Agartha
Členský bulletin Esoterní společnosti OLDM
Úvodem
Vážení čtenáři,
členové lóže OLDM
Připadl mi, jako předsedovi OLDM, čestný úkol, a to
sice napsat úvodní slovo do
našeho nového věstníku.
Když jsem před několika
měsíci přijímal tuto funkci,
věděl jsem, že se bude jednat o velmi mnoho práce, která
ovšem přinese všem našim členům ono pomyslné ovoce.
Již mnoho let jsem velkým příznivcem okultních nauk
a sám se počítám mezi tu hrstku lidí, kteří skutečně „konají“. O to více mne potěšilo, když bylo kolektivně rozhodnuto o tom, že zpřístupníme takové možnosti i našim novým
členům a vytvoříme širší základnu. Jako mohutný strom,
který svou korunou dává světu najevo, že zde byl, je a bude,
tak i OLDM nyní, po devíti letech dává najevo, že zde byl
velmi dlouho kvalitní základ, je zde veliký potenciál a plánuje tu být ještě mnoho let a ještě mnohé vykonat.
O to více mne těší, že se všichni lidé, kteří v OLDM zastávali vedoucí funkce, velmi svorně chopili svých nových
úkolů a pustili se do další práce s velkou chutí. Díky tomu
je OLDM po měsíci svého veřejného otevření schopno nabídnout svým nováčkům i stávajícím členům nejen velmi
kvalitní kurzy jazykové, které naváží na rituální magii, ale
též vyhlídku do dalších dnů v podobě sofistikovaného programu theosofického vzdělávání.
Snad nebudu kamenován za to, že trochu poodkryji
členům to, co se zatím vaří v tom našem velkém kotli, a to
sice kompletní program novodobé okultní školy – pokračovatelce prvorepublikových tradic, jenž si klade za cíl své
studenty nejen vzdělávat a poskytovat jim tak „vědění“, ale
zároveň jim zprostředkovat „poznání“. Tato metoda se jeví
jako daleko účinnější, než jen „tupé biflování“, jak si mnozí
představují svůj vývoj na poli esoterismu.
OLDM není standardní esoterická lóže, na jaké můžete
v ČR narazit, OLDM se neopásává šerpami, ani jeho členové nenosí na batohách „buttonky“ s logem. OLDM je lóže,
jehož jádro a odznak tvoří sami členové a každý tak má
možnost ukázat, co v něm vlastně doopravdy dřímá.
OLDM nežádá, nenutí ani neukládá jiné povinnosti…
OLDM nabízí a každý kdo má
chuť a dostatek osobní síly se
posunout někam dál, má právo tuto výzvu
přijmout.
Je mi velkou ctí, že jako předseda OLDM mohu vám
všem nabídnout svou přátelskou ruku jako gesto a nabídku
práce na sobě samém.
Petr „Lunwer“ Bílek
Kapitola,
kterou třeba třikrát čísti
aneb
Úvod redakce
Napsal Karel Eckartshausen, převzal a přeložil O. Griese 1)
Přál bych si, aby každý milovník okultních věd přísně zkoumal svoje srdce a pečlivě ho chránil blouznivosti.
Není většího nebezpečí pro mělké hlavy nežli kromobyčejný sklon k zázračnosti. Obávám se, že v našem století je blouznivost údělem mnoha lidí, studujících okultní
nauky, tj. takových, o nichž Zimmermann praví, že svým
rozpáleným mozkem vidí v mystických spisech věci, jichž
tam není; a jest si přáti, aby lidé, žijící v čestné osamělosti
a bohumile, ze samé vroucí touhy po spojení s Bohem nepřišli na scestí a nestali se — místo aby pravou moudrost
nalezli — hříčkou imaginace a obětí podvodu. Je třeba, aby
zkumatel přírody, jenž hodlá ubírati se temnými stezkami mystiky, studoval její úkazy; mystika pozměňuje často
podivuhodně naši smyslovost, ona odvrací nás od smyslů, ona pozměňuje naše smyslové vnímání. Opakuji: Není
většího nebezpečí nežli oddati se nekriticky studiu mystických věd. Každé století má svoje hloubavé hlavy a mystické
sekty, jež často minou se úplně svého cíle; místo aby hledaly pravdu a pravé nazírání, upadají v pošetilost.
1) Tuto kratičkou kapitolu uvádí K. Eckartshausen jako doslov
ke II. dílu svého znamenitého díla Aufschlüsse zur Magie, které
bylo vytištěno r. 1790, avšak pro svůj střízlivý a vědecký obsah
hodí se i našemu jako i budoucím pokolením. Jsou knihy, jež
nepozbývají nikdy své ceny a po nichž, člověk dychtivě sáhne,
i když zub století vykonal na nich své ničivé dílo, když listy zežloutly, zplesnivěly a staly se potravou červíkům. A takovou knihou je dílo Eckartshausenovo. Autor stěžoval si, jak uvidíme, již
tehda do blouznivců. Změnili se lidé za těch 130 let, co spisovatel
napsal tyto řádky? Čtenář dozajista vyčte odpověď z mého rozhodnutí upravit Eckartshausenův doslov i pro české čtenáře. Je
krátký, ale zato ideově tím hutnější. Vychází z praxe pro praxi;
a v tom je jeho vnitřní vysoká hodnota.
O. G.
~1~
Je pravdivé, že lidská duše může dosíci vznešeného stavu pravého nazírání, avšak jen duše taková, jež zbavila se
těsných pout smyslnosti; tomuto stavu rozumí však málokdo. Potvrzuje se tu výrok Pythagora, že se duše takřka rozplývá v jednotě, nazírajíc Boha, a že existuje stav, v němž
pomíjí jakýkoli vztah duše k tělu a v němž člověk stává se
osvíceným modlitbou, osamělostí a tichem.
Člověk nesmí zapomenout, že v jeho duši dřímají
schopnosti, určené ne tak přítomnému jako budoucímu
jeho rozvoji, a že těchto sil, propůjčených jemu Bohem,
nemá zanedbávati. A ježto tento správný názor lidem často chyběl, svedla mnohé mystika k blouznivosti; snili jen
o osamělosti, mlčení, klidu a nečinnosti, v y hý b aj í ce s e
sp ol e čenský m p ov i nnostem, k nimž božství je přece povolalo. Nikoli svatá lenost, nýbrž pravá, účinná láska je našim cílem a určením. Moudrý užívá radosti života
rozumně a je za ně Bohu vděčný; vzdělává se na užitečný
nástroj jeho dobroty; učí se býti moudrým mezi hlupáky,
rozumným mezi blázny. Učí se vítěziti nad svými vášněmi,
jež také náležejí k lidskému životu. Připomínám to proto,
poněvadž jsem přesvědčen, že mnoho lidí pohlíží na vyšší
vědy s úplně nesprávného stanoviska.
Každá vášeň je nebezpečná a lidstvu škodlivá; každý vášnivý stav jest stavem nepřirozeným; náboženský
blouznivec, filosofický blouznivec, smyslný blouznivec,
všichni jsou vášnivci, jen předměty jejich vášně jsou různé. Nezapomínejme, že obrazotvornost působí na člověka
mocněji nežli rozum a že snadno se zvrhává. Člověk vínem
zpitý je právě tak málo v přirozeném stavu jako ten, jenž
svoji obrazotvornost jinak roznítil. Ustavičné přemýšlení
a přepjaté rozněcování imaginace plodí zcela zvláštní druh
vášnivých lidí. Rozumná zdrženlivost, znalost přírody,
zdravá filosofie, spojené s ušlechtilou a dobrou vůlí a pravým náboženstvím, toť pravá křesťanská filosofie.
Pomněme, že člověk skládá se z duše a těla a že posledního nezbytně potřebuje k vezdejšímu životu. Duše musí
ovládati tělo; tělo má duši sloužiti a nikoli ji ovládati; toť
zákon náboženské filosofie. Duše musí zacházeti s tělem
jako se služebníkem a nikoli jako s otrokem, kterého chce
úplně zničiti; Bůh propůjčil jí tělo jako spolupracovníka.
Pokud člověk žije, působí duše na tělo a naopak; a toto vzájemné působení řídí se zákony, jež nesmějí se přestoupiti.
Poslouchání zákonů rozumu a náboženství, toť pravidlo,
jímž řídí se moudrý za všech okolností; jeho povinností
jest, aby udržoval obrazotvornost v mezích, neboť vše, co
porušuje rovnováhu, ruší pořádek a soulad v přírodě.
Zdůrazňuji to a prosím, aby každý, kdo se obírá tajnými
vědami, nenechal se svésti obrazotvorností a nepokládal
přeludy za pravdy. Rozumný člověk tajemné trpělivě zkoumá a jen pošetilec nechá se svésti k blouznivosti. Žel, že
počet pošetilců bude vždy převyšovati malý počet moudrých jedinců.
Slovem z redakce
Vážení čtenáři našeho časopisu Agartha, dovolte mi napsat několik málo slov za naši redakci.
Vytvořením členského bulletinu, časopisu Agartha,
kompenzujeme určitý nedostatek v obsahovém rozšiřování našeho portálu malachim.cz. Věříme, že bychom se měli
věnovat přednostně našim členům a obohacování rozsahu
členských aktivit. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli
vydat cestou členského jádra našeho Kruhu svobodných
nauk, je pochopitelné, že budeme chtít, aby každý člen cítil
výhody plynoucí z toho, že se k naší společné práci přidal.
Agartha je časopis, který bychom Vám rádi nabídli jako
měsíčník. Zdali se to ovšem podaří, je ve hvězdách – proto jej prosím berte zatím jako „občasník“. Ti z Vás, kteří se
o OLDM zajímají, si jistě vzpomenou na to, že jsme chtěli
před necelým rokem vydávat plnobarevný časopis s celorepublikovou distribucí. Nakonec z toho sešlo pro neschopnost autorů dodržovat termíny, což je jev, který pochopitelně zhatí každý záměr. V tomto nás členský bulletin nemusí
omezovat, protože jeho rozsah bude odpovídat tomu, kolik
času budeme mít a jaké články se nám sejdou. Existuje velké
množství starších textů z prvorepublikových publikací, které
by zasloužily revydat. Nadčasové myšlenky, které jsou stále
aktuální – a dost možná dnes ještě více důležité, než byly
tehdy. Toto může být jedna z částí našeho bulletinu, pokud
se nesejde obsah dalších členů. Tarotové karty – a jednu máte
i v tomto čísle – mají více jak 40 normostran textu. Jejich
překlad, úprava a korekce, včetně hebrejských transkripcí
a grafiky, zabere řadu dní práce. Dnes máte přidané osmnácté arkánum, tedy brzy budeme u konce. Oproti webovému
publikování na malachim.cz, jsou zde karty úplné a zcela
dočištěné co do korekcí textu. Jakmile dokončíme poslední kartu, začali bychom je vkládat od prvního arkána, aby
jste měli v bulletinu komplet a to včetně dolazeného textu.
Věřím, že v příštím čísle Vám nabídneme jednu zajímavost
ohledně nově ilustrované knihy demonologie a hlubší pohled na Vyšší Theosofické vzdělání, kterému se OLDM stalo
patronem. Rozšíříme Vaše znalosti sigilů a povědomí o jejich vztahu k minulosti. Doufám, že se podíváme trochu více
na zoubek tradičním pohanským zvyklostem, které by pro
český národ měly být alfou a omegou, než porůzná křesťanská mystika a z ní plynoucí obrovská část okultismu.
Druhé číslo časopisu Agartha bude již neveřejné, určené výhradně členům a dostanete ho v PDF formátu na Váš
kontaktní email, přibližně do poloviny měsíce května.
~2~
Za redakci, Avanax
Uctívání stromů
Posvátné háje u Slovanů
Dokud ještě člověk ve své dětinské naivnosti všechny
předměty okolo sebe považoval za oživené bytosti, musel
v přirozené míře obrátit svůj zřetel ke stromům, jejichž
mohutné tvary vzbuzovaly v něm obdiv i úctu, v jejichž šelestu a šumění slýchal hlas božstva, v jejichž stínu nalézal
útulek a přístřeší. Zvláštní tajemné šero hájů naplňovalo
ho posvátnou hrůzou, kde plachá fantazie v každém stínu
pohnutí i v každém větru vzdechnutí znamenala působení
božských bytostí, jimž se duše kořila v nábožném zanícení. Tyto háje staly se posvátnými – byly to první chrámy. 1)
V nich kladl člověk pod stromy oběti bohům, kterým tam
chodil hlásat chválu písněmi; v nich odbývaly se důležité
národní porady a soudy 2), do nich kladli se k poslednímu
odpočinku zemřelí. V takových hájích bývalo zakázáno
kácet nebo klestit stromy, ba do některých nesměla ani
vkročit noha nezasvěcence, nechtěl-li svoji smělost zaplatit
životem. Historické zprávy o posvátných stromech a hájích
u Slovanů jsou dosti četné. Ve starých ruských písemných
památkách čteme, že pohanští Rusové obětovali pod velikými stromy, že se modlili v lesích, že na staré posvátné
stromy zavěšovali šátky aj. Obšírnější zprávy máme o Slovanech polabských. Ditmar Meziborský (nar. 976) se zmiňuje o chrámu Radhostově v Retře a uvádí, že byl obklíčen
velikým posvátným lesem od obyvatelstva nedotknutým
(quam undique sylva ab incolis intacta et venerabilis circumdat magna) – (který zcela obklopuje velký a ctihodný
les nedotčený domorodci) a dále vypravuje, že Wigbert,
jeho předchůdce, okolo r. 1008 vyvrátil slovanský háj zvaný
Svatobor, odstarodávna neporušený, kterému prý vzdávali božskou poctu a založil v něm kostel sv. Romana mučedníka. 3) Druhé svědectví máme od Helmolda (12. stol.),
jenž píše o Slovanech baltských, že nedovolují křesťanům
přístup do hájů a k pramenům, aby je prý jejich přítomností svou neposkvrnili. Dále pak popisuje posvátný háj
v krajině polabských Slovanů (na cestě mezi Stargradem
1) Slovo „háj“ z koř. ga = sepire, circumcludere (dle Mikl.) znamenalo původně místo zahájené, ohrazené a protože stromy nejčastěji bohům zasvěcení bývaly takto plotem nebo ohradou hájeni, přijalo slovo „háj“ též význam lesíku. V. Brandl v Čas. Matic
mor. 1870. 28 sled.
(Oldenburg) a Lubekem), ve kterém byly také posvátné
duby, obehnané dřevěným plotem se dvěma vraty; kromě
bůžků, kterými všechna místa byla naplněna, bylo toto
místo považováno za svatyni celého toho kraje, mělo svého
obětníka, své svátky i obětní obřady; tam se odbývaly soudy, přinášely oběti a byl-li někdo v ohrožení života, nalezl
tam ochranu.
Že také u pohanských Čechů bývaly posvátné háje,
doklady toho podává rukopis královédvorský na několika místech: stýská sobě Záboj, že nepřátelé, kteří vtrhli
násilím do vlasti „z hájů vyhánějí všechny krahujce“ a kde
prý „otec v lese dával pokrmy bohům a kam chodíval jim
slávu hlásat, posekali všechny stromy a roztloukli všechny bohy.“ Čestmír, když táhnul na Vlaslava „pode vše drva
vložil oběti bohům“ a když Pražané dobyli vítězství, obětovali v doubravě bohům kravičku bujnou. A tato úcta ke
stromům i hájům se v Čechách zachovala dlouho. Potvrzuje to Kosmas, že za jeho dob hloupý a nevědomý lid ctil
háje a stromy (iste lucos et arboret colit) a neznámý biskup
pražský (v 11. stol.) zapovídá klást oběti pod stromy (ad
arboret sacrificia nullo modo fiant) a hledat pomoc u stromů a pramenů (non ad arboret aut ad fontes auxilium
quaerere). Je známo, že kníže Břetislav dal posekat a spálit
(r. 1093) všechny takové háje, kam se lidé chodili modlit
a v nichž pochovávali mrtvé.
V podobné vážnosti bývaly odedávna i jednotlivé stromy, které vzbuzovaly úctu jednak svou mohutností (výškou, košatostí), jednak svým postavením na místech význačných (u cesty, nad studánkou, v širém poli) a jinými
více méně nápadnými poměry. Na takových stromech zavěšuje lid až dodnes svaté obrázky a věnce a chodívá k nim
konat svoji pobožnost. Srbové přikládají některým velkým,
košatým stromům (dubům, bukům apod.) zvláštní moc:
domnívají se, že kdo by takový strom skácel, buď brzo
umře, nebo bude postižen nevyléčitelnou nemocí. Kdo se
tedy odváží takový posvátný strom (sjenovit) porazit, musí
na jeho pařezu useknout živé slepici hlavu tou samou sekerou, kterou podťal strom; touto obětí odvrátí od sebe jistou
záhubu.
Ve všech těchto případech byl strom považován za stánek anebo jaksi za tělo zvláštního božstva, které v šumu
větví mluvilo k člověku, odměňovalo se mu svou přízní,
když mu přinášel oběti a tresty a pomstou ho stíhalo, když
stromu ublížil.
2) Památka na to se dodnes uchovala ve výrazu „zahájit sněm“,
protože sněmy i soudy se původně odehrávaly na místech „v místech zahájených (zalesněných)“, v hájích pod širým nebem. Maciejowski, Hist. Praw. Slow. III. 201-2.
3) Lucum Zutibure (tj. Svatobor) dictum, ab accolis ut deum in
omnibus honoratum et ab aevo antiquo nunquam violatum radicitus eruens sancto martyri Romano in eo ecclesiam construxit.
V jedné meziborské listině z r. 1012 připomíná se skutečně kostel
ve Svatoboru (ecclesia in Scutibure). Zeitschrift f. archivkunde 1,
162. - V Čechách máme nedaleko Sušice vrch Svatobor, na kterém nejspíše býval posvátný háj s obětnicí.
~3~
Ze starých pramenů připravil Petr z Vlkova
Slovanští lesní a polní
bozi a bohyně
Již starý kronikář Kosmas vytýká Libušině sestře Tetě,
že prý hloupý a nevědomý lid učila uctívat dryády a hamadryády, což bychom snad nejvhodněji vyložili na slovanské víly a samovily. 1)
V řecké mytologii byly dryády nymfy čili ženské bytosti, bydlící ve stromech, na něž byl jejich život poután,
ačkoli mohly někdy ze stromů jakýmsi způsobem vystupovat a pohybovat se mimo ně. Jakmile ale vzal strom za
své, v tu chvíli zhynula i dryáda. Podobnou víru mívali
bezpochyby také Slované, což lze dosvědčit některými
příklady. Tak zmiňuje se Krolmus (Staroč. Pov. II. 150)
o lípě v níž přebývala bílá žena, která z ní za veliké záře
vystupovala. Z jedné srbské písně (Karadžič I. 364), se dozvídáme o sosně, ve které seděla mladá dívka, zářící jako
slunce. V obou příkladech jsou žena a dívka jakési nadlidské bytosti, dryády čili bohyně stromů, se kterými sdílejí
své živobytí, neboť když zahyne strom i víla v něm bydlící
mizívá.
Avšak nejen jednotlivé stromy, ale i celé lesy, ba veškeré rostlinstvo bylo oživeno a dá se říci zcela proniknuto
takovými bytostmi, které Mannhardt nazývá „démony vegetačními“ a jejichž reprezentanty jsou u nás lesní neboli
divé ženy a panny, u Poláků dziwožony, u Rusů lisunky,
u Srbů víly, u Bulharů samovily, u Slováků bosorky, u Huculů majky či mavky, u Malorusů rusalky, u Slovinců bèle
žene atd. Objevují se vesměs jakožto personifikace lesní
přírody, zobrazujíce všechny výjevy, které lze pozorovat
v lesích, hájích, hvozdech a vůbec mezi stromovím za
všech ročních počasích. Milují zpěv a tanec (šum a hučení lesů a pohrávání větru v haluzích), znají tajné a léčivé
síly rostlin a kořínků, jsou zručnými přadlenami, rozvěšují bílé plátno na stromech (mlhy a výpary lesní), houpají
se rády ve větvích, rozčesávají si dlouhé plavé nebo zlaté
vlasy, ulechtávají hochy, které k sobě zpěvem a vnadným
tělem přilákaly a vyznačují se konečně též velikými svislými prsy, nejspíše to symboly lesní vláhy, z níž berou svůj
původ lesní prameny a studánky. 2)
Co se týče jejich podoby, jsou vesměs krásné a svůdné.
1) Mat. verb. nazývá dryády poludnice, považujíc je za bohyně
lesní (deae silvarum); dost možná, že naše Polednice byla původně bohyní lesní a teprve později se stala bohyní polní. Slovo
vila se nyní vyskytuje jenom u Jihoslovanů a Slováků (dle Kolár.
Zp. I. 412.); že však bývalo i na Rusi, dosvědčují staré rukopisy
v nichž čteme např.: „Věrujuť v Peruna i v Chorsa ... i v vily, ichže
čislom tridevjať sestrěnic“ atd. Afanasjev III. 152. Obširně o vilách, Kukuljevič v Arkivu za povjestnicu I. 86 sled.
2) Některé z jmenovaných bytostí, zvláště víly a rusalky, jsou
lesními i vodními bohyněmi zároveň, neboť lid rád uvádí víly
ve stromech, lesích a horách ve spojení s vodami. Podobně
jsou např. novořecké nereidy bohyně vodní i lesní. Srov. Bernh-Schmidt, Volksleben der Neugriechen I. 102.
Například Božena Němcová líčí lesní žínku jako překrásnou pannu, která má bílé roucho hebounké jako pavučinku, od hlavy k pasu jí splývají vlasy zlaté barvy a na hlavě má věnec z lesních květin. Ráda tancuje, napřádá dívce
plný potáč a dává jí březové listí, jež se proměňuje ve zlato.
S chlapci tancuje, dokud mají ducha v těle a nebo je ulechtá. Čelakovský popisuje lesní pannu dle českého podání
takto:
Na jelínku podkasaná
sedí sobě lesní panna;
šaty půl má zelené,
půl kadeřmi černěné,
a ze svatojanských broučků
svítí pásek na kloboučku.
Docela podobně se popisují rusalky. 3) Na jelenovi jezdí
též bulharská samovila, jež zná i léčivé byliny:
... Ďurďa samovila
na jelínka vsedla divokého,
za hbitého vzala si ho koně,
za třemeny jedovaté zmije,
za bičík pak žluté mládě mrštné.
Holeč. II. 86.
Bojko-rusínské majky, huculské mavky jsou veselé, rozpustilé, fantastické děvice, ztepilého vzrůstu, tváře okrouhlé, s dlouhými, po plecích spuštěnými vrkoči,
s věnci z rozličného kvítí, šat mají průhledný, těkají po horách i dolinách, sází byliny, předou pokradený len, tkají,
bílí a šijí plátno, provozují taneční kolo a chytají mládence
omámivše je kouzly svými.
Tyto bytosti ženského pohlaví bývají tytéž, jak připomenuto, nejen lesními, ale i vodními bohyněmi, tedy
jakýmsi sloučením dvou živlů, z nichž hned jeden, hned
druhý vystupuje výrazněji na povrch. Přísně a výhradně
lesními bytostmi jsou ale diví či lesní mužové, tedy bytosti
mužského pohlaví, jež nám představují zosobněný les. Jejich hlavním představitelem je ruský Lěší, o kterém se sluší promluvit obšírněji, protože v jeho osobnosti jsou zahrnuty všechny příznaky lesního života, co nejplastičtěji.
Lěší (Lisun, Polisun, Lěsnik, Lěsovik, vše z lěs) je lesní
muž, který se nejčastěji ukazuje v lidské podobě, je veliký
a silný jako strom, ale jednooký, bez řas a obočí, s kozí
bradou a zelenými vlasy, zvláště na spodní části těla chlupatý, většinou do beránčího kožíšku oblečený, neopásán
a zapnut z levé strany na pravou. Podle stromů a rostlin,
3) Srovnej Šafaříkův článek o rusalkách v Čas. Č. m. 1833, str.
257 a Afanasjev III. 122 sled. Miklošičovo odvozování slova od
lat. Rosaria (slavnost růžová) zavrhl nejrázněji Or. Miller ve
svém Opytu 2. vyd. I. 1. 97., nazvav je paradoxním; on sám pak
odvozuje slovo to od rusla a Staroslovan. Rusa = řeka, což je asi
nejspíš pravda.
~4~
mezi kterými se zdržuje, může se učinit velikánským jako
nejvyšší duby a sosny, na poli je pak malinkým jako travička. Lěší se také rád houpá ve stromech, hvízdá, chechtá
se, tleská dlaněmi, rže jako kůň, bučí jako kráva – zkrátka
provozuje zvuky, lomoz, hluk a šum, jaký slýcháme v borech a doubravách. Od něho pochází ozvěna, on působí vichřici, lom a praskot stromů, zvláště když se potýká
s Vodjaným (vodníkem) anebo když se dva Lěší mezi sebou seperou. Jejich zbraní jsou pak stoleté stromy, vytržené i s kořeny a stopudové balvany ze skal vyrvané, jež
házejí až na padesát verst. Vývraty a rozvaliny naznačují
stopu jejich zuřivého zápasu. Kudy se Lěší ubírá, všude
jej doprovází silný vítr, který jeho stopy zametá. V noci
spává v doupatech nebo na mýtinách, rád pije víno a když
se podnapije, hlídá jej medvěd, jeho nejmilejší druh. Pocestné zbloudilé v lesích zavádí Lěší do bažin a močálů,
když bere na sebe rozmanité podoby a mámí je rozličnými hlasy: hned pláče jako dítě, hned sténá jako umírající.
Jakmile však udeří první mráz, v tu chvíli se Lěší loučí
se svým lesem, začne se vztekat, láme zlostí stromy jako
křehké rákosí a zahání zvěř do lesních pelechů, přitom
burácí prudká vichřice. Chce-li myslivec, aby mu Lěší
nadháněl zvěř, musí mu něco obětovat, buď chleba nebo
sůl nebo první zvíře, které zastřelí. Konečně významné je
i to, že Lěší mívá zálusk na ženské, čili jak Rusové říkají, „padki do ženščin“, o něž ukládá a s nimiž vstupuje ve
svazek manželský. Svatbu slavívá zvláště hlučně: kudy se
ubírá svatební průvod, tam strhává krovy z domů, bourá
ovčíny, poráží stromy atd.
K tomu netřeba dlouhého výkladu: Lěší je učiněný les,
čili personifikace všeho toho, co se děje v lese, co je v něm
vidět a slyšet, k čemuž přispívá často působení větru hned
laškovně šoumajícího a ve stromech se kolíbajícího (Lěší
se houpe ve větvích), hned do víru se kroutícího a chumáče prachu a listí zvedajícího nebo burácení rozvzteklené
vichřice, která kmeny láme s praskotem a stromy z kořene
vyvrací.
Že se za starodávna těmto bohům přinášely oběti,
soudíme z toho, že podnes děti a ženy když jdou do lesa
na jahody nebo na houby, kladou první tři jahůdky nebo
houby, jež nalezly, buď na pařez nebo do dutého pahejlu – v oběť prý Panně Marii. Malorusové rozvěšují po
stromech šátky a nitky v oběť prý rusalkám a v životopise
Konstantina Muromského čteme, že Rusové věšeli šátečky
a klůcky na větve vykotlaných stromů, jimž se klaněli.
Ovšem i luční a polní rostlinstvo bylo oživeno zvláštními bytostmi, k nimž náleží česká Polednice, lužicko-srbská
Pšipolnica a polská Dziewana. Rusové v kyjevské a černihovské gubernii mají polního ducha Polevika, který bývá
přede žněmi do výše obilí a po žních se scvrkává a stává se
maličkým jako strniště.
U nás okolo Hradce Králové hrozívají dětem, aby neplouhaly obilí, že v něm sedí Žithola, která je chytí a cvočky
do zadku jim natluče. Podobně říkají Malorusové dětem,
aby nechodily do hrachu, že tam sedí železná bába; jinde
sluje žitná bába nebo žitná matka, německy kornmuhme.
V Haliči si představují žitného děda jako starce se třemi
bradatými hlavami a třemi ohnivými jazyky. 1)
Od starodávna bylo zvykem u národů slovanských
i germánských, že o žních nechávaly hrstku stébel stát na
poli, což se doposud děje leckde na Rusi a v Polsku. Na
jižní Rusi když vycházejí žnečky na pole, jedna z nich
zahrne hrst klasů a zakroutivší je nad kořeny, ohne je na
zem, čemuž říkají „zavinouti Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku zlatých klasů na bradu“. Na poctu této
brady zpívají písně. V kurské a voroněžské gubernii nechávají hrstku nepožnutých klasů, když je předtím zavázali povříslem nad kořeny, což jmenují zavjazať Ilje borodu“,
jinde nechávají několik stébel kučeravého ovsa „na bradu sv. Mikuláše“. V kostromské gubernii nazývají hrstku
nepožnutého obilí „volotka na borodku“ (volotka = vršek
snopu), na Podleší ji nazývají „křepelkou“ (perepelka)
a Mazuři „plon“ čili „pep“ (pupek). 2)
K vysvětlení tohoto obyčeje mějme na zřeteli, že polní
bytosti sdílejí své živobytí s obilím, které když je požnuto
i jejich život brával za své; proto člověk ze šetrnosti, když
nechtěl tyto bytosti docela zmařit, nechával alespoň hrstku
stébel stát, aby bohové polní úrody, ustupujíce před srpem
a kosou, v tomto posledním zbytku polní vegetace nalezli
útočiště. Rusové skutečně vypravují, že Polevik utíká před
žnoucí kosou a ukrývá se do těch klasů, které ještě zbývají
na stojato. A když i poslední klasy padnou, dostává se do
rukou sekáčových a v posledním snopu bývá dovezen do
stodoly.
Tudíž v pozůstalých klasech jest soustředěna poslední
síla úrody zemské čili δίυαμτς αύξητιχή, jak ji zve Mannhardt. Významný je i výklad Litvínů, kteří říkají, že proto
nechávají několik stébel stát, aby neporanili Rugiubobu, tj.
žitnou bábu. Bába je bohyně letního rostlinstva jako Veles,
který byv nejspíš původně za boha rostlinstva, stal se později bohem pastýřů (jako řecký Pan).
Ze starých pramenů připravil Petr z Vlkova
1) Afan. III. 391, 772. Jako lesní bohové v šumění stromů, tak
polní božstva ve vlajícím obilí se projevují; někdy pouze theriomorficky (tj. v podobě zvířecí), např. jako vlci, proto se u nás
říká o vlajícím obilí, že „vlčkové se honí“. Na podobnou bytost
naráží snad i pořekadlo, když o někom proneseme, že je „zticha
jako prase v žitě“, ale určitě to tvrdit nemůžeme. Srovnej u Němců roggenwolf, roggensau aj.
2) Afan. I. 697-8; Hanuš, Báj. Kal. 197; Wójc. Zar. Dom. III.
342; Töppen, Abergl. Aus Masur. 95. Němci v Dolním Sasku
nechávají na poli stát hrstku obilí pro koně Wodanova. Tentýž
zvyk je doposud v Schaumbursku, Virtembersku, Meklenbursku aj. Grimm, D. myth. 128 sled., 209; Mannhardt, Baumkult.
192. V Schaumbursku vzývali při poslední hrsti Wolda, kteréžto
jméno považuje Grimm za zkažené z Wôd, Wôde; avšak proč
nesrovnat Wolda s Velesem? Ostatně čti o Velesu článek J. Jirečka v Čas. Čes. M. 1875. 405 sled., kde je však nutno vypustit
doklad padělaných glos z Mat. verb. (str. 408).
~5~
Okultní symbolika ~ ZODIAK
Na našem portálu malachim.cz jsem započal se seriálem o sigilech - tedy symbolice, která je souvztažná k hermetismu, jakožto všeobjímajícímu celku. Fred Gettings,
autor knihy Dictionary of Occult, Hermetic and Alchemical Sigils, hovoří o oblastech okultismu, hermetismu a alchymii. V naší zemi se pojmy propojily, přetvořily a významově již zpřeházely tak, že do oblasti okultismu se téměř
výhradně shazují všechny rituální nekalé praktiky, zatímco
pod hermetismus jen filosofické traktáty, mnohdy bez hlavy a paty. Doufám, že naši čtenáři mají natolik rozšířen obzor znalostmi, že tímto neduhem netrpí a mé hermetické
všeobjímající pojetí pochopí.
Svůj seriál jsem kvůli nedostatku času musel na internetu odložit. Protože však naše esoterní společnost OLDM
přešla do nové fáze působení, ke které všichni přistoupili
velmi zodpovědně, rozhodl jsem se pochopitelně věnovat
tomuto dílu mnohem více času. Můžete se tedy těšit na
úplný seriál o sigilech, ale i mnohé další. Jistě pochopíte i
to, že má tvorba bude především součástí našeho bulletinu
Agartha, který je určen výhradně pro členy našeho Kruhu.
****
Jako první jsem se rozhodl zpracovat běžnější sigilické
pojetí, a to Zodiak. Byť by si někdo mohl myslet, že není
v této oblasti co popisovat, množství různících se znaků
je obrovské, a tak nám jistě neuškodí rozšířit si v tomto
směru naše znalosti.
Uvádím název díla a v něm se nacházející znakové sady.
U některých knih není znám přesný datum vzniku, a tak je
uváděno jen odhadované století (century).
DIGBY 12cASTRONOMIAE 14c
BONATTI 15c
Beran (Aries)Beran (Aries)Beran (Aries)
Býk (Taurus)Býk (Taurus)Býk (Taurus)
Blíženci (Gemini)Blíženci (Gemini)Blíženci (Gemini)
Rak (Cancer)Rak (Cancer)Rak (Cancer)
Lev (Leo)Lev (Leo)Lev (Leo)
Panna (Virgo)Panna (Virgo)Panna (Virgo)
Váhy (Libra)Váhy (Libra)Váhy (Libra)
Štír (Scorpio)Štír (Scorpio)Štír (Scorpio)
Střelec (Sagittarius)Střelec (Sagittarius)Střelec (Sagittarius)
Kozoroh (Capricorn)Kozoroh (Capricorn)Kozoroh (Capricorn)
Vodnář (Aquarius)Vodnář (Aquarius)Vodnář (Aquarius)
Ryby (Pisces)Ryby (Pisces)Ryby (Pisces)
ALCHYMICAL 14c
BONATTI 15c
SaturnSaturn
JupiterJupiter
MarsMars
SlunceSlunce
VenušeVenuše
MerkurMerkur
MěsícMěsíc
~6~
Našemu zájmu by určitě neměl uniknout velký učenec Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, který definuje
ve své knize De Occulta Philosophia (1531):
Souhvězdí (hvězdy) - protože pro většinu není přesný
český
ekvivalent k názvu, ponecháváme jen originální.
Beran (Aries)
Sigil Genie:
Berte prosím v potaz, že od 16. stol. se velká řada sou
Býk (Taurus)
Sigil Genie:
hvězdí změnila. Řada se rozpadla či spojila v jiná, některá
Blíženci (Gemini)
Sigil Genie:
prošla změnou pojetí symbolického ztvárnění, přijala k
Rak (Cancer)
Sigil Genie:
sobě okolní hvězdy a vznikla tak zcela nová či rozšířená vzhledem. Mnohdy z původních souhvězdí odpovídá
Lev (Leo)
Sigil Genie:
dnes názvem jen nejjasnější hvězda shluku jiného. Tento
Panna (Virgo)
Sigil Genie:
článek se tím uceleně zabývat pochopitelně nemůže; na
Váhy (Libra)
Sigil Genie:
další straně ale přikládáme přehlednou tabulku a zdroj,
Štír (Scorpio)
Sigil Genie:
kde se můžete o těchto magických nebeských stálicích
více dozvědět.
Střelec (Sagittarius)
Sigil Genie:
Kozoroh (Capricorn)
Sigil Genie:
Vodnář (Aquarius)
Sigil Genie:
Ryby (Pisces) Sigil Genie:
SaturnSigil Genie:
JupiterSigil Genie:
MarsSigil Genie:
SlunceSigil Genie:
VenušeSigil Genie:
MerkurSigil Genie:
MěsícSigil Genie:
Sigil Genie země:
Sigil Genie vody:
Sigil Genie ohně:
Caput Algol
Aldebaran
Canis major
Cor Leonis
Ala Corvi
Pleiades
Hircus
Sigily nejčastěji užívané pro:
Canis minor
Cauda ursae
Spica
Alchameth
Cor Scorpi
7) Měsíc
Cauda capricorni
1)
Elpheia
Vultur cadens
1) Saturn
2) Jupiter
3) Mars
4) Slunce
5) Venuše
6) Merkur
2)
3)
4)
5)
6)
7)
~7~
Jméno
Astronomické označení
Caput Algol
Algol
Pleiades
Beta Persei
26 Taurus 07
Saturn & Jupiter
M45 (Taurus)
29 Taurus 55
Moon & Mars
Aldaboram
Alpha Tauri
9 Gemini 11
Mars & Venus
Capella
Alhayhoch, Hircus
Alpha Aurigæ
21 Gemini 48
Jupiter & Saturn
Sirius
Canis major
Alpha Canis Majoris
14 Cancer 03
Venus
Procyon
Canis minor
Alpha Canis Minoris
25 Cancer 45
Mercury & Mars
Regulus
Cor leonis
Alpha Leonis
29 Leo 47
Jupiter & Mars
Alkaid
Cauda Ursæ
Eta Ursæ Majoris
27 Virgo
Venus & Moon
Gienah
Ala Corvi
Gamma Corvi
13 Libra 23
Saturn & Mars
Alpha Virginis
23 Libra 47
Venus & Mercury
Arcturus
Alchameth
Alpha Boötis
24 Libra 11
Mars & Jupiter
Alphecca
Elpheia
Alpha Coronæ Borealis
12 Scorpio 14
Venus & Mars
Antares
Cor scorpii
Alpha Scorpii
9 Sagittarius 43
Venus & Jupiter
Vega
Vultur cadens
Alpha Lyræ
15 Capricorn 16
Mercury & Venus
Deneb Algedi
Cauda capricorni
Delta Capricorni
5 Pisces 18
Saturn & Mercury
Zdroj a více informací na - http://en.wikipedia.org/wiki/Behenian_fixed_star
Geomantické tvary
dnešní forma
Agrippa
Cesta
Shromáždění
Spojení
Běloba
Ztráta
Dívka
Velké štěstí
Malé štěstí
Červeň
Chlapec
Zisk
Radost
Vězení
Smutek
Dračí hlava
Dračí ocas
Planety
Aldebaran
Spica
Lokace
Více o tématu na - http://en.wikipedia.org/wiki/Geomantic_figures
~8~
Náš rozum, když opouští ruce Přírody,
Má za svůj hlavní cíl neorganizovanou pevnost…
Pouze o nespojitosti
si rozum vytváří jasnou představu…
Rozum nechává to, co je nové,
v každém okamžiku dějin unikat.
Nepřipouští nepředvídatelné.
Odmítá veškeré tvoření…
Rozum je charakterizován
přirozenou neschopností pochopit život…
Ale je to od samotné podstaty života,
kam nás vede intuice –
intuicí míním instinkt,
který se stal nestranným,
sebevědomým, schopným přemýšlet o svém cíli
a do nekonečna jej zvětšovat
(Henri Bergson)
Tvořivá evoluce, překl. A. Mitchell, Londýn, 1964, str. 162–
164, 174, 186
DOPIS XVIII
MĚSÍC
Drahý Neznámý příteli.
MĚSÍC (THE MOON) LA LUNE
Meditace o osmnáctém
velkém arkánu tarotů.
Bůh zakázal Lotovi a jeho rodině ohlížet se.
Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný
sloup. (Genesis XIX, 26)
Ale potom měl David výčitky svědomí,
že dal lid sečíst.
David volal k Hospodinu:
„Velmi jsem zhřešil, že jsem to učinil“...
Hospodin tedy dopustil na Izrael mor.
(II. Samuelova XXIV, 10,15)
Zákaz Lotovi a jeho rodině se ohlížet, Davidův hřích sečtení izraelského lidu a charakteristické vlastnosti lidského
rozumu (v protikladu k intuici) formulované Henri Bergsonem mají společné v sobě to, že se vztahují k problému
inverse dopředného pohybu života, tj. vztahují se k problému retrográdního pohybu. Nuže, je to problém retrográdního pohybu, naproti pohybu života, který je naznačován
nenuceně na kartě osmnáctého velkého Arkánu tarotů –
„Měsíc“. Je to protiklad sedmnáctého Arkánu, „Hvězda“.
Protože, jestliže to první vyvolává představy, pocity a podněty vůle, vztahující se k evoluci života a vědomí, týkající se
jejich nekonečného rozvoje, to druhé vyvolává představy,
pocity a podněty vůle, vztahující se k inversi evolučního
pohybu života a vědomí, tj. k jejich zabalení, zastavení pohybu a k retrográdnímu pohybu. Namísto proudu, který
teče a zelených keřů na kartě sedmnáctého Arkánu, nacházíme stojatou vodu močálu a dvě pevné kamenné věže na
kartě osmnáctého Arkánu. Namísto nahé ženy, která působí, že proudění (které pokračuje ve svém proudu) vychází
ze dvou váz, nacházíme obraz nejvíce zavinutějšího nebo
chráněného tvora – raka – na dně bažinaté nádrže a dva
psy (nebo psa a vlka) kteří štěkají na měsíc nahoře. A nakonec, namísto zářivého souhvězdí osmi hvězd, nacházíme
temnotu úplného zatmění měsíce.
~9~
Skrze souhrn souvislostí na této kartě nás osmnácté
Arkánum tarotů zve k duchovnímu cvičení – k meditaci
o tom, co zadržuje evoluční pohyb a co směřuje k tomu, dát
mu směr v opačném smyslu. A právě tak, jako dominantním a základním tématem sedmnáctého Arkánu je činitel
růstu, tak je záležitostí osmnáctého Arkánu zvláštní činitel
úbytku – princip zatmění. V případě osmnáctého Arkánu
to není ani záležitost pokušení zvenčí – které je předmětem
šestého Arkánu, ani ďábla a démonů – omamujících a zotročujících sil – které tvoří předmět patnáctého Arkánu, dokonce ani troufalého sklonu stavět „věže babylónské“, které
jsou předmětem šestnáctého Arkánu, ale spíše něco, co zde
existuje, co je dáno a vloženo do každé lidské duše již samotnou skutečností zrození, co je v osudu být zrozen nutně
zahrnuto. Princip zatmění nebo „činitel úbytku“ bude v nás
aktivní, dokonce i kdyby se ďábel a všichni démoni vzdali a i kdyby si všechny lidské bytosti vzaly poučení pokory
a vzdaly se touhy stavět „věže babylónské“.
Osmnácté Arkánum tarotů je arkánum dvojitého proudu, který Henri Bergson označuje jako „rozum – hmota“
nebo „materialistická intelektualita“ v protikladu k dvojnásobnému proudu „trvání – duch“ nebo „intuice – vědomí“. Protože proud „intelektuálnost – materiálnost“, který
Bergson vykresluje jako žádný jiný myslitel, je přesně tímto „činitelem zmenšení“ nebo „principem zatmění“, který
je naznačován souvislostmi karty osmnáctého Arkánu.
Protože měsíc je principem odrazu: právě tak, jako odráží
světlo slunce, tak lidský rozum odráží tvořivé světlo vědomí – a to je zastíněno, když převáží „materialistická intelektualita“. Právě tak, jako lidská vůle ovládnout přírodu
uvádí do pohybu „materialistickou intelektualitu“ a předepisuje jí „pravidla hry“ pro tuto práci, takový je měsíc osmnáctého Arkánu v zatmění, tj. jenom olemovaný
paprsky odraženého slunečního světla, zatímco samotný
povrch měsíce odráží jen profil lidského obličeje. A dále,
právě tak jako se při plavání rak pohybuje zpátky, tak
se i lidský rozum pohybuje zpátky, tj. ve směru „účinek
– příčina“, když se zabývá činností poznání, která je mu
vlastní. Ostatní podrobnosti této karty – barevné krůpěje,
které padají vzhůru, dvě věže, dva psi, kteří štěkají, stojatá
voda močálu – jenom dělají přesnější, jak uvidíme z následující meditace o ústředním tématu tohoto Arkánu, další
hlediska proudu „intelektuálnost – materiálnost“, který je
protichůdný proudu tvořivé evoluce nebo „trvání – duch“.
Slunce, měsíc a hvězdy jsou – podle Genesis – světla
„na nebeské klenbě, aby svítila na zemi“ (Genesis I, 16–
17), jejichž stvoření představuje čtvrtý den tvoření světa.
Nuže, lidské vědomí je polem, kde se projevují tři druhy
světla – tvořivé světlo, odražené světlo a zjevené světlo. To
první se účastní na díle tvoření světa, tak jak pokračuje od
šestého dne stvoření, které nyní nazýváme „tvořivá evoluce“, to druhé osvětluje temné pole činnosti lidské vůle,
které nyní nazýváme „hmota“ a to poslední nás orientuje
směrem k transcendentním hodnotám a pravdám, které
vytvářejí jakoby nejvyšší odvolací soud, elementární kritérium toho, co je cenné a všeho, co je pravdivé v prostoru a čase. Je to díky těmto třem typům světla, že člověk je
současně tvůrcem, účastnícím se na tvořivé evoluci, pánem
hmoty – původcem díla civilizace – a že je klečícím uctívačem Boha, který je schopný orientovat svou vůli směrem
k vůli božské. Tvořivé vědomí, přemýšlející rozum a zjevení shora, jsou tři světla lidského mikrokosmu – jeho „slunce“, „měsíc“ a „hvězdy“.
Ty tři velké Arkány tarotů – „Hvězda“, „Měsíc“ a „Slunce“ – jsou arkány světla, zjeveného shora, zrcadlený rozum
a tvořivé vědomí. V posledním Dopisu jsme se zabývali
hvězdným Arkánem. V následujícím Dopisu se budeme zabývat slunečním Arkánem. V tomto dopisu se jedná o měsíční Arkánum, tj. Arkánum nerozlučitelné dvojice – země
a její satelit (měsíc) – nebo mikrokosmos, materiálnost
a rozum. Formálně by se mělo poukázat na to, že osmnácté
Arkánum tarotů odhaluje vztah mezi měsícem a zemí. Zabývá se dvojicí „měsíc – země“ jako takovou, jako se například Henri Bergson zabývá dvojicí „rozum – hmota“.
Protože materiálnost (tj. materiální a mechanické hledisko světa) se má k rozumu (tj. ke schopnosti vědomí, které postupuje od účinků k příčinám indukcí a dedukcí) jako
se má země k měsíci. Rozum je sladěný s hmotou a ta je sladěná s rozumem, že se dá snadno podrobit analýze a syntéze. Hmota se takto přizpůsobuje rozumu a ten „je charakterizován neomezenou schopností analyzování, podle
jakéhokoliv zákona a přesazování do jakéhokoliv systému“
(Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl. A. Mitchell, Londýn, 1964, str. 165). Vytvářejí neoddělitelnou dvojici.
Představte si, jaký by byl stav rozumu, kdybychom byli
zbaveni prostředí materiálního světa, kde existuje „neomezená schopnost analyzování podle jakéhokoliv zákona
a přesazování do jakéhokoliv systému“. Nejenom, že by nebylo možné oddělit naše jednotlivé věci, od jejich trvalého
souhrnu a seskupovat je do kategorií a tříd, ale také bychom byli neschopní vytvářet nástroje a zařízení, které se
používají pro doplnění orgánů činnosti a vnímání, kterými
příroda obdařila lidské bytosti.
Dělitelnost a poddajnost anorganické hmoty (nebo
hmoty vyjádřené anorganicky) je stejně nepostradatelná
pro rozum, jako je voda pro rybu, ve které plave nebo jako
je pro ptáka vzduch, ve kterém létá. Oni tvoří jeho životně
důležitý živel.
~ 10 ~
Základní funkcí našeho rozumu, jak jej vytvořila evoluce života, je být světlem pro naše
chování, připravit se na naši činnost s věcmi,
předvídat danou situaci, události, příznivé
nebo nepříznivé, které mohou v důsledku toho
následovat. Rozum si proto tedy instinktivně
vybírá v dané situaci cokoliv, co je jako něco
již známé. Vyhledává to, aby mohl použít svůj
princip, že „podobné vytváří podobné“. Právě
v tom spočívá předvídání budoucnosti zdravým
rozumem. Věda dovádí tuto schopnost k nejvyššímu stupni přesnosti a preciznosti. Jako
u obyčejných znalostí, při jednání s věcmi, se
věda zabývá pouze hlediskem opakování. Ačkoliv celek je svébytný, věda vždy zvládne jej
analyzovat do prvků nebo hledisek, které jsou
přibližně kopírováním minulosti. Věda může
pracovat pouze na tom, co se považuje za opakující se. Cokoliv, co je neredukovatelné a nevratné v následujících okamžicích dějin, vědě
uniká. (Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl.
A. Mitchell, Londýn, 1964, str. 31)
Vesmír trvá. Čím více studujeme povahu
času, tím více chápeme, že trvání znamená vynalézavost, tvoření tvarů, neustálé rozvíjení absolutně nového. (Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl. A. Mitchell, Londýn, 1964, str. 1)
Vrátíme se později k bergsonovskému – a hermetickému – protikladu, až bude jeho nutnost oslnivě zřejmá jako
přirozená odpověď na tento postulát rozumu a až se naší
mysli představí jako takřka „doplňková barva“ k Arkánu
„Měsíc“. Protože Arkánum „Měsíc“, pokud to je duchovní
cvičení, nemá žádný jiný cíl než vyvolat vědomou touhu,
dojít dál než rozum a rozhodnout se udělat „skok“, aby se
opustila jeho oblast.
Vraťme se ale k páru „rozum – hmota“ nebo „intelektuálnost – materiálnost“:
Současně existuje důvod poukázat na to, že hledisko opakování věcí, které hledá rozum především, odpovídá téměř
vrozenému sklonu rozumu zredukovat pohyb na nehybnost
a přeměnit čas na prostor. „Opakování“ je jenom nehybný
prvek v pohybu a prostorový prvek v času. Když například
mluvíme o ročním cyklu nebo obdobích, obracíme pohyb
času do prostoru. Nahrazujeme pohyb představením kruhu
v prostoru. A tento kruh označuje stabilní opakování běhu
období: jaro – léto – podzim – zima – jaro, atd.
Co se dálo, bude se dít zas, a co se dělalo,
bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi
nového? I to bylo v dávných dobách, které byly
před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé;
a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kazatel I, 9–11)
Jistě, zde je to věc postulátu – dogmatu víry pro rozum –
protože Šalamounův výrok překračuje hranice zkušenosti
tvrzením, že něco, co povstává jako nové, na poli okamžité
zkušenosti musí být opakováním něčeho starého, zapadlého do zapomenutí a že to je jenom ono zapomenutí minulosti, že se to jeví jako nové a že tomu bude právě tak
v budoucnosti, tj. všechno, co bude posuzováno jako nové,
bude tak posuzováno jenom díky zapomnětlivosti toho, co
se děje v přítomnosti. Čas netvoří nic, pouze kombinuje
co je dáno provždy v prostoru. Čas je jako vítr a prostor
je jako moře; vítr tvoří vlny v nekonečném opakování na
povrchu moře, ale moře zůstává pořád to samé, vůbec se
nemění. Proto tedy neexistuje nic a nemůže existovat nic
nového pod sluncem.
To je postulát rozumu, rozvinutý před třemi tisíci léty,
který je stále ještě přítomný a který je základem způsobu,
jakým pracuje rozum. A zde je jeho protiklad, formulovaný
Bergsonem:
...rozum směřuje především ke stavění. Tato
výstavba je prováděna výlučně z inertní hmoty
v tom smyslu, že jestliže používá organizovaný
materiál, zachází s ním jako s inertním, aniž by
se znepokojoval životem, který jej oživil. A v samotném inertním materiálu se výstavba zabývá
jenom s pevností, zbytek uniká pro jeho velikou
tekutost. Jestliže je proto tedy tendencí rozumu stavět, můžeme očekávat, že cokoliv je tekuté zčásti unikne a cokoliv je život v živoucím
unikne celkem. Náš rozum, jak opouští ruce
přírody, má za svůj hlavní cíl neorganizované
pevné. (Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl.
A. Mitchell, Londýn, 1964, str. 161–162)
Tudíž axiom rozumu, že celek je více než část, je platný
zcela a bez výhrad, když je to záležitost pevného tělesa nebo
míry tekutiny (tj. když se s tekutinou zachází jako s pevným
tělesem). Půl kamene je zřejmě menší než celý kámen a půl
sklenice vody označuje méně než celá sklenice. Ale tento
axiom neplatí bez výhrad, když se jedná o funkce živého organismu. Určitě můžete mít uříznutou nohu, která je mnohokrát větší než srdce v lidském těle, aniž by následovala
smrt, ale nemůžete to udělat se srdcem, bez zemření. Funkce srdce je zásadnější pro život celého lidského organismu
než noha, ačkoliv srdce je mnohem menší než noha. Tak,
s ohledem na živý organismus, musí být zmíněný axiom
pozměněn – v tom smyslu, že z hlediska fungování, funkční
části a funkční celek se může rovnat. Proto tedy, pokud se
týká fungování živého organismu, se dá převrátit měšťácká
logika pravidlem: celek se může rovnat části.
Stejný axiom, použitý v morální oblasti, by měl podstoupit ještě další obměnu. V oblasti čistých hodnot mění zmíněný axiom svůj tvar a stává se změněný na jeho protiklad.
~ 11 ~
Vskutku, Kaifášův argument, ve prospěch rozhodnutí
proti Ježíšovi, předložený shromáždění Sanhedrin, „že je
pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan XI, 50) je zřejmě prostě odvolání na
logický axiom, že celek (národ) je více (má větší cenu) než
část (jednotlivý člověk). Ale celý židovský národ neměl jiný
důvod pro svou existenci než jeho část – Mesiáš! A ještě
dále: Je Slovo – skrze které všechno povstalo a bez něho nepovstalo nic, co jest a které se stalo tělem (Jan I, 3,14) – část
nebo je to celek židovského národa… lidstva… nakonec,
celého světa?
Nebo opět, vezměte si podobenství o ztracené ovci, kde
Pán říká:
Jaká je nejobecnější vlastnost hmotného
světa? Je rozvinutý. Představuje nám předměty
vnější k jiným a v těchto předmětech části vnější k dalším částem.
Nepochybně je pro nás užitečné, z hlediska
naší následující manipulace, pohlížet na každý
předmět jako na rozdělitelný na části libovolně
rozsekané, každá část je opět dělitelná, jak si
přejeme a tak dále ad infinitum (do nekonečna)… O této možnosti, rozdělovat hmotu jak se
nám líbí a jakým způsobem se nám líbí, se zmiňujeme, když mluvíme o kontinuitě materiálního rozšiřování. Ale tato kontinuita, jak ji vidíme, není nic jiného než naše schopnost, že nám
hmota dovoluje vybírat způsob nespojitosti,
který v ní nalezneme. Ve skutečnosti to je vždy
způsob nespojitosti, jednou zvolený, který se
nám jeví jako skutečně pravý a který poutá naši
pozornost právě proto, že ovládá naši činnost.
Proto je tedy nespojitost zamýšlená a sama
o sobě myslitelná. Vytváříme si o ní představu
přímou činností mysli, zatímco duševní představa kontinuity je negativní, je na dně, jenom
odmítnutí naší mysli, před jakýmkoliv skutečně daným systémem dekompozice, na který se
pohlíží jako na jediný možný. Jen o nespojitém
si rozum vytváří jasnou představu. (Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl. A. Mitchell, Londýn, 1964, str. 162–163)
Má–li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí,
nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří–li se
mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní
radovat víc než z těch devadesáti devíti, které
nezabloudily. (Matouš XVIII, 12–13)
Je axiom, že celek je větší než část, stále platný v oblasti
morálních hodnot?
Nebo opět, vezměte si podobenství o pokladu ukrytém
v poli, o perle veliké ceny a poučení ze dvou mincí chudé
vdovy: Není z nich zřejmé, že pro svět hodnot řečený axiom by byl, že část je větší než celek?
Tyto závěry, ke kterým člověk dospěje, když použije logiku organických a morálních sfér, jsou šokující pro rozum,
jehož zákony logiky jsou v souladu s anorganickou pevností.
Davidův veliký hřích – když poručil, aby byl sečten lid
Izraele (srov. 2. Samuelova XXIV, 2) – spočíval v použití
metody, která je vlastní pro lidský rozum, zredukováním
živého a morálního na anorganickou masivnost, tj. lidi na
věci. Živé a morální (společenství Izraele) na číslo. Dáním
rozkazu, spočítat lid Izraele, David spáchal hřích v duchovní oblasti, že zredukoval živé a cítící lidské bytosti na
mrtvé a neživé věci, tj. na mrtvoly. Tím zhřešil proti přikázání: Nezabiješ.
A nebylo to jenom během nejtemnějšího času v roce –
když noci jsou nejdelší – ale bylo to také pod znamením
panenského rozumu, zatměného lidským pozemským rozumem, že se událo zrození Ježíše Krista. „Stalo se v oněch
dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu… když Sýrii spravoval Quirinius“ (Lukáš II, 1–2). Byla to doba, kdy hřích Davidův byl
opakován, ale v měřítku Římského impéria – po „celém
světě“. Tehdy císařnařídil, aby se všemi živoucími a cítícími
lidskými bytostmi, včetně vtěleného Slova, bylo zacházeno jako s neživými věcmi. Byl to zimní čas, pokud se týká
slunce… a čas zatmění měsíce, pokud se týká rozumu.
Náš rozum je na své půdě, když pracuje se surovou
hmotou a obzvlášť s pevnými předměty.
Z toho důvodu nejenom věda rozkládá, např. předměty na chemické látky, ty na molekuly, molekuly na atomy
a atomy na elektrony, ale také okultní věda (která by se ráda
rovnala oficiální vědě) rozkládá. Například lidská bytost je
rozkládána do třech principů – duch, duše a tělo – když se
jedná o místo, které člověk zaujímá mezi Bohem a přírodou – nebo do čtyřech principů – fyzické tělo, vitální tělo,
astrální tělo a ego (já) – když se jedná o praktický úkol vlády operátora svými nástroji, jako je v případě rája–jógy;
nebo dokonce do sedmi principů – fyzické tělo, éterické
tělo, astrální tělo, nižší já, rozum, intuice a vyšší Já; nebo
nakonec do devíti principů – tři tělesné principy, tři duševní principy a tři spirituální principy – když se jedná
o vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem, se svými
devíti duchovními hierarchiemi, které ve svém pořadí odrážejí Svatou trojici. Když zde také dodáme, že křesťanská
teologie rozděluje člověka jenom do dvou principů – tělo
a duše – že védy a kabala jej rozdělují do pěti principů – pro
kabalu to jsou nefeš, ruach, nesma, chaja, jechida (‫יחידה‬,
‫חיה‬, ‫נשמה‬, ‫רוח‬, ‫ – )נפש‬že kabalisté také rozdělují člověka
do deseti principů, pole deseti sefirot a že určití astrologové
jej rozdělují do dvanácti principů, podle dvanácti znamení
zvěrokruhu, tak se stává zřejmé, že člověk si snadno dovolí
~ 12 ~
různé způsoby rozkladu, podle cílů rozumu, který je používá. Ale on v této činnosti připouští jenom tolik, co je mu
dáno zpracováním – zachází s tím způsobem jemu vlastním – tj. rozložením podle systému, který odpovídá nejlepším způsobem cílům, ke kterým směřuje. Protože rozum –
dokonce i když se zabývá okultní vědou – jasně představuje
sobě jenom nespojité.
Z toho důvodu si rozum představuje pohyb, jako kdyby
byl nespojitý. Rekonstruuje jej pomocí nehybných řad, které umisťuje vedle sebe, tj. zastavuje pohyb požadovaným
počtem krát a tímto způsobem získává kinematografický
film, kterým potom otáčí.
Stačí nyní říci, že k pevnému a nepohyblivému je náš rozum připojen následkem přirozené
dispozice. Jen o nepohyblivosti si rozum tvoří
jasnou představu. (Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl. A. Mitchell, Londýn, 1964, str. 164)
Řecký filosof Zénón z Eleje (5. století před Kristem)
autor slavných argumentů, které se týkají „letícího šípu“
a „Achilese a želvy“, který žil 24 století před kinematografií, dokonce popíral realitu pohybu z důvodu, že rozum si
může představit jenom následnost statických pozic v pohybu. Právě tak jako prohlašoval Šalamoun před třemi tisíci
léty postulát rozumu, že „není nic nového pod sluncem“,
tak prohlašoval Zénón před dvaceti čtyřmi stoletími jiný
postulát rozumu, „že neexistuje žádný souvislý pohyb,
existují jenom za sebou následující body klidu“.
Rozum je spojován především s pozicemi pohybu a ne
s postupem, kterým prochází z jedné pozice do druhé –
s postupem, který je samotný pohyb.
Od pohyblivosti se náš rozum odvrací, protože nemá co získat, když se s ní bude zabývat.
Kdyby rozum byl zamýšlen pro čisté teoretizování, měl by se odbývat v pohybu, protože pohyb je samotnou realitou a nehybnost je vždy
zdánlivá nebo relativní. Rozum ale míní něco
zcela odlišného. Aniž by si dělal násilí, jde
opačným směrem. Začíná vždy od nehybnosti,
jako kdyby to byla definitivní realita… (Henri
Bergson, Tvořivá evoluce; překl. A. Mitchell,
Londýn, 1964, str. 163)
Rozum se soustřeďuje jenom na sklizeň, tj. na výrobek,
a nikoliv na výrobu – která je pro něho jenom prostředkem,
řadou kroků pro dospění k výrobku. Je to vždy výsledek,
o který usiluje. Je to vždy „podzim“ věcí a událostí, který má
na zřeteli. Je orientován k faktům – k dokončeným věcem –
a ne k procesu tvoření nebo procesu nastání. „Jaro“ a „léto“
věcí a událostí jemu buď unikají nebo jsou brány v úvahu
jenom z hlediska „podzimu“, jako stupně jeho přípravy.
Klíčení a růst jsou potom uvažovány jenom ve vztahu ke
sklizni. Proměnlivost přicházení do existence – to je klíčení
a růst, zatímco sklizeň je to, co se „stalo“ – to je výsledek.
Zcela odlišný než princip, zásadní pro rozum – princip
podzimu – je princip zásadní pro intuici víry:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha,
to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
(Jan I, 1–4)
Evangelium podle Jana zde podporuje princip intuice
víry, princip jara. Je to počátek, jaro věcí světa, ke kterému
se zdvíhá evangelium svatého Jana a je to tvořivé Slovo –
samotná pohyblivost v srdci života a základní prvek světla
vědomí – které pokračuje jako výchozí bod pro vše co následuje. Evangelium svatého Jana nás od úvodu zve k neslýchanému činu násilí na náš rozum – jeho přenesením od
podzimu, kde je doma, do plného jara, od sklizně k setbě,
od oživených věcí k samotnému Životu, od osvícených věcí
k samotnému Světlu.
Budeme se podrobněji zabývat tvořivou intuicí – nebo
tajemstvím víry – v Dopisu devatenáctého Arkánu tarotů,
„Slunce“, které je Arkánem jara. Zde se dá o to jasněji znázornit lunární (podzimní) princip rozumu pomocí porovnání principu tvořivé intuice – takového, jaký je uveden
v první kapitole evangelia svatého Jana – s principem rozumu, který je tématem osmnáctého Arkánu tarotů.
Nuže, evangelium svatého Jana žádá lidskou duši přenést její rozum z podzimu do plného jara – omladit ji jejím
přemístěním do oblasti tvoření, místo do oblasti stvořené,
tj. dokončit „konjunkci“ slunce a měsíce, vyjádřeno astrologickými termíny. To znamená říci, že jestliže postulátem
rozumu je, „že není nic nového pod sluncem“, je pozvána
k čisté a prosté tvořivosti, vyjádřené pravidlem „na počátku bylo Slovo“, že jestliže rozum v sobě představuje jenom
nehybnost, je jí nabídnuto se ponořit do skutku čisté tvořivosti Slova, v němž je život, který je světlem lidí. Jestliže
má život za svůj hlavní předmět anorganickou pevnost, má
nyní úkol porozumět jak celému světu, jako organizujícímu činu Slova a Ježíše Krista, jako kosmické Slovo učiněné tělem. A nakonec, že jestliže rozum je charakterizován
přirozeným nepochopením života, musí nyní chápat Slovo
v srdci života a život jako základ světla vědomí. A to všechno nebude kvůli pochopení – tj. kvůli sklízení toho, co je –
ale spíše kvůli učinění činu uskutečnění, aby se dokončilo
zrození nového, tj. toho, co není. Protože: „Těm pak, kteří
ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských
otců, nýbrž narodili se z Boha.“ (Jan I, 12–13)
~ 13 ~
Zde je rozdíl mezi povahou rozumu a povahou intuice
víry, mezi principem podzimu a principem jara. To první
je chápání toho, co je. To druhé je účast na tom, co se rodí,
co se má stát. Když Abraham opustil Úr a šel do neznámé
země pouští, aby dal zrod národu budoucnosti – o několik
století po něm – jednal jako člověk jara nebo jako člověk
víry. Když Šalamoun v pojednání, známém pod názvem
Kazatel, shrnul vše to, co se ve svém životě naučil zkušeností a rozjímáním, jednal jako člověk podzimu, člověk rozumu. Abrahám byl „rozsévač“, Šalamoun byl „žnec“.
Pokud se týká hermetismu, ten má dějiny nepřetržitého a trvalého úsilí směřujícího ke spojenectví rozumu
a intuice víry – k alchymickému sňatku měsíce a slunce.
Je takový sňatek možný? Svatý Tomáš Akvinský, Henri
Bergson a Pierre Teilhard, mezi jinými, říkají ano – každý
svým vlastním způsobem. Vybral jsem tato tři jména, protože představují teologii, filosofii a vědu. Je to nepochybně povzbuzující, že tito vynikající představitelé náboženství, filosofie a vědy propůjčili svou pomoc našemu úkolu,
ale kdyby tomu tak nebylo, byli bychom schopni usilovat
o něco jiného? Byli bychom schopni opustit tisíce let staré
dílo a úsilí zaměřené ke spojenectví – ve sňatku a spojení rozumu a víry? Ne, protože ať chceme nebo nechceme,
jsme zaměstnáni touto cestou navždy – i kdyby to byl jenom pouhý přelud.
Já říkám, „i kdyby to byl jenom pouhý přelud“, protože
toto spříznění, tento sňatek, toto spojení podnítilo (a stále
podněcuje) nepřetržité a trvalé úsilí po tisíciletí, ale toto
úsilí nikdy – pokud je mi známo – nebylo korunováno
úplným úspěchem. Rozum a intuice víry se někdy k sobě
přibližují docela blízko, někdy spolupracují jako spojenci,
někdy doplňují jeden druhého způsobem, který dává vznik
nejvyšší naději, ale jejich pravému spojení, jejich úplnému
a trvalému alchymickému sňatku nebylo stále ještě dosaženo. V myslích a srdcích určitých pracovníků na tomto velikém díle již pracují rozum a víra jako pár zasnoubený, ale
ne jako pár sezdaný. Zatím ještě nebylo dosaženo žádného
úplného úspěchu v získání slitiny těchto dvou kovů. Vždy
je to buď postříbřené zlato nebo pozlacené stříbro.
U Tomáše Akvinského, například, je to postříbřené
zlato, u většiny okultistů to je pozlacené stříbro. Origénes,
korpion Areopagita, korp korpi, Louis korpio de Saint
Martin, Vladimír Soloviev a Nicolas Berdyaev, například,
ukazují ve svých dílech pokrok, který je velmi vyspělý
v podstatném spojení dohromady rozumu a intuice víry.
Stejné se může říci o Henri Bergsonovi a Pierre Teilhard de
Chardinovi. Zde je snaha, kterou nám Henri Bergson navrhuje, ve
směru spojení rozumu a intuice. Po zjištění, že „rozum je
charakterizován přirozenou neschopností pochopit život“,
Bergson osvětluje povahu instinktu.
Instinkt, naproti tomu, je vytvářen v samotné
podobě života. Zatímco rozum zachází se vším
mechanicky, instinkt postupuje, takříkajíc, organicky. Kdyby se vědomí, které v něm dříme,
probudilo, kdyby se zakončil znalostí, namísto
být rozvinutý činem, kdybychom se mohli zeptat
a on mohl odpovědět, poskytnul by nám nejintimnější tajemství života... (překl., str. 174)
...instinkt a rozum jsou dva rozlišné vývojové
trendy jednoho a toho samého Principu, který
v jednom případě zůstává v sobě, ve druhém
ze sebe vystupuje a stává se pohlcený v použití
inertní hmoty… (překl., str. 177)
Velmi významnou skutečností je kývání, sem
a tam, vědeckých teorií instinktu, od pohledu
na něho, jako na rozumný, k pohledu na něho
jako na prostě srozumitelný nebo, řekl bych,
mezi přirovnáním ho k rozumu „odpadlému“
a redukováním jej na čistý mechanismus. Každý z těchto systémů vysvětlení triumfuje ve své
kritice toho druhého, první, když nám ukazuje,
že instinkt nemůže být pouhý reflex, ten druhý,
když prohlašuje, že instinkt je něco odlišného
od rozumu, dokonce padlý do podvědomí…
Konkrétní vysvětlení, již ne vědecké, ale metafyzické (nebo hermetické)* se musí hledat
na zcela jiné stezce, ne směrem k rozumu, ale
směrem „sympatie“.
Instinkt je sympatie. Jestliže tato sympatie
by mohla rozšířit svůj předmět, a také sebe odrážet, dala by nám klíč k rozhodujícím činnostem – právě tak jako rozum, rozvinutý a ukázněný, nás vede do hmoty.
Protože – nelze to dost často opakovat – rozum a instinkt jsou obrácené opačnými směry.
První k mrtvé hmotě, druhý k životu. Rozum,
pomocí vědy, která je jeho dílem, nám poskytne
více a více úplných tajemství fyzických operací;
o životě nám přináší (a navíc jenom prohlašuje,
že nám přináší) převod do podmínek nehybnosti. Prochází kolem dokola života a bere si zvenčí
největší možný počet pohledů na něho, vtahujíc
je do sebe, namísto aby do nich vstoupil. Ale je
to do samotného vnitřku života, kam nás vede
intuice – intuicí rozumím instinkt, který se stal
nezaujatým, sebevědomým, schopným přemýšlet o svém předmětu a zvětšovat jej nekonečně. (Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl. A.
Mitchell, Londýn, 1964, str.174, 177, 185–186)
Zde je proto tedy praktický úkol snažení. Předpokládá přetvoření instinktů na nezaujaté, tj. na pravý cíl všeho
~ 14 ~
asketismu nebo na tu část cesty směrem k mystickému spojení, které tradice nazývá jako via purgativa, cesta očištění
duchovního učedníka – nebo také purgatorium („očistec“),
když to je věcí lidského osudu. Potom to představuje, že
instinkt se stává vědomý si sebe, tj. to, co tradice nazývá via
illuminativa – cesta osvícení duchovního učedníka – nebo
také coelum („nebesa“), když je to věc cesty lidského osudu. A nakonec potom to představuje, že instinkt se stává
schopný přemýšlet o svém předmětu, nekonečně jej zvětšovat, a současně být s ním úplně spojený skrze sympatii, tj.
to, co tradice nazývá via unitiva – cesta spojení. Ovocem
cesty spojení jekorp (kde „instinkt je schopný přemýšlet
o svém předmětu“) a mysticismus rozjímání (kde „instinkt
je schopný nekonečného rozšiřování“) – nebo také visio beatifica („blažené vidění“), kterému se těší lidské duše v nebesích, po očistci a jejich nebeském vyučení, ve kterém se
naučí nebýt oslněné božským světlem, ale spíše vidět skrze
něho, když je to věcí cesty lidského osudu.
Takový je úkol. Ale jaké je snažení? Jak se dá toho
dosáhnout?
Skládá se z počinu „vystoupení“ rozumu z jeho prostředí. Zde je to, co k tomu musí Bergson říci:
Je marné nám říkat, že požadujete jít nad
rozum, jak se to dá udělat než rozumem?
Vše, co je jasné ve vašem vědomí, je rozum.
Vy jste uvnitř vašeho myšlení, nemůžete se
z něho dostat. Říkejte, chcete–li, že rozum je
schopen pokroku, že bude stále více a více jasněji vidět do většího a většího počtu věcí, ale
nemluvte o jeho zplození, protože to je vaším
samotným rozumem, kterým musíte činit tu
práci.
Ta námitka se přirozeně představuje mysli. Ale to samé uvažování by také prokázalo
nemožnost získat jakýkoliv nový návyk. Je to
v podstatě uvažování, uzavřít nás do daného
kruhu. Ale čin ten kruh roztíná. Jestliže jsme
nikdy neviděli člověka plavat, můžeme říkat,
že plavání je nemožná věc, poněvadž abychom
se naučili plavat, musíme se začít udržovat nad
vodou a následně již víme jak plavat. Uvažování
nás vlastně vždy přibíjí k pevné zemi. Ale jestliže se prostě vrhnu beze strachu do vody, mohu
se zprvu dost dobře udržet pouhým bojováním
a postupně se přizpůsobit novému prostředí.
Tak se naučím plavat. Takže v teorii existuje
taková absurdnost, zkoušet poznat jinak než
rozumem, ale jestliže je riziko opravdu přijato,
čin možná přetne ten uzel, které uvažování svázalo a nedá se rozvázat. Kromě toho, to riziko se bude zdát zmenšovat, čím více se přijme
naše hledisko.
Ukázali jsme, že rozum se oddělil od mnohem širší reality, ale že nikdy neexistoval jasný
řez mezi těmi dvěma. Všechno kolem pojmového myšlení zde zůstává jako neurčitý okraj,
který vzpomíná na svůj původ. A dále jsme přirovnali rozum k pevnému jádru, vytvořenému
pomocí kondenzace. Toto jádro se neliší radikálně od kapaliny, která je obklopuje. Může být
pouze v ni zpětně vstřebáno, protože je vytvořeno ze stejné látky.
Ten, kdo se vrhá do vody a zná pouze odpor
pevné země, se okamžitě utopí, jestliže nezačne
bojovat proti tekutosti nového prostředí. Musí,
chtěj nechtěj, ještě lnout k té tak řečené pevnosti, kterou představuje dokonce voda. Pouze
za této podmínky si může zvyknout na tekutost.
Tak je to s naším myšlením, když se rozhodnulo
udělat skok.
Ale skočit musí, to znamená opustit své
vlastní prostředí. Rozumu uvažujícímu o svých
schopnostech se nikdy nepodaří je rozšířit, ačkoliv rozšíření se nebude vůbec zdát nerozumné, jakmile ho bylo jednou dosaženo. Tisíce
a tisíce obměn na téma chůze nikdy neposkytne pravidlo pro plavání, pojď, vstup do vody,
a když budeš vědět jak plavat, pochopíš jak je
mechanismus plavání spojený s mechanismem
chůze. Plavání je rozšířením chůze, ale chůze
tě nikdy nepohne k plavání. Takže můžeš přemýšlet tak inteligentně, jak chceš, o tom mechanismu, rozumu, nikdy touto metodou nedospěješ za něho. Můžeš dostat něco složitějšího,
ale ne něco vyššího nebo dokonce něco odlišného. Musíš získat věci útokem, musíš odvrhnout
rozum za sebe činem vůle. (Henri Bergson, Tvořivá evoluce; překl. A. Mitchell, Londýn, 1964,
str. 202–204)
To je podstata „bergsonovské jógy“, tj. praktické metody spojení rozumu s instinktem nebo s principem sympatie, tak aby ona mohla rozšířit svůj obsah a přemýšlet
o sobě – nebo, jinými slovy, aby se rozvinula intuice.
Nuže, úsilí, které má Bergson na mysli je to, co kabala nazývá KAVANA (‫ )כונה‬a výsledek tohoto úsilí – které
Bergson nazývá „intuice“ – se nazývá DAAT (‫)דעת‬. KAVANA je hluboká meditace, tj. úsilí rozumu, který se směřuje ponořit do hlubin temnoty, jež jej obklopuje. KAVANA
se zásadně liší od karteziánské meditace, kde to je zejména věcí koncentrace jasnosti rozumu, samotného v sobě,
a také kantovské meditace, kde se rozum snaží vystoupit
nad sebe, aby se udělal předmětem pozorování, analýzy
a kritičnosti. Hluboká meditace nebo KAVANA není ani
~ 15 ~
jenom koncentrací světla rozumu, se zaměřením na jeho
čistotu, ani pouhým úsilím rozumu dospět k poznání sebe.
Hluboká meditace je úsilím rozumu proniknout temnou
hlubinou, která jej obklopuje a do které najde přístup pomocí sympatie, namísto skrze cvičení svých vlastních logických, analytických a kritických schopností. Řečeno ve
smyslu kabaly, je to proto tedy věcí sňatku principu rozumu – sefiry BINA (‫ – )בינה‬a principu moudrosti – sefiry
CHOCHMA (‫ )חכמה‬ve „středním sloupu“ stromu sefir.
DAAT je tedy stavem vědomí, kde rozum a moudrost –
získaná a získatelná znalost na jedné straně a skrytá a realizovatelná znalost na druhé straně – se sjednotí. Je to stejný
stav vědomí, který nazývá církev, „rozum osvícený milostí“
(intellectus gratis illuminatus) – milost, která je principem
realizujícím v nás skrytou znalost „obrazu a podoby Boha“
a rozum, který je „bergsonovskou“ inteligencí, která spolu
sjednocuje a chápe věci, které by jinak nebyly sebou chápány. Je proto tedy „osvícený“.
S ohledem na sefirový strom kabaly se musí poukázat na to, že DAAT se nedá nikde nalézt jako korpi
nebo jako základní prvek systému (nebo „Stromu“)
sefir. Zatímco existují čtyři sefiry, které se nalézají na
středním sloupu – totiž KETER (‫ )כתר‬Koruna, TIFERET (‫ )תפארת‬Krása, JESOD (‫ )יסוד‬Základ a MALCHUT (‫ )מלכות‬Království – DAAT je něco, co se má
vytvořit, být přidáno k sefirovému stromu. To znamená říci, že syntéza sloupu Moudrosti – který obsahuje
sefiru CHESED (‫ )חסד‬Milost, (v originále je uvedeno
GEDULA [‫ ]גדולה‬Velikost či Majestát [red.]) a NECACH (‫ )נצח‬Vítězství – a sloupu Rozumu – obsahující
sefiry GEVURA (‫ )גבורה‬Síla a HOD (‫ )הוד‬Lesk (v originále Sláva [red.]) – je na stromu sefir naznačený
pouze pro světy stvoření (olam ha bria – ‫)עולם הבריאה‬
a formování (olam ha jecira – ‫ )עולם היצירה‬zatímco
ve světě emanace (olam ha acilut – ‫ )עולם האצילות‬ta
syntéza představuje bod začátku emanace, stvoření
a formování světa a svět jednání (olam ha asia – ‫העשיה‬
‫ )עולם‬je sám syntézou těch dvou sloupů (Moudrosti
a Rozumu).
OBRAZ č. 01
Jak je zřejmé z tohoto schématu stromu sefir, existuje syntéza principů Moudrosti a Rozumu, předcházející
rozdělení těchto dvou principů, které se odehrává v sefiře
KETER. Existuje také syntéza, která se odehrává ve světě
činnosti (MALCHUT) jinak je ovlivněna v umělecké tvořivosti (TIFERET) nebo v lásce mezi pohlavími (JESOD),
ale není zde naznačována pro činnost poznání, tj. pro oblast korp.
Nuže, je to přesně činnost poznání, která je příslušná
v případě DAAT, které je cílem duchovní školy kabaly,
právě tak, jako je cílem hermetismu všeobecně. Není to
nic jiného než úkol realizace intuice, spojení nezainteresovaného instinktu s nezainteresovaným rozumem, jak
postupoval Henri Bergson. Kabalisté a hermetikové (včetně Henri Bergsona) proto tedy sledují stejný cíl, tj. spojení rozumu a moudrosti (nebo spontánní znalosti) jinak
než jejich spojením v umělecké nebo estetické tvořivosti
a v lásce mezi pohlavími. Mají na mysli dosáhnout třetího
typu spojení rozumu a moudrosti: gnómického spojení –
DAAT nebo intuice.
Mluvili jsme o tomto tisíciletém úkolu hermetismu –
toto dílo a úsilí pokračovalo ze století do století, s cílem
úplného spojení nebo sňatku principů rozumu a moudrosti, tj. schopnosti poznání získané logickým projevem
a spontánní znalostí zjevení. Poukázali jsme také na některé konkrétní skutečnosti, tj. jména takových osobností, které mají povahu v nás inspirovat naději, že toto dílo
bude jednoho dne realizováno. Nicméně, ještě tomu tak
není, protože to je věc realizace třetího Velkého arkánu
hermetické tradice.
Sefirový strom, jak je dobře známo, se skládá nejenom
ze sefir, umístěných ve čtyřech světech (Emanace, Kreace,
Formace a Akce), ale také z linií komunikace („kanálů“)
mezi sefirami. Proto tedy existuje dvaadvacet „kanálů“,
spojujících deset sefir do sefirového stromu (viz obrázek).
Kromě samotných deseti sefir se přikládá zvláštní důležitost třem „bodům křížení“, na prostředním sloupu horizontálních kanálů s vertikálními kanály (viz obrázek).
OBRAZ č. 02
Tyto tři body křížení, každý označený v nákresu kříže svatého Ondřeje, označují „metafyzické nebo psychologické body“, kde se tři úkoly – nazvané Velké arkány –
mají realizovat.
První Velké arkánum – nazvané „Velké magické arkánum“, se nachází v bodu křížení horizontálního kanálu,
spojujícího sefiru NECACH (Vítězství) a HOD (Lesk či
Sláva) a vertikálního kanálu, spojujícího TIFERET (Krása) a JESOD (Základ). Patří do světa formace.
~ 16 ~
Druhé Velké arkánum –
„Arkánum morální blahodárnosti“ – se nachází v bodu křížení
horizontálního kanálu, spojujícího
sefiru GEDULA (Velikost či Majestát) a GEVURA (Síla či Moc)
a vertikálního kanálu, spojujícího KETER (Koruna) a TIFERET
(Krása). Patří do světa kreace.
OBRAZ č. 01
Třetí Velké arkánum –
arkánum blahodárnosti v oblasti poznání, „gnostické arkánum“ – se nachází v bodu křížení
horizontálního kanálu, spojujícího
sefiru CHOCHMA (Moudrost)
a BINA (Rozum) a vertikálního
kanálu, spojujícího KETER (Koruna) a TIFERET (Krása). Je to stav
vědomí, který kabalisté nazývají
DAAT, který hinduističtí jogíni
nazývají samadhi a který my zde
nazýváme – s Henri Bergsonem
– intuice. Patří v podstatě do světa
emanace, tj. sféry božského dechu,
sféry Svatého ducha.
OBRAZ č. 02
Velké magické arkánum je proto tedy středem kříže,
tvořeného proudem „Inspirované pozdvižení – Jistota poznání“ a proudem „Krása – Láska“. Úkolem proto tedy je
realizovat sňatek kreativního ohně
imaginace s průzračnou jasností
vod myšlení v proudu, který vychází z Krásy a končí v Lásce.
Velké arkánum morálního života je středem kříže tvořeného dvojicí „Ušlechtilost – Spravedlnost“
v proudu „Božské záření – Krása“. Je záležitostí realizace sňatku
shovívavosti, která zcela všechno
odpouští, s rozsuzováním přísné
spravedlnosti v proudu, který vyzařuje z božské Podstaty a dospívá
k realizaci Krásy.
Velké arkánum znalosti je
středem kříže, tvořeného dvojicí
„Moudrost – Rozum“, v proudu
„Božské vyřazování – Krása“. Je
věcí realizace sňatku zjevení shora
s argumentujícím rozumem, založeným na zkušenosti.
Tyto tři Velké arkány tradice
jsou proto tedy tři kříže, tvořené
~ 17 ~
vertikálním středním sloupem a třemi kanály na Stromu
sefir. To je důvod, proč je trojitý kříž tradičním symbolem úplné iniciace a také proč název Trismegistos („třikrát
největší“) je přisuzován zakladateli hermetismu, autorovi
Smaragdové desky.
Mnohé již bylo napsáno o gnostických, morálních
a magických Velkých arkánech a nepochybně v budoucnu
ještě bude – jejich témata jsou ústřední a současně nevyčerpatelná. Zde to je prostě záležitostí zvažovat Velké arkánum sňatku rozumu a moudrosti v souvislosti s dvěma
dalšími Velkými arkány tradice. Protože ty tři Velké arkány jsou, po pravdě řečeno, jenom třemi rovinami jediného
Velikého arkánu sňatku protikladů v hlavě, v srdci a vůli.
Jinými slovy, je to věcí třech hledisek jediného Velkého arkánu kříže, protože to vždy je kříž, který uskutečňuje sňatek protikladů – včetně formální znalosti rozumu a osobní znalosti v důsledku zjevení shora.
Intuice, o které Henri Bergson mluví, je ovocem postupné přeměny rozumu, který dal své světlo k dispozici šepotu – z černých hlubin – moudrosti instinktu. Je to
slib poslušnosti, který dal rozum živlu, který jej přesahuje,
který provádí svou postupnou přeměnu toho orgánu formálního poznání (tj. poznání vztahu věcí a bytostí) na orgán skutečného poznání (tj. na poznání věcí a bytostí jako
takových). A je to slib chudoby, učiněný rozumem živlu,
který jej přesahuje, který poskytuje schopnost pochopení tohoto živlu a získání jeho důvěrného učení, abychom
s ohledem na to nebyli hluší a slepí, kdybychom byli zbaveni jeho bohatství, tj. kdybychom nevěděli jak se omezit
k tichosti, abychom mohli naslouchat. A nakonec to je
slib cudnosti, udělaný rozumem živlu, který jej přesahuje a který jej postupně přeměňuje, z objektu lačného po
množstvích poznání, na objekt, který hledá jenom hluboké a základní, tj. kvalitu.
Gnostické hledisko Velkého arkánu, spojení protikladů (conjunctio oppositorum) nebo sňatek protikladů,
je takto přeměnou rozumu, který se zabývá s „jak“ věcmi, na intuitivní orgán, který se zabývá s „co“ věcmi. Je
to současně přeměna zjevení moudrosti z prahu rozumu
(který pochází, z hlediska rozumu tak živelně a takovým
„dogmatickým“ způsobem, že se to rozumu jeví být úplnou temnotou podvědomí) do srozumitelného jazyka
a sdělení, které se dají rozumem přizpůsobit. Jinými slovy,
podvědomí, namísto šokování rozumu, se s ním spojuje,
proniká jej a stává se v něm zářící. K tomu ale dochází pouze po víceméně dlouhé a bolestné zkušenosti ukřižování
vědomí na kříži tvořeném párem protikladů: subjektivnost – objektivnost a párem protikladů: rozum – moudrost podvědomí (viz obrázek). Ty čtyři prvky tohoto kříže
odpovídají prvním třem sefirám (KETER, CHOCHMA,
BINA) a „prostřednímu sloupu“ mezi absolutní subjektivností (KETER) a absolutní objektivností (MALCHUT).
Je to tento kříž, kde postupný přístup spojenectví a nakonec spojení rozumu a podvědomé moudrosti je uskutečněno. Na začátku tohoto procesu mají rozum a podvědomá moudrost tak málo společného, že komunikace
mezi nimi je téměř výlučně omezena na sny, tj. na stav
vědomí, kde rozum, ačkoliv přítomný, je většinou pasivní.
Potom toto spojení je rozšířeno také na bdělý stav. Jazyk
spojení se potom stává jazykem symbolů, včetně symbolů tarotů. Nakonec rozum a moudrost – již ne nevědomá
– dospěje k takovému stupni vzájemného pochopení, že
si rozumějí přímo, bez zprostředkování sny a symboly. Je
to pouze potom, kdy je dosaženo jejich spojení, tj. stavu
vědomí, který Bergson nazývá „intuice“ a který kabalisté
ztotožňují s dosažením DAAT.
Přímé spojení mezi rozumem a moudrostí je, po
pravdě řečeno, jenom rozšířením vědomí, které se posune z oblasti činu do oblasti znalosti a zde je probuzeno
k bodu, že se stává světlem rozumu. Vědomí má dvě stránky, zejména: negativní stránku (dobře známou, která se
většinou provádí v každodenním životě) projevující se
jako varující nesouhlas činu před jeho provedením nebo
jako výčitka nesouhlasu s činem již provedeným a positivní stránku (téměř zcela opomíjenou v každodenním
životě), kterou známe jako určitý popud, doporučující
čin před jeho provedením a jako čisté potěšení, po jeho
provedení. Je to především tato positivní stránka vědomí,
která se stává osvětlujícím a zjevujícím principem rozumu, tj. když se ten spojuje s podvědomou moudrostí (což
není nic jiného než princip vědomí). Proto je tedy intuice,
konec konců, jenom sňatkem rozumu (který se vzdal své
absolutní samostatnosti) s vědomím, které se stalo probuzené k bodu, kde je zdrojem konkrétních a přesných
zjevení pro rozum. Také se dá prostě říci, že intuice je rozum, který se stal zcela vědomý a že vědomí se stalo zcela
srozumitelné pro rozum.
Vědomí tak nabízí rozumu stejně rozsáhlou vnitřní
zkušenost, jako nabízí empirický svět vnější zkušenost.
Rozum se proto může rozvíjet a růst ve dvou směrech
současně – ve směru vnějšího empirického světa, díky
~ 18 ~
smyslům a ve směru vnitřního empirického světa, díky
vědomí. Vědomí jsou dveře – ty jediné pravé a zdravé –
do světa nejméně tak širého a mnohem hlubšího než svět,
který vnímáme smysly. A je to rozhodnutí rozumu, stát se
„služebníkem vědomí“ (ancilla conscientiae) – tak jako se
ve středověké filosofii považoval být za „služebníka teologie“ (ancilla theologie) – které otevírá tyto dveře.
Vedoucí úloha vědomí na průchodu z „povrchního
světa“ k „hlubokému světu“ je již dlouho známá v tradici.
Byla dramatizovaná a konkretizovaná mluvením o „strážci prahu“ a o „setkání“ s ním. Rozhodující úloha byla
připisována tomuto setkání, týkajícího se průchodu přes
„práh“, který odděluje „povrchní svět“ od „hlubokého
světa“. Protože přijetí nebo odmítnutí uchazeče závisí na
tomto setkání. Ten, kdo nemůže snést pravdu, která se ho
týká, kterou mu odhalí „strážce prahu“ na tomto setkání,
spadne zpátky, tj. rozhodne se spokojit s „povrchním světem“ – se světem vnější zkušenosti a s výtvory argumentujícího rozumu. Zatímco ten, kdo má odvahu a nutnou
pokoru, aby snesl zjevení pravdy, která se ho týká, překročil práh a byl proto tedy přijat do školy esoterického
života, tj. do „hlubokého světa“. „Strážce prahu“ je zobrazován v tradici (včetně nedávnějších příspěvků k této tradici) buď jako druh dvojníka, zahrnujícího celou minulost
dotyčné osoby, nebo také jako hierarchická bytost řádu
archandělů, která vyučuje lekci vědomí, pomocí prostředku (to je pouze jediný prostředek) promítnutí dvojníka
lidské osobnosti usilující o „hluboký svět“. Ta druhá koncepce, „strážce prahu“ a povaha setkání s ním, je úplnější
a ještě pravdivější. Strážce prahu není morální strašák pro
šokování „duchovní buržoasií“, ale spíše náš starší bratr
a sluha Boha, který nám pomáhá s nekonečnou laskavostí
a s nadlidskou moudrostí – ačkoliv s dokonalou pravdivostí – pokročit z povrchu do hlubin. Přinejmenším, takové je svědectví pěti lidí v tomto století, které znám.
Strážce prahu, o kterém se mluví v hermetické tradici,
je velký soudce pověřený zachováváním rovnováhy toho,
co je nahoře a toho, co je dole. Tradiční ikonografie církve
jej představuje s mečem a váhami. Meč je jeho oživující
a léčící činnost, dávající odvahu a pokoru duši, která lační
a žízní po hlubinách a váhy je jeho činnost předkládání
přesného účtu, toho, co musí být zaplaceno, aby bylo právo jít dále.
Byl to Maître korpio z Lyonu, který tolik jako kdokoliv koho znám, měl to nejhlubší pochopení a nejúplnější
znalost praktického zacházení s váhami, zmíněnými zde.
Neúnavně opakoval:
Plaťte vaše dluhy! Plaťte dluhy vašich bližních! Protože každý zaplatí svůj dluh a nezáleží
na tom, je-li zaplacený na tomto světě nebo na
onom světě, za předpokladu, že je zaplacený.
(srov. Alfred Haehl, Vie et parole du Maître
Phillipe, Lyon, 1959 a Phillipe Encausse, Le
Maître Phillipe de Lyon, Paříž, 1958).
To je důvod, proč před léčením nemoci často žádal nemocnou osobu a lidi kolem něho, aby zaplatili „cenu léčení“, kterou stanovil jako určitý čas zdrženlivosti od urážek,
s ohledem na ostatní a tento čas měřil podle případu, buď
na hodiny nebo na týdny.
Jiný způsob placení dluhů – svých vlastních nebo jiných – je dát peníze chudým nebo na dobrý účel. Naši
předkové měli správný cit v ponechání peněz nemajetným, církvi, nemocnicím, za odpuštění a uzdravení platili
peněžními dary chudým a na dobré účely. Instinktivně věděli, že dluhy musí být placeny a že je lepší je platit zde než
po smrti. Měli ještě cit pro realitu vah strážce na prahu.
Strážce na prahu, o kterém se mluví v tradici, je proto
tedy správce spravedlnosti svědomí – a současně učitelem
školy svědomí. Jeho váhy označují negativní hledisko svědomí a jeho meč označuje pozitivní hledisko svědomí, tj.
zjevující a léčící hledisko. Člověk se nemůže zprostit setkání se strážcem prahu, když chce přejít práh, který odděluje
„povrchní“ svět od „hlubokého světa“. Je to skrze dveře svědomí, kterými se musí vstoupit. A intuice, která odhaluje
„svět hloubky“, není nic jiného než rozum podřízený svědomí – podřízený z toho hlediska, že je s ním sjednocený.
Proto tedy neexistuje žádná esoterická nebo okultní
technika, která nám může pomoci (nemluvě o tom nás provést) přechodem z „povrchního světa“ na „svět hloubky“, jinak než čistě morálním činem sacrificium intellectus – obětí
rozumu svědomí. Je to uznání, jednou provždy, nadřízenosti „morální logiky“ – její nadřazenost k „formální logice“ rozumu – která uskutečňuje přechod ze stavu usuzování do stavu intuice. Jakkoliv žádné cvičení, pro koncentraci
pozornosti nebo pro potlačení mentální činnosti, nepomůže samotné získat intuici, protože, pro získání vyššího cíle
než rozum a tělo, se musí použít prostředky, které jsou také
vyšší než rozum a tělo. To, co je duchovní, se musí získat
duchovními prostředky – a ty neobsahují žádnou techniku,
kromě čistě morálního činu a snažení.
Podivná věc! Křesťanský Západ, který rozvinul techniku a technologii do takového rozsahu materiální úrovně, vlastní stěží nějakou psychicko–spirituální „techniku
a technologii“, zatímco buddhistický a panteistický Východ – který zcela zanedbal materiální techniku – vyvinul
docela pokročilý souhrn psychicko–spirituální „techniky
a technologie“. Zdá se, že „technologický talent“ na Východě je obrácen směrem – a možná se vyčerpává – k oblasti vnitřního života, zatímco stejný „talent“ rozumu na
Západě se vyčerpal nebo stále vyčerpává svou tvořivost
v oblasti vnějšího života. Následek toho je, že duchovní život Západu – jeho mysticismus, korp a magie – je
rozvinut především pod znamením principu milosti a že
~ 19 ~
mysticismus, korp a magie Východu jsou rozvinuty především pod znamením principu technologie, tj. pod vědeckým empirickým principem pozorování a využití řetězu
příčin a následků, týkající se úsilí a toho, co je jeho důsledkem. Tak například, klasické dílo jógy Yogasutra Patanjali doporučuje, jako užitečné pro koncentraci, oddanost
osobnímu bohu – která má být později opuštěna, když
ztratí svou užitečnost, tj. když jogín již získá schopnost se
koncentrovat na beztvaré a neosobní. „Jóga je potlačení
(nedobrovolných) pohybů mentální hmoty“, říká Yogasutra Patanjali, tj. podle zákona kauzality – řetězu příčin
a následků – je to potlačení mentálních pohybů, které jsou
příčinou, jejímž následkem je jóga nebo spojení s Absolutní bytostí.
Nuže, sv. Jan z Kříže, který mnohokrát ve vytržení prošel – nebo byl ponořen – do spojení s absolutní bytostí,
také mluvil ve svých spisech o stavu úplného ticha osobního rozumu, imaginace a vůle, proto tedy stavu, kde jsou
mentální pohyby potlačené, ale on se neunavuje opakováním, že to je Boží přítomnost, do které je duše zamilována, která působí toto ticho – toto potlačení mentálních
pohybů – a ne lidská vůle. Stav úplného ticha rozumu –
a navíc imaginace a vůle – je přítomný v duši, zapálené
láskou Boha. Zde není žádná psychicko–duchovní „technologie“; je to vzájemný vztah mezi duší a Bohem, který
vše činí.
Zde je tedy rozdíl mezi vědeckou psychicko–duchovní technikou (Raja–jóga) a „ryzí milostí“ lásky, v „noci
smyslů a ducha“ sv. Jana z Kříže. Termín „ryzí milost“, který zamýšlí specifikovat tento rozdíl, je použit samotným
sv. Janem z Kříže. On říká ve svých Canciones del alma en
la noche („Písně duše“ v temné noci duše):
Jedné temné noci
Zapálené lásky touhou naléhavou
– Ach ta ryzí milost! –
Vycházím neviděný,
Můj dům je teď celý ztišený
En una noche obscura
Con ansias en amores inflamada
– Oh dichosa ventura! –
Sali sin ser korpi,
korpi ya mi casa sosegada.
Můj dům je teď v klidu… (duše) kráčí vpřed
do božského spojení lásky...
s celou rodinou jejích sil a tužeb klesá do
spánku a ticha...
říká sv. Jan z Kříže, ve svém komentáři k těm veršům.
A jinde dodává:
Byla to ryzí milost pro duši, že ji Bůh přivedl do této temné noci, odkud k ní přišlo tak
veliké dobro a do které by nikdy nevstoupila
sama. Ostatně, nikdo by se nemohl sám, svými vlastními silami, osvobodit od svých náklonností („celé rodiny sil a tužeb), aby došel
k Bohu. (Sv. Jan z Kříže Výstup na horu Carmel 1, I, 5)
Zde označuje přesný rozdíl mezi křesťanskou cestou –
cestou očistění, osvícení a dovršení spojení, kde zde není
nic, týkající se techniky a techniky jógy, která obsahuje
stupnici v rozsahu od technik fyzické přípravy (Hatha–
jóga) k psychicko–mentálním technikám (Raja–jóga).
Neexistuje nic z techniky – zde vše je umění a milost –
v křesťanském mysticismu, gnózi a magii. A jak je tomu,
pokud se týká opakování růžencové modlitby mezi katolíky a modlitby srdce (Ježíšovy modlitby) konané v pravoslavné církvi? (Modlitba srdce je nepřetržité opakování, ve dne v noci, s tlukotem srdce, modlitby: Kyrie, Iesou
Christe Eleison… „Pane Ježíši Kriste, synu boží, smiluj se
nade mnou hříšným“.) Nebo opět, irští mnichové, kteří
každý den recitují zpaměti všechny žalmy? Není to zde
také věc techniky?
Princip rytmu a princip techniky (nebo maximálního účinku s minimálním úsilím) se liší, jako se odlišuje
biologie od mechaniky nebo živý organismus od stroje.
Opakování věků a generací, slavností, rituálů náboženského kultu, dýchání, tlukot srdce, modlitba – s ohledem na
modlitbu růžence a konání modlitby srdce a také s ohledem na denní recitování žalmů – jsou projevy a používání
principu rytmu, zatímco například modlící kolo Tibeťanů, otáčející se ve větru, je aplikací mechanického principu, tj. základního principu techniky minimálního úsilí,
aby se dostal maximální účinek.
Rytmus v modlitbě jej přivádí k přechodu z psychologické oblasti do oblasti života, z oblasti osobních
návyků a způsobů do oblasti základních a universálních impulsů samotného života. Řečeno v okultních
termínech, zde to je věcí přenesení modlitby z „astrálního těla“ (nebo „duševního těla“) do „éterického
těla“ (nebo „vitálního těla“) tj. tvořit použití modlitby
pro jazyk života, namísto jazyku osobních přání a tužeb. A právě tak, jako je život řekou, která soustavně
teče, tak teče i modlitba růžence; tok bez zastavení
a bez únavy, protože to co žije, je současně oživující.
Klid a rytmická modlitba („modlitba života“) nebere
sílu – neunavuje – ale dává sílu modlící osobě. To je
důvod, proč anonymní autor spisu Poutníkova cesta,
který se zabývá zkušenostmi ruského poutníka, oddaného provádění modlitby srdce, mluví o zkušenosti bohaté a klidné radosti, která ho naplňuje dnem
~ 20 ~
i nocí a dává mu tušení, již zde na zemi, božské blaženosti. Stejně je tomu při provádění modlitby růžence.
Sto padesát Zdrávasů a patnáct Otčenášů růžencové
modlitby zavádí člověka do univerzální řeky duchovního života, což je důkazem univerzální modlitby –
a tak vede člověka do radostného klidu. Poutník poukazuje – ve třetí kapitole Poutníkovy cesty – před svou
zkušeností s nepřetržitou modlitbou srdce a dokonce
předtím než poznal její existenci, na sobě a své ženě:
duchovním sluncem – tj. k intuici. Jinými slovy, skok,
ke kterému zve Henri Bergson náš rozum, se dá udělat pronášením růžencové modlitby. Názor kapucínského mnicha? To může být, ale proč by nemohl mít
kapucínský mnich pravdu, alespoň někdy?
Ať je tomu jakkoliv, otevřeně prohlašuji, že praktický hermetismus je především touha a schopnost se
učit od každého a ze všeho – a že „znát lépe“ je jeho
rakev.
Touha po modlitbě tam byla a dlouhé modlitby, které jsme říkali bez úplného porozumění, se nezdály být únavné, opravdu jsme je
milovali. Jasně je pravda, jak mi jednou řekl
jeden učitel, že tajná modlitba leží ukrytá
v lidském srdci. Člověk to sám neví, přesto jej
tajemná činnost v jeho duši nutí k modlitbě,
podle znalostí a schopností každého člověka.
(Poutníkova cesta; překl. R. M. French, Londýn 1954, str. 70-71.)
„Znát lépe“ – stav vědomí, který je přítomný, když
člověk udělal přehled souhrnu úsilí v minulosti a výsledků, které z něho získal, při dodržování pevných
pravidel hry – ponořuje rozum do nádrže stojaté
vody, s přesným geometrickým okrajem, který ji obklopuje a působí ustoupení, jako u raka, před tváří
všeho, co je nové a vyžaduje tvůrčí úsilí. Rozum ustupuje do svého živlu stojaté vody před protikladem
mentální psychiky, tj. protikladu „důvěřivá poslušnost“ – „kritická vzpoura“. Podobně tomu je vzhledem k rozumovému protikladu „korp – antitéze“, který před ním povstává jako dvě kamenné věže, pevné
a nehybné ve svém kontrastu. A nad těmi protiklady,
kde třetí člen – syntéza – se dá nalézt, to vidí jenom
lidská tvář, jenom promítnutí lidské vůle, žádostivé
se osvobodit od zneklidňujících protikladů. Zatímco
ustupuje, zatímco se odmítá rozhodnout přeskočit
nebo přelétnout, buď přes „psa“ – podřízení autoritě („důvěřivá poslušnost“) nebo „vlka“ - kritičnosti,
odmítajícího veškerou autoritu („kritická vzpoura“)
nebo přes intelektuální „věž babylonskou“ thézí a věž
jejich antithézí, rozum nicméně zůstává celý nesvůj
– kvůli nepostřehnutelným kapkám, vycházejícím ze
záření syntézy, zatměné promítnutím stínu svévolné
lidské vůle, která padá do podvědomí a stále jej vzrušuje. Protože ačkoliv měsíc – rozum, osvětlený sluncem – je zatmělý – vykonává nicméně stálý vliv na
rozum, skrze jakýsi druh deště, jehož kapky padají do
podvědomí rozumu a vytvářejí zde pohyb a zmatený,
znepokojující hluk.
Ano, „znát lépe“, když se to jednou rozumu zmocní, postaví jej zcela do scény karty osmnáctého Arkánu tarotů – „Měsíc“. Souvislosti karty: zatmělý měsíc
nahoře, dvě věže a dva představitelé psovitých druhů
uprostřed a nádrž s rakem dole říkají, „při konfrontaci se dvěma protiklady – jedním psychickým a jedním rozumovým – nemáte jinou volbu než postoupit
(což znamená říci pozdvihnout se) nebo ustoupit (což
znamená říci klesnout do stojatého živlu). Vyber si!
Protože tato volba má nejvyšší důležitost, její
„prostředí musí být vidět co možná nejjasněji. Proto
je tedy zde geometrický obrázek zásadní situace (viz
obrázek).
Je to možná, tato „tajná modlitba“ v podvědomí
duše, kterou má na mysli apoštol Pavel v Epištole ke
Galatským, kde říká:
Protože jste synové, poslal Bůh do našich
srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího
Abba, Otče. (Galatským IV, 6).
Nuže, je to rytmus, který spojuje vědomou modlitbu a nevědomou „tajnou modlitbu“ a je to následek
jejich spojení, že „úsilí modlitby“ se stává „životem
modlitby“ tj., že modlitba duše se stává duchovní
modlitbou. Modlitba růžence, modlitba srdce, litanie
a žalmy, které jsou opakovány atd., působí přeměnu
„úsilí modlitby“ na „život modlitby“. Daleko od toho,
že jsou jen prostředkem mechanizace modlitby, ony
život oduševňují.
Nebuď pohoršen, drahý Neznámý příteli, že se
nalezneš konfrontovaný s modlitbou růžence v hermetické meditaci osmnáctého Arkánu tarotů – Arkánu, které učí jak překonat „zatmělý lunární rozum“.
Esoterismus, to není sbírka nějakých zvláštních a neznámých věcí, ale spíše to je především méně obvyklý a méně známý způsob vidění běžných a známých
věcí – vidění jejich hloubky. A modlitba růžence, jak
je zcela „populární“ a „známá do sytosti“, odhaluje
hluboké pravdy duchovního života, včetně té o spojení modlitby duše a duchovní modlitby. A navíc
těsně souvisí s tématem osmnáctého Arkánu tarotů: Arkánu znalosti jak přejít od rozumu zatmělého
pozemskou „techničností“ k rozumu osvětlenému
~ 21 ~
Tedy tento obrázek – obrázek čtverce s dvěma protilehlými trojúhelníky – je magický. Totiž je to klasický obraz sympatetické nebo kouzelnické magie, tj. magických
činností nebo magického mechanismu, který znehybňuje vědomou vůli pomocí dvou protikladů na horizontále
(čtverci) a protikladu na vertikále (dva vrcholy protilehlých trojúhelníků). Rozumí se samo sebou, že to není věc
„jedovaté magie“, používání „aqua toffana, jedovatých
kytic, košile Nessus a ostatních smrtelných nástrojů, ještě podivnějších a ještě méně známějších“, o kterých mluví
Eliphas Lévi, pod názvem osmnáctého Arkánu tarotů, ve
svém Dogme et rituál de la haute magie (překl. A. E. Waite, Dogma a rituál Vysoké magie, Londýn, 1968, str. 155).
Nikoliv, je to věc něčeho mnohem vážnějšího a hlubšího,
totiž Arkánum rozumu se zatmělým vědomím.
Je to arkánum magického mechanismu, pod povrchem
stavu rozumu, které směřuje k vysvětlení pohybu nehybného, života neživého, vědomí podvědomí, morálnosti
nemorálního. Opravdu, jak se tomu lidstvu stalo, že mnoho jeho inteligentních představitelů – dokonce jeho vůdcové a představení – dospěli k vidění toho, že mozek není
nástrojem, ale že je tvořitelem vědomí, že chemie není
nástrojem, ale že je tvořitelem života, že ekonomická sféra není nástrojem, ale tvořitelem kultury? Jak tomu může
být, že lidský rozum dospěl – pokud se týká mnoha jeho
představitelů – k vidění člověka bez duše a světa bez Boha?
Jaká tajná a skrytá síla je v činnosti, tlačící a nutící lidský
rozum, nejprve ze všeho říkat, že základní problémy jsou
neřešitelné – věci přesahující smysly a rozum jsou nepoznatelné – a potom popírat jejich samotnou existenci? Jinými slovy, jak se to stalo, že lidský rozum se nachází ve
stavu metafyzického zatmění?
Je to sympatetická nebo kouzelnická magie – a je to
osmnácté Arkánum tarotů – která nám může dát odpověď na tyto otázky. „Odpověď“ v tomto případě – a v hermetismu všeobecně – znamená „umožnit člověku vidět“
nebo „otevřít oči“. Protože každé arkánum, pokud je to
arkánum, není doktrína, ale spíše událost – událost otevírání očí, tj. otevírání vnitřního smyslu, který dovoluje,
aby věci byly viděny novým způsobem. A to je především
ta věc k dispozici, v případu souboru problémů patřících
k osmnáctému Arkánu tarotů.
Lidský rozum prodělal účinky, které nejsou nic více ani
nic méně než kouzelnická magie. Jeho vědomá motivační
vůle je znehybněna ve čtverci dvou protikladů – protikladu autorita – samostatnost a protikladu souhlas – negace.
Aby z toho mohl vystoupit, musí buď ustoupit, do oblasti
pod–rozumové, nebo postoupit, do oblasti nad–rozumové, tj. ustoupit, po způsobu raka v nádrži, nebo postoupit,
překonáním sebe – vystoupit nad sebe pomocí skoku nebo
letu – a nestavět babylonské věže a naříkavě neštěkat, ani
divoce nevýt, po způsobu psa a vlka.
Nuže, je to ústup, který si vybralo mnoho představitelů
lidského rozumu. Jiní vytvářejí jenom žalostné elegie na
romantickou minulost, kdy se rozum koupal ve světle shora a ještě další dělají jenom „hromy a blesky“ proti omylům a hříchům tragické minulosti, s jejím dogmatismem
a autoritářstvím. A nakonec jiní, nezajímající se o to, co
se děje v jejich rozumovém prostředí, pokračují ve stavbě
věží intelektuálních systémů souhlasu nebo negace, které
mají povahu věží babylonských. Takto někteří ustupují do
pod–rozumového, tj. vzdávají se cesty vidět příčinu pokroku a vývoje v primitivnosti, příčinu vědomí v surové
hmotě, příčinu racionálního v iracionálním a příčinu morálního v amorálním, zatímco se jiní vylévají v elegiích,
týkajících se zlatého věku minulosti nebo vztekle svolávají
„hromy a blesky“, týkající se jejich nedokonalostí a konečně, zatímco ještě další staví intelektuální věže babylonské,
založené na thezích souhlasu nebo negace, vybraných
z temnoty vnitřního stropu lebky a zatmívající zjevující
a řídící vědomí.
Člověk začíná vidět a očekávat jenom promítnutí primárních a elementárních impulsů lidské povahy: rozkoš (Freud), vůle po moci (Nietzsche, Adler), materiální a ekonomické zájmy (Marx). Promítnutí pozemských
prvků lidské povahy do nočního světla – morálního vědomí – vytváří zatmění. Člověk už dále nevidí nic cenného
a člověk už dále nic cenného neočekává.
Zatmělý měsíc s lidským obličejem namísto odraženého slunečního světla... suchá pláň, se dvěma věžemi a se
psem a vlkem, vyjícími zdola... nádrž se stojatou vodou
~ 22 ~
geometricky ohraničená a ukrývající raka – nevyvolává
zprvu celek tohoto obrazu znepokojivé pocity a potom
znepokojující myšlenky, vztahující se k daleko sahající
činnosti kouzelnické magie, jejíž obětí je lidský rozum?
Opravdu, s Kantem byly přivedeny na světlo hranice
rozumu, tj. on ukázal na skutečnost jeho uvěznění a on
oslovil myslící lidstvo s vážným varováním, že člověk
může formulovat v jazyku osmnáctého Arkánu tarotů
následující:
„Noční světlo je zatmělé! Najdete tam obličej člověka,
namísto čistého světla kosmické objektivní pravdy! Člověk může uniknout z vězení tohoto zatmění, pouze obrácením se k morálnímu svědomí transcendentního Já!“
Od Kanta – skutečnost očarovaného stavu rozumu se více
a více zvyšuje, ve významu a určitosti – až do dnešního
dne. V tomto Dopisu jsme plně citovali Henri Bergsona,
protože on to předvedl mimořádně jasným a dobře podloženým způsobem, ale Henri Bergson nebyl sám ve zjištění
osobního uvěznění rozumu a který vyzýval z toho uniknout. Ať může být jakákoliv rozdílnost v jejich názorech
a v jiných ohledech, Schopenhauer, Deussen, Vladimír
Solovjov a Nikolas Berdjajev – abychom jmenovali pouze
dobře známá jména – jsou ve shodě v tom, co se týká tématu osmnáctého Arkána tarotů. Hegel dokonce vyvinul
novou metafyzickou logiku – dialektickou thézi, antithézi
a synthézi – která je v základě jenom opětným ujištěním
intelektuálního hlediska hermetické metody „neutralizace dvojic“, které se nachází v alchymických pojednáních
a u korpi, Saint-Martina, Fabre d´Oliver atd., které zaměřují na rozum, vycházejícího ze svého vězení a pozdvihujícího se k „objektivnímu poznání“ pomocí intelektuální
intuice. V naší době Pierre Teilhard de korpio pokračoval
v úkolu „dialektické evoluce“, která již není pouze intelektuální, ale která je spíše způsobem vidění chemických, biologických, psychických, intelektuálních, morálních a spirituálních procesů v evoluci, která pokračuje podle objektivní
dialektiky (tj. všude zjistitelné, skrze všechny prostředky
zkušenosti) – totiž divergence, konvergence a emergence. To
už není hledisko hermetismu, ale je to hermetismus čistý
a prostý – včetně mysticismu, korp a magie, právě tak, jako
zkušenost fyzického světa, jako jednota.
Skutečnost, že lidský rozum je očarovaný, je proto tedy
nejenom uznávána, ale také se vyvíjí mnoho úsilí – a již
se vyvinulo – směrem k jeho osvobození. Otázka stále
zůstává s ohledem na „techniku“ kouzelnické magie, jejíž
prokázanou obětí je rozum.
Zmíněná „technika“ je shrnuta jediným slovem: „Pochybnost“. Pochybnost – dubium, Zweifel, somněnie, atd.
– je stav vědomí, které čelí protikladu, tj. dvě Théce, které
se zdají být stejně dobře podložené a které odporují jedna
druhé. Kant, například, formuloval čtyři základní protiklady (antinomie):
Svět má počátek v čase a hranici v prostoru – svět nemá
začátek v času a je nekonečný v prostoru.
Hmota se skládá z jednoduchých částic – nic se na světě neskládá z jednoduchých částic a na světě neexistuje
nic, co je jednoduché.
Neexistuje žádná svoboda, vše je určeno přírodní kauzalitou – determinismus podle přírodních zákonů kauzality
není jediný druh, který existuje, protože také existuje determinismus kauzality, která má svůj zdroj ve svobodě.
Svět předpokládá skutečnou příčinu, která je nutnou
bytostí – není třeba, aby byla nějaká bytost, ať už ve světě
nebo mimo svět, která je jeho skutečnou příčinou.
Jinými slovy, protiklady stvoření nebo věčnosti světa,
jednoduchosti nebo nekonečné složitosti hmoty, svobody
nebo absolutního determinismu, theismu nebo atheismu,
jsou ty, kterým čelí rozum a jsou schopné jej omezit do
neschopnosti, tj. jej paralyzovat, podle Kanta.
Ponecháme-li stranou otázku, zda ty kantovské protiklady jsou jediné nebo ty nejzákladnější, postačuje, aby
ukázaly odrazující, a proto tedy paralyzující účinek protikladů na rozum, bez ohledu na to, zda jsou reálné nebo
falešné.
Nuže, „technika“ kouzelnické magie, působící na rozum, která se odehrává v dějinách lidstva, spočívá v první
řadě v tom, že je dán do přítomnosti protikladů – reálných
nebo falešných – které jej odrazují a paralyzují, které jej
přivádí k zastavení a vzdání se pokroku vpřed, směrem do
hloubky. Potom je toto úsilí, násobeno předvedením subjektivní relativity, řešení těchto protikladů a protichůdná
povaha je řešením těchto výsledků, že to je, konec konců,
jenom záliba, která určuje pro autory filosofických systémů základ, strukturu a architekturu jejich intelektuálních
konstrukcí. Platónův idealismus, Aristotelův realismus,
Descartův racionalismus, Leibnitzův monádismus, Spinozův monismus, Schopenhauerův pesimistický voluntarismus, Fichteův optimistický voluntarismus, korpio
dialektický absolutismus, atd., jsou pouze díla intelektuální poezie, jejichž rozdíly závisí pouze na zálibě a talentu
jejich autorů – to je druhý základní prvek činnosti kouzelnické magie, s ohledem na lidský rozum. A nakonec,
když je jednou polapený v pochybnostech, rozum vidí
v osvětlení shora jenom projevy prvků lidské psychologie
– „obličej člověka na měsíci“ – a nemůže to vidět jinak.
Je duše nesmrtelná? Nebo to je touha po sebezáchově,
která se projevuje v této thézi? Je člověk mikrokosmem?
Nebo to je touha být důležitý, která je kořenem této myšlenky. Pokrok, evoluce? … myšlenka představovaná, aby
se vyjádřilo utrpení, námaha a smrt snesitelnými. Bůh? ...
představa, která zaručuje, že všechno dobře skončí. Karma? ... tato představa uklidňuje, ne-li utěšuje slepé, hluché
a němé. Nebeské hierarchie? ... člověk se obává prázdnoty,
~ 23 ~
a proto je nutné zalidnit nebesa bytostmi nám podobnými.
Takto, namísto dotazování, zda jestli to nebo ono tvrzení je pravdivé, rozum dospívá k zabývání se psychologickými motivy, skrytými za takzvanou „hrou zdůvodňování“, vyrábějící intelektuální nadstavby. Promítá „lidský
obličej“ na měsíc a vidí tam jenom tento obličej.
V této souvislosti musím říci, že existují dva druhy lidí,
se kterými jsem měl během svého života největší těžkosti
v hovoření s jakýmkoliv užitkem. Tyto kategorie nejsou ti
lidé, kteří buď vášnivě souhlasí nebo vášnivě popírají v intelektuální oblasti, ale spíše dvě kategorie lidí – kategorie
„psychologizujících“ a kategorie „spiritualizujících“ – kteří přijímají všechno se snášenlivostí, která se zdá být dokonalá. Protože nemůžete mluvit s „psychologizujícími“
o objektivních věcech a pravdách světa a života. Oni by je
chápali jenom jako psychologické projevy, které chápou
jako nepopiratelné, ačkoliv vysvětlitelné „psychologické
skutečnosti“. Proto nemůžete tedy dospět k souhlasu, ani
k nesouhlasu s „psychologizujícím“, pokud jde o věci světa a života, protože, když mluvíte o měsíci, on bude vidět
jenom váš obličej na měsíci – ne-li jeho vlastní. O nic více
nemůžete mluvit se „spiritualizujícím“, tj. s někým, kdo se
domnívá, že jeho vyšší a pravdivé Já je totožné s Bohem –
vyšším a pravdivým Já světa – a který vidí a chápe jenom
projevy právě tohoto absolutna, univerzální a věčné pravdy, která je odhalena – ona samotná – relativně ve všech
filozofických a náboženských názorech. Právě tak, jako
„psychologizující“ promítá svoje nižší lidské já do světla
ozařujícího temnotu hlubin světa a života, tak „spiritualizující“ promítá svoje vyšší lidské Já do stejného světla.
Ten jeden tam promítá lidský psychický obličej a ten druhý
promítá lidský duchovní obličej – ale v obou případech to
je stejně lidský obličej, který tam je promítán.
Řekněte „spiritualizujícímu“, že Ježíš Kristus byl vtělený syn Boha a on vám odpoví, že je to pravda – protože
v Ježíši Kristu byla realizována univerzální a věčná pravda
totožnosti pravého vyššího Já s Bohem. Potom mu řekněte, že Vtělení bylo činem oběti božské lásky a on vám
řekne, že to je pravda – protože láska je totožnost všech
individuálních já s univerzálním Já Boha a že každá individualizace obsahuje jedno vtělení a musí být nutně
činem oběti, na straně vyššího, univerzálního Já. Když mu
potom řeknete, že to bylo vítězství nad smrtí, vzkříšení
Ježíše Krista, které znamená jedinečnost díla, vykonaného
Ježíšem Kristem, on vám odpoví, že na světě není žádný
důvod popírat vzkříšení Ježíše Krista, protože vyšší a univerzální Já může vždy promítnout duchovní obrazy – pomocí iluze májá-šakti – k bodu, že se zdají být viditelné.
Nakonec, není celý svět projevem duchovní síly, která poskytuje neviditelnému viditelnost? A když řeknete, že seslání svatého Ducha bylo výsledkem díla Ježíše Krista, on
vám odpoví – se zřejmou shovívavostí – že ovšem to bylo
seslání svatého Ducha, které nutně muselo vyplývat z díla
avatara Ježíše Krista, protože to bylo seslání svatého Ducha, kde si jeho učedníci také uvědomili univerzální a věčnou pravdu, totožnosti universálních já ve vyšším univerzálním Já, což se projevilo skutečností, že jejich řeč se stala
řečí vyššího Já, každé osoby, která jim naslouchala. A tak
konečně řeknete – zoufalí, protože musíte dojít k nesouhlasu s vaším účastníkem rozmluvy – že na světě existuje
zlo, že došlo k Pádu a že existuje prvotní hřích, protože se
dospělo k iluzi plurality individuálních vědomí, zatímco
jsou totožné a jediné ve vědomí universálního Já. Pád byl
proto tedy určitě nutný, aby se dospělo k takové iluzi.
Tudíž „spiritualizující“ právě tak jako „psychologizující“ nejsou lidé, se kterými se dá rozmlouvat o věcech, týkajících se světa a života. Oni se dívají – a následně vidí –
jenom obličej, buď psychický nebo duchovní, člověka. Zde
je účinek Arkána měsíce, zatmělého obličejem člověka,
který je v činnosti.
Proto je tedy stěží překvapující, že rozum těch, kteří
nechtějí vidět svět jako ukázku lidské subjektivity a kteří, na druhé straně, nemohou nebo nevědí jak udělat skok
rozumu, o kterém mluví Henri Bergson – že jejich rozum
je obrácen k „objektivním skutečnostem pěti smyslů“....
a tedy ústupem do konstrukce nádrže s rakem na kartě
osmnáctého Arkánu tarotů. Operace magického očarování – použití protikladů a promítnutí lidské tváře do světla
povolaného osvětlovat záhady a tajemství hlubin za prahem vědomí (tj. „noci“) – dosáhlo svého cíle, donucením
rozumu ustoupit, tváří v tvář nebesům a dokonce z povrchu země, do oblasti umístěné pod povrchem země, tj.
toho, co vytváří „skutečnosti smyslů“, symbolizované na
kartě nádrží s rakem.
Jaký je stav rozumu, který se vzdal veškeré metafyziky,
rozhodl se držet toho a omezit se výlučně na „objektivní
skutečnosti smyslů“?
Co je nejvíc charakteristické v tomto stavu, to je,
že rozum se už dál nepohybuje vpřed, ale vzad. Dívá se
k nejméně rozvinutému a k neprimitivnějšímu – po příčině a vysvětlení toho, co je nejrozvinutější a nejpokročilejší
v procesu evoluce. Tedy, nehledá skutečnou příčinu světa
ve výšinách tvořivého vědomí, ale spíše v hlubinách podvědomí – namísto aby šel vpřed a pozdvihnul se k Bohu,
ustupuje do hmoty. To činí něco, s ohledem na svět, co by
bylo absurdní, s ohledem na umělecké dílo, totiž vysvětlovat je skrze kvality – a kvantity – materiálů, ze kterých
se skládá, namísto stylu, souvislosti, významu a záměru,
které umělecké dílo odhaluje. Nebylo by to absurdní, chtít
například pochopit jednu z básní Victora Huga, chemickým rozborem inkoustu, kterým byla napsána a papíru,
na kterém se nacházela nebo počítáním počtu slov a písmen? Nicméně, to je přesně to, co posuzovaný rozum činí,
s ohledem na svět – svět, ve kterém báseň Victora Huga
tvoří jenom část a je jenom jediným zvláštním případem
projevu velkého procesu tvoření.
~ 24 ~
Nuže, přišel okamžik uzavřít naši meditaci o osmnáctém Arkánu tarotů. Zde je závěr, který prohlašuje:
Ze čtyř Chajotů kabaly (‫)חיות הקדוש‬, čtyř
„posvátných zvířat“ hermetismu – Orel, Člověk, Lev a Býk – nacházíme tři, mezi znameními zvěrokruhu, tj. Býk, Lev a Člověk (nebo
Vodnář). Ale nenacházíme Orla. Orlovo místo
ve zvěrokruhu je obsazeno Štírem. Tam, kde
by měl být Orel (princip pozdvihnutí) se nalézá Štír (princip ústupu a sebevraždy). Nuže,
osmnácté Arkánum tarotů je arkánem Orla
a Štíra – arkánum nahrazení jednoho druhým.
Protože rak na kartě arkánu „Měsíc“ má štíra
jako svůj pravzor – a jako svůj cíl. Rozum, který dává přednost ústupu před létáním, nevyhnutelně dospěje do slepé uličky absurdnosti
– například absurdnosti toho, na co bylo poukázáno výše. A absurdnost... to je sebevražda
pro rozum. To je důvod, proč se „rozum raka“,
zřekneme-li se jej, stává „rozumem orla“.
Osmnácté Arkánum tarotů se nás ptá: Chceš si vybrat
cestu orla, který stoupá nad protiklady, nebo cestu raka,
který před nimi ustupuje, až dospěje do úplné absurdity,
tj. štírovy sebevraždy rozumu? To je ten bod, tj. poselství
lidské vůli – osmnáctého velkého Arkánu tarotů.
Další zajímavá zobrazení
~ 25 ~
~ Časopis Agartha ~
č. 1, 04/2013
Vydalo nakladatelství OLDM,
jako neveřejný členský bulletin.
všechna práva vyhrazena (c) OLDM o.s.
~ 26 ~
Download

zde - OLDM