Ročník 11
Ijar 5772
Květen 2012
5
Z obsahu
Měsíc ijar
v novodobých dějinách
2
Rozhovor
s Ari Liebermanem
8
Evropská unie
progresivního judaismu
12
Židé ve Francii
14
Krátce
V květnu 1967 byla situace v Izraeli
velmi tristní. Bylo sice mobilizováno
sto procent záložníků, ale mnoho
vládních činitelů bylo přesvědčeno,
že Izrael není k válce připraven.
V Tel Avivu hloubili obranné zákopy a byl plán přeměnit městské parky na
hřbitovy, neboť se počítalo s masovým
bombardováním města.
rabín Daniel Mayer
Nadšenec a aktivista, takový byl z mého
pohledu Milan Kalina. Mám rád takové
lidi, myslím si, že jsou velmi potřební,
protože díky své charakteristické pova- ze jsou opakem lhostejnosti, pohodl- nosti a apatie. Aktivisté dovedou věci
a děje posunovat i za cenu případných
omylů a neúspěchů, to je riziko, bez
kterého nelze měnit přežité stereotypy.
Milan dovedl pro své myšlenky nadchnout a strhnout ostatní, je také přirozené, že
si tím vytvářel i zaryté oponenty.
Odešel náš
Václav Špale
Izraelská společnost byla rozdělená do
skupin podle toho, odkud lidé přišli, a byl tam obrovský klientelismus. Ten je
ale v Čechách také. Rozdíl je v tom, že
tady jsem nenasazoval život, od České
republiky toho tolik neočekávám.
dlouholetý redaktor
Ari Lieberman
Milan Kalina v červenci loňského roku
v liberecké synagoze.
foto: Jan Syka
➤
Milan Kalina
Ijar
– měsíc těžkých zkoušek, ale i vítězství a radosti
Letos, v měsíci ijaru, si připomínáme 45. výročí Šestidenní války, která znamenala významný obrat v novodobých dějinách Izraele. Podívejme se, jak se měsíc ijar zapsal do naší
tradice a událostí.
M
ěsíc
– ijar je druhým měsícem
biblického kalendáře, který začíná měsícem nisanem nebo též avívem (viz Ex 12,2n).
Ijar se v bibli nazývá
(ziv), což znamená
nádhera květů či jasnost (1 Kr 6,1).
V tomto měsíci se příroda dává člověku poznat
v plné své kráse a jasu. Ijar je měsícem kvetoucích stromů a v gregoriánském kalendáři
mu odpovídá měsíc květen neboli máj, jenž je
nejen nejkrásnějším ze všech měsíců, ale jak jej
nazval básník Karel Hynek Mácha, je i časem
lásky, nejšlechetnějšího mezilidského vztahu.
Podle kabalistů má měsíc
též jakousi léčebnou moc, neboť písmena tvořící jeho název jsou prvními písmeny slov
(Aní Ha-šem Rofechá) –
Já jsem Hospodin, tvůj lékař (Ex 12,26).
Celý měsíc ijar spadá do období
(sefirat ha-omer), což je počítání snopku, které
trvá 49 dní a je spojnicí mezi svátky Pesachem
a Šavuot (viz Lv 23,15-17). V tyto dny sefiry,
jak uvádí Šulchan aruch – Orach chajim § 493,
se nekonají žádné svatby a nestříháme si vlasy,
což je část smutečních obyčejů, které dodržujeme na památku dvanácti tisíc párů žáků rabiho
Akiby, kteří v tomto období mezi Pesachem
a Šavuot zemřeli na záhadnou epidemii, protože si neprojevovali vzájemně náležitou úctu,
jak uvádí traktát Jevamot 62b. Moderní historici se přiklánějí k názoru, že se jednalo nejspíše
o teror rozpoutaný Římany, jemuž padli za oběť
Akibovi žáci, jakožto aktivní účastníci potlačeného Bar Kochbova povstání. (Blíže Maskil
č. 6 z loňského roku.)
Také později prožíval židovský národ toto období sefiry velmi těžce. Právě v tomto období
se odehrály krvavé pogromy 1. křížové výpravy
roku 1096, kdy byly křižáky a místní lůzou vyvražděny celé židovské obce v německém Porýní a kdy se vraždění Židů nevyhnulo ani
Praze. Podobně tomu bylo i v ijaru roku 1648,
kdy bandy Bogdana Chmelnického nelítostně
vraždily Židy a Poláky na Ukrajině.
V minulém století se však měsíc
stal
měsícem vítězství a radosti, což nám opět
napovídají písmena tvořící jeho název, která
jsou začátečními písmeny slov „moji nepřátelé odtáhnou pryč v náhlém zahanbení“ –
2
V moderní historii Státu Izrael má měsíc ijar výsadní postavení – vydání deníku Palestine Post z 16. května 1948 zvěstuje
vyhlášení Izraele, jeho uznání Spojenými státy americkými a zároveň začátek první války v novodobých izraelských
dějinách, války na obranu nezávislosti a samotné existence právě zrozeného státu
(Ojvaj jašuvu
jevošu raga) – Žalm 6,11.
26. ijaru 5705, tj. 9. května 1945, skončila
druhá světová válka absolutní porážkou nacistického Německa. Němečtí nacisté a jejich
přisluhovači vyvraždili šest miliónů evropských Židů. Tato genocida – holocaust, která
neměla v celé historii lidstva obdoby, přispěla
k radikálnímu myšlenkovému posunu u zbytku
židovského národa. Mnozí, kteří byli doposud
odpůrci myšlenky sionismu, nyní pochopili, že
neexistence vlastního suverénního židovského
státu přispěla také svým dílem k obrovskému
počtu obětí. Pochopili jsme, že se nemůžeme
spoléhat ani na pomoc cizích národů, která ještě za doby míru selhala, ani na demokratické
režimy evropských států, které se zhroutily jak
domečky z karet pod tanky Wehrmachtu. Jedině nezávislý silný židovský stát má možnost
s Boží pomocí ochránit národ synů Izraele před
novým holocaustem. Polsko, Podkarpatská
Rus, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, ale i Maďarsko,
Československo a další evropské země se opro-
ti předválečnému období staly téměř Judenrein. Avšak ani tragédie holocaustu neodradila
mnohé, ba i tzv. partyzány, aby se nezúčastnili
protižidovských pogromů na mnoha místech
Slovenska. Připomeňme nejhorší pogrom,
který se udál v září 1945 v Topoľčanech, poté
počátkem srpna 1946 v Bratislavě u příležitosti
sjezdu partyzánů a v létě téhož roku byly zaznamenány protižidovské akce v Čadci, Žilině,
Vrbovém, Nových Zámcích a ještě v dalších
slovenských městech. Také v Polsku docházelo
po osvobození pravidelně k pogromům, z nichž
nejkrvavější se odehrál 4. července 1946 v Kielcích, kde bylo zavražděno čtyřicet Židů, včetně těhotných žen a dětí. Kielcký pogrom byl
jasnou ukázkou, že ani po válce nejsou Židé
v některých evropských zemích, mírně řečeno,
vítáni. Poválečné pogromy jen zvýšily tempo nelegální židovské imigrace do tehdy ještě
britské mandátní Palestiny. Cosi málo se však
hnulo ve svědomí národů, které mohly před
a během druhé světové války Židům pomoci,
ale neučinily tak. Otázka mandátní Palestiny ➤
Květen 2012
židovský rok
➤ a její nezávislosti se stala aktuálním téma-
tem OSN. Nakonec 29. listopadu 1947 valné
shromáždění OSN přijalo rezoluci o rozdělení
Palestiny na dva nezávislé státy, na židovský
a arabský. Taktéž stanovilo, že do půl roku tam
musí skončit britský mandát. Toto období můžeme nazvat „od holocaustu k obrození – (mišoa li-tkuma)
“.
5. ijaru 5708, tj. 14. května 1948, po odjezdu
vysokého britského komisaře pro Palestinu
předseda Židovské agentury David Ben Gurion vyhlásil v budově telavivského muzea
nezávislost Státu Izrael. Naplnila se Izajášova slova (66,8): „Kdo slyšel něco takového?
Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země
v jediném dni? –
“. Druhého dne
se sotva zrozený Izrael stal obětí agrese vojsk
Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku.
Kromě toho na severu země operovala tzv.
Arabská osvobozenecká armáda Fawzího elQawukjiho o síle šesti tisíc mužů. Nic však
nepomohlo přesile arabských agresorů. Mladý
židovský stát se ubránil a celému světu tak dokázal nejen svou životaschopnost, ale také vyvrátil staletí existující úzus, že Židy je možné
beztrestně vraždit.
Necelých devatenáct let trvalo velmi napjaté
příměří mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Izrael let 1949–1967 byl zemí rozděleného
Jeruzaléma, prozatímní hranice státu tvořila
tzv. zelená linie příměří. Několik desítek metrů od východního břehu Genezaretského jezera
začínalo syrské území s Golanskými výšinami,
z nichž Syřané ostřelovali pod nimi ležící izraelské kibucy a vesnice. Izrael oněch let byl
Izraelem, který čelil pronikání vražedných teroristických skupin fedajínů z egyptského pásma
Gazy, z Jordánska nebo Sýrie.
Již počátkem ledna 1967 začali Syřané ostřelovat tanky a minomety izraelská sídla na severu země, včetně kibucu Šamir. Syřané svou
provokační agresivitu stále stupňovali a 7. dubna při dalším ostřelování izraelských traktorů
u kibucu Haon Izrael zapojil na svou obranu
letectvo a ve vzdušných soubojích sestřelil
šest syrských MIGů, z toho dva nedaleko Damašku. Po této lekci Sýrie naléhala na egyptského prezidenta Násira, aby zahájil v rámci
jejich dohody o vzájemné vojenské pomoci
protiizraelské kroky. Násir, aby si udržel svou
pozici v arabském světě, začal jednat. 4. ijaru
(14. května) egyptská armáda obsazuje pozice
na Sinaji poté, kdy se mírové sbory OSN začaly
na egyptskou žádost odtud stahovat.
12. ijaru (22. května) Násir oznámil, že Egypt
obsadil Tiranskou úžinu a uzavřel ji pro všechny izraelské lodě. Prohlásil též: „Chce-li Izrael
válku, ahlan wa-sahlan.“ Tento agresivní akt
z egyptské strany byl vlastně casus belli.
V Izraeli byla však situace velmi tristní. Bylo
sice mobilizováno sto procent záložníků, ale
mnoho vládních činitelů bylo přesvědčeno, že
Izrael není k válce připraven. V Tel Avivu hlou-
bili obranné zákopy a byl plán přeměnit městské parky na hřbitovy, neboť se počítalo s masovým bombardováním města. David Ben Gurion
vyčetl náčelníkovi generálního štábu Jicchaku
Rabinovi, že mobilizoval záložníky, neboť tím
dostal zemi do problematické situace a on ponese za ni zodpovědnost. Rabin se pod tlakem
malověrných politiků téměř zhroutil. Možná si
ale v tu chvíli vzpomněl na Jozueho a Kálebova
slova, jimiž se obraceli k národu synů Izraele:
„Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás
do této země a dá nám ji... Jejich ochrana od
nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin.
Nebojte se jich.“ (Nu 14,8-9). Nakonec dala
historie za pravdu Rabinovi a profesionálním
velitelům, a ne politikům.
26. ijaru (5. června) Útokem na egyptské letecké základny a zničením 400 bojových letounů
protivníka přímo na zemi začala Šestidenní
válka. Do války se zapojují Sýrie útokem na
Haifu a Jordánsko, které zaútočilo na západní
část Jeruzaléma.
27. ijaru (6. června) Izraelští výsadkáři obklíčili Staré Město. Zahajuje se osvobození celého
Jeruzaléma. Izraelská armáda obsadila Gazu.
28. ijaru (7. června) osvobozen Jeruzalém.
Legendární Mota Gur oznamuje: „Chrámová
hor je v našich rukou! –
!“
a vrchní rabín izraelské armády Šlomo Goren
ohlašuje zvuky šófaru osvobození Stěny nářků.
Bylo také završeno obsazení Západního břehu
Jordánu. Tohoto dne vojenské námořnictvo dobylo egyptský Šarm aš-Šajch.
29. ijaru (8. června) Izraelská armáda dosáhla
Suezského průplavu.
1. sivanu (9. června) Izraelská armáda obsadila
Golanské výšiny. Skončila doba ostřelování izraelského území Syřany z Golanských výšin.
Více než čtyři desetiletí nás dělí od Izraeli vnucené Šestidenní války. Její průběh a strategie se
dodnes učí na vojenských akademiích mnoha
zemí světa jako příklad moderního vedení ozbrojeného konfliktu. Pro nás nemá toto rychlé
vítězství pouze vojenský význam, ale především má hlubší národně-duchovní význam
pro většinu Židů. Opět srdce národa Izraele
– Jeruzalém – není rozděleno a pod cizí nadvládou. Tak se naplnila slova Žalmu krále Davida (122,3): „
– Jeruzalém je
zbudován jako město semknuté v jediný celek.“
Podobně je tomu i s Hebronem, městem našich
praotců, kteří jsou tam v jeskyni Machpela pohřbeni.
Závěrem připomeňme poslední čtvrtou sloku
písně Jeruzalém ze zlata (Jerušalajim šel zahav –
), kterou hudební skladatelka
a textařka Naomi Šemer (1930–2004) doplnila
po Šestidenní válce:
Vrátili jsme se k tvým studním,
na trh i na náměstí.
Šófar volá na Chrámové hoře, ve Starém Městě.
A v jeskyních z kamene tisíce sluncí září,
vrátíme se a sestoupíme k Mrtvému moři cestou
k Jerichu.
Program Bejt Simcha
květen 2012
neděle 13. května
od 16.00 hodin
Valná hromada
(viz pozvánka na str. 13)
pátek 18. května
od 18.00 hodin
Kabalat šabat
s rabínem Joelem Oseranem
sobota 19. května
od 16.00 hodin
Přednáška
rabína Joela Oserana
ke Dni Jeruzaléma –
Jom Jerušalajim, se´uda šlišit –
šabatové pohoštění, havdala
čtvrtek 24. května
od 19.00 hodin v Café Jericho
III. epes rares –
kulturně-společenský večer
se spisovatelem Ivanem Klímou
(viz pozvánka na str. 13)
PRAVIDELNÉ AKCE
Ivrit – hodiny hebrejštiny
pro mírně pokročilé
každé úterý od 18.30 h
kurz pro začátečníky
ve čtvrtek od 18 h
Úvod do judaismu
každé úterý od 19.45 h
Kabalat šabat
každý pátek od 18 h
Bejt Simcha
Maiselova 4, 110 00 Praha 1
Telefon: 724 027 929
E-mail: [email protected]
Web: www.bejtsimcha.cz
JAK ZÍSKÁVAT MASKIL?
a) v elektronické podobě
na www.maskil.cz
b) v tištěné podobě za cenu poštovného a balného; pošlete, prosím svoji žádost na adresu Bejt Simcha, Maiselova 4, 110 00 Praha 1,
telefon: 724 027 929, e-mail: redakce.
[email protected]; výše poštovného
a balného je v ČR minimálně 250 Kč
ročně; uvedený obnos nám laskavě
zašlete složenkou nebo na bankovní účet číslo: 86-8959560207/0100
u Komerční banky, variabilní symbol
je 88888 (5x8), v popisu platby uveďte, prosím, své jméno.
ª Rabín Daniel Mayer
Ijar 5772
ODEŠEL
MILAN KALINA (1946–2012)
Kdykoliv v posledních sedmi letech zemřela osobnost, které jsme chtěli v Maskilu věnovat
vzpomínkový text, bylo to vždy jasné. Nekrology psal Milan Kalina. Náš dlouholetý grafik
kdysi prohlásil, že je to „Milanův mistrovský žánr“. A jak níže vzpomíná Karel Goldmann,
byl Milan vskutku přesvědčen, že to je umění, kterému je třeba se učit (a kterému jsme my
mladší ještě nedorostli). A tak, když nás ve středu 4. dubna (12. nisanu 5772) Milan navždy
opustil, usoudili jsme, že raději, než abychom se pokoušeli o klasický nekrolog, dáme prostor osobním vzpomínkám více lidí, kteří jej dobře znali a zejména v posledních několika
letech s ním spolupracovali, a kteří jej zároveň považovali za svého přítele.
Tvůj humor, Milane, mě provází
celá léta, co se známe. Když jsem
přišla do Zemědělských novin
a stala se Tvou kolegyní, chodil
jsi po redakci (kde jsme mimochodem byli před tehdejším režimem dobře ukrytí) a vyprávěl
jsi, že bych byla pro Tebe dobrou
partií. Ohradila jsem se: „Milane,
jsem už rok vdaná!“ Ty jsi ovšem
s noblesou Tobě vlastní prohlásil:
„To přece není na škodu a na věci
to nic nemění...“
O mnoho let později jsi psal jako
novinář-recenzent o mé knížce
Jak přežít v rodině. Knížka je
psaná „ústy“ našeho psa, anglického buldoka Lily. „Tu recenzi
jsi napsal moc hezky,“ zavolala
jsem Ti, když vyšla. „Opravdu Ti
děkuji, že jsi mě tak pochválil.“
„Cože?“ zvolal jsi do mobilu. „Já
chválil pravého autora knížky,
Tvého psa, a ne Tebe. Ať je mezi
námi dvěma jasno – nepřivlastňuj
si autorská práva, nebo Tě dám
k soudu!“
Milane, naučil jsi mě vidět svět
o něco veselejší, než je...
Zuzana Peterová
Vzpomínám na večery u nás Doutník a pivo si Milan odpustit nedokázal
v obývacím pokoji, kde se rozléhal hlas bonvivána Milana, který měl vždy poVzpomínám na jeho urputnost, upovídanost
hotově glosu či příběh ke každé situaci. Vzpoa bojovnost.
mínám na procházky Prahou, kdy Milan dovedl
Na jeho ohromnou lásku k dětem. Trpělivé
chodníky tančit jako baletka, ač štíhlý opravdu
a laskavé chování ke starým lidem. Něhu ke
nebyl. Vzpomínám na jeho práci pro renesanci
zvířatům.
judaismu. Na jeho touhu vrátit židovský život
Na jeho nesmírnou aroganci vůči tupcům, agrezpět do synagogy v Libni. Na nadšení myšlensivitu vůči všemu, co se mu nelíbilo i na jeho
kou postavit památník jedinému muži, který
bezmeznou ješitnost.
nepodepsal pozvání vojsk Varšavské smlouvy,
Vzpomínám, s jakou galancí, nonšalancí
panu Františku Krieglovi. Vzpomínám na jeho
a úctou jednal vždy s mojí maminkou.
skvělé články v Maskilu a Obecních novinách.
Jak drsný dokázal být k těm, kteří se s ním doNa to, jak moc jsem si přála, aby po mě převzal
stali do sporu.
předsednictví Bejt Simcha a jak tomu byl rád.
Vzpomínám na pana Milana Kalinu, neboť on
stojí za to, aby byl dlouho vzpomínán. Je lepší dobré jméno než
dobrý olej...
Sylvie Wittmannová
Nadšenec a aktivista, takový byl
z mého pohledu Milan Kalina.
Mám rád takové lidi, myslím si,
že jsou velmi potřební, protože
díky své charakteristické povaze
jsou opakem lhostejnosti, pohodlnosti a apatie. Aktivisté dovedou
věci a děje posunovat i za cenu
případných omylů a neúspěchů,
to je riziko, bez kterého nelze měnit přežité stereotypy. Milan dovedl pro své myšlenky nadchnout
a strhnout ostatní, je také přirozené, že si tím vytvářel i zaryté oponenty. V synagoze na Palmovce
usedají již patnáct let návštěvníci
divadelních představení a koncertů do sedadel ze zrušeného kina
Paříž, které Sdružení SERPENS
získalo právě díky Milanu Kalinovi. On sám už do žádného
z nich neusedne, ale typická silueta jeho postavy s nezbytným diktafonem a fotoaparátem bude do
zdí synagogy natrvalo otištěna.
Václav Špale
Milana Kalinu jsem osobně poznal až začátkem roku 2005 poté, co jsem se
stal tajemníkem Židovské obce v Praze. Milan
mne požádal o interview, který pak uveřejnil
v Maskilu (ročník č. 4, leden/únor 2005, švat
5765, str. 4–5).
Šli jsme se posadit do restaurace v Široké ulici,
prakticky na rohu Maiselové, a Milan začal zeširoka, vykal mi, prostě oťukával mne. Já jsem se
bavil a čekal jsem, co z toho vyleze. Přirozeně
jsem chtěl vědět, s kým mám tu čest. A netrvalo
to snad více než pět minut, než jsem z toho, co
mi řekl, vydedukoval, že musel chodit do školy
s lidmi, které jsem znal. Když jsem se ho přímo ➤
Květen 2012
vzpomínka
➤ zeptal, byl překvapen. Konec konců měl udělat
interview se mnou, ne já s ním. Ale pak šlo vše
jako na drátku, povídali jsme si a článek, který
napsal, odpovídal naši diskusi.
Poté, co Milan převzal redakci Obecních novin,
jsme se přirozeně viděli častěji. Dveře mé kanceláře byly vždy otevřeny dokořán a kdokoliv
mohl kdykoliv vejít. Milan patřil mezi ty, kteří
toho využívali, ale nezneužívali.
Milan měl v sobě něco na svůj věk staromódního. Kinderstube. Uměl se chovat. To neznamenalo, že se mnou vždy souhlasil. Ale uměl svůj
názor předložit neagresivně, věcně a někdy až
květnatě. Bylo vždy příjemně s ním diskutovat,
neboť měl všeobecné znalosti, které přesahovaly průměr toho, s čím jsem se setkával.
Abych dokumentoval Milanův styl, uvádím
text, který mi napsal před necelým půl rokem
o setkání s více než devadesátiletou maminkou
našeho společního přítele: „Moc jsem se potěšil, protože jsem tam zastihl jeho maminku. Vypadá naprosto úžasně a já se vedle ní cítil jako
trabant omylem zaparkovaný vedle Rollse. Samozřejmě jsem jí okamžitě složil poklonu, kterou starosvětsky odmítala, ale řekl jsem jí, že je
stále pěkná komsomolka.“
Podle toho, co jsem slyšel, to kinderstube do
Milana vtloukla jeho maminka. Jeho kamarádi k ní rádi chodili, neb dělala výborné koláče, kterými je hostila. V té době byl Milan
štíhlý, štíhloučký. Což je doloženo i fotkou
z tanečních. A hlavně byl recesista. Na gymplu
například jeden čas chodil s lebkou na provázku. Na matematiku a fyziku byl naprosto tvrdý
a je zázrak, že ty vědy přežil. Se slovy si však
hrál, a tak žurnalistika byla pro něho jako by
stvořena.
Milanovou slabinou bylo jeho zdraví. Srdce ve
velmi špatném stavu (trojnásobný bypass, tachykardie, myslím i aneurysma srdeční stěny)
a cukrovka. Podle společného přítele, lékaře,
to byl zázrak, že se něco nestalo dříve. Osobně jsem zhoršení zpozoroval v listopadu, když
jsme spolu šli po Starém Městě a on byl strašně dýchavičný a musel se zastavovat. Že by to
však bylo tak vážné, jsem si nedomyslel.
Milan byl člověk z masa a kostí, jistě měl
i stránky hodné kritiky. Já jsem měl to štěstí,
že jsem poznal Milana jako kulantního, milého
a šarmantního člověka, který uměl zpříjemnit
den. Seděli jsme vždy u stejného stolu na zasedáních Rady Federace, kde zastupoval Bejt
Simcha. Tam jsem mu vozil čokolády pro diabetiky, které měl rád. Uměl také být labužník.
Bude mi scházet.
Charles N. Wiener (Ženeva, Švýcarsko)
Shodou okolností jsem na Tebe zrovna v ten
den myslel. Hovořil jsem totiž s Tvým kolegou
Pavlem Kučou o nějaké reportáži z Varů Karlových. Dost mne ta zpráva „vzala“ a zcela jistě
nejsem zdaleka sám.
Je faktem, že jsme se znali poměrně krátce.
Co je to pár let v životě lidském.
Ijar 5772
Takhle si Milana budeme pamatovat – rád vášnivě debatoval a bavil společnost (duben 2010 v pražské restauraci
Mánes, při pesachovém sederu)
Na Radě FŽO jsme sedávali proti sobě u jednoho stolu. Měl jsem rád Tvůj způsob humoru a poutaly mne také Tvé připomínky, ať již
ty vážné k danému tématu anebo jen tak, aby
schůze nebyla tak „suchá“. Mám prostě rád veselé lidičky.
Slibovali jsme si snad při každé příležitosti,
že se jednou sejdeme ve Varech, kde jsi stejně
jako já vojákoval. Že projdeme místa důvěrně
známá, posedíme někde v hospůdce a zavzpomínáme na léta, nevím, jestli dávno či nedávno
minulá. Čas strašně letí, a i když to bylo již před
45 lety, je to jako včera. Milane, tohle již spolu tady dole absolvovat nemůžeme, projdu to
ale tady i za Tebe a po cestě i přes to všechno
pokecáme.
Na Radě jsi vždy zaníceně bojoval za svoji věc
a v tu chvíli jsi zastával názor „padni komu
padni“. Budeš nám chybět, na protější straně
stolu Tě budu vždy vidět.
Nechť je Tvá duše zahrnuta ve svazku živých!
Pavel Rubín
Naposledy jsem psal nekrolog za Miloše Picka.
Milan mi tehdy strašně vynadal, že jsem nesepsal nekrolog, ale seminární práci. Jeho hlavní
výtkou bylo, že se musím naučit pořádně psát
nekrology, protože on sám může za čas jeden
potřebovat. Tehdy jsme se tomu zasmáli, dnes
to zní jako temné proroctví.
Milan mi byl dobrým přítelem. I když jsme se
v ledasčem neshodli, kolikrát se pohádali, bezpočetněkrát si vynadali, stále jsme zůstávali
přáteli a věděli, že si můžeme věřit a že nejsme
třasořitky, abychom k sobě nebyli upřímní. To
ale nakonec zůstává mezi námi.
Milan mi v srdci zůstane jako bodrý muž
upřímně usilující o to, co považuje za správné.
Ba přímo s buldočím zápalem jdoucí za svým
cílem a cupující vše, co se mu postaví do cesty.
I když ne vše, co dělal, se mu povedlo, snaha
byla upřímná, a to se cení. Krásně to ilustruje historka z návštěvy rabína Mosheho Yehudaie. Tehdy jsme s ním šli na večeři do jedné
pizzerie. Milan dlouze zkoumal jídelní lístek,
doptával se na všechno možné kolem kašrutu
a přidával historky k dobru. Číšník se ale trochu
zapomněl, takže Milan odložil jídelák a bavil
společnost. Po nějaké době se pingl našel, posbíral objednávky a po delší době začal nosit
na stůl. Zatímco všichni spořádaně volili jídla
odpovídající pravidlům kašrutu, před Milanem
se kouřilo z talíře špaget frutti di mare. Milan
se na ten talíř podíval, rozhlédl se po stole
a všem nám dal přednášku o tom, jaké krevety
jsou nejlepší a jak je připravovat, aby byly ještě
lepší. Pak se s gustem pustil do jídla. Když byl
po večeři tázán, proč si dal zrovna toto jídlo,
chytal se za hlavu, že mu to vůbec nedošlo, že
se tak moc soustředil na vyřazení vepřového
a kombinace masa s mléčným, že se nakonec
rozhodl pro jídlo, které mu je nejbližší. A beztak za to mohl číšník, který se hned z počátku
večera zdržoval bůhví kde.
Co mu ale nemohu zapomenout, když mé tehdejší partnerce poslal e-mail s tím, že je po mně
vyhlášeno policejní pátrání. To, že tak učinil,
jsem zjistil díky tomu, že mě celá vyděšená nebohá budila v neděli v sedm ráno. Jak já Milanovi tehdy nadával! E-mail totiž chytře strukturoval tak, aby na první pohled nebylo rozřešení
patrné. Stačilo přitom srolovat níže, aby byla
objevena fotka mě sedícího na zahrádce restaurace Mánes, u které byl uveden popisek: Po
Karlu Goldmannovi se slehla zem, namísto něj
se ve společnosti zjevuje jeho dvojník!
Trvalo dlouho, než jsem mu tuto zlomyslnost
mohl vrátit. Podařilo se jen díky tomu, že Milana zradila jeho láska ke zvířatům. Seděli jsme
na zahrádce v jakési uličce kousek od Dejvického náměstí a v družném hovoru popíjeli pivo,
když kolem stolu prošla jakási paní s velkým
psem. Milan se okamžitě vrhl na kolena a začal psa drbat za ušima a žvatlat na něj. Pes nic
nenamítal, panička vypadala, že je na podobné
reakce zvyklá, nicméně mně to nedalo a tak
jsem Milana okřikl: „Nech toho, Milane. Vždyť
víš, že ti to soud zakázal!“ V Milanovi by se ➤
➤ v tu chvíli, podle toho jak ztuhl, krve nedoře-
mnohem delší a intenzivnější. Irena Dousková,
s níž jsem na Maskilu pracovala od jeho vzniku,
odjížděla v létě 2004 na několik let do zahraničí, a tak jsme museli hledat nového redaktora
(tím spíš, že já jsem v lednu 2005 očekávala narození prvního potomka). Po několikaměsíčním
tápání jsme se rozhodli nabídnout spolupráci
právě Milanovi, který nabídku celkem nadšeně
přijal. A tak jsme spolu Maskil dělali od listopadu 2004 do února 2012, více než sedm let.
Nezůstalo však jen u spolupráce na časopise.
Milan se postupně začal více angažovat i v Bejt
Jakožto editorka tohoto „kolektivního nekroloSimcha. Od ledna 2008 byl jejím místopředsedou a v září 2009 se stal i předsedou. Za jeho
gu“ mám tu výhodu, že jsem si mohla nejprve
přečíst vzpomínky ostatních a svůj vlastní příspěpředsedování se odehrálo mnoho akcí, které vyvek potom podle potřeby přizpůsobit, doplnit to,
žadovaly velké nasazení. Mimo jiné jsme vyco řečeno nebylo, a neopakovat již řečené. Není
dali vlastní sidur, na jehož grafickou přípravu
a tisk Milan, který měl k tiskařině blízko, pečlitedy třeba přidávat další historky, dokumentující
Milanův smysl pro humor, není třeba více mluvit
vě dohlížel. Na jaře 2010 byl také „vrchním velitelem“ během našeho stěhování z Vinohrad do
o tom, jak se dokázal brát za svou věc.
Co ale ještě nezaznělo, je výčet toho, co všechMaiselovy ulice číslo 4. Několik let také zastuno Milan v posledních letech vykonal pro Bejt
poval Bejt Simcha v Radě Federace židovských
Simcha a pro českou židovskou komunitu jako
obcí. Mnoho úsilí věnoval plánu na revitalizatakovou, a na čem jsem s ním měla možnost
ci Libeňské synagogy a hřbitova, zasazoval se
i o záchranu židovského hřbitova v Poděbradlouhé roky intenzivně spolupracovat.
dech, kde se rovněž zasloužil
o umístění pamětní desky na
rodný dům matky Franze Kafky. Několik let byl redaktorem
Obecních novin, vydávaných
pražskou židovskou obcí. Celkem slušný výčet na člověka,
který často žertem připomínal,
že mu tatínek vždycky radil „držet se od Židů dál“.
Již v době, kdy jsme se poznali, nebyl Milan příliš zdráv. Po
celých sedm let jsem s ním byla
v téměř každodenním kontaktu
a mohla tak vidět, jak se jeho
zdravotní stav zejména v posledních dvou letech stále zhoršoval a jak těžce to nesl. Nejednou si postěžoval, že „je strašné,
když tě zradí tvoje vlastní tělo“.
Velmi tím trpěl. Miloval společnost, miloval pocit, že může věci
zařizovat, organizovat, u všeho
být. A miloval dobré jídlo, pití
Pro malé princezny měl Milan, sám obdařený čtyřmi syny, velkou slabost.
Když měla v květnu 2010 moje starší dcera (vpravo) taneční vystoupení na
a doutníky. Neuměl se šetřit. Nedejvickém „Kulaťáku“, kde Milan poslední dva roky bydlel, nemohl si tuto
byl velkým znalcem tradiční nápříležitost nechat ujít a vyrazil i s nezbytným fotoaparátem (foto: rodinný
boženské literatury, a tak nevím,
archív K. Weberové)
jestli znal slavný výrok rabiho
Milana jsem poznala někdy počátkem roku
Tarfona: „Tu práci nemusíš dokončit, avšak ani
s ní nesmíš o své vlastní vůli přestat.“ Ta první
2004. Jeho syn navštěvoval Lauderovo gymnázium, kde tehdy vládly poměrně turbuletní
část výroku by se asi Milanovi nelíbila, neustápoměry a odehrával se velmi ostrý boj o bule měl hlavu plnou velkých plánů, hrozně moc
doucí směřování školy i o pozice v jejím vedetoho chtěl ještě stihnout. Nicméně vůle vyšší,
ní. Milan se tehdy v redakci Maskilu zjevil ve
než byla ta jeho, nakonec rozhodla, že mnohé
„funkci“ velmi angažovaného (a rozhořčeného)
zůstane nedokončeno. Ale toho, co ještě stihl,
rodiče, který má zároveň dlouholeté novinářské
byla velká spousta. Nechť je jeho duše přijata
zkušenosti a jako takový nabízel spolupráci na
do svazku živých!
sérii textů o situaci v Lauderových školách. Již
Kateřina Weberová
brzy se mělo ukázat, že naše spolupráce bude
ª Foto: Jan Syka
zal. Panička vyloudila výraz, který byl směsicí šoku, znechucení a touhy utéct, a nebohého
nejlepšího přítele člověka přitáhla násilím ke
své noze. Skoro bych přísahal, že se od nás
vzdálila poklusem. Milan se posbíral ze země,
posadil se ke stolu a s vyčítavým tónem mi řekl:
„Ty vole, proč mi děláš vostudu? Dyť mě tady
všichni znaj!“ A rozesmál se. Takhle si ho budu
pamatovat.
Karel Goldmann
Feigele
v Kosově Hoře
dětský divadelní
soubor ŽOP
vychovává a baví
už 32 let
Divadlo Feigele (v jazyce jidiš „ptáček“) působí na Židovské obci v Praze od roku 1980. Založila jej Vida
Skalská (dnes Neuwirthová) s úmyslem seznamovat
židovské děti příjemnou
formou se svými tradicemi
a historií.
„V té době to bylo téměř to jediné, co se pro ně
dalo dělat. Každou práci s dětmi jsem musela
ohlašovat. Tak jsem nahlásila, že budeme cvičit
pohádku. Ale ve skutečnosti jsme hráli purimový příběh o královně Ester,“ říká Vida Neuwirthová, vedoucí souboru, režisérka, herečka,
loutkoherečka a členka Reprezentace Židovské
obce v Praze. Široké české veřejnosti je Vida
známa z filmu Tři veteráni, kde hrála princeznu Bosanu s nezadržitelně rostoucím nosem.
Dnes Vida Neuwirthová pracuje jako turistická průvodkyně. Napsala také dvě knížky pro
děti: Opuštěný palác a jiné židovské pohádky
a Dobře ukryté poklady aneb příběhy z Midraše. Své znalosti a schopnosti se snaží předávat
nejmladší generaci: „V představeních hrají děti
ze židovské školky, školy a jejich kamarádi ve
věku od 6 do 12 let. Často s námi spolupracují i herci z pražských divadel. Tématem bývají
biblické příběhy, pohádky a legendy, většinou
spjaté s určitým svátkem,“ říká Vida. Feigele
má široký repertoár, ve kterém se různá představení pojí s různými svátky. Dosud realizovali hry Juda Makabejský, Mojžíš, příběh
o Abrahámovi, Jonáš s velrybou, Stvoření světa,
Příběh o Rút, Rabi Löw a jeho Golem, Příběh
o Mordechaji Maiselovi a Příběhy z Midraše.
Divadlo Feigele jezdí hrát i mimo Prahu, nejčastěji do jiných židovských obcí (Liberec, Děčín, Teplice, Plzeň, Brno), je zváno na festivaly
a hraje i v kulturních domech a ve školách. Novým projektem divadla je navracení života do
opravených mimopražských synagog. Takto se
mladí herci z ŽOP vypravili i v neděli 11. března do synagogy v Kosově Hoře u Sedlčan. Tato
malá barokní synagoga ze 17. století leží na
okraji romanticky vyhlížející bývalé židovské
čtvrti s vkusně zrenovovanými domky. Vlast- ➤
Květen 2012
reportáž
Děti ze souboru Feigele účinkují v purimové hře v synagoze v Kosově Hoře. Vpravo za dětmi Vida Neuwirthová, vlevo
v popředí Vladimír Tausinger v roli Hamana
➤ ní ji a provozují manželé Marie a Petr Ehlovi.
Synagogu odkoupili roku 1987 od tehdejší Židovské náboženské obce v Praze. „Důvodem
bylo sdělení místních obyvatel, že synagoze
hrozí demolice. Začátek oprav jsme financovali
z vlastních prostředků, po jejich vyčerpání jsme
si vzali úvěr a nakonec hypotéku. Zrestaurování
vlastní modlitebny a dokončení opravy pláště
objektu pak byly financovány s podporou několika nadací a institucí,“ řekl Petr Ehl, majitel
a správce patrně jediné rodinné synagogy
v Česku. Na purimové divadelní představení
sem přišel i Otakar Süsser, starší pán, který žije
na své farmě ve tři 3 km vzdálených Štětkovicích: „Na židovském hřbitově v Kosově Hoře
jsou pochováni moji prarodiče Leopold a Julie
Pollákovi a několik dalších příbuzných. Právě
Leopold zakoupil roku 1882 náš statek. Byl rakouským říšským poslancem a prosadil stavbu
železnice Olbramovice–Sedlčany. Leopoldův
syn byl legionářem v Rusku, potom hospodařil
ve Štětkovicích až do arizace. Babička se dvěma
dcerami zahynuly v plynu v Osvětimi. Maminka,
která se narodila roku 1907, a prastrýc Emanuel se z lágru vrátili. Po válce nám byl statek
vydán a Emínek ještě hospodařil až do roku
1948, kdy se vyvlastnění opakovalo. Restitucí
nám byl majetek znovu v omezené míře vydán
a dnes jej spravuje má dcera Zuzana,“ řekl pan
Süsser, očividně dojatý z purimšpílu, který děti
z pražské židovské obce v Kosově Hoře zahrály
a zapívaly. „Je to vždy velký zážitek pro všechny, jak pro herce, tak i pro diváky. Hřeje nás
u srdce, když s našimi dětmi navrátíme trochu
života do synagog, které v ostatní dny slouží už
jen jako výstavní síně,“ zhodnotila Vida Neuwirthová. Připravit každý rok jinou, obměněnou
verzi příběhu o perském králi Achašverošovi,
zlém Hamanovi a krásné Židovce Hadase (persky Ester), která svůj lid zachránila před vyhubením, vyžaduje značnou dávku divadelního
umění, schopnost inovace a fantazii. Zvykem je
přidávat do hry místní témata a herci i diváci
se mají především dobře bavit. A tak v letošní
purimové hře vedle lidových písní v jazyce jidiš
a v hebrejštině zazněly i variace na melodie
Máme rádi zvířata či Jedna dvě, Honza jde. Vida
do představení zakomponovala také loutky.
Hamana v Kosově Hoře mistrovsky zahrál
Vladimír Tausinger, absolvent DAMU, herec
a loutkoherec. Zároveň vodil a mluvil loutky:
„Loutkové divadlo je jednou z nejhezčích věcí
na světě. Dává hodně nejen divákům, velkým
i malým, ale i těm, kteří ho dělají. Je specifické
svými vyjadřovacími prostředky, rozvíjí silně
imaginaci, fantazii a schopnost vnímat, rozvíjet a interpretovat viděné i slyšené, a právě
proto se dnes jednoznačně ví, že toto divadlo
má schopnost silně oslovit nejen dětského, ale
i dospělého diváka,“ řekl Tausinger. S Vidou
se poznal v polovině osmdesátých let a později
spolu působili v divadle Minor, kde Vida hrála i režírovala. Ve Feigele působí dlouhodobě:
„Představení s dětskými spoluherci je velice
specifická záležitost a hezká a zajímavá zkušenost. Pro děti je to úžasná příležitost pro rozvoj
pohybu, vyjadřování, zpěvu, orientace i pohotovosti, učí se spolupráci s ostatními, ale i soustředění a kázni, vystupování před obecenstvem
a s tím související sebejistotě, ale hlavně rády
LETNÍ MEZINÁRODNÍ TÁBOR V SZARVASI
22. července - 3. srpna 2012
Pro přihlášky a bližší informace kontaktujte do 30. dubna Marian Ziss
([email protected], tel. 775 979 895) nebo madrichu Evu (tel. 602 868 146).
Podle celkového počtu zájemců se rozhodneme, zda pojedeme vlakem či autobusem.
Tuto informaci vám sdělíme ihned po uzávěrce přihlášek. Ve stejný okamžik vám také
sdělíme přesnou cenu (ta je závislá právě na způsobu dopravy). Zatím jen orientačně
– nemělo by dojít k překročení částky 4000 Kč na dítě + cestovní pojištění + kapesné
(doporučujeme cca 500 Kč).
Ijar 5772
chodí do dobré party s vrstevníky, se kterými si
rozumí a vyblbnou se. Specifikum je, že Feigele
je divadlo v rámci židovské obce. Pro dnešní
židovské děti je příslušnost k židovskému národu samozřejmost. I díky tomuto divadlu vnímají
své židovství silněji než na příklad já, který svou
národnost nevnímá ani jako problém, ale ani
jako přednost. Navíc jsem ateista a židovství
jako víra jde zcela mimo mne, u každého ale
jeho víru zcela respektuji. Hraní s dětmi ve Feigele je pro mne jedna z nejhezčích činností,“
dodává Tausinger. Ve hře samozřejmě nechyběl
ani Hamanem nenáviděný Esteřin strýc Mordechaj. Toho ztvárnil herec divadla Komedie Jiří
Štrébl, který říká: „S Feigele spolupracuji čtyři
roky a jsem vděčný, že jsem za tu dobu potkal
mnoho podnětných lidí i míst spjatých se židovskou tradicí. Každý rok jsem nazkoušel jednu
až dvě inscenace. Práce s dětmi ve Feigele je
pro mne radostná a osvěžující. Těší mne jejich
radost z hraní.“
Na představení v Kosově Hoře přišlo vedle
místních diváků také několik rodičů dětí, které
ve Feigele účinkují. „Myslím, že Julince bylo
tehdy tak sedm, když nás na židovské obci oslovili kvůli roli Ester. Sama jsem jako malá divadlo
hrála a myslím, že je to pro děti nádherný koníček, ve Feigele navíc obohacený o spolupráci
s dospělými herci, o cestování a hlavně spojení
s židovskými tradicemi. Občas mám možnost
s divadlem navštívit představení po školách,
kde je úžasné vidět, jak se děti zábavnou formou seznamují se židovskou kulturou a svátky.
Teď je dceři Julii skoro třináct a v souboru hrají
i syn Matěj a neteř Lea,“ prozradila maminka
Pavlína Ondračková. „O divadle Feigele vím už
roky a Keshet jsem k Vidě přivedla před čtyřmi
lety. Je pro nás důležité, že je to divadlo, které
se zaměřuje na židovskou tematiku. Pro Keshet
je přirozenější hrát o něčem, čemu sama věří
a v čem vyrůstá od malička. Divadlo ji jemným
způsobem pomáhá uvědomovat si svou židovskou identitu. Děti byly v Kosově Hoře úžasné,
ostatně jako vždy. Je vidět, že je to baví, užívají
si to. Já jsem to představení viděla už mockrát,
přesto mě pokaždé něčím překvapí,“ svěřila se
další z maminek Diana Ester Ben-Perets. Feigele hraje různé hry ze svého repertoáru i vícekrát
za měsíc. Např. v neděli 29. dubna můžete
zajít na vystoupení Feigele v synagoze v Kolíně, ve čtvrtek 24. května v synagoze ve Vodňanech. Všichni jsou srdečně zváni.
ª Pavel Kuča
MACHOL Čechia 2012
Již 15. ročník mezinárodního semináře
izraelských lidových tanců
MACHOL Čechia
pořádá letos taneční skupina Besamim
v termínu od 4. do 8. 7.
Seminář je vhodný i pro úplné začátečníky.
Bližší informace na www.besamim.cz,
[email protected] nebo tel.: 603852917.
Čech, Izraelec a Islanďan:
Ari Lieberman
Adolf Lieberman se narodil roku 1947 židovským rodičům, kteří přežili šoa, v Užhorodu
na Zakarpatské Ukrajině. Krátce na to se rodina pokusila o nelegální překročení hranice
tehdejšího SSSR, v důsledku čehož byl otec poslán do gulagu. Matce s malým Adolfem se
podařilo dostat za manželovým bratrem do Prahy, kde žije dodnes. Strýc byl v 50. letech
zavražděn ve vyšetřovací vazbě. V 60. letech Adolf spolu s otcem udělal aliju do Izraele,
kde přijal jméno Arije, v armádní službě zažil dvě války a pracoval jako fotograf a novinář.
Poté, co rozkryl korupci v Ejlatu, odešel raději na Island, kde si změnil jméno na Ari a přijal
občanství Islandu. Od 90. let žije v Praze na Letné. Působil jako radní na Praze 7 (1998–2002
za Demokratickou unii, 2002–2006 jako bezpartijní za Evropské demokraty), nyní pracuje
opět jako novinář. Přispívá do islandských novin Dagbladid, řídí multimediální zpravodaj
www.tvpraha7.cz a s přítelkyní se podílí na interaktivním webu www.seniorclub.cz, kde
si senioři předávají zkušenosti. Víkendy rád tráví na chalupě v Českém středohoří. Tamní
sopečné kopce mu připomínají jeho milovaný Island.
Osud vaší rodiny ukazuje těžký život
středo- a východoevropských Židů ve
20. století. Narodil jste se až po šoa.
Proč vám rodiče dali jméno Adolf?
Rodiče mého otce žili na uherské a později československé Podkarpatské Rusi, rodiče matky
pocházeli z Polska a byli velmi zbožní. Jméno
Adolf jsem dostal po dědečkovi. V 50. a 60.
letech jsem tím jménem velmi trpěl, nerad se
k němu přiznávám.
Kde byli vaši rodiče za šoa?
Můj otec Evzen se narodil roku 1922 v Mukačevu. Roku 1939 sem přišli Maďaři, kteří otce
stejně jako mnohé jiné Židy internovali do
pracovního tábora. Odtud utekl do SSSR, kde
byl u partyzánů až do konce války. Maminka
Elizabeta se narodila v roce 1929 ve Velkém
Berezném (ukrajinsky
)
na dnešní ukrajinsko-slovenské hranici. Po obsazení německou armádou byla spolu s dalšími
Židy poslána do Osvětimi. Stála v poslední
řadě fronty do plynu spolu s kamarádkou, když
k nim přišel dozorce a dal se s nimi do řeči. Řekl
jim, že je ze Sudet, že má doma stejně staré dcery a odvedl je zpátky do tábora. Tam mu jeho
nadřízený z SS přikázal, aby dal každé z dívek
čtyřicet ran holí. Ten sudetský Němec to odmítl.
Esesák ho na místě zastřelil.
Jak se vaši rodiče seznámili a jak se
dostali do Prahy?
Maminka byla po válce švadlenou v Užhorodu
a otec si k ní přišel nechat ušít bílou košili. Krátce poté se pokusili překročit sovětsko
-rumunskou hranici, odkud se chtěli dostat za
strýčkem do Prahy. Máma už byla těhotná. Na
udání přátel, kteří jim v tom měli pomoct, však
byli vyzrazeni. Matka si odseděla tři měsíce,
Před rezidencí Hofdi, ve které v roce 1996 Reagan a Gorbačov podepsali konec Studené války, což umožnilo politické
změny také v ČSSR
otec dostal deset let na Sibiři, napařili mu špionáž. Pracoval s polským vězněm, kterému
zbývalo několik týdnů do propuštění, když zemřel. Otec si s ním vyměnil čísla a na základě
změněné identity ho propustili. Z Polska se pomocí Jointu (American Jewish Joint Distribution Committee) dostal v roce 1950 do Prahy
k jeho později zavražděnému bratru Hermannovi.
S maminkou jsme se k němu za krátko přidali.
Jak se do Prahy dostal váš strýc?
Starší otcův bratr Hermann přišel do Prahy za
první republiky studovat stomatologii a za války
se ukrýval. Roku 1955 ho sebrali. Dosud nevím
za co, v roce 1992 mi odmítli ukázat jeho spis.
Zavraždili ho ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni.
Strýcovu smrt odůvodnili mozkovou mrtvicí,
ale tělo, co nám vydali, byli značně potlučené.
Jak na mládí v Praze vzpomínáte vy?
Ze Žižkova jsme se krátce po příjezdu do Prahy
přestěhovali na Vinohrady, rodiče zde dostali
byt a práci na Hagiboru. Po zestátnění tohoto
židovského starobince jsme se přestěhovali do
Dejvic, kde otec dělal údržbáře ve výzkumném
ústavu. Jistý pán, kterému rodiče pomáhali po- ➤
Květen 2012
rozhovor
Ari Lieberman (nahoře) jako řidič izraelské vojenské sanitky
➤ stavit se na vlastní nohy po jeho propuštění z vě-
zení, udal otce, že si přivydělává obchodováním
s tuzexovými bony. Našli u nás dolary, tak otci
přišili hospodářské delikty. Po jeho odsouzení
jsme museli opustit služební byt ve výzkumném
ústavu a přestěhovali se na Letnou. V té době
jsem chodil na hotelovou školu v Hloubětíně.
Tam mi učitel němčiny dával najevo antisemitismus, před spolužáky mě oslovoval výrazem
„der Jude“. V té době byl otec po pětiletém
věznění propuštěn a oba jsme si uvědomili, že
tu nemáme budoucnost, a tak jsme v roce 1964
požádali o vystěhování do Izraele. Rodiče se
rozvedli a sestra s matkou zůstaly v Praze.
Jaké byly vaše začátky v Izraeli?
Asi rok jsme byli v integračním táboře Pardes
Rubin u Petach Tikva, bydleli jsme v jednoduchém azbestovém domku a učili se hebrejštinu
v ulpanu. Otec si našel ženu z Rumunska a přes
Sochnut (židovská agentura pro Izrael) dostali
byt v Petach Tikva, který pak spláceli. Já jsem
narukoval do armády, kde jsem sloužil jako
řidič sanitky, od Šestidenní války zejména na
Sinaji.
Jak jste se dostal k práci novináře
a fotografa?
Fotografuji už od svých šesti let. Jednoho dne
jsem v Tel Avivu uviděl inzerát, že mezinárodní
agentura hledá fotografa, tak jsem se přihlásil.
Dostal jsem za úkol vyfotit zkoušku sirén. Vzal
jsem kamaráda, vylezli jsme na střechu, on si
zacpal uši a já ho vyfotografoval u sirény. Tím
snímkem jsem si udělal jméno, ve zpravodajské
fotografii hraje roli nápaditost. V agentuře jsem
zůstal tři týdny, získal zajímavé kontakty a začal jsem fotit na volné noze. Všechny redakce
měly v budově Úřadu tisku (Liškat ha´itonut)
přihrádky, kam jim fotograf snímky vhodil,
když nějaký otiskly, tak zaplatily. Fotil jsem
hlavně pro Jediot Achronot a Jerusalem Post.
Všechny fotografie, na kterých se objevila byť
jen vojenská uniforma, musely být před zveřejněním schváleny vojenskou cenzurou. Měl jsem
z vojenské služby na Sinaji dobré kontakty jak
v armádě, tak i jako bývalý řidič sanitky jsem
se znal s beduíny. To mi umožňovalo snadný
pohyb po Sinaji a získávání exkluzivních novinářských fotografií z této oblasti.
Ijar 5772
Proč jste odešel z Izraele?
Za Jomkipurské války jsem opět narukoval
do armády. Golda Meir a Moše Dajan tehdy
dopředu věděli o chystaném útoku nepřátel
a nechali zahynout naše mladé kluky, aby světu
ukázali, že agresorem je druhá strana. Já jsem
měl štěstí. Po válce jsem byl bez peněz, a tak
jsem nastoupil u bezpečnostní agentury na letišti v Ejlatu. Tam jsem narazil na korupci ředitele
letiště, který zneužíval sanitku k osobním účelům. Například jednou, protože sanitka nebyla
při přistání letadla k dispozici, došlo k úmrtí
turistky. Já se zkušeností řidiče sanitky jsem to
již nemohl ignorovat, a proto jsem se rozhodl
záležitost zpracovat novinářsky a zveřejnit. Ředitel letiště se to dozvěděl, zavolal náčelníkovi
policejní stanice a ten mne nechal zatknout.
Zatčení zdůvodnil tím, že jako imigrant z Československa bych mohl být špiónem. Ve vazbě
mne dali do cely s agresivním vězněm a byl na
mně vyvíjen nátlak, abych reportáž o korupci
ředitele nezveřejňoval. Po 48hodinové vazbě,
kde jsem držel protestní hladovku, jsem byl
propuštěn a důkazní materiály o korupci, které
jsem shromáždil, jsem předal investigativnímu
novináři Baruchu Nadelovi. Ten je uveřejnil
v deníku Jediot Achronot v sérii článků, ve
kterých rozkryl prohnilost jak ejlatské policie,
tak vedení tamního letiště. Do celé záležitosti
se vložili politici. Dostal jsem omluvný dopis
od ministra vnitra, ale žádná hlava korupčníků
nepadla. A noviny ode mne přestaly brát fotky.
Po roce jsem se rozhodl z Izraele vycestovat.
Kam jste odjel?
Odletěl jsem do Londýna, bylo to v roce 1976.
Za našetřené peníze jsem si koupil auto, ve kterém jsem přespával, ale na izraelský pas jsem
nemohl v Evropě sehnat práci. Na demonstraci proti oficiální návštěvě nějakého sovětského
generála v Londýně jsem se potkal s Čechem
Petrem. Ten mi poradil, že na Islandu je práce
dost a že dobře platí. Tak jsem prodal auto a za
150 dolarů jsem si koupil letenku do Keflavíku.
Jaké byly vaše začátky na Islandu?
Vyhledal jste tam židovskou obec?
Imigračnímu úředníkovi na letišti v Keflavíku
jsem řekl, že jsem turista, a on mne donutil koupit si za 100 dolarů zpáteční letenku. Zbylo mi
asi dvacet, třicet dolarů. Dvě noci jsem strávil
v mládežnickém hostelu v Reykjavíku a od turistů jsem se dozvěděl, že na západním pobřeží
v městečku Ólafsvík je hodně práce v rybářském
průmyslu. Tak jsem šel na stopa. Do Ólafsvíku
jsem však nedojel. Už se stmívalo a pozdní dubnový mrazivý vítr se mi začal vtírat až do morku
kostí. Uvědomil jsem si, že v této pustině už asi
žádné auto neprojede a vydal jsem se pěšky dál.
Asi po 15 km jsem dorazil kolem 22. hodiny
do městečka Grundarfjordur. Tam jsem uviděl
ubytovnu pro zaměstnance rybí továrny. Byli to
převážně cizinci. Mezi nimi byl jeden Jugoslávec, který se mě, celý štěstím bez sebe, že našel
Slovana a bratra, hned ujal. Bez váhání běžel
probudit mistra, aby mě okamžitě přijal do práce. Tak jsem dostal práci v rybí továrně. Když
se rozkřiklo, že jsem novinářský fotograf, přijel
za mnou šéf fotografů z deníku Dagbladid a nabídl mi práci zpravodaje celého západního cípu
Snaefellsnessu. Od té doby jsem tomuto deníku,
s krátkými pauzami, kdy jsem vydával mezinárodní časopis Popular Hobbies, zůstal věrný.
Židovská obec na Islandu žádná není. A také
tam neexistuje antisemitismus. Islanďany dlouho utlačovali Dánové, a tak v sobě mají soucit. K tomu je vede i drsné klima. Navíc lidí
je tam málo, tak každý každému vidí do talíře.
Když se odhalí podvodník, opravdu je donucen
se stydět. Islanďané jsou lidé úplně z jiného
těsta než my Středoevropané. Jsou otevření
a vstřícní. Když jsem urgentně potřeboval mluvit s ministrem rybářství, našel jsem si v telefonním seznamu jeho číslo domů, pozdě večer
jsem mu zavolal a domluvil schůzku na ráno.
Nikdy jsem na Islandu neměl žádný problém
a po osmi letech jsem obdržel islandské občanství. Jméno mi poislandštili z Arje na Ari, na
to je tam zákon, protože příjmení se vytváří ze
jména otce. Kdybych měl děti, dostaly by příjmení Arason a Aradottír.
Byl jste u jednání Gorbačova s Reaganem v Reykjavíku?
Ten summit přišel jako blesk s čistého nebe. Já
jsem získal novinářskou akreditaci a pomáhal
v tiskovém středisku. Byla to zajímavá práce
i přesto, že jsem nebyl vybrán mezi těch několik málo šťastných fotografů, kteří ve vile Hofdi
měli možnost podpis mezi Reaganem a Gorbačovem vyfotografovat.
První zahraniční cesta prezidenta Václava Havla
v únoru 1990 vedla do USA přes Reykjavík, kde
pobyl přes víkend. Zde byla shodou okolností
v té době v národním divadle uvedena slavnostní premiéra Havlovy hry Asanace, které se autor
v doprovodu islandské prezidentky zúčastnil.
Byl jsem spolu s kamarádem požádán českým
vyslancem Zemanem o překlad divadelního programu z islandštiny do češtiny. I přesto jsem to
byl právě já z těch několika málo Čechoslováků
žijících na Islandu, který nebyl českou ambasádou na recepci s prezidentem Havlem přizván.
A to už na ambasádě působili „noví“ lidé…
➤
➤ Kdy a proč jste se vrátil do Česka?
V roce 1992. Chtěl jsem vidět maminku a sestru. A byla to euforická doba, my z ciziny jsme
si mysleli, že máme povinnost přispět k budo-
Ve výkonu funkce radního měl Ari Lieberman na starosti
mimo jiné zahraniční spolupráci. Na fotografii je v bývalé pracovně srbského krále spolu s tehdejším starostou
Bělehradu a nynějším poslancem za Demokratickou stranu Srbska Želko Ožegovičovem.
vání demokracie. Měl jsem peníze. Chtěl jsem
obchodovat s Islandem s palivovými katalyzátory, které v Československu nebyly. Byl to technicky jednoduchý systém, ušetřilo by se palivo
a zvýšila ekologičnost. Avšak business tu ovládly místní skupiny, když jste byl vně, neměl jste
šanci. Korupce mne tak naštvala, že jsem se
vrhnul do politiky.
Dvě volební období jste byl radním
na radnici Městské části Praha 7.
Čeho jste dosáhnul a na co jste hrdý?
Byl jsem radním pro dopravu. Vyjednal jsem
zavedení tramvajové linky číslo 15, která svou
trasou propojuje celou Prahu 7. Dále jsem připravil rekonstrukci Strossmayerova a Letenského náměstí s tramvajovými zastávkami tzv.
vídeňského typu. Předchozí dopravní situace
zde byla pro chodce dosti nebezpečná. Ale těch
změn v ulicích Prahy 7, které nesou moje stopy,
je víc… V té době jsem byl předsedou Demokratické unie na Praze 7. Celorepubliková předsedkyně Alena Hromádková chtěla především
potrestat komunisty, hnát je k zodpovědnosti.
Proto se pak proti ní vedla mediální kampaň.
tereZÍnská trYZna 2012
vzpomínková akce k uctění obětí
nacistické perzekuce
se koná v neděli 20. května od 10 hodin
na Národním hřbitově před Malou pevností
Po dobu konání Terezínské tryzny (cca do 12 hod.)
je Malá pevnost pro veřejnost uzavřena!
Po celý den se nevybírá vstupné v žádném objektu
Památníku Terezín.
Pořádají: Ústřední výbor Českého svazu bojovníků
za svobodu, Památník Terezín
Spolupořadatelé: Federace Židovských obcí v ČR,
Krajský úřad Ústeckého kraje a Město Terezín,
Terezínská iniciativa
10
V Čechách prakticky nikdo z provinilých komunistů potrestán nebyl. Důležité posty jsou
obsazeny lidmi, kteří byli vyselektováni za minulého režimu. Měla se provést očista justice
a policie tak jako v postnacistickém Německu.
Vyšetřovatelé vražd, schopní a slušní lidé měli
zůstat. Ale lidé angažovaní v politických procesech měli odejít. Celé to vede k úpadku morálky, proto dnes máme kauzy jako je právnická
fakulta v Plzni, kmotři ovládající radnice apod.
Jak celkově hodnotíte společenskou
a ekonomickou transformaci u nás
a v dalších postkomunistických zemích?
Ukazuje se, že celý koncept přechodu k pseudodemokracii, ve které tu žijeme, vznikl už za
Andropova, kdy se zjistilo, že komunistický
systém je ekonomicky neudržitelný. Za Gorbačova už ten systém nebyl schopen čelit vojenskému závodu, Reagan navíc blafoval s hvězdnými válkami. Aparátčíci si spočítali, že nemají
na to, aby se postarali o práci a hmotné zajištění
lidí. A tak vznikly prognostické ústavy v SSSR
i v Praze. Podle mého názoru ti ekonomové dostali za úkol řešit přechod k tržnímu hospodářství výhodný pro vládnoucí elitu, v praxi tedy
převod národního majetku do soukromých rukou té elity, která měla zprivatizovat významné
podniky. Jejich výnosy měly sloužit jako zdroj
financí pro nově utvářené politické strany. Klíčové posty v nich obsadili právě bývalí prognostici, kteří měli na transformaci dohlížet, ať
už ve volbách vyhrála ta či ona strana. Proto se
razilo heslo tlusté čáry za minulostí. Právě zde
vzniklo dnešní korupční prostředí.
Jak tedy vnímáte českou politiku
dnes?
Politiku se nikdy nepodaří úplně vyčistit. Žádná politická strana dnes nemůže dlouhodobě
fungovat bez korupce, stačí si vzít za příklad
billboardové kampaně a jejich fiktivní i faktické ceny. Do vysoké politiky vstupují lidé s nekalými záměry, proto korupci nikdy nevymýtíte. Chtělo by to větší občanskou angažovanost
a volit důsledně neparlamentní strany, dát šanci
novým lidem. Média však malé strany bohužel
ignorují, protože jsou také závislá na příjmech
zájmových skupin. Politici si musí uvědomit,
že tu nejsou na stálo, že mohou být vyměněni.
Když se na začátku ekonomické krize provalila
korupce na Islandu, lidé tam povstali. Občanská referenda tam zcela přepsala ústavu. A lidé
se domohli potrestání viníků.
Cítíte se být Čechem, Židem, Čechem
i Židem, Izraelcem, Islanďanem?
Mám v sobě český zemský patriotismus. Podobně to měl třeba Karel Čapek. Z Izraele jsem
odešel zklamaný. Je to země, za kterou jsem
nasazoval svůj život, a která se ke mně zachovala nehezky. Izraelská společnost byla rozdělená do skupin, podle toho odkud lidé přišli,
a byl tam obrovský klientelismus. Ten je ale
v Čechách také. Rozdíl je v tom, že tady jsem
nenasazoval život, od České republiky toho tolik neočekávám. Bohužel mi stále chybějí roky
do důchodu, protože má práce v Izraeli se tu
nezapočítává a proto mi nebyl dosud přiznán
důchod, i když na to mám už věk.
Jaký máte vztah k Židovské obci
v Praze? Slavíte židovské svátky?
Nerad se spolčuji, nemám tu potřebu ani čas.
S dobrými lidmi se dobře snáším, těm špatným
se vyhýbám. O víkendech jezdíme s partnerkou
na chalupu v Českém středohoří, kde chodíme
po horách. Je to můj český Island, krajina je
tam podobná. Když si vyjedeme na kole, cítíme
se lépe než na opeře. Na chalupě se hrabeme
v hlíně a pěstujeme rajčata. Slavíme tam společně Pesach – děláme jarní úklid.
Máte i jiné koníčky?
Baví mne má práce nezávislého novináře. Portál www.tvpraha7.cz je multimediální zpravodaj Prahy 7, natáčím hodně na kameru a sám si
to stříhám. Ve volném čase natáčíme s kolegou
i dokumenty o zajímavých lidech, které zveřejňuji na internetu a také např. svatby svých přátel, ale i neznámých lidí, kteří mne osloví.
Děkuji za rozhovor.
ª Ptal se Pavel Kuča
Foto: archiv Ariho Liebermana
Pietní akt ve Varech
V pátek 18. května v 10 hodin proběhne pietní akt za dvě stovky především francouzských
obětí pochodu smrti z jara 1945, jejichž ostatky
nacisté ponechali v hromadném hrobu na židovské části komunálního hřbitova v Karlových Varech. Jednalo se o zajatce pracující v továrně na letecké motory v českých Potůčkách
(Breitenbach) na předměstí saského Johanngeorgenstadtu, kde byla pobočka koncentračního
tábora Flossenbürg. Pietní akt proběhne v místě
současného uložení tělesných ostatků v křesťanské části hřbitova, potom také u pamětní
desky v židovské sekci. Pozváni budou všichni
tři židovští velvyslanci v ČR, tedy velvyslanci
Francie, Izraele a USA, zúčastní se mimo jiné
i početná francouzská delegace. Program bude
pokračovat na Židovské obci v Karlových Varech. Srdečně zve její předseda Pavel Rubín ve
spolupráci s místní organizací Českého svazu
bojovníků za svobodu a Magistrátem města
Karlovy Vary. Komunální hřbitov se nachází na
rohu ulic Mozartovy a Hřbitovní u autobusové
zastávky Hřbitov Drahovice.
Pavel Kuča
Květen 2012
vzdělávání
Mišne
Tóra:
Hilchot Talmud Tóra
na pokračování
Kapitola pátá
(1) Jako je nám dán pokyn ctít své rodiče, jsme
povinni ctít i své učitele. Respekt k nim je ještě
vyšší než vůči rodičům. To proto, že rodiče nás
uvádějí do tohoto světa, ale učitel, jenž nám předává moudrost, nás uvádí do budoucího světa.
(2) Máš-li současně řešit újmu svého otce
a svého učitele, učitel má přednost. Nesou-li otec
a učitel břemeno, je naší povinností ulehčit
nejprve učiteli a vzápětí otci. Octnou-li se otec
a učitel v zajetí, vykoupíš nejprve učitele a vzápětí otce. Je-li však tvůj otec zároveň učenec,
vykoupíš nejprve jeho. Stejně tak i v jiných případech – je-li tvůj otec učenec, i kdyby se úrovní vzdělání nevyrovnal tvému učiteli, postaráš
se nejprve o jeho újmu. Není nic, co by předčilo
úctu k učiteli, ani většího respektu než respekt
vůči němu. Moudří učí, že respekt ke vzdělancům je stejně silný jako respekt vůči nebesům.
(3) Proto také učí, že každý, kdo zpochybňuje učitele, jako by se protivil šechině. Neboť
je psáno: (o Korachovi a jeho rotě, protivíví
se Mojžíšovi) „…když se vzpírali Hospodinu“
(Nu 26:9); Kdo má spor se svým rabim, jakoby
se svářil s nebesy, jak stojí psáno: „To je ten
spor, o který se svářili synové Jisroele s Hospodinem…“ (Nu 20:13). A každý, kdo žehrá na
svého učitele, jako by žehral na Vznešeného,
jak stojí psáno: „Ne proti nám reptali jste, ale
proti Hospodinu.“ (Ex 16:8). Každý, kdo „mluví proti“ svému rabimu, jakoby mluvil proti
Bohu, neboť je psáno: „…a mluvil lid proti
Bohu a proti Mojžíšovi! (Nu 21:5)
(4) Jak lze charakterizovat zpochybnění učitele? Například tím, že se sám pasuješ na učitele
(anebo jsi byl skutečně instalován), posadíš se,
vyučuješ a podáváš výklad bez autorova svolení, ačkoli autor je dosud naživu. I kdyby učitel
žil v jiné krajině. Protože je naprosto nemyslitelné vyučovat v přítomnosti svého učitele,
a kdo se toho dopustí, je hoden smrti.
(5) Je-li mezi tebou a učitelem vzdálenost dvanácti mil a někdo by chtěl znát správný postup
(halachu), smíš mu odpovědět. Zamezit všemu
zakázanému je ale povoleno dokonce i v přítomnosti učitele. Jsi-li například svědkem, že někdo
páchá něco zakázaného – ať už z nevědomosti
anebo svévolně – je třeba ho od toho odvrátit
slovy: To je zakázáno. Dokonce i v přítomnosti
učitele a bez jeho svolení. Protože kdykoli hrozí znesvěcení Jména a my zasáhneme, nelze to
považovat za vzepření se autoritě učitele.
(6) Kterých případů se to týká? Jedině pokud
ke znesvěcení Jména dochází. Ale svévolně
se pasovat na halachickou autoritu, zasednout
a vyučovat každého, kdo se ptá, je zakázáno,
i kdyby učitel žil na druhém konci světa do té
doby, dokud je naživu. Anebo dokud si nevyžádáme jeho svolení.
Ijar 5772
(7) A ani po smrti učitele nemůže vyučovat každý, nýbrž jen student, který dosáhl patřičné úrovně vzdělání. Každý, kdo jí nedosáhl, a přesto
vyučuje, je považován za svévolníka (raša), odpadlíka a povýšence (gas ruach) a vztahuje se na
něj slovo: „nemoudrost mnohé zranivši porazila
je“ (Př 7:26). – A naopak, student kvalifikovaný,
který by vyučovat mohl a nevyučuje, jakoby bránil šíření Nauky a „kladl překážku před nevidomého“. Vztahuje se na něj slovo: „A všichni, byť
při síle, zmordováni byli…“ (Př 7:23). Týká se
to zejména nedovzdělaných studentů (talmidim
ha-ktanim), kteří si chtějí získat obdiv u obecného lidu a svých spoluobčanů, kteří převracejí
dikci Nauky, a přesto se instalují za soudce v Jisroeli. Tím vším jen dávají příčinu k roztržkám
a destruují vesmír, protože zhášejí světlo Nauky a pustoší vinici Vznešeného (Adonaj Cevaot). Na jejich adresu prohlásil Šalomoun ve své
moudrosti: „pochytejte lišky…“ (Pís 2:15).
(8) Žák nesmí svého vlastního učitele jmenovat (oslovit plným jménem) v jeho přítomnosti.
A to nejen v přítomnosti bezprostřední. Je nutno jméno uctivě opsat. Dokonce potřebujeme-li
hovořit o někom, kdo se jmenuje stejně. V tomto
ohledu je postup stejný jako s citováním jména
rodičů. Jejich jméno je třeba upravit (dosl. změnit), i když už nežijí. Stejně tak nelze pozdravit
svého učitele nebo odpovědět na jeho pozdrav
tak, jak odpovídáme ostatním. Lze se mu pouze
uklonit a popřát mu zdraví a čest slovy: „Pokoj
tobě, mistře“, případně (odpovídáme-li na jeho
pozdrav): „I tobě, mistře a učiteli.“
(9) V přítomnosti mistra nelze sejmout tefilin
anebo se chovat ležérně (doslova – položit se
na lehátko). Sedíme jako v přítomnosti panovníka. Nelze se také modlit, ani před jeho tváří,
ani za ním, ani po jeho boku. A netřeba zdůrazňovat, že není vhodné kráčet mistrovi bok
po boku. Naopak, kráčíme uctivě za ním – ne
však přímo za jeho zády. A teprve takto se modlíme. Nevstupujeme společně s ním do lázně,
neusedáme na jeho místo, nerozhodujeme za
něj v jeho přítomnosti, neprotiřečíme mu. Bez
jeho svolení se nelze ani posadit, ani zvednout.
Při našem odchodu se k němu neobracíme zády,
ale couváme pozpátku tváří k němu.
(10) Je vhodné povstat, vidíme-li ho přicházet
a zůstat tak, dokud nepřejde tak daleko, že už
zřetelně nerozeznáme jeho postavu. Přijmout
učitele během svátků je samozřejmě povinnost.
(11) Nelze ze strany ostatního lidu Jisroele snížit důstojnost studentů v přítomnosti mistra,
i kdyby ji mistr nakrásně sám zdánlivě snižoval, protože student je povinen konat pro mistra
jakékoli činnosti třeba dokonce ty samé jako
jeho služebník. Ale v situaci, kdy se veřejnost
neorientuje a mohl by vzniknout dojem, že je
student skutečně otrokem, nepomáhá svému
mistrovi ani jen s podáním anebo sejmutím řemínku. Každý, kdo brání svým studentům, aby
mu posloužili, brání jim v konání skutků milosrdenství a ničí jejich bohabojnost. A každý
student, který nerespektuje učitele, má podíl na
tom, že se šechina od Jisroele vzdaluje.
(12) Jsme-li svědky, že mistr překračuje slova
Nauky, upozorníme ho: „Mistře, učil jsi nás
tak a tak!“. Kdykoli citujeme mistra, uvedeme
to slovy: „Mistře a učiteli, učil jsi nás…“ Skutečnosti, které jsme neslyšeli od svého učitele,
necitujeme jinak než s uvedením autora.
(13) Zemře-li učitel, provedeme keriu (roztržení roucha) na všech součástech oděvu, a to až
k srdci (až se symbolicky obnaží srdce). A nikdy
ji nezacelujeme. To ovšem v případě úmrtí mistra, který nám dal podstatnou část našeho poznání. Ne-li, pak je pro nás (v tomto ohledu a v záležitostech avejlut) na stejné úrovni jako studijní
partner (chaver), a takto hluboký druh pocty mu
neprokazujeme. Nicméně běžnou keriu pro něj
ve stoje provedeme a truchlíme jako pro všechny, nad nimiž nám Nauka truchlit ukládá. Bez
ohledu na to, kolik jsme se toho od něj naučili.
(14) Žádný ani vysoce vzdělaný student nikdy
nemluví v přítomnosti někoho, kdo ho poznáním převyšuje, a to ani tehdy, kdy se od dotyčného osobně nic konkrétního nenaučil.
(15) Rav natolik skromný, že chce rezignovat
na některý nebo dokonce na všechny projevy
úcty prokazované mu některým z jeho studentů
nebo všemi, rezignovat může. Nicméně student
je stále povinen ho velebit, dokonce i v okamžiku, kdy se toho učitel zříká.
(16) Stejným způsobem, jako jsou studenti povinni vážit si svého učitele, je učitel povinen
vážit si svých studentů a být k nim vřelý. Proto
tradice učí: Budiž ti důstojnost tvých žáků stejně
vzácná, jako tvá vlastní… Učitel své žáky miluje a pečuje o ně, jsou totiž dětmi, jimiž se těší
v tomto i v budoucím světě.
(17) Žáci zvyšují učencovu moudrost a „otvírají
jeho srdce“. Tradice učí: Mnoho moudra jsem se
naučil od svých mistrů a mnoho od přátel, ale
od svých studentů ze všeho nejvíce… A tak jako
tříska podpaluje větší polínko, tak i nezkušený
student ostří a zoceluje mistra tím, že ho svými
otázkami přivádí k obdivuhodné moudrosti.
Talmidim, o. s., je neziskové občanské sdružení, které si klade za cíl překládat rabínskou
literaturu do českého jazyka. Postup překladu je možné zdarma sledovat na internetových stránkách http://www.talmidim.cz.
Sdružení je financováno z dobrovolných darů.
Dárcem se můžete stát zasláním příspěvku
v libovolné výši na účet GE Money Bank číslo
173 536 401/0600. Za každý příspěvek předem
děkujeme.
11
Z pokolení na pokolení
Setkání evropských progresivních Židů
Ve dnech 15. – 18. března se v Amsterdamu uskutečnila konference Evropské unie progresivního judaismu (EUPJ). Program byl zahájen ve čtvrtek večer slavnostním večerem
v Nieuwe Kerk, nedávno zrekonstruovaném kostele, který je využíván k řadě společenských a kulturních akcí. V době konání konference zde právě probíhala výstava „Judaismus – svět příběhů“. Delegáty pozdravil mimo jiné i amsterdamský starosta Eberhard van
der Laan nebo bývalý nizozemský premiér Jan Balkenende.
Ma tovu ohalejcha Ja´akov
Jak dobré jsou tvé stánky, Jákobe. – Asi jen málokde znějí slova této modlitby příhodněji než
v synagoze hostitelské komunity Liberaal Joodse
Gemeente (LJG), kde se odehrával celý program
konference, počínaje pátečním ránem.
Synagoga hostitelské Liberaal Joodse Gemeente Amsterdam byla slavnostně otevřena v roce 2010. Patří k ní
i terasa a dětské hřiště.
Nemohly pochopitelně chybět ani bohoslužby,
o jejichž vedení se podělilo několik kantorů, rabínů i laiků z různých zemí. Dojemný byl zejména
páteční Kabalat šabat. Ústředním tématem celé
konference bylo předávání tradice z generace
na generaci – le-dor va-dor. Lze si představit,
jakou radost a hrdost pociťoval charismatický
rabín (a profesionální kantor) hostitelské komunity Menno ten Brink, když bohoslužbu před
zaplněnou synagogou zahajoval slovy: „Dámy
a pánové, dnešní bohoslužbu povede kantor Daniel ten Brink, můj syn.“ Amsterdamská LJG
má vůbec silnou a velmi aktivní mládežnickou
skupinu, která organizovala bohatý program pro
mladší účastníky konference. O budoucnost se
tu zřejmě obávat nemusejí.
Komunita byla založena již v roce 1931. Po
Město Anny Frankové
Sobotní odpoledne bylo vyhrazeno prohlídce
skončení druhé světové války ovšem byla, stejně jako tolik jiných evropských komunit, zcela
města. Účastníci si mohli vybrat ze tří variant:
projížďku lodí po amsterdamských kanálech,
zdecimována. Podařilo se jí však doslova poprohlídku míst spojených s Annou Frankovou
vstat z popela. Po skromných začátcích v malé
modlitebně v roce 1966 postavila vlastní synebo prohlídku židovské čtvrti. Sobota byla
pochopitelně zakončena havdalou, která se konagogu, první synagogu postavenou po válce
nala v budově Židovského historického muzea.
v Holandsku. I ta však časem přestala potřebám
Sbírky, které muzeum vlastrozrůstající se komunity stačit. Dlouhá léta plánování
ní, nejsou pravděpodobně
a shánění finančních prostředtak bohaté jako ty, které má
v majetku například pražské
ků byla korunována úspěchem
v roce 2010, kdy byla dokonŽidovské muzeum. To však
bohatě vynahrazuje moderní
čena překrásná moderní synapojetí nedávno obnovených
goga. Kromě hlavního prostoexpozic. Vedle vystavených
ru modlitebny (která pojme až
800 lidí), se v třípatrové bupředmětů jsou návštěvníkům k dispozici desítky indově nachází dva přednáškoteraktivních panelů, kde je
vé sály, řada menších učeben
možné zhlédnout krátké doa knihovna. Uspořádání přízemí je velmi variabilní. Stěny
kumentární filmy, rozhovory
s pamětníky i členy současné
obou zde umístěných sálů se
dají během několika vteřin
židovské komunity, vyslechnout si nahrávky, prohlížet
zcela odsunout a společně se
fotografie a další dokumenty.
vstupní halou pak vytvoří jeden velký prostor vhodný pro Interiér synagogy je velmi variabilní
Muzeum má i zvláštní sekci
pro děti, kde jsou jednotlivé místnosti zařízeny
společenské akce. Tohoto uspořádání bylo využito při společných šabatových jídlech. Menší
jako židovská domácnost či škola a fungují jako
učebny a výtvarné dílny.
učebny ve vyšších patrech budovy zase umožnily konání několika souběžných programů v pátek
Havdalu organizovala mládežnická skupina
a v neděli dopoledne. Celkem se během víkendu
hostitelské komunity, která rovněž pořádala
následnou večeři v orientální restauraci Bazaar.
uskutečnily více než tři desítky workshopů, přednášek a diskusí.
Vrcholem programu pro mladé pak byla taneč-
12
ní party, které se zúčastnilo kolem stovky mladých z řad účastníků konference i místních, a to
zdaleka ne jen reformních židů.
Unie se rozšiřuje
V neděli ráno byla na programu výroční Valná hromada EUPJ. Kromě standardních zpráv
o činnosti, hospodaření a personálních změnách
ve vedení unie, bylo na programu i přijímání nových členů. Svou žádost předložila jedna komunita z Lucemburska a dvě komunity španělské.
Právě španělských reformním komunitám byla
věnovaná zvláštní prezentace. Pro nás může
být zajímavé, že se o ně dlouhodobě stará rabín
V této části Židovského historického muzea se děti mohou hravou formou seznamovat se základy kašrutu
Hillel Athias-Robles, kostarický rodák, který je
druhým rabínem londýnské Northwood and Pinner Liberal Synagogue a s jejich mládežnickými
skupinami pravidelně jezdí i do Prahy a Kolína.
Velmi emocionálně, a zároveň profesionálně,
bylo pojednáno zejména vystoupení zástupce
barcelonské skupiny ATID. Svůj výklad doprovodil projekcí fotografií a zprávu o historii
a současnosti ATIDu proložil údaji z historie
vlastní rodiny, která všem připomněla, že španělské židovstvo se v současné době obrozuje po
dlouhých pěti stech letech. Na jednom ze snímků jsme se tak mohli dočíst: „V roce 1989 jsme
se s mojí ženou Atarou přestěhovali z Buenos
Aires do Barcelony. Patříme k sefardské rodině,
vyhnané v roce 1492 (nejstarší zaznamenaný
předek se jmenoval Juan Falcon El Viejo). V roce 1992 jsme společně s dalšími 25 rodinami
založili ATID. V roce 1993 se nám narodil syn
Alex – první dítě, narozené v komunitě ATID
a první Falcon, narozený ve Španělsku po pěti
staletích.“ Předávání tradice z generace na generaci je někdy běh na hodně dlouhou trať...
ª Text a foto: Kateřina Weberová
Květen 2012
událost
E V RO P S K Á U N I E
Tedy ne ta, co sídlí v Bruselu, ale European Union for Progressive Judaism (EUPJ – Evropská
unie progresivního judaismu), jedna ze šesti regionálních odnoží Světové unie progresivního judaismu (WUPJ), která je s 1,5 miliónem členů největším světovým židovským hnutím. Její členové se označují za reformní, liberální, rekonstruktivní či progresivní a setkat
se s nimi můžete po celém světě. Nové skupiny se formují například v Pekingu, Šanghaji a
Singapuru, v Evropě se progresivní judaismus nejrychleji rozvíjí ve Španělsku. Dvě členské
organizace jsou také v Praze – Bejt Simcha a Židovská liberální unie.
Do Kolína jezdí rabín Andrew Goldstein již desítky let;
v dubnu 2010 se zde účastnil vernisáže stálé expozice
„Žili tu s námi“, věnované historii místní židovské komunity, která je instalována na galerii kolínské synagogy
Právě jsem ukončil své působení ve funkci
předsedy Evropské unie progresivního judaismu a právě Bejt Simcha byla tím důvodem,
proč jsem se v EUPJ začal před dvaceti lety
angažovat. Do Československa jsem začal jezdit již v osmdesátých letech, kdy jsem tu snažil
dozvědět co nejvíce o zaniklé židovské obci
v Kolíně. Naše londýnská synagoga totiž má
svitek Tóry z kolínské synagogy. Byl jsem tu
v době komunismu několikrát, aniž bych měl
možnost vyučovat judaismus či vést bohoslužby. Dokonce jsem několikrát přijel s malými
skupinkami z naší kongregace, navštěvovali
jsme Plzeň, Kolín a samozřejmě i pražské památky. Jednou jsem dostal příležitost promluvit
při mincha ve Staronové synagoze, přičemž mě
pan Feuerlicht, skvělý kantor a skvělý člověk,
předem varoval, abych nezmiňoval Izrael. Nakonec mi komunisté další návštěvy znemožnili,
ale to je jiný příběh.
VALNÁ HROMADA
ČLENŮ BEJT SIMCHA
Po sametové revoluci jsem se nemohl dočkat,
abych se zase podíval do Prahy. Několik let
jsem přijížděl poměrně často, abych učil a vedl
bohoslužby v Bejt Simcha (a rovněž v Plzni
a Brně), a právě to mě přivedlo k tomu, abych
se stal členem a nakonec i předsedou výboru
EUPJ. Své působení v této funkci jsem ukončil
na nedávné konferenci v Amsterdamu.
Jsem rád, že mohu prohlásit, že to bylo naše
doposud nejúspěšnější setkání; zúčastnilo se
jej více než 350 progresivních židů ze 17 evropských zemí. Velmi mě potěšilo, že jsem zde
mohl přivítat i Katku Weberovou, která byla
rovněž jednou z účastníků panelové diskuse,
kde mluvila o dobrovolné práci členů Bejt Simcha na českých židovských hřbitovech.
Co budu dělat teď? I nadále budu pracovat
pro výbor EUPJ, nyní ve funkci „rabínského
poradce“. Ale budu mít také čas věnovat se
dalšímu výzkumu, zaměřenému na mého hrdinu – rabína dr. Richarda Federa, posledního
kolínského rabína a vrchního českého rabína.
A také bych rád sepsal historii Evropské unie
progresivního judaismu. Dovolte, abych se
s vámi podělil o to, co jsem nedávno objevil.
Když jsem se zabýval první poválečnou konferencí Světové unie progresivního judaismu,
která se konala v roce 1946 v Londýně, zaujaly mě dvě skutečnosti. Mezi účastníky byla
i československá delegace, kterou tvořili pan
Marek Lesný (Bardejov), paní Paula Mecklerová (Bratislava), paní K. Rychnowská (Praha) a pan R. Spielman (Bratislava). Kdo byli
tito lidé? A zastupovali nějaké konkrétní reformní komunity?
Program:
1) Schválení účetní uzávěrky za rok 2011
2) Projekt komunitního centra v Libni
3) Diskuse o možné transformaci
občanského sdružení Bejt Simcha na
židovskou obec
4) Volby do představenstva a revizní komise
5) Různé
Ijar 5772
ª Rabín Andrew Goldstein
Foto: František Stráník
Bejt Simcha,
komunita progresivního judaismu
si vás dovoluje pozvat na
se koná
v neděli 13. května 2012 od 16 hodin
v Bejt Simcha
(Maiselova 4, Praha 1)
A pak jsem si v zápisech projevů, přednesených na konferenci (jimž pochopitelně dominovaly bezprostřední reakce na holocaust),
všiml několika zajímavých citací: „Před válkou
byly podniknuty kroky na podporu stoupenců progresivního judaismu ve Vídni, v Praze
a v Budapešti…“ Nebo: „Asociace progresivních židů v Československu požádala o členství
a vrchní rabín Frieder, když nás letos navštívil,
prezentoval názor jejích mladých členů, že
progresivní judaismus je judaismem budoucnosti… S lítostí zde musíme oznámit, že rabín
Frieder před několika týdny zemřel. Jménem
svých souvěrců, kteří v průběhu války tak nezměrně trpěli, požádal rabín Světovou unii
o pomoc pro progresivní synagogu, jedinou
z mnoha, která unikla zničení. Synagoze chybí střecha, ale sami kongreganti vybrali na její
obnovu 1000 liber. Vidíme to jako jasný důkaz
entusiasmu a silné víry, a proto jsme požádali
rabína Wice, aby se pro progresivní synagogu
v Pressburgu pokusil získat finanční pomoc
v Americe.“ Samozřejmě, všechny tyto počínající aktivity skončily nástupem komunistického
režimu, ale snad lze z výše řečeného soudit, že
i v Praze byla kdysi vyhraněně progresivní synagoga. Která to byla? A měla by na ni případně
Bejt Simcha morální právo? A bývala skutečně
reformní synagoga v Bratislavě, ve městě, které
bylo kdysi centrem striktní ortodoxie?
Fascinující… Tak to vypadá, že teď, když jsem
jako rabín své synagogy a jako předseda EUPJ
odešel „na odpočinek“, budu mít spoustu práce.
III. epes rares
čtvrtek 24. května 2012 od 19 hodin v Café Jericho
(Opatovická 26, Praha 1)
Hlavním hostem večera bude tentokrát
spisovatel Ivan Klíma.
Vstupné 50 Kč
Těšíme se na vás!
13
Francouzští Židé
Více na mušce, přesto jistější sami sebou
Letos 19. března došlo k tragédii v židovské škole Ozar Hatorah v Toulouse na jihozápadě
Francie. Mohamed Merah, 23letý francouzský občan alžírského původu, zde zavraždil čtyři Židy, mezi nimi tři děti ve věku tří, pěti a osmi let. Malé děti zavražděné střelnou zbraní.
Pro všechny, kdo znají těch pár existujících snímků Einsatzgruppen, jak na Východě popravují celé rodiny, oživuje nedávná událost v Toulouse ty nejstrašnější noční můry. Francouzští Židé jsou vystaveni závažnějším problémům než Židé čeští. Přesto se zdá, že svou
židovskou identitu přijímají s větší sebejistotou. Podívejme se blíže na tento paradox.
F
rancie v roce 2012 nemá
s Ukrajinou roku 1943
téměř nic společného. I proto nás vraždění v Toulouse
tak znepokojuje a klademe si
otázku, jak se ještě dnes něco
takového vůbec může stát. Navíc se nejedná o první případ,
kdy cílem útoku byla židovská
škola ve Francii: od roku 1995
proběhlo sedm útoků podobného typu. Výbuchy a požáry,
jejichž následkem vyjma toho
posledního nezemřeli lidé. Od
roku 1978 zažila Francie 22
antisemitských atentátů, které
si vyžádaly 19 mrtvých a několik zraněných. K nejzávažnějším se řadí útok na pařížskou
synagogu v rue Copernic roku
1980 a v rue des Rosiers v roce
1982. Doplňme, že krátce po
vraždění v Toulouse, tedy před
pouhými pár týdny, byl v Paříži
napaden mladý gymnazista.
V České republice nic takového
neexistuje. Místní Židé od pádu
komunismu žádný srovnatelný
útok nezažili. To neznamená,
že by tu neexistovaly zločiny rasového charakteru, jejich oběťmi jsou však především Romové
a pachateli extrémně pravicové skupiny.
Přenesení izraelsko-palestinského
konfliktu do Francie
Zdá se tedy, že francouzští Židé jsou v porovnání se svými českými židovskými protějšky více
vystaveni antisemitským útokům. Ve Francii
štafetu v roli pachatelů převzali od extrémní
pravice radikální islamisté. Začalo to vypuknutím druhé intifády v září 2000, kdy došlo
k importování izraelsko-palestinského konfliktu do Francie, jež je zemí s největší židovskou
i největší muslimskou komunitou v Evropě.
Zdržme se ale zobecňujících tvrzení: Stoupenci
radikálního islamismu totiž v rámci francouzského muslimského společenství představují
14
jen nepatrnou menšinu, dvojnásob to platí pro
jejich aktivistickou odnož. Jasně to ukázala jednomyslná a obdivuhodná reakce muslimských
autorit po události v Toulouse. Společný vzkaz
představitelů židovského a muslimského společenství ostatně dobře symbolizuje každodenní
realitu Francie, jejíž komunitní a republikánské
modely fungují mnohem lépe, než jak se někteří zpravodajové snaží ukázat. Pokud si někdo
představuje situaci ve Francii jako válku mezi
Židy a muslimy, svědčí to o jeho hluboké neznalosti současné Francie.
I tak je ale nárůst antisemitismu mezi některými mladými lidmi na předměstích jevem opravdu znepokojivým. Jedná se přitom o důsledek
průsečíku sociálních a kulturních problémů,
jež mají za následek vnitřní ztotožnění některých nezaměstnaných mladíků s Palestinci, ale
především vzestup popularity
některých kruhů, které propagují návrat k domnělému
prvotnímu islámu – právě ony
jsou dnes největší hrozbou
pro Židy. A také pro některé
muslimy: Připomeňme si, že
mezi oběťmi Mohameda Meraha jsou také čtyři francouzští
vojáci muslimského vyznání.
Shrneme-li výše uvedené,
tyto skupinky dosáhly pozornosti, která neodpovídá jejich
skutečné váze ve společnosti.
Není však právě toto samotným principem terorismu?
Francouzští Židé jsou co do
pravděpodobnosti více vystaveni nebezpečí. Přesto se
zdá, že jsou paradoxně se svou
židovskou identitou ve větším
souladu než čeští Židé. Je to
pravděpodobně především rozdílná historická zátěž, která
může vysvětlit rozdílný vývoj
a sebepojetí obou komunit.
A to navzdory tomu, že asimilantské a demokratické modely francouzských a českých
Židů vykazovaly až do roku 1939 značnou podobnost.
Rozdílné pocitové pojetí identity
Komunismus v Československu představoval
dlouhé přerušení vývoje společnosti a zanechal
značné stopy na sebepojímání českých Židů.
Státní antisemitismus, antisionismus a boj proti
„kosmopolitní buržoazii “ – být opravdu Židem
hold v „lidové demokracii“ znamenalo být outsiderem. Pro mnoho českých Židů představovala
náboženská i prostá komunitní identita tabu.
Proto až do pádu komunismu nedošlo k opravdové práci s pamětí ani k hloubkové sebereflexi
židovské identity. S obojím čeští Židé začali
až po roce 1989, zatímco francouzští Židé to
dělali už od počátku šedesátých let. Proces
s Eichmannem v Jeruzalémě roku 1961 zna- ➤
Květen 2012
ze světa
menal na Západě začátek reflexe šoa, a to jak
u Židů, tak ve většinovém veřejném mínění. Naopak v zemích východního bloku zůstal diskurs
o hrůzách druhé světové války neměnný: negace jedinečného postavení šoa ve jménu boje
všech národů proti „fašismu“, úplná absence
pojmenování genocidy, předstírání řazení všech
obětí nacismu do stejné kategorie atd. Negacionismus o to zákeřnější, že se schovával za vlajku univerzálního bratrství.
Stejný jev existuje i ve Francii. Ale práce na skutečném vyrovnání se s minulostí začala od šedesátých let a pokračovala především v letech
sedmdesátých a osmdesátých, odkdy se pravidelně objevuje ve veřejných debatách, filmové
produkci a četných vzpomínkových akcích. Byl
to především zájem naslouchat ze strany veřejnosti, který popoháněl snahu zpytovat svědomí.
Právě toto v Čechách ve skutečnosti začalo až
po roce 1989. Příznačným projevem určité zralosti sebereflexe těch černých let, ač opožděným, byl projev prezidenta Jacquese Chiraka,
jenž roku 1995 oficiálně přiznal odpovědnost
Francie za šoa. Avšak nejen minulost, nýbrž
i současnost dělí české a francouzské Židy v jejich pocitech a prožívání své identity.
Rasismus je v Česku snáze tolerován
Na rozdíl od českých Židů žijí ti francouzští
už několik desetiletí v multietnické společnosti
a debaty nad komunitními tématy jsou ve Francii časté, zvláště od konce devadesátých let.
Francouzští Židé vůbec nepotlačují svou identitu. Na rozdíl od českých Židů, kteří jsou v tomto ohledu bez pochyby mnohem introvertnější.
Francie je domovem 600 tisíc jedinců židovského vyznání (třetí nejpočetnější židovské společenství na světě) oproti třem tisícům v České
republice (45. židovská komunita světa). Součástí francouzské společnosti je také 5 milionů
muslimů. Dožadování se komunitních práv
(v tom lepším i v tom horším slova smyslu) se
ve Francii stalo běžným. Důsledkem je komplexů zbavená rozprava nad minulostí, vzájemné
„soutěžení“ lidí s různými vzpomínkami na minulost šoa, otroctví a kolonialismu. Komunitní
různorodosti Francie ostatně odpovídá i různorodost jejího židovského společenství: přítomnost mnoha Sefardů (Židé ze severní Afriky),
Židovská obec v Praze
společenský sál,
Maiselova 18
pOdvečer
YvOnne pŘenOsIlOvÉ
Malířka, grafička a herečka
koexistence ortodoxních, konzistoriánů, liberálů a agnostiků, dokonce i černých Židů přináší
nejednu výzvu ve snaze vytvořit společnou synagogu, která by tu byla pro všechny.
Dalším zásadním rozdílem v životní zkušenosti a postojích k vlastnímu židovství je odlišné
politicko-kulturní prostředí a zvláště pak boj
proti rasismu. Ve Francii se především od osmdesátých let vyvinula politická a institucionální
tradice antirasismu, která pokud nevymýtila
rasismus úplně, tak alespoň zkulturnila chování lidí. Jinými slovy, ve Francii na začátku
21. století nepůsobí dobře, když jste rasistou.
Z toho pramení i kontrola výrazových prostředků
u většiny Francouzů (to se mimochodem začíná měnit), jež zatím vůbec není běžná u mnoha
Čechů. Pozor, nesnažím se zde srovnávat míru
rasismu nebo antisemitismu ve Francii a České
republice, jako spíše rozlišit dva socio-kulturní
přístupy, které jsou samy předurčeny rozdílnými dějinnými skutečnostmi. V komunistickém
Československu se oficiální ideologie smířila
s latentní xenofobií, která vytvořila něco jako
„nacionální komunismus“. Ten se na venek
projevoval ukazováním prstem na dekadentní
Západ, ale uvnitř země se skutečnými oběťmi
stali Romové (zejména nucenými sterilizacemi
romských žen). Pokud jde o Židy, ti už v Československu tolik diskriminováni nebyli (na
rozdíl např. od Polska), ale byli nuceni udržovat
svou židovskou identitu v určité diskrétnosti.
Jedním z důsledků dlouhého vybočení v době
komunismu je i chybějící zamyšlení nad rasismem a absence boje s ním v dnešní České republice. Tato prázdnota se bohužel vyplnila postojem zbaveným zábran před rasismem, který je
v České republice mnohem akceptovanější než
ve Francii. Selma Muhič Dizdarevič, spoluautorka české zprávy Evropské sítě proti rasismu
(ENAR), o tom nedávno na mikrofon hovořila
pro Radio Prague: „Antidiskriminační zákon
v České republice existuje, ale není vymáhán.
To, co tady potřebujeme změnit, je především
chování lidí. Citliví lidé, kterým není lhostejná
diskriminace ať už kterékoli menšiny, by měli
dát najevo své znepokojení. Tak jako se to nyní
děje v Paříži, kde v reakci na antisemitský útok
v Toulouse všichni vyšli do ulic, aby projevili
svůj nesouhlas s násilím proti Francouzům ži-
Autor článku je Francouz a vyrostl v Paříži,
kde na univerzitě vystudoval historii. Narodil se francouzské židovské matce polského
původu a izraelskému otci. Se svojí českou
manželkou žije v Praze. Několik let pracoval pro zahraniční redakci Českého rozhlasu
– Radio Prague.
Jiřina adamcová: tereZínSKá
(kresby, grafiky, malby)
řeKa ČaSU
david bartoň: MalBY
„Lidé si často představují, že „létám“
jako postavy mých obrázků,
ale myslím, že stojím víc nohama na zemi.
Někdy by mi trochu „bláznivosti“ neuškodilo.“
úterý 22. května 2012 v 15 hodin
Více informací na www.pamatnik-terezin.cz
Ijar 5772
ª Text a ilustrace: David Alon
památník terezín zve na dvě nedávno otevřené výstavy:
Obě výstavy probíhají ve výstavních prostorách
IV. dvora Malé pevnosti v Terezíně,
otevřeny jsou denně od 9 do 17 hodin.
Výstava D. Bartoně je instalována v cele č. 41
do 1. 7. 2012,
výstava J. Adamcové v cele č. 42 do 1. 10. 2012.
eMMa SrncoVá
dovského původu,“ řekla Muhič Dizdarevič.
Veřejně vyřčená slova řadových Čechů překvapí množstvím stereotypů a nepřátelství.
Nejednou jsem v Praze zaslechl výraz „židák,“
např. když si jistá zaměstnankyně stěžovala na
svého šéfa. A to nezmiňuji odsuzující poznámky na adresu černochů a další předsudky vůči
muslimům. Netýká se to pouze lidí na ulici, ale
i lidí v politické sféře, což je o to zarážející.
Věra Tydlitátová v rámci svých studií o antisemitismu zanalyzovala volby do Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR v roce 2008 a došla
ke znepokojivým závěrům: Mnohé politické
strany otevřeně používají rasistické a antisemitské narážky. Zatímco ODS a KDU-ČSL pracovaly bez uzardění s protiromskou rétorikou,
KSČM ve své kampani použila antisemitské
a antisionistické slogany, např. ve svém deníku
Haló noviny. Petr Paulszynski z Brna (ODS)
dokonce neváhal nakládat s pochybným antisemitským humorem na svých webových stránkách. Musím konstatovat, že ve Francii jsou
podobné výroky na takto vysoké společenské
a politické úrovni zcela nemyslitelné. A sice
z jednoho důvodu – způsobily by velký mediální skandál a jejich autoři by se setkali s rozhodným odporem veřejného mínění, což by mělo
za následek jejich politický konec. Ještě jednou
zopakuji, že tím netvrdím, že by Francouzi byli
méně rasističtí či antisemitští než Češi. Ale rasistické projevy jsou ve Francii mnohem méně
akceptovány. I to je nepochybně jednou z příčin
větší vyrovnanosti francouzských Židů ve své
židovské identifikaci i občanských postojích.
V roce 2012 jsou francouzští Židé více vystaveni fyzickým útokům než jejich čeští souvěrci.
Ale své židovství žijí jednoznačně volněji
a přirozeněji. Jedno je však jisté, v dnešní
Evropě není vždy pohodlné být Židem, ať už
jste ve Francii či v České republice.
15
Člověkem v době nelidskosti
maďarská výstava putuje Českem
V pondělí 21. května bude v Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze veřejnosti představena putovní výstava s názvem Člověkem v době nelidskosti (Man
amidst Inhumanity). Název parafrázuje báseň Ember az embertelenségben, jejímž autorem je maďarský básník Ady
Endre (1877–1919). Výstavu v rámci maďarského Vzpomínkového roku Raoula Wallenberga do českých škol a kulturně-vzdělávacích institucí nabízí Velvyslanectví Maďarska.
Š
védský diplomat Wallenberg zachránil
především v roce 1944 tisíce maďarských
Židů, když jim vydal švédské cestovní pasy.
Sám však po válce za nejasných okolností zahynul v Sovětském svazu. Výstava seznamuje
s jeho hrdinstvím, ukazuje situaci v horthyovském Maďarsku i změnu poměrů po německé
okupaci. Věnuje se také maďarskému politikovi
na Slovensku, Jánosi Esterházymu, který po
válce stejně jako Wallenberg zemřel ve vězení.
Esterházy jako jediný poslanec nehlasoval pro
vydání slovenských Židů a označil ho za nemorální a nelidské. „Měl jsem mnoho přátel, co
utekli ze Slovenska do Maďarska, protože tam
až do příchodu německé armády bylo možné
přežít,“ uvedl Oldřich Stránský. Esterházy však
ve svém projevu tvrdil, že je antisemita, přestože později pomáhal jednotlivcům právě v útěku
do Maďarska. A tak se nad jeho pohnutkami
k oběma krokům dodnes vedou diskuse. „Vystoupení zmíněného poslance ve Slovenském
sněmu v roce 1942 bylo statečné a zasluhuje si
naše uznání, a to i mé osobní – člověka, který
přežil nacistický holocaust. Nelze akceptovat
projevy slovenských ani českých nacionalistů, kteří osočují Esterhazyho hlavně z důvodu,
že byl Maďar, což ostatně platilo za stigma již
u našeho Haška,“ říká k tomu historik Toman
Brod. Právě on výstavu uvede svou přednáškou o známých i neznámých hrdinech, spravedlivých mezi národy. Zmíní např. dnes již
většinou bezejmenné německé občany, kteří
v Berlíně během války tajně ukrývali a dokáza-
K á v a
o
li zachránit přes tisíc Židů. Výstava bude dále
k vidění např. v Centru judaistických studií
Univerzity Palackého v rámci říjnových Dnů
Šest panelů výstavy zahajuje svou pouť po Česku
v kavárně
Česká unie židovské mládeže pořádá téměř
každý měsíc setkání v kavárně. Pravidelně
by tato akce měla připadat na poslední úterý
v měsíci, ale většinou záleží na preferencích
hostů. Místo konání měníme dle potřeby,
nicméně takovou základnou se nám stala kavárna Krásný ztráty.
Na začátek bych chtěla uvést, že tato setkávání
by měla mít vzdělávací a socializační účel. Nechci však, aby to znělo až moc vznešeně. Jde
o to, aby se mladí lidé potkávali a poznávali
a u toho se třeba i dozvěděli něco nového, pobavili se a rozšířili obzory. Osobně si myslím,
že na vyloženě naučné přednášky by moc lidí
nechodilo, takže se témata snažíme co nejvíce přibližovat cílové skupině. Protože naše
„kavárny“ fungují už přes rok, můžeme se pochlubit velmi zajímavými hosty i tématy. Ráda
bych vzpomněla paní Ruth Bondyovou, velmi
milou překladatelku českého původu žijící v Izraeli, která nám s velkým nadhledem vyprávěla
o své práci i osobním životě. Opravdu poutavého hosta jsme měli naposledy, byl to MUDr.
Karel Nešpor, který je známý svou prácí s alkoholiky. Navíc u nás prosazuje tzv. terapii
smíchem a meditační cvičení. Můžu potvrdit,
že tato přednáška rozhodně stála za to a dokonce došlo i na praktické cvičení. Já osobně mám
nejradši, když naše pozvání přijmou lidé, které
známe a kteří nás mohou obohatit svými vědomostmi. Jako příklad bych uvedla „medovou
židovské kultury v Olomouci. Na podzim také
chystá Velvyslanectví Maďarska ve spolupráci
s Velvyslanectvím Švédského království a Velvyslanectvím Státu Izrael vzpomínkovou akci
v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.
Zapůjčení výstavy pro školy či kulturněvzdělávací instituce je možno domluvit s prvním radou velvyslanectví Istvánem Buczkó
na e-mailové adrese [email protected]
ª Text a foto: Pavel Kuča
č t v r t é :
Jaroslav Flégr
„Parazit Toxoplasma gondii, který přenášejí kočky, přeprogramuje váš mozek,
změní vaši osobnost. Nakažen je každý třetí Čech,“
říká profesor Flégr, který se zabývá evoluční biologií a evoluční parazitologií
na Přírodovědecké fakultě UK.
pondělí 30. dubna 2012, 15:00 hod.
Jiří Suchý po druhé
Místo vzpomínání na zlatou éru 60. a 70. let
budeme probírat současný Semafor a jeho protagonisty
středa 16. května 2012, 15:00 h
Připravil a moderuje: Honza Neubauer ([email protected], 602 364 682)
16
Sejdeme se
Sára Dubná vypráví během „medové kavárny“ o včelaření
kavárnu“, na které nás Sára Dubná seznámila
s včelařením a já konečně pochopila, že čmelák není manžel od včely. S lidmi, kteří jsou
ze židovské komunity, se můžete potkat už
v květnové kavárně. Na téma „Judaismus
a homosexualita“ promluví Sylvie Wittmannová, Pavel Kuča a v Praze žijící Izraelci
Noa Nahari a Tomer Atias. O přesném termínu bude ČUŽM informovat. Pokud máte
nápad na zajímavé téma nebo chcete více informací, pište na [email protected] Těším se
na vaše podněty a sejdeme se v kavárně!
ª Eva Wichsová
Květen 2012
z obcí
vZpOMÍnkOvÉ akCe
k UCtěnÍ paMátkY ObětÍ HOlOCaUstU
pŘI pŘÍleŽItOstI 70. vÝrOčÍ
OdJeZdU tŘebÍčskÝCH
květnOvÝCH transpOrtŮ v rOCe 1942
čtvrtek 17. května 2012
18.00 Přednáška: V předvečer tragédie
Příprava deportační fáze šoa
přednáška Mgr. Táni Klementové
(Zadní synagoga Třebíč, Subakova 1/44)
Vstupné 30 Kč
pátek 18. května 2012
18.00 BRUNDIBÁR – dětská opera
(Foyer divadla Pasáž v Třebíči)
Operu Adolfa Hoffmeistera a Hanse Krásy,
jejíž premiéru odehrály terezínské děti 23. 9. 1943
v Magdeburských kasárnách,
zazpívá Dětský pěvecký sbor z Hudební akademie
v Postupimi „Singakademie Potsdam“
v německém jazyce. Prolog a text opery v češtině
bude k dispozici v písemné formě.
Vstupné dobrovolné.
sObOta 19. května 2012
17.00 BESEDA S PAMĚTNICÍ HOLOCAUSTU
(Zadní synagoga, Subakova 1/44, Třebíč)
O své vzpomínky a zážitky z dětství stráveného
v koncentračním táboře Terezín se podělí
paní Marta Kottová,
předsedkyně Historické skupiny Osvětim.
Vstup zdarma
18.30 Projekce filmu HANIN KUFŘÍK
(Zadní synagoga, Subakova 1/44, Třebíč)
Unikátní filmové zpracování světoznámé
stejnojmenné dětské knihy spisovatelky
Karen Levine. Anglicky s českými titulky.
Režie: Larry Weinstein, Kanada, Česká republika, 2009
Vstup zdarma
Židovská obec v Praze srdečně zve na výstavu:
ZapOMEnUTÉ ŽEnY
švýcarská humanitární dětská pomoc 1917–1948
Jeruzalémská synagoga (Jeruzalémská 7, Praha 1), výstava potrvá do 21. června 2012 a je otevřena denně kromě sobot a židovských svátků od 11 do 17 hodin
Výstava připomíná ženy, které se dobrovolně
angažovaly ve švýcarské humanitární organizaci Dětská pomoc. Zdravotní sestry, učitelky, sociální pracovnice, ženy s akademickým
vzděláním a dámy ze společnosti, z nichž většina nakonec upadla v zapomnění. Výstava je
inspirována knihou Zapomenuté ženy, humanitární Dětská pomoc a oficiální politika pro
uprchlíky 1917–1948 autorky Heleny Kanyar
Beckerové, která se na výstavě kurátorsky podílela.
Švýcarská humanitární tradice má kořeny
v 16. století, kdy tato malá protestantská země pomáhala hugenotským uprchlíkům, v 18.
a 19. století i politickým emigrantům. Po první
světové válce se v cizinecké politice prosadily
restriktivní tendence, které se ve 30. a 40. le-
tech zostřovaly a vedly k uzavření hranic pro
ohrožené „pouze z rasových důvodů“, tj. pro
Židy. Proti těmto nařízením se postavilo obyvatelstvo, které židovským uprchlíkům spontánně
pomáhalo. Humanitním principům se zpronevěřil také Švýcarský červený kříž, který 1942
převzal Dětskou pomoc a vyžadoval od svých
spolupracovnic a spolupracovníků striktní „neutralitu“, která se neslučovala s jejich morálními
principy. Přes všechny zákazy členové Dětské
pomoci i nadále pomáhali ohroženým Židům
a starali se o 3000–5000 židovských dětí, které
tam legálně či nelegálně přežily válku.
Výstavu pořádají Židovská obec v Praze a Švýcarské velvyslanectví v ČR za finanční podpory
VSJF – Švýcarského svazu Židovské pomoci
v Curychu.
neděle 20. května 2012
14.00 Pietní shromáždění u památníku
před budovou gymnázia na Masarykově nám.
15.00 Vzpomínkové setkání v Zadní synagoze,
vernisáž výstavy Židé v boji a odboji
17.30 KONCERT (Zadní synagoga):
Kristina Fialová – viola, Terezie Fialová – klavír.
Vstup zdarma
Více informací: [email protected],
tel. 568 610 023
➤
ČESKÁ
UNIE ŽIDOVSKÉ MLÁDEŽE VÁS ZVE NA AKCI
Židé sobě: veletrh českých židovských organizací
➤ KDY? V neděli 13. května, od 10 do 17 hodin
➤ KAM? Do Lauderových škol v Belgické 25, Praha 2
➤ PROČ? Protože se tam odehraje v krásném májovém dni veletrh, na kterém vám své
aktivity představí nejrůznější židovské organizace, které fungují nejen v Praze, ale v celém Česku. Organizace, které se budou prezentovat, tak mohou učinit libovolnou formou,
k dispozici jim budou stánky na hřišti ve dvoře a hlavní pódium. Na něm se vedle vystupujících židovských aktivistů a aktivistek bude střídat hudební a jiný zábavný program.
Venku se bude čepovat pivo a jiné nápoje, bude se grilovat, zajistíme dětský koutek
a můžete se těšit i na další zábavu.
Přijďte s námi strávit pěknou neděli, poučit se o možnostech, které vám český židovský
život nabízí (a třeba jste o nich dosud nevěděli), ale také setkat se s přáteli, poznat nové,
občerstvit se a pobavit!
Akce je otevřena pro širokou židovskou veřejnost, vstupné nebude vybíráno.
Děkujeme NFOH za příspěvek na organizaci veletrhu a Lauderovým školám za poskytnutí prostor!
Ijar 5772
Jeruzalémská synagoga
se znovu otevírá pro veřejnost
Od počátku dubna 2012 je pro veřejnost znovu otevřena Jeruzalémská synagoga. Jedna z nejkrásnějších synagog v Praze byla postavena v roce 1906 a je unikátním spojením maurského a secesního stylu
z počátku 20. století.
Pražská židovská obec zahájila obnovu Jeruzalémské synagogy v roce
1992; v roce 2004 byla zahájena restaurace nástěnných maleb v interiéru. Návštěvníci mají nyní možnost vidět obnovené stropní malby
i schodiště. Na balkóně Jeruzalémské synagogy je pak ke zhlédnutí stálá expozice, která prezentuje život pražské židovské obce od
konce války do současnosti. Součástí výstavy je i filmový dokument
„Židé v Československu“ z roku 1947.
I nadále pokračují restaurátorské práce na původních varhanech pražského varhanáře Emanuela Štěpána Petra (1853–1930), které jsou
v současnosti movitou kulturní památkou a Židovská obec v Praze
předpokládá, že již v létě letošního roku se uskuteční první koncerty.
Otevírací doba (1. dubna – 31. října): od 11 do 17 hodin,
denně mimo soboty a židovské svátky
17
KULTURNÍ PROGRAM – KVĚTEN 2012
Židovské muzeum v Praze, Oddělení pro vzdělávání a kulturu
PRAHA: Maiselova 15, 110 00 Praha 1, 3. patro, www.jewishmuseum.cz/vkc
středa 2. 5. v 18 h
Po-Lin. Střípky paměti. Další z pořadů v rámci Polské sezóny v Židovském muzeu – projekce unikátního dokumentárního filmu Jolanty
Dylewské představujícího ztracený svět haličských štetlů.
Vstup volný.
středa 9. 5. v 18 h
Simon Wiesenthal - Skutečnost a legenda.
Setkání s izraelským novinářem a historikem
Tomem Segevem, autorem nové biografie
o známém „lovci nacistů“, Simonu Wiesenthalovi, která právě vychází v českém překladu
v Nakladatelství Paseka. S autorem bude diskutovat Michal Frankl z Židovského muzea
v Praze. Pořad bude s českým překladem.
13. 5. ve 14 h
Nedělní program pro děti a jejich rodiče Lvíček Arje slaví Šavuot.
Víte, co se slaví o „Svátku týdnů“ neboli Šavuot? Víte, jak vypadá svitek Tóry, co obsahuje
a jak to všechno se Šavuot souvisí? Prohlídka:
Španělská synagoga. Jednotné vstupné 50 Kč.
pondělí 14. 5. v 18 h
Sefardové ve světě. Vernisáž výstavy o sefardských Židech a jejich poutích po evropském
a africkém kontinentě, kterou představí Evropský sefardský institut za podpory belgického
BRNO:
středa 16. 5. v 18 h
Sofiina volba po česku. Stejnojmenný projekt
publicistky a badatelky Vojenského historického ústavu v Praze Judity Matyášové mapuje
osudy 150 židovských dětí z Československa.
Podobně jako hlavní hrdinka románu Williama
Styrona Sofiina volba si jejich rodiče museli vybrat jen jednoho z potomků a poslat ho do bezpečí. V lednu 2011 Judita Matyášová zjistila,
že se někdejší děti neviděly 70 let. Vyhledává je
po celém světě a na přednášce představí jejich
osudy, které objevila v Čechách, Dánsku, Švédsku a Izraeli.
pondělí 21. 5. v 18 h
Spravedliví mezi národy. Přednáška historika Tomana Broda, přeživšího šoa, která uvede téma tzv. „spravedlivých mezi národy“ ve
středoevropském kontextu. Řeč bude o Židech,
které v Berlíně ukrývali dnes často již bezejmenní němečtí zachránci, ale také o postavách
jako Oskar Schindler či János Esterházy. Po
přednášce bude následovat představení putovní
výstavy s názvem Člověkem v době nelidskosti uvedené v rámci maďarského „Roku Raoula
Wallenberga“. Pořad proběhne za účasti zástupců Velvyslanectví Maďarska v ČR, které výstavu zapůjčilo.
čtvrtek 24. 5. v 18 h
Život po katastrofě II. – od 60. let po r. 1989.
Volné pokračování pořadu, který se zaměřuje
na fungování židovských obcí v podmínkách
komunistického režimu. Jejich úsilí zachycuje
stálá výstava, instalovaná v Jeruzalémské synagoze. Libreto sestavil filmový dokumentarista Martin Šmok, který zároveň shromáždil
unikátní vizuální materiál. Nad touto sbírkou
dokumentů bude o vývoji židovské obce od
60. let po „Sametovou revoluci“ s autorem výstavy diskutovat Petr Brod.
středa 30. 5. v 18 h
Judaismus očima židovských velikánů:
Ba’al Šem Tov. Přednáška Markéty Holubové z Ústavu židovských studií HTF UK se
zaměří na postavu Jisraele ben Eliezera (kolem
r. 1698? - 1760), která stojí u kořenů východoevropského chasidismu. Cyklus vznikl s laskavou podporou NFOH.
Výstava v prostorách OVK:
Do 10.5. – Brno židovské; od 15.5. do konce
června - Sefardové ve světě. Po–čt 10–15, pá
10–12, během večerních programů a po domluvě.
tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno, tel. 544 509 651, tel. i fax: 544 509 652
čtvrtek 4. 5. v 18 h
Předsudky vůči kresleným příběhům? aneb
Komiks není žádná bublina! – historie českého komiksu v přednášce Tomáše Prokůpka
– vydavatele časopisu AARGH. Po pádu komunismu zažila česká komiksová scéna velké oživení a komiks ztratil nálepku zákonitě pokleslé
a nejapné narativní formy. Příkladem může být
i album Ještě jsme ve válce (Praha, Argo 2011),
které přináší příběhy o konfliktu konkrétních
lidí s totalitní mocí zpracované v komiksu
(V rodinném táboře, Gestapácké razítko, Borské povstání a další).
čtvrtek 10. května v 18 h
Ješajahu Leibowitz – Úvahy nad Tórou.
Představení knihy Úvahy nad Tórou (P3K,
2011), jejímž autorem je známý izraelský náboženský a politický myslitel Ješajahu Leibowitz
(1903–1994). V přednášce doplněné audiovizuálním materiálem představí Leibowitzovu
osobnost dr. Pavel Sládek z FF UK. Ukázky
18
velvyslanectví v Praze. Vernisáž se uskuteční
za přítomnosti J.E. paní Renilde Loeckx, velvyslankyně Belgického království v ČR.
Vstup volný.
z knihy přečte její překladatel, ředitel Židovského muzea v Praze dr. Leo Pavlát.
středa 16. 5. v 18 h
Podvečer se spisovatelem Ivanem Krausem.
Jemný humor a laskavá nadsázka zaznívají ve
všech knihách Ivana Krause. Na tomto autorském čtení představí autor některé kapitoly ze
svých knih Číslo do nebe, Rodinný sjezd a Muž
za vlastním rohem. Následnou besedu moderuje Erika Bezdíčková.
neděle 20. 5. ve 14,30 h
Jozue a bitva o Jericho - dílna pro rodiče s dětmi, které čeká čeká příběh o Jerichu v podobě
zvukového i výtvarného tvoření.
úterý 22. 5. V 18 h
Nekropole - místa nejen pro zemřelé – přednáška, která navazuje na květnovou výstavu
fotografií, ve které se jejich autorka PhDr.
Helena Bretfeldová pokusí vysvětlit slovem
i obrazem svou zálibu ve fotografování pohřebišť
a povědět něco málo o historickém kontextu pohřbívání v různých kulturách a náboženstvích.
čtvrtek 24. 5. v 18 h
Trochu košer o víně. O dlouhé cestě vína z vinohradu až do kidušového poháru na svátečním
stole bude vyprávět ing. Lubomír Dvořáček,
Ph.D., v současné době jediný výrobce košer
vína na Moravě, spolu s rabínem brněnské židovské obce Šlomo Kučerou.
Výstava v měsíci květnu: R.I.P. neboli Requiescet in pacem - výstava černobílých fotografií Heleny Bretfeldové z moravských židovských hřbitovů v Bzenci, Dolních Kounicích
a Ivančicích, z muslimských pohřebišť v centrální Bosně, katolických hřbitůvků v chorvatské Slavonii a ostrovů Dalmácie.
Není-li uvedeno jinak, činí vstupné na jednotlivé programy 30 Kč.
Květen 2012
kultura
Výstava Arché
pozvánka
do židovské kaple v Lounech
V neděli 20. května v 17 h se uskuteční vernisáž výstavy s názvem Arché (řecky „počátek“)
v obřadní místnosti židovského hřbitova v Lounech.
Hřbitov byl založen roku 1874 a nachází se v severním sousedství hřbitova komunálního vedle
železniční tratě, mezi ulicemi Jungmannovou
a V domcích. Eklektická obřadní síň připomíná svým vzhledem spíše kapli, avšak její
zdi uvnitř pokrývají hebrejské a aramejské
modlitby. Opravena byla péčí Židovské obce
v Teplicích. Nyní její prostor svými díly zaplní
akademický sochař Tomáš Polcar ze Slavětína
nad Ohří. Jeho výstava potrvá od 20. května do
30. srpna. Autor ve své sochařské instalaci pracuje s předělem, který je pro něj vzhledem k danému prostoru nejdůležitější inspirací. Vytvořil
konstrukci domu, jenž z půli již vymizel. Divák
tak může vstoupit do nehmotného stavení, které
v symbolické rovině znamená naše tělo, rodinu
a hmotný svět. Vstupem dovnitř se prostor stává
něčím osobním, intimním. Člověk tak osobně
pociťuje dvojakost svého bytí, je mezi bytím
a nebytím. Na vernisáži zazní hudba rodáka
z nedalekého Žatce a skladatele moderní hudby
Karla Reinera (1910–1979). Byl vězněn v Terezíně, kde inscenoval staročeskou hru Esther na
biblické motivy. Ta byla původně připravována
pro divadlo E. F. Buriana (v 30. letech pravidelně
měnilo svůj název) a v Terezíně ji režíroval celoživotní Reinerovův přítel, spisovatel Norbert
Frýd. Právě písně z Reinerovy Esther představí
ve vokální podobě lounský pěvecký sbor Kvítek,
ve vlastní instrumentální úpravě pak klarinetista, saxofonista a fujarista Michal Hrubý. Spolu
s ním vystoupí i Jaroslav Svoboda, vedoucí kapely Trabant, Zuzana Hanzlová, zpěvačka a flét-
nistka Neočekávaného dýchánku (kapela, která
podstatně ovlivnila vývoj českého klezmeru),
a freejazzový kontrabasista Petr Tichý. Samostatnou hudební poctu Karlu Reinerovi připravil lounský experimentální skladatel Jan Grunt,
student hudební vědy Masarykovy univerzity
v Brně. Experiment vychází z číselných údajů
data Reinerova úmrtí a má zdůraznit jeho podíl
na rozvoji české moderní vážné hudby.
Doprovodné akce výstavy neskončí vernisáží,
nýbrž budou pokračovat dalšími koncerty a filmovými projekcemi. Během léta zde Pavel Straka z Památníku Terezín promítne ruské němé filmy L‘Chajim (1910) a Gore Sary (1913). Snímek
L‘Chajim (Na zdraví) vznikl na motivy židovské
lidové písně, kdy rodiče provdají svoji dceru
Rochele za bohatého ženicha Matesa, ačkoliv ta
miluje chudého Šloma. Po narození svého dítěte opouští manžela, který začne následkem toho
pít. Po letech k opilci přichází dvojice žen, ten
však až po jejich odchodu zjišťuje, že mu býva-
lá manželka přivedla ukázat společnou dceru.
Gore Sary je psychologický film vyrovnávající
se s židovským náboženským právním zvykem,
že bezdětné manželství má být rozvedeno. Dále
bude promítnut snímek Židé na zemi (1927), propagandistický film, jehož cílem bylo oslavovat
vznik židovských kolchozů na Krymu.
Organizátory letošních programů v obřadní
síni židovského hřbitova v Lounech jsou spolek Svéráz ze Slavětína nad Ohří a Židovská
obec v Teplicích. Pavel Straka za organizátory shrnul: „Lounská židovská pohřební kaple
je specifická a svým obsahem a funkcí velmi
náročná. Předěl mezi životem a smrtí, mezi
nebytím a bytím je nutné akceptovat jako důležitý mezník v životě každého člověka. Právě
naše konečnost z nás dělá etičtější, morálnější bytosti. Pohřební kaple je velmi zajímavá
i po architektonické stránce. Jedná se o budovu
s neoklasicistními a maurskými prvky, interiér
je krásný, čistý prostor bez tíživé stránky, což
odpovídá prostotě židovských pohřebních obřadů. Kaple je v Lounech málo známá, protože
se již delší dobu nepoužívá k rituálním účelům.
Upozorněním na tento prostor chceme zároveň
připomenout lounské židovstvo, které na konci 19. a na začátku 20. století tvořilo výraznou
část obyvatelstva města. Chceme také umožnit
širší veřejnosti prohlédnout si prostor kaple.“
Více informací je možné získat na e-mailové
adrese [email protected]
ª Pavel Kuča
Foto: Pavel Straka
REAKCE NA ČLÁNEK JIŘÍHO BLAŽKA Z MASKILU Č. 4/5772
Dobrý den,
v dubnovém čísle Maskilu jsem četla článek
p. Blažka „Kšaft umírající Masorti Česká republika“, na který bych ráda reagovala.
Autor v něm svaluje vinu za stav české
konzervativní komunity na rabína Hoffberga.
Je to tak ale opravdu?
Česká konzervativní komunita se začala formovat kolem Bejt Praha, která byla založena
americkými Židy pobývajícími v ČR. Patrně
tedy do té doby českému židovstvu tento směr
nechyběl. Američané se prý chovali jako
„starší bratři“, což prostě vyplývá z toho, že
konzervativní směr mají více zažitý než čeští
Židé. Zde tedy Češi dostali šanci, jak se přirozeně naučit praktikovat. Setkávám se s tím, že lidé
sice mají teoreticky nastudovaný judaismus, ale
v praxi ho nějak neumějí používat.
Přístup rabína Hoffberga k českým členům
Ijar 5772
byl prý hostilní (= nenávistný, nepřátelský).
Proč by tu s takovým pohledem na Čechy rabín Hoffberg zůstával? Nebo si autor myslí, že
je rabín takový outsider, že by nemohl působit
jinde? Ačkoli dle tvrzení autora nepovažují Masorti Olami českou komunitu za perspektivní,
rabína zde drží. A ruku na srdce – kolik českých
členů Masorti chodilo pravidelně např. na kabalat šabat nebo na šachrity?
Rabín Hoffberg prý odmítá mluvit česky. Jestliže měli čeští členové Masorti potíže
s komunikací v angličtině, řešili je s rabínem?
Navrhli mu kurs češtiny? Rabín měl k dispozici
překladatele. Z vlastní zkušenosti musím říci,
že i když nemluvím plynně anglicky, rabín Hoffberg měl vždy snahu porozumět, vysvětlovat
a poradit. Svým lidským přístupem mi velmi pomáhal v době rodinných těžkostí, což se opravdu neslučuje s údajnou nenávistí k Čechům.
Sám autor zmiňuje, že česká konzervativní
komunita byla založena v době, kdy byly rozdány karty a důležitá místa a funkce ve FŽO
rozebrány. Nešlo tedy autorovi o získání postu
ve FŽO za konzervativní komunitu? Nešlo také
trochu o přístup k penězům Masorti Olami?
Jsou čeští členové Masorti bez viny na stavu
českého konzervativního judaismu?
Problémem rabína Hoffberga je, že je především rabín a učitel, který se nezapojuje do
mocenských bojů českého židovstva. Není typ
„politického“ vůdce a má své pevné zásady,
které neprosazuje násilím. Nevěřím, že je to on,
kdo popichuje lidi a štve je proti sobě. A v žádném případě si nezaslouží, aby mu byla nasazována psí hlava.
S pozdravem
Ivana Šprtová
19
1. května 1909 se narodil
GIOVANNI PALATUCCI
Italský rod Palatucciů byl významnou kampánskou rodinou. Jako většina Italů byli
tradičně oddanými katolíky, mnozí Palatucciové vstoupili do služeb římskokatolické církve. Giovanni Palatucci byl rovněž vychován v tradici hluboké zbožnosti,
profesionální uplatnění však nenalezl v církvi, ale ve službě právu a zákonu. Svou
hlubokou víru a smysl pro dobro a vyšší spravedlnost pak naplno osvědčil v temných dobách, kdy světské zákony byly pokřiveny a strážci práva se měli stát vykonavateli bezpráví.
Narodil se v jihoitalské Montelle a vystudoval práva na univerzitě
v Turíně, kde promoval v roce 1932. Několik let vykonával právnickou praxi a poté vstoupil do řad italské policie. Působil nejprve
v Janově, později v tehdejším Fiume (dnešní chorvatská Rijeka).
V roce 1938 se stal velitelem místní policie.
Právě v roce 1938 přijala Itálie, na nátlak
svých německých spojenců, protižidovské
diskriminační zákony. Palatucci cítil, že jakákoliv diskriminace jiných lidských bytostí je
v hlubokém rozporu s jeho vírou a přesvědčením. Doslova prohlásil: „Oni chtějí, abychom
věřili, že srdce je pouze sval, aby nám zabránili chovat se tak, jak nám velí naše srdce
a víra.“
Itálie sice nevyhlásila plán přímé likvidace
Židů, byla však ochotná vydávat Židy (z počátku hlavně ty, kteří byli v Itálii uprchlíky
a neměli italské občanství) svému německému
spojenci. A právě přímořský přístav Fiume
byl takových uprchlíků plný. Palatucci si velmi dobře uvědomoval, že v Německu nečeká
Židy nic dobrého a rozhodl se využít svého
postavení a konexí k jejich záchraně.
Pro svůj plán získal i svého strýce Giuseppeho Mariu Palatucciho,
který byl františkánským řádovým knězem a od roku 1939 rovněž
biskupem jihoitalského města Campagna.
Giovanni Palatucci byl jakožto velitel policie ve Fiume pověřen
soupisem všech uprchlíků, kteří ve městě nalezli azyl, a zejména
selekcí uprchlíků židovského původu. Palatucci skutečně provedl
důkladný soupis a shromáždil veškerou dokumentaci. Jenže místo
toho, aby evidenci a s ní i dotyčné uprchlíky předal německým úřadům, dokumenty zlikvidoval a uprchlíky začal vybavovat falešnými
doklady. A místo deportace do německých koncentračních táborů
začal stovky Židů odesílat do zcela jiných táborů – chráněných táborů, které jeho strýc Giuseppe zřídil ve své diecézi a jejichž chod
i financoval. Na akci se částečně podílel i další Giovanniho strýc
Alfonso, provinciál františkánského řádu v Apulii. Giovanni Palatucci se nespokojil pouze s pomocí těm Židům, kteří se již ocitli ve
Fiume, snažil se maximálně využít svého postavení v řadách policie
a monitorovat dění v širším okolí. Kde mohl, informoval představitele židovské komunity o plánovaných zátazích, pomáhal i finančně
a materiálně, ukrýval uprchlíky. V roce 1939 se mu podařilo zmařit
plánovaný útok na loď směřující do Palestiny, na jejíž palubě bylo
800 uprchlíků z Německa. I těchto osm set zachráněných posléze
poslal do táborů, o něž se starali jeho strýčkové. Celkem takto trojice Palatucciů „uklidila“ zhruba pět tisíc Židů, kteří se pod jejich
ochranou dočkali osvobození Itálie spojeneckými armádami.
Toho se bohužel nedočkal sám Giovanni Palatucci. Falešné deportace židovských uprchlíků nebyly jeho jedinou protinacistickou
činností, do odbojového hnutí se zapojil na více frontách. Mraky
nad jeho hlavou se začaly stahovat po italské kapitulaci v září 1943.
Palatucci sice zůstal šéfem policie ve Fiume, přišel však o většinu
pravomocí a musel Němcům předat i veškerou dokumentaci. Již tehdy
v nich pravděpodobně začalo klíčit podezření, že není všechno úplně v pořádku. Přátelé Palatucciho varovali a snažili se ho zachránit.
Jeden z nich, který byl švýcarským konzulem
v Terstu, mu dokonce vydal bianco vízum do
Švýcarska a poradil mu, aby urychleně vycestoval. Palatucci však vízum přenechal své
židovské snoubence (která tak válku přežila
a vystěhovala se posléze do Izraele) a sám zůstal ve Fiume a pokračoval v odbojové činnosti.
V září 1944 byl zatčen Gestapem a jako „zrádce
a nepřítel Říše“ odsouzen k trestu smrti. Jeho
vlivným přátelům se podařilo vymoci zmírnění
rozsudku, a tak byl Palatucci v říjnu 1944 „pouze“ deportován do německého koncentračního
tábora Dachau. Zde 10. února 1945, v necelých
šestatřiceti letech zemřel. Podle různých svědectví byl buď zastřelen dozorci, nebo zemřel
hlady a vyčerpáním.
V roce 1990 udělil památník Jad Va-šem Giovannimu Palatuccimu titul „Spravedlivý mezi
národy“, v izraelském Ramat Ganu je po něm
od roku 1953 pojmenována ulice, stejně jako v mnoha italských městech. Když mu Italská unie židovských komunit v roce 1955 udělila
in memoriam zlatou plaketu, řekl její prezident Amos Luzzato: „Palatucciho každodenní hrdinství bylo stále znovu a znovu opakováno
a potvrzováno tváří v tvář jistotě smrtelného nebezpečí. Jako součást
bezpečnostních struktur si policejní šéf musel být vědom rizika. Jednal
s vědomím, že je na cestě k sebeobětování. Podle něj se vyplatilo dát
svůj život i jen za jediného člověka.“ A když v roce 2002 zahájila
katolická církev proces, při němž zkoumá možnost Palatucciho blahoslavení, svědčila Rozsi Neumannová, jedna ze zachráněných, před
vatikánskou komisí takto: „Giovanni Palatucci šel nad rámec přikázání – miloval svého bližního více než sama sebe.“
ª Připravila Kateřina Weberová
co se také stalo v květnu:
• v roce 942 (26. ijaru) zemřel významný babylónský učenec Sa´adja
Gaon
• roku 1021 se ve španělské Malaze narodil básník a filozof Šelomo
(Salomon) ibn Gabirol
• roku 1572 (18. ijaru 5332, na lag ba-omer) zemřel slavný talmudista Moše Iserles (Rema), autor spisu Mapa k Šulchan aruchu
• v roce 1648 začalo povstání Bohdana Chmielnického, doprovázené
pogromy, při nichž bylo povražděno několik set tisíc ukrajinských
Židů
• v roce 1911 se narodil hudební skladatel Gustav Mahler
• roku 1965 navázaly Izrael a Německo diplomatické vztahy
• v roce 1987 se narodila izraelská tenistka Shahar Peerová, vítězka
pěti turnajů WTA, v roce 2011 světová hráčka číslo 11
Věstník Maskil - registrace MK ČR č. E 14877
Vydává židovská kongregace Bejt Simcha, přidružený člen Federace židovských obcí v ČR, Maiselova 4, 110 00 Praha 1, Česká republika, IČO: 61385735, tel.: 724 027 929, e-mail: [email protected] Maskil
vychází měsíčně za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR, Federace židovských obcí v ČR, Nadačního fondu obětem holocaustu a The Dutch Humanitarian Fund (JHF). Zájemci mohou přispět na vydávání věstníku
libovolnou částkou na bankovní účet: 86-8959560207/0100 u Komerční banky, variabilní symbol: 88888 (5x8). Manipulační poplatek 10 Kč. Redakce: Pavel Kuča, Kateřina Weberová. Redakční rada: Irena Dousková.
Ilustrace: Lucie Lomová. Korektury: Jitka Kroupová. Předtisková příprava a tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha 13 - Stodůlky. Uzávěrka tohoto čísla 3. 4. 2012. Uzávěrka příštího čísla 2. 5. 2012.
Kalendárium
Download

č.5 - Maskil