1.CITRUSY:
Citrus je běžné označení a zároveň rozsáhlý botanický rod rostlin z čeledi routovité
(Rutaceae), které pochází z tropické a subtropické jihovýchodní Asie. Slovo citrus pochází ze
starořeckého kedros nebo latinského cedrus, těmito slovy byly označovány rostliny s vonnými
listy nebo dřevem. Mezi nejčastější citrusy, se kterými se můžeme setkat, patří pomeranč,
mandarinka, citron, grapefruit, limetka či šedok (pomelo). Citrusy jsou též velmi
oblíbenými pokojovými rostlinami a existují kluby jejich pěstitelů - citrusářů.
Citrusy v přírodě jsou nízké (cca 2 – 4m) stálezelené stromy nebo keře. V úžlabí listů se tvoří
jednoduché trny, některé druhy jsou zcela bez trnů. Listy jsou jednoduché, s hladkým nebo
pilovitým okrajem. Vytvářejí zvláštní druh plodů tzv. hesperidium (typ bobule), složené z
tuhé vnější kůry (flaveda), které může nabývat široké škály barevných odstínů (zelené, žluté,
oranžové, bílé). Pod ním se nachází měkčí vláknitý obal (albedo) bílé barvy, z nějž dovnitř
plodu vyrůstají emergence, ze kterých se tvoří měkká, šťavnatá dužina. V dužině jsou uložena
semena, která někdy zcela chybějí v důsledku paternokarpie (bezsemennost, vytváření plodu z
neoplodněného semeníku).
Dnes se jako citrus označují všechny rostliny z botanického rodu Citrus a některé příbuzné
rody, jejichž systematika není ještě zcela vyřešena. Proto ani počet druhů citrusů není jasný.
Existují totiž tisíce taxonů, které se někdy překrývají. Mnoho známých citrusů jsou navíc
hybridy, a dokonce některé dnes planě rostoucí druhy již vznikly křížením.
NABÍZÍME VÁM ROSTLINY VZROSTLÉ, TEDY MINIMÁLNĚ 4 LETÉ.
Citrus Clementina
Klementina pravděpodobně vznikla ve druhotném genetickém centru v oblasti Středozemního
moře. Je to stálezelený subtropický keř nebo nízký strom. Dorůstá 3 - 6 metrů (v bytových
podmínkách cca 2m) s pravidelnou hustě rozvětvenou kulovitou korunou, která nevyžaduje
zvláštní řez. Listy jsou úzké světle či tmavě zelené protáhlého tvaru, je téměř bez trnů.
Drobné bílé květy vyrůstají jednotlivě nebo ve shlucích z paždí listů. Většina odrůd potřebuje
opylení, některé velmi kvalitní klony plodí partenokarpicky (samosprašně). Plodnost je
vysoká, proto je nutná probírka nasazených plodů u některých odrůd. Mrazová odolnost je
vyšší ve srovnání s citroníkem cca o 2 - 3 °C. Minimum, které snáší poměrně bez velkého
poškození je krátkodobé působení teplot kolem -5°C. V oblasti Středomoří je velmi rozšířená
a pomalu vytlačuje mandariny unshiu z výsadeb v lokalitách, kde to dovolí klimatické
podmínky a zimní minima neklesají pod -5°C. Nejlepší podnoží pro většinu klementin je
Citrange 'Carrizo' a Citrumelo 'Swingle 4475'. Růst na těchto podnožích je velmi dobrý a
plody jsou kvalitní. Většina raných odrůd se hodí i do bytových podmínek s možností letního
pěstování venku. Některé odrůdy potřebuji k vytvoření velmi kvalitních plodů horké léto s
vysokou sumou vegetačního tepla. Na podzim rostlinám vyhovují rozdíly teplot mezi dnem a
nocí. Tehdy se totiž plody nejlépe a nejrychleji vybarvují. Klementina je prvotřídní stolní
ovoce.
Odrůdy: Corsica 1, Oroval, Marisol
Chinotto Citrus myrtifolia Raf. Činoto
à feuilles de myrte, a foglia di Bosso, Boxwood leaf chinoto, foglia di Bosso, Hardas, Chinets,
Chinettos, Chinois, Chinotto hybrid, Chinotto variant, Myrte leaf, Myrtifolia, Myrtleleaf,
Myrtle-Leaf
Kultivar pocházející z jižní Číny, v Itálii je známý po řadu století, pěstuje se též v Alžíru a
Izraeli pod názvem 'Hardas'. Podle malíře Nimbuse byl pod názvem "Arancio della China"
pěstován v medicejských zahradách již v 16. století. Agostino Del Riccio o něm napsal v r.
1595: "pomeranč z Číny vytváří malé rostliny jako španělská myrta". Ferrari jej popsal jako
"Aurantium Sinense", J. Ch. Volkamer popisuje jeho celoroční pěstování v květnících,
zmiňuje více klonů a nazývá jej "Arancio nano quasi agro" (málo kyselý malý pomeranč),
"Arancio nana dolce" (sladký malý pomeranč), "Arancio da China nanino garbo" (líbezný
malý pomeranč z Číny), "Arancio detto Pomin di Dama" (pomeranč zvaný dámské jablíčko)
nebo "Aranzo Nanino da China" (malý pomeranč z Číny). Dekorativní rostlina malého až
středního vzrůstu, keřovitého habitu, husté koruny, velmi plodná. Odlišuje se svými
drobnými, kožovitými a špičatými listy, které se podobají lístkům myrty; proto se také nazývá
někdy "mortella" (Myrtus communis L.). Větve beztrnné s krátkými nódy, takže korunka je
symetrická, kulovitá s hustým, tmavozeleným olistěním, mladé výhony do fialova, vysoce
dekorativní. Remontantní, kvete hojně však především na jaře a na podzim. Drobné bílé květy
ve velkém množství na nových i starých větvích vytvářejí jedinečný kontrast s tmavě
zelenými listy. Jejich lahodná vůně je srovnávaná s planikou. Plody kulovité, průměr 3-5 cm,
hmotnost 40-50 g, na pólech zploštělé, velmi ozdobné, běžně v trsech, vydrží na rostlině
velmi dlouho, oplodí tmavě žluté až oranžové, v plné zralosti sytě oranžové. Dužnina plodů je
kysele nahořklá, světle oranžová, málo šťavnatá, má 9-10 segmentů a málo až středně semen,
na stromě vydrží až dva roky. Plody se konzumují proslazené, kandované, v Itálii se používají
na výrobu osvěžujících nápojů (Chinotto) a likérů, ve Francii v Aptu u Avignonu se prodávají
krystalizované (naložené v cukru) spolu meruňkami, třešněmi a dalšími plody. Zelené
sklizené plody se máčejí v mořské vodě, z jejich kůry se získává olej. Působí okrasným
dojmem po celý rok. Dobře srůstá s ostatními podnožemi, je vhodný pro pěstování v
květináčích, pravidelně rodí, pro svůj téměř zakrslý růst a malé listy je ceněn milovníky
bonsají. Klon 'Boxwood leaf chinoto', který se pěstuje v Kalifornii, je údajně neplodný.
Mandarina unshiu
Pochází původně z Číny. Z Číny byla introdukována do Japonska, kde dostala název unshiu a
Satsuma. V Japonsku vzniko tzv. druhotné genetické centrum s množstvím velmi kvalitních
nových odrůd a mutací. V Japonsku se v současné době pěstuje na cca 80% plochy
citrusových výsadeb. Rozšířila se i do dalších oblastí subtropu s chladnější zimou, kde se již
ostatní citrusy nedají pěstovat bez rizika mrazových škod. Tyto oblasti jsou v Rusku, na
pobřeží Chorvatska, Kalifornie atd. Ve středomořské oblasti je vytlačována Klementinou. V
Itálii se pěstuje jen velmi málo odrůd této mandariny především Miyagawa a její mutace. Ve
Španělsku se téměř nepěstuje. Ve stavu dormace (zimování) bez plodů snese mrazy do -8 až 10°C. V době vyzrávání plodu vyžaduje horké počasí, které je zárukou vysoké kvality
mandarinek. V subtropech s mírnou zimou se mandariny špatně vybarvují a produkují plody
horší kvality s nižším obsahem kyselin a tím spojenou méně výraznou chutí plodů. Je to nízký
pomalu spíše převisle rostoucí stromek s tmavě zelenými listy a větvemi bez trnů. Řapík je
výrazně odčlánkovaný s úzkými nebo žádnými křídly. Bílé květy vyrůstají v paždí listů po
jednom nebo více kusech. Z květu se tvoří plody bez opylení partenokarpicky (samosprašně).
V případě vysoké násady je vhodná ruční probírka, která zaručí vysokou kvalitu dostatečně
velkých plodů. Plody jsou velmi snadno loupatelné s tenkou oranžovou slupkou s velkými
siličnými nádržkami. Dužina obsahuje 8 - 12 někdy i více snadno oddělitelných segmentů a
téměř nikdy neobsahuje semena. V subtropech kvete jednou brzy z jara a plody dozrávají od
září do prosince tj. za 5,5 až 7 měsíců po odkvětu. Pěstuje se mnoho odrůd a klonů, které se
dělí do 3 skupin Wase, Goko Wase a Owari.
Miyagawa Citrus unshiu Marc. Mandarina unšiu
Miyaga Wase, Miyagawa Wase, Miyagoma
Nejrozšířenější japonská raná odrůda ze skupiny Wase, v r. 1923 ji objevil prof. T. Tanaka
jako pupenovou mutaci místního klonu mandariny unšiu 'Zairai' v prefektuře Fukuoka. Keř
nebo stromek malého vzrůstu, asi 1,5 m vysoký. Plody kulovité, zploštělé, menší až středně
velké (4,5-7,5 cm), hmotnost 80- 210 g, oplodí tenké až středně silné, sytě oranžově zbarvené,
snadno pufne (při dlouhém ponechání ve vyzrálém stavu na stromě ztrácí kvalitu a chuť).
Dužnina ne příliš šťavnatá, sladká, ale vzhledem k většímu podílu kyselin výrazné chuti,
bezsemenná, kvalitní, segmenty lehce oddělitelné. Zralé plody vydrží na stromě 3-4 měsíce
bez újmy na kvalitě (pak již „pufnou“). Dozrává v polovině října týden po 'Okitsu' těsně před
'Miho' a 3-4 týdny před 'Owari', má vysokou a vynikající úrodnost, je proto třeba věnovat
pozornost probírce násady. Patří k oblíbeným mandarinám vhodným i pro pěstování v
bytových podmínkách.
Miyagawa: v této fázi se již dá sklízet a jíst
Miyagawa při plném vyzrání
Kumquat
(lat. Fortunella) nebo počeštěně kumkvat je citrusům příbuzné ovoce připomínající
miniaturní pomeranče. Tento trpasličí pomeranč patří mezi nejmenší citrusové plody, neboť je
jen 2-4 cm dlouhý. Plody, dužina i slupka jsou oranžové a jedlé. Kumkvaty pochází
z Východní Asie a Jižní Číny, kde jsou známy již od 12.stol. Pěstují se na stálezeleném keři
nebo na malém až 3 metry vysokém stromku.
Protože mají plody výrazné aroma, nejčastěji se používají při pečení masa (v takovém případě
se půlí nebo čtvrtí). Ale mohou se jíst i čerstvé – na rozdíl od pomerančů se jí i se sladkou
slupkou. Stačí je jen omýt a odstranit stopku. Vcelku jsou plody často používány také k
ozdobě koktejlů a jiných nápojů. Hojně se pěstuje na řeckém ostrově Korfu (Kerkyra), kde se
z něj vyrábí stejnojmenný tradiční alkoholický likér,
Nagami Fortunella margarita (Lour.) Swingle Oválný kumkvat
Cinese, Jin jie, Luofu, Naga kinkan, Negame, Nippon, Oval, Ovale, Pearl, Perlé
Pochází ze západní Číny, patří k nejstarším citrusům, nejrozšířenější odrůda v Číně, Japonsku
a v USA, pro Evropu jej objevil Robert Fortune r. 1846 v Kantonu, pěstuje se v Maroku,
Izraeli, Brazílii, Kalifornii a na Floridě. Subtropický rozložitý keř nebo strom, v ideálním
prostředí dosahuje výšky až 4,5 m, vzrůstný, úrodný, odolný vůči chladu (údajně do -2°C), s
hustou korunou a málo trny nebo bez trnů. Listy malé, eliptické nebo oválně kopinaté a
zpravidla větší než u ostatních kumkvatů, na líci tmavě zelené s hustou žilnatinou na rubu.
Mladé výhonky bývají mírně hranaté se světle zeleným zabarvením. Kvete hlavně v létě,
květy jsou malé, bílé, aromatické, vyrůstají jednotlivě. Má oválné nebo podlouhlé, datlovité
plody až 4,5 cm dlouhé a 1,5-3 cm široké, hmotnost 5-20 g. Oplodí hladké, oranžově
zbarvené, aromatické, obsahuje větší množství siličnatých žlázek, jedlé, chuť je drsnější, s
výraznější hořkostí, ale albedo je sladké. Dužnina obsahuje málo kyselé šťávy, 4-5 segmentů,
2-5 velkých dlouhých semen, chuť celého plodu je tak příjemně sladkokyselá. Dozrává od
října do ledna, plody dobře drží na stromě. Snadno se řízkuje, štěpuje i kříží, dobře se
přizpůsobuje pěstování v nádobě jako okrasná rostlina, ale je vzrůstnější než ostatní druhy
kumkvatů. Hodí se pro pěstování v bytě.
Fukushu Fortunella obovata hort. ex Tanaka. Kumkvat
Fukushu SRA 325, Fukushu-kinkan, Changshou, Changsou, Chin Chü, Choju kinkan,
Chojukinkan, Jiangsu, Kantonský kumkvat, Obovato
Někdy též nazýván kantonský kumkvat, pochází z Číny z dávných dob, "changsou" znamená
v čínštině "dlouhověký". Pomalu rostoucí, kompaktní, dobře olistěný, beztrnný strom, podobá
se kumkvatu 'Nagami', má však větší vzrůst a listy a sklon k vytváření neplodných větví s
velkými trny. Podle některých názorů by se mohlo jednat o hybrid oválného kumkvatu F.
margarita (Lour.) Swingle. Plody malé až střední (2-5 cm), široce oválné, oplodí ve zralosti
zlatožluté, tenké, hladké, jedlé, sladké. Dužnina světle oranžová, středně jemná, poněkud
štiplavá, s navinulou příchutí a s pryskyřičným aroma, má 5-9 segmentů a málo semen, jsou
velmi velká, polyembryonická. Konzumuje se jako ostatní kumkvaty i s oplodím a také se i
konzervují na vynikající kompot. Jako ostatní kumkvaty je poměrně chladuvzdorný ( cca -3
°C) a vhodný pro bytové pěstování. Dobře se mu daří v nádobách jako okrasné rostlině v bytě,
není však vhodný do vlhkého podnebí, protože je náchylný na fytoftorovou hnilobu Mallattia
crittogamica.
Citroník
Subtropický stálezelený 3 - 6 metrů vysoký stromek původem z jižní Číny, kde byly nalezeny
formy, které jsou citroníku velmi blízké. Dnes se pěstuje ve všech vhodných subtropických
oblastech, kde dal vzniknout celé řadě velmi kvalitních odrůd. Má kulovitou nebo kulovitě
vytaženou nepravidelnou korunu a silné obvykle velmi trnité větve. Jsou i odrůdy bez trnů
(např. Zagara Bianco). Listy jsou většinou světle zelené, oválné až elipsovitě oválné poměrně
velké. Řapík je bez křídel a je výrazně odčlánkovaný od čepele. Květy vyrůstají v paždí listů
jednotlivě nebo ve skupinách (opět záleží na odrůdě). Průměr okvětních plátků rozevřeného
květu je od 3 do 5 cm, korunní plátky jsou z venkovní strany narůžovělé a z vnitřní strany
bílé. Citroníky jsou remontantní tzn., že kvetou několikrát během roku, některé stromy pak
kvetou nepřetržitě.
Plody citroníku jsou hesperidia (druh bobule) stejné stavby jako u většiny citrusů. Jsou
obvykle 7 - 12 cm dlouhé po dozrání většinou sytě žluté nebo s odstíny světle zelené. Plody se
používají hlavně čerstvé k přípravě osvěžujících nápojů, zmrzliny, pro ochucení jídel, k
výrobě citronových koncentrátů či výrobě velmi známého likéru Limoncella. Citrony jsou
vynikajícím zdrojem vitamínu C, který je nejvíce zastoupen v tenké pigmentové vrstvě oplodí
a nejmenší podíl má dužina. Kyselou chuť citronů způsobuje především kyselina citronová v
menší míře pak kyselina jablečná. Ve 100g dužiny je obsaženo 52 - 60 mg vitamínu C,
zatímco v oplodí až 140 mg. Proto se doporučuje, kde to lze, jíst omyté citróny celé i se
slupkou.
Citroník je nejvíce náchylný k poškození mrazem s výjimkou tropických druhů, které
nesnesou žádný pokles teplot pod bod mrazu. Bezpečná teplota pro vyzrálé výhonky citroníku
je kolem -3°C, větší pokles již znamená poškození a teplota pod -5°C je již pro citroníky
existenčně likvidační. Proto se pěstuje jen v oblastech, kde nehrozí velké poklesy teplot pod
nulu během zimního období. Vyžaduje propustnou na živiny bohatou písčitou zeminu.
Vysloveně nesnáší zamokření během zimního období, kdy je velmi citlivý ke hnilobě kořenů.
Ze všech u nás pěstovaných citrusů se nejvíce hodí pro pěstování v bytech s ústředním
topením.
Podle charakteru plodu dělíme citroníky do dvou skupin.
Klasické kyselé citrony: např. Adamo, Arancino, Cerza, Eureka, Everbearing, Limone
Variegato, Lisbon, Lunario, Ovale di Sorrento, Pavlovský, Procino, Salicifolia, Santa
Catarina, Siracusano, Amalphitanum, Villafranca, Zagara Bianca,
Sladké citrony, které plodí citróny s nízkým obsahem kyselin: např. Dorshapo, Doux de
Mediteranee, Vainiglia, Meyer
Citrus Meyeri hort. ex Tanaka.
Pochází z Číny, odkud jej do U.S.A. v r. 1908 přivezl pracovník ministerstva zemědělství
Frank N Meyer. Ten jej nalezl nedaleko Pekingu pěstovaný jako ornamentální, málo trnitý keř
v nádobě. Při nedostatku světla nebo při přemokření žloutne a shazuje listy a v zimě tedy
vyžaduje chladné a světlé umístění. Květy bílé, z vnějšku narůžovělé, poměrně velké, vonné.
Plody jakostní, příjemně kyselé, v plné zralosti nasládlé, dají se pojídat i s kůrou, která je
tenká, hladká a postrádá typickou citronovou vůni. Tvar plodů kolísá od vejčitého přes
podlouhlý až po téměř kulovitý, dosahujíc střední velikosti cca 6 – 9 cm, má jen malou
bradavku, obvykle nezřetelnou. Je remontantní, hlavní sklizeň je od prosince do dubna, je
však vhodné násadu plodů včas redukovat. Typické pro něj je, že plody z třetího kvetení do
začátku zimování nedorostou, ale zežloutnou a jsou zralé. Nechají-li se přes zimu na stromě,
zjara znovu zezelenají a pokračují v růstu. V periodě zrání opět zežloutnou a v plné zralosti
dostane oplodí oranžovou barvu, ztrácí kyseliny a nabývá na sladkosti. V tomto stavu jsou
plody pochoutkou v syrovém stavu i s kůrou. Dužnina obvykle tmavě žlutá, jemná, velmi
šťavnatá, ale šťáva bledá, odlišné vůně od klasických citroníků spíše připomínající sladký
lajm či limetu s nízkým podílem kyselin, má 10 segmentů s jemnými membránami a 5 – 20
kulatých semen. Pro barvu vyzrálých plodů i pro jejich poměrnou sladkost se myslelo, že jde
o přirozeného křížence citroníku s pomerančovníkem (limonanž, někdy tak byl i nesprávně
nazýván) nebo mandarinou (lemandarin), tato domněnka se ovšem nezdá oprávněná, jelikož
ze semen vždy vyrostly rostliny s jednotnou charakteristikou, která nikdy nevykazovala prvky
cizího vlivu. Prof. T. Tanaka jej i proto zařadil jako samostatný druh. Pro slabou kůru, která
těžko snáší přepravu, se nestal rozšířeným exportním ovocem. Je odolnější vůči chladu více
než obyčejný citroník (i – 6°C) a vzhledem k jeho velké přizpůsobivosti klimatu i prostředí je
obzvláště vhodný pro naše podmínky a hlavně pro pěstování v bytech. Dobře roste na podnoži
pomerančovníku nebo rough lemonu. Navzdory rozšířenému názoru o vhodnosti pro domácí
pěstování je velmi citlivý na každý nesprávný pěstitelský zásah a snadno shazuje listy
(přemokřením či naopak zanedbáním zálivky o škůdci jako např. Sviluška nemluvě).
V určitých světových lokalitách trpí Tristézou, u nás je zatím bez viróz. Má také panašovaný
klon s ozdobnými listy.
Pavlovský Citrus limon (L.) Burm. f. Citroník
Převisle rostoucí odrůda menší plodnosti, dostala se do ruského městečka Pavlovo na řece
Oce buď s tureckými obchodníky, kteří do této oblasti jezdili, nebo s ruskými řemeslníky,
kteří jezdili do Turecka za prací. Zde se po dlouhá léta pěstovala v tehdejších domcích s
malými okénky, takže si zvykla na přítmí a nesnáší prudké světlo a sluneční přímý svit.
Podobá se odrůdě 'Eureka'. Olistění je slabší, má velké tmavé listy. Plody rostou na koncích
větví a jsou většinou bezsemenné, váží 100-130 g, u báze zaškrcené, dužnina chuťově
kvalitní. Má slabší kořenový bal a snadno se množí řízky. Snáší i sušší prostředí. Patří k
nejvhodnějším citrusům pro pěstování v bytech, kde je značně dlouhověký. Dlouhé přírůstky
nutno často zakracovat.
Cumune Citrus medica L. Cedrát
Cedra, Cedro, Cedruna
Obecný kultivar, patrně pochází z Indie, odkud se rozšířil do Íránu a díky stěhování Židů byl
počátkem 6. století před n. l. prvním citrusem známým v Evropě. Do Itálie byl přivezen
přibližně ve 2. století před Kristem, nejdříve na Sardinii, poté na Sicílii, odtud posléze do
Kalábrie a Kampánie. Název ‘Cedro’ často označuje jen cedrát jako druh. Strom málo
vzrůstný, s růstem do výšky, nepravidelným tvarem koruny a trnitými větvemi. Listy středně
velké, oválné a protáhlé se zoubkovaným okrajem. Krátký bezkřídlý řapík není oddělený od
lamely listu. Mladé výhonky a pupeny mají červenofialové zbarvení, vyrůstají spíše ve
shlucích. Hlavní kvetení probíhá na jaře a na podzim. Plody velké (až 20 cm – nutná podpěra
listů), protáhlé nebo válcovité, s velmi silným a hrubým oplodím světle žluté barvy. Po
limetách nejcitlivější odrůda na chlad, v zimním období mají sklon k opadávání listů, na jaře
však opět obrůstají.
Sarcodactylis Citrus medica L. Cedrát
Typické plody ve tvaru prstů známější pod jmény "Buddhas fingers", česky "Buddhova ruka".
Původem dle různých zdrojů z Číny, Japonska nebo Vietnamu a okolních oblastí Indočíny,
kde byl pěstován po mnoho staletí za náboženskými i okrasnými účely, býval označován jako
C. sarcodactylis Noot. Dnes se pěstuje též v Indii a na Srí Lance. Slabě vzrůstný strom, roste
spíše do výšky, má středně velké až velké, elipsovité, částečně kadeřavé tmavě zelené listy s
kulatou špičkou. Větve s krátkými trny, citlivý na chlad. Pupeny a mladé výhony nafialovělé,
hlavní kvetení na jaře a na podzim. Plody velké, nepravidelného tvaru, poněvadž se jeho
karpely nespojují, 9 cm v průměru, dlouhé až 18 cm, se silným oplodím a téměř bez dužniny.
U nás se pěstuje zřídka, přestože jde o citrus, který zaplodí v nádobách již druhým až třetím
rokem po naroubování. Žluté plody jsou velmi vonné a cení se jejich okrasná funkce. Jsou
velmi dekorativní a užívá se jich k parfémování šatů a místností, k lékařským účelům i k
výrobě cukrovinek. Jedlou dužninu však nemají, obsahuje velké množství kyselin. Zralé
plody je třeba včas sklidit, aby se předešlo plísním. Vyžaduje teplo, při zimování 15 - 18 st. C.
Vhodný pro pěstování v květináčích. Fantastický tvar má i indická odrůda "Sui khar" s
obrovskými plody.
Pompelmo
Často řazeno mezi Grapefruity. Pravděpodobně však představuje křížence mezi Šedokem čili
Pomelem a pomerančovníkem nebo se jedná o hybrid Pomela samotného. Pochází z ostrova
Barbados (Antily), kde vzniklo někdy v 17. nebo 18. Století. Je to zřejmě jediný druh citrusů,
který nemá svůj původ v Asii, do Středozemní oblasti a na Floridu byl přivezen na počátku
19. Stol. Strom vzrůstný, s hladkými výhony. Velké listy jsou vesměs oválné se zaoblenou
špičkou a křídlatým řapíkem. Květy bílé, velké, jednotlivě i ve shlucích. Plody velké podobné
klasickému Pomelu (cca 500g), nahořklé chuti podobné Grapefruitu s polyembrionickými
semeny (z jednoho semene raší až několik rostlin najednou). V Anglicky hovořících zemích
se komerčně považuje za Grapefruit, i když to není z botanického hlediska zcela správně,
snad možná díky tomu, že plody vyrůstají převážně v trsech jako u jiných grapefruitů. Tento
kultivar pravděpodobně bude náchylný na teploty okolo 0. Naopak by mu neměly vadit
tropičtější podmínky a teplejší bytové zimování (okolo 18 – 20 stupňů). V závislosti na
podnoži však může při zimování žlutnout podobně jako např. citroník Meyer či dokonce
shodit listy úplně. V případě úplné ztráty listů je třeba zajistit vyšší vzdušnou vlhkost na startu
nové sezóny (přelom únor/březen) popř. mikroklima (u menších rostlinek stačí propíchnutý
sáček) a 1 týdně hnojit startovacím hnojivem (např. Kristalon Start).
Bergamot
Bergamotier, Bergamoto, Bergamotto
Stará, základní odrůda, která se objevila v Kalábrii mezi 14. až 16. stoletím, pěstuje se
především v Itálii, Bimbi ji vyobrazil a nazval již v 17. století jako "Pera bergamotta, razza
d'Arancio" (Hruška bergamotová, druh pomeranče). Botanické zařazení zůstává nejisté, podle
Chapota (1962) by mohlo jít o přirozeného křížence mezi bigarádií a kyselou limetou, podle
jiných autorů je bergamot přirozený hybrid mezi bigarádií a citroníkem. Další skupina zase
uvádí možnost mutace bigarádie C. aurantium L. var. bergamia. Středně vzrůstný rozložitý
keř, listy velké, kulaté, lehce zašpičatělé, s úzkými křídly a bezkřídlým řapíkem, bez trnů.
Čistě bílé středně velké květy vyrůstají pouze na jaře v dubnu až květnu, plody spíše středně
velké (7-8cm), hmotnost 200-220 g kulovité až hruškovité se zachovanou čnělkou, oplodí
citronově žluté až žlutooranžové, na první pohled jej lze zaměnit s citronem, hladké, středně
silné, pevně přiléhavé, bohaté na esenciální oleje s charakteristickou vůní. Dužnina šťavnatá,
žlutozelená, jemná, silně aromatická, nahořklá a velmi kyselá, má 12-13 segmentů a hodně
semen. V plodu často zůstává zbytek pestíku. Čerstvé nejsou vhodné k přímému použití, při
dotyku vydávají příjemnou vůni. Plody nejsou běžně nabízeny k prodeji, využití nacházejí ve
výrobě parfémů a voňavek. Vhodný pro pěstování v květináči pro atraktivní květy a vůni, dá
se množit řízkováním. Rozšíření bergamotu je spojeno s objevem "kolínské vody" v
Německu, jejímž autorem je Ital Giovanni Paolo Feminis, který ji poprvé vyrobil kolem r.
1676. Jako základní esenci využil silici obsaženou v oplodí. Z listů a mladých výhonků se
lisuje olej petitgrain, přitom lze získat zhruba 5-6 kg oleje z 1 t plodů. Známý aromatický
anglický čaj Earl Grey je připravován tak, že směs čajů je navoněna právě olejem z
bergamotu. Dnes je tento druh pěstován pouze v Kalábrii. Jako podnož se používá bigarádie.
Pomerančovník
Původ pomerančovníku musíme hledat v oblasti jihovýchodní Asie (severní Indie, přilehlá
část Barmy a jižní Čina). Dnes se pěstuje ve všech příhodných lokalitách celého světa. Je to
nejvíce pěstovaný citrus tvořící přibližně 2/3 světové produkce veškerých citrusových plodů.
Pomerančovník nebyl nikdy nalezený v plané formě.
Je to stálezelený subtropický strom dorůstající do 6 až 10 výšky s kulovitou korunou (v
domácích podmínkách max. 3m). Některé odrůdy pomerančovníku jsou silně trnité jiné
naopak téměř bez trnů. Tmavě zelené listy s typickou pomerančovou vůni jsou poměrně
velké s krátkým někdy křídlatým řapíkem. Bíle květy vyrůstají ve velkém množství z
letorostů na celé rostlině. Jsou menší čistě bílé a silně aromatické. V našich podmínkách jsou
velmi vítanou změnou pro včely a další opylující hmyz. Jednou otevřené květy se již
nezavírají. U nás je vhodné, aby citrusy mohly vykvést co nejdříve z důvodu větší potřeby
vegetačního tepla pro růst plodů. V době růstu květních pupenů by teploty neměly přesahovat
16°C. Při vyšší teplotě se vyvíjí neúplné samčí květy, ze kterých se nevyvinou žádné plody a
po odkvětu opadnou. Ve skleníku to není zase takový problém. Pomeranče vykvétají postupně
od konce února do konce dubna. Rostliny pěstované v bytech by měly kvést v průběhu měsíce
března. V případě letnění rostlin s delší periodou chladného počasí během června (stačí týden)
vykvétají citrusy masivně znovu v červenci. Po odkvětu se začínají pomalu vyvíjet malé
zelené plody. Plody pomeranče a všech citrusů jsou hesperidia. Kůru plodů tvoří vnější
obalová vrstva (perikarp), na níž se rozlišuje velmi tenká pigmentovaná vnější vrstva zvaná
flavedo (exocarp) a houbovitá bílá vnitřní vrstva zvaná albedo (mezokarp). Ve flavedu jsou
malé nádržky voňavé silice. Dužina (endokarp) je rozdělená do segmentu, které jsou obaleny
více či méně jemnými karpelárními membránami. Uvnitř jsou segmenty vyplněny množstvím
vřetenovitých šťavnatých váčků a semeny. Semena pokud se vyvinou, jsou v blízkosti
semenicového sloupku, který probíhá středem plodu. Semena obsahuji kolem 15% oleje.
Pomeranče jsou zpravidla hůře až obtížně loupatelné. Mívají 10 - 13 segmentu. Pokud se
vyvinou semena jsou zpravidla mnohozárodečná, na průřezu bílá. Pomerančovník je typickou
subtropickou ovocnou dřevinou, která přes zimu vyžaduje krátké období s teplotou lehce pod
bodem mrazu. V době dormace bez plodů vydrží krátkodobý pokles teplot až k -7°C. Je to
jeden z nejodolněších citrusových druhů pěstovaných pro stolní ovoce spolu s mandarinou
unshiu a bigarádii.
Nároky na stanoviště - ideální stanoviště je ve volné půdě skleníku či zimních zahradách. Tuto možnost nemají
všichni pěstitelé. Proto se snažíme přizpůsobit pěstební podmínky s nároky rostliny. Přes léto pěstujeme citrusy
pokud možno na plném slunci s pravidelnou zálivkou a hnojením. Při dobré péči rostliny v květináčích dobře
rostou a plodí. Ve volné půdě skleníku je plodnost velmi vysoká a pravidelná.
Podle charakteru plodu se pěstované odrůdy pomerančovníku dělí do 4 základních skupin.
První skupinu tvoří nejvíce rozšířené a pěstované žlutomasé odrůdy s oranžovou kůrou a
světle žlutou nebo žlutooranžovou dužinou. Do této skupiny pomerančovníků patří 2/3
pěstovaných odrůd a mají v hovorové terminologii název blondy (rané, středně rané a
pozdní). Druhou skupinu tvoří tzv. Pupečné pomeranče (rané, střední, pozdní) Třetí skupinu
tvoří tzv Pigmentované pomeranče (rané, střední, pozdní) Čtvrtá skupina jsou tzv.
pomeranče cukrové (rané, střední, pozdní).
Navelina Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník
Dalmau, Early Navel, Italian Navelina 315, Navelina 7.5, Navelina ENL-1, Navelina ISA
315, Navelina Nucelar, Navelina Ricart, Navelina, SG, Navelina Torrente, Smith's Early,
Spanish, Washington précoce, Washington Precoz
Vznikl r. 1910 ve výzkumném středisku v Riverside v Kalifornii jako pupečná mutace
kultivaru 'Washington', je však více odolný vůči chladu a chorobám. Do Španělska se dostal r.
1933 s původním názvem 'Early Navel', tam získal stávající jméno a odtud se později rozšířil i
do Itálie, pro školky uvolněn až r. 1968. Nejdůležitější španělská odrůda (tvoří 65 % úrody
pozdních pomerančů) nejen pro vysokou úrodnost a odolnost vůči chorobám. Strom středně
vzrůstný jako 'Robertson' s široce rozloženou, hustě olistěnou korunou. Charakteristické jsou
malé, tmavozelené, eliptické listy. Brzo nastupuje do plodnosti, ale má sklon ke střídavé
plodnosti, na mladých stromech jsou plody nepravidelné. Plody středně velké (7-8,5 cm),
hmotnost 190-270 g, v průměru menší než 'Washington', díky čemuž získala odrůda své
jméno ("navelina" = malý navel), o něco více oválné či obvejčité, zejména u pupku, který je
menší, méně výrazný až skrytý, připomíná odrůdu 'Thomson'. Tvar plodů jednoho stromu se
liší v různých sezónách, což je obchodní nevýhodou. Oplodí středně silné, hladké nebo mírně
zrnité, sytě oranžové, v plné zralosti až do červena. Dužnina červeně oranžová, jemná,
šťavnatá, velmi sladká, má málo kyselin, je bezsemenná. Chuť není tak bohatá. Dozrává
velmi brzy, koncem října a začátkem listopadu (tedy asi o pět týdnů dříve než mateřský
kultivar), oplodí však není ještě plně vybarvené. Plody vydrží na stromě 3-10 týdnů po
dozrání, ale může docházet k poškozování oplodí, protože občas praskají u pupku. Rozlišují
se klony 'Spanish Navelina' a 'Italian Navelina 315', který má údajně vyšší plodnost a
vybarvují se ještě o 7-14 dnů dříve, vnitřně dozrává stejně; vysoká násada plodů vede k jejich
menší velikosti, proto se provádí probírka. Nově se začíná rozšiřovat v Austrálii
Washington Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník
Nejrozšířenější pupečná raná odrůda, vznikla mezi r. 1800-1810 v Brazílii jako pupenová
mutace odrůdy 'Seleta' ve státě Bahia, jehož jméno převzala, proto byla v minulosti
označována jako C. sinensis (L.) Osbeck var. brasiliensis Tan. Na Floridu se dostala již r.
1835, v r. 1870 ji dovezl W. Sanford do výzkumného střediska Kalifornské univerzity v
Riverside. Když byl tento strom ve stáří již ve špatném stavu, bylo kolem něj nasazeno 16
semenáčků, které byly naštěpovány do starého, hynoucího stromu - pomníku, který ožil a
zůstal. Tento strom dal základ nové odrůdě, která se v Kalifornii rozšířila pod názvem
'Washington' i proto, že se časově střídala v plodnosti s odrůdou 'Valencia', takže se
pomeranče mohly sklízet téměř po celý rok. V Austrálii, Argentině, Číně a Kalifornii hlavní
pupečná odrůda, ve Španělsku tvoří 25 % produkce pupečných pomerančů. V přírodě
vzrůstný strom s kulovitou korunou a zelenými, ne příliš tmavými listy. V době kvetení a
násady mladých plodů je citlivý na horko a sucho. Plody střední až velké (průměrně 7- 8,5
cm), hmotnost 180-310 g, kulovité až lehce oválné, s jemně zrnitým, pevným, dobře
loupatelným žlutooranžovým, v plné zralosti sytě oranžovým oplodím a s pupkem obráceným
dovnitř, zatímco kultivar 'Thomson' má pupek obrácený ven. Při pěstování ve vlhkých,
polotropických podmínkách v Brazílii je vybarvení oplodí slabé. Dužnina tmavě oranžová,
velmi šťavnatá (až 45 %), sladká, velmi chutná, téměř bez kyselin, obvykle 9 segmentů se
snadno odděluje, jsou bez semen. Plody dozrávají 7-10 měsíců po odkvětu, na stromě dlouho
vydrží, jsou-li pěstovány v příznivých podmínkách. Na příliš vzrůstných podnožích může mít
sklon ke granulaci. Nejlepší plody dozrávají v oblastech s teplým létem, ale chladnějším
zimním obdobím, v tropech se musí pěstovat jen ve vyšších nadmořských polohách. Mají-li
být dlouhodobě skladovány, je nutné ošetření giberelinem. Staré stromy mají sklon ke
střídavé plodnosti a malým plodům. U nás dozrává asi v prosinci a dá se pěstovat i v
nádobách v bytech. Vznikla z něj řada odrůd, např.: 'Atwood', 'Buckeye', 'Carter', 'Early',
'Gillette', 'Lane Late', 'Leng','Navelencia', 'Nugget', 'Riverside', 'Robertson', 'Summer',
'Surprise', 'Thomson' a řada dalších. Zároveň má řadu klonů, 'Loxgold' je australská selekce
od J. Hutchinsona a B. F. Herpse, má o něco větší úrodu, klony 'Nucellar Navel' byly
vytvořeny H. B. Frostem k očištění původní odrůdy. Odrůdy 'Fisher', 'Herps' a 'Houghton'
jsou někdy uváděny též jako klony.
Vainiglia Sanguigno Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník
Dolce, Dolce Lokum, Maltaise douce, Maltese, Meski ânsli, Meski malti, Portogalo
Vagniglia, Vagnilia rosato, Vaignilia apireno, Vainiglia, Vainiglia Pink, Vainiglia Pink
fleshed, Vaniglia
Cukrová pigmentovaná velmi stará raná italská odrůda bez komerčního významu, vzrůstný
strom s košatou korunou, velmi úrodný. Plody středně velké (6-6,5 cm), hmotnost 120-130 g,
téměř kulovité, mírně zploštělé. Oplodí tmavě oranžové, středně silné, jemně zrnité, dobře
loupatelné, se silicemi, narůžovělá barva zasahuje i do albeda. Dužnina růžová, jemná, sladká
a velmi aromatická, postrádá kyseliny, má 10 segmentů, málo až středně semen a slabě
nahořklou příchutí, což brání jejímu většímu rozšíření, dozráváním se její chuť zlepšuje a
připomíná meloun. Narůžovělá barva dužniny je tvořena lykopenem a ne antokyanem jako u
grapefruitů. Má rovněž nižší obsah kyselin, patří proto spíše do cukrových než do
pigmentovaných pomerančovníků. Může být úspěšně pěstována ve sklenících i v bytech.
Tarocco Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník
Bream, Chelif, Taracco, Tarocco #7, Tarocco Blood, Tarocco Dalmuso, Tarocco del
Francofonte, Tarocco del Muso, Tarocco Dolnus, Tarocco Francofonte, Tarocco Chelif,
Tarocco Messina
Krvavá odrůda, vznikla z kultivaru 'Sanguigno Semplice', objevil ji r. 1930 Guisepee Brogna
v Piedagaggi di Carlentini na Sicílii, nejpopulárnější italská odrůda. Strom střední velikosti,
nepravidelného tvaru, listy značně rozdílné, vejčitě eliptické. Tvoří asi pětinu italské produkce
pomerančů na Sicílii. Středně produktivní, ale plody větší než u ostatních krvavých odrůd (69,5 cm), hmotnost 160-310 g, pevné, variabilní v tvarech, oplodí středně silné, žlutě oranžové
až karmínové, přiléhavé, jemně zrnité, se silicemi. Dužnina poněkud tuhá, středně jemná a
šťavnatá, zpravidla tmavě pigmentovaná, chuť velmi dobrá a výrazná, až malinová, s
vysokým obsahem vitamínu C, má 8 segmentů s málo semeny nebo vůbec bez semen.
Dozrává v listopadu až lednu, později než 'Moro' a 'Ovaletto Sanguigno'. Plody ponechané po
dozrání dlouho na stromech ztrácejí kvalitu, ale lze je dobře skladovat. Pigmentované
pomeranče vypěstované u nás je dobré nechat několik dní po utržení uležet, pigmentace se tím
zvýrazní. U této odrůdy má všechno nepravidelný tvar, listy, plody, rozvětvení i celkový
vzhled, díky čemuž dostala i jméno,"Tarocco" odpovídá v italštině významu "točit se jako
káča". U stromů starých kolem 25 let se vyskytuje nekompatibilita s podnoží poncirus. Ideální
pro středně klimatické oblasti, možný i do zimních zahrad. Odrůda 'Tarocco Rosso' bývá
uváděna i jako klon. Rozeznává se celá řada klonů a odrůd lišících se především dobou
dozrávání, jiné jsou uváděny jako samostatné odrůdy, klon 'Bream' má silnější oplodí.
Download

1.CITRUSY: - Mary & Anne