Kázání při konfirmační zkoušce 20.5.2012
Text: Mt 22, 34 -40: Chval, volej, důvěřuj a miluj Hospodina celým svým srdcem!
Milé sestry, milí bratři, milí konfirmandi,
stává se již tradicí – alespoň tomu tak bylo i minule – že si konfirmandi vybírají své
konfirmační verše každý sám. I letošním konfirmandům jsme zadal, aby si své konfirmační
verše vybrali z Písma sami (nebo i za asistence konfirmandů starších, například vlastních
rodičů…).
Stejně jako před dvěma lety si většina vybrala svůj verš z některého žalmu. Je to
pochopitelné a vlastně i vhodné: autoři Žalmů se ve svých textech modlí, vyznávají svou víru
a touží po Boží blízkosti. To samé bychom přáli i našim konfirmandům, aby takto s Pánem
Bohem vstoupili do osobního vztahu: nebáli se k němu volat, dotazovat se ho, nebo se mu
svěřovat se svými starostmi i radostmi …
Ani letos mezi vybranými verši tak nechybí úvod jednoho z nejznámějších a také
nejkrásnějších biblických žalmů - Žalmu 23,1: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít
nedostatek.“ Za svůj konfirmační verš si jej vybral Michal Šimčík.
Není ani příliš divu, že právě tento verš 23. Žalmu patří mezi ty nejznámější,
nejcitovanější, v bohoslužbách nejpoužívanější a taky mezi konfirmandy všech generací mezi
nejoblíbenější.Vždyť vyjadřuje zaslíbení života v dostatku. A kdo by nechtěl mít ve svém
životě dostatek? Dostatek lásky, dostatek zdraví i třeba – proč to neříct - dostatek hmotných
statků a peněz. Nebudu mít nedostatek je vyjádření veliké důvěry Bohu, jako dobrému
pastýři, který člověka nechá padnout do žádné nezměrné bídy, ať už duchovní nebo
materiální.
Jak toho však docílit, aby člověk v životě nedostatek skutečně neměl? To nám radí
svým konfirmačním veršem Renata Holubcová (Ž 27, 11): „Hospodine, ukaž mi svou
cestu, veď mě rovnou stezkou, navzdory těm, kdo proti mě sočí.“ Tím nejlepším
způsobem, jak se v životě jakéhokoliv nedostatku vyvarovat je kráčet po cestách Páně. Které
cesty to jsou? Žalm napovídá, že jsou to cesty rovné. To zní popravdě dobře. Čekali bychom,
že v tom bude nějaký háček, nějaká ta zákruta, oklika, či vytáčka. Ale nikoliv. Cesta
Hospodinova je rovná. Je to přímá stezka spravedlivého. To, že je bez vytáček a zákrut, že
vede přímo a rovně, však ještě neznamená, že je to cesta lehčí. Ona může být také dost strmá,
příkrá, či dokonce úzká, trnitá a schůdná jen obtížně… I proto, že se na ní mohou vyskytnout i
ti, kdo proti člověku sočí. Kdo to je? Snad nějací zlí lidé? Nebo nešťastné události? Anebo
vlastní pochybení, viny nebo pochybnosti a nejistoty, jež nás z té rovné a přímé stezky svádí?
Ať tak či onak: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál?“ Toto
úvodní slovo 27 žalmu (Ž 27,1) si jako svůj konfirmační verš vybral Patrik Ptáček. I když na
člověk mohou dorážet zlí lidé, nedobré události, anebo prostě vlastní slabosti –nemusí se bát.
Bůh je na jeho straně, je mu světlem i spásou. To zní dobře, ale je třeba si přiznat, jak na tom
skutečně jsme. To, že vyznáváme Hospodina svým světlem, znamená i přiznání, že to světlo
potřebujeme, neboť dost často kráčíme ve tmě a toho světla je nám zapotřebí.
Stejně jako toho, aby nám byl Bůh v životě jistým a pevným bodem. To říká o
Hospodinu ve svém konfirmačním verši Markéta Surovcová (Ž 91,2): „Mé útočiště, má
pevná tvrz, je můj Bůh, v nějž doufám.“ Podobně zpíval o Bohu i Martin Luther, když jej
vyznával svým přepevným hradem (viz EZ 189).
Ale jak se k němu dostat, když slovy 118. žalmu, který jsme zpívali v úvodu: na nás
zlý útočí ze všech sil…. Jak se dostat k tomu útočišti, do té pevné tvrze, kterou člověku
představuje sám Bůh?
Odpověď nalezneme ve verši Nikoly Čechové (Ž 119, 145): „Celým srdcem volám:
Odpověz mi Hospodine, chci tvá nařízení zachovávat.“ Ze svých starostí a ze všeho
nebezpečí máme k Bohu volat. A co je důležité, máme tak činit celým svým srdcem, Bez
toho to nejde. Když se do věci nevloží celé srdce, těžko se dá uspět v hokejovém zápase, tím
spíš ne v životě. A ve víře už vůbec ne. Nelze věřit jen tak napůl,. Jen tak naoko, jen o
svátcích, jen o konfirmaci… Člověk, který chce k Bohu volat, musí tak činit celým svým
srdcem!
To je i sám smysl celé konfirmace. Vás, milí konfirmandi, čeká za okamžik konfirmační
zkouška. A také za Pánem Ježíšem přišli farizeové, aby je vyzkoušeli –jak jsme slyšeli v textu
kázání (Mt 22, 24 -40). A položili mu takovou pěknou konfirmační otázku: Mistře, které
přikázání je v zákoně největší? Ježíšovu odpověď jsme slyšeli. Největší přikázání zní: Miluj
Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. V tomto
přikázání a ještě v druhém největším Miluj bližního svého jako sám sebe je shrnuta celá Bible,
celé Desatero, ale vlastně i všechno, o co jde při konfirmaci.
Nejde totiž o to odpovědět fakticky správně na několik otázek , nebo se celé Desatero
naučit zpaměti. Ale ono jde daleko spíš o to mít rád Pána Boha a lidi kolem sebe, což je
samozřejmě daleko těžší zkouška. Ale uvěřit tomu, že to jde a chtít to, a žít podle toho, to je
celá konfirmace.
Je jasné, že to je zároveň pro každého z nás velice obtížný úkol, skoro až nesplnitelný.
A proto platí i to, co nám svým konfirmačním veršem sděluje Kristýna Surovcová (Př 3,5):
„Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem a na svoji rozumnost nespoléhej.“ V životě se
těžko můžeme spoléhat sami na sebe. Ale to nevadí. Stačí když důvěřujeme Bohu, když
věříme, že je opravdu milosrdný, vodí nás po těch správných cestách a učí nás lepšímu
životu, než který bychom vedli sami za sebe.
Milé sestry, milí bratři, nyní před vámi sedí 6 sice docela nervózních, ale možná
celkem spokojených konfirmandů. Asi jsou spokojení, protože se celé kázání mluvilo o nich.
Ještě netuší, že když budou chodit do kostela každý týden, bude se o nich mluvit každou
neděli… Ale také mezi nimi sedí ještě jeden, který je nervózní zřejmě trochu víc, protože má
pocit, že jsem na něj zapomněl… Ale já jsem na něj nezapomněl, jen si jeho verš nechávám
na závěr, právě pro tuto chvíli …
Slyšeli jsme konfirmandy vyznávat, že Hospodin je jejich pastýřem, že je jejich
světlem i spásou, útočištěm, tvrzí , že je vodí po přímých cestách a že mu mhou důvěřovat a
volat k němu celým svým srdcem. Všechno jsou to krásné osobní vyznání. Přestože však
osobní vyznání může být upřímné, vyznávat víru je sám za sebe nestačí. To by bylo málo a
hlavně: taková víra by se časem malou stala. Víra každého člověka musí být posilováno,
prosvětlována a občas i provětrávána ve společenství jiných věřících, kde by mohla růst a
člověk by ji mohl s ostatními sdílet.
Proto je naším přáním, milé konfirmandky a milí konfirmandi, aby se vaše víra
utvrzovala a byla potvrzována zde v našem společenství, ve společenství křesťanské církve a
evangelického sboru. A jistě je naším přáním i to, aby i náš sbor samotný byl místem, kde by
bylo možné o víru pečovat a radovat se z ní, tak aby přinášela užitek nám všem i celé církvi a
celému světu.
A proto, v této společné důvěře a radosti můžeme zvolat slovo nejkratšího biblického
Žalmu (117,1), které si za svůj konfirmační verš zvolil ten sedmý konfirmand Petr Hrbáček:
„Chvalte Hospodina všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem“ Amen
Download

Kázání ke konfirmační zkoušce 20.5.