Burak Oymen
S TEREZOU
CHCI
BÝT
do
Nenápadný partner modelky
Terezy Maxové vždycky stál
v pozadí a publicitě se vyhýbal.
Realitní magnát Burak
Oymen je původem z Turecka,
ale většinu života strávil
v cizině. Jako dítě žil dokonce
dva roky v Praze.
konce
života
ak jste se vlastně s Terezou
seznámili, modelka
a developer?
Potkali jsme se jednou v létě u našich společných známých, ale bylo
to jen takové krátké setkání při
závodech formule 1. Tereza tam
organizovala charitativní přehlídku, takže měla
strašně moc práce. Představili nás, ale na víc
nebyl čas. O sedm měsíců později jsem byl
s přáteli na Nový rok na dovolené v Jihoafrické republice a Tereza tam byla taky. Se svou
mámou a synem Tobym. Tehdy jsme se potkali
znovu, tentokrát jsme oba měli víc času a díky
tomu jsme se i líp poznali.
J
Takže láska na druhý pohled?
Nevím, jestli láska na druhý pohled, ale osudným se mi stal společný ponor v kleci při potápění se žraloky. Byl to fantastický zážitek,
žraloci i Tereza. Od té doby jsme spolu zůstali.
TEXT JANA CIGLEROVÁ
FOTO LUKÁŠ PROCHÁZKA,
MF DNES
14–15
Jak zvládáte, že máte i díky Tereze tři
domovy: Česko, Monako a Turecko?
Narodil jsem se do diplomatické rodiny, takže jsem byl zvyklý žít v různých částech světa.
Od malička jsme s rodiči a sestrou cestovali.
Ze začátku jsme v zahraničí vždycky strávili
čtyři roky, pak se na dva roky vrátili do Turecka
a potom jsme zase na čtyři roky někam odjeli.
V jakých zemích jste s rodinou žili?
Naší základnou byla Ankara, kam jsme se
vždycky vraceli. Žili jsme na Kypru, ve Španělsku, v Dánsku a taky dva roky v Praze.
V Praze? Ve kterých letech?
V osmdesátém roce. Bydleli jsme ve Slunné ulici na Ořechovce v Praze 6. Dodnes si ten dům
pamatuju. Chodili jsme se sestrou do americké
školy a jako děti diplomatů jsme ten opravdový
život, který jste žili vy, neměli šanci pocítit. Měli
jsme speciální obchod, kde bylo všeho dostatek.
Tuzex?
Asi ano, ale taky jsme jezdili do západního Německa, kde jsme si vždycky nakoupili zásoby
jídla na delší dobu.
Co třeba?
Já si vzpomínám hlavně na Coca-Colu.
Je pravda, že děti diplomatů to mají
těžké, protože nikde nemají stabilní
¯
Burak Oymen
V NAŠÍ RODINĚ SE BEZ
PASU NEOBEJDE NIKDO.
MALÉMU AIDENOVI JSME
HO NECHALI UDĚLAT,
KDYŽ MU BYLO
PĚT TÝDNŮ.
FOTILI JSME HO SPOLU
S TEREZOU A POŘÁDNĚ SE
PŘI TOM ZAPOTILI.
domov a o všechny kamarády
nakonec přijdou?
Je to pravda, ty první tři měsíce v nové zemi
byly vždycky velmi těžké. Neměli jsme kamarády, ostatní děti ve škole se navzájem znaly,
my byli outsideři. Tuto dobu jsme se pokaždé
hodně sblížili se sestrou a trávili spolu veškerý čas. Pak jsme si postupně našli kamarády
a všechno bylo jednodušší. Když se na to dívám
zpátky, takový život měl mnohem víc výhod.
Jakých?
To, že jsme od malička byli vystaveni nejrůznějším kulturám a zážitkům, nás nesmírně
obohatilo a dalo nám v životě velký náskok.
Naši rodiče nám z odjíždění do nové země
pokaždé udělali velké dobrodružství, takže
jsme se hlavně těšili.
V DESETI JSEM UMĚL ČESKY
Jak se z vás stal developer? Vždyť
jste vystudoval mezinárodní obchod.
Studoval jsem mezinárodní obchod a také
strategický management, obojí ve Filadelfii.
Jenže jsem vyšel ze školy v roce 1993, kdy byla
situace podobná té dnešní – v Americe bylo
těžké získat práci, finanční situace byla zlá.
A tak jsem se začal poohlížet po jiných trzích.
Tak jste se dostal do Ruska?
Začátek devadesátých let byl v postkomunistických zemích z hlediska možností obrovsky
slibný. Jedna developerská firma si mě najala
už během studií, a tak jsem tam s nimi po škole odjel. Čtyři roky v Moskvě byla jedna z nejlepších pracovních lekcí, jaké jsem kdy dostal.
A taky pořádný kulturní šok, ne?
To ano. Projít se po Rudém náměstí, vidět
Kreml na vlastní oči bylo fascinující. Ale žádná škola by mě nikdy na opravdový profesní
život nepřipravila líp než ty čtyři roky v Moskvě. Díky tomu umím rusky. Tereza taky umí
rusky, a tak je to náš tajný jazyk v rodině.
Umíte taky česky?
Česky jsem jako dítě mluvil úplně plynule.
16–17
Jenže pak jsem všechno zapomněl, protože
jsme odjeli do Španělska. Vyhodil jsem si
z hlavy češtinu a vlil si tam španělštinu. Teď
se mi díky pobytům tady čeština vrací, ale
na úrovni mých deseti let to zatím není.
FOTO ARCHIV B. OYMENA
Co si z češtiny z té doby pamatujete?
Třeba básničku: Jedna, dva, tři, čtyři, pět, cos
to, Janku, cos to sněd. Brambory pečený, byly
málo maštěný. Byla to první básnička, kterou se naučila Mína, a moje turecká rodina jí
v tom vydatně pomáhala.
Co si z Prahy pamatujete?
První, co se mi vybaví, je sníh. Poprvé jsem stál
na lyžích v Československu. Taky brusle. Naučil
jsem se bruslit na malém stadionu ve Vršovicích a po pětadvaceti letech jsme tam naučili
bruslit i Tobyho. Ještě si pamatuju kamaráda
Miloše, který bydlel v domě vedle nás. Školu,
učitele i to, jak jsem vůbec poprvé jel sám veřejnou dopravou. Bylo mi osm, ségře pět. Dneska
si nedokážu představit, že bychom pustili Tobyho a Mínu v tomhle věku samotné tramvají,
ale tehdy byla úplně jiná doba.
Pamatujete si taky na komunismus?
Můj tatínek vypráví, že jsme doma měli odposlouchávací zařízení. Jednou jsme jeli s maminkou a sestrou tramvají, bylo to v zimě
a na oknech se vytvářela mlha. Začal jsem
TEREZA MAXOVÁ
> Narodila se 31. srpna 1971
v Pardubicích.
> Dva roky studovala práva.
Ještě za minulého režimu se
zúčastnila konkurzu francouzské
modelingové agentury a v roce
1989 odjela do Paříže.
> Pracovala téměř se všemi
slavnými fotografy, byla
na titulních stranách prestižních
časopisů a stala se tváří pro
reklamní kampaně velkých
značek.
> Otcem syna Tobiase je dánský
tenista Frederik Fetterlein,
Mínu a Aidena má s Burakem
Oymenem.
> Před čtrnácti lety založila Nadaci
Terezy Maxové dětem.
BURAK OYMEN
FOTO ISIFA.COM
> Narodil se 29. října 1972.
> Spolumajitel developerské firmy
Capital Partners.
> S Terezou Maxovou má dvě děti,
dvouletou Mínu a dvouměsíčního
Aidena, ale za svého považuje
i Tobiase, Terezina syna z prvního
manželství.
na jedno okno kreslit hvězdy. Máma mě napomenula, ať to nedělám, že tady mají hvězdy
ještě jiný význam.
MÁMA BY JI NEVYMĚNILA
Dneska se svou firmou operujete
převážně v zemích bývalého
Sovětského svazu. Máte pocit, že jim
lépe rozumíte?
Kromě Ruska působíme hlavně v Kazachstánu, na Ukrajině a v Turecku. Ale žil jsem taky
v Ázerbájdžánu. Nejsou země, kde bych litoval, že jsem v nich žil, ale střední Asie je pro
mě o to zajímavější, že se tam prolíná turecká,
ale i ruská kultura. V některých středoasijských zemích se domluvíte i turecky a já mám
pocit, že se občas vracím do vlastní historie.
Co v těchto zemích děláte?
Jako developeři stavíme například hostely, administrativní budovy, nákupní centra,
sportovní stadiony, školy, dokonce i lyžařské
areály. Do Kazachstánu jezdím každý měsíc,
Tereza s Mínou a Tobym tam byli několikrát
se mnou.
Vezmete tam i vašeho dvouměsíčního
syna Aidena?
Určitě, ale nejdřív jsme ho vzali do Turecka,
abych mu představil svoji část rodiny.
Aiden má pas?
V naší rodině se bez pasu neobejde nikdo.
Nechali jsme mu ho udělat, když mu bylo pět
týdnů. Už jen to focení byl zážitek. Tereza ho
držela, ale její ruka tam samozřejmě nesměla
být vidět, k tomu musel mít otevřené oči, nesměl plakat ani spát. Pořádně jsme se zapotili.
Takže pokud jde o cestování, dopřáváte
svým dětem totéž, co jste měl vy, když
jste byl malý.
Mína s námi od malička cestovala všude.
Základnu máme v Monaku, ale protože oba
máme s Terezou hodně práce v zahraničí, jako
¯
rodina to řešíme tak, že jezdíme spolu.
Partneři slavných
FOTO ARCHIV B. OYMENA
Burak Oymen
Proč jste se s Terezou rozhodli rodit
děti v Praze?
Tereza se tady cítí nejlíp, má tu rodinu, přátele
i fantastickou zdravotnickou péči. Porodnice
v Podolí, kde rodila všechny tři děti, je na vynikající úrovni a měli jsme tam jen výborné
zkušenosti.
Jak jste svým dětem vymýšleli jména?
S Mínou to bylo jednoduché, byla to Terezina prateta a oběma se nám to jméno okamžitě líbilo. U Aidena to bylo složitější, měli
jsme spoustu jmen na výběr a neuměli si vybrat. Nakonec jsme jeli se seznamem do porodnice s tím, že se rozhodneme, až syna uvidíme. Jenže to nám nechtěli povolit, museli
jsme už nějaké jméno mít před narozením.
Vzhledem k tomu, že je to vždy žena, která
musí projít všemi bolestmi, jež narození dítěte
provází, tak jsem řekl Tereze, ať se rozhodne
podle sebe. A ona vybrala Aiden. To jméno
se líbilo i mému dědečkovi, který je v rodině
moc oblíbený.
Znamená to něco v turečtině?
18
V turečtině to znamená osvícený a v keltštině
malý oheň.
Jak vaše turecká rodina přijala Terezu?
To bylo zajímavé. Tím, že jsme celý život hodně cestovali, moje máma měla přání, abych si
našel tradiční tureckou ženu a usadil se v Turecku. Jsem velký patriot a svoji zemi miluju,
ale o životní partnerce jsem nikdy nepřemýšlel jako o někom, kdo by nutně z Turecka musel být. Navíc jsem nikdy mámě žádnou ze
svých přítelkyň nepředstavil.
Až Terezu.
Když jsem ji potkal, zamiloval se do ní a uvědomil si, že tohle je žena, se kterou chci strávit
zbytek svého života, bylo jasné, že domů nikdy
tradiční Turkyni nepřivedu. Když jsem jí Terezu představil, máma pochopila, proč jsem se
do ní zamiloval. Dneska je to všechno o Tereze.
Má ji moc ráda a nadšeně o ní vypráví svým
přítelkyním, těší se na ni, a když spolu přijedeme do Turecka, tak si hodiny povídají jen
spolu. Za žádnou Turkyni by ji nevyměnila. ■
[email protected]
KDYŽ JSEM
POTKAL TEREZU
A ZAMILOVAL SE
DO NÍ,
BYLO JASNÉ,
ŽE SI DOMŮ
UŽ ŽÁDNOU
TRADIČNÍ TURKYNI
NEPŘIVEDU.
Adam Pavlásek
Občas ho popadne vztek
a rozmlátí raketu. Hraje agresivně,
se soupeři nemá slitování.
Když mu osobně fandí jeho přítelkyně,
wimbledonská šampionka
Petra Kvitová, cítí se nadějný
tenista Adam Pavlásek klidněji.
Jak v sedmnácti
zvládá své emoce?
Někdy
SE
CHOVÁM
JAKO
rapl
dy jste naposled
na kurtu nadával?
Zrovna nedávno, při kvalifikaci na mužský turnaj v Budapešti. Moc mi to nešlo. A když
mi to nejde, začne to se mnou
cloumat. Chovám se jako rapl,
létají míče i raketa, řvu.
K
Jaký používáte slovník?
No, jak kdy. V té Budapešti to bylo spíš horší.
Ale myslím, že to k tenisu patří. Jen se to nesmí
přehánět.
A co rakety? Lámete je?
Občas. Zatím poslední kus jsem zničil začátkem
léta, když jsem v Rakousku prohrál v prvním
kole. Byl jsem na sebe strašně naštvaný, měl jsem
chuť raketu přerazit, tak jsem s ní praštil o zem.
TEXT KAREL KNAP
FOTO JIŘÍ SALIK SLÁMA,
MF DNES
44–45
Vykládali vám jako malému rodiče,
že rakety jsou drahé
a že se s nimi nesmí mlátit?
Tak to jsem poslouchal celkem často. Ale když to
na mě přišlo, někdy už jsem to nedokázal zpomalit. Potom jsem doma slýchal přednášky. Taky
jsem psal tresty, že se nesmí házet s raketou a tak.
Dostal jste za tohle vztekání
někdy nařezáno?
To ne. Naštěstí ne.
SOUPEŘE NELITUJU
Jak a kdy vlastně začala
vaše tenisová kariéra?
Taťka hrával druhou fotbalovou ligu za Opavu, po skončení kariéry trénoval fotbalisty. Pak
si udělal tenisový kurz, vedl jednu holku a já
s ním pořád chtěl jezdit na tenis. Pinkal jsem
i doma v obýváku a občas trefil nějaký obraz,
takže se mamka zlobila. Brzo mě taťka začal trénovat. To mi byly čtyři. V devíti jsem přestoupil
do Prostějova. Tam bydlím přes týden, pokud
zrovna necestuju po světě. Na víkendy jezdím
domů do Velkých Albrechtic.
Jaký byl otec kouč?
Ze začátku na mě dost řval a já se chodil vyplakat k mamce. Při mých zápasech stával za
plotem, viděl jsem, jak má naběhlé žilky na
hlavě... To nebylo příjemné.
Bavíte se o tom dneska?
Už se na to díváme s nadhledem. Každý rodič
chce, aby jeho dítě bylo co nejlepší. Teď se tomu ¯
Magdalena Šimková a Jana Bonh a
Rozumějí si stejně, jako
si rozuměli jejich manželé
Miloslav Šimek
a Jiří Grossmann. Zbyly
jsme si, říkají. A tak spolu
občas vyrazí na koncert
nebo se sejdou
u jedné z nich doma.
Zázrak,
ŽE NÁS CHLAPI
NEROZHODILI
FOTO ČTK
Jiří Grossmann (vlevo)
a Miloslav Šimek.
TEXT SCARLETT WILKOVÁ
FOTO DAVID NEFF, MF DNES
62–63
amatujete si, jak jste se
vy dvě seznámily?
Grossmannová: Vzpomínám si, jak jsem se poprvé
viděla se Slávkem. To už jsem
chodila s Jirkou, poznali jsme
se ve vojenském estrádním
souboru, byla jsem tam civilní herečkou. Slávek
byl na vojně v Ruzyni. Oba se scházeli ve Vagonu na Národní třídě. Měla jsem tam jít za Slávkem, poznávací znamení bylo slovo Kráka.
Šimková: Oni si říkali Kráka jako Krakonoš
a Ríboš jako Ríbrcoul. Jako blázni. Už coby
chudí studenti si zvykli do téhle pasáže chodit
do automatu Metro, protože tam měli za korunu padesát knedlíky s omáčkou. Na paní vydávající jídlo testovali své herecké schopnosti.
Prostě zkoušeli, komu z nich k té omáčce přikápne maso.
P
Kdo byl úspěšnější?
Šimková: Jirka, s tím svým nyvým pohledem.
Grossmannová: Slávek tam seděl a měl
na stole ceduli s nápisem Kráka. Tehdy jsem
s ním mluvila poprvé. Ale už nevím, proč tam
nebyl i Jirka. Asi byl na zájezdě.
Šimková: Ale kdy jsme se seznámily my dvě,
vlastně nevím. Znala jsem se s dívkou, se kterou
chodil Jirka před tebou. Pak jste se najednou
rychle brali.
Co je to rychle?
Grossmannová: Asi za tři měsíce. Chodili
jsme spolu od září do souboru, v únoru jsme se
dali dohromady, v dubnu jsme se brali.
Jaké byly vaše svatby?
Šimková: Bylo jasné, že Slávek vám bude
svědčit, protože Jirka byl za svědka nám. V dvaašedesátém. Kdy vy jste se vlastně brali?
Grossmannová: V šedesátém čtvrtém.
Šimková: My jsme jen poslali známým a příbuzným svatební oznámení s citátem Fráni
Šrámka: „Tak se na nás nehněvejte, že jste při
tom nebyli, když jsme se my s mojí milou ženili.“ Hodně lidí jsme tím naštvali. Vy jste se pak
brali v době, kdy Jirka i Slávek byli na vojně.
Takže tehdy jste se vy dvě
nekamarádily?
Grossmannová: My jsme s Jirkou bydleli jen
o ulici dál, ve vile, kterou postavil dědeček. Žili
jsme v bytě mé tety. Tehdy nepřicházelo v úvahu, že by mladí měli svůj byt. Kluci měli k sobě ¯
h ardová (Grossmannová)
Jana Bonhardová
(Grossmannová)
Magdalena Šimková
Download

[spc-jihlava - 14] magazin/vyroba 08.11.11