Otázka 79
1
Suma teologie III
O svátosti eucharistie
© Benedikt Mohelník OP, Pracovní překlad určený výlučně pro účastníky semináře 2013/14 na KTF UK
Otázka 79
Quaestio 79: De effectibus huius sacramenti.
Prooemium
Deinde considerandum est de effectibus huius
sacramenti.
Et circa hoc quaeruntur octo.
Primo, utrum hoc sacramentum conferat gratiam.
Secundo, utrum effectus huius sacramenti sit
adeptio gloriae.
Tertio, utrum effectus huius sacramenti sit remissio
peccati mortalis.
Quarto, utrum per hoc sacramentum remittatur
peccatum veniale.
Quinto, utrum per hoc sacramentum tota poena
peccati remittatur.
Sexto, utrum hoc sacramentum hominem
praeservet a peccatis futuris.
Septimo, utrum hoc sacramentum prosit aliis quam
sumentibus.
Octavo, de impedimentis effectus huius sacramenti.
Otázka 79: Účinky této svátosti.
Úvod
Dále se budeme zabývat účinky této svátosti.
O tom se zkoumá osm otázek:
1. Zda tato svátost uděluje milost.
2. Zda je účinkem této svátosti dosažení slávy.
3. Zda je účinkem této svátosti odpuštění
smrtelného hříchu.
4. Zda se touto svátostí odpouští všední hřích.
5. Zda se touto svátostí odpouští celý trest za
hřích.
6. Zda tato svátost chrání lidi před budoucími
hříchy.
7. Zda tato svátost prospívá jiným lidem než
přijímajícím.
8. O překážkách účinku této svátosti.
Articulus 1: Utrum hoc sacramentum conferat
gratiam.
Ad primum sic proceditur. Videtur quod per hoc
sacramentum non conferatur gratia.
Hoc enim sacramentum est nutrimentum spirituale.
Nutrimentum autem non datur nisi viventi. Cum ergo
vita spiritualis sit per gratiam, non competit hoc
sacramentum nisi iam habenti gratiam. Non ergo per hoc
sacramentum confertur gratia ut primo habeatur. Similiter
etiam nec ad hoc quod augeatur, quia augmentum
spirituale pertinet ad sacramentum confirmationis, ut
dictum est. Non ergo per hoc sacramentum gratia
confertur.
Praeterea, hoc sacramentum assumitur ut quaedam
spiritualis refectio. Sed refectio spiritualis magis
videtur pertinere ad usum gratiae quam ad gratiae
consecutionem. Ergo videtur quod per hoc
sacramentum gratia non conferatur.
Praeterea, sicut supra dictum est, in hoc sacramento
corpus Christi offertur pro salute corporis, sanguis
autem pro salute animae. Sed corpus non est
subiectum gratiae, sed anima, ut in secunda parte
habitum est. Ergo ad minus quantum ad corpus per
Článek první: Zda tato svátost uděluje milost.
1
Q. 65, a. 1; q. 72, a. 1.
Q. 74, a. 1.
3
I-II, q. 110, a. 4.
2
Zdá se, že se touto svátostí neuděluje milost.
1. Tato svátost je totiž duchovní výživou. Výživa
se však dává pouze živému. Protože tedy
duchovní život je dán milostí, tato svátost
přísluší pouze tomu, kdo má milost. Touto
svátostí se tedy neuděluje milost, která by byla
první milostí. Podobně se jí neuděluje ani růst
milosti, protože duchovní růst patří ke svátosti
biřmování, jak bylo řečeno.1 Touto svátostí se
tedy milost neuděluje.
2. Tato svátost se přijímá jako nějaké duchovní
občerstvení. Zdá se ale, že duchovní občerstvení
patří spíše k užívání milosti, než k jejímu
dosažení. Zdá se tedy, že touto svátostí se milost
neuděluje.
3. Jak bylo řečeno výše,2 v této svátosti se
obětuje Kristovo tělo za spásu těla, krev pak za
spásu duše. Ale tělo není subjektem milosti,
nýbrž duše, jak jsme měli ve Druhé části.3
Alespoň pokud jde o tělo, touto svátostí se milost
Otázka 79
hoc sacramentum gratia non confertur.
Sed contra est quod Dominus dicit, Ioan. VI,
panis quem ego dabo, caro mea est pro mundi
vita. Sed vita spiritualis est per gratiam. Ergo per
hoc sacramentum gratia confertur.
Respondeo dicendum quod effectus huius
sacramenti debet considerari, primo quidem et
principaliter, ex eo quod in hoc sacramento
continetur, quod est Christus. Qui sicut, in
mundum visibiliter veniens, contulit mundo vitam
gratiae, secundum illud Ioan. I, gratia et veritas
per Iesum Christum facta est; ita, in hominem
sacramentaliter veniens, vitam gratiae operatur,
secundum illud Ioan. VI, qui manducat me, vivit
propter me. Unde et Cyrillus dicit, vivificativum
Dei verbum, uniens seipsum propriae carni, fecit
ipsam vivificativam. Decebat ergo eum nostris
quodammodo uniri corporibus per sacram eius
carnem et pretiosum sanguinem, quae accipimus
in benedictione vivificativa in pane et vino.
Secundo consideratur ex eo quod per hoc
sacramentum repraesentatur, quod est passio
Christi, sicut supra dictum est. Et ideo effectum
quem passio Christi fecit in mundo, hoc
sacramentum facit in homine. Unde super illud
Ioan. XIX, continuo exivit sanguis et aqua, dicit
Chrysostomus, quia hinc suscipiunt principium
sacra mysteria, cum accesseris ad tremendum
calicem, vel ab ipsa bibiturus Christi costa, ita
accedas. Unde et ipse Dominus dicit, Matth.
XXVI, hic est sanguis meus, qui pro vobis
effundetur in remissionem peccatorum.
Tertio consideratur effectus huius sacramenti ex
modo quo traditur hoc sacramentum, quod traditur
per modum cibi et potus. Et ideo omnem effectum
quem cibus et potus materialis facit quantum ad
vitam corporalem, quod scilicet sustentat, auget,
reparat et delectat, hoc totum facit hoc
sacramentum quantum ad vitam spiritualem. Unde
Ambrosius dicit, in libro de Sacramentis, Iste
panis est vitae aeternae, qui animae nostrae
substantiam fulcit. Et Chrysostomus dicit, supra
Ioan., praestat se nobis desiderantibus et palpare
et comedere et amplecti. Unde et ipse Dominus
4
2
neuděluje.
Na druhé straně:
Pán v Jan 6, 52 říká: „Chléb, který já dám, je mé
tělo, dané za život světa.“ Ale duchovní život je
dán milostí. Touto svátostí se tedy milost uděluje.
Odpovídám:
O účinku této svátosti musíme nejprve a hlavně
uvážit, že účinek pochází od toho, kdo je v této
svátosti obsažen, což je Kristus. On udělil světu
život milosti jak viditelným příchodem na svět,
podle toho, co čteme v Jan 1, 17: „Milost a
pravda přišly prostřednictvím Ježíše Krista,“ tak
také, když svátostně přichází k člověku a působí
život milosti, podle toho, co čteme v Jan 6, 57:
„Ten, kdo mě jí, bude též žít ze mne.“ Proto také
Cyril4 říká: „Když se oživující Boží Slovo spojí s
vlastním tělem, činí ho oživujícím. Neboť se
slušelo, aby se nějak spojil s našimi těly skrze
své svaté tělo a drahocennou krev, které
přijímáme v oživujícím požehnání v chlebu a
víně.“
Za druhé musíme uvážit, že účinek pochází z
toho, co se touto svátost znázorňuje, což je
Kristovo utrpení, jak bylo řečeno výše.5 A proto
účinek, který přineslo Kristovo utrpení pro svět,
působí tato svátost pro člověka. Proto k verši Jan
19, 34 „hned vyšla krev a voda,“ Chrysostomus6
říká: „Protože odtud mají původ svatá tajemství,
když přistupuješ s bázní ke kalichu, máš
přistoupit tak, jako bys měl pít ze samého
Kristova boku.“ Proto i sám Pán v Mt 26, 28
říká: „toto je má krev smlouvy, prolévaná za
mnohé na odpuštění hříchů.“
Za třetí musíme uvážit, že účinek této svátosti
pochází z toho, že se podává na způsob pokrmu a
nápoje. A proto všechny účinky, které působí
hmotný pokrm a nápoj pro tělesný život, totiž že
ho udržuje, rozmnožuje, napravuje a potěšuje, to
všechno působí tato svátost pro duchovní život.
Proto Ambrož7 v V. knize spisu De sacramentis
říká: „Tento chléb je věčným životem, který
upevňuje podstatu naší duše.“ A Chrysostomus8
v komentáři Supra Ioannem říká: „Nám, kteří po
něm toužíme, dává dotknout se ho, požívat ho i
CYRILLUS ALEXANDRINUS, CYRILLUS ALEXANDRINUS, In Luc., super XXII19 (PG 72, 92). Doslovně v THOMAS DE
AQUINO, Catena Aurea, In Luc., cap. XXII, § 5, super vers. 19.
5
Q. 74, a. 1; q. 76, a. 2, ad 1.
6
IOANNES CHRYSOSTOMUS, In Ioann., hom. LXXXV (PG 59, 463). Doslovně v THOMAS DE AQUINO, Catena Aurea, In
Ioann., cap. XIX, § 10, super vers. 34.
7
AMBROSIUS, De Sacram., Lib. V, cap. 4 (PL 16, 471). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 56
Non iste panis (RF I, 1335).
8
IOANNES CHRYSOSTOMUS, In Ioann., hom. XLVI (PG 59, 260). Srov. THOMAS DE AQUINO, Catena Aurea, In Luc., cap.
XXII, § 5, super vers. 19.
Otázka 79
dicit, Ioan. VI, caro mea vere est cibus, et sanguis
meus vere est potus.
Quarto consideratur effectus huius sacramenti ex
speciebus in quibus hoc traditur sacramentum.
Unde et Augustinus, ibidem, dicit, Dominus
noster corpus et sanguinem suum in eis rebus
commendavit quae ad unum aliquod rediguntur ex
multis, namque aliud, scilicet panis, ex multis
granis in unum constat, aliud, scilicet vinum, ex
multis racemis confluit. Et ideo ipse alibi dicit,
super Ioan., O sacramentum pietatis, o signum
unitatis, o vinculum caritatis.
Et quia Christus et eius passio est causa gratiae, et
spiritualis refectio et caritas sine gratia esse non
potest, ex omnibus praemissis manifestum est
quod hoc sacramentum gratiam confert.
Ad primum ergo dicendum quod hoc sacramentum
ex seipso virtutem habet gratiam conferendi, nec
aliquis habet gratiam ante susceptionem huius
sacramenti nisi ex aliquali voto ipsius, vel per
seipsum, sicut adulti, vel voto Ecclesiae, sicut parvuli,
sicut supra dictum est. Unde ex efficacia virtutis
ipsius est quod etiam ex voto ipsius aliquis gratiam
consequatur, per quam spiritualiter vivificetur. Restat
igitur ut, cum ipsum sacramentum realiter sumitur,
gratia augeatur, et vita spiritualis perficiatur. Aliter
tamen quam per sacramentum confirmationis, in quo
augetur et perficitur gratia ad persistendum contra
exteriores impugnationes inimicorum Christi. Per hoc
autem sacramentum augetur gratia, et perficitur
spiritualis vita, ad hoc quod homo in seipso perfectus
existat per coniunctionem ad Deum.
Ad secundum dicendum quod hoc sacramentum
confert gratiam spiritualiter, cum virtute caritatis. Unde
Damascenus comparat hoc sacramentum carboni quem
Isaias vidit, Isaiae VI, carbo enim lignum simplex non
est, sed unitum igni, ita et panis communionis non
simplex panis est, sed unitus divinitati. Sicut autem
Gregorius dicit, in homilia Pentecostes, amor Dei non
est otiosus, magna enim operatur, si est. Et ideo per hoc
sacramentum, quantum est ex sui virtute, non solum
habitus gratiae et virtutis confertur, sed etiam excitatur in
actum, secundum illud II Cor. V, caritas Christi urget
nos. Et inde est quod ex virtute huius sacramenti anima
spiritualiter reficitur, per hoc quod anima delectatur, et
quodammodo inebriatur dulcedine bonitatis divinae,
secundum illud Cant. V, comedite, amici, et bibite; et
9
obejmout.“ Proto i sám Pán v Jan 6, 55 říká: „Mé
tělo je opravdu pokrm a má krev opravdu nápoj.“
Za čtvrté musíme uvážit, že účinek této svátosti
pochází ze způsob, v nichž se tato svátost
podává. Proto Augustin9 říká tamtéž: „Náš Pán
odporučil své tělo a svou krev v těch věcech,
které se z mnohých prvků stávají jakousi
jednotou; neboť jedna věc, totiž chléb, z mnoha
zrn vytváří jednotu; druhá, totiž víno, se slévá z
mnohých bobulí.“ A proto sám jinde v komentáři
Super Ioannem10 říká: „Ó svátosti zbožnosti, ó
znamení jednoty, ó pouto lásky!“
A protože Kristus a jeho utrpení jsou příčinou
milosti, a protože duchovní občerstvení a láska
nemohou existovat bez milosti, ze všeho uvedeného
je zjevné, že tato svátost uděluje milost.
K námitkám:
1. Tato svátost má sílu udělovat milost ze sebe. A
nikdo nemá milost před přijetím této svátosti,
leda z touhy po ní, buď z vlastní jako u
dospělých, anebo z touhy církve jako u dětí, jak
bylo řečeno výše.11 Proto z účinnosti její síly
vychází, že někdo už z touhy po ní dosahuje
milost, kterou duchovně ožívá. Zbývá tudíž, že u
toho, kdo svátost skutečně přijme, vzrůstá milost
a zdokonaluje se duchovní život. Avšak jinak než
svátostí biřmování, v níž milost vzrůstá a
zdokonaluje se, aby člověk odolal vnějším
útokům Kristových nepřátel. Touto svátostí však
vzrůstá milost a zdokonaluje se duchovní život
tak, aby skrze spojení s Bohem byl člověk
dokonalý o sobě.
2. Tato svátost duchovně uděluje milost spolu s
ctností lásky. Proto Damašský12 přirovnává tuto
svátost k uhlíku, který viděl Isaiáš (6, 6): „Uhlík
totiž není jednoduché dřevo, ale spojené s
ohněm. Tak i chléb společenství není obyčejný
chléb, ale spojený s božstvím.“ Také Řehoř13 v
homilii o Letnicích říká: „Boží láska nezahálí; jeli kde, činí veliké věci.“ A proto tato svátost,
pokud to záleží na její moci, neuděluje pouze
habitus milosti a ctnosti, ale také nás pobízí k
činu, podle toho, co čteme v 2 Kor 5, 14: „Pobízí
nás totiž láska ke Kristu.“ A z toho vychází, že
duše se silou této svátosti duchovně občerstvuje
tím, že se potěší a jaksi opojí sladkostí Boží
dobroty, podle toho, co čteme v Pís 5, 1: „Jezte,
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI56 (PL 35, 1614).
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI41 (PL 35, 1613).
11
Q. 73, a. 3.
12
IOANNES DAMASCENUS, De Fide Orth., Lib. IV, cap. 13 (PG 94, 1149).
13
GREGORIUS MAGNUS, In Evang., Lib. II, hom. XXX (PL 76, 1221).
10
3
Otázka 79
4
inebriamini, carissimi.
Ad tertium dicendum quod, quia sacramenta operantur
secundum similitudinem per quam significant, ideo
per quandam assimilationem dicitur quod in hoc
sacramento corpus offertur pro salute corporis, et
sanguis pro salute animae, quamvis utrumque ad
salutem utriusque operetur, cum sub utroque totus sit
Christus, ut supra dictum est. Et licet corpus non sit
immediatum subiectum gratiae, ex anima tamen
redundat effectus gratiae ad corpus, dum in praesenti
membra nostra exhibemus arma iustitiae Deo, ut
habetur Rom. VI; et in futuro corpus nostrum sortietur
incorruptionem et gloriam animae.
přátelé, pijte, opájejte se, moji drazí!“
3. Poněvadž svátosti působí v souladu s tím, co
znamenají, proto se na základě jakési podobnosti
říká, že se v této svátosti podává tělo pro spásu
těla a krev pro spásu duše, ačkoli obojí působí ke
spáse obojího, protože pod obojím je celý
Kristus, jak bylo řečeno výše.14 A třebaže tělo
není bezprostředním subjektem milosti, přece se
účinek milosti přenáší z duše na tělo, když v
přítomném stavu propůjčujeme své údy Bohu za
nástroj spravedlnosti, jak čteme v Řím 6, 13, a
když v budoucnosti dosáhne naše tělo
neporušenosti a slávy duše.
Articulus 2: Utrum effectus huius sacramenti sit
adeptio gloriae.
Ad secundum sic proceditur. Videtur quod
effectus huius sacramenti non sit adeptio gloriae.
Effectus enim proportionatur suae causae. Sed
hoc sacramentum competit viatoribus, unde et
viaticum dicitur. Cum igitur viatores nondum sint
capaces gloriae, videtur quod hoc sacramentum
non causet adeptionem gloriae.
Praeterea, posita causa sufficienti, ponitur
effectus. Sed multi accipiunt hoc sacramentum
qui nunquam pervenient ad gloriam, ut patet per
Augustinum, XXI de Civ. Dei. Non ergo hoc
sacramentum est causa adeptionis gloriae.
Praeterea, maius non efficitur a minori, quia nihil
agit ultra suam speciem. Sed minus est percipere
Christum sub specie aliena, quod fit in hoc
sacramento, quam frui eo in specie propria, quod
pertinet ad gloriam. Ergo hoc sacramentum non
causat adeptionem gloriae.
Sed contra est quod dicitur Ioan. VI, si quis
manducaverit ex hoc pane, vivet in aeternum.
Sed vita aeterna est vita gloriae. Ergo effectus
huius sacramenti est adeptio gloriae.
Respondeo dicendum quod in hoc sacramento
potest considerari et id ex quo habet effectum,
scilicet ipse Christus contentus, et passio eius
repraesentata; et id per quod habet effectum,
scilicet usus sacramenti et species eius.
Et quantum ad utrumque competit huic
sacramento quod causet adeptionem vitae
aeternae. Nam ipse Christus per suam passionem
aperuit nobis aditum vitae aeternae, secundum
illud Heb. IX, novi testamenti mediator est, ut,
morte intercedente, qui vocati sunt accipiant
Článek druhý: Zda je účinkem této svátosti
dosažení slávy.
Zdá se, že dosažení slávy není účinkem této
svátosti.
1. Účinek je totiž úměrný své příčině. Ale tato
svátost přísluší poutníkům. Proto se také nazývá
pokrm na cestu. Jestliže tedy poutníci ještě
nejsou schopni slávy, zdá se, že tato svátost není
příčinou dosažení slávy.
2. Kde je dána účinná příčina, je dán účinek. Ale
tuto svátost přijímá mnoho takových, kteří nikdy
nedojdou slávy, jak je patrné u Augustina15 v
XXI. knize spisu De civitate Dei. Tato svátost
tedy není příčinou dosažení slávy.
3. Menší činitel nepůsobí větší účinek, protože
nic nepůsobí nad možnosti svého druhu. Ale
přijímat Krista pod cizí podobou, což se děje v
této svátosti, je méně, než ho požívat ve vlastní
podobě, což patří ke slávě. Tato svátost tedy
nepůsobí dosažení slávy.
Na druhé straně:
V Jan 6, 51 se říká: „Kdo bude jíst tento chléb,
bude živ navěky.“ A věčný život je život slávy.
Účinkem této svátosti tedy je dosažení slávy.
Odpovídám:
U této svátosti můžeme uvážit jak to, z čeho
vychází její účinek, totiž z toho, že obsahuje
samého Krista, a že znázorňuje jeho utrpení; tak
to, čím svého účinku dosahuje, totiž užívání
svátosti a její způsoby.
A s ohledem na obojí této svátosti přísluší, aby
působila dosažení věčného života. Neboť sám
Kristus nám otevřel svým utrpením bránu věčné
slávy, jak čteme v Žid 9, 15: „Proto je tedy on
prostředníkem nové smlouvy, aby po dokonání
14
15
Q. 76, a. 2.
AUGUSTINUS, De civitate Dei, kn. XXI, cap. 25 (PL 41, 742).
Otázka 79
repromissionem aeternae hereditatis. Unde et in
forma huius sacramenti dicitur, hic est calix
sanguinis mei novi et aeterni testamenti.
Similiter etiam refectio spiritualis cibi, et unitas
significata per species panis et vini, habentur
quidem in praesenti sed imperfecte, perfecte
autem in statu gloriae. Unde Augustinus dicit,
super illud Ioan. VI, Caro mea vere est cibus,
cum cibo et potu id appetant homines ut non
esuriant neque sitiant, hoc veraciter non praestat
nisi iste cibus et potus, qui eos a quibus sumitur
immortales et incorruptibiles facit in societate
sanctorum, ubi pax erit et unitas plena atque
perfecta.
Ad primum ergo dicendum quod, sicut passio
Christi, ex cuius virtute hoc sacramentum
operatur, est quidem causa sufficiens gloriae, non
tamen ita quod statim per ipsam introducamur in
gloriam, sed oportet ut prius simul compatiamur,
ut postea simul glorificemur, sicut dicitur Rom.
VIII, ita hoc sacramentum non statim nos in
gloriam introducit, sed dat nobis virtutem
perveniendi ad gloriam. Et ideo viaticum dicitur.
In cuius figuram, legitur III Reg. XIX, quod Elias
comedit et bibit, et ambulavit in fortitudine cibi
illius quadraginta diebus et quadraginta
noctibus, usque ad montem Dei Horeb.
Ad secundum dicendum quod, sicut passio
Christi non habet suum effectum in his qui se ad
eam non habent ut debent, ita et per hoc
sacramentum non adipiscuntur gloriam qui
indecenter ipsum suscipiunt. Unde Augustinus
dicit, super Ioan., exponens illa verba, aliud est
sacramentum, aliud virtus sacramenti. Multi de
altari accipiunt, et accipiendo moriuntur. Panem
ergo
caelestem
spiritualiter
manducate,
innocentiam ad altare apportate. Unde non est
mirum si illi qui innocentiam non servant,
effectum huius sacramenti non consequuntur.
Ad tertium dicendum quod hoc quod Christus sub
aliena specie sumitur, pertinet ad rationem
sacramenti, quod instrumentaliter agit. Nihil autem
prohibet causam instrumentalem producere
potiorem effectum, ut ex supra dictis patet.
5
jeho smrti […] obdrželi ti, kdo jsou povoláni,
zaslíbené věčné dědictví.“ Proto se také ve formě
této svátosti říká: „To je kalich mé krve, nové a
věčné smlouvy.“
Podobně se také už v přítomnosti těšíme
duchovnímu občerstvení pokrmem a jednotě
znamenané způsobami chleba a vína, i když
nedokonale; dokonale pak ve stavu slávy. Proto
Augustin16 k verši Jan 6, 55 „mé tělo je opravdu
pokrm,“ říká: „Když si lidé žádají pokrm a nápoj,
aby nelačněli a nežíznili, to vpravdě nedává než
tento pokrm a nápoj, který ty, kdo ho přijímají, činí
nesmrtelnými a neporušitelnými ve společnosti
svatých, kde bude pokoj a plná a dokonalá jednota.“
K námitkám:
1. Kristovo utrpení, v jehož síle působí tato
svátost, je sice dostatečnou příčinou slávy, ne
však tak, že bychom jím byli hned uvedeni do
slávy, ale je třeba, abychom nejprve spolu s ním
trpěli, a potom „byli spolu s ním oslaveni,“ jak se
praví v Řím 8, 17. Tak také tato svátost nás
neuvádí hned do slávy, ale dává nám sílu do
slávy vejít. A proto se nazývá pokrmem na cestu.
O jeho předobrazu čteme v 1 Král 19, 8, že Eliáš
„se najedl a napil, potom posílený tou stravou šel
čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na Boží horu
Choreb.“
2. Jako Kristovo utrpení nedosahuje svého
účinku u těch, kteří k němu nezaujímají náležitý
postoj, tak skrze tuto svátost nedosahují slávy ti,
kdo ji přijímají nehodně. Augustin17 proto v
komentáři Super Ioannem, když vykládá slova v
Jan 6, 49: „Jedli manu a zemřeli,“ říká: „Něco
jiného je svátost, a něco jiného je síla svátosti.
Mnozí přijímají z oltáře a přijímajíce umírají.
Požívejte tedy nebeský chléb duchovně, k oltáři
přinášejte nevinnost.“ Proto není divu, že ti, kteří
nezachovávají nevinnost, nedosahují účinku této
svátosti.
3. K pojmu svátosti, která působí nástrojově,
patří, že Krista přijímáme pod cizí podobou. Nic
však nepřekáží, aby nástrojová příčina způsobila
větší účinek, jak je patrné ze shora řečeného.18
Articulus 3: Utrum effectus huius sacramenti sit Článek třetí: Zda je účinkem této svátosti
remissio peccati mortalis.
odpuštění smrtelného hříchu.
Ad tertium sic proceditur. Videtur quod effectus Zdá se, že účinkem této svátosti je odpuštění
16
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI (PL 35, 1614).
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI49 (PL 35, 1611).
18
Q. 77, a. 3, ad 3.
17
Otázka 79
huius sacramenti sit remissio peccati mortalis.
Dicitur enim in quadam collecta, sit hoc
sacramentum ablutio scelerum. Sed scelera
dicuntur peccata mortalia. Ergo per hoc
sacramentum peccata mortalia abluuntur.
Praeterea, hoc sacramentum agit in virtute passionis
Christi, sicut et Baptismus. Sed per Baptismum
dimittuntur peccata mortalia, ut supra dictum est.
Ergo et per hoc sacramentum, praesertim cum in
forma huius sacramenti dicatur, qui pro multis
effundetur in remissionem peccatorum.
Praeterea, per hoc sacramentum gratia confertur,
ut dictum est. Sed per gratiam iustificatur homo a
peccatis mortalibus, secundum illud Rom. III,
iustificati gratis per gratiam ipsius. Ergo per hoc
sacramentum remittuntur peccata mortalia.
Sed contra est quod dicitur I Cor. XI, qui manducat
et bibit indigne, iudicium sibi manducat et bibit.
Dicit autem Glossa ibidem quod ille manducat et
bibit indigne qui in crimine est, vel irreverenter
tractat, et talis manducat et bibit sibi iudicium, idest
damnationem. Ergo ille qui est in peccato mortali,
per hoc quod accipit hoc sacramentum, magis
accumulat sibi peccatum, quam remissionem sui
peccati consequatur.
Respondeo dicendum quod virtus huius sacramenti
potest considerari dupliciter. Uno modo, secundum
se. Et sic hoc sacramentum habet virtutem ad
remittendum quaecumque peccata, ex passione
Christi, quae est fons et causa remissionis
peccatorum.
Alio modo potest considerari per comparationem ad
eum qui recipit hoc sacramentum, prout in eo
invenitur vel non invenitur impedimentum
percipiendi hoc sacramentum. Quicumque autem
habet conscientiam peccati mortalis, habet in se
impedimentum percipiendi effectum huius
sacramenti, eo quod non est conveniens susceptor
huius sacramenti, tum quia non vivit spiritualiter, et
ita non debet spirituale nutrimentum suscipere, quod
non est nisi viventis; tum quia non potest uniri
Christo, quod fit per hoc sacramentum, dum est in
affectu peccandi mortaliter. Et ideo, ut dicitur in
libro de Ecclesiasticis Dogmat., si mens in affectu
peccandi est, gravatur magis Eucharistiae
perceptione quam purificetur. Unde hoc
19
6
smrtelného hříchu.
1. V jedné mešní modlitbě19 se totiž říká: „Ať
tato svátost smyje naše zločiny.“ Ale zločiny
znamenají smrtelné hříchy. Touto svátostí se tedy
smývají smrtelné hříchy.
2. Tato svátost působí v síle Kristova utrpení,
stejně jako křest. Ale křtem se odpouštějí
smrtelné hříchy, jak bylo řečeno výše.20
Odpouštějí se tedy i touto svátostí, zvláště když
se ve formě této svátosti říká: „Která bude vylita
za mnohé na odpuštění hříchů.“
3. Touto svátostí se uděluje milost, jak bylo
řečeno.21 Ale milostí je člověk ospravedlněn od
smrtelných hříchů, jak čteme v Řím 3, 24: „Jsou
ospravedlněni darem jeho milosti.“ Touto
svátostí se tedy odpouštějí smrtelné hříchy.
Na druhé straně:
V 1 Kor 11, 29* se říká: „Kdo jí a pije nehodně,
jí a pije sám sobě odsouzení.“ Glossa22 k tomuto
místu říká, že „ten jí a pije nehodně, kdo spáchal
zločin nebo jedná neuctivě; a takový si jí a pije
soud, to jest zavržení.“ Tedy ten, kdo je ve
smrtelném hříchu, tím, že přijímá tuto svátost,
spíše stupňuje svůj hřích, než že by dosahoval
odpuštění svého hříchu.
Odpovídám:
O síle této svátosti můžeme uvažovat dvěma
způsoby. Jedním způsobem o sobě. Z tohoto
hlediska má tato svátost sílu odpouštět jakékoli
hříchy díky Kristovu utrpení, které je zdrojem a
příčinou odpuštění hříchů.
Jiným způsobem o ní můžeme uvažovat
vzhledem k tomu, kdo tuto svátost přijímá,
nakolik se v něm nachází či nenachází překážka
bránící přijetí účinku této svátosti. Kdokoli si pak
je vědom smrtelného hříchu, má v sobě překážku
přijetí účinku této svátosti. Není hodným
přijemcem této svátosti, a to jak proto, že
duchovně nežije a nemůže tak přijímat duchovní
výživu, která je pouze pro živé, tak také proto, že
dokud setrvává v náklonnosti ke smrtelnému
hříchu, nemůže se spojit s Kristem, jak se to děje
v této svátosti. A proto, jak se říká v knize De
Ecclesiasticis Dogmatibus,23 „jestliže mysl
setrvává v náklonnosti hřešit, přijetím eucharistie
se spíše zatěží, než očistí.“ Proto tato svátost
Postcommunio ze mše „Za živé či zemřelé“. Viz HUGO MENARDUS, In S. Gregorii Librum Sacramentorum Notae,
nota 680 (PL 78, 475). Srov. Missale S.O.P., Orationes ad diversa, n. 338 (p. *88).
20
Q. 69, a. 1.
21
A. 1.
22
Glossa LOMBARDI (PL 191, 1646); srov. Glossa interl. (VI, 51v).
23
GENNADIUS MASSILIENSIS, Liber de Ecclesiasticis Dogmatibus. cap. 53 (PL 58, 994).
Otázka 79
7
sacramentum in eo qui ipsum percipit cum
conscientia peccati mortalis, non operatur
remissionem peccati.
Potest tamen hoc sacramentum operari remissionem
peccati dupliciter. Uno modo, non perceptum actu,
sed voto, sicut cum quis primo iustificatur a peccato.
Alio modo, etiam perceptum ab eo qui est in peccato
mortali, cuius conscientiam et affectum non habet.
Forte enim primo non fuit sufficienter contritus, sed,
devote et reverenter accedens, consequetur per hoc
sacramentum gratiam caritatis, quae contritionem
perficiet et remissionem peccati.
Ad primum ergo dicendum quod petimus quod
illud sacramentum nobis sit ablutio scelerum, vel
eorum quorum conscientiam non habemus,
secundum illud Psalmi, Ab occultis meis munda
me, Domine; vel ut contritio in nobis perficiatur
ad scelerum remissionem; vel etiam ut robur
nobis detur contra scelera vitanda.
Ad secundum dicendum quod Baptismus est spiritualis
generatio, quae est mutatio de non esse spirituali in esse
spirituale; et datur per modum ablutionis. Et ideo,
quantum ad utrumque, non inconvenienter accedit ad
Baptismum qui habet conscientiam peccati mortalis.
Sed per hoc sacramentum homo sumit in se Christum
per modum spiritualis nutrimenti, quod non competit
mortuo in peccatis. Et ideo non est similis ratio.
Ad tertium dicendum quod gratia est sufficiens
causa remissionis peccati mortalis, non tamen
actu remittit peccatum mortale nisi cum primo
datur peccatori. Sic autem non datur in hoc
sacramento. Unde ratio non sequitur.
nepůsobí odpuštění hříchů u toho, kdo ji přijímá
s vědomím smrtelného hříchu.
Tato svátost však může působit odpuštění hříchu
dvěma způsoby. Jedním způsobem, když je
přijatá ne aktuálně, ale touhou; jako když je
někdo dříve ospravedlněn od hříchu. Jiným
způsobem, když je také přijata tím, kdo je ve
smrtelném hříchu, kterého si není vědom a nelne
k němu. Dříve snad totiž dostatečně nelitoval, ale
když nyní přistupuje zbožně a uctivě, obdrží
touto svátostí milost lásky, která zdokonaluje
lítost a odpouští hříchy.
K námitkám:
1. Prosíme, aby tato svátost buď smyla zločiny,
kterých si nejsme vědomi, podle Ž 19, 13: „Od
skrytého zla mě očisti,“ nebo aby v nás byla
přivedena k dokonalosti lítost působící odpuštění
zločinů, anebo také aby nám byla dána síla se
zločinů varovat.
2. Křest je duchovní zrození, což je změna z
duchovního ne-bytí v duchovní bytí. Dává se na
způsob obmytí. A proto s ohledem na obojí,
nepřistupuje nepřiměřeně ke křtu ten, kdo si je
vědom smrtelného hříchu. Ale v této svátosti
člověk do sebe přijímá Krista na způsob
duchovní výživy, která nepřísluší mrtvému ve
hříších. A proto se nejedná o platný argument.
3. Milost je dostatečnou příčinou odpuštění
smrtelného hříchu. Smrtelný hřích však účinně
odpouští tehdy, když je hříšníkovi dána poprvé.
V této svátosti se však takto nedává. Argument
proto neplatí.
Articulus 4: Utrum per hoc sacramentum
remittatur peccatum veniale.
Ad quartum sic proceditur. Videtur quod per hoc
sacramentum non remittantur peccata venialia.
Hoc enim sacramentum, ut Augustinus dicit, super
Ioan., est sacramentum caritatis. Sed venialia
peccata non contrariantur caritati, ut in secunda parte
habitum est. Cum ergo contrarium tollatur per suum
contrarium, videtur quod peccata venialia per hoc
sacramentum non remittantur.
Praeterea, si peccata venialia per hoc
sacramentum remittantur, qua ratione unum
remittitur, et omnia remittentur. Sed non videtur
quod omnia remittantur, quia sic frequenter
aliquis esset absque omni peccato veniali, quod
est contra id quod dicitur I Ioan. I, si dixerimus
Článek čtvrtý: Zda se touto svátostí odpouští
všední hřích.
Zdá se, že se touto svátostí neodpouštějí všední
hříchy.
1. Tato svátost je totiž „svátost lásky,“ jak praví
Augustin24 v komentáři Super Ioannem. Ale
všední hříchy nejsou protiklady lásky, jak jsme
měli v Druhé části.25 Protože navzájem se ruší
protiklady, zdá se tedy, že se všední hříchy
neodpouštějí touto svátostí.
2. Kdyby se všední hříchy odpouštěly touto
svátostí, z důvodu, pro který se odpouští jeden,
by se odpouštěly všechny. Ale nezdá se, že se
odpouštějí všechny, protože tak by člověk často
byl bez jakéhokoli hříchu, což je v rozporu s tím,
co čteme v 1 Jan 1, 8: „Říkáme‑li: Hříchu
24
25
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI41 (PL 35, 1611).
I-II, q. 88, a. 1 a 2; II-II, q. 24, a. 8, ad 2; a. 10.
Otázka 79
quoniam peccatum non habemus, nos ipsos
seducimus. Non ergo per hoc sacramentum
remittitur aliquod peccatum veniale.
Praeterea, contraria mutuo se expellunt. Sed peccata
venialia non prohibent a perceptione huius sacramenti,
dicit enim Augustinus, super illud Ioan. VI, si quis ex
ipso manducaverit, non morietur in aeternum,
innocentiam, inquit, ad altare apportate, peccata, etsi
sint quotidiana, non sint mortifera. Ergo neque peccata
venialia per hoc sacramentum tolluntur.
Sed contra est quod Innocentius III dicit, quod
hoc sacramentum veniale delet et cavet mortalia.
Respondeo dicendum quod in hoc sacramento duo
possunt considerari, scilicet ipsum sacramentum, et
res sacramenti. Et ex utroque apparet quod hoc
sacramentum habet virtutem ad remissionem
venialium peccatorum. Nam hoc sacramentum
sumitur sub specie cibi nutrientis. Nutrimentum
autem cibi necessarium est corpori ad restaurandum
id quod quotidie deperditur ex calore naturali.
Spiritualiter autem quotidie in nobis aliquid
deperditur ex calore concupiscentiae per peccata
venialia, quae diminuunt fervorem caritatis, ut in
secunda parte habitum est. Et ideo competit huic
sacramento ut remittat peccata venialia. Unde et
Ambrosius dicit, in libro de Sacramentis, quod Iste
panis quotidianus sumitur in remedium quotidianae
infirmitatis.
Res autem huius sacramenti est caritas, non solum
quantum ad habitum, sed etiam quantum ad actum,
qui excitatur in hoc sacramento, per quod peccata
venialia solvuntur. Unde manifestum est quod virtute
huius sacramenti remittuntur peccata venialia.
Ad primum ergo dicendum quod peccata venialia,
etsi non contrarientur caritati quantum ad habitum,
contrariantur tamen ei quantum ad fervorem actus,
qui excitatur per hoc sacramentum. Ratione cuius
peccata venialia tolluntur.
Ad secundum dicendum quod illud verbum non est
intelligendum quin aliqua hora possit homo esse
absque omni reatu peccati venialis, sed quia vitam
istam sancti non ducunt sine peccatis venialibus.
Ad tertium dicendum quod maior est virtus caritatis,
cuius est hoc sacramentum, quam venialium
peccatorum, nam caritas tollit per suum actum peccata
venialia, quae tamen non possunt totaliter impedire
26
8
nemáme, klameme sami sebe, není v nás
pravda.“ Touto svátostí se tedy neodpouští žádný
všední hřích.
3. Protiklady se ruší navzájem. Ale všední hříchy
nebrání přijetí této svátosti. Augustin26 totiž k
verši Jan 6, 58: „Kdo jí tento chléb, bude živ
navěky,“ říká: „Přinášejte k oltáři nevinnost. I
když jsou hříchy každodenní, jen ať nejsou
smrtonosné.“ Touto svátostí tedy ani všední
hříchy nejsou odstraněny.
Na druhé straně:
Innocenc III.27 říká, že tato svátost „všední
hříchy ničí a chrání před těžkými.“
Odpovídám:
U této svátosti můžeme uvážit dva aspekty, totiž
samu svátost, a realitu svátosti. Z obou je patrné,
že tato svátost má sílu odpouštět všední hříchy.
Neboť tato svátost se přijímá pod způsobou
vyživujícího pokrmu. Výživa pokrmem je pak
potřebná pro tělo, aby se obnovilo to, co se
denně ztrácí působením přirozené teploty.
Duchovně se však v nás působením žáru
žádostivosti denně ztrácí něco všedními hříchy,
které zmenšují vroucnost lásky, jak jsme měli ve
Druhé části.28 Této svátosti tedy přináleží, aby
odpouštěla všední hříchy. Proto také Ambrož29
ve spisu De sacramentis říká, že „tento
každodenní chléb se přijímá jako lék na
každodenní slabosti.“
Realitou této svátosti pak je láska, nejen jako
habitus, ale také jako úkon, který je touto svátostí
vzbuzován. A jím jsou zahlazovány všední
hříchy. Z toho je zřejmé, že se silou této svátosti
odpouštějí všední hříchy.
K námitkám:
1. Všední hříchy sice neodporují lásce jako
habitu, přece odporují vroucnosti jejího úkonu,
který je touto svátostí vzbuzován, a jímž se
odstraňují všední hříchy.
2. Citovanému výroku nelze rozumět tak, že by
člověk nemohl být nějakou hodinu bez jakékoli
viny všedního hříchu, ale tak, že ani svatí
nevedou tento život bez všedního hříchu.
3. Tato svátost je svátostí lásky a její síla je větší,
než síla všedních hříchů. Neboť láska svým
úkonem odstraňuje všední hříchy, které však
nemohou zcela zabránit úkonu lásky. A totéž
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI (PL 35, 1611).
INNOCENTIUS III, De Sacro Altaris Mysterio, Lib. IV, cap. 44 (PL 217, 885).
28
II-II, q. 24, a. 10; q. 54, a. 3.
29
AMBROSIUS, De Sacram., Lib. V, cap. 4 (PL 16, 472). Srov. PETRUS LOMBARDUS, Sent., Lib. IV, dist. XII, cap. 6 (QR
II, 814)
27
Otázka 79
9
actum caritatis. Et eadem ratio est de hoc sacramento.
platí o této svátosti.
Articulus 5: Utrum per hoc sacramentum
remittatur tota poena peccati.
Ad quintum sic proceditur. Videtur quod per hoc
sacramentum tota poena peccati remittatur. Homo
enim per hoc sacramentum suscipit in se effectum
passionis Christi, ut dictum est, sicut et per
Baptismum. Sed per Baptismum percipit homo
remissionem omnis poenae virtute passionis Christi,
quae sufficienter satisfecit pro omnibus peccatis, ut ex
supra dictis patet. Ergo videtur quod per hoc
sacramentum homini remittatur totus reatus poenae.
Praeterea, Alexander Papa dicit, Nihil in sacrificiis
maius esse potest quam corpus et sanguis Christi.
Sed per sacrificia veteris legis homo satisfaciebat pro
peccatis suis, dicitur enim Levit. IV et V, si peccaverit
homo, offeret (hoc vel illud) pro peccato suo, et
remittetur ei. Ergo multo magis hoc sacramentum
valet ad remissionem omnis poenae.
Praeterea, constat quod per hoc sacramentum
aliquid de reatu poenae dimittitur, unde et in
satisfactione quibusdam iniungitur quod pro se
faciant Missas celebrare. Sed qua ratione una
pars poenae dimittitur, eadem ratione et alia, cum
virtus Christi, quae in hoc sacramento continetur,
sit infinita. Ergo videtur quod per hoc
sacramentum tota poena tollatur.
Sed contra est quod, secundum hoc, non esset
homini alia poena iniungenda, sicut nec baptizato
iniungitur.
Respondeo dicendum quod hoc sacramentum simul
est et sacrificium et sacramentum, sed rationem
sacrificii habet inquantum offertur; rationem autem
sacramenti inquantum sumitur. Et ideo effectum
sacramenti habet in eo qui sumit, effectum autem
sacrificii in eo qui offert, vel in his pro quibus
offertur.
Si igitur consideretur ut sacramentum, habet
dupliciter effectum, uno modo, directe ex vi
sacramenti; alio modo, quasi ex quadam
concomitantia; sicut et circa continentiam sacramenti
dictum est. Ex vi quidem sacramenti, directe habet
illum effectum ad quem est institutum. Non est autem
institutum ad satisfaciendum, sed ad spiritualiter
nutriendum per unionem ad Christum et ad membra
eius, sicut et nutrimentum unitur nutrito. Sed quia
Článek pátý: Zda se touto svátostí odpouští celý
trest za hřích.
Zdá se, že se touto svátostí odpouští celý trest za
hřích.
1. Člověk totiž touto svátostí do sebe přijímá
účinek Kristova utrpení, jak bylo řečeno,30 stejně
jako křtem. Ale křtem člověk přijímá odpuštění
celého trestu silou utrpení Kristova, které
dostatečně zadostučinilo za všechny hříchy, jak
je patrné z výše řečeného.31 Zdá se tedy, že se
touto svátostí člověku odpouští celý trest.
2. Papež Alexander32 říká: „Mezi obětmi nemůže
být nic většího než Kristovo tělo a krev.“ Ale
obětmi Starého zákona člověk zadostučinil za
své hříchy. V Lv 4. a 5. kap. se totiž říká:
„Zhřeší-li člověk, obětuje (to či ono) za svůj
hřích a bude mu odpuštěn.“ Tato svátost tedy
mnohem více platí na odpuštění každého trestu.
3. Je jisté, že se touto svátostí promíjí něco z
trestu. Proto se také některým lidem ukládá za
dostiučinění, aby za sebe dali sloužit mše. Ale z
jakého důvodu se odpouští jedna část trestu, z
téhož důvodu se odpouští i další, neboť Kristova
síla, která je obsažena v této svátosti, je
nekonečná. Zdá se tedy, že touto svátostí se
odstraňuje celý trest.
Na druhé straně:
Potom by se ale neměl člověku ukládat jiný trest,
stejně jako se už neukládá pokřtěnému.
Odpovídám:
Tato svátost je zároveň oběť a svátost. Má
povahu oběti, nakolik je obětována, a povahu
svátosti, nakolik je požívána. A proto účinek
svátosti působí v tom, kdo přijímá, a účinek oběti
v tom, kdo obětuje, nebo v těch, za které je
obětována.
Uvažuje-li se tedy jako svátost, má dvojí účinek.
Jedním způsobem přímo ze síly svátosti, druhým
způsobem jakoby z doprovázení, jak též bylo
řečeno o obsahu svátosti.33 Ze síly svátosti
působí přímo ten účinek, pro který byla
ustanovena. Nebyla však ustanovena na
zadostučinění, ale jako duchovní výživa skrze
spojení s Kristem a s jeho údy, jako se pokrm
spojuje s živeným. Ale protože toto spojení se
30
A. 1 a 2.
Q. 69, a. 2.
32
ALEXANDER I (PS.), Epist. I Ad Omnes Orth., cap. 4 (MA I, 639). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II,
can. 8 Nihil in sacrificiis (RF I, 1317).
33
Q. 76, a. 1 a 2.
31
Otázka 79
10
haec unitas fit per caritatem, ex cuius fervore aliquis
consequitur remissionem non solum culpae, sed
etiam poenae; inde est quod ex consequenti, per
quandam concomitantiam ad principalem effectum,
homo consequitur remissionem poenae; non quidem
totius, sed secundum modum suae devotionis et
fervoris.
Inquantum vero est sacrificium, habet vim
satisfactivam. Sed in satisfactione magis attenditur
affectus offerentis quam quantitas oblationis, unde et
Dominus dixit, Luc. XXI, de vidua quae obtulit duo
aera, quod plus omnibus misit. Quamvis igitur haec
oblatio ex sui quantitate sufficiat ad satisfaciendum
pro omni poena, tamen fit satisfactoria illis pro quibus
offertur, vel etiam offerentibus, secundum
quantitatem suae devotionis, et non pro tota poena.
Ad primum ergo dicendum quod sacramentum
Baptismi directe ordinatur ad remissionem
culpae et poenae, non autem Eucharistia, quia
Baptismus datur homini quasi commorienti
Christo; Eucharistia autem quasi nutriendo et
perficiendo per Christum. Unde non est similis
ratio.
Ad secundum dicendum quod alia sacrificia et
oblationes non operabantur remissionem totius poenae,
neque quantum ad quantitatem oblati, sicut hoc
sacrificium; neque quantum ad devotionem hominis, ex
qua contingit quod etiam hic non tollitur tota poena.
Ad tertium dicendum quod hoc quod tollitur pars
poenae et non tota per hoc sacramentum, non
contingit ex defectu virtutis Christi, sed ex
defectu devotionis humanae.
děje láskou, pro jejíž vroucnost člověk dosahuje
odpuštění nejen viny, ale také trestu, jako
důsledek z toho vyplývá, že z důvodu jakéhosi
doprovázení hlavního účinku člověk dosahuje
odpuštění trestu, ne sice celého, ale dle míry své
zbožnosti a vroucnosti.
Nakolik je pak obětí, má sílu zadostučinit. Ale u
zadostučinění je rozhodující spíše postoj
obětujícího než velikost oběti. Proto i Pán v Lk
21, 334 říká o vdově, která obětovala dva
měďáky, že „dala víc než oni všichni.“ Ačkoli
tedy tato oběť ve své velikosti stačí zadostučinit
za celý trest, přece má hodnotu zadostičinění pro
ty, za něž je obětována, nebo také pro ty, kdo ji
obětují, podle velikosti jejich zbožnosti, a nikoli
za celý trest.
K námitkám:
1. Svátost křtu je přímo určena na odpuštění
trestu a viny, ne však eucharistie. Křest se dává
člověku jako tomu, kdo s Kristem umírá,
eucharistie však jako tomu, kdo se Kristem živí a
je jím zdokonalován. Proto se nejedná o platný
argunent.
2. Tyto oběti a dary nepůsobily odpuštění celého
trestu, ani co do velikosti obětovaného daru, jako
tato oběť, ani co do člověkovy zbožnosti, od jejíž
míry se odvíjí, že ani zde není odstraněn celý
trest.
3. To, že se touto svátostí odstraňuje část trestu, a
ne celý, není dáno nedostatkem Kristovy síly, ale
nedostatkem lidské zbožnosti.
Articulus 6: Utrum hoc sacramentum preservet
hominem a peccatis futuris.
Ad sextum sic proceditur. Videtur quod per hoc
sacramentum non praeservetur homo a peccatis futuris.
Multi enim digne sumentes hoc sacramentum postea in
peccatum cadent. Quod non accideret si hoc
sacramentum praeservaret a peccatis futuris. Non ergo
effectus huius sacramenti est a peccatis futuris
praeservare.
Praeterea, Eucharistia est sacramentum caritatis,
ut supra dictum est. Sed caritas non videtur
praeservare a peccatis futuris, quia semel habita
potest amitti per peccatum, ut in secunda parte
habitum est. Ergo videtur quod nec hoc
sacramentum praeservet hominem a peccato.
Článek šestý: Zda tato svátost chrání lidi před
budoucími hříchy.
Zdá se, že touto svátostí není člověk uchráněn
před budoucími hříchy.
1. Mnozí lidé, kteří tuto svátost přijímají hodně,
potom totiž upadají do hříchu, což by se nestalo,
kdyby tato svátost chránila před budoucími
hříchy. Účinkem této svátosti tedy není
uchránění před budoucími hříchy.
2. Eucharistie je svátost lásky, jak bylo řečeno
výše.35 Ale nezdá se, že by láska chránila před
budoucími hříchy, protože jednou dosaženou
lásku lze hříchem ztratit, jak jsme měli v Druhé
části.36 Zdá se tedy, že ani tato svátost neuchrání
člověka před hříchem.
34
Mk 12, 43; Lk 21, 4.
A. 4, arg. 1; q. 73, a. 3, ad 3; q. 74, a. 4, ad 3; q. 78, a. 3, ad 6.
36
II- II q. 24, a. 2.
35
Otázka 79
Praeterea, origo peccati in nobis est lex peccati,
quae est in membris nostris, ut patet per
apostolum, Rom. VII. Sed mitigatio fomitis, qui
est lex peccati, non ponitur effectus huius
sacramenti, sed magis Baptismi. Ergo
praeservare a peccatis futuris non est effectus
huius sacramenti.
Sed contra est quod Dominus dicit, Ioan. VI, Hic est
panis de caelo descendens, ut, si quis ex eo
manducaverit, non moriatur. Quod quidem
manifestum est non intelligi de morte corporali. Ergo
intelligitur quod hoc sacramentum praeservet a morte
spirituali, quae est per peccatum.
Respondeo dicendum quod peccatum est
quaedam mors spiritualis animae. Unde hoc
modo praeservatur aliquis a peccato futuro, quo
praeservatur corpus a morte futura. Quod quidem
fit dupliciter. Uno modo, inquantum natura
hominis interius roboratur contra interiora
corruptiva, et sic praeservatur a morte per cibum
et medicinam. Alio modo, per hoc quod munitur
contra exteriores impugnationes, et sic
praeservatur per arma, quibus munitur corpus.
Utroque autem modo hoc sacramentum
praeservat a peccato. Nam primo quidem, per
hoc quod Christo coniungit per gratiam, roborat
spiritualem vitam hominis, tanquam spiritualis
cibus et spiritualis medicina, secundum illud
Psalmi, Panis cor hominis confirmat. Et
Augustinus dicit, super Ioan., securus accede,
panis est, non venenum.
Alio modo, inquantum signum est passionis
Christi, per quam victi sunt Daemones, repellit
enim omnem Daemonum impugnationem. Unde
Chrysostomus dicit, super Ioan., Ut leones
flammam spirantes, sic ab illa mensa discedimus,
terribiles effecti Diabolo.
Ad primum ergo dicendum quod effectus huius
sacramenti recipitur in homine secundum hominis
conditionem, sicut contingit de qualibet causa activa
quod eius effectus recipitur in materia secundum
modum materiae. Homo autem in statu viae est
huius conditionis quod liberum arbitrium eius potest
flecti in bonum et in malum. Unde, licet hoc
sacramentum, quantum est de se habeat virtutem
praeservativam a peccato, non tamen aufert homini
possibilitatem peccandi.
Ad secundum dicendum quod etiam caritas, quantum
est de se, praeservat hominem a peccato, secundum
37
38
11
3. Původem hříchu v nás je zákon hříchu, který
je v našich údech, jak je to patrné z Apoštola v
Řím 7, 23. Ale potlačení rezidua hříchu, které je
oním zákonem hříchu, není stanoveno jako
účinek této svátosti, ale spíše křtu. Tedy není
účinkem této svátosti uchránit před budoucími
hříchy.
Na druhé straně:
Pán v Jan 6, 50 říká: „Tento chléb je ten, jenž
sestupuje z nebe, aby ho člověk jedl a nezemřel.“
Evidentně se zde nemá na mysli tělesná smrt.
Musíme tomu tedy rozumět tak, že tato svátost
uchrání před duchovní smrtí, která je z hříchu.
Odpovídám:
Hřích je jakási duchovní smrt duše. Proto je
člověk uchráněn před budoucím hříchem
takovým způsobem, jakým je tělo uchráněno
před budoucí smrtí. To pak se děje dvěma
způsoby. Jeden způsob je, že lidská přirozenost
je vnitřně posilována proti vnitřním škodlivým
silám. Takto je člověk chráněn před smrtí
pokrmem a lékem. Jiný způsob je, že je člověk
vyzbrojován proti vnějším útokům. Takto je
uchráněn zbraněmi, kterými se vyzbrojuje tělo.
Tato svátost chrání hříchem oběma způsoby. Za
prvé tím, že milostí spojuje s Kristem, posiluje
jakožto duchovní pokrm a duchovní lék
duchovní život člověka. Čteme to v Žalmu 104,
15: „Chléb posiluje srdce člověka.“ A Augustin37
v komentáři Super Ioannem říká: „Přistup bez
obav, je to chléb, ne jed.“
Za druhé nakolik je nějakým znamením Kristova
utrpení, skrze něž byli démoni přemoženi, odráží
veškeré útoky démonů. Proto Chrysostomus38 v
komentáři Super Ioannem říká: „Od tohoto stolu
odcházíme jako lvi chrlící oheň, pro ďábla jsme
tak stali postrachem.“
K námitkám:
1. Člověk přijímá účinek této svátosti podle
svého stavu, jak je tomu u každé aktivní příčiny,
jejíž účinek materie přijímá způsobem vlastním
této materii. Člověk ve stavu putování má však
takové postavení, že jeho svobodné rozhodování
se může přiklonit k dobru i ke zlu. Ačkoli tato
svátost, pokud to závisí na ní, má sílu uchránit
před hříchem, přece člověku neodnímá možnost
hřešit.
2. Také láska, pokud to závisí na ní, uchrání
člověka před hříchem, jak čteme v Řím 13, 10:
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI49 (PL 35, 1611).
IOANNES CHRYSOSTOMUS, In Ioann., hom. XLVI (PG 59, 261).
Otázka 79
12
illud Rom. XIII, Dilectio proximi malum non
operatur. Sed ex mutabilitate liberi arbitrii contingit
quod aliquis post habitam caritatem peccat, sicut et
post susceptionem huius sacramenti.
Ad tertium dicendum quod, licet hoc sacramentum
non directe ordinetur ad diminutionem fomitis,
diminuit tamen fomitem ex quadam consequentia,
inquantum auget caritatem, quia, sicut Augustinus
dicit, in libro octogintatrium quaestionum,
Augmentum caritatis est diminutio cupiditatis.
Directe autem confirmat cor hominis in bono. Per
quod etiam praeservatur homo a peccato.
„Milosrdná láska bližnímu nijak neubližuje.“ Ale
kvůli proměnlivosti svobodného rozhodování se
stává, že člověk po dosažení lásky zhřeší, jako po
přijetí této svátosti.
3. Ačkoliv tato svátost není přímo určena na
potlačení rezidua hříchu, přece je potlačení
rezidua hříchu jakýsi důsledek svátosti, nakolik
totiž zvětšuje lásku, protože jak Augustin39 ve
spisu Liber octoginta trium quaestionum říká:
„Rozmnožení lásky je zmenšením žádostivosti.“
Tato svátost pak přímo posiluje srdce člověka v
dobru, a tím je také člověk uchráněn od hříchu.
Articulus 7: Utrum hoc sacramentum prosit aliis
quam sumentibus.
Ad septimum sic proceditur. Videtur quod hoc
sacramentum non prosit nisi sumenti.
Hoc enim sacramentum est unius generis cum aliis
sacramentis, utpote aliis condivisum. Sed alia
sacramenta non prosunt nisi sumentibus, sicut
effectum Baptismi non suscipit nisi baptizatus. Ergo
nec hoc sacramentum prodest aliis nisi sumenti.
Praeterea, effectus huius sacramenti est adeptio gratiae
et gloriae, et remissio culpae, ad minus venialis. Si
ergo hoc sacramentum haberet effectum in aliis quam
in sumentibus, posset contingere quod aliquis
adipisceretur gloriam et gratiam et remissionem culpae
absque actione et passione propria, alio offerente vel
sumente hoc sacramentum.
Praeterea, multiplicata causa, multiplicatur
effectus. Si ergo hoc sacramentum prodest aliis
quam sumentibus, sequeretur quod magis
prodesset alicui si sumeret hoc sacramentum in
multis hostiis in una Missa consecratis, quod non
habet Ecclesiae consuetudo, ut scilicet multi
communicent pro alicuius salute. Non ergo
videtur quod hoc sacramentum prosit nisi
sumenti.
Sed contra est quod in celebratione huius
sacramenti fit pro multis aliis deprecatio. Quod
frustra fieret nisi hoc sacramentum aliis
prodesset. Ergo hoc sacramentum non solum
sumentibus prodest.
Respondeo dicendum quod, sicut prius dictum est,
hoc sacramentum non solum est sacramentum, sed
etiam est sacrificium. Inquantum enim in hoc
sacramento repraesentatur passio Christi, qua
Christus obtulit se hostiam Deo, ut dicitur Ephes. V,
habet rationem sacrificii, inquantum vero in hoc
Článek sedmý: Zda tato svátost prospívá jiným
lidem než přijímajícím.
Zdá se, že tato svátost neprospívá než
přijímajícímu.
1. Tato svátost je totiž stejného rodu jako jiné
svátosti, protože se k nim počítá. Ale jiné svátosti
neprospívají než přijímajícím, např. účinek křtu
nepřijímá než pokřtěný. Tedy ani tato svátost
neprospívá jiným než přijímajícím.
2. Účinkem této svátosti je dosažení milosti a
slávy a odpuštění viny, alespoň všední. Kdyby
tedy tato svátost působila účinek v jiných než v
přijímajících, mohlo by se stát, že by někdo
dosáhl milosti a slávy a odpuštění viny bez
vlastní aktivní nebo pasivní účasti tak, že někdo
jiný by obětoval nebo přijal tuto svátost.
3. Když se násobí příčina, násobí se i účinek.
Kdyby tedy tato svátost prospívala jiným než
přijímajícím, vyplývalo by z toho, že více
prospívá jednotlivci tehdy, když by se tato
svátost
přijímala
v
mnoha
hostiích
konsekrovaných při jedné mši. To neodpovídá
zvyku církve, totiž to, aby mnozí přijímali za
něčí spásu. Zdá se tedy, že tato svátost prospívá
pouze přijímajícímu.
Na druhé straně:
Při slavení této svátosti se konají prosby za
mnohé jiné lidi. To by bylo marné, kdyby tato
svátost neprospívala také jiným. Tato svátost
tedy neprospívá pouze přijímajícím.
Odpovídám:
Jak bylo dříve řečeno,40 tato svátost není pouze
svátostí, ale je také obětí. Pokud se totiž v této
svátosti znázorňuje Kristovo utrpení, ve kterém
Kristus „přinesl sebe Bohu v oběť,“ jak se praví
v Ef 5, 2, má povahu oběti. Pokud se však v této
39
40
AUGUSTINUS, Octog. trium Quaest., qu. 36 (PL 40, 25).
A. 5.
Otázka 79
sacramento traditur invisibiliter gratia sub visibili
specie, habet rationem sacramenti. Sic igitur hoc
sacramentum sumentibus quidem prodest per
modum sacramenti et per modum sacrificii, quia pro
omnibus sumentibus offertur, dicitur enim in canone
Missae, Quotquot ex hac altaris participatione
sacrosanctum corpus et sanguinem filii tui
sumpserimus, omni benedictione caelesti et gratia
repleamur.
Sed aliis, qui non sumunt, prodest per modum
sacrificii, inquantum pro salute eorum offertur, unde
et in canone Missae dicitur, Memento, Domine,
famulorum famularumque tuarum, pro quibus tibi
offerimus, vel qui tibi offerunt, hoc sacrificium laudis,
pro se suisque omnibus, pro redemptione animarum
suarum, pro spe salutis et incolumitatis suae. Et
utrumque modum Dominus exprimit, dicens, Matth.
XXVI, Qui pro vobis, scilicet sumentibus, et pro
multis aliis, effundetur in remissionem peccatorum.
Ad primum ergo dicendum quod hoc
sacramentum prae aliis habet quod est
sacrificium. Et ideo non est similis ratio.
Ad secundum dicendum quod, sicut passio Christi
prodest quidem omnibus ad remissionem culpae et
adeptionem gratiae et gloriae, sed effectum non habet
nisi in illis qui passioni Christi coniunguntur per fidem
et caritatem; ita etiam hoc sacrificium, quod est
memoriale Dominicae passionis, non habet effectum
nisi in illis qui coniunguntur huic sacramento per
fidem et caritatem. Unde et Augustinus dicit, ad
Renatum: Quis offerat corpus Christi nisi pro his qui
sunt membra Christi? Unde et in canone Missae non
oratur pro his qui sunt extra Ecclesiam. Illis tamen
prodest plus vel minus, secundum modum devotionis
eorum.
Ad tertium dicendum quod sumptio pertinet ad
rationem sacramenti, sed oblatio pertinet ad rationem
sacrificii. Et ideo ex hoc quod aliquis sumit corpus
Christi, vel etiam plures, non accrescit aliis aliquod
iuvamentum. Similiter etiam neque ex hoc quod
sacerdos plures hostias consecrat in una Missa, non
multiplicatur effectus huius sacramenti, quia non est nisi
unum sacrificium, nihil enim virtutis plus est in multis
hostiis consecratis quam in una, cum sub omnibus et
sub una non sit nisi totus Christus. Unde nec si aliquis
simul in una Missa multas hostias consecratas sumat,
participabit maiorem effectum sacramenti. In pluribus
vero Missis multiplicatur sacrificii oblatio. Et ideo
41
svátosti uděluje neviditelná milost pod viditelnou
způsobou, má povahu svátosti. Tak tedy tato
svátost prospívá přijímajícím jak na způsob
svátosti, tak na způsob oběti, protože se obětuje
za všechny přijímající. V mešním kánonu41 se
totiž říká: „A nás všechny, kdo máme účast na
tomto oltáři a přijmeme toto svaté tělo a krev
tvého Syna, naplň veškerým nebeským
požehnáním a milostí.“
A jiným lidem, kteří nepřijímají, prospívá na
způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu.
Proto se v mešním kánonu42 také říká: „Pamatuj,
Bože, na své služebníky a služebnice… Za ně ti
přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za
sebe i za všechny sobě blízké, za život v bezpečí,
za vykoupení a naději ve spásu.“ A oba způsoby
vyjádřil Pán, když v Mt 26, 2843 řekl: „…která se
prolevá za vás – totiž za přijímající – a za mnohé
– totiž za ostatní – na odpuštění hříchů.“
K námitkám:
1. Tato svátost předčí ostatní v tom, že je obětí.
Proto se nejedná o platný argunent.
2. Kristovo utrpení sice co do dostatečnosti
prospívá na odpuštění viny a k dosažení milosti a
slávy všem, ale účinek působí pouze u těch, kteří
jsou spojeni s Kristovým utrpením vírou a
láskou. Stejně tak tato oběť, která je památkou
utrpení Páně, má účinek pouze u těch, kteří se
spojují s touto svátostí vírou a láskou. Proto také
Augustin44 ve spisu De Anima et eius Origine
říká: „Kdo by obětoval Kristovo tělo než za ty,
kteří jsou Kristovými údy?“ Proto také v mešním
kánonu není modlitba za ty, kteří jsou mimo
církev. Právě jmenovaným pak prospěje více či
méně, podle míry jejich zbožnosti.
3. Přijímání patří k pojmu svátosti, kdežto
obětování patří k pojmu oběti. A proto z toho, že
tělo Kristovo přijímá jeden, anebo také mnozí,
nevzejde jiným lidem žádná pomoc. Podobně
také tím, že kněz konsekruje v jedné mši více
hostií, se nenásobí účinek této svátosti, protože je
pouze jedna oběť. V mnohých konsekrovaných
hostiích totiž není o nic více síly než v jedné,
protože ve všech i v jedné je celý Kristus. Proto
ani kdyby někdo zároveň přijal v jedné mši více
konsekrovaných hostií, nebude mít na účinku
svátosti větší podíl. Počtem mší se však násobí
přinesení oběti, a proto se násobí účinek oběti i
Římský misál, 1. eucharistická modlitba.
Římský misál, 1. eucharistická modlitba.
43
Srov. Římský misál, 1. eucharistická modlitba.
44
AUGUSTINUS, De An. et eius Orig., Lib. I, cap. 9 (PL 44, 480).
42
13
Otázka 79
14
multiplicatur effectus sacrificii et sacramenti.
svátosti.
Articulus 8: Utrum per peccatum veniale
impediatur effectus huius sacramenti.
Ad octavum sic proceditur. Videtur quod per veniale
peccatum non impediatur effectus huius sacramenti.
Dicit enim Augustinus, super illud Ioan. VI, si quis ex
ipso manducaverit etc., Panem caelestem spiritualiter
manducate; innocentiam ad altare portate; peccata,
etsi sint quotidiana, non sint mortifera. Ex quo patet
quod quotidiana peccata, quae dicuntur venialia,
spiritualem manducationem non impediunt. Sed
spiritualiter manducantes effectum huius sacramenti
percipiunt. Ergo peccata venialia non impediunt
effectum huius sacramenti.
Praeterea, hoc sacramentum non est minoris virtutis
quam Baptismus. Sed effectum Baptismi, sicut supra
dictum est, impedit sola fictio, ad quam non pertinent
peccata venialia, quia, sicut Sap. I dicitur, Spiritus
sanctus disciplinae effugiet fictum, qui tamen per
peccata venialia non fugatur. Ergo neque effectum
huius sacramenti impediunt peccata venialia.
Praeterea, nihil quod removetur per actionem
alicuius causae, potest impedire eius effectum.
Sed peccata venialia tolluntur per hoc
sacramentum. Ergo non impediunt eius effectum.
Sed contra est quod Damascenus dicit, in IV libro:
Ignis eius quod in nobis est desiderii, assumens
eam quae ex carbone, idest hoc sacramento,
ignitionem, comburet nostra peccata, et illuminabit
nostra corda, ut participatione divini ignis
igniamur et deificemur. Sed ignis nostri desiderii
vel amoris impeditur per peccata venialia, quae
impediunt fervorem caritatis, ut in secunda parte
habitum est. Ergo peccata venialia impediunt
effectum huius sacramenti.
Respondeo dicendum quod peccata venialia
dupliciter accipi possunt, uno modo, prout sunt
praeterita; alio modo, prout sunt actu exercita.
Primo quidem modo, peccata venialia nullo
modo impediunt effectum huius sacramenti.
Potest enim contingere quod aliquis post multa
peccata commissa venialia, devote accedat ad
hoc sacramentum, et plenarie huius sacramenti
consequetur effectum. Secundo autem modo,
peccata venialia non ex toto impediunt effectum
huius sacramenti, sed in parte. Dictum est enim
Článek osmý: Zda všední hřích brání účinku této
svátosti.
Zdá se, že se všedním hříchem nezabraňuje
účinku této svátosti.
1. Augustin45 totiž k verši Jan 6, 58: „Kdo jí tento
chléb, bude živ navěky,“ říká: „Požívejte tedy
nebeský chléb duchovně, k oltáři přinášejte
nevinnost. I když jsou hříchy každodenní, jen ať
nejsou smrtonosné.“ Z toho je patrné, že všední
hříchy nezabraňují duchovnímu požívání. Ale ti,
kdo tuto svátost požívají duchovně, dosahují
jejího účinku. Všední hříchy tedy nezabraňují
účinku této svátosti.
2. Tato svátost nemá menší sílu než křest. Ale
účinku křtu zabraňuje, jak bylo řečeno výše,46
jen lest, která nepatří k všedním hříchům,
protože, jak se říká v Mdr 1, 5*: „Vychovatel,
svatý duch, prchá před lstí.“ On však není
zaháněn všedními hříchy. Tedy ani všední hříchy
nezabraňují účinku této svátosti.
3. Co se odstraňuje působením nějaké příčiny, to
nemůže zabránit jejímu účinku. Ale všední
hříchy se odstraňují touto svátostí. Tedy
nezabraňují jejímu účinku.
Na druhé straně:
Damašský47 ve IV. knize spisu De Fide
Orthodoxa říká: „Oheň té touhy, která je v nás,
když přibere tu žhavost, která je z uhlíku – totiž z
této svátosti, – ať spalí naše hříchy a osvítí naše
srdce, abychom se rozohnili a zbožtili účastí na
božském ohni.“ Všední hříchy, které zabraňují
vroucnosti lásky, však zabraňují ohni naší touhy
nebo lásky, jak jsme měli ve Druhé části.48 Tedy
všední hříchy zabraňují účinku této svátosti.
Odpovídám:
Všední hříchy lze brát dvěma způsoby. Jedním
způsobem, pokud jsou minulé; jiným způsobem,
pokud jsou konány akuálně. Prvním způsobem
pak všední hříchy nijak nezabraňují účinku této
svátosti. Může se totiž stát, že někdo, po
spáchání mnohých všedních hříchů, přistoupí
zbožně k této svátosti a dosáhne plně účinku této
svátosti. Druhým způsobem však všední hříchy
nezabraňují zcela účinku této svátosti, ale
částečně. Bylo totiž řečeno,49 že účinkem této
45
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI (PL 35, 1611).
Q. 69, a. 9 a 10.
47
IOANNES DAMASCENUS, De Fide Orth., Lib. IV, cap. 13 (PG 94, 1149).
48
II-II, q. 24, a. 10; q. 54, a. 3.
49
A. 1.
46
Otázka 79
quod effectus huius sacramenti non solum est
adeptio habitualis gratiae vel caritatis, sed etiam
quaedam actualis refectio spiritualis dulcedinis.
Quae quidem impeditur si aliquis accedat ad hoc
sacramentum mente distracta per peccata
venialia. Non autem tollitur augmentum gratiae
habitualis vel caritatis.
Ad primum ergo dicendum quod ille qui cum
actu venialis peccati ad hoc sacramentum
accedit,
habitualiter
quidem
manducat
spiritualiter, sed non actualiter. Et ideo
habitualem effectum huius sacramenti percipit,
non autem actualem.
Ad secundum dicendum quod Baptismus non ita ordinatur
ad actualem effectum, idest ad fervorem caritatis, sicut hoc
sacramentum. Nam Baptismus est spiritualis regeneratio,
per quam acquiritur prima perfectio, quae est habitus vel
forma, hoc autem sacramentum est spiritualis manducatio,
quae habet actualem delectationem.
Ad tertium dicendum quod illa ratio procedit de
venialibus praeteritis, quae per hoc sacramentum
tolluntur.
15
svátosti není pouze dosažení habituální milosti
nebo lásky, ale také jakéhosi aktuálního
občerstvení duchovní lahodností. Té je pak
zabraňováno, jestliže někdo přistoupí k této
svátosti s myslí roztržitou všedními hříchy.
Vzrůst habituální milosti nebo lásky se tím však
neodstraňuje.
K námitkám:
1. Ten, kdo přistupuje k této svátosti s aktuálním
všedním hříchem, habituálně ji sice duchovně
požívá, ale ne aktuálně. A proto dosahuje
habituálního účinku této svátosti, ne však
aktuálního.
2. Křest není tak určen k aktuálnímu účinku, to
znamaná k vroucnosti lásky, jako tato svátost.
Neboť křest je duchovní znovuzrození, jímž se
získává první dokonalost, což je habitus nebo
forma. Tato svátost je však duchovní požívání,
které přináší aktuální potěšení.
3. Tento argument platí o minulých všedních
hříších, které se touto svátostí odstraňují.
Otázka 80
16
Otázka 80
Quaestio 80: De usu sive sumptione huius
sacramenti in communi.
Prooemium
Deinde considerandum est de usu sive sumptione
huius sacramenti. Et primo, in communi; secundo,
quomodo Christus est usus hoc sacramento.
Circa primum quaeruntur duodecim.
Primo, utrum sint duo modi manducandi hoc
sacramentum, scilicet sacramentaliter et spiritualiter.
Secundo, utrum soli homini conveniat manducare
spiritualiter.
Tertio, utrum solius hominis iusti sit manducare
sacramentaliter.
Quarto, utrum peccator manducans sacramentaliter
peccet.
Quinto, de quantitate huius peccati.
Sexto, utrum peccator accedens ad hoc sacramentum
sit repellendus.
Septimo, utrum nocturna pollutio impediat hominem a
sumptione huius sacramenti.
Octavo, utrum sit solum a ieiunis sumendum.
Nono, utrum sit exhibendum non habentibus usum
rationis.
Decimo, utrum sit quotidie sumendum.
Undecimo, utrum liceat omnino abstinere.
Duodecimo, utrum liceat percipere corpus sine sanguine.
Articulus 1: Utrum sint duo modi manducandi hoc
sacramentum scilicet sacramentaliter et spiritualiter.
Ad primum sic proceditur. Videtur quod non
debeant distingui duo modi manducandi corpus
Christi, scilicet spiritualiter et sacramentaliter.
Sicut enim Baptismus est spiritualis regeneratio,
secundum illud Ioan. III, Nisi quis renatus fuerit
ex aqua et spiritu sancto etc., ita etiam hoc
sacramentum est cibus spiritualis, unde
Dominus, loquens de hoc sacramento, dicit, Ioan.
VI, Verba quae ego locutus sum vobis, spiritus et
vita sunt. Sed circa Baptismum non distinguitur
duplex modus sumendi, scilicet sacramentalis et
spiritualis. Ergo neque circa hoc sacramentum
debet haec distinctio adhiberi.
Praeterea, ea quorum unum est propter alterum,
non debent ad invicem dividi, quia unum ab alio
speciem trahit. Sed sacramentalis manducatio
ordinatur ad spiritualem sicut ad finem. Non ergo
debet
sacramentalis
manducatio
contra
1
Q. 81.
Otázka 80: O užívání čili přijímání této svátosti.
Úvod
Dále se budeme zabývat užíváním čili přijetím
této svátosti. A to nejprve obecně. Za druhé, jak
užíval této svátosti Kristus.1
O prvním se zkoumá dvanáct otázek:
l. Zda jsou dva způsoby požívání této svátosti,
totiž svátostný a duchovní.
2. Zda pouze člověku přísluší požívat duchovně
tuto svátost.
3. Zda pouze spravedlivý člověk má požívat
svátostně.
4. Zda hřeší hříšník, který požívá svátostně.
5. O velikosti tohoto hříchu.
6. Zda má být hříšník přistupující k této svátosti
odmítnut.
7. Zda noční poluce brání člověku přijmout tuto
svátost.
8. Zda mají přijímat pouze lační.
9. Zda má být podána lidem, kteří nemají užívání
rozumu.
10. Zda se má přijímat denně.
11. Zda je dovoleno úplně se zdržovat přijímání.
12. Zda je dovoleno přijímat tělo bez krve.
Článek první: Zda jsou dva způsoby požívání
této svátosti, totiž svátostný a duchovní.
Zdá se, že se nemají rozlišovat dva způsoby
požívání těla Kristova, totiž svátostný a
duchovní.
1. Jako je totiž křest duchovní znovuzrození,
podle toho, co čteme v Jan 3, 5: „Pokud se někdo
nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do
Božího království,“ tak také tato svátost je
duchovní pokrm. Proto Pán, když mluví o této
svátosti, říká v Jan 6, 63: „Slova, která jsem vám
řekl, jsou duch a jsou život.“ U křtu se však
nerozlišuje dvojí způsob přijímání, totiž
svátostný a duchovní. Proto se toto rozlišení
nemá užívat ani u této svátosti.
2. Skutečnosti, z nichž jedna je pro druhou, se
nemají navzájem oddělovat, protože jedna od
druhé odvozuje svůj druh. Svátostné požívání je
však zaměřeno k duchovnímu požívání jako k
cíli. Svátostné požívání se tedy nemá oddělovat
Otázka 80
spiritualem dividi.
Praeterea, ea quorum unum non potest esse sine
altero, non debent contra se dividi. Sed videtur
quod nullus possit manducare spiritualiter nisi
etiam sacramentaliter manducet, alioquin antiqui
patres
hoc
sacramentum
spiritualiter
manducassent. Frustra etiam esset sacramentalis
manducatio, si sine ea spiritualis esse posset.
Non ergo convenienter distinguitur duplex
manducatio, scilicet sacramentalis et spiritualis.
Sed contra est quod, super illud I Cor. XI, Qui
manducat et bibit indigne etc., dicit Glossa, Duos
dicimus esse modos manducandi, unum
sacramentalem, et alium spiritualem.
Respondeo dicendum quod in sumptione huius
sacramenti duo sunt consideranda, scilicet ipsum
sacramentum, et effectus ipsius, de quorum utroque
supra iam dictum est. Perfectus igitur modus sumendi
hoc sacramentum est quando aliquis ita hoc
sacramentum suscipit quod percipit eius effectum.
Contingit autem quandoque, sicut supra dictum est,
quod aliquis impeditur a percipiendo effectum huius
sacramenti, et talis sumptio huius sacramenti est
imperfecta. Sicut igitur perfectum contra imperfectum
dividitur, ita sacramentalis manducatio, per quam
sumitur solum sacramentum sine effectu ipsius,
dividitur contra spiritualem manducationem, per quam
aliquis percipit effectum huius sacramenti quo
spiritualiter homo Christo coniungitur per fidem et
caritatem.
Ad primum ergo dicendum quod etiam circa
Baptismum, et alia huiusmodi sacramenta, similis
distinctio adhibetur, nam quidam suscipiunt tantum
sacramentum, quidam vero sacramentum et rem
sacramenti. Hic tamen differt quia, cum alia
sacramenta perficiantur in usu materiae, percipere
sacramentum est ipsa perfectio sacramenti, hoc autem
sacramentum perficitur in consecratione materiae, et
ideo uterque usus est consequens hoc sacramentum.
In Baptismo autem, et aliis sacramentis characterem
imprimentibus, illi qui accipiunt sacramentum,
recipiunt aliquem spiritualem effectum, scilicet
characterem, quod non accidit in hoc sacramento. Et
ideo magis in hoc sacramento distinguitur usus
sacramentalis a spirituali quam in Baptismo.
Ad secundum dicendum quod sacramentalis manducatio
quae pertingit ad spiritualem, non dividitur contra
spiritualem, sed includitur ab ea. Sed illa sacramentalis
2
od duchovního.
3. Skutečnosti, z nichž jedna nemůže být bez
druhé, se od sebe nemají oddělovat. Zdá se však,
že nikdo nemůže požívat duchovně, jestliže
nepožívá též svátostně, jinak by staří otcové byli
požívali tuto svátost duchovně. Svátostné
požívání by potom bylo zbytečné, kdyby
duchovní požívání mohlo být bez něho.
Rozlišení dvojího požívání, totiž svátostného a
duchovního, není tudíž u této svátosti vhodné.
Na druhé straně:
Glossa2 k místu v 1 Kor 11, 29 „Ten, kdo jí a pije, jí a
pije vlastní odsouzení, pokud nerozlišuje Tělo,“
praví: „Říkáme, že jsou dva způsoby požívání; jeden
svátostný a druhý duchovní.“
Odpovídám:
U požívání této svátosti musíme uvážit dvojí,
totiž svátost samu a její účinek. O obojím už byla
řeč výše.3 Dokonalý způsob požívání této
svátosti je tedy takový, když někdo přijímá tuto
svátost tak, že se mu dostává jejího účinku.
Někdy se však přihodí, jak bylo řečeno výše,4 že
někomu je zabráněno, aby se mu dostalo účinku
této svátosti. Takové přijetí této svátosti je
nedokonalé. Jako se tedy odděluje nedokonalé od
dokonalého, tak se také svátostné požívání, ve
kterém se přijímá pouze svátost bez jejího
účinku, odděluje od duchovního požívání, ve
kterém se přijímá účinek této svátosti, jímž se
člověk duchovně spojuje s Kristem vírou a
láskou.
K námitkám:
1. Také u křtu a jiných svátostí užíváme
podobného rozlišení: neboť někteří přijímají
pouze svátost, někteří pak svátost a realitu
svátosti. Rozdíl je však v tom, že jiné svátosti se
uskutečňují použitím materie a samo přijetí
svátosti je jejím uskutečněním. Zatímco tato
svátost se uskutečňuje posvěcením materie, a
proto z této svátosti vyplývá její dvojí užívání.
Také ve křtu a jiných svátostech, které vtiskují
charakter, ti, kdo přijímají svátost, přijímají
nějaký duchovní účinek, totiž charakter, což se
neděje u této svátosti. A proto se u této svátosti
spíše než u křtu rozlišuje svátostné užívání od
duchovního.
2. Svátostné požívání, které vede k duchovnímu
požívání, se od duchovního neodděluje, ale je v
něm zahrnuto. Od duchovního se však odděluje
Glossa ordin., (VI 51 E); Glossa LOMBARDI (PL 191, 1647).
Q. 73 – q. 79.
4
Q. 79, a. 3 a 8.
3
17
Otázka 80
18
manducatio contra spiritualem dividitur quae effectum
non consequitur, sicut imperfectum quod non pertingit ad
perfectionem speciei, dividitur contra perfectum.
Ad tertium dicendum quod, sicut supra dictum est,
effectus sacramenti potest ab aliquo percipi, si
sacramentum habeatur in voto, quamvis non habeatur in
re. Et ideo, sicut aliqui baptizantur Baptismo flaminis,
propter desiderium Baptismi, antequam baptizentur
Baptismo aquae; ita etiam aliqui manducant spiritualiter
hoc sacramentum antequam sacramentaliter sumant.
Sed hoc contingit dupliciter. Uno modo, propter
desiderium sumendi ipsum sacramentum, et hoc modo
dicuntur baptizari et manducare spiritualiter et non
sacramentaliter, illi qui desiderant sumere haec
sacramenta iam instituta. Alio modo, propter figuram,
sicut dicit apostolus, I Cor. X, quod antiqui Patres
baptizati sunt in nube et in mari, et quod spiritualem
escam manducaverunt et spiritualem potum biberunt.
Nec tamen frustra adhibetur sacramentalis manducatio,
quia plenius inducit sacramenti effectum ipsa
sacramenti susceptio quam solum desiderium, sicut
supra circa Baptismum dictum est.
to svátostné požívání, které nedosahuje účinku;
tak jako se nedokonalá věc, které nedosahuje
dokonalosti druhu, odděluje od dokonalé věci.
3. Výše bylo řečeno,5 že účinku svátosti může
někdo dosáhnout, i když ji skutečně nepřijímá,
pokud po svátosti touží. A proto, jako jsou
někteří pro touhu po křtu pokřtěni křtem ohně,
dříve než jsou pokřtěni křtem vody, tak také
někteří požívají tuto svátost duchovně, dříve než
ji přijmou svátostně. A to se může stát dvojím
způsobem. Prvním způsobem pro touhu přijmout
samu svátost. Tímto způsobem se mluví o
duchovním a nikoli svátostném křtu či požívání u
těch, kteří touží přijmout tyto svátosti, poté co
byly ustanoveny. Druhý způsob se zakládá na
předobrazu, jak praví Apoštol v 1 Kor 10, 2-4, že
staří Otcové „byli pokřtěni v oblaku a v moři,“ a
že „jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní
nápoj.“ Přece však není svátostné požívání
zbytečné, protože samo přijetí svátosti vede k
účinku plněji než pouhá touha, jak bylo výše
řečeno o křtu.6
Articulus 2: Utrum soli homini conveniat
manducare spiritualiter hoc sacramentum.
Ad secundum sic proceditur. Videtur quod non
solius hominis sit hoc sacramentum sumere
spiritualiter, sed etiam Angelorum. Quia super
illud Psalmi, Panem Angelorum manducavit
homo, dicit Glossa: idest, corpus Christi, qui est
vere cibus Angelorum. Sed hoc non esset si
Angeli spiritualiter Christum non manducarent.
Ergo Angeli spiritualiter Christum manducant.
Praeterea, Augustinus dicit, super Ioan., Hunc cibum
et potum societatem vult intelligi corporis et
membrorum suorum, quod est Ecclesia in
praedestinatis. Sed ad istam societatem non solum
pertinent homines, sed etiam sancti Angeli. Ergo
etiam sancti Angeli spiritualiter manducant.
Praeterea, Augustinus, in libro de verbis Domini, dicit:
Spiritualiter manducandus est Christus, quomodo ipse
dicit: „Qui manducat meam carnem et bibit meum
sanguinem, in me manet et ego in eo.“ Sed hoc
convenit non solum hominibus, sed etiam sanctis
Angelis, in quibus per caritatem est Christus, et ipsi in
Článek druhý: Zda pouze člověku přísluší
přijímat duchovně tuto svátost.
Zdá se, že ne pouze člověk má duchovně přijímat
tuto svátost, ale také andělé.
1. Protože k onomu Žalmu 78, 25* „Chlebem
andělů se živil člověk,“ Glossa7 říká: „to jest,
tělo Krista, které je skutečně pokrmem andělů.“
Ale nebyl by jím, kdyby andělé nepožívali
duchovně Krista. Tedy andělé duchovně požívají
Krista.
2. Augustin8 v komentáři Super Ioannem říká:
„Pán nám chce dát pochopit, že tento pokrm a
nápoje společenstvím jeho těla a údů, což je
církev v předurčených.“ Ale k tomu společenství
nepatří jen lidé, ale také svatí andělé. Tedy svatí
andělé požívají duchovně.
3. Augustin9 v knize De Verbis Domini říká:
„Kristus má být duchovně požíván, protože sám
praví:10 ‘Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává
ve mně a já v něm.’“ To však přísluší nejen
lidem, ale také svatým andělům, v nichž je
Kristus skrze lásku a oni v něm. Zdá se tedy, že
5
Q. 68, a. 2; q. 73, a. 3.
Q. 69, a. 4 ad 2.
7
Glossa LOMBARDI (PL 191, 732); srov. Glossa ordin., (III, 199 A).
8
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI54 (PL 35, 1614).
9
AUGUSTINUS, Serm. ad Popul., serm. CXXXII (PL 38, 735). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can.
46 Quid est (RF I, 1331).
10
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI57 (PL 35, 1615).
6
Otázka 80
eo. Ergo videtur quod spiritualiter manducare non
solum sit hominum, sed etiam Angelorum.
Sed contra est quod Augustinus dicit, super
Ioan.: Panem de altari spiritualiter manducate,
innocentiam ad altare portate. Sed Angelorum
non est accedere ad altare, tanquam aliquid inde
sumpturi. Ergo Angelorum non est spiritualiter
manducare.
Respondeo dicendum quod in hoc sacramento
continetur ipse Christus, non quidem in specie
propria, sed in specie sacramenti. Dupliciter ergo
contingit manducare spiritualiter. Uno modo, ipsum
Christum prout in sua specie consistit. Et hoc modo
Angeli spiritualiter manducant ipsum Christum,
inquantum ei uniuntur fruitione caritatis perfectae et
visione manifesta (quem panem expectamus in
patria), non per fidem, sicut nos hic ei unimur.
Alio modo contingit spiritualiter manducare
Christum prout est sub speciebus huius sacramenti,
inquantum scilicet aliquis credit in Christum cum
desiderio sumendi hoc sacramentum. Et hoc non
solum est manducare Christum spiritualiter, sed
etiam spiritualiter manducare hoc sacramentum.
Quod non competit Angelis. Et ideo Angeli, etsi
spiritualiter manducent Christum, non convenit
tamen
eis
spiritualiter
manducare
hoc
sacramentum.
Ad primum ergo dicendum quod sumptio Christi
sub hoc sacramento ordinatur, sicut ad finem, ad
fruitionem patriae, qua Angeli eo fruuntur. Et
quia ea quae sunt ad finem, derivantur a fine,
inde est quod ista manducatio Christi qua eum
sumimus sub hoc sacramento, quodammodo
derivatur ab illa manducatione qua Angeli
fruuntur Christo in patria. Et ideo dicitur homo
manducare panem angelorum, quia primo et
principaliter est Angelorum, qui eo fruuntur in
propria specie; secundario autem est hominum,
qui Christum sub sacramento accipiunt.
Ad secundum dicendum quod ad societatem corporis
mystici pertinent quidem et homines per fidem,
Angeli autem per manifestam visionem. Sacramenta
autem proportionantur fidei, per quam veritas videtur
in speculo et in aenigmate. Et ideo hic, proprie
loquendo, non Angelis, sed hominibus proprie
convenit manducare spiritualiter hoc sacramentum.
Ad tertium dicendum quod Christus manet in
hominibus secundum praesentem statum per fidem,
11
19
nemají duchovně požívat pouze lidé, ale také
andělé.
Na druhé straně:
Augustin11 v komentáři Super Ioannem říká:
„Požívejte tedy nebeský chléb duchovně, k oltáři
přinášejte nevinnost.“ Ale andělé nemají
přistupovat k oltáři, aby z něho něco přijali. Tedy
andělé nemají duchovně přijímat.
Odpovídám:
V této svátosti je obsažen sám Kristus, ne sice ve
vlastní podobě, ale v podobě svátosti. K
duchovnímu požívání samého Krista dochází
dvojím způsobem. Jedním způsobem, pokud je
ve své vlastní podobě. A tímto způsobem andělé
duchovně požívají samého Krista, pokud
zakoušejí spojení s ním v dokonalé lásce a
přímém patření (toto je chléb, který očekáváme
ve vlasti), ne skrze víru, jíž jsme s ním zde
spojeni my.
Druhým způsobem dochází k duchovní požívání
Krista, pokud je pod způsobami této svátosti,
když totiž ti, kdo v Krista věří, s touhou tuto
svátost přijímají. A není to pouze duchovní
požívání Krista, ale také duchovní požívání této
svátosti, což andělům nepřísluší. A proto, ačkoliv
andělé požívají Krista duchovně, přece jim
nepřísluší požívat duchovně tuto svátost.
K námitkám:
1. Požívání Krista pod touto svátostí je zaměřeno
jako k cíli k zakoušení ve vlasti tím způsobem,
jakým ho požívají andělé. A protože to, co je
zaměřeno k cíli, se do cíle odvozuje, proto se
toto požívání Krista, kterým jej přijímáme pod
svátostí, jaksi odvozuje od onoho požívání,
kterým andělé zakoušejí Krista ve vlasti. A proto
se praví, že člověk požívá chleba andělů, protože
nejprve a hlavně náleží andělům, kteří ho
zakoušejí ve vlastní podobě; druhotně pak náleží
lidem, kteří přijímají Krista pod svátostí.
2. Do společenství mystického těla sice patří lidé
i andělé; avšak lidé skrze víru, andělé pak skrze
přímé patření. Svátosti pak jsou přiměřené víře,
kterou se vidí pravda jako v zrcadle a v hádance.
A proto ve vlastním smyslu duchovně požívat
tuto svátost nepřísluší vlastím způsobem
andělům, ale lidem.
3. Kristus zůstává v lidech s ohledem na
přítomný stav skrze víru, ale v blažených
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI49 (PL 35, 1611). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II,
can. 64 Panem de altari (RF I, 1338).
Otázka 80
20
sed in Angelis beatis est per manifestam visionem. andělech je skrze přímé patření. A proto tento
Et ideo non est simile, sicut dictum est.
argument neplatí, jak bylo právě řečeno.12
Articulus 3: Utrum solius hominis iusti sit
manducare sacramentaliter.
Ad tertium sic proceditur. Videtur quod nullus possit
manducare Christum sacramentaliter nisi homo
iustus. Dicit enim Augustinus, in libro De Remedio
Poenitentiae: Ut quid paras dentem et ventrem?
Crede, et manducasti. Credere enim in eum, hoc est
panem vivum manducare. Sed peccator non credit in
eum, quia non habet fidem formatam, ad quam
pertinet credere in Deum, ut in secunda parte
habitum est. Ergo peccator non potest manducare
hoc sacramentum, qui est panis vivus.
Praeterea, hoc sacramentum dicitur esse maxime
sacramentum caritatis, ut supra dictum est. Sed, sicut
infideles privantur fide, ita omnes peccatores sunt
privati caritate. Infideles autem non videntur
sacramentaliter posse sumere hoc sacramentum, cum
in forma huius sacramenti dicatur, mysterium fidei.
Ergo, pari ratione, nec aliquis peccatorum potest
corpus Christi sacramentaliter manducare.
Praeterea, peccator magis est abominabilis Deo quam
creatura irrationalis, dicitur enim in Psalmo de homine
peccatore, Homo, cum in honore esset, non intellexit,
comparatus est iumentis insipientibus, et similis factus
est illis. Sed animal brutum, puta mus aut canis, non
potest sumere hoc sacramentum, sicut etiam non potest
sumere sacramentum Baptismi. Ergo videtur quod, pari
ratione, neque peccatores hoc sacramentum manducent.
Sed contra est quod super illud Ioan. VI, ut si quis
manducaverit non moriatur, dicit Augustinus, multi de
altari accipiunt, et accipiendo moriuntur, unde dicit
apostolus, „Iudicium sibi manducat et bibit.“ Sed non
moriuntur sumendo nisi peccatores. Ergo peccatores
corpus Christi sacramentaliter manducant, et non
solum iusti.
Respondeo dicendum quod circa hoc quidam
antiqui erraverunt, dicentes quod corpus Christi
nec etiam a peccatoribus sacramentaliter sumitur,
12
Článek třetí: Zda pouze spravedlivý člověk má
požívat svátostně.
Zdá se, že nikdo nemůže svátostně požívat
Krista, leda člověk spravedlivý.
1. Augustin13 totiž v knize De Remedio
Poenitentiae říká: „Proč chystáš zuby a břicho?
Věř, jestliže jsi požíval. Neboť samo věřit v něj,
znamená požívat živý chléb.“ Ale hříšník v něj
nevěří, protože nemá formovanou víru, k níž
patří věřit v Boha, jak jsme měli v Druhé Části.14
Hříšník tedy nemůže požívat tuto svátost, která je
živý chléb.
2. Tato svátost se nejlépe nazývá svátost lásky,
jak bylo řečeno výše.15 Ale jako nevěřící
postrádají víru, tak všichni hříšníci postrádají
lásku. Nezdá se však, že nevěřící mohou
svátostně přijmout tuto svátost, protože ve formě
této svátosti se říká, že je tajemsvím víry. Tedy
ze stejného důvodu ani žádný hříšník nemůže
požívat svátostně tělo Kristovo.
3. Hříšník je Bohu více odporný než nerozumový
tvor. V žalmu 49, 21 se totiž o hříšném člověku
říká: „Člověk je ve svém přepychu nechápavý,
podobá se němému dobytku.“ Ale pouhý
živočich, třebas myš nebo pes, nemůže přijmout
tuto svátost, jako také nemůže přijmout svátost
křtu. Zdá se tedy, že ze stejného důvodu ani
hříšníci nepožívají tuto svátosti.
Na druhé straně:
Augustin16 k Jan 6, 58 „kdo jí tento chléb, bude
živ,“ říká: „Mnozí přijímají z oltáře, a když
přijímají, umírají, a proto Apoštol17 říká: ‘jí a pije
vlastní odsouzení.’“ Ale pouze hříšníci umírají,
když přijímají. Tedy hříšníci požívají tělo
Kristovo svátostně, a ne pouze spravedliví.
Odpovídám:
Někteří18 dřívější teologové se mýlili, když
říkali, že hříšníci vůbec nepřijímají Kristovo tělo
Ad 2.
Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 47 Ut quid (RF I, 1331). AUGUSTINUS, In Ioann., Tract.
XXV, super VI28 (PL 35, 1602); Tract. XXVI, super VI41 (PL 35, 1607).
14
STh II-II, q. 2, a. 2; q. 4, a. 5.
15
Q. 73, a. 3, ad 3; q. 74, a. 4, arg. 3; q. 78, a. 3, ad 6.
16
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI (PL 35, 1611).
17
1 Kor 11, 29.
18
HONORIUS AUGUSTODUNENSIS, Elucidarium, Lib. I, n. 30 (PL 172, 1131); jinak se ovšem vyjadřuje v Eucharistion,
cap. 10 (PL 172, 1255). „Někteří“ v GUITMUNDUS, De Corp. et Sanguinis Christi Ver., Lib. I (PL 149, 1430), Lib.
III (PL 149, 1491); PETRUS LOMBARDUS, Sent., Lib. IV, dist. IX, cap. 2 (QR II, 794). Mínění obecně zmiňují
scholastici, např. BONAVENTURA, In Sent., Lib. IV, dist. IX, a. 2, q. 1 (QR IV, 207); ALBERTUS MAGNUS, In Sent.,
Lib. IV, dist. IX, a. 8 (BO XXIX, 226), atd.
13
Otázka 80
sed, quam cito labiis peccatoris figitur, tam cito
sub speciebus sacramentalibus desinit esse
corpus Christi.
Sed hoc est erroneum. Derogat enim veritati huius
sacramenti, ad quam pertinet, sicut supra dictum
est, quod, manentibus speciebus corpus Christi sub
eis esse non desinat. Species autem manent
quandiu substantia panis maneret si ibi adesset, ut
supra dictum est. Manifestum est autem quod
substantia panis assumpta a peccatore non statim
esse desinit, sed manet quandiu per calorem
naturalem digeratur. Unde tandiu corpus Christi
sub speciebus sacramentalibus manet a
peccatoribus sumptis. Unde dicendum est quod
peccator sacramentaliter corpus Christi manducare
potest, et non solum iustus.
Ad primum ergo dicendum quod verba illa, et
similia, sunt intelligenda de spirituali
manducatione, quae peccatoribus non convenit.
Et ideo ex pravo intellectu horum verborum
videtur praedictus error processisse, dum
nescierunt distinguere inter corporalem et
spiritualem manducationem.
Ad secundum dicendum quod etiam si infidelis sumat
species sacramentales, corpus Christi sub sacramento
sumit. Unde manducat Christum sacramentaliter, si ly
sacramentaliter determinat verbum ex parte
manducati. Si autem ex parte manducantis, tunc,
proprie loquendo, non manducat sacramentaliter, quia
non utitur eo quod accipit ut sacramento, sed ut
simplici cibo. Nisi forte infidelis intenderet recipere id
quod Ecclesia confert, licet non haberet fidem veram
circa alios articulos, vel circa hoc sacramentum.
Ad tertium dicendum quod, etiam si mus aut canis
hostiam consecratam manducet, substantia corporis
Christi non desinet esse sub speciebus quandiu
species illae manent, hoc est, quandiu substantia
panis maneret, sicut etiam si proiiceretur in lutum.
Nec hoc vergit in detrimentum dignitatis Christi, qui
voluit a peccatoribus crucifigi absque diminutione
suae dignitatis, praesertim cum mus aut canis non
tangat ipsum corpus Christi secundum propriam
speciem,
sed
solum
secundum
species
sacramentales.
Quidam autem dixerunt quod, statim cum
19
21
svátostně, ale jakmile se ho dotknou hříšníkovy
rty, ihned pod svátostnými způsobami přestává
být tělo Kristovo.
To je však mylné. Odporuje to totiž pravdě této
svátosti, k níž patří, jak bylo řečeno výše,19 že
dokud zůstavají způsoby, nepřestává pod nimi
být Kristovo tělo. Avšak způsoby zůstávají,
dokud by zůstávala substance chleba, kdyby tam
byla, jak bylo řečeno výše.20 Je však zjevné, že
substance chleba přijatá hříšníkem nepřestává
hned existovat, ale zůstává, pokud není rozložena
přirozeným teplem. Proto pod svátostnými
způsobami přijatými hříšníky stejně dlouho
zůstává Kristovo tělo. Proto je třeba říci, že
hříšník může požívat svátostně Kristovo tělo a ne
pouze spravedlivý.
K námitkám:
1. Citovaná slova a jim podobná musíme
rozumět o duchovním požívání, které nepřísluší
hříšníkům. A proto se zdá, že zmíněný omyl
pochází ze špatného pochopení oněch slov,
protože neuměli rozlišovat mezi tělesným a
duchovním požíváním.
2. I kdyby nevěřící přijal svátostné způsoby, ve
svátosti přijímá Kristovo tělo, takže svátostně
požívá Krista, pokud se tímto slovem označuje
to, co je požíváno; pokud se však toto slovo
rozumí ze strany požívajícího, tehdy nepožívá
svátostně ve vlastním smyslu, protože to, co
přijímá, neužívá jako svátost, ale jako obyčejný
pokrm. Ledaže by snad nevěřící chtěl přijmout
to, co církev poskytuje, ačkoli by neměl o jiných
článcích nebo také o této svátosti pravou víru.
3. I když myš nebo pes požije konsekrovanou
hostii, nepřestává být pod způsobami substance
Kristova těla, dokud tyto způsoby zůstávají, to
jest, dokud by zůstávala substance chleba.
Podobně v případě, kdyby byla pohozena do
bláta. A nijak tím nevzniká újma Kristově
důstojnost, který chtěl být bez újmy své
důstojnosti ukřižován hříšníky, zvláště když se
myš nebo pes nedotýká samého Kristova těla ve
vlastní podobě, ale pouze ve svátostných
způsobách.
Někteří21 pak tvrdili, že jakmile se myš nebo pes
Q. 76, a. 6, ad 3; q. 77, a. 8.
Q. 77, a. 4.
21
PS. ABAELARDUS, Epitome Theol. Christ., cap. 29 (PL 178, 1743); ALANUS AB INSULIS, De Fide Cath. contra Haeret.,
Lib. I, cap. 57 ( PL 210, 359); INNOCENTIUS III, De Sacro Altaris Mysterio, Lib. IV, cap. 11 (PL 217, 863); IOANNES
TEUTONICUS, Glossa ordin. in Decretum, P. III, dist. II, can. 93 Qui bene (II, 1825a); „Někteří“ v BONAVENTURA, In
Sent., Lib. IV, dist. XIII, a. 2, q. 1 (QR IV, 308), se kterými sám souhlasí. ROLANDUS BANDINELLI, Sent. (GT
234.11), zmiňuje se o tomto názoru a udává další dva, ale nemá žádné řešení.
20
Otázka 80
22
sacramentum tangitur a mure vel cane, desinit ibi
esse corpus Christi. Quod etiam derogat veritati
sacramenti, sicut supra dictum est.
Nec tamen dicendum est quod animal brutum
sacramentaliter corpus Christi manducet, quia non
est natum uti eo ut sacramento. Unde non
sacramentaliter, sed per accidens corpus Christi
manducat sicut manducaret ille qui sumeret hostiam
consecratam quia nesciens eam esse consecratam. Et
quia id quod est per accidens non cadit in divisione
alicuius generis, ideo hic modus manducandi corpus
Christi non ponitur tertius, praeter sacramentalem et
spiritualem.
dotkne této svátosti, přestává tam být Kristovo
tělo, což také odporuje pravdě svátosti, jak bylo
řečeno výše.22
Přece však nelze říci, že nerozumný živočich
požívá Kristovo tělo svátostně, protože není
schopný ho užívat jako svátost. Nepožívá tedy
Kristovo tělo svátostně, ale akcidentálně, jako by
ho požíval ten, kdo by požil konsekrovanou
hostii, aniž by věděl, že je konsekrovaná. A
protože to, co je akcidentální, nezakládá rozlišení
podle rodu, proto se tento způsob požívání
Kristova těla nechápe jako třetí způsob vedle
svátostného a duchovního.
Articulus 4: Utrum peccator manducans
sacramentaliter peccet.
Ad quartum sic proceditur. Videtur quod peccator
sumens corpus Christi sacramentaliter non peccet. Non
enim est maioris dignitatis Christus sub specie
sacramenti quam sub specie propria. Sed peccatores
tangentes corpus Christi in substantia propria non
peccabant, quin immo veniam peccatorum
consequebantur, sicut legitur Luc. VII de muliere
peccatrice; et Matth. XIV dicitur, Quicumque
tetigerunt fimbriam vestimenti eius, salvi facti sunt.
Ergo non peccant, sed magis salutem consequuntur,
sacramentum corporis Christi sumendo.
Praeterea, hoc sacramentum, sicut et alia, est
quaedam spiritualis medicina. Sed medicina
datur infirmis ad salutem, secundum illud Matth.
IX, Non est opus valentibus medicus, sed male
habentibus. Infirmi autem vel male habentes
spiritualiter sunt peccatores. Ergo hoc
sacramentum sumi potest absque culpa.
Praeterea, hoc sacramentum, cum in se Christum
contineat, est de maximis bonis. Maxima autem
bona sunt, secundum Augustinum, in libro de
Lib. Arbit., quibus nullus male potest uti. Nullus
autem peccat nisi per abusum alicuius rei. Ergo
nullus peccator sumens hoc sacramentum peccat.
Praeterea, sicut hoc sacramentum sentitur gustu et tactu,
ita et visu. Si ergo peccator peccet ex eo quod sumit hoc
sacramentum gustu et tactu, videtur quod etiam peccaret
videndo. Quod patet esse falsum, cum Ecclesia
omnibus hoc sacramentum videndum et adorandum
proponat. Ergo peccator non peccat ex hoc quod
manducat hoc sacramentum.
Praeterea, contingit quandoque quod aliquis
peccator non habet conscientiam sui peccati. Nec
Článek čtvrtý: Zda hříšník hřeší, když požívá
svátosně.
Zdá se, že hříšník nehřeší, když přijímá svátostně
Kristovo tělo.
1. Kristus pod svátostnou způsobou totiž nemá
větší důstojnost než pod vlastní podobou. Ale
hříšníci, kteří se dotýkali Kristova těla pod
vlastní podobou, nehřešili, ale navíc ještě dosáhli
odpuštění hříchů, jak čteme u Lk 7, 36n o hříšné
ženě; a u Mt 14, 36 se říká: „Všichni, kdo se
dotkli, byli zachráněni.“ Když přijímají svátost
Kristova těla, tedy nehřeší, ale spíše dosahují
spásy.
2. Tato svátost je, podobně jako jiné, nějaký
duchovní lék. Ale lék se dává nemocným na
uzdravení, podle toho co, čteme v Mt 9, 12:
„Lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní.“
Hříšníci však jsou duchovně nemocní nebo ve
špatném stavu. Bez viny tedy mohou přijímat
tuto svátost.
3. Tato svátost, která v sobě obsahuje Krista, náleží
k největším dobrům. Podle Augustina23 v knize De
Libero Arbitrio jsou největší dobra taková, že je
nikdo nemůže použít špatně. Nikdo však nehřeší
jinak než zneužitím nějaké věci. Žádný hříšník tedy
nehřeší, když přijímá tuto svátost.
4. Jako se tato svátost vnímá chutí a dotykem,
tak také zrakem. Kdyby tedy hříšník hřešil tím,
že tuto svátost přijímá, zdá se, že by také hřešil
pohledem. To je zjevně mylné, protože církev
vystavuje tuto svátost pohledu a klanění všech.
Hříšník tedy nehřeší tím, že požívá tuto svátost.
22
23
V odpovědi.
AUGUSTINUS, De Lib. Arb., Lib. II, cap. 19 (PL 32, 1268).
5. Někdy se stane, že nějaký hříšník si není
vědom svého hříchu, a přece se nezdá, že by
Otázka 80
tamen talis peccare videtur corpus Christi
sumendo, quia, secundum hoc, omnes peccarent
qui sumunt, quasi periculo se exponentes; cum
apostolus dicit, I Cor. IV, Nihil mihi conscius
sum, sed non in hoc iustificatus sum. Non ergo
videtur quod peccatori cedat in culpam si hoc
sacramentum sumat.
Sed contra est quod apostolus dicit, I Cor. XI,
Qui manducat et bibit indigne, iudicium sibi
manducat et bibit. Dicit autem Glossa ibidem:
Indigne manducat et bibit qui in crimine est, vel
irreverenter tractat. Ergo qui est in peccato
mortali, si hoc sacramentum accipiat,
damnationem acquirit, mortaliter peccans.
Respondeo dicendum quod in hoc sacramento, sicut in
aliis, id quod est sacramentum est signum eius quod
est res sacramenti. Duplex autem est res huius
sacramenti, sicut supra dictum est, una quidem quae
est significata et contenta, scilicet ipse Christus; alia
autem est significata et non contenta, scilicet corpus
Christi mysticum, quod est societas sanctorum.
Quicumque ergo hoc sacramentum sumit, ex hoc ipso
significat se esse Christo unitum et membris eius
incorporatum. Quod quidem fit per fidem formatam,
quam nullus habet cum peccato mortali. Et ideo
manifestum est quod quicumque cum peccato mortali
hoc sacramentum sumit, falsitatem in hoc sacramento
committit. Et ideo incurrit sacrilegium, tanquam
sacramenti violator. Et propter hoc mortaliter peccat.
Ad primum ergo dicendum quod Christus in
propria specie apparens non exhibebat se
tangendum hominibus in signum spiritualis unionis
ad ipsum, sicut exhibetur sumendus in hoc
sacramento. Et ideo peccatores eum in propria
specie tangentes non incurrebant crimen falsitatis
circa divina, sicut peccatores sumentes hoc
sacramentum.
Et praeterea Christus adhuc gerebat similitudinem
carnis peccati: et ideo convenienter se peccatoribus
tangendum exhibebat. Sed, remota similitudine
carnis peccati per gloriam resurrectionis se tangi
prohibuit a muliere, quae defectum fidei circa
ipsum patiebatur, secundum illud Ioan. XX, Noli
me tangere, nondum enim ascendi ad Patrem
meum, scilicet in corde tuo, ut Augustinus exponit.
Et ideo peccatores, qui defectum fidei patiuntur
formatae circa ipsum, repelluntur a contactu huius
sacramenti.
24
takový hřešil, když přijímá Kristovo tělo, protože
podle toho by hřešili všichni, kteří přijímají už
tím, že by se vystavili nebezpečí hříchu, jak říká
Apoštol v 1 Kor 4, 4: „Mé svědomí mi nevyčítá
nic, ale tím ještě nejsem ospravedlněn.“ Nezdá se
tedy, že hříšník upadá do viny, jestliže přijímá
tuto svátost.
Na druhé straně: Apoštol v 1 Kor 11, 29* říká:
„ten, kdo jí a pije nehodně, jí a pije vlastní
odsouzení.“ Glossa24 pak tamtéž říká, že
„nehodně jí a pije, kdo je ve hříchu nebo jedná
neuctivě.“ Kdo je tedy ve smrtelném hříchu,
přijímá-li tuto svátost, propadá odsouzení, neboť
smrtelně hřeší.
Odpovídám: V této svátosti, podobně jako v
jiných, je svátost znamením toho, co je realitou
svátosti. Jak bylo řečeno výše,25 v této svátosti je
dvojí realita svátosti. Jedna, která je znamenaná a
obsažená, totiž sám Kristus. Druhá pak je
znamenaná a neobsažená, totiž mystické tělo
Kristovo, což je společenství svatých. Kdokoliv
tedy přijímá tuto svátost, právě tím naznačuje, že
je spojen s Kristem a přivtělen k jeho údům. To
se pak děje formovanou vírou, kterou nemá
nikdo se smrtelným hříchem. A proto je zjevné,
že, kdokoliv přijímá tuto svátost se smrtelným
hříchem, dopouští se vůči této svátosti
nepravdivosti. A protože svátost zneužívá,
dopouští se svatokrádeže. A proto smrtelně hřeší.
K námitkám:
1. Kristus zjevný ve vlastní podobě se
nevystavoval jako znamení duchovního spojení
s ním, když se ho lidé dotýkali, tak jako se
vystavuje v této svátosti, když ji požívají. A proto
hříšníci, kteří se ho dotýkali ve vlastní podobě, se
nedopouštěli hříchu nepravdivosti vůči Božím
věcem, jako hříšníci, kteří přijímají tuto svátost.
A kromě toho Kristus ještě nesl podobu těla
hříchu,26 a proto se vhodně vystavoval dotyku
hříšníků. Ale když slávou zmrtvýchvstání odložil
podobu těla hříchu, zakázal, aby se ho dotýkala
žena, která trpěla nedostatečností víry v něho,
podle toho, co čteme v Jan 20, 17: „Nedotýkej se
mne, neboť jsem dosud nevystoupil k Otci,“ totiž
ve tvém srdci, jak vykládá Augustin.27 A proto
hříšníkům, kteří trpí nedostatečností formované
víry v něj, není dovoleno dotýkat se této svátosti.
Glossa LOMBARDI (PL 191, 1646); srov. Glossa interl. (VI, 51v).
Q. 60, a. 3, sed contra; q. 73, a. 6.
26
Narážka na Řím 8, 3 „Bůh pak tím, že poslal svého vlastního Syna s tělem podobným tělu hříchu…“
27
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. CXXI, super XX17 (PL 35, 1957).
25
23
Otázka 80
Ad secundum dicendum quod non quaelibet medicina
competit secundum quemlibet statum. Nam medicina
quae datur iam liberatis a febre ad confortationem,
noceret si daretur adhuc febricitantibus. Ita etiam
Baptismus et poenitentia sunt medicinae purgativae,
quae dantur ad tollendam febrem peccati. Hoc autem
sacramentum est medicina confortativa, quae non
debet dari nisi liberatis a peccato.
Ad tertium dicendum quod maxima bona ibi
intelligit Augustinus virtutes animae, quibus
nullus male utitur quasi principiis mali usus.
Utitur tamen eis aliquis male quasi obiectis mali
usus, ut patet in his qui de virtutibus superbiunt.
Ita et hoc sacramentum, quantum est ex se, non
est principium mali usus, sed obiectum. Unde
Augustinus dicit, Multi indigne accipiunt corpus
Domini, per quod docemur quam cavendum sit
male accipere bonum. Ecce enim, factum est
malum dum male accipitur bonum, sicut e contra
apostolo factum est bonum cum bene accipitur
malum, scilicet cum stimulus Satanae patienter
portatur.
Ad quartum dicendum quod per visum non accipitur
ipsum corpus Christi, sed solum sacramentum eius,
quia scilicet non pertingit visus ad substantiam
corporis Christi, sed solum ad species sacramentales,
ut supra dictum est. Sed ille qui manducat, non solum
sumit species sacramentales, sed etiam Christum, qui
est sub eis. Et ideo a visione corporis Christi nullus
prohibetur qui sit sacramentum Christi consecutus,
scilicet Baptismum, nonbaptizati autem non sunt
admittendi etiam ad inspectionem huius sacramenti, ut
patet per Dionysium, in libro Eccles. Hier. Sed ad
manducationem non sunt admittendi nisi soli illi qui
non solum sacramentaliter, sed etiam realiter sunt
Christo coniuncti.
Ad quintum dicendum quod hoc quod non habet
aliquis conscientiam sui peccati, potest contingere
dupliciter. Uno modo, per culpam suam, vel quia
per ignorantiam iuris, quae non excusat, reputat
non esse peccatum quod est peccatum, puta si
aliquis
fornicator
reputaret
simplicem
fornicationem non esse peccatum mortale; vel
quia negligens est in examinatione sui ipsius,
contra id quod apostolus dicit, I Cor. XI, Probet
autem seipsum homo, et sic de pane illo edat et de
28
24
2. Jakýkoliv lék se nehodí pro jakýkoli stav
nemoci. Neboť lék, který se dává na posilu těm,
kdo už horečku nemají, by škodil, kdyby se dal
těm, kdo horečku ještě mají. Tak také křest a
pokání jsou očistné léky, které se dávají na
odstranění horečky hříchu. Tato svátost je však
lékem posilujícím, který se má dávat pouze těm,
kdo nemají hřích.
3. Největšími dobry rozumí Augustin ctnosti
duše, které nikdo nemůže špatně užívat jako
principy špatného užívání. Někdo je však může
užívat špatně jako předměty špatného užívání,
jak je to patrné u těch, kdo se pyšní ctnostmi. To
platí i o této svátosti: jako taková není principem
špatného užívání, ale může být jeho předmětem.
Proto Augustin28 říká: „Kristovo tělo nehodně
přijímají mnozí, což nás poučuje, jak je třeba
varovat se špatného přijímání dobra. Hle, stalo se
totiž něco zlého, když se někdo špatně chopil
dobra. A naopak apoštolovi se skrze zlo dostalo
dobra, když se dobře chopil zla,“ totiž když
trpělivě snášel satanův osten.
4. Pohledem se nepřijímá samo Kristovo tělo, ale
pouze jeho svátost, protože zrak totiž nepronikne
k substanci Kristova těla, ale pouze ke
svátostným způsobám, jak bylo řečeno výše.29
Ale ten, kdo požívá, nepřijímá pouze svátostné
způsoby, ale také samého Krista, který je pod
nimi. A proto se nebrání vidět Kristovo tělo
nikomu, kdo přijal Kristovu svátost, totiž křest.
Nepokřtěným však nemá být dovoleno ani
prohlížet si tuto svátost, jak je to patrné u
Dionysia30 ve spisu De Ecclesiastica Hierarchia.
Požívání však má být dovoleno pouze těm, kteří
jsou spojeni s Kristem nejen svátostně, ale také
reálně.
5. Že si někdo není vědom svého hříchu, se může
stát dvěma způsoby. Jedním způsobem jeho
vinou: buď že kvůli neznalosti práva, která
neomlouvá,31 nepovažuje za hřích něco, co je
hříchem, třeba kdyby si nějaký smilník myslel, že
jednoduché smilstvo není těžkým hříchem; nebo
že je nedbalý při zkoumání sebe sama, v rozporu s
tím, co říká Apoštol v 1 Kor 11, 28: „Ať tedy
každý zkouší sám sebe, a tak ať jí ten chléb a pije
z toho kalicha.“ Hříšník, který přijímá Kristovo
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. VI, super I33 (PL 35, 1432) a Tract. LXII, super XIII26 (PL 35, 1801). Srov.
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 66 Et sancta (RF I, 1388) a PETRUS LOMBARDUS, Sent., Lib. IV,
dist. IX, cap. 2 (QR II, 795).
29
Q. 76, a. 7.
30
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., P. III, § 3 (PG 3, 557).
31
Otázka 80
25
calice bibat. Et sic nihilominus peccat peccator
sumens corpus Christi, licet non habeat
conscientiam peccati, quia ipsa ignorantia est ei
peccatum.
Alio modo potest contingere sine culpa ipsius,
puta, cum doluit de peccato, sed non est
sufficienter contritus. Et in tali casu non peccat
sumendo corpus Christi, quia homo per
certitudinem scire non potest utrum sit vere
contritus. Sufficit tamen si in se signa contritionis
inveniat, puta ut doleat de praeteritis et proponat
cavere de futuris.
Si vero ignorat hoc quod fecit esse actum peccati
propter ignorantiam facti, quae excusat, puta si
accessit ad non suam quam credebat esse suam,
non est ex hoc dicendus peccator.
Similiter etiam, si totaliter est peccatum oblitus,
sufficit ad eius deletionem generalis contritio, ut
infra dicetur. Unde iam non est dicendus peccator.
tělo, tak přece hřeší, ačkoli si není vědom hříchu,
protože sama jeho nevědomost je hříchem.
Jiným způsobem se to může stát bez jeho viny,
třebas když litoval hříchu, ale nebyl dostatečně
zkroušený. A v takovém případě nehřeší, když
přijímá Kristovo tělo, protože člověk nemůže s
jistotou vědět, zda je opravdu zkroušený. Člověku
přece stačí, že na sobě shledává známky
zkroušenosti, totiž že lituje minulých hříchů a
umiňuje si vyvarovat se budoucích.
Jestliže však kvůli neznalosti faktů, která ho
omlouvá, neví, že to, co učinil, je hříšným
skutkem, nemá být označován za hříšníka.
Například by přistoupil k ženě, kterou považoval
za svou, aniž by byla jeho.
Podobně také, jestliže zcela zapomněl na hřích,
dostačuje
k
jeho
zahlazení
povšechná
zkroušenost, jak bude řečeno níže.32 Proto již
nemá být označován za hříšníka.
Articulus 5: Utrum hoc sit gravissimum omnium
peccatorum.
Ad quintum sic proceditur. Videtur quod accedere ad
hoc sacramentum cum conscientia peccati sit
gravissimum omnium peccatorum. Dicit enim
apostolus, I Cor. XI: Quicumque manducaverit panem
et biberit calicem Domini indigne, reus erit corporis et
sanguinis Domini: Glossa ibidem: Ac si Christum
occiderit, punietur. Sed peccatum Christum
occidentium videtur fuisse gravissimum. Ergo et hoc
peccatum, quo aliquis cum conscientia peccati ad
mensam Domini accedit, videtur esse gravissimum.
Praeterea, Hieronymus dicit, in quadam Epistola: Quid
tibi cum feminis, qui ad altare cum Domino fabularis?
Dic, sacerdos, dic, clerice, qualiter cum eisdem labiis
filium Dei oscularis quibus osculatus es filiam
meretricis. O Iuda, osculo filium hominis tradis! Et sic
videtur fornicator ad mensam Christi accedens peccare
sicut Iudas peccavit, cuius peccatum fuit gravissimum.
Sed multa alia peccata sunt graviora quam peccatum
fornicationis, et praecipue peccatum infidelitatis. Ergo
cuiuslibet peccatoris ad mensam Christi accedentis
peccatum est gravissimum.
Praeterea, magis est abominabilis Deo
immunditia spiritualis quam corporalis. Sed si
quis proiiceret corpus Christi in lutum vel
sterquilinium, gravissimum reputaretur esse
peccatum. Ergo gravius peccat si ipsum sumat
Článek pátý: Zda je to nejtěžším hříchem.
32
Zdá se, že přistoupit k této svátosti s vědomím
hříchu je nejtěžším ze všech hříchů.
1. Apoštol totiž v 1 Kor 11, 27 říká: „Kdo bude
jíst ten chléb nebo pít z kalicha Páně nehodně,
bude se zodpovídat za tělo a krev Páně.“
Glossa33 tamtéž: „To jest, bude potrestán, jako by
zabil Krista.“ Avšak hřích těch, kdo zabili Krista,
se zdá být nejtěžším. Tedy i tento hřích, kdy
někdo s vědomím hříchu přistupuje k Pánovu
stolu, se zdá být nejtěžším hříchem.
2. Jeroným v kterémsi Listu34 říká: „Co je po
ženách tobě, který u oltáře rozprávíš s Pánem?
Pověz, knězi, pověz, kleriku, jak líbáš týmiž rty
Božího Syna, jimiž jsi líbal dceru nevěstky?
Jidáši, polibkem zrazuješ Syna člověka!“ A tak
se zdá, že smilník, který přistupuje ke Kristovu
stolu, hřeší tak, jak zhřešil Jidáš, jehož hřích byl
nejtěžší. Ale mnohé jiné hříchy jsou těžší než
hříchy smilstva, především hřích nevěry. Tedy
hřích každého hříšníka, který přistupuje ke
Kristovu stolu, je nejtěžší.
3. Bohu je odpornější nečistota duchovní než
tělesná. Kdyby však někdo pohodil Kristovo tělo
do bláta nebo na hnojiště, jeho hřích by se
pokládal za nejtěžší. Tedy více hřeší, jestliže
někdo přijímá s hříchem, což je duchovní
STh Suppl., q. 2, a. 3, ad 2.
Glossa LOMBARDI (PL 191, 1646); srov. Glossa interl. (VI, 51r).
34
Vše z Jeronýma předává ALEXANDER HALENSIS, Summa Theol., P. IV, qu. 46, m. 5, arg. 5 in contra (IV, 204rb). Pouze
první část textu, až k „…rozprávíš s Pánem.“ lze najít v: HIERONYMUS (?), epist. XLII Ad Oceanum (PL 30, 298).
33
Otázka 80
cum peccato, quod est immunditia spiritualis.
Ergo hoc peccatum est gravissimum.
Sed contra est quod, super illud Ioan. XV, Si non
venissem, et locutus eis non fuissem, peccatum
non haberent, dicit Augustinus hoc esse
intelligendum de peccato infidelitatis, quo
retinentur cuncta peccata. Et ita videtur hoc
peccatum non esse gravissimum, sed magis
peccatum infidelitatis.
Respondeo dicendum quod, sicut in secunda parte
habitum est, dupliciter aliquod peccatum potest dici
gravius alio, uno modo, per se; alio modo, per
accidens.
Per se quidem, secundum rationem suae speciei, quae
attenditur ex parte obiecti. Et secundum hoc, quanto id
contra quod peccatur est maius, tanto peccatum est
gravius. Et quia divinitas Christi est maior humanitate
ipsius; et ipsa humanitas est potior quam sacramenta
humanitatis, inde est quod gravissima peccata sunt
quae committuntur in ipsam divinitatem, sicut est
peccatum infidelitatis et blasphemiae. Secundario
autem sunt gravia peccata quae committuntur in
humanitatem Christi, unde Matth. XII dicitur: Qui
dixerit verbum contra filium hominis, remittetur ei, qui
autem dixerit verbum contra spiritum sanctum, non
remittetur ei neque in hoc saeculo neque in futuro.
Tertio autem loco sunt peccata quae committuntur
contra sacramenta, quae pertinent ad humanitatem
Christi. Et post hoc sunt alia peccata, contra puras
creaturas.
Per accidens autem unum peccatum est gravius alio ex
parte peccantis, puta, peccatum quod est ex ignorantia
vel infirmitate, est levius peccato quod est ex
contemptu vel ex certa scientia; et eadem ratio est de
aliis circumstantiis. Et secundum hoc, illud peccatum
in quibusdam potest esse gravius, sicut in his qui ex
actuali contemptu cum conscientia peccati ad hoc
sacramentum accedunt; in quibusdam vero minus
grave, puta in his qui ex quodam timore ne
deprehendantur in peccato, cum conscientia peccati ad
hoc sacramentum accedunt. Sic igitur patet quod hoc
peccatum est multis aliis gravius secundum suam
speciem, non tamen omnium gravissimum.
Ad primum ergo dicendum quod peccatum
indigne sumentium hoc sacramentum comparatur
peccato occidentium Christum secundum
similitudinem, quia utrumque committitur contra
corpus Christi, non tamen secundum criminis
quantitatem. Peccatum enim occidentium
35
36
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. LXXXIX (PL 35, 1856).
STh I-II, q. 73, a. 3 a 6; II-II, q. 73, a. 3.
26
nečistota. Tedy tento hřích je nejtěžší.
Na druhé straně:
Augustin35 k onomu Jan 15, 22 „Kdybych nebyl
přišel a nebyl k nim mluvil, neměli by hřích,“
říká, že se to má rozumět o hříchu nevěry, „v
němž jsou zahrnuty všechny hříchy.“ A tak se
zdá, že nejtěžší není tento hřích, ale spíše hřích
nevěry.
Odpovídám:
O nějakém hříchu se může říkat, že je těžší než
jiný, dvojím způsobem, jak bylo řečeno ve Druhé
části:36 buď o sobě, anebo akcidentálně.
O sobě podle povahy svého druhu, který se
odvozuje od objektu. A podle toho, čím je větší
to, proti čemu se hřeší, tím je hřích těžší. A
protože Kristovo božství je větší než jeho lidství
a samo lidství je více než svátosti lidství, proto
jsou nejtěžší ty hříchy, které jsou páchány proti
samému božství, jako hřích nevěry a rouhání. Na
druhém místě pak jsou ty těžké hříchy, které jsou
páchány proti Kristovu lidství; podle toho, co
čteme v Mt 12, 32: „Kdokoli řekne nějaké slovo
proti Synu člověka, bude mu to odpuštěno; ale
kdokoli mluvil proti Duchu Svatému, nebude mu
to odpuštěno ani v tomto, ani v příštím věku.“
Třetí místo pak mají hříchy, které jsou páchány
proti svátostem, které se týkají Kristova lidství. A
po nich jsou jiné hříchy proti pouhým tvorům.
Akcidentálně však může být jeden hřích těžší než
jiný ze strany hřešícího. Například hřích, který je
z nevědomosti nebo slabosti, je lehčí než hřích,
který je z pohrdání nebo z jistého vědění. A totéž
platí o jiných okolnostech. A podle tohoto může
tento hřích být u některých těžší, jako u těch,
kteří přistupují k této svátosti s aktuálním
pohrdáním, vědomi si hříchu; u některých však je
menším hříchem, například u těch, kteří
přistupují k této svátosti s vědomím hříchu z
jakési bázně, aby nebyli usvědčeni ze hříchu. Tak
tedy je patrné, že tento hřích je svým druhem
těžší než mnohé jiné hříchy; není však ze všech
nejtěžším hříchem.
K námitkám:
1. Hřích těch, kdo tuto svátost přijímají nehodně,
se přirovnává ke hříchu těch, kdo zabili Krista,
protože jsou podobné v tom, že oba jsou páchány
proti Kristovu tělu. Nejsou však podobné ve
velikosti zločinu. Vždyť hřích těch, kdo zabili
Otázka 80
Christum fuit multo gravius. Primo quidem, quia
illud peccatum fuit contra corpus Christi in sua
specie propria, hoc autem est contra corpus
Christi in specie sacramenti. Secundo, quia illud
peccatum processit ex intentione nocendi
Christo, non autem hoc peccatum.
Ad secundum dicendum quod fornicator accipiens
corpus Christi comparatur Iudae Christum osculanti,
quantum ad similitudinem criminis, quia uterque ex
signo caritatis Christum offendit, non tamen quantum
ad criminis quantitatem, sicut et prius dictum est.
Haec tamen similitudo non minus competit aliis
peccatoribus quam fornicatoribus, nam et per alia
peccata mortalia agitur contra caritatem Christi, cuius
signum est hoc sacramentum; et tanto magis quanto
peccata sunt graviora. Secundum quid tamen
peccatum fornicationis magis reddit hominem ineptum
ad perceptionem huius sacramenti, inquantum scilicet
per hoc peccatum spiritus maxime carni subiicitur, et
ita impeditur fervor dilectionis, qui requiritur in hoc
sacramento.
Plus tamen ponderat impedimentum ipsius caritatis
quam fervoris eius. Unde etiam peccatum infidelitatis,
quod funditus separat hominem ab Ecclesiae unitate,
simpliciter loquendo, maxime hominem ineptum
reddit ad susceptionem huius sacramenti, quod est
sacramentum ecclesiasticae unitatis, ut dictum est.
Unde et gravius peccat infidelis accipiens hoc
sacramentum quam peccator fidelis; et magis
contemnit Christum secundum quod est sub hoc
sacramento, praesertim si non credat Christum vere
sub hoc sacramento esse, quia, quantum est in se,
diminuit sanctitatem huius sacramenti, et virtutem
Christi operantis in hoc sacramento, quod est
contemnere ipsum sacramentum in seipso. Fidelis
autem qui cum conscientia peccati sumit, contemnit
hoc sacramentum non in seipso, sed quantum ad
usum, indigne accipiens. Unde et apostolus, I Cor. XI,
assignans rationem huius peccati, dicit: non diiudicans
corpus Domini, idest, non discernens ipsum ab aliis
cibis: quod maxime facit ille qui non credit Christum
esse sub hoc sacramento.
Ad tertium dicendum quod ille qui proiiceret hoc
sacramentum in lutum, gravius peccaret quam ille qui
cum conscientia peccati mortalis ad hoc sacramentum
accedit. Primo quidem, quia ille hoc faceret ex intentione
iniuriam inferendi huic sacramento, quod non intendit
peccator indigne corpus Christi accipiens. Secundo, quia
homo peccator capax est gratiae, unde etiam magis est
37
Krista, byl mnohem větší. A to nejprve proto, že
onen hřích byl proti Kristovu tělu ve vlastní
podobě, tento hřích je však proti Kristovu tělu ve
svátostné způsobě. Za druhé proto, že onen hřích
pocházel z úmyslu škodit Kristu, nikoli však
tento hřích.
2. Smilník, který přijímá Kristovo tělo, se
přirovnává k Jidášovi, který políbil Krista, co do
podobnosti hříchu, protože obojí uráží Krista
užitím znamení lásky, ne však co do velikosti
hříchu, jak také bylo dříve řečeno.37 Tato
podobnost hříchu však nepřísluší jiným
hříšníkům méně než smilníkům, protože také
jinými smrtelnými hříchy jednají proti Kristově
lásce, jejímž znamením je tato svátost, a to tím
více, čím jsou hříchy těžší. Určitým způsobem
však hřích smilstva činí člověka méně
způsobilým k přijetí této svátosti, nakolik totiž je
tímto hříchem duch obzvláště podroben tělu a tak
se umenšuje vroucnost lásky, která je u této
svátosti žádoucí.
Závažnější je však překážka kladená samotné
lásce, než její vroucnosti. Proto i hřích nevěry,
který v základu odděluje člověka od jednoty
církve, jednoduše řečeno, činí člověka nejméně
způsobilým k přijetí této svátosti, která je
svátostí jednoty církve, jak bylo řečeno výše.38
Proto také nevěřící, který přijímá tuto svátost, se
dopouští těžšího hříchu, než věřící hříšník; a více
pohrdá Kristem, nakolik je pod touto svátostí,
zvláště nevěří-li, že Kristus je opravdu pod touto
svátostí, protože, pokud je na něm, oslabuje
svatost této svátosti a sílu Krista působícího v
této svátosti, což znamená pohrdat samotnou
svátostí. Věřící však, který přijímá s vědomím
hříchu, nepohrdá samotnou touto svátosti, ale
pohrdání se týká jejího užívání, když ji přijímá
nehodně. Proto také Apoštol, když v 1 Kor 11, 29
udává důvod tohoto hříchu, říká: „Nerozlišuje
tělo Páně,“ to jest, nerozlišuje ho od jiných
pokrmů;39 což nejvíce činí ten, kdo nevěří, že
Kristus je pod touto svátostí.
3. Ten, kdo by pohodil tuto svátost do bláta,
dopustil by se mnohem těžšího hříchu než ten,
kdo k této svátosti přistupuje s vědomím
smrtelného hříchu. Zaprvé totiž proto, že by to
činil s úmyslem spáchat na této svátosti bezpráví,
což nezamýšlí hříšník, který nehodně přijímá tělo
Kristovo. Za druhé proto, že hříšník je schopný
Ad 1.
Q. 67, a. 2; q. 73, a. 2, sed contra; a. 4.
39
Glossa LOMBARDI (PL 191, 1647); srov. Glossa interl. (VI, 51 V).
38
27
Otázka 80
28
aptus ad suscipiendum hoc sacramentum quam
quaecumque alia irrationalis creatura. Unde maxime
inordinate uteretur hoc sacramento qui proiiceret ipsum
canibus ad manducandum, vel qui proiiceret in lutum
conculcandum.
přijmout milost, a proto je také schopen spíše
přijmout tuto svátost, než kterýkoli jiný
nerozumový tvor. Proto nejméně příhodně by
užíval této svátosti ten, kdo by ji předhodil psům
k požívání, nebo ji hodil do bláta k pošlapání.
Articulus 6: Utrum peccator accedens ad hoc
sacramentum sit repellendus.
Ad sextum sic proceditur. Videtur quod sacerdos
debeat denegare corpus Christi peccatori petenti. Non
est enim faciendum contra Christi praeceptum propter
vitandum scandalum, neque propter vitandum
infamiam alicuius. Sed Dominus praecepit, Matth. VII,
Nolite sanctum dare canibus. Maxime autem datur
sanctum canibus cum hoc sacramentum peccatoribus
exhibetur. Ergo neque propter vitandum scandalum,
neque propter vitandam infamiam alicuius, debet hoc
sacramentum peccatori petenti dari.
Praeterea, de duobus malis est minus malum
eligendum. Sed minus malum esse videtur si peccator
infametur, vel etiam si ei hostia non consecrata detur,
quam si sumens corpus Christi mortaliter peccet. Ergo
videtur hoc potius eligendum, quod vel infametur
peccator petens corpus Christi, vel etiam detur ei hostia
non consecrata.
Praeterea, corpus Christi interdum datur suspectis
de crimine ad eorum manifestationem, legitur enim
in Decretis, II, qu. IV: Saepe contingit ut in
monasteriis monachorum furta perpetrentur.
Idcirco statuimus ut, quando ipsi fratres de talibus
expurgare se debent, Missa ab abbate celebretur
vel ab aliquo ex praesentibus fratribus, et sic,
expleta Missa, omnes communicent in haec verba,
corpus Christi sit tibi hodie ad probationem. Et
infra: Si episcopo vel presbytero aliquod
maleficium fuerit imputatum, in singulis Missa
celebrari debet et communicari, et de singulis sibi
imputatis innocentem se ostendere. Sed peccatores
occultos non oportet manifestari, quia, si frontem
verecundiae abiecerint, liberius peccabunt, ut
Augustinus dicit, in libro De Verbis Domini. Ergo
peccatoribus occultis non est corpus Christi
dandum, etiam si petant.
Sed contra est quod, super illud Psalmi:
Manducaverunt et adoraverunt omnes pingues
terrae, dicit Augustinus: Non prohibeat
Článek šestý: Zda má být odmítnut hříšník
přistupující k této svátosti.
Zdá se, že kněz musí odepřít Kristovo tělo
hříšníkovi, který o ně žádá.
1. Neboť se nesmí jednat proti Kristovu příkazu
kvůli zamezení pohoršení nebo kvůli něčí
pohaně. Ale Pán přikázal v Mt 7, 6: „Nedávejte
psům, co je svaté.“ Co je svaté se však dává v
nevyšší míře psům, když se tato svátost podává
hříšníkům. Tedy ani pro zamezení pohoršení, ani
pro zamezení něčí pohany nemá se tato svátost
dát hříšníku, který o ni žádá.
2. Ze dvou zel se má zvolit menší zlo. Ale zdá se
být menším zlem, ztratí-li hříšník čest, nebo také
dá-li se mu nekonsekrovaná hostie, než když
přijímáním Kristova těla smrtelně hřeší. Zdá se
tedy, že se má spíše zvolit, že buď bude zostuzen
hříšník, který žádá o Kristovo tělo, anebo také že
se mu podá nekonsekrovaná hostie.
3. Kristovo tělo se někdy dává podezřelým ze
zločinu, aby byli odhaleni. Čteme totiž v
Dekretech II., otázka 4:40 „Často se přihodí, že
jsou v mnišských klášteřích spáchány krádeže.
Proto ustanovujeme, když se mají bratří v
takových věcech očistit, aby za přítomnosti bratří
slavil mši opat nebo někdo z přítomných bratří; a
tak po skončení mše všichni ať přijímají s těmi
slovy: Tělo Kristovo budiž mi dnes za důkaz.“ A
níže:41 „Byl-li biskup nebo kněz nařčen z
nějakého zločinu, pokaždé se musí sloužit mše a
přijímat a tak se prokázat nevinným ve všem, z
čeho byl nařčen.“ Ale tajní hříšníci se nemají
odhalovat, protože když ztratili veškeré zábrany,
budou svobodněji hřešit, jak praví Augustin42 v
knize De Verbis Domini. Tajným hříšníkům se
tedy nemá dávat Kristovo tělo, i kdyby o ně
žádali.
Na druhé straně:
Augustin43 k Žalmu 22, 30* „Pojedli a poklonili
se všichni mocní země,“ říká: „Rozdavající,
40
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa II, qu. 5, can. 23 Saepe contingit (RF I, 464).
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa II, qu. 5, can. 26 Si episcopo (RF I, 465).
42
AUGUSTINUS, Serm. ad Popul., serm. LXXXII, cap. 4 (PL 38, 509).
43
Viz Glossa ordin., (III 115 E); Glossa LOMBARDI (PL 191, 238). Srov. AUGUSTINUS, Enarr. in Psalm., Ps. XLVIII,
serm. I, super vers. 3 (PL 36, 545). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 67 Non prohibeat
dispensator (RF I, 1338).
41
Otázka 80
dispensator pingues terrae, idest peccatores,
mensam Domini manducare.
Respondeo dicendum quod circa peccatores
distinguendum est. Quidam enim sunt occulti, quidam
vero manifesti; scilicet per evidentiam facti, sicut
publici usurarii aut publici raptores; vel etiam per
aliquod iudicium ecclesiasticum vel saeculare.
Manifestis ergo peccatoribus non debet, etiam
petentibus, sacra communio dari. Unde Cyprianus
scribit ad quendam: Pro dilectione tua consulendum
me existimasti quid mihi videatur de histrionibus, et
mago illo qui, apud vos constitutus, adhuc in artis suae
dedecore perseverat, an talibus sacra communio cum
ceteris Christianis debeat dari. Puto nec maiestati
divinae, nec evangelicae disciplinae congruere ut
pudor et honor Ecclesiae tam turpi et infami
contagione foedetur.
Si vero non sunt manifesti peccatores sed occulti, non
potest eis petentibus sacra communio denegari. Cum
enim quilibet Christianus, ex hoc ipso quod est
baptizatus, sit admissus ad mensam Dominicam, non
potest eis ius suum tolli nisi pro aliqua causa
manifesta. Unde super illud I Cor. V, Si is qui frater
inter vos nominatur etc., dicit Glossa Augustini: Nos a
communione quemquam prohibere non possumus, nisi
aut sponte confessum, aut in aliquo iudicio vel
ecclesiastico vel saeculari nominatum atque
convictum.
Potest tamen sacerdos qui est conscius criminis,
occulte monere peccatorem occultum, vel etiam in
publico generaliter omnes, ne ad mensam Domini
accedant antequam poeniteant et Ecclesiae
reconcilientur. Nam post poenitentiam et
reconciliationem, etiam publicis peccatoribus non est
communio deneganda, praecipue in mortis articulo.
Unde in Concilio Carthaginensi legitur: Scenicis atque
histrionibus ceterisque huiusmodi personis, vel
apostatis, conversis ad Deum reconciliatio non
negetur.
Ad primum ergo dicendum quod sancta
prohibentur dari canibus, idest peccatoribus
manifestis. Sed occulta non possunt publice
puniri, sed sunt divino iudicio reservanda.
Ad secundum dicendum quod, licet peius sit
peccatori occulto peccare mortaliter sumendo
corpus Christi quam infamari, tamen sacerdoti
ministranti corpus Christi peius est peccare
44
29
nebraň mocným země, to jest hříšníkům, jíst u
stolu Páně.“
Odpovídám:
Hříšníky musíme rozlišovat. Někteří totiž jsou
tajní, někteří pak zjevní, totiž zřejmostí skutku,
jako veřejní lichváři nebo veřejní lupiči, anebo
také v důsledku nějakého soudu, církevního nebo
světského. Zjevným hříšníkům se tedy nemá
dávat svaté přijímání, i kdyby o ně žádali. Proto
Cyprián44 komusi píše: „Ve své lásce jsi
považoval za dobré poradit se, co soudím o
onom kejklíři a kouzelníku, který se u vás usadil
a který nadále zůstává ve svém hanebném umění;
zda se má takovým dát svaté přijímání s
ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani
s Božím majestátem, ani s evangelijní kázní, aby
cudnost a čest církve byly poskvrněmy tak
mrzkou a hanebnou nákazou.“
Nejsou-li však hříšníci zjevní, nýbrž tajní,
nemůže se těm, kteří o to žádají, odepřít svaté
přijímání. Vždyť každý křesťan již tím, že byl
pokřtěn, je připuštěn ke stolu Páně a nemůže se
mu vzít jeho právo, leda z nějaké zjevné příčiny.
Proto k onomu 1 Kor 5, 11* „Jestli ten, jenž se
mezi vámi nazývá bratrem…“ Glossa
Augustinova45 říká: „My nemůžeme nikomu
bránit v přijímání, ledaže se dobrovolně vyznal,
nebo byl nějakým soudem, církevním či
světským, vyhlášen a usvědčen.“
Avšak kněz, který o hříchu ví, může tajně
napomenout tajného hříšmíka, nebo také veřejně
obecně všechny, aby nepřistupovali ke stolu Páně
před vykonáním pokání a usmířením s církví.
Neboť po pokání a usmíření se nemá odpírat
svaté přijímání ani veřejným hříšníkům, zvláště v
nebezpečí smrti. Proto sněm v Kartágu46 říká:
„Ať není odpíráno usmíření hercům a kejklířům
a ostatním takovým osobám nebo odpadlíkům,
obráceným k Bohu.“
K námitkám:
1. Zakazuje se dávat svaté psům, to jest, zjevným
hříšníkům. Ale tajné věci nelze veřejně trestat. Ty
však jsou vyhrazeny Božímu soudu.
2. Ačkoli je pro tajného hříšníka horší smrtelně
hřešit přijetím Kristova těla, než být zostuzen,
přesto je pro kněze, který přisluhuje tělem
Kristovým, horší smrtelně hřešit nespravedlivým
CYPRIANUS, Epist. LXI Ad Euchratium (PL 4, 373).
Glossa LOMBARDI (PL 191, 1575); srov. Glossa ordin., (VI, 40 B). AUGUSTINUS, Serm. ad Popul., serm. CCCLI, cap.
4 (PL 39, 1546).
46
Concilium Carthaginense III, anno 398, cap. 35 (MA III, 885). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II,
can. 96 Scenicis (RF I, 1352).
45
Otázka 80
30
mortaliter infamando iniuste peccatorem
occultum, quam quod ille mortaliter peccet, quia
nullus debet peccatum mortale committere ut
alium liberet a peccato. Unde Augustinus dicit, in
libro Quaestionum super Gen.: Periculosissime
admittitur haec compensatio, ut nos faciamus
aliquid mali, ne alius gravius malum faciat.
Peccator tamen occultus potius deberet eligere
infamari quam indigne ad mensam Christi
accedere.
Hostia tamen non consecrata nullo modo debet
dari loco consecratae, quia sacerdos hoc faciens,
quantum est in se, facit idololatrare illos qui
credunt hostiam consecratam, sive alios
praesentes, sive etiam ipsum sumentem; quia, ut
Augustinus dicit, nemo carnem Christi manducet
nisi prius adoret. Unde extra, de Celebratione
Missarum, cap. De homine, dicitur: Licet is qui
pro sui criminis conscientia reputat se indignum,
peccet graviter si se ingerat, tamen gravius
videtur offendere qui fraudulenter illud
praesumpserit simulare.
Ad tertium dicendum quod decreta illa sunt
abrogata per contraria documenta Romanorum
pontificum. Dicit enim Stephanus Papa: Ferri
candentis vel aquae ferventis examinatione
confessionem extorqueri a quolibet sacri canones
non concedunt. Spontanea enim confessione, vel
testium
approbatione
publicata,
delicta
commissa sunt regimini nostro iudicare, occulta
vero et incognita illi sunt relinquenda qui solus
novit corda filiorum hominum. Et idem habetur
extra, de Purgationibus, cap. Ex tuarum. In
omnibus enim talibus videtur Dei esse tentatio,
unde sine peccato fieri non possunt. Et gravius
videretur si in hoc sacramento, quod est
institutum ad remedium salutis, aliquis incurreret
iudicium mortis. Unde nullo modo corpus Christi
debet dari alicui suspecto de crimine quasi ad
examinationem.
zostuzením tajného hříšníka, než to že onen
smrtelně hřeší, protože nikdo nesmí spáchat
smrtelný hřích, aby jiného osvobodil od hříchu.
Proto Augustin47 v knize Quaestionum super
Genesim říká: „Je velmi nebezpečné připustit
takové vyrovnání, že bychom my učinili nějaké
zlo, aby druhý neučinil zlo větší.“ Avšak tajný
hříšník by měl zvolit spíše zostuzení, než nehodně
přistoupit ke stolu Páně.
Nekonsekrovaná hostie se však v žádném případě
nesmí dát místo konsekrované, protože kněz, který
by to z vlastního popudu udělal, by zapříčinil
modloslužbu u těch, kteří věří, že je hostie
konsekrovaná, ať u jiných přítomných nebo také u
samotného přijímajícího. Protože, jak praví
Augustin,48 „nikdo ať nepožívá Kristovo tělo,
dokud se nepokloní.“ Proto se v části De
Celebratione Missarum, kapitole De homine říká:49
„Ačkoli ten, kdo se považuje za nehodného pro
vědomí svého hříchu, těžce hřeší, jestliže na to
nedbá, přece se zdá, že budí větší pohoršení ten,
kdo se odváží podvodně předstírat [svátost].“
3. Tyto dekrety byly zrušeny opačnými
rozhodnutími římských papežů. Papež Stěpán50
totiž říká: „Svaté kánony nedovolují vymáhat od
kohokoli doznání zkouškou žhavým železem
nebo vřelou vodou. Našemu řízení bylo svěřeno
soudit spáchané hříchy, zjevené dobrovolným
vyznáním nebo dosvědčením svědků. Tajné pak a
neznámé musí být ponechány tomu, jenž jediný
zná srdce lidských synů.“ A totéž stojí v
ustanovení De Purgationibus, kapitola Ex
tuarum.51 Neboť se zdá, že při všech takových
postupech jde o pokoušení Boha, a proto je nelze
konat bez hříchu. A jeví se jako závažnější,
kdyby z této svátosti, která byla ustanovena jako
prostředek spásy, někdo dostal ortel smrti. Proto
se žádným způsobem nemá dávat Kristovo tělo
někomu podezřelému ze zločinu jakoby na
zkoušku.
Articulus 7: Utrum nocturna pollutio impediat
hominem a sumptione huius sacramenti.
Ad septimum sic proceditur. Videtur quod nocturna
pollutio non impediat aliquem a sumptione corporis
Christi. Nullus enim impeditur a sumptione corporis
Článek sedmý: Zda noční poluce brání člověku v
přijetí této svátosti.
Zdá se, že noční poluce nikomu nebrání přijmout
Kristovo tělo.
1. Nikomu totiž není bráněno přijmout Kristovo
47
AUGUSTINUS, Quaest. in Heptat., Lib. I, qu. 42, super Gen. XIX8 (PL 34, 559).
AUGUSTINUS, Enarr. in Psalm., Ps. XCVIII, super vers. 5 (PL 37, 1264).
49
Decretal. Gregor. IX, Lib. III, tit. XLI, cap. 7 De homine (RF II, 640).
50
STEPHANUS V, Fragm. Epist. ad Leutbertum (MA XVIIIa, 25). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. II, causa II, qu. 5, can.
20 Consuluisti (RF I, 463).
51
Decretal. Gregor. IX, Lib. V, tit. XXXIV, cap. 8 Ex tuarum (RF II, 871).
48
Otázka 80
Christi nisi propter peccatum. Sed nocturna pollutio
accidit sine peccato, dicit enim Augustinus, XII
super Gen. ad litt.: Ipsa phantasia quae fit in
cogitatione sermocinantis, cum expressa fuerit in
visione somniantis, ut inter illam et veram
coniunctionem corporum non discernatur, continue
movetur caro et sequitur quod eum motum sequi
solet, cum hoc tam sine peccato fiat quam sine
peccato a vigilantibus dicitur quod, ut diceretur,
procul dubio cogitatum est. Ergo nocturna pollutio
non impedit hominem ab huius sacramenti
perceptione.
Praeterea, Gregorius dicit, in epistola ad Augustinum
episcopum Anglorum: Si quis sua coniuge, non
cupidine voluptatis raptus, sed tantum creandorum
liberorum gratia utitur, ille profecto, sive de ingressu
Ecclesiae seu de sumendo corporis Dominici mysterio,
suo est iudicio relinquendus, quia prohiberi a nobis
non debet accipere qui, in igne positus, nescit ardere.
Ex quo patet quod carnalis pollutio etiam vigilantis, si
sit sine peccato, non prohibet hominem a sumptione
corporis Christi. Multo igitur minus prohibet nocturna
pollutio dormientis.
Praeterea, nocturna pollutio videtur solam immunditiam
corporalem habere. Sed aliae immunditiae corporales,
quae secundum legem impediebant ab ingressu
sanctorum, in nova lege non impediunt a sumptione
corporis Christi, sicut de muliere pariente, vel
menstruata, vel fluxum sanguinis patiente, scribit beatus
Gregorius Augustino Anglorum episcopo. Ergo videtur
quod neque etiam nocturna pollutio impediat hominem
a sumptione huius sacramenti.
Praeterea, peccatum veniale non impedit hominem a
sumptione huius sacramenti, sed nec etiam peccatum
mortale post poenitentiam sed, dato quod nocturna pollutio
provenerit ex aliquo peccato praecedenti sive crapulae sive
turpium cogitationum, plerumque tale peccatum est veniale,
et, si aliquando sit mortale, potest contingere quod de mane
poenitet et peccatum suum confitetur. Ergo videtur quod
non debeat impediri a sumptione huius sacramenti.
Praeterea, gravius peccatum est homicidii quam fornicationis.
Sed si aliquis de nocte somniet homicidium perpetrare aut
furtum, vel quodcumque aliud peccatum, non propter hoc
impeditur a sumptione corporis Christi. Ergo videtur quod
multo minus fornicatio somniata, cum pollutione
subsequente, impediat a susceptione huius sacramenti.
52
31
tělo, leda pro hřích. Ale k noční poluci dochází
bez hříchu. Augustin52 totiž ve spisu De Genesi
ad Litteram říká: „Sama představa, která
vyvstává v mysli mluvícího, když je ve snu tak
výrazná, že se nerozlišuje mezi ní a pravdivým
spojením těl, a že současně s tím dojde k hnutí
těla a následuje, co bývá důsledkem toho hnutí,
nastává to bez hříchu, když se v bdělém stavu o
tom mluvilo bez hříchu; aby se o tom mohlo
mluvit, nepochybně se na to muselo myslet.“
Tedy noční poluce nebrání člověku přijmout tuto
svátost.
2. Řehoř v listu Augustinu, biskupovi
Angličanů53 říká: „Jestliže někdo přistupuje ke
své manželce, ne uchvácen chtivostí rozkoše, ale
pouze kvůli plození dětí, je ponecháno na jeho
úsudku, jak to zda vstoupí do chrámu, tak to zda
přijme tajemství těla Páně, protože nemáme
bránit přijmout tomu, kdo, postaven do ohně,
nezná vzplanutí.“ Z toho je zjevné, že tělesné
poskvrnění, bylo-li bez hříchu, ani bdícímu
člověku nebrání přijmout tělo Kristovo. Tudíž
tím méně brání noční poluce spícího člověka.
3. Zdá se, že noční poluce přivodí pouze tělesnou
nečistotu. Ale jiné tělesné nečistoty, které podle
Zákona bránily vstoupit do svatyně,54 nebrání v
Novém zákoně přijmout tuto svátost, jak píše
blažený
Řehoř
Augustinovi,
biskupu
Angličanů,55 o ženě po porodu nebo při
menstruaci nebo trpící krvácením. Zdá se tedy,
že ani noční poluce nebrání člověku přijmout
tuto svátost.
4. Všední hřích nebrání člověku přijmout tuto
svátost, ale ani smrtelný hřích po pokání.
Připusťme ale, že noční poluce pocházela z
nějakého předchozího hříchu, buď nestřídmosti,
nebo neslušných myšlenek. Obyčejně je takový
hřích všední, a je-li někdy smrtelný, může se stát,
že ráno člověk lituje a svůj hřích vyzná. Zdá se
tedy, že se mu nemá bránit přijmout tuto svátost.
5. Vražda je těžší hřích než smilstvo. Ale zdá-li
se někomu v noci, že páchá vraždu nebo krádež
nebo kterýkoli jiný hřích, nebrání mu to přijmout
tělo Kristovo. Zdá se tedy, že mnohem méně
brání přijmout tuto svátost sen o smilstvu s
následnou polucí.
AUGUSTINUS, De Genesi ad Litt., Lib. XII, cap. 15 (PL 34, 466).
GREGORIUS MAGNUS, Registrum, Lib XI, indict. IV, epist. LXIV, interrog. 10 (PL 77, 1197). Srov. GRATIANUS,
Decretum, P. II, causa XXXIII, qu. 4, can. 7 Vir cum propria (RF I, 1249).
54
Lv 12, 15.
55
GREGORIUS MAGNUS, Registrum, Lib XI, indict. IV, epist. LXIV, interrog. 10 (PL 77, 1195). Srov. GRATIANUS,
Decretum, P. II, causa XXXIII, qu. 4, can. 7 Vir cum propria (RF I, 1249).
53
Otázka 80
Sed contra est quod Levit. XV dicitur: Vir a
quocumque egreditur semen coitus, immundus erit
usque ad vesperam. Sed immundis non patet aditus ad
sacramenta. Ergo videtur quod propter pollutionem
nocturnam aliquis impeditur a sumptione huius
sacramenti, quod est maximum sacramentum.
Respondeo dicendum quod circa pollutionem
nocturnam duo possunt considerari, unum quidem
ratione cuius ex necessitate impedit hominem a
sumptione huius sacramenti; aliud autem ratione cuius
non ex necessitate impedit hominem, sed ex quadam
congruentia.
Ex necessitate quidem impedit hominem ab huius
sacramenti perceptione solum mortale peccatum. Et
quamvis ipsa nocturna pollutio, secundum se
considerata, peccatum mortale esse non possit,
nihilominus tamen, ratione suae causae, quandoque
habet peccatum mortale annexum. Et ideo
consideranda est causa pollutionis nocturnae.
Quandoque enim provenit ex causa extrinseca
spirituali, scilicet Daemonum illusione, qui, sicut in
prima parte habitum est, phantasmata commovere
possunt, ex quorum apparitione pollutio interdum
subsequitur. Quandoque vero provenit pollutio ex
causa intrinseca spirituali, scilicet ex praecedentibus
cogitationibus. Aliquando autem ex causa intrinseca
corporali, seu ex superfluitate sive debilitate naturae;
seu etiam ex superfluitate cibi et potus. Quaelibet
autem harum trium causarum potest et sine peccato, et
cum peccato veniali vel mortali existere. Et si quidem
sit sine peccato, vel cum peccato veniali, non ex
necessitate impedit sumptionem huius sacramenti, ita
scilicet quod homo sumendo sit reus corporis et
sanguinis Domini. Si vero sit cum peccato mortali
impedit ex necessitate.
Illusio enim Daemonum quandoque provenit ex
praecedenti negligentia praeparationis ad devotionem,
quae potest esse vel mortale vel veniale peccatum.
Quandoque vero provenit ex sola nequitia Daemonum
volentium impedire hominem a sumptione huius
sacramenti. Unde legitur in Collationibus Patrum
quod, cum quidam pollutionem pateretur semper in
festis in quibus erat communicandum, seniores,
comperto quod nulla causa ab ipso praecesserat,
decreverunt quod propter hoc a communione non
cessaret, et ita cessavit illusio Daemonum.
Similiter etiam praecedentes cogitationes lascivae
quandoque possunt esse omnino sine peccato, puta
cum aliquis causa lectionis vel disputationis cogitur de
56
STh I, q. 111, a. 3.
Srov. 1 Kor 11, 27.
58
CASSIANUS, Collationes, coll. XXII, cap. 6 (PL 49, 1225).
57
32
Na druhé straně:
V Lv 15, 16 se říká: „Když bude mít některý muž
výron semene, bude nečistý až do večera.“
Nečistí však nemají přístup ke svátostem. Zdá se
tedy, že kvůli noční poluci se někomu brání
přijmout tuto svátost, která je největší ze svátostí.
Odpovídám:
U noční poluce lze uvážit dvojí. Jako první, co
člověku nutně brání přijmout tuto svátost; jako
druhé pak, co člověku nebrání přijmout tuto
svátost nutně, ale kvůli jisté vhodnosti.
Nutně pak brání člověku přijmout tuto svátost
pouze smrtelný hřích. A ačkoli noční poluce
uvážovaná o sobě nemůže být smrtelným
hříchem, přece však z důvodu své příčiny někdy
může být se smrtelným hříchem spojena. A proto
se musí vzít v úvahu příčina noční poluce. Někdy
totiž pochází od vnější duchovní příčiny, totiž ze
šálení démony, kteří, jak jsme měli v První
části,56 mohou navodit představy, jejichž obrazy
občas vedou k poluci. Někdy však pochází
poluce od vnitřní duchovní příčiny, totiž od
předchozích myšlenek. Jindy pak od vnitřní
tělesné příčiny; totiž buď z přebytku nebo ze
slabosti přirozenosti, nebo také z přemíry
pokrmu či nápoje. Každá z těchto tří příčin však
může být bez hříchu nebo spojená s hříchem
všedním nebo smrtelným. Je-li tedy bez hříchu
nebo spojená se všedním hříchem, nebrání nutně
přijmout tuto svátost, tak totiž, že by se přijetím
člověk „provinil proti tělu a krvi Páně.“57 Je-li
však spojena se smrtelným hříchem, brání nutně.
Šálení démony totiž někdy pochází z
předchozího zanedbání přípravy cvičením se ve
zbožnosti, což může být hříchem smrtelným i
všedním. Někdy však pochází z pouhé zloby
démonů, kteří chtějí zabránit člověku přijetí této
svátosti. Proto čteme ve spisu Collationes
Patrum,58 že když jeden bratr utrpěl poluci vždy
ve svátky, ve které bylo přijímání, starší, poté co
naznali, že žádná příčina nepocházela od něj,
rozhodli, že kvůli tomu nepřestane přijímat. A
tak šálení démonů přestalo.
Podobně také předchozí nespoutané myšlenky
někdy mohou být zcela bez hříchu, třeba když
někdo musí o takových věcech přemýšlet kvůli
vyučování nebo disputacím. Neboť když je to
bez dychtivosti a zalíbení, nejsou to myšlenky
nečisté, nýbrž počestné. Ty však mohou
Otázka 80
talibus cogitare. Et si hoc sit sine concupiscentia et
delectatione, non erunt cogitationes immundae, sed
honestae, ex quibus tamen pollutio sequi potest, sicut
patet ex auctoritate Augustini inducta. Quandoque vero
praecedentes cogitationes sunt cum concupiscentia et
delectatione et, si adsit consensus, peccatum mortale
erit, sin autem, veniale.
Similiter etiam et causa corporalis quandoque est sine
peccato, puta cum est ex infirmitate naturae, unde et
quidam vigilando absque peccato fluxum seminis
patiuntur; vel etiam si sit ex superfluitate naturae, sicut
enim contingit sanguinem superfluere absque peccato,
ita et semen, quod est superfluitas sanguinis,
secundum philosophum. Quandoque vero est cum
peccato, puta cum provenit ex superfluitate cibi vel
potus. Et hoc etiam potest esse peccatum veniale vel
mortale, licet frequentius peccatum mortale accidat
circa turpes cogitationes, propter facilitatem consensus,
quam circa sumptionem cibi et potus. Unde Gregorius,
scribens Augustino Anglorum episcopo, dicit
cessandum esse a communione quando ex turpibus
cogitationibus provenit, non autem quando provenit ex
superfluitate cibi et potus, praesertim si necessitas
adsit.
Sic igitur ex causa pollutionis considerari potest utrum
nocturna pollutio ex necessitate impediat sumptionem
huius sacramenti.
Ex quadam vero congruentia impedit quantum ad duo.
Quorum unum semper accidit, scilicet quaedam
foeditas corporalis, cum qua, propter reverentiam
sacramenti, non decet ad altare accedere, unde et
volentes tangere aliquid sacrum manus lavant; nisi
forte talis immunditia perpetua sit vel diuturna, sicut
est lepra vel fluxus sanguinis vel aliquid huiusmodi.
Aliud autem est evagatio mentis, quae sequitur
pollutionem nocturnam, praecipue quando cum turpi
imaginatione contingit.
Hoc tamen impedimentum quod ex congruitate
provenit, postponi debet propter aliquam necessitatem,
puta, ut Gregorius dicit, cum fortasse aut festus dies
exigit, aut exhibere ministerium, pro eo quod sacerdos
alius deest, ipsa necessitas compellit.
Ad primum ergo dicendum quod ex necessitate
quidem non impeditur homo a sumptione huius
sacramenti nisi propter peccatum mortale, sed ex
59
33
zapříčinit poluci, jak je zjevné z výše uvedeného
Augustinova výroku.59 Někdy však jsou
předchozí myšlenky spojeny s dychtivostí a
potěšením, a jestliže k nim přistoupí souhlas,
bude se jednat o smrtelný hřích, jestliže však
chybí, bude se jednat o všední.
Podobně také tělesná příčina je někdy bez hříchu,
třeba když vychází ze slabosti přirozenosti, kvůli
níž někteří utrpí bez hříchu dokonce i v bdělém
stavu výron semene; nebo také když vychází z
přebytku přirozenosti, jako se totiž bez hříchu
přihodí výron krve, tak také semene, které je
podle Filosofa60 přebytek krve. Někdy však je
spojena s hříchem, třeba když pochází z přemíry
pokrmu či nápoje; a to také může být hřích
všední nebo smrtelný, ačkoli ke smrtelnému
hříchu dochází pro snadnost souhlasu častěji při
neslušných myšlenkách, než při požívání pokrmu
a nápoje. Proto Řehoř, když píše Augustinovi,
biskupu Angličanů,61 říká, že se má vynechat
přijímání, když to pochází z neslušných
myšlenek, ne však, když to pochází z přemíry
pokrmu či nápoje, zvláště jde-li o nutnost.
Tak tedy na základě příčiny poluce lze uvážit,
zda noční poluce brání nutně přijmout tuto
svátost.
Z jisté vhodnosti pak brání ze dvou důvodů. Z
nichž jeden se uplatňuje vždycky, totiž jakási
tělesná špinavost, se kterou – z úcty ke svátosti –
se nesluší přistoupit k oltáři. Proto také ti, kdo se
chtějí dotknout něčeho posvátného, umývají si
ruce. Ledaže by taková nečistota byla trvalá nebo
dlouhá, jako je malomocenství nebo krvácení
nebo něco podobného. Jiný důvod pak je
rozptýlenost mysli, která po noční poluci
následuje, zvláště když k ní dochází v souvislosti
s neslušnou představivostí.
Této překážky, která je z jisté vhodnosti, se však
nedbá při nějaké nutnosti, třeba „když snad
naléhá sváteční den, nebo nějaká nezbytnost velí
vykonat službu, protože jiný kněz chybí,“ jak
praví Řehoř.62
K námitkám:
1. Přijmout tuto svátost sice člověku nutně brání
pouze smrtelný hřích, ale z jisté vhodnosti
AUGUSTINUS, De Genesi ad Litt., Lib. XII, cap. 15 (PL 34, 466). Srov. arg. 1.
ARISTOTELES, De Gen. Anim., I, XIX (726b9).
61
GREGORIUS MAGNUS, Registrum, Lib XI, indict. IV, epist. LXIV, interrog. 11 (PL 77, 1198). Srov. GRATIANUS,
Decretum, P. I, dist. VI, can. 1 Testamentum (RF I, 9).
62
GREGORIUS MAGNUS, Registrum, Lib XI, indict. IV, epist. LXIV Ad Augustinum Anglorum Episc., interrog. 11 (PL
77, 1198). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. I, dist. VI, can. 1 Testamentum (RF I, 9).
60
Otázka 80
quadam congruentia potest homo impediri
propter alias causas, sicut dictum est.
Ad secundum dicendum quod coitus coniugalis, si sit
sine peccato, puta si fiat causa prolis generandae vel
causa reddendi debitum, non alia ratione impedit
sumptionem sacramenti nisi sicut dictum est de
pollutione nocturna quae accidit sine peccato scilicet
propter immunditiam corporalem et mentis
distractionem. Ratione cuius Hieronymus dicit, super
Matth.: Si panes propositionis ab his qui uxores
tetigerant comedi non poterant, quanto magis panis
qui de caelo descendit, non potest ab his qui
coniugalibus paulo ante haesere amplexibus, violari
atque contingi. Non quod nuptias condemnemus, sed
quod, eo tempore quo carnes agni manducaturi
sumus, vacare a carnalibus operibus debeamus. Sed
quia hoc secundum congruitatem, et non secundum
necessitatem est intelligendum, Gregorius dicit quod
talis est suo iudicio relinquendus. Si vero non amor
procreandae sobolis sed voluptas dominatur in opere,
ut ibidem Gregorius subdit, tunc prohiberi debet ne
accedat ad hoc sacramentum.
Ad tertium dicendum quod, sicut Gregorius dicit,
in epistola supra dicta ad Augustinum Anglorum
Episcopum, in veteri Testamento aliqui polluti
dicebantur figuraliter, quod populus novae legis
spiritualiter intelligit. Unde huiusmodi corporales
immunditiae, si sint perpetuae vel diuturnae, non
impediunt sumptionem huius sacramenti salutaris
sicut impediebant accessum ad sacramenta
figuralia. Si vero cito transeunt, sicut immunditia
pollutionis nocturnae, ex quadam congruentia
impedit sumptionem huius sacramenti per illum
diem quo hoc accidit. Unde et Deut. XXIII
dicitur: Si fuerit inter vos homo qui nocturno
pollutus sit somnio, egredietur extra castra, et
non revertetur priusquam ad vesperam lavetur
aqua.
Ad quartum dicendum quod, licet per contritionem et
confessionem auferatur reatus culpae, non tamen
aufertur corporalis immunditia et distractio mentis ex
pollutione consecuta.
Ad quintum dicendum quod somnium homicidii non
63
34
mohou člověku bránit jiné příčiny, jak bylo
řečeno.63
2. Je-li manželské spojení bez hříchu, třebas
nastane-li kvůli plození potomstva nebo naplnění
povinnosti, nebrání přijmout tuto svátost z jiného
důvodu, než jak bylo řečeno o noční poluci,64
která se přihodí bez hříchu; totiž pro tělesnou
nečistotu a roztržitost mysli. Z tohoto důvodu
Jeroným65 k Matoušovi říká: „Když nemohli jíst
předkladné chleby ti, kteří se dotkli manželek,
čím více onen chléb, který sestoupil z nebe,
nesmí být znevážen a dotýkán těmi, kteří
nedlouho předtím oddali manželským objetím?
Ne že zavrhujeme sňatek, ale v době, kdy
budeme jíst z beránkova těla, máme se vyvarovat
tělesných činů.“ Protože se to ale rozumí dle
vhodnosti, a ne dle nutnosti, Řehoř říká, že u
takového „je to ponecháno na jeho úsudku.“
„Avšak vládne-li ve skutku spojení ne láska
plodící potomstvo, nýbrž rozkoš,“ jak tamtéž
dodává Řehoř,66 tehdy se mu má zabránit
přistoupit k této svátosti.
3. V citovaném listě Augustinovi, biskupu
Angličanů, Řehoř67 říká, že ve Starém zákoně
někteří lidí byli označeni za poskvrněné jako
předobraz a lid Nového zákona to chápe
duchovně. Proto takové tělesné nečistoty, jsou-li
trvalé nebo trvají-li dlouho, nebrání přijmout tuto
spasitelnou svátost, jako bránily přistoupit k
obrazným svátostem. Jestli však brzo pominou,
jako nečistota noční poluce, z jisté vhodnosti
brání přijmout tuto svátost toho dne, kdy se to
přihodilo. Proto také v Dt 23, 11-12 se říká:
„Najde-li se mezi tvými příslušníky muž, který
není čistý následkem nočního výronu semene,
vyjde z tábora a nevrátí se tam. Navečer se
umyje a při západu slunce se smí vrátit do
tábora.“
4. Ačkoli se zkroušeností a vyznáním odstraní
tíže viny, přece se neodstraní tělesná nečistota a
roztržitost mysli nastupující po poluci.
5. Sen o vraždě nepřináší tělesné poskvrnění, ani
V odpovědi.
V odpovědi.
65
Srov. předpokládané prameny HIERONYMUS (?), epist. XXVIII De Esu Agni (cf. PL 30, 231) nebo také AUGUSTINUS
(?), serm. De Esu Agni (PL 40, 1204). Viz také GRATIANUS, Decretum, P. II, causa XXXIII, qu. 4, can. 1 Sciatis (RF
I, 1247).
66
GREGORIUS MAGNUS, Registrum, Lib XI, indict. IV, epist. LXIV Ad Augustinum Anglorum Episc., interrog. 10 (PL
77, 1197). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. II, causa XXXIII, qu. 4, can. 7 Vir cum propria (RF I, 1249).
67
GREGORIUS MAGNUS, Registrum, Lib XI, indict. IV, epist. LXIV Ad Augustinum Anglorum Episc., interrog. 10 (PL
77, 1197). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. II, causa XXXIII, qu. 4, can. 7 Vir cum propria (RF I, 1249). Srov. arg.
2, arg. 3 a Odpověď.
64
Otázka 80
35
inducit corporalem immunditiam, nec etiam tantam
distractionem mentis sicut fornicatio, propter intensionem
delectationis. Si tamen somnium homicidii proveniat ex
causa quae est peccatum, praesertim mortale, impedit a
sumptione huius sacramenti ratione suae causae.
takovou roztržitost mysli jako sen o smilstvu
kvůli intezitě potěšení. Kdyby však sen o vraždě
pocházel z příčiny, která je hříchem, především
smrtelným, brání přijmout tuto svátost kvůli své
příčině.
Articulus 8: Utrum sit solum a ieiunis
sumendum.
Ad octavum sic proceditur. Videtur quod cibus vel potus
praeassumptus non impediat sumptionem huius
sacramenti. Hoc enim sacramentum est a Domino
institutum in cena. Sed Dominus, postquam cenavit, hoc
sacramentum discipulis tradidit, sicut patet Luc. XXII et I
Cor. XI. Ergo videtur quod etiam post alios cibos
assumptos nos debeamus sumere hoc sacramentum.
Praeterea, I Cor. XI dicitur: Cum convenitis ad
manducandum, scilicet corpus Domini, invicem
expectate, si quis autem esurit, domi manducet. Et ita
videtur quod, postquam aliquis domi manducavit,
possit in Ecclesia corpus Christi manducare.
Praeterea, in Concilio Carthaginensi legitur, et
habetur de Consecr., dist. I: Sacramenta altaris
non nisi a ieiunis hominibus celebrentur, excepto
uno die anniversario quo Cena Domini
celebratur. Ergo saltem illo die potest corpus
Christi aliquis post alios cibos sumere.
Praeterea, sumptio aquae vel medicinae, vel alterius
cibi vel potus in minima quantitate, vel etiam
reliquiarum cibi in ore remanentium, neque ieiunium
Ecclesiae solvit, neque sobrietatem tollit, quae exigitur
ad hoc quod aliquis reverenter hoc sacramentum
sumat. Ergo per praedicta non impeditur aliquis a
sumptione huius sacramenti.
Praeterea, quidam de nocte profunda comedunt aut
bibunt, aut forte totam noctem insomnem ducentes, de
mane percipiunt sacra mysteria, nondum plene digesti.
Minus autem impediretur sobrietas hominis si in mane
parum comederet, et postea circa nonam sumeret hoc
sacramentum, cum etiam sit quandoque maior distantia
temporis. Ergo videtur quod talis cibi praeassumptio
non impediat hominem ab hoc sacramento.
Praeterea, non minor reverentia debetur huic
sacramento iam sumpto quam ante sumptionem.
Sed, sumpto sacramento, licet cibum aut potum
sumere. Ergo et ante sumptionem.
Sed contra est quod Augustinus dicit, in libro
Responsionum ad Ianuarium: Placuit Spiritui
Sancto ut, in honorem tanti sacramenti, prius in
Článek osmý: Zda mohou přijmout pouze ti, kteří
se postí.
Zdá se, že dříve požitý pokrm nebo nápoj
nebrání přijmout tuto svátost.
1. Neboť tato svátost byla Pánem ustanovena při
večeři. Ale Pán, když povečeřel, dal tuto svátost
svým učedníkům, jak je patrné u Lk 22, 20 a v 1
Kor 11, 25. Zdá se tedy, že také my máme
přijímat tuto svátost po požití jiných pokrmů.
2. V 1 Kor 11, 33-34 se říká: „Když se scházíte k
hostině, totiž těla Páně, čekejte jedni na druhé.
Má-li někdo hlad, ať se nají doma.“ A tak se zdá,
že, když někdo pojedl doma, může v kostele
požívat Kristovo tělo.
3. Na třetím sněmu v Kartágu68 čteme a je to v
Dekretech De Consecratione:69 „Svátosti oltářní
ať jsou slaveny jen lačnými lidmi, s vyjímkou
jediného výročního dne, kdy se slaví večeře
Páně.“ Tedy aspoň v tomto dni může někdo
přijmout tělo Páně po jiných pokrmech.
4. Požití vody nebo léku nebo jiného pokrmu
nebo nápoje v nepatrném množství, nebo zbytků
pokrmu, které zůstanou v ústech, ani neruší
církevní půst, ani střídmost, která se vyžaduje k
tomu, aby někdo uctivě přijal tuto svátost.
Zmíněné okolnosti tedy nikomu nebrání přijmout
tuto svátost.
5. Někteří lidé pozdě v noci jedí nebo pijí a snad
po celé probdělé noci ráno přijímají svatá
tajemství, aniž by vše strávili. Střídmosti člověka
by však bylo méně na závadu, kdyby ráno něco
málo pojedl a potom kolem deváté přijal tuto
svátost, což někdy znamená delší časový odstup.
Zdá se tedy, že takové požívání pokrmu člověku
není překážkou k této svátosti.
6. Této svátosti nepřísluší menší úcta, když už
byla přijata, než před přijetím. Ale po přijetí
svátosti je dovoleno požít pokrm nebo nápoj.
Tedy také před přijetím.
Na druhé straně:
Augustin70 v knize Responsionum ad Ianuarium
říká: „Duch Svatý rozhodl, aby ke cti takové
68
Concilium Carthaginense III, anno 398, cap. 29 (MA III, 885).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. 11, can. 49 Sacramenta altaris (RF I, 1307).
70
AUGUSTINUS, Epist. LIV Ad Inquis. Ianuariii, cap. 6 (PL 33, 203).
69
Otázka 80
os Christiani Dominicum corpus intraret quam
ceteri cibi.
Respondeo dicendum quod aliquid impedit
sumptionem huius sacramenti dupliciter. Uno
modo, secundum se, sicut peccatum mortale,
quod habet repugnantiam ad significatum huius
sacramenti, ut supra dictum est.
Alio modo, propter prohibitionem Ecclesiae. Et sic
impeditur aliquis a sumptione huius sacramenti
post cibum vel potum assumptum, triplici ratione.
Primo quidem, sicut Augustinus dicit, in honorem
huius sacramenti, ut scilicet in os hominis intret
nondum aliquo cibo vel potu infectum. Secundo,
propter significationem, ut scilicet detur intelligi
quod Christus, qui est res huius sacramenti, et
caritas eius, debet primo fundari in cordibus
nostris; secundum illud Matth. VI: Primo quaerite
regnum Dei. Tertio, propter periculum vomitus et
ebrietatis, quae quandoque contingunt ex hoc quod
homines inordinate cibis utuntur, sicut et apostolus
dicit, I Cor. XI: Alius quidem esurit, alius vero
ebrius est.
Ab hac tamen generali regula excipiuntur
infirmi, qui statim communicandi sunt, etiam
post cibum, si de eorum periculo dubitetur ne
sine communione decedant, quia necessitas
legem non habet. Unde dicitur de Consecr., dist.
II: Presbyter infirmum statim communicet, ne
sine communione moriatur.
Ad primum ergo dicendum quod, sicut
Augustinus in eodem libro dicit, neque, quia post
cibum Dominus dedit, propterea pransi aut
cenati fratres ad hoc sacramentum accipiendum
convenire debeant, aut mensis suis miscere, sicut
faciebant quos apostolus arguit et emendat.
Namque Salvator, quo vehementius commendaret
mysterii illius altitudinem, ultimum hoc voluit
infigere cordibus et memoriae discipulorum. Et
ideo non praecepit ut deinceps tali ordine
sumeretur, ut apostolis, per quos Ecclesias
dispositurus erat, servaret hunc locum.
Ad secundum dicendum quod illud verbum in
Glossa sic exponitur: Si quis esurit, et impatiens
non vult expectare alios, manducet domi suos
cibos, idest, pane terreno pascatur, nec post
Eucharistiam sumat.
Ad tertium dicendum quod capitulum illud loquitur
71
svátosti tělo Páně vešlo do úst křesťanových
dříve než ostatní pokrmy.“
Odpovídám:
Přijmout tuto svátost brání dvě věci. Jedním
způsobem sama o sobě. Takový je smrtelný
hřích, který odporuje významovému obsahu této
svátosti, jak bylo řečeno výše.71
Jiným způsobem pro zákaz církve. A takto se
někomu brání přijmout tuto svátost po pokrmu a
nápoji z trojího důvodu. A to zaprvé, jak praví
Augustin,72 z úcty k této svátosti, aby totiž vešla
do úst člověka, dosud nedotčených jiným
pokrmem nebo nápojem. Za druhé pro obsahový
význam, aby se totiž dalo rozumět, že Kristus,
který je realitou této svátosti, a jeho láska mají
nejprve spočinout v našich srdcích, podle toho,
co čteme v Mt 6, 33: „Hledejte nejprve Boží
království.“ Za třetí pro nebezpečí vyzvracení a
opojení, ke kterým někdy dojde z toho, že lidé
nezřízeně užívají pokrmů, jak také říká Apoštol v
1 Kor 11, 21: „Jeden má hlad, zatímco jiný je
opilý.“
Avšak z tohoto obecného pravidla jsou vyňati
nemocní, kterým se má podat hned, i po pokrmu,
jestliže je pochybnost o jejich nebezpečí, aby
neodešli bez přijímání, protože nutnost
nepodléhá zákonu. Proto se v Dekretech De
Consecratione73 říká: „Kněz ať ihned podá
nemocnému, aby nezemřel bez přijímání.“
K námitkám:
Augustin74 v téže knize říká: „Ani proto, že ji Pán
dal po pokrmech, nemají bratří přistupovat k
přijímání této svátosti, poté co poobědvali nebo
povečeřeli, nebo ji přijímat mezi svými jídly, jak to
činili ti, které Apoštol obviňuje a napravuje. Čím
naléhavěji chtěl totiž Spasitel zdůraznit hloubku
tohoto tajemství, chtěl je jakožto poslední věc
pevněji uložit do srdcí a paměti učedníků. A proto
nestanovil řád, podle něhož se má později přijímat,
ale chtěl tento způsob ponechat na apoštolech, skrze
něž bude uspořádávat církve.“
2. Tento výrok se v Glosse75 vykládá takto:
„Jestliže někdo lační a netrpělivě nechce počkat
na druhé, ať pojí své pokrmy doma, to jest, ať se
nasytí pozemským chlebem, ale pak ať nepřijímá
eucharistii.“
3. Tato kapitola se vyjadřuje podle zvyku, který
A. 4.
AUGUSTINUS, Epist. LIV Ad Inquis. Ianuariii, cap. 6 (PL 33, 203).
73
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 93 Presbyter (RF I, 1351).
74
AUGUSTINUS, Epist. LIV Ad Inquis. Ianuariii, cap. 6 (PL 33, 203).
75
Glossa LOMBARDI, super I Cor. XI34 (PL 191, 1649); srov. Glossa interl., super I Cor. XI34 (VI, 51v).
72
36
Otázka 80
secundum consuetudinem aliquando apud aliquos
observatam, ut, in repraesentationem Dominicae
Cenae, illo die a non ieiunis corpus Christi sumeretur.
Sed nunc hoc est abrogatum. Nam, sicut Augustinus in
libro praedicto dicit, per universum orbem mos iste
servatur, ut scilicet corpus Christi a ieiunis sumatur.
Ad quartum dicendum quod, sicut in secunda parte
habitum est, duplex est ieiunium. Primum est ieiunium
naturae, quod importat privationem cuiuscumque
praeassumpti per modum cibi vel potus. Et tale
ieiunium requiritur ad hoc sacramentum, propter
praedicta. Et ideo neque post assumptionem aquae vel
alterius cibi aut potus vel etiam medicinae, in
quantumcumque parva quantitate, licet accipere hoc
sacramentum. Nec refert utrum aliquid huiusmodi
nutriat vel non nutriat, aut per se aut cum aliis,
dummodo sumatur per modum cibi vel potus.
Reliquiae tamen cibi remanentes in ore, si casualiter
transglutiantur, non impediunt sumptionem huius
sacramenti, quia non traiiciuntur per modum cibi, sed
per modum salivae. Et eadem ratio est de reliquiis
aquae vel vini quibus os abluitur, dummodo
traiiciantur non in magna quantitate, sed permixtae
salivae, quod vitari non potest.
Aliud autem est ieiunium Ecclesiae, quod instituitur ad
carnis macerationem. Et tale ieiunium per praedicta
non impeditur, quia praedicta non multum nutriunt,
sed magis ad alterandum sumuntur.
Ad quintum dicendum quod, cum dicitur, Hoc
sacramentum prius quam alii cibi debet mitti in os
Christiani, non est intelligendum absolute respectu
totius temporis, alioquin qui semel comedisset et
bibisset, nunquam postea posset hoc sacramentum
accipere. Sed est intelligendum quantum ad eundem
diem. Et licet principium diei secundum diversos
diversimode sumatur, nam quidam a meridie, quidam
ab occasu, quidam a media nocte, quidam ab ortu solis
diem incipiunt; Ecclesia tamen, secundum Romanos,
diem a media nocte incipit. Et ideo, si post mediam
noctem aliquis sumpserit aliquid per modum cibi vel
potus, non potest eadem die hoc sumere sacramentum,
potest vero si ante mediam noctem.
76
37
se kdysi někde zachovával, že pro znázornění
Večeře Páně toho dne přijímali tělo Kristovo ti,
kdo se nepostili. Ale to je nyní zrušeno. Neboť
Augustin76 v citované knize říká, že „po celém
světě se zachovává tento obyčej,“ že totiž tělo
Kristovo přijímají ti, kdo se postí.
4. Ve Druhé části77 jsme řekli, že jsou dva druhy
postu. První je přirozený půst, který spočívá v
zapovězení přijmout cokoliv na způsob pokrmu
nebo nápoje. A takový půst se z uvedených
důvodů78 vyžaduje u této svátosti. A proto ani po
přijetí vody nebo jiného pokrmu či nápoje nebo
také léku v jakkoli malém množství není
dovoleno přijmout tuto svátost. A nezáleží, zda
něco takového vyživuje nebo nevyživuje, buď
samo, nebo s jinými věcmi, přijímá-li se to na
způsob pokrmu nebo nápoje. Zbytky jídla, které
zůstávají v ústech, jestliže jsou náhodně
spolknuty, však nebrání přijmout tuto svátost,
protože se nepolykají jako pokrm, ale jako sliny
a tentýž důvod platí o zbytcích vody nebo vína,
jimiž se vyplachují ústa, jestliže se nepolyká
veliké množství, ale promíchané slinou, čemuž
nelze zabránit.
Jiný je pak církevní půst, který je ustanovena k
umrtvování těla. A takovému postu jmenované
věci nepřekážejí, protože jmenované věci příliš
nevyživují, ale spíše se požívají pro změnu chuti.
5. Když se říká, že „tato svátost má do úst
křesťanových vejít dříve než jiné pokrmy,“79
nemá se to chápat absolutně vůči celému času,
protože jinak, kdo by jednou jedl nebo pil, nikdy
by později nemohl přijmout tuto svátost. Ale má
se to chápat pro týž den. A ačkoliv se podle
různých teorií počítá začátek dne různě80 (neboť
někteří začínají den polednem, někteří západem,
někteří půlnocí, někteří východem slunce), přece
Římská církev počítá den od půlnoci.81 A proto,
kdo po půlnoci přijal něco na způsob pokrmu
nebo nápoje, nemůže téhož dne přijmout tuto
svátost; může však, jestliže to bylo před půlnocí.
A co do smyslu přikázání nezáleží, zda po požití
AUGUSTINUS, Epist. LIV Ad Inquis. Ianuariii, cap. 6 (PL 33, 203). Srov. sed contra.
STh II-II, q. 147, a. 6, ad 2.
78
V odpovědi.
79
AUGUSTINUS, Epist. LIV Ad Inquis. Ianuariii, cap. 6 (PL 33, 203). Srov. sed contra.
80
Počítání od poledne v Umbrii, od západu Slunce Atéňany a Židy (srov. Lv 23, 32), od půl noci Egypťany a Římany,
od východu Slunce Chaldejci a Peršany: viz PLINIUS, Naturalis Hist., Lib. II, cap. 79 (DD II, 79); VARRON, De
Rebus Humanis, in: AULUS GELLIUS, Noctes Atticae, Lib. III, cap. 2 (DD 485) a MARCOBIUS, Saturnalis, Lib. I,
cap. 3 (DD 151); CENSORINUS, De Die Natali, cap. 23 (DD 383); ISIDORUS, Etymol., Lib. V, cap. 30 (PL 82, 215);
De Nat. Rerum, cap. 1 (PL 83, 964).
81
Srov. Decretal. Gregor. IX, Lib. I, tit. XXIX, cap. 24 (RF II, 170); a podle zvyku Římanů srov. Dig., Lib II, tit. XII,
leg. 8 More Romano (KR I, 54b).
77
Otázka 80
38
Nec refert utrum post cibum vel potum dormierit, aut
etiam digestus sit, quantum ad rationem praecepti.
Refert autem quantum ad perturbationem mentis quam
patiuntur homines propter insomnietatem vel
indigestionem, ex quibus si mens multum perturbetur,
homo redditur ineptus ad sumptionem huius sacramenti.
Ad sextum dicendum quod maxima devotio
requiritur in ipsa sumptione sacramenti, quia tunc
percipitur sacramenti effectus. Quae quidem devotio
magis impeditur per praecedentia quam per
sequentia. Et ideo magis est institutum quod homines
ieiunent ante sumptionem huius sacramenti quam
post. Debet tamen esse aliqua mora inter sumptionem
huius sacramenti et reliquos cibos. Unde et in Missa
oratio gratiarum actionis post communionem dicitur;
et communicantes etiam suas privatas orationes
dicunt.
Secundum tamen antiquos canones statutum fuit a
Papa Clemente, ut habetur de Consecr., dist. II: Si
mane Dominica portio editur, usque ad sextam
ieiunent ministri qui eam sumpserunt, et si tertia vel
quarta acceperint, ieiunent usque ad vesperum.
Antiquitus enim rarius Missarum solemnia
celebrabantur, et cum maiori praeparatione. Nunc
autem, quia oportet frequentius sacra mysteria
celebrare, non posset de facili observari. Et ideo per
contrariam consuetudinem est abrogatum.
6. Největší míra zbožnosti se vyžaduje při
samém přijetí této svátosti, protože tehdy se
přijímá účinek svátosti. Této zbožnosti však více
překáží, co jí předchází, než co ji následuje. A
proto bylo spíše ustanoveno, aby se lidé postili
před přijetím této svátosti, než potom. Mezi
přijetím této svátosti a ostatních pokrmů však má
být nějaká přestávka. Proto se také ve mši říká po
přijímání modlitba děkovná a přijímající říkají
své soukromé modlitby.
Avšak podle starých kánonů bylo stanoveno
papežem Klementem,82 co máme v Dekretech De
Consecratione:83 „Požívá-li se ráno podíl Páně,
služebníci, kteří jej přijali, ať lační až do šesté
hodiny; a jestli přijali o třetí nebo čtvrté hodině,
ať lační až do večera.“ Neboť ve starých dobách
slavili mešní obřady méně často a po větší
přípravě. Nyní však, protože je třeba častěji
slavit posvátná tajemství, nemohlo by se to
snadno zachovávat, a proto to bylo opačným
zvykem zrušeno.
Articulus 9: Utrum sit recipiendum a non
habentibus usum rationis.
Ad nonum sic proceditur. Videtur quod non
habentes usum rationis non debeant hoc
sacramentum accipere. Requiritur enim quod
aliquis ad hoc sacramentum cum devotione et
praecedenti sui examinatione accedat, secundum
illud I Cor. XI: Probet autem seipsum homo, et
sic de pane illo edat et de calice bibat. Sed hoc
non potest esse in his qui carent usu rationis.
Ergo non debet eis hoc sacramentum dari.
Praeterea, inter alios qui carent usu rationis, sunt
etiam arreptitii, qui energumeni dicuntur. Sed
tales etiam ab inspectione huius sacramenti
arcentur, secundum Dionysium, in libro Eccles.
Hier. Ergo carentibus usu rationis hoc
sacramentum dari non debet.
Praeterea, inter alios carentes usu rationis
maxime pueri videntur esse innocentes. Sed
pueris hoc sacramentum non exhibetur. Ergo
multo minus aliis carentibus usu rationis.
Článek devátý: Zda ti, kdo nemají užívání
rozumu, mají přijímat.
Zdá se, že ti, kdo nemají užívání rozumu, nemají
přijímat tuto svátost.
1. Neboť se požaduje, aby každý k této svátosti
přistupoval se zbožností a po předchozím
zkoumaním sebe, podle toho, co čteme v 1 Kor
11, 28: „Ať tedy každý zkouší sám sebe, a tak ať
jí ten chléb a pije z toho kalicha.“ To ale toho
nejsou schopni ti, kteří postrádají užívání
rozumu. Tedy se jim nemá dávat tato svátost.
2. Mezi těmi, kteří postrádají užívání rozumu,
jsou také posedlí, kteří se nazývají energumeni.
Ale takovým, podle Dionýsia84 ve spisu De
Ecclesiastica Hierarchia, se brání i jen
pohlédnout na tuto svátost. Tato svátost se tedy
nemá dávat těm, kdo postrádají užívání rozumu.
3. Mezi těmi, kteří postrádají užívání rozumu, se
děti zdají být nejvíce nevinné. Ale dětem se tato
svátost nepodává. Tedy tím méně jiným, kteří
postrádají užívání rozumu.
82
pokrmu člověk spal anebo také vytrávil. Záleží
však na rozrušení mysli, kterým lidé trpí pro
nespavost nebo nevytrávení. A když je z toho
mysl velmi rozrušena, člověk se stává
neschopným přijmout tuto svátost.
PS. CLEMENS ROMANUS, Epist. Decretal. II Ad Iac. (MA I, 125).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 23 Tribus gradibus (RF I, 1321).
84
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 7 (PG 3, 433).
83
Otázka 80
Sed contra est quod legitur in Concilio Arausico,
et habetur in decretis, XXVI, qu. VI: Amentibus
quaecumque sunt pietatis, sunt conferenda. Et ita
est conferendum hoc sacramentum, quod est
sacramentum pietatis.
Respondeo dicendum quod aliqui dicuntur non
habere usum rationis dupliciter. Uno modo, quia
habent debilem usum rationis, sicut dicitur non
videns qui male videt. Et quia tales possunt
aliquam devotionem concipere huius sacramenti,
non est eis hoc sacramentum denegandum.
Alio modo dicuntur aliqui non habere totaliter
usum rationis. Aut igitur nunquam habuerunt
usum rationis, sed sic a nativitate permanserunt,
et sic talibus non est hoc sacramentum
exhibendum, quia in eis nullo modo praecessit
huius sacramenti devotio. Aut non semper
caruerunt usu rationis. Et tunc, si prius, quando
erant suae mentis compotes, apparuit in eis huius
sacramenti devotio, debet eis in articulo mortis
hoc sacramentum exhiberi, nisi forte timeatur
periculum vomitus vel exspuitionis. Unde legitur
in Concilio Carthaginensi IV, et habetur in
decretis, XXVI, qu. VI: Is qui in infirmitate
poenitentiam petit, si casu, dum ad eum invitatus
sacerdos venit, oppressus infirmitate obmutuerit,
vel in phrenesim conversus fuerit, dent
testimonium qui eum audierunt, et accipiat
poenitentiam, et, si continuo creditur moriturus,
reconcilietur per manus impositionem et
infundatur ori eius Eucharistia.
Ad primum ergo dicendum quod carentes usu
rationis possunt devotionem ad sacramentum
habere, quantum ad aliquos quidem praesentem,
quantum ad alios autem praeteritam.
Ad secundum dicendum quod Dionysius loquitur ibi
de energumenis nondum baptizatis, in quibus scilicet
nondum est vis Daemonis extincta, quae viget in eis
per originale peccatum. Sed de baptizatis qui
corporaliter ab immundis spiritibus vexantur, est
eadem ratio et de aliis amentibus. Unde Cassianus
dicit, Eis, qui ab immundis vexantur spiritibus,
communionem sacrosanctam a senioribus nostris
nunquam meminimus interdictam.
Ad tertium dicendum quod eadem ratio est de pueris
recenter natis et de amentibus qui nunquam
habuerunt usum rationis. Unde talibus non sunt sacra
85
Na druhé straně:
Ve 26. dekretu, 6. otázce Oranžského sněmu85
čteme: „Pomateným se má poskytovat všechno,
co slouží zbožnosti.“ A tak se jim má poskytovat
tato svátost, která je svátostí zbožnosti.86
Odpovídám:
Dvojím způsobem se vypovídá, že někteří nemají
užívání rozumu. Jedním způsobem, že mají slabé
užívání rozumu. Jako se říká, že je někdo
nevidoucí, když špatně vidí. A protože takoví
mohou projevit nějakou zbožnost vůči této
svátosti, nemá se jim tato svátost odpírat.
Druhým způsobem se vypovídá, že někteří
nemají vůbec užívání rozumu. Buď proto, že
užívání rozumu nikdy neměli a zůstali tak od
narození. A tak takovým se tato svátost nemá
podávat, protože u nich nikdy nepředcházela
zbožnost vůči této svátosti. Nebo nepostrádali
užívání rozumu vždycky. V tom případě, jestliže
dříve, když mohli používat svou mysl,
projevovali zbožnost vůči této svátosti, má se jim
tato svátost podat v nebezpačí smrti, ledaže by
byla obava z vyvrhnutí nebo vyplivnutí. Proto
čteme ve 4. sněmu v Kartágu87 a je to ve 26.
dekretu, 6. otázce:88 „jestliže nemocný, který
žádá pokání a ke kterému přišel pozvaný kněz,
náporem nemoci oněmí nebo podlehne šílenství,
ať ti, kteří jej slyšeli, vydají svědectví a on ať
přijme pokání; a myslí-li se, že hned zemře, ať je
usmířen vkládáním ruky a ať je mu do úst
vložena eucharistie.“
K námitkám:
1. Ti, kdo nemají užívání rozumu, mohou mít
vůči svátosti zbožnou úctu, a to někteří
přítomnou, jiní pak minulou.
2. Dionýsius tam mluví o energumenech ještě
nepokřtěných, v nichž totiž dosud nezanikla moc
démonova, který v nich má sílu z prvotního
hříchu. Ale týž důvod platí o pokřtěných, kteří
jsou tělesně trýzněni nečistými duchy, i o jiných
pomatených. Proto Kassián89 říká: „Pamatujme,
že našimi staršími nikdy nebylo zakázáno
přesvaté přijímání těm, kdo jsou trýzněni
nečistými duchy.“
3. Pro právě narozené platí stejný důvod jako pro
pomatené, kteří nikdy neměli užívání rozumu.
Proto se takovým nemají dávat svatá tajemství.
Concilium Arausicanum I, anno 441, can. 13 (MA VI, 438).
Srov. AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI41 (PL 35, 1613).
87
Concilium Carthaginense IV, anno 398, cap. 76 (MA III, 957).
88
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa XXVI, qu. 6, can. 8 Is qui (RF I, 1038).
89
CASSIANUS, Collationes, coll. VII, cap. 30 (PL 49, 710).
86
39
Otázka 80
40
mysteria danda, quamvis quidam Graeci contrarium
faciant, propter hoc quod Dionysius, II cap. Eccles.
Hier., dicit baptizatis esse sacram communionem
dandam, non intelligentes quod Dionysius ibi loquitur
de Baptismo adultorum. Nec tamen per hoc aliquod
detrimentum vitae patiuntur, propter hoc quod
Dominus dicit, Ioan. VI, Nisi manducaveritis carnem
filii hominis et biberitis eius sanguinem, non
habebitis vitam in vobis, quia, sicut Augustinus scribit
Bonifacio, Tunc unusquisque fidelium corporis et
sanguinis Domini particeps fit, scilicet spiritualiter,
quando in Baptismate membrum corporis Christi
efficitur.
Sed quando iam pueri incipiunt aliqualem usum
rationis habere, ut possint devotionem concipere huius
sacramenti, tunc potest eis hoc sacramentum conferri.
Ačkoliv někteří Řekové činí opak, protože
Dionýsius90 ve 2. kapitole spisu De Ecclesiastica
Hierarchia říká, že pokřtěným se má dát svaté
přijímání. Nepochopili, že tam Dionýsius mluví
o křtu dospělých. Tím však nejsou nijak
poškozeni na životě, vzhledem k tomu, že Pán v
Jan 6, 53 říká: „nebudete-li jíst tělo Syna člověka
a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě
život,“ protože, jak píše Augustin91 Bonifáciovi,
„tehdy se každý věřící stává účastným těla a krve
Páně,“ totiž duchovně, „když je ve křtu učiněn
údem Kristova těla.“
Ale když děti již začínají mít nějaké užívání
rozumu, že mohou projevit zbožnou úctu vůči
této svátosti, tehdy se jim může tato svátost
udělit.
Articulus 10: Utrum sit quotidie sumendum.
Ad decimum sic proceditur. Videtur quod non
liceat quotidie hoc sacramentum suscipere. Sicut
enim Baptismus repraesentat Dominicam
passionem, ita et hoc sacramentum. Sed non licet
pluries baptizari, sed semel tantum, quia Christus
semel tantum pro peccatis nostris mortuus est, ut
dicitur I Petr. III. Ergo videtur quod non liceat
hoc sacramentum quotidie suscipere.
Praeterea, veritas debet respondere figurae. Sed agnus
paschalis, qui fuit figura praecipua huius sacramenti, ut
supra dictum est, non manducabatur nisi semel in
anno. Sed Ecclesia semel in anno celebrat Christi
passionem, cuius hoc sacramentum est memoriale.
Ergo videtur quod non licet quotidie sumere hoc
sacramentum, sed semel in anno.
Praeterea, huic sacramento, in quo totus Christus
continetur, maxima reverentia debetur. Ad
reverentiam autem pertinet quod aliquis ab hoc
sacramento abstineat, unde et laudatur centurio,
qui dixit, Matth. VIII, Domine, non sum dignus
ut intres sub tectum meum; et Petrus, qui dixit,
Luc. V, Exi a me, Domine, quia homo peccator
ego sum. Ergo non est laudabile quod homo
quotidie hoc sacramentum suscipiat.
Praeterea, si laudabile esset frequenter hoc
sacramentum suscipere quanto frequentius sumeretur,
tanto esset laudabilius. Sed maior esset frequentia si
Článek 10: Zda se má přijímat denně.
Zdá se, že není dovoleno přijímat tuto svátost
denně.
1. Jako totiž křest znázorňuje utrpení Páně, tak i
tato svátost. Ale není dovoleno být vícekrát
pokřtěn, ale pouze jednou, protože pouze
„jedenkrát Kristus zemřel za hříchy,“ jak čteme v
1 Petr 3, 18. Zdá se tedy, že není dovoleno denně
přijímat tuto svátost.
2. Pravda má odpovídat obrazu. Ale velikonoční
beránek, který byl hlavním obrazem této svátosti,
jak bylo řečeno výše,92 se jedl pouze jednou za
rok. Ale církev slaví jednou v roce Kristovo
utrpení, jehož památkou je tato svátost. Zdá se
tedy, že není dovoleno přijímat tuto svátost
denně, ale jednou za rok.
3. Této svátosti, ve které je obsažen celý Kristus,
náleží nejvyšší úcta. Zdržet se této svátosti však
patří k úctě. Proto se také dostává pochvaly
setníkovi, který dle Mt 8, 8 řekl: „Pane,
nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu;“ a
Petr, který dle Lk 5, 8 řekl: „Odejdi ode mne,
Pane, neboť jsem hříšný člověk!“ Není tedy
chvályhodné, aby člověk přijímal tuto svátost
denně.
4. Kdyby bylo chvályhodné přijímat tuto svátost
často, čím by se častěji přijímala, tím to bude
chvályhodnější. Kdyby však člověk přijímal tuto
90
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 2, P. II, § 7 (PG 3, 396).
Viz GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 36 Qui passus est (RF I, 1404), dist. IV, can. 131 Nulli est
(RF I, 1404), PETRUS LOMBARDUS, Sent., Lib. IV, dist. IX, cap. 1 (QR II, 794), PS. HUGO DE S. VICTORE, Summa
Sent., tr. VI, cap. 3 (PL 176, 140), kde je text předkládán pod jménem Augustinovým. Srov. PS. BEDA, In I Cor.,
super X17 (III. 480). Srov. AUGUSTINUS, epist. XCVIII Ad Bonifacium (PL 33, 364), Contra duas Epist. Pelag., Lib.
I, cap. 22 (PL 44, 570), Serm. ad Popul., serm. CCXIX (PL 38, 1103).
92
Q. 73, a. 6.
91
Otázka 80
homo pluries in die sumeret hoc sacramentum. Ergo
esset laudabile quod homo pluries in die
communicaret. Quod tamen non habet Ecclesiae
consuetudo. Non ergo videtur esse laudabile quod
aliquis quotidie hoc sacramentum accipiat.
Praeterea, Ecclesia intendit suis statutis fidelium
utilitati providere. Sed ex statuto Ecclesiae fideles
tenentur solum semel communicare in anno, unde
dicitur extra, de Poenit. et Remiss.: Omnis utriusque
sexus fidelis suscipiat reverenter ad minus in Pascha
Eucharistiae sacramentum, nisi forte, de proprii
sacerdotis consilio, ob aliquam rationabilem causam,
ad tempus ab eius perceptione duxerit abstinendum.
Non ergo est laudabile quod quotidie hoc
sacramentum sumatur.
Sed contra est quod Augustinus dicit, in libro de
Verbis Domini: Iste panis quotidianus est, accipe
quotidie quod quotidie tibi prosit.
Respondeo dicendum quod circa usum huius
sacramenti duo possunt considerari. Unum
quidem ex parte ipsius sacramenti, cuius virtus
est hominibus salutaris. Et ideo utile est quotidie
ipsum suscipere, ut homo quotidie eius fructum
percipiat. Unde Ambrosius dicit, in libro de
Sacramentis: Si quoties effunditur sanguis
Christi, in remissionem peccatorum effunditur,
debeo semper accipere, qui semper pecco, debeo
semper habere medicinam.
Alio modo potest considerari ex parte sumentis,
in quo requiritur quod cum magna devotione et
reverentia ad hoc sacramentum accedat. Et ideo,
si aliquis se quotidie ad hoc paratum inveniat,
laudabile est quod quotidie sumat. Unde
Augustinus, cum dixisset, Accipe quod quotidie
tibi prosit, subiungit: sic vive ut quotidie
merearis accipere. Sed quia multoties in pluribus
hominum multa impedimenta huius devotionis
occurrunt, propter corporis indispositionem vel
animae, non est utile omnibus hominibus
quotidie ad hoc sacramentum accedere, sed
quotiescumque se homo ad illud paratum
invenerit. Unde in libro de Ecclesiasticis
Dogmat.
dicitur:
Quotidie
Eucharistiae
communionem accipere nec laudo nec vitupero.
Ad primum ergo dicendum quod per sacramentum
93
41
svátost vícekrát za den, bylo by to hodně často.
Bylo by tedy chvályhodné, aby člověk přijímal
vícekrát za den. To však není zvykem církve.
Tedy se nezdá chvályhodné, aby někdo přijímal
tuto svátost denně.
5. Církev má ve svých ustanoveních na zřeteli
užitek věřících. Z ustanovení církve jsou však
věřící povinni přijímat pouze jednou do roka.
Proto se v ustanoveních De Poenitentia et
Remissione93 říká: „Každý věřící obojího pohlaví
ať zbožně přijímá svátost eucharistie aspoň o
velikonocích, ledaže na radu vlastního kněze,
snad pro nějakou rozumnou příčinu, se na čas
rozhodl odložit její přijetí.“ Není tedy
chvályhodné, aby se tato svátost přijímala denně.
Na druhé straně:
Augustin94 v knize De Verbis Domini říká:
„Tento chléb je denní, denně přijímej, aby ti
denně prospíval.“
Odpovídám:
O užívání této svátosti můžeme uvažovat dvěma
způsoby. A to jedním ze strany samé svátosti,
jejíž síla je pro lidi spasitelná. A proto je užitečné
ji přijímat denně, aby člověk denně přijímal její
ovoce. Proto Ambrož95 ve spisu De Sacramentis
říká: „Jestliže se tolikrát vylévá Kristova krev,
vylévá se na odpuštění hříchů; já, který vždycky
hřeším, musím vždycky přijímat, musím
vždycky mít lék.“
Jiným způsobem můžeme uvažovat ze strany
přijímajícího, od něhož se požaduje, aby k této
svátosti přistoupil s velikou zbožností a úctou. A
proto je chvályhodné, aby člověk denně přijímal,
jestliže se denně shledává k tomu připravený.
Proto Augustin,96 když řekl, „denně přijímej, aby
ti denně prospíval,“ dodává: „žij tak, aby sis
zasloužil denně přijímat.“ Ale protože často u
mnohých lidí se vyskytuje mnoho překážek této
zbožnosti kvůli nepřipravenosti těla nebo duše,
není pro všechny lidi užitečné, aby denně
přistupovali k této svátosti, ale tehdy, kdykoliv se
člověk shledá k ní připraven. Proto se v knize De
Ecclesiasticis
Dogmatibus97
říká:
„Ani
nechválím, ani nekárám denní přijímání
eucharistie.“
K námitkám:
Decretal. Gregor. IX, Lib. V, tit. XXXVIII, cap. 12 Omnis utriusque (RF II, 887).
AUGUSTINUS (?), Serm. Suppos., serm. LXXXIV (PL 39, 1908).
95
AMBROSIUS, De Sacram., Lib. IV, cap. 6 (PL 16, 464). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 14 Si
quotiescumque (RF I, 1319).
96
AUGUSTINUS (?), Serm. Suppos., serm. LXXXIV (PL 39, 1909).
97
GENNADIUS, De Ecclesiasticis Dogmat., cap. 53 (PL 58, 994).
94
Otázka 80
Baptismi configuratur homo morti Christi, in se
suscipiens eius characterem, et ideo, sicut
Christus semel mortuus est, ita solum semel debet
homo baptizari. Sed per hoc sacramentum non
recipit homo Christi characterem, sed ipsum
Christum, cuius virtus manet in aeternum, unde,
ad Heb. X, una oblatione consummavit
sanctificatos in sempiternum. Et ideo, quia
quotidie homo indiget salutifera Christi virtute,
quotidie potest laudabiliter hoc sacramentum
percipere.
Et quia praecipue Baptismus est spiritualis
regeneratio, ideo, sicut homo semel carnaliter
nascitur, ita debet semel spiritualiter renasci per
Baptismum, ut Augustinus dicit, super illud Ioan.
III, Quomodo potest homo nasci cum sit senex?
Sed hoc sacramentum est cibus spiritualis, unde,
sicut cibus corporalis quotidie sumitur, ita et hoc
sacramentum quotidie sumere laudabile est. Unde
Dominus, Luc. XI, docet petere, Panem nostrum
quotidianum da nobis hodie, in cuius expositione
Augustinus dicit, in libro de Verbis Domini: Si
quotidie acceperis, scilicet hoc sacramentum,
quotidie tibi est hodie, tibi Christus quotidie
resurgit, hodie enim est quando Christus resurgit.
Ad secundum dicendum quod agnus paschalis
praecipue fuit figura huius sacramenti quantum ad
passionem Christi, quae repraesentatur per hoc
sacramentum. Et ideo semel tantum in anno
sumebatur, quia Christus semel mortuus est. Et propter
hoc etiam Ecclesia semel in anno celebrat memoriam
passionis Christi. Sed in hoc sacramento traditur nobis
memoriale passionis Christi per modum cibi, qui
quotidie sumitur. Et ideo quantum ad hoc significatur
per manna, quod quotidie populo dabatur in deserto.
Ad tertium dicendum quod reverentia huius
sacramenti habet timorem amori coniunctum, unde
timor reverentiae ad Deum dicitur timor filialis, ut in
secunda parte dictum est. Ex amore enim provocatur
desiderium sumendi, ex timore autem consurgit
humilitas reverendi. Et ideo utrumque pertinet ad
reverentiam huius sacramenti, et quod quotidie
sumatur, et quod aliquando abstineatur. Unde
Augustinus dicit: Si dixerit quispiam non quotidie
accipiendam Eucharistiam, alius affirmat quotidie,
faciat unusquisque quod secundum fidem suam pie
credit esse faciendum. Neque enim litigaverunt inter se
Zacchaeus et ille centurio, cum alter eorum gaudens
98
1. Svátostí křtu se člověk připodobňuje Kristově
smrti tím, že na sebe přijímá jeho charakter. A
proto má být člověk pokřtěn pouze jednou, jako
Kristus jednou zemřel. Ale v této svátosti člověk
nepřijímá Kristův charakter, ale samého Krista,
jehož síla zůstává na věky. Proto v Žid 10, 14
čteme: „jedinou obětí učinil navždy dokonalými
ty, které posvěcuje.“ A protože člověk potřebuje
spásonosnou sílu Kristovu denně, může tuto
svátost přijímat denně, a je to chvályhodné.
A protože je křest především duchovním
znovuzrozením, proto také má být člověk jednou
duchovně znovuzrozen křtem, jako se jednou
rodí tělesně, jak říká Augustin k Jan 3, 4, „Jak se
může člověk narodit, když je starý?“ Ale tato
svátost je duchovní pokrm, a proto je také
chvályhodné přijímat tuto svátost denně, jako se
denně přijímá tělesný pokrm. Proto Pán v Lk 11,
3 učí prosit: „dávej nám denně náš každodenní
chléb.“ Ve výkladu tohoto místa Augustin98 v
knize De Verbis Domini říká: „Jestliže denně
přijmeš,“ totiž tuto svátost, „každý den je pro
tebe dnes; Kristus pro tebe každodenně vstává z
mrtvých, je to totiž dnes, kdy Kristus vstává z
mrtvých.“
2. Především velikonoční beránek byl obrazem
této svátosti, pokud jde o Kristovo utrpení, které
tato svátost znázorňuje. A proto se jedl pouze
jednou v roce, protože Kristus zemřel jednou. A
proto také církev jednou za rok slaví památku
Kristova utrpení. Ale v této svátosti se nám
předává památka Kristova utrpení na způsob
pokrmu, který se přijímá denně. A proto je v tom
aspektu naznačena mannou, která byla dávána
lidu na poušti denně.
3. Úcta k této svátosti spojuje bázeň a lásku.
Uctivá bázeň vůči Bohu se tudíž nazývá
synovská bázeň, jak bylo řečeno ve Druhé
části.99 Láskou se totiž podněcuje touha po
přijímání a z bázně pak povstává uctivá pokora.
A proto obojí patří k úctě vůči svátosti, totiž že
se přijímá denně, i že se někdy přijímání
vynechá. Proto Augustin100 praví: „Řekne-li
někdo, že se eucharistie nemá přijímat denně, a
jiný tvrdí, že každý den, každý ať jedná podle
toho, co dle své víry pokládá za projev zbožnosti.
Neboť Zacheus a setník se spolu nepřeli, když
jeden z nich radostně přijal Pána101 a druhý řekl:
AUGUSTINUS (?), Serm. Suppos., serm. LXXXIV (PL 39, 1909).
STh I-II, q. 67, a. 4, ad 2; II-II, q. 19, a. 9, 11 a 12.
100
AUGUSTINUS, Epist. LIV Ad Inquis. Ianuariii, cap. 3 (PL 33, 201).
101
Viz Lk 19, 6.
99
42
Otázka 80
43
susceperit Dominum, alter dixerit, non sum dignus ut
intres sub tectum meum, ambo salvatorem
honorificantes, quamvis non uno modo. Amor tamen
et spes, ad quae semper Scriptura nos provocat,
praeferuntur timori, unde et, cum Petrus dixisset, Exi a
me, Domine, quia peccator homo ego sum, respondit
Iesus: Noli timere.
Ad quartum dicendum quod, quia Dominus dicit,
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie, non
est pluries in die communicandum, ut saltem per
hoc quod aliquis semel in die communicat,
repraesentetur unitas passionis Christi.
Ad quintum dicendum quod, secundum statum
diversum Ecclesiae, diversa circa hoc statuta
emanarunt. Nam in primitiva Ecclesia, quando
magis vigebat devotio fidei Christianae, statutum
fuit ut quotidie fideles communicarent. Unde
Anacletus Papa dicit: Peracta consecratione,
omnes communicent qui noluerint ecclesiasticis
carere liminibus, sic enim et apostoli statuerunt, et
sancta Romana tenet Ecclesia. Postmodum vero,
diminuto fidei fervore, Fabianus Papa indulsit ut, si
non frequentius, saltem ter in anno omnes
communicent, scilicet in Pascha, in Pentecoste et
in nativitate Domini. Soter etiam Papa in Cena
Domini dicit esse communicandum, ut habetur in
decretis, de Consecr., dist. II. Postmodum vero,
propter iniquitatis abundantiam refrigescente
caritate multorum, statuit Innocentius III ut saltem
semel in anno, scilicet in Pascha, fideles
communicent. Consulitur tamen in libro de
Ecclesiasticis Dogmat., omnibus diebus Dominicis
communicandum.
Nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu.102
Oba projevili úctu Spasiteli, ačkoli ne stejným
způsobem.“ Láska a naděje, k nimž Písmo
vždycky vyzývá, však předčí bázeň. Proto také,
když Petr řekl: „Odejdi ode mne, Pane, neboť
jsem hříšný člověk!“ Ježíš odpověděl: „Neboj
se.“103
4. Protože Pán řekl, „dávej nám denně náš
každodenní chléb,“104 nelze přijímat vícekrát za
den. Takže aspoň tím, že někdo přijímá jednou za
den, se naznačuje Kristovo utrpení, které je
jediné.
5. V této věci byla vydána různá ustanovení
podle různého stavu církve. Neboť v prvotní
církvi, když zbožnost křesťanské víry byla
živější, bylo ustanoveno, aby věřící přijímali
denně. Proto papež Anaklet105 říká: „Po
konsekraci ať přijímají všichni, kteří se nechtějí
octitnout mimo okrsek církve, neboť tak to
apoštolové stanovili a svatá římská církev
zachovává.“ Později však papež Fabián106 pro
menší vroucnost víry dovolil, „když ne častěji,
aby věřící přijímali všichni aspoň třikrát za rok,“
totiž „o Velikonocích, Letnicích a Narození
Páně.“ Papež Soter107 říká, že se má přijímat také
o Večeři Páně, jak máme v Dekretech De
Consecratione.108 Později však, když „pro
přemíru nepravosti chladla láska mnohých,“
ustanovil papež Innocenc III.,109 aby věřící
přijímali „aspoň jednou za rok,“ totiž „o
Velikonocích.“ V knize De Ecclesiasticis
Dogmatibus110 se doporučuje „přijímat každou
neděli.“
Articulus 11: Utrum liceat omnino abstinere.
Ad undecimum sic proceditur. Videtur quod
liceat cessare omnino a communione. Laudatur
enim centurio de hoc quod dicit, Matth. VIII:
Domine, non sum dignus ut intres sub tectum
Článek 11: Zda je dovoleno vůbec nepřijímat.
Zdá se, že je dovoleno zcela upustit od přijímání.
1. Neboť Setník je chválen za to, že podle Mt 8,
8 řekl: „Nezasloužím si, abys vešel pod mou
střechu.“ K němu pak se přirovnává člověk,
102
Mt 8, 8.
Lk 5, 8.10.
104
Lk 11, 3.
105
ANACLETUS, Epist. I Ad Omnes Episc. et Fideles, cap. 2 (MA I, 602). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons.,
dist. II, can. 10 Peracta consecratione (RF I, 1317).
106
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 16 Etsi non frequentius (RF I, 1319). Conc. Turonense III, anno
813, can. 50 (MA XIV, 91).
107
Srov. Conc. Cabilonense II, anno 813, can. 47 (MA XIV, 103).
108
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 17 In Cena Domini (RF I, 1320).
109
Conc. Lateranense IV, cap. 21 (MA XXII, 1010). Srov. Decretal. Gregor. IX, Lib. V, tit. XXXVIII, cap. 12 Omnis
utriusque (RF II, 887).
110
GENNADIUS MASSILIENSIS, Liber de Ecclesiasticis Dogmatibus. cap. 53 (PL 58, 994).
103
Otázka 80
meum. Cui comparatur ille qui reputat sibi a
communione esse abstinendum, ut dictum est.
Cum ergo nunquam legatur Christum in eius
domum venisse, videtur quod liceat alicui toto
tempore vitae suae a communione abstinere.
Praeterea, cuilibet licet abstinere ab his quae non sunt
de necessitate salutis. Sed hoc sacramentum non est de
necessitate salutis, ut supra dictum est. Ergo licet a
susceptione huius sacramenti omnino cessare.
Praeterea, peccatores non tenentur communicare,
unde Fabianus Papa, cum dixisset, Ter in anno
omnes communicent, adiunxit nisi forte quis
maioribus criminibus impediatur. Si ergo illi qui
non sunt in peccato, tenentur communicare,
videtur quod melioris conditionis sint peccatores
quam iusti, quod est inconveniens. Ergo videtur
quod etiam iustis liceat a communione cessare.
Sed contra est quod Dominus dicit, Ioan. VI: Nisi
manducaveritis carnem filii hominis et biberitis
eius sanguinem, non habebitis vitam in vobis.
Respondeo dicendum quod, sicut supra dictum est,
duplex est modus percipiendi hoc sacramentum,
spiritualis scilicet et sacramentalis. Manifestum est
autem quod omnes tenentur saltem spiritualiter
manducare, quia hoc est Christo incorporari, ut supra
dictum est. Spiritualis autem manducatio includit
votum seu desiderium percipiendi hoc sacramentum,
ut supra dictum est. Et ideo sine voto percipiendi hoc
sacramentum non potest homini esse salus. Frustra
autem esset votum nisi impleretur quando opportunitas
adesset. Et ideo manifestum est quod homo tenetur
hoc sacramentum sumere, non solum ex statuto
Ecclesiae, sed etiam ex mandato Domini, dicentis,
Matth.
XXVI:
Hoc
facite
in
meam
commemorationem. Ex statuto autem Ecclesiae sunt
determinata tempora exequendi Christi praeceptum.
Ad primum ergo dicendum quod, sicut Gregorius
dicit, in Pastorali, illa est vera humilitas, cum ad
respuendum hoc quod utiliter praecipitur,
pertinax non est. Et ideo non potest esse
laudabilis humilitas si contra praeceptum Christi
et Ecclesiae aliquis a communione abstineat.
111
44
který se domnívá, že je třeba upustit od
přijímání, jak bylo řečeno.111 Jelikož se nikdy
nečte, že Kristus přišel do jeho domu, zdá se, že
je dovoleno zdržet se přijímání po celou dobu
svého života.
2. Každému je dovoleno zdržovat se toho, co
není nutné ke spáse. Ale tato svátost není nutná
ke spáse, jak bylo řečeno výše.112 Tedy je
dovoleno zcela upustit od přijímání této svátosti.
3. Hříšníci nejsou povinni přijímat. Proto když
papež Fabián113 řekl: „ať všichni přijímají třikrát
za rok,“ připojil: „ledaže snad někomu brání
těžké hříchy.“ Jestliže tedy ti, kteří nejsou ve
hříchu, jsou povinni přijímat, zdá se, že je lepší
postavení hříšníků než spravedlivých, což je
nepřiměřené. Zdá se tedy, že také spravedlivým
je dovoleno upustit od přijímání.
Na druhé straně:
Pán v Jan 6, 53 říká: „Nebudete-li jíst tělo Syna
člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít
v sobě život.“
Odpovídám:
Výše bylo řečeno,114 že je dvojí způsob přijímání
této svátosti, totiž duchovní a svátostný. Je však
zřejmé, že všichni jsou povinni požívat aspoň
duchovně, protože tak je člověk přivtělen ke
Kristu, jak bylo řečeno výše.115 Duchovní
požívání však zahrnuje vůli či touhu přijmout
tuto svátost, jak bylo řečeno výše.116 A proto bez
vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk
spasen. Tato vůle by však byla klamná, kdyby se
neuskutečnila, když je možnost. A proto je
zřejmé, že člověk je povinen přijmout tuto
svátost nejen z ustanovení církve,117 ale také z
příkazu Pána, který v Mt 26118 říká: „To čiňte na
mou památku.“ Z ustanovení církve pak jsou
určeny doby, kdy se má Kristův příkaz vykonat.
K námitkám:
1. Řehoř119 ve spisu Liber Regulae Pastoralis
říká: „pravá pokora je taková, že to, co je
přikázáno k užitku, tvrdošíjně neodmítá.“ A proto
nemůže být chvályhodná pokora, když se někdo
zdržuje přijímání proti příkazu Krista a církve.
A. 10, ad 3.
Q. 73, a. 3.
113
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 16 Etsi non frequentius (RF I, 1319). Conc. Turonense III, anno
813, can. 50 (MA XIV, 91).
114
A. 1.
115
A. 9, ad 3; q. 73, a. 3, ad 1.
116
A. 1, ad 3; a. 2.
117
Decretal. Gregor. IX, Lib. V, tit. XXXVIII, cap. 12 Omnis utriusque (RF II, 887).
118
Lk 22, 19; 1 Kor 11, 24-25.
119
GREGORIUS MAGNUS, Reg. Pastor., P. I, cap. 6 (PL 77, 19).
112
Otázka 80
45
Neque enim centurioni praeceptum fuit ut
Christum in sua domo reciperet.
Ad secundum dicendum quod hoc sacramentum dicitur
non esse necessitatis sicut Baptismus, quantum ad
pueros, quibus potest esse salus sine hoc sacramento,
non autem sine sacramento Baptismi. Quantum vero ad
adultos, utrumque est necessitatis.
Ad tertium dicendum quod peccatores magnum
detrimentum patiuntur ex hoc quod repelluntur a perceptione
huius sacramenti, unde per hoc non sunt melioris conditionis.
Et licet in peccatis permanentes non excusentur propter hoc a
transgressione praecepti, poenitens tamen, qui, ut Innocentius
dicit, secundum consilium sacerdotis abstinet, excusatur.
3. Hříšníci trpí velikou škodu z toho, že nesmějí
přijmout tuto svátost, a proto jejich postavení
není lepší. Jestliže zůstávají ve hříchu, nejsou pro
to omluveni od přestoupení přikázání, přece však
je omluven kajícník, který, jak praví Innocenc,120
„se zdržuje na radu kněze.“
Articulus 12: Utrum liceat conficere corpus sine
sanguine.
Ad duodecimum sic proceditur. Videtur quod non
liceat sumere corpus Domini sine sanguine. Dicit
enim Gelasius Papa, et habetur de Consecrat.,
dist. II: Comperimus quod quidam, sumpta
tantummodo corporis sacri portione, a calice
sacrati cruoris abstinent. Qui procul dubio,
quoniam nescio qua superstitione docentur
adstringi, aut integra sacramenta percipiant, aut
ab integris arceantur. Non ergo licet corpus
Christi sumere sine sanguine.
Praeterea, ad perfectionem huius sacramenti concurrit
manducatio corporis et potatio sanguinis, ut supra
habitum est. Si ergo sumatur corpus sine sanguine, erit
sacramentum imperfectum. Quod ad sacrilegium
pertinere videtur. Unde ibidem Gelasius subdit: quia
divisio unius eiusdemque mysterii sine grandi
sacrilegio non potest provenire.
Praeterea, hoc sacramentum celebratur in memoriam
Dominicae passionis, ut supra habitum est, et sumitur
pro animae salute. Sed passio Christi magis exprimitur
in sanguine quam in corpore, sanguis etiam pro salute
animae offertur, ut supra habitum est. Ergo potius esset
abstinendum a sumptione corporis quam a sumptione
sanguinis. Non ergo accedentes ad hoc sacramentum
debent sumere corpus sine eius sanguine.
Sed contra est multarum Ecclesiarum usus, in
quibus populo communicanti datur corpus
Článek 12: Zda je dovoleno přijmout tělo bez
krve.
Zdá se, že není dovoleno přijímat tělo Páně bez
krve.
1. Papež Gelasius121 totiž říká – a je to v
Dekretech De Consecratione:122 „Dozvěděli jsme
se, že někteří, poté co přijali podíl pouze svatého
těla, se zdržují kalicha přesvaté krve. Poněvadž
není pochyby, že se drží nevím jaké pověry, buď
přijmou úplnou svátost, nebo se jim úplně
odepře.“ Není tedy dovoleno přijmout Kristovo
tělo bez krve.
2. Požívání těla a pití krve spoluvytváří
dokonalost této svátosti, jak jsme měli výše.123
Přijímá-li se tedy tělo bez krve, bude svátost
nedokonalá. Což, jak se zdá, náleží ke
svatokrádeži. Proto papež Gelasius124 tamtéž
dodává, „že k dělení jednoho a téhož tajemství
nemůže dojít bez velké svatokrádeže.“
3. Tato svátost se koná na památku utrpení Páně,
jak jsme měli výše,125 a přijímá se pro spásu
duše. Ale utrpení Kristovo se lépe vyjadřuje v
krvi než v těle; krev je také obětována za spásu
duše, jak jsme měli výše.126 Je tedy spíše možné
upustit od přijetí těla než od přijetí krve. Ti, kdo
přistupují k této svátosti, tedy nemají přijímat
Kristovo tělo bez jeho krve.
Ale proti je zvyk mnohých církví, ve kterých se
přijímajícímu lidu dává požívat Kristovo tělo, ne
120
Neboť Setníkovi nebylo přikázáno, aby přijal
Krista do svého domu.
2. O této svátosti se neříká, že je nutná jako
křest, pokud jde o děti, které mohou být spaseny
bez této svátosti, ne však bez svátosti křtu. Avšak
pro dospělé jsou nutné obě.
INNOCENTIUS III, v rámci Conc. Lateranense IV, cap. 21 (MA XXII, 1010). Srov. Decretal. Gregor. IX, Lib. V, tit.
XXXVIII, cap. 12 Omnis utriusque (RF II, 887).
121
GELASIUS I, epist. XXXVII Ad Maioricum et Ioann. (TL 451).
122
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 12 Comperimus (RF I, 1318).
123
Q. 73, a. 2.
124
GELASIUS I, epist. XXXVII Ad Maioricum et Ioann. (TL 451). GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can.
12 Comperimus (RF I, 1318).
125
Q. 66, a. 9, ad 5; q. 73, a. 4 a 5; q. 74, a. 1.
126
Q. 74, a. 1; q. 76, a. 2, ad 1.
Otázka 80
Christi sumendum, non autem sanguis.
Respondeo dicendum quod circa usum huius
sacramenti duo possunt considerari, unum ex
parte ipsius sacramenti; aliud ex parte
sumentium. Ex parte ipsius sacramenti convenit
quod utrumque sumatur, scilicet et corpus et
sanguis, quia in utroque consistit perfectio
sacramenti. Et ideo, quia ad sacerdotem pertinet
hoc sacramentum consecrare et perficere, nullo
modo debet corpus Christi sumere sine sanguine.
Ex parte autem sumentium requiritur summa
reverentia, et cautela ne aliquid accidat quod
vergat in iniuriam tanti mysterii. Quod praecipue
posset accidere in sanguinis sumptione, qui
quidem, si incaute sumeretur, de facili posset
effundi. Et quia, crescente multitudine populi
Christiani, in qua continentur senes et iuvenes et
parvuli, quorum quidam non sunt tantae
discretionis ut cautelam debitam circa usum
huius sacramenti adhiberent, ideo provide in
quibusdam Ecclesiis observatur ut populo
sanguis sumendus non detur, sed solum a
sacerdote sumatur.
Ad primum ergo dicendum quod Gelasius Papa
loquitur quantum ad sacerdotes, qui, sicut totum
consecrant sacramentum, ita etiam toti
communicare debent. Ut enim legitur in Concilio
Toletano: Quale erit sacrificium, ubi nec ipse
sacrificans esse dignoscitur?
Ad secundum dicendum quod perfectio huius
sacramenti non est in usu fidelium, sed in consecratione
materiae. Et ideo nihil derogat perfectioni huius
sacramenti si populus sumat corpus sine sanguine,
dummodo sacerdos consecrans sumat utrumque.
Ad tertium dicendum quod repraesentatio Dominicae
passionis agitur in ipsa consecratione huius sacramenti,
in qua non debet corpus sine sanguine consecrari. Potest
autem a populo corpus sine sanguine sumi, nec exinde
aliquod sequitur detrimentum. Quia sacerdos in persona
omnium sanguinem offert et sumit, et sub utraque
specie totus Christus continetur, ut supra habitum est.
127
46
však krev.
Odpovídám:
U užívání této svátosti se mohou uvážit dva
aspekty: jeden ze strany svátosti samé; druhý ze
strany přijímajících. Ze strany svátosti samé je
vhodné, aby se přijímalo obojí, totiž jak tělo, tak
krev, protože v obojím záleží dokonalost svátosti.
A proto kněz, kterému přísluší konsekrovat a
vykonávat tuto svátost, nikdy nemá přijímat
Kristovo tělo bez krve.
Ze strany přijímajících se však vyžaduje nejvyšší
úcta a opartnost, aby se nestalo něco, co by se
zvrhlo v újmu tak velikého tajemství. Což by se
mohlo přihodit zvláště při přijímání krve, která
by se mohla snadno vylít při neopratrném
přijímání. A protože vzrostlo množství
křesťanského lidu, ve kterém jsou zahrnuti staří,
mladí i děti, z nichž někteří nejsou tak rozvážní,
aby se při užívání této svátosti chovali s
náležitou opatrností, proto se v některých
církvích z obezřetnosti zachovává, že se lidu
nedává přijímat krev, ale že ji přijímá pouze
kněz.
K námitkám:
1. Papež Gelasius mluví o kněžích, kteří, tak jako
konsekrují celou svátost, mají také celou
přijímat. Tak to totiž čteme na Toledském
sněmu:127 „Jaká by to byla obět, na které by ani
sám obětující neměl účast?“
2. Dokonalost této svátosti není v užívání
věřícími, ale v kosekraci materie. A proto nic
neubírá dokonalosti této svátosti, když lid
přijímá tělo bez krve, jestliže konsekrující kněz
přijímá obojí.
3. Ke znázornění utrpení Páně dochází při samé
konsekraci této svátosti, při níž se nemá
konsekrovat tělo bez krve. Lid však může
přijmout tělo bez krve a neplyne z toho žádná
újma, protože kněz obětuje a přijímá krev
jménem všech a pod každou způsobou je
obsažen celý Kristus, jak bylo řečeno výše.128
Conc. Toletanum XII, anno 681, cap. 5 (MA XI, 1033). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 11
Relatum (RF I, 1318).
128
Q. 76, a. 2.
Otázka 81
47
Otázka 81
Quaestio 81: De usu quo Christus usus est isto
sacramento.
Prooemium
Deinde considerandum est de usu huius sacramenti
quo Christus usus est in prima sui institutione.
Et circa hoc quaeruntur quatuor.
Primo, utrum ipse Christus sumpserit corpus et
sanguinem suum.
Secundo, utrum Iudae dederit.
Tertio, quale corpus sumpserit aut dederit, scilicet
passibile vel impassibile.
Quarto, quomodo se habuisset Christus sub hoc
sacramento si fuisset in triduo mortis reservatum, aut
etiam consecratum.
Articulus 1: Utrum ipse Christus sumpserit
corpus suum et sanguinem.
Ad primum sic proceditur. Videtur quod Christus non
sumpserit corpus suum et sanguinem. Non enim de
factis Christi et dictis asseri debet quod auctoritate
sacrae Scripturae non traditur. Sed in Evangeliis non
habetur quod Christus corpus suum manducaverit aut
sanguinem biberit. Non ergo est hoc asserendum.
Praeterea, nihil potest esse in seipso, nisi forte
ratione partium, prout scilicet una pars eius est in
alia, ut habetur in IV Physic. sed illud quod
manducatur et bibitur, est in manducante et
bibente. Cum ergo totus Christus sit in utraque
specie sacramenti, videtur impossibile fuisse
quod ipse sumpserit hoc sacramentum.
Praeterea, duplex est assumptio huius
sacramenti, scilicet spiritualis et sacramentalis.
Sed spiritualis non competebat Christo, quia nihil
a sacramento accepit. Et per consequens nec
sacramentalis, quae sine spirituali est imperfecta,
ut supra habitum est. Ergo Christus nullo modo
hoc sacramentum sumpsit.
Sed contra est quod Hieronymus dicit, ad
Heldibiam: Dominus Iesus ipse conviva et
convivium, ipse comedens et qui comeditur.
Respondeo dicendum quod quidam dixerunt quod
Christus in cena corpus et sanguinem suum discipulis
tradidit, non tamen ipse sumpsit. Sed hoc non videtur
1
Otázka 81: Jak Kristus užíval tuto svátost.
Úvod
Dále se budeme zabývat užitím této svátosti, jak
ji užil Kristus při jejím prvním ustanovení.
O tom se zkoumají čtyři otázky:
1. Zda sám Kristus přijal své tělo a svou krev.
2. Zda podal Jidášovi.
3. Jaké tělo přijal nebo dal, totiž podléhající nebo
nepodléhající utrpení.
4. Jak by Kristus byl přítomen v této svátosti,
kdyby byla uchována nebo konsekrována během
třídení smrti.
Článek první: Zda Kristus přijal své tělo a svou
krev.
Zdá se, že Kristus nepřijal své tělo a svou krev.
1. Neboť o činech a slovech Kristových se nemá
tvrdit nic, co není předáno autoritou Písma
svatého. Ale v evangeliích není, že Kristus požil
své tělo nebo pil krev. Nemá se to tedy tvrdit.
2. Žádné jsoucno nemůže být samo v sobě, leda
vhledem k částem, pokud totiž jedna jeho část je
ve druhé, jak máme ve IV. knize Fyziky.1 Ale to,
co se požívá nebo pije, je v tom, kdo požívá a
pije. Protože je celý Kristus v každé způsobě
svátosti, zdá tudíž se nemožné, aby sám přijal
tuto svátost.
3. Jsou dva způsoby přijímání této svátosti, totiž
duchovní a svátostný. Ale duchovní příjímání
není pro Krista přiměřené, protože ze svátosti nic
nepřijal. A v důsledku toho ani svátostné
přijímání, které je nedokonalé bez duchovního,
jak jsme měli výše.2 Kristus tedy žádným
způsobem tuto svátost nepřijal.
Na druhé straně:
Jeroným3 v listu Ad Heldibiam říká: „Pán Ježíš je sám
hostem i hostinou, požívajícím i požívaným.“
Odpovídám:
Někteří4 tvrdili, že Kristus dal při Večeři svým
učedníkům své tělo a krev, sám však nepřijal. Ale
ARISTOTELES, Phys., IV, IV5 (211a30).
Q. 80, a. 1.
3
HIERONYMUS, Epist. CXX Ad Helbidiam, PL 22, 986. Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 87
Nec Moyses (RF I, 1350).
4
PETRUS PICTAVIENSIS, Sent., Lib. V, cap. 13 (PL 211, 1254). „Někteří“ v BONAVENTURA, In Sent., Lib. IV, dist. IX, a.
1, q. 4 (QR IV, 206); ALBERTUS MAGNUS, In Sent., Lib. IV, dist. XII, a. 15 (BO XXIX, 322); PETRUS DE
TARANTASIA, In Sent., Lib. IV, dist. XII, q. 2, a. 6, qua 2 (Ms. Brug. 187, fol. 53vb).
2
Otázka 81
convenienter dici. Quia Christus ea quae ab aliis
observanda instituit, ipse primitus observavit, unde et
ipse prius baptizari voluit quam aliis Baptismum
imponeret, secundum illud Act. I: Coepit Iesus facere
et docere. Unde et ipse primo corpus suum et
sanguinem sumpsit, et postea discipulis suis tradidit
sumendum. Et hoc est quod, Ruth III, super illud,
Cumque comedisset et bibisset etc., dicit Glossa, quod
Christus comedit et bibit in cena, cum corporis et
sanguinis sui sacramentum discipulis tradidit. Unde,
„quia pueri communicaverunt carni et sanguini, et
ipse participavit eisdem.“
Ad primum ergo dicendum quod in Evangeliis
legitur quod Christus accepit panem et calicem.
Non est autem intelligendum quod acceperit
solum in manibus, ut quidam dicunt, sed eo modo
accepit quo aliis accipiendum tradidit. Unde, cum
discipulis dixerit, Accipite et comedite, et iterum,
Accipite et bibite, intelligendum est quod ipse
Dominus accipiens comederit et biberit. Unde et
quidam metrice dixerunt: Rex sedet in Cena:
Turba cinctus duodena: Se tenet in manibus: Se
cibat ipse cibus.
Ad secundum dicendum quod, sicut supra dictum est,
Christus, secundum quod est sub hoc sacramento,
comparatur ad locum non secundum proprias
dimensiones, sed secundum dimensiones specierum
sacramentalium, ita quod in quocumque loco ubi sunt
illae species, est ipse Christus. Et quia species illae
potuerunt esse in manibus et in ore Christi, ipse totus
Christus potuit esse in suis manibus et in suo ore. Non
autem potuisset hoc esse secundum quod comparatur
ad locum secundum proprias species.
Ad tertium dicendum quod, sicut supra dictum est,
effectus huius sacramenti est non solum augmentum
habitualis gratiae, sed etiam actualis delectatio spiritualis
dulcedinis. Quamvis autem Christo gratia non fuerit
augmentata ex susceptione huius sacramenti, habuit
tamen quandam spiritualem delectationem in nova
institutione huius sacramenti, unde ipse dicebat, Luc.
XXII, Desiderio desideravi manducare hoc Pascha
vobiscum, quod Eusebius exponit de novo mysterio
huius novi testamenti quod tradebat discipulis. Et ideo
5
48
to se nezdá být vhodně vyjádřeno, protože
Kristus nejprve sám zachovával, co nařídil, aby
zachovávali jiní. Proto také sám chtěl být dříve
pokřtěn, než druhým uložil křest, podle toho, co
čteme ve Sk 1, 1: „Ježíš dělal a učil od začátku.“
Proto také sám nejdříve přijal své tělo a svou
krev a potom dal přijímat učedníkům. A tak také
Glossa5 k Rut 3, 7 „najedl se a napil,“ říká, že
„Kristus jedl a pil při večeři, když podal
učedníkům svátost svého těla a krve. Protože
služebníci přijali tělo a krev, i on sám se
účastnil.“
K námitkám:
1. V evangeliích čteme, že Kristus „vzal chléb a
kalich.“6 Nelze tomu však rozumět tak, že je vzal
jen do rukou, jak někteří říkají,7 ale vzal je
takovým způsobem, jakým je dával jiným, aby je
přijímali. Proto, když řekl učedníkům:8 „Vezměte
a jezte,“ a opět, „Vezměte a pijte,“ musíme tomu
rozumět tak, že Pán sám vzal, jedl a pil. Proto to
také někteří9 vyjádřili ve verších: „Král u večeře
sedí – zástupem dvanácti obklopený – sám sebe
drží v rukou – krmí se a sám je pokrmem.“
2. Výše bylo řečeno,10 že Kristus, s ohledem na
způsob, jak je v této svátosti, se nevztahuje k
místu podle vlastních rozměrů, ale podle
rozměrů svátostných způsob. Takže na
kterémkoliv místě, kde jsou ony způsoby, je sám
Kristus. A protože ony způsoby mohly být v
Kristových rukou a ústech, mohl být sám Kristus
celý ve svých rukou i ve svých ústech. K tomu
však nemohlo dojít, nakolik se vztahuje k místu
podle vlastní podoby.
3. Výše bylo řečeno,11 že účinkem této svátosti je
nejen rozmnožení habituální milosti, ale také
jisté aktuální potěšení duchovní lahodností.
Ačkoli však Kristova milost přijetím této svátosti
nevzrostla, přece měl nějaké duchovní potěšení z
právě ustanovené svátosti. Proto podle Lk 12, 15
sám pravil: „Vroucně jsem si přál pojíst s vámi
tohoto velikonočního beránka,“ což Eusebius12
vykládá tak, že jde o nové tajemství této nové
smlouvy, kterou odevzdával učedníkům. A proto
Glossa ordin., (II, 58 E).
Mt 26, 26; Mk 14, 22; Lk 22, 19; 1 Kor 11, 23.
7
PETRUS PICTAVIENSIS, Sent., Lib. V, cap. 13 (PL 211, 1254). Viz výše v odpovědi.
8
Mt 26, 26.
9
Viz ALBERTUS MAGNUS, In Sent., Lib. IV, dist. XII, a. 15, arg. 6 (BO XXIX, 322); HUGO DE S. CHARO, In Univ. Test.,
super Luc. XXII19 (VI, 259vb); IOANNES TEUTONICUS, Glossa ordin. in Decretum, P. III, dist. II, can. 53 In Christo
(II, 1802a), can. 87 Nec Moyses (II, 1823b).
10
Q. 76, a. 5.
11
Q. 79, a. 1, ad 2.
12
EUSEBIUS CAESARIENSIS, De Solemn. Paschali (PG 24, 704).
6
Otázka 81
49
spiritualiter manducavit, et similiter sacramentaliter,
inquantum corpus suum sub sacramento sumpsit, quod
sacramentum sui corporis intellexit et disposuit. Aliter
tamen quam ceteri sacramentaliter et spiritualiter sumant,
qui augmentum gratiae suscipiunt, et sacramentalibus
signis indigent ad veritatis perceptionem.
požíval duchovně, a podobně svátostně, pokud
přijal své tělo pod svátostí, kterou chápal a
uspořádal jako svátost svého těla. Přijímal však
jinak, než přijímají svátostně a duchovně ostatní,
kteří přijímají vzrůst milosti a potřebují svátostná
znamení k proniknutí pravdy.
Articulus 2: Utrum dederit ea Iudae.
Ad secundum sic proceditur. Videtur quod Christus
Iudae non dederit corpus suum. Ut enim legitur Matth.
XXVI, postquam Dominus dederat corpus suum et
sanguinem discipulis, dixit eis: Non bibam amodo de
hoc genimine vitis usque in diem illum cum illud
bibam vobiscum novum in regno Patris mei. Ex quo
videtur quod illi quibus corpus suum et sanguinem
dederat, cum eo essent iterum bibituri. Sed Iudas
postea cum ipso non bibit. Ergo non accepit cum aliis
discipulis corpus Christi et sanguinem.
Praeterea, Dominus implevit quod praecepit, secundum
illud Act. I: Coepit Iesus facere et docere. Sed ipse
praecepit, Matth. VII: Nolite sanctum dare canibus. Cum
ergo ipse cognosceret Iudam peccatorem esse, videtur
quod ei corpus suum et sanguinem non dederit.
Praeterea, Christus specialiter legitur Iudae
panem intinctum porrexisse, Ioan. XIII. Si ergo
corpus suum ei dederit, videtur quod sub
buccella ei dederit, praecipue cum legatur
ibidem, Et post buccellam introivit in eum
Satanas; ubi Augustinus dicit: Hinc nos docemur
quam sit cavendum male accipere bonum. Si
enim corripitur qui „non diiudicat,“ idest, non
discernit corpus Domini a ceteris cibis, quomodo
damnabitur qui ad eius mensam, fingens se
amicum, accedit inimicus? Sed cum buccella
intincta non accepit corpus Christi, ut Augustinus
dicit, super illud Ioan. XIII, Cum intinxisset
panem, dedit Iudae Simonis Iscariotis, non, ut
putant quidam negligenter legentes, tunc Iudas
solus corpus Christi accepit. Ergo videtur quod
Iudas corpus Christi non acceperit.
Sed contra est quod Chrysostomus dicit: Iudas,
particeps existens mysteriorum, conversus non
est. Unde fit scelus eius utrinque immanius, tum
quia tali proposito imbutus adiit mysteria; tum
quia adiens melior factus non fuit, nec metu nec
beneficio nec honore.
Respondeo dicendum quod Hilarius posuit, super
Matth., quod Christus Iudae corpus suum et
Článek druhý: Zda ji podal Jidášovi.
Zdá se, že Kristus nepodal Jidášovi své tělo.
1. Jak totiž čteme v Mt 26, 29, když dal Pán
učedníkům své tělo a krev, řekl jim: „Říkám
vám, už nebudu
pít z tohoto plodu vinné révy až do dne, kdy jej
budu pít s vámi nový v království svého Otce.“ Z
toho se zdá, že ti, kterým dal své tělo a krev,
budou s ním opět pít. Ale Jidáš potom s ním
nepil. Tedy nepřijal s ostatnimi učedníky
Kristovo tělo a krev.
2. Pán plnil, co přikázal, podle onoho Sk 1, 1:
„Ježíš dělal a učil od začátku.“ Ale sám přikázal,
Mt 7, 6: „Nedávejte psům, co je svaté.“ Když
tedy sám věděl, že Jidáš je hříšník, zdá se, že mu
nepodal své tělo a krev.
3. V Jan 13, 26 čteme, že Kristus zvlášť podal
omočený chléb Jidášovi. Jestli mu tedy dal své
tělo, zdá se, že ho dal pod skývou, zvláště když
tamtéž čteme, v. 27: „po tom soustu do něho
vstoupil satan.“ Augustin13 k tomu říká: „Z toho
se učíme, jak je dobré varovat se špatného
přijímání. Když je totiž kárán ten, kdo
nerozsuzuje, tj., kdo nerozlišuje tělo Páně od
ostatních pokrmů, jak bude odsouzen ten, který
přistupuje k jeho stolu nepřátelsky a přitom
předstírá své přátelství?“ Ale s namočenou
skývou nepřijal Kristovo tělo, jak Augustin14 k
Jan 13, 26 „Omočí tedy sousto, bere je a dává
Jidášovi, synu Šimona Iškariotského,“ říká:
„Jidáš tehdy nepřijal Kristovo tělo sám, jak se
domnívají někteří, kdo nedbale čtou.“ Zdá se
tedy, že Jidáš nepřijal Kristovo tělo.
Na druhé straně:
Chrysostomus15 říká: „Jidáš se účastnil tajemství a
neobrátil se. Obojím proto roste velikost jeho zločinu,
jednak že přistupuje k tajemstvím zaměstnán takovým
předsevzetím, jednak že se přistoupením nestal lepším
ani strachem, ani dobrodiním, ani ctí.“
Odpovídám:
Hilarius16 v komentáři Super Mattheum tvrdil, že
13
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. LXII, super XIII26 (PL 35, 1801).
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. LXII, super XIII26 (PL 35, 1801).
15
IOANNES CHRYSOSTOMUS, In Matt., hom. LXXXII (PG 58, 737).
16
HILARIUS, In Matth., cap. 30 (PL 9, 1065).
14
Otázka 81
sanguinem non dedit. Et hoc quidem conveniens
fuisset, considerata malitia Iudae. Sed quia
Christus debuit nobis esse exemplum iustitiae,
non conveniebat eius magisterio ut Iudam,
occultum peccatorem, sine accusatore et evidenti
probatione, ab aliorum communione separaret,
ne per hoc daretur exemplum praelatis Ecclesiae
similia faciendi; et ipse Iudas, inde exasperatus,
sumeret occasionem peccandi. Et ideo dicendum
est quod Iudas cum aliis discipulis corpus
Domini et sanguinem suscepit, ut dicit Dionysius
in libro Eccles. Hier., et Augustinus, super
Ioannem.
Ad primum ergo dicendum quod illa est ratio
Hilarii ad ostendendum quod Iudas corpus
Christi non sumpsit. Non tamen cogit. Quia
Christus loquitur discipulis, a quorum collegio
Iudas se separavit, non autem Christus eum
exclusit. Et ideo Christus, quantum est in se,
etiam cum Iuda vinum in regno Dei bibit, sed
hoc convivium ipse Iudas repudiavit.
Ad secundum dicendum quod Christo nota erat
Iudae iniquitas sicut Deo, non autem erat sibi
nota per modum quo hominibus innotescit. Et
ideo Christus Iudam non repulit a communione,
ut daret exemplum tales peccatores occultos non
esse ab aliis sacerdotibus repellendos.
Ad tertium dicendum quod sine dubio Iudas sub pane
intincto corpus Christi non sumpsit, sed simplicem
panem. Significatur autem fortassis, ut Augustinus
dicit ibidem, per panis intinctionem fictio Iudae, ut
enim inficiantur, nonnulla tinguntur. Si autem bonum
aliquod hic significat tinctio, scilicet dulcedinem
bonitatis divinae, quia panis ex intinctione sapidior
redditur, eidem bono ingratum non immerito secuta est
damnatio. Et propter hanc ingratitudinem id quod est
bonum, factum est ei malum, sicut accidit circa
sumentes corpus Christi indigne.
Et, sicut Augustinus dicit ibidem, intelligendum est
quod Dominus iam antea distribuerat omnibus
discipulis suis sacramentum corporis et sanguinis sui,
ubi et ipse Iudas erat, sicut Lucas narrat. Ac deinde ad
hoc ventum est, ubi, secundum narrationem Ioannis,
Dominus per buccellam tinctam atque porrectam
suum exprimit proditorem.
17
50
Kristus nedal Jidášovi své tělo a krev. A to by
sice bývalo vhodné, uvážíme-li Jidášovu zlobu.
Ale protože Kristus nám měl být příkladem
spravedlnosti, nebylo ve shodě s jeho postavením
učitele, aby tajného hříšníka Jidáše oddělil od
společenství druhých bez žalobce a zřejmého
důkazu a nedával tak příklad představeným
církve jednat podobně. Pro samého tím
rozmrzelého Jidáš by se z toho stala příležitost
hřešit. A proto je třeba říci, že Jidáš přijal s
ostatními učedníky tělo Páně a krev, jak praví
Dionysius17 ve spisu De Ecclesiastica Hierarchia
a Augustin18 v komentáři k Janovi.
K námitkám:
1. Hilarius to uvádí jako důvod na důkaz, že
Jidáš nepřijal Kristovo tělo. Není však průkazný,
protože Kristus mluví k učedníkům, od jejichž
společenství se Jidáš oddělil. Kristus ho však
neoddělil. A proto Kristus, pokud to záleží na
něm, pije víno v království Božím také s
Jidášem, ale Jidáš sám odmítl tuto hostinu.
2. Kristu, jako Bohu, byla známa Jidášova
nepravost, nevěděl však, jakým způsobem se
stane známou lidem. A proto Kristus neodmítl
Jidášovi přijímání, aby dal příklad, že takoví
tajní hříšníci nemají být odmítáni jinými
kněžími.
3. Jidáš pod namočeným chlebem nepochybně
nepřijal Kristovo tělo, ale obyčejný chléb. „Snad
se namočením chleba naznačuje,“ jak říká tamtéž
Augustin,19 „Jidášova faleš, neboť některé věci
se namáčejí, aby změkly. Jestliže však zde
namočení znamená nějaké dobro,“ totiž sladkost
Boží dobroty, protože chléb se namočením stává
chutnějším, „po témže dobru ne neprávem stihlo
odsouzení nevděčného.“ A pro takový nevděk
„to, co je dobré, stalo se mu zlem,“20 jako se to
stává těm, kdo nehodně přijímají Kristovo tělo.
A jak tamtéž praví Augustin,21 „musíme rozumět,
že Pán již předtím rozdělil všem svým
učedníkům“ svátost svého těla a krve, „kde byl
také Jidáš, jak vypravuje Lukáš. A potom došlo k
tomu, podle vypravování Janova, že Pán
namočenou a podanou skývou označuje svého
zrádce.“
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 1 (PG 3, 428). Stejnou interpetaci předkládá
ALBERTUS MAGNUS, In De Ecclesiast. Hier., cap. 3, § 8 (BO XIV, 577). Viz GEORGIUS PACHYMERES, Paraphrasis
in De Coelest. Hier., cap. 3, P. III, § 1 (PG 3, 453). Srov. DURANTEL, J., St. Thomas et le Pseudo-Denis, p. 115.
18
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. LXII, super XIII26 (PL 35, 1802).
19
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. LXII, super XIII27 (PL 35, 1802).
20
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. LXII, super XIII26 (PL 35, 1802).
21
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. LXII, super XIII26 (PL 35, 1802).
Otázka 81
Articulus 3: Utrum dederit et assumpserit corpus
passibile et impassibile.
Ad tertium sic proceditur. Videtur quod Christus
sumpserit et dederit corpus suum discipulis
impassibile. Quia super illud Matth. XVII:
Transfiguratus est ante illos, dicit quaedam
Glossa, Illud corpus quod habuit per naturam,
dedit discipulis in cena, non mortale et passibile.
Et Levit. II, super illud, Si oblatio tua fuerit de
sartagine, dicit Glossa, Crux, super omnia fortis,
carnem Christi, quae ante passionem non
videbatur esui apta, post aptam fecit. Sed
Christus dedit corpus suum ut aptum ad
manducandum. Ergo dedit tale quale habuit post
passionem, scilicet impassibile et immortale.
Praeterea, omne corpus passibile per contactum et
manducationem patitur. Si ergo corpus Christi erat passibile,
per contactum et comestionem discipulorum passum fuisset.
Praeterea, verba sacramentalia non sunt modo maioris
virtutis quando proferuntur a sacerdote in persona
Christi, quam tunc quando fuerunt prolata ab ipso
Christo. Sed nunc virtute verborum sacramentalium in
altari consecratur corpus Christi impassibile et
immortale. Ergo multo magis tunc.
Sed contra est quod, sicut Innocentius III dicit,
tale corpus tunc dedit discipulis quale habuit.
Habuit autem tunc corpus passibile et mortale.
Ergo corpus passibile et mortale discipulis dedit.
Respondeo dicendum quod Hugo de sancto Victore
posuit quod Christus ante passionem diversis
temporibus quatuor dotes corporis glorificati
assumpsit, scilicet subtilitatem in nativitate, quando
exivit de clauso utero virginis; agilitatem, quando
siccis pedibus super mare ambulavit; claritatem, in
transfiguratione; impassibilitatem, in cena, quando
corpus suum tradidit discipulis ad manducandum. Et
secundum hoc, dedit discipulis suis corpus
impassibile et immortale.
Sed, quidquid sit de aliis, de quibus supra dictum est
quid sentiri debeat, circa impassibilitatem tamen
impossibile est esse quod dicitur. Manifestum est
enim quod idem verum corpus Christi erat quod a
discipulis tunc in propria specie videbatur, et in
specie sacramenti sumebatur. Non autem erat
impassibile secundum quod in propria specie
22
51
Článek třetí: Zda dal a přijal tělo trpné a netrpné.
Zdá se, že Kristus přijal a dal učedníkům své
netrpné tělo.
1. Protože k Mt 17, 2 „A byl před nimi
proměněn,“ kterási Glossa22 říká: „To tělo, které
měl od přirozenosti, nesmrtelné a netrpné, dal
učedníkům při Večeři.“ A k verši Lv 2, 5 „Je-li
tvým darem nekrvavá oběť pečená na plechu…“
Glossa23 říká: „Kristovo maso, které se před
utrpením nezdálo vhodné k požívání, potom
nadevše mocný kříž učinil k požívání vhodným.“
Ale Kristus dal své tělo, jako vhodné k požívání.
Dal je tedy takové, jaké měl po utrpení, totiž
netrpné a nesmrtelné.
2. Každé trpné tělo trpí dotykem a požíváním.
Kdyby tedy Kristovo tělo bylo trpné, trpělo by
dotykem a požíváním učedníky.
3. Svátostná slova, když jsou nyní pronášena
knězem v osobě Kristově, nemají větší moc než
tehdy, když byla pronášena samým Kristem. Ale
nyní se mocí svátostných slov konsekruje na
oltáři tělo Kristovo netrpné a nesmrtelné. Tedy
tím spíše tehdy.
Na druhé straně:
Inocenc III24 říká: „dal tehdy učedníkům takové tělo,
jaké měl.“ Tehdy však měl tělo trpné a smrtelné. Dal
tedy učedníkům tělo trpné a smrtelné.
Odpovídám:
Hugo od Svatého Viktora25 tvrdil, že Kristus před
utrpením přijal v různých dobách čtyři vlastnosti
oslaveného těla, totiž jemnost při narození, když
vyšel z uzavřeného lůna Panny; hbitost, když
kráčel suchýma nohama po moři; jasnost při
proměnění; netrpnost při Večeři, když dal
učedníkům požívat své tělo. A podle toho dal
svým učedníkům tělo netrpné a nesmrtelné.
Ale jakkoliv je to s jinými vlastnostmi, o nichž
jsme výše uvedli, jak je třeba se k nim stavět,26
přece u netrpnosti nemůže platit, co se zde říká.
Je totiž zřejmé, že to bylo totéž pravé Kristovo
tělo, které tehdy viděli učedníci ve vlastní
podobě a přijímali ve svátostné způsobě. To,
které viděli ve vlastní podobě, však nebylo
netrpné, ale naopak bylo připraveno trpět. Proto
Glossa ordin., (V, 53 F).
Glossa ordin., (I, 217 B). HESYCHIUS, In Lev., Lib. I, super II5 (PG 93, 808).
24
INNOCENTIUS III, De Sacro Altaris Mysterio, Lib. IV, cap. 12 (PL 217, 864).
25
Srov. INNOCENTIUS III, De Sacro Altaris Mysterio, Lib. IV, cap. 12 (PL 217, 864); Serm. de Temp., serm. XIV (PL
217, 382). Viz výše q. 45, a. 2; a také q. 28, a. 2, ad 3.
26
Q. 28, a. 2, ad 3; q. 45, a. 2.
23
Otázka 81
52
videbatur, quinimmo erat passioni paratum. Unde
nec ipsum corpus quod in specie sacramenti dabatur,
impassibile erat.
Impassibili tamen modo erat sub specie sacramenti
quod in se erat passibile, sicut invisibiliter quod in se
erat visibile. Sicut enim visio requirit contactum
corporis quod videtur ad circumstans medium
visionis, ita passio requirit contactum corporis quod
patitur ad ea quae agunt. Corpus autem Christi,
secundum quod est sub sacramento, ut supra dictum
est, non comparatur ad ea quae circumstant
mediantibus propriis dimensionibus, quibus corpora
se tangunt, sed mediantibus dimensionibus
specierum panis et vini. Et ideo species illae sunt
quae patiuntur et videntur, non autem ipsum corpus
Christi.
Ad primum ergo dicendum quod Christus dicitur
non dedisse in cena corpus suum mortale et
passibile, quia non dedit corporali et passibili
modo. Crux autem facit carnem Christi aptam
manducationi, inquantum hoc sacramentum
repraesentat passionem Christi.
Ad secundum dicendum quod ratio illa
procederet si corpus Christi sicut erat passibile,
ita passibili modo fuisset sub sacramento.
Ad tertium dicendum quod, sicut supra dictum est,
accidentia corporis Christi sunt in hoc sacramento ex
reali concomitantia, non autem ex vi sacramenti, ex
qua est ibi substantia corporis Christi. Et ideo virtus
verborum sacramentalium ad hoc se extendit ut sit sub
hoc sacramento corpus, Christi scilicet, quibuscumque
accidentibus realiter in eo existentibus.
ani to tělo, které se dávalo ve svátostné způsobě,
nebylo netrpné.
Ve svátostné způsobě však bylo netrpným
způsobem to tělo, které samo o sobě podléhalo
utrpení, stejně jako to, co je samo o sobě
viditelné, zde bylo neviditelně. Jako totiž vidění
vyžaduje kontakt viděného tělesa s okolním
prostředím umožňujícím vidění, tak utrpení
vyžaduje kontakt těla, které trpí, s těmi, kdo na
ně působí. Výše bylo řečeno,27 že Kristovo tělo,
jak je ve svátosti, se nevztahuje k tomu, co ho
obklopuje, prostřednictvím vlastních rozměrů,
jimiž se tělesa dotýkají, ale prostřednictvím
rozměrů způsob chleba a vína. A proto, co trpí a
co vidíme, jsou ony způsoby, ne však samo
Kristovo tělo.
K námitkám:
1. Kristus nedal při Večeři své tělo smrtelné a
trpné, protože ho nedal smrtelným a trpným
způsobem. Kříž však činí Kristovo tělo příhodné
požívání, pokud tato svátost znázorňuje Kristovo
utrpení.
2. Tento důvod by platil, kdyby Kristovo tělo
jakožto trpné, bylo pod svátostí také jako trpné.
Articulus 4: Quomodo se habuisset Christus sub
hoc sacramento si fuisset in triduo mortis
reservatum aut consecratum.
Ad quartum sic proceditur. Videtur quod, si hoc
sacramentum tempore mortis Christi fuisset
servatum in pyxide, vel ab aliquo apostolorum
consecratum, non ibi moreretur. Mors enim
Christi accidit per eius passionem. Sed Christus
impassibili modo etiam tunc erat in hoc
sacramento. Ergo non poterat mori in hoc
sacramento.
Praeterea, in morte Christi separatus fuit sanguis eius a
corpore. Sed in hoc sacramento simul est corpus Christi et
sanguis. Ergo Christus in hoc sacramento non moreretur.
Praeterea, mors accidit per separationem animae a corpore.
Sed in hoc sacramento continetur tam corpus Christi quam
Článek čtvrtý: Jak by Kristus byl přítomen v této
svátosti,
kdyby
byla
uchována
nebo
konsekrována během třídení smrti.
Zdá se, kdyby bývala tato svátost uchovávána v
době Kristovy smrti v nádobě nebo byla
některým z apoštolů konsekrována, že by tam
nezemřel.
1. Neboť smrt Kristova nastala z jeho utrpení.
Ale Kristus byl také tehdy v této svátosti
způsobem netrpným. Tedy nemohl v této svátosti
zemřít.
2. Při Kristově smrti byla oddělena jeho krev od
těla. Ale v této svátosti je zároveň Kristovo tělo i
krev. Tedy by v této svátosti Kristus nezemřel.
3. Smrt nastává oddělením duše od těla. Ale v
této svátosti je obsaženo jak Kristovo tělo, tak
27
28
A. 1, ad 2; q. 76, a. 5.
Q. 76, a. 4.
3. Výše bylo řečeno,28 že akcidenty těla Kristova
jsou v této svátosti z přirozeného doprovázení, ne
však silou svátosti, jejímž působením je tam
substance Kristova těla. A proto síla svátostných
slov se vztahuje na to, aby bylo ve svátosti tělo,
totiž Kristovo, ať už jsou jeho reálné akcidenty
jakékoli.
Otázka 81
anima. Ergo in hoc sacramento non poterat Christus mori.
Sed contra est quod idem Christus qui erat in
cruce, fuisset in sacramento. Sed in cruce
moriebatur. Ergo et in sacramento conservato
moreretur.
Respondeo dicendum quod corpus Christi idem
in substantia est in hoc sacramento et in propria
specie, sed non eodem modo, nam in propria
specie contingit circumstantia corpora per
proprias dimensiones, non autem prout est in hoc
sacramento, ut supra dictum est. Et ideo quidquid
pertinet ad Christum secundum quod est in se,
potest attribui ei et in propria specie et in
sacramento existenti, sicut vivere, mori, dolere,
animatum vel inanimatum esse, et cetera
huiusmodi. Quaecumque vero conveniunt ei per
comparationem ad corpora extrinseca, possunt ei
attribui in propria specie existenti, non autem
prout est in sacramento, sicut irrideri, conspui,
crucifigi, flagellari, et cetera huiusmodi. Unde
quidam metrice dixerunt: Pyxide servato poteris
sociare dolorem innatum, sed non illatus
convenit illi.
Ad primum ergo dicendum quod, sicut dictum
est, passio convenit corpori passo per
comparationem ad agens extrinsecum. Et ideo
Christus, secundum quod est sub sacramento,
pati non potest. Potest tamen mori.
Ad secundum dicendum quod, sicut supra dictum est,
sub specie panis est corpus Christi ex vi consecrationis,
sanguis autem sub specie vini. Sed nunc quidem,
quando realiter sanguis Christi non est separatus ab
eius corpore, ex reali concomitantia et sanguis Christi
est sub specie panis simul cum corpore, et corpus sub
specie vini simul cum sanguine. Sed, si in tempore
passionis Christi, quando realiter sanguis fuit separatus
a corpore, fuisset hoc sacramentum consecratum, sub
specie panis fuisset solum corpus, et sub specie vini
fuisset solus sanguis.
Ad tertium dicendum quod, sicut supra dictum est, anima
Christi est in hoc sacramento ex reali concomitantia, quia
non est sine corpore, non autem ex vi consecrationis. Et
ideo, si tunc fuisset hoc sacramentum consecratum vel
servatum quando anima erat a corpore realiter separata,
non fuisset anima Christi sub hoc sacramento, non
propter defectum virtutis verborum sed propter aliam
dispositionem rei.
29
duše. Tedy Kristus nemohl v této svátosti zemřít.
Na druhé straně:
Tentýž Kristus, který byl na kříži, by byl i ve
svátosti. Ale na kříži umíral. Tedy by umíral i v
uchovávané svátosti.
Odpovídám:
Co do podstaty je Kristovo tělo totéž v této svátosti
a ve vlastní podobě, ale ne tímtéž způsobem. Neboť
ve vlastní podobě se dotýká okolních těles vlastními
rozměry, nikoli však, pokud je v této svátosti, jak
bylo řečeno výše.29 A proto, cokoliv patří ke Kristu,
jak je sám o sobě, mu lze přisuzovat jako tomu, kdo
existuje ve vlastní pobodě, i jako tomu, kdo existuje
ve svátosti; například život, smrt, bolest, oduševněné
nebo neoduševněné bytí, a tak podobně. Co mu však
přísluší ve vztahu k vnějším tělesům, mu lze
přisuzovat jako tomu, kdo existuje ve vlastní
pobodě, ne však jako tomu, kdo existuje ve svátosti;
například výsměch, poplivání, ukřižování, bičování,
a tak podobně. Proto také někteří30 řekli ve verších:
„Se skrytým ve schránce vnitřní bolest spojovat
můžeš, avšak činěná zvenku netkne se jeho.“
K námitkám:
1. Bylo řečeno výše,31 že utrpení přísluší
trpícímu tělu ve vztahu k vnějšímu činiteli. A
proto Kristus, jak je ve svátosti, nemůže trpět.
Může však umřít.
2. Bylo řečeno výše,32 že z moci konsekrace je
pod způsobou chleba Kristovo tělo a krev pak
pod způsobou vína. Ale nyní, kdy Kristova krev
není reálně oddělena od jeho těla, z přirozeného
doprovázení je Kristova krev také pod způsobou
chleba zároveň s tělem, a tělo pod způsobou vína
zároveň s krví. Ale kdyby tato svátost byla
konsekrována v době Kristova utrpení, kdy krev
byla reálně oddělena od těla, pod způsobou
chleba by bylo pouze tělo a pod způsobou vína
pouze krev.
3. Bylo řečeno výše,33 že Kristova duše, protože
není bez těla, je v této svátosti z přirozeného
doprovázení, ale ne silou konsekrace. A proto,
kdyby tehdy, když byla duše reálně odloučena od
těla, byla konsekrována nebo uchovávána tato
svátost, nebyla by Kristova duše pod touto
svátostí; nikoli pro nedostatek síly slov, ale kvůli
jinému stavu věcí.
A. 3.
Tato slova cituje: ALBERTUS MAGNUS, In Sent., Lib. IV, dist. XII, a. 14 (BO XXIX, 320).
31
V odpovědi.
32
Q. 76, a. 2.
33
Q. 76, a. 1, ad 1.
30
53
Otázka 82
54
Otázka 82
Quaestio 82: De ministris huius sacramenti.
Prooemium
Deinde considerandum est de ministro huius
sacramenti. Et circa hoc quaeruntur decem.
Primo, utrum consecrare hoc sacramentum sit
proprium sacerdotis.
Secundo, utrum plures sacerdotes simul possent
eandem hostiam consecrare.
Tertio, utrum dispensatio huius sacramenti pertineat
ad solum sacerdotem.
Quarto, utrum liceat sacerdoti consecranti a
communione abstinere.
Quinto, utrum liceat sacerdoti omnino a celebratione
abstinere.
Sexto, utrum sacerdos peccator possit conficere hoc
sacramentum.
Septimo, utrum Missa mali sacerdotis minus valeat
quam boni.
Octavo, utrum haeretici, schismatici vel
excommunicati possint conficere hoc sacramentum.
Nono, utrum degradati.
Decimo, utrum peccent a talibus communionem
recipientes.
Otázka 82: Vysluhovatel této svátosti.
Úvod
Dále se budeme zabývat vysluhovatelem této
svátosti. O tom se zkoumá deset otázek:
1. Zda náleží knězi konsekrovat tuto svátost.
2. Zda může více kněží zároveň konsekrovat
tutéž hostii.
3. Zda pouze knězi přísluší rozdílení této
svátosti.
4. Zda je knězi, který konsekruje, dovoleno
zdržet se přijímání.
5. Zda je dovoleno knězi zcela se zdržovat
celebrace.
6. Zda hříšný kněz může vykonat tuto svátost.
7. Zda mše špatného kněze platí méně než
dobrého.
8.
Zda
heretici,
schizmatici
nebo
exkomunikovaní mohou vykonat tuto svátost.
9. Zda ji mohou vykonat sesazení kněží.
10. Zda hřeší, kdo od takových přijímá.
Articulus 1: Utrum consecrare hoc sacramentum
sit proprium sacerdotis.
Ad primum sic proceditur. Videtur quod consecratio
huius sacramenti non proprie sit sacerdotis. Dictum est
enim supra quod hoc sacramentum consecratur virtute
verborum quae sunt forma huius sacramenti. Sed illa
verba non mutantur sive dicantur a sacerdote sive a
quocumque alio. Ergo videtur quod non solus
sacerdos, sed etiam quilibet alius possit hoc
sacramentum consecrare.
Praeterea, sacerdos hoc sacramentum conficit in
persona Christi. Sed laicus sanctus est unitus Christo
per caritatem. Ergo videtur quod etiam laicus possit
hoc sacramentum conficere. Unde et Chrysostomus
dicit, super Matth., quod omnis sanctus est sacerdos.
Praeterea, sicut Baptismus ordinatur ad hominum salutem,
ita et hoc sacramentum, ut ex supra dictis patet. Sed etiam
laicus potest baptizare, ut supra habitum est. Ergo non est
proprium sacerdotis conficere hoc sacramentum.
Praeterea, hoc sacramentum perficitur in consecratione
materiae. Sed alias materias consecrare, scilicet chrisma
Článek první: Zda konsekrovat tuto svátost
náleží knězi.
Zdá se, že konsekrace této svátosti není vlastní
knězi.
1. Výše totiž bylo řečeno,1 že se tato svátost
konsekruje mocí slov, která jsou formou této
svátosti. Ale ona slova se nemění, ať jsou
pronesena knězem nebo kýmkoli jiným. Zdá se
tedy, že ne pouze kněz, ale také kdokoli jiný
může konsekrovat tuto svátost.
2. Kněz koná tuto svátost v osobě Krista. Ale
svatý laik je spojen s Kristem láskou. Zdá se
tedy, že i laik může vykonat tuto svátost. Proto
také Chrysostomus2 říká v komentáři k
Matoušovi, že „každý svatý je kněz.“
3. Jako je křest určen ke spáse lidí, tak i tato
svátost, jak je patrné z výše řečeného.3 Ale i laik
může křtít, jak bylo řečeno výše.4 Tedy není
vlastní knězi konat tuto svátost.
3. Tato svátost se ukutečňuje konsekrací materie.
Ale konsekrovat jiné materie, totiž křižmo, svatý
1
Q. 78, a. 4.
Ps. IOANNES CHRYSOSTOMUS, Op. Imperf. in Matth., hom.XLIII, super XXIII2 (PG 56, 876).
3
Q. 74, a. 1; q. 79, a. 2.
4
Q. 67, a. 3.
2
Otázka 82
et oleum sanctum et oleum benedictum, pertinet ad
solum episcopum, quarum tamen consecratio non est
tantae dignitatis sicut consecratio Eucharistiae, in qua est
totus Christus. Ergo non est proprium sacerdotis, sed
solius episcopi, hoc sacramentum conficere.
Sed contra est quod Isidorus dicit, in quadam
epistola, et habetur in decretis, dist. XXV: Ad
presbyterum pertinet sacramentum corporis et
sanguinis Domini in altari Dei conficere.
Respondeo dicendum quod, sicut supra dictum est, hoc
sacramentum tantae est dignitatis quod non conficitur nisi
in persona Christi. Quicumque autem aliquid agit in
persona alterius, oportet hoc fieri per potestatem ab illo
concessam. Sicut autem baptizato conceditur a Christo
potestas sumendi hoc sacramentum, ita sacerdoti, cum
ordinatur, confertur potestas hoc sacramentum
consecrandi in persona Christi, per hoc enim ponitur in
gradu eorum quibus dictum est a Domino, Hoc facite in
meam commemorationem. Et ideo dicendum est quod
proprium est sacerdotum conficere hoc sacramentum.
Ad primum ergo dicendum quod virtus sacramentalis
in pluribus consistit, et non in uno tantum, sicut virtus
Baptismi consistit et in verbis et in aqua. Unde et virtus
consecrativa non solum consistit in ipsis verbis, sed
etiam in potestate sacerdoti tradita in sua consecratione
vel ordinatione, cum ei dicitur ab episcopo, Accipe
potestatem offerendi sacrificium in Ecclesia tam pro
vivis quam pro mortuis. Nam et virtus instrumentalis in
pluribus instrumentis consistit, per quae agit principale
agens.
Ad secundum dicendum quod laicus iustus unitus
est Christo unione spirituali per fidem et
caritatem, non autem per sacramentalem
potestatem. Et ideo habet spirituale sacerdotium
ad offerendum spirituales hostias, de quibus
dicitur in Psalmo, Sacrificium Deo spiritus
contribulatus, et Rom. XII, Exhibeatis corpora
vestra hostiam viventem. Unde et I Petri II
dicitur, Sacerdotium sanctum offerre spirituales
hostias.
Ad tertium dicendum quod perceptio huius sacramenti non
est tantae necessitatis sicut perceptio Baptismi, ut ex supra
dictis patet. Et ideo, licet in necessitatis articulo laicus possit
baptizare, non tamen potest hoc sacramentum conficere.
Ad quartum dicendum quod episcopus accipit potestatem
ut agat in persona Christi supra corpus eius mysticum, idest
5
olej a žehnaný olej, přísluší pouze biskupovi,
ačkoli svěcení těchto věcí nemá takovou
důstojnost, jako konsekrace eucharistie, v níž je
celý Kristus. Konat tuto svátost tedy není vlastní
knězi, ale pouze biskupovi.
Na druhé straně:
Isidor5 v jednom Listu říká, a je to i v
Dekretech,6 dist. XXV.: „Konat na Božím oltáři
svátost těla a krve Páně přísluší knězi.“
Odpovídám:
Výše bylo řečeno,7 že tato svátost má takovou
důstojnost, že se koná jedině v osobě Krista.
Kdokoli však něco koná v osobě jiného, musí to
konat mocí, kterou má od něho udělenou. Jako je
pokřtěnému Kristem udělena moc přijímat tuto
svátost, tak knězi, když je vysvěcen, uděluje se
moc tuto svátost v osobě Krista konsekrovat; tím
je totiž postaven na stupeň těch, kterým Pán řekl:
„To čiňte na mou památku.“8 A proto je třeba
říci, že konat tuto svátost je vlastní kněžím.
K námitkám:
1. Svátostná moc spočívá ve více, a nikoli v
jedné věci. Například moc křtu spočívá ve
slovech a ve vodě. Proto také konsekrační moc
nespočívá pouze v samých slovech, ale také v
moci udělené knězi při jeho svěcení, když mu
biskup9 říká: „Přijmi moc přinášet v církvi obět,
jak za živé, tak za zemřelé.“ Neboť také
nástrojová moc spočívá ve více nástrojích, skrze
které jedná hlavní činitel.
2. Spravedlivý laik je spojen s Kristem
duchovním spojením skrze víru a lásku, ne však
skrze svátostnou moc. A proto má laik duchovní
kněžství na přinášení duchovních obětí, o nichž
se v Žalmu 50, 19 říká: „Obětí Bohu je
zkroušený duch,“ a v Řím 12, 1 „abyste sami
sebe přinášeli v živou, svatou, Bohu příjemnou
oběť.“ Proto se v 1 Petr 2, 5 říká: „dejte sebe
samé […] ke svatému kněžství, abyste přinášeli
duchovní oběti.“
3. Přijetí této svátosti není tak nutné, jako přijetí
křtu, jak je patrné z výše řečeného.10 A proto,
ačkoli laik může křtít v případu nutnosti, přece
nemůže vykonat tuto svátost.
4. Biskup dostává moc, aby jednal v osobě Krista
v jeho mystickém těle, to jest v církvi. Tuto moc
ISIDORUS, Epist. I Ad Leudefredum (PL 83, 895).
GRATIANUS, Decretum, P. I, dist. XXV, can. 1 Perlectis (RF I, 90).
7
Q. 78, a. 1 a 4.
8
Lk 22, 19.
9
Srov. MARTENE, De Antiquis Eccles. Ritibus, Lib. I, cap. 8, a. II, ord. 8 (II, 53a).
10
Q. 65, a. 3 a 4; q. 80, a. 11, ad 2.
6
55
Otázka 82
56
super Ecclesiam, quam quidem potestatem non accipit
sacerdos in sua consecratione, licet possit eam habere ex
episcopi commissione. Et ideo ea quae non pertinent ad
dispositionem corporis mystici, non reservantur episcopo,
sicut consecratio huius sacramenti. Ad episcopum vero
pertinet non solum tradere populo, sed etiam sacerdotibus,
ea ex quibus possunt propriis officiis uti. Et quia benedictio
chrismatis et olei sancti et olei infirmorum, et aliorum quae
consecrantur, puta altaris, Ecclesiae, vestium et vasorum,
praestat quandam idoneitatem ad sacramenta perficienda
quae pertinent ad officium sacerdotum, ideo tales
consecrationes episcopo reservantur, tanquam principi
totius ecclesiastici ordinis.
však nedostává kněz při svém svěcení, ačkoliv
mu ji biskup může svěřit. A proto to, co nepatří k
uspořádávání mystického těla, není vyhrazeno
biskupovi, jako například konsekrace této
svátosti. Biskupovi však přísluší dávat nejen lidu,
ale také kněžím to, co jim umožní vykonávat
vlastní úřady. A protože žehnání křižma, svatého
oleje a oleje nemocných a jiných věcí, které jsou
konsekrovány, třeba oltáře, kostela, rouch a
nádob, jim dává jakousi způsobilost pro konání
svátostí, které patří k úřadu kněží, proto jsou
takové konsekrace vyhrazeny biskupovi, jakožto
představenému celého církevního řádu.
Articulus 2: Utrum plures sacerdotes simul
possint eamdem hostiam consecrare.
Ad secundum sic proceditur. Videtur quod plures
sacerdotes non possunt unam et eandem hostiam
consecrare. Dictum est enim supra quod plures
non possunt unum baptizare. Sed non minor vis
est sacerdotis consecrantis quam hominis
baptizantis. Ergo etiam non possunt simul plures
unam hostiam consecrare.
Praeterea, quod potest fieri per unum, superflue
fit per multos. In sacramentis autem Christi nihil
debet esse superfluum. Cum igitur unus sufficiat
ad consecrandum, videtur quod plures non
possunt unam hostiam consecrare.
Praeterea, sicut Augustinus dicit, super Ioan., hoc
sacramentum est sacramentum unitatis. Sed
contrarium unitati videtur esse multitudo. Ergo non
videtur conveniens esse huic sacramento quod plures
sacerdotes eandem hostiam consecrent.
Sed contra est quod, secundum consuetudinem
quarundam Ecclesiarum, sacerdotes, cum de novo
ordinantur, concelebrant episcopo ordinanti.
Respondeo dicendum quod, sicut supra dictum
est, sacerdos, cum ordinatur, constituitur in gradu
eorum qui a Domino acceperunt potestatem
consecrandi in cena. Et ideo, secundum
consuetudinem quarundam Ecclesiarum, sicut
apostoli Christo cenanti concenaverunt, ita novi
ordinati episcopo ordinanti concelebrant. Nec per
hoc iteratur consecratio super eandem hostiam,
quia, sicut Innocentius III dicit, omnium intentio
debet ferri ad idem instans consecrationis.
Ad primum ergo dicendum quod Christus non
legitur simul baptizasse cum apostolis quando
Článek druhý: Zda více kněží může zároveň
konsekrovat tutéž hostii.
Zdá se, že více kněží nemůže konsekrovat jednu
a tutéž hostii.
1. Bylo totiž řečeno výše,11 že více lidí nemůže
křtít jednoho člověka. Ale moc konsekrujícího
kněze není menší než křtícího člověka. Proto
také nemůže více kněží zároveň konsekrovat
jednu hostii.
2. Zbytečně vykonává více lidí, co může vykonat
jeden. V Kristových svátostech však nemá být
nic zbytečného. Když tedy na konsekraci stačí
jeden, zdá se, že více kněží nemůže konsekrovat
jednu hostii.
3. Augustin12 v komentáři Super Ioannem říká,
že tato svátost je „svátostí jednoty.“ Ale
protikladem jednoty se zdá být množství. Nezdá
se tedy být u této svátosti vhodné, aby více kněží
konsekrovalo tutéž hostii.
Na druhé straně:
Podle zvyku některých církví, kněží, když jsou
nově svěceni, koncelebrují se světícím biskupem.
Odpovídám:
Výše bylo řečeno,13 že kněz, když je vysvěcen, je
postaven na stupeň těch, kteří při Večeři dostali
od Pána moc konsekovat. A proto podle zvyku
některých církví nově vysvěcení spolucelebrují
se světícím biskupem jako apoštolové
spoluvečeřeli s večeřícím Kristem. A takto se
neopakuje konsekrace téže hostie, protože, jak
praví Inocenc III.,14 úmysl všech musí směřovat
k témuž okamžiku konsekrace.
K námitkám:
1. Nečteme, že Kristus křtil zároveň s apoštoly,
11
Q. 67, a. 6.
AUGUSTINUS, In Ioann., Tract. XXVI, super VI41 (PL 35, 1613).
13
A. 1.
14
INNOCENTIUS III, De Sacro Altaris Mysterio, Lib. IV, cap. 25 (PL 217, 873).
12
Otázka 82
57
iniunxit eis officium baptizandi. Et ideo non est
similis ratio.
Ad secundum dicendum quod, si quilibet sacerdotum
operaretur in virtute propria, superfluerent alii
celebrantes, uno sufficienter celebrante. Sed quia
sacerdos non consecrat nisi in persona Christi, multi
autem sunt unum in Christo, ideo non refert utrum per
unum vel per multos hoc sacramentum consecraretur,
nisi quod oportet ritum Ecclesiae servari.
Ad tertium dicendum quod Eucharistia est sacramentum
unitatis ecclesiasticae, quae attenditur secundum hoc
quod multi sunt unum in Christo.
když jim uložil úkol křtít. A proto se nejedná o
stejný důvod.
2. Kdyby každý kněz působil vlastní mocí, jiní
by celebrovali zbytečně, když jeden celebruje
dostatečně. Ale protože kněz konsekruje jedině v
osobě Krista a mnozí pak jsou jedno v Kristu,
proto nezáleží, zda je tato svátost konsekrována
jedním nebo více kněžími. Pouze je třeba
zachovat církevní obřad.
3. Eucharistie je svátostí církevní jednoty, která
se chápe tak, že mnozí jsou jedno v Kristu.
Articulus 3: Utrum dispensatio huius sacramenti
pertineat ad solum sacerdotem.
Ad tertium sic proceditur. Videtur quod non pertineat
solum ad sacerdotem dispensatio huius sacramenti.
Sanguis enim Christi non minus pertinet ad hoc
sacramentum quam corpus. Sed sanguis Christi
dispensatur per diacones, unde et beatus Laurentius
dixit beato Sixto: Experire utrum idoneum ministrum
elegeris, cui commisisti Dominici sanguinis
dispensationem. Ergo, pari ratione, dispensatio
Dominici corporis non pertinet ad solos sacerdotes.
Praeterea,
sacerdotes
constituuntur
ministri
sacramentorum. Sed hoc sacramentum perficitur in
consecratione materiae, non in usu, ad quem pertinet
dispensatio. Ergo videtur quod non pertineat ad
sacerdotem corpus Domini dispensare.
Praeterea, Dionysius dicit, in libro Eccles. Hier., quod
hoc sacramentum habet perfectivam virtutem, sicut et
chrisma. Sed signare chrismate baptizatos non pertinet
ad sacerdotem, sed ad episcopum. Ergo etiam
dispensare hoc sacramentum pertinet ad episcopum,
non ad sacerdotem.
Sed contra est quod dicitur de Consecr., dist. II:
Pervenit ad notitiam nostram quod quidam
presbyteri laico aut feminae corpus Domini
tradunt ad deferendum infirmis. Ergo interdicit
synodus ne talis praesumptio ulterius fiat, sed
presbyter per semetipsum infirmos communicet.
Článek třetí: Zda rozdílení této svátosti přísluší
pouze knězi.
Zdá se, že rozdílení této svátosti nepřísluší pouze
knězi.
1. Krev Kristova totiž nepatří k této svátosti
méně než tělo. Ale Kristovu krev rozdílejí jáhni.
Proto také blažený Vavřinec řekl blaženému
Sixtu:15 „Zkus, zda jsi zvolil vhodného
služebníka, jemuž jsi svěřil rozdělování krve
Páně.“ Tedy, ze stejného důvodu, nepřísluší
rozdílení Kristova těla pouze kněžím.
2. Kněží jsou ustanoveni jako vysluhovatelé
svátostí. Ale tato svátost se uskutečňuje
konsekrací materie, nikoli užíváním, k němuž
patří rozdílení. Zdá se tedy, že rozdělovat tělo
Páně nepřísluší knězi.
3. Dionýsius16 ve spisu De Ecclesiastica
Hierarchia říká, že tato svátost má zdokonalující
moc, stejně jako křižmo. Ale označovat křižmem
pokřtěné nepřísluší knězi, nýbrž biskupovi. Tedy
také rozdílet tuto svátost přísluší biskupovi a ne
knězi.
Na druhé straně:
V Dekretech De Consecratione17 se říká:
„Dozvěděli jsme se, že někteří kněží dávají tělo
Páně laikovi nebo ženě, aby je donášeli
nemocným. Synoda tedy zakazuje, aby k takové
opovážlivosti nadále docházelo, ale nemocní ať
přijímají od samotného kněze.“
Odpovídám:
Knězi přísluší rozdílení Kristova těla, ze tří
důvodů. A to zaprvé, protože, jak bylo řečeno,18
on konsekruje v osobě Krista. Kristus však, jako
Respondeo dicendum quod ad sacerdotem pertinet
dispensatio corporis Christi, propter tria. Primo
quidem quia, sicut dictum est, ipse consecrat in
persona Christi. Ipse autem Christus, sicut
15
Srov. Breviarium S.O.P., Svátek sv. Vavřince 10. srpna, ad Matutinum, resp. 2. (II, 893). Srov. IACOBUS A VORAGINE,
Legenda Aurea, cap. 117, § 1 (GR 490); AMBROSIUS, De Off. Ministr., cap. 41 (PL 16, 90), kterého citují Acta
Sanctorum, die 10a Augusti, De S. Laurentio, Commentarius praevius, § III, n. 29 (BL XXXVI, 490 F).
16
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. I (PG 3, 425).
17
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 29 Pervenit ad notitiam (RF I, 1323).
18
A. 1.
Otázka 82
58
consecravit corpus suum in cena, ita et aliis
sumendum dedit. Unde, sicut ad sacerdotem pertinet
consecratio corporis Christi, ita ad eum pertinet
dispensatio.
Secundo, quia sacerdos constituitur medius inter
Deum et populum. Unde, sicut ad eum pertinet dona
populi Deo offerre, ita ad eum pertinet dona
sanctificata divinitus populo tradere.
Tertio quia, in reverentiam huius sacramenti, a nulla
re contingitur nisi consecrata, unde et corporale et
calix consecrantur, similiter et manus sacerdotis, ad
tangendum hoc sacramentum. Unde nulli alii
tangere licet, nisi in necessitate puta si caderet in
terram, vel in aliquo alio necessitatis casu.
Ad primum ergo dicendum quod diaconus, quasi
propinquus ordini sacerdotali, aliquid participat de eius
officio, ut scilicet dispenset sanguinem, non autem
corpus, nisi in necessitate, iubente episcopo vel
presbytero. Primo quidem, quia sanguis Christi
continetur in vase. Unde non oportet quod tangatur a
dispensante, sicut tangitur corpus Christi. Secundo,
quia sanguis designat redemptionem a Christo in
populum derivatam, unde et sanguini admiscetur aqua,
quae significat populum. Et quia diaconi sunt inter
sacerdotem et populum, magis convenit diaconibus
dispensatio sanguinis quam dispensatio corporis.
Ad secundum dicendum quod eiusdem est hoc
sacramentum dispensare et consecrare, ratione
iam dicta.
Ad tertium dicendum quod, sicut diaconus in aliquo
participat
illuminativam
virtutem
sacerdotis,
inquantum dispensat sanguinem; ita sacerdos participat
perfectivam dispensationem episcopi, inquantum
dispensat hoc sacramentum, quo perficitur homo
secundum se per coniunctionem ad Christum. Aliae
autem perfectiones, quibus homo perficitur per
comparationem ad alios, episcopo reservantur.
sám konsekroval při Večeři své tělo, tak také dal
požívat jiným. Proto jako knězi náleží
konsekrovat Kristovo tělo, tak mu náleží rozdílet.
Za druhé, protože kněz je ustanoven
prostředníkem mezi Bohem a lidem. Proto jako
mu přísluší přinášet Bohu dary lidu, tak mu
přísluší odevzdávat lidu dary Bohem posvěcené.
Za třetí, protože z úcty se této svátosti nedotýká
jiná věc než posvěcená. Proto se konsekruje
korporál i kalich, podobně i ruka kněze, aby se
mohla dotýkat této svátosti. Proto není nikomu
jinému dovoleno se jí dotýkat, leda z nutnosti,
třeba kdyby spadla na zem nebo v nějakém jiném
nutném případě.
K námitkám:
1. Jáhen, jako nejbližší kněžskému řádu, má
nějaký podíl na jeho úřadu, totiž rozdílet krev; ne
však tělo, leda v nutnosti, když to přikáže biskup
anebo kněz. A to zaprvé, protože Kristova krev je
obsažena v nádobě. Proto se jí ten, kdo ji rozdílí,
nemusí dotýkat, jako se dotýká Kristova těla. Za
druhé, protože krev znamená vykoupení, které od
Krista předává lidu. Proto se také ke krvi
přimíchává voda, která naznačuje lid. A protože
jáhni jsou mezi knězem a lidem, přísluší jáhnu
spíše rozdílení krve než rozdílení těla.
2. Rozdělovat i konsekrovat tuto svátost přísluší
témuž, jak už bylo řečeno.19
Articulus 4: Utrum liceat sacerdoti consecranti a
communione abstinere.
Ad quartum sic proceditur. Videtur quod
sacerdos consecrans non teneatur sumere hoc
sacramentum. In aliis enim consecrationibus ille
qui consecrat materiam, non utitur ea, sicut
episcopus consecrans chrisma non linitur eodem.
Sed hoc sacramentum consistit in consecratione
materiae. Ergo sacerdos perficiens hoc
sacramentum non necesse habet uti eodem, sed
potest licite a sumptione eius abstinere.
Praeterea, in aliis sacramentis minister non
Článek čtvrtý: Zda je knězi, který konsekruje,
dovoleno zdržet se přijímání.
Zdá se, že konsekrující kněz není povinen
přijmout tuto svátost.
1. Neboť při jiných konsekracích ten, kdo
konsekruje materii, ji neužívá, jako například
biskup, který konsekruje křižmo, jím není
mazán. Ale tato svátost spočívá v konsekraci
materie. Kněz, který vykoná tuto svátost, ji tedy
nemusí užívat, ale může se dovoleně zdržet
požití.
2. V jiných svátostech vysluhující neuděluje
19
V odpovědi.
3. Jako má jáhen nějaký podíl na moci kněze
osvěcovat, jestliže rozdává krev, tak kněz má
podíl na zdokonalující moci biskupa, jestliže
rozděluje tuto svátost, která zdokonaluje člověka
o sobě tím, že ho spojuje s Kristem. Jiná
zdokonalování, jimiž je člověk zdokonalován ve
vztahu k jiným lidem, jsou pak vyhrazena
biskupovi.
Otázka 82
praebet sacramentum sibi ipsi, nullus enim
baptizare seipsum potest, ut supra habitum est.
Sed, sicut Baptismus ordinate dispensatur, ita et
hoc sacramentum. Ergo sacerdos perficiens hoc
sacramentum non debet ipsum sumere a seipso.
Praeterea, contingit quandoque quod miraculose
corpus Christi in altari apparet sub specie carnis,
et sanguis sub specie sanguinis. Quae non sunt
apta cibo vel potui, unde, sicut supra dictum est,
propter hoc sub alia specie traduntur, ne sint
horrori sumentibus. Ergo sacerdos consecrans
non semper tenetur sumere hoc sacramentum.
Sed contra est quod in Concilio Toletano legitur,
et habetur de Consecr., dist. II, cap. Relatum:
Modis omnibus tenendum est ut, quotiescumque
sacrificans corpus et sanguinem Domini nostri
Iesu Christi in altario immolat, toties perceptione
corporis et sanguinis participem se praebeat.
Respondeo dicendum quod, sicut supra dictum
est, Eucharistia non solum est sacramentum, sed
etiam sacrificium. Quicumque autem sacrificium
offert, debet fieri sacrificii particeps. Quia
exterius sacrificium quod offert, signum est
interioris sacrificii quo quis seipsum offert Deo,
ut Augustinus dicit, X de Civ. Dei. Unde per hoc
quod participat sacrificio, ostendit ad se
sacrificium interius pertinere.
Similiter etiam per hoc quod sacrificium populo
dispensat, ostendit se esse dispensatorem
divinorum populo. Quorum ipse primo debet
esse particeps, sicut Dionysius dicit, in libro
Eccles. Hier. Et ideo ipse ante sumere debet
quam populo dispenset. Unde in praedicto capite
legitur: Quale est sacrificium cui nec ipse
sacrificans particeps esse dignoscitur?
Per hoc autem fit particeps quod de sacrificio
sumit, secundum illud apostoli, I Cor. X: Nonne
qui edunt hostias, participes sunt altaris? Et ideo
necesse est quod sacerdos, quotiescumque
consecrat, sumat hoc sacramentum integre.
Ad primum ergo dicendum quod consecratio
chrismatis, vel cuiuscumque alterius materiae,
non
est
sacrificium,
sicut
consecratio
Eucharistiae. Et ideo non est similis ratio.
Ad secundum dicendum quod sacramentum Baptismi
perficitur in ipso usu materiae. Et ideo nullus potest
20
svátost sám sobě, nikdo totiž nemůže křtít sám
sebe, jak jsme měli výše.20 Ale jako se křest
uděluje podle předpisů, stejně tak tato svátost.
Kněz konající tuto svátost ji tedy nemá přijmout
sám od sebe.
3. Někdy se stane, že se na oltáři zázračně ukáže
Kristovo tělo v podobě masa, a krev v podobě
krve. Tyto věci však nejsou vhodné jako pokrm
nebo nápoj, proto, jak bylo řečeno výše,21 se
kvůli tomu podávají pod jinou způsobou, aby
požívající neděsily. Konsekrující kněz tedy není
vždy vázán přijmout tuto svátost.
Na druhé straně:
V Toledském sněmu, a je to v De cosecratione,
dist. II. čteme: „Všemi způsoby se má zachovat,
aby ten, kdo na oltáři obětuje tělo a krev našeho
Pána Ježíše Krista, se tolikrát účastnil přijetím
těla a krve Kristovy, kolikrát obětuje.“
Odpovídám:
Výše bylo řečeno,22 že eucharistie je nejen
svátostí, ale také obětí. Kdokoliv však přináší
oběť, má mít na oběti účast. Neboť vnější obět,
kterou přináší, je znamením vnitřní oběti, kterou
člověk přináší Bohu sám sebe, jak praví
Augustin23 v X. knize spisu De civitate Dei.
Proto tím, že má účast na oběti, ukazuje, že se
ztotožňuje s vnitřní obětí.
Podobně také tím, že lidu rozděluje tuto obět,
ukazuje, že je rozdavatelem božských darů
lidem. Na nich pak má mít účast nejprve on sám,
jak říká Dionýsius24 v spisu De Ecclesiastica
Hierarchia. A proto má sám přijmout dříve, než
rozděluje lidu. Proto v citované kapitole čteme:25
„Jaká je to obět, jejíž podíl si sám obětující
nevezme?“
Účast pak má mít tím, že požije z oběti, podle
toho, co říká Apoštol v 1 Kor 10, 18: „Nejsou
snad ti, kdo jedí z obětí, ve společenství s
oltářem?“ A proto je nutné, aby kněz, kdykoli
konsekruje, přijal tuto svátost úplnou.
K námitkám:
1. Konsekrace křižma nebo kterékoliv jiné
materie není obětí, jako konsekrace eucharistie.
A proto se nejedná o stejný důvod.
2. Svátost křtu se uskutečňuje samým užitím
materie. A proto nikdo nemůže křtít sám sebe,
Q. 66, a. 5, ad 4.
Q. 75, a. 5.
22
Q. 79, a. 5 a 7.
23
AUGUSTINUS, De civitate Dei, kn. X, cap. 5 (PL 41, 282); cap. 6 (PL 41, 283).
24
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 14 (PG 3, 445).
25
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 11 Relatum est (RF I, 1318).
21
59
Otázka 82
60
baptizare seipsum, quia in sacramento non potest esse
idem agens et patiens. Unde nec in hoc sacramento
sacerdos consecrat seipsum, sed panem et vinum, in
qua consecratione conficitur hoc sacramentum. Usus
autem sacramenti est consequenter se habens ad hoc
sacramentum. Et ideo non est simile.
Ad tertium dicendum quod, si miraculose corpus Christi
in altari sub specie carnis appareat, aut sanguis sub specie
sanguinis, non est sumendum. Dicit enim Hieronymus,
super Levit.: De hac quidem hostia quae in Christi
commemoratione mirabiliter fit, de illa vero quam
Christus in ara crucis obtulit secundum se, nulli edere
licet. Nec propter hoc sacerdos transgressor efficitur, quia
ea quae miraculose fiunt, legibus non subduntur.
Consulendum tamen esset sacerdoti quod iterato corpus
et sanguinem Domini consecraret et sumeret.
protože ve svátosti nemůže být tentýž udělovatel
a příjemce. Proto v této svátosti nekonsekruje
kněz sebe, ale chléb a víno, a konsekrací
uskutečňuje tato svátost. Užívání svátosti se k ní
pak má jako její důsledek. A proto se nejedná o
stejný důvod.
3. Kdyby se na oltáři zázračně ukázalo Kristovo
tělo pod způsobou masa, nebo krev pod
způsobou krve, ať se nepřijímají. Jeroným26 totiž
v komentáři k Levitiku říká: „Nikomu není
dovoleno požívat ani z té oběti, která vzniká
zázračně při slavení památky, ani z té, kterou
Kristus přinesl sám sebe na oltáři kříže.“ A proto
se kněz neproviní, protože, co se děje zázračně,
nepodléhá zákonům. Bylo by však radno, aby
kněz znovu konsekroval tělo a krev Páně a přijal.
Articulus 5: Utrum sacerdos peccator possit
conficere hoc sacramentum.
Ad quintum sic proceditur. Videtur quod malus
sacerdos Eucharistiam consecrare non possit.
Dicit enim Hieronymus, super Sophoniam:
Sacerdotes, qui Eucharistiae serviunt et
sanguinem Domini dividunt, impie agunt in
legem Christi, putantes Eucharistiam precantis
facere verba, non vitam; et necessariam esse
solemnem orationem, et non sacerdotis merita.
De quibus dicitur, sacerdos, in quocumque fuerit
macula, non accedat offerre oblationes Domino.
Sed sacerdos peccator, cum sit maculosus, nec
vitam habet nec merita huic convenientia
sacramento. Ergo sacerdos peccator non potest
consecrare Eucharistiam.
Praeterea, Damascenus dicit, in IV libro, quod panis et
vinum, per adventum sancti spiritus, supernaturaliter
transit in corpus Domini et sanguinem. Sed Gelasius
Papa dicit, et habetur in decretis, I, qu. I, cap.
Sacrosancta: Quomodo ad divini mysterii
consecrationem caelestis spiritus invocatus adveniet, si
sacerdos qui eum adesse deprecatur, criminosis plenus
actionibus comprobetur? Ergo per malum sacerdotem
non potest Eucharistia consecrari.
Praeterea, hoc sacramentum sacerdotis benedictione
consecratur. Sed benedictio sacerdotis peccatoris
Článek pátý: Zda hříšný kněz může vykonat tuto
svátost.
Zdá se, že špatný kněz nemůže konsekrovat
eucharistii.
1. Jeroným27 totiž v komentáři In Sophoniam
říká: „Kněží, kteří slouží eucharistii a rozdělují
krev Páně, jednají neuctivě proti zákonu
Kristovu, když se domnívají, že to, co dělá
eucharistii, jsou slova prosícího a nikoli život; a
že je nutná slavnostní modlitba, a ne zásluhy
kněze. O takových se praví: Každý kněz, na
němž je skvrna, ať nepřistupuje k podávání darů
Pánu.“ Ale hříšný kněz, když je poskvrněn, nemá
ani život ani zásluhy odpovídající této svátosti.
Hříšný kněz tedy nemůže konsekrovat
eucharistii.
2. Jan Damašský28 ve IV. knize říká, že „chléb a
víno příchodem Ducha Svatého nadpřirozeně
přechází v tělo a krev Páně.“ A praví papež
Gelasius,29 – a je to v Dekretech,30 otázka l., v
kapitole Sacrosancta: „Jak může ke konsekraci
božského tajemství přijít vzývaný nebeský Duch,
jestliže kněz, který prosí, aby přišel, je usvědčen
jako plný hříšných činů?“ Špatný kněz tedy
nemůže konsekrovat eucharistii.
3. Tato svátost se konsekruje žehnáním knězem.
Ale žehnání hříšného kněze není účinné
26
Srov. ORIGENES, In Lev., hom. VII, super X8 (PG 12, 477). Viz GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 76
De hac quidem (RF I, 1345).
27
HIERONYMUS, In Soph., super III4 (PL 25, 1440).
28
IOANNES DAMASCENUS, De Fide Orth., Lib. IV, cap. 13 (PG 94, 1145).
29
GELASIUS I, Epist. Fragm., fragm. VII Ad Elphidium (TL 486).
30
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1, can. 92 Sacrosancta (RF I, 391).
Otázka 82
non est efficax ad consecrationem huius sacramenti,
cum scriptum sit: Maledicam benedictionibus
vestris. Et Dionysius dicit, in epistola ad
Demophilum monachum: Perfecte cecidit a
sacerdotali ordine qui non est illuminatus, et audax
quidem mihi videtur talis, sacerdotalibus manum
apponens; et audet immundas infamias, non enim
dicam
orationes,
super
divina
symbola
Christiformiter enuntiare.
Sed contra est quod Augustinus dicit, in libro de
Corpore Domini: Intra Ecclesiam Catholicam, in
mysterio corporis et sanguinis Domini, nihil a
bono maius, nihil a malo minus perficitur
sacerdote, quia non in merito consecrantis, sed
in verbo perficitur creatoris, et in virtute spiritus
sancti.
Respondeo dicendum quod, sicut supra dictum
est, sacerdos consecrat hoc sacramentum non in
virtute propria, sed sicut minister Christi, in
cuius persona consecrat hoc sacramentum. Non
autem ex hoc ipso desinit aliquis esse minister
Christi quod est malus, habet enim dominus
bonos et malos ministros seu servos. Unde,
Matth. XXIV, Dominus dicit, Quis, putas, est
fidelis servus et prudens, etc.; et postea subdit: Si
autem dixerit malus ille servus in corde suo, et
cetera. Et apostolus dicit, I Cor. IV: Sic nos
existimet homo ut ministros Christi, et tamen
postea subdit, Nihil mihi conscius sum, sed non
in hoc iustificatus sum. Erat ergo certus se esse
ministrum Christi, non tamen erat certus se esse
iustum. Potest ergo aliquis esse minister Christi
etiam si iustus non sit. Et hoc ad excellentiam
Christi pertinet, cui, sicut vero Deo, serviunt non
solum bona, sed etiam mala, quae per ipsius
providentiam in eius gloriam ordinantur. Unde
manifestum est quod sacerdotes, etiam si non sint
iusti, sed peccatores, possunt Eucharistiam
consecrare.
Ad primum ergo dicendum quod Hieronymus per
illa verba improbat errorem sacerdotum qui
credebant se digne posse Eucharistiam consecrare
ex hoc solo quod sunt sacerdotes, etiam si sint
peccatores. Quod improbat Hieronymus per hoc
quod maculosi ad altare accedere prohibentur. Non
tamen removetur quin, si accesserint, sit verum
sacrificium quod offerunt.
31
61
vzhledem ke konsekraci této svátosti, jelikož je
psáno: „Prokleji vaše požehnání.“31 A
Dionysius32 v Listu mnichu Demofilovi říká:
„Úplně spadl z kněžského řádu, kdo není
osvícen. A zdá se mi takový člověk opovážlivý,
jestliže vztahuje ruku na kněžské věci a jestliže
opovážlivě vyslovuje v podobě Kristově nad
božskými symboly nečistá láteření, neboť ani
nemohu říci modlitby.“
Na druhé straně:
Augustin33 ve spisu De Corpore Domini říká: „V
katolické církvi při tajemství těla a krve Páně
nevykonává dobrý kněz nic většího a špatný
kněz nic menšího, protože se to neděje zásluhou
toho, kdo konsekruje, ale slovem Stvořitele a
silou Ducha Svatého.“
Odpovídám:
Výše bylo řečeno,34 že kněz konsekruje tuto
svátost ne vlastní silou, ale jako služebník Krista,
v jehož osobě tuto svátost konsekruje. Nikdo
však nepřestává být Kristovým služebníkem jen
tím, že je špatný. Pán má totiž dobré a špatné
správce či služebníky. Proto Pán v Mt 24, 45
říká: „Kdo je tedy onen věrný a obezřelý
služebník…“ a potom dodává, v. 48: „Ale řekneli si v duchu takový špatný služebník…“ A
Apoštol v 1 Kor 4, 1 říká: „Ať se na nás tedy
hledí jako na Kristovy služebníky,“ a přece
potom dodává, v. 4: „Mé svědomí mi, pravda,
nevyčítá nic, ale tím ještě nejsem ospravedlněn.“
Měl tedy jistotu, že je Kristovým služebníkem,
neměl však jistotu, že je spravedlivý. Někdo tedy
může být Kristovým služebníkem, i když není
spravedlivý. A to náleží ke vznešenosti Krista,
jemuž, jakožto pravému Bohu, slouží nejen
dobra, ale i zla, která jsou jeho prozřetelností
zaměřena k jeho slávě. Z čehož je zřejmé, že
kněží, i když nejsou spravedliví, ale hříšní,
mohou konsekrovat eucharistii.
K námitkám:
1. Jeroným těmito slovy odmítá omyl kněží, kteří
se domnívali, že mohou hodně konsekrovat
eucharistii jen proto, že jsou kněžími, i když jsou
hříšní. Jeroným to odmítá z toho důvodu, že
poskvrněným se zakazuje přistoupit k oltáři.
Nijak se to však nedotýká toho, že obět, kterou
přinášejí, je pravá, jestliže k ní přistoupí.
Mal 2, 2.
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), Epist. VIII Ad Demophil. § 2 (PG 3, 1093).
33
Srov. PASCHASIUS RADBERTUS, De Corp. et Sanquine Dom., cap. 12 (PL 120, 1310). GRATIANUS, Decretum, P. II,
causa 1, q. 1, can. 77 Intra Ecclesiam (RF I, 385).
34
A. 1; a. 2, ad 2; a. 3.
32
Otázka 82
62
Ad secundum dicendum quod ante illa verba Gelasius
Papa praemittit: Sacrosancta religio, quae Catholicam
continet disciplinam, tantam sibi reverentiam vindicat
ut ad eam quilibet nisi pura conscientia non audeat
pervenire. Ex quo manifeste apparet eius intentionis
esse quod peccator sacerdos non debet accedere ad hoc
sacramentum. Unde per hoc quod subdit, Quomodo
caelestis spiritus advocatus adveniet, intelligi oportet
quod non advenit ex merito sacerdotis, sed ex virtute
Christi, cuius verba profert sacerdos.
Ad tertium dicendum quod, sicut eadem actio,
inquantum fit ex prava intentione ministri, potest esse
mala, bona autem inquantum fit ex bona intentione
Domini; ita benedictio sacerdotis peccatoris,
inquantum ab ipso indigne fit, est maledictione digna,
et quasi infamia seu blasphemia, et non oratio
reputatur; inquantum autem profertur ex persona
Christi, est sancta et efficax. Unde signanter dicitur:
Maledicam benedictionibus vestris.
2. Před těmito slovy papež Gelasius35 předesílá:
„Přesvatá bohoslužba, která obsahuje katolické
učení, vyžaduje takovou úctu, aby se nikdo
neodvažoval k ní přicházet, leda s čistým
svědomím.“ Z toho se jasně ukazuje, že jeho
míněním je, že hříšný kněz nesmí přistupovat k
této svátosti. Proto to, co dodává: „jak může
přijít vzývaný nebeský Duch,“ musíme chápat
tak, že nepřijde pro zásluhy kněze, ale z moci
Krista, jehož slova kněz pronáší.
3. Jako může být tentýž úkon špatný, pokud se
děje ze špatného úmyslu služebníka, a dobrý,
pokud se děje z dobrého úmyslu pánova, tak
žehnání hříšného kněze, nakolik je z jeho strany
konáno nehodně, je hodno zlořečení a považuje
se za láteření či rouhání a ne za modlitbu, a
nakolik se však pronáší v osobě Kristově, je
svaté a účinné. Proto se výmluvně říká: „Prokleji
vaše požehnání.“
Articulus 6: Utrum missa mali sacerdotis minus
valeat quam boni.
Ad sextum sic proceditur. Videtur quod Missa
sacerdotis mali non minus valeat quam Missa
sacerdotis boni. Dicit enim Gregorius, in Registro:
Heu, in quam magnum laqueum incidunt qui divina et
occulta mysteria plus ab aliis sanctificata fieri posse
credunt, cum unus idemque spiritus sanctus ea
mysteria occulte atque invisibiliter operando
sanctificet! Sed haec occulta mysteria celebrantur in
Missa. Ergo Missa mali sacerdotis non minus valet
quam Missa boni.
Praeterea, sicut Baptismus traditur a ministro in virtute
Christi, qui baptizat, ita et hoc sacramentum, quod in
persona Christi consecratur. Sed non melior Baptismus
datur a meliori ministro, ut supra habitum est. Ergo
neque etiam melior Missa est quae celebratur a meliori
sacerdote.
Praeterea, sicut merita sacerdotum differunt per bonum
et melius, ita etiam differunt per bonum et malum. Si
ergo Missa melioris sacerdotis est melior, sequitur
quod Missa mali sacerdotis sit mala. Quod est
inconveniens, quia malitia ministrorum non potest
redundare in Christi mysteria; sicut Augustinus dicit, in
libro de Baptismo. Ergo neque Missa melioris
Článek šestý: Zda mše špatného kněze platí
méně než dobrého.
Zdá se, že mše špatného kněze neplatí méně než
mše kněze dobrého.
1. Řehoř36 totiž v Registru říká: „Ach, do jak
velké léčky padají ti, kdo věří, že božská a skrytá
tajemství mohou být od jiných více posvěcena.
Vždyť jeden a týž Duch Svatý skrytým a
neviditelným
působením
posvěcuje
ona
tajemství.“ Ale tato skrytá tajemství se slaví ve
mši. Tedy mše špatného kněze neplatí méně než
mše dobrého.
2. Křest je udělován vysluhovatelem z moci
Krista, který křtí, tak také tato svatost je
konsekrována v osobě Kristově. Ale lepší
vysluhovatel neuděluje lepší křest, jak jsme měli
výše.37 Tedy také ani není lepší mše, kterou
slouží lepší kněz.
3. Jako se zásluhy kněží rozlišují podle dobrého
a lepšího, tak se také rozlišují podle dobrého a
zlého. Jestliže tedy mše lepšího kněze je lepší,
vyplývá z toho, že mše zlého kněze je zlo. To je
nepřípustné, protože špatnost vysluhovatele se
nemůže přenést na Kristova tajemství, jak praví
Augustin38 v knize De Baptismo. Tedy ani mše
35
GELASIUS I, Epist. Fragm., fragm. VII Ad Elphidium (TL 486). GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1, can. 92
Sacrosancta (RF I, 391).
36
Srov. GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1, can. 84 Multi saecularium (RF I, 387). Viz ISIDORUS, Etymol., Lib.
VI, cap. 19 (PL 82, 255).
37
Q. 64, a. 1, ad 2.
38
AUGUSTINUS, De Bapt. contra Donatistas, cap. 12 (PL 43, 120); srov. Contra Epist. Parmen., Lib. II, cap. 47 (PL 43,
69); Contra Litt. Petiliani, Lib. II, cap. 47 (PL 43, 298).
Otázka 82
sacerdotis est melior.
Sed contra est quod habetur I, qu. I: Quanto
sacerdotes fuerint digniores, tanto facilius in
necessitatibus pro quibus clamant, exaudiuntur.
63
Respondeo dicendum quod in Missa duo est
considerare; scilicet ipsum sacramentum, quod est
principale; et orationes quae in Missa fiunt pro vivis et
mortuis. Quantum ergo ad sacramentum, non minus
valet Missa mali sacerdotis quam boni, quia utrobique
idem conficitur sacramentum.
Oratio etiam quae fit in Missa, potest considerari
dupliciter. Uno modo, inquantum habet efficaciam ex
devotione sacerdotis orantis. Et sic non est dubium
quod Missa melioris sacerdotis magis est fructuosa.
Alio modo, inquantum oratio in Missa profertur a
sacerdote in persona totius Ecclesiae, cuius sacerdos
est minister. Quod quidem ministerium etiam in
peccatoribus manet, sicut supra dictum est de
ministerio Christi. Unde quantum ad hoc, est fructuosa
non solum oratio sacerdotis peccatoris in Missa, sed
etiam omnes aliae eius orationes quas facit in
ecclesiasticis officiis, in quibus gerit personam
Ecclesiae. Sed orationes eius privatae non sunt
fructuosae, secundum illud Proverb. XXVIII: Qui
declinat aurem suam ne audiat legem, oratio eius erit
execrabilis.
Ad primum ergo dicendum quod Gregorius
loquitur ibi quantum ad sanctitatem divini
sacramenti.
Ad secundum dicendum quod in sacramento Baptismi
non fiunt solemnes orationes pro omnibus fidelibus,
sicut in Missa. Et ideo quantum ad hoc non est simile.
Est autem simile quantum ad effectum sacramenti.
Ad tertium dicendum quod propter virtutem
spiritus sancti, qui per unitatem caritatis
communicat invicem bona membrorum Christi,
fit quod bonum privatum quod est in Missa
sacerdotis boni, est fructuosum aliis. Malum
autem privatum unius hominis non potest alteri
nocere, nisi per aliqualem consensum, ut
Augustinus dicit, in libro contra Parmenianum.
lepšího kněze není lepší.
Na druhé straně:
V I. kauze, otázce 1 čteme: „Čím jsou kněží
hodnější, tím snáze jsou vyslyšeni v potřebách,
za které prosí.“
Odpovídám:
U mše musíme vzít v úvahu dvě věci, totiž
samotnou svátost, což je hlavní, a modlitby za
živé a za mrtvé konané ve mši. Co do svátosti,
mše špatného kněze tedy neplatí méně než
dobrého, protože oba vykonávají tutéž svátost.
Také o modlitbě, která se koná ve mši, můžeme
uvažovat dvěma způsoby. Jedním způsobem,
pokud má účinnost na základě zbožnosti
modlícího se kněze. A tak není pochyby, že mše
lepšího kněze je plodnější. Jiným způsobem,
nakolik modlitbu ve mši pronáší kněz v osobě
celé církve, jejímž je kněz služebníkem. Tato
služba zůstává i v hříšnících, jak bylo řečeno
výše39 o službě Kristu. Pokud jde o tuto stránku
věci, nejen modlitba hříšného kněze ve mši je
plodná, ale také všechny modlitby, která koná ve
církevních oficiích, v nichž zastupuje osobu
církve. Ale jeho soukromé modlitby plodné
nejsou, podle toho, co čteme v Př 28, 9:
„Zacpává-li si někdo uši, aby neslyšel zákon, je i
jeho modlitba ohavností.“
K námitkám:
1. Řehoř tam mluví se zřetelem na svatost božské
svátosti.
2. Při svátosti křtu nekonají se slavnostní
modlitby za všechny věřící, jako ve mši. A proto
se v tomto nejedná o podobný případ. Co do
účinku svátosti, to však podobné je.
3. Mocí Ducha Svatého, který díky jednotě v
lásce působí vzájemné sdílení dober mezi
Kristovými údy, dochází k tomu, že soukromé
dobro, které pochází ze mše dobrého kněze, je
plodné pro jiné. Soukromé zlo jednoho člověka
však nemůže škodit jinému člověku, ledaže s ním
nějak souhlasí, jak praví Augustin40 ve spisu
Contra Parmenianum.
Articulus 7: Utrum haeretici et schismatici, vel
excommunicati possint conficere hoc sacramentum.
Ad septimum sic proceditur. Videtur quod haeretici et
schismatici et excommunicati consecrare non possunt.
Dicit enim Augustinus quod extra Ecclesiam
Článek sedmý: Zda heretici, schizmatici nebo
exkomunikovaní mohou vykonat tuto svátost.
Zdá
se,
že
heretici,
schizmatici
a
exkomunikovaní nemohou konsekrovat.
1. Augustin41 totiž říká, že „mimo katolickou
39
A. 5.
AUGUSTINUS, Contra Litt. Petiliani, Lib. II, cap. 17 (PL 43, 78), cap. 21 (PL 43, 80).
41
PROSPERUS AQUITANUS, Sent., sent. 15 (PL 51, 430).
40
Otázka 82
Catholicam non est locus veri sacrificii. Et Leo Papa
dicit, et habetur in Decretis, I, qu. I: Aliter, (scilicet
quam in Ecclesia, quae corpus Christi est) nec rata
sunt sacerdotia, nec vera sacrificia. Sed haeretici,
schismatici et excommunicati sunt ab Ecclesia
separati. Ergo non possunt verum sacrificium
conficere.
Praeterea, sicut legitur ibidem, Innocentius Papa dicit:
Arianos, ceterasque huiusmodi pestes, quia laicos
eorum sub imagine poenitentiae suscipimus, non
videntur clerici eorum cum sacerdotii aut cuiuspiam
mysterii suscipiendi dignitate esse, quibus solum
Baptisma ratum esse permittimus. Sed non potest
aliquis consecrare Eucharistiam nisi sit cum sacerdotii
dignitate. Ergo haeretici, et ceteri huiusmodi, non
possunt Eucharistiam conficere.
Praeterea, ille qui est extra Ecclesiam, non videtur
aliquid posse agere in persona totius Ecclesiae. Sed
sacerdos consecrans Eucharistiam hoc agit in persona
totius Ecclesiae, quod patet ex hoc quod omnes
orationes proponit in persona Ecclesiae. Ergo videtur
quod illi qui sunt extra Ecclesiam, scilicet haeretici et
schismatici et excommunicati, non possunt consecrare
Eucharistiam.
Sed contra est quod Augustinus dicit, in II contra
Parmen.: Sicut Baptismus in eis, scilicet
haereticis, schismaticis et excommunicatis, ita
ordinatio mansit integra. Sed ex vi ordinationis
sacerdos potest consecrare Eucharistiam. Ergo
haeretici, schismatici et excommunicati, cum in
eis maneat ordinatio integra, videtur quod possint
consecrare Eucharistiam.
Respondeo dicendum quod quidam dixerunt quod
haeretici, schismatici et excommunicati, quia sunt
extra Ecclesiam, non possunt conficere hoc
sacramentum.
Sed in hoc decipiuntur. Quia, sicut Augustinus dicit, in
II contra Parmen., aliud est aliquid omnino non
habere, aliud autem non recte habere, et similiter est
etiam aliud non dare, et aliud non recte dare. Illi igitur
qui, intra Ecclesiam constituti, receperunt potestatem
42
64
církev nemá pravá oběť místo.“ A papež Lev42
říká, a je to v Dekretech43 I, otázka 1: „Jinak
(totiž než v církvi, která je Kristovým tělem)
není ani pravé kněžství, ani skutečná oběť.“ Ale
heretici, schizmatici a exkomunikovaní jsou
odloučeni od církve. Nemohou tedy vykonat
pravou oběť.
2. Čteme tamtéž,44 že papež Inocenc45 říká:
„Když za projevů kajícnosti přijímáme laiky
Ariánů a ostatních takových morů, nezdá se, že
by jejich duchovní měli být přijímáni v hodnosti
kněžské nebo jakéhokoli tajemství. U nich
připouštíme jen uznání křtu.“ Ale nikdo nemůže
konsekrovat eucharistii, nemá-li kněžskou
důstojnost. Heretici a ostatní takoví tedy
nemohou vykonávat eucharistii.
3. Zdá se, že kdo je mimo církev, nemůže něco
konat v osobě celé církve. Když ale kněz
konsekruje eucharistii, vykonává to v osobě celé
církve, což je zřejmé z toho, že všechny modlitby
předkládá v osobě církve. Zdá se tedy, že ti, kdo
jsou mimo církev, totiž heretici, schizmatici a
exkomunikovaní,
nemohou
konsekrovat
eucharistii.
Na druhé straně:
Augustin46 ve II. knize spisu Contra Parmenianum
říká: „Jako křest u nich,“ totiž heretiků, schizmatiků a
exkomunikovaných, „tak i svěcení zůstalo
neporušeno.“ Ale kněz může konsekrovat eucharistii z
moci svěcení. Zdá se tedy, že heretici, schizmatici a
exkomunikovaní mohou konsekrovat eucharistii,
protože svěcení u nich zůstává neporušeno.
Odpovídám:
Někteří47 tvrdili, že heretici, schizmatici a
exkomunikovaní, nemohou vykonávat tuto
svátost, protože jsou mimo církev.
Ale v tom se mýlí. Protože, jak říká Augustin48
ve II. knize spisu Contra Parmeniani, „jiné je,
něco vůbec nemít, a jiné je, nemít to správně,“ a
podobně „je také jiné, něco nedat, a jiné nedat to
správně.“ Proto ti, kdo ve společenství církve
LEO MAGNUS, Epist. LXXX Ad Anatolium, cap. 2 (PL 54, 914).
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1, can. 68 In Ecclesia Dei (RF I, 382).
44
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1, can. 73 Arianos (RF I, 384).
45
INNOCENTIUS I, Epistola XXIV Ad Alexandrum, cap. 3 (PL 20, 549).
46
AUGUSTINUS, Contra Epist. Parmen., Lib. II, cap. 13 (PL 43, 70).
47
PELAGIUS I, fragm. epist. Ad Victorem et Pancratium (MA IX, 732); HUGO ROTHOMAGENSIS, Dial., Lib. V, cap. II
(PL 192, 1204), epist. Ad Matth. (PL 192, 1228); GERHOHUS, Contra duas Haeres., cap. 6 (PL 194, 1183), Adv.
Simoniacos, n. 26 (PL 194, 1363); PS. HUGO DE S. VICTORE, Summa Sent., tr. VI, cap. 9 (PL 176, 146); PETRUS
CELLENSIS, Sermones, serm. XL (VII In Cena Domini) (PL 202, 769); PETRUS PICTAVIENSIS, Sent., Lib. V, cap. 13
(PL 211, 1256). Srov. PETRUS LOMBARDUS, Sent., Lib. IV, dist. XIII, cap. 1 (QR II, 815). Viz SALTET. Les
réordinations, p. 266-360.
48
AUGUSTINUS, Contra Epist. Parmen., Lib. II, cap. 13 (PL 43, 72).
43
Otázka 82
65
consecrandi in ordinatione sacerdotii, recte quidem
habent potestatem, sed non recte ea utuntur, si
postmodum per haeresim aut schisma vel
excommunicationem ab Ecclesia separentur. Qui
autem sic separati ordinantur, nec recte habent
potestatem, nec recte utuntur. Quod tamen utrique
potestatem habeant, per hoc patet quod, sicut
Augustinus ibidem dicit, cum redeunt ad unitatem
Ecclesiae, non reordinantur, sed recipiuntur in suis
ordinibus. Et quia consecratio Eucharistiae est actus
consequens ordinis potestatem, illi qui sunt ab Ecclesia
separati per haeresim aut schisma vel
excommunicationem, possunt quidem consecrare
Eucharistiam, quae ab eis consecrata verum corpus
Christi et sanguinem continet, non tamen recte hoc
faciunt, sed peccant facientes. Et ideo fructum sacrificii
non percipiunt, quod est sacrificium spirituale.
Ad primum ergo dicendum quod auctoritas illa et
similes intelligendae sunt quantum ad hoc quod
non recte extra Ecclesiam sacrificium offertur.
Unde extra Ecclesiam non potest esse spirituale
sacrificium, quod est verum veritate fructus, licet
sit verum veritate sacramenti, sicut etiam supra
dictum est quod peccator sumit corpus Christi
sacramentaliter, sed non spiritualiter.
Ad secundum dicendum quod solus Baptismus
permittitur esse ratus haereticis et schismaticis, quia
possunt licite baptizare in articulo necessitatis. In nullo
autem casu licite possunt Eucharistiam consecrare, vel
alia sacramenta conferre.
Ad tertium dicendum quod sacerdos in Missa in
orationibus quidem loquitur in persona Ecclesiae, in
cuius unitate consistit. Sed in consecratione sacramenti
loquitur in persona Christi, cuius vicem in hoc gerit per
ordinis potestatem. Et ideo, si sacerdos ab unitate
Ecclesiae praecisus Missam celebret, quia potestatem
ordinis non amittit, consecrat verum corpus et
sanguinem Christi, sed quia est ab Ecclesiae unitate
separatus, orationes eius efficaciam non habent.
přijali při kněžském svěcení moc konsekrovat,
mají sice moc správně, ale nesprávně ji užívají,
jestliže potom jsou kvůli heresi, schizmatu nebo
exkomunikaci odloučeni od církve. Ti, kdo takto
odloučeni jsou pak vysvěceni, ani nemají moc
správně, ani ji správně neužívají. Že však obojí
mají moc, je zřejmé z toho, že když se vrátí k
jednotě církve, nejsou znovu svěceni, ale jsou
přijímáni se svým svěcením, jak tamtéž říká
Augustin.49 A protože konsekrace eucharistie je
úkon, který vyplývá z moci svěcení, ti, kdo jsou
odloučeni od církve heresí, schizmatem nebo
exkomunikací,
mohou
sice
konsekrovat
eucharistii, a jimi konsekrovaná eucharistie
obsahuje pravé Kristovo tělo a krev, ale nečiní to
správně, nýbrž svým činem hřeší. A proto
nepožívají ovoce oběti, jímž je duchovní oběť.
K námitkám:
1. Tento výrok, a jemu podobné, musíme chápat
tak, že mimo katolickou církev se nepřináší oběť
správně. Proto mimo církev nemůže existovat
duchovní oběť, která by byla skutečná díky
pravdivosti ovoce, ačkoli je skutečná pravdivostí
svátosti. Jak také výše bylo řečeno,50 že hříšník
přijímá Kristovo tělo svátostně, ale ne duchovně.
2. Uznání pouze křtu se povoluje u heretiků a
schizmatiků, protože v případě nutnosti mohou
platně křtít. V žádném případě však nemohou
dovoleně konsekrovat eucharistii nebo udělovat
jiné svátosti.
3. Kněz v modlitbách při mši zajisté mluví v
osobě církve, v jejíž jednotě setrvává. Ale při
konsekraci eucharistie mluví v osobě Krista,
jehož úlohu skrze moc svěcení při tom zastává. A
proto, slouží-li mši kněz oddělený od jednoty
církve, konsekruje pravé tělo a krev Krista,
protože neztrácí moc svěcení. Ale protože je
odloučen od jednoty církve, jeho modlitby
nejsou účinné.
Articulus 8: Utrum degradati.
Článek osmý: Zda [mohou vykonat tuto svátost]
sesazení kněží.
Zdá se, že sesazený kněz nemůže vykonat tuto
svátost.
1. Neboť nikdo nevykonává tuto svátost, leda
mocí konsekrovat, kterou má. Ale sesazený kněz
nemá konsekrační moc, ačkoli má moc křtít, jak
praví kánon.51 Zdá se tedy, že sesazený kněz
nemůže konsekrovat eucharistii.
Ad octavum sic proceditur. Videtur quod
sacerdos degradatus non possit hoc sacramentum
conficere. Nullus enim conficit hoc sacramentum
nisi per potestatem consecrandi quam habet. Sed
degradatus non habet potestatem consecrandi,
licet habeat potestatem baptizandi, ut dicit
canon. Ergo videtur quod presbyter degradatus
49
AUGUSTINUS, Contra Epist. Parmen., Lib. II, cap. 13 (PL 43, 71).
Q. 80, a. 3.
51
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1, append. ad can. 97 Quod quidam (RF I, 395).
50
Otázka 82
non possit Eucharistiam consecrare.
Praeterea, ille qui aliquid dat, potest etiam
auferre. Sed episcopus dat presbytero potestatem
consecrandi ordinando ipsum. Ergo etiam potest
ei auferre degradando ipsum.
Praeterea, sacerdos per degradationem aut amittit
potestatem consecrandi, aut solam executionem. Sed non
solam executionem, quia sic non plus amitteret
degradatus quam excommunicatus, qui executione caret.
Ergo videtur quod amittit potestatem consecrandi. Et ita
videtur quod non possit conficere hoc sacramentum.
Sed contra est quod Augustinus, in II contra
Parmen., probat quod apostatae a fide non carent
Baptismate, per hoc quod per poenitentiam
redeuntibus non restituitur, et ideo non posse amitti
iudicatur. Sed similiter degradatus, si reconcilietur,
non est iterum ordinandus. Ergo non amisit
potestatem consecrandi. Et ita sacerdos degradatus
potest conficere hoc sacramentum.
Respondeo dicendum quod potestas consecrandi
Eucharistiam
pertinet
ad
characterem
sacerdotalis ordinis. Character autem quilibet,
quia cum quadam consecratione datur, indelebilis
est, ut supra dictum est, sicut et quarumcumque
rerum consecrationes perpetuae sunt, nec amitti
nec reiterari possunt. Unde manifestum est quod
potestas consecrandi non amittitur per
degradationem. Dicit enim Augustinus, in II
contra Parmen.: Utrumque, scilicet Baptismus et
ordo, sacramentum est, et quadam consecratione
utrumque homini datur: et illud cum baptizatur,
et illud cum ordinatur. Ideo non licet a Catholicis
utrumque iterari. Et sic patet quod sacerdos
degradatus potest conficere hoc sacramentum.
Ad primum ergo dicendum quod canon ille non
loquitur assertive, sed inquisitive, sicut ex
circumstantia litterae haberi potest.
Ad secundum dicendum quod episcopus non dat
potestatem sacerdotalis ordinis propria virtute, sed
instrumentaliter, sicut minister Dei, cuius effectus per
hominem tolli non potest, secundum illud Matth. XIX:
Quos Deus coniunxit, homo non separet. Et ideo
episcopus non potest hanc potestatem auferre, sicut nec
ille qui baptizat potest auferre characterem baptismalem.
Ad tertium dicendum quod excommunicatio est
medicinalis. Et ideo excommunicatis non aufertur
executio sacerdotalis potestatis quasi in perpetuum, sed
ad correctionem, usque ad tempus. Degradatis autem
52
2. Kdo něco uděluje, může to také odejmout. Ale
moc konsekrovat dává knězi biskup, když ho
světí. Může mu ji tedy také odejmout sesazením.
3. Kněz sesazením buď ztrácí moc konsekrovat,
anebo pouze její užívání. Neztrácí však pouhé
užívání, protože pak by sesazený neztrácel více
než exkomunikovaný, který ji nesmí užívat. Zdá
se tedy, že ztrácí moc konsekrovat. A tak se zdá,
že nemůže vykonat tuto svátost.
Na druhé straně:
Augustin52 ve II. knize spisu Contra Parmeniani
dokazuje, že apostaté od víry „nepostrádají křest,
protože po kajícím návratu se neopakuje, a proto
se soudí, že ho nelze ztratit.“ Ale podobně, když
je sesazený přijat, nemá být znovu svěcen.
Neztratil tedy moc konsekrovat. A tak sesazený
kněz může vykonat tuto svátost.
Odpovídám:
Moc konsekrovat eucharistii je spjata s
charakterem
kněžského
svěcení.
Každý
charakter, protože se dává spolu s nějakou
konsekrací, je však nezničitelný, jak bylo řečeno
výše.53 Stejně tak jsou také trvalé konsekrace
jakýchkoli věcí a nelze je ztratit, ani opakovat. Z
toho je zřejmé, že moc konsekrovat se neztrácí
sesazením. Augustin54 totiž ve II. knize spisu
Contra Parmeniani říká: „Obojí,“ totiž křest a
svěcení, „je svátost a obojí člověk dostává
nějakou konsekrací, když je křtěn, a když je
svěcen. Proto katolíkům není dovoleno ani jedno
opakovat.“ A tak je patrné, že sesazený kněz
může vykonat tuto svátost.
K námitkám:
1. Tento kánon nemá formu afirmativní výpovědi, ale
otázky, jak si lze všimnout z kontextu.
2. Biskup nedává moc kněžského svěcení vlastní
silou, ale nástrojově, jako služebník Boha, jehož
účinek nemůže být zrušen člověkem, podle toho,
co čteme v Mt 19, 6: „Co Bůh spojil, člověk
nerozlučuj.“ A proto biskup nemůže odejmout
tuto moc, stejně jako ten, kdo křtí, nemůže
odejmout křestní charakter.
3. Exkomunikace je medicinální trest. A proto se
exkomunikovanému neodnímá užívání kněžské
moci navždy, ale dočasně, aby se polepšil.
Sesazeným se však odnímá užívání jako navždy
AUGUSTINUS, Contra Epist. Parmen., Lib. II, cap. 13 (PL 43, 72).
Q. 63, a. 5.
54
AUGUSTINUS, Contra Epist. Parmen., Lib. II, cap. 13 (PL 43, 72).
53
66
Otázka 82
67
aufertur executio quasi in perpetuum condemnatis.
odsouzeným.
Articulus 9: Utrum peccent a talibus
communionem recipientes.
Ad nonum sic proceditur. Videtur quod aliquis licite
possit communionem recipere a sacerdotibus
haereticis vel excommunicatis, vel etiam peccatoribus,
et ab eis Missam audire. Sicut enim Augustinus,
contra Petilianum, dicit, neque in homine bono neque
in homine malo aliquis Dei fugiat sacramenta. Sed
sacerdotes, quamvis sint peccatores et haeretici vel
excommunicati, verum conficiunt sacramentum. Ergo
videtur quod non sit vitandum ab eis communionem
accipere vel eorum Missam audire.
Praeterea, corpus Christi verum figurativum est
corporis mystici, sicut supra dictum est. Sed a
praedictis sacerdotibus verum corpus Christi
consecratur. Ergo videtur quod illi qui sunt de corpore
mystico, possint eorum sacrificiis communicare.
Praeterea, multa peccata sunt graviora quam fornicatio.
Sed non est prohibitum audire Missas sacerdotum
aliter peccantium. Ergo etiam non debet esse
prohibitum audire Missas sacerdotum fornicariorum.
Sed contra est quod canon dicit, XXXII dist.:
Nullus audiat Missam sacerdotis quem
indubitanter concubinam novit habere. Et
Gregorius dicit, in III Dialog., quod pater
perfidus Arianum episcopum misit ad filium, ut
ex eius manu sacrilegae consecrationis
communionem acciperet, sed vir Deo devotus
Ariano episcopo venienti exprobravit ut debuit.
Respondeo dicendum quod, sicut supra dictum
est, sacerdotes, si sint haeretici vel schismatici
vel excommunicati, vel etiam peccatores,
quamvis habeant potestatem consecrandi
Eucharistiam, non tamen ea recte utuntur, sed
peccant utentes. Quicumque autem communicat
alicui in peccato, ipse particeps peccati efficitur,
unde et in secunda canonica Ioannis legitur quod
qui dixerit ei, Ave, scilicet haeretico, communicat
operibus illius malignis. Et ideo non licet a
praedictis communionem accipere aut eorum
Missam audire.
Differt tamen inter praedictas sectas. Nam
haeretici et schismatici et excommunicati sunt
per sententiam Ecclesiae executione consecrandi
Článek devátý: Zda hřeší, kdo od takových
přijímá.
Zdá se, že někdo může dovoleně vzít přijímání
od
heretických,
schizmatických
nebo
exkomunikovaných kněží a slyšet jejich mši.
1. Jak totiž Augustin55 ve spisu Contra
Petilianum říká: „ani u člověka dobrého, ani u
člověka zlého ať se nikdo nevyhýbá Božím
svátostem.“ Ale kněží, i když jsou hříšní, heretici
a exkomunikovaní, vykonávají pravou svátost.
Zdá se tedy, že není třeba se varovat vzít od nich
přijímání nebo slyšet jejich mši.
2. Pravé Kristovo tělo je obrazem mystického
těla, jak bylo řečeno výše.56 Ale jmenovaní kněží
konsekrují pravé Kristovo tělo. Zdá se tedy, že ti,
kdo jsou v mystickém těle, mohou se účastnit na
jejich obětech.
3. Mnoho hříchů je těžších než smilstvo. Ale není
zakázáno slyšet mši kněží, kteří hřeší jinak. Tedy
také nemá být zakázáno slyšet mše kněží
smilníků.
Na druhé straně:
V kánonu, dist. XXXII se říká: „Nikdo ať neslyší
mši kněze, o němž nepochybně ví, že má
konkubínu.“ A Řehoř57 ve III. knize Dialogů říká, že
proradný otec poslal ariánského biskupa k synovi,
aby jeho rukou přijal svatokrádežně konsekrované
přijímání. Ale Bohu oddaný muž, jak se slušelo,
příchozímu ariánskému biskupovi vyčinil.“
Odpovídám:
Bylo řečeno výše,58 že jsou-li kněží heretici,
schizmatici nebo exkomunikovaní, mají sice moc
konsekrovat eucharistii, ale neužívají ji správně a
jejím užíváním hřeší. Kdokoli se však s někým
spojuje ve hříchu, sám má na hříchu podíl. Proto
ve Druhém kanonickém listu Janově (v. 11) také
čteme: „Kdo ho pozdraví,“ totiž heretika, „podílí
se na jeho špatných skutcích.“ A proto není
dovoleno vzít od jmenových přijímání nebo
slyšet jejich mši.
Mezi jmenovanými kategoriemi však jsou
rozdíly. Neboť heretici, schizmatici a
exkomunikovaní jsou výnosem církve zbaveni
užívání moci konsekrovat. A proto kdokoliv slyší
55
AUGUSTINUS, Contra Litt. Petiliani, Lib. III, cap. 9 (PL 43, 353). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1,
can. 36 Neque in homine (RF I, 372).
56
Q. 67, a. 2; q. 73, a. 1, arg. 2.
57
GREGORIUS MAGNUS, Dial., Lib. III, cap. 31 (PL 77, 292). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. II, causa 1, q. 1, can. 71
Superveniente (RF I, 383).
58
A. 5, ad 1; a. 7.
Otázka 82
68
privati. Et ideo peccat quicumque eorum Missam
audit vel ab eis accipit sacramenta. Sed non
omnes peccatores sunt per sententiam Ecclesiae
executione huius potestatis privati. Et sic,
quamvis sint suspensi quantum est ex sententia
divina, non tamen quantum ad alios ex sententia
Ecclesiae. Et ideo, usque ad sententiam
Ecclesiae, licet ab eis communionem accipere et
eorum Missam audire. Unde super illud I Cor. V,
Cum huiusmodi nec cibum sumere, dicit Glossa
Augustini: Hoc dicendo, noluit hominem ab
homine iudicari ex arbitrio suspicionis, vel etiam
extraordinario usurpato iudicio, sed potius ex
lege Dei, secundum ordinem Ecclesiae, sive ultro
confessum, vel accusatum et convictum.
Ad primum ergo dicendum quod in hoc quod
refugimus audire talium sacerdotum Missam aut
ab eis communionem recipere, non refugimus
Dei sacramenta, sed potius ea veneramur, unde
hostia a talibus sacerdotibus consecrata est
adoranda, et, si reservetur, licite potest sumi a
sacerdote legitimo. Sed refugimus culpam
indigne ministrantium.
Ad secundum dicendum quod unitas corporis mystici est
fructus corporis veri percepti. Illi autem qui indigne
percipiunt vel ministrant, privantur fructu, ut supra dictum
est. Et ideo non est sumendum ex eorum dispensatione
sacramentum ab eis qui sunt in unitate Ecclesiae.
Ad tertium dicendum quod, licet fornicatio non sit
gravior ceteris peccatis, tamen ad eam sunt homines
proniores, propter carnis concupiscentiam. Et ideo
specialiter hoc peccatum a sacerdotibus prohibitum est
ab Ecclesia, ne aliquis audiat Missam concubinarii
sacerdotis. Sed hoc intelligendum est de notorio, vel
per sententiam quae fertur in convictum, vel
confessionem in iure factam, vel quando non potest
peccatum aliqua tergiversatione celari.
jejich mši nebo od nich přijímá svátosti, hřeší.
Ale všichni hříšníci nejsou výnosem církve
zbaveni užívání této moci. A tak i když je jim
bráněno Božím výnosem, pokud jde o ně samé,
není jim však bráněno výnosem církve, pokud
jde o jiné. A proto až do výnosu církve je
dovoleno vzít od nich přijímání a slyšet jejich
mši. Proto k verši 1 Kor 5, 11 „abyste s takovým
člověkem dokonce ani nestolovali,“ Augustinova
Glossa59 říká: „Když to řekl, nechtěl, aby byl
člověk souzen člověkem na základě domnělého
podezření nebo také svévolného odsudku mimo
řád, ale spíše na základě Božího zákona podle
řádu církve buď na základě vlastního přiznání,
anebo obžaloby a usvědčení.“
K námitkám:
1. Když se vyhýbáme slyšet mše takových kněží
nebo vzít od nich přijímání, nevyhýbáme se
Božím svátostem, ale jen je ctíme, protože hostii
po konsekraci takovými kněžími náleží klanění,
a když je uchována, lze ji dovoleně přijmout od
řádného kněze. Vyhýbáme se však vině těch,
kteří vysluhují svátosti nehodně.
2. Jednota mystického těla je ovocem požití
pravého těla. Ti však, kdo nehodně požívají nebo
vysluhují, postrádají ovoce, jak bylo řečeno
výše.60 A proto když oni rozdělují svátost, ti, kdo
jsou v jednotě církve, nemají přijímat.
3. Ačkoliv smilstvo není těžší než ostatní hříchy,
přece jsou k němu lidé kvůli tělesné žádostivosti
náchylnější. A proto zvláště tento hřích byl
kněžím církví zakázán, a ostatním je zakázáno
slyšel mši kněze, který žije v konkubinátu. Ale
rozumí se to o veřejně známém hříšníkovi, buď z
výnosu, který je vynesen nad usvědčeným, nebo
z přiznání vykonaného podle práva, nebo když
hřích nelze žádnou vytáčkou zakrýt.61
Articulus 10: Utrum liceat sacerdoti omnino a
celebratione cessare.
Ad decimum sic proceditur. Videtur quod liceat sacerdoti
omnino a consecratione Eucharistiae abstinere. Sicut
enim ad officium sacerdotis pertinet Eucharistiam
consecrare, ita etiam baptizare et in aliis sacramentis
ministrare. Sed sacerdos non tenetur ministrare in aliis
sacramentis, nisi propter curam animarum susceptam.
Ergo videtur quod nec etiam teneatur Eucharistiam
consecrare, si curam non habeat animarum.
Článek 10: Zda je dovoleno knězi zcela se
zdržovat celebrace
Zdá se, že knězi je dovoleno zcela se zdržet
konsekrace eucharistie.
1. Jako totiž patří ke kněžskému úřadu
konsekrovat eucharistii, tak také křtít a
vysluhovat jiné svátosti. Ale kněz není povinen
vysluhovat jiné svátosti, ledaže přijal správu
duší. Zdá se tedy, že také není povinen
konsekrovat eucharistii, nemá-li správu duší.
59
Glossa LOMBARDI (PL 191, 1575); srov. Glossa ordin. (VI, 40 B). AUGUSTINUS, Serm. ad Popul., serm. CCCLI, cap.
4 (PL 39, 547).
60
A. 7; q. 80, a. 4.
61
Decretal. Gregor. IX, Lib. III, tit. II, cap. 10 Quaesitum est (RF II, 457).
Otázka 82
Praeterea, nullus tenetur facere quod sibi non
licet, alioquin esset perplexus. Sed sacerdoti
peccatori, vel etiam excommunicato, non licet
Eucharistiam consecrare, ut ex supra dictis patet.
Ergo videtur quod tales non teneantur ad
celebrandum. Et ita nec alii, alioquin ex sua
culpa commodum reportarent.
Praeterea, dignitas sacerdotalis non perditur per
subsequentem infirmitatem, dicit enim Gelasius
Papa, et habetur in Decretis, dist. LV: Praecepta
canonum sicut non patiuntur venire ad sacerdotium
debiles corpore, ita, si quis in eo fuerit constitutus
ac tunc fuerit sauciatus, amittere non potest quod
tempore suae sinceritatis accepit. Contingit autem
quandoque quod ordinati in sacerdotes incurrunt
aliquos defectus ex quibus a celebratione
impediuntur, sicut est lepra, vel morbus caducus, vel
aliquid huiusmodi. Non ergo videtur quod
sacerdotes ad celebrandum teneantur.
Sed contra est quod Ambrosius dicit, in quadam
Oratione: Grave est quod ad mensam tuam
mundo corde et manibus innocentibus non
venimus, sed gravius est si, dum peccata
metuimus, etiam sacrificium non reddamus.
Respondeo dicendum quod quidam dixerunt quod
sacerdos potest omnino licite a consecratione
abstinere, nisi teneatur ex cura sibi commissa celebrare
pro populo et sacramenta praebere.
Sed hoc irrationabiliter dicitur. Quia unusquisque
tenetur uti gratia sibi data cum fuerit opportunum,
secundum illud II Cor. VI: Hortamur vos ne in
vacuum gratiam Dei recipiatis. Opportunitas autem
sacrificium offerendi non solum attenditur per
comparationem ad fideles Christi, quibus oportet
sacramenta ministrari, sed principaliter per
comparationem ad Deum, cui in consecratione huius
sacramenti sacrificium offertur. Unde sacerdoti, etiam
si non habeat curam animarum, non licet omnino a
celebratione cessare, sed saltem videtur quod celebrare
tenetur in praecipuis festis, et maxime in illis diebus in
quibus fideles communicare consueverunt. Et hinc est
quod II Machab. IV dicitur contra quosdam sacerdotes
quod iam non circa altaris officia dediti erant,
contempto Templo et sacrificiis neglectis.
Ad primum ergo dicendum quod alia sacramenta
perficiuntur in usu fidelium. Et ideo in illis
62
69
2. Nikdo není povinen činit, co mu není
dovoleno, jinak by byl zmatený. Ale knězi
hříšníkovi nebo také exkomunikovanému není
dovoleno konsekrovat eucharistii, jak je patrné z
výše řečeného.62 Zdá se tedy, že takoví nejsou
povinni celebrovat. A tak ani jiní, jinak by měli
výhodu ze své viny.
3. Kněžská důstojnost se neztrácí kvůli pozdější
nemoci. Papež Gelasius,63 a je to v Dekretech64
dist. LV, totiž říká: „Jako ustanovení kánonů
nedovolují přístoupit ke kněžství tělesně slabým,
tak ten, kdo v něm byl ustaven, nemůže ztratit,
co přijal v době své bezúhonnosti, jestliže byl
potom zraněn.“ Někdy se však stává, že
vysvěcení
kněží
podlehnou
nějakým
nedostatkům, které jim brání celebrovat, jako je
malomocenství nebo epilepsie nebo něco
podobného. Nezdá se tedy, že kněží jsou povinni
celebrovat.
Na druhé straně:
Ambrož65 v některé modlitbě říká: „Je závažné,
když ke tvému stolu nepřicházíme s čistým
srdcem a nevinnýma rukama; je však závážnější,
jestliže zastrašeni hříchy také nepodáme oběť.“
Odpovídám:
Někteří66 tvrdili, že kněz se může zcela zdržet
konsekrování, není-li povinen kvůli jemu svěřené
správě sloužit za lid a poskytovat svátosti.
Ale to je nerozumný názor. Protože každý je
povinen užívat jemu dané milosti, když je to
příhodné, podle toho, co čteme v 2 Kor 6, 1:
„Napomínáme, vás abyste nepřijímali milost
Boží nadarmo.“ Příhodnost podávat oběť se pak
neodvozuje od vztahu k věřícím, jimž se mají
vysluhovat svátosti, ale především od vztahu k
Bohu, jemuž se konsekrací této svátosti podává
oběť. Proto knězi není dovoleno zcela přestat
celebrovat, i když nemá správu duší, ale zdá se,
že je povinen celebrovat alespoň o hlavních
svátcích a hlavně ve dnech, ve kterých věřící
obvykle přijímají. A takto se vyjadřuje 2 Mak 4,
14 proti některým kněžím, že „vůbec nejevili
horlivost pro službu u oltáře, pohrdali Chrámem
a zanedbávali oběti.“
K námitkám:
1. Jiné svátosti se uskutečňují při užívání
A. 5, ad 1; a. 7.
GELASIUS I, Epist. Fragm., fragm. IX Ad Palladium (TL 488).
64
GRATIANUS, Decretum, P. I, dist. LV, can. 12 Praecepta canonum (RF I, 218).
65
Srov. ANSELMUS, Orationes, orat. XXXIII (PL 158, 926).
66
ALEXANDER HALENSIS, Summa Theol., P. IV, qu. 50, m. 2, Ad ea quae alia parte introducuntur (IV, 212va);
BONAVENTURA, In Sent., Lib. IV, dist. XII, P. II, a. 2, qu. 1, ad 5 (QR IV, 295).
63
Otázka 82
ministrare non tenetur nisi ille qui super fideles
suscipit curam. Sed hoc sacramentum perficitur
in consecratione Eucharistiae, in qua sacrificium
Deo offertur, ad quod sacerdos obligatur ex
ordine iam suscepto.
Ad secundum dicendum quod sacerdos peccator, si per
sententiam Ecclesiae sit executione ordinis privatus vel
simpliciter vel ad tempus, redditus est impotens ad
sacrificium offerendum, et ideo obligatio tollitur. Hoc
autem cedit sibi in detrimentum spiritualis fructus, magis
quam in emolumentum. Si vero non sit privatus potestate
celebrandi, non solvitur obligatio. Nec tamen est
perplexus, quia potest de peccato poenitere et celebrare.
Ad tertium dicendum quod debilitas vel aegritudo
superveniens ordini sacerdotali ordinem non tollit,
executionem tamen ordinis impedit quantum ad
consecrationem Eucharistiae. Quandoque quidem propter
impossibilitatem executionis, sicut si privetur oculis aut
digitis, aut usu linguae. Quandoque autem propter
periculum, sicut patet de eo qui patitur morbum caducum,
vel etiam quamcumque alienationem mentis. Quandoque
propter abominationem, sicut patet de leproso, qui non
debet publice celebrare. Potest tamen dicere Missam
occulte, nisi lepra adeo invaluerit quod per corrosionem
membrorum eum ad hoc reddiderit impotentem.
70
věřícími. A proto vysluhovat je není vázán než
ten, kdo přijme správu nad věřícími. Ale tato
svátost se uskutečňuje konsekrací eucharistie, v
níž se Bohu přináší obět. A k tomu je kněz
zavázán z dříve přijatého svěcení.
2. Hříšný kněz, byl-li výnosem církve buď zcela,
nebo na čas zbaven užívání svěcení, stal se
neschopným přinášet obět, a proto se ruší
povinnost. To mu přináší ztrátu duchovního
ovoce, spíše než výhodu. Není-li však zbaven
moci celebrovat, neruší se povinnost. Přece však
není zmatený, protože ze hříchu se může kát a
celebrovat.
3. Slabost nebo choroba, které přijdou po přijetí
kněžského svěcení, neruší svěcení, brání však
užívat svěcení, pokud jde o konsekraci
eucharistie. A to je někdy pro nemožnost konat
liturgické úkony, jako když někdo ztratí zrak
nebo prsty nebo ovládání jazyka. Někdy pak pro
nebezpečí, jak je patrné u toho, kdo trpí epilepsií,
nebo také jakoukoli poruchou mysli. Někdy pro
ošklivost, jak je patrné u malomocného, který
nemá celebrovat veřejně. Může však číst mši v
soukromí, nepokročilo-li malomocenství tak, že
se k tomu stal neschopným kvůli rozpadu údů.
Otázka 83
71
Otázka 83
Quaestio 83: De ritu huius sacramenti.
Prooemium
Deinde considerandum est de ritu huius
sacramenti. Et circa hoc quaeruntur sex.
Primo, utrum in celebratione huius mysterii
Christus immoletur.
Secundo, de tempore celebrationis.
Tertio, de loco, et aliis quae pertinent ad
apparatum huius celebrationis.
Quarto, de his quae in celebratione huius
mysterii dicuntur.
Quinto, de his quae circa celebrationem huius
mysterii fiunt.
Sexto, de defectibus qui circa celebrationem
huius sacramenti occurrunt.
Otázka 83: Obřad této svátosti.
Úvod
Dále se budeme zabývat obřadem této svátosti. O
tom se zkoumá šest otázek:
1. Zda je při slavení tohoto tajemství Kristus
obětován.
2. O době slavení.
3. O místu a jiných okolnostech, které patří k
uspořádání tohoto slavení.
4. O tom, co se říká při slavení tohoto tajemství.
5. O tom, co se koná při slavení tohoto tajemství.
6. O chybách, které se stávají při slavení této
svátosti.
Articulus 1: Utrum in celebratione huius mysterii
Christus immoletur.
Ad primum sic proceditur. Videtur quod in
celebratione huius sacramenti Christus non immoletur.
Dicitur enim Hebr. X, quod Christus una oblatione
consummavit in sempiternum sanctificatos. Sed illa
oblatio fuit eius immolatio. Ergo Christus non
immolatur in celebratione huius sacramenti.
Praeterea, immolatio Christi facta est in cruce, in
qua tradidit semetipsum oblationem et hostiam
Deo in odorem suavitatis, ut dicitur Ephes. V.
Sed in celebratione huius mysterii Christus non
crucifigitur. Ergo nec immolatur.
Praeterea, sicut Augustinus dicit, IV de Trin., in
immolatione Christi idem est sacerdos et hostia.
Sed in celebratione huius sacramenti non est
idem sacerdos et hostia. Ergo celebratio huius
sacramenti non est Christi immolatio.
Sed contra est quod Augustinus dicit, in libro
Sententiarum Prosperi: Semel immolatus est in
semetipso Christus, et tamen quotidie immolatur
in sacramento.
Respondeo dicendum quod duplici ratione
celebratio huius sacramenti dicitur Christi
immolatio. Primo quidem quia, sicut Augustinus
dicit, ad Simplicianum, solent imagines earum
rerum nominibus appellari quarum imagines sunt,
sicut cum, intuentes tabulam aut parietem pictum,
dicimus, ille Cicero est, ille Sallustius. Celebratio
Článek první: Zda je při slavení tohoto tajemství
Kristus obětován.
Zdá se, že ve slavení této svátosti se Kristus
neobětuje.
1. V Žid 10, 14 se totiž říká, že Kristus „jedinou
obětí učinil navždy dokonalými ty, které
posvěcuje.“ Ale jejím přinesením byl obětován.
Kristus se tedy neobětuje při slavení této svátosti.
2. Obětování Krista stalo se na kříži, na němž „se
vydal za nás tím, že přinesl sebe Bohu v oběť
příjemné vůně,“ jak se praví v Ef 5, 2. Ale při
slavení tohoto tajemství není Kristus křižován.
Tedy ani obětován.
3. Augustin1 ve IV. knize spisu De Trinitate říká,
že v Kristově oběti je totožný kněz i obětní dar.
Ale při slavení této svátosti není totožný kněz a
obětní dar. Slavení této svátosti tedy není
obětováním Krista.
Na druhé straně:
Augustin2 ve spisu Liber Sententiarum Prosperi
říká: „Kristus byl jednou obětován sám v sobě, a
přece se denně obětuje ve svátosti.“
Odpovídám:
Slavení této svátosti se nazývá obětováním
Krista ze dvou důvodů. A to nejprve, protože, jak
praví Augustin3 ve spisu De Diversis
Quaestionibus ad Simplicianum, „Obrazy bývají
nazývány jmény těch věcí, jichž jsou obrazy. Tak
když vidíme deskovou nebo nástěnnou malbu,
1
AUGUSTINUS, De Trin., Lib. IV, cap. 14 (PL 42, 901).
Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 52 Semel (RF I, 1333). AUGUSTINUS, epist. XCVIII Ad
Bonifacium (PL 33, 363).
3
AUGUSTINUS, De Divers. Quaest. ad Simplic., Lib. II, q. 3 (PL 40, 143).
2
Otázka 83
72
řekneme: To je Cicero a to Sallustius.“ Ale
slavení této svátosti, jak bylo řečeno výše,4 je
jakýsi názorný obraz Kristova utrpení, které je
pravou obětí. Proto Ambrož5 k listu Židům říká:
„V Kristu byla jednou podána obět přinášející
věčnou spásu. Co tedy děláme my? Zda každý
den neobětujeme na připomínku jeho smrti?“
Druhým způsobem, co do účinku utrpení,
protože totiž touto svátostí se stáváme účastnými
ovoce Pánova utrpení. Proto se též v jedné
nedělní sekretě6 říká: „Kdykoli se slaví
připomínka této oběti, koná se dílo našeho
vykoupení.“
Tudíž co do prvního způsobu Kristus se mohl
nazývat obětovaným také v obrazech Starého
zákona. Proto se také ve Zj 13, 8 říká: „Jejichž
jméno není zapsáno od počátku světa v knize
života zabitého Beránka.“ Ale co do druhého
způsobu této svátosti je vlastní, že se při jejím
slavení obětuje Kristus.
K námitkám:
1. Ambrož7 tamtéž říká, „ je jedna oběť,“ totiž ta,
kterou Kristus obětoval i my přinášíme, „a ne
mnohé, protože Kristus byl obětován jednou a
tato obět se děje podle jejího příkladu. Jako totiž
to, co se všude obětuje, je jedno tělo a ne mnoho
těl, tak je i jedna obět.“
2. Jako je slavení této svátosti obrazem
znázorňujícím Kristovo utrpení, tak je oltář
znázorněním jeho kříže, na němž Kristus byl
obětován ve vlastní podobě.
autem huius sacramenti, sicut supra dictum est,
imago est quaedam repraesentativa passionis
Christi, quae est vera immolatio. Unde Ambrosius
dicit, super epistolam ad Heb.: In Christo semel
oblata est hostia ad salutem sempiternam potens.
Quid ergo nos? Nonne per singulos dies offerimus
ad recordationem mortis eius?
Alio modo, quantum ad effectum passionis, quia
scilicet per hoc sacramentum participes efficimur
fructus Dominicae passionis. Unde et in quadam
dominicali oratione secreta dicitur: Quoties huius
hostiae commemoratio celebratur, opus nostrae
redemptionis exercetur.
Quantum igitur ad primum modum, poterat Christus
dici immolari etiam in figuris veteris Testamenti,
unde et in Apoc. XIII dicitur: Quorum nomina non
sunt scripta in libro vitae agni, qui occisus est ab
origine mundi. Sed quantum ad modum secundum,
proprium est huic sacramento quod in eius
celebratione Christus immoletur.
Ad primum ergo dicendum quod, sicut
Ambrosius ibidem dicit, una est hostia, quam
scilicet Christus obtulit et nos offerimus, et non
multae, quia semel oblatus est Christus, hoc
autem sacrificium exemplum est illius. Sicut enim
quod ubique offertur unum est corpus et non
multa corpora, ita et unum sacrificium.
Ad secundum dicendum quod, sicut celebratio
huius sacramenti est imago repraesentativa
passionis Christi, ita altare est repraesentativum
crucis ipsius, in qua Christus in propria specie
immolatus est.
Ad tertium dicendum quod, per eandem rationem, etiam
sacerdos gerit imaginem Christi, in cuius persona et virtute
verba pronuntiat ad consecrandum, ut ex supra dictis patet.
Et ita quodammodo idem est sacerdos et hostia.
3. Z téhož důvodu je také kněz nositelem obrazu
Krista, v jehož osobě a moci pronáší konsekrující
slova, jak je patrné z výše řečeného.8 A tak je
jistým způsobem totožný kněz i obětní dar.
Articulus 2: De tempore celebrationis.
Ad secundum sic proceditur. Videtur quod
inconvenienter sit determinatum tempus celebrationis
huius mysterii. Hoc enim sacramentum est
repraesentativum Dominicae passionis, ut dictum est.
Článek druhý: O době slavení.
Zdá se, že doba slavení tohoto tajemství je
určena nevhodně.
1. Neboť tato svátost je znázorněním utrpení
Páně, jak bylo řečeno.9 Ale připomínka utrpení
4
Q. 76, a. 2, ad 1; q. 79, a. 1.
Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 53 In Christo semel (RF I, 1333). Citováno v RABANUS
MAURUS, Enarr. in Epist. B. Pauli, Lib. XXVII, super Hebr. X1 (PL 112, 780) a v komentáři In Hebr., super X1,
vydaném pod Ambrožovým jménem (srov. PL 17, 47). Převzato z IOANNES CHRYSOSTOMUS, In Hebr., hom. XVII
(PG 63, 131).
6
Domin. septima post octavam Trinitatis (Missale S.O.P., p. 284).
7
Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 53 In Christo semel (RF I, 1333). Viz RABANUS MAURUS,
Enarr. in Epist. B. Pauli, Lib. XXVII, super Hebr. X1 (PL 112, 780); IOANNES CHRYSOSTOMUS, In Hebr., hom.
XVII (PG 63, 131). Srov. pozn. v odpovědi.
8
Q. 82, a. 1 a 3.
9
A. 1.
5
Otázka 83
Sed commemoratio Dominicae passionis fit in
Ecclesia semel in anno, dicit enim Augustinus, super
Psalmos, Quoties Pascha celebratur, nunquid toties
Christus occiditur? Sed tamen anniversaria recordatio
repraesentat quod olim factum est, et sic nos facit
moveri tanquam videamus Dominum in cruce
praesentem. Ergo hoc sacramentum non debet
celebrari nisi semel in anno.
Praeterea, passio Christi commemoratur in Ecclesia
sexta feria ante Pascha, non autem in festo natalis.
Cum ergo hoc sacramentum sit commemorativum
Dominicae passionis, videtur inconveniens quod in die
natalis ter celebratur hoc sacramentum, in parasceve
autem totaliter intermittitur.
Praeterea, in celebratione huius sacramenti
Ecclesia debet imitari institutionem Christi. Sed
Christus consecravit hoc sacramentum hora
serotina. Ergo videtur quod tali hora debeat hoc
sacramentum celebrari.
Praeterea, sicut habetur de Consecr., dist. I, Leo
Papa scribit Dioscoro Alexandrino episcopo,
quod in prima parte diei Missas celebrare licet.
Sed dies incipit a media nocte, ut supra dictum
est. Ergo videtur quod etiam post mediam
noctem liceat celebrare.
Praeterea, in quadam dominicali oratione secreta dicitur:
Concede nobis, Domine, quaesumus, haec frequentare
mysteria. Sed maior erit frequentia si etiam pluribus
horis in die sacerdos celebret. Ergo videtur quod non
debeat prohiberi sacerdos pluries celebrare in die.
Sed in contrarium est consuetudo quam servat
Ecclesia secundum canonum statuta.
Respondeo dicendum quod, sicut dictum est, in
celebratione huius mysterii attenditur et repraesentatio
Dominicae passionis, et participatio fructus eius. Et
secundum utrumque oportuit determinare tempus
aptum celebrationi huius sacramenti. Quia enim fructu
Dominicae passionis quotidie indigemus propter
quotidianos defectus, quotidie in Ecclesia regulariter
hoc sacramentum offertur. Unde et Dominus nos
petere docet, Luc. XI, Panem nostrum quotidianum da
nobis hodie, quod exponens Augustinus, in libro de
Verbis Domini, dicit: Si quotidianus est panis, cur post
annum illum sumas, quemadmodum Graeci in oriente
facere consueverunt? Accipe quotidie quod quotidie
10
Páně se v církvi koná jednou za rok. Augustin10
totiž ve spisu Enarrationes in Psalmos říká:
„Což je Kristus tolikrát zabíjen, kolikrát se slaví
Velikonoce?
Výroční
připomínka
však
znázorňuje, co se kdysi stalo a působí nám
takové dojetí, jako bychom přímo viděli Pána na
kříži.“ Tato svátost se tedy nemá slavit než
jednou za rok.
2. Kristovo utrpení se v církvi připomíná v pátek
před Velikonocemi, ne však ve svátek Narození.
Jestliže tedy tato svátost připomíná utrpení Páně,
zdá se nevhodné, že se na den Narození slouží
toto tajemství třikráte, kdežto na Velký pátek se
úplně vynechává.
3. Při slavení této svátosti má církev
napodobovat Kristovo ustanovení. Ale Kristus
konsekroval tuto svátost ve večerní hodině. Zdá
se tedy, že tato svátost se má slavit v tutéž
hodinu.
4. Jak máme v ustanoveních De Consecratione,11
dist. I, papež Lev12 píše alexandrijskému biskupu
Dioscorovi, že „je dovoleno sloužit mše v prvé
části dne.“ Den však začíná od půlnoci, jak bylo
řečeno výše.13 Zdá se tedy, že je dovoleno sloužit
také po půlnoci.
5. V jedné nedělní sekretě14 se říká: „Prosíme,
Pane, dávej nám často tato tajemství.“ Ale kdyby
kněz sloužil několikrát za den, byla by častější.
Zdá se tedy, že se knězi nemá bránit, aby sloužil
vícekráte za den.
Avšak proti tomu je zvyk, který zachovává
církev podle ustanovení kánon.
Odpovídám:
Bylo řečeno,15 že ve slavení tohoto tajemství si
všímáme jak znázornění utrpení Páně, tak
dosažení jeho ovoce. A určit vhodnou dobu pro
slavení této svátosti bylo třeba s ohledem na
obojí. Protože totiž denně potřebujeme ovoce
utrpení Páně kvůli každodenním nedostatkům,
obětuje se tato svátost v církvi pravidelně denně.
Proto také Pán v Lk 11, 3 nás učí prosit: „dávej
nám denně náš každodenní chléb,“ což vykládá
Augustin16 v knize De Verbis Domini a říká: „Jeli to každodenní chléb, proč bys jej přijímal po
roce, jak obvykle činí Řekové na východě?
AUGUSTINUS, Enarr. in Psalm., ps. XXI, enarr. 2, super v. 1 (PL 36, 171).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 51 Necesse est (RF I, 1307).
12
LEO MAGNUS, Epist. IX Ad Diosc., cap. 2 (PL 54, 627).
13
Q. 80, a. 8, ad 5.
14
Domin. septima post octavam Trinitatis (Missale S.O.P., p. 284).
15
A. 1.
16
V jeho díle: AUGUSTINUS (?), Serm. Suppos., serm. LXXXIV (PL 39, 1908).
11
73
Otázka 83
tibi prosit. Quia vero Dominica passio celebrata est a
tertia hora usque ad nonam, ideo regulariter in illa
parte diei solemniter celebratur in Ecclesia hoc
sacramentum.
Ad primum ergo dicendum quod in hoc sacramento
recolitur passio Christi secundum quod eius effectus ad
fideles derivatur. Sed tempore passionis recolitur
passio Christi solum secundum quod in ipso capite
nostro fuit perfecta. Quod quidem factum est semel,
quotidie autem fructum Dominicae passionis fideles
percipiunt. Et ideo sola commemoratio fit semel in
anno, hoc autem quotidie, et propter fructum et propter
iugem memoriam.
Ad secundum dicendum quod, veniente veritate, cessat
figura. Hoc autem sacramentum est figura quaedam et
exemplum passionis Dominicae, sicut dictum est. Et
ideo in die quo ipsa passio Domini recolitur prout
realiter gesta est, non celebratur consecratio huius
sacramenti. Ne tamen Ecclesia eo etiam die sit sine
fructu passionis per hoc sacramentum nobis exhibito,
corpus Christi consecratum in die praecedenti
reservatur sumendum in illa die. Non autem sanguis,
propter periculum, et quia sanguis specialius est imago
Dominicae passionis, ut supra dictum est. Nec etiam
verum est, quod quidam dicunt, quod per
immissionem particulae corporis in vinum, convertatur
vinum in sanguinem. Hoc enim aliter fieri non potest
quam per consecrationem factam sub debita forma
verborum.
In die autem nativitatis plures Missae celebrantur,
propter triplicem Christi nativitatem. Quarum una est
aeterna, quae, quantum ad nos, est occulta. Et ideo una
Missa cantatur in nocte, in cuius introitu dicitur,
Dominus dixit ad me, Filius meus es tu, ego hodie
genui te. Alia autem est temporalis, sed spiritualis, qua
scilicet Christus oritur tanquam Lucifer in cordibus
nostris, ut dicitur II Petr. I. Et propter hoc cantatur
Missa in aurora, in cuius introitu dicitur, Lux fulgebit
super nos. Tertia est Christi nativitas temporalis et
corporalis, secundum quam visibilis nobis processit ex
utero virginali carne indutus. Et ob hoc cantatur tertia
Missa in plena luce, in cuius introitu dicitur, Puer
natus est nobis. Licet e converso posset dici quod
nativitas aeterna, secundum se, est in plena luce, et ob
hoc in Evangelio tertiae Missae fit mentio de nativitate
17
74
Přijímej ho denně, aby ti denně prospíval.“
Protože pak utrpení Páně se slavilo od třetí až do
deváté hodiny, proto se slavnostně koná v církvi
tato svátost pravidelně v tuto část dne.
K námitkám:
1. V této svátosti se připomíná Kristovo utrpení,
nakolik se jeho účinek rozlévá na věřící. Ale v
době umučení se připomíná Kristovo utrpení, jen
pokud bylo dokonáno na samé naší hlavě. A to se
stalo jednou, kdežto ovoce utrpení Páně přijímají
věřící denně. A proto se pouhá připomínka koná
jednou za rok, tato svátost však denně jak kvůli
ovoci, tak kvůli nepřetržité paměti.
2. Příchodem pravdy ustává obraz. Tato svátost
je však jakýsi obraz a vzor utrpení Páně, jak bylo
řečeno.17 A proto v den, kdy se připomíná, jak se
v reálu událo utrpení Páně, neslaví se konsekrace
této svátosti. Aby však ani tento dne nebyla
církev bez ovoce utrpení, které se nám touto
svátostí poskytuje, uchovává se Kristovo tělo
konsekrované předešlého dne, aby se požívalo v
tento den. Neuchovává se však krev pro
nebezpečí, a protože krev je výrazněji obrazem
utrpení Páně, jak bylo řečeno výše.18 A také není
pravda, co někteří19 říkají, že vpuštěním částečky
Kristova těla do vína se víno promění v krev.
Neboť to nemůže nastat jinak, než vykonáním
konsekrace předepsanou slovní formulí.
V den Narození se pak slouží více mší pro trojí
Kristovo narození. Z nichž jedno je věčné, a to
pro nás je skryté. A proto se jedna mše zpívá v
noci. A v jejím introitu20 se říká: „Pán mi řekl: jsi
ty můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“ Jiné je pak
časné, ale duchovní. Tímto narozením totiž
Kristus jako Jitřenka vychází v našich srdcích,
jak se praví v 2 Petr 1, 19. A proto se zpívá mše
na úsvitě, v jejímž introitu21 se říká: „Dnes nad
námi zazáří Světlo.“ Třetí Kristovo narození je
časné a tělesné, jímž pro nás viditelný vyšel z
panenského lůna, přioděn tělem. A proto se zpívá
třetí mše za jasného dne, v jejímž introitu22 se
říká: „Dítě se nám narodilo.“ Naopak by se
mohlo říci, že věčné narození samo o sobě se
děje za jasného dne. A proto je v evangeliu třetí
mše zmínka o věčném narození. Pokud jde o
V odpovědi.
Q. 78, a. 3, ad 2.
19
Četné doklady se nacházejí v MABILLONIUS, In Ord. Romanum Commentarius Praevius, cap. 12-13 (PL 78, 893-903)
a v MARTENE, De Antiquis Eccles. Ritibus, Lib. I, cap. 4, a. 10, § 11 (I, 156b).
20
Srov. Missale S.O.P., p. 17.
21
Srov. Missale S.O.P., p. 19.
22
Srov. Missale S.O.P., p. 21.
18
Otázka 83
aeterna. Secundum autem nativitatem corporalem, ad
litteram, natus est de nocte, in signum quod veniebat
ad tenebras infirmitatis nostrae, unde et in Missa
nocturna dicitur Evangelium de corporali Christi
nativitate.
Sicut etiam et in aliis diebus in quibus occurrunt plura
Christi beneficia vel recolenda vel expetenda, plures
Missae celebrantur in die, puta una pro festo, et alia
pro ieiunio vel pro mortuis.
Ad tertium dicendum quod, sicut supra dictum est,
Christus voluit ultimo hoc sacramentum discipulis
tradere, ut fortius eorum cordibus imprimeretur. Et
ideo post cenam et in fine diei hoc sacramentum
consecravit et discipulis tradidit. A nobis autem
celebratur hora Dominicae passionis, scilicet vel in
diebus festis in tertia, quando crucifixus est linguis
Iudaeorum, ut dicitur Marc. XV, et quando Spiritus
Sanctus descendit super discipulos; vel diebus profestis
in sexta, quando crucifixus est manibus militum, ut
habetur Ioan. XIX; vel diebus ieiuniorum in nona,
quando voce magna clamans emisit spiritum, ut dicitur
Matth. XXVII.
Potest tamen tardari, maxime quando sunt ordines
faciendi, et praecipue in sabbato sancto; tum propter
prolixitatem officii; tum etiam quia ordines pertinent
ad diem Dominicum, ut habetur in Decretis, dist.
LXXV, cap. Quod a patribus.
Possunt tamen etiam Missae celebrari in prima parte
diei propter aliquam necessitatem, ut habetur de
Consecr., dist. I, cap. Necesse est et cetera.
Ad quartum dicendum quod regulariter Missa debet
celebrari in die, et non in nocte, quia ipse Christus
est praesens in hoc sacramento, qui dicit, Ioan. IX:
Me oportet operari opera eius qui misit me, donec
dies est. Venit nox, quando nemo potest operari.
Quandiu in mundo sum, lux sum mundi. Ita tamen
quod principium diei sumatur non a media nocte;
nec etiam ab ortu solis, idest quando substantia solis
apparet super terram; sed quando incipit apparere
aurora. Tunc enim quodammodo dicitur sol ortus,
inquantum claritas radiorum eius apparet. Unde et
Marc. XVI dicitur quod mulieres venerunt ad
monumentum orto iam sole; cum tamen venerint,
cum adhuc tenebrae essent, ad monumentum, ut
dicitur Ioan. XX; sic enim hanc contrarietatem solvit
Augustinus, in libro de Consensu Evangelistarum.
23
tělesné narození, narodil se doslova v noci, a to
na znamení, že přišel do temnot naší slabosti.
Proto se také v noční mši čte evangelium o
Kristově tělesném narození.
Tak také v jiné dny, kdy se soustředí více
Kristových dobrodiní, která si buď připomínáme,
anebo vyprošujeme, slouží se tentýž den více
mší. Totiž jedna ke svátku a jiná za půst nebo za
zemřelé.
3. Výše bylo řečeno,23 že Kristus chtěl dát svým
učedníkům tuto svátost jako poslední, aby se jim
silněji vtiskla do srdcí. A proto konsekroval a
učedníkům odevzdal tuto svátost po večeři a na
konci dne. My ji pak slavíme v hodinu utrpení
Páně, totiž buď ve sváteční dny o třetí hodině,
kdy byl ukřižován jazyky Židů, jak se praví Mk
15, 25, a kdy Duch Svatý sestoupil na učedníky;
nebo ve dny menších svátků o šesté hodině, kdy
byl ukřižován rukama vojáků, jak máme v Jan
19, 14, anebo v postní dny o deváté hodině, kdy
„vykřikl mocným hlasem a odevzdal ducha,“ jak
se praví v Mt 27, 46.50.
Lze však sloužit později, zvláště když se má
udílet svěcení, a pak především na Bílou sobotu,
a to jak pro délku obřadů, tak také, protože pro
svěcení se hodí neděle, jak je to v Dekretech24
dist. LXXV, kap. Quod a patribus.
Mše však lze z nějaké nutnosti sloužit také v
první části dne, jak máme v ustanoveních De
Consecratione,25 dist. I, kap. Necesse est atd.
4. Zpravidla se má mše sloužit ve dne a ne v
noci, protože v této svátosti je přítomen sám
Kristus, který podle Jan 9, 4-5 říká: „Pokud je
den, musíme konat skutky toho, který mě poslal;
přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovat. Pokud
jsem na světě, jsem světlo světa.“ Avšak tak, že
se počátek dne nepočítá od půlnoci, ale ani od
východu slunce, to jest, když se objeví těleso
slunce nad zemí, ale když se začne ukazovat
úsvit. Neboť to již považujeme za východ slunce,
když se objeví světlo jeho paprsků. Proto se také
v Mk 16, 2 říká, že ženy přišly ke hrobu, „když
už vyšlo slunce,“ ačkoliv přišly ke hrobu, „když
byla ještě tma,“ jak se praví v Jan 20, 1. Tak totiž
řeší tento rozpor Augustin26 ve spisu De
Consensu Evangelistarum.
Q. 73, a. 5.
GRATIANUS, Decretum, P. I, dist. LXXV, can. 4 Quod a patribus (RF I, 266).
25
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 51 Necesse est (RF I, 1307).
26
AUGUSTINUS, De Consensu Evangelist., Lib. III, cap. 24 (PL 34, 1198).
24
75
Otázka 83
76
Specialiter tamen in nocte natalis Missa celebratur,
propter hoc quod Dominus nocte natus est, ut
habetur de Consecr., dist. I, cap. Nocte et cetera. Et
similiter etiam in sabbato sancto circa noctis
principium, propter hoc quod Dominus nocte
surrexit, idest, cum adhuc tenebrae essent, ante
manifestum solis ortum.
Ad quintum dicendum quod, sicut habetur de
Consecr., dist. I, ex decreto Alexandri Papae, sufficit
sacerdoti in die unam Missam celebrare, quia Christus
semel passus est et totum mundum redemit; et valde
felix est qui unam digne celebrare potest. Quidam
tamen pro defunctis unam faciunt et alteram diei, si
necesse est. Qui vero pro pecunia aut adulationibus
saecularium uno die praesumunt plures celebrare
Missas, non aestimo evadere damnationem. Et extra,
de Celebr., dicit Innocentius III quod, excepto die
Nativitatis Dominicae, nisi causa necessitatis suaderet,
sufficit sacerdoti semel in die unam Missam
solummodo celebrare.
Mimořádně se pak slouží mše v noci Narození,
jak máme v ustanoveních De Consecratione,27
dist. I, kap. Nocte atd, protože se Pán narodil v
noci. A podobně také na Bílou sobotu přibližně
na začátku noci, protože Pán vstal v noci, to jest,
„když byla ještě tma,“ před zjevným východem
slunce.
5. Jak máme v ustanoveních De Consecratione,28
dist. I, z dekretu papeže Alexandra,29 „knězi
postačí sloužit jednu mši za den, protože Kristus
jednou trpěl a vykoupil celý svět; a je velmi
šťastný, kdo může jednu sloužit hodně. Někteří
však konají jednu za mrtvé a druhou ze dne, je-li
třeba. Nemyslím však, že ti, kdo se opovažují
sloužit v jednom dni více mší k vůli penězům
nebo lichocení lidem, že ujdou odsouzení.“ A v
ustanoveních De Celebratione Missarum30
Innocenc III. říká,31 že „mimo den Narození
Páně, postačí knězi sloužit jednou za den pouze
jednu mši, neradí-li jinak nutný případ.“
Articulus 3: De loto et aliis quae pertinent ad
apparatum huius celebrationis.
Ad tertium sic proceditur. Videtur quod non oporteat
hoc sacramentum celebrare in domo et vasis sacris.
Hoc enim sacramentum est repraesentativum
Dominicae passionis. Sed Christus non est passus in
domo, sed extra portam civitatis, secundum illud Heb.
ult.: Iesus, ut per suum sanguinem sanctificaret
populum, extra portam passus est. Ergo videtur quod
hoc sacramentum non debeat celebrari in domo, sed
magis sub divo.
Praeterea, in celebratione huius sacramenti debet
Ecclesia imitari morem Christi et apostolorum.
Sed domus in qua Christus primo hoc
sacramentum confecit, non fuit consecrata, sed
fuit quoddam commune cenaculum a quodam
patrefamilias praeparatum, ut habetur Luc. XXII.
Legitur etiam Act. II quod Apostoli erant
perdurantes unanimiter in templo; et frangentes
circa domos panem, sumebant cum exultatione.
Ergo nec modo oportet domos esse consecratas
in quibus hoc sacramentum celebratur.
Praeterea, nihil fieri frustra in Ecclesia debet,
quae spiritu sancto gubernatur. Sed frustra
videtur adhiberi consecratio Ecclesiae vel altari,
et huiusmodi rebus inanimatis, quae non sunt
Článek třetí: O místu a jiných okolnostech, které
patří k uspořádání tohoto slavení.
Zdá se, že tuto svátost není třeba konat v
posvátných domech a nádobách.
1. Neboť tato svátost je znázorněním utrpení
Páně. Ale Kristus netrpěl v domě, nýbrž za
městskou branou, podle toho, co čteme v Žid 13,
12: „Ježíš, když měl posvětit lid svou vlastní
krví, trpěl venku za branou.“ Zdá se tedy, že tato
svátost se nemá konat v domě, ale spíše pod
šiřým nebem.
2. Při slavení této svátosti má církev
napodobovat zvyky Krista a apoštolů. Ale dům,
ve kterém Kristus poprvé vykonal tuto svátost,
nebyl posvěcený, ale bylo to nějaké obyčejné
večeřadlo připravené nějakým hospodářem, jak
čteme v Lk 22, 11-12. Čteme totiž ve Sk 2, 46, že
apoštolové „jednomyslně a vytrvale docházeli do
Chrámu, ve svých domech lámali chléb a
pokrmy jedli radostně a v prostotě srdce.“ Tedy
ani nyní nemusí být posvěcené domy, v nichž se
slaví tato svátost.
3. V církvi, která je vedena Duchem Svatým,
nemá se nic konat zbytečně. Ale konsekrování
kostela nebo oltáře nebo podobných neživých
věcí, které nemohou přijmout milost nebo
27
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 48 Nocte (RF I, 1306).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 48 Nocte (RF I, 1306).
29
ALEXANDER II, Fragm. Epist. (MA XIX, 979). Viz EGGBERTUS EBORACENSIS, Excerptiones, can. 54 (MA XII, 418).
30
Decretal. Gregor. IX, Lib. III, tit. XLI, cap. 3 Consuluisti (RF II, 636).
31
INNOCENTIUS III, Regesta, Lib. VIII, epist. CCI Ad Wigorniensem Episc. (PL 215, 781).
28
Otázka 83
susceptiva gratiae vel spiritualis virtutis.
Inconvenienter igitur huiusmodi consecrationes
in Ecclesia fiunt.
Praeterea, solum divina opera debent recoli cum
quadam solemnitate, secundum illud Psalmi, In
operibus manuum tuarum exultabo. Sed Ecclesia
vel altare opere humano consecratur, sicut et
calix et ministri et alia huiusmodi. Sed horum
consecrationes non recoluntur celebriter in
Ecclesia. Ergo neque consecratio Ecclesiae vel
altaris cum solemnitate recoli debet.
Praeterea, veritas debet respondere figurae. Sed
in veteri testamento, quod gerebat figuram novi,
non fiebat altare de lapidibus sectis, dicitur enim
Exod. XX: Altare de terra facietis mihi. Quod si
altare lapideum feceritis mihi, non aedificabitis
illud de sectis lapidibus. Exodi etiam XXVII
mandatur fieri altare de lignis settim, vestitis
aere; vel etiam auro, ut habetur Exod. XXV. Ergo
videtur inconvenienter observari in Ecclesia
quod altare fiat solum de lapidibus.
Praeterea, calix cum patena repraesentat sepulcrum
Christi. Quod fuit excisum in petra, ut in Evangeliis
habetur. Ergo calix debet de petra fieri, et non solum de
argento vel auro, vel etiam de stanno.
Praeterea, sicut aurum pretiosius est inter
materias vasorum, ita panni serici pretiosiores
sunt inter alios pannos. Ergo, sicut calix fit de
auro, ita pallae altaris debent fieri de serico, et
non solum de panno lineo.
Praeterea, dispensatio sacramentorum et ordinatio
eorum ad ministros Ecclesiae pertinet, sicut
dispensatio rerum temporalium subiacet ordinationi
principum saecularium, unde apostolus dicit, I Cor.
IV: Sic nos existimet homo ut ministros Christi et
dispensatores mysteriorum Dei. Sed si circa
dispensationem rerum temporalium aliquid fieret
contra statuta principum, habetur irritum. Ergo, si
haec quae dicta sunt, convenienter sunt statuta per
praelatos Ecclesiae, videtur quod sine his confici
non possit. Et sic videtur sequi quod verba Christi
non sint sufficientia ad hoc sacramentum
conficiendum, quod est inconveniens. Non ergo
videtur conveniens fuisse quod haec circa
celebrationem sacramenti statuerentur.
Sed contra est quod ea quae per Ecclesiam
statuuntur, ab ipso Christo ordinantur, qui dicit,
Matth. XVIII: Ubicumque fuerint duo vel tres
congregati in nomine meo, ibi sum in medio
eorum.
32
Mt 27, 60; Mk 15, 46; Lk 23, 53.
77
duchovní sílu, se zdá užívat zbytečně. Takové
konsekrace se tedy konají v církvi nevhodně.
4. Pouze na Boží činy se má vzpomínat s nějakou
slavnostností, podle Žalmu 92, 5-6: „před dílem tvých
rukou volám: Jak veliké jsou tvé činy, Jahve.“ Ale
kostel nebo oltář jsou konsekrovány lidským činem,
stejně jako kalich či služebníci apod. Ale na jejich
konsekraci se v církvi slavnostně nevzpomíná. Tedy
ani konsekrace kostela nebo oltáře se nemá vzpomínat
se slavnostností.
5. Pravda má odpovídat obrazu. Ale ve Starém
zákoně, který byl obrazem Nového, nebyl oltář
zhotoven z tesaných kamenů. V Ex 20, 24-25 se
totiž říká: „Uděláš mi hliněný oltář […] Uděláš-li
mi kamenný oltář, nestavěj ho z otesaných
kamenů.“ Také v Ex 27, 1-2 se přikazuje udělat
oltář z akáciového dřeva, obloženého mědí, nebo
také zlatem, jak máme v Ex 25. kap. Zdá se tedy
nevhodné zachovávat v církvi, že se oltář dělá
pouze z kamenů.
6. Kalich s miskou znázorňuje Kristův hrob. Ten
však byl vytesán ve skále, jak máme v
evangeliích.32 Kalich se tedy má dělat z kamene,
a ne pouze ze stříbra či zlata nebo též z cínu.
7. Jako je zlato nejvzácnější materiál na nádoby,
tak jsou hedvábné tkaniny nejvzácnější ze všech
tkanin. Jako se tedy dělá kalich ze zlata, tak se
mají oltářní pokrývky dělat z hedvábí a ne pouze
z lněných tkanin.
8. Rozdílení svátostí a jejich uspořádání přísluší
služebníkům církve, stejně jako spravování
časných věcí podléhá uspořádání světských
vladařů. Proto Apoštol v 1 Kor 4, 1 říká: „Ať se
na nás tedy hledí jako na Kristovy služebníky a
na správce Božích tajemství.“ Ale kdyby v
rozlílení časných věcí bylo něco proti
ustanovením vladařů, neplatilo by to. Jestliže to,
co bylo řečeno, bylo představenými církve
ustanoveno vhodně, zdá se tedy, že bez těchto
ustanovení nelze vykonávat svátost. A tak se zdá,
že z toho vyplývá, že Kristova slova nejsou k
vykonání této svátosti dostatečná, což je
nepřípustné. Nezdá se tedy vhodné, aby se
dávala ustanovení pro slavení svátosti.
Na druhé straně:
To, co je stanoveno církví, je nařízeno samým
Kristem, který v Mt 18, 20 řekl: „Shromáždí-li se
totiž dva nebo tři v mém jménu, jsem tam
uprostřed nich.“
Otázka 83
Respondeo dicendum quod in his quae circumstant
hoc sacramentum, duo considerantur, quorum unum
pertinet ad repraesentationem eorum quae circa
Dominicam passionem sunt acta; aliud autem pertinet
ad reverentiam huius sacramenti, in quo Christus
secundum veritatem continetur, et non solum sicut in
figura. Unde et consecrationes adhibentur his rebus
quae veniunt in usum huius sacramenti, tum propter
reverentiam sacramenti; tum ad repraesentandum
effectum sanctitatis qui ex passione Christi provenit,
secundum illud Heb. ult., Iesus, ut sanctificaret per
suum sanguinem populum, et cetera.
Ad primum ergo dicendum quod regulariter hoc
sacramentum celebrari debet in domo, per quam
significatur Ecclesia, secundum illud I Tim. III:
Scias quomodo oporteat te in domo Dei
conversari, quae est Ecclesia Dei vivi. Extra
Ecclesiam enim locus non est veri sacrificii, ut
Augustinus dicit. Et quia Ecclesia non erat
concludenda sub finibus gentis Iudaicae, sed erat
in universo mundo fundanda, ideo passio Christi
non est celebrata infra civitatem Iudaeorum, sed
sub divo, ut sic totus mundus haberet se ad
passionem Christi ut domus.
Et tamen, ut dicitur de Consecr., dist. I, cap.
Concedimus: In itinere positis, si Ecclesia
defuerit, sub divo vel sub tentorio, si tabula
consecrata ceteraque sacra mysteria ad id
officium pertinentia ibi affuerint, Missarum
solennia celebrari concedimus.
Ad secundum dicendum quod, quia domus in qua
hoc
sacramentum
celebratur,
Ecclesiam
significat, sicut et Ecclesia nominatur,
convenienter
consecratur,
tum
ad
repraesentandum sanctificationem quam Ecclesia
consecuta est per passionem Christi; tum etiam
ad significandum sanctitatem quae requiritur in
his qui hoc sacramentum suscipere debent. Per
altare autem significatur ipse Christus, de quo
dicit apostolus, Heb. ult.: Per ipsum offeramus
hostiam laudis Deo. Unde et consecratio altaris
significat sanctitatem Christi, de qua dicitur Luc.
I, Quod ex te nascetur sanctum, vocabitur filius
Dei. Unde de Consecr., dist. I, dicitur: Altaria
placuit non solum unctione chrismatis, sed etiam
sacerdotali benedictione sacrari.
Et ideo regulariter non licet celebrare hoc
33
Odpovídám:
U toho, co obklopuje tuto svátost, bereme v úvahu
dvě roviny, k první z nich patří, co znázorňuje to,
co se dělo při utrpení Páně; ke druhé pak náleží to,
co vede k úctě vůči této svátosti, ve které je Kristus
obsažen nejen jako v obraze, ale podle pravdy.
Proto se také světí věci, které se při této svátosti
používají, jednak s ohledem na úctu ke svátosti,
jednak s ohledem na znázornění účinku svátosti,
který pochází z Kristova utrpení, podle toho, co
čteme v Žid 13, 12: „Ježíš, když měl posvětit lid
svou vlastní krví …“
K námitkám:
1. Zpravidla se má tato svátost slavit v domě,
který symbolizuje církev, podle toho, co čteme v
1 Tim 3, 15: „musíš vědět, jak se máš chovat v
domě Božím – to znamená v církvi živého
Boha.“ Neboť „mimo církev není místo pro
pravou oběť,“ jak praví Augustin.33 A protože
církev neměla být uzavřena do hranic židovského
národa, ale měla být založena po celém světě,
proto se neslavilo Kristovo utrpení uvnitř
židovského města, ale pod širým nebem, aby
celý svět sloužil Kristovu utrpení jako dům.
A přece, jak máme v ustanoveních De
Consecratione,34 dist. I, kap. Concedimus: „Těm,
kdo jsou na cestách, není-li kostel, dovolujeme
sloužit slavnost mše pod nebem nebo pod
stanem, bude-li tam posvěcená deska a ostatní
posvátná mystéria patřící k tomuto obřadu.“
2. Poněvadž dům, ve kterém se slaví tato svátost,
symbolizuje církev, stejně jako se církví nazývá,
je vhodné, aby se světil; jednak pro znázornění
svatosti, které církev dosáhla díky Kristovu
utrpení, a jednak pro znázornění svatosti, která se
vyžaduje u těch, kteří mají tuto svátost přijmout.
Oltář pak symbolizuje samého Krista, o němž
Apoštol v Žid 13, 15 říká: „Skrze něho
přinášejme Bohu v každém čase oběť chvály.“
Proto posvěcení oltáře symbolizuje Kristovu
svatost, o níž se v Lk 1, 35 říká: „proto se to
svaté, jež se narodí, bude nazývat Syn Boží.“
Proto se v ustanoveních De Consecratione,35
dist. I, říká: „Bylo rozhodnuto zasvěcovat oltáře
ne pouhým mazáním křižmem, ale také
kněžským žehnáním.“
A proto zpravidla není dovoleno slavit tuto
Srov. PROSPERUS AQUITANUS, Sent., sent. 15 (PL 51, 430).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 30 Concedimus (RF I, 1302).
35
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 32 Altaria placuit (RF I, 1302).
34
78
Otázka 83
sacramentum nisi in domibus consecratis. Unde
sic habetur de Consecr., dist. I: Nullus presbyter
Missam celebrare praesumat nisi in sacratis ab
episcopo locis. Propter quod etiam, quia Pagani
non sunt de Ecclesia nec alii infideles, ideo
eadem distinctione legitur: Ecclesiam in qua
cadavera mortuorum infidelium sepeliuntur,
sanctificare non licet, sed, si apta videtur ad
consecrandum, inde evulsis corporibus, et rasis
parietibus vel tignis eius loci, reaedificetur. Sed
si haec consecrata prius fuerit, Missas in ea
celebrare licet, tamen si fideles fuerunt qui in ea
sepulti sunt.
Propter necessitatem tamen potest hoc
sacramentum peragi in domibus non consecratis,
vel violatis, sed tamen de consensu episcopi.
Unde in eadem distinctione legitur: Missarum
solennia non ubicumque, sed in locis ab episcopo
consecratis, vel ubi ipse permiserit, celebranda
censemus. Non tamen sine altari portatili
consecrato, unde in eadem distinctione legitur:
Concedimus, si Ecclesiae fuerint incensae vel
combustae, in capellis, cum tabula consecrata,
Missas celebrare. Quia enim sanctitas Christi
fons est totius sanctitatis ecclesiasticae, ideo in
necessitate sufficit ad peragendum hoc
sacramentum altare sanctificatum. Propter quod
etiam Ecclesia nunquam sine altari consecratur,
tamen sine Ecclesia quandoque consecratur
altare, cum reliquiis sanctorum, quorum vita
abscondita est cum Christo in Deo. Unde in
eadem distinctione legitur: Placuit ut altaria in
quibus nullum corpus aut reliquiae martyris
conditae comprobantur, ab episcopis qui eisdem
locis praesunt, si fieri potest, evertantur.
Ad tertium dicendum quod Ecclesia et altare et alia
huiusmodi inanimata consecrantur, non quia sint
gratiae susceptiva, sed quia ex consecratione
adipiscuntur quandam spiritualem virtutem per
quam apta redduntur divino cultui, ut scilicet
homines devotionem quandam exinde percipiant,
ut sint paratiores ad divina, nisi hoc propter
irreverentiam impediatur. Unde et in II Machab. III
dicitur: Vere Dei virtus quaedam est in loco, nam
ipse qui habet in caelis habitationem, visitator et
adiutor est loci illius.
36
svátost jinde, než v posvěcených domech. Proto
také máme v ustanoveních De Consecratione,36
dist. I: „Ať se žádný kněz neopovažuje sloužit
mši, leda na místech posvěcených biskupem.“
Proto také, poněvadž pohané ani jiní nevěřící
nepatří k církvi, v témže oddílu čteme:37 „Není
dovoleno světit kostel, ve kterém jsou
pochovávány mrtvoly zemřelých nevěřících.
Jeví-li se vhodným k posvěcení, ať je na tom
místě po odklizení těl a oškrabání stěn nebo
trámů přestavěn. Ale byl-li dříve posvěcen, je
dovoleno v něm sloužit mše, pokud ovšem ti,
kdo v něm jsou pochováni, byli věřící.“
Z nutnosti však lze konat tuto svátost v
neposvěcených nebo profanovaných domech,
avšak se souhlasem biskupa. Proto v témže
oddílu čteme:38 „Soudíme, že nelze sloužit mešní
slavnosti kdekoli, nýbrž pouze na místech
konsekrovaných biskupem, nebo kde to on
dovolí.“ Ne však bez konsekrovaného
přenosného oltáře. Proto v témže oddílu čteme:39
„Dovolujeme sloužit mše v kaplích s posvěcenou
deskou, když kostely byly spáleny nebo
vyhořely.“ Protože totiž Kristova svatost je
zdrojem veškeré církevní svatosti, proto v
případě nutnosti stačí ke konání této svátosti
posvěcený oltář. Proto se také nikdy
nekonsekruje kostel bez oltáře, ačkoli se někdy
bez kostela konsekruje oltář s ostatky svatých,
jejichž život je s Kristem skryt v Bohu.40 Proto
také v témže oddílu čteme:41 „Rozhodujeme, aby
oltáře, ve kterých se nenachází uloženo tělo nebo
ostatek mučedníka, byly biskupy, kteří těm
místům vládnou, vyvráceny, je-li to možné
provést.“
3. Kostel, oltář a jiné takové neživé věci se
konsekrují ne proto, že by mohly přijmout milost,
ale proto, že konsekrecí získávají jistou duchovní
sílu, díky níž se stávají příhodnými k Božímu
kultu, aby se tak totiž u lidí povzbudila zbožnost,
a aby tak byli připravenější na božské věci,
nezabrání-li tomu neuctivost. Proto se také v 2
Mak 3, 38-39 říká: „na tom svatém místě je
skutečně nějaká zcela zvláštní Boží moc. Ten,
jenž má svůj příbytek v nebi, nad tím místem bdí
a ochraňuje je.“
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 15 Nullus presbyter (RF I, 1298).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 28 Ecclesiam in qua (RF I, 1301).
38
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 12 Missarum solennia (RF I, 1297).
39
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 30 Concedimus (RF I, 1297).
40
Srov. Kol 3, 3.
41
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 26 Placuit ut altaria (RF I, 1300).
37
79
Otázka 83
Et inde est quod huiusmodi ante consecrationem
emundantur et exorcizantur, ut exinde virtus
inimici pellatur. Et eadem ratione Ecclesiae quae
sanguinis effusione aut cuiuscumque semine
pollutae fuerint, reconciliantur, quia per peccatum
ibi commissum apparet ibi aliqua operatio inimici.
Propter quod etiam in eadem distinctione legitur,
Ecclesias Arianorum ubicumque inveneritis,
Catholicas Ecclesias divinis precibus et operibus
absque ulla mora consecrate.
Unde et quidam probabiliter dicunt quod per
ingressum Ecclesiae consecratae homo consequitur
remissionem peccatorum venialium, sicut et per
aspersionem aquae benedictae, inducentes quod in
Psalmo dicitur, Benedixisti, Domine, terram tuam,
remisisti iniquitatem plebis tuae.
Et ideo, propter virtutem quam ex consecratione
acquirit, consecratio Ecclesiae non iteratur. Unde in
eadem distinctione, ex Concilio Nicaeno: legitur,
Ecclesiis semel Deo consecratis non debet iterum
consecratio adhiberi, nisi aut ab igne exustae, aut
sanguinis effusione, aut cuiusquam semine pollutae
fuerint, quia, sicut infans a qualicumque sacerdote
in nomine patris et filii et spiritus sancti semel
baptizatus, non debet iterum baptizari, ita nec
locus Deo dedicatus est iterum consecrandus, nisi
propter causas quas superius nominavimus; si
tamen fidem sanctae Trinitatis tenuerunt qui
consecraverunt. Alioquin, qui sunt extra
Ecclesiam, consecrare non possunt. Sed, sicut in
eadem distinctione legitur: Ecclesiae vel altaria
quae ambigua sunt de consecratione, consecrentur.
Propter hoc etiam quod aliquam spiritualem
virtutem adipiscuntur per consecrationem, in
eadem distinctione legitur statutum: Ligna
Ecclesiae dedicatae non debent ad aliud opus
iungi, nisi ad aliam Ecclesiam, vel igni
comburenda, vel ad profectum in monasterio
fratribus, in laicorum autem opera non debent
admitti. Et ibidem legitur, Altaris palla, cathedra,
candelabrum et velum, si fuerint vetustate
consumpta, incendio dentur, cineres quoque eorum
in baptisterio inferantur, aut in pariete aut in fossis
42
80
A na tom se zakládá, že tyto věci jsou před
konsekrací očištěny a exorcizovány, aby z nich
byla vypuzena moc nepřítele. A z téhož důvodu se
koná smíření v kostelích, „které byly poskvrněny
prolitím krve nebo něčího semene,“42 protože
hříchem, která tam byl spáchán, se to místo jaksi
otevírá působení nepřítele. Proto také v témže
oddílu čteme:43 „Kdekoli najdete chrámy
ariánské, bez jakýchkoli průtahů je hned
konsekrujte božskými prosbami a úkony na
katolické kostely.“
Proto také někteří44 oddůvodněně tvrdí, že za
vstup do konsekrovaného kostela člověk dosahuje
odpuštění všedních hříchů, stejně jako za
pokropení svěcenou vodou. Uvádějí, co čteme v
Žalmu 85, 2-3*: „Požehnal jsi, Pane, svou zemi,
odpustils nepravost svého lidu.“
Pro sílu, kterou kostel nabývá z konsekrace, se
tudíž konsekrace neopakuje. Proto v témže
oddílu45 čteme z Nicejského koncilu:46 „V
kostelích, které byly jednou konsekrovány, nemá
se znovu provádět konsekrace, ledaže byly
spáleny ohněm, nebo poskvrněny prolitím krve,
nebo semenem kohokoli, protože stejně jako dítě
jednou pokřtěné jakýmkoliv knězem ve jménu
Otce i Syna i Ducha Svatého nesmí být znovu
křtěno, tak ani nelze znovu konsekrovat místo
zasvěcené Bohu, leda z příčin, které jsme
jmenovali výše, pokud totiž ti, kteří ho
konsekrovali, vyznávali víru ve svatou Trojici.“
Ostatně ti, kdo jsou mimo církev, nemohou
konsekrovat. Ale jak čteme v témže oddílu:47
„Kostely nebo oltáře, jejichž konsekrace je
pochybná, ať jsou konsekrovány.“
Také proto, že nabývají konsekrací nějakou
duchovní sílu, čteme ustanovení v témž oddílu:48
„Dřevo zasvěceného kostela se nemá použít na
žádné jiné dílo, než na jiném kostele, nebo se spálí
ohněm, nebo se dá ve prospěch bratří v klášteře,
avšak k dílům laiků se použít nesmí.“ A tamtéž
čteme:49 „Oltářní pokrývka, sedadlo, svícen a
rouška, jsou-li sešlé stářím, ať se spálí a popel z
nich ať je pak vysypán do baptisteria, nebo ať je
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 20 Ecclesiis semel (RF I, 1299).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 21 Ecclesias Arianorum (RF I, 1299).
44
Není jasné, na koho sv. Tomáš odkazuje. Srov. ALBERTUS MAGNUS, In Sent., Lib. IV, dist. XX, a. 17 (BO XXIX,
850).
45
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 20 Ecclesiis semel (RF I, 1299).
46
V dokumentech koncilu se takové ustanovení nenachází. Viz pozn. 28 v kritickém vydání Corpus iuris canonici, RF
I, 253-254.
47
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 18 Ecclesiae vel altaria (RF I, 1299).
48
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 38 Ligna Ecclesiae (RF I, 1303).
49
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 39 Altaris palla (RF I, 1303).
43
Otázka 83
pavimentorum iactentur, ne introeuntium pedibus
inquinentur.
Ad quartum dicendum quod, quia consecratio altaris
repraesentat sanctitatem Christi, consecratio vero
domus sanctitatem totius Ecclesiae, ideo convenientius
recolitur cum solemnitate consecratio Ecclesiae vel
altaris. Propter quod etiam octo diebus solemnitas
dedicationis agitur, ad significandam beatam
resurrectionem Christi et membrorum Ecclesiae. Nec
est opus solius hominis consecratio Ecclesiae et altaris,
cum habeat spiritualem virtutem. Unde de Consecr.,
distinctione eadem, dicitur: Solemnitates Ecclesiarum
dedicationum per singulos annos solemniter sunt
celebrandae. Quod autem octo diebus encaenia sint
celebranda, III libro Regum, perlecta dedicatione
templi, reperies, scilicet VIII.
Ad quintum dicendum quod, sicut legitur de
Consecr., dist. I: Altaria, si non sint lapidea,
chrismatis unctione non consecrentur. Quod
quidem competit et significationi huius
sacramenti, tum quia altare significat Christum,
dicitur autem I Cor. X, Petra autem erat
Christus; tum etiam quia corpus Christi in
sepulcro lapideo fuit reconditum. Competit etiam
quoad usum sacramenti, lapis enim et solidus est,
et de facili potest inveniri ubique. Quod non erat
necessarium in veteri lege, ubi fiebat in uno loco
altare. Quod autem mandatur altare fieri de terra
vel de lapidibus insectis, fuit ad idololatriam
removendam.
Ad sextum dicendum quod, sicut in distinctione
eadem dicitur, cap. Vasa: Quondam sacerdotes
non aureis, sed ligneis calicibus utebantur;
Zephyrinus autem Papa patenis vitreis Missas
celebrari instituit; deinde Urbanus omnia fecit
argentea. Postmodum autem statutum est ut calix
Domini, cum patena, sive ex auro sive ex argento
fiat, vel saltem stanneus calix habeatur. De aere
autem aut ex aurichalco non fiat, quia hoc vini
virtute aeruginem, pariter et vomitum provocat.
Nullus autem in ligneo seu vitreo calice cantare
praesumat Missam, quia scilicet lignum porosum
est, et sanguis consecratus in eo remaneret;
vitrum autem fragile est, et posset fractionis
periculum imminere. Et eadem ratio est de
lapide. Et ideo, propter reverentiam sacramenti,
statutum est ut ex praedictis materiis calix fiat.
50
nasypán ke stěně nebo do děr v dlažbě, aby nebyl
zneuctěn nohama přicházejících.“
4. Jestliže konsekrace oltáře znázorňuje svatost
Krista a konsekrace domu pak svatost celé
církve, proto je vhodnější slavnostně připomínat
konsekraci chrámu nebo oltáře. Proto se také
osm dní koná slavnost posvěcení, aby se tak
symbolizovalo blažené zmrtvýchvstání Krista a
údů církve. Konsekrace chrámu a oltáře není
pouhým lidským dílem, jestliže má duchovní
sílu. Proto v ustanoveních De Consecratione50 v
témže oddílu čteme: „Každoročně se mají slavit
slavnosti posvěcení chrámů. Že pak se má
zasvěcení slavit osm dní najdeš ve 3. knize
Královské51 při četbě o posvěcení chrámu,“ totiž
v 8, 66.
5. V ustanoveních De Consecratione52 v I. oddílu
čteme: „Nejsou-li oltáře z kamene, nekonsekrují
se pomazáním křižmem.“ To pak také souhlasí s
významem této svátosti. Jednak proto, že oltář
znamená Krista, vždyť v 1 Kor 10, 4 se říká: „tou
skalou byl Kristus;“ jednak také proto, že
Kristovo tělo bylo uloženo do kamenného hrobu.
Souhlasí to také, pokud jde o užívání svátosti.
Kámen je totiž jak pevný, tak se snadno všude
nalezne. Což nebylo nutné ve Starém zákoně,
kde se stavěl oltář na jednom místě. Že se pak
nařizuje zhotovit oltář z hlíny anebo z
netesaných kamenů, bylo kvůli odstranění
modloslužby.
6. V ustanoveních De Consecratione53 v témže
oddílu, kap. Vasa se říká: „Kdysi kněží neužívali
zlaté, nýbrž dřevěné kalichy. Papež Zefyrin však
stanovil slavení mše se skleněnými patenami,
potom Urban nechal vše udělat stříbrné.“ Potom
však bylo stanoveno,54 „aby kalich Páně s
patenou byl buď vůbec ze zlata, nebo ze stříbra,
anebo aby byl kalich aspoň cínový. Z mědi však
a mosazi se nemá dělat, protože působením vína
vzniká měděnka a zároveň dráždí ke zvracení.
Nikdo ať se však neodvažuje zpívat mši s
dřevěným nebo skleněným kalichem,“ protože
dřevo je totiž porézní a zůstala by v něm
konsekrovaná krev, sklo pak je křehké a mohlo
by nastat nebezpečí rozbití. A tentýž důvod platí
o kameni. A proto z úcty ke svátosti bylo
stanoveno, aby byl kalich ze jmenovaných
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 17 Solemnitates dedicationum (RF I, 1298).
Podle dnes obvyklému označení biblických knih tomu odpovídá 1 Král 8, 66.
52
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 31 Altaria si non (RF I, 1302).
53
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 44 Vasa (RF I, 1305).
54
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 45 Ut calix Domini (RF I, 1306).
51
81
Otázka 83
82
Ad septimum dicendum quod, ubi potuit sine
periculo fieri, Ecclesia statuit circa hoc sacramentum
id quod expressius repraesentat passionem Christi.
Non autem erat tantum periculum circa corpus,
quod ponitur in corporali, sicut circa sanguinem, qui
continetur in calice. Et ideo, licet calix non fiat de
petra, corporale tamen fit de panno lineo, quo corpus
Christi fuit involutum. Unde in epistola Silvestri
Papae, in eadem distinctione, legitur: Consulto
omnium constituimus ut sacrificium altaris non in
serico panno, aut intincto quisquam celebrare
praesumat Missam, sed in puro lineo ab episcopo
consecrato, sicut corpus Christi in sindone linea
munda sepultum fuit. Competit etiam pannus lineus,
propter sui munditiam, ad significandum
conscientiae puritatem; et, propter multiplicem
laborem quo talis pannus praeparatur, ad
significandam passionem Christi.
Ad octavum dicendum quod dispensatio
sacramentorum pertinet ad ministros Ecclesiae, sed
consecratio eorum est ab ipso Deo. Et ideo ministri
Ecclesiae non habent aliquid statuere circa formam
consecrationis, sed circa usum sacramenti et modum
celebrandi. Et ideo, si sacerdos verba consecrationis
proferat super materia debita cum intentione
consecrandi, absque omnibus praedictis, scilicet domo
et altari, calice et corporali consecratis, et ceteris
huiusmodi per Ecclesiam institutis, consecrat quidem
in rei veritate corpus Christi, peccat tamen graviter,
ritum Ecclesiae non servans.
materiálů.
7. Církev stanovila při této svátosti to, co
výrazněji znázorňuje utrpení Kristovo, kde to
mohla učinit bez nebezpečí. Tolik nebezpečí se
však netýká těla, které se klade na korporál, jako
krve, která je obsažena v kalichu. A proto,
ačkoliv se kalich nedělá z kamene, přece se
korporál vyrábí z lněného plátna, do jakého bylo
zabaleno Kristovo tělo. Proto čteme v listu
papeže Silvestra55 v témže oddílu:56 „Se
souhlasem všech stanovíme, aby se nikdo
neodvažoval sloužit obět oltáře na hedvábné
anebo barevné látce, ale na čistém plátně,
konsekrovaném biskupem, jako bylo Kristovo
tělo pochováno v čistém a lněném rubáši.“ Lněné
plátno je vhodné také pro svou čistotu, která
symbolizuje
čistotu
svědomí,
a
pro
mnohonásobnou práci, se kterou se takové plátno
připravuje, což symbolizuje Kristovo utrpení.
8. Služebníkům církve přísluší rozdílet svátosti,
ale jejich konsekrace je od samého Boha. A proto
služebníkům církve nepřísluší nic ustanovovat o
formě konsekrace, ale o užívání svátosti a
způsobu slavení. A proto když kněz beze všeho
vyjmenovaného, totiž bez domu, oltáře,
konsekrovaného kalicha a korporálu a ostatních
věcí ustanovených církví, pronáší konsekrační
slova nad příslušnou materií s úmyslem
konsekrovat, sice skutečně konsekruje Kristovo
tělo, avšak těžce hřeší, jestliže nezachovává
obřad církve.
Articulus 4.: De his quae in celebratione huius
mysterii dicuntur.
Ad quartum sic proceditur. Videtur quod
inconvenienter ordinentur ea quae circa hoc
sacramentum dicuntur. Hoc enim sacramentum
verbis Christi consecratur, ut Ambrosius dicit, in
libro de Sacramentis. Non ergo debent aliqua alia
in hoc sacramento dici quam verba Christi.
Praeterea, verba et facta Christi nobis per Evangelium
innotescunt. Sed quaedam dicuntur circa consecrationem
huius sacramenti quae in Evangeliis non ponuntur. Non
enim legitur in Evangelio quod Christus in institutione
huius sacramenti oculos ad caelum levaverit; similiter
etiam in Evangeliis dicitur, Accipite et comedite, nec
ponitur omnes, cum in celebratione huius sacramenti
Článek čtvrtý: O tom, co se říká při slavení
tohoto tajemství.
Zdá se, že to, co se říká při této svatosti, není
vhodně uspořádáno.
1. Neboť tato svátost je konsekrována
Kristovými slovy, jak praví Ambrož57 ve spisu
De Sacramentis. V této svátosti se tedy nemá
říkat nic jiného než Kristova slova.
2. Kristova slova a skutky poznáváme z
evangelia. Ale při konsekraci této svátosti se říká
něco, o čem evangelia nemluví. Nečte se totiž v
evangeliu, že Kristus pozvedl při ustanovení této
svátosti oči k nebi. Podobně se také v
evangeliích58 říká: „Vezměte a jezte,“ a není tam
všichni, kdežto při slavení této svátosti se říká:
55
Srov. Conc. Romanum II, anno 324, Epilogus Brevis (MA II, 616).
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 46 Consulto (RF I, 1306).
57
AMBROSIUS, De Sacram., Lib. IV, cap. 4 (PL 16, 459). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 55
Panis est (RF I, 1334).
58
Mt 26, 26; srov. 1 Kor 11, 24.
56
Otázka 83
dicatur, elevatis oculis in caelum, et iterum, Accipite et
manducate ex hoc omnes. Inconvenienter ergo huiusmodi
verba dicuntur in celebratione huius sacramenti.
Praeterea, omnia alia sacramenta ordinantur ad
salutem omnium fidelium. Sed in celebratione
aliorum sacramentorum non fit communis oratio
pro salute omnium fidelium et defunctorum.
Ergo inconvenienter fit in hoc sacramento.
Praeterea, Baptismus dicitur specialiter fidei
sacramentum. Ea ergo quae pertinent ad instructionem
fidei, magis debent circa Baptismum tradi quam circa
hoc sacramentum, sicut doctrina apostolica et evangelica.
Praeterea, in omni sacramento exigitur devotio
fidelium. Non ergo magis in hoc sacramento
quam in aliis deberet devotio fidelium excitari
per laudes divinas et per admonitiones, puta cum
dicitur, Sursum corda.
Praeterea, minister huius sacramenti est sacerdos, ut
dictum est. Omnia ergo quae in hoc sacramento
dicuntur, a sacerdote dici deberent, et non quaedam a
ministris, quaedam a choro.
Praeterea, hoc sacramentum per certitudinem operatur
virtus divina. Superflue igitur sacerdos petit huius
sacramenti perfectionem, cum dicit, Quam oblationem
tu, Deus, in omnibus, et cetera.
Praeterea, sacrificium novae legis multo est excellentius
quam sacrificium antiquorum patrum. Inconvenienter
ergo sacerdos petit quod hoc sacrificium habeatur sicut
sacrificium Abel, Abrahae et Melchisedech.
Praeterea, corpus Christi, sicut non incoepit esse in hoc
sacramento per loci mutationem, ut supra dictum est,
ita etiam nec esse desinit. Inconvenienter ergo sacerdos
petit: Iube haec perferri per manus sancti Angeli tui in
sublime altare tuum.
Sed contra est quod dicitur de Consecr., dist. I:
Iacobus frater Domini secundum carnem, et
Basilius Caesariensis episcopus, ediderunt
Missae celebrationem. Ex quorum auctoritate
patet convenienter singula circa hoc dici.
Respondeo dicendum quod, quia in hoc sacramento
totum mysterium nostrae salutis comprehenditur, ideo
prae ceteris sacramentis cum maiori solemnitate
agitur. Et quia scriptum est Eccle. IV, Custodi pedem
tuum ingrediens domum Domini, et Eccli. XVIII,
Ante orationem praepara animam tuam, ideo ante
celebrationem huius mysterii, primo quidem
praemittitur praeparatio quaedam ad digne agenda ea
quae sequuntur. Cuius praeparationis prima pars est
59
Pozdvihl oči k nebi, a potom: Vezměte a jezte z
toho všichni. Taková slova se při slavení této
svátosti tedy říkají nevhodně.
3. Všechny ostatní svátosti jsou zaměřeny ke
spáse všech věřících. Ale při slavení jiných
svátostí se nekoná společná modlitba za spásu
zesnulých věřících. Tedy se to děje nevhodně při
této svátosti.
4. Křest se zvláště nazývá svátostí víry.59 To tedy,
co náleží k vyučování víry, jako apoštolské a
evangelijní učení, se má předávat spíše při křtu
než při této svátosti.
5. Při každé svátosti se vyžaduje zbožnost
věřících. Nemá se tedy při této svátosti více než
při jiných rozněcovat zbožnost věřících Boží
chválou a povzbuzováními, třebas když se říká
Vzhůru srdce.
6. Vysluhovatelem této svátosti je kněz, jak bylo
řečeno.60 Tedy vše, co se říká při této svátosti, by
měl říkat kněz a ne něco přisluhující a něco sbor.
7. V této svátosti s jistotou působí Boží síla.
Zbytečně tedy kněz žádá uskutečnění této
svátosti, když říká: Učiň, Bože, ty sám…
8. Oběť Nového zákona je mnohem vznešenější
než oběť dávných Otců. Nevhodně tedy kněz
žádá přijetí této oběti jako oběti Abelovy,
Abrahámovy a Melchisedechovy.
9. Jako Kristovo tělo nezačíná být v této svátosti
změnou místa, jak bylo řečeno výše,61 tak ani v
ní nepřestává být. Proto kněz nevhodně prosí:
Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na
tvůj nebeský oltář.
Na druhé straně:
V ustanoveních De Consecratione,62 dist. I se
říká: „Jakub, bratr Páně podle těla, a Cesarejský
biskup Basil, vydali slavení mše.“ Jejich autorita
pak potvrzuje, že vše se říká vhodně.
Odpovídám:
Protože v této svátosti je obsaženo celé tajemství
naší spásy, koná se s větší slavnostností než
ostatní svátosti. A protože je psáno v Kaz 4, 17:
„Dej pozor na své kroky, když jdeš do Božího
domu,“ a v Kaz 18, 23*: „Před modlitbou připrav
svou duši,“ proto před konáním tohoto tajemství
předchází nějaká příprava k důstojnému konání
toho, co následuje. První část přípravy je Boží
Srov. výše q. 66, a. 1, ad 1; q. 70, a. 1.
Q. 82, a. 1.
61
Q. 75, a. 2.
62
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 44 Vasa (RF I, 1305).
60
83
Otázka 83
laus divina, quae fit in introitu, secundum illud
Psalmi: Sacrificium laudis honorificabit me, et illic
iter quo ostendam illi salutare Dei. Et sumitur hoc, ut
pluries, de Psalmis, vel saltem cum Psalmo cantatur,
quia, ut Dionysius dicit, in III cap. Eccles. Hier.,
Psalmi comprehendunt per modum laudis quidquid
in sacra Scriptura continetur. Secunda pars continet
commemorationem praesentis miseriae, dum
misericordia petitur, dicendo Kyrie eleison ter pro
persona Patris; ter pro persona Filii, cum dicitur
Christe eleison; et ter pro persona Spiritus Sancti,
cum subditur Kyrie eleison; contra triplicem
miseriam ignorantiae, culpae et poenae; vel ad
significandum quod omnes personae sunt in se
invicem. Tertia autem pars commemorat caelestem
gloriam, ad quam tendimus post praesentem
miseriam, dicendo, Gloria in excelsis Deo. Quae
cantatur in festis, in quibus commemoratur caelestis
gloria, intermittitur autem in officiis luctuosis, quae
ad commemorationem miseriae pertinent. Quarta
autem pars continet orationem, quam sacerdos pro
populo facit, ut digni habeantur tantis mysteriis.
Secundo autem praemittitur instructio fidelis populi,
quia hoc sacramentum est mysterium fidei, ut supra
habitum est. Quae quidem instructio dispositive
quidem fit per doctrinam prophetarum et
apostolorum, quae in Ecclesia legitur per lectores et
subdiacones. Post quam lectionem, cantatur a choro
graduale, quod significat profectum vitae; et alleluia,
quod significat spiritualem exultationem; vel tractus,
in officiis luctuosis, qui significat spiritualem
gemitum. Haec enim consequi debent in populo ex
praedicta doctrina. Perfecte autem populus instruitur
per doctrinam Christi in Evangelio contentam, quae a
summis ministris legitur, scilicet a diaconibus. Et quia
Christo credimus tanquam divinae veritati, secundum
illud Ioan. VIII, Si veritatem dico vobis, quare vos
non creditis mihi?, Lecto Evangelio, symbolum fidei
cantatur, in quo populus ostendit se per fidem
doctrinae Christi assentire. Cantatur autem hoc
symbolum in festis de quibus fit aliqua mentio in hoc
symbolo, sicut in festis Christi et beatae virginis, et
apostolorum, qui hanc fidem fundaverunt, et in aliis
huiusmodi.
Sic igitur populo praeparato et instructo, acceditur
ad celebrationem mysterii. Quod quidem et offertur
ut sacrificium, et consecratur et sumitur ut
sacramentum, primo enim peragitur oblatio;
secundo, consecratio materiae oblatae; tertio,
perceptio eiusdem. Circa oblationem vero duo
63
64
84
chvála, která se koná při introitu, podle toho, co
je v Žalmu 50, 23: „Kdo přináší díkůvzdání,
oslavuje mě, přímému muži ukáži Boží spásu.“ A
introit se bere nejčastěji ze žalmů, nebo se aspoň
zpívá se žalmem, protože, jak praví Dionýsius63
ve 3. kapitole spisu De Ecclesiastica Hierarchia,
cokoli je obsaženo v Písmu svatém, žalmy
shrnují na způsob chvály. Druhá část obsahuje
připomínku přítomné bídy, když se žádá o
milosrdenství slovy Kyrie eleison, třikrát osobu
Otce, pak třikrát osobu Syna, když se říká
Christe eleison, a třikrát osobu Ducha Svatého,
když se dodává Kyrie eleison. Žádáme kvůli trojí
bídě: nevědomosti, viny a trestu; nebo to
znamená, že všechny osoby jsou v sobě
navzájem. Třetí část pak připomíná nebeskou
slávu, k níž spějeme po tomto životě a bídě,
slovy Sláva na výsostech Bohu. To se zpívá o
svátcích, při nichž se připomíná nebeská sláva;
vynechává se to však o smutečních dnech, které
připomínají naši bídu. Čtvrtá část pak obsahuje
modlitbu, kterou koná kněz za lid, aby byl hoden
takových tajemství.
Za druhé pak předchází poučení věřícího lidu,
protože tato svátost je tajemství víry, jak jsme
měli výše.64 Tímto poučením se pak vytváří
dispozice díky nauce proroků a apoštolů, kterou
v církvi čtou lektoři a podjáhni. Po čtení pak sbor
zpívá graduál, což symbolizuje pokrok života, a
aleluja, což symbolizuje duchovní jásot, nebo o
smutečních dnech traktus, což symbolizuje
duchovní lkání. Tato hnutí mají ve věřícím lidu
vyvolávat předchozí nauky. Dokonale pak se lid
poučuje Kristovou naukou obsaženou v
evangeliu, kterou čtou nejvyšší služebníci, totiž
jáhni. A protože Kristu věříme jakožto Boží
pravdě, podle toho, co čteme v Jan 8, 46:
„Říkám-li pravdu, proč mi nevěříte?“ po četbě
evangelia se zpívá Vyznání víry, v němž lid
ukazuje, že ke Kristově nauce přilnul vírou. Toto
Vyznání se pak zpívá ve svátky, o kterých je ve
Vyznání nějaká zmínka, např. ve svátky Krista,
Blažené Panny a apoštolů, kteří tuto víru založili,
a podobně.
Po takové přípravě a výuce lidu se přistoupí ke
slavení tajemství. Tajemství se přináší jako oběť,
konsekruje se a přijímá se jako svátost. Proto se
nejprve vykoná obětování, za druhé konsekrace
obětované materie, za třetí se přijímá. Při
obětování se pak koná dvojí, totiž chvála lidu při
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 4 (PG 3, 429).
Q. 78, a. 3, ad 5.
Otázka 83
aguntur, scilicet laus populi, in cantu offertorii, per
quod significatur laetitia offerentium; et oratio
sacerdotis, qui petit ut oblatio populi sit Deo
accepta. Unde, I Paralip., dixit David: Ego in
simplicitate cordis mei obtuli universa haec, et
populum tuum qui hic repertus est, vidi cum ingenti
gaudio tibi offerre donaria: et postea orat, dicens,
Domine Deus, custodi hanc voluntatem. Deinde,
circa consecrationem, quae supernaturali virtute
agitur, primo excitatur populus ad devotionem in
praefatione, unde et monetur sursum corda habere
ad Dominum. Et ideo, finita praefatione, populus
cum devotione laudat divinitatem Christi cum
Angelis, dicens, Sanctus, Sanctus, Sanctus; et
humanitatem cum pueris, dicens, Benedictus qui
venit. Deinde sacerdos secreto commemorat, primo
quidem, illos pro quibus hoc sacrificium offertur,
scilicet pro universali Ecclesia, et pro his qui in
sublimitate sunt constituti, I Tim. II; et specialiter
quosdam qui offerunt vel pro quibus offertur.
Secundo, commemorat sanctos, quorum patrocinia
implorat pro praedictis, cum dicit, Communicantes
et memoriam venerantes, et cetera. Tertio,
petitionem concludit, cum dicit, Hanc igitur
oblationem etc. ut fiat oblatio pro quibus offertur
salutaris.
Deinde accedit ad ipsam consecrationem. In qua
primo petit consecrationis effectum, cum dicit, Quam
oblationem tu Deus. Secundo, consecrationem
peragit per verba Salvatoris, cum dicit, Qui pridie, et
cetera. Tertio, excusat praesumptionem per
obedientiam ad mandatum Christi, cum dicit, Unde et
memores. Quarto, petit hoc sacrificium peractum esse
Deo acceptum, cum dicit, Supra quae propitio, et
cetera. Quinto, petit huius sacrificii et sacramenti
effectum, primo quidem, quantum ad ipsos sumentes,
cum dicit, Supplices te rogamus; secundo, quantum
ad mortuos, qui iam sumere non possunt, cum dicit,
Memento etiam, Domine, etc.; tertio, specialiter
quantum ad ipsos sacerdotes offerentes, cum dicit,
Nobis quoque peccatoribus et cetera.
Deinde agitur de perceptione sacramenti. Et primo
quidem, praeparatur populus ad percipiendum. Primo
quidem, per orationem communem totius populi,
quae est Oratio Dominica, in qua petimus panem
nostrum quotidianum nobis dari; et etiam privatam,
quam specialiter sacerdos pro populo offert, cum
dicit, Libera nos, quaesumus, Domine. Secundo,
praeparatur populus per pacem, quae datur dicendo,
Agnus Dei, est enim hoc sacramentum unitatis et
65
Q. 67, a. 2; q. 73, a. 3, ad 3; a. 4; q. 79, a. 1.
85
zpěvu ofertoria, což symbolizuje radostnost
obětujících, a modlitba kněze, kterou prosí, aby
oběť lidu byla Bohem přijatá. Proto také v 1
Kron 29, 17 David řekl: „všechny tyto obětní
dary jsem ti dal z přímého srdce a v tuto hodinu
jsem s radostí viděl, jak ti zde tvůj přítomný lid
dává tyto dobrovolné obětní dary,“ a později se
modlí slovy: „Jahve, Bože, uchraň to navždy.“
Potom se ke konsekraci, která se děje
nadpřirozenou mocí, lid nejprve povzbuje ke
zbožnosti v prefaci, a proto se také vybízí, aby
měl srdce vzhůru u Pána. A proto po prefaci lid s
anděly zbožně chválí božství Kristovo, když
říká: Svatý, svatý, svatý, a lidství, když s dětmi
říká: Požehnaný, který přichází. Potom kněz tiše
připomíná nejprve ty, za které se přináší tato
oběť, totiž za celou církev a „za všechny, jimž je
svěřena moc,“ jak se říká v 1 Tim 2, 2, a zvláště
za ty, kteří přinášejí nebo za které se přináší
oběť. Zadruhé připomíná svaté, jejichž ochranu
vyprošuje pro jmenované, když praví: V tomto
společenství také uctíváme… Za třetí dokončuje
prosbu, když říká: Přijmi tedy milostivě, Bože,
oběť…, aby tato oběť přinesla spásu těm, za něž
je přinášena.
Potom přistupuje k samé konsekraci. Při tom
nejprve žádá účinek konsekrace, když říká: Učiň,
Bože, ty sám… Za druhé vykoná konsekraci
Spasitelovými slovy, když říká: Neboť on
večer… Za třetí omlouvá opovážlivost
poslušností Kristovi příkazu, když říká: Proto na
památku… Za čtvrté žádá, aby tato vykonaná
oběť byla Bohu příjemná, když říká: Shédni na
ně… Za páté žádá účinek této oběti a svátosti: a
to nejprve pro samy přijímající, když říká: V
pokoře tě prosíme…, za druhé pro zemřelé, kteří
již nemohou přijímat, když říká: Pamatuj také,
Bože…, za třetí zvláště pro samy obětující kněze,
když říká: I nám hříšníkům…
Potom nastává přijímání svátosti. A nejprve se lid
připravuje na přijetí: a to nejprve společnou
modlitbou všeho lidu, kterou je modlitba Páně,
ve které prosíme: chléb náš vezdejší dej nám
dnes, a také soukromou modlitbou, kterou kněz
přináší zvláště za lid, když říká: Vysvoboď nás
ode všeho zlého, Bože… Za druhé se lid
připravuje pokojem, který se dává při slovech:
Beránku Boží…, neboť je to svátost jednoty a
pokoje, jak bylo řečeno výše.65 Avšak při mších
za zemřelé, ve kterých se přináší oběť ne za
Otázka 83
pacis, ut supra dictum est. In Missis autem
defunctorum, in quibus hoc sacrificium offertur non
pro pace praesenti, sed pro requie mortuorum, pax
intermittitur.
Deinde sequitur perceptio sacramenti, primo
percipiente sacerdote, et postmodum aliis dante; quia,
ut dicit Dionysius, III cap. Eccles. Hier., qui aliis
divina tradit, primo debet ipse particeps esse.
Ultimo autem tota Missae celebratio in gratiarum
actione terminatur, populo exultante pro sumptione
mysterii, quod significat cantus post communionem;
et sacerdote per orationem gratias offerente, sicut et
Christus, celebrata cena cum discipulis, hymnum
dixit, ut dicitur Matth. XXVI.
Ad primum ergo dicendum quod consecratio
solis verbis Christi conficitur. Alia vero necesse
fuit addere ad praeparationem populi sumentis,
ut dictum est.
Ad secundum dicendum quod, sicut dicitur Ioan. ult.,
multa sunt a Domino facta vel dicta quae Evangelistae
non scripserunt. Inter quae fuit hoc quod Dominus
oculos levavit in caelum in cena, quod tamen Ecclesia
ex traditione apostolorum habuit. Rationabile enim
videtur ut qui in suscitatione Lazari, ut habetur Ioan.
XI, et in oratione quam pro discipulis fecit, Ioan. XVII,
oculos levavit ad patrem, in huius sacramenti
institutione multo magis hoc fecerit, tanquam in re
potiori.
Quod autem dicitur manducate, et non comedite, non
differt quantum ad sensum. Nec multum refert quid
dicatur, praesertim cum verba illa non sint de forma, ut
supra dictum est.
Quod autem additur omnes, intelligitur in verbis
Evangelii, licet non exprimatur, quia ipse dixerat, Ioan.
VI: Nisi manducaveritis carnem filii hominis, non
habebitis vitam in vobis.
Ad tertium dicendum quod Eucharistia est sacramentum
totius ecclesiasticae unitatis. Et ideo specialiter in hoc
sacramento, magis quam in aliis, debet fieri mentio de
omnibus quae pertinent ad salutem totius Ecclesiae.
Ad quartum dicendum quod duplex est
instructio. Una, quae fit noviter imbuendis,
scilicet catechumenis. Et talis instructio fit circa
Baptismum.
Alia autem est instructio in qua instruitur fidelis
populus, qui communicat huic mysterio. Et talis
instructio fit in hoc sacramento. Et tamen ab hac
instructione non repelluntur etiam catechumeni
66
pokoj přítomný, ale za odpočinutí zemřelých,
vynechává se znamení pokoje.
Potom následuje přijímání svátosti. Nejprve
přijímá kněz, a potom dává druhým, protože, jak
říká Dionýsius66 ve 3. kapitole spisu De
Ecclesiastica Hierarchia, ten, kdo druhým
předává božské věci, má na nich mít nejprve sám
účast.
Posléze pak se končí celé slavení mše
díkučiněním, když lid plesá nad přijetím
tajemství, což symbolizuje zpěv po přijímání, a
kněz vzdává díky v modlitbě, stejně jako Kristus,
který zpíval žalmy, poté co s učedníky slavil
večeři, jak se praví v Mt 26, 30.
K námitkám:
1. Konsekrace koná se nouze Kristovými slovy.
Ostatní je nutné přidat s ohledem na přípravu
lidu, který přijímá, jak bylo řečeno.67
2. Jak se praví v Jan 21, 25, Pán učinil nebo řekl
mnohé věci, které evangelisté nezapsali. Mezi
nimi bylo také to, že Pán při večeři pozvedl oči k
nebi, a církev to pak věděla z apoštolské
tradice.68 Neboť se zdá důvodné, že ten, jenž
pozvedl oči k nebi při vzkříšení Lazara, jak
máme v Jan 11, 41, a při modlitbě, kterou konal
za učedníky, pozvedl oči k Otci, v Jan 17, 1, tím
spíše tak učinil při ustanovení této svátosti,
jakožto při nejdůležitější věci.
Když pak se říká jezte a ne požívejte, neliší se to
smyslem. Ani příliš nezáleží, jak se to vyjádří,
zvláště když tato slova nejsou součástí formy, jak
bylo řečeno výše.69
Když pak se přidává všichni, odvozuje se to ze
slov evangelia, ačkoli to není přímo vyjádřeno,
protože sám pravil v Jan 6, 53: „nebudete-li jíst
tělo Syna člověka, nebudete mít v sobě život.“
3. Eucharistie je svátostí jednoty celé církve. A
proto zvláště při této svátosti, spíše než při
jiných, se má zmínit všechno, co přísluší ke
spáse celé církve.
4. Jsou dva druhy vyučování ve víře. Jeden, které
se dostává poprvé poučovaným, totiž
katechumenům. A takové vyučování se koná
před křtem.
Jiné je pak vyučování, jímž je vyučován věřící
lid, který přijímá toto tajemství. A takové
vyučování se děje při této svátosti, ačkoli z
tohoto vyučování nejsou vylučováni ani
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 14 (PG 3, 445).
V odpovědi.
68
Srov. Decretal. Gregor. IX, Lib. III, tit. XLI, cap. 6 Cum Marthae (RF II, 637).
69
Q. 78, a. 1, ad 2 a 4.
67
86
Otázka 83
et infideles. Unde dicitur de Consecr., dist. I:
Episcopus nullum prohibeat Ecclesiam ingredi et
audire verbum Dei, sive gentilem sive haereticum
sive
Iudaeum,
usque
ad
Missam
catechumenorum, in qua scilicet continetur
instructio fidei.
Ad quintum dicendum quod in hoc sacramento maior
devotio requiritur quam in aliis sacramentis, propter
hoc quod in hoc sacramento totus Christus continetur.
Et etiam communior, quia in hoc sacramento requiritur
devotio totius populi, pro quo sacrificium offertur, et
non solum percipientium sacramentum, sicut in aliis
sacramentis. Et ideo, sicut Cyprianus dicit, sacerdos,
praefatione praemissa, parat fratrum mentes, dicendo,
sursum corda, ut, dum respondet plebs, Habemus ad
Dominum, admoneatur nihil aliud se cogitare quam
Deum.
Ad sextum dicendum quod in hoc sacramento, sicut
dictum est, tanguntur ea quae pertinent ad totam
Ecclesiam. Et ideo quaedam dicuntur a choro, quae
pertinent ad populum. Quorum quaedam chorus totaliter
prosequitur, quae scilicet toti populo inspirantur. Quaedam
vero populus prosequitur, sacerdote inchoante, qui
personam Dei gerit, in signum quod talia pervenerunt ad
populum ex revelatione divina, sicut fides et gloria
caelestis. Et ideo sacerdos inchoat symbolum fidei et
Gloria in excelsis Deo. Quaedam vero dicuntur per
ministros, sicut doctrina novi et veteris Testamenti, in
signum quod per ministros a Deo missos est haec doctrina
populis nuntiata.
Quaedam vero sacerdos solus prosequitur, quae scilicet ad
proprium officium sacerdotis pertinent, ut scilicet dona et
preces offerat pro populo, sicut dicitur Heb. V. In his tamen
quaedam dicit publice, quae scilicet pertinent et ad
sacerdotem et ad populum, sicut sunt orationes communes.
Quaedam vero pertinent ad solum sacerdotem, sicut oblatio
et consecratio. Et ideo quae circa haec sunt dicenda occulte a
sacerdote dicuntur. In utrisque tamen excitat attentionem
populi, dicendo, Dominus vobiscum; et expectat assensum
dicentium, Amen. Et ideo in his quae secreto dicuntur,
publice praemittit, Dominus vobiscum, et subiungit, Per
omnia saecula saeculorum. Vel secrete aliqua sacerdos dicit
in signum quod, circa Christi passionem, discipuli non nisi
occulte Christum confitebantur.
Ad septimum dicendum quod efficacia verborum
sacramentalium impediri potest per intentionem
sacerdotis. Nec tamen est inconveniens quod a Deo
petamus id quod certissime scimus ipsum facturum,
sicut Christus, Ioan. XVII, petiit suam
70
katechumeni a nevěřící. Proto se v ustanoveních
De Consecratione,70 dist. I říká: „Biskup ať
nikomu nebraní vstoupit do kostela a naslouchat
Božímu slovu, ani pohanu, ani heretuku, ani
Židu, a to až do konce mše katechumenů,“ ve
které je totiž obsaženo vyučování ve víře.
5. Při této svátosti se vyžaduje větší zbožnost než
při jiných svátostech, protože v této svátosti je
obsažen celý Kristus. A také má být obecnější,
protože při této svátosti se vyžaduje zbožnost
celého křesťanského lidu, za který se přináší
oběť, a nejen těch, kteří svátost přijímají, jako při
jiných svátostech. A proto, jak praví Cyprián,71
„když kněz přednáší úvod preface, připravuje
mysli bratří slovy Vzhůru srdce, aby lid, když
odpovídá: Máme je u Pánu, byl vybídnut, že
nemá myslet na nic jiného než na Boha.“
6. V této svátosti, jak bylo řečeno,72 se zmíňují
věci, které se týkají celé církve. A proto sbor říká
to, co se týká lidu. Něco z toho sbor pronáší
úplně, totiž to, co je určeno celému lidu. V
něčem, co kněz, který vystupuje v osobě Boha,
začal, lid pokračuje na znamení, že se toho
dostalo lidu z Božího zjevení, jako víra a
nebeská sláva. A proto kněz začíná Vyznání víry a
Sláva na výsostech Bohu. Něco pak říkají
přisluhující, jako nauku Starého a Nového
zákona, na znamení, že toto učení bylo národům
zvěstováno skrze služebníky poslané od Boha.
Něco pak pronáší kněz sám, totiž to, co náleží
vlastní kněžské službě, aby totiž přinášel dary a
modlitby za lid, jak se praví v Žid 5, 1. Z toho
pak něco říká hlasitě, totiž to, co se týká kněze i
lidu, jako jsou obecné modlitby. Něco pak
přísluší pouze knězi, jako obětování a
konsekrace, a proto to, co se při tom říká, pronáší
kněz tiše. U obojího pak podněcuje pozornost
lidu, když říká: Pán s vámi, a vyčkává
přisvědčení těch, kdo odpovídají: Amen. A proto
tomu, co se říká tiše, předesílá hlasitě: Pán
s vámi, a dodává: Po všechny věky věků. Anebo
kněz něco říká tiše na znamení, že během
Kristova utrpení učedníci vyznávali Krista jen
skrytě.
7. Účinnosti svátostných slov může zabránit
úmysl kněze. A přece není nevhodné, když od
Boha žádáme to, o čem jistě víme, že učiní. Tak
Kristus žádal své oslavení podle Jan 17, 1.5.
Nezdá se však, že by kněz prosil, aby se
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 67 Episcopus nullum (RF I, 1312).
CYPRIANUS, De Orat. Domin., cap. 31 (PL 4, 557).
72
Ad 3.
71
87
Otázka 83
88
clarificationem.
Non tamen ibi videtur sacerdos orare ut consecratio
impleatur, sed ut nobis fiat fructuosa, unde signanter
dicit, ut nobis corpus et sanguis fiat. Et hoc
significant verba quae praemittit dicens: Hanc
oblationem facere digneris benedictam, secundum
Augustinum, idest, per quam benedicimur, scilicet
per gratiam; adscriptam, idest, per quam in caelo
adscribimur; ratam, idest, per quam visceribus
Christi censeamur; rationabilem, idest, per quam a
bestiali sensu exuamur; acceptabilem, idest, ut, qui
nobis ipsis displicemus, per hanc acceptabiles eius
unico Filio simus.
Ad octavum dicendum quod, licet hoc sacrificium ex
seipso praeferatur omnibus antiquis sacrificiis, tamen
sacrificia antiquorum fuerunt Deo acceptissima ex
eorum devotione. Petit ergo sacerdos ut hoc
sacrificium acceptetur Deo ex devotione offerentium,
sicut illa accepta fuerunt Deo.
Ad nonum dicendum quod sacerdos non petit quod
species sacramentales deferantur in caelum; neque
corpus Christi verum, quod ibi esse non desinit. Sed
petit hoc pro corpore mystico, quod scilicet in hoc
sacramento significatur, ut scilicet orationes et
populi et sacerdotis Angelus assistens divinis
mysteriis Deo repraesentet; secundum illud Apoc.
VIII: Ascendit fumus incensorum de oblationibus
sanctorum de manu Angeli.
Sublime autem altare Dei dicitur vel ipsa Ecclesia
triumphans, in quam transferri petimus, vel ipse
Deus, cuius participationem petimus; de hoc enim
altari dicitur Exod. XX, Non ascendes ad altare
meum per gradus, idest, in Trinitate gradus non
facies.
Vel per Angelum intelligitur ipse Christus, qui est
magni consilii Angelus, qui corpus suum mysticum
Deo patri coniungit et Ecclesiae triumphanti.
Et propter hoc etiam missa nominatur. Quia per
Angelum sacerdos preces ad Deum mittit, sicut
populus per sacerdotem. Vel quia Christus est hostia
nobis missa. Unde et in fine Missae diaconus in
festis diebus populum licentiat, dicens: Ite, Missa
est, scilicet hostia ad Deum per Angelum, ut scilicet
sit Deo accepta.
uskutečnila konsekrace, ale aby v nás přinesla
ovoce, a proto výslovně říká: Ať se nám stane
tělem a krví… A to je význam slov, která říká
předtím: Učiň, Bože, ty sám ať je tato oběť v
plnosti tvého požehnání, což podle Augustina73
znamená, „abychom skrze ni byli požehnáni,“
totiž milostí; tobě zasvěcená, to jest, „abychom
skrze ni byli zapsáni v nebi;“ právoplatná, to jest
„abychom byli uznáni jako náležející Kristovu
srdci;“ duchovní, to jest, „aby nás zbavila
zvířecího smyslu;“ hodná tvého zalíbení, to jest,
„abychom skrze ni byli příjemní jeho jedinému
Synu, ač sami sobě se nelíbíme.“
8. Ačkoli tato svátost sama o sobě předčí
všechny staré oběti, přece oběti dávných Otců
byly Bohu příjemné pro jejich zbožnost. Kněz
tedy žádá, aby Bůh pro zbožnost těch, kdo ji
přinášejí, přijal tuto obět tak, jako byly ony oběti
Bohu příjemné.
9. Kněz nežádá, ani aby svátostné způsoby byly
přeneseny do nebe, ani aby bylo přeseno pravé
Kristovo tělo, které tam nepřestává být. Ale žádá
to pro mystické tělo, které je totiž symbolizováno
v této svátosti, aby totiž anděl, přítomný Božím
tajemstvím, přednesl Bohu modlitby kněze a
lidu, podle toho, co čteme ve Zj 8, 4: „A z ruky
toho anděla dým vůní vystoupil spolu s
modlitbami svatých před Boha.“
Nebeským Božím oltářem se pak nazývá buď
sama církev vítězná, a žádáme být do ní uvedeni;
nebo sám Bůh, a žádáme mít na něm účast. O
tomto oltáři se totiž v Ex 20, 26 říká: „A k mému
oltáři nebudeš vystupovat po stupních,“ to jest,
„v Trojici nebudeš dělat stupně.“74
Nebo se andělem rozumí sám Kristus, který je
„Andělem veliké rady,“75 jenž spojuje své
mystické tělo s Bohem Otcem a církví vítěznou.
A z toho se také odvozuje jméno mše, protože
kněz vysílá modlitby k Bohu skrze anděla, jako
lid skrze kněze, nebo protože Kristus je obětí
poslanou pro nás. Proto na konci mše propouští
jáhen ve sváteční dny lid a říká: Ite, Missa est, to
znamená, že je poslána oběť k Bohu skrze
anděla, aby totiž byla Bohu příjemná.
Articulus 5: De his quae circa celebrationem
huius mysterii fiunt.
Ad quintum sic proceditur. Videtur quod ea quae in
celebratione huius sacramenti aguntur, non sunt
Článek pátý: O tom, co se koná při slavení tohoto
tajemství.
Zdá se, že není vhodné, co se koná při slavení
této svátosti.
73
Srov. PASCHASIUS RADBERTUS, De Corp. et Sanquine Dom., cap. 12 (PL 120, 1312).
Glossa interl. (I 165v).
75
Srov. Iz 9, 5 LXX; vstupní antifona mše za svítání O narození Páně.
74
Otázka 83
convenientia. Hoc enim sacramentum ad novum
Testamentum pertinet, ut ex forma ipsius apparet. In novo
autem Testamento non sunt observandae caeremoniae
veteris Testamenti. Ad quas pertinebat quod sacerdos et
ministri aqua lavabantur quando accedebant ad
offerendum, legitur enim Exod. XXX: Lavabunt Aaron
et filii eius manus suas ac pedes quando ingressuri sunt
ad altare. Non est ergo conveniens quod sacerdos lavet
manus suas inter Missarum solemnia.
Praeterea, ibidem Dominus mandavit quod sacerdos
adoleret incensum suave fragrans super altare quod
erat ante propitiatorium. Quod etiam pertinebat ad
caeremoniam veteris testamenti. Inconvenienter ergo
sacerdos in Missa thurificatione utitur.
Praeterea, ea quae in sacramentis Ecclesiae aguntur,
non sunt iteranda. Inconvenienter ergo sacerdos iterat
crucesignationes super hoc sacramentum.
Praeterea, Apostolus dicit, Heb. VII: Sine ulla
contradictione, quod minus est a maiori benedicitur. Sed
Christus, qui est in hoc sacramento post consecrationem, est
multo maior sacerdote. Inconvenienter igitur sacerdos post
consecrationem benedicit hoc sacramentum cruce signando.
Praeterea, in sacramento Ecclesiae nihil debet fieri
quod ridiculosum videatur. Videtur autem ridiculosum
gesticulationes facere, ad quas pertinere videtur quod
sacerdos quandoque brachia extendit, manus iungit,
digitos complicat, et seipsum incurvat. Ergo hoc non
debet fieri in hoc sacramento.
Praeterea, ridiculosum etiam videtur quod sacerdos multoties
se ad populum vertit, multoties etiam populum salutat. Non
ergo debent haec fieri in celebratione huius sacramenti.
Praeterea, Apostolus, I Cor. I, pro inconvenienti
habet quod Christus sit divisus. Sed post
consecrationem Christus est in hoc sacramento.
Inconvenienter igitur hostia frangitur a sacerdote.
Praeterea, ea quae in hoc sacramento aguntur,
passionem Christi repraesentant. Sed in passione
Christi corpus fuit divisum in locis quinque
vulnerum. Ergo corpus Christi in quinque partes
frangi debet, magis quam in tres.
Praeterea, totum corpus Christi in hoc sacramento
seorsum consecratur a sanguine. Inconvenienter igitur
una pars eius sanguini miscetur.
Praeterea, sicut corpus Christi proponitur in hoc
sacramento ut cibus, ita et sanguis Christi ut potus. Sed
sumptioni corporis Christi non adiungitur in
celebratione Missae alius corporalis cibus.
Inconvenienter igitur sacerdos, post sumptionem
sanguinis Christi, vinum non consecratum sumit.
Praeterea, veritas debet respondere figurae. Sed de
76
Ex 30, 7.
89
1. Neboť tato svátost náleží do Nového zákona,
jak je patrné z její formy. V Novém zákoně se
však nemají zachovávat obřady Starého zákona,
k nimž patřilo, že se kněz a služebníci umývali
vodou, když přistupovali k přinášení oběti. V Ex
30, 19-20 totiž čteme: „Áron a jeho synové si
budou umývat ruce a nohy, když budou
vstupovat do Stanu setkávání.“ Není tedy
vhodné, aby si kněz při slavení mše umýval ruce.
2. Tamtéž76 Bůh přikázal, aby kněz na oltáři,
který byl před Slitovnicí, „pálit vonné kadidlo.“
Neboť také to patřilo k obřadům Starého zákona.
Nevhodně tedy užívá kněz při mši okuřování.
3. Co se koná ve svátostech sírkve, se nesmí
opakovat. Nevhodně tedy opakuje kněz
mnohokrát znamení kříže nad touto svátostí.
4. Apoštol v Žid 7, 7 říká: „A není pochyby, že
požehnán bývá nižší od vyššího.“ Ale Kristus,
který je po konsekraci v této svátosti, je mnohem
větší než kněz. Nevhodně tedy žehná kněz tuto
svátost znamením kříže po konsekraci.
5. Ve svátosti církve se nemá konat nic, co by se
zdálo směšné. Zdá se však směšné provádět
gestikulaci, ke které patří, že kněz někdy rozpíná
paže, spíná ruce, skládá prsty a uklání se. Nemá
se to tedy v této svátosti konat.
6. Také se zdá směšné, že se kněz mnohokrát
obrací k lidu a mnohokrát lid pozdravuje. Nemá
se to tedy při slavení této svátosti konat.
7. Apoštol má v 1 Kor l, 13 za nevhodné, aby
„byl Kristus rozdělen.“ Ale po konsekraci je
Kristus v této svátosti rozdělen. Nevhodně tedy
kněz láme hostii.
8. Co se děje v této svátosti, znázorňuje Kristovo
utrpení. Ale při Kristově utrpení bylo Kristovo
tělo rozděleno na místech pěti ran. Kristovo tělo
by se tedy mělo lámat na pět částí, spíše než na
tři.
9. Celé Kristovo tělo je v této svátosti
konsekrováno odděleně od krve. Nevhodně se
tedy jedna jeho část mísí s krví.
10. Jako se v této svátosti podává Kristovo tělo
za pokrm, tak i Kristova krev za nápoj. Ale k
požívání Kristova těla se při slavení mše
nepřidává jiný tělesný pokrm. Kněz tedy po
přijetí Kristovy krve nevhodně přijímá
nekonsekrované víno.
11. Pravda má odpovídat obrazu. Ale o
Otázka 83
agno paschali, qui fuit figura huius sacramenti,
mandatur quod non remaneret ex eo quidquam usque
mane. Inconvenienter ergo hostiae consecratae
reservantur, et non statim sumuntur.
Praeterea,
sacerdos
pluraliter
loquitur
audientibus, puta cum dicit, Dominus vobiscum,
et, Gratias agamus. Sed inconveniens videtur
pluraliter loqui uni soli, et maxime minori. Ergo
inconveniens videtur quod sacerdos, uno tantum
ministro praesente, celebret Missam. Sic igitur
videtur quod inconvenienter aliqua agantur in
celebratione huius sacramenti.
Sed in contrarium est Ecclesiae consuetudo, quae
errare non potest, utpote Spiritu Sancto instructa.
Respondeo dicendum quod, sicut supra dictum
est, in sacramentis aliquid dupliciter significatur,
scilicet verbis et factis, ad hoc quod sit perfectior
significatio. Significantur autem verbis in
celebratione
huius
sacramenti
quaedam
pertinentia ad passionem Christi, quae
repraesentatur in hoc sacramento; vel etiam ad
corpus mysticum, quod significatur in hoc
sacramento; et quaedam pertinentia ad usum
sacramenti, qui debet esse cum devotione et
reverentia. Et ideo in celebratione huius mysterii
quaedam aguntur ad repraesentandum passionem
Christi; vel etiam dispositionem corporis mystici;
et quaedam aguntur pertinentia ad devotionem et
reverentiam usus huius sacramenti.
Ad primum ergo dicendum quod ablutio manuum fit
in celebratione Missae propter reverentiam huius
sacramenti. Et hoc dupliciter. Primo quidem, quia
aliqua pretiosa tractare non consuevimus nisi
manibus ablutis. Unde indecens videtur quod ad
tantum sacramentum aliquis accedat manibus, etiam
corporaliter, inquinatis.
Secundo, propter significationem. Quia, ut
Dionysius dicit, III cap. Eccles. Hier., extremitatum
ablutio significat emundationem etiam a minimis
peccatis, secundum illud Ioan. XIII: Qui lotus est,
non indiget nisi ut pedes lavet. Et talis emundatio
requiritur ab eo qui accedit ad hoc sacramentum.
Quod etiam significatur per confessionem quae fit
ante introitum Missae. Et hoc idem significabat
ablutio sacerdotum in veteri lege, ut ibidem
Dionysius dicit.
Nec tamen Ecclesia hoc servat tanquam caeremoniale
veteris legis praeceptum, sed quasi ab Ecclesia
77
velikonočním beránku, který byl obrazem této
svátosti, se přikazuje, aby z něho nezůstalo nic
do rána.77 Nevhodně se tedy uchovávají
konsekrované hostie a nepožijí se hned.
12. Kněz se obrací k naslouchajícím v množném
čísle, když říká: Pán s vámi, a Vzdávejme díky.
Ale zdá se nevhodné mluvit v množném čísle k
jednomu, hlavně nezletilému. Zdá se tedy
nevhodné, aby kněz sloužil mši v přítomnosti
pouze jednoho přisluhujícího. Tak se tudíž zdá,
že se některé věci konají při slavení této svátosti
nevhodně.
Avšak pro opak hovoří zvyk církve, která se,
jakožto poučena Duchem Svatým, nemůže mýlit.
Odpovídám:
Jak bylo řečeno výše,78 aby byla působnost
znamení dokonalejší, je ve svátostech nějaký
obsah naznačován dvěma způsoby, totiž slovy a
úkony. Při slavení této svátosti se pak slovy
naznačuje to, co se týká Kristova utrpení, které
tato svátost znázorňuje, nebo také to, co se týká
mystického těla, které tato svátost naznačuje; a
něco, co se týká užívání této svátosti, které má
být provázeno zbožností a úctou. A proto se
některé věci konané při slavení této svátosti
týkají znázornění Kristova utrpení, nebo také
uspořádání mystického těla; a některé konání
slouží k povzbuzení zbožnosti a úcty vůči této
svátosti.
K námitkám:
1. Umývání rukou se koná při slavení mše z úcty
k této svátosti; a to ze dvou důvodů. Nejprve
proto, že něčeho vzácného se obvykle dotýkáme
pouze umytýma rukama. Proto se zdá neslušné,
aby k takové svátosti někdo přistoupil i jen s
hmotně špinavýma rukama.
Za druhé k vůli významu, protože, jak říká
Dionýsius79 ve 3. kapitole spisu De Ecclesiastica
Hierarchia, umytí končetin znamená také
očištění nejmenších hříchů, podle toho, co čteme
v Jan 13, 10*: „Kdo se vykoupal, nepotřebuje
než si umýt nohy.“ A takové očištění se žádá od
toho, kdo přistupuje k této svátosti, což se také
naznačuje vyznáním, které je před mešním
introitem. A totéž znamenalo kněžské umývání
ve Starém zákoně, jak říká Dionýsius80 tamtéž.
Církev to však nezachovává jako obřadní příkaz
Starého zákona, ale jako církví ustanovený
Ex 12, 10.
Q. 60, a. 6.
79
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 10 (PG 3, 440).
80
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 10 (PG 3, 440).
78
90
Otázka 83
institutum, sicut quiddam secundum se conveniens.
Et ideo non eodem modo observatur sicut tunc.
Praetermittitur enim pedum ablutio, et servatur
ablutio manuum, quae potest fieri magis in promptu,
et quae sufficit ad significandam perfectam
munditiam. Cum enim manus sit organum
organorum, ut dicitur in III de Anima, omnia opera
attribuuntur manibus. Unde et in Psalmo dicitur:
Lavabo inter innocentes manus meas.
Ad secundum dicendum quod thurificatione non
utimur quasi caeremoniali praecepto legis, sed
sicut Ecclesiae statuto. Unde non eodem modo
utimur sicut in veteri lege erat statutum.
Pertinet autem ad duo. Primo quidem, ad
reverentiam huius sacramenti, ut scilicet per
bonum odorem depellatur si quid corporaliter
pravi odoris in loco fuerit, quod posset provocare
horrorem.
Secundo, pertinet ad repraesentandum effectum
gratiae, qua, sicut bono odore, Christus plenus
fuit, secundum illud Gen. XXVII, Ecce, odor filii
mei sicut odor agri pleni; et a Christo derivatur
ad fideles officio ministrorum, secundum illud II
Cor. II, Odorem notitiae suae spargit per nos in
omni loco. Et ideo, undique thurificato altari, per
quod Christus designatur, thurificantur omnes
per ordinem.
Ad tertium dicendum quod sacerdos in celebratione
Missae utitur crucesignatione ad exprimendam
passionem Christi, quae ad crucem est terminata. Est
autem passio Christi quibusdam quasi gradibus
peracta. Nam primo fuit Christi traditio, quae facta
est a Deo, a Iuda, et a Iudaeis. Quod significat trina
crucesignatio super illa verba, Haec dona, haec
munera, haec sancta sacrificia illibata.
Secundo fuit Christi venditio. Est autem venditus
sacerdotibus, Scribis et Pharisaeis. Ad quod
significandum fit iterum trina crucesignatio super
illa verba, benedictam, adscriptam, ratam. Vel ad
ostendendum pretium venditionis, scilicet triginta
denarios. Additur autem et duplex super illa verba,
ut nobis corpus et sanguis, etc., ad designandam
personam Iudae venditoris et Christi venditi.
Tertio autem fuit praesignatio passionis Christi facta
in cena. Ad quod designandum, fiunt tertio duae
cruces, una in consecratione corporis, alia in
consecratione sanguinis, ubi utrobique dicitur
benedixit.
Quarto autem fuit ipsa passio Christi. Unde, ad
repraesentandum quinque plagas, fit quarto
81
ARISTOTELES, De An., III, VIII2 (432a1).
91
příkaz, jako něco vhodného samo o sobě.
Nezachovává se to tedy tímtéž způsobem, jako
tehdy. Neboť se opomíjí mytí nohou a zachovává
se mytí rukou, které je snadnější a dostatečně
naznačuje dokonalé očištění. Je-li totiž ruka
nástroj nástrojů, jak se říká III. knize spisu De
anima,81 všechna díla se přisuzují rukám. Proto
se v žalmu 26, 6 říká: „Umývám si ruce v
nevinnosti.“
2. Ani okuřování neužíváme jako obřadního
příkazu Zákona, ale jako ustanovení církve.
Proto ho neužíváme tímtéž způsobem, jak bylo
stanoveno ve Starém zákoně.
Okuřování má pak dva významy. A to, nejprve
vyjádření úcty k této svátosti, aby totiž vůní byl
zapuzen tělesný zápach, kdyby se v místě
vyskytoval a mohl vyvolat ošklivost.
Za druhé slouží ke znázornění účinku milosti, jíž
byl Kristus jako příjemnou vůní naplněn podle
toho, co čteme v Gn 27, 27: „Ano, pach mého
syna je jako vůně úrodného pole.“ A od Krista
službou služebníků přechází vůně na věřící,
podle toho, co čteme ve 2 Kor 2, 14: „naším
prostřednictvím všude šíří vůni svého poznání.“
A proto po okouření oltáře ze všech stran, který
symbolizuje Krista, okuřujeme po pořádku
všechny.
3. Kněz při sloužení mše užívá znamenání kříže,
aby vyjádřil Kristovo utrpení, které se zakončilo
na kříži. Při Kristově utrpení pak dochází k
jakémusi stupňování. Neboť nejdřív došlo ke
Kristovu vydání, a došlo k němu od Boha, od
Jidáše a od Židů. To se naznačuje trojím
znamením kříže při slovech: Přijmi a požehnej
tyto dary, tuto oběť svatou a nekrvavou.
Za druhé došlo k prodání Krista, když byl prodán
kněžím, zákoníkům a farizeům. Na znamení toho
je opět znamení kříže při slovech: tobě
zasvěcená, právoplatná a duchovní, anebo na
znamení prodejní ceny, totiž třiceti stříbrných.
Pak se přidávají dva kříže při slovech: ať se nám
stane tělem a krví… na znamení osoby
prodávajícího Jidáše a prodaného Krista.
Třetí pak byla předpověď Kristova utrpení,
učiněná při večeři. A na znamení toho se dělají
potřetí dva kříže, jeden při konsekraci těla, druhý
při konsekraci krve, kde se pokaždé říká:
požehnal.
Čtvrté bylo samo Kristovo utrpení. Proto se na
znázornění pěti ran Kristových dělá počtvrté
Otázka 83
quintuplex crucesignatio super illa verba, hostiam
puram, hostiam sanctam, hostiam immaculatam,
panem sanctum vitae aeternae, et calicem salutis
perpetuae.
Quinto, repraesentatur extensio corporis, et effusio
sanguinis, et fructus passionis, per trinam
crucesignationem quae fit super illis verbis, corpus
et sanguinem sumpserimus, omni benedictione et
cetera.
Sexto, repraesentatur triplex oratio quam fecit in
cruce, unam pro persecutoribus, cum dixit, Pater,
ignosce illis; secundam pro liberatione a morte, cum
dixit, Deus, Deus meus, ut quid dereliquisti me?
Tertia pertinet ad adeptionem gloriae, cum dixit,
Pater, in manus tuas commendo spiritum meum. Et
ad hoc significandum, fit trina crucesignatio super
illa verba, sanctificas, vivificas, benedicis, et cetera.
Septimo, repraesentantur tres horae quibus pependit
in cruce, scilicet a sexta hora usque ad nonam. Et ad
hoc significandum, fit iterum trina crucesignatio ad
illa verba, per ipsum, et cum ipso, et in ipso.
Octavo autem, repraesentatur separatio animae a
corpore, per duas cruces subsequentes extra calicem
factas.
Nono autem, repraesentatur resurrectio tertia die
facta, per tres cruces quae fiunt ad illa verba, Pax
Domini sit semper vobiscum.
Potest autem brevius dici quod consecratio huius
sacramenti, et acceptio sacrificii, et fructus eius,
procedit ex virtute crucis Christi. Et ideo,
ubicumque fit mentio de aliquo horum, sacerdos
crucesignatione utitur.
Ad quartum dicendum quod sacerdos post consecrationem
non utitur crucesignatione ad benedicendum et
consecrandum, sed solum ad commemorandum virtutem
crucis et modum passionis Christi, ut ex dictis patet.
Ad quintum dicendum quod ea quae sacerdos in
Missa facit, non sunt ridiculosae gesticulationes,
fiunt enim ad aliquid repraesentandum. Quod enim
sacerdos brachia extendit post consecrationem,
significat extensionem brachiorum Christi in cruce.
Levat etiam manus orando, ad designandum quod
oratio eius pro populo dirigitur ad Deum,
secundum illud Thren. III: Levemus corda nostra
cum manibus ad Deum in caelum. Et Exod. XVII
dicitur quod, cum levaret Moyses manus, vincebat
Israel.
Quod autem manus interdum iungit, et inclinat se,
82
Lk 23, 34.
Mt 27, 46.
84
LK 23, 46.
85
Ad 3.
83
92
pětkrát znamení kříže při slovech: oběť čistou,
oběť svatou, oběť neposkvrněnou, svatý chléb
věčného života a kalich věčné spásy.
Za páté se trojím znamení kříže, které se dělá při
slovech: přijmeme tělo a krev tvého Syna, naplň
veškerým nebeským požehnáním…, znázorňuje
roztržení těla a vylití krve a ovoce utrpení.
Za šesté se znázorňuje Kristova trojí modlitba,
kterou konal na kříži. Jednu za pronásledovatele,
když řekl:82 „Otče, odpusť jim,“ druhou za
vysvobození ze smrti, když řekl:83 „Bože můj,
Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Třetí se týká
dosažení slávy, když řekl:84 „Otče, do tvých
rukou odevzdávám svého ducha.“ A na znamení
toho se dělá trojí znamení kříže při slovech:
Všechno
posvěcuješ,
životem
naplňuješ,
žehnáš…
Za sedmé se znázorňují tři hodiny, po které
Kristus visel na kříži, totiž od šesté až do deváté
hodiny. A na znamení toho se dělá opět trojí
znamení kříže při slovech: Skrze něho a s ním a v
něm.
Za osmé se pak znázorňuje oddělení duše od těla,
dvěma dalšími kříži, které se dělají mimo kalich.
Za deváté se znázorňuje vzkříšení, ke kterému
došlo třetího dne, třemi kříži, které se dělají při
slovech: Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.
Lze však stručněji říci, že konsekrace této
svátosti, příjemnost této oběti a její ovoce
pochází z moci kříže Kristova, a proto kdekoli je
zmínka o některé z těchto věcí, užívá kněz
znamení kříže.
4. Po konsekraci neužívá kněz znamení kříže,
aby žehnal a konsekroval, ale pouze pro
připomenutí moci kříže a způsobu Kristova
utrpení, jak je z řečeného patrné.85
5. Co kněz koná při mši, není směšná
gestikulace, neboť se to dělá, aby se něco
znázornilo. Když totiž kněz rozpíná paže po
konsekraci, znamená to rozpětí Kristových paží
na kříži.
Také při modlitbě zvedá ruce na znamení toho,
že jeho modlitba směřuje k Bohu za lid, podle
toho, co čteme v Pláč 3, 41: „Pozvedněme své
srdce i své ruce k Bohu, jenž je na nebi.“ A v Ex
17, 11 se říká, že když měl Mojžíš pozdvižené
ruce, vítězil Izrael.“
Že pak někdy spíná ruce a uklání se, je snažná a
Otázka 83
suppliciter et humiliter orans, designat humilitatem
et obedientiam Christi, ex qua passus est.
Digitos autem iungit post consecrationem, scilicet
pollicem cum indice, quibus corpus Christi
consecratum tetigerat, ut, si qua particula digitis
adhaeserat, non dispergatur. Quod pertinet ad
reverentiam sacramenti.
Ad sextum dicendum quod quinquies se sacerdos
vertit ad populum, ad designandum quod Dominus
die resurrectionis quinquies se manifestavit, ut supra
dictum est in tractatu de resurrectione Christi.
Salutat autem septies populum, scilicet quinque
vicibus quando se convertit ad populum, et bis
quando se non convertit, scilicet ante praefationem
cum dicit, Dominus vobiscum, et cum dicit, Pax
Domini sit semper vobiscum, ad designandum
septiformem gratiam Spiritus Sancti. Episcopus
autem celebrans in festis in prima salutatione dicit,
Pax vobis, quod post resurrectionem dixit Dominus,
cuius personam repraesentat episcopus praecipue.
Ad septimum dicendum quod fractio hostiae tria
significat, primo quidem, ipsam divisionem
corporis Christi, quae facta est in passione;
secundo,
distinctionem
corporis
mystici
secundum diversos status; tertio, distributionem
gratiarum procedentium ex passione Christi, ut
Dionysius dicit, III cap. Eccles. Hier. Unde talis
fractio non inducit divisionem Christi.
Ad octavum dicendum quod, sicut Sergius Papa dicit,
et habetur in decretis, de Consecr., dist. II: Triforme est
corpus Domini. Pars oblata in calicem missa corpus
Christi quod iam resurrexit, demonstrat, scilicet ipsum
Christum, et Beatam Virginem, vel si qui alii sancti
cum corporibus sunt in gloria. Pars comesta ambulans
adhuc super terram, quia scilicet viventes in terra
sacramento uniuntur; et passionibus conteruntur, sicut
panis comestus atteritur dentibus. Pars in altari usque
ad finem Missae remanens est corpus Christi in
sepulcro remanens, quia usque in finem saeculi
corpora sanctorum in sepulcris erunt, quorum tamen
animae sunt vel in Purgatorio vel in caelo. Hic tamen
ritus non servatur modo, ut scilicet una pars servetur
usque in finem Missae. Manet tamen eadem
significatio partium. Quam quidam metrice
86
93
pokorná modlitba, a znamená Kristovu pokoru a
poslušnost, která ho vedla k utrpení.
Po konsekraci pak spojuje prsty, totiž palec s
ukazováčkem, jimiž se dotýkal konsekrovaného
Kristova těla, aby neupadla žádná částečka,
kdyby přilnula k prstům. To všechno patří k úctě
ke svátosti.
6. Kněz se obrací pětkrát směrem k lidu na
znamení toho, že se Pán pětkrát zjevil v den
vzkříšení, jak bylo řečeno výše86 v pojednání o
Kristově zmrtvýchvstání.
Pozdravuje pak sedmkrát lid, totiž pětkrát, když
se obrací k lidu, a dvakrát, když se neobrací, totiž
když před prefací říká: Pán s vámi, a když říká:
Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi, na
znamení sedmeré milosti Ducha Svatého. Biskup
pak, když slouží o svátcích, při prvním pozdravu
říká: Pokoj vám, což řekl učedníkům po
vzkříšení Pán,87 jehož osobu biskup zvlášť
znázorňuje.
7. Lámání hostie má tři významy. A to nejprve
samo rozdělení Kristova těla, ke kterému došlo
při utrpení, za druhé rozlišení mystického těla
podle různých stavů, za třetí rozdílení milostí,
které vycházejí z Kristova utrpení, jak říká
Dionýsius88 ve 3. kapitole spisu De Ecclesiastica
Hierarchia. Proto takové lámání nezavádí
rozdělení Krista.
8. Papež Sergius89 říká, a máme to v
ustanoveních De Consecratione,90 dist. II, že
„tělo Páně je trojí. Část obětovaná, vpuštěná do
kalicha, symbolizuje již vzkříšené Kristovo tělo,“
totiž samého Krista a Blaženou Pannu, nebo ještě
jiné svaté s těly již ve slávě, jsou-li nějací. „Část
požitá poutníky na zemi,“ protože se totiž za
života na zemi spojují svátostí, a jsou drceni
útrapami, jako je pojídaný chléb drcen zuby.
„Část zůstávající na oltáři až do konce mše je
tělo ležící v hrobě, protože až do konce světa těla
svatých budou v hrobech,“ jejich duše však jsou
buď v očistci, anebo v nebi. Tento obřad, totiž
aby se jedna část uchovávala až do konce mše, se
však nyní nezachovává. Význam partikulí však
zůstává tentýž. Někteří91 to vyjádřili ve verších:
Q. 55, a. 3, arg. 3.
Lk 24, 36; Jan 20, 19.21.26.
88
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiast. Hier., cap. 3, P. III, § 13 (PG 3, 444).
89
Srov. AMALARIUS, De Ecclesiat. Off., Lib. III, cap. 35 (PL 105 1154). Tento text připisuje Sergiovi např. GRATIANUS
nebo PS. HUGO DE S. VICTORE, Summa Sent., tr. VI, cap. 9 (PL 176, 145), viz DTC, a. „Eucharistie,“ § 4 Eucharistie
du IXe à la fin du XIe siècle (V, 1211).
90
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 22 Triforme est (RF I, 1321).
91
S tímto veršem se setkáváme u ALBERTUS MAGNUS, In Sent., Lib. IV, dist. XIII, Divisio text. (BO XXIX, 357);
BONAVENTURA, In Sent., Lib. IV, dist. XII, P. 1, a. 3, q. 3 (QR IV, 285).
87
Otázka 83
expresserunt, dicentes, Hostia dividitur in partes, tincta
beatos plene, sicca notat vivos, servata sepultos.
Quidam tamen dicunt quod pars in calicem Missa
significat eos qui vivunt in hoc mundo; pars autem
extra calicem servata significat plene beatos quantum
ad animam et corpus; pars autem comesta significat
ceteros.
Ad nonum dicendum quod per calicem duo
possunt significari. Uno modo, ipsa passio, quae
repraesentatur in hoc sacramento. Et secundum
hoc, per partem in calicem missam significantur
illi qui adhuc sunt participes passionum Christi.
Alio modo, potest significari fruitio beata, quae
etiam in hoc sacramento praefiguratur. Et ideo
illi quorum corpora iam sunt in plena beatitudine,
significantur per partem in calicem missam.
Et est notandum quod pars in calicem missa non
debet
populo
dari
in
supplementum
communionis, quia panem intinctum non porrexit
Christus nisi Iudae proditori.
Ad decimum dicendum quod vinum, ratione suae
humiditatis, est ablutivum. Et ideo sumitur post
perceptionem huius sacramenti, ad abluendum os, ne
aliquae reliquiae remaneant, quod pertinet ad
reverentiam sacramenti. Unde extra, de Celebrat.
Miss., cap. Ex parte: Sacerdos vino os perfundere
debet postquam totum percepit sacramentum, nisi cum
eodem die Missam aliam debuerit celebrare, ne, si
forte vinum perfusionis acciperet, celebrationem aliam
impediret. Et eadem ratione perfundit vino digitos
quibus corpus Christi tetigerat.
Ad undecimum dicendum quod veritas quantum ad
aliquid debet respondere figurae, quia scilicet non
debet pars hostiae consecratae de qua sacerdos et
ministri, vel etiam populus communicat, in crastinum
reservari. Unde, ut habetur de Consecr., dist. II,
Clemens Papa statuit: Tanta holocausta in altario
offerantur, quanta populo sufficere debeant. Quod si
remanserint, in crastinum non reserventur, sed cum
timore et tremore clericorum diligentia consumantur.
Quia tamen hoc sacramentum quotidie sumendum est,
non autem agnus paschalis quotidie sumebatur; ideo
oportet alias hostias consecratas pro infirmis
92
94
Hostie na části rozdělená – ponořená značí plně
blažené – suchá značí živé – zbylá pohřbené.
Někteří92 však říkají, že část vpuštěná do kalicha
znamená ty, kdo žijí na tomto světě, část
uchovávaná mimo kalich pak znamená plně
blažené, co do duše i těla, požitá část pak
znamená ostatní.
9. Kalich může znamenat dvojí. Jedním
způsobem samo Kristovo utrpení, které se v této
svátosti znázorňuje. A podle toho částí vpuštěnou
do kalicha jsou naznačeni ti, kteří ještě mají
podíl na Kristových utrpeních.
Jiným způsobem může znamenat zakoušení
blaženosti, které tato svátost také předobrazuje. A
proto ti, jejichž těla jsou již v plné blaženosti,
jsou naznačeni částí vpuštěnou do kalicha.
A musíme poznamenat, že část vpuštěná do
kalicha se nemá dávat lidu na doplnění přijímání,
protože Kristus podal omočený chléb jen zrádci
Jidášovi.
10. Víno pro svou vlhkost smývá, a proto se
užívá po přijetí této svátosti na vymytí úst, aby
nezůstaly nějaké zbytky, což patří k projevům
úcty vůči této svátosti. Proto se v části De
Celebratione Missarum, kapitole Ex parte říká:93
„Kněz si má vždy vypláchnout ústa vínem, když
přijal celou svátost eucharistie, ledaže by téhož
dne měl celebrovat jinou mši, aby neznemožnil
další celebraci, když by při vyplachování přijal
víno.“ A z téhož důvodu si polévá vínem prsty,
jimiž se dotýkal Kristova těla.
11. Pravda musí v něčem odpovídat obrazu, totiž
že se nemá do druhého dne uchovávat část
konsekrované hostie, ze které přijímal kněz a
služebníci nebo také lid. Proto podle ustanovení
De Consecratione,94 dist. II, papež Klement I.95
ustanovil: „Ať je na oltář přineseno tolik
partikulí, aby stačily pro lid. Zbudou-li, ať se
neuchovávají do příštího dne, ale s bázní a
chvěním ať jsou kleriky uctivě požity.“
Protože však má být tato svátost denně
přijímána, kdežto velikonoční beránek nebyl
přijímán denně, proto je třeba uschovat jiné
GUILELMUS ALTISSIODORENSIS, Summa Aurea, Lib. IV, tr. De Eucharistia, cap. De fractione formae, qu. 3. Srov.
ALGERUS LEODIENSIS, De sacrificio Missae (PL 180, 856); IOANNES TEUTONICUS, Glossa ordin. in Decretum, P.
III, dist. II, can. 22 Triforme est (II, 1786a). Viz BALDUINUS CANTUARIENSIS, De Sacram. Altaris (PL 204, 771);
INNOCENTIUS III, De Sacro Altaris Mysterio, Lib. VI, cap. 3 (PL 217, 907).
93
Decretal. Gregor. IX, Lib. III, tit. XLI, cap. 5 Ex parte vestra (RF II, 636).
94
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 23 Tribus gradius (RF I, 1321).
95
PS. CLEMENS ROMANUS, Epist. Decretal. II Ad Iac. (MA I, 125) a u ISIDORUS MERCATOR, Decretal. Collectio (PL
130, 38).
Otázka 83
95
conservare. Unde in eadem distinctione legitur:
Presbyter Eucharistiam semper habeat paratam, ut,
quando quis infirmatus fuerit, statim eum communicet,
ne sine communione moriatur.
Ad duodecimum dicendum quod in solemni
celebratione Missae plures debent adesse. Unde
Soter Papa dicit, ut habetur de Consecr., dist. I: Hoc
quoque statutum est, ut nullus presbyterorum
Missarum solemnia celebrare praesumat, nisi,
duobus praesentibus sibique respondentibus, ipse
tertius habeatur, quia, cum pluraliter ab eo dicitur,
Dominus vobiscum, et illud in secretis, Orate pro
me, apertissime convenit ut ipsi respondeatur
salutationi. Unde et, ad maiorem solemnitatem,
ibidem statutum legitur quod episcopus cum
pluribus Missarum solemnia peragat. In Missis
tamen privatis sufficit unum habere ministrum, qui
gerit personam totius populi Catholici, ex cuius
persona sacerdoti pluraliter respondet.
konsekrované hostie pro nemocné. Proto čteme v
téže distinkci:96 „Kněz ať má vždy připravenou
eucharistii, aby, když někdo onemocní, ihned mu
podal, aby nezemřel bez přijímání.“
12. Při slavnostním sloužení mše má být více
přítomných. Proto papež Soter,97 jak máme v
ustanoveních De Consecratione,98 dist. I, říká:
„Bylo ustanoveno také to, aby se žádný kněz
neopovážil sloužit mši, není-li on třetí za
přítomnosti dvou, kteří mu odpovídají, protože,
když říká v množném čísle: Pán s vámi, a před
tichými modlitbami: Modlete se za mne, je
evidentně vhodné, aby se na jeho pozdrav
odpovídalo.“ Proto k větší slavnostnosti tamtéž
čteme99 ustanovení, aby biskup slavil mši s více
přisluhujícími. Při soukromých mších však
dostačí mít jednoho přisluhujícího, který
zastupuje celý katolický lid a jeho jménem v
množném čísle odpovídá knězi.
Articulus 6: De defectibus qui circa
celebrationem huius mysterii committuntur.
Ad sextum sic proceditur. Videtur quod non possit
sufficienter occurri defectibus qui circa celebrationem
huius sacramenti occurrunt, statuta Ecclesiae observando.
Contingit enim quandoque quod sacerdos, ante
consecrationem vel post, moritur vel alienatur, vel aliqua
alia infirmitate praepeditur ne sacramentum sumere
possit et Missam perficere. Ergo videtur quod non possit
impleri statutum Ecclesiae quo praecipitur quod sacerdos
consecrans suo sacrificio communicet.
Praeterea, contingit quandoque quod sacerdos, ante
consecrationem vel post, recolit se aliquid comedisse
vel bibisse, vel alicui mortali peccato subiacere, vel
etiam excommunicationi, cuius prius memoriam non
habebat. Necesse est ergo quod ille qui est in tali
articulo constitutus, peccet mortaliter contra statutum
Ecclesiae faciens, sive sumat sive non sumat.
Praeterea, contingit quandoque quod in calicem
musca aut aranea vel aliquod animal venenosum
cadit post consecrationem; vel etiam cognoscit
sacerdos calici venenum esse immissum ab
aliquo malevolo causa occidendi ipsum. In quo
casu, si sumat, videtur peccare mortaliter, se
occidendo vel Deum tentando. Similiter, si non
sumat, peccat, contra statutum Ecclesiae faciens.
Ergo videtur esse perplexus et subiectus
necessitati peccandi. Quod est inconveniens.
Článek šestý: O chybách, které se stávají při
slavení této svátosti.
Zdá se, že při zachovávání církevních ustanovení
nelze dostatečně čelit chybám, ke kterým při
slavení této svátosti dochází.
1. Někdy se totiž přihodí, že kněz před
konsekrací nebo po ní zemře nebo zešílí, nebo
nějaká jiná nemoc zabrání, že nemůže přijmout
svátost a tak dokončit mši. Zdá se tedy, že nelze
naplnit nařízení církve, aby kněz, který
konsekruje, přijal svou oběť.
2. Někdy se stane, že si kněz před konsekrací
nebo po ní vzpomene, že něco jedl nebo pil, nebo
že také podléhá nějakému smrtelnému hříchu
nebo exkomunikaci, nač si dříve nevzpomněl.
Nutně tedy ten, kdo je v takové situaci, musí
smrtelně zhřešit jednáním proti církevnímu
ustanovení, ať přijímá nebo nepřijímá.
3. Někdy se stane, že po konsekraci spadne do
kalicha moucha nebo pavouk nebo nějaký
jedovatý živočich, nebo také kněz shledá, že
někdo zlovolný dal do kalicha jed, aby ho zabil.
V takovém případě se zdá, že když přijme,
smrtelně hřeší sebevraždou nebo pokoušením
Boha. Podobně když nepřijme, hřeší jednáním
proti církevnímu ustanovení. Zdá se tedy, že je
bezradný a podléhá nutnosti zhřešit, což je
nevhodné.
96
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 93 Presbyter Eucharistiam (RF I, 1351).
Srov. MA I, 692.
98
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 61 Hoc quoque (RF I, 1311).
99
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. I, can. 59 Episcopus Deo (RF I, 1310).
97
Otázka 83
Praeterea, contingit quod per negligentiam ministri aut
aqua non ponitur in calice, aut etiam nec vinum, et hoc
sacerdos advertit. Ergo in hoc etiam casu videtur esse
perplexus, sive sumat corpus sine sanguine, quasi
imperfectum faciens sacrificium; sive non sumens nec
corpus nec sanguinem.
Praeterea, contingit quod sacerdos non recolit se
dixisse verba consecrationis, vel etiam alia quae in
consecratione huius sacramenti dicuntur. Videtur ergo
peccare in hoc casu, sive reiteret verba super eandem
materiam, quae forte iam dixerat; sive utatur pane et
vino non consecratis quasi consecratis.
Praeterea, contingit quandoque, propter frigus, quod
sacerdoti dilabitur hostia in calicem, sive ante fractionem
sive post. In hoc ergo casu non poterit sacerdos implere
ritum Ecclesiae vel de ipsa fractione, vel etiam de hoc
quod sola tertia pars mittatur in calicem.
Praeterea, contingit quandoque quod per negligentiam
sacerdotis sanguis Christi effunditur; vel etiam quod
sacerdos sacramentum sumptum vomit; aut quod
etiam hostiae consecratae tandiu conserventur quod
putrefiant; vel etiam quod a muribus corrodantur; vel
etiam qualitercumque perdantur. In quibus casibus non
videtur posse huic sacramento debita reverentia
exhiberi secundum Ecclesiae statuta. Non videtur ergo
quod his defectibus seu periculis occurri possit, salvis
Ecclesiae statutis.
Sed contra est quod, sicut Deus, sic Ecclesia non
praecipit aliquid impossibile.
Respondeo dicendum quod periculis seu
defectibus circa hoc sacramentum evenientibus
dupliciter
potest
occurri.
Uno
modo,
praeveniendo, ne scilicet periculum accidat. Alio
modo, subsequendo, ut scilicet id quod accidit
emendetur, vel adhibendo remedium, vel saltem
per poenitentiam eius qui negligenter egit circa
hoc sacramentum.
Ad primum ergo dicendum quod, si sacerdos
morte aut infirmitate gravi occupetur ante
consecrationem corporis et sanguinis Domini,
non oportet ut per alium suppleatur.
Si vero post incoeptam consecrationem hoc
acciderit, puta consecrato corpore ante
consecrationem sanguinis, vel etiam consecrato
utroque, debet Missae celebritas per alium
expleri. Unde, ut habetur in decretis, VII, qu. I,
cap. Nihil, in Toletano Concilio legitur:
Censuimus convenire ut, cum a sacerdotibus
Missarum tempore sacra mysteria consecrantur,
100
101
96
4. Někdy se stane, že z nedbalosti přisluhujícího
buď do kalicha není dána voda, nebo dokonce
ani víno, což si kněz všimne. Zdá se tedy také v
tomto případě být bezradný, ať přijme tělo bez
krve, čímž koná nedokonalou oběť, nebo
nepřijme ani tělo ani krev.
5. Někdy se stane, že si kněz nepamatuje, zda
pronesl konsekrační slova, nebo také jiná, která
se říkají při konsekraci této svátosti. Zdá se tedy,
že v tomto případě hřeší, ať opakuje nad toutéž
materií slova, která snad již vyslovil, nebo přijme
nekonsekrovaný chléb a víno jako konsekrované.
6. Někdy se stane, že kvůli zimě knězi spadne do
kalicha hostie, buď před lámáním, nebo po něm.
Tedy v tomto případě nemůže kněz vyplnit
církevní obřad buď samého lámání, nebo také to,
že do kalicha se vpouští pouze třetina hostie.
7. Někdy se stane, že z nedbalosti kněze se
rozlije Kristova krev, nebo také, že kněz vyvrhne
přijatou svátost, nebo také, že konsekrované
hostie jsou tak dlouho uchovávány, že zahnívají
nebo také jsou ohlodány od myší, nebo také že se
jakýmkoliv způsobem zkazí. V takových
případech zdá se nemožné vzdávat této svátosti
náležitou úctu podle ustanovení církve. Nezdá se
tedy, že při zachování ustanovení církve lze čelit
těmto chybám nebo nebezpečím.
Na druhé straně:
Bůh ani církev nepřikazuje nic nemožného.
Odpovídám:
Čelit nebezpečím nebo chybám, které se stávají
vůči této svátosti, lze dvěma způsoby. Jedním
způsobem tak, že se jim předchází, totiž aby
nevzniklo nebezpečí. Jiným způsobem dodatečně,
aby se totiž napravilo, co se stalo, buď opravným
prostředkem, nebo aspoň kajícností toho, kdo vůči
této svátosti jednal nedbale.
K námitkám:
1. Je-li kněz zasažen smrtí nebo těžkou nemocí
před konsekrací těla a krve Páně, není třeba, aby
ho nahrazoval jiný.
Přihodí-li se to však poté, co začal konsekraci,
třebas po konsekraci těla před konsekrací krve,
nebo také po konsekraci obojího, má sloužení
mše dokončit jiný kněz. Proto v ustanoveních
Dekretů, otázka 7, kap. Nihil,100 Toledského
sněmu101 čteme: „Uznali jsme vhodným, když
kněží konsekrují svatá tajemství při mších,
vypukne-li jakákoli nemoc, takže nelze dokončit
GRATIANUS, Decretum, P. II, causa VII, q. 1, can. 16 Nihil contra ordinis (RF I, 573).
Conc. Toletanum VII, anno 646, cap. 2 (MA X, 767).
Otázka 83
si aegritudinis accidit cuiuslibet eventus quo
coeptum nequeat expleri mysterium, sit liberum
episcopo vel presbytero alteri consecrationem
exequi incoepti officii. Non enim aliud competit
ad supplementum initiatis mysteriis quam aut
incipientis aut subsequentis benedictione sint
completa sacerdotis, quia nec perfecta videri
possunt nisi perfecto ordine compleantur. Cum
enim omnes simus unum in Christo, nihil
contrarium diversitas personarum format, ubi
efficaciam prosperitatis unitas fidei repraesentat.
Nec tamen quod naturae languoris causa
consulitur,
in
praesumptionis
perniciem
convertatur. Nullus, absque patenti proventu
molestiae, minister vel sacerdos, cum coeperit,
imperfecta officia praesumat omnino relinquere.
Si
quis
hoc
temerarie
praesumpserit,
excommunicationis sententiam sustinebit.
Ad secundum dicendum quod, ubi difficultas occurrit,
semper est accipiendum illud quod habet minus de
periculo. Maxime autem periculosum circa hoc
sacramentum est quod est contra perfectionem ipsius
sacramenti, quia hoc est immane sacrilegium. Minus
autem est illud quod pertinet ad qualitatem sumentis.
Et ideo, si sacerdos, post consecrationem incoeptam,
recordetur aliquid comedisse vel bibisse, nihilominus
debet perficere sacrificium et sumere sacramentum.
Similiter, si recordetur se peccatum aliquod
commisisse, debet poenitere cum proposito confitendi
et satisfaciendi, et sic non indigne, sed fructuose
sumere sacramentum. Et eadem ratio est si se
meminerit excommunicationi cuicumque subiacere.
Debet enim assumere propositum absolutionem
petendi, et sic per invisibilem pontificem, Iesum
Christum, absolutionem consequitur quantum ad hunc
actum, quod peragat divina mysteria.
Si vero ante consecrationem alicuius praedictorum sit
memor, tutius reputarem, maxime in casu
manducationis et excommunicationis, quod Missam
incoeptam desereret, nisi grave scandalum timeretur.
Ad tertium dicendum quod, si musca vel aranea in
calicem ante consecrationem ceciderit, aut etiam
venenum deprehenderit esse immissum, debet effundi,
et, abluto calice, denuo aliud vinum poni
consecrandum. Si vero aliquid horum post
consecrationem acciderit, debet animal caute capi, et
diligenter lavari, et comburi, et ablutio, simul cum
cineribus, in sacrarium mitti.
Si vero venenum ibi adesse deprehenderit immissum,
nullo modo debet sumere nec alii dare ne calix vitae
vertatur in mortem, sed debet diligenter in aliquo
vasculo ad hoc apto cum reliquiis conservari. Et, ne
97
započaté tajemství, aby bylo biskupovi nebo
jinému knězi dovoleno dokonat konsekraci
začatého obřadu. Neboť není třeba ničeho jiného
pro dokončení započatých tajemství, než
dokončeného požehnání buď knězem, který ho
začal, nebo knězem, který pokračuje, protože
nelze považovat za dokončená tajemství, nebylali vykonaná dokončeným obřadem. Když jsme
totiž všichni jedno v Kristu, různost osob
nevytváří žádnou překážku tam, kde jednota víry
přináší prospěch účinnosti. Co se pro slabost radí
přirozenosti, se však nesmí zvrátit v záhubnou
opovážlivost. Ať se žádný služebník či kněz,
když začal obřady, neopovažuje bez zjevně
nastalé překážky nechat započaté obřady
nedokočené. Kdyby se to někdo bezdůvodně
opovážil, ponese trest exkomunikace.“
2. Kde nastane obtíž, vždy je přijatelné to, co je
méně nebezpečné. Největším nebezpečím při této
svátosti pak je to, co je proti dokonalosti této
svátosti, protože je to strašlivá svatokrádež.
Menší je pak to, co se týká kvality přijímajícího.
A proto, když se kněz, poté co začal konsekraci,
rozpomene, že něco jedl nebo pil, přece má
dokončit oběť a přijmout svátost. Podobně když
si vzpomene, že spáchal nějaký hřích, má litovat
s předsevzetím zpovědi a zadostiučinění, a tak
nepřijme svátost nehodně, nýbrž s užitkem. A
tentýž postup platí, když si vzpomene, že
podléhá nějaké exkomunikaci. Má totiž udělat
předsevzetí, že pokorně požádá o rozhřešení, a
tak od neviditelného velekněze Ježíše Krista
dosáhne rozhřešení pro tento úkon, aby dokonal
božská tajemství.
Kdyby si však před konsekrací vzpomněl na
některou ze jmenovaných věcí, považoval bych
za bezpečnější, především v případě jídla a
exkomunikace, aby přerušil začatou mši, ledaže
by se obával těžkého pohoršení.
3. Kdyby do kalicha před konsekrací spadla
moucha nebo pavouk, nebo také kdyby
zpozoroval, že byl do kalicha namíchán jed, musí
vylít kalich a po jeho vymytí použít znova jiné
víno ke konsekraci. Stane-li se však něco
takového po konsekraci, má živočicha obezřetně
chytit, pečlivě omýt a spálit a vodu s popelem
vylít do sakraria.
Kdyby však v kalichu zpozoroval namíchaný jed,
nemá sám vůbec přijímat, ani dát někomu
jinému, aby se kalich života nezvrhl ve smrt, ale
má ho pečlivě uložit se zbytky do nějaké vhodné
Otázka 83
sacramentum remaneat imperfectum, debet vinum
apponere in calice, et denuo resumere a consecratione
sanguinis, et sacrificium perficere.
Ad quartum dicendum quod, si sacerdos, ante
consecrationem sanguinis et post consecrationem
corporis, percipiat aut vinum aut aquam non esse in
calice, debet statim apponere et consecrare. Si vero
hoc post consecrationis verba perceperit, quod aqua
desit, debet nihilominus procedere, quia appositio
aquae, ut supra dictum est, non est de necessitate
sacramenti. Debet tamen puniri ille ex cuius
negligentia hoc contingit. Nullo autem modo debet
aqua vino iam consecrato misceri, quia sequeretur
corruptio sacramenti pro aliqua parte, ut supra
dictum est.
Si vero percipiat post verba consecrationis quod
vinum non fuerit positum in calice, si quidem hoc
percipiat ante sumptionem corporis, debet, deposita
aqua si ibi fuerit, imponere vinum cum aqua, et
resumere a verbis consecrationis sanguinis. Si vero
hoc perceperit post sumptionem corporis, debet
apponere
aliam
hostiam
iterum
simul
consecrandam cum sanguine. Quod ideo dico quia,
si diceret sola verba consecrationis sanguinis, non
servaretur debitus ordo consecrandi, et, sicut dicitur
in praedicto capitulo Toletani Concilii, perfecta
videri non possunt sacrificia nisi perfecto ordine
compleantur. Si vero inciperet a consecratione
sanguinis et repeteret omnia verba consequentia,
non competerent nisi adesset hostia consecrata,
cum in verbis illis occurrant quaedam dicenda et
fienda non solum circa sanguinem, sed etiam circa
corpus. Et debet in fine sumere hostiam iterum
consecratam et sanguinem, non obstante etiam si
prius sumpserit aquam quae erat in calice, quia
praeceptum de perfectione sacramenti maioris est
ponderis quam praeceptum quod hoc sacramentum
a ieiunis sumatur, ut supra dictum est.
Ad quintum dicendum quod, licet sacerdos non
recolat se dixisse aliqua eorum quae dicere debuit,
non tamen debet ex hoc mente perturbari. Non enim
qui multa dicit, recolit omnium quae dixit, nisi forte
in dicendo aliquid apprehenderit sub ratione iam
dicti sic enim aliquid efficitur memorabile. Unde, si
aliquis attente cogitet illud quod dicit, non tamen
cogitet se dicere illud, non multum recolit postea se
dixisse. Sic enim fit aliquid obiectum memoria,
102
98
nádoby. A aby svátost nezůstala nedokonaná, má
dát jiné víno do kalicha a znovu začít od
konsekrace krve a oběť dokončit.
4. Jestliže kněz před konsekrací krve a po
konsekraci těla zpozoruje, že v kalichu není buď
víno, nebo voda, má je ihned obstarat a
konsekrovat. Jestliže však zpozoruje po
konsekračních slovech, že chybí voda, má
nicméně pokračovat, protože přidání vody, jak
bylo řečeno výše,102 není nutné ke svátosti. Má
však být potrestán ten, čí nedbalostí se to
přihodilo. Nikdy se však nemá mísit voda s již
konsekrovaným vínem, protože by to mělo za
následek alespoň částečné porušení svátosti, jak
bylo řečeno výše.103
Kdyby však po konsekračních slovech
zpozoroval, že do kalicha nebylo dáno víno, a
zpozoruje-li to před přijetím těla, má vylít vodu,
byla-li tam, nalít víno s vodou a začít od slov
konserace krve. Kdyby to však zpozoroval po
přijetí těla, má obstarat novou hostii a
konsekrovat znova zároveň s krví. Říkám to
proto, že kdyby řekl jen slova konserace krve,
nebylo by zachováno patřičné pořadí konsekrace,
a jak se praví v citované kapitole Toledského
sněmu,104 „nelze považovat za dokonalé oběti,
leda vykonané dokonaným obřadem.“ Kdyby
však začal konsekrací krve a opakoval všechna
následující slova, nebylo by patřičné, kdyby tam
nebyla konsekrovaná hostie, protože se v těchto
slovech vyskytují některé formulace a gesta
týkající se nejen krve, ale také těla. A nakonec
musí opět přijmout konsekrovanou hostii a krev,
bez ohledu na to, zda dříve požil vodu, která byla
v kalichu, protože příkaz o dokonání nebo
přijímání této svátosti má větší váhu než příkaz,
že tato svátost má být přijímána od lačných, jak
bylo řečeno výše.105
5. I když si kněz nevzpomene, zda řekl něco z
toho, co měl říci, přece se nemá proto v mysli
znepokojovat. Neboť ten, kdo mnoho odříkal,
nepamatuje si všechno, co řekl, ledaže by si
během řeči o něčem uvědomil, že to již vyslovil,
neboť tak něco utkví v paměti. Proto ten, kdo
pozorně myslí na to, co říká, ale nemyslí na to,
že to říká, potom si příliš pamatuje, že to řekl.
Neboť tak se něco stává předmětem paměti,
Q. 74, a. 7.
Q. 77, a. 8.
104
Conc. Toletanum VII, anno 646, cap. 2 (MA X, 767). Srov. GRATIANUS, Decretum, P. II, causa VII, q. 1, can. 16 Nihil
contra ordinis (RF I, 573).
105
Ad 2.
103
Otázka 83
inquantum accipitur sub ratione praeteriti, sicut
dicitur in libro de Memoria.
Si tamen sacerdoti probabiliter constet se aliqua
omisisse, si quidem non sunt de necessitate
sacramenti, non aestimo quod propter hoc debeat
resumere immutando ordinem sacrificii, sed debet
ulterius procedere. Si vero certificetur se omisisse
aliquid eorum quae sunt de necessitate sacramenti,
scilicet formam consecrationis, cum forma sit de
necessitate sacramenti sicut et materia, idem videtur
faciendum quod dictum est in defectu materiae, ut
scilicet resumatur a forma consecrationis, et cetera
per ordinem reiterentur, ne mutetur ordo sacrificii.
Ad sextum dicendum quod fractio hostiae consecratae,
et quod pars una sola mittatur in calicem, respicit
corpus mysticum, sicut et admixtio aquae significat
populum. Et ideo horum praetermissio non facit
imperfectionem sacrificii, ut propter hoc sit necesse
aliquid reiterare circa celebrationem huius sacramenti.
Ad septimum dicendum quod, sicut legitur de
Consecr., dist. II, ex decreto Pii Papae: Si per
negligentiam aliquid stillaverit de sanguine in
tabula quae terrae adhaeret, lingua lambetur et
tabula radetur. Si vero non fuerit tabula, terra
radetur, et igni comburetur, et cinis intra altare
condetur. Et sacerdos quadraginta dies poeniteat. Si
autem super altare stillaverit calix, sorbeat minister
stillam. Et tribus diebus poeniteat. Si super linteum
altaris, et ad aliud stilla pervenerit, quatuor diebus
poeniteat. Si usque ad tertium, novem diebus
poeniteat. Si usque ad quartum, viginti diebus
poeniteat. Et linteamina quae stilla tetigit, tribus
vicibus lavet minister, calice subtus posito, et aqua
ablutionis sumatur et iuxta altare recondatur. Posset
etiam sumi in potu a ministro, nisi propter
abominationem dimitteretur. Quidam autem ulterius
partem illam linteaminum incidunt et comburunt, et
cinerem in altario vel sacrario reponunt.
Subditur autem ibidem, ex Poenitentiali Bedae
Presbyteri: Si quis per ebrietatem vel voracitatem
Eucharistiam evomuerit, quadraginta diebus
poeniteat; clerici vel monachi, seu diaconi vel
presbyteri, sexaginta diebus; episcopus nonaginta.
Si autem infirmitatis causa evomuerit, septem diebus
106
99
pokud se uchovává jakožto minulé, jak se praví
ve spisu De Memoria et Reminiscentia.106
Jestliže však kněz zjistí, že pravděpodobně něco
opomenul, není-li to nutné ke svátosti, nemyslím,
že by proto měl znova začínat a měnit tím pořad
oběti, ale že má pokračovat dál. Zjistí-li však, že
opomenul něco, co je nutné ke svátosti, totiž
formu konsekrace, protože forma je nutná ke
svátosti stejně jako materie, zdá se, že je třeba
učinit totéž, co bylo řečeno107 o nedostatku
materie, aby se totiž začalo znovu od formy
konsekrace a ostatní se po pořádku opakovalo,
aby se neměnil pořad oběti.
6. Lámání konsekrované hostie a to, že se pouze
jedna část vpouští do kalicha, se týká mystického
těla, jako i přimíšení vody znamená lid. A proto
opomenutí těchto věcí nečiní oběť nedokonalou,
aby kvůli tomu při slavení této svátosti bylo třeba
něco opakovat.
7. V ustanoveních De Consecratione,108 dist. II,
čteme z Dekretu papeže Pia:109 „Ukápne-li z
nedbalosti něco krve na desku upevněnou na
podlaze, krev bude jazykem slíznuta a deska
oškrabána. Nebyla-li to deska, bude zem
seškrabána a vypálena ohněm a popel bude
uložen za oltář. A kněz ať koná pokání čtyřicet
dní. Ukápne-li pak z kalicha na oltář, sloužící ať
vysaje kapku a ať koná pokání tři dny. Jestli pak
ukápne na oltářní plátno a kapka prosákne ke
druhému plátnu, ať koná pokání čtyři dny, jestli
až k třetímu, ať koná pokání devět dní, jestli až
ke čtvrtému, ať koná pokání dvacet dní. A plátna,
jichž se kapka dotkla, sloužící třikrát vypere nad
kalichem a vodu mytí vezme a uloží vedle
oltáře.“ Sloužící by ji mohl také vypít, nebrání-li
mu odpor. Někteří110 však ještě onu část plátna
vyříznou a spálí a popel ukládají do oltáře nebo
do sakraria.
Tamtéž111 se pak také dodává z Penitenciáře
kněze Bedy:112 „Kdyby někdo opilý nebo
přejedený vyvrhl eucharistii, ať koná pokání
čtyřicet dní, je-li laik, duchovní nebo mniši nebo
jáhni a kněží ať konají pokání šedesát dní, biskup
devadesát. Vyvrhnou-li však pro nemoc, ať
ARISTOTELES, De Mem. et Rem., I (449b24).
Ad 4.
108
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 27 Si per negligentiam (RF I, 1323).
109
Srov. THEODORUS CANTUARIENSIS, Poenitentiale, cap. 51 (PL 99, 950).
110
Viz MARTENE, De Antiquis Eccles. Ritibus, Lib. I, cap. 5, a. 5 (I, 256); Appendix, Primaria Instituta Canonicorum
Praemonstratensium, dist. III, cap. 5 (III, 332b).
111
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 28 Si quis per ebrietatem (RF I, 1323).
112
BEDA, De remediis Pecc., cap. De ebrietate (PL 94, 573).
107
Otázka 83
poeniteat.
Et in eadem distinctione legitur, ex Concilio
Aurelianensi: Qui non bene custodierit sacrificium,
et mus vel aliquod aliud animal in Ecclesia
comederit, quadraginta diebus poeniteat. Qui autem
perdiderit illud in Ecclesia, aut pars eius ceciderit et
non inventa fuerit, triginta diebus poeniteat. Et
eadem poenitentia videtur dignus sacerdos per cuius
negligentiam hostiae consecratae putrefiunt.
Praedictis autem diebus debet poenitens ieiunare et a
communione cessare. Pensatis tamen conditionibus
negotii et personae, potest minui vel addi ad
poenitentiam praedictam.
Hoc tamen observandum est, quod, ubicumque
species integrae inveniuntur, sunt reverenter
observandae, vel etiam sumendae, quia, manentibus
speciebus, manet ibi corpus Christi, ut supra dictum
est. Ea vero in quibus inveniuntur, comburenda sunt
si commode fieri potest, cinere in sacrario recondito,
sicut de rasura tabulae dictum est.
113
114
100
konají pokání sedm dní.“
A v téže113 distinkci čteme z Orleánského sněmu:
„Kdo nechrání dobře svátost a myš nebo jiný
živočich ji pozře, ať koná pokání čtyřicet dní,
kdo pak ji ztratí v kostele nebo upadne-li částka a
nenalezne se, ať koná pokání čtyřicet dní.“ A
téhož pokání zdá se být hoden kněz, z jehož
nedbalosti zahnijí konsekrované hostie.
V uvedených dnech se pak kajícník musí postit a
upustit od přijímání. Když se však uváží
podmínky nedbalosti a osoby, lze uvedené
pokání ubrat nebo přidat.
Musí se však dbát na to, že kdekoliv se najdou
neporušené způsoby, mají se uctivě uschovat
nebo také požít, protože, dokud zůstávají
způsoby, zůstává tam Kristovo tělo, jak bylo
řečeno výše.114 To, v čem se najdou, má pak být
spáleno a popel uložen do sakraria, lze-li tak
pohodlně učinit, jak bylo řečeno o oškrabání
desky.
GRATIANUS, Decretum, P. III De cons., dist. II, can. 94 Qui bene (RF I, 1352).
Q. 76, a. 6, ad 3; q. 77, a. 4 a 5.
Literatura
101
Použitá literatura
A
ABAELARDUS (PS.), Epitome Theologiae Christianae, PL 178, 1685-1758. [Epitome Theol. Christ.,
cap. 28].
*Acta Sanctorum…, [Acta Sanctorum, die 10a Augusti, De S. Laurentio, Commentarius praevius, §
III, n. 29 (BL XXXVI, 490 F)].
ALANUS AB INSULIS, De Fide Catholica contra Haereticos sui Temporis presertim Albigenses Libri
quatuor, PL 210, 305-430. [De Fide Cath. contra Haeret., Lib. I, cap. 76].
*ALBERTUS MAGNUS, Commentarii in Librum S. Dionysii… [In De Ecclesiast. Hier., cap. 3, § 8
(BO XIV, 577)].
ALBERTUS MAGNUS, Commentarii in Sententiarum Libros quatuor, tt. XXV-XXX. [In Sent., Lib.
IV, dist. VI, a. 12 (BO XXIX, 140)].
ALEXANDER HALENSIS, Summa Theologica, 4 vol., Lugduni, A. Koburger, 1515-1516. [Summa
Theol., P. IV, qu. 67, m. 1, a. 1, arg. 2 (IV, 268rb)].
ALEXANDER I (PS.), Epistola I Ad Omnes Orthodoxos, MA I, 634-643. [Epist. I Ad Omnes Orth.,
cap. 4 (MA I, 639)].
ALEXANDER II, Fragmenta Epistolarum, MA XIX, 977-982. [Fragm. Epist. (MA XIX, 979)].
ALGERUS LEODIENSIS, De Sacramentis Corporis et Sanguinis Dominici, PL 180, 743-854. [De
Sacram. Corp. et Sanguinis Domin., Lib. I, cap. 2].
ALGERUS LEODIENSIS, De sacrificio Missae¸ PL 180, 853-856 [De sacrificio Missae].
* AMALARIUS, De Ecclesiat. Off., Lib. III, cap. 35 (PL 105 1154)
AMBROSIASTER, Commentaria in duodecim Epistolas Beati Pauli, PL 17, 47-536. [In Rom., super
VIII3].
AMBROSIUS, De Abraham Libri duo, PL 14, 441-524. [De Abraham, Lib. I, cap. 8].
AMBROSIUS, De Mysteriis Liber unus, PL 16, 405-426. [De Mysteriis, cap. 9].
AMBROSIUS, De Officiis Ministrorum Libri tres, PL 16, 25-196. [De Off. Ministr., cap. 41].
AMBROSIUS, De Sacramentis Libri sex, PL 16, 435-482. [De Sacram., Lib. IV, cap. 4].
*ANACLETUS, EPISTOLA I … [EPIST. I AD OMNES EPISC. ET FIDELES, CAP. 2 (MA I, 602)].
ANONYMUS O.P., Tractatus contra Graecorum Errores, PG 140, 483-574. [Tract. contra Graec.
Errores, anno 1252].
ANONYMUS, Capitula Haeresum Petri Abaelardi, PL 182, 1049-1054. [Cap. Haeres. Petri
Abaelardi, cap. 9].
ANONYMUS, Die Sententiae Divinitatis, ein Sentenzenbuch der Gilbertschen Schule, edidit B.
Geyer, Münster i., W., 1909 (Beiträge zur Geschichte der Philosophie und Theologie des
Mittelalters, Band VII, Hefte 2-3. [Sent. Divinit., tr. IV, cap. 1, § 3 (GE 60*.23)].
*ANSELMUS, ORATIONES, ORAT. XXXIII (PL 158, 926).
ANSELMUS (?), Epistola CVII De Corpore et Sanguine Domini, PL 159, 255-257. [Epist. CVII De
Corp. et Sanguine Dom.].
ARISTOTELES, Categoriae sive Praedicamenta, 1a1-15b33. [Cat., VIII27 (14a23)].
ARISTOTELES, De Anima, 402a1-435b25. [De An., I, II2 (403b29)].
*ARISTOTELES, De Generatione Animalium
ARISTOTELES, De Generatione et Corruptione, 314a1-338b19. [De Gener., I, X5 (327b23)].
ARISTOTELES, De Interpretatione sive Perihermeneias, 16a1-24b9. [Perih., I2 (16a3)].
ARISTOTELES, De Memoria et Reminiscentia, 449b1-453b7. [De Mem. et Rem., I (449b24)].
ARISTOTELES, De Partibus Animalium, 639a1-697b30. [De Part. Anim., I, V (644b31)].
ARISTOTELES, Ethica Nicomachea, 1094a1-1181b23. [Eth., VI, I5 (1139a8)].
ARISTOTELES, Historiae Animalium, 486a5-638b37. [Hist. Anim., VIII, I4 (589a2)].
ARISTOTELES, Metaphysica, 980a21-1093b29. [Metaph., V, I7 (1026a19)].
ARISTOTELES, Meteorologicorum, 338a20-390b22. [Meteor., IV, XII (389a31)].
ARISTOTELES, Physica Auscultatio, 184a10-267b26. [Phys., VII, I1 (241b24)].
ARISTOTELES, Topicorum, 100a18-164b19. [Top., VI, IV2 (141a32)].
Literatura
102
PS. ARISTOTELES, Liber de causis. In: BARDENHEWER, OTTO, Die pseudo-aristotelische Schrift
ueber das reine Gute, bekannt unter dem Namen Liber de causis. Freiburg im Breisgau: Herder'sche
Verlagshandlung, 1882.
ARNOBIUS JUNIOR (?), Praedestinatus, sive Praedestinatorum Haeresis, et Libri S. Augustino temere
Ascripti Refutatio, tres in Libros Distributa, PL 53, 587-672. [Praedestinatus, Lib. I, cap. 28].
AUGUSTINUS, Confessionum Libri tredecim, PL 32, 659-868. [Confess., Lib. III, cap. 5].
AUGUSTINUS, Contra Cresconium Grammaticum Partis Donati Libri quatuor, PL 43, 445-594.
[Contra Crescon., Lib. II, cap. 3].
AUGUSTINUS, Contra duas Epistolas Pelagianorum ad Bonifacium Romanae Ecclesiae Episcopum
Libri quatuor, PL 44, 549-638. [Contra duas Epist. Pelag., Lib. II, cap. 3].
AUGUSTINUS, Contra Epistolam Parmeniani Libri tres, PL 43, 33-108. [Contra Epist. Parmen., Lib.
II, cap. 47].
AUGUSTINUS, Contra Litteras Petiliani Donatistae Cirtensis Episcopi Libri tres, PL 43, 245-388.
[Contra Litt. Petiliani, Lib. II, cap. 47].
AUGUSTINUS, De Anima et eius Origine Libri quatori, PL 44, 475-548. [De An. et eius Orig., Lib. I,
cap. 9].
AUGUSTINUS, De Baptismo contra Donatistas Libri septem, PL 43, 107-244. [De Bapt. contra
Donatistas, Lib. I, cap. 12].
AUGUSTINUS, De Consensu Evangelistarum Libri quatuor, PL 34, 1041-1230. [De Consensu
Evangelist., Lib. II, cap. 12].
AUGUSTINUS, De Diversis Quaestionibus ad Simplicianum Libri duo, PL 40, 101-148. [De Divers.
Quaest. ad Simplic., Lib. II, q. 3].
AUGUSTINUS, De Diversis Quaestionibus LXXXIII Liber unus, PL 40, 11-100. [Octog. trium
Quaest., qu. 32].
AUGUSTINUS, De Doctrina Christiana Libri quatuor, PL 34, 15-122. [De Doctr. Christ., Lib. III,
cap. 6].
*AUGUSTINUS, De Genesi ad Litteram
AUGUSTINUS, De Libero Arbitrio Libri tres, PL 32, 1221-1310. [De Lib. Arb., Lib. II, cap. 6].
AUGUSTINUS, De Haeresibus ad Quodvultdeum Liber unus, PL 42, 21-50. [De Haeres., § 88].
AUGUSTINUS, De Symbolo Sermo ad Catechumenos, PL 40, 627-638. [De Symb., cap. 4].
AUGUSTINUS, De Trinitate Libri quindecim, PL 42, 819-1098. [De Trin., Lib. IV, cap. 14].
AUGUSTINUS, Enarrationes in Psalmos, ps. I-LXXIX, PL 36, 68-1028; ps. LXXX-CL, PL 37, 10331968. [Enarr. in Psalm., ps. XXX, enarr. 2].
AUGUSTINUS, Epistolae LIV-LV Ad Inquisitiones Ianuarii, PL 33, 199-223. [Epist. LIV Ad Inquis.
Ianuariii, cap. 16].
AUGUSTINUS, Epistolae XCVIII Ad Bonifacium Episcopum, PL 33, 359-364. [Epist. XCVIII Ad
Bonifacium].
AUGUSTINUS, In Ioannis Evangelium Tractatus centum viginti et quatuor, PL 35, 1379-1976. [In
Ioann., tract. III, super XII7].
AUGUSTINUS, Quaestionum Evangeliorum Libri duo, PL 35, 1321-1364. [Quaest. Evang., Lib. I, qu.
9, super Matth. XIII13].
*AUGUSTINUS, Quaestionum in Heptateuchum
AUGUSTINUS, Sermones ad Populum, Serm. I-CCCXL, PL 38, 23-1484; serm. CCCXLICCCXCVI, PL 39, 1493-1718. [Serm. ad Popul., serm. 3, cap. 5].
*AUGUSTINUS (?), Sermo in Pervigilio Paschae de Esu Agni.
AUGUSTINUS (?), Sermones Supposititis, PL 39, 1735-2354. [SERM. SUPPOS., SERM. LXXXIV].
**AULUS GELLIUS, Noctes Atticae, Lib. III, cap. 2 (DD 485)
B
BALDUINUS CANTUARIENSIS, Liber de Sacramento Altaris seu Epistola ad Bartholomeum
Oxoniensem Episcopum, PL 204, 641-774. [De Sacram. Altaris].
BEDA, DE REMEDIIS PECCATORUM, PL 94, 567-576. [DE REMEDIIS PECC., CAP. DE EBRIETATE].
Literatura
103
BEDA (PS.), Expositio Epistolae Primae ad Corinthios, in Opera Bedae Venerabilis Presbyteri,
Anglosaxonis, 8 vol., edidit I. Heruagius, Basileae, 1563, t. VI, pp. 318-599. [In I Cor., super X17
(III, 480)].
BERENGARIUS, DE SACRA COENA ADVERSUS LANFRANCUM LIBER POSTERIORI, IN BERENGARII
TURONENSIS QUAE SUPERSUNT TUM EDITA GUAM INEDITA, MODERANTE A. LEANDRO, T. I, BEROLINI,
1834. [DE SACRA COENA, P. 274].
BERNARDUS, Contra Quaedam Capitula Errorum Abaelardi Epistola CXC seu Tractatus Ad
Innocentium II Pontificem, PL 182, 1053-1072. [De Erroribus Abaelardi, cap. 4].
BOETHIUS, Quomodo Trinitas unus Deus ac non tres Dii, PL 64, 1247-1256. [De Trin., cap. 2].
BONAVENTURA, Commentarii in quatuor Libros Sententiarum Petri Lombardi, tt. I-IV. [In Sent.,
Lib. II, dist. III, a. 1, qu. 1 (QR II, 90)].
BURCHARDUS, Decretorum Libri viginti, PL 140, 537-1058. [Decretum, Lib. IV, cap. 25].
C
*CASSIANUS, COLLATIONUM XXIV COLLECTIO… [COLLATIONES, COLL. XVII, CAP. 17].
CENSORINUS, Celse, Vitruve, Frontin, Paris, Firmin-Didot, 1877 (Collection des Auteurs Latins,
avec la traduction en français, publiée sous la direction de M. NISARD). Liber de Die Natali ad Q.
Cerellium, pp. 355-385 [De Die Natali, cap. 23 (DD 383)].
CLEMENS ALEXANDRINUS, Stromatum Libri octo, Lib. I-IV, PG 8, 685-1382; Lib. V-VIII, PG 9, 9602. [Stromata, Lib. VI, cap. 6].
*PS. CLEMENS ROMANUS, Epistola… II [Epist. Decretal. II Ad Iac. (MA I, 125)].
*Concilium Arausicanum I, anno 441, MA VI, 433-452.
Concilium Bracarense IV, anno 675, MA XI, 153-162. [Conc. Bracarense IV, anno 675, cap. 2 (MA
XI, 155)].
*Concilium Cabilonense II, anno 813, MA XIV, 91-108. [Conc. Cabilonense II, anno 813, can. 47
(MA XIV, 103)].
*Concilium Carthaginense Nomine tertium [Concilium Carthaginense III, anno 398, cap. 35 (MA
III, 885)].
*Concilium Carthaginense Nomine et Temporis…[Concilium Carthaginense IV, anno 398, cap. 96
(MA III, 957)].
Concilium in Trullo, anno 692, MA XI, 921-1006. [Conc. in Trullo, anno 692, can. 28 (MA XI,
955)].
Concilium Lateranense IV, MA XXII, 953-1086. [Conc. Lateranense IV, cap. 21 (MA XXII,
1010)].
Concilium Romanum II, sub Silvestro Papa primo, anno 324, MA II, 615-634. [Conc. Romanum II,
anno 324, Epilogus Brevis (MA II, 616)].
Concilium Romanum V, anno 1078, MA XX, 507-516. [Conc. Romanum V, anno 1078 (MA XX,
516)].
Concilium Romanum VI, sub Gregorio VII, anno 1079, MA XX, 523-526. [Conc. Romanum VI,
anno 1079 (MA XX, 524)].
Concilium Romanum, sub Nicolao II, anno 1059, MA XIX, 897-906. [Conc. Romanum, anno 1059
(MA XIX, 900)].
Concilium Toletanum VII, anno 646, MA X, 763-774. [Conc. Toletanum VII, anno 646, cap. 2 (MA
X, 767)].
Concilium Toletanum XII, anno 681, MA XI, 1023-1044. [Conc. Toletanum XII, anno 681, cap. 5
(MA XI, 1033)].
Concilium Turonense III, anno 813, MA XIV, 81-92. [Conc. Turonense III, anno 813, can. 50 (MA
XIV, 91)].
Corpus Iuris Canonici, editio secunda, 2 vol., post AE. L. Richteri curas, recensuit et adnotatione
critica instruxit AE. Friedberg, Lipsiae, Tauchnitz, 1922.
Decretalium Collectiones, t. II. [Decretal. Gregor. IX, Lib. I, tit. 1, cap. 1 Firmiter credimus
(RF II, 1)].
Literatura
104
Decretum Magistri Gratiani, t. I. [Gratianus, Decretum, P. III De cons., dist. 1, can. 69 Si
quis dicit (RF I, 1657)].
Corpus Iuris Civilis, Berolini, apud Weidmannos. Vol. I, editio stereopyta quinta decima, 1928.
Iustiniani Digesta, recognovit T. MOMMSEN, retractavit P. KRUEGER, pp. 29-926. [Dig., Lib II, tit.
XII, leg. 8 More Romano (KR I, 54b).]
CYPRIANUS, De Oratione Dominica Liber, PL 4, 535-562. [De Orat. Domin., cap. 31].
CYPRIANUS, Epistola LXIII Ad Caecilium de Sacramento Dominici Calicis, PL 4, 383-401. [Epist.
LXIII Ad Caecilium].
CYPRIANUS, Epistola LXXVI Ad Magnum de Baptizandis Novatianis et de iis qui in Lecto Gratiam
Consequuntur, PL 3, 1183-1200; cf. PL 4, 427. [Epist. LXXVI Ad Magnum].
CYRILLUS ALEXANDRINUS, Epistola LXXXIII Ad Calosyrium, PG 76, 1065-1078. [Epist. LXXXIII
Ad Calosyrium].
CYRILLUS ALEXANDRINUS, Epistola XVII Ad Nestorium de Excommunicatione, PG 77, 105-123.
[Epist. XVII Ad Nestorium, anath. 8].
CYRILLUS ALEXANDRINUS, Explanatio in Lucae Evangelium, PG 72, 475-950. [In Luc., super VI19].
D
DE RUBEIS, De Gestis et Scriptis ac Doctrina S. Thomae Aquinatis Dissertationes Criticae et
Apologeticae, apud S. Thomae Aquinatis Doctoris Angelici Opera Omnia, iussu impensaque Leonis
XIII P. M. edita, t. I, Romae, ex Typographia Plyglotta S. C. de Propaganda Fide, 1882, pp. XLVCCCXLVI. [Dissertationes Criticae in S. Thomam Aquinatem, diss. XXXII, cap. 5, n. 5
(CCCXLIII)].
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Caelesti Hierarchia, PG 3, 119-370. [De Cael. Hier., cap. 2, § 3].
Český překlad: Dionysios Areopagita, O nebeské hierarchii, přel. KOUDELKA MARTIN. Praha:
Vyšehrad 2009.
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), De Ecclesiastica Hierarchia, PG 3, 369-584. [De Ecclesiast. Hier.,
cap. 16, P. II, § 3].
DIONYSIUS AREOPAGITA (PS.), Epistola VIII Ad Demophilum Monachum, PG 3, 1083-1100. [Epist.
VIII Ad Demophil. § 2].
DURANDUS ABBAS TROARNENSIS, Liber de Corpore et Sanguine Christi contra Berengarium et eius
Sectatores, PL 149, 1375-1424. [De Corp. et Sanguine Christi, P. I].
E
*EGGBERTUS EBORACENSIS, Excerptiones, can. 54 (MA XII, 418).
EPIPHANUS, Adversus octoginta Haereses Panarium, PG 41, 173-1200. [Adv. Haereses, Lib. II, t. II,
haeres. 69].
EUSEBIUS CAESARIENSIS, De Solemnitate Paschali, PG 24, 693-706. [De Solemn. Paschali]
G
GANDULPHUS BONONIENSIS, Sententiarum Libri quatuor, primum edidit et commentario critico
instruxit I. De Walter, Vindobonae et Vratislaviae, Haim et Soc., 1924. [Sent., Lib. III, § 15 (WA
285)].
GENNADIUS, Liber de Ecclesiasticis Dogmatibus, PL 58, 979-1000. [De Ecclesiasticis Dogmat.,
cap. 53].
GEORGIUS PACHYMERES, Paraphrasis in Dionysii Areopagitae De Coelesti Hierarchia, PG 3, 119370. [Paraphrasis in De Coelest. Hier., cap. 3, P. III, § 1].
GLOSSA IN: Decretales Gregorii IX, Suae Integritati Una cum Glossis restitutae, Venetiis, 1595.
[Glossa ordin. in Decretal. Gregor. IX, Lib. V, tit. III, cap. 9 Cum in ecclesia (1141b)].
GLOSSA IN: Decretum Gratiani Emendatum et Notationibus Illustratum Una cum Glossis, 2 vol.,
Edisonem iussit GREGORIUS XIII, Venetiis, 1595. [Glossa ordin. in Decretum, P. II, causa XXII, qu.
2, can. 14 Ne quis arbitretur (II, 1177b)].
Glossa Ordinaria, cum Expositione Lyre Litterali et Morali, necnon Additionibus et Relicis, 6 vol.,
Literatura
105
Basileae, I. P. de Langedorff et I. F. de Hammelburg, 1506-1508. [Glossa ordin., super Rom. XIV23
(VI, 30 B)]. [Glossa interl., super ps. XXXVI6 (III, 136V)].
*GREGORIUS MAGNUS, Liber Regulae Pastoralis, PL 77, 13-126. [Reg. Pastor., P. I, cap. 18].
GREGORIUS MAGNUS, Liber Sacramentorum, PL 78, 25-240. [Sacramentarium, Praefatio Domin.
quintae post Theophaniam].
GREGORIUS MAGNUS, Libri Dialogorum, PL 77, 149-430. [Dial., Lib. III, cap. 31].
GREGORIUS MAGNUS, Quadraginta Homiliarum in Evangelia Libri duo, PL 76, 1075-1312. [In
Evang., Lib. I, hom. XVIII].
*GREGORIUS MAGNUS, Registri Epistolarum.. [Registrum, Lib XI, indict. IV, epist. LXIV, interrog.
10].
GUILELMUS ABBAS S. THEODORICI, Disputatio adversus Petrum Abaelardum ad Gaufridum
Carnotensem et Bernardum, PL 180, 249-282. [Disputatio adv. Abaelardum, cap. 9].
GUILELMUS ABBAS S. THEODORICI, Epistola ad Quemdam Monachum qui de Corpore et Sanguine
scripserat, PL 180, 341-354. [Epist. ad Quemdam Mon.].
GUILELMUS ALTISSIODORENSIS, Summa Aurea in quatuor Libros Sententiarum, Parisiis, P.
Pigouchet, 1500. [Summa Aurea, P. III, tr. 3, cap. 2, qu. 2 (134vb)].
GUILELMUS ALVERNUS SIVE PARISIENSIS, De Sacramento Eucharistiae, t. II, pp. 410-431. [De
Sacram. Eucharistiae, cap. I (415a)].
GUITMUNDUS, De Corporis et Sanguinis Christi Veritate in Eucharistia Libri tres, PL 149, 14271494. [De Corp. et Sanguinis Christi Ver., Lib. I].
H
HESYCHIUS, COMMENTARIUS IN LEVITICUM, PG 93, 787-1180. [IN LEV., LIB. I, SUPER II5].
HIERONYMUS, Commentatorium in Sophoniam Prophetam Liber unus, PL 25, 1401-1454. [In Soph.,
super III4].
HIERONYMUS, Epistola CXX Ad Helbidiam, PL 22, 980-1006. [Epist. CXX Ad Helbidiam, cap. 2.]
HIERONYMUS, Libri duodeviginti Commentariorum in Isaiam Prophetam, PL 24, 17-704. [In
Isaiam, Lib. II, super V6].
HIERONYMUS, Libri quatuordecim Commentariorum in Ezechielem Prophetam, PL 25, 15-512. [In
Ezech., Lib. III, super XVIII2].
*HIERONYMUS (?), epist. XXVIII seu Sermo in Vigilia Paschae. De Esu Agni, cf. PL 30, 231.
*HIERONYMUS (?), epist. XLII Ad Oceanum PL 30, 281.
HIERONYMUS (PS.), Epistola XXXVIII seu Homilia de Corpore et Sanguine Christi, PL 30, 280284. [Epist. XXXVIII Hom. de Corp. et Sanguine Christi].
HILARIUS, Commentarius in Evangelium Matthaei, PL 9, 917-1078. [In Matth., super XII32].
HILARIUS, De Trinitate, PL 10, 25-472. [De Trin., Lib. III].
*HONORIUS AUGUSTODUNENSIS, Elucidarium sive PL172, 1109-1176.
*HONORIUS AUGUSTODUNENSIS, Eucharistion, seu Liber
HUGO DE S. CHARO, Commentarium in quatuor Libros Sententiarum, MS. Bruxelles, Biblithèque
Royale, 11422-11423, fol. 1-121. Incipit: Iuxta sanctorum traditionem. [In Sent., Lib. IV, dist.
CVIII, Sed quaeri solet quibus verbis (fol. 85rb)].
HUGO DE S. CHARO, Opera Omnia in Universum Vetus et Novum Testamentum, 8 vol., Venetiis, N.
Pezzana, 1754. [In Univ. Test., super Gen. XXXI1 (I, 42vb)].
HUGO DE S. VICTORE (PS.), Summa Sententiarum septem Tractatibus Distincta, PL 176, 41-174.
[Summa Sent., tr. II, cap. 25].
HUGO MENARDUS, Notae et Observationes in S. Gregorii Magni Librum Sacramentorum, PL 78,
263-582. [In S. Gregorii Librum Sacramentorum Notae, nota 680].
*HUGO ROTHOMAGENSIS, DIAL., LIB. V, CAP. II (PL 192, 1204)
*HUGO ROTHOMAGENSIS, EPIST. AD MATTH. (PL 192, 1228)
I
Literatura
106
*IACOBUS A VORAGINE, LEGENDA AUREA,… [LEGENDA AUREA, CAP. 117, § 1 (GR 490)].
*INNOCENTIUS I, EPISTOLA XXIV AD ALEXANDRUM, CAP. 13 PL 20,
INNOCENTIUS III, De Sacro Altaris Mysterio Libri sex, PL 217, 773-916. [De Sacro Altaris Mysterio,
Lib. IV, cap. 12].
INNOCENTIUS III, Regestorum sive Epistolarum Libri sexdecim, Lib. I-V, PL 214, 1-1194; Lib. VIXI, PL 215, 9-1612; Lib. XII-XVI, PL 216, 9-992. [Regesta, Lib. VII, epist. III Ad Archiepisc.
Trinovitanum].
INNOCENTIUS III, Sermones de Tempore, PL 217, 313-450. [Serm. de Temp., serm. XIV].
IOANNES DAMASCENUS, De Haeresibus Compendium, unde Sint et quomodo Prodierunt, PG 94,
677-780. [De Haeres., § 49].
IOANNES DAMASCENUS, Expositio Accurata Fidei Orthodoxae, PG 94, 789-1228. [De Fide Orth.,
Lib. II, cap. 12].
IOANNES DIACONUS, SANCTI GREGORII MAGNI VITA, PL 75, 59-242. [S. GREGOR. MAGNI VITA, LIB. I,
CAP. 9].
IOANNES CHRYSOSTOMUS, Commentarius in Sanctum Ioannem Apostolum et Evangelistam, PG 59,
23-482. [In Ioann., hom. XLVII].
IOANNES CHRYSOSTOMUS, Commentarius in Sanctum Mattheum Evangelistam, hom. I-XLIV, PG
57, 13-472; hom. XLV-XC, PG 58, 471-794. [In Matt., hom. XLIV].
IOANNES CHRYSOSTOMUS, Enarratio in Epistolam ad Hebraeos, PG 63, 9-236. [In Hebr., hom.
XVII].
*Ps. IOANNES CHRYSOSTOMUS, Eruditi Commentarii… PG 56, 611-946. [Op. Imperf. in Matth.,
hom.XLIII, super XXIII2].
IRENAEUS, Detectionis et Eversionis Falso Cognominatae Agnitionis seu Contra Haereses Libri
quinque, PG 7, 433-1224. [Contra Haeres., Lib. I, cap. 11].
ISIDORUS, DE NATURA RERUM AD SIBEBUTUM REGEM LIBER, PL 83, 963-1018 [DE NAT. RERUM, CAP.
1].
ISIDORUS, Epistola I Leudefredo Episcopo, PL 83, 893-898. [Epist. I Ad Leudefredum].
ISIDORUS, Etymologiarum Libri XX, PL 82, 73-728. [Etymol., Lib. VIII, cap. 3].
ISIDORUS (PS.), Sermones, PL 83, 1217-1228. [Sermones, serm. IV De corpore et sanguine Domini
in Pascha].
ISIDORUS MERCATOR, Collectio Decretalium, PL 130, 1-1178. [Decretal. Collectio, epist. Papae
Callixti ad omnes Galliae episcopos].
IVO CARNOTENSIS, Decretum Partibus seu Libris septem ac decem Digestum, PL 161, 47-1022.
[Decretum, P. VIII, cap. 171].
L
LANFRANCUS, De Corpore et Sanguine Domini adversus Berengarium Turonensem, PL 150, 407442. [De Corp. et Sanguine Dom., cap. 14].
*LEO MAGNUS, Epist. IX Ad Dioscorum…, PL 54,
*LEO MAGNUS, Epist. LXXX Ad Anatolium…, PL 54,
LEO MAGNUS, Sermones in Praecipuis totius Anni Festivitatibus ad Romanam Plebem Habiti, PL
54, 137-468. [Sermones, serm. LIX (VIII De Passione Dom.), cap. 2].
LEQUIEN, M., Dissertationes Damascenicae, PG 94, 193-430. [Dissertationes Damascenicae, diss.
VI, n. 42].
M
MABILLONIUS, In Ordinem Romanum Commentarius Praevius, PL 78, 851-936. [In Ord. Romanum
Commentarius Praevius, cap. 12].
MARCOBIUS, Varron, Pomponius Méla, Paris, Firmin-Didot, 1875 (Collection des Auteurs Latins,
avec la traduction en français, publiée sous la direction de M. NISARD). Saturnalia, pp. 146-417
[Saturnalia, Lib. I, cap. 3 (DD 151)].
MARIUS MERCATOR, Dissertatio seu Appendix ad Contradictionem XII Anathematismi Nestoriani,
PL 48, 924-932. [Appendix ad Contradictionem XII Anathematismi Nestoriani].
Literatura
107
MARTENE, E., De Antiquis Ecclesiae Ritibus Libri tres, 4 vol., collegit et exornavit E. Martene,
Antuerpiae, 1763-1764. [De Antiquis Eccles. Ritibus, Lib. I, cap. 8, a. II, ord. 2 (II, 36a)].
O
ODO CAMERACENSIS, Expositio in Canonem Missae, PL 160, 1053-1070. [In Canonem Missae, dist.
III].
ORIGENES, Homiliae in Levicum, PG 12, 405-574. [In Lev., hom. IX.]
P
PASCHASIUS RADBERTUS, DE CORPORE ET SANGUINE DOMINI LIBER, PL 120, 1255-1350. [DE CORP. ET
SANQUINE DOM., CAP. 12].
*PELAGIUS I, FRAGM. EPIST. AD VICTOREM ET PANCRATIUM (MA IX, 732)
*PETRUS CELLENSIS, Sermones, serm. XL (VII In Cena Domini) (PL 202, 769)
PETRUS DE TARANTASIA, Commentarium in quatuor Libros Sententiarum, MS. Bruges, Bibliothèque
de la Ville, 186-187. Incipit: Numquid nosti... Verba ista sunt Dei ad beatum Iob. [In Sent., Lib. III,
dist. II, qu. 1, a. 1 (Ms. Brug. 186, fol. 293va)].
PETRUS LOMBARDUS, Collectanea in omnes D. Pauli Apostoli Epistolas, Rom., I Cor., PL 191,
1297-1696; aliae, PL 192, 9-520. [Glossa Lombardi, super Rom. VIII23].
PETRUS LOMBARDUS, Libri IV Sententiarum, 2 vol., ediderunt PP. Collegii S. Bonaventurae, Ad
Claras Aquas (Quaracchi), prope Florentiam, 1916. [Sent., Lib. IV, dist. I, cap. 7 (QR II, 7-747)].
PETRUS PICTAVIENSIS, Sententiarum Libri quinque, PL 211, 783-1280. [Sent., Lib. II, cap. 4].
PHILASTRIUS, Liber de Haeresibus, PL 12, 1111-1302. [De Haeres., cap. 38].
PLINIUS, Histoire naturelle de Pline, 2 vol., traduite par M. E. LITTRÉ, Paris, Firmin-Didot, 18601883 (Collection des Auteurs Latins, avec la traduction en français, publiée sous la direction de M.
NISARD). [Naturalis Hist., Lib. II, cap. 79 (DD II, 79)].
PRAEPOSITINUS, Summa Theologica, MS. Troyes, Bibliothèque Publique, 237. Incipit: Qui producit
ventos... Dominus ille magnus qui imperat ventis. [Summa, Lib. IV, § Item quaeritur de parvulis qui
decedunt baptizati (fol. 85rb)].
*PROSPERUS AQUITANUS, Sententiarum… (PL 51, 430) [Sent., sent. 15].
R
RABANUS MAURUS, ENARRATIONUM IN EPISTOLAS B. PAULI LIBRI TRIGINTA (VIGINTI NOVEM) AD ROM.,
PL 111, 1273-1616; ALIAE PL 112, 9-834. [ENARR. IN EPIST. B. PAULI, LIB. XXVII, SUPER HEBR. X1].
RATRAMNUS CORBEIENSIS, De Corpore et Sanguine Domini Liber, PL 121, 103-170. [De Corp. et
Sanguine Dom.].
ROBERTUS PULLUS, Sententiarum Libri octo, PL 186, 639-1010. [Sent., Lib. VIII, cap. 3].
ROLANDUS BANDINELLI, Die Sentenzen Rolands nachmals Papstes Alexander III, edidit A. M.
Gielt, Freiburg i. B., Herder, 1891. [Sent. (GT 172)].
S
*SALTET. Les réordinations, p. 266-360.
*STEPHANUS V, FRAGMENTUM [FRAGM. EPIST. AD LEUTBERTUM (MA XVIIIA, 25)]
STEPHANUS AUGUSTODUNENSIS, Tractatus de Sacramento Altaris, PL 172, 1273-1308. [De Sacram.
Altaris, cap. 14].
Synodus Ephesina, MA IV, 567-1482; V, 1-732. [Synodus Ephesina, P. I, cap. 26, anath. 3 (MA IV,
1081)].
T
THEODORETUS NESTORIANUS SEU CYRENSIS, Haereticarum Fabularum Compendium, PG 83, 335556. [Haeret. Fabul. Compend., Lib. IV, cap. 1].
THEODORUS CANTUARIENSIS, POENITENTIALE, PL 99, 901-960. [POENITENTIALE, CAP. 51].
*THIEL, A., Epistolae Romanorum…
Literatura
108
Citovaná Tomášova díla
THOMAS DE AQUINO, In octo Libros Physicorum Aristotelis.
THOMAS DE AQUINO, CATENA AUREA.
Soudobá díla
DURANTEL, J., ST. THOMAS ET LE PSEUDO-DENIS, PARIS, F. ALCAN, 1919. [ST. THOMAS ET LE PSEUDODENIS, P. 112].
HEFELE, C. J.-LECLERCQ, H., HISTOIRE DES CONCILES D’APRÈS LES DOCUMENTS ORIGINAUX, PARIS,
LETOUZEY ET ANÉ, 1907-1938. [HIST. DES CONCILES, LIB. XV, CAP. 2 (III1, 314)].
QUETIF, I. - ECHARD, I., SCRIPTORES ORDINIS PRAEDICATORUM RECENSITI, NOTISQUE HISTORICIS ET
CRITICIS ILLUSTRATI, 2 VOL., INCHOAVIT I. QUETIF, ET ABSOLVIT I. ECHARD, LUTETIAE PARISIORUM, I.
B. C. BALLARD ET N. SIMART, 1719-1721. [SCRIPTOR. ORD. PRAEDICATORUM, AD ANNUM 1252 (I,
136A)].
ROSS, W. D., ARISTOTELE’S MATPHYSICS, REVISED TEXT WITH INTRODUCTION AND COMMENTARY, 2
VOL., OXFORD, CLARENDON PRESS, 1924. [ARISTOTELE’S METAPHYSICS, T. I, P. 169].
SIMONIN, H. D. - MEERSSEMAN, S., DE SACRAMENTORUM EFFICIENTIA APUD THEOLOGOS ORD.
PRAED., FASC. I: 1229-1276, ROMAE, ANGELICUM, 1936. [DE SACRAM. EFFICIENTIA, P. 16].
Obsah
109
Obsah
Otázka 79......................................................................................................................................... 1 Otázka 80....................................................................................................................................... 16 Otázka 81....................................................................................................................................... 47 Otázka 82....................................................................................................................................... 54 Otázka 83....................................................................................................................................... 71 Použitá literatura ......................................................................................................................... 101 
Download

Text STh III, q. 79