SYNERGIE VE VENKOVSKÉM
PROSTORU
Přístupy k řešení problémů rozvoje
venkovských obcí
Jan Binek
Hana Svobodová
Jan Holeček
Alena Přibylíková
Kateřina Chabičovská
Iva Galvasová
GaREP, spol. s r. o.
Společnost pro regionální ekonomické poradenství
Brno 2010
1
Autorský kolektiv:
Ing. Jan Binek, Ph.D.
RNDr. Hana Svobodová
Mgr. Jan Holeček
Ing. Alena Přibylíková
RNDr. Kateřina Chabičovská
PhDr. Iva Galvasová
Recenzoval: RNDr. Leoš Vejpustek, vedoucí Odboru regionálního rozvoje
Městského úřadu Hustopeče
Ilustrace: Děti ze ZŠ a MŠ Brumovice
© GaREP, spol. s r. o., Brno 2010
náměstí 28. října 3, 602 00 Brno, www.garep.cz
ISBN 978-80-904308-4-6
2
SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU
Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí
Publikace byla vytvořena v rámci výzkumného projektu Ministerstva zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“
v rámci Programu výzkumu v agrárním sektoru 2007–2012 jako druhá ze série
publikací rozvíjející téma synergie.
Řešitel výzkumu: GaREP, spol. s r. o., společnost pro regionální ekonomické
poradenství, Brno
3
4
OBSAH
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
1. Obyvatelé obce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
Charakteristiky obyvatelstva jako východisko pro rozvoj obce . . . . .
10
Možnosti ovlivnění struktury obyvatelstva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13
Podpora občanských aktivit (kulturních, sportovních a zájmových) .
15
Aktivizace obyvatel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
19
Rozvojové představy obyvatel a vedení obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
23
2. Podmínky pro život obyvatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
24
Vytváření podmínek pro bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
24
Zajištění veřejných služeb. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
27
Komerční služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
33
Zlepšení vzhledu obce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34
3. Trh práce a podnikání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
36
Podpora zaměstnanosti a zaměstnatelnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
37
Podpora podnikání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
40
Možnosti diverzifikace činností na venkově. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
42
4. Dopravní dostupnost a obslužnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
Zlepšení dopravní dostupnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
51
Rozvoj obecní dopravní infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
53
Zajištění dopravní obslužnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
54
5. Technická infrastruktura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
59
Limity využití území . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
60
Řešení vodohospodářské infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
62
Vodní hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
63
Fungování energetické infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
67
Rozvoj ostatní technické infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
5
6. Krajina a životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Ochrana přírody a krajiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Podpora revitalizace krajiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Realizace pozemkových úprav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Zachování kvalitního ovzduší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
Zdokonalení systému odpadového hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
7. Hospodaření obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Rozpočtové možnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Efektivní řízení hospodaření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Zlepšení nakládání s finančními prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Zkvalitnění majetkového hospodaření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
Ekonomické přínosy spolupráce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
8. Správa obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
Klíčové prvky správy obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
Delegování činností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Nástroje řízení a rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Vzdělávání a získávání informací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
Informační a komunikační servis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
Spolupráce jako faktor rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
6
ÚVOD
Venkovské obce jako sídla či skupiny sídel s malým počtem obyvatel jsou
specifickou rozvojovou kategorií. Život v nich má své výhody – klidnější prostředí, lepší vzájemné vztahy, lepší životní prostředí a blízkost přírody. Na
druhé straně se tyto obce často potýkají s omezeným množstvím pracovních
příležitostí, omezenou nabídkou občanské vybavenosti, nedostatečnou dopravní obslužností a dalšími problémy. Roste složitost všech společenských
procesů a stejně tak i jejich řešení. Každá obec bez ohledu na svou velikost
vedle své správy musí zvládat řadu činností při výkonu státní správy v přenesené působnosti. Pro představitele venkovských obcí, kteří musí zajistit celý
komplex činností, aniž by se mohli opřít o odborný aparát, je tak velmi náročné současně řešit řadu různorodých problémů.
Autoři publikace se dlouhodobě věnují rozvoji obcí a venkovských regionů
a v řadě koncepčních dokumentů navrhli různé nástroje, návrhy, opatření, aktivity k řešení problémů venkovských obcí. I proto je publikace určena především pro představitele malých obcí, kterým se autorský tým snaží nabídnout
řešení nejobvyklejších problémů, se kterými se právě venkovské obce často
potýkají. Autoři hledají možnosti přenosu dobrých zkušeností, rad i inspirací
tak, jak je poznali při svých rozsáhlých průzkumech a rozhovorech právě se
starosty a dalšími odborníky na obecních úřadech. Předkládaná publikace si
klade za cíl stát se oporou představitelů venkovských obcí při zvládání různých rozvojových problémů a při řízení rozvoje jejich obce.
Struktura publikace odráží hlavní skupiny doposud poznaných rozvojových
problémů venkovských obcí. Adekvátně tomu je text členěn do kapitol.
V úvodu každé kapitoly je představena určitá tematická oblast a naznačen
kontext problémů, které se v dané oblasti vyskytují nejčastěji nebo je jejich řešení z jiných důvodů naléhavé. Jádro kapitoly tvoří pojmenování nejčastějších a nejtypičtějších problémů spolu s co nejkonkrétnějšími opatřeními,
návrhy, postupy k jejich odstranění či alespoň zmírnění. Pokud je to možné,
jsou navrhovaná řešení uváděna ve variantách, tak aby každá obec mohla najít
inspiraci odpovídající jejím specifikům. Je nutné předeslat, že mnohá navrhovaná řešení se váží k určitým výchozím podmínkám obce a nemusí být
obecně uplatnitelná. Řada úspěšných rozvojových řešení, která jsou u jednotlivých problémů představována jako příklady dobré praxe, je založena na originalitě; mohou tedy sloužit pouze jako inspirace pro nalezení vlastní
jedinečné rozvojové cesty.
7
Publikace je druhým z monografických výstupů publikovaných v rámci
výzkumného projektu řešeného týmem společnosti GaREP, spol. s r. o.,
pro Ministerstvo zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“. Projekt usiluje o dosažení synergického účinku při
aplikaci účelně vybraných postupů, opatření a nástrojů k podpoře vyšší kvality života na venkově a podnikání v agrárním sektoru, což bude umožněno
zvýšením kvality činností institucí ovlivňujících tento rozvoj. Hlavním principem řešení je komplexní a interdisciplinární pohled na venkovský prostor a na
subjekty věnující se jeho rozvoji.
8
1. OBYVATELÉ OBCE
Obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů. Občané,
resp. obyvatelé obce jsou středobodem dění v obci a rozvoje obce. Na počátku
předkládané publikace je nutno zdůraznit tvrzení, že „rozvoj je o lidech“. Obec
je taková, jací v ní žijí obyvatelé a jak jsou tito obyvatelé ochotni zapojit se
do života obce. Obyvatelé obce volí své zástupce nebo se jako volení zástupci
podílí na správě obce. Obyvatelé přímo či nepřímo prostřednictvím zastupitelstva obce formulují své představy o rozvoji obce. Charakteristiky obyvatelstva (věk, pohlaví, vzdělání, profese, zájmy, aktivita) se promítají do
požadavků na zajištění veřejných služeb, do realizace investičních aktivit
a vytváření dalších podmínek pro život v obci.
Obec, jako samosprávný celek, je veřejnoprávní korporací s právní subjektivitou, reprezentovaný starostou a spravovaný zastupitelstvem a radou obce;
přímo zajišťuje podmínky pro život obyvatel a pro podnikání (provozem určitých zařízení a investiční aktivitou) a nepřímo vytváří prostředí pro rozvoj
občanských a ekonomických aktivit v obci.1 Ve vztahu k obyvatelům obce je
však třeba zdůraznit nezbytnost jejich vlastní aktivity a přímého zapojení:
úkolem obce není naplnit všechny rozvojové představy občanů, nýbrž vytvořit takové prostředí a podmínky, v nichž budou občané schopni svoje představy postupně realizovat.
Obec jako základní územní samosprávné společenství občanů je společenským organismem, jehož fungování je výsledkem množství faktorů. Stejně
jako u lidského těla užíváme rčení „ve zdravém těle zdravý duch“, můžeme
v případě obce tvrdit, že v krásné obci je krásný život. Krásu obce tvoří nejen
vizuální stránka upraveného sídla, ale i celková atmosféra, vztahy mezi občany
a celkové podmínky pro život. Od pozitivního vnímání svého bydliště se odvíjí ochota občanů pečovat nejen o vlastní dům, ale i o širší okolí, zapojovat
se do společenských aktivit a spolupracovat v tomto úsilí s ostatními. Atmosféru v obci citlivě vnímají i podnikatelé.
Významným rysem, který utváří život obcí, je podle J. Kadeřábkové
a Z. Trhlínové (2006, 372) dojížďka za prací, za službami a za vzděláním.
Tyto faktory jsou významnými činiteli, které se promítají do participace ob1
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, v § 2 odst. 2 uvádí, že „obec pečuje o všestranný
rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný
zájem“.
9
čanů na veřejném životě, do podnikatelských aktivit, do péče o kulturní a přírodní dědictví, o životní prostředí i do dalších oblastí jejich každodenního života. V případě, že mají obyvatelé možnosti získat zaměstnání v blízkém okolí
a mají dostatek volného času, mohou se více podílet na veřejném životě své
obce.
Charakteristiky obyvatelstva jako východisko pro rozvoj obce
Ke studiu struktur obyvatelstva se v současnosti používá řada různých znaků
a několik analytických a interpretačních technik. Pro rozvoj venkovského prostoru má klíčový význam nejen sídelní struktura a ekonomická výkonnost
území, ale také věková a vzdělanostní struktura obyvatelstva. Ta se pak společně s ekonomickou aktivitou, vybaveností službami a technickou infrastrukturou odráží v míře rozvoje daného regionu.
Rozhodující znaky a kritéria, podle nichž se struktura obyvatel sleduje a nejčastěji dělí, jsou:
–
biologické znaky – struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku, lidských ras;
–
kulturní znaky – struktura obyvatelstva podle etnické příbuznosti,
národnosti, jazyka, religiozity a vzdělání (často se uvádějí dohromady s biologickými znaky, jsou spolu provázané);
–
ekonomické a společenské znaky – struktura obyvatelstva
podle ekonomické aktivity, povolání a zaměstnání, struktura
podle příslušnosti k hospodářským oborům a odvětvím atd.
Mezi nevýznamnější charakteristiky demografické statistiky se řadí struktura
obyvatelstva. Vzhledem k významnosti jednotlivých skupin charakteristických rysů obyvatelstva mají největší dopad na celkový vývoj populace právě
biologické vlastnosti.
Struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku patří mezi základní identifikační znaky populace a využívají se jako vstupní data pro další demografické
a geografické ukazatele. Z věkové struktury se odvozuje výchozí uspořádání
demografických dat pro různé demografické analýzy. Samotný tento ukazatel
je výsledkem základních demografických a geodemografických procesů (porodnost, úmrtnost, migrace). Nejčastěji používaným způsobem interpretace
věkové struktury obyvatelstva je tzv. věková pyramida, někdy také nazývaná
10
strom života. Věková pyramida se skládá ze dvou spojených grafů (dvojitý
histogram) početnosti mužů a žen. V levé části grafu jsou většinou údaje o
počtu mužů a v pravé části jsou uvedena data o počtu žen. Na vodorovné ose
je pak znázorněn počet obyvatel, svislá osa vystihuje jednoleté či pětileté věkové kategorie.
Současná věková struktura venkovského obyvatelstva je obvykle příznivější
než ve městech, což je dáno nejen vlivem vyšší plodnosti žen a migračního přírůstku, ale i v důsledku vyšší úmrtnosti, zejména na onemocnění oběhové soustavy. Na venkově se rodí méně dětí mimo manželství (i když existují území,
kde je tomu naopak – např. na Plzeňsku a Karlovarsku), navíc je zde menší
rozvodovost (ale i sňatečnost). 2
Obr. 1: Věkové složení obyvatel ČR podle pohlaví v roce 2010 a prognóza
na rok 2066
Pramen: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/stromy_zivota_do_roku_2066.
Vzdělanostní struktura obyvatelstva je obecně chápána a přijímána jako
jeden ze základních prvků socio-ekonomického rozvoje území a rozvoje lidského kapitálu v něm. Rozložení vzdělanosti částečně koresponduje s rozložením vzdělávacích zařízení a také s rozložením ekonomických aktivit
a průmyslových odvětví v kraji. Venkov ve vzdělanostní struktuře stále zaostává za městy, což je dáno zejména historickým vývojem: většina obyvatel na
2
http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/postaveni_venkova_v_krajich_cr.
11
venkově byla zaměstnána v zemědělství, kde nebylo potřeba vyššího vzdělání. Nicméně s přílivem nových obyvatel na venkov se i tam začíná vzdělanostní struktura postupně zvyšovat.
Národnostní struktura obyvatelstva na venkově je poměrně homogenní, segregace národnostních skupin je spíše problémem měst. Jako lokality s vyšší
územní koncentrací národnostních menšin (zejména Romů) ve venkovském
prostoru lze označit např. území ve vnitřních periferiích, v severních výběžcích Česka na Šluknovsku, Frýdlantsku nebo Jesenicku.
Stárnutí obyvatelstva
Stárnutí obyvatelstva je jeden z nejzávažnějších aktuálních problémů vyspělých zemí. Server http://demografie.info uvádí, že pod stárnutím obyvatelstva
je třeba si představit dlouhodobější a provázanější proces, odborně nazývaný
demografické stárnutí, při němž dochází ke změně věkové struktury určité populace. Tato změna se vyznačuje výrazným převýšením postproduktivní
složky populace (ve věku nad 60–65 let) nad složkou dětskou ve věku do 15
let v poměru zhruba 3:2.
V odborné literatuře se setkáváme se dvěma příčinami demografického stárnutí:
–
snižování úrovně plodnosti, která snižuje podíl dětské složky v populaci;
–
snížení intenzity úmrtnosti, v jejímž důsledku se prodlužuje naděje
na dožití a zvyšuje se tedy podíl stárnoucí (postproduktivní) složky
v populaci.
Oba druhy demografického stárnutí probíhají většinou současně. Tento proces
může být také doprovázen snížením podílu populace v produktivním věku,
která se v důsledku stárnutí přesouvá do složky postproduktivní.
Existuje vzájemná provázanost mezi demografickým a socio-ekonomickým
vývojem. Důkazem jsou souběžné změny v těchto přirozených systémech
v historii. Demografické stárnutí je výsledkem výrazných změn v charakteristikách reprodukce populací, které vznikly v důsledku hlubokých sociálních
a ekonomických změn v průběhu posledních staletí.
12
Populační vývoj venkova
Vylidňování českého venkova není novou problematikou. K tomuto procesu
zde docházelo v podstatě během celého historického vývoje, který se nejprve vyznačoval převažujícím osídlením vesnického typu – všechno obyvatelstvo tedy bylo venkovské. Města vznikala až později a venkovské
obyvatelstvo stále převažovalo. První údaje máme sice až z roku 1843, 3
ale ukazují, že na území dnešní České republiky tehdy žilo ve venkovských
obcích 82,3 % obyvatel. Od konce druhé světové války do současnosti došlo
k podstatným změnám. Tyto změny se v prvé řadě týkaly venkova, ale ve
svém důsledku i měst. Druhá polovina 20. století byla obdobím zvýšeného
vylidňování venkovských obcí. V polovině 90. let však došlo k obratu a venkov začal získávat nové obyvatele díky migraci. Tento proces je však regionálně diferencován a soustřeďuje se v převážné míře do okolí velkých
měst. V současné době spíše než k vylidňování venkova dochází k suburbanizaci. Suburbanizací rozumíme „proces stěhování rezidenčních, komerčních a dalších funkcí z jádrového města do jeho zázemí; jinak také
stěhování obyvatelstva a jeho aktivit z jádra do zázemí“. 4
Z hlediska státu pak hlavním problémem stárnutí obyvatelstva je finanční udržitelnost důchodového systému, v případě obce jde v krátkodobém horizontu o tlak na změnu veřejných služeb, v dlouhodobém horizontu
o výrazný pokles počtu obyvatel obce. Je však třeba uvést, že zásadním
problémem nemusí být převaha starých obyvatel (v územích s vyšším rekreačním potenciálem můžeme nalézt obce, kam se přesouvají senioři, aby
tu strávili své poslední životní fáze v krásném a čistém prostředí), ale udržení
určité vývojové rovnováhy (v uvedeném případě obměny obyvatelstva, tj. příchodu nových aktivních seniorů).
Možnosti ovlivnění struktury obyvatelstva
Jednotlivé charakteristiky obyvatelstva jsou vzájemně provázané. Hlavní složkou
je věková struktura, od níž se odvíjí vzdělanostní složení obyvatel a částečně i podíly mužů a žen (např. ve vyšších věkových kategoriích výrazně převažují ženy).
Věkovou strukturu populace ovlivňují reprodukční procesy a migrace.
3
Dějiny Československa v datech, Praha: Svoboda, 1968, s. 481, doplněno o údaje
ČSÚ (1991, převzato 1999).
4 Viz http://www.suburbanizace.cz.
13
Nejkomplexněji se důsledky zhoršující se věkové struktury projevují na úrovni
státu, kde je nutno provádět systémová opatření makroekonomického charakteru. Jde zejména o nastavení důchodového systému a o udržitelnou výši
výdajů sociálního zabezpečení, o podporu rodin s cílem zvýšit porodnost či
o imigrační politiku.
V případě obcí se stárnutí obyvatelstva projevuje tlakem na změny aktivit
obce (na poskytování jiné struktury veřejných služeb), změnami života v obci
(účast obyvatel v produktivním věku na různých akcích je nezastupitelná,
i když aktivní senioři mohou hrát také velkou roli) a ohrožením budoucího
fungování obce. Vnějším projevem může být i zvyšování počtu neobydlených
domů a jejich chátrání.
Na obecní úrovni můžeme ve vztahu ke struktuře obyvatelstva uvést dva
hlavní způsoby působení:
– Vytváření podmínek pro příchod (mladých) obyvatel – V obecné
úrovni jde zejména o technické podmínky pro bydlení, resp. bytovou
výstavbu, o možnosti občanských aktivit v obci, o rozsah veřejných
a dalších služeb. Rozhodování o přistěhování může ovlivnit i obecní
marketing a budování atraktivního obrazu obce. Obec může působit
i jako mediátor při podpoře prodeje opuštěných domů či pozemků
v prolukách, které často jejich majitelé nechávají chátrat a pustnout,
prodat je však nechtějí. Podmínky ve vztahu k mladým rodinám jsou
uvedeny v dalším bodě. Velký vliv na úspěšnost snah o přitažení obyvatel má poloha obce.
– Motivace ke zvýšení porodnosti – Míra porodnosti je ovlivněna
především souborem subjektivních faktorů jednotlivých rodin, které
může obec (za situace nejednoduchého slaďování rodinného a pracovního života) ovlivnit pouze nepřímo: obec může vytvářet podmínky
pro usnadnění péče o děti (jesle a mateřské školy, mateřská centra
apod.) či finančně podporovat nově narozené děti (např. příspěvek každému dítěti). Podmínky pro děti a život rodin mohou pozitivně ovlivnit přistěhování mladých rodin a tím omlazení obyvatelstva obce.
Pro udržení funkčnosti venkovských obcí je třeba, aby v nich žili lidé, kteří
mají ke své obci vztah a chtějí v ní žít, nejen nocovat. Pro kvalitní život
na venkově je ve vztahu k uspokojování potřeb obyvatel vhodné podporovat
a zabezpečit:
– fungování mateřských a základních škol v obci;
14
– poskytování základních veřejných i komerčních služeb pro občany
v obci a blízkém okolí (např. koordinace mobilních poskytovatelů služeb ve formě pojízdných prodejen);
– nabídku možností využití volného času (kulturní, sportovní a zájmové
aktivity);
– vytvoření podmínek pro důstojný život seniorů (např. domácí péče o seniory, pečovatelské služby apod.);
– vznik a udržení pracovních míst v obci;
– příjemné prostředí v obci atd.
Podpora občanských aktivit (kulturních, sportovních a zájmových)
Pojem volný čas se objevil až v moderní době, kdy se začal – zejména ve městech – rozlišovat čas strávený v zaměstnání a mimo něj. Na venkově se oddělení času pracovního a mimopracovního projevilo s určitým zpožděním.
Jedním z důvodů bylo samozásobitelské hospodaření většiny obyvatel, které
tvořilo významnou náplň „volného“ času.
V rámci trávení volného času lze vymezit tři hlavní okruhy činností. Jedná se
o kulturu, sport a zájmové aktivity. Mezi obecné faktory kulturního a společenského života vesnic, které podporují stabilitu venkovských společenstev
a startují jejich rozvoj, patří podle J. Gregoriniové a V. Schollarové (2006,
330) následující:
– činnost spolků,
– aktivizace obyvatel,
– zapojení všech věkových skupin obyvatel,
– zapojení žen,
– pravidelné setkávání obyvatel a společné řešení problémů,
– existence historické paměti (kroniky, památky, zvyky),
– rozvoj místního cestovního ruchu.
Oblast kultury se týká jak provozu kulturních zařízení, tak také zachování
a rozvíjení regionálních kulturních tradic. Tato oblast značně napomáhá silnějšímu sepětí obyvatel s jejich regionem (v některých případech může i být
15
příčinou lokálního patriotismu), a tak se může stát významným fenoménem
zabraňujícím vylidňování venkova a odlivu mladých lidí. Regionální a místní
kultura vytváří pole pro spolupráci širokého spektra subjektů – veřejné správy,
podnikatelských subjektů, škol, neziskových organizací, církví a dalších.
Pro kulturně-společenský život obce je významné, vlastní-li obec „kulturní
dům“ či jinou budovu, kde je možné pořádat nejrůznější akce. V řadě případů
k tomuto účelu slouží díky své velikosti a zázemí nejrůznější tělovýchovná zařízení (tělocvičny).
Sport je jedním z nejvýznamnějších společenských fenoménů současné doby.
Jedná se o aktivitu dotýkající se nejširších vrstev obyvatelstva, ať už ve formě
rekreační, výkonnostní nebo vrcholové. Jde o jeden z pozitivních faktorů sociálního rozvoje jednotlivce, komunity či regionu, o prostředek aktivního využití volného času; nezanedbatelný vliv má i na rozvoj zdraví občanů.
Obr. 2: Bývalá sýpka upravená jako tělocvična v obci Luka nad Jihlavou
Pramen: foto autorů.
Specifickým jevem, vyskytujícím se ve venkovském prostředí výrazně častěji
než ve městech, jsou různá zájmová sdružení reprezentovaná obecními spolky.
Spolky jsou často monotematicky zaměřeny (myslivci, včelaři, folklorní soubory a jiné), případně se kromě své hlavní činnosti věnují také dalším aktivitám (např. hasiči pořádají i kulturní akce v obci). Pro spolky je typické
sdružování obyvatel všech věkových kategorií, od nejmladších po nejstarší,
což rovněž přispívá k soudržnosti obce. Jejich činnost výrazně zkvalitňuje
život v dané obci. Tyto organizace dokážou výrazně účinněji zajistit určité
16
služby pro obyvatelstvo, než by tomu bylo v případě veřejné správy, avšak
spektrum jejich nabídky závisí na personálních kapacitách, vybavenosti obce
a zájmu obyvatel.
Volnočasové aktivity (především činnost spolků) jsou obvykle finančně podporovány obcí. Jednotlivá sdružení se také mohou ucházet o dotace z krajských prostředků na podporu kulturních nebo sportovních aktivit. Kultura je
podporována i z centrální úrovně (ministerstvem kultury), a to jak kulturní
aktivity, tak také památková péče.
Kromě finanční pomoci může obec iniciovat a koordinovat své akce a akce
spolků. Obec také může podporovat udržování místních tradic a tradičních řemesel a podněcovat zájem co nejvíce občanů zapojovat se do aktivit v obci.
Doporučení pro iniciaci a koordinaci akcí obce a spolků a podpora spolupráce spolků:
– Pravidelné setkávání zástupců neziskového sektoru a obce (1–2 za rok),
domluva vzájemné podpory a sladění termínu akcí.
– Rozvoj materiálního zázemí pro pořádání obecních akcí i akcí neziskových organizací (přístřešky, prostory, mobilní stoly apod.).
– Vybudování víceúčelové místnosti pro setkávání občanů v rámci spolků
i pro neformální setkávání.
Doporučení pro finanční podporu činností spolků:
– Vytvoření pravidel pro přidělování finanční podpory neziskovým organizacím v obci (základní podmínkou pro finanční podporu jednotlivým občanským iniciativám a spolkům je jejich statut v podobě určité
právní formy).
– Pravidelné hodnocení činnosti spolků z hlediska jejich přínosu
pro život v obci. Průběžná diskuze nad otázkami směřování činnosti
spolků, zaměření jejich akcí, zapojení občanů do spolkové činnosti.
– Pravidelné vytváření ročního plánu akcí pořádaných jednotlivými
spolky; plán akcí bude jedním z podkladů pro rozhodování obce (příp.
podnikatelů) o finanční podpoře neziskových organizací.
– Iniciace diskuze o podpoře neziskových aktivit v obci ze strany podnikatelů a pořádání společných akcí podnikatelů a neziskových organizací.
17
Doporučení pro podporu místních tradic a tradičních řemesel:
– Finanční a věcná podpora tradičních kulturních a jiných akcí a jejich
propagace.
– Vyhledání a iniciace zviditelnění a prezentace tradičních řemesel provozovaných občany obce. Vytvoření podmínek pro předání tradičních
dovedností mladší generaci.
– V návaznosti na historii obce, místní tradice a tradiční řemeslné a jiné činnosti vybudování „živého“ muzea prezentujícího tuto oblast a zejména
vytvářejícího prostory pro její další rozvoj (expozice, depozitář, místo
pro setkávání a tvorbu, nástroje, akce pro mládež a veřejnost atd.).
– Zviditelnění rodáků a místních zajímavostí: vybudování naučné stezky,
mapy, informační cedule v obci apod.
Dosud málo je v našich podmínkách využíván (podle J. Kadeřábkové
a Z. Trhlínové; 2006, 369) rozvojový potenciál, který vyplývá ze skutečnosti,
že venkov a venkovská sídla mají svojí historicko-kulturní hodnotu i specifika,
která jim dávají prostor pro jejich zachování i rozvoj. K významným prvkům,
které mohou ovlivňovat rozvoj mnohých vesnických sídel, patří společenské
a kulturní aktivity i zájem občanů o rozvoj vlastní lokality. S těmito aktivitami
je také spojen zájem občanů podílet se na aktivitách v oblasti zachování
přírodního a kulturního dědictví i jeho využívání pro ekonomické, sociální
a kulturní účely.
Národní strategický plán rozvoje venkova (MZe, 2006) mezi příležitosti rozvoje venkova v oblasti podmínek pro život obyvatel zahrnuje využití kulturních
specifik venkovských regionů pro cestovní ruch, zájem společnosti o rozvoj
venkova a podporu vzdělanosti a kvalifikace venkovského obyvatelstva.
Podporu spolků, NNO a služeb pro život na venkově lze realizovat také prostřednictvím operačních programů – např. OP LZZ, OP VK, OP ŽP, IOP, ROP.5
Jde tedy především o soudržnost obyvatel a z ní vycházející společné řešení
problémů či realizace rozvojových aktivit. Pro úspěšný rozvoj venkova je
vlastní aktivita a zájem „domácích“ obyvatel velmi důležitý. Intervence
„shora“ (od obce, kraje či centrálních orgánů) samozřejmě mají vycházet z objektivně poznaných potřeb území, ovšem přitom by měly také respektovat
subjektivně vnímané potřeby obyvatel.
5
MEPCO (2006, 5–7).
18
Aktivizace obyvatel
Obecně se za klasický rys venkova považuje sepětí s krajinou, sounáležitost obyvatelstva a místní kultura (zvyky, tradice atd.), která upevňuje vazby obyvatel
k vlastní minulosti. V současné době se však tradice ve své živé podobě – tedy
nikoliv jako turistická atrakce, ale opravdová součást života obyvatel – zachovaly
jen na málo místech Česka (zřetelným příkladem je jihovýchodní Morava).
Přetržení tradičních vazeb je nejvíce patrné v oblasti Sudet, kam bylo
po 2. světové válce dosídleno nové obyvatelstvo bez jakéhokoliv vztahu k tomuto území. Navíc původní obyvatelé odtud (až na výjimky) odešli a s nimi
i většina znalostí souvisejících s životem v těchto oblastech, takže pak ani nebylo možné na tamější způsob života navázat. Tato určitá vykořeněnost je
v oblasti Sudet patrná dosud; je provázena dalšími negativními jevy, jako jsou
vysoká míra nezaměstnanosti, absence pracovních příležitostí, úbytek obyvatel, zanedbaný domovní fond atd.
Zvyšující se životní úroveň obyvatel venkovských obcí vede tak jak ve městech ke změně životního přístupu a změně hodnot, tj. ke snižování průměrné
velikosti rodiny kvůli dosažení vyšší životní úrovně a ke konzumnímu způsobu života (syndrom pocitu potřeby vyrovnávání životní úrovně ze strany
obyvatel venkova). Snižuje se také soudržnost obyvatel venkova a zájem
o věci veřejné, naopak se upřednostňují cíle a potřeby osobní včetně nepřejícnosti a závisti (především u mladší a střední generace).
Potenciálním nebezpečím pro zachování tradičního způsobu života je také
rozmáhající se suburbanizace. Noví obyvatelé si do suburbánních satelitů většinou přinášejí městský způsob života, do práce i za nákupy dojíždějí do měst
– a o tradiční venkovské aktivity příliš velký zájem nemají.
J. Gregoriniová a V. Schollarová (2006, 337–339) vymezily následující záporné faktory bránící kvalitnímu kulturnímu a společenskému životu obyvatel vesnic:
– pasivita obyvatel;
– vysoký věkový průměr obyvatel vesnic;
– malý podíl žen v mnohých volnočasových aktivitách;
– rušení mateřských a základních škol;
– absence přirozené autority s charismatem (místní učitel, kněz, režisér,
vedoucí sboru, dirigent, starosta apod.), která by iniciovala místní kulturní a společenské akce;
19
– neexistence nebo špatný technický stav veřejných sálů nebo veřejných
venkovních prostor (náves, okolí kostela, divadla v přírodě, výletiště)
– jako místa konání kulturních a společenských akcí.
Mezi další problémy zahrnuly autorky např. malou odvahu obyvatel podnikat,
malou kupní sílu obyvatel, zánik škol, chybějící prostory pro aktivity mladých,
malou podporu obnovení církevních svátků (především poutí v pohraničí).
Jedním ze základních předpokladů občanské participace na veřejném dění a tak
i občanské společnosti je informovanost občanů. Důležitá je interakce občanů
uvnitř komunity samotné a její možné politické důsledky. Ačkoli se některé formy
politické participace mohou vyskytovat navzdory absenci sociální interakce, je
těžké opomenout základní roli občanské angažovanosti v politice. Lidé, kteří nevstupují do interakce jeden s druhým, nerozvinou smysl pro veřejné záležitosti,
a proto nejsou schopni vidět politiku z hlediska obecného zájmu, ale preferují pouze
zájem osobní. Sociální interakce, propojení s komunitou, dostatek informací, to
vše pomáhá posílit sounáležitost s veřejným zájmem komunity. Pokud je sociální
interakce nízká, lidé neznají názory a zájmy svých sousedů či známých, získávají
informace výlučně z neosobních zdrojů, sdělovacích prostředků, a posuzují je
pouze ze svého osobního zájmu. Důležitým aspektem je proto nejen míra informovanosti občanů, ale také povaha zdrojů jejich informací (J. Stachová, 2008).
J. Stachová rovněž uvádí, že tyto aspekty občanské participace byly mimo
jiné sledovány v rámci výzkumů obyvatel 6 tří českých měst, Českého Krumlova, Blatné a Velkého Meziříčí. Míra informovanosti o veřejném dění se v případě sledovaných měst pohybuje dlouhodobě na podobné hladině, ani zdroje
informací se v průběhu času výrazně nemění. Ve všech převažují jako nejdůležitější zdroje informací rodinní příslušníci a příbuzní spolu s přáteli a známými. Jediný zdroj, který respondenti považují za stejně významný jako
osoby, se kterými jsou v častém a blízkém kontaktu, jsou místní média (rozhlas, místní tisk, vývěsky apod.). Jako nejméně důležité se jeví informace získané na schůzích či v politických stranách nebo organizacích, jichž je
respondent členem. Z toho vyplývá, že nejdůležitější roli při získávání informací o veřejném dění hraje sociální interakce na úrovni neformálních kanálů,
osobních rodinných a přátelských sítí.
6 Výzkum provedený Katedrou teorie kultury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
v Praze ve městech Blatná, Český Krumlov a Velké Meziříčí 1992–2006, rozhovory se
zástupci místních institucí z roku 2006 v rámci projektu Partnerství a participace v místní
veřejné správě: význam, praxe, příslib (MŠMT 2D06006) Sociologického ústavu AV
ČR, v. v. i.
20
V posledních deseti letech podíl těch, kteří jsou dostatečně informováni o dění
ve městě, stagnuje a nedochází k žádným zásadním změnám.
Jak se obyvatelé venkovských obcí zapojují do činnosti místních spolků
a jak získávají informace o dění v obci, bylo zjišťováno pomocí dotazníkového šetření na území MAS Boskovicko Plus.
Členství v místních spolcích nebo neziskových organizacích není mezi obyvateli příliš vysoké – pouze 23,6 % dotazovaných je členem nějaké organizace. Nejčastěji uváděným spolkem je Sdružení dobrovolných hasičů a dále
Sokol či Orel. Významný rozdíl existuje mezi muži a ženami, kdy muži jsou
členy spolků výrazně častěji než ženy (34,9 % ku 15,9 %), což ovšem souvisí se strukturou nabídky; většina spolků fungujících v obcích je zaměřena
na spíše „mužské“ aktivity (fotbal, Sokol, hasiči apod.).
Informace o akcích pořádaných v obci přináší obyvatelům nejčastěji
obecní rozhlas (71,3 %). Informace je dále možné se dozvědět na vývěsce
(52,7 %), ve zpravodaji (48,9 %), funguje také ústní sdělení od spoluobčanů
(40,6 %). S odstupem následuje internet (20,7 %), i když je pravděpodobné,
že jeho význam s rozšiřováním informačních technologií postupně poroste.
Podle představitelů místní veřejné správy ve sledovaných městech však převládá nezájem občanů o veřejné dění v obci. Lidé jsou pasivní, nevyhledávají
informace, nenavštěvují veřejná jednání zastupitelstva, nereagují ani na výzvy
k připomínkování. Jejich zájem se zvyšuje pouze v případě, že se jich záležitost přímo dotýká.
Podle některých zástupců místní správy lidé nejsou a ani nemohou či nechtějí
být dostatečně informovaní, aby mohli o veřejných věcech rozhodovat. Participace podle nich mnohdy rozhodování a jednání správy komplikuje.
V tomto ohledu může obec používat k informování obyvatel své internetové
stránky, které by měly být pravidelně aktualizovány. V současné době se naskýtá i možnost zapojení obyvatel (především mladších) do internetových sociálních sítí (Facebook, Twitter) či uplatnění systému informování pomocí
SMS zpráv.
Občané Jihomoravského kraje mají již několik let možnost dostávat v krizových a jiných důležitých situacích informační SOS zprávy na svůj mobilní telefon prostřednictvím SMS. Tito občané jsou včas informováni svými
volenými zástupci jak o běžných záležitostech života obce, tak i o krizových
situacích nebo mimořádných událostech (např. o hrozících povětrnostních
21
vlivech – vichřice, přívalové deště, povodně, atd. – , havarijních stavech
v dodávkách elektrické energie, plynu, vody, o plánovaných přerušeních
jejich dodávek) a dalších důležitých věcech.
Tuto možnost mají díky projektu „Komunikační, varovný a vyrozumívací
systém Jihomoravského kraje“, který je svým rozsahem unikátní nejen
v měřítku České republiky, ale i v měřítku Evropské unie. Dlouhodobé
trvání projektu, jeho rozsah a plošné využití, ale také získané zkušenosti
a jejich využívání se stávají inspirací nejen pro sousední kraje, ale i pro sousední státy.
Cílem projektu je především zvýšení odolnosti území a zlepšení informovanosti obyvatelstva. Informační systém pro krizové řízení, který je součástí projektu, propojuje online všechny subjekty, jež jsou zapojeny
do krizového řízení kraje. Informace jsou podávány jak krizovým štábům,
tak obyvatelům nejrychlejší a nejefektivnější možnou cestou, a to pomocí
SMS zpráv. (Pramen: www.krizoveinfo.cz)
Pro zvýšení zapojení občanů do života obce můžeme uvést následující
konkrétní doporučení:
– Zavedení pravidelných veřejných setkání k rozvoji obce (zhodnocení
aktivit v minulém roce a shromáždění námětů na další rok, domluva
na zapojení občanů a organizací).
– Vytvoření způsobu zapojení občanů do péče o prostředí obce – pořádek,
stav veřejných prostranství, péče o veřejnou zeleň, zkrášlení obce uměleckými a řemeslnými předměty – nejlépe vytvořenými místními občany.
– Posílení vztahu občanů k obci: pořádání soutěží o nejhezčí prostor před
domem, o nejhezčí ulici, nejhezčí zahrádku, společná tvorba předmětů
zkrášlujících obce.
– Pořádání sportovních akcí otevřených veřejnosti.
– Účast obce v soutěži Vesnice roku a cílená snaha všech občanů o co
nejlepší výsledek.
Velmi účinným způsobem, jak vtáhnout občany do dění, je zapojení dětí navštěvujících základní či mateřskou školu. Děti mohou v rámci výuky zachytit v kresbách své vnímání prostředí obce (mentální mapy, kresby na téma „co
se mi v naší obci nejvíce líbí, co se mi nelíbí“) a představy o budoucnosti obce
(„jak bude naše obec vypadat, až budu velký/á“ apod.).
22
Rozvojové představy obyvatel a vedení obce
Venkovské obce mají samy vzhledem ke své velikosti a poloze často omezené možnosti rozvoje. Realizace rozvojových aktivit nebývá jednoduchá (ať
už z důvodů finančních, či organizačních) a vyžaduje synergické a aktivní zapojení aktérů z různých tematických oblastí, kteří mají zájem o rozvoj svého
regionu, a také vhodné využití rozvojových nástrojů.
Subjektů ovlivňujících rozvoj venkovských obcí je celá řada, ať už se jedná
o aktéry na národní, regionální či lokální úrovni. Opravdový rozvoj venkova
se však odehrává na lokální úrovni, kde je využití rozvojových nástrojů
pro „malé“ aktéry omezené. Výkonným rozvojovým orgánem obce je starosta
a zastupitelstvo (případně rada) obce. Zásadními aktéry na místní úrovni jsou
obyvatelé, kteří se mohou přičinit o rozvoj obce především svou vlastní aktivitou. Rozvojové představy se pak liší podle potřeb daného typu aktéra (jiné
potřeby má maminka s dětmi a jiné senior, jinak může rozvoj obce vidět starosta).
Hlavní rozvojové priority se však u různých skupin aktérů neliší. Za rozvoj
obce považují místní aktéři – jak starostové, tak obyvatelé – především řešení
problémů s technickou infrastrukturou (tzv. „tvrdé projekty“). Obyvatelé obcí
tak upřednostňují řešení nedostatků, které jsou v obcích přímo viditelné. Rozvojové priority se také obvykle odvíjejí od vybavenosti obce službami. Mezi
hlavní rozvojové priority ve venkovských obcích patří v současné době zejména: výstavba hřišť, komunikací, oprava obecního úřadu, vodovodního řadu
nebo výstavba rodinných domů a dále výstavba čističky odpadních vod, hospody, obchodů, opravy chátrajících památek, kulturních areálů, cyklostezek,
sociálních bytů…
„Měkké“ projekty, které
podporují místní aktivity,
zlepšují vzdělanost obyvatelstva či jejich kvalifikaci, jsou ve venkovských
obcích často opomíjeny.
V tomto případě je problémem finanční a administrativní náročnost obce,
která je směřována právě
na realizaci tvrdých projektů.
23
2. PODMÍNKY PRO ŽIVOT OBYVATEL
Pro život obyvatel na venkově je důležitá dostupnost nejen pracovních příležitostí, ale také nejrůznějších typů služeb (veřejných i komerčních) pro uspokojování potřeb občanů. Značný význam mají také podmínky pro rekreaci
a trávení volného času.
Podle B. Blažka 7 dokázal český venkov v době obrozenecké a pozdější konstituovat občanskou společnost, která svou dělností a rozmanitostí předčila
tehdejší urbánní svět (spolky náboženské, okrašlovací, tělovýchovné, ochotnické, knihovny, kampeličky, zemědělské školství, Agrární strana…). Dnes
je zdrojem tělesné, duševní a duchovní regenerace lidí vyčerpaných tempem
světa urbánního a ještě více mediálního. Aktivity realizované na venkově tedy
mají pozitivní dopad nejen na samotné obyvatele venkova, ale také na osoby
žijící ve městech.
Sociální prostředí venkovských obcí je ve srovnání s městy charakterizováno
intenzivnějšími sociálními kontakty a větší sociální kontrolou a ochotou jednotlivců podílet se na aktivitách obce. 8 Silnější sociální vazby na venkově se
pozitivně projevují ve vzájemné výpomoci, komunikaci, společných aktivitách, informovanosti o dění v obci.
V souvislosti se získáváním praktických zkušeností i přejímáním způsobů sociálního jednání obyvatel měst se však v poslední době na obyvatele venkova
výrazně přenáší především negativní vlivy (požadavky na standardy bydlení
na úrovni města jak z hlediska kvality, estetiky apod.), často dané kontaktním
poznáním. Postupně se tak vytrácí vztah k obci, k venkovu, a to především
u mladší a střední generace, což úzce souvisí se změnou životního stylu.
Vytváření podmínek pro bydlení
V období společenských změn po roce 1989 došlo v oblasti bydlení, zejména
co se týká kvantity a kvality bytů, k pronikavým změnám. Vzrostla poptávka
po bytech, která vyvolala i vyšší potřebu finančních zdrojů – tento problém je
možné řešit buď výstavbou nových bytů, nebo regenerací stávajícího bytového fondu.
7
http://forum.isu.cz/clanek.asp?id=344&referer=http://forum.isu.cz/place.asp?place
=1&area=20.
8 Kadeřábková, J., Trhlínová, Z. (2006, 372).
24
Stabilizace mladého obyvatelstva ve venkovských oblastech vedle uplatnění na trhu práce značně souvisí i s možnostmi bydlení. Přestože se emigrace z venkova do měst v posledních letech díky obtížně dostupnému bydlení
obecně snížila, zabezpečení potřeby bydlení kvalitními a cenově dostupnými
byty by mělo být prioritou každé obce, neboť toto je jeden z předpokladů řešení problematiky vylidňování obcí. Bytová politika obcí by měla vycházet ze
státní bytové politiky – ta by měla být jasná, dlouhodobě stabilní a podpořená
dostatečnými objemy finančních prostředků a legislativou s dobře vyváženými právy nájemníků a vlastníků bytů.
Prioritou obcí by mělo být zabezpečení potřeby bydlení na jedné straně kvalitními a cenově dostupnými byty, na druhé straně dostatečnou nabídkou stavebních parcel pro novou individuální výstavbu.
Aktivity obcí zde mohou směřovat do oblastí obnovy a následného využití
obytných i hospodářských budov, modernizace bytů, výkupu a přípravy pozemků apod., ovšem vždy se zachováním venkovského rázu obcí. Obce také
mohou v souladu s aktualizovanou či dopracovanou územněplánovací dokumentací stanovovat hranice zastavitelného území, a tak v podstatě vytvářet
podmínky pro vznik nových stavebních parcel. V této souvislosti se jako priorita jeví zastavování proluk v intravilánech obcí.
Dále jsou v kompetencích obcí následující obecné činnosti:
– podpora zpracování koncepce krajské bytové politiky navazující na
koncepci bytové politiky ČR;
– příprava obecní a mikroregionální koncepce bytové politiky s přihlédnutím k nájemní a sociální bytové výstavbě;
– zlepšení podmínek pro výstavbu bytů i rodinných domů, která může
působit proti rozvoji depopulačních tendencí zvláště u mladých lidí.
Konkrétní možnosti, jak podpořit či usnadnit bytovou výstavbu, jsou:
– vymezit vhodné prostory pro výstavbu v územním plánu – v přiměřeném rozsahu a lokalitách (s preferencí míst v zastavěném území);
– dle finančních a majetkových poměrů obce zasíťovat pozemky vymezené pro výstavbu;
– koordinovat a podporovat výstavbu v intravilánu obce (v prolukách) –
v případě volných pozemků a zpustlých domů může starosta sehrát nemalou roli v oblasti vyjednávání prodeje a nového využití prostor.
25
U přímé podpory bytové výstavby je třeba učinit dostatečná právní či jiná opatření zamezující jinému využití a zneužití pozemků ke spekulaci.
Řada obcí vlastní bytové jednotky (bytový fond). Jde o nástroj, který v oblasti
bydlení nejpružněji umožňuje ovlivňovat migraci obyvatel a strukturu obyvatel.
Základní soubor bytů získaly obce na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Šlo zejména o byty,
s nimiž hospodařily dřívější národní výbory, a o bytové domy ve správě státních podniků bytového hospodářství. Obce se tak staly významnými subjekty
působícími na trhu s byty, např. v roce 1996 se nacházelo 23 % bytů v obecních domech. 9 V 90. letech postupně dochází k privatizaci bytového fondů
obcí a k přenesení těžiště zajišťování bydlení na soukromý sektor. Obce využily prodeje bytů, resp. bytových domů či jiných nemovitostí určených k bydlení, ke zvýšení rozpočtových příjmů, nicméně ne vždy bylo jejich počínání
skutečně hospodárné. V mnohých případech proběhl privatizační proces nepromyšleně, obce se zbavily majetku v dobrém stavu a zbyl jim bytový fond
vyžadující značné investice, nebo dokonce zjistily, že jim po prodeji nezbývá
dostatek bytů na specifické záměry obce či na sociální bydlení. V souvislosti
se snahou pomoci nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva a o udržení, zejména mladých, obyvatel v obci dochází k opačnému procesu, kdy obce budují
ze strategických důvodů nové byty a ty pronajímají místním obyvatelům.
V posledních letech je velmi častým případem budování domů s pečovatelskou službou či obdobných zařízení pro seniory.
Obec jako vlastník hradí veškeré výdaje spojené se správou bytového fondu
a na druhé straně inkasuje veškeré příjmy plynoucí z pronájmu. Velkou roli
hraje příznivější cenová politika municipálního bydlení spojená s funkcemi
sociálními. V obcích často pracuje bytová komise, která řeší problémy spojené
s obecním bytovým fondem.
9 Metodická příručka pro obce v oblasti bydlení. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 1998, s. 4.
26
Zajištění veřejných služeb
Do oblasti veřejných služeb se tradičně řadí školství, zdravotnictví a sociální
služby. Rozvoj veřejných služeb je limitován finančními možnostmi obcí. Na
rozsah veřejných služeb a na způsob jejich zajištění má vliv vývoj situace
v dané obci, množství potenciálních uživatelů či preference obyvatel.
V prostorovém pohledu lze rozlišit dvě úrovně poskytování veřejných služeb.
První z nich jsou služby „základní“, jež by měly být zabezpečeny přímo v dané
obci nebo v nejbližší spádové obci; s ohledem na finanční i personální náročnost totiž není možné tyto služby zajistit ve všech obcích. „Pokročilejší“
služby jsou ty, za nimiž je možné dojíždět – buďto jsou obyvateli využívány
méně často, nebo vyžadují vyšší specializaci poskytovatelů. Příkladem rozdílů
může být základní vs. střední škola, ordinace praktického lékaře vs. specializovaná ambulance či terénní pečovatelská služba vs. hospic.
Spokojenost obyvatel se zajištěním veřejných služeb v obcích Boskovicka
podle velikosti obce
Sociologické šetření u obyvatel obcí MAS Boskovicko Plus 10 (dotázáno
bylo celkem 945 osob) ukázalo, že se zajištěním vzdělávání jsou spokojeny
zhruba dvě třetiny respondentů. Názory na zabezpečení sociální a zdravotní péče jsou vyrovnané: spokojeno je 46,1 % respondentů, nespokojeno
46,2 %. U obou otázek jsou však statisticky významně častěji spokojeni
obyvatelé z relativně větších obcí.
Spokojenost respondentů (v %)
velikostní kategorie obce
spokojen
fungování škol
nespokojen
nevím
spokojen
sociální a zdravotní
nespokojen
služby
nevím
0–200 201–500
53,8
57,7
46,2
16,4
0,0
25,9
37,5
34,7
62,5
56,2
0,0
9,1
501–1000
69,0
7,3
23,7
55,0
38,1
6,9
1001–5000
73,8
11,7
14,5
55,5
35,5
9,0
Rozvoj veřejných služeb může být opřen o spolupráci obcí v zajištění jejich
dostupnosti, spočívající např. v rozložení specializovaných služeb mezi jednotlivé obce. Konkrétním příkladem jsou svazkové školy nebo domovy pro se-
10
Svobodová, H., Chabičovská, K. (2009).
27
niory provozované svazkem obcí. V oblasti sociálních služeb hraje významnou roli posilování terénních služeb na úkor pobytových, čímž dojde jednak
k úspoře nákladů na poskytování služeb, jednak k obsloužení většího počtu
klientů.
Sociální a zdravotní služby
Zajištění sociálních služeb je ve venkovských obcích značně diverzifikované.
Zařízení sociálních služeb jsou vzhledem ke svým investičním a provozním nákladům obvykle budována ve větších obcích a dle kapacitních možností slouží
i žadatelům z obcí menších. Široká škála dalších dílčích aktivit skýtá značný
prostor pro invenci obce pro přizpůsobení potřebám místních obyvatel.
Obec může sociální služby zajišťovat přímo (pomocí svých organizačních služeb nebo příspěvkových organizací), nebo může financovat jejich zajištění jinými subjekty (např. občanskými sdruženími, obecně prospěšnými
společnostmi, církevními organizacemi či obchodními společnostmi).
Zřizovatelem sociálního zařízení v obci může být (a často je) v oblasti veřejné
sféry i kraj či stát. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, rozlišuje
obecně tyto kategorie sociálních služeb: sociální poradenství, služby sociální
péče a služby sociální prevence. Základními typy sociálních, resp. zdravotních, služeb poskytovaných obcí mohou být: 11
– penziony, domovy pro seniory, domy s pečovatelskou službou – obvykle jde o výstavbu;
– pečovatelská služba – zajištění péče o seniory a případně zdravotně postižené v domácích podmínkách; obec může službu přímo provozovat,
finančně podporovat či zprostředkovat;
– poradenství – nepřímá pomoc při řešení složité sociální či zdravotní situace;
– krizová pomoc – přímé řešení sociálního či zdravotního problému
(např. případ týrání dětí – vyplývá ze zákona, ale je třeba počítat s různými scénáři a být připraven).
11 Upraveno podle Příručky člena zastupitelstva obce. Praha: VCVS, o. p. s., 2002,
s. 94–95.
28
Existuje celá řada dalších typů služeb specifické sociální či zdravotní pomoci,
např. stacionáře (denní či týdenní), chráněné bydlení a domy na půl cesty, azylové domy, noclehárny, denní centra, terapeutické komunity atd. (další typy viz
§ 34 zákona o sociálních službách).
Tyto služby jsou zřizovány spíše většími obcemi v závislosti na výskytu většího množství osob z dané cílové skupiny, resp. jsou zřizovány jinými subjekty
a umístěny v některé z obcí bez ohledu na velikost. Klíčovou roli při poskytování specifických sociálních a zdravotních služeb však hrají neziskové organizace.
Za správní obvody pověřených obecních úřadů či za obvody obcí s rozšířenou
působností jsou často v rámci kraje zpracovávány komunitní plány sociálních
služeb. Ty umožňují obci řešit danou problematiku ve spolupráci s okolními
obcemi a v širším kontextu.
Z hlediska způsobu zajištění sociální péče z pozice obce můžeme rozlišit následující možnosti:
– vybudování vlastního zařízení,
– podpora fungování zařízení jiného provozovatele,
– podpora terénních služeb.
Doporučení, jak podpořit zajištění sociálních a zdravotních služeb, jsou:
– zkvalitnění poskytování sociální péče a posilování informovanosti občanů o možnostech využívání sociálních služeb,
– propagace a iniciace pečovatelské služby a jejich možností,
– jednání s příslušnými lékaři o prodloužení ordinačních hodin,
– zlepšení dostupnosti zdravotnické záchranné služby.
Základní zdravotní péče je nastavena ze státní úrovně. Různá zdravotnická
zařízení jsou zřizována státem, kraji, obcemi či soukromými subjekty. Zdravotní pojišťovny vytvářejí své sítě zdravotnických služeb, které hradí z povinného zdravotního pojištění. Pro ovlivnění, resp. zlepšení zdravotní péče
v obci musí obec mít přehled o dostupných službách a o zdravotních charakteristikách a potřebách obyvatel. Na základě faktů potom může vyargumentovat podhodnocení zdravotní péče a vyjednat její rozšíření.
29
Školství
Obce mají ze zákona povinnost zajistit povinnou školní docházku. Obec tedy
může zřídit předškolní zařízení (mateřskou školu) či školské zařízení, nebo
zajistit školní docházku ve škole zřizované jinou obcí. Povinnou školní docházku by měl žák absolvovat v základní škole zřizované obcí nebo svazkem
obcí se sídlem školského obvodu, v němž má žák trvalé bydliště, pokud rodiče
nezvolí jinou školu. Venkovské děti však jezdí často do škol ve městech.
I pokud některé malé obce školy udrží, rodiče dětí mnohdy volí školy ve městech – buďto nemají důvěru v kvalitu výuky, nebo sami pracují ve městech a
je pro ně jednodušší vozit děti do školy v místě svého zaměstnání.
Projekty, které napomohly rozvoji podmínek pro život obyvatel na venkově,
byly prozatím zaměřeny převážně na zajištění školní docházky. Dvěma příklady jsou volná sdružení malotřídek a svazkové školy.
Volná sdružení malotřídek (asociace) 12
Volná sdružení venkovských malotřídek – někdy označované jako asociace
– jsou typem sdružení fungujícím ve Velké Británii. Vznikají zejména z důvodu snížení izolace jejich žáků. Vznikají zpravidla na základě existujících
osobních (tzn. spíše neformálních) vztahů mezi učiteli nebo řediteli zúčastněných škol.
Sdružené školy připravují pro své žáky sportovní utkání, literární, přírodovědné a další soutěže, organizují společné výlety nebo exkurze. V organizaci
těchto „podniků“ se jednotlivé školy střídají. Aktivity směřují hlavně ke snaze
rozšířit žákům malotřídních škol možnosti porovnání vlastních výkonů v různých oblastech vzdělávání s jejich vrstevníky.
Činnost zmíněných forem seskupení venkovských malotřídních škol má četné
výhody – snížení izolace školy, možnost spolupráce v oblasti tvorby kurikula,
možnost vrstevnické a specializované výuky žáků, úspora finančních zdrojů atd.
Problémy se sdružováním škol se objevují nejvíce v ochotě pedagogů vykonávat tuto činnost, která je nad rámec jejich běžných povinností a zpravidla není
nijak finančně ohodnocena. U některých škol hraje roli také obava ze ztráty
vlastní autonomie nebo kurikulárních specifik (např. u waldorfských nebo komunitních škol). Významným limitem je i geografická vzdálenost škol, a tedy
nutnost pro realizaci společných aktivit cestovat na větší vzdálenost.
12
Upraveno podle Trnková, K. (2006, 560–561).
30
Svazkové školství
V souvislosti s demografickými změnami a úbytkem počtu dětí, resp. žáků ve
školách se ve venkovských obcích objevuje potřeba racionalizovat náklady
související s provozem školy. Jedním z řešení je vytvoření tzv. „svazkové
školy“, tedy jednoho subjektu, který právně zastřeší jednotlivé školy působící
v mikroregionu (svazku obcí). Školský obvod pak tvoří všechny obce daného
svazku.
Hlavní výhodou je úspora nákladů na ekonomické zajištění provozu škol
(účetnictví, mzdová agenda), které je vykazováno souhrnně pouze za jeden
subjekt, nikoliv za každou školu zvlášť. Jednotlivé sdružené školy však mají
značnou míru autonomie, protože jejich účetnictví je vedeno navzájem odděleně – takže školy de facto hospodaří s vlastními prostředky – a někdejší ředitelé škol jsou v pozici vedoucích odloučených pracovišť (takže jejich
rozhodovací pravomoci jsou z velké části zachovány). Zřízení svazkové školy
je výhodné zejména pro obce, které ve svém obvodu žádnou školu nemají
a musí tedy hradit neinvestiční náklady na žáky dojíždějící do škol v jiné obci
ze svého rozpočtu; toto u svazkové školy odpadá.
V případě pracovní neschopnosti pedagogů lze zajistit náhradu operativněji
a bez administrativních překážek. Svazková škola jako relativně velký subjekt
je také schopna zaměstnat pedagogy s více specializovanou kvalifikací (např.
v oblasti jazyků nebo informačních technologií), případně také asistenta pedagoga, kteří budou působit ve všech sdružených školách.
Překážkou pro vytvoření svazkové školy je především obava jednotlivých škol
ze ztráty suverenity. V regionech, kde jsou obce od sebe více vzdáleny, se
někdy také objevuje potřeba zajistit dopravní obslužnost škol vlastními silami, protože stávající zajištění veřejné dopravy potřebám obcí nevyhovuje.
Výhody svazkového školství:
– jeden management – úspora mzdových nákladů,
– úspora provozních nákladů,
– zkvalitnění výuky – „cestování“ pedagogů za dětmi,
– pružná reakce na výkyvy počtu žáků v jednotlivých obcích,
– větší šance školy na úspěch při získávání dotací.
31
Nevýhodou je relativně složitý proces ustavení. Vzrostou také nároky na manažerské dovednosti ředitele školy. Oporou při zřizování svazkových škol
může být metodický dokument vydaný MŠMT s názvem „Školská právnická
osoba zřízená dobrovolným svazkem obcí“.
Jde o vhodné řešení pouze v určitých případech.
Svazková škola – Údolí Desné
Myšlenka svazkového školství byla podnícena jednak snahou reorganizace
školství v části Svazku obcí údolí Desné, ale také potřebou vyřešit problémy na jednotlivých školách na území obcí Rapotín a Sobotín.
Svazková škola s názvem „Základní škola a Mateřská škola Údolí Desné“
sdružuje dvě neúplné základní školy s prvním stupněm v obcích Rapotín
a Sobotín, plně organizovanou základní školu v Petrově nad Desnou, dále
sdružuje tři mateřské školy z těchto jmenovaných obcí a dvě školní jídelny.
Jmenované obce spolu se spádovými obcemi Rejchartice a Vernířovice jsou
členy Svazku obcí údolí Desné. Na základě jejich dohody o vytvoření společného školského systému a zřízení školské právnické osoby Svazkem obcí
údolí Desné byla svazková škola zřízena. Obce zapojené do svazkové školy
vytvořily také společný školský obvod.
Svazek obcí byl předmětnými obcemi vybrán jako zřizovatel svazkové školy
z důvodu jeho silného postavení v mikroregionu údolí Desné, které si vydobyl zejména záchranou a znovuzprovozněním regionální železniční tratě
Šumperk – Kouty nad Desnou. Zřízením svazkové školy je vytvořen předpoklad pro zapojení dalších zbývajících obcí, sdružených ve Svazku obcí,
do vzniklé svazkové školy.
Přímým řízením školy je pověřena tzv. „Kvalifikovaná valná hromada“
Svazku obcí Údolí Desné, v jejímž čele stojí předseda svazku Ing. Vladimír
Mikulec, který je současně i starostou obce Rapotín.
Svazková škola funguje od 1. 1. 2008. Od té doby došlo ke snížení odlivu
žáků do škol mimo školský obvod a k užšímu propojení rodičů a školy (zvýšení zájmu rodičů o dění ve škole). V oblasti vlastního fungování školy bylo
zaznamenáno zlepšení spolupráce zřizovatele školy s představiteli obcí,
efektivnější využití kapacit pedagogů (rušení úvazkově nenaplněných míst)
a zkvalitnění možností zastupování pedagogů v případě jejich nepřítomnosti. Nezanedbatelnou výhodou je poměrně značná úspora financí.
32
Problémy spočívají zejména v malé informovanosti veřejnosti a veřejné
správy o institutu svazkového školství. Projevila se také nutnost zajistit
do budoucna vlastní dopravu žáků do škol. Materiálně-technické vybavení
jednotlivých škol je na rozdílné úrovni, proto je potřeba investovat do zabezpečení srovnatelného vybavení.
(Pramen: http://www.udoli-desne.cz/skolstvi)
Komerční služby
Kvalita poskytování komerčních služeb ve venkovských obcích do určité míry
souvisí s kvalitou podmínek pro podnikání. Zajištění těchto služeb spadá pod
terciární aktivity; lze je členit do následujících kategorií: 13
– základní služby – řemesla, opravny, čistírny, sběrny oprav a další;
– maloobchod a hostinské služby – obchody (smíšené zboží, potraviny,
maso-uzeniny, drogerie atd.), pohostinství (tzn. podnik bez možnosti
stravování), restaurace apod.;
– finanční služby – pošta, banka, spořitelna, bankomat atd.;
– specializované tržní služby – účetní a daňové poradenství, advokátní
kancelář, realitní kancelář, cestovní kancelář atd.
Podobně jako u veřejných služeb se i komerční služby vyskytují ve venkovských obcích diferencovaně podle velikosti obce, podle frekvence jejich využívání a míry jejich specializovanosti.
Vybavenost obce službami je obvykle přímo úměrná velikosti dané obce.
Z nejmenších obcí je často nutné téměř za všemi službami – veřejnými i komerčními – vyjíždět; v některých případech do měst, v jiných alespoň do větších venkovských obcí.
Vybavenost obcí a poskytování potřebných služeb je záležitostí, kterou může
veřejná správa ovlivnit jen částečně. Komerční služby jsou provozovány za
účelem zisku, proto jejich nabídka vychází z poptávky; v malých obcích je
tedy zákonitě nižší. Obyvatelé venkova, kteří pracují ve městech (jichž je většina), využijí široké nabídky služeb v těchto městech a již nemají potřebu (ani
časový prostor) řešit tyto služby v místě bydliště. Dochází tak k významnému
snížení uživatelů komerčních služeb.
13 Viz např. Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji – Analytická část. Brno:
GaREP, 2009.
33
Možnosti podpory zajištění komerčních služeb jsou na obecní úrovni omezené. Spočívají především v nabídce prostor pro vybudování provozovny nebo
v dalších pobídkách pro zájemce o poskytování služeb. Na centrální úrovni lze
rozvoj podnikatelských aktivit (nejen) ve službách podpořit zjednodušením
administrativních a daňových povinností podnikatelů.
V oblasti podpory dostupnosti komerčních služeb obec může:
– zpracovat adresář služeb pro občany v obci a blízkém okolí včetně provozních dob a informací o nabídce,
– provést šetření poptávky po chybějících službách a zhodnocení smysluplnosti jejich zřízení,
– nabídnout prostory či jinou věcnou výpomoc současným či potenciálním poskytovatelům služeb v obci; podpořit občany, kteří by byli
ochotni určité služby pro ostatní zajistit.
Budovou vyskytující se ve všech obcích bez ohledu na jejich velikost je budova obecního úřadu. V menších obcích je obvyklé, že budova kromě správních účelů slouží i dalším věcem. Může jít o poštu, různé provozovny
a obchody, knihovnu, hasičskou zbrojnici a další. Dochází tak k výrazným
úsporám při údržbě budovy. Budova se ve většině případů nachází v samém
středu obce, což je důležitým aspektem této multifunkčnosti.
Zlepšení vzhledu obce
Vzhled obce je okolností nemalou měrou pozitivně ovlivňující vnímání rozvojových aktivit obce i celkové atraktivity obce jak jejími obyvateli, tak návštěvníky. Násobí efekty různých investic a dělá z obce „krásné místo
pro život“. Z hlediska možností obce a způsobu realizace vzhledu obce můžeme v zásadě rozlišit tři věcné oblasti.
První oblastí je rekonstrukce a údržba veřejných prostranství, obecních
budov a místních komunikací, kam lze zařadit následující činnosti:
– vybavení obce veřejným mobiliářem (lavičky, odpadkové koše),
– revitalizace centra obce a vytvoření odpočinkové zóny,
– modernizace veřejného osvětlení,
– zapojení občanů do péče o vzhled obce,
– úprava okolí vodních ploch v obci a zlepšení kvality povrchové vody
v obci.
34
Druhou oblasti je krajinotvorná činnost obce. Jedním z charakteristických
znaků venkova je právě přirozená návaznost obce na okolní krajinu. V dřívějších dobách byla zeleň na veřejných prostranstvích bližší přirozené vegetaci, běžné byly nezpevněné povrchy. Typickým znakem venkovských obcí
byly tradiční předzahrádky, méně keřů i ovocné alejové stromy (odrůdy dle regionů, např. vysokokmenné hrušně na Hané). Proto je pro vzhled obce důležitá také výsadba a údržba veřejné zeleně, kterou lze dosáhnout např.:
– výsadbou stromů a keřů ve vhodných lokalitách v obci i v okolí,
– pořízením mobilní zeleně, která může zkrášlit obce v prostorách, kde
není možné vysazovat dřeviny.
Pro tvorbu nové zeleně však platí jisté zásady, kdy nelze jen obnovovat minulý
stav. Použity by měly být místně obvyklé dřeviny, upřednostňovat by se měly
kvetoucí stromy a keře, dominance jehličnanů by měla zůstat potlačena. Do
výrobních areálů je vhodné vysazovat např. ořešáky nebo jírovce, které pohlcují pachy. 14
Třetím a jistě ne posledním směrem, jak dosáhnout zlepšení kvality života
v obci, je péče o vzhled budov a pozemků soukromých subjektů. Obec by
měla zejména iniciovat rekonstrukce zchátralých domů, a to pomocí:
– jednání s jejich majiteli a přesvědčování k nápravě,
– využití zákonných prostředků k odstranění těchto domů,
– iniciování a podpory nového využití těchto domů.
Dalšími možnými kroky k zatraktivnění obce mohou být i:
– zvýraznění krajinných prvků (rozhledna, naučná stezka, informační tabule apod.),
– umístění různých uměleckých či řemeslných výrobků na vhodná místa
v obci,
– pojmenování ulic v obci a vytvoření místního značení významných objektů.
14
Kyselka, I.: Ochrana kulturního dědictví venkovských mikroregionů – přístupy k řešení vzhledu obcí a okolní krajiny. Referát na semináři Mikroregiony a jejich činnost
dne 2. 12. 2009 v Pardubicích.
35
3. TRH PRÁCE A PODNIKÁNÍ
Trh práce ve venkovských obcích je oproti trhu práce městského prostoru velmi
specifický. Venkov, resp. venkovské obce (tzn. obce do 2 000 obyvatel15), které
v České republice co do počtu výrazně dominují, bývaly tradičně spojovány
se zemědělskou výrobou. Zemědělství však již není dominantním sektorem ve
venkovském prostoru, přestože má neustále významnou roli jak v produkci
kvalitních potravin, údržbě krajiny i v nabídce pracovních míst. Vedle proměny vztahu mezi krajinou a zemědělstvím totiž došlo v moderní době k zásadní změně ekonomického a sociálního významu zemědělství na venkově.
Přes pokles zaměstnanosti a transformaci zemědělské činnosti je harmonický
rozvoj zemědělské výroby v souladu s přírodními podmínkami jednou z podmínek trvalé udržitelnosti venkova. Zemědělství, krajina a venkov tvoří nedílnou součást životního prostředí lidské společnosti.
Celková struktura ekonomických aktivit je na venkově výrazně méně pestrá
než ve městech. Markantní je to zejména u tržních služeb, informačních a komunikačních technologii, vzdělávání, výzkumu a dalších pokročilých služeb.
Využití nových technologií a inovačních přístupů může sice lokálně posílit
podnikání na venkově a vytvořit venkovské póly zaměstnanosti, nicméně pro
obyvatele venkova vždy bude převládat role měst jako center zaměstnanosti
a také služeb.
Cestou, jak zvýšit počet a pestrost pracovních míst na venkově, je snaha o diverzifikaci venkovské ekonomiky tak, aby bylo dosaženo vyváženého a stabilního sociálně-ekonomického rozvoje. Z tohoto důvodu jsou v programovém
období 2007–2013 podle M. Hrabánkové (2006) podporována zejména následující opatření k diverzifikaci venkovské ekonomiky:
– diverzifikace směrem k nezemědělským činnostem,
– podpora zakládání a rozvoje podniků nejmenší velikosti za účelem posílení ekonomických struktur a podnikání na venkově,
15
Nejsnadněji zjistitelnou a dlouhodobě sledovanou charakteristikou sloužící k vymezování venkova, resp. venkovských obcí je počet trvale bydlících v obci (počet obyvatel), přestože velikost sídla není dostačujícím způsobem výpovědi o zařazení obce
mezi venkovské a zpravidla se doplňuje dalšími údaji.
V České republice je obecně za venkovskou považována obec, jejíž počet obyvatel je
menší než 2 000, avšak objevují se i typologie, kdy je za venkovskou považována obec
s méně než 3 000 nebo 5 000 obyvateli.
36
– podpora turistického ruchu,
– ochrana zvyšování hodnoty a péče o přírodní dědictví jako příspěvek
k trvale udržitelnému rozvoji.
Podpora zaměstnanosti a zaměstnatelnosti
Hlavními příčinami nezaměstnanosti na venkově je nižší diverzifikace ekonomických činností a celkově i nižší množství pracovních míst v přepočtu na
obyvatele. Je to způsobeno snižováním pracovních příležitostí v zemědělství
a soustředěním terciárního sektoru do měst. Častou bariérou jsou nedostatečné
lokalizační podmínky, s čímž souvisí především špatný stav technické infrastruktury a vybavenosti obcí. Vliv na vyšší míru nezaměstnanosti na venkově
může mít i kvůli nutnosti (a finanční náročnosti) dojížďky za prací slabší motivace nezaměstnaných k hledání pracovního uplatnění mimo své nejbližší
okolí.
Nedostatek pracovních příležitostí pak způsobuje zvyšování migrace (zejména
mladých lidí), resp. dojížďku za prací z venkovských oblastí do měst. V tomto
případě je však nutné podotknout, že nastíněná situace se týká především venkovských obcí, které neleží bezprostředně v dosahu regionálního centra. Od
90. let 20. stol. se stal trendem proces suburbanizace, kdy se zejména lidé ve
středním věku stěhují do přilehlých venkovských oblastí záměrně a tím pádem
se dojížďka do zaměstnání a za službami zvyšuje, avšak tyto obce mají většinou specifický status – slouží především jako místa bydlení a rekreace.
Není však pravda, že venkovský prostor patří dlouhodobě z hlediska nezaměstnanosti k nejproblematičtějším oblastem v České republice (obr. 3). Rozdíly jsou dány spíše jeho polohou v rámci ČR, sídelní strukturou, možností
dojížďky za prací do sídel s nabídkou pracovních míst i tradicí hospodářské
výroby. Následující obrázek přibližuje územní rozložení míry nezaměstnanosti obcí do 2 000 obyvatel a identifikuje okresy, v nichž je míra nezaměstnanosti větší ve venkovských obcích. Je zřejmé, že venkovské obce
nemůžeme jednoznačně spojovat s vyšší nezaměstnaností. Ze srovnání 73 neměstských okresů, tj. bez okresů Praha, Plzeň-město, Brno-město a Ostravaměsto, vyplývá, že vyšší nezaměstnanost vykázaly venkovské obce pouze
v cca polovině případů. Ve srovnání s městy je ovšem na venkově nižší míra
ekonomické aktivity – aktivních je méně než polovina obyvatel (49,53 %) zatímco ve městech je to 52,06 %.
37
Obr. 3: Míra nezaměstnanosti v obcích s méně než 2 000 obyvateli a znázornění okresů, kde je průměrná míra nezaměstnanosti vyšší ve venkovském
prostoru než ve městech k 31. 12. 2008
Pramen: data MPSV, vlastní zpracování autorů.
Řešení problému nezaměstnanosti je úkolem Ministerstva práce a sociálních
věcí a zprostředkovaně jednotlivých úřadů práce. Ty však více méně rezignovaly na aktivní roli při snižování nezaměstnanosti a plní pouze funkci orgánu,
který nezaměstnané registruje. Aktivní politika zaměstnanosti v současné podobě se nejeví jako účinný nástroj k řešení vzniklých problémů.
Nejen proto je vyřešení problému nezaměstnanosti složitým úkolem, a to pro
venkovský prostor platí dvojnásob. Klíčem zajisté může být nabídka vhodných pozemků či objektů pro podnikání, podpora vzniku malých podniků (ať
už právnických, či fyzických osob), zkvalitnění dopravní infrastruktury. Neméně důležitá je kvalifikace občanů – schopnost pracovat s počítačem i jinou
vyspělou technickou, znalost jazyků, snaha přizpůsobit se daným podmínkám
atd.
Jak již bylo zmíněno, v současné době je zdůrazňována nutnost diverzifikace
ekonomických činností na venkově. Mezi nástroje této diverzifikace patří
mimo jiné podpora zakládání tzv. mikropodniků (drobných podniků), tj. pod-
38
niků, které zaměstnávají méně než 10 pracovníků a jejichž roční obrat nepřekračuje 2 mil. eur, což by zajistilo aspoň částečnou sociální a ekonomickou
udržitelnost venkovských oblastí. Venkovské oblasti přes všechny bariéry
představují významný potenciál pro rozvoj mikropodniků a diverzifikaci ekonomických činností. Je nutné klást důraz na podporu zakládání nových a na
rozvoj existujících nezemědělských podniků včetně nových živností v oblasti
výroby (řemesla) a služeb pro hospodářství a obyvatelstvo.
Otázkou řešení nezaměstnanosti může být také optimální nastavení systému
sociálních dávek. Část nezaměstnaných nemá odhodlání jít pracovat, neboť
z dávek dokážou přežít.
Příklad dobré praxe – projekt „S Krakonošem u počítače“
Na jaře roku 2004 se na Úřadu práce v Semilech zrodila myšlenka realizace projektu s poetickým názvem „S Krakonošem u počítače". Tento projekt, který byl schválen v rámci 2. kola Programu Iniciativy Společenství
EQUAL, byl realizován v regionech Krkonoš a Podkrkonoší. Projekt byl
zaměřen na problematiku vzdělávání venkovských obyvatel s cílem nabídnout lidem z hůře dostupných lokalit příležitost ke zvýšení kvalifikace a získání základních dovedností nezbytných pro plnohodnotný život v moderní
společnosti. Občanům, kteří nemají rovné příležitosti následného vzdělávání, byla v rámci tohoto projektu nabídnuta příležitost bezplatně a přímo
v místě bydliště navštěvovat vzdělávací kurzy v oblasti výpočetní techniky,
informatiky, kurzy cizích jazyků, školení pro malé a střední podnikatele (daňové předpisy, účetnictví či legislativní rámec podnikání), ale i řada dalších vzdělávacích modulů, o které tito občané projeví zájem a které se
ukážou ve světle aktuální situace regionálního trhu práce jako potřebné
a žádoucí. Projekt přispěl ke snižování nerovností na trhu práce, odstraňování diskriminací vybraných skupin populace a zvyšování kvalifikace.
Vzhledem k úspěchu projektu vznikla snaha přenést pozitivní zkušenosti
i do dalších regionů. V období od září 2007 do června 2008 probíhalo pilotní ověření vzdělávacího programu v malých obcích dalších regionů. Proběhl rovněž seminář zabývající se realizací obdobného způsobu vzdělávání
v Moravskoslezském kraji. Projekt „S Krakonošem u počítače“ tedy žije
dále i mimo oblast svého vzniku a lze jej považovat za skutečně průkopnický.
(Zpracováno s využitím http://www.krakonos.com/index.php?id=229)
39
Podpora podnikání
Podnikatelské subjekty a jejich efektivní fungování je základem rozvoje každého regionu, ve kterém žijí lidé bez ohledu na jeho charakter. Jejich nejdůležitější úloha spočívá v tvorbě pracovních příležitostí pro místní občany
a finančního kapitálu (bohatství) v území. Ve venkovských oblastech spíše
převládají podniky s menším počtem zaměstnanců (kategorie drobných, malých a středních podniků do 250 zaměstnanců), než je tomu v oblastech městských. Důvodem je nedostatek vhodných pracovních sil, horší dopravní
dostupnost, a tím pádem i zvýšení nákladů na provoz.
Podnikání na venkově není jednoduché – vedle nedostatku kapitálu je problémem i menší kupní síla a poptávka, tlak obchodních řetězců, ale také nedostatečná občanská a technická infrastruktura. Jako bariéry podnikání
na venkově se také jeví ne zrovna optimální nastavení daňového systému,
který znevýhodňuje malé podnikatele, či přílišná administrativní zátěž spojená s podnikáním.
Dalším faktem, který brání rozvoji podnikání na venkově, je horší vzdělanostní a věková struktura obyvatel venkovských oblastí. Ta ovlivňuje, resp.
omezuje rozvoj podnikání v místě s využitím místních zdrojů, což souvisí i se
změnou životního přístupu a změnou hodnot obyvatel. Lidé chtějí mít se co
nejlépe, mít co nejvíce peněz, a to znamená, že je hledají jinde než na venkově
– lidé hledají „lehčí“ zdroje s vyššími efekty.
Kromě toho velká část podnikatelů na venkově nemá dostatečný přístup k informacím. Dostatečný přístup mají pouze ti podnikatelé, kteří jsou členy oborových či podnikatelských organizací (např. hospodářská nebo agrární
komora). Většina drobných podnikatelů zájem o informace má, avšak neznají
způsob, jak tyto informace efektivně získat a využívat. Nedostatek informací
tak může tvořit jednu z bariér rozvoje podnikání na venkově. Tento problém
je třeba eliminovat např. informační kampaní či lepší spoluprácí se subjekty
veřejné správy nebo zájmových podnikatelských uskupení.
Omezenou kupní sílu lze chápat jako problém napříč všemi obory ekonomické
činnosti venkovského prostředí. Likvidační pro malé a střední podnikatele
může být i tlak obchodních řetězců a dovoz levnějšího zboží ze zahraničí. Tito
podnikatelé nejsou schopni těmto tlakům konkurovat. V tomto případě je
nutné analyzovat možnosti rozvoje perspektivních oblastí rozvoje venkovských regionů, které budou nabízet atraktivní pracovní příležitosti lidem z regionu (Svoboda, 2008; 36) a také optimálně přizpůsobit strategické a
plánovací dokumenty možnostem rozvoje venkovských oblastí.
40
Na fakt, zda vznikne, nebo nevznikne nový podnikatelský subjekt, má podle
Korába a Estélyiové (2007) vliv mnoho faktorů. Tyto faktory působí v daném
regionu v několika rozhodujících okamžicích spojených s životem podniku.
Jedná se o tyto faktory:
– faktor geografický/regionální – ne všechna teritoria a regiony mají
stejně příznivé klima pro podnikání,
– faktor podnikatelského sektoru/trhů – některé podnikatelské sektory
nebo trhy budou přitahovat podnikatele více, jiné naopak méně,
– faktor kulturní/sociální – v tradicích a kultuře té které země/regionu je
zakódován více, nebo méně vztah k podnikání.
Pro příchod podnikatelského subjektu do venkovského prostoru je nutné připravit vhodné zasíťované plochy, mít vhodnou dopravní polohu, kvalitní infrastrukturu v obci i dostatek kvalifikovaných pracovních sil. Obce jsou
obvykle schopny zajistit vhodné vlastní pozemky k podnikání. V současné
době je pro obce problém spíše sehnat vhodné podnikatele než připravit
vhodné plochy pro podnikání, a tak velká část objektů pro podnikání je v současné době nevyužitá. Pracovní síla a kvalitní infrastruktura je však doménou
měst, a proto venkov v přílivu investic stále zaostává.
Obec se může zapojit do následujících aktivit podporujících podnikatele:
– spolupráce s hospodářskou komorou, agrární komorou a případnými
dalšími subjekty v oblasti informační a metodické pomoci pro malé
a drobné podnikatele,
– zpřístupnění relevantních informačních a metodických materiálů pro
podnikatele,
– získávání pravidelné zpětné vazby o potřebách podnikatelů,
– uplatnění místních podnikatelů při zajišťování chodu obce a při obecních rozvojových projektech,
– realizace společných aktivit obce a podnikatelů,
– zveřejnění aktuálních a podrobnějších informací o podnikatelích působících v obci a o jejich nabídce na internetových stránkách obce.
41
Možnosti diverzifikace činností na venkově
Možností rozvoje podnikání ve venkovském prostoru je celá řada. Obec může
přilákat nové investory a podpořit podnikatelské aktivity vybudováním pozemků, jejich zasíťováním a též výhodnou nabídkou vlastních pozemků, nabízí se i možnost využití rozličných druhů brownfields nebo přímá finanční
podpora.
Pro rozvoj venkovských obcí jsou důležité vztahy mezi obcí a podnikateli,
stejně tak jejich spolupráce s hospodářskou/agrární komorou či jinými zájmovými podnikatelskými institucemi. V mnoha obcích podnikatelé finančně
podporují kulturní, sportovní i jiné akce pořádané obcemi. V necelé polovině
obcí se podnikatelé také podílí na některých aktivitách obce, jako např. spolupráce v rámci MAS, zimní údržba silnic, oprava objektů apod., ve více než
10 % realizují podnikatelé s obcemi společné projekty.
Vedení obce by mělo stávající podnikatele informovat o aktuálním dění v obci,
„vtahovat“ je do plánování rozvoje obce a vytvářet podnikatelům stále stabilní zázemí. Spolupráce obce s podnikateli může být přínosná pro obě strany
a současně i pro celkový rozvoj obce a zvýšení kvality života.
Zemědělství – nové produkty a inovace
Podnikatelské aktivity ve venkovském prostoru mohou být velmi rozmanité,
důležité jsou i fyzické osoby i právnické osoby. Z fyzických osob jednoznačně
dominují samostatně hospodařící rolníci. V objemu zemědělské produkce a
obhospodařování nejsou dominantní, avšak jsou to zajisté důležití aktéři
nejen údržby krajiny. V agrárním sektoru působí i řada podniků právnických
osob.
Ty však po roce 1990 prošly výraznými změnami – procesy transformace, privatizace nebo restituce. Došlo k rapidnímu úbytku pracovníků (viz tab. 1),
čímž výrazně ubyla nabídka pracovních míst na venkově a prudce narostla
míra nezaměstnanosti. I přes výrazný útlum zemědělské výroby v 90. letech
je v ČR v zemědělství, lesnictví a rybolovu zaměstnáno celkem 202,3 tisíc
ekonomicky aktivních obyvatel, což je 4,3 %, avšak v obcích do 2 000 obyvatel činí tento podíl 11,1 %.
Všeobecně zmiňovaný pokles významu zemědělství je však pouze zdánlivý –
pokud jsou brány v úvahu různé přidružené výroby, ať už se jedná o stravování, dopravu nebo prodej pohonných hmot, je zemědělství na venkově stále
42
velmi významné. Další pracovní místa a příležitosti pak poskytuje navazující
potravinářský průmysl, který je také často lokalizován ve venkovských obcích. Zemědělské subjekty také mohou představovat silné spolupracovníky
pro obec, mohou být členy místních akčních skupin.
Na počátku 21. století výrazně ovlivnil agrární sektor vstup do společné zemědělské politiky EU.
Tab. 1: Vývoj počtu zaměstnanců v zemědělství v ČR v letech 1989, 2000
a 2007
Pramen: Statistická ročenka, ČSÚ
Problémy zemědělského sektoru jsou mnohé – hlavně nepříznivá věková
struktura, způsobená neatraktivitou tohoto odvětví, jež je výsledkem náročnosti této práce i nízkými výdělky. Tomu odpovídá i vzdělanostní struktura
pracovníků – v zemědělství není již tak vysoký podíl osob pouze se základním vzděláním, avšak situace stále není ideální, neboť zejména ve vedení a na
místech řídících pracovníků je stále nedostatek dostatečně vzdělaných osob.
Drtivá většina zaměstnanců v zemědělství jsou z areálu působnosti podniku,
což znamená, že zemědělství je významným zaměstnavatelem v malých obcích. Tuto zaměstnanost je vhodné zachovat – jak kvůli zachování objemu zemědělské produkce, tak i kvůli zachování pracovních míst pro místní
obyvatele.
Současné trendy využití zemědělské produkce a alternativní zdroje energií dávají pro zemědělskou prvovýrobu určité, i když omezené možnosti. Pěstování
a zpracování biomasy může vést ke zvyšování konkurenceschopnosti zemědělství a přinést nové pracovní příležitosti. Postupně dochází k projektování
bioplynových stanic, které zpracovávají část zemědělské produkce a jsou pro
podniky zdrojem financí.
K větrným elektrárnám je částečná nechuť jak ze strany zemědělců, tak i z pozice občanů v obcích, na jejichž katastru by měla elektrárna stát. Fotovoltaické
články mohou být rozmisťovány na střechách objektů nebo v již nepoužívané
43
části zemědělského střediska, nemají však vliv na zemědělskou produkci.
U všech těchto typů energetických zdrojů ale zemědělci naráží na zablokované kvóty pro připojení k síti, neboť různí podnikavci si volné kvóty zablokovali, aniž počítají s výstavbou energetických zdrojů, a současné legislativa
si s tímto problémem nedokáže poradit.
Obliba přírodních materiálů dává určité možnosti pro přímé zpracování produktu v zemědělském podniku, slabým místem však zůstává následná distribuce a vlastní prodej. Mlékárenské provozy a vlastní výroba např. jogurtů
byly silně omezeny legislativou v oblasti hygieny. Omezené aktivity zemědělských podniků jsou u malých palíren pro malopěstitele.
Podobný potenciál nabízí i pěstování a zpracování biopotravin. Pro naplnění
tohoto potenciálu je nutné investovat nejen do propagace přírodního a kulturního dědictví venkova a odborného poradenství, ale také zvyšovat kvalitu poskytovaných služeb. V tomto ohledu je v ČR novinkou zavádění různých
místních/regionálních značek. Značení výrobků, které garantuje jejich původ
v určitém regionu, je jednou z cest, jak zviditelnit produkci místních výrobců
a zároveň posílit pocit sounáležitosti s regionem u jeho obyvatel. Hlavním
cílem zavádění značení upozorňujícího na tyto produkty je přispět k oživování
venkova a postupnému zvyšování kvality života na venkově, k vytváření pracovních příležitostí a rozvoji sociálně a environmentálně orientované ekonomiky, dále také ke zviditelnění tradičních regionů (známých např. svou
zachovalou přírodou, zdravým prostředím, lidovými tradicemi) a využití jejich socio-ekonomických výhod/potenciálu. Tento koncept je významně podporován místními akčními skupinami.
Obr. 4: Ukázka značení regionálních produktů
Pramen: http://domaci-vyrobky.cz.
44
Inspiraci pro zemědělce lze nalézt v zahraničí: v omezeném množství farem
dochází i k vlastní finalizaci zemědělských produktů a jejich realizaci na trhu.
Skoro ve všech případech se jedná o produkty regionální, místní, a takto na ně
pohlíží i předpisy dané země. V České republice není prodejní síť ve vlastnictví zemědělských producentů, jako je tomu například v Anglii. To vede
k omezenému odběru zemědělských produktů a nevýhodným podmínkám prodeje či nákupu. Prodejní síť řetězců svými podmínkami, které nejsou nijak legislativně upraveny, může kdykoliv svým rozhodnutím likvidovat českou
zemědělskou produkci a tím způsobit kolaps českého zemědělství. Tento stav
probíhá v současné době a vede ke snižování nákupních cen zemědělských
výrobků a omezení prodeje výrobků z české produkce v tržní síti.
Klastrování – síla spolupráce
V rámci strategického řízení regionálního rozvoje je v současné době zdůrazňována zejména podpora malého a středního podnikání a možnosti vytváření sítí těchto podniků (klastrů). Ačkoli by se mohlo zdát, že klastry nejsou vhodnou
strukturou pro venkov, tvorba klastrů významně přispívá k podpoře zvýšení konkurenceschopnosti regionu, což dokládá např. vznik klastru českých nábytkářů.
Příklad dobré praxe – Klastr českých nábytkářů
Klastr českých nábytkářů (KČN) vznikl za výrazné podpory Svazu českých
a moravských výrobních družstev a Asociace českých nábytkářů v roce 2006.
Nadpoloviční většina členů pochází z tradičních nábytkářských regionů Jihomoravského kraje, Vysočiny, Pardubického kraje a Královéhradeckého
kraje. Hlavním cílem KČN je společná proexportní politika a podpora vývoje inovací výrobků a výzkumu u členských firem. KČN je jedním z největších klastrů v České republice a v současné době má 35 členů.
Klastr českých nábytkářů je založen na inovacích ve výrobě, aby byl neustále konkurenceschopným uskupením firem jak na domácím, tak na zahraničních trzích. Klastr má strategicky propracovaný systém inovace
výrobků a výrobních programů – je schopen inovovat a vyvíjet nové výrobky a výrobní programy podle požadavků trhu a módních trendů. Proces
inovace je založen na předem definovaných vstupech, tj. marketingové studie, účast na domácích a mezinárodních veletrzích, katalog.
Co může klastr: zlepšit výsledky společností do něho zapojených, zvýšit
počet inovací, iniciovat vznik nových firem, zvýšit export, přilákat atraktivní
investice, podpořit výzkumnou základnu, podpořit rozvoj kraje…
45
Přínosy pro firmy: poskytují úspory z rozsahu a snižují náklady, snižují
omezení menších firem a zvyšují specializaci, zvyšují místní konkurenci a rivalitu a tím globální konkurenční výhodu, zvyšují rychlost přenosu informací a technologií, zvyšují moc a hlas menších firem, podněcují vládu
k investicím do specializované infrastruktury, umožňují efektivní propojení
a partnerství…
(Pramen: http://www.furniturecluster.cz)
Cestovní ruch – šance pro originalitu
Jednou z možností rozvoje podnikaní na venkově je cestovní ruch (venkovský
cestovní ruch, agroturismus, ekoturismus), který představuje jedno z nejvíce
se rozvíjejících ekonomických odvětví v ČR. Rozložení návštěvnosti v ČR je
však značně nerovnoměrné – je koncentrována do tradičních destinací a prozatím nedochází k plnému využívání potenciálu dalších regionů, přestože
právě venkovský cestovní ruch přímo k tomu předurčuje. Udržitelná venkovská turistika může nejenom zajistit pracovní místa ve venkovských oblastech,
ale může mít i pozitivní vliv na obnovu a údržbu venkovského přírodního
a kulturního dědictví.
46
Přestože venkov je typickým a nejvhodnějším prostředím pro rozvoj venkovské turistiky, v jeho prostředí dochází k rozvoji téměř všech forem turistiky
(aktivní, poznávací, lázeňská…), neboť návštěvník území nerozlišuje, zda je
na venkově, nebo ve městě, ale zda se zde nachází nějaké pro něj atraktivní
cíle, zda se tu může ubytovat, najíst nebo zabavit. Navíc uživatelé (návštěvníci) služeb cestovního ruchu se nikdy nevážou pouze k jednomu místu, ale
využívají velké prostory. Plánování rozvoje cestovního ruchu na daném území
musí vycházet zejména z jeho potenciálu a možností rozvoje.
Rozvoj cestovního ruchu je proces dlouhodobý a neobejde se bez aktivního
přístupu obyvatel a profesionálního přístupu samospráv. Obce i případní podnikatelé v cestovním ruchu na venkově si uvědomují, že kulturní dědictví v obcích nebo v mikroregionu hraje roli pro rozvoj cestovního ruchu, avšak jen
málokdo se skutečně rozhodne pro podnikání v této oblasti. Problémem jsou
zejména vysoké vstupní náklady na vybudování potřebného zařízení, nejistota výhodnosti investice, horší technická i dopravní infrastruktura na venkově.
Existence významnější atraktivity (nemusí to být pouze jedna lokalita, ale i
třeba charakter celého území) cestovního ruchu v obci nebo v její relativní
blízkosti a na ní navázané ubytovací a stravovací kapacity jsou základem pro
vhodný rozvoj cestovního ruchu. Tuto základní turistickou infrastrukturu v
obcích musí vhodně doplňovat doprovodná turistická infrastruktura (např. kulturní, společenské a sportovní zařízení), která slouží pro samotné turistické
vyžití návštěvníků území nebo pro trávení volného času místních obyvatel.
Vedle toho je velmi důležitá existence turistické dopravní infrastruktury v současnosti nejvíce reprezentované sítí pěších stezek a cyklostezek, resp. cyklotras a jejich vzájemná kombinace.
Rozvoj cestovního ruchu ve venkovských oblastech se ale může kromě výše
zmíněných základních druhů cestovního ruchu opírat o výrazně specifické oblasti cestovního ruchu, které jsou spojené zejména s typicky venkovskými aktéry. Zde můžeme uvést následující specifické typy cestovního ruchu:
– zemědělská a ekologická turistika (agro, eko),
– vinařská turistika,
– koňská turistika (hipoturistika),
– gastroturistika zaměřená na místní (regionální) speciality,
– lovecká turistika (lov zvěře, rybolov),
47
– pořádání různých tradic a slavností spojených s historii daného území
(řemesla, folklor, svátky…).
K tomu, aby se mohla obec věnovat rozvoji cestovního ruchu, ať již klasickým
nebo specifickým formám, je nutné mít základní předpoklady. Kromě přírodních a kulturních předpokladů bývá podceňovanou skutečností při rozvoji cestovního ruchu podpora ze strany místních obyvatel. Při výrazném nárůstu
návštěvníků v obci může tato skutečnost negativně působit na její (mnohdy
místními občany ceněný) klid, případně také může vzrůst i kriminalita. K tomu
je dále důležité přihlížet i k aktivitě jednotlivých lidí, zejména zda mají sami
chuť se zapojit do rozvoje cestovního ruchu ve své obci a okolí (např. formou
podnikání v ubytování, zapojením do úprav a budování turistické infrastruktury nebo pořádáním různých akcí v rámci spolkové činnosti).
Oblast cestovního ruchu se v současnosti nabízí a zároveň i využívá jako jedna
z nejčastějších možností pro diverzifikaci činností na venkově. Při jeho samotném rozvoji je ale nutné, aby vedení obce (zastupitelstvo a hlavně starosta) dodržovali několik základních kroků:
– Před samotným rozvojem cestovního ruchu ve svém území si představitelé obcí musí důkladně zanalyzovat jeho potenciál a současný stav
připravenosti, neboť není nic horšího než nekoncepční (intuitivní)
snaha o rozvoj čehokoliv.
– Volba správné strategie a směrů rozvoje cestovního ruchu v území.
Snaha něčím se na trhu odlišit bývá odměněna úspěchem.
– Souhlas a participace místních občanů je důležitým základem úspěchu
všech plánovaných aktivit a následně spokojených turistů.
– Snaha o aktivní zapojení podnikatelských a neziskových subjektů do
celkového rozvoje cestovního ruchu v území.
– Při budování turistické infrastruktury velmi obezřetně nakládat s veřejnými financemi s důrazem na synergický efekt s financemi podnikatelskými. Přínos cestovního ruchu pro obec a její občany není z toho,
že cyklista obcí projede po vybudované cyklostezce, ale že se v ní zastaví na delší dobu a využije jejích služeb.
– Využití externích finančních zdrojů (dotace) by mělo být vždy podloženo potřebností a přínosy daného produktu nejen vzhledem k jeho následné údržbě. V praxi to bohužel bývá obráceně.
– Pro rozvoj a následnou propagaci cestovního ruchu není vždy potřeba
velkého množství peněz, pokud se využívají všechny dostupné rozvo-
48
jové nástroje (příprava pozemků pro investora, propagace v rámci vyššího celku, dobrovolnictví, spolupráce a podílnictví na aktivitách
apod.).
– Marketingové aktivity cestovního ruchu (zejména propagace) by neměly být obcí vytvářeny individualisticky, ale vždy s co nejširším zapojením místních i okolních aktérů. Cestovní ruch a jeho účastníci na
rozdíl od veřejné správy neznají hranic.
Příklad dobré praxe – Penzion Roseta
Pension ROSETA byl otevřen v roce 1994 jako rodinný podnik se zaměřením na agroturistiku – pěstování růží. Zpočátku byla otevřena vinárna
a penzion se 6 pokoji, v roce 1998 byla otevřena zahradní restaurace v zahradě, jejíž součástí je rosarium s 2 000 růžemi. Firmám i rodinám je poskytnuto veškeré technické zázemí, i doprovodný kulturní a společenský
program, který je zaměřen na lidovou tvořivost.
V roce 2009 byla zahájena přístavba penzionu a restaurace v návaznosti na
stávající budovy. Součástí služeb bude úschovna kol, sportovní areál, tenis,
bazén, víceúčelová plocha pro ostatní sporty. V nové budově je plánováno
relaxační centrum – sauna, masáže, aromaterapie, růžové koupele s využitím vlastních odrůd růží určených k tomuto účelu. V budově bude také nová
restaurace, ubytování, školicí prostory s technickým vybavením.
V rámci rekreačních pobytů se hosté mohou účastnit odborných besed
o pěstování růží včetně praktických ukázek, zapojit se do vinobraní, učit se
degustovat víno, s majiteli dle přání navštívit lidové řemeslníky v blízkém
okolí. V roce 2008 bylo vybudováno sklepní hospodářství – lisovna, sklepy
na víno, degustační prostory, sklady. Za přítomnosti hostů se zde zpracovávají hrozny z vlastních vinohradů. V návaznosti na obnovení tradic je vinohradnictví zaměřeno na málo známé odrůdy.
Na nově vybudovaných terasách u penzionu se kromě růží vysazují původní
odrůdy ovocných druhů a révy vinné, které mohou sloužit také k naučnému
programu hostů.
(Pramen: http://www.roseta-pension.cz/ )
49
4. DOPRAVNÍ DOSTUPNOST A OBSLUŽNOST
Doprava je jedním z klíčových odvětví ekonomiky České republiky se značným významem i pro mezinárodní vztahy. Poptávka po přepravě osob i zboží
neustále roste a úkolem veřejného sektoru je vytvořit právní a ekonomické
podmínky pro poskytování veřejných služeb v dopravě i pro podnikání v dopravě a zajistit dopravní infrastrukturu odpovídající růstu přepravních potřeb.
Za posledních 20 let se výrazně proměnil význam a úloha dopravy v české
společnosti. Po roce 1989 se rapidně zvyšuje její intenzita a s tím spojené požadavky na kvalitu dopravní infrastruktury. Významně narůstá úloha osobní
a nákladní silniční dopravy, která v porovnání s ostatními druhy jasně dominuje. Ve venkovských oblastech se vzhledem k efektivnosti zhoršuje obslužnost veřejnou hromadnou dopravou. Vedle toho se zde zhoršují komunikace
II. a III. třídy. Naopak síť hlavních silnic (I. třídy, rychlostní komunikace
a dálnice) byla významně rozšířena a zkvalitněna. S růstem provozu a díky
vstupu ČR do EU také narostly požadavky na bezpečnost dopravy, a to ve
všech jejích oblastech a směrech.
Dostupnost je jedním z klíčových pojmů zmiňovaných v souvislosti s problematikou venkovských a periferních oblastí. Proces koncentrace obslužných,
výrobních a dalších aktivit získal v období transformace na dynamice a bude
nadále prohlubovat rozdíly mezi jádrovými a periferními (většinou venkovskými) oblastmi. Polarizace prostoru poroste i v mikroregionálním měřítku,
tzn. uvnitř obcí, mezi „střediskovým sídlem“ a ostatními částmi obce. Při nedostatku pracovních příležitostí a absenci základních služeb v místě bydliště
je pro obyvatelstvo čím dál více nezbytné za těmito cíli dojíždět a dostupnost
těchto cílů se stává jednou z nejdůležitějších podmínek života ve venkovských
oblastech (Marada, Květoň, 2006).
Ve smyslu nutnosti realizovat cesty za základními potřebami je poptávka po
dostupnosti ve venkovských oblastech v podstatě vyšší než ve městech, kde
je široká nabídka dopravních možností. Naopak z hlediska počtu osob je poptávka v řídce zalidněných venkovských oblastech nízká a způsobuje ztrátovost obslužnosti veřejnou dopravou. Klesající kvalita obslužnosti periferních
oblastí má za následek, že veřejná doprava je pak stále častěji nahrazována
dopravou individuální automobilovou, popř. jinými, alternativními způsoby
obslužnosti (např. sdílené jízdy, mikrobus apod.).
50
Zlepšení dopravní dostupnosti
Dopravní dostupnost jednotlivých území (např. správních obvodů nebo obcí)
závisí na jejich poloze vůči komunikačním koridorům, ale také na dostupnosti
veřejnou dopravou, jejich poloze vůči krajskému městu atd. Častým limitujícím faktorem dopravní dostupnosti obcí je nevyhovující technický stav komunikací.
Jedním z motivů, proč v roce 1997 dostaly menší kraje přednost před většími,
byla idea minimalizovat nadměrně velké vzdálenosti uvnitř krajů, což se
v mnoha případech moc nepodařilo. Například vzdálenost mezi Brnem a skupinou obcí na Vranovsku nebo vzdálenost mezi Olomoucí a skupinou obcí na
Jesenicku přesahuje dokonce 100 km, což jsou hodnoty v rámci České republiky naprosto nejvyšší.
Závažným faktorem v dopravní dostupnosti obcí je také jejich velikostní struktura – vysoký podíl obyvatelstva v obcích ČR do 2 000 obyvatel. Přitom dopravní dostupnost malých obcí bývá obecně horší než dostupnost obcí
velkých; výjimkou jsou obce s výhodnou dopravní nebo příměstskou polohou (např. aglomerace Prahy, Ostravy, Brna).
Dostupnost středisek ORP z jejich zázemí je také velmi důležitá mj. proto, že
se jedná o sídla s výkonem veřejné správy pro občany daného správního obvodu. Střediska ORP také bývají křižovatkami linek veřejné dopravy, spojující dané středisko s většími městy.
Dobrá dostupnost sídel z dálnic a rychlostních komunikací je patrně významná
především pro střední a velká města (např. okresní města). Důležité je vybudovat kvalitní síť dálnic, silnic typu R a silnic I. třídy pro zajištění dobré dostupnosti těchto měst – a následně i jejich zázemí – zvnějšku i pro usnadnění
jejich aktivních kontaktů s okolím. To je ale v pravomoci České republiky
a krajů, a již ne v kompetenci obcí. Ty mají na starost místní komunikace.
Silniční síť České republiky – především silnice vyšší kvality – je nadměrně
orientována na hlavní městské regiony (zejména krajská města – např. Praha,
Jihlava, Plzeň nebo Brno), které jsou velice silnými centry. Je tedy nutné posilovat vzájemné propojení i ostatních částí území, zejména ve venkovských
regionech.
Vhodná dopravní infrastruktura a její adekvátní stav a údržba jsou pro daný
region jednou z nejdůležitějších podmínek rozvoje. Dálnice, nejvýznamnější
silnice a železnice přenášejí největší podíl dopravního výkonu a spojují nej-
51
důležitější politická a hospodářská centra i rekreační území v České republice a blízkém příhraničí.
V roce 2005 bylo provedeno zatím poslední (každých 5 let) publikované sčítání
dopravy na dálniční a silniční síti České republiky, organizované Ředitelstvím
silnic a dálnic ČR. Charakteristickým rysem vývoje individuální automobilové
dopravy (IAD) v ČR je trvalý růst počtu osobních automobilů, a tím i jejich výkonů. V období let 1990–2004 počet automobilů vzrostl o 61,3 % a dosáhl počtu
přes 3,816 milionu vozidel. To znamená, že na jeden osobní automobil připadá
2,68 obyvatel. Nejvyšších hodnot je přitom dosahováno v Praze. Stupeň saturace, jehož by mělo být dosaženo okolo roku 2020, je odhadován na 5,230
mil. osobních vozidel (cca 1 automobil na 2 obyvatele). Se stoupající ekonomickou úrovní obyvatel České republiky se dá očekávat růst tohoto trendu
i v budoucnosti.
Stále se zvyšující tlak na rychlost, bezpečnost a komfort přepravy, ale také
na šetrný vztah dopravních cest k životnímu prostředí je příčinou toho, že
stávající síť dálnic a silnic vzhledem k neustále rostoucí mobilitě obyvatelstva a přepravní zátěže je v mnoha ohledech nedostatečná. Na tuto skutečnost reagovala vláda České republiky přijetím různých strategických
vládních dokumentů (např. usnesení o Politice územního rozvoje České republiky nebo usnesení o Harmonogramu výstavby dopravní infrastruktury
v letech 2008 až 2013). Všechny tyto dokumenty jsou vedeny snahou po vytvoření podmínek pro uspokojování nároků mezinárodní i vnitrostátní silniční dopravy, pro rozvoj jednotlivých regionů a pro zajišťování podmínek
pro zvyšování bezpečnosti silničního provozu a ochrany životního prostředí
v okolí silnic a dálnic.
Pro dopravní infrastrukturu v regionech a její údržbu je ale velmi důležitý
vztah mezi infrastrukturou a jejím odpovědným správcem. Podle typu dopravní komunikace to jsou:
– Ředitelství silnic a dálnic ČR – odpovědnost za dálnice, rychlostní komunikace a silnice I. třídy,
– Správa železniční dopravní cesty – odpovědnost za všechny železniční
tratě,
– příslušné kraje ČR – odpovědnost za komunikace II. a III. třídy,
– jednotlivé obce ČR – odpovědnost za místní komunikace a chodníky.
52
Rozvoj obecní dopravní infrastruktury
Ve venkovském prostoru je nejčastějším problémem stav a údržba silnic II.
a III. řádu a také místních komunikací. Úloha obce spočívá zejména ve spolupráci se správcem dané silnice a jejím určitým nátlakem na priorizaci oprav
dotyčných komunikací, což je případ silnic II. a III. řádu, které spravuje daný
kraj. U místních komunikací musí vyvíjet obec vlastní iniciativu na základě vlastních prostředků. Zde je situace o poznání horší. Na opravu místních
komunikací lze primárně získat dotaci pouze v omezených možnostech na
rozdíl od komunikací II. a III. řádu (Program rozvoje venkova – osa III, obce
do 500 obyvatel).
Vedle místních komunikací řeší venkovské obce ještě další problémy spojené
s dopravní infrastrukturou – budování a údržbu chodníků, obecních parkovišť
nebo zastávek veřejné dopravy. I zde obec musí vyvíjet vlastní činnost za své
rozpočtové prostředky nebo využívat externích dotačních zdrojů. V posledních
letech jsou velmi oblíbené jednotlivé krajské dotační tituly v rámci Programu
obnovy venkova. Bohužel tato položka je pro obce velmi nákladná a navíc
nemá příliš rozvojový potenciál. Tyto aktivity pomáhají spíše zachovat a udržet současný stav této infrastruktury, než že by se pomocí jejich rozvoje podařilo nalákat např. podnikatelské subjekty a nové obyvatele, jako se tomu daří
například přípravou pozemků pro průmyslovou nebo rezidenční výstavbu.
I v tomto případě je však potřebné k tomu dobudovat odpovídající dopravní
infrastrukturu, u níž je pak také nutné počítat s dalšími budoucími náklady, zejména na její údržbu.
Moderním pojmem současné doby je také zklidňování dopravy, což je soubor opatření a nástrojů, jež mají vést k zlepšení životního prostředí a bezpečnosti především cyklistů a chodců na úkor automobilové dopravy, která byla
dosud upřednostňována. Je snahou, aby se principy zklidňování dopravy postupně stávaly součástí podkladů pro stavby a úpravy pozemních komunikací.
Podle způsobu působení na řidiče lze způsoby zklidňování dopravy rozdělit na
psychologické prvky (dopravní značení) a fyzické prvky (například zúžení,
zvýšení nebo zakřivení vozovky). Zklidňovací prvky mohou být umístěny
buď u křižovatky (v křižovatce), nebo v průběžném úseku komunikace. Se
zklidňováním souvisí i výstavba obchvatů obcí s vysokou intenzitou dopravy
přes centrum obce.
V posledních letech se však stále více rozvíjí budování jednoho typu dopravní
infrastruktury, který dokáže přinášet určitý rozvoj do obce zejména v oblasti
cestovního ruchu. Touto infrastrukturou jsou komunikace pro cyklistickou dopravu, kterou můžeme dělit na dva základní segmenty:
53
– cyklistická doprava jako alternativa k individuální automobilové dopravě (IAD) a městské hromadné dopravě (MHD),
– cykloturistika jako jedna z aktivit cestovního ruchu v území,
• cyklostezky – společné účelové komunikace pro cykloturistiku a pěší
turistiku bez přístupu frekventované silniční dopravy,
• cyklotrasy – komunikace pro cykloturistiku využívající stávajících
komunikací s menší frekvencí silničního provozu.
V této oblasti začaly být obce velmi aktivní, a to i přes finančně nákladnou
stavbu těchto komunikací. Tato oblast dopravní infrastruktury je totiž velmi
podporována z národních a hlavně evropských dotačních zdrojů. Nicméně
i zde by mohly obce ušetřit (obce se musí minimálně 15 % spolupodílet na financování projektů), a to zejména v budování cyklostezek, které jsou ve většině případů celé z asfaltu, přitom pro většinu dnešních cykloturistů nejčastěji
na trekovém nebo horském kole by dostačovaly cyklostezky štěrkové.
Obr. 5: Příklady asfaltových a štěrkových cyklostezek v oblasti Krkonoš
Pramen: http://www.hory-krkonose.cz/cyklotrasy.
Zajištění dopravní obslužnosti
V posledních letech je velmi frekventovaná otázka tzv. dopravní obslužnosti
území. Problémem je disproporce mezi rostoucími náklady a klesající poptávkou, která se řeší zejména omezováním počtu spojů. Tím dojde ke snížení
nákladů, ale i k úbytku počtu cestujících, což opětovně vede k další redukci
dopravy – a nepříznivý vývoj tak stále pokračuje.
Úroveň plošné dopravní obsluhy veřejnou dopravou se liší podle konkrétní
situace v území. Podstatný vliv má především postavení obce v sídelním systému (počet obyvatel) a její poloha v dopravní síti (centrální, periferní). Významným faktorem rozvoje sítí veřejné dopravy je též koncentrace pracovních
54
míst a s tím související dojížďka do zaměstnání. V průběhu 90. let 20. století
však vznikla řada drobných a středních firem s různě organizovanou pracovní
dobou, které přispěly k rozmělnění dříve jasně definovaných přepravních proudů u dojížďky do zaměstnání. Kromě toho se objevila poměrně velká specifická skupina povolání (např. obchodních zástupců), pro které je osobní
automobil nutností. Celá společnost se postupně sociálně i ekonomicky více
diferencuje, rozdíly se zvětšují a dochází i k prudkému nárůstu počtu osobních
automobilů. V důsledku toho všeho klesá počet potenciálních uživatelů
(a tím pádem i zákazníků) veřejné dopravy.
Na rozdíl od dopravy železniční, kterou to nutně čeká, autobusová doprava již
prošla transformací. Pomineme-li vhodnost použitých způsobů privatizace
a některé nepříznivé organizační důsledky atomizace bývalých podniků
ČSAD, nejvýraznějším důsledkem je tlak na efektivnost dopravy, který ústí
právě do omezování počtu spojů. Pokud nedojde k reorganizaci systému veřejné dopravy ve smyslu zajištění kvalitnějších služeb, které budou schopné
konkurovat individuálnímu motorismu, a tím „přitáhnout“ nové zákazníky,
dojde k potvrzení výše naznačených tendencí a systém veřejné dopravy se
bude dále postupně rozpadat.
Změny v ekonomickém systému České republiky se logicky odrazily i ve vývoji dopravy. Charakter změn v dopravě je obecně známý a můžeme ho každodenně pozorovat na našich silnicích i železnicích; změny se týkají jak
nákladní, tak osobní dopravy. Absolutní objem přepravených nákladů
(i přes určitý pokles v důsledku ekonomické transformace po roce 1989)
v současnosti stále stoupá a i přes ekonomickou krizi se dá ve vzdálenějším
horizontu počítat se stejným trendem. Nákladní doprava se přizpůsobila změněným potřebám zákazníků a za současné situace je v našich podmínkách preferována spíše doprava silniční. Hlubokými změnami stále prochází také
doprava osobní, zřejmý je nárůst individuální automobilové dopravy doprovázený poklesem zájmu o veřejnou hromadnou dopravu jak silniční, tak železniční. Ke všem těmto ekonomicky podmíněným změnám ještě přistupuje
neujasněnost státní dopravní politiky, což se projevuje zejména v podmínkách
pro pravidelnou veřejnou osobní dopravu. K výraznému posunu v organizaci
veřejné dopravy, i ke zlepšení dopravní obslužnosti venkovských obcí v řadě
regionů, došlo v posledních pěti letech, kdy začaly jednotlivé kraje budovat systémy integrované veřejné dopravy (např. Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje), ve kterých se velmi často kombinuje autobusová
a železniční doprava a dochází k efektivnějšímu využívání dopravních spojů.
55
Obr. 6: Příklad integrovaného dopravního systému v území (okres Přerov
v Olomouckém kraji – IDSOK)
Pramen: http://www.kr-olomoucky.cz.
Do budoucna se dá předpokládat, že dopravní obslužnost periferních obcí veřejnou dopravou bude stabilizována, nebo se bude mírně zhoršovat. Vzhledem
k pokračujícímu koncentračnímu procesu je nezbytné udržet současnou úroveň
dopravní obslužnosti veřejnou dopravou i z důvodu závislosti určitých skupin
obyvatelstva na ní. Konkrétně se jedná o obyvatele ve vyšším věku, děti a mládež (kteří ze zákona nemohou vlastnit řidičské oprávnění) a o určité skupiny
žen (ženy, které aktivně neřídí – i když mnohdy řidičský průkaz mají –, či např.
ženy z rodin, kde společné auto využívá celodenně muž).
Dotčené orgány by proto měly přemýšlet o alternativních možnostech zajištění obslužnosti. Těmi může být např. tzv. obecní taxi (ve stanovených hodinách, kdy nejezdí do malých obcí hromadná doprava, je možné tyto spoje na
krátké vzdálenosti nahradit obecním autem, které řídí zaměstnanci obecního
úřadu), autobus na zavolání (doplnění hromadné dopravy speciálními vozidly, které jsou přistaveny na určité místo ve smluvený čas pro osoby se zdravotním handicapem nebo seniory; hlavní myšlenkou je, přiblížit veřejnou
dopravu pro skupiny lidí, kteří z různých důvodů nejsou schopni využívat
56
standardní služby), podpora sdílených jízd apod. Uvažovat lze i o dopravě
služeb za obyvateli, tedy o dopravě cílů dojížďky obyvatel za nimi. Jedná se
o různé, kdysi na venkově běžné pojízdné prodejny, ale i o knihovny, zubní ordinace, mobilní poštovní služby apod. Bez těchto kreativních řešení budou
obyvatelé periferních venkovských oblastí stále více nuceni dojíždět vlastními
automobily, bude docházet k sociální exkluzi zmíněných skupin obyvatelstva
bez přístupu k automobilu a kvalita života tak bude v těchto oblastech klesat.
Tato skutečnost ke stabilizaci venkova samozřejmě nepřispěje. Zajištění dopravní obslužnosti řídce zalidněných venkovských oblastí se tedy musí stát
klíčovým problémem regionální politiky (Marada, Květoň, 2006).
Cyklobusy
Cyklobusy jsou speciální sezonní autobusové linky, na které je nasazován autobus se zvláštním přívěsem umožňujícím přepravu většího množství jízdních kol. Díky tomu se mohou cykloturisté, ale i pěší turisté dostat
do míst, kam jiná veřejná doprava, obzvláště železnice, nevede. Cyklobusy jsou často zařazeny i do linek základní dopravní obslužnosti a sezonně tak zvyšují obslužnost daných venkovských obcí. Zimní variantou
jsou „skibusy“, které slouží zejména k dopravě běžkařů na nástupní místa
běžeckých tras.
Po pozvolných začátcích a testování udržitelnosti fungují cyklobusy téměř
ve všech krajích a ve většině turisticky atraktivních oblastí. V sezoně 2010
narostl počet tras cyklobusů na 150. Velká část z nich je v provozu na horách. Cyklobusy pomohou zdolat kopce, ale také snadno se dostat z centra
velkých měst i s kolem do přírody. Cyklobusy jsou obvykle provozovány od
konce května do září, přičemž v červenci a srpnu bývá frekvence spojů
vyšší.
Jednou z oblastí, kde začalo provozování cyklobusů jsou Krkonoše. Síť
linek propojuje hory ze západu na východ a z jihu na sever. Jízdní řády
jsou k dispozici na autobusových zastávkách nebo v krkonošských informačních centrech. Vydáno je 50 tisíc kusů propagačních letáčků s jízdními
řády a tipy na výlety. Krkonošské cyklobusy jezdí v květnu a červnu vždy
o víkendech, během hlavních prázdnin denně, v září ve čtvrtek, sobotu
a neděli. V roce 2009 cyklobusy v Krkonoších cestovalo téměř 40 000 cestujících a přepravily na 4 500 jízdních kol.
57
Trasy krkonošských cyklobusů
Krkonošské cyklobusy jsou v provozu díky finančnímu přispění Královéhradeckého (grant) a Libereckého kraje (zařazení linky do základní dopravní obslužnosti), příspěvkům města Trutnova, Sdružení Podzvičínsko
a Svazku obcí Jestřebí hory i organizační práci a vlastním finančním prostředkům Krkonoš – svazku měst a obcí.
(Zpracováno podle http://www.krkonose.eu a http://www.nakole.cz)
V oblasti rozvoje dopravy a dopravní obslužnosti tedy obec může:
– zkvalitnit autobusové zastávky v obci – přebudováním nástupních ostrůvků a vybudováním přístřešků na ochranu před nepříznivým počasím;
– aktivně se účastnit ladění zapojení obce do IDS – s předstihem a ve
spolupráci s okolními obcemi vyjednávat o jízdních řádech, zohlednit
potřeby pracujících i dostupnost služeb v okolních obcích; významnými faktory pro úspěšnost vyjednávání je společný postup více obcí
(např. svazku obcí), kvalitní argumentace a zejména ochota finanční
spoluúčasti obce na zajištění vyšší úrovně dopravní obslužnosti;
– podněcovat budování a rekonstrukce místních komunikací;
– podporovat výstavbu cyklostezek mezi jednotlivými obcemi a v turisticky atraktivních oblastech;
– podporovat projekty zvyšující bezpečnost silničního provozu.
58
5. TECHNICKÁ INFRASTRUKTURA
Vybavenost technickou infrastrukturou je jednou ze základních charakteristik
daného území. Určuje nejen kvalitu bydlení obyvatel, ale především potenciálním investorům podává informaci o tom, jak jednoduché či naopak složité
bude napojení nové podnikatelské investice na rozvody elektřiny, plynu,
zdroje vody, kanalizaci a čističku odpadních vod (ČOV). S rozvojem informačních technologií se k tomu v poslední době řadí i pokrytí území dostatečně rychlým internetem a signálem mobilních sítí.
Technická infrastruktura tvoří významnou část veřejné infrastruktury. Veřejná
infrastruktura je poměrně precizně vymezena a rozčleněna v § 2 odst. 1 písm.
k zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který rozumí veřejnou infrastrukturou pozemky, stavby, zařízení, a to
– dopravní infrastrukturu, například stavby pozemních komunikací, drah,
vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení;
– technickou infrastrukturu, kterou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení, například vodovody,
vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby a zařízení pro
nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody;
– občanské vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící
například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny,
zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva;
– veřejná prostranství16 zřizovaná nebo užívaná ve veřejném zájmu.
Rozšíření jednotlivých technických sítí je rozdílné a závisí na mnoha faktorech. Mezi nejdůležitější patří poloha území vzhledem k páteřní infrastruktuře a velikost odběru či rozsah služby závisející na počtu připojených
obyvatel, případně na existenci velkoodběru (např. pro podnikatelské účely).
V podmínkách venkovského prostoru s rozdrobenou sídelní strukturou se tyto
skutečnosti promítají do vysoké finanční náročnosti vybavení území kvalitní
technickou infrastrukturou.
16
Viz § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.
59
Limity využití území
Limity využití, resp. rozvoje území chápeme závazné podmínky realizovatelnosti záměrů vyplývajících z územního plánování. Určují účel, způsob,
ohraničení a podmínky uspořádání a využití území. Stanovují nepřekročitelnou hranici nebo rozpětí pro využití a uspořádání území. Jsou pro pořizovatele a projektanty územněplánovací dokumentace závazné a musí je
respektovat (Hyvnar a kol., 2007, podle stavebního zákona č. 183/2006 Sb.).
Jádrem limitů jsou charakteristiky přírodního prostředí, které ovlivňují technické možnosti výstavby infrastruktury i samotnou možnost zastavovat přírodně cenné území.
Limity můžeme rozčlenit do následujících základních oblastí, které ovlivňují
utváření a využití území v podmínkách obcí:
– územní podmínky pro výstavbu (např. záplavová území, členitost terénu),
– dopravní infrastruktura (chybějící dopravní stavby, přetížená infrastruktura),
– technická infrastruktura (nejčastěji problematika odkanalizování),
– vytváření a ochrana zdravých a bezpečných životních podmínek,
– ochrana přírody a krajiny (národní parky, chráněné krajinné oblasti,
dále také ochranná pásma zdrojů pitné vody),
– ochrana památek (jednotlivé památky či území s památkovou ochranou krajiny, např. Slavkovské bojiště, Lednicko-valtický areál apod.),
– legislativa (obecná omezení daná zákonem, např. ochranná pásma).
Podle toho, jakým způsobem může obec ovlivnit eliminaci rozvojových limitů, je lze rozdělit na vnější limity a vnitřní limity (prahy).
Za vnitřní limity považujeme obvykle rozvojové prahy jednotlivých složek
infrastruktury, které lze odstranit rozšířením jejich kapacity (např. úpravami
silnice či rozšířením čistírny odpadních vod, zkapacitnění vodovodu) nebo
výstavbou dalších součástí infrastruktury (např. nové školy nebo silnice, vybudování kanalizace). To, v jaké míře se tyto prahy projeví, navíc závisí na
dalším rozvoji obce – např. růst počtu pracovních míst zvýší nároky na kapacitu dopravní a technické infrastruktury, růst dopravy následně může vyvolat
potřebu ochranných opatření v oblasti některých složek životního prostředí,
růst počtu dětí vyvolá potřebu rozšíření kapacity škol či výstavby nové školy
apod. Z pohledu obce tedy jde o reálně odstranitelné prahy, které vyžadují
60
„pouze“ dostatečně velkou finanční investici. Přehled všech limitů využití
území uvádí publikace Hyvnara a kol., 2007. Možnosti uchopení limitů rozvoje území představuje následující tabulka.
Tab. 2: Klasifikace limitů využití území obce
Pramen: Strategický plán rozvoje města Říčany, DHV, 2005.
Vnější limity využití území jsou územně-technická omezení využití území,
vyplývající z předpisů chránících specifické veřejné zájmy v území. Vnější
limity rozvoje obce jsou spjaty s dosavadním prostorovým využitím území
a jejich budoucím vývojem, stanoveným územněplánovacími dokumenty.
Jejich odstranění je z pohledu města velmi nesnadné, nebo dokonce nemožné.
61
Řešení vodohospodářské infrastruktury
Zásobování vodou, odkanalizování a napojení na čističku odpadních vod
(ČOV) představují jednu z limitujících oblastí technické infrastruktury, která
v případě nevyhovujícího stavu již ve fázi územního rozhodování může zabránit realizaci podnikatelského záměru v daném území.
Kanalizace se
zcela nečištěnými
vodami
Nemovitosti si řeší
likvidaci odpadních
vod individuálně
septik
s dočišťovacím
stupněm
Přijetí opatření: osvěta,
kontrola, doplnění
septiků o dočišťovací
stupeň, řádné vyvážení žump
Obr. 7: Postupové kroky řešení čištění odpadních vod
Pramen: Možnosti a strategie odkanalizování obcí Zlínského kraje do 2 000 EO, praktická příručka pro obce Zlínského kraje.
62
V současnosti je problematika kanalizací a ČOV v České republice ovlivněna
vstupem ČR do Evropské unie v roce 2004. Tím se pro ČR staly závaznými
předpisy Evropské unie, na úseku vypouštění odpadních vod do vod povrchových především směrnice Rady ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod č. 91/271/EHS.
Následně na to Česká republika přijala další směrnice EU, které aplikovala
do svého legislativního rámce. Díky tomu je pro obce největší problém datum
31. 12. 2010, k němuž se ČR zavázala, že všechny obce s více než 2 000 ekvivalentními obyvateli naplní směrnici Rady 91/271/EHS, která těmto obcím
ukládá vyřešení jejich kanalizační sítě vhodným způsobem a její napojení na
ČOV. U obcí s menším počtem obyvatel bude toto nařízení platit až na konci
roku 2015.
Vodní zákon umožňuje vodoprávnímu úřadu povolit ve výjimečných případech a na nezbytně nutnou dobu vypouštění odpadních vod s přípustnými hodnotami vyššími než jsou hodnoty stanovené vládním nařízením. Jedná se o
tzv. „výjimková“ povolení. Vydání takového povolení je však podmíněno definitivním řešením likvidace odpadních vod v obci a je časově omezeno nejvýše do konce roku 2015.
Postup obce v jednotlivých případech řešení kanalizace a ČOV je znázorněn na obr. 7.
Vodní hospodářství
Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon),
ve znění pozdějších předpisů, ukládá povinnost mít k vypouštění odpadních
vod do vod povrchových nebo podzemních povolení vodoprávního úřadu.
Tato povinnost není nově zavedeným požadavkem, ukládaly ji již předcházející vodní zákony (č. 138/1973 Sb. i č. 11/1955 Sb.). V našem právním řádu
je tedy tato povinnost zakotvena od roku 1955. Z toho vyplývá, že vypouštění
odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních bez povolení vodoprávního úřadu (dříve vodohospodářského orgánu) je již od roku 1955 nelegální.
V roce 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Tím se pro ni staly
závaznými předpisy Evropské unie, na úseku vypouštění odpadních vod do
vod povrchových především směrnice Rady ze dne 21. května 1991 o čištění
městských odpadních vod č. 91/271/EHS.
63
Obr. 8: ČOV v Náměšti nad Oslavou
Pramen: http://www.casopisstavebnictvi.cz/cistirna-odpadnich-vod-namest-nadoslavou_N2247.
Každá obec má jiné podmínky, které ovlivňují výhodnost či nevýhodnost některé z variant odvádění a čištění odpadních vod. Jedná se o charakter zástavby, stav a rozsah stávající kanalizace, konfiguraci terénu. V menších
obcích, do 2 000 EO, jsou náklady na odkanalizování a čištění odpadních vod
obvykle vyšší než u obcí větších než 2 000 EO. Vyšší náklady jsou nejen na
čištění odpadních vod, ale i na odkanalizování, což je dáno charakterem a hustotou zástavby, konfigurací terénu apod.
Příkladem specifického řešení čištění odpadních vod mohou být kořenové čistírny odpadních vod. Ty fungují na principu horizontálního průtoku odpadní
vody propustným substrátem (např. štěrk) osázeným mokřadními rostlinami.
Znečištění je eliminováno kombinací fyzikálních, chemických a biologických
procesů. Kořenové čističky vyžadují v přepočtu na obyvatele relativně velký
prostor a jsou řešením spíše pro menší obce či v kombinaci s jiným systémem.
Jejich čisticí schopnost a kapacita se v zimním období při teplotách pod bodem
mrazu poměrně výrazně snižuje, proto je třeba počítat s kapacitní rezervou.
64
Kořenová čistírna – specifické řešení pro chráněná území
Od roku 1996 je v provozu v Hostětíně na území CHKO Bílé Karpaty kořenová (vegetační) čistírna odpadních vod (první svého druhu na východní
Moravě).
Jejím základem je umělý mokřad s běžnými mokřadními rostlinami (rákos
obecný či chrastice rákosovitá). Bakterie žijící na kořenech rostlin rozkládají organické znečištění a tím vodu čistí. Technologie opřená o přírodní
procesy vyžaduje sice pravidelnou, ale nenáročnou údržbu a má malé provozní náklady v porovnání se standardními technologiemi.
Výstavba této čistírny odstranila dlouholetou stavební uzávěru kvůli
ochrannému pásmu vodárenské nádrže Kolelač a otevřela možnosti rozvoje obce. Byla prvním signálem nejen pro občany v Hostětíně, ale i pro
celý region, že volba ekologicky šetrného a pro obec autonomního řešení
nezbytné obecní infrastruktury může založit zcela nový směr v uvažování
o budoucnosti. Dnes plní čistírna odpadních vod i funkci vzdělávacího biocentra.
(Pramen: http://hostetin.veronica.cz/dokumenty/Co_prinesly_projekty.pdf)
65
Aby se představitelé obce při úvahách o řešení odkanalizování správního
obvodu obce vyhnuli úskalím při výstavbě infrastruktury kanalizace a ČOV,
měli by mít jasno v následujících okruzích:
– financování domovních přípojek (otázky, kdo je bude financovat, když
nejsou předmětem dotace, zda budou občané ochotni finančně se spolupodílet),
– osvěta občanů v obci – budoucí plátci stočného,
– nezbytnost umístění některých úseků stokové sítě na soukromých pozemcích občanů a s tím související zřízení věcného břemene k dotčeným pozemkům,
– odmítnutí připojení na kanalizaci a ČOV – nástroje k přesvědčování,
– nepřipravenost na provozování infrastruktury – zejména menších ČOV,
– profesionální přístup k provozování kanalizace a ČOV,
– vyvolané investice, zejména komunikace v obci.
Možnosti zajištění pitné vody pro obyvatele jsou následující:
– vlastní studny,
– místní vodovod rozvádějící vodu z vrtů v obci či blízkém okolí,
– vodovod napojený na hlavní veřejné zdroje pitné vody.
Chod systémů zásobování vodou (a rovněž systémů odkanalizování) zajišťují
v České republice vodohospodářské společnosti, mající buď smíšenou, nebo
oddělenou formu. Provoz vodovodů a kanalizací často zajišťuje jedna společnost.
Při odděleném modelu provozování se můžeme potkat s tzv. vlastnickými společnostmi, které provádějí především správu infrastrukturního majetku
a služby na úseku provozu (případně i rozvoje vodárenských systémů) zajišťují na základě kontraktů s fyzickými nebo právnickými osobami – tzv. provozními společnostmi.
Smíšené společnosti pak infrastrukturu vlastní i provozují, např. společnosti
vlastněné městem nebo svazkem obcí.
66
Fungování energetické infrastruktury
Plynofikace v obci již není v současnosti téměř nikde problém. Jiným problémem s tím spojeným není nepřítomnost plynofikace v obci, ale napojení
všech domů a bytů. V mnoha případech není napojena ani polovina obyvatel,
a to hlavně z důvodu stále se zvyšující ceny plynu, za kterou je dnes lidem prodáván. S tím souvisí i možné vrácení dotace obcí státu, neboť některé obce nejsou schopny naplnit limit připojených domácností podmíněných v žádostech
o dotaci, ke kterému se v minulosti zavázaly. Za zmínku jistě stojí, že vybudování plynu stálo většinu obcí velké peníze, a to i přes možnost čerpání dotací ze Státního fondu životního prostředí, což může sehrát určitou roli
v nemožnosti budoucího rozvoje obce z důvodu pohledávek z let minulých.
Slabé napojení obcí na plynofikaci a převaha vytápění v obci tuhými palivy
způsobuje i významné problémy v oblasti životního prostředí, kdy je mnohdy
v zimním období horší stav ovzduší na venkově než ve městě.
Zásobování elektrickou energií v obcích již také téměř nikde není problém
a v drtivé většině jsou obce vybaveny standardně. Žádná z nich netrpí opakujícími se výpadky elektřiny ani jinými vážnějšími provozními problémy typu
„podpětí“ např. v okrajových částech sídel. Elektrická síť má však také určité
nedostatky, a to především v jejím zásobování, neboť jde o slabou kapacitu
sítí, jejich vysoké stáří, a tedy i značnou zchátralost a nedostatečnou propustnost transformátorů (nízká kapacita i technická opotřebovanost).
Obr. 9: Venkovní rozvody elektrické sítě
Pramen: www.ped.muni.cz/wtech/elearning/ELE/Rozvod%20el.energie.ppt.
67
V husté městské zástavbě jsou budovány místní rozvodné sítě nízkého napětí
jako zemní kabelové sítě, zatímco ve venkovské zástavbě je využíváno levnějších, nicméně často vzhledově nehezkých venkovních rozvodů. Podpěrnými body venkovních rozvodů nízkého napětí jsou domovní střešní stožáry,
tzv. střešníky, nebo volně stojící sloupy ze dřeva, betonu, betonu a dřeva, nebo
oceli. Některé obce se také dnes snaží o položení elektrické sítě do země, aby
byla s ostatními sítěmi pohromadě a esteticky nenarušovala vzhled obce.
Stav rozvodné sítě elektrické energie by mohl v některých venkovských regionech tvořit bariéru rozvoje podnikatelských aktivit, pokud dojde k příchodu
velkého investora, který bude velmi náročný na kapacitu a propustnost elektrické sítě. V tom případě je nutné její nákladné rozšíření a rekonstrukce.
Související oblastí je snižování energetických nákladů. Zateplování rozlehlých
veřejných budov, zejména škol, dokáže přinést značné úspory nákladů na vytápění. Jinou cestou je využít k vytápění místních zdrojů, kdy obec může využívat k vytápění dřevěné štěpky či energeticky využívat biomasu vzniklou
v obci.
Rozvoj ostatní technické infrastruktury
Důležitou roli v běžném informování občanů i v případě krizových událostí
má obecní rozhlas. Vyskytuje se v téměř všech obcích, nicméně často již technicky dosluhuje a vyžaduje přebudování. I s nástupem nových komunikačních prostředků zůstává základním informačním nástrojem.
Obecní rozhlas spolu se sirénami tvoří systém varování obyvatelstva. Postupně
se přechází od rotačních sirén na elektronické sirény a obecní rozhlasy zapojené do systému varování a informovaní v rámci ČR. Finanční prostředky na
pořízení elektronických sirén jsou vyšší, ale je zde možnost získání dotace
z prostředků Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, spadajícího pod Ministerstvo vnitra ČR.
Vhodným doplňkem obecního rozhlasu může být obecní kabelové vedení,
jímž může být rozveden nejen televizní signál (z centrálního místa s výkonnými přijímači signálu), ale i vysokorychlostní internet a také obecní vysílání. Obecní vysílání v základní podobě nevyžaduje speciální vybavení: může
jít o cyklicky se opakující powerpointovou či jinou prezentaci s informacemi
a fotografiemi. Stejným způsobem lze příležitostně promítat i filmové záznamy (např. z různých akcí). Mnohé obce využívají možnosti informovat
občany o krizových situacích či o dění v obci pomocí SMS.
68
Nedostatečné pokrytí území signály mobilních operátorů trápilo v minulých
letech řadu obcí a komplikovalo i informační možnosti v případě krizových situací. V současné době je již signály pokryto území celé ČR (pokrytí minimálně jedním operátorem je zajištěno v každé obci) a přetrvávají pouze lokální
problémy způsobené zejména členitým terénem.
Dostupnost kvalitního internetového spojení se s rozvojem informačních a
komunikačních technologií výrazně zvýšila a vedle připojení přes pevnou telefonní linku či kabelový rozvod lze kdekoliv využít bezdrátového spojení.
Ze strany obce jde zejména o zajištění veřejně přístupného internetu (nejčastěji na obecním úřadě či v místní knihovně), což se podařilo již téměř v každé
obci České republiky. Obec dále zajišťuje odpovídající internetové připojení
do škol, které zřizuje, či do dalších obecních organizací.
Do technické infrastruktury řadíme i požární nádrže a hasičské hydranty.
V případě požárních nádrží obce často hledají víceúčelové využití nádrže,
např. i pro rekreační účely.
K důležitým oblastem technické infrastruktury patří rovněž zařízení a vybavení pro nakládání s komunálním odpadem. Standardní záležitostí se postupně
staly kontejnery pro třídění odpadu alespoň na sklo, PET lahve, papír. V zájmu
postupného snižování rizik poškozování životního prostředí by měl být tento
systém dále rozšiřován, a to jak v územních souvislostech, tak i pokud
jde o strukturu třídění. V řadě obcí existují sběrné dvory, pomocí nichž jsou
shromažďovány a potom společně likvidovány další kategorie odpadu. Podrobněji je problematika odpadového hospodářství rozvedena v následující
kapitole.
69
6. KRAJINA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Člověk je součástí přírody, bez níž nemůže existovat. Příroda zajišťuje člověku
základní potřeby života: vzduch, vodu, potravu. Aby však lidé zajistili rostoucí spotřebu, stále více využívají přírodních zdrojů. Rozšiřující se hospodářství vyžaduje mnohem více paliv, energie i surovin než dříve. Ve výrobě i
mimo ni vzniká množství odpadů: popílků, jedovatých plynů atd., odpady životní prostředí stále více zatěžují. Možnosti přírody jsou však omezené. Proto
je nutné rozumně hospodařit, efektivně využívat suroviny i získávat alternativní zdroje energie.
Přírodní prostředí ovlivňuje lidskou společnost a ta působí zpětně na přírodní
prostředí. Složitý proces ovlivňování krajiny je v současné době určován třemi
podmínkami: přírodní, hospodářskou činností a úrovní kulturního rozvoje společnosti. Podle míry ovlivnění lze pak členit krajinu na několik typů:
• Přírodní krajina (nezměněná) – tvořena výhradně přírodními složkami, vývoj bez zásahu člověka.
• Kulturní krajina – vznikla působením přírodních sil a lidskou činností, na Zemi převládá.
• Narušená krajina – vzniká jako důsledek dlouhodobého neúčelného
využívání přírodních zdrojů. Přírodní podmínky jsou negativně ovlivňovány člověkem.
• Devastovaná krajina – má porušenou původní strukturu a regenerace
je velmi zdlouhavá a nákladná.
• Přetvořená krajina – krajina vytvořená člověkem (pole, sady, plantáže, člověkem vytvořené louky, lesy, pastviny, parky apod.).
• Umělá krajina – krajina vytvořená člověkem na určitém přírodním
základu – sídla, průmyslové závody, pozemní komunikace, přehrady
apod.
Člověkem neovlivněné části povrchu už dnes prakticky neexistují. Přírodní
krajiny, kde je zatím vliv lidské činnosti minimální, stále více ustupují tlaku
lidské společnosti. V současné době již na Zemi převládají krajiny pod přímým vlivem člověka. Snahou je snížit vlivy negativního působení člověka a
jeho činností.
70
Ochrana přírody a krajiny
Životní prostředí a krajina jsou chráněny obecnými ustanoveními zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jehož účelem je přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji.
Obecnou ochranu požívají územní systémy ekologické stability, významné
krajinné prvky, tj. ekologicky či geomorfologicky hodnotné části krajiny (zejména lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy, meze, trvalé
travní plochy, naleziště nerostů, skalní útvary atp.), dále jsou to planě rostoucí
rostliny a volně žijící živočichové, dřeviny atd.
Pokud má krajina zachovalý ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněna před činností snižující její estetickou a přírodní hodnotu. K ochraně takovéto krajiny, která
však není zvláště chráněná, je oprávněn vyhlásit orgán ochrany přírody
(v současné době krajský úřad) přírodní park a omezit takové využívání území,
které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení krajinného rázu tohoto
území (např. nevhodnými stavbami apod.).
Území přírodovědecky či esteticky velmi významná požívají podle zákona
č. 114/1992 Sb. zvláštní ochranu. Tato zvláště chráněná území (ZCHÚ) spadají do 6 kategorií. Dvě kategorie spadají do velkoplošných zvláště chráněných území a čtyři do maloplošných.
Mezi velkoplošná zvláště chráněná území patří národní parky a chráněné
krajinné oblasti. Národní parky jsou rozsáhlá území jedinečná v národním či
mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou
činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá
příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam.
Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památka a přírodní památka.
Obvykle jde o přírodní útvar menší rozlohy (zejména geologický či geomorfologický), naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech
ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem,
a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk.
V návaznosti na směrnici Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť,
volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích) je
vymezována soustava chráněných území Natura 2000. Cílem soustavy Natura
2000 je ochrana biologické rozmanitosti zachováním nejhodnotnějších pří-
71
rodních lokalit na území Evropské unie prostřednictvím vzájemného sladění
zájmů ochrany přírody se způsobem jejich obhospodařování. Lokality soustavy Natura 2000 jsou navrhovány a posléze vyhlašovány dvěma na sobě nezávislými postupy, zvlášť pro oblasti ochrany ptactva a zvlášť pro ostatní
území podle směrnice o stanovištích.
Ochrana vody je upravena zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl nahrazen novým zákonem č. 254/2001 Sb. (ochrana vodních poměrů a vodních
zdrojů – hlava IV). Účelem tohoto zákona je všestranně chránit vody pro jejich nenahraditelnost, pečovat o jejich čistotu a nejhospodárnější využití, zajišťovat ochranu před povodněmi a dbát přitom na ochranu přírody, rekreace,
plavby a ostatních důležitých zájmů společnosti. Voda se chrání buď vyhlášením pásma hygienické ochrany vod, nebo chráněné oblasti přirozené
akumulace vod (CHOPAV).
V praxi znamená zařazení obce do některé zmíněné kategorie ochrany řadu
omezení. Na prvním místě jde o ztížení jakýchkoliv investičních aktivit. Dále
jde o změny využívání území, pohyb v krajině apod.
Velmi důležité je navázat dobré vztahy se správci dané chráněné lokality (např.
Správa CHKO) a společně usilovat o vhodné pojetí rozvoje. Ochrana přírody
nesmí mít za cíl území zakonzervovat a znemožnit lidem v něm dlouhodobě
žijícím působení na okolní prostředí. Je třeba vnímat pozice a požadavky
místních obyvatel i ochrany přírody a neomezovat jednoho ve prospěch
druhého, ale hledat kompromisní řešení. V případě striktní ochrany vybraných území by měla obec získat odpovídající kompenzaci za omezení svých
rozvojových možností.
Podpora revitalizace krajiny
Krajinotvorba je soubor přírodních a antropogenních faktorů ovlivňujících
strukturu krajiny, její vzhled, stabilitu a biodiverzitu, tedy základní funkce
krajiny. Krajina se neustále vyvíjí, a to nejen zásahy člověka, ale i vlivem
zcela přírodních faktorů.
Krajina plní produkční a neprodukční funkce. Mezi produkční funkce
se řadí zejména výroba potravin a průmyslových surovin, těžba nerostných
surovin, těžba dřeva, výroba energií a průmyslová výroba. Mezi mimoprodukční funkce krajiny patří stabilita a rovnováha jednotlivých ekosystémů,
velká druhová rozmanitost, velká únosnost a potenciál krajiny, schopnost
autoregulace, estetičnost krajiny, retenční schopnost krajiny (souhrnně eko-
72
logická funkce); krajina také poskytuje pracovní možnosti lidí, bydlení a rekreaci (sociální funkce).
Lidskou činností dochází k poškození a změnám rázu krajiny. Mezi faktory
poškozující a měnící krajinu patří těžba nerostných surovin, která významně
přispívá ke změnám reliéfu a tvárnosti krajiny: dochází k zásahům do flóry
i fauny a vzniká krajina devastovaná. Může docházet i ke změnám vodního režimu krajiny, zvýšené erozi, záboru kvalitní půdy a vzniku nestabilních ekosystémů. Ty vznikají také díky přemisťování velkého množství zeminy, zásahy
do vodohospodářských procesů, zásahy do zeleně či nešetrnou zemědělskou
a lesnickou činností (velké monokulturní plochy, likvidace roztroušené zeleně, monotónní ráz krajiny apod.).
„Turistifikace území“
Zejména v poslední době byla v ČR část turistické ubytovací infrastruktury
v některých horských oblastech realizována formou výstavby desítek objektů, různých apartmánů, někdy také nazývaných tzv. druhé bydlení (stovky
až tisíce rekreačních bytů). Tímto novodobým fenoménem jsou nejvíce zasaženy Krkonoše, dále prakticky všechny horské oblasti na území ČR (Šumava, Jizerské hory, Beskydy, Jeseníky atd.). Jde o jev, který v dotčené obci
příliš nerozvíjí cestovní ruch, nemluvě o necitlivé urbanizaci horského prostředí. V některých lokalitách Krkonoš (Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou) byly proto již vydány stavební uzávěry, které mají zabránit záměrům
developerů. Tlak na pozemky v těchto lukrativních turistických destinacích
je ovšem natolik silný, že vyhnout se mu je velmi obtížné.
(Pramen: Galvasová, I. a kol. Průmysl cestovního ruchu. Praha: MMR,
2008. s. 54.)
V posledních letech se stala problémem i ztrácející se sounáležitost s krajinou
a životním prostředím na venkově ze strany obyvatel venkova. Vlastníci pozemků přestávají pečovat o svůj majetek – nekontrolují ho a nepožadují řádnou péči, nepoškozování svého majetku hospodařícími organizacemi; reagují
pouze na cenové hladiny, jak z hlediska daňového, tak i případného prodeje.
Také neřízenou urbanizací, budováním nových prvků v krajině (golfová hřiště,
fotovoltaické elektrárny) a výstavbou člověk mění krajinnou mozaiku (tvořenou členitostí terénu, vodními toky, rybníky, nádržemi, zbytky původní vegetace apod.), jejíž prvky ustupují vlivem výstavby lidských sídel, mostů,
průmyslových objektů, silnic, dálnic, železnic apod. Často tak dochází
i k omezování průchodnosti krajiny.
73
Desatero z územního plánování obcí pro omezení negativních dopadů
suburbánního rozvoje
Obcím lze na základě zkušeností ze zahraničí a studia dopadů suburbánního rozvoje v českých podmínkách doporučit, aby respektovaly v územním plánování, resp. v územním plánu tyto zásady:
1. uvažovat při pořizování územního plánu o území jako o celku, „shora“,
z pohledu potřeb obce, a nepodléhat tlakům vlastníků pozemků a různých zájmových skupin (např. developerů, investorů);
2. dobře definovat Zadání územního plánu – jasně říci, kterým směrem se
rozvoj ne/má, ne/může ubírat (např. udržení druhého bydlení, žádná průmyslová výroba, pouze omezená výstavba komerčních objektů apod.);
3. aktualizovat územní plán zhruba každé 4 roky a nepřipustit jeho časté
a účelové změny;
4. chránit nezastavěné území a u ploch na okraji obce, které jsou součástí
zemědělského půdního fondu, nepovolit účelovou přeměnu v zastavitelné území;
5. nevymezovat v územním plánu plochy k zastavění, které přímo nenavazují na stávající zástavbu, respektovat pravidlo kompaktnosti zástavby a zajistit územním plánem, aby nová zástavba byla se stávající
výstavbou dobře propojena dopravními komunikacemi;
6. předem řešit vliv nárůstu výstavby a počtu obyvatelstva na kapacitu technické, dopravní a sociální infrastruktury (např. dostatečná kapacita čističky odpadních vod a technických sítí, mateřské a základní školy)
a zajistit v územním plánu plochy pro její případné nutné rozšíření;
7. zajistit v rámci ploch určených k bydlení, ale i ke komerční zástavbě vymezení veřejných prostor (veřejné zeleně, dětských hřišť apod.);
8. před samotnou výstavbou smluvně ošetřit, kdo bude vlastnit pozemky
pod komunikacemi, resp. komunikace a technické sítě v nové zástavbě
– osvědčuje se model, aby byl po jejich vybudování zajištěn bezplatný
převod na obec;
9. vhodně definovat regulativy a v součinnosti se stavebním úřadem přísně dbát na jejich dodržování;
10. používat „neformální“ nástroje územního plánování (například situační plán, urbanistickou studii, architektonickou studii).
(Převzato z Ouředníček, M. a kol.: Urbanizace.cz. Praha: Univerzita Karlova, 2008. s. 85.)
74
Cestovní ruch, který se na první pohled nejeví jako odvětví, jež by mohlo negativně ovlivňovat krajinu, může ovšem krajinu rovněž zásadně přetvářet. Výstavba infrastruktury pro cestovní ruch (hotely, sjezdovky, asfaltové stezky…)
vede k záboru zemědělské půdy, je měněn ráz krajiny a její znečišťování… Na
druhou stranu však problémem mohou být i opuštěné a zarůstající zemědělské farmy.
Cílem revitalizace krajiny je oživení a posílení jejích produkčních, ale především mimoprodukčních funkcí v duchu trvale udržitelného rozvoje. 17 Návrh
vzhledu krajiny však nemá být ponechán pouze odborníkům, ale hlavně těm,
kteří tam žijí.
Základní funkce krajiny je možné uchovat pomocí opatření k revitalizaci
krajiny. Obce se mohou zapojit např. tak, že budou:
– usměrňovat urbanizaci a přizpůsobování výstavby krajinnému rázu,
– využívat alternativní zdroje energií,
– zakládat parčíky, ostrůvky zeleně, zřizovat oblastí klidu či zakládat parkové lesy v okolí obce,
– přispívat k ochraně významných přírodních i antropogenních krajinných prvků a posilovat územní prvky ekologické stability, rekultivovat
narušené oblasti;
– ve spolupráci se zemědělskými subjekty podněcovat omezení intenzifikace zemědělské i lesní výroby a její přizpůsobení přírodním podmínkám,
– podporovat obnovu lesních porostů se zastoupením původních dřevin,
chránit a rozšiřovat roztroušenou zeleň rostoucí mimo les,
– ve spolupráci se správci vodních toků podporovat zavádění protierozních opatření a zvýšení retenční funkce rybníků a menších vodních
nádrží,
– přispět k obnově přirozené funkce vodních toků a původních biokoridorů okolo těchto toků.
Problematika čištění odpadních vod je rozvedena v kapitole 5, věnované technické infrastruktuře.
17
http://www.envic.cz/administrace/upload/krajina.pdf.
75
Realizace pozemkových úprav
Možnosti krajinotvorných činností, řešení ekologických problémů, zlepšení
funkčního využití území a další záležitosti jsou často podmíněny uskutečněním komplexních pozemkových úprav.
Vzhledem k minulosti, kdy došlo k významnému narušení vlastnických vztahů
a k problematickému využívání půdy, představují pozemkové úpravy často
jediný možný nástroj pro vyřešení těchto problémů. Také mohou přispět
k podstatně efektivnějšímu využívání půdy, potažmo k dalším možnostem
rozvoje konkrétní venkovské obce.
Komplexní pozemkové úpravy jsou systémovým opatřením, jehož pomocí se
uspořádávají pozemky, zabezpečuje přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření
vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva
a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro
zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových
úprav poté slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad
pro územní plánování. Přesto jsou pozemkové úpravy z rozvojového hlediska
nedoceněným nástrojem rozvoje venkova.
Komplexní pozemkové úpravy jsou však procesem velmi náročným (na přípravu, finančně atd.) a zdlouhavým. Hlavní fáze realizace pozemkových úprav
jsou:
– příprava na započetí komplexních pozemkových úprav (nutnost získat
souhlas – podpisy – vlastníků více než 50 % výměry katastru),
– schválení komplexních pozemkových úprav,
– realizace komplexních pozemkových úprav.
Účastníky řízení o pozemkových úpravách (dle § 5 zákona 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) jsou:
a) vlastníci pozemků, které jsou dotčeny řešením v pozemkových úpravách a fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná
práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena; za takové osoby se nepovažují vlastníci, pro jejichž pozemky se
v pozemkových úpravách pouze obnovuje soubor geodetických informací,
76
b) stavebník, je-li provedení pozemkových úprav vyvoláno v důsledku stavební činnosti,
c) obce, v jejichž územním obvodu jsou pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav; účastníky mohou být i obce, s jejichž územním obvodem sousedí pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav, pokud
do 30 dnů od výzvy příslušného pozemkového úřadu přistoupí jako
účastníci k řízení o pozemkových úpravách.
Zahájení řízení o pozemkových úpravách se řídí dle § 6, článků 1–10,
z nichž pro obec je nejdůležitějšími články 1 a 3: (1) Pozemkový úřad posuzuje podané požadavky na zahájení pozemkových úprav. K těmto požadavkům se vyjádří v písemném sdělení do 30 dnů. Shledá-li důvody,
naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné, zahájí řízení o pozemkových úpravách. Pozemkový úřad může v odůvodněných případech zahájit řízení i bez podaných požadavků. (3) Pozemkový
úřad zahájí řízení o pozemkových úpravách vždy, pokud se pro to vysloví
vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území.
Pozemkové úpravy jsou tudíž jedním z klíčových faktorů pro rozvoj venkova
a nepřímo tak napomáhají i rozvoji podnikání a mají nesporný efekt v oblasti
udržitelného rozvoje.
Realizace pozemkových úprav je pouze počátkem procesu péče o krajinu; nezabezpečují přístupnost a využití pozemků, nezajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní
hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, ale pro realizaci opatření
k zabezpečení krajiny teprve vytváří výchozí podmínky.
Stav realizace komplexních pozemkových úprav v ČR
Období mezi lety 1990 až 2009 bylo věnováno především technické, právní
a ekonomické obnově vztahů k pozemkovému majetku naplňováním nového
zákona o pozemkových úpravách. Ke konci roku 2008 byly v rámci ČR uskutečněny komplexní pozemkové úpravy v 914 katastrech ČR. Komplexní
pozemkové úpravy tak byly provedeny na cca 5 % území České republiky.
Od roku 2004 bylo na dokončených pozemkových úpravách zainteresováno
114 454 účastníků. Mnohem většího počtu účastníků a rozlohy území se týkají rozpracované pozemkové úpravy.
77
Zachování kvalitního ovzduší
Ovzduší je pro člověka jednou z nejdůležitějších složek životního prostředí,
bez které se nemůže obejít. Vdechovaný vzduch a vše, co obsahuje, se dostává až do nitra lidského těla a přímo tak působí na zdraví člověka. Proto je
kvalitě ovzduší věnována velká pozornost jak na národní a evropské, tak na
mezinárodní úrovni.
V devadesátých letech 20. století bylo v České republice investováno mnoho
finančních prostředků do snížení emisí (zejména z velkých elektráren), čímž
došlo k výraznému zlepšení kvality ovzduší, která v některých regionech do
té doby patřila k nejhorším na světě. Avšak rozvoj průmyslu a mnohonásobné
zvýšení intenzity dopravy způsobily, že se kvalita ovzduší v České republice
začala opět zhoršovat, přičemž největší problém v současné době představuje
jemný prach.
Ve venkovských oblastech přispívá ke zhoršování kvality ovzduší v nezanedbatelné míře zejména neodpovědné chování lidí, kteří k topení v domácnostech používají nekvalitní paliva či dokonce komunální odpad a vypouští tak
do ovzduší nebezpečné látky. V případě, že je zápach z provozu konkrétního
malého stacionárního zdroje obtěžující, lze ho považovat za přestupek a řešit
na obecním úřadě podle zákona o přestupcích. V případech větších zdrojů řeší
problém příslušný oblastní inspektorát ČIŽP, oddělení ochrany ovzduší.
78
Zdokonalení systému odpadového hospodářství
Odpadovým hospodářstvím rozumíme komplex činností spojených se sběrem, zpracováním či likvidací odpadů. Hlavními prvky jsou sběrná zařízení,
spalovny, skládky, kompostárny, třídicí a recyklační závody, zařízení na
úpravu odpadů a další. Zásadní je snaha o minimalizaci množství vzniklých
odpadů a maximalizaci zpracování, resp. opětovného využití odpadů.
Odpady představují nejčastější a nejsledovanější „vedlejší“ produkt lidské
společnosti. Jednoduše lze odpady rozdělit na:
– komunální odpady,
– stavební a demoliční odpady,
– biologicky rozložitelné odpady,
– kaly z čistíren odpadních vod,
– nebezpečné odpady.
Vzhledem ke svým specifickým vlastnostem a různému riziku ohrožení životního prostředí vyžaduje každý tok odpadů specifické nakládání.
Nejrozšířenějším způsobem odstraňování odpadů je skládkování odpadů. Celková kapacita skládek, jak pro komunální odpady, tak i pro ostatní druhy odpadů včetně nebezpečných, je dostatečná i s výhledem na nejbližší období,
avšak i přesto lze docílit určitého snížení množství odpadů, a to především
pomocí zavedení systému separace a následného využívání biologického
odbourávání. Vzhledem ke stále rostoucímu objemu odpadů je třeba posílit
využívání jiných způsobů likvidace odpadů.
Mezi další způsoby likvidace odpadů patří např. spalování odpadů, úprava
a/nebo využití odpadů biologickými metodami (anaerobní rozklad a kompostování a biologická dekontaminace) a úprava a/nebo využití odpadů fyzikálními a chemickými postupy. Výhodou spalování odpadů je eliminace záborů
půdy pro uložení odpadů a výroba tepla jako vedlejšího produktu. Při použití
kvalitních technologií jsou emise spaloven nižší než emise jiných lidských
činností (např. z automobilů).
79
Obr. 10: Rozmístění skládek ostatních odpadů (tj. vyjma inertních a nebezpečných odpadů) v ČR
Pramen: Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. M., v. v. i., http://ceho.vuv.cz.
Nejčastějším a přetrvávajícím problémem v oblasti komunální ochrany
životního prostředí téměř každé obce jsou černé skládky. Ať už jsou černé
skládky na veřejném prostranství, nebo na soukromém pozemku, představují
riziko pro životní prostředí a v některých případech i pro lidské zdraví. Za nelegální uložení odpadu hrozí pokuta až 50 000 Kč, přesto „znečistitele“ často
neodrazuje.
Nebezpečnost černé skládky pro životní prostředí je závislá na charakteru odpadu, který je zde uložen, a blízkosti vodních toků, nádrží nebo hladiny podzemní vody. Na skládkách lze velmi často kromě inertního stavebního
materiálu najít také zbytky barev, olejů, staré autobaterie, azbestovou krytinu
a další odpad, který je klasifikován jako nebezpečný.
K černému skládkování vede lidi především nedostatečná informovanost
o možnosti bezplatného uložení odpadu ve sběrném dvoře; starý elektrospotřebič musí odebrat prodejna, kde si koupíte spotřebič nový, a staré, avšak
nezničené oděvy je možné nabídnout např. Červenému kříži nebo odvézt do
sběrného dvora.
80
Prevence vzniku černých skládek v městě Most
Příkladem pro prevenci vzniku černých skládek zavedlo město Most. Cílem
projektu Most – čisté město v oblasti černých skládek je:
– zvýšit osvětu o problematice černých skládek,
– zmonitorovat černé skládky na území města,
– zvýšit riziko chycení „při činu“ těm, kteří se nelegálně zbavují odpadu,
– zapojit do sledování černých skládek školy,
– vydat osvětové a výukové materiály zaměřené na problematiku černých skládek.
Všude tam, kde se objevují černé skládky, si musíme položit několik základních otázek:
– Jsou lidé dostatečně informováni o bezplatné možnosti uložení odpadu ve sběrném dvoře?
– Je ve městě dostatek kontejnerů na separovaný odpad?
– Vynakládá město prostředky na osvětu veřejnosti v oblasti třídění
odpadu?
– Jsou plochy, kde se skládky vyskytly, opatřeny výstražnou cedulí
„Zákaz skládkování“?
– Pořádají se ve městě úklidové akce spojené s osvětou, např. při příležitosti Dne Země?
– Upozorňuje město majitele pozemků, na kterých je černá skládka,
a vybízí je k nápravě?
– Jsou činěna preventivní opatření na místech, kde se vyskytují černé
skládky, pravidelně?
– Bojuje město proti ukládání odpadu u kontejnerů?
– Stará se město dostatečně o pravidelnou údržbu veřejných prostranství?
– Zaměřuje se městská policie na místa s černými skládkami?
(Pramen: http://cistemesto.ecmost.cz/cerne_skladky.php)
81
V oblasti odpadového hospodářství obce obvykle zajišťují:
– svoz a likvidaci směsného komunálního odpadu (obvykle pomocí specializované firmy, nicméně je možné i řešení vlastními silami při zapojení většího množství obcí),
– nádoby pro třídění odpadu v potřebné struktuře a na dostatečném množství míst dle velikosti obce a jejich pravidelný svoz,
– zřízení a provozování sběrných dvorů, kde lze zdarma či za poplatek
uložit specifické druhy odpadů.
V některých obcích vznikají za účelem likvidace biologického odpadu přímo
v místě vzniku obecní či svazkové kompostárny. Nebezpečného odpadu se
občané mohou zbavit i nárazově, když do obce jednou za čas přijede sběrné
auto.
V oblasti zlepšování odpadového hospodářství lze obci doporučit následující
aktivity:
– hledání řešení šitých obcím na míru a využívajících jejich dispozic;
– podpora třídění odpadu a snaha o likvidaci k tomu vhodných typů
odpadů co nejblíže místu vzniku (např. biologický odpad – tráva,
dřevo);
– spolupráce s okolními obcemi a vzájemné sdílení specializované techniky.
82
7. HOSPODAŘENÍ OBCE
Rozpočtové hospodaření obce v daném roce či v horizontu více let a stejně tak
hospodaření s majetkem jsou zásadními procesy stojícími za rozvojem obce,
jsou nástrojem (prostředkem) dosahování cílů obce. Většina činností, které
obec realizuje, má svůj ekonomický odraz. Finanční či majetková stránka plní
zprostředkující úlohu.
Celkově hospodařením rozumíme nakládání se souborem věcí, práv či závazků obce. V praktické rovině jde o soubor ekonomicko-správních činností zabezpečujících provoz, mezi které patří správa majetku, získávání
finančních zdrojů a nakládání s nimi, tvorba, čerpání a kontrola rozpočtu, vedení výkazů a další. To, jak obec přistupuje k hospodaření, závisí zejména na
její velikosti a množství zajišťovaných veřejných služeb (od nichž se odvíjí
množství prostředků a rozsah spravovaného souboru majetku).
Rozpočtové možnosti
Hlavním úkolem obce ve finanční oblasti je zajistit dostatek finančních
zdrojů na zajištění svěřených úkolů a na uskutečnění rozvojových aktivit.
Daňové příjmy určené obcím, stanovené rozpočtovým určením daní, jsou
podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, rozdělovány
na základě:
a) kritéria výměry katastrálních území obce,
b) prostého počtu obyvatel v obci a
c) násobků postupných přechodů.
Procentní podíl dané obce je vypočten jako součet vážených podílů hodnoty
obce na hodnotě všech obcí u kritérií a, b, c. Obec může z daňových příjmů
ovlivnit pouze místní a některé další poplatky.
Pro obec jsou z hlediska hospodaření rozhodující příjmy, které může sama
ovlivnit. Nedaňové příjmy nabízí nejširší škálu možných přístupů, zároveň se
jejich maximalizace může ocitat na hraně plnění role obce. Jde především
o oblast podnikání či poskytování služeb za úplatu. Na druhou stranu uvážlivé
hospodaření s obecním majetkem může být vedle plnění strategických cílů
významným zdrojem příjmů. Kapitálové příjmy jsou převážně jednorázovou
a nepravidelnou záležitostí a jsou úzce spojeny s prodejem obecního majetku.
83
Nejvýznamnějším ovlivnitelným zdrojem je oblast dotačních příjmů.18 V praxi
se ukazuje, že na dotační příjmy (s výjimkou dotací v rámci souhrnného dotačního vztahu) mnohem více než ekonomické faktory působí vlivy mimoekonomické (schopnosti managementu obce, informovanost, politické faktory
apod.), i když schopnost spolufinancování jako základní podmínky přijetí dotace nelze opominout.
Tab. 3: Vliv obce na rozpočtové příjmy
Přímé nástroje
Nepřímé nástroje
– Omezená daňová pravomoc –
např. stanovení koeficientu u daně
z nemovitostí (malý přínos)
– Schválení vybírání nového mí- – Podporou podnikání a investiční
aktivity dosáhnout zlepšení situace
stního poplatku (v rámci zákonem
v oblasti zaměstnanosti na svém
stanovených poplatků)
území a zvýšit tak především pří– Nedaňové příjmy – stanovení výše
jem daně z příjmů
uživatelských poplatků za poskytování veřejných statků a služeb na – Optimalizace nakládání s majetkem města
území města, výhodný pronájem
– Aktivní snaha o získání dotací
majetku, finanční investice
– Rozhodnutí o využití návratného
způsobu financování – emise obligací, úvěr, finanční leasing
Pramen: vlastní zpracování autorů.
Oblast výdajů je rozmanitější. Výdaje obecních rozpočtů jsou oproti rozpočtovým příjmům více závislé na specifické situaci obce (§ 63, 128/2000
Sb.) a na jejím postavení ve správním a sídelním systému. Posláním obce je
pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů a současně při plnění svých úkolů chránit také veřejný zájem vyjádřený v zákonech a jiných právních předpisech (§ 2 zákona 128/2000 Sb., o obcích).
18
Např. extrémní případ obce Boží Dar, kdy obec s méně než 200 obyvateli má příjmy převyšující 50 mil. Kč, viz Proti proudu směrem k prosperitě, In Obec a finance
6/2005, str. 26–27.
84
Obec v samostatné působnosti dále v souladu s místními předpoklady
a s místními zvyklostmi pečuje o vytváření podmínek pro rozvoj sociální
péče a pro uspokojování potřeb občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací,
výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku (§ 35, 128/2000 Sb.). Z výše uvedeného vyplývá, že výdajová struktura je značně různorodá, může se v jednotlivých letech, zejména pokud obec
realizuje nárazové investiční akce, výrazně lišit.
Stabilními, v podstatě mandatorními a téměř vždy se vyskytujícími výdajovými oblastmi jsou výdaje na:
– provoz obecního úřadu,
– mzdové prostředky a odměny,
– veřejné osvětlení,
– údržbu místních komunikací, chodníků, veřejných prostranství.
Ve většině obcí působí sbor dobrovolných hasičů, v jehož rámci funguje zásahová jednotka. V takovém případě obec vytváří zázemí pro fungování této
jednotky. Obvyklé jsou výdaje směřované do podpory činností spolků a neziskových organizací. Zřizuje-li obec mateřskou a základní školu, musí vynakládat výdaje na zajištění jejich provozu. Obec hraje zásadní roli při
budování a údržbě technické infrastruktury, nicméně řešení této problematiky
je možné více způsoby a není závazné. Všechny obce nicméně cíleně pracují
na zlepšování situace.
Efektivní řízení hospodaření
Základním předpokladem pro efektivní řízení hospodaření obce je analýza
stávajících finančních toků v rozpočtu obce. Debaty o problematice jejich financování nejsou podloženy komplexními analýzami hospodaření s těmito
finančními toky a nedochází ke sledování hlubších vazeb, faktorů a podmínek
v rámci rozpočtů obcí i mezi jednotlivými obcemi. Zvyšování příjmů obcí dotačními prostředky pak při aplikaci stejných podmínek (pouze v omezené míře
ve vazbě na velikost obce) logicky nemůže být efektivní. Rovněž výdajová
stránka rozpočtu je pak často řešena ad hoc bez vyjasnění si dlouhodobého
směřování.
85
Efektivností rozumíme vztah mezi vstupy a výstupy. Vstupy bývají obvykle vyjadřovány ve finančních jednotkách (ale mohou být i časové), výstupy jsou různorodé. Při snaze o maximální efektivnost srovnáváme varianty
směřující k dosažení plánovaných cílů a zkoumáme, jaké jsou náklady na jednotku výstupu, resp. jaké jsou náklady na dosažení výsledků.
Kromě obecně platných zásad efektivního hospodaření (transparentní toky financí, evidence a rozvíjení zdrojů, rozpočtové výhledy apod.) je žádoucí mít
k dispozici soustavu ukazatelů a obecných přístupů ke zhodnocení vztahů mezi
jednotlivými rozpočtovými položkami a pro srovnání s ostatními obcemi.
Z členění příjmů a výdajů vychází finanční ukazatele. V následujícím textu
jsou zmíněny jen vybrané z nich – ty, které jsou vhodné pro základní srovnávání většího souboru obcí. Hlubší analýzy musí pracovat s výrazně větším
množstvím vstupů a několikaletými časovými řadami, tak aby bylo možné zachytit trendy a souvislosti a odhalit jednorázové výkyvy.
Z nejčastěji používaných ukazatelů finanční analýzy lze uvést např.:
– celkové příjmy na obyvatele,
– nedaňové příjmy na obyvatele,
– nenárokové dotace 19 na obyvatele,
– poměr běžných příjmů 20 a běžných výdajů,
– podíl kapitálových výdajů,
– kapitálové výdaje na obyvatele,
– dluhovou službu,
– zadluženost na obyvatele.
Pro srovnatelnost obcí je nezbytné používání relativních ukazatelů (absolutní
čísla je však mít stále na zřeteli při interpretaci relativních hodnot). Aplikací statistických metod můžeme zjištěné hodnoty srovnávat a třídit. Otázkou je ale vyvození závěrů. Fakt, že obec má vyšší celkové příjmy (resp. nedaňové, kapitálové
či dotační) na obyvatele než jiné obce, je těžce interpretovatelný ve smyslu toho,
zda obec dobře hospodaří, ale je signálem pro vhodnost komparační analýzy.
19 Dotace, o které obec musí aktivně usilovat (žádosti, projekty), při určitém zjednodušení za ně lze považovat celkové dotace bez souhrnného dotačního vztahu (nárokové dotace).
20 Běžné příjmy jsou zde chápány jako opakující se příjmy, zjednodušeně řečeno příjmy bez kapitálových příjmů a nenárokových dotací.
86
Vhodným příkladem nejednoznačné interpretace je ukazatel podílu kapitálových výdajů. Tyto výdaje znamenají dlouhodobé investice do majetku obce.
Podíl kapitálových výdajů obcí ČR se pohybuje kolem jedné třetiny celkových výdajů obcí, ale mezi jednotlivými obcemi jsou výrazné rozdíly. Lze
předpokládat, že větší celkový objem kapitálových výdajů vytváří příznivější
podmínky pro další rozvoj obce. To platí jen do jisté míry. Nadměrné kapitálové výdaje mohou svým dopadem na dlouhodobé rozpočtové hospodaření
obce naopak destabilizovat finanční rovnováhu obce. Dále je třeba zvažovat
míru vybavenosti obce. Obci s vybudovanými infrastrukturními zařízeními
bude zcela jistě stačit nižší podíl než obci, která je právě buduje. Opět se ukazuje důležitost hodnocení ve výrazně širším kontextu než jen ve statistickém.
Podobně lze přistoupit k ukazateli dluhové služby či k zadluženosti na obyvatele. Nulová (či velmi nízká) úroveň je sice pozitivní jev, ale může současně
znamenat, že obec jen proto, aby se nezadlužila, nebo z důvodu vlastní pasivity neinvestuje do rozvoje obce.
Kraj Jihomoravský
Kraj Vysočina
Dlouhodobý hmotný majetek - stavby
Dlouhodobý hmotný majetek - pozemky
Ostatní dlouhodobý hmotný majetek
Dlouhodobý nehmotný majetek
Dlouhodobý finanční majetek
Zásoby
Pohledávky
Krátkodobý finanční majetek
Účty rozpočtového hospodaření
Obr. 11: Struktura majetku obcí v krajích Jihomoravském a Vysočina v roce
2005
Pramen: IS ARIS, 2005, vlastní výpočty.
87
Za klíčové ukazatele komplexně postihující majetkové hospodaření obcí a odrážející kvalitu majetkového hospodaření lze zvolit následující:
– velikost majetku, resp. struktura majetku – v podobě meziročního
srovnání a v přepočtu na obyvatele obce,
– výnosnost majetku – ve variantách výnosnosti dlouhodobého hmotného majetku a výnosnosti finančního majetku (dlouhodobého i krátkodobého),
– reprodukce a údržba majetku – v podobě podílu výdajů na opravy
a udržování na hodnotě dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku,
– podíl cizích zdrojů na majetku obce (možná modifikace na podíl bankovních úvěrů a půjček).
Zásadním tvrzením je, že ve většině případů nemůžeme říci, co je pro danou
obec obecně nejvhodnější, ale můžeme říci, jak nejlépe dosáhnout cílů, které
si obec předsevzala, nebo alespoň vymezit možné cesty s jejich klady a zápory.
Pro operativní hodnocení hospodaření obcí je vhodné využívat metody
benchmarkingu. 21 Podstatou této metody je měření a analýza procesů a výkonů organizace a hledání nejlepšího řešení prostřednictvím systematického
porovnávání s výkonem ostatních. Tato metoda využívá srovnání ukazatele
s referenční hodnotou ukazatele celého souboru subjektů sledovaného v dlouhém časovém období. Bez dlouhodobého benchmarkingu je třeba při interpretaci hodnot dbát zvýšené opatrnosti. Je velmi důležité zajistit hodnověrnost
dat (kontrola a úroveň zdrojové základny) a vypovídací schopnost (měří to, co
má měřit?).
Využití benchmarkingu tak v praxi znamená obvykle sledování dostatečně
velkého souboru obcí po dobu několika let, určení průměrných a nejčetnějších
hodnot a rozložení hodnot mezi extrémy. Na základě takového souboru již
můžeme s jistou mírou objektivity vysledovat tendence a zákonitosti.
V určitých případech lze využít obecně uchopitelných „benchmarků“, které
chápeme jako tzv. referenční body, které představují krajní hodnotu poměru
dvou základních ukazatelů, např.:
21 Definic a chápání benchmarkingu je více, např. Vzdělávací centrum pro veřejnou
správu ČR chápe benchmarking jako „techniku trvalého zlepšování, při níž měříme
data, ze kterých získáváme poměrové ukazatele výkonu a kvality, které nám umožňují
porovnávat a analyzovat procesy či služby za účelem zjistit nejlepší postupy“.
88
– saldo běžného rozpočtu by vždy mělo být kladné, kapitálový rozpočet
může být deficitní,
– přebytek běžného rozpočtu = maximální možná dluhová služba (projekce salda).
Zlepšení nakládání s finančními prostředky
Nedostatek finančních prostředků je starosty obcí zmiňován jako jeden
z hlavních rozvojových problémů. Zde jde ovšem o problém zástupný a konstatování o nedostatku peněz je kontraproduktivní. Obec nikdy nebude mít
tolik finančních prostředků, aby nemusela volit mezi alternativami využití
prostředků. Financování provozu a rozvoje velmi malých obcí je přetrvávajícím problémem. Obec dostává přiděleny daňové prostředky podle výše uvedených kritérií (založených z většiny na počtu obyvatel), základní náklady na
provoz obce jsou do značné míry fixní (obecní úřad, účetnictví), a tak dochází
k vyčerpání rozpočtu na běžné výdaje.
Důsledkem snahy o intenzivní rozvoj obce a zvýšené investiční aktivity bez
dostatečného zvážení možností obce či bez zohlednění nepředvídaných problémů může být vysoká míra zadlužení obce. V tomto ohledu je cestou k řešení především omezení výdajů a dlouhodobá snaha o splacení závazků.
Průřezovým problémem hospodaření obcí je rovněž vysoká dotační závislost.
Větší investiční akce se bez dotační podpory neobejdou. Financování veřejných služeb pomocí nárokových dotací rovněž vytváří závislost obcí na krajském a státním rozpočtu. Dotační politika je hlavním používaným nástrojem
podpory rozvoje obcí. Dotace by neměly motivovat obce k nehospodárnosti
a nadměrným výdajům – často se projevuje tzv. „mucholapkový efekt“, kdy
dotace váží prostředky, které mohly být využity lépe jinde nebo které jinde
silně chybí. Často neplatí, že administrativní náročnost je přímo úměrná objemu získaných finančních prostředků. Může být výhodnější realizovat menší
projekt z vlastních prostředků než získat dotaci s vyšší finanční spoluúčastí
a značnými náklady na administrativu.
Vývoj podílu obecních dotací v ČR
Po vzniku ČSR v roce 1918 vlastní daňové i nedaňové příjmy rozpočtů obcí
nestačily k financování jejich potřeb, a proto byly doplňovány transfery ze
státního rozpočtu. Přes tyto transfery rostlo zadlužení obcí, přestože příjmy
z vlastní činnosti a z obecního majetku byly významnější než v současnosti.
89
V období 1948–1990 tvořily dotace rozhodující část příjmů rozpočtů národních výborů. Soběstačnost obcí většinou nepřekračovala 20 %. Stát výrazně ovlivňoval rozhodování obcí o financování jejich potřeb, i když se
postupně upouštělo od detailní účelovosti při jejich poskytování.
Podíl dotací na celkových příjmech obcí (v %)
Od roku 1990 v ČR dochází k posilování vlastních finančních prostředků
obcí, k snižování podílu dotací a zvyšování finanční soběstačnosti obcí.
Podíl dotací zůstává stále relativně vysoký.
(Pramen: Peková, J.: Hospodaření a finance územní samosprávy.)
V oblasti hospodaření lze nalézt značné množství možností ke zvýšení rozpočtových prostředků, ke zhodnocení majetku či k efektivnějšímu vynakládání
majetku. Jejich využití se liší podle dispozic obce a přístupu představitelů
obce. Optimálním řešením je vytvoření vlastní kombinace nástrojů, tak aby
obec mohla postupně zlepšovat podmínky pro život v obci.
V oblasti finančního hospodaření můžeme tedy uvést následující doporučení: 22
– Přistupovat k tvorbě rozpočtu z hlediska poptávkového, tj. nejprve
promyslet a stanovit, co obec musí financovat a co je velmi potřebné
financovat, zpracovat odhad nákladů a k těmto nákladům hledat zdrojové pokrytí a dle možností obce je upravovat. Jinak řečeno: jasně definovat a vyznačit priority, přezkoumat preference. Návrh rozpočtu by
neměl být úpravou rozpočtu minulého navýšením o inflaci.
22
Zpracováno s využitím Cogan, R.: Tvorba rozpočtu samosprávy (Některé praktické
zkušenosti a rozpočtové desatero zásad). In Obec a finance 5/2004. Praha: Triáda,
2004. ISSN 1211–4189. Dostupné z: http://denik.obce.cz/go/clanek.asp?
id=6159226&hledej=samospr%E1v.
90
– Důsledně uplatňovat dlouhodobé plánování, tak aby jednotlivá rozpočtová rozhodnutí byla formulována v kontextu delšího časového období.
– Rozpočet schvalovat jako mírně přebytkový, vždy s rezervami (adekvátní je všeobecná rezerva 1 % z celkových výdajů, pro investice lze
doporučit 10 %).
– Provozní rozpočet je třeba mít schválený vždy před započetím roku
(o výdajích na investice lze rozhodnout i později).
– Stabilizovat výdaje na organizační složky a příspěvkové organizace – jejich požadavky na financování je třeba vnímat v kontextu
i ostatních priorit a výdajových oblastí obce.
– Závazky obce by neměly přesáhnout výši, kterou je obec schopna splácet bez narušení svých provozních výdajů (ukazatel dluhové služby do
30 %). Úvěr by měl být používán pouze k financování investic.
– Příjmy z prodeje majetku by měly sloužit k pořízení dalšího majetku (využity na investiční výdaje, nikoliv „projedeny“).
– Udržovat si finanční rezervu: zůstatek na účtu by měl stačit na pokrytí
nenadálých výdajů, je vhodné mít prostředky pro podporu investičních
dotací, podmínkou je často spoluúčast a je třeba být připraven.
Zkvalitnění majetkového hospodaření
Hlavními vzájemně provázanými problémy v oblasti majetkového hospodaření obcí jsou špatný stav obecního majetku, nedostatečná evidence majetku a z toho plynoucí nedostatečné využití majetku a nevyhovující struktura
majetku.
Majetková inspirace 1
Prvním inspirativním, ovšem jen obtížně hromadně následovatelným příkladem je obec Boží Dar. Boží Dar leží ve výšce 1 028 m n. m. v Krušných
horách poblíž hranice s Německem. V tomto městě s pouhými 180 obyvateli zvolili po roce 1990 specifickou rozvojovou cestu. Aktivně se chopili
podnikatelských příležitostí a postupně obec pořídila hotel, čerpací stanici, lyžařské vleky a další nemovitosti. Po skromných počátcích spojených
s budováním infrastruktury a snahou zužitkovat „chátrající“ majetek v obci
(např. jeho nákupem a uvedením do provozu) se podařilo vytvořit rozsáhlé
majetkové portfolio ve vlastnictví obce. K podnikání s majetkem byla obcí
91
zřízena společnost s ručením omezeným. Příjmy z podnikání a z pronájmů
majetku činily v roce 2007 více než 7 mil. Kč, což tvořilo cca třetinu rozpočtových příjmů. Klíčovou roli v představeném rozvoji obce hraje starosta
Jan Horník, který je v této funkci již od roku 1990. Je zřejmé, že v případě
Božího Daru se spojil lidský faktor spolu s příznivými dispozicemi. Aktivní
a koncepční přístup k rozvoji může být vzorem pro každou obec, pokud její
zvolení představitelé vycházejí z širšího pojetí funkcí veřejné správy, resp.
jejich hospodářsko-politických substancí. Naopak zastánci teoreticky „čistých“ liberálních konceptů, omezující majetkovou bázi obce na plnění jen
základních správních funkcí, by zřejmě k jmenovanému příkladu přistupovali velmi skepticky. 23
Hlavními doporučeními, resp. nezbytnými kroky ke zlepšení majetkového
hospodaření obcí jsou:
– Plánování rozvoje: Má-li být nalezena a dosažena struktura a velikost
majetku odpovídající potřebám obce, je nezbytná existence koncepčních dokumentů formulujících rozvojové představy a záměry obcí. Pro
majetkové hospodaření není zásadní podoba těchto dokumentů, nicméně musí být zřejmé, jaké služby obec chce zajišťovat a jakým směrem se chce rozvíjet, tak aby bylo možné odvodit nejvhodnější rozsah
majetku podporující rozvoj.
– Funkční a kompletní evidence majetku: Evidence majetku je zcela
základním vstupem pro jakékoliv majetkové nakládání. Obecně lze
vznést požadavek na přehlednou, komplexní a reálnou evidenci majetku. Vedle prostého součtu položek je potřebné uvedení údajů také
o stavu majetku, o jeho lokalizaci, způsobu správy, případně také o nákladech s ním spojených a o budoucích výdajích na jeho údržbu. Pro
nemovitý majetek by existence majetkových pasportů (jmenovitě pasporty budov, technických zařízení a infrastruktury, pozemků a komunikací) měla být zcela automatická. Technické řešení pasportu může
mít rozličné podoby v závislosti na objemu majetku, nicméně vždy by
mělo být v digitalizované podobě, tak aby správci majetku byla k dispozici všechna data potřebná pro sledování stavu majetku.
– Správce majetku: Nezbytnou podmínkou efektivní správy majetku je
zřízení pozice správce majetku. Optimální struktura řízení správy ma23 Více informací lze nalézt v článcích Krušné hory bez hranic. In Veřejná správa 4/2008,
s. 12–14. Proti proudu směrem k prosperitě. In Moderní obec 6/2005, s. 26–27.
92
jetku je postavena na týmové práci odpovědného subjektu (správce)
s vysokými pravomocemi, koordinačními a organizačními mechanismy
a subjektů věnujících se dílčím věcným či technickým aspektům (např.
údržbáři). V případě malých obcí může být tato struktura integrována
do jedné osoby. Funkce správce může být spojena samozřejmě i s jinými činnostmi. Z činnosti správce lze zdůraznit důslednou terénní inventarizaci a plánování údržby a oprav majetku. 24
– Společná správa vybraných složek majetku obce: Kvalifikovaná
správa některých majetkových typů (technická infrastruktura, byty, památky, lesní pozemky apod.) je věcí náročnou a pro mnohé malé obce
kapacitně nezvládnutelnou. Je proto vhodné, aby v rámci svazků obcí
posílila společná činnost ve správě majetku. Společnou správou tak lze
výrazně snížit běžné výdaje a v případě investičních akcí i výdaje investiční a celkově správu zkvalitnit. Obce by ale neměly zapomenout
na sladění činností mezi obecním správcem majetku a správcem majetku svěřeného do péče svazku. Lze si samozřejmě představit i společný výkon role správce majetku obce pro více obcí.
– Postupy pro nakládání s majetkem obce: Nelze se domnívat, že by
každá obec zpracovávala komplexní koncepci hospodaření s majetkem,
nicméně nezbytným a minimálním standardem je stanovení postupů
pro jednotlivé způsoby nakládání s majetkem obce včetně odpovědností za rozhodování a realizaci (zejména pro nákup, výstavbu, údržbu,
pronájem, prodej).
Majetková inspirace 2
O důležitosti „dobrého nápadu“ svědčí příklad obce Vrbice v Královéhradeckém kraji nedaleko Kostelce nad Orlicí. Obec s přibližně 130 obyvateli
se v roce 2004 rozhodla vystavět 30 m vysokou rozhlednu na místě, kde
v minulosti již rozhledna stávala. Několikasettisícová investice se obci díky
podnikatelskému přístupu mnohonásobně „vyplatila“. Vstup na rozhlednu
je zpoplatněn 20 Kč, u rozhledny funguje stánek s občerstvením, rozhledna
má také vlastní turistickou známku. To spolu s velkým zájmem turistů vedlo
k dvacetinásobnému zvýšení nedaňových příjmů obce mezi lety 2005 a 2006
(první rok uvedení do provozu) ze 46 tis. Kč na více než 900 tis. Kč. Nedaňové příjmy tak v roce 2006 činily 44 % souhrnných příjmů. Na obci Vrbice
24
Pro více informací k problematice správce obce lze odkázat na článek Vodička, K.:
Správce majetku na radnici: rizikové povolání. In Veřejná správa 36/2004, s. 28–30,
z něhož byly čerpány některé uvedené informace.
93
je zřejmé, že možnosti posílení obecních příjmů pomocí majetkových nástrojů existují a jsou dostupné i pro malou obec. 25
Tab. 4: Vazby finančního a majetkového hospodaření
Vliv finančního
hospodaření
na majetkové
hospodaření
Vliv majetkového
hospodaření na finanční
hospodaření
Příčiny
Důsledky
Nízká zadluženost
→ možnost financování
pořízení majetku
Investiční výdaje
→ zvětšení majetku
Dobré hospodaření
s majetkem
→ výdajové úspory,
→ příjmy z vlastní činnosti
Pořízení majetku
→ zvýšení běžných výdajů
(výdaje na údržbu
a provoz)
Pramen: vlastní zpracování autorů.
Důležitou součástí vzájemné podpory finančního a majetkového hospodaření
je sledování různých socioekonomických či jiných trendů a adaptace finančních a investičních strategií. 26 K tomu je třeba, aby obce disponovaly profesionálními dovednostmi umožňujícími komplexní přístup k vyhodnocení
souvislostí a k návrhu nejvhodnějších strategií.
Ekonomické přínosy spolupráce
Dosud plně nedoceněnou možností pro řešení ekonomických problémů (zejména nedostatku prostředků, správy majetku, zajištění veřejných služeb) je
spolupráce obcí. Umožňuje realizovat rozvojové projekty, na něž by jedna
25
Pro podrobnosti lze odkázat na stránky obce Vrbice, které jsou dostupné z
<http://www.vrbice.info>.
26 Praktickým příkladem přímé souvislosti mezi finančním, majetkovým a strategickým
plánováním je situace dvou italských měst, která zažila v sedmdesátých letech trend stěhování lidí z centra měst na jejich okraje. To vedlo během deseti let k vyprázdnění školních budov v centru a k jejich nedostatku na předměstích. Florencie tento trend nevystihla
a dostala se do velkých potíží. V Pratu naopak uvedený trend sledovali, využili vysokých
cen nemovitostí v centru, prodali školní budovy a začali stavět na předměstích.
94
obec nestačila (využití sdružování prostředků), a rovněž může přinést značné
úspory (úspory nákladů, společný postup vůči monopolům apod.). Výhody
spolupráce nelze omezovat jen na oblast ekonomickou, ale lze tvrdit, že ekonomickou stránku musí mít veškeré činnosti v rámci spolupráce.
V této souvislosti je oblast financování společné činnosti obcí klíčovým faktorem efektivnosti meziobecní spolupráce. Ekonomické aspekty společné činnosti obcí však nejsou ve většině případů dořešeny a tato situace vede v praxi
k řadě problémů. Jako konkrétní bariéry spolupráce obcí lze v ekonomické
oblasti uvést:
– nedořešené financování „ad hoc“ akcí, tj. jednotlivých projektů,
– nedostatečné povědomí o ekonomických synergických efektech a možnostech plynoucích ze sdružování prostředků,
– absence dlouhodobého finančního plánování.
Pro rozvoj spolupráce je klíčová role manažera svazku. Jeho úkolem je – vedle
zajištění organizačního zázemí – stmelovat obce a jejich přístupy, koordinovat společné pohledy na jednotlivé problémy, vytvářet jistý regionální nadhled a dlouhodobě plánovat nejen obsahovou náplň spolupráce, ale i její
finanční zajištění.
Při sdružování prostředků je třeba přihlížet k možnostem jednotlivých obcí,
vývoji a velikosti rozpočtu svazku obcí, rozvíjet mechanismy kumulování financí, aktivně vyhledávat možnosti úspor, zejména obousměrným aplikováním principu subsidiarity, a v neposlední řadě usilovat o získávání prostředků
z co nejširšího spektra zdrojů.
Jednoznačnými ekonomickými efekty spolupráce mohou být zejména:
– úspory nákladů při společně vykonávaných činnostech či při společné
správě majetku,
– úspora nákladů při společném postupu k dodavatelům zboží a služeb
(zde lze uvést např. Energetické sdružení obcí jižní Moravy, které takto
působí v oblasti energetiky),
– kumulace finančních prostředků a společná realizace projektů (dosažení
synergických efektů) – zřízení společného rozvojového fondu umožňujícího větší flexibilitu a rychlé financování při přípravě a v počátečních
fázích projektů apod.
Další aspekty a přínosy spolupráce jsou rozvedeny v následující kapitole.
95
8. SPRÁVA OBCE
Hlavním rysem české obecní samosprávy (obecního zřízení) je tzv. smíšený
systém, kdy obce jako jednotky (subjekty) místní samosprávy vykonávají
vedle vlastní působnosti (samosprávy) i působnost přenesenou (určitý díl
místní státní správy).
Samostatná působnost obcí je působnost samosprávná, zakotvená v právu na
samosprávu (a ve výslovném ústavním ustanovení, podle kterého je obec samostatně spravována svým zastupitelstvem, srov. též ustanovení § 35 obecního zřízení).
Přenesená působnost obcí je oproti tomu svou podstatou dekoncentrovaná
státní správa svěřená obcím zákony na základě ustanovení čl. 105 Ústavy
České republiky; jde tedy o tzv. nepřímou místní státní správu. Obec vystupuje
při výkonu přenesené působnosti obdobně jako čistě výkonné orgány státu
(klasické orgány státní správy), její činnost má standardně podzákonný, výkonný a nařizovací charakter.
Tab. 5: Základní kompetence obcí
Oprávnění v samostatné působnosti
− Místní poplatky a účast na správě
poplatků a daní
− Zřizování zařízení či orgánů
− Vyjádření obcí
− Oprávnění vydávat právní akty
Povinnosti v samostatné působnosti
− Povinnost vést kroniku
− Péče o vodovody a kanalizace
− Zajištění požární ochrany
Povinnosti v přenesené působnosti
− Přestupkové řízení
− Krizové řízení
− Koncepční činnost
− Sociální oblast
− Doprava
− Životní prostředí a ochrana přírody
− Volby, referenda
− Poskytování informací
− Další informační služby veřejnosti
− Vydávání stanovisek
− Vydávání povolení
− Poskytování součinnosti
− Ostatní nezařazené kompetence
Pramen: Galvasová, I., Kadečka, S., Binek, J. a kol.: Identifikace kompetencí zatěžujících výkon veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím. Brno: GaREP,
2007. 61 s. Projekt plynoucí z usnesení vlády ČR č. 1325/2006.
96
V souvislosti s činnostmi obce je vzhledem k jejich odlišným procesům
vhodné rozlišit pojmy správa a řízení. Veřejná správa je poskytování služby
veřejnosti, kdy úředníci uskutečňují politiku definovanou někým jiným. Veřejná správa zahrnuje postupy převádějící politiky v akce a běh úřadu. Řízení,
resp. management, můžeme chápat jako soubor přístupů, názorů, zkušeností,
doporučení a metod užívaných pro zajištění kvalitního chodu organizace a dosahování jejích cílů. Konkrétní činnosti, které naplňují pojem management,
jsou plánování a organizování (definování účelu a cílů), řízení a rozhodování
(včetně koordinace), vedení a řízení lidí (lidské zdroje), informování a komunikace, monitorování a kontrola, případně také i reprezentování.
Nemec a Wright27 jako základní rozdíly managementu ve veřejné správě
a soukromé sféře uvádí:
– Veřejné organizace působí na základě politických potřeb (absence ziskového motivu).
– Veřejným organizacím chybí systém měření výkonnosti.
– Rozdílné právní prostředí (v soukromém sektoru říkají zákony manažerům jen to, co nesmějí dělat; v sektoru veřejném říkají zákony, co
mohou dělat).
K výše uvedenému je třeba na úrovni obecní samosprávy uvést, že v malých
obcích dochází k odstranění některých omezení veřejné správy obecně a rovněž k eliminaci některých zdrojů neefektivnosti veřejného sektoru. V malých
obcích bez úřednického aparátu 28 splývá osobou starosty politické rozhodnutí a realizace tohoto rozhodnutí. Důležitá je rovněž role zastupitelstva, které
v malých obcích vedle rozhodovací role působí i jako realizátor rozvojových
činností v obci. Management obcí do cca 2 000 obyvatel (resp. u obcí nesestavujících radu obce) tvoří v nejužším pojetí obvykle pouze starosta.
V oblasti obecní samosprávy existuje vedle zákonných omezení vybraných
činností relativně velká oblast pro tvůrčí přístup k řešení rozvoje obce, kdy
obec může podnikat, rozličným způsobem investovat, volit služby nad rámec
27
Nemec, J., Wright, G.: Management veřejné správy, teorie a praxe. Praha: Ekopress,
2003, s. 25.
28 Např. pro obce do 1 000 obyvatel je obvyklé zaměstnávání osob plnících specifické
činnosti na zkrácený úvazek (účetní, technické profese) či smlouvou o dílo. Ve větších obcích tvoří jádro činnosti zaměstnanců výkon státní správy v přenesené působnosti.
97
běžného standardu, které bude pro své občany zajišťovat, apod. Otevírá se tak
široké pole činností odrážejících specifika dané obce, dávající prostor pro
různé pojetí jeho řízení.
Schopnost pojmenovat rozvojové podněty a zejména využít všech dostupných
prostředků k rozvinutí příležitostí a eliminaci hrozeb je ovlivněna organizací,
řízením, kvalifikací a motivací pracovníků a vedení obce apod.
Klíčové prvky správy obce
Na starosty a další činitele a pracovníky malých obcí jsou kladeny všestranné
nároky při poměrně malém administrativním aparátu a omezených možnostech. Představitelé obcí sice již získali zkušenosti, jsou k dispozici metodiky
a podpůrné nástroje výkonu správy (byť ve stále nedostatečné míře), ale celý
správní a rozvojový systém se natolik zkomplikoval, že je pro neuvolněné starosty velmi obtížné zvládnout časově všechny požadované činnosti (v obcích
do 500 obyvatel neuvolnění starostové převládají).
Pro úspěšný rozvoj obce je klíčová aktivita, informovanost a schopnosti jejího vedení, čehož je ve venkovských obcích často obtížné dosáhnout. S kvalifikací a iniciativou příslušných pracovníků a představitelů obcí souvisí i
volba vhodného přístupu k řízení finančního a majetkového hospodaření obce.
Víkendové vzdělávací kurzy pro neuvolněné starosty, kteří jindy nemají
mnoho času na zjišťování všech aktuálních informací, pořádají např. různé
školy obnovy a rozvoje venkova.
Ve venkovských obcích tvoří v nejužším pojetí management obce její starosta, při širším pojetí tajemník (pokud ho obec vůbec má), jehož hlavním
úkolem ale obvykle bývá běžná administrativa, a nikoliv rozvoj obce. Důležitá je rovněž role zastupitelstva, které v malých obcích vedle rozhodovací
role působí i jako realizátor rozvojových činností v obci.
Řadu podstatných informací o problémech venkovských obcí s výkonem veřejné správy odhalilo šetření názorů starostů 203 obcí do 1 000 obyvatel na
území tří krajů uskutečněné společností GaREP v roce 2007. 29 Relevantním
faktorem pro zvládání správy obce se ukázala délka působení starosty ve
funkci, hodnocená počtem „odsloužených“ volebních období, přičemž tato
29 Identifikace problémů malých obcí, dotazníkové šetření představitelů obcí, GaREP
2007.
98
délka byla ve zkoumaném vzorku malých obcí poměrně vyrovnaná. První volební období bylo ve funkci 33 % starostů, druhé 26 %, třetí 17 % a čtvrté
24 %. Náročnost práce starosty souvisí nepochybně i s velikostí obce
a počtem pracovníků (spolupracovníků), které má k dispozici. Zejména
v menších obcích se dle zjištění starostové obvykle věnují všem činnostem
s výjimkou účetnictví. Bez zaměstnanců se obejde jen vskutku malá část obcí
(ve zkoumaném vzorku byla zjištěna průměrná hodnota 2,1 zaměstnanců na
obec); velmi časté je ovšem využívání pracovníků na zkrácený úvazek. Snad
nejzajímavějším a nejspíše i nejpodstatnějším zjištěním šetření mezi starosty
malých obcí je to, že dle názoru 62 % starostů malých obcí by tyto obce
vůbec neměly vykonávat přenesenou působnost. Z šetření vyplynuly mimo
jiné následující skutečnosti:
– obecně závazné vyhlášky vydávají všechny malé obce, nařízení však
jen pětina – malé obce přitom nejčastěji využívají již vydaných obecně
závazných vyhlášek z předchozích období, které fakticky pouze aktualizují,
– téměř všechny malé obce vybírají místní poplatek ze psů (99 %), za likvidaci odpadů (92 % obcí), dále za užívání veřejného prostranství (69 %),
– poskytování informací jiným orgánům zatěžuje 70 % obcí – obce jednoznačně preferují elektronické poskytování informací; poskytování
informací komplikuje především nepřehlednost formulářů, opakované
požadavky na určité údaje, náročnost získání požadovaných informací,
– velkým problémem výměny informací ve veřejné správě je též neprovázanost informačních systémů, duplicita požadovaných informací a
neúčelnost práce s informacemi, přičemž třetina obcí hodnotí negativně
informační nevyváženost v rámci veřejné správy (obce musejí předávat celou řadu informací, zpětně však potřebné informace nedostávají
nebo je získávají jen obtížně).
Ve venkovských obcích (hlavně v těch menších) je často obtížné najít dostatek kvalitních lidských zdrojů pro výkon samosprávy a státní správy v
přenesené působnosti. Ve skryté podobě stále přetrvávají myšlenky řešit finanční problémy malých obcí a nedostatek vhodných zastupitelů slučováním
obcí. Slučování je citlivou záležitostí a nelze je v nejbližší době očekávat.
Spíše se hledají nové cesty a nástroje umožňující zkvalitnění řídicích procesů
v obcích a vedoucí k využívání jejich rozvojového potenciálu. Jedním z řešení
problémů s výkonem státní správy v přenesené působnosti by bylo přenést
více pravomocí na obce II. a III. typu a profesionalizovat jejich výkon – zadat
99
projekční a finanční činnosti externím specialistům. V případě realizace úvah
směřujících k tomu, aby na obcích „prvního stupně“ byla ponechána pouze samostatná působnost, by ovšem muselo současně dojít k přesunu některých
elementárních kompetencí z dosavadní přenesené do samostatné působnosti
(volby do obecních zastupitelstev či výběr místních poplatků).
Delegování činností
Zákon umožňuje obcím v oblasti přenesené působnosti uzavírat mezi sebou
veřejnoprávní smlouvy (dle šetření 30 je využívá více než 90 % obcí), podle
kterých pak mohou orgány jedné obce vykonávat přenesenou působnost nebo
část přenesené působnosti pro orgány jiné obce (jiných obcí). Opačnou stránkou věci je ovšem fakt, že obec musí za výkon této delegované činnosti novému vykonavateli poskytnout odpovídající finanční náhradu, která v praxi
může převyšovat státní příspěvek, který obec na výkon přenesené působnosti
obdrží. To potom v praxi může vést i k tomu, že obec svou ze státu přenesenou činnost nepředá, nicméně přesto ji reálně ani sama nevykonává.
Tab. 6: Počty veřejnoprávních smluv uzavřených obcemi ČR v letech 2003–2007
Rok / Agenda
Přestupky
Počet uzavřených veřejnoprávních smluv
včetně jejich dodatků
2003
2004
2005
2006
2007
2 960
1 993
860
680
626
Obecní policie
95
69
66
66
39
Sociální zabezpečení
29
81
3
15
1
Sociálně-právní ochrana dětí
38
192
86
29
41
Ostatní
83
20
57
90
22
Celkem
3 205
2 355
1 072
880
729
Pramen: www.vestniky.cz.
Z hlediska snížení personální i finanční náročnosti jsou významnější možnosti
delegování činností v samostatné působnosti. Vedle prostého zadání výkonu
určité činnosti soukromému subjektu na základě výběrového řízení existuje
30 Identifikace problémů malých obcí, dotazníkové šetření představitelů obcí, GaREP
2007.
100
značný prostor pro vzájemnou spolupráci obcí a pro přesun určitých úkolů na
svazek obcí. Může se jednat o správu majetku (celkového nebo specifických
položek), řízení odpadového hospodářství či propagaci regionu a rozvoj cestovního ruchu. Toto delegování může zvýšit specializaci příslušných pracovníků svazku a uvolnit ruce starostovi k řešení jiných záležitostí.
Formování současného stavu kompetencí obcí
Při vytváření modelu veřejné správy po roce 1990 se projevily souběžně
dva rozporné trendy: jednak snaha zmenšit pravomoci centrálních orgánů
veřejné správy a rozšířit pravomoci vznikajících orgánů územní samosprávy, tedy decentralizovat a dekoncentrovat veřejnou správu v České republice, a jednak posílit vliv státu na celou řadu otázek a zajistit tak určitou
potřebnou jednotnou kvalitu výkonu veřejné moci.
V důsledku uvedeného byly obcím (včetně malých) svěřeny k rozhodování
i takové otázky, se kterými dosud neměly prakticky žádné či vůbec žádné
zkušeností, a na druhé straně se v řadě oblastí začal vytvářet poměrně složitý administrativní proces. To vše se odehrálo za situace, kdy povinnosti
obcí byly a jsou postupně upravovány v dlouhé řadě zákonů, mnohdy dle
všeho zcela nekoordinovaně a pro adresáty naprosto nepřehledně. Faktická zátěž určité kompetence je přitom (přinejmenším z pohledu malých
obcí) podmíněna nejen její legislativní delegací, ale též výskytem s ní spojených právně relevantních událostí. Paradoxně tak nejmenší obce netrápí
tolik problémů jako obce větší, protože se v nich nevyskytují podněty/potřeba k jejich řešení. S jistou mírou nadsázky a zjednodušení lze tedy v některých případech konstatovat, že nezřídka daná kompetence není malými
obcemi vnímána jako zatěžující jen proto, že ji v praxi nerealizují.
V obecné rovině nelze zapomínat, že je vhodné, aby obce reálně disponovaly takovými kompetencemi, jež jim umožní skutečně samostatně řešit
a ovlivňovat záležitosti běžného života místního společenství.
Nástroje řízení a rozvoje
Podmínkou kvalitní správy obce je využívání vhodných nástrojů řízení a vhodných rozvojových nástrojů. Nástroje slouží jako prostředky k uskutečnění určité činnosti. Nástroj bývá svázán s určitou konkrétní technikou či s nějakým
reálným technologickým či společenským postupem (nebo i procesem).
Celkově můžeme rozlišit následující kategorie nástrojů rozvoje obcí (Binek,
Svobodová a kol., 2009):
101
– administrativní nástroje (legislativa, závazné procedury, postupy, organizační normy),
– koncepční nástroje (strategie, programy, plány, politické deklarace,
územněplánovací dokumenty, pozemkové úpravy),
– institucionální nástroje (instituce, spolupráce, regionální management),
– věcné nástroje (infrastruktura, poskytnutí prostor, služeb, hmotného
plnění, poradenství),
– sociálně-psychologické nástroje (vzdělávání, komunikace, motivace),
– finanční nástroje (systémy finančních podpor, dotace, granty).
V tab. 7 jsou potom uvedeny vybrané konkrétní formy nástrojů rozvoje obvykle spojované s komunální politikou. Specifickými nástroji rozvoje venkovských regionů jsou např. užití metody Leader či komunitní plánování.
Tab. 7: Nástroje komunální politiky
Pramen: Rektořík, J., Šelešovský, J., a kol.: Územní samospráva v ČR, SR a Rakousku
– Příručka pro zastupitele měst a obcí. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 77.
102
Příručka člena zastupitelstva obce (2002, 71) konkretizuje jako samostatnou
podoblast nástroje místního ekonomického rozvoje. Jejich jeden typ je založen na poskytování přímé podpory vybraným ekonomickým subjektům. Zde
je důležité nastavení transparentních kritérií a mechanismů. Druhý typ činností se zaměřuje na zlepšování místního podnikatelského prostředí. Jde o nepřímé zásahy univerzálnějšího charakteru.
Tab. 8: Přehled nástrojů místního ekonomického rozvoje
Pramen: Příručka člena zastupitelstva obce, 2002, s. 71.
Jedním ze zásadních nástrojů rozvoje je využívání strategických dokumentů
a územněplánovací dokumentace, kdy dochází v procesu vyjednávání ke stanovení rozvojových priorit a účelnému využití omezených finančních zdrojů.
Právě venkovské obce, jimž by strategické plánování umožnilo účinnější řešení rozvojových problémů, se k tomuto nástroji řízení staví poměrně rezervovaně.
103
Tab. 9: Srovnání strategického a územního plánování
Strategické plánování
− Má aktiviza ní charakter –
stanovuje sm ování (filozofii)
rozvoje (myšlenka o rozvoji).
− Formuluje a provazuje hlavní
kategorie rozvojových aktivit.
− Náležitosti a procesy nejsou
zákonně upraveny a vychází
z praxe (proto často různá terminologie, metodika a obsah).
Územní plánování
− Jde o prostorový průmět rozvojových aktivit s územním dopadem.
− Má převážně regulační charakter – stanovuje limity využití území.
− Náležitosti a procesy závazn
upraveny stavebním zákonem.
Pramen: vlastní zpracování autorů.
Systém územního plánování je zaměřen na územní aspekty. Základními dokumenty jsou na úrovni státu politika územního rozvoje, na úrovni kraje zásady územního rozvoje a na úrovni obcí územní a regulační plány.
Systém strategického plánování je zaměřen na společenské a hospodářské
aspekty a k tomu využívá zákonných nástrojů na úrovni státu, kraje a obcí
v podobě strategií a programů rozvoje.
Jednotlivé kroky zpracování koncepčních dokumentů nejsou tak svázány legislativními normami, nicméně dle vhodných zásad a postupů by mělo být
vytváření těchto dokumentů podpořeno mnoha jednáními s relevantními a
mnohdy velmi rozmanitými subjekty rozvoje. Schvalovací procedury koncepčních dokumentů nastávají po řádném vypořádání všech relevantních připomínek k výslednému textu dokumentu a také prochází řízením
v zastupitelstvu případně i v radě (pokud existuje) konkrétního subjektu.
Tímto způsobem jsou vytvářeny podmínky nejen pro vymezení jasných priorit rozvoje v různých tematických oblastech pro celou škálu případných aktérů z území, ale i pro čerpání prostředků z různých národních i evropských
fondů.
Vymezení základních kategorií koncepčních dokumentů
– Strategie je dlouhodobý koncepční dokument, který určuje základní
linie rozvoje daného subjektu, resp. území daného subjektu, ve všech
základních oblastech na dlouhé období („kam jdeme“).
104
– Program je střednědobý dokument. Vychází a navazuje na Strategii
(samostatně ztrácí smysluplnost) a ve střednědobém horizontu vytyčuje opatření, která bude subjekt realizovat, aby dosáhl strategických
cílů.
– Plán je krátkodobý dokument prováděcího charakteru. Konkretizuje
vybraná opatření ve formě projektů či aktivit. Obsahuje již harmonogram a stanovuje způsob financování. Plán již není koncepční dokument. („Akční plán“)
Důležitá je provázanost a sladění jednotlivých dokumentů, a to na vertikální i horizontální úrovni.
V oblasti podpory využívání prostorových dispozic obce lze doporučit:
– Pravidelné revize územního plánu a vyhodnocení využití dispozic
a využití dřívějších změn územního plánu.
– Aktivní podporu rozvoje obce v souladu s územním plánem (častým
problémem je nesoulad mezi děním v obci a rozvojovými možnostmi
zakotvenými v územním plánu – mnohé pro určité aktivity vyčleněné
prostory jsou vlastnicky či jinak zablokovány).
– Větší využití regulačních plánů k udržení harmonické a funkční zástavby (např. stanovení parametrů staveb).
Obce určené hasičským záchranným sborem kraje, které mají za povinnost
rozpracovat vybrané úkoly krizového plánu kraje, zpracovávají krizový plán
dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení. V praxi jsou to obce s rozšířenou působností. Dle § 21 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb. však orgány obce
(i ty, které nejsou určeny) zajišťují připravenost obce na řešení krizových situací. Vzhledem k této povinnosti by mělo být v zájmu obce mít zpracovanou
dokumentaci k řešení krizových situací.
Vzdělávání a získávání informací
Řízení a rozvoj obce kladou značné nároky na znalosti představitelů obcí a na
jejich schopnost získávat potřebné informace. Získávání vědomostí a znalostí
(studiem nebo zkušenostmi) označujeme jako vzdělávání. Vzdělávání umožňuje
vnímat problémy v kontextu, poznat různé nástroje a přístupy k řešení apod.
Tomáš J. Baťa podstatu vystihuje slovy „orientovaný a vzdělaný člověk má
možnost být aktivní, vlastními silami se vyvádět z krizových situací“.
105
Vzdělávání představitelů obcí vychází z faktu, že tyto osoby vykonávaly před
nástupem do vedení obce různá povolání a obvykle nemají hlubší znalosti veřejné správy, práva či regionálního rozvoje. Je proto třeba jim po nástupu do
funkce nabídnout různé možnosti vzdělávání.
Hlavními možnostmi pro rozvinutí znalostí představitelů obcí jsou:
– Účast na vzdělávacích akcích škol obnovy venkova – jsou určeny zejména pro starosty a měly by být nejpřínosnější; otázkou je aktuální nabídka.
– Účast na akreditovaných vzdělávacích kurzech pro veřejnou správu –
je možno vybírat z relativně široké nabídky dílčích kurzů akreditovaných ministerstvem vnitra, nicméně většina z nich se zaměřuje na
správní činnosti a neposkytuje informace podstatné pro řízení obce,
resp. bylo by třeba absolvovat více specializovaných kurzů, což je časově zatěžující.
– Účast na konferencích a seminářích – nejde sice primárně o vzdělávací
akce, ale dochází zde k představení nových poznatků, k diskuzi; tyto
akce mohou již orientovanému starostovi přinést inspiraci a výrazně
napomoci.
– Konzultace s odborníky z veřejných i soukromých institucí.
– Studium metodických materiálů a odborné literatury – výchozím materiálem může být např. Příručka člena zastupitelstva obce (VCVS ČR, 2002).
Vzdělávání je nedílnou součástí života všech odborníků. Pro starosty může
být demotivující, když odborná úroveň a věcná náplň mnohých vzdělávacích
kurzů neodpovídá konkrétním praktickým potřebám starostů. Chybí také
účinná kontrola kvality vzdělávání nabízeného centrálními orgány, které pro
ně vydávají akreditace. I v oblasti vzdělávání je důležitý vztah nabídky a poptávky. Je třeba, aby starostové avizovali svůj zájem o konkrétní témata vzdělávání. Potom je možné vytvořit kurzy na míru. Je žádoucí vytvoření systému
vzdělávání pro starosty i úředníky s odstupňovanou délkou jejich praxe a tomu
odpovídající náplní kurzů.
Získávání informací více souvisí s operativní činností. Jde o získávání aktuálních podkladů pro rozhodování a pro uplatnění znalostí. Vybranými typy
a zdroji základních informací jsou:
– Legislativní informace – změny zákonů, nové vyhlášky a nařízení na
státní a krajské úrovni; obce odebírají sbírku zákonů – mají povinnost
106
zpřístupnit sbírku i občanům a dalším zájemcům o nahlédnutí, legislativa je přístupná i elektronicky na stránkách příslušných institucí či na
portálu veřejné správy.
– Finanční informace – klíčovým zájmem většiny obcí je získat dotační
prostředky na své rozvojové projekty, sledují proto nabídku dotačních
možností; vzhledem ke značnému množství možností pověřují obce
různé odborné poradenské firmy sledováním možností, využívají různé
vyhledávací softwary nebo si vytváří seznam internetových odkazů,
které pravidelně sledují.
– Informace o akcích – obce se zapojují do širokého okruhu činností a je
třeba, aby měly určitý systém pro zaznamenání informací o různých
akcích, tak aby se jich mohly přímo zúčastnit (veletrhy, výstavy, konference, odborné exkurze) nebo o nich mohly informovat občany.
Informační a komunikační servis
Obec hraje významnou roli v informování občanů a podnikatelů v řadě oblastí.
Mohou motivovat a vzdělávat. Důležitá je i propagace obce. Pro zkvalitnění informačních aspektů fungování obce lze doporučit následující činnosti:
– Doplnění obsahu internetových stránek v souladu se zákonem
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a aktualizace
údajů o obci na portálu veřejné správy.
– Doplnění aktuálních a podrobnějších informací o subjektech působících v obci na internetové stránky obce, zejména zveřejnění informací
o nabídce místních podnikatelů.
– Vydávání materiálů propagujících život v obci a akce zde probíhající.
– Aktivní přístup v předávání informací o akcích a atraktivitách v obci do
dalších informačních portálů a systémů (webové stránky svazku,
portály cestovního ruchu, vydávání tiskových zpráv, publikování v periodikách apod.).
107
Spolupráce jako faktor rozvoje
Spolupráce je významným vztahem ve všech oblastech lidské společnosti.
Umožňuje snadněji a účinněji dosáhnout potřebných výsledků – v řadě případů není možné cíle bez spolupráce vůbec dosáhnout. Důvody pro spolupráci nejrůznějších subjektů mají základ v existenci „synergického efektu“,
tedy faktu, že společně lze dosáhnout významnějšího efektu, než kdyby každý
subjekt usiloval o dosažení cíle sám. Některé problémy nejsou bez spolupráce
vůbec řešitelné. Spolupráce je procesem, který ovlivňuje úspěšnost a efektivnost celé řady činností ve veřejné správě. Významným aspektem spolupráce
je schopnost jednotlivých subjektů vyjednávat o společných zájmech a hledat
řešení problémů, která přesahují možnosti jednotlivých obcí. Partnerství je
základním principem Evropské unie.
Ve venkovském prostoru se vedle obcí, jako základních jednotek působících na
situaci v daném území, výrazně uplatňují svazky obcí. Právě ony mohou být nástrojem, jak překonat nedostatečné personální a kvalifikační vybavení
místní samosprávy. Část rozvojových aktivit tak může převzít manažer mikroregionu, který se cíleně a na plný úvazek věnuje rozvojovým aspektům území.
Význam dobrovolných svazků obcí je zachycen v následujících bodech:
– Jde o rozvojovou úroveň mezi obcí a krajem – subjekt usnadňující
koordinaci rozvojových aktivit, komunikaci, fungování informačních
sítí v rámci kraje.
– Formulují a prosazují zájmy přirozených rozvojových jednotek.
– Umožňují společné řešení problémů s nadobecním přesahem.
– Jde o prostorový základ pro místní akční skupiny.
– V současnosti představují stabilitu deklarované spolupráce veřejné
sféry bez příslibu dotací.
Hlavním nástrojem koordinace a plánování činnosti svazku obcí je jeho strategie rozvoje. Tento koncepční dokument by měl zachytit základní podmínky
a předpoklady rozvoje obcí v širších souvislostech a vyjasnit společné zájmy,
vize a cíle spolupracujících obcí. V současné době je k dispozici několik metodických materiálů, které mohou usnadnit zpracování, resp. pochopení těchto koncepcí:
– Metodická příručka pro zpracování strategických rozvojových dokumentů mikroregionů. Zpracoval Ústav územního rozvoje, Brno (dostupné na www.uur.cz).
108
– Metodika tvorby lokálních rozvojových strategií. Zpracovala
Regionální rozvojová agentura Ústeckého kraje, 2006 (dostupné
z http://brouk.kr-ustecky.cz/soubory/450018/metodika%5Flrs.pdf).
– Perlín, R., Bičík, I.: Strategický plán mikroregionu, metodická příručka
pro zájemce o strategické plánování ve venkovských mikroregionech
a obcích. Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 2006.
Pro optimální fungování svazku obcí je klíčový zvolený způsob řízení a organizace svazku. Zásadní roli má manažer svazku obcí. Ten by měl působit
jako „motor“ spolupráce, koordinátor a mediátor různých rozvojových zájmů
obcí. Mělo by jít o člověka aktivního, s nadhledem a nápady. Musí mít dostatečné schopnosti a hlavně kompetence. Je třeba se vyvarovat vnímání manažera svazku pouze jako tvůrce projektů. Manažer svazku není určen primárně
pro služby jednotlivým obcím, ale zejména pro svazek. Měl by být pro obce
zárukou toho, že pokud převedou na svazek nějaké činnosti, budou zajištěny
kvalitně.
Každá podoba fungující spolupráce je jedinečná a nabývá různorodých podob.
O tom svědčí následující příklady dobré praxe při spolupráci.
Krkonoše – Svaz měst a obcí: Budování partnerství
– Vznik v roce 2000 za účelem rozvoje cestovního ruchu (turistický region) – 40 členů.
– Realizace strategie rozvoje CR v letech 2002–2003 (významný impulz
pro rozvoj partnerství s aktéry i mimo svazek, zejména podnikateli).
– V počátku finance pouze od členů (podíl na příjmech svazku 100 %,
v současnosti pouze 24 %), roční rozpočet svazku cca 7 mil. Kč.
– Postupné vtažení soukromé (ubytovatelé, ČEZ, UNIQUA) a neziskové
(KRNAP, horská služba) sféry do rozvoje území.
– Navazování spolupráce s okolními (Český ráj, Kladské pomezí, Jizerské hory) a nadřazenými (oba kraje) regiony, ale také navzájem
uvnitř svazku (vznik menších skupin nenarušujících chod svazku).
– Vrchol partnerství – naplňování memoranda o spolupráci s polským
regionem Związek Gmin Karkonoskich (společná prezentace v zahraničí, projekty, jednotný design propagačních materiálů atd.).
Stránky svazku: www.krkonose.eu.
109
Svazek obcí Loucko: Rozvoj lidských zdrojů ve venkovském mikroregionu
– Venkovský svazek obcí – 7 menších obcí.
– V roce 2002 zpracována strategie rozvoje.
– Důsledná realizace strategie rozvoje – realizace rozvojových záměrů
v dílčích na sebe promyšleně navazujících krocích.
– Vybudování školicího střediska ERUDITO spolu s ubytováním.
– Vzdělávací kurzy zaměřené na uplatnění místních obyvatel na trhu
práce – zaměření např. na matky po mateřské dovolené.
– Významná aktivizace obyvatelstva.
Stránky svazku: www.mikroregionloucko.cz.
Mikroregion Svitava: Společný prostor pro život
Malý svazek obcí (9 obcí, 5 500 obyvatel) bez dominantního města plně využívající výhody venkovského prostředí:
– Sousedské, velmi úzké vztahy všech členů svazku – pravidelné měsíční
setkávání v jednotlivých obcích.
– Neustálá výměna informací a zkušeností mezi členy fungující na bázi
partnerství, a ne konkurence.
– Časté pořádání mikroregionálních akcí v jednotlivých obcích s aktivním zapojením místních občanů a spolků.
– Rozvoj nemusí být vždy založen na „obřích“ projektech, ale spíše na
spolupráci a kvalitě života místních lidí.
Stránky svazku: www.svazeksvitava.cz.
Častými problémy v oblasti spolupráce, které brání využití rozvojových možností obcí, jsou:
– konfliktní vztah obecního/nadobecního zájmu,
– svazek obcí pouze rámec pro individuální rozvojové aktivity obce,
– nedůvěra jednotlivých členů v rámci svazku (převažující pocity konkurence namísto partnerství a spolupráce),
110
– vstup do svazku pouze za vidinou zisku finančních prostředků,
– realizace velkých projektů s úzkým dopadem jen na část členů svazků
obcí,
– bariéry ve vztahu k podnikatelům (obava z porušení zákona o veřejných zakázkách, vzájemná nedůvěra…).
Hlavní zásady pro dobrou spolupráci, resp. v obecné rovině pro veškeré
rozvojové úsilí obcí, můžeme shrnout do následujících bodů:
– Čím více se do spolupráce dá, tím více přináší.
– Formalizovaná spolupráce není nezbytností a ne ve všech oblastech je
účelné a účinné spolupracovat.
– Spolupráce se týká lidí a vztahů mezi nimi.
– Důležitý je zdravý realismus a současně ochota a odvaha usilovat o dosažení velkých cílů.
– Spolupráce je dlouhá cesta složená z malých kroků.
111
ZÁVĚR
Publikace představila celou řadu rozvojových podnětů. Přes jejich různost
můžeme jako jednotící rozvojový nástroj využitelný k uchopení a řešení problémů uvést promyšlené plánování, a to – pokud jde o časové hledisko – zejména plánování strategické. Většina problémů je vzájemně podmíněná,
a nelze je proto řešit izolovaně. Je nutné zvážit možnosti obce, zohlednit potřeby či představy obyvatel a místních podnikatelů a dát dohromady co nejvíce
lidí ochotných se na rozvoji podílet.
Spolupráce nejen s obyvateli či místními podnikateli, ale zejména s okolními
obcemi či dalšími subjekty (hospodářská komora, agrární komora, velké neziskové organizace) vede k násobení sil spolupracujících subjektů. Spolupráce
zůstává rozvojovým nástrojem s dosud plně nevyužitými možnostmi.
Obce mají lepší či horší podmínky pro rozvoj. To, zda vzkvétají, nebo upadají,
je však většinou odrazem přístupu lidí, kteří v nich žijí. Aktivita, informovanost, invence starosty a vytvoření týmu nadšených obyvatel, kteří chtějí mít
svou obec lepší a krásnější, jsou hlavními rozvojovými silami.
Autorům nezbývá než popřát všem čtenářům, aby jejich obec „žila pestrým životem a dýchala mocným dechem“, a doufat, že předložená publikace tomu
alespoň trochu napomohla.
112
Naší snahou je, aby předkládaná publikace byla v praxi co nejužitečnější. Prosíme proto čtenáře o doplnění nebo úpravu uváděných postupů a doporučení,
sdílení zkušeností a úspěšných postupů, zapojení do diskuze či zaslání svých
námětů na další zkoumání.
GaREP, spol. s r. o.
společnost pro regionální ekonomické poradenství
nám. 28. října 3
602 00 Brno
Web: www.garep.cz
E-mail: [email protected]
Tel.: 545 242 846
113
LITERATURA
Binek, J., Svobodová, H., Holeček, J., Galvasová, I., Chabičovská, K.: Synergie ve venkovském prostoru – Aktéři a nástroje rozvoje venkova. 1. vyd.
Brno: GaREP Publishing, 2009. 98 s. ISBN 978-80-904308-0-8.
Blažek, B.: Vize budoucnosti venkova. URL <http://forum.isu.cz/place.asp
place=1&area=20>. [cit. 22. 1. 2010].
Cogan, R.: Tvorba rozpočtu samosprávy (Některé praktické zkušenosti a rozpočtové desatero zásad). In Obec a finance 5/2004. Praha: Triáda, 2004. ISSN
1211–4189.
Dějiny Československa v datech. Praha: Svoboda, 1968, s. 481.
Galvasová, I. a kol. Průmysl cestovního ruchu. Praha: MMR, 2008. 264 s.
ISBN 978-80-87147-06-1.
Galvasová, I., Kadečka, S., Binek, J. a kol.: Identifikace kompetencí zatěžujících výkon veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím. Brno:
GaREP, 2007. 61 s. Projekt plynoucí z usnesení vlády ČR č. 1325/2006.
Gregoriniová, J., Schollarová, V.: Místní kultura – stabilizační a stimulační
faktor rozvoje českého venkova. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků
z mezinárodní konference „Venkov je náš svět / Countryside – our world“,
Český Krumlov 1. – 3. 3. 2006, s. 330–339. ISBN 80-213-1539-3.
Hrabánková, M. Hodnocení území z pozice regionální politiky a rozvoje venkova. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference
„Venkov je náš svět / Countryside – our world“, Český Krumlov 1. – 3. 3.
2006, s. 353–356. ISBN 80-213-1539-3.
Hyvnar, V. a kol. Limity využití území. 3. vyd. Brno: ÚÚR, 2007. URL
<http://www.uur.cz/default.asp?ID=2591> [cit. 15. 1. 2010].
Kadeřábková, J., Trhlínová, Z.: Participace občanů na ochraně a využívání
kulturního dědictví na českém venkově. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Venkov je náš svět / Countryside – our
world“, Český Krumlov 1. – 3. 3. 2006, s. 369–377. ISBN 80-213-1539-3.
Koráb, V., Estélyiová, K. Úloha podnikatelství v rozvoji regionu. Brno: Fakulta
podnikatelská, Vysoké učení technické v Brně, 2007. Nepublikovaný text
k výzkumnému projektu MMR ČR WD 39-07-1.
Krušné hory bez hranic. In Veřejná správa 4/2008, s. 12–14.
114
Kyselka, I.: Ochrana kulturního dědictví venkovských mikroregionů – přístupy k řešení vzhledu obcí a okolní krajiny. Referát na semináři Mikroregiony
a jejich činnost dne 2. 12. 2009 v Pardubicích.
Marada, M., Květoň, V.: Význam dopravní obslužnosti v rozvoji venkovských
oblastí. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět. Provozně-ekonomická fakulta, Česká zemědělská univerzita v Praze, 2006,
s. 422–431.
MEPCO: Poziční dokument menších měst a venkova. 2006.
Metodická příručka pro obce v oblasti bydlení. Praha: Ministerstvo pro místní
rozvoj ČR, 1998, s. 4.
Národní strategický plán rozvoje venkova. MZe ČR, 2006.
Nemec, J., Wright, G.: Management veřejné správy, teorie a praxe. Praha:
Ekopress, 2003.
Ouředníček, M. a kol.: Urbanizace.cz. Praha: Univerzita Karlova, 2008. 96
s., ISBN 978-80-86561-72-1. URL <http://www.suburbanizace.cz> [cit. 11.
6. 2010].
Peková, J. Hospodaření a finance územní samosprávy. 1. vydání. Praha: Management Press, 2004. 375 s. ISBN 80-7261-086-4.
Postavení venkova v krajích ČR. Praha: ČSÚ, 2009. URL
<http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/postaveni_venkova_v_krajich_cr> [cit. 21.
6. 2010]
Proti proudu směrem k prosperitě. In Moderní obec 6/2005, s. 26–27.
Příručka člena zastupitelstva obce. 1. vydání. Praha: VSVS ČR, o. p. s., 2002.
180 s. ISBN 80-238-9120-0.
Rektořík, J., Šelešovský, J., a kol.: Územní samospráva v ČR, SR a Rakousku –
Příručka pro zastupitele měst a obcí. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 77.
Rozvoj elektrické energie. URL <www.ped.muni.cz/wtech/elearning/ELE/
Rozvod%20el.energie.ppt> [cit. 21. 6. 2010]
Směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.
Směrnice Rady ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod č.
91/271/EHS.
Stachová, J.: Informovanost o veřejném dění jako aspekt lokální občanské
společnosti ve třech vybraných městech. Socio web: Sociologický webzin:
Statistická ročenka České republiky. Praha: ČSÚ.
115
Strategický plán rozvoje města Říčany. DHV. URL <http://info.ricany.cz/prilohyarchiv/1026/7_limity%20rozvoje%20m%C4%9Bsta.doc> [cit. 19. 1.
2010].
Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji – Analytická část. Brno: GaREP,
2009.
Stromy života do roku 2066. Praha: ČSÚ. URL <http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/stromy_zivota_do_roku_2066> [cit. 21. 6. 2010]
Svoboda, T. Vyhodnocení výzkumu stavu malého, drobného a středního podnikaní na venkově. [online] Plzeň: CpKP, edice Venkov, 2008. ISBN 978-8086902-70-8.
URL
<http://www.cpkp.cz/files/file/edice%20venkov/
Vyhodnoceni.pdf> [cit. 18. 3. 2009].
Svobodová, H., Chabičovská, K. Priority rozvoje venkovských obcí pohledem
místních aktérů. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Region v rozvoji společnosti 2009. 1. vyd. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009, s. 277–282. 413 s. ISBN 978-80-7375-330-6.
Trnková, K.: Spolupráce málotřídních škol na řízení a rozvoji: některé zahraniční inspirace. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní
konference „Venkov je náš svět / Countryside – our world“, Český Krumlov
1. – 3. 3. 2006, s. 554–562. ISBN 80-213-1539-3.
Uhlířová, J. Co přinesly projekty v Hostětíně. Brno: Transt pro ekonomiku a
společnost, 2008. URL <http://hostetin.veronica.cz/dokumenty/Co_prinesly
_projekty.pdf> [cit. 21. 6. 2010]
Vaculíková, V., Zápecová, D. Možnosti a strategie odkanalizování obcí Zlínského kraje do 2 000 EO, praktická příručka pro obce Zlínského kraje. Zlín:
Krajský úřadu Zlínského kraje, Odbor životního prostředí a zemědělství, 2009.
URL <http://www.kr-zlinsky.cz/ViewFile.aspx?docid =117683> [cit. 25. 1.
2010].
Vodička, K.: Správce majetku na radnici: rizikové povolání. In Veřejná správa
36/2004, s. 28–30.
Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí.
Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích.
Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách.
Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
116
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
Žofka, J.: Socioekonomické dopady demografického stárnutí. URL
<http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=383> [cit. 26. 1.
2010].
Webové stránky
Cyklotrasy Krkonoše. URL <http://www.hory-krkonose.cz/cyklotrasy/>.
Časopis Stavebnictví. URL <http://www.casopisstavebnictvi.cz/>.
Informace v krizových situacích pomocí SMS zpráv URL <http://www. krizoveinfo.cz/>.
Klastr českých nábytkářů. URL <http://www.furniturecluster.cz/>.
Krajinotvorba. URL <http://www.envic.cz/administrace/upload/krajina. pdf>.
Krkonoše. URL <http://www.krkonose.eu/>.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. URL<http://portal.mpsv.cz/>.
Most – čisté město. URL <http://cistemesto.ecmost.cz/cerne_skladky.php>.
Na kole.cz. URL <http://www.nakole.cz/>.
Oficiální stránky obce Vrbice. URL <http://www.vrbice.info/>.
Olomoucký kraj. URL <http://www.kr-olomoucky.cz/>.
Pension Roseta. URL <http://www.roseta-pension.cz/>.
Regionální značení výrobků. URL <http://domaci-vyrobky.cz/>.
S Krakonošem u počítače. URL <http://www.krakonos.com/>.
Sociologický ústav AV ČR. URL <http://www.socioweb.cz/>
Svazek obcí údolí Desné. URL <http://www.udoli-desne.cz/skolstvi>.
Ústav územního rozvoje. URL <http://www.uur.cz/>
Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. M., v. v. i. URL <http://ceho. vuv.cz/>.
117
SEZNAM ZKRATEK
AV ČR
ČEZ
ČIZP
ČOV
ČR
ČSAD
ČSR
CHKO
CHOPAV
IAD
IDS
IDSOK
IOP
ARIS
EHS
EO
EU
KČN
KRNAP
MAS
MHD
MMR
MPSV
MŠMT
MZe
NNO
OP LZZ
OP VK
OP ŽP
ORP
ROP
Sb.
SMS
SPOV
VCVS
VÚC
ZCHÚ
Akademie věd České republiky
Česká elektrárenská společnost
Česká inspekce životního prostředí
Čistírna odpadních vod
Česká republika
Československá automobilová doprava
Československá republika
Chráněná krajinná oblast
Chráněná oblast přirozené akumulace vod
Individuální automobilová doprava
Integrovaný dopravní systém
Integrovaný dopravní systém Olomouckého kraje
Integrovaný operační program
Automatizovaný rozpočtový informační systém
Evropské hospodářské společenství
Ekvivalentní obyvatel
Evropská unie
Klast českých nábytkářů
Krkonošský národní park
Místní akční skupina
Městská hromadná doprava
Ministerstvo pro místní rozvoj
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Ministerstvo zemědělství České republiky
Nestátní nezisková organizace
Operační program lidské zdroje a zaměstnanost
Operační program vzdělávání pro konkurenceschopnost
Operační program životní prostředí
Obec s rozšířenou působností
Regionální operační program
Sbírka (zákonů)
Short Message Service (Služba krátkých textových zpráv)
Spolek pro obnovu venkova
Vzdělávací centrum pro veřejnou správu
Vyšší územní celek
Zvláště chráněná oblast
118
119
SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU
Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí
Vydavatel: GaREP, spol. s r. o., nám. 28. října 3, 602 00 Brno
Tisk: Amaprint – Kerndl, s. r. o, Pražská 343/20, 674 01 Třebíč
Obálka a sazba: Hana Svobodová, Jan Svoboda
Jazyková korektura: PhDr. Michal Žák
Brno 2010
120 stran
Vydání první
ISBN 978-80-904308-4-6
120
Download

Synergie ve venkovském prostoru