Moc ve státě
Po mnoho staletí byla moc ve státě v rukou panovníka. Logicky přišlo období, kdy si
nejvýznačnější osobnosti uvědomovaly nutnost vyjádřit svrchovanou moc lidu (Jean Jacques
Rousseau - představitel Francouzské revoluce) a teoreticky zpracovat a do života uvést
myšlenky dělby práce. Charles-Louis de Montesquieu je jedním z tvůrců rozdělení státní
moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní.
V České republice rozlišujeme trojí rozdělení státní moci. Toto dělení je dáno nejvyšším
zákonem státu, Ústavou České republiky.
Zákonodárná moc
Zákonodárnou moc představuje dvoukomorový Parlament ČR. Skládá se z Poslanecké
sněmovny (200 poslanců) a Senátu (81 senátorů).
V Poslanecké sněmovně jsou přijímány návrhy zákonů. V jejím čele stojí předseda, který je
sněmovnou volen na její ustavující schůzi a může jí být i odvolán. Předseda svolává, zahajuje,
řídí a ukončuje schůze, navrhuje pořadí a způsob projednávání jednotlivých bodů. Podle
stranické příslušnosti poslanci vytvářejí poslanecké kluby. Pokud nejsou členy žádného klubu,
označují se jako nezávislí.
Senát byl v ČR zvolen v roce 1996. Není rozpustitelný, ale každé dva roky se obměňuje
volbami jedna třetina jeho členů. Představuje zástupný legislativní orgán v případě rozpuštění
Poslanecké sněmovny. Senát funguje jako brzda Poslanecké sněmovny - může neschválit
návrh zákona přijatý sněmovnou nebo jí ho vrátit pozměněný. Organizace Senátu je podobná
jako u Poslanecké sněmovny.
Výkonná moc
Výkonná moc v ČR je tvořena vládou, prezidentem a státním zastupitelstvím.
Vláda je složena z premiéra, místopředsedů a ministrů. Předsedu vlády jmenuje prezident
republiky, na jeho návrh jmenuje ostatní členy. Vláda musí po svém zvolení získat důvěru
Poslanecké sněmovny. Ta může kdykoli ve volebním období vyslovit vládě nedůvěru.
Prezident je hlavou státu. Je volen na společné schůzi obou komor parlamentu, ale není jimi
odvolatelný. Jeho pravomoci lze rozdělit na dva druhy:
• suverénní (nepotřebuje k nim ničí souhlas) - právo veta (vrátit parlamentu přijatý
návrh zákona k novému projednání), právo jmenovat předsedu vlády a ministry,
přijímat demisi vlády, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, jmenovat soudce Ústavního
soudu (se souhlasem Senátu)
• kontrasignační (potřebuje spolupodpis předsedy vlády) - právo zastupovat stát
navenek, sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, vyhlašovat volby
do parlamentu, pověřovat a odvolávat velvyslance, udělit milost a amnestii apod.
Moc soudní
Soudní moc vykonávají specifické státní orgány, kterými jsou nezávislé soudy. Ty zákonem
stanoveným způsobem zajišťují v občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv,
v trestním řízení rozhodují o vině a trestu za trestné činy, ve správním soudnictví
přezkoumávají akty orgánů veřejné správy a v ústavním soudnictví rozhodují o souladu
právních předpisů i rozhodnutí s ústavou, případně rozhodují i o dalších věcech, které jsou jim
zákonem svěřeny. Nezávislost soudní moci je proto také jedním ze základních znaků
moderního právního státu a její výkon je pak díky tomu ovládán určitými obecnými zásadami:
• soudní moc vykonávají nezávislé soudy prostřednictvím nezávislých a nestranných
soudců
• každý se u soudu může domáhat stanoveným postupem svého práva
• soud nemůže ze své libovůle odmítnout zabývat se určitým případem
• nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (ten je určen podle předem daných
neutrálních pravidel obsažených v zákoně)
• účastníci řízení mají před soudem rovné postavení
• soudce je při svém rozhodování vázán zákony
Ústavní soud je zvláštním ústavním orgánem soudního typu, který chrání ústavnost tím, že
posuzuje soulad právních předpisů a rozhodnutí jiných orgánů s ústavou. Ve složených
státech (federacích) může také rozhodovat o sporech mezi touto federací a jednotlivými
federálními státy. V některých zemích (např. USA, Argentina, Indie, Japonsko, Dánsko, Irsko,
Estonsko) není jako zvláštní soud zřízen a jeho roli pak přebírá Nejvyšší soud.
Obecné soudy představují soustavu státních orgánů vykonávajících soudní moc, která se řídí
ústavou a zákony. V ČR je soustava soudů čtyřčlánková:
• nejvyšší soudy (konkrétně Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud)
• vrchní soudy
• krajské soudy
• okresní soudy
Soudy jsou nejen nezávislé na jiných státních orgánech, ale i navzájem samy na sobě.
V soustavě soudů tak neexistují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jako je tomu např.
u státních zastupitelství. Pokud tedy soud vyššího stupně zruší rozhodnutí soudu I. stupně
a věc mu vrátí se závazným právním názorem, učiní tak jen na základě zákonem svěřené
pravomoci rozhodovat o opravných prostředcích, nikoli na základě svého "nadřízeného"
postavení. Např. krajský soud má ve svém obvodu působnosti určité okresní soudy, vůči nimž
není nadřízen, ale jejichž rozhodnutí přezkoumá, pokud účastník daného řízení podá odvolání.
Download

Moc ve státě.pdf