Eva Ho{nová
Praga
UDK 811.162.3'42:81'276.6:81'1
K POÈÁTKÙM »MODERNÍHO« ÈESKÉHO VÌDECKÉHO STYLU
Znanstvena funkcijska zvrst je specifi~ni podtip strokovne zvrsti. V ~e{ki jezikoslovni literaturi
se pojavlja mnenje, da ima sodobna ~e{ka strokovna (znanstvena) funkcijska zvrst veliko skupnega
z nem{ko. Njene zna~ilne poteze so skladenjska zapletenost, veliko {tevilo nominalizacij, neosebne
konstrukcije, pasivno izra`anje in mno`ica modalnih izrazov, ki ustvarjajo zapleteno hipoteti~no
modalnost besedila. Toda navedene poteze niso povsem stabilne, tipi~ne za »moderno« ~e{ko
znanstveno pisanje, {e zlasti ne za zadnjo ~etrtino 19. stoletja. Kar zadeva skladenjsko ravnino stavka
kot predikacijske enote, analize ka`ejo, da povedi v starej{ih besedilih niso bile tako »informacijsko
zgo{~ene« kot danes, da niso vsebovale tak{ne mno`ice kondenzatorjev. Zapletenost izra`anja se je
kazala bolj v okviru zunanjih skladenjskih razmerij. Vezni{ka sredstva so bila rabljena tako, da so
krepila preglednost zgradbe. Za starej{a znanstvena besedila pa je zna~ilna tudi razmeroma nizka
stopnja modalnosti.
znanstvena funkcijska zvrst; nem{ka strokovna funkcijska zvrst; stopnja zgo{~enosti; zapletenost
zgradbe povedi; vezniki, stopnja modalnosti; neobzirnost do bralca
It is often stated in Czech linguistic literature that contemporary Czech scientific writing has
much in common with German writing in this (sub-)register: for example, syntactic complexity, a
high degree of nominalisation, impersonal constructions, the use of the passive, and frequent modal
expressions creating a complex hypothetical textual modality. However, these are not stable features
of »modern« Czech style – particularly not in the last quarter of the 19th century. Quantitative
analyses show that sentences in older Czech scientific texts were not so »informationally dense«, that
they did not involve so much compression of information. Complexity of expression appeared more
within external syntactic relations and language resources were used to support clarity of
constructions. Older scientific texts also show a relatively low degree of modality.
scientific register, German scientific style/register, density of information, complex sentence
structure, conjunctions, level of modality, reader unfriendliness
V souèasné odborné literatuøe vìnující se problémùm stylu se objevuje názor, `e
pro èeský odborný (vìdecký) styl je typická syntaktická slo`itost, velký poèet
nominalizací, vyjadøování pomocí neosobních konstrukcí a pasiva. Autoøi
vìdeckých prací dále hojnì vyu`ívají modálních výrazù, které vytváøejí slo`itou
hypotetickou modalitu textu (Èmejrková 1994: 62).
Obdobnì i v dalších èeských stylistických pracích je vìdecký styl charakterizovaný jako komplikovaný, hutný a významovì nasycený; vedle specifické vrstvy
OBDOBJA 24
77
lexikálních prostøedkù – termínù – se dále zdùrazòuje pøesná logická souvzta`nost,
vyjádøená explicitnì pomocí rùznorodých spojovacích prostøedkù (srov. napø.
Chloupek a kol. 1990: 178–181 nebo Hoffmannová 1997: 143).1
Jde tedy vesmìs o rysy, které se chápou jako pøíznakové pro tzv. odborný styl
nìmecký, stavìný do protikladu ke stylu anglosaskému.
Texty psané nìmecky jsou ménì orientované k tomu, aby se snadno èetly. […]
nìmecký odborný diskurz je spjat s pøedstavou ètenáøské zodpovìdnosti za dešifraci
textu. Autor vìdeckého textu poskytuje ètenáøi svou znalost, teorii, látku
k pøemýšlení, ale je na ètenáøi, aby ji z textu dešifroval […]. Naproti tomu pro
anglosaský vìdecký diskurz je pøíznaèné, `e autor je zodpovìdný za to, aby uèinil
text snadno èitelný a dešifrovatelný. […] èeština patøí k jazykùm se ètenáøskou
zodpovìdností […], zatímco angliètina patøí k jazykùm poèítajícím s autorskou
zodpovìdností. (Èmejrková 1994: 62.)
Rysy spoleèné èeským a nìmeckým vìdeckým textùm jsou podle S. Èmejrkové
dány jednak historicky – èeské vìdecké vyjadøování se vyvíjelo jak ze svých
vlastních zdrojù, tak v pøímém kontaktu s vyjadøováním nìmeckým, jednak
typologicky – èeština je disponována tak, `e mù`e pøejímat vìtné a textové
struktury typické pro nìmèinu (Èmejrková 1994: 55–56 nebo Èmejrková, Daneš,
Svìtlá 1999: 25–30).
Zdá se však, `e uvedené rysy nejsou zcela stabilní, typické pro »moderní« èeský
vìdecký styl po celou dobu jeho existence; nejsou pøedevším typické pro období,
kdy se tento styl formoval, tj. pro poslední ètvrtinu 19. století. Pøíèiny je nutno
hledat nejen ve vývojových tendencích jazyka samého, nýbr` i v extralingválních
faktorech.
Vzhledem k pøíznivým kulturnì-spoleèenským podmínkám se èeská vìdecká
veøejnost zaèala výraznìji formovat a` od 80. let 19. století, kdy v roce 1882 došlo
k rozdìlení pra`ské Karlo-Ferdinandovy univerzity na èeskou a nìmeckou.2 Na
pùdì univerzity pùsobila v té dobì sice celá øada významných vìdeckých osobností,
avšak ti byli èasto jedinými zástupci svého oboru a adresáty èesky psaných
vìdeckých textù sami teprve vychovávali (nepøímo o tom svìdèí i Masarykova
`ádost v prvním roèníku tehdejšího významného vìdeckého èasopisu Athenaeum,
aby autoøi sami psali kritické recenze na svá díla). Z tohoto dùvodu nemohly být
1 Zajímavý názor na stylovou normou odborných textù vyslovuje Stylistika souèasné èeštiny (Èechová,
Chloupek, Krèmová, Mináøová 1997: 152–161), kdy` zdùrazòuje relativitu hodnocení jevu jako »slo`itého«
ve vztahu ke ètenáøi: »Èasto se mluví o tom, `e odborné texty mají slo`itou vìtnou stavbu, `e jsou v nich
dlouhé vìty a souvìtí, a `e je tedy text syntakticky slo`itý. […] Takové tvrzení nemusí odpovídat pravdì;
syntaktická stavba odborných textù je odrazem slo`itosti myšlenek a vztahù, které texty vyjadøují, èastìji se
mohou objevit delší a slo`itá souvìtí, ale i sémanticky nároèné vztahy jsou vyjadøovány explicitnì a
repertoár spojovacích prostøedkù je dostateènì široký, aby umo`nil ètenáøi nebo posluchaèi porozumìt
sdìlení.«
2 Rozdìlení univerzity na èeskou a nìmeckou nepøedstavovalo ovšem úplný poèátek èeského vysokého
školství. Od r. 1869 existovala v Praze samostatná èeská technika a i univerzita sama procházela od 60. let
procesem utrakvismu. Podle údajù uvedených v historických pracích (Urban 1982: 358) pùsobilo na její
pùdì tìsnì pøed rozdìlením na dvacet èeských stolic.
78
OBDOBJA 24
èesky psané vìdecké texty vìnovány výhradnì úzkému okruhu vìdcù-teoretikù,
nýbr` široké odborné veøejnosti (vìdeckým pracovníkùm jiných oborù, studentùm,
odborníkùm-praktikùm) a musely plnit nejen funkce stylu popularizaèního, ale i
uèebního.
O tom, `e tehdejší okruh autorù i adresátù vìdeckých textù byl skuteènì velmi
úzký, svìdèí diskuse, která probìhla na stránkách èasopisu Athenaeum v letech
1885–1887; podnìt k ní dal èlánek T. G. Masaryka Jak zvelebovati naši literaturu
náukovou? (Athenaeum 2/9, 1885) a pod stejným názvem byly pozdìji otištìny i
úvahy A. Rezka a A. Seydlera. (Celá diskuse byla natolik významná, `e byla ještì
jednou pøetištìna ve stejnojmenném sborníku v roce 1948.)
Otázek jazykové povahy si v prùbìhu diskuse všímá pøedevším A. Seydler.
Uvádí, `e èesky psané vìdecké texty nenacházejí ve spoleènosti své adresáty;
vzniká tak pochybnost, zda má vùbec smysl publikovat vìdecké práce v èeském
jazyce:
[…], jak jinak by byl (èeský vìdec – E. H.) pùsobiti mohl, kdyby zapomnìl té
vlastenecké povinnosti, která mu ká`e zasvìtiti péro svému národu! Tisícové by
èerpali pouèení z knihy jeho, jiným jazykem psané, kde`to nyní sotva u desítky
naleznete povšimnutí. A zde, vy pánové, kteøí s lehkým srdcem pronášíte vá`nou
pravdu, `e uèenec, který nepíše èesky, není naším, by i sebe zdárnìji pùsobil v oboru
své vìdy, kteøí ji tak lehce a øíznì pronášíte, ponìvad` jste snad nikdy nenabyli
poznání, jakých trudù a strádání je plna èinnost jeho; zde nejde více, jak se
domníváte, jak tak rádi alespoò naznaèujete, o uspokojení zájmù frivolních, o osobní
cti`ádost, o hmotné prospìchy: zde jde o jeho plnou cenu, zde jde o to, by ten, jen`
chtìl prospìti tisícùm svých bli`ních, nepromrhal `ivot svùj na roveò nejbídnìjšímu
sobci! (Jak zvelebovati naši literaturu náukovou?, 1948, 26.)
Úèastníci výše uvedené diskuse si byli rovnì` dobøe vìdomi rozdílu mezi vìdou
a popularizací a toho, `e jejich texty plní obojí roli. V této souvislosti opìt A.
Seydler konstatuje:
Všaktì se mezi pøísnou vìdou a veøejností ve velkých literaturách vyvinulo zvláštní
prostøednictví, zvláštní tøída literátù, majících dostateèné vzdìlání, aby sna`ení vìdy
pochopili a ve formì srozumitelné lidu podávali. Toho u nás – a` na nepatrné
výjimky – není a nemù`e dosud býti; i musí vìdec, jen` chce vnášeti výsledky svých
studií do širších kruhù, ne` jaký kolem sebe napø. v posluchárnách spatøuje, sám je
pøiodít v roucho populárního výkladu (Jak zvelebovati naši literaturu náukovou?,
1948, 43.)
Pro vìdecké texty z poslední ètvrtiny 19. století nemù`e tedy v plné míøe platit
klasifikace stylu teoreticky odborného, kterou bychom pøedpokládali v dnešní
situaci a schematicky ji zobrazili následujícím zpùsobem:
OBDOBJA 24
79
Styl teoreticky odborný (základem je funkce teoreticky odborná, zamìøená na podání
nových poznatkù nabytých vìdeckým poznáním).
dílèí stylová oblast
pøedpokládaný adresát
1. texty vìdecké
úzká vìdecká veøejnost rozpracovávající teoretické otázky
2. texty nauèné
lidé s úplným vzdìláním, avšak zamìøení na praktické rozpracování
teoretických problémù; je pro nì nutné pravidelné seznamování
s výsledky teoretického výzkumu i s jeho aplikací v praxi
3. texty popularizaèní
široká veøejnost »neprofesionálù« rùzné úrovnì; texty jsou urèeny pro
pouèení, nikoli osvojení
Vedle dílèích stylových oblastí, vydìlených na základì pùsobení funkce
teoreticky odborné a zøetele k pøedpokládanému adresátovi, mù`eme v souvislosti
s vìdeckými texty zmínit nìkteré styly komplexní; je to pøedevším styl uèební
(vedle funkce teoreticky odborné je dominantní rovnì` funkce zpravovací a øídicí
funkce pùsobicí) a esejistický (spolupùsobí i funkce estetická).
Všechny tyto extralingvální faktory ovlivòovaly stylizaci zkoumaných vìdeckých textù, jak jsme se pokusili dokázat syntaktickou analýzou 32 textù o
celkovém rozsahu 96.000 slov.
Pokud jde o syntaktickou rovinu vìty jako predikaèní jednotky, nebyly vìty ve
starších vìdeckých textech tak »informaènì hutné«. Vìta v excerpovaných textech
byla v prùmìru pomìrnì krátká (8,09 slov), co` sice odpovídá typologickým
charakteristikám èeštiny souèasné (uvádí se hodnota 4–9 slov), avšak neodpovídá
zcela charakteristikám stylovým; statistické výzkumy uvádìjí (Tìšitelová a kol.
1985: 124), `e prùmìrná hodnota délky vìty je v textech stylu odborného 9, 34 slov.
Vzhledem k tomu, `e délka vìty je ovlivnìna pøedevším faktory gramatickými, jeví
se nám tento rozdíl jako záva`ný.
3
4
5
3 Srov. K. Hausenblas (1972). Na rozdíl od stylu teoreticky odborného je styl uèební urèen adresátùm,
kteøí usilují o dosa`ení relativnì úplného vzdìlání v daném oboru. – V dobì formování »moderního«
èeského vìdeckého stylu musel vìdecký text plnit i funkce stylu uèebního; dokladem pro toto tvrzení jsou
Masarykova slova: »Pøedstavme si Èecha prahnoucího po vzdìlání ponìkud vyšším a nenavštìvujícího
pøednášek té neb oné èeské vysoké školy: ani v jediném oboru nemáme k tomu dostateèných pomùcek
kni`ných, darmo bychom v seznamech literatury hledali i ty nejpotøebnìjší pomùcky. A kdo jen ponìkud
zná kvantitativnì i kvalitativnì rozmìry vìdecké práce novìjší, ne bez báznì pohlí `et bude na to, co dìláme
i nedìláme.« (Jak zvelebovati naši literaturu náukovou? , 1948, 8.) – Úèastníci diskuse si rovnì` byli
vìdomi rozdílných cílù vìdeckého a uèebního stylu, jak o tom svìdèí obava vyslovená A. Seydlerem: »… a
Bùh nás chraò pøed výluènì školskou kulturou vìdeckou!« (Jak zvelebovati naši literaturu náukovou? ,
1948, 35.)
4 Podrobnìji viz k tomu Hošnová 1994: 14–20.
5 Excerpovali jsme texty humanitní, pøírodovìdné i matematicko-fyzikální, které vznikly v rozmezí let
1877 – 1905. Proto`e jsme údaje èásteènì zpracovávali kvantitativnì, abychom je mohli porovnat s údaji
novìjšími, øídili jsme se pøi stanovení dostateèného rozsahu korpusu zásadami M. Tìšitelové a kol. (1980).
– Rozsah jednotlivých excerpovaných textù jsme omezili na 3000 slov. Zamìøili jsme se pøedevším na
jazyk èasopiseckých pøíspìvkù, proto`e jsme se domnívali, `e v tìchto kratších pøíspìvcích, podrobujících
se i redakèním úpravám, nebude podíl individuálního autorského stylu tak vysoký, jako kdybychom
vycházeli z kni`ních publikací.
80
OBDOBJA 24
Ve svém dalším výzkumu jsme zamìøili pozornost na otázky spojené s kondenzovaností vyjádøení, tzn. na pomìr mezi predikacemi realizovanými a predikacemi
skrytými.
Pøi stanovení repertoáru prostøedkù pro vyjádøení kondenzace – kondenzátorù –
jsme primárnì vycházeli z hledisek morfologických, avšak pøihlí`eli jsme i k funkci
tìchto prostøedkù ve vìtì, k hlediskùm syntaktickým. Za základní jsme si proto
stanovili konstrukce infinitivní, transgresivní a participiální; deverbativní substantiva a adjektiva; apozice, atributy verbální a atributy volné (vyjádøené jinými
prostøedky ne` deverbativními substantivy a adjektivy).6
Kvantitativní zpracování dat naznaèilo, `e ve zkoumaných textech je stupeò
kondenzace pomìrnì nízký; celkový poèet kondenzátorù (5886) zdaleka nedosahuje poètu Vf (6433).7 Naopak analýza vìtných celkù slo`ených z více vìt prokázala, `e »slo`itost« vyjádøení se do znaèné míry projevuje právì v rámci externích
syntaktických vztahù, jak naznaèují údaje týkající se napø. zastoupení vìt jednoduchých a souvìtí, poètu vìt v souvìtí, dále zastoupení vìt vedlejších v souvìtí a
dosa`eného stupnì jejich závislosti. Svá tvrzení se opìt pokusíme podlo`it statistickými údaji.
Podle statistických zjištìní (Tìšitelová a kol. 1985: 126 n.) je pomìr vìty
jednoduché a souvìtí v dostateènì dlouhém stylovì heterogenním materiále 1 : 1, a
proto odchylky od tohoto pomìru se nepova`ují za pøíznak urèitého funkèního
stylu, nýbr` za odchylky zpùsobené individuálním autorským stylem. Pro odborný
styl jsou uvádìny hodnoty 41,97 % : 58,03 % ve prospìch souvìtí (Tìšitelová a kol.
1983a: 92).8
Údaje, které jsme zjistili analýzou excerpovaných textù, jsou však výraznì
odlišné; vzájemný pomìr výskytu vìt jednoduchých a souvìtí byl zhruba 1 : 2
(31,56 % : 68,44 %).
Rovnì` údaje o poètu vìt v souvìtí potvrzují, `e autoøi vìdeckých textù
z poslední ètvrtiny 19. století dávali pøednost vyjadøování vìtnému pøed vìtnìèlenským. Zatímco podle kvantitativního výzkumu z 80. let 20. století »vìty jednoduché
spolu se souvìtími o dvou a` tøech vìtách pokrývají v prùmìru 90 % textu«
(Tìšitelová a kol. 1985: 130), jsou ve zkoumaných vìdeckých textech souvìtí pomìrnì dlouhá; 1–3 vìty nebo vìtné ekvivalenty obsahuje pouze 80,19 % z nich.
Také poèet vìt vedlejších byl ve starších textech výraznì vyšší, jak o tom svìdèí
údaj o tzv. syntaktické slo`itosti, zalo`ený na pomìru poètu vìt vedlejších k poètu
souvìtí; M. Tìšitelová a kol. udávají prùmìrnou hodnotu pøibli`nì 1,3 (Tìšitelová a
6 Za kondenzátory (kondenzaèní prostøedky) mohou být pova `ovány i prostøedky další, jako napø.
deadjektivní substantiva nebo dìjová adverbia. (Srov. k tomu napø. Pøíruèní mluvnici èeštiny , 2001,
752–760.)
7 Podrobnìjší analýzu statistického výzkumu starších odborných textù podáváme v monografiích uvedených v seznamu literatury (Hošnová 1994, 2005).
8 Proto `e v pracích kolektivu M. Tìšitelové není pojem souvìtí blí`e specifikován, nemusí si uvádìné
údaje plnì odpovídat. Pojem souvìtí toti` chápeme ú`eji ne` jen jako pouhý souvýskyt vìt v rámci jednoho
vìtného celku; mezi vìtami v souvìtí nutnì pøedpokládáme existenci urèitého syntaktického vztahu.
OBDOBJA 24
81
kol. 1983: 103), zatímco my jsme zjistili prùmìrnou hodnotu 1,5. Ve starších
vìdeckých textech je rovnì` ve srovnání s dnešním stavem vysoký podíl souvìtí se
tøetím a vyšším stupnìm závislosti – 15,12 %, zatímco pro dnešní odborné texty se
uvádí hodnota 4,65 % (Tìšitelová a kol. 1983a: 119).
Zdá se, jako by mezi mírou syntaktické slo`itosti souvìtí a mezi stupnìm kondenzace vyjádøení existoval vztah jakési nepøímé úmìrnosti; èím vyšší je hodnota
vyjadøující syntaktickou slo`itost, tím ni`ší je hodnota vyjadøující stupeò kondenzace a naopak. Pro to, abychom mohli rozhodnout, zda jde o jev týkající se
vývojových tendencí v rámci zkoumané funkènì stylové oblasti, nebo zda jde o
vývojovou tendenci jazykovou, by bylo nutné excerpovat starší texty i jiného
stylového zamìøení.
To, `e autoøi vyjadøovali mimojazykový obsah pøedevším vìtnì, rovnì` nepøímo
dokládají údaje o frekvenci spojek a spojkových výrazù.
Vyšší výskyt v porovnání s dnešními odbornými texty mají ve starších
vìdeckých textech spojky a spojkové výrazy hypotaktické; vzájemný pomìr
zastoupení spojek souøadicích a podøadicích je zhruba 36 % : 64 %. Tento údaj je
zejména zajímavý v porovnání s údaji novìjšími, kdy se uvádí pomìr opaèný –
pøibli`nì 3 : 1 ve prospìch spojek souøadicích (Tìšitelová a kol. 1983b: 96).
To, `e starší vìdecké texty na rozdíl od novìjších odborných textù tíhly k slo`itìjší souvìtné stavbì, mohlo být ovlivnìno rùznými faktory. Pøedevším tady mohl
pùsobit tlak jazykového systému – kratší vìty jako predikaèní jednotky s menším
vyu`íváním kondenzaèních prostøedkù umo`òovaly slo`itìjší souvìtnou stavbu.
Dále u`ití souvìtných struktur mohlo být ovlivnìno samou kompozicí vìdeckých
prací – tyto komplikovanì stavìné struktury se vyskytovaly zejména v úvodu a
závìru v souvislosti se stanovením cílù vìdecké práce a sumarizací jejích výsledkù.
Výskyt rùzných syntaktických prostøedkù mù`e být té` ovlivnìn u`itým
stylovým postupem. Ve starších vìdeckých textech – patrnì i vzhledem k recipientùm – zaujímaly pomìrnì velký objem pasá`e zalo`ené na vyprávìní nebo dìjovém
popisu, ve kterých nebývá kondenzaèních prostøedkù vyu`íváno. Významnou roli
zde sehrávaly i prvky rétorické, zejména rùzné figury, které podporovaly u`ití
komplikovaných syntaktických struktur, zalo`ených pøedevším na principech
paralelní nebo chiasmické výstavby. Pro názornost uvádíme pøíklad ze slavnostní
pøednášky Jana Gebauera:
Vytýkal dále knì`ím vùbec, `e mnozí vstupují do stavu duchovního ne z povolání,
nýbr` aby opatøili sobì dobré bydlo a pøíbuzným pomoc, mnohdy nemajíce ani
dostateèné pøípravy školní; vytýkal jim, `e svatokupecky dosahují hodností a
obrokùv; `e pochlebují mocným a pohrdají chudými, `e milují, kdy` kazatelé jejich
stav vynášejí, tøeba nespravedlivì, ale nechtí trpìti, kdy` jim jejich neøesti vytýkají,
kdy` je nìkdo pro jejich høíchy kárá, `e nadu`ívají trestù církevních (klatby,
interdiktu) pro výhody svého stavu a svých osob; `e se vymykají daním obecnì
potøebným; `e lakomì a hrabivì shánìjí se po statcích a dùchodech, o nì` se soudí a
hašteøí, pro nì lid klamou a utiskují, a `e svá místa mìní a pronajímají; `e nedbale a
82
OBDOBJA 24
nevá`nì vykonávají své povinnosti knì`ské, `e se svìtsky baví a povolání svému
druhdy se i posmívají; `e knìze vìrné a také vìrné køesany svìtské pro jejich
horlivost nenávidí, odrazují, utiskují a pronásledují; `e vedou `ivot neduchovní,
rozmaøilý a bujný, a zvláštì `e smilství se oddávají.9
Jak jsme uvedli v úvodu, pro odborný styl se pøedpokládá explicitní vyjádøení
logických souvzta`ností pomocí rùznorodých spojovacích prostøedkù. Tato otázka
je vzhledem ke zkoumaným textùm zvláš zajímavá, proto`e pro dobu národního
obrození, tj. pro 1. polovinu 19. století, se konstatuje, `e v ní probíhal proces významové, stylové a výrazové diferenciace spojovacích prostøedkù, `e vedle sebe
existoval bohatý repertoár synonymních, ale i homonymních spojek. Jak ukázal
Miroslav Grepl (1958) nebo Karel Svoboda (1988), tyto prostøedky z doby národního obrození nelze dost dobøe zaøadit na ose neutrálnost – kni`nost – hovorovost,
co` je zpùsobeno nìkolika faktory: kodifikací Josefa Dobrovského, opírající se do
znaèné míry o èeštinu doby humanistické; kni`ností èeštiny spisovné; vydáváním
staroèeských památek, které o`ivovaly znalost starých spojovacích prostøedkù a
posilovaly frekvenci mnoha variant; potøebou vytvoøit další soubory spojek pro
explicitnìjší vyjádøení logických souvzta`ností (napø. okam`ité èasové následnosti
apod.).
Na konci 19. století a poèátku století 20. je však ji` situace jiná. Repertoár
spojovacích prostøedkù je ustálený, a pokud jde napø. o vyjádøení vztahù mezi
vìtnými strukturami s výpovìdní platností, u`ívá se pøevá`nì jednoho hlavního,
významovì nespecifikovaného (nebo široce významového) spojovacího prostøedku; ostatní spojovací prostøedky mají ve srovnání s ním frekvenci nízkou. Tak napø.
a) Pro vyjádøení vztahu kopulativního se zcela dominantnì u`ívala široce vztahová
a významovì nespecifikovaná spojka a (909 výskytù); repertoár dalších
sluèovacích prostøedkù je úzký a jejich frekvence je témìø zanedbatelná (ani`
(15x), jednak – jednak (9x), ani (5x), jako` i (4x), ani – ani (4x), z èásti – z èásti
(1x).
b) Pro vztah adverzativní jsou typické konjunkce ale (140 výskytù) a nýbr` (62
výskytù) (obì signalizují dva hlavní podtypy; v souèasné èeštinì je spojka nýbr`
silnì na ústupu), dále však (58x), avšak (19x), pak (17x), leè (5x), jen`e (1x), ne`
(1x); pro vyjádøení vztahù konfrontaèních se v analyzovaných textech objevuje
pouze spojka kde`to (55x).
c) Vztah gradaèní sice nejèastìji vyjadøovala spojka ba (11 výskytù), její pøevaha
však nebyla nad ostatními prostøedky vyjadøujícími gradaci výrazná (ano (7x),
ano i (1x), nejen – ale i (3x), nejen – ale (2x), netoliko – nýbr` (1x), netoliko –
ne` (1x)).
d) V rámci vztahu vyluèovacího jde pøedevším o vyjádøení vztahu silné disjunkce –
nejfrekventovanìjší, aèkoliv ne s pøíliš výraznou pøevahou nad ostatními
9 Citace je z èlánku Jan Gebauer, Mistra Jana Husi význam v èeském písemnictví, Listy filologické 29
(1902), 417–441.
OBDOBJA 24
83
spojovacími prostøedky jsou rozštìpené spojky typu buï – nebo a buï – neb
(obojí 5x), buï – aneb (3x); nìkolikrát se vyskytlo i jednoduché èi (6x).
e) Pro vyjádøení vztahu pøíèinného se u`ívalo spojky nebo (32 výskytù), základními prostøedky ve vztahu vysvìtlovacím byly vícedílné spojkové výrazy a sice
(7x), a to (5x) (zpravidla s významem zpøesnìní, omezení), dále toti`, v`dy
(obojí 3x) a okrajovì tedy (1x).
f) Vztah dùsledkový byl vyjadøován pomìrnì rozmanitì. Pøedevším je typická
primárnì hypotaktická konjunkce tak`e (48x) a dále vícedílné spojkové výrazy,
vzniklé spojením spojek a, i a výrazù (primárnì) adverbiálních (a/i proto (19x),
a/i tedy (9x), a/i tudí` (8x), a tak (4x)); z ostatních bylo ještì zastoupeno tedy
(17x) a v nìkolika málo dokladech proto (4x) a zcela ojedinìle v jednom
pøíkladì tudí`.
Jednoznaènost porozumìní ze strany recipienta je posílena i tím, `e asyndetické
spojení se vyskytovalo pouze v pomìru sluèovacím, v jiných pøípadech je vztah
mezi konjunkty v`dy explicitnì vyjádøen spojovacím prostøedkem, nikdy
nevyplýval pouze z obsahu konjunktù samých. Zároveò sémantika konjunkcí i
konjunktù je v`dy zcela v souladu (tak napø. spojka a nikdy nespojovala konjunkty,
jejich` vztah by byl ve vztahu adverzativním – Já se smìju, a ty pláèeš – nebo
jiném).
Domníváme se, `e tento repertoár spojovacích prostøedkù, kdy jeden zpravidla
plnil úlohu prostøedku základního a kdy autoøi nijak hojnì nevyu`ívali prostøedkù
synonymních, plnì vyhovoval snaze po jednoznaènosti vyjádøení a `e spojovacích
výrazù bylo u`ito tak, aby pøehlednost konstrukcí posilovaly.
Naše závìreèná poznámka se bude týkat tzv. hedgingu, tj. výrazu oznaèujícího
jev, zda a jakým zpùsobem autoøi vìdeckých textù (v omezené míøe) pøipouštìjí
hypotetiènost svých tvrzení. Pomocí rùzných jazykových prostøedkù se toti`
v dnešních vìdeckých textech èasto naznaèuje, `e autor netrvá na tom, aby jeho
závìry byly pøijaty jednoznaènì, bez výhrad, nýbr` `e je pøedkládá k diskusi, ke
zvá`ení. K podobným závìrùm dochází i F. Daneš (1997: 79) pøi zkoumání èeských
vìdeckých textù: »Vyznaèují se vysokou mírou modalizovanosti, pøedevším epistemické (jistotní). Znamená to nízký stupeò formulaèní asertivnosti, pozitivnosti a
persvazivnosti, a tedy jistou skromnost a opatrnost èi zdr`enlivost (mù`eme v tom
spatøovat vliv evropského pojetí vìdeckého procesu jako`to spolupráce spíše ne`
tvrdé soutì`e èi konkurence); bývá zaujímána pozice jakoby defenzivní.«
Ve starších vìdeckých textech je však stupeò modalizovanosti pomìrnì nízký a
autoøi jen zøídka u`ívají epistemických èástic typu pravdìpodobnì nebo mo`ná. To,
`e jistým zpùsobem omezují platnost svého tvrzení, naznaèují spíše pomocí sloves:
Atomová theorie, by i byla modifikována, zdá se býti u` jen jedinou mo`nou cestou
k vysvìtlení úkazù pøírodních.10 Domníváme se, `e tento nízký stupeò modalizovanosti je ovlivnìn nìkolika faktory.
10
Bohuslav Raýman, Studie o theorii atomové, Listy chemické 4 (1880), 214–219, 257–260.
84
OBDOBJA 24
Jedním z mo`ných vlivù mù`e být uplatòování pozitivistického pøístupu,
vycházejícího z bezprostøednì daného. Autoøi z konce 19. století prezentují své
poznatky jako »pozitivní fakta« získaná pozorováním, neusilují o zodpovìzení
toho, co je jejich podstatou, o vysvìtlení pøíèin.
Dalším mù`e být právì ta okolnost, `e autoøi vìdeckých textù z konce 19. století
psali pro širší publikum. Mo`ná právì proto se v jejich pracích èasto projevuje vztah
»uèitel – `ák«: uèitel jako autorita, která pøedkládá fakta, hotovou látku – `ák jako
ten, kdo si má tato fakta, látku osvojit a ne ji zpochybòovat. Dále je pro zkoumané
práce èasto typický vztah »popularizátor : odborná veøejnost« (projevuje se napø.
tím, `e øada èlánkù v tehdejších vìdeckých èasopisech má charakter pøehledu o
nejnovìjších výzkumech). Patrnì z tìchto dùvodù jsou v textech bì`né neosobní
konstrukce signalizující – v protikladu k epistemickým èásticím – velkou míru
jistoty o platnosti sdìlovaného obsahu. Napø.:
Jak známo, zvýší se stupeò determinantu libovolnì pøidáváním tak zvaných
polorámcù […]. Ji` v základech nauky o determinantech se ukazuje, `e hodnota
determinantu se nemìní, pøipoèítá-li se ku prvkùm kterékoli øady p-násobná
hodnota soulehlých prvkù nìkteré øady soubì`né. A opakuje-li se v determinantu
takto sní`eném pochod tento dále, sní`í se co do stupnì tak, `e obdr`íme koneènì
vzorec ukazující, jak se determinant stupnì n-tého dá vyjádøiti determinantem stupnì
(n-k)tého.11
Vztah »uèitel – `ák« a »popularizátor – odborná veøejnost« se promítá i do u`ití
autorského plurálu. Plurálové my se ve starších vìdeckých textech sice vyskytuje,
avšak patrnì v omezenìjší míøe ne` dnes a je zatí`eno nìkolika funkcemi.
V øadì studií dávali autoøi starších vìdeckých prací pøednost singulárovému já;
je tomu tak zejména tehdy, jestli`e popisují pokusy a pracovní postupy (singulárové
já se pak èasto støídá s neosobními konstrukcemi), pø.:
Pøi svých pracích o telluru potøeboval jsem metodu, která by mi dovolovala rychlé a
pøece správné kvantitativní jeho stanovení […]. Odmìrné metody ku stanovení
telluru dosud známy nebyly, tento obor je »tabula rasa«. Podaøilo se mi vypracovati
nìkolik metod, úèeli tomu odpovídajících.12
Singuláru se také èasto u`ívá v úvodu, ve kterém bývají naznaèeny dùvody, proè
autor danou látku zpracovává, a pak se pøechází k inkluzivnímu my; toto my mù`e
být i projevem autoritativnosti. Tak je tomu napø. hojnì v textech matematicko-fyzikálních, kde my zahrnuje výluènì autora a adresáta (nikoli tedy další
badatele, kteøí zastávají podobný názor a kdy plurálové my slou`í jako prostøedek
generalizace): […] ne`li postoupíme dále, u`ijeme obdobných vzorcù […] a násobíme poslední tøi roviny, jak po sobì jdou, […], naèe` obdr`íme[…] apod.
František Studnièka, O nové pouèce determinantní, Archiv pro mathematiku a fysiku 9 (1880) 7–18.
Bohuslav Brauner, O vollumetrickém urèování telluru, Listy chemické 15 (1891), 61–65, 149–154,
184–192.
11
12
OBDOBJA 24
85
Závìrem lze shrnout, `e vìdecké texty z konce 19. století se do znaèné míry
lišily od textù dnešních. Zatímco dnešní èeské vìdecké texty bývají charakterizované jako »bezohledné« vùèi ètenáøi, nelze takto oznaèit texty starší. Domníváme
se, `e jednou z pøíèin bylo i to, `e tyto texty do jisté míry plnily i funkce stylu
uèebního a popularizaèního. To se projevuje i v jejich jazykové stránce; v syntaktické rovinì napø. tím, `e vyjádøení není pøíliš kondenzované, slo`itost se projevuje
v rámci externích syntaktických vztahù. Souvìtné konstrukce však byly pro tehdejší
pøíjemce pøehledné a jejich percepce nebyla obtí`ná i vzhledem k u`ití základních
explicitních spojovacích prostøedkù. Ve srovnání s dnešními texty byla pro starší
vìdecké texty nápadná snaha prezentovat obsah jako »pozitivní fakta«, získaná
objektivním pozorováním. S tím souvisí i nízká frekvence jazykových prostøedkù,
které naznaèují rùznou míru nejistoty o platnosti sdìlovaného obsahu.
Literatura
CHLOUPEK, Jan a kol., 1990: Stylistika èeštiny. Praha: SPN.
ÈECHOVÁ, Marie, CHLOUPEK, Jan, KRÈMOVÁ, Marie, MINÁØOVÁ, Eva, 1997: Stylistika
souèasné èeštiny. Praha: ISV.
ÈMEJRKOVÁ, Svìtla, 1994: Normy vìdeckého dorozumívání. Termina 94. Ur. M. Žemlièka.
Liberec: Praha. 55–65.
ÈMEJRKOVÁ, Svìtla, DANEŠ, František, SVÌTLÁ, Jindra, 1999: Jak napsat odborný text. Praha:
Leda.
DANEŠ, František, 1997: Jazyk vìdy. Èeský jazyk na pøelomu tisíciletí. Praha: Academia.
GREPL, Miroslav, 1958: K podmínkám diferenciace spojovacích prostøedkù v obrozenském
spisovném jazyce. Studie ze slovanské jazykovìdy. Brno. 109–116.
HAUSENBLAS, Karel, 1972: Uèební styl v soustavì stylù funkèních. Naše øeè 55. 150–158.
HOFFMANNOVÁ, Jana, 1997: Stylistika a … Praha: Trizonia.
HOŠNOVÁ, Eva, 1994: K vývoji èeské syntaxe (ve vìdeckých textech z poslední ètvrtiny 19.
století). Praha: Karolinum.
HOŠNOVÁ, Eva, 2005: Studie z vývoje novoèeské syntaxe (konjunkce, pronominalizace).
Praha: Karolinum.
Jak zvelebovati naši literaturu náukovou?, 1948. Praha.
Pøíruèní mluvnice èeštiny, 2001. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
SVOBODA, Karel, 1988: Kapitoly z vývoje èeské syntaxe hlavnì souvìtné. Praha: AUC
Philologica – Mon. C.
T̊ITELOVÁ, Marie, 1980: Vyu`ití statistických metod v gramatice. Praha: Academia.
T̊ITELOVÁ, Marie, 1983a: Psaná a mluvená odborná èeština z kvantitativního hlediska (v
rámci vìcného stylu). Praha: ÚJÈ ÈSAV.
T̊ITELOVÁ, Marie, 1983b: Kvantitativní charakteristiky souèasné odborné èeštiny (v rámci
vìcného stylu). Praha: ÚJÈ ÈSAV.
T̊ITELOVÁ, Marie, 1985: Kvantitativní charakteristiky souèasné èeštiny. Praha: Academia.
URBAN, Otto, 1982: Èeská spoleènost 1848–1918. Praha.
86
OBDOBJA 24
Download

K POČÁTKŮM »MODERNÍHO« ČESKÉHO VĚDECKÉHO STYLU