Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 1 z 8
Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
občanské sdružení
Domů » Historie
Protektorat Böhmen und Mähren
Po okupaci českých zemí nacionálně socialistickým Německem se celý národ jakoby
stmelil – proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu, proti
vlastním, českým fašistům. Národně obranná opatření zejména české protektorátní
vlády byla eo ipso protidemokratická a totalisační. Do vytvořeného Národního
souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo 99 % mužů (podle
jiných zdrojů 97 nebo 98 %) s volebním právem, zajisté, že ne všichni dobrovolně,
někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a podřízení se
zájmům národa nutně způsobily odklon od demokratického cítění, národ se stal
zcela lhostejný k porušování demokracie.
Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva k porušování
zásad
demokracie
způsobena
přetrvávajícím
zklamáním
z
bývalého
prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu
demokratické chování nestačilo přejít do krve. Češi vyčítali politikům první
republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby
Znak Národního souručenství
něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Hlavní
důvod rozpadu republiky – vypjatý český šovinismus – si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat. Zklamání ze selhání
české státnosti se transformovalo v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení
ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterisuje právě tento odpor proti
stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext: jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po
osvobození ve prospěch politických stran. Navrhovaly připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě
nebo tři, nejlépe zcela nově založené.
Nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky. Všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se
bezprostředně po válce zle vymstilo. České obyvatelstvo po odstoupení území Německu pokračovalo vlivem přežívajícího
pocitu slovanské vzájemnosti v idealisaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará česká tendence
opřít se v době německého ohrožení o slovanské Rusko. Komunistů si vážili, protože SSSR se nezúčastnil mnichovské
konference (nebyl pozván) a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu. Hodně se psalo o
slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly (opět vlivem militantního českého
nacionalismu) jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí
Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů samozřejmě – budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a
řádně (rozuměj nedobrovolně) převychováni.
Říšský protektor von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi
Čechy a využít to ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby
ze 108 tisíc lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939, podle jiných zdrojů 90 975 ke konci
března) na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát
ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak
nabídkou pracovních míst v říši. Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německu
byly platy až třikrát vyšší, z části i vlivem nadiktovaného směnného kursu. Vypravovaly se
celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich
pracovalo v říši zcela dobrovolně kolem 120 tisíc. Proti české politice potlačování
nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku
prací v zemědělství za minimální mzdu. O rok později Němci v protektorátu zavedli
všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti. Postavení Čechů pracujících v říši bylo
tehdy i později v době nuceného pracovního nasazení, což se zatajuje, totožné s
podmínkami říšských Němců: stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného
času, možnost cestování, dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci.
Takové podmínky neměl žádný jiný z okupovaných národů, ani germánského původu.
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
První říšský protektor Konstantin
von Neurath
3.8.2011
Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 2 z 8
První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v
době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko po mnichovské dohodě
nenáviděli Češi ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v
odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se to změnilo, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.
K Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého
slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně.
Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenice dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách
příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR
byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu
a k jeho demokratickému systému.
Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by
sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání
vnitřního. Po mnichovské konferenci se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni
spojenci. Byli přesvědčeni, že padli jen vinou jejich hanebné zrady. Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení,
že ČSR neměla vést politiku po jejich boku proti Německu. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a
Beneše.
Vládě druhé republiky bylo jasné, že situace není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému, vnitřně nestabilnímu státu (viz
snahy Slováků o autonomii) byli nepřáteli všichni jeho sousedé, až na Rumunsko. Vláda jednala v duchu poznání, že
rozhodnutí obcházející vliv Německa se dá vyložit jako rozhodnutí proti němu, že přátelství s Německem je tedy
nejvýhodnější, protože je nejmocnějším sousedem a může být i nejmocnějším garantem existence ČSR. Nenávist k
bývalým západním spojencům jí to usnadňovala. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva,
byly USA a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference. Přispěly k tomu i přetrvávající styky
amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s první světovou válkou posilovala naději na zásah
USA ve prospěch Čechů.
V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba protikladných
názorů, ilusí, mythů a bludů. Na jedné straně pohrouženost v sebe a pocit národní
výlučnosti, na straně druhé následkem téhož mimořádná pozornost k evropskému a
světovému dění, co se týká reakcí na dění v českých zemích, avšak s naprostou
preferencí událostí domácích. Při řazení zpráv v novinách podle důležitosti
předcházely domácí – i málo významné – před zahraničními. Trend je jasně patrný i
dnes. Výsledkem bylo přesvědčení pocházející z odbojových kruhů, že hlavním
jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typický projev (pře)
kompensace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank
přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Toto přesvědčení
obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které nechaly v roce 1938
ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez
Čechů vést boj vyvolaný pádem čs. státu.
Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější
ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější
síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se pokoušet za
Obálka knihy z r. 1988. Komunistická
propaganda udržovala halasovský mythus
o „zvonu zrady“ až do konce režimu, a v
mysli většiny Čechů přežil dodnes. Na
počátku 90. let byli mnozí dokonce
přesvědčeni, že západní země jsou povinny
Mnichov (a Jaltu) odčinit a nahradit
Čechům to, co jim dluží
nesmírných obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti
okupantům na vlastním území. To bylo nesmírnou brzdou jakémukoliv českému
odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“, byla v
kontrastu se skutečnou posicí čs. věci na mezinárodním foru iluse značně drastická
a byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, někdy i velmi
nemorální. Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to
usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a
šetřit síly pro budoucí převrat (jak se později ukázalo, tak pro nacionální socialismus
a bolševismus) s představou, že kdyby spojenci znova „zradili“, ještě více by vynikl
význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. Přiznání autonomie
Čechům bylo pro Němce velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá
část sil potenciálního českého odporu.
Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni těšili. Nebyla to válečná touha v pravém slova
smyslu, nýbrž představa, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR a Německo okamžitě
kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich
území, očekávala se rychlá porážka Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových širších hranicích. Když
válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku. Myšlení českého
obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením,
že jejich země je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loyalitou k protektorům a nacvičovanou
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
3.8.2011
Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 3 z 8
servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen
válečná porážka Německa může „odčinit“ Mnichov.
Po německé okupaci nastal čas, aby k „záchraně národa“ ožila ona vychvalovaná „drahocenná“ národní schopnost
vypěstovaná Bílou horou: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace v tom Čechy jen utvrzoval.
Dělení Polska a pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se
Čechům jevil jako mnohem menší zlo, než to, které postihlo ostatní. V tom měli naprostou pravdu. Češi se na počátku
protektorátu domnívali, a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii,
kterou jim Němci v rámci říše vymezili, což je při srovnání se situací po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo
optimismem – měli svou vládu, autonomii a vlastního presidenta, což za c. a k. mocnářství neměli. Jak píše britský historik
Zbyněk Zeman, „požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy dostalo od Habsburků“. Nutno dodat, že oba hlavní
účastníci odkojení Rakousko-Uherskem, Hitler a Hácha, si to dobře uvědomovali. Ani na vojnu za říši Češi nemuseli, což byl
také podstatný rozdíl proti Rakousko-Uhersku. Hitler odmítl o čemkoliv takovém uvažovat pro proradnost Čechů, později
se slovy, že nebude tímto způsobem dodávat čs. exilu lidi pro jejich parašutistické kursy. Němci z protektorátu a
neoptovavší Češi ze Sudet však rukovat museli.
V prvních letech protektorátu vytvořili Češi další specialitu, vymkli se schematu třech vyhraněných skupin: kolaboranti –
vyčkávající neangažovaní – odboj. Aktivisté, hlavně členové protektorátní vlády, např. Eliáš, Havelka, Nečas, Feierabend,
Kalfus, Schmoranz, Klapka spolupracovali v prvních letech okupace s odbojem. (Později se kroky vládních činitelů a
zahraničního odboje rozešly.) Podle Feierabenda chápal Eliáš převzetí předsednictví vlády jako „osobní oběť, kterou musí
národu přinést, protože odmítat veškerou spolupráci s nacisty by byla sebevražda“. Vysvědčení jim poskytuje hlášení
Sicherheitsdienstu (SD) z konce září 1939: „Vláda hájí práva českého státu tvrdošíjně… Při vší formální zdvořilosti narážejí
opatření německé správy v českých vládních kruzích na stálý odpor, jenž musí být neustále překonáván zásahy říšského
protektora.“ Obzvlášť statečný byl ministr a přednosta Háchovy kanceláře, právník Jiří Havelka, kterého Eliáš nesnášel a K.
H. Frank přímo nenáviděl. Statečný byl také ministr financí Josef Kalfus. Od července 1939, po svém návratu z USA do
Londýna, udržoval Beneš s některými členy protektorátní vlády i s vedením Národního souručenství styky, což SD
neuniklo.
Česká protektorátní vláda s poukazem na přežití národa vyzývala obyvatelstvo k
práci pro národ, tedy i pro říši; česká státní správa fungovala bezvadně. Co si mohla
okupační moc více přát? Kdyby dala přednost českým fašistům, měla by v mžiku
proti sobě českou pasivní resistenci a obtíže vyplývající z výměny garnitur. Téměř
každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství,
kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly
rozpravou,
která
nekončila
hlasováním
a
usnesením,
nýbrž
sekretářovým
rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti
Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem
Vlajka Vlajky, nejvýznamnější české
proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s
fašistické organisace. Okupační moc ovšem
náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i
tyto „hujery“ k ničemu nepotřebovala,
protektorátní úřady. Organisovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli
měla na Čechy účinnější recept
do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným
obyvatelstvem.
Uveďme postřehy lidí žijících mimo protektorát – dvou Němců z říše, jednoho z Rakouska. „Žádné po zuby ozbrojené
skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organisací nezneklidňovaly
německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve
výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala
rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství.“ „Cesta do Prahy na přelomu
let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je
protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru.“ Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943,
poznamenal: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s
chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.“
Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné
úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku
1943, podává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: „Češi žijí v poměrech od
našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi
neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby
obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií,
masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za
prací, nemusí se již vrátit.“ Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce (což jej muselo zcela
ohromit), že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den, a že jediné pronásledování se týká Židů a
Cikánů. „Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako
před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má radio a
poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
3.8.2011
Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 4 z 8
propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z
Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a
fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených
hráčů.“ Ano, Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako
například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích
a Jugoslávcích nemluvě.
I v Londýně přišly občas na přetřes sociálně ekonomické poměry v
protektorátu. O českých sedlácích pravil koncem roku 1944 v londýnské
Státní radě ministr Juraj Slávik: „Prichádzajú stále ponosy (stížnosti),
že mnohí roľníci (zemědělci) využívajú situáciu a koristia z čierneho
trhu. Poplatili si všetky dlhy a za peniaze už nič nechcú predávať. Ľudia
z mesta sú ‚odieraní‘ o šaty, užitočné predmety, zlato, atď. Kňazi kážu v
kostoloch proti hyenám, nepomáha to. Za zlaté hodinky se predáva 20
kg bravčovej masti (vepřového sádla). Múky nepredajú, leda zupákom
V okupovaném Polsku byly takovéto razie na denním
pořádku, v protektorátu k nim docházelo zcela výjimečně,
prakticky jen po atentátu na Heydricha
a gestapákom, lebo sa ich boja.“ O dělnictvu zprávy z Čech říkaly, že
prý je „z padesáti procent vlažné“, že má dvojnásobné příděly a dost
peněz. „Mnozí tvrdí, že se jim daří lépe než za republiky,“ oznamovala
informace z domova předaná do Londýna v září 1943. Další zprávy z té doby buď tuto skutečnost potvrzovaly, nebo
určitou měrou limitovaly, mluvíce mj. o politické nespokojenosti dělníků, jejichž převážná část prý sympathisuje s
komunistickými názory.
Politikou německého nacistického státu nebylo fysické vyhlazení českého národa. Prostředky německé národnostní politiky
vůči Čechům na území protektorátu byly odstupňované (stejná politika se měla týkat i Čechů v Sudetech): přenárodňování
prostřednictvím ekonomických výhod, rozptýlení ve staré říši a převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H.
Frankovi i R. Heydrichovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler.
Z memoranda K. H. Franka Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940. „Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů nepokládám za proveditelné,
protože (1) není k disposici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k disposici žádní Němci,
kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože vysoce civilisovaná, hospodářsky a dopravně technicky
vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou říšským
kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi miliónů Čechů a (5) protože je nežádoucí
pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“ K tomu vypověděl K. H. Frank po válce před
československým soudem: „Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl
Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito
pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou, ale dobře fungující zpravodajskou službou.
Prostřednictvím ní věděl, že bylo Gestapu známo, že malé české šovinistické spolky neustále thematisovaly otázku
vysídlení Sudetoněmců. Svým tvrzením o německých vysidlovacích plánech tedy chtěl Gestapo předstihnout tak, aby ze
své strany neoznámilo české vysidlovací plány. Ale pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o následujících
německých plánech na východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Niederdonau se skutečně pracovalo na tom,
aby byl vybudován národnostní most (Volkstumsbrücke) skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v
protektorátě Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní
Moravy směrem na sever, se mělo cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit,
využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičebních míst nechat splynout
německý element. Čeští a moravští Čechové… by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že k tomu
by bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu, a mělo se
uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů se však bylo otázkou vzdálené
budoucnosti a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již
nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o
české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky
dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, tak v nich bylo souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je
neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm miliónů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani
zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že
Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v
prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie.
Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad
sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově
nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už
se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.“
V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940 se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:
1. Čechům sídlícím v protektorátu na souvislém území bude i budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení.
Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle
nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné,
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
3.8.2011
Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 5 z 8
protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým
protiříšským rejdům.
2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů
od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli
bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce se zmínil o poměrech v župě Povartí (Warthegau), kde se není možno
obejít bez polského obyvatelstva.
3. Použití řady různých method ke germanisaci prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje
pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část
Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta (!) let.
Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“
V poněkud drastičtější formě nastínil theoretické budoucí možnosti zacházení s
Čechy ve svém tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941
zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Podle něj existují různé skupiny:
„jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme
poněmčit. Pak tu máme jejich protipol: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi
musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová
vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře
smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících
lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou
nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti,
protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme… Pak zbývají vadně
smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou
rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž
pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je
vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi,“ aby tuto
část proslovu zakončil slovy: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen theoreticky.“ Z
rasových zkoušek, které nařídil Heydrich pod záminkou prevence mládeže proti
tuberkulose, vyplynulo, že Češi jsou v průměru nordičtější než sudetští Němci,
východní Prusové a než část Rakušanů a Bavorů. Výsledky byly utajeny.
Reihnard Heydrich. Češi ho nenáviděli, ale
jeho novoty přijali celkem ochotně
Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a
nacistům, nýbrž také všem Čechům. Před pohřbem na Slavíně byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic (Litoměřice
přešly Německu), podrobeny anthropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha patří
svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel“. Zapomenuto bylo, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně
zavrhován pro německou formu rýmu v česky napsaném Máji. Byl rozšířen i antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce
1943 zaslaly protektorátní odbojové organisace exilové vládě v Londýně, se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně
jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé
představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec
nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo
postup proti veřejnému mínění.“
Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Pokud odbojáři padli do rukou Němcům, byli
přesvědčováni, aby pro ně pracovali na svobodě, tj. podávali zprávy o svých spoluodbojářích. Přistoupili-li na to, byli velmi
nebezpeční. Konfidenti byli po válce převerbováni k NKVD, nebo se spasili vstupem do KSČ. Hodně udavačů nacisté také
získali využíváním sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a
podporováním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že si záviděli majetek,
hezkou manželku a podobně. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo smrt. Je známo vícero
konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by gestapo a SD zmohly jen málo.
17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože
se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil
takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským
svazem, na návrat presidenta Beneše.“ Demonstrace 28. 10. 1939 byla plánována jako masová akce. Protektorátní vláda
podnikla opatření k podvázání její údernosti a omezila ji pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala
protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Shromážděné davy nápadně
často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s
Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej, Slované, doložen je i zpěv Internacionály
(tehdejší hymny SSSR). To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov.
Německo-sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že
SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Šeptanda i letáky tvrdily, že
Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Do stejné kategorie patřily i zvěsti o brzkém návratu
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
3.8.2011
Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 6 z 8
Beneše. Byl to projev komplexu národa, který si po jedno století navykl očekávat osvobození zvnějšku, od slovanského
Ruska. Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše,
nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v
měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný
Čech chová stejné sympathie k sovětskému Rusku jako atheistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z
dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konservativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé
politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“ Potvrzují to i depeše domácího odboje čs. exilu. Pplk. Josef
Balabán píše 20. 10. 1940 Sergeji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, je většina.“
Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši Ingrovi sděluje: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti
naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc… Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s
Německem, při němž se nám podaří obnovit svou samostatnost… Svoje sympathie k Sovětům projevují u nás dnes lidé,
zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě a vlastnící velké jmění; vyjadřujíce se slovy: ‚raději bolševikem,
než pod Němcem ztratit vlastní národ, ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci‘“.
Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Sergeji
Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změnit, zvláště kdyby se M. (Moskva)
dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou
musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří
prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale
pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní
forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády
Němců by za 20 let byl národ zničen.“
Lásku Čechů k SSSR dokresluje i výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30.
1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Velkou Británii nazývá národ
velkým spojencem, ale Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají
všichni jako ve svého osvoboditele… Víra v Sovětský svaz je mnohem větší, což
nezůstává bez vlivu na politické smýšlení.“ Obyvatelstvo „přijímá jako
samozřejmost, že Rusko bude mít největší vliv na uspořádání střední Evropy“. A to
vše navzdory zveřejněným předválečným depeším čs. obchodních a diplomatických
zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly
po celou dobu první republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v
Stalin, jeden z mnoha idolů, ke kterým
Češi během 20. století nekriticky upínali
své naděje
roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům
mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské
Vinnyce.
U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíš ke konformitě s
míněním masy představované národem. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než
mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil
autocensuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si
vzájemně mozky, následky hrály po válce velmi neblahou roli. Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy
doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se
malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na Východě měl za následek, že se méně špatným, ba
žádoucím, shledávalo podřízení se komunistické, než německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost si
nechtěla uvědomit důsledky tohoto kroku. Ke své velké škodě zcela ignorovala zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci.
Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.
V prvních letech protektorátu nebylo zjevných významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Odboj,
pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě vždy omezoval na předávání zpravodajských informací exilu. Každý přece
sloužil národu a bylo jasné, že resistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci dosadili svou vlastní
správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragedie. Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru
nepatrnou. Nemohly, protože dělníci byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně
sabotovali, přišli by o práci, o tučně placené přesčasy, o výhody jim poskytované a mohli by pak být nasazeni kdekoliv, i
daleko od svých rodin. Sabotáže v jiných oblastech zase neměly žádoucí dopad. Heydrich nejdříve významně zvýšil příděly
zejména tuků, kuřiva, alkoholu dělníkům v závodech pracujícím pro říši, pak příděly všem Čechům vyrovnal na úroveň
německých, zavedl závodní rekreace, lázeňské pobyty, závodní jídelny (bez potřeby vydávat za jídlo lístky), značně zvýšil
vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu, Tento trend se dodržoval i po jeho
smrti, takže na podzim 1944 bylo cca 340 tisíc úředníků Čechů a pouze devět tisíc Němců, ne všichni z nich byli čeští
Němci, mnozí pocházeli ze staré říše. Heydrich tak nečinil z náklonnosti k Čechům, neboť ve své řeči k vybraným
funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941 v Černínském paláci řekl: „Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě… Prosím, dbejte,
aby český národ respektoval, že Němec je zde vůdčí silou.“ Poté se 17. 11. 1941 vyjádřil, že „Čech může v soukromí říkat,
co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost“. Pohyboval se proti předpisu všude bez ozbrojené
ochrany (a sám většinou neozbrojen) se slovy, že jí netřeba, protože ho Češi milují, podle oficiální verze sdělené do
Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu.
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
3.8.2011
Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 7 z 8
Dokonce ani růst českého hospodářství nebyl v té době pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí,
pro posílení postavení národa. Skutečnost, že se tím významně podporovalo válečné úsilí říše, Češi ignorovali. Český
průmysl, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernisoval.
Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již
jedno století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním menšiny. Takové řešení vyžadovalo zapomenout
na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila pomsta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.
Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik
divadelních představení a nenatočilo tolik filmů jako za protektorátu. Ze
zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Česká
porodnost enormně vzrostla, v protektorátu významně stoupl počet českých
obyvatel, což byla ve srovnání s ostatními evropskými státy naprostá rarita.
Všeobecně panoval u Čechů tzv. protektorátní romantický vztah k realitě,
projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě, k
nacionalismu, k herderovskému kultu kmene, k národním mythům, k
mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ty ostatní v
myslích Čechů přítomny již po celou dobu první republiky. Hlavním projevem
romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná a zcela nereálná víra v
brzký konec války, a to i v situacích zhola nemožných: po porážce Francie se
kojili nadějí na brzkou porážku Německa; po přepadení a obklíčení Jugoslávie
zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska; při přepadení SSSR
Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Konec války se očekával ještě v
témže roce. Věřili v brzké vnitřní zhroucení Německé říše (dokonce v to věřil i
Beneš), ačkoliv denně byli konfrontováni s opakem, s bezchybným
fungováním nacistického řízeného hospodářství. To vyvolalo v myslích Čechů
Cirkus Humberto Eduarda Baase, jedno z
nejpopulárnějších děl vzniklých v protektorátu;
dalšími jsou např. Jirotkův Saturnin nebo Drdovo
Městečko na dlani. V sousedním Polsku v té době
nesměla oficiálně vycházet žádná polská beletrie,
což Čechy s oblibou zdůrazňované duchovní
strádání válečných let dosti relativisuje
potřebné změny vedoucí k akceptaci poválečného řízeného hospodářství.
Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka
nejčastějším předmětem zbožnění. Vědomě se vzkřísilo české lidové umění,
které bylo ke konci první republiky již prakticky mrtvé. Zcela uměle se vytvořil
český lidový kroj, říkalo se mu „svéráz“, stylisací z kyjovského. V takových
krojích byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše i
Pattona.
Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí
vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu
dobu obvyklé. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky
počeštit. Od začátku protektorátu (!) se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště
přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody
té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt
znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své
obraně zmobilisovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví.
Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou ethnik, a to fysickým
vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého
šovinismu, ale po napadení SSSR s tím přestává. V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním
nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy... (Němci) vyvolají proti sobě
takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“
Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni –
zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili (zde už se prodírala do popředí presumpce viny). Odkaz T.
G. M., jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody. V roce 1944 v
brožuře sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny,
připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně:
„Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého
majetku… Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ‚hodní‘ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli
poslouchat jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ‚hodné‘ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito
‚hodní‘ – stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je – mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší
zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území
zůstat nemohou.“ Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako
nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce, a snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Čechy osvobodí,
zatočí.
Prameny: [Brandes, 1999], [Brod], [Brügel, 1974], [Bystrov], [Firt], [Frank], [Gebhart-Kuklík], [Huňáček], [Churaň],
[Janišová], [Joza], [Král, 1964], [Kudrna, 2003], [Heydrich], [Šimek], [Tesař, 2006], [Willars], [Zeman, 1998], [Zeman,
2002]
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
3.8.2011
Protektorat Böhmen und Mähren | Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě... Stránka č. 8 z 8
Zpět na obsah
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist4
3.8.2011
Download

Priloha 3 - SKSCMS - Protektorat Bohmen und Mahren.pdf