TELEGRAFICKÝ PŘEHLED
LITERATURY PRO DĚTI A MLÁDEŽ
Pomůcka pro studenty katedry výchovné dramatiky DAMU, Praha, a pro
studenty katedry české literatury PedF UK, Praha
Zpracoval Jaroslav Provazník
Praha 2006
------------------------------------------------------------------------------------------------------KLASICISMUS
(Poslední čtvrtina 18. století)
1774 - Všeobecný školní řád = založení obecného školství v Rakousku; osvícenství.
Ohlasy zájmu o pedagogické problémy jsou zřetelné i u nás - německý
filantropismus: J. H. Campe, J. B. Basedow, F. E. Rochow.
PRÓZA
Dominantní druh, ryze utilitární, nejde prakticky vůbec o beletrii.
- učebnice a příručky
František Jan Tomsa (1753 [?]-1814) - ”knihy čítací”, slabikáře...: Slabikář pro
městské školy v c. k. zemích - mnoho reedic
- mravoučná próza filantropická
Hojné adaptace z němčiny.
První článek v obrozenecké četbě pro mládež: Josef Prokop (?-?): Mravní naučení
pro mládež sedlskou (1. vyd. Vídeň 1778, 2. vyd. Praha 1780, 3. vyd. Brno 1780) zpracováno dle Campeho knihy z roku 1777
Úplný titul (brněnské vydání): Mravní naučení pro mládež sedlskou kdežto jest k
vidění kterak ona v ctnostech a mravích cvičena býti má, aby Bohu mila, Knížeti
zemskému a vlasti užitečna, sobě pak i bližšímu prospěšna byla; k užitku všem
rodičům a hospodářům, také Pánům farářům, ouředníkum vrchnostenským, a
sedlské mládeže učitelum ponejprv vydána od Jozefa Prokopa. Nyní ale vnově
vytištěná - Vypravěčem je otec Gutwill, posluchači jsou jeho děti. Postavy vedou
rozpravy, které mají charakter populárně naučných výkladů, doplněných občas
příběhy k ilustraci (ty konstruoval český autor většinou samostatně z českého
prostředí).
Další podobné tituly:
Jan Rulík (1744-1812): Cvičení dítek jednoho každého stavu v čtverém večerním
rozmlouvání (1792)
Václav Pavlovský: Počátkové mravů (Jindřichův Hradec 1803)
František Jan Tomsa: Nešťastné příhody k výstraze nezkušené mládeži v
pronikavých příkladech a 16 obrazích, kteří je vysvětlují (Praha 1794) - přeloženo z
němčiny, ale zatím není jasné z jakého zdroje; z obsahu: péče o fyzické a duševní
zdraví, varování před zbraněmi, před vyskakováním na přejíždějící povozy a
kočáry… Jsou tu dva typy prozaických útvarů (besed): 1. dialogizované texty, snad
1
byly i dramatizovány ve vzdělaných rodinách či škole, 2. monologické texty - zde více
vkládaných příběhů k ilustraci.
Tomsa vydal dále Některé bájky a povídačky školním dítkám (1777) - překlad z
Heinricha Brauna.
- bajky
Znova vydávaný renesanční soubor bajek ve zpracování Jana Albína Vrchbělského,
ovšem jazykově upravován podle dobového úzu, byl oblíbenou četbou a sloužil (a to
až do poloviny 19. st.!) jako vyučovací pomůcka.
Adaptace bajek speciálně pro mládež:
August Gottlieb Meissner (1753-1807), profesor estetiky na pražské univerzitě:
Aesopische Fabeln, für die Jugend (vyšly v Praze a Lipsku 1791, 1794 a 1824) soubor 150 bajek, přičemž pečlivě uvedl, kterou bajku z kterého autora převzal (46
připsal Ezopovi); toto zpracování bylo podkladem mj. i pro Obnoveného Ezopa V. R.
Krameria.
František Jan Tomsa vydal 1777 překlad Braunovy knihy Některé bájky a povídačky
školním dětem - jedna z nejstarších obrozenských knih pro mládež
Vedle toho však nezanedbatelná zábavná neintencionální produkce:
- dobrodružné, historické a cestopisné příběhy
nové vydání Cesty po světě Jana Mandevilla, Příhod Václava Vratislava z Mitrovic
(1777 vydal F. M. Pelcl) atd.
POEZIE
Z hlediska dětského adresáta stojí zcela na okraji.
- nová vydání starší literatury
Např.: Šimon Lomnický z Budče: Naučení mladému hospodáři (původně z let 158697) atd.
- thámovská skupina
Počátek novočeského básnictví
1785 - Básně v řeči vázané, kde najdeme také práce Václava Tháma (1765-1816) překlady básní pro mládež (aniž je to výslovně označeno) z díla Christiana Felixe
Weisseho.
Zde rovněž publikovány některé pasáže ze Zdoroslavíčka v kratochvilném hájíčku
postaveném (1665) z Felixe Kadlinského - ale z duchovní lyriky pozměněno na
světskou (postavami pastýři a pastýřky).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------PREROMANTISMUS
(První čtvrtina 19. století)
Skutečný počátek literatury pro děti; důraz na cit; citová výchova; pozornost k lidové
slovesnosti; dvě vlny českého preromantismu:
1. přípravná fáze - Puchmajer, Nejedlý..., J. J. Ryba, M. V. Kramerius...,
2. dovršitelé preromantismu u nás: Jungmann, Čelakovský, Kramerius ml....
Pět důležitých družin, škol ovlivňujících literární život v tomto období:
- Puchmajerova družina (almanachy)
2
- Jungmannova družina
- Hankova družina (počátek ohlasové literatury)
- ohlasová škola F. L. Čelakovského
- družina Krameriova (nakladatelství)
Pro rozvoj česky psané literatury pro děti bylo však důležité periodikum, jak
upozorňuje Zdeněk Vyhlídal (Obrozenský spisovatel Matěj Josef Sychra, 2002).
V našich zemích vycházel pouze časopis v němčině - od roku 1816 Der Schulfreund
aus Böhmen - povinně odebírán všemi školami a faráři.
Průlom: Josef Liboslav Ziegler začal v roce 1822 vydávat v češtině časopis Přítel
mládeže - okamžitě se to projevilo na zájmu spisovatelů o literaturu pro mládež
POEZIE
- verše s dětským lyrickým hrdinou
Téměř výhradně záležitost puchmajerovské školy - viz známé almanachy: Sebrání
básní a zpěvů (1795,1797) a Nové básně (1798, 1802 a 1814)
S označením ”pro dítky” je tu jedno číslo: Vojtěch Nejedlý (1772-1844): Předlička
(1802)
Další veršované texty pro děti ve sbornících:
Jan Zábranský (moravský kněz)
Jiří Palkovič (1769-1850): Potrestaná všetečnost (1802)
K Puchmajerově škole se řadí také Josef František Miloslav Rautenkranc (17761817) - významnější ovšem kazatelskými a vychovatelskými spisy než poezií.
Vrchol tehdejší poezie pro děti: Jakub Jan Ryba (1765-1815): Radovánky nevinných
dítek o Vánocích (1804), Kancionálek pro Českou školní mládež (1808), Abeceda
bohobojnosti, šlechetnosti, moudrosti a opatrnosti (vyšla jen časopisecky v periodiku
Prvotiny pěkných umění, Vídeň 1813) + jednotlivé písně v ostatních knihách, např.
Pohřební písně (1805), Dar pilné mládeži (1829).
Další autoři:
Tomáš Fryčaj (1759-1839) - farář z Brna, kancionály: Katolický kancionál k vzdělání
a roznícení skutečné, veřejné a domácí pobožnosti (1815 - už 5. vyd.) - zde lze najít
také čísla pro děti; Malý kancionálek školské pobožnosti
Josef Mirovít Král
Michal Silorád Patrčka (1787-1838)
- bajky
Neobyčejně produktivní žánr poezie pro děti i v 19. století.
Z družiny Puchajerovy:
Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820) - jeho bajky měly největší ohlas;
zpracovával materiál Jana Akrona Albína
Jan Zábranský
Vojtěch Nejedlý (1772-1844) - jedna bajka: Dívka a zrcadlo (1797)
Z Krameriovy družiny:
Josef Chmela (1793-1847): Bajky pro dítky (1821)
Vincenc Zahradník (1790-1836) - prozaické i veršované bajky, např. počeštěný La
Fontaine
Ohlasová vlna se projevila v různých žánrech:
3
- písně
Václav Hanka (1791-1861) - iniciátor ohlasové metody; Dvanáctero písní (ve 2 sv.
1815 a 1816), pak pod souhrnným názvem Písně.
Nejvýznamnější ohlasový básník František Ladislav Čelakovský (1799-1852): Ohlas
písní ruských (1829), Ohlas písní českých (1839) - neodděluje poezii ”dospělou” od
dětské.
Josef Heřman Agapit Gallaš (1756-1840) - ohlasové texty v Múze Moravské (1813,
1825)
František Bohumír Štěpnička (1785-1832) je autorem řady básní, próz i překladů bez
hlubší fantazie (uveřejňováno v časopisech), ale kromě toho také sb. Hlas lýry české
(1. díl 1817-1817, 2. díl 1823) - zde ohlasy na lidovou slovesnost (např. píseň
Brněnský drak).
František Dobromysl Trnka (1798-1835): Patero světských písní moravských (1831) rovněž ohlasové texty.
- deklamovánky
František Ladislav Čelakovský - např. Cikánova píšťalka ad.
Další autor deklamovánek:
Václav Kliment Klicpera (1792-1859): Deklamovánky a písně (6 sv. 1837- 1847),
Deklamovánky (1841).
- výpravná veršovaná epika
František Ladislav Čelakovský - především balady atd.
Dále: Šebestián Hněvkovský (1770-1847): Václav a Běla - nazýváno Májem před
Máchou.
Josef Jungmann (1773-1847): romance-pověst Oldřich a Božena (1806) - první
novočeská báseň psaná jambem, hojně recitována a zařazována do čítanek.
PRÓZA
Většinou překlady z němčiny; několik autorů však německé vzory více či méně po
svém napodobovali - Jan Hýbl, Marie Antonie, Josef Chmela...
Oblíbené byly tzv. knihy lidového čtení, proti kterým mnozí obrozenci brojili; brojil
proti nim i V. M. Kramerius, ač je sám vydával…
- knihy kompilací
Příznačný typ pro toto období.
Matěj Václav Kramerius (1753-1808): Zrcadlo šlechetnosti pro mládež českou, v
kterémž se vedle Abecedy vybrané řeči z mudrců, průpovědi, příkladové a rozprávky
mnohé, k poučení, vyražení a výstraze obsahují (1805) - pestrá, rozmanitá sbírka,
navazující na starší tradici lidové četby, kterou adaptuje pro mládež; zajímavé je, že
cílem není jen poučení a výstraha, ale také ”vyražení”.
Matěj Josef Sychra (1776-1830) - Povídatel, aneb sbírka rozmanitých pamětihodných
příběhů, povídaček, důvtipných nápadů a průpovědí k ponaučení a obveselení (1. sv.
1815, 2. sv. 1817), Kratochvilník (1. díl 1819, 2. díl 1820), Kratochvilná včelinka
(1927) - střídání žánrů: průpovídky, sentence, bajky, výroky známých mudrců,
popěvky, historické kuriozity, pověsti + i divadelní hry.
Pro děti Původní rozmlouvání a povídky (1. i 2. díl 1822), Mravné a krátké propovídky
a podobenství na obdarování školní mládeže (1824), Vázaného pilné a mravné
mládeži školní (1824), Připodobnění, jež mnohou spasitelnou pravdu dospělejší
4
mládeži v rozmluvách přináší Matěj Josef Sychra (1825) - záměr propojit školní
vyučování, zvl. nedělní opakovací hodiny s uměleckou literaturou (návaznost např.
na F. J. Tomsu a jeho knihy čítací) - nejen prózy, ale i veršované texty, lidová přísloví
a rčení; ve čtvrté knize hl. tzv. krátké povídky.
- příběhy s dětským hrdinou
Hlavně jsou zastoupeny překlady mravoličných příběhů (od Christopha von Schmid,
Gustava Nieritze...) nebo jejich nepůvodní zpracování, až imitace.
K prvním překladatelům Christopha von Schmid patřil Filip Neděle (1778-1815), autor
mravně výchovných spisů, např.: Václav a Dorota aneb obraz pro obecný lid (1812),
F. G. Campeho knížka mravů pro děti (1820).
František Bohumil Tomsa (1793-1857), synovec F. J. Tomsy, adaptoval zejména
Niertzovy sentimentální romány pro mládež - např. povídka Mladý bubeník aneb
zdárný syn, kde dítě zachraňuje v napoleonských válkách otce před popravou
Matěj Josef Sychra (1776-1830): Původní rozmlouvání a povídky (1. i 2. díl 1822) zde je např. text ”Vyhoření” - motiv lidské osamělosti a hmotné bídy; překládal, resp.
adaptoval hry pro mládež Christiana Felixe Weisseho
Původní dílo:
Vojtěch Nejedlý (1772-1844): Ladislav a dítky jeho (knižně 1807, v Hlasateli vyšlo už
1806) - první původní česká beletrie pro mládež: Otec Ladislav kráčí se svými dětmi
a hovoří o tom, co vidí a zažívají (klíčem je tu citový vztah) - výchova k vřelému
vztahu k přírodě, úctě k lidem a k všedním věcem.
- dívčí povídka sentimentální
Jde v podstatě o variantu předchozího typu, opět typický projev preromantismu.
Stejně jako u předchozího žánru, i zde jde hlavně o překlady či adaptace, resp.
imitace německých textů.
Typický imitátor těchto příběhů, autorka mravoučných povídek přímo adresovaných
mládeži - projev módní klášterní sentimentality à la Schmid:
Marie Antonie (vl. Josefa Pedálová, 1781-1831) z řádu sv. Alžběty, přítelkyně F. L.
Čelakovského: Myrrhový věneček aneb Utrpením přichází se k Blaženství (1828);
další tituly: Serafka. Dárek dcerám městským (1826), Keř rozmarinový (1830).
Typické pro její tvorbu: bohaté odbočky, zápletky, vedlejší epizody..., dialogičnost,
exaltovaný jazyk.
- bajky prozaické
Stejně jako příběhy s dětským hrdinou mají sloužit především k naučení. V. R.
Kramerius doslova píše v Předmluvě k Obnovenému Ezopovi: ”Jediné pro naši milou
vlastenskou mládež tento spisek vydávám, aby v svém outličkém již věku takříkaje
sama k rozeznání dobrého od zlého se vedla.”
Matěj Václav Kramerius (1753-1808) vydal v roce 1791: Ezopovy Básně (neb
Fabule) spolu s jeho životem (šlo de facto o "obnovené" vydání humanistického
překladu Jana Akrona Albína Vrchbělského z roku 1557).
Václav Rodomil Kramerius (1792-1861), syn V. M. Krameria, vydal pak bajky pod
názvem Obnovený Ezop aneb Nové Ezopovy bájky. Podle rozličných básnířů
sebrané a vypracované (1815) - jde de facto o překlad německého souboru
Aesopische Fabeln… Augusta G. Meissnera
Hynek Jan Šiessler (psal se též Schiessler, 1772-?) rok po Krameriově překladu
vydal svůj překlad bajek z Meissnerova souboru.
5
Krameriové a Šiessler otevřeli ezopským bajkám cestu do české literatury 19. a 20.
století.
- dobrodružná próza
Vedle časté dobrodružné prózy s historickými náměty se setkáváme s dobrodružnou
prózou vycházející z pověstí, s prózou s exotickými náměty atd. Zjevná návaznost na
knížky lidového čtení - dominuje zábavná funkce. Bohatá produkce, zejména díky
Krameriově České expedici (založena 1790). Byť mnohé z nich nebyly adresovány
dětem, staly se záhy neintencionální četbou.
Matěj Václav Kramerius (1753-1808) - vlastní i adaptované zábavné texty: Rozličné
povídačky k poučení a obveselení (1808) - zde je zastoupena rytířská romantika; ale
vydal také Jana Mandyvilly Cestu po světě (1796) nebo překlad Mladšího Robinsona
dle H. J. Campeho, který je zajímavý tím, že v něm oslabil původní didaktičnost
(vyšel 1808 až posmrtně).
Krameriův syn Václav Rodomil Kramerius (1792-1861) navázal na vydavatelskou
činnost otcovu: Král Václav a krásná Zuzana (1812), hororové vypravování Železná
košile (1931) atd.
- historická povídka
Typologicky blízko dobrodružné próze krameriovského typu, ale má vyšší ambice
(jde vesměs o neintencionální produkci):
Prokop Šedivý (1764-1810), známý mimochodem svými dvěma fraškami (Masné
krámy aneb Sázení do loterie, 1796, a Pražští sládci aneb Kubíček dostane za
vyučenou, 1819), zakladatel rytířské a historické české povídky: České Amazonky
aneb Děvčí boj v Čechách pod správou rekyně Vlasty (1792) - dle Hájka z Libočan.
Josef Linda (1789-1834): Záře nad pohanstvem neb Václav a Boleslav (1818), Viz
keř, dcero má, a doufej! aneb Anna Mladějovská a Bohuslav Turovič (1832).
- pohádky a pověsti
Vydával je spolu s jinými příběhy i Václav Matěj Kramerius (1753-1808) a označoval
je jako ”básně”, tj. vybájené historky. Zájem především o atraktivní fabule
(čarodějnické atp.). Pohádky obsahují např. tyto jeho knihy: M. C. d´Aulnoy: Básně o
čarodějnicích (1794), anonymní svazek - knížka lidového čtení Rybrcol na
Krkonoských horách aneb Zakletý a osvobozený princ (1794 nebo 1792??), Arabské
pohádky (1795), Čarodějnice Megera. Dobrá rada v potřebě anebo Vypsání života
Davida Opatrného (1803).
Také František Bohumír Štěpnička (1785-1832) zařadil do Hlasu lýry české i
prozaickou Krvavou svatbu - pověst o původu 9 křížů u Velké Bíteše.
Vůbec první pohádkový soubor v češtině:
František Bohumil Tomsa (1793-1857), synovec F. J. Tomsy: Veselá přástevnice
aneb rozmanité vypravování čili pohádky dle Grimmových báchorek (1832-1840, 6
sv.).
Velká obliba humorek a lidových či zlidovělých vyprávění o ”moudrých bláznech”:
Jan Josef Charvát (asi konec 18. století - cca po 1844) - dle B. Grögerové vydal
poprvé český překlad příběhů barona Prášila pod názvem Příhody pana Žamputáře,
od něho samého vypravované (1824)
Václav Rodomil Kramerius: Znamenité a podivné příhody pana Prášílka, s kterými se
na mnohých svých cestách po veškerém světě setkal a možné i nemožné skutky
vyvedl, jakož sám vypravuje (b. r.) s příznačným podtitulem: ”Kniha velmi žertovného
obsahu pro každého, kdo nechce záhy usnout”; a další knihy zpracovávající
6
pohádkové či pověsťové látky, např. Kratochvilné povídky o Rybrcolovi (1830 - podle
J. K. Musäuse), Velmi kratochvilná historie o Popelce, anebo: Spanilost a ctnost
dojde odměny (1844), Život, činové a do pekla vzetí znamenitého a pověstného
čarodějníka a kouzelníka doktora Jana Fausta (1851)...
Jan Hýbl (1786-1834) - pro mladé i dospělé vydal i sbírku Paleček obsahu poučného,
opravdivého i žertovného k užitečnému a obveselujícímu čtení (1834); kromě toho
také např. Poučné a kratochvilné historie o strašidlech (1820).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------ROMANTISMUS
(30. a 40. léta 19. století)
Záplava překladů sentimentálních příběhů a fantastických povídek s náboženským
obsahem. V literatuře pro děti se romantismus projevil hlavně ve své
biedermeierovské variantě, charakterizované hromadnými city, jako např.
exaltovaným a většinou jen verbálním nacionalismem a slavjanofilstvím, kultem
minulosti, jazyka, přátelství a krajanství, tichou pohodou domova, reprezentovanou
rodinou založenou na něžné lásce.
První skutečný vrchol české poezie pro děti - K. A. Vinařický a jeho aplikace
ohlasové metody na veršování pro děti.
Důležitý impulz pro teorii a kritiku literatury pro děti: K. A. Vinařický - viz stať ”O
novějších spisech českých pro mládež a lid” (1829) v Časopise pro katolické
duchovenstvo.
POEZIE
- deklamovánky
Typický biedermeierovský žánr.
František Jaromír Rubeš (1814-1853): Deklamovánky a písně (1837-1844, 6 sv.) zde najdeme rovněž pověstné číslo Já jsem Čech...
- bajky
Karel Alois Vinařický (1803-1869)
František Jaromír Rubeš (1814-1853)
Václav Svatopluk Štulc (1814-1887) - z němčiny přeložil Padesáte bajek a několik
vážnějších básniček pro naše milé maličké (1844)
František Matouš Klácel (1808-1882) - působil v Moravské národní jednotě; od roku
1835 profesor filozofie na brněnském filozofickém ústavu, autor vlasteneckých básní:
Bájky Bidpajovy (1. sv. 1846, 2. sv. 1850) - přeloženo z němčiny; dále pak volná
parafráze Goethova zvířecího eposu Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově (1845).
- ”ohlasy ohlasů”
Zde lze najít opravdovou kvalitu poezie pro děti této doby, kterou reprezentuje Karel
Alois Vinařický (1803-1869), po Rybovi další vrchol české poezie pro děti. Vinařický
ve své tvorbě aplikoval metody F. L. Čelakovského na dětskou poezii - první sbírka:
Kytka, dárek malým čtenářům (1842); Druhá kytka básní, bájek, písní a hádanek dárek malým čtenářům (1845) - ještě více posílen vztah k folklornímu veršování; obě
knihy měly velký ohlas a úspěch; Kytka básniček (1852) atd. Učebnice české
literatury - čítanka: Abeceda česká (1839). Hodinky maličkých (1843) - neúspěšný
pokus o propojení didaxe a beletrie pro děti.
7
K básnickému programu F. L. Čelakovského se přiklonil také:
František Jaroslav Vacek Kamenický (1806-1869): Písně v národním českém duchu
(1833) - až otrocké napodobování lidové slovesnosti; poznamenáno
biedermeierovskou sentimentalitou.
Josef Franta Šumavský (vl. Franta, 1796-1857): Pohádka o krásné zemance dle
národního vypravování (Vlastimil II, 1840), Malá čítanka... (1841); psal vcelku zdařilá
říkadla, písně, povídky, báchorky pro děti i dospělé, mnohé z nich jsou jen v
rukopisech.
Jan Václav Rozum (1824-1858): Krasořečník pro mládež (1858) - záliba v lidové
gnomice, mudrosloví.
Josef Jaroslav Langer (1806-1846) - pro sympatie s revolucí v roce 1830 upadl v
nemilost; psal satiry, čten mládeží; studoval lidové umění - uznával ohlasovou
metodu pouze pro epiku, nikoliv lyriku.
- folklorní poezie
Systematický sběr v terénu - z tohoto období pocházejí dvě dodnes vydávané sbírky
lidové poezie:
František Sušil (1804-1868), který na popud F. L. Čelakovského začal sbírat
moravské lidové písně: 1835 vydal v Brně Moravské národní písně a v letech 18531860 vycházely v sešitech Moravské národní písně s nápěvy do textu vřazenými.
Karel Jaromír Erben (1811-1870): Písně národní v Čechách (1. vyd. 1841-45), 2. vyd.
nedovyšlo, 3. vyd. je co do rozsahu už čtyřnásobkem prvního a vyšlo pod názvem
Prostonárodní české písně a říkadla (1864; 4. vyd. beze změn 1886).
PRÓZA
- příběh s dětskými hrdiny, hlavně dívčími
Stále dominují překlady a adaptace německých vzorů. Typickou biedermeierovskou
autorkou těchto příběhů, reprezentantkou sentimentální romantiky, byla Magdaléna
Dobromila Rettigová (1785-1845) - kromě mělkých veršíků také sladkobolné a naivní
příběhy: Arnošt a Bělinka z knížky Mařenčin košíček. Dárek malý pro dcerky
vlastenské 1, 2 (1821 a 1822 - zde povídky a naučné články), Věneček pro dcerky
vlastenské (1825 - povídky a naučné články), Chudobičky. Dárek outlé mládeži
v českém i německém jazyku… Feldblümchen. Ein Geschenk für die Jugend… (1829
- povídky), Kvítí májové dcerkám českým a moravským (1835 - povídky), Jaroslav a
Terinka (1841) atd. Její příběhy, odehrávající se v romantických přírodních
scenériích, jsou zhusta poznamenány neomaleným mentorováním. I romantické
příběhy (např. Arnošt a Bělinka) končívají explicitně formulovaným naučením, které
má čtenář z příběhu vyčíst. Příběhy jsou vlastně přímočarými ilustracemi definic
abstraktních pojmů a hodnot (pilnost, zbožnost, dobročinnost, pýcha, život člověka,
láska sestřenská, lež a její následky...). A vždy jsou doplněny poučným závěrem,
který přináší jednoznačný návod.
- dobrodružné příběhy
Časté překlady robinzonád.
Původní romantické dobrodružné příběhy z historie psal pod vlivem Waltera Scotta
Prokop Chocholoušek (1819-1864) - typické jsou pro jeho romantické příběhy
záhadná atmosféra, výjimečné postavy, barvitý popis, snaha o překvapující účin;
neintencionální román Templáři v Čechách (1843) měl vliv na Beneše Třebízského.
8
- pohádky a pověsti
Setkáváme se tu už se serióznějším přístupem k folkloru, byt' zatím ještě nelze
hovořit o přístupu vědeckém.
Karel Amerling (1807-1884): Květomluva (1833) - jedna z prvních sbírek, kde lze najít
i pohádky.
Jakub Malý (1811-1885): Národní české pohádky a pověsti (1838), Sebrané
báchorky a pověsti národní (1845-1846 ve 2 sv.) - sestaveno hlavně z knižních
pramenů.
Václav Krolmus (1790-1861) vydal pod pseudonymem V. S. Sumlork Staročeské
pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy ohledem na bájesloví českoslovanské 1-3 (1845-1851), nedokončeno.
- prozaické bajky
Jan Václav Rozum
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------”PADESÁTÁ LÉTA”
(1848-1859)
Období represí po revoluci 1848, perzekuce, Bachův režim; časopisy pro dospělé
téměř neexistují, zato pro děti jich vychází velké množství;
počátek soustavného a seriózního překládání literatury pro děti (H. BeecherStoweová, F. Cooper, J. Swift, A. Dumas st., Lessingovy bajky, F. Schiller a také už
H. Ch. Andersen - ve výborech, např. 1852 vydal Jakub Malý Kvítí z cizích luhů;
v roce 1863 vyšel první samostatný výbor z H. Ch. Andersena).
POEZIE
- satira
Byla součástí literatury ”podzemní” a exilové. Patří především do neintencionální
četby.
Karel Havlíček Borovský (1821-1856): Křest svatého Vladimíra (psáno 1848-1854,
vyd. teprve 1861 a 1867), Tyrolské elegie (psáno 1852, vyd. 1861), Král Lávra
(psáno 1854, vydáno až 1870).
- verše o zvířátkách, obrázkové knížky veršů
František Doucha (1810-1884) - po Vinařickém druhý významný autor počátků
dětské poezie u nás; rozvíjel už dosažené možnosti, ale k osobité tvorbě většinou
nepokročil; úroveň jeho veršů je dosti kolísavá; typická tematika: zvířata a příroda; ve
své tvorbě využívá lidové poezie, přísloví, úsloví, pořekadel: Bludičky (1850),
Pravěnky (1851), Kniha dítek (151), Poupátka (1855) atd. Vydal řadu obrázkových
knížek (lze je chápat jako předstupně leporel), např.: Drobnůstky (1861), Pestré kvítí
(1861), Podívání na zvířata (1861), Krůpěje (1862), Lupínky (1862)...
- folklorní poezie
Pokračuje vydávání folklorní poezie sbírané v terénu (Karel Jaromír Erben; František
Sušil - vydává v sešitech Moravské národní písně s nápěvy do textu vřazenými).
Bezkonkurenční vrchol tohoto období:
9
Karel Jaromír Erben (1811-1870): Kytice z pověstí národních (1853), která těží z
folklorní inspirace, ale je osobitým autorským činem.
PRÓZA
- obrázky venkovského dítěte
František Pravda (vl. Vojtěch Hlinka, 1817-1904): Štěpánův Vít se učí na kněze
(1852), Povídky z kraje (3 sv., 18351-53), František Pometlář a bratr jeho Petřík
(1860), Bohatá Julie a Eva, chudá pasačka (1861), Sirotci (1869), Kytice (výbor
povídek, 1875) - idylické obrázky venkova; postavy jsou konstruovány jako příklady
ctností podle věrouky, nicméně tu lze najít i náznaky žánrového realismu. Je svým
způsobem prozaickým protějškem katolických básníků K. Vinařického a F. Douchy.
F. Doucha vydal rovněž třísvazkové Divadlo pro děti (1863-67).
Z neintencionální četby na nejpřednějším místě tvorba Boženy Němcové.
- pohádky
Vydávání pohádek je ovlivněno romantickou, grimmovskou (mytologickou) koncepcí;
v tomto období už lze hovořit o systematickém sběru.
Štěpán Bačkora (1813-1887): Báchorky pro dítky a přítele jejich (1850), Dětské hry a
zábavy (zde objevíme i kolektivní hry).
Josef Košín z Radostova (1832-1910): Národní pohádky (12 sešitů, 1856-1858)
Matěj Mikšíček (1815-1892) - člen Moravské národní jednoty: Pohádky a povídky lidu
moravského (1847), Národní báchorky I, II (1845), Sbírka pověstí moravských a
slezských (1843-44) atd.
Beneš Metod Kulda (1820-1903) sebral Moravské národní pohádky a pověsti z okolí
rožnovského (1854, dopl. 1874) - dosti spolehlivé verze; příznačně zformulovaný cíl
(v úvodu): podat ”obraznost národa samého, jak se odedávna v pohádkách a
pověstích jeví”; 1857 výběr Kuldových pohádek přeložen do němčiny.
Na Kuldu navázal Josef Stanislav Menšík (1811-1863), pracovník Matice moravské:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Jemnického (1856).
Františka Stránecká (1839-1888) - pokládána za ”moravskou Boženu Němcovou”.
Ale především: Karel Jaromír Erben (1811-1870): Sto prostonárodních pohádek a
pověstí slovanských v nářečích původních (1864), v překladech a ve výběru pak pod
názvem Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) - třetina
doslovných překladů, třetina úprav, třetina převyprávění. Od 1844 do smrti napsal
podle lidových vzorů 25 českých pohádek, vydal jen některé časopisecky; teprve v
roce 1905 z nich sestavil Václav Tille knihu České pohádky.
Božena Němcová (1820-1862): Národní báchorky a pověsti (1845-1846; 2. vyd.
1854-1855), Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858) - zde zčešťuje pohádky ze
sbírky Slovenskje povesti J. Rimavského (Francisciho) a z rukopisné sbírky pátera
Samuela Reusze a u dalších textů uvádí jejich původce. Na rozdíl od Erbena tenduje
Němcová k novelistickému pojetí lidové pohádky - v tom se někdy dostává do
rozporu s poetikou ústního vyprávění.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------60. A 70. LÉTA
Oživení společenského a kulturního života po pádu Bachova režimu, 1867 uvolnění
cenzury; doba májovců.
10
1854 - almanach Lada Nióla, v roce 1858 a dále - almanachy Máj, pak Lumír, Ruch.
Na Moravě almanach Zora (1877, dále pak 1878 1885), kde publikovali literáti tzv.
Mladé Moravy (Táborský, TGM, Herben, Leandr Čech, Bilý).
Česká literatura pro děti stále žije odkazem romantického období - dominance
německých vzorů.
Učitelské kruhy ovlivněny časopisem Komenský (založen 1873 v Olomouci) - v něm
sledována literatura pro děti a vycházela tu také beletrie.
POEZIE
Výrazná role neintencionální četby - popularita Jana Nerudy, Vítězslava Hálka. (Do
určité míry lze hodnotit jako přípravu cesty pro J. V. Sládka.) Zato poezie psaná
intencionálně pro děti stagnuje. František Doucha rozmělňuje vyzkoušené cesty.
- folklorní poezie
Soustavné sbírání lidové tvorby - Erbenovo dílo dovršováno (v roce 1864 vychází 3.,
podstatně rozšířené vydání Prostonárodních českých písní a říkadel).
Akademický spolek Slavia rozmnožil sběry folklorní poezie - Národní píseň (1878).
PRÓZA
- žánrové obrázky z dětského života
”Obrázky” jsou typickým žánrem tohoto období.
František Pravda je stále aktivní - příběhy z venkova s realistickými rysy.
Se svými obrázky českého rodinného života se k Pravdovi připojily:
Karolina Světlá (1830-1899): Škola mé štěstí (1867)
Sofia Podlipská (1833-1897)
- pohádky a pověsti
70. léta jsou významná důležitou sběratelskou akcí, kterou zorganizoval akademický
spolek Slavia (založen 1869, akce z podnětu J. L. Píče a s podporou S. Hellera;
snahy Slavie zaštítil i Erben) - výsledkem sborníky Slavia (1873, 1874, 1878);
požadavek těsnopisné přesnosti záznamu - počátek nového postoje k folklorním
pohádkám (Jan Gebauer).
- volná imitace pohádek, pověstí
Většinou šlo o úpravy (různé kvality) a napodobeniny lidových látek, časté
moralizování.
František A. Zeman (1838-1916) - publikoval pod pseudonymem J. Květenský;
produkce hojná a různorodá - vedle báchorek povídky, stati zábavné i poučné, ba i
hry.
Kvalitnější - Jan Karel Hraše (1840-1907) - z Krkonošska a Orlicka: Kytice z českých
národních pověstí (1874), Národní pověsti a pohádky (1879), Ze starých dob (1885,
2 sv.) - lidové pověsti i historické povídky, volné napodobeniny národních báchorek s
místním a dějinným pozadím.
- prozaické bajky
Stále upravovány a vydávány pro mládež:
11
Jan Karlík: Bájky Aezopovy počtem 80. Mládeži upravil Jan Karlík
- Broučci - první moderní česká pohádková próza
Jde o ojedinělé dílo v daném kontextu.
Jan Karafiát (1846-1929), reformovaný farář, vycházející z kalvinského učení o
predestinaci, vydal Broučky v 1. vydání v roce 1876 vlastním nákladem a anonymně.
Objevil je náhodou až Jan Herben - na jeho popud uveřejněna příznivá recenze v
Času v roce 1893 (autor recenze: Gustav Jaroš Gamma). Na nátlak učitelské
veřejnosti vycházela další vydání, ale stále anonymně, jen se v knize časem objevilo
věnování ”Miss Buchanan” (J. Karafiát byl v roce 1871 ve Skotsku, kde se setkal s
aristokratkou Miss Buchanan of Auchentorlie, které se svěřil se záměrem, že napíše
Broučky). Teprve v 10. vydání (1912) je autor v knize uveden. K autorství se Karafiát
přiznal v roce 1903 v časopise Reformované listy.
Další Karafiátovy knihy: Kamarádi (1873) - povídka pro mládež, Broučkova
pozůstalost (1900) - sbírka pohádek, Paměti spisovatele Broučků (5 sv., 1919-1928).
- přírodovědné a vlastivědné obrázky
Na rozvoj této žánrové varianty uměleckonaučné literatury měla výrazný vliv škola - v
rámci reorganizace školství byly zavedeny předměty přírodopis a vlastivěda.
Karel Starý (1831-1898) - průkopník uměleckonaučné prózy, beletrizované obrázky z
přírody.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------KONEC STOLETÍ
(80. a 90. léta 19. století)
1889 - manifestační almanach Našim dětem, do něhož přispěli Sládek, Vrchlický,
Zeyer, Jirásek, Heyduk, Rais, Kořenský, red. F. Táborský.
Nová vlna literatury pro mládež, teoreticky podpořená činností kritika Františka
Hrnčíře (1860-1928) a Františka Bartoše - viz stať „O literatuře pro děti“ (in Obzor 5,
1882): F. Bartoš odsoudil tu část dětské literatury, kde vládne ”mravokárná
didaktika”, neboť ”dítě průpovídkami, básničkami a mravoučnými povídkami i našich
nejslavnějších spisovatelů pedagogických nekonečně se nudí” (str. 146). Volá po
seriózní kritice braku a přichází s pozitivním programem: kvalitu zvýšit začleněním
lidové slovesnosti do literatury pro děti.
Na Bartoše navázali: Leandr Čech (1854-1911) a František Bílý (1854-1920), který
uplatňoval nová kritéria na literaturu pro děti - hovořil o výchově prostřednictvím
literatury - viz stati „Slovo o dětské poesii naší“ (Světozor 1880) a „Pedagogické
básnictví a věci veršované“ (Pedagogické rozhledy po literatuře čsl. I, 1885).
Konečně je literatura pro děti a mládež opravdu živou součástí krásné literatury, ne
už jen ”užitým” uměním: do literatury pro mládež vstoupili také autoři ”dospělé”
literatury.
Dominuje poezie a dosahuje vrcholů, které dlouho nebudou překonány. V próze
vládne v prvé řadě historismus (souvislost s celonárodním kontextem).
Výrazná proměna čítanek - dostávají se do nich hodnotná díla klasiků i současných
spisovatelů a navíc také vlastivědné příspěvky.
12
POEZIE
Dominantní literární druh tohoto období - v literatuře pro dospělé i pro děti; generace
ruchovců a lumírovců tvoří stále - výsledky prokazatelné i v literatuře pro děti.
- lidová slovesnost součástí literatury pro děti - dětský folklor
František Bartoš (1837-1906) - nejvýraznější a nejúspěšnější; sběratelská činnost,
znalost lidového života (i teoretické studium folkloru); praktickým výsledkem
pozitivního programu zkvalitnění dětské literatury - sběr a vydání dětského folkloru
(opřeno o folklor vesnický) v knize: Naše děti (1881, pak 1899) - zde ukolébavky,
dětské pohádky, písně, popěvky, říkadla, rozpočitadla, hádanky, slovní hříčky, dětské
hry; dále: Národní písně moravské nově nasbírané (1889), Kytice z národních písní
moravských (1890), Domácí čítanka (1900). Kytice z lidového básnictva (1906, 1912
vyšla k Kašparovými ilustracemi).
Sběratelská činnost F. Bartoše měla své pokračovatele:
František Bílý (1854-1920): Moravská čítanka... atd.
Josef Kalus (1855-1935) - Písně (1881), Kopretiny (1904) - básně, písničky, balady
pro děti, U jesliček - koledy, O Janičkovi (1911) - veršovaná valašská pohádka
(1881).
František M. Vrána (1853-1882) - pro dospělé i pro děti Kytice z moravských pověstí
(1878)
František Bayer (1853-1925): Radhošť (1874) - sbírka písní valašských
Karel Jaromír Bukovanský (1844-1932): Vánoční dárek (1890) - deklamace, koledy,
písně
- sládkovská větev poezie pro děti
(Jde o dodnes používaný termín, který označuje proud české poezie pro děti mající
kořeny v tomto období, a to zejména v tvorbě J. V. Sládka.)
Sládkovi předchůdci:
Bedřich Peška (1820-1904) - Sládkovi blízký melodikou; byl spolupracovníkem
jednoho z nejlepších soudobých časopisů pro děti Budečské zahrady (Sládek ho
čítával a později zde i publikoval); B. Peška myslel především na mateřskou školu a
šlo mu o estetickou výchovu: Písně, hry a básně pro opatrovny a školky (1881, 2.
vyd. 1894), Letorůstky, Čtení a deklamování pro mládež (1871), Okolí pražské v
písních pro mládež (1873) - podněty k turistice; překládal a podílel se i na edici
českých překladů Andersenových pohádek (Veškeré pohádky a povídky a báchorky,
1874).
Karel Václav Rais (1859-1926) - je vlastně také předchůdcem J. V. Sládka (první
sbírka pro mládež vyšla už roku 1880); začal epickou poezií a historickými náměty s
hrdiny z české historie (vliv Beneše Třebízského a Jiráska): Listy z české kroniky
(1880) - ještě začátečnické, dosti archaické. Rais se cítí lépe v lyrické poezii a v
tematice domova, rodiny.
Vrcholný zjev tohoto období, který dlouho neměl konkurenci:
Josef Václav Sládek (1845-1912): Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a
zvonky (1894). Zatímco druhá sbírka obsahovala větší množství říkadlovitých veršů,
třetí sbírka se zaměřuje také na epiku, občas tu lze najít i bajku (Osel a vůl) nebo
pohádkové motivy (Paleček). Výrazná inspirace folklorem - momentky z dětského
života nebo z jeho okolí, důvěrně známý svět. Základem jeho textů je vždy jedna
momentka (většinou situace) z dětského venkovského a harmonického života, která
13
je výrazně rytmicky zpracována (Malá švadlena). I v popisu obsažen vztah, intimní
prvky. Často budováno na dialogu dítě-dospělý. Prostředky lidové poezie využívány
hojně a vynalézavě, ale nikoliv otrocky, mechanicky.
Sládkovi pokračovatelé:
Josef Kožíšek (1861-1933) - má ještě blíže k folkloru; výborný znalec dětí; jeho texty
jsou hravé, využívá rozpočitadel, říkadel, koled... Píše i drobné příběhy - např.
„Polámal se mraveneček“ (in Chudobky z cest, 1901).
František Serafínský Procházka (1861-1939) - velice plodný autor, široký okruh
témat, inspirace lidovou písní; také se věnoval epické poezii (náměty pohádkové,
legendy), např. Král Ječmínek (1906). Prostředky jeho poezie jsou výrazně
lumírovské (v podstatě parnasistní poezie), často mnohomluvné a archaické.
Zajímavý pokus: v překladech německých veršů se pokoušel i o volný verš.
- rozvíjení tradice Karla Vinařického a Františka Douchy
Rozmělňování tohoto typu veršování - průměrná poezie s prostou, náboženskou
morálkou, jednoduchá, až primitivní. Některé knihy lze označit za leporela.
Josef Vocásek Zařičanský (1844-1924)
Filip Hyšman (1851-1922)
Jan Kozel (1855-1922)
Karel Jiránek (1856-1929)
Jan Evangelista Nečas (1849-1919) - autor didaktických veršovánek, deklamovánek,
založených zhusta na popisech a výčtech, např. Dvacet pět básniček pro děti (1884),
Knížka pro malé čtenáře 1, 2 (1885, 1887)…; pokoušel se i o epickou poezii
(pohádky, témata z české historie a témata křesťanská) a o bajky: Vybrané bajky
Ezopovy i Phaedrovy (1888); věnoval se také překladům, zejména z polské literatury
Speciálně pro mateřské školy tvořily poezii autorky:
Božena Studničková (1849-1934)
Ludmila Tesařová (1857-1936)
Pavla Maternová (1858-1923)
Ludmila Grossmanová-Brodská (1860-1935)
PRÓZA
Realistický proud nemá v literatuře pro děti zatím velký vliv, jediná výjimka: žánr
historické povídky.
- historická povídka
Dlouho přetrvává prostě kronikářský, nevynalézavý styl:
Karel V. Tuček (1848-1922)
Josef Flekáček (1857-1906)
Albín Dostál (1858-1922)
Čeněk Tonder (1859-1934)
S novým přístupem k historické povídce přišel Václav Beneš Třebízský (vl. Václav
Beneš; 1849-1884) - sentimentálně romantická tradice se u něj pojí s realistickým
způsobem zobrazení; návaznost na Chocholouška. Jeho cílem není jen atraktivnost,
ale také snaha vést děti k celistvému pojetí dějin, proto řadil své příběhy do cyklů.
Benešovi následovníci:
Karel Václav Rais
14
Josef Braun
František Hrnčíř (1860-1928)
Jan Herben (1857-1936): Bratr Paleček, šašek krále Jiřího (1902)
- žánrová povídka ze života dětí
Nesmělý žánrový realismus - obrázky českého dítěte ve škole a v rodině, plné
národopisných detailů; často poznamenáno schematičností a sentimentálními
řešeními, opotřebovanými paradigmaty (nevinnost vítězící nad všemi nástrahami,
hrdinná odvaha, tklivé přátelství, přísné potrestání úskočnosti...):
Jan Herben - lidovědné obrázky, odrážející dětský svět: Slovácké dětí (1890) atd.
Josef Sokol, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Sofie Podlipská, Věnceslava
Lužická
Františka Stránecká (1839-1888) - ”malířka lidu”, realistické zobrazení lidu Z našeho
lidu (1882)
Ještě pokleslejší:
Jan Tykač (1842-1921), Josef Soukal (1852-1928), Václav Špaček (1856-1927),
Antonín Mojžíš (1856-1927), Bedřich Moravec (1859-1936), Ladislav Benýšek (18601941), Jan Milota (1861-1929), Karel J. Zákoucký (1862-1925), A. B. Šťastný (18661922)
František Josef Andrlík (1852-1924) - epigon různých žánrových modifikací prózy pro
děti včetně robinsonád; dvě Andrlíkovy knihy inspirovány (i kompozičně) Amicisovým
Srdcem: Zápisník Václava Čecha, žáka páté třídy (1895) a jeho pokračování Na
škole měšťanské. Zápisník Václava Čecha, žáka měšťanské školy (1897)
Skuteční mistři žánrové povídky:
Karel Václav Rais - např. povídky v knihách Rodiče a děti (1893), Pod Zvičinou
(1906), Cesta k domovu (25) a romány.
Josef Kožíšek (1861-1933) - povídky podobného ražení; drobné problémy, citlivě
traktované - Jiskry a plamínky (1891), Pozdravy domů a z domova (1898), Chudobky
u cest (1901).
Ignát Herrmann (1854-1935): Mezi dětmi (1904), Tobiášův Štědrý den a jiné povídky
(1909) - mají převážně vzpomínkový charakter.
- próza s dívčí hrdinkou, dívčí románky
Prózy zatížené sentimentální konvencí - vycházejí z německých a ruských předloh,
ale bývají lokalizovány do českého prostředí.
Eliška Krásnohorská (vl. Pechová; 1847-1926): Svéhlavička (1887); ve skutečnosti
jde o adaptaci německého románku Trotzkopf z roku 1885 autorky Emmy von
Roden. Popularita adaptace vedla E. Krásnohorskou k sepsání vlastních nepříliš
kvalitních pokračování: Svéhlavička nevěstou (1900), Svéhlavička ženuškou (1900),
Svéhlavička babičkou (1907) - publikováno pod pseudonymem T. Dvorská.
Samostatnější byla Sofia Podlipská, sestra Elišky Krásnohorské - životopisné a
sentimentální výchovné povídky: Tři povídky pro milou dorůstající mládež (1864),
Povídky a bajky pro drobné dětičky (1864) apod.
Božena Kvapilová (1859-1929)
- národní pověst
Pohádky a pověsti byly doposud většinou vnímány a sbírány, aniž se mezi nimi dělal
výrazný rozdíl. V tomto období se pověst konečně výrazně vyděluje - a dostává se
tak do blízkosti historické povídky.
15
Václav Beneš Třebízský (1851-1930)
Karel Václav Rais
Ale hlavně:
Alois Jirásek (1851-1930): Staré pověsti české (1894)
Od A. Jiráska se učil Jan Dolenský (1859-1933) - vedle přírodopisných obrázků
publikovat také Obrázkové dějiny národa českého (1893), Praha ve své slávě a
utrpení (1903)
František Mnohoslav Vrána (1853-1882) - pro dospělé i pro děti Kytice z moravských
pověstí (1878)
Sofia Podlipská
Bez úspěchu se pokoušeli o tento žánr také:
Matouš Václavek (1842-1908) a KIiment Čermák (1852-1917).
- pohádky
Období přehodnocování - rozlišování různých vrstev, úrovní:
> Klasický fond - Erben, Němcová atd. - z jejich sbírek různě vybíráno, vydáváno.
> Nové folklorní látky sběrem získávali např.: František Bartoš, Beneš Metod Kulda.
> Regionální obohacení pohádkového fondu: Jan František Hruška, Jindřich Šimon
Baar (1869-1925), Josef Štefan Kubín, na Bartoše navazující Matouš Václavek
(1842-1908): Několik pohádek a pověstí z moravského Valašska (1884), dále
František Alois Sedláček (1854-1880) - Národní pohádky a pověsti z okolí VelkoMezíčského a Jihlavského na Moravě (1879)
> Edice sbírek cizích pohádek (Grimmové, Hauff, Andersen, východní pohádky ...):
Josef Kalenský (vl. Josef Urbánek), Anežka Čermáková-Suková: Pohádky naší
babičky (1893)
> Novou cestu otevřel svou činností Václav Říha (vl. Tille, 1867-1937) - vydal a
komentoval Erbena, Němcovou, Mikšíčka... Vědecké dílo zásadního významu:
Soupis českých pohádek (1929-1934). V. Říha začal rovněž psát vlastní, autorské
pohádky - viz dále.
> Umělá stylizace pohádek - směr: autorská pohádka:
První pokusy lze zaznamenat už dříve:
Jan Karel Hraše (1840-1907)
Sofia Podlipská (1833-1897): Sbírka pohádek pro mládež (1872), O Palečkovi
(1891), Báchorky a pověsti (1892), Z říše královny Pohádky (1893)...
Rozhodující krok k autorské pohádce u nás však učinila až
Eliška Krásnohorská (1847-1926): Pohádky naší babičky (93), Pohádky zimního
večera (1901); souborně pak vyšly pod názvem Z pohádky do pohádky (1901). Další
titul: Pohádky z daleka i z blízka (1904) - inspirace Andersenem, ale mnohde
necitlivá aktualizace (např. vlastenecké tendence).
František Ruth (1854-1926) - gymnaziální profesor (Klatovy, Písek, Čáslav, Praha Žitná ulice, Roudnice n. L., H. Králové, plodný autor co do kvality problematických
her pro děti a mládež nejrůznějších žánrů, překladatel z latiny, adaptátor antických
bájí… a také autor nepříliš zručně napsaných pohádek a povídek pro mládež; Kytice
16
pohádek (1893) obsahuje umělé pohádky a etiologické pseudomýty s biblickými
motivy, které mají odkazovat na lidové látky.
Návaznost na Krásnohorskou:
Bohumila Klimšová (1851-1917) - naivní pokusy
Dalšími významnými pokusy o autorskou pohádku byly dva dramatické texty:
Jaroslav Kvapil (1868-1950): Princezna Pampeliška (1899) a
Julius Zeyer (1841-1901): Radúz a Mahulena (1896)
- prozaické bajky
Václav Lípa: Bajky Ezopovy (1902)
- populárněvědná próza, polovědecké causerie
Bohumil Bauše (1845-1924)
Karel Vognar (1848-1928)
Karel Steinich (1855-1924)
Gustav Klika (1870-1920)
- obrázky z přírody, příběhy se zvířecími hrdiny
Stanislav Řehák Kamenický (1854-1921)
Po Karafiátovi se příběhům se zvířecími hrdiny věnoval T. E. Tisovský (vl. Tobiáš
Eliáš, 1863-1939): Příběhy malé myšky (1896), Na panství kmotra čápa (1897),
Černý kohoutek (1899), Čumil a Chytrouš (1901), Šakal Skvrna (1925).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------NOVÁ ORIENTACE
(Počátek 20. století)
Próza i poezie se zařazují do celonárodního kontextu, dětská literatura vystupuje z
izolace; nástup skupiny mladých autorů dětské literatury - pod vlivem předválečné
anarchistické generace naturalistické a impresionistické tendence. Také typologicky
jsou zjevné souvislosti mezi literaturou pro děti a literaturou pro dospělé (časté
romány soustředěné na jednu hlavní postavu - Jiří Šmatlán, Kalibův zločin, Stříbrný
vítr - v literatuře pro děti obdobné typy: Pepánek Nezdara atd.).
Také literatura pro děti a mládež se stává skutečným zrcadlem problémů své doby:
společenská krize, krize civilizace.
Alois Mrštík a Jaroslav Petr ve stati „Literatura pro mládež“ (in Moravská revue I,
1899) odmítli nevkus a didaktické pojetí literatury pro děti: ”to, co je četbou velkých,
budiž také četbou mládeže”.
Dvě tendence, které mají rozhodující vliv v literatuře pro děti:
1. Společensko-kritický směr - Bartoš, Rais, Jirásek, Sula, Gebauerová, Petr... cílem těchto spisovatelů je zobrazovat skutečnost pravdivě; dítě je v jejich dílech
vykreslováno jako oběť sociálního prostředí, společenského systému.
2. Umělecký směr kolem Mánesa - Volné směry vyšly roku 1902 s přílohami pro děti
Sníh = modernistický směr - vrchol odporu proti didaktičnosti a moralismu a
neuměleckosti: ”Nechceme děti bavit neb poučovat neb je mučit mravním naučením,
ale chceme, aby když rozvíjejí se jejich duše, rozvíjel se v nich též silný a čistý zájem
pro umění” (Volné směry, 1902).
Dobové heslo: "umění do škol" - po sborníku Našim dětem (1889) vychází almanach
pro děti Jaro (1900).
17
V tomto období - v roce 1913 - založena první kritická revue pro literaturu pro mládež
Úhor - soustavnější kritika dětské literatury:
Otakar Svoboda (1872-1926)
Václav František Suk (1883-1934)
Otakar Pospíšil (1871-1949) - iniciátor estetickovýchovného hnutí
PRÓZA
Vliv realismu, folkloristiky, vliv estetickovýchovného hnutí; vliv kvalitních překladů Dickens, Lagerlıfová, Burnettová.
Ačkoliv z hlediska kvantity dominuje tendenční, bigotní, didaktická literatura, profil
tvorby pro děti výrazně a rozhodujícím způsobem ovlivňují kvalitní autoři ”velké”
literatury, kteří vstupují na tuto půdu. Nejvýraznější příklad:
Jindřich Šimon Baar (1869-1929): Hanýžka a Martínek (1927) - část z Paní
komisarky (1923) - dětští hrdinové nežijí v izolovaném, umělém světě, ale jejich
osudy jsou propleteny s osudy dospělých, nejednou se dostávají i do opozice k nim.
Jde vlastně o rok na vsi (od podzimu 1845 do léta 1846). Přímé řeči v nářečí,
národopisné detaily, zakotvení do konkrétního prostředí (Klenčí).
- próza s dětským hrdinou
Je dominantním typem prózy pro děti tohoto období.
> naturalistické tendence
Neintencionální:
Alois a Vilém Mrštíkovi: Rok na vsi (1903-04) - z něho vycházejí výbory pro mládež s
obrazy dětí: Jaro a léto, Podzim a zima (1912).
Josef Karel Šlejhar (1864-1914): Kuře melancholik (1889) - paralela skomírajícího
kuřete a umírajícího dítěte v neradostném rodinném prostředí.
Typičtí představitelé tohoto proudu prózy v dětské literatuře:
Josef Krušina ze Švamberka (1859-1914) - raději popisuje, než vypráví; typologicky
blízký Raisovi - píše chlapecké příběhy z Pojizeří a Podkrkonoší, ale i z okolí Prahy a
Žižkova; někdy upadá do idyličnosti, když líčí obraz rodiny na vesnici, ale místy
získává působivost svým reportážním přístupem k líčení prostředí; syžet přehledný,
spíše chronologický: U Benešů (1908) - objektivní záznam všedních příhod v
podhorské domácnosti; V domovské obci (1905), Z prvních potyček (1907), Domove,
domove (1914), soubor povídek: O několika děvčátkách a chlapcích (1903).
Otakar Pospíšil (1871-1949) - téma dětského osamění: autor chce dát ”proudu života
před očima dítěte téci se vším, co s sebou strhuje, se vší opravdovou stafáží, jež tok
provází”: Soumrak (1910), Paprsky mládí (1912)...
Karel Půlpán (1885-1914) - naturalistické prvky a dozvuky konce století - sociální
prózy: Bez maminky (1913) - nesentimentální příběh opuštěného, nemanželského
dítěte, které se tvrdě dopracuje vlastního důstojného postavení v životě (havíř v
šachtě); další tituly: Na tvrdých cestičkách (1908), Černé obrázky (1910), Vzpoura a
jiné povídky (1910), Chudé děti (1912).
Ozef Kalda (1871-1921) - regionální prozaik (Valašsko), vzpomínkové vyprávění ze
života Valachů s významnými lidovými postavami dospělých i dětí, promyšlené
využívání hovorového jazyka: Ogaři (1905), Jalovinky (1912).
Antonín Jenne (1881-1935) - méně přesvědčivé práce
18
> próza s impresionistickými rysy
Neintencionální tituly, které měly podstatný vliv:
Vilém Mrštík: Pohádka máje
Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr
Příznačné pro tento typ příběhů - zájem o psychiku dítěte (na rozdíl od předchozích
próz, v nichž byla pozornost soustředěna na sociální aspekty) - v podstatě lze hovořit
o plnohodnotné psychologické próze pro mládež.
Typickým představitelem:
Pavel Sula (vl. Josef Sulík, 1882-1975) - píše impresionistickou, náladovou prózu, do
níž často prosakuje lyrický živel. Obraz dítěte v přírodě i ve společnosti: Dolánka
(1908) - debut, kniha, která byla ve své době ojedinělá, vyznačuje se drsnou lyrikou,
silnou expresivností; Ráno (1910), Zeměžluč (1910), Majda Bobeček (1912) zachycení atmosféry dětských psychických pochodů a smyslových reakcí; budováno
jako mozaika dojmů (útržkovité věty, aposiopese, konkrétní detaily...). Ve své tvorbě
se nevyhýbá ani bídě a smrti. Opět tu cítíme ohlas konce století (dekadence, temná,
chmurná atmosféra).
Marie Gebauerová (1869-1928) - svěží chlapecké příběhy: Jurka (1902), Jurka
student (22); dále - Péťa pes (1916), Obrázky (1905), Je svět samá švanda? (1920).
Božena Benešová (roz. Zapletalová, 1873-1936) - píše o ”neradostném a krutém
dětství, tušícím všední hrůzu příštího života a přerůstající do jeho drtivé
pravidelnosti”; přímé srážky se světem dospělých: Nedobytná vítězství (1910), Kruté
mládí (1917), Tři povídky (1914), Myšky (1916), Don Pablo, Don Pedro a Věra
Lukášová (1936); lze tu nalézt jisté souvislosti s neoklasickou prózou prvních
desetiletí 20. století.
Růžena Svobodová (roz. Čápová, 1868-1920) - její tvorba je typicky impresionistická
- cesta od moralistně sentimentálního pojetí k psychologismu, zvl. v Hrdinném a
bezmocném dětství (1920); knihy pro dospělé jsou však kvalitnější.
Bronislava Herbenová - drobné práce
Josef Uher (1880-1908) - brněnský učitel, impresionistické prózy, někdy trpící
sentimentalitou: Dětství a jiné povídky (1909).
Volně s touto tendencí souvisí jediný román pro dětí, který napsal Václav Štech
(1859-1947): Stříbrná věž (1905), který čerpá z vlastních dětských zážitků z pruskorakouské války 1866.
> próza s groteskními prvky - částečně návaznost na Ignáta Herrmanna
Franta Župan (vl. František Procházka, 1858-1929) - 4 svazky Pepánka Nezdary
(1907- 1921): I. sv. Starším bratrem, II. sv. Školákem (oba 1907), III. sv. Lojzík
vychovatelem, IV. sv. Kontracht velkého dědečka (1921) - ojedinělý groteskní přístup
při traktování vztahů dítě-dospělý, příběhy nezdrobnělé, nepodbízivé, inteligentní
humor a živý jazyk; páteří všech příběhů je vždy jedna postava; kompozice v
podstatě řetězová (bylo by možné uvažovat o jisté příbuznosti s R. Cromptonovou;
na rozdíl od Jirky se Pepánek v průběhu svazků vyvíjí).
- dobrodružná próza
Volně souvisí s prózou s dětským hrdinou - využívá chlapeckých hrdinů;
nacionalismus; exotické prvky; prvky naučné (Flos, Štorch).
> historická a prehistorická dobrodružná povídka - zcela nový typ
19
Eduard Štorch (1878-1956) - východiskem jeho příběhů jsou skutečná fakta (např.
archeologické nálezy), příběh je fabulován tak, aby byl jak napínavý a aby byl
schopen nést informace: Člověk diluviální - první verze jedné z povídek v knize Lovci
mamutů; a další řady dalších prehistorických a historických povídek a románů.
Rudolf Richard Hofmeister (1868-1934)
> zeměpisné a dobrodružné romány, exotické prostředí
František Flos (1864-1961) - dominuje tomuto typu prózy.
Další autoři:
František Herites (1851-1929) - také pokus o dobrodružnou prózu s prvky cestopisu
(na základě cesty do USA): Bratři Hartisovi (1915); další romány z maloměstského
prostředí.
František Josef Andrlík (1852-1924) - publikoval pod pseudonymem J. Lipovský.
L. Čech - napodobitel světové dobrodružné prózy, své příběhy situoval na Balkán:
Robinsonka na Balkáně (1893); po vzoru d´Amicise sepsal dva díly obdobných
příběhů: Zápisník Václava Čecha, žáka páté třídy (1895), Na škole měšťanské.
Zápisník Václava Čecha, žáka měšťanské školy (1897).
> cestopisné romány
Cestopisné romány souvisejí na jedné straně s dobrodružnými romány, na druhé s
naučnou prózou:
Josef Kořenský (1847-1938): Cesta kolem světa (1895-7), K protinožcům (1903-04)
Enrique Stanko Vráz (1860-1932) - Cesty světem (3 díly, 1900-04), Světem a
přírodou (1918)
- historická próza
Je čím dál tím víc na ústupu, do popředí vystupuje pověst.
Alois Jirásek - viz zpět
Zikmund Winter (1846-1912) - historické povídky Člověk zmařený (1888), Kolomaz
krmička zlá (1917), Dva dni na staroměstském domě radním (1908).
Adolf Wenig (1874-1940) - záměrně archaizující styl: Bohatýrské zvěsti (1906),
Pověsti o hradech (1907), Věnec pražských pověstí (1908), České pověsti (31); z
další produkce oceňován jeho Kocourkov (1903).
Julius Košnář (1862-1934) - prozaické legendy a kalendářové povídky zpracovávají
biblické náměty (Legendy o Panně Marii, založené na lidových pověstech
slovanských, 1902, Pán Ježíš v českých pohádkách, 1927), příběhy světců; spíše
kompilační a populárně naučný ráz
- pohádka
Václav Tille (viz zpět) - nejen zápisy, ale i vytváření osobitých celků - směr autorské
pohádky; etizující tendence: Pohádky o svatbě krále Jana (1901), Knížka o Růžence
a Bobečkovi (1932), Alšovy pohádky (1907-1911), Letní noc (1905), Pohádky (1915),
Strnadovy povídky (1920), Selské pohádky (1931)...
> Nové editorské počiny
Marie Majerová z podnětu Václava Tilleho sebrala a převyprávěla pohádky a báje
různých národů a vydala je pod názvy Čarovný svět (1913) a Zlatý pramen (1918).
Karel Čapek: Nůše pohádek - viz dál.
> Inovace pohádky
20
Jiří Mahen (vl. Antonín Vančura, 1882-1939): Její pohádky (1914), odtud pak Co mi
liška vyprávěla (1922) a Dvanáct pohádek (1918) - zde najdeme i osobité autorské
variace na legendární pohádky a pohádky s náboženskými motivy. Zjevná inspirace
K. J. Erbenem (prohřešek proti narušení řádu bývá potrestán...).
- bajka
Tento žánr začíná znovu budit zájem - snahy o jeho nové uchopení:
Jan František Hruška (1865-1937)
Václav Tille (vl. Říha): Bajky (1905) - návrat k původním pramenům.
Pokus o bajku veršem: Václav Krofta
- přírodní próza, črta, fejeton, naučné vyprávění
T. E. Tisovský, Josef Hais Týnecký, J. Hruška, Jindřich Šimon Baar
POEZIE
Až do 30. let 20. století se utápí v marasmu. Sládkovský typ poezie rozmělňován.
- poezie těžící z J. V. Sládka a K. V. Raise
V prvních desetiletích nového století vycházejí nové knihy od Josefa Kožíška a
Františka Serafínského Procházky (1861-1939)
Ojedinělé zdařilé pokusy:
Antonín Klášterský (1866-1938)
Vilma Sokolová-Seidlová (1839-)
Pokusy o epiku, např.:
Josef Kalus (1855-1934): O Janíčkovi (1911)
Z literatury pro dospělé (neintencionální část četby) pronikají do četby pro mládež
Antonín Sova, Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek a další.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------DVACÁTÁ LÉTA
Hledání a objevování nových cest - do literatury pro děti zasahují výrazně autoři
celonárodní literatury.
PRÓZA
Celkově udává tón v literatuře pro děti stále ještě realistický proud, posílený navíc
tvorbou proletářské skupiny a komunistických spisovatelů, jejichž tvorba je však
poznamenána plakátovostí a ideologickou výchovou.
Nejdůležitější oblastí tvorby pro děti je v tomto období próza s dětskými hrdiny - je
křižovatkou různých žánrů a tematických okruhů: inspirace dobrodružnou prózou,
prózou s přírodní tematikou, se sportovními náměty, válečnými povídkami,
publicistickými žánry (reportáží, fejetonem atp.).
Důležitá próza tohoto období: Jaromír John (vl. Bohumil Markalous, 1882-1952):
Listy z vojny, jež jsem psal svému synovi (1917); později vyšly pod titulem Tátovy
21
povídačky (1921) - hranice mezi světem dítěte a světem dospělého je prolomena, s
dítětem je třeba hovořit zcela otevřeně - zcela vyvádí dítě z povrchní sentimentality.
- legionářská próza
Próza typická pro 20. léta.
Rudolf Medek (1890-1940), epigon Moderní revue: O našich legiích, dětech a
zvířátkách v Sibiři (1921), Studně sv. Olgy (1925)...
Jan Petrus (1890-1968) - legionářské prózy v příbuzném duchu
František Langer (1888-1965): Pes druhé roty (1923)
František Kubka (1894-1969): Povídky pro Jiříčka (1927)
Václav Valenta-Alfa (1887-1954) - vyprávění o vlastních zážitcích ze Sibiře
- sociálně kritická próza
Marie Majerová (vl. Marie Bartošová, 1882-1967): Bruno čili Dobrodružství
německého chlapce v české vesnici (1930)
Jan Hostáň (1898-1982) - levicová angažovanost, plakátovost
Helena Malířová (1877-1940) - radikální, komunistická tendence, zjednodušující
emancipační snahy: Ženy a děti (1908), Dědictví (1933)
Jan Petrus (1890-1968) - kromě próz poznamenaných legionářským
čechoslovakismem psal také příběhy z valašského regionu s naturalistickými prvky:
Ogaři a děvuchy (1922)
Štěpán Polášek-Topol (vl. Š. Polášek, 1893-1964) - příslušník starší úhorovské
generace; průměrná tvorba bez většího ohlasu; zajímavější jsou povídky o
slovenských dětech, hl. V dědině i za humny (1923)
Volně sem lze přiřadit i žánrové povídky, v nichž se realismus rozmělňuje ve
starobylou selankovitost:
Felix Háj (vl. Marie Wagnerová, roz. Černá, 1887-1934): Kája Mařík, který vyšel v 7
dílech (1926-31); následován pětidílným vyprávěním o řídících Márince atd.
Felix Blažek (vl. Antonín Zoglmann) - autobiografické příběhy obecního Pepíčka
(1932)
Tereza Mellanová: Z království maličkých (1924) - titěrné minipovídky, trpící
sentimentalitou.
Antonín Jenne (1881-1935) - vedle dějepisných a zeměpisných povídek publikoval
také realistické povídky: Sivka aj. povídky (1921), O královně Popelušce (1922)...
Viktor Kamil Jeřábek (1859-1946) - Honzíček dobrodinec (1922)
- cesta od přírody a venkovských obrázků k příběhu s dětským hrdinou
Rudolf Těsnohlídek (1882-1928): Čimčirínek a chlapci (1922) - propojení osudů
přírody živé i neživé s osudy lidí, důraz na citové vztahy; zprostředkování životní
filozofie.
Jaroslav Marcha (1880-1961), redaktor agrárních novin, psal obrázky venkovských
dětí a venkovské krajiny: Ptačí chléb (1921-1923), Kamarád z lesa (1923), Besedy s
klukem Smoleňou (1940)...
Pavel Dušan (1887-1966) - dobře odpozorované zážitky venkovských dětí: V
paprscích pohádky (1929), Na pokraji lesa (1931), Mezi kluky na vsi (1935).
- příběhy se zvířecími hrdiny
Na jedné straně faktografie ve službě fikci - často na pomezí pohádky:
Prokop Zedníček (vl. Jaroslav Petr)
22
Vladimír Mazálek (1883-1956) - hlavně knížka o Mourkovi: Mourek. Veselé i trpké
chvíle kočičího kluka (1925), dále např. Čtyři. Osudy koroptví rodinky (1932).
Josef Hais Týnecký - série knih se zvířecími hrdiny, snaha beletrií zprostředkovat
faktografii: Bratři mravenci (1920), Na pasece (1920), Potok (1923)...
Druhý pól: přírodní obrázky anebo příběhy, jejichž ambicí je podat obraz přírodních
dějů často jako paralelu k lidskému světu - často neintencionální próza:
Jan Vrba - mistr přírodní povídky a románu: Borovice, Mniška... - lyrický živel.
Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška (1920) - propojení zvířecího a lidského světa,
osobitý humor.
Později Josef Prchal, Jaromír Tomeček, Karel Nový...
- sportovní tematika
Eduard Bass (vl. Eduard Schmidt, 1888-1946): Klapzubova jedenáctka (1922) využívá publicistických postupů (reportáž...), ale také grotesky.
- dívčí románky
Vrcholy tohoto období - zejména prózy o dospívání:
Růžena Jesenská (1863-1940): Čaj u Hostanů (1925), Dětství (1929)...
Gabriela Preissová - obrazy ze Slovácka Ovečka a jiné povídky (1923) atd.
Vedle toho však záplava braku:
Vilém Neubauer - autor úspěšných sentimentálních románků: Sextánka (1925),
Filozofka Mája (1928)...
Jaromíra Hüttlová (roz. Eliášová, 1893-1964) - bohatá tvorba ”sladkobolných
pochoutek pro zvědavá, přecitlivělá a překotná léta dívčí puberty” - Dáša, pražská
studentka (1929), Táňa z naší oktávy (1930), Irča vede jedenáctku (1936), Evka jede
do Indie (1939)...
Eva Marešová (vl. Vladimír Vatzke, který se pod chlapecké příběhy podepisoval
pseudonymem Vláďa Zika)
- pohádky
Další oblast, která je bohatá na nové podněty a pokusy.
> Čerpání z folkloru - věrné přepisy, adaptace i převyprávění
Vojtěch Martínek (1887-1960): Svět kouzel a divů (1927), Duhový pták (1929),
Čarovné kvítí, Knížka pohádek o dracích, čarodějnicích a princeznách (1930)...
Jindřich Šimon Baar - návaznost na Jana Františka Hrušku (1865-1937)
Josef Štefan Kubín: Hostem u pohádky (1923), V moci kouzla (1923), Jak se čerti
ženili atd.
Dominik Filip (1879-1946)
Adolf Wenig
Josef Hais Týnecký: Vodník (1924)
Josef Spilka: Napucánek (1935)
Nejspodnější hranice vkusu - viz např. dramatickou (loutkářskou) produkci Bohumila
Schweigstilla
- pohádkové prózy a autorské pohádky
Jiří Wolker (1900-1924) - kromě wildeovských pokusů z mládí pět svébytných
pohádek bez starých rekvizit: O knihaři a básníkovi, O milionáři, který ukradl slunce,
23
O kominíkovi, Pohádka o listonoši, Pohádka o Johnym z cirkusu = torzo pohádkové
knihy.
Helena Malířová (1877-1940) - v hledání nové tváře pohádky šla ještě dál než
Wolker; Neviditelné království je dosti nesourodá sbírka; ve 20. letech se dala
otevřeně do služeb komunistické výchovy: Kouzelný plášť (1923), Blažené údolí
(1929) pod pseudonymem Josefa Vysocká, Pod kaštanem (1934).
Za vzdoropohádky je možné označit Zázračnou hodinku (1923) Marie Majerové;
nicméně v roce 1930 vydala Marie Majerová i knihu Veselé pohádky z celého světa
(s ilustracemi Toyen), v níž shromáždila jak vlastní kultivované adaptace folklornich
pohádek a bajek z různých zdrojů, tak humorné a fantazijní pohádkové prózy.
Jiný pokus: ”geologická” inspirace a inspirace mýty: Rudolf Těsnohlídek: Nové
království (1927), později O zakleté Lúčance (1937).
Rudolf Slawitschek (1880-1945) - pražský německý spisovatel: Anastasius
Katzenschlucker, der große Zauberer. Ein fröhliches Märchenbuch (vyšlo v Praze
roku 1928, v českém překladu s ilustracemi Jiřího Trnky pod titulem Anastázius
Kočkodár, velký kouzelník) - kouzelnické příběhy z Prachatic.
- životopisná próza
Jar. Hloušek, Jar. Kosin, Adolf Wenig, Jan Petrus
Ale např. i autor zajímavých loutkářských textů Bedřich Beneš Buchlovan: Povídky o
malířích, Besídky o básnících.
POEZIE
Zatímco v poezii pro dospělé udává tón avantgarda, v české poezii pro děti je zatím
mrtvo; za zmínku stojí jen ojedinělé neintencionální poetistické Nezvalovy hříčky.
- rozmělňování sládkovské poezie
Pavla Maternová (roz. Škampová, 1858-1923), Vilma Sokolová-Seidlová, Josef
Prokop Kubička (1887-1953) - úpadek, plytké veršovánky.
Návaznost na Kožíška:
Pavel Skřivan (vl. Josef John)
Hanuš Sedláček Promyk (1881-1950)
Větší ambice má Rudolf Těsnohlídek - 3 sbírky poezie pro děti: Rolnička (1926),
Zlaté dni (1926), Cvrček na cestách (1927).
- hledání nových možností
Nesmělé pokusy:
Zdena Marčanová: Náš svět (1922)
Josef Spilka - pokusy o nové cesty.
- verše ke kresleným seriálům či obrázkům
Často substandardní. Z ambicióznějších stojí za zmínku zejména:
Josef Lada (1887-1957) - vycházel z folkloru
Ondřej Sekora (1899-1967) - hlavně ke kresleným seriálům o Ferdovi Mravencovi...
Příklad výrobce laciných líbivých knih: Marta Voleská (provd. Ryšánková): Kulihrášek
atd.
24
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------TŘICÁTÁ LÉTA
PRÓZA
Experimentátorství, které přináší prokazatelné výsledky - v oblasti pohádkových textů
i v oblasti prózy s dětským hrdinou.
- próza s dětským hrdinou
Dodnes živé knihy; vedle toho však hojná produkce škváru.
Klíčem k tomuto období v próze s dětským hrdinou:
Josef Kopta (1894-1962): Antonín a kouzelník (1931) - hlubší psychologický pohled
na dětského hrdinu, kultivovaný, poetický jazyk, vančurovsky baladická próza.
> Vliv socrealistických tendencí
Josef Věromír Pleva (1899-1985): Malý Bobeš (1931-1934) - od živého realistického
obrazu k plakátu.
Jožka Jabůrková (roz. Josefa Řehová, 1896-1942) - pod pseudonymem Ida
Ostravská vydala knihu poznamenanou primitivní komunistickou propagandou Evička
v zemi divů (1932) o českém děvčeti v SSSR; další próza: Hanko, zpívej (1931).
Do blízkosti J. V. Plevy lze situovat prózy Jakuba Honnera (1899-1963): Kubíček
(1931), Kubíček, kluk ze samoty (1932), Miluška a Mufinka (1939) atd. - konvenčnější
charakter.
Josef Heyduk (vl. Hejduk): Hoch a džbán (1934) - sociálně kritická próza, existenční
problémy nejchudších vrstev.
> Klukovské dobrodružství:
Velké kvalitativní rozpětí - od špičkových próz po brak.
Inspirace E. Kästnerem, F. Molnárem, A. Ransomem:
František Langer: Bratrstvo bílého klíče (1934)
Václav Řezáč (vl. Václav Voňavka, 1901-1965): Poplach v Kovářské uličce (1934),
Kluci, hurá za ním! (1935) - využívání postupů detektivní prózy - viz dále.
J. V. Pleva: Hoši s dynamitem (1934)
Zvláštní varianta - skautské napínavé příběhy, jejichž hlavním záměrem je inspirovat
k činnosti; dobrodružné prvky jsou tu ve službách výchovných:
Jaroslav Foglar (1907-1999): Hoši od Bobří řeky (1937), Chata v Jezerní kotlině
(1939)…
Jaroslav Novák (1894-1965): Skautská srdce (1935), Pod bílými plachtami (1936),
Zelené jezero (1939), Vláďa Nebojsa (1942)... - co do kvality pod Foglarovou úrovní.
Klukovská dobrodružství druhého a třetího řádu:
Rudolf František Vojíř (1896-1968): Kluci z Libeňského ostrova (1934), Boj o
tajemství (1935), Malý hraničář a jeho pes (1936)... Kromě toho je autorem řady
podřadných divadelních her.
František Homolka (1885-1933) - konvenční skautské a prázdninové příběhy bez
větších ambicí: Zarostlé chodníčky (1923), Junák (1925), Pro víru otců (1925)...
Josef Pavel (1889-1948) - Skauti na Otavě (1937) - situováno na Šumavu
Vláďa Zika (vl. Vladimír Vatzke): Malý hrdina z předměstí - konzumní čtivo
A dále: A. Veselý, Emil Holan, Tomáš Antonín Pánek
Později:
Bohumír Polách: Srub radosti (1944), Miloš Holas, J. Pavel, J. K. Babby, František H.
Šubert, A. Jenne, V. Valenta-Alfa...
25
> Próza s dívčí hrdinkou
Nadprodukce braku pokračuje; jen tu a tam solidnější úroveň:
Amálie Kutinová (roz. Tauberová, 1898-1965): Gabra a Málinka (1935), Gabra a
Málinka ve městě (1936), Gabra a Málinka se učí latinsky (1936), Gabra a Málinka v
Praze (1940), Gabra a Málinka galánečky (1940) atd.
Ambicióznější pokus:
Ema Řezáčová: Špička chce k novinám (1934)
Zcela pokleslé:
M. Matesová, Otakar Haering (také autor knížek o Marbulínkovi): Náš diblík (1936) a
další ”svěží” dílka, Eva Marešová (vl. Vladimír Vatzke), J. Hüttlová, Vilém Neubauer,
V. Štáflová...
> Dětská detektivka
Václav Řezáč (vl. Václav Voňavka, 1901-1965): Poplach v Kovářské uličce (1934),
Kluci, hurá za ním! (1935).
Eduard Fiker (1902-1961) - český prozaik, dramatik, scénárista a překladatel z
angličtiny, autor devadesáti titulů. Jeden z hlavních představitelů detektivního žánru v
české literatuře. Autor rozhlasových her a dobrodružných i humoristických knih. V
letech 1938-42 byl šéfredaktorem časopisu Rozruch, po druhé světové válce
přispíval např. do Mladé fronty. Velmi dobrá znalost detektivní techniky: Černý blesk
(v Mladém Hlasateli 1936, knižně 1937), Jeníkovo dobrodružství (1943; v r. 1936 pod
názvem Společnost věčné punčochy na pokračování v Mladém hlasateli).
- dobrodružná literatura
Vedle příběhů s dětským hrdinou, které využívaly postupů a prvků dobrodružné
literatury, hojná produkce spíše komerčního rázu.
> westerny
Eduard Fiker - Stráž na Psí skále (1934)
- pohádka
Zajímavé pohyby v autorské pohádce a pohádkové próze - typologie pohádkové
prózy byla v tomto období výrazně obohacena.
> Experimentování s pohádkovými postupy
Karel Čapek (1890-1938): Devatero pohádek, zčásti vlastně i Dášeňka (1932) - důraz
na akt vyprávění
Jaromír John: Vojáček Hubáček (1939)
Vladislav Vančura (1891-1942): Kubula a Kuba Kubikula (1931)
Karel Poláček (1892-1944): Edudant a Francimor (1933)
Josef Lada (1887-1957): Bubáci a hastrmani (1931), Pohádky naruby (1940),
Nezbedné pohádky (1946) - typicky ladovský typ pohádek naruby - podstatou je hra s
konvenčními pohádkovými postavami.
> Pohádkové prózy se zvířecím hrdinou
Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce (1929), Dobře to dopadlo aneb Tlustý
pradědeček (1932)
26
Josef Lada: Mikeš (1933-36), O chytré kmotře lišce (1937)
Ondřej Sekora: Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1939),
Ferda Mravenec v mraveništi (1938)..., Uprchlík na ptačím stromě
> Vliv surrealistických experimentů na pohádkovou prózu
Vítězslav Nezval: Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936)
J. Hajský: Andulka v Pomotánii (1940)
- přírodní tematika
Karel Nový: Rybaříci na Modré zátoce (1936), Potulný lovec.
Jaroslav Pecháček (1909-1984): Týden volnosti (1937) - debut, alegorický příběh
rysa; v dalších prózách se zaměřil na příběhy s mladým hrdinou a na historickou
tematiku.
Jaroslav Marcha (1880-1961) - přírodní dojmy a zážitky z cest, volné řazení postřehů
a dojmů O zvěři královské a verbeži ptačí (1931), Zlatá v zelené (1935)... - lovecké
zážitky.
Stanislav Reiniš (1879-1955), autor románů a povídek o přírodě a lesních zvířatech
(hlavně z brdských lesů) - monologické romány o životních příbězích jednotlivých
zvířat, zvl. úspěšná Vydra z Černé tůně (1939).
Jaroslav Podroužek (1913-1954) - Kobylka Lajda (1941), Kobylka Lajda doma
(1941).
- humor
Jaroslav Žák (1906-1960): nejznámější Študáci a kantoři s podtitulem Přírodopisná
studie (1937); s Vlastimilem Radou (1895-1962) např. Budulínek a Matlafousek čili
Vzpoura na parníku Primátor Dittrich (1930) - recese, parodie pokleslé dobrodružné
literatury.
Jindřich Plachta (vl. Jindřich Šolle, 1899-1951): Pučálkovic Amina (1931)
- impulzy z publicistiky
Karel Čapek: Dášeňka (1932) - publicistika na pomezí umělecko-naučné a
pohádkové prózy.
Josef Čapek: Povídejme si, děti - fejetonky pro děti.
A samozřejmě také Jindřich Plachta (vl. Jindřich Šolle, 1899-1951): Pučálkovic
Amina (1931) - využívání publicistických postupů.
POEZIE
Ze záplavy průměru a podprůměru se vydělují tu a tam:
Antonín Jaroš (1882-1946) - venkovské náměty, tradiční hodnoty, písňový charakter tvorba, která navazuje na J. Kožíška a J. V. Sládka: Písničky našich dětí (1928).
Jan Hostáň (1898-1982) - pro větší silně agitační tendence (Veselé koření pro
besídky, 1928), verše pro nejmenší podle tradičního střihu podle Kožíška a Sládka
(Repetilka, 1939, Veselá muzika, 1943...).
Josef Spilka (1899-1986) - mj. i redaktor dětského časopisu Roj (1935-1942) ad. Jarní ratolesti (1940) atd., též veršované pohádky.
27
- surrealistické hříčky
Ojedinělý pokus Vítězslava Nezvala: verše v knize Anička skřítek a Slaměný Hubert
(1936). Ohlasy surrealismu dále i v básnických prózách Věci, květiny, zvířátka a lidé
pro děti (vzniklo v roce 1938; vydáno až 1953). Zajímavý překladatelský čin V.
Nezvala - přetlumočení básnické prózy bulharské surrealistické básnířky Dory
Gabeové: Dávno (1938)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------PROTEKTORÁT A PRVNÍ POVÁLEČNÁ LÉTA
40. léta jsou pro literaturu pro děti a mládež obdobím, které završovalo snahy
vyvázat tvorbu pro děti z podruží didaxe - důraz na to, že literatura pro děti je v prvé
řadě uměním, že je součástí celonárodního kontextu, za okupace ještě zesílil.
Rok 1945 není předělem literárněhistorickým, ale spíše společensko-politickým.
Mezidobí 1945-1948 je charakterizováno žánrovou i autorskou kontinuitou s
předcházejícím obdobím. Pavel Janáček (”Dětská literatura 1945-1948”, Ladění
2001, č. 2, str. 2-7) připomíná, že literatura pro děti začala být od okupace
respektována ”jako životně důležitá součást národního písemnictví”.
Proměny je však přesto možné sledovat: i když zatím neexistuje státní cenzura,
posilují se pozice Státního nakladatelství (v jeho čele stojí levicový pedagog Jan
Hostáň) a kolektivních nakladatelství (Mladá fronta, Orbis, Svoboda, Práce...);
přednostně vycházejí sovětské tituly (Gorkij, Maršak, Čukovskij, Gajdar, Katajev...),
zejména v Mladé frontě, a knihy levicových autorů (Fučík, Hostáň, Sílová, Michl,
Řezáč...). P. Janáček mluví o ”občanskovýchovném programu”, formulovaném už v
roce 1945 ministrem Václavem Kopeckým (požadavek, aby se literatura pro děti
zaměřila na tematiku okupace a na ´nové historické postavení´ republiky a ´novou
fázi jejího vývoje politického, hospodářského a sociálního´”).
Po dlouhé době se - už za okupace - do popředí opět dostává poezie.
Mimořádně významný je vznik časopisu Mateřídouška (1. číslo vyšlo 19.12.1945),
kterou řídili František Hrubín, Miloš Holas a Břetislav Mencák a která si svým
důrazem na kvalitní beletristické texty a ilustrace dlouho udržovala výsadní postavení
mezi ostatními časopisy pro děti.
Další časopisy byly vesměs v zajetí konzervativního vlastenectví (brněnská
Vlastovička, 1937-1941; 1945-1949 - pro věkově střední adresáty, a rovněž v Brně
vydávaný Bouček, 1945-49 - pro nejmenší; u zrodu obou stál Antonín Zhoř; oba
hodnotí vysoko Ladění - 2004, č. 1; Klas - dospívající…).
Zvláštní pozici má po válce Foglarův Vpřed (navazující na Mladého hlasatele,
zastaveného v roce 1941) - má velký ohlas u čtenářů, ale oficiálně je čím dál tím víc
odsuzován jako ”přežitek” kapitalistických pořádků; nevoli budily i české i zahraniční
komiksy.
Pro vývoj literatury pro děti je důležité, že se za protektorátu o slovo vehementně
přihlásila nová generace kritiků, která se představila sborníkem Literatura pro mládež
1940 (1940), v němž kriticky zhodnotila soudobou tvorbu pro děti - tzv. brněnská
skupina: František Tenčík, Vladimír Pazourek (1907-1987), František Holešovský,
Oldřich Audy (1911) ad. - nekompromisní důraz na kvalitu a estetickou hodnotu.
Výrazem této tendence bylo i založení odborného časopisu Štěpnice v roce 1946.
(Po roce bylo však vydávání Štěpnice přerušeno; po krátké pauze bylo obnoveno
v roce 1948, ale bohužel už jako nástroj zjednodušující, normativní ideologické
kritiky.) Výrazně zasáhl do kritiky literatury pro děti a mládež Bedřich Fučík: O knihu
pro mládež (1941)
28
POEZIE
Nástup kvalitní tvorby, spontánní příklon některých básníků k tvorbě pro děti.
- surrealistická inspirace
Další obohacení tohoto proudu - František Halas - ve sbírce Ladění (1942) oddíl Do
usínání; později verše pro děti vydávány pod titulem Halas dětem (1954) atp.
- návaznost na sládkovskou poezii
Inspirace dětským folklórem (využívání jak folklorních motivů, tak folkorních
tvarových postupů a žánrů), ohlasy sládkovského verše, motivicky směřováno hlavně
k přírodnímu řádu.
Edičním impulzem, který tento koncept podpořil, byl čtyřdílný projekt Karla Plicky a
Františka Volfa Český rok (roku 1947 vyšlo Jaro).
František Hrubín: Říkejte si se mnou (1943) a pak dlouhá série kvalitních knížek rozhodující básnický čin; Měsíce (1946), Vítek hádá dobře (1946), Modré nebe
(1948) - přehledný svět jistot, inspirace folklorem, jistota domova, svět dětských her;
inspirace tradičními pohádkami: Říkejte si pohádky (1946), Zvířátka a Petrovští
(1947) - parodický kontrast mezi tradiční podobou pohádek a novým traktováním
známých příběhů; většinou je Hrubínova poezie pro děti zakotvena ve venkovském
prostředí, po válce se objevují také motivy města ve sbírce Chvíli doma, chvíli venku
(1946).
Další:
Antonín Jaroš (1882-1946): Písničky milým srdcím (1942)
Jan Hostáň (1898-1982): V háječku a v lese (43); brzy po roce 1945 začal do svých
tradičních veršů implantovat hesla soudobé levicové propagandy; později vyšel
soubor Švitořilky (1961)
Marie Charousová-Gardavská: Kolečko roku (1941)
Jaromír Šulc: Od jara do jara (1944)
Po válce nová jména:
Jan Čarek (1898-1966) - ruralistický básník, který nepřehlédnutelně zasáhl do tvorby
pro děti.
Jan Alda
František Nechvátal (1905-1983)
Svébytné postavení, byť s vazbou na tento typ poezie, má:
Jaroslav Seifert (1901-1986) - napsal nejprve 14 básní s tematikou dětství (dětské
"písně") do pohádkové knihy Josefa Trojana Létal jsem s anděly (1941); po válce pak
už samostatně leporelo Koulelo se, koulelo (1948, definitivní vyd. v roce 1955) =
vlastně doprovod k obrázkům Boženy Solarové-Vejrychové.
Od konce 40. let - programová návaznost na českou ”klasiku” - výtvarnou nebo
literární: Šel malíř chudě do světa (1949) - ke kresbám Mikoláše Alše, Chlapec a
hvězdy (1956) - k cyklu obrázků Josefa Lady. Ozvěna Nerudova cyklu Matičce z Knih
veršů - Maminka (1954). Na rozdíl od Hrubína (a předtím Sládka) je Seifertova tvorba
téměř výhradně lyrická.
- básníci Skupiny 42 a motivy současného města
Zcela jiné zdroje, jiná tematika - motivy současného světa, civilizace, města:
Ivan Blatný (1919-1990): Jedna, dvě, tři, čtyři, pět (1947) a leporelo ilustrované
Kamilem Lhotákem Na kopané (1946) - prostředí městské periferie; také Blatný si
29
pohrával s motivy pohádek jako Hrubín, ale odpoutával se od známých fabulí daleko
radikálněji (Jedna, dvě, tři, čtyři, pět).
Josef Kainar (1917-1971): Říkadla (1948) - naznačuje cestu k nonsensu, částečně
předznamenává pozdější vývoj; ostatně sám svoje podněty ze 40. let zúročil v 60.
letech (upravená a rozšířená verze Říkadel vyšla v roce 1961). Výrazným rysem
Kainarovy poezie je rovněž ”tendence k příběhovosti”.
Volná souvislost, především díky tematice města a všedního života:
Josef Hiršal (1920-2003): Do práce nám slunce svítí (1943), Vzdušné zámky (1945) vedle místy poněkud naivních veršů lze zaznamenat zajímavé pokusy o poezii s
městskou tematikou - lyrické momentky všedních zážitků, záznamy založené
především na přímých pojmenováních postavených do kontrastu s metaforou (V
dešti, Předjaří, Jitro...); občas názvuky halasovské obraznosti (Za oknem).
- inspirace existencionalistickou poezií "nahého člověka" v epických skladbách
Kamil Bednář (1912-1972): Pohádka o princezně Duši (1944) - veršované
převyprávění starořecké pohádky o Erótovi/Amorovi a Psýše/Duši s důrazem na
symbolické vyznění příběhu; Arabské pohádky z 1001 noci (1942), Kouzelné cesty
doktora Fausta (1943), O Faustovi, Markétce a ďáblu (1943), Jak zvířátka od lesa šla
na pana Korbesa (1948) - zde už však výrazný pokles kvality.
Jan Pilař: Krysař (1945), Popelka (1947) atd. - problematické pokusy o epické
skladby.
- katolická inspirace
Václav Renč (1911-1973): Perníková chaloupka (1944) - lyrickoepická skladba
Jan Zahradníček (1905-1960): Ježíškova košilka (vyšlo 1951 se záměrně chybným
vročením 1947).
V 2. polovině 40. let stojí za zmínku úctyhodné pokusy o umělecký synkretismus při
vydávání poezie pro děti a při přípravě knížek, na který upozorňuje S. Urbanová (ZM
1997, č. 3/4, str. 135): knižní podoba obrázků Trnkova kresleného filmu Zvířátka a
Petrovští a Zasadil dědek řepu s Hrubínovými verši (1947)
František Hrubín: Dobrý den, sluníčko (1947) s Štochlovými fotografiemi domácích
zvířat, Modré nebe (1948) s obrázky Josefa Čapka.
F. Hrubín navíc v této době spolupracoval také s Divadlem mladých pionýrů a podílel
se s Václavem Vaňátkem na hře Jak květinky přezimovaly (1947) a sám napsal hru
Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků (1948).
PRÓZA
- pohádkové texty
> Hojné reedice klasiky.
> Kvalitní adaptace folkloru nebo inspirace folklorem:
Jan Šnobr připravil pětisvazkový soubor nejlepších prací žijících spisovatelů: Svět na
křídlech (1941) Jitřenka vypravuje (1941), Májový sen (1941), Mateřídouška (1941),
Studánka zpívá (1941) a Modrý závoj (1943).
Jiří Horák: Český Honza (1940), České pohádky (1944) - ve stopách Václava Tilleho.
Josef Štefan Kubín: S kytkou za kloboučkem (1946)
30
Dominik Filip (1879-1946): Pohádky ze zapomenuté země (1941) - těží z krajových
vyprávění
Karel Dvořáček (1911-1945): Boží země (1941)
Jindřich Spáčil: Zázračná helma (1944)
František Kožík (1909-1997)
Zdeněk Vavřík: Jeho Kolovrat (1944)
Josef Dvořák: Od moří a řek (1943)
František Heřmánek: Pohádky starého rákosí (1942)
Roku 1943 uspořádal výbor z pohádek pod titulem Kouzelná lucerna také Jaroslav
Seifert.
> Autorské adaptace příběhů z českého i světového fondu
Ivan Olbracht (vl. Karel Zeman, 1882-1952): O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách
(1947),
ale také z regionálních folklorních zdrojů:
F. Horečka: Kouzla noci svatojánské (1947)
J. Rohel: Havíři před tváří Boží (1947)
Vojtěch Martínek (1887-1960): U jasného plamene (1946) - už vlastní příběhy
inspirující se obvyklými pohádkovými motivy a postupy.
> Jinotajné pohádky
Specificky "protektorátní" typ:
Václav Řezáč: Čarovné dědictví (1939)
Miroslav Hanuš: O bláznivém knížeti
Karel Schulz (1899-1943): Princezna z kapradí (1940)
Bohuslav Březovský: Zlatá jeskyně (1941)
Vojtěch Martínek: Svět kouzel a divů (1944)
Po válce tendence oslabovat démonizaci, ireálno a sakralizaci - někde až násilně a
povrchně:
Fran Směja: Z pravdy a snů (1946)
F. Horečka nazval své texty např.: ”Pohádka se loučí s horami” nebo ”Strašidla na
ústupu” (ze souboru Kouzla noci svatojánské)
Kontaminování realistických příběhů s folklorními postavami a ději:
J. Mařánek: Neviditelný rytíř (1947) nebo zmíněný Martínkův soubor U jasného
plamene
> autorské pohádky a pohádkové prózy
Antonín Zhoř (1896-1965): Učedník kouzelníka Čáryfuka (1946) - návaznost na
čapkovskou vypravěčskou improvizaci
Produktivní typ autorských pohádek: pohádky naruby:
Josef Lada: Nezbedné pohádky (1946)
Jiří Marek: Veselé pohádky vzhůru nohama (1947)
> Antropomorfizované pohádkové prózy:
- zvířecí hrdinové:
Josef Menzel: Míša Kulička v rodném lese (1940)
Josef Zeman: Dobrodružství veverky Zrzečky
Karel Michl: Vlaštovičky (1948)
Josef Kolář: Bzunda a Brunda (1947) - čmeláci
Bohumila Sílová: Paví Očko
31
- vymyšlené postavičky:
J. Filgas: Mezi brášky (1940), Bráška Lajdáček (1943), Brášci v Modré zemi (1941)
František Kožík: Červánky mezi dětmi (1948)
De facto - zmnožování stokrát vyzkoušených postupů, nicméně hojně vydávané. Tyto
příběhy využívají, někdy až zneužívají dětské schopnosti personifikovat svět kolem
sebe.
> Pohádkové prózy pro nejmenší
Růžena Blahoutová-Pospíšilová: Petrklíče (1943)
Marie Charousová-Gardavská: Kouzelné dálky (1943)
Jaroslav Janouch (1903-1970): Pohádka za pohádkou (1942), Křišťálové zrcadlo
(1944)
> Náměty ze světa techniky a všední reality
Pavel Nauman: Pohádky o mašinkách
Josef Hons: Pohádky silnic, mostů a tratí (1942)
A. C. Nor: Pohádky z Jiříčkova světa (1943)
Václav Deyl: Náruč pohádek (1942)
Václav Řezáč - pohádky publikované v Lidových novinách: ”O listonošovi, který
nechtěl chodit”, ”Kouzelníkova procházka”, ”Kouzelná čepička”, ”Trampoty sv.
Mikuláše”, ”Malý čarostřelec”, ”Příhody skřítka Dzina”, ”Terezka a skřítek”; posmrtně
vydáno v knize Pohádky (1957).
> Na pomezí pohádky
Bohumil Říha (1907-1987): O třech penízích (1941), O lékaři Pingovi
František Kožík: Proč pláče Meluzína (1943)
- adaptace nebo přepisy děl světové literatury
Jaroslav Durych (1886-1962): Z růže kvítek vykvet nám (1939) - život Ježíšův podle
Nového zákona.
Ivan Olbracht (vl. Kamil Zeman, 1882-1952): Biblické příběhy (1939), Ze starých
letopisů českých (1940).
Vladislav Vančura (1891-1942): Obrazy z dějin národu českého (1. díl 1939, 2. díl
1940).
Jaromír John: Příběhy dona Quijota (1940).
Bohuslav Čepelák: Severské báje a pověsti (1946) - zpracování Kalevaly.
Eva Vrchlická: Z oříšku královny Mab (1946) - příběhy ze Shakespearových her.
Ludvík Páleníček: Z pohádky do života (1947) - převyprávění příběhů českých
činoher (Klicpera, Tyl, Vrchlický, Zeyer..).
- próza s tematikou z české historie
Kromě Olbrachta a Vančury (viz výše):
Jaromír John: Rajský ostrov (1938)
Adolf Wenig: Český ráj (1941)
Jan Wenig: Matička Praha vypravuje (1942)
Vladimír Donát: Zrádný nápoj (1941)
Vladimír Drmák: Za bílým půlkoněm (1941)
- přírodní tematika
Početná skupina próz, v níž lze nalézt různé typy a žánrové varianty:
32
Jarmila Glazarová: Zahradník Hejduk (1944)
Karel Nový (vl. Karel Novák, 1890-1980): Rybaříci na Modré zátoce (1936), Potulný
lovec (1941)
Marie Majerová: Nespokojený králíček (1946) - prolínání světa zvířete, které uteklo
ze zajetí, a světa dětí.
Dále pak: Jaromír Tomeček, Vladimír Pazourek, Antonín Šrámek: Skřivánci z Velké
nivy (1944), Václav Deyl: Příběhy z medové stráně (1943), Zdeněk Deyl: Houserovy
boty (1943), J. V. Staněk: O lvíčku Simbovi (1943), Marie Hovořáková, Zikmund
Skyba, Josef Prchal: Srnečka Sisi (1940), Jarmila Otradovicová, Xaver Růžička,
Jindřich Spáčil, Václav Prokůpek, Josef Kopta: Poštovní holub č. 17 (1939), František
Novák, Karel Pejml
- technika
Emil Holan, Josef Hons, Bohumír Šimák
- cestopisy
Zdeněk Urbánek: Hrdina obou pólů (1943)
D. M. Eliášová
Josef Dvořák: Bloudění severem (1941)
František Běhounek (1898-1973) - cestopis je pro něj impulzem pro dobrodružný
příběh
Další jména: Musil, Masopust, L. M. Pařízek
- dobrodružná próza s exotickými náměty
Otakar Batlička - jeho dobrodružné povídky zpracovával posléze B. Jírek - bohužel
jsou jeho úpravy často problematické
- komerční sci-fi
J. M. Troska (vl. Jan Matzal, 1881-1961)
Gustav Dubský: Tajemný triplet (1943)
- příběhy s dětským hrdinou
> Ruralistická inspirace, vesnické náměty, často křesťanská orientace:
Josef Knap (1900-1973): Trojlístek (1943). obsahující tři povídky: ”Dvě větrné noci”,
”Malý kamarád” a ”U Panny Marie Sněžné”. Jsou to citlivé lyrickoepické
psychologické povídky ze života dětí s melancholickým nebo tragickým podtextem témata smrti, soucitu, dětského smutku, bídy...
František Křelina (1903-1976) - křesťanský humanista: Z bukového dřeva (1943) poetický klukovský příběh o dospívání venkovského chlapce; Zmijí dědek a jiné
povídky pro mládež (1946) - titulní povídka ”Zmijí dědek” je upravenou povídkou,
napsanou původně pro dospělé, ”Vánoční stromek” z knihy Jalovčí stráně (1937),
Můj otec Kapitán (1947) - román adresovaný dospívajícím dívkám.
Klement Bochořák (1910-1981): Šedé perly (1944) - povídky. Nevšední křesťanský
pohled na svět - lyrická próza Barevná sklíčka (1947), zachycující v drobných
epizodách proměny v přírodě, hry dětí, svátky, zvyky od Vánoc k Vánocům; vztah k
přírodě, tradici; poetická líčení a meditativní úvahy.
33
> Evokace zážitků z dětství
Karel Michl (1898-1962): Kousky Františka Housky (1941), Pepina Uličných (1946)
Donát Šajner: Paměti uličníkovy (1946)
Josef Strnadel: Rok pod horami (1945)
> Humor
Karel Poláček: Bylo nás pět (vyšlo až v roce 1946) - také varianta předchozího typu
(stojí na vzpomínkách na vlastní dětství).
> Dívčí četba
Pro dívčí prózu této doby byla typická tendence co nejvíc se odtrhnout od
”chlapecké” četby - cesta k primitivismu a povrchnosti.
Nové pokusy:
Marie Majerová: Robinsonka (1940)
Bohumila Sílová (1882-1967): Dájo, nevolej (1939), Stříbrný střevíček (1940)
Jinak chatrné, podbízivé prózy:
František Bulánek-Dlouhán (vl. František Bulánek, 1906-1979), Marie Holková, Marta
Pluhařová, Marie Charousová-Gardavská, František Kubka, Helena Hodačová
Sentimentální přídech také v prózách Františka Kožíka: Prstýnek z vlasů (1941),
Pirinka (1943).
Po válce sílil proud příběhů tzv. statečného mládí - směr realistický román, který se
inspiroval Robinsonkou (1948 vydaná už počtvrté).
Posilování sociální problematiky - rozvrácené manželství: Míla Pachnerová: Večerní
šaty pro Janu (1947)
Viktor Kovář: Šestnáctiletí (1947) - pronikání současných námětů do příběhů s dívčí
hrdinkou - příběh o uvědomělé svazačce
> Klukovské dobrodružství
Lze tu vysledovat opakované stereotypy - příběhy part dětí, které se často vytvářejí
spontánně, bez zásahu dospělých; jádro - tvořívá hra, do níž se promítá touha po
dobrodružství.
Jaroslav Foglar dominuje, ale už před rokem 1948 proti němu sílily tlaky, byl
pociťován jako pouhá komerce; z titulů 40. let: např. Devadesátka pokračuje (1947)
nebo Stínadla se bouří (1947), další díl Záhady hlavolamu (1941).
Miloš Holas: Ohrožený les (1948)
Relativní přínosy:
Bohumír Polách: Srub radosti (1944)
Jan Karel Čemus (1895-1969): Chata děsu (1944)
Ale také:
Antonín Benda (1904): Družina Zelená rokle (1947), Františkovo vítězství (1947) izolace od společenských vztahů.
> detektivní prvky
Vedle Eduarda Fikera také:
Ota Šafránek: Bosí rytíři (1947) - detektivní zápletka - na hranici parodie a frašky.
Antonín Benda - viz výše
Zvláštní postavení má parodistická kniha Františka Pilaře (1904-1980): Dýmka strýce
Bonifáce (1941).
34
- dítě a válka
Vycházelo až po válce - s jedinou výjimkou: František Langer vydal román Děti a
dýka v emigraci (vyšlo poprvé 1943 v Londýně; první vydání doma: 1946) - patetický
příběh skupiny dětí odehrávající se ve vesnici Podolí nedaleko Kladna na počátku
okupace.
Vyhraněným typem byly tzv. partyzánky (příběhy dětských hrdinů, kteří pomáhali
partyzánům nebo se zapojili do Květnové revoluce) - většinou se silným levicovým
nátěrem:
Rudolf Obdržálek: Floriš (vycházelo v čas. Vlaštovička už v roce 1945)
Jaroslav Andrejs: Nejmladší vojáci (1947)
Jan Hostáň: Příhody českého chlapce v Sovětském svazu (1946)…
Dokonce specializované ediční řady: Bojovníci (1945-47) v nakladatelství Orbis,
Polnice v nakl. Toužimský a Moravec.
Další prózy s válečnou tematikou:
Zdeňka Bezděková: Říkali mi Leni (1948); volné pokračování tohoto příběhu pod
názvem Štěstí přijde zítra (1960) je už degradováno trapnou ideologizací.
J. V. Pleva: Budík (1948)
Bohumil Říha: Na útěku (1947) - příběh s dívčí hrdinkou; v roce 1961 vychází
přepracováno pod názvem Stázka
Kamila Sojková (1901-2000): Janíček (1947)
František Pilař
Emil Vachek (1889-1964): Ostromíři (1947) - skupina českých dětí v boji proti
německým dětem
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------POÚNOROVÁ LÉTA
(1948-1956)
Monopol nově vzniklého Státního nakladatelství dětské literatury (SNDK). Místo
komercionalismu ohrožuje literaturu pro děti schematismus, ideologický tlak;
dogmatické chápání funkce dětské literatury - odborná revue Štěpnice; zužování
světa dítěte jen na školní prostředí a na pionýrskou organizaci.
Na novou situaci reagovali někteří autoři (pokud neskončili v emigraci) tím, že se
odmlčeli (někdy i v tvorbě pro děti); nemálo spisovatelů však nový režim nadšeně
přivítalo, někteří na politickou a společenskou změnu zareagovali tak, že začali
přepisovat a revidovat svá předchozí díla (B. Říha, J. V. Pleva, který přepracoval
Malého Bobše, 1950, K. Nový dopsal k Potulnému lovci kapitoly o příchodu Rudé
armády, 1949, Strnadel dopisuje k Roku pod horami kapitolu Dědina se dočkala
lepších časů, 1954...), čímž na dlouhou dobu zdeformovali jejich obraz i literární
kontext, v němž tato díla původně vznikla.
PRÓZA
- dítě a válka
Prózy poznamenané povrchním patosem a schematismem; nezanedbatelný a
neblahý vliv sovětských vzorů:
Jura Sosnar (vl. Jiří Sosnar, 1914-1989), učenlivý žák V. Katajeva, B. Polevého:
Jurášek (1951), ve své době úspěšná kniha (k její popularitě přispěl i film).
35
Jan Mareš: Pískle (1952), Práče - kvalitnější než Sosnarův Jurášek, méně násilného
schematismu; později další knihy (už ne s válečnou tematikou): Tři orlí pera a Brácha
a já.
Jiří Marek: Mladí bojovníci (1953) - povrchní figurkaření.
Jaromír Hořejš už v roce 1947 vydal Osadu pionýrů, která předznamenávala poetiku
budovatelského románu.
- školní povídka
Typický produkt 50. let, kopie sovětských vzorů; konjunkturální témata: Pionýr, škola,
výchova mladé generace ke komunistickému přesvědčení, tzv. společenská aktivita...
Šedivé, nudné prózy.
Jiřina Lišková: Sašův odkaz (1952)
Růžena Lukášová: Nová směna (1952)
Lucie Jirotková: Honzík (1951), Sedmikrásky (1954), Povídky pro Zuzanku (1956) =
návody k slušnému chování.
O stupínek lepší:
Jiří Kolář (1914-2002): Jeden den prázdnin (1949) (jde o Kolářovu prvotinu ve sféře
tvorby pro děti) - prázdninový příběh, poznamenaný dobovou didaxí.
Karel Černý (1913): Chlapík Honda (1954)
K. F. Sedláček: Holčička s copánky (1954)
Jan Otčenášek (1924-1979): Kluci z Ořeší (1954)
Bohumil Říha: Na znamení zvonku (1954) - školní pionýrská povídka
Relativně nejsvěžejší:
Josef a Miroslava Tomanovi: Táborový oheň (1954)
Bohumil Říha: Honzíkova cesta (1954)
- dobrodružná próza
Jako žánr byla prakticky odvržena, oficiální kritikou označena za únikovou.
Kompenzace náhradními řešeními:
> Každodenní, neexotické dobrodružství či pseudodobrodružství:
Adolf Branald (1910): Tisíc a jedno dobrodružství (1955), Dědeček automobil (1955)
> Cestopisná inspirace - náhražka exotických dobrodružství:
Ladislav Mikeš Pařízek: Kraj dvojí oblohy (1953)
A. J. Urban (1899-1962): Hoši s plnovousem (1957)
- historické náměty:
Do jisté míry i ony sloužily jako kompenzace nevydávané dobrodružné literatury.
Miloš Václav Kratochvíl: Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela (1954)
Arnošt Vaněček
Zdeněk Vavřík: Čtení o Janu Želivském (1953)
Horší úroveň:
Jiří Mařánek
Jaroslav Hloušek (1875-1957)
Václav Kaplický: O věrnosti a zradě (1959)
Jiný typ historické prózy:
Adolf Branald: Vandrovali vandrovníci (1956) - jedna z nejzajímavějších próz pro děti
tohoto období
36
- tzv. nová pohádka
Další vlna bojů o pohádku, která začala už na přelomu 30. a 40. let a do níž
nejvýrazněji zasáhl Jaroslav Frey antipohádkovým pamfletem Boj o pohádku (1942),
vrcholí na počátku 50. let: klasická pohádka byla začátkem 50. let prohlášena za
”přežitek” (i klasické národní Erbenovy pohádky vycházejí s dezinterpretačními
komentáři); moderní ”pohádka” nové doby byla primitivní, vyznačovala se násilnou
aktualizací, vulgarizací; mentorováním.
Julie Brožová-Malá: O neústupné hoře (1952)
Jaroslav Frey (1902-1983): Pohádka o dvou bratřích (1950), Vyprávění o veliké válce
(1950); J. Frey vydal také soubor vycházející z folkloru Co bylo a co bude (1949) jeho přístup k pohádkám dokresluje komentář, kterým knihu doprovodil: ”Kniha je
pokračováním Ruských a českých pohádek a dalším domýšlením mé práce Boj o
pohádku. Vznikala v době tří let, kdy jsem pročetl několik desítek folkloristických
pohádkových sbírek, v nichž jsem hledal výrazné třídní náměty.Chtěl jsem především
vesnickým dětem ve věku od osmi do jedenácti let ukázat surovost statkářů i kupců,
kteří vykořisťovali venkov, a srovnávat tak minulý život s dneškem i s tím, k čemu
směřujeme. Podněty poskytly lidové motivy ruské, azerbejdžanské, arménské,
tatarské i jiné...”
Pavel Kohout: O černém a bílém (1950)
Schematismus zasáhl i Ondřeje Sekoru: Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951),
Pohádka o stromech a větru (1949).
> Ideologické zneužívání antropomorfizovaných pohádkových próz:
Personifikovány jsou vlaky a stroje:
Ondřej Sekora: O traktoru, který se splašil (1951)
František Čečetka: O vláčku Kolejáčku (1951)
atd.
Z modelu se stává šablona...
POEZIE
- ”školní poezie”
Na počátku 50. let udává oficiální obraz poezie pro děti. Je analogií ke školní povídce
- máme tu co činit s konjunkturalistickými schematickými veršovánkami, které nemají
se skutečnou poezií, s uměleckou tvorbou nic společného (stejně jako tomu bylo v
soudobé poezii pro dospělé - viz tzv. frézismus):
Jan Hostáň už těsně po osvobození začal psát propagandistické verše: ”Jak zní
příkaz naší vlády / Jdi pracovat do brigády!… (…) a ukaž každé tetce, / co je mládež
ve dvouletce…”; dále např. sb. Pod prapory (1949).
Jiří V. Svoboda: A to je ta krásná země (1952)
A další "básníci"...
Teprve Svobodova čtvrtá sbírka je o poznání lepší: Zpívej, holubičko (1954).
Nicméně suchopár v poezii pro děti není totální. Kromě spotřebního ideologického
zboží vycházejí - na rozdíl od poezie pro dospělé - verše i skutečným básníkům,
rozhojňující sládkovskou větev české poezie o nové pohledy, o nové náměty a
prostředky:
37
- sládkovsko-hrubínovská poezie
Rozhodující úloha Františka Hrubína, který sice nemohl publikovat tvorbu pro
dospělé, ale dětské knihy mu mohly vycházet.
Nelze přehlédnout ani tvorbu Jana Čarka.
Po roce 1953 kvalita a kvantita poezie pro děti dále roste - kromě Františka Hrubína
a Jana Čarka vydávají verše pro děti Jaroslav Seifert (Maminka, 1954), Vítězslav
Nezval, František Nechvátal (po sbírce Medová studánka, 1948, knížky Pod oblohou
radovánek, 1960. a další - výrazná inspirace folklorem, ale chybí mu Hrubínova
lehkost), Jan Alda (pokusy o epiku nepatří k tomu nejlepšímu, co Alda napsal,
zdařilejší je jeho drobná lyrika), Josef Hiršal, Jan Noha, Vilém Závada (1905-1982)...
- Holanův Bajaja
Zcela ojedinělý pokus: Vladimír Holan: Bajaja (1955) - sbírka, které výrazně pomohl
Jiří Trnka svými ilustracemi, vznikla v básníkově těžkém období, kdy nemohl
publikovat svou poezii pro dospělé a na popud L. Fikara se pokusil o dětské verše;
holanovská poetika, složitý jazyk a obraznost se však jen těžko a jen v několika
číslech dokáží otevřít dětskému vidění světa, spíše jsou to verše o vztahu dospělého
k dítěti.
- veršované adaptace klasických pohádek a epických látek
Úctyhodné, byť nejednoznačné je Kainarovo dramatické zpracování Erbenovy
Zlatovlásky (1952, na objednávku Ústředního loutkového divadla). V další, epické
verzi této adaptace, kterou Josef Kainar připravil pro SNDK (vyšla v roce 1958), se
problémy výrazně prohlubují.
Epickým látkám se i v tomto období věnoval Kamil Bednář: Jak zvířátka od lesa šla
na pana Korbesa (1948), Pohádka o stéblu, bačkoře a měchýři (1957), Pohádka o
dvou mrazících (1958) a další zpracování faustovské látky v podobě loutkové
veršované hry Johannes doktor Faust (1958). Nicméně - jak upozorňuje V. Stejskal
(Moderní česká literatura pro děti, str. 222, "Bednářova pokvětnová tvorba pro děti
nesplňuje [...] zatím naděje, které napovídaly práce starší, zejména Pohádka o
princezně Duši.")
Jan Pilař se potřetí pokusil o epickou báseň - Píseň Vltavy (1955), výsledkem je však
”schematický triptych čítankově, mentorsky pojatých příběhů, s bezkrevnými stíny
místo lidí - špatně zrýmovaná próza, rozdrobená do krátkých řádek...” (V. Stejskal,
Moderní česká literatura pro děti, str. 222).
Pokus o nové, byť svým duchem tradiční zpracování klasických bajek (v tomto
případě La Fontainových) veršem s důrazem na mladšího adresáta - na jedné straně
rozvedení situací, posílení “pohádkovosti”, které se v textu často projeví zbytečnou
mnohomluvností, na druhé straně akcent na mravní a výchovnou tendenci: Oldřich
Syrovátka: Bajky pro caparty (1949). Syrovátkovy prozaické bajky: Bajky dětem
(1955).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------NOVÉ OBZORY
(Přelom 50. a 60. let)
Spolu s následující etapou je tato doba nebývale plodným obdobím pro dospělou i
dětskou literaturu; reakce na schematismus předchozího období - znovuobjevování
dítěte a jeho světa; de facto navazování na předválečné zisky a pokusy - na knihy
Řezáčovy, Poláčkovy, Majerové, Nezvalovy, Halasovy...
38
Literatura pro děti je vnímána čím dál tím víc jako integrální součást celonárodní
literatury. Podstatnou roli tu sehrál také nově založený časopis o dětské literatuře a
umění pro děti Zlatý máj (1956, zanikl až v 90. letech), u jehož zrodu stál František
Hrubín.
PRÓZA
Výchozím bodem k tomuto období může být tvorba Ludvíka Aškenazyho (19211986): Dětské etudy (1955), Ukradený měsíc (1956), Putování za švestkovou vůní
(1959), Praštěné pohádky (1965), Malá noční povídka (1966), Pohádka na klíč
(1967) + Cestopis s jezevčíkem (připravený k tisku v roce 1970, ale zlikvidovaný a
vydaný až po roce 1989) = nepřehlédnutelné podněty pro prózu s dětským hrdinou i
pro vývoj pohádkové prózy.
- ”Pryč s iluzemi!”
Programový protipól školní povídky - projev kriticismu po roce 1956: dítě je v těchto
prózách zobrazováno důsledně ve spleti společenských vztahů (tady lze najít kořeny
tzv. nové vlny 60. let).
Věra Podhorná: Postavičky - vtipná knížka, která občas glosuje současné problémy
současného života¨.
Alexej Pludek (1923): Ptačí pírko (1959) - v Pludkově tvorbě ojedinělá a svým
způsobem překvapivá práce - lyrické vidění dítěte; další próza: Horami jde březen
(1963).
Jaroslava Reitmannová: Próza Na shledanou, sojčata (1955) trpí sice některými
neduhy školní povídky, ale podstatný je tu kritický pohled na rodinné prostředí
některých dětí a požadavek na to, aby panoval soulad mezi rodinným a školním
působením na děti. Po nepříliš zdařilé Filipce (1956), která je poznamenána
moralizováním, přichází skutečná událost: Velká voda (rukopis dokončen 1957,
připraveno k tisku roku 1959, pozastaveno, vyšlo až 1964) - román o mládí, které je
zasažené systémem lží a přetvářek; příběh s podtextem hořkého rozčarování ze
skutečnosti.
Jan Kloboučník (1919-1974) přispěl do tohoto proudu nepříliš zdařilou povídkovou
prózou Utopený zetor - zobrazení negativních jevů v zemědělském družstvu.
- obrozená próza s dívčí hrdinkou
Kvalitativně nová etapa této žánrové varianty prózy s dětským hrdinou; návaznost na
Robinsonku M. Majerové, ale na vyšší úrovni. Souvislosti s vlnou psychologismu v
literatuře pro dospělé.
Na podzim 1956 vyšel ve Zlatém máji článek Michala Sedloně „O některých
problémech románu pro dívky“ (ZM 1956--1957, č. 1), v němž píše o tom, že je na
čase přestat tento žánr zanedbávat. Za vzor uvádí Majerové Robinsonku (1940),
novelu Petr a Lucie (1919) R. Rollanda a Birjukovou Čajku (z roku 1947).
Helena Šmahelová (1910-1997): Mládí na křídlech (1956) - román, který stojí na
počátku poválečné řady próz s dívčí hrdinkou, přijat velmi spontánně; ještě
úspěšnější se stal následující Šmahelové příběh s dívčí hrdinkou Velké trápení
(1957); další tituly H. Šmahelové: Magda (1959), Dva týdny prázdnin (1959), Jsem už
velká dívka (1960), Karlínská číslo 5 (1962), Dobrá mysl.
Valja Stýblová: Dům u nemocnice (1959) - ač slibné, poznamenáno konvenčností; do
konvenčností a schematičnosti se Stýblová postupně propadá čím dál tím víc: Můj
brácha (1973)...
39
Alena Santarová (1923-1967): Káťa, Katrin, Katynka (1959) - nenáročné, ale
příjemné prázdninové vyprávění.
Eduard Petiška (1924-1987): Děvčata a řeka (1959) - slabá kniha s dívčí hrdinkou;
zdařilejší jsou Petiškovy práce v jiných žánrech (autorská pohádka a adaptace
starých bájí a mýtů).
Václav Čtvrtek (1911-1976): Malá letní romance (1966), Zlatá lilie.
Věra Adlová: Mirka to ví nejlíp (1964).
Olga Scheinpflugová publikuje problematický dívčí román Bílé dveře (1962).
František Kožík: Finále (1964) - nepříliš průbojná próza.
V letech 1962, 1963 a 1964 vycházejí magazíny pro děvčata 33 splněných přání, na
nichž se autorsky podíleli např.: Alexej Pludek („Jak to bylo s Přemyslem“), Jan
Kloboučník („U hodin ve dvě“), V. Čtvrtek, Olga Spalová, Ota Ksandr, Alena Vostrá,
Z. K. Slabý, Jan Mareš.
- intervence dobrodružství do příběhu s dětským hrdinou
Výsledky jsou ovšem zatím rozpačité:
Jan Otčenášek: Kluci z Ořeší (1955)
Bohumil Říha: O letadélku Káněti (1957)
Vojtěch Cach: Náklad do Hamburku (1959)
Prázdninová dobrodružství:
Václav Cibula: Modrá protěž (1959)
Pavel a Olga Bojarovi: Detektivové v trenýrkách (1959)
Václav Čtvrtek: My tři a pes z Pětipes (1958) - prázdninové příhody party dětí
odehrávající se v ”neexotickém” prostředí nedaleko Prahy.
Kamil Bednář: Zuzanka a mořeplavci na Vltavě (1961) - prázdninový příběh
Zajímavější:
Svatopluk Hrnčíř (1926): Případ skončil v pátek
Jiří Růžička: Tajemství třetí tůně
Využívání detektivních prvků, vzdálené ohlasy na J. Foglara, ale víc zakotveno v
současnosti.
- sci-fi
Navázání na vernovský typ sci-fi, souvislosti s vlnou sci-fi ve východních zemích
(Lem, Jefremov...) i na Západě. Významnou roli sehrála antologie západních,
především anglo-amerických sci-fi povídek Labyrint, který připravil Adolf Hoffmeister
(1962) - ve své době šlo o zjevení, o průhled do zcela nového světa.
František Běhounek: Akce L...
Akční, ”konzumnější” typ sci-fi:
Vladimír Babula: Planeta tří sluncí...; nakonec soubor Oceánem světelných let
- příběhy pro malé děti
V tomto období je možné zaznamenat začátek systematického mapování možností
tohoto typu prózy. V SNDK byla založena edice Jiskřičky.
Marie Kornelová (1909): Vendulčiny oříšky (1955) - obrázky z venkovského života
malého děvčátka.
Jan Ryska: Anička a její přátelé (1960) - vliv B. Říhy; Anička z I. A, Táto, sežeň
štěně.
Eduard Petiška: série příběhů o Martínkovi (Jak se Martínek ztratil atd.)
Zdeněk Adla
40
Úplné odpoutání od schémat školní povídky např.:
Ota Šafránek: Jsem Ge, muž z Mooha (1965)
- dítě a příroda
Podobnost s knihami s přírodními náměty z předchozích období - zvl. v tvorbě
Jaromíra Tomečka, a především plodného a ne vždy sebekritického Vladimíra
Pazourka, který navázal na své knihy Řeka volá (1940), U vody (1942), Na zlaté
zátoce (1948) novými tituly v podobném duchu: Stopou lovců (1954), Dravci pstruží
řeky (1955), Medvídek z oravského lesa (1956), Hledá se stopa (1969) atd.
Další autor: Vladimír Šustr, který do tohoto žánru zasáhl umělecky spornou knihou
Jasava (1959), jejímiž hrdiny jsou kůň a chlapec; jde o nepříliš zdařilou odvozeninu z
francouzského filmu Bílá hříva.
K inovaci tohoto žánru dojde později, až v 70. letech.
- vzpomínkové knihy
Oficiálně chváleny, ale s pramalým vlivem na vývoj literatury.
Antonín Zápotocký (1884-1957): Barunka (1957) - de facto úryvek z románu pro
dospělé (Rozbřesk, 1956).
Františka Pecháčková (1904-1991): Sedmikrásný čas (1961) - ”rok na vsi” z počátku
20. století - poněkud zdlouhavý záznam života na staré vesnici, dětských her a
zvyků…
Josef Koudelák: S větrem o závod (1957)
- na hranici všednosti a pohádky
Fantazie motorem příběhu, ozvláštňování všedního dne, návaznost na Nezvala:
Ludvík Aškenazy: Putování za švestkovou vůní (1959), Praštěné pohádky (1966)
Eduard Petiška: Pohádkový dědeček (1958), a především Birlibán (1959)
Hana Doskočilová (1936): Pohádky pro děti, mámy a táty (1961)
Jiří Trnka (1912-1969): Zahrada (1962)
Václav Čtvrtek: Chlapec s prakem (1961), Čárymáry na zdi (1961)
Dále v této linii úspěšně pokračuje Ota Hofman (1928-1989) - Pohádka o staré
tramvaji atd.
- obroda pohádky
Důležitým činem byl sborník O pohádkách, který v roce 1960 vydal Jan Červenka.
Oporou pro ediční i autorskou činnost byla také kniha Korneje Čukovského Od dvou
do pěti (1959 - český překlad Mileny Lukešové).
> Poučené a kultivované zpracování folkloru:
Vladislav Stanovský (1922-2005) a Jan Vladislav (1923): Strom pohádek z celého
světa (1958), Druhý strom pohádek z celého světa (1959).
> Moderní umělá (autorská) pohádka a pověst
Josef Kopta: Chytrý Honza z Čech (1957)
František Langer: Pražské legendy (1956)
Jan Drda (1915-1970): České pohádky (1956)
Jan Werich (1905-1980): Fimfárum (1960, rozš. vyd. 1963)
František Pavlíček: Čtyřlístek (1959)
41
Lumír Čivrný (1915-2001): Čokoládová princezna a jiné pohádky školní a předškolní
(1961)
> Pohádková próza nonsensová a lyrizující - využívání absurdity, metaforičnosti:
Katalyzátorem tvorby nově vzniklý rozhlasový pořad pro děti Hajaja
Alois Mikulka (1933): Aby se děti divily (1961)
Olga Hejná (1928): Povídám ti... (1962)
Miloš Macourek (1926-2002): Jakub a dvě stě dědečků (1963)
POEZIE
Výrazná proměna - návaznost na 40. léta, rozvíjení nosných tendencí z poloviny 50.
let - po roce 1953.
- kontinuita hrubínovsko-sládkovské větve
Rozvíjení inspirace z Hrubínovy tvorby, východiskem dětský folklor:
František Branislav - kromě lyriky také veršované bajky
František Nechvátal (1905-1983): Pod oblohou radovánek - ústrojné navázání na
dětský folklor
- osobité rozvíjení hrubínovské poetiky + další etapa:
Zdeněk Kriebel (1911-1989): Píšťalička (1955), Ptám se, ptám se, pampeliško (1959)
- motivy města, civilizace
Lumír Čivrný: Doma i venku (1959)
Jan Skácel (1922-1989): Jak šel brousek na vandr (1961)
- nezvalovský proud
Svět nazírán dětskýma očima, dětství se svou kouzelně nelogickou logikou, se svou
nekonvenční fantazií - inspirace podněty V. Nezvala a F. Halase.
Charakteristická knížka tohoto období: Jiří R. Pick: Jak cestoval Vítek Svítek a
Honzíček Slámů s Bububabou Amálií do Bububulánu. Pick se dostal k dětské poezii
od satir a absurdního humoru pro dospělé (jazyková komika) - podobný výchozí bod
jako V. Nezval a F. Halas, soustředění na fantazijní stránky dětského intelektu.
Další příklad: Karel Šiktanc (1928): Pohádky chudé na řádky (1962) jsou ještě blízko
krieblovským veršům, se zřetelnými stopami poetiky skupiny Květen, byť obohacené
hrou s významy slov, ale Kapela pana Anděla (1965) už vykazuje svou hravostí a
důrazem na asociace jasnou souvislost s nezvalovským proudem; pro Šiktance je
typický epický živel a anekdotičnost.
Důležité místo: Jiří Kolář: Nápady pana Apríla (1961) - ještě riskantnější experiment
než oba předchozí; nonsensový impulz, jedna z nemnohých dětských knih psaných
volným veršem, využití postupů V. Nezvala - ale inspirace münchenhausenovskou
látkou - absurdní dobrodružství.
Další autoři tohoto nově se rodícího proudu:
Ladislav Dvořák (1920-1983): Barunčina babička (1958) - sbírka, která je zatím
slabší; teprve další sbírky, navazující na V. Nezvala, jsou invenčnější: Z modré
konvičky prší na Žofín (1961), Kam chodí slunce spát.
Ivo Štuka (1930)
Miroslav Florian (1931-1996)
Josef Brukner (1932): Proč, proč, proč
42
Vlasta Dvořáčková (1924) - knižně však vyšla její poezie pro děti až později - koncem
60. let.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------ŠEDESÁTÁ LÉTA
Období nebývalého rozmachu ve všech oblastech umění - včetně literatury pro děti a
mládež. Meziválečná avantgarda se dostává do centra pozornosti - inspirační zdroj
také pro literaturu.
Nesentimentální obraz dítěte v literatuře i ve filmu: Dítě zobrazováno ve vztahu
k dospělým a ke společnosti, časté náměty ”dítěte v pasti”, osamění, útěků.
V literatuře pro děti se hojně využívají moderní tvárné postupy - inspirace filmovými
technikami; programová spolupráce intencionální a neintencionální četby (podpořeno
např. i v Albatrosu nově založenou edicí Albatros, kde vycházely knihy z
neintencionální oblasti, např. Kouzelné dobrodružství Alaina-Fourniera, Předtucha M.
Majerové apod.). V poezii dominuje tzv. nezvalovský proud; probouzející se zájem o
nonsens. Literatura pro děti ovlivňována také experimentální (noniluzivní) literaturou mimořádný ediční impulz: výbor ze světové poezie 20. století Postavit vejce po
Kolumbovi, který uspořádali Antonín Brousek a Josef Hiršal (1967).
PRÓZA
- tzv. nová vlna v příbězích s dětským hrdinou
Skutečnost, realita jsou autory chápány jako úkol k řešení; jednoznačná řešení
neexistují, složitost vztahů, dítě uprostřed světa dospělých. Člověk je povinen hledat
svůj postoj a své místo ve spletitém moderním světě. Útržkovitost, úsečnost,
aktivizace čtenáře.
Jako prolog k nové vlně lze hodnotit soubor psychologických minipovídek a citlivých
portrétů deseti- až třináctiletých hrdinů:
Olga Hejná (1928): Bubínek ze skla (1964) - náznaky existenciálních otázek, které si
budou klást hrdinové próz nové vlny.
Vlastní jádro "nové vlny":
Ota Hofman (1928-1989): Už jeho kniha Králíci ve vysoké trávě (1962) avizovala
zájem o psychologii dítěte. Nicméně teprve Útěk (1966) se stal opravdickou událostí
číslo jedna v literatuře pro děti 60. let. Další výrazná kniha: Cesta na planetu
Mikymauz (1969).
Hermína Franková (1928): Blázni a Pythagoras (1966), Blázni mají propustky (1969)
= 2. díl - obě prózy odrážejí důsledky deziluze mikro- i makrospolečenské, citové,
mravní; v tomto kontextu je "bláznivost", recesní přístup ke světu, vlastně "kladem"
pro svou autentičnost.
Iva Hercíková (1935): Pět holek na krku (1966), Trest (1971), Jsem nebe (1971),
Druhá láska (1973), později Andrsenka (1978).
Josef Bouček (1932-1995) - televizní scénarista: Stane se této noci (1966), Mlčení
mužů (1967) - výrazný vliv filmových/TV technik při práci s postavami, a hlavně v
kompozici.
Jan Procházka (1929-1971): novela Divoké prázdniny (1967, předcházela jí filmová
podoba tohoto příběhu pod názvem Trápení z roku 1962), Ať žije republika.
Antonín Kachlík: Červnové dny (1968)
43
Ohlasy nové vlny 60. let lze objevit i v příbězích s dívčími hrdinkami Věry Adlové
(1919) Mirka to ví nejlíp, Blues pro Alexandru, Jany Štroblové (1936) Nemalujte
srdce na zeď (1966) a Čtyřlístek pro štěstí (1969) a koneckonců i v první próze
Metráček (1969) Stanislava Rudolfa (1932), který bohužel záhy upadl do průměru až
podprůměru.
Souvisí s ní také zajímavá kniha Jany Červenkové (1939) Čtyřlístek pro štěstí (1969),
která má atributy dívčího románu, ale její ambice jsou daleko vyšší, než je v tomto
žánru obvyklé.
Zuzana Renčová (provd. Nováková, 1943)-Jaroslav Novák: Děvče s copánky (1970)
- zjevná návaznost na novou vlnu, próza zajímavá nejen z hlediska námětu - citové
problémy děvčete žijícího pouze s matkou - , ale i kompozičního - práce s vracejícími
se motivy, lyrizace atd.
Do tohoto kontextu patří také Markétin zvěřinec Ivana Klímy (1931), který byl
dokončen v roce 1971 (poprvé vyšel v Torontu v roce 1972), ale doma mohl vyjít až v
roce 1990.
Koncem 60. let začal v Albatrosu vycházet magazín (de facto sešitová edice)
Veronika (od roku 1972 se stala regulérní knižní edicí), která se se zdarem
pokoušela zprostředkovávat obraz prózy s dívčí hrdinkou v celé šíři - včetně překladů
a vydávání starších děl.
Do vývoje této žánrové varianty zasáhli v tomto období i další autoři:
Bohumír Fiala: Zadržte Hanku Tuzorovou (1969)
Vlasta Káňová: Tanec pro dva motýly (1968)
Božena Šimková: Kdo dohodí kombi? (1969) - inspirace V. Adlovou, ale výsledek
průměrný
- oživení dobrodružné prózy
Zjevná snaha o tematickou pestrost po období, kdy dobrodružná literatura
vytěsňována z produkce nakladatelství.
> historicko-dobrodružné příběhy, inspirované Kratochvílovým románem
Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela:
Vladimír Henzl (1910-1978), překladatel a adaptátor dobrodružných románů; z vlastní
produkce např. Zátoka pirátů (1966) - využití tradiční exotiky cizích dějin (opiová
válka mezi Anglií a Čínou).
Vladimír Müller: Dobrodružství Turčka z Mitrovic (1964)
Arnošt Vaněček: Náhrdelník z červených korálů (1961)
Aktivizace čtenáře do role “spolutvůrce dobrodružného příběhu”: Václav Kaplický:
Bandita, paťara a spol. (1969)
> robinzonské motivy
František Běhounek: Robinzoni Želvích ostrovů (1965)
- hledání moderní podoby dobrodružné prózy
Zdeněk Motyka: Záležitost samých A (1969)
Bohumil Jírek: Příběhy detektiva Ouška (1972)
Jiří Marek: Záhada kolem Albatrosa (1970)
44
Vítězslav Houška: 126 briliantů (1963) - detektivka
> prázdninová dobrodružství:
Rudolf Hrbek: Družina černého pera (1962), Zlatý potok (1964), Dobrodružství na
Černé řece (1969)
- lyrizující pohádková próza a autorská pohádka s nonsensovými rysy:
Texty, u nichž lze vysledovat spříznění s nezvalovskou poezií této doby - důraz na
fantazijní hru, překvapivé asociace, bohatou obraznost, prorůstání lyrického živlu na
úkor jasné epické linky, výrazné a záměrné vzdalování od žánrových konvencí
pohádky.
Olga Hejná (1928): Povídám ti (1962), Slavík pod deštníkem (1964), Kouzelník
Mařenka (1965), Popletená pohádka (1966)..., Bubáci z Pampelic (1969)
Miloš Macourek (1926): Jakub a dvě stě dědečků (1963), O hodném chlapečkovi,
který se stal kredenců (1965), Mravenečník v početnici (1966)..., ale také divadelní
hra Jedničky má papoušek (hráno 1959, rozmnoženo 1960) - osobité rozvíjení
podnětů absurdního dramatu a experimentální literatury.
Josef Hanzlík (1938): Sněhová hvězdička (1966), Záhada jezera Tanu-ten (1968)
Jiří Gruša (1938): Kudláskovy příhody (1969) - jako u Hanzlíka kombinace prózy a
veršů, inspirace nezvalovskými hříčkami: snová bizarnost, absurdní situace, hry
s jazykem.
Obdobný přístup, ale konvenčnější: Alexandr Kliment: Dobrodružství s větrníkem
(1969).
Ivan Klíma: Kokrhací hodiny a jiné příběhy z Vlašských Klobúk a podobných Tratárií
(1965) - soubor drobných anekdotických příběhů, v nichž najdeme parodii, ironii, a
dokonce i politickou satiru.
Alena Vostrá: Laris ridibundus (1965) - rozvíjení nonsensového pojetí pohádkové
prózy.
Ladislav Dvorský (1931-1995): Tunelácká pohádka (1968) - alegorická hříčka.
Zdeněk Karel Slabý - velmi plodný autor 60. let, jehož texty mají bohužel velký
kvalitativní rozptyl: Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě (1964), pohádková
detektivka Tajemství oranžové kočky (1968) - spolu se zahraničními autory - hra na
stránkách Zlatého máje, Bukukururuna (1968)...
Jiří R. Pick (1925-1983): Dobrodružství kytičky Pepičky (1964) - experimentální
veršovaná pohádka, která sklouzává k samoúčelnosti.
Ivan Vyskočil v roce 1964 vydal v Knihovničce Mateřídoušky drobnou pohádkovou
hříčku Bubliny nad městem, v níž kouzlo intervenuje do moderního šedivého
velkoměsta, zasaženého konzumem a pachtěním za penězi; v drobné próze pohádkový příběh vypráví kosák (ale nedovypráví ho, protože se náhle ztratí) - se
projevuje Vyskočilovo okouzlení aktem vyprávění - cesta k Malému Alenáši.
Zdeněk Mahler: Jak se stát bubeníkem královské gardy (1965)
Marie Kubátová (1922): Pohádky pro poškoláky (1968) - okouzlení všemocnou
fantazií, humor.
Zajímavá varianta nonsensových a lyrizujících pohádkových próz 60. let:
Hermína Franková (1928): Plavčík a sardinky (1965) - humorně, až crazy laděný
příběh ze skutečného života se symbolickým vyzněním.
Jan Trefulka (1929): Tajemství tajemníka Růdamora (1969) - kombinování příběhu z
reálného světa a sci-fi (hrdina z jiné planety) s pohádkovými, fantazijními prvky
45
Ale především:
Ota Hofman: Pohádka o staré tramvaji (1961), Klaun Ferdinand a raketa (1965),
Hodina modrých slonů (1969) - záměrné prostupování reality a fantazie; jde o typ
prózy, který bude dál rozvíjen na přelomu 70. a 80. let.
POEZIE
- nezvalovsko-halasovský proud
Dominuje poezii pro děti - návaznost na 40. léta, ale i na přelom 50. a 60. let:
Ladislav Dvořák (1920-1983): Z modré konvičky prší na Žofín (1962), Kam chodí
slunce spát (1963) - blíže halasovské metaforice a halasovské práci s jazykem.
Vlasta Dvořáčková: Uletělo čapí pero (1969) - halasovský cit pro jazyk a obraznost.
Oldřich Syrovátka (1911-1977): Duhový svět (1964) - zjevné ohlasy na Nezvalovu
knížku básnických próz Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti.
Zdeněk Kriebel: Za oknem laterna magika (1963).
Básníci, kteří tvořivě zpracovávají podněty obou pólů tohoto proudu - nezvalovského
i halasovského:
Josef Brukner
Josef Hanzlík - poezie - stejně jako u V. Nezvala - tvoří nedílnou součást prozaických
knih (Sněhová hvězdička, Záhada jezera Tanu-ten...)
Miroslav Florian
Pavel Šrut (1940)
Ivo Štuka: Svět se točí dokolečka (1963) - sbírka napsaná s Ilonou Borskou.
Zuzana Renčová: Svět jiných barev (1968) - volné verše i básnické prózy.
A ačkoliv má poněkud jiné kořeny, také nová sbírka Josefa Kainara, kdysi básníka
Skupiny 42, Nevídáno - neslýcháno (1964) se vřadila docela organicky do kontextu
nezvalovsko-halasovské poezie, neboť je tu nonsensová poloha ještě zřetelnější než
u jeho Říkadel ze 40.let a najdeme tu grotesknost a absurdní komiku založenou na
konfrontaci pohledu dospělého a dítěte.
- poezie prožitku a osobní výpovědi
V roce 1967 vyšla sbírka Mileny Lukešové Big beat a aritmetika, která zazněla zcela
novými tóny v české poezii pro děti a mládež. Souvislosti s holubovskou poetikou
(tematika všedního dne a vnitřního světa mladých, invenční práce s volným veršem)
a také s tzv. novou vlnou v próze pro mládež (obrazy osamění jedince uprostřed
světa dospělých i světa svých vrstevníků, sondy do problémů a pocitů teenagera
opouštějícího dětský svět...). Je to poezie otázek, nejistot a pochybností, poezie
záměrně zneklidňující, v dikci a slovníku prozaičtější. Pokračování měla pak tato
poezie ve sbírce Nahej v trní v 80. letech.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------LÉTA OSTENTATIVNÍ DISKONTINUITY
(První polovina 70. let)
Mezi 60. a 70. léty zeje propast, záměrně vybudovaná ”normalizačním” režimem po
sovětské invazi v roce 1968 a po následné likvidaci pozůstatků liberálních
šedesátých let.
V dospělé literatuře jsou na přelomu 60. a 70. let nápadně frekventované motivy
ticha, prázdna, tmy, smrti, podzimu, pusté, vylidněné krajiny, zdí, pocity samoty,
46
nicoty, nesmyslnosti, pocity, že vše je jenom hra (Jaroslav Veis: Experiment pro třetí
planetu), že ”život je jinde” (Milan Kundera: Život je jinde...)... Východiska z této
deprese mají charakter individuální, osamělé vzpoury (Karel Kryl atd.), útěků do
uzavřených světů jazyka (M. Topinka: Utopír, Jiří Valoch, Emil Juliš...) nebo do světa
obrazů a metafor, který nemá nic společného se světem kolem nás (Z. Renčová:
Svět jiných barev), do přeexponované stylizace (V. Páral: Milenci a vrazi), do zžíravě
ironických až cynických gest (opět V. Páral, Josef Hanzlík: Krajina Euforie)...
Postupně se začínají rýsovat i další východiska - osobní výpovědi a hledání kořenů
(Ivan Diviš vydal už v roce 1968 ”bilanční” skladbu, jak ji nazývá M. Kovářík,
Thanathea [vyšla v Dialogu v Mostě], Karel Šiktanc: Český orloj, Oldřich Mikulášek:
Agogh; v dětské literatuře nejvýrazněji Daisy Mrázková).
Literatura od počátku 70. let až do roku 1989 žila ve třech oddělených světech: exil,
samizdat a literatura oficiálně "povolená".
Pro 2. polovinu 70. let je příznačný schizofrenní stav, který by bylo možné nazvat
”hrami na slepou bábu”: oficiální kritika se tváří, že někteří autoři neexistují (Jan
Skácel, Jaroslav Seifert, Jiří Kolář..., a dokonce to platí i pro Josefa Bruknera - ač
publikuje časopisecky, zejména ve Sluníčku). Jiní autoři jsou naopak oficiální kritikou
neadekvátně vynášeni a prohlašováni za špičkové básníky (v dospělé poezii Donát
Šajner, Jan Pilař, Ivan Skála..., v dětské poezii např. Karel Boušek nebo Miroslav
Florian např. v kritikách Otakara Chaloupky).
Ale pod oficiální fasádou ”normalizace” lze koncem 70. let zaznamenat zajímavé
pohyby, a to i v literatuře dětské (je to ostatně doba množících se disidentských
aktivit, které ústí v Chartu 77 a akce související se samizdatem):
- izolované, nicméně zajímavé pokusy o psychologickou prózu (Markéta Zinnerová,
Iva Hercíková, Hana Bořkovcová, Věra Plívová-Šimková...);
- knihy akcentující cestu k vlastní identitě (další knihy Daisy Mrázkové - Auto z
pralesa, 1975, Nádherné úterý čili slečna Brambůrková chodí po světě, 1977, Kluk s
míčem, 1978 atd.);
- rostoucí zájem o etické problémy (Hana Doskočilová: Posledního kousne pes atd.);
- objevuje se zajímavý typ knížek, které jsou založeny na aktivizaci čtenáře, na
aktivní spolupráci čtenáře, který nemůže být jen pasivním konzumentem, ale
spolutvůrcem (Daisy Mrázková: Co by to bylo, kdyby, 1980, František Nepil-Miloslav
Jágr: Podívánky, 1981, Miloslav Jágr: Kluk s křídly, Milena Lukešová: Zimní knížka
pro Lucinku, 1978).
Významná byla role dětských časopisů - především Sluníčko a Ohníček, méně tehdy
poněkud sterilní Mateřídouška (pod vedením Eduarda Vavrušky), která se ale už od
poloviny 70. let výrazně zaktivizovala a proměnila svou tvář.
PRÓZA
V oficiálně vydávané literatuře radikální ústup od tzv. nové vlny 60. let - jako by ani
nikdy neexistovala.
Důraz na tzv. realismus, který se projevoval návratem k jasně konturovanému
příběhu nebo až k žánrovým obrázkům. Návrat k pevně utvářené epice, založené na
přehledném syžetu:
- harmonizující próza s dětským hrdinou
Je založena na kresbě všednodenních událostí ze života dětí. Jsou v ní akcentovány
sociologické aspekty zobrazení dětského světa; ve svých důsledcích se snaží
prezentovat čtenářům optimistickou optiku za každou cenu, i za cenu falešných iluzí.
47
Typickou prózou tohoto období je Bratr a sestra (1973) Heleny Šmahelové, která sice
postrádá výraznou zápletku, ale zato je přehledným sledem epizod kladoucích až
křečovitě důraz na životní pohodu a optimismus.
Neméně příznačná pro 1. polovinu 70. let je tvorba Evy Bernardinové (roz. Raimová,
1931): Kluci, holky a Stodůlky (1. díl vyšel v roce 1975, 2. díl v roce 1978)
soustřeďující pozornost na kresbu prostředí a jeho vliv na postavy dětí.
Jan Ryska (1916-1983): Lodní deník o příhodách Budhy, Pípy a Šerifa (1973), Martin
v ráji (1975) - autor, který si teprve v průběhu 70. let, po své padesátce, pomalu
získával své místo v literatuře pro děti. Časté náměty: městské dítě na venkově,
důraz na elementární lidské vztahy; J. Ryska nepracuje s výraznými konflikty, s
vyhrocenými ději, ale spíše vede čtenáře k objevování obyčejných věcí a
opravdových hodnot. Pohoda ovšem nemá v Ryskově chápání nic společného s
falešnou idylou, ale jde tu o hledání a nacházení etických principů. (Toto směřování
bude zjevnější koncem 70. let s aktualizací psychologické prózy.)
Zdeněk K. Slabý (1930): Podivíni (1976) - chabé příhody ze světa pionýrů.
Kvalitativně i koncepčně se vymyká:
Hana Bořkovcová - v jejích knihách lze vysledovat návaznost na novou vlnu: My tři
cvoci (1973), Vzteklouni (1975) - na jedné straně lze tyto knihy vnímat jako spojnici s
psychologickou prózou s dětským hrdinou 60. let, na druhou stranu jsou
předznamenáním návratu k psychologii v následujícím období. Zacílení na pozitiva,
která mohou být pevnými body v dětském životě (rodina s pevnými citovými
vazbami).
Směřování k co nejpřehlednější dějové lince, často využívající řetězové kompozice,
lze vysledovat i v próze pro menší čtenáře:
Bohumil Říha: Jak jel Vítek do Prahy (1973), Vítek je zase doma (1974), Klouček
Smítko (1974)...
Markéta Zinnerová (1942): Děti z Pařízkova (1974)
- próza s dívčí hrdinkou
I ta je ve znamení cesty za jistotami za každou cenu, tedy často za pseudojistotami;
někdy se tu setkáváme i s kýčem:
Heda Halířová: Simona (1971)
Jarmila Scheuterová: Štěstí z pouti (1971)
Eva Schmidtová: Odpusťte, že je mi šestnáct (vyšlo 1970 s vročením 1969)
Další Schmidtové kniha - Dívka jako ty (1972) - je už poněkud ambicióznější.
Toto pole na dlouho ovládl rutinér Stanislav Rudolf - po Metráčkovi (1969),
využívajícím šťastného nápadu učinit ústřední hrdinkou dívku, která má problém
s tloušťkou, a po vcelku svěžích momentkách v Něžně háčkovaném čase (1970)
však upadává čím dál tím víc do stereotypů konvenční prózy: Nebreč, Lucie (1972)....
K lepším titulům S. Rudolfa patří Kopretiny pro zámeckou paní (1973).
Další autoři a tituly:
Hermína Franková: Jedna zrzka navíc (1976 - kniha vyšla tehdy pod jménem Josefa
Vinaře).
Jaromíra Kolárová: Léto s kovbojem (1979), Dívka s mušlí (1975) - novela vydána v
souboru Cizí děti.
Hana Pražáková (1930): Dárek pro Moniku (1970), Karolinka (1973), Výsostné území
(1976), Výprava za parádou (1978).
Jarmila Dědková (1952): Čas pampelišek (1976), Místo pro Danu (1978), Martina
(1979)
Zdeňka Bezděková: Marta věří na zázrak (1974), Prázdniny v TANAPu (1974)
48
Valja Stýblová: Můj brácha - próza o problému odpovědnosti.
Josef Suchý: Katka má starosti (1976)
- okouzlení venkovem a přírodou
Prózy nesoucí nádech archaismu souvisejí s hledáním jistot - v tomto případě hlavně
v přírodě:
Vladimír Pazourek - variace starých přístupů i témat
Jaromír Tomeček - standardně kultivované prózy s přírodními náměty, založené na
citlivém pozorování a důvěrné znalosti zvířecího i rostlinného světa i krajiny
- příběhy s dětským hrdinou využívající postupy dobrodružné prózy
Ota Hofman: Odysseus a hvězdy (1977) - na hranici sci-fi
Svatopluk Hrnčíř: Ostrov uprostřed města (1976) - zdařilé využívání kombinace
napětí a námětů k činnosti dětí.
Václav Čtvrtek: Neuvěřitelná příhoda práčete Leška (1975) - moderní broučkiáda pro
děti.
Ilona Borská (1928): Za dvě čárky prázdniny (1980)
Hana Doskočilová: Ukradený orloj (1976) - inspirace detektivkou
Vojtěch Steklač (1945): Žlutý Robert (1975) - rovněž inspirace detektivkou. Béďa
Dynamit a spol. (1977)
Bohumil Nohejl: Za pět minut je zítra, Nazdar, hrabata (1969), Rozchod, hrabata
(1972) - dobrodružné prvky v civilním příběhu
František Tenčík (1912-1974): Chlapci v bílém svetru (1971) - při vykreslování
všedního života kluků na periférii využívá autor dobrodružnou zápletku
Lukáš Luhan: S píšťalou na krysy (1978) - detektivní příběh
Pokusy o oživení prózy s chlapeckým hrdinou nebyly - až na výjimky (S. Hrnčíř: Únos
krále hádanek) - příliš přesvědčivé:
Vladimír Stuchl: Ostrov zmijí (1976) - prázdninový příběh
Jaroslav Pecháček: Ostrov tisíce vůní (1978) dobrodružství českého chlapce na
Floridě.
Zdeněk Adla: Je to světový, táto! (1980) - pokus o dobrodružství všedního dne.
Vladimír Klevis: Tábor na zlatém potoce (1980)
Zbyněk Kovanda: Křídla pro frajera (1978)
- dobrodružná próza
Arno Kraus: Vzpoura na Bounty (1976)
Mirko Pašek: Ztracená prérie (1975) - ideologicky poznamenáno
- děti a válka
Kvantitativně silný proud, co do kvality však nepřinesl příliš výrazné podněty.
Eliška Horelová (1925): Zdivočelá voda (1973), Čas ohně, čas šeříků (1976), Strhané
hráze (1978), Potopa (1979), později Kluci ze zabraného - zručné, čtivé, ale jako
obvykle u Horelové i zde jsou stopy chvatu a vypravěčské neukázněnosti.
Bohumil Říha: Dva kluci v palbě
Donát Šajner: Takový nádherný kus cesty - nudná vyprávěnka
Bohumil Jírek: Hele, kluci, válka (1981) - rádobyautentické vzpomínky, jimž chybí
odstup; stopy nekritického grafomanství.
Věra Sládková: Poslední vlak z Frývaldova - pásmo jednotlivých příběhů.
Jan Suchl: Hledání červené rukavičky - povídková kniha z války a období
Slovenského státu.
49
Bohumil Nohejl: Adieu, mládí (1977)
Vojtěch Cach: Proč táta nepíše
Zdeňka Bezděková: Děvčátko Zdena a moudrý pes
Petr Křenek: Ondřejovo srdce, Deset Martinových dnů
Jana Hůrková: Lhotecká parta
Vladimír Klevis: Jakub a Ingrid (1980)
Vladimír Přibský (1932): Můj zcela nevhodný kamarád
- humor a groteska v příbězích s dětským hrdinou
Využívání seriálovosti:
Vojtěch Steklač: Boříkovy lapálie - zpočátku zručná variace na Mikulášovy patálie
Reného Goscinnyho, na příběhy o Jirkovi Richmal Cromptonové a na Poláčkovy
příhody z knihy Bylo nás pět, ale postupná degenerace, zplaňování; nejprve
vycházely tyto příběhy v Ohníčku, pak v časopise Pionýr. Knižní vydání: Boříkovy
lapálie (sešitové vydání v Mladé frontě v edici Ohníčku, 1970), Boříkovy lapálie
(knižní vydání, 1971), Pekelná třída (1978) a další a další tituly.
Ota Hofman: Pan Tau a tisíc zázraků (1974)
Jan Ryska: Podivuhodný pan Magnusek (1976)
Dagmar Lhotová (1929): Prázdniny teprve začínají (1975), Bartolomějové (1979)
Pokus o jiný, zajímavý typ vyprávění, založený na kolektivním vypravěči (třídě):
Milan Pávek: Třída jako řemen (1980)
- pohádka a pohádkové prózy
> klasické a autorské adaptace folklorních útvarů
Oldřich Sirovátka (1925-1992): Král moravských vodníků (s Martou Šrámkovou) a
další sbírky pohádek, pověstí, pověrečných povídek atd. - seriózní a citlivé
zpracování.
Josef Brukner: Čaroděj Mordydy (1978) - kultivované převyprávění ruských pohádek
pro nejmenší (které v prvním vydání nemohlo vyjít pod jménem J. Bruknera, ale se
jménem Jana Vrány; autorství J. Bruknera zveřejněno teprve po letech, v 2. vyd. z
roku 2001) - básník J. Brukner tu i jako vypravěč projevuje cit a smyl pro proporce,
pointy, přesné ”dávkování” motivů...
> seriálová autorská pohádka a pohádková próza
Vliv televizních večerníčků (mnohé z těchto pohádkových próz vznikly nejprve jako
televizní scénáře)
Václav Čtvrtek: Pohádky ze čtyř studánek (1969), Pohádky z mechu a kapradí
(1970), Rumcajs (1970) atd. - inspirace folklorními pohádkami, většinou pevná a
přehledná dějová linka, důraz na akt vyprávění.
František Nepil (1929-1995): Makový mužíček
Jiří Kafka
Marie Kubátová: O heřmánkvé víle a čarodějném učedníku (1978)
Jan Ryska: Kytlický vodník (1979)
Záplava těchto pohádek v časopisech, jako např. Mateřídouška a Sluníčko, částečně
i Ohníček; začátkem 70. let vznikla také sešitová edice Ilustrované sešity, kterou
vydávalo nakladatelství Orbis (později Panorama), kde vyšla řada zajímavých
pohádkových próz tohoto typu např. od Věry Provazníkové, Evy Jílkové, Aleny
Vostré, Ladislava Langpaula, později i Daniely Fischerové (1948), Pavla Šruta atd.
50
> filozofující pohádková próza
Daisy Mrázková (1923) - osobitá a zcela originální autorka a výtvarnice, která patří
od 60. let ke špičce české literatury pro děti. Tato autorka nabízí čtenáři skutečné
hodnoty a jistoty. Hrdinou jejích knížek bývá zpravidla dítě nebo zvíře, které je
obrazem dítěte (Jácíček), které se setkává s postavami zabydlujícími přírodu:
Neplač, muchomůrko (1965), Chlapeček a dálka (1969), Haló, Jácíčku (1972), Můj
medvěd Flóra (1975), Auto z pralesa (1975), Nádherné úterý čili Slečna
Brambůrková chodí po světě (1977), Kluk s míčem (1978), Co by se stalo, kdyby...
(1980), Slon a mravenec (1982).
Této polohy se někdy dotkne také Olga Hejná: Andulka z Počepic (1981), event.
Dagmar Lhotová: Modrá pampeliška (1971).
BILDERBUCHY
Ambiciózní, úspěšná a do značné míry průkopnická tvorba Mileny Lukešové (1922):
Zlatohlávek (1971), Holčička a déšť (1974), Jakub a babí léto (1976), Zimní knížka
pro Lucinku (1978), Bílá zima (1980), Čáp... - svázaná zejména s výtvarníky Janem
Kudláčkem a Janou Sigmundovou.
Naproti tomu problematické ”pseudobilderbuchy”, které jsou spíš bohatě
ilustrovanými knihami, v nichž je křiklavý kvalitativní rozdíl mezi poetickými obrázky a
toporným textem: Libuši Palečkové, doprovázející texty obrázky Josefa Palečka,
chybí imaginace a cit pro jazyk a vyprávění - její texty jsou někde nepůvodní
nepřiznaně (Filínek, 1975, - průhledná variace na pohádkovou prózu Giny RuckPauquetové; zde hrdinou nespokojený hroch, u Ruck-Pauquetové hrdinkou holčička;
dílem to platí i pro pozdější Dárek, 2000), někde přiznané (O malém tygrovi, 1985).
Lukešové bilderbuchy vyústily počátkem 80. let v aktivizační knižky Daisy Mrázkové
(Co by to bylo, kdyby, 1980) a Miloslava Jágra (Podívánky, 1981, - s Františkem
Nepilem; Kluk s křídly…).
Zneužívání klasického odkazu: Jan Vrána: Josef Lada: Bajky (1975) - k Ladovým
ilustracím, které malíř původně vytvořil ke svým lapidárním bajkám, sepsal J. Vrána
vlastní verze, které jsou rozbředlé, neobratné a mnohomluvné
POEZIE
- poezie skutečných i falešných jistot
Poezie příznačná pro 1. polovinu 70. let - jde o tvorbu vyjadřující či jen propagující
”jistoty”, ”idyly” a tzv. tradice. Nejzřetelnějším výrazem této tendence byla řada
reedic, které vlastně vytvářejí základní kontext (!) poezie pro děti tohoto období: Jan
Čarek, František Nechvátal, František Branislav (tomu dokonce vycházejí sebrané
spisy), zčásti František Hrubín; výbor vychází v této době i z díla J. V. Sládka.
Do tohoto kontextu se vřadila hrubínovská knížka Jindřicha Hilčra (1921-2003) Bílý
čáp (1974), které dominuje melodičnost, pravidelný verš, přesné rýmy a z námětů
hlavně zvířata a příroda vůbec.
V první polovině 70. let vycházejí dvě v podstatě sládkovské sbírky Jana Hostáně
(1898-1982) Švitořilky (1972) a Repetilky (1974).
51
Modernější variantou poezie návratů a jistot (nebo i pseudojistot) je tvorba Michala
Černíka, stojící na lyrickém realismu, pastelových barvách, na zdůrazňování
kladných hodnot za každou cenu. Knižně vyjdou jeho verše v 2. polovině 70. let (Kdy
má pampeliška svátek atd.), časopisecky vycházejí už počátkem 70. let.
Jinou variantou poezie jistot jsou verše kladoucí důraz na pevný rytmus, pevný tvar
(melodičnost, až písňovost):
Václav Fischer: Elce pelce kotrmelce (1973), Malované písničky (1973). Někdy se
Fischer dopouští zbytečných banalit, čas od času se mu však daří překvapivě svěží
obrazy.
- přežívání nonsensu 60. let
V první polovině 70. let zapůsobily jako zjevení - vzhledem ke kontextu - dvě sbírky
nonsensové poezie:
Slovák Miroslav Válek v originálním přetlumočení Miloslava Topinky (1945): Do
Tramtárie (slov. 1970, č. 1976) - cesta do umělého světa jazyka a fantazie, využívání
postupů absurdní literatury - aktivizace čtenáře.
Jan Vodňanský (1941): Šlo povidlo na vandr (1973) - sbírka shrnovala výsledky
starší básníkovy, resp. písničkářovy tvorby.
S nonsensem volně souvisí také tvorba Ljuby Štíplové (1930) pro nejmenší, např. v
knize Povídám, povídám neplechy (1976), která je příjemnou vzpomínkou na 60.
léta.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------ZAČÁTEK 80. LET - NAVAZOVÁNÍ SOUVISLOSTÍ
Období prvních nesmělých návratů některých nepřítomných:
V dospělé literatuře J. Seifert, V. Holan, O. Mikulášek, J. Skácel, M. Holub. I.
Wernisch. I. Štuka, J. Werich...
V dětské literatuře konečně Josef Brukner (Obrazárna, 1983) a Jan Skácel
(Uspávanky, 1983). Znovu vychází Jan Vodňanský.
POEZIE
Konečně začal i knižně existovat Josef Brukner (1932) - jeho Obrazárna vyšla v roce
1983 s vročením 1982; začal v duchu nezvalovsko-halasovské poezie 60. let, ale
vstřebal do jisté míry také hrubínovskou inspiraci. Navíc dokáže citlivě zacházet s
folklórem - přímo soustavný "výzkum" - výsledek: Klíč od království (1985, původně
řada čísel vyšla ve Sluníčku).
Po Obrazárně: Svět zvířat (83) - verše inspirované obrázky Josefa Lady.
- nezvalovská inspirace - žáčkovská nota
Jiří Žáček (1945) se stává jakýmsi oficiálním básníkem dětské i dospělé poezie:
Po Aprílové škole (1978) a sbírce Ahoj moře (1980) - Pro slepičí kvoč (1985), Máme
rádi zvířata (1987) k obrázkům J. Lady.
Žáčkovi stojí blízko Jiří Faltus - našel polohu, která mu vyhovuje ve sbírce Holinky
pro žížalu (1984); další rozvíjení v knize Kabát do zelí (1989) - hra asociací nad
obyčejnými věcmi.
Žáčkovský styl je patrný také u Miloše Horanského: Říkátka malovaná na vrátka
(1984), ale bohužel jde spíše o neobratné deklamovánky.
52
- nonsensová poezie
Přímá návaznost na 60. léta:
Josef Hanzlík: Pimpilim pampam (1981) - vlastně výbor či soubor i starších čísel z
různých Hanzlíkových knih, nicméně sbírka zapůsobila jako aktuální a přínosná
právě počátkem 80. let. Jazyk zde vytváří nový svět, nový, autonomní prostor, v
němž se člověk může cítit svobodný. Metafora se osamostatňuje, žije vlastním
životem (Lokomotýla...).
Mistr v tomto oboru: Emanuel Frynta (1923-1975). Jeho verše dlouho nevycházely až 1984 a 1985 vyšlo několik čísel z rukopisu v Ohníčku, vysílaly se v rozhlase,
zazněly v pořadu Ivana Vyskočila Nehraje se. Teprve v roce 1988 vydal Albatros
Písničky bez muziky, které se staly rázem hitem sezóny.
Pavel Šrut: Hlemýžď Čilišnek (1983) - další připomenutí 60. let; leccos společného
s Emanuelem Fryntou, společné rysy také s hiršalovským Morgensternem.
Bez dramatických peripetií, ale kultivovaně rozvíjí svůj styl a poetiku liberecký básník
Ludvík Středa (1928): Usmívánky (85), Ryba v kleci (88).
- experimentální poezie
Šlo o radikálnější navázání na 60. léta:
Už v 70. letech: Jaromír Hořec: Žluté nebe, modrá louka (80); nyní vychází
inspirativní kniha Jiřímu Havlovi (1924) Ať se mračí jenom mrak (1987), který se
právě v této poloze - jazykových her - cítí dobře.
- poezie autentického prožitku, výpovědi
Milena Lukešová - Sbírka Big beat a aritmetika z roku 1967 byla prvním signálem
tohoto typu poezie, následovaly Bačkůrky v mechu (1969). V 80. letech (časopisecky
už v 2. polovině 70. let) M. Lukešová tento typ poezie nápaditě a systematicky rozvíjí:
Jak je bosé noze v rose (1981), Moje zvířata (1983), Kde dávají sloni dobrou noc
(1984), Klára a skorodům - založeno na situaci, někdy až dramatické, práce se
zkratkovitostí, zhuštěnou výpovědí; přirozeným důsledkem aktivizace čtenáře poezie pro všechny smysly. Zajímavá práce s volným veršem (proměnlivá délka
verše, "bludný" rým). Příbuzná tvorba - Holanďanky Miep Diekmannové: Kulik kuli
ťap (ze 70. let) - vyšlo v parafrázích Pavla Šruta.
K osobním výpovědím míří také Michal Černík, ale nezapře touhu po harmonizaci:
Malé a velké nebe (1981) - lyrické záznamy. Zde však už jde víc do hloubky využívání metafor - od popisu se dostává k zajímavějším obrazům (Oblázky, Lípa...).
Svou tvorbu obohacuje dále o epické prvky a humor - Neplašte nám švestky (1984).
- halasovská inspirace:
Už kniha Jany Štroblové Zapomenutá korunka (1978) byla první vlaštovkou, ale
kritikou nebyla zaznamenána.
V čisté podobě: Jan Skácel: Uspávanky (1983) - melodičnost, výtvarné, vizuální
vidění, střípky drobných příběhů. Další dvě sbírky - výrazně výtvarná inspirace
(kresby Josefa Čapka): Kam odešly laně (1985), Proč ten ptáček z větve nespadne
(1988).
Halasovská inspirace přítomna také v ojedinělé knize hádanek Věry Provazníkové
Hlava rezatá, noha strakatá (1983) - hádanky založené na překvapivých metaforách.
Daniela Fischerová: Duhové pohádky (1982) - prózy provázané verši plnými metafor
a asociačních her.
Zuzana Renčová-Nováková - např. ve sborníku Vlaštovička 2 (1985) - dekorativnější.
53
- pseudobajky
Kvalitativním suterénem v poezii pro děti 80. let byly knihy veršovaných bajek
Miroslava Kapka (vl. Miroslav Müller, 1926-1997), vysokého partajního funkcionáře:
Hříšná kopa. 60 bajek Miroslava Kapka (1983, záhy nové vydání 1988), Kopa plná
trnů (1984), Třetí kopa bajek (1985), Čtvrtá kopa bajek (1986), Pátá kopa bajek
(1987) - rádobyodvážné ve své kritice přetvářky, sobectví… ; trapné; na bajky
navazují jen velmi volně…
PRÓZA
- příběhy na pomezí reálna a ireálna
Připravováno v knihách pro menší čtenáře už na konci 70. let, v nichž fantazie a
dětská hra začaly být hybnou silou fabule:
Václav Čtvrtek: Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka (1976)
Olga Hejná - po Matýskovi (1968) prózy Terinka (1979), Andulka z Počepic (1981),
Petrklíče (1981).
Ludvík Štěpán: Pan Střelnice (1979) - bylo by možné uvažovat o inspiraci
nezvalovskou Aničkou skřítkem a Slaměným Hubertem.
Ota Hofman: Lucie a zázraky (1980)
Kamila Sojková: Dobré ráno na zahrádce (1980) - dětská hra na zahrádku.
František Nepil: Naschválníčci (1981)
Především ovšem zřetelné u Daisy Mrázkové.
Tato tendence se prohlubuje a profiluje se do zajímavého typu reálného příběhu, do
něhož pronikají fantastické prvky, které nejsou racionálně zdůvodněny (např. snem),
ale jsou jakoby samozřejmou součástí příběhu - iracionální, fantastický motiv (z
vesmíru, z pohádky, z minulosti, z exotického prostředí) je tu tedy přímo jádrem či
motorem příběhu:
Miloš Macourek: Mach a Šebestová - kouzelné sluchátko.
Svatopluk Hrnčíř: Kamarád z planety Haf (1982) - hra se sci-fi motivem.
Jiří Melíšek-Dalibor Pokorný: Ať žijí duchové (1981).
Bohumil Říha: Indiánská romance (1981), předznamenává ji svým způsobem vlastně
už Nový Guliver (1973).
- aktivizační knížky
Relativně nový typ knížek (v našem kontextu) - jde většinou o bilderbuchy, ale
takové, jimiž je čtenář stavěn do pozice spolutvůrce, nikoliv pasivního konzumenta
(reakce na sílící tendence ke konzumnosti) - knížky, které nejsou v pravém slova
smyslu určeny ke čtení, ale k hraní.
Daisy Mrázková: Co by se stalo, kdyby… (1980)
František Nepil-Miloslav Jágr: Podívánky (1981)
Miloslav Jágr: Kluk s křídly
Milena Lukešová: Zimní knížka pro Lucinku (1978)
- příběhy s dětským hrdinou s důrazem na mezilidské vztahy
Dobová oficiální kritika je neobyčejně spokojená, ale moc důvodů k jásotu není. Jen
některé počiny, které skutečně stojí za pozornost:
Hana Bořkovcová: Cesta kolem světa za osmdesát let (1982)
Iva Procházková (1953): Komu chybí kolečko (1980)
Zdeněk Adla: Vlče (1979) - psychologická próza.
54
Oficiální kritkou opěvovaná díla však byla více než sporná:
Valja Stýblová: Princ a Skřivánek (84) - sentimentální románek.
Petr Křenek: Lukášova naděje (1984)
Za pozornost stojí naproti tomu:
Iva Hercíková: Sůvy (1982), Jak namalovat ptáčka (1984)
Hermína Franková: Minervistka (1984) - příběh z konce 19. století.
Alena Vostrá: Všema čtyřma očima (1982)
Lubor Falteisek: Nebojím se skoro ničeho (1981), Docela malá zemětřesení (1985)
Olga Hejná: Jozefinka (1984)
Martina Drijverová: Kryštof a Karel (1982)
Věra Plívová-Šimková: Brontosaurus (1983)
Eliška Horelová: Dana a Niki Lauda (1983), Nemožná holka (1984)
Radek John: Džínový svět (1981)
Zdeněk Vyhlídal: Jak si ožehnout křídla (1984)
Josef Frais: Plechový slavík (1986)
- příběhy s dívčí hrdinkou
Suverénně ovládá terén plodný Stanislav Rudolf: Malý vodní had (1984), Myš dobré
naděje...
Další, nepříliš přesvědčivé počiny v tomto žánru:
Jarmila Dědková: Martina (1979)
Hana Pražáková
Monika Syrová
Josef Suchý
J. Z. Svoboda: Silvie (82)
Slávka Poberová: Žirafka (83) - evidentní krok zpět
- sci-fi a fantasy
Aktualizace těchto žánrů:
Teď už budeme lidé - výběr ze současné české sci-fi (ČS 1985)
Ladislav Szalai (1951): Cesta do bláznovy zahrady (1984) - invenční povídky
Ondřej Neff. Jádro pudla (1984), Dobrodružství na planetě snů (1988)
Jaroslav Veis (1946): Moře času (1986)
- dobrodružná próza
Dobrodružství z exotického prostředí - nepříliš frekventovaný žánr:
Josef Volák: Divokým Altajem. Prsten s hadem (1985)
Zajímavý pokus - detektivka:
Eva Kačírková: Příběhy s tajemstvím (85)
- historická próza
Návaznost na příběhy s protektorátní a válečnou tematikou z předchozího období:
Marie Korandová: Dřevěný chlebíček (1984)
Miroslav Mráček: V čase chroustů (1983) - realistické příběhy z protektorátu
Alois Joneš: I tenkrát jsme si hráli (1985) - opět protektorát
Lukáš Luhan: Kamenný stolec (1985) - historický příběh o Kosmovi
Zdeňka Psůtková (1921-2001): Prázdniny s Bárou (1985) - vzpomínková próza
Eliška Horelová však stále patří k nejkvalitnějším autorům tohoto žánru. Ostatně
právě její historické prózy souvisejí s větším zájmem o psychologii postav.
55
- próza pro nejmenší
Marie Kšajtová: Ukradl nám Adama (1985)
- pohádky a pověsti
Oživení vážného zájmu o folklor:
Důležitou sbírku pohádek připravil pro dospělé Karel Dvořák pod názvem Nejstarší
české pohádky (1976).
Jiří Brabec převyprávěl slovenské pohádky Boženy Němcové pod názvem Mahulena
krásná panna (1982), který ale vydal pod jménem básníka Jaroslava Seiferta (aby
tím usnadnil jeho vstup do oficiální literatury).
V roce 1984 vychází v Odeonu výbor z národopisných sběrů spolku Slavia (Pohádky
a pověsti našeho lidu).
Začátkem 90. let vydává Bohuslav Beneš svazek Česká lidová slovesnost.
> folklorní pohádky a pověsti - nové sbírky autorských adaptací:
Jan Skácel (1922-1989) - pod jménem Blanky Stárkové převyprávěl moravské
pohádky B. M. Kuldy, v roce 1984 vyšly pod titulem Jak se bubnuje na princezny.
František Lazecký (1905-1984): Dukátová stařenka (1983) - pověsti Slezska a
Lašska.
Otakar Moravec: Ať bylo, jak bylo, z komína se kouřilo (1981) - zajímavé tím, že jde
částečně o městský folklor.
Oldřich Sirováka-Marta Šrámková: Devětkrát les, třikrát ves (1982) - Haná
Jan Červenka: Staří povídali, aby to i mladí znali (1989) - slovanské pohádky
Vladimír Hulpach: Kouzelné dudy (1985) - Žatecko a Lounsko
Zuzana Nováková: Čarodějná knížka (1983)
Antonín Pochop: Krakonošova mísa (1984)
Luboš Zelený: Pohádky do ouška jehly (1984)
Věra Provazníková: Blok pohádek
> inspirace Orientem:
Věnceslava Hrdličková (1924): Příběhy o soudci Ookovi (1984) - pozoruhodný pokus
o převyprávění příběhů z Japonska.
> pohádková próza:
Místo rozvíjení dochází spíše k rozmělňování a využívání mnohokrát vyzkoušených
postupů:
Zbyněk Malínský: Vánoční pohádky (1983)
Jiří Kahoun: Pískací kornoutek (1984), Zvířátka z malinové paseky (1985)
František Nepil: Zobáček mi namalujte načerveno (1984)
- příběhy s etickým akcentem
Kultivované zpracování mýtů, bájí a přísloví pro menší čtenáře:
Hana Doskočilová: Posledního kousne pes, Diogenes v sudu (1985)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------MEZIČAS - 2. POLOVINA 80. LET
Změny ve společnosti a v kulturním dění je možné tu a tam zaznamenat i u nás tendence k nekompromisní analýze problémů, k nelítostným svědectvím.
56
POEZIE
Poezie ”oficiálního” básníka Jiřího Žáčka už se vyčerpává - Život je pes... (1988) variace na stále stejná témata. Obraz poezie pro děti se výrazně proměnil.
- poezie autentické výpovědi
Milena Lukešová citlivě registruje chaos a nejistoty 80. let: Nahej v trní (1985) - do
důsledků dovádí to, co naznačily verše pro menší děti v předchozím období.
Inspirace M. Lukešovou, byť ne vždy přesvědčivá: Zuzana Špůrová: Nejnovější
novinky pro chlapečka v nemocnici (1986) - disharmonie překryta povrchní
florianovskou melodičností.
Rozpačitý, ale sympatický pokus:
Jan Kašpar: Tulikráska (1987) - problémem této knížky je nedostatek nadhledu,
ulpívání na přímočarých záznamech, mnohde chybí stylizace - text obsahuje řadu
banalit, laciností.
Naprostý nezdar, důsledek konjukturalismu: Karel Sýs: Malá inventura (1989) prázdná slovní ekvilibristika, jen mechanická manipulace s básnickými rekvizitami.
Na druhou stranu událostí doby byla sbírka Ilony Borské a Ivo Štuky: Říkadla a
šeptánky (1989), která úzce souvisí s tvorbou Mileny Lukešové.
- halasovská poezie:
Nejen J. Skácel, ale i originální sbírka Věry Provazníkové Čarohrátky (1986) několikerá cesta za tajemstvím metafory.
- oživení hrubínovské inspirace
Michal Černík - tvořivě zachází s hrubínovským odkazem v Knížce malých pohádek
(1985) - schopnost překvapivé pointy, lapidárnost, humor; První říkadla (1990) jsou
už nevyrovnaná, jsou spíše dokladem malé sebekritiky.
Jindřich Balík - dlouho publikoval časopisecky (Mateřídouška, Sluníčko, Ohníček), až
konečně vydal blok veršů knižně ve Vlaštovičce 1 (1985) a pak sbírku Kolik váží
motýl (1989). Solidní standard - žáčkovská inspirace, ale svým ustrojením a
tematikou je tradičnější.
Vladimír Brandejs: Zlaté peří (1988) je první Brandejsovou sbírkou pro děti. Oficiální
kritika ji vítá, byť s řadou výhrad, avšak nic to nemění na faktu, že V. Brandejs trpí
grafomanstvím a spokojuje se s deklamováním.
Verše Ilji Hurníka (1922) - viz drobná sbírka Sláva, jsi umělec (1986) - mají
tradičnější podobu.
Jako překvapení zapůsobil výbor z tvorby Zdeňka Kriebela: Jak se zobe chytré zrní
(1989): Zdeněk Heřman vydal Krieblovy v podstatě nezvalovské sbírky ze 60. let a
připomněl tak novou tvář tohoto básníka (který byl do té doby vykládán jednostranně
hrubínovsky).
Karel Šiktanc - vydal pod jménem Vladimíra Pistoria leporelo anekdotických říkanek
Haló, tady jaro! (1985).
- nonsens
V tomto období už bohatá produkce - členitý terén:
Emanuel Frynta - knižně vyšla jeho sbírka Písničky bez muziky až v roce 1988.
Jan Vodňanský - konečně po letech vyhází znovu: Hádala se paraplata (1985),
Potkal klauna potkal klaun (1984) - leporelo.
Ondřej Suchý (1945): Kupte strunu za korunu (1986)
57
Jiří Slíva (1947): Piky, piky na hlavu (1987) - humor, napětí mezi pravidelností
říkankovitého rytmu a momentem zklamaného očekávání.
Jiří Weinberger: Jeho fryntovské verše vycházely nejprve v Ohníčku, pak z nich
sestavil sbírku Povídá pondělí úterku (scénář stejnojmenné montáže pro děti vyšel
časopisecky v časopise Čs. loutkář, knižně vydáno až v 90. letech).
Ljuba Štíplová není tak radikální jako E. Frynta, ale její poezie má svůj půvab,
zejména pro nejmenší: Co se stalo v neděli (1989) - žeň časopisecké produkce,
vyznačující se jemným humorem.
Zdeněk Nerušil: Kouzelník Šumafuk (1988) je bohužel jen omylem, jde o rýmovánky,
které jsou protkány trapnými pseudomoudry.
Překladatelským a editorským činem byla kniha Ostrov, kde rostou housle (1987),
kterou připravili Josef Brukner a Pavel Šrut. Obsahuje hlavně nonsensové verše
různých světových básníků, ale najdeme tu i další typy poezie.
PRÓZA
- autorské adaptace pohádek, pověstí a bájí
> domácí látky
Oldřich Sirovátka: Brunclík a lev. České pověsti pro malé děti (1989) - kultivované
adaptace pro menší čtenáře.
Oldřich Sirovátka-Marta Šrámková-Eva Kilianová (1930): Obří pantofle. Pověsti z
Moravy (1988)
Helena Lisická (1930): Zrcadlo starých časů - nepříliš zdařilé zpracování pověstí z
českých měst.
Jaromír Jech: Každý chvilku tahá pilku (1988) - na motivy starých bajek.
> látky cizích národů
Velmi hojné a seriózně zpracované:
Pavel Šrut: Kočičí král (1989) - událost roku, vynikající a citlivé převyprávění
anglických, velšských, irských a skotských látek.
Jan Červenka: Kocour v botách a jiné románské pohádky (1988) - seriózní
zpracování.
Vladimír Miltner: Mahábhárata aneb Velký boj - podle staroindického originálu (1988)
Oldřich Kašpar (1952): O modré volavce (1988) - pohádky Indiánů severní Ameriky.
Zuzana Nováková: Ovčí kůže (1988) - na motivy kavkazských pohádek,
- pohádková próza:
Jan Vodňanský: O slonovi, který utekl z každého obrázku (1988) - macourkovská
absurdní hra s postavami a příběhem.
Václav Erben: Šest pohádek (1989)
Olga Hejná: Zlatý nos (1987) - soubor z jejích prozaických, ale i veršovaných prací.
Alois Mikulka: Kosmopohádky (1988), Ježibaby, Pacička a zajíci (1989), Supermani,
medvědi a trampové (1990) - humor a originalita za každou cenu.
- moderní bajka
Bohumil Říha: Kouzelná píšťala (1989) - poslední, posmrtně vydaná Říhova práce.
58
- příběh s dětským hrdinou s důrazem na autenticitu
Ivan Klíma: Markétin zvěřinec (1990)
Alena Vostrá: Výbuch bude v šest (1986)
Hana Doskočilová: My a myš (1988) - příběh pro menší čtenáře, vztahy mezi dětmi a
dospělými.
Martina Drijverová svižně napsaný příběh čtvrťáka Zajíc a sovy (1990), a hlavně Sísa
Kyselá (1988) - opět vztahy mezi dětmi, humorný pohled; volné pokračování: Sísa
Kyselá a ušmudlaný rytíř (2002).
Eliška Horelová: Jarda Samorost (1988)
Anna Kratochvílová: Letní slunovrat v Dolním Andersenově (1987)
Jana Knitlová: Krakonoš a lyžníci (1987)
V Londýně (v nakladatelství Rozmluvy) vyšly v 80. letech také dvě knížky Edy
Kriseové, které čerpají z křesťanských zdrojů: Prázdniny s Bosonožkou (1984) a
Majda na horách (1987) - obraz domova, odhalování smyslu lidského života, základy
etické výchovy.
Karel Ptáčník (1921) po létech, kdy nesměl publikovat, se nesměle vrací do literatury
pro dospělé; pro děti mu vychází Naše parta (1986), mozaika drobných
prázdninových lapálií; autenticita tohoto vyprávění je zdůrazňována ich-formou
(vypravěčem je hlavní hrdina), obecnou češtinou a groteskní stylizaci; snaha o
autenticitu dětského vyprávění působí místy poněkud chtěně, někdy až podbízivě;
Naše parta se svým charakterem podobá harmonizujícím příběhům s dětským
hrdinou z první poloviny 70. let.
- příběhy s dívčí hrdinkou
Jana Červenková: Věno pro Yvettu Márovou (1989) - pátá kniha J. Červenkové, která
je opět nekonvenční, zdařilá.
Jana Štroblová: Zákaz vjezdu do ráje (1986)
Jana Šrámková: Nezapomeň, táto (1987)
Olga Krejčová: Moc volná kůže (1987)
Stanislav Rudolf: Časová ztráta (1988)
Miroslav Stoniš: Léto bez návratu (1988)
- dobrodružná próza
Oldřich Kašpar: Tajemství Vlčí rokle (1988)
Josef Volák: Tajemství Uzun-Guru. V horách Ťan-Šanu (1988)
Josef Kutík: Bílá vydra a Bobří hráze (1988)
---------------------------------------------------------------------------------------------PRVNÍ POLOVINA 90. LET
1989 - radikální změna podmínek (společenských, ekonomických, politických,
kulturních); spisovatelé už nejsou předvojem, svědomím... národa. Jiří Kratochvil:
hovoří o definitivním konci národního obrození, o obnovení zdravého chaosu v
literatuře.
V literatuře pro děti:
- Záplava umělecko-naučné literatury a literatury nonfiction.
- Záplava kýče, komerce, braku (knihy Tonyho Wolfa, pseudodisneyovky, bezhlavé
překlady, neseriózní přístup k vydávání, ale i sentimentality domácí provenience Zuzana Kopecká, Ivan Hostiňak...).
59
- Stejně jako v "dospělé" literatuře i zde hojné návraty - "splácení dluhů":
> zpřístupnění titulů, které se dostaly do sféry zakázané nebo potlačené literatury:
Ludvík Aškenazy: Cestopis s jezevčíkem (1992)
Karel Šiktanc: Královské pohádky (už z počátku 70. let)
> dětská literatura z exilu a disentu (většinou, až na výjimky však nebyla příliš
výrazná):
Ivan Klíma: Markétin zvěřinec
Eda Kriseová: Prázdniny s Bosonožkou
Ivan Martin Jirous (1944): Magor dětem
Hermína Franková
Kniha Uzel pohádek
Iva Procházková: Čas tajných přání (něm. 1989, čes. 1992)
> pokus o oživení starších modelů - většinou slepé rameno: reedice Felixe Háje: Kája
Mařík, ale i dalších titulů z 1. republiky: viz produkce nakladatelství Toužimský &
Moravec, ale i návraty k produkci Jaroslava Foglara už jsou spíše záležitostí
vzpomínek pamětníků než odrazem skutečného zájmu současných dětí.
- Boom fantasy a vůbec fantazijní literatury: překlady Tolkiena, Endeho (Příběh, který
nikdy nekončí), C. S. Lewise (Letopisy Narnie), T. Pratchetta... ...; česká produkce
bohužel chabá, ambicióznější pokusy se objevují až s koncem století.
- Po dlouhých letech se do dětské literatury vrací biblická tematika - Václav Renč:
Perníková chaloupka, Jan Zahradníček: Ježíškova košilka a vůbec biblická tematika
v různém zpracování od comicsů po encyklopedie až po převyprávění - lepší či horší.
Nové vydání vynikajícího klasického převyprávění Nového zákona Jaroslava
Durycha Z růže kvítek vykvet nám.
Další tituly:
Josef Volák: Vyšla hvězda nad Betlémem
Leo Pavlát: Osm světel
Eduard Petiška: Příběhy starého Izraele (1990 - 2. vyd. - 1. samost. vydání; poprvé
vyšly ve svazku Příběhy, na které svítilo slunce. Báje a pověsti starého Egypta,
Mezopotámie a Izraele, 1967)
Kryštof Pulec: Biblické dějiny pro nejmenší
Ladislav Pokorný: První čtení o Pánu Bohu...
- Experimentování s jazykem, a to jak v podobě nonsensu, zvl. Jiří Weinberger, tak v
ještě radikálnější podobě: Patrik Ouředník.
- Na pole literatury pro děti rázně vstoupil Pavel Šrut - jako básník, překladatel,
adaptátor pohádek (Kočičí král a Prcek Tom a Dlouhán Toma a jiné velice americké
pohádky), osobnost první velikosti, která ovlivňuje tvář české literatury pro děti 90.
let.
Další důležité skutečnosti:
- Rozklad systému časopisů pro děti: nejen chaos, ale i brak:
Mateřídouška si pod vedením šéfredaktorky Magdaleny Propperové držela vysoký
standard a do konce 90. let byla bezkonkurenčně nejkvalitnějším českým časopisem
pro děti; po změně vedení Mladé fronty se i Mateřídouška zařadila mezi agresivně
podbízivé časopisy. Sluníčko, kdysi představující špičku časopisů pro děti, nedokáže
odolávat komerčnímu tlaku. Ohníček po celá 90. léta nenašel svou tvář, až nakonec
zcela zanikl. Proměnlivou, ale více méně solidní úroveň si udržuje ABC, které ovšem
zcela opustilo sféru beletrie.
Začátkem 90. let vznikl nový časopis pro nejmenší Pastelka, který měl zjevnou
ambici stát se konkurencí Sluníčku a Mateřídoušce dohromady; jeho úroveň je však
60
více než problematická. Dlouhého trvání neměl po textové i výtvarné stránce
rozkolísaný Tojáček, "měsíčník pro tvořivé děti z obecné školy", který začal vycházet
v roce 1994. V roce 1999 se objevil časopis pro děti Ufin, který navzdory své
exkluzivně vyhlížející obálce je dílem dvou diletantů (textaře Jana Křupky a
vydavatele a autora ilustrací Jana Tatarky).
Z hlediska čtenářského ohlasu, respektive počtu prodaných výtisků časopisecké
produkci pro děti a mládež v 90. letech jednoznačně dominují komiksová alba a
časopisy otevřeně komerční, zhusta nevkusné, substandardní (Méďa Pusík,
disneyovský Kačer Donald...), které jsou většinou českou mutací zahraničních titulů.
To je ostatně i případ agresivně podbízivého časopis pro teenagery Bravo.
Ambiciózní a úctyhodný pokus Jindřišky Ptáčkové z roku 1998 Delfín, časopis pro náctileté, neměl bohužel dlouhého trvání. Jepičí život měl i pokus z přelomu let 1998
a 1999 vydávat na publicistiku zaměřený "časopis pro 21. století" Klub XXI.
- Čítanky - vlna zcela nových čítanek: různá úroveň, ale některé skutečně kvalitní,
přinášející nový pohled na čítanky: Pavel Šrut: Otíkova čítanka, Jiří Žáček: Slabikář a
čítanky, Pansofia (Irina Ulrychová), Scientia (Hana Doskočilová, Josef Brukner,
Svatopluk Hrnčíř-Jiří Havel)...
- Rozklad systematického a seriozního sledování literatury pro děti v odborném tisku i
v denním tisku:
Zlatý máj - po roce 1989 proměnlivá kvalita, 1993 končí jako československý
časopis, v roce 1997 zaniká zcela.
Ladění - časopis o dětské literatuře, který vychází v Ústavu literatury pro mládež PdF
MU Brno.
Tvořivá dramatika - publikuje rovněž stati o dětské literatuře a recenze nové
produkce.
Dále:
Občasné recenze v Komenském (Brno).
V 90. letech literaturu pro děti soustavněji zaznamenávaly a recenzovaly Nové knihy
(v roce 2001 zanikly).
Občasné zmínky o literatuře pro děti: Literární noviny a Tvar, sporadicky a
nesystematicky Lidové noviny a MfDNES, která se zaměřuje hlavně na atraktivní
knihy pro děti (fantasy - Rowlingová, L. Snicket...)
POEZIE
Základní problém současné poezie pro děti: žije v bezčasí, je „bezpohlavní“, jako by
se jí současnost netýkala...
Svatava Urbanová připomíná, že se v části poezie pro děti (zvl. říkánky, veršované
pohádky, verše kalambúrového typu ústící do nonsensu) oživila poetika 60. let, ale
”nejde o inovaci, ale o konvencionalizaci hravě-imaginativních postupů, jak je do
dětské literatury vnesli Zdeněk Kriebel, Pavel Šrut, Josef Hanzlík, Jiří Kolář, Milena
Lukešová, Josef Brukner a jiní” (S. Urbanová: ”Meandry v dětské literatuře”, Ladění
5(10), 2000, č. 4, str. 3).
Dokonce se setkáváme s veršovánkami, které vzdáleně připomínají "klasickou"
českou poezii pro děti sládkovsko-hrubínovsko-čarkovského typu, ale svou úrovní
jsou hluboko v literárním suterénu - nebezpečný diletantismus Zuzany Kopecké nebo
Jaroslava City.
Zcela zanedbávána je oblast poezie pro starší děti (po M. Lukešové a J. Kašparovi
se nikdo nový těmto adresátům nevěnuje).
61
Bezkonkurenčním básníkem číslo jedna je Josef Brukner, který hledá nové podoby
své poezie a dává ji do služeb krásné knize a kvalitnímu časopisu (Mateřídoušce).
Událostí byla jeho kniha Pojďte s námi za obrazy aneb Malování zvířat (1995) koncepčně unikátní kniha - vznikla na základě časopiseckých materiálů (z
Mateřídoušky).
Na svou tvorbu z konce 60. let a z pozdější doby (Bačkůrky z mechu, Jak je bosé
noze v rose) navázala Milena Lukešová ve Zvonkohře (1999)
V 2. polovině 90. let vyšla knížka Padla Madla do říkadla, shrnující starší i novější
tvorbu básnířky Věry Provazníkové. Po kultivovaných veršovaných textech do leporel
(např. Kozí pohádka, 1991) to je nejvýraznější počin této autorky, jejíž neokázalá, ale
systematická - především veršovaná - tvorba pro děti, inspirovaná folklorem
(hádanky, pohádky), vykrystalizovala do osobité podoby.
Obdobné pokusy Jiřího Žáčka (veršované pohádky) jsou jen opakováním
osvědčených, ale nic nového nepřinášejících schémat.
- stagnující stálice
Hlavní proud 70. a 80. let rozmělňuje svou tvorbu, degeneruje; tvorba jakoby mimo
čas a prostor současnosti:
Jiří Žáček se pokouší o epiku, ale se střídavými úspěchy: Bajky a nebajky (1994) nevalná úroveň, Počítání oveček (1995), Kdo nevěří, ať tam běží (1996), Dobrý den,
dobrou noc (1998) - lepší; nepochopitelné úlety: Staročeská pouť (1992),
Kulihráškova abeceda a Trpaslíček Kulihrášek mezi zvířátky. V roce 1996 vydává
Zpívání za školou, zpěvník písniček, resp. básniček, zhudebněných Pavlem
Jurkovičem. Žáček je v 90. letech daleko nejúspěšnější jako autor Slabikáře a
čítanek.
Michal Černík se téměř odmlčel, jen zkraje 90. let vydal nevalná První říkadla (1990),
připravil nepříliš koncepční Českou čítanku (výbor z českých obrázkových knížek);
Paci paci pacičky pro kluky a holčičky (1994).
Jindřich Balík: Básničky a obrázky (1996) - ztrácí jiskru, i když pár čísel se tu najde,
ale knížka drobných próz a veršů Běžel zajíc přes pole (1995) je už substandardní banality a slovní vata.
Josef Vodňanský také degenerace k nevkusným rýmovačkám; ta tam je doba
jiskřivých nonsensových veršů.
Ivo Štuka: Abecedník (1999) - návrat k vyzkoušenému hraní s písmenky a hláskami,
tu zdařilejší, tu banálnější
Zajímavý pokus o nové uchopení epické poezie: Věra Provazníková: Kozí pohádka
(1991) - leporelo s invenční a vtipnou variací na známou dětskou pohádku; soubor
starších i novějších veršů V. Provazníkové: Padla Madla do říkadla k mála kvalitním
knihám poezie pro děti 2. poloviny 90. let.
Standardní úroveň mají
Jiří Havel: Kdo vodí koně po pěší zóně (1994)
Jiří Faltus: Kabát do zelí
- písničkáři v literatuře
Zdeněk Svěrák (1936): Dělání (1996)
Jaromír Nohavica: Tři čuníci - rozporuplná sbírka, které schází kritické oko redaktora;
vedle výborných textů tu najdeme i nepochopitelné propady.
62
- pseudotradice
Neumělé rozmělňování sládkovsko-čarkovsko-hrubínovské poezie - substandardní
veršovánky:
Zuzana Kopecká: Básničky od srdíčka, Hádanky od srdíčka, Veselé básničky II
Petr Novák: Veselé Velikonoce
Jaroslav Cita: Hledám, hledám nit (1997) a leporela
- návraty a objevy
Do české poezie pro děti se vracejí autoři, kteří v ní neexistovali, ale dnes znějí
aktuálně:
> Ivan Blatný in Verše 1933-1953 - obě knížky pro děti ze 40. let: Jedna, dvě, tři,
čtyři, pět (1947) a leporelo Na kopané (1946); zvláště sbírka Jedna, dvě, tři, čtyři, pět
(po vydání v souborném svazku pro dospělé vyšla samostatně pro děti v roce 1997)
je návratem velkého básníka do kontextu české poezie; rozšiřuje a obohacuje se
obraz poezie pro děti 40. let o novou polohu - kolega Josefa Kainara, bývalý básník
Skupiny 42 - poetika této skupiny v poezii pro děti.
> katoličtí básníci - aktualizace jejich tvorby
Jan Zahradníček - hned v roce 1990 nové vydání Ježíškovy košilky z roku 1951.
Václav Renč - nové vydání lyrickoepické skladby z roku 1944 Perníková chaloupka
(také vydáno 1990).
> undergroundová poezie
Ivan Martin Jirous: Magor dětem (1991) - osobitá kniha her s příběhy a obrazy, řízný
humor a ironie; texty vytvořené ve vězení pro jeho děti.
- nové polohy nonsensu
(Mimochodem: v polovině 90. let vychází Nonsens Josefa Hiršala a Bohumily
Grıgerové.)
Jiří Weinberger: Povídá pondělí úterku (1995) a Ach ty plachty, kde je mám (1996) invenční poezie rozvíjející impulzy Ivana Vyskočila, Emanuela Frynty, Edwarda
Leara, Christiana Morgensterna... Míří k jádru nonsensu a hledá jeho nové polohy.
Pavel Šrut: Kde zvedají nožku psi (1995) - epický živel v nonsensové poezii; nicméně
P. Šrut je v tomto období silnější v próze.
Odvar: Dagmar Hilarová: Veselá abeceda (92)
- folklorní poezie
Zajímavé sbírky folklorních textů zprostředkovávající dětem různé oblasti lidové
slovesnosti:
Jan Červenka: Byl jeden domeček (1995) - vycházelo v Mateřídoušce v letech, kdy J.
Červenka nemohl publikovat.
Jaroslav Krček: Nad kolébkou. České a moravské lidové ukolébavky (1994).
Jana Pospíšilová: Šla kočička k muzice (1989) - není to pramenná edice, texty jsou
vybírány z různých, často pozapomenutých zdrojů a pro nejmenší děti citlivě
upravováno - cenné.
Marie Fischerová-Kvěchová: Pro naše děti a mámy (1993)
Ohlasy folkloru:
63
Viktor Fischl (1912): Hrajeme si na sto věcí (1997) - pokus o nový přístup k folkloru (k
Ladovým obrázkům).
Vedle toho se však setkáváme také s utilitárně didaktickými kompiláty, v nichž je
estetická funkce ignorována či potlačena:
Soňa Burgetová: Ohýbej se, jazýčku (1992) - "soubor říkadel pro nápravu řeči".
Miloš Holas: Abeceda (95) a jiné abecedáře...
Zcela substandardní:
Adolf Dudek: Abeceda (1996), Halí belí (1996), Povídej pohádku (1997), O veliké
řepě (1997), Veselá zvířátka (1997) - vesměs je vydává ostravský Librex.
Samostatnou kapitolou, která je zcela mimo zájem kritiky, jsou leporela a
bilderbuchy, které mají často katastrofální úroveň:
Jiřina Lockerová: Náš dům, Náš les a louka, Náš pes, Naše kočka
Josef Polák: Můj pes, moje kočička
Marie Suchardová: Moje zahrádka (Axioma) atd.
Jaroslav Cita
PRÓZA
- intervence fantastického živlu do reálných příběhů s dětským hrdinou
Obdobné tendence najdeme také v literatuře pro dospělé - Daniela Hodrová, Michal
Ajvaz...; souvislosti s fantasy. Navíc bohatě podpořeno překlady ze světové literatury:
Roald Dahl: Karlík a továrna na čokoládu (1992), Čarodějnice (1993), Jakub a obří
broskev (1993)…, Michael Ende: Příběh, který nikdy neskončí, Clive Staples Lewis:
Letopisy Narnie, John Ronald Reuel Tolkien, Tove Janssonová, autorka mumíních
příběhů - stále oblíbená a vydávána ve výborných překladech, Astrid Lindgrenová:
Bratři Lví srdce (1992)…
Čeští autoři:
Iva Procházková: Středa nám chutná (1994)
Pavel Šrut: Dva lelci ve skříni (1990)
Daniela Fischerová: Lenka a Nelka neboli AHA (1994) - hra s časem, pohled do nitra
postavy.
Fantastické motivy tu nejsou samoúčelné, ale rozkrývají vztahy mezi lidmi, obraz
jejich světa...
- reálné příběhy s dětským hrdinou
Nejvýraznější autorkou přelomu století. které se daří zprostředkovávat cestu do nitra
dětských postav, u níž jsou děti samozřejmou součástí dospělého světa, která nabízí
neuhlazovaný pohled na svět i na dospělé:
Iva Procházková: Čas tajných přání (původně vyšlo ještě v Německu, 1992 konečně i
v Praze), Středa nám chutná (1994); patří sem i Červenec má oslí uši (1995), v němž
je prostředkem sond do dětských postav zvíře - osel, Pět minut před večeří (1996) kniha pro menší - o rodině, včetně problémů s neúplnou rodinou, nevlastním otcem...
V roce 1996 knížka Hlavní výhra. Dosavadní vrcholy v tomto žánru: Únos domů
(1998) a Soví zpěv (1999); I. Procházková zasáhla také do žánru příběhů s dívčí
hrdinkou: Karolína. Stručný životopis šestnáctileté (1999) a dokázala, že nemusí jít a
priori o triviální čtivo, ale naopak o skutečně kvalitní literaturu.
Jiří Fried: Léto v Altamiře - dozvuky 80. let.
64
Albatros dokončuje vydání série příběhů pro malé čtenáře o Zuzance a Aničce, které
napsal Eduard Petiška. Většinou jsou však problematické, naivní, až infantilní:
Neviditelná Zuzanka, Anička a flétnička...
- příběhy s dívčí hrdinkou
Absolutní špička: Iva Procházková: Karolína (1999)
K nejlepším patří:
Daniela Fischerová: Lenka a Nelka neboli AHA
Martina Drijverová - v podobném stylu jako Táta k příštím vánocům (1979) a
Nekonečné prázdniny (1987) napsala Domov pro Marťany (1998) - reálný příběh
devítileté Michaly, která se musí vyrovnávat nejen s novým prostředím (vyprávění
začíná přestěhováním z venkova do vilové čtvrti v Praze), ale hlavně s problémy
souvisejícími s mladším (šestiletým) bratrem, který trpí Downovou chorobou;
navzdory nemotivované, ne vždy důsledně stylizované ich-formě patří kniha
k nejzdařilejším autorčiným dílům především díky silnému tématu a jejímu
exponování prostřednictvím situací a vztahů; konvenčnější příběh s dívčí hrdinkou
Anna za dveřmi (1993), v přepracované podobě pak pod názvem Už neposlouchám
za dveřmi (2001), dále Lenka au-pair (2004).
Z dalších titulů, které stojí za pozornost:
Hana Bořkovcová byla vždy zárukou kvality; její knihy Jdi pryč (1994) a Zakázané
holky (1995) těží tentokrát z doby okupace.
Karel Štorkán (1923) - "nestor žánru" (viz My ztracený holky ze 70. let) - studentská
trilogie My ze Stříbrného vrchu.
Jarmila Mourková (1931-1992): Darina - autobiografický příběh tělesně postižené; ne
zcela vyvážené, ale stojí za pozornost.
Ivan Klíma: Markétin zvěřinec (1990) - jde vlastně o splácení dluhu - próza byla
napsána dřív. vyšla až na počátku 90. let.
Ilona Borská: Cesta pro Hanku (1993), Hanka v Paříži (1995) - standard.
Valja Stýblová: Eli, Oli, Al a pes Hanibal - velmi schematické.
Z nejmladších autorek, které mají ambice psát kvalitní prózu s dívčí hrdinkou (vedle
knížek pro menší čtenáře): plodná spisovatelka Ivona Březinová (1964).
Na konci 90. let přibyla další nová jména: Jana Tomanová (1981), Eva Herzová
(1978), Bára Tomanová: Tři tváře lásky, Úschovna lásky, Lucie Lukešová (1974):
zajímavý seriálový projekt Páté srdce - jejich pokusy (s výjimkou posledně
jmenované) se většinou nevymykají nenáročnému průměru.
Problematické knihy - často jde jen o uspokojování hladu teenagerů po tomto typu
knížek:
Eva Bernardinová (1931) - knížky o Blance - Blanka, obyčejná holka (1993), Blanko,
usmívej se! (1994), Blanko, představ si (1995)
Jana Moravcová: Prázdniny s Monikou (1994)
Jarmila Dědková (1952) - Sonáta pro Pavlu...
Nepokrytě spotřební zboží produkuje Lenka Lanczová (1964): "Š" jako Šarlota
(1994), Počkej na mě, Radko (1992), Prázdniny pro zaláskované (1994), Znamení
blíženců (1994)… a další autorky:
Věra Řeháčková (1950) v 90. letech cca 30 knih
Jana Jahodová (1964): Dotkni se mraků (Petra)
Jana Smetanová (1969): Šestnáct a půl (1996), Zátoka bílých skal (1996), Marek, já
a Iveta (1997) - více upovídané než dějové románky
Helena Longinová (1930) - změřuje se více na příběhy z minulosti; ze současnosti je
příběh Kluci milují princezny (1999)
65
Ani v 90. letech neutuchá aktivita zručného rutinéra Stanislava Rudolfa: To jsme
prosím nebrali, Zatmění srdce, Pojď si hrát, měsíci, Milionová holka (1994), Pusinky
(1995)
- příběhy se zvířecím hrdinou
Masová vydání překladů substandardních knih pro malé čtenáře Wolfa Gerlacha
Bráškové (brněnská MOBA), ale i kvalitních textů: Arnold Lobel: Pan Sova (1996).
Celkově ale tyto knihy nejsou příliš časté - zajímavý je:
Ludvík Aškenazy: Cestopis s jezevčíkem (1992)
Hana Doskočilová: Pejskování s Polynou (1990)
V obou případech jde o to, že zvířecí hrdina je součástí reálného světa lidí a jeho
prostřednictvím vypovídá autor o světě lidí.
- historické příběhy - dětský hrdina a obraz války a 50. let
Hlavně kronikářské postupy - jednotlivé epizody, pospojované v lineární linku:
Antonín Rýgl: Výjimečný stav (1995) - pokus o existenciální pohled, groteska, ale
není tak silný jako např. u A. Lustiga, nicméně vybočuje z řady.
Hana Bořkovcová: Zakázané holky (1995) - námět holocaustu; didaktické, moralistní
přístupy, výchovně motivováno, ale humor, zručná hra, byť poněkud přímočará.
Zdeňka Psůtková: Bára (1997) - bez nadhledu, zatíženo osobními vzpomínkami.
Jiřina Kesslerová: Pod svícnem tma
Eva Bešťáková: Odpusť, bratříčku (1993) - neumělé
Antonín Rašek: Handyho dlouhé dobrodružství (1995) - schémata 70. let, postavy
jsou de facto loutkami.
50. léta jsou zpracována invenčněji (živější postavy) - čtenáři není vnucováno, co si o
které postavě a o době má myslet:
Jindřiška Ptáčková: Raduji se ze života, ale většinou ne (1995) - deníkové záznamy,
někdy neukázněné, ale obsahují řadu živých postřehů; někde autorka upadá do
zbytečné patetičnosti.
Blanka Kubešová (1944): Od školy se práší (1993)
Výrazně vybočuje z řady neintencionální kniha Ireny Douskové (1964) Hrdý Budžes humorný, ale nezjednodušující pohled na absurditu 50. let očima hlavní dětské
hrdinky.
- pohádky, pověsti, pohádková próza
> soubory našich i světových folklorních pohádek, pověstí a pověrečných povídek z
různých zdrojů. Různá úroveň - od seriózních a zdařilých po naprosté škváry, jejichž
účelem je pouze komerční úspěch.
Bezkonkurenční špička:
Pavel Šrut: Kočičí král (1989) a Prcek Tom a Dlouhán Tom a jiné velice americké
pohádky (1993), Obr jménem Drobeček (1997); v druhé polovině 90. let vydal P. Šrut
také zdařilou adaptaci klasické knihy J. M. Barrieho Petr Pan (1997) a Ezopovy bajky
(1998).
Tradičně kvalitní adaptace a převyprávění:
Oldřich Sirovátka: Zbojnické pohádky a pověsti z Valašska (1993), Jak pluli Hanáci
přes moře (1994).
Eva Kilianová: Obří pantofle. Pověsti z Moravy (1989)
Oldřich Šuleř: Poklad pod jalovcem (1993)
66
Jan Vladislav: Deset večerů s pohádkou (1992)
Solidní úroveň:
Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování po Čechách (1992), Pohádkové
vandrování Moravou (1998)
Václav Cibula: Francouzské pohádky (1991)
Michaela Tvrdíková: Pohádky z kouzelného mlýnku (1992) - karelské pohádky.
Marie Kubátová
Pokus o vlastní přístup k pohádkovým motivům:
Jiřina Salaquardová: Pohádky ze Stříbrných hor (1996)
Naopak zcela nevkusné:
Vítězslava Klimtová: Lexikon ohrožených druhů strašidel - už ve dvou dílech - zjevně
komerční.
Agresivně podbízivá je edice Minipohádky (Junior, nejdříve Bratislava, pak Říčany).
> převyprávění pověstí, mýtů, bájí
Překlady Josepha Jacobse (Keltské pověsti a pohádky - Britské ostrovy a Irsko),
Françoise Marie Luzela (Keltské pověsti a pohádky - Bretaň, 1996), Knuda
Rasmussena (Grónské mýty a pověsti, 1998) a další sbírky souvisejí s proudem
"etno" (neintencionální četba):
Pavlína Brzáková (1972): Goromomo gorolo. Vyprávění sibiřskejch Evenků (1996),
Jamtana. Vyprávění sibiřskejch Něnců (1997)…, Jáchym Topol: Trnová dívka.
Příběhy severoamerických Indiánů (1997) atd.
Mistr toho žánru: Hana Doskočilová: Damoklův meč (1991) - pokračování Diogena v
sudu, dále Golem Josef a ti druzí (1994) - v těchto knihách nikdy nejde jen o příběh,
ale i o to, co se jím zprostředkovává, o jeho poslání, o etické jádro, které je v něm
skryto.
Josef Hiršal-Jiří Kolář: Paleček krále Jiřího (1993) - z řady adaptací, které tato dvojice
vydávala od přelomu 50. a 60. let (Enšpígl, Ezop, Kocourkov...) - je to další z knih,
které dlouho čekaly na své vydání.
Eduard Petiška: Příběhy starého Izraele
Leo Pavlát: Osm světel - židovské pohádky a pověsti; výtečně koncipováno i
kultivovaně převyprávěno; Příběhy z bible (1991).
Luboš Zelený: Pohádka o Pískovečkovi (1993) - nepříliš zdařilé příběhy o Kuksu
prostřednictvím fiktivní postavy Pískovečka.
> mezi autorskou pohádkou a pohádkovou prózou
Ivan Klíma už v 80. letech připravil Uzel pohádek (přispěli do něj: Václav Havel,
Alexandr Kliment, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Zdeněk Pochop, Karol Sidon, Jan
Skácel, Jan Trefulka, Jan Werich, vyd. v Česku v roce 1991); jsou tu čitelné ambice
vydat sbírku obdobného významu, jako byla kdysi Čapkova Nůše pohádek. Bohužel
to však byl omyl.
Alexandr Kliment: Modré pohádky (1994) - nepříliš přesvědčivé.
Ivan Klíma: Jak daleko je slunce (1995) - nejasná koncepce; příběhy mají ilustrovat
základní otázky, které si klade zejména dítě, ale i dospělý (Jak rostou stromy - až po
Jak drahá je svoboda); nevyrovnaná úroveň.
Tomáš Pěkný: Havrane z kamene (1990) - daleko zdařilejší, vyrovnanější - je to
vlastně osobitá variace Preusslerovy Malé čarodějnice - ale mířící až k filozofickým
otázkám.
František Nepil: Kouzelná lampička - křečovitě roztomilé povídánky; manýristickým
rozmělňováním (nadužívání deminutiv a citoslovcí, přeexponovaně žoviální tón
67
vyprávění, prvoplánové deformování jazyka...) a ztrátou smyslu pro tvar je zcela
poznamenána poslední Nepilova kniha Strašpytýlek (1996).
Josef Hanzlík: O princezně na klíček (1997) - opakování pohádkových modelů, pod
nimiž už lze stěží rozpoznat hanzlíkovskou invenci 60. let.
Stanislav Havelka (s Vladimírem Renčínem) Pan Krbec na Kuklíkově (1996).
Mimořádný čin - pohádky vycházející z folklorních motivů a fabulí, ale autorské
zpracování (jazyk, práce s příběhy, postavami) originální - svým způsobem zúročení,
završení vývoje autorské pohádky 60. let:
Karel Šiktanc: Královské pohádky (1994) - vlastně vzniklo už na začátku 70. let; další
svazek pohádek: O dobré a o zlé moci (2000).
> pohádková próza jako terén pro hru s příběhem a básnickým jazykem
Ivan Martin Jirous: Magor dětem
Zdeněk Svěrák: Tatínku, ta se ti povedla (1991) - potěšení z vyprávění, příběhy jsou
skryty ve všem, co nás obklopuje, a jsou mostem mezi lidmi - rodina; další knížka už
není tak zdařilá: Radovanovy radovánky (1994).
Miloš Macourek: Žofka (1992), Mach a Šebestová o prázdninách (1993) pokračování úspěšných večerníčkovských příběhů z 80. let; s Hermínou Frankovou
série knih o Arabele: Arabela 1 (1991), Arabela 2 (1992), Arabela 3 (1994); O
hrochovi, který se bál očkování (1995) - reedice nových i starších pohádkových próz
založených s prvky absurdity (spojnice se 60. lety).
Olga Hejná: Pohádky pro skřítka Hajaju (1995) - čtenářský průřez autorčinými
prózami a verši.
Ludvík Středa: Tatínkovy pohádky (1997)
Alois Mikulka pokračuje ve svévolném, dosti neukázněném rozmělňování svých
leckdy originálních nápadů - Ježibaby, Pacička a zajíci (1989), Supermani, medvědi
a trampové (1990), O jelenovi s kulometem a jiné zkazky a pohádky pro trampy,
zlatokopy, stopaře, cestovatele a milovníky táboráků (1996) atd.
Markéta Pražáková: Šli myšáci do světa (1994) - svévolná manipulace příběhem,
neukázněné, jazykově neobratné.
Jiří Stránský (1931): Povídačky pro Klárku (1996) - vysoké ambice, ale neujasněný
žánr, kompozice chaotická, poznamenáno sentimentem.
Jana Molavcová: Pohádky z Pastelky (1996)
> jazyk v hlavní roli
Experimentování s jazykem je dominantou u P. Ouředníka - souvisí úzce s
nonsensovou poezií - nejzazší mez pohádkové prózy; příběh je tu zcela ve vleku
jazyka:
Patrik Ouředník: O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou, a o všelijakých
dobrodružstvích, která se mu přitom přihodilo (1993) - zřejmě inspirace hravostí a
ironií Borise Viana (Conte de fées à l'usage les moyennes personnes)
Jindřiška Ptáčková: Chodil světem oštrozok (1993) - omyl: autorka podléhá dojmu, že
na tomto terénu je možné cokoliv.
> komerční pohádkové prózy
Množství překladů i původních grafomanských výtvorů - obraz bídy a utrpení,
diletantismus nejhrubšího zrna; tuto produkci chrlí především malá nakladatelství:
Emil Šaloun: O malé víle Plavuňce (1995) - jde o celou sérii.
Pavel Šešulka: Cvrček Nikolo (1996) - diletantský pokus vytvořit nové Broučky.
68
- dobrodružná próza
Hlavně záplava překladů, a velmi často nekvalitních, neprofesionálně připravených;
mnoho bezhlavých reprintů z 1. republiky, jejichž úroveň je více než chatrná. O to
více je třeba ocenit snahu Svatopluka Hrnčíře zprostředkovat kultivovaně klasické
tarzanovské příběhy Edgara Rice Burroughse (1990).
Dobrodružný žánr je nejvíc ve vleku komerce (spolu s dívčí četbou).
Zajímavý impulz mu dodal hned na počátku 90. let Jaroslav Novák, který jako editor
připravil v brněnském Bloku v roce 1990 soubor Ohnivé znamení (s podtitulem
Příběhy ze starých časopisů) ze starších obrázkových příběhů i dobrodružných
povídek různých autorů (J. Foglar, O. Batlička...). Ale vliv na vznik původní kvalitní
produkce tento soubor prakticky neměl.
> příběhy z exotického prostředí
Oldřich Kašpar: Smrtí život nekončí (1993) - příběh českého misionáře na
Amazonce.
Jaroslav Velínský: Cestou dračích lodí (1989), Přídí k severu…
> chlapecké a prázdninové dobrodružné příběhy
Jaroslavu Foglarovi nevycházejí jen záplavy reedic, ale dokonce i sebrané spisy a
dosud nevydané prózy: Strach nad Bobří řekou (1990)
Miloš Zapletal (1930): Soví jeskyně (1989)
Svatopluk Hrnčíř kromě časopiseckých povídek publikuje v 90. letech knihy
dobrodružných příběhů s dětskými hrdiny Želva čeká v Babylónu (1990), Talisman
spiklenců (1996) - současné táborové dobrodružství, které se prolíná s
dobrodružstvími cestovatele v divočině kanadského severu, dále moderní
foglarovskou variaci Ostrov uctívačů ginga (1999) a knihu prázdninových
dobrodružství Lovci z Ohňové hory (1999), jehož první verze vycházela v 80. letech v
časopisu Ohníček pod názvem Lovci melounů; na rozdíl od jiných autorů
dobrodružných příběhů dokáže S. Hrnčíř zručně fabulovat, aniž se uchyluje k
lacinému, povrchnímu vyrábění efektů, a jeho dětské postavy jsou skutečně živé;
příkladný je Hrnčířův kultivovaný jazyk, v tomto žánru nepříliš běžný.
> detektivní příběhy
Tón udávají především překlady vlastně už starších detektivních příběhů Angličanky
Enid Blytonové, které jsou založeno na stále se opakujících schématech.
Původní tvorba:
Svatopluk Hrnčíř: Detektivní kancelář Dvořák & Filip (1990) - zajímavá aktivizační
kniha.
Rudolf Čechura (1931): Sherlock Holmes a případ s ptáky (1987), Čítanka pro
začínající detektivy (2003).
- knihy s náboženskou tematikou
Zcela nová a zvláštní kapitola - úroveň je bohužel různorodá, spíše horší.
> Umělecko-naučný přístup - zvl. překlady z francouzštiny.
> Převyprávění biblických příběhů, např. Leo Pavlát: Příběhy z bible.
69
Mnohdy i diletantským způsobem využívané komiksové postupy - za mnohé:
Josef Michal (text)-Zdeněk Filip (ilustrace): Obrázky z bible (b.r. - 1990).
> Pohádkové prózy nebo pseudobajky jako prostředek náboženské výchovy agresivní mentorování a totální neumětelství. Naprostý anachronismus, návrat o 150
let zpět - naivní, schematické, ve vleku ideologie:
Zdeňka Čechová: Malé povídání (1994) - polopatistické.
Pseudobeletrií je překlad z italštiny - Bruno Ferrera: Příběhy pro potěchu duše a také
soubor Leny Freyové: Motýl (1998).
Ivan Hostiňak: Bajky (vl. nákladem, Opava 1995) - vrchol nevkusu.
BILDERBUCHY
Po listopadu 1989 začaly konečně i v ČR vycházet bilderbuchy ze švýcarského
nakladatelství Bohem Press, např. Štěpán Zavřel: Létající dědeček (1991), Jindra
Čapek: Děťátko se narodilo (1991) atd.
Další tituly nestejné kvality.
K nejlepším bilderbuchům patří:
Petr Sís (1949, výtvarník, který žije v USA): Tři zlaté klíče (1995), Podivuhodný
příběh Eskymo Welzla (1995), Hvězdný posel (1996) - nový pohled na bilderbuch.
Pauline Barnesová: Paní, vy už zase ječíte (1994) - zvláštní postavení; kniha vyšla
poprvé v českém překladu v Praze. Text knihy zaznamenává pouze repliky malého
děvčátka; výborný překlad Pavla Šruta.
Hana Doskočilová a Zdeněk Miler: Dětem Zdeněk Miler a Krtek (1996), Krtek a orel
(1996)…
Využívání postupů komiksů:
František Skála: Vlas a Brada - osobtý komiks.
70
Download

Telegr přehled-česká litprodam