Pražská lesní škola A. B. Svojsíka
„Ti, kteří nejsou pamětlivi minulosti,
jsou odsouzeni zopakovat si ji včetně
všech předchozích léček a omylů“.
R. Baden-Powell
Učební texty
HISTORIE LESNÍCH ŠKOL
Václav Nosek - Windy
2. upravené a doplněné vydání
2003
HISTORIE LESNÍCH ŠKOL
Část první - GILWELL
Krátce po založení britské skautské organizace v lednu roku 1908 začal vycházet časopis The Scout.
O rok později si metodické vedení vůdců a dalších činovníků vynutilo další časopis: Headquarters
Gazette - Noviny Hlavního stanu. Časopis však nemohl plně uspokojit začínající vůdce, a tak od roku
1911 pro ně B. P. začal pořádat přednášky a pomáhal „komisařům“ (dnes bychom řekli „výchovným
zpravodajům“) s pokusy a výcvikovými schématy. Roku 1913 sestavil Soubor poznámek k použití ve
„vůdcovských výcvikových táborech“.
1. světová válka pozdržela vývoj výchovy vůdců, ale B. P. nezapomněl na své záměry. Když roku 1918
skotský šlechtic a majitel Edinburghské nakladatelské společnosti William F. de Bois Maclaren (v té době
oblastní komisař Rosneathu v hrabství Dumbartonshire ve Skotsku) zakoupil pro londýnské skauty
pozemek na severovýchodním okraji Londýna pro táboření, využil toho B. P. i pro výcvik vůdců.
Historie samotného Gilwellu sahá až do roku 1407, ze kterého o něm existuje nejstarší písemný
záznam. Pozemek se nazýval Gyldiefords a majitelem byl jistý John Crow. Další majitel Richard Rolf pozměnil název pozemku podle svého jména na Gillrolfes. Gill znamená ve staré angličtině rokle (strž,
údolí). Nemovitost byla po jeho smrti rozdělena na Velký a Malý Gilwell – tady se poprvé objevuje název
v celé dnešní podobě. Wella znamená jaro, a také pramen. Další majitelé nemovitost rozšiřovali a stavěli na něm. Majitelé se střídali, např. kolem roku 1736 zde bydlel lupič Dick Turpin (v roce 1752 skončil na
šibenici). Ústřední budova dnes nazývaná White House - Bílý dům, byla postavena koncem 18. století.
Nejvýznamnějším majitelem byl Willliam B. Chinnery. Ten skupoval okolní pozemky a Gilwell se měnil
v elegantní sídlo. Jeho žena Margaret nechala zřídit velkolepé zahrady, lipovou alej a cestičky krášlily
mnohé sochy. Pořádaly se tu večírky s poezií a klavírní recitály. Zajížděli sem i členové královské rodiny
– Chinnery nebyl šlechtického původu, ale ambiciózní finančník. Bílý dům tehdy dostal neobvykle tvarované komíny, které jsou dnes pro budovu charakteristické. V roce 1811 postihla rodinu tragedie – ze-mřel
nejmladší syn Walter Grenville na tyfus. Matka dala postavit na jeho památku v dětské zahradě kamennou urnu „Walter‘s urn“ – je zde dodnes. O rok později zemřela dcera Caroline a tak přibyl v areálu
pomník – i ten je tu stále. Neštěstí rodiny dovršilo odhalení Chinneryho podvodů. Byl propuštěn, utekl ze
země a jeho majetek zabavilo ministerstvo financí. Několik let Gilwell pustl a změnil majitele – a stále
chátral. Poslední majitel W. A. Gibbs zemřel roku 1900, vdova s dětmi se vystěhovala z hlavní budovy
do zahradních domků a v roce 1905 se odstěhovala úplně. Zůstal jen nejstarší syn, ten několik částí
prodal, a sám žil v malé dřevěné chatce naproti dnešnímu domu pro personál. Žil zde ještě v době, kdy
Gilwell koupil Maclaren pro skauty.
O pohnutce Maclarenově se vypráví toto: Když zařizoval svůj obchod v Londýně, všiml si skupiny
skautů na East End, kteří pořádali schůzky na ulicích a holých pláccích. V listopadu 1918 se spojil s B.
P. a řekl mu, že má v úmyslu sehnat peníze a koupit nějaké tábořiště pro skauty, kteří se nemají kde
scházet. Měl na mysli pozemek v Sussexu – ale ten leží příliš daleko od Londýna. B. P. se o Maclarenově snaze zmínil P. B. Nevillovi, který byl tehdy zpravodajem pro východní Londýn. Sešli se k poradě a
dohodli, že tábořiště by mělo být v lesích na okraji města. Maclaren slíbil sehnat 7000 liber. Do terénu
Historie lesních škol
2
vyrazily skupiny roverů hledat vhodné místo, ale nešlo to tak rychle. Štěstí měl až mladý vůdce John
Gayfer, který chodil do Gilwell Hallu pozorovat ptáky. Nevill to místo navštívil, a přestože byl pozemek
v žalostném stavu, okamžitě poznal, že je to trefa. Shodou okolností byla cena pozemku právě 7000 liber
(53 akrů), tedy přesně tolik, kolik dal Maclaren. Dnes má Gilwell Park rozlohu 108 akrů.
Když skauti získali Gilwell, vše vyžadovalo značné opravy. Nevill s rovery začal o velikonocích 1919
vyklízet. Dům byl v dezolátním stavu a okolí bylo zarostlé trávou a křovím, půda byla tak mokrá, že se
nedal postavit stan. Spali v zahradnickém přístřešku, kterému začali říkat „pigsty“ (prasečí chlívek). Stojí
tam dodnes. Pravidelně sem o víkendech jezdily družiny a pozemek čistily. Na opravu domu bylo nutné
získat dalších 3000 liber – a i ty Maclaren poskytl. Ten sice chtěl dát skautům jen prostor pro táboření,
ale B. P. rozhodl že Gilwell bude sloužit i jako výcvikové centrum pro vůdce.
Gilwell Park byl formálně otevřen v sobotu 26. července 1919. Zelenobílou stuhu u hlavní brány přestřihla paní Maclarenová. Bílý dům byl vyzdoben vlajkami, ale jejich hlavní účel byl alespoň trochu zakrýt
žalostný stav budovy.
Již 8. září 1919 byl v Gilwellu zahájen první výcvikový tábor pro „skautské důstojníky". Bylo jich 20 právě tolik, s kolika chlapci začínal B. P. na Brownsea. Prvním vůdcem výcvikového tábora byl kapitán
Francis Gidney. Byl to muž výjimečných vlastností, jehož nadání a činnost zajistily gilwellským kursům
úspěch od samého začátku. Kurs končil 19. září.
Program výcviku v Gilwellu byl založen na stejném principu jako první pokusný tábor na ostrůvku
Brownsea v roce 1907 a také na podkladě různých článků, které B. P. publikoval v Novinách Hlavního
stanu. Jde o „hru na oddíl". Celou metodu pak následujícího roku shrnul v příručce „Aids to Scoutmastership“ (Pomocník pro vůdcovství). Kurs dostal název Wood Badge course (Kurs dřevěného
odznaku). Skládal se ze tří částí:
1. Teoretická část - zvládnutí cílů a metod skautského výcviku dle příruček: Aids to scoutmastership,
Scouting for Boys (Skauting pro chlapce) a Stanov. Byly dány 4 hlavní směry výcviku: povahové a duševní, zdravotní a sexuologické znalosti, národnostní potřeby a možnosti výcviku. Tato část kursu měla
buď formu korespondenční (prostřednictvím Novin Hlavního stanu), nebo víkendovou přímo v Gilwellu
podle uvážení kandidáta. Teoretická část kursu se konala v zimě.
2. Praktická část - měla rovněž 4 tematické skupiny:
a/. oddílové obřady a táborové dovednosti
b/. polní práce a „pionýrství“
c/. lesní moudrost (doslova „lesnictví“) a skautské hry
d/. signalizace a stopařství.
Tato část se konala v Gilwell Parku buď ve čtyřech víkendových cyklech, nebo v osmidenním
soustředění (opět podle uvážení kandidáta).
3. Administrativa - zvládnutí a praktické vedení administrativy oddílu (okresu, oblasti). Hodnocení podle
výsledků nebo prokázáním 18 měsíců této administrativní práce.
Za zvládnutí prvních dvou částí mohl kandidát již nosit na řemínku jeden korálek. Teprve po absolvování celého kursu dostal diplom a právo nosit dva korálky.
Historie lesních škol
3
O jaké korálky jde? - Pro závěr kursu hledal B. P. něco romantičtějšího než jen papírové osvědčení o
úspěšném absolvování. Prohledal množství upomínkových předmětů své pestré minulosti a ulpěl mu v
ruce dárek zulského náčelníka Dinizulu (kterého B. P. zajal roku 1888), náhrdelník z mnoha dřevěnými
korálky. Rozhodl se tedy každému absolventu k dekretu přidat korálek (špalíček) z tohoto náhrdelníku. A
tak dostal kurs i svůj název Wood Badge course - Kurs Dřevěného (nebo též Lesního) odznaku.
Z tohoto snad skromného začátku se vyvinula dnes jistě nejslavnější „skautská universita“. Brzy se
stala také mezinárodní školou (první naši účastníci zde byli již v roce 1922 - F. A. Elstner a Ernie Dick).
Skautská světová konference pak uznala Wood Badge kurs jako jeden z nejvyšších sjednocovacích
faktorů ve světovém skautingu a opakovaně vícekrát potvrdila svou pevnou víru v jeho hodnotu. Gilwellské WB kursy se od té doby konají každoročně, s výjimkou 2. světové války, kdy Gilwell Park zabrala armáda, umístila zde balonovou „barrage“ a probíhal tu výcvik obsluhy protiletadlových děl. Během ní
dopadla do areálu Gilwellu raketa V-2, ale skauti toho uměli využít, z kráteru udělali bazén.
B. P. brzy pocítil, že by absolventi měli mít něco, podle čeho by se dali poznat. Nejprve označil ty, kteří
prošli Gilwellem, jakousi štětkou na straně skautského klobouku, ale to netrvalo dlouho. Dalším nápadem byly dva malé dřevěné korálky připevněné šňůrkou na klobouku nebo v knoflíkové dírce kabátu.
Nošení korálků na klobouku rovněž brzy skončilo, korálky byly navlečeny na oba konce koženého
tenkého řemínku a ten se nosil kolem krku na prsou. Tak je tomu dodnes. Prvními „dřevěnými odznaky“
byly pravé korálky z Dinizulova náhrdelníku. Když došly, nastoupily kopie, které se přímo v Gilwellu
vyrábějí podle potřeby stále. Odznak Wood Badge opravňuje nositele k pořádání výcvikových kursů v
jeho zemi. (Malá poznámka, která předbíhá sled - F. A. Elstner, který neabsolvoval celý kurs WB, měl
právo nosit gilwellský šátek, ale neměl právo nosit i tyto korálky).
Dalším viditelným atributem Gilwellského Wood Badge kursu je šátek. Na počest mecenáše, který
daroval Gilwell Park skautům, nosil štáb kursu šátek v rodových barvách (vzorech) de Bois Maclarenů.
Zakrátko však byl nahrazen trojcípým plátěným šátkem shora šedým a vespod růžovým s okrajem
z Maclarenovského tartanu (kostkovaná látka, jejíž barvy určovaly klan, ke kterému majitel patří) pro absolventy Gilwellu. Nejprve jej mohli nosit ti, kteří absolvovali zatím jen praktickou část, ale později bylo
nošení tohoto šátku omezeno pouze na nositele Wood Badge. Po čase se šátek přestal lemovat, tartanový obdélníček se přišívá do cípu šátku.
Svůj půvab mělo i přijetí kursisty do Gilwellu. Příchozí byl pohoštěn čajem v přijímací místnosti a pak
vyveden zpět před bránu. Tam mu bylo řečeno: „Je zvykem, že připomínáme příchozím, že přichází
dobrovolně, že chtějí spolupracovat a zdokonalovat se ve svých skautských vědomostech. Až vkročíte
do tábora, přestanete být činovníky a vším, čím jste v soukromém životě. Stanete se nováčky tohoto
tábora, který má svého vůdce. Očekáváme, že se budete snažit konat svoji práci co nejlépe“. Proč toto
cituji? Zde je totiž kořen i naší praxe, kdy každý frekventant LŠ musí „před branou“ zanechat své hodnostní štítky a jiné odznaky. Zůstává mu pouze slibový odznak, aby mu stále připomínal co sliboval, a
družinové stužky, aby věděl, že není sám a že je součástí celku a také, že je „chlapcem“ ve své družině.
Absolutně zde platí „družinový systém“. Bohužel už dnes ne všechny naše LŠ tuto tradici udržují.
Historie lesních škol
4
Tak jako při výchově děti, tak i v Gilwellu (a právě tak na našich LŠ), platí pravidlo: ne rozkazy, ale přání a přesvědčení, milé, nepovýšené chování instruktorů a vůdce. Hlavním prvkem je osobní příklad vůdce a instruktorů, jejich vzájemné chování a chování k frekventantům, absolutní duch spolupráce všech.
První setkání absolventů WB kursů (naší obdobou je Kruh LŠ) se konalo již roku 1921 a B. P. byl vyhlášen čestným vůdcem 1. gilwellské skautské skupiny. Od té doby se absolventi scházejí každé září.
V letech 1922 byl zaveden odznak pro absolventy zaměřené na výchovu vlčat „odznak Akely“ - vlčí
tesák. Roku 1927 byl však zrušen a nadále i vůdci vlčat nosí klasické korálky a šátek s tartanem.
Gilwellské kursy se začaly specializovat. Vedle kursů pro vedoucí vlčat přibyly kursy pro rovery (od r.
1926, pro komisionery = zpravodaje, od r. 1928 a pro oblastní (skupinové) vůdce (od r. 1937).
B. P. přísně bděl nad rychlým rozvojem Gilwellu a často jej navštěvoval doprovázen vlivnými osobnostmi, které tak chtěl zainteresovat pro skautské hnutí. Až do své smrti si pečlivě poznamenával myšlenky pro vůdce tábora jak výcvik zkvalitnit a učinit ho zajímavějším. Vždy se obával, aby gilwellský
kurs nezapadl do vyjetých kolejí, aby se nestal stereotypní. Jednou, když jedna jeho myšlenka byla
kritizována jedním z předních činovníků, že je v rozporu se stanovami, odpověděl: „k čertu se stanovami, nazvěme to experiment - Gilwell nesmí nikdy ustrnout!“
Když mu byl v roce 1929 při příležitosti 3. světového jamboree udělen králem vyšší šlechtický titul lord, musel připojit ke svému jménu nějaké místo. B. P. chtěl zajistit Gilwellu ještě větší povědomí široké
veřejnosti, a tak si zvolil za své „lordské“ sídlo Gilwell. Od té doby se psal při oficiálních příležitostech
„Lord Baden - Powell of Gilwell“. Na Gilwellu však nikdy, jak již víme, žádní šlechtici nebydleli.
Kapacita Gilwellských kursů (nejen Wood Badge) je obrovská. Gilwell Park má dnes 14 stálých zaměstnanců. Dalším náčelníkem Gilwellu byl po Gidneyovi John Skinner Wilson zvaný „Belge“, který
v roce 1947 navštívil Československo a naší Lesní školu. Vůdcem GP je dnes (pozn.: psáno v roce
1994) komisař Derek Twine - jediný nositel šesti dřevěných korálků na světě). Každoročně se v GP konají
nejméně čtyři Wood Badge kursy. Nedávno jej absolvoval i Baden-Powellův vnuk. Dnes však zřejmě v
Gilwellu neprobíhají „klasické“ kursy pro výchovu vůdců oddílů, ty se konají na různých místech nejen
Anglie, ale i v jiných zemích světa.
V Gilwellu se vyrábí Wood Budge „woggle“ - kožené turbánky a ony zmíněné dřevěné korálky ze dřeva dováženého z Indonésie. Gilwell má dnes též velké muzeum a prostory pro návštěvníky – turisty.
V současné době může každá organizace WOSM pořádat své Wood Badge kursy jako nejvyšší stupeň skautského vzdělávání. Jejich náplň je podobná naším Lesním školám, nejsou však svázány přesnými pravidly. Každá organizace si je může uzpůsobit dle svých potřeb. Bývá na nich více teorie, protože
se do nich hlásí již zkušení praktici.
Tolik tedy o první a nejslavnější škole pro vůdce, od které se odvozují i naše Lesní školy.
Část druhá - F. A. Elstner
Měsíc září bývá nazýván též měsícem Svojsíkovým, pro výročí jeho narození a úmrtí. To je všeobecně známo skautskému národu od vlčáckého či světluščího věku. Připomeňme si však jiného významného skautského činovníka - vůdce naší první Lesní školy. Byl jím
František Alexandr Elstner
Historie lesních škol
5
Narodil se 11. dubna 1902 v Praze v učitelské rodině. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval práva a filozofii. Studia nedokončil a po abiturientském učitelském kursu od roku 1924 učil na národních a
odborných školách v Brandýse n. L. a později v Ml. Boleslavi. Od roku 1936 působil ve Škodovce. Roku
1941 vstoupil na profesionální dráhu novináře, reportéra a spisovatele. Od roku 1920 podnikal četné
studijní a propagační cesty malými automobily české výroby. S automobily Aero a Minor procestoval
jihovýchodní Evropu, Saharu, Severní Ameriku, Mexiko, Jižní Ameriku a také východní Evropu a SSSR.
Nejen cestoval, ale také o svých cestách napsal desítku cestopisů a řadu článků do motoristických
časopisů. Způsob jeho psaní si získával hlavně mládež, které věnoval i další knihy.
Tolik stručně životopis vyčtený z různých slovníků a almanachů týkajících se tzv. občanského života.
Nás však F. A. E. zajímá jako skaut.
Na skautskou stezku vstoupil v roce 1913, kdy se přihlásil do oddílu Psohlavců profesora Müllera na
Vinohradech v Praze. V roce 1919 vstoupil do Svazu junáků skautů, ve kterém chtěl A. B. S. spojit
dosavadní skautské organizace. Později se stal vedoucím oddílu. V roce 1920 se zúčastnil holdu skautů
presidentu T. G. Masarykovi a napsal o tom delší reportáž do časopisu Junák - skaut československý
(roč. VI/7-8). Téhož roku organizoval výstavbu junáckých táborů ve dnech sokolského sletu. Roku 1922
již ve funkci zahraničního zpravodaje SJS RČS (bylo mu 20 let!) byl členem naší delegace na Pařížské
mezinárodní konferenci, na které byl náš Svaz junáků skautů registrován jako zakládající člen světového
ústředí skautů. V témže roce při příležitosti Národních skautských slavností navštívil Prahu ředitel
mezinárodní kanceláře H. S. Martin. Při této příležitosti s ním domluvil A. B. Svojsík návštěvu dvou
našich skautů (Ernieho Dicka a F. A. Elstnera) v anglickém středisku pro výchovu vůdců - Gilwellu.
Zatím co E. Dick po kursu zůstal v Anglii (byl původem Angličan), byl to právě Elstner, který k nám přivezl pochodeň v podobě povinnosti založit podobný kurs pro vůdce u nás.
Frank se vrátil z Gilwellu plný nadšení a jeho energická povaha získala plnou podporu pro pořádání
podobných kursů u nás. Náčelnictvo počítalo s tím, že Frank vychová první instruktory a ti pak sami
budou pořádat další kursy podobné Gilwellskému Wood Badge coursu. Není tedy divu, že přes své
mládí (21 let), byl náčelnictvem pověřen (spolu s Jaroslavem Novákem) uspořádáním prvního čs. kursu
pro výcvik vůdců oddílů. První se konal ve dnech 19. - 26. srpna 1923 v Jemčinské oboře (též se uvádí
Holenská obora, což je však téměř totéž) u Jindřichova Hradce. Místo obstaral župní zpravodaj Jindřich
Šimánek z Jindřichova Hradce a odtud byla i první pracovní (dnes říkáme cvičná) družina. Účastnilo se
ho 22 zájemců z celé republiky. A. B. Svojsík navrhl pro tento typ kursů český název „Lesní škola“.
Absolventi LŠ mohli nosit šedý šátek, který měl připomínat šátek Gilwellského kursu (ten má však barvu
poněkud jinou). Znak LŠ, tři tee pee, výtvarně navrhla Frankova manželka. Zpočátku byl znak vyšíván
přímo na šátek. Šedá barva šátku a odznak tří týpek jsou naší specialitou, jinde ve světě se tyto symboly
nepoužívají. Symbol zahájení práce LŠ, sekera zaťatá do polena, byl Frankem převzat z Gilwellu. Na
rozdíl od běžných táborů (kde se sekera zatíná každé ráno a vyjímá každý večer), se na LŠ sekera
zatíná při zahájení a vyjímá až na konci posledního dne školy. Rovněž tradice rozdělení frekventantů do
družin, družinové symboly, pokřiky atp. začíná již na první LŠ roku 1923. Vedle Franka přednášeli A. B.
Svojsík a Jaroslav Novák. Škola trvala 8 dní, přednášelo a cvičilo se od časného rána do pozdní noci.
Nutno dodat, že české LŠ nejsou od počátku pouhou kopií anglického Gilwellu, ale program byl
přizpůsoben našim poměrům a požadavkům.
Historie lesních škol
6
Po úspěchu první LŠ se rozhodlo Náčelnictvo organizovat další školy. V únoru 1924 se na 5. řádném
sjezdu Svazu stal F. A. Elstner členem náčelnictva. V létě se konala druhá LŠ, tentokrát v Drhlenském
údolí (Mnichovo Hradiště > Kněžmost > Nová Ves), vůdcem byl opět F. A. Elstner. V květnu 1925 bylo u
Náčelnictva zřízeno Ústředí lesních škol a F. A. E. byl jmenován zpravodajem pro lesní školy u náčelnictva Svazu. Navíc mělo Ústředí LŠ tajemníka. Rovněž LŠ, které se začalo říkat Ústřední LŠ (pro výchovu instruktorů), v roce 1925 vedl Frank. Místo tábořiště bylo opět v Drhlenské rokli poblíž Nové Vsi.
V březnu 1926 Elstner resignoval na funkci vůdce LŠ, ale to již byl rozvoj lesních škol zajištěn.
Roku 1928 byl vypracován „Organizační řád lesních škol SJS RČS“ a bylo vytvořeno Ústředí LŠ. Na
počátku třicátých let nosilo šedý šátek již přes 300 absolventů. F. A. Elstner odešel z funkce zpravodaje
LŠ v březnu 1931 a naplno se věnoval svému zaměstnání, cestování a spisovatelské činnosti.
Do Skauta-Junáka i Vůdce napsal Elstner řadu článků. V roce 1927 vyšla jeho prvotina Kniha o
uzlech, v pozdějších létech několikrát doplněná a přepracovaná (Vázání uzlů 1959 a 1966, Uzly a laso
1968 a 1991). Vedle cestopisů a motoristicky zaměřených publikací napsal pro mládež další knihy:
Nováčkovská (s Janem Novákem a A. B. Svojsíkem 1937), Dobrodružnou stezkou (1959 a 1965),
Dovedu to! (1962 a 1970), Zálesácká kuchyně (1970), Dovolená pod stanem a s karavanem (1970).
Přestože od třicátých let již téměř pro skautské hnutí nepracoval, nikdy nezapomněl, odkud vyšel, a ke
skautingu se hlásil. Na žádost bratří z Pošumaví vedl v roce 1945 Chodskou lesní školu. V šedesátém
osmém roce se zapojil do práce v organizaci Junák - Zálesák (na půdě Svazarmu).
Leccos se dá vyčíst ze starých časopisů a knih, ale přesto to nemusí dát úplně přesný obraz dávné
skutečnosti. I tenkrát byla snaha psát do našich časopisů spíše o věcech kladných a o těch ostatních
raději ne. Historik však potřebuje znát skutečnou pravdu, ať už je jakákoliv. Zajímavým materiálem jsou
"Stručné dějiny našich lesních škol" z pera dalšího významného činovníka Velena Fanderlika z roku
1980. Ten popisuje zrod našich lesních škol a osobu F. A. Elstnera takto:
"Byla potíž najít někoho, kdo by uměl anglicky a kdo by byl ochoten nejen si kurs prodělat, ale pak
také v příštích letech u nás podobné kursy pořádat a vést. Fr. Elstner byl ochoten tento úkol převzít.
Slíbil, že se anglicky naučí. Frank Elstner navštívil Gilwell Park a účastnil se kursu. Vrátil se a
uspořádal jakýsi Gilwellský kurs v Jemčinské oboře. Náčelnictvo počítalo s tím, že Elstner vychová
instruktory a ti pak budou pořádat kurzy s jakousi autoritou Gilwell Parku. Tento plán však ztroskotal,
ukázalo se totiž, že Elstner nedostal absolvenci kursu, protože nesložil písemnou zkoušku, a jenom se
účastnil praktické části Wood Badge coursu. Elstner tehdy slíbil, že se do Gilwellu vrátí a kurs dokončí,
ale k tomu nikdy nedošlo. Přesto ho náčelnictvo pověřilo vedením kursů za předpokladu, že se věc
dodatečně vyřeší. Elstner měl rozhodně vhodné vlastnosti pro svůj úkol: dynamickou povahu,
schopnost vzbudit nadšení a umět improvizovat. Chyběla mu však vytrvalost a schopnost předem
plánovat a také spolupracovat se svými pomocníky. Přesto však jeho první kurs působil jako bomba a
vzbudil nadšení všude. Přinesl novinky: lasování, prvky anglického lehkého táboření bez podsad,
vázání staveb z kulatiny bez hřebíků. Náčelnictvo jmenovalo Elstnera zpravodajem LŠ, když se
zavázal Gilwellský kurs dokončit. To se nikdy nestalo, a tak, když ukončil své učitelské povolání a dal
se na dráhu automobilového závodníka, pověřilo vedením LŠ Karla Horu (student medicíny v Brně a
absolvent naší 1. LŠ). Tím skončila Elstnerova kariéra. Byl-li Frank dokonalý improvizátor a do značné
Historie lesních škol
7
míry i herec, který dělal všechno sám, byl Hora naprosto soustavný pracovník, který vše plánoval do
detailu se svým instruktorským sborem. Elstner měl krok od myšlenky k činu a stále měnil plány, jak se
to hodilo jeho temperamentu. Teprve Hora si však sestavil tým instruktorů a dohromady pak vedli LŠ
skutečně vědecky. Zatím co Elstnerovy školy učily jak co dělat (hlavně věci praktické), Horovy školy
neučily jenom skautským praktikám, ale aby budoucí instruktoři věděli jak učit, jak vést hry ...".
Tolik Velen Fanderlik, absolvent Elstnerovy 3. LŠ v roce 1925 a zpravodaj pro LŠ ve třicátých letech. Ať
již je Velenovo svědectví pravdivé úplně, nebo jen zčásti, lze vzpomínku na Franka Alexandra Elstnera
uzavřít snadno konstatováním, že F. A. Elstner byl prvním českým lesoškolákem, svou energií a elánem
vyoral onu první brázdu na poli "skautské university". Dokázal ve svých prvních lesních školách vytvořit
pravého gilwellského ducha a strhnout ostatní k trvalé práci pro skauting. Jeho žáci pak dovedli naše
Lesní školy k vysoké dokonalosti. Energický lesoškolák, cestovatel se srdcem básníka, vypravěč a
spisovatel zemřel 8. září 1974 po dlouhé nemoci v Praze ve věku 72 let.
Část třetí - ČESKOSLOVENSKÝ GILWELL - 1923
Na štěstí pro nás i budoucí časy se zachoval v Ústředním skautském archivu výpis ze zápisníku 1. LŠ
– „Československého Gilwellu“ 19. - 26. srpna 1923. Místo konání je uvedena „Holenská obora“. Vlastníkem zápisníku a absolventem této 1. LŠ byl br. Dr. Jan Kalášek z Jaroměřic u Moravských Budějovic.
Zápisník byl jednotný pro všechny účastníky, vázaný v tuhých deskách. První stranu uvnitř zdobil
štítek se třemi podpisy: A. B. Svojsíka, Jaroslava Nováka a F. A. Elstnera - to byli právě instruktoři 1. LŠ,
která byla zároveň 1. instruktorskou lesní školou (nebo též později zvanou Ústřední lesní školou). Na
druhé straně je pak seznam všech 22 účastníků i s adresami, mezi nimi je i řada současných a
budoucích významných pracovníků. Byli rozděleni do 3 družin: Kohoutů, Kukaček a Holubů. Každá
družina dostala přidělené družinové barvy (stužky).
Kurs byl zahájen br. Jaroslavem Novákem v neděli večer ve 20:30 u táborového ohně. Br. Elstner pak
vyložil účel a program tohoto kursu. Následovaly písně, z nichž poslední byla Engonyama. Spát se šlo ve
23:30 h.
Vlastní kurs začínal pondělním budíčkem v 6:30. V 8 hodin byl nástup a vztyčení vlajky.
Program prvního dne: Ukázka jednoduchého slibu; o tykání; o duchu a životě družiny; směr výchovy
mládeže; teorie vzoru; Co praví B. P. o skautingu; zavést soustavnou výchovu vůdců; o obsahu
nováčkovských zkoušek; značky; pečeně připravená pod popelem. Odpoledne pak uzly, hry s uzly a
provazy.
Druhý den: patřil celý br. Elstnerovi: Značky - šifrovaná písmena; vlajkový stožár a nástup družiny
(oddílu) při slavnostních příležitostech; jak se připravit k přenocování venku a spací pytel, upevňování
kolíků; rozdělávání ohně třením dřev; lasování, odpoledne vycházka do lesa a různé pochody; stavba
provázkového mostu. Den byl zakončen táborovým ohněm v tee-pee.
Třetí den: Odhadování a měření dálek a výšek a různé metody; opisy psané symbolickým písmem;
znovu lasování a znovu uzly; skautské muzeum; značky, pokračování; o ohni a ohništích. Odpoledne
přišla bouřka. Posluchači sedí ve „farmě“ a Elstner přednáší z venku do okna. I přes déšť se v rychlém
sledu střídají: pece a pečení; odpadky, latrýny; vory; sebeobrana; lukostřelba; plížení a hry; systém
Historie lesních škol
8
odměňování. Večer je věnován rozloučení s Elstnerem, který další den odjíždí. Účastníci slibují, že
budou pokračovat v duchu LŠ a šířit správný a čistý duch v okruhu své působnosti. Všem bylo
doporučeno odebírat časopis Jamboree.
Čtvrtý den: po snídani bylo u vlajky poděkováno (ústy bratrů Hory a Müllera) br. Elstnerovi a uděleno mu
jméno KIM (přítelíček celého světa). Br. Elstner na rozloučenou řekl: "Utvoříme společnost upřímných
přátel, kteří se mohou o sebe navzájem opřít v každé situaci. Náš oddíl (myslí tím posluchače 1. LŠ)
bude základnou a oporou čsl. skautingu. Byť se jakýmikoli vlivy a poměry naše hnutí rozrušilo, na
zavolání sojky sejdeme se v příhodné chvíli k nové práci". Po vyfotografování br. Elstner odjel. Čtvrteční
odpoledne mělo na programu: první pomoc; zachraňování tonoucích; záchrana při prolomení ledu; nošení raněných a pomocí hry; umělé dýchání; soustava Hébertova (přirozený pohyb v tělesné výchově).
Tento den měl na starosti zřejmě Jaroslav Novák, neboť Elstner odjel a Svojsík přijel až další den.
Pátý den: dopoledne přivítání ABS a rozhovor s ním. Odpoledne prožili všichni u Nežárky: plavání a hry;
potápění; skoky do vody; lehká atletika. Po večeři opět táborový oheň, při kterém promluvil br. Novák o
organizaci prázdninových táborů.
Šestý den: hlavním bodem programu byla přednáška A. B. Svojsíka O vývoji skautingu.
Na dalších stránkách zápisníku jsou skicy květin, stop zvířat a nakonec vyobrazení Setonových měsíců od ledna až do prosince.
Toť vše. Další zajímavosti o 1. LŠ se můžeme dočíst v časopisech Skaut-Junák roč. X, č.1 z 15. 10.
1923, Vůdce roč. IV, č. 8-10, ale i jinde. Je nesprávné, když se dnes spojuje naše první LŠ pouze s
Frankem Elstnerem. Velký podíl na této škole měl Jaroslav Novák, který byl jediný ze tří instruktorů který
se jí zúčastnil celé. Nebyl to rozhodně žádný outsider, byl zkušeným vůdcem 5. oddílu, měl v té době za
sebou skoro 10 táborů, vyšel mu již první a velmi kvalitní skautský román pro děti, byl redaktorem
Skauta-Junáka a vykonával funkci tajemníka Svazu.
Proč jsem se rozepsal právě o 1. LŠ? Právě proto, abychom mohli porovnat tu první s těmi současnými - kolik je toho stejného nebo podobného! Uvědomme si ale, že tenkrát to bylo poprvé. To byl základ a díky tradici děděné z generace na generaci a úsilí našich učitelů, prožíváme totéž, co naši dávní
předchůdci. Nikdo z nich již nežije. - Opravdu nežije? Nezdá se vám, že jsou tu s námi, třeba při zpěvu
Engonyamy?!
Část čtvrtá - ROZVOJ LESNÍCH ŠKOL
Můžeme říci, že „Elstnerovo období lesních škol“ bylo prvním a velice důležitým. Po prvních třech
lesních školách nastává další období, které můžeme nazvat „období Horovo“, jinak pojaté, propracované
a kolektivní. První tři (Elstnerovy) Lesní školy byly nazvány Ústřední lesní školy – ÚLŠ, což tehdy
znamenalo LŠ pro instruktory a opravdu se řada absolventů ÚLŠ stala vůdci a instruktory dalších LŠ.
Po Elstnerově resignaci na vůdce LŠ v roce 1926 se zástupcem zpravodaje LŠ stal Karel Hora.
Kancelář ústředí LŠ se odstěhovala do Brna a úkolu vedení Ústřední lesní školy se ujal v letech 1926 1928 sbor instruktorů Moravské lesní školy – tedy tým a ne jedinec. Elstner, který však byl stále
zpravodajem LŠ (až do roku 1931), pouze příležitostně navštěvoval některé kursy.
Historie lesních škol
9
Vůdcem ÚLŠ 1926 byl jmenován Karel Hora (absolvent 1. LŠ 1923) a instruktory byli: Josef Štefan (1.
LŠ 1923) a bratři Milota a Velen Fanderlikové (absolventi 3. ÚLŠ 1925). Konala se na tábořišti
holešovských skautů pod Velou (Studená dolina) u Lukova. Frekventanty byla řada později významných
činovníků, mezi nimi i pozdější náčelník Junáka Rudolf Plajner.
ÚLŠ 1927 byla opět u Lukova se stejným vedením. ÚLŠ 1928 zase na stejném místě, ale vedení
převzal mladší z Fanderliků - Velen a instruktory byli vedle Štefana - Evžen Škarda (absolvent 1. Moravské lesní školy 1924) a Ivan Šimsa. Lesních škol přibývalo, a tím i lesoškoláků.
V roce 1928 Náčelnictvo schválilo „Organizační řád lesních škol SJS RČS“ který zpracoval MUDr. J.
Šimsa. Podle tohoto řádu tvořili Ústředí LŠ: zpravodaj pro LŠ v hodnosti místonáčelníka, jeho zástupce,
vůdcové zemských LŠ a tajemník. Oddělila se Ústřední lesní škola (pro instruktory) od Zemských LŠ pro
výchovu vůdců oddílů. Všichni členové LŠ vytvořili Kruh LŠ.
V roce 1931 po definitivním Elstnerově odchodu byl na jeho místo jmenován Karel Hora a jeho zástupcem Velen Fanderlik. Hora pak z této funkce odešel v roce 1933 a tak se stal zpravodajem pro LŠ až
do konce roku 1939 Velen Fanderlik.
Důležitým organizačním činem po vydání „Organizačního řádu LŠ“ byla jeho úprava v roce 1936 - tzv.
„velikonoční Buchlovský dekret“, který koncipoval Velen Fanderlik (v témže roce absolvoval Gilwellský
kurs). V roce 1937 byl Buchlovský dekret novelizován jako nový Řád LŠ. Jakoby v předtuše "zlých časů" bylo v letech 1937 - 1939 uspořádáno množství lesních škol zemských (České, Moravské, Slezské,
Slovenské). Doktor práv Velen Fanderlik o Vánocích 1939 odešel do exilu, protože mu hrozilo zatčení.
Začátkem roku 1940 byl na jeho místo jmenován ing. Adolf Petrů. I on byl zkušeným lesoškolákem, společně s Josefem Štefanem připravili na tehdejší dobu výbornou příručku "Táboření", která vyšla v nedávno založené Junácké edici. Lesní školy se však v roce 1940 již konat nemohly. Jedna jediná LŠ
běžela týden, ale byla Gestapem zrušena, tak, jako většina dětských táborů. Lesní kurs, který připravoval Jaroslav Novák pro vodáky na Seči, byl na poslední chvíli odvolán. Začátkem listopadu 1940 byl
Junák rozpuštěn. Skončila první éra českého skautingu a tím i první éra Lesních škol.
K nejvýznamnějším pracovníkům předválečných let patřili mimo jmenovaných i Karel Kučera, Josef
Horký (na Slovensku), Ivan Brychta (absolvoval „vlčácký“ Gilwell), Jaromír Preininger, Sláva Řehák,
Karel Kulhánek a řada dalších.
V období 1923 - 1940 se konalo 102 LŠ všech typů v celé republice, nejvíce v roce 1938 - 15!
Absolventi a instruktoři LŠ se podíleli na vydání řady příruček. Vedle dvojice Štefan-Petrů: „Táboření“,
to byla příručka „Kniha her“ sestavená Velenem Fanderlikem a Jos. Štefanem, která se v zápětí proměnila ve výbornou příručku „600 her“. Další byla Velenova slavná příručka „Skautská praxe“ vydávaná
dodnes, často přebíraná a kopírovaná do jiných publikací. Původně to byly „Pomocné tabulky
praktických skautských nauk“, které se postupně vyvíjely od Moravské LŠ 1929 a podíleli se na nich i
další instruktoři: Karel Kučera, Evžen Škarda, Josef Štefan. Velen byl autorem i další významné příručky
„Listy Jurovi“ (původně Listy vůdci, které vycházely jako příloha časopisu Vůdce).
Tolik asi k předválečným lesním školám. Ještě poznámka: Velen Fanderlik tvrdí, že naše LŠ byly lepší
než Gilwell. Píše o tom v dopise Evženu Škardovi (vůdci Moravské lesní školy) přímo z Gilwellu, který
absolvoval v roce 1936: „...Jsou tu metody dosti odlišné od našich, ale musím říci, že to dovedeme
lépe. Je to příšerné, co se tu „protrajdá“ času sem tam a nic z toho. Musí se ovšem zvážit, že by
Historie lesních škol
10
Angličané náš „mrsk-mrsk“ systém asi nevydrželi. Oni jsou pomalejší, ale jinak výborní chlapi ...Metody
jsou tu dosti zastaralé. Moc se mluví, ale praxe se nedodělá, protože nezbude čas. ...Bledl jsem, když
tu včera dělal jeden skaut slib. Vybavilo se mi, jak jsem před několika dny bral do slibu několik skautek,
a zdálo se mi, že jsem nebyl zrovna „ve formě“. A tady to tak odflákli a při tom zdůrazňovali, že se to
musí provést tak, aby po slibu zůstal hodně silný a trvalý dojem!"
Za nacistické okupace sice žila řada skautských oddílů v ilegalitě, ale LŠ se samozřejmě konat nemohly. Velen Fanderlik, činný jako zpravodajský důstojník v britské armádě, nezahálel, myslel na skauty i
daleko od domova. Pevně věřil, že až válka skončí, Junák se obnoví. Aby bylo co do začátku, nechal
v Kanadské Otavě v roce 1944 vytisknout česky příručku Skautská praxe (bylo to již třetí, upravené
vydání). V témže provedení pak vyšla koncem roku 1945 i u nás v brněnském KLENu, téměř beze
změn. To kanadské vydání (sběratelsky samozřejmě cennější) poznáte podle tmavočervených desek.
Druhá světová válka skončila a nastal ohromný nával do Junáka. To si samozřejmě vyžádalo výchovu
dalších vůdců - tedy mnoho kursů a také lesních škol. Zatímco před válkou měl Junák necelých 60 000
členů (asi jako dnes), po válce počet rychle stoupl na trojnásobek, skoro čtvrt milionu. Již o prázdninách
1945 se opět rozběhly LŠ. Brněnští lesoškoláci jednali o pronájmu zámečku a obory v Jinošově a získali
jej pro pořádání LŠ.
Velen Fanderlik - pro zajímavost - jako jurista jel po skončení války společně s gen. Ečerem zatýkat K.
H. Franka, kterému se podařilo zmizet do Německa (dal se zajmout Američany, ale ti nám ho vydali).
Velen Fanderlik byl na II. junáckém sněmu v únoru 1946 zvolen starostou Junáka a o rok později také
členem mezinárodního skautského výboru a byl jím i v době, kdy už Junák neexistoval. To už však byl
opět činný v exilovém skautingu.
Po válce bylo Ústředí LŠ řízeno Skupinou lesních škol u výchovného odboru náčelnictva. Činovník,
který měl na starosti LŠ, se nazýval skupinář LŠ. Byl jím předválečný zpravodaj LŠ Adolf Petrů, který byl
zároveň místopředsedou výchovného odboru. Jeho zástupcem byl v roce 1947 Evžen Škarda.
Bylo jasné, že tak velký nával mládeže a pro ni tolik potřebných vedoucích, nemůže zvládnout systém
předválečných lesních škol, tj. oblastní LŠ a zemské LŠ (které vychovávaly instruktory pro oblastní LŠ).
Byly vypracovány nové osnovy, které se pak promítly do řádu a dekretu LŠ vydaných v březnu a květnu
1946. Na ÚLŠ v Jinošově 4 dny pracovalo 54 účastníků na novém dekretu, kterému se proto říká „Dekret
Jinošovský“ a je významný decentralizací LŠ - vznikly totiž Zemské orgány LŠ u Zemských junáckých
rad, které měly za úkol řídit lesní školy v oblasti své působnosti. Podílel se na něm Velenův bratr Milota
Fanderlik. LŠ byly rozděleny na:
- oblastní LŠ pro výcvik vůdců oddílů (OLŠ)
- zemské LŠ pro výcvik instruktorů a vyšších činovníků (ZLŠ)
- ústřední LŠ, což však již nebyla LŠ jako předešlé, ale spíše ústředí lesních škol, které řídilo porady
vůdců a instruktorů LŠ a řešilo všechny otázky výchovy v LŠ (ÚLŠ).
Počet LŠ a LK v letech 1945 až 1948 byl proti předválečnému období nevídaný – 121 (nejvíce v r. 1946
– 40). Mimo LŠ se však konaly i další speciální kursy za účelem odborného výcviku vůdců a instruktorů.
Absolventi těchto kursů však neměli právo nosit šedý šátek a nebyli členy Kruhu LŠ.
Historie lesních škol
11
Jinošovskou lesoškoláckou rezervaci navštěvovali i významné návštěvy, např. pan president E. Beneš
s manželkou (1946) a ředitel Mezinárodní skautské kanceláře J. S. Wilson, který byl 20 let vůdcem
Gilwellských kursů. Jen v Jinošově se v poválečném období konalo 23 lesních škol.
V Čechách se zase usilovalo o zámek Štiřín jako lesoškoláckou rezervaci. Rodina Plajnerova do této
akce vložila své veškeré peníze, ale než se skautská práce ve Štiříně mohla plně rozběhnout, přišel
„Vítězný Únor“. Přesto se na Štiříně o prázdninách 1948 uskutečnilo 6 Lesních škol. Skautský majetek,
který již byl na Štiříně, byl později rozkraden nebo zlikvidován, mimo jiné i zakládaná skautská knihovna.
Dalšími známějšími místy LŠ byly H. Černošice, Vlastějovice, Červený Hrádek, Rtyně, Cukmantl,
Rajnochovice, Dolní Bečva a další.
Po počátečním návalu do Junáka počet členů začal poněkud klesat. Navíc přišel únor 1948 a pak
velký zlom, velký úbytek členů (ať z přesvědčení, nebo vynucený – všichni členové Junáka starší 15ti let
– tedy hlavně činovníci - museli vstoupit do SČM, což většina odmítla, a proto nesměli dál vést mládež).
Změnilo se vedení Junáka, do jeho čela nastoupil Akční výbor ústředí Junáka. AVÚJ chtěl řídit lesní
školy pomocí „komise LŠ“ z účastníků obou kmenů. Představitel LŠ opět změnil název, už nebyl
skupinář, ale „předseda komise LŠ u AVÚJ“. Předsedou této komise se stal Evžen Škarda. Dalšími členy
komise byli: J. Cyvín, J. Preininger, Jos. Solař, G. Riedel a A. Petrů, tedy samí zkušení lesoškoláci.
Snad proto úroveň LŠ v roce 1948 byla poměrně dobrá.
V roce 1949 se již LŠ nekonaly, ale ještě v roce 1950 vyšla příručka dvojice Štefan - Petrů.
Máme-li však celkově hodnotit poválečné lesní školy, musíme přiznat, že poněkud slevily v technických kvalitách. Bylo méně skutečně kvalitních instruktorů, kteří by nejen perfektně ovládali svůj předmět,
ale uměli ho navíc i kvalitně učit druhé. Počet LŠ byl nadprůměrný, nebylo stejně možné ho trvale
udržet, ani kdyby nedošlo k „Únoru 48“. Všeobecně se dá říci, že poválečné LŠ sice vyprodukovaly
mnohem více lesoškoláků, ale přece jen v průměru nižší kvality. Možná, že toto hodnocení je až příliš
přísné. Milota Fanderlik píše – „nepřevzali jsme doslova vzor Gilwellu, ale přizpůsobili jsme ho naší
mentalitě a našemu typu skautingu. A že to bylo správné, potvrdil sám Camp Chief Gilwellu J. S.
Wilson, když při své návštěvě Československa v roce 1947 se byl podívat na Lesní školu Jiráskovy
oblasti. Řekl tehdy „děláte to dobře, musíme se i my od vás učit“.
Milota Fanderlik pak obdržel z Anglie jmenování „Pověřený vůdce lesní školy pro Československo“ s
právem udělovat stupeň „Wood Badge“. Ten však nikdy udělen nebyl.
Dostali jsme se chronologicky k období 1968 - 1970. Místonáčelníkem pro LŠ ihned po obnově se stal
Karel Grimm, ale po III. junáckém sněmu (koncem listopadu 1968) ho vystřídal br. Pivec, jako předseda
odboru LŠ. Avšak již v únoru 1969 byl opět vystřídán Karlem Grimmem jako „vedoucím oddělení LŠ u
odboru činovníků“. Tyto rychlé změny byly odrazem poněkud rozhárané situace v ústředí Junáka ve
složité době po srpnu 1968. Br. K. Grimm pak LŠ řídil až do trpkého konce v létě 1970.
Již v roce 1968 bylo uspořádáno 12 LŠ s 300 účastníky! Školy byly díky velikému zájmu po tolika
letech neúměrně přeplněné. O rok později bylo 36 KLŠ (krajských, místo dříve nazývaných oblastních) a
dvě instruktorské LŠ (pro každý kmen jedna) = 1. ILŠ (od které se datuje současné počítání ILŠ). V roce
1969 tak získal Junák asi 600 účastníků LŠ, z čehož plyne, že se snížil počet frekventantů na jednu LŠ.
Historie lesních škol
12
Bylo to jedině správné. Změna názvosloví byla přímou odezvou na politické rozdělení státu (místo ve
skautingu vžitých Oblastních LŠ to byly Krajské LŠ a místo zemských LŠ pak Instruktorské LŠ).
Na začátku roku 1970 bylo naplánováno 16 LŠ, ale ty se pak se již neměly konat - vědělo se, že po
prázdninách bude opět konec. Nakonec se jich však uskutečnilo 19 (vč. kurzů). Bylo to nanejvýše
správné pro přežití následujícího dvacetiletí skautského temna.
Na závěr ještě jedno číslo - v letech 1923 až 1970 (ale ve skutečnosti během 24 let existence) se
uskutečnilo 289 LŠ a LK, což představuje asi 5 800 lesoškoláků. Nejčastěji se na vedení LŠ podíleli Ing.
Petrů a Ing Škarda (9x), Milčicová, Horký a Preininger (8x), Pokorná a Smítalová (7x).
Skauting díky Sametové revoluci v listopadu 1989 znovu ožil a s ním samozřejmě výchova nových činovníků – tedy i LŠ. Od roku 1990 opět prochází Lesní školy svým dalším vývojem, každoročně se jich
koná několik. Lesní školy se diferencují a podle nabídky si je mohou vybírat zájemci bez ohledu na místo
působiště. Tento vývoj již není historií, ale současností – píšete ji VY.
Část pátá - DÍVČÍ LESNÍ ŠKOLY - DLŠ
Dívčí skauting u nás odstartoval v lednu 1915 a během první světové války se rozvíjel jen pomalu. Po
skončení války a vzniku Československé republiky, roste i dívčí skauting a tím nastává potřeba přípravy
kvalitních vůdkyň dívčích oddílů. Když se v roce 1923 nastartovaly Lesní školy pro vůdce, děvčata
dlouho neotálela. První DLŠ se plánovala již na rok 1925 pod vedením ses. náčelní Emilie Milčicové. Ta
však musela odjet na léčení a škola byla odřeknuta.
Ve dnech 4. – 14. srpna 1926 se sjelo 21 posluchaček (14 z Čech a 7 z Moravy a Slezska) k Paršovické myslivně poblíž Hranic na Moravě. Vedla ji zpravodajka náčelnictva sestra Lída Sobotová. Původně se mělo tábořit na břehu Bečvy, ale ta se rozvodnila a louku zaplavila. Proto se účastnice nastěhovaly
do půdních prostor Paršovické myslivny. Zde strávily první dvě noci, ale pak poblíž na okraji lesa
zbudovaly stanový tábor se vším všudy. Na programu se podílely vedle Lídy Sobotové sestry M. Januštíková, L. Fišarová, S. Micháková, H. Radochová a Viola Zachovalová (prov. Králová). DLŠ navštívil
místonáčelník br. Josef Nebeský. Na programu se přednášky střídaly se cvičením, hraním, přírodopisnými vycházkami a běžnými táborovými pracemi. Frekventantky byly nadšeny a uzavřely krásná přátelství. Do konce října musely předložit své poznámky vůdkyni DLŠ k posouzení. Teprve 17. 7. 1927
došlo ke jmenování řádnými absolventkami 1. dívčí LŠ.
O rok později se konala 2. DLŠ na ostrůvku Lužnice pod zříceninou hradu Příběnice. Od 28. 7. do 6. 8.
1928 ji vedla sestra náčelní E. Milčicová a od 8. 8. do 18. 8. opět Lída Sobotová. Škola měla dva kurzy –
prvý podával základní vůdcovskou vědu, a druhý měl za úkol již pokročilým dát řadu dalších námětů
k promyšlení a realizaci. Zpestřením 2. DLŠ byly jihoslovanské skautky a tak se na stožár vztyčovaly
hned tři vlajky – naše, jihoslovanská a vlajka LŠ, kterou darovala sestra Kalousková z Náchoda. Učilo se
navzájem mimo jiné i tančit srbské kolo a zpívat národní písně. Program byl rozšířen o přírodovědná
témata, působnost ženy a psychologii dívek. Na tuto DLŠ se přijela podívat i předsedkyně dívčího odboru
sestra Bronislava Herbenová. Zapalovala první táborový oheň a vyprávěla o historii tohoto místa. Druhý
den přednášela na téma Postavení ženy v rodině. Instruktorkami byly mimo Milčicové a Sobotové ses.
Malínská, Konová, Steinová a Michálková. Psychologii dospívajících dívek a příhody ze své praxe
vyprávěl Dr. Stejskal.
Historie lesních škol
13
Také v dalších letech vedla DLŠ sestra Sobotová: 1929 – Nové Dvory u Stříbra u řeky Mže (jinde se
ale uvádí opět Příběnice na Lužnici); 1930 - Kamenice /L. V r. 1930 se poprvé konala DLŠ na Slovensku
u Turčanského sv. Martina. Vedla ji Mira Mladějovská.
Výčet DLŠ pokračuje rokem 1932 kdy se konaly dvě – jedna v Čechách, druhá na Slovensku, kterou
vedla ses. V. Nešporová (rovněž 1933).
Sestra Milčicová se výrazně podílela na dalších DLŠ. Vedla DLŠ 1933 u Sedlice na Blatensku, dtto
1934, 1935, 1936, 1937 (MDLŠ u Hradiska u Zlína)
Na scéně se v roce 1934 objevuje i Moravská dívčí lesní škola, kterou vedla další výrazná osobnost
dívčího skautingu ses. M. Smítalová. 1. MDLŠ probíhala u Hranic. O rok později se 2. MDLŠ konala u
Rajnochovic, opět pod vedením ses. Smítalové a V. Králové. V roce 1935 byla ještě jedna Moravská
DLŠ a to u Konice u Prostějova a vedla ji Jiřina Pokorná. Na Slovensku proběhla SDLŠ u Hodružského
jezera u Banské Štiavnice pod vedením V. Štefanové-Moláčkové (původem z Brna).
V roce 1936 proběhlo dokonce pět DLŠ. Neúnavná ses. Milčicová stihla vést dvě – jednu na Moravě
pod Lysou Horou a pak v Sedlici u Blatné, další moravská byla v Náměšti nad Oslavou (J. Pokorná),
slovenská u Hodruž. jezera (Štěpánová) a poprvé proběhla koedukovaná LŠ a byla to Pražská LŠ pod
vedením br. Josefa Horkého a ses. Petrů.
Rok 1937 je pro DLŠ významný tím, že byla ve dnech 18. až 28. července uspořádána Mezinárodní
LŠ skautek u Zlína (Malenovice). Účastnilo se jí 11 našich skautek, 3 Angličanky, 3 Francouzky, 7 Dánek, 9 Norek, 5 Polek, 2 Švédky a po jedné z Rumunska a Švýcarska. Vůdkyní byla zahraniční zpravodajka Vl. Koseová a hlavní instruktorkou byla Miss Bewley z ústředí WAGGGS. Instruktorský sbor tvořily
zkušené instruktorky: A. Fleischerová, M. Januštíková, M. Mladějovská, E. Milčicová, B. Stýblová, a další. Škola začínala v Praze přijetím zahraničních delegátek pražským primátorem a pak zavítaly do Lán,
kde je přijala Dr. Alice Masaryková. V programu školy byly i výlety do Luhačovic a Vlčnova. Mezinárodní
DLŠ měla velký úspěch – organizátorky dostaly od Světového výboru poděkování a mimořádné uznání.
V roce 1937 proběhla i další specializovaná „Branná škola žen“ u Zlína, kterou vedla prof. B. Stýblová.
Rok 1938, v předtuše tragické budoucnosti, DLŠ pokračovaly – Ledeč nad Sázavou (Stýblová), MDLŠ
na Českomoravské vysočině (Pokorná) a naposledy na Slovensku. O rok později, již v Protektorátu
Čechy a Morava a pod novým vedením Junáka byly uspořádány jen 1. Česká DLŠ v Týnci n/S v Pášovce (vůdkyně prof. Stýblová) a Moravská DLŠ v Náměšti n/O (J. Pokorná). V roce 1940 došlo k drastickému rozehnání skautských táborů. Vodácká LŠ byla odvolána a Česká LŠ byla po týdnu zrušena
Gestapem.
Osobnosti předválečných DLŠ jsou tedy hlavně L. Sobotová, Milčicová, Mladějovská, Smítalová, V.
Králová, J. Pokorná, Petrůová, Stýblová, Koseová.
Po válce nastal obrovský nával do Junáka a proto narůstal i počet LŠ. Okamžitě po válce o prázdninách 1945 se rozběhly další DLŠ a DLK. Koncem června běžel 1. Kurs pro vedoucí skautek v hotelu
Steimar v Horních Černošicích za vedení R. Vančurové, zúčastnilo se ho 120 účastnic. Na výčtu se
poprvé objevuje mladičká Vlasta Litochlebová (Macková), která v červenci vedla Dívčí Pražskou lesní
školu u Vyskeří u Turnova. Přijelo na ní 130 frekventantek! Po ní v srpnu na stejném místě běžel další
běh pod vedením Mili Králové. Další kurs běžel u Březnice. Oblastní lesní škola u Nejepína byla
zaměřena na vůdce vlčat a vůdkyně světlušek. Vedla jí ses. Němečková.
Historie lesních škol
14
Rok 1946 je opravdová bomba výčtem LŠ – bylo jich 40 (zemských – čili instruktorských, oblastních) a
z toho bylo 13 dívčích (3 zemské, 1 pro vedoucí světlušek (H. Černošice – Litochlebová); dále Chřenovice a Rtyně-Zady – Milčicová; Jinošov – Pokorná; Cukmantl – Zlaté hory na Moravě – Petřivalská;
Rajnochovice – Smítalová; Jinošov – 3x; Jesenická; Hanácká; Lačatín pod Tatrami).
I následující rok 1947 se činil – 10 DLŠ (z toho 3 zemské, 1 pro světlušky). Ve vedení se střídaly ses.
Smítalová, Marková, Parouleková, Jurajová, Smiešková). Stejná situace byla i v roce 1948 – 10 DLŠ
(Jinošov – 2x, Západočeská, Lužnice, Poděbrady, Žďárský potok, Chrudimská, Lomnice / P, Štiřín – 2x).
Mezi vedoucími se objevují ses. M. Benešová a Dr. Vančurová.
Roky 1949 a 1950, kdy sice formálně skauting existoval (vedení bylo v rukou Akčního výboru ústředí
Junáka – AVÚJ), již žádné LŠ nezaznamenaly.
Obnova v roce 1968 navazuje na slavnou historii. 1968 – 8 DLŠ. První sraz po obnově označený jako
Zemská DLŠ byl již v květnu u Turyně u Jílového a řídila jej Mili Králová. Další ODLŠ byly v Jílovém u
Prahy (2 běhy ses. Jarošová) a na Potštejně (2 běhy ses. Králová). Koedukovaná slovenská LŠ běžela u
Klubin u Čadce, kde dívčí část vedla ses. Machová. Rok 1969 přidal 12 DLŠ (Malonty Rohanský potok –
V. Benešová, Branka N. Město/M – Králová, Slavoňov, myslivna Rájov u Mar. Lázní – M. Benešová,
Kaliště, Červený Hrádek, Potštejn, světlušky Branka – Moravcová a Králová, Hanácká Rajnochovice –
Smítalová, Švagrov). Ke zkušeným vůdkyním přistupují mladší – Floriánová, Kubáčová, Kubíková,
Bednářová, MUDr. Šindelářová. Na Slovensku vedla dvě ODLŠ ing. Machová.
O prázdninách roku 1970 se ví, že opět končíme. Přesto - s myšlenkami na budoucnost - se DLŠ konaly, bylo jich dokonce 8. Koedukovanou ÚLŠ na Červeném Hrádku vedli M. Králová a K. Grimm, další
Krajskou DLŠ na stejném místě vedla ses. Jungwirtová, potom Vrchotovy Janovice – Kubáčová a další
běh pro mladší Foriánová, Klučanka – ses. Bednářová. Společnou vodáckou ÚLŠ v Jaroslavicích u
Týna/Vlt. vedli Štock a Vl. Páleníková a specializovanou KLŠ pro světlušky v Turyni u Jílového vedla
ses. Moravcová, Moravskou KLŠ ve Švagrově zase ses. Vytopilová.
Poznámka autorova
Tato práce nemá být písemným zpracováním dějin LŠ. Jde o přípravu na přednášku, tak, aby byla
pokud možno "živá" a nebyla delší, než dvě hodiny, protože více času historii na LŠ asi věnováno nebude. Také předpokládám, že to je pouze pracovní verze, která se bude čas od času upravovat a doplňovat.
První, druhá a čtvrtá část, mi již posloužila na Pražské lesní škole 1994, na které jsem působil jako
pomocný instruktor. Doplnil jsem ji navíc o historii Červeného hrádku a výčet LŠ tam konaných.
Druhou část této práce (F. A. E.) jsem zkrátil a použil jako příspěvek do časopisu Skauting (č.1/94). Třetí
část jsem vlastně zpracoval přímo pro Lesní noviny ILŠ, abych tímto doplnil chybějící stránky, které jsem
nestačil na Selešce zpracovat. Považuji tento materiál za všeobecně neznámý, a tudíž zajímavý - proto
jsem jej zařadil i sem. Jako celek byla použita na všech dalších PLŠ i jinde. Naposledy byla rozšířena o
podrobnosti z historie Gilwellu a o kapitolu Dívčí lesní školy.
Historie lesních škol
15
Při zpracování této studie jsem vycházel z následujících materiálů:
- V.Nosek–Windy:Písemná
práce
pro
5.ILŠ
- Jiří Mach - Sova: Back to Gilwell Happy Land!,
1995
článek v Činu
- Ing.Karel Kučera: Přehled dějin SJS RČS, Ju-
- Velen Fanderlik: Stručné dějiny našich Lesních
náka a LŠ v letech 1918-70 (části týkající se
škol (strojopis)
LŠ)
- časopisy Skaut-Junák a Vůdce (Činovník) z let
- Karel Kučera: Moravská lesní škola, Brno 1992
1920 – 1992
- výpis z deníku frekventanta 1. LŠ v r. 1923
- překlad historie Gilwellu
- sborníky Archscout č. 2, 3, 9, 13, 35
- Vůdce IX / 8, str. 124-5 – IV. Dívčí lesní škola
- Ondra
Vanke:
Gilwell
Park,
článek
ve
Skautingu
Vydala Pražská lesní škola A. B. Svojsíka pro vnitřní potřebu.
2. vydání - upravené a doplněné v r. 2003.
 Neprodejné
Pro 3. Českou instruktorskou lesní školu 2007 převedl text do formátu *.pdf
k vyvěšení na její web se souhlasem autora Vladislav Jech – Kamzík
Historie lesních škol
16
Download

"Ti, kteří nejsou pamětlivi minulosti, jsou odsouzeni zopako