Z osiřelé bezbranné dívenky Diane, kterou Daniel St. John kdysi
přivezl z klášterní školy do svého domu, vyroste během let oslnivě
krásná žena. Od počátku Diane vzhlíží k Danielovi jako ke svému
zachránci. Postupně se pro ni tento charismatický muž stává něčím
víc, navzdory možnému nebezpečí ji totiž silně přitahuje a vstupuje
do jejích smyslných snů. Ve vzduchu se vznáší skandál, neboť
dlouho potlačovaná vášeň hrozí vymknout se vší kontrole… Ovšem
legendární svůdce má s Diane své plány. Proč vlastně hodlá za
každou cenu udržet tajemství o její minulosti, i když tím ohrožuje
jejich životy?
Copyright © 2003 by Madeline Hunter
Translation © Blažena Kukulišová
Copyright ©ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Z anglického originálu The Seducer
přeložila Blažena Kukulišová
Redakční úprava Jana Pleskotová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2005
[email protected]
Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113,
Brno
Vydání první
ISBN 80-7362-105-3
Mému bratrovi
NICKOVI,
jehož smysl pro humor
pomáhá všem jeho blízkým
udržet si mládí.
KAPITOLA 1
1818
Ďábel skutečně přijel. Madame Leblancová splnila své výhrůžky
a poslala pro něj.
Diana se dívala, jak u školní brány zastavuje krásný kočár tažený
čtyřmi bělouši. Mohl by se v něm klidně vozit i princ.
Ne pokaždé probíhal jeho příjezd s tak okázalou velkolepostí.
Bývaly časy, kdy přijížděl na koni, jednou dokonce přišel pěšky, a
také se stalo, že se neukázal celý rok. Madame Leblancová ji už
málem poslala do chudinského sirotčince, ale naštěstí přijela nějaká
žena a zaplatila jí další pobyt.
Diana měla od strachu stažený žaludek. Poručník, který ji
navštěvoval jen jednou v roce, jistě neocení, že ho sem volají kvůli
její nekázni.
Odvaha ji opouštěla čím dál víc. Prostředí internátní školy jí
skýtalo nuzné útočiště, ale byla tu v bezpečí.
Pomyšlení na to, že by musela odejít, ji děsilo, i když ji představa
volnosti už dlouho vábila a lákala.
Ďábel vystoupil z kočáru; vznešený v temně modré pláštěnce a
holínkách. Vlasy mu poletovaly ve větru. Nikdy nenosil klobouk.
V dřívějších dobách nevypadal jako boháč, dokonce si matně
vybavovala, že jí kdysi připadal jako prostý člověk, a pak jí zas
připadalo, že musí být nemocný. Tak či onak, jejich setkání měla
pokaždé stejný průběh. Zběžně si ji prohlédl a zeptal se, jestli s ní
dobře zacházejí a nemá nějaké důvody ke stížnostem. Také chtěl
vědět, zda se dobře učí a kolik jí je let.
Vždycky mu odpovídala jen to, co chtěl slyšet. Jen jednou si
postěžovala, když ji nespravedlivě zmrskali za jakýsi prohřešek, jímž
se neprovinila. Udivilo ji, že se to víckrát neopakovalo. Bez jeho
dovolení ji nesměli fyzicky trestat.
Proto ho dnes zavolali.
Rázně vykročil ke dveřím. Jako obvykle se tvářil přísně.
„Postav se proti mně a zabiju tě.“
Septem pronesená výhrůžka vytrhla Dianu ze zamyšlení. Prudce
se otočila.
Ode dveří na ni zlostně hleděla madame Oiseauová, učitelka
hudby. Oči jí zlostně planuly jako uhlíky. Tmavé vlasy měla trochu
zcuchané, jako by nestihla řádně dokončit ranní toaletu.
„Nepochybuj, že to udělám, Diano. Přijmi mlčky trest a budu tvá
přítelkyně. Pokud ne…“ Významně vysunula obočí.
Diana se zachvěla.
„Beztak ti nikdo nebude věřit,“ naléhala madame Oiseauová.
„Podvol se a vyvázneš z toho. Jsi chytrá, vím, že se rozhodneš
správně. Až tě zavoláme, sejdi dolů.“
Diana ohromeně zírala, jak odchází.
Vylekaná se rozhlížela po svém spartánsky zařízeném pokoji,
jako by chtěla načerpat jistotu z oněch dobře známých kousků
nábytku a předmětů, které ji obklopovaly. Tvrdá postel a stará
přikrývka, oprýskané růžové umyvadlo, skříň, která už dávno
potřebovala obnovit nátěr. Úzký pokojík neskýtal velké pohodlí, ale
byl středem dívčina světa, jediným domovem, jaký kdy poznala.
Věděla, že pokud jí dovolí bydlet tady ještě několik let, možná to
nebudou šťastné roky, ale postačí to k pocitu bezpečí a spokojenosti.
Nic jiného si nedokázala představit, jen to v ní vyvolávalo pocit
pochmurné, bezedné prázdnoty.
Znovu na ni začaly dotírat všechny ty otázky, které si kladla od
nejútlejšího dětství, ale nikdy je nevyslovila a nedostala na ně
odpověď. Kdo jsem? Jak jsem se tady ocitla? Kde je moje rodina?
Poslední dobou o těch věcech přemýšlela čím dál častěji – otázky se
k ní vracely s narůstající naléhavostí.
Věděla, že tady odpovědi nenalezne. Mohla se dozvědět pravdu,
jen když opustí tento malý svět.
Možná jí osud přichystal příležitost, jíž by se měla chopit.
Má to udělat? Má se vydat na milost Ďáblovi?
„Pokud jí to projde bez trestu, trvám na tom, že musí odejít.
Nedovolím, aby ohrožovala mravnost mých svěřenkyň.“
Madame Leblancová pronášela přísným hlasem dlouhou řeč, ale
Daniel St. John poslouchal jen jedním uchem. V myšlenkách
prodléval v Paříži, odkud musel odjet od rozdělané práce.
Týkalo se to jakési knihy, ale pořád ještě se nedozvěděl, co se
vlastně stalo. Popuzovalo jej, že ho sem volají kvůli nějaké
malichernosti. Ve školách se přece čtou knihy! Měli štěstí, že ho s
tou zprávou v Paříži zastihli – rozhodně neplánoval, že během své
návštěvy bude muset podniknout cestu až sem.
Už se neudržel a přerušil nekonečný proslov šedovlasé, baculaté
ředitelky. „Pokud porušila předpisy, vyřešte to obvyklým způsobem.
Za to vás platím. Nebylo nutné pro mě posílat.“
Madame vysunula bradu a zlostně na něj pohlédla. „Tento
prohřešek vyžaduje víc než pouhých několik dní o chlebu a vodě, a
vydal jste přísný zákaz trestat ji bez vašeho dovolení rákoskou.“
„Opravdu? Kdy to bylo?“
„Před lety. Varovala jsem vás, že se taková shovívavost
nevyplatí, a teď došlo na moje slova.“
Ano, už si matně vzpomínal, jak ho to nezvedené děvče úpěnlivě
žádalo o spravedlnost. Kdyby tenkrát věděl, kam to povede,
nezachoval by se tak šlechetně.
Napřímil se v židli a vtom jeho pohled padl na rákosku ležící na
stole. Znovu si vybavil ty uplakané oči a přiškrcený hlásek obviňující
madame Leblancovou z nepřiměřené krutosti.
„Říkala jste něco o knize. Chci ji vidět.“
„Raději ne, pane. Ujišťuji vás, že patří k těm, co jsou zapovězené,
mírně řečeno.“
„To jsou i Ovidiovy básně. Chci tu knihu vidět a sám ji
posoudit.“
„Ale…“
„Tu knihu, madame.“
Přistoupila ke skříni, ze svazku zavěšeného kolem krku vybrala
klíč a odemkla. Vytáhla malý červený svazek, rázně mu jej podala a
stoupla si k oknu. Otočená k němu zády mu dávala jasně najevo své
pohrdání literaturou, kterou drží v rukou.
Jakmile ji rozevřel, pochopil důvod.
Vlastně ani nešlo o literaturu. Útlý svazek neobsahoval žádný
text, jen rytiny s vyobrazením tělesného spojení dvou jedinců v
nejrůznějších polohách.
Zběžně jím listoval. Na začátku zaujímaly dvojice vcelku
jednoduché polohy, ale ke konci jich našel několik, které se snad ani
nedaly uskutečnit.
„Chápu,“ prohlásil a rázně knihu zavřel. „Zavolejte to dítě,
madame.“
Ředitelčin obličej se rozjasnil. „Bude lépe, když u toho budete,
pane. Ať ví, že s trestem souhlasíte.“
„Pošlete pro ni.“
Madame Oiseauová Dianu odvedla do ředitelny.
Ďábel čekal pohodlně usazený v křesle madame Leblancové,
která stála vedle něj, s prkennými zády a upjatým, strohým výrazem.
Na stole ležely dvě věci: rákoska a ta kniha.
Jako obvykle o ni Daniel St. John sotva zavadil pohledem.
Vypadal tak trochu popuzeně a velice znuděně. Tak trochu čekala, že
zívne a vytáhne tabatěrku se šňupacím tabákem.
Vlastně se ďáblu nepodobal. Pojmenovala ho tak kdysi dávno
kvůli jeho tmavým očím orámovaným hustým obočím. Planula z
nich taková vášeň, že měla pocit, jako by ji mohl jediným pohledem
sežehnout.
Nikdy to neudělal, takže ji už tolik neděsily.
Ústa měl jako vždycky semknutá do tvrdé, přísné linky. Někdy
mu po rtech přeběhl úsměv, ale i když ho něco pobavilo, nikdy to
nekomentoval, jako by šlo jen o soukromý žert. Spolu s těma očima a
ostře modelovánými rysy mu to propůjčovalo krutý vzhled. Možná
byl krutý, netušila. Měla ale podezření, že se ženám líbí, a možná je
dokonce přitahoval jeho drsný zevnějšek. Všimla si, jak se madame
Oiseauová v jeho přítomnosti rdí.
Kdysi jí připadal starý, ale teď, když vyrostla, si s údivem
uvědomila, že mu nemůže být víc než třicet. Už věděla, že byl její
plán hloupý. Nezastane se jí, ponechá ji napospas svému osudu.
„Pán už ví o tvém hanebném chování,“ informovala ji madame
Leblancová. „Jak se dalo čekat, je šokován.“
Jeho obličejem se při tom popise mihl ironický úsměšek. Ukázal
na knihu. „Je pro to nějaké vysvětlení?“
Diana se rozhodla neriskovat. „Ne, není,“ hlesla poslušně.
Tázavě na ni pohlédl, ale když nic nedodala, pokynul netrpělivě
madame Leblancové.
Obě ženy se přichystaly k výkonu trestu. Diana byla vyzvána, aby
zaujala místo na klekátku a v předklonu se opřela o přichystanou
židli.
Ďábel seděl na svém místě a zabrán do svých myšlenek hleděl
upřeně na stůl, jako by si ani nevšímal dění kolem sebe.
Diana pochopila, že zůstane. Madame Leblancová si přála, aby
přihlížel jejímu trestu. Planoucí hanbou uposlechla a vystavila své
hýždě rákosce.
Madame Oiseauová jí obřadně zvedla sukni ušitou z laciné
pytloviny. Madame Leblancová ji vyzvala, aby se modlila za
odpuštění.
Rákoska dopadla, jednou a pak znovu. Diana se ze všech sil
snažila nevykřiknout bolestí, i když věděla, že je to marné. Budou ji
nemilosrdně bít tak dlouho, až bude škemrat a prosit o milost.
„Dost!“ Ďáblův hlas prořízl napjaté ticho v místnosti.
Madame Leblancová jí uštědřila ještě jednu, poslední ránu. „Řekl
jsem dost!“
„Ale pane, musíme…“
„Přestaňte. A odejděte.“
Diana se začala zvedat, ale madame Oiseauová jí v tom zabránila.
„Zdá se, že její poručník hodlá trest vykonat sám. Myslím, že u
takového hříchu je to přiměřené, že ano?“
Obě ženy si spolu šeptem vyměnily několik vět a vyšly z
místnosti ven.
Diana slyšela, jak Ďábel vstal a jde k ní. Doufala, že to vyřídí
rychle. Byla ochotná snést jakoukoli bolest, jen aby už nemusela
snášet ten strašný pocit hanby, když tu polonahá čeká na trest.
Urovnal jí sukni a vzal ji rázně za paži. „Vstaň.“
Napřímila se a uhladila sukni. Znachovělá hanbou mu pohlédla
do tváře.
Znovu se posadil ke stolu, ale už nevypadal znuděný. Ukázal na
knihu. „Kde jsi ji vzala?“
„Záleží na tom?“
„Řekl bych, že ano. Dal jsem tě do školy, která nemá daleko ke
klášterní. Udivuje mě, že ses tu dostala k něčemu takovému.“
Dianě zněla v uších hrozba madame Oiseauové. Byla schopná ji
zabít. A až se to stane, Ďáblovi to bude lhostejné. Bude rád, že za ní
nemusí každý rok jezdit.
„Ukradla jsem ji.“
„V knihkupectví?“
„Ukradla jsem ji a madame Leblancová ji našla mezi mými
věcmi. Na ničem jiném nezáleží. Madame říká, že omlouvání a
vysvětlování jen činí hřích horším.“
„Vážně? Takový nesmysl. Víš, proč madame tak šokovalo, že tu
knihu máš?“
„Ženy jsou tam svlečené, takže se to asi týká tělesných hříchů.“
Zdálo se, že ho to pobavilo, ale nekomentoval to. „Mám za to, žes
tu knihu ukradla někomu odsud. Madame Leblancové?“
Zavrtěla hlavou.
„Myslel jsem si to. Takže té druhé, co? Té, co tak ochotně
přenechala trest mně. Tak ven s tím, povídej.“
Váhala. Poprvé za celá ta léta se na ni skutečně podíval. Hleděl
na ni tak upřeně, že jí to bylo krajně nepříjemné. Ale když si mu
tenkrát postěžovala, pomohl jí. Možná udělá dobře, když se mu svěří.
Třeba mu madame Leblancová uvěří a propustí madame Oiseauovou.
Vyčetla z jeho výrazu, že je odhodlaný dostat z ní pravdu, tak či
onak. V jeho ďábelských očích planulo odhodlání.
„Uhodl jste, patří madame Oiseauové,“ řekla. „Ukázala ji jedné
dívce, čtrnáctileté. Líčila jí, jaké bohatství může získat žena, která
takové věci dělá. Šla jsem do pokoje madame a vzala ji. Chtěla jsem
najít způsob, jak ji spálit, ale madame ohlásila, že postrádá vzácnou
brož, takže všem dívkám prohledali pokoje a knihu našli u mě.“
„Brož nenalezli, co?“
„Ne.“
Přimhouřil oči a bedlivě si ji prohlížel. Snažil se zjistit, jestli mu
říká pravdu. „Kolik už je ti let?“
Překvapilo ji, že jí položil tu každoroční otázku. „Šestnáct.“
Dosud se na ni nedíval tak dlouze a zkoumavě. On ani nikdo jiný.
„Kdy jsem tě sem přivezl? Před deseti lety? Dvanácti? Hned po
tom… Byla jsi holčička, ale ne až tak malá. Kolik ti je?“ zopakoval s
pohledem upřeným do jejích očí.
„Šestnáct.“
„Nemám rád, když se mladé ženy pokoušejí dělat ze mě blázna.
Myslím, že kdyby sis rozpletla ty dětské copánky a oblékla si něco
jiného než ten pytel, vyšla by pravda najevo.“
„Pravda je, že je mi šestnáct.“
„Opravdu? Rád bych se o tom přesvědčil. Rozpusť si vlasy.“
Diana se proklínala, že upoutala jeho pozornost, ale poslušně
rozvázala stužky, rozpletla copánky a pročísla prsty vlasy, které jí
teď ve vlnách splývaly kolem obličeje a těla.
Z jeho pohledu se vytratila přísnost a vystřídal ji vroucí zájem.
Ale místo aby ji to uklidnilo, vyburcovalo ji to k ještě větší
obezřelosti.
„Kolik ti je?“ zeptal se tiše.
„Šestnáct,“ zopakovala bázlivě.
„Jsem si jistý, že ne. Mám podezření, že lžeš, protože se
domníváš, že je to v tvém zájmu. Ověříme si to. Šaty dolů, slečinko.“
„Co prosím?“
„Svlékni se.“
KAPITOLA 2
Stála
proti němu, kaštanové vlasy rozpuštěné kolem štíhlého
pružného těla, rty rozevřené údivem, oči vytřeštěné. S tím dětsky
užaslým výrazem vypadala skutečně tak mladá, jak tvrdila, že je.
„Sundej si šaty,“ přikázal jí znovu. „Přece nemůžete poznat můj věk
podle… V šestnácti už…“
„Tak brzy dívka nedospěje. Je rozdíl mezi hlasem dívky a ženy, a
z tvého slyším zralé tóny. A také se to pozná podle těla, zvlášť v
bocích. Tvé mi připadají až příliš zaoblené na šestnáct let. Svlékni se,
ať si ten dojem mohu potvrdit.“
Tváře jí planuly sytou červení a z očí čišel vzdor. Pak ale jiskry
pohasly a pohled se zklidnil.
Náhle se podobala svému otci. Neznal důvod, proč by mu to mělo
vadit, ale vždycky ho to rozladilo. Rázem jej přestala zajímat hra,
kterou s ní rozehrál.
„Je mi dvacet.“
Neřekla to hlasem děvčete, které před chvílí trestali rákoskou. Z
jejího tónu bylo patrné, že dospěla k rozhodnutí.
„Zná madame Leblancová tvůj skutečný věk?“ zeptal se obezřele.
„Nikdy se mě na to nezeptala. Když jsem přišla, byla jsem malá a
nic neuměla. Dali mě do třídy k nejmladším dívkám. Ale může si to
snadno spočítat.“
„Nikdy nevznesla otázku ohledně tvé budoucnosti?“
„Nebylo to v jejím zájmu, dokud jste za mě platil. Učení mi šlo
snáz než většině ostatních. Před třemi lety mě postavili před tabuli a
začala jsem sama učit.“
„To se madame Leblancové hodí. Ale ani ty jsi tu otázku
nevznesla. Vlastně jsi mi ohledně svého věku tvrdošíjně lhala.“
„Vím, že odsud dívky v osmnácti odcházejí. Myslela jsem, že
byste mě tu nenechal, kdybyste věděl, že jsem už plnoletá.
Několikrát jsem vám dva roky po sobě řekla totéž, aniž byste si
čehokoli všiml.“
Daniel si uvědomil, že se chovala chytřeji, než by u tak mladé
dívky čekal.
Každým rokem podnikal cestu do téhle školy s krajním
sebezapřením. Jen mu to připomínalo odkládané povinnosti a
neukojený hlad, běžící čas a neúspěšné hledání. Věděl, že nenalezne
klid, dokud nedokončí to, co před lety začal. Každý rok, když s ní
mluvil, skrýval své pocity.
Považovala jeho postoj za lhostejnost a využila toho.
Poté, co přiznala vinu, se zardělá omlouvala: „Mrzí mě, že jsem
vás klamala, ale tohle je jediný domov, který znám. Mám tady
kamarádky a svým způsobem rodinu.“
Domov. Rodina. Pronesla ta slova s tak melancholickým
výrazem.
Byla ochotná snést výprask, aby si mohla ponechat to málo, co z
těch dvou věcí měla.
V tu chvíli zalitoval, že se nechal strhnout zvědavostí. Při
pohledu na její hezkou tvářinku zapomněl, s kým má co do činění.
Choval se jako muž, který laškuje s pohlednou ženou a baví se jejím
úlekem.
„No dobrá, slečinko, na tento rozhovor zapomeneme. Můžeš tady
zůstat. Neprozradím tvůj skutečný věk a budu dál platit za tvůj pobyt
tady. Madame Leblancová ti snad časem začne platit za práci, kterou
vykonáváš, a staneš se řádnou učitelkou.“
„Nepopírám, že mě ta představa láká,“ odpověděla. „Ale ta
kniha… madame Oiseauová… Už to nemůže být stejné jako dřív.
Někdy se osud sám postará, aby se stalo, co se má stát.“ Váhavě
přistoupila ke stolu. „Ne, měla jsem už dávno odejít. Ale budu vás
muset požádat o pomoc. Jen malou, slibuji. Mohu si najít práci jako
guvernantka. Budu vám vděčná, když mi pomůžete zajistit vhodné
místo.“
„To snad bude možné. Znám v Paříži několik rodin, které…“
„Dala bych přednost Londýnu.“
Řekla to tak odhodlaně, že instinktivně zbystřil pozornost. Kolik
si toho pamatovala?
„Myslím, že to pro mě v Londýně bude výhodnější. Budou si
myslet, že jsem Francouzka. Mohla bych toho využít.“
Budou si myslet, že jsem Francouzka. Evidentně si to základní
pamatovala. „V Paříži to bude snazší.“
„Musí to být Londýn. Když mi nepomůžete, nějak si poradím
sama.“
Představil si, jak se sama vydá do Londýna, bez pomoci a
ochrany. Dostala by se okamžitě do potíží. A zatáhla by do nich i
jeho.
„To ti nemůžu dovolit.“
„Když dovolíte, pane, už nejsem závislá na vašem svolení. Vím,
že jsem v této škole žila z vaší dobročinnosti. Ale dosáhla jsem věku,
kdy už vás ke mně nevážou žádné povinnosti, a já nejsem nic
povinována vám. Okolnosti mě donutily udělat první odvážný krok a
musím udělat i další. Musím najít svůj život a hodlám odejít do
Londýna.“
Ta slova jím projela jako nůž. Okamžitě si uvědomil, že mu ta
nečekaná reakce skýtá příležitost. Může ukojit hlad, nalézt, co hledá.
Ta možnost se mu rýsovala před očima. Tvářila se pyšně a
odhodlaně, ale ani zdaleka se necítila tak statečně a sebejistě, jak
naoko působila.
Někdy se osud sám postará, aby se stalo, co se má stát.
Jaká pravda.
Kolik si toho pamatovala? Už na tom nezáleželo. Pokud doufala,
že se všechno dozví, hodlal se postarat, aby se k pravdě ani
nepřiblížila.
Přejel zrakem štíhlou postavu rýsující se pod šaty z hrubé látky.
Představil si ji v šatech podle poslední módy. Něco zdrženlivého, a
přitom svůdného. Vlasy vyčesané nahoru a kolem hrdla jednoduchý,
elegantní šperk. A ty oduševnělé oči hledící z porcelánově bílého
nenamalovaného obličeje. Hezká, mladá, svěží a zranitelná, ale už
žádná pošetilá školačka.
Ano, půjde to snadno.
„Promluvím s madame Leblancovou a vysvětlím jí, že se mnou
ještě dnes odjedeš. O dalším si promluvíme v Paříži.“
Diana si poskládala svých několik svršků a uložila je do kufříku,
který pan St. John přinesl z kočáru. Věděla, že se pro guvernantku
nehodí. Musela najít způsob, jak to napravit.
Ze zásuvky psacího stolku vyndala anglickou Bibli, jednu ze
dvou připomínek jejího života před touto školou. Sáhla ještě dál a z
kouta zásuvky vytáhla uzlíček vyrobený z kapesníku. Nad stolem jej
rozbalila a vyjmula zlatý prstýnek a list papíru.
Po několik let si ten prstýnek každý večer navlékala před spaním
na palec. Pak se postupně začaly vzpomínky vytrácet, až z nich
zůstaly jen útržky a střípky, mlhavé dojmy a pocity. Nemělo smysl v
rituálu s prstýnkem pokračovat.
Slova napsaná na listu papíru už nemusela číst. Napsal je Ďábel v
jediném dopise, jaký jí sem kdy poslal. Spolu s prstenem jí ho předali
o svátku Narození Páně. Vysvětlil, že ten prsten patřil jejímu otci a
napadlo jej, že by ho možná chtěla mít. Pochybovala, že si na to
gesto ještě vzpomíná.
Od té doby uplynulo mnoho let. Stalo se to ve druhém nebo
třetím roce, který tu trávila.
Uložila prsten a dopis do kufříku. Zeptá se Daniela St. Johna, jak
k tomu prstenu přišel.
A k ní.
Dveře do jejího pokoje se otevřely a vstoupila madame
Leblancová. Přistoupila k oknu a zamyšleně vyhlédla. „Nespěchej.
Nech ho čekat.“
„Kdyby to trvalo příliš dlouho, mohl by odjet beze mě.“
„To neudělá, věř mi. Něco vím o světě a o mužích.“ Otočila se
ukázala na postel. „Posaď se!“
Diana se poslušně posadila. Madame přecházela sem a tam a
pokyvovala hlavou.
„Tohle se někdy stává. Některá z mých svěřenkyň odejde s tím,
že bude pracovat jako guvernantka nebo žít u někoho z příbuzných,
ale já vím, že je v tom něco víc. Vycítím to. Ví sám Bůh, že se mi
příčí dávat ti v této věci rady, ale považuju to za svou povinnost.“
„Není to zapotřebí, madame. Vaše výchova byla velmi
zevrubná.“
„Ne co se týká tohoto.“ Překřížila paže přes vzdouvající se
hrudník. „Musíš myslet na své zajištění. Žádej šperky a majetek, s
darovacími listinami. Z právního hlediska to nesmí být
zpochybnitelné.“
„Nemá důvod být tak štědrý.“
„Bude ho mít. Uvědomil si, že jsi plnoletá… a k tomu ta kniha.
Domnívá se teď, že jsi svolná… Mělo mě to napadnout, ale tvůj
hřích ve mně vyvolal takové zklamání, že jsem to neuvážila.“
„Netrapte se tím, je to zbytečné. Souhlasil, že mi pomůže při
hledání místa. Budu v bezpečí.“
„Má v úmyslu najít ti místo, Diano, ale ne takové, jak myslíš.
Chce si z tebe udělat milenku.“ Přísně na ni pohlédla, ale vzápětí
zjihla. „Díváš se na mě tak bezelstně. Ani nevíš, co to znamená, že
ne?“
Věděla, proč se dívka tváří nechápavě. Nikdy jí nevysvětlila, co
to slovo znamená, jen jí řekla, že je to hřích.
„Ta kniha, Diano. Vzpomeň si na ty strašné obrázky. Takové jsou
povinnosti milenky, a bez výhod sňatku.“
Při vzpomínce na ty podivné rytiny se začervenala. „Určitě jste to
špatně pochopila.“
„Jsem na téhle zemi už víc než padesát let. Poznám, když má
nějaký muž hříšné záměry. Zručně je maskuje, ale musíš mi věřit. Je
důležité, abys myslela na budoucnost. Majetek a šperky. Nech ho
draze platit za každou výsadu, kterou mu udělíš.“
Diana ty výjevy vymazala ze své mysli. Madame už možná bylo
padesát, ale žila v ústraní, možná toho o mužích tolik nevěděla.
„Jsem si jistá, že se mýlíte.“
„Je bohatý Svede tě laskavým chováním, luxusními dárky a
pak…“
Diana vstala. „Díky za vaši starostlivost, ale budu s panem St.
Johnem ve spojení jen krátce.“
Madame jí pomohla zapnout kufřík. „Nezapomeň se každý večer
modlit. Možná pak, až přijde nabídka…“
Diana zvedla kufřík. Nebyl těžký, ale věděla, že nebude snadné
ho z toho pokoje vynést. A opustit tu ženu, jakkoli se k ní chovala
přísně.
„Děkuji za vaši péči, madame.“
Když ji ředitelka objala, Diana si s údivem uvědomila, že jí po
celá ta léta byla nejbližší osobou, takřka matkou. Ta chvíle něhy v ní
probudila odvahu. Zašeptala jí do ucha: „Ta kniha. Ukradla jsem ji
madame Oiseauové. Ukazuje ji děvčatům.“
Rychle se odvrátila a zamířila ke dveřím. Jen koutkem oka
zachytila šokovaný výraz v obličeji madame Leblancové.
Madame Oiseauová na ni čekala dole. Vzala Dianu kolem pasu a
odváděla ji ke dveřím.
„Podcenila jsem tě.“ Tajnůstkářsky se usmívala, jako by se z nich
rázem staly nejlepší přítelkyně. „Kdo by si pomyslel, že se pod tou
ostýchavou tváří skrývá tak vychytralý mozek? Dobrá práce, Diano.“
„Myslím, že mě teď přeceňujete.“
„To sotva. Ale jsi ještě příliš mladá, abys mohla ocenit vítězství,
které na tebe čeká. Příliš lhostejná, abys z toho vytěžila co nejvíc.
Musíš mi napsat a já ti poradím, co dál. Můžeme si navzájem
pomáhat.“
„Nestojím o vaši pomoc.“
„Pořád tak pyšná. Příliš pyšná na sirotu bez minulosti. Uvidíme,
jestli si poradíš se všemi těmi zbohatlíky a právníky, mezi nimiž se
ocitneš.“
Vyšly ven z budovy. Vítr rozechvíval okraje jejich mušelínových
kloboučků.
Daniel St. John se opíral o kočár, pohled upřený k zemi.
Madame zvedla hlavu. „Vzrušující muž. Možná nebezpečný.
Nenarodil se bohatý, to je z jeho vystupování patrné. Ale podařilo se
mu proniknout do těch nejlepších kruhů. Nespěchej, nechej ho
čekat.“
Nejdřív madame Leblancová a teď i madame Oiseauová.
„Myslím, že je pozdě mi to připomínat.“
Madame se zasmála. Ďábla to přimělo vzhlédnout a upřít k nim
zrak.
„Možná nepotřebuješ další rady,“ usoudila madame. „S tím svým
nedbalým postojem to zvládneš i sama.“
Daniel vyzval sluhu, aby přinesl kufr. Madame vykročila zpátky
ke dveřím. „Pamatuj si, co jsem ti řekla. Napiš mi.“
Sluha jí přidržel dvířka kočáru. Daniel jí pomohl nastoupit.
Nevypadal až tak nebezpečně. Vlastně jí připadalo, že s těmi
zcuchanými vlasy působí mladě a takřka přátelsky.
Kdo jsem? Jak jsem se tady ocitla? Kde je moje rodina?
S bušícím srdcem se vydala ke kočáru, přes jediný pruh pevniny,
který znala, k moři nejistoty.
Ďábel čekal, až se k němu připojí.
KAPITOLA 3
Dianu
první pohled na pařížský dům se žlutou fasádou a
elegantními pilastry neohromil tak, jak čekala. Tolik se lišil od strohé
budovy školy, v níž vyrůstala. Její první reakcí ale nebyl úžas, ale
pocit zvláštního bezpečí.
Možná za to mohla skutečnost, že už po příjezdu nemusela sdílet
stísněný prostor kočáru s Danielem St. Johnem.
Dlouhá cesta probíhala v tichosti. Její poručník s ní prohodil jen
několik slov a většinu času trávil zahleděný ven z okna, jako by o
něčem usilovně přemýšlel.
Dům stál v ulici lemované dvěma řadami podobných městských
obydlí. Celá čtvrť sestávala z takových ulic a domů v klasickém
stylu.
Daniel si pročítal jakési papíry. Když s tím skončil, posbíral je a
zastrčil zpátky do desek. Diana na chvíli zahlédla, že je mezi nimi
uložen i povědomý útlý svazek v červené vazbě.
„Ukradl jste ji,“ vyhrkla překvapeně.
„Takové obvinění je velmi svérázným způsobem jak prolomit
ticho. Madame mě neupozornila, že jsi drzá.“
„Nemlčela jsem jen já. Od té doby, co jsme vyjeli ze školy, jste
na mě sotva promluvil.“
„Po většinu cesty jsem přemýšlel a snažil se rozhodnout, co s
tebou udělám.“
„Najdete mi místo guvernantky. Copak si nevzpomínáte?“
„Ovšem. Místo guvernantky. A teď k tvému obvinění. Co jsem
podle tebe ukradl?“
Ukázala na složku. „Tu knihu. Vidím, že ji máte u sebe.“
„Musel jsem ji vzít nedopatřením. To se stává, nemyslíš? Beztak
je dobře, že jsem ji odvezl. Jistě by se zas časem dostala ze zamknuté
skříně madame Leblancové do rukou té druhé.“
„Chcete říct, že jste to udělal, abyste chránil ostatní dívky. To je
od vás hezké. Ale měl byste tu knihu spálit. Nemá pro nikoho žádnou
hodnotu ani využití.“
„Jsem ti za ten postřeh vděčný, ale nejsem si jistý správností toho
úsudku.“
Vytáhl útlý svazek ze složky.
Vypadalo to, že se jej chystá rozevřít, přímo před ní.
„Kočár už zastavil, pane. Neměli bychom vystoupit?“
„Za okamžik. Nejdřív musíme rozhodnout, jak je to s tou
knihou,“ prohlásil. „Obálka je z nejjemnější kůže. Rytiny jsou pevně
vlepené do hřbetu. Je to kvalitní dílo, nic levného. Myslím, že se o
něm zdaleka nedá říct, že nemá hodnotu.“
„Nemluvila jsem o vazbě ani obálce, ale o těch obrázcích.“
„Možná jsou na některých stránkách mapy nebo básně. Bylo by
ukvapené knihu spálit.“ Rozevřel svazek, aby to ověřil.
Představa, že bude listovat jejími stránkami v tom těsném
prostoru, kde se prakticky dotýkali koleny, ji děsila. „Ujišťuji vás, že
obsahuje jen ty obrázky.“
„Opravdu? Jak to víš?“
Cítila, jak se jí po tvářích rozlévá ruměnec.
„Abychom věděli s jistotou, že v knize není nic jiného, museli
bychom ji celou pečlivě prolistovat.“ Vzhlédl k ní. „Udělala jsi to?“
Líce jí planuly. Dobře si prohlédla každou stránku s pocitem, v
němž se mísila zvědavost a fascinovaný úlek.
„Tak prolistovala jsi ji?“ naléhal. „Ovšemže ne.“
Usmál se. „To rád slyším. Kdybys to udělala, možná bych litoval,
že jsem ve škole zabránil tomu výprasku.“
Po té poznámce se zhrozila, když si vybavila, co viděl. Náhle si
uvědomila, že na jednom z těch obrázků zaujímá jedna žena hodně
podobnou polohu.
Nejraději by se propadla hanbou. Moc jí nepomohlo, že se
zájmem sledoval její reakci.
A k tomu ta kniha. Domnívá se teď, že jsi svolná…
Ach bože.
V tu chvíli sluha otevřel dveře kočáru. Daniel vystoupil a podal jí
ruku, aby se o něj mohla opřít.
„Netušila jsem, že jsou v Paříži tak elegantní penziony,“ řekla.
„Jsou, ale tohle není penzion, ale můj dům.“ Vykročil ke dveřím.
Pohlédla na žlutou fasádu, pak na Ďábla a svůj kufr, který jí nesl
sluha. Po tom nepříjemném rozhovoru o knize si znovu vybavila
varování madame Leblancové.
Napadlo ji, že předem neuvážila, co to dobrodružství bude
obnášet.
Daniel se zastavil a se zájmem sledoval její váhání.
„Ehm, myslela jsem, že budu bydlet v penzionu.“ Vlastně vůbec
nepřemýšlela o tom, kde bude bydlet, ale připadalo jí, že není
správné, aby žila v jeho domě.
„To není nutné. V domě je spousta pokojů.“
„Ano, jistě. Chápu. Ale budu mít pocit, že jsem vám na obtíž.“
„Nesmysl. Krom toho by pro nás bylo nepohodlné strčit tě do
nějakého kamrlíku v penzionu. Pojď se mnou.“
Nepohodlné?
Celá nervózní se k němu připojila. Vyšli společně po osmi bílých
schodech k přednímu vchodu.
„Pro zjednodušení řekneme služebnictvu a přátelům, že jsi moje
sestřenka z venkova a přijela jsi mě navštívit.“
„Jsem jí opravdu? Vaší sestřenkou? Jsme příbuzní?“
„Ne.“
Moc jí toho neřekl, ale už aspoň věděla, čím není.
Za daných okolností ji ovšem netěšilo, že ji s ním nepojí žádné
pokrevní pouto. A také se jí nelíbilo, že chtěl klamně vysvětlit její
přítomnost ve svém domě.
Překročila práh s pocitem, že se možná loučí s nevinností.
Daniel počkal, až mu čekající sluha sundá pláštěnku. „Kde je
slečna Jeanette?“ zeptal se.
„V obývacím pokoji na jižní straně, pane.“
Vykročil ke stáčejícímu se schodišti z mramoru. „Pojď,
představím tě sestře.“
Diana si oddechla. Kdyby s ní měl nečestné úmysly, jistě by ji
nepřivedl do domu, v němž bydlela i jeho sestra.
Když stoupala po těch krásných schodech, jejichž prostředkem se
táhl hustý koberec s květinovým vzorem, připadala si jako královna.
Obývací pokoj byl tak skvostný že se v něm cítila jako v nebi.
Oslněná nádherou sbírala první střípky dojmů. Pokoj neměl tvar
čtverce, nýbrž osmiúhelníku. Působil prostorně a světle. Na čtyřech
stěnách visela velká zrcadla s umně zlacenými rámy a odrážela světlo
linoucí se dovnitř jedním podlouhlým oknem. Vysoký strop zdobila
oválná malba. Pokoj byl vkusně zařízen několika elegantními kousky
nábytku. Sedací souprava měla čalounění v pastelových tónech.
V křesle u malého krbu seděla neuvěřitelně krásná žena s černými
vlasy a bělostnou pokožkou. Mohlo jí být kolem čtyřiceti.
Takže starší sestra, zralá žena. To Dianu uklidnilo ještě víc.
Když procházela místností, připadala si, jako by se vznášela v
oblacích, ale pak zahlédla svůj odraz v zrcadle a rázem spadla z
výšky na zem. V obnošené pláštěnce, mušelínovém čepci a s těmi
hloupými copánky vypadala jako chudá venkovanka.
„Jeanette, tohle je Diana Albretová.“
„Přivezl jsi ji s sebou,“ poznamenala. Neznělo to jako otázka, ale
z jejího tónu znělo překvapení.
„Bylo to nutné.“
Jeanette podala dívce ruku a posunkem ji vyzvala, aby se
posadila na čalouněnou lavici poblíž. „Jsi tu srdečně vítána, má
drahá.“
„Děkuji vám, slečno. Nebudu vás dlouho obtěžovat svou
návštěvou. Pan St. John se nabídl, že mi pomůže najít místo
guvernantky v Londýně.“
Daniel se pohodlně usadil v křesle. „Po pravdě řečeno hodlám
cestovat do Londýna až za několik týdnů,“ prohlásil. „Doufám, že ti
to nebude vadit.“ Řekl to jen tak mimochodem, jako by na jejích
plánech mohlo sotva záležet, a pokud jí na tom něco vadí, nehraje to
pro něj velkou roli. „Má sestra dohlédne na to, abys tu měla pohodlí
a mohla si prohlédnout město. Paříž není místem, kterým se jen
projíždí, pokud na člověka nečeká nějaká naléhavá záležitost.“
„Neměla jsem v úmyslu zneužívat tak dlouho vaší pohostinnosti.“
„Nikoho tím neobtěžuješ. Že mám pravdu, Jeanette? Budeš jí
ráda dělat průvodkyni, že ano? Uvidíš, že se ti pobyt u nás bude líbit,
Diano. Odpočineš si po všech těch letech ve škole. Než se pustíš do
úmorné práce guvernantky, měla by sis dopřát trochu zábavy.“
Vyslovil jasně názor, že si pro svou budoucnost vybrala strašné
povolání. Věděla, že s ním nemůže argumentovat. Nebyla si jistá,
zda rozumí všem těm pocitům, které ji zaplavovaly. Po té dlouhé
mlčenlivě cestě a znepokojivém rozhovoru o knize se ještě stále cítila
nesvá, navzdory uklidňující přítomnosti Jeanette. Představa týdnů
strávených v domě Daniela St. Johna v ní vyvolávala obavy.
„Danieli, zavolej Paula,“ řekla Jeanette. „Diana vypadá unaveně.
Zavedu ji do jejího pokoje, aby si mohla odpočinout a osvěžit se.“
Vyšlo najevo, že Paul je vysoký a statný chlapík s rezavými vlasy
a drsnými rysy. Měl na sobě elegantní modrý úbor služebnictva, ale
svým vzhledem patřil spíš na venkov než do města.
S udivující jemností vzal Jeanette do náruče a zvedl ji jako dítě.
Vyšli další patro schodů, ne tak honosné, ale přesto impozantní.
Došli k chodbě s řadou vysokých oken s výhledem do zahrady.
Zastavili se u velkých dveří, které Paul snadno otevřel i s břemenem,
které nesl.
V pokoji vonělo cedrové dřevo. Všechno v něm bylo modré a bílé
a Dianě to připomnělo porcelánové vázy, které kdysi viděla ve
výlohách obchodů v Rouenu. V pokoji viděla několik podobných
kousků, ale tyhle vypadaly ještě krásněji. Dobře věděla, že mají
velkou cenu, a kdyby některý rozbila, asi by chtěla umřít.
Paul posadil Jeanette do křesla u krbu a začal v něm rozdělávat
oheň. Když s tím byl hotový, vyšel z pokoje a zaujal místo u
otevřených dveří.
„Jak vidíš, jsem ochrnutá,“ řekla Jeanette. „Před několika lety
jsem utrpěla úraz. Díky Paulově síle ale nemusím být upoutána na
lůžko. Všichni si už zvykli vídat jej, jak mě nosí, takže tě to nemusí
přivádět do rozpaků.“
„Spíš asi budou tázavě zvedat obočí nad mou přítomností. Váš
bratr říkal, že se mám vydávat za vaši sestřenku. Vaši přátelé se
budou divit, že máte tak chudobné příbuzenstvo se špatnými
způsoby.“
Jeanette ji vyzvala, aby přistoupila blíž, a zevrubně si ji
prohlédla. „Nechováš se nezpůsobně. To základní ses ve škole
naučila a ostatní rychle doženeš. Ale co se týče vzhledu… Požádám
svou služebnou, aby ještě před večeří udělala něco s těmi vlasy.
Hned zítra začneme s prohlídkou města.“
„Opravdu to není zapotřebí. Zůstanu ráda v domě, dokud
nenastane čas odcestovat do Anglie.“
„Bratr má v Paříži rušný program. Má tu sice dům, ale žije v
Anglii. Vždycky když sem zavítá, musí vyřídit spoustu věcí. Kdyby
ses držela v ústraní, jen by mu to přidělávalo starosti, protože by měl
pocit, že tě omezuje.“ Z jejího úsměvu bylo patrné, že není radno
přidělávat Danielovi St. Johnovi starosti.
V tu chvíli dorazil sluha s kufrem.
„Nechám tě teď odpočívat. Má služebná ti přijde později pomoci
s vybalováním a oblékáním. Ještě jednou tě ujišťuji, že jsi tady
vítána. Jsem ráda, žes k nám přijela.“
Paul ji odnesl a zavřel dveře. Diana se posadila do křesla u krbu a
kochala se příjemným teplem, které z něj sálalo. Upírala pohled do
plamenů. Netroufala si rozhlédnout se v tom pokoji. Průčelí domu ji
možná neohromilo, ale vnitřek v ní rozhodně vyvolával úžas.
Několik týdnů, řekl Daniel a Jeanette naznačila, že to možná
potrvá i déle. A pak po zbytek života úmorná práce.
Nebyla si jistá, zda je pro ni dobré okusit na krátký čas život v
přepychu. Věděla, že se jí to v budoucnu může stát zdrojem
nespokojenosti.
Svede tě laskavým chováním, luxusními dárky a pak…
Směšné obavy. Nepotřeboval někoho, jako je ona. A následující
týdny nebudou důsledkem jeho laskavosti. Jednoduše mu
nevyhovuje odcestovat do Anglie dřív.
Teplo sálající z krbu jí pronikalo až ke kostem. Po většinu života
ji sužoval chlad. Zavřela oči a vychutnávala ten příjemný pocit.
Náhle si vybavila nějakou dávnou vzpomínku na jinou dlouhou
cestu kočárem, po níž následovala plavba lodí. Strach a osamělost,
když se za nekonečné noci choulila v jakémsi temném rohu
sunoucího se prostoru. A pak ji sevřela čísi hřejivá náruč a plakala do
vlněné látky kabátu.
Chvíli o těch prchavých dojmech přemýšlela, ale pak se jí začala
klížit víčka. Ve snu se přenesla do zahrady obrostlé zlatou révou.
Seděla v křesle u krbu a čekala, až ji zavolají k večeři. Vlasy měla
vyčesány nahoru a upraveny do účesu připomínajícího korunku.
Když se na sebe podívala do zrcadla, uviděla dívku mnohem starší
než tu, kterou byla zvyklá vídat.
Dveře se otevřely, ale nestál v nich sluha, ale Daniel.
„Jeanette mě požádala, abych se tě zeptal, jestli ses už zabydlela.
Cítíš se tu dobře?“
Vstala a zpříma na něj pohlédla. „Po pravdě řečeno se vás chci
zeptat, jestli tu není nějaký menší a prostší pokoj. Nejsem na něco
takového zvyklá.“
„Menší pokoje nahoře jsou vyhrazené pro služebnictvo. Tam
bychom tě mohli stěží ubytovat.“
„Nechápu proč ne.“
„Protože nejsi služka. Jsi host.“
Vešel do pokoje a zvědavě se rozhlížel, jako by kontroloval jeho
rozměry a přepychové vybavení. Vypadalo to, že začíná chápat, oč jí
jde.
Přešel ke stolku vedle postele s nebesy. Stála na něm jedna z těch
krásných váz. „Pojď sem,“ vyzval ji.
Nepohnula se. Nemohla, nejen proto, že se v tom pokoji cítila
stísněně.
Ten pokoj byl její ložnicí a on by v něm neměl být, i když mu
dům patřil. Věděla to, i když ji v tom směru nikdo nepoučil. Vycítila,
že to není správné.
„Pojď sem,“ zopakoval a zvedl vzácnou vázu.
Když neuposlechla, šel k ní. „Nemůžeš strávit příští týdny
přilepená ke krbu. Dřív nebo později se musíš zvednout.“
„Je tady teplo a to je jediný komfort, který opravdu potřebuji a
vítám. Považuji ho za úžasný luxus.“
„V tvém školním pokoji se netopilo? Ne, asi ne. A všude jinde
bylo tepla poskrovnu. Madame nejspíš zastává názor, že nepohodlí je
dobré pro duši.“
Podával jí vázu.
Váhala. Přiměl ji uchopit ji do dlaní. Byla mnohem lehčí, než
čekala. Křehká.
„Teď ji pusť na zem.“ Polekaně vzhlédla. „Pusť ji.“
Pohlédla na dlaždice u svých nohou. „Rozbije se.“
„Pusť ji.“
„Ne.“
Uchopil její dlaně do svých. Ten hřejivý dotek ji vylekal a
současně ji zaplavilo vědomí nesmírné důvěrnosti.
Překvapeně na něj pohlédla. V jeho očích se mihl nevyzpytatelný
záblesk. Vyděsilo ji to ještě víc.
Stáli tam tak dlouho, příliš dlouho. Ale možná to netrvalo déle
než okamžik. Nepoznala to. Ten tělesný kontakt ji tak vyvedl z
rovnováhy, že přestala vnímat čas.
Pak pohnul prsty a uvolnil stisk jejích dlaní.
Váza jí vyklouzla z rukou. S hrůzou přihlížela, jak dopadla na
dlaždice a roztříštila se.
„Teď už jsi jednu rozbila a nemusíš se bát udělat to znovu. Jsou
to jen věci, Diano. Neživé předměty nemající duši. Jejich hodnota
spočívá v tom, že nám slouží nebo nás těší svou krásou. Jen blázen se
jimi nechá ovládat.“
Mluvil tiše a něžně. Nevzpomínala si, že by s ní někdy někdo tak
jednal. Jako by spolu sdíleli nějaké důležité tajemství.
Ještě stále ji držel za ruce. Stisk jeho palců vyvolával v jejích
dlaních zvláštní záchvěvy. V očích se mu objevilo jakési světlo a to
zvláštní chvění postupovalo dál – do jejích paží, celého těla. Jako by
prostoupilo celý pokoj.
Diana úžasem znehybněla, zmatená, trochu vyděšená. Hlava se jí
točila závratí, jakou pociťuje někdo, kdo shlíží z velké výšky.
Náhle její ruce pustil a kouzlo se zlomilo. Otočil se na podpatku a
zamířil ke dveřím. „Jestli to potřebuješ, rozbij každý den jednu.
Klidně zdemoluj celý pokoj, jak je libo.“
Na prahu se zastavil, otočil se a znovu na ni pohlédl. Znovu
pocítila to chvění jako ozvěnu. Nebo volání vzdáleného hlasu.
„Tvé úmysly, Danieli. Chci je znát.“
„Říkáš to obviňujícím hlasem, Jeanette. Zraňuješ mě.“
„Není v ničí moci tě zranit.“
„Možná ne, ale pokud by se to někomu přece jen podařilo, budeš
to ty.“
To ji trochu uklidnilo. Z jejího výrazu se vytratila přísnost. „Proč
jsi ji sem přivezl?“
„Jak říkám, bylo to nutné.“ Vysvětlil jí to malé drama, co se
odehrálo ve škole, a odhalení Dianina skutečného věku. „Myslím, že
jsem si nikdy neuvědomil, že jí léta utíkají stejně jako nám. A při
zběžném pohledu vypadá mladší, než je.“
„Možná pro tebe bylo pohodlnější nevidět, že už je dospělá, teď
musíš vyřešit, co s ní bude dál.“
Nevšímal si té poznámky. „Beztak sbírala odvahu odejít z té
školy. Byla to jen otázka času. Do Londýna, říkala. Najít svůj život.
Přesně tak to řekla.“
„Ach bože.“
Jeanette k němu vzhlédla. V zrcadlových odrazech viděl úlek v
její tváři. Pokoj byl zařízen staromódně, ne podle jeho vkusu.
Jeanette si v tomto domě vytvořila svůj soukromý svět a naplnila jej
světlem a krásou. Nevyčítal jí marnotratnost. Postavil by jí celý palác
ze zlata, kdyby se tím daly vytěsnit temnoty z jejích vzpomínek.
„Máš v úmyslu držet ji tu navždycky? Myslí si, že pojede do
Londýna.“
„Pojede, ale později. Nejdřív musím dokončit zařizování ohledně
Duprého. Pak můžu obrátit pozornost k Anglii a Tyndaleovi.“
V Jeanettiných zelených očích se zračil strach. „Danieli…“
„Neměj obavy. Nech to na mně.“
Zamyšleně si přitáhla šálu těsněji k ramenům. Nikdy jí toho moc
nevysvětlil, ale přesto všechno věděla.
„Je moc hezká,“ řekla. „Nemá vybroušené způsoby, ale to se dá
snadno napravit. Dohlédnu na to.“
„Nesnaž se dosáhnout příliš velký lesk. Potlačil by to, co je v ní
přirozené.“
Nemusel říkat víc. Rozuměla mu.
Tak trochu se napřímila. „Po tolika letech jsem měla za to, že už
jsi to vzdal. Ale pokud se zajímáš o Gustava Duprého, asi tomu tak
není.“
„Ta věc se musí nějak uzavřít.“
„A až dojde na Anglii, myslíš, že to dokážeš? Chceš dostat
Andrewa Tyndalea? Ta představa mě děsí. Jde o markýzova bratra.
Je to příliš riskantní. Mohl bys přijít o všechno, i o život.“
„Udělám všechno, aby to skončilo. Za to riziko to stojí.“
„Nedopustím, aby to děvče kvůli mně trpělo.“
„Nejde jen o tebe. Jestli si to myslíš, asi jsi toho už hodně
zapomněla.“
„Nezapomněla jsem nic. Ale přesto…“
„Říkám ti, abys to nechala na mně.“ Přinutil se ovládnout hlas.
„Nikdo jí neublíží. Nedovolím to.“
„Jako vždycky si věříš a možná ti ten plán vyjde jako až dosud.
Dobrá, nebudu se o to starat. Ale požádal jsi mě, abych se jí ujala. Jsi
proslulý svůdce žen. Musím se tě znovu zeptat, jaké máš úmysly?“
Zasmál se, aby jí dal najevo, že mu ta otázka připadá zcela
absurdní.
„Má oči po otci. Nedá se to nevidět. Myslíš, že bych si s ní při
tom vědomí mohl něco začít?“ Při té dlouhé cestě kočárem si tu
skutečnost neustále připomínal. Jenže chvílemi, když na něj vrhla ten
svůj neochvějný pohled, na tu podobu zapomínal.
Jako před chvílí v pokoji nahoře.
„To mě moc neuklidňuje,“ řekla Jeanette. „Ale pokud máš v
plánu to, co myslím, musí zůstat nevinná. To by tě mělo brzdit,
pokud by ses někdy ocitl v pokušení.“
„Teď ses mě opravdu dotkla. Nepřivádím mladé ženy na scestí.“
„Jsou věci, které předem nepromýšlíš, Danieli. Neudržíš je pod
kontrolou.“
„Možná, ale můj apetit k nim nepatří. Nejsem skrznaskrz ďábel.“
Popuzeně vstal. Až příliš dobře si uvědomoval, že má pravdu.
Poslední dobou měl potíže se sebeovládáním.
„Ach, Danieli,“ povzdechla si s úsměvem. „To přece neříkám.
Jen ti připomínám, že jsi normální muž. Ale to možná považuješ za
ještě větší urážku.“
KAPITOLA 4
Gustave Dupré vytáhl z knihovny dva svazky a položil je na stůl
tak, aby to vypadalo, že se jimi pilně zabývá. Čekal návštěvníka,
jemuž chtěl dát jasně na srozuměnou, že se nachází v pracovně
zaneprázdněného muže s vysokým intelektem, který nemá rád, když
ho někdo obtěžuje světskými záležitostmi.
Pečlivě vybíral další z mnoha svazků s koženou vazbou. Tu
nádhernou vědeckou knihovnu mu záviděli všichni, kdo jej znali.
Jednou si od něj přišel vypůjčit knihu dokonce Fourier. S největší
radostí ho nechal chvíli čekat, než jej přijal. Byl to právě Fourier, kdo
před mnoha lety objevil chybu v matematickém důkaze, jímž hodlal
Gustave dosáhnout slávy.
Ale teď z nich byli kolegové, oba uznávaní vědci ve stejném
postavení. Gustave časem předložil další objev, na němž ani slavný
Fourier nenašel chybičku.
Do knihovny nahlédl Adrian, jeho nový tajemník. „Kočár už
přijel.“
Gustave se usadil za stolem. „Běž mu otevřít a přiveď ho ke
mně.“
„Chcete, abych zůstal v pracovně?“
Gustava ta nehoráznost krajně popudila. Troufal si ten mládenec,
čerstvě vypuštěný z univerzity, naznačovat, že by se jemu, Gustavu
Duprému, mohly hodit jeho rady?
Kdyby tolik synů Francie nepadlo ve válce, nebyl by nucen
spokojit se s tímhle anglickým holobrádkem. V posledním týdnu měl
dokonce tu drzost, že v jednom Gustavově pojednání opravil jeho
latinu. Zjevně si neuvědomoval, jaké má štěstí, že může dělat
tajemníka jednomu z nejlepších vědců na evropském kontinentě.
Na stranu druhou se ten návštěvník zmínil o cizích textech.
Bezpochyby měl na mysli latinu.
„Smíš zůstat. Něco se můžeš přiučit.“ V písemné latině možná
občas udělal chybičku, ale ve čtení se mu nikdo nemohl rovnat.
Ukáže tomu drzounovi, kde je jeho místo.
Adrian odešel, ale za krátkou chvíli se vrátil. Nesl tři svázané
knihy a v těsném závěsu za ním šel vysoký, asi třicetiletý muž.
Gustave jej uvítal a Daniel St. John se posadil na židli vedle
psacího stolu. Adrian složil svůj náklad a vzdálil se do rohu
pracovny.
Gustave na svého návštěvníka zkoumavě pohlédl. Na muže, který
zbohatl obchodováním, se oblékal s vytříbeným vkusem, a choval se
až s nápadnou důstojností. Nu, peníze mají velkou moc a do jisté
míry mohou nahradit i vzdělání. Už o St. Johnovi slyšel, ale setkali
se poprvé.
„Je od vás šlechetné, že jste mě přijal,“ prohlásil St. John.
„Váš dopis s popisem vzácných knih mě zaujal. Rozhodl jsem se
podívat se na ně. Povězte mi, kde jste je získal.“
„Jedna z mých lodí podnikla cestu do Turecka. Kapitán se uvolil
prokázat tureckému sultánovi laskavost a přepravit člena královského
dvora do Egypta. Bohužel cestou zemřel a tyhle knihy zůstaly na
lodi.“
A Daniela St. Johna ani nenapadlo vrátit je rodině zesnulého nebo
sultánovi. Žádný div, že ty knihy nabízel ve vší tichosti.
„Slyšel jsem o vaší knihovně,“ pokračoval St. John. „Moc se v
těchto věcech nevyznám, ale řekl bych, že jedna z těch knih je
vědecky zaměřená.“ Sáhl po tenkém svazku a rozevřel ho. „Vidíte?
Jsou tam kromě slov také nákresy a cifry.“
„Není tištěná. Je to rukopis.“
„Ano. Nezmínil jsem se o tom?“
Ovšemže ne. Jak pošetilé.
Gustave nahlédl do svazku. Písmo nebylo latinské, ale arabské.
Ksakru, o tom nevěděl vůbec nic.
Zkoumal matematické vzorce a nákresy. V rohu jedné stránky
zahlédl něco, co ho upoutalo. Řada propojených válců. Bezděky se
mu rozbušilo srdce. Připomnělo mu to nedokončenou práci na tom
proklatém matematickém důkazu.
Přinutil se ke klidu. Ne, už se k tomu nebude vracet. St. John by
od něj chtěl beztak jmění, pokud by projevil opravdový zájem.
Všiml si, že Adrian zvědavě natahuje krk, a dovolil mu přistoupit
blíž.
„Arabština,“ podotkl udiveně.
„Skvělý postřeh.“
„Něco jsem se z ní naučil. Mohl bych vám překládat.“
Gustave knihu rázně zavřel. „Pane St. Johne, omluvil byste nás
na chvíli?“
Návštěvník se zdvořile vzdálil. Když se za ním zavřely dveře,
Gustave se na svého pomocníka obořil. „Přestaňte si myslet, že mě
můžete poučovat, zvlášť před ostatními! Zaměstnal jsem vás
navzdory vaší problematické minulosti. Chtěl jsem vám dát šanci, ale
dejte si pozor! O vaše místo stojí mnoho dalších.“
„Omlouvám se. Jen jsem myslel, že by vám pomohlo, kdybyste
věděl, co v tom rukopise stojí.“
Gustave nalistoval stránku, která jej zaujala. Kde už ty válce
viděl? Nu, proč za své peníze nezkusit, co má ten ničema v hlavě?
„No dobrá,“ vyzval Adriana. „Pověz mi, co se tam píše.“
Mladý muž chvíli zamračeně zkoumal podivné znaky. „Myslím,
že jde o nějaké vědecké úvahy v oblasti mechaniky. Týká se to
železa.“
Gustavovi se zatočila hlava. S bušícím srdcem listoval stránkami.
Málem omdlel rozčilením. Už věděl s jistotou, že se mu naskytla
nová šance dokončit svůj objev, dosáhnout slávy.
Ale musel se ovládnout. Věděl, že bude potřebovat tajemníkovu
pomoc, ale nehodlal mu vysvětlovat, čeho se ten text ve skutečnosti
týká.
Pokud se ve svém předpokladu nemýlil, jeho jméno získá
nesmrtelnost.
A stane se jedním z nejbohatších mužů na světě.
V krbu praskal oheň. Na stolku vedle postele stál tác s šálkem
horkého kakaa. Když třetí den svého pobytu narazila Diana v zahradě
na Daniela, zrovna je pil a vyzval ji, ať ten hustý výživný nápoj
ochutná. Pobaveně sledoval, jak příjemně ji ta chuť překvapila, a od
té doby jí nosili každé ráno šálek.
Stal se z toho malý ranní rituál. Popíjela kakao a čekala, až se v
krbu rozhoří oheň a pokojem se rozlije teplo. Pak jí přišla služebná
pomoci s umýváním a oblékáním. U snídaně se k ní připojila Jeanette
a probraly spolu plán na další den. Daniel byl tou dobou dávno pryč
z domu.
Někdy ráno, když Jeanne dlouho nepřicházela, se šla Diana projít
sama. Nikdo jí to nezakazoval, ale i tak se vždycky raději vykradla
vchodem pro služebnictvo. Připadala si tak smělá a dospělá, když se
ve městě proplétala davy lidí.
Znovu se napila lahodného nápoje. Jako tolik dalších věcí v tom
domě jí kakao skýtalo pocit příjemného blaha. Pomalu si na to
zvykala s vědomím, že až začne pracovat jako guvernantka, dolehne
na ni těžce návrat k chudobě a strádání.
Odhodila přikrývku a vstala. Nehodlala čekat v posteli, až dorazí
služebná. Obléknout se a vykartáčovat vlasy jí trvalo ještě kratší
dobu, než když jí s tím pomáhala. Svázala si vlasy do uzlu.
Nevypadal moc elegantně, ale snad to bude stačit.
V jídelně nebylo prázdno, jak čekala. Mohla se rovnou rozloučit s
myšlenkou na to, že se nenápadně vytratí z domu.
U stolu seděl Paul; na sluhu se choval dost uvolněně. Vedle něj
dojídal snídani Daniel St. John.
Když vcházela do místnosti, zaslechla útržek jejich rozhovoru.
„Všechno jde hladce,“ říkal Daniel. „Dnes bych se měl dozvědět
víc. Už je to hotové?“
„Stačí jen doplnit detaily, až získáte ty nákre…“
Všimli si její přítomnosti. Tušila, že Daniel svého společníka
vyzval, aby zmlkl. Paul se zvedl od stolu, ale Daniel zůstal.
Přisedla ke stolu. Nalil jí ze stříbrné konvice kávu a vybídl ji, aby
si vzala pečivo. „Líbí se ti ve městě?“ zeptal se. Připomnělo jí to
strohé otázky, které jí kladl každým rokem, když za ní přijel do
školy.
„Ano, líbí. A pilně se učím. Vaše sestra mi ve skutečnosti
doplňuje vzdělání, že ano? Všechny ty prohlídky pamětihodností.
Dvakrát týdně hodiny tance. Jemné narážky ohledně chování.
Dokonce nakupování je pro mě výukou dobrého vkusu.“
„Vadí ti to?“
„Těší mě to. Budu nejvzdělanější a nejelegantnější guvernantkou
v Anglii.“
„Vytříbené způsoby jen zvýší šanci najít ti dobré místo.“
„Chci pracovat pro nějakou zámožnou rodinu, ne v domě
vévody.“
„Nu, možná na tom budeš lépe.“
Zpozorněla. Možná nemluvil o místě guvernantky. V uších jí
dosud často zněla varovná slova madame Leblancové. Usoudila, že
je to nesmysl, ale v skrytu duše věděla, že už se na ni zase dívá jako
v ten první den, kdy za ní přišel do její ložnice.
Hleděla upřeně do talíře. „Tak či onak, někdy mi připadá, že jsem
ještě pořád ve škole.“
„Jen doufám, že je tahle mnohem příjemnější. Ber mou sestru
shovívavě. Ještě nikdy neměla chráněnku. Těší ji, že se o tebe může
starat.“
Chtěl tím ujištěním zaplašit její obavy, ale přesto se nemohla
zbavit dojmu, že ve skutečnosti není Jeanettinou chráněnkou, ale
jeho.
„Paul je Angličan, že ano?“ zeptala se, aby změnila téma hovoru.
„Když jsem vešla, mluvili jste anglicky.“
„Ano, je.“
„A vy? V Paulově francouzštině je patrný přízvuk, ale v té vaší
ne.“
„Jsem světoobčan, ale narodil jsem se ve Francii. Strávil jsem
mnoho let v anglickém prostředí. Jsem zvyklý mluvit oběma jazyky,
ale spíš se už považuji za Angličana než Francouze.“
„Za války to musel být divný pocit.“
„V té době jsem většinou pobýval v Indii.“
Většinou, ale ne stále. Každý rok ji navštěvoval v Rouenu.
Pochybovala, že by se vracel do Francie jen kvůli tomu.
Zdálo se, že je konečně ochotný něco o sobě prozradit. Dlouhá
léta se mohla jen zvědavě domýšlet.
„Co vaše jméno, St. John? Madame vás vždycky oslovovala
Saint-Jean, ale viděla jsem je napsané v anglické podobě.“
„Mám příjmení, které se dá snadno přizpůsobit.“
„S mým příjmením je to podobné. Albret. Madame ho
vyslovovala francouzsky Albre, ale vím, že by na konci mělo znít
písmeno t, protože jsem Angličanka.“
„Z čeho tak soudíš?“
Proč si tím byla tak jistá? Nešlo jen o ty útržky vzpomínek na
plavbu přes moře. Nevzpomínala si, jakým jazykem na ni tenkrát
mluvili. „Mám sny v angličtině.“
„Tvé sny nelžou. Opravdu jsi Angličanka. Učila ses ve škole
angličtinu?“
„Madame byla velkou příznivkyní Napoleona a odmítala ten
jazyk vyučovat.“
„Takže jsi ho zapomněla? Znáš ho jen ze snů?“
„Mám Bibli v angličtině. Každý večer si z ní nahlas čtu.“
„Ovšemže. Bible.“
Zdálo se, že se stahuje do sebe. Jako by tou zmínkou o jediné
věci, kterou si do Francie přivezla, otevřela dveře, které chtěl
ponechat zavřené.
Nechtěla ten rozhovor ukončit. Poprvé se jí naskytla příležitost
klást mu otázky, které ji tolik zajímaly. „Jak se to stalo, pane? Proč
jste mě odvezl do Francie? Říkal jste, že nejste můj příbuzný.“
Neodpověděl. Jen co ta slova dořekla, objevil se Paul s Jeanette v
náruči a Daniel okamžitě obrátil pozornost k sestře.
Paul svou paní posadil do křesla a podal jí talíř se snídaní.
„Určitě tě potěší, že Diana už brzy přestane nosit ty své
nevzhledné šaty. Dnes jdeme na poslední zkoušku u švadleny,“
prohlásila Jeanette.
„Je mi líto, slečno, ale budeme to muset odložit,“ ozval se Paul.
„Pán mě požádal, abych pro něj vyřídil nějakou pochůzku.“
„Snad by to počkalo do zítřka,“ namítla Jeanette a příkře na bratra
pohlédla.
„Nebude to nutné,“ ujistil ji. „Nemám na odpoledne plány.
Doprovodím vás.“
Jeho návrh nikoho nepřekvapil. Zjevně se stávalo běžně, že
Daniel nosil sestru do města sám.
Jeanette vzhlédla od snídaně. „Jdi se nechat učesat, Diano, ať v
těch šatech vypadáš k světu.“
Diana na vlasy dočista zapomněla. Omluvila se a poslušně se
zvedla od stolu.
Daniel se k ní připojil. „Sestra je příliš přísná. Tvé vlasy vypadají
půvabně tak, jak jsou.“
Srdce jí nad tou lichotkou plesalo, i když věděla, že se jedná o
galantní lež.
„Od této chvíle budeme mluvit anglicky, aby sis zase zvykla,“
navrhl. „Budeš to potřebovat, až pojedeš do Londýna,“ dodal
jazykem, který znala ze svých snů.
Potěšilo ji, že zjevně nezapomněl na slib odvézt ji do Anglie.
„Když jsem mluvila o snech, měla jsem pocit, že mi rozumíte. Vy
máte sny ve francouzštině?“
„Ne pokaždé. Ale v některých situacích přemýšlím výhradně
francouzsky.“
„V kterých?“
„Když se ocitnu v nebezpečí. Napadají mě jen francouzská
slova.“
Pronesl tu poznámku tak klidně, až ji to ohromilo. Jako by se mu
to stávalo běžně.
„A při milování,“ dodal pobaveně.
„Té krajky na spodním lemu je příliš mnoho, Jeanette. Řekni jim,
ať jí trochu uberou.“
„Jestli to tak půjde dál, Danieli, bude trvat další týden, než se
večer dostane z domu.“
Diana stála uprostřed salonu oblečená v šatech z tmavě fialového
hedvábí. Připadala si jako loutka, kterou oblékají. Jenže ne ta z
porcelánu, k níž se takové šaty hodí, nýbrž obyčejná hadrová, která v
nich nebude nikdy vypadat tak, jak by měla.
Připadalo jí, že to Daniel chápe lépe než Jeanette.
Šaty, které jí nechala na zakázku zhotovit, byly až příliš zdobené
a Daniel žádal, aby z nich polovinu příkras odstranili.
Stál u okna s tím svým krásně modelovaným obličejem, velmi
pohledný v tlumeném světle linoucím se z parku. Pokaždé když se
vynořila z převlékací kabinky v dalším modelu, si ji pozorně
prohlédl, vydal nějaký příkaz a hned zase stočil zrak k dění za
oknem.
Po sestřině námitce znovu vzhlédl. „Odpárat ji nebude trvat tak
dlouho. Za den se to dá jistě zvládnout. Že mám pravdu, madame?“
Modistka horlivě přikývla. V Danielově přítomnosti se proměnila
ze zručné a hrdé švadleny v poslušnou služku.
Na Dianin názor se nezeptal nikdo. Stoupla si před velké zrcadlo
a nesměle do něj pohlédla.
V tmavě fialových šatech se hezky vyjímaly její bledé paže a krk.
Hluboký čtvercový výstřih odhaloval z jejího těla víc než kterýkoli
oděv, který až dosud nosila. Vedle krémové krajky vynikala
bělostnost její pleti a vysoký pas zdůrazňoval obliny ňader.
Z jemného, takřka dětského obličeje se dívaly tmavé oči.
Vypadaly příliš velké a tak trochu vyděšené – prozrazovaly, že jejich
nositelkou není žádná světa znalá žena navzdory elegantnímu hávu,
který nosí.
V zrcadle natočeném k oknu si najednou všimla, že už se Daniel
nedívá ven do ulice, ale hledí přímo na ni. Zjevně si neuvědomoval,
že mu Diana vidí do tváře.
Ohromeně sledovala jeho výraz. V očích se mu zračilo cosi
nebezpečného, co ji naprosto fascinovalo. Propůjčovalo mu to drsný
a současně něžný vzhled.
Diana měla srdce až v krku. Nedokázala od něj odtrhnout zrak, i
když jí vnitřní hlas radil, aby co nejrychleji utekla.
„Ano, té krajky je opravdu příliš,“ uznala Jeanette. „Necháme ji
odpárat všechnu.“
„Všechnu ne,“ prohlásil.
Diana se otočila. „Myslím, že bych byla raději, kdyby tam ty
krajky mohly zůstat. Ráda bych je tam nechala.“
Jeanette pohlédla na bratra a zdvihla obočí.
V ďábelských očích zablýsklo vědomí toho, že se vzepřela.
„Jestli si to přeješ, samozřejmě tam mohou zůstat. Jsou to
koneckonců tvoje šaty. Jak chceš.“
Diana se vrátila do kabinky, aby se převlékla do posledního
modelu. Na té krajce jí ve skutečnosti nezáleželo. Vlastně jí ani
nepřipadalo, že jde o její šaty. Nějak to vyplývalo z chování všech,
kdo se toho zkoušení účastnili, i když to nedokázala přesně
definovat.
Myslela na další kousky oděvu, které začnou brzy proudit do
jejího šatníku. Šaty na ráno, na odpoledne, na návštěvy přátel, které
neměla, a na večeře, na něž nebyla pozvána.
Předpokládala, že se stejně jako o výběr šatů postarají o všechno
ostatní. Už brzy bude nosit všechny ty krásné věci od rána do večera.
Jako něčí loutka.
Vzpomněla si na Danielův výraz, který zahlédla v zrcadle, a na
to, jak ji přitahoval. Kdyby v tu chvíli zvedl ruku a kývl na ni, možná
by mu nedokázala odepřít, o cokoli by ji požádal. I když nic
nenasvědčovalo tomu, že by ji chtěl o něco žádat.
Svede tě luxusními dárky…
Upřeně hleděla na hromadu šatů. Měla by je všechny odmítnout.
Odejít z toho domu. Měla by…
Modistka zvedla vycházkové šaty ze žlutého mušelínu. Dianě
blesklo hlavou, že se budou ve své jednoduchosti Danielovi jistě
líbit. Bezděky se usmála, ale vzápětí se nad tou reakcí zděsila.
KAPITOLA 5
Po návratu z krejčovského salonu rozbolela Jeanette hlava a šla si
lehnout. Diana si půjčila z knihovny knížku a šla si číst do zahrady.
Přečetla sotva dvě stránky a vycítila, že ji někdo pozoruje.
Vzhlédla a uviděla Daniela stojícího opodál u růžového keře. Došel k
ní. „Čteš pro potěšení, nebo z nudy?“
„Tak trochu obojí.“
„V tom případě může potěšení počkat, až zaženeme nudu.
Usoudil jsem, že je dnes na práci příliš hezký den. Zajedeme si
kočárem do Tuilerijských zahrad.“
Pohlédla na svou starou pláštěnku. „Musím to odmítnout. Mé
nové šaty ještě nedorazily.“
Vzal jí z rukou knihu. „Pojedeme kočárem. Nemusíš vypadat
jako vévodkyně.“
Zdráhavě za ním vykročila k domu. Raději by s ním už sama
kočárem nikam nejezdila. Ještě se tak docela nevzpamatovala z té
dlouhé jízdy z Rouenu.
Skvostný kočár už na ně čekal. Daniel se posadil proti ní a vyjeli.
Diana byla odhodlaná nenechat se tentokrát vyvést z míry
vzájemnou blízkostí. Chtěla té příležitosti naopak využít a vyptat se
jej na to, co ji zajímalo. Nemohl uniknout.
Jen co se letmo ujistil, že se jí sedí pohodlně, otočil se k oknu a
upřel zrak do ulic města. Tentokrát ne, pane St. Johne. „Jak jste mě
našel?“
„Šel jsem po schodišti a na odpočívadle vyhlédl oknem ven.
Uviděl jsem tě na zahradě.“
„Nemyslím teď, ale tenkrát před mnoha lety. Jak jste se stal mým
poručníkem?“
Otočil se k ní. „Nejsem tvým poručníkem, aspoň ne z právního
hlediska.“
„Tím víc mě to zajímá.“
„To ti věřím. Znal jsem se pracovně s tvým otcem. Jednou jsem
od něj dostal krátký dopis. Napsal mi, že ho nečekaně odvolali ze
země, a požádal mě, abych se o tebe postaral.“
„Bylo od vás laskavé, že jste svolil.“
„Ani jsem to nemohl odmítnout. Když jsem ten dopis obdržel, byl
už pryč.“
„Zřejmě jste byli dobří přátelé, když vás o to požádal.“
„Ani ne. Vlastně mám podezření, že se na mě obrátil proto, že
jsem právě pobýval v Londýně a měl volno.“
Takže ji otec svěřil do péče mladého muže, s nímž se sotva znal a
jemuž se ta povinnost příčila.
„Musel jste být na takové břímě velice mladý.“
„Svým způsobem, ale až tak mladý jsem nebyl.“
Ten příběh ji zaskočil a uvedl do značných rozpaků. „Proč jste
mě nepředal někomu z jeho rodiny?“
„S nikým z rodiny se nestýkal. A tvá matka už nežila. Nikdy o ní
nemluvil.“
Dávalo to smysl. Diana si mlhavě vzpomínala na otce, jeho tmavé
vlasy a modré oči. Jak vždycky čekala, až za ní přijede na návštěvu, a
jak ji těšilo, když se jí věnoval. Na matku žádné vzpomínky neměla.
Ale ještě živěji si vybavovala nějakou starou ženu, která zřejmě
nebyla její babičkou.
„Proč jste mě nevrátil otci?“
„Nemohl jsem. Našel jsem starší dvojici, která o tebe nějaký čas
pečovala, ale když se tvůj otec stále neozýval a nikdo o něm nevěděl,
uvědomil jsem si, že to budu muset vyřešit jinak. Byla válka…“
Nedopověděl, ale Diana pochopila, co tím chce říct.
Brutální realita ji zasáhla jako úder pěstí do hrudi.
Nejdřív jí zemřela matka a potom otec. Neměla rodinu.
Prázdnota, kterou pociťovala, se neměla vyplnit tak, jak o tom
snila. Chtělo se jí zoufale plakat. Sklopila zrak, aby Daniel neviděl
její reakci.
„Jak se můj otec jmenoval?“
„Jonathan.“
„Byl farmář?“
„Podnikal v lodní přepravě.“
„Vzpomínám si, že jsem žila na venkově.“
„Měl na venkově dům.“
Vzhlédla. Do očí se jí draly slzy. „Měl? Už není?“ Zjevně váhal.
„Těsně předtím, než se to stalo, utrpěl velké ztráty.“
Přes slzy viděla rozmazaně, skoro vůbec ne. Takže už neměla ani
domov. V Anglii ji nic nečekalo.
Hrdlo se jí stáhlo, na prsou cítila nesmírnou tíhu. Přála si být zase
ve škole, ve svém uzounkém, dobře známém pokoji. Kdekoli, jen ne
v tom vznešeném kočáře s Danielem St. Johnem.
Zhroutil se jí celý svět. Dětinské sny, které ji živily nadějí,
nenávratně zmizely. Snažila se zatnout zuby a nějak se s tím
vyrovnat, ale z hrdla se jí náhle vydral zoufalý sten. Hlasitě se
rozvzlykala.
Posadil se vedle ní a přivinul ji k sobě silnými pažemi.
Přitiskla se k němu a plakala do vlněné látky kabátu.
Měl říct nějakou lež. Navykládat jí spletitou, předem
promyšlenou historku. Strávila by mnoho času marným hledáním,
ale zůstala by jí naděje.
Ale když se díval do těch vážných, oduševnělých očí, nedokázal
to. Neřekl jí zdaleka všechno, ale z toho, co jí pověděl, byla jen malá
část nepravdivá. Ta milosrdná lež ji ušetřila toho nejhoršího.
Když se rozplakala, objal ji, aby jí poskytl tu chabou útěchu,
jakou člověku skýtá soucit někoho cizího. Její pláč ho dojímal víc,
než by si přál. Znal ten mrazivý pocit, který jde ruku v ruce s
vědomím, že jste na světě sami. Musel mu čelit už jako dítě, ale čas
hojí všechny šrámy. Nikdy se však toho pocitu nezbavil docela.
Nebýt Jeanette, prožil by celý život v prázdnotě.
Měl jí lhát, nechat ji hledat milující rodinu, kterou ztratila
nepříznivým zvratem osudu. Ještě chvíli jí měl ponechat naději.
Už se zklidňovala. Díval se, jak jí po krásné pokožce stékají
poslední slzy, a vzedmulo se v něm cosi jiného než soucit.
Znovu si vybavil včerejšek, kdy stála v salonu u zrcadla a on si
náhle začal představovat, jak jí ty šaty z fialového hedvábí pozvolna
sklouzávají z těla.
Otřel rty její uslzenou tvář.
Opatrně k němu vzhlédla lesknoucíma se očima, v nichž se
zračila zvědavost. Ten polibek ji mátl, protože z něj vycítila víc než
jen soucit.
Musel se přemáhat, aby ji nepolíbil znovu, tentokrát na třesoucí
se rty.
V tu chvíli se kočár s trhnutím zastavil. Daniel otevřel dvířka,
vystoupil a podal jí kapesník. „Otři si oči. Až se trochu projdeme,
budeš se cítit lépe.“
Dianu ten polibek nevyděsil tak, jak by měl. Byl prodchnutý
vlídnou laskavostí; jeho konejšivá náruč zaplašila vtíravé pocity
nebezpečí.
Znovu si vybavila jeho pohled, který zahlédla v zrcadle
krejčovského salonu, a svou reakci. Uvědomila si, že se něco v jejich
vztahu začíná měnit.
Osušila si oči, Daniel jí podal ruku a pomohl jí vystoupit.
V ten krásný předjarní den se do zahrad vydalo mnoho dalších
návštěvníků, kteří se procházeli mezi holými keři a stále zeleným
zimostrázem a břečťanem.
„Jeanette ve skutečnosti nebolí hlava, že ne? Nevzal jste mě sem
náhodou. Naplánoval jste ten výlet, abych vám mohla položit ty
otázky,“ pronesla tiše.
„Věděl jsem, že tě sužuje zvědavost. Každý na tvém místě by byl
zvědavý. Teď už víš, proč jsem se tomu tak dlouho vyhýbal a nechtěl
o tom mluvit. Obávám se, že jsem zničil tvůj sen o cestě do Anglie.“
„Není to vaše vina. Ale i když se můj sen rozplynul, pojedu tam.
Je to má rodná zem.“
Už zase se vracel ke své obvyklé odměřenosti. Trochu litovala, že
se ta nálada tak rychle vytratila. Aspoň na chvíli se prázdnota v nitru
zdála být menší.
Do zahrad se dnes vydal i nový král, obklopený družinou
šlechticů a dam. Dalším významným návštěvníkem byl vévoda
Wellington, rovněž v doprovodu dam. Daniel vysvětlil Dianě, že má
u dvora mnoho přátel.
Přestože žil v Anglii, v Paříži byl známou osobností. Každou
chvíli prohodil pár slov s nějakým aristokratem v cylindru nebo
mladým elegánem v hedvábné vestě. Pokaždé Dianu představil jako
sestřenici z venkova. Všem jeho přátelům stačilo pohlédnout na
prosté šaty, aby pochopili její bezvýznamnost.
Elegantní krásné dámy na něj vrhaly vroucí úsměvy a uznalé
pohledy. Dvě ženy světáčtějšího vzhledu s ním zapředly soukromý
rozhovor, zatímco jejich společnice konverzovaly s Dianou.
Něco ve způsobu, jakým se díval na jednu z nich a ona na něj,
připomnělo Dianě onu knihu s rytinami. S úlekem si představila
Daniela, jak s ní dělá ty věci.
A pak se jí mihla před očima představa, jak je provádí s ní.
Rychle ji zaplašila, ale připadalo jí těžké vedle něj klidně kráčet.
Pokradmu pohlédla na jeho profil. Znovu jí projelo chvějivé
vzrušení, když si vzpomněla na ten polibek, hřejivý dotek z prvního
dne v jejím pokoji…
„Diano!“
Ze snění ji vytrhlo zvolání krásné mladé ženy se zlatými vlasy,
která se k ní blížila s rozevřenou náručí. V patách za ní kráčel solidně
vyhlížející světlovlasý muž.
„Diano, to jsem já! Margot!“
Margot odešla ze školy madame Leblancové v předchozím roce.
Když se Diana vymanila z jejího objetí, poodstoupila, aby si
přítelkyni prohlédla. V pláštěnce z růžové vlny, s elegantním
kloboučkem a drahými šperky vypadala právě tak krásně a vznešeně
jako kterákoli jiná dáma v Tuileriích.
Margot s ní diskrétně poodešla stranou, zatímco její společník
zapředl hovor s Danielem.
„Svatá matko boží! To je přece Ďábel, Diano! Odešla jsi ze
školy? Žiješ s jeho rodinou?“
Diana se zasmála. Říkala tak Danielovi odjakživa a ostatní dívky
ve škole si také zvykly ho tak označovat. „Jen na krátký čas. Až
odjedeme do Anglie, budu si tam hledat místo guvernantky.“
Margot převrátila oči v sloup. „Příšerná představa. Počkej, až
uvidíš, co to obnáší.“
„Ty ses chtěla stát také guvernantkou, ale zdá se, že se ti daří
velice dobře.“
Margot se dotkla rukou nejdřív náhrdelníku a pak klobouku.
„Monsieur Johnson je velice štědrý. Říkáš, že odcestuješ do Anglie?
Monsieur tam žije, ale tady mi koupil malou rezidenci pro návštěvy
Paříže.“
„Tak to se možná v Anglii sejdeme.“
„Ach ne, nebudeme s tím čekat tak dlouho, zvlášť když pak budeš
někde uvězněná jako guvernantka. Pak už se nikam nedostaneš.
Musíš mě někdy odpoledne navštívit, abychom si mohly povídat.“
„Když je monsieur Johnson Angličan, máš tady anglické
přátele?“
„Ovšemže. Paříž je teď plná Angličanů. Chtěla by ses s nějakými
seznámit? Často pořádám salonky, petits salons. Mám tě někdy
pozvat?“
„Myslím, že by se mi to líbilo. Otec prý pracoval v lodní
přepravě. Možná se někdo z Angličanů v Paříži pohyboval ve
stejných kruzích a ví o rodině Jonathana Albreta víc než Daniel.“
Zřejmě nedojde k dramatickému a šťastnému shledání, o jakém
snila, ale i kdyby našla nějaké vzdálené příbuzné, bylo by to víc než
nic. Alespoň nějaké kořeny, které by ji s někým někde pojily.
Jejich společníci se k nim volným krokem blížili. Margot se k
Dianě znovu naklonila a zašeptala jí do ucha:
„Když jsme byly malé, Ďábel nám naháněl strach, ale teď mi
připadá nesmírně vzrušující. Srdce mi buší jako o závod. Divím se,
že neomdléváš pokaždé, když se na tebe podívá.“
Monsieur Johnson si zřejmě všiml jejího obdivného pohledu.
Vzal Margot za ruku a zdvořile, ale rázně ji vyzval, aby pokračovali
v procházce.
„Přítelkyně ze školy?“ zeptal se Daniel, když vykročili zpátky ke
kočáru. „Musí být příjemné setkat se s někým známým mezi tolika
cizími lidmi.“
„Ano, je to moc příjemné,“ přisvědčila, ale pak si vybavila
Margotiny šperky a oblečení. „Monsieur Johnson není její manžel, že
ne?“
„Ne. Tyhle věci ti může vysvětlit moje sestra.“
Domnívala se, že Daniel by jí to jako muž mohl vysvětlit lépe.
„Nechápu proč ne. Vypadal zamilovaně. Skoro uchváceně.“
„Takové svazky mohou vznikat z různých důvodů. Možná má
manželku, která je nemocná, duševně chorá nebo chladná. Nebo tvou
přítelkyni nepovažuje za vhodnou pro manželství.“
Pomyslela na všechny ty ženy, které mu dnes projevovaly
pozornost. Tušila, že některé z nich mu byly tím, co Margot panu
Johnsonovi. S tou poslední se možná stýkal dosud, i když to
nevypadalo, že je do ní zamilovaný. „Máte vy manželku, která je
nemocná nebo chladná?“
„Tvá otázka je neomalená. Ale ne, nemám.“
„V tom případě zřejmě také patříte k mužům, kteří ještě nenašli
ženu vhodnou pro manželství.“
Blížili se ke kočáru. „Považuji sebe za nevhodného. Tím že se
odmítám ženit, některé ušetřím spousty trápení.“
KAPITOLA 6
Garderóba už dorazila a krátce nato začaly přicházet pozvánky.
V nových šatech bylo všechno jiné. Jeanettiny přítelkyně s ní
přestaly jednat jako s dítětem a při rozhovorech si už nedávaly pozor
na to, co říkají. Jednoho dne si s ní Daniel znovu vyjel do Tuilerií,
ale tentokrát jí muži lichotili a ženy si ji prohlížely mnohem
bedlivěji. Už nebyla bezvýznamnou.
Jen Daniel jako by si toho ani nevšiml. Nevěnoval jí o nic víc
pozornosti, než když ještě nosila copánky a šaty z pytloviny. Choval
se k ní tak zdvořile, jako by k tomu projevu důvěrnosti v kočáře
nikdy nedošlo.
Navzdory nově získanému statusu se Diana ve skutečnosti
necítila dobře při všech těch večeřích a společenských událostech, na
které se Jeanette chodila. Když konečně přišel dopis od Margot,
vděčně uvítala příležitost strávit trochu času se svou přítelkyní z
dětství.
Oblečená do šatů ze žlutého mušelínu sešla dolů říci Jeanette o
svých plánech na odpoledne. Zastihla ji při rozhovoru s Danielem. V
místnosti se vznášelo napětí, jako by je vyrušila při hádce.
„Moc ti to sluší, Diano,“ pochválila Jeanette její vzhled. „Vypadá
hezky, že ano, Danieli?“
Stál u okna a díval se ven. Pohlédl na ni přes rameno. „Ano, moc
hezky.“
„Myslím, že dnes zůstanu doma, Diano,“ dodala Jeanette. „Po
tom minulém týdnu jsem vyčerpaná. Nebude ti to vadit?“
„Vůbec ne. Po pravdě řečeno mi napsala přítelkyně, že mě zve na
návštěvu. Ráda bych ji viděla. Bydlí blízko, můžu tam jít pěšky.“
Daniela to vytrhlo ze zamyšlení. „Mluvíš o Margot? Myslím, že
není vhodné, abys za ní šla.“
„Cením si vaší starostlivosti, pane, ale budeme s Margot mluvit o
starých časech, ne o přítomnosti. Myslím, že jsem vás vyrušila, takže
raději půjdu, abyste mohli pokračovat v rozhovoru.“ Řekla to tónem,
jímž mu dávala na srozuměnou, že na tu návštěvu půjde navzdory
jeho námitce.
„Vlastně jsme mluvili o tobě,“ opáčil. „Večer jdu do opery a chci
tě vzít s sebou. Prosím, vrať se z té návštěvy včas, ať se stihneš
vypravit. A pokud chceš jít pěšky, řekni někomu ze služebnictva, ať
tě doprovodí.“
Diana se vzdálila, ráda, že může uniknout napjaté atmosféře,
která se v pokoji vznášela. Pochybovala, že mluvili o ní – nebyla tak
důležitá, aby se kvůli ní hádali.
Také si dobře všimla, že ji Daniel do opery nepozval, ale
víceméně jí nařídil, aby tam s ním šla.
Davy v Palais Royal Gustava Duprého rozčilovaly. Za války se
Paříž takřka vylidnila, ale jakmile byli poraženi a zavládl mír,
klasickým podloubím lemujícím zahrady proudily spousty nejen
Francouzů, ale také Angličanů a Prusů ze všech společenských tříd.
Obzvlášť ho popuzovalo, že vojáci okupující armády jako by neměli
na práci nic jiného než procházet se Paříží. Za hezkého dne v
zahradách bylo takřka nemožné najít volnou lavičku nebo místo u
stolku v kavárně.
Příjemně ho tedy překvapilo, když zahlédl několik prázdných
laviček na výhodném místě, kam nedoléhal hluk z restaurací. Na té
prostřední seděl jen jeden muž začtený do knihy.
Gustave tam spěšně zamířil, posadil se a s rukama opřenýma o
hůl se vyhříval na sluníčku. Snažil se to dělat každý den, pokud
svítilo. Byl přesvědčený, že to prospívá jeho mysli.
Dnes také doufal, že ho to uklidní. Co nevidět se měl dozvědět,
jestli se nemýlil v tom rukopisu koupeném od St. Johna. Zda se jeho
život navždycky změní.
K lavičkám se blížily dvě hezké mladé ženy. Vypadalo to, že se
hodlají posadit na volnou lavičku, nebo dokonce přisednout k němu,
ale k jeho údivu se náhle otočily a odcházely.
Gustave zkontroloval svůj úbor. Možná ty kalhoty po kolena…
„O vás nejde, Dupré. Chtěly se vyhnout mně.“
Překvapeně pohlédl na muže sedícího na vedlejší lavičce. Právě
zvedal hlavu od knihy, kterou četl. Obličej lemovaný dlouhými
tmavými vlasy a ozdobený staromódním knírem se roztáhl do
cynického úsměvu.
Gustave se už nedivil, proč okolní lavičky zůstaly neobsazeny.
Rozhořčeně se začal zvedat a sbírat k odchodu.
„Nebuďte tak nesnesitelný pokrytec,“ obořil se na něj muž. „Není
moudré mě urážet.“
Gustave zaraženě dosedl zpátky na lavičku, ale odhodlaně upíral
zrak k podloubí, aby dal všem, kdo ho vidí, jasně najevo, že ho netěší
pobývat v přítomnosti muže po své levici.
„Ani mě nepozdravíte, Dupré?“
„Zrádce nezdravím.“
„Vidím, že máte ve všem jasno. Bezpochyby jste přišel na
způsob, jak zařadit dvě stejné věci do různých kategorií.“
„Nesnažte se mě zatáhnout do svých současných potíží, Hercule.
Všichni vědí, že jste prodával informace Angličanům. Dnes vámi
pohrdají dokonce oni. Rádi brali, co jste jim nabízel, ale teď s tak
nečestným mužem nechtějí mít nic společného.“
„Napoleon se úplně zbláznil, Gustave. Chtěl ve své touze po moci
zničit Francii. Muž, jehož odvezli na Elbu, už nebyl tím člověkem, z
něhož jsme udělali císaře. Ztratil veškerou soudnost.“
„Takže teď je z vás lékař.“
„Jsem voják, který zbožňoval hrdinu, aby vzápětí přihlížel tomu,
jak se z něj stává tyran. Nelituji svých skutků.“
Gustave málem odsekl, že to Hercule nedělal pro blaho Francie,
ale ze zvrácené touhy po slávě. Bláhově se domníval, že ho
Angličané budou oslavovat, až bude po všem. „Nechápu, kde v sobě
berete drzost zůstat v Paříži, kde to všichni vědí.“
„Rád bych se dopátral toho, jak je možné, že to všichni vědí.
Jednal jsem s jediným člověkem, plukovníkem, který padl u
Waterloo. Zajímalo by mě, komu to prozradil a kdo to pak roznesl.“
Gustave popuzeně vstal. „Už musím jít,“ zabručel. „Až se příště
setkáme, nečekejte, že vás oslovím.“
„Ovšemže. Ani po čtyřiadvaceti letech není důvod to měnit.“
Když se od něj Gustave vzdaloval, Hercule za ním zavolal poslední
otázku: „Zapomněl jsem se zeptat, Dupré. Jak se rozrůstá vaše slavná
knihovna?“
Margot měla malý, ale hezký domek v dobré čtvrti nedaleko od
místa, kde bydlel Daniel. V modrých šatech a se stříbrným
náhrdelníkem vypadala jako krásná, zralá žena. Šperky a majetek s
darovacími listinami. Pokud Margot dostala od madame Leblancové
stejné instrukce jako Diana, evidentně se jimi řídila.
Diana poslala svůj doprovod zpátky do Jeanettina domu. Strávily
s Margot hodinu vzpomínkami a pak se šly projít do blízkého parku.
„Pozvala jsem tě, protože ti chci něco ukázat,“ řekla Margot.
„Někdy se tu potkávám s jednou novou přítelkyní, Marií. Támhle je,
ta se dvěma dětmi. Pracuje jako guvernantka v rodině nějakého člena
anglické vlády.“
„Mluvíš o ní, skoro jako kdyby byla mrtvá.“
„Vyjde to skoro nastejno. Vídáme se jen tady, protože nesmí
navštěvovat přátele ani návštěvy přijímat. O tyhle děti se stará od
rána do večera, a když už spí, dostane další úkoly, jako třeba
zašívání. Několik měsíců jsem tuhle práci také dělala, takže vím, o
čem mluvím. Naštěstí jsem jednoho dne potkala v parku pana
Johnsona, který mě zachránil.“
„Takže ti setkání s ním nezařídila madame Oiseauová?“
„Nabízela mi, že mi najde ochránce, ale její návrh mě tehdy
šokoval. Teď už vím víc. Děvčata, která využijí jejích služeb,
dostávají mnohem méně, protože část peněz jde do její kapsy. Ale po
třech měsících stejné dřiny, jakou se živí Marie, jsem na tu věc
změnila názor.“
Diana se snažila představit si sebe na Mariině místě. Jak by
mohla pátrat po příbuzných, kdyby neměla žádný volný čas a
nesměla se s nikým stýkat? Přesvědčovala samu sebe, že Mariin
omšelý vzhled nemá vliv na její reakci, ale bezděky se pod
pláštěnkou dotkla jemňounkého mušelínu.
K Marii přistoupil jakýsi anglický důstojník. Ať jí řekl cokoli,
rázně se otočila a odkráčela i s dětmi pryč. Důstojníkův hlasitý smích
se nesl až k místu, kde stála Diana.
„Všichni muži, s nimiž se v zahradách setkáváš, samozřejmě
nejsou gentlemani,“ podotkla Margot varovným tónem. „Je důležité
rozpoznat ten rozdíl.“
Diana raději stočila řeč na příjemnější téma a začala kamarádce
popisovat šaty, které nedávno dorazily z krejčovského salonu.
Margot při tom výčtu uznale přikyvovala.
Po chvíli vzala Dianu za ruku a řekla: „Musíme se vrátit. Pozvala
jsem pár anglických přátel, aby se s tebou seznámili. Už se určitě
sjíždějí.“
Ulici před Margotiným domem lemovala řada kočárů. Jeden z
nich vypadal až příliš povědomě. Patřil Danielovi, který u něj stál a
čekal na ni.
„Monsieur St. John pro tebe přijel osobně. To je od něj velmi
ohleduplné, ale myslím, že trochu předčasné.“
„Zřejmě se obává, že se vrátím pozdě. Večer jdeme do divadla.“
Margot zvedla obočí.
„Musím jít.“
„Ne. Pojď dál a seznam se s mými přáteli.“
„Měla bych…“
„Ale jdi. Nech ho čekat.“
Margot Daniela nepozvala dál, jen ledabyle opětovala jeho
pozdrav. Odvedla Dianu do domu, kde její přátelé popíjeli víno.
Společnost sestávala ze samých mladých, atraktivních lidí. Všichni
čtyři muži byli Angličané, ale pana Johnsona Diana nikde neviděla.
Margot ji usadila na čalouněnou lavici u okna. Když se Diana
ohlédla přes rameno, viděla Daniela, který se dosud opíral o dvířka
kočáru. Margot k ní přivedla jednoho z mužů a přiměla jej, aby si k
Dianě přisedl. Představila jej jako pana Vergila Duclairca, bratra
anglického vikomta, a nechala je o samotě.
Monsieur Duclairc byl pohledný mladý muž s ostře řezanými
rysy a nápadně modrýma očima.
„Žijete v Paříži?“ zeptala se Diana.
„Jen jsem přijel na krátkou návštěvu prohlédnout si
pamětihodnosti a podívat se do divadla. Nejsem jeden z těch supů,
kteří se přicházejí přiživit na vašem poraženém národě, slečno.“
A ženách, které se v důsledku té porážky dostaly do zoufalé
situace, napovídal tón jeho hlasu.
„Znáte se dobře s Margot?“
„Před pár dny nás seznámili společní přátelé a byla tak laskavá,
že mě dnes pozvala.“
Diana si všimla, že ji Margot, naoko zabraná do rozhovoru,
neustále koutkem oka sleduje.
„Aby vás seznámila se mnou?“
„Nevím, ale zdá se, že to zřejmě měla v úmyslu, ne?“
Ano, vypadalo to tak. Diana cítila, jak se červená při pomyšlení,
že by se měla stát jeho Margot. Se staženým žaludkem opatrně
nadnesla: „Myslím, že mi chtěla umožnit, abych se vás mohla na
něco vyptat. Pojedu brzy do Londýna pracovat jako guvernantka.“
„Pokud se to týká města, rád zodpovím vaše otázky.“
„Nejde mi o město. Chci tam vyhledat něčí příbuzné. Možná
byste je mohl znát. Jmenují se Albretovi.“
„Stejně jako vy. Jde o vaši rodinu?“
„Ano.“
„Je mi to moc líto, ale myslím, že jsem se s nikým toho jména
nesetkal. Žijí v Londýně?“
„Nevím to jistě. Jeden ze synů podnikal v lodní přepravě. Možná
jste se nepohybovali ve stejných kruzích.“
„Možná. Ale když znáte příjmení, najde se nějaký způsob, jak ty
lidi vypátrat. Každý majitel lodi musí být registrován. Pokud měl
pojistku, bude někde v záznamech jeho adresa. Odtud by se dalo
začít.“
Monsieur Duclairc vypadal, že ho představa rozluštění záhady
docela láká. Diana se zeptala, jak by měla najít společnost, která
pojišťuje lodě.
Než jí stačil odpovědět, místností to zašumělo a náhle se před
nimi objevil stín. Diana zvedla hlavu a pohlédla do rozzlobeného
obličeje Daniela St. Johna.
Její společník sebou trhl, ale vzápětí se usmál. „St. John. Jaké
překvapení. Nevěděl jsem, že jste v Paříži.“
„Já také ne, Duclaircu,“ odpověděl Daniel s úsměškem tak
tvrdým, že by se jím mohla krájet ocel. „Vidím, že už se znáte s mou
sestřenkou.“
„Vaší sestřenkou?“ opáčil a obezřele na ni pohlédl.
„Sestřenkou.“
„Ujišťuji vás, že jsem o tom neměl tušení.“
„V to doufám.“
Margot se přesunula na místo, odkud mohla výjevu přihlížet. Z
očí jí zářil triumf. Diana náhle pochopila, že se ubohý monsieur
Duclairc stal pouhou figurkou ve hře, kterou její přítelkyně nastrojila.
Daniel jí podal ruku. „Pojď, Diano.“
Jednal s ní jako s pomýleným dítětem.
„Omlouvám se, pane Duclaircu. Můj bratránek zapomíná, že už
jsem plnoletá.“
„Duclairc si je dobře vědom toho, že už nejsi školačka, má
drahá.“
Nevšímala si jej. „Možná se ještě uvidíme, pane Duclaircu,“
prohlásila. „Děkuji vám za rady ohledně Londýna.“ Šla k Margot,
políbila ji na rozloučenou a zamířila ke dveřím.
Daniel ji hned nenásledoval. Diana přes rameno zahlédla, že tiše
mluví s panem Duclaircem. Připadalo jí, že si něco vyjasňují.
Dostihl ji, když scházela do přízemí. Pevně sevřel její předloktí,
ale ne proto, aby ji podepřel. „Tohle už nikdy nedělej!“
„Co? Navštívit přítelkyni?“
„Nechat mě čekat.“
„Nežádala jsem vás, abyste pro mě přijel, ani jste mě předem
neupozornil, že to hodláte udělat. Nemůžete čekat, že hned změním
plány, jen abych vyhověla vašim náhlým rozmarům.“
„Přijel jsem pro tebe, abys nemusela zpátky pěšky. Začíná se
připozdívat a musíš se připravit na večer.“
„Možná se rozhodnu nejít dnes do opery. Beztak mě nikdo
nepozval.“
„Zvu tě tedy teď,“ řekl smířlivě, ale ten tvrdý pohled z jeho očí
nezmizel.
Diana to nepovažovala za řádné pozvání. Znovu si připadala jako
loutka. Jen ji popudilo ještě víc, jak nezdvořile s ní jedná. „Vás k
Margot nikdo nepozval a zachoval jste se neomaleně, když jste tam
vtrhl. Vaše sestra mě o těch věcech dobře poučila.“
Zatvářil se ještě přísněji. „Šel jsem tam, protože tvá přítelkyně tě
zjevně předváděla Vergilovi a ostatním jako potenciální milenku.
Bylo nemoudré, že jsi sem šla, a já jsem se zachoval hloupě, když
jsem ti v tom nezabránil.“ Otevřel jí dvířka kočáru. „Je na čase, aby ti
sestra vysvětlila trochu víc než jen to, jak vypadat elegantně. Ale
první lekci ti dám já. Existují muži, jimž se líbí být loutkou v rukou
hezké ženy. Margotiny hrátky jim připadají zábavné. Já k nim ale
nepatřím. Takže ti to ještě jednou zopakuji: už nikdy mě nenechávej
čekat.“
KAPITOLA 7
Nechala ho čekat ještě téhož večera. Daniel netrpělivě přecházel
knihovnou sem a zase tam. Nejdřív mu vzkázala, že jí služebná cosi
zkazila na účesu, a pak se zas na šatech cosi utrhlo.
„Dělá to schválně,“ postěžoval si Jeanette, začtené u krbu do
knihy.
„Jde poprvé do divadla, chce vypadat dokonale. Měj trochu
strpení.“
Jeanette se možná nechala oklamat, ale Daniel věděl své.
Vyřizovala si s ním účty po té odpolední výměně názorů.
„S tou ženskou se víckrát navštěvovat nebude. Nešlo jen o
setkání dvou přítelkyň. Byli u toho i druzí lidé.“
„Máš na mysli muži.“ Jeanette vzhlédla od knihy. „Kdybys mě
před touhle Margot předem varoval, snažila bych se jí tu návštěvu
rozmluvit, ale nemáme právo jí nic zakazovat. Možná je dobře, že
tam šla. Nemůžeme zabránit tomu, aby se s těmihle věcmi setkávala,
tady i v Londýně. Je zranitelná, ale nemůže žít v nevědomosti,
Danieli. To by mohlo mít katastrofální důsledky.“
„Tak s ní o tom promluv tak upřímně, jako když spolu probíráte
šaty a klobouky.“
„Domnívám se, že se při návštěvě u Margot poučila.“
„Možná ne tak, jak předpokládáš. Margot je pro ni možná
špatnou společností.“
„Pokud na ni má špatný vliv už za jedno odpoledne, nedokážu si
představit, jaké škody by mohly napáchat týdny strávené se mnou.“
„Jeanette…“
„Považuji tenhle rozhovor za ukončený, drahý bratře. Buď si
jistý, že ji poučím o tom, jak ochránit svou ctnost,“ řekla a okázale se
vrátila ke své knize, ale nejdřív na něj vrhla pohled, z něhož
pochopil, že dobře rozumí, oč mu jde.
Když to odpoledne sledoval oknem, jak si Diana ve žlutém
mušelínu nevinně povídá s tím mladým mužem v tmavém plášti,
zmocnil se jej iracionální vztek. Ještě že jím byl Duclairc. Dal se na
ústup, ať už té historce o sestřenici věřil nebo ne.
Jenže jak to vyřeší s těmi dalšími, kteří dozajista přijdou?
V duchu si připomněl svůj plán a to, že by měl být vděčný za to,
že probíhá úspěšně. Jeho reakce byla pouze nepředvídanou
komplikací, kterou jistě překoná.
Diana vešla do knihovny. Vstoupila v tichosti, ale věděl o jejím
příchodu téměř okamžitě. Když na ni pohlédl, cítil, jak mu vyschlo v
ústech.
Stála tam tak trochu nesměle, nejistá si svým vzhledem. V temně
fialových šatech s krémovou krajkou vypadala její pokožka takřka
porcelánově. Působila dojmem poupátka, jehož okvětní plátky se
teprve rozvíjejí.
Plán probíhal úspěšně. Až na to, že kouzlu podléhal nesprávný
muž.
„Vypadá dobře, Danieli, nemyslíš?“ zeptala se Jeanette.
„Ovšemže, ale o tom jsem nepochyboval. Jen bych si asi měl vzít
meč, abych ji chránil před obdivovateli.“
Něco takového by asi řekl bratránek, šlechetnou a zdvořile
lichotivou poznámku. Ale jakmile to vyslovil, zapochyboval, že to
vyznělo tak odtažitě, jak si přál, protože Diana znachověla sytou
červení. Když k ní přistoupil, aby ji doprovodil do čekajícího kočáru,
vrhla na něj ten svůj obezřelý, a přesto provokativní pohled.
A v tu chvíli si uvědomil, že to ví nejen Jeanette, ale i Diana.
Ještě tomu možná nerozuměla, ale cítila to a děsilo ji to.
Možná právem.
Trvalo jí hodnou chvíli, než zase nabyla rovnováhy.
V tu chvíli, kdy se k ní blížil, jako by se jí srdce v hrudi zastavilo,
a když začalo znovu bít, zběsile pulzovalo celou cestu až k opeře –
tak silně na ni působil jeho živočišný magnetismus.
Při pohledu na všechnu tu opulentní nádheru v divadle a okázalou
eleganci návštěvníků se jí tajil dech. Nezmohla se na jediné slovo,
jen se mlčky rozhlížela s vědomím, že nejspíš vypadá jako nějaké
vykulené dítě.
Vznášela se vedle Daniela jako ve snu. Do lóže se s ním
přicházeli pozdravit přátelé, z nichž některé znala – například Vergila
Duclairca – ale s většinou se dosud nesetkala. V přestávce mezi
dějstvími zahlédla několik Jeanettiných přítelkyň ve společnosti
mužů, kteří zjevně nebyli jejich manželé, ba ani příbuzní.
To úchvatné prostředí ji natolik fascinovalo, že ji Daniel přestal
znepokojovat. Hlava se jí točila z té přehršle vjemů útočících na
všechny smysly, obdivné pohledy mužů jí lichotily a dodávaly
sebejistotu. Po přestávce se s Danielem poprvé za celý večer ocitla v
lóži sama.
„Proč jste mě sem vzal?“ zeptala se.
„Jeanette do divadla nechodí. Nestydí se za svou nemoc, ale ví,
že by to všem způsobilo velké komplikace.“
„Proč nepozvat Margot? Zdá se, že to ostatní muži dělají.“
„Myslel jsem, že se ti tady bude líbit. Ještě jsi v opeře nebyla, že
ne?“ Odmlčel se. „Vím, že v tvém případě se nevinnost nepojí s
nevědomostí, ale tohle byla další drzá otázka. Domnívám se, že to
víš.“
„Zjistila jsem, že na drzé otázky dostávám upřímné odpovědi.“
„Pak bys je raději měla klást mé sestře. Dokáže ti lépe vysvětlit,
jak to na světě chodí.“
„Na některé otázky mi Jeanette odpovědět nemůže.“
„Na které?“ zeptal se potichu, když začínalo druhé jednání.
„Dnes odpoledne jste řekl, že mě Margot předváděla jako
potenciální milenku. S jakým úmyslem mě stavíte na odiv vy, pane?“
Ne, navzdory všem těm letům ve škole nesetrvávala v
nevědomosti, na to byla příliš bystrá.
Vnímala vše, i přes oslepující jas viděla zřetelně. Její radost
působila dětinsky, ale byla schopná velmi zralých soudů. Viděl, jak
za jiskřivýma očima její pohotová mysl zpracovává všechny vjemy a
sestavuje z jednotlivých střípků obraz reality.
Tím to bylo těžší. Začínala se orientovat ve světě dospělých žen,
a to její nevinnosti dodávalo nebezpečně provokativní nádech.
Možná to vycítil už onoho dne ve škole. Jeho instinkty mu to
musely napovědět. Proto se pro tu roli tak dokonale hodila.
Ale možná byla až příliš vnímavá. S jakým úmyslem mě stavíte na
odiv?
Když ji odváděl k východu, uvědomil si, že odpověď, kterou jí
dal, možná nebyla tak pravdivá, jak se domníval.
Už si ani nepamatoval, kdy naposledy prožil tak příjemný večer.
Stavěl ji na odiv, protože jí chtěl rozšířit obzory, ale ve
skutečnosti to nedělal jen proto, aby ji obeznámil se životem boháčů
a vyšší společnosti. Těšilo jej pobývat v její společnosti, být viděn po
jejím boku. Dobře věděl, že mu nikdo nevěří, když ji vydává za svou
sestřenku. Byl na ni nesmírně pyšný a na veškeré projevy přízně či
obdivu od ostatních mužů reagoval s prudkou osobní nevolí. Žárlivě
a maj etnicky.
Takhle to přece nemělo být, přemítal, když vyšli z divadla a
čekali na kočár.
Před budovou se shlukl početný dav. Stranou vycházejících
diváků a zřízenců postávali zvědavci, kteří přišli okukovat boháče v
krásných šatech a kočárech. Pár odvážlivců častovalo urážkami
cizince, mnohé v doprovodu krásných Pařížanek. Horních vrstev
francouzské společnosti se důsledky války příliš nedotýkaly, ale
prostí obyvatelé Paříže strádali a nenáviděli okupanty.
Náhle se z davu vydělil otrhaný zarostlý muž. „Sanclare!“
vykřikl a s planoucím zrakem se zuřivě vrhl vpřed.
Daniel instinktivně strhl Dianu stranou, aby ji chránil před
nebezpečím. V tu chvíli do ní někdo strčil tak prudce, že odlétla o
kus dál a narazila přímo do útočníka. Rozmáchl se; v ruce třímal nůž.
Než jej Daniel stačil zadržet, Diana klesla na zem, poraněná na
paži. Nůž dopadl s třesknutím na zem a Daniel jej odkopl. Vší silou
udeřil muže pěstí do břicha, až se složil. Pak se bez dalšího
rozmýšlení vrhl k otřesené dívce. Zvedl ji do náruče a odnášel do
kočáru, který mezitím přivolal někdo z přihlížejících.
Ve světle pouliční lampy viděl, že je rána mělká a neprýští z ní
krev, ale celá se třásla. Soudil, že ze střetu nevyvážné bez jizev.
Nastoupil s ní do kočáru, svlékl pláštěnku a zabalil ji do ní.
„Kdo… proč…?“
„Nějaký šílenec, který zřejmě nenávidí Angličany. Nejspíš mě k
nim přiřadil podle střihu mého oblečení.“
Přitáhla si pláštěnku blíž k tělu. „Je mi najednou taková zima.“
Zvedl ji a posadil k sobě do klína, aby věděla, že je v bezpečí.
Aby on sám věděl, že je v bezpečí.
Dýchala zhluboka, aby se zklidnila. „Cítím se tak hloupě. To
zranění není vážné, ale přesto… Připadá mi, jako by se o mě otřela
smrt… Je pošetilé být z toho tak rozrušená, ale…“
Smrt se o ni skutečně otřela. Mrazilo ho pomyšlení, o jaký vlásek
jí unikla. Cítil, jak na ni to vědomí teprve teď doléhá a děsí ji.
Líčkem se takřka dotýkala jeho obličeje. Zlehka o ně otřel rty.
„Není to pošetilé, ale normální. Ale teď už jsi v bezpečí. Jedeme
domů.“
Přitulila se k němu a on ji sevřel v objetí. Pomalu se přestávala
třást.
Jak tam seděli, obklopeni fialkovou vůní, vnímal čím dál
intenzivněji obrysy jejího těla a do pocitů znepokojení a úlevy se
začínalo vkrádat cosi jiného.
Políbil ji na hedvábné vlasy, aby ji uklidnil. Na chvíli
znehybněla. Pak k němu otočila hlavu a i v přítmí zřetelně viděl, jak
ji to zmátlo.
Nebýt nebezpečí, z něhož právě vyvázli, možná by odolal. Kdyby
mu ji osud nevtiskl do náruče, poslechl by hlas rozumu, který mu
naléhavě odříkával stovky důvodů, proč neudělat tu katastrofální
chybu.
Ale neuposlechl a udělal ten krok, který měl všechno
zkomplikovat a možná i zhatit plány promýšlené dlouhá léta.
Políbil ji.
Ještě než přitiskl své rty k jejím, věděl, že ten polibek nepatří k
těm, co mají přinést útěchu. A kdyby zavčasu odvrátila hlavu, zůstalo
by jen u jednoho krátkého polibku, o tom nepochyboval.
Zpočátku ji to vylekalo, ale v jeho objetí se cítila tak bezpečně a
ten dotek rtů chutnal tak sladce, byl něžný a hebký. Ale ne dlouho.
Nemohla si nevšimnout, jak rychle se začíná proměňovat.
Vkrádala se do něj naléhavost, vášnivá dravost. Nechala se od něj
líbat, protože nevěděla, jak odmítnout. A jakási nově probuzená část
jejího já si to nepřála.
Rozechvělé vzrušení, které v ní narůstalo, se mísilo s pocitem, že
se naplnilo ono bezejmenné očekávání, jež ji provázelo po celé
týdny.
Důvěrnost té chvíle byla tak nádherná, fascinující. Její tělo a
srdce se probouzely a zakoušely pocity, o jejichž existenci neměla
tušení. Dosud nikdy se jí nestalo něco tak úžasného a podivuhodně
ohrožujícího.
Nepřestával ji líbat. Z jednoho polibku se stala dlouhá řada
horoucích doteků na rty, obličej a šíji. Všechny její smysly se ocitly
ve stavu příjemného, nepochopitelného chaosu.
Nekonečnost narůstala, až se stala snem, který se odehrával ve
věčném přítmí tichého kočáru. Její mysl nedokázala víc než žasnout
nad tím zázrakem.
Zlehka se otřel zuby o její ušní lalůček. „Ještě pořád máš strach?“
zeptal se, zatímco jí tělem projíždělo mrazivé, příjemné chvění.
„Ne… vlastně ano. Tak trochu…“
„Ze mě?“
Políbil ji na tvář a něžně pohladil oblinu její šíje. Stěží dokázala
uvěřit, co při tom letmém doteku cítila. „To je asi moudré.“
Nedokázala tomu varování věnovat pozornost, zabraná do všech
těch nových, naléhavých pocitů. Pokud jí těmi slovy naznačoval, že
by mu v tom měla zabránit, svým jednáním ji žádal, aby to nedělala.
Jeho toužebné polibky ji zbavovaly rozumu, vábily ji do nádherného
šílenství.
Dotkl se jejích úst, přiměl ji, aby rozevřela rty. Škádlil ji a laskal
zuby, nořil jazyk čím dál hlouběji. Při té neslýchané důvěrnosti se jí
rozechvívaly útroby. Vroucnost toho objetí, krása vzájemné
blízkosti, to vše ji odzbrojovalo. Za celý život nezakusila mnoho
objetí, natož takových. Nikdo po ní netoužil, nikdy si nepřipadala tak
bytostně naplněná životem. Hrdlo měla stažené dojetím. Chtěla v
jeho konejšivé náruči zůstat navěky.
Bral si od ní čím dál víc, z jejího těla i vůle. Přestávala vnímat
své já.
„Ještě pořád je ti zima?“
Zavrtěla hlavou. Mohli by ležet ve sněhu a necítila by chlad.
Rozhrnul plášť, do něhož ji zabalil, a nechal jej spadnout na zem.
Jemně rozvázal šňůrky její pláštěnky a rozevřel okraje látky.
Hrudníkem drtil její paži. Bezděky ji přesunula a objala jej kolem
ramen.
Jako na znamení se jeho polibky staly ještě náruživějšími a
doteky odvážnějšími. Dianino tělo se nestoudně kochalo těmi objevy
a toužilo po tom, aby je hladil a laskal.
Sunul ruku níž, jako by chtěl vyhovět těm tichým hlasům, které
jej vábily. Dotýkal se jí přes jemné hedvábí s takřka skandální
důvěrností. Zasypával ji polibky nejdřív ve výstřihu a pak níž, přes
látku šatů. Prohnula se do oblouku, aby se ňadry přiblížila jeho
horkému dechu, roztouženým ústům.
Připadala si jako zbavená rozumu. Nikdy nepomyslela, že v ní
může něco vyvolat tak příjemné a naléhavé pocity. Poddávala se
radosti, přála si, aby pokračoval.
Nemusela jej pobízet, ochotně jí laskal ňadra, až vykřikla rozkoší.
Ponoukal ji, aby se poddala té úžasné euforii.
Nedokázala zabránit tomu, co se dělo. Nevěděla jak, ani to
nechtěla.
Na chvíli ustal a pohlédl na ni. Cítila, jak v něm stoupá napětí,
kolísá, ale pak zase narůstá. Vášnivě ji políbil a přesunul ruku dál.
Ta krátká pauza ji vytrhla ze sna a vrátila k realitě. Náhle si
uvědomila, co se děje, nedokázala ignorovat skandální způsob,
jakým se k ní chová. Jakýsi vnitřní hlas, sotva slyšitelný, ji varoval,
že se ocitla na nebezpečné půdě.
Přiměla se vymanit z jeho objetí. Odtáhla se od něj. „Dál už
nesmíme zajít,“ řekla. „Víte dobře, že ne.“
Musela se přemáhat, sebrat poslední zbytky sebeovládání. Přestal
hladit její stehno, ale neoddálil ruku. Věděla, že jestli ji znovu políbí,
podlehne.
„Samozřejmě, máš pravdu,“ přitakal, sundal ji z klína a posadil
vedle sebe. „Může za to nebezpečí, v němž jsme se ocitli. V
takových chvílích se lidé často zapomenou.“
Srdce se jí svíralo, ale nabídnutá omluva jí pomohla překonat
rozpaky. Naposledy ji vlídně objal, aby se snáz vyrovnala s
rozporuplnými pocity.
Vycítila, že se od ní vzdaluje, ale že si hodlá ponechat jako
vzácnou vzpomínku to, co se mezi nimi odehrálo.
Měla cítit vděk, ale když kočár zastavil u domu a on jí pomohl
vystoupit, srdce jí svíral smutek.
Světlo linoucí se od svíček u vchodu jen spoře osvětlovalo jeho
obličej.
„Běž do svého pokoje, Diano,“ pobídl ji. „Požádej služebnou, ať
ti ošetří paži.“
Choval se k ní znovu s chladnou zdvořilostí. Žasla nad tou
proměnou. Sama stěží dokázala dýchat.
Vyběhla po schodech, ale v polovině schodiště se zastavila a
ohlédla. Neodešel. Díval se za ní a v očích měl výraz, při němž se jí
podlamovala kolena.
Nevypadal zdaleka tak vyrovnaně, jak soudila ze slov, které před
chvílí pronesl. V očích mu nebezpečně jiskřilo.
S planoucími tvářemi se otočila a přidala do kroku. Trochu se
bála, že uslyší, jak jde za ní.
Věděla, že unikla jen o vlásek. Stačilo málo a připravil by ji v
tom kočáře o panenství.
KAPITOLA 8
Daniel se tiše a neviditelně plížil ulicemi spícího města. Snažil se
soustředit myšlenky na věc, o kterou mu šlo, ale neustále se bezděky
vracely k tomu sladkému prožitku s mladou ženou ve tmavém
kočáře.
Potichu se proklínal. Bylo neomluvitelné, že se právě dnes nechal
strhnout vášní. Tím neuváženým chováním málem všechno zničil.
Kdyby v tom kočáře zůstal jen o chvíli déle, ohrozil by ne jeden, ale
hned dva cíle.
Na chvíli se zastavil v tmavém průchodu. Úporně se snažil
potlačit něžné vzpomínky, které na něj dotíraly, a zaměřit se na hněv,
který ho poháněl vpřed.
Přinutil se změnit směr. Nohy ho nesly, ale hlava se vzpouzela.
Našel cestu k místu, kam nikdy nechodil, s výjimkou těch
několika příležitostí, kdy si potřeboval připomenout, kým je. Tomu
náměstí se obvykle vyhýbal, nepřibližoval se k němu víc než na tři
ulice. Vlastně se kvůli němu stranil celé Paříže. Příčilo se mu tam jít,
ale věděl, že musí utvrdit své odhodlání, ztrestat se za to, že na
krátkou chvíli zapomněl důvod, proč ještě zůstává naživu.
Opřel se o zeď a upřel zrak do tmy. Věděl přesně, kolik zbývá
kroků k těm několika dlažebním kamenům, k nimž se pojily ty
strašné vzpomínky. Hrůza a strašná děsivá bezmoc. Hnusné zvuky a
ještě odpornější výjevy.
Nezůstal tam dlouho, ale ta chvíle mu připadala jako věčnost.
Vyhýbal se těm místům, ale duší se od nich nikdy nevzdaloval.
Znovu vykročil k cíli, který tak lehkomyslně spustil se zřetele,
když držel Dianu v náručí.
Blížil se k domu zahalenému do tmy. Za jedním podkrovním
okénkem se mihotalo světlo. Prošel úzkou uličkou k zadní straně
domu. Svlékl plášť a ukryl ho v keři. Opřel nohu o výčnělek ve zdi a
začal stoupat vzhůru.
Podařilo se mu vniknout dovnitř pootevřeným oknem v patře. V
krbu ještě doutnaly uhlíky, ale nepotřeboval víc světla. Dobře
rozpoznával obrys postavy spící na židli za dlouhým stolem. Muž,
jemuž úporné zaujetí nedovolilo jít spát, ale vyčerpání mu bránilo
zůstat vzhůru.
Daniel si prohlížel přístroj rozložený na stole. Dva válce
spočívající na dřevěné konstrukci, dráty ponořené do nádoby s
tekutinou. Pomocí kousku dřeva dráty nadzvedl, aby prozkoumal
jejich přesné umístění. Ponořil prst do tekutiny a dotkl se hranatého
kousku kovu. Ohmatával jeho tvar, ztupený roh a mělké zářezy na
povrchu.
Sáhl do kapsy a vyňal z ní kus kovu stejného tvaru. Vytáhl z
nádoby původní a nahradil jej novým. Pak vrátil dráty na své místo a
odplížil se k oknu. Potichu se vykradl do noci, zavřel za sebou okno
a slezl na zem. Vykročil tmavými uličkami zpátky Splnil úkol. O
zbytek se měla postarat marnivost.
Hodlal tu věc rychle dokončit.
V hlavě mu zněla ozvěna šílencova výkřiku. Musel si pospíšit,
možná už nezbývalo mnoho času.
Všechno se změnilo a Diana nedokázala předstírat, že ne.
Daniel se choval, jako by k ničemu nedošlo, ale návrat ke
zdvořilé lhostejnosti tentokrát nemohl vrátit věci tam, kde ještě před
časem byly.
Nedokázala v sobě potlačit, co v jeho přítomnosti cítila. Z té
neustálé přitažlivosti se jí každou chvílí rozbušilo srdce. Bezděky
čekala, že k ní přistoupí a znovu ji políbí. Bála se, že se objeví ve
dveřích jejího pokoje.
Nebyla si tak docela jistá, zda by odmítla jeho polibek, nebo
dokonce víc. Neodolala by, pokud by se mu podařilo vyvolat v ní
ještě jednou ten pocit, co zakusila tenkrát v kočáře.
Což znamenalo, že jí svědomí velelo nezůstávat déle v jeho
domě.
Sdělila Jeanette, že by přijala místo guvernantky nebo společnice,
pokud by někdo z jejích přátel věděl o rodině, která by jí ho mohla
nabídnout. Jednoznačně upřesnila, že by dala přednost anglické
rodině. Tak by měla šanci dostat se časem do Anglie a mezitím se
ptát, zda někdo nezná někoho z rodiny Albretových.
Když o týden později sešla ráno ke snídani, seděl Daniel s
Jeanette mlčky u stolu. Diana se k nim připojila, ale po obvyklých
zdvořilostech se u stolu rozhostilo tíživé ticho.
Nakonec se ozval Daniel. „Až se nasnídáš, Diano, přijď za mnou
do knihovny,“ požádal ji. „Musím ti něco říct.“
Nespěchala. Předpokládala, že se jí chce omluvit, ale raději by se
k tomu tématu vůbec nevracela.
Jeanette po chvíli zavolala Paula. Když ji vzal do náruče, zpříma
na ni pohlédla. „Bratr s tebou chce probrat něco důležitého. Prosím,
nenechej ho dlouho čekat.“
Nebýt té důrazné žádosti, nechala by ho čekat možná navěky.
Našla ho v knihovně sedícího v křesle u krbu. Další stálo
přichystáno poblíž pro ni. Když vešla, vypadal téměř stejně
zamyšlený jako tenkrát při cestě z Rouenu.
Napadlo ji, jak často u něj vídá ten výraz, i při jídle nebo
rozhovoru se Jeanette. Jako by částí mysli neustále prodléval jinde.
Částečně se tím dala vysvětlit i jeho nápadná lhostejnost.
O něčem přemítal, ale pochybovala, že jde o ni. Šlo o obchody?
To si také nemyslela. Spíš se to týkalo nějaké hlubší a starší
záležitosti. Něčeho velmi osobního. Bylo to v něm vždycky, jakási
temná síla cloumající jeho bytostí jako energie, kterou dokáže stěží
ovládnout.
Posadila se. Krátce na ni pohlédl, ale hned se zas zadíval do ohně.
„Sestra mi řekla, žes ji požádala, aby ti pomohla s hledáním
místa.“
„Připadá mi to rozumné. Žije tu mnoho anglických rodin.“
„Většinou jsou to rodiny mužů, kteří pracují pro vládu nebo
armádu. Trvalo by dlouho, než by ses dostala do Anglie.“
„Tak budu muset počkat. Podle všeho by to mohlo trvat ještě
déle, kdybych zůstala v tomto domě.“
„Naopak. Ráno jsem informoval Jeanette, že za několik dní
odjíždíme do Londýna.“
Ta zpráva přišla tak náhle, až ji to ohromilo. Nic takovým plánům
nenasvědčovalo.
„Prosím, zvaž znovu své rozhodnutí osamostatnit se. Jakmile
dorazíme do Anglie, chtěl bych ti navrhnout malou změnu tvých
plánů.“
„Změnu jakého druhu?“
„Myslím že lákavou. Měla bys lepší postavení než guvernantka.“
Nechtělo se jí věřit, že se uvolil k takové troufalosti.
„Má sestra si tě oblíbila. Pojede tentokrát se mnou. V Londýně
nemá mnoho přátel. Společnice by jí pomohla překonat pocit
izolace.“
Užasle zírala na toho pohledného muže sebejistě usazeného v
křesle. Nebylo divu, že Jeanette u snídaně nepromluvila slova.
Zřejmě tušila, jaké má bratr úmysly.
Možná nejen tušila, ale věděla, napadlo ji. Ta představa jí
připadala velice smutná, protože k Jeanette velmi přilnula. Takřka ji
brala jako svou sestru. Ani trochu se jí nelíbilo pomyšlení, že ji
Jeanette záměrně a vědomě připravovala na roli Danielovy milenky.
Z toho, co se mezi nimi odehrálo tenkrát v kočáře, usoudila, že jí
ve skutečnosti hodlá v Anglii nabídnout, aby se jí stala.
Vlastně ji to nešokovalo tak, jak by mělo. Svým způsobem čekala
už týden, ba možná celý měsíc, že k něčemu takovému dojde. Přesto
si přála, aby to nebyla pravda. Pošpinilo to všechnu štědrost a
laskavost. Ve světle toho poznání jí připadalo, že to, k čemu došlo
tenkrát po opeře, bylo jen vypočítavé svádění.
A hněvalo ji, že ji Daniel považuje za hlupačku, která tu lest
neprohlédne. „V Anglii bude všechno probíhat jako tady?“
„Ano.“
„Budu mít volný čas pro sebe, abych mohla navštěvovat přátele?
Postaráte se o mé šaty a ostatní potřeby?“
„Jistěže.“
Zlobilo ji, jak je naprosto klidný. Mohl dát najevo aspoň trochu
citu. „Co se mnou bude, až se vaše sestra vrátí do Paříže a už mě
nebudete potřebovat?“
„Budeš mít několik možností včetně původního záměru stát se
guvernantkou. Bezpochyby bys pak mohla dělat společnici jiné
dámě. Nebo se vdát, což není pravděpodobné, pokud budeš
guvernantkou.“
Zdálo se, že Daniel St. John nesmýšlí jako monsieur Johnson.
„Když to postavení přijmu, nebudu se už moci ucházet o místo
guvernantky ani společnice a nikdo mě nebude chtít za manželku, to
dobře víte. Alespoň byste mohl mít tolik slušnosti, že byste mi jako
ostatní muži nabídl, že se se mnou vyrovnáte šperky a majetkem.“
V jeho pohledu se zračil úlek.
„Špatně jsi to pochopila, Diano.“
„Rozumím tomu velmi dobře. V srdci jsem to tušila, ale záměrně
jsem nevnímala důkazy. Choval jste se ke mně štědře, zahrnul mě
pohodlím a luxusem. Mám tak krásné šatstvo, že by mi je mohla
závidět kdejaká dcera hraběte. Vydáváte mě za dámu. Madame
Leblancová mě před všemi těmi věcmi varovala. Teď už vím, že
měla pravdu.“
„Chápu, že se ti to tak může jevit, zvlášť po tom, co se stalo
tenkrát v kočáře.“
„Vskutku. Možná neznám svět, ale nejsem žádná hloupá husa.“
„Znovu tě ujišťuji, že jde o nedorozumění.“
Při pohledu na jeho pobavený, vroucí výraz znejistěla. „Opravdu
chcete, abych se stala společnicí vaší sestry a ničím víc? To je vše, co
ode mě očekáváte?“
„Ano, to je vše, co od tebe očekávám.“
Tonula v rozpacích. Už tak bylo dost zlé ho z něčeho takového
obvinit, natož se zmýlit…
Zakryla si ústa dlaněmi a rozesmála se. „Ach bože… Stydím
se…“
„Nemáš se zač stydět,“ prohlásil s výrazem tak vlídným, jaký u
něj snad nikdy neviděla. „Nerozumíš mým úmyslům a nemohu ti to
vyčítat. Ty poslední týdny tě musely mást. Nač ta štědrost? Proč z
tebe dělat dámu, když se chceš stát guvernantkou?“
„Je to opravdu zvláštní a probíhá to přesně tak, jak madame
předvídala.“
„V tom případě to skončilo minulým týdnem. Ujišťuji tě, že
nemám v úmyslu dostat tě do postele.“
Celá zardělá uvítala s povděkem, když se zvedl a přistoupil blíž k
ohni.
Upřeně se do něj zahleděl. „Zřejmě bych měl připustit, že hodlám
mít prospěch ze své štědrosti i z tvé přítomnosti v mém londýnském
domě. Jsem velmi zaneprázdněný člověk. Manželky a ženy z
příbuzenstva jsou pro muže, jakým jsem, velmi užitečné. Sestra kvůli
svému postižení nedokáže upoutat pozornost mužů, s nimiž se chci
ze zištných důvodů setkat. Ty mi v tom můžeš pomoci, tady i v
Londýně. Není na tom nic špatného. Tak to prostě na světě chodí. S
hezkou sestřenkou po boku se okruh mých známých rozšíří, to je
vše.“
„Čekáte, že budu podněcovat zájem těch mužů?“
„Vůbec ne. Nikdo z nás o to nemusí usilovat. Obdivovatelé
přijdou sami. Setkám se s nimi, seznámím se s jejich otci a strýci.
Budeme hrát karty v klubech a obchodovat spolu a ty o tom ani
nebudeš vědět.“
Setřela z oči slzy rozpačitého smíchu. „Díky za vysvětlení.
Rozhodně to těm posledním několika týdnům dává smysl. Vzhledem
k tomu, co mi řekla madame… Skutečně mi připadalo… zvlášť po
tom večeru v opeře… Ale už chápu, že to ve skutečnosti byl jen
důsledek té nehody. Uklidňuje mě vědomí, že na mě tímto způsobem
nemyslíte.“
Otočil se. „To jsem neřekl.“
Její bezstarostný smích rázem utichl.
„Nemáš důvod k obavám, Diano. To že jsme udělali první krok,
ještě neznamená, že musíme podniknout další. Jsi moc hezká a já si
toho jako většina mužů všímám a reaguji na to, to je vše.“
„Když s vámi nadále budu žít v jednom domě, může to znamenat
mnoho. Říkal jste, že ode mě nebudete očekávat víc. Chci, abyste mi
odpověděl s naprostou upřímností. Měla madame pravdu? Hodláte
mě požádat, abych se stala vaší milenkou?“
„Nemám to v úmyslu, ale myslím, že to nedokážu mít neustále
pod kontrolou.“
Ta dvojaká odpověď ji neuklidnila. Srdce jí bezděky tlouklo
vzrušením.
„Kdybych tě o to požádal, co bys řekla?“ zeptal se jakoby z
pouhé zvědavosti.
Užasle na něj zírala.
„Protože pokud bych myslel, že bys svolila, ocitl bych se ve
velkém pokušení.“
„Slibte mi, že když zůstanu s Jeanette, nikdy tomu pokušení
nepodlehnete.“
„Takový slib ti nemohu dát. Jako většina mužů v těchto
záležitostech nechávám vývoj věcí na ženách. Bylo tomu tak i
tenkrát večer. Nechtěla jsi to ukončit a mohlo to snadno skončit
jinak. Že jsem nepodnikl další krok, tě může uklidnit víc než plané
sliby.“
„Uvádíte mě v úžas. Nejdřív mě ujistíte, že ode mě nic
neočekáváte, a pak jedním dechem dodáte, že bych neodolala,
kdybyste o mě jen trochu usiloval.“
„Žádala jsi o upřímnost.“
Bylo jí až příliš. Nestála o ujištění, že může v budoucnu sama
rozhodnout o své ctnosti. Věděla o své slabosti a znepokojovalo ji, že
si není jistá, zda v sobě příště najde sílu.
„Diano,“ řekl tiše. Tím jediným slovem, vysloveným tak něžně, jí
nařizoval, aby mu věnovala pozornost.
Vzhlédla. Jak tam stál u krbu, nebezpečně pohledný na pozadí
plamenů, vzpomněla si na přezdívku, kterou mu dala dávno v dětství.
Netušila tenkrát, jak je výstižná. Ďábel pokušitel.
„Diano, chceš, abych podnikl další krok? Chceš být mou
milenkou?“
Úlekem málem ztratila hlas. „To rozhodně ne.“
Přistoupil k ní. Schoulila se v křesle v marné snaze udržet si od
něj vzdálenost.
Zvedl jí bradu a zadíval se jí do očí tak, že mu nedokázala
vzdorovat. Když jí drsným bříškem palce přejel po tváři, rozechvěla
se jako list.
„Lžeš. Ani trochu si tím nejsi jistá.“
Pomalu zamířil ke dveřím. „Zvaž sestřinu nabídku. Skýtá ti
příležitost prožít lepší život. A přede mnou budeš z mnoha důvodů
bezpečná.“
KAPITOLA 9
„Diano, tohle je hraběnka z Glasbury,“ řekla Jeanette.
Žena sedící v přijímacím pokoji londýnského domu měla tmavé
vlasy, bělostnou pokožku a vroucí pohled v jiskrných očích. Byla
mnohem mladší než Jeanette, jen o málo starší než Diana.
Nevypadala ani zdaleka tak pyšně jako francouzské hraběnky, které
Diana viděla v Tuileriích nebo v opeře.
Přátelsky si Dianu prohlížela. „Jsi opravdu hezká mladá žena,
Diano. Bude jistě středem pozornosti, Jeanette. Myslím, že se do ní
mí bratři zamilují, jen co se s ní setkají.“
„Po pravdě řečeno se už s jedním setkala,“ ozval se Daniel.
Diana se otočila k oknu. Nevšimla si, kdy vešel do pokoje.
„Jedním z hraběnčiných bratrů je Vergil Duclairc, s nímž ses
seznámila v Paříži,“ vysvětloval.
„Znáš se s Vergilem? To je báječné. Má se z Paříže vrátit každým
dnem. Bude to pro tebe známá tvář.“
Diana si pomyslela, že by asi hraběnka nejevila takové nadšení,
kdyby věděla, za jakých okolností se prostřednictvím Margot
seznámili.
„Hraběnka svolila, že ti bude dělat gardedámu na plesech a
různých společenských událostech,“ sdělila jí Jeanette na
vysvětlenou.
„Jen do té doby, než vás přemluvíme, abyste se jich také
účastnila, Jeanette,“ řekla hraběnka. „Ve čtvrtek pořádám večeři.
Danieli, budu ráda, když se k nám s vaší sestřenkou připojíte. Pošlu
vám co nejdřív pozvánky.“ Naklonila se k Dianě, jako by jí chtěla
svěřit nějaké důvěrné sdělení. „Pozvali jsme jen hrstku lidí. Bude to
pro tebe snadné uvedení do společnosti.“
Když odešla, Diana se snažila vyrovnat se s tím, že se právě stala
chráněnkou anglické hraběnky. Nedávalo jí to smysl. Jeanette se v
Paříži pohybovala ve vznešených kruzích, ale rozhodně ne v těch
nejvyšších. Nechodila na večeře pořádané příslušníky šlechtických
rodů.
„Hraběnka je velmi šlechetná, ale myslím, že se do té společnosti
nehodím,“ prohlásila. „Při té večeři by si toho byli všichni vědomi.“
„Nebude to probíhat tak, jak myslíš. Hraběnka je trochu svérázná,
což dokazuje i skutečnost, že patřím k jejím přátelům,“ namítl
Daniel. „Smýšlí demokraticky, a možná je tomu tak lépe, protože ty
nejlepší vrstvy ji beztak mezi sebe nepřijaly.“
„Proč ne?“
„Žijí s manželem odloučeni.“
„Takové pokrytectví,“ zasyčela Jeanette. „Žena odejde od
manžela se špatnou pověstí a je za to potrestána. Ani ho neopustila
kvůli jinému muži. A nejvíc ji osočují ty, které spí každou noc v jiné
posteli. Tihle Angličané… Divím se, jak mezi nimi můžeš žít,
Danieli. Ve Francii se aspoň neoháníme řečmi o morálce, když
nejsme o nic lepší než ti, které pomlouváme.“
Daniel její kritice nevěnoval pozornost. „Hraběnka patří k
nemnoha ženám ve svém postavení, které mají přátele z rozmanitých
vrstev, Diano. Uvidíš, že se budeš dobře bavit, i když to nedotáhneš
až nahoru.“
„Díky bohu za to,“ podotkla Jeanette a obrátila oči v sloup.
„Možná měla hraběnka pravdu, slečno. Snad se časem uvolíte mě
večer doprovázet,“ nadnesla Diana.
„O anglickou společnost nestojím,“ ujistila ji. „Ale opravdu není
nutné, abys trpěla kvůli mým vrtochům. Bratr se o to dobře postará.“
Postaral se nejen o její zábavu. Dohlédl na to, aby byla na očích a
přitahovala zraky mužů, kteří by mu mohli být prospěšní.
Diana byla odhodlaná nespustit z mysli důvody jeho šlechetnosti.
Jeanette vypadala rozrušeně. Od té doby, co vypluli z Francie na
jedné z Danielových lodí, nebyla ve své kůži, a od včerejšího
příjezdu do Londýna se to ještě zhoršovalo.
„Snad by ses mohla projít v zahradě, nadýchat se čerstvého
vzduchu, Diano,“ navrhla. „Chci si s bratrem o něčem promluvit.“
Až dosud jí Jeanette nikdy nenaznačila tak zpříma, že se má
vzdálit. Okamžitě se omluvila a odešla.
Od příjezdu do Londýna se něco změnilo. Vztah mezi bratrem a
sestrou se stal velmi křehkým.
„Tohle už nikdy nedělej,“ zasyčela Jeanette. Daniel slyšel sžíravý
tón a viděl hněv v jejích planoucích očích. Příčilo se mu vidět ji tak
rozrušenou, ale přesto myslel, že je lépe, když se vzteká, než aby žila
jen pařížskými vzpomínkami.
„Přijmout hraběnku v Paříži bylo něco jiného než zvát ji na
návštěvu sem. Po všech těch letech jsem se uvolila sem přijet kvůli
Dianě i tobě, ale řekla jsem jasně, že nebudu vycházet z domu. A
nenechám se od nikoho přemlouvat, ani od hraběnky.“
„Na tom přece není nic špatného přijímat návštěvy, když nechceš
chodit ven. Není zdravé, aby ses stahovala do ústraní.“
„Neříkej mi, co mám dělat. Nezapomínej, že jsem na světě jediná
žena, která k tobě necítí posvátnou úctu. Stačí mi společnost Paula a
Diany.“
„A když někdo bude chtít navštívit Dianu? Dřív nebo později k
tomu dojde.“
„Přísahal jsi, že sem Tyndale nepřijde.“
„On ne, ale předpokládám, že přijdou jiní.“
„V tom případě se posadím do rohu a budu číst.“
Uvědomoval si, jakou od ní žádal oběť, když si přál, aby s ním
tentokrát jela. Stěží se potýkala s bolestnými vzpomínkami, které v
ní Anglie vyvolávala.
Přistoupil k ní a položil jí chlácholivě ruku na rameno. Smířlivě k
němu vzhlédla. „Vím, že to není fér,“ prohlásila. „Všechno je jen na
tobě a já bych si neměla stěžovat na tu trochu nepohodlí. Jen doufám,
že to brzy skončí.“
„Tak rychle, jak jen to půjde, drahoušku.“
Popotáhla. Věděla, že vidí nerad, když pláče.
„Je tu ještě jedna věc, Danieli. Řekla jsem ti hned na začátku a
říkám ti znovu: nedopustím, aby jí někdo ublížil. Přirostla mi k srdci.
A vím, že ji chceš, ale nemůžeš ji mít.“
***
Jeanette mu to nemusela připomínat. Myslel na to dnem i nocí.
V Paříži k tomu málem došlo. Byl v pokušení vzdát se kvůli tomu
všeho. Dosud ho to někdy lákalo jako dnes, když ji viděl vcházet do
přijímacího pokoje tak oduševněle krásnou.
Tenkrát bylo snadné na všechno zapomenout. Kým Diana je,
odkud ji zná a že mu může dopomoci k tomu, aby rychle dosáhl
životního cíle.
Opustil Jeanette a šel do zahrady vyhledat Dianu, přestože věděl,
že by neměl. Nikam to nevedlo.
Nebylo to rozumné, ale přesto šel.
Zahrada byla větší než ta v Paříži a její anglický styl, přirozenější
a volnější, ho těšil. Některým ze sousedů v ulici, kde žil, vadilo, že se
tu usadil. Patřili k těm, komu na rozdíl od hraběnky z Glasbury
záleželo na tom, jak přišel k penězům, za které dům pořídil.
Považovali jej za zbohatlíka, který se vetřel tam, kde ho nechtějí.
Nedbal na to. Měl důvod tady bydlet.
Našel Dianu usazenou na lavičce, zabalenou do starého pláště,
který nosila ve školních dobách. Netušil, proč si ho vzala, když měla
mnohem lepší a tenhle jí byl už beztak malý.
Zastavil se a díval se na ni. Když tenkrát platil za to, aby se o ni
starali, měl dohlédnout, aby jí dopřáli víc pohodlí. Zřejmě se moc
nenamáhali, když ještě ve dvaceti nosila plášť, který jí koupili tak ve
třinácti.
Ať už se mu to líbilo či ne, měl o ni pečovat. Nedělal to moc
dobře.
Což bylo dalším důvodem toho, proč ji nesměl mít.
Šel k ní. Pohlédla na něj právě tak vyčítavě jako Jeanette.
„Přinutil jste ji, aby sem jela, že ano?“ obořila se na něj, ještě než
k ní došel. „Nejsem tu proto, abych jí dělala společnost. Ona má
doprovázet mě.“
„Je tady, protože potřebuju Paula, a ona je na něm čím dál víc
závislá.“
„V tom případě musí být Paul víc než jen sluha, který pomáhá
postižené ženě.“
Jako už mnohokrát si znovu všiml, jak bystrý má postřeh.
„Paula znám mnoho let a je opravdu mnohem víc než jen sluhou.
Příležitostně vykonává i jiné povinnosti. Patří k nemnoha mužům,
jimž plně důvěřuji. Jinak bych mu ani nedovolil jí pomáhat. Máš
ještě nějaké další otázky nebo obvinění?“
Pohodila hlavou. „Ano. Co je to za rámus?“
Mluvila o útržcích výkřiků doléhajících z nějaké vzdálené ulice.
Slýchal je tak často, že je přestal vnímat.
„Demonstrace. Poslední dobou jich přibývá. Lidé nejsou
spokojeni s vládní politikou.“
„Musí být velká, když to slyšíme až sem. Ty v Paříži nebyly tak
hlučné.“
„O to se v Paříži stará okupační armáda.“
Odvrátila zrak. „Zdá se, že se s vámi hraběnka dobře zná. Je vaší
Margot? Nemějte strach, že mě vaše odpověď bude šokovat. Paříž a
klevety Jeanettiných přítelkyň mě připravily na mnohé.“
„Proč se na to ptáš?“
„Jsem zvědavá.“
„Proč?“
Pokrčila rameny.
„Když řeknu, že ano, budeš žárlit?“
„Ovšemže ne.“
„Neznám pro tu otázku žádný jiný důvod, Diano.“
Zarděla se. Toužil po tom, aby mohl zlíbat ta růžová líčka.
Všimla si, jak na ni upřeně hledí, a zatvářila se obezřele, ale
zdaleka ne tak nevinně jako v těch prvních dnech po příjezdu do
Paříže.
Usmála se na něj takřka koketně. „Ujišťuji vás, že nebudu žárlit.“
„Hraběnka mi není víc než přítelkyní. A pokud už nemáš další
dotazy, dovol, abych teď položil několik otázek tobě. Vyhovuje ti
tvůj pokoj? Jsi spokojená?“
„Máš nějaké stížnosti? Učíš se dobře?“ opáčila, a dokonce si
troufla napodobit jeho hlas, když pronášela ty otázky ze školních let.
Pohlédla na něj tak uličnicky, že se rozesmál.
Diana se tomu také zasmála.
Nepochyboval, že jí připadá legrační víc věcí než jeho otázky.
Uvědomovala si absurdnost té situace. Udržovali formální odstup
hostitele a hosta, poručníka a svěřenkyně, aby se vyhnuli nebezpečí.
Ale přesto ji riziko svádělo a těmi dotěrnými otázkami jen
rozněcovala jeho žár, aniž by si uvědomovala, jak dráždivé jsou její
poznámky a smích.
„Pokoj mi vyhovuje a jsem vcelku spokojená. Jen jsem zvědavá
na ten společenský život, který jste mi sliboval. Mluvil jste o
různorodé společnosti. Doufám, že to nebude nějaký úzký okruh.“
„Vůbec ne. Proč se na to ptáš?“
„Úzký okruh by mi nevyhovoval a nerada bych se stýkala jen s
nejvyšší společností. Mám své vlastní zájmy, nejsem tu jen kvůli vaší
sestře a vašim obchodům.“
„Jaké zájmy? Najít si ženicha?“ Řekl to laškovně, doufal, že se
tomu zasměje. „Pátrat po své rodině.“
Tohle slyšet nechtěl. „Myslel jsem, žes dospěla k názoru, že už
není po čem pátrat.“
„Mí rodiče možná jsou mrtví, ale jistě po sobě zanechali stopy.
Hodlám je hledat a začnu hned zítra.“
Ksakru. Představil si, jak klade zdvořilé otázky všem těm lidem v
proměnlivém okruhu známých hraběnky z Glasbury. Časem by se
mohla dozvědět dost, aby mu způsobila problémy, jimž se chtěl
vyhnout.
„Pan Duclairc mi poradil obrátit se na společnosti, které pojišťují
lodi. Kde bych je mohla najít? Podnikáte ve stejné oblasti, jistě to
budete vědět.“
Jen si to představoval, nebo opravdu bedlivě sledovala, jak na to
zareaguje? Na chvíli mu očima připomněla svého otce. To už se
dlouho nestalo. Laškovný rozhovor ho v tu chvíli přestal těšit. Vidět
tu podobu se stalo překážkou, která se nedá překonat smíchem, ani
touhou.
Ale uvítal tu zábranu. Opět si uvědomil základní důvod, proč ji
nemůže mít.
„Samozřejmě vím, kam jít. Pokud to může pár dní počkat, vezmu
tě do pojišťoven, kde se můžeš vyptat.“
Její tvář se rozjasnila. „Pomůžete mi?“
„Ovšemže. Stačilo říct.“
Ještě nikdy nevypadala tak šťastná. Napůl čekal, že ho z
vděčnosti obejme. Když to neudělala, oddechl si, ale současně si
připadal zklamaný.
Když odcházel, věnovala mu oslňující úsměv plný důvěry. Jak by
si přál, aby se tak na něj dívala pořád.
V domě už na něj čekal Paul. Podal mu dopis, který právě přišel.
Daniel si přečetl sdělení. „Odpoledne pojedu do Hampsteadu.
Chci, abys tu zůstal s mou sestrou, Paule. Bude chvíli trvat, než se tu
bude cítit dobře i bez toho, aby byl někdo z nás poblíž.“
„Možná se tu nebude nikdy cítit dobře.“
Ne, tady ne. Daniel vyhlédl z okna. Diana dosud seděla v
zahradě, zabraná do svých myšlenek. Zauvažoval, čím se asi její
mysl zaobírá. Sní o triumfu v londýnské společnosti? Pochyboval.
„Paule, připomeň služebnictvu, ať v Dianině pokoji udržují
neustále oheň v krbu. Nechci, aby se vracela do studeného pokoje.“
Daniel stál v Hampsteadu na prahu vyklizené jídelny a sledoval
dva muže šermující šavlemi. Nezaměřoval se na toho vyššího,
štíhlého a prošedivělého. Pohyboval se plynule a s lehkostí a v jeho
chladných tmavých očích se zračil klid.
Jeho pozornost poutal mnohem víc ten druhý, s módně
zastřiženými světlými vlasy. Oháněl se šavlí s takovou vervou, že by
ho nezkušený pozorovatel už předem považoval za vítěze. Z očí mu
čišelo nelítostné odhodlání. Daniel měl podezření, že pokud by při
tomhle tréninku došlo ke zranění a tekla by krev, tomuto muži by to
nevadilo. Pokud by ovšem neprýštila z jeho žil.
Trénink skončil. Světlovlasý muž si otřel ručníkem čelo a
vykročil k Danielovi.
Nepozdravili se, protože se oficiálně neznali. Andrew Tyndale,
bratr markýze a člen parlamentu, si sjednával tréninky tak, aby se
nemusel potkávat s všelijakými mladíky a kariéristy, kteří
navštěvovali šermířskou akademii.
Daniel si ho nenápadně prohlédl, když jej Tyndale míjel. Jeho
obličej vzbuzoval důvěru. Při pohledu do něj biskupové souhlasně
přikyvovali a mocní mužové naslouchali uváženým názorům
vycházejícím z jeho úst. Ta tvář Tyndaleovi zaručovala neochvějnou
reputaci. Kdyby o něm někdy začaly kolovat pomluvy, stačilo by
člověku pohlédnout do těch čestných očí a věděl by, že se
nezakládají na pravdě.
Přesně to se stalo před dvěma lety, kdy jeden skotský farmář
Tyndalea obvinil, že zneuctil jeho mladou dceru. Než mohla ta věc
přerůst ve skandál, Tyndale přesvědčil všechny, koho to zajímalo, že
se jen zúčastnil honu v místě vzdáleném třicet mil od farmy, kde to
děvče žilo.
Ale Daniel nepochyboval, že se to obvinění zakládalo na pravdě.
Věděl, že Tyndale má slabost pro nevinné dívky. Doslechl se, že ten
ctihodný člen parlamentu využívá služeb jedné nesmírně diskrétní
kuplířky, která k němu pravidelně posílá panny. Věděl také, že
Tyndale dává přednost nevinným dívkám ze strachu před nemocemi.
Tasil šavli a přistoupil k rytíři.
„Je dobrý,“ poznamenal a pokynul směrem, kudy odešel Tyndale.
„Až příliš hladový. Při skutečném souboji, kdy jde o život, je
chladná hlava vším.“
„Tak jsi mě to odjakživa učil, Louisi.“
„Zručnost nestačí. Svou roli hraje také mysl. Chladnokrevnost je
základem.“
„Velmi francouzský přístup,“ podotkl Daniel. „Typický pro starý
režim.“
Louis se usmál. „Co jiného bys čekal?“
„O nic méně. Pomýšlíš na návrat, když došlo k restauraci a na
trůn znovu dosedl Ludvík Filip?“
„Uplynulo už příliš mnoho let. Stárnoucímu francouzskému rytíři
se lépe daří v Anglii. Ovšem jen pokud tu nedojde k revoluci. To by
bylo komické, nemyslíš? Uprchnout v mládí před jednou a ve stáří
zemřít při jiné.“
„Jsou tu nepokoje, ale myslím, že Británii nehrozí revoluce.“
„Nejsem si tím tak jistý. Tahle vláda si vede hloupě. Není to
dobrá politika, vyhladovět chudáky. Copak se svět nikdy nepoučí?“
Mávl rukou. „Radši toho necháme a pustíme se do šermování. Jsem
špatný filozof, ale o to lépe dovedu vyučovat šermu. Budu se držet
toho, co znám.“
Daniel věděl, že je Louis zbytečně skromný. Ve skutečnosti byl
velmi dobrým filozofem, jehož mysl rozpozná okamžitě jádro
problému. Těšilo jej, že se nehodlá připojit k francouzským
aristokratům, kteří se hrnuli zpátky do Paříže, aby se po porážce
Bonaparta znovu domohli svých práv. Za ta léta, co jej znal, se mu
Louis stal dobrým přítelem a rádcem. V příštích týdnech ho Daniel
chtěl mít nablízku.
Louis mu podal krabici s pistolemi. „Strašné přístroje,“ podotkl.
„Kruté a neuspokojivé.“
„Pravda. Ale také efektivní a užitečné,“ namítl Daniel.
Když Daniel vyšel do parku za domem, projel kolem něj po
stezce jezdec na koni. Daniel v něm poznal mladého muže, jehož
naposledy viděl v pracovně Gustava Duprého.
„Co tady děláš, Adrianě?“
„Mám se tu sejít s Vergilem a ostatními.“
Měl na mysli, skupinu mladých aristokratů, kteří se u Louise
scházeli při výcviku šermu a obvykle pak společně vyrazili do města
hrát hazardní hry a pít. Říkali si Spolek přátel duelu a Daniel patřil k
jeho okrajovým členům.
„Mám na mysli co děláš v Anglii. Dohodli jsme se, že ještě
nejméně měsíc zůstaneš ve Francii.“
„Dupré mě propustil. Nepotřebuje teď tajemníka.“
Daniel vykročil po stezce a Adrian jel těsně za ním. „To se nám
hodí. Mohl by pojmout podezření, kdybys chtěl odejít sám.“
„Také myslím, ale současně jsem se ocitl bez zaměstnání.“
„Jakmile se rozkřikne, že jsi zpátky, něco se pro tebe najde.
Castleragh ti pomůže.“
Zastavili se na pasece, skrytí mezi stromy. Daniel mu podal list
papíru a Adrian ho odnesl ke stromu vzdálenému asi dvacet kroků.
„Hlava, nebo srdce, Danieli?“
„Hlava.“
„Můžeme začít,“ řekl Adrian.
Daniel rozevřel krabici, podal mu jednu pistoli a sám si nabil
druhou. Stoupli si čelem ke stromu a zamířili na papír, upevněný ve
výšce hlavy.
Adrian vypálil. Kulka prolétla příliš nízko a otřela se z boku o
kmen stromu.
„Ještě pořád střílíš mizerně.“
„Trefil bych ho do ramene.“
„Levého, což znamená, že by na tebe mohl vypálit. Musíš
zasáhnout hlavu nebo srdce, Adrianě.“
Daniel zvedl pistoli a zamířil. „Proč už Dupré nepotřebuje
tajemníka?“
„Nějaký čas teď nebude psát pojednání. Odjel do Anglie.“
Z pistole vyšla rána. Prolétla daleko od stromu.
Adrian ukázal na bělostný papír a v jeho tmavých očích
zajiskřilo. „Zdá se, že jste minul, Danieli. Pamatujte, hlava nebo
srdce.“
„Začal jsem mu v domě překážet,“ vysvětloval Adrian, když
kráčeli zpátky k domu. „Bylo zjevné, že spřádá nějaké tajné, důležité
plány. Měl strach, že bych je mohl odhalit.“
„Ale co dělá v Anglii? Měl se připravovat na to, že v Paříži ohlásí
svůj objev, aby připomněl světu genialitu francouzského mozku.“
„Nejsem si jistý, že ho chce oznámit v Paříži. Nepsal žádná
pojednání a dokonce chyběl na několika důležitých vědeckých
zasedáních.“
„Vzal s sebou rukopis?“
Adrian pokrčil rameny. „Možná chce svůj objev předvést tady.
Genialita francouzského mozku vynikne tím víc, když to udělá v
hlavním městě země, která Francii dobyla.“
Pokud měl Adrian pravdu, bylo by to dokonalé. Neúspěch by měl
za následek dvojnásobnou hanbu než v Paříži. Muž, jehož marnivost
zvítězila nad lidskostí, by byl patřičně ztrestán.
Bohužel pochyboval, že by to měl Dupré v úmyslu. Spíš hodlal
usilovat o jinou věc a Daniel měl podezření, že ví o jakou.
Marnivost ustoupila ještě mocnější nectnosti.
Chamtivosti.
Daniel zauvažoval, zda to ohlašuje potíže.
Když docházeli k domu, z koní právě sesedali další členové
Spolku. Vergil Duclairc se s nimi pozdravil a spolu s Julianem
Hamptonem, mladým advokátem, s nímž se Daniel často radil v
obchodních záležitostech, vyšel vstříc nově příchozím.
„Připojíte se k nám, St. Johne?“ zeptal se.
„Už jsem se zdržel příliš dlouho. Musím se vrátit do města.“
Mluvil pravdu, ale nezůstal by, ani kdyby měl čas. Nechtěl se s těmi
lidmi příliš přátelit, přestože jim někdy záviděl družnou zábavu. Měl
s nimi jen málo společného co do minulosti, povolání či cílů.
Podobně jako v Mayfairu, kde bydlel, přestože patřil do jiné
společenské vrstvy než sousedé, se pohyboval v této společnosti,
jejíž nebyl součástí. Věděl, že by se nikdo z nich nepostavil na jeho
stranu proti někomu z vlastních řad.
Vergil a Hampton zamířili k domu. Než je následoval i Adrian,
Daniel se k němu přitočil.
„Pokud odoláš jiným nabídkám, ocenil bych ještě nějaký čas tvé
služby. Zjisti, kde bydlí Dupré, a pokud můžeš, sleduj ho.“
KAPITOLA 10
S penězi je ta potíž, že jich člověk nemá nikdy dost. Andrew
Tyndale o té neblahé skutečnosti přemítal, když usazený ve své
zahradě popíjel čaj. Ani nemusel nahlížet do účtů, aby věděl, že není
zdaleka tak bohatý, jak by se mu líbilo. Ta skutečnost ho sužovala
ode dne, kdy nabyl plnoletosti.
Osud mu zasadil krutou ránu, když ho učinil pouze bratrem
markýza, lakotného a navíc plodného. Mezi ním a titulem teď stál
nejen bratr, ale navíc tři urostlí synovci.
Jakkoli se mu to příčilo, musel si nějak poradit. V Dolní
sněmovně dosáhl větší moci než jeho bratr ve Sněmovně lordů.
Obratným investováním a výhodným sňatkem získal vlastní
bohatství. To vše ovšem záleželo na odvážném kroku, který podnikl
jako mladý muž.
Bez něj by neměl co investovat. Bez majetku, jehož nečekaně
nabyl, by o něj Katy rozhodně nestála.
Zase už bezděky vzpomínal na Katy, hezounkou, opuštěnou a tak
trochu dětinskou. Pár měsíců si s ní připadal jako jiný člověk – jenže
pak bohužel přišel na to, že je také hloupá a únavná, a být jiným
člověkem ho přestalo zajímat. Když umřela, vlastně se mu ulevilo.
Sluha mu přinesl ranní poštu. Andrew se zběžně probíral
pozvánkami. Zaujala ho jen jedna, se známým rukopisem.
Jak předpokládal, obsahovala pouze datum. Zítra večer ho čekala
mimořádná kratochvíle.
Už se na ten dárek těšil. Jen doufal, že si paní P. dobře prověří,
zda jde skutečně o pannu. Ta poslední jí rozhodně nebyla, tím si byl
jist navzdory jejím halasným protestům a ujišťování paní P.
Sluha se vrátil, tvářil se ustrašeně. „Přišel za vámi nějaký
gentleman. Řekl jsem mu, že teď nepřijímáte návštěvy, ale tvrdošíjně
se domáhá, abych ho ohlásil.“
„Když přišel v tuhle nevhodnou dobu, asi se nejedná o
gentlemana.“
„Ovšemže. Ale tvrdí, že jste staří známí,“ dodal sluha a podal
svému pánovi tácek s lístkem.
Andrew se ho vztekle chopil. Se jménem ani jeho nositelem se
nesetkal přes dvacet let. Zvažoval, zda má trvat na původním
stanovisku, ale nakonec jej přemohla zvědavost smíšená s
podezřením a obavami.
„Zaveď ho do knihovny. Promluvím s ním.“
Gustave Dupré se rozhlížel po knihovně. Police se prohýbaly pod
početnou sbírkou klasických i moderních děl z oblasti přírodních
věd. Šlo vesměs o drahé knihy a drahý byl i dům, v němž se ta
přepychová knihovna nacházela.
Andrewovi se dobře dařilo. Dokázal využít každé situace a
vytěžit z ní co nejvíc. Měl tak rád peníze, že to až zacházelo za
hranici vkusu. V žilách mu možná proudila ta nejlepší krev, ale
srdcem byl obchodník.
Gustave s lítostí připustil, že na rozdíl od něj se Andrew dokáže
přesně držet vytyčeného plánu a vzbuzovat v lidech víru, že jeho
plány povedou ke zdárnému cíli. Gustave v sobě tuhle vlastnost
neměl.
Proto tu dnes byl.
„To je ale překvapení, Dupré. Dohodli jsme se, že se už nikdy
nesetkáme.“
Gustave se rázně otočil. Nelíbilo se mu být přistižen
nepřipravený. Vzpomněl si, že Tyndale dovede být tichý a úskočný.
Jeho plány občas dopadly jinak, než lidé čekali, protože si Tyndale
nechával jisté informace jen pro sebe.
Nu, tentokrát mu to nevyjde.
„Rozhodl jsem se navštívit Londýn. Koneckonců polovina Anglie
je v Paříži,“ prohlásil Gustave.
„Pokud jste opustil vlastní knihovnu, abyste si prohlížel tu mou,
jistě pro to máte lepší důvod než ten, že jste si vyjel na výlet.“
Gustave se rozhodl přejít tu nejapnou narážku a přistoupit rovnou
k důvodu, proč porušil tu starou dohodu. „Učinil jsem významný
objev, který změní podobu světa, jak ho známe,“ vyhrkl s krajním
rozčilením navzdory původnímu záměru sdělit mu tu věc zcela
klidně, jako by pro něj takové objevy byly všední záležitostí.
Tyndale nehnul brvou. Vytáhl si tabatěrku a vdechl šňupeček.
„Až tak významný asi není, jinak bych se o tom dočetl. Nějaký další
důkaz?“
Gustave při té narážce na minulost zrudl. „Nečetl jste o něm,
protože jsem to ještě nikomu neřekl.“
„Proč ne? Reputace a pocty jsou tím, oč stojíte nejvíc.“
Vy zase o libry a panny. „Nezveřejnil jsem svůj objev, protože
má praktické využití. Revoluční.“ To Tyndalea zaujalo. Gustave se
odmlčel, aby dodal důraz následujícím slovům. „Vlastníci toho
objevu získají velké bohatství.“
Tyndale si znovu šňupl. „Jak velké?“
„Tak rozsáhlé, že se to nedá vyčíslit. Ale využití toho objevu si
vyžádá peníze.“
„Takže jste přišel za mnou. Proč tu šanci nenabídnete někomu ze
svých krajanů?“
Gustave se usmál, připadal si ještě chytřejší než Tyndale.
„Protože vím, že si netroufnete mě podvést.“
Z Tyndaleových očí čišel mráz. „To má být výhrůžka, Dupré?“
„Připomínka.“
„Kolik si ten objev vyžádá peněz?“
„Podle mých propočtů pět tisíc do začátků, mají-li se průmyslníci
přesvědčit o jeho praktickém využití.“
„Pět tisíc na ruku? Přeceňujete mé finanční možnosti.“
„Jakmile se dozvíte, co je ve hře, najdete způsob jak je získat.“
Tyndale vypadal, že ho to neohromilo. Jeho pozornost začínala
polevovat. Gustave si uvědomil, že zřejmě udělal chybu, když
nejdřív trochu neupřesnil zisk, než se zmínil o těch pěti tisících.
Tyndale si jej zkoumavě prohlížel. „Povězte mi víc o tom vašem
úžasném objevu, příteli.“
Gustave váhal. Zformulovat tu věc do slov znamenalo ztratit část
kontroly. Nehodlal se stát jedním z vědců, kteří ze své práce
nevytěžili jediný frank. Věděl ze zkušenosti, že Tyndaleovi nemůže
věřit. Chvíli přemítal, zda výhrůžka odhalení něčeho, co se stalo před
lety, postačí a přiměje tohoto muže k čestnému jednání.
Nabral zhluboka dech. Řekne mu o svém objevu, ale nikdy mu
nesdělí podrobnosti toho, jak k němu dospěl.
Hraběnka z Glasbury neboli Penelope, jak ji Diana směla
oslovovat, vyplňovala Dianin čas každé odpoledne a večer. Pro
mnohé možná nebyla žádoucí společností, ale většina londýnských
salonů jí zůstávala otevřená. Diana se setkávala s básníky, impresárii
a hrabaty.
Společenská sezona byla v plném proudu a Londýn kypěl
ruchem. V honosných domech v Mayfairu a na Grosvenor Square,
lóžích divadel a jídelnách se odehrávaly takové přehlídky luxusu, že
se z toho mladému děvčeti točila hlava.
Nezbýval čas klást otázky. Přestalo jí vadit, že Daniel ještě stále
nesplnil svůj slib a nepomáhá jí s hledáním rodiny. Každodenní
zklamání, které zakoušela vždycky ráno, když zjistila, že už je pryč z
domu, se rychle utápělo v přípravách na další návštěvy a večírky,
opojné iluzi, že se kolem ní točí mladí i staří muži a že je středem
pozornosti v tomto světě, kam patří.
Ale byla to pouhá iluze. Diana si to uvědomila jednou večer,
když ji služebná česala na další ples.
Prohlížela si v zrcadle své rysy a stejně jako v těch dávných
školních časech pátrala v paměti po vzpomínkách na podobné oči a
rty. Někdy se jí přitom zjevovaly přízraky očí, které se na ni upíraly,
ale v zrcadle je neviděla.
Všechny lidi, s nimiž se setkávala, pojila pouta s ostatními. Byli
spříznění rodem či sňatkem, chodili do stejných škol. Diana nepatřila
k nikomu: rozhodně ne k hraběnce, ba dokonce ani k Jeanette a
Danielovi navzdory té lži, že je jejich sestřenkou.
Propustila služebnou a otevřela okno chladivému předjarnímu
vzduchu. Snášel se soumrak, zahrada se halila do zlaté a růžové záře.
Z dálky sem doléhal hluk další demonstrace.
V jídelnách a salonech se boháči veselili, ale na ulicích se
odehrávalo vleklé drama zoufalství a nespokojenosti. V době války
lidé stoicky přinášeli oběti, ale když už mír trval několik let, bouřili
se proti dalšímu strádání.
Přivykla těm zvukům, ale dnes jí zněly jako polnice, která jí
připomínala její skutečný osud.
Dotkla se vlasů a šatů. Po dva předchozí týdny vyplňovaly její
mysl krásné, vzrušující výjevy, ale nepomohlo to. Mohla rovnou
zůstat ve škole a s copánky a ve starých šatech z pytloviny stát u
otlučeného umyvadla.
Prázdnota v jejím srdci narůstala, až ho celé vyplnila. Cítila se tak
osaměle, že jí do očí vhrkly slzy.
Ani všechny večírky světa nemohly tu samotu zaplnit či odehnat.
Diana na plese lady Starbridgeové nestačila tajit dech. Jeden
mladý muž za druhým přicházel požádat, aby jí byl představen a
mohl ji vyzvat k tanci. Hraběnka z Glasbury plnila vzorně svou
povinnost gardedámy.
Daniel sledoval z povzdálí, jak hraběnka odmítá známého
zhýralce a zahrnuje přízní čtvrtého syna baroneta, muže s nevelkým
bohatstvím, pro něhož sestřenka podnikatele v lodní přepravě není
hluboko pod úrovní.
Raději stočil pohled jinam a snažil se strávit žárlivost, která se jej
zmocňovala. Šlo to čím dál obtížněji, ale nemohl hraběnce zakázat,
aby Dianu představovala mužům, kteří by pro ni byli dobrá partie.
Hrát si na dohazovačku patřilo k zábavě vyhrazené gardedámám.
Diana přijala nabídku k tanci a odebrala se na parket, kde právě
hráli valčík. Čtvrtý syn baroneta se na ni usmíval, když s ní kroužil
po sále, a Diana vypadala tak šťastná a krásná, že od ní Daniel
nedokázal odtrhnout zrak. Všechno ostatní vnímal jako rozmazanou
šmouhu. Viděl jen ji, nádhernou ženu ostře se rýsující na pozadí
barev a mihotajících se světel.
Ale náhle se na druhé straně sálu zvedla mužská postava, která jej
vytrhla ze snění. I on sledoval Dianu zrakem s takovým zaujetím, že
si nevšiml Danielovy přítomnosti.
Vše ostatní jako by zmizelo, i Diana se ponořila do šera. Daniel
viděl jen toho muže a vypočítavá světélka v jeho pohledu.
Takže se to přece jen podařilo.
Diana upoutala pozornost Andrewa Tyndalea.
Daniel měl chuť vzpurně zakřičet, ale zaťal zuby a jen mlčky
upíral pohled k jedinému dalšímu člověku, který pro něj v sále
existoval.
Hlavou mu vířily vzpomínky na stejnou tvář a stejný pohled
kdysi dávno v jiné místnosti. Upřímný úsměv a konejšivý hlas
nabízející spásu. Důvěru zrozenou ze zoufalství. Dobří lidé často
zapomínají, že zlo přichází neohlášeno a ďábel může mít andělskou
tvář.
Ty vzpomínky potlačily vzpouru a utvrdily jej v odhodlání.
Neznáš mě, ale já znám tebe. Vím, co jsi udělal. Vím, kdo jsi.
Hudba dozněla. Tyndale nespouštěl Dianu z očí. Vykročil
směrem k hraběnce.
Chvíle temného zadostiučinění, které přitom Daniel pociťoval,
trvala jen krátce. Pak z něj náhle a nečekaně odhodlání spadlo a
jakýsi primitivní pud jej přiměl zakročit.
Tyndale mohl počkat. Všechno mělo čas. Čekalo to už léta,
desetiletí. Na dalším měsíci či dvou nezáleželo.
Předstihl jej. Čtvrtý syn baroneta si cosi povídal s hraběnkou a
Dianou. Daniel si stoupl tak, aby spolu s ostatními tvořili ochranný
kruh kolem Diany. Kdyby se k ní Tyndale chtěl dostat, musel by
projevit krajní nezdvořilost.
Hraběnka Danielovi představila Dianina tanečníka. Předstíral, že
ho těší, když může poznat rudolícího Christophera Meekuma s
naducanými tvářemi.
Diana se po chvíli omluvila a v doprovodu hraběnky se odebrala
na toaletu. Když procházela kolem Daniela, nenápadně se k němu
naklonila a skrytá za vějířem zašeptala: „Jeho starší bratr cosi
podniká s plavebními kanály na severu.“
Upozorňovala jej na výhody, které mu mohou plynout v
souvislosti s novou známostí. Snažila se plnit svůj úkol.
Netušila, že s ní má ve skutečnosti jiné plány.
Když se díval, jak odchází, bolelo ho u srdce. V tu chvíli se
nenáviděl stejně, jako nenáviděl Tyndalea.
„Nechápu, proč to vždycky dělají,“ nadnesl Meekum.
„Co dělají?“
„Chodí na toaletu společně. Všiml jste si, že tam nejdou nikdy
samy? Chci říct, že já si s sebou neberu společníka, když jdu…
Chápete.“
„To rád slyším. A co se týče dam, domnívám se, že jdou spolu,
aby si v soukromí mohly něco povědět.“
„Myslíte? O čem asi tak mluví?“
„O nás.“
„O nás?“
„O mužích.“
„Propána.“ Meekum se to udivující sdělení snažil strávit. „Co si o
nás asi říkají?“
„Nic dobrého.“
To Meekuma překvapilo ještě víc. Stoupl si tak, aby Danielovi
viděl zpříma do obličeje.
„Slyšel jsem, že podnikáte v lodní přepravě,“ prohlásil. Patřil k
těm lidem, co neustále mluví bodrým, žoviálním tónem. Daniela to
rozčilovalo, i když byl v nejlepším rozmaru, což teď neplatilo ani
zdaleka.
„Ano.“
„Co přepravujete?“
„Všechno, co je legální a slušně se za to platí, kromě opia a
otroků.“
„Nu, to první prý přináší velké zisky, ale o tom druhém moc
nevím.“
„Z lidského neštěstí se dá vytěžit hodně.“
„Má rodina také podniká v přepravě. Tedy jen po investiční
stránce. Ne jako vy, samozřejmě.“
„Jistě.“
Meekum se začervenal a odkašlal si, ale Daniel pochyboval, že
by si uvědomil urážlivost té poznámky.
„Vaše sestřenka je, ehm, rozkošná mladá dáma, pane St. Johne.“
Usmál se a zarděl se ještě víc. „Rád bych ji někdy navštívil, když
dovolíte.“
„Na mně to nezáleží. Pokud bude ochotná věnovat vám
pozornost, nemám právo jí v tom bránit.“
„Výborně! Ani nevíte, jak mě to těší. Je tak hezká, svěží a milá,
na rozdíl od některých děvčat. Mnohé jsou až příliš pyšné, řekl
bych.“
„Ano, je okouzlující. Tím víc je to smutné.“
„Smutné?“
„Tragické. Chápete, nemá žádný majetek.“ Daniel zavrtěl hlavou.
„Předpokládám, že se nikdy neprovdá.“
„Žádný majetek?“
„Ani vindru.“
Meekum se poškrábal na hlavě a chvíli tu špatnou zprávu
zvažoval. „Ale… všichni mají za to… Jistě máte v úmyslu jí
vypomoci?“
„Rád bych, kdybych mohl. Bohužel mám svázané ruce. Její bratr
se obával, že by o ni někdo mohl stát jen kvůli majetku, kdybych jí
něco daroval, a přiměl mě k slibu, že to nikdy neudělám. Chtěl tím
zajistit, že pokud jí někdo nabídne sňatek, bude to jen z lásky.“
Meekumův úsměv znejistěl. „Ušlechtilá představa, ale možná
trochu nerozvážná.“
„Přesně tak jsem mu to řekl, ale byl to velký snílek. Bohužel mě
toho slibu nezprostil, než zemřel. Nu, co se dá dělat.“
Dámy se vracely. Meekum na Dianu zklamaně pohlédl. „To je
opravdu smutné.“
„Ano, také myslím.“
Hudba začínala znovu hrát. „Další valčík,“ podotkla hraběnka.
Čtvrtý syn baroneta vrhl skleslý pohled na Dianu. „Prokážete mi
tu čest, hraběnko?“ zeptal se. Hraběnka radostně svolila.
„A ty, Diano? Můžeš věnovat jeden tanec svému bratránkovi?“
Daniel ta slova vyřkl, aniž by o tom přemýšlel.
Trochu se začervenala, aby mu dala najevo, že oba dobře vědí, že
nejsou příbuzní, ale přikývla.
Všechno kolem znovu zmizelo, když si ji vedl na parket. Vířili
sálem v rozmazané barevné šmouze. Poznal, že se snaží nedívat se
mu do očí, ale nakonec to přece jen udělala. A v tu chvíli mu
připadalo, že na světě existují jen oni dva. Nemyslel ani na minulost,
kterou chtěl pomstít, ani na budoucí plány.
***
Daniel vyšel z knihovny a zamířil po schodech nahoru. V domě
se rozhostilo ticho, byla noc. Představil si Dianu spící ve své posteli,
spokojenou po triumfálním úspěchu na plese.
Chtěl jít za ní, toužebně si to přál. Netušil, že by mohl po nějaké
ženě tolik toužit. Ale samozřejmě ji nemohl mít, z mnoha důvodů.
Přání změnit tu skutečnost ho zavedlo do jiného pokoje jen
kousek od Dianina.
Vešel do obývacího pokoje ne tak vyzdobeného jako ten v Paříži.
Ženu, která ho teď obývala, přiměl opustit snový pastelový svět a žít
v jeho reálném, barevnějším.
Otevřel další dveře a vešel do Jeanettiny ložnice. Přistoupil k
posteli a ztuhl.
Obrys v posteli byl příliš velký, příliš široký. Když jeho oči
přivykly tmě, uvědomil si, že v posteli spí dva lidé.
„Neprobuď ho,“ zašeptala Jeanette. Daniel si nebyl jistý, zda
dokáže mluvit, natož někoho budit. „Podej mi župan,“ požádala ho
Jeanette. Poslechl a ona si ho přehodila přes ramena. „Pojďme
vedle,“ řekla.
Zvedl ji do náruče, odnesl ji do pokoje a posadil do křesla.
Zaujala královskou pózu. Daniel rozsvítil svíčky ve svícnu.
„Šokovalo tě to.“
„Jsem překvapený.“
„Proč? Protože Paul je z nízkého rodu, nebo protože jsem
postižená?“
„Nevím proč, ale překvapilo mě to.“
„To pro tebe musí být neobvyklý pocit. Prožil jsi toho tolik, že už
tě máloco zaskočí.“
Neobvyklý ano, ale nikoli nepříjemný, to musel uznat.
„Nedávej mu najevo, že o tom víš, Danieli. Zbožňuje tě a ranil by
ho jakýkoli náznak, že tě zklamal nebo rozzlobil.“
„Co na to můžu říct? Nejsi nevinné dítě.“
„To sotva.“
„Neměl jsem na mysli…“
„Oba víme, co jsi měl na mysli. Neberu to jako urážku.“
Chvíli jen tak mlčky seděli. Čekala, až mu poví, proč za ní přišel.
Těžko hledal slova, jimiž by to vysvětlil. Nebyl si jistý, proč za ní
šel, prostě mu to připadalo nezbytné, když v knihovně popíjel
portské víno a snažil se nějak vyhodnotit to, co prožíval v posledních
hodinách.
„Viděl ji?“ zeptala se potichu. Jako vždy to věděla, aniž by jí
něco řekl.
„Ano.“
„Seznámil je někdo?“
„Ještě ne.“ Ale nepochyboval, že k tomu brzy dojde. Dnes tomu
zabránil v poslední chvíli. „Změnil jsi názor?“
„Ne.“ Jenže ve skutečnosti ano. Ze samých špatných důvodů.
Takových, co rychle pominou a zanechají v něm pocit, že je
znechucen sám sebou a dosud v zajetí vzpomínek, kterým nemůže
uniknout, dokud je neumlčí.
„Takže jsi přišel, aby ses utvrdil v odhodlání,“ řekla. „Nu, rozsviť
ještě pár svic, bratře. Mám si nadzvednout župan, abys viděl na mé
bezvládné nohy? Pomůže to? Tohle je teď moje role, není-liž
pravda? Jako vždycky. Být živou připomínkou pro případ, že bys
zapomněl.“
„To je nadnesené tvrzení.“
„Opravdu? Tak proč ses za války každým rokem vracel, když to
bylo tak složité a nebezpečné?“
„Abych tě viděl. Ujistil se, že jsi v bezpečí a je o tebe dobře
postaráno.“
„O tom nepochybuji, ale můžeš říct po pravdě, že ti nešlo o víc?
Vidět mě, navštívit Paříž, ba dokonce jet do té školy nebylo nezbytné
pro to, abys znovu a znovu rozdmýchával jiskry hněvu?“
„Vůbec ne.“
„Ach, Danieli. Jak můžeš být v tolika věcech tak nelítostně
upřímný a přitom k sobě slepý? Dal jsi to děvče do francouzské
školy, jen abys měl další důvod se vracet.“
Vstal a odvrátil se od jejího obviňujícího pohledu. „Dal jsem ji
tam, protože jsem věděl, že se beztak budu vracet za tebou, ksakru.
Měl jsem vás obě držet tady v Anglii? Těšilo by tě to? Bojíš se tu
vytáhnout paty z domu.“
„Nekřič tak, probudíš Paula.“
„Je mi fuk, jestli ho probudím. Probůh, spí s mou sestrou!
Nebude mi vadit, když přijde o trochu spánku.“
„Bože můj, opravdu jsi šokovaný Ale… možná ne. Možná v tobě
hlodá zášť. Myslel sis, že i mě stravuje touha po pomstě. Měla jsem
se smířit s tím, že můj život skončil? Jen chřadnout a čekat, až to
skončíš? Vzdát se vší radosti jako ty? Možná jsi předpokládal, že
nemám na vybranou.“
„Takže ty jsi volná a já jsem otrok! To tím chceš říct?“
„Nejsem volná. Přiveď mi ho a ochotně ho střelím přímo do
srdce. Ale nečekej, že budu žít s jediným cílem a jen čekat, že
dostanu šanci vystřelit.“
„Bože můj, jsi zmrzačená kvůli němu. Jak můžeš myslet na jiný
cíl?“
Rozhodila rukama a zavrtěla hlavou. „Odnes mě zpátky. Jen ses
přišel přesvědčit, že chceš to děvče opravdu využít jako návnadu.
Vidím, že jsem ani tentokrát nezklamala tvou naději.“
„Přišel jsem si promluvit se sestrou, to je vše.“
„Odnes mě zpátky. Tiše, prosím.“
Zvedl ji a odnesl do postele. Paul spal, jeho hrubý obličej
spočíval na polštáři a pod odhrnutou přikrývkou bylo vidět nahá
ramena.
Jeanette odložila župan a hodila ho na podlahu. Daniel se
odvrátil.
„Danieli,“ zašeptala a on se ve dveřích zastavil.
„Je mnoho způsobů jak být zmrzačený. Kdybych zas mohla
chodit, na všechno bych zapomněla. Jestli tě hlas tvého srdce vyzývá,
abys udělal totéž, nevyčítej si to.“
KAPITOLA 11
„Výrobní možnosti samozřejmě nejsou mým hlavním zájmem.
Jsem především vědec.“ Gustave v odpověď na ujištění sira Geroma
Scota horlivě přikývl. Scot byl jeho vědeckým kolegou a zdvořilost
mu připadala patřičná. Tím spíš, že platil za jídlo, které teď spolu
jedli v soukromém klubu, kam Scot Gustava pozval.
Na jakýchsi zpropadených experimentech s chemikáliemi mu ve
skutečnosti nezáleželo ani trochu. Myslel na jiné problémy.
Už teď byl podle časového plánu pozadu. Tyndale chtěl, aby ten
objev co nejrychleji předvedl, ale Gustavovi se přípravy nedařily tak,
jak by si přál.
Pomohlo by mu, kdyby se jednalo jen o malou ukázku, ale
Tyndale ho rovnou žádal o něco většího, čím by se dalo zajistit
patent a přitáhnout průmyslníky.
Musel nakoupit materiál a chemikálie, najít budovu někde
stranou, aby nikdo nepojal podezření. Musel se v Londýně
pohybovat tiše a nenápadně.
Scot naštěstí mluvil francouzsky, jako každý civilizovaný a
vzdělaný člověk. I obsluha v tomto exkluzivním klubu toho znala
dost, aby dohlédla na Gustavovo pohodlí. Bohužel, jakmile člověk v
téhle barbarské zemi sestoupil z těch nejvyšších vrstev společnosti,
nemluvil tu francouzsky nikdo, natož latinsky. A anglicky se Gustave
nedomluvil.
Ta situace byla neúnosná. Musel dělat značné ústupky, ale přitom
se nedomluvil s lidmi, na které se potřeboval obracet.
Scot se pustil do úmorného vysvětlování dalšího chemického
procesu. Gustave se snažil tvářit, jako že ho to zajímá, ale po
několika minutách rozhovoru jej něco zaujalo. Do místnosti vstoupil
mladý muž, rozhlédl se a zamířil ke stolku, kde seděl jeho známý.
Byl to jeho někdejší tajemník Adrian Burchard.
Scot si všiml, že se Gustave dívá jeho směrem. „Vypadá, že sem
nepatří, co?“ poznamenal.
„Ano. Co tady dělá?“
„Je členem klubu. Rozhodně nemohou odmítnout syna hraběte,
ne? Přestože je jeho původ zjevně jen právní záležitostí.“
Ta novinka Gustava udivila. Adrian mu nesdělil, že je synem
hraběte, když se v Paříži ucházel o místo. Koho by to napadlo s těma
jeho černýma středozemskýma očima.
„Takže jeho matka…“ Gustave významně zvedl obočí.
„Zjevné, ne? Myslím, že se Dincaster zachoval šlechetně, když
toho hocha uznal za vlastního. Nu, jako třetí syn má podle mě beztak
malou naději, že bude dědit. Ale má dost rozumu, aby se držel
stranou, i když s těmahle očima je to asi dost těžké. Pokud vím, po
skončení studií se o sebe stará sám. Od hraběte nedostal nic, což se
dalo čekat. Občas něco dělá pro ministerstvo zahraničí, ale jen tu a
tam, příležitostné sekretářské práce. V naší vládě jsou bohužel i tací,
kterým na původu až tolik nezáleží.“
Adrian mu v Paříži tvrdil, že dělal tajemníka nějakému
diplomatovi. Gustave to tehdy považoval za lež. „Zajímavé,“
podotkl. A užitečné, pomyslel si.
Pochyboval, že by Adrian vykládal někomu z tohoto klubu, že
pracoval pro muže mnohem méně významného, než jsou velvyslanci.
Už se nedivil, že v Paříži zřídkakdy vycházel z domu a trávil večery
ve své podkrovní komůrce.
Po zbytek večera Adriana koutkem oka sledoval a zaonačil to tak,
aby odcházeli takřka současně. Když si Gustave u šatny stoupl vedle
něj a čekali, až jim přinesou klobouky, Adrian se tvářil překvapeně,
ale nedal najevo, že se znají.
Gustave nepotřeboval vědět víc.
Vyšel za ním a po chvíli jej na ulici dostihl. „Děláš to záměrně,
když se chováš nezdvořile ke svému někdejšímu zaměstnavateli?“
„Jen mě překvapilo, že vás vidím. Jak se vám daří?“
„Jsem až příliš zaneprázdněn. Myslím, že jsem tě propustil
předčasně. Hodila by se mi pomoc někoho, kdo se vyzná v tomhle
městě.“
„Když požádáte přátele, jistě vám někoho najdou. Je tu spousta
úředníků a tajemníků, kteří tu práci rádi vezmou.“
„Potřebuju někoho, kdo mluví francouzsky.“
„To jistě nebude velká překážka.“
„Dal bych přednost někomu, koho znám,“ dodal Gustave s
úsměvem. „Třeba tobě.“
Došli na roh. Adrian se zastavil a pohlédl mu do obličeje.
„Nehledám teď zaměstnání.“
„Nebylo by to oficiální. Nikdo o tom nemusí vědět“ prohlásil
Gustave, aby dal najevo, že chápe jeho obavy.
Adrian se rozhlédl, na chvíli spočinul pohledem na protější
budově. „Je mi líto, ale nemohu vám pomoci.“
„Šlo by o naprosto soukromou záležitost. I já vyžaduji
diskrétnost.“
„Bohužel, nemohu.“
„Myslím, že můžeš. Ba dokonce musíš.“
„Musím?“
„Jistě nechceš, abych žádal o pomoc jiné vědce a svěřil se jim, že
můj vlastní tajemník je příliš pyšný a odmítá mi asistovat.“
Z Adriánova pohledu se vytratila rozmrzelost a vystřídala ji
rezignace. „Snad bych vám mohl pomáhat, ale opravdu jen
neoficiálně.“
„Dobrá. Nebudu tě potřebovat každý den. Vlastně jen musím
vyřešit několik obtížných záležitostí a pak už si poradím sám. Dejme
tomu, že se dohodneme na stejném platu, po dva týdny, platí?“
Adrian vysunul bradu, jako by ho zmínka o penězích urážela.
Tady v Anglii, kde se o něm vědělo, že je synem hraběte, to bylo na
místě.
„Platí. A rovnou vám dám první užitečnou radu, kterou zjevně
potřebujete. Ten vousatý muž přes ulici vás už dlouho pozoruje.
Zřejmě nějaký zloděj, který si vás vyhlédl, protože ve vás poznal
cizince.“
Gustave polekaně pohlédl tím směrem, ale vousáč ve starém
omšelém redingotu a klobouku se už otočil a odcházel.
„Dávejte si na tyhle věci pozor, pane. Anglie má ty nejobratnější
zloděje na světě.“
***
„Slečno Albretová?“
Diana se ohlédla. V okně kočáru, který právě projížděl kolem,
spatřila udivené modré oči Vergila Duclairca.
Vedle něj zahlédla v přítmí kočáru dokonalý profil jeho přítele
Juliana Hamptona, mladého advokáta, který poskytoval své služby
hrstce vybraných klientů včetně Daniela a Duclaircovy rodiny. S
panem Hamptonem se setkala na večeři u hraběnky. Byl velmi
pohledný, ale krajně upjatý a zdrženlivý. Celý večer čekala, že snad
bude mluvit ve verších, pokud se vůbec uráčí promluvit.
Šla dál a v duchu pokračovala ve výčitkách, jimiž častovala
Daniela St. Johna od chvíle, kdy ho ráno viděla odcházet z domu.
Koně zastavili, Vergil vystoupil z kočáru a připojil se k ní.
„Slečno Albretová, jste sama? Ztratila jste doprovod? Zůstaňte se
mnou, najdu někoho ze St. Johnova služebnictva.“
„Nikoho jsem neztratila. Chci něco udělat a taky to udělám. Přeji
vám hezký den.“ Vykročila za roh a nechala ho tam stát.
Došel ji. „Jste tu sama? Nemůžete se tu takhle procházet.“
„Ovšemže můžu,“ odsekla. „Už jsem ušla kus cesty a hodlám v
tom pokračovat.“
Vergil jí zastoupil cestu. „Slečno Albretová, přenecháme vám
kočár. Kočí vás odveze, kam budete chtít. Trvám na tom.“
Začínal se chovat autoritativně, ale Diana neměla náladu řídit se
příkazy, a už vůbec ne příkazy dalšího muže.
„Slečno Albretová, buď pojedete kočárem, nebo přijmete můj
pěší doprovod. Váš bratránek mi tak jako tak vyčiní, protože mi dal
jasně na srozuměnou, že nejste pro mě, ale přesto vás prosím…“
„Jdu pěšky, protože se chci projít. Pokud na tom trváte, nemohu
vám bránit, abyste mě doprovodil, a s mým bratránkem si nedělejte
těžkou hlavu. Patrně ví, že o mě beztak nemáte zájem, protože vás
okouzlila jistá operní zpěvačka. A vůbec, je mi lhostejné, co si
Daniel St. John myslí a čeho se obává.“
Vergil překvapeně zamžikal. Ani nevěděl, co ho udivilo víc: to,
že Diana nedbá Danielových názorů, nebo důkaz o tom, že všichni
vědí o jeho operní zpěvačce.
„Jste zvyklá mluvit upřímně, co?“
„Omlouvám se, ale v posledních týdnech jsem navykládala tolik
zdvořilostí a vytáček, že se ve mně všechna ta upřímnost
nahromadila a dnes ráno prostě přetekla.“
Vergil šel ke kočáru a něco svému společníkovi řekl okénkem,
načež se kočár rozjel.
Vykročil po Dianině boku a snažil se jí razit cestu davem lidí.
„Kam to jdeme?“
„Tam, kam jste mi radil jít, do společnosti, která pojišťuje lodě.
Dozvěděla jsem se o jedné s názvem Lloyds; má sídlo v City.“
„To bude dlouhá procházka. St. John by vás tam jistě vzal.“
V duchu zaskřípala zuby. Sliboval, že ji tam vezme za pár dní, ale
už uplynuly dva týdny.
Jistě, nepovažoval za nutné spěchat. Co mu na tom záleželo? On
nebyl na světě sám jako kůl v plotě, bez minulosti, bez rodiny a
domova. Nenosil v srdci prázdnotu, bolestně si nepřál něčím ji
zaplnit, čímkoli. Odkládal by to do nekonečna, možná by to neudělal
nikdy.
Šli už půl hodiny, když vedle nich zastavil kůň s jezdcem.
„Dal jste si na čas, St. Johne,“ poznamenal Vergil.
Diana znehybněla. Pozvedla zrak k jezdci stojícímu v cestě
slunci.
„Nechtěl jsem nikoho srazit,“ řekl Daniel. „Hampton jede za
mnou, stačí, když se kousek vrátíte a potkáte kočár. Děkuji vám a má
sestřenka se omlouvá za zdržení, které vám způsobila. Ze, Diano?“
„Není nutné se omlouvat,“ prohlásil Vergil a vydal se zpátky.
Daniel slezl z koně. „Co teď s tebou?“
„Dnes by bylo nejmoudřejší nelézt mi do cesty,“ odsekla a znovu
vykročila.
Připojil se k ní, koně vedl vedle sebe. Dav se před statným
hřebcem už z dálky rozestupoval.
„V Londýně ženy nechodí po ulicích samy. Copak ti to má sestra
nevysvětlila?“
„Vidím spoustu žen, které jdou samy.“
„To je něco jiného. Jsou chudé a musejí pracovat.“
„Stejně jako já.“
„Co máš na práci?“
„Jdu do Lloyds.“
„A, tak proto ta vzpoura. Chceš mě vytrestat, protože jsem všeho
nenechal a nešel to vyřídit.“
Zastavila se a rozzlobeně na něj pohlédla. „Nedělejte si ze mě
legraci. Proto jsem tady. Proto jsem odešla ze školy. Ne abych bavila
vás nebo vaši sestru, jakkoli ji mám ráda. Kdybych čekala na vás,
nevyřídila bych tu věc ani do smrti. Lhal jste, abyste ode mě měl
klid.“
Otočila se na podpatku a odcházela od něj. Dohonil ji. „Jděte
pryč.“
„Trvám na tom, že tě musím doprovodit. Ulice nejsou bezpečné.“
Ignorovala jej, ale byla snad jediná, kdo se tvářil, jako by vedle ní
nešel. Spolu s frkajícím hřebcem klapajícím podkovami poutali
pozornost všech kolemjdoucích.
„Děláme tu pěkné divadlo,“ podotkl Daniel.
„Příště si obléknu své staré šaty ze školy. Když jsem si v nich
vyšla v Paříži, nikdo si mě nevšímal.“
„Když se do nich oblékneš, nikdo ti neodpoví na tvé otázky. Po
pravdě řečeno by ses nic nedozvěděla ani v těch, co máš na sobě
dnes, kdybych tam s tebou nešel.“
Mohl říct rovnou: Beze mě jsi nula. To já jsem tě udělal.
„Myslíte?“ Sevřela zlostně rty do úzké linky. „Uvidíme.“
Budova královské burzy, v níž měla pojišťovna ústředí, jí
připomínala chrám. V rozlehlých prostorách se hemžil dav
obchodníků a podnikatelů. Daniel ji uchopil za paži, aby se mu
neztratila, a odvedl ji po schodech do velké místnosti plné mužů.
„Tohle je pojišťovna Lloyds. Představím tě panu Thompsonovi,
zná mě,“ řekl.
Ze všeho nejraději by se schovala do jeho stínu, ale přemohla se,
přistoupila vznešeně ke stolu pana Thompsona a pohlédla mu zpříma
do očí.
Mladý muž se zarděl a upustil pero na podlahu, když se na něj
usmála. S koktáním ujistil Daniela, že ho velmi rád vidí. Daniel mu
představil Dianu, ale jakkoli se snažil chovat autoritativně, Dianě
stačil jediný další úsměv a úředník věnoval pozornost jen jí.
„Snažím se něco zjistit o jednom mém příbuzném Jonathanu
Albretovi,“ sdělila mu. „Podnikal před lety v lodní přepravě.
Doufám, že pokud měl u vás pojištěnou některou ze svých lodí,
mohly by mi vaše informace pomoci při pátrání.“
„Rozhodně se můžeme podívat do záznamů,“ ujistil ji. „Někoho
požádám, aby to zjistil, a informace vám pošleme.“
„Dalo by se to udělat hned? Budu vám velice vděčná. Hledám už
mnoho měsíců.“
Daniel si hlasitě povzdechl. „Pan Thompson je velmi
zaneprázdněný…“
„Ne tolik, abych nepomohl dámě v tísni,“ opáčil úředník horlivě a
hned vydal rozkaz, aby mu asistent přinesl svazky záznamů.
„Znáte jména lodí nebo kapitánů?“ zeptal se.
Pohlédla na Daniela, který zavrtěl hlavou.
„Ne, jen jméno majitele.“
„Tak to bude těžší. Musíme hledat v tomto sloupci, kde nejsou
záznamy seřazeny podle abecedy. Tu máte jeden svazek, já
prohledám druhý a můj asistent si vezme na starost třetí.“
Vděčně se ha něj usmála a mladý muž se začervenal až po
kořínky vlasů.
„Pane St. Johne, pokud máte ve městě jinou práci, jsem si jistá, že
pan Thompson a jeho asistent se o mě postarají.“
„Nemějte obavy, pane St. Johne, vaše sestřenka tu s námi bude v
bezpečí.“
„Zůstanu tady,“ odpověděl rázně.
Za další dvě hodiny věděla Diana s jistotou, že její otec v průběhu
šesti let od svého zmizení neměl u firmy Lloyds pojištěné žádné
lodě. Když do té budovy vcházela, cítila se tak odhodlaně, jistá si
tím, že pokročí ve svém pátrání. Když teď dospěla až na konec
tlustého svazku, zračily se jí ve tváři únava a zklamání.
Pan Thompson si toho všiml. „Je mi to moc líto. Jestli chcete,
můžeme ještě nahlédnout do starších záznamů.“
„Ne, děkuji vám.“
Oba muži na ni pohlédli s výrazem, z něhož bylo jasně patrné, že
by si ochotně uřízli nohu, jen aby jí ulehčili trápení. Cítila se o to víc
provinile za to, že s nimi flirtovala.
„Pojď, Diano,“ vyzval ji Daniel.
Neměla odvahu na něj pohlédnout. Jistě se zlobil, že mu
způsobila zbytečně tolik potíží.
Snažila se potlačit zklamání, říkala si, že jsou i jiné pojišťovny a
tohle neznamená konec nadějí. Teprve venku na ulici se mu podívala
na tváře, ale viděla, že se nezlobí, přestože měl napjatý výraz a oči
mu planuly.
Kráčeli v tichosti a Diana jeho mlčení oceňovala. Neměla by sílu
vzdorovat jeho plísnění tak, jak je energicky odrážela ještě před
několika hodinami. I tak prakticky slyšela, jak jeho výtky visí
nevyřčené ve vzduchu: Už jsi spokojená? Dáš teď chvíli pokoj? Stačí
ti, že kvůli tobě promrhali tři lidé spoustu času?
Když se blížili k Temple Baru, všimli si, že na ulici došlo k náhlé
změně. Lidé přidávali do kroku. Ti obyčejní a chudáci mířili směrem
k řece, kdežto kočáry a lépe oblečení lidé spěchali opačným směrem.
Daniel se zastavil a zaposlouchal se do hluku neseného větrem.
„Další demonstrace,“ podotkl. „U parlamentu. Dnešní zasedání
už mělo začít.“ Vzal ji za paži a zamířil zpátky směrem, z něhož
přišli. „Musíme to vzít jinudy. Bohužel to znamená, že budeme
procházet nevábnými čtvrtěmi.“
Ocitli se v klidné a prázdné uličce. Dveře všech obchodů byly
zavřené.
Daniel odvedl koně ke kameni, z něhož se dalo snadno nasednout
na koně. „Bude lepší, když pojedeme,“ rozhodl. „Stoupni si sem.
Nejdřív nasednu já a pak tě posadím za sebe.“
„Na koni jsem ještě nikdy nejela,“ namítla.
„Dnes děláš poprvé víc věcí, ne?“ Vyhoupl se do sedla a sklonil
se k ní. „Poprvé pojedeš na koni a poprvé jsi flirtováním přiměla
muže, aby udělali to, co chceš.“
Objal ji paží kolem pasu. „A taky poprvé ukážeš celému Londýnu
své nohy,“ dodal. „Musíš jet rozkročmo, takže si vyhrň sukni a já tě
zvednu.“
Poslechla. Zlehka ji zvedl a posadil za sebe, se sukní vyhrnutou
až ke kolenům.
„Co nejvíc se zahal do pláště a chyť se mě, ať nespadneš.“
Té poslední výzvě se vzepřela a raději se pevně chytila sedla.
Jakmile se ale kůň dal do pohybu, málem sletěla. Opatrně natáhla
paže a objala Daniela kolem pasu.
Ve skutečnosti se nejednalo o objetí, ale přesto ji náhle zaplavil
pocit vroucí blízkosti. Jako by při tom lidském doteku prázdnota v ní
vykřikla úlevou.
Vidíš, nejsi tak docela sama, šeptalo její srdce. Jsou i jiné věci
kromě rodiny. Jiné domovy, jiné lásky.
Nasednout na koně bylo moudré rozhodnutí. Projížděli uličkami
chudinské čtvrti a lidé, kteří postávali venku a jen tak zevlovali, je
častovali obhroublými poznámkami. Daniel hnal koně rychlým
klusem a ignoroval jejich pokřikování.
Náhle však koně zarazil. Diana viděla, že jim vpředu zastoupil
cestu dav lidí. Daniel rychle otočil koně, ale křižovatka, kterou právě
projeli, se také zaplňovala sbíhajícími se lidmi.
Znovu se otočil a s tichým klením se rozjel dopředu. „U
parlamentu nejspíš došlo k nějakým násilnostem a zpráva o tom se už
rozkřikla. Pořádně se drž.“
Pevně ho sevřela. Tváře lidí kolem byly staženy do sveřepých
šklebů. Vzpomněla si na útok před pařížskou operou a vystrašená
přemítala, zda mají někteří z těch chudáků nože.
Daniel se s koněm prodíral kypícím davem. Několik mužů mu
uskočilo z cesty až na poslední chvíli. Kdekdo je zasypával
nadávkami nejhrubšího zrna.
„Proč se na nás zlobí?“ zeptala se Diana. „Přece nejste ve vládě.“
„Zlobí se na všechny kdo se mohou najíst a nemusejí počítat
každý groš.“
Dianě najednou připadalo, že ty obličeje nejsou až tak nelidské.
„Jestli mají hlad, myslím, že se tím takové chování dá omluvit.“
Otočil k ní hlavu. „Nedá se ničím omluvit,“ odsekl.
V tu chvíli kdosi popadl koně za uzdu a někdo jiný Dianu chytl
za obnažený kotník. Vyděšená se ho snažila setřást, ale jen se tomu
smál.
Daniel se rozmáchl a odkopl jej tak prudce, že muž odlétl a spadl
do stoky.
V tu chvíli, když zareagoval na hrozbu, Diana na okamžik
zahlédla v jeho obličeji výraz tak tvrdý a krutý, primitivní a
nemilosrdný, že se od něj málem odtáhla. Jenže stačilo jediné
mrknutí a ten pohled zmizel tak rychle, že si nebyla jistá, zda se jí to
jen nezdálo.
Brzy začaly davy řídnout, a jakmile vyjeli z chudinské čtvrti,
ustaly veškeré náznaky nepokojů.
„Musíš dolů,“ rozhodl Daniel a zarazil koně. „Tady tě takhle
nesmějí vidět.“
Domů došli pěšky. Nic neříkal, ale vycítila, že by jí něco rád
sdělil. Nic příjemného, to věděla jistě. V jeho mlčení bylo cosi
ponurého.
„Přijď do mé pracovny, prosím.“
Připadala si jako školačka volaná do ředitelny, i když se jí ta
reakce příčila. Nenáviděla ten pocit podřazenosti, když ani nevěděla,
proč se k ní tak chová a co od ní čeká.
Aspoň že se v pracovně neposadil za stůl a neprohlížel si ji jako
nějakou pomýlenou žačku. Stoupl si k oknu, jak to v její přítomnosti
dělal často, a nedíval se na ni, ale ven. To taky nenáviděla.
„Vím, že tě dnešek velice zklamal. Moc mě to mrzí.“ Znělo to
upřímně. Proč ale měla pocit, že ho to nemrzí ani trochu?
„Možná bys neměla tolik lpět na hledání svých ztracených
příbuzných, Diano. Jsi mladá, máš život před sebou. Minulost může
být břemenem, jehož jsi ušetřena.“
„Nerozumíte tomu.“
„Myslím, že ano. Lépe, než bys myslela.“
„Kdyby ano, nenazval byste minulost břemenem, jako by to pro
lidi byla přítěž.“
„Může jí být.“
„Ale já to břímě chci nést. Chci mít rodinu a být s ní svázána
pouty, v dobrém i zlém. Chci, abych mohla říct: můj dědeček žil v
tomhle městě a můj strýc měl tuhle živnost.“ Uvědomovala si, jak to
zní vzdorovitě a úpěnlivě, ale ani to ji neumlčelo. „Chci vědět, že mě
někdo měl rád, když jsem se narodila, byl smutný, když mě opouštěl,
a někdy na mě myslel. Chci vědět, že někde žije moje teta nebo
sestřenka a ráda by věděla, jak a kde žiju.“
Pracovnou se dlouho rozléhala ozvěna toho prohlášení, než ji
pohltilo ticho.
„To je všechno? Chtěla bych odejít.“
Otočil se. „Ne, není to všechno. Už nikdy nesmíš jít do města
sama.“
„V Paříži jsme se dohodli, že tady mohu žít stejně jako tam.“
„Nevěděl jsem, že ses sama procházela po Paříži. Příště si vem
doprovod.“
„Už jsme skončili?“
„Ne. Uvědomil jsem si, že ses v posledních několika týdnech
naučila hodně o tom, jakou moc má krásná žena. Ale způsob, jakým
jsi flirtovala s panem Thompsonem a jeho asistentem, byl až příliš
odvážný“
„Nebyl odvážný. Chovala jsem se velmi umírněně. Viděla jsem
vévodkyni dělat mnohem horší věci.“
„Nejsi čtyřicetiletá vévodkyně.“
„Ne, jsem dvacetiletý sirotek bez jediné penny. Pokud stačí
úsměv k tomu, aby takový pan Thompson a jemu podobní rozevřeli
své knihy, je to nízká cena a jediné platidlo, které mám.“
„Mohl jsem ti to zařídit.“
„Raději to zvládnu sama. Povězte mi, pane, přináší naše ujednání
takové výsledky, jak jste doufal?“
„Jak to myslíš?“
„Přitahuji tolik pozornosti, jak jste očekával? Seznamujete se s
muži, s nimiž jste se chtěl setkat? Uzavíráte obchody u karetních her
a v klubech? Vrací se vám to, co jste do mě investoval?“
„To je ale otázka. Někdy mě udivuješ.“
„Raději vás udivuji, než bych se nechala kárat. Pokud jde
všechno, jak jste chtěl, myslím, že vaše poučování není na místě.
Počítejte své zisky a mě nechejte usilovat o ty své.“
Odešla a s každým krokem cítila, jak v ní narůstá vztek, který jí
cloumal od toho střetu ve městě. Když se blížila ke schodišti, čím dál
víc v ní narůstaly zmar a nevysvětlitelný pocit urážky.
Na konci zábradlí stály dvě orientální vázy. Od těch v Paříži se
lišily tím, že byly růžové a zelené, pokryté květinovým vzorem.
Pohlédla na ně, jak tam stojí vystavené na odiv všem, vypovídající o
uhlazeném vkusu muže, který je vlastní.
A svým způsobem vlastní i ji.
Zvedla jednu z nich, vyrobenou z nejkřehčího porcelánu a umně
zdobenou.
Chvíli ji jen tak držela v dlaních, vychutnávala ten pocit.
Drahá. Dokonalá. Vytříbeně krásná.
Uvolnila stisk. Dopadla na mramorovou podlahu a roztříštila se
na kusy.
Ten zvuk se rozlehl chodbou. Ze dveří vybíhali sluhové a lapali
po dechu. Daniel zvědavě vyhlédl z knihovny.
Stála tam mezi střepy a jen stěží ovládala pocit rozpustilé euforie.
Sluhové hleděli střídavě na ni a na Daniela.
Šel k ní; v obličeji měl podivný výraz. Ukázal na rozbitou vázou.
„To byla Ming.“
„Dáváte svým vázám jména?“
„Pocházela z dynastie Ming. Nejméně tři sta let stará. Spolu s tou
druhou měly nevyčíslitelnou cenu.“
„Říkal jste, že můžu rozbít každý den jednu, když budu chtít.“
„To se týkalo těch ve tvém pokoji.“
„Záleží na tom?“
Se shovívavým výrazem zamířil zpátky ke knihovně. „Podstatné
je, že jsi něco rozbila. To pro mě nevěstí nic dobrého, nemyslíš?“
KAPITOLA 12
„Ještě
neskončili, má paní. Předpokládám, že to bude trvat
přinejmenším hodinu,“ řekl sluha okénkem kočáru, načež jeho
obličej zmizel.
Penelope na Dianu omluvně pohlédla. „Doufám, že ti nevadí na
ně počkat.“
„Ovšemže ne.“ To bylo na hraběnce nejvíc odzbrojující. Když se
spřátelila s tajemnou Danielovou sestřenkou, chovala se, jako by
Diana neměla být vděčná a dokonce měla právo dát najevo, co jí
vadí.
„Nu, mně ano. Tohle zdržení je už příliš. Kdyby mě bratr
požádal, ať čekám celé odpoledne, nemohla bych si stěžovat. Ale
vadí mi, že jsem tak zbabělá. Nenávidím pomyšlení, že se tak ke mně
hrabě může chovat, ale jsem bezbranná, protože mám strach.“
„Že se té akce účastníte, svědčí o tom, že nejste zbabělá.“
Jeli na víkend do Essexu, kam je pozvala lady Pennelová.
Penelope se dohodla se svým bratrem Vergilem, že se pro něj staví v
Hampsteadu, aby mohli cestovat spolu.
Za normálních okolností by hraběnka na takovém doprovodu
netrvala, ale jednalo se o mimořádnou událost, protože se akce
účastnil i hrabě z Glasbury, její manžel. Rodina ji hodlala podpořit.
Přijet měl i hraběnčin starší bratr, vikomt Laclere, aby stál po sestřině
boku.
„Mohly bychom se tam podívat,“ navrhla Penelope. „Tahle
šermířská akademie je prý v Anglii nejlepší. Vede ji rytíř Louis
Corbet, který podle všeho nebere šerm jako sport, ale spíš jako
bojové umění, které se dá využít ve válce nebo při souboji. Třeba
něco zahlédneme.“
„Smí se to?“
„Ovšemže ne. Ale přišla jsem na to, že když nějaká žena odejde
od muže, může si dovolit víc, než je běžné, a nikoho to nešokuje.“
Diana už před časem pochopila, že Penelope si své nově nabyté
svobody natolik cení, že je ochotná snášet trochu veřejné kritiky. Na
rozdíl od některých žen, které by v takové situaci střídaly milence, se
ale Penelope dopouštěla jiných prohřešků. Stýkala se s lidmi, s nimiž
se hraběnky obvykle nestýkají, a měla přátele s mnohem nižším
společenským postavením.
Podle Jeanettina názoru se tím hraběnka vystavovala velkému
riziku. Bylo jen otázkou času, kdy se jí začnou zavírat dveře do
mnoha salonů, které pro ni zatím zůstávaly otevřené.
Obě ženy se tiše protáhly vchodem do budovy. Vydaly se
směrem, odkud zazníval třeskot ocele, a po chvíli došly k
pootevřeným dveřím do sálu, kde šermovaly tři dvojice mužů.
„Vypadá to nebezpečně,“ zašeptala Penelope. „Ani nemají
vyztužené košile. Stačí jeden špatný pohyb a poteče krev.“
Diana s úžasem shledala, že nemají vůbec žádné košile. Muži v
sále byli do pasu nazí.
Dosud neviděla svalnaté mužské tělo a tady jich bylo hned šest.
„Nevěděla jsem, že tu bude tvůj bratránek,“ poznamenala
Penelope. „Ten šedovlasý muž, s nímž šermuje, je rytíř Corbet.“
Diana zahlédla Daniela hned. Byl k nim otočený tváří, ale
soustředil pozornost jen na svého soupeře.
„Jsou evidentně nejobratnější. Můj bratr nedělá tak odvážné
výpady. Nepohybuje se s takovou lehkostí.“
Diana si ale nevšímala různých úrovní obratnosti. Nedokázala
odtrhnout zrak od Daniela. Byl tak nesmírně pohledný. Na rozdíl od
mladších mužů, jimž se v obličeji zračilo vypětí, odrážel rytířovy
výpady s téměř ledovým klidem.
Vypadal ohromně: silný, sebejistý. Nádherně štíhlý a svalnatý.
Možná ho někdo předčil výškou, ale ze všech přítomných mužů měl
bezesporu nejpropracovanější svalstvo. Působil nebezpečně.
Diana si zkusila v duchu představit, jaký by to byl pocit, položit
dlaň na ten pevný hrudník. Polilo ji horko při vzpomínce na jeho
objetí a polibky tenkrát v kočáře…
„Ksakru, Pen, co tady děláte?“ Vergilovo rázné zvolání vytrhlo
Dianu z nestoudných úvah.
Muži si všimli jejich přítomnosti a okamžitě přestali šermovat.
Vergil spolu s ostatními si šli obléknout košile.
Daniel ne. S mečem podél těla pohlédl ke dveřím. Stihl ještě
Dianě pohlédnout do očí, než stačila vyklouznout ze dveří.
Cítila, jak se červená. Něco v jeho pohledu jí napovídalo, že
věděl o její přítomnosti. A tak jako tehdy u modistky zahlédla v
zrcadle jeho reakci, viděl teď on její.
Na rozdíl od Vergila Duclairca ji nechal, ať se dívá.
V jeho výrazu se nezračily rozpaky ani úlek. Jen jí dal najevo, že
ví o tom, na co se dívala, aniž by uhnula zrakem.
„Probůh, Pen, co tě to napadlo?“ Vergil, který si přes sebe jen
narychlo přehodil košili, za nimi vyběhl a obořil se na sestru.
„Netušila jsem, že šermujete polonazí,“ namítla. „Jen nás
zajímalo, jak takový trénink vypadá.“
Vergil si povzdechl. „Víš velice dobře, že jste měly okamžitě
odejít. A ke všemu sem přivést slečnu Albretovou…“
Penelope pohlédla na Dianu. „Probůh, to ode mě byla nedbalost.
Půjdeme ven a počkáme v kočáře. Nespěchej kvůli nám. Dokonči,
cos měl v plánu.“
Vzala Dianu za paži a zamířila s ní k východu. „Vergil je tak
trochu úzkoprsý. Měl to v sobě odjakživa, ale jak stárne, je to čím dál
horší. Nevím, kde se to v něm vzalo, v naší rodině je spíš běžný
opak. Myslí to dobře, ale někdy je únavný.“
„S tím souhlasím, Pen. Když jsem celou cestu sem poslouchal
jeho plísnění, říkal jsem si, že se chová ještě mnohem prudérněji, než
když jsem ho viděl posledně. Ačkoli to byla opravdu skandální
troufalost nenápadně se tam vetřít a pozorovat nás.“
Diana si teprve teď všimla, že za nimi kráčí krásný mladý muž, s
nímž Vergil šermoval. Pronesl tu poznámku s úsměvem
naznačujícím, že považuje skandální chování za ohromně zábavnou
věc.
Pen ho objala a políbila. „Diano, tohle je můj nejmladší bratr
Dante. Je mu teprve osmnáct, ale už nadělal spoustu potíží. Jsem
překvapená, že tě tady vidím, Dante. Je od tebe hezké, že jsi přijel z
univerzity, abys mi stál po boku.“
„Rád tě podpořím, ale musím se přiznat, že jsem neměl moc na
vybranou, co se týče cesty sem.“
Pen protáhla obličej a vzdychla si. „Chceš říct, že tě už zase
vyloučili? To snad ne. Nedivím se, že tě Vergil plísnil. O co šlo
tentokrát?“
„O maličkost,“ prohlásil a pohlédl na Dianu, aby sestře
připomněl, že nejsou sami.
„Zdá se, že ještě máme dost času, takže se trochu projdu v
parku,“ řekla Diana.
Pen, která se zaobírala problémy svého nejmladšího bratra,
neměla nejmenší námitky.
Diana si po chvíli chůze mezi stromy uvědomila, že se vlastně
nikdy neprocházela v lese.
Škola v Rouenu stála na předměstí, ale rozhodně se nenacházela v
přírodním prostředí. Když se někdy děvčata dostala ven, nemířila do
přírody, ale do města. V Paříži i v Londýně chodila ráda do parků,
ale nikdy se neodvážila zajít dál do míst, kde už přestával být
udržovaný porost. Pozemek kolem tohoto domu v Hampsteadu byl
tak rozlehlý a zarostlý vegetací, že připomínal venkov.
Procházela se po pěšinkách, překvapená, že na ni les nepůsobí
větší silou. Lidé mluvili o přírodě jako o místu, které člověka
přetváří, ale Dianě spíš připadalo blízké. Možná proto, že ji tu
obklopovaly ticho a samota, a její srdce bylo na tyhle pocity zvyklé.
Ale ne dokonalé ticho. V pravidelných intervalech je přehlušoval
hluk střelby. Nedaleko někdo střílel zvěř.
Neudivovalo ji to. Poznala hned, co ten zvuk znamená. Věděla,
že k tomu místu patří a že by se k němu neměla přibližovat.
Na nejbližší křižovatce odbočila a uviděla vpředu paseku. Na
mýtině mezi stromy stála chalupa.
Zastavila se. Podoba toho domku zarámovaného kmeny stromů a
převislými větvemi jí připadala tak povědomá, až se jí tajil dech.
Měla zvláštní pocit, že už něco takového kdysi prožila.
Nezakusila ten záhadný pocit poprvé. Věděla, že se to občas stává
všem, ale až dosud to nebylo tak výrazné. Napadlo ji, že by ten dům
dokázala popsat celý, aniž by jej viděla.
Pokusila se o to, ale když ji mysl zklamala a nevynořily se z ní
žádné utajené detaily, jen se tomu zasmála a šla dál.
Stará chalupa s doškovou střechou vypadala udržovaně. Někdo v
ní žil.
Jako na povel se dveře otevřely a vyšel z nich starý muž. Měl na
sobě prostý, ale čistý šat, vousy měl dlouhé a bílé. Všiml si jí.
„Že by teď rytíř bral k výcviku i ženy?“ prohlásil s úsměvem,
když zamířil s vědrem ke studni.
„Jsem tu jen na návštěvě. Neučím se zacházet s mečem.“
„Mluvíte jako on. Francouzka, ne? Moc žen sem nechodí.“
Přistoupila blíž s narůstající zvědavostí. „Kdo jste?“
Překvapeně na ni pohlédl a pak se zasmál. „Jmenuju se George.
Dělám tu správce, jak nejlíp to zvládnu s těmahle nohama. Bydlím
tady skoro odjakživa, byl jsem tu ještě před rytířem Corbetem. Za
toho hýřila, co nakonec všechno prohrál v kartách. Věděl jsem, že to
přijde, jako to čeká některé z těch mladých bláznů, co sem chodí na
hodiny šermu. Ti taky všechno rozházejí za ženské a v karbanu.“
Točil klikou tak dlouho, až ze studny vytáhl vědro. „Že jsem tak
smělý kdo jste vyl“
Diana pocítila, jak jí projelo zklamání. „Já nejsem nikdo,“
vyhrkla bez rozmýšlení s náhlým smutkem, který jí sevřel srdce.
Otočila se na podpatku, chtěla pryč z toho místa, které v ní
vyvolalo tak zvláštní a neznámý pocit.
„Znáte cestu zpátky?“ zeptal se George.
Zastavila se. Chovala se neopatrně, nevšímala si cestiček, po
nichž přišla.
„Máte štěstí, že jste nezabloudila. Dejte se na první odbočce
doprava. Vyjdete z lesa a kolem jeho kraje se dostanete až k domu.
Ale louku radši obejděte podél stromů na téhle straně. Na té druhé se
kdosi cvičí ve střelbě z pistole.“
„Myslela jsem, že tam probíhá hon.“
„Kdepak, už se tady nastavělo moc domů. Býval tady venkov, ale
město se rozrůstá.“
Poděkovala mu a vydala se na zpáteční cestu. Když vyšla na
louku zalitou sluncem, pocit čehosi, co už někdy prožila, se začal
vytrácet.
Dům neviděla, ale řídila se Georgovými pokyny a blížila se k
němu. Na louce se tu a tam rozvíjely první jarní kvítky. V létě jimi
bude louka posetá.
Přemítala, zda se setká s rytířem. Možná by ji pozval, aby někdy
přijela na návštěvu. Představovala si, jak běhá na slunci bosá po
rozkvetlé louce. Ta představa byla tak živá, že takřka cítila trávu pod
nohama.
Střelba ustala, ale najednou rozřízlo ticho jakési třesknutí. Kolem
ucha jí cosi prosvištělo. Vykřikla a rázem ztuhla, když si uvědomila,
že těsně kolem ní prolétla kulka. Jako by ji někdo ovanul ledovým
dechem. Znehybněla šokem podobným tomu, jaký prožila tenkrát po
představení v pařížské opeře.
Na druhé straně louky se objevil muž. Když ji uviděl, rozběhl se.
Když se k ní blížil, viděla jen jeho světlé vlasy a vyděšený obličej.
„Jste raněná? Zasáhla vás kulka?“ volal v běhu.
Nebyla si jistá, ale necítila bolest. Zavrtěla hlavou.
„Díkybohu. Vylekal mě zajíc a z mé pistole vyšla rána. Obvykle
tudy nikdo nechodí, ale slyšel jsem, jak jste vykřikla, a málem se mi
zastavilo srdce.“
Zklidňovala se. „Nic se mi nestalo. Myslím, že ta kulka neletěla
tak blízko. Vykřikla jsem, protože mě to vyděsilo.“
Oddechl si. „Prosím, dovolte mi, abych vás doprovodil k domu.
Rádné představení bude muset počkat, ale jmenuju se Andrew
Tyndale a nikdy si neodpustím tu hroznou neopatrnost.“
Jevil se jako gentleman, čestný a solidní muž. Tvářil se kajícně a
starostlivě. Diana odhadovala, že je mu hodně přes čtyřicet.
Připadalo jí rozumné dovolit mu, aby ji doprovodil. „Díky, ráda.
Musím se přiznat, že to se mnou trochu otřáslo.“
Když mlčky kráčeli, pokradmu si ho prohlížela. Byl pohledný, s
výraznou čelistí a hluboce posazenýma modrýma očima. Vypadal
upřímně. Za mlada musel být velký švihák, soudila. Z jeho účesu a
módního střihu kabátu se dalo tušit, že si to o sobě myslí dosud.
Od té doby, co odešla ze školy, potkala mnoho mužů v jeho věku.
Někteří si okázale nevšímali míjejících let a předstírali, že jsou ještě
mladí, jenže vypadali spíš jako blázni než chytráci. Druzí se běhu
času poddali tak, že jim mohlo být rovnou šedesát. Ale Andrew
Tyndale, jak se zdálo, našel tu správnou rovnováhu. Ke své zralosti
se upřímně hlásil, ale dával současně najevo, že je fit a dbá na sebe.
Vrhl na ni hřejivý úsměv, který jeho obličeji propůjčoval
důvěryhodný vzhled. „Jak už jsem říkal, řádné představení musí
počkat, ale když už jsem vás málem zabil, smím znát vaše jméno?“
„Diana Albretová,“ řekla s co možná nejčistší anglickou
výslovností. Doufala, že když je bude takto vyslovovat, někdo si
možná vzpomene, že už je někdy slyšel. Snažila se také mluvit čistou
angličtinou a vyhýbat se francouzským výrazům, i když byly v
Anglii považovány za módní.
„Jste Francouzka?“ zeptal se, čímž jí dal stejně jako George
najevo, že ji prozrazuje přízvuk.
„Angličanka, ale vyrůstala jsem ve Francii.“
„To jste žila za války daleko od domova.“
Ano, hodně daleko. Nevěděla proč, ale tušila, že by uvítal, kdyby
se mu svěřila s tím, co to pro ni znamenalo. Zajímalo by ho to
mnohem víc než Daniela.
„Patříte do rodiny rytíře Corbeta?“
„Ne, jsem tu s hraběnkou z Glasbury.“
„Ach ano, připadalo mi, že vás odněkud znám. Myslím, že jsem
vás s ní viděl minulý týden na plese lady Starbridgeové. Přátelí se
hraběnka s rytířem?“
„Myslím, že ne. Čekáme tu na jejího bratra.“
„Máte určitě na mysli Vergila Duclairca. Je členem Spolku přátel
duelu. Tak si říkají. Nejde jim o šerm, ale o duely. Připravují se na
výzvu, která nikdy nepřijde, a představují si, že jsou piráti.“
„Vy zřejmě nejste členem.“
„Na takové fantastické představy jsem moc starý, ale mám rád
šerm. Rytířovi se hned tak někdo nevyrovná. Líbí se mi, že
nepoužívá žádné ochranné oblečení, ačkoli já si na rozdíl od těch
odvážných mládenců nechávám na sobě košili.“
Zasmál se a Diana málem poznamenala, že to sama viděla, ale
zavčasu si uvědomila, že není vhodné, aby to prozrazovala.
„Je hezký den, pojďme přes louku,“ navrhl a otcovsky se na ni
usmál. „Kousek odsud kvetou u potoka krokusy.“
„Víte jistě, že už nikdo nebude střílet?“
„Opravdu se nemusíte bát.“
Cítila se s ním tak bezpečně, i když ji málem zastřelil. Souhlasila,
chtěla jít přes louku. Když tak nad tím přemýšlela, ve společnosti
Andrewa Tyndalea se jí opravdu líbilo. Mohla se takhle procházet se
svým otcem, kdyby nezemřel. Andrew Tyndale jí ani trochu
nenaháněl strach, neznepokojoval ji. Choval se k ní jako k dceři nebo
neteři.
Nevytvářel chvíle napětí, v nichž bezděky zapomínala dýchat.
„Omlouvám se za sestru, St. Johne. Od té doby, co žije nezávisle,
dělá podivné věci.“
Daniel se při pohledu na Vergilovo podráždění musel usmát.
Výstřední chování v rodině Duclaircu tak trochu patřilo k tradici, jíž
se Vergil se svou zjevnou spořádaností vymykal.
„Jako vdanou ženu ji to samozřejmě nešokovalo, ale vaše
sestřenka…“ Vergil si před zrcadlem v šatně uvázal kravatu.
„Připomenu Pen důrazně její povinnosti.“
„Já bych z toho nedělal víc, než to je. Kdyby to vaše sestra
věděla, jistě by tam nechodila, a už vůbec ne s mou sestřenkou.“
Vergil to zvážil a pak souhlasně přikývl. „No dobrá. Je to od vás
setsakra slušné.“
Jenže Daniel věděl, že při té drobné epizodě žádnou slušnost
neprojevil. Chování lady Glasburyové se dalo omluvit, jeho nikoli.
Věděl o přítomnosti obou žen dlouho předtím, než si jich všiml
Vergil. Viděl, že ho Diana pozoruje, byl si vědomý výrazu v jejích
očích.
Vyšli do dvora, kde čekal hraběnčin kočár. Vergil se tvářil, jako
by si s hraběnkou přece jen hodlal promluvit, ale prohodil s ní jen pár
slov a vrátil se k Danielovi. „Vaše sestřenka tu není. Šla se projít,
aby si má sestra mohla promluvit s Dantem o jeho špatném chování.“
„Půjdu se po ní podívat.“
„Říkal jste, že někam spěcháte. Když dovolíte, poohlédnu se po
ní sám.“
Daniel měl skutečně v plánu odjet, ale za daných okolností se
rozhodl, že vše ostatní může počkat. Ani trochu se mu nelíbilo
pomyšlení, že se Diana prochází sama v blízkém lesíku.
V tu chvíli se z domu vynořili dva další mladíci, nasedli do
kočáru a odjeli. Teprve teď se ukázalo, že skrytý za kočárem stál kůň
uvázaný k sloupku.
„Nevěděl jsem, že je Tyndale ještě tady.“
„Když jsme přijeli, odcházel na střelnici. Ještě před chvílí byly
slyšet rány z jeho pistole.“
Jakmile to Vergil vyslovil, v jeho očích se mihly obavy. Také
Daniela se zmocnil strach. Stávalo se zřídkakdy, aby se v blízkém
parku někdo procházel, a střelci s tím ani nepočítali.
„Doufám, že se jí nic nestalo,“ hlesl Vergil stísněně.
„Vy a Dante prohledejte louku a les vpravo a já půjdu ke
střelnici,“ rozhodl Daniel.
***
Neutrpěla zraněni. Daniel si oddechl, když slyšel její smích.
Vykročil tím směrem a po chvíli ji uviděl, jak sedí na kládě u
potůčku. V klíně jí ležela kytička z krokusů a její společník jí právě
podával další.
Nenašla si ji kulka z pistole, ale Andrew Tyndale.
Diana si od něj s úsměvem vzala květinu. Netvářila se obezřele,
neuvědomovala si nebezpečí. Ovšemže ne. Daniel neviděl
Tyndaleovi do tváře, ale dovedl si představit jeho upřímný výraz.
Nikdo kromě Daniela nezahlédl dravost v jeho očích, když
šermoval s Louisem.
A nikdo jiný neviděl, jak Tyndaleovi zajiskřilo v očích, když
Dianu sledoval přes celý sál na plese. Ale Daniel to zaznamenal,
protože byl neustále ve střehu.
Tyndale usedl vedle Diany a cosi jí ukazoval na dalším kvítku,
který jí podával. Musela se k němu naklonit, aby lépe viděla.
Danielovi neuniklo, že si Tyndale toho jemného pohybu dobře všiml.
Chtěl to ten parchant rovnou zkusit? Dosáhl s věkem tak
nehorázné troufalosti?
Květina vypadla z Tyndaleovy ruky a odplula po vodě. Zasmál se
své nešikovnosti a sáhl do Dianina klína pro jinou.
Daniel sledoval jeho ruku, paži, která se otřela o Dianino tělo, a
Tyndaleovy oči. Věděl s jistotou, že když bude mít dost času, přejde
k mnohem méně nevinným projevům.
Instinkt mu velel zasáhnout. Primitivní ochranitelské a maj
etnické pudy se v něm vzedmuly s takovou silou, že se jim málem
poddal.
Ale přece jen je převážily další instinkty: ty, které nutí šelmu
potichu vyčkávat a sledovat kořist. Ty, které cítí muž směřující celý
život k jednomu cíli.
Onen cíl na něj čekal na té kládě. Pět minut, možná deset, a bude
po všem. Téměř. Způsob, jak to uzavřít, by se ocitl na dosah.
Čekal, že to bude trvat týdny, měsíce. Ale osud věci urychlil.
Tyndale přestal s výkladem a zastrčil Dianě květinu do vlasů.
Její tváří se mihl výraz, který Daniel tak dobře znal. Chvíli
zkoumavě hleděla do obličeje muže vedle sebe. Pak se uklidněná
usmála.
Daniel si představil její úlek, až na ni zaútočí. Věděl, jak daleko
by musel nechat věci zajít, aby měl důvod za to Tyndalea zabít.
Rozpoutával se v něm čím dál větší boj. Nutkání okamžitě
zasáhnout se svářelo s hlasem rozumu, který mu velel vyčkat, až ten
prevít vykročí na cestu k zatracení. Dorážely na něj vzpomínky, při
nichž mu po zádech běhal mráz.
Diana se sehnula, aby utrhla další kvítek.
Tyndale na ni pohlédl tak lascivně, že v Danielovi v tu chvíli
dozrálo rozhodnutí.
Už toho vytrpěla dost. Najde jiný způsob.
KAPITOLA 13
Daniel vykročil z úkrytu mezi stromy. Diana ho uviděla ve
chvíli, kdy sehnutá trhala kvítek krokusu. Okamžitě se napřímila.
Už celé týdny si nevzpomněla na tu přezdívku, kterou mu dala v
dětství, ale teď jí bezděky vytanula na mysli. Ďábel.
Tvářil se přátelsky. Blížil se k nim takřka ledabyle, ale přesto
vycítila hrozbu, skryté nebezpečí.
„Tady jsi. Báli jsme se, žes zabloudila. Hraběnka už na tebe
čeká.“ Pak jeho oči spočinuly na Tyndaleovi. „My dva se neznáme.
Jsem Daniel St. John. Slečna Albretová je moje sestřenka.“
Tyndale vstal. „Omlouvám se, že jsem ji hned nepřivedl zpátky.
Zdržela nás její záliba v květinách.“
„Po pravdě řečeno jsem zabloudila a pan Tyndale byl tak hodný,
že mi ukázal cestu,“ zalhala.
„Je od vás hezké, že se snažíte přehlédnout mou neomluvitelnou
neopatrnost, slečno Albretová, ale rád bych věci uvedl na správnou
míru. Z mé pistole vyšla nedopatřením rána, pane St. Johne. Uslyšel
jsem výkřik a běžel zjistit, co se děje. Vaší sestřence se naštěstí nic
nestalo, ale byla značně otřesená. Považoval jsem za vhodné počkat,
až se tady u potůčku vzpamatuje z úleku.“
„Díky, že jste se o ni postaral. Nemohla vědět, že procházet se
tady v lesíku je nebezpečné. Nenapadlo mě předem ji na to
upozornit. Jsem vám vděčný. Na shledanou,“ dodal a vykročil
směrem k Dianě.
Tyndale se po té mírně nezdvořilé výzvě vzdálil.
„Nepřeji si, abys s tím člověkem měla co do činění. Nikdy“
prohlásil Daniel kategoricky.
„Myslím, že je velice milý. Ta nehoda ho upřímně vyděsila,“
namítla. Vyznělo to trochu důrazněji, než měla v úmyslu. Při pohledu
na výraz v jeho očích se jí stáhlo hrdlo.
„Nebyla to nehoda. Viděl tě, jak se tu sama procházíš, a vystřelil
tvým směrem, aby měl důvod se s tebou seznámit. Zkušený střelec
jako on by nemohl vystřelit na louku.“
To obvinění ji popudilo. Začínal být právě tak únavný, jak
Penelope připadal Vergil, jen s tím rozdílem, že Daniel St. John
neměl právo ji plísnit a poučovat. Nebyl jejím bratrem, ani
vzdáleným příbuzným. Nelíbilo se jí, jak hned obvinil ubohého pana
Tyndalea, který se choval tak starostlivě a kál se za svou chybu.
„Říkal, že ho vylekal zajíc a z jeho pistole vyšla rána.“
„Nezalekl by se ani medvěda. Je o něm známo, že patří k
nejlepším střelcům v Anglii. Díkybohu, když už se opovážil využít
takové lsti, aby se k tobě dostal.“
„To je nesmyslné obvinění. Pan Tyndale se choval každým
coulem jako gentleman. A navíc je dost starý, aby mohl být mým
otcem.“
„Kristepane, jsi tak bláhová. Myslíš, že věk muže hraje v těchto
věcech nějakou roli?“
„Ano, myslím. Líbilo se mi pobývat v jeho společnosti. Myslím,
že by mi byl dobrým přítelem.“
„Chce víš než přátelství, věř mi.“
Zasmála se. „Přesně to říkala madame Leblancová o vás. Téměř
stejnými slovy.“
„A měla pravdu, ksakru.“ Náhle stál přímo před ní. Musela
zaklonit hlavu, aby mu viděla do tváře.
V očích mu planuly stejné jiskry, jaké tam zahlédla ten první
večer v Paříži, když rozbil vázu. A když ji v salonu u Margot odváděl
od Vergila.
Žárlil.
Neměla se žárlivostí zkušenosti, ale věděla, že se nemýlí. Zčásti jí
to lichotilo, ale mnohem víc to v ní roznítilo vztek.
„Snažíte se je všechny odradit? Trávíte všechen čas tím, že mě
sledujete a vykládáte každému, že jsem ubohá sirota bez jediného
groše, nehodná jejich pozornosti?“
„Dávám jim na srozuměnou, že pokud s tebou nebudou jednat,
jak se patří, vyřídím si to s nimi.“
„Ale počítáte s tím, že o mě nebude nikdo stát, protože nemám
majetek, že ano?“
Neodpověděl, ale už se toho o světě dozvěděla dost, aby věděla,
že to tak chodí.
V tu chvíli pochopila absurdnost své situace. Překypovala
roztrpčením.
Ukázala na své šaty a trpce se zasmála. „Sám jste mě zhýčkal, St.
Johne. Zničil jste mě. Podívejte na tu loutku, co jste si koupil. Co mě
čeká? Mám se teď spokojit s místem guvernantky? Nebo dělat
společnici nějaké dámě? Po všech těch vznešených zábavách a
kratochvílích? Navštěvuji vévodkyně. Pokud není možné, abych tak
žila i v budoucnu, myslím, že bych měla uvážit alternativu.“
„Co tím chceš říct?“
„Margot se už vrátila do Londýna s panem Johnsonem. Měla
jsem ji už dávno vyhledat.“
Zlostně se otočila na podpatku. Stačila udělat jen tři kroky, než ji
popadl za paži.
„To ti nedovolím.“ Strhl ji k sobě.
Polekaně se snažila vytrhnout se mu, ale držel ji pevně v objetí,
až se zklidnila a opadla z ní zlost.
„S Tyndalem si nebudeš nic začínat.“ Tentokrát to řekl mírně, ale
s vší vážností. Znělo to spíš jako varování než rozkaz, ale ještě stále
se v ní cosi vzpouzelo.
„Nepřemýšlí tak o mně. Je gentleman,“ namítla. „Všichni muži
tak o tobě přemýšlejí.“
„O tom pochybuji. Myslím…“
Umlčel ji náruživým polibkem, aby jí dokázal, že alespoň pro
jednoho muže to tvrzení platí. Jeho polibky, tvrdé a nemilosrdné,
překypovaly nebezpečím, které vycítila, jakmile ho zahlédla
přicházet k potoku, a žárlivostí čišící z jeho obvinění. Líbal ji jako
muž, jenž vyprovokován ignoroval pravidla a vznášel nároky
navzdory své vůli.
Věděla tohle všechno, ale srdcem a duší se tomu nedokázala
vzepřít. Ta vroucnost jí ubírala sil. Pokud mu na ní záleželo natolik,
aby žárlil, bylo to alespoň něčím. Třeba šlo o pouhý chtíč, znamenalo
to, že ji někdo chtěl. Cítila, jak jí prostupuje vzrušení.
Poddala se tomu omamnému pocitu. Zapomněla, kde jsou a že by
mu měla zabránit v tom, co dělá. Nenáviděná prázdnota mizela,
odumírala, uvolňovala místo štěstí, které si nezasloužila. Hladově k
němu lnula, přestože v nitru věděla, že je falešné a pomine.
Vsunul jí ruku pod pláštěnku, líbal ji na šíji, ňadra. Tušila, že se
reálnému světu vzdálil snad ještě víc než ona sama.
„Nic s ním nebudeš mít,“ zopakoval znovu. „S žádným z nich.“
Hlavou jí blesklo přání vzepřít se, ale vzápětí je umlčel dalším
polibkem. Oplatila mu jej, aniž by věděla proč, jen se mu podvolila,
protože se toho domáhalo celé její tělo.
Líbal ji čím dál odvážněji, horečně putoval dlaněmi k jejímu
břichu, stehnům. Její úlek se mísil se závratí, když ji vášnivě pohladil
v rozkroku.
Pak se náhle ozvalo volání, někdo ji hledal. Zaslechla to a odtrhla
se od něj.
Teprve teď zvedl hlavu a celý ztuhl, když uslyšel, jak se k nim
blíží Vergilův hlas.
„V Paříži jste mi slíbil, že k tomu nikdy nedojde,“ hlesla v
rozpacích, celá zmatená.
„Nic jsem nesliboval.“
Náhle se na kraji paseky vynořil Vergil. Pohlédl nejdřív na ni a
pak na Daniela.
Viděla, že tuší, při čem je vyrušil. Daniel to bezpochyby také
poznal, ale tvářil se, jako by ho to nevyvedlo z míry.
Vergil se snažil zastřít rozpaky. „Tyndale říkal, že už jste ji našel.
To je dobře. Pen by chtěla vyjet co nejdřív, abychom na ten večírek
dorazili dřív než hrabě.“
„Jistě, pojďme. Neuvědomil jsem si, že hraběnku zdržujeme.“
Diana nechápala, jak může mluvit tak klidným hlasem. Sama měla
co dělat, aby ovládla rozbouřené emoce a vydala se po Vergilově
boku zpátky ke kočáru.
***
„Je velice opatrný,“ vysvětloval Adrian. „Kdybych nevěděl, k
čemu se chystá, nejspíš bych netušil, co to všechno znamená.“
Daniel vedle něj kráčel tichými uličkami poblíž řeky. Už nebyli v
Londýně, ale za mostem v Southwarku, chudé čtvrti s omšelými
budovami a skladišti.
Snažil se vnímat Adriánova slova, ale šlo to jen ztěžka. Jeho mysl
se upínala k Dianě. Stále se v myšlenkách vracel k té chvíli u potoka,
kdy se poddal sžíravé vášni, která ho zachvátila po tom rozhodnutí
ohledně Tyndalea. Nejdřív měl chuť Vergila zabít, když je vyrušil,
ale teď mu byl vděčný. Kdyby tam zůstali o samotě ještě chvíli,
položil by ji do trávy a pak…
„Samozřejmě potřeboval, abych mu našel tuhle budovu, protože
se sám nedomluví s lidmi, kteří ji vlastní. Také po mně chtěl, abych
mu pomohl s nákresy pro výrobce válců. Chemikálie si zřejmě
obstaral sám, protože v tom směru po mně nic nepožadoval.“
„Máme štěstí, že na tebe narazil,“ prohlásil Daniel. Musel se
nutit, aby té záležitosti věnoval pozornost.
Adrian se zasmál. „Třikrát jsem si mu stoupl rovnou před nos,
než si mě všiml. Pořád jen upřeně hledí do země, nejspíš přemítá o
problémech vesmíru. Ale nečekal jsem, že mě ještě sám bude nutit,
abych pro něj pracoval.“ Zastavil se u nevelké budovy zastrčené
mezi sousedními. „Jsme tady.“
„Jeden by myslel, že tam ukryli korunovační klenoty.“ Na
dveřích visely tři masivní zámky.
„Uvažoval jsem, že požádám zámečníka, aby mi vyrobil rezervní
klíče, ale nechtěl jsem riskovat, že by na to Dupré přišel. Ale
myslím, že to nebude problém. Sledujte.“
Adrian vytáhl z kapsy kabátu jakýsi tenký kovový nástroj a začal
jím otvírat horní zámek. „Kde ses to naučil?“ zeptal se ho Daniel.
„Od jednoho strážného na našem velvyslanectví v Turecku. Pro
diplomatova tajemníka je to užitečná dovednost.“
Dva zámky se v rychlém sledu za sebou s cvaknutím rozevřely.
Daniel vztáhl paži. „Počkat. Někoho vidím,“ zašeptal.
Adrian se otočil a zkřížil ruce přes hrudník. Daniel pátral zrakem
ve tmě přes ulici, kde zahlédl nějaký pohyb. „Půjdu se tam podívat.
Nebylo by dobré, kdyby Dupré někoho pověřil, aby to tu hlídal.“
„Pokud nenašel nějakého francouzského špeha, neumím si
představit, jak by to zařídil. Ale raději to prověřte.“
Daniel vykročil přes ulici k tmavému zákoutí. Jakmile bylo
zjevné, kam míří, ze tmy vyběhl jakýsi muž a rychle se vzdaloval
ulicí. Daniel stačil zahlédnout jen to, že měl pod kloboukem vousy a
tmavé vlasy.
Vrátil se k Adriánovi. „Jen nějaký otrhaný žebrák, jak se dá v
téhle čtvrti čekat.“
Adrian otevřel poslední zámek a strčil do dveří.
Zevnitř vypadala budova právě tak uboze jako zvenčí. Stěny
kdosi před mnoha lety vymaloval, ale nátěr už dávno zešedl a
oprýskal. Úzkým a vysokým okénkem pronikala dovnitř trocha
světla, přestože je překrývala okenice zajištěná zámkem.
U jedné stěny stál stůl pokrytý řadou kovových válců, z nichž
každý byl propojený dráty s nádobou plnou jakési tekutiny.
Daniel přistoupil blíž a nahlédl do nádob. V každé ležel velký kus
kovu. „Je ta věc funkční?“
„Myslím, že ano. Ale ruku tam nestrčím, abych se ujistil.“
„Musí tu být železa za stovky liber.“
„To mohu potvrdit, protože jsem osobně zařizoval jeho koupi.“
Daniel si to pozoruhodné zařízení prohlížel. „Muselo to stát
spoustu peněz.“
„Co jsem nakoupil, stálo bezmála tisíc liber, a chemikálie jsou
jistě za dalších několik set.“ Adrian ukázal na kusy kovu v nádobách.
„Všimněte si, že mají stejnou velikost a tvar. Zahrnul jsem to do
požadavků. Netuším, jaké máte úmysly, ale myslel jsem, že vám to
tak bude vyhovovat.“
„Výborně,“ prohlásil Daniel, i když zatím netušil, zda vůbec něco
podnikne a jak to provede.
„Nechápu, jak ty prostředky získal. Dům v Paříži patří jeho
rodině a myslím, že žádné velké peníze nezdědil. Má nízkou rentu a
k tomu nejspíš malý plat na univerzitě. Dejme tomu, že tohle stálo
patnáct set v hotovosti. Kde by vzal tolik peněz?“ uvažoval Adrian.
Daniel si to zařízení prohlížel. Na experiment bylo moc velké a
pracné. Šlo spíš o pracovní model k vyhodnocení nákladů a
potenciálu.
Jeho podezření se potvrdilo. Dupré to nedělal kvůli vědcům, chtěl
zapůsobit na výrobce.
Patnáct set liber v hotovosti, tvrdil Adrian. Značná suma. Dupré ji
rozhodně nemohl sehnat sám.
„Kolik klíčů vyrobil zámečník?“
„Dvě sady.“
„Má společníka,“ řekl Daniel. „Otázka zní, kdo jím je?“
KAPITOLA 14
Brzy vyšlo najevo, že nemít co do činění s Andrewem Tyndalem
není možné, protože se akce také účastnil.
Společnost, kterou lady Pennellová pozvala na víkend, nebyla
početná, v jejím domě se sešlo nanejvýš třicet lidí. Jednalo se o
rozmanitou skupinu, která zahrnovala slavného herce, oblíbeného
romanopisce, několik členů parlamentu, hraběte, dva barony a
vikomta.
Samozřejmě nepřijela žádná žena z nejvybranějších kruhů. Lady
Pennellová mezi nimi nepožívala obliby, i když jejich manželům
připadaly její večírky mnohem zábavnější než popíjení punče při
spořádaných záležitostech.
„Díkybohu, že se mí bratři uvolili přijet,“ podotkla Pen, když se s
Dianou ubytovaly. Pen trvala na tom, že jim stačí jeden pokoj,
přestože měla hostitelka jiné plány.
„Netušila jsem, že se jedná o tak úzkou společnost. Obávám se,
že nebude možné se hraběti taktně vyhnout,“ reptala Pen.
Diana tušila, že nebude možné vyhnout se komukoli. Hraběti,
panu Tyndaleovi ani Danielu St. Johnovi, který měl přijet večer.
Varoval ji, aby si nic nezačínala s Tyndalem, ale hlas srdce jí
radil, aby dodržela totéž s Danielem. Od toho vzplanutí v lese
nedokázala myslet na nic jiného než na ty spalující polibky a objetí.
Měla podezření, že už neplatí nic z toho, na čem se dohodli před
časem v Paříži.
To pomyšlení ji děsilo právě tak, jak ji vylekaly její reakce.
Cestou v kočáře si ztrápeně připustila, že ji Daniel vzrušuje a
podněcuje v ní touhu, což bylo zcela nemístné a nepřípustné.
Navzdory těm vzpurným řečem u potoka věděla, že se nechce stát
tím co Margot.
Pen dávala pokyny služebné, která vybalovala její šatstvo.
Dianiny věci měly přijít na řadu později.
„Od lady Pennellové je hezké, že mě pozvala,“ poznamenala
Diana. Ze všech pozvánek, které dostala, ji tahle udivila nejvíc.
„Ráda se obklopuje zajímavými lidmi.“
„Já přece nejsem zajímavá.“
„To není pravda. Ale připouštím, že na to měl vliv fakt, že jsem
přijala pozvání já, a také se tím zvýšila naděje, že přijme pozvání tvůj
bratránek.“
„Takže lady Pennellová považuje Daniela za zajímavého
člověka?“
„Jako většina žen. Prosadil se ve společnosti nejen bohatstvím a
stylem, ale také díky přízni mnoha vlivných žen. Po pravdě řečeno
mám za to, že pro něj má lady Pennellová tak trochu slabost. Je
pohledný, sebejistý a tajemný Po celá léta ho obklopují všelijaké
dohady.“
„Dohady jakého druhu?“
„Nejspíš ti to bude připadat směšné, ale když se před několika
lety vynořil odnikud, kolovaly zvěsti, že přišel k bohatství jako pirát
na širém moři. Druzí si šeptali, že využíval své lodě k mimořádným
službám pro námořnictvo. Někteří měli za to, že jako chlapec prchl
před revolucí z Francie a má mnohem vznešenější krev, než tvrdí.“
Pen se zasmála a nadzvedla obočí. „Což by se samozřejmě týkalo i
tebe.“
Diana se také nuceně zasmála. „Pokud ano, měla bych o tom
vědět, ne?“
„Jak říkám, jednalo se o pouhé dohady. Nikdo vlastně nezná jeho
minulost, takže vznikají všelijaké historky,“ prohlásila Pen a tázavě
na ni pohlédla.
Diana nemohla uspokojit její zvědavost, protože toho o
Danielově minulosti sama moc nevěděla, ale kdyby to přiznala, vyšla
by najevo lež o jejich příbuzenském vztahu. Věděla, že by to
rozhodně způsobilo další lavinu spekulací.
Aby se vyhnula rozhovoru na to téma, nechala Pen pokračovat ve
vybalování a šla počkat do obývacího pokoje, až na ni přijde řada.
Mladá služebná jí přinesla tác s občerstvením. Postavila ho na
stůl a zvědavě si ji prohlížela. Vykročila ke dveřím, ale pak si to
rozmyslela. Celá zardělá se otočila zpátky a udělala před Dianou
pukrle. „Promiňte, slečno Albretová, můžu se vás na něco zeptat?“
„Jistě. Co bys ráda věděla?“
„Pocházím z Fenwoodu a náš vikář má stejné příjmení jako vy.
Jste jeho příbuzná?“
Diana zírala na tu hezkou dívku s mušelínovým čepečkem,
pěknou pletí a jasnýma modrýma očima. Chvíli se ani nezmohla na
odpověď, protože se jí rozbušilo srdce tak rychle a prudce, že ji to až
bolelo.
Dívka se jí začala omlouvat v domnění, že se zachovala
nevhodně, ale Diana ji přerušila.
„Nejsem si vědomá, že bych v tom místě měla nějaké příbuzné,
ale pokud je tomu tak, ráda bych to věděla. Kde to je?“
„Ne víc než dvě hodiny jízdy kočárem. Je to vesnice nedaleko
Brinley. Pan Paul Albret tam dělá vikáře už dlouho. Co jsem
naživu.“
Diana ani nemohla uvěřit svému štěstí. Kdyby ta služebná byla
jen o trochu méně odvážná…
„Jak se jmenuješ?“
„Mary.“
„Jsem ti moc vděčná, žes mi to pověděla, Mary. Jinak bych se
nikdy nedozvěděla o tom, že tam možná žije můj příbuzný.“
„O tom pochybuju. V tomhle okrese je hodně služebných z mého
kraje. Dřív nebo později by se to k vám doneslo.“
„Mary, pověz mi, kdybych tomu vikáři napsala, myslíš, že by ten
dopis dostal?“
„Žije tam, co pamatuju.“
„Znala jsi jeho děti?“
„Jsou starší než já. Dvě děvčata a jeden hoch, řekla bych, ale
pokud vím, všichni už před lety odešli z domu. Víte, moje rodina se s
vikářem moc dobře nezná, jsme metodisti.“
Diana se v tom pokoji s klasickým mahagonovým nábytkem
náhle cítila stísněně. Představa, že má v tom domě zůstat uvězněná
po celý víkend, jí náhle připadala tak strašně svazující. Odpověď na
všechny ty naléhavé otázky, které ji v nitru sužovaly, možná čekala
nedaleko.
„Děkuju, Mary.“
Možná už brzy najde způsob, jak se do té vesnice dostat. Zatím se
pokusí navázat s tím vikářem spojení a zjistit, zda něco ví.
Posadila se ke stolu a začala psát dopis.
***
„Jeden by myslel, že jsme v parlamentě a chystá se hlasování,“
řekla Pen, která po večeři seděla s Dianou v salonku.
Diana jí stiskla ruku na znamení, že s ní cítí. Přestože se v
myšlenkách neustále vracela k rozepsanému dopisu a znepokojujícím
vzpomínkám na polibky v lese u potoka, neuniklo jí drama, které se
ve společnosti odehrávalo.
Nikdo neměl záměrně v úmyslu podněcovat spory mezi hrabětem
a hraběnkou z Glasbury, ale přítomnost obou ovlivňovala všechno
dění. Většina hostů napjatě sledovala dvojici, která spolu nežila, a při
večeři se pohledy stolovníků pokradmu stáčely k místu, kde seděli
příliš blízko vedle sebe, aby si mohli jeden druhého nevšímat.
Jakmile se po jídle rozproudila zábava, hosté se nenápadně
rozdělili na dva tábory podle toho, ke které straně se klonili. Diana si
všimla, že se kolem hraběte točí větší část společnosti a patří k ní i
Andrew Tyndale, kdežto Daniel, který dorazil krátce před večeří, se
hned připojil ke skupince kolem Pen. Duclaircův advokát, zamyšlený
Julian Hampton, stál víceméně stranou a spíš všechny pozoroval, než
by se účastnil dění.
Vikomt Laclere sice sestru podpořil svou přítomností, jak slíbil,
ale byl to Vergil, kdo stál věrně po jejím boku.
„Opustily mě. Nejspíš se to dalo čekat,“ zašeptala Pen při
pohledu na ženy, které se ostentativně držely na druhé straně sálu.
Netvářila se překvapeně, ale Diana přesto cítila, že to její přítelkyni
uvádí do značných rozpaků. Viděla Pen na očích, že si teprve teď
plně uvědomila, jakou musí zaplatit cenu za rozchod s manželem.
Pen náhle zpozorněla. Hrabě z Glasbury, štíhlý muž ve středních
letech s šedivými vlasy, hustým obočím a svěšenými koutky úst,
překročil pomyslnou dělicí čáru a mířil k nim.
Kroužek kolem Pen se rozestoupil, aby těm dvěma poskytl
prostor pro soukromý střet. Všichni dávali ostentativně najevo, že si
jich nevšímají, přestože mnoho párů očí pokradmu sledovalo, co se
bude dít.
Hrabě došel až k Pen a napřímený na ni shlédl. „Jak se vám daří,
má drahá?“
„Daří se mi dobře.“
„Vskutku. Povídá si o tom celé město. Stala jste se terčem závisti
všech přihlouplých a nerozvážných ženštin. Máte vlastní dům a
kočár. Nic vám nebrání ve skandálním chování. Děláte gardedámu
kupcově sestřence.“
Dianě neuniklo, s jak pohrdavým důrazem ta slova vyslovil.
Daniel to také zaslechl, i když stál o kus dál. Přivřel oči, ale jinak
na to nereagoval.
Vergil se chystal zasáhnout, ale Pen ho ujistila, že to raději vyřídí
sama, a napřímila záda.
„Kam to na světě spěje, když se mohou hraběnky a vévodkyně
nestoudně zahazovat s kdekým. Jako by peníze a pohledná tvář
dělaly muže.“
„Lepší peníze a pohledná tvář než zkyslá, zdegenerovaná krev,“
odvětila Pen s úsměvem.
„Je s podivem, proč jste sem přijel, když se vám tak příčí okruh
přátel lady Pennellové,“ podotkl Vergil.
„Doufám, že po dnešku budou její večírky příjemnější. Krom
toho jsem přijel, abych se viděl s manželkou. Je na čase, aby ta
trapná odluka skončila.“
„Zbytečně mrháte časem. Nevrátím se k vám.“
„Když rozhodnu, že ano, nebudete mít na vybranou. Zákon…“
„Zkuste hraběnku k něčemu nutit a poznáte ruku zákona na
vlastní kůži.“ Hrozbu nevyslovil Vergil, ale Julian Hampton, který se
nenápadně přiblížil na doslech a tichým hlasem hraběte přerušil.
„To by se neodvážila,“ zasyčel hrabě zlostně.
Hampton přejel zrakem všechny shromážděné, kteří tomu
přihlíželi. „Ovšemže ano. Kdybyste tomu nevěřil, nikdy byste
nepřistoupil na podmínky odluky, které jsem vyjednal. Původně jsem
měl v plánu strávit tyto dny ve městě, ne nudit se v tomto domě.
Podle mého názoru je tu dost místa i lidí, abyste už s hraběnkou
nemusel mluvit. Buďte tak laskav a splňte ten požadavek, abych
mohl zítra odjet,“ dodal, a aniž by s kýmkoli promluvil, vzdálil se.
Rozčilený hrabě ho následoval.
„Omlouvám se za to, jak urazil tebe a tvého bratránka,“ řekla
Pen. „A taky za to, jak neomaleně před tebou mluvil.“
Diana věděla, že se nenamáhal se zdvořilostmi, protože ji
považoval za bezvýznamnou. Jednoduše ji přehlížel, jako muži v
jeho postavení nevnímají přítomnost sloužících.
Vergil se k Pen naklonil a zeptal se: „Kde máš pokoj?“ Šeptal, ale
Diana to zaslechla.
„Ve východním křídle. Trvala jsem na tom, že nám s Dianou
stačí jedna ložnice.“
„Výborně. Ale pro všechny případy se přijdu přesvědčit, zda je
všechno v pořádku.“
Společenská místnost už byla takřka prázdná, když Vergil
přistoupil k Danielovi. „Hampton a já budeme hrát karty. Nepřipojíte
se k nám?“
„Ani ne. Hazardní hry hraju s přáteli zřídkakdy.“
„Udělejte to pro mě, St. Johne. Čeká mě dlouhá noc, a jelikož
toho Hampton moc nenamluví, dalo by se to stěží snést.“
Daniel zdráhavě svolil. Vergil si nemohl dovolit prohru, což
znamenalo, že ho musel nechat vyhrávat. Nevadilo mu to, ale hra tak
ztrácela na zajímavosti.
Připojil se k Vergilovi a vyšli ze společenské místnosti. Nešli ale
do knihovny, jak Daniel předpokládal. Vergil ho vedl po schodech
nahoru. „Vedle Peniny ložnice je malý obývací pokoj. Když se tam
uchýlíme, nemusí kvůli nám zůstávat služebnictvo vzhůru.“
Cestou nahoru po schodech se potkali s Andrewem Tyndalem.
„Proč nepozvat i jeho?“ navrhl Daniel Vergilovi. „Ve čtyřech by
byla hra zábavnější.“
„To radši ne.“
„Duclaircu, budeme v tom pokoji hrát karty, abychom chránili
vaši sestru pro případ, že by za ní v noci chtěl přijít hrabě s
nečestnými úmysly, mám pravdu?“
Vergil po té neomalené formulaci nasadil zarputilý výraz.
„Bylo by lépe, kdyby tam s námi seděl někdo z přátel hraběte.
Nehrozilo by tak velké riziko, že dojde k nějakým nepřístojnostem.“
Vergil neochotně svolil a vydal se za Tyndalem.
Daniel sledoval, jak mu sděluje pozvání. Usoudil, že možná přece
jen prožije zajímavý večer. Nerad v kartách vyhrával proti přátelům,
ale nepříčilo se mu obrat o peníze nepřítele.
Vergil se po chvíli vrátil i s Tyndalem. Hampton je čekal na
druhém odpočívadle. Všichni čtyři se odebrali do pokoje vedle
Peniny ložnice.
„Musíte mi slíbit, že se neopijete a nebudete celou noc hulákat a
budit nás,“ vymiňovala si Pen, když přemísťovali doprostřed pokoje
stůl se židlemi. Požádala už předem, aby jim přinesli víno a whisky.
Daniel se teprve teď dozvěděl, že hraběnka spí s Dianou v jedné
ložnici. Usoudil, že je to další pojistka proti hraběti, který by se mohl
domáhat svých manželských práv, když dvojice tráví noc pod jednou
střechou.
Ale také to znamenalo, že Daniel bude v noci nablízku Dianě. Její
bezprostřední blízkost ještě zvyšovala napětí, které se mezi nimi
vznášelo od chvíle, kdy přijel. Celý večer cítil, jak si uvědomuje jeho
přítomnost a to, co se mezi nimi odehrálo, přestože se tvářila, jako by
neexistoval.
I teď ho ignorovala. Seděla u psacího stolu, cosi psala a nejevila
ani v nejmenším zájem o muže, kteří se usadili ke kartám. Hraběnka
se tiše uvelebila na pohovce. Zdálo se, že s nimi ženy hodlají v
pokoji chvíli pobýt a pak se vzdálit, aby vzbudily zdání, že se jedná o
soukromou zábavu.
Daniel u stolu zaujal místo, odkud mohl Dianu pozorovat, i když
to rozptylovalo jeho pozornost. Nechtěl, aby se tam usadil Tyndale.
Dívat se, jak Dianu sleduje, by ho rušilo ještě víc.
Ten vychytralý tah posloužil svému účelu. Diana dopsala a
zaujala místo vedle hraběnky, jež jí skýtalo skvělou příležitost vrhat
na Tyndalea úsměvy, které jí směle oplácel.
Usmívala se i na Vergila a Hamptona. Daniel byl jediným, komu
nevěnovala pozornost. Dávala si velký pozor, aby se nedívala jeho
směrem.
Ani v nejmenším se tím nenechal zmýlit. Jakkoli se snažila, byli
si tak blízcí, jako by se drželi o samotě v objetí. Možná to nechtěla,
třeba se jí to i příčilo, ale ta skutečnost se nedala popřít. Visela ve
vzduchu.
Už několikrát po sobě hru prohrál a všiml si, že se Diana na
Tyndalea povzbudivě usmála. Na chvíli se mu podařilo zachytit její
pohled. Okamžitě se začervenala, jako by si v tu chvíli vzpomněla na
to, co se mezi nimi odehrálo.
„Co takhle zvýšit sázky?“ navrhl.
„Jistě,“ souhlasil Tyndale. „Když už tím trávíme čas, ať se nám ta
námaha vyplatí.“
Hampton se nepřipojil se svým názorem, jen na Daniela
zamyšleně pohlédl. „Nechtěly by se už dámy vzdálit?“ nadnesl
zdvořile.
„Probůh, to ne,“ opáčila hraběnka. „Teď teprve začne pořádná
zábava. Kromě toho tady musím zůstat, abych bratra odtáhla od stolu
dřív, než přijde na mizinu.“
„No tak, Pen, já přece nejsem Dante,“ namítl.
„Kde vůbec je, že se tak ptám?“ zeptala se. „Naposledy jsem ho
viděla, jak si s paní Thorntonovou zaujatě prohlížel nějakou knížku.“
„Myslím, že už se odebral na lože, madame,“ odpověděl
Hampton tónem naznačujícím, že čím méně se bude vyptávat na
podrobnosti ohledně Danteho, tím lépe. Začal rozdávat karty.
„Padesát liber, pánové?“
Tyndale a Vergil přikývli. Hampton pohlédl na Daniela, zda
souhlasí.
Zdálo se, že vysoké sázky Dianu znepokojují, ale ne proto, že by
se obávala ztrát svého dobrodince. Daniel měl zřetelný dojem, že si
dělá starosti kvůli Tyndaleovi.
Provokovala ho, dávala Tyndaleovi očividně najevo přízeň
navzdory varování, jehož se jí dostalo. Narůstala v něm zlost. Snažil
se ji ovládnout, ale přesto v něm doutnala a kypěla. Obětoval toho
pro ni tolik a ona se chovala, jako by pro ni neznamenal vůbec nic,
přestože tála, jakmile se jí dotkl.
„Proč ne rovnou sto?“ navrhl.
Tyndale přimhouřil oči, aby to zvážil, ale vtom se dveře pokoje s
vrznutím otevřely a objevil se v nich nový návštěvník. Vcházel
pozpátku, aby se ujistil, že ho nikdo nevidí, takže se v pokoji
nejdříve ocitly jeho hýždě.
Hampton odložil karty a zkřížil paže přes hrudník. Vergil se tvářil
tak rozlícené, že mu Daniel položil chlácholivě ruku na paži. Tyndale
se pobaveně usmíval.
Návštěvník za sebou opatrně, potichu zavřel dveře a teprve pak se
otočil.
Hraběti z Glasbury chvíli trvalo, než si uvědomil, že místo aby se
potichu vplížil do prázdného pokoje, vyrušil přítomné ze zábavy.
Úžasem znehybněl s otevřenými ústy.
„Chtěl jste něco, drahý?“ zeptala se hraběnka. Hrabě zalapal po
dechu.
Všichni se dívali, jak se svíjí rozpaky. Dokonce i jeho přítel
Tyndale se tím pohledem bavil o něco déle, než se na přítele sluší.
Hampton se nad ním konečně slitoval. „Bezpochyby jste se
dozvěděl od služebnictva, že hrajeme karty, a chtěl jste se k nám
připojit.“
„Ano, přesně tak,“ vykoktal znachovělý hrabě, ale vzápětí se s
vynaložením všech sil ovládl a dodal: „Ale jak vidím, došlo k omylu.
Bylo mi řečeno, že se tu sešli zajímavější hráči.“
„Pokud máte peníze a jste ochotný je prohrát, nejsme tak
vybíraví. Klidně se k nám připojte,“ vyzval ho Daniel.
Hrabě při té urážce dotčeně napřímil záda a natáhl ruku po klice.
„Já osobně si pečlivě vybírám společnost,“ prohlásil nabubřele.
„Omlouvám se za vyrušení.“
„Dobře se vyspěte, můj drahý,“ řekla hraběnka sladce jeho
vzdalujícím se zádům.
V průběhu příští hodiny se zdálo, že Diana s velkou účastí sleduje
Tyndaleovy střídavé úspěchy a prohry. Zjevně ji těšilo, když
vyhrával, a když prohrál, zračilo se v její tváři zklamání.
Daniela to rozlítilo natolik, že se rozhodl vykonat v plné míře
pomstu, kterou měl v plánu provést.
Když začínalo být patrné, kdo má ve hře převahu, Hampton
zdvořile ohlásil, že raději skončí dřív, než přijde o značné jmění.
Vergil jej po chvíli následoval se ztrátou tří set liber.
Krátce nato prohrál Daniel s jediným zbývajícím protivníkem
tisíc liber. Jakmile byly karty znovu rozdány, podotkl Tyndale: „Zdá
se, že se štěstí znovu přiklání na vaši stranu, St. Johne.“
„Štěstí se u mě vždycky střídá se smůlou,“ přisvědčil. „Také mě
poněkud rozptyluje hraběnčina přítomnost.“
„Mě zase vaše sestřenka,“ přitakal Tyndale žoviálně a věnoval
Dianě úsměv.
Daniel to považoval za hozenou rukavici.
„Je-li tomu tak, raději se odebereme vedle.“ Hraběnka se zvedla a
ostatní ji následovali. „Dobře se bavte, pánové. Děkuji za vaši
společnost.“
Spolu s Dianou prošly do vedlejší ložnice. Daniel se chvíli
zaposlouchal do zvuků za zdí, prozrazujících, že se obě ženy ukládají
k spánku. Zabrán do představ, v nichž se Diana svlékala, myla a
česala si dlouhé vlasy, prohrál další dva tisíce.
Vedle se konečně rozhostilo ticho.
Daniel se probral ze snění a upřel veškerou pozornost k
Tyndaleovi. „Nezvedneme sázky, ať je to zajímavější?“ navrhl. „Co
třeba na dvě stě?“
KAPITOLA 15
„Diano, co to sepisuješ?“ zvolala Pen. „Dopis.“ Napsala už dva,
ale ani s jedním nebyla spokojená; jeden jí připadal příliš rozvláčný,
druhý vyzněl až příliš prosebně. Ve třetím se omezila na prostou
žádost o informaci ohledně Jonathana Albreta, podnikatele v lodní
přepravě, pokud by o něm vikář něco věděl.
Připojila svou londýnskou adresu, rychle dopis zapečetila a
odnesla jej do ložnice, kde právě služebná dotvářela Penin účes. „Jak
bych ho mohla odeslat?“ zeptala se. Pen dopis vzala a rázně předala
služebné. „Běžte to zařídit,“ vyzvala ji. „Jděte, už vás nebudu
potřebovat.“
Žena se poslušně vzdálila a Pen nahlédla do zrcadla na lokýnky
rámující její obličej. „To zas bude den. Výlet k moři! Je sice hezky,
ale od moře bude určitě vát ledový vítr. Muži sice odjíždějí dřív, aby
si mohli zarybařit, než se k nim připojíme, ale i tak budu muset
většinu dne trávit v jeho blízkosti. Po té včerejší noci mě děsí ještě
víc než kdy dřív.“
Ta zmínka se vztahovala k hraběti, ale Pen jako by mluvila Dianě
z duše. I ji Daniel děsil, ale ještě víc jí nahánělo strach, jaké
rozporuplné pocity v ní probouzí.
Sedět s ním v jednom pokoji, zatímco hrál s ostatním muži karty,
bylo nádherné a současně strašné. Jakmile se ocitl v její blízkosti,
stačil jediný pohled a znovu ji zaplavilo to nevýslovné vzrušení,
které poprvé pocítila, když ji vášnivě líbal u potoka.
Věděl, na co myslí. Z toho planoucího, výmluvného pohledu
poznala, že si s ní pohrává. Rozněcoval ty vzpomínky, dráždil její
představy.
Napadlo ji, že by mohla předstírat bolest hlavy a nezúčastnit se té
výpravy. Sbírala v sobě sílu vzepřít se. Potřebovala čas, aby zklidnila
zjitřené city, pokusila se znovu nalézt ztracenou rovnováhu.
„Necítím se dobře, Pen. Myslím, že raději zůstanu tady a
odpočinu si,“ prohlásila.
Pen se starostlivě odvrátila od zrcadla. „Co je ti, má drahá?
Doufám, že jsem to nezpůsobila já. Ani ses kvůli mně pořádně
nevyspala…“
„Není to nic vážného. Jsem jen unavená.“
„Možná bych raději měla zůstat s tebou, pro jistotu…“
„To je od vás hezké, ale není to nutné. Nejsem nemocná. Trochu
se projdu na čerstvém vzduchu a pak se prospím.“
Pen chvíli přemítala, ale nakonec zavrtěla hlavou. „Když zůstanu,
všichni to budou brát jako zbabělý ústupek. Ne, musím dnešek
statečně překonat, i když to nebude nic příjemného.“ Trpce se
zasmála. „Když pomyslím, že jsem netrvala na rozvodu, abych jej
ušetřila skandálu. Nu, pan Hampton mě varoval, že na to doplatím.“
Andrew Tyndale si z okna prohlížel drahý kočár tažený čtyřmi
nádhernými koňmi, mnohem ušlechtilejšími než těmi ubožáky, které
vlastnil. Kypěla v něm žluč při pomyšlení, že si Daniel St. John může
dovolit takový přepych.
A po včerejšku si mohl dopřát ještě mnohem víc. Vyhrál na něm
dvacet tisíc liber. Jak se to mohlo stát?
Andrew si tu otázku kladl od časných ranních hodin.
Tolik peněz ještě nikdy v kartách neprohrál. Vždycky pohrdal
těmi, kdo nevěděli, kdy mají přestat, přehnaně riskovali a přišli o
všechno. Karty ani nehrál rád, dával přednost hrám, kde štěstí
nehrálo žádnou roli: takovým, při nichž věděl, že vyhraje, protože
sám stanovil pravidla.
Usoudil, že za to mohlo to děvče. Dokud byla nablízku, značně
ho rozptylovala. Hádal, že jí nemůže být víc než sedmnáct, ale
vyzařovalo z ní něco, co naznačovalo, že pod rouškou ostychu a
nevinnosti dřímá vášnivá smyslnost. Už dávno se nedostal k žádné
tak vytříbené. Ty co mu posílala paní P, byly hloupé, nevzdělané
husy. Mnohem raději měl ušlechtilé klisničky z dobrého rodu.
Ano, vyvedla ho z rovnováhy. Když se rozhodl zůstat v tom
pokoji a hrát dál, celý se chvěl vzrušením. Začalo to už ve chvíli, kdy
ji uviděl na tom večírku.
Včera se při hře vlastně jednalo o ni, teprve teď si to uvědomil.
Ty její úsměvy, když vyhrával, starostlivý zájem, když prohrával,
nesouhlas jejího bratrance – všechno to sehrálo svou roli, teď už to
věděl s jistotou.
Ale přece jen, dvacet tisíc liber? To by s ním nemohla udělat
žádná hezká tvářička. Celou noc se v posteli převracel šokovaný tím,
jak moc prohrál.
A ještě horší bylo, že tenhle gentleman měl pro ten dluh svědky,
jimž každý uvěří.
Kočáry mizely v dálce. Z výletu k moři se vymluvil pod
záminkou nemoci, i když si uvědomoval, že St. John dobře ví, oč
běží. Ani trochu mu na tom nezáleželo. Měl větší starosti než názor
nějakého kupce.
Od chvíle, kdy vyšel z pokoje sousedícího s hraběnčinou ložnicí,
byl rozpálený vzteky. Ještě pořád měl před očima vítězoslavný lesk v
St. Johnových očích, když Hampton sčítal prohru. Takhle se nejspíš
tvářil ďábel, když získal něčí duši.
Samozřejmě se to dalo vysvětlit jen tím, že ten mizera podváděl, i
když Andrew netušil, jak to udělal.
Když se kočáry ztratily docela, upoutal jeho pozornost jakýsi
pohyb opodál, blízko domu. V dohledu se objevila štíhlá postava s
nemódní kšticí kaštanových vlasů.
Chvíli Dianu Albretovou pozoroval a náhle ho napadl způsob, jak
vyřešit své dilema. Měl nádech spravedlnosti a věděl, že zabere.
Arogance a pýcha St. Johna toho byly zárukou.
Přes všechen lesk a pozlátko byla ta holka nula a St. John taky,
když se to tak vezme. Až bude po všem, všichni, na kom záleží, se
shodnou v tom, že St. John se choval jako blázen a Andrew utrpěl
značnou škodu. A nikdo po něm nebude chtít dvacet tisíc liber.
Koneckonců mrtví si své dluhy nevybírají.
***
Když se Diana prošla na čerstvém vzduchu, vrátila se do pokoje.
Zůstala tam tak dlouho, dokud podle ruchu zvenčí nepoznala, že k
pobřeží odjíždějí i ženy.
Všichni se měli vrátit až večer, takže měla celý den pro sebe.
Už se rozhodla, jak ho stráví. Při procházce venku se zevrubně
zamyslela nad tím, jak žije, a vůbec ji nepotěšilo, k jakým dospěla
závěrům.
Musela si připustit, že přes veškeré Danielovo ujišťování před
ním není ani trochu bezpečná. A také si byla nucená přiznat, že na
tom částečně nesou vinu i její reakce. Jeho polibky možná byly
skandální, ale ne víc než způsob, jakým se jim poddávala.
V posledních měsících se toho hodně naučila. Věděla, že Daniel
dospěl k nějakému rozhodnutí, a pokud by k něčemu došlo příště,
nezůstalo by jen u líbání. A rozhodně by se to dřív nebo později
stalo, o tom nepochybovala.
Vytáhla ze skříně plášť. V duchu litovala, že si nepřivezla své
staré oblečení ze školy nejen proto, že by v něm vypadala
nenápadněji. Raději by dnešní misi vykonala v šatech, které jí
nekoupil muž, jenž nebyl jejím příbuzným ani opatrovníkem.
Všichni věděli, co to obvykle znamená.
Byla nesmírně naivní, když uvěřila Danielovu tvrzení, že to v
jejich případě neplatí.
Procházela tichým domem, odhodlaná vrátit se k tomu, proč
přijela do Anglie. Nejraději by s Danielem St. Johnem zpřetrhala
všechna pouta, ale nevěděla jistě, zda by to dokázala. Dlouho seděla
v zahradě a sváděla v sobě boj, až konečně věděla, co musí udělat.
Musí odejít z jeho domu, opustit jeho sestru, vzdát se štědrých
darů. Utéct před jeho polibky a vroucími objetími.
Vrátila se dovnitř, oči zvlhlé dojetím. V srdci se jí znovu usadila
nenáviděná, tíživá prázdnota. Zeptala se první služebné, kterou
potkala, kde najde Mary. Pracovala v kuchyni.
„Kudy vede cesta do tvé vesnice?“ zeptala se.
„Máte v úmyslu tam jet, paní?“
„Možná, někdy.“
„Vím jen, jak se tam jede odsud. Vyrazíte na západ cestou do
Withamu, na první křižovatce se vydáte k severu a v Brinley zase na
západ.“
„Říkáš, že to tam trvá dvě hodiny?“
„Možná trochu déle. Za Withamem vede už jen hliněná cesta.
Nevím, jak je to daleko z Londýna.“
Diana vyšla z domu zadním vchodem pro služebnictvo. Připadalo
jí to tak správné. Stejně to dělávala v prvních dnech pobytu v Paříži.
Ale dnes se nevydávala na cestu jako loutka bohatého muže. Byla
nemajetným sirotkem, příliš nicotná, aby si jí kdokoli všiml.
Dvě hodiny kočárem, tvrdila Mary.
Po vlastních nohou to jde někdy rychleji.
Diana se vydala cestou na západ. Jistě se vrátí o hodně dřív, než
Pen a ostatní dorazí zpátky od pobřeží.
O hodinu později už věděla, proč lidé dávají přednost pomalým
kočárům před rychlejší chůzí. Módní polovysoké holínky, které si
nazula, nevypadaly, že by mohly přežít celý den chůze po hrbolaté
cestě.
Na hliněné silnici za Withamem se to ještě zhoršilo, tenké
podrážky jen stěží chránily její nohy před ostrými kameny ve
vyjetých brázdách. Snažila se nevšímat si nepohodlí, plísnila se za
svou zjemnělost. To s lidmi udělá přepych, učila je madame
Leblancová. Jsou zjemnělí a slabí tak, že snadno podlehnou hříchu.
Měla pravdu.
V duchu si představovala, jak jí madame káže o morálce. Snažila
se přijmout bolest v nohou jako trest za to, že se těšila z Danielových
polibků. Říkala si, že snášet doteky toho muže bylo těžkým hříchem.
Věděla, že se mu nedá věřit. Byl svůdce. Predátor. Ďábel.
Ale její srdce tu pravdu nepřijalo. Necítila se ve vztahu k
Danielovi hříšná.
Přemítala o té nové skutečnosti, když vtom uslyšela, že se po
cestě blíží kočár. Sešla z cesty, aby mu uvolnila cestu.
K jejímu údivu zastavil. Na kozlíku lehkého dvoukolového
kočáru seděl Andrew Tyndale a překvapeně na ni hleděl.
„Slečno Albretová, co tady děláte?“
„Jen se procházím. Co tady děláte vy?“
„Rozhodl jsem se navštívit jednoho přítele na venkově. Ale
dovolte mi, abych vás nejdřív odvezl zpátky k domu. Obávám se, že
jste zašla dál, než si uvědomujete.“
„Prosím, ne. Máte svůj program. Nesnesu pomyšlení, že bych vás
zdržovala.“
„Bude to jen malé zdržení, docela bezvýznamné. Dovolte mi,
abych vám pomohl.“
„Nikdy bych si neodpustila, že jsem vám způsobila potíže.
Opravdu, zvládnu to sama. Mám ráda dlouhé procházky, přímo je
zbožňuju. Jeďte klidně dál a já…“
Seskočil na cestu. „To nepřipadá v úvahu. Pomohu vám.“
Tohle bylo příliš. Pokaždé když sebrala odvahu jít za svým cílem,
zasáhl nějaký muž, odhodlaný jí pomáhat a chránit ji.
Ignorovala jeho nabídku a posadila se na velký balvan u cesty.
Zabořila obličej do dlaní a upřeně hleděla na špičky poničených bot.
„Něco není v pořádku, slečno Albretová?“
„Nic není v pořádku.“
„Tomu nerozumím.“
Zvedla k němu zrak. V jeho očích se nezračily nezměrné hloubky
a nebezpečí jako v těch Danielových. Byly průzračné, laskavé a
soucitné. Díval se na ni tak bezelstně, že se hned cítila lépe. Tohoto
muže neopřádalo žádné temné tajemství.
Předchozího večera se o něj tolik bála. Když ho viděla hrát karty
s Danielem, připadalo jí, že se s Ďáblem nemůže měřit a je už
předem odsouzen k prohře. Ale zdálo se, že má dobrou náladu, takže
asi nedopadl tak špatně.
„Neprocházím se jen tak bez cíle,“ přiznala. „Jdu do vesnice
Fenwood. Dozvěděla jsem se, že tam žije jeden můj příbuzný, a chci
ho navštívit.“
Čekala zdvořilou námitku, že se o tom měla zmínit hostitelce
nebo Pen, aby ji tam někdo odvezl kočárem. Nechtěla mu
vysvětlovat, že si nepřála, aby někdo věděl o jejích plánech.
Kupodivu se tvářil, jako by mu to úplně stačilo. „Ten příbuzný
vás očekává?“ zeptal se.
„Ne. Rozhodla jsem se až dnes ráno, že tam půjdu. Vlastně jsme
se ještě nesetkali. Nebyli jsme ve styku…“
„Víte jistě, že vás přijme?“
Na to nepomyslela. Vikář sice mohl být jejím příbuzným, ale
možná nechce mít s dcerou Jonathana Albreta nic společného.
Představila si, jak stojí před jeho domem a on před ní zavře dveře.
„Nu, snad to dopadne, jak čekáte,“ řekl pan Tyndale a vlídně se
na ni usmál. „Má návštěva může počkat do zítřka,“ prohlásil. „Víte
co? Svezu vás do Brinley, to je blízko Fenwoodu. Můžete tam počkat
a já za vaším příbuzným zajedu a předám mu váš vzkaz. Pokud bude
ochotný vás přijmout, můžete ho navštívit. Nebudete muset zpátky
pěšky a stihneme se vrátit dřív, než dorazí ostatní.“
Poslední větu vyslovil tak trochu spikleneckým tónem. Zjevně
myslel, že tu návštěvu chtěla utajit před Danielem, který si nepřeje,
aby se stýkala s některými členy rodiny.
Docela se jí to hodilo, protože nevěděla, jak by vysvětlila, že ve
skutečnosti není Danielovou sestřenkou a tento příbuzný patří jen do
její rodiny.
„Jste velice laskavý a šlechetný, pane Tyndale. Moc vám děkuji.“
„Opravdu nemáte zač, slečno Albretová. Od toho jsou přece
přátelé.“ Ukázal na kočár. „Pojedeme?“
„Miluj u moře,“ podotkl Hampton po celé hodině mlčení. „Je
přímo ztělesněním majestátní velkoleposti. Jsem opravdu rád, že
jsem se dnes nevrátil do města.“
„Já moře nenávidím,“ opáčil Daniel. Nikdy nechápal všechny ty
poetické nesmysly, co lidé o moři vykládají.
„To je zvláštní přístup, St. Johne,“ ozval se Vergil. „Moře vám
dopomohlo k bohatství.“
Daniel na ten argument nedbal. Strávil dlouhé roky pohupováním
na vlnách, ale moře si nikdy neoblíbil.
Nesnášel, jak je obrovské a nepředvídatelné. Vyvolávalo v
člověku pocit, že je nicotný, vydaný napospas osudu. Příčilo se mu,
jak nekonečný rytmus vln vyplavuje pravdy z hlubin duše. A nerad
rybařil.
Stál na útesu mezi Vergilem a Hamptonem, kteří spolu s dalšími
muži měřili své titěrné síly s nejmocnější silou planety. Za velkého
jásotu už vylovili pár ryb.
Vergil právě chytil velikánský kousek. Hampton si vedl
neúspěšně, ale zabraný do myšlenek nevypadal, že by se nudil.
Zato mladý Dante jevil známky nervozity. Seděl na zemi u
bratrových nohou a zdálo se, že ho ani trochu nezajímá rybaření či
velebnost moře.
„Co myslíš? Kdy přijedou dámy?“ zeptal se.
Ano, kdy už sem konečně dorazí? Kdy ji uvidím? Daniel se nutil
nevyhlížet jejich příjezd, ale uši měl neustále našpicované, jak
poslouchal, zda se neblíží kočáry.
„Myslel bych, že ses už nasytil dost,“ zamumlal Vergil a vrhl na
bratra hněvivý pohled. „Jestli tě něčí manžel vyzve na souboj, bude
po tobě, to si doufám uvědomuješ.“
„Možná je na čase, aby začal brát hodiny u rytíře,“ podotkl
Hampton. „Vzhledem k jeho zálibě v riskantních sportech by to
nebyly vyhozené peníze.“
Dante vzhlédl. „Snad si opravdu nemyslíte, že bych se nechal
vyzvat na souboj? Vždyť je to těm starým páprdům beztak jedno.“
„Když nasadí lhostejnému starci parohy kluk, který ještě ani
nedokončil univerzitu, může ho to vyprovokovat k ledasčemu,“
namítl Vergil.
„Nejsi o tolik starší než já…“
„Dost starý na to, abych něco věděl o diskrétnosti.“
Daniel přestal poslouchat jejich hašteření. Jeho pozornost upoutal
jiný zvuk.
Přijížděly kočáry, konečně.
Upřeně se díval na prut ve vlnách, přestože takřka bolestně toužil
vyhlížet ji. Se zaťatými zuby zíral do vln, ale jen mu připomínaly
chvíle vášně a rozdmýchávaly v něm žhavé uhlíky touhy, která ho
spalovala už celé týdny.
Zavřel oči a nutil se ovládnout své pocity. Choval se ještě
nedospěleji než Dante. Nedočkavěji. Nevěděl, co jí řekne, až ji znovu
uvidí. Nebyl si jistý, co jí chce říct.
Počkal, až kočáry zastaví, a teprve pak vytáhl prut z vody.
Sluhové začali na trávě u cesty prostírat ubrusy a vykládat košíky.
Všiml si, jak hrabě příkře hledí na jeden kočár. Sledoval jeho pohled
a viděl, jak z něj kdosi pomáhá vystoupit hraběnce.
Následovaly ji dvě dámy. Daniel čekal, až se vynoří další hlava,
krásná, s oduševnělýma očima, které nutí muže zapomenout na
všechno jiné.
Ale kočí už zavíral dvířka.
Daniel si prohlížel společnost, pátral očima po Dianě.
Vykročil k hraběnce obklopené štěbetajícími ženami. Vyšla mu
vděčně vstříc.
„Je od vás moc hezké, že jste mě přišel zachránit, pane St.
Johne,“ děkovala mu.
„Je mi potěšením dělat vám společnost, ale rád bych věděl, kde je
má sestřenka.“
„Zůstala v domě, chtěla se prospat. Kvůli mně včera zůstala
vzhůru dlouho do noci a ráno se cítila velice unavená. Musím se
přiznat, že bych tam nejraději zůstala s ní, ale chápete…“ Vrhla
významný pohled k hraběti a svým společnicím z kočáru. „Jeden
musí být statečný a pořád něco předstírat.“
Daniel by raději uvítal, kdyby v domě zůstala a dohlédla na
Dianu. Rozhodně neměla důvod dělat si o ni obavy, ale Daniela to
znepokojilo. A vzápětí zjistil, že v domě nezůstala jen sama se
služebnictvem.
Výletu se nezúčastnil ani Andrew Tyndale.
„Omlouvám se, ale přece jen vám nebudu moci dělat společnost.
Jsem si jistý, že se o vás postará bratr. Cítím se povinen vrátit se do
domu a přesvědčit se, zda není sestřenka nemocná.“
„Vím jistě, že ne. Je jen unavená…“
Otočil se na podpatku, a aniž by čekal, až dořekne větu, rázně
vykročil ke kočáru. Viděl, že ho Vergil s Hamptonem ustaraně
sledují, z čehož pochopil, že se mu nedaří skrýt obavy, které se ho
zmocňovaly.
„Vracím se do domu, Duclaircu. Vaše sestra by ocenila, kdybyste
se jí věnoval.“
„Jedete zpátky? Ale proč?“
„Má sestřenka zůstala v domě. Je nemocná, musím se o ni
postarat.“
„Ale kdyby to bylo vážné, Pen by jistě…“
„Pro všechny případy to raději prověřím.“ Pokynul kočímu, že
hodlá vyrazit na cestu.
Než stačil nastoupit, Vergil ho chytl za rameno. „Myslím, že
pojedu s vámi. Jíst pod širým nebem mě neláká.“
Daniel na něj pohlédl. Ve Vergilových modrých očích se mihl
stejný nesouhlas, jaký dal najevo, když jej přistihl s Dianou u potoka.
„Vaše sestra vás potřebuje víc než já. Nežádám o pomoc.“
„Ale přesto…“
„Dovolte mi, abych jel místo vás,“ ozval se Hampton. „Najednou
je tu na mě příliš hlučno. Myslím, že se přece jen raději vrátím do
Londýna. Nebude vám vadit, když se s vámi svezu k svému koni, St.
Johne?“
Hampton se usmíval jen zřídkakdy, ale teď se potutelně culil,
jako by dával Danielovi jasně na srozuměnou, že nedopustí, aby se
vrátil sám do domu k nehlídané Dianě.
Ksakru. Nedalo se předpokládat, že by mu Vergil svěřil své
podezření.
Hampton musel včera večer u karet také vycítit, co se mezi nimi
odehrává.
Kdo ještě si toho všiml? Hraběnka?
Tyndale?
Měl by je oba ztrestat za urážlivé naznačování, že není radno mu
důvěřovat. Až na to, že samozřejmě měli pravdu. Naskočil do
kočáru. „Jak račte. Je mi to úplně lhostejné.“
KAPITOLA 16
Diana netrpělivě čekala a přitom promýšlela, co řekne vikářovi,
až se s ním setká. Znovu si v duchu přehrávala své někdejší vize o
radostném shledání, malá dramata, která spřádala v posteli před
usnutím po všechna ta léta ve škole.
Snažila se ty představy zaplašit, neradovat se předčasně. Možná ji
nebude chtít vidět. Třeba ani není její příbuzný, nebo jen velmi
vzdálený, a nebude stát o setkání.
Podvacáté šla k oknu a vyhlédla na ulici, zda uvidí kočár. Brinley
byla nevelká vesnice a našli zde jen malý hostinec, kde čekala. Pan
Tyndale jí šlechetně zaplatil pokoj, aby nemusela trávit čas dole v
krčmě spolu s ostatními návštěvníky.
Pokoj se jí líbil: skromný, ale hezký. Na oknech a kolem postele
visely mušelínové závěsy. Prostý modrý přehoz lemovaly veselé
žluté polštářky. Takový pokoj měla na mysli, když s Danielem
přijela do Paříže. Místo toho ji ubytoval do toho se vzácnou vázou z
modrobílého porcelánu.
V dálce zahlédla kočár. Poznala hned, že patří panu Tyndaleovi.
Srdce se jí divoce rozbušilo. Snažila se ovládnout, udržet naděje na
uzdě. Ale nedokázala to a rozčilená se hnala ke dveřím. Když je
otevřela, už za nimi stál.
„Byl doma? Mluvil jste s ním?“
„Ano.“
„Co říkal? Chce mě vidět?“
„Moc mě mrzí, že vás musím zklamat, slečno Albretová. Neví o
vaší existenci a je si jistý, že nepatříte do jedné rodiny. Je to starý
mrzout a neviděl důvod, proč by se s vámi měl sejít.“
Šla k oknu a vyhlédla ven, aby neviděl, že se jí do očí derou slzy.
Hrdlo měla stažené lítostí.
„Trápí mě, že vás to tak zarmoutilo.“ Přistoupil k ní a položil jí
ruku na rameno na znamení soucitu. To otcovské gesto jí trochu
pomohlo.
„Je to moje vina. Měl jsem mu tu věc nějak lépe přednést.“
„Pokud nejsme příbuzní, nemá smysl trvat na setkání. Díky, že
jste tam zajel a ušetřil mi rozpaky.“
Otočila se k němu. Tvářil se tak ustaraně, že si připadala
provinile. „Už je to dobré, omlouvám se. Mám tak málo příbuzných
a doufala jsem, že objevím dalšího, to je všechno.“
„Pořád ještě máte bratránka.“
„Ano.“
Až na to, že není bratránkem a už ho mít nebude. V tu chvíli si
uvědomila, jaké vkládala naděje do setkání s tím starým vikářem.
Aniž by si to připustila, myslela, že bude mít kam jít, až Daniela
opustí. Teď netušila, kam půjde a jak bude žít.
„Jste rozrušená. Měl jsem z toho obavy, a než jsem odjel, požádal
jsem, aby nám připravili večeři. Přinesou nám jídlo sem, abyste
nemusela jíst dole mezi těmi zvědavci.“
„To od vás bylo ohleduplné. Přiznávám, že moc neumím skrývat
své pocity, a raději se obejdu bez společnosti ostatních.“
„Přijmete alespoň tu mou?“ zeptal se s úsměvem. „Možná vám
pomůže, když nebudete docela sama. Při troše konverzace se
rozptýlíte.“
„Ach ne, vás jsem nemyslela. Jste tak pozorný a ochotný…
ocením vaši společnost. I když nemám velký hlad.“
„Něco přece jen sníst musíte. Nerad bych vás přivezl zpátky
celou zesláblou hladem.“
Nechtěla se vrátit, ale samozřejmě musela. Dřív nebo později.
Ale nejdřív se chtěla uklidnit a zamyslet nad tím, co to zklamání
znamená pro její budoucnost.
Hostinský s manželkou a dcerkou přinesli tácy s jídlem. Postavili
je na malý stolek u okna a přitáhli k němu další židli.
„Voní to hezky,“ prohlásila Diana, když odešli. Připravili jim
drůbež v jakési omáčce, brambory, chléb a k tomu láhev vína.
„Prostá venkovská strava,“ podotkl Tyndale. „Dávám jí přednost
před exotickými pokrmy servírovanými na některých večírcích v
Londýně.“
„Já také.“
Vyzval ji, ať se posadí, a teprve pak ji následoval.
„Jste jeden z nejlaskavějších lidí, jaké jsem kdy poznala, pane
Tyndale,“ podotkla.
Skromně se usmál a nalil víno. „Každý gentleman by udělal totéž,
co já, slečno Albretová. Ale teď se pokusme spravit vám náladu, ať
se zas usmíváte.“
Celou hodinu ji rozptyloval konverzací. Jeho hlas a ohledy na ni
působily jako balzám. Zklamání pozvolna ustoupilo, až z něj zbyla
jen tenká rouška zastírající její náladu.
„Slečno Albretová, odpusťte, pokud jsem přespříliš zvědavý, ale
zdá se, že se vás dnešní události hluboce dotkly. Připadá vám
důležité najít další příbuzné? Jste ve své situaci nešťastná?“
Při té otázce se zachvěla.
„Neřekla bych, že jsem nešťastná, ale napadlo mě, že bych mohla
zkusit něco na ní změnit.“ Nebyla si jistá, proč to přiznala. Jednoduše
jí to vyklouzlo z úst, protože se toho dne tak sblížili.
„Myslím, že možná máte pravdu.“
„Co tím chcete říct?“
Tvářil se vážně a zamyšleně. „Tím, co se teď chystám říct, riskuji
vaši nelibost, ale jako gentleman, jemuž záleží na vašem dobru,
nemám na vybranou. Bohužel, kolují jisté zvěsti.“
„Zvěsti?“
„Neděste se, jedná se spíš o dohady. Pochopte, St. John se vynořil
odnikud, bez minulosti, a jeho bohatství je nejspíš pochybného
původu. Proslýchá se, že do kruhů, v nichž se pohybuje, pronikl jen
díky svému šarmu. A teď se objeví sestřenka, nikdo neví odkud…
Jak s vámi na tom plese tančil, jak se snažil odradit ostatní muže…
co na to můžu říct? Lidé si šeptají.“
Tolik ji to nepřekvapilo, protože na to dělal narážky i hrabě z
Glasbury. Ale najednou jako by se jí pan Tyndale líbil o mnoho
méně.
Vyložil si její mlčení špatně. „Slečno Albretová, odpusťte, že se
na to ptám, vím, že to opravdu není moje věc, ale jste tak mladá a
nevinná – obtěžuje vás nějak bratránek? Když jsme včera večer hráli
karty, vycítil jsem, že z něj máte strach a že jeho zájem o vás není tak
docela řádný.“
„Ujišťuji vás, že se mýlíte.“
Bylo vidět, že se mu ulevilo. „To opravdu rád slyším. Když jste
se zmínila, že byste ráda změnila svou situaci…“
„Neměla jsem na mysli, že musím utéct před bratránkem,“
zalhala. Vůbec se jí nelíbilo, jakým směrem se jejich rozhovor ubíral.
Pan Tyndale se možná choval vlídně a otcovsky, ale přece jen nebyl
jejím otcem. „Narážela jsem na praktičtější záležitosti. Nemám žádný
majetek a v kruzích, kde jsem se na čas ocitla, mě nečeká žádná
budoucnost. Mám pocit, že je na čase najít si vlastní cestu. Nechci
být jen chudá příbuzná, která zůstane navždycky závislá na
druhých.“
„To je chvályhodný přístup.“ Položil lokty na stůl, podepřel si
dlaněmi bradu a zpříma na ni pohlédl. „Ale chci, abyste věděla, že
pokud byste někdy potřebovala pomoc, bude mi ctí pro vás cokoli
udělat.“
Ta poznámka byla pro pana Tyndalea typická. Laskavý a
starostlivý. Ale Diany se přesto zmocňoval pocit, že by měla být
opatrná. Jako by v těch upřímných modrých očích na chvíli zahlédla
jakýsi znepokojivý záblesk.
„Chci, abyste mě považovala za svého přítele,“ pokračoval.
„Riskuji, že se mi vysmějete, ale musím se k něčemu přiznat.
Doufám, že jednoho dne ve mně možná budete vidět víc než jen
přítele.“
Najednou jí stůl připadal nesmírně malý a jeho obličej se ocitl
velmi blízko. Ještě stále se tvářil upřímně, ale v očích měl výraz,
jímž se všechno měnilo.
Úžasem znehybněla, neschopná slova.
Náhle natáhl ruku a vzal ji za bradu. „Vím, že je mezi námi velký
věkový rozdíl, ale to není nic neobvyklého. Obdivuji vás od chvíle,
kdy jsem vás poprvé spatřil. Doufám, že alespoň zvážíte mé city a že
váš bratránek nebude namítat, abych se stal vaším nápadníkem.“
Nápadníkem! Diana jen užasle zírala. Vstal ze židle a naklonil se
přes stůl. Zmatená nechápala, proč to dělá, ale vzápětí jí to ukázal.
Ten milý, laskavý a upřímný pan Tyndale ji políbil a začal se k ní
kolem stolu přibližovat.
„Nemáme důkaz, že jel za ní,“ prohlásil Hampton, aby Daniela
uklidnil. „Vyjel s kočárem dlouho poté, co odešla, a možná se vydal
úplně jinou cestou.“
„Pokud je tomu tak, už brzy se to dozvíme a můžete mě nazvat
bláznem,“ opáčil Daniel.
Po návratu zjistili, že Tyndale ani Diana v domě nejsou. Po
dlouhém a pracném vyptávání se od služebné jménem Mary
dozvěděli informaci o vikáři ve Fenwoodu.
Daniel pojal okamžité podezření, že Tyndale dívku sledoval.
Pátral zrakem v míjející krajině, zda uvidí nějakou známku její
přítomnosti. Nebo jeho. Případně obou.
„Máte podezření, že to udělal kvůli včerejšku?“ zeptal se
Hampton. „Vypadá na slušného člověka. Každý to o něm říká.
Nečekal bych, že by si s vámi chtěl vyřídit účty jejím
prostřednictvím.“
Jenže Tyndale nebyl slušný člověk. Těšilo by jej pomstít se mu
tímto způsobem, protože měl slabost pro nevinné dívky s bílou pletí
a hnědými vlasy, dobře vychované a s vytříbeným vkusem. Zvlášť
ty, které jsou bezmocné a vydané jemu na pospas.
Kočár projel tryskem přes Witham a odbočil na hliněnou cestu,
kde musel zpomalit. Daniela to zdržení ještě víc rozlítilo.
„Když jste si tak jistý Tyndaleovou slušností, nevím, proč jste
trval na tom, že pojedete se mnou,“ obořil se na Hamptona, jako
vždy pozoruhodně klidného.
Hampton ukázal na pistoli pověšenou na stěně kočáru nad
Danielovou hlavou. „Jsem tu proto, abych se ujistil, že tady tohle
necháte, až budete z kočáru vystupovat.“
„Kdybych chtěl někoho zabít, dokážu to i holýma rukama.“
„O tom nepochybuji, ba dokonce mám podezření, že už jste to
někdy udělal. Ale dnes k tomu nedojde.“
Vjížděli do Brinley. Daniel zavolal na kočího, ať zpomalí.
Oba muži pá trávě vyhlíželi z oken kočáru, každý po jedné straně.
Na druhém konci vesnice Daniel zahlédl malý hostinec, před nímž
stál známý lehký kočár.
Vyskočil, ještě než se kola zastavila, s Hamptonem v patách.
Hnal se dovnitř a zeptal se hostinského na muže, který v tom kočáru
přijel.
„Není tady,“ odpověděl neochotně.
Daniel ho popadl pod krkem a zvedl ho ze země. „Kde je?“
Ohromený hostinský jen mlčky ukázal nahoru. „Je sám?“
Vyděšený muž zavrtěl hlavou.
Daniel jej pustil a zamířil ke schodům.
Hampton ho popadl za paži. „Nenechejte se strhnout k nějaké
nerozvážnosti.“
Daniel ho setřásl a hnal se nahoru, schody bral po třech.
V patře byly jen dva pokoje, jeden s otevřenými dveřmi a
prázdný.
Rozrazil dveře v tom druhém. V hlavě se mu zatmělo zlostí při
výjevu, který se mu naskytl.
Tyndale, nakloněný k Dianě, držel její obličej v dlaních a líbal ji.
Opřená zády o židli ho držela kolem krku. Bránila se, nebo jej
objímala? Ve chvíli, kdy dveře bouchly o zeď, se to nedalo s jistotou
poznat, a Danielovi to bylo lhostejné.
Tyndale vzhlédl a odstoupil od stolu. V Dianině výrazu se zračilo
nejdřív překvapení a vzápětí úděs. Rychle se odvrátila a skryla
dlaněmi obličej.
Daniel, neschopný rozumové úvahy a na nic nedbající, vykročil k
Tyndaleovi, jehož hodlal krvavě ztrestat.
Hampton jej zadržel. Daniel se ho snažil setřást, připravený srazit
jej pěstí, když to bude nutné.
„Nezapomeňte, kdo to je. Chcete kvůli němu viset?“ řekl
Hampton tiše.
Danielovi se pomalu vracela rozvaha. Tyndale se tvářil, jako by
se ho to ani netýkalo. Diana zvedla hlavu, ale na nikoho se
nepodívala. Celá se chvěla a tonula v rozpacích. Všichni znehybněli
jako nějaký živoucí obraz, zobrazení hněvu a hanby.
„Slečno Albretová, můžete nás, prosím, nechat o samotě?“
promluvil Hampton rozvážným hlasem advokáta.
Chystala se něco říct, ale pak si to rozmyslela. Daniel si neuměl
představit, co by v té situaci mohla pronést. Něco na Tyndaleovu
omluvu? Obvinění, které jí namluvil? Ale vlastně na tom nezáleželo.
Ta situace byla výmluvná až dost. Žádný muž by neodvedl ženu do
pokoje v hostinci, kdyby s ní měl poctivé úmysly.
Vyšla spěšně ven a Hampton za ní zavřel dveře. Tyndale se
posadil ke stolu a nalil si víno.
„Jen jsem ji políbil,“ prohlásil. „Vůbec jí to nevadilo a nevím,
proč by to mělo vadit vám.“
Daniel měl chuť ho uškrtit.
Hampton se mu postavil do cesty. „Zkompromitoval jste ji už jen
tím, že jste ji přivedl do tohoto pokoje.
Možná tomu ani nerozuměla, ale vy jste jistě věděl, co děláte.
Teď musíme najít způsob, jak to vyřešit.“
„Nejspíš bych vám mohl nabídnout odškodnění, ale ne moc
vysoké.“
„Nejedná se o nějakou mlékařku, za niž byste se vyplatil několika
librami,“ řekl Hampton.
Tyndale se zamyšleně napil vína. „Snad nechcete naznačit, že
bych si ji kvůli tomu měl vzít? Ale možná bych to mohl uvážit,
kdyby měla nějaký majetek nebo věno…“
„V žádném případě,“ zasyčel Daniel.
„Nemůžete čekat, že si ji vezmu bez jediného groše, St. Johne.
Její reputace jistě stojí za pár liber.“
„Reputaci máte i vy,“ připomněl mu Hampton.
Tyndale se zasmál. „Přes všechny hedvábné šaty a tretky je nula.
A tou je i tady váš přítel, navzdory svému bohatství. Myslím, že má
reputace dokáže přežít toto malé nedorozumění.“
„Jak vysoké věno jste měl na mysli?“ zeptal se Hampton.
„Nedovolím, aby se za něj provdala a on z toho ještě měl zisk,“
zasyčel Daniel.
„Tak předně, včerejší dluh bude smazán. A když přidáte ještě
dvacet tisíc, mohlo by to stačit,“ prohlásil Tyndale.
„Čtyřicet tisíc liber je hodně peněz,“ podotkl Hampton.
„Myslím, že se chovám šlechetně, když jsem ochotný brát tu věc
vážně.“
„Myslím, že ode mě bude šlechetné, když vás nechám žít,“ řekl
Daniel.
Tyndale se zakousl do koláčku. „To má být výzva k souboji?“
„Ne,“ řekl Hampton důrazně. „Zlobí se, jak se dalo čekat, a vy ho
svým chováním ještě víc provokujete.
Nezapomeňte, že jsem v této věci svědkem, a já rozhodně nejsem
nula.“
Tyndale na Daniela zamyšleně pohlédl. „Ten jediný polibek vás
mimořádně rozrušil, St. Johne. Chráníte její čest, jako by byla vaší
sestrou.“
Místnost zmizela a s ní myšlenky na jakékoli vyrovnání.
Ve vztahu k tomu muži to bylo jediné řešení, jaké si přál.
Naplánoval si je, žil pro ně, ale kvůli Dianě se ho chtěl vzdát. Osud
ale přece jen rozhodl jinak.
„Nebude žádné vyrovnání a žádný sňatek,“ řekl rázně a vykročil
ke dveřím. „Zítra vás v Londýně navštíví můj sekundant.“
KAPITOLA 17
Dům se zahalil do smutku, jako kdyby někdo zemřel. Diana
znala důvod té pochmurné atmosféry. Svým chováním pošpinila
nejen svoji pověst, ale také jméno Daniela a jeho sestry. Všichni
trpěli kvůli její hlouposti.
Den po návratu do Londýna přicházeli do domu muži, kteří se
tvářili, jako by za někoho drželi smutek. Pan Hampton přišel hned
několikrát, objevil se i Vergil Duclairc a několik dalších mužů, které
neznala. Na sklonku odpoledne uvedli do Danielovy pracovny
jakéhosi šedovlasého pána s velmi ušlechtilým vystupováním. Diana
ho zahlédla, když procházel kolem knihovny, kde právě četla knihu.
Od chvíle, kdy ji Daniel našel v hostinci, s ní sotva promluvil a
trávil většinu času ve své pracovně. Po střetu s Tyndalem se jí jen
zeptal, zda jí ten člověk neublížil, ale když ho ujistila, že se jí nic
nestalo, jeho výraz se neobměkčil a nechtěl slyšet žádné vysvětlení.
Cestou zpátky do Londýna s ní ani neseděl v kočáře, posadil se
vedle kočího a chopil se sám otěží.
Vrátili se hned, ani se nestavili pro věci v domě lady Pennelové.
Pan Hampton zařídil, aby je sbalili a přivezli do města hraběnčiným
kočárem.
Šedovlasý muž se v pracovně dlouho nezdržel. Za chvíli odešel,
vážný a zachmuřený jako nějaká postava v divadelní tragédii.
Dveře pracovny zůstaly pootevřené. Diana k nim šla a nahlédla
dovnitř.
Daniel stál u okna jako častokrát a díval se ven. Vypadal velmi
osaměle.
Potichu vešla dál.
„Chtěla bych s vámi mluvit,“ řekla. „Myslím, že bych se měla
vrátit do Francie. Ten skandál vás tolik nezasáhne, když budu pryč.“
„To není nutné. Nebyla to tvoje vina.“
„Myslím, že ano. Měla jsem si uvědomit…“
„I moudřejším a zkušenějším dívkám se už stalo, že si to
neuvědomily.“
Znělo to tak chladně. Srdce se jí svíralo bolestí, když na ni ani
nepohlédl. Rázem uťal všechna pouta, která je pojila. Stala se pro něj
znovu jen přítěží.
Tak to chtěla. Přála si, aby přestaly ty důvěrnosti, ale teď, když se
k ní choval s ledovým odstupem, cítila smutek, jaký až dosud nikdy
nepoznala.
„Nebylo to, jak myslíte,“ hlesla. Obávala se, že pravda nic
nezmění, ale připadalo jí životně důležité, aby ji vyslechl. „Jen mě
část cesty svezl. Chtěla jsem navštívit jednoho vikáře ve Fenwoodu.
Jel se ho zeptat, zda mě přijme, a já jsem v tom pokoji čekala, až se
vrátí, ne proto, aby…“
Otočil se k ní. „A pak nechal nahoru přinést jídlo a ty jsi k svému
úžasu shledala, že na tebe nemyslí jako na dceru nebo neteř.“
„Ano.“
„A pak mluvil o citech a o lásce, dokonce o sňatku.“
„Ano. Jak to víte?“
„Pak tě políbil a tys mu to dovolila.“
„Ohromilo mě to. Přišlo to tak nečekaně…“
„Na tom už nezáleží.“
„Záleží. Nestalo se nic skandálního. Sám jste to viděl.“
„Nejsem si jistý, co jsem viděl. Jen vím, že kdybych nepřijel,
Tyndale by nezůstal u polibku, a skutečnost, že jsi svolila být s ním v
tom pokoji, by ho z velké části zprostila viny.“
Nevěděla, co na to říct. Chovala se tak hloupě a důvěřivě. „Když
odjedu, určitě se to nikdo nedoví. Nikomu na tom nebude záležet.“
„Ba ne, dozví se to všichni. Tyhle věci se rychle roznesou. Ale
nedělej si s tím těžkou hlavu, vyřeším to.“
Řekl to rázně a Diana najednou pochopila souvislosti a pojala
strašné podezření.
„Ten pán, co teď odešel – nebyl to rytíř Corbet? Viděla jsem ho
tu poprvé.“
Daniel přešel k svému stolu pokrytému knihami a složkami. „Je
to můj starý dobrý přítel a uvolil se prokázat mi důležitou službu.“
„Jakou službu?“ Šla ke stolu a pohlédla na všechny ty věci
svědčící o tom, že Daniel dává do pořádku své věci. „Matko boží, co
jste to udělal? Vyzval jste kvůli tomuhle pana Tyndalea na souboj?“
„Ovšemže.“
„Ovšemže? Vždyť ani nejsem vaše sestřenice. Nejste za mě
odpovědný, natož abyste učinil tak nebezpečné gesto. Určitě najdete
jiný způsob, jak si uchovat čest, než se ho pokusit zabít.“
„Žádný jiný způsob pro mě není přijatelný“
„A co když on zabije vás?“ Při tom pomyšlení se jí sevřel
žaludek. Kdyby kvůli ní zemřel, vyčítala by si to do smrti.
Byla rozhodnutá jej opustit, ale ne takto. Věděla, že by se s
takovou ztrátou nedokázala vyrovnat.
„Neměj obavy. Když prohraju, bude o tebe postaráno. Zařizoval
jsem to celé dopoledne. Nezůstaneš bez prostředků.“
„Nechci vaše peníze. Nechci, aby se ten souboj konal. Je to
pošetilé a zbytečné. Co můžete vědět? Třeba se mi dvořil upřímně.
Možná se mi ten polibek líbil a uvítala jsem šanci ulovit druhého
syna markýze.“
Roztržitě přerovnal hromádku knih. „Možná ano. Zní to tak.“
Měla sto chutí uvést to na správnou míru, popsat mu, jaký při
Tyndaleově polibku cítila odpor, ale věděla, že by tím jen přilila olej
do ohně.
Bolelo ji srdce při pomyšlení, co si o ní Daniel myslí, ale teď
nešlo o její hrdost. Nesměla dopustit, aby k tomu souboji došlo.
Nemohla riskovat jeho smrt. Když bude pochybovat, že si zaslouží
takovou rytířskou ochranu, možná od svého záměru upustí.
„Je to bláznovství, a navíc pokrytecké. Sám jste se ke mně choval
mnohem hůř než pan Tyndale.“
„Jsem si toho vědomý. Ale v jisté důležité úrovni se to zásadně
liší způsobem, kterému nemůžeš rozumět.“
„Nevidím v tom žádný rozdíl, jen snad v tom, že se mnou možná
měl čestné úmysly.“
„Jsem si naprosto jistý tím, že ne, ale neměl jsem je ani já. Tak či
onak, jeden z nás za to zaplatí, a možná ještě za mnohem víc.“
„Kdy se ten souboj má odehrát?“
„Louis to právě dojednává s Tyndaleovým sekundantem.
Předpokládám, že to bude brzy.“
„Ví Jeanette o tom, co máte v plánu udělat?“
„Jistě.“
Sestře to pověděl, ale ženě, za jejíž čest se šel bít, ne.
„Nejspíš vás prosila, abyste své rozhodnutí změnil.“
„Na rozdíl od tebe ví, že nemá cenu se o to snažit.“
„Možná proto, že o tom neví všechno.“ Otočila se na podpatku a
šla získat na svou stranu spojenkyni.
„Po pravdě řečeno je to proto, že o tom ví všechno.“
„Musíte mu v tom zabránit!“ Diana si v obývacím pokoji stoupla
před Jeanette a pronesla to téměř jako rozkaz.
„To už teď nemůže nikdo.“
Jeanette vypadala unaveně a sklesle. Na její bílé pleti se rýsovaly
vrásky, jichž si Diana až dosud nikdy nevšimla.
„Danielova reakce je přehnaná. Proč hned souboj? Přece se musí
najít jiný způsob, jak to vyřešit!“
„Pan Tyndale navrhl, že si tě vezme, ale žádal vyrovnání.“
„Váš bratr by raději zemřel, než zaplatil pár liber?“
„Šlo o neúměrně vysokou částku. Bylo to míněno jako urážka
tebe a mého bratra. Ale z toho důvodu to Daniel neodmítl.“
„Proč tedy?“
Pohrávala si se šálou. „Nepostavil by tě do situace, v níž by ses
cítila povinná se provdat, jen abys odvrátila souboj.“
„O tom jsem měla rozhodnout já, ne on.“
„Už je rozhodnuto. Kromě toho by Daniel nedopustil, aby tě
Tyndale získal, ani sňatkem. Raději by ho zabil.“
Diana položila Jeanette ruku na rameno a pohlédla jí do očí.
„Říkal, že víte všechno. Je v tom něco víc?“
„Povím ti tohle, ale jen proto, aby sis nic nevyčítala. Paul
naznačil, že tě pan Tyndale do toho hostince možná vzal záměrně,
aby Daniela vyprovokoval k souboji. Noc předtím s ním prohrál v
kartách vysokou částku, a kdyby Daniel zemřel, nemusel by ten dluh
uhradit.“
„To je drastický způsob vyrovnání dluhu.“
„Efektivní.“
Takže byla pouhou figurkou. Tyndale se k ní choval laskavě jen
proto, že uviděl příležitost. Možná ji dokonce záměrně sledoval s
nadějí, že najde způsob, jak ji zkompromitovat.
Nelíbilo se jí připadat si jako Danielova loutka, ale tohle bylo
ještě horší. Nechala se oklamat jako nějaká hlupačka. Ba co hůř,
Daniel teď kvůli tomu mohl zemřít.
„Panu Tyndaleovi by ta teorie mohla vyjít, jen kdyby si byl jistý,
že v souboji zvítězí,“ namítla.
„Má pověst vynikajícího střelce.“
Jeden z nejlepších v Anglii, říkal Daniel tenkrát u potůčku.
„Musíme tomu zabránit, Jeanette.“
„Nikdo tomu nezabrání, věř mi. Znám bratra lépe než kdo jiný.
Sejde se s Tyndalem a pokusí se ho zabít.“
Diana počkala, až v domě všechno utichne, a vstala z postele. Po
dlouhých hodinách horečného přemýšlení se rozhodla.
Dospěla k té volbě po těch posledních dnech nabitých emocemi,
ale možná se na to připravovala už mnohem déle, celé měsíce.
Vidina toho, že by Daniel mohl zemřít, odhalila pravdu v jejím srdci.
Vytáhla ze skříně nejkrásnější župan z růžového hedvábí, se
svůdným rozparkem a krajkou lemující obliny ňader.
Žaludek měla bolestně stažený. Její plán by každý rozumný
člověk nazval hloupou, skandální chybou.
A navíc věděla, že možná neuspěje. V pracovně se tvářil tak
lhostejně, že si nemohla být jistá, zda ten plán vyjde. Ale musela to
zkusit, protože už zbývala jen tahle malá šance.
Sebrala odvahu a vyšla ze svého pokoje vyjednávat s Ďáblem.
KAPITOLA 18
Potichu otevřela dveře a vklouzla do Danielova pokoje. Kolena
se jí podlamovala. Doufala, že to nebude tak strašné. Nebyl cizím
člověkem. A dělala to s dobrým úmyslem, bez ohledu na to, jak by to
viděli druzí. Jak to bude vidět on.
Překvapilo ji, s jak střídmou elegancí byl jeho pokoj zařízený.
Všechen nábytek nesl orientální prvky, ale přestože místnost
působila exoticky, nepřekypovala zdobností.
Seděl v křesle u vyhasínajícího krbu, četl knihu při svíčkách
zasazených do velkého svícnu. Měl na sobě japonský župan s
širokými rukávy a přepásaný šerpou. Jeho modrobílý vzor jí
připomněl pokoj, v němž přebývala v Paříži.
Zdálo se, že pod županem nemá nic, což jí ještě důrazněji
připomnělo, proč za ním přišla, i když ji ten pohled zaskočil. Čekala,
že ho najde oblečeného v redingotu a nazutého v holínkách, ne
polonahého.
Vypadal úžasně, muž činu zastižený ve chvíli odpočinku. Jako
vždycky cítila, jak ji přitahuje a znepokojuje. Ve světle svic se ostře
rýsoval jeho pohledný obličej, v němž žhnuly oči jako černé hvězdy.
Neslyšel ji vcházet. Stála u dveří, tak nervózní a nesmělá, že ji
téměř nebylo slyšet, když se zeptala: „Co to čtete?“
Nedal to na sobě znát, ale viděla, že jej vylekala.
„Poezii.“
Vzhlédl.
Župan se náhle Dianě jevil nemístně tenký a dráždivý. Připadala
si v něm takřka obnažená.
Pozorně si ji prohlížel. „Moc ti to sluší. Už dlouho jsem tě
neviděl s rozpuštěnými vlasy. A ten župánek je hezký.“
„Jeanette mi ho vybrala v Paříži.“
„Poradila ti, aby sis ho dnes na sebe vzala?“
„Ne. Proč by to dělala?“
Usmál se tím svým obvyklým způsobem, jen jakoby pro sebe.
„Takže to byl tvůj nápad, obléknout se do něj, rozpustit si vlasy a
přijít sem. Proč?“
Tváře jí planuly. Nečekala, že mu bude muset vysvětlovat
důvody.
„Přišla jsi mě pokoušet, Diano?“
„Ano.“
„Pokud sis myslela, že mě okouzlíš svou krásou a pak odejdeš,
varuju tě předem, že tomu tak nebude.“
„Vím.“
Přinutil se odvrátit zrak k žhnoucím uhlíkům. „Ani pořádně
nevíš, co mi nabízíš.“
„Nejsem tak naivní. Vím, co se ode mě čeká.“
„Nevíš, co bych čekal já. Vrať se do svého pokoje.“
Málem uposlechla, ale přece jen k němu vykročila.
„Nechci, aby došlo k tomu souboji. Chci, abyste ho zrušil.“
Díval se na ni, nepotěšený. Všimla si, že bezděky sjel pohledem
do míst, kde rozevřené okraje županu odhalovaly její nohy.
„Když ses odhodlala takhle za mnou přijít, zřejmě si hodně
přeješ, aby žil. Dala bys přednost tomu druhému řešení? Aby si tě
vzal?“
Stála těsně vedle něj a pohlédla do těch očí, v nichž se skrývaly
nebezpečné hlubiny. Před lety ji děsily, ale teď ji vábily. „Chci jen,
aby nebyl souboj.“
„Nejde jen o tebe.“
„Ne, jde také o vás a vaši pýchu.“
„Takže chceš zachránit nečestného muže tím, že ze mě uděláš
ještě nečestnějšího.“ Rozevřel knihu položenou v klíně a znovu se do
ní zahleděl. „Když dovolíš, mám jisté pochybnosti. Prosím, vrať se
do svého pokoje.“
Rázně ji odmítl, ani se nesnažil říct jí to jemně. Opouštěla ji
odvaha. Celá se chvěla, rozpačitá, zklamaná, že po ní dostatečně
netouží.
Kdyby se v těch věcech vyznala lépe, možná by uspěla. Kdyby se
víc zkrášlila nebo se chovala světáčtěji, rozhodl by se jinak.
Věděla, že by měla odejít, uchovat si tu trochu úcty, která jí ještě
zbývala, ale nedokázala to. Možná by mu už nikdy nebyla tak
nablízku, neviděla jeho obličej ve světle svíček. Jakmile by odešla,
už nikdy by necítila nutkání zůstat, i když ji odhání.
Otočil stránku. „Tak už běž. Chci, abys odešla.“
Roztřesená, stěží schopná udržet rovnováhu, klesla u jeho nohou
na kolena a dosedla na paty. Hleděl do knihy, ale možná ji koutkem
oka viděl.
Rozepnula perlový knoflíček na prsou. Trvalo jí to dlouho,
protože ji prsty odmítaly poslouchat.
Konečně se jí to podařilo. Krajka se trochu rozevřela. Rychle
sáhla po dalším knoflíčku.
„Pomalu, miláčku. Svádění se nedělá ve spěchu.“ Vzhlédla.
Odložil knihu na stolek a díval se na ni.
Další knoflíčky následovaly velmi pomalu, protože sotva
vnímala, co dělá. A zdálo se, že to nevnímá ani on. Dívali se upřeně
jeden druhému do očí, plní očekávání a příslibů. Už věděla, že ji
chce, ale ještě stále nebylo jisté, zda přistoupí na její podmínku.
Rozepnula poslední knoflíček a pohlédla na něj. Vypadal, jako by
na něco čekal. Ztěžka polkla, rozhrnula látku a obnažila ňadra.
Jak tam klečela a vystavovala svou nahotu, zaplavoval ji smyslný
žár. Ňadra jí ztěžkla. Chvěla se vzrušením.
Z Danielova výrazu bylo patrné, že v sobě svádí boj. Ve vzduchu
jiskřilo napětí.
„Měl bych tě nechat, ať se svlékneš docela, aby nenastaly
pochyby o tom, co se děje a proč.“
„Nenastanou.“
Ve strachu z jeho reakce odvrátila zrak, zvedla ruku a udivená
sama sebou mu ji položila na holou nohu a pohladila lýtko až ke
kolenu.
Pak se s ní zatočil celý svět. Jedním rychlým pohybem ji zvedl,
posadil si ji do klína a vášnivě se přisál k jejím ústům.
Z jeho vroucího objetí cítila, že touží po tom, aby se mu poddala
víc než jen polibky. Ztopořený úd tisknoucí se jí ke stehnu
dokazoval, že je úspěšnější svůdkyní, než myslela.
Náruživě ji líbal, dráždil a jitřil všechny smysly, až se celé její
tělo dmulo touhou v takové míře, že ji to až děsilo.
„Měla jsi odejít. Neříkej, že jsem tě nevaroval,“ zašeptal. Sklonil
hlavu níž, šimral ji jemnými vlasy do obličeje. Její ňadra se
vzdouvala, domáhala se polibků. Instinktivně se prohnula, jako by jej
vyzývala.
„Jsem rád, že to chceš. Nebude to taková oběť.“
„Také chci, aby se nekonal ten souboj.“ Stěží ta slova dokázala
vyslovit, požádat ho o slib.
„Opravdu myslíš, že bys teď mohla odejít, kdybych to odmítl?“
Znělo to jako hrozba, ale věděla, že má pravdu. Nechtěla to.
„Daruju ti jeho život, když se mi odevzdáš. Oč mě žádáš, je
ďáblova úmluva a myslím, že jí oba budeme brzy litovat.“ Pohlédl jí
zpříma do očí. „Ale v tuhle chvíli je mi to lhostejné, postarala ses o
to.“
Vzal ji do náruče, zvedl ji a odnesl na postel. Stáhl z ní župan,
odhodil jej stranou a s pohledem upřeným na její nahé tělo si začal
rozvazovat šerpu.
Málem v tu chvíli couvla. Uvědomila si, že měl pravdu. Když teď
ležela nahá a zranitelná na posteli, věděla, že opravdu tak docela
nechápala, co nabízí.
Odvrátila zrak, aby neviděla, jak mu župan sklouzává z ramen.
Nekomentoval tu zbabělost, jen mlčky zhasl svíčky.
Slyšela, jak se blíží k posteli, a srdce se jí rozbušilo v záchvatu
paniky. Nejraději by vyskočila a utekla, ale pak náhle ucítila, jak k ní
přilehl, nahý a hřejivý. Pomalu přivykala tmě a kradmo na něj
pohlédla.
Díval se na ni, opřený o loket. Postel jí ve tmě připadala jako
tajemné místo plné důvěrnosti. Skoro jako sen, ale sny nejsou tak
hmatatelné, a věděla s jistotou, že má daleko do spánku. Překypovala
bdělostí, cítila, jak jí pulzuje krev v každé buňce těla.
Sklonil se k ní, sevřel ji do náruče. Neobratně se k němu přitiskla,
nejistá a rozpačitá, udivená tím, jak je slyšet, když tají dech nad těmi
neznámými pocity.
Líbal ji čím dál náruživěji, netrpělivý z jejích obav. Hladil jí
vnitřní strany stehen, hýždě, rýhu v rozkroku. Dotýkal se jejího těla s
takřka majetnickou samozřejmostí. Uvádělo ji to v úžas, ale současně
v ní narůstalo vzrušení.
Znovu se přesunul k bradavkám, jednu hladil rukou a druhou
dráždil rty a ústy. Pevně ho objala kolem krku, snažila se trochu
zklidnit, nabýt znovu vládu nad svým tělem.
Nedokázala to. Strach se vytrácel a spolu s ním úlek i podiv nad
tím, že je tady. Točila se jí hlava, krev divoce pulzovala.
Cítila mezi stehny vlhké, svědivé chvění. Ty věci, které s ní
prováděl, to ještě zhoršovaly. Pohupovala boky, aby uvolnila
podivné napětí, jež v ní narůstalo. Kousala se do rtů, aby nezačala
kňourat a úpět.
Položil jí ruku na břicho a chvíli ji tam držel, zatímco se bezděky
vlnila, zvedala se a zase pokládala, jako by něco hledala.
„Tohle znamená, že mě chceš,“ řekl jemně. „Ale chci, abys mě
chtěla ještě víc.“
Přesunul ruku mezi stehna, k místu, které ji tak trýznilo. Úlek se
vrátil, prudce přitiskla nohy k sobě.
„Pustíš mě tam,“ hlesl. „Dnes budeš moje. Chci to a ty to taky
chceš.“
Vášnivě jí hnětl stehna, až ji přiměl, aby je rozevřela. Poddala se
jeho polibkům a dotekům, protože nemohla jinak. Intenzita toho
prožitku ji odzbrojovala, bolestná reakce jejího těla ji mátla a děsila.
Nalehl na ni, temný stín plný tělesného tepla, ještě trochu cizí, ale
hřejivý. Pokračoval v dráždění, nutil ji, aby ho chtěla ještě víc,
přestože z toho měla strach.
„Roztáhni nohy ještě trochu víc a ohni kolena.“
Poslechla jej. Obemkla ho stehny kolem boků, tiskla se k jeho
ramenům. Vnikl do ní, vyplnil tu pulzující prázdnotu, přinesl úlevu
jejím roztouženým útrobám. Po několik nádherných, dokonalých
vteřin cítila, jak ji zaplavuje blaženost.
Ale vzápětí jí projela prudká bolest, když pronikl hlouběji. Něhu
vystřídal pocit zprznění. Zaťala zuby a křečovitě se k němu přitiskla,
aby nevykřikla.
Znehybněl a bolest polevila, ale ještě nezmizela. Nechala se konej
šit polibky, ale nedokázala uniknout strachu, že přišla o něco, co už
nikdy nezíská zpátky. Mohla by běžet třeba až na kraj světa, ale něco
z ní bude už navždycky patřit jemu.
Myslela, že je po všem, ale nebylo. Vnikal do ní znovu a znovu,
ovládal ji a ona se poddala těm rytmickým pohybům, jimiž si ji
přivlastňoval. Ať už ten akt znamenal cokoli, vyrozuměla, že se při
něm jedná o primitivní způsob prosazení nároků. A ještě horší bylo,
že ji svým jednáním nutil, aby se tomu podvolila.
Jeho pohyby, čím dál naléhavější a důraznější, dávaly význam
všem těm upřeným pohledům a znepokojeným reakcím, které
zakoušela. Snažila se vymanit z dosahu té moci, soustředila se na
bolest, již cítila, ale přesto tomu nedokázala uniknout. Už rozuměla
jeho varování, že pořádně nechápe, co mu nabízí, a neví, co on
očekává.
Nadzvedl se a pronikl do ní prudce a hluboko. Chvíli tam
nehybně zůstal, svaly napnuté. Nebezpečné napětí definující jeho
osobnost houstlo a pak náhle ustalo a jakoby ve víru zmizelo kamsi
do vzduchu.
Jeho dech se zklidňoval. Dlouho a upřeně se na ni díval, než se
jejich těla rozpojila. Vysílený se položil vedle ní.
Dianu zaplavil pocit neskonalé hanby a rozpaků. Nedokázala se
vyznat ve svých pocitech, každou chvíli se měnících.
Necítila lítost ani triumf, jen ostré vědomí přítomnosti. Věděla, že
potřebuje čas, aby pochopila, co se odehrává v jejím srdci.
Ticho začalo být tíživé. Předpokládala, že nemluví, protože není
co říct. Nu, věděla, co dělá, a nehodlala předstírat, že to bylo jiné,
než čekala.
Vstala z postele a zvedla ze země župan. Oblékla se a vykročila
ke dveřím. Za chůze se potýkala s knoflíčky.
„Stálo to za to?“
Otočila se. Nepohnul se. Připadalo jí, že se ani nedívá jejím
směrem.
„Stálo to za to, Diano? Musí ti na něm záležet víc, než jsem
myslel.“
Překvapilo ji, že promluvil. Možná bylo žádoucí něco dodat k
tomu, co se mezi nimi odehrálo.
„Ano, stálo. Byla to nízká cena za záchranu muže, jehož miluji.“
Připadalo jí až podivně snadné to slovo vyslovit, mluvit upřímně o
svých citech, přestože věděla, že on je nesdílí. V té posteli neztratila
jen svou nevinnost, ale také všechny důvody, pro něž lidé střeží
pravdu ve svém srdci.
„Není hoden tvé oběti.“ Opřel se o loket a díval se na ni.
„Nedopustím, aby tě měl, i když máš za to, že ho miluješ. Zvlášť ne
teď. Chci, abys to věděla.“
Koho?
Šla ke dveřím. „Špatně jste mě pochopil. Neudělala jsem to proto,
abych zachránila Andrewa Tyndalea.“
***
Díval se, jak se za ní zavírají dveře, a pak klesl na postel.
Viděl ji znovu, jak mu klečí u nohou, tak krásná, že mu srdce
přestávalo bít. S tím prvním knoflíčkem věděl, že neustoupí.
Uvědomil si, že prohrál.
A byl tomu rád. Toužil po ní tak, že na ničem jiném nezáleželo.
Na ničem.
Vstal, oblékl si župan a stoupl si k oknu.
Dnes večer obětoval všechno. Ji, sebe, celý svůj život.
Otevřel okno a vyhlédl do ulic spícího města. Ten pohled znal tak
dobře. Prostál tu mnoho nocí, zabraný do myšlenek a plánů,
vyčkávající. Tady u okna promyslel svou malou válečnou strategii:
vniknout do nepřátelského tábora, zneškodnit stráže a hlídat si záda,
až se bude blížit cíli.
A dnes ho jedna žena nevědomky přiměla k definitivní kapitulaci.
Stálo to za to…
Udělala to proto, aby zachránila jednoho muže. Ne Tyndalea.
Měl to vědět, a možná to i věděl. Ale kdyby si to přiznal, nemohl
by přistoupit na její podmínky. Nemohl by ji odnést do postele a
zprznit ji. Aby to udělal, musel se na ni zlobit.
Po celý předchozí den si nesměl připustit, že pokud k tomu
souboji dojde, možná to nebude Tyndale, kdo zemře. Kdo potřebuje
zachránit.
Upíral pohled do ulice. Jedna lampa byla nižší než ostatní. Až
dosud si toho nikdy nevšiml. Díval se z toho okna celá léta, aniž by
vnímal detaily toho, co vidí.
Rozhlížel se po střechách, prohlížel si zvláštnosti, které mu dřív
unikaly, ale teď se domáhaly jeho pozornosti.
Raději se chtěl soustředit na ně než se vypořádat s tím, co ho
trápilo nejvíc. Jak mu Diana tím ujednáním, jež vykoupila vlastním
tělem, svázala ruce s Tyndalem.
Byl znechucený sám sebou a vzteklý na ni, když si vybavil, jak
vedle ní ležel v posteli. Nejednal s ní příliš ohleduplně. Možná se
chovala pošetile a troufale, možná jím cloumaly touha a zlost, ale
mohl být jemnější. Nedokázal by ji ušetřit bolesti ani šoku, ale měl
projevit víc něhy, když v sobě neměl dost síly a cti, aby ji odmítl.
Stálo to za to. Byla to nízká cena…
Ve světle lampy mu před očima vyvstávaly další detaily. Ke
vchodu jednoho z domů vedly jen čtyři schody místo pěti. V duchu si
představil, jak o ně návštěvníci klopýtají pokaždé, když si
nevšimnou, jak jsou vysoké.
Byla to nízká cena za záchranu muže, jehož miluji.
Její slova se mu vtírala do mysli, jakkoli se snažil jim v tom
zabránit. Zíral do ulice a najednou neviděl nic kromě jejích slov,
opakovaných znovu a znovu, slov, která ho přiměla znehybnět. Tón
jejího hlasu, ta klidná odevzdanost duněla ozvěnou v jeho
vzpomínkách a doléhala mu na prsa jako podivná tíha.
V jednom měl pravdu. Ten, koho chtěla zachránit, nebyl hoden
její oběti.
A tu neskonale velkou oběť ve své nevinnosti darovala muži,
který s ní ani nejednal jako s vzácností. Muži dlícímu v minulosti,
jenž v sobě živí zlost a nenávist, protože má strach, že pokud zmizí,
nezbude v něm už nic. Muži, který ji pokoušel dlouho předtím než
ona jej, a pak se mu příčilo, když využila jeho chtíče k tomu, aby jej
odvrátila od cíle zrozeného z oné nenávisti.
Byla hloupá, když jí na takovém muži záleželo, natož aby jej
milovala.
Hrdlo měl rozpálené, slyšel to kruté ticho, když vedle sebe leželi.
Viděl ji odcházet, hrdou navzdory bezútěšnému smutku.
Byla to nízká cena za záchranu muže, jehož miluji.
Kristepane.
Odvrátil se od okna. Vydal se k pokoji, který si mnohokrát
uprostřed noci přál navštívit. Vešel dál a přistoupil k posteli.
Ležela v bílé košili na boku, s koleny přitaženými k bradě.
Vypadala tak osamoceně a bezbranně, jako by schoulená pod
přikrývkou hledala ochranu před lhostejným světem.
Odhrnul přikrývku a lehl si vedle ní. Trhla sebou jen tolik, aby z
toho poznal, že pokud spala, už se probudila.
Znovu vedle sebe leželi, v jiné posteli a odlišném tichu. Mohl jí
toho říci hodně, ale jen málo z toho by ji nezranilo ještě víc, a další
bolest si nezasloužila. V této válce nebyla vojákem, ale nevinným
zajatcem.
„Mrzí mě, že jsem ti ublížil a nebyl ohleduplnější,“ řekl jejím
zádům.
Maličko pokrčila rameny. „Asi to nešlo.“
„Ne úplně, ale…“
„Nebylo to tak úplně strašné. Nevyčítejte si to.“
Jak se jí podobalo, že si dělala starosti o něj. Přišlo mu to k
smíchu, ale také měl chuť se rozplakat. „Rád slyším, že to nebylo tak
úplně strašné.“
„Ale jestli jste to přišel dělat znovu, myslím, že už nechci.“
„Vím, že ne. Proto jsem nepřišel.“
„Proč tedy?“
„Říct ti, že beru jako poctu, když ti na mně záleželo. Jestli mi to
dovolíš, rád bych tu s tebou chvíli zůstal.“
Ležela nehybně a tiše. Tak tiše, že možná přestala dýchat.
„Dovolíš mi to?“ Přikývla.
Dotkl se jejího ramene. „Chceš se ke mně přitulit, abych tě mohl
držet v náruči?“
Mlčela, jako by si to musela rozmyslet.
Pak se otočila a on ji k sobě přivinul.
„Neboj se. Odejdu dřív, než vstane služebnictvo.“
Jemně ji objal a políbil na tvář, vlhkou. Poznal, že plakala.
Sevřelo se mu srdce. Něžně ji sevřel v ochranné náruči.
Byl to hezký pocit, držet ji spící v objetí. Až dosud to se žádnou
ženou neudělal. Nesdílel se svými milenkami lože.
Všechna ta žensky hřejivá hebkost mu připadala překvapivě
příjemná. Až dosud myslel, že spát se ženou je rušivá, nepřirozená
záležitost.
KAPITOLA 19
Probudila ji vůně kakaa a šeříku. Kakao stálo na stolku u postele
jako každé ráno od toho dne, kdy je poprvé ochutnala z Danielova
šálku. Větvičky šeříku ležely kousek od jejího nosu, zastrčené do
mezery mezi polštáři.
Kakao přinesla služebná, ale květiny tam musel nechat Daniel.
Zvedla je a přivoněla. Musel je utrhnout z keře v rohu zahrady.
Představila si, jak tam klopýtá ve tmě, aby jí přinesl tu malou
kytičku.
Zůstal s ní velkou část noci, držel ji něžně v náruči.
Byl to nádherný pocit. Ten dlouhý, uklidňující dotek ji dojal
mnohem víc než to, co se odehrálo v jeho posteli. V těch
pozoruhodných nočních hodinách z jejího srdce zmizela prázdnota. I
ve spánku se kochala tím krásným pocitem.
Služebná jí přišla pomoci s oblékáním. Když byly hotové, Diana
napsala krátký dopis hraběnce z Glasbury. Požádala, aby jí ho hned
někdo doručil, a vydala se za Jeanette.
Našla ji v jejím pokoji ve stejném křesle, kde strávila celý
včerejšek. Vypadala tak unaveně, že si Diana v duchu pomyslela, že
snad celou noc nespala.
„Už to probíhá,“ hlesla Jeanette. „Právě teď.“
„Co probíhá?“
„Souboj. Čekala jsem, že k němu dojde až zítra nebo pozítří, ne
takhle brzy.“
„Vím jistě, že se mýlíte.“
„Přijel rytíř a Daniel s ním odjel. Už se setkali, cítím to.“
„Nevěřím tomu, Jeanette. Řekl mi, že od toho souboje odstoupí.“
Jeanette na ni pohlédla. Prohlížela si ji právě tak zkoumavě, jako
když ji tenkrát v Paříži uviděla poprvé. „Kdy ti to řekl?“
Cítila, jak se rdí. „V noci. Slíbil mi to.“
„V noci? Pověz mi, kde ti ten slib dal? Kdy?“
Dianiny tváře planuly.
V Jeanettiných očích se mihla jiskra porozumění. „Když se s
tebou miloval? Netvař se tak překvapeně. Věděla jsem, že po tobě
touží. Viděla jsem to od začátku.“ Zavrtěla hlavou a tiše zaklela. „V
takové chvíli řekne muž cokoli, Diano. Dokonce to myslí vážně, ale
jakmile se rozední, bohužel změní názor.“
„Dodrží svůj slib.“
„Jsou starší sliby, které musí dodržet. Můj bratr nikdy nedovolil
žádné ženě, aby se postavila do cesty jeho rozhodnutí. Neustoupí
před ničím. Jestli tě tím slibem svedl, byla to hanebnost a řeknu mu
to, až se vrátí. Pokud se vrátí,“ dodala hlasem, z něhož se vytratila
přísnost.
„Nesvedl mě a ten souboj se nebude konat.“ Vyslovila to tak
pevně, jak jen to svedla, aby uklidnila ženu, která vypadala, jako by
už teď truchlila.
Jeanette k ní vztáhla ruku, hledala útěchu. Diana ji sevřela do
dlaní a druhou rukou objala přítelkyni kolem ramen.
„Včera jsi s ním byla poprvé?“
„Ano.“
„Slíbil mi, že o tebe nebude usilovat. V očekávání souboje to
možná bral jako zoufalou šanci, jak tu věc vyřešit a přežít. Jsem si
jistá, že za jiných okolností by se k tobě tak nečestně nezachoval.“
Diana o tom nebyla přesvědčená. Už ten polibek u potoka
naznačoval, že odstoupil od slibu, který sestře dal.
Jeanette nabrala zhluboka dech, aby se uklidnila. „Musíme se
rozhodnout, co dál,“ prohlásila. „Řeknu Danielovi, aby tě odškodnil
věnem. Dost velkým, aby ses mohla vdát. Když budeš mít majetek,
najdou se vhodní nápadníci.“
„Nechci se provdat za vhodného nápadníka.“
Jeanette ji pohladila po ruce. „Teď možná ne. Ale pečlivě to zvaž
a uvidíš, že mám pravdu.“
„Po tom co se stalo s panem Tyndalem, si beztak nemyslím, že by
se o mě někdo ucházel.“
„Věř mi, že ano, když bude věno dostatečné.“
„Kdybych měla dostatečné věno, stál by o mě i pan Tyndale.
Nelíbí se mi představa, že se mnou handlujete jak s poškozeným
zbožím.“
Jeanette k ní soucitně vzhlédla. „Nedělej si iluze, že tě čeká
nějaká budoucnost po boku mého bratra. V jeho srdci a životě je
velmi málo místa pro onen druh citů, které žena očekává. Vědomě se
jim uzavřel, víš? Sám si tu cestu zvolil, protože by ho jiná
oslabovala.“
Diana věděla, že pro ni v jeho životě není místo. Ale přesto byl
mnohem složitější, než Jeanette myslela. Nebyl tím chladným,
uzavřeným mužem, jak ho právě popsala. Takový člověk by za ní
nepřišel, aby ji utěšil a držel celou noc v náruči.
Spánek v jeho objetí jí přinesl tak krásný pocit klidu a důvěry.
Lišil se od intimnosti, kterou spolu sdíleli v jeho posteli, ale také s ní
souvisel. Chtěla si ten pocit uchovat navždycky, vyplnit jím
prázdnotu tak dlouho, jak jí to paměť dovolí.
Hluboko v nitru ale věděla, že jej dokáže udržet naživu, jen když
nebude usilovat o víc. Nechtěla riskovat, aby se dozvěděla, že to
neudělal z lásky, ale z lítosti nebo viny.
A rozhodně si nepřála riskovat, že by se ještě někdy mohli
milovat. Děsilo ji pomyšlení, že by měla ještě někdy snést všechnu tu
hanbu, bolest a rozpačité ticho.
„Už jsem se rozhodla, co udělám, Jeanette. Myslím, že bych měla
odejít z tohoto domu. Souboj se konat nebude, ale promluvíme si.
Nechci už pokračovat v té lži, že jsme příbuzní. Nechci chodit na
večírky, kde si budou lidé špitat o tom, co se odehrálo s panem
Tyndalem, nebo se dohadovat, co je mezi mnou a Danielem.“
„Kam chceš jít?“
„Požádám hraběnku, aby mi dovolila zůstat u ní, než si něco
zařídím. Poprosím ji, aby se obrátila na své přátele na venkově a
doporučila mě jako guvernantku. Nebo bych mohla učit někde
daleko od Londýna. Když zmizím dřív, než ten skandál vypukne,
možná se příliš nerozroste a všichni na to brzy zapomenou.“
Jeanette přikývla. „Mám trochu peněz a řeknu Danielovi, ať ti
něco přidá.“
„Nemůžu si teď od něj vzít peníze, to je vyloučeno.“
„Budeš mě navštěvovat, dokud tady budu, než se zas vrátím do
Paříže?“
„Ovšemže.“ Sklonila se a objala ji.
Jeanette ji políbila na tvář. „Kdyby se nevrátil, možná bys mohla
se mnou odjet zpět do Paříže. Slib mi, že to uvážíš.“
„Vrátí se, uvidíte. Nebude se bít.“
Od hraběnky hned přišla odpověď. Zvala Dianu, aby s ní odjela
do venkovského sídla její rodiny v Laclere Parku. Vysvětlila jí, že v
Londýně se dost dobře nemůže schovat, a navrhla odjezd jako lepší
řešení s dodatkem, že sama cítí potřebu se na čas někam schovat.
Diana se šla do svého pokoje sbalit. Bylo to těžší, než čekala, a
raději poslala služebnou pryč, aby při tom mohla být sama.
Neustále poslouchala, zda jí nějaký zvuk prozradí, že už se
Daniel vrátil. Co se mu bude zračit v očích, až se setkají? Obávala se,
že to bude velmi rozpačitá chvíle.
Jak se bude tvářit na to, že chce odejít? Dá najevo překvapení?
Souhlas?
Oddechne si?
Věděla, že to pochopí. Kdyby tu zůstala závislá na něm, časem by
to začalo být nepříjemné. Všechny šeříky světa, všechna láska v
jejím srdci by jejich vztah neučinily jiným, než ve skutečnosti byl.
Hodiny míjely a do její jistoty se vkrádaly pochybnosti. Sešla
dolů do knihovny, otevřela okno do ulice a špicovala uši s tak
soustředěným vypětím, že ji z toho rozbolela hlava. S narůstajícími
obavami se jí sevřel žaludek a u srdce cítila slabost.
Když už to málem vzdala a propadla smutku, zastavil před
domem kůň.
Slyšela, jak z domu vyšel čeledín, aby jej odvedl.
Vyběhla do chodby.
Byl to Daniel.
Ovšemže. Kdo jiný by to měl být?
Když ho uviděla, úlevou se jí rozbušilo srdce. Bála se, že by to
mohl být rytíř se zlou zprávou.
„Jděte nahoru za svou sestrou,“ řekla mu. „Je celá usouzená
obavami. Jděte hned. Počkám v knihovně.“
Zamířil ke schodům a Diana se vrátila do knihovny. Snažila se
vybavit si, co všechno měl v obličeji vepsáno, když ji uviděl.
Vzpomínku na včerejší noc, ale ještě něco jiného. Do jeho pohledu se
znovu vrátila příměs té někdejší odtažitosti.
Tím těžší jí připadalo na něj znovu pohlédnout, když konečně
vešel do knihovny. Vstoupil tiše a zavřel za sebou dveře.
Zpříma na ni pohlédl, ústa sevřená do tvrdé linky. „Už jste
Jeanette uklidnil?“ zeptala se. „Ano. Louis a já jsme se setkali s
Tyndalem a jeho sekundantem. Vyřešili jsme to čestně.“
„Odstoupil jste od souboje?“
„Slíbil jsem, že to udělám.“
„Nepochybovala jsem.“
„Že ne?“
Když mu vyběhla v ústrety, musel jí vyčíst obavy z tváře. „Jsem
si jistá, že se Jeanette nesmírně ulevilo.“
„Myslím, že je hlavně užaslá. Už dlouho se mi nepodařilo ji
něčím překvapit, což mi přináší jistou satisfakci.“
Ale jinak se mu zjevně nelíbilo, co udělal. Ranilo to jeho pýchu,
když se musel zachovat jako zbabělec. Příčilo se mu, že ho k tomu
přiměla.
„Děkuji vám.“
Zachmuřeně na ni pohlédl. „Sestra říkala, že chceš jet na
návštěvu k hraběnce.“
„Myslela jsem, že to tak bude nejlepší pro…“
„Jak tě mohlo napadnout, že bych tě teď nechal odejít?“
Řekl to, jako by tomu stěží dokázal uvěřit, ale nemohla si
nevšimnout, že se do jeho chování už zase vkrádá zlost jako tenkrát u
potoka. Snažil se ji potlačit, ale tím víc visela ve vzduchu a působila
na ni.
Přistoupil k ní. „Šel jsem za mužem, jehož nenávidím, a odmítl
jej zabít, protože jsi mě o to požádala, a ty se zatím začneš balit.“
„Nemohu tady zůstat, sám to víte.“
„Nechápu proč. Vlastně tu teď musíš zůstat.“
„Víte, proč nemůžu. Bylo by to nesprávné.“
„Byla včerejší noc nesprávná?“
Mátl ji, když u ní stál tak blízko. „To je něco jiného.“
„Možná myslíš, že ses v noci zachovala správně, protože ses
šlechetně obětovala, abys zachránila život. Když dokážeš přinášet
takové oběti, musíš zůstat. Řekni si, že to tentokrát uděláš pro
záchranu mé duše. A k tomu bude zapotřebí celoživotní obětování.“
Mluvil sarkasticky, ale v očích měl vroucnost a z jeho hlasu cítila
něhu.
Mlčky na něj zírala, netušila, jak na takovou výzvu odpovědět.
Blesklo jí hlavou, že snad takhle lidi svádí ďábel. Jak účinný by to
byl způsob, využívat něčí náklonnost, když je vábí do pekel.
„Kdy ses rozhodla odejít?“ zeptal se. „Včera večer? Když jsi za
mnou přišla, považovala jsi to za poslední projev přátelství?“
Zneklidňoval ji víc než kdy dřív tím svým upřeným pohledem,
jímž se dovolával její pozornosti. Dělalo jí potíže se zamyslet. Při té
narážce na včerejší noc se jí srdce rozbušilo jako o závod.
„Už dřív,“ hlesla. „Po té chvíli u potoka a hře v karty.“
„Protože sis uvědomila, jak moc tě chci? Vyděsilo tě to?“
Odvrátila se a trochu od něj poodstoupila. Nelíbilo se jí, jak ji
nutil, aby mu prozradila motivy a důvody svých rozhodnutí.
„Až tolik tě to vyděsit nemohlo, když jsi za mnou včera v noci
přišla.“
„Měla jsem pro to důvod. Ale nabídla jsem vám jednu noc, ne
víc. Nebudu vaše Margot. Nemohu. Včera v noci jsem to pochopila.
Myslím, že je to u žen jiné než u mužů. Dospěla jsem k rozhodnutí a
doufám, že budete tak hodný, abyste je akceptoval.“
Cítila, že se k ní zezadu blíží. Položil jí ruce na ramena, dýchal jí
do vlasů. Zlehka ji políbil na šíji.
„Až tak hodný nejsem. Nevzdávám se snadno toho, co chci mít.
A nežádám tě, abys tu žila jako moje milenka, Diano.“
Prudce se otočila. „Ne? Tak tedy chcete… Samozřejmě, ani jste
to nečekal… Přejete si, abych tu zůstala jen jako Jeanettina
společnice…“
Její reakce jej pobavila. „Teď už nemůžeš být jen Jeanettina
společnice. Chci se s tebou znovu milovat, a to je rozhodně
důvodem, proč tě nemůžu nechat odejít. A protože nechci být tím,
kdo obtěžuje hosty a kazí nevinné dívky, mohu to vyřešit jen jedním
způsobem. Vezmeme se.“
To oznámení jí vyrazilo dech.
„Je to jediné řešení, Diano.“
„Není. Oba víme, že ne.“
„Máš pravdu. Mohl bych požádat Hamptona, aby změnil
podmínky ujednání tak, že už teď dostaneš, co jsem ti odkázal. To mi
právě nařídila Jeanette.“
„Nemohla bych to přijmout.“
„Protože jsem bohužel zůstal naživu? Jak nešťastně to pro tebe
skončilo, když jsem dnes nezemřel v souboji. Tvá budoucnost by
byla příjemně zajištěná. Měla jsi v noci lépe zvážit své zájmy.“
„Přestaňte překrucovat, co říkám. To přece…“
„Nemám v úmyslu tě odškodňovat, i když na tom má sestra trvá.
Neusnadním ti odchod. Vezmeme se.“
Uhodla důvod jeho rozhodnosti. Nejspíš cítil stejnou vinu, jaká ji
v noci přivedla do jeho pokoje. Raději by o tom důkazu nevěděla.
„Chápu. Rozhodl jste se vyřešit to, jak se patří. Rozumím tomu. Ale
není to zapotřebí. Nečekala jsem…“
„Nečekala jsi ode mě nic, já vím. Nesvědčí to o tvém dobrém
názoru na mě. Mladá žena má právo něco čekat od muže, který ji
připraví o nevinnost.“
„Nestalo se to vaší vinou.“
„Už jsem odmítl vtíravější nabídky.“
Sňatek z povinnosti byl tím posledním, co si s tímto mužem
přála. „Je to od vás laskavé. Velmi korektní. Ale přesto myslím, že
bychom to neměli dělat. Ve skutečnosti to nechcete a ani já si nejsem
jistá, jestli si to přeji.“
„Diano, je mnoho důvodů, proč by to mohla být chyba, a většina
z nich souvisí s mým charakterem. Ale přesto to musíš udělat. Umlčí
to zvěsti o tobě a Tyndaleovi i o nás dvou.“
„Stejně jako můj odchod.“
„Už jsem ti řekl, že tě nenechám odejít.“
Příčilo se jí, jak to pořád opakuje, jako by o tom rozhodoval jen
on. „Mám do toho také co mluvit. Je to moje volba. Nechci od vás
žádné peníze, takže mi nemůžete v ničem bránit, pokud jsem
rozhodnutá.“
„To je pravda. Mohu se jen snažit zabránit ti v tom, abys k tomu
rozhodnutí dospěla.“ Vzal ji za bradu a pohlédl jí do očí. „Musím ti
dokazovat, že je to v mé moci?“
Už jen ten dotek jí poskytl dostatečný důkaz. Zaplavilo ji
nesmírné teplo. Dokázal pohledem zastavit čas. Uvědomila si, že
věděl odjakživa, jak na ni působí. Když předstíral lhostejnost, vlastně
ji chránil pro její vlastní dobro, protože věděl, jak snadno by ji mohl
získat.
„Jsi na pochybách kvůli včerejší noci? Pro ženu je to poprvé
často nepříjemné. Ale v budoucnu to tak nebude.“
Cítila, jak se rdí. Sklopila oči a pokrčila rameny. Měla
pochybnosti, ale ne tak, jak myslel. Bolest se dala snést nejlépe.
„Všechno nebylo nepříjemné.“
„To jsi už říkala. Ne úplně strašné. Slibuju, že to příště nebude
vůbec strašné.“ Zvedl jí bradu, aby se na něj musela podívat.
„Přijmeš mou nabídku k sňatku, Diano?“
Celým svým srdcem ji chtěla přijmout, její láska toužila po
naplnění. Rozum ale nechtěl připustit, aby kapitulovala. Našeptával
jí, že ho ve skutečnosti nezná. Ještě stále jí znělo v uších Jeanettino
varování. Věděla, že se v tomto muži skrývají hloubky, do nichž
ještě nenahlédla a možná se jí to nikdy nepodaří.
„V něčem se velice mýlíš,“ řekl. „Nedělám to jen proto, že je to
správné. Chci to. Doufám, že jsi včera mluvila upřímně a také to
chceš.“
Mluvil zastřeným hlasem, jako by mu připadalo těžké ta slova
vyslovit. Znělo to, jako by si je připouštěl jen zdráhavě, ale jakýsi
hlas srdce ho k tomu nutil.
Naklonil hlavu a políbil ji, něžněji než kdy dřív. Cítila, že jí ten
polibek skýtá útěchu a příslib budoucího vzrušení. Sliboval milující
náklonnost, ne-li lásku. Naplňoval jí srdce stejně jako to dlouhé
noční objetí.
Uklidnilo ji to víc než cokoli jiného. Náhle přestalo záležet na
temných a neznámých hlubinách, na obavách z milování. Nevěděla,
jak se to stalo, ale v tu chvíli pochopila, že s ní má dobré úmysly.
„Přijímáš?“
Omámeně přikývla, protože věděla, že je to jediné správné řešení.
Usmál se, jako by její rozhodnutí považoval za důležité. „Řeknu
to sestře,“ prohlásil. „Vezmeme se ve Skotsku, pokud souhlasíš.
Sňatek bude legální a naše problematická minulost se nám nebude
stavět do cesty. Chtěl bych, aby nás s Paulem doprovodila a oba nám
šli za svědky. Je to pro tebe přijatelné?“
„Ovšemže. Musím přiznat, že všechna ta vaše nová starostlivost
je pro mě příjemným překvapením.“
Otočil se a zpříma na ni pohlédl. „Musím tě s lítostí upozornit, že
to možná nevydrží napořád.“
Věděla, že je to řádné varování. „Jsem si jistá, že ne. Lidé se tak
rychle nemění.“
„Obávám se, že ne.“
KAPITOLA 20
Paul odnesl Jeanette do kaple v malé vísce poblíž Dunbaru. Okny
se dovnitř linula vůně jara a u oltáře čekal vikář.
Diana kradmo pohlédla na Daniela. Vypadal klidně. Jakmile se
rozhodl, hodlal tu věc dotáhnout do konce. V průběhu třídenního
putování se nezdálo, že by jím cloumaly pochybnosti, naopak působil
vyrovnaně, ba dokonce bezstarostně.
Podobně se projevoval i Paul, zatímco Jeanette a Diana žily ve
stavu napjatého mlčení. Jely spolu v jednom kočáře v doprovodu
Jeanettiny služebné, Paul a Daniel cestovali ve druhém. Dianě to
poskytlo dlouhé hodiny k přemýšlení, protože Jeanette za celou cestu
na sever mluvila jen velmi málo.
Paul v kapli posadil Jeanette do křesla blízko vikáře a stoupl si
vedle ní. Daniel nabídl Dianě rámě a vykročili uličkou mezi řadami
lavic.
S Dianou se točil celý svět, před očima měla rozmazanou
šmouhu. Slyšela jako z dálky, jak pronáší příslušná slova. Teprve
když vyšli z kaple do žhnoucího slunce, připadalo jí, jako by se
probudila ze sna.
„Předpokládám, že se vrátíme tak za deset dní,“ slyšela říkat
Daniela.
Kočí nakládal její zavazadla do kočáru, v němž přijeli Daniel a
Paul.
Jeanette ji políbila. Pak ji Paul odnesl do kočáru, kde na ni čekala
služebná, a nastoupil k nim.
„Kam jedou?“ zeptala se Diana.
„Zpátky do Londýna. Jeanette všem oznámí, že jsme se vzali, a
po našem návratu už ta zpráva nebude nikoho zajímat.“
Kočár vyjel na cestu. „Kam jedeme my?“ zeptala se. „Mám tu
poblíž malou usedlost.“
„Budeme se schovávat, dokud neutichnou pomluvy?“
„Beru to tak, že budeme mít týden sami pro sebe.“
Diana cítila, jak se jí sevřel žaludek. Kočí otevřel dvířka a čekal,
až nastoupí nevěsta. Znovu ji přepadl pocit podobný tomu, jaký se jí
zmocnil, když poprvé stanula před Danielovým domem v Paříži,
ochromená obavami, že se budou věci vyvíjet úplně jinak, než měla v
plánu.
V tom kočáře začínal její život s Danielem St. Johnem. O
manželství věděla jen jednu věc a tušila, že se kolem toho bude v
příštím týdnu všechno točit. Kdyby až dosud zůstala v nevědomosti,
byla by mnohem klidnější.
Objal ji v pase. „Tak už pojď. Slibuju, že se na tebe cestou
nevrhnu, takže se nemusíš tvářit, jako bys šla na popravu.“
Usedlost podle Danielových měřítek možná byla malá, ale Dianě
připadala kouzelná a přesně v té správné velikosti. Starý kamenný
dům stál na úpatí nízkého kopce s výhledem na jezírko a zasazený
mezi stromy.
V přízemí byly k dispozici čtyři místnosti a v patře další čtyři.
Muž a žena, kteří se o dům starali, bydleli v domku opodál.
Nečekali jejich příjezd, takže se novomanželé šli projít a dvojice
se hned pustila do práce, aby bylo v domě co nejdřív všechno
připraveno pro jejich pobyt.
„Vypadali překvapení, že nás vidí,“ podotkla Diana, když se
procházeli kolem jezera.
„Už sem moc často nejezdím. Naposledy jsem tu byl před lety. V
dětství jsem tady několik let bydlel, ale to tu ještě Harold a Meg
nežili. Jsem pro ně majitel, který se tady ukáže jednou za dlouhý čas.
Tohle místo jim už patří víc než mně.“
Rozhlédla se se zájmem po okolí domu. „Bydlel jsi tady?
Přestěhovali jste se sem z Francie?“
Ušel asi dvacet kroků mlčky, než odpověděl: „Ano.“
„Takže dům patřil vaší rodině?“ Představila si jej plný lidí a
malého Daniela běhajícího v trávě.
„Rodina mé matky ho vlastnila po celé generace. Už ani nevím,
jak vlastně dům získali. Nejspíš v těch časech, kdy se Francie spřáhla
se Skotskem proti Anglii.“
„Kolik ti bylo, když jste sem přišli?“
„Osm.“
„Já jsem zhruba v tom věku odjela z Anglie. Jak zvláštní shoda
okolností. Tys odjel z Francie sem a já zase naopak, přibližně ve
stejném stáří. Zdá se, že máme přece jen něco společného.“
„Nejspíš ano.“
Obešli jezírko a vydali se stezkou do lesíka. Zanedlouho se ocitli
u malého hřbitůvku obestavěného kamennou zdí. Daniel chtěl jít dál,
ale Diana se tam ze zvědavosti chtěla podívat.
„Většinou se tu pochovávali služební,“ poznamenal, když ji
následoval.
„Tvoří minulost tohoto místa. Odpočívají tu celé rodiny, které
tady žily. Tyhle věci mě fascinují, protože vlastně nic z toho
nemám,“ prohlásila. Přejížděla pohledem jména těch, kteří tam
odpočívali. „Není tu žádný St. John,“ poznamenala.
Vzal ji za paži. „Dům patřil rodině mé matky a jak říkám, jsou tu
pohřbení převážně sloužící. Pojďme už. Nezajímám se o hroby tolik
co ty.“
Nechala se vést dál po cestičce na vrchol kopce.
„Děkuju, žes mě sem přivedl. Líbí se mi, že jsi tu žil jako malý
chlapec a že ten dům vaše rodina vlastnila celé generace.
Samozřejmě se nejedná o mou rodinu, ale oficiálně k ní teď patřím,
ne?“
Zamyšleně na ni pohlédl. „Řekl bych, že ano. Oficiálně.“
„Nebaví tě to, co?“
„Nesmysl. Je to skvělý sport. Nemívám často šanci se mu
věnovat, takže je to vítaná příležitost.“ Rybařili.
Po večeři Daniela požádala, aby ji to naučil. Ochotně souhlasil a
teď spolu stáli bok po boku u prutů s návnadou a čekali, až se něco
stane.
Jenže se dlouho nedělo vůbec nic.
„Možná by se při tom mělo meditovat, jako když člověk pozoruje
mořské vlny,“ nadnesla.
„Bezpochyby je to méně velkolepé.“
„Ano, rybařit v malém jezírku není příliš velkolepým zážitkem. K
tomu je asi nutná majestátnější perspektiva.“ Všimla si, že mu z
kapsy vyčuhuje jakýsi malý svazek. „Jestli si raději chceš číst,
nebude mi to vadit.“
Nahodil několikrát vlasec. „Víš jistě, že to zvládneš sama?
Nestáhnou tě do hlubin, až se s nimi budeš potýkat?“
Zasmála se. „Myslím, že mi v tom směru nehrozí nebezpečí.“
„Pokud si tím jsi jistá, posadím se támhle pod strom a počkám, až
toho budeš mít dost.“ Předal jí prut a odkráčel.
Hrála si s prutem a vlascem, snažila se chytnout některého z těch
mrštných stříbřitých tvorů ve vodě.
Dospěla k názoru, že je to jedno z nejlepších odpolední, jaké kdy
prožila. Když mluvil o dnech, které budou mít jen sami pro sebe,
předpokládala, že má na mysli čas strávený v posteli. Nečekala tiché
souznění prodchnuté stejnou důvěrou, jakou spolu sdíleli v dlouhých
hodinách té noci, kterou strávila v jeho náruči.
Ryby si prostě nepřály být chyceny. Věděla, že kdyby dostala
vlasec dál od břehu, zvýšilo by to její naději na úspěch. Pohlédla na
Daniela, ale ještě stále byl zabraný do četby.
Se sukní vykasanou nad kolena se brodila s prutem dál od břehu.
Nahodila a čekala tak tiše, jak jen to svedla. Chladivá voda jí
smáčela šaty, když vytáhla háček z vody a nahodila o kus dál.
Po chvíli se začal vlasec prudce napínat, poznala, že se na háček
chytila ryba. Věděla, že ji nedostane na břeh, aniž by si namočila
sukni. Nadšená úspěchem se otočila a brodila se zpátky ke břehu,
táhnoucí za sebou rybu mrskající se na udici.
Vyšla z vody na trávu, se sukní zmáčenou a nohama
potřísněnýma blátem. Zvedla zrak k Danielovi a shledala, že už
nečte.
Díval se na ni, nejspíš ji už nějakou chvíli sledoval pohledem.
Pustila cípy šatů a otočila se k vodě.
„Není zdaleka tak velká, jak jsem myslela,“ prohlásila, když rybu
vytáhla z vody. „Myslím, že bych ji měla hodit zpátky.“
„Počkej, pomohu ti.“ Vstal a šel jí na pomoc.
Ale už to udělala sama. Bez přemýšlení popadla rybu a vyprostila
z ní háček. Než k ní došel, vyhodila ji do vzduchu a nechala spadnout
zpátky do vody.
„Jsi šikovná. Většina žen se jich nerada dotýká.“
Zírala na své ruce. Opravdu to zvládla výborně. A nijak ji
nepřekvapil ten zvláštní pocit, když rybu držela. „Myslím, že jsem to
už někdy dělala. Jako dítě. I když si to už nepamatuju. Obávám se, že
teď budu cítit rybinou.“
Vzal ji za ruku a přičichl. Zachvěla se, když ji ovanul svým
dechem. „Není to tak zlé. Ale i tak tě raději vykoupáme.“ Vzal jí z
ruky prut. „Pojďme, už se připozdívá.“
Popadla boty a bosa se vracela k domu. Také dotek trávy na
chodidlech jí připadal povědomý. I to už někdy zažila. Byla si jistá,
že je to další ozvěna jejího dětství.
Daniel promluvil několik slov o samotě s Haroldem, než se k ní
připojil v obývacím pokoji. Když ve světle zapadajícího slunce seděl
u okna, ozýval se od zadního schodiště čilý ruch a dupání nohou.
Na stole v rohu stála čínská váza. Diana si ji prohlížela. „To je
tvoje?“
„Ano. Přivezl jsem ji sem z jedné z prvních cest na východ.“
„Ming?“
Zasmál se. „Ne. Tuhle můžeš rozbít. Byla vyrobená pro export a
nemá moc velkou hodnotu. Tenkrát jsem to nevěděl, prostě se mi
líbila. Až později jsem se o nich dozvěděl víc.“
„Máš hodně věcí z Orientu. V tvém pokoji v Londýně…“
Odmlčela se, když se jí v hrdle zadrhly vzpomínky na ten pokoj. „Co
na svých lodích převážíš? Vázy a podobné věci?“
„Někdy. Často i méně zajímavé věci.“
„Možná nejsou tolik zajímavé, ale musí být cenné, když ti
vynesly bohatství.“
„Svou roli sehrálo štěstí a velké riziko, které dobře dopadlo. Po
léta jsem nepřevážel ničí náklad, jen svůj. Kdyby jediná loď klesla ke
dnu, mohl jsem dnes brázdit vody a nepřevážet nic než sušené ryby.“
„Proč jsi tolik riskoval?“
Pokrčil rameny. „Začínal jsem velice mladý a netrpělivý.“
Jak mladý? Nevyslovila tu otázku, ale chtěla mu ji položit.
Koneckonců byl ještě stále hodně mladý. Muselo mu být málo let,
když ji odvezl do Rouenu, ale říkal, že se znal s jejím otcem
prostřednictvím lodní dopravy, takže to muselo být až poté, co ta
rizika podstoupil. Jenže to by začal vydělávat peníze ve směšně
útlém věku.
Pohlédla na něj. Možná byl jen starší, než myslela. Někteří muži
vypadají mladší, než ve skutečnosti jsou. Ale neměl za sebou lehký
život. Strávil dlouhý čas na moři putováním kolem světa.
„Říkáš, že jsi byl velice mladý, ale nemůže ti být víc než třicet
dva nebo tři.“
„Když žiješ naplno, trvají roky déle.“
Byla to dobrá odpověď, ale ne taková, jakou chtěla slyšet.
Neopravil ji, ani nesouhlasil.
„Kolují o tobě i jiné zvěsti než ty, které se týkají mě, víš o tom?
Hraběnka mi pověděla, že podle některých jsi byl pirátem ve
východních mořích. Je na tom něco pravdy?“
„Bojíš se, že ses provdala za piráta? Nic tak odvážného, obávám
se. Za celá ta léta se stalo nanejvýš dvakrát či třikrát něco, co by se
dalo popsat těmi slovy.“
Dobíral si ji, ale měla podezření, že opravdu k takovým
událostem mohlo dojít.
Naoko si prohlížela knihy na policích, ale ve skutečnosti je
nevnímala. Představovala si jej v křesle u okna, ve vysokých
holínkách s nohou přes nohu, kravatou ledabyle uvázanou a bradou
podepřenou loktem.
Cítila, jak si ji upřeně prohlíží.
Ve dveřích se objevil Harold, zachytil Danielův pohled, cosi mu
pohybem ruky naznačil a zase zmizel. Bylo slyšet, jak Meg odchází z
kuchyně.
„Nahoře máš připravenou koupel,“ řekl Daniel.
Koupel by uvítala. Na bosé nohy se jí nalepilo bláto a ruce jí
páchly rybinou.
Otočila se a zamířila ke schodišti.
„Chceš se koupat sama, Diano, nebo bys raději, abych ti
pomohl?“
Pocítila hluboko v útrobách, jak se jí zmocňují obavy. Celý den
se k ní choval tak jemně. Sotva se jí dotkl. Předpokládala, že na tuhle
věc dojde až v noci.
Nehybně tam stála. Připadala si tak hloupá a nervózní.
Vstal a šel k ní. Srdce se jí divoce rozbušilo. „Meg s Haroldem už
odešli. Možná budeš potřebovat, aby ti někdo pomohl se
šněrovačkou nebo něčím.“
Vzal ji za ruku. Potlačila nutkání vytrhnout se mu a utéct,
dovolila mu, aby ji odvedl z pokoje. Snažila se sebrat odvahu a
vyrovnat se se záplavou emocí, které jí zmítaly. Byli manželé, už
přece přišla o nevinnost, věděla, že se nemůže chovat jako pošetilé
dítě.
Neustále si to v duchu připomínala, když vycházela po schodech,
Daniel v těsném závěsu za ní. Znepokojovalo ji mít jej za sebou.
Blesklo jí hlavou, že by snad snesla lépe, kdyby se neovládl a v
zápalu vášně se na ni vrhl už v kočáře. Tuhle klidnou, potlačovanou
smyslnost ještě neznala, ale připadala jí tím nebezpečnější.
A také víc vzrušující, to nemohla popřít. Když došli až nahoru,
všechny její smysly byly rozjitřené a citlivé na sebemenší podněty.
V jednom pokoji stála u krbu dlouhá plechová vana. V krbu se
topilo, aby se místnost prohřála a zbavila lezavého chladu.
Zkusila konečky prstů teplotu vody. „Přesně ta správná.“
Cítila jej za sebou. Začal jí rozvazovat stužky na šatech.
Instinktivně se napjala, aby se neroztřásla. „Vadí ti, když to dělám?“
zeptal se. „Jen mě to zneklidňuje.“
Uvědomovala si, že jí to není nepříjemné, vůbec ne. Zavrtěla
hlavou.
Šaty z ní pomalu sklouzávaly, až zůstala jen ve spodním prádle.
Zlehka ji políbil na nahé rameno.
„Nejsi neklidná, miláčku, ale vzrušená. Cítíš, jak po sobě
navzájem toužíme.“
Pojmenovat ty pocity znamenalo vnímat je tím intenzivněji.
Každá částečka jejího těla teď reagovala na jeho přítomnost. V duchu
si pomyslela, že ta část milování, která přímo nesouvisí s fyzickým
aktem, opravdu není tak strašná, ani trochu ne.
Začal z ní svlékat zbývající kousky ošacení. Cítila, jak se pomalu
blíží chvíle, kdy na sobě nebude mít vůbec nic. Tak trochu
pochybovala, že dojde k tomu, aby se vykoupala.
Nebyla si tak docela jistá, že to chce.
Už ji halila jen tenká košilka. Venku bylo světlo, místnost
neosvětlovaly svíce, které by se daly sfouknout.
Něžně ji objal a políbil. Nepřekypoval vášní jako tenkrát v jeho
pokoji, ale přesto cítila, jak v něm doutná. Příjemné vzrušení, které
se v ní hromadilo, pozvolna vytěsňovalo obavy z její mysli.
Košilka z ní sklouzla, ale nahota v ní tentokrát nevyvolala úžas a
stud. Líbilo se jí, jak si ji prohlížel. Probouzelo to v ní niterné chvění
prostupující celým jejím tělem.
Přála si, aby ji znovu políbil, dotýkal se jí. Chtěla to tak, že
nedokázala předstírat opak. Překvapovala ji síla toho, co zakoušela.
Připustit, že po sobě skutečně navzájem touží, v ní rozněcovalo
horečnou vášeň.
Místo polibku ji zvedl, posadil do vany a podal jí mýdlo.
„Odcházíš?“ zeptala se jej, nadzvedla zablácenou nohu a
namydlila ji. „Chceš, abych odešel?“
V tu chvíli v jeho pohledu zahlédla to, co tenkrát, když ležela
nahá, čekající na jeho posteli, a znovu pocítila obavy. „Nevím.“
„Ano, chceš.“ Usmál se a zašel za zástěnu.
Omyla si druhou nohu, zklamaná sama sebou. Chovala se tak
zbaběle. Sváděl ji tak ohleduplně a trpělivě…
Náhle cítila, že stojí za jejími zády. Koutkem oka zahlédla, jak
poklekl vedle vany. „Podej mi mýdlo,“ vyzval ji.
Poslechla a přitom si všimla, že si svlékl kabát a košili.
Vypadal nádherně, štíhlý a silný, tak pohledný a vroucí. Tajila
dech, když si představila, jak jej objímá.
Namočil mýdlo do vody. „Jsi příliš krásná, abych tě teď spustil z
očí. Kdyby ses viděla, pochopila bys to. Myslím, že pomáhat ti při
koupání by mohlo být jedno z mých manželských práv.“ Nabral do
dlaní mýdlovou pěnu a táhlým, hladivým pohybem ji začal roztírat
po jejích pažích.
Zády se opřela o vanu a poddávala se svůdným, rozkošnickým
dotekům. Dívala se, jak se mu napínají svaly, když jí mydlil ramena
a ňadra, klouzal dlaněmi po jejich oblinách. Zavřela oči a vyčkávala.
„Chceš tohle?“ zašeptal jí do ucha. Laskal jí ňadra vláčnými
kruhovými pohyby. Když jí začal kluzkýma rukama dráždit
bradavky, příjemné pocity pozvolna přerůstaly v napjatou, takřka
zoufalou touhu.
Zadržovala dech a s přivřenýma očima se kousala do rtů, aby
nevykřikla rozkoší, když jí prsty jemně hnětl ňadra.
„Klekni si.“
Nechtěla, aby ty příjemné pocity skončily, ale přesto se ve vaně
nadzvedla a zaujala pozici vkleče, obrácená tváří k němu.
Viděla, že to nepůsobí jen na ni. V jeho tváři se zračilo stejné
vzrušení, když vzal mýdlo a pokračoval v omývání a laskání. Čekala
každou chvílí, že ji zvedne do náruče a odnese, ale jen pozvolna
sunul dlaně od ňader k zádům a oblým hýždím.
Cítila, jak jí ve slabinách narůstá žár, který se čím dál víc
zmocňuje její mysli. Objala jej kolem ramen, nastavila ústa polibku a
celá se vyklenula, jako by chtěla přimět jeho ruce, aby se jí dotýkaly
níž a hlouběji.
Vzal ji za ruce a položil je na okraj vany. Když jí mydlil stehna a
hýždě, prohnula záda a bez ostychu nadzvedla boky a ramena
sklonila níž. Sehnul se a políbil ji na záda. Rukou jí hladil vnitřní
stranu stehen. „Posledně jsi tohle nechtěla. Teď už ano?“
Toužila tak úporně po jeho dotecích, že musela zatnout zuby, aby
nevykřikla. „Ano?“ zopakoval.
Napřímila se a prudce se k němu přitiskla. Sevřel ji v pevném
objetí a horoucně se přisál k jejím rtům, zatímco ji jednou rukou dál
laskal, až přestalo záležet na všem jiném, celý svět zmizel a zůstala
jen nesnesitelně příjemná rozkoš.
Po hrudníku mu stékaly pramínky vody z její mokré ruky.
Přitiskla ústa do cesty jednomu, pak druhému, líbala jej a jazykem
mu dráždila kůži na prsou a až k ramenům. Zaklonila hlavu a
pohlédla mu do očí. Viděla, jak překypuje vášní, a pyšná na sebe jej
políbila na ústa.
Jednou rukou z ní horečně smýval zbytky pěny a druhou ji k sobě
tiskl. Vytáhl ji z vody a rychlými pohyby ze sebe svlékl zbytky
oděvu. Pevně ji objímal kolem boků a ramen a hlubokým polibkem
jako by se jí ptal, zda si ji může vzít. Nepřála si nic jiného, když ji
nadzvedl ze země a odnášel do postele.
Klečel nad ní, koleny se tiskl k jejím stehnům. Soumrak, který se
snášel za okny, jí skýtal nádherný pohled na štíhlé, svalnaté tělo
kypící potlačovanou vášní. V jeho tmavých očích se zračilo sebejisté
vědomí, že ho chce a že už brzy oba splynou ve vytouženém objetí.
Sklonil se k ní, aby ji políbil na ústa, laskal jazykem její ňadra,
jako před chvílí ona jeho hruď. Se zavřenýma očima se nořila do víru
vášně, do míst, kde neexistuje nic než smyslné rozkoše.
Celé její tělo se dožadovalo naplnění touhy, jež ji prostupovala.
Bezděky sunula ruce po jeho stehnech a bocích, jednou dlaní se
zlehka otřela o rozechvělý ztopořený penis. I ve stavu blízkém
nepříčetnosti poznala, že se mu to líbí, že si přeje, aby jej laskala dál.
Položil jí ruku do klína a začal ji hladit.
Společně sdíleli chvíle nesmírného, nebeského blaha. Pak se jí při
dalším dráždivém doteku začala zmocňovat závrať. Vědomí, že se
dívá na její žadonící tělo, v ní jen zvyšovalo pocit napětí, které
přerůstalo v nesnesitelná muka.
Přilehl vedle ní, aby jej mohla sevřít v objetí. Když ji políbil,
trýznivý pocit trochu polevil. „Poddej se tomu,“ zašeptal jí do ucha.
„Uvidíš, že je to nádherné.“
Nebyla si jistá, zda to dokáže, ani že to chce. Věděla jen, že má
blízko k pláči.
Políbil jí ňadro a pokračoval v dráždění toho nejchoulostivějšího
místa tak jemně a něžně, že tajila dech a v hlavě měla pocit prázdna.
Napětí narůstalo, ale už netoužila po tom, aby to přestalo, protože se
v ní začínalo rozlévat cosi příjemného, zpočátku jen neznatelně, ale
pak ji náhle přemohl nádherný, uvolňující pocit, při němž musela
bezděky vykřiknout. A pak se ta neskonalá rozkoš roztříštila na
milion kousků, které zaplavovaly celé její tělo.
Když se k ní mysl vrátila, uvědomila si, že do ní vstoupil, ale
necítila žádnou bolest, jen úlevu, jako by bez něj její tělo nebylo
kompletní a potřebovalo, aby ji vyplnil.
Tentokrát už nekladla odpor, nedokázala a nechtěla se ničemu
bránit, a ze všeho nejméně hlasu svého srdce. Věděla, že se jí
zmocnil celé, že mu dává víc, než on dává jí, protože když mu
pohlédla do očí, poznala, že si ještě stále něco ponechává jen pro
sebe. Sama to však nedokázala, ani by si to nepřála, protože ještě
nikdy v srdci nezakusila tak krásný pocit naplnění.
Rozkoš se znovu vracela, rozechvívala její útroby v místech, kde
spolu splývali. Zvedla nohy, aby do ní mohl proniknout hlouběji, a
začala se pohupovat v bocích vstříc jeho pohybům, až se jejich
hladová touha stala vzájemnou. Ochotně se mu vzdávala, protože
pochopila, že je právě tak bezmocná vůči vášni jako on.
A v tom krátkém okamžiku, kdy se jí odevzdal docela tak, jako
ona jemu, konečně pochopila, co všechno ten akt může obnášet.
KAPITOLA 21
Jaro
bylo toho roku krásné. Daniel se rozhodl projet ulicemi
Londýna na koni, když mířil na schůzku, na teré mu příliš
nezáleželo.
Věděl, že by mu na ní mělo záležet, přestože byla příslibem jen
malého vítězství namísto velkého, ale když obdržel dopis se žádostí o
setkání, nepocítil radostné očekávání, nýbrž nudu.
Sám pro sebe se usmíval, když se na koni proplétal mezi kočáry a
povozy. V průběhu posledních dvou týdnů cítil, jak jihne a měkne.
Měl odjakživa podezření, že s ním tohle nějaká žena udělá.
Ale nelitoval. Nechtěl by přijít ani o jedinou chvíli z těch dnů u
jezera a nocí v její náruči.
Neustále ho provázely vzpomínky na Dianinu krásu a vášeň,
dlouhé hodiny neuvěřitelných rozkoší a rána, kdy se probouzel
naplněn udivujícím klidem. Londýn byl vzdálený celý svět a
minulost jako by patřila do jiného života.
Měl už nesmírně blízko k tomu, aby jí pověděl všechno. Ve
chvílích naprosté spokojenosti býval přesvědčený, že by ji nic
nedokázalo narušit a zničit. Díval se na ni a jazyk ho svěděl, jak si
toužebně přál vyslovit ta doznání a omluvy. Ale pokaždé se zavčasu
opanoval a rozhodl se tu chvíli oddálit. Počká to, řekl si. Až budeme
zpátky ve městě.
Ale i po návratu je obklopovala ta snová nálada, jíž se ochotně
poddával a odsouval realitu.
Dokonce ani ten dopis a tohle setkání jej z ní nemohly vytrhnout.
Dojel před dům, k němuž mířil, a zarazil koně.
Jeho duše si jen odevzdaně povzdechla, místo aby triumfálně
jásala. Seskočil z koně a šel ke dveřím.
Sluha ho provedl přes nákladně zařízený dům do zahrady.
Podobně jako v domě, i tady bylo vše upraveno spíš pro vnější efekt,
než se smyslem pro krásu. Stromy a keře někdo sestříhal do
úpravných tvarů a pěšinky vypadaly, jako by kdosi strávil hodiny
uhlazováním každého kamene.
Připomnělo mu to hračku, kterou kdysi viděl v jednom obchodu.
Sestávala z malých kovových keříků, květin a dlažebního materiálu,
z nichž se dala seskládat zahrádka. Teď mu připadalo, že stojí mezi
gigantickou verzí podobně strohých tvarů.
Andrew Tyndale seděl v křesle u kovového stolku, popíjel čaj a
četl jakýsi starý řecký filozofický spis v latinském překladu.
Danielovi to připadalo zábavné. Pochyboval, že Tyndale někdy
takové věci četl, dokonce i když ještě chodil do školy a nutili jej k
tomu.
„A, tady jste,“ prohlásil Tyndale a se širokým úsměvem ukázal na
další křeslo.
Když Daniel odmítl nabízenou pálenku, přinesli mu čaj.
„Vidím, že už jste se vrátil ze Skotska.“ Tyndale žoviálním tónem
naznačoval, že ví o svatbě.
Ovšemže. Po návratu do Londýna Daniel s Dianou zjistili, že o
nich mluví celé město. Hraběnka z Glasbury v jejich nepřítomnosti
zveřejnila, jak se to ve skutečnosti seběhlo. Tvrdila, že Daniel
odstoupil od souboje, protože si s Dianou zavčasu uvědomili, co k
sobě navzájem cítí.
Kdekdo teď spekuloval o tom, co se asi v Danielově domě v
posledních týdnech odehrávalo, a na Tyndaleovu roli v té záležitosti
se už prakticky zapomnělo.
„Blahopřeji k vašemu sňatku.“ Znělo to skoro jako uznání
porážky, jako by se střetli v nějakém souboji jiného druhu a Daniel
zvítězil.
Přijal gratulaci a vyčkával. Nepřišel si sem vyměňovat
zdvořilosti, nechtěl ve společnosti tohoto muže pobývat víc, než
považoval za nezbytné. Už jen jeho blízkost vrhala stín na ten
úžasný, sluncem prozářený týden. A hrozilo, že myšlenky na Dianu
zastřou jiné, starší vzpomínky.
„Myslím, že bychom měli projednat tu záležitost s dluhem,“
prohlásil Tyndale.
„Vyhovovala by mi bankovní směnka.“
„Samozřejmě. Ale rád bych vám navrhl alternativu, která vás jistě
bude zajímat.“
„Pokud na mě chcete převést půdu v Jižní Americe, nemám o nic
takového zájem.“
Tyndaleův upjatý úsměv prozrazoval, že chápe význam toho
urážlivého komentáře. „Ta věc je o něco složitější, ale má obrovský
potenciál. Znám muže, kteří by za takovou příležitost vraždili.“
„Poslouchám.“
„Víte, jak se vyrábí ocel?“
„Tak jak se vyráběla vždycky.“
„Správně. Jde o velmi pracný postup a výsledkem jsou malá
množství toho materiálu, který je pro většinu průmyslových odvětví
příliš drahý.“
„Je tu ještě železo.“
„Má své nevýhody. Litina není dost pevná a tepaný kov je
problematický z hlediska výroby i hmotnosti. Představte si, že by se
dala ocel vyrábět jednoduchým, bezpracným postupem. Jaký by
podle vás měl takový postup cenu?“
Daniel se musel přemáhat, aby nedal najevo překvapení. Alespoň
už věděl, kdo je společníkem Duprého. „Nevyčíslitelnou. Chcete říct,
že ten postup znáte?“
„Ano. Za několik dní o tom budu moci předložit důkaz.“
„Souvisí s tím nějak váš návrh?“
„Měl jsem v úmyslu těžit z toho objevu sám, ale dospěl jsem k
závěru, že by se mi mohl hodit společník.“
„A chcete to šlechetně nabídnout mně?“
„Jste mi sympatický, abych tak řekl. Vím, že jsme spolu měli tu
malou potíž kvůli jisté mladé dámě, jak se to mužům stává. Ale šlo o
pouhé nedorozumění a nikdo nakonec neutrpěl újmu, ba dokonce to
pro vás dopadlo velice dobře. Jsem ochotný k tomu nepřihlížet a
doufám, že to tak budete brát i vy. Vlastně myslím, že máme hodně
společného. Vidím ve vás něco ze sebe.“
Daniel měl co dělat, aby přes stůl nevrazil pěst do té vážné a
upřímné tváře. Upřeně se zadíval na vyrovnanou řadu keřů, aby
ovládl zlost, která v něm kypěla.
„Proč potřebujete společníka?“
„Napadlo mě, že pro nejlukrativnější způsoby využití bude
zapotřebí mít kontakty v průmyslové oblasti. Myslím, že by můj
společník mohl takové muže vyhledávat a efektivně s nimi jednat.“
„Jinými slovy byste byl raději pouhý investor, abyste s těmi muži
nemusel jednat sám. Nabízíte mi to, abyste se té nutnosti vyhnul.“
„Ano.“
„A samozřejmě také proto, že mi dlužíte dvacet tisíc liber.
Předpokládám, že to je cena toho partnerství, je to tak?“
Tyndale rozzářeně přikývl.
„Jak víte, že má tak vysokou cenu?“
„Když se nad tím zamyslíte, uvědomíte si, že má ještě mnohem
větší hodnotu.“
„To záleží na efektivitě toho postupu a velikosti podílu, který
získám.“
„Myslím, že by se dalo zařídit dvacet pět procent.“
Daniel se zadíval do zahrady a přemítal o té nabídce a o tom, jak
směšná je to ironie.
„Chci vidět důkaz, o němž jste mluvil.“
„Bude to možné zítra nebo pozítří.“
„Ještě dnes. Jestli není hotový, chci vědět, jak se připravuje.“
„To je tajemství. Jistě chápete, že vám nemůžu dovolit, abyste ten
postup viděl, dokud závazně neprojevíte zájem.“
„Nemohu se k ničemu zavázat, dokud neuvidím důkaz. Nejsem
tak hloupý, abych si od vás vzal kus oceli a spolehnul se na vaše
slovo. Jestli vám to nevyhovuje, můžete mi raději dát bankovní
směnku.“
Tyndale zamyšleně svraštil čelo.
„Snad bych vám to mohl ukázat, ale jsou věci, které vám
prozatím nemohu vysvětlovat. Pár detailů před vámi musím utajit.“
„To je v pořádku, ale je tu ještě jedna věc. Existují další
společníci? Nerad bych se časem dozvěděl o pěti dalších, kteří
vlastní pětadvacet procent.“
Tyndale se zasmál, ale jeho smích zněl dutě. „Ne, jen vy.“
Daniel doufal, že je to pravda. Nepřál si, aby se do toho plánu
nechal vtáhnout nějaký důvěřivý blázen. „Co vynálezce? Jistě jste na
ten postup nepřišel sám.“
„S vynálezcem se vyrovnám. Ten postup patří jenom mně a
kromě vás nebude mít podíl už nikdo jiný Přijel jste na koni?
Požádám, aby mi přivedli mého, a pojedeme se na ten postup
podívat.“
Daniel jej následoval do domu s myšlenkou na Gustava Duprého.
Koho chtěl vlastně Tyndale podvést? Jeho, nebo Duprého?
Nejspíš oba.
Tyndale vytáhl z kapsy kabátu tři klíče a začal jimi odemykat
masivní zámky na dveřích skladiště.
„To jsou jediné klíče?“ zeptal se Daniel.
„Klíče mám jen já a vynálezce.“
„Jestli přijmu vaši nabídku, budu tady chtít strážného. Někoho z
mých lidí.“
Druhý zámek povolil. „Naznačujete, že bych mohl lhát a vodit
sem další zájemce?“
„Narážím na skutečnost, že jsme ve čtvrti, kde se může snadno
stát, že někdo vezme sekeru a dostane se dovnitř.“
Vešli do vlhké, tmavé místnosti. Na stole kousek od dveří stály
válce propojené s nádobami na tekutinu.
Tyndale vyzval Daniela, aby si je prohlédl.
Daniel nahlédl do jedné z nádob. „Říkal jste, že důkaz bude
hotový nejdřív zítra.“
Tyndale tam stočil pohled a úžasem vykulil oči. „Bylo mi
řečeno… Samozřejmě, výpočet hmotnosti je jen přibližný a účinky
se stanovují odhadem…“ S použitím dřevěné tyčinky vytáhl z
nádoby dráty a opatrně ponořil prsty do kapaliny.
Když ruku vytáhl, držel v ní kus lesklé oceli. Přivíral nadšením
oči, jako by objevil zlato. „Zdá se, že transformace probíhá ještě
rychleji, než jsme předpokládali. Rychlost reakce patrně narůstá s
hmotností.“
Daniel vzal mokrý kousek oceli do ruky. „Jak se vyrábí?“
„V těch válcích jsou galvanické články, které vyrábějí elektřinu,
jejíž síle se teprve učíme rozumět. Tento objev, jímž je možné měnit
vlastnosti kovů, je významným krokem ve vývoji vědy.“
„Proč to nikdo nezveřejnil? Tyhle věci se obvykle ohlašují
některé z vědeckých společností.“
„Tento objev je až příliš cenný. Nechceme, aby o něm věděl celý
svět, než ho stihneme patentovat a přistoupit k praktickému využití.“
„Co je v těch nádobách, voda?“
„Ano, a také chemikálie, ale prozatím vám neřeknu jaké.“
Daniel si prohlížel kousek oceli ve své dlani. „Nemůže to být
nějaký podvod? Mohl by vynálezce prostě vytáhnout kov a místo něj
tam vložit ocel?“
„Až tak chytrý není, ale tak či onak si to mohu ověřit.“ Vytáhl ze
třetí nádoby dráty, vyndal z ní kus oceli a přejel prsty po jeho spodní
straně. „Je to tady. Potají jsem si ho poznačil, abych si byl jistý, že se
jedná o stejný kousek kovu.“
Daniel obešel stůl. „Musí se udělat další pokusy ve větším
měřítku. Možná to s většími kusy nepůjde. Malé kousky by v
průmyslové sféře nikomu nepomohly.“ Rozhlédl se po skladišti.
„Bude nutné postavit několik větších zařízení. Zatím se nedá vyčíslit,
jak vysoké budou náklady toho výrobního postupu a jaký bude
celkový zisk. Je docela možné, že výroba bude nákladnější než
hodnota získané oceli. Také se musí zjistit, jak velké válce by bylo
nutné použít k výrobě velkých kusů oceli.“
Tyndale přikyvoval. „Ano, rozumím.“ Díval se teď na Daniela s
respektem, jako by se ani nikdy nedostali do konfliktu kvůli ženě.
„Myslím, že bude dobré, když se do toho zapojíte. Instinkt mi
správně napověděl, že pro tuhle věc potřebuju jako společníka
prakticky založeného muže.“
„Ještě jím nejsem. Dokud neuvidím výsledky toho, co jsem teď
popsal, nehodlám do toho investovat. A až začnou další pokusy, bude
venku stát můj člověk, který dohlédne na to, aby nedošlo k žádné
záměně.“
„Chápu. Myslím, že je to rozumné,“ prohlásil Tyndale a po
krátké pauze dodal: „Jaký by to podle vašeho názoru mohlo přinést
zisk, kdyby se ukázalo, že je ten postup využitelný?“
Daniel položil ocel zpátky do nádoby s tekutinou a spiklenecky se
na Tyndalea usmál. „I kdyby zisk dělal jen několik penny z každé
libry, myslím, že by se jednalo o miliony.“
„Takový příběh! Ach, Diano, zní to skoro jako pohádka.“ Margot
se dojatě chytla za srdce.
Seděly spolu v Margotině stylovém bytě, který pro ni v Londýně
zařídil pan Johnson. Hnízdečko jejich lásky se nacházelo v ulici
nedaleko Mayfairu, což se sice považovalo za úctyhodné prostředí,
ale zdaleka ne módní čtvrt.
Rozhodně se nejednalo o luxusní byt, ale obývací pokoj byl
zařízen velmi hezky a Margot vypadala, že se jí dobře daří. Diana od
ní po návratu ze Skotska dostala dopis s pozváním a usoudila, že by
bylo nezdvořilé ji nenavštívit.
„Jak se ti líbí manželský život?“ zeptala se Margot s významným
úsměvem.
Diana cítila, jak se jí do tváří hrne ruměnec. Zasmála se. „Líbí se
mi.“
„To je dobře. Buď na něj v noci milá a všechno půjde dobře.
Když nebude v noci spokojený, najde si někoho, jako jsem já. Není
moudré chovat se v posteli jako dáma. Myslím, že to, co anglické
matky učí své dcery, je hloupé. Jde tu o povinnost, ne potěchu.“
Jak? Diana měla sto chutí zeptat se, jak to Margot dělá, aby byl
pan Johnson v noci šťastný a spokojený, ale připadalo jí trapné se na
to ptát.
„Zeptala jsem se pana Johnsona na Ďábla,“ sdělila jí Margot.
„Tenkrát v Tuileriích se s ním setkal poprvé, ale věděl o něm z
doslechu od nějakých známých, kteří s ním uzavírali obchody. Prý se
od útlého mládí plavil na kupeckých lodích a jednoho dne si sám
jednu koupil. Pak už se jeho flotila neustále rozrůstala. Je
obdivuhodné, že dosáhl úspěchu tak mladý. A myslím, že je
záviděníhodné, jak pronikl do lepších kruhů.“
Jak? napadlo znovu Dianu. Jak se mu podařilo tam proniknout?
Margot jí vzápětí odpověděla. „Proslýchá se, že mu k tomu
pomohly ženy. Chová se velice diskrétně a vybraně, ale je proslulý
svůdník.“
Po té poznámce si v duchu znovu pomyslela, jak by mohla
takového muže učinit šťastným. Představila si všechny ty nádherné a
světácké ženy, s nimiž udržovali společenské kontakty, a napadlo ji,
které z nich se asi staly jeho milenkami a pomohly mu proniknout
mezi smetánku.
Margotino sdělení ji však přivedlo i k dalším otázkám. Jak získal
první loď? Kolik mu bylo, když dosáhl úspěchu? Už dlouho ji v té
věci sužovala zvědavost.
„Dobře se o něj starej a uvidíš, že budeš mít všechno, co chceš,“
ujistila ji Margot.
Jak? Myslela na to celou cestu domů. Když byli spolu, Daniel jí
připadal spokojený. Nezdálo se, že by od ní čekal víc.
Možná to bylo tím, že ji prostě bral jako ti Angličané, kteří od
manželky žádají jen, aby plnily své povinnosti, a nečekají, že budou
něco vědět o rozkoši.
Vzpomněla si na kázání madame Leblancové, která tvrdila, že
věci vyobrazené v té knize dělají jen milenky, ne manželky. Podle
Margot to bylo důvodem toho, proč mají muži milenky. Ne proto, že
jsou jejich manželky chladné nebo nemocné, jak tvrdil Daniel.
Šla do knihovny a začala mezi knihami na policích hledat tenký
svazek s červenou obálkou.
Nebyl tam. Možná ho Daniel přece jen spálil.
Chvíli o tom přemítala, když procházela chodbou. U dveří do
jeho pracovny se zastavila.
Rozhodla se podívat se tam a skutečně na jedné polici objevila to,
co hledala. Vzala knihu a šla s ní k oknu. Otáčela stránky a prohlížela
si ilustrace. Už jí nepřipadaly tak bizarní, jako když je viděla
naposledy, přestože v ní ještě stále vzbuzovaly rozpaky.
Zaslechla, jak se dveře otvírají, a rychle knihu skryla za zády.
Daniel vešel dál, ale tvářil se nepřítomně a trvalo mu hodnou
chvíli, než si uvědomil, že tam Diana je. Zvědavě pohlédl nejdřív na
ni a pak na papíry rozložené po stole. „Hledáš něco, Diano?“
Zavrtěla hlavou a ustoupila ještě blíž k oknu. Doufala, že se jí
podaří knihu položit na římsu nebo ji zastrčit do řasení závěsu.
„Co to tam máš, miláčku?“
„Kde?“
„Za zády.“
„Nic. Jen jsem se přišla podívat, jestli tady nejsi. Omlouvám se,
jestli jsem neměla vstupovat.“
„Můžeš sem kdykoli. Ale nevím, proč se tváříš, jako kdybych tě
při něčem přistihl.“ Pohladil ji po pažích, až se dopracoval k dlaním
za zády a vyprostil z jejich sevření knihu.
Pohlédl nejdřív na ni a pak na Dianu. „Zdá se, že jsi přece jen
dospěla k názoru, že má jistou hodnotu.“
„Ano, ty rytiny působí zdařile. Musel je vyrobit zkušený umělec.“
Neznělo to tak přesvědčivě, jak by chtěla. Vlastně jí tak trochu
přeskakoval hlas.
„Jo tak. Prohlížela sis je ze zájmu o tuhle uměleckou techniku.“
„Na tohle téma se často mluví během společenských večeří.“
„Umělecká samozřejmě není jen technika, ale i obsah. Připadá ti
zajímavý, nebo šokující?“
Ztěžka polkla. „Myslím, že tak trochu obojí.“
Šel ke stolu a zvedl dva proužky papíru. Rozevřel knihu, chvíli
listoval stránkami, vsunul mezi ně záložky a pak k ní zase přistoupil.
„Co kdybys teď rozhodla, jestli ti tyhle připadají spíš zajímavé než
šokující.“
Podával jí knihu s tím svým vroucím, pobaveným úsměvem.
Škádlil ji, dobíral si ji, ale cítila, že jej zajímá její názor v té věci.
Rázně si od něj knihu vzala a s výrazem, o němž doufala, že
působí rafinovaně, ji rozevřela u první záložky. Nu, nic až tak
šokujícího tam nenašla. Vlastně už při milování několikrát čekala, že
to udělá.
Uklidněná přešla k další rytině s číslem XVI. Chvíli si vyobrazení
prohlížela, ale moc mu nerozuměla. Několikrát obrázkem zmateně
otočila.
„Co to ten muž dělá?“ zeptala se.
„Líbá ji.“
Obrázek náhle získal šokující význam. „Připadá mi to jako divné
místo k líbání.“
„Je to dost zvláštní polibek.“
„Podle mě se mu to nemůže moc líbit.“
„Já myslím, že ano. Možná víc, než se to líbí té ženě.“
Nervózně se dotkla záložky. „Máš v úmyslu mě tak někdy v noci
také líbat?“
„Ano, pokud mi to nezakážeš.“
Netušila. Znovu rozevřela knihu. Počáteční úžas už pominul, ale i
tak jí to připadalo hodně divné. „Můžu to rozhodnout později?“
„Nedojde mezi námi k ničemu, co nebudeš chtít.“
Bezděky otočila na další stránku. Obrázek vypadal ještě složitěji,
ale v něčem se tomu předchozímu podobal. „Podívej. Tady zas líbá
žena muže.“
Nahlédl jí přes rameno. „Ano.“
„Ale tenhle obrázek jsi neoznačil.“
Neodpověděl.
„Nejspíš to znamená, že ti připadá spíš šokující než zajímavý.“
Mlčel.
„Mužům se nelíbí být takto líbáni?“ Jen se na ni díval.
„Jsi velice vybíravý, když určuješ, o kterých částech knihy mám
přemýšlet, Danieli.“ Káravě na něj pohlédla. „Já mám dovolit, abys
mi směl dávat ty prazvláštní polibky, ale ty takových věcí zůstaneš
ušetřený. Možná bych tak chtěla líbat i já tebe. Co by sis o tom
myslel?“
„Myslím, že bych se nechal přesvědčit, abych ti to dovolil.“
„To doufám. Když už se mají v posteli dít všelijaké divné věci,
připadá mi, že by ses jim měl podrobit stejně jako já.“
„Máš naprostou pravdu.“ Vzal knihu, roztrhl záložku a umístil
její druhou polovinu k rytině s číslem XVII. „Abych pravdu řekl,
pokud se někdy rozhodneš mě tomu podrobit, myslím, že…“
„Myslíš, že co?“
„Možná ti na druhý den koupím náhrdelník s diamanty.“
Diana seděla u okna a vyhlížela Daniela. Nevěděla, kam šel, ale
slíbil, že se večer vrátí brzy. Ani nešla do divadla, aby mohla být
doma, až přijde.
Konečně ho v dálce uviděla, zatím jen jako obrys jezdce na koni,
ale poznala, že je to on, protože neměl na hlavě klobouk.
Rychle se zvedla a odebrala se do své ložnice. Nechala
služebnou, aby jí pomohla svléknout šaty a korzet, a poslala ji pryč.
Jakmile se ocitla o samotě, vytáhla ze zásuvky skříně malou
červenou knihu.
Znovu nalistovala první obrázek, který Daniel označil.
Odpoledne si ho několikrát prohlédla a dospěla k názoru, že je
rozhodně velmi zajímavý.
Opravdu neznázorňoval nic podivného. Působilo to jen trochu
odlišně, ale nijak zvrhle.
Naposledy si výjev prohlédla a vrátila knihu do zásuvky. Začala
zhasínat svíčky, ale pak se zarazila. Na obrázku několik svíček
hořelo.
Oblečená jen v punčochách se posadila na postel. Polštáře
odklidila stranou, nechala si jen ten největší a položila se přes něj na
břicho tak, aby jí podpíral boky a vyzvedl hýždě. V duchu si
představila obrázek a roznožila.
Připadala si nestoudně, když tam tak ležela.
Zvuky z vedlejšího pokoje jí prozradily Danielovu přítomnost.
Chvíli poslouchala, jak se svléká a cosi potichu přikazuje svému
sluhovi. Už jen očekávání jeho příchodu ji vzrušovalo.
Stejně jako poloha, kterou zaujala. Překvapilo ji, jak to rozněcuje
její vášeň.
Hlasy utichly. Slyšela, jak se blíží ke dveřím její ložnice.
Daniel se za dveřmi zastavil a chvíli uvažoval o tom, že bude spát
ve své posteli. Už zase se k němu vracely ty vznětlivé, pochmurné
nálady. Pokaždé když pomyslel na Tyndalea nebo viděl Jeanette,
zaútočily na něj vzpomínky, při nichž mu tuhla krev.
Diana si zasluhovala něco lepšího. Nechtěl, aby to vytušila nebo
se dozvěděla, že to ani ona nemůže překonat.
Opravdu by za ní neměl chodit. Ale přesto dveře otevřel.
Svíce ještě hořely. Než šla spát, obvykle je sfoukla, aby nehrozilo
nebezpečí, že v noci vypukne požár.
V pokoji se rozlévalo slabé, tajemné světlo. Šel dál a vtom ji
uviděl.
Ležela na posteli v dráždivé poloze. Poznal hned, že je to ta, na
niž ji upozornil v knize. Na nohách si ponechala punčochy, ale jinak
na sobě neměla vůbec nic.
Stál za ní, uchvácený tím pohledem a představou, že tam tak na
něj čeká, nádherná a vyzývavá. Zmocňovala se jej žádostivá touha,
ještě znásobená vypětím z náročného dne.
Odložil župan. „Jako bys mi dnes večer četla myšlenky.“
„Dospěla jsem k názoru, že ten obrázek není tak šokující.“ Zvedla
hlavu a opřela se o lokte.
„Podívej se na mě, Diano.“
Otočila se k němu. V očích jí hořely plamínky vášně, díky nimž
byl výraz její tváře právě tak svůdný jako póza, kterou zaujala.
Přiklekl na posteli vedle ní. „Čekáš na mě dlouho?“
„Ani ne.“
„Vzrušuje tě to, ležet takhle?“
Opřela si hlavu o dlaně a přikývla.
Sklonil se a pohladil oběma rukama její hýždě. Prohnula záda a
nadzvedla se v bocích. Kousla se do spodního rtu.
„Jsi už vlhká?“ Poznal, že ano, a byl tomu rád. Neměl náladu na
dlouhou předehru. Chtěl, aby vášeň přehlušila vše, co jej tížilo na
duši.
Znovu přikývla.
„To je dobře. Protože tě chci teď hned.“ Vnikl do ní. Nechal se
pohltit rozkoší, která, jak doufal, zastře všechno, co jej tížilo.
„Jsi myšlenkami jinde,“ poznamenala Diana.
Rozevřenými závěsy viděl za oknem zářivý měsíc na temné
obloze. Jemný vánek ochlazoval jejich zpocená těla.
„Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co to znamená, když se
takhle tváříš. Tvoje mysl dlí v nějakém jiném světě, že ano?“
V jiném světě. V jiném životě. Měla pravdu, i když se mu příčilo,
jak tomu podléhal. „Promiň.“
„To nevadí. Obchodní záležitosti tě jistě hodně zaměstnávají.
Vím, že tě nemůžu mít stále jen pro sebe.“
Políbil ji na temeno a přitáhl ji k sobě blíž. Přitulila se k němu a
objala jej paží.
Myslel na setkání s Tyndalem. Měl jeho nabídku rovnou
odmítnout, žádat peníze a spokojit se s malým vítězstvím. Ale
nedokázal odolat šanci zničit toho člověka docela.
Už teď si připadal jako vítěz. Sám dlouhá léta lákal druhé muže
na ceny apelující na jejich největší slabosti. Dnes jeden bezděky dělal
totéž s ním.
Myslím, že máme hodně společného.
Dianino bílé rameno prosvítalo mezi pramínky vlasů. Dotkl se
její průsvitné pokožky. Když dnes podlehl pokušení, neriskoval
finanční krach, žádnou materiální zhoubu. Skutečné nebezpečí tkvělo
v něčem jiném. Hrozilo mu, že ztratí ten krásný pocit spokojenosti,
který teď prožíval se svou ženou, volnost ducha, již pociťoval, když
se s ní oddával těm nádherným chvílím.
Jsou věci, které ti musím povědět. Věci, které bys měla slyšet ode
mě, ne od někoho jiného. Ta slova ho tlačila na prsou, drala se mu do
hrdla. Ale nedokázal je vyslovit. Nikdy by mu neodpustila, kdyby se
to dozvěděla.
Naklonila hlavu a podívala se na něj. Ve svitu měsíce viděl, jak
se usmívá, než se k němu natáhla a políbila jej.
„Je mi třicet dva.“ Nevěděl, proč to řekl, snad ji chtěl pobídnout,
aby se vyptala na pravdu. „Ve Skotsku tě zajímal můj věk. Je mi
třicet dva.“
Zamyšleně na něj pohlédla. „A přišel jsi sem v osmi letech? Tak
to měla hraběnka možná pravdu. Říkala, že jsi za revoluce
emigroval. Je to tak?“
„Ano.“
Opřela se o loket a pohlédla na něj. „Byl tvůj otec aristokrat?
Prchli jste ze země?“
„Ne, otec nebyl aristokrat, ale přesto se rozhodl odjet. V těch
zlých časech nebyl nikdo v bezpečí.“
„Takže jste přijeli sem a žili v tom domě ve Skotsku. Kde máš
rodiče teď?“
„Moje matka už v té době nežila a otec zemřel krátce po příjezdu.
Rytíř Louis cestoval s námi. Pomáhal nám dostat se ze země, protože
byl dobrým matčiným přítelem. Dohlížel na mou výchovu, dokud
jsem se o sebe nedokázal postarat sám.“
„Margot říkala, že ses už v útlém mládí plavil po moři,“
poznamenala a znovu se schoulila do jeho náruče. „Vzpomínáš si na
něco z té doby? Jak jste sem přišli a jak jste předtím žili ve Francii?“
„Připadá mi, že si pamatuju všechno.“ Každý den, každý pohled.
Všechny ztráty a obavy. Pamatoval si to až příliš dobře.
„Já si nevzpomínám skoro na nic. Oba jsme jako děti opustili
domov a vydali se do nového. Proč sis uchoval tolik vzpomínek a já
jen tak málo?“
„Vzpomínky se chovají nevypočitatelně. Některé se vytrácejí a
jiné, třeba bezvýznamné, ulpí v paměti navždycky. Možná je rozdíl v
tom, že jsem se moc necítil jako dítě, když jsem tu cestu podstoupil.“
Nepřipadal si tak ani trochu. Prožil toho už tolik, že se cítil starý
a unavený. Z dětství mu nezbylo nic, když nastupoval za Louisem do
té loďky.
Při tom rozhovoru se mezi nimi vytvořila důvěrná atmosféra, v
níž, jak s radostí shledával, se rozplynuly strasti uplynulého dne.
Uvolnila sevření a políbila jej na hruď. „Danieli, musím se ti s
něčím svěřit. Přijela jsem do Anglie něco hledat. Zela ve mně
taková… prázdnota, která mě nikdy neopouštěla. Myslela jsem, že
kdybych našla své příbuzné, kořeny, zaplnila by se.“
Srdce jej bolelo pro všechna ta léta, kdy se trápila, žila s tím
smutkem a prázdnotou. Tolik by si přál, aby to mohl změnit, ale
věděl, že ze všech lidí je tím posledním, kdo by to mohl udělat.
„Našla jsem, co jsem hledala,“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Myslela jsem, že se ta prázdnota zaplní, když budu milována. Ale
mýlila jsem se. Zjistila jsem, že se vyplní, když já miluju.“ Odmlčela
se. „Vím, že to necítíš stejně, ale nevadí mi to. Myslím, že by mělo, a
jednoho dne možná bude. Ale teď mě tak naplňuje to, že tě miluju, že
jsem už i za to nesmírně vděčná.“
Její slova se jej dotkla tak hluboce, že nedokázal promluvit.
Uchopil ji a položil na sebe, aby ji mohl celou obejmout a cítit její
tělo na svém.
Bylo by moudré zacházet opatrněji se svou láskou. Chtěl jí to říct,
varovat ji, ale neudělal to. Místo toho do ní znovu vnikl a jejich
vzájemná vášeň zastřela vše, i to nevyřčené varování a důvod
vyřknout je.
Nadzvedl jí ramena, takže na něm obkročmo seděla, ale ta
dominantní poloha v ní vyvolávala zmatek. Tvářila se překvapeně,
nejistá si tím, co má dělat.
„Je to trochu zvláštní,“ hlesla. „Jen takhle zůstaneme?“ Trochu se
při té otázce nadzvedla a předklonila.
„Zůstaň takhle, abych se tě mohl dotýkat,“ vyzval ji. Vypadala
tak krásně, jako tmavá socha zalitá měsíčním světlem. Sledovala jeho
ruce putující jí po těle.
Znovu se napřímila a jemnými dlaněmi pohladila jeho trup.
Neříkala nic, ale její doteky a pohled byly prostoupeny tím
dojemným vyznáním lásky, které před chvíli vyslovila.
Pálilo jej v srdci, bolestně, krásně. Natáhl se, aby ji mohl políbit
na ústa, horečně přisát rty k ňadrům.
Nemusel jí ukazovat, co má dělat, jejich těla se o to postarala.
Pohupovala boky, aby odpověděla na hluboké, nádherné chvění,
které k sobě vázalo jejich propojená těla.
Extáze se dostavovala pomalu, jako by se nořila z hlubin světa.
Její výkřiky, pohyby, úžas nad intenzitou toho prožitku poskytly únik
jeho ztrápené duši a srdci.
V jejím objetí na chvíli přestal být otrokem hněvu a vzpomínek.
KAPITOLA 22
„Dupré utrácí jako zběsilý,“ hlásil Adrian. „Objednává zásoby
zinku a mědi, stříbrné disky, nádoby, chemikálie a železo. Spoustu
železa.“
Daniel si svlékl košili, pověsil ji v šatně na háček a vyšel s
Adriánem do chodby.
„Dělám si starosti o jeho společníka, Danieli. V Paříži jsem
svolil, že vám pomůžu, protože jste mě vytáhl z těch potíží v Sýrii.
Mluvil jste o krvavé pomstě a vyrovnání účtů, ale považoval jsem to
za žert. Nelíbí se mi představa, že by měl někdo jiný přijít na
mizinu.“
„Postarám se, aby neutrpěl škodu žádný nevinný člověk.“
Daniel nevysvětlil Adriánovi, že oním společníkem je Andrew
Tyndale. Nevyložil mu, jak se Gustavovi začaly plány vymykat z
rukou.
„Myslím, že bychom celou tu věc měli zveřejnit.“
„Uděláme to, až nastane čas. Zprošťuji tě v té věci veškeré
odpovědnosti. Vím, kdo tím společníkem je, a ujišťuji tě, že stejně
jako Dupré není hoden tvých obav. Věř mi, že se provinili tak
těžkými zločiny, že by je nesplatili ani svou smrtí.“
„Cítil bych se lépe, kdybyste mi to všechno vysvětlil, Danieli.
Začíná být zjevné, že vím jen velice málo.“
„Věř mi, nechtěj o tom všechno vědět.“
Daniel si to rozhodně nepřál. Kdyby se Adrian všechno dozvěděl,
pravděpodobně by považoval za věc cti, že musí Tyndalea varovat.
Syn hraběte by se cítil povinen chránit syna markýze.
„Obávám se, že se to zvrhlo v podvod,“ prohlásil Adrian se
značně skeptickým výrazem.
„Vždycky se jedná o podvod, ale tentokrát jsou v sázce jen
peníze, ne pověst. A není to podvod z naší strany. K ničemu jsem
Duprého nenutil. K jeho činům jej přiměla chamtivost. Jeho
společník je právě tak zloděj jako on. Lump se nedá podvést. Není
hříchem lhát ďáblovi.“
„Začíná to být nejasné. Kdo je ďábel a kdo lump?“ Daniel mu
vzdal poctu šavlí. „Vlastně se to týká nás všech. V tom si nedělám
iluze.“
Diana se v radostném rozpoložení procházela po zahradě. Všude
na ni vykukovaly pestré květy, kvetla i hrušeň. Milovala tuhle
zahradu a dům, tento život. Neustále žasla nad tím zázrakem, který ji
sem přivedl a naplnil ji láskou a hřejivým pocitem bezpečí. Tolik ji
těšily všechny ty věci, které až dosud nepoznala. Ta smutná osamělá
dívka, jíž kdysi byla, jako by už neexistovala.
Jeanette seděla pod hrušní. Od svatby byla i ona šťastnější.
Sblížily se jako sestry. Jeanette si často nechala vyprávět o večírcích
a divadelních představeních, které Diana navštěvovala. Doufala, že
se Jeanette časem přestane držet v ústraní a připojí se k ní, až někam
půjde s Danielem nebo hraběnkou.
„V létě bychom si zas mohli zajet do Skotska,“ nadnesla Diana a
podala Jeanette pár kvítků, které utrhla z hrušně. „Předpokládám, že
byste se tam ještě jednou ráda podívala, dokud jste v Anglii.“
Jeanette jen neznatelně pokrčila rameny a přivoněla ke květům.
„Zůstala jste sama, když se Daniel vydal na moře? Musela jste se
cítit hodně osaměle, bez rodičů a bez něj.“
„Samota ve mně nikdy nevzbuzovala smutek.“
„Kdo se o vás staral? Znala jste už Paula?“
„V těch prvních letech, které Daniel trávil na moři, se o mě
staraly dvě ženy.“ Jeanette to odbyla mávnutím ruky. „Je to tak
dávno. Už na ty časy nemyslím. Jakmile Daniel zbohatl, odvezl mě
zpátky do Francie, kam patřím. Na rozdíl od bratra se tu necítím
dobře. Vlastně ho chci brzy požádat, aby zařídil můj návrat do
Paříže. Už jsem v tomhle městě příliš dlouho.“
„Tolik bych si přála, abyste s námi zůstala. Příčí se mi pomyšlení,
že přijdu o vaši společnost.“
„Budete za mnou jezdit do Paříže. Daniel to město nemá příliš v
lásce, ale když ho požádáš, vezme tě tam. Vím, že bys mohla na
návštěvu přijet i sama, ale myslím, že tě potřebuje ještě víc než já.“
Dianě ta poznámka připadala zvláštní. Pokud věděla, Daniel
nepotřeboval nikoho. Žil nezávislým a dobrodružným životem. Zdálo
se, že je v manželství spokojený, ba dokonce šťastný, ale
nepotřeboval ji. Její společnost ho těšila, ale nevyžadoval ji.
Služebná jim přinesla poštu. Jeanette jako obvykle dostala hrst
pozvánek, které s podrážděným povzdechem odložila. Poslední
dobou jich přicházelo ještě víc než obvykle, jako by se po Danielově
svatbě jeho neviditelná sestra stala předmětem zájmu a spekulací.
Několik dam za ní dokonce přišlo na návštěvu, ale Jeanette je
nepřijala.
„Zklamete je,“ řekla Diana. „Stala se z toho taková hra. Všichni
se předhánějí a chtějí, aby byli první, koho navštívíte. Ale jestli se
rozhodnete některé z těch pozvání přijmout, doufám, že nepoctíte
některou z těch, které se chovají nevlídně k Pen.“
„Pokud někdy změním názor, ujišťuji tě, že si tu poctu zaslouží
jen hraběnka. Ale nehodlám se těm ženským vystavovat na odiv.“
Diana se probírala dopisy, které přišly jí. „Přijmete alespoň mé
pozvání? Chtěla bych někdy brzy uspořádat malou večeři. Jen pro
Pen a její bratry, možná taky pozvu pana Hamptona, i když s tou
svou nemluvností není moc dobrým společníkem.“ Až úplně vespod
hromádky ležel dopis z nepříliš jemného papíru. Rozlomila
obyčejnou pečeť. „Co myslíte, zvládla bych…?“
Jako by jí hlas zamrzl na rtech. Nedokázala odtrhnout oči od
překvapivého slova v záhlaví listu, který držela.
Byl to název místa, odkud dopis přišel a v němž žil člověk, který
jej napsal. Fenwood.
Hned z první řádky vyčetla, že jí dopis píše pan Albret, vikář.
Vzápětí pochopila, že jej Andrew Tyndale vůbec nenavštívil. Dopis
byl odpovědí na ten, který do Fenwoodu poslala, ještě než se tam
vydala.
S bušícím srdcem ho rychle přečetla. Když skončila, měla pocit,
jako by jí v hlavě duněla kovadlina. Vrátila se znovu na začátek. S
bolestným úsilím se snažila vstřebat důsledky jeho obsahu.
Četla jej znovu ve snaze změnit to, co jí sděloval. Srdce se jí
svíralo tak bolestně, až měla strach, že snad pukne.
„Jeanette, kde je dnes Daniel?“ zeptala se přiškrceným hlasem.
„Co se stalo, drahoušku? Vypadáš, jako bys měla každou chvílí
omdlít.“
„Kde je Daniel?“ Vzhlédla od dopisu k starostlivě se tvářící
Jeanette. „Kde je?“
„Myslím, že jel do Hampsteadu. Za rytířem.“
Diana dopis zmačkala v dlani a vstala.
Dům v Hampsteadu byl tichý. Danielův kůň stál uvázaný vpředu.
Otevřenými okny se nelinul třesk oceli.
Diana nečekala, až jí kočí otevře dvířka. Otevřela si sama,
nemohla se dočkat, až se konečně dostane ven z uzavřeného prostoru.
Na její rozkaz jeli co nejrychleji a koně teď celí zpocení udýchaně
frkali.
Zlost, která ji přiměla dát se hned na cestu, už polevila a
vystřídala ji skličující bezmoc. Pohlédla na dopis, dosud zmačkaný v
dlani. Kdyby s tou služebnou nepromluvila… kdyby tomu vikáři
nenapsala… nebo, jak sám psal, kdyby se řídil prvním popudem a
neodpověděl…
Nebýt všech těch věcí, které se staly, mohla být ještě chvíli
šťastná.
Srdce se jí svíralo bolestí, v očích ji pálily slzy. Tolik by si přála,
aby jí bylo dopřáno ještě trochu času, než pravda roztříští na kusy její
sen.
Jak ráda by ten dopis zahodila a předstírala, že jej nedostala.
Zoufale si to přála, ale nemohla tu zprávu ignorovat.
Odvrátila se od domu. Přijela si promluvit s Danielem, ale to
mohlo počkat. Neměla v sobě tolik odvahy, aby ji těšilo položit mu
otázky, které pro něj měla, a vyslechnout na ně odpovědi.
Vešla do lesíku a vydala se po stezce. Její nohy jako by věděly,
kam jít. Ovšemže. Věděly to odjakživa. Nezabloudila, když tudy
poprvé šla. Bezděky našla cestu od velkého domu k chalupě mezi
stromy.
Brzy se objevila v dohledu, ale tentokrát v ní nevyvolala jen
mlhavý pocit něčeho, co už kdysi prožila. Hlavou jí probleskovaly
jasné vzpomínky na dobu, kdy keře nebyly tak vzrostlé a stezka
vypadala širší.
Přistoupila k studni a nahlédla dolů. V hlavě jí zněla ozvěna
ženského hlasu, který ji varoval, ať se tam nenaklání, protože je to
nebezpečné.
Otočila se, napůl čekala, že uvidí u dveří starou ženu v čepci a v
prostých šatech.
Dveře se otevřely, ale neobjevila se v nich žena, ale George, muž,
který tu teď žil. Chvíli si ji prohlížel.
„Chcete něco?“ zeptal se starostlivě. „Vypadáte, že je vám
špatně.“
„Nic mi není.“ Upřeně na něj hleděla, toužebně si přála, aby její
mysl spolupracovala. „Když jsme se naposledy setkali, říkal jste, že
tu bydlíte už léta. Žil jste tady odjakživa?“
Zavrtěl hlavou. „Dřív jsem bydlel u stájí. Staral jsem se o koně v
těch dobách, kdy jich tu měli spoustu. Ke konci jsem dělal vrchního
podkoního. Potom, co všichni odešli, ze mě udělali správce a tím
jsem dosud.“
Koně. Ano, ovšem. Ve vzpomínkách se jí mihl mnohem mladší
George s ještě tmavými vlasy a kratšími vousy.
„A ta žena, co v téhle chalupě žila před vámi? Ta stará paní. Co
se s ní stalo?“
„Alice? Znala jste ji? Namouduši, teď jste mě překvapila. Ta tu
ještě nějaký čas zůstala. Zemřela před takovými deseti lety a pak
jsem se sem nastěhoval.“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jak to, že víte o
Alici?“
„Jsem Diana.“
Otevřel úžasem ústa a pak je roztáhl do širokého úsměvu.
„Zpropadeně. Říkal jsem si, že jste mi povědomá, ale nemoh jsem
přijít na to, odkud bych vás mohl znát. Ovšemže, byla jste maličká,
když vás odvezli. A teď je z vás taková dáma. Kdo by si to
pomyslel…?“
„Dovolíte mi podívat se dovnitř?“ požádala.
Ustoupil stranou a galantním pokynem ji vyzval, ať jde dál. „Ale
samozřejmě. Jako malá jste tu přece měla domov.“
Na prahu se zastavila a nabrala zhluboka dech. Domov. Vešla
dovnitř.
Všude, kam pohlédla, se vynořovaly vzpomínky. Nepojily se k
celkovému prostoru, ale k detailům, jednotlivým vjemům. Jak
otevřeným oknem dopadalo na podlahu slunce. Vůně
charakteristická jen pro tento dům. Stropní trámy, z nichž jeden byl
na kraji rozštěpený.
A krb. Pohled na něj v ní vyvolal celou řadu výrazných
vzpomínek. Jak byl v létě vyhaslý a bez života, ale v zimě se stal
zdrojem tepla a hřejivých objetí.
Nezůstala dlouho, nepožádala, aby se mohla podívat do pokojů v
patře. Dnes to udělat nemohla, protože v ní vzpomínky nenastolily
klid, nevyplnily prázdnotu zející v jejím nitru. Snad jindy, až se její
srdce zklidní a vyrovná s tím, co je teď čeká. Pak ji možná bude těšit
objevování minulosti, o němž tak dlouho snila.
Sebrala všechnu odvahu a vrátila se k domu. Nohy ji samy vedly
po pěšinkách, které ji dovedly k budově z jiného směru, takže ji
viděla zčásti z boku a zezadu.
Ten výjev byl tak povědomý, až ji to vylekalo. Kdyby se
posledně vrátila tudy a ne jinou cestou, kdyby její mysl nesvedly
jinam Danielovy polibky, jistě by si uvědomila, co pro ni tohle místo
znamená.
Danielovy polibky… Zastavila se a zavřela oči, aby potlačila
nesnesitelnou lítost.
Našla jej v domě. Šla za tichými hlasy, které ji dovedly do
místnosti vzadu. Podle několika kousků elegantního zařízení poznala,
že se ocitla v rytířově soukromém obývacím pokoji.
Seděli s Danielem v křeslech u okna a popíjeli víno. Vypadali
jako staří přátelé, kteří si ve všem důvěřují.
Slyšeli ji přicházet, ustali v hovoru, ještě než otevřela dveře.
Když stála na prahu, upírali na ni pohledy.
„Diano.“ V tónu Danielova hlavu se mísilo překvapení se
zvědavostí. „Mysleli jsme, že přijel někdo z Louisových studentů.“
„Jsem to jen já.“ S počátečním hněvem z ní opadly výčitky a
příkrá obvinění. Dokázala se na něj jen dívat a přát si, aby tento den
nikdy nenastal.
„Copak, drahoušku?“
„Přijela jsem navštívit domov svého otce.“
V Danielově obličeji se rozhostil úžas. Rytíř vstal. „Nechám vás
o samotě.“
Ustoupila stranou, aby mohl projít, a přistoupila k Danielovi.
Stočil pohled k oknu, díval se na stromy a louku prostírající se k
pahorku v dálce.
„Tohle nedělej,“ řekla, dosud třímající dopis. „Teď ne. Nechci,
abys mě přehlížel.“
Otočil se k ní. Poznala z jeho výrazu, že cítí totéž, co ona, že si
také přeje, aby tento den nikdy nenadešel.
„Nepřehlížím tě, nikdy jsem to nedělal. Nestalo se, abych si v tvé
přítomnosti zcela a plně neuvědomoval tvou blízkost, ani v době,
když jsi ještě byla příliš mladá a já si přál vytěsnit tě ze své mysli.“
Natáhl se k ní, ale ucukla. S povzdechem nechal svou ruku
klesnout do klína. „Jak víš, že tady je domov tvého otce?“
Rozevřela dlaň a ukázala mu zmačkaný dopis. „Napsal mi
dědeček, odpověděl na dopis, který jsem mu poslala. Vlastně ani
neví, kdo jsem, ale vysvětlil mi toho dost, abych všechno pochopila.“
„Co tě tak rozrušilo z toho, co ti napsal?“
„Že měl dceru, která zemřela při porodu, ale nebyla provdána za
otce svého dítěte. Otec si dítě vzal do své péče v domě, který vlastnil
v Hampsteadu.“
Její hlas zněl čím naléhavěji. Slova se z ní řinula.
„Muž, který jeho dceru svedl, podnikal v lodní dopravě, ale asi
před dvanácti lety zkrachoval a zmizel i s dítětem.“
Daniel na ni upřeně hleděl a čekal.
„Jmenoval se Jonathan. Jonathan Makepiece, ne Albret, jak jsem
se domnívala a tys mě v té víře ponechal. Má matka se jmenovala
Albretová.“ Zmocňoval se jí čím dál větší vztek. Měla chuť udeřit
jej, ale jen na něj hodila dopis. Odrazil se od jeho obličeje a spadl na
zem. „Podvedls mě. Nechals mě hledat jeho rodinu, aniž bych znala
příjmení.“
„Ano, podvedl jsem tě.“ Vstal a šel k ní.
„Nedotýkej se mě.“ Ustoupila dozadu. Rozmáchlým gestem
ukázala na pokoj a dům. „Jaks tohle všechno získal?“
„Vyhrál jsem to v kartách.“
„V kartách?“
„Byl jsem velice mladý a Jonathan předpokládal, že vyhraje.
Začalo to malou prohrou, ale pak to narůstalo.“
„Jako s Andrewem Tyndalem?“
„Podobně. Po několika hodinách jsem měl velký náskok. Tvůj
otec to nechtěl vzdát. Vsadil všechen svůj zbývající majetek – dvě
lodě, dům v Londýně a tento – oproti všemu, co jsem na něm vyhrál
v předchozích hrách.“
„Takže ten dům, ve kterém bydlíme, mu taky patřil?“
„Ne. O několik let později jsem ho prodal a koupil jiný“
„Tos mu to dovolil? Nechals jej vsadit všechno?“
Sklopil zrak. Na chvíli ho pohltila temnota. Znovu byl Ďáblem.
„Ano.“
„Není divu, žes tak rychle zbohatl. Okradls jiného muže. V tu noc
jsi mu vzal všechno! Tak jsi získal své první lodě, že ano?“
„Ano, tak jsem je získal.“
„Jak jsi to mohl udělat? Obrat ho o všechno. Nemusels na tu
sázku přistoupit.“
„Přistoupil jsem na ni rád. Tvého otce jsem neměl v oblibě.
Vlastně jsem ho nesnášel. Na mizinu ho přivedla jeho slabost pro
hazardní hry, ne já.“
Nechtělo se jí věřit, jak chladně a lhostejně o tom mluvil. „Žasnu.
Zničils jeho a můj život, ale netrápí tě výčitky. Vůbec žádné.“
„Vůči němu mě svědomí netrápí. Je mi líto, že tím utrpěl někdo
nevinný. Jak se to dotklo tebe, byla nešťastná shoda okolností.“
„Nešťastná shoda okolností! To je hodně uhlazená formulace,
Danieli.“
Vykročil k ní, objal ji pažemi. „Nevěděl jsem o tobě vůbec nic.
Nebyl ženatý, neměl rodinu. Netušil jsem, že má dceru, dokud jsem
tě neuviděl.“
Něco ve způsobu, jak se na ni díval, ji vybízelo k ostražitosti. V
jeho výrazu se zračily něha a upřímná lítost, ale ne ve vztahu k
minulosti. Přesně tak se na ni díval tenkrát v kočáře cestou do
Tuilerií, když se jej vyptávala.
Otevřela ústa, aby promluvila, ale otázka jí uvízla v hrdle. V srdci
věděla, že nechce slyšet odpověď. „Jak jsi přišel ke mně?“
„Ta poslední sázka se týkala jeho nemovitostí a všeho v nich.
Když jsem sem přijel, abych převzal dům, našel jsem tady tebe.“
Ta zdrcující pravda ji připravila o poslední zbytky klidu. Otec ji
opustil. Ponechal ji vlastnímu osudu.
Zřejmě by měla být Danielovi vděčná, že ji neodvezl do místního
sirotčince. Věděla, že možná jednoho dne bude cítit vděk, ale v tu
chvíli byla tak zdrcená, že jí už nezbýval prostor pro vděk ani cokoli
jiného kromě stovky otázek.
„Proč jsi mě oklamal? Proč jsi mi to neřekl už tenkrát v Paříži?
Nemyslím, žes mě chtěl ušetřil trápení. Když jsi mě nechal v
domnění, že měl můj otec jiné příjmení, a jen mlčky přihlížel, jak se
snažím získat o něm informace, musels pro to mít dobrý důvod.“
Stoupl si znovu k oknu a zadíval se ven, ale věděla, že i když
upírá pohled kamsi do dálky, dlí myšlenkami u ní.
„Nebylo v mém zájmu, aby si někdo uvědomil, že jsi dcera
Jonathana Makepeace.“
„Proč?“ vykřikla zmučeně.
Otočil se. „Protože Jonathan se přátelil s Andrewem Tyndalem.
Nechtěl jsem, aby Tyndale věděl, že jsem se s Jonathanem znal. A
nepřál jsem si, aby se Tyndale dozvěděl, kdo jsi, a pochopil, že to má
nějakou souvislost se hrou v karty, která se odehrála před tolika
lety.“
To doznání ji zmátlo ještě víc. Její mysl se potýkala se střípky
informací, až se slova a dojmy sestavily v celek.
Zkřížila paže na prsou, aby se udržela pohromadě. „Ten souboj.
Říkal jsi, že se netýká jenom mě a že by Jeanette nic nenamítala,
protože zná celou pravdu. To jsi měl od začátku v plánu najít způsob,
jak si vyrovnat účty s Tyndalem? Ne kvůli mně, ale z jiných důvodů?
Proto neměl vědět, jakou mám souvislost s Jonathanem? Danieli,
přivezls mě do Londýna a udělal ze mě dámu jen proto, abys
Tyndalea přiměl k tomu souboji?“
Přečetla si odpověď z jeho výrazu a vzápětí se jí zrak zamlžil
slzami.
„Zpočátku jsem to měl v plánu, Diano, ale nedokázal jsem to
dotáhnout do konce. Že k tomu nakonec došlo, se stalo navzdory
mým úmyslům.“
Nejenže ji podvedl, měl v úmyslu ji využít.
Nesnesla to pomyšlení. Neuměla si představit, že by toho měla
vyslechnout ještě víc.
Uslzená tak, že málem neviděla, vyklopýtala z domu a nastoupila
do kočáru. Z dálky slyšela, jak ji Daniel volá zpátky.
KAPITOLA 23
Ten otrhaný nuzák ho už zase sledoval. Gustave se ohlédl. Byl to
týž zloděj, na kterého jej upozornil Adrian, ten vousatý. Zřejmě se
často potuloval ve čtvrti, kde si Gustave našel ubytování. Adrian měl
bezpochyby pravdu, musel to být nějaký kapsář, který číhal na
movité obchodníky a advokáty procházející těmito místy. Nejspíš
poznal podle střihu kabátu, že je Gustave cizinec, a usoudil, že bude
snadné jej obrat.
Znervózňoval jej pocit, že ho ten člověk pozoruje. Nelíbila se mu
představa, že jej možná špehoval i ve chvílích, kdy si to
neuvědomoval.
Možná věděl i o skladišti. To pomyšlení ho děsilo.
Tak a dost. Dá tomu zloději najevo, že o něm ví a že je na čase
vyhlédnout si někoho méně ostražitého.
Gustave zpomalil a po chvíli se u výlohy jednoho knihkupectví
zastavil docela. Koutkem oka zahlédl, že zloděj kolem něj neprošel,
ale také se zastavil a čekal. Taková drzost!
Rozzlobený Gustave vyrazil rychlým krokem. Po chvíli, když
odstup mezi ním a mužem narostl, vešel do kavárny. Posadil se ke
stolku u okna a díval se, jak se muž blíží, prochází po chodníku a jde
dál.
Pak se otočil, vrátil se a vešel do stejné kavárny.
Přisedl ke Gustavovu stolku.
To už bylo opravdu příliš!
„Jestli čekáte, že vám zaplatím, abyste mi dal pokoj, upozorňuji
vás, že jste si vyhlédl špatnou kořist, pane,“ obořil se na něj. Teprve
když domluvil, uvědomil si, že to řekl francouzsky, čemuž tenhle
zločinec rozhodně nemůže rozumět. Ale snad pochopil i z tónu řeči,
co mu chtěl sdělit.
Muž s úsměvem odložil klobouk. „Myslím, že je na čase,
abychom si promluvili,“ odpověděl kupodivu také francouzsky.
„Mám vážné pochyby, že bychom si měli co říci.“
„Naopak, je toho hodně. Například můžeme mluvit o tom, jak
směřujete k záhubě.“
„Tak poslyšte…“
„Ne, podívejte se mi sem!“ Ukázal na své oči.
Gustave se mu zmateně podíval do očí a úžasem se mu zatočila
hlava. „Bože můj, to jste vy! Vždyť jste mrtvý!“
„Ne mrtvý, jen na dlouho uvržený do ohavné chůdoby.“
„Nemůžu tomu uvěřit… Co tím chcete říct, že směřuji k záhubě?“
„Chtějí vás podvést a zruinovat,“ zašeptal muž nakloněný přes
stůl. „Nejdřív já, pak Hercule a teď vy. Jeden po druhém přivedeni
na mizinu.“
„Nesmysl. Nenechám se od nikoho napálit.“
„Ne? Tak proč jste v Anglii?“
„To je čistě moje věc,“ odsekl Gustave.
„Jen vaše? Nemá v ní prsty nikdo jiný?“
Gustave si rozpačitě poposedl. „Na mizinu vás přivedla vaše
povaha a Hercule si za to může také sám. Chtěl jste snadno přijít k
bohatství a on zase ke slávě.“
„A co jste chtěl odjakživa vy, Gustave? Nehledáte to teď v
Anglii?“
„Ovšemže ne,“ odpověděl s narůstajícím znepokojením.
„V tom případě se mýlím. Jsem obyčejný ochmelka, který vidí to,
co není.“ Vstal. „Když si pomyslím, že jsem jel takovou dálku, abych
varoval svého starého přítele.“
Gustavova jistota se rozplývala čím dál víc.
„Počkejte. Posaďte se. Dejte si kávu a povězte mi, co vidíte.“
Chvíli čekali, až jim přinesou kávu. Otrhaný muž požádal o koláč
a nechal Gustava zaplatit. „Mluvte,“ vyzval jej Gustave.
„Když jsem přišel o všechno, prchl jsem na kontinent. V Anglii
jsem měl už jen dluhy… Je to dlouhá historie. Žil jsem v Neapoli.
Jednoho dne před víc než dvěma lety, hned poté co Napoleona
odvezli na Elbu, jsem v přístavu uviděl jednu ze svých lodí. Za ta léta
se trochu změnila, ale poznal jsem ji.“
„No dobrá, poznal jste svou loď. A co má být?“
„Prohrál jsem ji s Edwardem St. Clairem. Majitelem lodi byl
stejný člověk, jen starší a s jiným jménem. Daniel St. John.“
Gustave sebou trhl.
„Když jsem se po čase dostal do Francie, doslechl jsem se o
ubohém Herculovi. Zvláštní že se důvěrné sdělení anglickému
důstojníkovi vyneslo na veřejnost.“
„Myslíte, že St. John…“
„S důstojníky toho pluku často večeřel. Myslím, že ten, o němž je
řeč, se podnapil a rozvázal se mu jazyk. Skutečnost, že se znal se St.
Johnem, mě přivedla k té myšlence.“
„Jsem si jistý, že děláte z komára velblouda. S Herculem jste se
léta neviděl.“
„Možná. Ale je pouhá náhoda, že jste se tak najednou ocitl v
Anglii? Nesetkal jste se také s tím St. Johnem nebo St. Clairem, nebo
jak se teď jmenuje?“
Gustave cítil, jak mu vysychá v hrdle. „Proč se ptáte?“
„Napřed já, pak Hercule a teď vy. Dá se to vysvětlit jen dvěma
způsoby. Nejdřív jsem měl za to, že se St. John nějak dozvěděl o
našich mladých letech. Teď si ale začínám myslet, že je pouze něčím
jednatelem.“
„Jednatelem? Po tak dlouhé době?“
„Možná pracuje pro někoho vlivného, kdo mu dělá mecenáše.
Tenhle St. John je velmi úspěšný člověk. V Anglii má významné
společenské postavení.“
„Ale kdo je tím mecenášem?“
„Možná někdo, kdo chce utajit souvislost s námi, pohřbít ji
společně s našimi ztracenými majetky a reputací. Někdo
ctižádostivý, kdo si nepřeje, aby se svět dozvěděl o jistých věcech,
které se staly před mnoha lety“
Gustavovi najednou káva zhořkla v ústech.
„Povězte mi, Dupré, jednal jste tady v Anglii s Tyndalem?
Nepatří mu náhodou to skladiště u řeky, kam chodíte?“
„Jaké skladiště? To jste se zmýlil…“
„Ptám se na to z toho důvodu, že St. John s Tyndalem nedávno
cosi projednával. St. John o skladišti ví. Jsem si tím jistý, protože
jsem ho tam viděl.“
***
Diana se cítila ještě osaměleji než kdy dřív. Stalo se to, čeho se
obávala, ztratila své kořeny, bezcílně se potácela životem. Když
odcházela ze školy, věřila, že by ji před takovými důsledky mohla
ochránit pravda, ale ta ji do nich naopak uvrhla.
Do Danielova domu se nevrátila. Požádala kočího, aby ji vysadil
na ulici, kde přesedla do nájemné drožky a nechala se dovézt do
Margotina domu. Den nato poslala Margotinu služebnou pro kufr
šatstva, ale nařídila jí, že nesmí prozradit, kam jej odnáší. Nechtěla,
aby Daniel věděl, kde je, ale poslala po ní dopis pro Jeanette s
ujištěním, že je v bezpečí. Když se Margot dozvěděla, že Diana
opustila Daniela, nechala ji, aby se vzpamatovala a naplánovala, co
bude dál.
Ale Diana neměla představu, co si počne. Cítila jen strašnou
otupující bolest, která jí nedovolila přemýšlet o budoucnosti. Snažila
se nemyslet na Daniela, ale v duchu se neustále vracela ke každé
chvíli, kterou spolu prožili. Srdce se jí svíralo mučivou lítostí, ale
toužila jen po jednom: aby bylo od začátku všechno jinak.
Nechodila s Margot na návštěvy a společenské akce, a když
Margot pozvala hosty do svého domu, Diana raději zůstala ve svém
pokoji. Nepatřila do Margotina světa. Nepatřila do žádného světa.
Ale přesto ji jeden z těch cizích světů v tom jejím našel.
Tři dny poté, co obdržela dopis od vikáře, Margot pořádala
večeři. Diana se držela z dohledu hostů, ale pozdě večer sešla potichu
do kuchyně uvařit si čaj. V chodbě před pokojem, kde Margotini
přátelé hráli karty, narazila na Vergila Duclairca.
Vypadal velice překvapený, že ji tam vidí, a trochu rozladěný tím,
že ona zahlédla jej. Než za sebou stačil zavřít dveře, všimla si, že je
mezi přítomnými i jistá operní zpěvačka.
„Tak tady jste. St. John…, tedy váš manžel, vás všude hledá.
Myslel, že budete u mé sestry.“
Právě proto k Pen nejela. „Ví, že jsem v bezpečí.“
Ve Vergilově pohledu se mísila přísnost s vlídností. „Takhle to
dál nepůjde. Sama to víte.“
„Není to až tak neobvyklé. Pen přece…“
„Její manžel je darebák nejhrubšího zrna.“
„Možná je jím i ten můj.“
„To není pravda. Znám St. Johna a…“
„Myslím, že vy i já jsme příliš mladí, abychom jej mohli opravdu
znát. A teď mě, prosím, nechte projít. Tohle není vaše věc a nechci,
abyste se do ní pletl.“
Pohlédl na dveře pokoje, v němž se Margot bavila se svými
přáteli. „Nemůžete zůstat v domě téhle ženštiny. Nehodí se to a
nepatříte sem.“
„Nepatřím nikam. A tady aspoň nejsou přátelé mého manžela,
kteří by mě každý den plísnili. Nebýt toho, že se vaše metresa zná s
Margot, byla bych ušetřena i vašich výtek.“
Při narážce na operní zpěvačku jí Vergil zdráhavě ustoupil z
cesty.
„Prosím, neříkejte St. Johnovi, kde jsem.“
Neodpověděl, což znamenalo, že mu to hodlá sdělit.
Diana té noci nespala. V duchu si přehrávala blížící se
konfrontaci. Nevěděla, co Danielovi řekne. Brzy ráno, v hodinu zcela
nevhodnou pro návštěvy, jí přišli oznámit, že za ní někdo přišel.
Nebyl to Daniel. Nějaká dáma, která neuvedla své jméno. V
domnění, že za ní Vergil poslal hraběnku, aby ji přemluvila k
návratu, sešla do obývacího pokoje.
Žena sedící v křesle si odhrnula závoj. Byla to Jeanette.
Diana se k ní sklonila a políbila ji. „Udivuje mě, že vás tady
vidím, Jeanette.“
„Mě udivuje, že vidím tebe tady, v domě kurtizány.“
„K hraběnce jsem jet nemohla. Má už tak dost potíží i bez toho,
aby se o ní vědělo, že poskytla útočiště ženě, která opustila svého
manžela. Lidé by o ní říkali, že založila Spolek neposlušných žen.“
Jeanette její žert nepřipadal zábavný. „Měla bys být se svým
mužem, ne tady, ani u hraběnky.“
„Jeanette…“
„Posaď se.“
Znělo to jako příkaz madame Leblancové onoho posledního dne,
který trávila ve škole. Diana poslechla.
„Co stálo v tom dopise, který sis přečetla tehdy v zahradě? Jaké
zlo ti někdo napsal, že jsi kvůli němu opustila mého bratra?“ žádala ji
Jeanette o vysvětlení.
„Žádné zlo. Muž, který ten dopis napsal, nevěděl, co pro mě bude
znamenat jeho obsah. Jen mi chtěl vysvětlit, že se mýlím, pokud
myslím, že jsme příbuzní. Neřeknu vám, co v něm stálo. Nechci před
vámi o Danielovi říkat nic špatného.“
„Chceš mě ušetřit? To je od tebe hezké, ale ujišťuji tě, že mi o
bratrovi nemůžeš říct nic, co by mě překvapilo. Ačkoli ne, to už
vlastně neplatí. Že tě má rád, ho tolik změnilo – myslím, že jsi v něm
probudila nějakou stránku, kterou jsem až dosud neznala… Ale teď
mi pověz, co ses dozvěděla o té, již dobře znám.“
Diana jí vyložila obsah dopisu a důkaz o tom, že ji Daniel
podvedl. Vysvětlila jí, co se dozvěděla v Hampsteadu.
Zdálo se, že to Jeanette neudivilo. „Ano, chtěl tě využít jako
návnadu, ale já za to nesu právě tak vinu jako on. Věděla jsem to,
dokonce jsem mu pomáhala. Nechtěl ti ublížit, nepřišla bys k žádné
újmě. Dokonale ses pro ten plán hodila. Tyndale má rád mladé
nevinné dívky. Má pro ně nezdravou slabost, ale netroufá si ji
uspokojit s dcerami ze společenské vrstvy, do níž patří. Sestřenka
podnikatele v lodní přepravě by mu dokonale vyhovovala. Vyvíjelo
se to přesně tak, jak Daniel předpokládal, až na jeden zádrhel.“
„Jaký?“ zeptala se Diana se srdcem sevřeným úzkostí.
„Můj bratr se do tebe zamiloval.“
„Tomu nevěřím. Podle mě dospěl k názoru, že je pro jeho plán
ještě výhodnější, když bude Tyndale obtěžovat jeho manželku, ne
pouhou sestřenici. Myslím, že ten plán ještě nebyl u konce. Kvůli
tomu, co se mezi námi stalo tenkrát v noci, od něj musel ustoupit, ale
pak přišel na jiný způsob jak ho provést.“ Pronášela ta slova se
smutkem, jaký až dosud nepoznala.
„Nesmysl!“ Jeanette tu představu odbyla mávnutím ruky. „Kdyby
se můj bratr choval natolik nečestně, nedodržel by slib, který ti dal.“
Diana se raději kousla do jazyku, aby nevyhrkla, že Jeanette
přece sama nečekala, že se Daniel zachová čestně a dodrží slovo.
„Nevysvětlil ti, proč si chce s Tyndalem vyřídit účty, že ne?“
„Nechtěla jsem to slyšet.“
„Na tom nesejde. Nechce ti tu historku vyprávět, aby mě v tvých
očích nezostudil. Myslím, že je to důvod, proč sem nepřišel hned,
když se dozvěděl, že tu jsi. Ale udělám to sama, povím ti, co by ti
sám neprozradil.“
Dramaticky rozhodila paže. „Andrew Tyndale je zodpovědný za
to, že mě musí všude nosit Paul, protože sama chodit nedokážu.
Kvůli němu nerada jezdím do Anglie, on je příčinou toho, proč
nevycházím z domu.“
„Chcete říct, že vás zná?“
„Ano, zná mě, i když si nejsem jistá, jestli by mě ještě poznal.
Možná ano. Koneckonců před čtyřiadvaceti lety jsem byla jeho
milenkou.“
„Jeho milenkou?!“
Jeanette trpce přisvědčila a pokračovala. „Bylo mi sedmnáct. Má
rodina chtěla odcestovat z Francie a on nám nabídl pomoc.
Propašoval mě do Anglie jako první. Svěřili mi šperky a peníze,
abych zajistila bydlení pro ostatní, až dorazí. Když mě Tyndale
svedl, ve své důvěřivosti a nevědomosti jsem se domnívala, že je to
láska.“
Diana si představila Tyndaleův obličej, mladý a s tím laskavým,
starostlivým výrazem, jak mluví o lásce a svatbě. Koneckonců to
zkoušel i na ni.
„Odvezl mě kamsi do ústraní. Čas plynul a od mé rodiny
nepřicházely zprávy. Kdykoli za mnou přijel a já jsem se na ně ptala,
tvrdil, že tyhle věci chtějí čas. Začínala jsem mít podezření. Chtěla
jsem, aby mě odvezl do Londýna, ale odmítl a věznil mě tam dál.
Zanedlouho jsem si přestala dělat iluze. Pochopila jsem, že mě jen
zneužil.
Bála jsem se jeho návštěv. Hnusilo se mi, když se mě dotýkal.
Jednou v zimě, když za mnou přijel, jsem to už nesnesla. Ukradla
jsem koně a utekla. Neudržela jsem se v sedle, spadla na záda a
nemohla se pohnout.“
Vyprávěla o té nehodě tichým, bezbarvým hlasem, ale Diana
vycítila, že se Jeanette jen s vypětím všech sil nutí do klidu. Náhle se
napřímila, v očích jí vzplanul hněv. „Jel za mnou. Našel mě tam, na
zmrzlém poli, bezmocnou a nehybnou. Ještě si pamatuju jeho slova:
‚Nu, takhle mi už beztak nejsi k ničemu.‘ Nechal mě tam a koně vzal
s sebou.“
„Mohla jste umřít.“
„Zřejmě předpokládá, že jsem umřela.“
„Myslíte, že to chtěl?“
„Proč by mě tam nechával, zraněnou a prochladlou? Naštěstí mě
zachránil nějaký farmář, který tudy večer projížděl a uslyšel moje
volání. Jeho žena a sestra se o mě postaraly. Žila jsem u nich léta,
upoutána na lůžko. Jednoho dne pro mě přijel Daniel. Naposledy
jsem ho viděla jako chlapce. Celou tu dobu mě hledal. Objížděl v
Anglii nemovitosti, které vlastnila Tyndaleova rodina, a ptal se v
okolí po tmavovlasé Francouzce. Nakonec mě našel a odvezl do
Francie.“
Rozhodila rukama na znamení, že to je konec příběhu. Diana
dokázala stěží strávit všechny ty hrůzy, které musela Jeanette prožít.
Léta strachu a bezmoci.
„Když vás Daniel hledal, proč prostě nešel za Tyndalem a
nezeptal se ho zpříma, kde jste?“
„Měl pro to dobré důvody, ale to už je jeho příběh, ne můj.“
Zavolala Paula. Jako vždy čekal hned za dveřmi. Všechno slyšel,
ale Diana z jeho výrazu pochopila, že už ten příběh zná.
Zvedl svou paní do náruče. Jeanette na Dianu pohlédla. „Jsi bledá
a unavená. Vypadá to, že zítra bude hezky. Myslím, že by ses ráno
měla projít v parku. Prý je tam hezké jezírko obrostlé narcisy.
Procházka ti prospěje. Nikdo by se neměl zavírat doma, pokud pro to
nemá vážný důvod.“
***
Dupré se choval velice divně. Andrew by si toho za normálních
okolností nevšiml, protože se ten výstřední podivín beztak vymykal
všemu, co je běžné, ale dnes byl mimořádně neklidný a nápadně
ostražitý.
Andrew ve skladišti přihlížel složité demonstraci procesu s
myšlenkou na všechny ty peníze, které Dupré vložil do válců a
železa. Stálo to celé jmění, jen aby uspokojil St. Johnovy nároky na
předložení důkazu. A dosud nebylo jisté, jestli ten člověk bude
spokojený.
Dupré stál zamračený u velkého kotle, v němž ležel ponořený kus
železa. „Tenhle mi dělá starosti. Měděný materiál nádoby může
průběh procesu ovlivňovat.“
„Možná ho ovlivní k lepšímu. Třeba zjistíme, že tak proces
probíhá lépe.“
„Pořád nechápu, proč jste trval na tak složitém a drahém
experimentu. Při tom prvním jste přece viděl dostatečný důkaz.“
„Takhle můžeme lépe vypočítat náklady a odhadnout zisk.
Nemělo by smysl vyrábět ocel, kdyby vyšlo najevo, že je výroba
příliš pomalá nebo nákladná.“
„Proč je tady ten hromotluk?“ prskal Dupré. „Co tady dělá?“
„Hlídá, jak jsem vám už vysvětlil.“
„Vůbec se mi to nelíbí. Nemluví francouzsky. Když jsem včera
přišel, nechtěl mě pustit dál.“
„Kdybyste mě informoval, že sem chcete jít, upozornil bych jej.“
Dupré zkřížil paže na prsou. „Nelíbí se mi, jak všechna ta
rozhodnutí děláte beze mě, jako byste něco skrý… Jako byste mi
nedůvěřoval.“
Andrew zpozorněl. Dupré se ještě včas zarazil, ale bylo zřejmé,
co chtěl vyslovit: Jako byste něco skrýval.
Opravdu se dnes choval hodně divně.
Přistoupil k němu a objal jej kolem ramen. „Co vás trápí, příteli?“
Gustave našpulil ústa do upjatého výrazu. „Prostě jsem s touhle
fází nepočítal. Nečekal jsem, že to bude trvat tak dlouho.“ Ukázal na
válce. „A tohle všechno! Poskytl jsem vám důkaz, jaký jste chtěl, tak
proč jsou najednou zapotřebí další? Postavit tohle mě stálo všechny
peníze, co jsem ještě měl.“
„Velká část se platila z mých. Je jen spravedlivé žádat, abyste
také nesl část rizika.“
„Dohodli jsme se na tom, ale přesto nechápu, proč jste si to přál.“
„Mluvíte, jako byste mě z něčeho podezříval, a to není pro
společníky dobré.“
„Jen mám pocit, že mi neříkáte všechno.“
„Skoro to zní, jako byste tomu věřil. Z čeho tak usuzujete?“
„Nechme to být…“
„Ba ne, promluvme si o tom upřímně. Jde o hodně peněz, neměli
bychom mít rozpory kvůli nevyjasněným záležitostem.“
Sledoval Duprého duševní boj. Navzdory nejistotě se tvářil
povýšeně a nabubřele. Ten starý blázen nedokázal odolat, kdykoli se
mu naskytla šance blýsknout se svou genialitou.
„Mám důvod domnívat se, že jste mě záměrně nechal riskovat
vše. Obávám se, že toto železo se z nějakého záhadného důvodu
nepromění v ocel. Nějak ten postup překazíte, třeba přidáním nějaké
nové chemikálie.“
„Probůh, proč bych dělal takovou hloupost?“
„Abych myslel, že se pokus nezdařil, vrátil se do Francie
ožebračený a přenechal vám svůj významný objev.“
Andrew se zasmál. „Za jakého intrikána mě máte?!“
„Vím, co dovedete.“
„Nezapomeňte, Dupré, že jste za mnou sám přišel. A jen vy znáte
chemický vzorec, nemám pravdu?“
„Nejsem si tím tak docela jistý.“
„Cože?“
„Můžete ho mít i vy. Koneckonců jsem ho získal od vašeho
konspirátora,“ dodal nadřazeně a sebejistě. Andrew by se tomu
nejraději zasmál, nebýt spokojeného záblesku v očích starého muže.
„Mého konspirátora?“
„Tajného společníka, jehož jste pověřil, aby nás zruinoval a
současně ochránil vaši dobrou pověst.“
„Dupré, kdybych myslel, že mi můžete ublížit vy nebo někdo
jiný, nenamáhal bych se s promýšlením intrik a rovnou bych vás
zabil. Kdybych znal vzorec, nemusel bych se namáhat a oklikou vás
přivést k tomu, abyste jej objevil a pak mě požádal o financování
toho projektu. Zamyslete se nad tím. Vždyť je to nesmysl.“
Gustave vypoulil oči a ustrašeně pohlédl ke dveřím.
„Uklidněte se. Jen vám chci vyložit, jak je absurdní představa, že
bych vás chtěl podvést.“ Andrew k Duprému přistoupil a uchopil ho
pevně za rameno. „Ale musím vědět, proč si myslíte, že mám tajného
společníka, který ten vzorec zná.“
Duprému se na čele perlil pot. „Dozvěděl jsem se, že tu kromě
vás a mě byl ještě někdo jiný. Týž muž, který mi prodal rukopis
obsahující vzorec a popis velké části postupu. Stejný člověk, který
přivedl na mizinu mé přátele.“
Andrew na něj užasle zíral. „Kdo vám to řekl? Kdo ho viděl?“
Dupré pevně semkl rty. Jak pošetilé! Jako by to tajemství dokázal
udržet, když ho Andrew bude chtít znát.
„Říkáte, že vám nějaký muž prodal rukopis s popisem velké části
toho postupu. Jak jste přišel na to ostatní? Experimenty?“
Dupré přikývl, ale v očích měl vepsánu pravdu.
„Jak jste na to přišel, Gustave? Tady nejde o nějaký matematický
důkaz, na kterém nikomu nesejde. Záleží na tom moje i vaše jmění!“
Dupré vytřeštil oči. „Jak víte o tom důkazu? Já… výpočty jsem
prováděl na základě údajů, které jsem vyčetl ve svazcích z
knihovny.“
Kristepane.
„A kdo vám prodal ten rukopis?“
„Váš přítel Daniel St. John.“ Probůh.
Andrewovi náhle bleskla před očima řada výjevů, při nichž měl
se St. Johnem poslední dobou co do činění. Tím posledním byl
pohled na spokojený výraz samotného ďábla.
„Jste blázen, Dupré. Vyložený blázen.“
„Já? Jak se opovažujete mě urážet?!“
„Aspoň jednou tu svou bezcennou a pochybnou genialitu využijte
pro něco praktického.“
„Proč na mě křičíte? Já mám právo se zlobit. Je jasné, že jste se
se St. Johnem spolčil.“
„Ne proti vám! Měl se stát investorem! Ale máte pravdu, jen vás
vlákal do záhuby, a nezruinoval jste jen sebe, ale i mě!“
„Proč tvrdíte, že je to moje vina?“
„Přemýšlejte! Kdo mohl vědět, že je zbytek toho postupu
popsaný v nějaké knize?“
„Je to náhoda. Ve vědě se takové věci stávají běžně.“
„Žádná náhoda! Kdo vám ten rukopis prodal, věděl, že dřívější
majitel knihovny na tom postupu pracoval a své poznámky zapsal.
Věděl totiž, jak jste tu knihovnu získal.“
KAPITOLA 24
Daniel přišel do parku hned za úsvitu. Hledal ji, procházel
parkem s tím svým vážným, napjatým výrazem.
Diana jej pozorovala ukrytá za stromem. Tvářil se tak ustaraně,
že ji to mátlo a narušovalo její pevné odhodlání. Kdo by si pomyslel,
že přijde den, kdy uvidí Daniela St. Johna ztrápeného obavami.
Došel k jezírku obrostlému žlutými květy, kam ji Jeanette
poslala, a když ji tam neuviděl, stoupl si až k vodě a čekal.
Srdce se jí v hrudi třepotalo. Vypadal tak pohledně, pečlivě
upravený, s kravatou uvázanou v dokonalém uzlu, boty naleštěné.
Dokonce si vzal klobouk, který rozpačitě přendával z ruky do ruky,
jako by nevěděl co s ním.
Nebyla si jistá, proč tam přišla. Rozhodla se impulzivně. Jeanette
jí vysvětlila důvody jeho jednání, ale to ještě neznamenalo, že mu
odpouští, jakkoli by si to její utrápené srdce přálo.
Napadlo ji, že by možná bylo lépe se tiše vytratit nebo počkat, až
ho to unaví a odejde sám.
Pak z náhlého popudu, aniž by věděla, proč to dělá, tiše vyšla z
úkrytu. Vytušil její přítomnost, ale chvíli vyčkával, než se k ní otočil.
Napadlo ji, co se v tu krátkou chvíli snažil potlačit. Úlevu? Zlost?
„Jeanette mi řekla, že sem dnes ráno možná přijdeš a snad budeš
ochotná se mnou mluvit.“
„Jsem tady, i když ani nevím proč.“
„Ať to má jakékoli důvody, jsem vděčný“
Daniel St. John a vděčný? Chtěla by tomu věřit, ale cosi ji nutilo
k obezřelosti.
„Jsem ráda, že jsi mě nenutil, abych se vrátila.“
„Málem jsem to udělal a možná se tě k tomu pokusím přemluvit.“
Oceňovala, že je upřímný a nesnaží se předstírat lhostejnost,
kterou necítí.
„Jeanette mi pověděla o Tyndaleovi, o tom, co jí udělal.
Vysvětlila mi, proč jsi měl v úmyslu mě využít, aby ses mu pomstil.“
„Mohu tě jen poprosit, abys mi odpustila. Vím, že nemám právo
to očekávat.“
„Myslím, že to chápu. Vytkl sis cíl a já jsem byla prostředkem jak
ho dosáhnout. Můj úkol byl bezvýznamný ve srovnání s pohodlím a
přepychem, v jakém jsem díky tobě žila.“
„Ano.“
„Čekal jsi dlouho, abys dosáhl své pomsty. Dlouhá léta.“
„Ano.“
„Je jediným smyslem tvého života? Zmocnila se tvé duše?“
Vyhrkla ty otázky s obavami, nad nimiž jí pukalo srdce, a s
podezřením, které v ní narůstalo celou noc. Nezbývá v ní už místo pro
nic jiného, ani pro mě? Za to, cos mi dal, mohly jen vášeň a lítost?
„Co kdybychom nechali na nebi a peklu, ať soudí mou duši.“
Podrážděně sklopil zrak a pak jej zvedl a zadíval se jí do očí. Už zase
v nich plál ten žár, jehož se obávala, jako by těmi otázkami znovu
přivolala Ďábla.
„Má sestra ti toho řekla až příliš mnoho, ale ještě zdaleka ne
všechno. Zločin, jehož se Tyndale dopustil na ní, je tím nejmenším.“
„Řekla bych, že je dost velký. Chápu tvou nenávist k němu.“
„Nedokážeš ji pochopit, na to jsi příliš dobrá.“
„Až tak dobrá nejsem a nevinná už také ne. Před dvěma dny jsem
pocítila nenávist i k tobě, takže jak vidíš, už o tom citu něco vím,
jako vím o lásce. Možná bys mi měl věřit, že to chápu. Proto jsi
přišel, ne?“
„Nejsem si jistý proč. Snad v naději, že ve tvé tváři spatřím víc
než jen zklamání, které tam bylo vepsáno, když jsi ode mě utekla v
Hampsteadu. Nesnesu pomyšlení, že by to byla má poslední
vzpomínka na tebe.“
Dojalo ji, s jakým smutkem to vyslovil. Přistoupila k němu a
zadívala se mu do očí. „Měl jsi mi to říct, Danieli. Nebyl by to pro
mě takový šok. Kdybys mi projevil důvěru, mé city k tobě by možná
zvítězily nad úlekem.“
„Několikrát jsem to málem udělal. Měl jsem to v úmyslu.“
Ale něco mu v tom zabránilo. „Možná je na čase, abys to udělal
teď. Jeanette mi řekla, že je toho víc.“
Zahleděl se na vodní hladinu. „Nejsem zvyklý o tom mluvit. Znáš
mé hříchy, nebo aspoň většinu z nich. To ostatní o mně příliš
nevypovídá.“
„Myslím, že to o tobě naopak vypovídá hodně. Budeš vždycky
tajemný Danieli. Myslím, že ani není možné poznat důkladně muže,
jakým jsi. Ale nemohu dopustit, aby sis tohle tajemství nechal jen
pro sebe, pokud pro tebe není důležitější než já.“
Přikývl a odevzdaně si povzdechl. „Za peníze a šperky, které má
sestra odvezla do Anglie, měl Tyndale propašovat mou rodinu a
několik dalších lidí z Francie. Sám ten plán vymyslel a prodal lidem
v zoufalé situaci. Pomáhali mu i druzí, ale byl to jeho nápad.“
„Tak to říkala i Jeanette. Do Anglie ses dostal, ale ji od vaší
rodiny odřízl.“
„Tyndale nás tam neodvezl. Vzal si všechno a ponechal třicet lidí
svému osudu. Čekali jsme na pobřeží na loď, která nás zachrání, ale
nepřiplula. Místo ní dorazila francouzská armáda a téměř všechny ty
bezbranné lidi zajala.“ Sveřepě vysunul čelist. „Byl jsem ještě kluk,
ale vybavuji si to zcela jasně, do podrobností. Vrací se to ke mně ve
snech. Vidím doufající tváře, propadající zoufalství. Většinu z nich
čekala gilotina.“
Na rozdíl od Jeanette svůj příběh nevyprávěl klidně. Bylo na něm
znát, jaká mu působí muka znovu se vracet k tomu výjevu zrady.
„Tebe také zajali?“
„Ne, držel jsem se s Louisem stranou ostatních, když přijeli
vojáci. Všechno jsme viděli a pak se vrátili do Paříže, abychom se
přesvědčili, zda mé rodiče propustí. Mému otci dali svobodu, ale tou
dobou už byl zlomený na duchu, rozum ho opustil. A moje matka…“
Odmlčel se a zahleděl se nepřítomně do jezírka. Přistoupila k
němu blíž, až se jej takřka dotýkala. Poprvé viděla v jeho tváři bolest,
ale vybavila si, že tam byla vždycky. Zastřená, ale přítomná.
Uvědomila si, že viděla jen tvář, kterou ukazoval světu, ne city, které
se pod tou maskou skrývaly.
„Co se stalo s matkou?“
„Zemřela.“
„Jak?“
„Na její rodinu se někteří revolucionáři zaměřovali. Až do té
doby se to tolik neprojevilo, ale za těch strašných událostí…“
Odvrátil se, jako by se s těmi zážitky dosud jen těžko vyrovnával.
„Popravili ji. Prošel jsem kolem ní těsně před tím, než jí gilotina
setnula hlavu. Byl jsem posledním, co viděla.“
Když to poslouchala, tajila dech a musela se zhluboka
nadechnout, aby neomdlela.
Všechno viděl. Jako dítě se na to díval.
„Za nic nemohla,“ řekl trpce. „Ale lidé v té době prahli po krvi a
ona měla jen nesprávné příjmení. Brali to tak jednoduše,
nemilosrdně.“ Znovu na ni pohlédl. „Dosud se mi vybavují ty tváře,
hnusné škleby těch, co natahovali krky, aby viděli, jak padne další
hlava. Lhostejné obličeje katů. A její vyděšený výraz… Ano, touha
pomstít tohle všechno, i mou sestru a to, co se jí stalo, drží ve
spárech mou duši. Stala se smyslem mého života,“ prohlásil se
zvučnou rázností.
„Není divu, že jsi toho člověka bez váhání obral v kartách o
majetek a mě chtěl využít jako návnadu. Myslím, že nic z toho ti
nemůžu mít za zlé. Po takové zradě a tak strašných důsledcích
dokážu pochopit, že je cíl důležitější než všechno ostatní.“
Z jejích slov se vytratily zloba i hořkost a jeho obličej zjihl tak, že
vypadal skoro chlapecky. Vzal ji za ruku. „Nic není důležitější než
ty. Uvědomil jsem si, že mi nejvíc ze všeho záleží na tobě.“
„Myslím, že patříš k lidem, kteří chtějí vždy dosáhnout cíle,
Danieli.“
„Ne v tomto případě. A ty nebudeš nikdy prostředkem k jeho
dosažení.“
„Nejsem si jistá, jestli tomu věřím.“
„Má sestra mi to naznačila. Prý mě podezříváš, že jsem si tě vzal
jen proto, abych měl ještě lepší důvod vyzvat Tyndalea na souboj, až
se ti bude dvořit. Mýlíš se. Proto jsem se s tebou neoženil.“
„Nečekám, že takovou věc přiznáš.“
„Když ne svému manželovi, věř slovu muže, jímž jsem, jak víš.
Tyndale nemá zájem o vdané ženy. Když jsem tě připravil o
nevinnost, už neměl důvod se ti dvořit.“
„Takže jsi pro pár okamžiků vášně zničil svůj promyšlený plán.
Není divu, žes mi tak dlouho odolával. Svedla jsem tě ke špatné
volbě, že ano?“
„Byla to ta nejlepší volba mého života, drahoušku.“
„Ne, nebyla. Co nabízím, nemůže obstát proti emocím živeným
léty hněvu. Myslím, že bys mě za to po čase nenáviděl.“ Náhle si
cosi uvědomila. „Když bylo v tu první noc po všem a tys mlčel… už
tehdy jsi mě nenáviděl, co?“
Vzal ji za ruku a vtiskl na ni zlehka polibek. „Ano.“
Nečekala to doznání. Tu upřímnost. Odzbrojila ji víc, než by to
dokázalo cokoli jiného.
„Podívej, co všechno mezi námi stojí, Danieli. Klamání a tajnosti.
Přivedls mého otce na mizinu, učinil ze mě sirotka. A teď jsem se
postavila do cesty tvému temnému snu.“
„Je neomluvitelné, že jsem tě klamal, Diano. Ale můžu tě ujistit,
že nelituji toho, v čem jsi mi zabránila.“
„Opravdu? Musí tě to hodně tížit. Dokážeš s tím žít, když tu věc
nevyřešíš?“
„Myslím, že mohu žít s čímkoli, když budeš se mnou.“ Znovu jí
políbil ruku. „Chci, aby ses vrátila domů. Řekni ano.“
Už jen z jeho blízkosti se jí točila hlava. Cítila, jak ji vábí a
přitahuje k sobě silou své osobnosti. Málem se tomu podvolila. Její
láska reagovala na všechno, co v něm bylo dobré. Ale teď, když
poznala příčiny toho temného tajemství, si uvědomovala, jaké
nebezpečí v něm číhá na její lásku a štěstí.
„Danieli, dokážeš se vzdát pomsty, o niž usiluješ? Jsem pro tebe
tak důležitá, abys to udělal?“
„Je to cena, kterou ode mě žádáš?“
„Nejsem si jistá, zda s tebou dokážu žít při vědomí, že je v tobě
stále touha po pomstě.“
„Není ve mně stále, už ne. Když jsem s tebou, mizí. Časem se
vytratí docela.“
„Třeba ne. Možná se jednoho dne probudím, budeš pryč a já se
dozvím, žes padl v souboji s ním.“
V duchu si to ráno představila. Představila si, jak na ně čeká, rok
za rokem, a vidí mu na očích, že ten den jednou přijde. „Myslím, že
si nepřeješ, aby se vytratila. Ne skutečně. Ano, obávám se, že je to
cena, kterou žádám, pokud se k tobě mám vrátit.“
To ultimátum jej rozzlobilo. Čekala, že to odmítne a rázně
odejde, ale místo toho jen dlouze mlčel a rozvažoval se rty
přitisknutými k hřbetu její ruky.
Srdce jí bolestně bušilo. Nechtěla, aby odešel. Čekala se
zatajeným dechem, jak rozhodne velké dilema, které před něj
postavila.
Objal ji kolem pasu a přitáhl k sobě. „Chci, aby se vytratila,
miláčku, opravdu si to přeji. Nečekal bych to, myslel jsem, že mi
pomstu nemůže nic vynahradit. Ale dospěl jsem k poznání, že tomu
tak není.“ Políbil ji, sladce, chlapecky. „Pojď se mnou domů. Lehneš
si mi do náruče a budeme si dělat plány do budoucna. Zapomeneme
na minulost. Když jsi se mnou, dokážu se jí vzdát. Pro tebe to
udělám rád.“
Chvěla se obavami, nejistá si tím, zda má tu moc, aby svou
láskou dokázala potlačit nenávist. Nechtělo se jí věřit, že po ní
Daniel touží natolik, že by se vzdal svého životního cíle.
Políbil ji, tentokrát vášnivě a na ústa. Sevřel ji v objetí. Omámeně
si uvědomila, že slyší, jak se k nim pomalu blíží kočár. Nějaká žena
procházející kolem pohoršeně zamlaskala jazykem.
Při jeho polibku se jí zmocnila opojná radost. Zaplašila poslední
obavy. Měl pravdu, mohli si spolu vybudovat budoucnost. Mohla
zapomenout na minulost a učinit jej šťastným, aby si už nikdy nepřál
dokončit tu dlouhou cestu, na niž vykročil. Ovšemže to bylo možné.
Věděla, že to dokážou. Patřila k němu a na ničem jiném nezáleželo.
Vzal ji kolem ramen a odváděl ji ke kočáru. Nastoupila bez
váhání. Její duše chtěla věřit všemu, co jí říkal. Láskou se jí
podlamovala kolena. Zmocňovala se jí tělesná touha.
Dvířka kočáru se zavřela. Posadil si ji do klína a tiskl ji k sobě.
Nelíbal ji ani nehladil, jen jí svým dechem hřál spánek a něžně ji
objímal silnými pažemi.
Vzhlédla k němu. Vyčetla z jeho výrazu, na co myslí, i když se
dokonale ovládal. To vzrušené očekávání ji rozněcovalo víc, než
kdyby ji zasypával polibky. Hlava se jí točila z té směsi smyslových
podnětů a citového souznění.
Jen na chvíli se ozval hlas rozumu a připomněl jí, že jí dal vše, co
chtěla. Získal ji zpátky, protože jí dal to, po čem toužila nejvíc – slib,
jímž se jí odevzdal.
V domě bylo ticho, nikdo ze služebnictva jim nepřišel otevřít a z
pokojů se neozývaly žádné zvuky.
„To jsou všichni pryč?“ zeptala se.
„Ne, jen z dohledu.“
Vydal jim předem rozkazy. Chtěl ji ušetřit obřadného vítání či
rozpaků z návratu. Věřil, že se k němu vrátí.
„Už nikdy mě neopusť,“ zašeptal mezi polibky, když ji vzal do
náruče a odnášel ji po schodech nahoru do ložnice.
V pokoji bylo přítmí; okenice zůstaly zavřené a závěsy zatažené,
aby sem nedoléhal hluk města. Rázným kopnutím za sebou zavřel
dveře. Krev se v něm pěnila, měl sto chutí hodit ji na postel, strhat z
ní šaty a ukojit hladovou vášeň, která jím cloumala.
S vynaložením všech sil se ovládl. Nechtěl ji vyděsit, nedokázal
by jí vysvětlit, co všechno tvoří tu sílu, která jím lomcuje a táhne ho
k ní. Věděl jen, že se nejedná jen o tělesnou záležitost. Pouhá
sexuální touha by v něm nevytvořila tak nezměrnou potřebu s ní
splynout.
Objímala ho pažemi kolem krku, sledovala s pobavením jeho
duševní boj.
Položil ji na postel, začal jí rozvazovat šňůrky na šatech a
uvolňovat korzet.
Byla tak hezká, jak tam ležela v chabých odlescích světla, s
bledou pokožkou a tmavýma očima. Viděl, jak rozkošnicky přivírá
oči a chvěje se vzrušením.
Putoval jí rty po zádech, až dospěl k rameni a šíji. „Chci ti říct, že
když tě teď chci, jde o víc než tělesnou rozkoš,“ zašeptal jí.
Zasloužila si to vědět a nebyl si jistý, jestli to vycítí z jeho chování.
„Nechci, aby sis myslela, že se jen domáhám svých manželských
práv.“
Otočila se na záda. „Nikdy jsem si to nemyslela, ani poprvé.
Děsilo mě to.“
A když se k ní potom choval chladně, připadalo jí to zdrcující.
„Já to cítím stejně,“ ujistila jej, jako by se bála, že to ještě neví, a
pak s úsměvem dodala: „Je dobře, že ty chceš mě a já tebe, protože
bych asi nemohla být jen něčí Margot.“
„Jsem rád, že to říkáš.“
„Že bych nemohla být kurtizánou nebo metresou?“
„Že mě chceš.“
„Pochybovals o tom? Řekla jsem, že tě miluju.“
„Ženy někdy mohou milovat bez touhy.“
„Jistě to poznáš. Když jsme spolu…“
„Můžu v tobě vyvolat příjemné pocity, ale to je také jiná věc.“
„Tenkrát poprvé jsem přišlay« za tebou.“
„Měla jsi k tomu skrytý motiv.“
Seskočila z postele a přitáhla si k tělu rozepnuté šaty. „Dnes
žádné skryté motivy nemám,“ řekla.
Stála před ním na dosah ruky, ale nedotýkala se jej. Zcuchané
pramínky vlasů jí rámovaly obličej a dopadaly na ramena. Byl rád, že
se nesvlékla, protože jí to takhle nesmírně slušelo.
Svůdně stáhla šaty trochu níž. „Když jsem se vrátila, je
spravedlivé, abys znal všechny mé důvody, Danieli. Přál sis, abych
věděla, že mě nechceš jen kvůli rozkoši. Já chci, abys věděl, že
rozkoš je rozhodně jedním z důvodů, proč tu jsem.“
Šaty jí spadly ke kotníkům; vypadaly jako pěna, z níž se noří její
štíhlé tělo. Byla tak hezká, že si připadal celý rozbolavělý touhou.
Přál si vrhnout se na ni, zmocnit se jí.
Všimla si toho. „Ne, počkej ještě. Chci si být jistá, že rozumíš
tomu, jak je u mě láska propojená s touhou. Nejsou to dvě
samostatné věci.“
Začala si elegantně svlékat košilku. Upřeně se na něj dívala s
výrazem, který jej fascinoval stejně jako její tělo. Z toho milujícího,
napůl světáckého a napůl plachého pohledu vyčetl, jak ji těší jeho
pozornost a jaké neuvěřitelné síly je k sobě přitahují.
Rozněcovala v něm oheň. Natáhl se po ní. Udělala krok dozadu a
zavrtěla hlavou. Zvedla nožku a laškovně mu ji položila do klína. S
nezbedným úsměvem ji zabořila níž, až se prsty dotkla jeho
ztopořeného údu.
Pohrávala si s horním okrajem svých punčoch a chodidlem
pokračovala v dráždění, až se mu dělaly před očima mžitky. Chytl ji
a sunul ruku od lýtka až ke stehnu. Dovolila mu, aby ji něžně
pohladil ve zvlhlém klíně.
Dotkl se jí jen zlehka, aby ji vzrušil ještě víc. Čekala s
rozevřenými rty a rozzářenýma očima na další doteky, připravená
poddat se vášni.
Ale Daniel věděl, že chce tu chvíli oddálit. Začal jí pomalu
stahovat punčochy. Ještě stále jej laskala chodidlem a ovíjela mu
prsty kolem údu tak dráždivě, že musel zatnout zuby, aby se ovládl.
Zřejmě si všimla jeho reakce, protože na chvíli nožku odtáhla, ale
pak pokračovala v laskání ještě intenzivněji.
Začínal vidět rozmazaně. „Přestaň,“ vyzval ji.
Koketně se zasmála a bezostyšně pokračovala.
Nechal punčochy punčochami a nedočkavě ji k sobě strhl, ale
vymanila se mu z objetí, odhodlaná provést to podle svého. Posadila
se mu zlehka do klína, otočená k němu obličejem, s koleny podél
jeho boků.
Políbil ji, aby alespoň trochu uvolnil napětí, z něhož mu začínala
třeštit hlava, ale jen ho to vydráždilo ještě víc. Rázně si uvolnil
kravatu, odložil vestu a odhodil ji na zem. Nepřestávali se líbat,
zatímco mu pomohla svléknout košili, až ji konečně mohl přitisknout
na svůj nahý hrudník a cítit mazlivý dotek její hedvábné pokožky.
Odtrhl se od jejích úst, aby se zaposlouchal do tlukotu jejího
srdce a rychlého dechu. Cítil, jak jej i navzdory prudké a vášnivé
touze vyplňují další nádherné pocity. Spokojenost, vděk. Zahnaly tu
ohavnou prázdnotu, s níž se potýkal, když odešla z jeho domu.
To nové rozpoložení jej fascinovalo. Věděl, že se ty pocity
propojily s jeho touhou, ale až bude po milování, zůstanou v něm už
navždy jako nějaká vlákna, z nichž se splétá pevný provaz.
Trochu uvolnil sevření a posadil ji dál. Zamračila se, zmatená a
tak trochu dotčená.
„Ještě ne.“ Pohladil ji bříšky prstů po ňadrech. Zatajila dech a
chytla se jeho ramen. Dráždil jí bradavky, až sténala rozkoší. Miloval
její vášnivé výkřiky, smyslný lesk v očích. Byl šťastný, že se k němu
vrátila tělem i srdcem, že jej chtěla.
Znovu se jej začínala zmocňovat zběsilá vášeň. Zašátral po
knoflících na kalhotách. Zadržela mu ruku, klouzala prsty nahoru a
dolů, přiváděla ho k šílenství.
„Už mi věříš, že tě chci?“ zeptala se.
„Ano.“
„Chci tě neustále, i když třeba sedíme u stolu. Když jsi pryč,
vzpomínám na tebe. Když jsi nablízku, stačí, aby ses na mě podíval,
a mé tělo i srdce hned reagují. Cítila jsem to, ještě než jsem věděla,
jak to nazvat.“ Jemně hnětla prsty vrcholek jeho údu. „Jsem ráda, že
už to víš. Nechci, abys na mě myslel tak, jako prý Angličané myslí
na své manželky, bral to jen jako svou povinnost. Hledal si milenku,
aby ti poskytla rozkoš.“
„To bych nikdy neudělal.“
„Postarám se, abys nemusel.“ Uchopila jeho obličej do dlaní a
políbila jej. Sklouzla mu z klína. Zpočátku netušil, co má v úmyslu, a
pochopil to, až když před ním poklekla. Slastné očekávání, které jej
pohltilo, od něj odehnalo i podiv nad tím, jak sebejistě se tvářila.
Málem tou rozkoší dospěl k vrcholu, ale dokázal se ovládnout,
snesl mučivou závrať, poháněn primitivním nutkáním.
Natáhl se k ní, zvedl ji ze země a odnesl na postel. Vášnivě ji
políbil a rychle si svlékl zbytek ošacení.
Ležela tam, nádherná ve svém rozechvělém očekávání, se
vzdouvajícími se ňadry a zardělými líčky. Dívala se na něj s tak
nepředstíranou smyslností, že nebylo pochyb o tom, že její nevinnost
je nenávratně pryč.
Poklekl před ní, sklonil se k jejímu lůnu a laskal ji tak, jak po tom
už dávno toužila. Jemně se nadzvedla v bocích, vstříc jeho ústům.
Slyšel, jak vykřikla údivem a slastí, když ji jazykem dráždil
nejdřív jemně a pak čím dál naléhavěji.
Závratný vrchol, k němuž náhle dospěla, je oba překvapil svou
silou. Když se domem rozlehly její výkřiky, Daniel ji uchopil a
prudce, vášnivě do ní vnikl. „Ano, ano!“ Žádostivě ho k sobě tiskla,
toužící prodloužit ten závratný okamžik. „Ano, Danieli, naplň mě.
Naplň mě!“
Nemluvila jen o svém těle. Dobře si uvědomoval, že i ona právě
tak naplňuje jej. Zlost, která v něm dřímala, vytěsnila svou láskou,
která do něj tryskala s každým vášnivým polibkem a dotekem, s
každým niterným výkřikem.
V blažené slasti, jíž se vzájemně naplnili, konečně uvěřil, že
dokáže splnit slib, který jí dal.
KAPITOLA 25
„Počkejte tady a až vás zavolám, přinesete mi kufr,“ nařídila
Diana komorníkovi, když jí pomohl vystoupit z kočáru před
Margotiným domem.
Bylo nádherné odpoledne, svěží a slunečné. Daniel odjel do
Hampsteadu a Diana se mezitím vydala k přítelkyni pro své věci.
Margot jí poslala dopis, v němž ji žádala, aby ji informovala o vývoji
událostí. Diana věděla, že si zaslouží vysvětlení, protože jí pomohla a
vzala ji k sobě, když se ocitla v úzkých.
V domě vládlo tak naprosté ticho, že se její kroky hlasitě
rozléhaly, když ji služebná vedla k přijímacímu salonu.
Margot seděla v křesle až nepřirozeně vzpřímená. V očích se jí
zračily obavy.
Diana k ní přistoupila. „Vypadáš ztrápeně. Stalo se ti něco
zlého?“
Margot jí křečovitě stiskla ruku.
Diana ji objala. „Jde o pana Johnsona? Opustil tě?“
Margot zavrtěla hlavou. „Odpusť mi. Obávám se, že jsem udělala
něco, co možná způsobí další potíže mezi tebou a tvým manželem,“
hlesla. „Přijel sem a naléhal, abych ti napsala a pozvala tě. Tvrdí, že
ho k tomu kroku dohnala láska. St. John tě prý přinutil k návratu
domů a určitě jej chceš vidět.“ Nakrabatila obočí. „Jestli jsem udělala
chybu, moc mě to mrzí.“
Diana na ni nechápavě hleděla, ale vzápětí se otočila, protože
vycítila přítomnost třetí osoby.
„Vypadáte moc hezky, má drahá,“ prohlásil Andrew Tyndale
stojící vzadu u dveří. „Jako vždycky. A jste tak ohleduplná, když jste
hned vyhověla přání své přítelkyně a přijela.“ Vykročil směrem k
nim. „Jak příhodné. Všechno se tím krásně zjednoduší.“
„Dnes nejste ve formě, St. Johne,“ poznamenal Vergil. „Jestli
budete dál dělat takové chyby, mohlo by se snadno stát, že přijdete
ke zranění.“
Daniel ustoupil dozadu a svěsil ruku třímající šavli. Opravdu dnes
šermoval mizerně a nebezpečně. Byl myšlenkami jinde, nedával do
toho srdce ani duši.
Trénoval tu dovednost už dlouhá léta, snažil se ji ovládnout co
nejlépe, ale náhle pro to ztratil důvod. Pro mladé členy Spolku přátel
duelu byl možná šerm sportem, ale on ho tak zjevně nedokázal brát.
Dal Vergilovi znamení, že mohou pokračovat, a snažil se
soustředit na jeho šavli, ale dokázal to jen zčásti. Slíbil Dianě, že
upustí od svého plánu s Tyndalem, ale uvědomoval si, že to nebude
ani trochu snadné. V tom skladišti v Southwarku začínal jeho plán žít
vlastním životem, vymkl se jeho vůli. Věděl, že je takřka nemožné
vyvléknout se z něj, pokud Tyndaleovi nepřizná, že šlo o léčku.
A to by dozajista vedlo k souboji, který chtěla Diana odvrátit.
Snad jedinou možností bylo vyčkat do neúspěšného průběhu zkoušky
a pak Tyndaleovi navrhnout, aby odečetl své výdaje za přístroje a
chemikálie od karetního dluhu.
Připadalo mu to jako slušné řešení, které by snad schválila i
Diana. Udělat něco takového se mu sice k smrti příčilo, ale bral to
jako pokání.
Diana by ovšem mohla namítnout, že by mu dluh měl rovnou
odpustit. To by jí bylo podobné, ale Daniel to opravdu nepovažoval
za nutné.
Vergil náhle udělal několik kroků stranou a zamračil se. „Čemu
se smějete? Doufám, že ne mně. Nejsem až tak dobrý šermír, ale vy
dnes máte taky do mistra daleko.“
„Nesměju se vám, ale sobě.“
„St. Johne, za ty tři roky, co vás znám, jste se sám sobě nesmál
nikdy a pochybuju, že byste s tím začal zrovna dnes.“
„Možná už nejsem tím mužem, jakého jste znal. Možná dnes
začínám nový život.“ Danielovi to připadalo jako skvělý žert a znovu
se rozesmál.
Adrian a Hampton přestali šermovat a zvědavě na Daniela
pohlédli.
Vergil převrátil oči v sloup. „Myslím, že je opilý.“
Daniel k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Opilý
nejsem. Jen se snažím přijít na to, jak se dostat z jedné ďábelské
léčky.“
„A to vám připadá zábavné? Musíte být namol.“
„Je to nesmírně zábavné, protože jsem tu léčku sám nastrojil.“
Vergil se na to chystal něco odpovědět, ale v tu chvíli něco
upoutalo jeho pozornost. Stočil pohled ke vchodu a popuzeně
zasténal.
„Ksakru, už je tu zas. Jednou se to může stát omylem, ale
podruhé je to drzost. Kdyby její manžel nebyl takový prevít, trval
bych na tom, aby ji přiměl vrátit se a pořádně ji hlídal, protože já na
tu práci evidentně nestačím.“ Rázně vykročil ke dveřím, za nimiž
stála hraběnka z Glasbury.
„Už zase jsme poctěni vzácnou návštěvou,“ podotkl Adrian.
„Kdo je ta oslnivá blondýnka, kterou sem přivedla tentokrát?“
„Jedna Dianina spolužačka ze školy,“ řekl Daniel, odložil šavli a
šel si vzít košili. Při pohledu na výraz obou žen se jej zmocňovala zlá
předtucha; pouhá Margotina přítomnost ji ještě zhoršovala.
Diana dnes neměla v plánu ji navštívit.
Ještě než k nim vykročil, věděl, že to náhlé vyrušení ohlašuje
blížící se nebezpečí. Zamilované opojení z něj rázem opadlo, znovu
se stal tím ostražitým mužem, jímž byl po dlouhá léta.
Nečekal na vysvětlení. „Duclaircu, odveďte je do Louisovy
pracovny,“ požádal. „Přijdu tam, jen co se obléknu.“
Jakmile ženy odešly, natáhl si košili a sako a následoval je.
„Omlouvám se, že jsem do toho zatáhla vaši sestru,“ říkala
Margot Vergilovi. „Dozvěděla jsem se, že pan St. John jel sem, ale
neznala jsem cestu. Jeho sluha mi prozradil, že se tady má sejít s
vámi, tak jsem jela za lady z Glasbury s nadějí, že mi poradí, kudy
jet.“
„Neomlouvejte se,“ řekla hraběnka. „Udělala jste dobře. Jsem
vám vděčná, že jste se na mě obrátila, vyřeší se to rychleji. Pan St.
John je už tady, dejte mu ten dopis.“
Margot předala Danielovi zapečetěnou obálku. Poznal na ní
Dianino písmo.
„Odkud to máte?“
„Od ní. Našla jsem to až poté, co ji odvezl.“
„Má na mysli Andrewa Tyndalea,“ ozvala se rozčileně hraběnka.
„Danieli, zdá se, že ji unesl.“
Cítil, jak se mu sevřelo srdce, a vzápětí se jej zmocnil vztek z
velké části na sebe. Teď už se z té pasti vyvléknout nemohl.
„Zatraceně, taková troufalost!“ zvolal Vergil.
Ano, bylo to troufalé, ale Daniel věděl, že to má Tyndale dobře
promyšlené. „Víte, co tam píše?“ zeptal se Margot.
Zavrtěla hlavou. „Když přijela, požádal mě, abych je nechala o
samotě. Než jsem se nadála, vyvedl ji zahradou ven a zmizeli.“
„Tvrdil, že jsou milenci a že ho chce Diana určitě vidět,“ dodala
hraběnka rozzlobeně. „Nastrojil to tak, aby to vypadalo, že s ním
utekla.“
Margot měla blízko k slzám. „Nejdřív jsem mu věřila, napsala
jsem jí dopis a požádala ji, aby přijela. Ale pak se mě začaly
zmocňovat pochybnosti. Za tu dobu, co u mě byla, ho ani jednou
nevyhledala. Jakmile jsem zjistila, že jsou oba pryč, došlo mi, že
jsem udělala hloupost.“
„Děkuji vám, že jste jednala tak rychle a našla mě, a vám také
děkuji, hraběnko. Jste opravdové přítelkyně mé manželky, nikdy na
to nezapomenu.“
Rozlomil na dopise pečeť a šel s ním k oknu. Ostatní jej nechali v
místnosti o samotě.
Bylo zjevné, že jí Tyndale dopis nadiktoval. Diana v něm
prohlašovala, že od něj odchází navždy a bude se zdržovat u přátel v
Kentu. Nic nenasvědčovalo tomu, že jde o zákeřný podvrh, a nikdo
by neuvěřil Margot, že byla Diana unesena. Kdyby došlo na tvrzení
kurtizány proti slovu markýzova bratra, nedalo se pochybovat, kdo
by v tom sporu vyhrál.
Z dopisu vyplývalo, že manžel nemá na vybranou a musí milence
najít.
Diana byla znovu využita jako návnada, ale tentokrát jiným
mužem. Tím, jemuž nezáleželo na tom, zda jí ublíží.
Zavřel oči a poprvé po letech se začal modlit. Prosil boha, aby
Tyndale nechal Dianu odejít, jakmile se dostane k muži, s nímž si
chce vyřídit účty.
Z úvah ho vytrhl jakýsi zvuk. Ohlédl se přes rameno a uviděl
Louise. Držel v jedné ruce šavli a ve druhé pouzdro s pistolemi.
„Kolik toho podle tebe ví?“
Daniel pokrčil rameny. „Nejspíš jde jen o tu ocel. Ale i to stačí.“
„Vem s sebou někoho ze svých mladých přátel.“
„Co jim mám říct? Že jsem podvedl renomovaného vědce a bratra
markýze? Že mi unesl manželku ctihodný člen parlamentu? Jen ona a
já víme, že se ke mně vrátila dobrovolně a Tyndalea nikdy
nemilovala.“
„Jsou to tví přátelé. Budou ti věřit.“
„Neznáme se dost dobře, a když dojde na tyhle věci, je původ
důležitější než povrchní přátelství, které mezi námi je. Tak to prostě
chodí, Louisi, oba to dobře víme.“ Poskládal dopis. „Gustave přiznal,
že se ve skutečnosti nejedná o jeho objev, a to jsem nečekal.
Spoléhal jsem na jeho pýchu a věřil, že naše známost zůstane
tajemstvím.“
„Co uděláš, až je najdeš?“
„Dám Tyndaleovi, co bude chtít, pokud to zajistí Dianino
bezpečí.“
„Je zjevné, že chce tebe.“
„Tak mě bude mít.“
„Když s sebou nechceš nikoho vzít, doprovodím tě sám.“
„Pokud přijedeme dva, k Tyndaleovi se ani nedostaneme. A
bojím se, že kdybych nepřistoupil na jeho hru, mohl by Dianě
ublížit.“ Měl strach, že i když Tyndaleovi ve všem vyhoví, hrozí
Dianě nebezpečí. Jistě si nepřeje, aby všem vykládala, že ji unesl, i
kdyby si nakrásně myslel, že to obvinění jeho reputace přežije.
Louis obřadně položil na stůl šavli a pouzdro s pistolemi.
„Pochybuju, že by to proběhlo tak důstojně,“ řekl Daniel.
„Vem to s sebou. Je to pro něj bezpečnější. Nechce, aby na něm
ulpělo podezření z vraždy. A muž jako on nevěří, že by mohl
prohrát.“
„Vybral by si pistole, v šermu nemá výhodu.“ Daniel se trpce
usmál. „Slíbil jsem jí, že od souboje upustím.“
„Nenechá tě raději zemřít.“
„To asi ne.“
„Až ho uvidíš, pamatuj si, že musíš jednat s čistou hlavou a
chladnokrevně. To je základ.“
„Tak jsi mě to vždycky učil, příteli.“
Daniel zvedl ze stolu pouzdro. „Před lety jsem tě požádal, abys to
nechal na mně, ale teď tě poprosím o laskavost.“
„Jistě.“
„Kdybych prohrál a on chtěl Dianě jakkoli ublížit, zabij ho.“
„D’accord. Udělám to s radostí.“
„Je tak hezká a mladá. Jako nějaké ptáčátko.“
Diana se nehýbala, neotevřela oči. Už se probudila, ale rozhodla
se předstírat, že ještě spí. Nepřála si, aby Andrew Tyndale viděl, že
má strach.
Nechtěla spát, ale spánek ji přemohl. Bylo tak nádherné uniknout
do říše snů. Tak ráda by tam zůstala, dokud Daniel nepřijede.
Cítila ve vzduchu vlhkost. Lůžko, na němž spala, čpělo
zatuchlinou. Ten skrovný příbytek už nikdo nevětral celé měsíce.
Chalupa nejspíš patřila Tyndaleovi. Nevzal ji do svého domu se
spoustou služebnictva, místo toho ji ukryl tady.
Tu poznámku ale nepronesl Tyndale. Poznala po hlase toho
legračního Francouze jménem Gustave, který na ně u Margotiny
zahrady čekal v kočáře. Zřejmě nemluvil anglicky, protože s ním
Tyndale hovořil jen francouzsky. S ní mluvil chvílemi anglicky,
patrně když si přál, aby tomu Gustave nerozuměl.
Výhrůžky pronášel v angličtině.
„Tak nevinná a tak…“
„Už dost. Přestaňte se tu rozplývat jako nějaký zabedněný blázen.
Je to jeho manželka a jako všechny ostatní je děvka.“
„Tohle říkat je barbarství,“ namítl Gustave. „Vůbec se mi to
nelíbí. Není důstojné mluvit takto o ženě.“ Diana poznala po hlase,
že se nad ní sklání.
„Už jsem vám řekl, že jakmile přijede on, pustíme ji.“
„A kdy to podle vás bude?“
„Ještě dnes v noci.“
„Možná to bude pár dní trvat, než zjistí, kde máte v Kentu dům,“
ozval se třetí hlas. Diana sebou málem úlekem trhla.
Nepředpokládala, že je v místnosti ještě někdo. Musel přijet, zatímco
spala.
Mluvil také francouzsky, ale stejně jako v Tyndaleově případě to
nebyla jeho rodná řeč.
„Radil bych mu, aby sebou hodil a nenechal mě dlouho čekat,“
zabručel Tyndale.
„Možná nepřijede vůbec,“ sýčkoval Gustave.
„O to se nebojím.“ Diana slyšela, že se Tyndale zvedl. „Půjdu na
něj čekat do domu,“ prohlásil a anglicky dodal: „Kdyby si tenhle
francouzský blázen chtěl hrát na hrdinu a zachraňovat dámu svého
srdce, vem si ho na starost. Kdyby se pokoušel dělat nepříjemnosti,
zabijho.“
Čísi ruka ji pohladila po vlasech. Gustavova? Ba ne, poznala
podle vůně, že to musí být Tyndale. Málem se při tom doteku
neudržela a ucukla.
„Ano, hezká,“ zamumlal. „Jenže je navždycky zkažená. Už mi
není vůbec k ničemu, krom toho, aby sem dostala svého manžílka.“
Dianu zamrazilo. Už mi není vůbec k ničemu. Jeanette jí
vyprávěla, že Tyndale pronesl stejná slova, když ji tehdy našel
raněnou na poli.
Slyšela, jak odchází.
„Nelíbí se mi to,“ reptal Gustave. „Spí už moc dlouho. Určitě jí
toho dal moc, i když tvrdil, že jí dá do čaje jen trošku, aby spala a
nedělala potíže.“
„Takovou chybu by neudělal.“
„Není neomylný.“
„V tomhle by se nezmýlil. Kromě toho je už hodnou chvíli
vzhůru, není-liž pravda, madame?“
To odhalení ji trochu vylekalo, ale teď, když Tyndale odešel, se
už nebála. A navíc byla zvědavá, kdo je tím třetím mužem.
Posadila se. Hlava se jí točila, připadala si jako omámená.
Protřela si oči a rozhlédla se. V místnosti byla podlaha z hrubých
prken a dvěma okny s rozevřenými okenicemi se dovnitř linulo
podvečerní světlo.
Gustave se posadil vedle lůžka. Usmíval se a vypadal, že se mu
ulevilo.
„Vidíte, že jí nic není,“ prohlásil třetí muž. Seděl za stolem u
okna, silueta rýsující se na pozadí zapadajícího slunce.
„Kdo jste?“ zeptala se.
„Jen další z těch, co touží po tom, aby si mohli vyřídit účty s
vaším manželem.“
Viděla jen vousy, tmavé vlasy a sinale bledou pokožku. Napínala
zrak, snažila se rozpoznat nějaké detaily v jeho obličeji.
Její úsilí ho pobavilo. Otočil se.
Užaslé Dianě náhle připadalo, jako by se dívala do vlastních očí.
Vycítil, že něco není v pořádku. Přestal se usmívat a zvědavě
naklonil hlavu k jedné straně.
Mlčky na něj zírala.
„Myslím, že omdlí!“ vykřikl Gustave.
Zvedla ruku. „Ne, o to se nebojte,“ řekla, když se jí podařilo
nabýt znovu rovnováhy. „Kdo jste?“ zeptala se ještě jednou.
„Do toho vám nic není,“ odsekl muž.
„Myslím, že je. Pomáhal jste při mém únosu. Čekáte na mého
manžela.“
„Povězte mi, madame, kdo je vaším manželem? Když uspokojíte
mou zvědavost, snad bych vám mohl vyjít vstříc.“
„Daniel St. John.“
„Znám ho pod jiným jménem.“
„Mýlíte se.“
„Ba ne, ale mám za to, že se mýlíte vy, což znamená, že nemůže
být vaším bratrancem.“
Upřeně mu hleděla do očí. Měla pocit, jako by v něm ožila ta
tajemná, přízračná tvář, která se jí někdy zjevovala v zrcadle. „Ne,
není,“ přisvědčila anglicky, aby tomu Gustave nerozuměl. „Když
jsem byla dítě, našel mě opuštěnou v domě, který získal. Dal mě do
školy a platil mi vzdělání, i když za mě nebyl odpovědný. Každý rok
mě navštěvoval, přestože musel mnohdy překonat velkou vzdálenost
a za války riskovat své bezpečí. Ať už ho znáte pod jakýmkoli
jménem, pro mě je člověkem, který mě vrátil do života poté, co mě
jiný muž odmrštil.“
Než to dořekla, úsměv z jeho tváře se vytratil.
„Co to říkala?“ zeptal se Gustave.
„Nic, co by vás zajímalo. Jděte ven, Gustave, nadýchat se
čerstvého vzduchu.“
„Cože? Proč? Myslím, že byste tu s ní neměl zůstat sám…“
„Odejděte. Probůh, člověče, za co mě máte? Tak už jděte!“
Gustave po té naléhavé výzvě vstal jako nějaká loutka, kterou
tahají za provázky. „Zůstanu nablízku,“ ujistil Dianu. „Kdybyste
potřebovala pomoc, stačí zavolat.“
Po jeho odchodu se v místnosti rozhostilo tíživé ticho. Diana
pozorně sledovala muže sedícího za stolem. Snažila se spojit své
vzpomínky s jeho očima a chováním.
„Kde stál ten dům, kde vás našel?“
Málem jej litovala. „Pokud jste Jonathan Makepeace, víte, kde
stál. V Hampsteadu.“
Zavřel oči. „Ksakru.“
Znělo to hněvivě, nenávistně. Bolelo to. Jako dítě snila o tom, že
ho najde. Představovala si, jak běží do jeho rozevřené náruče. Tak ho
možná vítala jako dítě, když za ní přijel do Hampsteadu. V těch
snech jejich shledání provázel smích, ne hněvivé klení.
„Ponechal mě v domnění, že jste mrtvý,“ řekla s touhou ranit jej.
„Teprve teď chápu, že to byla milosrdná lež. Nechal mě uvěřit, že
jste mě nedopatřením prohrál v kartách. Neřekl mi, že jste se zapletl s
Tyndalem, ani to, že vás záměrně přivedl na mizinu.“
„Takže už víte, k jakému druhu lidí patří.“
„Ach ano. Je mužem, který mi o vás neřekl pravdu, aby mi
ponechal naivní dětské sny. Nechtěl, abych se dozvěděla, že se můj
otec podílel na Tyndaleově hanebném plánu okrást všechny ty
ubožáky o majetek a připravit je o život. To vaše loď je měla odvézt
z Francie, že ano?“
Neodpověděl. Nepohlédl na ni.
„Vypluli jste vůbec? Pokusili jste se je zachránit?“
„Zlato a šperky jsme už měli. Přišel na to Tyndale… Pokud by se
ti lidé nezachránili, mohli jsme si všechno nechat – mnohem víc než
odměnu, kterou jsme měli dostat. Rozhodnutí padlo předem, jen jsme
provedli plán. Měl jsem dluhy…“
Pokrčil rameny ve snaze zlehčit tu věc, ale Diana mu viděla do
očí. Už jen z toho gesta poznala, že je spíš projevem rezignace než
lhostejnosti.
„Nemohl jsem nic změnit,“ prohlásil. „Tyndale všechno zařídil.
Ani mi neřekl, kam máme plout, abych si to nemohl rozmyslet a jet
pro ně.“
Pochybovala, že by se v té věci s Tyndalem hádal. Poznala to z
tónu jeho hlasu.
„Je zázrak, že vás můj manžel nezabil.“
„Možná by to tak bylo lepší. Vzal mi všechno, i tebe.“
„Opustil jste mě. A zdá se, že vám vzal jen to, co jste získal
zradou.“
V očích jako by mu zahořel plamínek hněvu, ale vzápětí pohasl.
Seděli tam spolu v tichosti jako dva lidé, kteří jsou si po všech
stránkách cizí, kromě té nejdůležitější. Diana cítila, jak ji to rodinné
pouto tíží. Bránilo jí cítit k němu nenávist či strach. Jen si toužebně
přála, aby jí dal najevo otcovskou lásku.
Srdce jí pukalo.
Gustave nahlédl dovnitř oknem. Jonathan zaklel a obličej zmizel.
„Kdo to je?“ zeptala se.
„Nějakej vědátor. Má se za chytráka, ale podle mě je blázen.“
„Co z té zrady vytěžil on?“
„Knihovnu.“
„Knihovnu? Nechal lidi umírat kvůli knížkám?“
„K těm knihám patřilo i pojednání o jednom matematickém
důkazu. Nelitoval muže, jehož knihovnu udržoval a jemuž měl ono
pojednání poslat. Když zemřel, Gustave se důkazu zmocnil a jeho
prostřednictvím získal slávu. Pročetl všechno, co v té knihovně našel,
a založil na těch vědomostech svou reputaci. Ne, Gustave netrpěl
výčitkami, když loď nepřiplula, přestože to byl on, kdo těm lidem
Tyndalea představil.“
Soustředil svou pozornost na prsty bubnující o desku stolu, jako
by jej Gustavovy hříchy přestaly zajímat.
„Říkáš, že tě dal do školy. Takže se o tebe dobře postaral?“
„Ano.“
Ještě chvíli bubnoval. „Porodní bába chtěla, abych tě dal jedné
dvojici farmářů, když ses narodila. Ale miloval jsem tvou matku,
nemohl jsem se tě vzdát. Možná by to tak pro tebe bylo lepší. Moc
často jsem tě nevídal, ale když už jsem se za tebou dostal, vypadala
jsi šťastná… Jenže po té prohře v kartách jsem tě nemohl vzít s
sebou. Sám jsem nevěděl, kam půjdu.“
„Chápu.“ Rozumem to dokázala přijmout, ale srdce se ještě stále
vzpíralo, i když se už do palčivé bolesti mísilo něco na způsob
odpuštění. Přece jen si ji chtěl nechat, když se narodila…
„Kde byla ta škola?“
„V Rouenu.“
Usmál se a zavrtěl hlavou. „Často jsem na tebe myslel, říkal si,
kam ses poděla… V posledních dvou letech jsem žil blízko, jen den
jízdy.“ Pak přimhouřil oči a zeptal se: „Víš, kdo to je?“
„Daniel St. John.“
„Mezi lidmi, kterým Tyndale slíbil záchranu, nikdo s tím jménem
nebyl. Žádný St. John, ani to druhé příjmení, co používá, SaintJean.“
„O žádném jiném jméně nevím.“
Znovu se zahleděl na své prsty. „Neprozraď Tyndaleovi ani
Gustavovi, že jsi moje dcera. Nevím, jak by na to reagovali, zvlášť
Tyndale.“
„Myslíte, že by mě to ohrozilo?“
„Už tak ti hrozí nebezpečí. Ale když se to nedoví, možná ti nějak
dokážu pomoct.“
Byla to jen chabá nabídka, nic jí nesliboval, ale přesto jí srdce
poskočilo radostí. Vstala, vykročila ke stolu a stoupla si vedle toho
cizince, který byl jejím otcem. Jejich oči se setkaly.
A v tom jediném dlouhém, upřeném pohledu plynula všechna ta
léta strádání, výčitek a bolesti, až zmizely a vystřídalo je odpuštění a
niterné vědomí vzájemnosti. Dianiny oči se zamžily. Zdálo se, že i
jemu se derou do očí slzy.
Položila dlaň na jeho ruku. Připadalo jí tak přirozené dotknout se
toho bledého, unaveného muže. Jeho oči se nezměnily, poznala je.
Zvlnil rty do úsměvu, který také znala.
Otočil ruku a uchopil tu její.
„Budete mi povídat o matce?“ zeptala se. „O mém dětství a všem,
co jsem zapomněla?“
KAPITOLA 26
Daniel nebyl zvyklý vyjednávat z pozice slabšího. Když
následoval sluhu do knihovny domu v Kentu, uvědomoval si, že je
Andrewovi Tyndaleovi vydán na milost.
Tyndale vypadal jako vždy korektně a neškodně. Teprve když
sluha odešel, škodolibě mu zajiskřilo v očích.
Ukázal na pouzdro, které Daniel nesl. „Pistole?“
„Čekal jsem, že si je vyberete jako zbraň.“
„Přišel jste mě vyzvat na souboj?“
„Ovšemže. Unesl jste mi ženu.“
„Šla se mnou ráda.“
„Ne, nešla. Tak či onak, jdu vás žádat o satisfakci.“
„Rád vám ji dám, ale jen když nejdřív dáte vy mně, co požaduji.“
Přimhouřil oči a zkoumavě si Daniela prohlížel. „Asi si o sobě
myslíte, že jste kdovíjak chytrý. Každopádně máte trpělivost, když
nás jednoho po druhém postupně ruinujete. Ach ano, ti ostatní si už
uvědomili, jak dlouho po nás jdete a jak jste se přičinil o jejich
neštěstí. A nakonec jste vymyslel ten složitý plán pro mě a Gustava.“
Takže nešlo jen o ocel. To odhalení ještě zvýšilo nebezpečí, které
mu hrozilo.
„S Gustavem jsem měl jednoduchý plán. Nečekal jsem, že přijede
do Anglie a zatáhne vás do toho. Dřív se nikdy nesnažil obohatit o
peníze.“
„Myslel jste, že si nechá ujít takovou příležitost a spokojí se s
trochou slávy spojené s vědeckým objevem?“
„V jeho světě není sláva až tak bezvýznamná. Ale kdyby se
znemožnil, sklidil by velké pohrdání.“
„Pravda. Přišel by o vše, na čem mu záleží. Chytré,“ uznal
Tyndale. „A příhodné.“
„Taky jsem myslel. Co se týká jeho spolupráce s vámi a té
nabídky, co jste mi předložil, šlo o zásah prozřetelnosti.“
„Spíš pekelný dar, protože nás dovedl k tomu, abychom si
uvědomili váš plán,“ usmál se Tyndale vychytrale. „Pokud jste
nepředpokládal, že Gustave bude svůj objev chtít zpeněžit, musel jste
pro mě mít jiný plán. Dianu? Souboj kvůli ženě? Jak obhroublé, a
taky riskantní. Vyhrál bych. Lepší by bylo mě přepadnout a
podříznout mi krk.“
„Uvažoval jsem o tom.“
„A nejspíš ještě stále uvažujete,“ podotkl Tyndale, šel ke svému
stolu a vytáhl ze zásuvky pistoli.
„Snad nemáte v úmyslu zabít mě tady a teď?“ řekl Daniel. „Tak
hloupý přece nejste.“
„Když budu muset, udělám to. Poslal jsem většinu služebnictva
pryč, zůstali jen ti, kteří jsou mi zavázáni životem.“ Přistrčil ke kraji
stolu hromádku papírů. „Pokud tohle podepíšete, utkáme se v
souboji. Budete mít šanci mě zabít dřív, než já zabiju vás. Jestli
nepodepíšete, zastřelím vás jako psa.“
Daniel si papíry prohlédl. Stálo v nich, že přenechává Tyndaleovi
všechen svůj majetek na úhradu blíže neurčeného dluhu.
„Byl bych blázen, kdybych to podepsal.“
„Když nepodepíšete, zemřete.“
„Myslím, že s tím počítáte tak či onak, protože jinak bude můj
podpis bezcenný jakožto vynucený s pistolí u hlavy. Díky, ale
myslím, že raději zemřu bohatý.“
„Když nepodepíšete, zemře i ona.“
„Nejsem si jistý, jestli ještě žije.“ Ukázal na pistoli. „Buď mi
moji ženu ukážete živou a zdravou, nebo střelte. Jestli jste čekal, že
vám ty papíry podepíšu, jen abych si vykoupil šanci vyváznout živý,
špatně jste mě odhadl. Možná s léty přicházíte o soudnost.“
„V šedesáti bude můj úsudek třikrát bystřejší, než kdy byl ten
váš. Je tady, můžete se přesvědčit sám. Pošlu pro ni.“ Tyndale šel ke
dveřím a chvíli mluvil s mužem, který za nimi čekal.
Daniel si před příjezdem do Tyndaleova sídla nasadil krunýř
chladnokrevnosti, ale teď měl pocit, jako by se v něm objevily
praskliny. Měl co dělat, aby se vyrovnal se záplavou emocí, které na
něj útočily – pocit úlevy, že je Diana v bezpečí, radost z toho, že ji už
brzy uvidí, a nesmírná zlost na Tyndalea.
Na chvíli se odvrátil, a když se opanoval, prohlásil: „Tohle je
opravdu impozantní dům. Musím se přiznat, že ve mně vyvolal
obdiv, když jsem se blížil.“
„Samozřejmě není tak velký jako naše rodinné sídlo, i když ho v
mnoha ohledech předčí.“
„Viděl ho někdy váš bratr markýz? Jistě by se mu tady líbilo.“
„Byl tady jednou, krátce poté, co jsem ho zhruba před dvaceti
lety koupil.“
Před dvaceti lety. Koupil jej za všechny ty šperky a zlato.
Tyndale ho tím sdělením ještě víc dráždil, jako by mu dával na
srozuměnou, že se chýlí k závěru hry rozehrané před mnoha lety.
Daniel se musel přemáhat, aby spolkl zlost a vzpomínky, které jej po
té poznámce zaplavily.
„Uvědomujete si, že mí přátelé vědí o tom, že jsem tady?“
„V dopise vaší manželky nestála žádná zmínka o mém sídle.
Mohl jste jet kamkoli do Kentu.“
„Všichni vědí, že jsem jel za vámi.“
„Hledal jste mě tu, ale nenašel, tak bude vypovídat služebnictvo.
Nebyl jsem tady já ani Diana, takže jste zas odjel hledat jinde.“
„Margot ví, že jste Dianu odvezl.“
„Slovo kurtizány vydržované kupcem nemá žádnou váhu. Vlastně
celý dnešek a několik následujících dní trávím u svého dobrého
přítele, který odpřisáhne, že jsem byl po celou tu dobu s ním. Hrabě z
Glasbury je mi zavázán, rád mi tu laskavost prokáže. Co se týče vaší
manželky, utekla od vás a poté, co jste ji přiměl k návratu, utekla
znovu.“ Tyndale při řeči přecházel sem a tam, až se nakonec zastavil
přímo před Danielem. „Myslel jste, že to nemám dobře promyšlené?
To mě uráží.“
Daniel byl rád, že se dozvěděl něco o jeho úmyslech a plánech,
ale jeho vyhlídky nevypadaly povzbudivě. Diana možná prozatím
byla v bezpečí, ale pokud se Tyndale odhodlal vraždit, nemohl by ji
jako svědka nechat naživu.
Litoval svého přání vidět ji. Tyndaleovi by to mohlo svázat ruce,
až se bude rozhodovat co dál. Kdyby zůstala v nevědomosti…
Koutkem oka si všiml, že si ho Tyndale zkoumavě prohlíží.
„Jedna věc mě mimořádně zajímá,“ prohlásil. „Kdo, ksakru,
jste?“
„Jsem syn vaší minulosti a svědek vašich hříchů.“
„Ušetřete mě té špatné poezie. Kdo jste? Víte, co bylo v té
knihovně, ale pokud si vzpomínám, v oné rodině nebyly žádné děti.“
Daniel tak dlouho snil o dni, kdy tomuto muži sdělí, kdo je
příčinou jeho zhouby. Žil jen pro tu chvíli, v níž si Tyndale uvědomí,
že směřuje do pekel, kam se dostal vlastním přičiněním. Ale
najednou už na tom nezáleželo.
Jen ať se trápí, ať ho sužují dohady. Ať po zbytek života čeká,
kdy ho minulost znovu dostihne.
„Můj otec mohl knihovnu využívat a v mé přítomnosti
komentoval experimenty jejího majitele. Vědci své teorie probírají
jen s těmi, kdo jsou ochotni poslouchat. Dupré by vám to mohl
vysvětlit. Koneckonců věděl, že se mezi těmi papíry a poznámkami
dá najít důležitý matematický důkaz.“
Tyndale přimhouřil oči. „V té době jste musel být ještě chlapec.
Co jste mohl vědět o důkazech a teoriích o elektřině?“
„Čemu jsem tenkrát nerozuměl, mi druzí vysvětlili později. Ne
všichni, kdo na tom pobřeží čekali, zemřeli. Nepopravili všechny,
které jste zradil. Nejsem jediný, kdo si pamatuje, co jste udělal. I
když mě zabijete, minulost tím nesmažete. Ochránila vás válka, ale ta
už dávno skončila. Půjdou po vás další, teď, když mohou.“
Tyndaleův výraz ztvrdl, ale v jeho očích se mihl záblesk
pochybnosti.
Chodbou se k nim blížily kroky. Dveře se otevřely a do místnosti
vešla Diana. Než se zavřely, Daniel jimi stačil zahlédnout ustaraného
francouzského vědce a nějakého vousáče, nejspíš sluhu.
Diana šla rovnou k Danielovi a zlehka jej políbila. V jejích očích
se zračily hřejivá něha a láska, ale i z toho letmého pohledu vyčetl
výzvu k ostražitosti.
Obrátila se k Tyndaleovi. „Doufám, že už mě nebudete nutit,
abych se vrátila do té zatuchlé chatrče.“
„Zůstanete tady. Služebnictvo dostalo instrukce, takže vás už
nemusím skrývat.“
„Nechápu, proč jste to považoval za nutné. Pokud jste se chtěl
pouze setkat s mým manželem, mohl jste ho jednoduše navštívit,
jako to dělají všichni.“
„Takové, jako je váš manžel, nenavštěvuji. Povolám je, aby přišli
ke mně.“ Vychytrale se na Daniela usmál. „Nic jste jí neřekl, jak
vidím.“
„Co mi neřekl?“
„Váš manžel je podvodník, má drahá. Podvádí na mnoho
způsobů. Užívá cizí jména, pokoutně se vetřel mezi nejvyšší kruhy s
cílem promyšleně okrádat lidi. Našel vás v nějaké zapadlé uličce a
zaplatil vám, abyste mu pomohla? Mám značné pochybnosti, že je
vaším bratránkem, takže by mě zajímalo, jak je to s vaším vztahem.“
Dianin výraz po těch urážkách ztvrdl.
„Dotklo se vás, že jste ji ztratil, ale nenechejte se strhnout k
pošetilostem,“ vyzval jej Daniel. „Jestli ji budete dál urážet,
nedostanete ode mě nic.“
„Dostanu od vás všechno, co budu chtít,“ odsekl Tyndale.
„Včetně jí, když si to zamanu.“ Zavřel oči a přinutil se ovládnout
zlost. „Samozřejmě už o ni nejevím zájem, ale pokud odmítnete
udělat, co si přeju, budu nucen prostřelit jí hlavu.“
Diana se snažila nedat najevo strach, ale Daniel viděl, že ji ta
výhrůžka ohromila. Ochranitelsky ji objal kolem ramen.
„Předpokládám, že pro ni máte přichystaný pokoj. Nechte ji, ať si
tam jde odpočinout, než dokončíme náš rozhovor.“
„Zajisté. Můj sluha vás doprovodí. Omlouvám se, že tu není
žádná žena, která by vám pomohla, ale bohužel se jim nedá věřit. A
co se týče zámků – je důležité, abyste ještě neodcházela, takže se
nesnažte otvírat dveře.“
Diana se k Tyndaleovi obrátila zády a pohlédla na Daniela.
Ze všech sil se snažil nedat najevo bolest, která mu svírala srdce.
Věděl, že by jí toho měl ještě tolik říci, prosit ji o odpuštění za to, že
ji vystavil takovému nebezpečí, ale mohl jí jen mlčky pohlédnout do
vláhou zastřených očí a věřit, že všemu porozumí.
Přes slzy se nejistě pousmála a stoupla si na špičky, aby jej
políbila.
„Vím, že mě miluješ,“ zašeptala sotva slyšitelně.
Diana se neodstrojila. Nehodlala zůstat celou noc v pokoji, kam ji
zamkli.
Byla ve střehu, snažila se zachytit nějaký zvuk, z něhož by
poznala, co se děje. Výstřel z pistole by určitě dolehl k jejímu sluchu.
S každou minutou, která uplynula v tichu, narůstala její víra, že
Daniel najde způsob jak na Tyndalea vyzrát.
Úzkým oknem pozorovala stříbrný srpek měsíce putující po
obloze. Zůstala v té pomalu plynoucí noci vzhůru a myslela na
Daniela. Soustředila na něj všechny své myšlenky, jako by jej mohly
ochránit.
Minula půlka noci. Nabyla přesvědčení, že je v domě jediná, kdo
nespí, ale jakýsi zvuk za dveřmi jí napověděl, že se mýlí.
V zámku zarachotil klíč, dveře se pomalu rozevřely a dovnitř
vklouzla mužská postava. Odstoupila od okna a popadla těžký
svícen, ale vzápětí jej postavila, protože vetřelce poznala.
„Pojď se mnou,“ vyzval ji tiše Jonathan.
„Kam?“
„Gustave na tebe čeká venku s koněm. Odveze tě pryč.“
„Musíte osvobodit i Daniela.“
„To nemohu a ani nechci, nepřejeme si ale, aby ti někdo ublížil, a
kdybys zůstala, obávám se, že by k tomu mohlo dojít.“
„Možná hrozí nebezpečí i vám. Osvoboďte i mého manžela a
odjedeme všichni, společně. Pokud Tyndale pomýšlí na vraždu,
nebudete s Gustavem v bezpečí, když se dozvíte, co udělal. Nikdo se
po vás nebude shánět. Nikdo ani neví, že jste dosud naživu.“
„Ty to víš. Když uprchneš, Tyndale bude muset změnit své plány,
ať jsou jakékoli.“ Znovu potichu otevřel dveře. „Tvého manžela
střeží víc než jen zámky. Nedostanu se k němu, i kdybych chtěl. Ale
teď už rychle pojď, než Gustave ztratí kuráž.“
Přistoupila k němu a dotkla se jeho paže. „Proč mě raději
neodvezete sám? Tomu, kdo zůstane, hrozí větší nebezpečí.“
„Musí to být Gustave. Umím lépe lhát a mám lepší šanci se z
toho vymluvit, až Tyndale začne klást otázky.“ Položil dlaň na její
ruku. „Dovol, abych se konečně choval otcovsky.“
Poznala po hlase, že má strach. Představila si, jaký boj musel v
posledních hodinách svádět – rozum mu napovídal, že by se neměl
řídit primárním poutem, jež je pojilo, ale přesto podlehl nutkání
splnit otcovskou povinnost.
Vděčně ho objala. „Se lhaním to nepřehánějte,“ vyzvala jej.
„Řekněte Tyndaleovi, že jsem jela pro pomoc. Povím všem o tom, co
jsem tady viděla.“
„Ten hlupák.“
Andrew ani nemohl uvěřit, jaký blázen se z Gustava Duprého
vyklubal.
Ta ironie se dala stěží pochopit. Ten vědec, jak vyšlo najevo, se
nezmohl na jednoduchý racionální úsudek. Zmizel i s Dianou.
Pomohl jí k útěku.
„Ať už Diana vypoví cokoli, bude to svědčit proti němu,“
prohlásil. „Copak to nechápe?“
Jonathan pokrčil rameny. „Myslím, že se do ní zamiloval. Včera
ji pořád nazýval ptáčátkem. Znepokojovalo jej, že jste ji svým
plánem vystavil v nebezpečí.“
„Nic jí nehrozilo, jen sem měla nalákat svého manžela,“ lhal
Tyndale bezostyšně. Věděl, že lež pronesená upřímným hlasem zní
jako pravda těm, kdo ji chtějí slyšet.
„Měl jste mu to lépe vysvětlit. Gustave nechápal, jak byste ji
odsud mohl nechat odejít, a já sám se v tom taky moc nevyznám,
nedokázal jsem mu to vyložit. Ale nečekal jsem, že projeví tolik
odvahy. No co, měsíce je jen kousek a Dupré není moc dobrý jezdec.
Možná z koně spadli a srazili si vaz.“
Andrew v to doufal, ale spoléhat na to nemohl. Nevěděl ani, kdy
přesně ti dva odjeli. V domě zůstalo jen minimum služebnictva a
nikdo nic neviděl.
Stočil pohled k dokumentům na stole. V noci se celé hodiny
snažil přimět St. Johna, aby je podepsal. Dával mu sliby ohledně
Diany, přísahal, vyhrožoval. Čekal, že podpis získá, ale St. John
zůstal neoblomný a trval na tom, že nic nepodepíše, dokud Dianu
nepropustí.
Tyndale se rozhodl použít ráno metodu, která určitě zabere:
namíří jí pistoli na srdce.
Jenže Gustave mu ten plán zhatil. Teď už se to dalo vyřešit jen
soubojem. St. John beztak neměl šanci vyhrát.
„Necháte ho jít?“ zeptal se Jonathan.
„Abych se po zbytek života musel ohlížet přes rameno? Ne,
vyřeším to jinak. Předložte mu dokumenty. Řekněte mu, že je Diana
pryč, a když podepíše, uzavřeme tu věc čestně.“
Dveře do Danielova pokoje se otevřely a vešel jimi ten vousatý
sluha, jehož předchozí den zahlédl v chodbě. Přinášel dokumenty
„Tyndale se s vámi chce setkat,“ oznámil mu.
„Dokud nebudu mít důkaz, že je manželka v bezpečí, nemáme
spolu o čem mluvit.“
„Je pryč, odjela v noci. A Tyndale s vámi nehodlá diskutovat, jen
se sejdete.“
Ta novinka Daniela překvapila. Zaplavila ho neskonalá úleva, i
když věděl, že by se Tyndaleovi podobalo obelhat jej, aby ho přiměl
k podpisu.
Ze všech sil se snažil ovládnout marnou naději, že je Diana
opravdu pryč, ale vtom zahlédl, jak se mužovým obličejem mihl
úsměv.
Zkoumavě na něj pohlédl. „Znám vás?“
„Proč se ptáte? Připadám vám povědomý?“
Nebyl si tím tak docela jistý, ale přisvědčil.
„Jsem Tyndaleův starý známý a jedna z vašich obětí, St. Johne.
Nebo spíš St. Clair?“
St. Clair. Daniel si náhle vybavil téhož muže v Paříži s nožem v
ruce a pak ještě jednou, v tmavé uličce Southwarku. A nakonec si jej
vybavil zcela zřetelně bez vousů a té sinalé bledosti, sebejistě se
smějícího nad kartami.
Zadíval se mu do očí. Znal je až příliš dobře, protože je teď často
vídal v jiné tváři. „Dostal jste ji odsud?“ zeptal se s novou nadějí.
„Ano.“
„V tom případě víte, kdo to je.“
„Poznala mě. Věřil byste tomu? Jako dítě jsem ji vídal jen
několikrát v roce, ale přesto mě poznala.“
„Uchovala si tu vzpomínku, i když ji všechny ostatní opustily.“
Jonathan přikývl. „Je pryč, daleko odsud.“
„Děkuji vám.“
„Neudělal jsem to kvůli vám. Pro mě za mě vás Tyndale může
rozsekat na kusy. Ale jsem rád, že nemusí dojít k vraždě. Mám totiž
podezření, že by jisté důsledky dopadly i na Gustava a mě.“ Hodil
dokumenty na postel. „Když je podepíšete, vyřeší se to čestně.“
Daniel nepředpokládal, že souboj proběhne poctivě. Všichni
svědkové stranili Tyndaleovi. Ale přesto dostal šanci, což bylo víc,
než čekal.
Oblékl si plášť. „Víte jistě, že je pryč, v bezpečí?“
„Jako její otec přísahám, že je to pravda.“
Když jej tentokrát zaplavila úleva, nesnažil se tomu pocitu
vzdorovat. Věděl, že nemá vyhráno, ale tím se teď nemohl
zneklidňovat.
Odnesl dokumenty ke stolu a jeden po druhém opatřil svým
podpisem.
„Pojďme. Je na čase to skončit.“
KAPITOLA 27
Čekali v parku za domem, až se rozední. To ráno v sobě mělo
cosi tajemného. Daniel vdechoval vůně přírody a poslouchal zpěv
ptáků, vnímavý ke všem detailům, které až dosud přehlížel.
Rozhostil se v něm mír.
S vědomím, že je Diana v bezpečí, se všechno změnilo. Už ho
nerozptylovaly obavy o ni.
Jonathan mu přišel sdělit, že se Tyndale dostaví už brzy.
„Co odpovíte na otázky, které vám budou klást? Jistě chápete, že
ten člověk nemá čestné úmysly. Postará se, aby tento souboj mohl
skončit jen jedním způsobem.“
„Nic vám nedlužím. Papíry, které jste podepsal, mi pomohou
vrátit se do života,“ prohlásil Jonathan. „Když zemřete, řeknu, že
jsem viděl řádný souboj.“
„Co vaše dcera? Diana bude znát pravdu. Ví, že tu jde o zradu a
pomstu.“
„Už dávno jsem ji ztratil. Nedělám si iluze.“
V domě se otevřely dveře a objevila se v nich světlovlasá hlava.
Tyndale k nim vykročil v doprovodu dvou mužů, z nichž jeden nesl
pouzdro s pistolemi z Hampsteadu a ten druhý stříbrný tác se šálky a
konvicí kávy.
Danielovou myslí táhly vzpomínky na celý život. Neviděl
Tyndalea, ale sám sebe jako chlapce a mladíka. Začínala v něm kypět
zlost. Vzápětí si ale vzpomněl na Dianu a její něžnou lásku a
zaplavila jej lítost a hluboká nostalgie.
Ještě před časem žil jen pro tuto chvíli, pro tuhle šanci vyrovnat
si účty s Tyndalem. U těch ostatních stačilo ožebračit je, ale muže,
který byl před všemi těmi lety iniciátorem zrady, chtěl zabít. Čekal,
že až ta chvíle nadejde, zaplaví jej nenávist, ale místo toho jej
pohltilo strašné vědomí, že už možná nikdy nesevře Dianu ve své
náruči.
Smutně se přinutil na ni nemyslet. Věděl, že má jen malou naději
přežít, ale neměl by žádnou, kdyby se upínal myšlenkami k tomu, co
může ztratit.
Slunce se už vyhouplo nad stromy. V parku se rozlévala zlatá zář
a z dálky se ozval zvuk blížícího se kočáru. Tyndale pohlédl tázavě k
domu.
Zvuk náhle ustal. Ticho, které se rozhostilo, vyplnil okamžitě
ptačí zpěv, takže si Daniel nebyl jistý, zda ho vůbec slyšel. Pak
koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Vedle domu se objevila postava a
zase zmizela.
„Zdá se, že máme hosta,“ podotkl Tyndale roztrpčeně.
„To bude můj sekundant,“ řekl Daniel. „Rytíř Corbet.“
Tyndale se napil kávy a odložil svůj šálek na tác. „Zdá se, že
přece jen nespadli a nesrazili si vaz, Jonathane. A Gustave neměl
dost rozumu, aby ji někde ukryl.“
„Byl jí okouzlený. Zřejmě ho přemluvila.“
„Nu, nic se tím nemění.“
Rytíř se znovu objevil, ale nebyl sám. Obklopovala jej družina
přátel. Všichni k nim rázně kráčeli.
„Ten starý francouzský blázen,“ zasyčel Tyndale.
„Možná byste chtěl od souboje odstoupit,“ nadnesl Daniel.
„Vyloučeno.“
Když se skupina mužů přiblížila, dalo se čím dál zřetelněji
poznat, že rytíře doprovází Vergil, Adrian a Hampton. Najednou se
od nich oddělila drobná postava a rozběhla se po trávě, sukni
vykasanou, aby jí nebránila v pohybu.
Vypadala jako anděl sestupující z nebe. Danielovo srdce se při
pohledu na ni rozjásalo. Vykročil jí naproti a rozevřel náruč.
Zavřel oči a kochal se její vůní, dotekem hřejivého těla. Srdce jí
divoce bušilo, když se k němu přitiskla.
„Jeanette hned poslala pro rytíře a po cestě se k nám připojili
ostatní,“ šeptala horečně s obličejem přitisknutým k jeho rameni.
„Přijeli tomu učinit přítrž.“
Daniel se díval do tváří Louise a mladých mužů ze Spolku přátel
duelu. Všichni něco věděli o jeho sporu s Tyndalem, ale jen Louis
znal celou pravdu. Poznal z jejich výrazů, že nepřijeli zabránit
souboji, který považují za neodvratný.
Přijeli proto, aby se stali jeho svědky a zajistili spravedlivý
průběh.
Vzadu u domu se objevila další postava. Byl to Paul, nesoucí přes
park v náruči ženu zahalenou závojem. Posadil Jeanette beze slova
pod strom, kde si zakryla dlouhou šálou ochrnuté nohy.
„Odmítla zůstat v Londýně,“ řekl Paul Danielovi.
Louis přistoupil k muži držícímu pouzdro s pistolemi a vyzval jej,
aby mu umožnil prohlédnout zbraně. Hampton šel k Danielovi a
sdělil mu šeptem: „Vaše loď v Southamptonu je připravena vyplout,
kapitán vás čeká.“
Diana sebou trhla. „Proč?“
„Souboje se tolerují jen mezi gentlemany, madame. Kdyby váš
manžel zabil markýzova bratra, nedá se s jistotou říct, že by ho
nechtěli pověsit.“
„Ale teď už se přece nemusí konat souboj. Tyndale ho k tomu
nemůže nutit.“
Daniel požádal Hamptona, aby jej nechal s Dianou o samotě.
„Když se to neuzavře dnes, dojde k tomu jindy. Je houževnatý jako
já. Najde způsob, jak mě zabít, čestně nebo ne.“
„Ne když všem řekneš, co udělal.“
„Mohl bych, ale to jen zvyšuje nebezpečí, které už nehrozí jen
mně. Tyndale dokázal, že je schopen ublížit i tobě, a to nemohu
dopustit. Neodejdu odsud s vědomím, že by se mi mohl pomstít
prostřednictvím tebe.“
„Musí být jiný způsob jak to vyřešit.“
„Není to možné. Řekni, že tomu rozumíš. Nechci mu čelit s
vědomím, že se na mě zlobíš nebo to považuješ za porušení slibu,
který jsem ti dal.“
Chvěla se strachem, ale pohlédla na něj a s nesmírnou láskou jej
ujistila: „Rozumím. Vím, že nemůžeš jinak.“
Když ji políbil, rozhostil se v něm konečně klid. „Musím ti něco
říct,“ zašeptal jí. „Ukradla jsi mi srdce. Jsi celým mým světem.
Miluju tě tolik, že mě to samotného udivuje.“
„Jsi pro mě vším,“ odpověděla. „Jednej, jak musíš. Mám odejít?
Nechci se na to dívat, ale kdyby to mělo být…“
Možná jsou to naše poslední chvíle. Věděl, že by ji měl poslat
pryč, ale bolelo jej srdce při pomyšlení, že se s ní možná loučí
navždy. „Rozhodni se sama, miláčku.
Ženy obvykle soubojům nepřihlížejí, ale tohle nejsou normální
okolnosti.“
„V tom případě zůstanu s tebou, pokud ti to nebude vadit.“
Zdráhavě se vyprostila z jeho objetí a šla se připojit k Jeanette.
Daniel vykročil k mužům ze Spolku. Vergil na něj starostlivě
pohlédl.
„Je to opravdu nutné, St. Johne?“
„Ujišťuji vás, že ano.“
Adrian se tvářil klidně. Už viděl muže umírat.
Daniel si svlékl plášť a podal mu jej.
„Můj kůň čeká,“ řekl Hampton. „Až bude po všem, odjeďte hned
na pobřeží.“
„Hlavně si uchovej chladnou hlavu, to je základ,“ připomněl mu
Louis.
Daniel pohlédl láskyplně na Dianu a pak už se jen soustředěně
řídil Louisovou radou. Věděl, že je to od té chvíle nezbytná
podmínka přežití.
Nesnesla ten pohled, ale nedokázala odtrhnout zrak.
Jak klidně se všichni tvářili! Jako by se podobné věci odehrávaly
běžně a člověk mohl vidět několikrát v týdnu, jak po sobě muži
střílejí.
Ten stoický přístup v ní rozněcoval vztek. Jako by už za chvíli
neměl skončit něčí život.
Modlila se, aby to nebyl ten Danielův.
Tyndale si z pouzdra vybral pistoli a Daniel si vzal tu druhou.
Rytíř se zeptal, zda se souboj nedá odvrátit, a Tyndale se pohrdavě
zasmál.
Dianě se ta sebejistá reakce příčila, ale nelíbil se jí ani Danielův
výraz, prostý jakýchkoliv emocí. Měla by z něj sršet zlost. Ty
ďábelské oči by měly planout, ale jen netečně hleděly, jako by se
dívaly ven z okna.
Muži si stoupli zády k sobě a na povel vykročili. Diana zatajila
dech. Tyndale kráčel směrem k ní. Když ušel šest kroků, zaujal jeho
pozornost jakýsi pohyb v Dianině blízkosti. Pohlédl na Jeanette.
Odhrnula si závoj.
Tyndale se zamračil a takřka viditelně pátral v paměti. Náhle se
zastavil. V očích se mu zračil úžas.
Jeanette na něj zpříma pohlédla a rukama si urovnala šálu v klíně.
Trvalo to jen chvíli, ale Daniel zatím došel na své místo a otočil
se. Mířil pistolí na Tyndaleova záda.
„Andrewe!“ sykl Jonathan varovně.
Tyndale se otočil. Ještě nedokončil předepsaný počet kroků a
pistoli držel u boku. Nepřipravený, zbavený jistoty ji náhle zvedl a
vypálil.
Diana při tom zvuku vyskočila. Čekala, že Daniel padne, ale ani
se nepohnul, jen tam stál, rozkročený a třímající pistoli.
Uplynula děsivě dlouhá chvíle, v níž všichni nehybně přihlíželi a
poslouchali, kdy zazní další výstřel.
Diana tajila dech. Daniel napjal paži. Tvářil se chladnokrevně, ale
z očí mu šlehal oheň. V tu chvíli se stal znovu Ďáblem, odhodlaným
uskutečnit svůj sen a poslat Andrewa Tyndalea do horoucích pekel.
Pak pohlédl na ni a jeho ruka se zachvěla. Plameny pohasly.
Ticho rozřízlo třesknutí pistole. Do Tyndaleova těla vnikla kulka.
Daniel upíral zrak jejím směrem, ale nedíval se na Tyndalea.
Zmateně se rozhlédl. Jeanette třímala pistoli, z níž se ještě kouřilo.
Zatímco se muži shlukli kolem Tyndalea, aby zkontrolovali jeho
stav, Daniel odhodil zbraň a rázně vykročil k sestře. Sklonil se k ní a
vyprostil jí pistoli z třesoucích se prstů. „To jsi neměla…“
„Je lepší, že jsem to udělala já. Co se týče způsobu, jakým jsem
to provedla, nechám nebesa, ať mě soudí. Naše matka se za mě
přimluví spolu se všemi ostatními, které zradil.“ Pohlédla mu zpříma
do očí. „Myslím, že bys to nedokázal. Nedal bys do toho celé srdce.“
Nevěděl, jak na to odpovědět. Diana si vybavila tu chvíli, kdy se
mu zachvěla ruka, a uvědomila si, že Jeanette má pravdu.
„Není to tvá vina, bratře,“ zašeptala mu Jeanette. „Jsem ráda, že
se mu nepodařilo zmrzačit nás oba. Až mě pověsí, budu spokojenější,
než jsem kdy v posledních letech byla, s vědomím, že jsi volný a
šťastný.“
„Nepověsí tě.“ Napřímil se a sevřel Paulovu paži. „Rychle, odvez
ji do Southamptonu. Nasedněte na loď. Dostaň ji do Francie.“
Paul vzal Jeanette do náruče a vykročil k domu, ale požádala jej,
aby se vrátil. Vyzvala Dianu, aby k ní přistoupila, a sestersky ji
objala. „Brzy se uvidíme,“ slíbila jí Diana. „Myslím, že už Danielovi
nebudou vadit návštěvy v Paříži.“
Jeanette pohlédla na bratra. „Je to pravda, Danieli? Skončilo to?“
„Ano, drahoušku, skončilo.“
Když Paul Jeanette odnášel pryč, Hampton přistoupil k
Danielovi. Držel jeho pistoli a zkoumavě si ji prohlížel. „Vypadá to,
že je komora trochu vlhká.“ Namířil do vzduchu a vystřelil. Ozvala
se rána, ale zněla spíš jako praskot než třesknutí.
„Musel to udělat Tyndale. Louis nemá zkušenosti s pistolemi,
takže si toho nevšiml. Ještě že jsme dorazili včas, neměl byste šanci.“
„Radši to nikomu neříkejte pro případ, že by mou sestru dopadli.
Pokud se jí nepodaří prchnout, viděl jste mě vypálit. Tyndalea jsem
zabil já.“
Dianě se sevřelo srdce. Takže mu ještě hrozilo nebezpečí! Náhle
jí připadalo, že se Paul vzdaluje parkem nesmírně pomalu.
„Myslím, že je vaše sestra v dobrých rukou,“ prohlásil Hampton.
„Dostane se do bezpečí.“
Louis a ostatní členové Spolku obstoupili Jonathana a
služebnictvo. Z jejich výrazů se dalo vyčíst, že se hodlají postarat,
aby se hodně dlouho nikdo nevzdálil z domu.
Danielovi se leskly oči, když v náruči sevřel Dianu. „Ani nevědí,
proč to udělala. Nerozumí tomu, co pro nás Tyndale znamenal.“
„Znají vás,“ řekl Hampton. „Věří, že jste pro to měli dobrý
důvod. Pokud ne v očích zákona, přinejmenším z hlediska
spravedlnosti a cti.“
„A jak je to podle vás, Hamptone? Jste obhájce zákonů.“
Obdařil oba jedním ze svých vzácných úsměvů. „Dnes jsem
vaším přítelem, St. Johne. Jsme jimi všichni.“
KAPITOLA 28
Markýz z Highbury přijal zprávu o bratrově smrti, aniž by
pohnul brvou. Julian Hampton mu ji sdělil co možná
nejformálnějším hlasem.
Markýz si prohlížel skupinu návštěvníků, kteří jej vyrušili v jeho
londýnském domě. Zvolna přesouval zrak na syna hraběte, bratra
vikomta a francouzského rytíře, až spočinul pohledem na posledním
muži s nejnižším postavením.
„Tak vy jste St. John. Donesly se ke mně nějaké zvěsti o tom, že
si bratr myslel na vaši sestřenku. Manželka mě pak informovala, že
jste už tehdy uvažoval o souboji, ale pak jste od něj odstoupil a to
děvče si vzal. Vyřešil jste to jako slušný člověk.“
„Bohužel, jak jste právě slyšel, váš bratr tolik slušnosti neměl,“
opáčil Daniel.
Vergil stojící za ním jej nenápadně, ale důrazně dloubl do žeber.
Markýz potřásl hlavou. „Říkáte, že ji unesl. Nu, věděl jsem už
dlouho, že jsou s ním potíže.“
Daniel pochyboval, že o tom markýz ví více, ale nehodlal to dál
rozvádět, pokud to nebude naprosto nutné, jak bylo dohodnuto.
„Můžete všichni odpřisáhnout, že se to stalo, jak říkáte? Že St.
Johnova pistole selhala a jeho sestra vystřelila, aby jej zachránila,
když se Andrew chystal k další ráně?“
Vergil, Adrian a Julian jej nepříliš hlasitě ujistili, že tomu tak
bylo.
„Kdo ještě to viděl kromě těch dvou žen? To jsou mi věci, ženy
přihlížejí souboji…“
„Několik jeho sluhů,“ řekl Daniel.
„Nu, ti se dají snadno podplatit.“ Vstal. „Pánové, oznámím, že
můj bratr zemřel při nehodě. Stalo se to na jeho pozemcích v Kentu,
při lovu.“
Daniel věděl, že markýz najde snadno lékaře, který přehlédne
skutečnost, že kulka zasáhla Tyndalea zezadu.
„Nechci, aby se o tom ostatním vědělo – nic o té ženě ani o
souboji. Chci bratra pochovat v tichosti s neposkvrněným jménem.“
„Místní smírčí soudce…,“ nadnesl Hampton.
„Vysvětlím mu to. Zprošťuji vás veškeré odpovědnosti, protože
jste u toho oficiálně ani nebyl. Vyřeším tu záležitost sám.“
Nikdo z přítomných k tomu neměl co dodat. Členové Spolku se
pod Louisovým vedením dali na odchod. Daniel vycházel z místnosti
jako poslední.
„St. Johne,“ zadržel jej markýz.
Otočil se a stanul tváří v tvář Tyndaleovu bratru.
„Vím o vás. Klevety se šíří rychle, chápete. Vím, jak jste pronikl
do jeho kruhů, kolik žen vám pomohlo dostat se až tam, kde dnes
jste. Má žena o vás mluvila tak často, že jsem si nebyl jistý, jestli se
jí také nedvoříte.“
„S markýzou jsem se nikdy nesetkal. Pohybuje se jen v té
nejvybranější společnosti.“
„Na to osobně dohlížím. Nejsem zastáncem všech těch nových
názorů o směšování tříd. Je to jen pomíjivá móda a budu rád, až
skončí.“
Otevřeným oknem doléhal zvenčí hlomoz nějaké demonstrace.
Znělo to jako výsměch markýzovým slovům.
„V té věci jste mi neřekli všechno, že ne?“ prohlásil.
„Ne, ale raději toho víc nechtějte vědět.“
„V tom případě se postarejte, aby se to nedozvěděl nikdo. Pokud
se dozvím, že o něm kolují nějaké skandální pomluvy, budu nucen
vás zničit.“
Čtyři muži, kteří právě odešli, už všechno věděli, ale Daniel si byl
jistý, že budou mlčet. „Váš bratr mě už nezajímá. Je mrtvý a ta
historie pro mě skončila. Ale nemohu ručit za to, že v budoucnu
nevyjdou najevo některé z jeho hříchů. Pokud o něm opravdu víte
dost, jistě chápete, jak to myslím. Na vašem místě bych byl
připravený předejít skandálu a zaplatit těm, kdo by ho mohli
rozpoutat.“
***
Jak neuspořádaná knihovna!
Gustave nespokojeně zamlaskal jazykem. Prohlížením polic s
knihami už strávil několik hodin od té doby, co se probral z
hlubokého spánku, jímž se uzavřelo jeho dobrodružství. Nikdo ze
služebnictva jej evidentně nehodlal pustit ven a něco dělat musel.
Zkoumání St. Johnovy knihovny mu pomohlo odvést myšlenky
od jiných věcí, ale bohužel ne od všech. I při pročítání titulů na
hřbetech knih se jej zmocňovaly obavy. Co když ho sem přijde
hledat Tyndale? Co když se St. Johnova sestra obrátila na příslušné
úřady?
Co jestli to ptáčátko vypovídalo proti němu, přestože riskoval
život, aby ji zachránil?
Knihovna neměla žádný řád, ale na rozdíl od té Tyndaleovy se v
ní všechny knihy četly. Ve všech svazcích, které namátkou vytáhl,
byly na okrajích vepsané poznámky.
Procházel místností, hodnotil množství oblastí, jichž se knihy
týkaly. Zdálo se, že St. John je něčím na způsob amatéra, který se
zabývá hned tím a hned zas oním. Na nic konkrétního se
nespecializoval. Na Gustavův vkus tu bylo až příliš mnoho poezie,
ale naštěstí ten člověk dával přednost starým dobrým francouzským
básníkům a ne těm moderním břídilům…
„Našel jste, co hledáte, Dupré?“
Gustave vyskočil. Ve dveřích stáli St. John a Jonathan.
„Jen si krátím dlouhou chvíli.“ Ukázal na police. „Obvykle jsou
knihy uspořádány podle nějakého systému. Usnadňuje to práci s
nimi.“
„Mám vlastní systém. Jsou tu v pořadí, v jakém jsem je získal. Ty
nejnovější jsou tady dole. Například Volfovo pojednání o vytváření
elektrických účinků působením kovů je ve druhé polici odspodu.“
Zdálo se, že mu St. John hodlá všechno vysvětlit. Ta nepříjemná
epizoda by se tím snad mohla uzavřít. Zjevně nedošlo k vraždě, ti
dva se nejspíš nějak dohodli. St. John je jistě ochotný své trestuhodné
chování odčinit, než by riskoval odhalení.
„Voltův objev je dobře známý a neudivuje mě, že o něm víte. Ale
věděl jste o tom, že se i v mé knihovně nacházejí úvahy o účincích
elektřiny na kovy. To mě pobuřuje mnohem víc.“
„Jenže ta knihovna není vaše. Kdysi patřila mému učiteli, který si
s Voltou dopisoval a znal jeho teorii dřív než ostatní vědci. Nakreslil
do svého notesu schéma, aby mi ten postup vysvětlil, a vyložil mi
své názory o tom, jak se chemické a fyzikální vlastnosti dají oddělit,
jakmile bude možné řídit výrobu elektřiny.“
„Chcete říct, že to ostatní bylo vaše dílo, vytvořené na základě
rozhovorů s vaším učitelem? Ale ten rukopis…“
„Šlo o podvrh, padělek. Vše ostatní byl výtvor mé fantazie.“
Gustave se ještě stále úporně držel nepatrné naděje, že
neinvestoval všechno své jmění a reputaci do něčeho, co je jen
nejapným žertem. Navzdory Tyndaleovu přesvědčení, že byli
podvedeni, doufal, že možná bude stačit pár dalších experimentů,
drobné úpravy…
Začínal litovat, že zhatil Andrewovy plány. Kdyby mohl, s
radostí by teď St. Johna sám zastřelil. Přivedl jej na mizinu, udělal z
něj žebráka.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel další muž. Byl to Adrian, jeho
tajemník.
„Co ty tady děláš?“
Adrian se usmál na St. Johna.
Vážně, tohle už bylo příliš.
„Jsi ve službách toho podvodníka? Jsi součástí toho ďábelského
plánu?“ Pochopil, ještě než tu otázku dořekl. „Ten experiment v
Paříži, značky na železe… všechno jsi mu prozradil. Zrádče! Povím
o vás dvou všem! Poznáte, jaký má Gustave Dupré vliv. Ožebračili
jste mě, ale pomstím se. Zničím vás!“
Jonathan se po jeho roztrpčeném výlevu rozesmál, až se
rozkašlal.
„Dupré, vy jste vážně osel,“ soukal ze sebe mezi kuckáním a
smíchem. „Unesli jsme mu manželku, vy blázne. Buďte rád, že jste
ještě naživu. Své další pojednání nejspíš budete psát ve vězení.“
Ve vězení?
„Neskácejte se, Dupré. Nemám s vámi žádné plány,“ prohlásil St.
John. „Adrianě, postaráš se o ně? Musím za Dianou, povědět jí, jak
to proběhlo u markýze.“
Když St. John odešel, Gustave se obrátil ke svému tajemníkovi:
„Velice jste mě zklamal.“
„Pověděl mi všechno,“ řekl Adrian chladně. „Vím o vašem
přátelství s Tyndalem, i jak jste získal knihovnu a dospěl k důkazu,
který jste prohlásil za vlastní.“
„Nikdy byste…“ Ale věděl, že může. St. John se nejspíš postará,
aby se to rychle rozkřiklo.
Gustave se ještě nikdy necítil tak bezmocně. Přišel nejen o
majetek, ale i o reputaci.
„Dostal nás, Dupré,“ řekl Jonathan. „Jste právě tak vyřízený jako
já. Nu, mohli jsme dopadnout hůř. Koneckonců, Tyndale je mrtev.“
„Mrtvý?!“
„Mhm.“
Teď už věděl, že je jeho osud zpečetěný. „Můžu se rovnou
zastřelit. Nezbývá mi ani frank.“
„To není tak docela pravda,“ namítl Adrian. „To skladiště v
Southwarku je plné kovových materiálů. Je tam měď, zinek a spousta
železa. Až je prodáte, budete na tom s Jonathanem lépe, než jste
původně byli. Pojďme se tam rovnou podívat, co všechno se dá
zachránit.“
„St. John to dovolí?“ zeptal se Jonathan nevěřícně.
„Navrhla to jeho manželka a on souhlasil, protože jste jí včera
pomohli utéct.“
Gustavovi se úlevou zatočila hlava. No vida, co pro něj to
ptáčátko udělalo. Věděl od začátku, že je mu nakloněná, ale takové
šlechetné gesto… Před očima se mu dělaly mžitky.
„Sakra, svalil se jako špalek,“ slyšel Jonathana vykřiknout, než
ztratil vědomí.
***
Diana vzala Daniela za ruku a odváděla jej do nejzastrčenějšího
kouta zahrady. „Později. Povíš mi to později,“ řekla.
Daleko od domu, pod širým nebem posetým hvězdami, se k němu
přitiskla a hladově pátrala po jeho rtech. „Jen mě drž ve své náruči,
abych si byla jistá, že jsme oba tady, spolu, a je po všem.“
„Opravdu to skončilo, miláčku.“
Zoufale se k němu tulila, toužící po jeho dotecích. Tolik se bála,
že by se ještě mohl vrátit ten strach, který v posledních dnech
prožívala. „Líbej mě. Pomiluj mě,“ hlesla. Prahla po jeho lásce, po
vášni, která jí naplní duši hřejivým vědomím, že už jsou konečně oba
v bezpečí.
Položil ji na přikrývku z jarních květů, zakryl ji vlastním tělem. Z
rozdrcených kvítků stoupala opojná vůně.
Vychutnávala plnými doušky všechny ty vůně, vášnivou touhu,
která je pojila. Slova už nebyla zapotřebí. Cítila, jak ji znovu naplňují
láska a klid.
Miloval ji tak něžně, nádherně. A když spolu znovu prožili
vzájemnou, mocnou a mýtickou extázi, věděla, že už nikdy nebude
sama.
Dlouho tam spolu tiše leželi na probouzející se zemi. Teprve pak
jí pověděl o setkání s markýzem, který je zprostil odpovědnosti za
Tyndaleovu smrt.
„Takže jsi měl pravdu, když jsi Jeanette ujistil, že je po všem,“
řekla. „To všechno jako by se nikdy nestalo. Dokážeš se smířit s tím,
že se svět nikdy nedoví, co udělal?“
„Netoužil jsem po tom, aby se to svět dozvěděl.“
„Proč ne? Proč jsi ho nechtěl veřejně zostudit?“
„Neměl jsem důkazy o tom, co provedl. Kdo by mi věřil? Byl
bratrem markýze, sám měl vysoké postavení. Musel jsem to vyřešit
jinak.“
Ano, našel jiný způsob, nenápadný. Souboj kvůli mladé ženě, ale
ne Jeanette. Ani v jejím případě neměl jiný důkaz než slovo
zmrzačené ženy.
„Vyřídil sis se všemi účty způsobem, v němž se odrážela
minulost a jejich činy. Myslím, že jsi chtěl udělat totéž i s
Tyndalem.“
„Možná ano.“
Pohladila jej po vlasech. „Takže teď už vím všechno. Zbývá jen
jedno tajemství.“
„Jaké?“
„Můj otec říkal, že tehdy před lety na pobřeží nečekal nikdo se
jménem St. John ani St. Clair, což je příjmení, které jsi použil, když
jsi je zruinoval. Pověz mi, kdo vlastně jsi? Když jsem spojila svůj
život s tvým, chci to vědět.“
Opřel se o loket a pohlédl na ni. „Narodil jsem se jako Daniel de
la Tour. Můj otec učil staré jazyky na univerzitě v Paříži.“
„A matka?“
Cítila, jak jím znovu projel záchvěv úzkosti, a okamžitě té otázky
litovala.
„Byla nejmladší dcerou barona. Provdala se hluboce pod
společenskou úroveň své rodiny, která ji vydědila, ale nakonec to
beztak nic neznamenalo.“
„Tenkrát ve Skotsku jsi mi řekl, že tvůj otec nebyl aristokrat, ale
o matčině původu ses nezmínil.“
„Nějak jsem zapomněl,“ prohlásil a objal ji.
Zasmála se. „Nic jiného jsi nevynechal?“
Pokrčil rameny. „Asi bych se měl zmínit o tom, že jsem poslední
z matčina rodu, kromě Jeanette.“
„To znamená, že jsi teď baron.“
„Ano, pokud bych si na ten titul chtěl dělat nárok. Louisovo slovo
by k prokázání mé totožnosti stačilo.“
„Chceš o to usilovat?“
Neodpovídal. Vycítila, že ho ještě něco trápí.
„Zatím nevím a asi to hned tak nebudu vědět. Má rodina v taková
privilegia nevěřila. Můj otec jako mnozí intelektuálové schvaloval
revoluci a já jsem jako chlapec myslel, že snaha o rovnoprávnost je
dobrá a nutná věc. Samozřejmě jsme nečekali, že nám to přinese
záhubu.“
Nevěděla, co na to říct. Myslela, že už zná všechna tajemství, ale
netušila, že se v jeho duši skrývá ještě tohle poslední. Velká věc, v
niž věřil, jej nakonec připravila o všechno, co mu bylo drahé. Nesl
životem strašnou tíhu zážitků z dětství, zamotané klubko emocí,
které jej neustále provázely.
Teď když se jí svěřil úplně se vším, jako by z něj část té tíhy
spadla. Políbil ji na tvář. „Tohle už není tak důležité. Mé myšlenky
se teď upínají k jiným věcem.“
„Jakým?“
„Mám tebe a lásku, kterou jsi mi dala. Bez tebe bych dnes byl
prázdným člověkem. Nic by mě v životě nečekalo. Jsem tak rád, že
je po všem. Můžeme si spolu vybudovat nový život, kdekoli budeš
chtít. Už mi záleží jen na tobě a na tvé lásce.“
„Patří ti navždycky. Láska k tobě mě naplnila. Nebýt tebe, byla
bych dosud sirotkem bez minulosti a rodiny. Najít Jonathana by
nestačilo, nevyplnilo by to prázdnotu, s níž jsem kdysi žila. Dokázala
to jen láska k tobě.“
„Oba jsme byli sirotci, Diano. Ale už je to pryč. Vytvoříme
novou rodinu, nové vzpomínky.“
Pronesl to s takovou jistotou, že ji to dojalo málem k slzám. Srdce
se jí dmulo nadějemi.
„Diano, když jsi ke mně přišla v tu noc před soubojem, zachovala
ses tak šlechetně a statečně. Když jsi mi řekla, že mě miluješ,
protrhalo to v mém srdci temná mračna. Až do té doby jsem si ani
neuvědomil, jak mi zatemňují svět.“
Nepovažovala to za statečnost. Byla to nutnost, jíž se domáhalo
její srdce.
Políbil ji. „Děkuju ti.“
Download

kapitola 1