Sv. Augustin
O Boží obci
(Výtah z díla)
vypracoval Msgre. Emanuel Koráb
Toto dílo O Boží obci se dělí na prolog a 22 knih a ty se dále člení do 662
kapitol. Bylo napsáno v letech 413-426 po vyplenění Říma od vizigótského
vojevůdce Alaricha v r. 410. Pohané v tom viděli trest za přijetí křesťanství, a
proto Augustin tímto svým dílem odmítl názor pohanů a obhájil názor křesťanů
k jejich útěše: pohanští bohové nejsou dárci pozemského blaha, římská říše
trpěla vnitřní nejednotou a krutými válkami už před Kristem a její velikost byla
odměnou za starořímské ctnosti. Věčnou blaženost nemůže dát pohanské
náboženství, ani pohanská filosofie. Na světě jsou dvě obce, a to obec
spravedlivých, kteří věří v jediného pravého Boha, a obec nespravedlivých, kteří
v něho nevěří. Toto rozdělení začalo zároveň s pádem do hříchu a obě obce
budou žít spolu promíšeně až do soudného dne, kdy dobří dojdou od Boha věčné
odměny a zlí věčného trestu. Prvních deset knih díla odpovídá na námitky
pohanů, kteří obviňovali křesťany z úpadku římské říše pro opuštění starého
pohanského náboženství. Od jedenácté knihy následuje výklad o stvoření andělů
a lidí a o dvou obcích (jedné dobrých andělů a lidí a druhé zlých andělů a lidí).
I. kniha
(má 36 kapitol)
1.1 O nepřátelích jména Kristova, které barbaři při plenění Města pro toto
Jméno ušetřili
Nepřátelé Boží obce povstávají ze satanovy obce, jedni však svou bezbožnost
odloží a stanou se občany Boží obce, zatímco druzí zůstanou jejími nepřáteli a
jsou nevděční Bohu i přes mnohá dobrodiní od něho přijatá, přičemž zkázu
Města kladou za vinu Kristu, kdežto vlastní záchranu přičítají osudu. Římské
křesťanské baziliky se totiž staly útočištěm nejen křesťanům, ale i pohanům
před násilím barbarů, ba někteří pohané se vydávali za křesťany, jen aby unikli
smrti, když nestačili doběhnout do baziliky. Týmž jazykem, kterým se
pokrytecky dovolávali jména Kristova pro svou záchranu, pak mluvili proti
němu. Boží prozřetelnost dopustila tuto pohromu, aby napravila zlé a
nespravedlivé a vyzkoušela dobré a spravedlivé. Kdo v takové zkoušce obstojí,
toho buď přenáší do lepšího života, anebo jej ponechává ještě na tomto světě pro
jiný užitek.
1.2 O tom, že žádné války nikdy nebyly vedeny tak, aby vítězové ušetřili
poražených pro jejich bohy
Za tolika válek, vedených před založením Města i po jeho založení a za jeho
světovlády, se ještě nestalo, aby barbaři ušetřili ty, kdo se utekli do chrámů
svých bohů. Ostatně už trojský král Priamos byl zabit u oltáře a také strážcové
Minerviny sochy (paladia) byli pobiti, aby socha mohla být odnesena, jak čteme
v Aeneadě, neboť ta socha neochraňovala lidi, nýbrž lidé tu sochu. Minerva byla
nejmilejší dcera nejvyššího boha Juppitera a římská bohyně moudrosti a
rozvážně vedené vítězné války, jakož i umění a řemesel (techné), totožná
s Athénou, ochrannou bohyní Řeků.
1.3 Jak nerozumná byla víra Římanů, že jim pomohou Penáti, kteří
nemohli uhlídat Tróju
Penáti byli římskými ochrannými bohy domácností a státu, původně ochránci
zásobáren potravin, avšak na rozdíl od Lárů neměli vztah k příbytku, nýbrž
k lidem. Přemožení bohové z Tróje museli být svěřeni člověku, aby po porážce
alespoň nějak vyvázli, jak by se sami mohli stát strážci a obránci Říma? Sami by
se nezachránili, kdyby nebyli zachráněni, jak svědčí zápis v Aeneadě (II, 319).
1.4 O Junonině azylu v Tróji, který nezachránil před Řeky nikoho,
a o bazilikách apoštolů, které zachránily před barbary všechny, kdo se do
nich utekli
Trója, matka římského národa, nedovedla ve svatyních svých bohů zachránit
svoje občany před Řeky, naopak do Junonina chrámu Řekové snesli naloupenou
kořist a střežili tam zajaté ženy a děti. Jaký to rozdíl mezi chrámy pohanů a
bazilikami křesťanů.
1.5 Co soudil Cato o obvyklém počínání nepřátel při vyvracení měst
Za Catilinova povstání ani vznešený římský občan Catilina a jeho druhové
nešetřili římských pohanských chrámů.
1.6 O tom, že ani Římané v žádném z dobytých městech v jeho chrámech
nešetřili poražených
Nikde o Římanech nečteme, že by v tolika dobytých městech některým
chrámům dávali tu výsadu, aby v nich byl osvobozen každý, kdo by v nich
hledal útočiště. V Tarentu byly spíše ušetřeny sochy než lidé.
1.7 O tom, že k ukrutnostem při vyvrácení Města došlo z válečné zvyklosti,
avšak skutky milosrdenství vzešly z moci jména Kristova
Všechno ničení, loupení, násilnictví, žhářství a vraždění při vyvrácení Města se
stalo z válečné zvyklosti; avšak novou zvyklostí se stalo z moci jména Kristova
šetření azylu v apoštolských bazilikách od divokých barbarů, což je třeba přičítat
nové, křesťanské době. Kdo to nevidí, je slepý; kdo to nechválí, je nevděčný; a
kdo tomu odporuje, je blázen.
1.8 O výhodách a nevýhodách, které bývají dobrým i zlým společné
Někdo snad namítne: Proč se tedy Božího milosrdenství dostává také
bezbožným a nevděčným? Protože je udílí ten, který dává svému slunci
vycházet na dobré i zlé a svůj déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé (srov.
Mt 5,45). Někteří o tom přemýšlejí a obracejí se od své bezbožnosti pokáním,
ale někteří tím pohrdají (srov. Ř 2,4-6). Boží spravedlnost trestá zlé, když je
předtím volá ke kajícnosti, a odměňuje dobré, když je předtím vychovává k
trpělivosti. Tak Boží prozřetelnost připravuje pro budoucnost dobrý osud pro
spravedlivé, na němž nebudou mít podíl nespravedliví, a zlý osud pro
nespravedlivé, jenž se vyhne spravedlivým, avšak chce, aby časné štěstí i
neštěstí bylo společné těm i oněm, aby tak na jedné straně lidé nevyhledávali
štěstí a na druhé straně se nevyhýbali neštěstí. Kdyby každé zlo bylo potrestáno
viditelně už nyní, myslelo by se, že se nic nenechává pro poslední soud; a kdyby
naopak žádné zlo nebylo potrestáno viditelně už nyní, myslelo by se, že není
Boží spravedlnost. A kdyby Bůh vyslýchal prosby všech na požádání, lidé by
mu sloužili jen za odměnu (a taková služba by nevedla ke zbožnosti, jako spíše
k vypočítavosti), a naopak kdyby Bůh žádné prosby nevyslýchal, lidé by
nevěřili, že dobré dary pocházejí od něho (a taková služba by nevedla ke
zbožnosti, jako spíše k lhostejnosti). Přesto dobří a zlí nezůstávají ani ve stejném
navštívení od Boha mezi sebou nerozlišeni, ani když se navzájem vůbec neliší
svým utrpením, protože ctnost a neřest se mezi sebou velice liší. V jednom a
témže ohni zlato září a pleva čadí, jeden a týž válec zrní čistí a slámu drtí,
v jednom a témže lisu kal s olejem se nemísí, a tak dobří jsou tříbeni, přebíráni a
čištěni, zatímco zlí jsou vymítáni, ničeni a vyhlazováni. V jednom a témže
utrpení pak dobří Boha vzývají, zatímco zlí se mu rouhají. Spíše záleží na tom,
kdo trpí, než na tom, co trpí! Vždyť stejný pohyb způsobí, že z kalu stoupá
hrozný zápach a z masti sladká vůně.
1.9 Proč jsou dobří i zlí stejně stíháni tresty
Pohlížejí-li křesťané na tyto události spíše podle víry, pak neutrpěli nic, co by
jim nepřineslo užitek.
Třebaže se Bůh hněvá na svět pro hříchy lidí neřestných a bezbožných,
v pokoře se křesťané nepokládají za tak nevinné, aby za ně a s nimi nevytrpěli
alespoň část takových časných trestů, neboť i oni se proviňují hříchy oč
menšími, o to četnějšími.
To je první příčina toho, proč jsou dobří i zlí stejně stíháni tresty.
K tomu nejsou bez viny proto, že nenapravují hříšníky (srov. Ez 33,6).
Ačkoli se dobrým život zlých nelíbí, přece se přetvařují, aby je nemuseli
poučovat a napomínat či kárat a trestat,
protože se nechtějí namáhat,
ostýchají se urazit jejich pýchu,
chrání se znepřátelit si je, aby neutrpěli časnou škodu;
také se dobří obávají, aby se zlí napomínáním a trestáním nestali ještě horšími
nebo neopustili víru.
A druhá příčina je táž, jaká byla u Jóba:
lidský duch musí sám sebe vyzkoušet, jak dovede Boha milovat zadarmo.
1.10 O tom, že svatí při ztrátě časných statků o nic nepřijdou
Věřícím a zbožným se nikdy nepřihodilo nic zlého, co by se jim neobrátilo
v dobré (srov. Ř 8,28).
Před Bohem jsou bohatí statky vnitřního života (srov. 1Tm 6,6-10).
Jejich svět je sice zevně chudý, ale vnitřně bohatý.
Kdo poslechli radu svého Pána:
Neukládejte si poklady na zemi, kde je rez a mol kazí a zloději vykopávají a
kradou,
ale ukládejte si poklady v nebi, kde je rez ani mol neničí a kam zloděj nepřijde;
neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvoje srdce! (Mt 6,19-21);
ti světa užívají, jako by ho neužívali (srov. 1K 7,31),
a s Jóbem mohou říci: Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se vrátím do
země.
Bůh dal a Bůh vzal, a jak se jemu líbilo, tak se stalo. Buď jméno Boží
pochváleno! (Jb 1,21).
1.11 O konci časného života, ať už delšího nebo kratšího
Křesťany smrt nermoutí, protože jde o společný úděl všech, kdo byli stvořeni
pro tento pozemský život.
Nezáleží na tom, je-li život dlouhý či krátký, ani na tom, jakým způsobem
skončil,
nýbrž na tom, aby smrti předcházel dobrý život, pak není zlá.
a je lepší jednu smrt podstoupit než všech možných smrtí se bát už zaživa,
Žádná smrt ve skutečnosti nemůže uškodit těm, kdo žili dobře.
Lidé jsou syny a dcerami smrti, ale nemají starat o to, co jim způsobí smrt,
jako spíše o to, jakou odplatu po smrti přijmou a kam se dostanou.
Vždyť smrt zbožného chudáka, jehož rány olizovali psi,
byla lepší než smrt bezbožného boháče v purpuru a kmentu (srov. L 16,19nn).
1.12 O pohřbu, jehož odepření křesťany o nic nepřipravilo
Křesťané se nebojí těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (srov. Mt
10,28),
neboť kdo zabíjejí tělo, pak už nemají, co by ještě učinili (srov. L 12,4).
Ani nepohřbená křesťanská těla (srov. Ž 78,2) nejsou přece vyloučena ze
zmrtvýchvstání
a ten, v jehož očích je drahocenná smrt jeho svatých (srov. Ž 115,15), o nich
dobře ví.
On jim totiž slíbil vzkříšení těl, a to nejen ze země, ale i z ostatních živlů, do
nichž rozpadlá těla přešla,
až přijde čas, kdy budou vydána a obnovena.
Obstarání pohřbu, zděná hrobka, okázalý průvod jsou útěchou spíše pro živé než
pro mrtvé,
neboť bezbožnému nákladný pohřeb neprospěje a zbožnému prostý pohřeb
neuškodí.
Zbožného chudáka doprovodili andělé do lůna Abrahamova,
kdežto bezbožného boháče uložili jeho služebníci do mramorové hrobky:
který pohřeb byl lepší?
1.13 Proč se těla svatých pohřbívají?
Přesto však nemají být těla zemřelých pohazována, především těla
spravedlivých věřících, kterých si Duch svatý používal jako svých nádob a
nástrojů ke všem dobrým skutkům. Jestliže je pozůstalým dětem drahý otcův
prsten, a to tím dražší, čím silnější byl jejich cit k němu, tím spíše nebudou
pohrdat jeho tělem, které patří k samé lidské přirozenosti, a s úctou a zbožně je
pohřbí. Tobiáš pohřbíval mrtvé (Tob 2,9; 12,12) a Pán pochválil dobrý skutek
ženy, která jej poamazala drahocennou mastí k jeho pohřebu (Mt 26,10).
V evangeliu se pak s pochvalou připomínají ti, kdo sňali s kříže jeho tělo a
s úctou je zahalili a pohřbili. Boží prozřetelnost totiž dbá i o těla mrtvých se
zřetelem k víře ve vzkříšení. A nepřichází-li u Boha nazmar ani milosrdný
skutek prokázaný mrtvým, oč větší musí být u něho odplata za milosrdný skutek
prokázaný živým! A když není možné poskytnout mrtvým křesťanům pohřební
průvod a uložení do hrobu, není to ani provinění živých, protože jim to
poskytnout nemohli, ani poškození mrtvých, protože to už nevnímají.
1.14 O svatých v zajetí, kde jim nikdy nechyběly božské útěchy
Jestliže křesťané padnou do zajetí, pak i tehdy nacházejí božskou útěchu
v Písmu svatém, kde se čte o Danielovi a třech mládencích. Bůh, jenž neopustil
Jonáše ani v útrobách vorvaně, neopustí své věrné ani v zajetí barbarů.
1.15 O Regulovi, ve kterém máme příklad, jak lze snášet zajetí i dobrovolně
pro náboženství,
což tomuto ctiteli bohů nemohlo prospět
Marcus Attilius Regulus, římský vojevůdce, se dostal do zajetí Karthaginců,
kteří se rozhodli, že by raději dostali svoje zajatce zpět, než aby si ponechali
římské zajatce, a proto poslali do Říma své vyslance a s nimi onoho Regula. Ten
se zavázal přísahou při římských bozích, že se do Karthága vrátí, jestliže
nepořídí, avšak v senátu radil k pravému opaku, protože výměna zajatců by byla
podle jeho názoru pro Řím nevýhodná. Dobrovolně se pak vrátil do Karthága,
kde byl umučen k smrti v dřevěné skříni, jejíž stěny byly pobity velice ostrými
hřeby. Neuctíval bohy pro vnější výhody, protože mu bylo milejší toho všeho
postrádat nežli bohy urazit křivou přísahou. Proto nelze osočovat křesťanství pro
zajetí jeho svatých, kteří v upřímné víře očekávají nebeskou vlast a považují se
za cizince ve vlasti pozemské.
1.16 O tom, zda zneuctění, které snad některé zasvěcené panny vytrpěly
v zajetí,
mohlo bez souhlasu vůle porušit duševní ctnost
Pro křesťany není pohanou, jestliže v zajetí nejen provdané ženy a zasnoubené
panny, ale i zasvěcené panny vytrpěly zneuctění, protože tělo se posvěcuje
užíváním vůle, a dokud ta zůstává pevnou, pak všechno, co s tělem nebo na těle
učiní někdo jiný a čemu se člověk nemohl vyhnout, zůstává mimo vinu trpícího.
Proto cudnost, uchovávanou houževnatostí ducha, žádný takový zásah neporuší.
1.17 O dobrovolné smrti ze strachu před trestem nebo hanbou
A jestliže některé ženy na sebe vztáhly ruku, aby se jim nic takového nestalo,
pak je třeba se ptát, který člověk se srdcem v těle by nebyl ochoten jim odpustit?
A jestliže naopak některé se zabít nechtěly, aby se cizímu násilí nevyhnuly
vlastním zločinem, pak je třeba se ptát, zda ten, kdo by jim to kladl za vinu, není
sám vinen nerozumem. Kdo se sám zabije, je vrahem, a tím větší má vinu, čím
nevinnější byl v té věci, pro kterou pokládal za nutné se zabít. V Písmu svatém
se odsuzuje Jidáš (Mt 26,24), který se oběsil, a tak hřích své zločinné zrady
spíše zvětšil nežli zmenšil, a proto se má sebevraždy tím spíše zdržet člověk,
který nenese žádnou vinu.
1.18 O cizím a násilném smilstvu, které mysl trpí na znásilněném těle proti
své vůli
Bude-li smilstvo cizí a násilné, pak se cudnost neposkvrní, protože nikdo nemá
moc nad tím, co se děje s jeho tělem proti jeho vůli, nýbrž jenom nad tím,
k čemu sám dá svolení. Proto člověk s neporušenou myslí se nesmí domnívat, že
ztrácí cudnost, když se někdo cizí násilím zmocní jeho těla a ukojí se na něm.
Ctnost přece nemůže v takovém nedobrovolném poskvrnění těla vzít za své,
když je ctností ducha. Svatost ducha nepřichází nazmar ani při znásilnění těla,
trvá-li svatost duše; a naopak přestane-li trvat svatost duše, zaniká i svatost těla,
i kdyby tělo zůstalo nedotčeno.
1.19 O Lukrécii, která spáchala sebevraždu pro svoje zneuctění
Lukrécie, vznešená Římanka z dávných časů, byla znásilněna od syna římského
krále Lucia Tarquinia Superba; pověděla o tom svému manželu Collatinovi a
příbuznému Brutovi a zavázala je k pomstě, sama pak spáchala sebevraždu. Co
o ní říci? Souložili dva, ale cizoložství se dopustil jen jeden, protože je třeba
hledět k tomu, co se děje v odlišných duších, a nikoli ve spojených údech. Při
znásilnění těla jde pouze o skutek násilníka, protože znásilněná s jeho skutkem
nesouhlasí. Cizoložník byl se svým otcem vyhnán z vlasti, ona však sama sebe
potrestala nejhorším trestem, totiž smrtí, a k tomu ji vedl stud, aby si lidé
nemysleli, že podlehla dobrovolně, a nepokládali ji za spoluvinici, a proto její
dobrovolná smrt se stala svědkem jejího smýšlení. Křesťanky, které vytrpěly
podobnou věc, však žijí dál a netrestají cizí hřích na sobě, aby ke zločinům
druhých nepřidávaly svoje vlastní, a svědkem jejich smýšlení je svědomí, jež
sice lidem zůstává neviditelné, ale Bůh je vidí a zkoumá. Sebevražda by je sice
mohla uchránit od lidského podezření, zato by je však v žádném případě
nemohla uchránit před hříchem.
1.20 O tom, že v Písmu svatém není žádné místo,
které by v kterékoli věci dávalo křesťanům právo na dobrovolnou smrt
Ani pro odvrácení či odstranění nějakého zla nebo pro dosažení nějakého dobra
není křesťanům dovoleno, aby si sami způsobili smrt. Naopak je dáno přikázání
„Nezabiješ“, které se vztahuje na druhého člověka i na sebe samého.
1.21 V kterých případech není zabití člověka zločinem vraždy
Z pravidla, že není dovoleno člověka zabít, učinil Bůh výjimky: boj za války
nebo poprava zločinců. Abraham (1M 22) chtěl zabít svého syna, avšak jednal
z poslušnosti; Jiftách (Sd 11) chtěl zabít svou dceru, avšak jednal ze zbožnosti;
Samson (Sd 16) spolu s nepřáteli pohřbil v troskách domu sám sebe, avšak
jednal ze skrytého vnuknutí Ducha svatého, jenž skrze něho konal zázraky.
Zabit smí být jenom ten člověk, kde to přikazuje spravedlivý zákon všeobecně
anebo sám božský Pramen spravedlnosti ve zvláštním případě. Jinak je vinen
zločinem vraždy každý, kdo úmyslně zabije člověka, ať už sebe nebo někoho
jiného.
1.22 O tom, zda sebevražda může být někdy projevem duševní síly
A všichni, kdo spáchali sebevraždu, stěží zasluhují obdiv pro svou duševní sílu,
a už vůbec nezasluhují chválu za zdravou moudrost. Když člověk nedokáže
unést nějakou nepříjemnost a sám se proto zabije, nemůže se to nazvat duševní
silou, spíše to sebevraha usvědčuje z duševní slabosti. Silný duch životním
obtížím spíše čelí, než aby jim uhýbal. A kdyby někdo namítal, že řada lidí
spáchala sebevraždu proto, aby neupadli do rukou nepřátel, pak se to nemělo
stát, vždyť nečteme, že by se toho někdy dopustili patriarchové a proroci ani
apoštolové: ba naopak, božský Spasitel je vyzval, aby v době pronásledování
prchali z jednoho města do jiného (Mt 10,23), ale neradil jim, aby na sebe
vztáhli ruku. Rovněž nikde neříká, aby tímto způsobem odešli z tohoto života
jeho věrní, jimž při svém odchodu připravil věčné příbytky (J 14,2). Ctitelům
jediného pravého Boha sebevražda dovolena není.
1.23 O případu Katona, který se usmrtil, protože nemohl snést Cézarovo
vítězství
Kromě Lukrécie spáchal sebevraždu ještě Kato (Mladší), a poněvadž platil za
člověka vzdělaného a ušlechtilého, někteří by mohli soudit, že jeho skutek je
správný. Jeho přátelé však byli také vzdělaní lidé a ti jej z tohoto skutku
zrazovali a říkali, že takový skutek by ukazoval spíše na slabost neschopnou
snášet obtíže než na počestnost vyhýbající se hanbě.
1.24 O tom, že v té ctnosti, kterou Regulus předčil Katona, mnohem více
vynikají křesťané
Výše než Kato stojí spravedlivý Jób, který raději na vlastním těle vytrpěl
všechny strasti, než aby se jich zbavil sebevraždou. Kato bojoval proti Cézarovi
na Pompejově straně a po Cézarově vítězství spáchal sebevraždu, aby se jako
přemožený nemusel Cézarovi podrobit; naproti tomu Regulus nad Puny zvítězil,
avšak později byl poražen, a přesto se rozhodl raději se jim podrobit jako otrok
než se jich zbavit jako sebevrah. V punském zajetí si zachoval trpělivost i
oddanost Římu a zvolil si raději smrt z rukou nepřátel než sebevraždu, kterou
bezpochyby pokládal za velký zločin. Štěstí jej nezkazilo a neštěstí nezlomilo.
Oč raději se takového bezbožného skutku zdrží křesťané, kteří uctívají jediného
pravého Boha a touží po nebeské vlasti, i kdyby je božská prozřetelnost vydala
pro osvědčení nebo polepšení na čas do rukou nepřátel! Vždyť Nejvyšší, jenž se
pro ně ponížil, je nikdy neopustí!
1.25 O tom, že se nemáme vyhýbat hříchu hříchem
Ačkoli tělo, vystavené vášni, podléhá lákadlům záludných rozkoší a často
souhlasí s hříchem, neznamená to, že by se měl někdo zabít, aby už nehřešil.
Lidský duch, který je poddaný spíše Bohu a nebeské žádostivosti než tělu a
pozemské žádostivosti, může odepřít souhlas s hříchem. A je lepší nejistý hřích
v budoucnosti než jistý hřích v přítomnosti a také je lepší dopustit se hříchu, po
němž je možné konat pokání, než hříchu, po němž pokání už není možné. Nikdo
si nesmí způsobit smrt, aby se vyhnul časným strastem, vždyť by se nevyhnul
strastem věčným; nikdo si nesmí způsobit smrt pro cizí hříchy, aby k nim
nepřidal svůj vlastní hřích; nikdo si nesmí způsobit smrt pro vlastní hříchy
minulé ani budoucí, aby mu zůstal čas k pokání; a nikdo si nesmí způsobit smrt
z touhy po lepším životě, v nějž po smrti doufáme, protože sebevrahy žádná
lepší život po smrti nečeká.
1.26 Z jakého asi důvodu došlo podle naší víry ke skutkům nedovoleným,
které někteří svatí zřejmě vykonali
A třebaže některé svaté ženy v době pronásledování prchaly, aby uchránily svou
cudnost, a vrhly se do řeky, aby je strhla a usmrtila, nemůžeme je posuzovat,
protože nevíme, zda se Církvi nedostalo božských svědectví, aby jejich památku
ctila jako památku mučednic. Nechceme soudit o věcech skrytých. Co když tak
učinily z poslušnosti k příkazu Božímu? Ani nesmíme věřit jinak ani o
Samsonovi. Ani voják, který na rozkaz zabije člověka, není vinen vraždou, ba
mohl by být obžalován z neuposlechnutí rozkazu, kdyby tak neučinil; a naopak
by mohl být obžalován, kdyby tak učinil bez rozkazu.
1.27 O tom, zda lze sáhnout k dobrovolné smrti, aby se člověk vyhnul
hříchu
Vybízet lidi, aby se po křtu nebo po zpovědi raději zabíjeli, neboť tak se vyhnou
budoucím hříchům, když minulé jsou zahlazeny a „kdo miluje nebezpečí,
upadne do něho“ (Sír 3,27), to by byl nejen blud, ale přímo bláznovství, protože
zabít se je hřích. A jestliže ani tenhle důvod není spravedlivý, pak není žádný
důvod spravedlivý.
1.28 Proč Bůh dopustil, aby chtíč nepřátel hřešil proti tělům zdrženlivých
Hluboká je božská prozřetelnost, neboť je psáno, že nevyzpytatelné jsou Boží
soudy a nevystihlé Boží cesty (Ř 11,3). Snad se tak stalo pro pýchu nebo závist
některých křesťanek, protože se vynášely pro svůj dar neporušenosti a
zdrženlivosti nebo někomu jeho cudnost záviděly. A když s hříchem
nesouhlasily, zůstalo jim to, co lidé nevidí, avšak světskou slávu vystřídala
hanba před lidmi. V ctnosti se sice osvědčily a byly ospravedlněny, avšak v pýše
nebo závisti byly pokárány a napraveny. A ty, které v ctnosti panenství, vdovství
nebo manželské počestnosti zůstaly pokorné a nikomu nezáviděly vyšší stupeň
svatosti, snad měly nějakou jinou slabost, která mohla přejít v pyšnou
povýšenost, kdyby tomu pokoření unikly. U jedněch tak byla odvrácena
domýšlivost stávající, u druhých nastávají. Ale nechť se nedomnívají, že Bůh,
když dopouští svou skrytou vůlí takové věci, které si nikdo nemůže dovolit
beztrestně, o ně proto už nedbá!
1.29 Co mají následovníci Kristovi odpovídat nevěřícím, když jim
předhazují,
že je Kristus před zběsilostí nepřátel nezachránil
Útěcha křesťanů spočívá v naději ve věci nepomíjející a jejich časný život je
přípravou na život věčný, nejsou připoutáni k pozemským věcem, nýbrž
k nebeským, a proto je každé neštěstí buď vyzkouší, anebo polepší. Kdo se jich
ptají, kde je tvůj Bůh, ať spíše odpovědí, kde jsou jejich bohové, kdykoli sami
utrpí nějaké pohromy. Vždyť bohové pohanů jsou zlí duchové, avšak náš Pán
stvořil nebesa i zemi (srov. Ž 96,4; 1K 8,4-6).
1.30 Jak nečestným blahobytem by chtěli oplývat lidé, kteří žalují na
křesťanské časy
Pohané si stýskají na křesťanské časy, protože chtějí mít zajištěn svůj přepych a
chtějí hnít ve své zkaženosti beze všech rušivých nepříjemností. Netouží po
hlubokém míru ani pevném pořádku, netouží užívat svých statků s mírností a
zbožností, spíše chtějí bláznivě rozhazovat a vyhledávat stále nové rozkoše.
Jejich nenasytná chtvivost působí války vnější i vnitřní a dochází i k tomu, že
jedni se bojí druhých a nikdo si není ničím jist. Jakmile neřesti nabudou převahy
u mocných jednotlivců, ovládnou brzy i všechny ostatní. Proto Scipio Nasica
požadoval ponechání Karthága, aby Římané byli nuceni být stále ostražití a stále
se připravovali k boji. A když bylo Karthágo přece zbořeno, spolu s ním byla
zbořena i občanská svornost Římanů a došlo k občanské válce.
1.31 Kterými neřestmi postupně vzrůstala římská touha po moci
Ačkoli v zpupných povahách neusíná nikdy, cestou nepřetržitého zastávání
úřadů došla až k císařství, avšak nepřetržité zastávání úřadů není možné bez
kupování voličů, avšak kupování voličů není možné bez jejich hrabivosti, avšak
hrabivost voličů není možná bez jejich rozmařilosti, avšak rozmařilost voličů
není možná bez přílišného blahobytu státu. Kromě toho pohanům ještě nebylo
dáno nebeské zjevení a zůstávali v područí zlých duchů.
1.32 O zavedení divadelních her
Divadelní hry jako výstavy hanebnosti a rejdiště hlouposti byly v Římě
z náboženských důvodů, ačkoli pohanští bohové nebyli o nic lepší než jejich
kněží, a tak pro zažehnání tělesného moru byl přivoláván daleko horší mor
duševní.
1.33 O neřestech Římanů, které ani vyvrácení rodného Města nenapravilo
Po pádu Říma nadále pokračovaly tlačenice v divadlech. Město nemohlo obstát,
ani když jeho hradby ještě stály, protože už padly mravy jeho obyvatel. Svod
bezbožných duchů u nich platil víc než varování prozíravých lidí. Avšak zlo,
které pohané sami spáchali a nyní musejí snášet, nechtějí přičítat sobě, nýbrž
křesťanské době. Blahobyt je zkazil a strádání je nedovedlo napravit; ve své
lehkomyslnosti netouží po míru pro svou vlast, nýbrž po beztrestnosti pro svou
slast.
1.34 O Boží dobrotivosti, která zkázu Města zmírnila
Bůh jim však daroval život, aby se pokáním polepšili, když je zachránil z rukou
nepřátel, třebaže se vydávali za jeho služebníky nebo se ukrývali v jeho
svatyních.
1.35 O dětech Církve, skrytých mezi bezbožníky, a o nepravých křesťanech
vnitř Církve
Obec krále Krista nemá zapomínat, že i ve středu nepřátel se skrývají její
budoucí spoluobčané, a naopak při své pouti světem má ve svých řadách
některé, kteří nedosáhnou věčného údělu svatých a kteří jednou plní s pohany
divadla, jednou s křesťany pospíchají do kostelů. Obě obce totiž, obec
spravedlivých i obec nespravedlivých, se na tomto světě mísí a prostupují,
dokud je nerozloučí poslední soud.
1.36 Které věci budou probrány v následující knize
Pohané svalují odpovědnost za zhroucení římského státu na křesťanské
náboženství, které jim brání v obětech bohům, avšak velké pohromy se
objevovaly již před zákazem pohanských obětí. Byl to pravý Bůh, v jehož moci
jsou všechna králoství, kdo podporoval vzrůst jejich říše pro jejich ctnosti, zato
domnělí bohové jim v ničem neprospěli, spíše jim škodili. A nemají pravdu ti,
kdo tvrdí, že bohové mají být uctíváni nejen pro zdar v tomto časném životě, ale
i pro spásu v onom posmrtném životě. Avšak věčná blaženost se neklamně
slibuje pouze v pravé víře.
II. kniha
(má 29 kapitol)
II.1 O míře, která je při rozpravě nezbytná
Kdyby se choré cítění lidského návyku neodvažovalo odpírat jasnému důkazu
pravdy, nýbrž spíše se ve své slabosti poddávalo spasitelné nauce jako léku, aby
bylo s pomocí Boží uzdraveno zbožnou vírou, nebylo by třeba dlouhého výkladu
k vyvrácení jakéhokoli bludu a lichých domněnek. Jen kdyby lidé správně
mysleli a výstižně vyjadřovali své myšlenky! Avšak pro svou slepotu nevidí ani
věci jasné a pro svou zatvrzelost nepřipouštějí ani věci spatřené na vlastní oči.
Proto je nutné mluvit o jasných věcech, jako bychom je nedávali prohlédnout
lidem, kteří vidí, nýbrž spíše dávali je ohmatat lidem, kteří tápou se zavřenýma
očima. Někteří lidé nejsou schopni porozumět výkladu, jiní jsou nepřístupní, i
když výkladu porozumějí, jiní zase mají námitky a donekonečně jen mluví
opovážlivě a nesmyslně (srov. Ž 94,4). Bylo by neplodné a nekonečné,
kdybychom chtěli jejich námitky vyvracet, protože oni nehledají pravdu a jen
chtějí za každou cenu něco namítnout. Takoví se stále učí a nikdy nemohou dojít
k poznání pravdy (srov. 2Tm 3,7).
II.2 O tom, co bylo vyloženo v prvním svazku
V první svazku se píše o Boží obci a proti lidem, kteří vinu za nynější války a
především nedávné zpustošení Města svalují na křesťany. Odpovídá se na
otázku, proč byli zachráněni i bezbožní a proč trpěli i zbožní. Příčinou vzestupu
Města byly ctnosti předků a příčinou pádu Města byly neřesti potomků.
II.3 Doklady z dějin ukáží, které útrapy postihly Římany v dobách
mnohobožství, dokud se nerozmohlo křesťanské náboženství
Nejen lidé prostí a neučení, ale i lidé vzdělaní svalují vinu za pohromy, jimiž
lidstvo musí být v určitých dobách a na určitých místech stíháno, na křesťanské
náboženství, které se šíří na úkor starého mnohobožství. Avšak četné a
rozmanité rány osudu postihly Řím i v době předkřesťanské. Proč tedy pohanští
bohové dopouštěli na své ctitele takové rány osudu i v době, dokud hlásání
evangelia ještě nebojovalo proti pohanským obětem?
II.4 O tom, že polytheisté od svých bohů nikdy nedostali mravní příkazy a
že je uctívali ohavnými obřady
Proč se bohové pohanů nepostarali o to, aby nepropadly zkáze mravy jejich
ctitelů. Vždyť jestliže pohané pečovali o uctívání bohů, pak bohové měli
pečovat o jejich jednání. Mravní příkazy neměli skrývat, ale naopak měli je
vyhlásit a za špatné skutky pohrozit trestem a za dobré skutky slíbit odměnu.
Augustin jako mladík kdysi navštěvoval hnusné hry na počest bohů, plné
kluzkých žertů a ohavných výjevů, kde z takových oplzlostí měli požitek zlí
duchové a kde se nenašlo nic jiného než znesvěcení a poskvrnění.
II.5 O oplzlostech, jimiž byla uctívána Matka bohů
Scipio Nasica přivezl do Města sochu Matky bohů1. Jistě by přál i vlastní matce,
aby se jí dostalo božských poct, jakých se dostávalo héroům, ale jistě by
nedovolil, aby se k její poctě konaly takové oplzlosti, jaké by ta ctihodná paní
nesnesla ani ve slovech. Proto Matka bohů, za jakou by se styděl každý
sebepodlejší člověk, ten zlých duch, chtěla ovládnout mysli Římanů skrze
nejlepšího muže: vždyt „žena loví drahocenné duše mužů“ (Př 6,26) a vyhlédla
si jej ke svému klamu. Ve svém kultu vyhledávala takové věci, za jaké by se
řádní lidé styděli a štítili by se jich i při svých hostinách.
II.6 O tom, že pohanští bohové nikdy nedali posvátný mravní řád
Pohanští bohové se nestarali o mravní život obcí a národů, které je ctily, ba
naopak je vydávali do mravní zkázy. Při jejich slavnostech herci provozovali hry
s oplzlými vtipy a necudnými pohyby, lidé byli ponecháváni ve svých neřestech
všeho druhu a nebyli poučeni, o čem měli být poučeni, a tak byli záměrně
odvraceni od hledání pravdy a pravého náboženství. Římský satirik Persius 2
napsal:
Učte se, ubožáci, a poznejte příčiny věcí, čím jsme a proč se k životu rodíme,
jaký byl určen pořádek, kudy a odkud se zatáčky bezpečně berou,
která je majetku míra a co smíme si přát,
co trpký peníz má dobrého v sobě a příbuzným drahým i vlasti kolik se věnovat
sluší
a jakým chtělo tě mít božstvo a jaký úkol ti určilo na tomto světě.
II.7 O tom, že objevy filosofů jsou bez božského schválení neužitečné,
protože na člověka se sklonem ke zlému působí více skutky bohů než úvahy
lidí
Filosofické školy a jejich rozpravy nemohou nahradit mravní řád, protože jde o
lidské nálezky, a nikoli božské příkazy. Filosofové se sice pokusili zjistit
rozumem, co je skryto v přírodě, jaká jsou pravidla myšlení a čeho se máme v
životě držet a čeho vyvarovat, a někteří z nich přišli na důležité věci s božskou
pomocí; ale byli omezeni lidskou přirozeností a dopouštěli se omylů, zvláště
1
Matka bohů Kybelé (Magna mater deum) byla původně asi bohyní hor a divoké přírody, dárkyně plodnosti a
ochránkyně lidstva a měst. Její milenec a zároveň syn Attis ji zradil, a proto jej v návalu vzteku dala vykleštit,
načež Attis zemřel. Jeho následné znovuzrození symbolizovalo procitnutí přírody na jaře. Její kult se dostal
z Frýgie na Krétu a do Řecka a na konci 3. stol. př. Kr. také do pohanského Říma. Řekové ji ztotožnili s bohyní
země Gáiou a s Diovou matkou Rheou (Rheia Kybelé), Římané s bohyní Opou. Její modla z černého kamene,
patrně meteoritu, byla uctívána v Pessinúntě ve Frýgii, odkud byla za 2. punské války v r. 204 př. Kr. převezena
do Říma. Její výstřední orgiastický kult prováděli vykleštění a zženštilí kněží zvaní galii. V r. 191 př. Kr. byla na
její počet zavedena slavnost a hry pod názvem megalésia ve dnech 4.-10. dubna.
2
Auleus Persius Flaccus (+ 62 po Kr.), viz Satiry 3,66nn.
když se božská prozřetelnost postavila do cesty jejich pýchy a domýšlivosti, aby
vynikla cesta pokory a prostoty zbožných. Přesto by bylo spravedlivější vzdávat
pocty filosofům, kteří něco objevili, co poslouží k vedení dobrého života a
k dosažení blaženého života, než aby se vzdávaly pocty zlým duchům
v chrámech, kde se šílenci mrzačí a odehrávají se tam ohavné ukrutnosti a kruté
ohavnosti.
II.8 O divadelních hrách, které bohy neurážejí předváděním jejich neřestí
V divadelních hrách se vnímají spíše skutky Jupiterovy než nauky filosofů, tam
se dává přednost hrám zavedeným z příkazu bohů před naukami vyhlášenými
z podnětu lidí. A třebaže Jupitera básníci vylíčili jako záletníka, on se nehněvá.
II.9 Jak staří Římané omezovali básnickou volnost,
které Řekové popřávali svobody, držíce se úsudku bohů
Komedie by bývaly nikdy nemohly dojít u obecenstva obliby se svými neřestmi,
kdyby je nepřipouštěl obvyklý způsob jeho života (Cicero, O státě, IV, 10).
Komedii bylo dovoleno cokoli o komkoli říkat včetně bohů. Jestliže tedy bylo
dovoleno nešetřit pověsti bohů, pak o to více nebyla ušetřena pověst smrtelníků.
Naproti tomu římské zákony dvanácti desek trestaly toho, kdo veřejně zpíval
nebo skládal popěvek, který druhému způsobil ostudu, neboť život má podléhat
zkoumání úřadů a každý má mít možnost odpovědět a hájit se před soudem.
Proto Římané byli proti tomu, aby byl kdokoli zaživa na jevišti chválen nebo
tupen.
II.10 Jak prohnanými škůdci byli zlí duchové,
chtějíce, aby se vyprávěly jejich zlé skutky, ať už skutečné nebo domnělé
Odpůrci se brání tím, že zlé skutky bohů se nevypravují po pravdě, nýbrž jsou
proti pravdě smyšleny. Ale zlí duchové, které lidé mají za bohy, chtějí, aby se o
nich rozšiřovaly i špatnosti, které nespáchali, jen aby tak těmito výmysly mohli
ulovit lidskou mysl jako sítěmi a vláčet ji za sebou k budoucímu trestu. Vždyť
zlí duchové se těší z lidských bludů a snaží se, aby páchání zločinů a hanebností
se zdálo dostatečně odůvodněno nebeským vlivem. Smrtelníci se nesnaží o lepší
pověst, než jakou mají nebešťané, aby se tak nad ně nevynášeli, ale naopak se
jim přizpůsobují.
II.11 U Řeků byli herci přijímáni do státní služby,
protože lidé by neprávem pohrdali těmi, kdo usmiřují bohy
Proto byli herci u Řeků přijímáni do státní služby a těšili se nemalým
občanským poctám, aby tak neplatili za bezectné, když i bohové si oblíbili jejich
hry a byly jim příjemné. Vždyť proč by měli ctít kněze, jejichž rukama se
podávaly bohům oběti, a přitom pohrdat herci, jejichž prostřednictvím se
poskytovala bohům pocta pro odvrácení jejich hněvu a lidem zábava pro získání
jejich přízně? Podle Labeona3 si člověk nakloní dobré bohy veselými obřady,
hrami a hostinami, kdežto zlé bohy ponurými obřady a vraždami.
II.12 O tom, že Římané měli lepší mínění o sobě než o svých bozích,
když odepřeli básníkům takovou volnost vůči lidem, jakou jim dali vůči
bohům
Římané však nechtěli, aby jejich život a pověst byly vystaveny křivdám a
posměškům básníků, a proto trestali toho, kdo by se odvážil posměšnou píseň
složit, dokonce smrtí. Přesto během posvátných slavností básníci směli bez
omezení přednášet a zpívat o hanebných skutcích bohů.
II.13 Římané měli pochopit, že jejich bohové nejsou hodni božské pocty,
když si vyžadují nemravné hry
Vždyť jak by nemělo zůstat beztrestné to, co podle vůle samých bohů bylo
posvátné? Oni takové divadelní hry sami zavedli mezi římské obyčeje a sami
poručili jejich provozování ke své cti. Ale právě proto měli Římané pochopit, že
to nejsou praví bohové a že vůbec nejsou hodni božské pocty. To zlí duchové si
vyžádali, aby mezi obřady k jejich poctě byla přidána i oslava jejich zločinů.
Římané však alespoň nectili herce a divadlo považovali za nemrav, ale co to
bylo platné, že herci byli vyloučeni z úřadů, když divadelní hry byly součástí
bohoslužeb!
II.14 Platon, který v dobře řízeném státě nedával místa básníkům,
byl lepší než tito bohové, kteří chtěli být uctíváni divadelními hrami
Jsou-li pokládáni za bezectné herci, proč nejsou pokládáni za bezectné i básníci
takových her? Vždyť sám Platon v úvaze o ideální obci dospěl k názoru, že
básníci musejí být vyhnáni z města jako nepřátelé pravdy, aby svými výmysly
neotravovaly srdce občanů, a třebaže Řeky nepřesvědčil, alespoň k tomu radil. A
jako Platon odsuzuje básnické smyšlenky, tak římské zákony odnímají básníkům
volnost urážet lidi. Nemohli se tedy Římané dočkat dobrých zákonů od svých
bohů, protože římské zákony znamenají pro bohy usvědčení ze špatnosti: vždyť
bohové se dožadují her, ale zákony zbavují herce každé cti; bohové poroučejí
vychvalovat své nectné skutky, ale zákony odstrašují troufalé básníky od
ostouzení lidí. Dobře se stalo, že Platon nechtěl mít ve své ideální obci básníky,
kteří by podle libosti lhali nebo stavěli před očí lidí jako vzor ty nejpodlejší
skutky bohů.
3
Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jure
pontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana
(Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánská
právnická škola (právnický směr).
II.15 O tom, že Římané některé kulty nezavedli ze rozumového důvodu,
nýbrž ze stranictví
Romulus dostal jméno Quirinus a měl svého flamina 4 (flamen Quirinalis),
podobně Juppiter (flamen Dialis) a Mars (flamen Martialis). Tak byl Romulus
více poctěn než Neptun i Pluto, Juppiterovi bratří, ba více než sám Saturn, jejich
otec. Jen Juppiter a Romulův otec Mars měli flaminy jako Romulus.
II.16 O tom, že kdyby se bohové nějak starali o spravedlnost,
měli Římané dostat mravní předpisy spíše od nich, než si vypůjčit zákony
od jiných lidí
Kdyby Římané mohli obdržet mravní řád od svých bohů, nebyli by několik let
po založení Města převzali od Athéňanů zákony Solónovy 5. Další zákony jim
dal král Numa Pompilius6, nástupce Romulův. Kromě toho byly sepsány zákony
dvanácti desek7. Tedy bohové se nepostarali o záchranu svých ctitelů před
neduhy ducha, před špatným způsobem života a před mravními úhonami.
II.17 O únosu Sabinek a o jiných bezprávích, jaká v římské obci bujela i za
vychvalovaných časů
Sallustius8 napsal, že právo a dobro u Římanů pramenilo spíše z přirozeného
smyslu než ze zákonů. Asi na základě tohoto citu pro spravedlnost a dobro byly
uneseny Sabinky. A to mohli o jejich ruku požádat, a teprve potom, kdyby byli
odmítnuti, by únos odepřených dívek byl menším bezprávím, a tak by
nebojovali s těmi, kteří jen chtěli dostat zpátky své unesené dívky, nýbrž jen
s těmi, kdo jim odepřel dát své dívky za manželky.
4
Velcí flaminové patricijští (flamines majores) byli tři, později přibyl čtvrtý (flamen Divi Julii) na památku
Caesarovu. Kromě nich bylo 12 malých flaminů plebejských (flamines minores): Furrinalis (bohyně Furrina),
Carmentalis (bohyně Carmenta), Volcanalis (bůh Vulcanus, tj. Héfaistos), Cerealis (bohyně Ceres, tj. Démétér),
Portunalis (bůh přístavů Portunus), Volturnalis (bůh vod a řek Volturnus, snad totožný s Tiberem), Palatualis
(bohyně Palatua), Floralis (bohyně jara a květů Flora), Falacer (snad jde o kněze sabinského místa Falacrinae),
Pomonalis (bohyně ovoce Pomona), Lucularis a Virbialis. Všichni flaminové patřili do kollegia pontifiků spolu
s obětním králem (rex sacrorum) a se šesti pannami vestálkami (virgines Vestales). V čele kollegia stál pontifex
maximus.
5
Solón, řecký básník a zákonodárce v Athénách (+ 555 př. Kr.)
6
Numa Pompilius, římský král v letech 716-671 př. Kr.
7
Zákony dvanácti desek (leges duodecim tabularum) byly sepsány v letech 451-450 př. Kr. desetičlennou komisí
tzv. decemvirů.
8
Gaius Sallustius Crispus (+ 36-34 př. Kr.), římský politik a historik, viz De coniuratione Catilinae 9
A asi to byl zase cit pro spravedlnost a dobro, že po vyhnání krále Tarquinia
Superba9 a jeho synů, z nichž jeden, Sextus Tarquinius, násilně zneuctil
Lukrécii, přinutil konzul Junius Brutus svého spolukonzula Lucia Tarquinia
Collatina, Lukréciina manžela, člověka řádného a bezúhonného, aby se vzdal
úřadu jen proto, že měl totéž jméno i původ jako Tarquiniové, a ani mu
nedovolili zůstat v obci.
Tentýž cit pro spravedlnost a dobro se uplatnil také v případě Marka Furia
Camilla10, druhého zakladatele Říma, jenž porazil Vejany, nejnebezpečnější
nepřátele římského národa, a byl pak obžalován od pomlouvačů, kteří mu
záviděli jeho statečnost, ze zpronevěry kořisti a z toho, že při svém triumfu táhlo
jeho válečný vůz čtyřspřeží, což připomínalo dobu vlády králů, a proto raději
dobrovolně odešel do vyhnanství, přičemž za své nepřítomnosti byl odsouzen
k pokutě 10 tis. asů. Přesto zakrátko svou nevděčnou vlast osvobodil znovu,
tentokrát od Gallů.
II.18 Jaké byly podle Sallustiových dějin mravy Římanů,
kdykoli je zkrušil strach nebo jim bezpečí dalo volnost
Podle Sallustia v době mezi druhou a třetí punskou válkou byl římský národ
dokonale ukázněný a úplně svorný, příčinou toho byl strach z Karthága, kdežto
po pádu Karthága se rozmohly neřesti, jaké obvykle vznikají za blahobytu.
Podobně po vyhnání králů trval strach z Etrusků a potom Římany sužovaly
vnitřní rozpory mezi patriciji a plebeji11.
II.19 O hnilobě římského státu, dokud Kristus neodstranil uctívání bohů
Podle samotných římských spisovatelů „římský stát se stal z nejkrásnějšího a
nejlepšího ponenáhlu nejhorším a nejničemnějším, a starobylé mravy klesaly už
ne ponenáhlu, ale jako vodopád a mládež propadla rozmařilosti a lakotě“. Římští
bohové nejen nedali římskému národu příkazy proti hýření a lakotě a nejen
skryli rozumná nařízení, ba dokonce žádali věci hanebné, aby si jimi získali
zhoubný vliv prostřednictvím předstíraného božství. Je zajímavé, že nekladou
vinu za to, že se římský stát ještě před příchodem Kristovým stal nejhorším a
nejničemnějším, zato spílají křesťanskému náboženství pro každou újmu, kterou
utrpěli ve své povýšenosti a poživačnosti. Kdyby však příkazů Kristových dbali
všichni králové a všechny národy, knížata i soudcové, mladí i staří, muži i ženy,
ba i celníci a vojáci, k nimž se obrací Jan Křtitel, stát by našel blaho nejen
v přítomném životě, ale jeho obyvatelé by dosáhli i výšin věčného života. Avšak
jeden slyší, druhý nedbá, a mnozí mají větší sklon k neblaze lichotivým
9
Lucius Tarquinius Superbus, vládl v letech 534-510 př. Kr.
Marcus Furius Camillus (+ 365 př. Kr.), římský politik a vojevůdce
11
V r. 494 př. Kr. vznikl úřad tribuna lidu s právem veta, od r. 366 př. Kr. směli plebejové zastávat konzulský
úřad a od r. 300 př. Kr. také kněžské úřady.
10
rozkoším než k užitečně nepohodlným ctnostem. Proto služebníci Kristovi mají
přikázáno snášet, bude-li to nutné, i ten nejhorší a nejničemnější stát, aby si
v něm svou trpělivostí připravovali slavné místo v nejsvětějším a
nejvznešenějším státě, v němž je zákonem vůle Boží, totiž v nebeském
království.
II.20 Jakému štěstí by se chtěli těšit a v jakých mravech by chtěli žít lidé,
kteří žalují na křesťanské časy
Ctitelé a milovníci pohanských bohů, kteří si dokonce kladou za čest, jsou-li
jejich následovníky ve zločinech a neřestech, se vůbec nestarají o to, aby římský
stát přestal být nejhorším a nejničemnějším. Chtějí, aby se věci těžké
nepřikazovaly a věci rozkošné nezakazovaly; zajímají se jen o rozhojňování
prostředků, které by jim umožnily každodenní rozhazování; a kromě ohrožování
cizího majetku a života si má každý dělat, co chce; a komu se taková blaženost
nelíbí, stane se veřejným nepřítelem. A kdyby byl jejich králem poživačný
Sardanapal12, jenž si dal na svůj náhrobek napsat, že jsa mrtev má jen to, čeho
užil zaživa, jistě by mu zasvětili chrám a flamina ochotněji než Romulovi.
II.21 Jaké bylo Ciceronovo mínění o římském státě
Nebudou-li přát sluchu Sallustiovi, který nazval římský stát nejhorším a
nejzkaženějším, pak mohou naslouchat Ciceronovi13, podle jehož slov vzal tehdy
římský stát už úplně za své a nezbylo z něho vůbec nic. U něho Scipio14 říká, že
jako v hudbě je třeba zachovat harmonii mezi různými tóny, tak i v obci je
harmonií svornost, která nemůže existovat bez spravedlnosti. Zásada, že stát
nelze řídit bez páchání bezpráví, je nesprávná, naopak zásada, že stát nelze řídit
bez zachovávání spravedlnosti, je správná. Stát je věc lidu, ovšem lidem není
jakkýkoli sdružený dav, nýbrž společenství spojené stejným právem a
společným prospěchem, a stát je dobře veden, ať už králem nebo sborem
šlechticů nebo veškerým lidem, jen tehdy, je-li veden spravedlivě. V opačném
případě se jeho vedení stává tyranem, ať už individuálním nebo kolektivním.
Básník Ennius15 říká, že římský stát stojí na starodávných mravech i mužích,
neboť tak velké obci by nemohli dát základy a dlouhé trvání ani muži bez
takových mravů, ani mravy bez takových mužů. Naše doba převzala stát jako
vybledlý obraz, jemuž se nesnaží vrátit dřívější barvy. Starobylé mravy zašly
nedostatkem vynikajících mužů a naopak vynikající muži zašli nedostatkem
12
Jde o posledního mocného assyrského krále Aššurbanipala.
Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dále
soudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900
dopisů) a několik básní.
14
Snad je myšlen Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantius, dobyvatel Karthága.
15
Quintus Ennius (+ 189 př. Kr.), římský básník epický a tragický, považovaný za otce římské literatury. Jeho
hlavním dílem je historický epos Annales, který zůstal nejvýznamnějším římským eposem až do vydání
Vergiliovy Aeneidy.
13
starobylých mravů. Zdánlivě stát máme, ale ve skutečnosti jsme jej pozbyli už
dávno. Proč se pohanští bohové nepřičinili, aby římský stát nezašel a nezmizel
už dávno předtím, než přišel vtělený Syn Boží? Pravá spravedlnost může být jen
ve státě, jehož zakladatelem a vládcem je Kristus, totiž v obci Boží (srov. Ž
87,3).
II.22 O tom, že se římští bohové nikdy nestarali o to, aby mravní zkáza stát
nezahubila
Ochranní bohové nedali římskému státu mravní příkazy, aby zabránili jeho
zkáze, třebaže oddaný národ je uctíval v tolika chrámech tolika rozličnými
obřady a oběťmi, stejně jako řadou svátečních slavností a množstvím
výpravných her. Vergilius16 napsal, že „zůstaly pusté chrámy a oltáře, zmizeli
všichni bohové, na kterých stála ta říše“. Ostatně Řím byl dobyt a zapálen od
Gallů dávno před úpadkem mravů. Co to bylo za bohy, když nechtěli žít
v národě svých ctitelů a když ho neučili žít dobře, jakmile žil špatně?
II.23 O tom, že proměny pomíjejících hodnot nezávisí na přízni nebo zášti
zlých duchů,
nýbrž na rozhodování pravého Boha
Člověku jako Mariovi17 se může dostat velké blaženosti i bez přízně bohů, kteří
se na něho hněvají, a naopak člověku jako Regulovi18 se může dostat velkého
trápení i bez zášti bohů, kteří jsou mu nakloněni. Tak lidem, které nenávidí,
vůbec neškodí, a naopak lidem, které milují, nijak nepomáhají. Proč jsou tedy
vůbec uctíváni a proč se v krušných časech reptá, jako by zmizeli uraženi, a proč
lidé nezaslouženě tupí křesťanské náboženství? Špatnému člověku Mariovi jako
by pomohli a dobrého člověka Regula jako by ponechali jeho osudu, a přece
Regulus je nectil o nic míň než Marius. A na druhé straně chvályhodný
Metellus19 byl šťastný, a ničemný Catilina20 byl nešťastný. Skutečná blaženost se
dostává těm, kdo jsou dobří a uctívají pravého Boha, jenž jediný ji může udělit
svou skrytou prozřetelností. Zlí duchové sice také leccos zmohou, ale jen tolik,
kolik jim dovolí všemohoucí Bůh, neboť oni sami ani zlí lidé nemohou dělat
všechno, co by chtěli. Úradky Boží nikdo neobsáhne a nikdy do nich nijak
nezasáhne.
II.24 O skutcích Sullových, zjevně podporovaných od zlých duchů
16
Publius Vergilius Maro (+ 19 př. Kr.), římský básník, autor hrdinského eposu Aeneas a Zpěvů pastýřských
(Bucolica) i Zpěvů rolnických (Georgica).
17
Gaius Marius (+ 86 př. Kr.), římský vojevůdce a politik, člověk neznámého a neurozeného původu, krvavý
původce a vůdce občanských válek, zavedl vojenskou reformu ve smyslu profesionální žoldnéřské armády.
18
Marcus Attilius Regulus (+ 250 př. Kr.), srov. I, 15
19
Quintus Caecilius Metellus Pius (+ 63 př. Kr.), zvolen konzulem v r. 80 př. Kr., pak byl prokonzulem
v Hispánii, kde dosáhl velkých vítězství; všech jeho pět synů dosáhlo konzulské hodnosti.
20
Lucius Sergius Catilina (+ 62 př. Kr.), římský politik, jehož spiknutí v Římě i na venkově bylo prozrazeno.
Sulla21 se zdál být zachráncem z běd předcházejícho období, ale nastaly za něho
takové časy, že ty dřívější se proti nim zdály být žádoucí. Bohové mu
předpovídali příznivou budoucnost, ale pro jeho neblahé vášně mu nijak
nehrozili a o jeho polepšení se vůbec nestarali. Výkřik ve vytržení zněl:
Vítězství je tvoje, Sullo!, ale člověk, jehož ústy mluvil zlý duch, už nezvolal:
Zanech svých zločinů, Sullo! Zlí duchové totiž nehledají prospěch lidí, nýbrž
prospěch vlastní, a chtějí být uctíváni takovým způsobem, pro nějž podstoupí
jejich ctitelé spolu s nimi jediný nejzoufalejší soud před Bohem. Zlí duchové se
obávali spíše Sullovy nápravy než jeho porážky, a proto se dostatečně přičinili o
to, aby slavný vítěz nad svými spoluobčany byl sám poražen hříšnými neřestmi
a dostal se do mnohem horší poroby: pod nadvládu zlých duchů.
II.25 Jak velice vedou zlí duchové lidi ke špatnostem,
zasahujíce při páchání zločinů zdánlivě božskou autoritou svého příkladu
Zlí duchové se snaží dát svým příkladem zdánlivé božské schválení zločinům.
Svým zjevením předstírané bitvy dali omluvu četným občanským válkám,
protože tím, že předstírali boj, bylo jejich cílem to, aby Římané nespatřovali
v občanské válce žádný hřích. Jeden voják poznal v mrtvole nepřítele svého
bratra a sám se na tom místě probodl: proto zlí duchové jako škůdci chtěli, aby
se takové zlo lidem nehnusilo a aby lidé neměli strach před napodobením takové
bitvy. Podobně ve své prohnanosti nařídili provozování divadelních her za
účelem oslavy těch nejohavnějších skutků.
II.26 O tajných naučeních zlých duchů o mravním životě,
zatímco při jejich obřadech se veřejně učilo špatnostem
Ohavnosti bohů se předváděly o slavnostech na divadelních hrách se záměrem
tyto ohavnosti dát všem lidem za vzory k následování. Zlí duchové tuto oslavu
na necudných lidech žádali a na cudných vynucovali. Na většinu lidu hřímala
nečistá bezbožnost, na několik jednotlivců ševelila předstíraná čistota;
hanebnostem se přidělovala široká prostranství, věcem hodným nepravé chvály
stačilo ústraní; na neřest se kdokoli díval, zdánlivá ctnost se ukrývala; zlý skutek
shromáždil všechny možné diváky, jakoby dobré slovo našlo jenom několik
učedníků; člověk se měl červenat pro věci počestné a obdivovat měl věci
nepočestné! Zlým duchům šlo o to, aby získali lidi počestné, kterých je málo, a
aby neztratili neřestnou většinu a nedošlo snad k její nápravě! Zlí duchové ve
svých chrámech vedly zkaženou lidskou mysl ke špatnostem skrytým
drážděním, pobízeli ji k cizoložství a kochali se jeho pácháním! Tak nesčetní
špatní byli ovládnuti, několik řádných bylo oklamáno.
21
Lucius Cornelius Sulla Felix (+ 78 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, vládnoucí krátce jako diktátor (82 – 79
př. Kr.). V r. 79 př. Kr. se vzdal moci a odešel do ústraní na svůj statek, kde začal sepisovat paměti.
II.27 Za jakého rozvratu veřejné kázně zasvětili Římané svým bohům
oplzlé hry, aby si je usmířili
Cicero22 se měl stát edilem, a proto veřejně prohlašoval, že mimo jiné povinnosti
svého úřadu musí usmířit slavnostními hrami matku Floru. Podobně už jako
konzul v nejkritičtější době římského státu říká, že i hry byly provozovány po
dobu 10 dnů a že se neopomenulo nic k usmíření bohů23. Takové bohy raději
sebovládáním rozzlobit než nevázaností usmiřovat, raději počestností si
znepřátelit než zvráceností naklonit! Ochránili sice tělo před nepřítelem, zato
v duši ubili ctnost! Obec se učila uprošovat bohy takovým hanebným způsobem,
jaký je v pravém náboženství naprosto nepřípustný!
II.28 O blahodárnosti křesťanského náboženství
Jen lidé nespravedliví a nevděční si mohou stěžovat na to, že jméno Kristovo
zachraňuje lidský rod z pekelného jha nečistých mocností a že je přenáší ze
světa zkázonosné bezbožnosti do světa blahodárné zbožnosti. Křesťanské
náboženství se obrací ke všem. Učí je, jak spravedlivě žít, a kdo slyšíce tato
slova plní, dočkají se odměny, a kdo slyšíce tato slova neplní, dočkají se trestu.
Hlásá přikázání pravého Boha a vypravuje o jeho skutcích, děkuje mu za jeho
dary a vyprošuje od něho nová dobrodiní.
II.29 Výzva Římanům, aby zanechali uctívání bohů
Římané, synové Regulů24, Scaevolů25, Scipionů26 a Fabriciů27, nechť si žádají
pravou zbožnost a už se rozhodnou za čím půjdou, aby došli nepomíjející slávy
před Bohem, a nechť se probudí všichni, je den, jako se už dříve probudili
někteří, kdo za křesťanskou víru položili život. Nechť se připojí k počtu občanů
pravé vlasti a hledají útočiště v odpuštění hříchů. Nechť se osvobodí od svých
bohů, totiž vlastně z poroby zlých duchů, které uctívají hrami, a přitom herce
těchto her prohlásili za bezectné a vyloučili ze svých úřadů.
III. kniha
(má 31 kapitol)
III.1 O protivenstvích, kterých se zlí výhradně bojí
a kterým byl světem za mnohobožství vždycky vystaven
22
In Verrem V, 14. Srov. poznámku 13.
In Catil. 3, 8.
24
Srov. I, 15 a poznámku 18
25
Gaius Mucius Scaevola čili Levák (konec 6. stol. př. Kr.), římský hrdina, jenž byl přistižen při pokusu zabít
etruského krále Porsennu, který obléhal Řím, a při výslechu si na důkaz neohroženosti upálil pravou rukou.
26
Srov. poznámku 14
27
Snad Gaius Fabricius Luscinus čili Jednooký (+ 250 př. Kr.), římský konzul a vojevůdce
23
Bohové se nestarali, aby národ jejich ctitelů nebyl zaplaven záplavou zla, nýbrž
naopak se přičinili, aby se v něm utopil úplně. Zlí lidé považují za nejvyšší
dobro, aby bylo všechno dobré kromě jejich vlastní osoby, nad špatným
živobytím se rozčilují více než nad vlastním špatným životem a nechtějí snášet
různá neštěstí, jako je např. hlad, nemoc, válka, zajetí a věci tomu podobné.
Jejich bohové jim však nebyli záštitou před takovými zly.
III.2 Zdali bohové, ctění stejně jako u Římanů i Řeků, měli důvody, aby
nechali vyvrátit Tróju
Proč byla poražena Trója, z níž pochází římský národ? Prý na Priamovi bylo
ztrestáno, že jeho otec Laomedon slíbil mzdu Apollonovi a Neptunovi a svůj
slib nesplnil. Oni mu totiž pomohli postavit trójské hradby, a když bylo dílo
hotovo, odměnu jim upřel a dokonce je s urážkami vyhnal. Což mu sloužili jako
nádeníci? A což věštec Apollo netušil, že Laomedon svůj slib zapře? A Neptun
byl také neznalý budoucnosti, když předpovídal28 velikost Aeneova rodu?
Neptun pak bojuje proti Trójanům, ale Apollo na straně Trójanů, ačkoli křivou
přísahou byli uraženi oba stejně. Není-li pak v takové bohy věřit horší než
takovým bohům křivě přísahat?!
III.3 O tom, že bohům nemohlo vadit Paridovo cizoložství,
protože mezi nimi bylo podle pověsti velmi časté
Jak si měli bohové ošklivit Paridovo cizoložství, když si neošklivili Venušino
cizoložství s Anchisem, jemuž pak porodila Aeneu? Či stal se první skutek proti
Menelaově vůli, kdežto druhý s Vulkánovým svolením? Vždyť Caesar neviděl
ve Venuši svou pramatku o nic méně nežli Romulus v Martovi svého praotce.
III.4 O Varronově náhledu, že je užitečné, aby se lidé vydávali za potomky
bohů
Varro29 uznává, že jde o smyšlenky, nicméně pokládá za užitečné, když se
hrdinové považují za potomky bohů. Tak leccos posvátného a náboženského
mohlo být vymyšleno, jakmile jednou vznikl názor, že občanům jsou prospěšné
i lživé výroky o bozích.
III.5 Náhled, že bohové trestali Paridovo cizoložství, neobstojí, když je
netrestali na Romulově matce
Otázka, zda mohla Venuše s Anchisem zplodil Aeneu nebo Mars s dcerou
Numitorovou, která byla dokonce Vestinou kněžkou, zplodil Romula, může být
odložena, neboť i padlí andělé zplodili s lidskými dcerami obry (1M 6,4) čili
velké a chrabré muže. Avšak jak by bohové mohli zavrhovat lidské cizoložství,
28
29
Viz u Homéra, II.XX, 302 nn. a srov. Aen. V, 810 nn.
Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik
když se toho sami dopouštějí? Římané zakopávali zaživa do země vestálky,
usvědčené ze smilstva, kdežto cizoložným ženám ukládali jenom nějaký
mírnější trest.
III.6 O Romulově bratrovraždě, kterou bohové ponechali bez trestu
Jestliže Paris svolal na Trójany hněv bohů, pak bratrovrah svolal na Římany
ochranu a blahovůli bohů. Co dobrého pak udělala Trója, že ji bohové k její
záhubě opustili, a co dobrého udělal Řím, že se v něm bohové k jeho dobru
usídlili?
III.7 O vyvrácení Ilia, které zbořil Mariův vojevůdce Fimbria
Za občanských válek vyvrátil město Ilium Mariův30 vojevůdce Fimbria31, a to
mnohem nelidštěji a surověji než od Řeků. Vydal totiž rozkaz, aby nikdo nebyl
ušetřen a spálil celé město i s jeho obyvateli, takže nikdo neuprchl ani neupadl
do zajetí. Obyvatelé zavřeli brány před Fimbriou, aby obec uchovali pro Sullu 32,
jenž stál v čele lepší občanské strany. Co tedy obyvatelé mohli udělat lepšího,
než zavřít brány před otcovrahem římského státu a zůstat věrni lepší římské
straně? Připustíme-li, že v případě Tróje bohové opustili cizoložníky, proč
později v případě Ilia opustili věrnou obec stojící na Sullově straně, jemuž
předpovídali štěstí? Není tomu tak, že by Ilum bylo vyvráceno proto, že je
opustili bohové: to zlí duchové dělali, co mohli, aby město bylo zničeno, a na
důkaz jejich přítomnosti byly zničeny všechny sochy, jen socha Minervina
zůstala stát na důkaz jejich přítomnosti.
III.8 O tom, zda měl být Řím svěřen ilijským bohům
Co bylo rozumného na tom, že Řím byl svěřen pod ochranu ilijských bohů?
Jestliže byli v Římě, když Fimbria zničil Ilium, pak asi museli být zrovna v Iliu,
když sám Řím byl dobyt a zapálen od Gallů, nicméně vrátili se na zakejhání
husy33, aby zachránili alespoň kapitolský pahorek.
III.9 O tom, zda je věrohodné, že pověstný mír za krále Numy byl darem
bohů
Věří se, že bohové drželi ochrannou ruku na Numou Pompiliem 34, nástupcem
Romulovým, který zavedl četné obřady, takže se po celou dobu své vlády asi 33
nebo 39 let těšil míru a mohl zavřít Janusovy 35 brány, otvírané za války. Ale od
30
Viz poznámku 17
Gaius Flavius Fimbria (+ 84 př. Kr.), spáchal sebevraždu, když jeho vojsko přešlo k Sullovi.
32
Viz poznámku 21
33
V r. 387 př. Kr.
34
Numa Pompilius (+ 671 př. Kr.), druhý ze sedmi římských králů, nástupce Romulův, vládl od r. 716 př. Kr. až
do smrti. Po něm následoval Tullus Hostilius (+ 640 př. Kr.).
35
Pohanský bůh Janus byl bohem vrat a dveří, vchodů a začátků i východů a konců. Byl zobrazován se dvěma
opačnými tvářemi, bezvousou a vousatou (Bifrons = Dvoutvářný). S manželkou, nymfou Juturnou, měl syna
Fonta. Juturnin pramen vyvěral na úpatí Palatina na Foru Romanu a k její cti se slavily juturnálie 11. ledna.
Fontus byl bohem pramenů a studen a k jeho cti se slavily fontanálie 13. října, kdy byly prameny a studny
31
té doby takový mír neseslali už nikdy s výjimkou jednoho roku po první punské
válce: bylo snad zavádění obřadů důležitější než jejich další slavení?
III.10 O tom, zda bylo žádoucí, aby římská říše rostla takovými lítými
válkami,
když mohla zůstat v klidu a bezpečí s těmi snahami, jaké kvetly za krále
Numy
Kdyby pohané odpověděli, že římská říše by bez ustavičných válek nemohla růst
ani by nezískala slávu, neměli by pravdu, protože mírové časy jsou lepší než
válečné. Přesto Římany jejich nepřátelé napadali, a proto museli bránit svůj
život a svobodu.
III.11 O soše Apollóna Kumského, která prý pláčem předpověděla porážku
Řeků, jimž nemohla pomoci
Za války proti Achajům a Aristonikovi socha slavného Apollóna Kumského
z řecké obce Kumy36 po čtyři dny slzela. Vyděšení věštci radili sochu hodit do
moře, ale kumští starší zakročili a povolali zkušenější věštce, kteří prohlásili, že
Apollonovy slzy věští zdar Římanům. Brzy poté přišla zpráva, že král
Aristonikos byl poražen a zajat. Podobně u Vergilia truchlila Diana 37 nad
Camillou a Herkules38 zaplakal nad Pallantem.
III.12 Jak mnoho bohů si Římané přibrali mimo ustanovení krále Numy
a jak jim jejich vysoký počet nebyl nic platný
Král Numa Pompilius uvažoval o tom, že trojští bohové přivezení Aeneou
nedovedli nadlouho zachovat trojské království, a proto uznal za nejlepší opatřit
ještě jiné bohy kromě těch, kteří do Říma přišli z Alby Longy. Na tom Římané
neměli dost a zavedli mnoho dalších bohů, a tak je nikdo nedokáže spočítat. Jim
dával svatyně i oltáře, kněze i oběti, a tím urážel jediného pravého Boha, jemuž
jedinému náležejí tyto věci, ovšem řádně konané.
III.13 Jakým právem či jakou smlouvou Římané dosáhli prvních
manželských svazků
zdobeny květinami.
36
Latinsky Cumae, řecky Kymé, starověké město v Kampánii, severozápadně od Neapole, založené od řeckých
osadníků v 8. stol. př. Kr. a známé svou jeskynní věštírnou Sibylly Kumské.
37
Aen. XI, 836 nn.
38
Aen. X, 464 nn.
Z nedostatku žen museli Římané své manželky unést 39 a pak válčit se svými
tchány, aby pak rukama zborcenýma krví tchánů nutili k smutným objetím jejich
dcery. Ty si netroufaly oplakávat zabité otce, aby neurazily vítězné manžely, a
za bitvy nevěděly, za koho se mají modlit. Tak Římané v bojích zabíjeli tchány,
jejichž dcery objímali v ložnicích. Takovými svatbami obdařila Římany
Bellona40, kdežto Juno41 ani sama Venuše42 neuměly dopomoci svým
Aeneovcům k řádnému a spravedlivému způsobu získání manželek.
III.14 O bezbožné válce, kterou Římané vypověděli Albě, a jak dosáhly
vítězství z touhy po moci
Za Tulla Hostilia, nástupce krále Numy Pompilia, začaly války mezi městy
Římem a Albou43, které trvaly dlouho a přinášely střídavé vojenské úspěchy.
Proto byl oboustranně vložen výsledek do rukou bratrů-trojčat na straně římské i
albské. Za Řím vyšli do pole tři Horatiové, za Albu tři Curiatiové. Tento boj
probíhal tak, že tři Curiatiové porazili a zabili dva Horatie, ale potom poslední
Horatius porazil a zabil tři Curiatie. Sestra Horatiů byla zasnoubena jednomu
z Curiatiů, a když spatřila na vítězném bratrovu snoubencovu zbroj, dala se do
pláče a byla od svého bratra zabita. Tak dceřinná obec válčila s obcí mateřskou a
nastala škoda rodu Aeneovu, potomstvu Ascaniovu, rozencům Venušiným,
vnukům Juppiterovým! Důvodem tohoto boje byla touha po moci. Řím si
podroboval ostatní města i národy a svou slávu spatřoval v panství co
nejrozsáhlejším.
III.15 Jaký byl život a konec římských králů
Romulus44 byl podle báje vzat do nebe a podle některých byl pro svou krutost
zabit od senátorů, neboť náhle zmizel při zatmění slunce a zdvižené vichřici.
Tulla Hostilius45, třetí král po Romulovi a vítězný zhoubce Alby, byl zabit
bleskem. Tarquinius Priscus46 byl zavražděn syny svého předchůdce. Servius
Tullius47 byl odstraněn hrůzným zločinem svého zetě Tarquinia Superba 48, který
39
Jde o únos Sabinek. Nakonec Sabinové a Římané spolu uzavřeli mír a sabinský král Titus Tatius se stal
Romulovým spolukrálem. Romulus však nesnesl ani spoluvládu svého bratra Rema, kterého zabil, a stejný osud
potkal i Tita Tatia.
40
Bellona (Duellona), římská bohyně války, sestra boha Marta.
41
Juno, ochranná bohyně žen, manželka nejvyššího římského boha Jova, totožná s řeckou bohyní Hérou.
42
Venuše, římská bohyně krásy a lásky, totožná s řeckou bohyní Afrodítou.
43
Město Alba Longa, jedno z nejstarších v Latiu a rodiště Romula a Rema, bylo založeno od Aeneova syna
Ascania. V r. 665 př. Kr. bylo zničeno a jeho obyvatelé byli usídleni v Římě na Coeliu. Leželo v horách asi 20
km jihovýchodně od Říma a snad odpovídá poloze nynějšího letního sídla papežů Castel Gandolfo.
44
Romulus (753-717 př. Kr.), první římský král a zakladatel Města. Po něm následoval Numa Pompilius (716671 př. Kr.) jako druhý římský král.
45
Tulla Hostilius (670-639 př. Kr.), třetí římský král. Po něm následoval Ancus Marcius (639-617 př. Kr.) jako
čtvrtý římský král.
46
Lucius Tarquinius Priscus (616-579 př. Kr.), pátý římský král.
47
Servius Tullius (578-535 př. Kr.), šestý římský král.
48
Lucius Tarquinius Superbus (534-510), sedmý a poslední římský král. Po něm se na krátký čas (510-504/3 př.
Kr.) Města zmocnil Lars Porsenna, král etruského města Clusia (dnes Chiusi). Když byl jeho syn Aruns
po něm nastoupil na trůn a kterého Římané vyhnali. Vláda králů trvala 243 let a
říše se rozšířila do okruhu asi 20 mil kolem Města.
III.16 O prvních římských konzulech, z nichž jeden druhého vypudil
z vlasti
a brzy sám, spáchav nejhroznější vraždy, zahynul proboden od nepřítele,
jehož probodl navzájem
První dva konzulové, zvolení v roce49 po zrušení království, nezastávali svůj
úřad ani do konce roku, protože Junius Brutus50 odňal svému spolukonzulovi
Tarquiniu Collatinovi51 jeho hodnost a vyhnal jej z Města. Brutus pak zabil své
syny a švagry, kteří se spikli za účelem opětného nastolení Tarquinia, a sám
krátce nato padl v boji.
III.17 Jakými strastmi byl římský stát sužován po zavedení konzulské moci,
aniž mu pomáhali bohové, které ctil
Skončila doba, kdy se jednalo podle spravedlivého a rovného práva. Sallustius 52
napsal: „Později senátoři sužovali lid, vládnouce mu jako otrokům, rozhodovali
o popravách a bičování po způsobu králů, zabírali pozemky a panovali
samojediní bez účasti ostatních. Lid, jsa ztýrán těmi krutostmi a hlavně lichvou a
zároveň nesa břímě daní i vojenské služby za ustavičných válek, obsadil ve
zbrani Svatou horu i Aventin a tehdy si vymohl tribuny lidu i jiná práva.
Rozkolům a zápasu učinila konec na obou stranách punská 53 válka.“ A na jiném
místě54: „Docházelo k častému srocování, vzpourám a konečně i k občanským
válkám, zatímco pod honosným jménem senátorů nebo lidu usilovalo o vládu
několik mocných jednotlivců, k nimž se většina přiklonila; došlo k označení
Porsenna poražen a zabit před latinským městem Aricia (26 km JV od Říma, dnes Ariccia) od Latinů a Řeků,
otec upustil od plánů na ovládnutí Latia, vyklidil Řím a stáhl se do Clusia.
49
Konzulát začal v r. 509 př. Kr. a naposledy byl obsazen v r. 541 po Kr., trval tedy 1050 let. Posledním
konzulem byl Flavius Anicius Faustus Albinus Basilius Junior.
50
Lucius Junius Brutus, jeden ze dvou prvních konzulů, padl v boji proti Arunovi. Nepřežil probodeného syna
Tarquiniova, jehož také probodl. Suffektními konzuly za Bruta byli Spurius Lucretius Tricipitinus a po něm
Marcus Horatius Pulvillus.
51
Lucius Tarquinius Collatinus, jeden ze dvou prvních konzulů, synovec pátého římského krále Lucia Tarquinia
Prisca. Pro své příbuzenství s vyhnaným posledním králem musel odejít do vyhnanství do Lavinia (23 km J od
Říma, dnes zbytky u vesnice Pratica). Suffektním konzulem za Collatina byl Publius Valerius Poplicola.
52
Sallustius – viz poznámku 8 - (Historiae I,9)
53
Punské války byly války mezi Římem a Karthágem o nadvládu nad Středozemím. Když Řím dobyl území
Itálie, zbýval mu vnější nepřítel, totiž mocná fénická osada na severu Afriky, opírající se o velkostatky, obchod a
loďstvo. První punská válka (264-241 př. Kr.) skončila římským vítězstvím a připojením Sicílie, Sardínie a
Korsiky. Druhá punská válka (218-201 př. Kr.) skončila rovněž římským vítězstvím, neboť kartháginský
vojevůdce Hannibal byl nakonec poražen v bitvě u Zamy poblíž Karthága od Scipiona Africana: Karthágo přišlo
o všechny své državy mimo severní Afriku (zvláště hispánské) a bez svolení Římanů nesmělo bojovat. Třetí
punská válka (149-146 př. Kr.) spočívala v obležení a zničení Karthága Římany.
54
(Hist. I, zl. 10)
špatní a dobří občané, to ne pro zásluhy o stát, vždyť byli všichni stejně
zkažení, nýbrž čím byl kdo bohatší a násilnější, tím spíše platil za dobrého,
protože udržoval přítomný stav.“ Dějepisci55 nezamlčeli vady vlastní obce
z lásky k pravdě, a to neměli jinou a lepší vlast, kde by mohli žít navěky! Čím
lepší a jistější je naše naděje v Bohu, tím větší má být naše pravdomluvnost,
když odpůrci přičítají přítomné útrapy Ježíši Kristu s tím úmyslem, aby se duše
slabší a nevědomější odcizily té obci, ve které výhradně lze žít věčně a blaženě!
Kde byli římští bohové, když za hladomoru rozdal Spurius Maelius56 lidu obilí, a
proto byl obviněn, že se domáhá královlády a na rozkaz diktátora Lucia Quintia
byl od velitele jízdy Quinta Servilia zabit v zásobovacím úřadě? Kde byli, když
římské vojsko zakoušelo těžkou porážku za porážkou u Vejí57 nepřetržitě po
deset let, až konečně přišel na pomoc Furius Camillus 58, jehož nevděčná obec
později odsoudila?
III.18 Jak vážné porážky sklíčily Římany za punských válek, zatímco
marně vzývali bohy o pomoc
Kde byli římští bohové, když za punských válek bylo zničeno tolik měst a obcí,
zpustošeno tolik krajů a zemí, tolikrát byla poražena jedna i druhá strana,
obětováno tolik životů a potopeno tolik lodí? A za těch dob se také rozvodnila
Tibera a potopu pak vystřídal požár, který neušetřil ani Vestin chrám. Její
vestálky59, ani ne tak vyznamenané, jako spíše odsouzené, tam přikládaly znovu
a znovu dříví na ohniště, ale tehdy tam oheň nejen žil, ale i řádil, a proto
vyděšené vestálky, které nebyly s to vynést posvátné předměty, zachránil
velekněz Metellus a vynesl je, sám byv napolo upálen. Spíše člověk dovedl
pomoci posvátným předmětům, než Vesta svým ctitelům, vždyť neuchránila
před ohněm ani svůj chrám.
55
Mezi římské historiky patří hlavně: Lucius Coelius Antipater (2. stol. př. Kr.), Gajus Sallustius Crispus (+
35/34 př. Kr.), Titus Livius (+ 17 př. Kr.), Gajus Annius Pollio (+ 4 př. Kr.), Publius Cornelius Tacitus (+ 124 po
Kr.), Gajus Suetonius Tranquillus (+ 130/140 po Kr.)
56
Spurius Maelius (+ 439 př. Kr.), bohatý římský plebejec.
57
Veje byly mocné a bohaté etruské město ve vzdálenosti asi 16 km od Říma. Boje asi netrvaly celých deset let
(analogie s trójskou válkou), nicméně byly dlouhodobé a trvaly určitě šest až sedm let. Římané město dobyli asi
v r. 396 př. Kr.
58
Marcus Furius Camillus (+ 365 př. Kr.), římský politik a vojevůdce patricijského původu, druhý zakladatel
Říma. Tribun lidu Lucius Apulejus jej nařkl ze zpronevěry kořisti od Vejí, za což byl Camillus odsouzen
k peněžitému trestu a dobrovolně odešel do vyhnanství do města Ardea. Kromě toho mu Římané vytýkali
povýšenost, protože při svém triumfu vstoupil do Říma na voze taženém čtyřspřeží, což připomínalu dobu vlády
králů.
59
Vesta, totožná s řeckou bohyní Hestií, římská bohyně domácího krbu a jeho ohně, ochranná bohyně rodiny,
města Říma i celé římské říše. Jejím oltářem byl krb, kde ji uctívaly společně s Penáty a Láry. Na římském foru
Boariu měla zvláštní chrám, kde byl státní krb, jehož oheň udržovalo šest panenských kněžek – vestálek. V jejím
chrámu byly uloženy i posvátné státní předměty, mezi nimi i palladium, které přinesl Aeneas z hořící Tróje.
Vestina socha v něm nebyla, neboť ji nahrazoval oheň. Do tohoto chrámu byl mužům vstup zakázán s výjimkou
velekněze. Vestálie se konaly v Římě vždy 9. června.
III.19 O ničivé druhé punské válce, která vyčerpala síly obou stran
Kde byli římští bohové, když porážky obou národů způsobily, že vítěz se
podobal poraženému, a když Hannibal tolikrát slavně porazil Římany? Když
v bitvě u Cann60 zničil početně silnější římské vojsko a poslal odtamtud do
Karthága tři měřice zlatých prstenů na znamení, že v tom boji padlo Římanů
vyššího stavu tolik, že se to dá spíše měřit než počítat, a že počet pobitých
z ostatního lidu bez prstenů je možné spíše jen odhadovat než udávat. Potom
nastal takový nedostatek branců, že Římané verbovali zločince, slibujíce jim
beztrestnost, a dávali svobodu otrokům, a tím sestavili vojsko, které jim nebylo
ke cti. A když se propuštěnci chystali k boji za římský stát, chyběly jim zbraně a
peníze, takže byly strženy i obětované zbraně s chrámových stěn a státní
pokladnu musel doplnit i soukromý majetek.
III.20 O záhubě saguntských, jimž římští bohové nepomohli, ač krváceli
pro přátelství k Římanům
Kde byli římští bohové, když hispánská obec Sagunt61, věrná spojenkyně
římského národa, byla vyvrácena od Hannibala po osmi nebo devíti měsících
proto, že římskému národu zachovala věrnost? Hlad ji zmořil do té míry, že se
živili mrtvolami padlých. Aby nepadli Hannibalovi do rukou, zapálili ohromnou
hranici a vrhli se do ní všichni i se svými drahými, probodnuvše je mečem. Jako
Regulus byl ochoten pro svůj slib se vrátit k nepřátelům, tak saguntští nebyli
ochotni pro svůj slib k nepřátelům přejít. Snad se bohové hněvali pro dodržení
slibu? Pak nechť si najdou křivopřísežníky, aby se oni stali jejich ctiteli!
III.21 Jak nevděčná byla římská obec Scipionovi, svému osvoboditeli,
a jaký byl její způsob života v době, za které ji Sallustius líčí jako nejlepší
V době mezi druhou a třetí punskou válkou Římané jednali podle Sallustia
nejmravněji a v dokonalé svornosti. Tehdy Scipio62, vítěz nad Hannibalem a
Karthágem a osvoboditel Říma a Itálie, musel ustoupit žalobám svých osobních
nepřátel. Zbytek života strávil v městečku Linternu a zakázal, aby mu byl po
smrti vystrojen pohřeb v nevděčné vlasti, kterou byl osvobodil. Právě tehdy
zásluhou Gnaea Manlia63, jenž slavil triumf nad Galaty, pronikla do Říma
asijská rozmařilost, horší nade všechny nepřátele. Skrze bezpečí a blahobyt
60
Bitva u Cann v Apulii byla jedna z největších bitev za druhé punské války a došlo k ní 2. srpna 216 př. Kr.
Saguntum (Sagunto), město ve východní Hispánii, vyvrátil Hannibal v r. 219 př. Kr. před svým vpádem do
Itálie. Později se město nazývalo španělsky Morviedro (katalánsky Molvedre, arabsky Morbiter) čili Muri
veteres (Staré hradby). Dnes má asi 25 tis. obyvatel.
62
Publius Cornelius Scipio Africanus Major (+ 184 př. Kr.), římský vojevůdce a konzul, jenž porazil
Karthagiňany v Hispánii, vylodil se v Africe a v r. 202 př. Kr. zvítězil u Zamy nad Hannibalem.
63
Gnaeus Manlius Vulso zvítězil v r. 189 př. Kr. nad Galaty.
61
vzešla mravní zkáza a s ní i všechny pohromy, a tak rychlé vyvrácení Karthága
uškodilo Římu víc než dlouhé nepřátelství s ním. Kde byli římští bohové? Až
císař Augustus64 vzal Římanům svobodu, která u nich vedla k rozbrojům a
zániku, a tak vzkřísil a omladil stát.
III.22 O nařízení Mithridatově, aby byli pobiti všichni římští občané v Asii
Asijský král Mithridatés65 dal v jednom dni pobít všechny římské občany,
meškající kdekoli v Asii a zabývající se hlavně obchody. Tehdy zavraždění byli
zraněni na těle a vrahové na duši. Kde byli tehdy římští bohové a kdo se jich
tázal na radu?
III.23 O vnitropolitických zlech, která zmítala římským státem,
a o předcházejícím znamení, které spočívalo ve zdivočení všech domácích
zvířat
Občanské války, války s otroky, války se spojenci zpustošily a vylidnily Itálii a
tekly při nich potoky krve. Před tím, než se spojenecké Latium vzbouřilo proti
Římu, všechna domácí zvířata náhle zdivočela, utekla z chlévů, volně se
potulovala a nenechávala k sobě nikoho přiblížit, ani své pány. Bylo-li tohle
znamením, pak to bylo znamením zdivočení lidí, kteří se chovali hůř než
dobytčata.
III.24 O občanské roztržce, kterou způsobily grakchovské vzpoury
Počátkem občanských běd byly grakchovské66 vzpoury, zaviněné pozemkovými
zákony, které chtěly rozdělit lidu pozemky neprávem držené šlechtou. Ale
sáhnout na vžitou nepravost bylo velice nebezpečné a bratří Gracchové přišli o
život. Po zabití mladšího Graccha stíhal konzul Lucius Opimius 67 jeho stoupence
a dal popravit na tři tisíce lidí. Jestliže přísné vyšetřování vedlo k tolika
64
Císař Augustus (+ 14 po Kr.), adoptivní syn a dědic Julia Caesara, zakladatel julsko-klaudijské dynastie.
Mithridatés VI. Eupatór Dionýsos, nejslavnější a zároveň poslední pontský král, chtěl založit mocnou
hellénistickou říši, zabírající celé černomořské pobřeží a v r. 103 př. Kr. podmaněním Kappadokie a Paflagonie
se stal přímým sousedem římské říše. Spoléhal se na občanskou válku v Římě a začal s Římany bojovat; nařídil
pobít všechny Římany a Italiky, asi 80 tis. osob bylo tehdy v jeho říši povražděno. Celkem se rozlišují tři války
s Mithridatem: první v letech 88-84 př. Kr., druhá v letech 83-81 př. Kr. a třetí v letech 74-63 př. Kr. Mithridatés
byl poražen a spáchal v r. 63 př. Kr. sebevraždu. Byl to největší, nejvzdělanější a nejhouževnatější nepřítel Říma
asijského původu.
66
Tiberius Sempronius Gracchus (+ 133 př. Kr.), tribun lidu, předložil zákon o pozemkové reformě ve prospěch
vojenských vysloužilců a v neprospěch latifundistů, avšak postavil se proti němu druhý tribun Marcus Octavius,
který byl bohatým latifundistou, a návrh zákona vetoval, a proto T. S. Gracchus kandidoval na úřad tribuna lidu
znovu, ačkoli to bylo neobvyklé. V den voleb byl zabit a jeho reformy byly okamžitě zastaveny. O deset let
později se stal tribunem lidu jeho rodný bratr, Gaius Sempronius Gracchus (+ 122 př. Kr.), avšak při
prosazování reforem také přišel o život.
67
Lucius Opimius (+ po r. 116 př. Kr.), římský konzul v r. 121 př. Kr.
65
rozsudkům, pak je možné si domyslet, kolik obětí si asi vyžádaly pouliční
srážky. Gracchův vrah prodal konzulovi jeho hlavu za tolik zlata, kolik sama
vážila, jak bylo domluveno, a přitom byl zabit i s dětmi také bývalý konzul
Marcus Fulvius68.
III.25 O chrámu Svornosti, postaveném z usnesení senátu na místě vzpour a
vražd
Na místě, kde konzul Lucius Opimius krvavě potlačil odpor stoupenců mladšího
Graccha, byl z usnesení senátu postaven chrám Svornosti69, která mohla
zachránit obec před krvavou nesvorností a nezachránila ji. Proč tam raději
nepostavili chrám Nesvornosti?
III.26 O rozmanitých válkách, které nastaly po založení chrámu Svornosti
Další buřičství a krveprolévání pak zavinili tribun lidu Lucius Saturninus 70,
praetor Gaius Servilius71 a po delší době Marcus Drusus72, kteří se příkladu
Gracchů nevarovali, nýbrž jej spíše předstihli. Pak nastala válka s otroky a války
občanské: kolik bylo svedeno bitev a prolito krve!
III.27 O občanské válce mezi Mariem a Sullou
III.28 Jak to bylo s vítězstvím Sullovým, které mělo potrestat Mariova
ukrutnost
Za občanské války mezi Mariem73 a Sullou74 byly ve Městě ulice, náměstí,
divadla i chrámy plny mrtvol, takže bylo těžko říci, zda vítězové zabili napřed
více lidí, aby zvítězili, anebo zabili potom více lidí, protože zvítězili. Obležen
byl i senát a z jeho budovy jako z nějakého žaláře byli senátoři odvlékáni na
smrt. Velekněz Mucius Scaevola75 byl proklán u Vestina oltáře a téměř uhasil
vlastní krví posvátný oheň, který tam věčně planul v péči panenských vestálek.
Lidé byli pobíjeni nejen za vítězství Mariova, ale i za vítězství Sullova, neboť
Sulla dal sedm tisíc kapitulujících čili bezbranných porubat v běsnění nikoli
válečném, nýbrž mírovém; po celém Městě kdejaký Sullův stoupenec zabíjel,
koho si zamanul, takže mrtvých nebylo možné se dopočítat. Sulla pak zastavil
68
Marcus Fulvius Flaccus (+ 121 př. Kr.), římský konzul v r. 125 př. Kr.
Concordia, římská bohyně svornosti. První chrám jí dal postavit pod Kapitolem už v r. 366 př. Kr. diktátor M.
Furius Camillus na památku ukončení staletých sporů mezi patriciji a plebeji a konala se v něm zasedání senátu.
Kromě toho měla v Římě i několik dalších chrámů.
70
Snad jde o Lucia Apuleja Saturnina, tribuna lidu, který v r. 100 př. Kr. prosazoval příděly půdy válečným
veteránům.
71
Gaius Servilius Glaucia, prétor v r. 100 př. Kr., spáchal sebevraždu v r. 99 př. Kr.
72
Marcus Livius Drusus, tribun lidu v r. 91 př. Kr., prosazoval udělení římského občanství spojencům a byl
zavražděn.
73
Gaius Marius (+ 86 př. Kr.), římský vojevůdce a politik, člověk neznámého a neurozeného původu, krvavý
původce a vůdce občanských válek, zavedl vojenskou reformu ve smyslu profesionální žoldnéřské armády.
74
Lucius Cornelius Sulla Felix (+ 78 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, diktátor v letech 82-79 př. Kr.
75
Ouintus Mucius Scaevola (+ 82 př. Kr.), římský politik a právník, pontifex maximus od r. 89 př. Kr., jeden
z učitelů Ciceronových.
69
vražednickou libovůli, aby vítězové měli komu vládnout, a ke všeobecné úlevě
byl vyvěšen seznam, obsahující dva tisíce jmen lidí z obou vznešených stavů,
jezdeckého i senátorského, kteří měli být popraveni a jejich statky zabaveny:
ačkoli ten počet zarmucoval, útěchou bylo jeho omezení, protože zármutek nad
tím, že četní měli padnout, byl menší než radost nad tím, že ostatní se už
nemuseli bát. Mír s válkou závodil v krutosti a vyhrál. Válka zdolala ozbrojené,
mír odzbrojené.
29. Srovnání gotského vpádu s porážkami,
jež Římané utrpěli od Gallů nebo od původců občanských válek
Co bylo pro Řím hrůznější: vítězství občanů nad občany nebo surovost
barbarského vpádu? Řádění Maria a Sully nebo dávný vpád gallský a nedávný
gótský? Gallové sice povraždili senát, zato lidem prodali za zlato alespoň život,
a Gótové zase ušetřili život tolika senátorů, že je spíše s podivem, že vůbec
některé zabili. Ale Sullův seznam odpravil víc senátorů, než kolik jich mohli
Gótové třebas jen oloupit.
30. O dlouhé řadě těžkých a úmorných válek, které předcházely příchod
Kristův
Dávno před příchodem Kristovým propukly kruté občanské války, horší než
všechny války s nepřáteli: tento příčinný řetěz zločinů vedl přes válku mezi
Mariem a Sullou k válce se Sertoriem76 a Katilinou77 (z nichž první byl Sullou
proskribován, druhý však odchován), potom k válce mezi Lepidem78 a
Catullem79 (z nichž první chtěl Sullova ustanovení zrušit, druhý však zachovat),
poté k válce mezi Pompejem80 a Cézarem81 (Pompejus byl straníkem Sullovým a
mocí se mu vyrovnal, ba dokonce snad ho ještě předčil; kdežto Cézar nesl
s nelibostí jeho moc, protože sám ji neměl, avšak získal větší, jakmile ho porazil
a zabil, sám pak byl zabit v senátu) a sám Cézar Mladší, zvaný Augustus 82, za
76
Quintus Sertorius (+ 72 př. Kr.), Sullův odpůrce a místodržitel v Hispánii; po porážce mariovců se postavil do
čela osvobozovacího boje hispánských kmenů proti Římu, ale po jeho smrti bylo jeho vojsko poraženo.
77
Snad jde o Lucia Sergia Catilinu (+ 62 př. Kr.)???
78
Snad jde o Marka Aemilia Lepida (+ 78 př. Kr.)???
79
Snad jde o Quinta Lutatia Catula (+ 87 př. Kr.)???
80
Gnaeus Pompeius Magnus (+ 48 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, po r. 55 správce Hispánie; po prohrané
bitvě u Farsalu 9. srpna 48 př. Kr. uprchl do Egypta, kde byl zavražděn.
81
Gajus Julius Caesar (+ 44 př. Kr.), římský politik a doživotní diktátor.
82
Gajus Octavius, též Gajus Julius Caesar Octavianus Augustus (+ 14 po Kr.), prasynovec a adoptivní syn a
dědic Cézarův, od r. 31 př. Kr. jediný vládce římské říše, jenž ukončil téměř sto let trvající občanské války a
změnil republikánské státní zřízení v monarchii (principát).
jehož vlády se narodil Ježíš Kristus, vedl občanské války s mnoha odpůrci, jako
byl Antonius83.
31. Jak drze přičítají současné pohromy Kristu ti lidé, kterým se zapovídá
ctít bohy,
ačkoli za dob jejich kultu přišly tak ohromné katastrofy
Ať lidé, kteří jsou Kristu nevděční za veliká dobrodiní, žalují pro ta veliká
neštěstí na své bohy! Oltáře byly ještě teplé od kadidla ze Sáby a voněly
čerstvými věnci a slavily se oběti a hry, když na všech stranách byly rukama
občanů prolévány proudy krve jejich spoluobčanů! Kdyby tyto pohromy spadaly
do křesťanské doby, vyčítali by je Kristu, ale ony spadaly do pohanské doby, a
svým bohům je nevyčítají!
IV. kniha
(má 34 kapitoly)
IV.1 O obsahu prvního svazku
Začav psát o Boží obci, pokládal jsem za svou povinnost napřed odpovědět
jejím nepřátelům. Oni jdou za pozemskými radostmi a lační po pomíjejících
statcích a křesťanskému náboženství, které je jediné náboženství spasitelné a
pravé, spílají, ba myslí si, že současné pohromy se nestávaly ve starších,
pohanských dobách.
IV.2 O obsahu druhé a třetí knihy
Jsou napsány proti těm, kdo činí za porážky římského státu odpovědným
křesťanské náboženství, a připomínají, které a jak veliké pohromy přišly, ještě
než byly zakázány pohanské oběti. Není uvedeno všechno ani po dobu
Augustovu a nejsou uvedeny ty pohromy, které si nepůsobí lidé navzájem, nýbrž
které na ně doléhají ze živlů světa, jako jsou zemětřesení, vichřice a povodně.
IV.3 Zda rozsáhlost říše, které se dosahuje jenom válkami,
mají počítat mezi svoje statky lidé moudří a blažení
Co je platná rozsáhlost říše, jestliže se obyvatelstvo zmítá ve válečných
pohromách. Je-li uctíván pravý Bůh a slouží-li se mu správnými obřady a
dobrými mravy a vládnou-li dobří, je to užitečné pro všechny. Za to vláda
špatných škodí ovládaným i vládnoucím. Avšak dobrý je svobodný, i kdyby byl
otrokem; ale zlý je otrokem, i když je svobodný, a má tolik pánů, kolik má
83
Marcus Antonius (+ 30 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, manžel Oktaviánovy sestry Oktávie a milenec
egyptské královny Kleopatry, byl poražen 2. září 31 př. Kr. v námořní bitvě u Actia. Následujího roku vpadla
Oktaviánova vojska do Egypta a Antonius pak spáchal s Kleopatrou sebevraždu.
neřestí. Křivda pak není pro spravedlivé trestem za provinění, nýbrž je zkouškou
jejich ctnosti.
IV.4 Vláda bez spravedlnosti se podobá lupičské rotě
Chybí-li spravedlnost, co zůstane z vlády, ne-li velké lupičské sdružení? Vždyť
lupičská rota není nic jiného než stát v malém, protože se skládá z lidí, řídí se
rozkazy náčelníka, dodržuje určité zásady a rozděluje si kořist podle dohody.
Vypravuje se, že Alexandr Veliký ohrožoval svět, zajatý pirát ohrožoval moře;
Alexandr Veliký to dělal s velkým loďstvem, zajatý pirát měl jen jednu loď; a
proto Alexandru Velikému říkali panovník, kdežto zajatému pirátovi loupežník.
IV.5 O uprchlých gladiátorech, jejichž moc se blíží královské hodnosti
Z kasáren v Kampánii uprchl malý hlouček gladiátorů, avšak sestavili velké
vojsko, měli tři vojevůdce a široko daleko krutě zpustošili Itálii. Přestože jejich
moc neměla dlouhého trvání, ostatně lidský život není dlouhý, někteří ji
připisovali přispění bohů. Avšak co z toho měli lidé před Romulem, kteří ctili
bohy, že po jejich smrti římská říše tolik vzrostla, když už sami byli dávno
mrtvi? Nicméně gladiátorům bylo pomoženo nemálo: zlomili otrocké okovy,
uprchli a šťastně vyvázli, dobyli mnoho míst, získali řadu vítězství, užili
radovánek po libosti a dělali všechno, čeho se jim zachtěli, a tak žili jako
králové, dokud nebyli poraženi, což se stalo až za čas a s obtížemi.
IV.6 O chtivosti assyrského krále Nina, který první se pustil do války se
sousedy, aby rozšířil své panství
Kdysi vládli nad kmeny a národy králové, kteří se omezovali na svou vlast a
spíše své hranice chránili než rozšiřovali. Teprve assyrský král Ninus se pustil
do války se sousedy a rozšířil své území. Od bližších národů přecházel ke
vzdálenějším a každé nové vítězství mu bylo prostředkem pro další vítězství, a
tak assyrská říše byla rozšířena na všechny strany a trvala déle než římská říše,
dokud vláda nepřešla na Médy, a to 1.240 let. Avšak napadá-li někdo sousedy
brannou mocí a činí další a další výboje a podmaňuje si národy, které
podmaniteli neublížily, není to nic jiného než lupičství ve velkém!
IV.7 O tom, zda pozemská království jsou při svém vzestupu nebo úpadku
podporována nebo opouštěna od pomáhajících bohů
Jestliže assyrská říše nabyla takového rozsahu bez pomoci assyrských bohů,
neboť poražené národy nectily jiné bohy než král Ninus, proč se rozsah římské
říše přičítá jako zásluha římským bohům? A co se stalo s assyrskými bohy, když
jednou i assyrská moc skončila: zemřeli snad nebo přešli snad na stranu Médů?
A potom na stranu Peršanů? Pak jsou bohové buď nevěrní, když přebíhají na
stranu nepřátel, anebo nejsou tak silní, jak by měli být, a podléhají jiným bohům
či dokonce lidem.
IV.8 Kterým bohům přičítají Římané vzrůst a zachování své říše,
když se stěží odhodlali svěřit jednotlivým bohům ochranu jednotlivých věcí
Který bůh nebo kteří bohové z toho četného davu bohů nejspíše rozšířili nebo
zachovali římskou říši? Při tak vznešeném díle asi nepatří nějaký podíl na této
věci bohyni velké stoky Cloacině nebo bohyni vilnosti Volupii nebo bohyni
vášnivosti Lubentině nebo bohyni kolébek Cunině nebo bohu nemluvněcího
pláče Vagitánovi. Římané dávali v každé jednotlivé věci zvláštní úlohu jinému
božstvu: na rolemi byla ustanovena bohyně Rusina, na horskými výšinami
bohyně Jugatina, nad pahorky bohyně Collatina, nad údolími bohyně Vallonia.
Zaseté obilí pod zemí chránila bohyně Seja, obilí nad zemí už metající klasy
bohyně Segetia a obilí sklizené a uložené v bezpečí bohyně Tutilina. Klíčící
obilí chránila bohyně Proserpina, kolínka stébel bůh Nodotus, kalichové obaly
bohyně Volutina, otvírání kalicha bohyně Patelana, rovnající se klasy bohyně
Hostilina, kvetoucí obilí bohyně Flora, mléčné obilí bůh Lacturnus, zralé obilí
bohyně Matura, vytrhávané čili sklízené obilí bohyně Runcina. Jak by třeba bůh
Nodotus mohl pomáhat ve válce, když jeho moc nedosáhla ani ke klasovému
kalichu, nýbrž jen k uzlíku kolínka? Jediný vrátný stačí pro celý dům, avšak
bohy k tomu Římané určili tři: Forculus chránil veřeje, Cardea stěžeje a
Limentinus práh. Je tu celý zástup drobných bůžků.
IV.9 O tom, zda rozsáhlost a dlouhé trvání římské říše se měly připisovat
Jovovi,
kterého jeho ctitelé považují za nejvyššího boha
Krále všech bohů a bohyň spatřují v Jovovi, o němž Varro věří, že je ctěn i od
těch národů, které ctí jediného Boha, nezobrazeného, jemuž dávají jiné jméno.
Jestliže to je pravda, proč mu Římané i jiné národy postavily sochu? A proč mu
staví po bok sestru a manželku Junonu?
IV.10 Jakých názorů byli lidé, kteří nad různými částmi světa ustanovili
různé bohy
Odpovídají, že Jova chápou jako nadvzduší a Junonu jako vzduch, takže oba
tyto živly jsou spojeny, přičemž jeden je vyšší a druhý nižší. A moře patří
Neptunovi a jeho manželce Salacii a země patří Plutonovi a jeho manželce
Proserpině. Podobně Salacia ovládá nižší vrstu moře a nižší vrstvu země
Proserpina. Co jiného je nadvzduší než vzduch, a nižší vrstva vody než voda a
nižší vrstva země než země? A dá-li se celý hmotný svět uzavřít do těchto živlů,
čím bude vládnout Minerva a co bude naplňovat? A jaký je rozdíl mezi bohem
Tellumonem a bohyní Tellurou? Není tomu spíše tak, že tyto rozdíly jsou čirým
výmyslem?
IV.11 O mnoha bozích, kteří jsou podle učenějších pohanů jeden a týž
Juppiter
Podle učenějších pohanů je Juppiter duší tohoto hmotného světa, jež proniká a
uvádí v pohyb jeho stavbu ze čtyř živlů. V nadvzduší je Jovem a ve vzduchu
Junonou, v moři Neptunem a v jeho hlubší vrstvě Salacií, v zemi Plutonem a
v její hlubší vrstvě Proserpinou, na obloze sluncem i měsícem a hvězdami,
v Janusovi žehná počátkům a v Terminovi koncům, v domácích krbech je
Vestou, v kovářské výhni Vulkánem, mezi věštci Apollónem, mezi nadanými
Minervou, v obchodu Merkurem, na vinicích Liberem, v polích Cererou,
v hájích Dianou, ve válkách Martem i Bellonou, on je bohem času Saturnem:
všichni bohové i všechny bohyně jsou totožni s jediným Jovem. Co by se však
stalo, kdyby moudřeji a jednodušeji ctili jediného Boha? Co by u něho bylo
zanedbáno, kdyby byl uctíván jen On? Kdyby panovala obava, že by se jeho
opomenuté či zanedbané části hněvaly, pak není jeho život životem jediné živé
bytosti a on neobsahuje všechny bohy jako své části, ba naopak by žila každá
část svým vlastním životem, od ostatních odděleným, protože se nemůže hněvat
jedna bez druhé ani jedna se nemůže usmířit a druhá rozlítit. Ale nemohou být
uraženy všechny najednou, že nejsou uctívány jednotlivě, protože při uctívání
toho Jediného by nebyla opomenuta žádná z nich. Vždyť jsou-li všechny hvězdy
částmi jediného Jova a všechny žijí a mají rozumné duše a jsou bohy, přece
neuctívají jednu každou z nich a neobětují jedné každé z nich zvlášť ani jedné
každé z nich nestavějí chrám.
IV.12 O názoru, že Bůh je duší světa a svět je tělem Boha
Jestliže je Bůh duší světa a svět je tělem Boha, pak existuje jediná živá bytost a
nezbývá nic, co by nebylo její součástí. Z toho plyne největší bezbožnost: ať
kdokoli šlape po čemkoli, šlape po Bohu, a zabíjí-li kterékoli zvíře, zabíjí Boha,
a to pomíjím všechno, co nelze říkat bez ostychu.
IV.13 O těch, kteří prohlašují za částky Boha pouze rozumné živočichy
Prohlašují-li za částky Boha pouze rozumné živočichy, to znamená lidi, proč
neuznávají za část Boha i zvířata, je-li jím celý svět? Je to nešťastná myšlenka.
Když bijí dítě, bijí Boha? Nebo mohou být části Boha bezbožné a
nespravedlivé?
IV.14 O tom, že růst říší není vhodné připisovat Jovovi,
protože Victoria by na to dílo stačila sama, je-li bohyní, jak oni myslí
Je-li bohyně vítězství Victoria milostivou příznivkyní vítězů, k čemu by měli
zapotřebí ještě Jova? Všechna království jí jdou s cesty, i když Juppiter
odpočívá nebo dělá něco jiného.
IV.15 O tom, zda je myslitelné, že by dobří chtěli vládnout nad větším
prostorem
Dobří lidé nechtějí za účelem rozšíření svého panství nespravedlivě bojovat
proti pokojným sousedům, kteří nikomu neublížili. Lidská společnost by byla
šťastnější, kdyby všechny státy byly malé a žily ve svorném sousedství,
podobně jako ve velkém městě bývá mnoho domů. Větší štěstí je mít dobrého
souseda v míru, než pokořit špatného souseda ve válce. Je to špatné přání, když
si přeješ mít někoho, koho bys nenáviděl nebo koho by ses bál, jen aby tu mohl
být někdo, nad kým bys vítězil. Nespravedliví vítězové pak vládnou
spravedlivým poraženým.
IV.16 Proč Římané přidělili každé věci a každému ději zvláštního boha,
ale svatyni Pokoje chtěli mít za hradbami
Bohyně Agenoria84 vede člověka k činnosti, bohyně Stimula k jednání nad
pravou míru, bohyně Murcia85 k liknavosti, tj. lenosti a netečnosti; bohyně
Strenia k ráznosti a těmto a ještě mnoha jiným bohům Římané přinášeli oběti.
Bůh pokoje Quies však od nich nebyl veřejně přijat a měl však svatyni za
Collinskou branou. Bylo to známkou nepokojného ducha? Nebo to znamenalo,
že nemůže nalézt pokoj ten, kdo vytrvale uctívá zástup nepravých bohů?
IV.17 O tom, zda i Victoria měla být považována za rozhodující bohyni,
když nejvyšší moc náleží Jovovi
Snad řeknou, že Victorii posílá Juppiter a ona přichází, ke komu on rozkáže, a
zůstane na jeho straně. Měli tedy o všechno prosit jenom Jova a jemu jedinému
obětovat, nemůže-li Victoria jednat podle vlastní vůle a musí-li poslouchat Jova.
Pravý Král věků, jediný Bůh, však posílá nikoli Victorii, ale svého anděla, a
dává vítězství tomu, komu chce. Jeho vůle může být skrytá, ale nemůže být
nespravedlivá.
IV.18 Jak vyznavači bohyně Blaženosti a Štěstěny od sebe tyto dvě bohyně
rozeznávají
Kde je Blaženost, nemělo by chybět nic dobrého. A jaký je rozdíl mezi
Blažeností a Štěstěnou (Náhodou)86? Náhoda na rozdíl od Blaženosti může být i
nešťastná. A Blaženost je to, čeho se dostává dobrým lidem za předcházející
84
Jejím mužským korrelátem je Peragenor.
Murcidus = liknavý
86
Římská bohyně Fortuna nebo též Fors, zvaná někdy Fors Fortuna; s ní je totožná řecká bohyně Tyché. Bohyně
Felicitas je zosobněné Štěstí.
85
zásluhy, kdežto dobrá Štěstěna potkává lidi nahodile, dobré i zlé, a vůbec
nepřihlíží k jejich zásluhám, a proto se také nazývá Náhodou. Je-li však Štěstěna
Náhodou, neplyne z jejího uctívání žádný prospěch. Nebo snad i ji posílá
Juppiter, kam chce? Potom ať je uctíván jedině on sám, vždyť pošle-li Štěstěnu
kamkoli, nemůže se jeho vůli vzepřít.
IV.19 O ženské Štěstěně
Povídá se, že socha bohyně Štěstěny, zasvěcená ženami a zvaná ženská Štěstěna,
vícekrát promluvila. Tomu není třeba se divit, protože pro zlé duchy není klam
nic těžkého.
IV.20 O Ctnosti a Věrnosti, které pohané poctili svatyněmi a oběťmi,
pomíjejíce ostatní ctnosti,
které měly být uctívány zrovna tak, když už oněm bylo božství připisováno
právem
Kdyby Ctnost skutečně byla bohyní, zasloužila by přednost před mnoha jinými.
Ona však není bohyní, nýbrž je darem od Boha. A jak mohou vědět, co je
Věrnost, když její první a největší povinností je věřit v jednoho pravého Boha?
Ostatně proč jim nestačila už Ctnost, což v ní není zahrnuta i Věrnost? Vždyť
ctnost se musí rozdělit na čtyři druhy: rozumnost, spravedlnost, statečnost a
uměřenost, přičemž věrnost čili víra je součástí spravedlností a má u nás první
místo, neboť „spravedlivý živ je z víry87“. Uctíván by měl být jenom jediný Bůh,
jenž má všechny ctnosti a jenž je všemi ctnostmi!
IV.21 O tom, že se mohli spokojit alespoň Ctností a Blažeností, když už
nedospěli k poznání jediného Boha
Ctnost a Blaženost nepovyšuje na bohyně pravda, ale klam; vždyť jsou to dary
jediného pravého Boha a samy o sobě bohyněmi nejsou. A když je uznali za
bohyně, neměli se shánět po dalších; vždyť má-li člověk ctnost a blaženost, co
by ještě chtěl? Proč musely rodičky vzývat bohyni Lucinu, aby dobře porodily;
proč bylo třeba vzývat bohyni Opis, když se rodily; boha Vagitana, když
plakaly; bohyni Cuninu, když spaly; bohyni Ruminu, když sály; bohyni Adeonu,
když přicházely; bohyni Abeonu, když odcházely; boha Volumna a bohyni
Volumnu, aby dobře volily; svatební bohy, aby vstoupily do šťastného
manželství; polní bohy, aby sklízely dobrou úrodu; boha Marta a bohyni
Bellonu, aby šťastně válčily; bohyni Victorii, aby vítězily; bohyni Pellonu, aby
zahnaly nepřátele; bohyni Pecunii, aby měly hodně peněz; boha Aesculana a
jeho syna Argentina, aby měly měďáky i stříbrňáky? Proč bylo nutné vzývat nad
unavenými Fessonu a nad nemocnými Apollóna nebo Aesculapia?
87
Hbk 2,4
IV.22 O bohoslužebné vědě, kterou Varro daroval Římanům
Proč se Varro88 chlubí, že svým spoluobčanům prokazuje ohromné dobrodiní,
když nejen vyjmenovává bohy, které mají Římané ctít, ale také vykládá, jaký
obor působnosti který z nich má? Kdyby raději podle pravdy učil, že lidé mají
ctít jediného pravého Boha, od něhož pochází každé dobro, tehdy by mu být
doopravdy vděčný kdekdo.
IV.23 O Blaženosti, které Římané, ctitelé mnoha bohů, dlouho
neprokazovali božskou úctu,
ačkoli by stačila sama za všechny
Ale o to nyní jde: jsou-li jejich knihy a obřady pravé a Blaženost je bohyní, proč
nebyla uctívána samotná, když mohla udílet všechny dary a učinit člověka
blaženým jednodušeji? Vždyť kdo by si něco přál za jiným účelem, než aby byl
šťasten? Proč takové významné bohyni postavil svatyni teprve Lucullus a proč
sám Romulus nepřestal vzývat jiné bohy, ačkoli přece nechybělo by nic, kdyby
byla přítomna ona? A k čemu zavedl Numa tolik bohů a bohyní bez ní? Nebo ji
snad v tom nepřehledném zástupu přehlédl? Jak si máme vysvětlit, že římská
říše se šířila už na všechny strany, ale Blaženost ještě nikdo neuctíval? Nebo
snad bylo právě to příčinou, že říše byla spíše veliká než blažená? A jak by
vlastně mohla být pravá blaženost tam, kde nebylo pravé zbožnosti? Pravá
zbožnost není nic jiného než pravá úcta k jedinému pravému Bohu, nikoli úcta
tolika bohů nepravých! Není-li Blaženost bohyní, protože je Božím darem,
hledejme toho pravého Boha, který by ji mohl dát, a opusťme celý ten zástup
nepravých bohů či spíše škodlivých zlobohů, kterých se drží jen pošetilý dav
hloupých lidí. Kdo ctí Blaženost jako bohyni, odvrací se od Boha, pravého
Dárce blaženosti: neujde hladu ten, kdo olizuje chléb namalovaný a neřekne si
oň člověku, který peče chléb skutečný.
IV.24 Jakým způsobem hájí pohané toho, že mezi bohy uctívají i božské
dary
Pohané bohům, pro něž nenalézali jmen, dávali jména těch věcí, ve kterých
poznávali jejich působení. Přitom z nich tvořili názvy osobními příponami, např.
bohyni války dali jméno Bellona, nikoli Bellum. Odvolávali se na své předky,
kteří rozlišovali mezi božstvy a božskými dary. Proto mluví-li se bohyni
Blaženosti, nemyslí se tím blaženost darovaná, nýbrž Blaženost darující.
IV.25 O jediném Bohu, jenž má být uctíván výhradně a jehož jméno sice
není známo,
88
Viz pozn. 29
ale kterého poznáváme jako Dárce blaženosti
Po předcházejícím výkladu snad bude mnohem lehčí přesvědčit o našem názoru
ty, jejichž srdce není příliš zatvrzelé. Je třeba odmítnout hlučný dav zlých duchů
a sloužit jedinému pravému Bohu, Dárci blaženosti. Není to ten, kterého
nazývají Jovem, který cizoložil s manželkami druhých a který si zamiloval a
unesl krásného chlapce.
IV.26 O divadelních hrách, jejichž provozování si bohové na svých ctitelích
vynutili
Lidé jsou poddáni zlým duchům, a proto bohům prokazují z donucení pocty,
jaké by při jasném úsudku mohli pokládat za hnusnou snůšku vybájených
božských zločinů!
IV.27 O trojím druhu bohů, jak o nich pojednal velekněz Scaevola89
Jeden u básníků, druhý u filosofů a třetí u státníků. První druh není podle něho
k ničemu, protože se o bozích bájí leccos nedůstojného. A co nedůstojného?
Básníci zkreslují bohy tak, že ti nesnesou srovnání se slušnými lidmi: jeden
krade, druhý cizoloží, třetí jedná nebo mluví hanebně. Druhý druh se podle něho
pro stát nehodí, protože obsahuje leccos zbytečného a také národu škodlivého. A
které jsou ty věci, jejichž vyzrazení škodí lidu? Podle něho je to skutečnost, že
Herkules, Aesculapius, Castor a Pollux byli lidé a zemřeli jako každý jiný
člověk a že obce nemají pravé obrazy bohů, protože bůh nemá tělo ani pohlaví
ani věk. Velekněz si nepřeje, aby to lid věděl, ale přitom si nemyslí, že by to
nebyla pravda. Pokládá tedy za prospěšné, aby v náboženských věcech byly
obce klamány.
IV.28 O tom, zda uctívání bohů přispělo k získání a rozšíření římského
panství
Bohové, kteří se dávají usmiřovat či spíše obžalovávat nestoudnými hrami,
nemohli zvětšit a zachovat římskou říši. Kdyby totiž měli takovou moc, dali by
takový veliký dar spíše Řekům, kteří je při divadelních hrách ctili čestněji a
důstojněji. Římané své panství nemohli mít bez vůle jediného pravého Boha,
avšak kdyby zavrhli množství nepravých bohů, poznali by toho Jediného, a
kdyby jej ctili vírou a mravností, obdrželi by věčné království bez ohledu na to,
zda na tomto světě měli království jakkoli velké nebo malé či neměli je vůbec.
IV.29 Jak falešné bylo znamení, jímž prý byla předpověděna síla a trvání
římské říše
Při stavbě Jovova chrámu za krále Tarquinia nebylo možné odstranit jejich
svatyně na Kapitolu, a proto byly ponechány uvnitř Jovova chrámu. Římané
89
Viz pozn. 75
jako národ Martův nepostoupí nikomu svoje místo, římskými hranicemi
zásluhou boha Termina90 nikdo nepohne a římské mužstvo (juventus) zásluhou
bohyně Juventy91 před nikým neustoupí. Nechce se jim uznat, že bohové, kteří
nechtěli ustoupit Jovovi, museli nakonec ustoupit Kristu, a to nejen ze svých
sídel, ale hlavně ze srdcí věřících. Přesto ještě před Kristem bylo římské vojsko
několikrát poraženo a rozprášeno, to znamená obráceno na útěk, nepřátelé vpadli
do samého Města a říšské hranice se zúžily. Ostatně hranice římské říše byly
změněny i později, a to rozhodnutím císaře Hadriána92, který perské říši
postoupil Arménii, Mezopotámii a Assýrii; asi měl Terminus větší strach před
králem lidí Hadriánem než před králem bohů Jovem, vždyť ustoupil nejen vůli
Hadriánově, ale později také nerozvážnosti Juliánově 93 a tísni Joviánově94. Toho
si všimli soudnější a vážnější Římané, ale nezmohli mnoho proti zlozvyku obce,
zavázané k démonským obřadům, ačkoli tušili jejich lichost, a myslili, že
náboženská úcta se má vzdávat hmotné přírodě, kterou ovládá a řídí jediný
pravý Bůh, ale tím sloužili tvorstvu místo Tvůrci 95, a proto musela přijít pomoc
od toho jediného pravého Boha, jenž vyslal zbožné muže, aby hlásali jediné
pravé náboženství a podstoupili pro ně smrt.
IV.30 K jakému úsudku o pohanských bozích se přiznávají i jejich
vyznavači
Cicero, ač sám ptakopravec, posmívá se znamením z letu ptactva. Ve svém spise
O přirozenosti bohů96 nechává v II. knize vystupovat stoika Quinta Lucilia
Balba, který se pohoršuje nad mythologickými představami a snaží se oddělit
náboženství od pověry (superstitio). Jediný pravý Bůh však není nebem nebo
zemí, nýbrž Stvořitelem a Pánem nebe a země, jenž pověry vyvrací pokorou
Kristovou, kázáním apoštolů a vírou mučedníků, jakož i svobodnou službou
všech svých svobodných služebníků.
IV.31 O názorech Varrona, který lidové představy odsoudil a myslil, že má
být uctíván jediný pravý Bůh, ačkoli k jeho poznání nedošel
Sám Varro, který zařadil divadelní hry mezi božské věci, třebaže tak neučinil na
základě vlastní úvahy, a na mnoha místech nabádal k uctívání bohů, doznává, že
se pohanských zvyklostí římské obce nedrží z vlastního předsvědčení. Podle
90
Terminus byl římský bůh mezníků a hranic, chránící vlastnictví. K jeho poctě byly slaveny 23. února
terminálie, kdy se majitelé pozemků scházeli u hraničních kamenů k obětem a potom k hostinám.
91
Juventas byla římská bohyně mládí, chránící zvláště mužskou mládež.
92
Císař Hadrián vládl v letech 117-138.
93
Císař Julián Odpadlík (361-363), synovec císaře Konstantina Velikého, odpadl k pohanství.
94
Císař Jovián byl nástupcem Juliána Odpadlíka a vládl pouze osm měsíců v zimě 363-364.
95
Srov. Ř 1,25
96
De natura deorum, Ciceronův filosofický spis z r. 45 př. Kr. Má formu dialogu mezi epikurejcem Gajem
Vellejem, skeptikem Gajem Kottou, a stoikem Quintem Luciliem Balbem.
názoru tohoto soudného a učeného spisovatele pochopili podstatu Boha jenom
ti, kteří jej mají za duši, jež pohybem i rozumem řídí svět, a náboženství se
zachovává v čistší podobě jen bez model. Z toho důvodu se radují zlí duchové,
ovládající podvodníky i podvedené, neboť poznání mnoha věcí není lidu
prospěšné, a proto se skrývá za mlčenlivou zdí mystérií. Z moci zlých duchů nás
osvobozuje jedinečná oběť prolité krve Kristovy a dar Ducha svatého nám
udělený.
IV.32 Pro který zdánlivý užitek si státníci přáli,
aby v poddaných národech zůstaly falešné náboženské představy
O rodokmenech bohů vykládá, že v té věci byly národy nakloněny věřit spíše
básníkům než vědcům, a proto jejich předkové (staří Římané) věřili v pohlaví a
v rozmnožování bohů a určili jejich manželské svazky. To se jistě nestalo pro
nic jiného než proto, aby někteří lidé zdánlivě rozumní a moudří mohli národ
v náboženských věcech klamat, a tak nejen uctívat, ale i napodobovat zlé duchy,
kteří mají nesmírnou touhu podvádět. Nespravedliví státníci předkládali
národům pod pláštíkem náboženství jako pravdu věci, jejichž nepravdivost
znali. Tímto způsobem je těsněji připoutávali ke státu a lehčeji ovládali jako
poddané. Který křehký a neučený člověk by unikl společnému úskoku státníků a
zlých duchů?
IV.33 O tom, že v plánu a moci pravého Boha jsou určeny doby všem
králům i královstvím
Jediný pravý Bůh, Původce a Dárce blaženosti, dává pozemská království
dobrým i zlým. Nečiní tak nahodile, neboť je u Bůh, u něhož není místo pro
slepou náhodu ani nezměnitelný osud, nýbrž podle řádu věcí a časů, nám
skrytého a jen jemu dokonale známého, jemuž není poddán jako sluha, nýbrž
rozvrhuje ho a řídí jako Pán. Blaženost dává jen dobrým: ji totiž mohou mít i
nemít otroci, a mohou ji mít i nemít králové, a bude vrchovatá v tom životě, ve
kterém už nikdo nebude otročit. Proto pozemská království dává dobrým i zlým,
aby naznačil, že tento dar není něco velikého a v něm samém není pravá
blaženost. Podobně i tajemství Starého zákona, v němž byl skryt Nový,
naznačují věcmi časnými věci věčné.
IV.34 O židovském království, které bylo založeno a chráněno jediným
pravým Bohem tak dlouho,
dokud setrvávalo v pravém náboženství
Aby se tedy poznalo, že časné statky jsou pouze v rukou jediného pravého Boha,
a nikoli v rukou mnoha nepravých bohů, rozmnožil Bůh svůj lid v Egyptě ze
skrovného počtu a osvobodil jej velikými zázraky. Jejich ženy nevzývaly
Lucinu, aby dobře porodily, neboť on sám zachránil jejich novorozeňata z rukou
egyptských pronásledovatelů; jejich děti byly odkojeny bez Ruminy, ležely
v kolébkách bez Cuniny, jedly a pily bez Educy a Potiny. A když přecházeli
Rudé moře, propustilo je bez vzývání Neptuna, kdežto jejich nepřátele v patách
za nimi zatopilo proudícími vlnami. Nasytili se mannou z nebe bez vzývání
Mannie, napili se vody ze skály bez vzývání nymf, válčili a vítězili bez obětí
Martovi a Belloně a vítězství měli za dar Boží. Vždyť od Boha se jim dostalo
úrody bez Segetie, býků bez Bubony, medu bez Mellony, jablek bez Pomony. A
kdyby bývali proti němu nezhřešili tím, že odpadli k cizím bohům, a pak tím, že
zabili Krista, byli by zůstali v témže království, ale nyní jsou rozptýleni téměř
po všech zemích a národech. Božská prozřetelnost tím ukazuje, že nynější
kácení soch a hájů i boření oltářů a chrámů nepravých bohů i zákaz modlářských
obětí bylo už dávno předpovězeno v jejich knihách.
V. kniha
(má 26 kapitol)
Plností všech žádoucích věcí je blaženost, která není bohyní, nýbrž darem
Božím. Lidé nemají proto uctívat žádného Boha kromě toho, který jediný je
může učinit blaženými. Proč však Bůh, jenž může dávat pozemské statky lidem
dobrým i zlým, dal římské říši takovou velikost a tak dlouhé trvání? To přece
nebylo dílem nepravých bohů!
V.1 O tom, že příčina římské světovlády není nahodilá ani osudová a
nezávisí na postavení hvězd
Příčina velikosti a dlouhého trvání římské říše není nahodilá ani osudová a
nezávisí na postavení hvězd. Nahodilé věci nemají příčinu a osudové věci jsou
naprosto nutné mimo lidskou i božskou vůli. Lidská království však pocházejí
z božské prozřetelnosti a ta nemá nic společného s postavením hvězd. Kdyby
totiž hvězdy rozhodovaly bez Boží vůle o tom, co vykonáme dobrého nebo
zlého, jací budeme a jaký povedeme život, pak by to nevedlo k ničemu jinému,
než aby nebyl uctíván a vzýván Bůh. Ostatně hvězdopravci nikdy nedovedli
vysvětlit, proč se dvojčata zpravidla tolik liší svým povoláním, způsobem smrti i
jinými životními okolnostmi, ačkoli při narození je dělil jen nepatrný zlomek
času a počati byli v jediném okamžiku.
V.2 O stejném i nestejném zdravotním stavu dvojčat
Co lékař přičítá podobnosti zdravotnímu stavu, to astrolog vykládá jako
působnost postavení hvězd v době jejich početí a narození. Výklad lékařův je
bližší pravdě, protože dvojčata pocházejí ze stejných rodičů, živí se stejnou
stravou v téže domácnosti, pijí stejnou vodu, bydlí v jednom místě a mívají
stejné zvyky.
V.3 O důkazu, který si v otázce dvojčat odvodil z hrnčířského kruhu
matematik Nigidius
Nigidius97 roztočil hrnčířský kruh a dvakrát za sebou v největší rychlosti na něm
označil černidlem jediné místo, ale když pohyb ustal, značky na okraji kruhu
byly dosti daleko od sebe. Podle něho z ohromné rychlosti nebe pocházejí
různosti v povahách a osudech dvojčat. Jak potom astrologové mohou
předpovídat jiným věci, které závisí na skrytém časovém rozdílu, jestliže by měl
vliv už tak nepatrný časový úsek? Tato obdoba je křehčí než nádoba, které
hrnčířský kruh dává tvar.
V.4 O blížencích Ezauovi a Jákobovi, kteří se navzájem značně lišili
povahou i skutky
Ezau a Jákob se narodili jeden po druhém tak rychle, že druhý držel prvního za
chodidlo. Přesto rozdílnost jejich povahy i života byla veliká, stejně jako různost
jejich skutků a postavení v přízni rodičů, takže ta nepodobnost z nich nakonec
učinila nepřátele.Tím není řečeno, že zatímco jeden chodil, druhý seděl, anebo
že při spánku jednoho druhý bděl nebo při řeči jednoho druhý mlčel. Ale jeden
sloužil jako nádeník, druhý nesloužil vůbec; jeden přišel o velikou důstojnost,
druhý ji nedosáhl; jednoho matka milovala, druhého nikoli. K čemu tedy ten
slavný pokus s hrnčířským kruhem? Leda k tomu, aby se lidé hliněného srdce
potáceli v bludném kruhu, jen aby nevyšla najevo jalovost astrologie.
V.5 Co usvědčuje astrology z toho, že se věnují pavědě
Proč blíženci stonají současně, a nikoli jeden po druhém, jako se jeden po
druhém narodili? Proč se u nich nemoc současně zhoršuje i polevuje? Vždyť se
určitě nemohli narodit najednou! Mohou cestovat každý jindy, každý se může
oženit jindy, každý může zplodit děti jindy, tak proč by nemohli stonat každý
97
Figulus Publius Nigidius (+ 45 př. Kr.), polyhistor a po Varronovi nejučenější Říman své doby, přítel
Ciceronův. Napsal řadu spisů přírodovědeckých a gramatických; zabýval se astrologií a magií.
jindy? Poseidonios98, veliký hvězdář a zároveň filosof vykládá případ dvou
současně nemocných blíženců tak, že současně byli zplozeni a současně se
narodili.
V.6 O dvojčatech různého pohlaví
Početí blíženců je nesporně současné pro oba, ale proč někdy bývá jeden počat
jako muž a druhý jako žena? Zevnějškem si bývají podobni, ale způsobem
života i zaměstnáním se velice liší. Je to neuvěřitelné pro toho, kdo věří
v hvězdné osudy, ale není to nic divného pro toho, kdo pomýšlí na lidskou vůli a
na Boží dary. Víme, že se oddalováním a přibližováním slunce se mění roční
doby a s dorůstáním a couváním měsíce některých věcí přibývá a ubývá, ale
volné úkony nepodléhají postavení hvězd.
V.7 O volbě dne pro ženitbu nebo pro sázení či setí na poli
Někteří lidé sestrojují svým činům jakýsi nový osud volbou dní. Jak si mohou
stvořit osud, který neměli, a jak by jim na základě zvoleného dne začalo být
souzeno to, co jim při jejich narození souzeno nebylo? Jaká to jedinečná
hloupost! Nechtějí si uvědomit ani to, že když osijí pole ve vybraný den,
zároveň bude oseto mnoho jiných polí, a přece klasy souvěké a sourostlé
s ostatními se liší osudem: jedny zničí sněť, druhé ozobou ptáci, třetí sklidí lidé.
V.8 O těch, kteří nenazývají postavení hvězd osudem, nýbrž řetězci příčin,
závisícím na vůli Boží
Někteří postavení hvězd nenazývají osudem, nýbrž řetězci či řadou příčin, jíž se
děje všechno dění. A tuto řadu příčin podřizují vůli a moci jediného pravého
Boha, o němž věříme, že ví všechno nejlépe a nejspravedlivěji, ještě než se to
stane, a nic nenechává neuspořádaného. Annaeus Seneca99 napsal tyto verše:
„Nejvyšší Otče, nebeské klenby Pane, veď mne, kam tobě libo, uposlechnu hned
a s horlivostí. Jinak půjdu vzdychaje a nerad snesu, co jsem mohl konat sám.
Osud mne vede, chci-li, a vleče, nechci-li.“ V posledním verši nazývá osudem
to, co výše nazval vůlí nejvyššího Otce, jehož je hotov uposlechnout, aby byl
jako ochotný veden, a ne proti své vůli vlečen. S touto myšlenkou se shodují i
Homérovy verše100, přeložené do latiny od Cicerona: „Jaký je den, jímž ozáří
právě sám Juppiter otec úrodné země, taková jsou i myšlení lidská.“
V.9 O Božím předzvědění a o svobodné lidské vůli proti výměru Ciceronovu
Cicero se pokouší vyvrátit věštecké umění 101, když popírá znalost budoucích
věcí a dovozuje, že vůbec neexistuje ani u člověka, ani u boha, takže není ani
98
Poseidonios z Apameje (+ 51 př. Kr.), stoický filosof, etnograf, geograf, meteorolog, astronom a historik. Učil,
že svět je prostoupen životní silou, pramenící ze slunce.
99
Lucius Aenneus Seneca (+ 65 po Kr.), římský filosof, dramatik a básník. Neronův vychovatel v letech 49-54.
V r. 65 byl obviněn z účasti na Pisonově spiknutí a donucen k sebevraždě. Viz Epistulae, 107.
100
Viz Odyssea XVIII, 136n.
101
Viz O věšteckém umění neboli De divinatione II
možnost jakéhokoli předpovídání budoucnosti. Tím nesprávně popírá i
předzvědění Boží a snaží se odbýt každé proroctví.
V.10 O tom, zda lidskou vůli ovládá nějaká nutnost
Nutností rozumíme to, co není v naší moci, a také to, co proti naší vůli uplatňuje
svou moc, např. nutnost smrti. Děláme mnoho věcí, které bychom nedělali,
kdybychom nechtěli. Kdykoli chceme, nutně chceme ze své svobodné vůle,
která koná, co by se nestalo, kdybychom nechtěli. Nelze říci, že na naší vůli
nezáleží, jestliže Bůh předem zná, co se v naší vůli odehraje. Boží předzvědění
však neruší naši svobodnou vůli. Vždyť člověk nehřeší proto, že by Bůh o jeho
hříchu předem věděl, a nehřeší ani osud, ani náhoda, nýbrž hříšník sám, a kdyby
nechtěl, jistě by nezhřešil.
V.11 O všeobecné prozřetelnosti Boží, jejíž zákony zahrnují všechno
Jediný pravý Bůh se svým Slovem a Duchem svatým Stvořitel každé duše i
každého těla stvořil i člověka, jehož po pádu do hříchu nenechal bez trestu ani
neopustil bez milosrdenství. On dal bytí dobrým i zlým, všemu živému i
neživému, nerostům i rostlinám, zvířatům i lidem a andělům, on je původcem
života růstového, smyslového i rozumového. O něm nelze věřit, že by ze zákonů
své prozřetelnosti vyloučil lidská království, jejich panování i otročení.
V.12 Pro které ctnosti si staří Římané zasloužili,
aby pravý Bůh dával vzrůst jejich říši, ačkoli jej neuctívali
V moci jediného pravého Boha jsou i pozemská království. Ačkoli staří Římané
uctívali nepravé bohy a přinášeli oběti zlým duchům, vzrůst a trvání římské říše
nebylo zásluhou nepravých bohů ani osudu, nýbrž všemocné vůle Boží. Římané
toužili po slávě a chtěli mít svou vlast svobodnou a vládnoucí. Nemohli snést
královskou vládu a zavedli si roční úřady dvou konzulů. Pouhá svoboda jim byla
málo bez panování. Cato102 řekl: „Nemyslete si, že to byly zbraně, jimiž naši
předkové udělali z malého státu veliký! Kdyby to byla pravda, museli bychom
jej mít znamenitý nade všechno pomyšlení, protože máme spojenců i občanů a
zbraní i koní mnohem víc než kdokoli. Ale byly to jiné věci, které je učinily
velikými, a těch se nám nedostává: píle v soukromém životě, spravedlnost ve
veřejném životě, volnost ducha v rozhodování. Místo toho máme nadbytek
v soukromém životě, nouzi ve veřejném životě, chybí rozdíl mezi dobrými a
špatnými, panuje ctižádost, každý se stará sám o sobe a je otrokem rozkoší,
peněz nebo oblíbenosti, a proto je nechráněný stát vydán útoku.“
102
Marcus Porcius Cato Starší (+ 194 př. Kr.), římský spisovatel a řečník, voják a politik. Za III. punské války
prosazoval zničení Karthága. (Viz Cat. 52,19)
V.13 O slávychtivosti, která je sice vadou, ale pokládá se za ctnost, protože
brzdí vady ještě větší
Dokud trvaly říše Východu, chtěl Bůh i vznik říše Západu, založené sice
později, zato však rozsáhlejší, mocnější a slavnější. V zájmu potlačení těžkých
neřestí mnoha národů svěřil tu říši takovým lidem, kteří hledali slávu ve službě
vlasti a neváhali klást její blaho nad blaho vlastní, takže pro svou jedinou chybu,
jíž byla slávychtivost, drželi na uzdě touhu po penězích i řadu jiných neřestí.
Politik Cicero pokládal slávychtivost za užitečnou pro stát. Básník Horác 103 však
viděl i ve slávychtivosti neřest a napsal: „Větší získáš království, ovládneš-li
chtíč, než kdybys Afriku s Hispánií spojil ve svých rukou a v obou zemích Pun
by ti sloužil.“ Na hrdinské Římany však nečekalo království nebeské, nýbrž
pozemské; nečekal na ně život věčný, nýbrž život časný a po smrti jen slavná
památka.
V.14 O tom, že touha po lidské chvále má být vymýcena, protože všechna
sláva spravedlivých je v Bohu
Nesporně je lépe této žádosti se opřít než jí shovívat. Vždyť každý je Bohu
podobnější, čím je této nečistoty čistší. Kéž je slávychtivost aspoň převyšována
láskou ke spravedlnosti a kéž se zastydí a ustoupí lásce k pravdě. Slávychtivost
je podle slov Kristových nepřítelkyní víry104.Apoštolové hlásali slovo Boží tam,
kde nejen nedocházelo ocenění, ale dokonce bylo stíháno naprostým
opovržením a nestyděli105 se za ně, ba snášeli pomluvy, tresty a pronásledování,
a tak nejen božsky mluvili, ale i žili, a proto se jim dostalo slávy od Boha.
Nechtěli být dobrými pro slávu lidskou106, nýbrž pro slávu božskou107, aby byli
slavní ne pro sebe, nýbrž pro Boha a pro spásu nesmrtelných lidských duší.
V jejich stopách pak šli mučedníci.
V.15 O časné odplatě, kterou Bůh odměnil Římany za dobré mravy
Bůh odměnil pohanské Římany za jejich dobré mravy pozemskou slávou, takže
měli svoji odměnu (srov. Mt 6,2). Oni zanedbali svoje osobní zájmy pro
společnou věc, totiž pro stát a jeho pokladnu; oni přemohli hrabivost,
zachovávali zákony a pozdvihli mnoho národů k lepšímu životu.
V.16 O odměně svatých členů věčné obce, kterým římské ctnosti přinášejí
užitek jako vzory
103
Quintus Horatius Flaccus (+ 8 př. Kr.), římský básník. (Viz Ódy II, 2, 9.)
Srov. J 5,44 a J 12,43.
105
Srov. Mt 10,33 a L 12,1.
106
Srov. Mt 6,1
107
Srov. Mt 5,16
104
Daleko jiná je odplata svatých, kteří uctívají jediného pravého Boha zbožným
klaněním (latreia) a zakoušejí pro pravdu pomluvy a jiná protivenství. Jejich
obec je věčná, protože se v ní nikdo nerodí ani v ní nikdo neumírá a všichni mají
podíl na úplné blaženosti, která je darem Božím. Římská říše nebyla rozšířena
k lidské slávě jen proto, aby ctnostní pohané obdrželi svou odměnu, nýbrž i
proto, aby členové věčné obce za svého pozemského putování pozorovali římské
ctnosti a aby viděli, jakou láskou jsme povinni své nebeské vlasti pro věčný
život, když jejich pozemská vlast byla tolik milována pro časnou slávu.
V.17 Jaké bylo ovoce římských válek a jaký znamenaly přínos pro poražené
Hledíme-li na tento krátký život synů smrti, co záleží na tom, pod čí vládou žije
smrtelný člověk, nenutí-li ho vládcové k bezbožným a nespravedlivým
skutkům? Římané podmaněným národům dali svoje zákony a v ničem jim
neškodili kromě toho, že se tak stalo za cenu válečného krveprolití; bylo by
lepší, kdyby se tak stalo po dobrém, ale to by vítězové přišli o svou slávu. Až
později byly tyto národy přijaty do svazku obce a jejich příslušníci se stali
římskými občany, a tak nakonec dostali všichni, co dříve měla jen menšina. Lid
bez vlastních pozemků byl musel živit stát a výživu proň by poskytovali
spřátelené národy, což by činily ochotněji skrze dobré správce, než kdyby od
nich byla vymáhána jako od poražených. Pro dobré mravy a bezpečnost nemá
žádný význam to, že jedni zvítězili a druzí byli poraženi, vždyť nicotná pýcha
lidské slávy je jako dým. Nebeská obec se liší od pozemské jako nebe od země,
jako věčnost od časnosti, jako sluneční a měsíční světlo od toho, který slunce i
měsíc stvořil. Jaké dobré skutky vykonali, jaké zlo vytrpěli, jaké vášně zkrotili
pro lidskou slávu ti, kdo patří do pozemské obce? A co my jsme vykonali a
vytrpěli, abychom se dostali do nebeské obce? Ostatně odpuštění hříchů, které
shromažďuje členy nebeské obce, se mlhavě podobá Romulovu azylu, do něhož
se shromáždili zločinci všeho druhu, byvše zlákáni beztrestností, aby z nich bylo
založeno Město.
V.18 Jak daleci mají být křesťané povýšenosti, učiní-li něco z lásky k věčné
vlasti,
když Římané vykonali tak veliké skutky pro lidskou slávu a pozemskou
vlast
Co je na tom velikého, pohrdne-li někdo pro věčnou nebeskou vlast všemi svody
tohoto světa, když Brutus 108 odpravil pro časnou pozemskou vlast dokonce
svoje syny? Nebeská vlast ovšem nikoho nenutí k takovému činu. Jestliže
z touhy po svobodě a lidské chvále mohl otec zabít své syny, pak pro pravou
svobodu a z lásky k lidem nejsou zabíjeni synové, nýbrž chudí jsou přijímáni za
syny.
V.19 Čím se liší slávychtivost a mocichtivost
Je jistě rozdíl mezi touhou po lidské slávě a touhou po vládě nad lidmi. Avšak
člověk, který si příliš libuje v lidské slávě, mívá jen krůček k touze po vládě. Ale
kdo touží po skutečné slávě, snaží se, aby se lidem neznelíbil, a proto jde dobrou
cestou, a kdyby mu na lidech nezáleželo, pak se snaží vytouženého cíle
dosáhnout i za cenu podvodu a zločinu, a proto se neváhá vydat po špatné cestě,
chtěje se zdát dobrým a nejsa jím. Ale je velkou ctností, pohrdá-li někdo slávou
a přičiňuje-li se, aby byl raději chválen ten, od něhož má člověk všechno. A kdo
slávou pohrdá a přitom dychtí po moci, překonává svou neřestnou ukrutností
nebo rozmařilostí i zvířata: takový byl císař Nero, jehož změkčilost byla tak
veliká, že se pokládalo za nemožné obávat se od něho nějakého mužného kroku,
a přitom jeho ukrutnost byla tak veliká, že u něho nebylo možné doufat
v nějakou shovívavost. Avšak i takovým lidem se dostává panovnické moci
božskou prozřetelností, jak čteme109 v knize Přísloví, a to pro zkaženost lidu110, a
může tu být i jiná příčina, skrytější a známá více Bohu než nám, hledící k tomu,
co si lidé zasluhují. Bez pravé zbožnosti nemůže mít nikdo pravou ctnost a není
pravou ctností, co slouží k lidské slávě. Ti, kdo nepatří k věčné obci Boží, dávají
časné obci pozemské větší užitek, mají-li alespoň tuto ctnost, než kdyby neměli
ani ji. Není pro lidskou společnost většího blaha, než kdyby lidé opravdu zbožní
a dobře žijící dovedli spravovat národy a měli z milosti Boží moc právě oni.
Vždyť oni přičítají svou ctnost výhradně milosti od Boha, jenž jim ji dal pro
jejich dobrou vůli, pravou víru a pokornou prosbu, a dobře chápou, že do úplné
spravedlnosti, jak je ve společnosti dobrých andělů, jim ještě mnoho chybí, a
snaží se jí připodobnit.
V.20 Je stejně hanebné, slouží-li ctnost lidské slávě nebo tělesné rozkoši
Filosofové, kteří korunu lidské dobra spatřují v samé ctnosti, zahanbují ty
filosofy, kteří ctnosti hodnotí podle tělesné rozkoše, kterou pokládají za žádoucí.
Ti první svými slovy vykreslují obraz, jak Rozkoš sedící na trůně jako
panovačná ženština má k ruce Ctnosti jako služky a poroučí Rozumnosti, aby
108
Lucius Junius Brutus, zakladatel římské republiky a první konzul v r. 509 př. Kr. spolu s Luciem Tarquiniem
Collatinem. Dal popravit své syny Tiberia Junia Bruta a Tita Junia Bruta, kteří se účastnili monarchistického
spiknutí.
109
Viz Př 8,15
110
Viz Jb 34,30
pátrala, jak by mohla Rozkoš panovat a zároveň neutrpět žádnou úhonu;
Spravedlnosti, jak by mohla získat přátelské vztahy nezbytné pro tělesné
příjemnosti a aby nikomu neučinila bezpráví pro zachování bezstarostného
života; Statečnosti, aby v případě tělesné nemoci mírnila její bolesti;
Uměřenosti, aby v případě přejídání lahůdkami mírnila její nestřídmost. Takový
obraz je hanebný a odporný pro oko dobrých lidí. A podobně by tomu bylo
s obrazem, jak ctnosti slouží Slávě. Ačkoli Sláva není zhýčkanou ženštinou,
přece je nadutá a vnitřně prázdná. Kdo věří v Boha, obrací pozornost spíše
k tomu, co se mu na vlastní osobě nelíbí, než k tomu, co se mu líbí jemu (je-li
vůbec něco takového) nebo Bohu, a to, co se na něm líbí Bohu, přičítá výhradně
jeho milosrdenství, vzdává mu díky za vyléčení jedněch vad a prosí ho o
vyléčení druhých vad. Kdo z Ducha Božího má ctnosti, je spravedlivý do té
míry, že na jedné straně mírní své obdivovatele a na druhé straně miluje své
nepřátele a přeje si jejich polepšení a chce z nich mít své druhy, když už to nejde
v pozemské vlasti, tak určitě ve vlasti nebeské.
V.21 O tom, že římská říše byla v plánu Boha,
od něhož pochází všechna moc a jehož prozřetelnost řídí všechno
Moc dávat království i vládu nepatří nikomu jinému než jedinému pravému
Bohu, jenž sice dává blaženost v nebeském království pouze zbožným, ale
pozemská království dává zbožným i bezbožným, jak se mu líbí, a přitom jemu
se nelíbí nic neprávem. Značně přesahuje lidské síly, zkoumat skryté věci a
posuzovat, jak si kdo království zasloužil. Dal Římanům říši, kdy chtěl a jak
velikou chtěl, a dal ji také Peršanům, kteří uctívají pouze dva bohy, jednoho
dobrého a druhého zlého, a tedy bez uctívání těch bohů, jimž Římané podle
svého přesvědčení za svou říši vděčili. Dal ji Mariovi stejně jako Caesarovi,
Augustovi zrovna tak jako Neronovi, laskavému Vespasiánovi stejně jako
krutému Domiciánovi, křesťanu Konstantinovi stejně jako odpadlíku Juliánovi.
Tento Julián byl oddán jalovým věštbám, hnal se do troufalých podniků a svou
nerozvážnost záhy zaplatil životem a zanechal hladové vojsko v nepřátelských
končinách, takže nebylo jiného vyváznutí než pohnutím hranicemi říše. Tak bůh
Terminus ustoupil nutnosti111, ačkoli dříve neustoupil ani Jovovi.
V.22 O tom, že doba i výsledek válek závisí na Božím úradku
Tak je tomu i s dobou válek: jednou je kratší, jednou je delší, jak podle svého
rozhodnutí spravedlivě i milosrdně Bůh lidstvo buď trestá, anebo utěšuje. Druhá
punská válka znamenala největší pohromu a ztráty pro stát, když během 18 let
povážlivě ztenčila a bezmála vyčerpala římské síly; ve dvou bitvách padlo skoro
17 tisíc Římanů. První punská válka byla vedena 23 let a válka s Mithridatem
111
Srov. 4,29 v této knize
dokonce 40 let, ba válka samnitská112 se vlekla skoro 50 let. Řada lidí, neznalých
dějin, velice drze dorážejí na křesťanské náboženství hned, jakmile vidí, že
nějaká válka za křesťanské doby trvá déle, a volají, že kdyby křesťanského
náboženství nebylo, tak by i tato válka byla rychle ukončena slavnou římskou
statečností s pomocí Marta a Bellony. Ale i staří Římané vedli dlouhé války
s různými výsledky včetně žalostných porážek, jak už to tak bývá, a nechť
jednou uznají, co uznat nechtějí, a nechť pošetilými řečmi proti Bohu nehubí
sami sebe a neklamou nevědomé!
V.23 O válce, ve které gótský král Radagaisus, vyznavač zlých duchů,
byl v jediném dni se svou ohromnou armádou poražen
Co za našich dnů zcela nedávno učinil Bůh milosrdně a zázračně, to
nepřipomínají, naopak se pokoušejí pohřbít to ve tmách zapomenutí u všech lidí,
kdyby to šlo. Podobně i já bych byl nevděčný, kdybych o tom mlčel. Když
gótský král Radagaisus přitáhl s ohromným a surovým vojskem k Městu a už
sahal po hrdle Římanů, byl v jednom dni poražen tak rychle, že ani jeden Říman
nebyl zabit nebo zraněn, zatímco v jeho vojsku padly tisíce, sám padl do zajetí a
byl potrestán smrtí113. Kdyby vpadl do Říma, koho by byl ušetřil? Kterým
pohřebištím mučedníků by byl vzdal čest? Čí krev by byl neprolil? U které ženy
by byl ušetřil její stud? Tak Pán světa milosrdně potrestal Římany a ctitelům
zlých duchů ukázal, že jejich modlám nebude dána sláva ke zkáze slabých duší.
On sice určil, aby barbarský vpád byl trestem za zkažené lidské mravy, ale svůj
hněv zmírnil svou laskavostí a způsobil zázračnou porážku barbarského
oblehatele.
V.24 Jaká a jak pravá je blaženost křesťanských císařů
Křesťanští císařové jsou blažení tehdy, když vládnou spravedlivě a
nezapomínají, že jsou lidmi, když svoji moc staví do služeb jediného pravého
Boha a šíří jeho úctu, když hodně pomalu trestají a hodně rychle odpouštějí,
když necítí zášť k osobním nepřátelům a s každým jednají spravedlivě, a když
netouží po tom, aby je někdo vychvaloval až do nebes nebo se před nimi plazil
v prachu. Neudílejí milost proto, aby nepravost zůstala bez trestu, nýbrž v naději
na polepšení pachatele; svá přísná rozhodnutí vyvažují laskavostí a za své
vlastní hříchy konají pokání; jsou tím vzdálenější rozmařilosti, čím volněji by se
jí mohli oddat; milejší jim je vláda nad špatnými sklony než touha po rozšíření
moci; nedbají o lichou slávu, spíše touží po věčné blaženosti pro sebe i pro svůj
národ, a tak více milují království věčné než království časné. A nezáleží na
112
Samnité byli svazem italických kmenů na jihu Apeninského poloostrova a představovali pro Římany
nejvážnějšího protivníka v boji o nadvládu v Itálii. Římané s nimi vedli tři války v letech 343 – 290 př. Kr.
(přesněji v letech 343-341, 326-304 a 298-290 př. Kr.) a po jejich skončení se stali nezpochybnitelnými pány
celého Apeninského poloostrova.
113
Byl popraven 23. srpna 406.
tom, jak dlouho panovali, zda po nich nastoupili vlastní synové nebo zda
porazili své nepřátele, protože takto uvažovali ctitelé zlých duchů.
V.25 O úspěších, které Bůh propůjčil křesťanskému císaři Konstantinovi
Císař Konstantin114 nevzýval zlé duchy, nýbrž jediného pravého Boha, a proto
jej Bůh, který nechtěl, aby si lidé mysleli, že takového vysokého postavení a
pozemského kralování může dojít jenom ten, kdo vzývá zlé duchy, jej zahrnul
takovými pozemskými dary, jakých si nikdo ani netroufal přát. A dokonce mu
popřál založit město, dělící se o vládu s Římem, jakoby dceru samého Říma, ale
bez jakékoli svatyně nebo sochy zlých duchů. Panoval dlouho a celý římský svět
ovládal a hájil jako neomezený mocnář, války vedl k úplnému vítězství a
samozvance vždycky úspěšně potlačil, zemřel ve vysokém věku a království
zanechal svým synům. Aby však některý císař nechtěl být křesťanem proto, aby
si vysloužil Konstantinovo štěstí, neboť každý má být křesťanem z lásky k Bohu
a pro život věčný, povolal Bůh k sobě Joviána115 mnohem dříve než Juliána116 a
dopustil, aby Gracián byl proklán mečem vzdorocísaře.
V.26 O víře a zbožnosti císaře Theodosia
Císař Theodosius117 zachoval Graciánovi povinnou věrnost ještě za života a po
jeho smrti přijal do své části říše jeho malého osiřelého bratra Valentiniána,
kterého jeho vrah Maximus vyhnal, a staral se o něho jako otec, ponechal mu
jeho vladařskou hodnost a těšil ho svou laskavostí. Netoužil totiž ani tak po
rozšíření vlády, jako spíše miloval dobré skutky. Brzy nato vzdorocísaře
Maxima odstranil a dosadil znovu na trůn stejně milostivě jako uctivě
mladičkého Valentiniána v té části říše, odkud byl vyhnán. A když Valentinián
krátce potom zahynul zákeřnou rukou, potlačil jiného samozvance Eugenia,
který se nezákonně vetřel na Valentiniánovo místo, a proti jeho silnému vojsku
bojoval více modlitbou než mečem. Vojáci, kteří v té bitvě proti Theodosiovi
bojovali, vyprávěli, že jim prudký vítr vanoucí směrem od Theodosia vyrazil
z rukou všechny oštěpy, vracel všechny střely a jejich vlastní zbraně obracel
proti jejich tělu. A když se stal vítězem, strhl v Alpách Jovovy sochy a jejich
zlaté blesky štědře rozdal. Když synové jeho nepřátel hledali ochranu, museli se
podle jeho vůle napřed stát křesťany a pak jim ponechal majetek a obdařil je
114
Císař Konstantin Veliký (306-337), v r. 313 vydal milánský edikt a v r. 330 přenesl hlavní město říše z Říma
do Konstantinopole, Nového Říma.
115
Juliánův nástupce Jovián vládl pouze osm měsíců v zimě 363-364.
116
Julián Odpadlík (361-363) se pokoušel o obnovu pohanství a zahynul během tažení proti Peršanům.
117
Císař Theodosius Veliký (379-394), poslední panovník celé římské říše.
poctami. Za občanských válek se rmoutil nad jejich začátkem a snažil se o jejich
konec, a když byly ukončeny, nechtěl nikomu škodit, a po vítězství nedovolil
uplatňovat osobní nepřátelství vůči nikomu. Od samého počátku své vlády
podporoval Církev v boji proti bludům pomocí spravedlivých a milosrdných
zákonů. Více se radoval z toho, že je křesťanem a do této Církve patří, než
z toho, že je císařem. Nařídil všude skácet pohanské modly, protože dobře
pochopil, že ani pozemské dary nejsou v moci těchto zlých duchů, ale jediného
pravého Boha. A když Soluňané spáchali velice těžký zločin a on jim slíbil na
přímluvu biskupů odpuštění, ale pobouření některých lidí v jeho družině jej
přimělo je přece potrestat, prokázal zbožnou pokoru a podrobil se církevnímu
trestu a konal takové pokání, že lid se za něho modlil a spíše plakal nad jeho
pokořenou císařskou vznešeností, než aby se bál jeho hněvu za svůj hřích. Dobré
skutky vzal s sebou z tohoto časného dýmu, jímž je i sebevyšší trůn a vznešenost
lidská, a odměnou za ně se mu stala věčná blaženot, kterou dává jediný pravý
Bůh svým zbožným. Ostatní životní potřeby, jako je sám svět, světlo a vzduch,
slunce a déšť, země a úroda, jakož i lidskou duši a tělo, rozum, paměť a vůle,
smysly a zdraví pak dává i dobrým i zlým, a k tomu patří i vláda a moc, kterou
uděluje podle svého úradku. K těmto časným statkům, po nichž výhradně dychtí
bláhoví lidé, naprosto nepomáhá početnost nepravých bohů, jež nemá smysl ctít
ani v zájmu života pozemského, ani v zájmu života posmrtného, protože to jsou
jen přeludy zlých duchů. Ale co více se ozývá než prázdný sud? A může-li
prázdnota křičet hlasitěji než pravda, kdykoli se jí zachce, proto ještě nezmůže
více než pravda.
VI. kniha
(má 12 kapitol)
V předcházejících pěti knihách jsem dostatečně pojednal proti těm, kteří mají za
to, že v zájmu tohoto pozemského života je třeba uctívat nepravé bohy, kteří
jsou jen bezmocnými modlami a zlými duchy a pouhými tvory na rozdíl od
všemohoucího Stvořitele, jenž je jediným pravým Bohem a jemuž jedinému
patří takové uctívání. Proti jejich zatvrzelosti však nepostačí ani těch pět knih,
ani sebevětší počet dalších, protože chloubou bludu je neustupovat pravdě,
ovšem ke zhoubě toho, kdo se bludem a neřestí dává ovládat. Kdo však vážně
přemýšlejí o obsahu těch pěti knih, ti ochotně uznají, že jsme v těchto
uzavřených oddílech neprobrali méně, nýbrž spíše více, než ta otázka nutně
vyžadovala, a nebudou moci pochybovat, že všechnu tu nenávist proti
křesťanskému náboženství se zřetelem k útrapám tohoto života se pokoušejí
vzbudit jen lidé nerozvážní.
VI.1 O názoru, že bohové nejsou uctíváni pro život vezdejší, nýbrž pro život
věčný
Nyní tedy zbývá usvědčit a poučit ještě ty, podle jejichž názoru bohové, jimž
křesťanské náboženství připravuje pád, nemají být uctíváni pro život vezdejší,
nýbrž pro život věčný. Blahoslavený je ten, jehož nadějí je Pán a jenž se neohlíží
na bludy a lži! (Ž 40,5). Někteří filosofové projevili nesouhlas s výmysly
lidového pohanství a dobře věděli, že od pohanských bohů nemohou očekávat
život věčný, ba nemají být uctíváni ani pro ty věci, které se přičítají jejich moci.
Uctívání těchto bohů nemá sebemenší užitečnost pro život věčný už jen proto,
že je marné a směšné, ba naprosto bezmocné i ve věcech časných a rychle
pomíjejících.
VI.2 Jak asi smýšlel Varro o pohanských bozích, když odhalil takové jejich
druhy a obřady,
že by se k nim byl zachoval uctivěji, kdyby o nich byl pomlčel vůbec
Po těchto věcech nikdo nepátral zvědaveji než Varro118, nikdo je neprozkoumal
tak odborně, nikdo je neposoudil tak pečlivě, nerozebral tak výstižně a nevypsal
tak svědomitě a úplně jako on. Nicméně římské bohy ctil a vyslovil obavu, aby
jejich uctívání nezaniklo, a to nikoli nepřátelským vpádem, nýbrž nedbalostí
občanů. Proto zachraňoval bohy z trosek paměti a zachovával je pomocí svých
spisů jako Metellus, který vynesl z požáru posvátné předměty Vestiny nebo jako
Aeneas, který zachránil bůžky ze zřícenin Tróje. A přitom prozrazuje čtenářům
budoucích věků takové věci, že moudří i nemoudří je musí odsoudit jako
směšnou a odpornou pověru. To proto, že to byl sice člověk bystrý a velice
učený, ale neosvobozený Duchem svatým, příliš zatížený zvyky a zákony své
obce.
VI.3 Jak rozdělil Varro svoje knihy „O starožitnostech věcí lidských i
božských“
Varro napsal spis Antiquitates rerum humanarum et divinarum 119 (Starožitnosti
věcí lidských i božských) v 41 knihách, a to tak, že prvních 25 knih bylo o
věcech lidských a dalších 16 knih o věcech božských, přičemž lidské věci
rozdělil do čtyř skupin po šesti knihách. Hledí totiž k tomu, kdo jedná, kdy a kde
a co dělá. V prvních šesti knihách psal o lidech, v druhých šesti knihách o
místech, v třetích šesti knihách o dobách a šest posledních knih věnoval věcem.
A jako úvod napsal zvláštní knihu, která měla předem podat výklad o všem.
Podobně o věcech božských, neboť určití lidé konají na určitých místech
v určitou dobu určité obřady. První tři knihy tedy podobně napsal o lidech
(velekněží, ptakopravci, sbor patnácti pro obřady), druhé tři knihy o místech
(svatyně, chrámy, posvátná místa), třetí tři knihy o dobách (svátky, hry v cirku,
hry v divadle) a čtvrté tři knihy o obřadech (posvěcení, kult soukromý, kult
veřejný), poslední tři knihy pojednávají o bozích (bohové jistí, nejistí a zvláštní).
A jedna kniha jako úvod.
VI.4 O tom, že podle Varronova rozboru jsou u polytheistů věci lidské
starší než věci božské
V celé té řadě krásného a jemného rozlišení není možné najít život věčný, je
marné hledat ho, doufat v něj nebo si ho jen přát. Pohanské obyčeje jsou dílem
118
119
Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik
Tyto knihy se nezachovaly, jen byly později hojně citovány od různých autorů.
lidí nebo zlých duchů, kteří se snaží, aby lidská duše se nemohla přiblížit
k věčné pravdě nebo v ní dokonce zakotvit. Sám Varro dokládá, že psal napřed o
věcech lidských, až potom o věcech božských, protože napřed vznikly obce a až
potom vzniklo náboženství. Jenomže jde o nepravé náboženství, protože jediné
pravé náboženství nebylo a nemohlo být založeno nějakou pozemskou obcí,
protože jeho původcem je jediný pravý Bůh, takže od něho založené náboženství
naopak samo založilo nebeskou obec. A také jediné pravé náboženství není
založeno na vnuknutí od zlých duchů, nýbrž sám Bůh je vnuká svým ctitelům. A
když se Varro přiznává, že o věcech lidských psal dříve než o věcech božských,
protože ty božské věci vlastně pocházejí od lidí, uvádí tento důvod: „Jako malíř
je dříve než obraz nebo zedník je dříve než dům, podobně i obce jsou starší než
zákony.“ A tak doznává zcela otevřeně, že božské věci pocházejí od lidí, nejinak
než malba a stavba, a že nechtěl dát prvenství věcem nepravdivým před
pravdivými.
VI.5 O třech druzích náboženství podle Varrona: mythologickém,
přirozeném a občanském
A proč rozlišuje trojí theologii: jednu mythickou, druhou fyzickou a třetí civilní?
Tu první bychom také mohli nazvat fabulární (fabularis), kdyby to nebylo
nezvyklé, anebo bájnou (fabulosa) od bájí (báje = řecky mythos). Mythická je
běžná u básníků a vhodná pro divadlo, fyzická u filosofů a vhodná pro svět a
civilní u lidu a vhodná pro stát. První obsahuje mnoho nedůstojných smyšlenek
(narození z hlavy, narození ze stehna, narození z krůpějí krve, krádeže,
cizoložství, služba člověku). Druhá obsahuje mnoho rozporů v otázkách, kdo
bohové jsou, kde jsou, zda jsou věční, zda pocházejí z ohně nebo z čísel nebo
z atomů. Třetí je také falešná, neřestná a nedůstojná a lid rád naslouchá tomu, co
o bozích zpívají básníci nebo hrají herci. Co patří ke státu, nemusí patřit ke
světu, protože ve státě je možné vzdávat úctu a dávat víru věcem, jejichž
podstata je vymyšlená a neexistuje ani ve světě, ani mimo svět. A naopak
divadlo patří ke státu, protože je ve státě a protože je založeno od občanů za
účelem divadelních her.
VI.6 O mythickém a lidovém náboženství proti Varronovi
Varro je člověk sice ze všech nejbystřejší a nejučenější, ale přece jen člověk,
jehož Duch Boží nepřivedl k pravdě a pravda ke svobodě. Vidí, že je třeba
božské věci rozeznávat od lidských a vyvarovat se lží, ale přesto se bojí, aby
nenarazil na lidové názory a obyčeje a veřejně uznané pověry. Touží uctívat
bohy přirozené, ale je nucen uctívat bohy občanské. Obojí jsou si blízcí
nepravdou a obojí jsou milí zlým duchům. To je obludné a rouhavé šílenství:
žádat nebo očekávat život věčný od bohů básnických a divadelních! Jenom
blázen by mohl klesnout do tak hluboké propasti bezbožnosti! Mythická
theologie seje bezbožnosti, lidová theologie je sklízí! Mythická theologie škodí
šířením výmyslů o božských věcech, lidová theologie tyto výmysly sbírá a
vydává za božské věci. Mythická theologie tyto výmysly opěvuje, lidová
theologie se jimi baví a je miluje. Obě tyto pohanské theologie jsou ohavné a
hanebné, jedna tuto hanebnou živnost provozuje a druhá se jí obdivuje. Takové
společenství se zlými duchy člověka skutečně poskvrňuje a je horší než
společenství s lidskými zločinci, kteří svých zločinů nelitují, nýbrž spíše je
obhajují. Není východiska: mythické náboženství je příliš chudé, než aby se ho
lid mohl držet, kdežto filosofické náboženství je příliš hluboké, než aby se jím
lid mohl zabývat; a lidové náboženství je pouhou směsí obou, která vyhovuje
lidské pohodlnosti a prostřednosti.
VI.7 O podobnosti a shodě mythického náboženství s lidovým
Mythická theologie, spojená s divadelním jevištěm a plná neřesti a pohoršení,
má úzkou spojitost s theologií lidovou. Jak bohové vystupují v mythickém
náboženství, tak vystupují také v lidovém náboženství. Juppiter s vousy, Merkur
bez vousů. Saturnus stařičký, Apollo jinošský. Forculus, ochránce veřejí,
Limentinus, ochránce prahu, a Cardea, ochránkyně stěžejí. Jsou obřady
Junoniny, které se slaví na jejím oblíbeném ostrově Samu, kde se zasnoubila
s Jovem. Jsou obřady Cereřiny, v nichž se předvádí hledání Proserpiny, kterou
unesl Pluto. Jsou obřady Venušiny, v nichž se naříká nad jejím milovaným
Adonisem, kterého zabil kanec; jsou obřady Matky bohů, při nichž se oplakává
její milovaný Attis, kterého ze žárlivosti vyklestila.
VI.8 Jaké výklady přirozené soustavy podali pohanští učenci na obranu
svých bohů
Pro tyto věci existují jakési přírodovědecké výklady, odvozené z přirozené
soustavy. Jediný pravý Bůh je Bohem přirozeně, ale není bohem každá
přirozenost, jako člověk, zvíře, strom, kámen nebo země. Ať se pohanské
obřady vykládají jakkoli a odvozují z přírody, neřesti a zločiny v nich docházejí
uznání, třebas když Saturnus spolykal vlastní děti, a nezáleží na tom, že někteří
to vykládají jako že dlouhý čas sám stravuje, cokoli zrodí, anebo že semena
padají zpět do země, ze které vzcházejí. Pohanští bohové byli buď lidmi, jimž
byly za jejich život nebo smrt zavedeny obřady a slavnosti (a zlí duchové tento
blud vnukali a posilovali), anebo samými zlými duchy, kteří oklamali lidskou
mysl.
VI.9 O úkolech jednotlivých bohů
Úkoly pohanských božstev jsou ubohé a nadrobno rozsekané. Bohyně Educa a
Potina se starají o pokrm a nápoj pro děti, bůh Liber a bohyně Libera se starají o
ulehčení mužů a žen při souloži (liberamentum); jsou tři ochranná božstva
rodičky po porodu: bohyně Intercidona udeří do prahu sekyrou (intercido), bůh
Pilumnus palicí (pilum) a bohyně Deverra jej zamete pometlem, aby tak
ochránili šestinedělku proti násilnostem boha Silvana a proti škodlivému
lesnímu bohu bojovali znaky zemědělství, které jsou jemu odporné. Když se
spojují (junguntur) muž a žena, pomáhá jim bůh Jugatinus; při odvádění
nevěsty do ženichova domu pomáhá Domiducus; aby nevěsta s ženichem zůstala
(manere), od toho je bohyně Manturna. Podle Varrona se pověrčivý člověk bohů
strachuje, kdežto zbožný člověk se jich pouze ostýchá jako rodičů, ale nebojí se
jich jako nepřátel. Bájeslovné náboženství proniklo do lidového a lidové
náboženství proniklo do státního. Všechny druhy pohanského náboženství jsou
stejně nesmyslné a nedůstojné. Varro uváděl bohy od početí člověka až ke smrti
sešlostí věkem a potom bohy životních potřeb, jako je výživa a oděv, a u všech
ukazoval, jaká úloha kterému přísluší a proč má být ten který vzýván.
VI.10 O svobodomyslnosti Seneky, který kárá státní náboženství důrazněji
než Varro bájeslovné
Senekovi nechyběla svobodomyslnost, a proto káral státní náboženství, ačkoli
neměl svobodomyslnost v úplnosti, nýbrž jenom částečně, protože ji měl při
psaní, ale postrádal ji v životě. Nelíbila se mu lidská nebo zvířecí podoba
božství a odsuzoval výstřední obřady.
VI.11 Jak pohlížel Seneka na Židy
Seneka vytýkal Židům, že ztrácejí sedminu svého života nečinností, a zavrhoval
jejich obřady, o nichž tvrdil, že většina „tohoto zločinného národa“ je
zachovává, aniž by znala jejich příčinu.
VI.12 O tom, že po odhalení lichosti pohanských bohů je nepochybné,
že věčný život nemohou poskytnout nikomu, když nepomáhají ani v životě
časném
Rozeznává se tedy náboženství mythické, fyzické a politické podle Řeků; anebo
podle našeho (latinského) jazyka náboženství bájeslovné, přirozené a občanské.
Ani od jednoho nelze očekávat věčný život. Naopak, na zlé duchy i na jejich
následovníky čekají věčné tresty, což je spíše věčná smrt než život. Není totiž
větší a horší smrti nad tu, ve které se neumírá. Svrchovanou smrtí je odloučení
od Boha a život ve věčném trestu.
VII. kniha
(má 35 kapitol)
Pokouším se důkladněji vyplet a vykořenit zvrácené a vžité názory, které
odporují náboženské pravdě, a hlásám hledání a uctívání jediného pravého
Boha, a to pro život věčný, nikoli pro prchavý dým života časného.
VII.1 Zda je možné nalézt božství mezi vyvolenými bohy, když se ukázalo,
že není v občanské soustavě
Ve Varronových svazcích není božskost (divinitas) či božství (deitas, theotes),
protože není možné dosáhnout věčného života ctěním bohů, jaké uzákonily
obce. Někteří bohové patří mezi vyvolené, podobně jako se vybírají vojáci pro
nějaký důležitý branný úkol, anebo v Církvi se vybírají představení, anebo při
stavbě se vybírají úhelné kameny, anebo se vybírají nejlepší hrozny k jídlu.
VII.2 Kteří bozi jsou vyvoleni a zda jsou vyloučeni z úkolů nižších bohů
Varro doporučuje a uvádí v jedné knize tyto vybrané bohy: Jana, Jova, Saturna,
Genia120, Merkura, Apollona, Marta, Vulkána, Neptuna, Sola, Orca 121, otce
Libera, Zemi, Cereru, Junonu, Lunu, Dianu, Minervu, Venuši a Vestu. Z těchto
dvaceti je 12 mužů a 8 žen. Byli vybráni proto, že plní důležitější úkoly ve světě,
anebo proto, že jsou známější a uctívanější? Jestliže Janus otvírá cestu k přijetí
semene a je přítomen Saturn právě pro semeno, neboť má moc nade všemi
semeny, a rovněž Liber pro výron semene, pak je třeba se zeptat, kde je bohyně
Mena, pečující o měsíční výtok, a bůh Vitumnus, který dává plodu život, a bůh
Sentinus, který dává plodu smysly? Vždyť nebýt života a smyslů, čím by byl
celý ten obsah ženského lůna?
VII.3 O tom, že nelze ukázat na žádný důvod, proč byli někteří bohové
vybráni,
protože řadě nižších bohů se přičítají významnější úkoly
Juno je královna bohů a Jovova sestra i choť, je však také Iterduca a Domiduca
pro děti a plní svůj úkol s bohyněmi Abeonou a Adeonou. Podobně lidé oslavují
Minervu a zapomínají na Pecunii, ačkoli peníze je vábí více než umění a většina
lidí se žene právě za nimi.
VII.4 O tom, že se lépe zachovali k nižším bohům, které nesnižují žádnými
pomluvami,
než k vyvoleným bohům, u nichž oslavují veliké hanebnosti
Vyvolení bohové byli vybrání spíše pro bezpráví než pro pocty: mezi nižšími
bohy nenajdeme nikoho, kdo by si získal špatnou pověst nějakým zločinem,
120
Génius byl strážný duch člověka. Svého Génia měla i jednotlivá místa, sdružení, vojenské jednotky a byl i
Génius státu a panovníka.
121
Orcus, římský bůh smrti a vládce podsvětní říše, byl totožný s Hádem a Plutonem.
kdežto mezi vyvolenými bohy sotva najdeme někoho, kdo by nebyl poznamenán
pořádnou hanebností. Snad jenom Janus nebyl zahrnován mezi prostopášníky,
ba laskavě přijal vypuzeného Saturna a rozdělil se s ním o vládu, takže jeden
založil Janicul a druhý Saturnii.
VII.5 O tajném učení pohanů a přirozené soustavě
Varro prohlašuje, že duše světa a její části jsou pravými bohy. Při pohledu na
sochy bohů a jejich odznaky každý učedník tajné nauky hned vidí duši světa i
její části, neboť duch smrtelníků sídlící v lidském těle je velice podoben duchu
Nesmrtelného. Nedokázal ani skrze tajné nauky dojít k Bohu, od něhož byla
jeho duše stvořena (nikoli s nímž), jehož je tedy výtvorem (nikoli částkou) a
jenž každou duši stvořil, ale není duší světa. Výhradně jeho osvícením duše
dochází blaženosti, neukáže-li se nevděčnou k jeho milosti.
VII.6 O Varronově náhledu, že Bůh je duší světa,
který však má ve svých částech rozličné duše, jejichž přirozenost je božská
Varro praví ve svém předmluvě o přirozené theologii, že Bůh je duší světa
(řecky kosmos) a že svět sám je Bohem. Svět se pak dělí na dvě části, nebe a
zemi, a nebe pak na éther a vzduch a země na vodu a půdu a všechny ty části
jsou plny nesmrtelných duší v étheru a vzduchu a smrtelných duší ve vodě a
půdě. Až k dráze Měsíce jsou étherickými dušemi nebeských bohů hvězdy a
souhvězdí, až k povrchu mračen a větrů jsou vzdušné duše heroů, larů a geniů.
VII.7 Bylo-li rozumné, rozlišovat Jana a Termina jako dvě božstva
Od Jana jsou počátky, od Termina konce věcí. V působnosti mají tedy oba
bohové jen poloviční moc, protože na světě všechny věci nejen začínají, ale i
končí.
VII.8 Proč Janovi ctitelé vytvořili jeho obraz se dvěma obličeji, ba také se
čtyřmi
Pohané zobrazují Jana se dvěma obličeji, vpředu i vzadu, protože otevřená ústa
jim připomínají svět a Řekové říkají patru nebe = uranos, z ústní dutiny vede
cesta ven směrem k zubům i dovnitř směrem k hrdlu. Pro polykaní nebo
vyplivování slin je otevřena pod nebem neboli pod ústním ponebím obojí cesta.
A když ho zobrazují se čtyřmi obličeji, říkají mu dvojitý Janus a vykládají, že
hledí na svět ze čtyř světových stran. Pohané neslyší slova věčné Pravdy, jež
praví: „Já jsem dveře“ (J 10,9).
VII.9 O moci Jovově a jeho srovnání s Janem
O Jovovi pohané říkají, že je to bůh, mající moc nad příčinami, jimiž se něco
děje ve světě. A jako v rukou Janových jsou počátky věcí, tak v rukou Jovových
jsou jejich konce, a proto je Juppiter pokládán za krále všech, neboť počátky
jsou zastiňovány od konců.
VII.10 Je-li správné rozlišovat Jana a Jova
Jestliže Janus představuje svět a Juppiter představuje svět, neboť pohané říkají,
že Jova všecko je plno a že on je všemohoucí otec i matka všech králů a bohů i
všech věcí a že on je jediným bohem a vším a že jemu patří různá jména pro
jeho různé působnosti, pak je to proto, že moc nad počátky věcí je jiná než nad
jejich konci. Nedává však dobrý smysl oddělovat tyto dvě moci i v osobě, neboť
jediný člověk, který by ovládal dvě řemesla, nebude proto rozdělován na dva
různé lidi, nepůjde o dva různé řemeslníky.
VII.11 O Jovových příjmeních, která nepatří mnoha bohům, nýbrž
jednomu a témuž bohu
Jovovi dali pohané různá jména, např. Vítězný, Nepřemožitelný, Zastavitel,
Pomocník, Krokev, Živitel, Kojný a mnoho dalších. Tato příjmení dostal podle
různých působností: že nade všemi vítězí, že nemůže být od nikoho poražen, že
má moc zastavit útěk, že přináší pomoc v tísni, že celý svět poutá a udržuje jako
krokev, že všechny živí a jako by kojí. Všechny ty i ony věci vykonává on
jediný, on je i kojnou bohyní Ruminou, ba ani sama Juno není nic jiného než
Juppiter.
VII.12 O tom, že se Juppiter nazývá i Pecunia
Juppiter je i Pecunia, kterou pohané vzývají, aby měli hodně peněz, protože, jak
říkají, jemu všechno patří. A peníze potřebují muži i ženy. Přesto jediný pravý
Bůh je bohatý, ba nejbohatší, ale spíše všemohoucností než bohatství. Ostatně je
rozdíl mezi bohatstvím a penězi: kdo je moudrý, nemusí mít peníze vůbec nebo
jen málo, a přesto je bohatý; a naopak kdo je pošetilý, může mít peněz sebevíc, a
přesto je chudý. Boháč navenek bohatý, může být vnitřně chudý, ba nuzný,
zvláště podléhá-li lakotě a chamtivosti, je-li stále dychtivý po penězích a nevidí
nic jiného než ty peníze. A naopak chudák navenek chudý, může být vnitřně
bohatý, netouží-li po penězích, jako spíše po spravedlivém a řádném životě.
Láska k nepomíjející moudrosti totiž očišťuje od lásky k pomíjejícím penězům.
VII.13 O tom, že výklady o osobě Saturnově a Géniově nás poučí, že oba
dva jsou jediným Jovem
Samojediný Juppiter se rovná všem bohům, neboť všichni bohové se pokládají
za jeho části nebo za jeho projevy působnosti. Juppiter je totožný i se Saturnem,
jenž vládne nade vším, co se zaseje, neboť Juppiter je svět a sám vydává a
přijímá všechna semena, on je to tedy vlastně, který vládne nade vším, co se
zaseje. A Juppiter je totožný i s Géniem, jenž je ochráncem a vládcem bytostí,
které se mají zrodit, neboť Juppiter je otcem i matkou všech, on je duchem
světa, on je rozumnou duší každého jednotlivce i géniem celého vesmíru. Je-li
každý génius bohem a duch každého muže géniem, pak je duch každého muže
bohem. Tak to vykládají pohanští římští básníci.
VII.14 O úkolech Merkura a Marta
Merkur má moc i nad řečí bohů a dostal své jméno jako medius currens (běžící
mezi), protože řeč probíhá mezi lidmi, a řecky jako Hermes, protože řeč a její
výklad se nazývají hermeneia, a je i bohem obchodu, protože i směnu zboží
(merces = zboží) mezi kupujícími a prodávajícími zprostředkuje řeč, a nazývá se
poslem, protože pomocí řeči se vysílají všechny myšlenky. Mars má moc nad
válčením, které je nežádoucím dílem lidí. Je-li Mars válkou, jako je Merkur řečí,
kéž by nebylo války tak jistě, jako je jisté, že Mars je nepravým bohem!
VII.15 O některých hvězdách, kterým dali pohané jména svých bohů
Mnohé hvězdy nesou jména bohů: Merkur, Mars, Juppiter, Saturn, Jitřenka
(spíše Venuše než Juno). Králem všech jmenují Jova, ale jeho hvězda zůstává
daleko za leskem Venuše, ačkoli by svou září měla převyšovat všechny ostatní.
A proč nedostal nějakou hvězdu Janus? Jen proto, že je světem a počátkem a
všichni bohové jsou v něm? Ale to i Juppiter je světem, a přece má svou hvězdu.
A na druhé straně nejsou žádné oltáře ani obřady ani chrámy ke cti souhvězdí
Berana, Býka, Raka, Štíra a ostatních: proč neuznali za bohy také je?
VII.16 O Apollónovi a Dianě a ostatních vybraných bozích, kteří u nich
platili za části světa
Věštec a lékař Apollón je také sluncem a jeho sestra Diana je měsícem a
ochránkyní cest, jak říkají pohané, a proto je i pannou, protože na cestě se nic
neurodí, a oba mají šípy, protože ty dvě hvězdy sesílají svoje paprsky s nebe až
k zemi. Vulkán je podle nich zemským ohněm a Neptun zemským vodstvem;
Pluto neboli Dis či Dispater neboli Orcus je pevnou a nejnižší částí světa.
Liberovi a Cereře dávají vládu nad semeny, a to buď jemu nad semeny
mužskými a jí nad ženskými, anebo jemu nad semennou šťávou a jí nad pevnou
částí semen. Ale to všechno jistě přináleží Jovovi, který je otcem i matkou a
který všechna semena ze sebe vydává a v sebe je přijímá. Někdy také zemi jako
Velikou Matku ztotožňují s Cererou nebo Junonou. Tak jeden bůh, Juppiter,
bývá ztotožňován se všemi věcmi, a naopak jedna věc bývá ztotožňována s více
bohy.
VII.17 O tom, že i sám Varro označil svoje náhledy o bozích za nejisté
Tyto věci, uvedené jako příklad, spíše zatemňují než vysvětlují, takže i sám
Varro se rozhodl raději o všem pochybovat než něco s určitostí tvrdit. Za nejisté
domněnky si proto nezasluhuje výtky. Uvádí, že člověku náleži míniti, bohům
věděti.
VII.18 Co je nejpravděpodobnější příčinou, že se rozmohl pohanský blud
Pohanští bohové buď byli původně lidé, jimž podle jejich povahy, skutků a
osudů zařídili jejich obdivovatelé obřady a slavnosti, anebo to byli zlí duchové,
kteří se lidem zjevili. Básnické lži tyto věci přikrašlovaly a zlí duchové k nim
sváděli a lidská mysl jim byla nakloněna. Na jedné straně jde o směs lidských
skutků a lidských výmyslů a na druhé straně jde o směs ďábelských zjevení a
ďábelských klamů.
VII.19 O výkladech, jimiž se odůvodňuje Saturnův kult
Varro praví, že Saturnus podle pověsti polykal svoje děti, protože semena se
vracejí tam, odkud vzcházejí, a to, že mu místo Jova byla podstrčena hrouda,
podle něho znamená, že na počátku lidé při setí zahrabávali plody vlastnoručně,
dokud nevynalezli orbu. Saturnem by tedy měla být nazvána sama země,
protože ona pohlcuje, co zrodila, když semena z ní vzešlá se do ní opět vracejí,
aby je přijala. Dostal i jméno Chronos, protože bez Času nemůže být semeno
plodné. Proč má Saturnus v ruce srp, když za jeho vlády ještě nebylo rolnictví,
nýbrž lidé se živili plody, které země sama rodila? Proč některé národy, jako
Punové nebo Gallové, mu obětovaly mladíky? Je-li Saturnus synem nebe (vždyť
vyklestil svého otce Caela122), neznamená to, že je vlastně synem Jovovým (jenž
je sám Nebem)? Proč je třeba ještě jiných bohů, hlavně Liebera a Libery, tj.
Cerery, jako by Saturnus nestačil s celou tou velikou mocí na semena a
potřeboval by pomoc?
VII.20 O mysteriích eleusínské Cerery
Mezi Cereřinými mystérii123 jsou proslulé zvláště ty eleusínské. Ceres objevila
obilí a přišla o svou dceru Proserpinu, když ji unesl Orcus. Varro vykládá, že
právě Ceres znamená plodnost semen. Její plodnost ustává na půl roku (zhruba 4
měsíce), kdy Proserpina (proserpere = klíčit) je v podsvětí, a obnovuje se na půl
roku (zhruba 8 měsíců), kdy Proserpina se vrací z podsvětí na zem.
VII.21 O hanebných obřadech, jež byly konány ke cti Liberově
Liberovi náleží moc nad vlhkými semeny včetně semen živočišných a včetně
ovocných šťáv a k jeho poctě se slavily podle Varrona na italských rozcestích
122
Nominativ zní Caelus.
Mystéria jsou tajné náboženské obřady, přístupné pouze mystům, tj. zasvěceným osobám. Eleusínská
mystéria (Eleusis, novořecky Elefsis, blízko Athén) jsou nejstaršími mystérii antického světa a jejich počátek se
klade již do mykénské doby (15. stol. př. Kr.); v r. 391 po Kr. jejich konání zakázal císař Theodosius I.
123
nestydatých obřadů, spojených s uctíváním mužského údu, který táhli na vozíku
po rozcestích až do Města a zdobili věnci. Nečisté tlupy zlých duchů tak našly
více příležitostí k šíření nečistého rouhání a rouhavé nečistoty.
VII.22 O Neptunovi, Salacii a Venilii
Podobně jako Saturnus nestačil na semena a měl ku pomoci Libera, tak Neptun
měl manželku Salacii, která prý je nižší vrstvou mořské vody, a ještě mu přidali
Venilii. Podle Varrona je Venilia vlna, která se valí (venit) ke břehu, a Salacia je
vlna, která se vrací na hladinu (salum). Proč jsou to dvě bohyně, když je to jedna
a táž vlna, která se blíží a vrací? Asi v tom vězí příliš pomatené žádosti po
mnoha bozích: pohanská duše si přizvala v tomto případě dva zlé duchy, aby se
ještě více poskvrnila. Salacia tak přišla o spodní mořskou vrstvu, když byla
umístěna na hladině a označena za vlnu odlivu, a pohanská duše tak uvízla ještě
důkladněji v pasti satanského klamu.
VII.23 O zemi, kterou Varro prohlašuje za bohyni, neboť onen duch světa,
v kterém vidí boha,
proniká i tuto nejnižší část svého těla a uděluje jí božskou moc
Proč pohané chtějí mít ze Země bohyni? Snad proto, že je plodná? Proč tedy
nejsou pokládáni za bohy raději lidé, kteří její plodnost obděláváním zvyšují?
Pohané namítají, že bohyní z ní dělá světová duše, která ji proniká. Jako by duši
nebylo vidět lépe v lidech! Tak se pohané propůjčují ve svém úžasném a
smutném bludu k uctívání a zbožňování těch věcí, které nejsou bohy a nad které
jsou sami jakožto rozumní lidé lepší! Varro píše, že v celé přírodě jsou duše
trojího stupně: první duše prostupuje všechny živoucí části těla, propůjčuje jim
život a nevnímá, kraluje nad kostmi, nehty a vlasy; druhá duše je obdařena
vnímáním a kraluje nad smysly; třetí duše se nazývá duchem a je obdařena
rozumem, tu postrádají všechny smrtelné bytosti kromě člověka. Tato třetí duše
je částí světové duše a je bohem, v lidech se však nazývá géniem. Kameny Země
jsou jakoby kostmi boha, nebeská tělesa jsou jakoby smysly boha, éther je
jakoby duší boha a prostupuje nebeská tělesa včetně naší Země a zemského
oceánu a činí i z nich bohy: Jova a Neptuna. Kam se však poděje Orcus, bratr
Jovův a Neptunův, a kam jeho manželka Proserpina? A proč jsou zemští bohové
čtyři: Tellus s ohledem na ženskou působnost, Tellumo s ohledem na mužskou
působnost, Altor (neboť ze země bere obživu – alitur – všechno, co se narodilo)
a Rusor (neboť všechno se zase vrací – rursus - do země)?
VII.24 O významu Telluřiných příjmení, která sice znamenají mnoho věcí,
ale neměly utvrzovat víru v mnoho bohů
Země tedy měla spíše dostat čtvero příjmení, než dát vznik čtyřem bohům. Jako
se někdy i těm nejhorším ženštinám zprostiví a omrzí ty zástupy milenců, tak i
té nejpodlejší duši, zaprodané nečistým duchům, se také někdy omrzí tvořit si
nové a nové bohy, jimž by se propůjčovala. Proto i sám Varro, jako by se
zastyděl za ten zástup, spatřuje v Telluře jedinou bohyni, Velikou Matku. Myslí
se, jak praví, že Tellus je Ops, protože se zlepšuje prací (opus); že je Matka,
protože je nesmírně plodná; že je Veliká, protože vydává obživu; že je Vesta,
protože se odívá (vestitur) rostlinstvem; podobně s ní ztotožňuje i jiné bohyně.
Je-li bohyní jedinou, proč se přitom hledá bohyň celá řada? Jestliže v jednom
člověku je více věcí, pak to neznamená, že je v něm také více lidí! Jen rozdělujte
a spojujte, rozmnožuje, rozvíjejte a zamotávejte!
VII.25 Jaké vysvětlení si našli řečtí učenci pro Attidovo vykleštění
Varro se nezmínil o Attidovi124 a neptal se po důvodu jeho vykleštění. Filosof
Porfyrios zaznamenal, že Attis znamená květy, které před vytvořením plodu
opadávají. Avšak u Attida po ztrátě tohoto květu nenásledoval žádný plod, nýbrž
neplodnost. Asi právě proto se Varro tomu vyhnul a nechtěl o tom mluvit.
VII.26 O ohavnosti kultu Velké Matky
Varro nechtěl nic říci ani o změkčilcích, kteří chodili ženskou chůzí
s napomádovanými vlasy a napudrovanými tvářemi. Jestliže bůh Janus měl
nestvůrné sochy, pak bohyně Kybela měla nestvůrné obřady: Janovi lidé přidali
kamenné údy, Kybela lidem vzala skutečné údy. Juppiter kromě žen, které
zkazil, zostudil nebe jen jediným Ganymédem, kdežeto ona poskvrnila zemi a
urazila nebe mnoha veřejnými řemeslnými změkčilci! Saturn vyklestil svého
otce, ale takhle Velká Matka přivedla své kleštěnce i do římských chrámů! Čím
jsou vedle této ohavnosti krádeže Merkurovy nebo smilstva Venušina! Takovým
bohům by se měl člověk zasvětit? To by nejen ztratil život věčný, ale až do smrti
by ztratil i život časný, protože už nebyl s to žít počestně! Pravé náboženství se
nekladní světu jako svému bohu, nýbrž klaní se Bohu pro jeho dílo, za něž jej
chválí, a očišťuje se od světské špíny, aby ve svatosti putovalo zpět k tomu, od
něhož vyšlo, totiž k jedinému pravému Bohu, Stvořiteli světa.
VII.27 O výmyslech přírodních filosofů, kteří ani nectí pravé božství,
ani nepěstují takovou bohoslužbu, jaká pravému božství přísluší
Někteří bohové nabyli větší proslulosti než ostatní, ale nestalo se tak proto, aby
byly oslaveny jejich zásluhy, nýbrž aby nezůstaly skryty jejich mrzkosti: tím
spíše je možné myslet si o nich, že to byli jen lidé. Vergilius praví, že nejdříve
přišel Saturn, když prchal s Olympu před mečem Jovovým, jsa vyhnancem
124
Attis, fryžský bůh vegetace, uctívaný spolu s Kybelou. Jeho kult se dostal do Řecka a zvláště do Říma
v hellénistické době. Attidovi se podobá Adónis. Kybelin velekněz, zvaný archigallus, nosíval Attidův obraz na
prsou.
zbaveným trůnu125. Celé to obšírně vykládá Euhemerus126, přeložený do latiny od
Ennia. Je hříchem ctít místo jediného pravého Boha nějaký živel světa nebo
nějakého stvořené ducha, a to ne proto, že by byly špatné prostředky této úcty
(chrám, oltář, kněz či oběť), nýbrž proto, že takovými prostředky se má vzdávat
úctu jenom jedinému pravému Bohu. A kdo by prohlašoval, že k bohopoctě patří
obludné sochy, lidské oběti, věnčení mužských údů, zraňování těla,
vyklešťování, hraní oplzlých her a řádění změkčilých, pak to není uctívání,
nýbrž zneuctívání a nic jiného. Tak hřeší proti Bohu dvojnásobně: uctívá místo
něho něco jiného a uctívá to takovými prostředky, jakými nemá být uctíván ani
on ani něco jiného. Vždyť proto jsou pohanské bohoslužby hříšné a ještě k tomu
hnusné. Nečistí duchovné se usidlují v nejapných modlách a s jejich pomocí
ovládají nejapná srdce, tak je to.
VII.28 O tom, že Varronova theologická nauka je plná rozporů
Ačkoli se Varro snaží uvést všechny tyto bohy ve vztah a souvislost s nebem a
zemí, nejde to: ztrácejí semu mezi prsty, padají mu z rukou, rozplývají se a
rozpadají. Dává se vést představou, že nebe je něčím činným a země něčím
trpným, a proto nebi (Janovi nebo Jovovi i všem bohům) přičítá mužskou
schopnost a zemi (Telluře nebo Junoně i všem bohyním) přičítá ženskou
schopnost; platonské pratvary věcí (ideje) ztotožňuje s Minervou. Nebem
nazývá to, čím se něco děje; zemí nazývá to, z čeho se něco děje; pratvarem
nazývá to, podle čeho se něco děje. A nevšímá si toho, že u Platóna mají ideje
takovou moc, že nebe podle nich nic neučinilo, nýbrž samo bylo podle nich
učiněno.
VII.29 O tom, že za vším, za čím přírodní filosofové spatřovali svět a jeho
části,
měli spatřovat jediného pravého Boha
Na všechno, co pohané pomocí rádoby filosofických výkladů vztahují ve
výkladu o bozích na svět, máme pohlížet takto: Jediný pravý Bůh je Stvořitelem
světa a Původcem veškeré duše i veškerého těla v rostlinách, zvířatech i lidech!
A tohoto jediného pravého Boha my ctíme, a nectíme nebe a zemi jako dvě
části, z nichž sestává tento svět, ani nectíme světovou duši rozlitou ve všem
živoucím.
VII.30 Kterak pravá víra rozlišuje Tvůrce od tvorů,
tak aby místo jednoho nebylo ctěno bohů tolik, kolik je činností jednoho
Původce
125
126
Aen. VIII, 319nn.
Euhemeros (+ cca 260 př. Kr.), řecký filosof a mythograf. Odhaluje zbožštění dávných panovníků a hrdinů.
My uctíváme jediného pravého Boha, který určil počátky i konce k bytí a
pohybu svých tvorů, nad nimiž má moc, on jim dal duši, a těm tvorům, kterým
chtěl, dal i rozum a řeč. On dává zdraví a uzdravuje nemoci; on řídí běh válek,
jejich začátky a konce, kdykoli potřebuje lidský rod nápravu a trest; on udržuje
řád přírody a dává vzrůst semenům, on stvořil oheň a slunce, vodu a měsíc; on
dává uzrát plodům země a živí všechny. On je všude celý a není omezený na
žádné místo, není dělitelný na žádnou část a není změnitelný po žádné stránce.
Ačkoli tvorové nejsou bez něho ničím, přece nejsou tím, čím je on. Ačkoli
působí skrze anděly, jež oblažuje sám sebou, přece neoblažuje lidi skrze anděly,
ale sám sebou jako anděly. A od tohoto jediného pravého Boha, jehož všichni
tvorové potřebují, aniž on sám potřebuje jediného z nich, doufáme mít život
věčný.
VII.31 Kterých zvláštních dobrodiní Božích požívají následovníci pravdy,
nemluvě o jeho obecné štědrosti
Kromě těch dobrodiní, která dává dobrým i zlým na základě řízení přírody,
máme od něho veliký důkaz veliké lásky, kterou prokázal těm, kdo jsou jeho.
Ačkoli nejsme s to dostatečně mu poděkovat za to, že jsme, že žijeme, že vidíme
nebe i zemi, že užíváme řeči a rozumu, abychom jím hledali právě toho, kdo
všechno stvořil; úplně nás neopustil, když jsme zhřešili, odvrátili jsme se od
jeho světla a byli jsme zaslepeni láskou k temnotě. Naopak, seslal nám svého
jednorozeného Syna, abychom na jeho vtělení a narození i na jeho utrpení a
vzkříšení poznali, jak velice Bůh miluje člověka, a abychom obětí jeho Syna na
kříži byli očištěni ode všech hříchů a abychom skrze jeho Ducha svatého ve
svém srdci překonávali všechny překážky, vytrvali v dobrém a došli věčného
pokoje a nevýslovné blaženosti v patření na něho.
VII.32 O tom, že tajemství Kristova vykoupení nebylo skryto žádnému
předcházejícímu období
a že bylo vždycky prorokováno rozličnými znameními
Toto tajemství věčného života bylo předpověděno už na samém počátku
lidského rodu skrze některá znamení a svátosti době přiměřené, a to od svatých
andělů. Potom se sdružil hebrejský národ v jeden lid a stal se nositelem tohoto
tajemství, tak aby v něm byla předpovídána budoucnost toho, co se uskutečňuje
od příchodu Kristova až dodnes. Později byl tentýž národ rozptýlen mezi pohany
na svědectví Písmu svatému, jímž byla předpověděna budoucí věčná spása
v Kristu. Nejen všechna proroctví a naučení ve věcech víry a mravů obsažená
v těch svatých knihách, ale i svatostánek, chrám, oltáře, kněžství, oběti, obřady a
svátky, všechno, co patří k bohoslužbě, povinné Bohu a řecky nazývané latreia,
to všechno naznačovalo a předpovídalo to, o čem věříme, že se splnilo, a co
pozorujeme, že se plní, a več důvěřujeme, že se ještě splní pro věčný život
věřících v Krista.
VII.33 O tom, že pouze pomocí křesťanského náboženství mohl být odhalen
klam zlých duchů,
radujících se z lidského bludu
Pouze pomocí jediného pravého náboženství mohlo být odhaleno, že bohové
pohanů jsou nečistí duchové, kteří se za bohy jen vydávají pod maskou duší
zemřelých nebo pod zdáním tvorů čistých. Ve své zpupné nečistotě se radují
z věcí ohavných a zločinných, žádají pro sebe božských poct a naprosto si
nepřejí obrácení lidských duší k Bohu. Od jejich hrůzného a bezbožného panství
dochází člověk osvobození jen tehdy, když uvěří v toho, jehož pokora je větší
než jejich pýcha. Marně se Varro pokouší z nečestných věcí udělat věci
počestné, klam zlých duchů je odhalen!
VII.34 O knihách Numy Pompilia, které dal senát spálit,
aby nevešly ve známost příčiny obřadů, v nich zaznamenané
Na druhé straně Varro zaznamenal, že vysvětlení obřadů v knihách Numy
Pompilia127 nebylo uznáno za hodno toho, aby zůstalo ukryto v knihách, natož
aby se s ním lidé seznamovali četbou. Když jakýsi Terentius tyto knihy donesl
do Města k praetorovi, když je vyoral jeho pacholek na poli blízko hrobu Numy
Pompilia na Janiculu, senát rozhodl, aby je praetor spálil. Numa Pompilius
pronikl v nedovolené všetečnosti k takovým tajnostem zlých duchů, sepsal je,
aby si je mohl četbou obnovovat v paměti, ale přitom se neodvážil někoho o
nich poučovat ani je sám zničit, a proto je zahrabal na bezpečném místě svého
budoucího hrobu v naději, že tam budou v bezpečí a že k jeho hrobu se
nepřiblíží pluh. Senát se ostýchal tyto knihy odsoudit, a poněvadž shledal, že
jsou škodlivé a záhubné, dal je raději zničit ohněm, aby jejich poznání
nepřineslo do obce zmatek.
VII.35 O věštění z vody, jímž se Numa nechal ošálit, vida v ní jakési obrazy
zlých duchů
Numa Pompilius se dal přimět k věštění z vody (hydromantii), aby v ní viděl
podoby bohů, či spíše přeludy zlých duchů, a aby od nich slyšel, co má zavést a
zachovávat v bohoslužbě. Podle Varrona tento druh věštění pocházel z Persie, a
užije-li se krve, dalo se vyptávat i zemřelých, a odtud se vzal název věštění
mrtvých (nekromantie). Pomocí takového věštění byl Numa Pompilius poučen o
obřadech, jejichž podobu vyjevil, ale příčiny zahrabal, když jim dal zemřít
společnou smrtí s sebou, a tak se postaral o jejich odstranění lidskému zraku a o
jejich pohřbení, neboť se bál toho, čemu se naučil. Buď tam bylo vypsáno o
127
Jde o druhého římského krále.
hříšných žádostech nečistých duchů, anebo o tom, že bohové nebyli ničím jiným
než lidmi dávno zemřelými, anebo o tom, že zlí duchové se za ně nestydatě
vydávají. Musel v nich samých být důvod, že Numa Pompilius své knihy jen
ukryl, kdežto senát je docela zničil. Kdo se nechce spolčovat se zlými duchy,
nechť jen se nestrachuje před škodlivou pověrou a skloní se před pravým
náboženstvím, které je odhaluje a usvědčuje!
VIII. kniha
(má 27 kapitol)
VIII.1 O otázce přirozeného náboženství, které budeme rozebírat
s významnějšími a hlubšími filosofy
Nyní se budeme zabývat přirozeným náboženstvím s filosofy, tj. s těmi, kdo
milují moudrost. A je-li Moudrostí jediný pravý Bůh, který stvořil všechno, pak
pravý filosof miluje tohoto jediného pravého Boha. Někteří filosofové sice
soudí, že božstvo existuje a pečuje o lidské záležitosti, avšak myslí, že
k dosažení blaženého života i po smrti nestačí uctívat jediného Boha, nýbrž je
třeba ctít mnoho bohů, třebaže stvořených od něho. Jsou blíže pravdě než Varro,
protože uznávají nad každou duševní podstatou Boha, který stvořil nebe i zemi a
také každou duši vůbec a který duši racionální a intelektuální, jako je duše
lidská, oblažuje účastí na svém netělesném a neproměnném světě. Tito
filosofové jsou nazýváni platoniky.
VIII.2 O dvou filosofických školách, tj. italské a ionské, a o jejich
zakladatelích
Zakladatelem italské školy byl Pythagoras ze Samu, od něhož prý pochází i
samo jméno filosofie, a zakladatelem ionské školy 128 byl Thalés Miletský, jeden
ze sedmi mudrců. Thalés na základě astronomických výpočtů dovedl
předpovědět zatmění slunce a měsíce, nicméně myslil, že počátkem věcí je voda
a že z ní vznikají všechny živly světa i svět sám se vším, co se na něm rodí. Po
něm následoval Anaximandros, pak Anaximenés, Anaxagoras, Diogenes,
Archelaos a Sokrates, učitel Platonův.
VIII.3 O učení Sokratově
Sokrates byl první, kdo se věnoval polepšení a uspořádání mravů, kdežto
filosofové před ním se věnovali spíše zkoumání přírody. Myslel, že příčiny věcí,
které jsou závislé na vůli jediného a nejvyššího Boha, může pochopit jen
očištěná mysl, a proto se snažil o očištění života dobrými mravy, aby se duch
zbavil břemene vášní a mohl se povznést od časného k věčnému. Jen čistá mysl
spatří podstatu netělesného a neproměnného světla, kde nepohnutě žijí příčiny
všech podstat stvořených. Tím znepokojoval pošetilé nevědomce, nadělal si
nepřátele, až byl na utrhačnou žalobu odsouzen a potrestán smrtí. Athénská
128
Filosofové ionské školy považovali za počátek všech věcí vodu (Thalés Milétský, + 548 př. Kr.); nekonečnou
látku zvanou apeiron (Thaletův žák Anaximandros Milétský, + 546 př. Kr.); vzduch (Anaximandrův žák
Anaximenés Miletský, + 525 př. Kr.); hmotné částice zvané spermata (Anaximenův žák Anaxagorás
Klazomenský, + 468 př. Kr.??); vzduch obdařený rozumem (Anaximenův žák a Anaxagorův nástupce Diogenes
Apollonický, + 425 př. Kr.); oheň (Hérakleitos z Efesu, + 475 př. Kr.). Podle Empedokla z Agrigentu (+ 430 př.
Kr.) se svět skládá ze čtyř živlů: vzduchu, ohně, vody a země, přičemž hnací silou je buď sjednocující láska
(filia) nebo rozdělující nenávist (neikos).
obec, která jej veřejně odsoudila, toho později litovala veřejným smutkem a
rozhořčený lid ubil jednoho z jeho dvou žalobců, druhý něčemu podobnému
unikl jen dobrovolným vyhnanstvím. V Sokratových rozpravách o nejvyšším
dobru, které může učinit člověka blaženým, nebylo toto dobro jasně vymezeno,
a proto každý z jeho stoupenců si je vykládal podle své libovůle. Někteří
sokratikové pokládali za nejvyšší dobro ctnost (jako Antisthenes), a jiní rozkoš
(jako Aristippos).
VIII.4 O vynikajícím Sokratově žáku Platonovi, který celou filosofii rozdělil
ve tři části
Mezi Sokratovými žáky zastínil všechny ostatní svou slávou Platon. Tento
Athéňan mnoho cestoval po Egyptě a Itálii a poslouchal nejvýznačnější učitele
filosofie. Svého mistra Sokrata učinil mluvčím téměř ve všech svých dialozích a
oděl ve formu jeho mravních rozhovorů i to, čemu se naučil od jiných nebo nač
přišel sám. Jako se věnoval Sokrates hlavně praktické filosofii, která směřuje
k uspořádání mravů, tak Platon rozvíjel hlavně theoretickou filosofii, která hledá
příčiny světa. Platon pak obojí filosofii spojil v jednu soustavu, kterou rozdělil
na část morální, která se zabývala hlavně jednáním, část naturální, která se
věnovala hlavně pozorování, a část racionální, kterou se rozeznává pravda od
nepravdy. Platonovy výroky, ať už je sepsal sám nebo je přejal od jiných, se
dílem shodují s pravým náboženstvím a dílem se zdají být s ním rozporu.
V jediném pravém Bohu je třeba hledat a nalézat příčinu bytí, důvod poznávání i
řád jednání; člověk je totiž stvořen tak, že tím, co v něm vyniká, se dotýká toho,
který vyniká nade všechno, tj. jediného pravého a nejvýše dobrého Boha, bez
něhož žádná podstata neexistuje, žádná theorie neučí a žádná praxe neprospívá.
Jeho hledejme, jeho pozorujme, jeho milujme, v tom je pro nás lidi všechna
správnost.
VIII.5 O tom, že o theologii je záhodno se přít nejspíše s platoniky,
jejichž náhledy zaslouží přednosti před zásadami ostatních filosofů
Když tedy Platon řekl, že filosof následuje, pozoruje a miluje Boha a že
filosofova blaženost je v Bohu, k čemu je třeba obírat se ostatními? Vždyť žádní
jiní filosofové se nám křesťanům nepřiblížili více než tito. Platonici prohlásili za
původce světa a za dárce pravdy a blaženosti jediného pravého Boha. Ať se před
nimi skloní veškerá pohanská theologie, která obrací lidské bludy v božské
pocty zlým duchům; ať jim jde s cesty výklad těch bludů, který Numa Pompilius
pečlivě ukryl a zároveň se sebou pohřbil a který senát přikázal spálit, když jej
vyoral pluh. Duše obdařená rozumem by neměla vzdávat božskou poctu tomu,
co je přirozeným řádem postaveno na stejnou úroveň jako ona nebo dokonce na
nižší úroveň než ona. Mnoho smrtelníků bylo neprávem prohlášeno za bohy,
jako Picus a jeho syn Faunus, jako Romulus, Aeneas, Herkules, Aesculapius,
jako Dioskúrové, totiž Kastór a Polydeukés. Ať se před nimi skloní i jiní
filosofové, kteří pokládali za počátky přírody hmotné věci, jako oheň, vodu,
vzduch nebo malé částečky, tak se nestyděli označit Boha za hmotu. Jestliže
lidská duše není hmotou, nýbrž je duchem, jak by mohl být hmotou Bůh, který
stvořil ducha?
VIII.6 O názorech platoniků v odvětví přírodní filosofie
Platonikové si všimli, že žádné tělo není duchem ani Bohem, a proto hledali
Boha mimo hmotná tělesa. Cokoli se mění, nemůže být Bohem, a proto hledali
Boha mimo proměnlivé věci. (Ř 1,19n.)
VIII.7 Oč větší přednosti nad ostatní filosofy zasluhují platonikové
v racionální filosofii čili logice
Platonikové nehledali sudidlo pravdy v tělesných smyslech a nechtěli všechno,
co poznáváme, měřit jejich nespolehlivými a klamnými pravidly, jako např.
epikurejci, ani neodvozovali důkazy ze smyslových představ, jako např.
stoikové. Tak smyslům neupřeli, co je jejich, ani od nich nečekali více, než
dovedou.
VIII.8 O tom, že i ve filosofii morální mají prvenství platonikové
Nejvyšší dobro, k němuž vztahujeme všechno svoje jednání a jehož si přejeme a
jehož i dosahujeme pro ně samé a pro nic jiného, takže po něm už nehledáme
nic, co by nás činilo blaženými, hledali platonikové v Bohu, jenž je pravé a
nevyšší Dobro. Jedni říkají, že člověk je dostává od těla, druzí, že od ducha, a
třetí, že od obojího, nicméně v každém případě je hledali vždycky jen v člověku.
Co je světlo pro oko, to je Bůh pro člověka, a konečným cílem je žít ctnostně,
což se může podařit jen tomu, kdo zná a následuje Boha, který je jedinou
příčinou jeho blaženosti. Filosofie ovšem směřuje k blaženému životu a filosof
se stane blaženým jen tehdy, když začne milovat jediného pravého Boha, který
má být milován, a naopak filosofovy blaženosti bude tím více ubývat, čím více
bude milovat to, co milováno být nemá.
VIII.9 O té filosofii, která se přiblížila pravdě křesťanské víry
Řada filosofů, jako platonici a pythagorejci, mínila o jediném a pravém Bohu, že
je Stvořitelem všech věcí i Světlem k jejich poznávání i Dobrem k jejich konání,
protože od něho máme počátek podstaty i pravdu poznání i blaženost života.
VIII.10 Jakou přednost má před filosofickými soustavami křesťanská víra
Křesťanský člověk nemusí znát platoniky ani podle jména, ani nemusí vědět o
filosofech ionských a italských, a přesto není tak neobeznalý, aby nevěděl, že
pravá filosofie studuje moudrost a že se má mít na pozoru před těmi, kdo
filosofují se zřetelem k živlům tohoto světa129 a neznají se k Bohu, který svět
stvořil130. Co je možné o Bohu poznat, to je zjevné všem lidem 131, neboť v Bohu
žijeme, pohybujeme se a jsme132. Filosofové řečtí i římští jen v tom mají pravdu,
shodují-li se s námi v učení o jediném pravém Bohu, který je netělesný Duch a
všemohoucí Stvořitel a který všechno udržuje a řídí. Od něho pochází naše
přirozenost, ve které jsme byli stvořeni k jeho obrazu podle jeho podoby, a od
něho pochází také zjevené učení, kterým poznáváme jeho i sami sebe.
VIII.11 Odkud měl Platon to poznání, kterým se přiblížil křesťanskému
vědění
Někteří říkají, že v Egyptě slyšel proroka Jeremiáše nebo že na cestě tam četl
prorocká Písma, avšak Platon se narodil téměř sto let poté, co prorokoval
Jeremiáš, a poněvadž se dožil jedenaosmdesáti let, uplynulo od roku jeho smrti
téměř šedesát let do doby, kdy egyptský král Ptolemaios dal přeložil hebrejská
Písma do řečtiny od sedmdesáti hebrejských mužů. V knize dialogu Timaios
Platon říká, že Bůh nejdříve spojil zemi a oheň (31 B), přičemž oheň u něho
znamená nebe. To se podobá slovu, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Potom jmenuje ty dvě střední vrstvy, jimiž jsou spjaty dvě krajní vrstvy, totiž
vodu a vzduch, což připomíná slovo, že Duch Boží vznášel se nad vodou,
protože i vzduch nazývá duchem a snad se domníval, že je zde řeč o čtyřech
živlech. Stvořitele považoval za toho, který skutečně je, protože je neproměnný,
129
Srov. Ř 1,21n.
Srov. Ko 2,8
131
Srov. Ř 1,19n.
132
Srov. Sk 17,28
130
kdežto každého tvora považoval za toho, který skutečně není, protože je
proměnný.
VIII.12 O tom, že i platonikové, ačkoli o jediném pravém Bohu smýšleli
správně,
přece byli pro přinášení obětí pohanským bohům
Čím správnější náhled o Bohu platonikové měli, tím byli slavnější a věhlasnější
nad ostatní filosofy. Ať už měl Platon 133 své znalosti o Bohu odkudkoli, třeba ze
starozákonních knih nebo z pohledu na jeho stvořitelské dílo134, přece byl pro
přinášení obětí pohanským bohům. Stejný názor zastávali i jeho následovníci,
jako jeho synovec Speusippos135, jeho milovaný učedník Xenokrates136,
Plotinus137, Porfyrios138, Iamblichos139 a latinský platonik Apulejus140 z Afriky.
VIII.13 O Platonově názoru, že bohové nejsou leč dobří a příznivci ctností
Platon se s námi rozchází v názoru, že bohové nejsou leč dobří a příznivci
ctností, čímž padá názor, že zlí bohové musejí být získáváni oběťmi, aby
neškodili, kdežto dobří mají být získáváni oběťmi, aby pomáhali. Kteří bohové
tedy milují divadelní hry a chtějí, aby byly zařazeny do bohoslužeb na jejich
počest? Proč potom Platon chtěl, aby z obce byli vyhoštěni básníci, protože
skládali básně nedůstojné vznešených a dobrých bohů? Co je to tedy za bohy,
kteří se přou s Platonem o divadelní hry? Platon přece nechce, aby bohové byli
ostouzeni smyšlenkami, kdežto tito bohové přikazují, aby právě těmi
smyšlenkami byli oslavováni! Labeo141, který myslí, že zlí bohové mají být
získáváni krvavými oběťmi, kdežto dobří bohové divadelními hrami, počítá
Platona mezi polobohy! Jak to vysvětlují platonikové?
VIII.14 O názoru, že rozumné duše jsou trojího druhu,
totiž v nebeských bozích, vzdušných démonech a pozemských lidech
Platonikové říkají, že rozumné duše jsou trojího druhu, totiž v nebeských
bozích, vzdušných démonech a pozemských lidech. Bohové mají nejvyšší sídlo
na nebi, démoni střední ve vzduchu a lidé nejnižší na zemi. A jako je různá
důstojnost jejich sídel, tak i povah. Proto jsou bohové lepší než lidé i démoni.
133
Platon zemřel v r. 347 př. Kr.
Srov. Ř 1,19n.
135
Speusippos zemřel v r. 339 př. Kr.
136
Xenokrates zemřel v r. 314 př. Kr.
137
Plotinos zemřel kolem r. 270 po Kr. a platí za zakladatele novoplatonismu.
138
Porfyrios zemřel začátkem 4. stol. a byl učedníkem Plotinovým.
139
Iamblichos zemřel kolem r. 330 a byl učedníkem Porfyriovým.
140
Apulejus z Afriky zemřel kolem r. 170 po Kr.
141
Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jure
pontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana
(Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánská
právnická škola (právnický směr).
134
Platon odmítáním básnických smyšlenek nepřipravil o požitek z divadelních her
bohy, kteří jsou vesměs dobří a vznešení, nýbrž démony, kteří mají s bohy
společnou nesmrtelnost a s lidmi vášně. Apulejus z Madaury v knize „O bohu
Sokratově“ neřekl o mravech démonů nic dobrého a naopak napsal o nich
dokonce velmi mnoho zlého.
VIII.15 O tom, že ani pro svá vzdušná těla, ani pro svá vyšší sídla démoni
ještě nestojí nad lidmi
Démoni nejsou lepší než lidé, protože mají lepší těla, to by lidé museli za lepší
sebe považovat i řadu zvířat, které je předčí bystrostí smyslů, rychlostí pohybu i
mohutností sil. Který člověk se zrakem vyrovná orlu nebo supu, čichem psu,
rychlostí zajíci nebo jelenu, silou lvu nebo slonu, dlouhověkostí želvě? Jako
jsme myšlením lepší nade všecky, tak máme být i ctností lepší než démoni. To,
čím je převyšujeme, je přece mnohem lepší než tělo. A třebaže ptáci také sídlí
nad zemí, přece se musejí k zemi vrátit pro potravu nebo odpočinek; ani zlí
duchové nepřevyšují lidi proto, že vzduch je výše než země, vždyť jejich
beznaděj nesnese ani dost málo srovnání s nadějí zbožných lidí. Platon mezi dva
krajní živly, pohyblivý oheň a nepohyblivou zemi, vkládá dva střední živly,
vzduch a vodu, takže je vzduch výše než voda a oheň výše než vzduch, přece
však pozemský člověk stojí výše než vodní zvířata, a proto v otázce duševních
předností nemáme měřit stupňovitě podle živlů. Vždyť se může stát, že v nižším
těle sídlí lepší duše a naopak ve vyšším těle horší duše.
VIII.16 Co soudil platonik Apulejus o mravech a skutcích démonů
Apulejus vyslovil názor, že démoni jsou zmítáni týmiž duševními vášněmi jako
lidé: křivdy je dráždí, dary je získávají, pocty těší, bohoslužebné obřady je baví
a hněvá je, když se v nich něco opomene. Od nich pocházejí věštby a kouzla.
Jsou to živé bytosti s rozumnou myslí, podléhající vášním, s věčným trváním a
vzdušným tělem; tři vlastnosti mají společné s bohy i lidmi, jednu vlastnost
s bohy a jednu vlastnost mají zvláštní. Že tedy patří mezi živé bytosti, na tom
není nic velikého, těmi jsou i zvířata; že mají rozumnou mysl, tím nestojí nad
námi, tu máme i my; že podléhají vášním, jak by tím mohli stát nad námi, když i
my jsme takoví; že mají věčné trvání, co je na tom dobrého, schází-li blaženost;
a že mají vzdušné tělo, to nic neznamená, protože nad každým tělem má
přednost duše. Nezaslouží si božskou poctu takové bytosti, které jsou rozumné
proto, aby mohly být nešťastně; podléhající vášním proto, aby byly nešťastné;
věčně trvající proto, aby jejich neštěstí nemohlo vzít konce!
VIII.17 O tom, zda je důstojné, aby člověk uctíval duchy s takovými
vadami, od jakých se má oprostit
Oheň a vzduch jsou plny nesmrtelných bytostí, voda a země smrtelných, ale
proč jsou duše démonů zmítány vichry a bouřemi vášní 142? U lidí jsou vášně
důsledkem pošetilosti nebo neštěstí, protože lidé dosud nejsou blaženi v oné
dokonalé moudrosti, která je jim slíbena na konec, až budou osvobozeni od
smrtelnosti. Démoni pak podléhají vášním jako lidé proto, že nejsou blažení,
nýbrž nešťastní. Je to bláznovství, když se lidé drží nepravého náboženství a
poddávají se démonům, ačkoli v pravém náboženství by se mohli oprostit od
svých vad, jimiž se démonům podobají. Nechtějí-li se jim lidé podobat, musejí
odpírat hněvu, pomáhat ostatním bez darů, nevšímat si poct, milovat i své
nepřátele, odkládat všechno, co by jim překáželo na cestě k Bohu, a hledat pokoj
srdce. A komu se lidé nechtějí podobat, toho přece nebudou následovat životem
ani vzývat obětí, a naopak toho, komu se chtějí podobat, budou následovat i
vzývat, totiž jediného pravého Boha.
VIII.18 Jaké je to náboženství, které učí lidi užívat démonů jako
prostředníků, aby byli doporučeni dobrým bohům
Podle Apuleja sídlí démoni ve vzduchu proto, aby byli prostředníky mezi
étherným nebem a zemí, aby bohům donášeli prosby od lidí a zase lidem splnění
proseb od bohů. Podle Platona se žádný bůh s člověkem nestýká. Lidé, kteří si to
takhle představovali, měli totiž za nedůstojné, aby se lidé stýkali s bohy a
bohové s lidmi. Démoni nemilují cudnost a nevinnost, ale mají rádi oplzlá
divadla; jak by tedy mohla cudnost a nevinnost chtít něco od bohů, kdyby
k tomu potřebovala pomoc svých nepřátel?
VIII.19 O bezbožnosti kouzelnictví, které stojí pod ochranou zlých duchů
Jak to, že kouzelnictví, na které jsou někteří bezbožníci hrdi, je na jedné straně
úkonem bohopocty, a na druhé straně je těžce stíhají přísné zákony? Podle
Cicerona byly zapsány na dvanácti deskách a pachateli byl určen trest smrti 143.
Sám Apulejus ve svém obšírné a výmluvné obhajovací řeči popírá, že by měl
něco společného s kouzelnictvím, v němž působí démoni, které má ovšem za
hodné uctívání.
VIII.20 Je-li hodno víry, že se dobří bohové stýkají raději s démony než
s lidmi
Je zajímavé, že prý žádný bůh se nestýká s člověkem prosícím, ale stýká se
s démonem zpupným; neslyší člověka kajícího, ale slyší démona šálícího; nemá
nic společného s člověkem, který se utíká k božství, ale má něco společného
s démonem, který sám božství předstírá; nevšímá si člověka prosícího o
odpuštění, ale všímá si démona svádícího ke spuštění; odmítá člověka, který
142
143
Vášeň, řecky pathos, latinsky passio, je protirozumné duševní dění.
Srov. Plinius, Nat. hist. XXVIII, 1, 2, 18
zakazuje vymýšlet zločiny o bozích a spravedlivými zákony stíhá zločiny
čarodějů, a přijímá démona, který se kochá smyšlenými zločiny o bozích na
jevišti a čarodějnictví učí a podporuje a rozšiřuje; nejde mu o člověka, který se
vyhýbá zhoubnému působení démona, a jde mu o démona, který se snaží
ovládnout člověka!
VIII.21 O tom, zda bohové používají démonů jako poslů,
nevědouce, že jsou od nich klamáni, či zda to chtějí
Prostřednictví démonů mezi bohy a lidmi je nesmyslné a nedůstojné. Étheričtí
bohové by nevěděli, co dělají pozemští lidé, kdyby jim to neoznámili vzdušní
démoni, protože éther je vysoko a daleko od země, kdežto vzduch sousedí
s étherem i zemí!!! To je ale úžasná moudrost!!!
VIII.22 O tom, že kult démonů musí být zavržen proti Apulejovi
Démoni nejsou žádní prostředníci mezi bohy a lidmi, kteří by bohům nosili naše
prosby a lidem božské dary; naopak je třeba vědět, že to jsou zlí duchové,
dychtiví nám lidem škodit, kde mohou, naprosto dalecí spravedlnosti, nabubřelí
pýchou, bledí závistí a zchytralí v klamu, kteří sídlí v tomto ovzduší. Oni byli
svrženi pro neodčinitelný přestupek s výšin nebe na tuto zemi a v tomto svém
žaláři jsou předem odsouzeni. Ačkoli ovzduší je výše než voda a země, nejsou
proto ještě oni vyšší než lidé, kteří je lehce předčí nikoli pozemským tělem,
nýbrž zbožnou myslí. Nad mnoha lidmi, kteří neznají jediného pravého Boha a
jeho náboženství, však panují jako nad zajatci a poddanými, protože je
přesvědčili šalebnými zázraky, že jsou bohy. A pro ty, které přesvědčit nemohli,
si nasadili masku prostředníků mezi bohy a lidmi a prosebníků o božské
dobrodiní, a tato prastará pověra se usadila v mnoha chrámech, neboť byl to i
strach, který nedovolil přemýšlivým lidem, aby si troufali nevzdávat jim vůbec
žádnou božskou poctu.
VIII.23 Co soudil Hermes Trismegistos o modloslužebnictví
a odkud mohl vědět, že egyptské pověry zajdou
Hermes Trismegistos144 na rozdíl od Apuleja říká, že jedni bozi byli stvořeni od
nejvyššího Boha, druzí od lidí. Jde o modly, o nichž se tvrdilo, že to jsou jakoby
těla bohů, v nichž sídlí přivolaní duchové, kteří mají nějakou moc škodit nebo
prospívat a kterým se proto vzdávají božské pocty a obřadní úsluhy. Neviditelní
duchové jsou tak pomocí jistého umění spojováni s viditelnými věcmi tak, aby
se staly jakoby oživenými těly, a tomu říká tvořit bohy. A třebaže říkal, že Egypt
144
Egyptský učenec, latinsky Mercur Tremaximus, původce alchymie. Neví se, kdy přesně žil, a často bývá
ztotožňován s bohem Thovtem.
je chrámem celého světa, přece předvídal, že nastane doba, kdy se ukáže, že
Egypťané ve své horlivé zbožnosti uctívali božstvo nadarmo 145. Patřil k těm,
kteří sice poznali jediného pravého Boha, ale nevzdali mu čest146, ba litoval toho,
že v budoucnosti modloslužba přestane a naopak si přál, aby lidé byli vždycky
poddáni bohům, které uznává za lidské výtvory147. Co může být ubožejšího než
člověk, jemuž vládnou jeho vlastní výtvory! Tak směšoval pravdu a klam a
truchlil nad budoucí záhubou toho náboženství, které uctívalo modly.
VIII.24 Kterak Hermes Trismegistos vyznal blud svých předků, nad jehož
budoucím odstraněním truchlil
Nevím, zda by se démoni sami takto přiznali, kdyby byli vzati pod přísahu, jako
se přiznal on: „Protože naši pradědové velice bloudili v poznání bohů, nevěříce
a neznajíce pravou bohopoctu, vynalezli umění, jak vytvořit bohy.“ Byl to tedy
veliký blud a veliká nevěra lidí, neznajících pravou bohopoctu, co vedlo
k umění, jak vytvořit bohy. Kdo ví, nenutí-li ho k prozrazení dávného bludu jeho
předků božská moc a k bolesti nad budoucím trestem démonů ďábelská moc!
Božské náboženství odstraňuje démonské, pravda opravuje blud, víra vyvrací
nevěru, obrácení hojí odvrácení. Kdyby předkové nebloudili daleko od pravdy a
měli řádnou víru v jediného pravého Boha, nedošli by k umění tvořit falešné
bohy148. Jemu země zpívá píseň novou149 a jako chrám je budována jeho obec, tj.
Církev svatá, po celé zemi, když skončilo zajetí, v němž ovládali démoni jako
zajatce ty lidi, z nichž je budován (tento chrám) jako ze živých kamenů150.
VIII.25 Co mohou mít lidé společného se svatými anděly
Dobrým andělům se lidé podobají společnou úctou k jedinému pravému Bohu,
skrze kterou s nimi jsou a s nimi žijí a s nimi jej ctí. Od andělů je odlišuje vůle
nakloněná ke zlému a lidská křehkost, a tak není překážkou ve spojení s nimi to,
že přebýváme v těle na zemi, nýbrž to, že v nečistotě srdce pozemsky smýšlíme.
Přibližujeme se jim prozatím vírou, že nás činí blaženými ten, kdo i je
blaženými učinil.
VIII.26 O tom, že celé pohanské náboženství se točilo kolem nebožtíků
Hermes Trismegistos truchlí nad budoucí dobou, kdy z Egypta zmizí bezbožné
věci, a říká, že tato země, nejsvětější sídlo chrámů, bude plna hrobů a mrtvých.
Jakoby lidé neumírali, kdyby se ty bezbožné věci neodstranily! Ale asi truchlí
nad tím, že na místo pohanských chrámů nastoupí památná místa křesťanských
mučedníků. Není tomu tak, že jako pohané uctívali mrtvé bohy v chrámech, tak
145
Srov. Iz 19,1; Za 13,2
Srov. Ř 1,21nn.
147
Srov. Jr 16,20
148
Srov. 1K 10,20
149
Srov. Ž 96,1
150
Srov. 1Pt 2,5
146
my uctíváme mrtvé lidi v hrobech; to už tehdy byla země přeplněna hroby a
mrtvými, které pohané ctili jako bohy, ale nyní budou muset odejít, protože na
památných místech mučedníků na ně čekají budoucí tresty, protože taková místa
jim působí muka a protože na takových místech se musejí přiznat ke svým
úskokům a po vymítání musejí opustit lidská těla, která posedli.
VIII.27 Jakým způsobem uctívají křesťané svoje mučedníky
Naším Bohem je Bůh mučedníků, nikoli mučedníci sami, a tomuto Bohu
zřizujeme chrámy, kněžstvo a obřady. Mučedníky tedy nectíme jako Boha ani
jim nepřinášíme oběti. Máme však v úctě pamětní místa svatých lidí Božích,
kteří až do smrti zápasili o pravdu, aby se zjevilo pravé náboženství. Kněz u
oltáře přináší nejsvětější oběť Bohu, jedinou to oběť křesťanů, přitom však
vzpomíná na mučedníky, žádá je o přímluvu a vzdává díky Bohu za jejich
vítězství.
IX. kniha
(má 23 kapitoly)
IX.1 Ke kterému bodu dospěla rozprava doposud a co musíme rozebrati ve
zbývající části
Podle jedněch jsou bohové dobří i zlí; druzí však si netroufají nikoho z bohů
pokládat za zlého. A ti první zahrnují pod pojem bohové také démony, a naopak
pod pojem démoni také bohy; kdežto ti druzí rozlišují jen dobré bohy a jen zlé
démony. Otázka zůstává, jak mohou démoni, kteří jsou zlí, získávat dobrým
lidem přízeň dobrých bohů, což přece nijak není možné.
IX.2 Zda je mezi démony, kteří jsou nižší než bohové, nějaká skupina
dobrých,
za jejichž přispění by lidská duše mohla dojít blaženosti
Je nějaký rozdíl mezi démony? Většina filosofů běžně tvrdí, že démoni jsou
dobří i zlí, a proto jsou prostředníky mezi dobrými lidmi a jen dobrými bohy
právě ti dobří démoni. Avšak lidská duše, která je rozumná a duchová, dojde
blaženosti jen od jediného pravého Boha, a nikoli od nějakých démonů, kteří bez
rozdílu lidskou duši chtějí lapit do své sítě a zavést co nejdál od Boha a jeho
blaženosti. Co je tou sítí? Ta síť je upletena záludným způsobem ze samých
klamů!
IX.3 Co připisuje Apulejus démonům, kterým sice rozum neupírá, ale
kterým nepřikládá žádnou ctnost
Jaký je tedy rozdíl mezi dobrými a zlými démony? Platonik Apulejus o nich
rozprávěl všeobecně, hlavně o jejich vzdušných tělech, ale neřekl nic o jejich
duševních přednostech, kterými by museli být obdařeni, kdyby byli dobří. Jen
tolik, že jejich mysl je zmítána vichřicemi vášní jako rozbouřené moře. Tak se
podobají nemoudrým a nespravedlivým smrtelníkům: nikoli tělem, nýbrž myslí.
Zaslouženým trestem jsou totiž nevyléčitelní a nedovedou zakotvit v pravdě a
ctnosti, proto se nemohou bránit špatným citům a vášním.
IX.4 Jaký je názor peripatetiků a stoiků o duševních vášních
Duševní vášně zvané též city nebo strázně se nevyhýbají ani moudrým lidem,
přesto jsou řízeny rozumem a podřízeny rozumu, takže se dají ovládat a mají být
ovládány. Takový je názor platoniků a také aristoteliků (peripatetiků), ostatně
Aristoteles, zakladatel peripatetické školy, byl Platónovým učedníkem.
Stoikové151 však nesouhlasí s tím, že by se duševní vášně mohly týkat moudrých
lidí; neuznávají tělesná dobra a nechtějí připustit u člověka jiné dobro než ctnost
jakožto umění dobře žít, a to je duševní dobro. Avšak, jak svědčí Aulus
Gellius152, stoik se děsí a bledne, aby nepřišel o nějakou výhodu, neméně než
peripatetik, aby nepřišel o nějaké dobro; nenazývají tedy dobro stejně, avšak
stejně je hodnotí.
IX.5 O tom, že vášně, které doléhají na křesťanské duše, nestrhují k neřesti,
nýbrž cvičí ve ctnosti
Mysl má být podřízena Bohu, ovládání vášní zase mysli. Nejde ani tolik o to,
zda se zbožný duch hněvá, jako spíše o to, proč se hněvá. Ani zda je smuten, ale
nad čím je smuten. Ani zda se něčeho bojí, ale čeho se bojí. Hněvá –li se na
hříšníka tak, aby se polepšil, anebo rmoutí-li se se zarmouceným tak, aby mu
hleděl ulehčit, anebo bojí-li se o ohroženého, aby nezahynul; to všechno lze při
151
Stoikové pokládali za jediné dobro ctnostný život v souladu s přírodou a rozumem. Všechno ostatní bylo pro
ně lhostejné (adiafóra), např. bohatství, postavení, sláva, zdraví apod. Tyto skutečnosti člověk nemůže ovlivnit, a
proto se nad ně musí povznést a smířit se s nimi, aby dosáhl duševního klidu (ataraxia) a nenáruživosti
(apatheia). Navazovali na školu kyniků a byli pantheisty a deterministy. Mezi stoiky patřil Epiktétos, Seneca
Mladší a Marcus Aurelius.
152
Srov. Aulus Gellius: Attické noci (18,1). Jde o jediné zachované dílo tohoto římského spisovatele (+ 180).
rozumné úvaze jen stěží kárat! Stoikové totiž obvykle odsuzují i soucit a
milosrdenství pokládají za chybu. Milosrdenství však není nic jiného než jakési
soucítění našeho srdce s cizím neštěstím, a toto soucítění nás nutká podle
možnosti pomoci. To je rozumné, když se milosrdenství projevuje tak, aby
dávalo potřebnému nebo odpouštělo litujícímu, a proto je ve shodě se
spravedlností a právem patří mezi ctnosti. Jen andělé bez hněvu trestají ty, které
jim Bůh ukládá potrestat, a bez soucítění přicházejí na pomoc nešťastným, a
beze strachu pomáhají v nebezpečí ohroženým. Podobně i sám Bůh se hněvá, a
přece nepodléhá žádné vášni. Toto slovo je přiměřené efektu trestu, nikoli
defektu citu.
IX.6 Kterými vášněmi jsou podle Apuleja zmítáni démoni,
kteří prý svým přispěním pomáhají lidem u bohů
Podle Apuleja jsou démoni hříčkou vášní na vlnách všemožných myšlenek,
protože jejich mysl, tj. vyšší část duše, která z nich činí rozumné bytosti,
postrádá ctnost a moudrost, která by ovládala vášně nižších částí duše. Proto je
mysl démonů vystavena vášním chtíče, hněvu a jim podobných. Jejich mysl pod
jhem neřestných vášní postrádá svobodu a moudrost, zato jí nechybí klam a
touha škodit.
IX.7 O tom, že podle platoniků byli bohové básnickými smyšlenkami
očerněni,
že prý proti sobě bojovali jako stoupenci různých stran, ačkoli takoví jsou
démoni, a ne bohové
Bohové, které si básníci představují jako nenávistníky i příznivce lidí, nejsou
z počtu démonů všech, nýbrž jen zlých. Je výmyslem básníků, nazývat bohy ty,
kdo bohové nejsou, a nechat je pod jmény bohů spolu bojovat pro lidi, které
stranicky milují nebo nenávidí. Taková je i Homérova Minerva, která zakročila
ve schůzi Řeků, aby zadržela Achilla. Nějaký démon však stranil Řekům a
bojoval proti Trojanům, a naopak jiný démon zase stranil Trojanům a bojoval
proti Řekům, v tom nebyli básníci daleko od pravdy.
IX.8 O nebeských bozích a vzdušných démonech i pozemských lidech podle
výměru platonika Apuleja
Podle Apuleja démoni jsou živočichové, ducha vášnivého, mysli rozumné, těla
vzdušného a trvání věčného. Nejvyšší skupinou jsou nebeští bohové a nejnižší
pozemští lidé. O lidech napsal: „Tedy lidé, rozumem slynoucí, jazykem
vládnoucí, ducha nesmrtelného, těla smrtelného, mysli lehké a úzkostlivé, těla
hrubého a hříšného, nestejných povah a jednostejných bludů, houževnaté
odvahy a vytrvalé naděje, s neplodným pachtěním a nestálým štěstím, jako
jednotlivci smrtelní, ale jako celek a druh věční, navzájem se střídající plozením
potomstva, věku prchavého, moudrosti liknavé, smrti rychlé, života strastného,
obývají zemi.“
IX.9 Zda člověk může získat přízeň nebeských bohů prostřednictvím
démonů
To, co je u oduševnělé bytosti lepší a co démoni mají společného s lidmi, totiž
ducha, je u démonů v horším stavu než u lidí. Duše je lepší než tělo, podobně
jako zlato, i kdyby bylo špinavé, má větší cenu než stříbro nebo olovo.
Náboženství není věcí těla, nýbrž ducha, neboť tělo je spíše služebné a duch
(nad ním) vládnoucí, jak říká Sallustius 153: „Ducha používáme k vládě, těla spíše
k službě.“ A hříšné tělo, i kdyby bylo nesmrtelné, není věčným sídlem
oslavenců, jako spíše věčným vězením zavrženců.
IX.10 O tom, že podle Plotinova mínění jsou lidé ve smrtelném těle méně
nešťastni
než démoni v nesmrtelném
Plotinus154 pochopil Platona hlouběji než ostatní a pravil o lidských duších 155:
„Milosrdný Otec jim chystal smrtelná pouta.“ Tak podle něho právě to, že lidé
jsou smrtelní, je milostí Boha Otce, aby nebyli věčně svírání bídou tohoto
života. Tohoto milosrdenství se nedostalo démonům, tj. zlým duchům, kteří
v bídě svého vášnivého ducha neobdrželi tělo smrtelné jako lidé, nýbrž
nesmrtelné jako bohové. Byli by jistě šťastnější než lidé, kdyby měli smrtelné
tělo jako oni a blaženého ducha jako bohové. A byli by lidem rovni, kdyby si
byli zasloužili mít alespoň smrtelné tělo jako oni, aby se strastí zbavili alespoň
ve smrti. Avšak jsou nešťastnější než lidé pro věčné okovy svého těla:
nenaznačil, že by se démoni mohli zdokonalit a změnit v bohy, nýbrž řekl zcela
jasně, že démoni jsou věční.
IX.11 O mínění platoniků, že lidské duše po opuštění těl jsou démony
Říkají, že i lidské duše se stávají démony, a jestliže žily dobře, pak jsou z nich
Lárové156, a jestliže špatně, pak jsou z nich Lemurové157 či Larvové, a jestliže
153
Viz Cat. 1. Srov. pozn. 8.
Plotinos (+ 270 po Kr.), řecký novoplatónský filosof, učedník Ammónia Sakky (+ 242 po Kr.) z Alexandrie,
založil v Římě filosofickou školu, kterou vedl až do své smrti. Jeho učedník Porfyrios z Týru (+ 304) vydal jeho
54 spisů našestkrát po devíti částech (tzv. Enneady neboli Devítky).
155
Viz Enneades IV, 3, 12
156
Lárové byli ochranní bohové římských příbytků a jejich obyvatel. Spolu s Penáty, kteří byli ochrannými bohy
římských domácností a rodin, patřili mezi domácí bohy (dei domestici). Neměli přímý vztah k lidem, nýbrž
k jejich obydlím.V římských domech měli sošky ve skříňkách u krbu a otec rodiny jim přinášel o kalendách a
rodinných slavnostech oběti.
157
Lemurové byli římští duchové zemřelých. Na rozdíl od Mánů, duchů zemřelých předků, to byli duchové
zemřelých vůbec. Žili v podsvětí, ale přicházeli na svět, aby lidem oplatili, jak se k nim za jejich života chovali.
Jako dobří duchové splývali s Láry, jako zlí se nazývali Larvy (Larvae = masky, strašidla).
154
dobře i špatně, pak jsou z nich Mánové158. Takový názor vede k následování
zvrhlých mravů, neboť lidé, ať jsou sebeničemnější, mohou si myslet, že z nich
budou Larvy, a stanou se tím horšími, čím více chtějí škodit, protože se budou
domnívat, že i po smrti budou jakožto škůdní démoni nějakými oběťmi
vybízeni, aby škodili.
IX.12 O třech protichůdných vlastnostech, kterými se podle platoniků liší
přirozenost démonů a lidí
Tři vlastnosti bohů jsou: vznešenost sídla, věčnost života a dokonalost
přirozenosti. Tři vlastnosti lidí: dolní sídlo, smrtelnost a bědnost.
IX.13 Kterak démoni, jestliže nejsou ani nešťastní jako lidé, ani blažení
jako bohové,
mohou být mezi obojími uprostřed, nemajíce společenství ani s jedněmi ani
s druhými
Místo mezi nejvyšším a nejnižším nebo mezi hořejším a dolejším se právem
pokládá za střední, ale nemůžeme říci o démonech jakožto o rozumných
živočiších, že nejsou ani blažení ani nešťastní, jako je tomu s rostlinami a
zvířaty, neúčastnými na citu a rozumu. Mysl obdařená rozumem je nutně buď
blažená, anebo nešťastná. Podobně by bylo nesprávné říci, že démoni nejsou ani
věční ani smrtelní. Všechno živé nutně buď žije na věky, anebo končí svůj život
smrtí. Poněvadž Apulejus praví, že démoni jsou věční, pak tyto střední bytosti
mají právě jednu vlastnost ze dvou nejnižších. Kdyby měli dvě vlastnosti
z nejnižších nebo dvě vlastnosti z nejvyšších, pak by se povznesli nebo klesli
k jedné ze dvou stran. Zůstanou uprostřed, dostanou-li z každé strany jednu. A
poněvadž z nejnižších nemohou mít věčnost, mají tento znak z nejvyšších; a
proto k doplnění jejich prostřednosti není jiné známky, kterou by mohli mít
z nejnižších, nežli neštěstí. Mají-li bohové blaženou věčnost či věčnou
blaženost, pak lidé mají smrtelné neštěstí nebo nešťastnou smrtelnost; démoni
uprostřed mají nešťastnou věčnost nebo věčné neštěstí. Podobně člověk stojí
uprostřed mezi zvířetem a andělem, protože zvíře je nerozumné a smrtelné,
kdežto anděl je rozumný a nesmrtelný; člověk pak rozumný a smrtelný stojí
uprostřed níže než anděl a výše než zvíře, neboť se zvířetem má společnou
smrtelnost a s andělem má společný rozum. Tedy hledáme-li střed mezi
blaženými nesmrtelnými a nešťatnými smrtelnými, nalezneme nezbytně buď
bytost smrtelnou a blaženou, anebo bytost nesmrtelnou a nešťastnou.
158
Mánové byli duchové zemřelých předků, v širším smyslu podsvětní bohové římanů. Žili v hlubinách země a
občas přicházeli na svět, aby navštívili potomky. V jejich kultu se spojovalo uctívání duchů a uctívání předků.
Jestliže živí přinášeli Mánům oběti a modlili se k nim, Mánové jim to opláceli ochranou; a jestliže na ně
zapomínali, připomínali se jim ve zlém.
IX.14 Zda lidé, jsouce smrtelní, mohou být šťastní pravou blažeností
Může být člověk smrtelný a zároveň blažený? Jedni totiž pokorně uvážili svůj
lidský úděl a popírají, že by člověk mohl být schopen blaženosti, dokud žije jako
smrtelník. Druzí se zase odvažují tvrzení, že moudří smrtelníci mohou být i
blažení. Je-li tomu tak, proč nejsou stavěni doprostřed mezi nešťastné
smrtelníky a nesmrtelné blažence, když mají blaženost jako nesmrtelní blažení a
smrtelnost jako nešťatní smrtelní? Jsou-li totiž blažení, bezpochyby nikomu
nezávidí, a proto pomáhají nešťastným smrtelníkům k dosažení blaženosti, seč
jsou, aby se po smrti také mohli stát nesmrtelnými a spojit se s nesmrtelnými a
blaženými anděly.
IX.15 O Ježíši Kristu, Prostředníku mezi Bohem a lidmi
Jsou-li všichni lidé smrtelní a tedy nutně i nešťastní, musejí hledat někoho, kdo
stojí uprostřed mezi nimi a Bohem, kdo sám je nejen člověkem, ale i Bohem,
aby takový Prostředník, který se měl smrtelným stát, ale neměl smrtelným
zůstat, převedl lidi ze smrtelné bídy do nesmrtelné blaženosti. On se stal
smrtelným nikoli oslabením božství Slova, nýbrž přijetím těla člověka. Proto
musel mít přechodnou smrtelnost a zároveň nepomíjející blaženost, aby tím, co
pomíjí, se shodoval se syny smrti, a tím, co nepomíjí, přenesl je ze smrti do
života. Dobří andělé nemohou být uprostřed mezi nešťastnými smrtelníky a
blaženými nesmrtelnými, protože i oni jsou blažení a nesmrtelní. Padlí andělé by
mohly být uprostřed, protože jsou nesmrtelní a zároveň nešťastní, ale nemohou,
protože nechtějí být smrtelní ani blažení, jsou to nesmrtelní hříšníci a nešťastní
viníci; pýchou na svou nesmrtelnost by sváděli k pýše a zoufalstvím nad svým
neštěstím by přiváděli k zoufalství; vždyť neznají pokoru smrti ani dobrotivost
blaženosti. Jiný je totiž prostředník zlý, který přátele rozděluje, a jiný
prostředník dobrý, který přátele spojuje. Proto je mnoho prostředníků
rozdvojujících, ale jediný je Prostředník spojující, totiž nestvořené Slovo Boží,
podstatně spojené s člověkem v osobě Ježíše Krista. Blažený a oblažující Bůh
nám otevřel k účasti na svém božství krátkou cestu: nepřivádí nás
k nesmrtelným a blaženým andělům, abychom i my byli nesmrtelní a blažení
skrze ně, nýbrž přivádí nás k sobě samému, abychom byli blaženi skrze něho
samého, jako jsou skrze něho blažení i andělé. Ježíš Kristus chtěl být níže než
andělé v podobě služebníka159, aby mohl být prostředníkem, a zároveň zůstal
výše než andělé v podobě Boha, a tak tentýž, který je u vyšších životem, tentýž
je u nižších cestou života.
IX.16 Zda platonikové tvrdili důvodně, že nebeští bohové, vyhýbajíce se
pozemskému poskvrnění,
159
Srov. Fp 2,6-8
neobcují s lidmi, kterým pomáhají k náklonnosti bohů démoni
Podle Platona žádný bůh neobcuje s člověkem, protože je vznešený a
neposkvrňuje se žádným stykem s lidmi. Démoni se jím poskvrňují, a proto
nemohou očistit ty, od nichž se poskvrňují, a tak se stávají stejně nečistými
všichi, jak démoni stykem s lidmi, tak i lidé stykem s démony. Ale nejvyšší Bůh,
Stvořitel všeho, kterého my nazýváme jediným pravým Bohem, nemůže být pro
nedostatečnost lidské řeči ani dost málo vystižen. Moudrým mužům, jejichž
duch se dokáže povznést nad tělo, jen stěží a občas zasvitne poznání tohoto
Boha na způsob letmého záchvěvu bělostného světla v nejhlubších tmách. A
přece se tímto záchvěvem nijak nemůže poskvrnit, jako se lidským pohledem
nemohou poskvrnit hvězdy, vždyť vidět a být viděn samo o sobě neznamená
poskvrnění. Třebaže země se dotýkají paprsky slunce i měsíce, přece se jí to
jejich světlo neposkvrní.
IX.17 K dosažení blaženého života, spočívajícího v účastenství na nejvyšším
dobru,
nepotřebují lidé takového prostředníka, jako je démon, nýbrž takového,
jako je jediný Kristus
Plotinos říká160: „Musíme se tedy utéci k nejdražší vlasti; tam je Otec a tam je
všechno. A kterou lodí a jak se tam utéci? Stát se podobným Bohu!“ Je-li každý
tím bližší Bohu, čím je mu podobnější, pak není možné vzdálit se od něho jinak
než nepodobností s ním. Bůh je věčný, neměnný a netělesný, a proto lidská duše
mu bude tím nepodobnější, čím bude dychtivější věcí časných, proměnlivých a
tělesných. Aby se tomu odpomohlo, vždyť nesmrtelná čistota nahoře se nemůže
shodnout se smrtelnou nečistotou dole, je třeba Prostředníka mezi Bohem a
lidmi161, který sám by byl Bohem i člověkem.
IX.18 O tom, že lstiví démoni, slibujíce svou přímluvou cestu k Bohu,
usilují o to, aby lidi od cesty pravdy odvrátili
Démoni jsou prostředníci lstiví a falešní, sami nešťastní a zlí, kteří se snaží
odvrátit nás lidi od duchovního pokroku, svést nás lidi s cesty k Bohu a zatemnit
nám lidem světlo pravdy, abychom k Bohu nepřišli ani jej nehledali ani o něm
nevěděli. Proto nás vedou na širokou a pohodlnou cestu plnou bloudění a omylu,
na které jsou poskvrnění lidé, poskvrňují démoni a poskvrnitelní bohové a která
je daleko předaleko od jediného pravého a neposkvrnitelného Boha a jeho
neposkvrněných andělů.
IX.19 O tom, že jména démonů se už nepoužívá na označení něčeho
dobrého ani u jejich ctitelů
160
161
Viz Enn. I,6,8; 2,3
Srov. 1Tm 2,5
Křesťané čtou v Písmu svatém, že andělé jsou jednak dobří a jednak zlí, ale
nikde nečtou, že jsou dobří démoni. Slovo démoni162 neoznačuje nic jiného než
zlé duchy. Také pohané chápou, že slovo démon označuje zlého ducha, a
neužívají je na označení něčeho dobrého, anebo toto slovo přinejmenším
doplňují přívlastkem dobrý.
IX.20 Jaké je to vědění, na které jsou démoni pyšní
Někteří říkají, že řecké slovo démon pochází od vědění, ale vědění prospívá jen
tehdy, když je spojeno s láskou, bez lásky však nadýmá163, tj. povyšuje do
zpupného stavu prázdné nadutosti. Démoni tedy mají vědění bez lásky, a proto
jsou tak nadutí, že se přičinili, aby božské pocty a zbožná služba, které náležejí
jedinému pravému Bohu, byly vzdávány jim, a přičiňují se o to až dosud, pokud
mohou a u koho mohou a jak jen mohou. Proti pýše démonů má velkou moc
Boží pokora, která se zjevila v Kristu, ale tu neznají lidské duše, naduté nečistou
pýchou, které se podobají démonům nikoli věděním, nýbrž pýchou.
IX.21 Jakým způsobem chtěl Pán být poznán od démonů
Démoni dobře vědí i to, co je popsáno v předcházející kapitole. Proto témuž
Kristu řekli164: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?“
Takové vědění v nich bylo, ale láska v nich nebyla. Báli se trestu od něho, ale
nemilovali spravedlnost v něm. Dal se jim však poznat natolik, nakolik chtěl; a
natolik chtěl, nakolik se slušelo. Nedal se jim však poznat tak, jako svatým
andělům, nýbrž měli jej poznat jen ke své hrůze, protože od jejich tyranské moci
hodlal osvobodit duše, předurčené pro svoje království a pro slávu pravou a
věčnou. Dal se jim poznat jen časnými účinky své moci a známkami své skryté
přítomnosti, jaké mohou být viditelné andělským smyslům duchů, třebas i zlých,
lehčeji než člověku. Potom, když uznal za dobré na nějaký čas žít ve skrytosti,
byl o něm kníže démonů na pochybách a pokoušel ho, zkoumaje, zda je
skutečně Kristus, avšak sám Kristus dovolil, aby byl pokoušen, a tak na svém
lidství nám dal příklad k následování. Po tomto pokušení, když mu sloužili dobří
a svatí andělé165, a proto obávaní a hrozní pro nečisté duchy, poznávali démoni
stále více, jak je mocný, a žádný se neodvažoval protivit se jeho příkazům,
třebaže na něm viděli křehkost těla, jíž opovrhovali.
IX.22 Jaký je rozdíl mezi věděním svatých andělů a věděním démonů
Pro dobré anděly všechno vědění o hmotných a časných věcech, pro které se
vypínají démoni, není ničím. Ne proto, že by je neznali, nýbrž proto, že jim je
milá jen láska k Bohu, který je posvěcuje. Ve srovnání s jeho netělesnou krásou,
162
Totiž daimones nebo daimonia.
Viz 1K 8,1
164
Mk 1,24; Mt 8,29
165
Mt 4,11
163
která je neměnná a nevýslovná a ke které planou svatou láskou, mají za nic
všechno, co je nižší a co není tím, čím je on, ba i sami sebou pohrdají, jen aby
v úplnosti požívali toho dobra, které je činí dobrými. Proto znají spolehlivě i
časné věci, že spatřují jejich prvotní příčiny v Božím Slově, skrze něž byl svět
stvořen. Těmi příčinami jsou některé věci schvalovány, jiné zavrhovány, ale
všechny pořádány. Naproti tomu démoni sice předvídají budoucnost mnohem
lépe než lidé, a to pro svou větší zběhlost ve znameních nám lidem skrytých, ale
často se mýlí, kdežto svatí andělé se nemýlí nikdy. Něco jiného je totiž
dohadovat se z časných věcí něčeho časného a z proměnlivých věcí něčeho
proměnlivého a vkládat do nich časnou a proměnlivou míru své vůle, což je
démonům z jistého důvodu dovoleno; a něco jiného je předem vidět ve věčných
a neměnných zákonech Božích proměny časů a poznávat účastenstvím na Božím
Duchu jeho vůli, což je svatým andělům dáno. Tím Dobrem, které je činí
blaženými, je pro ně Bůh, který je stvořil, a tak se těší neustálému blaženému
patření na něho.
IX.23 O tom, že pohanským bohům se neprávem dává jméno bohů,
které je přece podle božských Písmem společné svatým andělům a
spravedlivým lidem
Počítají-li platonikové démony k bohům, které podle jejich zakladatele a mistra
Platona stvořil nejvyšší Bůh, pak ať jim říkají, jak chtějí, nestojí za tu námahu
přít se s nimi o slova. Naše Písma svatá říkají, že jediný pravý Bůh je Bůh bohů
(Ž 49,1; 95,3; 136,2) a je hrozný nade všechny bohy (Ž 96,4; Mk 1,24), protože
všichni bohové pohanů jsou zlí duchové (Ž 96,5; 1K 8,4-6 a 10,20). A nazývá
Bohy i lidi v Božím lidu (Ž 82,6). Démony nemáme uctívat ani jako pomocníky,
když se jich máme spíše varovat jako svůdců. Dobří andělé pak nechtějí, aby byl
uctíván obřady a oběťmi někdo jiný než jediný pravý Bůh, který je stvořil a
který je činí blaženými.
X. kniha
(má 32 kapitoly)
X.1 O tom, že i podle platoniků dává pravou blaženost andělům i lidem
jediný pravý Bůh;
že však se musí zkoumat, zda ti, kteří podle nich mají být právě proto
uctíváni, chtějí,
aby se obětovalo pouze Bohu, anebo také jim
Všichni, kdo mají užívání rozumu, zastávají názor, že všichni lidé chtějí být
blažení. Zeptá-li se smrtelník, kteří lidé jsou blažení a proč, vyvolá to řadu
sporů. Ze všech filosofů platonikové dovedli pochopit, že lidská duše, třebaže je
nesmrtelná a rozumná čili duchová, nemůže být blažená leda účastenstvím na
světle jediného pravého Boha, od něhož byla stvořena i ona i svět; nikdo z lidí
nemůže dojít blaženého života, kdo by neměl čistou lásku k jedinému
nejvyššímu Dobru, totiž k neměnnému Bohu. Avšak i platonikové šířili mínění,
že musí být uctíváno mnoho bohů obřady a oběťmi, což zahrnovalo i démony.
Avšak bohopocta (řecky latreia, latinsky servitus) 166náleží jenom Bohu. Tedy
nesmrtelným a blaženým bytostem v nebeských sídlech rozhodně bohopocta
nepatří, nezasluhují si jí ani jí nežádají. Milují nás a blaženost nám přejí z téhož
Zdroje, z něhož i oni jsou blaženi, protože nejsou blaženi něčím jiným než my.
X.2 Co soudil platonik Plotinus o osvícení shůry
Plotinus rozvíjel Platonův názor, že ani duše veškerenstva, ve kterou věří, není
blažena odjinud než naše duše, a to skrze světlo, jímž sama není, ale jímž je
stvořena a jímž pomyslně jsou osvícena, sama pomyslně září. Přirovnává ten
Zdroj ke slunci a duši k měsíci. Rozumná čili duchová duše nemá nad sebou
žádnou jinou přirozenost jedině Boha, který stvořil svět i ji samotnou.
Nebešťanům i pozemšťanům se dostává světla k poznání pravdy a k blaženému
životu ze stejného Zdroje, neboť duše nemůže být sama sobě světlem167, nýbrž
září jen skrze účastenství na jiném, pravém Světle.
X.3 O pravém kultu Boha, od něhož se platonikové odchýlili, ačkoli Tvůrce
veškerenstva poznali,
a prokázali božskou poctu andělům dobrý i zlým
Kdyby platonikové a všichni ostatní stejného náhledu s nimi, poznávajíce Boha,
oslavovali ho jako Boha a vzdávali mu bohopoctu, neplaněli by ve svých
myšlenkách a nepomáhali šíření bludů u lidu, ba odvážili se takovým bludům
čelit, zajisté by vyznali, že má být uctíván jediný pravý Bůh, který je Bohem
blažených nesmrtelných i bídných smrtelných. Jedině jemu jsme povinni
službou, které se řecky říká latreia, ať už se tady bohoslužba prokazuje vnějšími
obřady nebo vnitřními postoji. Jeho chrámem jsme my všichni zároveň i každý
zvlášť, protože v nás chce přebývat, aniž by se dělením umenšoval nebo
mnohostí by rostl. Naše srdce k němu pozdvižené je jeho oltářem a krvavé oběti
mu zabíjíme, kdykoli bojujeme za jeho pravdu až do prolití vlastní krve, a
nejlepší kadidlo mu zapalujeme, kdykoli před jeho tváří hoříme zbožnou a
svatou láskou k němu, jemu skládáme sliby a jemu dáváme dary, kdykoli mu
166
Slova jako cultus, colere jsou dvojznačné výrazy, nenáležejí jenom Bohu, protože slovesa colere se používá
také o lidech, které často poctíváme vzpomínkou nebo návštěvou. Slovo religio (řecky threskeia) sice neznamená
jakýkoli kult, nýbrž jen kult Boží, přesto se používá také o pokrevních a příbuzenských svazcích. Slova pietas,
pius (řecky eusebeia = dobrá úcta, eusebés) znamená sice zbožnost a zbožný, avšak zahrnuje také úctu k rodičům
a starším a rovněž konání milosrdenství a používá se i o Bohu (srov. Sír 2,13, Jud 7,20). Lepší je výraz
theosebeia čili úcta k Bohu.
167
Srov. J 1,6-9.16
dáváme sami sebe, a jeho památky slavíme, když vděčně vzpomínáme na jeho
dobrodiní, aby neupadla v zapomenutí. Jemu tedy obětujeme na oltáři svého
srdce oběť pokory a chvály, zapálenou ohněm lásky. Abychom jej spatřili, jak
může být spatřen, očišťujeme se od každé poskvrny hříchů a zlých žádostí
pokáním a jeho jménem se posvěcujeme. Nejvyšším dobrem, o něž filosofové
vedou spor, není nic jiného než spojení s tím, jenž sám je Pramenem naší
blaženosti a k němuž se vracíme jako ke svému věčnému Cíli. K tomuto
nejvyššímu Dobru máme být vedeni od těch, kdo nás milují, a sami máme
k němu vést ty, které milujeme. Tak se naplňuje dvojí přikázání lásky, na němž
záleží celý zákon i proroci. Tedy každý nesmrtelný dobrý duch nás miluje jako
sebe samého a chce, abychom v zájmu vlastní blaženosti byli poddáni tomu,
jemuž je sám poddán, a naopak nechce, aby byl uctíván místo Boha. A každý
nesmrtelný zlý duch nás nenávidí jako sebe samého a nechce, abychom došli
k Bohu, a naopak chce, aby byl uctíván místo Boha, a tak nás strhl s sebou do
věčné záhuby. Je psáno168: Kdo by obětoval bohům kromě jediného Pána, bude
vyhlazen!
X.4 O tom, že oběť náleží jedinému pravému Bohu
Uctívání Boha přinášením obětí je staré jako lidstvo samo; Adam a Eva přinesli
oběť za hřích a oblékli se do kožených tunik; oběť staršího Kaina Bůh nepřijal,
ale na oběť mladšího Ábela shlédl. Oběť náleží výhradně Bohu, což jistě žádný
člověk nepopře. Ale jinak bylo z bohopocty mnoho věcí neprávem přeneseno na
poctu lidí nebo zlých duchů.
X.5 O obětech, které Bůh nevyžaduje, ale které přece jen chtěl na znamení
toho, co vyžaduje
To, co se podává v obětech, Bůh k ničemu nepotřebuje169, žádné dobytče ani
jakoukoli jinou porušitelnou a pozemskou věc, ba ani lidskou spravedlnost
nepotřebuje; celá bohopocta prospívá člověku, a nikoli Bohu. Vždyť nikdo
neřekne, že udělal něco pro studánku, když se z ní napije, nebo že udělal něco
pro slunce, když v jeho světle vidí. Viditelná oběť je svatým znamením
neviditelné oběti!170 Bůh tedy prvotně nechce oběť zabitého dobytčete, nýbrž
chce oběť zkroušeného srdce, která se vztahuje k lásce k Bohu a k bližnímu.
X.6 O pravé a dokonalé oběti
Pravou obětí je každý skutek, který konáme, abychom se spojili s Bohem, to
znamená každý skutek směřující k nejvyššímu Dobru, skrze něž můžeme být
skutečně blaženi. Tudíž ani to milosrdenství, kterým pomáháme člověku, není
168
Srov. 2M 22,20
Srov. Ž 50,12-14
170
Srov. Ž 51,18-19; Mi 6,6-8; Oz 6,6; Ž 13,16
169
obětí, neděje-li se pro Boha. Natolik obětí je i člověk 171, ve jménu Božím
zasvěcený a Bohu zaslíbený, nakolik odumře světu, aby žil Bohu. Stává-li se
obětí tělo dobrým a správným užíváním pro Boha, oč více duše, jejímž
služebníkem a nástrojem je tělo, jakmile se povznáší k Bohu, aby roznícena
ohněm jeho lásky odložila světskou žádostivost a přizpůsobila se jemu! 172
Ostatně celá obec vykoupených, tj. shromáždění a společenství svatých, je
obětována Bohu skrze velikého Kněze, který obětoval sám sebe v podobě
služebníka, v níž je Knězem i Obětí. Křesťané, počtem mnozí, tvoří jediné tělo a
mají jedinou Hlavu a stávají se jedinou všeobecnou obětí, a tak se Církev ve své
zvláštní oběti obětuje také sama.
X.7 O tom, že svatí andělé nás milují takovým způsobem,
že z nás chtějí mít ctitele jediného pravého Boha, nikoli ctitele svoje
Blažení a nesmrtelní nebešťané milují nás smrtelné a bídné pozemšťany, a proto
chtějí, abychom i my jednou byli blažení a nesmrtelní. Nám přejí totéž, co sobě.
Nechtějí však, abychom obětovali jim, nýbrž tomu, jehož obětí se cítí být spolu
s námi i oni. S nimi totiž tvoříme jedinou obec Boží 173. Jedná její část putuje
v cizině, druhá jim přináší pomoc.
X.8 O zázracích, kterými Bůh ráčil také skrze anděly ověřit svoje sliby, aby
posílil víru zbožných
Na ověření Božích zaslíbení se staly zázraky již před tisíci lety. Abrahamovi
porodila manželka syna ve vysokém věku. Při Abrahamově oběti spadl s nebe
plamen a proběhl mezi rozdělenými obětinami. Syn Abrahamova bratra Lot byl
zázračně zachráněn z hořící Sodomy. Skrze Mojžíše byl Boží lid zázračně
vysvobozen z otroctví v Egyptě a faraónovi mágové směli dělat některé divy
pomocí démonských kouzel jen proto, aby ještě podivuhodněji byli překonáni,
když při třetí ráně už byli bezmocní. Moře se rozdělilo, lid Boží přešel suchou
nohou, a egyptské vojsko zatopila voda vracející se s obou stran na své místo.
Hořká voda, která se nedala pít, pozbyla hořkosti a stala se sladkou; s nebe
padala mana kromě soboty, zato v pátek v dvojnásobném množství a nekazila se
do druhého dne; s nebe padala drůbež, aby lidé měli masitou stravu; nepřátelé
byli poraženi, když se Mojžíš modlil a rozepjal paže v podobě kříže; buřiče
v Božím lidu pohltila země zaživa; skála pod úderem hole vydala pramenitou
vodu; smrtelná uštknutí hadů byla zhojena pouhým pohledem na měděného
hada, povýšeného na dřevě, který byl předobrazem ukřižované smrti, aby se tak
naznačilo zničení smrti smrtí.
171
Srov. Sír 30,24; Ř 6,13 a 12,1
Srov. Ř 12,2
173
Srov. Ž 87,3
172
X.9 O nedovolených kouzlech při uctívání démonů, jimž se obírá platonik
Porfyrius,
s něčím souhlase a něco zavrhuje
Tyto zázraky, jakož i řada jiných, se staly pro utvrzení úcty jediného pravého
Boha a pro zamezení uctívání mnoha bohů nepravých. Staly se na základě prosté
víry a zbožné důvěry, nikoli pomocí zločinného umění, kterému se říká magie
nebo řecky goéteia (latinsky goetia) nebo theurgie. Není v těch věcech rozdíl,
jestliže lidé nazývají ty, kdo se zabývají goetií, zločinci, a ty, kdo se provozují
theurgii, chválí; vždyť obojí jsou zapleteni do služby démonům. Není správné
před tím jednou rozpačitě varovat, a jindy tomu činit ústupky! Tak si počínal
filosof Porfyrios174.
X.10 O theurgii, která klamně slibuje duším očištění pomocí vzývání
démonů
Jestliže ti, kdo hříšnými obřady dosahují špinavého očištění, se stávají obětí
záludnosti zlých duchů, i kdyby měli jakási úžasná vidění andělů nebo bohů, jak
se o tom zmiňuje Porfyrius, pak o tom platí slova apoštolova 175: „Satan se
převléká za anděla světla!“ Taková zjevení pocházejí od toho, jenž dychtí
zaplést ubohé duše do lichých obřadů nepravých bohů, a tak je odvrátit od úcty
jediného pravého Boha. Jenom tato úcta je může očistit nebo uzdravit! To satan
na sebe bere všemožné podoby a jednou nepřátelsky doráží, podruhé zase
falešně pomáhá, ale vždycky, tak či onak, ubližuje a jeho pravým cílem není nic
jiného než záhuba svedených duší.
X.11 O Porfyriově listu egyptskému knězi Anebontovi,
ve kterém prosí o poučení vzhledem k různosti démonů
Porfyrius v listě egyptskému knězi Anebontovi sice nazývá některé démony
dobrými, ale všechny označuje za nerozumné. Také se podivuje nad tím, jak
žertvy mohou bohy nejen vábit, ale i přimět nebo dokonce přinutit, aby splnili
lidskou vůli. A jestliže se bohové odlišují od démonů svou netělesností, jak by
se mohlo věřit, že slunce a měsíc a ostatní viditelné hvězdy jsou bohy, jde-li o
tělesa? Dohaduje se také, že věštcích a divotvůrcích nejsou mocnější duše, nýbrž
zvenčí přicházejí duchové pod maskou bohů nebo zemřelých, kteří jim pomáhají
konat divy zaříkáváním, jako např. otvírat zamčené dveře nebo některé lidi
uzdravit a jiné zase ochromit. Ve věcech skutečně dobrých však nepomáhají,
spíše svádějí ke zlému, jsou troufalí a pyšní, radují se z obětního dýmu a
následovníky ctností omezují, jak mohou. Ačkoli se obával urazit Anebonta,
kněze takových domněle božských obřadů, přece nakonec poznal a odsoudil tu
ďábelskou chásku, kterou zná a zatracuje každý křesťan. Máme tu co činit buď
174
Porfyrios z Týru (+ 304 po Kr.), novoplatónský filosof, žák Plotinův a učitel Iamblichův, byl vášnivým
odpůrcem křesťanství. Viz pozn. 154.
175
Srov. 2K 11,14
s úskočnými démony, anebo s výmysly skrz naskrz lidskými. To jsou mámidla,
jichž se musíme vystříhat!
X.12 O zázracích, které koná pravý Bůh skrze svaté anděly
Skutečné zázraky koná jediný pravý Bůh skrze ty, kteří nás opravdově a zbožně
milují, totiž skrze své svaté anděly. On, ačkoli sám je neviditelný, přece koná
viditelné divy, z nichž největším je stvoření tohoto světa. Avšak jak Stvořitel,
tak i způsob stvoření zůstává skrytý a je člověku nepochopitelný. A třebaže
viditelné divy zevšedněly, přece se ukazují podivuhodnými při hlubší úvaze a
mají vést duši, dosud oddanou věcem viditelným, k uctívání neviditelného Boha,
jenž je jejich původcem. Jenom na něm samém, na jeho vlastním neměnném
úradku záleží, zda a také kdy a kde vykoná zázrak. U něho, v jeho zámyslu,
všechny doby, které teprve nastanou, již nastaly. On sám uvádí v pohyb časné
věci, ačkoli zůstává mimo čas a je sám nepohnutelný. A prosebníky slyší právě
tak jistě, jakože vidí, že budou prosit a oč budou prosit. Ve svých andělích je
sám vyslyší ten, jenž přebývá ve svém chrámě, který nebyl učiněn lidskýma
rukama, a jehož věčné příkazy se uskutečňují v čase.
X.13 O neviditelném Bohu, který se často ukázal viditelně,
ne však ve své podstatě, nýbrž v té podobě, jakou mohli vidoucí snést
Nesmí nás mýlit, že neviditelný Bůh se zjevil patriarchům viditelně. Podobně
jako hlas, v němž slyšíme myšlenku, není totéž, co ona; tak ani podoba, v níž
spatřili Boha trvajícího v neviditelné podstatě, nebyla totéž, co on.
Neviditelného Boha tak viděli v podobě, jíž on sám nebyl. Když byl Boží zákon
vyhlášen početnému lidu, viděl množství věci, budící úctu a hrůzu 176; protože
nevěřili Mojžíšovi bez důkazu, jako Sparťané svému Lykurgovi, že dostal
zákony, které složil, od Jova nebo Apollona. A Mojžíš, ačkoli s Bohem
rozmlouval, přece mu řekl, aby se mu ukázal zjevně177, neboť jej chtěl vidět a
znát.
X.14 O tom, že má být uctíván jediný pravý Bůh nejen pro dobrodiní věčná,
ale i pro dobrodiní časná,
protože všem a všemu vládne jeho prozřetelnost
Jak u jednotlivého člověka, tak u celého lidstva pokročilo pravé poznání po
jakýchsi stupních, jako by mu přibývalo věku, aby se povznesli od časných věcí
k věčným a od viditelných k neviditelným. Proto byly od Boha zaslíbeny i
viditelné odměny, aby se lidská mysl ani pro ty pozemské dary pomíjejícího
života nepoddávala nikomu jinému než pravému Stvořiteli a jedinému Pánu své
duše. Všechno, co mohou člověku dát andělé nebo lidé, je v rukou
176
177
Srov. Sk 7,53
Srov. 2M 33,13
všemohoucího Boha, a kdo to popírá, je blázen a šílenec. O prozřelnosti
vypravuje platonik Plotinus, že vychází od nejvyššího Boha s jeho nevýslovnou
krásou k věcem pozemským a nejnižším, jak dokazuje krása kvítků a lístků:
ačkoli jsou nepatrné a rychle hynou, nemohly by být ladně uspořádány, kdyby
nebyly uspořádány odtamtud, kde trvá neproměnný tvar. Ostatně na krásu květů
ukazuje také Pán Ježíš slovy178 o polních liliích a polní trávě. Proto má lidská
duše, ačkoli je churavá pozemskými žádostmi, zvyknout si očekávat všechno
výhradně od jediného pravého Boha, jak dary nejnižší a pozemské, potřebné pro
tento pomíjející život, tak i dary nejvyšší a nebeské, potřebné pro onen budoucí
život. Ačkoli časné dary jsou nicotné ve srovnání s dary věčnými, přece tímto
způsobem se neodchýlí ani touhou po nich od úcty k Bohu, k němuž má dojít
právě odvratem od věcí pozemských a příklonem k věcem nebeským.
X.15 Jak svatí andělé slouží Boží prozřetelnosti
Zákon Boží byl dán skrze nařízení andělů179, aby se v nich, totiž v osobě tvora
podddaného Tvůrci, viditelně zjevil Neviditelný, sice nikoli ve své podstatě,
která zůstává pro porušitelné oči vždycky neviditelná, zato však pomocí jistých
viditelných známek. Tak hovořil ten, který ve své přirozenosti nezačíná mluvit
ani nepřestává, který je duchovní a netělesný a který je věčný a nečasový. Jeho
nesmrtelní a blažení služebníci a poslové tajemným způsobem vykonávají bez
váhání a bez nesnází. Pozemská zaslíbená předznamenávala zaslíbení věčná a
andělé nařídili uctívání jednoho Boha, ne jednoho z mnoha jiných, ale toho
jediného a pravého Boha, který stvořil nebe i zemi a každou duši i každého
ducha, jenž není s ním totožný. On totiž tyto věci stvořil, ony byly stvořeny, a
k tomu, aby byly a aby jim bylo dobře, potřebují toho, který je stvořil.
X.16 Zda stran docílení blaženosti života máme věřit andělům, kteří pro
sebe žádají božské pocty,
anebo naopak těm, kteří nevyžadují posvátnou bohoslužbu pro sebe, nýbrž
pro jediného pravého Boha
Kterým andělům máme věřit ve věci našeho blaženého a věčného života? Jenom
těm, kteří nevyžadují posvátnou bohoslužbu pro sebe, nýbrž pro jediného
pravého Boha. Těm pak, kteří žádají božské pocty pro sebe, věřit nesmíme,
třebaže obojí andělé nás nabádají k poslušnosti zázračnými znameními, ačkoli
Boží poslové činí zázraky větší, jistější a slavnější. Divy pohanských bohů nelze
srovnávat s divy Božích poslů, neboť některé jsou nicotné a spíše škodlivé, jako
např. zrůdná mláďata zvířat nebo údajné mimořádné přírodní úkazy na nebi i na
zemi; a některé jsou vymyšlené nebo démonské, jako např. zázrak jedné
vestálky, která dokázala svou neporušenost tím, že naplnila síto vodou z Tibery,
178
179
Srov. Mt 6,28-30
Srov. Sk 7,53
a ta neprotekla, anebo zázrak s lodí, která vezla sochu fryžské Matky, a zůstala
bez hnutí stát přes veškeré úsilí lidí i potahů, dokud ji jedna jediná žena
neuvázala za svůj pás a neodtáhla ji. Pravé náboženství zakazuje obětovat
bytostem nebeským, pozemským i podsvětním a přikazuje obětovat jedinému
Bohu, Stvořiteli všech. On určuje povinné časy k obětem a naznačuje jimi oběť
jinou a lepší, jíž se stal on sám, neboť naše uctívání a naše spojení s ním je dobré
pro nás180, vždyť on je nepotřebuje.
X.17 O arše úmluvy a o zázračných znameních, která učinil Bůh na
potvrzení autority zákona a zaslíbení
Zákon Boží, vyhlášený anděly, přikázal uctívat jediného pravého Boha a zakázal
uctívat bohy jiné a byl uložen v arše úmluvy, které se také dostalo názvu archa
svědectví. Bůh nemůže být omezen místem, přesto dával odpovědi a znamení na
svědectví své vůle z této archy. Pro lidské smysly tu byly kamenné desky, oblak
a oheň181. Pro posílení lidské důvěry tu byly zázraky: archa rozdělila Jordán 182,
aby lid Boží mohl přejít suchou nohou, archa se stala příčinou pádu Jericha bez
boje183, archa způsobila pohromu v pelištejských městech184 a srazila k zemi
jejich pohanskou modlu. Tyto a podobné události jsou malou věcí pro Boha, za
to však velkou věcí pro smrtelníky, které mohou spasitelně polekat a poučit.
X.18 Proti těm, kteří stran zázraků, vychovávajících Boží lid, upírají
církevním knihám věrohodnost
Někdo namítne, že tyto zázraky jsou nepravé, že se nestaly a pisatelé je vylhali.
Kdo upírá věrohodnost církevním knihám a říká, že Bůh se nestará o záležitosti
smrtelníků, zároveň říká, že ani žádní bohové se nestarají o záležitosti
smrtelníků. Písmu svatému věřit nechtějí, kdežto dějepisným knihám nebo
magickým knihám věří, ačkoli Písmu svatému náleží víra tím větší, čím je nade
všechny větší ten, jemuž výhradně se sluší obětovat, totiž jediný pravý Bůh.
X.19 Jaký je původ viditelné oběti, která má být podle pravého náboženství
přinášena jedinému pravému a neviditelnému Bohu
Někteří myslí, že pro něho jakožto Neviditelného jsou lepší oběti neviditelné,
jako jsou úkony čisté mysli a dobré vůle, a nevědí, že viditelné oběti jsou
náznaky obětí neviditelných, podobně jako zvuk slov je náznakem věcí. Třebaže
při modlitbě používáme slov, naše prosby, díky a chvály vycházejí ze srdce.
Andělé se z toho radují a přitom nám pomáhají, sami pak toto pro sebe odmítají.
Kdykoli jsou k lidem posláni viditelně, takže lidé jejich přítomnost vnímají,
180
Srov. Ž 72,28. Spojení s Bohem je nejvyšším dobrem pro člověka, nikoli oplývat bohatství, nosit žezlo,
mít tělesnou rozkoš, ba ani mít ctnostného ducha.
181
Srov. 2M 13,21-22 a 40,34-38
182
Srov. Joz 3,15-17
183
Srov. Joz 6,12nn.
184
Srov. 1S 5-6
výslovně jim to zakazují185. Stejně se zachovali i apoštolové Pavel a Barnabáš186.
Avšak zlí duchové, kteří si osobují právo božství, neradují se z dýmu mrtvého
těla, ale ze vzývání každého člověka, jejž obelstili, pokořili a ovládli, jemuž
uzavřeli cestu k pravému Bohu, aby člověk nebyl jeho obětí, když obětuje
někomu jinému než jemu.
X.20 O nejvyšší a pravé oběti, kterou se stal sám Prostředník mezi Bohem a
lidmi
Proto ten pravý Prostředník, jenž přijal podobu služebníka, třebaže jako Bůh
přijímá oběť s Otcem, s nímž je také jediným pravým Bohem, raději chtěl obětí
být než ji přijímat. On je tedy jednak Knězem, neboť sám obětuje, a jednak
Obětí, protože sám je obětován. To je to tajemství každodenní oběti Církve,
která jsou tělem té Hlavy, obětuje skrze něho sama sebe. A této nejvyšší a pravé
oběti ustoupily všechny oběti nepravé.
X.21 O míře moci, udělené démonům, aby ve snášení muk byli oslaveni
svatí, kteří nezvítězili nad vzdušnými duchy skrze obětování jim, nýbrž
svým přebýváním v Bohu
V některých dobách byla démonům povolena moc, aby pomocí poštvaných lidí,
které posedli, uplatňovali tyranským způsobem svoje nepřátelství k Boží obci a
aby žádali oběti nejen od lidí, kteří by jim obětovali dobrovolně, nýbrž také od
lidí, které by k tomu přinutili násilím. Pronásledování totiž není pro Církev ani
tak zhoubou, jako spíše užitečnou věcí, aby byl totiž naplněn počet hrdinských
mučedníků.
X.22 Odkud mají svatí moc proti démonům a odkud mají pravé očištění
srdce
Vzdušnou mocnost, nepřátelskou víře, lidé Boží vyhánějí zaklínáním a všechna
pokušení překonávají vzýváním Boha. Je jasné, že se nesnaží o to, aby si ji
usmířili nebo aby ji vzývali; ona totiž nikoho nepřemůže ani neovládne jinak než
ve spojení s hříchem. Člověk naopak přemáhá ji ve jménu Ježíše Krista, skrze
něhož docházíme odpuštění hříchů. V tomto životě je možné očistit se od hříchů
jen božským slitováním, nikoli vlastním přičiněním, a jen božskou milostí,
nikoli vlastní schopností.
X.23 O počátcích, které podle platoniků mohou duši očistit
Porfyrius říká, že podle výroků věštíren nemůžeme být očištěni očistnými
oběťmi slunci a měsíci, a z toho vyplývá, že člověk nemůže být očištěn obřady
žádných bohů. Čí obřady očišťují, ne-li obřady slunce a měsíce, které mají
185
186
Srov. Zj 19,10 a 22,8-9; Sd 13,16
Srov. Sk 14,11-18
pohané za čelné mezi nebeskými bohy? A dále říká, že podle stejných výroků
mohou očistit počátky, jimiž myslí Boha Otce a Boha Syna a Ducha jich obou.
X.24 O jediném a pravém počátku, který výhradně očišťuje a obnovuje
lidskou přirozenost
My tedy nejmenujeme dva nebo tři počátky, když mluvíme o Bohu, stejně jako
nemluvíme o dvou nebo třech bozích, třebaže mluvíme zvlášť o Otci a zvlášť o
Synu a zvlášť o Duchu svatém. Otec není totožný se Synem, ani Duch svatý
není totožný s Otcem a Synem. Otec je Otcem Syna a Syn je Synem Otce a
Duch svatý je Duchem Otce i Syna a není ani Otcem ani Synem. Člověk nemůže
být očištěn jinak než Počátkem, ačkoli počátky byly jmenovány u pohanů
v množném čísle. Porfyrius nechtěl pochopit, že tím Počátkem, jehož vtělením
docházíme očištění, je náš Pán Ježíš Kristus, a pohrdal jím právě v tom těle,
které on přijal pro oběť našeho očištění. Tento pravý a dobrotivý Prostředník
ukázal, že zlem je hřích, nikoli přirozenost těla, která smrtí může být odložena a
vzkříšením změněna k lepšímu. Tento platonik nepoznal v něm Počátek, jinak
by v něm poznal také očištění; není totiž počátkem lidské tělo ani lidská duše,
nýbrž božské Slovo, skrze něž bylo všechno stvořeno. Ono se stalo tělem a
přebývalo mezi námi187, třebaže je to tvrdá řeč188, avšak tento Počátek, jenž přijal
duši i tělo, očišťuje duši i tělo těch, kteří věří. My, tělesní lidé, náklonností ke
zlému nemocní, četnými hříchy obtížení a do temnot nevědomosti ponoření,
jsme očištěni a uzdraveni jedině jeho pomocí, neboť on podává ruku nám
padlým a bezmocným prostřednictvím své lidské přirozenosti, na rozdíl od nás
však spravedlivé a bezhříšné.
X.25 O tom, že všichni svatí za dob Zákona i za dřívějších věků byli
ospravedlněni v tajemství a víře Kristově
Skrze víru v toto tajemství mohli být zbožným životem očištěni také spravedliví
za dob Zákona, jenž obsahoval v předobrazech věcí duchovních zaslíbení
tělesná a jenž se proto nazývá Starý, i spravedliví za dřívějších věků. To je
přeslavná obec Boží, která zná a ctí jediného pravého Boha. Tuto obec
zvěstovali svatí andělé a proroci, kteří nás pozvali do jejího společenství. Ale
jim se nelíbí, abychom je ctili jako svoje bohy, spíše chtějí, abychom společně
s nimi ctili jejich i našeho Boha; aniž chtějí, abychom jim obětovali, nýbrž spíše
chtějí, abychom společně s nimi byli obětí Bohu.
X.26 O Porfyriově nedůslednosti, když kolísal mezi vyznáním pravého Boha
a ctěním démonů
187
188
Srov. J 1,14
Srov. J 6,61
Porfyrius upozorňuje, abychom nebeské posly spíše napodobovali než vzývali.
Neurazíme tyto blažené a nesmrtelné nebešťany, když jim nebudeme obětovat,
neboť jsou poddáni jedinému pravému Bohu a nepřejí si mít, co patří výhradně
jemu. Mocnosti, které Boha neposlouchají a jeho vůli neoznamují, nepřejí
pravým ctnostem a jde o smečku závistníků, jimž nenáleží žádná úcta. Kdo by je
ctil, jistě by tím urážel Boha.
X.27 O Porfyriově bezbožnosti, převyšující i blud Apulejův
Platonik Apulejus doznal, že démoni jsou zmítáni chorobnými vášněmi a
duševními bouřemi, vyšší bohy pak co nejdůrazněji z každé úhony vášní
vyloučil. Platonik Porfyrius však přenesl na vyšší bohy lidské vady, aby nečiští
démoni pod jejich maskou mohli zvěstovat lež a nepravé očištění či spíše
poskvrnění lidské duše. Zaříkávači bloudí a svými bláznivým učením klamou
nejširší vrstvy lidí: je totiž naprosto jasné, že utíkat se k mocnostem pomocí čar
a obětí je nepochybným bludem. Křesťané však tomu naprosto nepopřávají
sluchu, protože z područí démonů je osvobodil Kristus, jenž vzal na sebe lidskou
přirozenost, aby člověka zhojil od moru hříchů. O něm básník Vergilius 189 ve
svých Eklogách190 napsal: „Pakli zůstavil stopy náš zločin, tu ty jako kníže
zahladíš je a od věčné hrůzy si oddychne země“ a dodává: „Poslední období
přišlo, jež kumská věštila (Sibyllina) píseň“.
X.28 Které názory zaslepily Porfyria tak, že nemohl poznat pravou
Moudrostí, jíž je Kristus
Porfyrius lidi uváděl do nepochybného bludu a ani se za takový skutek nestyděl,
třebaže se prohlašoval za horlitele ctnosti a moudrosti. Kdyby o ni skutečně
horlil, pak by byl poznal Boží ctnost a Boží moudrost v Kristu a neutíkal by od
jeho spasitelné pokory k pýše nad lichou vědou. Přitom říká, že nevědomost a
z ní plynoucí četné nectnosti není možné očistit jinak než skrze Otcovu mysl či
Otcův rozum191: nevěří však, že to je vlastně Kristus, a pohrdá jím pro jeho tělo
přijaté z ženy a pro jeho potupný kříž. Avšak v Kristu „zanikne moudrost
moudrých a zavržena bude rozumnost rozumných“ 192, neboť on odmítne lidskou
moudrost, kterou si přičítají ti, kdo nemají jeho božskou moudrost. „Kde jsou
učenci, kde moudří, kde řečníci tohoto světa? Neučinil Bůh moudrost světa
bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém
díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, pošetilou zvěstí. Židé žádají zázraky,
Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je
to kámen úrazu, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro
Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť pošetilost Boží je moudřejší
189
Publius Vergilius Maro (+ 19 př.Kr.), slavný římský básník, autor národního eposu Aeneidy.
Viz Ecl. 4, 13n. Eclogae nebo též Bucolica.
191
Tj. Patrikós nús.
192
Srov. Iz 29,14
190
než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“193 Touto zdánlivou pošetilost a
slabost mají lidé moudří a silní vlastní zásluhou v pohrdání, ale je to milost
Boží, jež uzdravuje nemocné, kteří se nepyšní svou klamnou blažeností, nýbrž
raději pokorně doznávají svou skutečnou bídu.
X.29 O vtělení našeho Pána Ježíše Krista, které se bezbožní platonikové
stydí uznat
Porfyrius hlásá Otce a jeho Syna, kterého nazývá Otcovým rozumem či Otcovou
myslí, a uprostřed nich toho, kým podle našeho názoru myslí Ducha svatého,
neboť mluví o třech bozích. A třebaže užívá slov bez přesného řádu, přece je zde
matně jakoby skrze stín obraznosti vidět, kterým směrem je třeba se brát. Přesto
vtělení neproměnného Syna Božího, které nás zachraňuje, abychom mohli
dosáhnout toho, več věříme, uznat nechce. V dálce vidí se zamlženým zrakem
pravou vlast, jenž se nedrží cesty, která tam vede. Uznává sice milost Boží, když
říká, že jen málokomu je dáno přijít silou poznání k Bohu, ale neuznává ji skrze
našeho Pána Ježíše Krista a neví, že jeho vtělení, když přijal lidskou duši i tělo,
je nejvyšší projev této milosti Boží! Porfyrius je mrtvý, avšak jeho stoupenci
jsou živí a o ně teď běží. Učení lidé se stydí stát se z učedníků Platonových
učedníky Kristovými. Kéž by poznali, že jediný Syn Boží, v sobě neproměnně
trvající, zázračně přijal naše lidství, a tak lidem dal naději ve svoji lásku,
přestože on je Nesmrtelný, a proto vzdálen smrtelných, on je Neproměnný, a
proto vzdálen proměnlivých, on je Spravedlivý, a proto vzdálen hříšných, on je
Blažený, a proto vzdálen nešťastných a bídných. On vštípil naší přirozené
povaze touhu po blaženosti a nesmrtelnosti a sám přijal smrtelnost, aby nám
dopřál to, co milujeme, a svým utrpením nás naučil pohrdat tím, čeho se
strachujeme. Jakou neuvěřitelnou věc to říkáme? Abyste mohli tuto pravdu
přijmout, bude vám třeba pokory, pod jejíž jeho byste sklonili svou šíji!
X.30 Jak mnoho z Platonovy nauky Porfyrius odmítl a rozdílně od něho
opravil
Zdá-li se nedůstojné něco po Platonovi opravovat, proč sám Porfyrius některé
věci opravil, a ne zrovna v nepatrné míře? Platon zcela jistě napsal, že lidské
duše klesají po smrti až do zvířecích těl, a tento názor zastával i Porfyriův učitel
Plotinus194; leč Porfyriovi se toto učení právem znelíbilo. Od Platona odešel
k něčemu lepšímu, neboť si všiml toho, čeho si Platon nevšiml, a ani před
takovým velikým učitelem necouvl a odvážil se provést opravu, protože více než
člověka si vážil pravdy. Domníval se, že lidské duše se nevracejí do svých těl,
která opustily, nýbrž do jiných, nových těl lidských. Styděl se věřit Platonovu
názoru, aby snad matka změněná v mezkyni nevozila svého syna. Ale nestyděl
193
194
Srov. 1K 1,20-25
Viz Enn. III, 4, 2
se věřit tomu, že matka, změněná v mladou dívku, by se mohla za svého syna
provdat. Oč je důstojnější věřit tomu, čemu učili svatí a pravdomluvní andělé, co
říkali proroci pod vlivem Ducha svatého, co pověděl sám božský Spasitel a co
hlásili jeho apoštolové po celém světě: duše se jednou vrátí do vlastních těl
v den vzkříšení! Očištěná duše se vrací k Otci, aby už nikdy nebyla poskvrněna
ani spoutána morem zla a není tu žádného koloběhu, z něhož by duše neustále
odcházely a do něhož by se neustále vracely.
X.31 Proti důkazu platoniků, že lidská duše je prý souvěčná s Bohem
Proč ve věcech, které nemůžeme proniknout lidským důmyslem, raději
nevěříme Bohu? Lidská duše není s Bohem souvěčná, ale je od něho stvořená,
dříve nebyvši. Platonikové totiž, aby tomu nemuseli věřit, uváděli jako důvod,
že věčné může být jenom to, co vždycky bylo, ačkoli o světě a bozích, kteří byli
stvořeni od Boha, výslovně říkali, že mají začátek bytí, ale že konec mít
nebudou, nýbrž budou trvat na věky z všemohoucí vůle Stvořitelovy195. Ale
nekonečné trvání může mít jenom to, co nemá počátku. Proto nechť lidská
křehkost ustoupí božskému svědectví! Ve věci náboženství věřme těm blaženým
a nesmrtelným, kteří pro sebe nevyžadují božské pocty, protože ty náleží jejich
Bohu, jenž je i naším Bohem, a kteří káží, abychom obětovali výhradně tomu,
jehož obětí máme být s nimi i my, jsouce obětováni tím věčným Knězem, který
přijal lidství a sám se ráčil svou smrtí na kříži stát Obětí za nás.
X.32 O všeobecné cestě k osvobození duše, kterou Porfyrius špatně hledal a
nenašel
a kterou otevřela jenom křesťanská milost
Toto je to náboženství, které obsahuje všeobecnou cestu k osvobození duše,
vždyť duše nemůže být osvobozena žádnou jinou cestou. Cesta náboženství je
jediná královská cesta, která vede ke kralování na věčném trůně. A tuto cestu
naznačili svatí andělé a svatí proroci a hlásali svatí apoštolové. Božská
prozřetelnost by neponechala národy světa bez takové všeobecné cesty, která
očišťuje celého smrtelného člověka a připravuje ho pro nesmrtelnost. Tato
všeobecná cesta lidskému rodu nikdy nechyběla a nikdo nebyl osvobozen, není
osvobozován a nebude osvobozen mimo tuto cestu. Porfyrius nenašel všeobecný
prostředek pro osvobození duše, jak sám dosvědčuje, a proto v jeho filosofii
takového prostředku nebylo, což znamená, že neobsahovala plnost pravdy. A
proč Porfyrius tento božský dar nedostal ani se s ním neobeznámil? Protože
v něj neuvěřil! O tomto daru bylo řečeno: „Kéž se nad námi Bůh smiluje a kéž
nám požehná, kéž nad námi rozjasní svou tvář a slituje se nad námi, abychom
poznali na zemi jeho cestu a mezi všemi národy jeho spásu!“ 196 A na jiné místě:
195
196
Viz Timaios 41 B
Srov. Ž 67,2-3
„V posledních dnech se zjeví hora domu Páně nad vrcholky hor a přijdou k ní
všechny národy a řeknou: Pojďte, vystupme na horu Páně a vejděme do domu
Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a budeme chodit po jeho stezkách.
Ze Siónu vyjde zákon a slovo Páně z Jeruzaléma!“197 Proto sám Prostředník po
svém zmrtvýchvstání řekl svým učedníkům: „Muselo se naplnit všechno, co je o
mně napsáno v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i Žalmech.“198 Tehdy jim
otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. 199 A řekl jim: „Tak je psáno: Kristus musel
trpět a třetího dne vstát z mrtvých a v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na
odpuštění hříchů všem národům, počnouc od Jeruzaléma.“200
Pět prvních knih z těchto deseti bylo sepsáno proti těm, kdo pokládají za nutné
uctívat bohy pro výhody tohoto života, a pět druhých knih proti těm, kdo
pokládají za nutné uctívat bohy v zájmu budoucího života po smrti. Obojí jsou
bezbožní, neboť dávají přednost svým bohům před božským Zakladatelem svaté
obce. V dalším vyložím s jeho pomocí vznik a dějiny i nutné konce obou obcí,
které jsou v tomto věku navzájem smíšeny a prostoupeny.
XI. kniha
(Má 34 kapitoly.)
XI.1 O té části díla, ve které začneme líčit počátky i konce obcí, tj. nebeské
a pozemské
Boží obcí nazýváme tu, které vydává svědectví Písmo svaté: „Slavé věci byly
řečeny o tobě, obci Boží“ (Ž 87,3) a na jiném místě: „Veliký Pán, nejvyšší
chvály hodný v obci našeho Boha na jeho svaté hoře“ (Ž 43,2) a „O čem jsme
slýchali, to jsme spatřili v obci Pána zástupů, v obci našeho Boha, až na věky ji
Bůh činí pevnou!“ (Ž 43,9). „Hojnost vod napájí obec Boží, svatyni příbytku
Nejvyššího, Bůh v jeho středu se nepohne“ (Ž 46,5). Odtud tedy víme, že je
nějaká obec Boží, jejímiž občany dychtíme být v té touze, kterou nám vdechl
její božský Zakladatel. Před ním dávají občané pozemské obce přednost svým
bohům, nevědouce, že on je Bohem bohů, nikoli bohů nepravých a nesvatých,
nýbrž bohů pravých a svatých, kteří nacházejí větší radost, poddávají-li se jemu,
než aby se mnozí poddávali jim, a který je milejší uctívat jediného pravého
Boha, než aby sami byli uctíváni na místě Božím. Nepřátelům této obce Boží
jsme odpověděli v deseti předcházejících knihách. Nyní s pomocí našeho Pána a
Krále pojednám o počátcích, dějinách i nutných koncí obou obcí, totiž nebeské a
197
Srov. Iz 2,2-3
Srov. L 24,44
199
Srov. L 24,45
200
Srov. L 24,46-47
198
pozemské, které jsou v tomto věku navzájem smíšeny a prostoupeny. Napřed
povím, jak počátky obou těchto obcí měly své kořeny už v různosti andělů.
XI.2 O poznání Boha, k jehož poznání nikdo z lidí nemůže dojít jinak
než skrze Prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista
Je velikou a vzácnou věcí, vystoupí-li někdo v myšlenkách nade všechno tělesné
i netělesné tvorstvo, a shledav je proměnlivým, dospěje k neproměnné podstatě
Boží a poučí se, že celou přírodu, která není totožná s Bohem, nestvořil nikdo
jiný než on sám. Tak totiž hovoří Bůh s člověkem přímo skrze pravdu, je-li kdo
schopen slyšet svou myslí, nikoli svým tělem. Hovoří totiž k té složce, která je
v člověku lepší než ostatní, z nichž člověk sestává. Člověk byl stvořen k obrazu
Božímu podle podoby Boží, a proto je Bohu bližší tou svou složkou, která
převyšuje jeho nižší složky, které má člověk společné i se zvířaty. A poněvadž
lidská mysl, která je od přírody obdařena rozumem, je ochromena starými
neřestmi, musela být napřed očištěna vírou, aby v té víře s větší důvěrou kráčela
k pravdě. Proto sama Pravda, Bůh Syn, přijal lidství, aniž odložil božství, a
založil právě tu víru, aby člověk měl otevřenou cestu k Bohu skrze něho,
jediného Prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista. On je tím
Prostředníkem, který jediný je Bohem i člověkem, i tou Cestou, která jediná je
chráněná všeho bloudění.
XI.3 O hodnověrnosti kanonického Písma, vnuknutého božským Duchem
Duch svatý mluvil napřed skrze proroky a potom skrze apoštoly natolik, nakolik
uznal za dostatečné, a složil kanonické Písmo, nanejvýš věrohodné, jemuž
věříme v těch věcech, jejichž neznalost škodí a kterých nejsme schopni poznat
z vlastních sil. Jako pro věci viditelného světa, které nemůžeme poznat vlastními
smysly, hledáme svědky, kteří je poznat mohli, tak i pro věci neviditelné a nám
vzdálené hledáme svědky, kteří jsou součástí neviditelného světa.
XI.4 O stvoření světa, které se nestalo ani mimo čas, ani nebylo ustanoveno
novým úradkem Božím,
jako by Bůh chtěl něco, co předtím nechtěl
Ze všeho viditelného největší je svět, ze všeho neviditelného největší je Bůh. A
že je tento svět, to vidíme, a že je Bůh, tomu věříme. Že však tento svět byl
stvořen od Boha, to nevěříme nikomu jistěji než právě Bohu. Jeho prorok říká 201:
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi,“ ačkoli sám nebyl při tom. Ale byla při
tom Moudrost Boží, skrze kterou bylo všechno stvořeno a která se usidluje ve
svatých duších a činí z nich Boží přátele a proroky a v nitru jim vypráví beze
slov svoje skutky. A proč se zalíbilo věčnému Bohu stvořit nebe a zemi?
Nehledě na výroky proroků, svět už sám od sebe, svou vysoce uspořádanou
201
1M 1,1
proměnlivostí i svým překrásným vzhledem jakoby mlčky křičí, že byl stvořen
neviditelným Bohem, nevýslovně velikým a nevýslovně krásným. Někteří říkají,
že svět je věčný, že je bez počátku, a proto je nestvořený: kdo by takto o světě
hovořili, jsou příliš daleko od pravdy a churavějí smrtelnou nemocí bezbožnosti.
Jiní říkají, že svět sice stvořil Bůh, nicméně si představují, že svět nemá počátek
času, že je nahodilý a proměnlivý, jako by Bůh chtěl něco, co předtím nechtěl, a
měnil by svůj úradek. Stejně tak si představují, že v lidské duši se střídá
blaženost s bídou. Ti nechť se vzpamatují a nechť uvěří, že svět nebyl stvořen
v čase, nýbrž zároveň s časem, a že věčný a neproměnný Bůh nemění svůj
úradek a že jeho rozhodnutí zůstává stejně věčné a neproměnné jako on sám.
XI.5 O tom, že se nemá uvažovat o nekonečných časových rozměrech před
světem,
stejně jako ani o nekonečných místních rozměrech mimo svět,
protože před ním žádných časů nebylo a mimo něj žádných míst není
U těch, kteří s námi uznávají Boha za Stvořitele světa, a přece se ptají, co říkáme
o čase světa, je třeba si všimnout, co říkají o místě světa. Neboť ptají-li se, proč
byl svět stvořen raději tehdy a ne dříve, je to stejné, jako by se ptali, proč byl
svět stvořen právě zde, kde je, a ne někde jinde. Představují-li si nekonečné
časové rozměry před světem, pak si budou představovat i nekonečné místní
rozměry mimo svět a spolu s Epikurem budou nuceni vysnít si nekonečné světy,
a to pouze s tím rozdílem, že podle Epikura světy vznikají a zanikají nahodilým
pohybem atomů, kdežto oni řeknou, že vznikají a zanikají působením Božím. Je
však třeba o Boží nehmotné podstatě vyznávat, že se neuzavírá v žádný prostor,
že se nezvětšuje ani nezmenšuje, nýbrž je svou nehmotnou přítomností všude
celá. Bůh stvořil jediný svět, sice nesmírně veliký, přesto však omezený a
ohraničený svým místem, a tento svět nebyl stvořen v čase, nýbrž zároveň
s časem.
XI.6 O tom, že stvoření světa má jediný počátek a že jedno nepředchází
druhé
Správně se rozlišuje věčnost a čas: věčnost je nehybná a nepodléhá žádné
změně, kdežto čas není bez pohyblivé proměnlivosti. Bez stvořitelského díla by
nebylo času, neboť čas nebyl stvořen sám o sobě, nýbrž spolustvořen se světem.
A jestliže Písmo svaté říká, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, pak tím
myslí, že se tak stalo na počátku času a že předtím Bůh ještě nic nestvořil. A co
vzniká v čase, to má počátek i konec; to podléhá proměnlivé pohyblivosti; to
vzniklo v minulosti, trvá v přítomnosti a jednou zanikne v budoucnosti.
XI.7 Jaké byly první dny, které měly večer i ráno ještě dříve, než bylo
stvořeno slunce
Jakého druhou byly ty první dny, to je pro nás velice nesnadné rozhodnout, ba
nemožné si představit a nějak vyjádřit. Vždyť naše obvyklé dny mají večer
v důsledku západu slunce a ráno v důsledku východu slunce, leč z oněch sedmi
dnů uplynuly první tři bez slunce, které bylo stvořeno až dne čtvrtého. Není
jasné, jaké to bylo světlo, které Bůh stvořil již prvního dne, nazval je dnem a
oddělil je od tmy, kterou nazval nocí. Bylo to nějaké jiné hmotné světlo? Nebo
se tím světlem označuje obec svatých andělů a blažených duchů, jak je psáno 202:
„Ale hořejší Jeruzalém je svobodný a je matkou nás všech,“ a na jiném místě 203:
„Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříte noci ani temnotě.“ Večer
nevědění se proměňuje v ráno poznáním: při poznání sebe samého je to den
první; při poznání oblohy oddělující dolní vody od horních je to den druhý; při
poznání souše a moře i všeho rostlinstva je to den třetí; při poznání slunce a
měsíce i hvězd je to den čtvrtý; při poznání všech zvířat plovoucích ve vodě a
létajících ve vzduchu je to den pátý; při poznání všech zvířat pozemských i
samého člověka je to den šestý.
XI.8 Který a jaký si máme myslit Boží odpočinek,
ve kterém si po pracích šesti dnů odpočinul dne sedmého
Když Bůh odpočine dne sedmého ode všech svých prací a posvětí jej, nesmíme
tomu rozumět, jako by se prací namáhal a unavil, vždyť on jen řekl a hned to
bylo stvořeno204. Jeho slovo nebylo zvukové a časné, nýbrž pomyslné a věčné.
Odpočinek Boží znamená odpočinutí těch, kdo odpočívají v Bohu, jenž sám je
zdrojem jejich odpočinku, podobně jako radost domu znamená radost těch, kdo
se v domě radují, i když radost jim nepůsobí sám dům, nýbrž nějaká věc jiná.
Podobně se říká, že divadlo tleská nebo pastviny bučí, i když je jasné, že
v divadle tleskají lidé a na pastvinách bučí skot. A Bůh lidem, k nimž mluví a
pro něž bylo sepsáno proroctví, slibuje, že i oni po dobrých skutcích, které
v nich a skrze ně koná on sám, budou v něm mít věčné odpočinutí, jestliže se
k němu přiblíží již v tomto pozemském životě skrze víru. Tohoto odpočinutí
v Bohu byl předobrazem sobotní odpočinek.
XI.9 Jak máme podle božských svědectví pohlížet na stvoření andělů
Velkou část Boží obce tvoří svatí andělé, kteří jsou o to blaženější, že nikdy
nebyli v cizině. Tam, kde svatá Písma mluví o stvoření světa, neříká se jasně,
zda a v jakém pořádku byli stvořeni andělé, ale jestliže nebyli opomenuti, pak
jsou označeni slovem nebe, když se čte, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Je jasné, že před nebem a zemí nestvořil nic jiného, jak by tedy mohli být
opomenuti andělé, jako by nepatřili mezi Boží díla? Že andělé jsou zahrnuti pod
202
Srov. Ga 4,26
Srov. 1Te 5,5
204
Srov. Ž 148,5
203
slovo nebe, to dosvědčuje Písmo svaté v hymnu tří mládenců v ohnivé peci205:
„Dobrořečte všechna díla Páně Pánu“ a ve 148. žalmu206: „Chvalte Pána s nebes,
chvalte ho na výsostech. Chvalte jej všichni andělé jeho, chvalte jej všechny
mocnosti jeho. Chvalte jej slunce s měsícem, chvalte jej všechny hvězdy i
světlo; chvalte jej nebesa nebes i vodstvo, které je nad nebem, nechť chválí
jméno Páně; neboť on řekl a byly učiněny; on přikázal rozkaz, a byly stvořeny.“
Zde máme zcela jasný božský výrok, že andělé byli stvořeni od Boha, neboť
jsou uvedeni mezi ostatními nebeskými tvory, o nichž je řečeno, že Bůh řekl a
byli učiněni, že přikázal a byli stvořeni. A na jiném místě čteme 207: „Když byly
stvořeny hvězdy, chválili mne mocným hlasem všichni moji andělé.“ Tedy
andělé už byli, když hvězdy byly teprve stvořeny třetího dne. Andělé patří mezi
Boží díla prvního dne, který je označen jako den jeden. Tehdy bylo stvořeno
pravé Světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět 208, a
toto Světlo osvěcuje i každého čistého anděla, aby byl světlem nikoli sám
v sobě, nýbrž v Bohu; a jestliže se od něho anděl odvrátil, stal se nečistým, už
nemá účast na věčném světle a stal se sám v sobě temnotou. Zlo totiž nemá
žádnou podstatu, ale ztráta dobra dostala jméno zla.
XI.10 O jednoduché a neproměnné Trojici Boha Otce i Boha Syna i Boha
Ducha svatého,
jediného Boha, u něhož není něčím jiným vlastnost a něčím jiným podstata
Je tedy jediné Dobro jednoduché, a proto jediné neproměnné, a tím je Bůh.
Tímto Dobrem byla stvořena všechna dobra, ale nikoli jednoduchá, a proto
proměnlivá. Byla stvořena, to znamená učiněna, a nikoli zplozena. Co je totiž
z jednoduchého Dobra zplozeno, je rovněž jednoduché a je tím, čím je to, z čeho
bylo zplozeno: a těm dvěma říkáme Otec a Syn a oni oba se svým Duchem
svatým jsou jeden Bůh. Otec není Syn ani Duch svatý, Syn není Otec ani Duch
svatý, Duch svatý není Otec ani Syn. Každý z těch tří je jiný, ale žádný z nich
není něco jiného, protože každý z nich je Dobro stejně jednoduché a
neproměnné i souvěčné. A toto Trojice je jeden Bůh, a proto ještě není Bůh
nejednoduchý, že je trojicí osob. Tato Trojice Boží se nazývá jednoduchou
proto, že je tím, co má, s výjimkou toho, čím se každá ze tří osob nazývá ve
vztahu k jiné osobě. Neboť Otec má Syna, a přece není Synem, Syn má Otce, a
přece není Otcem. Jednoduchá přirozenost nemá nic, co by mohla ztratit, jako
třeba nádoba má tekutinu, ani nemůže nic získat, jako třeba zralé ovoce se
zbarví dočervena, ani se nemůže nijak změnit, jako třeba ovzduší se může
ochladit. Ani vzkříšené tělo, které obdrží neztratitelnou vlastnost
neporušitelnosti, nebude tím, co sama neporušenost, protože neporušenost
205
Srov. Da 3,57nn.
Srov. Ž 148,1-5
207
Srov. Jb 38,7
208
Srov. J 1,9
206
zůstane v jednotlivých částech těla celá, nebude někde větší a jinde menší, ani
žádná část těla nebude neporušitelnější než jiná, naproti tomu samo tělo je
v celku větší než v části a některé části jsou větší a jiné zase menší. Něčím jiným
je tedy tělo jako podstata, a něčím jiným bude jeho neporušitelnost jako
vlastnost, a proto není tělo tím, co má. Podobně také duše, až bude na věky
osvobozena, bude moudrá účastí na neproměnné Moudrosti, která není tím, co
ona. Nehmotná duše je osvěcována nehmotným světlem jednoduché Moudrosti
Boží tak, jako je osvěcována hmota vzduchu hmotným světlem, a jako se
vzduch stmívá, pozbude-li světla, tak se zatmívá i duše, zbavená světla
moudrosti. Jednoduché je jenom to, co je prvotně a skutečně božské, protože
v tom není něčím jiným vlastnost a něčím jiným podstata. A třebaže ve svatých
Písmech je nazván Duch moudrosti mnohonásobným209, protože má v sobě
mnoho vlastností, ale co má, tím také je, a to všechno v něm je on jediný.
Moudrosti není mnoho, nýbrž je jedna a v ní jsou poklady věcí pomyslných i
skutečných, neviditelných i viditelných, nezměnitelných i proměnlivých, protože
Bůh nestvořil nic nevědomě, nýbrž všechno stvořil vědomě, neboť stvořil zajisté
to, co znal. Tento svět bychom nemohli znát, kdyby nebyl; ale kdyby jej neznal
Bůh, nemohl by vůbec být.
XI.11 Zda máme věřit, že té blaženosti, kterou svatí andělé od svého
počátku vždycky měli,
byli účastni i ti duchové, kteří v pravdě nevytrvali
Duchové, kterým říkáme andělé, nebyli dříve tmou, nýbrž hned světlem, a
nebyli stvořeni pouze tak, aby žili jakýmkoli způsobem, nýbrž aby žili moudře a
blaženě. Někteří andělé však nedosáhli svého vrcholu moudrého a blaženého
života věčného, takže jim zůstal život rozumný a věčný, ale nemoudrý, o který
už nemohou přijít. A to, co je věčné, ještě nemusí být blažené. Kdo může
vymezit, nakolik byli před svým hříchem účastni oné moudrosti a blaženosti?
Nemůžeme ovšem tvrdit, že by si obojí andělé byli rovni v této účasti, když
jedni odpadli ze strachu, omylu a kolísání, kdežto druzí vytrvali. Jen Bůh je
blažený tak, že větší blaženost není možná.
XI.12 Srovnání blaženosti spravedlivých, kteří ještě nedosáhli odměny
božského zaslíbení,
a blaženost prvních lidí v ráji před hříchem
Co se týče duchových tvorů, nejsou blaženými jenom oni. Také první lidé v ráji
byli před pádem do hříchu blažení, třebaže si nebyli jisti, jak dlouhá jejich
blaženost bude, ani zda bude věčná. Byla by pak věčná, kdyby bývali nezhřešili.
První lidé v ráji byli po stránce přítomného dobra blaženější, než kterýkoli
spravedlivý člověk v této smrtelné křehkosti. A přece můžeme dnes nazývat
209
Srov. Moudr 7,22
blaženými i ty, kdo před našima očima tráví tento život spravedlivě a zbožně,
v naději na budoucí nesmrtelnost, aniž jim nějaká vina pustoší svědomí. Takoví
pro hříchy své křehkosti snadněji docházejí Božího milosrdenství, a třebaže mají
jistotu odměny za svoje vytrvání, nejsou si jisti vytrváním samým. Vždyť který
člověk by mohl s jistotou vědět, že v konání spravedlnosti i v jejím pokroku
vytrvá až do konce? Leda by o tom byl zpraven nějakým zjevením, avšak ten,
který neklame nikoho, o této věci své skryté vůle nepoučuje každého. Po stránce
potěšení z budoucího dobra je kdokoli, kdo pokládá za jistou pravdu věčnou
spásu u Boha ve společenství všech andělů a svatých, blaženější než byli první
lidé v ráji, kteří tehdy neměli jistotu o svém pádu, a tím ani o své spáse.
XI.13 Zda všichni andělé byli stvořeni na stejném stupni blaženosti tak,
že ti, kteří potom padli, nemohli o svém budoucí pádu vůbec vědět,
a že ti, kteří vytrvali, byli po zkáze padlých předem uvědoměni o svém
vytrvání
Proto každý přijde lehce na to, že blaženost, po níž duchová přirozenost
správným nacílením touží, vzniká spojením obojího, tj. aby jednak bez nejmenší
strasti požívala neproměnného Dobra, jímž je Bůh, a jednak aby nekolísala
v žádných pochybách ani nebloudila v žádném klamu ani se neobávala, že
v něm na věky zůstane. Věříme, že takovou blaženost mají andělé světla, a
dovozujeme, že hříšní andělé, kteří pro svou špatnost onoho světla pozbyli, ji
neměli ani před svým pádem, třebaže nějakou blaženost měli, i když ne předem
jistou. Nebylo tomu tak, že při stvoření andělů by jedni byli stvořeni tak, že by
předem nevěděli o svém vytrvání nebo pádu, a druzí zase tak, že by s jistotou
věděli o věčnosti své blaženosti. Ani tomu není tak, že by svatí andělé si nyní
nebyli jisti svou věčnou blažeností. Každý katolický křesťan přece ví, že
z dobrých andělů už nevzejde žádný nový ďábel, ani žádný ďábel se už nevrátí
do jejich středu. V Písmu svatém mají věřící zaslíbení210, že po vzkříšení budou
jako nebeští andělé a že půjdou do věčného života; kdybychom si my byli jisti,
že z věčné blaženosti už nikdy nevypadneme, ale andělé by si tím jisti nebyli,
pak už nebudeme jim rovni, nýbrž budeme nad nimi. A poněvadž věčná Pravda
neklame, budeme jim rovni, a proto také oni jsou si jisti svou věčnou blažeností.
Dobří andělé obdrželi vědění o jistotě své věčné blaženosti až po pádu zlých
andělů. Ďábel byl vrahem (lidského pokolení) od počátku (od té chvíle, kdy byl
stvořen člověk, jehož by mohl podvést a usmrtit) a v pravdě nevytrval211, totiž od
chvíle, kdy ve své pýše odepřel poslušnost svému Stvořiteli, a tak od počátku
ďábel hřeší212. Není řečeno, že byl dalek pravdy, nýbrž je řečeno, že v pravdě
nevytrval, neboť od pravdy odpadl, a proto nezůstal blažen se svatými anděly,
kteří v pravdě vytrvali.
210
Srov. Mt 22,30 a Mt 25,46
Srov. J 8,44a
212
Srov. 1J 3,8
211
XI.14 Jakým mluvním obratem bylo řečeno o ďáblu, že v pravdě nevytrval,
protože pravda v něm není
A proč ďábel v pravdě nevytrval? Protože v něm pravda není!213 Ale byla by
v něm, kdyby v ní vytrval. Platí tedy spíše toto: Nevytrval v pravdě, protože
v něm pravda není, než naopak, není v něm pravda, protože v pravdě nevytrval.
Podobně v žalmu214 je psáno: Já jsem zavolal, protože jsi mne vyslyšel, Bože;
ačkoli by se mělo říci: Vyslyšel jsi mne, Bože, protože jsem zavolal. Jako by
žalmista říkal: Z toho, že mne Bůh vyslyšel, ukazuji, že jsem k němu volal.
XI.15 Jak se má rozumět slovům, že od počátku ďábel hřeší
Ďábel byl kdysi bez hříchu215; v pravdě byl, ale nevytrval v ní; nehřešil hned od
počátku jako od okamžiku svého stvoření, nýbrž od počátku hříchu, který počala
jeho pýcha.
XI.16 O stupních a rozdílech mezi tvory, které hodnotí jinak zištná
užitečnost a jinak rozumový řád
Mezi tvory jsou jisté stupně a rozdíly: bytosti živé stojí výše než neživé, bytosti
cítící výše než necítící, bytosti myslící výše než nemyslící, bytosti nesmrtelné
výše než smrtelné, andělé tedy stojí nad lidmi. Tato prvenství se zakládají na
řádu přírody, a přesto se stává, že někdy dáváme přednost chlebu před myšmi a
penězům před blechami, kůň někdy vyjde dráže než otrok a drahokam dráže než
služka. Rozum uvažujícího má svobodu usuzování, přesto je někdy vzdálen od
rozumu postrádajícího nějakou potřebu nebo od rozumu toužícího po nějaké
rozkoši. Vždyť rozum váží každou věc samu o sobě, kdežto potřeba myslí
hlavně na to, k čemu je co užitečné. Rozum čeká, co pravdivého se ukáže mysli,
kdežto potřeba čeká, co příjemného pohladí smysly. Ačkoli v řádu přírody mají
andělé přednost před lidmi, přece v řádu spravedlnosti mají dobří lidé přednost
před zlými anděly.
XI.17 O tom, že vada zloby není přirozeností, nýbrž je proti přirozenosti,
pro kterou není příčinou hříchu vůle Stvořitele, nýbrž vůle tvora
Vadě zloby nepochybně předcházela nepokažená přirozenost. Vada je proti
přirozenosti, které škodí; nebylo by totiž vadou odchýlit se od Boha, kdyby
přirozenosti, jíž ta vada patří, nebylo prospěšnější zůstat s Bohem. A jako je Bůh
dobrotivým Stvořitelem dobrých přirozeností, tak je i nejvýš spravedlivým
Pořadatelem přirozeností špatných a sám užívá dobře i špatných přirozeností
tam, kde ony užívají špatně přirozeností dobrých. A tak způsobil, že ďábel, jeho
stvořením sice dobrý, ale svou vůlí zlý, klesl na nižší stupeň než svatí andělé a
213
Srov. J 8,44b
Srov. Ž 17,6
215
Srov. Iz 14,12nn; Ez 28,11nn
214
jeho pokušení prospívá svatým, jimž on touží uškodit. Bůh věděl jistě už při
jeho stvoření o jeho budoucí zlobě a předem také věděl, k jakému dobru sám
využije jeho zla, a tak ve svém předzvědění už učinil přípravy, jak ho použít i
zlého.
XI.18 O kráse veškerenstva, kterou z uspořádání Božího činí protiklad
protiv ještě skvělejší
Bůh by nestvořil nikoho, anděla ani člověka, o němž by byl předem věděl, že
bude zlý, nebýt toho, že zároveň věděl, jak jej přizpůsobit potřebám dobra. Tím
byla překrásná píseň stvoření jakoby ozdobena protiklady216. Apoštol Pavel
napsal217: „Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou
i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce a přece mluvíme pravdu;
jsme neznámí a přece o nás všichni vědí; umíráme, a hle, stále jsme naživu; jsme
trestaní, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč být smutní, a přece se stále
radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme a přece nám
patří všechno.“ Podobně to bylo řečeno v knize Sírachovcově218: „Proti zlu je
dobrto a proti smrti život; tak i proti zbožnému hříšník. A tak pohlížej na
všechna díla Nejvyššího; vždyť jsou po dvou, jedno proti druhému.“ Tyto
protiklady v řeči, postavené jedny proti druhým, vytvářejí krásu promluvy; a
podobně ve světě vzniká protikladem protiv jeho krása.
XI.19 Jak máme rozumět slovům Písma svatého, že Bůh oddělil světlo od
tmy
Stvořením onoho prvotního světla a jeho oddělením od tmy 219 se rozumí také
stvoření andělů a rozdělení andělů dobrých a zlých. Oddělil je od sebe ten, který
věděl před jejich pádem, že padnou a že zbaveni světla pravdy zůstanou v temné
pýše a zatvrdí se ve zlém, a pro kterého ani budoucí zlo vůle nemohlo zůstat
skryto. Nejasná místa v Písmu svatém jsou osvětlována místy jasnými a
naprosto nepochybnými a jejich zkoumání rodí řadu pravdivých a užitečných
myšlenek.
XI.20 O tom, co bylo řečeno po oddělení světla od tmy
„A viděl Bůh, že světlo je dobré.“220 To znamená, že Stvořiteli se zalíbilo jenom
světlo, kdežto tma, třebaže napřed byla uspořádána, přece nesměla být
pochválena, aby se nezdálo, že zároveň s andělským světlem našel zalíbení i
v andělské tmě. Ta už není dobrá, nýbrž stala se zlo, a to nikoli přirozeností,
nýbrž vlastní vadou vůle.
216
Protiklady, tj. antitheta, latinsky opposita nebo contraposita.
Srov. 2K 6,7-10
218
Srov. Sír 33,15
219
Srov. 1M 1,4a
220
Srov. 1M 1,4b
217
XI.21 O věčném a nezměnitelném Božím vědění a rozhodnutí, ve kterém
všechno, co stvořil, se mu povždy líbilo stvořit tak, jak to bylo stvořeno
Ve slovech: „Viděl Bůh, že je to dobré,“ napořád opakovaných, je možné
spatřovat schválení díla Boží moudrosti. Bůh však nepoznal, že je to dobré
teprve tehdy, když se tak stalo, takže se nedozvídá, že je to dobré, jenom nám to
oznamuje. Nic z toho by se totiž nestalo, kdyby to neviděl předtím, než se tak
stalo. Platon se sice odvážil říci víc, že totiž Bůh zaplesal radostí, když dokončil
celek vesmíru221, avšak snad nebyl tak nerozumný, aby si myslel, že Bůh svým
novým dílem dosáhl větší blaženosti. Boží vědění se nijak nemění, a proto není
rozdílu mezi věcmi, které tu ještě nejsou, a věcmi, které tu teď jsou, a věcmi,
které tu již nejsou. Bůh totiž nehledí do minulosti ani do budoucnosti po našem
způsobu, nýbrž jiným způsobem, daleko a hluboko odlišným od našeho
obvyklého myšlení, hledí do stálé a ustavičné přítomnosti. Bůh tedy stvořil
světlo svým slovem, protože světlo je dobré; a není Stvořitele vznešenějšího než
Bůh, ani umění účinnějšího než Boží Slovo, ani důvodu lepšího, než aby Dobro
stvořilo dobro. To potvrzuje také Platon222, když uvádí jako nejspravedlivější
důvod ke stvoření světa, aby dobrá díla se stala od dobrého Boha.
XI.22 O těch, kterým se v souboru věcí, dobře stvořených od dobrého
Stvořitele, některé nelíbí
a kteří některou přirozenost pokládají za špatnou
Dobrotivost Boží je tedy příčinou stvoření dobrých věcí. Někteří si však
nevšimli, že křehká smrtelnost tohoto našeho těla pochází až ze spravedlivého
trestu. Podobně pokrmy a nápoje mohou uškodit, užije-li se jich nestřídmě, a
některé léčivé byliny se mohou stát při nesprávném použití jedem. Proto nás
božská prozřetelnost vede k tomu, abychom věci moudře zkoumali a hledali
jejich užitečnost, a tam, kde na to náš rozum nestačí, abychom ji pokládali za
skrytou, a tak se nám skrytá užitečnost stala cvičením v pokoře nebo pokušením
pýchy. Od věcí pozemských až po věci nebeské, od věcí viditelných až po věci
neviditelné, jedna dobra jsou lepší druhých a mezi sebou jsou nerovná proto, aby
byla všechna. Bůh je ve velkých věcech tak velkým umělcem, že není menším
ve věcech malých. Dobrý Bůh stvořil všechny věci dobré; nebyl ke stvoření
světa přiveden nějakou nutností, ani nemusí přemáhat zlo, ani nesměšuje dobré a
zlé. Boží přirozenost je neměnná a neporušitelná, a proto jí nemůže nic uškodit.
Lidská duše není součástí Boží přirozenosti, byla od Boha stvořena a není mu
ani zdalek rovna, a proto se může vůlí změnit k horšímu a zkazit se hříchem.
XI.23 O bludu, pro který odsuzujeme učení Origenovo
221
222
Srov. Timaios 37c
Srov. Timaios 30
Jediný je Počátek všech věcí a každá přirozenost, která není s Bohem totožná,
může pocházet pouze od něho jako od Stvořitele. Někteří však říkají, že duše,
které sice nejsou částmi Boha, nýbrž byly Bohem stvořeny, zhřešily a dostaly se
do různých těl jako do vězení, a to je prý svět a to prý byla příčina stvoření: ne
aby byly stvořeny věci dobré, nýbrž aby byly zadrženy zlé. O tom psal Origenes
v knihách, které nazval Peri archón223. Nepoznal, že výhradním důvodem ke
stvoření světa bylo to, aby od dobrého Boha vzešly dobré věci, neboť „viděl Bůh
všechno, co stvořil, a hle, bylo to velmi dobré“ 224. A kdyby byl nikdo nezhřešil,
svět by byl býval naplněn jenom dobrými přirozenostmi. A i když se zhřešilo,
není proto ještě všechno naplněno hříchy, protože v nebesích zachovává řád své
přirozenosti daleko větší počet dobrých a protože špatná vůle, která řád své
přirozenosti zachovávat nechtěla, nemůže uniknout zákonům spravedlivého
Boha Odplatitele. A za druhé si měl Origenes všimnout toho, že kdyby svět byl
stvořen jako káznice pro duše, které do ní byly za trest zavřeny, když obdržely
vyšší a lehčí těla za menší hříchy a nižší a těžší těla za větší hříchy, pak zlí
duchové, nad které není nic horšího, měli mít těla pozemská spíše než lidé.
Ovšem zásluhy duší se nesmějí vážit podle těl. U každého tvora se ptáme: kdo
ho stvořil, čím ho stvořil a proč ho stvořil; odpověď zní: Bůh svým slovem,
protože je dobrý. Nic nestvořil z nutnosti ani z potřeby ani z prospěchu, ale
všechno stvořil z pouhé dobroty.
XI.24 O božské Trojici, která ve všech svých dílech zanechala své stopy a
svá znamení
Věříme a hlásáme, že Otec zplodil Slovo, tj. svého jednorozeného Syna
soupodstatného a souvěčného a stejně dobrého, Boží Moudrost, skrze kterou
bylo všechno stvořeno, a že Duch svatý je zároveň Duchem Otcovým i
Synovým, s oběma soupodstatný a souvěčný a stejně dobrý. Tito tři jsou jednak
Trojicí vzhledem ke zvláštnosti osob a jednak jedním Bohem vzhledem
k nedílnému božství. Jedna každá božská osoba je i Bůh i Všemohoucí, ale
nejsou to tři bohové ani tři všemohoucí, nýbrž jediný všemohoucí Bůh. Záleží na
tom, ptáme-li se na každou božskou osobu zvlášť, anebo na všechny tři božské
osoby zároveň. Vždycky však vyznáváme nedílnou jednotu ve třech osobách.
Neodvažuji se však soudit, zda dobrý Duch svatý dobrého Otce i dobrého Syna,
jenž je společný oběma, může být nazýván dobrotou obou. Spíše bych se odvážil
říci, že je svatostí obou, ale ne jako by byl vlastností obou, protože také on je
podstatnou a třetí osobou v Trojici; ačkoli Otec je Duch i Syn je Duch a ačkoli
Otec je svatý i Syn je svatý, přece jen on se zvlášť nazývá Duchem svatým
jakou podstatná a soupodstatná vlastnost obou. Rozumíme-li dobrotou Ducha
svatého, a božská dobrota není ničím jiným než božskou svatostí, pak se nám ve
223
224
Tj. O počátcích.
Srov. 1M 1,31
svých skutcích zjevuje celá Trojice. Ve všech Božích dílech je nám naznačena
tatáž Trojice: kdo každého tvora stvořil, čím ho stvořil a proč ho stvořil. Jinými
slovy řečeno: Bohem je Otec, Slovem je Syn, Dobrotou je Duch svatý. Tak
můžeme říci, že svatá obec dobrých andělů pochází od Boha, jenž ji osvěcuje
moudrostí a obdařuje blažeností; proto od Boha je, Boha vidí a Boha miluje.
XI.25 O rozdělení celé filosofické soustavy na tři části
Filosofové postřehli trojdílnost celé soustavy moudrosti: jedna část je fyzika,
druhá logika a třetí ethika. Jde tedy o filosofii naturální, racionální a morální.
Z toho ještě neplyne, že filosofové měli na mysli Boží Trojici, třebaže toto
rozdělení jako první objevil a přijal Platon, který soudil, že Původcem všech
přirozeností, Dárcem poznání a Vnukatelem lásky může být jenom Bůh.
Podobně jsou také tři vlastnosti u každého lidského umělce: přirozenost,
vzdělání a užitek.
XI. 26 O obraze nejvyšší Trojice, který se jistým způsobem nalézá
v přirozenosti člověka, dosud neoblaženého
I my v sobě poznáváme obraz Boha, tj. svrchované Trojice. Ačkoli tento obraz
není Bohu rovný, ba dokonce mu je velice vzdálený, ani není jemu souvěčný, ba
krátce řečeno, není téže podstaty jako Bůh, přesto je takový, že ve věcech
stvořených není nad něj svou přirozeností Bohu nic bližšího. Tento obraz však
ještě potřebuje nápravu a zdokonalení, aby mu byl nejbližší i svou podobností.
Neboť jednak jsme, jednak víme, že jsme, a jednak své bytí i své vědění
milujeme! Kdyby naše přirozenost pocházela od nás, jistě bychom jednak my
sami zplodili svou moudrost a nehleděli bychom osvojit si ji vzděláváním
odjinud; a jistě by naše láska vycházela od nás a směřovala k nám, stačila by
k blaženému životu a nepotřebovala by žádné dobro odjinud. Poněvadž ve
skutečnosti původcem naší přirozenosti je Bůh, musí být nepochybně také on
naším učitelem, abychom poznávali pravdu, a také dárcem dobra, abychom byli
blažení. V těchto třech bodech nás neuvádí v omyl žádný klam, protože těchto
tří bodů se nedotýkáme žádným ze smyslů jako věcí vnějších, jako když barvy
vnímáme zrakem, zvuky sluchem, pachy čichem, pokrmy a nápoje chutí a
předměty hmatem; z těchto vjemů vznikají nehmotné obrazy, které ukládáme do
paměti a o kterých přemýšlíme rozumem a po kterých toužíme vůlí. Ale to, že
jsem, že vím a že miluji, tím jsem si naprosto jist i bez smyslového poznání.
Není nikoho, kdo by nechtěl být, a kdo by nechtěl být blažen.
XI.27 O bytí a vědění a lásce k obému
Samo bytí je pro člověka přirozeně tak příjemné, že je jedinou příčinou, proč ani
nešťastní nechtějí zahynout, a třeba pociťují svoje neštěstí, nechtějí se světa
sprovodit sebe, ale spíše svoje neštěstí. A kdyby někdo žebrákům nabízel
nesmrtelnost, ve které by však nezemřela ani jejich bída, jistě by jásali radostí a
rozhodli by se raději žít než vůbec nebýt. I ve své bídě se bojí smrti, přesto chtějí
raději žít v téže bídě o něco déle a zemřít o něco později. Také všechna zvířata
se vyhýbají záhubě, i všechny rostliny se snaží o zachování života. A neživé
věci vystupují vzhůru nebo klesají dolů nebo se vyvažují uprostřed, aby si
zachovaly svoje bytí. A samo vědění lidé milují, protože nechtějí být klamáni a
protože každý chce zůstat raději smutný při zdravém rozumu než jásat
v pomatenosti. A třebaže mnohá zvířata mají mnohem bystřejší smysly než my,
přece jen člověk má světlo rozumového poznání a může pronikat do oblasti,
která není smyslům přístupná. S myšlením nemá nic společného bystrost
zřítelnic, ani otvor boltců, ani průduch nozder, ani chuť úst ani citlivost kůže.
Rozumem jsem si jist, že jsem a že to vím a že to obojí miluji.
XI.28 Zda máme milovat i tu lásku, jíž milujeme bytí a vědění,
abychom se tím více blížili k obrazu božské Trojice
Promluvil jsem o bytí a vědění, nepromluvil jsem však o lásce k obojímu, zda
totiž i ta láska je milována. Není totiž dobrým člověkem ten, kdo ví, co je dobro,
ale ten, kdo je i miluje. Naproti tomu je i láska, jíž je milováno i to, co milováno
být nemá. Tak mohou být v člověku obě lásky, a pro člověka je dobré, aby rostla
láska, jíž dobře žijeme, a ubývala láska, jíž žijeme špatně, dokud se v dobré
neobrátí celý náš život. Kdybychom byli zvířaty, milovali bychom tělesný život,
který by byl pro nás dostatečným dobrem, a nehledali bychom nic jiného.
Podobně kdybychom byli rostlinami nebo nerosty. Ale protože jsme lidé,
stvoření k obrazu svého Stvořitele, jenž má pravou věčnost, věčnou pravdu a
věčnou lásku a jenž sám je věčnou a nerozdílnou Trojicí, pohlížejme na jeho
obraz v nás samých a vstaňme a vraťme se225 k tomu, od něhož jsme se odvrátili
hříchem! Tím naše bytí neokusí smrti, naše poznání nepozná bludu a naše láska
neutrpí křivdu. My přece tyto tři hodnoty máme a vidíme je vnitřním zrakem,
přesto však sami nemůžeme s jistotou poznat, jak dlouho potrvají nebo zda
nikdy nepřestanou a kam se podějí, budeme-li jednat dobře, a kam se podějí,
budeme-li jednat zle. O tom hledáme a máme jiné svědectví.
XI.29 O vědění svatých andělů, kterým znají Trojici v samém jejím božství
a kterým spatřují příčiny Stvořitelových skutků v jeho umění dříve než
v těch skutcích
U svatých andělů to není zvuk slov, nýbrž sama přítomnost neproměnné Pravdy,
kterou se dovídají o Bohu, to znamená o Otci a jeho jednorozeném Slovu i o
jejich Duchu svatém. Vědí, že to je nedílná Trojice a že jednotlivé osoby v ní
mají tutéž podstatu, a přesto nejsou všechny tři osoby třemi bohy, nýbrž jsou
Bohem jediným. Vědí, že byli stvořeni a že jsou něčím jiným než jejich
225
Srov. L 15,18
Stvořitel. To znají lépe než my známe sebe! Ba i samo tvorstvo znají lépe než
my. V moudrosti Boží vědí všechno lépe než sami v sobě, ba i samy sebe znají
lépe v ní než sami v sobě. V Bohu totiž poznávají jakoby za denního světla,
sami v sobě však jakoby za soumraku. To první poznání je jasnější, to druhé
temnější. Boží obec svatých andělů je nesmrtelná v nebesích: oni nikdy nebyli a
nikdy nebudou zběhy jako ti, kteří se na počátku stali tmou, když na počátku
zběhli od věčného Světla, a které na počátku Bůh oddělil od těch, kteří zůstali
světlem ve věčném Světle.
XI.30 O dokonalosti čísla 6, které je dáno hodnotou svých zlomků
Vypravuje se o dokonání stvořitelského díla v šesti dnech, a to pro dokonalost
čísla 6, ačkoli Bůh nepotřeboval časové rozpětí, jako by nemohl stvořit všechno
najednou. Číslo 6 naznačuje dokonalost jeho díla. Toto číslo je totiž první, které
je dáno svými zlomky, tj. svou šestinou a třetinou a polovinou, tj. jednou a
dvěma a třemi, jejichž součet je šest. Ne nadarmo bylo řečeno 226, že Bůh
všechno uspořádal podle míry, počtu a váhy.
XI.31 O sedmém dni, který znamená naplnění a odpočinutí
Avšak sedmého dne, tj. téhož dne opakovaného posedmé, se mluví o Božím
odpočinutí a předtím ještě o jeho posvěcení. Sedmička je také dokonalým
číslem, avšak jinak než šestka. První veskrze liché číslo je trojka a první veskrze
sudé číslo je čtyřka, a tato dvě čísla dávají sedmičku. Proto se říká 227, že
sedmkrát padne spravedlivý a zase vstane, což znamená, že vstane pokaždé,
kdykoli padne, a jeho soužení jej vede k pokoře. A na jiném místě se říká228, že
sedmkrát za den budu chválit Boha, což znamená, že jej budu chválit vždycky,
jak je to vyjádřeno slovy229: „Vždycky bude jeho chvála v mých ústech“. Bůh
nechtěl ten den posvětit při žádném ze svých skutků, ale až při svém odpočinutí,
vždyť on přece není tvorem, který by se jinak poznával v Božím Slově a jinak
v sobě, a proto sedmého dne není jiné poznání jakoby denní a jiné zase jakoby
večerní. Týmž číslem bývá označován Duch svatý, o němž Pán říká 230: „Uvede
vás do veškeré pravdy.“ V celku je dokonání, v plném dokonání je odpočinutí,
v části však je námaha. Proto se namáháme, dokud poznáváme částečně, ale až
přijde plnost, zanikne to, co je částečné 231. Proto také Písma svatá zkoumáme
s námahou, zato svatí andělé se těší věčnému trvání, snadnému poznávání a
blaženému odpočívání, vždyť čisté a svobodné duševní pohyby vykonávají bez
námahy, ostatně pomáhají i nám.
226
Srov. Moudr 11,21
Srov. Př 24,16
228
Srov. Ž 119,164
229
Srov. Ž 34,2
230
Srov. J 16,13
231
Srov. 1K 13,10
227
XI.32 O mínění těch, podle nichž andělé byli stvořeni dříve než svět
Někdo může říci, že světlem nejsou označeni andělé, nýbrž nějaké hmotné
světlo, kdežto andělé byli stvořeni ještě dříve. Nechci se s nimi přít, avšak
důležité je, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi232 a že všechno učinil
v Moudrosti233, to znamená ve svém Synu, a že Duch Boží vznášel se nad
vodami, to znamená, že je zde doplněna zmínka o božské Trojici. Jen ať nikdo
nepochybuje, že svatí andělé v nebeských sídlech nejsou sice s Bohem souvěční,
přesto jsou si jisti svou věčnou blažeností a stále hledí na tvář Boží234.
XI.33 O dvou různých a nestejných společnostech andělů,
které se přiměřeně označují jménem světla a tmy
Někteří andělé zhřešili a byli svrženi do nejnižších částí tohoto světa, který je
pro ně jakoby žalářem až do budoucího konečného odsouzení v den soudu, jak
dosvědčuje235 apoštol Petr. Kdo by tedy pochyboval, že Bůh oddělil jedny
anděly od druhých jako světlo od tmy? Dobří andělé jsou označováni jako
světlo, podobně i my lidé, kteří dosud žijeme ve víře a jednou doufáme žít ve
společenství s dobrými anděly, jsme už byli od apoštola Pavla nazváni
světlem236. Dobří andělé se Bohu klanějí237, kdežto zlí andělé žádají klanění pro
sebe238. Dobří andělé hoří svatou láskou k Bohu, kdežto zlí andělé jsou spalováni
nečistou láskou k vlastní povýšenosti. Dobří andělé žijí v jasné zbožnosti a
pokoře239, kdežto zlí andělé v temné rozervanosti a pýše. Dobří andělé na Boží
příkaz pomáhají, kdežto zlí andělé neradi Boha poslouchají, třebaže musí, zato
z dopuštění Božího rádi škodí. Tyto dvě skupiny andělů jsou tedy mezi sebou
nerovné, dobří andělé jsou dobří svou přirozeností i vůlí, zlí andělé byli dobří
svou přirozeností, ale stali se zlými svou zvrácenou vůlí.
XI.34 O tom, že vody, jež byly rozděleny, podle některých znamenají anděly
a že podle názoru některých nebylo vodstvo stvořeno
Někteří se domnívají, že druhy andělů byly v Písmu svatém označeny slovem
vody a že nad oblohou jsou dobří andělé a pod oblohou zlí andělé a hříšní lidé.
232
Srov. 1M 1,1
Srov. Ž 104,24
234
Srov. Mt 18,10
235
Srov. 2Pt 2,4
236
Srov. Ef 5,8; 1Te 5,5
237
Srov. Ž 97,7
238
Srov. Mt 4,9
239
Srov. Jk 4,6
233
Z toho není jasno, kde byli andělé stvořeni, nýbrž kde byli rozděleni. Dokonce
někteří tvrdí, že vody nebyly stvořeny od Boha, protože nikde není psáno, že by
Bůh řekl: Buďte vody! Jestliže však je psáno, že na počátku stvořil Bůh nebe a
zemi, pak tím je třeba rozumět i vodu, neboť v jediném výrazu je zahrnuto obojí.
Což nevědí z Písma svatého240, že Bůh stvořil moře i souš?
XII. kniha
(Má 28 kapitol.)
XII.1 O jediné přirozenosti andělů dobrých i zlých
Dříve než promluvím o stvoření člověka, při kterém se ukáže vznik dvou obcí
smrtelníků, jako se ukázal v předcházející knize u andělů, musím ještě něco
povědět o andělích, aby dostatečně ukázal, že je na místě mluvit o společenství
lidí s anděly. Právem se totiž nemluví o čtyřech obcích (o dvou andělských a
dvou lidských), ale spíše o dvou obcích (jedné dobrých andělů a lidí a druhé
zlých andělů a lidí). Rozdílné náklonnosti dobrých a zlých andělů nepocházejí
z rozdílných počátků ani rozdílných přirozeností, neboť ty i ony stvořil Bůh,
dobrý Původce a Stvořitel všech podstat, nýbrž z jejich vůlí a žádostí. Jedni
důsledně setrvávají v dobru všem společném, totiž v Bohu, kdežto druzí od
Boha odpadli a chtějí být svým dobrem sami sobě, a tak se stali pyšnými a
závistivými. Příčinou blaženosti prvních je spojení s Bohem, kdežto příčinou
bídy druhých je odpadnutí od Boha: proto jsou jedni šťastní, že s Bohem spojeni
jsou, a proto jsou druzí nešťastní, že s Bohem spojeni nejsou. Pro rozumného
tvora není žádného dobra, které by jej činilo blaženým, mimo Boha! Rozumný
tvor nemůže být blažený sám ze sebe, protože byl učiněn z ničeho, ale jen darem
toho, od něhož byl učiněn. Není jiného neproměnného dobra mimo jediného a
pravého Boha a tento Bůh je dobrem nejvyšším. Přirozenost, která je sama o
sobě proměnlivá, může dosáhnout blaženosti jedině spojením s dobrem
neproměnným, jímž je Bůh; asi jako když se slepota jmenuje oční vadou, a tím
naznačuje, že k přirozenosti očí patří zrak. Nedostatek spojení s Bohem u
rozumných tvorů je vadou, protože přirozené je přiměřené spojení s Bohem.
Každá vada pak představuje úhonu, protože přirozenosti škodí. Jestliže Bůh
stvořil přirozenost andělů jako dobrou, pak je pro ni úhonou nebýt spojena
s Bohem.
XII.2 O tom, že žádná bytost není Bohu protichůdná,
protože od toho, kdo je v nejvyšším stupni a vždycky je, se veskrze odlišuje
to, co není
240
Srov. Ž 95,5
Nechť si tedy nikdo nemyslí, že odpadlí andělé mohli mít jinou přirozenost
jakoby z jiného zdroje a že původcem jejich přirozenosti není Bůh. Bůh, který
řekl Mojžíšovi: Já jsem241, je svrchované bytí; to znamená, že v nejvyšším stupni
je, a proto je neproměnný. Věcem, které stvořil dal sice bytí 242, ale nikoli bytí
svrchované, jaké má on. Jedněm dal více a druhým dal méně, a tak uspořádal
přirozenosti podle stupňů bytí. Té přirozenosti tedy, která v nejvyšší míře je a
jejímž působením je všechno, co je, té přirozenosti je protichůdná jenom ta
přirozenost, která není. Vždyť tomu, co je, je opakem to, co není, a proto Bohu,
svrchovanému bytí a původci všech ať už jakýchkoli bytností, není
protichůdným nic bytujícího.
XII.3 O Božích nepřátelích, kteří jimi nejsou svou přirozeností, nýbrž svou
vůlí;
ta když jim škodí, jistě škodí dobré přirozenosti, protože není vada, co
neškodí
Nepřátelé Boha se protiví jeho vládě nikoli svou přirozeností, nýbrž svými
vadami, ale Bohu v ničem uškodit nemohou, jen sobě. Mohu totiž Bohu jen
odpírat poslušnost, ale nemohou mu ublížit. Jejich vada není zlem pro Boha,
nýbrž jen pro ně samy. Bohu pak není protivnou jejich přirozenost, nýbrž jejich
vada. Bůh je svrchovaně dobrý, a proto jejich vada je Bohu protivná, jako zlo je
protivné dobru. Tak jejich vada je protivná i jejich přirozenosti, kterou kazí, a
tím jí škodí. Žádné zlo ovšem nemůže uškodit Bohu, protože on jediný je
neproměnný a neporušitelný, a může tedy uškodit jen přirozenostem
proměnlivým a porušitelným, nicméně dobrým. Kdyby totiž nebyly tyto
přirozenosti dobré, nemohlo by jim vady uškodit, protože jim vlastně škodí tím,
že jim odnímají nějaké jejich dobro nebo je alespoň umenšují. A kdyby jim
dobro naprosto chybělo, vady by jim nemohly nic odejmout ani umenšit, a proto
by vadami ani nebyly. Vždyť žádná vada nemůže být vadou a zároveň neškodit.
Ačkoli tedy vada nemůže škodit Bohu, jenž je neproměnlivé dobro, přece může
škodit dobru, a tak se vyskytuje jenom tam, kde škodí; dá se tedy říci, že vada
nemůže škodit nejvyššímu dobru, nýbrž jenom nějakému jinému, nižšímu dobru.
Pouhé dobro může někde být, kdežto pouhé zlo nemůže být nikde, a proto
rozumné přirozenosti zkažené špatnou vůlí jsou zlé, pokud jsou zkažené, přesto
zůstávají dobrými, pokud jsou přirozenostmi. A je-li zkažená přirozenost, která
rozeznává dobré od zlého, stižena tresty, je dobré i to, že nezůstane bez trestu.
To je totiž spravedlivé a všechno, co je spravedlivé, je nepochybně také dobré.
Nikdo není trestán za vady přirozené, nýbrž jen za vady dobrovolné. I ta chyba,
která se stala zvykem a přílišnou shovívavosti zesílila a jako by zapustila
přirozené kořeny, má svůj počátek od vůle.
241
242
Srov. 2M 3,14
bytí = řecky úsiá, latinsky essentia
XII.4 O přirozenostech bytostí nerozumných a neživých,
které se ve svém druhu neodchylují od krásy vesmíru
Pokud jde o vady zvířat, rostlin a nerostů, postrádajících rozum nebo cítění nebo
život vůbec, bylo by směšné pokládat jejich vady za hodné odsouzení a trestu.
Těmto tvorů jejich Stvořitel uložil, aby vznikajíce a zanikajíce, uskutečňovali ve
svém druhu přiměřenou účelnost a krásu. V řádu pomíjejících věcí tedy jedny
vznikají a druhé zanikají, menší podléhají větším a přemožení přecházejí do
moci vítězných. Všechny tyto přirozenosti bez výjimky stvořil Bůh a všechny je
řídí a stará se o ně svou prozřetelností a jejich vady jsou nedobrovolné a
beztrestné. Někdy se lidem nelíbí samy přirozenosti, jsou-li jim škodlivé, ale to
nepřihlížejí k nim, nýbrž ke svému užitku. To by pak mohli tupit i slunce, když
jsou vystaveni jeho žáru. Každá přirozenost vzdává svému Stvořiteli chválu, jeli posuzována sama o sobě, a nikoli s ohledem na naši výhodu nebo nevýhodu.
Tak je chvályhodná i přirozenost věčného ohně, ačkoli pro zavržené bude
věčným trestem. Co je krásnějšího než planoucí oheň, svítící, hřející a vařící? A
přece není nic nepříjemnějšího, než popálit se ohněm. A tak jeden a tentýž oheň
se jednou ukáže velice prospěšným a podruhé velice škodlivým.
XII.5 O tom, že Tvůrce je hoden chvály v přirozenostech všeho tvaru a
způsobu
Všechny přirozenosti, pokud jsou a mají svůj tvar, způsob a vlastní vnitřní
soulad, jsou ve skutečnosti dobré, jsou-li tam, kde mají podle přirozeného řádu
být, a uchovávají-li svoje bytí v té míře, ve které je obdržely. Postupně se mění
k lepšímu nebo k horšímu a podle vůle božské prozřetelnosti spějí ke svému
konci. A nestvořený Bůh nezasluhuje žádnou výtku pro žádnou vadu, které nám
vadí, a naopak zasluhuje veškerou chválu za všechny přirozenosti, které
pozorujeme.
XII.6 Co je příčinou blaženosti dobrých andělů a co je příčinou bídy zlých
andělů
Příčinou blaženosti dobrých andělů je to, že jsou spojeni s Bohem, jenž je
svrchované bytí; a příčinou bídy zlých andělů je to, že přerušili své spojení
s Bohem a odvrátili se od něho sami k sobě, a přitom nejsou svrchované bytí. Zlí
andělé dali sobě přednost před Bohem, a to je první nedostatek a první vada
jejich přirozenosti, která byla stvořena tak, že není svrchovaným bytím a že
k dosažení blaženosti potřebuje spojení s Bohem, který je svrchované bytí.
Nepřestali sice být, ale přesto jsou čímsi menším a nedostává se jim blaženosti.
Jejich vadou je pýcha, která je ostatně počátkem každého hříchu 243. A co je
příčinou zlé vůle, která koná špatné skutky? Nevíme, tady nenajdeme nic.
243
Srov. Sír 10,13
Špatná vůle je působící příčinou špatného skutku, kdežto působící příčinou
špatné není nic. Má-li nějaká bytost dobrou vůli, pak dobrá vůle nemůže
způsobit vůli zlou, ani nemůže být příčinou hříchu. Zlou vůli nemůže způsobit
ani ta věc, která sama žádnou vůli nemá. Jen tehdy, když se dobrá vůle sama
přikloní k té věci, která sama žádnou vůli nemá a která je tedy nižší. Spatří-li
dva muži jednu krásnou dívku a jeden přitom zatouží po nedovoleném požitku a
druhý setrvá v cudné vůli; v čem pak spočívá příčina toho, že v jednom nastala
zlá vůle a ve druhém zůstala vůle dobrá? Nespočívá v tělesné kráse, kterou
spatřili oba stejně, ani ve skrytém pokušení, které na oba dolehlo stejně, nýbrž
spočívá v tom, že jeden nevytrval v dobrém, podlehl témuž pokušení a souhlasil
s hříchem a naopak druhý vytrval v dobrém, pokušení nepodlehl a s hříchem
nesouhlasil, a to znamená, že jeden chtěl a druhý nechtěl vlastní vůlí upustit od
svaté čistoty. Uvážíme-li, co způsobilo v jednom z těch mužů zlou vůli,
nenapadne nás nic. Jisté je jenom to, že ten z nich, který byl před zlým
rozhodnutím jistě dobrý, si způsobil zlou vůli sám. Jeho vůle totiž přestala být
spojena s vůlí Boží, když jí přestala být podřízena a chtěla poslouchat jen sama
sebe.
XII.7 O tom, že působící příčinu zlé vůle nemáme hledat
Působící příčinu zlé vůle nechť nikdo nehledá. Odpadnout od Boha, který je
nejvíce, k něčemu, co je méně, to právě znamená počátek zlé vůle. Příčina
takového odpadnutí není působící, nýbrž scházející: ona není a nic z ní
nepochází, ona zcela schází, a zlá vůle není ziskem, nýbrž ztrátou. Nikdo
nemůže vidět tmu ani slyšet ticho, protože nemají podobu, nýbrž jenom
nedostatek podoby. Nikomu nemohu říci, o čem vím, že to nevím. Vždyť oko
nikde nevidí tmu, než tam, kde začne nevidět vůbec. A ucho nikdy neslyší ticho,
než tehdy, když neslyší vůbec nic. A můj rozum nemůže nikoho poučit o tom, o
čem sám nic neví. A kdo může pochopit poklesky?244
XII.8 O převrácené lásce, jíž vůle odpadá od neproměnného dobra k dobru
proměnlivému
Jedno vím, že Boží přirozenost nemůže nikdy, nikde a nijak pochybit a že
pochybit mohou jen ty bytosti, které byly učiněny z ničeho. Čím více totiž
konají dobro (tedy konají něco), tím více jsou a mají působící příčiny; a naopak
chybují-li a konají zlo (tedy konají nic, zabývajíc se věcmi nicotnými), tím méně
jsou a mají chybějící příčiny. A vím, že v kom nastává zlá vůle, v tom se děje to,
co by se vůbec nedělo, kdyby to nechtěl, a proto spravedlivý trest nestíhá chyby
nezbytné, nýbrž chyby dobrovolné. Lakota není chybou zlata, nýbrž chybou
244
Srov. Ž 19,13
člověka, který zlato miluje převrácenou láskou místo Boží spravedlnosti, která
by měla být kladena nesrovnatelně výše než zlato. Podobně ješitnost není
chybou lidské chvály, ani zhýralost není chybou krásných těl, ani pýcha není
chybou moci. A proto každý, kdo miluje jakékoli dobro zvráceně víc než Boha,
který je Dobrem nejvyšším, sám se pak stane zlým, když je dosáhne, neboť se
tím připraví o více a získá méně, ztratí Nepomíjejícího a najde to, co rychle
pomíjí, je zbaven blaženosti, protože opustil její věčný Pramen, a najde jen
časnou bídu. Nevzpamatuje-li se pokáním, už z tohoto stavu nevyjde a bída
časná se mu změní v bídu věčnou.
XII.9 Zda svatí andělé mají původcem dobré vůle toho, kdo stvořil jejich
přirozenost,
totiž zda v nich byla skrze Ducha svatého rozlita láska
Není-li žádná přirozená či bytostná působící příčina zlé vůle, pak můžeme říci,
že není ani žádná působící příčina dobré vůle; avšak dobrá vůle dobrých andělů
je stvořena společně s nimi, není tedy nestvořená a souvěčná s Bohem. Od
působící příčiny zlé vůle bere počátek zlo stvořených duchů, jímž se zmenšuje a
kazí dobro jejich přirozenosti, a takovou se vůle nestane ničím jiným než
odpadnutím, když opouštějí vůli Boží a následují vůli svou. Dobrá vůle dobrých
andělů byla tedy spolustvořena s nimi, a tedy je nepochybné, že ji stvořil ten,
kdo stvořil i jejich přirozenost, a hned, jak byli stvořeni, spojili se s tím, kdo je
stvořil, a to láskou, se kterou je stvořil. Věříme tedy, že svatí andělé nebyli
nikdy bez dobré vůle, to znamená bez lásky k Bohu. Od společnosti druhých
byli odděleni tím, že v dobré vůli setrvali, kdežto ti druzí se změnili tím, že se
od dobré vůle odvrátili, ale nebyli by se odvrátili, kdyby byli nechtěli. Je tedy
jasné, že dobří andělé nebyli původně stvořeni bez dobré vůle ani si ji
nezpůsobili později sami v sobě bez Božího působení, protože pak by se stali
sami ze sebe lepšími než od něho, a to je vyloučeno, protože nikdo nic nečiní
lépe než Bůh. A jací by byli bez dobré vůle, ne-li zlí? A kdyby zpočátku neměli
žádnou vůli, jak by mohli chtít něco způsobit? Zato ti, kteří sice byli stvořeni
jako dobří, a přece jsou zlí svou vlastní zlou vůlí. Musíme tedy vyznat
s náležitou chválou Stvořitele, že láska Boží je ve svatých lidech i svatých
andělích rozlita skrze Ducha svatého, který jim byl dán 245. Dobrem je spojení
s Bohem246, a ti, kteří mají toto dobro společné, lidé i andělé, mají svaté
společenství s Bohem i se sebou navzájem a jsou jedinou Boží obcí a zároveň
živou obětí Boží i živým chrámem Božím. Jednu část tvoří smrtelní lidé, kteří
245
246
Srov. Ř 5,5
Srov. Ž 73,28
nyní putují po této zemi247, a druhou část tvoří ti, kteří již zemřeli 248. Celý lidský
rod pochází z jediného člověka, který vzešel z tvůrčí ruky Boží.
XII.10 O domněnce těch, podle nichž lidské pokolení existovalo vždycky,
stejně jako sám svět
Nevšímejme si dohadů lidí, kteří nevědí, co mluví o přírodě nebo o vzniku
lidského rodu. Někteří se totiž domnívají, že lidé byli vždycky, nejinak než sám
svět. Proto říká Apulejus249: „Jednotlivě smrtelní, ale všichni v celém druhu
věční.“ Jak by pak mohly být pravdivé dějiny, které vypravují, kdo kde co
vynalezl, kdo první zavedl svodobná umění, kdo první osídlil tu či onu krajinu
nebo ten či onen ostrov? Na to někteří odpovídají, že šlo obnovu po ničivých
potopách a požárech, válkách a nákazách. Leč oni říkají to, co se domnívají,
nikoli to, co vědí.
XII.11 Jak nepravdivé jsou dějiny, které přičítají minulým dobám mnoho
tisíc let
Některé prolhané spisy uvádějí lidi v omyl, když se v nich píše, že dějiny trvají
mnoho tisíc let, ačkoli z Písem svatých si můžeme vypočítat, že od stvoření
člověka uplynulo necelých 6 tisíc let. V dopise Alexandra Velikého jeho matce
Olympiadě obsahuje vyprávění jednoho egyptského kněze, čerpané z jejich
posvátných spisů, a ten mluví o říších, které zná i řecká historie; assyrské
království prý trvalo déle než 5 tisíc let a říše perská a makedonská až po
Alexandra více než 8 tisíc let. Přitom Řekové počítají pro makedonskou říši až
do Alexandrovy smrti 485 let a pro perskou až do její porážky od Alexandra 230
let. A jestliže se Alexandrův dopis odchyluje v časových údajích od skutečnosti,
pak oč méně spolehlivé jsou pohanské spisy plné vybájených starožitností.
XII.12 O těch, kteří sice tento svět nepokládají za věčný, ale myslí,
že na konci určitých období se zrodí a rozpadnou buď nesčetné světy, anebo
tento jediný
Jiní zase, kteří tento svět nemají za věčný, soudí, že neexistuje jenom tento
jediný, nýbrž existují světy nesčetné, anebo soudí, že tento svět je sice jediný,
ale v určitých obdobích nesčíslněkrát vzniká a zaniká. I ti musejí uznat, že
lidský rod vznikl nejdříve bez lidského plození, protože musel mít svůj počátek
někdy a někde. První tvrdí, že po pohromách vždycky zbude trochu lidí, aby se
z nich obnovilo celé lidstvo; druzí pak si nemohou myslit, že při opakových
zánicích světa by nějací lidé zbyli; naopak, jestliže se podle nich svět ze své
247
Jde o ty živé, kdo jsou členy církve bojující (putující).
Jde o ty zemřelé, kdo již dosáhli věčné spásy (církev vítězná), případně ještě jsou dočasně tříbeni v očistci
(církev trpící) nebo čekají do dne druhého příchodu Kristova v předpeklí (církev čekající).
249
De deo Socr. 8,20
248
hmoty znovu obnoví, pak by smrtelné lidské pokolení muselo vznikat stále
znovu a nejinak by tomu bylo se zvířaty a rostlinami.
XII.13 Co odpovědět těm, podle nichž počáteční stvoření člověka přišlo
pozdě
Někteří se pozastavují nad tím, že člověk v nesčetných a nekonečných dobách
předtím stvořen nebyl a proč byl stvořen tak pozdě, že je to méně než 6 tisíc let,
co podle Písem svatých začal existovat. Jestliže jim vadí krátkost času od chvíle,
kdy podle našich údajů byl člověk stvořen, pak nechť uváží, že nic dlouhé, co
má nějaký konec, a že všechny časové úseky jsou ve srovnání s neomezenou
věčností velice nepatrné, ba vlastně žádné. I kdyby od stvoření člověk uplynulo
více než 6 tisíc let, třebas i 60 tisíc let nebo 600 tisíc let nebo 60 miliónů let
nebo 600 miliónů let nebo 60 miliard let nebo 600 miliard let, stejně by se tím
nic nevyřešilo, protože znovu a znovu by mohla být pokládána otázka, proč
nebyl člověk stvořen už dříve, a stejně by i takový časový úsek, pro jehož délku
bychom už neměli ani žádné pojmenování, by byl ve srovnání s věčností
nicotný. Bůh nestvořil člověka ve zpětné věčnosti bez počátku, nýbrž stvořil jej
v čase, který je uzavřen a omezen určitou hranicí, a ve srovnání s převelikým
oceánem věčnosti se musí pokládat jakoby za mizivě malou kapku. Kdo ubírá
z časnosti jednotlivé okamžiky, zákonitě musí jednou přijít od začátku na konec.
I za 600 miliard let by mohli potomci, kdyby smrtelné lidstvo vydrželo tak
dlouho v rození a umírání, položit stejnou otázku, jakož i Adam by ji mohl
položit, jakož i dnešní novorozenec by ji mohl položit, proč nebyli stvořeni už
dříve. A musí se odpovědět, že se tak nestalo ani příliš brzy, ani příliš pozdě,
nýbrž všechno stvořené má svůj čas, který určil věčný Stvořitel.
XII.14 O koloběhu věků, po jejichž uzavření určitou hranicí
vesmír se vrátí podle učení některých filosofů vždycky v tentýž řád a tentýž
tvar
Někteří filosofové učí o koloběhu času, ve kterém se v přírodě všechno opakuje
a obnovuje, a tvrdí, že tomu tak bude i nadále bez ustání. Nezáleží na tom, zda
tyto cykly se dějí ve světě trvajícím nebo ve světě stále vznikajícím a zase
zanikajícím, neboť tento koloběh času přináší opakovaně stále tytéž věci, jež
jsou minulé i budoucí, jako by byly nové. Z tohoto koloběhu se nemůže
osvobodit ani nesmrtelná duše. To však nedává dobrý smysl, protože duše by
pak neustále přecházela z nepravé blaženosti do skutečného neštěstí. Nemůže
být pravá blaženost, která není věčná, a nemůže být pravá blaženost, kdy na duši
čeká budoucí neštěstí, ať už o něm předem ví nebo neví. A kdyby se duše už
neměla do neštěstí vrátit a čekala by na ni už jen blaženost, pak by to už nebyl
neustálý koloběh. Takový záhadný bludný kruh, který vynalezli bloudící a
obluzující filosofév, je tedy možné přetnout přímkou logiky. V knize Kazatel se
čte250 na jednom místě: „Co bylo, to bude zase, a co se stalo, stane se zase, pod
sluncem není nic nového. A promluví-li někdo a řekne: Hle, to je nové; pak i to
bylo už v dobách, které byly před námi.“ A tomuto místo chtějí rozumět v tom
smyslu, jako by to znamenalo ony opakující se cykly. Avšak svatopisec to řekl o
pokoleních, jež jedno přichází a druhé odchází, o drahách slunce a toku vod, a
vůbec o bytostech všeho druhu, které vznikají a zanikají, ale není tomu tak, že
by se věčně vracely tytéž bytosti, tytéž časné věci a tentýž okruh časů. Byli před
námi lidé, jsou za nás a budou i po nás, a podobně i zvířata a rostliny. Ostatně
svatopisec také naznačuje, že v Božím předurčení už bylo stvořeno všechno, a
že proto není pod sluncem nic nového. Ale nemůže se opakovat tentýž Platon,
tatáž Platonova akademie a titíž Platonovi žáci. Apoštol jasně dosvědčuje 251, že
Kristus zemřel jednou za naše hříchy a vstal z mrtvých a už neumírá a smrt nad
ním už nebude mít žádnou moc; i my po vzkříšení už budeme navždy s Kristem.
A podle slov žalmu252 Kristus nás zachová a uchrání před bezbožnými na věky.
A chodí-li bezbožní v kruhu, pak to neznamená, že by se jejich život měl
navrátit v domnělých cyklech, nýbrž že nyní je taková jejich bludná cesta.
XII.15 O stvoření lidského rodu v čase, o němž Bůh rozhodl bez nového
úradku a beze změny vůle
Kdo bloudí v takových kruzích, nenachází vstup ani výstup a neví, odkud se
vzal náš smrtelný rod, ani jaký naň čeká konec, a nezná Stvořitele, který zahájil
časy od nějakého počátku, třebaže sám je věčný a žádný počátek nemá, a který
v čase stvořil člověka, jehož předtím nikdy ještě nestvořil. Nestalo se tak na
základě nového a náhlého úradku, nýbrž věčného a nezměnitelného. Bůh stvořil
jednoho člověka neproměnnou vůlí a v čase, před nímž ještě žádného člověka
nebylo, a všechno lidstvo pochází z tohoto jednoho člověka. Kdo by dovedl
vyzkoumat a proniknout tuto nevyzpytatelnou a neproniknutelnou vznešenost
Boží?
XII.16 Zda proto, abychom pochopili, že Bůh byl vždycky také Pánem,
máme věřit, že také nikdy nechybělo stvoření, na nímž by panoval;
a jak se může nazývat povždy stvořeným to, co se nemůže nazvat
souvěčným
Neodvažuji se říci, že byla doba, kdy Bůh nebyl také Pánem, a zrovna tak
nesmím pochybovat o tom, že člověk byl stvořen až od jisté doby a předtím
nikdy nijak nebyl. A čeho byl Pánem, když stvoření vždycky nebylo? Byl čas,
kdy nebyl Řím; byl čas, kdy nebyl Jeruzalém; byl čas, kdy nebyl Abraham; byl
čas, kdy nebyl člověk; byl čas, kdy nebyl svět. „Kdo z lidí může znát vůli Boží
250
Kaz 1,9-10
Srov. Ř 6,9
252
Srov. Ž 12,8
251
nebo kdo se může domyslit, co Pán chce?“253 Porušitelné tělo zatěžuje duši a
pozemský stánek stlačuje mysl, uvažující o mnohém, a tak jsou úsudky
smrtelníků bázlivé a jejich dohady nejisté. „Skrze Boží milost, mně danou,
říkám každému, kdo je mezi vámi, aby o sobě nesmýšlel výše, než se sluší
smýšlet, nýbrž aby smýšlel skromně podle míry víry, která mu byla dána od
Boha.“254 Vždycky existovalo stvoření, ale není se svým Stvořitelem souvěčné,
což zavrhuje katolická víra i zdravý rozum, protože napřed existovalo povždy
jen v možnosti a teprve potom v uskutečnění. Svět nebyl stvořen v čase, nýbrž
s časem.
XII.17 Jak máme chápat život věčný, zaslíbený Bohem člověku před
věčnými časy
V tvorstvu není naprosto nic souvěčné s Tvůrcem. Jen Bůh byl před věčnými
časy255 a také zaslíbil život věčný, neboť v jeho věčnosti a v jeho Slově s ním
souvěčném rozhodl v předurčení o spáse lidského rodu, která měla přijít ve svůj
čas.
XII.18 Čeho zdravá víra hájí o neproměnném úradku a vůli Boží proti
úvahám těch,
podle kterých Boží díla, od věčnosti se opakujíce, vždycky se vracejí v týchž
časových okruzích
Před stvořením prvního člověka nikdy žádný člověk nebyl a žádný jiný, ani
přirozeností mu podobný, se nevrátil v nějakých časových okruzích ani jednou.
Bůh, ačkoli je stále činný, nepotřebuje opakovat stále tytéž věci, nýbrž jen
udržuje a řídí své tvory a spolupůsobí s jejich činnostmi, aby mohl pokračovat
život jejich druhů. Není možné nekonečné věci poměřovat konečným
rozumem.256 Bůh dovede na jedné straně jednat odpočívaje a na straně druhé
odpočívat jednaje. Ve věcech, které dříve nebyly a později byly, se jeho vůle
nezměnila ani nezmizela tím, že by jedna věc vystřídala druhou předchozí;
naopak jeho jedna a táž věčná a neproměnná vůle působí, že věci jím stvořené
dříve nebyly, dokud neexistovaly, a později byly, jakmile začaly existovat. On
všechny věci stvořil ze své dobrotivosti, aniž by je potřeboval, protože bez nich
od věčnosti by zůstal blažený, aniž by se jeho blaženost umenšila nebo zvětšila.
XII.19 Proti těm, podle jejichž názoru nemůže být to, co je nekonečné,
pojato ani věděním Božím
Kdo by tvrdil, že to, co je nekonečné, nemůže být pochopeno ani věděním
Božím, skočil by do propasti hluboké bezbožnosti, neboť Bůh by pak neznal ani
253
Moudr. 9,13nn
Srov. Ř 12,3
255
Srov. Tt 1,2
256
Srov. 2K 10,12
254
všechna čísla. Vždyť je jisté, že kterékoli číslo může být vždycky zvětšeno o
jednu, ať je sebevětší, takže číselná řada je nekonečná. Všechna čísla jsou
navzájem nerovná a různá a každé zvlášť je konečné a všechna jsou nekonečná.
Znamenalo by to snad, že Boží poznání by sahalo jen po určitý souhrn čísel, ale
ostatní by neznalo? Vždyť o Bohu říká Písmo sv., že všechno uspořádal podle
míry a počtu a váhy257, že zná počet hvězd258 i počet všech našich vlasů259 a že
jeho myšlení nelze obsáhnout260. Proto nekonečnost čísla, ačkoli nekonečných
čísel je bez počtu, není nepochopitelná tomu, jehož moudrost je nekonečná a bez
počtu. Každá nekonečnost je pro něho vlastně jistým způsobem omezena,
protože pro jeho vědění není nepochopitelnou. Jak by tedy lidé mohli vytyčovat
hranice jeho vědění? Nebo říkat, že nebýt opakování stále týchž časných věcí ve
stále stejných časových cyklech, nemohl by Bůh předem vědět, co činí, aby to
mohl učinit, ani potom vědět, co učinil. Vždyť jeho moudrost je jednoduše
mnohonásobná a jednotně mnohotvárná a on chápe nepochopitelné a může
vždycky stvořit věci naprosto nové a zcela nepodobné předcházejícím, kdyby
chtěl, a nemohl by je mít nepředvídané ani neuspořádané, protože je nepředvídá
od doby nejblíže minulé, nýbrž chová je ve věčném předzvědění.
XII.20 O věcích věků
Neodvažuji se rozhodnout, zda věky věků se k sobě pojí v nepřetržité řadě,
přesto však v uspořádané nepodobnosti jako stále jiné a jiné, takže nejsou
opětovně stejné. Věk věků snad neznamená nic jiného než nebesa nebes.
Otázku, zda věky věků lze vykládat nějak jinak, necháme zatím neprobránu.
XII.21 O bezbožnosti těch, podle nichž duše, účastné nejvyšší a pravé
blaženosti,
se budou v časových okruzích znovu a znovu vracet do týchž běd a strastí
Který zbožný duch by snesl, aby po tomto pozemském životě, který je spíše
smrtí než životem, člověk nenašel útěchu ve věčném životě a blaženém patření
na Boha, anebo je našel, avšak musel je opustit a dokonce se vrátit a stále znovu
a znovu se vracet do týchž běd a strastí? To by očekávání budoucího dobra tady
na tomto světě bylo blaženější než jeho dosažení tam na onom světě! Kdo by to
poslouchal? Kdo by tomu věřil? Kdo by to snesl? To by pak nebyla možná ani
láska k Bohu, protože nikdo nemůže milovat někoho, o kom ví, že mu bude
jednou nepřítelem. Ale víra volá a pravda dokazuje, že něco takového je veliká
lež. Budoucí věčnou spásu nic nemůže ohrozit ani ukončit a duše jednou
osvobozená se už nikdy nevrátí do pozemských běd.
XII.22 O stvoření jednoho prvního člověka a s ním celého lidského pokolení
257
Srov. Moudr 11,21
Srov. Iz 40,26
259
Srov. Mt 10,30
260
Srov. Ž 147,5
258
Z jednoho člověka, stvořeného nejdříve, Bůh, který tvoří nové věci bez novosti
vůle, rozmnožil celé lidstvo. Ještě předtím stvořil anděly. A stvořil také zvířata
jednak osamělá a samotářská, jednak družná a společenská. Přirozenost člověka
tvoří jakýsi střed mezi anděly a zvířaty. Jestliže člověk chce plnit Boží vůli a
zachovává Boží přikázání ve zbožné poslušnosti, pak přejde do společnosti
andělů a dosáhne blažené nesmrtelnosti. Ale jestliže člověk bude chtít plnit vůli
svou a nebude poddán Bohu, stane se otrokem žádostivosti, bude žít jako zvíře a
po smrti dojde věčného trestu. Lidé, kteří jsou spjati vzájemnou podobností
přirozenosti, nemají žít opuštěni a sami bez společnosti, proto jim Bůh vložil do
srdce společenskou jednotu a vzájemnou soudržnost a proto první ženu nestvořil
tak jako prvního muže, nýbrž stvořil ji z něho, aby se celé lidstvo rozvětvilo
naprosto z jednoho člověka. Tak Bůh lidem ukázal, jak milá je mu jednota
v mnohých.
XII.23 O tom, že Bůh předem věděl, že člověk, jehož stvoří prvního, zhřeší a
že zároveň předvídal,
jak veliký zástup zbožných z jeho rodu přenese svou milostí do společnosti
andělů
Bůh dobře věděl, že člověk zhřeší, bude vydán smrti a zplodí smrtelné syny,
kteří ve své hrůzné hříšnosti zajdou tak daleko, že i nerozumná zvířata budou
mezi sebou žít bezpečněji a pokojněji než lidé, jejichž rod se v zájmu svornosti
rozrostl z jediného člověka. Ale předvídal i to, že jeho milostí bude zástup
zbožných povolán k přijetí za jeho děti, že bude ospravedlněn odpuštěním
hříchů a že bude Duchem svatým přidružen ve věčném pokoji k svatým
andělům, až bude zničena smrt jako poslední nepřítelkyně.
XII.24 O přirozenosti lidské duše, stvořené k obrazu Božímu podle podoby
Boží
Bůh tedy stvořil člověka ke svému obrazu podle své podoby. Stvořil mu totiž
takovou duši, aby rozumem a důvtipem převyšoval všechna zvířata pozemská,
vodní i létající. A když stvořil člověka z prachu země a vdechnutím do něho
vložil duši, stvořil mu také pomocnici, když vyňal z jeho boku kost. Nesmíme si
však tyto věci představovat svým obvyklým tělesným způsobem, jako když
vídáme řemeslníky, kteří rukama vyrábějí nějakou věc svou zručností z nějaké
hmoty. Ruka Boží je moc Boha, který i viditelné věci koná neviditelně.
XII.25 Mohou-li být andělé stvořiteli nějakého třeba sebemenšího tvora
Jiní, kteří věří svému Platonovi, říkají, že všichni smrtelní živočichové, mezi
nimiž člověk zaujímá zvláštní místo blízké samým bohům, nebyli stvořeni tím
nejvyšším Bohem, nýbrž s jeho dovolením nebo na jeho rozkaz byli stvořeni
jinými bohy, nižšími, které stvořil on sám. 261 Kdyby se zbavili pověry, ve které
chtějí vzbudit zdání oprávněnosti obětí ke cti svých domnělých stvořitelů,
zbavili by se snadno i této obludné domněnky. Není totiž dovoleno věřit nebo
říkat, že tvůrcem třebas i té sebemenší smrtelné přirozenosti je někdo jiný než
jediný pravý Bůh. Anděly, které oni raději nazývají bohy, vůbec nikdy
nenazýváme stvořiteli, přestože na jeho příkaz nebo s jeho dovolením působí na
stvořené věci, podobně jako ani rolníky nepovažujeme za tvůrce stromů a
plodin.
XII.26 O tom, že všechna přirozenost a všechen tvar veškerého stvoření
vzniká a utváří se výhradně působením Božím
Jiný je tvar, který je zvenčí udělován jakékoli hmotné látce, jako když pracují
řemeslníci nebo umělci; jiný je však ten, který má uvnitř působící příčiny ze
skrytého rozhodnutí živoucí a myslící Přirozenosti, která, sama se nedějíc, tvoří
nejen přirozené tvary těles, ale i samy duše oduševnělých bytostí. Jiný tvar tedy
pochází od řemeslníků a umělců, a jiný tvar od jednoho Umělce, Stvořitele a
Původce, který svět viditelný i svět neviditelný stvořil z ničeho a žádnou
stávající látku ani žádný stávající tvar k tomu nepotřeboval. Jeho božská
přirozenost sama vzniknout nemůže, všem ostatním přirozenostem však dává
vzniknout. Božský Stvořitel naplňuje nebe i zemi 262 a jeho moudrost všude
zasahuje a všechno řídí263; jenom on dává všemu vzrůst264 a on něho pochází
každé tělo, ačkoli není jedno tělo jako druhé 265, i naše těla od něho všechna
pocházejí266. A třebaže duše březího živočicha, je-li naladěna tak nebo onak,
může plod jakoby odít nějakými odlišnými vlastnostmi, jako to udělal Jákob
s vyměňováním prutů, aby se líhl strakatý brav 267, přesto tu přirozenost, která se
rodí, stvořila právě tak málo, jako sama sebe. Ačkoli vznikající věci jsou
zasaženy různými hmotnými příčinami, například působením andělů nebo lidí
nebo pářením samců a samic, ačkoli matčiny tužby v jejím duševním hnutí
mohou ovlivnit útlé a jemné zárodky, nikdo netvoří kromě jediného pravého
Boha, jehož skrytá moc všemu dává bytí a všechno proniká a bez jejího
působení by nejen nic nemohlo být takové či onaké, ale nic by vůbec nemohlo
být. On jediný tvoří z ničeho, on tvoří také z něčeho, avšak jisté je, že
nepotřebuje pomocníky a že netvoří nic z takové hmoty, kterou by sám nebyl
stvořil; on působí, že věci jsou, a on působí, že nejsou, právě tak, jako nebyly
předtím (to znamená ve věčnosti, nikoli v čase), než byly stvořeny. A jako město
261
Srov. Tim. 41C
Srov. Jr 23,24
263
Srov. Moudr 8,1
264
Srov. 1K 3,7
265
Srov. 1K 15,38-41
266
Srov. Jr 1,5
267
Srov. 1M 30,37
262
Řím nebo město Alexandrii vytvořili stavitelé a řemeslníci, přece říkáme, že
jejich zakladateli jsou králové Romulus a Alexandr.
XII.27 O domněnce platoniků, že andělé sice byli od Boha stvořeni, ale že
sami jsou původci lidských těl
Platon si představoval268, že nižší bohové, stvoření od nejvyššího Boha, jsou
původci ostatních živočichů, a to tak, že nesmrtelnou složku brali od něho, sami
pak připojili smrtelnou. Proto v nich spatřoval původce našich těl, nikoli však
našich duší. Proto někteří myslí, že pro očistu duše je třeba se vyhýbat všemu
tělesnému a že lidé nezřízeného a nepočestného života se za trest vracejí do
smrtelných těl, a to podle Porfyria jen do lidských, podle Platona i do zvířecích.
Takoví lidé by spíše měli prohlásit, že tito nižší bohové, které máme podle nich
ctít jako své původce, nejsou ničím jiným než strůjci našich okovů a žalářů a než
našimi žalářníky, kteří nás vězní ve strastných robotárnách a těžkých žalářích.
Nechť platonikové přestanou strašit trestáním duší v těchto tělech a nechť už
nehlásají uctívání těch nižších bohů, jejichž působení se musíme vyhýbat, ačkoli
obojí je naprosto falešné. Není pravda, že by kdokoli jiný byl původcem života
nebo těl než jediný pravý Bůh; není pravda, že duše se vracejí znovu do tohoto
života a jsou nějak trestány; není pravda, že život v tomto těle nemá jiného účelu
než odpykání trestů. Vždyť kdyby život v tomto těle neměl jiného účelu než
odpykání trestů, proč Platon říká269, že svět se nemohl stát nejkrásnějším a
nejlepším jinak, než tím, že byl naplněn živočichy všeho druhu, smrtelnými i
nesmrtelnými. Jestliže naše stvoření, která nás učinilo třeba smrtelnými, je
božským a tedy dobrým darem; jak může být trestem vrátit se do těchto těl, tj.
do božských darů? A jestliže Bůh měl ve svém rozumu tvary celého světa i
všech živočichů, jak to, že nestvořil všechno sám, anebo proč nechtěl stvořit
naše těla?
XII.28 O tom, že v prvním člověku vznikla všechna plnost lidského
pokolení,
v níž Bůh předem viděl, která část bude poctěna odměnou a která
pokutována trestem
Pravé náboženství tedy právem uznává a prohlašuje za Stvořitele všech věcí, tj.
duší i těl, jediného pravého Boha, který se i sám prohlašuje za Stvořitele celého
světa. Mezi pozemskými bytostmi zaujímá zvláštní místo člověk, jenž byl
stvořen k obrazu Božímu podle podoby Boží, neboť žádný jiný druh není tak
nesvorný svou vinou a tak společenský svou povahou. Proti chybě nesvornosti,
jíž se máme vyvarovat, aby vůbec nevznikla, anebo již máme léčit, jakmile
vznikla, svědčí památka prvního muže, jehož Bůh chtěl proto stvořit jediného,
268
269
Srov. Tim 41C
Srov. Tim 92B
aby z něho vzešli všichni lidé a aby památka na to uchovala svornou jednotu
mnohých. A tím, že první žena byla stvořena z jeho boku, bylo jasně naznačeno,
jak drahocenným má být svazek manžela a manželky. Tyto Boží skutky jsou
neobvyklé jistě proto, že jsou první, a neříkalo by se jim zázraky, kdyby vznikly
obvyklou přirozenou cestou. Pojďte a vizte skutky Boží, jaké zázraky učinil na
zemi!270 V tomto člověku, stvořeném nejdříve, již vzešly skrytě v Božím
předzvěděním dvě obce lidského pokolení, z nichž jedni lidé měli být v odměně
spojeni s dobrými anděly a druzí v trestu se zlými anděly. To se stalo podle
soudu Božího sice skrytého, ale přece spravedlivého, neboť všechny cesty Boží
jsou milosrdenství a pravda271 a není ani jeho milost nespravedlivá ani jeho
spravedlnost krutá.
XIII. kniha
(Má 24 kapitoly.)
XIII.1 O pádu prvních lidí, který přivodil smrtelnost
Když jsme vyřešili nesnadné otázky o počátku našeho věku a lidstva, je nyní na
řadě rozprava o pádu prvních lidí a o původu a rozšíření smrti. Neboť Bůh
nestvořil lidi tak, jako anděly, že by totiž vůbec nemohli zemřít, ani kdyby
zhřešili; nýbrž stvořil je tak, že mohli nezemřít, kdyby nezhřešili a vytrvali
v povinné poslušnosti. Smrt je tedy stihla jako pokuta nejspravedlivější za jejich
neposlušnost a hřích.
XIII.2 O smrti, která může postihnout duši, třebaže věčně žijící, a o smrti,
které podléhá tělo
Ačkoli lidská je duše je nesmrtelná, i ona má jakousi svoji smrt. Nesmrtelnou se
nazývá proto, že nepřestává žít a cítit; kdežto tělo je smrtelné proto, že může být
zcela bez života, a když je opustí duše, samo o sobě žít nemůže. Smrt duše
nastává tehdy, když ji opustí Bůh. Smrt celého člověka nastane tehdy, když
duše, opuštěná Bohem, opustí tělo, tak totiž ani ona nežije z Boha, ani tělo už
nežije z ní. To je druhá smrt 272 a ta nastane, až budou duše a tělo po vzkříšení
spjaty tak, že už nebudou moci ničím být odloučeny. Tak bude tělo zabito
270
Srov. Ž 46,9
Srov. Ž 25,10a
272
Srov. Zj 2,11; 21,8; Mt 10,28
271
druhou smrtí, při níž nebude opuštěno duší, a tak zůstane živé a bude cítit muka,
která přijdou po vzkříšení. Duše je totiž živa z Boha, žije-li dobře; tělo pak žije
z duše, když je duše v těle, ať už sama žije nebo nežije z Boha. Život
bezbožných v těle není životem duší, nýbrž těl, protože takový tělesný život
mohou poskytovat i duše mrtvé, to znamená Boha opustivší a Bohem opuštěné,
protože jejich vlastní život, pro který jsou nesmrtelné, ať už je jakýkoli, nikdy
neustává. Ačkoli při posledním odsouzení člověk nepřestane žít ani cítit, přece
jeho cítění nebude blažeností ani odpočinkem, nýbrž bolestí trestající, kterou
právem můžeme nazvat spíše smrtí než životem. První smrt rozdělila to, co
přirozenost spojila, totiž duši a tělo, a jestliže rozdělila také Boha a duši,
následuje ještě druhá smrt. Tak můžeme říci, že první smrt je dobrá pro dobré a
zlá pro zlé; druhá smrt se dobrých netýká a bezpochyby není dobrá pro nikoho,
ani pro zlé, které postihuje.
XIII.3 Zda smrt, která skrze hřích prvních lidí přešla na všechny lidi, je
trestem za hřích i u svatých
Vzniká otázka, zda smrt, která odděluje duši od těla, je skutečně dobrá pro
dobré, vždyť i ona je trestem za hřích. První lidé, kdyby byli nezhřešili, jistě by
ji byli nepodstoupili. Jak tedy může být dobrá pro dobré, když postihuje jenom
zlé? A obráceně, kdyby nemohla postihnout nikoho kromě zlých, neměla by pro
dobré být dobrou, ale žádnou. Proč by měli být potrestáni ti, u nichž není co
trestat? Kdyby první lidé byli nezhřešili, byli by neokusili smrti žádného druhu;
ale za svůj hřích byli pokutováni smrtí a témuž trestu podléhá všechno, co
vzejde z jejich rodu. Nemohlo se z nich narodit nic jiného, než to, čím byli sami,
vždyť jejich přirozenost se změnila k horšímu. Člověk nevzchází z člověka jako
z prachu, nýbrž jako člověk-potomek z člověka-rodiče, takže člověka plodí
takové potomky, jakým se sám stal, když zhřešil a byl potrestán. Lidské děti
přicházejí na svět méně schopná než mláďata zvířat273, jako by se lidská síla
měla povznést nad ostatní svět tím více, čím více zadrží svůj rozvoj, čím více je
stažena zpět, podobně jako šíp, když se napne luk. Lidská přirozenost byla
hříchem porušena natolik, že člověk musí bojovat proti hříšné žádostivosti a
podlehnout nevyhnutelné smrti, a tak plodí potomky rovněž podrobené hříchu a
smrti. Jestliže však je člověk skrze milost Kristovu osvobozen od okovů hříchu,
pak může podstoupit jenom tu první smrt, která odděluje duši od těla, a ta druhá
smrt, trestající bez konce, pak na něj nepřechází, protože už neotročí hříchu.
XIII.4 Proč od těch, kteří skrze milost znovuzrození jsou osvobozeni od
hříchu,
není odňata smrt jako trest za hřích
273
Srov. Ž 49,13
Přesto i na ty, jejichž vinu smyla milost, čeká smrt, jež je trestem za hřích,
protože jim zůstává zkouška odloučení duše od těla. Kdyby svátost
znovuzrození měla okamžitý účinek tělesné nesmrtelnosti, pozbyla by významu
víru, která je vírou jen tehdy, když se v naději očekává to, co ve skutečnosti ještě
není vidět. Leč silou víry, alespoň u dospělých lidí, má být překonán i strach
před smrtí, což se ukázalo zejména na svatých mučednících, jimž dává
pronásledovatel na vybranou, aby buď opustili víru, anebo podstoupili smrt.
Jejich boj by nebyl odměněn žádným vítězstvím a žádnou slávou, ba ani by to
boj nebyl, kdyby byli svatými hned po křtu a už nemohli vytrpět tělesnou smrt.
Kdyby se víře dostávalo viditelné odměny, kdyby víra za svůj skutek okamžitě
chtěla i brala mzdu, už by to ani nebyla víra. Jestliže první člověk zemřel,
protože zhřešil, pak mučedník umírá, aby nezhřešil, a tak trest za hřích byl
obrácen v užitek spravedlnosti, protože potrestání hříšníkovo se stalo zásluhou
spravedlivého. Smrt je sice opakem života a sama o sobě se nestala nějaký
dobrem a zůstala zlem, ale milostí Boží se stala smrt přechodem ze života
časného do života věčného pro ty, kdo věří.
XIII.5 O tom, že zrovna jako nespravedliví užívají špatně zákona, který je
dobrý,
tak i spravedliví užívají dobře smrti, která je zlá
Apoštol chtěl ukázat, jak velice dovede hřích bez pomoci Boží milosti uškodit, a
proto neváhal ani zákon, jímž je hřích zakazován, nazvat mocí hříchu 274. Zákaz
totiž zvyšuje touhu po nedovoleném skutku, není-li spravedlnost milována tak,
aby zalíbení v ní přemohlo žádost hříchu. Aby však spravedlnost byla milována
a budila zalíbení, k tomu napomáhá jedině Boží milost. Zákon ovšem není zlem
sám o sobě, i když byl označen jako moc hříchu, ostatně na jiném místě o něm
apoštol říká275, že je svatý a spravedlivý a dobrý. A jako není zlem zákon, i když
rozmnožuje žádostivost hříšníků, tak není dobrem smrt, i když rozmnožuje slávu
trpitelů. Zákon je opouštěn pro nepravost a plodí přestupníky, smrt je
podstupována pro pravdu a plodí mučedníky. Zákon je sám o sobě dobrý,
protože zakazuje hřích; smrt však je sama o sobě zlá, protože je trestem za hřích;
ale zrovna tak, jako nespravedlnost užívá špatně nejen zlo, ale i dobro; tak
spravedlnost užívá dobře nejen dobro, ale i zlo. Tak zlí užívají zákona zle, ačkoli
zákon je dobrý, kdežto dobří umírají dobře, ačkoli smrt je zlá.
XIII.6 O obecném zlu smrti, jímž se rozlučuje svazek duše a těla
274
275
Srov. 1K 15,56
Srov. Ř 7,12-14
Tělesná smrt, to znamená odloučení duše od těla, není pro nikoho dobrá, protože
umírající vlastně smrtí trpí a pociťují její sílu jako nepříjemnou a nepřirozenou,
když roztrhuje od sebe obě složky, které byly za života těsně spjaty. Avšak
snášejí-li to se zbožnou vírou, vzrůstá tím zásluha trpělivosti. Ačkoli je smrt
odplatou za hřích, přece se jí někdy docílí toho, že se za hřích neodplácí, když
smrt jako pokuta zrozeného se stane slávou znovuzrozeného.
XIII.7 O smrti, kterou podstupují za vyznání Krista někteří znovuzrozenci
A zemřou-li někteří za vyznání Krista, aniž přijali lázeň znovuzrození, platí to
pro ně k odpuštění hříchů, jako kdyby byli obmyti ve svatém prameni křtu.
Koupel očištění se jim tak promíjí v takovém případě, neboť ten, který řekl276:
„Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nevejde do království Božího,“ také
řekl277: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem, který je
v nebesích“ a ještě řekl278: „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“
Poněvadž „drahocenná je v očích Páně smrt jeho svatých“ 279, co je cennějšího
než smrt, která působí, že všechny hříchy jsou odpuštěny a zásluhy navršeny?
Jestliže ti, kteří nemohli smrt oddálit, ale byli pokřtěni, a rozloučili se s tímto
životem, mají odpuštěny všechny hříchy; pak ti, kteří smrt oddálit sice mohli,
ale neučinili tak, protože chtěli raději vyznáním Krista svůj život ukončit, než
Krista zapřít a znovu vyznat, a tak se dostat ke křtu, mají větší zásluhu.
XIII.8 O tom, že u svatých je podstoupení první smrti pro pravdu zničením
druhé smrti
Kdo zemře pro pravdu, ujde smrti, a proto podstupuje první smrt, aby unikl
druhé smrti, která by nikdy nevzala konce. Podstupuje se totiž v první smrti,
která je dočasná, odloučení duše od těla, aby se od duše neodloučil Bůh v druhé
smrti, která je věčná. Smrt není sama o sobě pro nikoho dobrá, ale má být
snášena pro dosažení a udržení dobra. Pro dobré je smrt dobrá a pro zlé je zlá,
neboť duše zbožných jsou v pokoji, kdežto duše bezbožných trpí tresty, a tak
tomu bude, dokud neožijí těla jedněch k životu věčnému a těla druhých k věčné
smrti, která se nazývá druhou smrtí.
XIII.9 Zda se má mluvit o čase smrti u umírajících nebo u mrtvých
Máme o čase, když jsou duše odloučené od těla, ať již v pokoji nebo ve
strastech, mluvit spíše po smrti nebo ve smrti? Neboť nastává-li po smrti, pak už
není dobrou nebo zlou sama smrt, jež je prožita a odbyta, nýbrž přítomný život
duše po ní. Smrt byla zlou tehdy, když byla, to znamená když jí trpěli umírajíce,
a tak pociťovali zlo, jehož dobří užívají dobře. Ale jak můžet být dobrou nebo
276
J 3,5
Mt 10,32
278
Mt 16,25
279
Ž 116,15
277
zlou smrt odbytá, která už není? Zamyslíme-li se pozorněji, ukáže se, že to
vlastně není smrt, při čem prožívají umírající těžký a bolestný pocit; vždyť
dokud cítí, ještě žijí, a jestliže ještě žijí, pak jsou spíše před smrtí než ve smrti,
která všechen pocit sebere, jakmile přijde. Umírající ještě žije a mrtvý už nežije.
Čas smrti je okamžikem, kdy skončí smrtelný zápas a duše se odloučí od těla;
před tímto okamžikem je člověk ještě umírající a po tomto okamžiku je už
mrtvý.
XIII.10 Zda život smrtelníků by neměl být nazýván spíše smrtí než životem
Od okamžiku početí se člověk neustále blíží smrti po celou dobu svého života.
Smrt je nyní blíže než před chvílí, dnes blíže než včera, zítra blíže než dnes, po
roce blíže než před rokem. Denně nám zbývá méně a méně času, takže celý
tento pozemský život není ničím jiným než během za smrtí. Nikdo se nemůže
ani na chvilku zastavit, ani trochu zpomalit, nýbrž všichni jsou hnáni stejným
pohybem vpřed. Ten, kdo měl kratší život, neprožíval den rychleji než ten, kdo
měl život delší, protože oběma byly odnímány stejné okamžiky a k témuž cíli
běželi oba stejnou rychlostí, ačkoli jeden měl k němu blíže a druhý dále. Kdo
tedy žije déle, nepostupujuje pomaleji, nýbrž jen ujde delší cestu. Každý člověk
je ve smrti od té chvíle, kdy začne žít v tomto těle, protože mu života neustále
jen ubývá.
XIII.11 Zda může být někdo zároveň živ i mrtev
Jako člověk nemůže zároveň bdít i spát, tak ani nemůže být zároveň živ a mrtev.
Dokud nepřijde smrt, ještě není ve smrti a žije, a když přijde smrt, už není
v životě a je mrtev. Před smrtí je živý, ve smrti umírající a po smrti mrtvý.
Podobně je tomu s minulostí, přítomností a budoucností: přítomnost je jen
přechod z minulosti do budoucnosti. A umírání je jen přechod ze života do
smrti. Latinské sloveso morior (umírám) se časuje jako orior (vznikám)
s minulým časem ortus est, podobně se říká mortuus est (je mrtev, zemřel),
zrovna jako arduus (strmý), fatuus (pošetilý) nebo conspicuus (viditelný); nejde
o minulá příčestí, nýbrž o jména, a proto se ohýbají a nevyjadřují čas. První smrt
je rozloučení těla a duše; druhá smrt je spojení obou k věčnému trestu, kdy lidé
nebudou před smrtí ani po smrti, nýbrž naopak ve smrti, a tak nebudou už nikdy
živí a už nikdy mrtví, nýbrž bez konce umírající. Nikdy totiž nebude člověku ve
smrti hůře, než bude-li sama smrt beze smrti.
XIII.12 Kterou smrtí pohrozil Bůh prvním lidem, přestoupí-li jeho
přikázání
Ptáme-li se, kterou smrtí pohrozil Bůh prvním lidem, přestoupí-li jeho přikázání
a nezachovají-li poslušnost, zda smrtí duše či těla či celého člověka, anebo
druhou smrtí, pak odpověď zní: všemi. První smrt je odloučením duše od těla,
kdy duše bez těla i bez Boha si odpykává dočasné tresty. Druhá smrt je
odloučením duše od Boha, kdy duše s tělem trpí věčné tresty. Boží slovo „smrtí
umřeš“ zahrnuje nejen ztrátu duše pro tělo, ale i ztrátu Boha pro duši, a tak
zahrnuje obě smrti, první i druhou, přičemž po druhé smrti už nepřijde žádná.
XIII.13 Který byl první trest, jehož první lidé zakusili za svůj přestupek
Jakmile došlo k přestoupení Božího příkazu zneužitím svobodné vůle, ihned
první lidi opustila milost a zastyděli se za nahotu svých těl. Duše, která pohrdne
službou Bohu a kochá se vlastní převrácenou svobodou, nebude mít poslušné
tělo, jaké by byla mohla vždycky mít, kdyby byla sama zůstala poddána Bohu.
Tehdy začalo tělo žádat proti duchu.280
XIII.14 Jakým byl člověk stvořen od Boha a v jaký úděl poklesl
rozhodnutím své vůle
Bůh stvořil člověka spravedlivým, jistě totiž není původcem neřestí; ale člověk
se dobrovolně zkazil a byl spravedlivě odsouzen. Proto také všichni jeho
potomci bývají zplozeni jako zkažení a odsouzení. Všichni jsme byli v prvním
a jediném muži, když klesl do hříchu skrze první a jedinou ženu, a tak už byla
zárodečná přirozenost, z níž jsme se všichni rozplodili. A jestliže tato zárodečná
přirozenost už byla pokažena hříchem a spravedlivě odsouzena k smrti, pak se
člověk už nemohl narodit z člověka za jiných podmínek než s porušenou
přirozeností, řetězem strastí a poutem smrtelnosti. Zkažený kořen vydává
jedovaté plody první i druhé smrti, a druhá smrt by neměla konce, kdyby před ní
Boží milost neochránila ty, kdo věří a vytrvají až do konce.
XIII.15 O tom, že Adam, hodlaje zhřešit, sám opustil Boha dříve, než byl
opuštěn Bohem,
a že první smrtí duše bylo odpadnutí od Boha
Jestliže Bůh řekl člověku „Smrtí zemřeš“ a neřekl „smrtmi“, ale dodal
„zemřeš“,pak jde o tu smrt, jež nastává, když duše opustí tělo, a o tu smrt, jež
nastává, když duše opustí Boha.281 Sama totiž opustila svůj život, jímž je pro ni
Bůh, a proto Bůh opustil ji. Jako by Bůh řekl: toho dne, kdy opustíte mne, já
opustím vás. Vůle jejího Stvořitele vedla k jejímu dobru, neboť ji stvořil, když
dříve nebyla, a chce ji přetvořit, když pádem do hříchu zahynula; kdežto vlastní
280
281
Srov. Ga 5,17
Srov. XIII, 12
vůle duše vedla k jejímu zlu. A když Bůh volá na Adama, kde je, pak to nečiní
proto, že by nevěděl, kde je, nýbrž proto, že ho chtěl napomenout: ty chceš být
tam, kde nejsem já. Po první smrti, kdy se rozpadne tělo v prach, následuje
druhá smrt, neosvobodí-li člověka od ní Boží milost. To vědí všichni, kdo
vpravdě zachovávají katolickou víru.
XIII.16 O filosofech, podle nichž odloučení duše od těla nepřísluší k trestu,
ačkoli u Platona nejvyšší bůh nižším bohům slibuje, že nikdy nebudou z těl
svlečeni
Filosofové, proti jejichž utrhání hájíme obec Boží, mají za to, že odloučení duše
od těla nepatří mezi její tresty, a tak se vysmívají našemu učení. Pošetile se totiž
domnívají, že duše dosáhne dokonalé blaženosti až tehdy, když bude úplně
zbavena těla a vrátí se jednoduchá a sama k Bohu. Avšak duši není na obtíž tělo
jako takové, nýbrž jen tělo porušitelné, které duši zatěžuje. 282 Ostatně Platon
výslovně hlásá283, že nejvyšší bůh, když stvořil nižší bohy, slíbil jim jako velké
dobrodiní, že zůstanou se svými těly na věky a že se od nich žádnou smrtí
neodloučí. Proč tedy chtějí napadat křesťanskou víru, a přitom protiřečit sami
sobě?
XIII.17 Proti těm, podle nichž se pozemská těla nemohou stát
neporušitelnými a věčnými
Oni také tvrdí, že pozemská těla se nemohou stát neporušitelnými a věčnými, ač
nepochybují o tom, že nejvyšší bůh stvořil nižšího boha a ten zase stvořil zemi a
zasluhuje přednost před ostatními nižšími bohy. A sama země je tělem tohoto
nižšího boha a on je její duší a toto jejich spojení je nezrušitelné a věčné. Proč
na jedné straně je tedy věčná země jakožto tělo svého boha stvořitele a proč na
straně druhé by jiná těla nemohla být věčná? Jsou to jen vymyšlené povídačky.
Jestliže jediný pravý Bůh bude chtít, pak se pozemská těla budou moci stát
neporušitelnými a věčnými, a bude-li to jeho vůle, pak se vskutku takovými
stanou. Vždyť i podle Platonových slov Bůh může způsobit, aby ani nezašlo to,
co vzešlo, a aby se ani nerozpadlo to, co bylo spojeno; a aby se nevrátilo do
živlů, co z nich bylo vzato; a aby duše, umístěné v tělech, je už nikdy neopustily
a na věky se těšily s nimi nesmrtelnosti a blaženosti. On je přece všemohoucí, a
kdyby chtěl, ani pozemské bytosti by nezemřely. Boží moc totiž nesahá jen tam,
kam dovolují platonikové, nýbrž sahá až tam, kam věří křesťané. Filosofy
omezuje lidské poznání, kdežto proroky vyučuje Duch Boží.
282
283
Srov. Moudr 9,15
Viz Tim. 41A
XIII.18 O pozemských tělech, která podle tvrzení filosofů nemohou být
mezi těly nebeskými,
ježto prý co je pozemské, přirozeně tíhne zpět k zemi
A také říkají, že prý pozemská těla přirozeně tíhnou k zemi, a proto nemohou
být v nebi. Vzhledem k tělu, s kterým Kristus vystoupil na nebesa, nebo k tělům
svatým, jaká budou při zmrtvýchvstání, může nějaký skrytý způsob Božího
působení propůjčit i pozemské hmotě tu vlastnost, aby už přirozeně netíhla zpět
k zemi, a pozemským tělům tu vlastnost, aby byla neporušitelná, lehounce
ovladatelná a umísťovala se kdekoli a pohybovala se kamkoli. Z milosti Boží
mohou duše svatých svými těly vládnout bez nejmenších nesnází, podobně jako
andělé mohou kteréhokoli pozemského živočicha uchvátit odkudkoli a přenést
ho kamkoli. Ostatně záleží na jakosti, nikoli na množství: duše s větší lehkostí
ovládá těla mladá, zdravá a statná, i když jsou hmotnější, než těla stará,
nemocná a hubená, i když je zatěžuje méně liber. A kdo dovede popsat slovy,
jak velký je rozdíl mezi přítomným zdravím a budoucí nesmrtelností? A proč
filosofové nevěří, že pozemské tělo může být v nebi, když celá země se vznáší
v prázdném prostoru?
XIII.19 Proti učení těch, kdo nevěří, že první lidé by bývali byli nesmrtelní,
kdyby byli nezhřešili,
a kdo si představují věčnost duší jedině bez těl
Smrt by nemohla postihnout první lidi, kdyby nebyla důsledkem hříchu. Ačkoli
duše spravedlivých a zbožných zemřelých žijí v pokoji, přesto by pro ně bylo
lépe žít ve svých tělech při dobrém zdraví; jejich těla při vzkříšení nebudou
moci být zasažena žádným porušením a jejich blaženost žádnou bolestí.
Platonici se domnívají, že duše smrtelníků ani nemohou být povždy ve svých
tělech a nutnou smrtí se od nich odtrhují, ani nemohou na věky zůstat bez těla, a
proto se neustálým střídáním z mrtvých stávají živí a z živých mrtví. Platon a
podle něho Vergilius soudí, že zbožní a spravedliví bývají po smrti přijati do
náručí bohů284, kteří sami svá těla nikdy neopouštějí285. Ctnostní mudrcové se
podle těchto smyšlenek vznášejí do nebes, aby si každý odpočinul na hvězdě
sobě přiměřené značně déle, zapomněl na svou bídu a pak se vrátil mezi
smrtelníky; kdežto ti, kdo vedli zatemnělý život, klesají rychle do lidských nebo
zvířecích těl, přiměřených jejich zásluhám. Porfyrius pak vyloučil lidské duše ze
zvířecích těl a rozhodl, že duše mudrců jsou osvobozeny ode všech tělesných
pout a už se nevracejí do žádného těla, porušitelného či neporušitelného, nýbrž
jsou bez konce blažené a zdržují se u Otce, leč bohům těla neodepřel.
284
285
Faidros 108C; 248C
Aen. VI, 750n.
XIII.20 O tom, že tělo svatých, které nyní odpočívá v naději na vzkříšení,
bude obnoveno do lepšího stavu, než byl stav prvních lidí před hříchem
Smrt není těžká pro duše svatých zemřelých, kteří jsou odloučeni od svých těl,
protože jejich těla nyní odpočívají v naději na vzkříšení. Proto trpělivě očekávají
vzkříšení těl, ve kterých sice vytrpěli mnoho strastí, ale ve kterých už nic
takového nezakusí. Neměli svoje tělo v nenávisti286 ani tehdy, když je krotili a
ono se vzpíralo ze slabosti jejich duchu, a o to více je milují nyní, když i ono se
má stát duchovním. Jako duch otročící tělu je tělesný, tak tělo sloužící duchu je
duchovní287. Po vzkříšení bude totiž tělo poddáno duchu s krajní a úžasně
snadnou poslušností, bude zbaveno každé porušitelnosti, těžkopádnosti a
nepříjemnosti a bude bezpečně plnit vůli nerozlučné nesmrtelné jednoty. Toto
tělo nebude takové, jakým je nyní i při sebelepším zdraví a v mládí, ani nebude
takové, jako bylo před hříchem u prvních lidí. První lidé by sice byli nezemřeli,
nebýt jejich hříchu, ani by nezestárli, nicméně neměli dosud těla duchovní,
nýbrž ještě živočišná, protože požívali pokrmy. Můžeme se proto domnívat, že
jejich těla by pociťovala nepříjemný hlad, kdyby nejedli se stromů v ráji, a to
kromě stromu života, který je z úžasné milosti Boží udržoval v nesmrtelném
stavu. Strom života jim dával posvěcení, ostatní stromy v ráji jim dávaly
nasycení.
XIII.21 O ráji, ve kterém žili první lidé, že se jím symbolicky vyrozumívá
něco duchovního,
aniž je tím otřesena historická pravda vyprávění jako o místě hmotném
Někteří vykládají celý raj, kde podle pravdivého vyprávění Písma svatého žili
první lidé, duchovním způsobem a ovocné stromy, čtyři řeky atd. vykládají jako
životní ctnosti, jako věci pomyslné, a nikoli jako věci skutečné, hmotné a
viditelné. Jako kdyby pozemský ráj nemohl existovat jako skutečný a hmotný
jen proto, že je možné představit si pod ním také ráj pomyslný a duchovní! Jako
kdyby nebyly dvě ženy, Hagar a Sára, jedna služebná a druhá svobodná, a z nich
narození dva Abrahamovi synové, kteří se staly předobrazem dvou zákonů!288
Takové věci se mohou říkat o ráji pojatém duchovně a nikdo to nezakazuje, jen
když se věří ve spolehlivou historickou pravdu vypravovaných událostí.
XIII.22 O tělech svatých po vzkříšení, jež budou duchovní tím způsobem, že
tělo se nepromění v ducha
Těla svatých po vzkříšení budou oděna neporušitelným darem nesmrtelnosti,
takže budou jíst, jen když budou chtít, nikoli z nutnosti. Tak si počínali i andělé,
kteří se zjevili viditelně a hmatatelně: ne že by toho potřebovali, ale že chtěli a
286
Srov. Ef 5,29
Srov. 1K 15,44
288
Srov. Ga 4,22nn
287
mohli, aby se sblížili s lidmi, kteří je přijali jako hosty; archanděl Rafael 289
nejedl proto, že by to nutně potřeboval pro posilnění těla. Podobně Kristus290
požíval se svými učedníky pokrm i nápoj. Duchovním tělům nebude odňata
možnost, nýbrž nutnost; nepřestanou být tělesnými, budou však zduchovněna.
XIII.23 Jak máme rozumět tělu živočišnému a tělu duchovnímu
a kdo umírají v Adamovi a zase ožívají v Kristu
Těla s živoucí duší, která dosud nemají oživujícího ducha, jsou těla živočišná; až
budou mít oživujícího ducha291, stanou se těly duchovními. Nebudou z nich
duchové bez těla, jenom se zbaví každého porušení a každé těžkopádnosti.
Člověk už nebude (jen) pozemským, ale stane se (také) nebeským.; neztratí svou
přirozenost, nýbrž změní svou jakost; z milosti Boží bude schopen obývat i
nebe. Po vzkříšení bude mít lepší tělo, než jaké měl první člověk před pádem do
hříchu.
XIII.24 jak si máme vykládat ono dechnutí Boží, jež učinilo prvního
člověka živou duší,
a jak ono, při němž Pán řekl svým učedníkům: Přijměte Ducha svatého
Někteří neuváženě soudili, že prvnímu člověku nebyla duše dána, nýbrž v němž
už byla a potom byla oživena Duchem svatým. Ale tomu nebylo tak; když Pán
po svém zmrtvýchvstání dechl na svoje učedníky a řekl jim 292: „Přijměte Ducha
svatého,“ nebyli učiněni živými dušemi, jako když byl člověk stvořen, nýbrž
Duch svatý, bez něhož musejí být rozumné duše pokládány za mrtvé, jim byl
dán na znamení jejich svátostné kněžské moci. Pán tím dechnutím zároveň
naznačil, že jeden a týž Duch svatý není jen Duchem Otce, nýbrž také Duchem
samého jednorozeného Syna; je společným Duchem jich obou a s nimi oběma je
Trojici: není tedy tvor, nýbrž Tvůrce. Duše není celým člověkem, nýbrž jen
jeho vyšší a lepší složkou, vnitřním člověkem, podobně tělo není celým
člověkem, nýbrž jen nižší a horší složkou, vnitřním člověkem. 293 Až když je
oboje spojeno, dostane ten celek jméno člověk, přestože tohoto jména
nepozbývají ani jednotlivé složky samy o sobě; vždyť se říká: Ten a ten člověk
zemřel a nyní je v pokoji (ačkoli to se myslí jen o jeho duši), anebo se říká: Ten
a ten člověk zemřel a byl pohřben na tom či onom místě (ačkoli to se myslí jen o
jeho těle). 294
XIV. kniha
(Má 28 kapitol.)
289
Srov. Tob 12,19 a též Tob 11,20
Srov. L 24 a též 1M18
291
Srov. Ř 8,11; 1K 15,35-50
292
Srov. J 20,22
293
Srov. 2K 4,16-18
294
Ze 447 stran zde končí výtah o 75 stranách, což nepředstavuje ani celých 17 % původního rozsahu.
Následuje pokračování.
290
XIV.1 O tom, že pro neposlušnost prvního člověka by bývali všichni upadli
v ustavičnou druhou smrt, kdyby mnohých neosvobodila milost Boží
Řekli jsme, že Bůh chtěl přivést lidi na svět z jediného člověka, aby lidský rod
byl sdružen ve svornou jednotu nejen podobnou přirozeností, ale i poutem míru
na základě pokrevního svazku. A kdyby dva první z lidského rodu, z nichž on
byl stvořen z ničeho a ona z něho, si nevysloužili svou neposlušností smrt, ten
rod by býval neumíral v každém jednotlivci. Hříchem, který spáchali, se lidská
přirozenost změnila k horšímu a vazba hřích-smrt se přenesla i na jejich
potomstvo. Tento zasloužený trest první smrti by uvrhl do propasti druhé smrti
všechny, kdyby mnohé před ní nezachránila nezasloužená milost Boží. A
třebaže na světě žijí různé národy různých jazyků, přece jen vznikly dva druhy
lidského společenství: obec lidí, kteří chtějí žít podle těla, a obec lidí, kteří chtějí
žít podle ducha.
XIV.2 O tělesném životě, který si nesmíme vykládat jen z neřestí těla, ale i
z neřestí ducha
Co znamená žít podle těla a co podle ducha? Podle těla nežijí jen epikurejští
filosofové, kteří vidí nejvyšší lidské dobro v tělesné rozkoši, nebo jen stoičtí
filosofové, kteří vidí nejvyšší lidské dobro v lidské duši, ani celý dav těch, kteří
nefilosofují podle žádné zásady a jen propadají žádostivosti a neumějí se těšit
z ničeho, co nevnímají lidské smysly, nýbrž vůbec všichni, kdo podléhají
neřestem těla i ducha295. Pod částí se rozumí celek, pod jménem těla se myslí
celý člověk.
XIV.3 O tom, že příčina hříchu vzešla z duše, nikoli z těla,
a že porušení, vzešlé z hříchu, není hříchem, nýbrž trestem
Kdo by řekl, že příčinou neřestí ze špatných mravů je tělo, protože duše je na
tělo vázána, nepřihlížel by k celé přirozenosti člověka. Porušitelné tělo jistě
zatěžuje duši296, ale příčinou toho není přirozenost a podstata těla, nýbrž jeho
porušení hříchem. Nechceme totiž být z těla svlečeni, nýbrž chceme být oděni
jeho nesmrtelností. Neporušitelné tělo už nebude duši zatěžovat. Vergilius297 sice
rozvíjí platonskou myšlenku o tom, že všechny čtyři známé duševní vzruchy
jako žádost a strach, radost a smutek, jsou zdroji všech hříchů a neřestí a
vycházejí z těla, ale my věříme jinak. Neboť porušení těla, jež zatěžuje duši,
není příčinou prvního hříchu, ale pokutou zaň; a porušitelné tělo neudělalo
z duše hříšnici, nýbrž hříšná duše přivodila porušitelnost těla. Ačkoli
z porušitelného těla vycházejí popudy k neřestem i samy neřestné žádosti, přesto
nemůžeme všechny neřesti pochybeného života připisovat na vrub těla: jinak
295
Srov. Ga 5,19-21
Srov. Moudr 9,15
297
Viz Aen. VI, 730nn
296
bychom je všechny museli upřít satanovi, který tělo nemá. Třebaže satan není
smilníkem nebo opilcem, přece je pyšný a závistivý. Člověk se nestal podobným
satanovi proto, že by neměl tělo, jež ani satan nemá, nýbrž tím, že žije sám
podle sebe; stejně jako satan nevytrval v pravdě298, takže mluvil lež jako on, a
když satan jako první lhal, stal se otcem lži i hříchu, protože lež vzešla od toho,
od koho vzešel hřích.
XIV.4 Co znamená žít podle člověka a co žít podle Boha
Když tedy člověk žije podle člověka a nikoli podle Boha, podobá se ďáblovi;
neboť ani anděl nesmí žít podle anděla, ale podle Boha, aby vytrval v pravdě a
aby z jeho mluvil pravdu. Apoštol299 nazývá lež naší a pravdu nazývá Boží. Žijeli člověk podle pravdy, nežije sám podle sebe, ale podle Boha, který o sobě
řekl300: „Já jsem Pravda“. Člověk byl stvořen od Boha, který jistě není
původcem lži, a byl stvořen spravedlivým, aby nežil sám podle sebe, nýbrž
podle svého Stvořitele; to znamená, aby plnil spíše jeho vůli nežli vůli svou.
Chce-li člověk být blaženým, i když nežije tak, aby jím mohl být, pak co je
lživějšího nad toto přání? Proto můžeme říci, že každý hřích je zároveň lež.
Hřích se uskutečňuje tou vůlí, jíž chceme, aby nám bylo dobře, nebo nechceme,
aby nám bylo zle. A jestliže se děje něco proto, aby nám bylo dobře, avšak je
nám z toho spíše zle; anebo jestliže se děje něco proto, aby nám bylo lépe, avšak
je nám z toho spíše hůře; pak to znamená, že dobře může být člověku jen tehdy,
když se drží Boha, a zle může být člověku jen tehdy, když Boha hříchem
opouští. A také ty dvě obce, o kterých již byla řeč, totiž obec lidí, kteří chtějí žít
podle těla, a obec lidí, kteří chtějí žít podle ducha, jsou vlastně dvě obce, totiž
lidí, kteří chtějí žít podle člověka301, a lidí, kteří chtějí žít podle Boha.
XIV.5 O tom, že ohledně přirozenosti duše a těla je mínění platoniků
přípustnější než manichejských,
ale že i je musíme odmítnout, protože příčiny všech neřestí připisují tělu
Není tedy třeba, abychom za naše hříchy a neřesti obviňovali jen přirozenost
těla; není však dobré zběhnout od našeho Stvořitele a žít podle dobra
stvořeného. Ať už se někdo rozhodne žít podle duše nebo podle těla nebo podle
celého člověka, jenž sestává z duše i těla, je jisté, že kdo chválí přirozenost duše
jako nejvyšší dobro a haní přirozenost duše jako zlo, ve skutečnosti se k duši
přiklání tělesně a tělu se vyhýbá tělesně, protože tak smýšlí v lidské marnosti, ne
v božské pravdě. Platonikové sice nejsou tak nerozumní jako manichejští, aby
pozemská těla zatracovali jako podstatu zla, protože stvoření všeho připisují
298
Srov. J 8,44
Srov. Ř 3,7
300
Srov. J 14,6
301
Srov. 1K 3,3
299
Bohu; přesto se domnívají, že pozemské tělo má na duši takový vliv, že odtud
pocházejí čtyři poruchy, jak je nazývá Cicero 302, jako žádost a strach, radost a
smutek, jimž se říká vášně. Proč by se Aeneas divil 303, když slyšel od svého otce
v podsvětí, že se duše opět navrátí do těl? Proč by čisté duše toužily po návratu
do nečistých těl? Je to úplně nesmyslné, že by se duše, neustále na svět
přicházející a se světa odcházející, střídavě očišťovaly a poskvrňovaly, ale i
kdyby tomu tak bylo, je jasné, že neřesti nemají svůj kořen v těle, nýbrž v duši.
Není to jen vlivem těla, když duše touží a bojí se, raduje se a rmoutí.
XIV.6 O jakosti lidské vůle, po jejímž rozhodnutí duševní city platí buď za
špatné nebo za správné
Záleží na tom, jaká je vůle člověka; je-li zvrácená, budou duševní city zvrácené;
je-li správná, budou duševní city bezúhonné. Co je žádost a radost, ne-li vůle
v souhlase s tím, co chceme? A co je strach a smutek, ne-li vůle v nesouhlase
s tím, co nechceme? Když souhlasíme, toužíce po tom, co chceme, je to žádost;
když souhlasíme, užívajíce toho, co chceme, je to radost. A když nesouhlasíme
s tím, co nechceme, aby se stalo, je taková vůle strachem; když nesouhlasíme
s tím, co se stalo, i když jsme to nechtěli, je taková vůle zármutkem. Lidská vůle
se mění podle rozmanitosti věcí, po kterých toužíme nebo kterým se vyhýbáme,
a podle toho, jak ji vábí náš sklon nebo odpuzuje naše nechuť. Proto člověk,
který nežije podle člověka, miluje dobro a nenávidí zlo. Nikdo není zlý od
přirozenosti, ale kdokoli je zlý, je zlým svou neřestí. Člověk, který žije podle
Boha, je povinen dokonalou nenávistí k neřesti a dokonalou láskou k člověku.
Nesmí tomu být tak, aby pro neřest nenáviděl člověka nebo aby pro člověka
miloval neřest. A bude-li neřest zhojena, zůstane jenom to, co má člověk
milovat, a nezůstane nic, co by měl nenávidět.
XIV.7 O tom, že se výrazy amor (láska) a dilectio (milování)
nalézají v Písmu svatém stejně o dobrém i o zlém
Má-li kdo předsevzetí milovat Boha a milovat bližního nikoli podle člověka, ale
podle Boha; ten je bezpochyby pro tuto lásku nazýván člověkem dobré vůle.
Láska se v Písmech svatých nazývá běžněji caritas, ale někdy také amor a
milovník dobra je amator304. Někteří říkají, že něco jiného je láska (amor,
caritas) a něco jiného milování (dilectio) a někteří dodávají, že amor 305 je zlo,
kdežto dilectio je dobro. Ale v Písmu svatém306 se výrazy „máš mne rád“
(diligis) a „miluješ mne“ (amas) myslí totéž. Slovo amor se tak dá použít i
v dobrém smyslu, kdežto slovo dilectio307 i ve zlém smyslu. Správná vůle je
302
Tusc. IV, 6
Aen. VI, 719nn
304
Srov. 1Tm 3,1
305
Srov. 2Tm 3,2
306
Srov. J 21,15nn.
307
Srov. Ž 11,5; 1J 2,15
303
dobrou láskou, kdežto zvrácená vůle je láskou špatnou. Láska, dychtící mít, co
je miluje, je žádostí; když to má a požívá, je radostí; když se vyhýbá tomu, co se
jí protiví, je strachem; a když pociťuje to, co se jí protiví, je smutkem. Co se
týče smutku, Cicero308 jej nazýval trudem a Vergilius309 dával přednost výrazu
utrpení nebo bolest, třebaže tyto výrazy trud, utrpení a bolest se používají spíše
o těle. Tyto city jsou zlé, je-li láska zlá, a jsou dobré, je-li dobrá.
XIV.8 O třech hnutích, které v mysli mudrce připouštěli stoikové,
vyjma smutek či bolest, kterou ctnostný duch pociťovat nemá
Ty vlastnosti, které se řecky nazývají „eupatheiai“ a latinsky „constantiae“ čili
důslednosti, mají být podle stoiků v mysli mudrce tři: místo žádosti vůle, místo
radosti pohoda a místo strachu ostražitost. Zato smutek či bolest nemá podle
nich v mysli mudrce místo. Vůle totiž směřuje k dobru, které mudrc koná;
pohoda pochází z dobra, které mudrc dosahuje; ostražitost se vyhýbá zlu, jehož
se má mudrc vyvarovat. Smutek pochází ze zla, které se už stalo, a protože
mudrci se žádné zlo přihodit nemůže, není pro ně místo ani v jeho mysli. Vůle,
pohoda i ostražitost jsou vlastnostmi pouze moudrých, kdežto pošetilí pouze
touží (dychtí), radují se, strachují a trápí. Ty první tři vlastnosti jsou důslednosti,
kdežto ony čtyři jsou zmatky či vášně, řecky pathé. Moudrý říká „chci“ (volo),
kdežto pošetilý volá „toužím“ (cupio). To jsou názory stoiků. Není sice pohody
ve smyslu pravého pokoje pro bezbožné 310, nicméně chtějí, těší se a střehou se
jak dobří, tak i zlí; avšak touží, radují se, strachují a trápí rovněž jak dobří, tak i
zlí; ale jedni dobře, druzí zle, právě tak jako je v lidech vůle dobrá nebo zlá. Ba i
smutek, z něhož podle stoiků nelze v mysli mudrcově najít nic, se najde i u
dobrého a především u křesťanů, neboť apoštol Pavel chválí311 Korinťany, že se
zarmoutili podle Boha. Pokání je zármutek, který může nastat jenom u těch,
kteří zhřešili. Podle stoiků smutek v mysli mudrcově být nemůže, protože se jej
netýká ani hřích, pro nějž by se kál a rmoutil, ani žádné jiné zlo, jímž by trpěl a
pro něž by pociťoval smutek, a tak moudrý člověk nemůže být smutný, jen
pošetilý může. Avšak smutek je užitečný k tomu, aby člověk želel hříchu. I
moudrý člověk může být smutný proto, že dělá, co dělat nemá, nebo že je tím,
čím být nemá.
XIV.9 O duševních hnutích, která spravedliví ve svém životě správně
pociťují. Příklad sv. Pavla.
Občané svaté obce Boží na životní pouti podle Boha se také bojí a rmoutí, radují
se a touží, a poněvadž jejich láska je správná, jsou i nich správné i všechny tyto
308
Tusc. III, 10
Aen. VI, 733
310
Srov. Iz 57,21
311
Srov. 2K 7,8nn.
309
city. Čeho se bojí? Hříchu a věčného trestu. Co je rmoutí? Lež a hříchy 312. Po
čem touží? Po vytrvalosti v dobrém313 a po věčném životě. Z čeho se radují?
Z pravdy a dobrých skutků. Ostatně bojí se pokušení 314, a touží být pokoušeni315;
rmoutí se v pokušeních316, a radují se v pokušeních317. Nezakoušejí však těchto
duševních hnutí jen pro sebe, ale i pro ty, po jejichž osvobození touží a o něž se
bojí, aby nezahynuli, a rmoutí se, hynou-li, a radují se, jsou-li zachráněni. Učitel
národů, apoštol Pavel, který se chlubil svými slabostmi 318 a pracoval více než
všichni jeho spoluapoštolové319 a větším počtem listů vzdělal Boží lid, voják a
závodník Ježíše Krista320, od něho samého poučený321, od něho samého
pomazaný322, s ním samým ukřižovaný323, v něm slavný na divadle tohoto světa,
jemuž se stal podívanou jak andělům, tak lidem324; toho očima víry s potěšením
vidíme, jak se raduje s radujícími a pláče s plačícími325, jak zevně cítí boje a
vnitřně úzkosti326, jak touží zůstat v těle a být s věřícími a zároveň odejít z těla a
být s Kristem327, jak touží přijít mezi Římany 328, jak horlí o Korinťany329 a jak
velice se rmoutí pro Izraelity330. Tyto jeho city pocházejí z lásky k pravdě, jsou
uplatňovány na pravém místě a mají dobrý důvod. Naopak apoštol káral 331 ty,
kdo jsou bez lásky a slitování, a žalmista hledal 332 toho, kdo by s ním měl soucit.
Také náš Pán, když v podobě služebníka vedl lidský život bez hříchu, je uplatnil,
kdykoli uznal za dobré je uplatnit: byl zarmoucen tvrdým srdcem Židů 333, plakal
po Lazarově smrti334, toužil jíst se svými učedníky beránka335, před blížícím se
utrpením byla jeho duše smutná až k smrti 336. U něho i křehkost plynula z moci,
kdežto u nás křehkost plyne z bezmoci. Tyto city tedy, jež chováme, jsou
správné a podle Boha, jsou však věcí přítomného života, nikoli budoucího;
312
Srov. 1J 1,8
Srov. Mt 10,22
314
Srov. Ga 6,1
315
Srov. Ž 26,2
316
Srov. Mt 26,75
317
Srov. Jk 1,2
318
Srov. 2K 12,5
319
Srov. 1K 15,10
320
Srov. 2Tm 2,3-5; Fp 3,14
321
Srov. Ga 1,12
322
Srov. 1K 1,21
323
Srov. Ga 2,19
324
Srov. 1K 4,9
325
Srov. Ř 12,15
326
Srov. 2K 7,5
327
Srov. Fp 1,23-24
328
Srov. Ř 1,11.13
329
Srov. 2K 11,2; 12,21
330
Srov. Ř 9,2
331
Srov. Ř 1,31
332
Srov. Ž 69,21
333
Srov. Mk 3,5
334
Srov. J 11,35
335
Srov. L 22,15
336
Srov. Mt 26,38
313
máme je pro křehkost své lidské přirozenosti a často jim podléháme i proti své
vůli. Nepociťovat bolest ani strach337, dokud jsme v tomto těle na tomto světě,
není možné bez duševní krutosti a tělesné tuposti; bude to však možné, až
nebude v člověku žádného hříchu. Bázeň odstrašující od zla pak zmizí, ale bázeň
přidržující k dobru zůstane338. Kde totiž je neproměnná láska k žádoucímu a
dosaženému dobru, tam je i bázeň před nežádoucím zlem. Svatá bázeň nastane
tehdy, když ve své vůli nebudeme chtít hřešit a hříchu se budeme chránit nikoli
v nepokoji slabosti, nýbrž v pokoji lásky. Obec zbožných vede správný život
podle duch, v němž jsou i všechny tyto city správné; kdežto obec bezbožných
vede zvrácené život podle těla, v němž jsou i všechny tyto city zvrácené.
XIV.10 Máme-li věřit, že první lidé v ráji podléhali nějakým hnutí, dokud
nezhřešili
Právem se klade otázka, zda první člověk či vlastně první lidé, neboť to byla
manželská dvojice, chovali před hříchem v živočišném těle tato hnutí, jaká už
nebudeme mít v duchovním těle. A jestliže je měli, jak mohli být v ráji blažení?
A může být vůbec blaženým, kdo pociťuje bolest nebo strach? A co je mohlo
bolet nebo čeho se mohli bát tam, kde nebyla smrt ani nemoci, kde dobré vůli
nechybělo nic a kde se netajilo nic škodlivého pro tělo nebo pro duši? Měli lásku
k Bohu, měli lásku manželskou, hříchu se mohli v klidu vyhnout, žádné zlo je
nemuselo zarmoutit. Odpovídáme, že je nemalým hříchem toužit po tom, co
zákon Boží zakazuje, anebo zdržovat se toho jen z bázně před trestem, a nikoli
z lásky ke spravedlnosti; je vyloučeno, že před prvním hříchem už by v ráji byl
takový hřích, že by prvními lidmi zmítala žádost a strach v tom smyslu, co říká
náš Pán o pohledu na ženu339: „Kdo pohlédne na ženu žádostivě, již s ní
zcizoložil ve svém srdci!“
XIV.11 O pádu prvního člověka, ve kterém přirozenost dobře ustavená byla
porušena
a může být napravena jenom svým Tvůrcem
A poněvadž Bůh předem věděl všechno, proto také nemohl nevědět, že člověk
zhřeší. Člověk svým hříchem nemohl zmást úradek Boží, jako by donutil Boha
změnit jeho vůli, protože Bůh tomu předešel svým předzvěděním: věděl, že se
člověk, jehož stvořil dobrým, stane špatným, a věděl, co učiní, aby se zase stal
dobrým. Ačkoli se v Písmu svatém obrazně čte, že Bůh litoval, přece je to
řečeno jen vzhledem k tomu, več doufal člověk nebo vzhledem k tomu, co
s sebou nesl přirozený běh věcí, ale nikoli vzhledem k tomu, co všemohoucí
Bůh předem věděl, že učiní. Bůh tedy stvořil člověka spravedlivým 340 s dobrou
337
Řecky apatheia, latinsky impassibilitas, česky netrpnost.
Srov. Ž 19,10
339
Mt 5,28
340
Srov. Kaz 7,29
338
vůlí, neboť bez dobré vůle by člověk nebyl spravedlivý; avšak zlá vůle, která se
objevila v člověku byla odpadnutím člověka od díla Božího k dílům vlastním,
protože tato díla byla špatná proto, že byla podle člověka, nikoli podle Boha. Zlá
vůle je špatným stromem a zlé skutky jsou jeho plody. Zlá vůle není podle
přírody, nýbrž je proti přírodě, protože je vadou přirozenosti. Prozřetelná
spravedlnost božského Tvůrce však ponechává zlo, které bez dobra existovat
nemůže, ačkoli dobro bez zla existovat může, jako důkaz toho, že zlo může
obrátit v dobro. Zlo totiž nezmizí tím, že by zmizela přirozenost, na níž cizopasí,
nýbrž tím, že tato zlem zasažená, a proto nemocná a porušená přirozenost bude
uzdravena a napravena. Svobodná vůle bude skutečně svobodná tehdy, když
nebude sloužit neřestem a hříchům. Až nás Syn Boží osvobodí, budeme
skutečně svobodni341; až nás tedy spasí, budeme vpravdě spaseni, neboť je
Osvoboditelem pro totéž, pro co je Spasitelem.
Člověk žil podle Boha v ráji, který byl rájem hmotným pro tělo a vnější smysly i
rájem duchovním pro duši a vnitřní smysly; byl prostě obojím pro obojí. Jakmile
však odpadlý anděl, pyšný a proto i závistivý, jenž se odvrátil od Boha a
přivrátil se k sobě, se chtěl ve vzdorné vzpupnosti raději těšit z poddaných než
být sám poddaný, byl vyhnán z nebe i se svými druhy, kteří z andělů Boží se
stali anděly jeho, a začal závidět člověku, vždyť člověk ještě stál, ale on už padl,
úskočně ovládl hada pomocí své vyšší přirozenosti, aby skrze něho oklamal
ženu. Vybral si ženu proto, že muž by se nedal zlákat, kdyby jej do toho
nezapletla žena; podobně Áron 342by se nedal zlákat ke zhotovení modly, kdyby
jej k tomu nepřimělo přání lidu Boží, ani Šalomoun 343 by se nedal svést
k modloslužbě, kdyby jej k tomu nedohnaly ženské lichotky. Adam nesvolil
k přestoupení zákona Božího a neuposlechl Evu proto, že by mluvila pravdu,
nýbrž proto, že ji následoval ze společenské nutnosti; vždyť neřekl 344 apoštol
nadarmo, že Adam nebyl sveden, nýbrž Eva byla svedena. Žena přijala to, co jí
řekl had, jako by to byla pravda, kdežto muž nechtěl být od své ženy odtržen ani
v hříchu; mužova vina však nebyla menší, protože zhřešil vědomě a úmyslně.
Ani apoštol neříká, že nezhřešil, nýbrž nebyl sveden, vždyť skrze jednoho
člověka přišel hřích na svět345. Třebaže hřích neoklamal oba dva, a v čem byla
svedena Eva, v tom nebyl sveden Adam, přece přemohl oba dva.
XIV.12 Jaký byl hřích, spáchaný prvními lidmi
341
Srov. J 8,36
Srov. 2M 32,1-6
343
Srov. 1Kr 11,1-8
344
Srov. 1Tm 2,14
345
Srov. Ř 5,12
342
Pozastavuje-li se někdo nad tím, proč jinými hříchy se lidská přirozenost nemění
tolik, jako se změnila přestoupením prvních lidí, pak je třeba vědět, že první
hřích nebyl malý a lehkým přestoupením, jak by se mohlo zdát, když se týkal
jen zakázaného pokrmu. Ani Bůh v ráji nestvořil ani nezasadil nic zlého a
škodlivého, přikázal však ctnost poslušnosti, která je u rozumného tvora matkou
a strážkyní všech ctností. Pro člověka jakožto tvora Božího je užitkem být
poddán Bohu a je pro něho škodou, neplní-li vůli svého Stvořitele. Toto
přikázání se dalo snadno zapamatovat a lehce zachovat a neprotivila se mu
žádná žádost, a proto bylo právě toto přikázání tím nespravedlivěji porušeno,
čím snadněji mohlo být dodrženo. Tak se stal člověk hříčkou na vlnách tolika
mocných a navzájem protivných citů, proto podléhá pokušením, jak to vidíme a
cítíme, a také smrti, jíž se nevyhneme a před níž neutečeme.
XIV.13 O tom, že v Adamově přestoupení zlá vůle předcházela zlý skutek
Než první lidé zhřešili zjevně, začali být zlými skrytě. Až po skrytém zlu
následuje zlo zjevné; skrytý pád předchází pádu zjevnému. Oběma pády,
skrytým i zjevným, se opouští Nejvyšší. Nedospělo by se totiž ke zlému skutku,
kdyby byla nepředcházela zlá vůle. Vždyť počátkem každého hříchu je pýcha 346.
A co je pýcha jiného než touha po převráceném prvenství? A co znamená
převrácené prvenství než to, opustí-li kdo počátek, s nímž má být jeho duch
spjat, a jakoby se stane sám sobě počátkem. To se děje, když se sám sobě líbí, a
tak odpadne od toho neměnného Dobra, jež se mu mělo líbit víc než on sám
sobě. Toto odpadnutí je dobrovolné, protože kdby vůle setrvávala v lásce
k vyššímu a neproměnnému Dobru, jímž byla osvěcována k vidění a
podněcována k milování, neodvrátila by se od zalíbení v něm k zalíbení v sobě a
nezačala by se zatemňovat v poznání ani by nezačala chladnout v lásce. Žena
uvěřila hadovým slovům, muž pak dal jejímu přání přednost před přikázáním
Božím, nechtěje ani v hříchu opustit družku svého života. Zlý skutek mohli
spáchat jenom ti, kdo už byli zlí, a když člověk opustil Boha sám v sobě, ještě se
nestal ničím, ale už se blíží k ničemu. Dobré je mít srdce pozdviženo, ale ne sám
k sobě, což je vlastností pýchy, nýbrž k Bohu, což je vlastností pokory a
poslušnosti. Pokora srdce pozdvihuje, kdežto povýšenost srdce ponižuje, protože
zbožná pokora působí podřízenost Bohu, který je vyšší než člověk, kdežto
povýšenost je vadou přirozenosti působí odpadnutí od toho, jemuž odmítá
náležitou podřízenost a nad něhož není nic vyššího. Bůh však sráží pýchu do
prachu a zkázy.347 Samo sebepovyšování totiž už je sražením do prachu a zkázy!
Proto obec Boží chválí Krista, pokorného Krále, a obec satanova pokorou
pohrdá a pýchu velebí, a podle toho hlavně poznáváme obec zbožných a obec
bezbožných, jednu s anděly dobrými a druhou s anděly zlými. Ta první miluje
346
347
Srov. Sír 10,13
Srov. Ž 73,18
Boha a ta druhá miluje sebe. Satan by byl nesvedl člověka k prvotnímu hříchu,
kdyby se člověk už nebyl začal líbit sám sobě, neboť jej potěšila slova „budete
jako bohové“348. Spíše by se byli Bohu přiblížili, kdyby se skrze poslušnost
drželi nejvyššího a pravého Počátku a kdyby se skrze pýchu nestali počátkem
sami sobě. Stvoření bohové nejsou totiž bohy svou pravostí, nýbrž svým
podílem na pravém Bohu. Kdo baží po něčem více, je méně, protože chce stačit
sám sobě, a tak odpadá od toho, kdo mu skutečně stačí. Je psáno: „Srdce
člověka se povyšuje před pádem, ale ponižuje se před slávou.“ 349 Pro pyšné je
užitečné, upadnou-li do nějakého hříchu, pro který by se sami sobě znelíbili, kdo
pro zalíbení v sobě padli. Spasitelnější totiž bylo pro Petra, že se sám sobě
znelíbil, když plakal, než kdyby se sám sobě líbil, a přitom se přeceňoval. Je
psáno: „Jejich líce pokryj potupou, aby hledali tvé jméno, Pane.“350 To znamená,
aby ti, kdo hledali jméno svoje a zalíbili se sami sobě, po tomto políčku hledali
jméno tvoje a chtěli se zalíbit jen tobě, Pane.
XIV.14 O provinilcově pýše, která byla horší než sám přestupek
Horší a trestuhodnější je pýcha, ve které se i ve zjevných hříších hledá útočiště
ve výmluvě. Žena se vymlouvala na hada a muž se vymlouval na ženu 351, ale
nikde se tady neozývá prosba za odpuštění, ani volání po léku. Třebaže tito svůj
skutek nezapírají jako Kain, přece jejich pýcha hledí svést na jiného, co spáchala
sama; ženina pýcha na hada a mužova pýcha na ženu. Ale pravdě odpovídá spíše
obžaloba než obhajoba, jde-li o zjevné přestoupení zákona Božího. Co žena
učinila na hadovu radu a co muž učinil na ženinu pobídku, to učinili, ačkoli
neměli ničemu dávat přednost před vůlí Boží, ničemu takovému neměli uvěřit
ani před ničím takovým ustoupit, co bylo proti vůli Boží.
XIV.15 O spravedlnosti odplaty, kterou první lidé dostali za svou
neposlušnost
Poněvadž první lidé porušili příkaz Boha, který je stvořil ke svému obrazu podle
své podoby, který je povýšil nad ostatní živočichy, který je usadil v ráji, který
jim dal hojnost a blaho a který je nezatížil žádnými nesnadnými a těžkými
příkazy, nýbrž jim dal přikázání snadné a lehké, následoval spravedlivý trest:
člověk, jenž se ve své pýše sám sobě zalíbil, byl od Boha sám sobě ponechán.
Dobrovolná služba Bohu je člověku jen ku prospěchu, dobrovolná neposlušnost
jen ke škodě. Místo svobody se člověku dostalo satanské poroby, člověk se stal
348
Srov. 1M 3,5
Srov. Př 18,12
350
Srov. Ž 83,17
351
Srov. 1M 3,12-13
349
podle své vůle mrtvým na duchu a proti své vůli smrtelným na těle, kromě toho
jako zběh věčného života byl potrestán druhou smrtí, totiž smrtí věčnou,
neosvobodí-li ho milost. Takový trest není přílišný ani nespravedlivý vzhledem
k tomu, jak veliký byl hřích tam, kde bylo tak snadné nehřešit. Neposlušnost
v ráji byla jistě tím větší, čím snadnější bylo přikázání; podobně poslušnost
Abrahamova352 byla tím větší, čím těžší bylo přikázání, totiž obětování vlastního
syna. První člověk Adam se stal neposlušným až k smrti, kdežto druhý člověk
Kristus se stal naopak poslušným až k smrti. Ostatně bída člověka spočívá
v neposlušnosti jeho samého k sobě samému, protože chce, co nemůže, když
kdysi v ráji nechtěl, co mohl. I když před prvotním hříchem člověk nemohl
úplně všechno, přece nechtěl nic z toho, co nemohl, a proto mohl všechno, co
chtěl. Nyní se člověk stal podobným nicotě.353 Jak mnoho je toho, co chce a
nemůže; vždyť neposlouchá ani sám sebe, protože jeho duch ani jeho tělo
neposlouchá jeho vůli. Jeho duch je často zmatený a nešťastný, jeho tělo trpí
nemocemi a bolestí, stárne a umírá; máme hlad a žízeň, býváme unaveni a
podléháme žádostivosti. Ani hněv není podle starých354 nic jiného než chtíč
pomsty, často se člověk hněvá i na věci neživé, které za nic nemohou, a přerazí
ve zlosti špatně píšící pero, a tak i na věcech leží stín odplaty. Podobně lakota je
chtíč peněz, chvástavost je chtíč chlubení, tvrdohlavost je chtíč za žádnou cenu
neustoupit. Mnoho je chtíčů, z nichž některé mají svá jména, jiné zase je nemají.
Naše tělo nechce sloužit našemu duchu, protože ani my jsme nechtěli sloužit
Bohu, ačkoli on nepotřebuje naši službu právě tak, jako my potřebujeme službu
našeho těla a ducha. Není jeho škodou, co jsme spáchali, nýbrž je to jedině
škodou naší.
XIV.16 O zlu zvaném chtíč, jehož jméno se sice hodí na mnoho neřestí,
ale užívá se ho ve vlastním smyslu o hnutích neslušné vášně
Ačkoli se chtíče týkají mnoha věcí, přece řekneme-li chtíč, a nedodáme, čeho se
týká, téměř si nevzpomeneme na jiný než ten, který vzrušuje stydké části těla.
Ten si však nepodmaňuje jenom celé tělo vnějšně i vnitřně, nýbrž zachvacuje
člověka celého. Směšuje totiž duševní cit s tělesným pudem a důsledkem tohoto
sepětí je rozkoš, nad niž není žádná tělesná rozkoš větší, a tak zvláště ve
vrcholném okamžiku dokonce odstraňuje téměř všechnu pozornost i bdělost
myšlenky. Ovšem ani milovníci rozkoše nejsou připraveni k nečisté radosti,
kdykoli se jim zachce; jednou se toto hnutí vtírá, když o to nestojí, a jindy zase
toto hnutí selže, když se do toho ženou, a tak zatímco v duchu hoří žádostí,
tělesně zůstávají chladnými. Leč každý přítel moudrosti, žijící v manželství,
352
Srov. 1M 22,2
Srov. Ž 144,4
354
Srov. Cicero, Tusc. III, 5
353
dovede podle apoštolského napomenutí355 držet své tělo ve svatosti a cti, nikoli
v chorobné žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha.
XIV.17 O nahotě prvních lidí, která se jim po hříchu zjevila hanebnou a
hodnou studu
Právem se pociťuje stud nad chtíčem a právem se nazývá stydkým ten úd, který
se někdy vzrušuje a někdy nevzrušuje. Toho však u člověka nebylo před pádem
do hříchu. První lidé byli nazí, a nestyděli se,356 protože v ráji o své nahotě sice
věděli, ale nebyla ještě hanebná, vždyť chtíč se těla ještě nedotýkal a tělo ještě
nedosvědčovalo neposlušnost člověka k Bohu svou vlastní neposlušností
k člověku; navíc je zahalovala zvláštní záře. Tehdy ještě nevěděli, že by tělo
mohlo vzdorovat jejich vůli. Až po hříchu, aby neposlušnost člověka k Bohu
byla postižena trestem neposlušnosti těla k člověku, se v jejich těle objevila
jakási necudná novota, takže nahota se stala hanebnou, a tak pocítili stud.
Otevřely se jejich oči357, to znamená k rozeznávání mezi dobrem, jež ztratili, a
zlem, do kterého upadli. Poznali, že jsou nazí, to znamená, že byli svlečeni z té
milosti, jež působila, že se nestyděli za tělesnou nahotu, dokud jejich mysli
neodporoval žádný zákon hříchu. Poznali tedy co, by pro ně bylo lepší nepoznat,
kdyby věříce Bohu a poslouchajíce ho nespáchali hřích, který jim dal okusit, jak
škodí nevěra a neposlušnost. Byli zahanbeni neposlušností svého těla jakoby
svědeckým trestem své vlastní neposlušnosti, a proto si sešili z fíkového listí
jakési zástěrky358, a tak to, co bylo proti vůli, odsouzené za hřích neposlušnosti,
neposlušně vzněcováno chtíčem, to stydlivost cudně zakrývala. Od té doby mají
vrozenou potřebu zakrývat své ohanbí všechny národy, i ty divošské.
XIV. 18 O studu při obcování nejen sprostém, ale i manželském
A co se týče toho skutku, který se uskutečňuje chtíčem, nejen při všech
cizoložstvích a při styku s nevěstkami, se vyhledává skryté místo. A třebaže se
koná to, co žádný zákon pozemské obce netrestá, přece i tato dovolená a
beztrestná rozkoš se vyhýbá zraku veřejnosti a z přirozeného ostychu mají i
nevěstince postaráno o ústraní. Spíše nepočestnost dovedla zůstat bez pout
zákazu, než nestoudnost zrušit skrýše hanebnosti. Třebaže nestoudníci svou
nestoudnost milují, netroufají si ji stavět na odiv. A což teprve manželské
obcování, které se podle pravidel manželského zákona děje za účelem zplození
dětí: ačkoli je dovolené a počestné, nepotřebuje ložnice beze svědků? Neposílá
manžel pryč všechny, ještě než se začne mazlit se svou manželkou? Správné
skutky chtějí být ve světle, to znamená, že chtějí být poznány, ale tento správný
skutek chce být poznán jen od manžela a manželky, kdežto být spatřen od jiných
355
Srov. 1Te 4,3-5
Srov. 1M 2,25
357
Srov. 1M 3,7
358
Lat. campestria od slova campus = pole, cvičistě. Jde o podpásky, jimiž si zakrývali ohanbí mladíci, kteří
cvičili nazí na cvičišti (takto opásaní se běžně označovali slovem campestrati).
356
se stydí. Kdo by nevěděl, co spolu manželé dělají, aby zplodili děti? Vždyť
proto se muži okázale žení, aby to dělali! A přece, když se dělá to, co má přivést
na svět děti, nesmějí být u toho žádní svědkové, ba ani děti, které z toho už dříve
vzešly. Co je tedy od přirozenosti počestné, koná se tak, že je s tím za trest
spojeno to, zač se člověk stydí.
XIV.19 O tom, že v onom zdravém stavu před hříchem neměly místa hněv
ani chtíč,
které se v člověku ozývají tak neřestně, že je nutno držet je na uzdě
moudrosti
Proto i filosofové, kteří se dostali blíže k pravdě, doznali, že hněv a chtíč jsou
neřestné složky ducha, protože jsou bouřlivě a nezřízeně puzeny k páchání toho,
co moudrost zakazuje, a tudíž potřebují nadvládu mysli a rozumu. Jestliže mysl
a rozum vládne, pak hněv a chtíč slouží a jsou drženy na uzdě jakoby z jakési
tvrze, a tak může být v člověku zachována spravedlnost. Vždyť hněv a chtíč jsou
neřestné i u člověka ukázněného a moudrého, (i když v ráji neřestné nebyly a
nešly proti správné vůli,) takže mysl je musí zadržovat a odvracet od věcí
zakázaných, a pouštět je může jen k tomu, co je zákonem moudrosti dovoleno,
např. hněv k vykonání spravedlivého trestu a chtíč ke zplození potomstva. Toto
držení na uzdě není zdravý stav podle přírody, nýbrž chorobný stav proti
přírodě, který pochází z prvotní viny.
XIV.20 O bludné nestydatosti kyniků
Psí filosofové, tj. kynikové, si nevšimli toho, že člověk spíše snese množství
svědků, když se nespravedlivě na druhého hněva, než třebas jediného diváka,
když spravedlivě obcuje s manželkou. Kynikové učí, že prý obcování
s manželkou, které je spravedlivé, nedává důvod k tomu, aby se člověk styděl
konat to veřejně, a proto by se neměl obcování s manželkou vyhýbat ani na ulici
nebo na cestě. Přesto přirozený stud zvítězil na tímto bludným domněním.
Ačkoli chlubivý Diogenes kdysi soudil, že jeho sekta bude tím proslulejší, čím
znamenitěji se její nestoudnost vtiskne do lidské paměti, přece to kynikové
později přestali dělat, a spíše docílili toho, že se lidé styděli, než aby se snažili
podobat psům. Vždyť pod tíhou lidské pohledu se ta rozkoš ani nemohla
uskutečnit, a tak zůstalo jen u prádzných obcovacích pohybů, protože sám chtíč
se styděl a zůstal nečinný.
XIV.21 O požehnání k hojnému rozplození lidstva, daném před hříchem,
jež pád sice nezrušil, ale k němuž se připojil chorobný chtíč
Nesmíme věřit, že slova Božího požehnání k rozmnožení lidského rodu359 by se
bývala naplnila pomocí chtíče, za který se manželé v ráji styděli tolik, že si
359
Srov. 1M 1,28
zakryli stydké údy. Tento chtíč totiž vznikl až po hříchu. Lidská přirozenost, jíž
tělo dříve všestranně sloužilo, nyní po hříchu pocítila vzpouru těla, ale zůstala
cudná i po ztrátě své moci nad ním, a proto se zastyděla a zakryla jej, jakmile
chtíč zpozorovala. Svatební požehnání bylo dáno dříve, než se první manželé
provinili, neboť plození dětí je chloubou manželství, nikoli trestem za hřích.
XIV.22 O manželském svazku, jejž Bůh na počátku ustanovil a požehnal
My tedy nepochybujeme, že rozmnožujeme-li se a naplňujeme zemi podle
požehnání Božího, je to darem manželství, jež Bůh ustanovil a požehnal na
počátku před hříchem, když stvořil muže a ženu. Ti byli stvořeni tak, aby se
navzájem doplňovali a aby rostli, množili se a naplnili zemi svým potomstvem.
Ačkoli byli stvořeni dva lidé různého pohlaví, nazývají se jedním buď pro svoje
manželské spojení nebo pro původ ženy, která byla stvořena z mužova boku.
Když apoštol napomíná360 muže, aby milovali svoje manželky, činí tak pomocí
tohoto prvního příkladu, který lidem dal při stvoření Bůh.
XIV.23 Zda by se bývalo i v ráji muselo plodit, kdyby byl nikdo nezhřešil,
anebo zda by tam byly rozum a čistota bojovaly proti žáru vášně
Říká-li někdo, že první lidé by bývali neobcovali ani neplodili, kdyby byli
nezhřešili; pak neříká nic jiného, než to, že hřích člověka byl nutný v zájmu jeho
velkého počtu. Kdyby totiž nehřešíce zůstali sami a bez hříchu by nemohli
plodit, jak říkají, pak skutečně byl hřích nutný, aby mohlo být mnoho lidí, nejen
dva. Je však protismyslné tomu věřit, spíše je třeba věřit, že velký počet lidí by
existoval, i kdyby byl nikdo nezhřešil. Tak i počet svatých a spravedlivých by
stačil k naplnění blažené obce Boží. Dokud se synové tohoto světa plodí a rodí,
sbírá tyto milost Boží mezi hříšníky. Proto první manželé v ráji, kdyby bývalo
nedošlo ke hříchu, by nejen plodili svaté a spravedlivé potomstvo, ale ani by
byli nepoznali studuhodný chtíč. Jak by se to uskutečňovalo, to nyní není možné
ukázat na žádném příkladě, přesto by se to nemělo zdát neuvěřitelným, že by jim
údy lehce sloužily i bez chtíče. Cicero361 pojednávaje o různých vládách a
přirovnávaje tyto vlády k lidské přirozenosti, říká, že pro pohotovou poslušnost
se dávají tělesným údům rozkazy jako synům, že však vadné části ducha jsou
drženy pod přísnější vládou jako otroci. Ačkoli duch stojí nad tělem, přece velí
snadněji tělu než sobě, nicméně vzhledem k chtíči duch už nevládne účinně ani
sám sobě. Proto jsou po hříchu stydké údy uváděny v pohyb spíše chtíčem než
vůlí. Stydký úd však svou žádost ukojit nemůže a cudnost zůstane zachována,
jsou-li drženy pod vládou ducha ostatní údy, aby se snadněji odepřelo dát hříchu
svolení. Tohoto boje mezi vůlí a chtíčem u prvních lidí v ráji před pádem do
hříchu nebylo, až potom byla neposlušnost hřešící následována neposlušností
360
361
Srov. Mt 19,4-6; Ef 5,21-33; Ko 3,19
O státě, III., zl. 25
trestající, kdy chtíč ve službě vůli selhává. Úd k tomu dílu stvořený by však
oséval líchu rodidel362 právě tak, jako nyní ruka osévá zemi. O těchto věcech
mluvím z nezbytnosti, ale nechci o nich pojednávat důkladněji, příčí se tomu
stud a nutí s omluvou žádat sluch o prominutí, a tak cudný a zbožný čtenář nebo
posluchač mi jistě odpustí, když tím vyvracím nevěru.
XIV.24 O tom, že nevinní lidé, zůstávajíce pro záslužnou poslušnost v ráji,
by bývali užívali pohlavních údů k plození potomstva
právě tak, jako ostatních údů, podle rozhodování vůle
Muž by potomstvo zaséval a žena by je přijímala pohlavními údy, ovládanými
vůlí, nikoli podněcovanými chtíčem, když by toho bylo třeba a nakolik by toho
bylo třeba. Vždyť podle libosti ovládáme nejen ty údy, které jsou zpevněny
kostními články, jako ruce a nohy, ale chceme-li, ovládáme většinou i ty údy,
které jsou složeny jen ze svalů. Jestliže i nyní je lidské tělo do značné míry
poslušné, třebaže tráví svůj strastný život v porušitelný schráně, proč nevěřit, že
před hříchem neposlušnosti a trestem porušenosti mohly lidské údy sloužit
lidské vůli k plození potomstva bez jakéhokoli chtíče?
XIV.25 O pravé blaženosti, které v časném životě není
Jenom blažený žije, jak chce, a nikdo není blažený kromě spravedlivého. Ale ani
blažený nebude žít, jak chce, nedospěje-li tam, kde nebude moci zemřít, kde se
nebude moci mýlit a kde nebude moci utrpět nějakou úhonu. Toho si žádá lidská
přirozenost, která touží po jistotě, že tomu tak bude vždycky, a nebude plně a
dokonale blažená, dokud toho nedosáhne. Kdo z lidí si již nyní může žít, jak
chce, když ani samo žití není v jeho moci? Každý chce žít, ale každý je nucen
umřít. Jak by tedy mohl žít, jak chce, když nežije, jak dlouho chce? A kdyby
chtěl zemřít, pak nikoli proto, že by žít nechtěl, nýbrž proto, aby po smrti žil
lépe. A jestliže se přiměl k tomu, aby podle Terencia363 nechtěl, co nemůže, a
chtěl to, co může, je snad proto blažený, když je nešťastný s trpělivostí, když
ostatní jsou nešťastní bez trpělivosti? Milujeme blažený život, ale nemáme ho, a
jestliže ho milujeme a máme, pak jej nutně milujeme nade všechny věci, protože
všechno ostatní, co milujeme, to milujeme pro něj. A je-li blažený život milován
natolik, nakolik si to zasluhuje, není možné, aby ten, kdo jej miluje, ho nechtěl
mít věčně. Kromě toho nebyl by blažený ten, kdo by sám blažený život
nemiloval natolik, nakolik si to zasluhuje. Blažený život tedy bude skutečně
blažený právě tehdy, když bude věčný.
XIV.26 Musíme věřit, že blažení obyvatelé ráje by byli mohli plodit
potomstvo bez hanebného pudu
362
363
Vergilius, Georg. III, 136
Terentius, Andria II, 1, 5
Člověk v ráji žil, jak chtěl, dokud chtěl to, co Bůh přikázal. Netrpěl nejmenším
nedostatkem a měl možnost žít tak navždycky. Nelačněl, nežíznil, nestárnul ani
netrpěl, neobával se nemocí ani ran, nestrádal vedrem ani horkem, netížila jej
únava ani nepoutal spánek. V jeho těle bylo naprosté zdraví, v jeho duši úplný
pokoj. Při takovém blaženém a snadném životě mohl plodit potomstvo bez
chorobného chtíče a manželův úd mohl vnikat do manželčina klína bez záludné
vášně, v klidu ducha a neporušenosti těla. Mužské semeno mohlo být vpouštěno
do ženských rodidel bez jejich porušení, podobně jako může z panenského lůna
vycházet měsíční výtok, a tak mohlo být semeno vstříknuto dovnitř, jak měsíční
výtok vychází ven. Ženské útroby by neotvírala k porodu bolest, nýbrž tlak
zralého plodu. Obojí přirození by se nespojovala k plození a početí pudem
chtíče, nýbrž užíváním vůle. Rozprava o těchto věcech vzbuzuje stud, který
překáží při našem výkladu, i když při naší úvaze neselhává rozum. Všemohoucí
Bůh, nejvyšší Pán a nanejvýš dobrý Stvořitel všech věcí, který dobro odměňuje
a zlo trestá, zachoval ve své obci jistý počet občanů z odsouzeného lidstva;
avšak nevybral je podle zásluh, nýbrž vyvolil je z milosti; osvobodil je tak ze
společenství těch, s nimiž byl hoden stejného trestu, a tak je zachránil svou
dobrotivostí nikoli povinnou, nýbrž svobodnou a zadarmo danou. Proč by Bůh
neměl stvořit i ty, o nichž předem věděl, že zhřeší, když na nich i z nich mohl
ukázat, co si jejich vina zasluhuje a co jeho milost uštědřuje? Zlořád hříchu
nemůže zvrátit Boží řád světa!
XIV.27 O hříšnících, a to andělích i lidech, jejichž zvrácenost neruší
božskou prozřetelnost
Proto hříšníci, ani andělé ani lidé, nemohou udělat nic, čím by bránili velikým a
dokonalým skutkům Páně364. Bůh totiž, jenž prozřetelně a všemocně dal
každému, co mu patří, umí dobře využívat nejen dobrých, ale i zlých. Když
používal dobře zlého anděla, který byl za vinu první zlé vůle odsouzen a
zatvrzen ve zlém tak, že dobrou vůli už nemohl používat, proč by neměl dovolit,
aby od něho byl pokoušen první člověk, jenž byl stvořen spravedlivým, tj.
s dobrou vůlí? Mohl zlého ducha přemoci, kdyby důvěřoval v Boha, avšak
proto, že opustil v pyšné samolibosti svého Stvořitele, Pána a Pomocníka, byl
sám od zlého ducha přemožen. Dobrou vůli Bůh podporuje a odměňuje a člověk
si jí získává zásluhu; kdežto zlou vůli Bůh nepodporuje a trestá a člověk se jí
proviňuje. Jestliže Bůh vědělj předem o budoucím lidském pádu do hříchu, proč
by byl člověka nenechal pokoušet od zlomyslného a závistivého anděla, zvláště
když také věděl předem, že s pomocí jeho milosti bude zlý anděl přemožen větší
slávou svatých? Bohu není nic budoucího skryto, svým předzvěděním však
nikoho k hříchu nenutil a následujícího zkušeností ukázal každému rozumnému
tvoru, andělskému i lidskému, jaký je rozdíl mezi vlastní pýchou každého
rozumného tvora a jeho božskou ochranou; jak mnoho zlého zmůže jejich pýcha
364
Srov. Ž 111,2
a jak mnoho dobrého zmůže jeho milost. Kdo by se tedy ještě odvážil tvrdit, že
Bůh neměl v moci to, aby ani anděl ani člověk nepadl?
XIV.28 O vlastnostech dvou obcí, pozemské a nebeské
Dvě lásky tedy založily dvě obce: sebeláska až k pohrdání Bohem založila
pozemskou obec a láska k Bohu až k pohrdání sebou založila nebeskou obec.
První láska se chlubí sama sebou, druhá láska se chlubí Bohem. První láska
hledá slávu u lidí, druhá láska hledá slávu u Boha 365, jenž je svědkem svědomí.
První láska touží po moci a chce si podrobit všechny ostatní; druhá láska touží
po službě a v ní slouží jak představení, tak poddaní: nadřízení totiž slouží péčí a
podřízení poslušností. První láska miluje svoji sílu, druhá láska miluje sílu
Boží366. V první lásce šli její moudří, žijící podle člověka, jen za dobrem
tělesným a nepoznali Boha, anebo když jej někteří dovedli poznat, nevzdali mu
slávu a nesloužili mu367; ve druhé lásce pak není žádné lidské moudrosti kromě
zbožnosti, která správně uctívá jediného pravého Boha a očekává ve společnosti
svatých lidí i andělu za odměnu to, aby Bůh byl všechno ve všem368.
365
Srov. Ž 3,4
Srov. Ž 18,2
367
Srov. Ř 1,18-25
368
Srov. 1K 15,28
366
XV. kniha
(Má 27 kapitol.)
XV.1 O dvou řadách lidského pokolení, spějícího od počátku k odlišným
cílům
O ráji a o životě prvních lidí v něm i o jejich hříchu a potrestání je mnoho
různých názorů i mnoho spisů. I my jsme v předešlých knihách o těchto věcech
pojednali, a to podle Písem svatých podle toho, jak jsme v nich četli nebo co
jsme z nich mohli vyvodit. A kdyby se tyto věci měly zkoumat podrobněji,
vedlo by to k mnohostrannému pojednávání, což by zabralo více svazků, než
připouští toto dílo a čas, kterého nemáme nazbyt, abychom se zdržovali u všeho,
po čem by se mohli shánět lidé, kteří mají dost času i pochybností a jsou
pohotovější k vyptávání než k chápání nebo odpovídání. Vážné a nesnadné
otázky o původu světa a lidstva jsme už zodpověděli, rovněž o původu dvou
obcí, z nichž jedna je předurčena k věčnému kralování s Bohem a druhá
k věčnému trápení s ďáblem. Nyní přikročíme k jejich dějinám od času, kdy se
lidé začali rozmnožovat, až do času, kdy se rozmnožovat přestanou. Celá ta
doba, kdy odcházející umírající a nastupují narození, je dobou dějin těchto dvou
obcí, o kterých pojednáváme. Z těch dvou prarodičů lidského pokolení se napřed
narodil Kain, patřící k lidské obci, a potom Ábel, patřící k obci Boží. Poněvadž
to, co je živočišné, předchází tomu, co je duchovní369, každý jednotlivec
pocházející z odsouzeného lidského rodu je nejdříve nutně po Adamovi zlý a
tělesný, později znovuzrozením v Kristu se může stát dobrým a duchovním.
Stejně je tomu v celém lidstvu: napřed se narodí občan tohoto světa, později se
z něho může stát cizinec v tomto světě, protože začne patřit do obce Boží jako
její občan milostí předurčený, milostí vyvolený, z milosti občan nahoře a
z milosti cizinec dole. Bůh jako hrnčíř370 z téže hlíny udělal jednu nádobu
k ozdobě, druhou k nezdobě. To prvotní, od čehož nutně začínáme, je
nešlechetné, kdežto to druhotné, k čemuž máme dospět a v čemž máme setrvat,
je šlechetné; z každého zlého člověka nebude člověk dobrý, ale ze zlého člověka
může být člověk dobrý; a čím rychleji se kdo mění k lepšímu, tím rychleji zastře
prvotní jméno jménem druhotným. Obec svatých putuje na tomto světě jako
v cizině, dokud nenadejde čas jejího kralování, až shromáždí všechny, kdo
369
370
Srov. 1K 15,46
Srov. Ř 9,21
vstanou z mrtvých ve svých tělech, pak bude věčně kralovat se svým Pánem,
jenž je Králem věků.
XV.2 O synech těla a o synech zaslíbení
Naznačujícím obrazem371 obce Boží byl Izák, jenž se narodil ze svobodnice, a
obce satanovy byl Izmael, jenž se narodil z nevolnice. Tento způsob výkladu
nám otvírá cestu, jak chápat Písmo svaté Starého i Nového zákona. Izmaela
zrodil přirozený obyčej, Izáka darovala nadpřirozená milost. Občany pozemské
obce rodí přirozenost, která je porušena hříchem, kdežto občany nebeské obce
rodí milost, která osvobozuje přirozenost od hříchu; proto první jsou nazváni 372
nádobami hněvu, druzí nádobami milosrdenství.
XV.3 O neplodné Sáře, kterou oplodnila Boží milost
Sára byla neplodná a nedoufala v potomstvo, přesto zatoužila mít aspoň ze své
služebnice to, co nemohla mít sama ze sebe, a proto ji dala svému muži, z něhož
chtěla rodit a nemohla, aby ji oplodnil. Tak si od manžela vymohla své právo na
cizím lůně a narodil se Izmael přirozeným způsobem. Později se jí narodil Izák
na základě zaslíbení jako dar Boha, který dává lidem svou milost zadarmo, a to
nadpřirozeným způsobem, neboť Sáře chyběla plodnost a oběma, totiž
Abrahamovi i Sáře, chybělo mládí, což znamená, že přirozeným způsobem by za
těchto okolností potomstvo mít nemohli. Proto Izák, narozený skrze zaslíbení a
z milosti, označuje občany svobodné obce, syny milosti, kteří nemilují vůli
vlastní, nýbrž vůli Boha, jenž je neproměnné Dobro, a které spojuje jedna mysl,
což je dokonalá jednomyslná poslušnost v lásce.
XV.4 O zápasu i míru pozemské obce
Pozemská obec nebude obcí věčnou, protože vůbec přestane být obcí, až bude
odsouzena ke konečnému trestu. Má tedy svoje dobro už nyní, z jehož požívání
se raduje, pokud je radost z takových věcí možná, a jež jí působí také strasti.
Proto je tato obec rozdělena sama v sobě spory a válkami a shonem po
vítězstvích ne-li smrtonosných, tedy jistě smrtelných. Snaží se porobit si jiné
národy, ačkoli sama je zajatkyní neřestí, a více se trápí neštěstími, která ji
mohou postihnout, než se chlubí štěstím, které ji potkalo. Ale touží také po
jakémsi pozemském míru, aby mohla užívat svého dobra, avšak přeje si
dosáhnout míru válčením. Zvítězí-li ti, jejich věc je spravedlivější, pak je takové
vítězství potěšitelné a vybojovaný mír žádoucí, ale i při tom se zanedbávají větší
hodnoty pro menší. To má nutně za následek nejen nové neštěstí, ale i zvýšení
neštěstí dřívějšího.
371
372
Srov. Ga 4,21-31
Srov. Ř 9,22-24
XV.5 O prvním bratrovrahu, zakladateli pozemské obce, za jehož
bezbožností nezůstal pozadu
ani zakladatel Města (Říma), jenž zavraždil svého blížence
Kain, první zakladatel pozemské obce, byl zároveň prvním bratrovrahem, neboť
zabil svého bratra Ábela, občana nebeské obce a cizince na této zemi. Nestalo se
tak pro stejnou žádost po pozemských hodnotách, nýbrž spíše ze závisti
ďábelské, kdy zlí závidí dobrým, a to pro nic jiného, nežli že jsou dobří, kdežto
oni jsou zlí. Také při založení Města (Říma) po tak dlouhé době se nejdřív
bratrskou krví zrosilo hradební zdivo, jak poznamenal 373 básník Lucanus. Remus
byl totiž zabit od svého bratra Romula, ačkoli oba bratři byli občany pozemské
obce; oba hledali slávu jako zakladatelé římského státu, avšak nemohli oba
vládnout společně, protože jeden by omezoval druhého. To, co se stalo mezi
Remem a Romulem, ukazuje, jak je pozemská obec sama v sobě rozdělena, a
případ Kainův a Ábelův ukazuje na nepřátelství mezi obcí Boží a obcí lidskou.
Zlí tedy bojují se zlými, dobří bojují se zlými, avšak dobří s dobrými mezi sebou
bojovat nemohou, jsou-li dokonalí. Ti dobří totiž, kteří k dokonalosti teprve
spějí, mohou spolu bojovat, podobně jako bojují sami se sebou, když v nich tělo
žádá proti duchu a duch proti tělu374. Duchovní žádost jednoho může bojovat
proti tělesné žádosti druhého, anebo tělesná žádost jednoho může bojovat proti
duchovní žádosti druhého; také spolu mohou bojovat dvě tělesná žádosti dvou
dobrých a ještě nedokonalých podobně, jako mezi sebou bojují zlí se zlými.
XV.6 O chorobách, jimiž trpí v důsledku hříchu i občané Boží obce na pouti
tímto životem
a které v nich svým léčením hojí Bůh
Tak tomu bude, dokud nemocní nedojdou svým uzdravením konečného
vítězství. Tou chorobou je neposlušnost, o níž jsme pojednali ve 14. knize, a jež
je trestem za prvotní neposlušnost, a proto není přirozenou vlastností, nýbrž
úhonou. Proto jsou dobří napomínáni375, aby nehřešili, a tímto způsobem jsou
léčeni. Aby něco zmohl tento lék, jehož se používá zevně, působí Duch svatý
uvnitř. Není člověku všechno hlásání pravdy nic platno, i kdyby k němu mluvil
Bůh sám, nebude-li se tím řídit s pomocí Boží milosti. Podle svého skrytého
úradku pak Bůh rozlišuje nádoby hněvu od nádob milosrdenství a s jeho
podivuhodnou pomocí může člověk nedávat svolení ke hříchu376, aby se jeho
tělo nestalo nástrojem nepravosti, nýbrž nástrojem spravedlnosti, a tak nebýt od
373
Marcus Aenneus Lucanus, Fars. I, 95
Srov. Ga 5,17
375
Srov. Ga 6,1-2; 1Te 5,14-15; Ef 4,26; 1Tm 5,20; Mt 18,15.35
376
Srov. Ř 6,12-14
374
hříchu ovládán a z hříchu být léčen. Až se dokonale uzdraví a obleče
nesmrtelnost, bude bez jakéhokoli hříchu kralovat s Bohem ve věčném pokoji.
XV.7 O příčině Kainova zločinu a o jeho zatvrzelosti,
když jej od zamýšleného skutku neodvrátila ani domluva Boží
Co bylo Kainovi platno, že k němu promluvil Bůh přístupným způsobem, jak
mluvíval s prvními lidmi? Což neuskutečnil svůj zločinný úmysl, zabít svého
bratra, i po výstražných slovech Božích? Když Bůh učinil rozdíl mezi oběťmi
obou bratří, na Ábelovu shlížeje a Kainovou pohrdaje, protože Ábelovy skutky
byly dobré, kdežto Kainovy zlé377; tehdy se Kain velice rozhněval, když jej Bůh
napomenul, že nesprávně dělil, to znamená nerozlišoval svaté od nesvatého a
obětoval nenáležitě z toho, co bylo horší, a to, co bylo lepší, si ponechal pro
sebe. Držel se vůle své, nikoli Boží, a dával Bohu dar v domnění, že si ho tím
zavazuje, aby jeho zkaženost nehojil, nýbrž podporoval; a obětoval to, co neměl
obětovat, a snad i obětoval na nepatřičném místě, kde neměl obětovat, anebo
v nenáležitou dobu, kdy neměl obětovat. Zlí totiž chtějí Boha použít k tomu, aby
užili světa, pokud alespoň věří, že Bůh je a že se stará o lidské záležitosti, neboť
jsou i lidé mnohem horší, kteří ani tomu nevěří; kdežto dobří užívají světa
k tomu, aby získali Boha. A když Kain poznal, že Bůh na bratrovu oběť shlédl,
na jeho oběť však neshlédl, místo aby se změnil a dobrého bratra následoval,
zarmoutil se a svěsil hlavu a v pýše začal tak žárlit, tak závidět a nenávidět, až se
neovládl a svého bratra úkladně zabil. Bůh Kainovi vyčítal, že se zarmoutil nad
tím, že jeho bratr byl dobrý, a sdělil mu důvod, proč jeho oběť nechtěl přijmout,
neboť bylo pro něho lepší, kdyby se právem nelíbil sám sobě, než aby se mu
neprávem nelíbil jeho bratr. Ostatně nespravedlivě žil, a už proto nebyl hoden,
aby jeho oběť Bůh pochválil. A svého spravedlivého bratra nenáviděl pro nic za
nic, sám jsa nespravedlivý. Ale Bůh nepropustil Kaina bez svatého,
spravedlivého a dobrého přikázání, neboť mu nařídil, aby se nedal hříchem
ovládnout, ale sám sebe ovládl, tak se stal pánem on nad hříchem, a nikoli hřích
nad ním. Kdo hřeší, ten je poddaným hříchu; ale kdo koná pokání a k hříchu
nedává své svolení, toho poddaným je hřích. Kain však Boha sice vyslechl, ale
neposlechl, a tak se stal zakladatelem pozemské obce a také předobrazem židů,
kteří zabili Krista, božského Pastýře ovcí, to znamená lidských duší.
XV.8 Co bylo příčinou toho, že Kain založil v počátcích lidstva obec
Někteří říkají, že v té době žili na zemi jen čtyři lidé, avšak svatopisec, skrze
něhož působil Duch svatý, nepotřeboval vyjmenovávat všechny lidi, kteří už
377
Srov. 1J 3,12
tehdy na zemi žili, nýbrž jenom ty, které vyžadoval účel jeho díla. A třebaže
v dlouhém čase od Adama do Abrahama se narodilo mnoho lidí a mohli se
sdružit k založení vícera obcí, přece Bůh od počátku chtěl v jejich pokoleních
rozdělit a odlišit jen dvě obce, tj. lidí žijících po lidsku a lidí žijících po božsku,
třebaže se tyto dvě obce někdy i smísily pokažením dobrých.
XV.9 O delším lidském věku, jaký byl před potopou, a o vyšší lidské postavě
Proto nebude nikdo pochybovat, že Kain mohl založit nejen jakousi obec, ale i
obec početnou, když lidský věk tehdy trval tak dlouho, podobně jako tehdy se
vyskytly i vyšší lidské postavy než dnes. O takových lidech se zmiňuje i
Vergilius378 a Plinius Starší379. Což je snad neuvěřitelné, že někde existuje to, co
tady u nás není, anebo že někdy existovalo to, co není dnes?
XV.10 O rozdílu v počtu let mezi rukopisy hebrejskými a našimi
Nevím, jak mohl vzniknout rozdíl mezi časovými údaji v rukopisech
hebrejských a rukopisech našich. Přesto tento rozdíl není tak velký, aby to
nesouhlasilo s tím, že lidé před potopou se těšili tak dlouhému věku. První
člověk Adam byl stár při narození syna Séta380 podle našich rukopisů 230 let a
podle hebrejských 130 let. Ostatně podle našich rukopisů po jeho narození žil
ještě 700 let a podle hebrejských ještě 800 let, takže součet jeho let je týž.
V následujících pokoleních je tomu tak, že podle našich rukopisů žije otec před
narozením svého syna o 100 let déle než podle hebrejských, leč po jeho na
rození o 100 let méně než podle hebrejských, takže celkový počet let se kryje.
Při šesté generaci však není mezi oběma rukopisy rozdílu. Při osmé generaci se
vyskytuje jiná neshoda: Henochův syn Methusalem žil až do narození
nejbližšího člena řady o 20 let déle podle podle hebrejských rukopisů, a ty jsou
zase v našich rukopisech po narození přidány, takže součet se opět kryje. Při
deváté generaci u Lámecha, syna Methusalemova a otce Noemova, vykazuje
celkový počet malou neshodu: podle hebrejských rukopisů žil totiž o 24 let déle
než podle našich, neboť hebrejské rukopisy mu odebírají šest let před narozením
Noemovým a po narození Noemově mu přidávají o 30 let více, takže rozdíl činí
24 let.
XV.11 O stáří Methusalema, jehož věk se zdá sahat 14 let za potopu
Neshoda mezi hebrejskými a našimi rukopisy vede k pověstné těžkosti, neboť
nám vychází, že Methusalem žil ještě 14 let po potopě, kdežto Písmo svaté
připomíná, že v arše uniklo potopě jenom osm lidí, mezi nimiž Methusalem
nebyl. Proto někteří soudí, že nezůstal na zemi, kde zahynulo každé tělo, které
od přírody nemůže žít ve vodě, nýbrž nějaký čas pobyl u svého otce, jenž byl již
378
Srov. Aen. XII, 899
Srov. Naturalis historia VII, 16 a 48
380
Srov. 1M 5,3
379
dříve přenesen, a u něho žil, dokud potopa neskončila. Nejde o překladatelskou
chybu ani nepravdu v hebrejštině, z níž bylo Písmo přeloženo do řečtiny; spíše
jde o to, že Židé hleděli s nevolí na to, že Zákon i Proroci se dostali překladem
do našich rukou, a proto něco ve svých rukopisech změnili, aby vážnost našich
co nejvíce umenšili; avšak tuto domněnku či podezření může každý brát, jak
chce. Jsou-li časové údaje v hebrejských rukopisech pravdivé, pak Methusalem
po potopě nežil, nýbrž téhož roku zemřel. O řeckém překladu 381 bude pojednáno
na jiném místě (XVIII, 42nn), až s pomocí Boží přistoupíme k oněm dobám.
XV.12 O domněnce těch, kteří nevěří, že lidé prvých dob měli tak dlouhý
život, jak je psáno
Někteří říkají, že v prvých dobách se roky počítaly jinak a že byly kratší, takže
jeden náš rok odpovídá deseti letům jejich. Tak by Adamovi bylo 23 let, když
zplodil Séta. Počítají šestkrát šest dní, tj. 36 dní, protože Bůh v šesti dnech
dokončil své stvořitelské dílo, a teprve jejich desetinásobek, tj. 360 dní, tvoří
dvanáct lunárních měsíců. K těm se přidávaly dodatečné či interkalární dny,
totiž 5 dní a čtvrtina dne, tj. jeden přestupný den jednou za čtyři roky, které
zbývají do solárního roku. Přitom upozorňují382 na to, že u Egypťanů měl rok 4
měsíce, u Akarnanů 6 měsíců a u Laviniů 13 měsíců. Tyto názory však nejsou
pravdivé, protože podle hebrejských rukopisů by pak Adam musel mít syna ve
třinácti nebo méně letech; a Sétovi by ještě nebylo jedenáct let, když měl syna, a
co teprve Kainan, který by měl syna v sedmi letech, což přirozeně není možné.
XV.13 Máme-i se držet v časových údajích spíše Hebrejů než Sedmdesáti
překladatelů
Pokud jde o neshodu v číslech, před narozením syna v rodokmenu roky
přebývají, kdežto po jeho narození chybějí tam, kde byly navíc, takže součet se
shoduje. Tak je tomu u generace první, druhé, třetí, čtvrté, páté a sedmé;
s výjimkou Henocha, kde je počet let stejný, a s výjimkou osmé generace, kde
hebrejské rukopisy uvádějí 182 roky a řecké jen 162 roky; a proto se zdá, že
nejde o náhodný omyl, nýbrž o úmyslný zásah. A rozdíl 20 let v osmé generaci
snad má jen zakrýt záměrnost.
381
382
tj. o Septuagintě
Srov. Plinius Starší, N. hist. VII, 48
XV.14 O stejnosti roků, které i v prvotních dobách měly tentýž průběh jako
dnes
Je psáno383, že potopa nastala v šestistém roce života Noemova, druhého měsíce,
sedmnáctého dne toho měsíce. Kdyby roky byly jen kratičké a měli 36 dní, pak
by neměly měsíce, anebo jejich měsícem by bylo jen třídení a jejich den by trval
jen něco přes dvě hodiny. Z toho plyne, že i tehdy byly takové měsíce, jaké jsou
dnes. Vždyť jak jinak by se mohlo říci, že potopa začala 17. dne 2. měsíce 600.
roku života Noemova? A na konci potopy se čte384, že archa přistála na hoře
Ararat 27. dne 7. měsíce a že vody opadávaly až do 11. měsíce. Měsíc byl tak
dlouhý, jako je teď, vymezený začátkem a koncem oběhu luny. Rok byl tak
dlouhý, jako je teď, a skládal se z dvanácti lunárních měsíců a z přidaných pěti
dnů a jedné čtvrti pro vyrovnání s oběhem solárním. První generace lidí žili přes
900 let, po potopě se lidský věk zkrátil asi na 120 let 385 a dnes lidé žijí asi 70
nebo 80 let386 a mají více lopoty a bolesti.
XV.15 Zda lze věřit tomu, že mužové prvotní doby se zdržovali soulože
až do toho věku, ve kterém zplodili děti
Někdo namítne, zda mužové, kteří měli plodit děti a nezavázali se ke
zdrženlivosti, přičemž je psáno, že měli syna až po stovce let, buď nebyli
schopni do té doby žádné potomstvo zplodit nebo se zdržovali soulože až do té
doby. Na tuto otázku je možné odpovědět dvěma způsoby: je možné, že
pohlavní dospělost začínala později přiměřeně délce života, anebo je možné a
spíše pravděpodobnější, že v rodokmenech nejsou uvedeni prvorození synové,
nýbrž dědicové zaslíbení. Z toho, že jsou v rodokmenech uvedeni jenom oni,
ještě neplyne, že byli zplozeni jenom oni. Ostatně nejsou uvedeny dcery, u
Kainova rodokmenu nejsou uvedeny roky života.
XV.16 O manželském právu, jež bylo u prvních dvojic jiné než
v manželstvích pozdějších
Po prvním spojení muže, stvořeného z prachu země, a jeho ženy, stvořené
z mužova boku, potřebovalo lidstvo spojení mužů se ženami, aby se
rozplozováním rozmnožilo. A poněvadž tu nebyli žádní jiní lidé kromě těch,
kteří se narodili z těch dvou, je jasné, že muži si tehdy brali za ženy své sestry.
Adam byl svým synům a dcerám otcem i tchánem, podobně Eva jim byla
matkou i tchýní. Tento starobylý zvyk vzešel z nutnosti a později byl zakázán a
stal se zavrženíhodným. Lidem je svornost k užitku, proto se zřetelem k lásce je
dobré, aby lidé byli spjati různými příbuzenskými pouty s jinými lidmi v počtu
co možná největším. Až to bylo možné, muselo dojít k tomu, že muži si brali za
383
Srov. 1M 7,11
Srov. 1M 8,4-5
385
Srov. 5M 34,7
386
Srov. Ž 90,10
384
ženy jen ty, které už nebyly jejich sestrami. Patriarchové pak zbožně pečovali o
to, aby se příbuzenství větvením rodokmenů poznenáhlu nerozpadlo, takže by
přestalo být příbuzenstvím, a proto, dokud ještě nesahalo daleko, ženili se sice
nikoli se sestrami, přesto však se ženami svého rodu. Jako pozemská obec
potřebuje pouze rození, tak nebeská obec potřebuje také znovuzrození, aby se
zbavila viny ze zrození. Posvátné dějiny mlčí o tom, zda v době před
Abrahamem existovalo nějaké viditelné znamení znovuzrození, jako když
později byla Abrahamovi přikázána obřízka, a jaké bylo, bylo-li vůbec. Přesto
udávají, že i ti nejdávnější lidé Bohu obětovali.
XV.17 O dvou otcích a předcích, zplozených jediným rodičem
Jestliže Adam byl praotcem obojího rodu, to znamená obce pozemské i obce
nebeské, pak po zabití Ábela, jehož vražda představuje úžasné tajemství, se stali
praotci obou rodů Kain a Seth. V jejich dětech se začaly jasně projevovat
vlastnosti těchto dvou obcí v lidstvu. Sethův rodokmen neobsahuje jméno žádné
ženy, kdežto v Kainově rodokmenu jsou uvedeny u posledního otce Lámecha
jeho manželky Ada a Sella, aby se naznačilo, že pozemská obec bude až do
svého konce tělesná, totiž pocházející ze spojení mužů se ženami.
XV.18 Co znamenali Ábel a Seth a Enos, pokud se týče Krista a jeho
tajemného těla, tj. Církve
Sethovi se narodil syn, jemuž dal jméno Enos, ten začal vzývat jméno Páně. 387
Tady se hlásí ke slovu pravda, neboť člověk, syn vzkříšení, žije v naději388,
dokud putuje tady v cizině, když s nadějí vzývá jméno Boží, a tak obec Boží se
rodí z víry v Kristovo vzkříšení. Naopak je zlořečený od Boha, kdo vkládá svou
naději v pouhého člověka,389 a tak patří do obce satanovy.
XV.19 Co znamená přenesení Henocha
Henoch, sedmý po Adamovi a šestý po Sethovi, byl přenesen k Bohu jako
předobraz nanebevstoupení Kristova i našeho vlastního přenesení do nebes. Jeho
jméno znamená Zasvěcený, a tak svatý je Základ, totiž Kristus, a svatý bude i
celý Dům, totiž Církev, až nastane vzkříšení těch, kdo už nezemřou. Podobně
387
Viz 1M 4,26
Srov. Ř 8,24
389
Srov. Jr 17,5
388
Vergilius390 nazývá římskou světovládnou obec „domem Assarakovým“, neboť
Římané odvozují svůj původ přes Trójany od Assaraka, a „domem Aeneovým“,
protože Trójané založili Řím, přišedše do Itálie pod jeho vedením.
XV. Kterak rodokmen Kainův je omezen na osm generací od Adama
a v pozdějších nacházíme Noema jako desátého po Adamovi
Jestliže svatopisec chtěl při výčtu generací od Adama přes jeho syna Setha dojít
k Noemovi a od něho pokračovat k Abrahamovi, od něhož evangelista Matouš
začíná rodokmen až ke Kristu, věčnému Králi obce Boží; pak co bylo
svatopiscovým cílem při výčtu generací od Kaina? Potopou celý rod pozemské
obce zahynul, ale ze synů Noemových byl zase obnoven. Rodokmen Kainův
končí v osmé generaci od Adama a v sedmé od Kaina. Od Adama až po potopu
se počítá podle našich rukopisů 2262 let, podle hebrejských 1656 let. Lámechův
rod zahynul potopou, proto u Lamecha nebyl uveden jediný syn a nástupce jako
u ostatních, nýbrž synů více, neboť nebylo jisté, kdo by byl po jeho smrti
nastoupil, kdyby byl ještě mezi ním a potopou zbyl čas. A kromě toho
k Lámechovi, který je sedmý od Adama, byly připojeny čtyři děti, totiž tři
synové a jedna dcera, aby byl doplněn počet jedenácti, který znamená hřích:
číslo jedenáct přestupující číslo deset znamená přestoupení zákona Božího.
Proto ve stánku úmyluvy, jenž byl při tažení lidu Božího jakýmsi přenosným
chrámem, muselo být jedenáct pokrývek z kozí srsti391, které připomínaly hříchy
a kozly na levici. Tedy větev Adamova rodu, pocházející z bezbožného Kaina,
je uzavřena v počtu jedenácti, jenž znamená hřích a jejž uzavírá žena jménem
Naama (Rozkošná) na znamení hříchu, pro který všichni umíráme. Naopak od
Adama přes Setha až do Noema vychází deset generací, a tento počet je číslem
zákona Božího. A k Noemovi jsou přidruženi tři synové, z nichž jeden odpadl a
druzí dva dostali od otce požehnání, a tak vychází číslo dvanáct, které se
opakuje v počtu patriarchů i v počtu apoštolů, a toto číslo je vzájemným
násobkem částí sedmičky, protože je tvoří 3x4 nebo 4x3. Tento obojí rod, který
představuje v rozdílných rodokmenech obec zrozenců a obec znovuzrozenců, se
později tak smísil a splynul, že celé lidstvo s výjimkou osmi lidí si zasloužilo
zahynout ve vodách potopy.
XV.21 Kterak po zprávě o Kainovu synu Henochovi následuje vyprávění o
celém jeho rodu až do potopy,
kdežto po zprávě o Sethovu synu Enosovi se vrací vyprávění k počátkům
lidstva
Kainův rod, který začíná vrahem Kainem a končí vrahem Lámechem, je
doveden jen k potopě, která jej vyhubila, kdežto při zprávě o Sethovu synu
390
391
Aeneis I,284 a III,97
Srov. 2M 26,7
Enosovi se vrací vyprávění k počátkům lidstva. Svatopisec tak začíná počítat
časy znovu od Adama a pokračuje od Setha.
XV.22 O pádu synů Božích, pojatých láskou k ženám cizího rodu,
pročež si všichni vyjma osm lidí zasloužili zahynout potopou
Obě obce, jedna těch, kdo doufají v Boha, a druhá těch, kdo doufají v sebe, se
promísily, protože synové obce Boží se zahleděli do krásných dcer obce lidské.
Tak s odpadnutím od největšího Doba k dobru nejmenšímu, jež není vyhrazeno
ani dobrým ani zlým, nýbrž je dobrým i zlým společné, totiž k tělesné kráse a
lásce, a odtud od dobrých zvyklostí obce Boží ke špatným zvyklostem obce
lidské, zanechali i svou zbožnost. Tělesná krása je sice dobrem, stvořeným od
Boha, ale zároveň je dobrem časným, tělesným a vnějším i nejnižším, a je
milována špatně, dává-li se jí přednost před Bohem který je dobrem věčným,
duchovním a vnitřním i nejvyšším. Jako když lakomec miluje zlato více než
spravedlnost, pak nemá vino zlato, nýbrž lakomec. Tak je tomu i s každým
tvorem: ačkoli je dobrý, může být milován i dobře i špatně; dobře, zachová-li se
řád, špatně, zvrátí-li se řád. Jestliže je skutečně milován Stvořitel, to znamená,
je-li milován on sám, a nikoli něco jiného místo něho, co není on, pak nemůže
být milován špatně. Vždyť podle řádu musí být milována i sama láska, jíž
milujeme dobře to, co máme milovat, aby v nás byla ctnost, jíž se dobře žije.
Krátkým a výstižným výměrem ctnosti je totiž řád v lásce392. Synové obce Boží
však tehdy zvrátili řád lásky, protože se odvrátili od Boha k dcerám obce lidské,
avšak mnozí se domnívají, že to nebyli lidé, nýbrž andělé, kteří také nesou název
synové Boží.
XV.23 Zda lze věřit, že andělé, svou podstatou duchovní bytosti, byli jati
láskou ke sličným ženám
a že s nimi vstoupili do manželství, z něhož vzešli obři
Tuto otázku, zda andělé, jsouce duchy393, mohou se tělesně stýkat se ženami,
jsme zatím ponechali nerozřešenou394, avšak Písmo svaté dosvědčuje, že andělé
se lidem zjevili v tělech, jež byla nejen viditelná, ale i hmatatelná. Hojně je
rozšířena také pohanská pověra, že Silvánové a Panové často obtěžují ženy a
chtějí, aby s nimi souložily, ba i toho dosahují. Neosměluji se rozhodnout o tom,
zda někteří zlí duchové v tělech ze vzdušeného živlu mohou mít styk se ženami
a zda ženy by to cítili, neboť i tento živel je vnímán tělesně, je-li uváděn
v pohyb vějidlem. Nevěřím však, že by takto mohli poklesnout svatí andělé
Boží, to jen odpadlí andělé i se svým knížetem ďáblem, jež ze závisti strhl do
hříchu prvního člověka lstí hadovou, ti podle svědectví apoštola Petra 395 také
392
Srov. Pís 2,4
Srov. Ž 104,4 // Žd 1,7
394
Srov. III, 5
395
Srov. 2Pt 2,4
393
byli svrženi s nebe do žaláře, kde čekají na potrestání v den posledního soudu.
Myslím však, že šlo o syny obce Boží a dcery obce lidské, ostatně Písmo svaté
někdy označuje jako anděly také lidi396, jako např. proroka Malachiáše nebo Jana
Křtitele. Sedmdesát překladatelů, o nichž právem věříme, že přijali prorockého
ducha, takže jestliže jeho vlivem něco změnili nebo vyjádřili jinak než
v původním textu, pak i to je nepochybně božským výrokem, neboť i lidé jsou v
žalmu397 označeni jako bohové a synové Nejvyššího. Všichni jsou totiž syny
Božími, a tak jsou synové zároveň i bratry svých otců. A že Henoch, sedmý po
Adamovi, z božského vnuknutí něco napsal, to popřít nemůžeme, protože to
říká398 apoštol Juda, ale jeho spis není v seznamu kanonických Písem, protože
nebyl řádně opatrován ani uznán za spolehlivý. A tento Henoch mluví o obrech
v tom smyslu, že jejich otci nebyli lidé, nýbrž andělé. Nepochybné je, že před
potopou na zemi žili obři, že jich bylo mnoho, že patřili do lidské společnosti a
do pozemské obce a že pro svou zkaženost všichni zahynuli, jak dosvědčuje 399
prorok Baruch.
XV.24 Jak máme rozumět slovům, jež vyřkl Bůh o těch, kdo měli zahynout,
že jejich dnů bude sto dvacet let
Tento výrok nesmíme brát jako Boží předpověď, že od této chvíle lidský věk
nepřekročí sto dvacet let, neboť i po potopě lidé žili i déle než pět set let. Jde o
lhůtu k pokání, neboť lidem zbývalo před potopou sto dvacet let, po jejichž
uplynutí přišla potopa. A je oprávněn předpoklad, že potopa přišla až tehdy,
když na zemi už nebyl žádný člověk, který by si takovou smrt nezasloužil,
ačkoli ani takový způsob smrti nemůže sám o sobě nikomu způsobit něco, co by
mu mohlo uškodit i po smrti.
XV.25 O Božím hněvu, který nerozněcuje ani neznepokojuje jeho
neproměnný klid
Hněv u Boha není znepokojením ducha, nýbrž soudem, jímž se hříchu ukládá
trest. Boha nemrzí nějak skutek tak, jako člověka, a jeho rozhodnutí o věcech je
tak pevné, jako je jeho předzvědění jisté. Písmo svaté toho slova používá proto,
aby děsilo pyšné a burcovalo netečné, aby cvičilo hledající a živilo chápající, a
toho by nedosáhlo, kdyby se napřed nesnížilo a nestoupilo k padlým. A
oznamuje-li záhubu zvířatům pozemským a létajícím, označuje tím velikost
budoucí pohromy, a nehrozí záhubou nerozumným zvířatům, jako by i ona byla
zhřešila.
XV.26 O tom, že archa, kterou podle příkazu Božího měl vystavět Noe,
396
Srov. Mal 2,7; Mk 1,2
Srov. Ž 82,6
398
Srov. Ju 14
399
Srov. Bar. 3,26nn.
397
znamená ve všem Krista a jeho Církev
Jestliže spravedlivému Noemovi přikázal Bůh, aby vystavěl archu, v níž by se
zachránil před potopou se všemi svými, tj. se ženou, syny a snachami, i se všemi
zvířaty, pak jde nepochybně o předobraz obce Boží, putující v tomto světě. To je
Církev, jež dochází spásy skrze dřevo400, na němž trpěl Prostředník mezi Bohem
a lidmi, člověk Ježíš Kristus. Rozměry archy znamenají lidské tělo: délka od
temene po paty má šestkrát tolik co šířka od boku k boku a desetkrát tolik co
hloubka z boku od zad ke břichu. Proto byla vystavěna archa401 o délce 300
loket, o šířce 50 loket a o výšce 30 loket. A vchod, který měla v boku,402
znamená ránu v boku Ukřižovaného, když byl proboden kopím. Proto ti, kteří
k němu přicházejí, vstupují tudy, neboť odtud vyprýštily svátosti, jimiž se věřící
posvěcují. Podobně ostatní věci, které se popisují při stavbě archy, jsou
znamením něčeho v Církvi, například tesané dřevo znamená, že život Církve je
za všech okolností stálý, jako když obrátíš kvádrovou kládu na kteroukoli
stranu, a ona zůstane stát. Ale to jsme už popsali ve spise proti manichejci
Faustovi403, který popíral, že by v hebrejských knihách byla nějaká předpověď o
Kristu. Může se stát, že někdo vyloží tyto věci lépe než my, jen když bude tento
text uvádět ve vztah s naší obcí Boží, putující v tomto špatném světě jako archa
na vodách potopy a neodchýlí se od svatopiscovy myšlenky. Tři podlaží v arše404
znamenají, že všechno lidstvo bylo po potopě nahrazeny ze tří synů Noemových
a že Církev se shromažďuje ze všech národů405, ze židů i pohanů. Bůh nechtěl,
aby archa měla prostor jenom dole, nýbrž i nahoře a ještě nad ním. Tyto tři
prostory je možné vykládat i jako tři ctnosti 406: jako víru, naději a lásku; anebo
jako tři výnosy407: třicetinásobný, šedesátinásobný, ba i stonásobný; anebo jako
nejníže čistotu manželskou, nad ní vdovskou a ještě nad ní panenskou. To bych
řekl i o všem ostatním, co potřebuje výklad, protože platí, že i když se to
nevykládá na jediný způsob, přece to musí být uvedeno v soulad s jedinou a
jednotnou katolickou vírou.
XV.27 O arše a o potopě a o tom, že nelze souhlasit s těmi,
kteří uznávají pouhou historii bez obrazného významu,
ani s těmi, kdo hájí pouze předobrazy a odmítají historickou pravdu
Nikdo si nesmí myslet, že tyto věci byly sepsány zbytečně, anebo že v nich
máme hledat pouhou dějinnou pravdu bez obrazného významu, anebo že jde o
pouhý obraz bez dějinné pravdy, nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Jsou i
400
Srov. 1Tm 2,5
Srov. 1M 6,15
402
Srov. 1M 6,16
403
Srov. XII, 14
404
Srov. 1M 6,16
405
Srov. Ř 3,9
406
Srov. 1K 13,13
407
Srov. Mt 13,8
401
takoví, kteří říkají, že ať je to cokoli, nepatří to do církevního proroctví. Tyto
svaté knihy byly přece s takovou zbožností opatrovány po tisíce let a byly
napsány s takovým přísným zachováváním řádné posloupnosti, že není
myslitelné, aby neobsahovaly dějinnou pravdu nebo neměly obrazný význam
pro náboženství. Někteří pochybovači například namítají, že Bůh mohl zvířata
po potopě obnovit takovým způsobem, jakým je stvořil, a že tedy nemusela
vcházet do archy, nečistá zvířata po dvou a čistá po sedmi, když ta i ona mohla
být zachována jinak. A mají další námitky, jako například že stoupající voda
nemohla převýšit hory o patnáct loket408, že archa nemohla pojmout takové
množství zvířat, že tak mohutná archa nemohla být sroubena z klád spojených
lištami, skobami, hřeby a klihem a že by ji ani stoupající voda pro její mohutnost
nemohla nadzvednout; anebo se pozastavují nad tím, jakou potravu měla
masožravá zvířata, a říkají, že bezmasé pokrmy jim nemohly vyhovovat. A
někteří nechtějí vidět, že národy čisté i nečisté naplnily Církev, totiž židé a
pohané, ani jiné předobrazy.
XVI. kniha
(Má 43 kapitoly.)
408
Srov. 1M 7,20
XVI.1 Nalézáme-li po potopě od Noema až po Abrahama nějaké rodiny lidí,
žijících podle Boha
Dále budeme zkoumat příběh obou obcí, totiž té pozemské žijící podle člověka a
té nebeské žijící podle Boha, v době po potopě světa. Z výroků Písma svatého
nelze bezpečně zjistit, zda svatá obec po potopě pokračuje nepřetržitě nebo zda
její trvání bylo přerušováno obdobími bezbožnosti. Po Noemovi už nenacházíme
až po Abrahama nikoho, kdo by byl nepochybným božským výrokem pochválen
pro zbožnost, ledaže Noe své dva syny nejstaršího Sema a prostředního Jafetha
vyznamenal požehnáním a předvídal to, co se mělo stát mnohem později.
XVI.2 Co bylo prorocky předobrazeno v synech Noemových
Jak říká apoštol409, musí být i bludy, aby mezi vámi bylo vidět ty, kdo se
osvědčili. A také je psáno410, že vzdělaný syn bude moudrý, a nerozumného
budou mít za sluhu. O těch, kteří nosí jméno křesťané, a přitom vedou zkažený
život, je řečeno, že podle plodů budou poznáni, podobně jako nejmladší Cham
byl od svého otce Noema zlořečen ve svém synu Kenaánovi. Utrpení Kristovo
bylo naznačeno i nahotou Noemovou, kterou oba starší synové, Sem a Jafeth,
totiž židé a pohané, uctivě zakryli, když si přehodili na záda plášť, vešli
s odvrácenou tváří a nahotu svého otce Noema zakryli, aniž spatřili to, co
v uctivosti zakryli. Plášť je tajemství a záda jsou vzpomínkou na minulé
události, neboť v utrpení Kristově na jedné straně uctíváme, co pro nás učinil, a
na druhé straně se odvracíme od zločinu židů. Vinicí Boží byl dům izraelský 411,
z té vinice Kristus přijal tělo, aby mohl trpět, a opojil se, to znamená, že trpěl, a
byl obnažen ve svém domě, to znamená, že při jeho utrpení vinou národa svého
těla se ukázala jeho slabost412. Toto tajemství hlásají bezbožní jen vnějším
způsobem zvukem svého hlasu jako Cham, kdežto zbožní toto tajemství žijí a
zkoušejí také vnitřním způsobem jako Sem a Jafeth. A tak Duch Boží skrze
svatopisce vypravuje věci, které jsou nejen vylíčením minulosti, ale i předpovědí
budoucnosti. Tyto věci se vztahují nejen k obci Boží, ale říká se tu něco i o
lidech, kteří nejsou jejími občany, aby ve srovnání s nimi obec Boží vynikla
nebo měla nějaký užitek. Po Abrahamovi nejsou však uváděni úplně všichni
spravedliví lidé, protože by to bylo příliš dlouhé a stalo by se tak spíše
z historické pečlivosti než z prorocké prozřetelnosti. Není pravda, že všechny
vypravované události nutně něco naznačují, ale pro ty věci, které něco
znamenají, se připojí také ty, které neznamenají nic. Jako zemi rozrývá jenom
rádlo, ale je třeba i ostatních částí pluhu; a jako na citeře se vyluzuje melodie
jenom ze strun, ale je třeba i ostatních součástek nástroje; tak i v prorockých
409
1K 11,19
Př 10,5
411
Srov. Iz 5,7
412
Srov. 2K 13,4; 1K 1,25
410
dějinch se mluví také o věcech, které jsou bezvýznamné, ale s významnými
předobrazy mají souvislost a jsou s nimi spjaty.
XVI.3 O potomstvu tří synů Noemových
Podle rodokmenu Noemův syn Jafeth, o němž se v tomto díle čte, že byl
nejmladší, ačkoli nejmladší byl Cham, měl sedm synů; od prvního syna tři
vnuky, od druhého syna čtyři vnuky; to je dohromady čtrnáct potomků. Noemův
syn Cham, o němž se v tomto díle čte, že byl prostřední, ačkoli byl nejmladší,
měl čtyři syny; od prvního syna šest vnuků a dva pravnuky, od druhého syna
osm vnuků, od čtvrtého syna dvanáct vnuků; to je dohromady dvaatřicet
potomků. Mezi Chamovy potomky patřil také Chúsův syn Nimrod, jehož
království v zemi Šineáru později ovládli potomci Semovi. Noemův nejstarší
syn Sem měl pět synů; od pátého syna čtyři vnuky, od třetího syna vede
rodokmen Kristův přes vnuka Saleho, pravnuka Hebera, od něhož pochází název
Hebrejů, a prapravnuka Falega, jehož bratrem byl Jektán, jenž měl třináct synů;
to je dohromady dvacetšest potomků. Všech potomků Noemových je
dvaasedmdesát celkem. Z nich pochází dvaasedmdesát původních národů. Jiní
synové uvedeni nejsou, ačkoli jistě nezůstali bezdětní, protože národy nezaložili
a jejich potomci se vesměs přidružili k ostatním kmenům těch národů.
XVI.4 O rozličnosti jazyků a vzniku Babylóna
Ačkoli všechny národy měly jediný jazyk, stalo se, že v Babylóně, který založil
Nemrod, stavěli jednu věž mezi ostatními jako nebetyčnou, aby se to stalo
zvláštností hlavního města světovlády. Tato pyšná bezbožnost měla ponížit
Boha, ale copak může Bohu uškodit sebevětší povýšení duchovní nebo tělesné?
Bezpečnou a pravou cestou k nebi stoupá k Bohu jen pokora, kdežto
nebezpečnou a nepravou cestou k nebi stoupá proti Bohu jen pýcha. Nemrod byl
udatným lovcem před Pánem, ačkoli spíše by se mělo překládat proti Pánu,
neboť řecké slovo enantion je dvojznačné a znamená nejen před, ale i proti.
Podobně se říká v jednom žalmu413, klanějme se před Pánem, ale v knize Jóbově
čteme414, hněváš se proti Bohu. Nemrod byl pak nejen takový lovec, který
zdolává zvířata, ale i takový, který zdolává lidi. On tedy vztyčoval se svým
lidem věž proti Bohu, a poněvadž ten, kdo vládne, rozkazuje pomocí jazyka,
byla jeho pýcha potrestána tak, že když dával rozkazy člověku, který nechtěl
rozumět, jak má poslouchat Boha, tak nyní nemohl rozumět, jak má poslouchat
člověka. Tím bylo spiklenecké spojení přerušeno, a každý se stranil toho, komu
nerozuměl, a přidružoval se k tomu, jemuž rozuměl, a pro zmatení jazyků byly
národy rozděleny a rozptýlily se po světě, jak se to chtěl Bůh, jenž to učinil
způsobem skrytým a pro nás nepochopitelným.
413
414
Srov. Ž 95,6
Jb 15,13
XVI.5 Jak Pán sestoupil, aby zmátl jazyky stavitelů věže
Pán sestoupil, aby viděl město i věž, kterou vystavěli synové lidští, nikoli tedy
synové Boží, nýbrž pozemská obec. Bůh se nehýbe s místa, neboť je vždycky a
všude celý, avšak mluví se o jeho sestoupení, kdykoli činí něco na zemi, co jako
zázračný skutek mimo obvyklý běh přírody ukazuje zvláštním způsobem na jeho
přítomnost. A vidí-li něco, nedozvídá se o tom až v ten okamžik, neboť nikdy
nemůže o něčem nevědět, nýbrž o jeho vidění a poznání v čase se mluví, když
něco dává vidět a poznat. Bůh tedy dal to město i tu věž vidět, když ukázal, jak
velice se mu nelíbí.
(Výroky v 1. osobě množného čísla pak znamenají, že trojjediný Bůh činí
všechno tak, že Otec činí všechno skrze Syna v Duchu svatém. Podle sv.
Augustina může se tomu rozumět i tak, že Bůh sestoupil, protože sestoupili jeho
andělé, ve kterých přebývá a skrze něž pracuje jako skrze svoje služebníky, kteří
jsou Božími spolupracovníky.415)
XVI.6 Jak máme chápat řeč, kterou Bůh hovoří k andělům
I tehdy, když byl stvořen člověk, bylo možné slova 416 „Učiňme člověka“
vztahovat k andělům, protože neřekl „Učiním“, avšak poněvadž následuje „k
našemu obrazu podle naší podoby“ a člověk nebyl stvořen k obrazu andělskému
ani obraz andělů a obraz Boží není tentýž, jedině správné je vztahovat toto
množné číslo k nejsvětější Trojici, neboť následují ještě slova417 „A stvořil Bůh
člověka ke svému obrazu podle své podoby, k obrazu Božímu (podle podoby
Boží) ho stvořil, muže a ženu je stvořil.“ Andělé nejsou sami sobě pravdou,
nýbrž pohybují se k Pravdě jako ke zdroji života, aby to, co sami ze sebe nemají,
přijali od ní. Přicházejí tedy k Bohu svatými hnutími, to znamená zbožnými
myšlenkami, jimiž se Boha jakožto neproměnné Pravdy dotazují, a toto hnutí,
jímž přicházejí, je u nich nepohnuté, neboť neodcházejí. Bůh nemluví k andělům
tak, jako my lidé mezi sebou nebo s Bohem či s anděly, anebo sami andělé
s námi či Bůh s námi jejich prostřednictvím, nýbrž svým nevýslovným
způsobem, nám se to však označuje naším způsobem. Vyšší promluvou Boží
před jeho skutkem je nezměnitelný důvod toho skutku, který nemá znějící a
pomíjející hlas, nýbrž věčně trvající a časně působící moc. Tím hovoří ke
svatým andělům, a jinak zase hovoří k nám, kteří jsme daleko za nimi. A
kdykoli i my zachycujeme vnitřním sluchem něco z takové mluvy, blížíme se
andělům. Buď neproměnná Pravda hovoří svým nevýslovným způsobem
k mysli rozumného tvora sama od sebe, anebo hovoří skrze proměnlivého tvora
415
1K 3,9
1M 1,26
417
1M 1,27
416
duchovými představami k našemu duchu nebo hmotnými hlasy k našemu
hmotnému sluchu.
XVI.7 Zda i na ostrovy od země nejvzdálenější se dostala zvířata všeho
druhu z počtu těch,
která byla zachráněna před potopou světa v arše
Jak se dostala zvířata všeho druhu, o která lidé nepečují a která se udržují jenom
pářením, po potopě světa i na vzdálené ostrovy? Můžeme si myslet, že tam
doplavala, ale to platí jen u těch nejbližších ostrovů. Některé ostrovy jsou však
od souše tak velice vzdálené, že na ně by zřejmě žádné zvíře nemohlo doplavat.
Je proto pravděpodobné, že je lidé přivezli s sebou, anebo mohli být na Boží
příkaz či dovolení přeneseni od andělů.
XVI.8 Zda z potomstva Adamova nebo synů Noemových vzešly nějaké
zrůdné druhy lidí
O takových vypravují pohanské dějiny, např. že někteří mají jediné oko
uprostřed čela, jiní zase mají postavu zvíci lokte, jimž Řekové říkají Pygmejové
podle pygmé = loket; a ještě jiní mají přirození obojího pohlaví a říká se jim
androgynové či hermafroditové. Avšak tomu není třeba věřit: a to, co je o
takových zrůdných kmenech jako jsou Skiopodové418 nebo Kynokefalové419
napsáno, buď není vůbec pravda, anebo jestliže to je pravda, pak to nejsou lidé
nebo jsou to přece lidé pocházející od Adama. Jisté je, že kdekoli se narodí
člověk, jde o rozumného smrtelného živočicha, ať už má jakoukoli tělesnou
podobu či barvu, vymykající se naší běžné smyslové zkušenosti, a jakkoli silnou
přirozenost s jakoukoli vlastností. Nikdo z věřících nebude na pochybách, že
pochází z jednoho prvostvořeného praotce. Neboť Stvořitelem všech je Bůh,
který sám ví, kde a kdy má nebo měl co stvořit a z jakých podobných či
rozličných části setkat krásu vesmíru. Víme, že se rodí lidé, kteří mají na rukou i
na nohou více prstů než pět, ale tato odchylka je nepatrná a bylo by bláhové,
kdyby si někdo snad myslel, že se Stvořitel v počtu lidských prstů spletl, jakoby
nevěděl, proč to udělal. Podobně i když se vyskytne větší odchylka: on ví, co
učinil, a nikdo nemá právo jeho skutky hanět.
XVI.9 O tom, lze-li věřit, že na nižší části země, která leží proti našim
sídlům, jsou protinožci
Protinožci jsou lidé na protilehlé části země, kde slunce vychází, když u nás
zapadá, a říká se o nich, že mají chodila obrácena proti našim chodidlům, ale
tomu se nedá věřit. Jde o jakýsi úsudkový dohad: naše země se prý vznáší uvnitř
nebeské klenby, a proto má zrovna jako svět místo nejnižší i střední, a tak druhá
418
Bájný kmen lidí, kteří mají obě šlapky na jediném hnátu, v podkolení ho neohýbají a jsou úžasně rychlí; říká
se jim Skiopodové, protože za horka leží naznak na zemi a chrání se stínem (skia) vlastních nohou (podes).
419
Bájný kmen lidí, kteří mají psí hlavy (kynos kefalai) a štěkají.
polovina země, která je dole, nemůže být neobydlena. Nepřihlížejí k tomu, že i
kdyby se věřilo nebo dokázalo, že svět má podobu oblou či kulatou, ještě z toho
neplyne, že země není na té straně také pokryta vodou, a i kdyby byla suchá,
není proto hned nutné, aby tam byli lidé, kteří by plavbou zdolali nesmírný
oceán a dostali se z této strany na onu stranu a usídlili se tam. Údaje Písma
svatého o minulosti je hodné důvěry a na žádný způsob, protože jeho předpovědi
se plní. Mezi národy, které se rozptýlily z jednoho lidu a rozdělily se na 72
kmenů a jazyků, nalézejme Boží obec, putující po světě, která se zachránila
v arše Noemově a zachovala se v synech Noemových.
XVI.10 O potomstvu Semovu, ve kterém pokračuje posloupnost obce Boží,
táhnoucí se od Adama
Jako před potopou nám ukazoval obec Boží rodokmen Setův, tak po potopě nám
ji ukazuje rodokmen Semův. Písmo svaté uvádí počet let, kdy kdo zplodil syna a
jak dlouho žil. Semovi byly 102 roky, když zplodil Arfaxáda; Arfaxádovi bylo
135 let, když zplodil Saleho; Salemu bylo 130 let, když zplodil Hebera;
Heberovi bylo 134 let, když zplodil Falega, za jehož dnů byla země rozdělena;
Falegovi bylo 130 let, když zplodil Reúa; Reúovi bylo 132 let, když zplodil
Sarúga; Sarúgovi bylo 130 let, když zplodil Náchora; Náchorovi bylo 79 let,
když zplodil Thareho; Tharemu bylo 70 let, když zplodil Abrahama. Víme-li, ve
kterém roce kdo zplodil syna, můžeme spočítat roky od konce potopy až po
Abrahama: výsledek činí 942 let podle překladu sedmdesáti. Zato v hebrejských
rukopisech to dělá méně let, což nedovedou vysvětlit vůbec nebo jen velice
těžko. Ještě před stavbou města a věže trvala nejen pravá zbožnost v obci Boží,
ale už předtím byla skryta a trvala bezbožnost, která se stala časem zjevnou a
zcela převládla za dnů Nemroda, mocného lovce proti Bohu. Ačkoli všichni
sešli s cesty a nekonali dobro420, přesto Bůh hledal, kdo je rozumný a hledá jeho
vůli421, přesto i tehdy tady byl Boží lid.
XVI.11 O tom, že původně lidé užívali toho jazyka,
který byl později podle jména Heberova nazván hebrejským;
a o tom, v čím rodě zůstal, když nastala rozličnost jazyků
Jako tehdy, když všichni měli jediný jazyk, nechyběli proto synové zkázy; stejně
ani tehdy, když lid byl rozdělen za pýchu a bezbožnost v různé národy různých
jazyků, nescházel tady pokorný a zbožný dům Heberův, ve kterém zůstal jazyk,
dříve společný všem, jehož se trest Boží nedotkl a který bylo třeba odlišit
vlastním jménem hebrejský od ostatních jazyků až později. Jako Heber dal
jméno svému synu Falegovi, znamenající rozdělení, tak dal jméno i tomuto
420
421
Ž 14,4; 53,4
Ž 14,3; 53,3
jazyku. Tento jazyk se udržel jedině v lidu Božím jako by v posvátné
posloupnosti, nebyl předán všem potomkům Heberovým ani Abrahamovým.
XVI.12 O časovém mezníku v Abrahamovi, od něhož se spřádá nová řada
posvátné posloupnosti
Po praotci Abrahamovi začíná být věhlas obce Boží patrnější a u něho čteme
jasnější božská zaslíbení, která se nyní naplňují v Kristu. Abraham se narodil
v Chaldejském Uru. Tato země patřila k assyrskému království. Tehdy u
Chaldejců bujely bezbožné pověry, podobně jako tomu bylo u jiných národů, a
dům Abrahamova otce Thareho byl jediným, kde se zachovala úcta k jedinému
pravému Bohu a také hebrejský jazyk, ačkoli pohanská nákaza zasáhla i
Thareho422, podobně jako tomu bylo u lidu Božího v Egyptě. Ostatní
z potomstva Heberova postupně přecházeli v jiné jazyky a v jiné národy.
XVI.13 Co asi způsobilo, že při Thareově stěhování z Chaldeje do
Mezopotámie
není žádná zmínka o jeho synu Náchorovi
Vypravuje se v Písmu svatém, že Thare s rodinou opustil Chaldeu, přišel do
Mezopotámie a usadil se v Chárranu: „ I vzal Thare svého syna Abrama a svého
vnuka Lota, syna Háranova, a svou snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a
vyvedl je z Chaldejského Uru, aby se odebrali do země Kenaán; i přišli až do
Chárranu a tam se usadili.“423 Mlčí se však o jeho synu Náchorovi, jehož
manželkou byla Melcha, jako by ho s sebou nevzal, ale později, když Abraham
poslal svého služebníka Elíezera pro manželku svému synu Izákovi, vychází
najevo424, že Náchor se usadil v Mezopotámii. Proč se tedy Písmo svaté o něm
nezmiňuje, ačkoli říká, že s Abrahamem šli jeho manželka Sáraj, jeho otec
Thare a jeho synovec Lot? Zajisté proto, že Náchor odpadl od otcovy i bratrovy
víry a chytil se chaldejské pověry. Ostatně čteme v knize Judit425, že Thareho
dům byl od Chaldejců pronásledován pro víry v jediného pravého Boha, což byl
také důvod, proč odešli do Chárranu.
XVI.14 O věku Thareho, který naplnil čas svého života v Chárranu
422
Srov. Joz 24,2
1M 11,31
424
Srov. 1M 24,10
425
Jdt 5,5nn.
423
Thare zemřel v Chárranu ve věku 205 let.426 Podle jiných zpráv zemřel již ve
věku 145 let, což by znamenalo, že Abraham opustil Chárran až po otcově
smrti427. Řada od Adama k Noemovi a odtud až po Abrahama neuvádí nikoho
bez údaje let jeho života.
XVI.15 O době Abrahamova odchodu, když na Boží příkaz vyšel
z Chárranu
Po zmínce o Thareho smrti čteme v Písmu svatém, že Abraham na Boží příkaz
vyšel z Chárranu428, což nemůže být pravdivý údaj, kdyby se Thare dožil 205 let,
a proto správnější je údaj, že se dožil jen 145 let. Jinak by se Písmo svaté
vracelo k tomu, co už opustilo, jako je tomu v případě, když vypočítává
Noemovy vnuky a pak říká, že celá země mluvila jedním jazykem a stejnými
slovy429, a tak se vyprávění vrátilo k tomu, co už přešlo.
XVI.16 O pořadí a vlastnosti Božích zaslíbení, která byla dána Abrahamovi
První zaslíbení dané od Boha Abrahamovi zní takto 430: „Vyjdi ze své země a ze
svého příbuzenstva i z domu svého otce a pojď do země, kterou ti ukáži. Učiním
z tebe veliký národ a požehnám ti a učiním velikým tvé jméno i budeš
požehnaný. Žehnat budu těm, kdo žehnat budou tobě, a zlořečit budu těm, kdo
zlořečit budou tobě; a v tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ První
část (jdi do země, kterou ti ukáži, a učiním z tebe veliký národ) slibuje
Abrahamovým potomkům, že obdrží zemi Kenaán; druhá část (v tobě budou
požehnána všechna pokolení země) je vzácnější a duchovní a týká se všech
národů, které budou kráčet ve stopách jeho víry. Tehdy Abrahamovi bylo 75 let,
když vyšel z Chárranu.431 Písmo svaté neuvádí obsah zjevení, který byl dán
Abrahamovi ještě v Chaldejském Uru, i když je jisté, že se mu Bůh zjevil už
tam, „ještě než se usadil v Chárranu“432. Eusebius ve své kronice počítá roky od
tohoto zaslíbení a dovozuje, že z Egypta se vyšlo po 430 letech, když byl dán
Zákon Mojžíšův, jak to připomíná apoštol Pavel.433
XVI.17 O třech vynikajících pohanských říších,
z nichž jedna, assyrská, obzvláště vynikala už za Abrahamova narození
V téže době existovaly tři vynikající pohanské říše, ve kterých se pod vládou
padlých andělů obzvláště rozvíjela obec synů země, žijících po lidsku: totiž
426
Srov. 1M 11,32
Srov. Sk 7,4
428
Srov. 1M 12,1
429
Srov. 1M 11,1
430
1M 12,1-3
431
1M 12,4
432
Sk 6,2
433
Ga 3,17
427
sikyonská434 v Evropě, egyptská v Africe a assyrská v Asii. Nejmocnější z nich
byla říše assyrská, neboť král Ninus, syn Belův, jí podrobil všechny asijské
národy kromě Indie. Panoval v Babylóně po smrti svého otce Bela, který tam
panoval jako první po dobu 65 let. Ninus vládl 52 let a na trůně seděl již 43 let,
když se narodil Abraham; to bylo asi v roce 1200 před založením Říma, jakéhosi
to druhého Babylónu na západě. Asií se nemyslí jedna kolonie ve větší Asii, to
je menší či malá Asie, nýbrž celá Asie jako světadíl, jeden ze tří: Asie, Evropy a
Afriky. Polovinu světa zaujímají Evropa a Afrika na západě, druhou polovinu
Asie sama na východě. Evropa sahá od severu k západu, Afrika od západu k jihu
a Asie od jihu přes východ k severu.
XVI.18 O druhé Boží předpovědi Abrahamovi, ve které se jemu a jeho
potomstvu slibuje země Kenaán
Když tedy Abraham vyšel z Chárranu ve věku 75 let po smrti svého otce
Thareho ve věku 145 let, ubíral se do země Kenaán se svou manželkou Sárají a
se svým synovcem Lotem. U Sichemu se mu zjevil Bůh a řekl mu: „Tuto zemi
dám tvému potomstvu.“435 Zde není řeč o potomstvu, ve kterém se stal otcem
všech národů, nýbrž jen o potomstvu, ve kterém se stal otcem celého národa
Izraele, neboť toto potomstvo zemi Kenaán ovládlo.
XVI.19 Jak Bůh v Egyptě uchránil čistotu Sáry, o které Abraham řekl, že to
není jeho žena, nýbrž sestra
Když byl Abraham v době hladu nucen jít do Egypta436, řekl tam o své žen, že je
to jeho sestra, aniž by lhal. Sára byla totiž nejen jeho ženou, ale i jeho poloviční
sestrou. O manželství s ní Abraham pomlčel, avšak nezapřel je, a tak přenechal
ochranu manželčiny cti Bohu a jako člověk se chránil lidských nástrah. Kdyby
se totiž byl nechránil, jak jen mohl, spíše by Boha pokoušel než v něho doufal.
Nakonec se stalo, co Abraham od Boha očekával, neboť faraón si ji vzal za
ženu, ale byl zasažen těžkými ranami, takže ji vrátil manželovi. Nebyla
poskvrněna cizím chtíčem, protože ty těžké rány v tom faraónovi zabránily.
XVI.20 O rozchodu Lota s Abrahamem, na kterém se po dobrém dohodli
A když se Abraham vrátil z Egypta na místo, odkud byl přišel, odešel od něho
jeho synovec Lot do sodomské země, a to po dobrém. 437 Zbohatli totiž a měli
mnoho pastýřů, kteří se navzájem nesnášeli, a proto předešli svárům mezi svými
434
Sikyón je starořecké město na severu Peloponnésu. Prvním králem tohoto městského státu podle údajů
v Illiadě byl Adrastos. Sikyón zde asi zastupuje všechny řecké státy. Po zničení Korinthu Římany v r. 146 př.Kr.
jeho význam poněkud vzrostl. (Korinth byl obnoven až v r. 44 př.Kr. jako římská kolonie pod názvem Colonia
Laus Julia Corinthiensis).
435
1M 12,7
436
Srov. 1M 12,10nn.
437
Srov. 1M 13,5-12
čeleděmi, aby z toho nevznikl nějaký spor i mezi nimi. Při pokojném narovnání,
když se má rozdělit něco z pozemských statků, starší dělí a mladší si vybere.
XVI.21 O třetím zaslíbení Božím, ve kterém se Abrahamovi a jeho
potomstvu
na věky připovídá zaslíbená země Kenaán
Když se tedy Abraham a Lot rozešli a usídlili se každý jinde, dostalo se
Abrahamovi v zemi Kenaán třetího božského zaslíbení 438: „Pozvedni své oči a
pohleď s místa, na němž nyní jsi, na sever a na jih, na východ a na západ.
Všechnu tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až na věky. A
učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země; může-li kdo z lidí sečíst
prach země, pak bude moci také spočítat tvé potomstvo. Vstaň a projdi tuto zemi
na délku i na šířku, neboť hodlám ti ji dát.“ I zde je obsaženo zaslíbení, které
Abrahama učinilo otcem národů, a sice ve slovech, že jeho potomstva bude jako
prachu země. Jde o hyperbolu, která spočívá v tom, že věc vyslovená má
mnohem větší rozsah než věc naznačená. Vždyť počet písečných zrnek je
nesrovnatelně větší, než jaký může být počet všech lidí od Adama až do konce
světa, tím spíše než počet Abrahamových potomků nejen z národa izraelského,
ale i z následovníků jeho víry. Je-li s množstvím zemského písku, pro člověka
nesčíslným, srovnáván počet jeho tělesných synů, jimiž jsou Izraelité, tím spíše
počet jeho synů duchovních, jimiž jsou křesťané, a tak se dá tomu rozumět tak,
že tu bylo zaslíbeno obojí potomstvo.
XVI.22 Jak Abraham zvítězil nad nepřáteli Sodomských,
přičemž osvobodil ze zajetí Lota a kněz Melchisedech mu dobrořečil
Po třetím zaslíbení Abraham přesídlil na jiné místo téže země, a to vedle
doubravy Mambre, jež byla v Hebronu. A když čtyři králové vedli válku proti
pěti a sodomský král byl poražen, zajali Abrahamova synovce Lota s jeho
rodinou a pobrali jeho majetek. Abraham proto vytáhl do boje se svými 318
služebníky, pronásledoval nájezdníky a porazil je, a tak Lota osvobodil. Z kořisti
si nechtěl vzít nic a ponechal ji sodomskému králi, který mu ji nabídl. Ale dostal
požehnání od Melchisedecha, jenž byl knězem Boha Nejvyššího a u něhož se
vyskytuje nekrvavá oběť chleba a vína; mnoho významného je o něm napsáno
v listě Židům, neboť knězem na věky podle řádu Melchisedechova je Kristus 439.
Není knězem podle řádu Áronova, který měl být zrušen v záři těch věcí, jež byly
nastíněny náznaky.
438
439
1M 13,14-17
Ž 110,4
XVI.23 O slibu Páně Abrahamovi, že jeho potomstvo bude rozmnoženo na
počet hvězd;
a věře tomu byl ospravedlněn, maje ještě předkožku
Tehdy promluvil Bůh ve vidění k Abrahamovi a zaslíbil mu ochranu a hojnou
odměnu440: „Neboj se, Abrame, já
jsem ochráncem tvým a odměna tvoje (bude) přehojná.“ Bezdětný Abraham se
obával, že jeho dědicem se stane Elíezer z Damašku, syn správce jeho domu, a
Bůh mu ihned zaslíbil dědice a dodal, že jeho potomstva bude jako nebeských
hvězd. To ukazuje spíše na potomstvo povýšené do nebeské blaženosti, neboť co
jsou nebeské hvězdy proti pozemskému prachu? Nemůžeme je sečíst, ba ani
nemůžeme je všechny vidět. Zde stojí i věta, na kterou upozorňuje apoštol
Pavel441: „Abram Bohu uvěřil a bylo mu to přičteno ke spravedlnosti.“ Věřícímu
Abrahamovi byla víra připočtena ke spravedlnosti, když ještě nebyl obřezán, aby
se obřezaní nechlubili a nebránili neobřezaným národům v přístupu k víře.
XVI.24 O významu oběti, kterou Abraham podle příkazu Božího přinesl,
když byl požádal o poučení o tom, čemu uvěřil
Když se Abraham zeptal Boha, podle čeho pozná, že bude dědicem kenaánské
země,442 Bůh mu řekl443: „Vezmi pro mne tříletou krávu, tříletou kozu, tříletého
berana, hrdličku a holubici.“ Abraham to všechno pro něho vzal, rozpůlil to a
položil jednotlivé poloviny na dvě strany proti sobě, ptáky však nerozpůlil.444 Na
mrtvá těla se slétali ptáci a Abraham je zaháněl. 445 Před západem slunce na
Abrahama padl děs a mrákota446 a tehdy mu Bůh řekl447: „Věz předem, že
potomstvo hostem bude v cizí zemi, bude porobeno a utiskováno čtyři sta roků.
Ale já budu soudit národ, kterému budou sloužit, načež vytáhnou s velikým
jměním. Ty však se odebereš v pokoji k otcům svým a pochován budeš u
vysokém stáří. Ve čtvrtém koleně se sem (potomci tvoji) navrátí; neboť dosud
nejsou nepravosti Amorrhejských dovršeny.“ Po západu slunce se objevila
kouřící výheň a ohnivé plameny, které prošly středem těch polovin. 448 Toho dne
Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu449: „Potomstvu tvému dám tuto zemi od
Egyptského potoka až po veletok Eufrat, zemi Kinejských a Kenezejských,
Kedmonejských, Hetejských, Ferezejských, Rafaovců, Amorrhejských,
Kananejských, Gergesejských a Jebusanů.“ To všechno se stalo proto, aby
440
1M 15,1
1M 15,6; Ř 4,22
442
Srov. 1M 15,7-8
443
1M 15,9
444
1M 15,10
445
1M 15,11
446
1M 15,12
447
1M 15,13-16
448
Srov. 1M 15,17
449
1M 15,18-21
441
Abrahamovi bylo přidáno ve vidění nějaké podobenství na potvrzení Božího
zaslíbení. Kráva snad znamenala lid, nesoucí jho zákona; koza tentýž lid, který
zhřeší; beran zase tentýž lid, který bude kralovat. Ta zvířata byla tříletá, aby se
naznačilo trojí období: od Adama po Noema, od Noema po Abrahama a
konečně od Abrahama po Davida jakožto dětství, mládí a zralý věk lidu Božího.
Přidání hrdličky a holubice, nevinných a prostých ptáků, naznačovalo duchovní
lidi v něm, protože tělesní lidé jsou rozdělení, kdežto duchovní nejsou, a sice
bez ohledu na to, zda se buď straní světského ruchu jako hrdličky, anebo v něm
žijí jako holubice. Ptáci, slétající se na mrtvá těla, znamenají zlé duchy, hledající
v rozdělení světských lidí kořist pro sebe. Abraham, který u těch mrtvých těl
seděl a zaháněl ptáky, značí vytrvalost pravých věřících až do konce i mezi těmi
roztržkami tělesných lidí, zvláště pak za vlády Antikristovy. Děs a mrákota před
západem slunce je předobrazem konce časů, kdy věřící budou mít velký strach a
prožijí velké soužení.450 Čtyři sta let poroby je uvedeno zaokrouhleně místo čtyř
set třiceti let.451 Oheň po západu slunce varuje, neboť tělesní lidé budou
v poslední den na konci časů tohoto světa souzeni ohněm. Egyptským
potokem452 se nemyslí Nil (veliká řeka egyptská), nýbrž potok (malá řeka
egyptská), který dělí Egypt od Palestiny a u kterého leží osada Rhinokorura453.
XVI.25 O Sářině služce Hagaře, kterou Sára dala Abrahamovi za ženinu
Odtud začíná doba Abrahamových synů, jednoho ze služky Hagary a druhého ze
svobodné Sáry. Vinu za tuto ženinu nesmíme uvalovat na Abrahama, použil jí
totiž ke zplození potomka, nikoli k ukojení chtíče, a nestalo se tak proti vůli
manželky, nýbrž spíše podle jejího přání, jak praví apoštol 454, že muž nemá moc
nad svým tělem, nýbrž jeho manželka. Neplodná manželka chtěla porodit syna
z plodné služebnice, když byla neplodná a nemohla rodit sama, a tak
nesledovala hříšný svod, nýbrž přirozený plod. Když pak Hagar svou neplodnou
paní pohrdala a Sára to přičítala ve své ženské podezíravosti spíše svému
manželovi, Abraham dal najevo, že nebyl služebným milencem, nýbrž
svobodným ploditelem, neboť přijal Hagaru, aniž po ní toužil, ležel s ní, až k ní
přilnul, zplodil z ní syna, aniž si ji zamiloval, a tak zachoval čistotu svého
manželství se Sárou; řekl455 totiž Sáře, že její služebnice zůstává v její moci, aby
450
Srov. Mt 24,21
Srov. Ga 3,17
452
Srov. Iz 27,12
453
Též Rhinocolura; dnešní El-Aríš (hebrejsky Sukkot), egyptské město asi se 130 tis. obyvatel
454
1K 7,4
455
1M 16,6
451
s ní tedy naložila, jak bude chtít. Jak mužně zacházel Abraham se ženami:
s manželkou laskavě, se služebnicí poslušně, ale ani s jednou neslušně!
XVI.26 O Boží přípovědi Abrahamovi, v níž mu slibuje v stáří syna
z neplodné Sáry,
činí z něho otce národů a jistotu slibu zpečeťuje mystériem obřízky
Potom Hagar porodila Izmaela, v němž Abraham viděl splnění Božího slibu a
jehož chtěl přijmout za vlastního, ale Bůh mu řekl 456: „Nebude on tvým
dědicem, nýbrž toho budeš mít dědicem, který vzejde z tvého lůna.“ Aby si tedy
Abraham nemyslel, že zaslíbeným synem bude syn služebnice, zjevil se mu Bůh
znovu, když Abrahamovi již bylo 99 let a slíbil mu vlastního syna Izáka, který
se narodí z jeho neplodné manželky Sáry. Proto je Izák zaslíbený syn
z vyhaslého starce a neplodné stařeny, aby tím jasněji vynikla milost Boží, která
se týká všech, synů i služebníků, jak to Bůh zpečetil nařízením obřízky. Vždyť
co jiného znamená obřízka než obnovení přirozenosti a zbavení staroby? A co
znamená osmý den jiného než Krista, který vstal z mrtvých po uplynutí týdne, to
je prvního dne po sobotě? I jména rodičů se mění, Abram na Abrahama a Sáraj
na Sáru, všechno je nové. I ve staré smlouvě se již rýsuje nová, než co jiného je
starý zákon než skrytý nový? A čím jiným je nový než oslabením starého?
Abrahamův smích je jásotem radosti, nikoli posměchem nedůvěry, a jeho
nevyřčená myšlenka, že se jemu ve stu letech narodí syn a jeho devadesátiletá
manželka porodí, není projevem pochybnosti, ale podivení.
XVI.27 O tom, že duše chlapce hyne, není-li osmého dne obřezán, protože
porušil Boží smlouvu
Jak se má rozumět Božím slovům457: „Každý, kdo je mužského rodu, jehož
předkožky maso nebude obřezáno, bude ze svého lidu vyobcován, poněvadž
smlouvu moji porušil,“ není-li naprosto vinou dítěte, kdyby jeho předkové
porušili zákon Boží a jeho obřízku zanedbali? I děti porušily zákon Boží, nestalo
se tak sice v jejich vlastním životě, ale vzhledem ke společnému původu lidstva
v tom jednotlivci, Adamovi, v němž zhřešili všichni a v něm umírají všichni.458
Proto Bůh pokládá za přestupníky zákon všechny lidi. 459 Pravá víra učí, že i děti
se rodí jako hříšníci, ne z vlastní viny, ale pro svůj původ, neboť v Adamovi se
všemi i sami zhřešili, a vyznává, že i děti potřebují milost odpuštění hříchů.
Obřízka byla znamením znovuzrození, a poněvadž narození dítěte je právem
zahubí pro dědičný hřích, neosvobodí-li je znovuzrození, je třeba obřízku
pokládat za součást smlouvy Boží, jejímž nevykonáním by došlo k porušení této
smlouvy ne sice od dítěte, ale na dítěti. Duše neobřezaného chlapce by pak
456
1M 15,4
1M 17,14
458
Srov. Ř 5,12; 1M 2,17; Sír 14,18
459
Srov. Ž 119,119
457
spravedlivě zahynula, protože je zatížena dědičným hříchem, aniž by takový
chlapec sám na sobě něco zanedbal.
XVI.28 O pozměnění jmen Abrahama a Sáry, kteří nemohouce plodit
pro neplodnost jedné a pro stáří obou, obdrželi dar plodnosti
Abrahamovo jméno bylo změněno proto, že Bůh jej učinil otcem mnoha národů.
Abraham byl starý, Sára byla neplodná a stará, a přece vírou 460 obdržela moc,
aby otěhotněla a porodila. Podobně vírou461 dosáhl Abraham plodnosti, třebaže
jeho tělo už bylo po některých stránkách odumřelé, takže by nemohl plodit
z každé ženy, které by ještě zbývala nějaká doba plodnosti, jako mohl po Sářině
smrti z Cetury, u níž ještě nalezl kvetoucí mládí. Někteří však říkají, že z Cetury
mohl plodit jen proto, že mu i po manželčině smrti zůstal zázračný dar plodnosti
od Boha, ale my se přidržujeme mínění výše uvedeného.
XVI.29 O třech mužích nebo andělích, ve kterých se u doubravy Mambre
zjevil Hospodin Abrahamovi
Někteří říkají, že tři mužové, kteří se zjevili Abrahamovi u doubravy Mambre,
byli andělé462 a někteří ještě říkají, že jedním z nich byl Kristus, viditelný i před
svým vtělením. Božská moc, která je neviditelná, netělesná a neproměnná
podstata, se může bez nejmenší vlastní změny zjevit i smrtelným zrakům, ne
sice skrze to, čím je, ale pomocí něčeho, co jí je poddáno. A co jí vlastně není
poddáno? Ačkoli byli tři, Abraham mluvil v jednotném čísle k Pánu. A ty dva,
kteří odešli do Sodomy, oslovoval také Lot jako Pána v jednotném čísle, když
poznal, kdo to je. Proto je mnohem pravděpodobnější, že Abraham poznával
Pána ve třech mužích a Lot ve dvou mužích. Ačkoli jim posloužili jakožto
smrtelníkům, kteří potřebují lidské zotavení, ve skutečnosti měli v sobě něco,
čím se i jako lidé vyznačovali natolik odlišně, že jejich hostitelé nemohli
pochybovat, že je v nich Pán, a proto oslovovali v jednotném čísle Pána. Také
skrze tyto tři muže se Abrahamovi dostalo zaslíbení syna ze Sáry, i zde byly sice
velice stručně, ale úplně zaslíbeny dvě věci: podle těla národ Izraelitů a podle
víry všechny národy věřících.
XVI.30 Jak byl Lot zachráněn ze Sodomy a jak byli oni zahubeni ohněm
s nebe;
a jak Abimelechův chtíč nemohl uškodit čistotě Sářině
Když byl po tomto zaslíbení Lot zachráněn ze Sodomy, celá ta oblast
bezbožného města byla obrácena v popel přívalem ohnivého deště s nebe. Tento
trest byl obrazem budoucího soudu Božího. Chráněnci andělů se nesměli ohlížet
za sebe, protože duch se nesmí vracet ke starému způsobu života, jehož se
460
Srov. Žd 11,11
Srov. Ř 4,18-21
462
Srov. Žd 13,2
461
zprošťuje znovuzrozením z milosti, chce-li ujít poslednímu soudu. Lotova žena
se ohlédla zpět a proměnila se v solný sloup jako varovný příklad pro ty, kdo
věří. Abraham v Geraru u krále toho města Abimelecha učinil totéž, co
v Egyptě, ale manželka Sára, jež byla jeho sestrou po otci, ale ne po matce, 463
mu byla vrácena stejně nedotčena jako v Egyptě. Byla i ve svém věku tak
krásná, že mohla vzbudit lásku.
XVI.31 Jak se podle zaslíbení narodil Izák, který byl pojmenován po
smíchu obou rodičů
Potom se narodil Abrahamovi ze Sáry syn, jemuž dal jméno Izák, což se
překládá jako Smích. Smál se totiž otec Abraham v radosti s úžasem, když mu
byl zaslíben, a smála se i matka Sára v radosti s pochybnostmi, když byl
zaslíben znovu ústy těch tří mužů, ačkoli později na výtku Boží, že ten radostný
smích nebyl naplněn vírou, byla ve víře utvrzena. Podle toho tedy dostal chlapec
jméno. Ten smích neznamenal potupný výsměch, nýbrž radostnou oslavu. 464
Zanedlouho potom byla nevolnice se svým synem vyhnána z domu, a to podle
apoštola značí dva zákony, Starý i Nový, ve kterém je Sára předobrazem
nebeského Jeruzaléma, tj. obce Boží.
XVI.32 O Abrahamově poslušnosti a víře, ve které se osvědčil, jsa ochoten
obětovat svého syna,
a o smrti Sářině
Abraham podstoupil zkoušku od Boha, zda je ochoten obětovat svého
milovaného syna Izáka, aby se osvědčila Abrahamova zbožná poslušnost, jež
měla vstoupit ve známost pro všechny budoucí věky. Nemáme si stýskat při
každém pokušení, spíše se máme radovat nad takovým, které umožňuje
osvědčení. Lidský duch zpravidla nemůže poznat sám sebe jinak, než podrobí-li
svoje síly výslechu v pokušení, neodpovídaje slovem, ale skutkem. Pozná-li
v tom Boží dar, pak je zbožný, pak je utvrzen pevnou milostí a nevypíná se
prázdnou hrdostí. Abraham by si byl jistě nikdy nemyslel, že Bůh má zalíbení
v lidských obětech, avšak božského příkazu je třeba uposlechnout, nikoli o něm
vyjednávat; ale přesto si Abraham zaslouží chválu za svou víru, že jeho
obětovaný bezdětný syn ihned vstane z mrtvých, protože platilo Boží zaslíbení a
podle něho465 z Izáka mělo pocházet jeho potomstvo. Abraham tedy věrně
uchovával v paměti toto Boží zaslíbení a věděl, že se má splnit skrze toho, koho
Bůh přikázal zabít, ale nepochyboval o tom, že ten, kdo bude darován před
obětování, může být po obětování vrácen, i kdyby byl zabit při obětování.466 Stal
se tak předobrazem Boha Otce, který také neváhal obětovat svého
463
Srov. 1M 20,12
Srov. 1M 21,6
465
Srov. Ř 9,7-8
466
Srov. Žd 11,17-19
464
jednorozeného Syna.467 Proto si také Izák sám nesl dříví k oběti, tak jako Pán
svůj kříž. Otcova rána však byla zadržena, Izákova oběť byla nahrazena obětí
berana, který vězel za rohy v trní, což bylo předobrazem trnové koruny Páně.
Slova „nyní vím“468 znamenají „nyní jsem dal vědět“, protože nebylo možné, že
by to Bůh ještě nevěděl; stejně tak název hory „Pán viděl“ a slova „na hoře Pán
viděl“ znamenají „Pán se zjevil“ a „na hoře se Pán zjevil“, tedy „dal se vidět“.
Boží přísahou pak bylo potvrzeno zaslíbení o povolání národů v potomstvu
Abrahamově po oběti, která znamenala Krista. Přísaha pravdomluvného Boha je
potvrzením slib a výčitkou nevěřícím. Nato zemřela Sára ve věku 127 let 469 a
tehdy Abraham koupil pozemek, aby měl manželku kde pohřbít470, neboť dosud
neměl v majetku ani kousek země.471
XVI.33 O Rebece, vnučce Náchorově, kterou si vzal Izák za manželku
Potom si vzal Izák za manželku Rebeku, vnučku svého strýce. Jemu bylo 40 let,
jeho otci Abrahamovi 140 let a od smrti jeho matky Sáry uplynuly 3 roky. Aby
si ji mohl vzít, poslal jeho otec Abraham správce svého domu pro ni do
Mezopotámie. Ten musel přísahat, že nevezme pro Izáka manželku
z kenaánských dcer, a přitom položil ruku pod Abrahamova bedra,472 aby se
naznačilo, že Pán nebe a země přijde na svět v těle, které bude pocházet z těchto
beder.
XVI.34 Co máme vyrozumět z toho, že po Sářině smrti si Abraham vzal za
ženu Ceturu
Proč si vzal Abraham po Sářině smrti Ceturu. Jistě se tak nestalo proto, že by
byl nezdrženlivý nebo že by chtěl zplodit další děti, když se mu dostalo Božího
zaslíbení, že Izákovi synové se rozmnoží jako nebeské hvězdy a jako zemský
písek. Hagar i Cetura byly vedlejšími manželkami, jejich synům dal Abraham
dary a poslal je pryč od svého syna a dědice Izáka ještě za svého života. 473
Synové vedlejších manželek mají jakési dary, ale nedocházejí zaslíbeného
království, ani bludaři, ani tělesní Židé, protože kromě Izáka není žádného
dědice. Hagar i Cetura se svými syny znamenají tělesné lidi, kteří nepříslušejí
k Novému zákonu.474 Také bylo ukázáno, že nové manželství, uzavřené po
manželčině smrti, není hříchem. Abraham zemřel ve věku 175 let, takže svého
syna Izáka, jehož zplodil jako stoletý, opustil jako pětasedmdesátiletého.
467
Srov. Ř 8,32
1M 22,12
469
Srov. 1M 23,1
470
Srov. 1M 23,20
471
Srov. Sk 7,4-5
472
Srov. 1M 24,2
473
Srov. 1M 25,5
474
Srov. Ř 9,7
468
XVI.35 Jakou odpověď dal Bůh o blížencích, když byli ještě zavřeni v lůně
své matky Rebeky
Izák prosil Boha, aby jeho neplodná manželka porodila, a Bůh jeho přání splnil.
Blíženci v lůně spolu zápasili, Rebeka proto trpěla bolestmi a šla se na tu věc
dotázat Boha a dostalo se jí odpovědi 475, že z jejího lůna vzejdou dva národy,
jeden přemůže druhý a starší bude sloužit mladšímu. V tom spatřuje apoštol
Pavel důkaz milosti, že ještě než se narodili a než učinili něco zlého nebo
dobrého, bez jakýchkoli zásluh byl mladší vyvolen a starší zavržen, ačkoli oba si
byli rovni, pokud jde o dědičný hřích, který již měli oba, i pokud jde o hřích
osobní, který ještě neměl ani jeden. Slovům o tom, že starší bude sloužit
mladšímu, se rozumí téměř u všech v tom smyslu, že starší židovský lid bude
sloužit mladšímu lidu křesťanskému; anebo u některých v tom smyslu, že starší
Ezau neboli Edóm představuje lid Idumejských, kteří později budou přemoženi
od Izraelitů a budou jim poddáni.
XVI.36 O předpovědi a požehnání, které Izák obdržel nejinak než jeho otec,
jsa milován pro své zásluhy
Také Izák obdržel proroctví476, jaké byl několikrát obdržel jeho věrný a poslušný
otec. Izák neměl druhou manželku ani vedlejší manželku, a byl spokojen se
dvěma potomky, blíženci, a bál se nebezpečí pro manželčinu krásu, a proto i on
ji vydával za sestru a zamlčel, že je jeho ženou. Je třeba se naučit, abychom
nesrovnávali navzájem lidi podle jednotlivých ctností, ale abychom v každém
jednotlivci uvážili všechno. Je totiž možné, že někdo má ve svém mravním
životě něco, čím předčí druhého, a přitom tato věc je mnohem hodnotnější než
to, v čem je za druhým pozadu. A tudíž podle zdravého rozumu, ačkoli
zdrženlivost má přednost před manželstvím, přece je ženatý věřící člověk na tom
lépe než zdrženlivý nevěřící. Oba mohou být dobří, ale i tak je ženatý, který věří
v Boha a poslouchá ho, lepší než zdrženlivý, který má menší víru a menší
poslušnost. Jsou-li si v ostatních vlastnostech rovni, kdo by váhal dát přednost
tomu zdrženlivému před tím ženatým?
XVI.37 O tom, co mysticky znamenají Ezau a Jakub
Oba Izákovi synové, Ezau a Jakub, dorůstají společně, ale prvenství staršího
přešlo na mladšího na základě vzájemné dohody, protože starší nezřízeně
zatoužil po čočce, kterou si mladší připravil k jídlu, a prodal za ni mladšímu
bratru pod přísahou svoje prvorozenství.477 Izák stárne a jeho zrak slábne, chce
požehnat staršímu synu a místo něho požehná nevědomky mladšímu, který se
místo svého chlupatého staršího bratra vloudil pod otcovy ruce, když se byl
475
Srov. 1M 25,23
Srov. 1M 26,24
477
Srov. 1M 25,29-34
476
obalil kozlečími kožkami, jako by nesl cizí hříchy. 478 Tato Jakubova lest nebyla
neřestným podvodem a mysticky naznačovala velikou věc, neboť Ezau byl
obratný lovec a divoký člověk, kdežto Jakub byl člověkem prostým a sídlícím
pokojně ve stanech.479 Někteří překládali slovo prostý slovem bezelstný nebo
bezúhonný nebo bez přetvářky480, tato lest prostého člověka je hlubokým
tajemstvím pravdy. Podobně Jakubovo požehnání481, které obdržel od svého otce
Izáka, je předpovědí Krista ve všech národech, neboť vůní jeho jména se naplní
svět jako pole, nebeská rosa jeho slov zavlaží národy, jež budou přijímat jeho
Tělo a Krev pod způsobou chleba a vína, jemu se budou národy klanět, on bude
Pánem svého bratra, tj. židovského lidu, jemu se budou klanět všichni synové
Abrahamovi podle víry, jeho bratří, neboť i Kristus je synem Abrahamovým
podle těla; a kdo jemu bude zlořečit, bude zlořečen; a kdo jemu bude žehnat,
bude požehnán. Když se pak starší Ezau dožadoval svého požehnání, zděšený
Izák poznal, že požehnal mladšímu místo staršímu, a přece si nestěžuje, že byl
oklamán, ba svoje požehnání ještě potvrdil,482 protože to byla vůle Boží. Tato
událost byla prorocká, nevyšla totiž od lidí, ale stala se řízením Božím!
XVI.38 Jak byl Jakub poslán do Mezopotámie pro manželku a jaké vidění
ve spánku měl na cestě;
a jak měl čtyři ženy, ačkoli chtěl manželku jedinou
Jakuba poslali rodiče do Mezopotámie, aby se tam oženil,483 Abrahamovo
potomstvo mělo pocházet z Izáka a nyní výslovně z Jakuba, nikoli tedy z Ezaua.
Cestou se dostalo od Boha Jakubovi předpovědi ve snu484, že na něm se vyplní
zaslíbení dané Abrahamovi a Izákovi. Jakub na památku této události postavil
kámen jako sloup a polil jej svrchu olejem, neboť jméno Kristus pochází od
slova křižmo. Božské Písmo pak vypravuje, jak došlo k tomu, že měl čtyři ženy,
ze kterých zplodil dvanáct synů a jednu dceru, 485 ačkoli žádnou z nich nepožádal
nedovoleným způsobem. Přišel si pro jednu, mladší Ráchel, ale místo té jedné
mu byla podstrčena druhá, starší Lea, a nezapudil ji, aby nebyla vystavena
posměchu. Neplodná Ráchel mu dala svou služebnici Bilhu, aby z ní dostala
děti; v tom ji následovala Lea, ačkoli byla matkou, protože toužila po četnějších
dětech, a dala mu svou služebnici Zilpu. Jakub tedy užil více žen jedině
z povinnosti zplodit potomstvo při zachování manželského práva.
Prostřednictvím svého syna Josefa, kterého jeho bratři ze závisti prodali, se
dostal do Egypta, když předtím Josef tam byl odveden a povýšen.
478
Srov. 1M 27,1-29
Srov. 1M 25,27
480
Řecky aplastos.
481
Srov. 1M 27,27-29
482
Srov. 1M 27,30-33
483
Srov. 1M 28,1-5
484
Srov. 1M 28,10-22
485
Srov. 1M 29,1-30,24
479
XVI.39 Z kterého důvodu dostal Jakub ještě příjmí Izrael
Jakub dostal také jméno Izrael, které pak nesl především lid, z něho vzešlý.
Anděl, který s ním zápasil cestou při jeho návratu z Mezopotámie, byl
předobrazem Kristovým. Jakub nad ním sice zvítězil, ale s jeho vůlí, což
znamená utrpení Kristovo a jeho smrt, v nichž nad ním zdánlivě zvítězili židé. A
přesto dosáhl požehnání od téhož anděla, jehož byl přemohl, a dostal od něho
nové jméno, jež poukazuje na budoucí odměnu svatých. A když anděl Jakubovi
zdánlivě podléhal, dotkl se jeho kyčelní pánve a ochromil ho 486; tak byl Jakub
požehnaným v těch, kdo v témže národě uvěřili v Krista, a kulhavým v těch, kdo
neuvěřili. Kyčelní pánev znamená početný rod, ale velký počet z toho početného
rodu sešel s cesty, jak je psáno487: „A odkulhali od svých cest.“
XVI.40 Jak se podle vyprávění dostal Jakub do Egypta s pětasedmdesáti
dušemi,
ačkoli mnozí z těch, kteří se tu připomínají, se narodili později
Do Egypta se dostalo spolu s Jakubem pětasedmdesát488 lidí včetně jeho samého
i jeho dětí. V tom počtu se uvádějí jenom dvě ženy: jedna dcera a jedna vnučka.
A v tom počtu jsou uvedeni i potomci Josefovi, kteří ještě nebyli na světě,
protože Jakubovi bylo tehdy 140 let a jeho synu Josefovi 39 let, přitom se Josef
oženil nejdříve ve 30 letech, takže za devět let ještě nemohl mít pravnuky ze
synů, které mu porodila jeho manželka. Přitom Josefovi synové, Efraim a
Manasses byli při Jakubově příchodu chlapci ani ne devítiletí. Josef žil v Egyptě
do svých 110 let a dočkal se pravnuků.489 Mluví se o nich v množném čísle,
podobně Písmo svaté mluví o dcerách, i když jde o jedinou Jakubovu dceru, a
v latině se místo děti běžně říká synové, i když jde o syna jediného. Nebyli tedy
všichni490 pohromadě už tehdy, kdy Jakub přišel do Egypta, nýbrž za dobu jeho
příchodu se pokládá celá ta doba, ve které žil Josef, kvůli němuž zřejmě přišel.
XVI.41 O požehnání, které Jakub slíbil na hlavu svého syna Judy
Hledáme-li tedy s ohledem na křesťanský lid, v němž obec Boží putuje po světě,
Kristovo tělo v Abrahamově potomstvu, přijde na řadu Izák; a hledáme-li je
v Izákově potomstvu, přijde na řadu Jakub; a hledáme-li je Jakubově potomstvu,
přijde na řadu Juda, protože Kristus pocházel z kmene Judova. Proto, když
Jakub v Egyptě žehnal svým synům, požehnal prorocky Judovi takto 491: „Tobě,
Judo, vzdají čest tvoji bratři. Tvoje ruce dopadnou na šíji tvých nepřátel, synové
486
Srov. 1M 32,25
Ž 18,46
488
Srov. 1M 46,27
489
Srov. 1M 50,22-23
490
Srov. 2M 1,1-5
491
1M 49,8-12
487
tvého otce se ti budou klanět. Lví mládě je Juda, s úlovkem492, můj synu,
vystoupil jsi vzhůru. Ulehl a odpočíval jako lev, usnul jako lvice. Kdo ho
vzbudí, aby povstal? Juda nikdy nebude zbaven žezla, ani hole, jež u nohou mu
leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde a kterého budou poslouchat národy.
Své oslátko si uváže k vinné révě, mládě své oslice uváže žíní. Své roucho
vypere ve víně, svůj knížecí plášť vypere v krvi hroznů. Oči bude mít tmavší
než víno, zuby bělejší než mléko.“ Slovem usnout je předpověděna Kristova
smrt, slovem lev jeho moc nad smrtí. Tak zařval lev, tak vyponil, co řekl 493:
„Mám moc položit svou duši a mám moc zase ji přijmout. Nikdo i ji nebere, ale
já ji dávám sám od sebe, a opět si ji beru.“ Téže moci se týkají slova: „Kdo ho
vzbudí, aby povstal?“ Nevzbudí ho nikdo z lidí, leč on sám, který řekl494:
„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho vzbudím.“ Slova „s úlovkem vystoupil
jsi vzhůru“ naznačují povýšení na kříži a slova „ulehl“ a „usnul“ se vykládají o
jeho smrti. Roucho vyprané ve víně naznačuje očišťování jeho Církve od hříchů
jeho krví. Oči tmavší než víno jsou obrazem jeho duchovních údů, opojených
jeho pohárem, totiž kalichem495 opojným a slavným; a zuby bělejší než mléko
jsou obrazem živných slov, která pijí maličcí 496, kteří ještě nesnášejí tuhý pokrm.
Kristus je očekáváním národů a k němu směřují zaslíbení Judova.
XVI.42 O synech Josefových, kterým Jakub požehnal, přeloživ ruce křížem
Dva Izákovi synové, Ezau a Jakub, byli předobrazem dvojího lidu, židovského a
křesťanského, ačkoli podle tělesného původu z Ezaua pocházeli Idumejci a
z Jakuba Židé. Starší však bude sloužit mladšímu. Podobně tomu bylo i s dvěma
syny Josefovými: starší znamenal Židy, kdežto mladší křesťany. Když jim Jakub
žehnal, položil pravici na mladšího, kterého měl po levici, a levici na staršího,
kterého měl po pravici, což Josef těžce nesl a upozornil Jakuba, jako by chtěl
ukázat, který z nich je starší, a napravit otcův omyl. Leč Jakub polohu rukou
nechtěl změnit497, neboť mladší bude větší než starší. I tady se ukazuje dvojí
zaslíbení: z jednoho bude národ izraelský, potomci Abrahamovi podle těla, a
z druhého budou národy křesťanské, potomci Abrahamovi podle víry.
XVI.43 O časech Mojžíšových a po něm Jozuových i soudců a po nich
králů,
z nichž prvním je sice Saul, ale mysticky i po zásluze je před ním David
Když zemřel Jakub a po něm i Josef, tu během 144 let až do svého vyjití
z Egypta vzrostl ten národ neuvěřitelně, ačkoli byl utiskován a Egypťané se
děsili jeho přílišné porodnosti a zabíjeli nemluvňata mužského pohlaví. Katům
492
nebo: jako výhonek
J 10,17-18
494
J 2,19
495
Srov. Ž 23,5
496
Srov. 1K 3,2
497
Srov. 1M 48,19
493
dětí tajně uzmuli Mojžíše, a protože Bůh skrze něho chystal velké věci, byl
přijat za vlastního od faraónovy dcery a v dospělosti vysvobodil svůj lid zpod
tvrdého a těžkého jha otroctví, když v moci Ducha Božího porazil faraónovy
mágy a Egypťané byli skrze něho navštíveni deseti ranami: proměněním vody
v krev, žábami a štěnicemi, střečky, dobytčím morem, vředy, krupobitím,
kobylkami, tmou a smrtí prvorozenců. Nakonec Egypťané, zlomeni tolika
ohromnými ranami, Izraelity propustili, a pronásledujíce je, zahynuli v Rudém
moři. Když totiž odcházeli Izraelité, moře se rozdělilo a otevřelo jim cestu; a
když za nimi šli Egypťané, vlny se vrátily na svoje místo a zatopily je. Lid Boží
potom pod vedením Mojžíšovým po 40 let putoval pouští, dostal zákon od Boha
na jedné hoře a nosil s sebou stánek úmluvy a slavil velikonoce, které byly
předobrazem Krista, jenž po obětní smrti na kříži přešel z tohoto světa k Otci,
neboť přejití je smyslem slova pascha. Po Mojžíšově smrti se stal vůdcem lidu
Božího Jozue, jenž Izraelity uvedl do zaslíbené země a rozdělil ji mezi lid. Oba
tito podivuhodní vůdcové vedli vítězné a zázračné války, kdy úspěchu dosáhli
ani ne tak pro zásluhy hebrejského lidu, jako spíše pro hříchy pohanských
národů. Po těchto dvou vůdcích vládli soudcové, když lid Boží již byl usídlen
v zaslíbené zemi. Za časů soudců pak měli ve velkách jednou úspěchy, jednou
neúspěchy, a to podle toho, jak tomu bylo s hříchy lidu a milosrdenstvím Božím.
Poté nastala doba králů: prvním králem byl Saul, jenž byl zavržen a potřen
vojenskou porážkou, ba i jeho potomstvo bylo odstraněno, aby z něho nevzešli
králové; po něm nastoupil na trůn David, jehož potomkem je Kristus. David se
stal jakýmsi mezníkem a jakoby počátkem mužného věku lidu Božího, neboť od
Abrahama až po Davida žil tento lid v jakémsi jinošství. Evangelista Matouš
vypsal rodokmen Páně tak, že toto první období od Abrahama až po Davida
vyplnil čtrnácti generacemi, neboť člověk začíná plodit potomky v jinošství.
Předtím od Noema až po Abrahama prožíval tento lid jakési dětství, a tehdy
začal mluvit hebrejsky, neboť člověk začíná mluvit v dětství. První věk byl
věkem nemluvněctví, ten však upadl v zapomenutí, neboť co bylo, to zahladila
potopa světa, a kolik je lidí, kteří by měli vzpomínky na svoje nemluvněctví?
Co se týče tohoto vývoje obce Boží, předešla kniha zahrnovala jeden její věk, a
to první; tato kniha obsahuje dva její věky, a to druhý a třetí. Ve třetím věku, jak
ukazovala tříletá kráva, tříletá koza a tříletý beran, jednak bylo uloženo jho
zákona, jednak se zjevila hojnost hříchu a jednak vzešel počátek pozemského
království, přičemž nechyběli ani lidé duchovní, jejichž mystickým předobrazem
byly hrdlička a holubice498.
498
Srov. 1M 15,9
XVII. kniha
(Má 24 kapitoly.)
XVII.1 O době proroků
Zaslíbení Boží byla dána Abrahamovi, k jehož potomstvu patří nejen podle těla
národ izraelský, ale i podle víry všechny národy, a v časové posloupnosti
ukazuje vývoj obce Boží, jak se ta zaslíbení splňují. Na konci předešlé knihy
jsme se dostali až k vládě Davidově. Celá tato doba, jakmile začal prorokovat
Samuel, včetně doby mezi odvlečením izraelského lidu do babylónského zajetí a
jeho návratem po sedmdesáti letech499 a doby obnovení chrámu: ta celá doba je
dobou proroků. Můžeme sice právem nazvat prorokem i patriarchu Noema i jiné
před ním a po něm až po tu dobu, než začali vládnout lidu Božímu králové;
ostatně někteří byli proroky výslovně nazváni, jako Abraham 500 nebo Mojžíš501,
ale přesto se nazývá ve zvláštním smyslu dobou proroků právě ta doba, odkdy
začal prorokovat Samuel, jenž na příkaz Boží pomazal na krále napřed Saula a
potom po Saulově zavržení Davida. Kdyby se mělo uvádět všechno, co proroci
předpověděli o Kristu, táhlo by se to nekonečně. Rozebíráme-li s pomocí Ducha
Božího samo Písmo svaté, které po pořádku uvádí krále i jejich činy, pak
zjistíme, že nejen vypravuje o minulosti, ale také předpovídá budoucnost.
Mnoho věcí z toho jsou jednoznačnými proroctvími o Kristu a Božím království,
tj. o Boží obci. Nechceme proto říkat nic nadbytečného, ani vynechávat nic
užitečného.
XVII.2 Kdy se splnilo Boží zaslíbení o zemi Kenaán, kterou dostal v držení
Izrael podle těla
Od počátku byly Abrahamovi v Božích zaslíbeních předpovídány dvě věci: jeho
tělesné potomstvo obdrží zemi Kenaán a jeho duchovní potomstvo půjde ve
stopách jeho víry. A skutečně, Izrael podle těla obdržel a ovládl zemi Kenaán,
dobyl města svých nepřátel a měl i krále. Tak byly z velké části splněny Boží
sliby, dané napřed Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi a potvrzené potom ústy
Mojžíše, skrze něhož byl Izrael vysvobozen z egyptského otroctví a přiveden na
poušť. Až po Mojžíšově smrti uvedl Jozue Izraele do zaslíbené země, dobyl ji a
rozdělil mezi dvanáct kmenů lidu Božího. Po něm následovali soudcové, avšak
nesplnilo se ještě celé zaslíbení o zemi Kenaán, že její území bude od řeky
Egyptské až po velikou řeku Eufrat,502 nýbrž to se vyplnilo až za krále Davida a
jeho syna Šalomouna, jejichž království bylo rozšířeno na tak velký prostor, jak
slíbil Bůh. Dále už nezbývalo nic, čím by se pozemské Boží zaslíbení ohledně
časného blaha dovršilo, ledaže by lid Boží v posloupnosti potomstva a
v neustálém trvání zůstával v téže zemi až do konce tohoto smrtelného věku,
kdyby ovšem zachoval poslušnost zákonům svého Boha. To se však nestalo,
499
Srov. Jr 25,11
Srov. 1M 20,7
501
Srov. 5M 34,10
502
Srov. 1M 15,18
500
Izrael tak neučinil, a proto Bůh, který věděl, že Izrael tak neučiní, si používal i
časných trestů k tomu, aby jej vychovával, aby v něm zachoval několik věrných
a aby varoval ty, kteří měli později ve všech národech se stát duchovním
potomstvem Abrahamovým, neboť jim hodlal splnit to druhé zaslíbení skrze
vtělení Ježíše Krista a zjevení Nového zákona.
XVII.3 O trojím druhu proroctví, která se vztahují jednou k Jeruzalému
pozemskému,
podruhé k nebeskému a potřetí k obojímu
Jako božská zaslíbená, daná Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, tak i všechny
ostatní prorocké výroky a zázraky se týkají jednak národa z Abrahamovy krve a
Jeruzaléma pozemského a nevolnice s jejími syny, jednak národa z Abrahamova
ducha a Jeruzaléma nebeského a svobodnice s jejími syny. Jsou však mezi
těmito proroctvími některá, který se podle všeho vztahují k oběma, totiž ve
vlastním smyslu k té nevolnici, v obrazném k té svobodnici.
XVII.4 O předobrazu změny izraelského království i kněžství
a o tom, co prorokovala Samuelova matka Anna, představujíc Církev
Jakmile obec Boží ve svém vývoji dospěla k době královské a po zavržení Saula
dostal jako první dědičně královskou hodnost David, podala předobraz o
budoucí změně Starého a Nového zákona, kdy kněžství i králoství bylo změněno
skrze Ježíše Krista, nového a věčného Velekněze a Krále. Předobrazem toho byl
Samuel, který po zavržení kněze Élího zastával zároveň povinnosti kněze i
soudce, a David, dosazený na trůn po zavržení Saula. I sama Anna, původně
neplodná Samuelova matka, se radovala ve svém chvalozpěvu 503 nad narozením
svého syna a v prorockém nadšení ústy této ženy promluvila sama víra, sama
Boží obec a sama Boží milost. Napřirozená víra převyšuje přirozenou úroveň
této ženy, zakladatelem a králem Boží obce je Kristus a od Boží milosti se pyšní
odvracejí, aby padli, a pokorní se jí naplňují, aby povstali. V Samuelovi byla
předobrazena proměna starého kněžství a vyplněna byla nyní, jakmile matka
mnoha synů oslábla, aby neplodná porodila sedm synů a měla nové kněžství
v Kristu.
1. S jásotem oslavuje moje srdce Pána, povýšen je můj roh od mého Boha.504
Otevřela se má ústa proti mým nepřátelům505, raduji se ze tvé spásy506.
2. Nikdo není svatý507, jako jsi ty, Pane, a nikdo není spravedlivý, jako je náš
Bůh, nikdo jiný nám není Skálou.
503
1S 2,1-10
Toto jsou slova Církve, obce toho velikého Krále, obdařené milostí a dětmi,
jejíž srdce je posíleno a roh povýšen, avšak nikoli v ní samé, nýbrž v jejím Pánu.
505
Nebo: nad mými nepřáteli. Slovo Boží není svázáno, ani kdyby jeho věrozvěstové byli přikováni v žaláři.
506
Spásou a Světlem Církve je Kristus, srov. L 2,29-32
507
Nikdo není svatý jako Bůh a nikdo se nestává svatým, jedině skrze Boha.
Jen Bůh je svatý i posvěcující, spravedlivý i ospravedlňující.
504
3. Nechte už těch povýšených řečí a pyšná slova ať už nevycházejí z vašich úst.
Vždyť Pán je Bůh vševědoucí508, jenž připravuje svoje skutky509.
5. Luk mocných je zlomen510, ale slabí jsou opásáni silou511.
Sytí jsou poníženi512 a hladoví přestali lačnět513.
Neplodná posedmé rodí514, ale syny obdařená oslábla515.
6. Pán usmrcuje i oživuje516, do pekel přivádí a z pekel vyvádí517.
7. Pán ochuzuje i obohacuje518, ponižuje i povyšuje519.
8. Od země pozvedá chudého a z bláta vytahuje nuzného,
aby je posadil mezi knížata lidu a za dědictví jim dal trůn slávy.520
On plní slib slibujícímu521, on požehnal létům spravedlivého522,
neboť není muže, mocného svou silou, (jako Pán).
9. Pán zeslabí jeho nepřítele523 a ten svou sílu ztratí, Pán svatý (tak učiní).
Ať se nechlubí moudrý svou moudrostí ani mocný svou mocí ani silný svou
silou ani bohatý svým bohatstvím, ale kdo se chlubí, vychloubej se věděním a
znalostí Pána524 a konáním spravedlnosti a práva uprostřed země.525
10. Pán vystoupil na nebesa a zahřímal; on bude soudit končiny země, protože je
spravedlivý;
508
Bůh vás zná i tam, kde vás nezná nikdo; vždyť kdo si myslí, že něčím je, ačkoli není ničím, sám sebe klame
(srov. Ga 6,3). To je výstraha protivníkům Boží obce, kteří si zakládají na své síle a chlubí se sami sebou; patří
k nim i tělesní Izraelité, kteří neuznávají Boží spravedlnost, to znamená tu, kterou dává člověku Bůh, jenž jediný
je spravedlivým i ospravedlňujícím, a chtějí prosadit svou vlastní (srov. Ř 10,3).
509
Bůh připravuje svoje skutky, aby pyšní padli a pokorní povstali.
510
Luk mocných, tj. záměr těch, kteří si připadají tak mocní, že by mohli bez božské milosti
jen sami ze svých vlastních sil plnit božská přikázání.
511
Silou jsou opásáni ti, kteří v duchu volají: „Smiluj se nade mnou, Bože, protože jsem slabý“ (Ž 6,3).
512
Sytí, tj. nasycení chleby slova Božího, budou poníženi, z vyšších se stanou nižšími, to znamená Izraelité,
jimž bylo svěřeno slovo Boží, protože smýšleli pozemsky uprostřed nebeských nauk (srov. Ř 3,12).
513
Hladoví, to znamená pohané, k nimž se slovo Boží nedostalo, ani nebyli zahrnuti do staré smlouvy.
514
Anna měla rodit poprvé, když takto mluvila. Sedm je číslem dokonalosti Církve (srov. Zj 1,4; Př 9,1).
Boží obec byla mezi všemi národy neplodnou, dokud nevzešel její Plod.
515
Pozemský Jeruzalém, kdysi obdařený mnoha dětmi, nyní ztratil sílu, protože dal přednost liteře před duchem.
516
Pán usmrtil tu, která měla mnoho dětí, a oživil tu, která byla neplodná, takže porodila sedm synů.
On také křísí ty, jež usmrtil.
517
Srov. Ko 3,1-4. Kdo sami sebe umrtvují, ty Bůh oživuje.
Pro nás lidi i svého Syna usmrtil a zase oživil, do pekel přivedl a zase vyvedl. Srov. Ř 8,32; Ž 16,10.
518
Srov. 2K 8,9: Jeho chudobou jsme obohaceni.
519
Srov. Jk 4,6: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.
520
Srov. Ž 113,7-8. Slova 8. verše se vztahují na Krista, blátem jsou židovští pronásledovatelé (srov. Fp 3,7-9).
Apoštolové všechno opustili a následovali Krista (Mt 19,27), oni budou sedět na dvanácti trůnech (Mt
19,28).
521
On plní slib slibujícímu, protože nikdo by Bohu nic neslíbil, kdyby předmět svého slibu nedostal od něho.
522
Aby totiž na věky žil s tím, jemuž bylo řečeno: „Tvá léta nepřestanou“ (Ž 102,28). Jeho léta stojí, naše léta
však plynou a hynou; dokud nepřijdou, nejsou, a když přijdou, nebudou, protože přicházejí končíce.
523
Nepřítelem je satan, jenž slibujícímu člověku závidí a klade mu překážky, aby své sliby Bohu splnit nemohl.
Staneme-li se Božím vlastnictvím, náš nepřítel se stane jeho nepřítelem, a bude námi přemožen, ne však
naší vlastní silou, nýbrž jeho silou. Satan bude přemožen svatými, které posvěcuje svatosvatý Pán.
524
Vědění a znalost má ten, kdo ví a zná, že mu Pán dává i to, aby o něm věděl a jeho znal. Srov. 1K 4,7.
525
Také konání spravedlnosti a práva, jakož i láska k Bohu pocházejí od Boha. Srov. 1Tm 1,5; 1J 4,7. Uprostřed
země znamená, dokud je naše duše v tomto těle, sr. Ž 74,12; pak nám Bůh odplatí za naše skutky. Sr. 2K 5,10.
on dává sílu svému králi526 a povýší roh svého pomazaného.
XVII.5 O tom, co pronesl muž Boží v prorockému duchu ke knězi Élímu,
na znamená toho, že kněžství podle řádu Áronova bude zrušeno
Ke knězi Élímu byl poslán muž Boží, jehož jméno je sice zamlčeno, ale z jeho
poslání v něm bezpečně poznáváme proroka. Jeho proroctví zjevně předpovídá
proměnu starozákonního kněžstva a naplnilo se na Samuelovi, který sice
pocházel z Léviova kmene, ale nebyl z Áronova rodu, jehož potomci byli určeni
k tomu, aby se z nich stávali kněží. Tato proměna nastala skrze Ježíše Krista a
Židům nezůstal žádný chrám, žádný oltář, žádná oběť ani žádný kněz z Áronova
rodu. Muž Boží Élímu řekl527:
27. „Toto praví Pán: Což jsem se nezjevil právě domu tvého otce, když byli
v Egyptě faraónovými otroky?
28. Vyvolil jsem rod528 tvého otce ze všech izraelských kmenů za kněze, aby
chodil přede mnou,
aby vystupoval k mému oltáři a přinášel zápalné oběti, aby zapaloval kadidlo a
nosil přede mnou efód.
Tvému rodu jsem dal za pokrm všechny zápalné oběti synů Izraele.529
29. Proč jsi pohlédl na můj obětní hod a dar, které jsem přikázal pro tento
příbytek, nestoudným okem?
a proč jsi poctil své syny více než mne? Ztloustli jste z prvotin všech obětních
darů Izraele, mého lidu.
30. Proto slyš výrok Pána, Boha Izraele.
Prohlásil jsem sice, že tvůj dům a tvůj rod budou přede mnou konat svůj úřad
věčně,
ale nyní je toto můj výrok Páně: Tak se nestane!
Ty, kdo mě ctí, poctím, ale ti, kdo mnou pohrdají, budou zlehčeni.
31. Hle, přicházejí dny, kdy odetnu rámě tobě i tvému rodu,
takže v mém domě nebudeš mít ani starce po všechny dny.
32. Spatříš soužení, jež dolehne na tvůj rod při všem dobrém, co Bůh učiní
Izraeli.
Už nikdy nebude v mém domě ani stařec z tvého rodu;
33. jen jediného z tvých od svého oltáře nevyhladím.
Tvé oči vyhasnou a tvá duše se naplní steskem530;
526
Nebo: našim králům, avšak v té době v Izraeli ještě nikdo nekraloval.
Celé tělo i se svou Hlavou je jedním pomazaným.
527
1S 2,27-36
528
Jde o celý Áronův rod, neboť Élího předek Áron vyšel z egyptského otroctví.
529
Podobně jako kněží z Áronova rodu jedli pokrmy ze starozákonních obětí,
tak i v Novém zákoně jedí kněží z nejsvětější Oběti.
530
Mužům z Áronova rodu bude čest kněžského úřadu odepřena a dostane se jí místo nich křesťanským kněžím,
a proto jejich duše bude chřadnout chorobou žalu.
a všichni, kdo rozmnoží tvůj dům, zemřou v mužném věku mečem.
34. Co přijde na oba tvé syny, Chofního a Pinchasa, bude pro tebe znamením:
oba531 zemřou v jednom dni.
35. Sobě pak ustanovím věrného kněze532, který bude konat všechno, co mám na
srdci a v mysli.
Od něho bude pocházet věrný rod, který bude přecházet před tváří mého
Pomazaného po všechny dny.
36. Každý pak, kdo zbude v tvém domě,533 přijde se mu poklonit pro kousek
stříbra534 a bochníček chleba535
a řekne: Připoj mě prosím k některé skupině kněží536, abych s nimi mohl jíst
sousto chleba.“
XVII.6 O židovském kněžství a království, o němž se sice praví, že je
zřízeno na věky,
ale které netrvá, abychom pochopili jiné, jemuž se zaslibuje věčné trvání
Kněžství podle řádu Áronova bylo zřízeno dočasně jakožto stín a obraz
budoucího kněžství věčného, a proto zaslíbení věčného trvání nebylo slíbeno
tomu stínu a obrazu, ale tomu, co jím bylo nastíněno a zobrazeno. Tímto
způsobem i kralování Saula, který byl zavržen za neuposlechnutí Božího příkazu
a jehož trůn Bůh dal Davidovi537, bylo stínem a obrazem budoucího království,
jež zůstane na věky. Proto i sám David měl k němu úctu538 a nezabil ho v jeskyni
Én-gedí, ačkoli mohl. Jestliže je řečeno, že Pán si vyhledá muže podle svého
srdce539, pak to neznamená, že by Bůh hledal člověka tak, jako by nevěděl, kde
531
Smrtí Élího synů zaniká i jejich kněžství a je předobrazem budoucí smrti celého kněžství podle Áronova rodu.
Tímto věrným knězem je sám Ježíš Kristus, věčný velekněz Nového zákona.
533
Tato slova jsou řečena o mužích z Áronova rodu, kteří uvěří v Krista (srov. Iz 10,22; Ř 11,5), třebaže jich
nebude mnoho.
534
Stříbrem se rozumí slovo Boží (srov. Ž 12,7).
535
Bochníčkem chleba se rozumí nejsvětější Svátost oltářní.
536
Tzn.: Nechci konat úřad svých otců, jehož už není, ale nechť zastávám kterýkoli stupeň tvého kněžství,
protože toužím být jakýmkoli, i sebenepatrnějším členem nového kněžstva podle řádu Melchisedechova (srov. Ž
84,11). V užším smyslu se tím myslí svátostné kněžství a přinášení nejsvětější mešní oběti, v širším smyslu
všeobecné kněžství lidu Božího (srov. 1Pt 2,9; 1K 10,17) a účast na svatém přijímání (srov. J 6,51).
537
1 S 13,13-14
538
1S 24,4
539
1S 13,14
532
je, nýbrž mluví se zde po lidsku, takže vyhledá si znamená bude mít vlastního.
Vždyť nejen Bohu Otci, ale i jeho jednorozenému Synu, jenž přišel hledat, co
bylo zahynulo,540 jsme byli známí tak dalece, že jsme v něm byli vyvoleni už
před stvořením světa.541 Proto také v latině sloveso quaerere = hledat dostalo
předponu ad- a výraz adquirere = získat má tento význam; ostatně i bez této
předpony může mít význam získat, proto se také zisk nazýví quaestus.
XVII.7 O rozdělení izraelského království, jež znamená trvalé oddělení
Izraele tělesného
Král Saul zhřešil neposlušností a prorok Samuel mu ohlásil jménem Božím
ztrátu trůnu, „protože jsi zavrhl slovo Boží, i Bůh zavrhl tebe, abys už nebyl
králem nad Izraelem“542. A když se Samuel chystal odejít, Saul jej uchopil za
plášť a část mu odtrhl. Tehdy mu Samuel řekl, „Bůh od tebe odtrhl království a
dal je tvému bližnímu, lepšímu než jsi ty“543. Už nikdo ze Saulova rodu se neměl
stát králem v Izraeli a královská vláda byla přenesena na Davidův rod, z něhož
měl v budoucnosti pocházet i božský Spasitel, jenž je podle těla Prostředníkem
mezi Bohem a lidmi a podle lidské přirozenosti pochází z královského rodu
Davidova. Jedno království národa Izraele bylo rozděleno 544 pro hřích Davidova
nástupce Šalomouna na dvě království za vlády Šalomounova syna Roboáma.
Deset severních kmenů se odtrhlo. Každá část měla svého vlastního krále a tak
už to zůstalo až do té doby, kdy celý národ byl odvlečen do zajetí. Až přišla
plnost času, národ Izraele byl pak rozdělen na Izraele Kristu nepřátelského a na
Izraele s Kristem spojeného. Obojí Izrael patřil k sobě, podobně jako Abraham
žil s plodnou nevolnicí, dokud neplodná svobodnice nebyla oplodněna z milosti
Boží a nežádala, aby Abraham nevolnici vyhnal. Starý zákon rodil děti do
otroctví,545 ačkoli vydával svědectví Novému zákonu, který rodí děti do
svobody. Izraelité, kteří se přikloní ke Kristu, nikdy nebudou jedno s Izraelity,
kteří zůstávají až do konce svého života jeho nepřáteli. Dokud čtou Mojžíše, leží
na jejich srdci rouška, ale tomu, kdo přejde ke Kristu, rouška bude sňata 546, a tak
se starý člověk změní v nového a jeho smýšlení přejde od hmotných věcí
k duchovním. Starý člověk totiž očekával nepravou blaženost hmotnou
v pozemském království, kdežto nový člověk očekává pravou blaženost
duchovní v nebeském království, protože nad tu není nic lepšího.
XVII.8 O zaslíbeních daných Davidovi o jeho synu,
540
Srov. L 19,10
Srov. Ef 1,4
542
1S 15,23.26
543
1S 15,28
544
1Kr 12,17
545
Srov. Ga 4,24
546
2K 3,14-16
541
jež nikterak nenalézáme splněna u Šalomouna, nýbrž v úplnosti u Krista
Když král David dosáhl mnoha úspěchů, zamýšlel vystavět Bohu dům, ten
slavný a vyhlášený chrám, který vystavěl později jeho syn Šalomoun. Bůh
k Davidovi poslal proroka Nátana s poselstvím547:
5. „Toto praví Pán: Ty mi chceš vystavět dům, abych v něm sídlil?
6. Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, až
do tohoto dne.
Přecházel jsem se stanem a s příbytkem.
7. Ať jsem přecházel se všemi Izraelity kudykoli,
zdali jsem kdy řekl některému z jejich soudců, jemuž jsem přikázal pást svůj lid
Izraele:
Proč mi nevystavíte cedrový dům?
8. Nyní tedy promluvíš takto k mému služebníku Davidovi: Toto praví Pán
zástupů:
Vzal jsem tě z pastvin od stáda, abys byl králem nad mým lidem Izraelem.
9. Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé
nepřátele.
Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi.
10. I svému lidu Izraeli jsem připravil místo a zasadil jej;
tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován,
už jej nebudou ponižovat synové nepravosti jako dřív,
11. ode dne, kdy jsem správou svého lidu izraelského pověřil soudce.
A tobě jsem dopřál klid ode všech tvých nepřátel.
Pán ti oznamuje, že on vystaví dům tobě.
12. A stane se, až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům,
dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho
království.
13. Ten vystaví dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky.
14. Já mu budu Otcem a on mi bude synem.
A když se proviní, budu ho trestat metlou mužů a ranami důtek synů lidských
(jako kteréhokoli člověka).
15. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi,
kterého jsem před tebou zavrhl.
16. Věrný bude jeho dům i jeho království přede mnou na věky a jeho trůn bude
pevně stát na věky.“
Jestliže si někdo myslí, že toto veliké zaslíbení se splnilo na králi Šalomounovi,
pak se velice mýlí. Přihlíží totiž ke slovům: „ten vystaví dům pro mé jméno“,
protože Šalomoun skutečně vystavěl Bohu chrám, ale už nepřihlíží ke slovům:
547
2S 7,5-16
„věrný bude jeho dům i jeho království přede mnou na věky.“ Šalomounův dům
byl plný cizinek, které uctívaly falešné bohy, a sám tento moudrý král se jimi
někdy nechával svádět a strhávat k modlářství. A není možné, že Bůh by při
tomto zaslíbení nemohl předem vědět, jaký bude Šalomoun i jeho dům! Tímto
zaslíbeným synem nebyl Šalomoun, nýbrž náš Pán Ježíš Kristus, který tělem
pocházel z Davidova rodu.548 Sice i v Šalomounově osobě se ukazuje jakýsi
předobraz budoucnosti, protože vystavěl chrám a ve shodě se svým jménem žil
v míru a zvláště na začátku své vlády si zasloužil neobyčejnou chválu, a tak byl
předobrazem Pomazaného Páně, ale sám jím nebyl. Ačkoli jsou některá
proroctví Písma svatého psána tak, jako by se týkala jeho samého,
v Šalomounovi byl pouze nastíněn obraz, kdežto v Kristu je už ztělesněna
skutečnost. Podobně Šalomounovým jménem je nadepsán 72. žalm, který se
rovněž vztahuje na Krista, jenž začal kralovat od řeky549, v níž byl pokřtěn od
Jana, až do všech končin země. A Šalomoun začal panovat ještě za života svého
otce Davida550, takže on není tím, kdo má přijít, až by se naplnily Davidovy dny.
Šalomoun se stal králem ještě před Davidovou smrtí, kdežto zaslíbený Potomek
se má stát králem až po Davidově smrti. Kristus přišel až po Davidově smrti a
vystavěl Bohu dům nikoli z mrtvého dříví a kamení, nýbrž z živých lidí!551
XVII.9 Kterak se proroctví o Kristu v 88. žalmu podobá tomu,
co se zaslibuje skrze proroka Nathana v Knihách králů
V 89. žalmu, který je nadepsán pro Étana Ezrachejského, se připomínají Boží
zaslíbení, daná králi Davidovi552: „Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným,
přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: na věky budu chránit tvoje
potomstvo a tvůj trůn po všechna pokolení.“ A na jiném místě 553: „Ve vidění
promluvil jsi ke svým věrným: dal jsem svou pomoc hrdinovi, povýšil jsem
vyvoleného ze svého lidu. Nalezl jsem Davida, svého služebníka, a svým
svatým olejem jsem ho pomazal. Pevně bude moje ruka při něm a má paže ho
bude posilovat. Ničeho nesvede nepřítel proti němu a syn nepravosti mu
neuškodí. A potřu jeho nepřátele před jeho tváří a ty, kdo ho nenávidí, porazím.
Moje milosrdenství a věrnost bude s ním, jeho roh se pozvedne v mém jménu. I
na moře vložím jeho ruku a na řeky jeho pravici. On mne bude vzývat: Ty jsi
můj Otec, můj Bůh a Štít mé spásy. A já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad
králi země. Na věky mu zachovám svoje milosrdenství a moje smlouva s ním
bude věrná. A na věky zachovám jeho potomstvo a jeho trůn po všechny dny
548
Srov. Ř 1,3
Srov. Ž 72,8
550
Srov. 1Kr 1,29-30.46
551
Srov. 1K 3,16-17
552
Ž 89,4-5
553
Ž 89,20-30; srov. 34-38
549
nebes.“ Hned nato je však řečeno něco o hříších jeho synů 554, kde se to vztahuje
spíše na Šalomouna. Ale i přesto je dále řečeno 555: „svoje milosrdenství mu
neodejmu“; Bůh neřekl „jim“, ale řekl „jemu“, neboť na samém Kristu, jenž je
Hlavou Církve, nemohou být nalezeny žádné hříchy, jež by bylo třeba potrestat
bez újmy Božího milosrdenství, ale na údech jeho těla, jímž je jeho lid. To, co se
vypovídá o jeho těle, je jistým způsobem řečeno o něm, proto nepravost jeho
synů se v jistém ohledu stává jeho nepravostí. Proto i Kristus, když promluvil
k Šavlovi s nebe, řekl556: „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“
XVII.10 Kterak se události v království pozemského Jeruzaléma
odchylovaly od těch, které zaslíbil Bůh, abychom pochopili, že pravé jádro
proroctví se týká slávy jiného krále i království
Po těchto mocných zárukách takového velikého zaslíbení, aby se nemyslelo, že
se splnilo na Šalomounovi, říká, jako by se to očekávalo a nenalézalo 557: „Ty
však jsi na něho zanevřel, zavrhl jsi ho a na svého pomazaného ses rozlítil, Pane.
Zrušil jsi smlouvu se svým služebníkem, jeho čelenku jsi znesvětil (a srazil)
k zemi. Všechny jeho zdi jsi pobořil, všechny jeho hradby jsi obrátil v trosky.
Vyplenili ho všichni, kdo táhli kolem, stal se terčem posměchu pro své sousedy.
Vyvýšil jsi pravici jeho nepřátel, potěšil jsi všechny jeho protivníky. Otupil jsi
ostří jeho meče, nedal jsi mu obstát v boji; vyrval jsi mu výkon práva a jeho trůn
jsi srazil k zemi. Ukrátil jsi dny jeho vlády558 a zaplavil jsi ho hanbou.“ To se
stalo s královstvím Šalomounovým za dnů jeho potomků až po vyvrácení
pozemského Jeruzaléma, jeho sídelního města, a po zkázu jeho chrámu. Nebyl
to ani Šalomoun, ani David, na koho se Bůh rozhněval a kdo ztratil trůn. Ačkoli
název „pomazaný“ měli všichni králové, přece pravý Pomazaný byl jediný a oni
byli jen jeho předobrazem. To všechno přišlo na nevolnici Jeruzalém, kde
kralovali i někteří synové svobodnice, kteří měli v držení toto časné království
v Jeruzalémě pozemském, kdežto věčné království v Jeruzalémě nebeském,
jehož byli syny, měli v pravé víře a čekali je v pravém Pomazaném, a třebaže
jeho příchod byl dlouho odkládán, přece podle Božího úradku byl chystán ve
svůj čas.
XVII.11 O podstatě Božího lidu, která je skrze vtělení v Kristu,
jenž jediný měl moc, vytrhnout svou duši z pekel
Po těchto výrocích prorok začal prosit Boha559: „Dlouho ještě, Pane, budeš do
konce svou tvář odvracet?“ Tomu se dá rozumět i takto: Budeš odvracet svoje
milosrdenství, které jsi slíbil Davidovi? Výraz do konce znamená, že tím
koncem je poslední doba, kdy uvěří v Krista i tento národ, tělesný Izrael. A
554
Ž 89,31-33
Ž 89,34
556
Sk 9,4
557
Ž 89,39-46
558
nebo: dny jeho mládí
559
Ž 89,47a; srov. Ž 13,1
555
následují slova560: „Plane jako oheň tvůj hněv! Pamatuj, jaká je moje podstata!
Nestvořil jsi všechny lidské syny pro nic!“ Podstatou jeho lidu se nedá rozumět
nic tak dobře jako sám Kristus, jehož tělesná přirozenost byla z jeho lidu. Kdyby
totiž podstatou Izraele nebyl jediný Syn člověka, skrze něhož mělo být
osvobozeno mnoho lidských synů, byli by jistě všichni lidští synové stvořeni pro
nic. Ačkoli nyní lidská přirozenost poklesla skrze hřích prvního člověka od
pravdy k nicotě a „člověk se stal podobným vánku a jeho dny míjejí jako
stín,“561 Bůh nestvořil všechny lidské syny pro nic, protože jedny skrze
Prostředníka Ježíše Krista z nicoty osvobozuje a protože druhé, o nichž
předzvěděl, že osvobozeni nebudou, používá ke službě těm, kteří mají být
osvobozeni, a ke srovnání obou obcí na základě protikladů, tedy nikoli marně
v tom překrásném a velespravedlivém řádu celého rozumného tvorstva. Pak
následují slova562: „Který muž kdy žil a nedočkal se smrti? Z moci pekel kdo
vytrhl svou duši?“ Kde je takový člověk, jenž bude žít a nespatří smrt, kde je,
není-li to ta podstata Izraele z rodu Davidova, náš Pán Ježíš Kristus?! „On vstal
z mrtvých a už neumírá a smrt nad ním nepanuje!“563 Bude totiž žít a nespatří
smrt, ale tak, že přece bude mrtev, a přesto vytrhne svou duši z moci pekel, kam
sestoupí, aby některým rozvázal pekelné okovy, protože jenom on „má moc dát
svou duši a má moc opět si ji vzít“564, a nikdo jiný.
XVII.12 K čí osobě se vztahuje vyžadování slibů, o nichž je v žalmu řeč
Ostatní verše tohoto žalmu znějí takto565: „Kde zůstalo tvé dávné milosrdenství,
na které jsi přísahal Davidovi na svou věrnost? Pamatuj, Pane, na potupu svých
služebníků, kterou chovám ve svém srdci od mnoha pohanů. Tvoji nepřátelé,
Pane, potupili proměnění tvého pomazaného.“ Tady se můžeme právem ptát,
zda tato slova byla řečena jménem Izraelitů podle těla, kteří toužili, aby se jim
splnil slib, daný Davidovi, anebo spíše jménem křesťanů, kteří jsou Izraelity
podle ducha. Otázka po dávném milosrdenství by nemohla být vyřčena, kdyby
se prorok nevžil do role těch, kteří měli přijít dlouho po něm a pro které by doba
těchto zaslíbení králi Davidovi byla dobou starodávnou. Mnozí pohané
pronásledovali křesťany pro Krista, jenž utrpením a smrtí se stal nesmrtelným,
což se nazývá proměněním. A podle jiného a méně výstižného výkladu také
Izraelité byli posmíváni pro proměnění Kristovo, protože zatímco byl očekáván
jako jejich, stal se Pomazaným pohanů, kteří v něho uvěřili skrze Nový zákon,
kdežto židé zůstali jen při Starém zákoně; Pán však na ně nezapomene, bude
pamatovat na potupu svých služebníků, a naopak se nad nimi smiluje, takže i oni
po tomto potupení uvěří. Nicméně židé se už nemohou nazývat Božími
560
Ž 89,47b-48
Ž 144,4
562
Ž 89,49
563
Srov. Ř 6,9
564
Srov. J 10,18
565
Ž 89,50-52
561
služebníky, protože se stali nepřáteli Kristovými, a proto prosba, jež zní:
pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, se na ně nehodí; naopak se hodí na
křesťany, kteří ani za těžkých pronásledování pro jméno Kristovo nezapomínali,
že Davidovu potomku, jímž je Kristus, bylo zaslíbeno vznešené království. Žalm
končí slovy566: „Požehnání Páně na věky: amen, amen.“ To se hodí dobře na
veškerý lid Boží, příslušný do nebeského Jeruzaléma, ať už jde o ty, kdo patřli
ještě ke Starému zákonu, anebo o ty, kdo už patří k Novému zákonu. Požehnání
Páně v potomku Davidově, jímž je Kristus, nemá být očekáváno na nějakou
dobu, ale na věky, a v této jisté naději se proto dvakrát volá amen, staň se.
Vždyť tak to myslel David, když se modlil 567: „Nyní tedy požehnej domu svého
služebníka, aby před tebou trval na věky.“ Měl přece tehdy dostat syna, jímž by
jeho rodokmen vedl až ke Kristu, a tak by se jeho dům stal domem věčným,
protože bude zároveň domem Božím, zbudovaném z lidí, a ne z kamení, kde by
na věky lid přebýval se svým Bohem a ve svém Bohu a Bůh se svým lidem a ve
svém lidu. Bůh Davidovi přece slíbil568: „Pán ti oznamuje, že on vystaví dům
tobě.“ A je psáno569: „Nepostaví-li dům Pán, nadarmo se namáhají jeho stavitelé.
Nestřeží-li město Pán, nadarmo bdí jeho strážci.“ Až dojde ke konečnému
zasvěcení tohoto domu, naplní se prorocké slovo 570: „I svému lidu Izraeli jsem
připravil místo a zasadil jej; tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován,
už jej nebudou ponižovat synové nepravosti jako dřív, ode dne, kdy jsem
správou svého lidu izraelského pověřil soudce.“
XVII.13 Zda uskutečnění zaslíbeného pokoje lze klást do doby
Šalomounovy
Toto prorocké slovo se nenaplnilo mírem za časů Šalomounovy vlády, ani za
časů vlády kteréhokoli jiného krále. Dokud nevzniklo království, byli nad tím
národem hned, jak obdrželi zaslíbenou zemi, ustanoveni soudcové. A syn
nepravosti, to znamená nepřátelský cizinec, ho zajisté občas znepokojoval a
pokořoval, když se střídal mír s válkou, a také se vyskytují delší období míru
než za Šalomouna, který panoval čtyřicet let, neboť v době soudce Ehúda trval
mír osmdesát let.571 To místo zaslíbeného pokojného přebývání je proto věčné a
náleží věčným ve svobodné matce, jeruzalémské obci, kde bude žít pravý národ
Izraele a kde obdrží věčnou odměnu. V naději na tuto odměnu veďme na této
pozemské pouti zbožný život ve víře!
XVII.14 O Davidově úmyslu při uspořádání a mystice žalmů
566
Ž 89,53
2S 7,29
568
2S 7,11b
569
Ž 127,1
570
2S 7,10-11a
571
Sd 3,30
567
V časovém sledu Boží obce kraloval nejdříve v jejím nástinu, to znamená
v pozemském Jeruzalémě, David, jenž byl hudebně vzdělaný a svým zpěvem
sloužil Bohu z věřícího srdce, nikoli pro všední rozkoš, a tak mysticky
zobrazoval velikou věc, když důmyslný a uspořádaný souzvuk rozmanitých tónů
představuje totiž jednotu dobře uspořádané obce, vzešlou ze svorné různosti.
Téměř celé jeho proroctví je obsaženo v knize 150 žalmů. Někteří soudí, že jeho
dílem jsou jenom ty, které nesou nadpis Davidův, kdežto ty, které mají v nadpise
Davidovi nebo pro Davida, mu byly věnovány jako výtvory jiných. Tento
předpoklad vyvrací sám božský Spasitel, když mluvil o 110. žalmu a řekl 572, že
sám David pravil v Duchu svatém, že Kristus je jeho Pánem, ačkoli ten žalm je
nadepsán Davidovi. Podle mého názoru pravdě jsou blíže ti, kdo pokládají za
jeho dílo všech 150 žalmů, a usuzují, že některé ponechal bez nadpisu a některé
nadepsal jinými jmény, jak mu toto uspořádání, sice záhadné, ale jistě ne
bezvýznamné, vnukl Bůh. V nadpisech některých žalmů čteme jména proroků,
kteří žili dlouho po době krále Davida, a to, co se tam říká, to říkají zdánlivě oni,
vždyť prorocký Duch mohl prorokujícímu králi Davidovi zcela dobře zjevit i
jména těchto budoucích proroků, aby zazpíval nějaké proroctví, hodící se na
jejich osobu; podobně bylo zjeveno jméno judského krále Joziáše 573 , který se
měl narodit a panovat až po více než třech staletích, jednomu prorokovi, muži
Božímu, který předpověděl i jeho budoucí činy.
XVII.15 Má-li se v souhrn tohoto díla pojímat všechno, co se v žalmech
předpovídá o Kristu a jeho Církvi
Ačkoli se ode mne očekává, že v této knize objasním, co prorokoval v žalmech
král David o Kristu a jeho Církvi, ale já tak nemohu učinit, neboť mi v tom brání
spíše přebytek než nedostatek látky. Kdybych uvedl všechno, nevyhnul bych se
rozvláčnosti. A vyberu-li jenom některé věci, bojím se, aby nevznikl dojem, že
jsem vynechal důležitější. Kromě toho se musí hledaný doklad opírat o text
celého žalmu, nemůžeme vytrhávat část textu jako verše z nějaké rozsáhlé
básně. Kdo tedy chce a může, ať si je přečte, a tak si v nich najde, jak mnoho
velikých věcí prorokoval král a prorok David o Kristu a jeho Církvi, totiž o
Králi a jeho obci, kterou založil.
XVII.16 O tom, co se praví výslovně i obrazně o Kristu a jeho Církvi v 45.
žalmu
I jednoznačné a jasné prorocké předpovědi bývají nutně smíseny s obraznými
výroky, a třebaže ukazují na Krista a jeho Církev už na první pohled, přece
v nich čekají na výklad některé méně srozumitelné jednotlivosti. To staví učence
před pracný úkol, aby je rozebrali a vyložili nechápavým.
572
573
Ž 110,1
1Kr 13,2
Tak je tomu i s verši 45. žalmu:
1.Pro předního zpěváka, podle lilií574. Pro Kórachovce, poučující, píseň lásky.
2. Vytrysklo z mého srdce dobré slovo, věnuji já svoje dílo králi, rydlem je
jazyk můj rychlopisce.
3. Krásný jsi podobou nad syny lidské, rozlita je milost na tvých rtech, proto ti
Bůh na věky žehná.
4. Opásej si bedra mečem, ty mocný krásou a velebou,
5. a vzhlédni a do boje vyjeď za pravdu i mírnost 575 a spravedlnost, svou pravicí
dokážeš úžasné činy.
6. Tvé střely jsou ostré, národy padnou ti k nohám, zasáhneš srdce nepřátel,
králi!
7. Tvůj trůn, Bože, bude stát na věky věků, tvoje královské žezlo je žezlem
práva.
8. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto tě pomazal tvůj Bůh olejem
radosti nad tvoje druhy.
9. Celé tvé roucho myrrhou, aloem i kasií voní, z paláců zdobených slonovou
kostí hra strun zní tobě pro radost.
10. Královské dcery se skvějí ve tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti
stojí po pravici.
11. Slyš, dcero, a pohleď a nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid a na dům
svého otce;
12. neboť zatoužil král po tvé kráse, on je tvůj pán a jemu se klaněj.
13. A budou se mu klanět dcery týrské s dary; jeho tvář budou vzývat všichni
velmožové z národa.
14. Královská dcera v celé své kráse již čeká uvnitř, ve zlatém třepení, v pestrém
rouchu.
15. V zářivém oděvu (protkaném zlatém) ji vedou králi a za ní budou přivedeny
králi její panenské družky.
16. Budou přivedeny s radostí a jásotem, budou uvedeny do královského paláce.
17. Místo otců budeš mít syny, učiníš je knížaty po celé zemi.
18. Tvé jméno budou připomínat po všechna pokolení, národy ti budou vzdávat
chválu na věky věků.
Každý člověk musí poznat, že v tomto žalmu je řeč o Kristu, to znamená
Pomazaném, v něhož věříme a jehož zvěstujeme a jehož jsme druhy. On založil
svou Církev v patriarších a prorocích ještě dříve, než se stal člověkem.
574
575
Lilie snad označuje šestistrunný nástroj. Srov. Ž 60,1; 69,1; 80,1.
nebo: tichost
Královskou dcerou je Panna Maria a jejími družkami jsou duše věřících
křesťanů. V širším smyslu je královnou sama Církev, jež je duchovním
Siónem576 a duchovním Jeruzalémem a obcí či sídlem velikého Krále 577 a jejíž
nepřítelkyní je ďábelská obec duchovního Babylóna. Proto je psáno, zapomeň
na svůj lid a na dům svého otce, neboť Církev svým znovuzrozením přechází od
nejhoršího krále ďábla k nejlepšímu Králi Kristu, jemuž slouží duchovní Izrael,
když ten tělesný jej odmítl. Je totiž psáno 578: „Zachráníš mne z utrhání lidu a
postavíš mne v čelo národů, sloužit mu bude lid, který jsem neznal a uposlechne
mne na slovo, cizinci budou vyhledávat mou přízeň.“ Pohanský lid, jehož
Kristus v tělesné podobě neznal, ale který přesto v něho uvěřil, když uslyšel
slovo Boží. Synové pohanských otců se stávají církevními představenými a
duchovními otci po celé zemi.
XVII.17 O tom, co se týká ve 109. žalmu Kristova kněžství a v 21. žalmu
jeho umučení
Jako ve 45. žalmu byl Kristus veleben jako Král, tak je ve 109. žalmu veleben
jako Kněz:
1. Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých
nohou.
2. Berlu tvé moci vztáhne Pán ze Siónu, panuj uprostřed svých nepřátel!
4. Přísahal Pán a nebude toho litovat:
Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.
Věříme, že Kristus sedí na pravici Otcově, ačkoli to nevidíme, a také tomu
věříme, že jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou, ačkoli to ještě
není zjevné, ale na konci se to zjeví a potom to uvidíme. Věříme, že ze Siónu
vzešel zákon Kristův, který nazýváme evangeliem, a v něm spatřujeme berlu
jeho moci. Kristus panuje uprostřed svých nepřátel, kteří jej nenávidí, ale nic
proti němu nezmohou, třebaže se sžírají. A když už není kněžství podle řádu
Áronova, všude se obětuje pod kněžstvím Kristovým to, co obětoval
Melchisedech, když požehnal Abrahamovi.579 Co je nejasné v žalmech, to se
vztahuje k tomu, co je jasné v evangeliu, když se to ovšem správně vyloží.
576
Srov. Ž 87,5
Srov. Ž 48,3
578
Ž 18,44-45a
579
Srov. 1M 14,18
577
Podobně je tomu i ve 21. žalmu, kde Kristus prorocky mluví o svém ponižujícím
umučení580: „Probodli mé ruce i nohy, sečíst mohou všechny mé kosti,
pozorovali mne svým zrakem, rozdělili se o mé roucho, losovali o můj oděv.“
Kristus byl přece ukřižován, jeho ruce i nohy byly probodeny, a takto visící na
kříži byl vystaven pohledům škodolibých zvědavců a svých nepřátel.
Novozákonní evangelium vypravuje, jak se splnilo starozákonní proroctví. I to,
več už nevěříme jako v minulé, nýbrž co pozorujeme jako přítomné, se před
našima očima uskutečnilo po celém světě tak, jak to bylo předpověděno
v tomtéž žalmu581: „Rozpomenou se a navrátí se k Pánu všechny končiny země a
budou se klanět před jeho tváří všechny čeledi pohanů, neboť Pánu náleží
království a on bude vládnout nade všemi národy.“
XVII.18 O 3., 40., 15. a 67. žalmu, ve kterých se předpovídá smrt a
vzkříšení Páně
Ani o zmrtvýchvstání Kristově žalmy nemlčely. „Ulehl jsem a usnul, ale vstal
jsem, protože Pán mne podepřel.“582 Nejde přece o to, že prorok spal a pak se
probudil a vstal, nýbrž o to, že tím spánkem byla smrt Páně a tím probuzením
bylo jeho vzkříšení.
O tom, co se předpovídá pro budoucnost, se mluví v dalším žalmu jako o něčem
minulém; neboť to, co ještě mělo přijít, už bylo v Božím předurčení a
předzvědění jakoby hotovou věcí. „Moji nepřátelé o mě mluvili zle: Kdy už
zemře? A kdy zajde jeho jméno? A kdo přišel, aby mne navštívil, lež mluvilo
jeho srdce a hromadilo jeho nepravost. Proti mně šeptali si všichni moji
nepřátelé, proti mně vymýšleli zlé věci, proti mně nespravedlivé nařčení si
připravili: On ulehl, a už nevstane.“ 583 Jeho nepřátelé mu přáli smrt a nakonec
mu ji připravili, a to se stalo skrze toho, kdo vcházel, aby ho navštívil, a
vycházel, aby ho zradil. Kdo by si nevzpomněl na Jidáše, jenž se stal z jeho
učedníka jeho zrádcem? „Ba i ten, s nímž jsem žil v pokoji a jenž jídal můj
chléb, zdvihl proti mně patu,“584 to znamená pošlapal mé přátelství. Ačkoli
dobře věděl, kdo ho zradí,585 často vystupoval v roli těla místo v roli hlavy a
přičítal jejich vlastnosti sobě, protože hlava i tělo jsou jedním Kristem, proto
580
Srov. Ž 22,17-19
Srov. Ž 22,28-29
582
Ž 3,6
583
Ž 41,6-9
584
Ž 41,10; srov. J 13,18
585
Srov. J 6,70; J 13,21
581
stojí v evangeliu586: „Lačněl jsem, a dali jste mi najíst;“ podobně 587: „Cokoli jste
učinili jednomu z těchto mých maličkých bratří, mně jste to učinili.“ Ačkoli jeho
nepřátelé dosáhli jeho smrti na kříži, nadarmo byl usmrcen, protože vstal
z mrtvých. „Ty však, Pane, smiluj se nade mnou a dej mi zase povstat, abych
jim odplatil.“588 Vstal z mrtvých a již odplatil svým nepřátelům časnými tresty a
ještě jim odplatí věčnými tresty. Válka s Římany zničila židovský stát i jeho
hlavní město a rozptýlila jeho obyvatele.
Avšak židé nepočítají s tím, že ten Kristus, kterého očekávají, bude trpět a
zemře, a proto si myslí, že náš Kristus není tím, kterého zvěstoval Zákon i
Proroci. V tomto sebeklamu tvrdí, že uvedená slova neznamenají smrt a
vzkříšení, nýbrž spánek a probuzení. Ale 15. žalm na ně volá: „Proto se
zaradovalo mé srdce a zaplesal můj jazyk, ba i mé tělo bude odpočívat v naději,
že nenecháš mou duši v pekle a nedopustíš, aby tvůj Svatý viděl porušení.“ 589
Kdo by mohl říci tato slova, že jeho tělo odpočinulo v naději na vzkříšení a že
jeho duše nezůstane v předpeklí, ale rychle se k němu vrátí, aby jeho tělo nebylo
porušeno mrtvolným rozkladem? Kdo jiný než ten, který vstal třetího dne
z mrtvých! To nemohou říci ani o proroku a králi Davidovi.
Konečně 67. žalm volá590: „Bůh náš je Bohem spásy, je to Pán, kdo nás
zachraňuje ze smrti.“ Je možné říci něco jasnějšího? Bohem spásy je náš Pán
Ježíše Kristus, jehož jméno Ježíš se překládá jako Spasitel čili Zachránce. On
nás zachraňuje ze smrti tím, že na odpuštění našich hříchů prolil svou krev a
zemřel za nás na kříži, a tak nás spasil svou smrtí. Život nás smrtelníků je totiž
takový, že ani sám Pán z něho nevyšel jinak než smrtí.
XVII.19 O 68. žalmu, ve kterém se ukazuje na nevěru a zatvrzelost židů
Židé nechtějí ustoupit zřejmým důkazům v proroctví, ačkoli v 68. žalmu se
předpovídají okolnosti umučení Kristova. „Za pokrm mi dali žluč, a když jsem
žíznil, za nápoj mi dali ocet.“ 591 Proroctví pokračuje slovy: „Jejich stůl ať se jim
stane osidlem a odplatou i záhubou; ať se zatmí jejich oči, aby neviděli, a jejich
bedra ať jsou zbavena síly592; vylej na ně svůj hrozný trest a tvůj planoucí hněv
586
Mt 25,30
Mt 25,40
588
Ž 41,11
589
Ž 16,9-10
590
Ž 68,21
591
Ž 69,22; srov. Mt 27,34
592
Nebo: jejich záda ať jsou ohnuta k zemi
587
ať je postihne; jejich hradiště ať zpustne a v jejich stanech ať nebydlí nikdo.“593
Jejich oči se zatměly, takže nevidí, co jasné; jejich záda se ohnula k pozemským
věcem, takže nehledí na věci nebeské. Tyto výklady o žalmech, to je o
proroctvích krále Davida, tady končí, a snad to postačí i pro ty, kteří to všechno
znají, aby si nestěžovali, že jsem vynechal další místa, která se jim zdají být
ještě přesvědčivějšími.
XVII.20 O Davidově vládě i zásluhách, jakož i o jeho synu Šalomounovi
a o tom proroctví, které se týká Krista a nachází se jednak v knihách,
připojených k jeho spisům,
a jednak v těch, které jsou nepochybně jeho
Když v pozemském Jeruzalémě kraloval David, syn Jeruzaléma nebeského, jeho
poklesky byly ve spasitelném a pokorném pokání převáženy zbožností tak
velkou, že je určitě mezi těmi, o nichž sám řekl: „Blažení ti, jimž jsou odpuštěny
nepravosti a jejich hříchy jsou přikryty.“594
Po něm panoval nad celým národem lidu Božího jeho syn Šalomoun, který začal
vládnout ještě za života svého otce,595 a ten začal dobře, ale skončil špatně.
Životní zdar moudré duchy otupuje a škodí jim více, než jim prospívá moudrost.
Jeho moudrost je pamětihodná ještě i pro nás i pro budoucí a tehdy se proslavila
široko daleko. Prorokoval v pěti knihách, z nichž tři byly přijaty do kánonu:
Přísloví, Kazatel596 a Píseň písní. Ostatní dvě se mu přičítají vzhledem k nejedné
slohové podobnosti: Moudrost a Sírachovec597, avšak většina učenců pochybuje,
že jsou jeho.
V knize Moudrosti598 se předpovídá utrpení Kristovo velice zřetelně, neboť se tu
mluví o jeho bezbožných vrazích:
12. Počíhejme si na Spravedlivého599, neboť je nám nepříjemný a protiví se
našim skutkům
a vytýká nám hříchy proti zákonu a kárá nás pro poklesky proti našemu řádu.
13. Honosí se, že má poznání Boha, a nazývá se Božím Synem.
14. Stal se pranýřem našich myšlenek. Těžko je nám na něho jen pohledět,
593
Ž 69,23-26
Ž 32,1
595
Srov. 1Kr 1,28-40
596
Ecclesiastés
597
Ecclesiasticus
598
Moudr 2,12-22
599
nebo: Obchvaťme Spravedlivého…
594
15. neboť jeho život se nepodobá jiným a jeho cesty jsou odlišné.
16. Za falešné nás má, straní se našich cest jako nečistoty;
blahoslaví konce spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha.
17. Podívejme se tedy, jsou-li jeho řeči pravdivé, a zkusme, co na něho přijde, a
uvidíme, jaký bude jeho konec!
18. Neboť je-li Spravedlivý Synem Boha, zastane se ho a vysvobodí ho z rukou
protivníků.
19. Potupou a mučidlem ho zkoumejme, abychom poznali jeho odevzdanost a
vyzkoušeli jeho trpělivost.
20. K smrti nejohavnější odsuďme ho; vždyť se mu dostane záchrany, jak říká.
21. Takto myslili, a bloudili: oslepila je totiž jejich zloba.
22. Nepoznali Boží tajemství ani nepočítali s odměnou za spravedlnost
a neuvážili, jaké odplaty dojdou bezúhonné duše.
V knize Sírachovcově600 se zase předpovídá budoucí víra pohanů:
1. Smiluj se nad námi, Bože, vládce všehomíra,
(a pohlédni na nás a ukaž nám světlo svého slitování)
2. a pusť svoji hrůzu na všechny pohany,
(kteří tebe nehledají, aby poznali, že není Boha mimo tebe, a vypravovali o
tvých velikých skutcích.)
3. Zdvihni svou ruku nad cizí národy, ať vidí tvoji moc!
4. Jako jsi byl ukázal před nimi svou svatost na nás, tak se před námi proslav
na nich,
5. aby tě poznali, jako i my jsme tě poznali, že není Boha mimo tebe, Pane.
Co se týče jeho tří všeobecně uznaných knih, chceme ukázat, že i v nich se
nalézá něco podobného, co se vztahuje ke Kristu a jeho Církvi. V knize Přísloví
čteme: „Pohřběme nespravedlivě muže spravedlivého do země, pohlťme ho jako
peklo zaživa a vyhlaďme jeho památku ze světa, jeho drahocennou državu si
vezměme.“601 Spravedlivým mužem je Kristou, jeho drahocennou državou je
Církev. Srovnej podobenství o zlých vinařích602: „To je dědic, pojďte, zabijme
ho, a dědictví bude naše!“ A podobně Moudrost Boží, to je Kristus, si vybudoval
v panenském lůně jako dům lidské tělo a k němu jako údy připojil Církev,
přinesl krvavou oběť na kříži a uchystal stůl pro nekrvavou oběť svého
svátostného Těla a Krve pod způsobami chleba a vína a pak pozval slabé tohoto
světa ke své hostině: „Moudrost si postavila dům a podepřela ho sedmi sloupy;
přinesla svou oběť, smísila víno a připravila svůj stůl. Vyslala své služebníky a
slavnostně zve a volá: Kdo je nemoudrý, ať přijde sem; kdo jste chudí duchem,
jezte z mého chleba a pijte z mého vína. Opusťte nemoudrost, abyste žili, a
600
Sír 36,1-5
Př 1,11-13
602
Mt 21,38
601
hledejte moudrost, abyste měli život.“603 Toto volání připomíná apoštolova
slova604 o tom, že slabé tohoto světa si vyvolil, aby zahanbil silné.
V knize Kazatel se říká605: „Není pro člověka dobra, leda bude-li jíst a pít a
radovat se,“ čímž se chce vyjádřit účast na svátostné hostině, kterou strojí podle
řádu Melchisedechova sám Prostředník nové smlouvy ze svého Těla a Krve a o
které říká, že oběť jsi nechtěl, Bože, ale stvořil jsi mi tělo. To je totiž ta oběť,
která nastoupila po všech starozákonních obětech, jež byly přinášeny jako nástin
té novozákonní. Kazatel tedy nemyslí hostinu pro tělesný požitek, nýbrž pro
duchovní užitek606: „Lepší je hoře než smích, protože zarmoucená tvář prospívá
srdci,“ a na jiném místě 607: „Lépe je vejít do domu zármutku než do domu
hodování,“ a ještě608: „Srdce moudrých je v domě zármutku, a srdce nemoudrých
v domě hodování.“ A co se v této knize vztahuje k oběma obcím, jedné Kristově
a druhé ďáblově, najdeme zde609: „Běda tobě, země, je-li tvým králem mladík a
tvoje knížata už zrána hodují. Blaze tobě, země, je-li tvým králem muž
vznešeného rodu a tvoje knížata jídají v pravý čas pro posilnění, a ne pro
opilství.“ Mladíkem je míněn ďábel, a to vzhledem ke své pošetilosti a
nadutosti, obvyklými pro tento věk; mužem vznešeného rodu se míní Kristus,
syn svatých patriarchů. Knížata ďáblovy obce hodují předčasně, protože
nečekají na pravou blaženot v budoucím věku, jsou to lidé tohoto světa. Naopak
knížata Kristovy obce trpělivé očekávají čas pravé blaženosti a jejich naděje je
nezklame610, jak je psáno611: „Ti, kteří tě očekávají, nebudou zklamáni.“
A konečně Píseň písní obsahuje řeč o duchovní rozkoši svatých duší ve sňatku
krále a královny, totiž Krista a jeho obce, ale tuto rozkoš zahaluje rouškou
jinotaje, abychom po ní více toužili, dokud se nezjeví Ženich a nepřijde jeho
nevěsta.
XVII.21 O těch, kdo kralovali po Šalomounovi buď v Judsku, anebo
v Izraelsku
U zbývajících hebrejských králů se těžko najdou nějaké obrazné výroky nebo
skutky, které by se prorocky vztahovaly ke Kristu a Církvi. Pro hřích
Šalomounův za časů jeho syna a nástupce Rechabeáma trestající Boží ruka
rozdělila národ na dvě části: deset kmenů dostal Šalomounův služebník
603
Př 9,1-6
1K 1,27
605
Kaz 8,15
606
Kaz 7,3
607
Kaz 7,2
608
Kaz 7,4
609
Kaz 11,16-17
610
Srov. Ř 5,5
611
Ž 25,3
604
Jarobeám a ponechali si vlastní jméno Izrael; dva kmeny, totiž Juda a Benjamín,
zůstali pod hlavním městem Jeruzalémem pro Davida, aby jeho královský rod
zcela nezanikl, a přijali jméno Juda, protože to byl kmen, z něhož pocházel
David. Kněžský kmen Lévi, poddaný Bohu a nikoli králi, byl počítán za třináctý,
avšak patřil spíše k Jeruzalému, protože právě tam byl Boží chrám, v němž
sloužil. Kmen Josefův pak dal vzniknout kmeni Efraimovu a kmeni
Manassesovu. Bratrovražednou válku proti odtržené části Bůh ústy proroka
Šemaiáše zakázal.612 Nedošlo k rozdělení náboženství, nýbrž království.
XVII.22 O Jarobeámovi, který bezbožným modloslužebnictvím zneuctil
národ sobě poddaný,
v němž přesto Bůh nepřestal dávat nadšení prorokům a chránit mnohé
před hříšnou modloslužbou
Izraelský král Jarobeám ve své zvrácenosti nevěřil Bohu, od něhož se mu
dostalo vlády, a v obavě, aby lid, když putuje podle božského zákona do Božího
chrámu v Jeruzalémě, aby tam přinesl oběti, od něho neodpadl a nevrátil se
k Davidovu rodu, zavedl ve svém království hříšnou modloslužbu a ve své
zločinné bezbožnosti oklamal Boží lid, takže jej strhl s sebou do uctívání model.
Bůh tuto věc nepřestal vyčítat nejen jemu, ale ani jeho nástupcům a
následovníkům, a to skrze proroky, jako byli Achiáš, Jehú, Eliáš a Elizeus.
XVII.23 O rozmanitých poměrech v obou hebrejských královstvích,
dokud nebyly oba národy v různou dobu odvlečeny do zajetí,
z něhož byl později Juda povolán zpět do svého království,
které posléze přešlo v moc Římanů
Podobně v judském království nechyběli proroci, a to podle toho, jak se zalíbilo
Bohu je vysílat, aby buď předpovídali, čeho bylo třeba, nebo kárali hříchy a
kázali spravedlnost. I tady, třebaže mnohem méně než v Izraeli, se našli králové,
kteří svými bezbožnými skutky těžce uráželi Boha a byli stíháni mírnými tresty i
s lidem, který nebyl o nic lepší. A byli tu i zbožní králové, jejichž nemalé
zásluhy docházejí chvály; zato v Izraelsku byli špatní všichni králové, třebaže
jedni více a druzí méně. Obě části, podle příkazu či dopuštění božské
prozřetelnosti, byly povznášeny různými úspěchy i sráženy různými
protivenstvími a stíhány zahraničními i vnitřními válkami, jak to zjevovalo Boží
milosrdenství či Boží hněv. Chaldejci pak celý národ porazili v boji a
přestěhovali do asyrských zemí; napřed izraelské království, potom i judské
království po vyvrácení města Jeruzaléma a jeho chrámu. Po uplynutí
sedmdesáti let byli propuštěni ze zajetí a byl obnoven chrám. Ačkoli velké
množství lidí zůstalo v cizině, národ už nebyl rozdělen a měl pak jediné
království s hlavním městem Jeruzalémem a k tamějšímu chrámu putovali
v určité dny všichni odevšad, odkud jen mohli. Ale ani tehdy neměli pokoj od
612
Srov. 1Kr 12,24
cizozemských nepřátel a dobyvatel; nakonec byli poplatní i Římanům, a tak je
zastihl Kristus.
XVII.24 O prorocích, z nichž jedni byli již posledními v době před
narozením Kristovým
a druhé zaznamenává evangelium ještě v době okolo narození Kristova
Za celou tu dobu, co se vrátili z Babylónie, po Ezdrášovi a po Aggeovi,
Zachariášovi a Malachiášovi už neměli proroky s výjimkou Zachariáše a jeho
manželky Alžběty, rodičů Jana Křtitele, a starce Simeona a vdovy Anny a
nakonec samého Jana Křtitele.613 Avšak nevěřící židé jejich proroctví
nepřijímají; přijala je však nesčetná řada těch, kteří uvěřili evangeliu.
XVIII. kniha
(Má 54 kapitoly.)
613
Srov. Mt 11,13
XVIII.1 O dějích až po dobu Spasitelovu, které jsme probrali v sedmnácti
svazcích
Slíbil jsem, že budu psát o vzniku i dějinách a zasloužených koncích dvou obcí,
jedné Boží a jedné světské, ve které podle svého lidského původu putuje i ta
první. V prvních deseti svazcích jsem s pomocí milosti Boží vyvrátil náhled
nepřátel první obce, kteří kladou nad jejího božského zakladatele Krista svoje
bohy a na křesťany nevraží záští, která je zhoubná především jim samým.
V dalších čtyřech knihách jsem vylíčil jejich vývoj od stvoření prvního člověka
do potopy světa (v 15. knize), od Abrahama až po izraelské krále (v 16. knize) a
konečně od izraelských králů až po prvních příchod božského Spasitele (v 17.
knize). Sledoval jsem zřejmě jen obec Boží, ačkoli se nevyvíjela sama, nýbrž
v lidstvu procházely různými obdobími obě dvě obce. Chtěl jsem, aby dějiny
obce Boží vysvitly jasněji, třebaže až do zjevení Nového zákona mnoho věcí
neprobíhalo ve světle, nýbrž ve stínu. Nyní tedy, jak vidím, musím doplnit, co
jsem opomenul, a všimnout si v dostatečné míře i vývoje obce světské od časů
Abrahamových; tak budou moci čtenáři na základě vlastní úvahy srovnávat obě
dvě obce.
XVIII.2 O době králů pozemské obce, se kterou se podle výpočtu kryje
doba svatých od Abrahama
Ve společnosti smrtelníků, rozvětvené všude po světě a spjaté i při sebevětší
různosti sídel společenstvím jedné a téže přirozenosti, se každý žene za svým
prospěchem a za svou vášní. Žádaného se nedostává, jednou pro nikoho,
podruhé ne pro všechny, a tak je tato společnost rozdělena a silnější část utiskuje
slabší. Přemožená část podléhá vítězné a oceňuje více prostou sebezáchovu a
sebehorší mír než svobodu a nadvládu. Proto ti, kdo by raději zahynuli, než by
otročili, nebývají početní a sklízejí velký obdiv. Je všeobecně lepší dát se od
vítězů ujařmit než vyhubit. Jedni jsou obdařeni vládou, druzí trpí poddanstvím.
Obec tohoto světa, žádostivá a prospěchářská, se rozdělila na přemnoho
pozemských říší, mezi nimiž byly nejslavnější assyrská a římská. První byla
starší, druhá mladší; první vznikla na Východě, druhá na Západě; hned po
zániku první začala druhá. Ostatní říše a ostatní králové bych pokládal jen za
jejich přívěsky.
Když se v Chaldejsku narodil Abraham, vládl jako druhý král Ninus 614, syn
Belův, jehož chotí byla Semiramis. Ninus si podmanil celou Asii až po hranice
Libye, po jeho smrti si podmanila Semiramis Indy. Babylón byl prvním Římem.
614
Ninus (Ninos) panoval v Babylóně po smrti svého otce Bela (Belos, Baalos), který tam panoval jako první po
dobu 65 let. Ninus vládl 52 let (tento údaj uvádí Castor z Rhodu) a na trůně seděl již 43 let, když se narodil
Abraham; to bylo asi v roce 1200 před založením Říma, jakéhosi to druhého Babylónu na západě. Asií se
nemyslí jedna kolonie ve větší Asii, to je menší či malá Asie, nýbrž celá Asie jako světadíl, jeden ze tří: Asie,
Evropy a Afriky. Polovinu světa zaujímají Evropa a Afrika na západě, druhou polovinu Asie sama na východě.
Evropa sahá od severu k západu, Afrika od západu k jihu a Asie od jihu přes východ k severu.
V té době existoval i malý stát sikyonský615, jemuž panoval druhý král Europs
(prvním byl Aigialeús) a od něhož Marcus Varro začal psát své dílo O původu
národa římského. Od těchto sikyonských králů se dostal k Athéňanům, od nich
k Latinům a nakonec k Římanům, protože řecké dějiny jsou nám mnohem
známější než assyrské. Ale před založením Říma byly tyto státní útvary nepatrné
ve srovnání s assyrskou říší. V Řecku sláva Athéňanů předstihovala skutečnost,
zvláště co se týče filosofie a literatury. A když Abraham odešel z Babylónie,
měli Assyřané čtvrtého krále, opět jménem Ninus, a Sikyonští pátého, jenž se
jmenoval Thelxion616.
XVIII.3 Za kterých králů assyrských i sikyonských se narodil stoletému
Abrahamovi podle zaslíbení Izák
a za kterých povila šedesátiletému Izákovi jeho manželka Rebeka blížence
Ezaua a Jakuba
Za jeho dob se narodil podle Božího zaslíbení stoletému Abrahamovi syn Izák
z manželky Sáry, která pro neplodnost a stáří už neměla naději na potomstvo.
Tehdy Assyřané měli pátého krále Arria. Když bylo Izákovi šedesát let, narodili
se mu blíženci Ezau a Jakub z manželky Rebeky. Když zemřel Abraham, nad
Assyřany panoval Xerxes Starší, nazývaný Baleus, a nad Sikyonem Thuriakos či
Thurimachos, oba jako sedmí. V době narození Abrahamových vnuků vznikl
argejský617 stát, kde jako první kraloval Ínachos618. Za osmých králů, totiž za
assyrského Armamitra a sikyonského Leukippa, i za prvního argejského krále
Ínacha promlouval Bůh k Izákovi. Za dnů Jakubových vládl devátý assyrský
král Belokus, osmý sikyonský král Leukippos a druhý argejský král Foróneus,
syn Ínachův. Pod Foróneovou vládou se Řecko proslavilo zákonnými a
soudními ustanoveními, ale když zemřel Foróneův mladší bratr a spolukrál
Fegous619, byl u jeho hrobu postaven chrám, kde byl uctíván jako bůh a přinášeli
mu v oběť býky. Také Ínachova dcera Íó620 byla později uctívána v Egyptě pod
jménem Isis.
615
Sikyón je starořecké město na severu Peloponnésu. Prvním králem tohoto městského státu podle údajů
v Illiadě byl Adrastos. Sikyón zde asi zastupuje všechny řecké státy. Po zničení Korinthu Římany v r. 146 př.Kr.
jeho význam poněkud vzrostl. (Korinth byl obnoven až v r. 44 př.Kr. jako římská kolonie pod názvem Colonia
Laus Julia Corinthiensis).
616
Třetí byl Telchis a čtvrtý Apis; pátý Thelxion, šestý Aigy(d)ros, sedmý Thurimachos, osmý Leukippos, po
nich Messapos, Peratos (Aratos), Plémnaios (Plemmeus), Orthopolis, Marathonios (Marathius), Marathios
(Marathus), Echyreus (Chytreus), Korax (Corax), Aloesus, Epopeus, La(o)medón, Sikyón, Polybos, Ínachos,
Faistos, Adrastos, Polyphides, Pelasgos, 26. Zeuxippos... http://www.attalus.org/translate/syntomon.html
Viz Chronographeion Syntomon.
617
Argos je řecké město na severovýchodě Peloponnésu zhruba mezi Korintem a Epidaurem (v krajině Argolidě)
a považuje se za nejstarší trvale osídlené evropské město.
618
Ínachos byl podle řeckých mýthů synem Titána Ókeana a jeho manželky Téthye a bohem stejnojmenné řeky
v Argolidě. Po potopě světa vykopal v Argu kanály, kterými svedl vody do moře a umožnil tak, aby se tam
usídlili lidé. Jeho syn Foróneus byl podle argejských pověstí prvním člověkem na světa a zakladatelem prvního
lidského sídla na zemi.
619
Snad je s ním totožný Aigialeús, první král sikyonský, ale to by neodpovídalo chronologii.
XVIII.4 O době Jakubově a jeho syna Josefa
Když panoval desátý assyrský král Baleus a devátý sikyonský král Messapus či
Kefis a desátý argejský král Apis, zemřel Izák ve věku 180 let a jeho synové byli
stodvacetiletí. Mladší Jakub patřil do obce Boží a měl dvanáct synů, z nichž
Josef byl prodán od svých bratří ještě za Izákova života kupcům, cestujícím do
Egypta. Ve třiceti letech byl tento Josef povýšen ze svého ponížení, když vyložil
z Božího vnuknutí faraónovy sny o sedmi úrodných a sedmi neplodných letech a
faraón jej vysvobodil ze žaláře, kam se dostal pro svou ctnost čistoty, a učinil jej
správcem Egypta. V druhém roce sedmi neplodných let pak přišel do Egypta
Jakub s veškerou svou čeledí, když mu bylo 130 let a Josefovi 39 let.
XVIII.5 O argejském králi jménem Apis, kterého Egypťané ctili jako boha
pod jménem Serapis
Za těch časů se desátý argejský král Apis přeplavil do Egypta, a když tam
zemřel, stal se z něho bůh Serapis.621 Téměř ve všech chrámech, kde byli
uctívání Isis a Serapis, se nacházela také socha, která měla na rtech položený
prst, jako by napomínala k mlčení, že to byli lidé. Egypt, propadlý úžasnému
bludu, na jeho počest živil vybranými lahůdkami býka, který se nazýval Apis, 622
nikoli Serapis, protože ho uctívali živého; bez rakve: podle Varrona byl zemřelý
Apis uctíván napřed v sarkofágu (řecky soros), dokud mu nevybudovali chrám,
a z toho vzniklo Sorapis a pak Serapis. Když ten býk zdechl, vyhledali vždycky
telátko téže barvy s určitými bílými skvrnami. Zlí duchové je lehce ošálili, když
březí nebo zabřezující se krávě ukázali přelud takového býka, aby ho sama
viděla a její samičí pud přivábil požadované vlastnosti, aby se na jejím mláděti
projevily tělesně; podobně si počínal Jakub pomocí pestrých prutů, aby se rodily
620
Íó, dcera Ínachova, byla kněžkou bohyně Héry. Diovi se líbila, a když ho u ní přistihla Héra, proměnil Íóu
v krávu. Héra si ji vyžádala jako dar a postavila k ní na stráž stookého pastýře Arga. Zeus poslal za Argem
Herma, který Arga uspal písničkou a pak ho zabil. Héra nato poslala na Íóu obrovského ováda, který ji zahnal až
k západnímu moři, později po ní pojmenovanému Iónské). Odtud utekla až na Kavkaz, kde jí přikovaný Titán
Prométhus poradil, aby se dostala do Egypta, kde se zbaví ováda a dostane opět lidskou podobu. Nakonec se jí to
podařilo, na březích Nilu porodila Diova syna Epafa, který se stal egyptským králem a který podle některých měl
podobu býka, protože Íó proměněná v krávu jej porodila ještě předtím, než dostala opět lidskou podobu.
V Egyptě se potom dostalo božské pocty jí i jejímu synovi. Podle egyptské tradice byl však prvním egyptským
králem Meni, řecky Ménés, který sjednotil zemi a založil hlavní město Memfidu (egyptský Mennofer).
621
Podle některých jde o řecko-egyptského boha, jehož vytvořil Ptolemaios I., makedónský vojevůdce, který se
po smrti Alexandra Velikého chopil vlády nad Egyptem v r. 323 př. Kr. a prohlásil se králem v r. 305 př. Kr.
Potřeboval náboženské spojení mezi vládnoucí řeckou dynastií a jejími egyptskými poddanými, a proto spojil
vlastnosti egyptských bohů Usira a Hapiho a řeckých bohů Dia, Asklépia a Dionýsa. Jméno Serapis vzniklo
spojením jmen Osiris a Apis. Nový bůh byl zpravidla uctíván s Osiridovou manželkou Isidou.
622
Apis byl považován za býčí vtělení boha Ptaha, stvořitele bohů a lidí, a nový býk musel být černý, na čele
musel mít bílý trojúhelník, pod jazykem výrůstek v podobě skaraba a ve chvostě různobarevné žíně atd. Chovali
ho ve zvláštní stáji u Ptahova chrámu v Memfidě, po smrti ho mumifikovali a pohřbili v sarkofágu u dnešní
Sakkáry (řecky Serapeion, latinsky Serapeum).
strakaté ovce a kozy.623 Co dovedou lidé způsobit v zabřezujících zvířatech
pomocí barev a těles, to lehce dokáží zlí duchové pomocí lichých přeludů.
XVIII.6 Za kterého argejského krále a za kterého assyrského zemřel
v Egyptě Jakub
Po Apidovi nastoupil na argejský trůn Argos, po němž dostala jméno země
Argos a lidé podle ní Argejští. Za vlády argejského krále Arga a sikyónského
Erata, když Assyřanům ještě vládl Baleus, zemřel v Egyptě Jakub ve věku 147
let. Na smrtelném loži požehnal svým synům a Josefovým vnukům a jasně
předpověděl příchod Krista z Judova rodu.624 Za Argovy vlády si Řekové opatřili
semena z ciziny a začali obdělávat pole, sklízet úrodu a živit se vlastními
plodinami. Po jeho smrti v něm spatřovali boha a poctili ho chrámy a oběťmi.
Ještě za jeho vlády vzdávali božskou poctu jakémusi Homogyrovi, který první
zapřáhl voly do pluhu a kterého zabil blesk.
XVIII.7 Za kterých králů zemřel v Egyptě Josef
Když panoval dvanáctý assyrský král Mamythus, jedenáctý sikyónský král
Plemmeus a v Argu ještě vládl Argos, zemřel v Egyptě Josef ve věku 110 let. Po
jeho smrti zůstal Boží lid v Egyptě ještě 145 let napřed v pokoji, dokud
nezemřeli ti, kteří znali Josefa, a v potom v nenávisti, protože se podivuhodně
množil a rostl a z toho důvodu byl pronásledován a zotročován.
XVIII.8 Za kterých králů se narodil Mojžíš a kteří bohové začali být za těch
časů uctíváni
Když vládl čtrnáctý assyrský král Safrus, dvanáctý sikyónský král Orthopolis a
v Argu pátý král Kriasos, narodil se v Egyptě Mojžíš, skrze něhož byl Boží lid
vysvobozen z egyptského otroctví. Za panování uvedených králů žil podle
některých Prométheus625, nejlepší učitel moudrosti, jenž prý uhnětl z hlíny lidi, a
jeho bratr Atlás626, veliký astrolog, jenž prý podpírá oblohu, ačkoli totéž jméno
má hora, která svou výškou mohla v lidech budit dojem, že podpírá oblohu. Za
623
Srov. 1M 30,37nn.
Srov. 1M 49,10
625
Podle řeckých mýthů syn Titána Íapeta a Ókeanovny Klymeny, jenž daroval lidem oheň, naučil je tavit kovy a
vyrábět nástroje, naučil je řemeslům a naučil je číst, psát a počítat, zkrotil pro ně divokého býka, zapřáhl do vozu
prvního koně a postavil první loď a seznámil je s léčením nemocí. Tak vymanil člověka za přírodního stavu a
vychoval ho v rozumnou bytost.
626
Podle řeckých mýthů rodný bratr Prométheův, obr nesoucí na ramenou nebeskou klenbu. Stejný název nese
dva tisíce kilometrů dlouhé pohoří v severozápadní Africe; oceán za západními břehy tehdy známé pevniny a
také dávný ostrov za Atlantovou zemí čili Atlantida; v nové době také soubor map světa nebo oblohy. Jeho syn
Deukalión s manželkou Pyrrhou pak obnovili po (částečné) potopě světa lidský rod.
624
athénského krále Kekropa627, po němž se ta obec jmenovala Kekropis, vyvedl
Bůh skrze Mojžíše svůj lid z Egypta, a tehdy bylo přijato několik mrtvých lidí
do sboru bohů, jako choť krále Kriasa Melantomiké a jejch syn Forbas, který
nastoupil po otci jako šestý král argejský, dále syn sedmého krále Triopy Iasos a
devátý král Sthenelos628, potom Minerva629, Merkur630 a Herkules631, kteří oba
byli lidmi, ale zasloužili si božské pocty od lidí proto, že smrtelníkům prokázali
mnoho dobrodiní k usnadnění tohoto života.
XVIII.9 Kdy byla založena athénská obec a jak její jméno vysvětluje Varro
Když Kekrops založil město Athény, vznikl spor mezi bohyní Athénou a bohem
Poseidónem o vládu nad ním, a proto Zeus určil, že vládu dostane ten, kdo dá
městu cennější dar. Který z darů bude cennější, měl rozhodnout Kekrops.
Poseidón vrazil svůj trojzubec do skály a dal z ní vytrysknout prameni slané
vody, kdežto Athéna zabodla do země své kopí a dal z něho vyrůst olivovníku.
Kekrops jednoznačně rozhodl, že slané vody je plné moře, ale oliva je užitečný
strom, který povzbuzuje lidi k práci a dává jim bohatství. Tak vláda nad zemí,
která dostala název Attika, připadla Athéně. Kekrops jí postavil na Akropoli
velkolepý chrám a jeho tři dcery Aglauros, Hersé a Pandrosos se v něm staly
prvními kněžkami. Podle Varrona o vítězství Athény se rozhodovalo
hlasováním, při němž muži hlasovali pro Poseidóna a ženy pro Athénu a
zvítězily o jediný hlas. Neptun se rozhněval a zpustošil athénské území mořskou
vodou, a proto na usmíření jeho hněvu Athéňany potrestali ženy tím, že
propříště už neměla žádná z nich hlasovat, žádný novorozenec neměl dostat
jméno po své matce a ženy se neměly nazývat Athéňankami. Tak tato obec,
byvši postižena poraženým, byla nucena potrestat vítězství vítězky, bojíc se více
Poseidónova vodstva než Athéniných zbraní.
XVIII.10 Co vypravuje Varro o pojmenování Areopagu a o potopě
Deukaliónově
Pahorek Areopagos v Athénách, kde bylo sídlo nejvyššího soudního dvora a kde
apoštol Pavel promlouval k Athéňanům a podle něhož byli radní toho města
nazváni areopagity, dostal jméno podle boha války Area632. Varro však nechtěl
věřit mýthickým smyšlenkám, že Arés byl na tomto chlumu žalován na soudu
627
Podle řeckých mýthů byl Kekrops zakladatel a první král Athén, jenž se narodil ze země bez rodičů, horní část
těla měl lidskou a dolní část hadí. Dal městu první zákony a nazval ho na počest jeho ochránkyně Athény.
628
Podle řeckých mýthů byl jeden Sthenelos, syn Kapanea a jeho manželky Euadné, statečný druh argejského
krále Dioméda v trojské válce.
629
Řecky Athéna; podle řeckých mýthů dcera nejvyššího boha Dia, z něhož se narodila bez matky poté, co snědl
bohyni rozumu Métidu; bohyně moudrosti a vítězně vedené války, ochránkyně práva, spravedlnosti a umění i
řemesel (obojí se označovalo řeckým slovem techné).
630
Řecky Hermés; podle řeckých mýthů syn nejvyššího boha Dia a Plejády Máie nebo syn boha nebe Caela
(řecky Úrana), posel bohů a průvodce mrtvých do podsvětí, bůh řečníků a vynálezců, poutníků a cestujících,
obchodníků, podvodníků a zlodějů.
631
Řecky Hérákles; syn nejvyššího boha Dia a tírynthské královny Alkmény, největší hrdina řeckých mýthů;
bojoval s osudem a svou sílu využíval nejen pro vlastní slávu, ale i ve prospěch lidí, a dosáhl nesmrtelnosti.
632
Arés, latinsky Mars, syn nejvyššího boha Dia a jeho manželky Héry, bůh války.
dvanácti bohů pro vraždu a šesti hlasy osvobozen, aby snad nesmýšlel o bozích
nedůstojně, neboť bohům jsou spory i soudy cizí, a trval na tom, že tato pověst
není o nic méně nepravdivá než známá zkazka o závodu tří bohyň, totiž Héry,
Athény a Afrodíty, o zlaté jablko před Paridem jako o cenu pro tu nejkrásnější.
A za těch dob, kdy podle Varrona nad Athéňany vládl Kranaos, nástupce
Kekropův, nastala potopa zvaná Deukaliónova, ale ta se vůbec nedotkla Egypta
ani jeho sousedství.
XVIII.11 Za které doby vyvedl Mojžíš Boží lid z Egypta
a za kterých králů zemřel jeho nástupce Jozue, syn Nunův
Mojžíš vyvedl Boží lid z Egypta na sklonku vlády athénského Kekropa, zatímco
v Assýrii panoval Askatades, v Sikyónu Marathos a v Argu Triopas. A když ten
národ vyvedl, odevzdal mu zákon, který přijal od Boha na hoře Sínaj a který se
nazývá Starý zákon, protože obsahuje zaslíbení pozemská, kdežto skrze Ježíše
Krista měl přijít Nový zákon, obsahující zaslíbení nebeská, totiž zaslíbení
království Božího. Slušelo se zachovat takový postup, aby bylo dříve to, co je
pozemské, a pak to, co je nebeské. 633 Mojžíš byl vůdcem lidu Božího na poušti
po 40 let a zemřel ve věku 120 let, když předpověděl Krista předobrazy
hmotných obřadů i kněžstvem a oběťmi a mnoha jinými mystickými předpisy.
Jeho nástupcem se stal Jozue, syn Nunův, který přivedl národ do zaslíbené země
a tam jej usídlil, když porazil na příkaz Boží pohanské kmeny, které ty krajiny
ovládaly. A po Mojžíšově smrti vládl 27 let a zemřel, když v Assýri vládl 18.
král Amyntas, v Sikyónu 16. král Korax a v Argu 10. král Danaos a v Athénách
4. král Erichthonios.
XVIII.12 O obřadech falešných bohů, které jim zavedl řečtí králové
v údobí od vyjití Izraele z Egypta až po smrt Jozuovu
Za těch časů od vyjití Izraele z Egypta až po smrt Jozuovu zavedli řečí králové
na počest falešných bohů obřady, které zachovaly vzpomínku na potopu světa i
na to, jak se z ní lidé zachránili, a jak se stěhovali jednou na výšiny, podruhé do
rovin. Vždyť i výstup a sestup Luperků634 po Svaté cestě se vykládá tak, že
633
Srov. 1K 15,46-47
Luperkálie byly oslavy boha stád Fauna (obdoba řeckého Pana), který měl též jméno Lupercus čili Ochránce
dobytka (před vlky, německy Wolfsabwehrer nebo i Wolftöter) nebo Silvanus jako Ochránce lesů. Konaly se 15.
února a udržely se až do r. 494, kdy je v Římě zakázal sv. papež Gelasius I. Mladí kněží luperkové, kteří byli
rozděleni do dvou sborů po dvanácti členech (Fabiani, Quinctiales), běželi odění v kůži obětovaných kozlů,
zvanou februum, po Palatinu a švihali kolemjdoucí řemeny, zvláště ženy za účelem plodnosti. Byl to zároveň
den očišťování země, stád, Města i jeho obyvatel (dies februatus). Slavnost začínala obětí kozla v jeskyni římské
vlčice Lupy, během oběti byli dva mladíci vznešeného původu poznamenáni na čele krví z obětního nože, krev
634
znamenají lidi, kteří před vodou uprchli na vrcholky hor a po jejím opadnutí
sešli opět dolů. * Za těchto časů ukázal podle pověsti Dionýsos, 635 zvaný otec
Liber, svému hostiteli v Attice vinnou révu. Tehdy byly ke cti Apollóna
Delfského založeny múzické hry, aby byl usmířen jeho hněv, když řecké krajiny
postihla neúroda, protože nezachránily jeho chrám před Danaovým 636 žhářstvím,
a v Attice je zavedl nejprve král Erichthonios, a to nejen jemu, ale i Athéně; 637
při nich byl odměnou vítězů olej, protože olivu prý objevila Athéna, zrovna jako
víno Dionýsos. * Během těch let byla podle pověsti unesena Európa krétským
králem Xanthem, jehož jméno uvádí každý jinak; ale podle rozšířenějšího
podání ji unesl na Krétu Juppiter v podobě zlatého býka a zplodil s ní tři syny
(Mínóa, který se stal krétským králem, Sarpédonta, který se stal králem v Lykii,
a moudrého a spravedlivého Rhadamanthya, který žil bez vladařských starostí) a
provdal ji za krétského krále Asteria. Ale ctitelé takových bohů považují příběh
s krétským králem za skutečnost, kdežto všechno, co pějí básníci, čím halasí
divadla a co oslavují davy o Jovovi, považují za smyšlenku, jen aby se mohly
dávat hry, usmiřující bohy třebas jejich lichým pomlouváním. * Za těchto časů
egyptský král Búsíris, syn boha moře Neptuna a egyptské královské dcery
Lýsianassy, nastoupil na trůn po svém dědu Epafovi, který byl podle řeckých
bájí prvním egyptským králem,638 a po devítileté neúrodě obětoval na radu
kyperského věštce Thrasea každý rok jednoho cizince. Jako první byl obětován
Thraseus a jako poslední měl být obětován Herkules, který se dostal do Egypta
cestou za zlatými jablky do zahrady Hesperoven, ale ten roztrhl pouta, zabil
Búsíridova syna Amfidamanta a potom i samotného Búsírida. Leč nevěřme, že
Neptun spáchal smilstvo na Lýsianasse, abychom na bohy nežalovali; ale
přičtěme to na vrub básníkům a divadlům, aby si měli čím získat oblibu. *
Rodiči athénského krále Erichthonia, na sklonku jeho vlády zemřel Jozue, byli
prý Vulkán639 a Minerva.640 Ale protože Minervu si představují jako pannu, prý
jim pak byla setřena vlnou namočenou v mléce, zatímco se mladíci museli rituálně smát. Po oběti se kněží
opásali kůžemi kozlů, jiné kůže rozřezali na řemeny a tak proběhli městem a řemeny šlehali zvláště vdané ženy
na znamení požehnání a plodnosti.
635
Lat. Bacchus
636
Danaos, lat. Danaus; dcery Danaovy jsou Danaovny či Danaikdy, řec. i lat. Danaides
637
Lat. Minerva. Snad jde o tzv. velké panathénajské hry se soutěžemi múzickými, sportovními a tanečními.
Vítěz dostal zlatý věnec a bohatě zdobenou amforu plnou nejlepšího olivového oleje. Konaly se ve 3. roce každé
olympiády v měsíci obětí hekatombaiónu (v červenci/srpnu) a trvaly 6 až 9 dní. Malé panathénajské hry se
konaly ve všech ostatních letech olympiády, trvaly jen 2 dny a byly skromnější.
638
Podle egyptské tradice byl prvním egyptským králem Meni (řecky Ménés), sjednotitel Egypta a zakladatel
jeho hlavního města Mennoferu (řecky Memfidy).
639
Řecky Héfaistos
640
Řecky Athéna, ale podle řeckých bájí byla Erichthoniovou matkou bohyně země Gaia a Athéna se jej pouze
ujala, když se narodil, a odnesla ho v uzavřeném koši do svatyně na athénské Akropoli, kde ho dala hlídat dvěma
hadům. Svým kněžkám, dcerám prvního athénského krále Kekropa, přísně zakázala koš otevřít. Ony však přece
koš tajně otevřely, vrána to vykrákala Athéně, která spěchala do svatyně. Když ji Kekropovy dcery zahlédly, ze
strachu před její pomstou zešílely a skočily z Akropole do propasti. Erichthonios pod Athéninou ochranou
dospěl, stal se athénským králem a jako první zapřáhl do vozu koně, první zoral pluhem zemi a první přikázal
konat na počest bohyně Athény slavnost panathénají.
při jejich zápasu vzrušený Vulkán vypustil semeno na zem a z té se narodil
Erichthonios, jeho jméno je složeno ze dvou řeckých slov: eris = svár a chthón =
země. Ale někteří učenci to vyvracejí a tak od svých bohů odvracejí, když říkají,
že ve svatyni byl nalezen odložený chlapec, obtočený hadem. Ale co je nám po
tom? Nechť je tento příběh v pravdivé podobě poučením pro čestné pohany a ve
vybájené podobě potěšením pro nečisté duchy! Pohané však uctívají nečisté
duchy jako bohy a na jejich počest pořádají hry, ve kterých se předvádějí
hanebnosti, aby těmito smyšlenkami získali jejich přízeň, avšak bavit se přitom
smyšleným zločinem je ovšem zločinem skutečným.
XVIII.13 Jaké báje byly vymyšleny v době, kdy začali Hebreům vládnout
soudcové
Po Jozuově smrti měl Boží národ soudce, za jejichž dob jej střídavě
navštěvovaly strasti a ponížení pro jeho hříchy, jakož i úspěchy a útěchy
z milosrdenství Božího. Za těchto časů byly vymyšleny báje o Triptolemovi, 641
jak prý na Cereřin rozkaz přiletěl na okřídlených dracích, aby hladovým zemím
daroval obilí. O Minotaurovi,642 obludě s lidským tělem a býčí hlavou, uzavřené
v labyrintu, do něhož jakmile prý někdo vkročil, už se odtamtud nemohl dostat
pro nerozuzlitelné bloudění. O Kentaurech,643 v nichž byla spojena lidská
přirozenost s koňskou. O Kerberovi,644 podsvětním psu se třemi hlavami. O
Frixovi a jeho sestře Helle,645 jak letěli na beranu.
641
Triptolemos byl synem eleusínského krále Kelea a jeho manželky Metaneiry. Bohyně plodnosti země
Démétér (lat. Ceres) mu darovala pšeničná zrna a jako prvního člověka na světě ho naučila pěstovat obilí. Na
kouzelném voze, taženém okřídlenými draky, pak létal ze země do země a učil tam lidi orat a sít. Po smrti se stal
soudcem v podsvětí.
642
Mínótauros byl synem manželky krétského krále Mínóa Pásifaé a posvátného bílého býka, do něhož se
Pásifaé za manželovy nepřítomnosti zamilovala. Mínótaura zabil hrdina Théseus.
643
Kentauři byli mýthickým národem čtyřnohých tvorů, napůl lidí a napůl koní. Až na výjimky (Cheirón a Folos)
byli divocí, suroví a lidem nepřátelští. Jejich otcem byl Kentauros, syn lapithského krále Ixíona a bohyně oblaků
Nefely, který je zplodil s divokou kobylou z thessalských hor.
644
Kerberos byl synem stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy a napůl hada. Měl tři hlavy, kolem šíje se
mu ovíjeli hadi a ocas mu končil dračí hlavou. Bděle a ostražitě střežil vchod do podsvětí: dovnitř vpouštěl mrtvé
ochotně, ven však nikoho. Jeho bratry byli nemejský lev, který byl dvakrát větší než jiní lvi a měl neprůstřelnou
kůži, dvouhlavý pes Orthos, sestrami lernská Hydra s hadím tělem a devíti dračími hlavami, - všechny tři zabil
hrdina Héraklés, dále obluda Chiméra, kterou zabil hrdina Bellerofontés, a thébská Sfinx s ženskou hlavou, lvím
tělem a ptačími křídly, která se podle osudné věštby vrhla se skály do moře poté, co hrdina Oidipús rozluštil její
hádanku.
645
Frixos byl synem orchomenského krále Athamanta a bohyně oblaků Nefely. Se svou sestrou Hellou prožil
neradostné mládí, když otec opustil jejich matku Nefelu a vzal si za manželku Ínu, dceru thébského krále
Kadma. Ína obě děti nenáviděla a svými úklady způsobila, že měly být obětovány v době neúrody, kterou sama
způsobila usušením zrní k setbě. Bohyně Nefelé poslala pro své děti zlatého berana, který je od oltáře vzal na
záda a zmizel s nimi v oblacích. Hellé cestou spadla a utonula v moři (Héllespontos, dnes Dardanely), Frixa se
ujal kolchidský král Aiétés a oženil ho se svou dcerou Chalkiopou. Zlatého berana král obětoval Diovi a jeho
roucho zavěsil na strom v posvátném háji boha války Area a dal ho hlídat nikdy neusínajícímu drakovi. Tam se
rouna zmocnil hrdina Iásón.
O Gorgoně,646 která měla místo vlasů hady a obracela v kámen každého, kdo na
ni pohlédl. O Bellerofontovi,647 jak letěl na okřídleném koni Pegasovi. O
Amfionovi,648 jak hrou na loutnu přivábil a ovládl kameny. O umělci Daidalovi a
jeho synu Ikarovi,649 jak si připevnili křídla a letěli. O Oidipovi, 650 který rozluštil
nerozluštitelnou hádanku obludy Sfingy, a tak ji přiměl k sebevražednému
skoku do propasti. O Antaiovi,651 jenž byl synem země a kdykoli klesl k zemi,
vstal ještě silnější, a jehož zabil Herkules. Tyto báje až po dobu trojské války, jíž
Varro uzavřel druhou knihu O původu římského národa, vznikly v souvislosti
s dějinami, které obsahují skutečné události, a lidskými výmysly. Neměly být
bohům na potupu, ale přece smyšlenky o nejvyšším bohu Jovovi počítaly se
zlem v lidských srdcích, když lidé tyto lži nejen trpělivě snášeli, ale dokonce je
vítali s otevřenou náručí, třebaže měli trestat každého, kdo by se odvážil o něm
takto mluvit, a to tím přísněji, čím oddaněji Jova uctívají. Co jiného než hanebné
smyšlenky, které Jovovi ctitelé dokonce předváděli na divadle, jsou báje o
překrásném chlapci Ganymédovi,652 kterého unesl v podobě orla, nebo o Jovově
milence Danaé, kterou svedl v podobě zlatého deště a která mu porodila syna
Persea. Za těch časů zemřel Perseus a jeho manželka Andromeda, 653 a ihned se
uvěřilo, že byli vzati na nebe, ba lidé se nestyděli ani nebáli krášlit jejich sochy
hvězdami a pojmenovali hvězdy podle nich. A na popud nečistých duchů byly
zavedeny bakchanálie, za jejichž bezuzdnou nestydatost se po dlouhé době
zastyděl senát do té míry, že je v Římě zakázal.654
646
Gorgony, dcery mořského boha Forkýna a jeho manželky Kéty, byly tři: Sthenó, Euryalé a Medúsa. Vypadaly
jako kříženci ptáka s kovovými křídly a staré báby s rozšklebenou tváří, zploštělým nosem, zvířecíma ušima,
dlouhými tesáky a kovovými pěstmi. Z hlavy jim vyrůstaly místo vlasů jedovaté zmije. Jediná Medúsa byla
smrtelná a zabil ji hrdina Perseus. Jejich sestrami byly haštěřivé stařeny Graie.
647
Hrdina Bellerofontés byl synem korinthského krále Glauka a jeho manželky Eurynomy a králem v Lykii.
Na okřídleném koni Pégasovi zabil obludu Chiméru.
648
Thébský král a slavný hudebník Amfíón byl synem nejvyššího boha Dia a jeho milenky Antiopy. Hrál na
zlatou lyru, kterou dostal od boha Apollóna, tak líbezně, že se kameny zvedaly z místa a samy se ukládaly do
hradeb města Théb.
649
Daidalos, syn umělce Eupalama, byl největší řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce. Vybudoval labyrint pro
Mínótaura v krétském hlavním městě Knóssu. Jako první člověk letěl na křídlech z ptačích per, spojených
voskem, protože král Mínós jej nechtěl z Kréty propustit, aby podobné dílo nevybudoval jinde a neprozradil jeho
tajemství. Daidalův syn Íkaros se vznesl příliš vysoko a slunce rozpustilo vosk jeho křídel, takže se zřítil do
moře a utonul. Daidalos pak šťastně přistál na Sicílii a získal azyl u tamějšího krále Kókala.
650
Oidipús (latinsky Oedipus) byl synem thébského krále Láia a jeho manželky Iokasty a jedním
z nejtragičtějších hrdinů řeckých mýthů.
651
Obr nezdolné síly Antaios (latinsky Antaeus) byl synem boha moře Poseidóna a bohyně země Gaie. Kdykoli
slábl, přimkl se ke své matce zemi a síla se mu vrátila.
652
Ganymédés, syn dardanského krále Tróa a jeho manželky Kallirhoy, byl nejkrásnějším chlapcem na světě.
Zeus jej unesl v podobě orla a učinil z něho číšníka olympských bohů.
653
Hrdina Perseus byl synem nejvyššího boha Dia a dcery krále v Argu Akrisia Danay.
654
Stalo se tak v r. 186 př.Kr., kdy senát výstřední noční slavnosti zvané bakchanálie (řecky dionýsie) zakázal.
XVIII.14 O bohovědných básnících
V téže době se vyskytli bohovědní básníci, kteří skládali básně o bozích. Jejich
bohové však byli sice velkými lidmi, ale přece jen lidmi, anebo živly tohoto
světa, které stvořil jediný pravý Bůh, anebo zlými duchy. A třebaže tito básníci
mezi bludy a smyšlenkami někdy opěvovali také jediného pravého Boha, jistě
mu nesloužili řádně, kdy ctili vedle něho nepravé bohy a prokazovali jim službu,
jaká náleží jenom jemu, ba nedovedli ani upustit od necudných bájí o svých
bozích. Byli to Orfeus,655 Musaios656 a Linos,657 z nichž Orfeus byl jakýmsi
způsobem postaven v čelo podsvětním obřadům či spíše zlořádům. Podobně
manželka krále Athamanta jménem Ínó,658 jíž Řekové říkají Leukothea a Římané
Matuta, a její syn Melikertés, kteří zahynuli dobrovolnou smrtí v moři, byli
v lidských představách vzati mezi bohy. Stejně tak jiní dva lidé té doby, Kastor a
Pollux.659
XVIII.15 O zániku argejského státu v době,
kdy u Laurentů obdržel trůn jako první král Saturnův syn Picus
655
Hrdina Orfeus, syn boha Apollóna nebo říčního boha Oiagra a Múzy Kalliopy, největší pěvec a hudebník
řeckých mýthů.
656
Músaios (latinsky Musaeus) byl básník a mýthograf archaické doby kolem r. 600 př. Kr., který údajně
pocházel z Eleusíny a byl pokládán za Orfeova potomka.
657
Linos byl synem boha Apollóna a některé z Múz (Kalliopy nebo Úranie nebo Terpsichory) a bratrem
Orfeovým. Objevil melodii a rytmus. Když vyučoval mladého Hérakla hudbě a pokáral jej pro nějaký neúspěch,
dostal od něho lyrou do hlavy a na místě skonal.
658
Ínó se provdala za orchomenského krále Athamanta, který opustil svou první manželku, bohyni oblaků
Nefelu, zbavila se jeho dětí Frixa a Helly a stala se matkou dvou synů, Learcha a Melikerta. Poněvadž se ujala
malého Dionýsa, kterého měl nejvyšší bůh Zeus s její sestrou Semelou, přivodila tím na sebe hněv Diovy žárlivé
manželky Héry, která způsobila, že Athamás zešílel a zabil Learcha. Když chtěl zabít i Melikerta, uprchla s ním
k strmému mořskému břehu a v zoufalství se vrhla z vysoké skály do moře, aby Athamantovi unikla. Zeus ji
odměnil za opatrování Dionýsa tím, že přikázal mořským nymfám, aby ji přijaly i s Melikertem mezi sebe a
povýšil oba na bohy. Jako mořská bohyně si Ínó změnila jméno na Leukotheá (lat. Albunea nebo Matuta) a stala
se ochránkyní plavců. Melikertés (lat. Melicertes) si změnil jméno na Palaimón a stal se ochrancem přístavů.
659
Kastór a Polydeukés (latinsky Castor a Pollux), nejslavnější hrdinové po Héraklovi. Narodili se jako dvojčata
(Dioskúrové, latinsky Dioscuri nebo Gemini), ale přesto byli nevlastními bratry, protože Kastorovým otcem byl
spartský král Tyndareos, Polydeukovým nejvyšší bůh Zeus, jejich matkou byla Tyndareova manželka Léda.
Kastorovou sestrou byla Klytaimnéstra a Polydeukovou Helena. Nesmrtelný Polydeukés vynikal v pěstním
zápase, smrtelný Kastór v řízení válečného vozu a krocení nejdivočejších koní. Po Kastórově smrti chtěl
Polydeukés sdílet bratrův osud, a proto oba jsou jeden den v temném podsvětí a jeden den na světlém Olympu.
Za těch časů vzalo za své argejské panství, které připadlo Mykénám, a vzniklo
království Laurentum,660 kde jako první nastoupil na trůn Saturnův661 syn
Picus,662 zatímco trvala assyrská říše, jíž vládl 23. král Lampares, a u Hebrejů
byla soudcem žena jménem Debora.663 Skrze ni působil Boží Duch, neboť byla i
prorokyní, ačkoli její proroctví je poněkud nejasné, takže bychom potřebovali
dlouhý výklad k důkazu, že bylo proneseno o Kristu. Saturnovi uctívači popírají,
že byl člověkem, a říkají, že před svým synem Pikem panoval v Itálii sám, když
sjednotil divoký horský kmen, dal mu zákony a zemi pojmenoval Latium; 664 ale
měli by spíše říci, že Pikovým otcem byl Sterces či Stercutius, zkušený rolník,
který prý vynašel zúrodňování polí zvířecím hnojem, který dostal název podle
jeho jména stercus. Také Pika přijali do sboru svých bohů, o němž tvrdí, že byl
proslulým ptakopravcem a válečníkem, a stejně tak Pikova syna a Saturnova
vnuka Fauna, z něhož udělali boha polí, lesů (Silvanus) a ochránce dobytka před
vlky (Lupercus). Tyto božské pocty přiřkli mrtvým před trojskou válkou.
XVIII.16 Jak byl po vyvrácení Tróje zařazen mezi bohy Diomedes,
o jehož druzích se myslilo, že byli proměněni v ptáky
Když padla Trója za vlády Faunova syna Latina, vítězní Řekové, vracející se
domů, byli stíhání různými pohromami, a přesto pohané rozmnožili počet svých
bohů i z jejich řad. Učinili totiž boha i z Dioméda,665 který se podle pověsti
nevrátil domů z vůle bohů za trest a jehož druhové se prý proměnili v ptáky.
XVIII.17 Co zaznamenal Varro o neuvěřitelných proměnách lidí
Varro,666 aby to podepřel, vyprávěl o divech zlopověstné čarodějnice Kirky,
která proměnila ve zvířata i druhy Odysseovy, nebo o Lykáónovi, 667 králi
arkadského města Lykosúry, kterého Zeus proměnil ve vlka.
660
Laurentum bylo prastaré pobřežní město v Latiu JV od Ostie. Tam přistál Aeneas a tam sídlil král Latinus,
který Aenea s jeho Trójany přijal do své země a dal za manželku svou dceru Lavinii. Zbytky města byly odkryty
na území venkovského sídla italského státního prezidenta, které se nazývá Castelporziano a leží asi 20 km JJZ od
Říma v lesnaté oblasti o rozloze asi 59 km2.
661
Saturn byl římský bůh setby a orby, později ztotožňovaný s řeckým Kronem. Považovali jej za zakladatele
nového společenského řádu na světě, jenž lidi naučil obdělávat půdu, pěstovat obilí, sázet ovocné stromy a
vinnou révu, budovat společná sídla a řídit se zákony. Jeho manželkou byla bohyně Ops, později ztotožněná
s řeckou Rheiou.
662
Picus (latinsky Datel) byl podle Aeneidy otcem Faunovým a dědem Latinovým. Tento Latinus byl otcem
Aeneovy manželky Lavinie.
663
Sd 5
664
Aen. VIII, 321
665
Hrdina Diomédés, syn kalydónského hrdiny Týdea a jeho manželka Déipyly, byl králem v Argu. V trójské
válce patřil k nejstatečnějším a nejsilnějším bojovníkům. Před Tróju přivedl třetí nejsilnější vojsko na 80 lodích
(vojsko vrchního velitele Agamemnona čítalo 100 lodí a vojsko mocného pylského krále Nestora 90 lodí).
666
Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik
667
Lykáón byl otcem Diovy milenky Kallisty, proto pochyboval o nadřazenosti bohů a chtěl Diovu
vševědoucnost vyzkoušet tím, že mu předložil pečené lidské maso. Za to byl proměněn ve vlka, který se
vystavuje nebezpečí, když zatouží po lidském mase.
XVIII.18 Jak máme pohlížet na proměny, které lidi postihují zřejmě na
základě démonských kouzel
Co řekneme jiného o této veliké šalbě zlých duchů než to, že se má ze srdce
Babylóna utéci?668 Duchovní smysl tohoto prorockého příkazu je ten, abychom
z obce tohoto světa, která je ve skutečnosti společenství zlých andělů i
bezbožných lidí, prchali krokem víry a lásky k jedinému pravému a živému
Bohu. Čím je mocnější před naším zrakem působnost zlých duchů v těchto
nejnižších věcech, tím houževnatěji se musíme přidržet Prostředníka, skrze
něhož stoupáme z nížin k výšinám. * Řekněme-li totiž, že ty věci nezasluhují
víry, pak nechybějí lidé, kteří tvrdí, že o něčem takovém slyšeli zaručenou
zprávu nebo že se o tom i přesvědčili. Vždyť i já jsem v Itálii slyšel o selkách,
sběhlých v těchto zlých kouzlech, které dávají pocestným v sýru něco, že se na
místě promění v soumary, nanosí všechno, co je třeba, a po dokončení práce se
opět vracejí do své podoby; jejich mysl se přitom nijak nemění, zůstává
rozumnou a lidskou, jako se to stalo Apulejovi669 podle jeho vlastních údajů
nebo výmyslů v knihách O zlatém oslu, kde se z něho stal po požití lektvaru osel
s lidským duchem. * Tyto věci jsou nepravdivé, takže se jim právem nevěří. Jen
všemohoucí Bůh může učinit všechno, co chce, a zlí duchové nečiní z moci své
přirozenosti, která je andělská, třebaže špatná vlastní chybou, nic než to, co
dopustil on. Jeho úmysly jsou často skryté, ale nikdy nespravedlivé. A dělají-li
takové věci zlí duchové z jeho dopuštění, nemohou tvořit podstaty, nýbrž jen
proměňují zevnějšek toho, co stvořil Bůh, aby se to zdálo něčím jiným, než to je.
Jsou-li ty náklady skutečnými hmotnými břemeny, pak je nosí zlí duchové
v přeludech soumarů na oklamání lidí. Lidé je mohou spatřit s pomocí
obrazotvornosti ve bdění nebo s pomocí snu ve spánku. Tak je zlí duchové šálí,
aby v nich vzbudili přesvědčení, že mají uctívat nepravé bohy a otročit jim skrze
oltáře, oběti a kněze na úkor jediného pravého Boha.
XVIII.19 O tom, že Aeneas přišel do Itálie v tu dobu, kdy Hebreům stál
v čele soudce Labdon
Po dobytí a vyvrácení Tróje přišel do Itálie se zbytky Trójanů na dvaceti lodích
Aeneas;670 panoval tam právě Latinus, kdežto v Athénách Menestheus,
v Sikyónu Polyfides, v Assýrii Tautanes a u Hebrejů soudce Labdon. 671Po
Latinově smrti kraloval pak Aeneas po tři roky, zatímco v uvedených státech
vládli titíž králové až na to, že Sikyónští už měli Pelasga a Hebreové soudce
Samsona, který byl úžasně silný. Z Aenea, který po svém skonu zmizel,672
668
Srov. Iz 48,20
Lucius Apulejus Platonicus (+ 180), platónský filosof afrického původu,
autor Proměn (Metamorfóz) pod názvem Zlatý osel.
670
Řecky Aineiás.
671
Mezi Jiftáchem, který soudil Izraele 6 let, a Samsonem, který byl soudcem 20 let,
soudili Izraele ještě tři soudcové: Ibsán po 7 let, Elón po 10 let a Abdón po 8 let.
672
Podle většiny mýthů byl po boji proti Etruskům vzat v plné zbroji na nebesa a stal se bohem.
669
udělali Latinové boha. V téže době se athénský král Kodros nepoznán vrhl mezi
nepřátele svého státu, Peloponésany,673 aby ho zabili, protože podle věštby měli
zvítězit jen za té podmínky, že nezabijí athénského krále, a tak se přestrojil za
prostého muže a hádkou je popudil, aby ho zabili, a tak zachránil vlast; i jeho
Athéňané ctili jako boha. * Za čtvrtého latinského krále Silvia, syna Aeneova,
(ale ne z Kreusy, z níž vzešel Ascanius, třetí tamější král, nýbrž z Lavinie, dcery
Latinovy), který se narodil po Aeneově smrti, za 29. assyrského krále Onea a 6.
athénského krále Melantha, když byl soudcem Hebreů kněz Élí, vzal za své
sikyónský stát, který prý trval 940 let.
XVIII.20 O posloupnosti králů u Izraelitů po době soudců
Záhy poté, co v uvedených státech zůstávali titíž králové, skončilo u Izraelitů
období soudců a začalo v osobě Saulově období králů, když ještě žil prorok
Samuel. V té době začali panovat nad Latiny králové, kteří byli příjmením
nazýváni Silviové po Aeneovu synu Silviovi; podobně dostali v době mnohem
pozdější nástupci Caesara Augusta titul caesar. Ale Saul se neosvědčil, takže
jeho rod byl královské vlády vyloučen, a když po čtyřiceti letech vlády zemřel,
nastoupil na trůn David. Tehdy po záhubě krále Kodra upustili Athéňané od
královské ústavy a začali svůj stát spravovat skrze úředníky. Po Davidovi, který
panoval rovněž čtyřicet let, se stal králem jeho syn Šalomoun, který založil
chrám Boží v Jeruzalémě. Za jeho doby byla v Latiu založena Alba,674 po níž se
jejich další králové začali nazývat králi albskými, ne už latinskými, ačkoli vládli
v témže Latiu. Po Šalomounovi nastoupil na trůn jeho syn Roboám, za něhož
byl národ rozdělen ve dva státy, z nichž každý měl od té doby vlastního krále.
XVIII.21 O latinských králích, z nichž byl zbožněn první Aeneas a
dvanáctý po Aeneovi Aventinus
Po Aeneovi, z něhož si udělali boha, mělo Latium jedenáct králů, z nichž se
žádný nestal bohem, až Aventinus, který je dvanáctý po Aeneovi. Aventinus
padl ve válce a byl pohřben na té hoře, která až dodnes nese jeho jméno, a také
byl přidružen k počtu jejich bohů. Jiní ovšem nechtěli připustit, že padl, a říkali,
že zmizel a že ta hora nebyla pojmenována po něm, nýbrž dostala jméno od
toho, že se na ní sletovalo ptactvo.675 Po něm se nestal v Latiu bohem už nikdo
673
Peloponésané (vlastně Dórové) pak od Athén odtáhli, a tak Attika zůstala jednou z mála oblastí evropského
Řecka, kterou si Dórové nepodrobili. Kodrův syn Androklos založil Efes, Neileós Mílét a Medón se stal po otci
athénským vládcem, avšak už nikoli s titulem basileus = král, nýbrž archón = vládce, protože z úcty ke Kodrovi
Athéňané přestali napříště udělovat královský titul.
674
Město Alba Longa se nacházelo od r. 1152 př. Kr. asi 20 km jihovýchodně od Říma na západním břehu jezera
Lago Albano. Na jeho místě je dnes Castel Gandolfo. Králové (14): Aeneas, Aeneův syn Julus (Ascanius) , jeho
mladší bratr Silvius, dále Silviův syn Aeneas Silvius, jeho syn Latinus Silvius, jeho syn Albas S., jeho syn Atys
(Epytus) S., jeho syn Capys S., jeho syn Capetus S., jeho syn Tiberinus S., jeho syn Agrippas S., jeho mladší
bratr Acrota (Allodius) S., Aventinus S., Aventinův syn Procas S., Prokův syn Numitor S., jeho mladší bratr
Amulius S. a Numitor S. podruhé. Třetí římský král Tullus Hostilius město zničil v r. 665 př. Kr.
675
Ptáci = lat. aves
kromě Romula, zakladatele Říma. Za Aventinova syna Proky bylo připojeno
k Médsku slavné assyrské království, největší ze všech, po bezmála tisíci třech
stech pěti letech včetně vlády prvního krále Bela, otce Ninova. Procas byl
předchůdcem Amuliovým,676 který učinil z Rhey Silvie, dcery svého staršího
bratra Numitora, vestálku, která počala blížence Romula a Rema prý z boha
války Marta. Tímto způsobem se omlouvá a uctívá její smilstvo a jako důkaz se
uvádí, že prý odložená dvojčata odkojila vlčice, neboť vlk je zvířetem
zasvěceným bohu Martovi. Podle jiného podání se ujala odložených a plačících
dětí jakási nevěstka, takže se říkalo nevěstkám vlčice a nevěstincům vlčince, od
níž se dostaly k pastýři Faustulovi a byly odkojeny jeho ženou Accou Larentií.
Amulius dal Rheu přivázanou ke kameni a v proutěném koši i obě její děti
vhodit do řeky Tibery, bůh řeky Tiberinus prý ji však zachránil a vzal si ji za
manželku. Řízením Božím byla také nemluvňata, budoucí zakladatelé tak
významné obce, zachráněna z vody za účelem potrestání krutého krále. Po
Amuliovi nastoupil na latinský trůn podruhé jeho starší bratr Numitor, Romulův
a Remův děd, a v prvním roce jeho vlády byl založen Řím.677
XVIII.22 O tom, že Řím byl založen tou dobou,
kdy zanikla assyrská říše a kdy v Judsku panoval Ezechiáš
Obec Řím byla založena jako druhý Babylón, jakoby dcera prvního Babylóna, a
skrze ni se Bohu zalíbilo podrobit svět, sjednotit jej ve společném právním státě
a dát mu mír široko daleko. Assyrská říše si podrobila téměř celou Asii válkami
nepříliš těžkými, protože národy byly ještě nepočetné a neobratné ve zbrani;
zato Řím si nepodrobil tolik národů Západu i Východu tak snadno a rychle,
protože národy už byly mohutné, statečné a vycvičené ve zbrani, a tak u nich
narážel na sílu a bojovnost. Od časů světové potopy, během které se zachránilo
v Noemově arše jenom osm lidí, totiž neuplynulo o mnoho více než tisíc let,
když Ninus podrobil kromě Indie celou Asii. V době, kdy byl založen Řím, žil
národ Izraele v Zaslíbené zemi 718 let, z toho připadá na Jozua 27 let, na dobu
soudců 329 let a na dobu králů 362 let. Tehdy vládl v Judsku zbožný král
Ezechiáš, v Izraeli král Ozeáš.
XVIII.23 O erythrejské Sibylle, která vedle jiných Sibyll věštila mnoho
určitého o Kristu
676
Amulius Silvius sesadil svého staršího bratra Numitora s trůnu, zabil jeho syny a z jeho dcery Rhey Silvie
učinil vestálku, aby zůstala bezdětná. Rheu však svedl bůh války Mars a ona porodila dvojčata Romula a Rema,
které odkojila vlčice a vychoval pastýř Faustulus. Když dorostli, se svým dědem Numitorem šli do Alby Longy a
svrhli s trůnu Amulia, kterého pak Numitor zabil. Na místě, kde Faustulus dvojčata našel, byl pak založen Řím.
677
V r. 753 př. Kr.
V téže době věštila podle některých zpráv erythrejská Sibylla. Podle Varrona
však Sibyll bylo více,678 nejen tato jediná. Od této erythrejské Sibylly máme
sepsány některé jasné věštby o Kristu, a ty jsem četl i já. Bývalý konzul
Flaccianus nám v řeckém svazku ukázal místo, kde počáteční písmena veršů
dávala slova: Iésús Christos, Theú hyios, Sótér. 679 Tyto verše přeložil kdosi do
latiny:680
Jednou nastane soud, pot vyrazí na tváři země.
Edenu věčný Král k ní sestoupí s výšiny nebes,
žádaje od světa počtu a soudě osobně lidstvo.
I kdo nevěřil, i kdo byl věřící, uvidí Boha
šířavou nebe se brát, mezi svatými, na konci světa.
Krev i tělo zas obdrží duše, jež on soudit bude.
Role zarostou hložím, neb zůstanou neobdělány.
Idoly odhodí muži, a odhodí poklady všecky.
Sežehne oheň zemi a moře i nebeskou klenbu,
temné brány pekel on prolomí, aby je zkoumal.
Uzří však veškeré tělo, jež svaté je, svobodně světlo,
spalovat bude však plamen, jenž nezhasne, hříšníky věčně.
Bůh tu odemkne každému srdce, by na světlo Boží
odhalil tajemství všecka, své myšlenky skryté i skutky.
Žalost nastane všem, a zuby skřípět budou.
Iris jasného slunce i hvězdný chorovod zajde,
svine se nebe jak plachta a přestane svítit měsíc.
I hor temena smete a údoí ode dne zvedne.
Nebude ve světě lidském už nijaké výšky ni hloubky.
S poli se srovnají stráně i siná hladina mořská.
Pomine všecko, co je, a země se zhroutí a zhyne.
Ani studny a řeky se nevyhnou spálení ohněm.
Smutný polnice zvuk se tehdy rozlehne s výše,
intráda všemožných muk a žalozpěv nad bídou hříchu.
Tartar propastný ukáže země, jež rozestoupí se.
Emanuel tu shromáždí krále, a neunikne nikdo.
Laviny ohně a síry se budou řítit s nebe.
678
Jméno Sibylla označuje starověké věštkyně, k nimž patří například slavná Sibylla Erythrejská nebo Kúmská
(Cumae blízko Neapole), která údajně prodala římskému králi Tarquiniovi Superbovi tři knihy věšteb. Sibylly
jsou známé již od 7. stol. př. Kr. V době starého Říma se rozlišovalo až 12 Sibyll; Varro jich znal deset.
Sibyllská tradice není příliš spolehlivá, je značně nesourodá a obsahuje mnoho židovských i křesťanských
interpolací čili dodatečných vsuvek. Máme kritické vydání sbírky pocházející z 5. stol. po Kr. (Geffcken,
Johann: Oracula Sibyllina, 1902), totiž sbírky dvanácti knih (Sib 1-8, 11-14) a několika fragmentů (Sib F 1-8) a
Prologu.
679
To znamená Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. První písmena dávají slovo ichthys = ryba, což mysticky
naznačuje Krista, protože dovedl v této propasti smrtelnosti jakoby ve vodní hlubině zůstat živ bez hříchu.
680
Orac. Sibyll. VIII, 217
Těchto 27 veršů představuje číslo, které je třetí mocninou tří. Třikrát tři dává
totiž devět, a vezmeme-li těch devět třikrát, dostaneme připojením výšky na
plochu trojrozměrný útvar a vyjde sedmadvacet. Tato Sibylla, ať už erythrejská
nebo kúmská, nemá v celé své básni, z níž jsme uvedli nepatrnou část, nic, co by
ukazovalo k modloslužbě. Někteří ovšem zaznamenali, že erythrejská Sibylla
nežila za Romula, nýbrž už v době trojské války. Také Lactantius cituje ve svém
díle681 nějaké věštby o Kristu, které on uvedl porůznu, jak si toho vyžadoval
postup jeho dokazování, já pak pokládám za dobré uvést je souvisle jako jednu
delší věštbu, které on pojal jako několik kratších: „Do rukou nevěřících potom
upadne; budou pak Boha políčkovat nečistýma rukama a nečistými ústy naň
budou plivat jedovaté sliny; nastaví však ranám v prostotě srdce svatá záda. A
snášeje políčky, bude mlčet, aby nikdo nepoznal, které Slovo či odkud přišlo,
aby mluvil k peklu a byl korunován trním. Za pokrmu dali mu pak žluč a za
nápoj ocet; takovou nehostinnou hostinu vystrojí. Sama jsou totiž bez rozumu,
nepoznala jsi svého Boha, skrývajícího se lidské mysli, nýbrž korunovala jsi ho
trním a namíchala jsi mu hroznou žluc. Avšak chrámová opona se roztrhne a
v poledne bude nejtemnější noc po tři hodiny. A smrtí zemře, upadna ve spánek
na tři dny; a potom se vrátí z pekla a první vyjde na světlo, aby povolaným
ukázal počátek vzkříšení.“
XVIII.24 O tom, že za vlády Romulovy slynulo sedm mudrců v době,
kdy deset izraelských kmenů bylo odvlečeno od Chaldejců do otroctví,
a že se ten Romulus po smrti těšil božské poctě
Za vlády téhož Romula žil prý Thalés Milétský, 682 jeden ze sedmi mudrců, kteří
po básnících bohovědných byli nazýváni sofoi, to znamená moudří. V téže době
od Chaldejských poraženo deset kmenů, které se po rozdělení národa nazývaly
izraelské, a byly odvlečeny do zajetí do těch zemí, kdežto ty dva kmeny, které se
jmenovaly judské a měly za sídelní město Jeruzalém, zůstaly v Judsku. Jak je
všeobecně známo, zařadili Římané mrtvého Romula mezi bohy, protože i on
zmizel. To už se v těch dobách přestalo dělat, a později, v době císařské, se to
dělo jenom z pochlebnictví, nikoli z bludu, a Cicero683 v tom spatřuje velikou
chválu pro Romula, že si zasloužil tohoto vyznamenání už za časů vzdělanosti a
osvěty, třebaže filosofie se ještě nerozšířila, a ne v těch starých temných dobách,
kdy se lidé snadno mýlili. A třebaže lidé v pozdějších dobách z mrtvých bohy
nedělali, přece nepřestali pokládat za bohy a uctívat ty, které zbožnili jejich
681
Instit. IV, 18 n. Lucius Caecilius Firmianus Lactantius (+ 325 po Kr.) byl latinský apolegeta z Afriky a
vychovatel císaře Konstantina Velikého; Pico della Mirandola jej nazval křesťanským Ciceronem.
682
Bývá pokládán za zakladatele řecké filosofie; zemřel kolem r. 546 př. Kr. Za pralátku světa považoval vodu.
683
Rep. II, 10. Marcus Tullius Cicero byl římský politik, řečník a spisovatel (+ 43 př. Kr.).
předkové; ba dokonce osidla bludné a bezbožné pověry ještě rozšířili o sochy,
jichž staří neměli; to jim vnukali do srdce nečistí duchové, šálíce je i klamnými
věštbami, aby se ke cti nepravých bohů s nectí dávaly i hry, představující
vybájené zločiny bohů, jaké v pozdějších dobách už nevznikaly. Po Romulovi
panoval Numa,684 který sice měl za to, že té obci musí být záštitou velký počet
bohů, ale jemu se po smrti přijetí do jejich sboru nedostalo; patrně nebe bylo
zalidněno takovou spoustou bohů, že sám by tam místo už nenašel. Tehdy, když
v Římě vládl on, u Hebreů začal kralovat Manasses,685 bezbožný král, který prý
zabil proroka Izaiáše. A tehdy podle pověsti žila Sibylla samská.
XVIII.25 Kteří filosofové se vyznamenali v době vlády římského krále
Tarquinia Staršího
a hebrejského Sedechiáše, když byl Jeruzalém ztečen a chrám vyvrácen
Za vlády hebrejského krále Sedechiáše a římského Tarquinia Staršího byl
židovský národ odveden do babylónského zajetí, když byl dobyt a zničen
Jeruzalém i slavný Šalomounův chrám. Proroci, kteří je varovali před jejich
neřestmi a bezbožností, jim to předpověděli, hlavně Jeremiáš. 686 V té době, když
byl Boží národ v zajetí, žil Pittakos Mytilénský,687 jiný ze sedmi mudrců kromě
výše uvedenéhoThaléta Milétského a kromě jiných, jako byli Athéňan Solón,688
Sparťan Chilón,689 Korinťan Periandros,690 Kleobúlos z Lindu691 a Biás692
z Priény, to jsou jejich jména. 693 Ti vynikali nad ostatní lidi chvalitebným
způsobem života a shrnuli do stručných hesel některá mravní ponaučení. V době
židovského zajetí se proslavili také Anaximandros, Anaximénes 694 a
Xenofanés;695 tehdy žil Pythagoras,696 po němž se mudrcům začalo říkat
filosofové.
684
Starořímští králové: 1. Romulus (753-716 př. Kr.), 2. Numa Pompilius (715-672 př. Kr.), 3. Tullus Hostilius
(672-640 př.Kr.), 4. Ancus Marcius (640-616 př. Kr.), 5. Lucius Tarquinius Priscus (616-578 př. Kr.), 6. Servius
Tullius (578-534 př. Kr.), 7. Lucius Tarquinius Superbus (534-510 př. Kr., + 495 př. Kr.).
685
Judský král Manasses vládl v letech 696-641 př. Kr., celkem 55 let.
686
Srov. Jr 25,8-11
687
+ kolem r. 570 př. Kr., vládce na ostrově Lesbu, vydal první psané zákony
688
+ kolem r. 560 př. Kr., básník a zákonodárce v Athénách
689
+ po r. 556 př. Kr., zákonodárce ve Spartě
690
+ 583 př. Kr., vládce v Korintu
691
+ v 6. stol., vládce přístavního města Lindos na ostrově Rhodu
692
+ kolem r. 530 př. Kr., pocházel z maloasijské krajiny Karie
693
Jde o předsokratické mudrce, souvislé pojednání o nich najdeme u Diogena Laertia (Životy, názory a výroky
proslulých filosofů I, 22-108). Nejstarší výčet je už u Platóna (Prótagorás 343).Výroky (apofthegmata, gnómai)
tradičně připisované sedmi mudrcům podává kolem r. 300 př. Kr. Démétrios Falérský, zachovaný u Stobaia,
(Anthologium III, 1, 172). Někdy se k nim řadí Mysón Chenský, současník Chilónův.
694
Anaximandros a Anaximenés se počítají spolu s Thalétem k filosofům milétské školy.
Anaximandros (+ kolem r. 546 př. Kr.) za pralátku světa považoval apeiron, Anaximenés pak vzduch.
695
+ kolem r. 500 př. Kr., počítá se k filosofům eleatské školy, ostře odmítal každou pověru
696
+ po r. 510 př. Kr., filosof a matematik, zakladatel pythagorejské školy
XVIII.26 O tom, že v té době, kdy po naplnění sedmdesáti let byli Židé
propuštěni z babylónského zajetí,
byli i Římané osvobozeni od královlády
V téže době perský král Kýros697, který panoval i nad Chaldejci a Assyřany,
propustil značnou část zajatých Židů, a tak umožnil, že se z nich padesát tisíc
vrátilo k obnovení chrámu. Ale položili jen základy a vystavěli oltář, protože na
ně doráželi nepřátelé, a tak byla práce odložena až do doby Dareiovy. 698 V téže
době se sběhly i ty události, které jsou vypsány v knize Júdith. Římané tehdy
vyhnali krále Tarquinia Mladšího a začali se rovněž těšit svobodě. Až do té doby
měl Boží lid proroky, kterých sice bylo mnoho, ale kanonická Písma jich
zaznamenávají málo. Nyní v této knize o nich něco povím, jak jsem slíbil.
XVIII.27 O době proroků, jejichž proroctví se chovají v Písmech svatých
a kteří předpověděli mnoho o povolání pohanů tehdy, kdy vznikla říše
římská a zanikla assyrská
Abychom tedy mohli věnovat pozornost jejich době, vraťme se maličko do doby
starší. Stojí totiž psáno: „Slovo Páně, jež se dostalo Ozeášovi, synu Beérovu, za
judských králů Uziáše,699 Jótama700, Achaza701 a Ezechiáše702 a za izraelského
krále Jarobeáma, syna Jóašova.“703 Také Ámos píše, že prorokoval za dnů
judského krále Uziáše a izraelského krále Jarobeáma,704 který vládl současně.705
Stejné krále jako Ozeáš uvádí Izaiáš706 na začátku svého proroctví; Micheáš707
697
Kýros II. Veliký (+ 530 př. Kr.), zakladatel perské říše jako velmoci, který vstoupil v r. 539 př. Kr. do města
Babylónu bez boje a dovolil násilně přesídleným Židům vrátit se do vlasti
698
Dareios I. vládl v letech 522-486 př. Kr.
699
Uziášova vláda se počítá obvykle v letech 783-742 př. Kr.
700
Jótam vládl asi v letech 742-735 př. Kr.
701
Achaz vládl asi v letech 735-715 př. Kr.
702
Ezechiáš vládl asi v letech 715-697 př. Kr.
703
Oz 1,1
704
Jarobeám II. vládl asi v letech 781-742 př. Kr.
705
Am 1,1
706
Iz 1,1
707
Mi 1,1
uvádí jen tři krále následující po Uziášovi. Za téhož krále Uziáše prorokoval
Jonáš a za jeho nástupce Jótama Jóel, avšak vročení jsme převzali z kronik,
protože o své době se nezmiňují. Tato doba sahá od latinského krále Proky až po
Romula, krále už římského, nebo i po začátek vlády jeho nástupce Numy
Pompilia, neboť v tu dobu panoval král Ezechiáš. V té době zanikla říše assyrská
a vznikla říše římská, tehdy se otevřela ústa proroků a jejich proroctví se
provalila jako zřídla najednou. A podobně jako na začátku assyrského panství
přišel Abraham, tak na konci přišli proroci, a za vlády západního Babylónu, to
znamená Říma, měl přijít pak Kristus, aby se naplnila zaslíbení, o nichž proroci
vydávali svědectví nejen slovem, ale i písmem. Od té doby totiž, co lidu Božímu
začali vládnout králové, téměř nikdy mu nechyběli proroci, avšak byli k užitku
pouze jim, nikoli pohanům, třebaže jednou mělo jejich slovo prospět i pohanům.
Proto se slušelo, aby přišli v době, kdy byl zakládán římský stát, budoucí vládce
pohanských národů.
XVIII.28 Co prorokovali Ozeáš a Ámos o evangeliu Kristově
Čím jsou výroky proroka Ozeáše hlubší, tím je těžší do nich proniknout. „A
stane se, že na místě, kde jim bylo řečeno: Vy nejste můj lid; budou i oni
nazváni syny Boha živého.“708 Tomu apoštolové rozuměli o povolání
pohanského lidu, který dříve k Bohu nepříslušel, neboť Kristus dvojí spojil v
jedno, když zbořil rozdělující zeď a ze žida i pohana stvořil jednoho nového
člověka.709 A na jiné místě dosvědčuje, že tělesní Izraelité, kteří nyní v Krista
věřit nechtějí, uvěří později ve svých potomcích: „Po mnoho dní zůstanou
synové Izraelovi bez krále, bez knížete, bez oběti, bez oltáře, bez kněžstva a bez
odznaků, ale potom se obrátí a budou hledat Pána, svého Boha, i svého krále
Davida a s úžasem přiběhnout k Pánu a jeho dobrotivosti v posledních dnech.“710
Králem Davidem se myslí Kristus, jenž byl Davidovým potomkem. 711
Předpověděl i zmrtvýchvstání Kristovo: „Uzdraví nás po dvou dnech, třetího
dne nám vrátí život,“712 a v něm i zmrtvýchvstání naše.713 O stejných věcech
prorokoval také Ámos: „V ten postavím rozpadlý Davidův dům a zazdím jeho
trhliny, opravím jeho trosky a bude vybudován jako za dávných dnů, aby mne
hledali ostatní lidé a všechny národy, nad nimiž bylo vzýváno mé jméno, je
výrok Pána, který tak učiní.“714
708
Oz 1,10
Srov. Ef 2,14nn.
710
Oz 3,4-5
711
Srov. Ř 1,3
712
Oz 6,2
713
Srov. Ko 3,1
714
Am 9,11-12
709
XVIII.29 Co předpověděl o Kristu a jeho Církvi prorok Izaiáš
Prorok Izaiáš nepatří k dvanácti malým proroků, jejichž proroctví jsou krátká ve
srovnání s těmi, kteří se jmenují velcí proroci, neboť zanechali obšírnější spisy.
Avšak se dvěma předešlými proroky spojuje Izaiáše tatáž doba, kdy prorokoval.
Někteří jej nazývají spíše evangelistou než prorokem, protože nejen káral
nepravosti, hlásal spravedlnost a předpovídal hřešícímu lidu budoucí pohromy,
ale i prorokoval o Kristu a jeho Církvi, tj. o Králi a Obci, kterou založil,
mnohem více než ostatní. S ohledem na nutné omezení díla uvedeme zde jenom
dvě místa, jedno o Kristu715 a druhé o jeho Církvi.716 Ačkoli také v nich leccos
zasluhuje výladu, přece jsou tak jasná, že i nepřátelé jsou nucení proti své vůli
rozumět.
XVIII.30 Co prorokovali ve shodě s Novým zákonem Micheáš, Jonáš a Jóel
Prorok Micheáš mluví o Kristu jako o vysoké hoře717 a předpovídá Kristovo
rodiště v Betlémě.718 Prorok Jonáš mluvil o Kristu ani ne tak slovy, jako tím, že
byl pohlcen vorvaněm a třetího dne vyvržen,719 což bylo znamením toho, že se
Kristus vrátí třetího dne z hlubin pekel. Prorok Jóel předpověděl, že na
shromážděné apoštoly sestoupí podle Kristova zaslíbení Duch svatý.720
XVIII.31 Jaká proroctví o spáse světa v Kristu se nacházejí u Abdiáše,
Nahuma a Abakuka
Z malých proroků tři svou dobu neudávají, totiž Abdiáš, Nahum a Abakuk, ba
ani v kronice Eusebiově a Jeronýmově nečteme, kdy prorokovali. Jen Abdiáše
sice uvádějí vedle Micheáše, ale ne tam, kde píší o době, kdy podle jejich zpráv
Micheáš prorokoval. Abdiášovo proroctví je ze všech nejkratší a mluví se v něm
proti Idumejským, totiž proti Ezauově potomstvu, kteří jako by zastupují
všechny pohany; avšak předpovídá se v něm, že spása z hory Sión (z Judska)
ochrání horu Ezauovu (Idumeu v užším smyslu, pohany v širším smyslu)
zvěstováním evangelia,721 aby i pohané byli přeneseni do království Božího. 722
Prorok Nahum jasně říká, že Kristus dechne do tváře židovských učedníků
Ducha svatého: „Hle, po horách přichází Zvěstovatel radosti, jenž ohlašuje
pokoj. Slav, Judo, svoje sváteční dny, a plň svoje sliby. Je dokonáno, je
skončeno, je konec. Vystupuje ten, kdo dechne na tvoji tvář a vysvobodí tě ze
715
Iz 52,13-53,12
Iz 54,1-5
717
Mi 4,1-4
718
Mi 5,2-5
719
Jn 2,1.11
720
Jl 2,28-29
721
Abd 17 (Na hoře Sión však nastane spása a nastane svatost.)
722
Abd 21 (A vystoupí spása s hory Sión, aby chránili horu Ezauovu, a bude Pán kralovat.)
716
soužení.“723 Prorok Abakuk mluví o druhém příchodu Kristově: „Napiš, co jsi
viděl, zaznamenej to na tabulky, aby si to čtenář mohl snadno projít. Neboť je to
ještě prozatím vidění, ale už ukazuje k určitému času a míří ke svému cíli; budeli prodlévat, vyčkej, neboť přijde zcela jistě a zadržet se nedá.“724
XVIII.32 O proroctví, obsaženém v modlitbě a písni Abakukově
Prorok Abakuk se modlí ke Kristu a žasne nad novou spásou lidského rodu,
kterou poznal předem: 2. „Pane, slyšel jsem tvá slova; bojím se o tvé dílo, Pane;
v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď ve známost, a v čas nepokoje725
pamatuj na svoje slitování!“726 (Kristus bude poznán mezi dvěma zvířaty, což se
vykládá o dvou lotrech, s nimiž byl ukřižován, až se přiblíží roky, bude spatřen,
až přijde čas, ukáže se. )
3. Z Témanu727 přichází Bůh, z hory Páranu728 (sestupuje) Svatý.
Jeho sláva zahaluje nebesa a jeho velebnost naplňuje zemi.729
4. Září jako slunce, paprsky730 má v rukou,
v tom je skryta jeho síla.
5. Před jeho tváří kráčí smrtelný mor,
v patách za ním přichází horečný žár.
6. Sestoupil a změřil zemi; pohleděl a rozptýlil národy.
Pukají odvěké hory věkovité, hroutí se odvěké pahorky;731
blíží se, jako dávno se blížíval.
7. Ze zla děsí se stany ethiopských732 (obyvatel),
chvějí se opony midjánské země.733
8. Zdali na řeky ses rozhněval, Pane?
Zdali na řeky rozhořčen nebo na moře roztrpčen jsi,734
že jedeš na svých koních, že vstupuješ na své vítězné vozy?735
723
Na 1,15; srov. J 20,22
Abk 2,2-3
725
Nebo: hněvu. Bůh přichází, aby soudil, odsoudil a potrestal Chaldejce a vysvobodil svůj lid z poroby.
726
Abk 3,1-2. Jako Bůh vysvobodí svůj lid z rukou Chaldejců, tak jej vysvobodí z otroctví ďáblova.
727
Nebo: od jihu, tj. proti Chaldejcům, kteří přitáhli od severu. Jih označuje žár lásky a lesk pravdy. Témanem se
označuje Sión nebo spíše Edóm (jméno Téman bylo dáno synu Elífazovu a vnuku Ezauovu, sr. 1M 36,11.15.42;
1Lp 1,36.53; označovalo tedy jeden z významných edómských kmenů a jeho území, ba Edóma samotného, srov.
Jr 49,7.20; Am 1,12; Abd 9). Je otázkou, kdo byl Elífaz Témanský (Jb 2,11), jeden z přátel Jóbových.
728
Páran je hora stinná a neschůdná a je znamením biblických proroctví o Kristu,
v nichž bylo mnoho míst ještě nejasných.
729
Srov. Ž 57,6 (Povznes se až nad nebesa, Bože, ať nad celou zemí jako světlo vzejde tvoje sláva!)
730
Nebo: rohy (jako znamení moci a síly), někteří v nich spatřují Kristův kříž.
731
V těchto slovech někteří hledají narážku na ponížení pýchy mocných skrze Kristovy zázraky.
732
Nebo: kúšanských
733
Tento verš předpovídá účinek zázraků Krista a apoštolů na pohanské národy, které přijmou křesťanskou víru.
734
První příchod Kristův nebude k soudu, nýbrž ke spáse.
735
Jde o misijní tažení apoštolského vojska světem.
724
9. Napínáš silně lučiště své,736 abys přísahu splnil, kmenům danou;737
řekami rozrážíš zemi.738
10. Vidí tě hory, a chvějí se, příval vodstva739 se lije,740
tůně vydává svůj ryk, hlubina vysoko spíná své ruce.741
11. Slunce i měsíc se zastavují v stanech svých,742 utíkají před světlem střel
tvých;743
zacházejí před leskem blýskajícího se kopí tvého.744
12. V rozlícení šlapeš zemi,
ve hněvu děsíš národy.745
13. Vycházíš, abys spasil lid svůj, abys spasil pomazaného svého.
Srážíš hlavu s domu bezbožníkova, strhuješ jej od základu až do hrdla.746
14. Klneš747 jeho žezlům, hlavě jeho vojska,748 těm, kdo se ženou jako vichr,
aby mne rozmetali749 s radostí toho, jenž chuďasa požírá skrytě.
15. Cestu činíš v moři koňům svým,
ve vzdouvajících se vlnách nesmírných vod.750
16. Když jsem o tom slyšel, třáslo se tělo mé, při zprávě o tom chvěly se rty mé,
jako by hrůza vešla do mých kostí, podlamovaly se pode mnou nohy;
jen ať ušetření dojdu v den tísně, až přitáhnou a přepadnou náš lid.751
17. Ano, nebude květů na fíkovníku, nebude plodů na vinicích;
zklame oliva pracně pěstovaná a role nevydají úrodu;752
oderván bude z ovčince brav a skot ve chlévě nezůstane.753
18. Já však v Pánu budu se radovat,
736
Nebo: Luk svůj máš připravený
Jde o pohrůžku tresty pro bezbožné.
738
Řekami se zde myslí kázání slova Božího, proudící z úst věrozvěstů a otevírající lidská srdce k víře a pokání.
739
Tj. průtrž mračen.
740
Národy skrze lítost nad hříchy dojdou spásy. Bůh jako by svým krokem rozstřikoval vody,
když kráčí vždy a všude mezi těmi, kteří jej zvěstují, a tak rozlévá na všechny strany proudy svého
učení.
741
Tůní a hlubinou se myslí hlubina lidského srdce, která vyznáním odpovídá na mocné působení evangelia.
742
Nebo: Vyzvednuto bylo slunce a měsíc stanul na své dráze.
Sluncem je Kristus, který vstoupil na nebesa, a měsícem jeho Církev.
743
Nebo: ve světlo vzletí tvé šípy, to znamená, že učení evangelia nezůstane skryto.
744
Nebo: kopí tvého blyštivého. Nebo: v čase jiskření kopí tvého blyštivého.
Slova evangelia budou hlásána veřejně; srov. Mt 10,27.
745
Výstrahami budou lidé pokořeni pod vládu Boží, nekající a zatvrzelí budou potrestáni.
746
Hlavou domu (chaldejské dynastie a státu) je střecha a štít.
747
Nebo: Zlořečíš
748
Hlavou vojska je král. Bůh tak učinil již faraónovi, jenž pronásledoval jeho lid, vycházející z Egypta.
749
Nebo: rozprášili. Chuďasem se myslí Boží lid; srov. Ž 10,8.
750
Toto místo se vykládá o moři národů, do nějž vjeli koně a vozy hlasatelů evangelia, srov. 8. verš,
což se neobejde bez pobouření všech: jedni se v bázni obracejí a druzí je v hněvu pronásledují.
751
Prorok se již cítí být členem Církve Kristovy, a když vidí, jak bude pronásledována, zamýšlí se nad svými
slovy a děsí se toho. Zároveň je bratrem těch, kdo se v naději radují a v soužení jsou trpěliví; srov. Ř 12,12.
Odděluje se od špatného lidu svého tělesného spříznění a připojuje se k lidu svého putování do nebeské
vlasti.
752
Nebo: role nepřinesou pokrm
753
Jde o ztrátu duchovních statků lidu, který zabije Krista a chce prosadit svou vlastní spravedlnost místo
spravedlnosti Boží. Prorok tyto duchovní statky označuje obrazem pozemské úrody a hojnosti.
737
plesat budu v Bohu, svém Spasiteli.754
19. Pán, můj Bůh, je síla moje, dá mi nohy hbité jako nohy jelení,
a vítězně zavede mne na mé výšiny, zpívajícího žalmy.755
XVIII.33 Co předpověděli v prorockém nadšení Jeremiáš a Sofoniáš o
Kristu a povolání pohanů
Prorok Jeremiáš patří mezi velké proroky a působil tehdy, když v Jeruzalémě
vládl Josiáš a v Římě Ancus Marcius a po něm Tarquinius Starší; to se již blížilo
zajetí a protáhl své proroctví až do pátého měsíce toho zajetí. Jeremiáš mluvil o
Kristu756 a také o povolání pohanů a uzavření nové smlouvy, jejímž
Prostředníkem bude Kristus.757 Prorok Sofoniáš, jeden z malých proroků, také
působil za dnů Josiášových, ale neříká, až dokdy; a také mluvil o Kristu, o
budoucí slávě jeho příchodu a o věrném ostatku Izraele.758
XVIII.34 O proroctví Danielově a Ezechielově, pokud se vztahuje ke Kristu
Potom v babylónském zajetí prorokovali Daniel a Ezechiel, jiní dva z velkých
proroků. Z nich Daniel dokonce určil letopočtem dobu, kdy měl přijít a trpět
Kristus, ale bylo by zdlouhavé to dokazovat výpočtem, a promluvil o jeho
Církvi a veliké moci.759 Ezechiel označil podle prorockého obyčeje Krista
jménem Davidovým, protože přijal tělo v rodě Davidově, a jménem služebníka,
protože se stal člověkem a přijal tedy podobu služebníka.760
XVIII.35 O předpovědi proroků Aggea, Zachariáše a Malachiáše
Zbývají tři malí proroci, kteří působili na konci zajetí. Aggeus prorokoval o
Kristu a jeho Církvi jasněji: „Toto praví Pán zástupů: Ještě jednou a bude to
brzy, otřesu nebem i zemí, mořem i souší, otřesu všemi národy a přijde
Vytoužený.“761 Toto proroctví se částečně splnilo a částečně se ještě splní.
Pohnulo totiž nebem svědectví andělů i lidí, když se krstus vtělil; pohnul zemí
nesmírný zázrak jeho narození z panny; pohnulo mořem i soušení hlásání jeho
evangelia a národy se daly pohnout k víře. A ještě přijde podruhé na konci světa;
napřed se stal předmětem lásky pro věřící, potom se stal i předmětem touhy pro
očekávají. Sláva jeho druhého domu bude větší než sláva toho prvního, neboť
Bohu náleží stříbro i zlato.762 Prorok Zachariáš předpovídá slavný vjezd Kristův
754
Dá se přeložit i jako: Budu se radovat v Bohu, svém Ježíši. Na mé výšiny, tzn. tam, kde najdu útočiště.
Srov. Ž 40,3 (Postavil na skálu mé nohy, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil píseň novou,
chvalozpěv našemu Bohu.) Zvítězí ten, kdo si libuje v chvále Boží, nikoli ve své vlastní; srov. 1K 1,31.
756
Jr 23,5-6; Pl 4,20
757
Jr 16,19-21; Jr 31,31-37
758
Sf 3,8-9.10-13; 2,11. O věrném ostatku Izraele, který uvěří v Krista,
je řeč také na jiných místech: Iz 10,22; Ř 9,27.
759
Da 7,13-14
760
Ez 34,23-24; 37,22-24
761
Ag 2,6-7
762
Ag 2,8-9
755
do Jeruzaléma.763 Prorok Malachiáš pak otevřeně mluví o konci starozákonních
krvavých obětí a budoucí novozákonní nekrvavé oběti 764, o porušení staré
smlouvy765 a uzavření nové smlouvy v Kristu, který přijde napřed v pokoře do
chrámu svého těla,766 totiž přijme lidskou přirozenost, a potom přijde podruhé ve
slávě.767 Ačkoli i židé hledají a chtějí podle Písma, které čtou, Krista, mnozí
z nich, třebaže ho hledají a chtějí, ho nepoznají, až přijde, protože jejich srdce
budou zatvrzelá jejich minulými vinami. Prorok také rozlišuje mezi starou
smlouvou, která zaslibuje časné statky a pozemské blaho, jichž se dostává nejen
dobrým, ale i zlým, a smlouvou novou, která zaslibuje věčné statky a nebeské
blaho, jichž se dostává jen dobrým; slabí a tělesní lidé totiž jsou zmateni a
reptají, vidí-li, že časných statků a pozemského blaha se dostává více lidem
zlým než dobrým,768 a proto Bůh dává sepsat pamětní knihu se jmény těch, kteří
se ho bojí a ctí jeho jméno, a to znamená novou smlouvu. 769 Poslední významná
část Malachiášova proroctví mluví o soudném dnu.770
XVIII.36 O Ezdrášovi a knihách Makkabejských
Po těchto třech prorocích v době, kdy byl národ izraelský osvobozen
z babylónského zajetí, psal také Ezdráš, v němž spatřujeme spíše dějepisce než
proroka; ledaže bychom ve vyprávění o tom, co je na světě nejmocnější, králové
nebo víno nebo ženy, které obyčejně králům vládnou, a že nade vším vítězí
pravda,771 spatřovali proroctví o Kristu, jenž sám je pravda. Podobně je tomu
s knihou Ester. O době po obnovení chrámu, kdy židům už nevládli králové,
nýbrž jen vladaři až po Aristobula, 772 nacházíme údaje v knihách
Makkabejských, kde je řeč také o utrpení mučedníků, kteří ještě před vtělením
763
Za 9,9; srov. Mt 21
Mal 1,10-11
765
Mal 2,1-9
766
Srov. J 2,19
767
Mal 3,1-2
768
Mal 3,13-15
769
Mal 3,16-16
770
Mal 3,17-21
771
3Ezd 3,4nn.
772
Jde o hasmonejské vladaře v l. 165-35 př. Kr. od Judy Makkabejského až po Aristobula III. Po nich nastoupili
králové z herodiánské dynastie od Heroda I. Velikého až po Heroda Agrippu II., kteří vládli do r. 91 po Kr.
764
Kristovým bojovali za zákon Boží a vytrpěli pro jeho zachovávání ty nejtěžší
strasti a nejhroznější muka.
XVIII.37 O tom, že knihy proroků jsou starší než i ta nejstarší pohanská
filosofie
Za časů našich proroků nebo mnohem spíše až po nich žili pohanští filosofové.
Na konci babylónského zajetí Pythagoras, po Ezdrášovi Sokrates a po něm
Platón. Ani sedmero (předsokratických) mudrců nemá prvenství; 773 ani
následovníci Thaletovy je nemají, protože Thales vystoupil až za vlády
Romulovy, kdy z prorockých pramenů byl již zaplavován svět. Ani bohovědní
básnící774 nemají prvenství, protože jsou sice starší než proroci, ale mladší než
Mojžíš. Přesto uznáváme, že u barbarských národů byla nějaká moudrost ještě
před Řeky a před Mojžíšem, např. u Egypťanů, 775 ale již předtím byl prorokem
Abraham. Ale jaká by mohla být v Egyptě moudrost, kdyby je nenaučila písmu
Isis, později uctívaná jako bohyně, dcera Ínacha,776 který vládl jako první
argejský král až tehdy, když Abraham už měl vnuky.
XVIII.38 O tom, že spisy některých svatých nebyly pro přílišné stáří přijaty
do církevního kánonu,
aby se při této příležitosti nevmísily nepravé mezi pravé
I před potopou světa byl prorokem Noe a ještě před ním Henoch, sedmý po
Adamovi, o něm se v listě Judově říká, že prorokoval. Jejich knihy nejsou
v židovském ani v našem kánonu pro svou přílišnou starobylost snad proto, aby
místo pravých se nevmísily nepravé. Neodmítají se ti, kdo se líbili Bohu, ale
nevěří se, že ty knihy pocházejí od nich v celosti bez přídavků. Také je možné,
že jejich pisatelé jedny věci sepisovali jako lidé z badatelského zájmu a druhé
věci sepisovali jako proroci z vnuknutí Božího, a není snadné oboje rozlišit,
zvláště když k jejich spisům mohli něco přidat nebo v nich něco změnit i lidé,
kteří proroky nebyli.
XVIII.39 O hebrejském písmu, jehož tento jazyk nikdy nepostrádal
Praotec Heber, po němž mají jméno Hebreové, zachoval hebrejský jazyk, který
po něm přešel na Abrahama, a to i s písmem. Není pravda, že by hebrejské
písmo začalo až zákonem Mojžíšovým. Ještě než byl dán zákon, Mojžíš
ustanovil v národě muže, kteří měli řídit vyučování písmu a jimž se říkalo
grammatoeisagógoi, to znamená uvádějící do písma. Žádný národ by se neměl
vypínat starobylostí své moudrosti nad praotce a proroky! Ani Merkur
773
Srov. pozn. 693
Srov. XVIII,14
775
Srov. Sk 7,22
776
Srov. pozn. 618
774
Tremaximus777, ačkoli možná předešel řecké filosofy, přece nepochází z doby
dřívější než po Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, ba i po Mojžíši.
XVIII.40 O lživé chloubě Egypťanů, že jejich vědění je prý staré sto tisíc let
Je to nicotný žvást a troufalá chlouba, tvrdí-li někteří, že Egypt pochopil zákony
hvězd před více než sto tisíci lety. Písmu se naučili od Isidy 778 nedlouho před
dvěma tisíci lety. Když totiž od stvoření prvního člověka Adama neuplynulo
ještě celých šest tisíc let, jak by to bylo možné? Více důvěry ve vyprávění o
minulosti si zasluhuje ten, kdo předpověděl i věci budoucí, které se
v přítomnosti plní; zprávy historiků si navzájem odporují, a proto máme svou
důvěru věnovat spíše božským dějinám. Nevěrohodní učenci bezbožné obce se
navzájem neshodují v líčení dějin, naší době velice vzdálených, a proto
bezbožná obec nemá spolehlivou jistotu a nemůže jim věřit. My se opíráme
v historii našeho náboženství o božskou autoritu, a proto nepochybujeme, že
všechno, co je s ní v rozporu, je naprosto falešné, a že ostatní obsah světských
knih, ať už je pravdivý nebo nepravdivý, není žádným přínosem k tomu,
abychom žili správně a blaženě.
XVIII.41 O nesouhlasu mezi filosofickými soustavami a o shodě církevních
kanonických Písem
Mezi filosofy, nejen učiteli a jejich žáky, ale i mezi žáky navzájem, se objevuje
nesouhlas, protože jakožto lidé zkoumali svět a život lidskými smysly a lidským
rozumem a protože ctižádost je vedla k tomu, že se každý snažil být moudřejším
než ten druhý a vynalézt vlastní pojetí; jen málokteří byli vedeni láskou
k pravdě, ať už to pravdou bylo nebo nebylo. V Athénách se těšili uznání i
protichůdné školy: epikurejci, kteří tvrdili, že bozi se nestarají o lidské osudy, i
stoikové, kteří tvrdili, že bozi naopak lidské osudy řídí a jsou pomocníky a
ochránci lidí; Anaxagoras, který prohlásil slunce za žhavý kámen a upíral mu
božství, byl postaven před soud; kdežto Epikuros, který tvrdil, že ve vesmíru
nesídlí žádný bůh, k jehož sluchu by mohly dojít modlitby lidí, žil v klidu a
bezpečí; Aristippos uznával za nejvyšší dobro tělesnou rozkoš, avšak
Antisthenes za nejvyšší dobro považoval rozkoš duševní; jedni říkali, že filosof
se má politice vyhýbat, a druzí, že se jí má věnovat; jedni učili, že svět je jenom
jeden, a druzí, že světů je bezpočtu; jedni vykládali, že svět vznikl a zase
zanikne, a druzí, že nemá počátku ani konce a trvá věčně; jedni říkali, že svět
řídí božská mysl, a druzí, že slepá náhoda; jedni si představovali lidské duše
jako nesmrtelné a z toho ještě někteří blouznili o jejich převtělování ve zvířata, a
777
Tj. Hermés Trismégistos (Hermes Třikrát veliký), autor esoterických spisů zvaných Corpus Hermeticum,
které nesou rysy platónské filosofie. Bývá pokládán za zakladatele alchymie a astrologie a ztotožňován
s egyptským bohem Thovtem a řeckým Hermem.
778
Srov. XVIII,37
druzí říkali, že duše jsou smrtelné a hynou hned po smrti; jedni se domnívali, že
smyslům se má věřit vždycky, jiní že jenom někdy a třetí že vůbec nikdy. Tak
byly svobodně hlásány nejen pravdy, ale i výmysly, což vedlo k nesčetným
filosofickým sporům, aniž se stát někdy staral o to, aby tyto spory rozsoudil, aby
jedny schválil a přijal a druhé odmítl a zavrhl. Babylón totiž znamená zmatek a
jeho králi ďáblu je naprosto jedno, jakými protichůdnými bludy lidé proti sobě
bojují a do nich se zamotávají, protože je má v hrsti všechny stejně pro jejich
bezbožnost. * Lidská ubohost, která se dere za pravdou o světě a blažeností v
životě, musí být vedena božskou neomylností, jinak svého cíle nedosáhne. Na
druhé straně naši spisovatelé, na nichž stavíme a vymezujeme kánon Písem
svatých, se v žádném ohledu nerozcházejí, protože k nim a skrze ně mluvil Bůh,
když psali. A jejich spisy nebyly a nejsou určeny pro několik tlachalů ani pro
hádky ve školách, nýbrž pro množství národů, učených i neučených, na venkově
i ve městech. Jich samých muselo být málo, aby to, co mělo být posvátné a
drahé, hojností nezevšednělo; ale zase ne tak málo, aby si jejich souhlas
nezasloužil obdivu. * Obec Boží nijak nesmísila pravé proroky s nepravými,
nýbrž se drží inspirovaných autorů Písem svatých, kteří mluví pravdu a
navzájem jsou svorní a v ničem se nerozcházejí. Kdo smýšlí a žije podle nich,
nesmýšlí a nežije po lidsku, nýbrž podle vůle Boha, který mluvil jejich ústy. Co
je zakázáno nebo přikázáno, to nepronesla ústa lidská, nýbrž hlas Boží.
XVIII.42 Jak podle plánu Boží prozřetelnosti byla Písma svatá Starého
zákona
přeložena z hebrejštiny do řečtiny, aby se s nimi seznámi pohané
Jeden z Ptolemaiovců, egyptských králů, se snažil získat a poznat Písma svatá
Starého zákona. Po smrti Alexandra Makedonského neboli Velikého,779 jehož
moc budila úžas, ale byla krátkého trvání, a jenž si podrobil celou Asii či spíše
celý svět, si jeho vojevůdcové780 rozdělili jeho veleříši a v Egyptě začali panovat
Ptolemaiovci. První z Ptolomaiovců781 přivedl do Egypta z Judeje mnoho
zajatců, avšak jeho nástupce, druhý z Ptolemaiovců,782 povolil všem zajatcům,
které jeho otec přivedl, svobodný návrat. Dokonce poslal do chrámu Božího
v Jeruzalémě královské dary a požádal velekněze Eleazara, aby mu poslal
božské knihy, protože zatoužil mít ve své knihovně, kterou založil. Spolu
779
Alexandr III. Makedonský byl králem Makedonie, ale rozšířil hranice své říše tažením do Persie a Indie na
většinu tehdejším Řekům známého světa. Předčasný skon mu zabránil v tažení na Západ. Zemřel 10./11. června
323 př. Kr. v Babylóně ve věku 32 let.
780
Alexandrovi vojevůdci (diadochové) spolu bojovali ve čtyřech válkách v letech 323-301 př. Kr. Nakonec
Seleukos I. Níkátor ovládl asijskou část Alexandrova panství (oblast od Malé Asie přes Sýrii, Mezopotámii,
Persii až k řece Indu), Ptolemaios I. Sótér získal Egypt, Antigonos Monofthalmos (Jednooký) se zmocnil
Makedonie a Řecka.
781
Ptolemaios I. Sótér (+ 285 př. Kr.) byl synem makedonského šlechtice Lága a jeho manželky Arsinoé,
sestřenice Filipa II. Makedonského, otce Alexandra Velikého.
782
Ptolemaios II. Filadelfos vládl napřed jako spolukrál svého otce Ptolemaia I. (288-285 př. Kr.) a potom
samostatně až do své smrti v r. 247 př. Kr.
s knihami dostal ještě 72 překladatelů, po šesti z každého kmene, kteří dokonale
ovládali oba jazyky, hebrejský i řecký. Jejich překladu se říká překlad
sedmdesáti, řecky Septuaginta, s ohledem na zaokrouhlený počet překladatelů.
Pracovali každý zvlášť a svou práci srovnávali, navzájem se nelišili ani jedním
slovem téhož významu, ani slovosledem; 783 takže to, co všichni přeložili, tvořilo
jeden celek, jako by to bylo dílem překladatele jediného, protože všichni byli
proniknuti jedním Duchem (svatým). Proto obdrželi od Boha takový
podivuhodný dar, aby se i tímto způsobem vyzdvihla autorita božských Písem,
která jednou měla být pohanům k užitku, až uvěří.
XVIII.43 O závažnosti překladu Sedmdesáti, který zaslouží přednost
přede všemi překlady s výjimkou hebrejského originálu
Byli sice i jiní překladatelé, kteří přeložili Písma svatá z hebrejštiny do řečtiny,
např. Aquila, Symmachus a Theodotion,784 ale Církev přijala tento překlad
Sedmdesáti tak, jako by jiného nebylo, a řecký křesťanský lid jej používá. Podle
tohoto překladu Sedmdesáti byl pořízen i latinský překlad, ačkoli za našich časů
žil kněz Jeroným, veliký učenec a znalec všech tří jazyků, který přeložil totéž
Písmo do latiny přímo z hebrejštiny. O překladu Sedmdesáti, který používali
apoštolové, tvrdili židé, že je chybný, a proto jej v křesťanské době přestali
používat a dali přednost překladům jiným. Církev Kristova však soudí, že nikdo
si nezaslouží přednost před tolika učenci, které vybral velekněz Eleazar a ve
kterých se nepochybně projevoval božský Duch. A i kdyby se ti překladatelé po
lidsku dohodli, že ponechají znění, se kterým souhlasí všichni, přece před nimi
nezaslouží přednost překlad jednotlivcův. A kde je zdánlivá neshoda
s hebrejským zněním, tam musíme spatřovat prorockou hloubku, neboť Duch
(svatý), jenž působil v Sedmdesáti při jejich překládání, byl tentýž, jenž působil
v prorocích při jejich mluvení a psaní. Z božské moci mohl říci tentýž Duch
obojí znění, něco vynechat a něco přidat i něco změnit, když vedl mysl
prorokovu i mysl překladatelovu, a tak tentýž obsah se může někdy podávat
jiným způsobem, a proto se ukázalo, že ti i oni byli proroky. Jedni prorocky
mluvili dříve, druzí prorocky překládali později, ale všichni shodně hlásali tutéž
pravdu jakoby jedněmi ústy (a jedním srdcem). Někteří pak doplnili to, co
783
Podrobnosti uvádí list Aristeův.
Učený Origenes sestavil v první polovině 3. stol. Hexaplu, šestisloupcový text Písma svatého, kde v 1. sloupci
byl uveden původní hebrejský text, ve 2. sloupci fonetický přepis hebrejského textu řeckým písmem, ve 3.
sloupci řecký překlad Aquilův, ve 4. sloupci řecký překlad Symmachův, v 5. sloupci byl text Septuaginty a v 6.
sloupci řecký překlad Theodotiónův. Z Hexaply se zachovaly jen zlomky. Aquila byl žid a snad byl učedníkem
rabína Akiby a svůj velice doslovný překlad pořídil kolem r. 125 po Kr. Symmachus patřil k židovským
ebionitům a jeho překlad pochází až z druhé poloviny 2. stol. Theodótion byl hellénistický žid z Efezu a svůj
překlad pořídil koncem 2. stol.
784
v hebrejských rukopisech nalezli a u Sedmdesáti pohřešovali, a začátky těchto
řádků označili hvězdičkami.
XVIII.44 Jak máme pohlížet na vyvrácení Ninive, které bylo podle
hebrejského textu
ohlašováno čtyřicet dní předem, kdežto podle textu Sedmdesáti jen tři dny
napřed
Kdyby někdo namítl, jak mám vědět, co řekl Jonáš obyvatelům Ninive, zda ještě
tři dny a Ninive bude vyvrácen, anebo ještě čtyřicet dní, 785 pak je třeba vědět, že
kdyby záhuba města měla nastat třetího dne, pak jistě by nemohla nastat i
čtyřicátého dne. Co z toho tedy Jonáš řekl? Vyvrácení města Ninive je
předobrazem vyvrácení obce pohanů pokáním, které se uskutečnilo skrze Krista,
jenž byl po tři dny v hrobě a po čtyřicet dní se zjevoval po svém zmrtvýchvstání
učedníkům, než vstoupil na nebesa. Čtenář, který by se chtěl soustředit jenom na
dějinné události, je těmito slovy jakoby burcován ze spánku, aby si zároveň
všímal hloubky proroctví a v těch čtyřiceti dnech hledal v jeho nanebevstoupení
toho, u koho najde i ty tři dny v jeho vzkříšení. Z toho plyne, že první proroctví
o čtyřiceti dnech vyřkl Duch svatý ústy proroka Jonáše, druhé proroctví o třech
dnech vyřkl tentýž Duch ústy Sedmdesáti.
XVIII.45 O tom, že po obnovení chrámu židé už neměli proroky
a byli od té doby až do Kristova narození stíháni neustálými protivenstvími,
aby se ukázalo, že hlasy proroků bylo zaslíbeno vybudování chrámu jiného
Jakmile židovský národ přestal mít proroky, stal se horším, ačkoli po
babylónském zajetí doufal, že po obnovení chrámu se stane lepším. Slova
proroka Aggea o slávě nového domu, která bude větší než sláva domu starého, 786
si vykládal o sobě, ačkoli tato slova byla předpovědí Nového zákona, kdy měl
být vybudován nový dům Boží ze živých kamenů, daleko slavnější než chrám
vystavěný za Šalomouna a obnovený po návratu ze zajetí. Po Alexandrově
tažení787 a po návratu zajatců z Egypta za druhého Ptolemaiovce a překladu
Sedmdesáti se stali kořistí pátého Ptolemaiovce, 788 potom je nutil Seleukovec
Antiochos789 k modloslužbě a sám znesvětil chrám rouhavými pověrami pohanů,
avšak odhodlaný vojevůdce Juda Makkabejský, syn kněze Mattathiáše, vyhnal
Antiochovy správce a chrám očistil.790 Po Judovi se ujal vlády jeho bratr
Jonathan, a to byl počátek kněžské a královské dynastie Hasmonejců.791
785
Viz Jon 3,4
Srov. Ag 2,10
787
Když Alexandr Veliký v r. 332 př. Kr. porazil perskou říši, získal i území Judska.
788
Šlo o Ptolemaia V. Epifana (204-180 př. Kr.).
789
Šlo o Antiocha IV. Epifana (175-164 př. Kr.).
790
To se stalo v r. 164 př. Kr.
791
To se stalo v r. 153 př. Kr.
786
(Jejich stát byl v r. 63 př. Kr. podmaněn Římany792 a jejich vláda skončila v r. 37
př. Kr., kdy je u moci vystřídali idumejští Herodovci.) Tehdy už byl Řím pánem
Afriky i pánem Řecka; Pompejus vtrhl s vojskem do Judeje, dobyl Jeruzalém a
vstoupil do velesvatyně chrámu, ne aby se klaněl, ale aby ji znesvětil; ve
velekněžském úřadě potvrdil Hyrkána, podrobenému národu postavil v čelo
idumejského správce Antipatra s titulem prokurátora a Aristobula odvedl
s sebou v poutech. Za vlády Antipatrova syna Heroda 793 se narodil Kristus, když
přišla plnost času, zvěstovaná prorockým duchem ústy praotce Jakuba.794 Židé
tedy nepřestali mít židovského krále až po tohoto Heroda, jehož dostali jako
prvního krále cizozemce. Kristus však nepřišel ve slávě své moci, aby soudil,
nýbrž v trpělivé pokoře, aby byl souzen.
XVIII.46 O narození našeho Spasitele, to je o vtělení Slova,
a o rozptýlení Židů podle proroctví po všech národech
Když tedy v Judeji panoval král Herodes a v Římě vládl po změně
republikánské ústavy v království Caesar Augustus,795 který dal světu římský
mír, narodil se náš Pán Ježíš Kristus prorocké předpovědi v judském Betlémě,796
jsa viditelně člověkem z člověka, totiž z Panny Marie, a skrytě Bohem z Boha
Otce.797 Aby se zjevil jako Bůh, vykonal mnoho zázraků, z nichž některé jsou
zaznamenány v Písmu svatém, aby postačily jako důkaz jeho božství ke
zvěstování evangelia. Prvním takovým zázrakem bylo jeho podivuhodné
narození, posledním bylo jeho slavné nanebevstoupení. Židé, kteří jej vydali na
smrt a nechtěli v něho uvěřit, byli od Římanů poraženi a vyhnáni ze své vlasti a
rozptýleni po celém světě, ale někteří z nich v něho přece uvěřili;798 ostatní však
zůstali zaslepeni.799 Proto, když nevěří našim Písmům, splňují se na nich Písma
jejich, která čtou slepě. Bůh na nich ukazuje své Církvi, že je milosrdný, proto
nebyli od Římanů vyhlazeni,800 byli jen rozptýleni všude mezi národy a stali se
připomínkou dávných proroctví o Kristu.
XVIII.47 O tom, zda v předkřesťanské době byli někteří
mimo izraelský národ, kteří náleželi do nebeské obce
Je věrohodné, že byli i jinorodci, to znamená lidé jiného původu než
izraelského, který bylo zjeveno toto tajemství o Kristu a kteří o něm také
prorokovali. Ani Židé by se neodvážili tvrdit, že od samého počátku Izraelova
792
Římský vojevůdce Pompejus využil vnitřních sporů mezi Hyrkánem II. a Aristobulem II.
Herodes Veliký vládl od r. 37 př. Kr.
794
Srov. 1M 49,10
795
Augustus byl prvním římským císařem a vládl do r. 14 po Kr.
796
Srov. Mi 5,2
797
Srov. Iz 7,14; Mt 1,23
798
Srov. Iz 10,22
799
Srov. Ž 69,22-29
800
Srov. Ž 58,11-12
793
rodu, když byl jeho starší bratr zavržen, nepatřil do Boží obce nikdo mimo
Izraelity, protože jen oni byli národem Božím ve zvláštním smyslu. Přesto i
v jiných národech byli jednotlivci, kteří příslušeli do Boží obce sice nikoli
společenstvím pozemským, ale zato nebeským; žili podle Boha a jemu se líbili;
a tak jedna a táž víra přivedla všechny vyvolené do Boží obce a do Božího
domu.
XVIII.48 Jak se Aggeovo proroctví, že sláva domu Božího bude větší, než
byla dříve, 801
nevyplnilo na obnoveném chrámu, nýbrž na Církvi Kristově
První chrám patřil ke staré smlouvě a byl vybudován z kamení, dřeva a drahých
kovů, ale po své obnově se netěšil tak veliké slávě, jako tomu bylo za časů
Šalomounových, protože jeho sláva utrpěla zastavením proroctví a nadvládou
pohanů. Avšak druhý chrám je vybudován z živých kamenů a patří k nové
smlouvě a obnovení prvního chrámu bylo jeho předobrazem. Až přijde ten, po
němž touží národy,802 či podle překladu Sedmdesáti, až přijde, co si vyvolil Pán
ze všech národů, pak přijdou vyvolení, které si vyvolil před ustanovením
světa,803 a tento dům se už nebude bát žádného zřícení, protože bude vybudován
jen z těch, kdo byli na hostinu pozváni a z hostiny už nebudou vykázáni. Dosud
však plní kostely i ti, které tehdy oddělí vějička na humně, jako se odděluje zrno
od plev, protože mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. 804 Sláva druhého
chrámu se ukáže největší až tehdy, když každý, kdo v něm bude, v něm zůstane
navždy.
XVIII.49 O vzrůstu Církve bez rozdílu, při němž se na tomto světě mísí
mezi vyvolené mnoho špatných
V tomto nedobrém světě za těchto zlých dnů si Církev připravuje budoucí
povýšení svým přítomným ponížením; a připravuje se bodavými obavami,
mučivými bolestmi, těžkými trápeními a nebezpečnými pokušeními a raduje se
pouze v naději. Mnoho špatných se mísí mezi dobré, jedni i druzí se sbírají do
sítě805 a plavou v tomto světě jako v moři bez rozdílu, dokud se nedostanou na
břeh, kde budou dobří odděleni od zlých, aby v dobrých byl jako ve svém
chrámě Bůh vším ve všem.806 „Zvěstoval jsem a mluvil a vzrostli nevýslovně,“807
801
Srov. Ag 2,10
Srov. Ag 2,8
803
Srov. Ef 1,4
804
Srov. Mt 22,14
805
Srov. Mt 13,47
806
Srov. 1K 15,28
807
Ž 40,6
802
totiž Kristus volal k pokání napřed ústy svého předchůdce Jana, potom ústy
vlastními, a vyvolil si učedníky, lidi prosté a neučené, aby to byl on v nich a
působil v nich, kdykoli vykonají něco velikého, a měl mezi nimi i jednoho
špatného, kterého použil k dobrému, aby se splnilo proroctví a aby dal své
Církvi příklad, jak snášet zlé. Zasel dobré semeno svatého evangelia, pak trpěl a
umřel a vstal z mrtvých, aby ukázal, že jeho krev byli vylita na odpuštění hříchů
a že i my jsme povinni trpět pro pravdu a můžeme doufat, že i my jednou
vstaneme z mrtvých s ním. Po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa a po deseti
dnech seslal Ducha svatého. Největším a nejpotřebnějším znamením toho, že
Duch svatý skutečně sestoupil na věřící bylo to, že každý z nich mluvil jazyky
všech národů a rozuměl jim. Tím se naznačuje, že jednota katolické Církve
zahrne všechny národy a že Církev bude mluvit všemi jazyky.
XVIII.50 O kázání evangelia, kterému umučení kazatelů dodalo větší moci i
slávy
Tehdy se začalo plnit proroctví, že ze Siónu vyjde zákon a slovo Páně
z Jeruzaléma.808 A sám Kristus předpověděl, že v jeho jménu se bude hlásat
pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy počínaje od Jeruzaléma 809 a že
apoštolové se stanou jeho svědky nejen v Jeruzalémě, ale i ve všech končinách
světa.810 Tak se Církev rozšířila z Jeruzaléma a Judska k jiným národům a
evangelium zvěstovali ti, kdo ve světle Ducha svatého a v ohni jeho lásky se
nebáli těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. 811 Po apoštolech nastoupili
biskupové za strašného pronásledování a umírání mučedníků a vydávali
svědectví nejen slovy, ale i skutky, znameními a zázraky Ducha svatého.
Pohanské národy pak uvěřili v toho, který byl i pro jejich vykoupení a spásu
ukřižován, a s láskou uctívali krev mučedníků, kterou samy prolili, a králové,
kteří dříve pronásledovali svými zákony Církev, aby ji vyhladili se země, nyní
začali pronásledovat nepravé bohy, pro něž předtím pronásledovali ctitele
jediného pravého Boha.
XVIII.51 O tom, že katolická víra nabývá sil i z bludařských rozkolů
Když ďábel viděl, že chrámy zlých duchů jsou opuštěny a že lidstvo spěchá za
jménem Spasitelovým, vzbudil bludaře, aby se pod rouškou křesťanského
náboženství témuž křesťanskému náboženství protivili, aby proti němu bojovali
a aby je vyhubili tentokrát skrytě a nenásilně, když se to nepodařilo
pronásledováním zjevným a násilným. Avšak obec Boží je obcí pořádku a
nemůže se chovat ve svém středu lhostejně a bez zásahu, jako se obec zmatku
chová lhostejně k filosofům, kteří v ní šíří nauky navzájem odlišné a
808
Srov. Iz 2,3
Srov. L 24,47
810
Srov. Sk 1,8
811
Srov. Mt 10,28
809
protikladné! To jsou bludaři, kdo mají nějakou nezdravou a nesprávnou zásadu,
a odmítají napomenutí, aby smýšleli zdravě a správně, tvrdošíjně se vzpírají a
nejenže své morové a smrtonosné učení nechtějí opravit, nýbrž je zarytě hájí; ti
opouštějí Církev a vycházejí ven mezi její nepřátele. Avšak jsou i k užitku,
protože Bůh používá k dobrému i zlých a těm, kteří jej milují, všechny věcí
napomáhají k dobrému.812 Kdykoli nepřátelé Církve, ať jsou zaslepeni jakýmkoli
bludem, ať jsou zkaženi jakoukoli špatností, obdrží moc působit Církvi trápení,
cvičí ji v trpělivosti; kdykoli se jí protiví pouze špatným smýšlením, cvičí ji
v moudrosti; a jsou-li jejími nepřáteli, pak mají být milováni, a tím ji cvičí
v dobročinnosti, aby je poučováním přesvědčovala nebo kázní zastrašovala. A
tudíž ďábel, kníže bezbožné obce, nemá volnost uškodit Církvi v ničem, když jí
božská prozřetelnost sesílá nejen útěchu ve štěstí, aby se nedala zlomit
neštěstím, ale i zkoušku neštěstí, aby se nedala zkazit štěstím, a tak se oboje
navzájem uvádí na pravou míru. Podle množství bolesti v srdci oblažuje duši
božská útěcha,813 a je třeba, abychom podle apoštolových slov v naději se
radovali a v soužení byli trpěliví.814 Nesmíme si myslet, že by o nás neplatil
výrok téhož apoštola, že všichni, kteří chtějí zbožně žít v Kristu, budou
pronásledováni.815 A když nás nechávají na pokoji ti, kdo jsou vně, tak nás trápí
svými zkaženými mravy ti, kdo jsou sice uvnitř, ale jejich vinou je Kristus
milován méně, přestože nosí křesťanské jméno, a proto působí škodu
katolickému náboženství a pohoršení těm, kdo by se chtěli stát křesťany. To je
právě ta bolest ve zbožném srdci pro mravy špatných nebo nepravých křesťanů,
o níž čteme ve výše uvedeném žalmu a jež je ovocem lásky, která nechce, aby
jiným stáli v cestě a sami zahynuli. Ale Bůh zná ty, kdo mu patří, 816 a z těch,
které předzvěděl a předurčil,817 nemůže zahynout žádný.
XVIII.52 Zasluhuje-li víry domněka, že po dovršení desíti pronásledování,
která už byla,
už nezbývá žádné mimo jedenácté, které má nastat v době Antikristově
Proto si myslím, že není správný názor, který někteří zastávají, že Církev už
nezakusí pronásledování až do časů Antikristových kromě těch deseti, která už
byla, totiž první za Nerona,818 druhé za Domiciána,819 třetí za Trajána,820 čtvrté za
812
Srov. Ř 8,28
Srov. Ž 94,19
814
Srov. Ř 12,12
815
Srov. 2Tm 5,12
816
Srov. 2Tm 2,19
817
Srov. Ř 8,29
818
Nero vládl v letech 54-68 a křesťany pronásledoval od r. 64.
819
Domicián vládl v letech 81-96.
820
Traján vládl v letech 98-117. Pronásledování pokračovalo i za jeho nástupce Hadriána (117-138).
813
Antonina,821 páté za Severa,822 šesté za Maximina,823 sedmé za Decia,824 osmé za
Valeriána,825 deváté za Aureliána826 a desáté za Diokleciána.827 Soudí totiž, že že
deset egyptských ran před odchodem lidu Božího z té země se musí vykládat
tak, že poslední pronásledování z doby Antikristovy bude jako jedenáctá rána,
která zahubila Egypťany, pronásledující Hebreje, v Rudém moři, zatímco lid
Boží přešel suchou nohou. Avšak pronásledování začalo již přibitím našeho
Pána na kříž, pokračovalo ukamenováním Štěpána, stětím Jakuba, bratra Janova,
uvězněním Petra, jehož osvobodil anděl, dále pokračovalo zatýkáním a
vězněním z návodu Šavla, pozdějšího apoštola Pavla, jenž později sám vytrpěl,
co jiným působil. A kdyby se mezi pronásledování započítávala jenom ta, která
byla z nařízení králů, pak byl králem přece i Herodes Agrippa, který po
nanebevstoupení Páně nařídil pronásledování. A co Julián,828 jehož
pronásledování mezi těch deset nepočítají, když křesťanům zakázal vyučovat i
studovat svobodná umění a za jehož vlády byli četní mučedníci? A co ariánští
císaři,829 kteří pronásledovali Církev na Východě, co ariánští gótští králové 830 a
co perští vládcové?831 Uvážíme-li tyto okolnosti, neměl by se počet
pronásledování vymezovat, a proto je lépe tuto otázku ponechat nerozřešenou,
821
Antoninus Pius vládl v letech 138-161, ale pronásledování pokračovalo spíše za jeho nástupce
Marka Aurelia (161-180).
822
Septimius Severu vládl v letech 193-211 a pronásledování se znovu rozhořelo od r. 202.
823
Maximinus Thrax vládl v letech 235-238. Philippus Arabs (244-249) byl ke křesťanské víře mírný.
824
Decius vládl v letech 249-251 a od r. 250 se snažil křesťany přivést k odpadnutí od víry, celé obce se musely
dostavit k obětování římským bohům, a kdo uprchl, ztratil majetek, a kdo neuposlechl, měl být k tomu donucen
mučením. Biskupové měli být usmrceni ihned a liknaví státní úředníci přísně potrestáni. Ačkoli doba Deciovy
vlády byla krátká, jeho nástupce Trebonianus Gallus (251-253) v pronásledování pokračoval.
825
Valerián vládl v letech 253-260; v r. 257 poslal biskupy a kněze a věřícím zakázal shromažďovat se
k bohoslužbám a v r. 258 nařídil křesťany popravovat a zabavovat jim majetek. Za jeho nástupce Galliena (260268) byly křesťanům vráceny domy a hřbitovy, takže mohli zastávat státní úřady a stavět si kostely.
826
Aurelián vládl v letech 270-275 a chtěl být oslovován jako náš pán a bůh.
827
Dioklecián vládl v letech 284-305 a skoro dvacet let měli křesťané volnost a mohli zastávat státní úřady.
V novém sídelním císařském městě Nikomedii měli krásný kostel a veřejně konali bohoslužby. Avšak
modloslužební kněží a spoluvládce Galerius podněcovali císaře k nenávisti proti křesťanům, jejichž počet rostl, a
proto v r. 303 začalo nové pronásledování, takže doba Diokleciánovy vlády se nazývá érou mučedníků. Prvním
dekretem nařídil zbořit kostely, spálit knihy Písma svatého a zbavit křesťany občanských práv; druhým dekretem
nařídil zatčení kněžstva; třetím nechával uvězněným dvojí volbu: buď odpadnout od víry, anebo vytrpět muka; a
konečně třetím nařizoval buď obětovat modlám, anebo jít na popravu. V r. 305 se Dioklecián vzdal vlády a císaři
se stali jeho spoluvládcové, na Západě Constantius Chlorus (305-306), který křesťany nepronásledoval, a na
Východě Galerius (305-311), který v pronásledování pokračoval, stejně jako jeho nástupce Maximinus Daia
(311-313), který křesťanům opět činil mnohá příkoří. Až v r. 313 císař Konstantin I. (306-337), který nastoupil
po smrti svého otce Constantia Chlora vládu na Západě, vydal památný edikt milánský, který křesťanům přiznal
úplnou náboženskou svobodu, vrátil zabavené církevní budovy a pozemky. Jeho spoluvládce Licinius se tím
ediktem neřídil, dokud v r. 324 nebyl zbaven vlády.
828
Po smrti synů císaře Konstantina Velikého vládl jeho synovec Julián zvaný Odpadlík v letech 361-363, který
obnovil pronásledování křesťanů, protože chtěl obnovit staré pohanství.
829
Myslí se tím císařové Constantius II. (337-361) a Valens (364-378).
830
Valentovým působením se ariánství šířilo po celé Evropě a germánské národy Vizigótů, Ostrogótů,
Langobardů, Vandalů a jiných (s výjimkou Franků) původně poznali křesťanství v jeho ariánské podobě.
831
Perský velkokrál Šáhpur II. z dynastie Sásánovců, který vládl v l. 309-379, se snažil od konce 30. let zavést
zarathuštrismus jako státní náboženství a pronásledoval křesťany, jakož i jeho nástupce Ardašír II. (379-383).
nezastávat ani nevyvracet žádný z obou názorů, spíše jedny i druhé varovat před
troufalým a nerozvážným tvrzením.
XVIII.53 O době posledního pronásledování se nedostalo zjevení žádnému
člověku
Poslední pronásledování, které má nastat od Antikrista, zastaví svou přítomností
sám Ježíš, neboť jej zahubí dechem svých úst a zničí jasem své přítomnosti. 832
Otázka, kdy se to stane, je naprosto nemístná. Kdybychom to potřebovali vědět,
oznámil by to sám božský Mistr svým učedníkům, kteří se jej na to zeptali, ale
nedostalo se jim jasné odpovědi.833 Marné jsou tedy pokusy přesně vypočítat
roky, které ještě zbývají tomuto světu. Takové výpočty škrtá slovo toho, který
praví: „Nepřísluší vám znát časy, které Otec ustanovil ve své moci.“
XVIII.54 O pohanské lži, že křesťanské náboženství nepřetrvá 365 roků
Ctitelé nepravých bohů sestavovali výroky zlých duchů, že prý Petr čarováním
docílil toho, aby jméno Kristovo bylo uctíváno po dobu 365 roků; poté prý
neprodleně zanikne. Jak mohou učené rozumy věřit této lži o Kristu a přitom
nevěřit pravdě o Kristu! Jestliže čaroděj Petr způsobil, aby svět miloval Krista,
co udělal nevinný Kristus, aby jej miloval Petr? Jedna a tatáž božská milost
způsobila, že svět miluje Krista pro život věčný a ze stejného důvodu milost
Krista i Petr až do své smrti, vytrpěné pro jeho jméno. A jací to jsou bohové,
když takové věci sice dovedou předpovědět, ale nedovedou jim zabránit?
Jestliže by Petrovy čáry mohly usměrnit boha, pak takového boha mají ti, kdo
nemají Krista. Ostatně už minul ten rok, který vylhané věštby určily a v který
obelhaní nevěřící uvěřili, a hle, nic se nestalo! Už před několika lety uplynulo
365 let od počátku uctívání svatého jména Kristova! A i kdybychom počátek té
lhůty nedatovali Kristovým narozením, protože jako nemluvně a dítě ještě neměl
žádné učedníky, pak nepochybně křesťanské náboženství začalo jeho křtem od
Jana v Jordánu a zvláště pak jeho vzkříšením a sesláním Ducha svatého, kdy
víra byla vymezena pro všechny834 a kdy v Jeruzalémě po prvním veřejném
kázání apoštola Petra uvěřilo na tři tisíce lidí.835 Nedlouho nato, po zázraku
uzdravení chromého od narození, uvěřilo na pět tisíc lidí.836 Kristus zemřel toho
roku, kdy konzuly byli dva Geminové, dne 25. března, 837 a z toho vyplývá, že
Duch svatý byl seslán 13. května. Počet 365 let tedy uplyne zase 13. května za
konzulátu Honoriova a Eutychiánova.838 Následujícího roku za konzula Mallia
832
Srov. 2Te 2,8
Srov. Sk 1,6-7
834
Srov. Sk 17,30
835
Srov. Sk 2,41
836
Srov. Sk 4,4
837
Tento Augustinův výrok není zcela jasný; od ledna do června r. 29 po Kr. byli římskými konzuly C. Rufius
Geminus a L. Rubellius Geminus.
838
Tj. v r. 394 za konzulátu Arcadia Augusta a Honoria Augusta nebo v r. 398 za konzulátu Honoria Augusta a
Flávia Eutychiána.
833
Theodora839 už nemělo být podle té věštby zlých duchů či smyšlenky zlých lidí
žádného křesťanského náboženství. Ale 23. března toho roku strhli v Karthágu
Gaudentius a Jovius, dvořané císaře Honoria, svatyně nepravých bohů a rozbili
jejich sochy. My tedy, kteří se nazýváme křesťany, nevěříme v Petra, ale v toho,
v koho věřil Petr; nejsme očarováni Petrovými kousky, nýbrž vzděláni jeho
kázáními o Kristus; neoklamal nás jako čaroděj, nýbrž nám pomohl jako
dobroděj. Kristus je ten Petrův Mistr svaté vědy, která vede do života věčného, a
je i Mistrem naším.
V této knize jsme vylíčili smrtelný běh obou obcí, nebeské i pozemské, od
počátku až do konce promíšených. Ta pozemská si vytvořila nepravé bohy,
z čehokoli chtěla, i ze smrtelných lidí, aby jim mohla obětovat a sloužit. Ta
nebeská, cizinka na této zemi, si nepravé bohy nevytváří, ale sama je vytvořena
jediným pravým Bohem a sama je jeho pravou obětí. Ačkoli obě stejně užívají
časných staků a trpí časnými zly, mají nestejnou víru, nestejnou naději a
nestejnou lásku, dokud nebudou rozděleny posledním soudem a každá nedojde
svého konce, jemuž konce už nebude. O těch jejich koncích pojednáme dále.
XIX. kniha
(Má 28 kapitol.)
XIX.1 Kterak Varro zjistil, že filosofická otázka nejvyššího dobra a zla
připouští 288 různých řešení
Abychom pojednali o koncích obce nebeské i obce pozemské, je třeba nejprve
rozebrat soustavy, podle kterých se smrtelníci snažili dojít blaženosti v bídě
tohoto života. Filosofové se soustředili na otázku konců dobra a zla, když se
snažili přijít na to, co činí člověka blaženým. Konec dobra neznamená tedy, že
by dobro skončilo a už by nebylo, nýbrž znamená to, že má být dokončeno a být
839
Jde o rok 399, kdy římskými konzuly byli Eutropius a Flavius Mallius Theodorus.
úplné; podobně konec neznamená, že by zlo přestalo, nýbrž kam až svou
škodlivostí vede. Koncem dobra je tedy nejvyšší dobro a koncem zla je tedy
nejvyšší zlo. Konec dobra je žádoucí a má se hledat, kdežto konec zla je
nežádoucí a je třeba se ho vyvarovat. Někteří spatřovali konec dobra i zla
v duchu, jiní těle a ještě jiní v obojím. Marcus Varro840 v tomto rozdělení na tři
základní směry shledal zárodek 288 různých řešení. Po čtyřech věcech lidé touží
přirozeně: po rozkoši, která příjemně vzrušuje tělesný cit; po klidu, který
každého zprošťuje pocitu tělesné strasti; anebo po obojím; nebo po prvotních
přirozených darech, jako je zachování tělesného i duševního zdraví. Přitom
ctnost je žádoucí pro ně, anebo ony jsou žádoucí pro ctnost, anebo oboje je
žádoucí samo o sobě; z toho pak vyjde dvanáct směrů.
Dále se rozlišuje, zda je tělesná rozkoš buď podřízena duševní ctnosti, anebo
nadřazena, anebo je s ní spojena; ctnosti je podřízena tehdy, když se používá ve
službách ctnosti, např. žít pro vlast, a tedy jíst a pít pro zachování života, plodit
děti apod.; ctnosti je nadřazena tehdy, když je žádoucí sama o sobě a ctnost má
za úkol ji opatřit a zachovat jako její otrokyně, ačkoli jí pak už nepatří název
ctnosti; rozkoš a ctnost pak ještě mohou být spojeny tak, že žádná z nich není
žádoucí pro druhou, ale obě samy pro sebe.
Kromě toho se rozlišuje, zda člověk, jenž se drží jednoho z těchto dvanácti
směrů, tak činí jenom sám pro sebe, anebo také pro druhé, jejichž dobro je
člověku žádoucí, jako jeho vlastní. Tak se těchto dvanáct směrů zdvojnásobí na
24 směrů. Dále se zdvojnásobí podle toho, zda se pokládají za jisté, anebo jen za
pravděpodobné, na 48 směrů. Podle hlediska kyniků nebo ostatních filosofů se
zdvojnásobí na 96 směrů, podle hlediska soukromého nebo veřejného nebo
obojího života se ztrojnásobí na 288 směrů. Zdravý rozum nepřipouští, že bych
jich mohlo být správných více než jeden.
Člověk nemá k filosofování žádnou jinou příčinu než touhu po blaženosti a
konečným dobrem je právě to, co blaženost dává; a proto není k filosofování
žádná jiná příčina než konečné dobro, takže filosofie, která nesměřuje
k žádnému konečnému dobru, se nemá nazývat filosofickou školou. Filosof by
měl chtít a chystat nejvyšší dobro, jež je zdrojem blaženosti, nejen pro sebe, ale i
pro druhé; nemá pochybovat o jeho pravdivosti a má je následovat svým
životem.
840
Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik
XIX.2 Kterak Varro, odmítnuv všechny rozdíly, které neznamenají směry,
ale přinášejí jen těžkosti, dospívá ke třem výměrům nejvyššího dobra,
z kterých nicméně zaslouží volby jediný
Při tomto trojím způsobu života, totiž soukromém nebo veřejném nebo obojím,
se ptáme, který z nich si zaslouží být zvolen; v této otázce jde o to, který z nich
usnadňuje nebo znesnadňuje nebo zdržuje dosažení konečného dobra. Varro
odmítá všechny rozdíly, které neznamenají směry, a ze čtyř věcí škrtá tři, totiž
rozkoš, klid a spojení obou, protože prvotní přirozené dary je v sobě obsahují.
Zbývají mu tak jen tři směry, kdy předmětem našeho úsilí mají být buď prvotní
přirozené dary se zřetelem ke ctnosti, anebo ctnost se zřetelem k prvotním
přirozeným darům, anebo obojí samo pro sebe, i ctnost i prvotní přirozené dary.
XIX.3 Která ze tří škol, bádajících o nejvyšším lidském dobru, zaslouží
volby podle výměru Varrona,
jenž se přidržuje náhledu starého akademického spisovatele Antiocha
Který směr je tedy správný a hoden následování? Poněvadž ve filosofii se
nepátrá po nejvyšším dobru nějaké rostliny nebo zvířete nebo snad Boha, nýbrž
člověka, nabízí se otázka, co je člověk. Varro soudí, že lidská přirozenost z těla
duše, a nepochybuje, že z toho dvojího je mnohem lepší a vzácnější duše, a
přiklání se k možnosti, že člověkem není jenom duše, ani jenom tělo, nýbrž duše
a tělo společně. Podobně spřežení dvou koní, zvané biga, tvoří kůň náruční a
kůň podsední, a žádný z nich se nenazývá dvojspřežím čili bigou, to až oba
zároveň. Proto i nejvyšší dobro, jež dává člověku blaženost, se skládá z dobra
duševního i tělesného. Blaženým je tedy takový lidský život, který se těší jak
ctnosti, tak i prvotním přirozeným darům ducha i těla, bez nichž ctnost být
nemůže. Ctností není život každý, nýbrž jen život moudrý, a třebaže je možný
život bez ctnosti, pak ctnost bez života být nemůže. Podobně rozum a paměť je
možný bez vzdělání, ale vzdělání bez rozumu a pěmti možné není. Zato být
dobrým běžcem nebo krásným a silným mužem je možné bez ctnosti, protože
ctnost se obejde bez toho a tyto vlastnosti zase bez ní, a tyto hodnoty ctnost
miluje, když jimi vládne a užívá jich, jak se na ctnost sluší. Takový blažený
život je i životem společenským, protože dobro přátel je člověku ve vlastním
zájmu stejně drahým dobrem jako dobro vlastní a ve vlastním zájmu jim přeje
totéž, co sobě; ať už jsou v jeho domě, jako manželka a děti, anebo ať jsou jeho
sousedy a spoluobčany, anebo ať žijí v jiných národech po celém světě, které
tvoří společenství lidského rodu, anebo ať jsou už na věčnosti. Proto dává Varro
přednost životu smíšenému podle Antiocha,841 učitele Ciceronova i svého,
kterého Cicero líčí842 spíše jako stoika než jako staroakademika.
XIX.4 Jak pohlížejí na otázku nejvyššího dobra a nejvyššího zla křesťané,
kteří na rozdíl od filosofů spatřovali nejvyšší dobro sami v sobě
Obec Boží smýšlí o konečném dobru i zlu tak, že nejvyšším dobrem je život
věčný, nejvyšším zlem pak smrt věčná, a proto máme správně žít, abychom
prvního dosáhli a druhému unikli. Čteme, že „spravedlivý žije z víry,“843 protože
svoje dobro ještě nevidíme, takže je musíme hledat vírou; ba ani ten správný
způsob života nemáme ze sebe, nepomáhá-li nám za víru a modlitbu ten, který
nám dal i tu víru, že potřebujeme jeho pomoc. *
Avšak těm, kteří chtěli být blaženi v tomto životě zde na zemi a z vlastních sil,
(ať již spatřovali vrcholné dobro v těle nebo v duchu nebo v obojím čili
v rozkoši nebo v ctnosti nebo v obojím, anebo v rozkoši nebo v klidu nebo
v obojím zároveň anebo v prvotních přirozených darech), věčná Pravda říká ústy
proroka: „Pán zná myšlenky moudrých, že jsou marné.“844 Kdy, kde a jak mohou
být prvotní přirozené dary za tohoto života v tak dobrém stavu, aby jimi
neotřásala nejistota? Bolest je protichůdná rozkoši a neklid je protichůdný klidu,
a to všechno může tyto mudrce postihnout! Co je odnětí nebo ochromení údů,
které ruší člověkovu zachovalost? Co je ohyzdnost, která ruší krásu, nebo
choroba, která ruší zdraví, nebo únava, která ruší sílu, nebo zármutek, který ruší
radost? Která z těchto věcí by nemohla mudrce zasáhnout? Co když nějaký
neduh přivodí třesení těla, anebo co když se páteř zkřiví natolik, že člověk ztratí
ladné držení těla a možnost pohybu? Co když člověk ohluchne nebo oslepne
nebo oněmí, co když ztratí bystrý rozum a spolehlivou paměť, co když jej
nesnesitelná bolest nutí k sebevraždě? Vždyť porušitelné tělo zatěžuje duši a
pozemský stánek tísní mysl!845
Ostatně ctnost ani nepatří mezi prvotní přirozené dary, protože ony jsou jí
korunovány až později díky výchově a vzdělání. A ctnost vede ustavičné války
s neřestí, zvláště pak uměřenost,846 která drží na uzdě tělesné chtíče, aby nestrhly
mysl k souhlasu se všemožnými špatnostmi, protože „tělo žádá proti duchu.“ 847
841
Jde o řeckého filosofa Antiocha z Askalonu (+ kolem r. 68 př. Kr.), zakladatele vlastního filosofického směru,
zvaného staroakademickým, v němž se spojovaly platónské, aristotelské i stoické prvky. V případě athénské
akademie se rozlišuje období staré akademie od Platóna přes Speusippa, Xenokrata, Polemona do Krata, tj. do r.
264 př. Kr., po němž následuje období nové akademie od Arkesilaa přes Lakyda, Karneada, Kleitomacha až do
Filóna z Larissy, tj. do r. 88 př. Kr.
842
Acad. pr. II, 21n.
843
Abk 2,4; Ga 3,11
844
1K 3,20; srov. Ž 94,11
845
Moudr 9,15
846
Uměřenost = řecky sófrosyné
847
Ga 5,17
A samozřejmě duch žádá proti tělu. Chceme-li být zdokonaleni nejvyšším
dobrem, pak chceme dosáhnout toho, aby tělo proti duchu nežádalo, avšak
v tomto životě, i když to chceme, to nedokážeme, a proto s pomocí Boží
dosahujeme alespoň toho, že tělu s jeho žádostí proti duchu nepodlehneme a
neustoupíme a že se nedáme strhnout k souhlasu s hříchem. Chraň tedy Bůh,
abychom věřili, že jsme došli blaženosti už tehdy, dokud ještě žijeme v tomto
vnitřním boji! Ctnost prozíravosti, která rozlišuje dobro a zlo, aby ji na cestě
k dobru a na útěku před zlem nezmýlil žádný blud, a která dosvědčuje, že jsme
obklopeni zlem se všech stran a zlo je i v nás, sama nás učí, že dát žádostivosti
souhlas ke hříchu je zlé a naopak nedat žádostivosti souhlas ke hříchu je dobré.
Ctnost sebeovládání pak odpírá zlu, jemuž odpírat nás učí ctnost prozíravosti,
avšak ani prozíravost ani sebeovládání toto zlo z našeho života zcela
neodstraňuje. A co spravedlnost, jejímž úkolem je dávat každému, co je jeho?
Proto je u člověka věcí spravedlivého řádu, aby duše byla poddána Bohu a tělo
duši, a tedy duše i s tělem Bohu. Přesto tohoto cíle dosaženo není, a čím méně
duše myslí na Boha, tím méně je tělo poddáno duši a tím více žádá proti duši.
Důvodem toho není nic jiného než to, že v nás ještě zůstává zlo jako choroba,
jako mor, jako mdloba. To znamená, že ještě nejsme spaseni a že jsme ještě
nedosáhli blaženosti v tomto pozemském životě a své konečné dobro ještě
nemáme na tomto světě. Ale budeme spaseni nadějí, kterou máme v Kristu a na
jejíž splnění trpělivě čekáme.848 Spása budoucího života bude zároveň i
konečnou blažeností.
XIX.5 O životě ve společnosti, který je sice nanejvýš žádoucí, ale bývá rušen
mnoha závadami
Chtějí-li, aby moudrý člověk vedl život ve společnosti, schvalujeme to my
mnohem ochotněji. Odkud by jinak tato Boží obec začala nebo se rozvíjela nebo
dosahovala náležitých cílů, kdyby nebylo životního společenství svatých? Avšak
ve strastech tohoto smrtelného života oplývá lidský život nesčetnými útrapami;
v Terentiových849 veselohrách se o tom mluví: „Oženil jsem se, a byla to bída!
Přišla rodina a s ní nová bolest! A což podezřívání a křivdy, hněvy, bitvy a zase
příměří?“ Není lidský život na celém světě plný takových věcí? Což
nepociťujeme války jako jisté zlo a mír jako nejisté dobro? Ani neznáme srdce
těch, s nimiž chceme vycházet v míru, a i kdybychom je znali dnes, nevíme, jaké
bude zítra! Koho poutá či má poutat bližší přátelství než ty, kdo bydlí pod
jednou střechou, a přece kolikrát z toho vzešlo zlo, kolikrát byla shoda jen
předstírána? Vždyť je i psáno: „Nepřáteli člověka jsou domácí jeho!“ 850 A neníli domov bezpečný, co stát? Jeho soudy bývají zaplaveny kriminálními i
848
Srov. Ř 8,24-25
Terentius Publius Afer (+ 159/158 př. Kr.) patřil k nejslavnějším autorům antických komedií. Pocházel
z Karthága a přišel jako otrok do Říma. Jeho pán poznal jeho talent a poskytl mu vzdělání. Podle Suetonia
zahynul při ztroskotání lodi na zpáteční cestě z Řecka. Zachovalo se šest jeho komedií.
850
Mt 10,36
849
civilními procesy, i když je zrovna pokoj od krvavých vzpour nebo občanských
válek.
XIX.6 Jak se lidské soudy mýlívají, není-li pravda zjevná
A což lidské soudy nad lidmi, bez kterých se státy neobejdou ani v nejhlubším
míru? Soudívají přece lidé, kteří nemohou vidět do svědomí těch, které soudí.
Proto jsou často nuceni hledat pravdu pomocí křivých svědků nebo pomocí
mučení nevinných, a tak nevinný trpí za nejisté zločiny naprosto jisté tresty.
Nevinného často dá mučit proto, aby nedal nevinného popravit, a přitom jej
nejen zmučí, ale i odpraví, protože nevinný se raději přizná ke spáchání toho, co
nespáchal, a rozhodne se tento život raději ukrátit než déle snášet mučení. Tak
bývají obžalovaní obyčejně zlomeni mocí bolesti a přiznávají se k nespáchané
vině, a tedy jsou nevinně trestání, ačkoli byli nevinně už mučeni. Moudrý
soudce sice nepáchá tak četná a veliká zla z vlastní zlé vůle, ale z nevyhnutelné
nevědomosti a z nutnosti soudit. Je důstojné člověka, tuto nezbytnost uznat za
ubohost, nenávidět ji sám na sobě a volat zbožně k Bohu: „Z mých nezbytností
mne vytrhni!“851
XIX.7 O rozmanitých jazycích, které lidskou pospolitost trhají,
a o válkách, politováníhodných, i když slují spravedlivými
Po obci či státu přichází na řadu zemský okruh, ve kterém spatřují třetí stupeň
lidské společnosti, počínající domovem, postupující k obci a končící celým
světem. Čím větší je svět, tím je nebezpečnější, a různost jazyku lidi navzájem
odcizuje. Setkají-li se spolu dva lidé a jsou nějak nuceni být spolu, pak nezná-li
jeden řeč druhého, spřátelí se spíše němé tváře různého druhu než oni dva,
ačkoli jsou oba lidmi. Nemohou-li si totiž pro nestejnost řeči sdělit svoje
myšlenky, nepomůže jim ani veliká podobnost přirozenosti, ba člověk raději
pobývá se svým psem než s cizím člověkem. Vládnoucí stát se přičiňuje, aby
porobeným národům nevtiskl jen svoje jeho, ale i svůj jazyk pro pokoj ve
společnosti, ale kolik bylo k tomu třeba válek, jaké vraždění a jaké
krveprolévání! A přece není strastí konec, protože nechybělo ani nechybí
nepřátel zahraničních, a nescházejí ani války spojenecké nebo občanské. I
moudří lidé jsou nuceni k vedení spravedlivých válek, ale cítí nad nimi bolest
jako nad velkým, hrozným a surovým zlem, jehož se dopouštějí lidé proti lidem,
jsou-li nuceni k vedení spravedlivé války nespravedlností protivníka.
XIX.8 O tom, že přátelství s dobrým není prosto starostí,
neboť je nutné obávat se nebezpečí, jaká se v tomto životě přiházejí
Nepostihuje-li nás ta nevědomost, že spatřujeme přítele v tom, kdo je nám
nepřítelem, anebo nepřítele v tom, kdo je nám přítelem, co je nám v tomto
851
Ž 25,17b
bídném životě, plném omylů a strastí, lepší útěchou než věrnost a láska pravých
a dobrých přátel? Ale čím jich máme více počtem a na více místech, tím více se
obáváme, aby se jim něco zlého nepřihodilo, aby nebyli postiženi hladem nebo
nemocí, válkou a zajetím nebo tělesnou či duchovní smrtí. Těžce se pak hojí
rány našeho srdce a nikdy se nevyhojí docela. Což „není lidský život na zemi
zkouškou?“852
XIX.9 O přízni svatých andělů, která nemůže být člověku na tomto světě
viditelná
pro úskočnost zlých duchů, do jejichž rukou upadli vyznavači
mnohobožství
Je tu však ještě přátelství andělů, které ti pohanští filosofové, podle nichž
bohové jsou našimi přáteli, kladou na čtvrté místo, postupujíce od země ke
světu, aby takto nějak zahrnuli i nebe. Ale andělé se s námi nestýkají tak
důvěrně jako lidé, což je také jednou ze strastí života, a někdy i satan se
přeměňuje v anděla světla,853 aby pokoušel ty, kteří mají být zkoušeni nebo
oklamáni. Je třeba se mít na pozoru s velkou pomocí Boží milosti, aby se někdo
nedomníval, že má za přátele dobré anděly, a přitom neměl jen zdánlivé přátele
v andělích zlých, kteří by mu škodili tím více, čím jsou chytřejší a úskočnější.
Lidská ubohost se totiž nechá lehce oklamat přetvářkou. Sami výše zmínění
pohanští filosofové z bezbožné obce, spatřující v nepravých bozích své přátele,
upadli do rukou zlých duchů, kterým je bezbožná obec poddána a kteří ji svádějí
k hanebnostem a se kterými má vytrpět věčný trest.
XIX.10 Jaké ovoce přináší svatým vítězství nad pokušením tohoto života
Před úklady a pokušeními zlých duchů si nejsou jisti ani svatí, kteří jsou
věrnými ctiteli jediného pravého Boha. Na tomto místě slabosti a za těchto časů
zla není bez užitku ani tato starost. Zde se totiž nazýváme blaženými, máme-li
pokoj, třebas jen sebemenší, jaký je možný při dobrém životě; ale srovnáme-li
tuto přítomnou blaženost s onou budoucí blažeností, vypadá téměř jako bída.
Jako smrtelní lidé při smrtelném údělu se těšíme takovému pokoji, jaký je
možný, žijeme-li správně; avšak schází-li nám, pak ctnost využívá správně i
nevýhod, aby dosáhla věčného pokoje jako odměny za vítězství. Ten je totiž
konečnou blažeností, tedy koncem zdokonalení, který už nevezme konce a který
už neporuší žádný nepřítel.
XIX.11 O blaženém věčném pokoji, ve kterém svatí mají svůj cíl, totiž
pravé zdokonalení
852
853
Jb 7,1
2K 11,14
Blažený věčný pokoj je tak dobrý a hluboký, že lepší a hlubší není možný, a ten
je naším konečným dobrem. „Chval, Jeruzaléme, Pána, chval svého Boha,
Sióne, vždyť upevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě, on, jenž
učiní tvým koncem pokoj.“854 Není Jeruzalém místem pokoje? Jakmile budou
upevněny závory jeho bran, už nikdo do něho nevkročí a už nikdo z něho
nevyjde. Naším koncem bude život věčný855 v pokoji a pokoj v životě věčném.
XIX.12 O tom, že i válečné strany a všichni nepokojní lidé touží dojít
konečného pokoje,
k němuž je puzena každá přirozenost
Hodnota pokoje je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic
neslyšíme raději, po ničem netoužíme vroucněji a nic lepšího konečně
nemůžeme najít. Všem je pokoj drahý. Všimneme-li si lidské přirozenosti, pak
vidíme, že jako není nikoho, kdo by nechtěl mít radost, tak není nikoho, kdo by
nechtěl mít pokoj. Vždyť i ti, kteří chtějí válku, nechtějí vlastně nic jiného než
vítězství a skrze vítězství mír. Mají sice mír, ve kterém žijí, ale touží ho změnit
po svém. Proto i loupežníci chtějí mít se svými druhy mír, aby mohli rázněji a
bezpečněji ohrožovat mír ostatních; podobně povstalci nebo spiklenci. A každá
domácnost potřebuje vnitřní mír mezi manželem a manželkou s dětmi a jinými
příbuznými, a ten ovšem není možný, nebudou-li ostatní členové společné
domácnosti poddáni nějaké hlavě. Všichni tedy touží žít se svými v míru, i když
chtějí, aby žili po jejich způsobu, a také z těch, se kterými válčí, by nejraději
udělali svoje příslušníky, podrobené jejich řádu a míru. * Vypravuje se, že žil
jeden divoký poločlověk jménem Kákos,856 který neměl děti ani ženu ani přátele
a který nikomu nic nedával, ale naopak bral, komu mohl, co jen chtěl, kdykoli
mohl a jak jen se mu zachtělo. A sám nechtěl mít nic jiného než pokoj, aby jej
nikdo neobtěžoval a nerušil jeho klid. Kdykoli měl hlad, loupil, vraždil a hltal,
protože chtěl své tělo co nejrychleji přivést k pokoji, aby se z nedostatku
nebouřilo. A jakkoli byl hrozný a divoký, přece si hrozně a divoce zachovával
pokojný život, neřádil ani tak z touhy škodit, jako z nutnosti žít, a kdyby chtěl
zachovávat pokoj i s jinými, neříkalo by se mu zlý nebo poločlověk. Vždyť i ty
nejdivočejší šelmy zachovávají svůj druh za jakéhosi vzájemného smíru, páří se,
plodí a rodí, vychovávají a živí mláďata, jako lvi, lišky, orli nebo sovy. Oč více
je člověk puzen zákony své přirozenosti k tomu, aby žil ve společenství a
zachovával mír s ostatními lidmi, a záleží-li to na něm, pak se všemi! * Pýcha si
však oškliví rovnost a chce napodobit Boha v tom, že své druhy by ráda
podrobila své vládě místo jeho. Nenávidí spravedlivý mír Boží a miluje
nespravedlivý mír vlastní. Kdo staví dobré výše než špatné a zřízené nad
854
Ž 147,12-14a
Srov. Ř 6,22
856
Byl to tříhlavý obr chrlící oheň a dým, syn boha Héfaista a Medúsy, který žil v ponuré jeskyni na pahorku
Palatinu a živil se lupičstvím. Přemohl a zabil jej Héraklés, jemuž ukradl čtyři býky a čtyři krávy.
855
zvrácené, ten vidí, že pokoj nespravedlivých ve srovnání s pokojem
spravedlivých si ani nezasluhuje jména pokoj. * Kdo je například zavěšen
hlavou dolů, ta převrácenost ruší soulad těla a působí mu nepříjemné pocity a
bolest. A jestliže útrapy vyženou jeho duši, pak tělo zůstává ještě pohromadě, i
když je už bez ducha a bez citu. A kdyby se mrtvé tělo napustilo nějakými
přípravky, které zabraňují hnilobě, také by zůstávalo pohromadě a nerozpadlo
by se, protože stále ještě by jeho části spojoval jakýsi soulad. A kdyby tělo
nebylo nabalzamováno, za nepříjemných pachů by se přirozeně rozpadlo, aby
došlo shody se živly světa a ponenáhlu se včlenilo do jejich souladu. Ať se tělo
rozpadne, ať je požírá hmyz nebo zvířata, všude najde tytéž zákony, které
všechno ovládají a pro blaho každého smrtelného druhu uvádějí prvky navzájem
sobě přiměřené v soulad.
XIX.13 O vesmírném pokoji, který nemůže být žádnými poruchami vyšinut
z přirozeného zákona,
neboť řízením spravedlivého Soudce dojde každý toho místa, jehož si svou
vůlí zasloužil
Mír těla je tedy uspořádaný poměr jeho částí; mír nerozumné duše je spořádané
uspokojení žádostí; mír duše rozumné je spořádaný soulad poznání a jednání;
mírem těla a duše je spořádaný život a blaho živého tvora; mír smrtelného
člověka s Bohem spočívá ve spořádané poslušnosti ve víře pod věčným
zákonem; mír mezi lidmi je spořádaná svornost; mírem společné domácnosti je
spořádaná svornost spolubydlících v otázce příkazů a poslušnosti; mírem obce je
spořádaná svornost občanů v otázce vlády a poslušnosti; mírem nebeské obce je
dokonale spořádané a dokonale svorné společenství v požívání Boha i sebe
navzájem v Bohu; mírem vesmíru je pokoj řádu. A řád je uspořádání věcí
stejných i nestejných, každé na svém místě. Jako může být život bez bolesti, tak
bolest bez života možná není; a proto je i nějaký mír bez boj, kdežto boj bez
nějakého míru být nemůže. Proto podstata, ve které není žádné zlo nebo
dokonce ani být nemůže, existuje; kdežto podstata, ve které není žádné dobro
nebo dokonce ani být nemůže, neexistuje. Ani bytost ďáblova, nakolik je
bytostí, není zlá sama o sobě, nýbrž zlou ji učinila jeho zvrácenost. Proto
v pravdě nevytrval,857 ale soudu pravdy neušel; v pokoji řádu nezůstal, ale moci
Uspořadavatele přesto neunikl. Dobro Boží, které má ve své přirozenosti, ho
nezachraňuje před spravedlností Boží, která ho trestá; Bůh však nestíhá dobro,
které stvořil, nýbrž zlo, které nespáchal. Neodnímá všechno, čím jeho bytost
obdařil, nýbrž něco odnímá a něco ponechává, aby měl kdo cítit bolest nad tím,
co mu bylo odňato. I sama bolest je svědectvím o dobru odňatém i o dobru
ponechaném. Kdyby totiž jedno dobro ponechané nezůstalo, nemohlo by trpět
857
Srov. J 8,44
pro dobro ztracené. Kdo hřeší, těší se z porušení spravedlnosti; ale kdo trpí,
pociťuje bolest nad porušením blaha. A poněvadž oboje, spravedlnost i blaho, je
dobrem a poněvadž nad ztrátou dobra se cítí bolest, nikoli radost (ledaže by
ztráta byla vyvážena větším dobrem; spravedlnost duše je pak lepší než zdraví
těla), je opravdu přiměřenější, cítí-li nespravedlivý bolest v trestu, než cítí-li
radost v hříchu. Jako radost nad opuštěním dobra v hříchu svědčí o zlé vůli, tak
bolest nad ztrátou dobra v trestu svědčí o dobré přirozenosti. Kdo se totiž trápí
nad ztrátou pokoje své přirozenosti, trápí se nad tím díky jakýmsi zbytkům
pokoje, které působí, že přirozenost sobě přeje. Tak je tomu po právu při
pekelném trestu, aby nespravedliví a bezbožní v mukách želeli ztráty
přirozených darů, jež jim odňal spravedlivý Soudce, kterým opovrhli, když byl
dobrotivým Dárcem. Tedy Bůh, nejvýš moudrý Stvořitel a nejvýš spravedlivý
Uspořadavatel všech bytostí, který stvořil lidský rod jako největší okrasu země,
lidem dal některá dobra, přiměřená tomuto životu, to znamená časný pokoj,
spočívající v životě a zdraví, celosti a pospolitosti, jakož i všechno, co je
k zachování nebo obnovení tohoto pokoje potřebné, jako je vzduch k dýchání,
světlo k vidění, voda k pití a vůbec všechno, čeho je třeba k živení, ošacení,
ošetření a okrášlení těla. Dal jim je však s tou spravedlivou podmínkou, že
každý smrtelník, bude-li takových statků správně užívat, obdrží statky větší a
lepší, totiž pokoj nesmrtelnosti a s ním spojenou slávu ve věčném životě, aby
požíval Boha a v Bohu i své bližní; avšak bude-li jich užívat špatně, větší a lepší
statky neobdrží a o tyto přijde.
XIX.14 O pozemském i nebeském řádu a zákonu, ve kterém se i panováním
pečuje
o lidskou společnost, jíž se i pečováním slouží
Ovocem veškerého užívání časných věcí je v pozemské obci pozemský mír,
kdežto v nebeské obci je jeho plodem věčný pokoj. Mírem těla a duše je
spořádaný život a blaho živého tvora. Chybí-li mír těla, není možný ani mír
duše. U nerozumných zvířat je podřízen mír duše míru těla, kdežto u lidí má
tomu být naopak. Ani bolest člověka nesmí srazit, ani smrt rozrušit v jeho chtění
do té míry, že by netoužil něco užitečného poznávat a nechtěl podle toho
poznání upravit svůj život a mravy. Aby v této snaze poznávat nesešel se
správné cesty, potřebuje božské naučení, jehož by mohl s jistotou poslouchat, i
božské pomoci, aby mohl poslouchat svobodně. Dokud žijeme v tomto
smrtelném těle, přebýváme v cizině a nikoli v domově u Pána a žijeme ve víře a
nikoli v patření na Pána;858 a proto všechen pokoj těla i duše i obou zároveň
závisí na pokoji smrtelného člověka s nesmrtelným Bohem, který spočívá ve
spořádané poslušnosti ve víře pod věčným zákonem. Ve dvou největších
přikázáních lásky k Bohu a lásky k bližnímu člověk nachází tři předměty lásky,
858
Srov. 2K 5,6-7
totiž Boha, sebe a bližního, a proto v lásce k Bohu nebloudí v lásce k sobě a
přeje si vést svého bližního k němu a zároveň si přeje být od svého bližního
veden k němu. Řád spořádané svornosti velí nikomu neškodit a každému
pomáhat, komu lze. Především pečujeme o své blízké;859 muž o ženu, rodiče o
děti, páni o služebníky. A ti, o které se pečuje, pak poslouchají toho, kdo o ně
pečuje; žena muže, děti rodiče a služebníci pány. A v domácnosti muže
spravedlivého, žijícího z víry a prodlévajícího dosud v cizině, daleko od té
nebeské obce, slouží i ti, kteří rozkazují, a to těm, kterým rozkazují, protože jim
nedávají příkazy z nějaké panovačnosti, ale z povinné péče, a nerozkazují jim
s panskou vypínavostí, nýbrž s milosrdnou starostlivostí.
XIX.15 O přirozené svobodě a otroctví, jehož první příčinou je hřích,
protože člověk zlé vůle, i když není nevolníkem druhého člověka, je
otrokem vlastního chtíče
Bůh člověka stvořil rozumným a chtěl, aby panoval pouze nad nerozumnými
tvory,860 ne aby člověk panoval nad člověkem, nýbrž nad dobytčetem. Proto se
první spravedliví stali pastýři bravu, nikoli králi nad lidmi, aby se i takto
naznačilo, čeho žádá řád stvoření a k čemu nutí hříšné provinění. Od přírody
není žádného otroka člověka nebo hříchu. Otrocký stav byl právem uvalen na
hříšníka, hřích je první příčinou otroctví, a spravedlivý Noe nazval otrokem
svého syna za jeho hřích.861 Latinské slovo servus prý pochází od toho, že
vítězové zachraňovali (servare) ty, které mohli podle válečného práva usmrtit, a
dělali si z nich otroky; ale ani to není bez souvislosti s hříchem. I když se vede
spravedlivá válka, bojuje se na druhé straně za hřích, a každé vítězství, jehož se
dostává i zlým, pokořuje ve službách Boží spravedlnosti poražené, a tak hojí
nebo trestá jejich hříchy. To dosvědčuje Daniel, když se v zajetí vyznává Bohu
ze svých hříchů i z hříchů svého národa a dotvrzuje ve zbožné lítosti, že to je
příčinou toho zajetí.862 A přesto mnoho zbožných lidí slouží pánům
nespravedlivým a zároveň nesvobodným, protože každý, kdo hřeší, je otrokem
hříchu,863 a kým je kdo přemožen, tomu je dán i za otroka. 864 Otroctví, jež je
trestem, podléhá zákonu, který přikazuje zachovat přirozený řád a zakazuje ho
rušit; neboť kdyby se nejednalo proti tomu zákonu, nemělo by otroctví co stíhat
a trestat. Proto apoštol napomíná služebníky, aby byli svým pánům poddáni a
sloužili jim ve věrné oddanosti bez lstivého strachu upřímně; 865 nemohou-li od
859
Srov. 1Tm 5,8
Srov. 1M 1,26
861
1M 9,25
862
Viz Da 9,4-16
863
Srov. J 8,34
864
Srov. 2Pt 2,19
865
Srov. Ef 6,5-8
860
nich získat svobodu, nechť si učiní svoje otroctví sami vnitřně svobodným,
dokud neskončí nespravedlnost, dokud nevezme za své všechna lidská vláda i
moc a dokud nebude Bůh vším ve všem.866 A sloužit člověku je jistě menším
neštěstím než sloužit chtíči, a jako sloužícím prospívá pokora, tak zase
panujícím škodí pýcha.
XIX.16 Kdy je vláda oprávněna
Proto patriarchové udržovali pokoj ve svém domě tím, že s ohledem na časné
statky činili sice rozdíl mezi syny a otroky, ale k uctívání Boha, skrze něhož
doufáme ve věčné statky, vedli všechny členy své domácnosti. To je příkazem
přirozeného řádu a ti, kdo jsou skutečnými hlavami rodiny, starají se otcovsky o
to, aby všichni členové jejich domácnosti konali bohopoctu. Všichni mají toužit
po tom, aby přišli do nebeského domu, kde už nebude povinností vládnout
smrtelníkům, ani povinnosti pečovat o nesmrtelné, a dokud se tam nedostanou,
nechť hospodáři pociťují jako břemeno spíše vládu než otroci službu. Kdo se
v domě protiví řádu svou neposlušností, musí být pokárán slovem nebo
potrestám spravedlivým a dovoleným trestem ve svém vlastním zájmu, aby byl
včleněn v řád, z něhož vybočil. Jako není dobročinný ten, kdo svou ochotou
způsobí ztrátu většího dobra, tak není nevinný ten, kdo z ohleduplnosti nechá
druhého upadnout do většího zla. Kdo tedy má zůstat bez viny, nejen nesmí
nikomu způsobit nic zlého, ale musí také druhého zdržovat od hříchu nebo jeho
hřích trestat, aby se trestaný polepšil nebo aby se stal odstrašujícím příkladem
pro ostatní. Lidská domácnost má být základem obce, a poněvadž každá složka
má být zaměřena k celku, domácí řád má být zaměřen k obecnému řádu. Proto
má hlava rodiny dávat příkazy podle vzoru zákona obce a má jimi svůj dům řídit
tak, aby byl v souladu s řádem obce. Tak se dosahuje spořádané svornosti
spolubydlících i spoluobčanů.
XIX.17 V čem se nebeská obec s pozemskou obcí pokojně shoduje a v čem
s ní nesouhlasí
Obec lidí, kteří nežijí z víry, kráčí za pozemským mírem a hledá statky a výhody
tohoto časného života, kdežto obec lidí, kteří žijí z víry, vzhlíží k věčným
zaslíbením pro život budoucí a statků tohoto života užívá jako cizinka, aniž by
se jim dávala spoutat a odvracet od svého cíle Boha, jen se o ně opírá, aby
lehčeji nesla břemeno porušitelného těla, jež zatěžuje duši. 867 Proto obojí obec
používá potřeb tohoto smrtelného života společně, ale každá má při jejich
používání svůj vlastní cíl. A poněvadž pozemská obec touží po pozemském
míru, k němuž potřebuje svornost občanů ve vládě i v poslušnosti, aby došlo
k jakési shodě vůle v otázce potřeb smrtelného života, který je oběma obcím
866
867
Srov. 1K 15,24.28
Moudr 9,15
společný; z tohoto důvodu potřebuje i nebeská obec tento pozemský mír, dokud
žije v cizině u pozemské obce jako v zajetí, a proto neváhá poslouchat zákony
pozemské obce. Druhým rozdílem je to, že pozemská obec měla některé
filosofy, kteří se dali svými domněnkami nebo působením zlých duchů svést
k víře, že lidé se musejí ucházet o přízeň mnoha různých bohů, jejichž
pravomoci podléhají různé věci; kdežto nebeská obec věděla, že má být uctíván
jediný pravý Bůh tou službu, která se řecky nazývá latreia a která náleží
výhradně jemu. Tak došlo k tomu, že nebeská obec nemohla mít náboženské
zákony společné s obcí pozemskou, nesouhlasila s ní a byla pronásledována od
lidí jiné smýšlení. Třetím rozdílem je to, že nebeská obec volá k sobě lidi všech
národů a nedbá na rozdíly v jejich zákonech a mravech a učí je všechny úctě
k jedinému pravému Bohu, jakož i dobrým skutkům, vykonaným pro Boha i pro
bližního, neboť život obce je jistě životem pospolitým.
XIX.18 Jak se nejistota nové akademie liší od jistoty křesťanské víry
Co se týče toho rozdílu, který Varro převzal od novoakademiků, pro něž je
všechno nejisté, pak obec Boží zavrhuje takovou pochybovačnost jako
nesmyslnou. Sice má o věcech vinou porušitelného těla, zatěžujícího duši,
vědění jen malé, protože podle apoštolových slov poznáváme jen částečně, 868 ale
zato vědění spolehlivé. Kdo by nevěřil smyslům, kterých používá
prostřednictvím těla lidský duch, klamal by se ještě více. A kromě smyslů věří i
rozumu a jeho úvahám a také Písmu svatému a jeho svědectví.
XIX.19 O životě a obyčejích křesťanského lidu
Boží obec nezajímá, v jakém kroji nebo při jaké životosprávě kdo vyznává víru
v Boha, jen když to není proti jeho přikázáním, a nikoho nenutí k odložení jeho
způsobu života, jen když to nepřekáží náboženství. Nezáleží na tom, jaký život
kdo vede, zda v ústraní nebo na veřejnosti nebo život smíšený: kdokoli může žít
kterýmkoli životem a dojít k věčné odměně. Jenom by nikdo neměl žít v ústraní
tak, aby vůbec nemyslel na prospěch bližního, ani se nikdo nemá věnovat
veřejnosti tak, aby netoužil ponořit se do božských věcí. Život v ústraní
neznamená nečinnou prázdeň, nýbrž hledání a nalézání pravdy, abychom
dosáhli duchovního pokroku a neskrývali svoje objevy před druhými. Láska
k pravdě vyhledává svatou samotu, kdežto láska k bližnímu bere na svá bedra
svatou robotu. Život na veřejnosti neznamná touhu po hodnosti nebo moci,
protože všechno pod sluncem je marnost, nýbrž po dobrém díle, jež tato hodnost
nebo moc umožňuje, koná-li se správně a s užitkem, aby to vedlo k blahu
podřízených podle vůle Boží. Proto říká apoštol: „Kdo touží po úřadě biskupa,
touží po dobrém díle.“869 Řecké slovo episkopát870 je název dobrého díla, nikoli
868
1K 13,9
1Tm 3,1
870
Řecky episkopein = dávat pozor, dozírat
869
hodnosti, a znamená, že představený dává pozor na podřízené, tj. stará se o ně.
Tedy ten, kdo netouží pomoci, nýbrž po moci, ať pochopí, že biskupem není. A
tak se nikomu nebrání v touze po poznání pravdy, což je věcí ústraní, zato vyšší
postavení, nezbytné k řízení lidu, i když se zastává náležitě, není náležitým
předmětem touhy.
XIX.20 O tom, že členové svaté obce jsou po čas tohoto pozemského života
blažení nebeskou nadějí
Je-li tedy nejvyšším dobrem obce Boží věčný a dokonalý mír, nikoli ten, jímž
smrtelníci procházejí mezi zrozením a smrtí, ale ten, v němž trvají nesmrtelně
bez jakéhokoli utrpení v dokonalém pokoji, pak musí být život věčný shledán
nanejvýš blaženým, kdežto život časný nanejvýš ubohým, i kdyby sebevíc
oplýval tělesnými i duševními statky a vnějšími pozemskými dobry. Avšak ten,
kdo zaměřuje svůj časný život k věčnému cíli, může být blaženým i nyní, avšak
spíše s ohledem na nebeskou naději než na pozemskou skutečnost. Vždyť
pozemská skutečnost bez nebeské naděje by byla nepravou blažeností a velkou
bídou. Pravá moudrost vzhlíží v obezřetném rozlišování, statečném konání,
uměřeném sebeovládání a spravedlivém rozdílení k tomu konci, kdy Bůh bude
vším ve všem.
XIX.21 Zda podle Scipionových výměrů v Ciceronově dialogu římský stát
vůbec kdy existoval
Podle Scipionových871 výměrů v Ciceronových872 knihách O státě jsem vyložil,
že římského státu nikdy nebylo.873 Stát definuje totiž stručně jako věc lidu. Ale
římského státu nikdy nebylo, protože nikdy nebyl věcí lidu, který je lidskou
společností, sdruženou souhlasem ve věcech práva a společným prospěchem.
Budování státu není možné bez spravedlnosti, a kde není pravé spravedlnosti,
tam není ani práva. Co se totiž děje podle práva, děje se jistě spravedlivě; co se
však děje nespravedlivě, nemůže být podle práva. Vždyť nespravedlivá lidská
ustanovení se nemohou pokládat za právo a není právem to, co prospívá
mocnějšímu. Kde tedy není spravedlnosti, tam nemůže být ani lidské společnosti
sdružené právním souhlasem, a tedy ani lidu podle definice Scipionovy nebo
Ciceronovy. A kde není lid, tam může být jen dav. Spravedlnost je ctnost, která
dává každému, co je jeho. Jaká je tedy lidská spravedlnost, která člověka bere
jedinému pravému Bohu a vydává ho zlým duchům? Kdo odcizí nějakou věc
tomu, kdo ji vlastní, jedná nespravedlivě; právě tak je nespravedlivý ten, kdo se
sám odcizuje Bohu, který jej stvořil, a slouží zlým duchům, kteří na něho nemají
871
Snad je myšlen Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantius, dobyvatel Karthága.
Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dále
soudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900
dopisů) a několik básní.
873
Viz II, 21
872
žádný nárok! Římané nemají pravdu, namítají-li, že ve svém státě nesloužili
nečistým duchům, nýbrž dobrým a svatým bohům, protože ve skutečnosti jejich
dobří a svatí bohové jsou zlí a nesvatí duchové, 874 a kdo jim slouží, nepatří ke
spravedlivým lidem, těžce se proviňuje proti jedinému pravému Bohu a
zasluhuje přísný trest.875 Avšak je spravedlivé, slouží-li jedni lidé druhým,
protože poddanství je užitečné, bere-li se špatným lidem možnost páchat
bezpráví. Proto také vládne Bůh člověku, duch tělu, rozum žádostivosti. Některé
poddanství je tedy užitečná a služba Bohu je užitečná všem. Ale jen duch
poddaný Bohu vládne tělu správně a v takovém duchu rozum ovládá vášně
správně, protože duch nemůže spravedlivě vládnou tělu ani rozum vášním,
neslouží-li Bohu, a kolik spravedlnosti můžeme předpokládat v člověku, který
Bohu neslouží? A není-li žádné spravedlnosti v takovém člověku, kolik jí asi
bude v lidské společnosti, která se skládá z lidí právě takových? A není ani
žádného prospěchu pro živé bytosti tam, kde žijí bezbožně.
XIX.22 O tom, zda křesťané slouží jedinému pravému Bohu, jemuž
výhradně se má obětovat
Zeptá-li se někdo, a kdo je ten Bůh nebo proč je hoden toho, aby jej Římané
poslouchali a mimo něho neuctívali obětmi žádného jiného, pak musíme jasně
odpovědět: Je to velká zaslepenost, ještě se ptát, kdo je ten Bůh! Je to ten Bůh,
jehož božský Duch promluvil ústy proroků, jejich slova se plní před našima
očima po celém světě. Je to ten Bůh, od něhož Abraham obdržel zaslíbení, že je
v jeho potomstvu, totiž v Kristu, budou požehnány všechny národy.876 Je to ten
Bůh, jehož největší římský učenec Varro pokládá za Jova, boha nejvyššího, a
nejučenější řecky píšící filosof Porfyrios,877 třebaže nepřítel křesťanů, za Dia,
téhož boha nejvyššího.
XIX.23 Co bylo podle Porfyria ve věštbách bohů řečeno o Kristu
Ve svých knihách Porfyrios ztotožňuje Boha Otce s Jovem a dobře říká, že Bůh
má být uctíván životem ve spravedlnosti a jiných ctnostech. Avšak prohlašuje
ústy Apollónovými,878 že Kristus byl vydán na smrt spravedlivým rozsudkem
soudců, jako by byl potrestán po zásluze spravedlivými soudci. Boha Hebreů
vyvyšuje nade všechny bohy, když říká, že Hebreové horlivě uctívají toho, který
je Ploditel a Král před počátkem světa, před nímž se chvěje nebe a země i moře
874
Srov. Ž 96,5: všichni bohové pohanů jsou zlí duchové. A srov. 1K 8,4-6 a 10,20-21.
Srov. 2M 22,20
876
Srov. 1M 22,18
877
Porfyrios (+ 304 po Kr.) byl novoplatónský filosof a žák Plótínův, který byl syrského původu (původně se
jmenoval Malchos), narodil se v Týru kolem r. 233 po Kr., studoval v Athénách a vyučoval v Římě a také na
Sicílii. Uspořádal a vydal Plótínovy spisy v šesti souborech po devíti spisech, v tzv. enneadách, a sepsal také
Plótínův život. Svou kritikou útočil na biblické základy křesťanství více než kdokoli před ním i po něm, v mládí
totiž poslouchal Origenovy přednášky v Cézareji. Napsal asi 60 děl, z nichž se zachovala jen část; z jeho spisu
Proti křesťanům se zachovaly jen zlomky. Jeho nejvýznačnějším žákem byl Jamblichos.
878
Apollón byl bohem světla a slunce, ochráncem života a řádu, neomylným střelcem a věštcem.
875
a jehož se děsí hlubiny pekla i sami bohové. Na jiných místech zdánlivě Krista
chválí ústy Hekatinými879 jako moudrého a bohabojného člověka, který učil lidi
lásce k Bohu a který po smrti dosáhl božskosti jako například Herkules či
Dioskurové, ale křesťany hanobí, aby tak vzbudil zdání, že křesťany hanobí po
zásluze, neboť prý mají o Kristu špatnou představu a jeho učení zfalšovali, a tím
se zchytrale snaží, nakolik je to možné, zatarasit cestu k věčné spáse. Když
chválí Krista a přitom tupí křesťany, chce dosáhnout jediné věci: aby
obdivovatelé Kristovy se nechtěli stát následovníky Kristovými. Ale může
někdo Porfyriovým slovům věřit, když Apollónův názor na Krista se neshoduje
s Hekatiným? Kdyby se lidé stali křesťany, vymanili by se z područí zlých
duchů. Kdo obětuje jinému než jedinému pravému Bohu, bude vyhlazen z jeho
lidu,880 protože on chce, aby se neobětovalo vůbec nikomu kromě něho samého;
sám sice nic nepotřebuje, protože sám je naším Dobrem, 881 ale pro nás je
užitečné, jsme-li jeho služebníky, patříme-li do jeho obce a sami se stáváme jeho
nejlepší obětí.
XIX.24 Z kterého výměru plyne, že nejen Římané, ale i jiné říše si právem
osobují jméno státu
Řekneme-li, že lid je společnost sdružená na základě svorného společenství ve
věcech, jež miluje, pak musíme přihlédnout k tomu, co miluje. Lid je tím lepší,
čím lepších věcí se týká jeho svornost, a tím horší, čím horších věcí se týká.
Římský lid je nepochybně lidem a jeho věc je nepochybně státem, třebaže
vývojem od svých počátků k dobám pozdějším dospěl ke spojeneckým a
občanským válkám, takže svoji svornost porušoval, ale přesto se nedá říci, že
ten lid není lidem a že jeho stát není státem. To platí o starém Babylónu, o
Egyptě i o kterémkoli státě řeckém, ať už měly ve svých hranicích moc malou
nebo velkou, a vůbec o státu kteréhokoli jiného národa, nicméně o bezbožné
obci platí, že postrádá pravé spravedlnosti, protože v ní nevládne Bůh svými
přikázáními a v ní není náležitě uctíván, ani v ní správně a věrně nevládne duch
nad tělem a rozum nad vášněmi.
XIX.25 O tom, že pravé ctnosti nemohou být tam, kde není pravého
náboženství
Neslouží-li duch a rozum Bohu, jak se Bohu podle jeho vlastního příkazu sloužit
má, pak duch nevládne tělu ani rozum vášním na žádný způsob správně. Jakou
vládkyní nad tělem i vášněmi může být mysl, která jediného pravého Boha
879
Hekaté byla podsvětní bohyní se třemi hlavami a třemi těly, vládkyně nad příšerami a kouzly.
Srov. 2M 22,20
881
Srov. Ž 16,2
880
nezná a není poddána jeho vládě, nýbrž je vystavena působení zlých duchů? Její
ctnosti, které snad má, jsou spíše vášněmi než ctnostmi, protože se odnášejí
samy k sobě a nejsou vyhledávány pro Boha, který není jejich původem ani
cílem, takže bývají naduté a zpupné. Jako totiž to, co dává tělu život, není z těle,
nýbrž nad tělem, tak i to, co dává člověku blaženost, není z člověka, nýbrž nad
člověkem.
XIX.26 O míru mezi lidem, odcizeným Bohu,
a o tom, že lid Boží vede zbožný život, dokud je cizincem na tomto světě
Jako životem těla je duše, tak blažeností člověka je Bůh. „Blažený lid, jehož
Bohem je Pán!“882 Nešťastný je tedy lid tomuto Bohu odcizený. Avšak i on
miluje jakýsi svůj mír, který si nelze zavrhovat, ale který na konec mít nebude,
protože ho před koncem neužívá dobře. Aby ho však prozatím v tomto životě
měl, na tom záleží i nám. Dokud jsou totiž obě obce promíseny, užívá i
Jeruzalém míru v Babylóně, protože víra nás sice z něho osvobozuje, ale tak, že
nás prozatím ponechává v cizině s ním. Proto také apoštol napomíná Církev, aby
se za své krále a představené modlila, „abychom vedli život klidný a pokojný ve
zbožnosti a lásce.“883 To dosvědčuje i prorok Jeremiáš, který tehdejšímu lidu
Božímu předpovídal zajetí a uložil mu jménem Božím, aby šel do Babylóna
poslušně a sloužil svému Bohu i v tomto utrpení, ba také jej vyzval, aby se za
něho modlil, „neboť v jeho míru je i mír váš,“884 třebaže prozatím jde o mír
časný, který je společný dobrým i zlým.
XIX.27 O pokoji a míru služebníků Božích, jehož nelze v tomto časném
životě dojít úplně
Náš vlastní mír záleží i tady v časnosti v Bohu skrze víru a bude v něm záležet i
tam na věčnosti skrze patření. Na tomto světě je jak ten jejich obyčejný mír, tak
i ten náš zvláštní mír spíše útěchou v soužení než radostí z blaženosti. Podobně i
naše spravedlnost spočívá spíše v odpuštění hříchů než v dokonání ctností. Obec
Boží, která putuje po zemi, volá k Bohu ústy všech svých členů: „Odpusť nám
naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům,“ ale tato modlitba je neúčinná
pro ty, jejich víra bez skutků je mrtvá, 885 nýbrž jen pro ty, jejich víra působí
skrze lásku.886 Rozum totiž, i když je poddán Bohu, přece v tomto porušitelném
a smrtelném těle, zatěžujícím duši, nevládne nad vášněmi dokonale, a proto
spravedliví takové modlitby potřebují. Dokud vášním vládne, přece plného
pokoje není, protože ty, které se bouří, musejí být přemáhány bojem, a ty, které
jsou přemoženy, musejí být drženy na uzdě. „Což není krátký život na zemi jen
882
Ž 144,15
1Tm 2,2
884
Jr 29,7
885
Srov. Jk 2,17
886
Srov. Ga 5,6
883
zkouškou?“887 Jenom domýšlivec si může myslet, že žije tak, že nepotřebuje
volat k Bohu o odpuštění, ale víme, že „Bůh se pyšným protiví, a pokorným
dává milost“.888 Spravedlnost tedy záleží v tom, aby každý poslouchal vládu
Boží, tělo aby poslouchalo vládu ducha a vášně aby poslouchaly vládu rozumu;
od Boha si pak musí každý vyprošovat milost zásluh i odpuštění hříchů a jemu
musí vzdávat díky za přijatá dobrodiní. Až v konečném míru, k němuž tato
spravedlnost musí směřovata, bude naše přirozenost zbavena vášní a neřestí a
vyléčena nesmrtelností a neporušeností, takže už nebude třeba, aby rozum vládl
vášním, když jich už nebude. Bůh bude vládnout člověku a duch tělu a
poslušnost bude tak lehká a milá, jak blažený tam bude život. A to tam bude pro
všechny i pro každého zvlášť věčné a každý si bude jist, že to bude věčné, a
pokoj této blaženosti či blaženost tohoto pokoje bude proto nejvyšším dobrem.
XIX.28 Jakého konce dojdou bezbožní
Ale ty, kdo nepatří do Boží obce, postihne věčná bída, které se také říká druhá
smrt, protože tam nejde mluvit o životě ani u těla, ani u duše. Tělo bude
vystaveno ustavičným bolestem a duše bude vzdálena života Božího. A ta druhá
smrt bude o to horší, že nebude moci skončit smrtí. Jako bída je opakem
blaženosti a smrt opakem života, tak opakem míru je boj. Vůle bude nepřítelkyní
vášní a vášně budou stát proti vůli, ale tomuto boji neučiní přítrž vítězství žádné
stran, nápor bolesti se bude utkávat s podstatou těla a žádná strana druhé
neustoupí. Kdykoli dojde k takovému střetnutí tady, buď zvítězí bolest a smrt
zbaví člověka citu, anebo zvítězí přirozenost a uzdravení zbaví člověka bolesti;
tam však bude trvat i bolest, aby trápila, i přirozenost, aby trpěla. Oboje potrvá
proto, aby trest nepřestal. Žádoucího vrcholného dobra i nevítaného vrcholného
zla dojdou jak dobří, tak i zlí skrze soud, a proto v následujícím svazku
pojednám o tomto soudu.
XX. kniha
(Má 30 kapitol.)
XX.1 O tom, že Bůh sice soudí po všechen čas,
ale že v této knize bude pojednáno zvláště o jeho posledním soudu
Chceme-li promluvit o dni posledního soudu, který Bůh povede proti
bezbožným a nevěřícím, musíme napřed uvést božská svědectví pro tuto věc,
jako se při stavbě budují základy. Tedy veškerá Církev jediného pravého Boha
vyznává a hlásá, že Kristus přijde s nebe, aby soudil živé i mrtvé; tomu říkáme
poslední den, tj. nejposlednější čas Božího soudu. Není jisté, kolik dní ten soud
887
888
Jb 7,1
Jk 4,6; 1Pt 5,5
potrvá, ale každý, kdo čte Písma svatá třebas jenom nedbale, ví, že slovem den
se zpravidla označuje určitý čas. Bůh sice soudí i nyní a soudil od počátku světa,
když vyhnal z ráje první lidi, ba už když neušetřil hříšné anděly, 889 a nic se
neděje bez jeho spravedlivého soudu. A i kdyby býval nikdo nehřešil,
neudržoval by Bůh každého rozumného tvora ve věčné blaženosti bez dobrého a
spravedlivého soudu. Nevynáší však nad zlými duchy ve vzduchu a nad lidmi na
zemi jen obecný soud, nýbrž soudí i vlastní skutky jednotlivců, které konají
rozhodnutí své svobodné vůle. Vždyť i zlí duchové prosí, aby je netrápil, 890 a
jistě není nespravedlivé, šetří-li jich nebo každého za jeho ničemnost trestá; a
také lidé trpí za svoje skutky Boží tresty, obyčejně zjevně a skrytě vždycky, a
ne-li v tomto životě, tak po smrti; ačkoli žádný člověk nejedná správně, neopíráli se o Boží pomoc, a žádný zlý duch ani člověk nejedná nesprávně, nedopustí-li
to tentýž božský a zároveň svrchovaně spravedlivý soud. Jak totiž říká apoštol, u
Boha není nespravedlnosti891 a nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystihlé jeho
cesty.892 Nebudu tedy v této knize mluvit o těch prvních soudech Božích, ani o
těch středních, ale až o tom posledním, až Kristus přijde s nebes soudit živé i
mrtvé. V soudný den už nebude místa pro krátkozraké stížnosti, proč ten a ten
nespravedlivý je šťastný a proč ten a ten spravedlivý je nešťastný, protože tehdy
se ukáže, že pravé a plné štěstí mají jenom všichni dobří a zasloužené a
svrchované neštěstí jenom všichni zlí.
XX.2 O různých lidských údělech, o nichž nelze říci,
že nemají co dělat s Božím soudem, i když ho nelze vyzpytovat
Nyní se učíme jednak snášet s klidnou myslí zlé věci, jimiž trpí i dobří, jednak
nepřeceňovat dobré věci, jichž dosahují i zlí. Nevíme totiž, pro který Boží
úradek je ten a ten dobrý člověk chud nebo ten a ten zlý člověk bohat; proč se
raduje nespravedlivý a proč se rmoutí spravedlivý; proč nevinný opouští soudní
síň jako odsouzenec a proč jeho zločinný odpůrce jásá bez trestu; proč se
bezbožný těší dobrému zdraví a proč zbožný chřadne chorobou; proč mladíci
páchají zločiny a proč nemluvňata umírají a proč toho, kdo je lidské společnosti
užitečný, sklátí předčasná smrt, kdežto ten, kdo se snad ani narodit neměl, se
dožije vysokého věku; a proč ten, kdo si toho naprosto nezasluhuje, dosahuje
vysokých hodností, kdežto člověk bezúhonný zůstává bez nich. Kdo to všechno
může sebrat a spočítat? Ale i v těch věcech, kde není Boží spravedlnost zjevná,
vždyť téměř všechny Boží soudy zůstávají skryté, je spasitelné Boží učení. *
Kdyby se v těchto nesmyslných poměrech, kdy člověk se podobá nicotě a jeho
dny pomíjejí jako stín,893 věci děly důsledně tak, že by pomíjejících statků
889
Srov. 2Pt 2,4
Srov. Mt 8,29
891
Srov. Ř 9,14
892
Srov. Ř 11,33
893
Srov. Ž 144,4
890
docházeli jenom zlí a strastmi by trpěli jenom dobří, mohlo by se říci, že je to
důsledek spravedlivého a laskavého soudu Božího, aby ti, kterým nejsou
souzena věčná oblažující dobra, měli alespoň dobra časná, a aby ti, který nejsou
souzena věčná trestající muka, byli vystaveni časným strastem, jimiž by byli
potrestáni za všechny i sebemenší hříchy a úplně vycvičeni ve ctnostech. Ale ve
skutečnosti tomu tak nebývá, obyčejně dobrým se vede zle a zlým se vede
dobře; i když se stává, že namnoze také zlé postihuje neštěstí a dobré potkává
štěstí: tím se stávají Boží soudy ještě nevyzpytatelnějšími a jeho cesty ještě
nevystihlejšími. Tedy i když nevíme, podle jakého soudu to Bůh činí nebo
dopouští, přece víme, že u něho je svrchovaná ctnost bez jakékoli slabosti,
nejvyšší moudrost bez jakékoli nerozvážnosti a nejvyšší spravedlnost bez
jakékoli nespravedlnosti, a proto je spasitelné naučit se nepřeceňovat žádné
dobro ani žádné zlo, neboť obojí je společné dobrým i zlým, a také vyhledávat
dobra, která jsou vlastní dobrým, a vyhýbat se zlům, která jsou vlastní zlým. Až
na Božím soudu v poslední den se ukáže, jak dokonale spravedlivý je každý
soud Boží, nejen ten, který bude vynesen v ten den, ale i úplně každý, který byl
kdy vynesen od počátku světa až do toho dne.
XX.3 Jak uvažoval Šalomoun v knize Kazatel o tom, co je v tomto životě
dobrým i zlým společné
Moudrý král Šalomoun, který panoval v Jeruzalémě nad celý Izraelem, začíná
knihu Kazatel těmito slovy: „Marnost nad marnost , samá marnost a všechno je
marnost. Jaký užitek má člověk z veškeré své lopoty, kterou se lopotí pod
sluncem?“894 Z této myšlenky rozvíjí ostatní a vypočítává strasti a klamy tohoto
života, v nichž plyne čas a nezůstává nic pevného a stálého. A třebaže moudrost
vyniká nad bláznovství jako světlo nad tmou a třebaže moudrý má oči na svém
místě, kdežto blázen žije ve tmě, přece všechny stíhá stejný osud v tomto životě
pod sluncem.895 Na jedné straně dobří trpí zlo, jako by byli zlí, a na druhé straně
zlým se dostává dobra, jako by byli dobří.896 V této marnosti pod sluncem, jíž
tento moudrý muž věnoval celou svou knihu, by lidský život skutečně skončil ve
zmaru, kdyby nebylo na světě pravdy a spravedlnosti toho, který toto slunce
stvořil. Proto za dnů marnosti u člověka nejvíce záleží na tom, zda pravdu
poslouchá nebo jí odpírá, zda má správnou víru nebo nemá, zda se připravuje na
soud Boží nebo nepřipravuje. „Boha se boj se a jeho přikázání zachovávej,
neboť na tom u člověka všechno záleží; neboť každý skutek přivede Bůh na
soud, i kdyby byl utajený, ať zlý či dobrý.“ 897 Co se dalo říci stručnějšího,
pravdivějšího a spasitelnějšího?
894
Kaz 1,2-3
Srov. Kaz 2,13-16
896
Srov. Kaz 8,14
897
Kaz 12,13-14
895
XX.4 O tom, že k rozpravě o posledním soudu Božím budou uvedeny
doklady
napřed z Nového zákona a potom i ze Starého
Doklady Písma svatého o tomto posledním soudu Božím uvedu napřed
z Nového zákona a potom i ze Starého. Tento postup se má zachovávat i podle
slov Kristových: „Učitel zákona, který se stal učedníkem království nebeského
se podobá hospodáři, který vybírá ze svého pokladu věci nové i staré.“ 898
Starozákonní knihy mají sice časové prvenství, ale novozákonní knihy je
převyšují svou důstojností, protože starší ohlašují novější. Je tedy třeba napřed
předložit věc a až potom uvést svědky.
XX.5 Které výroky božského Spasitele odhalují budoucí soud Boží na konci
světa
Božský Spasitel vytýkal obcím, ve kterých vykonal velké zázraky a přece
neuvěřily, jejich nevěru a stavěl nad ně cizince, Týr a Sidón i Sodomu. 899
Podobně mluvil o tom, že mužové z Ninivé a královna Jihu usvědčí na soudu
toto pokolení zlé a cizoložné.900 Z toho vyplývá, že přijde soud a že nastane
spolu se vzkříšením mrtvých. A na jiném místě, když mluvil o nynějším
promísení lidí dobrých i zlých a o jejich budoucím odloučení v soudný den,
předložil svým učedníkům podobenství o pleveli mezi pšenicí. 901 Ačkoli zde o
soudu Božím výslovně nemluvil, přece jej popsal pomocí budoucích událostí, o
kterých předpověděl, že nastanou při skonání světa. A dále řekl, že bude soudit
svět při jeho znovuzrození se svými učedníky, kteří usednou na dvanáct trůnů a
budou soudit dvanáct pokolení Izraele.902 Avšak tento počet dvanácti nevylučuje
další spolusoudce, například apoštola Pavla, který pracoval více než všichni 903 a
který říká: „Nevíte, že budeme soudit anděly?“904 Znovuzrozením světa se myslí
vzkříšení mrtvých. O tom, že k oddělení dobrých i zlých dojde při posledním
soudu, mluví Kristus ještě na jiném místě. 905 Apoštol Jan pak dosvědčuje, že
soud bude při zmrtvýchvstvání.906 Říká-li, že ti, kdo věří, na soud nepřijdou, pak
se tím myslí, že nebudou odsouzeni, protože slyší jeho slovo a uvěřili mu.907
XX.6 Co je první vzkříšení a co druhé
898
Mt 13,52
Mt 11,20-24
900
Mt 12,41-42
901
Mt 13,24-30.36-43
902
Mt 19,28; srov. Mt 12,27
903
1K 15,10
904
1K 6,3
905
Mt 25,31-46
906
J 5,22nn.
907
J 5,24
899
Říká-li Kristus, že přichází hodina a je tady, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího,
a kteří ho uslyší (a přijmou vírou a vytrvají až do konce), budou žít, 908 pak tím
myslí vzkříšení první, a to je vzkříšení duše. Druhé vzkříšení, to je vzkříšení
těla, nastane až nakonec. I duše totiž nalézá svou smrt v bezbožnosti a hříších,
když mrtví na duši pochovávají mrtvé na těle.909 Při prvním vzkříšení přejdou
duše umrtvené bezbožností a hříchem ze smrtelného stavu bezbožnosti do života
zbožnosti. Všichni zemřeli za hříchy, buď za hřích dědičný, anebo za
dobrovolné hříchy osobní, ať už nevěděli, co je spravedlivé, nebo to věděli, a
přesto nekonali; a za všechny mrtvé zemřel jeden živý, totiž Kristus bezhříšný.910
Jeho smrtí se nám dostalo odpuštění hříchů, abychom nežili už sobě, nýbrž
jemu, který zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.
Když v něho věříme, jsme ospravedlněni ze své bezbožnosti a jakoby vzkříšeni
ze smrti, abychom měli podíl na vzkříšení prvním, které se uskutečňuje již nyní.
Prvního vzkříšení totiž budou účastni jenom ti, kteří budou na věky blažení; zato
druhého vzkříšení budou účastni jak blažení, tak zavržení. První vzkříšení je
věcí milosrdenství, druhé spravedlnosti, a proto je psáno v žalmu: „O
milosrdenství a spravedlnosti budu zpívat.“911 Kdo nechce být odsouzen při
druhém vzkříšení, jehož hodina teprve přijde, ať vstane z mrtvých při prvním,
jehož hodina již přišla! Jedno znovuzrození se uskutečňuje již nyní vírou skrze
křest vzkříšením duše; druhé znovuzrození se uskuteční až na konci světa
v soudný den vzkříšením těla a jedny uvede v druhý život a jiné uvede v druhou
smrt.
XX.7 Co je psáno ve Zjevení svatého Jana o dvojím vzkříšení a o tisíci
letech
a co se dá o tom rozumně usoudit
O tomto dvojím vzkříšení psal tentýž evangelista Jan v knize Zjevení takovým
způsobem,912 že někteří první vzkříšení nepochopili a domnívali se, že první
vzkříšení bude tělesné, a v počtu tisíce let viděli jakési dlouhé období odpočinku
po lopotě šesti tisíc let od vyhnání z ráje. Takovým lidem se říká řecky chiliasté;
vyvracet jejich názor by bylo zdlouhavé, a proto si raději ukažme, jak se tomu
místu z Písma svatého má rozumět. Kristus říká, že nikdo nemůže vejít do
silákova domu a pobrat mu nářadí, leč byl napřed siláka svázal. 913 Tím silákem
myslí ďábla a jeho nářadím svoje budoucí věřící. Těch tisíc let, kdy ďábel bude
svázán od anděla, se dá vykládat ve smyslu všech let, kdy plnost času se
označuje dokonalým číslem, neboť číslo 100 znamená často celek, a tím spíše
může celek označovat číslo tisíc, které je třetím rozměrem čtverce desíti.
908
J 5,25
Srov. Mt 8,22
910
Srov. 2K 5,14-15
911
Ž 101,1
912
Zj 20,1-6
913
Mk 3,27
909
Například Kristus říká, že kdo opustí všechno a půjde za ním, dostane na tomto
světě stokrát víc,914 nebo v žalmu čteme, že Bůh věčně pamatuje na svou
smlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení,915 to znamená všem
pokolením. Slova o tom, že ďábel byl svržen do propasti, se dají vykládat v tom
smyslu, že byl svržen mezi nesčetné množství bezbožných a hříšných, jejichž
srdce jsou zatvrzelá ve zlém; ne že by v nich ďábel nebyl již dříve, ale že tím
více ovládá bezbožné a hříšné, čím více služebníků Božích se vymaňuje
z hříchů, a tím i z jeho područí. Tato propast je uzamčená, zavřená shora, to
znamená, že ďábel nesmí vycházet a přestupovat zákaz, a je zapečetěná, to
znamená, že na tomto světě zůstává tajemstvím, kdo patří k ďáblově straně a
kdo nikoli. Není přece jisté, nepadne-li ten, koho vidíme stát, a nevstane-li ten,
koho vidíme ležet. Tento zákaz ďábla svazuje jako pouto, aby nesváděl ty, které
sice dříve sváděl nebo ovládal, ale kteří nyní patří Kristu. O těch totiž rozhodl
Bůh ještě před stvořením světa, že je vytrhne z moci temnot a přenese do
království svého Syna.916 Ďábel sice svádí národy i nyní a strhává je s sebou do
věčného trestu, avšak ne ty, kteří jsou předurčeni k životu věčnému, třebaže
často svádí i ty, kteří se již znovuzrodili v Kristu a kráčejí po Božích cestách.
Bůh, před nímž není skryto nic budoucího a vidí do lidských srdcí, totiž zná ty,
kdo jsou jeho,917 z nich ďábel nesvede a nestrhne s sebou do věčné záhuby
nikoho. Ďábel je tedy svázán v propasti, aby už nesváděl národy, z nichž se
skládá Církev a jež dříve sváděl a ovládal, dokud Církev nebyla, dokud neskončí
tisíc let, to znamená všechna léta, která jsou tomuto světu ještě souzena. Ani
potom je nebude svádět, neboť podobně jako „naše oči vzhlížejí k Pánu, našemu
Bohu, dokud se nad námi nesmiluje,“918 což znamená, že až se smiluje,
nepřestanou být oči jeho služebníků upřeny k němu; tak ani potom nebude
svádět ty, kdo patří do Církve předurčených a vyvolených před stvořením světa.
XX.8 O svázání a rozvázání ďábla
Má-li být potom ďábel na krátký čas tří let a šesti měsíců rozvázán, 919
neznamená to, že během té krátké doby tady Církev už nebude, a proto ji ďábel
nenajde a nebude moci svádět, ani to neznamená, že mu bude dovoleno
pokoušet lidi v celém rozsahu, jehož je schopen, a že by Církev svedl v jejím
celku. Kdyby však už nikdy nebyl rozvázán, byla by méně zjevná jeho zlá moc,
méně by se osvědčila trpělivost svaté obce a méně by se pochopilo, jak dobře
využil jeho zlé moci Bůh všemohoucí. On totiž na jedné straně ďáblovi zcela
neodňal možnost pokoušet svaté, ale na druhé straně jej omezil spíše na
působení v nitru nesvatých. Tak ochraňuje slabé, kteří mají rozmnožit počet
914
Srov. Mt 19,29
Srov. Ž 105,8
916
Srov. Ef 1,4; Ko 1,13
917
Srov. 2Tm 2,19
918
Ž 123,2
919
Srov. Zj 20,3
915
křesťanů, aby nebyli od víry odstrašeni, dokud ještě nevěří, ani nebyla jejich víra
podlomena, když už věří. A nakonec ho rozváže, aby obec Boží ve slávě svého
Vykupitele spatřila, jak silného protivníka přemohla. Není tedy pochyb, že i
v tom krátkém čase tří let a šesti měsíců, až bude ďábel rozvázán, se najdou
někteří bojovníci Kristovi tak moudří a stateční, že se uchrání všech jeho nástrah
a odolají všem jeho útokům, a tak svou víru zachovají. Avšak co jsme my proti
těm svatým a věřícím, kteří budou tehdy, když my zápasíme s ďáblem jako se
silným nepřítelem, když je spoután, a oni s ním budou muset zápasit, až bude
proti nim vypuštěn! Je otázka, zda někdo v té době tří let a šesti měsíců vůbec
přijme víru, kterou dříve neměl! Odvázanému silákovi nebude možné pobrat
jeho nářadí.920 A bude-li ďábel bojovat s těmi, které už najde jako křesťany, pak
někteří z nich snad budou od něho přemoženi a půjdou za ním, protože nepatří
k počtu předurčených: „Z nás vyšli, ale nebyli z nás; neboť kdyby bývali byli
z nás, byli by s námi jistě zůstali.“921 Ale co se stane s dětmi? Je přece
neuvěřitelné, že by křesťanští rodiče v tu doby už neměli žádná nemluvňata,
anebo že by se jim nepodařilo dostat nemluvňata již narozená a ještě nepokřtěná
k lázni znovuzrození, ale kdyby se tak přece stalo, jak to, že tyto nádoby budou
vyrvány ďáblu již odvázanému? Věříme mnohem spíše tomu, že v té době
nebudou chybět ani ti, kdo od Církve odpadnou, ani ti, kdo do ní vstoupí; ani
rodiče, kteří nedají své děti pokřtít, ani rodiče kteří tak statečně učiní, i když
ďábel už nebude svázán. Nejdříve byl totiž silák svázán, aby mu byly pobrány
nádoby, a tak se Církev široko daleko rozrostla o lidi pevné i křehké. Ale pak
vychladne láska mnohých, až se rozmůže nepravost,922 a silák bude rozvázán a
mnoho těch, kteří nejsou zapsáni v knize života, ustoupí před jeho rozsáhlými
útoky. Jeho svázání předcházelo proto, aby následovalo jeho oloupení, i
svázaného i rozvázaného.
XX.9 Co znamená tisícileté kralování svatých s Kristem a čím se liší od
království věčného
Mezitím, co je ďábel svázán na tisíc let, kralují svatí s Kristem také právě tisíc
let, která jsou nepochybně táž a která musíme chápat stejně, že se týkají už této
doby jeho prvního příchodu. Nejde o budoucí království, 923 nýbrž o nynější
království, protože jeho svatí kralují jakýmsi způsobem už nyní, kdy on je s nimi
až do skonání světa.924 Vždyť jeho Církev je už nyní jeho královstvím, v němž
ještě jsou různá pohoršení,925 kdežto v budoucím království už nebudou žádná
pohoršení. Podobně v nynějším království nebeském jsou dva: ten, který
příkazání učí a neplní, i ten, který příkazání učí a plní, ten první bude nejmenším
920
Mk 3,27
1J 2,19
922
Srov. Mt 24,12
923
Srov. Mt 25,34
924
Srov. Mt 28,20
925
Srov. Mt 13,41
921
a ten druhý velikým.926 Do budoucího království Božího však vstoupí jenom ten,
kdo přikázání plní. Je tedy nyní Církev královstvím Kristovým, v němž ještě
jsou lidé dobří i zlí, pšenice i koukol, a jednou bude královstvím nebeským,
v němž zlí už nebudou. Svatí tedy nyní kralují jinak, než budou kralovat potom,
avšak jsou v jeho království už teď tím způsobem, že jeho královstvím jsou oni
sami. Toto království je zatím ve válce, protože ještě zápasí s nepřítelem, když
bojuje s vášněmi. Trůny, na které usedli ti, jimž byl svěřen soud, a které vidí
Jan,927 jsou trůny církevních představených s mocí svazovat a rozvazovat.928 Ti
pak soudí ty, kdo jsou z nás; ale ty, kdo jsou mimo nás, bude soudit Bůh.929 Duše
mučedníků, které povstaly k životu a kralovaly s Kristem tisíc let,930 jsou sice
ještě bez těl, ale ani po smrti nejsou odloučeny od Církve, která je i nyní
královstvím Kristovým, a kralují spolu s ním.931 Církev tedy kraluje s Kristem
v živých i mrtvých a on kraluje nad živými i nad mrtvými. 932 Ti, kteří se
neklanějí šelmě ani jejímu obrazu,933 mohou být jenom ti, kdo se nedávají
zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími.934 Neklanějí se, to znamená
nesouhlasí a nepoddávají se; nepřijímají její znamení, to znamená neberou na
sebe její vinu na čelo vzhledem k myšlenkám a na ruku vzhledem ke skutkům.
Ti tedy, kteří se nezúčastňují zla bezbožné obce a nevěřícího lidu, ať ještě žijí
v tomto smrtelném těle nebo už zemřeli a toto smrtelné tělo odložili, už nyní
jakýmsi přiměřeným způsobem kralují s Kristem po celou tuto dobu, která se
označuje jako tisíc let. Ostatní mrtví neožijí, 935 protože nebudou slyšet hlas Syna
Božího,936 dokud neskončí těch tisíc let, a tak nevyjdou z hrobu k životu, ale
k soudu, až nastane vzkříšení těla, a tak přejdou i s tělem do druhé smrti. První
vzkříšení znamená ožití duše z duchovní smrti, totiž z hříšného stavu; druhé
vzkříšení pak znamená ožití těla.937 Kdo mají podíl na prvním vzkříšení, nad
těmi druhá smrt nemá moc a budou kněžími Božími a Kristovými, to znamená
kněžími Otcovými i Synovými, vždyť Otec je Bůh i Syn je Bůh, a budou s ním
kralovat po tisíc let!938 To není řečeno jenom o biskupech, kněžích a jáhnech,
kteří jsou kněžími ve vlastním smyslu slova, nýbrž o všech pomazaných
křižmem, jež apoštol Petr nazval svatým lidem a královským kněžstvem, 939
vždyť oni všichni jsou částmi těla Krista, věčného Velekněze.
926
Srov. Mt 5,19
Srov. Zj 20,4a
928
Srov. Mt 18,18
929
Srov. 1K 5,12-13a
930
Srov. Zj 20,4b
931
Srov. Zj 14,13
932
Srov. Zj 14,13; Ř 14,9
933
Srov. Zj 20,4b
934
Srov. 2K 6,14
935
Srov. Zj 20,5
936
Srov. J 5,25
937
Srov. Zj 20,6a
938
Srov. Zj 20,6b
939
Srov. 1Pt 2,9
927
XX.10 Jak odpovědět těm, kteří myslí, že vzkříšení se týká jenom těla, ale
už ne také duše
Někteří se domnívají, že je možné mluvit jen o vzkříšení těla, a proto tvrdí, že i
první vzkříšení bude tělesné. Říkají, že přece vstává ten, kdo padá, ale padají
těla, když lidé umírají, proto se jim také říká mrtvoly (cadavera) od toho, že
padají (cadere), takže nemůže být zmrtvýchvstání duševní, nýbrž jen tělesné.
Ale co by na to řekli apoštolové, kteří věděli, že nevstali z mrtvých svým tělem,
nýbrž svým srdcem ti, kdo byli vzkříšeni s Kristem a hledají, co je na nimi, 940
kdo ve křtu byli pohřbeni s Kristem a spolu s ním vstali a vstoupili na cestu
nového života941 a kdo spali, ale probudili se a vstali z mrtvých, když jim zazářil
Kristus.942 A co znamenají slova: nevzdalujte se od něho, abyste nepadli; 943 a
kdo si myslí, že stojí, hleď, abys nepadl. 944 Myslím se tedy, že se máme
vyvarovat toho pádu na duši, ne na těle. Padají-li duše, pak musíme připustit, že
i duše mohou vstát z mrtvých.
XX.11 O Gógovi a Magógovi, které těsně před koncem světa poštve proti
Boží Církvi odvázaný ďábel
„Až skončí těch tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby
sváděl národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga a Magóga, a povede je do
války a bude jich jako mořského písku.“945 Svede je tedy proto, aby je vedl do
války. A že vyjde, to znamená, že ze skryté nenávisti přejde na zjevné
pronásledování. To bude totiž poslední pronásledování těsně před posledním
soudem, kdy Církev bude po celém zemském okruhu trpět: celá obec ďáblova
bude pronásledovat celou obec Kristovu. Góg znamená střechu a Magóg
znamená zpod střechy, jsou to tedy ty národy, ve kterých je ďábel zavřen a
skryt; Góg je dům, v němž je uzavřen, a Magóg je vyjití z domu, v němž byl
uzavřen. „Vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které
miluje Bůh.“946 To znamená, že Církev, která je rozšířena po celém světě mezi
všemi národy, bude všude obklíčena od svých nepřátel, kteří ji budou
pronásledovat. Ačkoli Církev bude stěsnána, zatlačena a sevřena v těsninu
soužení, přece nezběhne od své branné povinnosti, která je označena jménem
tábor.
XX.12 Patří-li ke konečnému potrestání bezbožníků to, že sestoupí s nebe
oheň a sežehne je
940
Srov. Ko 3,1
Srov. Ř 6,4
942
Srov. Ef 5,14
943
Sir 2,7
944
1K 10,12
945
Zj 20,7-8
946
Zj 20,9a
941
Čteme-li, že „sestoupil oheň od Boha s nebe a sežehl je,“947 nesmíme v tom
spatřovat poslední trest, který nastane po rozsudku. 948 Tehdy totiž budou uvrženi
do ohně sami, nepřijde oheň s nebe na ně. Ohněm s nebe se myslí pevnost
svatých, kteří pronásledovatelům neustoupí a jejich vůli plnit nebudou. Nebe je
totiž pevností Církve Kristovy, kterou obec Antikristova nezdolá. Tento oheň je
od Boha, protože svatí dostávají svou nepřemožitelnost od Boha, což je zdrojem
palčivých muk pro nepřátele. Vždyť je řečeno jak v dobrém smyslu, že horlivost
pro tvůj dům mne stravuje,949 tak i ve špatném smyslu, že Boží horlivost proti
hrubému lidu stráví jeho nepřátele jako oheň.950 Anebo, i kdyby byla tím ohněm,
který sestoupí s nebe, rána, jež postihne při druhém příchodu Kristově
pronásledovatele jeho Církve, „až zabije dechem svých úst Antikrista,“ 951 pak
nebude posledním trestem pro bezbožníky tento trest, nýbrž až ten, který mají
vytrpět pro vzkříšení těla.
XX.13 Zda dobu Antikristova pronásledování máme započítat do toho tisíce
let
Poslední pronásledování Církve, které nastane za Antikrista, bude trvat tři roky a
šest měsíců. To je sice krátká doba, ale je nejisté, zda patří do toho tisíciletí, kdy
ďábel bude svázán a svatí budou kralovat s Kristem, anebo zda je k tomuto tisíci
let přidána a je mimo ně. Ve skutečnosti budou svatí kralovat se svým Králem a
vítězit nad přívalem zla i za tohoto posledního pronásledování, kdy ďábel už
nebude svázán, aby je mohl pronásledovat ze všech sil. Kdyby se ta doba
neměla započítat do tisíce let, takže kralování svatých i ďáblovo věznění by
skončily zároveň, pak bychom museli uznat, že za toho pronásledování svatí už
nebudou s Kristem kralovat, ale jistě to není pravda, že tehdy, když bude sláva
z vytrvání tím větší a věnec vítězství tím hustší, čím prudší bude nápor, by údy
nekralovaly spolu se svou Hlavou a nebyly s ní spojeny tím úžeji a odhodlaněji.
Proto duše těch, kteří zahynuli již předtím, i těch, kteří zahynou až potom, totiž
při tom posledním pronásledování během tří let a šesti měsíců, budou kralovat
s Kristem tak dlouho, dokud neskončí smrtelný svět a dokud nepřejdou do toho
království, kde už nebude smrti. Proto jejich kralování bude trvat déle než tisíc
let ďáblova věznění, protože je třeba k tomu přičíst ještě tři roky a šest měsíců,
když ďábel už svázán nebude, anebo je možné odečíst tři roky a šest měsíců od
toho tisíce let, a to by znamenalo, že ďáblovo věznění bude trvat o to méně. To
tisíciletí, všechna ta léta dohromady, zakončí každá strana jinak a zvlášť.
947
Zj 20,9b
Srov. Mt 25,41
949
Ž 69,10
950
Iz 26,11
951
2Te 2,8
948
XX.14 O odsouzení ďábla a jeho následovníků, o tělesném vzkříšení všech
mrtvých a o posledním soudu
Po zmínce o posledním pronásledování se stručně shrnuje, co vytrpí po
posledním soudu ďábel a spolu s ním i obec našich nepřátel. Je psáno: „Jejich
svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde již je dravá šelma i
falešný prorok, a budou trápeni dnem i nocí na věky věků.“ 952 Šelma může
znamenat samu bezbožnou obec a její nepravý prorok může být Antikristův
obraz. Potom následuje Janovo vidění posledního soudu: „A viděl jsem veliký
bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizelo nebe i země
a už pro ně nebylo místo. Viděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem,
a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví
byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách.“953 Poslední soud
nastane při druhém, tělesném vzkříšení mrtvých. Až tento soud skončí, tehdy
přestane toto nebe i tato země a vznikne nové nebe a nová země. Svět vezme za
své proměněním, nikoli úplným zánikem! Pomíjí totiž tvářnost tohoto světa, 954
ale nikoli jeho podstata. Knihami se myslí knihy posvátné, aby se z nich
ukázalo, která přikázání poručil Bůh plnit; z knihy života, ve které je
zaznamenán život jednoho každého člověka, se pak ukáže, co z toho kdo plnil
nebo neplnil. Ta kniha nebude o každém zvláštní, nýbrž jedna pro všechny, ale
nemusíme si ji představovat hmotně; spíše Bůh způsobí, že se každý upamatuje
na všechny své skutky, dobré i zlé, a s úžasnou rychlostí je postřehne svou
myslí, aby svědomí jednoho obvinilo a druhého omluvilo, a tak budou všichni
souzeni zároveň i každý bude souzen zvlášť. To Boží působení je nazýváno
knihou, protože všechno, na co si lidé vzpomenou, se v něm bude jakoby číst.
Aby pak Jan ukázal, kteří mrtví mají být souzeni, velcí i malí, to znamená mocní
i prostí, dodává to, co vynechal či spíše odložil: „Moře vydalo své mrtvé, i smrt
a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých skutků.“ 955 To se
stalo nepochybně dříve, než byli mrtví souzeni.
XX.15 Kdo jsou ti mrtví, který vydalo moře na soud, a které mrtvé vydala
smrt a peklo
Ale kdo jsou ti mrtví, které vydalo moře a kteří v něm byli? Není možné říci, že
ti, kdo zahynou v moři, nejsou v říši smrti. Buď zůstávají v moři jejich těla,
anebo v moři jsou mrtví dobří a v pekle zlí, ale kdo by tomu věřil? Moře
znamená tento svět. Ti, které Kristus nalezne v těle, budou souzeni spolu s těmi,
kteří vstanou z mrtvých. Jsou totiž mrtvými nazýváni také živí, jak dobří, 956 tak i
952
Zj 20,10
Zj 20,11-12
954
Srov. 1K 7,31b
955
Zj 20,13
956
Srov. Ko 3,3
953
zlí.957 A jsou jimi nazýváni také proto, že nosí smrtelná těla.958 A bylo řečeno
oboje, smrt a její říše, protože smrt vydala dobré, kteří zakusili pouze tělesnou
smrt, a protože její říše, to znamená peklo, vydalo zlé, kteří zakusili jak tělesnou
smrt, tak pekelné tresty. Není tam zahrnuto předpeklí, protože to je místo zcela
oddělené od mučírny bezbožných a nic se v něm netrpí. A k tomu Jan dodává:
„Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící
jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“959
Názvem smrt a její říše, to znamená peklo, označuje ďábla, který je původcem
smrti i pekelných trestů. To je totéž, jako když výše řekl, že jejich svůdce ďábel
byl uvržen do jezera, kde hoří síra. Kniha života není pomůckou pro Boží
paměť, aby Bůh na nic nezapomněl a nezmýlil se, nýbrž znamená předurčení
těch, kterým bude dán život věčný; není tomu tak, že by to Bůh nevěděl a musel
by tu knihu číst; je to naopak jeho neomylné předzvědění o nich, jež je tou
knihou života, ve které jsou zapsáni, to znamená předem poznáni.
XX.16 O novém nebi a nové zemi
Zbývá vyložit, co následuje po odsouzení zlých, kteří půjdou do věčného
trápení, a odměně dobrých, kteří půjdou do věčného života. 960 Jan pokračuje: „A
viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a
moře už nebylo.“961 Tvářnost tohoto světa vezme za své v plamenech hmotného
ohně, podobně jako nastala potopa přívalem hmotné vody. Tehdy shoří a úplně
zaniknou vlastnosti porušitelných živlů, které byly přiměřené našim
porušitelným tělům, a svět bude proměněn k lepšímu, aby byl vhodně
přizpůsoben lidem, jejichž tělo bude rovněž proměněno k lepšímu. Tak dojde
k úžasné obnově světa, která bude přiměřená nesmrtelným tělům. Moře bude
žárem vysušeno, anebo snad by se dalo říci, že tento svět, zvířený a zmítaný
smrtelným životem, který se obrazně nazývá mořem, už nebude takový, jaký
býval, a že i moře bude změněno k lepšímu, ale nevzpomínám si, že bych někde
četl něco o novém moři.
XX.17 O oslavení Církve bez konce po konci
A dále: „A viděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje s nebe od
Boha, krásný jako mladá nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem
veliký hlas od trůnu: Hle, příbytek Boží s lidmi, Bůh bude přebývat mezi nimi a
oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí;
a smrti už nebude, ani zármutku, ani nářku, ba ani bolesti už nebude, neboť co
bylo, pominulo. A ten, který seděl na trůně, řekl: Hle, obnovuji všechno.“ 962 To
957
Srov. Mt 8,22
Srov. Ř 8,10
959
Zj 20,14-15
960
Srov. Mt 25,46
961
Zj 21,1
962
Zj 21,2-5a
958
město sestupuje s nebe, protože Bůh je stvořil svou milostí, a sestupuje s nebe
od svého počátku, to znamená od té doby, co po čas trvání tohoto světa přichází
shůry milost Boží a co skrze lázeň znovuzrození v Duchu svatém, seslaném
s nebe, postupně přibývá jeho občanů. Ale po posledním soudu Božím se ukáže
jeho sláva tak veliká a nová, že v ní nezůstane ani stopy po tom, co bylo, vždyť i
tělo přejde ze staré porušitelnosti a smrtelnosti v novou neporušitelnost a
nesmrtelnost. Ve strastech tohoto života každý svatý, který vedl či vede nebo
povede tento život, dobře ví, že čím světější jsou jeho tužby, tím hojnější jsou
jeho slzy! „Slzy jsou mým chlebem ve dne v noci.“963 A na jiném místě:
„Vyčerpán jsem nářkem, každou noc omývám svou podušku pláčem, smáčím
své lůžko slzami.“964 Vždyť Bůh má před sebou všechny naše tužby a náš nářek
není před ním utajen965 a naše bolest před ním se obnovuje.966 Dokud totiž
přebýváme v této schráně, sténáme pod těžkým břemenem, dokud to, co je
smrtelné, nebude pohlceno životem,967 a tak máme velký zármutek a neustálou
bolest v srdci,968 dokud zbraní smrti a nástrojem bolesti bude hřích.969
XX.18 Co hlásal o posledním soudu Božím apoštol Petr
Apoštol Petr ve 3. kapitole svého II. listu neřekl nic o vzkříšení mrtvých, zato
řekl toho dost o zničení tohoto světa. 970 Jako starý svět kdysi zašel potopou, tak
bude v den posledního soudu zničen ohněm, a to nejen zemský okruh, ale i
vzdušná nebesa, a přijde nová země a nové nebe. Bezbožní budou zahubeni,
třebaže jejich přirozenost zůstane ve věčných trestech, a svatí budou zachráněni
tam, kam nedosáhnou plameny toho požáru, stejně jako kdysi byli zachráněni
tam, kam nedosáhly vlny potopy světa, ačkoli se nebudou těch plamenů bát ve
své neporušitelnosti a nesmrtelnosti, stejně jako porušitelná a smrtelná těla tří
mládenců v ohnivé peci mohla zůstat nezasažena.971
XX.19 Co napsal apoštol Pavel o zjevení Antikrista, po jehož době přijde
den Páně
Apoštol Pavel napsal,972 že den Páně, to znamená soudný den, nepřijde, odkud
nepřijde Antikrist, člověk hříchu a syn záhuby, ten odpadlík a protivník.
Zasedne v chrámu Božím a bude pro sebe žádat božskou poctu. Tím chrámem
Božím je Církev, protože v troskách Šalomounova chrámu by neseděl a nějaký
pohanský chrám by apoštol nenazval chrámem Božím. My však nevíme, co
963
Ž 42,4a
Ž 6,7
965
Srov. Ž 38,10a
966
Srov. Ž 39,3b
967
Srov. 2K 5,4; Ř 8,23
968
Srov. Ř 9,2
969
Srov. 1K 15,56; 1J 1,8
970
Srov. 2Pt 3,1-13
971
Srov. Da 3,25
972
Srov. 2Te 2,1-12
964
oddaluje Antikristův zjevný příchod a jakým způsobem skrytě již působí, jako to
věděli křesťané v Soluni, ale podle některých výkladů jeho příchod oddaluje
neomylný papežský úřad, který brání rozvoji bludů v Církvi.973 Až se Antikrist
zjeví, bude pomocí falešných zázraků obelhávat smrtelné smysly pomocí
přeludů, aby se zdálo, že dělá, co nedělá, a aby svedl ke lži lidi, kteří uvěří, že se
nemohly stát jinak než božskou mocí, neznajíce moc ďábelskou. A Bůh mu
propůjčí moc i ke skutečným zázrakům, jaké se staly tehdy za časů Jóbových,
když spadl oheň s nebe a strávil početnou čeleď i s ohromnými stády dobytka974
a když se strhla vichřice, která smetla dům a pohřbila jeho syny a dcery. 975
Těmito zázraky, ať již nepravými nebo z dopuštění Božího pravými, budou
podle spravedlivého a skrytého soudu Božího svedeni ti, kteří si zaslouží být
svedeni, protože neměli lásku k pravdě, aby byli spaseni. A odsouzení budou
svedeni a svedení budou odsouzeni na posledním a zjevném soudě skrze Ježíše
Krista, Soudce spravedlivého, nespravedlivě odsouzeného.
XX.20 Co učil tentýž apoštol o vzkříšení mrtvých
Ačkoli apoštol Pavel o budoucím vzkříšení mrtvých ve II. listě Soluňanům
pomlčel, avšak v I. listě těmže Soluňanům o tom přece napsal.976 Je otázka, zda
ti, které Kristus zastihne živé, až přijde, aby soudil živé i mrtvé, vůbec nikdy
nezemřou nebo zda přejdou rychle k nesmrtelnosti skrze smrt v tom okamžiku,
kdy budou spolu se vzkříšenými uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Kristu.
Není to nemožné, protože v Kristu sice budou všichni oživeni,977 ale nemůže být
oživeno, co napřed nezemře,978 třebaže do země už nepřijdou a zemřou jenom na
chvíli. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ 979 Nebude to
dlouho trvat, stane se tak naráz, v okamžiku.980 Ačkoli bylo řečeno o člověku,
„prach jsi a v prach se obrátíš,“ znamená to, že ve smrti se člověk vrátí do toho,
čím byl, než začal žít, tj. jako bezduchý bude tím, čím byl, než obdržel ducha. Je
oduševnělou hlínoou, kterou nebýval, a bude bezduchou hlínou, kterou býval.
Tou jsou všechna mrtvá těla, i když se ještě nerozpadla v prach, a tou budou i
jejich těla, zemřou-li, ať zemřou kdekoli, jen když pozbudou života, jehož pak
zase nabudou. Podobně se obrací v starobu, co se jednou stane starým, anebo se
obrací v nádobu, co se z hlíny stane nádobou.
XX.21 Co řekl o vzkříšení mrtvých a o odplatě na soudu prorok Izaiáš
973
Srov. 1J 2,18-19
Srov. Jb 1,16
975
Srov. Jb 1,19
976
Srov. 1Te 4,13-18
977
Srov. 1K 15,22
978
Srov. 1K 15,36
979
Srov. 1K 15,51
980
Srov. 1K 15,52
974
V knize proroka Izaiáše čteme: „Mrtví obživnou a povstanou ti, kdo byli
v hrobě, a zaradují se, kdo přebývají na zemi, neboť rosa, která od tebe přichází,
je pro ně uzdravením, ale země bezbožných padne.“981 Slova „mrtví obživnou“
se týkají vzkříšení prvního, slova „povstanou ti, kdo byli v hrobě“ se týkají
vzkříšení druhého; slova „zaradují se, kdo přebývají na zemi“ se týkají svatých,
které Pán zastihne živé na zemi; uzdravením se myslí nesmrtelnost, která je
nejdokonalejším zdravím, vždyť nepotřebuje výživu ani se nehojí léčivy. Slova
„země bezbožných padne“ znamenají, že těla bezbožných propadnou zkáze a
odsouzení; slovo mrtvola (cadaver) má své jméno od slova padat (cadere). Také
o soudném dni je tu řeč, prorok Izaiáš napřed dává naději dobrým a potom
zastrašuje zlé: „Toto praví Pán: Hle, já k nim přivedu pokoj jako řeku a slávu
národů jako rozvodněný potok. Jejich děti budou nošeny na rukou a laskány na
kolenou. Jako když matka utěšuje dítě, tak já utěším vás, v Jeruzalémě dojdete
potěšení. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje a vaše kosti budou pučet jako
mladá tráva. A poznají, že moje ruka je s mými služebníky a že můj hněv plane
proti mým nepřátelům. Neboť hle, Pán přijde jako oheň a jeho vozy jako bouře,
aby v hněvu vylil svou pomstu a v plamenech ohně svou zkázu. Jeho ohněm
bude souzena celá země a jeho mečem každé tělo; a mnoho bude těch, jež Pán
zasáhne ranou.“982 Řekou pokoje se rozumí hojnost pokoje zaslíbeného pro
dobré, protože většího nad něj být nemůže. Ta řeka napájí nebeskou blaženost a
pozemská těla z ní pijí svou neporušenost a nesmrtelnost, sklání se z výše, aby
zavlažovala i nížiny, totiž aby lidi postavila na roveň andělům. V nebeském
Jeruzalémě, jenž je naší matkou,983 najdeme po strastech a lopotách potěšení,
bude nás nosit na rukou a laskat na kolenou jako své děti, blaženost nás vezme
do náruče, a tam uvidíme všechno, co nyní nevidíme, več však věříme. Zaraduje
se naše srdce, ale i naše tělo bude vzkříšeno; nestane se to, až uvidíme, nýbrž
uvidíme, až se to stane. A na jiném místě čteme: „Hle, já stvořím nová nebesa a
novou zemi. Věci minulé už nebudou připomínány a nevstoupí na mysl. Radujte
se a jásejte stále a stále nad tím co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k radosti a
jásotu svého lidu, i já budu nad Jeruzalémem jásat a radovat se ze svého lidu a
už nikdy v něm nebude slyšet pláč ani křik.“984 Nejde o tisíc let v hmotném
světě, nýbrž podle prorockého obyčeje se zde mísí obrazná řeč s vlastními
významy slov, takže opatrná pozornost najde duchovní smysl za cenu určité
užitečné a spasitelné námahy, kdežto smyslná lenost a tupá mysl, nevzdělaná a
nezkušená, zůstane na povrchu písmen a nebude v nich hledat nic hlubšího. Pán
přijde jako oheň, protože pro bezbožné bude jeho příchod trestem; jeho vozy se
dají dobře vyložit jako sbory andělů, mnohé zasáhne ranou, a to ranou bude
981
Iz 26,19
Iz 66,12-16
983
Srov. Ga 4,26
984
Iz 65,17-19
982
druhá smrt. Vždyť smýšlení podle těla znamená smrt. 985 Ale je možné vykládat i
v dobrém smyslu oheň jako Ducha svatého986 s meč jako slovo Boží s ostřím
Starého i Nového zákona.987 Až Pán přijde, všechny národy uvidí jeho slávu,
protože všichni zhřešili a potřebují Boží slávu. 988 Ti, kdo byli spaseni, přivedou
ze všech národů i z dalekých ostrovů, své bratry jako obětní dar, když budou
hlásat slávu Boží, a přivezou je na povozech Boží pomoci. 989 Kde totiž přijde
Bůh na pomoc, tam se uvěří, a kde se uvěří, tam se přijde. Jako Izraelité
přinášeli obětní dary a zpívali žalmy v domě Božím, tak i Církev tohle činí
všude, když přivádí pohany k víře a a bere si z nich kněze a levity novozákonní
oběti, už ne podle tělesné původu, nýbrž podle svatosti, která není dobrými se
zlými společná. Prorok Izaiáš pak zakončuje svou knihu tím, čím skončí svět:
„Až vyjdou, spatří mrtvá těla lidí,990 kteří proti mně zhřešili. Jejich červ neumírá,
jejich oheň nehasne, a budou výstrahou pro každé tělo.“991 Mrtvá těla
bezbožných sice budou oživena, ale propadnou druhé smrti. Soud, které odloučí
dobré od zlých, nastane opravdu až po vzkříšení těla. Neuhasitelný oheň se
vztahuje na tělo a neumírající červ na duši, ale tom pojednáme důkladněji na
jiném místě o odměnách a trestech, neboť nyní pojednáváme o posledním soudu,
který oddělí dobré od zlých.
XX.22 Jak svatí vyjdou, aby viděli potrestání zlých
Svatí, až vyjdou a spatří mrtvá těla lidí, 992 se nevzdálí tělesným pohybem z místa
blaženosti a nepůjdou na místo trestů, aby na vlastní oči spatřili potrestání zlých,
nýbrž vyjdou tam věděním. Místo trestů je vnějším místem temnoty u ďábla, 993
kdežto místo blaženosti je vnitřním místem radosti u Pána. Zlí nevejdou na
místo blaženosti, aby se ukázali, ale dobří vejdou na místo trestů svým věděním,
kterým poznají, co je mimo ně. Ti, kteří budou trpět, nebudou vědět, co se děje
na vnitřním místě radosti u Pána, kdežto ti, kteří se budou radovat, budou vědět,
co se děje na vnějším místě temnoty u ďábla. Jestliže takto poznávali tyto věci
ještě předtím, než se to stalo, proroci ve své smrtelné mysli, protože v ní byl
přítomen Bůh, jak by o tom nevěděli nesmrtelní svatí, až se to už stane, když
Bůh bude vším ve všem?994
985
Srov. Ř 8,6; Fp 3,19
Srov. L 12,49; Sk 2,3
987
Srov. Mt 10,34; Žd 4,12; Pís 2,5
988
Srov. Iz 66,18; Ř 3,23
989
Srov. Iz 66,19-23
990
Nebo: mrtvá těla mužů. To neznamená, že ženy trestu podrobeny nebudou,
nýbrž slovo muži v sobě zahrnuje i ženy, vždyť žena byla stvořena z muže.
991
Iz 66,24
992
Viz pozn. 990
993
Srov. Mt 25,30
994
Srov. 1K 15,28
986
XX.23 Co prorokoval Daniel o Antikristově pronásledování, o Božím soudu
a o kralování svatých
Daniel předpovídá, že před posledním soudem a věčným kralováním svatých
přijde Antikrist. V prorockém vidění spatřil čtyři šelmy, které znamenaly čtvero
království, a jak to čtvrté bylo přemoženo králem, v němž poznáváme
Antikrista, a jak po nich nastalo věčné království Syna člověka. 995 Ty čtyři říše
někteří vyložili jako assyrskou, perskou, makedonskou a římskou. Církev pak
bude muset snášet, třebas jenom nakrátko, Antikristovu krutovládu, dokud svatí
neobdrží na posledním soudu Božím věčné království. Budou mu vydáni do
rukou až do času a dvou časů a poloviny času, 996 to znamená rok a dva roky a
půl roku, tedy tři a půl roku. Nejsem si jist, kdo patří mezi deset králů, 997 snad je
to celkový počet králů, po kterých Antikrist přijde. A na jiném místě Daniel
mluví o záchraně svatých v době největšího soužení a o zmrtvýchvstání těl při
všeobecném vzkříšení.998
XX.24 Co se prorokuje o konci tohoto světa a o posledním soudu Božím
v Davidových žalmech
„Ty jsi na počátku založil zemi, Pane, a nebesa jsou dílem tvých rukou; ta
zaniknou, ty však trváš; všechno zvetší jako roucho a vyměníš je jako šat a
všechno se změní, ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.“ 999 Není to
velkou pošetilostí, říkají-li křesťané, že tento svět pomine, vždyť podoba tohoto
světa pomíjí,1000 jeho žádost pomíjí,1001 nebesa i země pominou ohněm. 1002 „Náš
Bůh přijde viditelně a nebude mlčet; oheň bude hořet před jeho tváří a okolo
něho bude silná bouře; zavolá shůry nebe i zemi, aby rozlišil svůj lid;
shromážděte mu jeho spravedlivé i ty, kdo při oběti přijali jeho smlouvu!“ 1003 To
se vztahuje na Krista, který přijde s nebe viditelně soudit živé i mrtvé,
spravedlivé i nespravedlivé, ačkoli nejdříve přišel ve skrytosti a před soudem
mlčel, když byl jako beránek veden k oběti a jako ovce při stříži zůstal bez
hlesu, jak o něm prorokoval Izaiáš1004 a jak se to splnilo v evangeliu. Nebem se
rozumějí jeho svatí, kteří mají s ním soudit, a zemí se rozumějí ti, kdo mají být
souzeni; anebo podle některých nebe se myslí andělé a zemí lidé, anebo ještě
podle některých nebe znamená duše a země těla. Rozlišením lidu se myslí totéž
co oddělením dobrých od zlých jako ovcí od kozlů. Jeho lid shromáždí andělé.
Kdo přijali jeho smlouvu při oběti, jsou ti, kdo plní jeho zákon nad obětí,
995
Srov. Da 7
Srov. Da 7,25
997
Srov. Da 7,24
998
Srov. Da 12; podobně J 5,28-29
999
Ž 102,26-28
1000
Srov. 1K 7,31
1001
Srov. 1J 2,17
1002
Srov. Mt 24,35; 2Pt 3,7
1003
Ž 50,3-5
1004
Srov. Iz 53,7
996
protože milosrdné skutky mají větší cenu než oběti a samy jsou pravou obětí,
která získává člověku zaslíbenou odměnu.1005
XX.25 O Malachiášově proroctví, ve kterém se hlásí