Alain Kérizo
Fenomén
UFO
identifikován!
PRO FIDE CATHOLICA
Titul originálního vydání:
Les OVNI Identifiés. Les Extraterrestres dans le Mystère d’Iniquité
Éditions Sainte Jeanne d’Arc, Villegenon 1997
Z německé verze Alain Kérizo, Die UFOs identifiziert!, Verlag Anton A. Schmid
Durach 1999, přeložil © Jaroslav Voříšek 1999
2
Alain Kérizo
Fenomén
UFO
identifikován!
PRO FIDE CATHOLICA
3
OBSAH
Úvodní slovo editora českého překladu ……………………………………..
Předmluva …………………………………………………………………...
Úvod …………………………………………………………………………
Nový fenomén? ……………………………………………………….
Stará historka …………………………………………………………
Agnostický postulát …………………………………………………..
Trvání a hmotná trojrozměrnost fenoménu UFO …………………….
Přehled našeho zkoumání …………………………………………….
PRVNÍ DÍL Mimozemšťané – konstantní danosti v paměti civilizací ……..
I Před křesťanskou érou ………………………………………………..
Hinduistický starověk a jeho náboženství ……………………………
V pohanském starověku ………………………………………………
II Od Kristova narození do renesance …………………………………..
Křesťanský věk ……………………………………………………….
Renesance a návrat vimanů …………………………………………..
III Od renesance do konce 19. století ……………………………………
V 18. století …………………………………………………………..
V 19. století …………………………………………………………..
DRUHÝ DÍL Mimozemšťané ve 20. století. Všeobecná teorie UFO ………
I Tři roviny fenoménu mimozemšťanů resp. UFO ……………………..
Očitá rovina ……………………………………………………………
Symbolická rovina …………………………………………………….
Mystická rovina ……………………………………………………….
Vysvětlení očité roviny ………………………………………………..
Vysvětlení symbolické roviny …………………………………………
Vysvětlení mystické roviny ……………………………………………
II Andělé a démoni – zázrak a zdánlivý zázrak ………………………….
Ať dobří nebo zlí, kdo to jsou andělé? ………………………………..
Moc andělů nad tělesnými tvory ………………………………………
Zázraky a zdánlivé zázraky ……………………………………………
Věštby a proroctví ……………………………………………………..
III Mimozemšťané a vláda démonů nad lidmi ……………………………
Smysly, obrazivost a duše ……………………………………………..
Vláda démonů nad našimi současníky ………………………………...
IV Moc démonů nad lidskými společnostmi ……………………………..
TŘETÍ DÍL Tajemství zla – lidskými dějinami ……………………………..
I Stvoření andělů a tajemství jejich pádu ………………………………..
II Tajemství zla před potopou světa a stavbou babylónské věže …………
III Tajemství zla od babylónské věže až do Kristova narození ……………
4
6
8
9
9
10
11
13
14
15
15
16
19
22
22
26
31
31
33
36
36
37
38
38
39
42
45
52
52
55
58
61
63
64
69
72
73
74
78
80
IV Tajemství zla od Kristova příchodu do renesance ……………………..
V Tajemství zla od renesance do 20. století ………………………………
VI Tajemství zla v moderním světě ……………………………………….
Rozhodující rok 1917 …………………………………………………..
Revoluce 1968 ………………………………………………………….
ČTVRTÝ DÍL Tajemství zla – problematika roku 2000 ……………………..
I Proč mluvit o roku 2000? ………………………………………………
II. Situace světa v roce 2000. Naprogramovaný zánik Francie a národů …
III Možný scénář? Stane se evropské letiště dějištěm přistání UFO
s mimozemšťany? ……………………………………………………..
IV Stojíme před koncem světa? …………………………………………...
V Stojíme před příchodem antikřesťanství? ……………………………...
VI Stojíme před zázrakem obnovy? ……………………………………….
VII Katolické znovuzrození ještě před panstvím Antikrista? ……………...
ZÁVĚR Sedmé svítání aneb tajemství říše milosti …………………………..
DODATEK Charakteristické rysy mimozemšťanů …………………………..
OBRAZOVÁ ČÁST ………………………………………………………….
5
85
87
95
96
98
100
100
103
106
109
110
112
115
117
120
122
Úvodní slovo editora českého překladu
Tématika předkládané práce může být v naší souvislosti pro někoho překvapivá jen
na první pohled. Rozhodně není naším záměrem přidávat další titul k již tak obrovitému množství literatury o tzv. „fenoménu UFO“. Čtenář se o tom může přesvědčit letmým – ale raději pozorným – nahlédnutím do přehledu obsahu předkládané knihy.
„Existuje nepřeberné množství knih k této problematice, které právě tím, že chtějí něco za každou cenu dokázat, nedokazují vůbec nic.“
„Fenomén UFO se v průběhu 20. století rozvíjel s přímo fantastickým časovým i prostorovým zrychlením. Od r. 1945 se dostával do povědomí spolu s globalizací. Jak jsme již výše konstatovali, zmíněný fenomén provázel člověka a jeho osud po všechny časy – s výjimkou výpadků (ve středověku) – s mimořádnou
schopností přeměn a proměn. Tato trvalost fenoménu přivedla ufology k závěru,
že jde o základní jádro všech náboženství, a proto o náboženství. Jak jsme si nicméně na průběhu dějin ukázali, je jeho výskyt neslučitelný s určitými náboženskými projevy; křesťanství je mu nesnesitelné, ba dokonce je nenávidí a nesnaží
se je jako takové zahrnout.“
„Proto můžeme právem předpokládat, že v celkovém společenském rámci jsou
UFO v rovině obecného lidu protějškem resp. doplňkem k činnosti tajných společností v rovině občanských společností a držitelů autority. UFO mají za úkol
zapustit do obecného povědomí zárodky nového náboženství prostřednictvím
svého houfného výskytu v masmédiích (tisku, rozhlasu, televizi), počínaje třeba
filmem ‚Blízká setkání třetího druhu‘ až po ‚Den nezávislosti‘. UFO jsou tedy
motorem pro impulsy, které přenášejí prostřednictvím kolektivního povědomí
jednotlivců na občanské společnosti, a současně slouží jako regulátory při koordinaci operací tajných služeb. Odtud tedy Jacquesem Valée konstatovaná
podobnost mezi některými hnutími nadšenců UFO a esoterickými společnostmi“:
Mají totiž stejného původce, vycházejí z téhož zdroje, vyvolávají totožné obtěžování. Tajné společnosti i UFO prostě jen působí v různých rovinách.“
Tím, že autor i tyto spolehlivě prokázané fenomény UFO důsledně pojal do svého
zkoumání, vyhnul se obvyklým krátkodechým „vysvětlením“. Projevy UFO téměř po
celé lidské dějiny totiž nelze spolehlivě vysvětlit ani halucinacemi nebo podvody, ale
také ani utajovanou hypermoderní technikou.
Klíč k definitivnímu objasnění a kvalifikování podává autorovi křesťanská démonologie. To mnohého překvapí, ba někoho dokonce bude šokovat. Nicméně precizní analýza, založená na početných, nesmírně zajímavých a typických případech, je zcela logická a přesvědčivá. Postačí k tomu několik málo citátů:
„Je zde zapotřebí víry, zcela oddané učení katolické, apoštolské a římské Církve, je třeba víry, posilované sakramentální praxí a soustavnou modlitbou i pokáním. Opačná cesta, tedy soustavné pochybování, neboli jak se dnes říká „hledání“, diskutování o zjevené pravdě, provázené životem plným rozptýlení a svět-
6
světských tužeb, vede dříve či později k nadpřirozené zaslepenosti a dělá duši
velmi snadno zranitelnou všem úskokům démona. A přesně to nám připomíná
Nejsvětější Panna ve svých poselstvích z La Saletty, Lourd a Fatimy, abychom
zde za ostatní jmenovali alespoň ta nejznámější a katolickou Církví nepochybně
uznaná. To je jediná možná ochrana před démonem. Žádná jiná není!“
„Eschatologická vize, která stála při křtu severoamerického kontinentu anglosaskými pionýry za kmotru, byla již hotovým příkladem pro Spojené státy a jejich poslání, protože právě tam se nově zformovaly všechny náboženské a okultní sekty i kosmogonicky orientované skupiny! A stejně tak na severoamerickém
kontinentě, ještě dříve než se přelil do Evropy, se hospodářský liberalismus, demokracie spekulantů, ‚American Way of Life‘, v novější době pod egidou ‚obnoveného‘, tj. esotericky militantního zednářstva nakonec vyvinul ve falešné
satanské náboženství, počínaje spiritismem (na nějž varovně poukazoval msgre
Gaume před více než sto lety) až po úhrn filosofických, etických, okultistických
či kosmogonických ‚antikultur‘ (jehovisté, mormoni, později New Age atd.). Od
okamžiku svého okultního křtu měly Spojené státy trvale funkci mesiánského zesilovače a ‚inkarnátora‘ – ve smyslu umocňování přeměny – nového člověka,
který je určen stát se ve své poslední fázi prostým převrácením člověka středověkého. Pořád ještě se nachází v různých komponentech této americké invaze – a to
i v přísně sekularizované formě – náboženský entusiasmus a eschatologické očekávání, kterým byli prodchnuti pionýři. Satan zná velmi přesně ‚svůj‘ severoamerický kontinent, kterému přidělil za úkol nejen podkopání ontologických základů katolické Evropy, nýbrž i všemožné urychlení příchodu věku ‚coagula‘.
(Soudobé mysteriózní badatelské projekty CIA, zarážející okolnosti dobytí Měsíce... a neméně zarážející okolnosti jejich opětného zmrazení jsou toho spolu s
činností esoterických sekt zjevnými příznaky.)“
„Ze všeho řečeného plyne, že ať už přímo nebo nepřímo, viditelně či neviditelně, jsou tedy dějiny Evropy od renesance až po francouzskou revoluci pouhým
výrazem nadpřirozeného boje mezi katolickou Církví, tj. její obranou křesťanského řádu, „Orbis Christianus“, a liberálním humanismem, potměšilým a znepokojivě působícím nástrojem podsvětí, města zla.“
Náš čtenář tedy dostává do ruky mimořádně poučné a prospěšné dílo. Jeho autor
přehledně ukazuje skutečnou podstatu fenoménu, kterým je dnešní člověk médii doslova zahlcován. Na základě katolické teologie objasňuje, které jevy pocházejí od Boha, a které od Satana.
Zbývá ještě dodat doporučení pozorné četby také poznámek pod čarou, které zde
nejsou jen obvyklým odkazem na pramen, ale mnohdy důležitou doplňující součástí
samotného textu.
7
Předmluva
Již více než jedno desetiletí mluví „média“ nepřetržitě o tom, co se nazývá mimozemšťané, UFO nebo jiné prapodivné jevy, a publicisté do nekonečna šíří výplody své
fantazie. Jedná se tedy o dobře promyšlený podnik, určený ke vštípení nového náboženství do hlav našich současníků: Člověk už se nekoří na kolenou svému Stvořiteli,
nýbrž je terorizován děsivými monstry, která ho odsuzují k bezmocnosti a mají jej přimět k podrobenosti novým modlám.
Předtím jsme již poznali posedlost mládeže po nejrůznějších „hrách“. V knihách, na
videu a v klubech, kde se učí hrát si s draky a hady ve středověkých scenériích hradů,
věží, padacích mostů, podzemních chodeb a agresivních bytostí v ohavných maskách.
Tato móda nyní pokračuje s úmyslnou a vyprovokovanou důsledností dál – a se stále
častějším doprovodným jevem sebevražd mladistvých.
Tvrdí se nám, že v epoše techniky a intelektualizace všeho poznávání je návrat do
náboženského a pověrčivého středověku provždy nemožný; bez přestání a bez hranic
se mluví o tmářství a zpátečnictví této epochy. A vida, dnes jsme svědky mocného a vítězného návratu pověr a čarodějnictví. Astrologie znovu získala pevnou půdu po nohama a kdejaký guru nám slibuje dohasnutí v nirváně a smrti. Opět se dostávají do
módy druidské kulty a tajemství kulatého stolu krále Artuše – tedy jak náleží znovu
vyvstalé a s horečnatou symbolikou rozpoutané pohanství!
Máme před sebou poučnou a objasňující knihu „Fenomén UFO identifikován!“ Její
autor Alain Kérizo nám vybaven bohatými znalostmi látky i zdravého lidského rozumu postupně předvádí skutečné cíle této nové danosti: „Tajemství hříchu“ dnes nabývá přímo obřích rozměrů. Alain Kérizo pozorně studuje nejnápadnější svědectví těchto
nebeských jevů a fantastických fenoménů. Aniž by ukvapeně vynášel soud o jejich fyzické realitě, dokáže vždy přijít na skutečné jádro výpovědi. S pozoruhodnou jistotou
úsudku učí čtenáře rozlišovat původ těchto zjevů. Staví proti sobě zázraky a zdánlivé
zázraky, proroctví a předpovědi, proroky i věštce. Důvtipně ukazuje, co přichází od
Boha a co od Satana. Nenechává stranou ani dávná svědectví o zdánlivých zjevech, ať
již jsou z období polyteismu před křesťanským Zjevením, ze Starého zákona či zda jde
o fenomény nové doby.
A když se již autor vydal hledat bezpečné měřítko rozhodování, zaklepal na správné
dveře – u svatého Tomáše Akvinského, jehož dobře zná a rozvážně si jej bere na pomoc. Z toho je pak zřejmé, že tomistická filosofie není, jak se tvrdí, ovocem „temného
středověku“, nýbrž že je přímo filosofií, která je vždy s to dát správnou odpověď na
hlavní problémy každé doby, je filosofií „zdravého lidského rozumu“.
Slovem, máme před sebou závažnou a obohacující knihu, v níž je velice zdařile zahrnuta celá šíře dané tematiky.
Etienne Couvert
8
Úvod
Nový fenomén?
Ve svém díle „Dějiny světa poválečné doby“1 připomíná Raymond Cartier nápadné
události epochy let 1945-1950 a píše:
„Další nová záhada nás navštívila jednoho zářivého červnového rána nad Mount
Rainier v americkém státě Washington. Obchodník Kennet Arnold zpozoroval za letu
svým jednomístným letadlem formaci nebeských objektů, pohybujících se nepředstavitelnou rychlostí. O několik dní později potvrdil pilot pravidelné letecké linky pozorování podobného fenoménu, a poté už se ‚Flying saucers’ neboli ‚létající talíře’ objevovaly po obloze celých Spojených států. Na zasedání OSN nadhodil Vyšinskij vysvětlení
následujícího znění: Zjevy mají svůj původ ve Skotsku – naši američtí přátelé importují až příliš mnoho whisky.“
Od zmíněného vpádu do OSN roku 1947 si tyto cizorodé úkazy zjednaly „zelenou“
nejen vstupem do světového tisku, pro nějž se staly „diplomovanou šlechtou“ (počet
jim věnovaných článků je pozoruhodný), ale také objektem zájmu, který jim v současnosti věnují vlády nejdůležitějších mocností. Téměř všude jsou úřední vyšetřovací
komise pověřeny systematickým studiem zpozorovaných fakt. Jejich závěry však přinesly zklamání. Americká vyšetřovací komise, nazvaná podle svého předsedy „Condon-Commission“, chtěla zřejmě veřejnost uklidnit a vědecký svět se ohledně tohoto
tématu rozpadl do více táborů. Nadále pokračovaly výzkumy prakticky vskrytu, tak
nebezpečný se zdál jejich předmět, a není tak zcela nepravděpodobný předpoklad, že
do nich jsou zapleteny i tajné služby nejrůznějších států.
A tak místo na úřední informace narážíme nejčastěji na bující a všudypřítomnou literaturu, která mezi publikum šíří nanejvýš fantastické hypotézy a vysvětlení. Pokud
jde o vědecký svět, ten zůstává oficiálně rezervovaný a viditelně se o věc nijak zvlášť
nezajímá. Je možné, že se obává podat důkaz bankrotu své agnostické metody jako
základu tzv. „exaktních věd“. Nemá snad posledně jmenovaný již dávno nouzi o vysvětlení, když staré hypotézy jsou den co den zpochybňovány? Rovněž v ufologii2 se
nabízí volná cesta pro pseudomágy, jejichž publikace téměř výhradně zaplavují knihovny a knihkupectví, a mnohdy i pro mága typu dr. Jekylla a pana Hyda, který
v hloubi duše toužil být vědcem. Fenomén mimozemšťany (jak se běžně věří) řízených
UFO zjevně náleží ke krizovým jevům soudobého myšlení a vědomí.
V rámci našeho pokusu o pochopení skutečného významu úkazu UFO tedy budeme
muset prozkoumat i fakta a hypotézy moderních mágů. Kdo se skrývá za tajuplnými
a neidentifikovanými stroji? Zda vůbec existují nebo ne, to není příliš důležité, jak
1
2
Histoire Mondiale de l’Après Guerre, Éditions Paris Match 1970.
Výraz „ufologie“ je složeninou anglické zkratky pro „Unknown Flying Object“ (neidentifikované létající objekty) a řeckého slova „logos“.
9
dále uvidíme. Rozhodující je, že již „existují“ ve vědomí našich současníků, a že
tato existence není náhodná.
Stará historka
Současně si lze položit i otázku, zda jsou UFO nějakým novým jevem poválečné
doby, vysvětlitelným povídáním o nadměrném dovozu whisky. Nemá následující příklad přece jen jinou příčinu než alkoholové výpary?
„7. června 1790 se ukázal u francouzského Alençonu tak podivný a senzační jev, že
policejní inspektor Liabeuf byl pověřen jeho podrobným prozkoumáním. Zde je výtah
z jeho hlášení:
‚12. června o páté hodině ranní spatřilo několik místních sedláků obří kouli, která
se zdála stát v plamenech. Zpočátku se domnívali, že jde o hořící balón, ale mimořádná rychlost tohoto tělesa a pronikavý zvuk, který z něj vycházel, je přirozeně znepokojily. Koule pomalu klesala, několikrát se zakolísala sem a tam, až nakonec dopadla na
vrcholek jednoho pahorku, přičemž vyrvala porost podél celého úbočí. Vyzařovaný žár
byl tak silný, že brzy začala hořet tráva i menší stromy. Sedlákům se podařilo zdolat
oheň, který hrozil rozšířením do širokého okolí. Ještě večer byla koule horká. Koule,
dost veliká na to, aby se do ní vešel celý vůz, svým letem nijak neutrpěla. Vyvolávala
zvědavost do té míry, že přicházeli lidé odevšud, aby jí spatřili. A pak se stalo něco
neobyčejného, neřku-li neuvěřitelného. Svědky byli dva purkmistři, kteří potvrzují moje
hlášení, nemluvě už o tuctech přítomných sedláků. Jedním rázem se otevřelo cosi na
způsob dveří, a což je pozoruhodné, vyšla z nich postava stejná jako my, byla však bizarně oblečena. Měla na sobě plášť, který se zdál být nalepen na tělo, promluvila
k zástupu několik nesrozumitelných slov, a potom poklusem prchla do lesa. Sedláci se
zděšením instinktivně odtáhli zpět, a to je zachránilo, protože hned poté se koule úplně
nehlučně rozpadla, přičemž hořící úlomky se rozletěly do všech stran a shořely na
prach.
Byly podniknuty pokusy o nalezení tajemného muže, ale ten zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu’.“
Tento kuriózní případ z mnoha dalších, k nimž se ještě níže dostaneme, byl převzat
z „Kroniky mimozemských jevů“ Jacquesa Vallée.3
3
V průběhu našeho pátrání budeme mít ještě častěji příležitost citovat z nejdůležitějších děl Jacquesa
Vallée, která vyšla v angličtině. Jsou to především zmíněná Kronika mimozemských jevů, Anatomie
fenoménu UFO a Hádanky pro vědu. Jacques Vallée je vynikající vědec nejvyššího řádu, expert na
informatiku, zřejmě absolvoval polytechniku a pokračoval pak ve studiích v Americe, kde byl mj.
poradcem NASA. Jeho knihy, vysoko překračující úroveň obvyklé novinářské produkce na dané téma, představují tendenci k paravědám, spočívajícím na agnosticismu. Proto jsou zdrojem velice zajímavých podkladů.
10
Agnostický postulát
Je možné se právem ptát po smyslu práce o mimozemšťanech a UFO, jestliže nepřináší nic jiného než nudně rozvláčnou řadu jednotlivých případů a jevů, aby – jak se
obvykle říká – byla dokázána jejich existence? Jde jako už po tolikáté o zaměňování
příčin s následkem. Existuje nepřeberné množství knih k této problematice, které právě tím, že chtějí něco za každou cenu dokázat, nedokazují vůbec nic. Ohledně toho
panuje velké zmatení v hlavách všech autorů, kteří tento fenomén zkoumali, a patří
buď k vědeckému či novinářskému světu, nebo jsou příp. izolovanými badateli. Dává
se zelená nejvýstřednějším hypotézám, které mnohdy širokému publiku nahánějí
strach, místo aby se jej naopak snažily kultivovat.
Fenomén UFO se nám ovšem zdá neoddělitelný od lidského ustrojení4 a lidské podmíněnosti, a to až do konce času. Je integrální součástí tajemství zla v tom smyslu, jak
mu rozumí svatý apoštol Pavel ve svém druhém listě Tesalonickým.5
Jestliže zde řečené ušlo tolika vynikajícím duchům, kteří se upsali studování fenoménu UFO, pak je to kvůli agnostickému postulátu, který vymezuje jejich bádání,
jako ostatně (a především od konce 18. století) vymezuje veškeré bádání přírodovědeckého, metafyzického či dokonce náboženského druhu. Řečený postulát shrnul svatý Pius X. těmito slovy:
„Modernisté budují filosofii náboženství na oné nauce, která se obecně nazývá
agnosticismem. Podle ní je lidský rozum omezen na přírodní jevy,na všechny věci, jak
se nám jeví, a tuto hranici nemůže a nesmí překročit. Proto rozum nemůže poznat Boha ani jeho existenci z toho, co vidíme.“6
Za předpokladu agnostického postulátu jsou možné dva duchovní postoje:
1) Takový, který odmítá zájem na fenoménu UFO, protože se pravidelně nevrací,
a odkazuje jej do náboženské roviny nebo v každém případě do oblasti lékařské terapeutiky. Tento postoj obvykle zaujímají vyznavači přírodních věd.
„Klíč k pochopení fenoménu UFO leží ve změně psychologického vědomí, která může být (dokonce)
usnadněna u těch, kteří tento fenomén pozorovali – jejich život se často pronikavě změní a prokazují
mnohdy neobyčejné vlohy, jejichž výsledné jevy nedokážou snadno udržet pod kontrolou. Početní podíl svědků, kteří jednotlivosti takových zážitků odhalí a zveřejní, je malý, protože většina tyto zkušenosti chrání jako něco čistě osobního.“ Jacques Vallée, La Collège invisible (Neviditelné kolegium),
vyd. Albin Michel 1973.
5
„Nikdo vás nesveď nižádným způsobem, neboť den Páně nastane, leč prve přijde odpad a objeví se
člověk hříchu, syn záhuby; protivník, jenž se povyšovat bude proti všemu, co slove Bohem anebo
čemu se vzdává pocta božská, posadí se dokonce ve chrámě Božím a bude si počínati, jako by byl
Bohem. Nepamatujete se, že jsem vám to pravil, jsa ještě u vás? Také nyní víte co (ho) zdržuje, aby
se zjevil časem svým, neboť skrytá bezbožnost (již) působí; jenom dokud ten, jenž zdržuje, neustoupí
s cesty. A tehdy se objeví onen bezbožník, kteréhož Pán Ježíš zahubí dechem svých úst a zničí jasem
příchodu svého“ (2 Te 2,3-8).
6
Encyklika „Pascendi Dominici Gregis“ z 8. září 1907.
4
11
2) Který se naopak pokouší o vysvětlené fantómů na hraně oficiální vědy, a sice pomocí věd esoterických, tedy údajně ztraceného vědění, jež se znovu objevuje jmenovitě v parapsychologii.
Je to tedy přímo „antitradice“,7 v níž neméně „ufologičtí“ autoři hledají klíč k tajemství. Tento názor nám ostatně potvrzuje i Jacques Valée, když píše:8
„Jasnou absurditou je záměrně uváděná součást fenoménu činnosti UFO, kterou
má být předávání myšlenkového bohatství bezmocným a vnějším vlivům zcela otevřeným duchům. To by mohlo... vysvětlovat podobnost mezi setkáními s UFO a rituály
esoterických společností.“
Veden snahou ještě přesněji vymezit fenomén, Jacques Valée vidí „výsledek převrácení našich mytologických struktur, obrat v době učení lidstva, které nás vede ke
kosmickému postoji. Jakmile tato nezvratná učební doba skončí, UFO možná úplně
zmizí anebo na sebe vezmou jinou, intimnější podobu: andělé se objeví viditelně.“
K uvedení našich čtenářů do jádra této teze o mimozemšťanech nelze asi najít lepších slov, než těchto: Nejsou UFO nakonec zvěstovateli nebeských zjevení? Ale o jaké
anděly se jedná: o dobré nebo špatné? Jacques Valée odpovídá zklamaně: „Oficiální
křesťanská teologie nemá o andělech mnoho co říci.“ Ale kdeže, pane Valée, právě
naopak, křesťanská teologie má toho mnoho co říci o andělech. Starý i Nový zákon
Písma svatého jsou plné zpráv o jejich zjevení i o roli, která jim je v řádu stvoření určena, koncily (II. lateránský) jejich existenci potvrdily a řečtí i latinští církevní Otcové
jim věnovali celé knihy. Pomyslete pane Valée jenom na Byzanc a rod andělů! Jestliže
dnešní teologie, kterou máte na zřeteli, jejich existenci a roli zatemnila, pak se tím nemusíte nijak zvlášť znepokojovat, protože totéž dělá i v případě mnoha jiných podstatných pravd! Nemá na své straně nic jiného než novoty, resp. jak bychom dnes spíše
řekli, módu. Podívejme se například, jak prezentuje existenci andělů svatý Augustin
v komentáři k prvnímu verši Genesis:
„Netvárnost stvoření nepředcházela časově utváření, nýbrž jen pocházení. Avšak
nebem, jež čteme stvořené první, se rozumí netvárná andělská přirozenost; že pak Bůh
řekl, Budiž světlo, a nastalo světlo, tím se rozumí jeho utváření skrze obrácení ke Slovu; tedy zároveň byla stvořena andělská přirozenost a nastalo světlo. Ale taktéž, když
Rovněž antitradice se opírá (ovšem v rozporu s křesťanskou tradicí) o zjevení, předané v dávných
dobách vyššími bytostmi lidem, např. egyptským velekněžím resp. ještě dříve kněžím mýtického
kontinentu Atlantidy. Toto zjevení pak bylo po celé epochy malým počtem vědoucích neboli „zasvěcených“ uchováváno, komentováno a studováno. Zmíněná antitradice se v naší době domněle předává skrze učení tajných společností, jež mají být dědici rozenkruciánů, kabbalistů atd. a které stmeluje
pouto zasvěcení. Alchymie, magie, astrologie, spiritualismus, zaříkávání duchů a pod. jsou fragmenty tohoto vědění, skryté v chrámech, otevřené mudrcům, zatímco obyčejným masám zůstávají nepřístupné. Všechno to připomíná opičení se po katolické Církvi, a antitradice by tedy podle toho byla
jen jejím obrácením naruby.
8
Pozn. č. 4.
7
12
bylo učiněno světlo, bylo odděleno od temnot, jimiž se rozumí hříšní andělé. Tedy
v první chvíli svého stvoření někteří andělé byli blažení a někteří zhřešili.“9
Uděláme nyní to samé, co dělají jistí lidé, když se opírají o prameny antitradice,
a vyjdeme z tradice.
Trvání a hmotná trojrozměrnost fenoménu UFO
Může nám minulost osvětlit fenomén UFO? Samotný fakt je nesporně a obecně dosvědčen, a všechny náboženské tradice lidstva obsahují zprávy o nebeských návštěvách. Na rozdíl od člověka dnešního byl člověk antiky se sobě rovnými spojen nejen
státními zákony, nýbrž i náboženskými příkazy a rity božstev. Náboženské ovlivňovalo a vytvářelo všechno státně občanské. Nebeské projevy připadaly antickému člověku
přirozené, byť i ponejvíce děsily toho, kdo byl jimi obšťastněn. Kdyby se nyní člověk
antiky dostal do naší doby, byl by jistě nemálo udiven povykem, jaký se kolem příběhu UFO zvedá. Způsob a ráz, jakým se fenomén dotýká našeho vědomí, by mu byl
nesrozumitelný. Antický člověk věřil v jsoucnost jednoho či více dobrých nebo zlých
božstev, v existenci zprostředkujících bytostí mezi člověkem a božstvy, které jsou jimi
pověřeny pohybovat viditelným světem a tedy i lidskými společnostmi. Přetrvávání
lidské duše, stejně jako odměnění dobra a potrestání zla, se zdají dosvědčovat všechny
náboženské tradice. Příběhy stvoření světa, které se k nám dostaly, vypadají jako pokleslá forma biblické výpovědi o stvoření. Z tohoto důvodu se také všichni ufologové
snažili hledat radu v náboženských tradicích lidstva. Většina z nich ovšem jen proto,
aby dospěla k následujícímu závěru svědka, citovaného Jacquesem Valée:
„Až dosud jsem věřil, že jsem viděl nebeského posla. Po přečtení jeho díla je mi jasné, že jsem viděl UFO.“
Není to jenom tajemství UFO, které naši ufologové konečně rozřešili, nýbrž i tajemství původu všech náboženství, ať už minulých, současných nebo budoucích.
Jacques Valée v témže díle tvrdí o něco dále, že zjevení v Lourdech a Fatimě byly
pouhé fenomény UFO, a již před ním věnoval Jean Sendy této názorné tezi knihu
„Měsíc jako klíč k Bibli“.10 Důkaz, říká, se nachází na odvrácené straně Měsíce. Avšak
tu již mezitím člověk přeletěl a prozkoumal. Jaký důkaz ohledně tajemství Bible že se
to tam skrýval? Na to stále ještě čekáme. Žádný astronaut NASA jej neobjevil a Jean
Sendy se od té doby výmluvně odmlčel.
Vraťme se však k tezi početných ufologů, kteří sice nic neříkají o UFO, ale zato nás
ujišťují, že náboženství nejsou ničím jiným než manifestacemi UFO. Toto jejich pojetí
je vede k tvrzení,
9
Sv. Tomáš Akvinský, „Summa Theologica“ qu 63, a. 5.
La Lune, clé de la Bible, Éditions Juillard.
10
13
1) že fenomén provází lidstvo od samého počátku,
2) že pomocí své schopnosti měnit tvar11 zůstávají spojeny s rozvojem náboženského vědomí – ve starověku na sebe braly úkazy UFO tvářnost zvířecích oblud nebo fantastických bytostí, v křesťanské epoše podobu zářících andělů, na prahu moderní doby
vzhled balónů, koncem 19. století vzducholodí a konečně od r. 1950 tvar do středu
zúžených kotoučů, aby odpovídaly vědecké a technologické módě (a současně ji i
předjímaly).
Co jiného pak z toho může podle logiky daného systému vyplývat, ne-li že fenomény UFO nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než produktem náboženského nebo vědeckého vědomí lidstva? C. G. Jung samozřejmě neopomněl říkat právě to. Jenže jaký
význam lze potom přikládat zřejmé realitě úkazů, pozorovaných bezmála všude ve
světě, které zanechávají i materiální stopy svého přechodného výskytu, o nichž svědomitě referují všichni tím vyburcovaní autoři? Patří mezi ně i badatel Hynek, nekonformně smýšlející člen zmíněné Condonovy komise, který si ve své knize s názvem
„Objekty UFO – mýtus nebo skutečnost“ (opírající se o informační prameny právě této
komise) dal námahu s prokázáním materiálnosti těchto úkazů. Stojíme před neřešitelným dilematem, protože kdybychom rozvinuli argumentaci našich ufologů do absurdna, pak by celý vnější svět už neměl jinou reálnost nežli UFO. Je tedy na místě použít
slova svatého Pavla: „... proto pošle jim Bůh působnost klamu, aby uvěřili lži“ (2 Te
2,10 ad.). Požádáme-li je, aby nám řekli, co je UFO, odpovědí: „Nic o tom nevíme, ale
ujišťujeme vás, že všechny náboženské projevy jsou UFO.“ – A to je bezesporu absurdní tvrzení.
Přehled našeho zkoumání
Pokusme se tudíž z takové absurdity vymanit.
K tomu účelu si tvrzení ufologů obrátíme a dokážeme, že UFO je formou náboženství pohanů, přizpůsobené moderní mentalitě, a že jako takové odporuje křesťanské
víře a není z ní odvoditelné. Postupně si ukážeme
∗ na základě bádání v minulosti, že náš fenomén je skutečně uložen v paměti mnoha
národů;
∗ analýzou některých případů UFO od r. 1950, že současné úkazy svým smyslem
plně navazují na fenomény minulosti;
∗ že klíč k tajemství UFO spočívá v křesťanské démonologii;
∗ prozkoumání tajemství hříchu v běhu lidských dějin i význam postavení mimozemšťanů a UFO v něm;
11
Zde to znamená deformování a proměnlivost vnější podoby.
14
∗ a nakonec se pokusíme na základě faktů odhadnout pravděpodobný vývoj ve více
či méně vzdálené budoucnosti tajemství hříchu.
PRVNÍ DÍL
MIMOZEMŠŤANÉ
Konstantní danosti v paměti civilizací
V tomto prvním díle je použito dokumentace ufologů,12 jejichž díla jsou publikována ve sbírce „Tajemná budoucnost – Četl jsem“.13 (Výjimku tvoří několik církevních
autorů, u nichž vždy uvádíme pramen.) Ostatně všichni tito ufologičtí autoři čerpali ze
stejných zdrojů, které jsme si sami nemohli ověřit. Je tudíž důkazem důvěry, kterou
jim prokazujeme, když jejich vlastní materiál používáme k vyvracení jejich tezí, zatímco my jsme neměli k dispozici nic nepublikovaného nebo původního. Nejsou zde
tedy žádné utajené písemnosti jako u Nicolase Flamela nebo Fulcanelliho; všechno, co
uvádíme, je všude a celému světu dostupné.
Po tomto předeslání se nyní již budeme věnovat zprávám o létajících objektech,
uchovaných v paměti civilizací
1) před křesťanskou érou;
2) od křesťanské éry do renesance;
3) od renesance do konce 19. století.
I
Před křesťanskou érou
Nejlepší dokumentace o těchto zvláštních úkazech a dokonce i konstrukci létajících
objektů se nachází v díle Desmonda Leslieho a George Adamského.14 Autoři vysvětlují, že v objevování starých spisů jim napomohl James Churchward. Ten ve zprávě
Dobrý přehled o všech případech úkazů UFO podává dílo Christiana Piensa UFO minulosti (Les
O.V.N.I. du Passé), vydané ve sbírce Marabout č. 638.
13
L’Aventure mystérieuse – J’ai lu.
14
Desmond Leslie / George Adamski, Les soucoupes volantes ont atterri (Létající talíře přistály), ve
sbírce J’ai lu.
12
15
uvádí, že koncem minulého století měl při své cestě do Indie příležitost prozkoumat
prastaré indické rukopisy, o nichž mu kněží řekli, že se jedná o opisy z chrámového
archivu, který náležel civilizaci, předcházející nynější. Zde je stručně, co tam nalezl:
Hinduistický starověk a jeho náboženství
„... plán s návodem na konstrukci létajícího stroje a jeho motoru. Pohonná látka
bude jednoduchým a levným způsobem odebírána přímo z atmosféry. Motor se podobá
našim dnešní turbínám. Uveden jednou do chodu, běží stále, není-li zastaven. V opačném případě se točí tak dlouho, dokud se díly neopotřebují. Létající lodi mohou putovat kolem celé Země bez přistání, a to tak dlouho, dokud se mechanika nezničí. Jejich
nezávislost ve vzduchu byla neohraničená resp. omezená pouze stupněm opotřebování
kovu. Našel jsem texty, které mluví o letech bez mezipřistání, jejichž cíle byly vzdálené
více než 5 000 kilometrů.
Všechny texty, které narážejí na tyto létající lodě, samozřejmě říkají, že byly samostatné, všechny létaly samy od sebe. Jinak řečeno, za letu si samy vyráběly látku pro
pohon, tzn. že žádnou nepotřebovaly.“
V rámci svého bádání pak odhalil, že Ramajána a Mahábharáta15 se jen hemží příběhy o obřích prehistorických létajících lodích všech forem a velikostí. Některé byly
poháněny turbínami, jiné hnacím zdrojem, který lze přirovnat lidské vůli. Tyto stroje
se nazývaly vimany. Tak např. v Ramajáně je vylíčen start jednoho takového velkého
vimanu:
„Když se ranní červánky zdvihly, vzal Rama nebeský vůz, který mu poslal Puspaka
prostřednictvím Vivpishanyho, a připravoval se k odletu. Tento vůz měl vlastní pohon
a byl krásně ozdoben. Ve dvou poschodích se nalézaly početné pokojíky s okny, a byl
vyzdoben prapory a vlaječkami. Vydával melodický tón a vzlétal na nebeskou cestu.“
Samarangana Sutradhara (resp. Samar)16 věnuje 230 slok konstrukčním principům
vimanů a jejich použití v mírové i válečné době. Podívejme se na několik vybraných,
ale významných jednotlivostí:
„Podrobnosti způsobu stavby vimanů byly utajovány... protože kdyby se toto tajemství odhalilo, ztížilo by to jejich nasazení.
Použitím předepsaného postupu je možno postavit viman, který je tak velký jako
pohybující se chrám. Do vnitřního ústrojí vimanu musí být vestavěny čtyři veliké nádr(V původní transkripci Ramayana a Maha B’harata; p. překl.) Hinduistické rukopisy, informující
o starých tradicích „historické paměti indického národa“, potají uchovávané v jistém chrámu, znovu
„ctěné“ západními adepty vysokých tajných společností koncem 19. století. Jmenujme z nich alespoň následující: Blavatská, lady Caithnessová, Saint Yves d’Alveydre a jeho známý učedník René
Guénon.
16
Viz předchozí poznámku.
15
16
že rtuti. Jakmile jsou zahřáty kontrolovaným ohněm železných sudů, dostane viman
pomocí rtuti sílu hromu a za chvíli je zářící perlou na nebi.
Rozdělení pohybu vimanů je následující: nahoru, dolů, vertikální vzestup, vertikální
sestup, dopředu, dozadu, normální vzlet, normální sestup; plynulý let na velké vzdálenosti pomocí mechanických částí, které mu dodávají nepřetržitý pohyb.
Judithrův viman se zastavil čtyři palce nad zemským povrchem.“
Může být poháněn samojedinou silou „zpěvů a rytmů“ a zdá se být také díky chytře
užitým optickým iluzím schopen podle libosti se objevovat a mizet.
Nakonec Samar prohlašuje: „Pomocí těchto strojů mohou lidé létat vzduchem a nebeské bytosti mohou sestupovat na Zemi.“
Máme zde podány vlastnosti úkazu UFO, jako by byly napsány dnes, totiž záhadu
jejich pohonné hmoty, tedy „ohnivé rtuti“ alchymistů, jejich fantastické pohyblivosti
i schopnosti náhlého objevení a zmizení. Co to dokazuje? Zatím ještě nic, kromě toho,
že zmíněný úkaz je starý jako svět, a že – podle slov knihy Zohar17 – člověk na konci
času obnoví skutky knihy Genesis.
Židovská tradice je skutečně potvrzena tím, co napsal James Churchward o rozhovoru s jedním starým indickým rishim, s nímž se spřátelil:
„Člověk má moc překročit to, co se nazývá tíží. Může její chvění na povrchu chladné magnetické síly Země smazat a odstranit její působnost. Je to pouze a výhradně tato
síla, která ho přitahuje na zemský povrch a drží na něm. Jakmile je magnetická síla
zneutralizována, může – protože lidské tělo je z hmoty, a sice z hmoty jako takové – své
tělo zdvihnout do vzduchu a tam se vznášet. Může chodit po vodě jako po pevné půdě.
Váha se měří podle stupně zemské přitažlivé síly v závislosti na magnetické síle. Bez
této přitažlivosti nemá člověk žádnou váhu. Největší nebeské těleso, hvězda aneb slunce, nemá v prostoru žádnou váhu. Ježíš, největší Mistr, který kdy přišel na svět, nám
tento úkaz předvedl, když kráčel po vodě, jak říká Bible. Jednoduše použil dobře známé a našimi předky prvních pozemských civilizací odedávna používané síly. Synu, tyto
staré kosmické síly musí být před koncem tohoto světa znovu objeveny a použity, protože bez nich nemůže být člověk nikdy dokonalý. Bylo však řečeno, že člověk před koncem světa dokonalosti dosáhne.“
O jakou dokonalost že se to jedná? Pravděpodobně o tu, jíž byly vyzbrojeny civilizace, o nichž mluví Mahabharata, tedy text údajně 3 000 let starý18 a líčící nám následující hrůzostrašnou scénu:
„Cukra vstoupil na palubu skvělého, nebeskou silou poháněného vimanu a vytáhl
zničit trojměstí. Cukra, obklopen maruty,19 se chystal vypustit na trojměstí střelu, která
v sobě měla kosmické síly, (...) město začalo hořet (...) dým jako desetitisíce sluncí na-
Hlavní část kabbaly, tj. tajné židovské nauky.
Ve skutečnosti pochází z konce středověku; jeho jméno znamená tolik co „velká“ [maha] „zpráva“
[bharata]. Z toho pochází i francouzské „baratin“, označující slovní vodopád, slovní příval.
19
Nebeské bytosti indické mytologie, které hýbají větrem a přinášejí déšť.
17
18
17
plnil nebe (...). Když bohové viděli soustředění kosmických sil na jediné místo, dostali
strach... a museli oheň uhasit, přičemž říkali: ‚Neproměňte celý svět v popel’.“
Od roku 1945, od Hirošimy, jsme už schopni tuto „dokonalost“ odhalit. Ale proč
potom, bude nám namítáno, lidé této epochy tak beze zbytku zmizeli a s nimi jejich
umění i vědění, když byli tak učení jako my? Taková otázka bude možná položena po
deseti tisíci letech, spatří-li někdo ruiny naší vlastní civilizace, a správná bude tatáž
odpověď. První civilizace zahynuly tak, jako musí zahynout všichni lidé, u nichž
osobní moc překročí jejich moudrost! Člověk studoval okultní vědy a užíval je pro své
osobní pohodlí a výboje, místo aby se jimi sám zlepšoval a hledal pravdu. Z toho vyplývá řada celosvětových katastrof a mezi nimi pravděpodobně i potopa světa.
Nečteme snad takový příběh v knize Henochově, která ovšem není kanonická, nýbrž je apokryfem židokřesťanského původu? Jeden její exemplář byl podle svědectví
pana Strugnela20 nalezen v kumránské poušti:
„Uslyšel jsem hlas anděla, který pravil: ‚Hle, zde viz anděly, kteří sestoupili s nebe
na zemi, synům lidským odkryli tajemství a naučili je poznat hřích.’ I řekl Henoch Noemovi: ‚Pán ve své spravedlivosti rozhodl, že všichni lidé zemřou, protože znají veškerá tajemství andělů, mají ve svých rukou veškerou nepřátelskou moc démonů, moc
magie, a zřídili si na celé zemi podobenství model... odkryli tajemství, která neměli
poznat; ty ale, můj synu, Pán duchů zná tvoji čistotu a nevinu, on ví, že ty jsi s odhalením tajemství nesouhlasil’.“21
Jsou tyto legendy o vimanech pravdivé nebo smyšlené? Nemůžeme o tom pronést
žádný soud; ostatně ani ne o pravosti citovaných dokumentů. V každém případě však
potvrzují jednomyslně přijímanou tradici existence jedné nebo několika báječných
civilizací na počátku lidstva, které byly po kosmické katastrofě zcela zničeny. Ostatně
v Genesis (6,4-7) stojí psáno:
„Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. I
viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli
i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém
srdci. Řekl: Člověka, kterého jsem stvořil, smetu s povrchu země, člověka i zvířata,
plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil’.“
Tentokrát jde ovšem o knihu kanonickou, jíž můžeme považovat za spolehlivější
svědectví než naše autory.
20
21
Vydavatel francouzského překladu.
Kniha Henochova, kap. 64.
18
V pohanském starověku
Od časů potopy do příchodu Ježíše Krista se oblast výskytu nebeských objektů mění nejpronikavěji; vrací se do oblasti náboženství. Výskyty vimanů předpokládají spíše
náboženství technologického a vědeckého pokroku lidstva na cestě ke zbožštění. Nebeské úkazy po potopě nám naopak ukazují člověka, který stojí bezbranný před silami
kosmu a ve všem spoléhá na pomoc a ochranu Boha. Platí to stejně pro pohany jako
pro monoteistické Židy. Nebeské úkazy se často dostavují ve formě přispění resp. pomoci lidem. Tak například anděl Páně šel před pochodujícím proudem Hebrejců v Sinajské poušti, a podobně je tomu také se šťastnými a nešťastnými znameními, kterých
je starověk plný, jako např. zjevení z dob Makabejských, o němž píše abbé Arminjon:22
„Po čtyřicet dní pozorovalo celé město Jeruzalém v povětří jezdce, oděné ve zlaté
sukno a ozbrojené kopím jako oddíl kavalerie. Do škadron seskupení koně se vzájemně
sjížděli. Muži byli vyzbrojeni blýskavými meči a jejich zlaté brnění i pancíře oslnivě
zářily. Poděšený lid prosil Boha, aby toto znamení působilo k jeho osvobození, a nikoli
ke zmatení a zániku“.
Nebo konečně zjevení andělů, předávajících obecné náboženské zákony příp. individuální příkazy a poselství, jako např. tři tajemné postavy u Abraháma, které mu
zvěstovaly narození syna Izáka atd.
Rovněž i další fenomény na sebe braly mystickou tvářnost. Jde o nadpřirozené skutečnosti, které dosti zvláštně nacházely své napodobení i v pohanském světě. Postačí
nám dva příklady k vysvětlení rozdílu vizí lidu smlouvy a pohanů.
První vidění je Ezechielovo, jak je líčí Bible:
„Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění u Boha. Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína, událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzíovu, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru.
Tam na mně spočinula Hospodinova ruka.
Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň;
okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. Uprostřed
něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla. Nohy měly rovné, ale chodidla byla
jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz. Ruce měly lidské, a to pod křídly na
čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech. Svými křídly se přimykaly jedna
k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed. Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře
býčí a všechny měly také tváře orlí. Takové byly jejich tváře; jejich křídla byla rozpja22
Abbé Arminjon, Fin du Monde Présent et Mystères de la vie future (Konec současného světa a tajemství budoucího života), Office Central de Lisieux, str. 18.
19
ta vzhůru. Každá se přimykala dvěma křídly a dvěma si přikrývaly těla. Každá se pohybovala přímo vpřed...
Svým vzhledem se ty bytosti podobaly řeřavému uhlí. Vypadaly jako pochodně
a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice. ... Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba
Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího...“ (Ez 1,1-14,28).
Tuto vizi si nyní postavme proti jiné. Je uložena ve vatikánském archivu a pochází
z análů faraóna Thutmosise III.:
„V roce 22, ve třetím měsíci zimy, k šesté hodině denní, spatřili písaři ‚Domu života’ na nebi ohnivý kruh. Neměl hlavu a dech jeho úst nečistě páchl. Jeho tělo bylo
dlouhé jako hůl a široké právě tak. ... Srdce písařů byla zmatena touto podívanou,
a rozplácli se na břicha. O několik dní později, ach, byly tyto věci na nebi ještě početnější. Tyto mocné ohnivé kruhy pozorovali královi ozbrojenci a jeho ‚majestát’ byl
mezi nimi.“
Jaká to jedinečná karikatura Ezechielova vidění, která nám připomíná paralelu Pierra Tilloye23 mezi náboženstvím Božím a Satanovým:
„Viděl, že Bůh dal svůj zákon; dal tedy svůj, pročež se původní teologie stala mytologií, a monoteismus ponenáhlu mizel.
Viděl, že Bůh chce být usmiřován obětí; vyžadoval tudíž takovou i pro sebe, ale žádnou zápalnou oběť zvířat, nýbrž lidské oběti, a to v Athénách i v Římě, kde ve vhodný
čas byly nazývány ‚veřejným zbavováním hříchů’ a obětovány.
Viděl, že Bůh promlouvá k lidem prostřednictvím svých věrných andělů a vyvolených proroků; mluvil tedy k nim prostřednictvím svých odbojných andělů, kteří propůjčovali život obrazům model, i skrze nešťastné kreatury, jichž se násilím zmocnil.24
Viděl, že Bůh nakonec postavil svůj chrám; proto měl také svůj chrám, kam se lidé
sbíhali, aby jej vzývali v podobě hada. Vždyť to byl on, který se povaloval na purpurovém koberci v temnotě egyptských pyramid, byl to on, kdo povstal v přítmí delfského
chrámu, a byl to znovu on, kdo r. 401 slavnostně instaloval Řím v chrámu, který mu
byl postaven na ‚Isola Tiberina’ (ostrovu na Tibeře) u vchodu do Trastevere.
A proto když se naplnil čas, nebyla země ničím jiným než obřím Luciferovým chrámem, a lidstvo se nečistými rity jeho náboženství a temnými svátostmi smrti stalo nevěstou a obětí padlého anděla. Odtud také stesky lepších z pohanů, jako třeba Lucrecia, který dal hlasitě najevo své rozhořčení nad ‚náboženstvím rádců bezejmenného
přízraku: tantum religio potuit suadere malorum’ a ‚matkou zločinného hříchu’.“
Vezmeme-li Avestu Peršanů, hinduistické Védy25 i rukopisy Egypta a Tibetu, pak je
tam řeč stále jen o zjeveních draků a létajících hadů, kteří vydávají strašidelné zvuky
23
24
Pierre Tilloy, přednáška z 19. října 1975 v Port Marly Filosofie dějin ve světle Zjevení a teologie.
Tzn. skrze posedlé.
20
a chrlí odporně páchnoucí oheň. Není náhoda, že tehdejší lidé uctívali božstva v této
ohavné podobě, neboť se jim právě takto zjevovala.
Zbývá ještě se zmínit o dvou častých typech zjevení v této epoše lidstva: zjevení ve
snu, a to takových, která jsou spojena s rituální magií nebo věštci a věštírnami. První
se týkala Židů i pohanského světa, jak dosvědčují početné příklady z Bible: zjevení (ve
snu) faraónovi v době Josefově, zjevení Nabuchadznerovo za proroka Daniela a (snové) zjevení Jakubova žebříku. Tato zjevení měla vždy prorocký smysl, týkající se konce času, jako třeba vidění sledu pomíjejících říší, kterého se dostalo králi Nabuchadznerovi za časů proroků. Pohané si však rychle navykli radit se svými božstvy a provokovali orákula, aby pro ně vyrvala tajemství budoucnosti. Odtud pak rituální magie,
která je vlastní pohanskému světu. Zacházelo se dokonce až k lidským obětem, aby se
z jejich vnitřností mohla hádat budoucnost. Tyto praktiky, konané za účelem donucení
božstev k prozrazení svých tajemství, pozměnily náboženský postoj předpotopního
lidstva, které svými vimany zdolalo brány nebes. Člověk, který chodil do školy velkých božstev, se snažil ujít svému osudu, jak to výstižně říká msgre Gaume ve svém
komentáři k Porfyriovi:
„Rovněž tak se v jejich škole teologové pohanstva naučili všechno, co se týká uctívání božstev. Bohové je vyučili ve svých nejskrytějších tajemstvích: Poučili je o věcech, v nichž měli zálibu, o formulích, jimiž je lze vyvolávat, obětech, které se jim musejí přinášet, o způsobu jejich přinášení, o příznivých a nepříznivých dnech, o tvarech,
v nichž mají být zpodobňováni, o úkazech, jimiž se zjeví jejich přítomnost, i o místech,
která musí být co nejpečlivěji vyhledávána. Slovem není absolutně nic, co by se od
nich lidstvo nenaučilo, pokud jde o jim projevovaný kult, konaný tak, aby se všechno
odehrávalo podle jejich rozkazů a učení.“26
Několik let před narozením Spasitele, srovnatelných symbolicky s malým černým
bodem v bílém kruhu, znovu jaksi váhavě a nesměle váhavě přibylo zjevení vimanů na
nebi antického světa. Julius Obsequeus napsal ve svém „Čarovném znamení“, že v den
bitvy u Cann 2. srpna 216 před Kristem byly pozorovány na obloze Apulie kulaté objekty a další v podobě lodí, a že se tyto fenomény udržely přes celou noc. Autor ujišťuje, že ze země bylo možno rozeznat bílé postavy, které se pohybovaly po okrajích
těchto objektů, zdržujících se tak blízko zemského povrchu, že je bylo lze podle libosti
pozorovat.
Toto svědectví není rozhodně jediné. Aischylos, Titus Livius, Plutarch, Scipio, Xenon a Plinius starší líčí zjevení jakýchsi ohnivých štítů („clipei ardentes“) na nebi řeckých i římských krajin.
Avesta je sbírka posvátných knih Zarathuštrových náboženských představ. Vznikla asi v 6. stol. před
Kristem; Védy jsou literárním souborem nejstarších indických náboženských představ z 16. až 9.
stol. před Kristem. Podobného druhu je rovněž tzv. Upanišáda; p. překl.
26
Msgre. Gaume, Traité du Saint Esprit (Traktát o Duchu Svatém), 2. svazky, Éditions Gaume et
compagnie 1890, díl I.
25
21
Kristův příchod se postaral o to, že se malý černý bod nezvětšil: „... Neboť skrytá
bezbožnost (již) působí, jenom dokud ten, jenž zdržuje, neustoupí s cesty“!27
II
Od Kristova narození do renesance
Křesťanský věk
Po prostudování toho, co je zaznamenáno v paměti antických civilizací jako fenomény, podobné našim moderním UFO, se nyní věnujme současné epoše.
Období od narození Ježíše Krista po renesanci je pro badatele UFO velikým zklamáním. Všichni ufologové, kteří proslídili minulost, aby doložili trvalost fenoménu,
tuto periodu obvykle hbitě přeskakují. Jen tu a tam je zmínka o nějakém tom úkazu,
např. na skotské obloze ve 13. století. A to je málo. Vždyť tvrdí-li Jacques Valée, že
všechny zjevy nebeských objektů nebo nebeských bytostí, ba každá nebeská vize je
úkazem UFO, což se snaží dokázat i pro Lourdy a Fatimu, proč potom toto mlčení o
více než tisíci letech křesťanských dějin, v nichž o zjevení a nebeské vize rozhodně
nebyla nouze? Že by snad evangelia byla najednou méně spolehlivými svědky než
Mahabharata nebo Samar? Páni ufologové, my jsme přece nikdy nepohrdli užíváním
vašich vlastních pramenů – pročpak se potom vzpíráte čerpat z našich? Případy zjevení v tom smyslu, jak tomu bylo v Lourdech a Fatimě, jsou v daném tisíciletém časovém období k dispozici v takovém nadbytku, že je možno být plným právem překvapen, když se o nich nemluví ani v nejlepším díle o UFO, tedy v již zmíněné „Kronice
mimozemských jevů“.28 Jaké místo a jakou cenu přisuzujete zprávám evangelií o zjeveních, apoštolským skutkům, spisům církevních Otců a početným zápiskům řeholníků i laiků, kteří v celém dlouhém období tyto skutečnosti zaznamenali?29 Je snad důvodem skutečnost, že tato zjevení nelze vtěsnat do náboženství UFO? Nebo že přinejmenším existují dobrá a zlá UFO? K názorné představě o chování ufologů si udělejme paralelu mezi zjeveními, jichž se dostalo svaté Johance Orleánské, a dobře známým zjevením Uri Gellera z našich dnů. Jak ona, tak i on byli předmětem nebeské
návštěvy. Jí i jemu se dostalo ze strany jejich návštěvníků poslání, které měli vyplnit.
Oběma se k dotvrzení tohoto poslání dostalo daru proroctví.
Druhý list sv. Pavla Tesalonickým, 2,7-8.
Jacques Valée, Chronique des Apparition Extra-terrestres, vydal Denoël.
29
Např. v Liturgickém roku (L’Année Liturgique) Doma Guérangera nacházíme zprávy o početných
zázracích a zjeveních, jimiž byli během svého života poctěni světci, vedení Církví v liturgickém kalendáři.
27
28
22
Zatímco však první případ ufology nezajímá (nikdy o něm nemluví!), druhý případ
je nejen přitahuje, ale dokonce podnítil vědu, aby se jím zabývala (viz práci dr. Puhariche, věnovanou Uri Gellerovi). Nelze se vyhnout otázce: Proč je zde tento rozdílný
postoj? Jestliže Uri Geller tvrdí, že se jedná o kosmickou inteligenci, mající spojení
s UFO, nemělo by to přece Valéemu bránit v tvrzení, že Johanka Orleánská byla v
kontaktu s podobnými bytostmi, jako to dělá v případě Lourd a Fatimy. Není to nakonec sama povaha poslání, která mu v tom brání? Poslání Uri Gellera je prakticky totožné s posláním, jaké se připisuje nejméně po dvě stě let zednářským lóžím. Poslání
Johanky Orleánské platilo obnovení Božího práva a opětnému dosazení právoplatných
francouzských králů. Jak snadno první poslání „vejde“ do moderního vědomí, stejně
tak jej dnes „šokuje“ druhé. A to je samo o sobě dostatečný důvod, nechat jej navždy
zmizet z nebe i vědomí lidí.
Co se vlastně událo od příchodu Ježíše Krista? Pohanský svět se zhroutil, a s ním
i jeho modly, orákula, magie i oběti. Ustaly i samotné oběti židovství, aby udělaly místo jediné oběti na kříži, která trvá na našich oltářích v mešní oběti. Během obležení Jeruzaléma Titem otřáslo nejsvětější svátostí i chrámem tajuplné zemětřesení a bylo slyšet podivný šepot a hlasy neviditelných bytostí, které volaly: „Nech nás odsud odejít,
nech nás odsud odejít!“ – V ohromení z tohoto nadpřirozeného a hrozivého projevu
velkorabín zvolal: „Ó, chráme, proč se znepokojuješ a naháníš sám sobě strach?“30
Pokud jde o nebeská zjevení, bylo křesťanskému světu všechno jasné. Byla zde taková, jež pocházela od pravého Boha, jeho andělů a někdy i od jeho světců, a pak ta,
která vycházela od falešných božstev, tedy od těch, jež pohanstvo jako takové uctívalo
a která nebyla ničím jiným než zlými duchy, proti Bohu se bouřícími anděly.
Zde tedy máme důvod, proč Jacques Valée pokládá za nutné rozlišovat i ze své strany dobrá zjevení od špatných. Dobrá jsou samozřejmě ta, která přicházejí od démonů,
avšak dává jim jiná jména např. „mimozemšťanů“, „lidí z kosmu“ atd., nebo jejich
předchůdců, rusalek, skřítků a pod. Co by pak ale zbylo z agnostického postulátu? Nic
by již nemohlo zabránit, aby byl beze zbytku smeten a udělal místo křesťanské
teologii. Je tedy třeba za každou cenu uvést do kosmu mezibytosti31... a to jiné, nežli
démony. To je odedávna známá historka, vylíhlá ostatně již ve středověku, dříve než
se v renesanci náležitě rozvinula.
Vždyť Jacques Valée ve své „Kronice mimozemských jevů“ uvádí pouze případy,
v nichž se objevují takové „mezibytosti“, nebo na ně narážejí. První případ se týká
pozoruhodného setkání svatého Antonína v poušti, jak nám je sděluje svatý Jeroným:
„Krátce poté v jednom malém, skalnatém a ze všech stran uzavřeném údolí spatřil
trpaslíka s čmuchajícím chobotem, s rohy na hlavě a rozeklanýma rukama i nohama,
jako mají kozy. Při tomto pohledu se Antonín jako správný voják chopil štítu víry
a přilbice naděje. Stvoření mu však nabídlo plody palmovníku, aby se po své cestě na-
30
31
Cit. podle abbého Arminjona, Fin du Monde Présent, str. 18.
Tj. bytosti mezi Bohem a lidmi.
23
sytil; snad jako jistý druh mírové záruky. Když to Antonín viděl, zůstal stát a zeptal se
trpaslíka, kdo je. Odpověď, které se mu dostalo, zněla:
‚Jsem smrtelný tvor a obyvatel pouště, kterou pohané zneužívají tím, že ji vzývají
v bludném kultu pod různými podobami, jež označují za fauny, satyry a incubi. Byl
jsem vyslán, abych zastupoval můj lid. Prosíme vás, abychom si vyprosili přízeň vašeho i našeho pána, který, jak jsme se dozvěděli, kdysi přišel, aby zachránil svět, a jeho
hlas pronikl celým světem.
Když vyřkl tato slova, skoulely se slzy po tvářích stařičkého poutníka na důkaz hlubokého pohnutí i radosti. Těšil se ze cti Kristovy i ze zničení Satana, a byl naplněn
úžasem nad tím, že po celou dobu rozuměl trpaslíkově řeči. Udeřil holí do země a zvolal:
‚Buď prokleta, Alexandrie, buď prokleta děvko mezi městy, na níž se vrhli démoni
z celého světa. Co k tomu nyní řeknete: Zvíře, které mluví o Kristu, a vy, kteří místo
Boha uctíváte nestvůry...?
Ještě neskončil, když divé stvoření prchalo v dáli, jako by mělo křídla.“
Komentář, který Jacques Valée k této scéně připojil, pokud ho vůbec bylo potřeba,
osvětluje a potvrzuje postoj ufologů k tomuto dějinnému období. Přesto si však vyslechněme, jakými slovy tuto příhodu představuje:
„Životní příběhy prvních světců jsou plné zázraků, které spíše než za báchorky literární povahy musí být považovány za historické danosti (naproti tomu, a to podtrhujeme, je tomu zcela jinak s pohanskými zprávami o zjeveních vimanů!). Směrodatné
je, že texty na náboženském podkladě obsahují látku, která vystavuje tak říkajíc šlechtický diplom pro jistou kategorii bytostí, jež mnozí považují za nadpřirozeného původu
(jinak řečeno, směrodatné je, že potvrzují existenci našich bajek!). Pozorování, jako je
to zmíněné od svatého Antonína, si získala autoritu, jakmile náboženské osobnosti musely řešit problém, nadhozený hodnotou těchto středověkých pozorování z nebe přicházejících těles skrze zaklínání démonů pomocí okultních prostředků i samotných
divů naší doby. (Jacques Valée požaduje, aby náboženským autoritám těchto zjevení, a
tím tedy i osobě Krista, byl upřen nadpřirozený charakter!) Z výše uvedené zprávy je
jasné, že pro svatého Antonína není stvoření ani andělem, ani démonem. Kdyby tomu
tak nebylo, byl by to okamžitě poznal.“
Poslední věta vypovídá o podivuhodné vůli nic nevidět. Jacques Valée (přirozeně!)
ignoruje, že andělé i démoni jako od přirozenosti duchové se mohou člověku zjevit
pouze tím, že se „ztělesní“. Odkazujeme jej proto na studium Starého i Nového zákona. Nebylo tedy nic zvláštního, když Jacques Valée, který si dodává zdání upřímného
ufologa, jej – jako svatý Antonín – hned napoprvé nerozeznal. Prvním znamením, které to naznačuje, je nabídka plodů palmovníku – obnovení gesta hada Genesis –, zvláště když v mezopotámské civilizaci je palmovník posvátným stromem (strom poznání).32 Druhým znamením, které to potvrzuje, je náhlé zmizení tvora, když světec zvo32
Hélène Danthine, Datlovník a posvátné stromy, str. 162 ad., cit. podle Mircea Eliade, Traité
d’Histoire des Religions (Traktát o dějinách náboženství), Édition Payot, str. 232.
24
lal: „Zvíře, které mluví o Kristu“, protože toto jméno má mimochodem moc odhánět
démony!
Druhým případem, který Jacques Valée cituje, jsou poznámky biskupa Agobarda,
který zemřel r. 840 v Lyonu. Zde je text:
„My jsme však viděli a slyšeli mnoho lidí, kteří propadli pošetilosti, utonuli v pomatení do té míry, že věřili v existenci jisté krajiny, kterou nazývali Magonia, kam plují
lodi v oblacích, aby tomto místu přivážely plody země, přičemž lodníci platí pánům
bouří odměnu, a za to od nich dostávají obilí a jiné plodiny. Mezi lidmi, jejichž zaslepené šílenství bylo dost velké, aby jim dovolilo považovat tyto věci za možné, jsem viděl před shromážděný dav přivedené čtyři spoutané osoby, tři muže a jednu ženu, kteří
podle vlastního tvrzení z těchto lodí vypadli. Poté, co byli drženi ve vězení, byli tito
lidé, jak již řečeno, za naší osobní přítomnosti dovedeni před zástup, aby byli ukamenováni. Avšak pravda zvítězila.“
Citovaná zpráva dokazuje, že pohanská mystéria přežívala po celé toto tisíciletí,
které začalo Konstantinovým obrácením a skončilo pádem Byzance.
„Po celý středověk,“ říká nám Jacques Valée, „existoval význačný myšlenkový
proud, který se odpoutal od oficiálního náboženství a sílil pracemi alchymistů a hermetiků. V lůně této skupiny se nacházeli jistí první moderní vědci i lidé, kteří se vyznamenali silou nezávislosti svého myšlení a dobrodružným životem, jako např. Paracelsus. Tyto muže intenzívně zaměstnávala podstata tajemně se zjevujících bytostí v zářících oděvech, s nimiž bylo lze jen obtížně vstoupit do kontaktu. Byli prvními, kdo tyto
cizorodé a zvláštní bytosti dávali do spojitosti s tvory, popsanými v Bibli a v dílech
prvních kabbalistů. Staří filosofové si kladli otázku, zda tito záhadní tvorové, kteří –
nedbajíc Agobardovy autority – brázdili nebe i zemi ve svých ‚oblačných lodích’, byli
téže rasy jako andělé. Nikoli, protože byli smrtelní.“
Jacques Vallée opírá svoji argumentaci o autoritu Montfaucona de Villars, jednoho
ze zasvěcených spisovatelů 17. století, jehož pozoruhodný „Hrabě Cabalis“ vynesl
svému autorovi záhadnou smrt na ulici v Lyonu:
„Hebrejci mají zvyk nazývat slovem ‚sadaïm’ bytosti, stojící mezi anděly a lidmi,
a Řekové z nich přesmyknutím písmen a připojením jedné hlásky udělali démony. Staří
filosofové považovali tyto démony za příslušníky rasy vzduchu, kteří vládnou prchavým elementům a v tomto světě nejsou známi těm, kdož jen málokdy hledají pravdu
v jejím pradávném a důstojném místě pobytu, v kabbale a teologii starých Hebrejců,
kteří znali zvláštní umění navazovat spojení s lidem povětří a stýkat se se všemi obyvateli vzduchu.“
Citát z „Hraběte Cabalise“ ukazuje velice zřetelně roli, jakou jisté judaistické sekty
hrály během křesťanského tisíciletí. Velice rychle uskutečnily neobyčejný synkretismus pohanství a judaismu: Gnosticismus, křesťanskou formu panteismu, představující
převrácené křesťanství. To již není náboženství ztělesněného (Božího) slova, nýbrž
náboženství těch, kteří se (Božího) slova zmocnili. Tito zvláštní tvorové nejsou v dané
perspektivě ničím jiným, než vstupem jistých lidí do vyššího stadia jako pozemšťané
25
v rámci svého vzestupu směrem ke zbožštění. Jde o znovuvzestup hmoty k duchu poté, co duch vykonal svůj sestup do hmoty. Jde o „solve et coagula“ hermetiků, které
má své plné vysvětlení ve výroku Herma Trismegista: „Co je dole, je i nahoře, a co je
nahoře, je jako to, co je dole, aby vykonalo zázrak z jedné a té samé věci.“ – Tento
blud se prostřednictvím herezí bogomilů a katarů snažil po celý středověk plíživě otrávit křesťanskou společnost, až se pak nakonec mocně rozšířil v renesanci. Poukažme si
zde ještě na skutečnost, že zanechal hluboké stopy v literatuře středověku, jmenovitě
v legendě o králi Artušovi a v romanci o růži, které byly tehdy předávány od jednoho
hradu k druhému. Legenda o králi Artušovi, sepsaná ve 12. století Christianem z Troyes, pojednává výhradně o poutích do říše mrtvých, o pozoruhodném bratrství lidí a
zvířat, o fantastických vizích neviditelného světa a budoucnosti, o lidech, kteří jsou
vybaveni nadpřirozeným věděním a mocí, o zvířatech, která jsou moudřejší a mocnější
než lidé, o magických kotlích, oštěpech, stromech, pramenech a konečně také o dlouhých a spletitých dobrodružstvích a činech, které přesahují síly každého, kdo není
předurčen k jejich provedení. Magie je viditelně jediným zákonem tohoto zakletého
světa.
Po více či méně dlouhé inkubační době, v jejímž průběhu byla Církev herezemi,
schismatem i útoky světské moci oslabena, se nakonec mohlo stát, že se tato magie
znovu zrodila v lidském vědomí, aniž by nadále potřebovala krycí plášť legend a fikcí.
Renesance a návrat vimanů
Je to znovu Montfaucon de Villars, který nám podává potřebný úvod. „Hrabě Cabalis“ vypráví, že se proslulý kabbalista Zedechias pokusil zlepšit situaci lidstva tím, že
lidem ze vzduchu navrhl „pro větší a zázračnější představení sestoupit na zem. A oni
to provedli nádherně,“ říká Cabalis. „Tyto bytosti byly spatřeny na nebi... na palubě
podivuhodně zkonstruovaných létajících lodí.“33 – Řádní a poctiví lidé tvrdili, že se
démoni a čarodějníci zmocnili nebe. Věřili tomu dokonce i králové. Tak Karel Veliký
a Ludvík Pobožný vydali edikty, jimiž „tyrany povětří“ odsuzovali k mučení a smrti.
První hlava císařských kapitulárií nám sděluje, že když obyvatelé vzduchu viděli hrůzu, kterou vyvolali, byli tím tak zdrceni, že ve svém létajícím voze sestoupili na zem
a vzali s sebou muže a ženy, aby je poučili. Rozhodnuti odstranit špatné mínění, které
lidé měli o jejich nevinné flotile, vzali s sebou lidi ze všech míst... aby je nakonec znovu vysadili v nejrůznějších krajích světa.“ – Avšak nešťastní smrtelníci, které ostatní
viděli vystupovat z těchto lodí, byli jako sabotéři, nepřátelé a „čarodějníci, přicházející otrávit studně“ chytáni a na místě je potkal hrozný osud, určený za takové zločiny.
33
Montfaucon de Villars, Le Comte de Cabalis (Hrabě Cabalis), Édition La Colombe 1961.
26
„Neuvěřitelně velký je počet těch, kteří byli v celé říši popraveni ohněm nebo utopením. Jednoho dne byli v Lyonu spatřeni tři muži a jedna žena, jak vystupují z takové
vzdušné lodi. Veškeré obyvatelstvo města se seběhlo a křičelo, že to jsou mágové, vyslaní Grimaudem, hrabětem z Beneventa, aby zničili úrodu ve Francii. Nevinní se
marně snažili ospravedlnit poukazováním, že jsou také Francouzi a byli krátce před
tím sebráni podivuhodnými lidmi, kteří jim ukázali neslýchané zázraky a přáli si, aby
i ostatním vyprávěli, co sami viděli.“
V této zprávě, napsané o sto let později, máme předloženou část témat, která byla
„znovuzrozeným“34 tak drahá, a mohla by se považovat za existující v současném moderním duchu.
Narážíme zde na téma množství obydlených světů, které rozvinul Pico della Mirandola a po něm pak i Fontenelle. Fakt kosmických civilizací by dříve či později nezbytně vedl ke zvýšení duchovní úrovně lidského rodu. Dále by odstranil neuvěřitelnou
pověrčivost, zahalující národy, propagovanou Církví i jejich světskými zmocněnci,
panovníky a králi. Tato pověra stála v cestě přijímání z vnějšku přicházejícího poselství, a pokud by od ní lid nebyl osvobozen, nemohlo by být učení kosmických inteligencí s užitkem akceptováno a zlatý věk lidstva by nepřišel. Odtud zcela konkrétní
nezbytnost boje proti Církvi... a skrze ni boje proti všem vládám, které jsou jejími oporami. To je konec konců i program encyklopedistů, jakobínů i moderních laicistů, ať
se již hlásí k levici nebo pravici (viz zvláště Lenina). Jakmile jednou zvítězí, otevře
tento ideologický boj proti tmářství a zpátečnictví lidem brány ducha. Otevře se ovoci
stromu poznání dobra a zla. Celá moderní věda pak vyrůstá z tohoto duchovního postoje.
Ale v renesanci nebylo pouze toto téma, existovalo ještě další a mnohem znepokojivější. Zde se přidržíme msgre Gaumeho:
„V Itálii, Německu i ve Francii se velké množství znovuzrozenců, napodobitelů Říma a Řecka, náruživě oddává studiu a praktikování okultních věd. Nejvyšší hlavy protestantismu se holedbají svými rozmluvami se Satanem. V sotva pozměněných formách
se vracejí všechny pověrčivé praktiky antického pohanstva: Dotazování duchů, zaklínání, zjevení orákula, zázraky a vzývání se množí přesně tou měrou, jakou je popíráno
evangelium. Církev je vážně znepokojena rychlostí, s níž tento Satanův kult Evropu
napadá. Hlasem Sixta V. (...) Církev upozorňuje Evropu na nově vyvstalé modlářství a
slavnostně je odsuzuje.
V jeho bule ‚Caeli et Terrae Creator’ jsou vypočítávány mnohé démonické praktiky,
používané v pohanském starověku, jejichž názvy nám dochoval Porfyrius. Nesmrtelný
papež jmenuje následující: Astrologie, geomantika, chiromantika, nekromantika, čáry,
předzvěsti, věštění z kostek, obilných zrn a bobů, dále pakty s démony k ukojení náruživostí, zaříkávání duchů a jejich dotazování, klanění se jim, kultovní ceremonie, magický kruh a magické zrcadlo, magické nádoby k lapání duchů a vynucování jejich
34
Ve francouzském originálu „renaissants“, což je přímá narážka na „renaissance“ (renesanci), která –
v doslovném překladu – znamená věk „znovuzrození“.
27
odpovědí, náměsíčné nebo zmagnetizované ženy, jež se kontaktem s démonem od něj
dovídají skryté, minulé nebo budoucí věci, hydromantika pomocí nádob s vodou, v
nichž se nechávají zjevovat postavy mužů a ještě častěji žen, které pak prorokují. Je
třeba také zmínit pyromantiku, pedomantiku, oniromantiku nebo věštění skrze sny a
další praktiky, tedy nečisté pozůstatky starého modlářství, nad nímž kříž zvítězil, uvádí
papež.“
Podívejme se, co nám Raoul Auclair, v okultních vědách znamenitě kovaný současník, říká v „Nostradamových centuriích“35 na str. 138 o znovuzrození věštců a
věštíren:
„Muselo se vyčkat, až konečně 14. března 1557 nastane poslední fáze této velké periody, aby všechno nanovo jako zmrtvýchvstání v podobě překypujícího a zmateného
proudu vyvřelo k nohám orákul, obklopujících Tivoli. Orákula byla pohlcena od té
doby, co poslední Sibylla stanula na Kapitolu a vztyčila své ubohé paže proti východu
slunce, aby císaři země ukázala krále nebes, toto útlé děcko, které v témž okamžiku
triumfálně ukázal dole pod chrámem stařičký Simeon, aby je vystavil uctívání andělů
i lidí.“
Zde tedy máme oba pilíře „templu“ renesance: vědu a magii. A templem byly již
předpotopní společnosti tzv. vimanů. „Znovuzrození“ je exaktně předpotopní společnost, je návratem k magii sdružených věd, která pomocí vimanů povede lidstvo k branám hvězd. Pak budou, jak pěkně říká Jacques Valée, moci i andělé stát na veřejných
prostranstvích. „Synové božští viděli, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy
všechny, jichž se jim zachtělo“ (Gn 6,2).
Renesance však přesto ještě není obnovením světa před potopou. Je pouze jeho novým prorockým ohlášením, znovu povstalým orákulem. Tisíc let křesťanství tak rychle vymazat nejde. Ničitelé potřebují obrovskou trpělivost, trpělivost termitů. Ke zničení křesťanství si posloužili odděleně vědou i magií, které byly zdánlivě vzájemně protichůdné ba dokonce nepřátelské. První měla být předmětem studia za jasného dne,
měla na sebe vzít sluneční podobu. … Druhá se krčí v příšeří, má mít charakter Měsíce, ale přesto potají tu první instruuje. To bylo základním a samozřejmým požadavkem chytrosti. Církev, panovníci i národy považovaly ve skutečnosti toto druhé bádání
za nebezpečnější, za pocházející přímo od ďábla, tedy za takové, za něž hrabě Cabalis
zaplatil tak hroznou cenu trestem, jaký na ně stanovila kapitularia Karla Velikého.
A obráceně zase tzv. „ctihodní“ vědci, zcela se věnující úloze proniknout pomocí
lidského rozumu zákony viditelného světa a starat se o to, aby z pokroku poznání vyrůstal prostředek zmírnění lidských běd, byli svými knížaty a panovníky placeni, chráněni a vybaveni výsadami, takže podvědomě mohli udržovat tajný oheň, který hořel
v jejich athanoru.36
35
36
Raoul Auclair, Les Centuries de Nostradamus ou le Dixième Livre Sibyllin, Nouvelles éditions latines.
Tavicí kelímek (tyglík), v němž se rozpouštěly chemické substance k přípravě „první látky“ pro
„kámen mudrců“.
28
Je to příběh Johna Dee, po kterém ve svém díle sáhl Jacques Valée, ale jehož pozoruhodnou biografii sepsal pod krycím názvem „Anděl u okna zapadajícího slunce“.
Totéž se vztahuje na mnoho učenců, kteří ve dne byli vědci, v noci rozenkruciáni:
Spinoza, Leibnitz, Descartes, Newton atd. ...
Ve skutečnosti si to ještě vyžádalo plná čtyři století neúnavné práce a ustavičného
vzývání starých božstev, aby se z vodstva37 nanovo vynořil starý kontinent: Atlantida,
svaté město, připravené zemí pro nebe, aby se tam nakonec nebe mohlo usadit (nechutná kabbalistická napodobenina svatého města Jeruzaléma). Tím, že nakonec nebe
splyne se zemí v jednu a totéž kosmickou skutečnost („Co je dole, je i nahoře, a co je
nahoře, je jako to, co je dole, aby vykonalo zázrak z jedné a té samé věci“), otevře si
člověk přístup ke hvězdám, aby mohl přijmout anděly, své tajuplné bratry, kteří se
budou moci bez nebezpečí postavit na veřejná prostranství. Tak dojdou naplnění věštecké výroky kabbalistů Zedechiase a Jacquesa Valée.
Práce v alchymistickém smyslu slova, práce na společenské realitě, konaná od 17.
do 19. století, byla programována ve skutečnosti již od renesance. Jak se v této souvislosti vyvíjel – podle našich ufologů – fenomén UFO mezi začátkem 16. a koncem 19.
století?
My se zde budeme zabývat jen některými případy, zaznamenanými v 17., 18. a 19.
století. Vědychtivý čtenář může vždy sáhnout po kronice úkazů UFO z tohoto období
v knize Leslie Desmonda a G. Adamského „Létající talíře přistály“.38
V 16. století byl zaznamenán neobyčejný fenomén, který se objevil nad lodí konkvistadora Juana de Guyalvy. Záhadný objekt v podobě hvězdy, chrlící do všech stran
oheň, přeletěl jeho plavidlo a pak se zastavil nad jednou vesnicí v provincii Yucatan.
Po tři hodiny vrhalo těleso světelné paprsky na zem a pak zmizelo. Tento případ, uvedený v knize „Létající talíře a civilizace z jiného prostoru“,39 překvapuje svojí moderností. Tak zvláštní fenomén by se sotva mohl vynořit nad starou Evropou, aniž by byl
zmíněnými kapituláriemi prohlášen za „přijetí (démonické) podoby“. Naproti tomu na
nebi mladé Ameriky v době nejrůznějších významných a překvapujících objevů představovala hvězda, která se našemu konkvistadorovi zjevila, jistý druh návratu hvězdy
betlémské; označila bílému muži nový chrám lidstva, yucatánské pyramidy, kolébku
starých i nových božstev!
Ze 17. století je „Zpráva o strašných a hrozivých znameních nad mořem u Gènnes“:
Na úsvitu posledního dne měsíce srpna (1608).
Zázračná krvavá znamení, která opodál Nizzy i na dalších místech Provence padala
z nebe jako příval deště.
V alchymistickém výkladu Bible znamená vodstvo lidskou náchylnost a přístupnost.
Desmond Leslie / George Adamski, Les soucoupes volantes ont atterri (Létající talíře přistály), Éditions J’ai lu.
39
Guy Tarade, Soucoupes volantes et civilisations d’outre-espace, Éditions J’ai lu.
37
38
29
Spolu s tím se zjevovali v povětří dva muži, kteří mezi sebou bojovali. Po tři dny byl
tento úkaz za velkého podivení pozorován obyvateli ostrova Martigue, což je město
u moře pět mil od Marseille.
Zázračná znamení, která se nám tak důkladně zjevovala, jsou poslové nadcházejících neštěstí, která mají přijít, a zdá se, že jsme jimi vyzýváni uchýlit se k lékům modlitby a postů, abychom zmírnili hněv velkého Boha, jehož každodenně urážíme.
Když Římané spatřili taková zázračná znamení, přinášeli božstvům oběti, aby jejich
hněv usmířili rituálními porážkami a modloslužbou. Avšak my křesťané, vychovaní
v lepší škole, musíme ukázat naše zkroušená a kajícná srdce a pokorně Všemohoucího
prosit o prominutí našich poklesků a zmírnění jeho spravedlivého hněvu, aby trest,
připravený nám (Boží) spravedlností, byl od nás odvrácen (Jeho) milosrdenstvím.“
Pak následuje podrobné líčení úkazu. K nerozeznání připomíná zjevení, které se objevilo na nebi v čase Makabejských, o němž jsme se již zmínili výše.
Guy Taradeho tato zpráva podnítila v citované knize k následující poznámce:
„Byla snad UFO, jež tak vyděsila obyvatele Gènnes a Provence roku 1608, totožná
s těmi, která navštěvují nyní nás? Nebo se tito stateční lidé 17. století účastnili s třistaletým předstihem přistání (spojenců) v srpnu 1944, neschopni jej ve své fantazii rozpoznat v časoprostorové kontinuitě?“
My se však spokojíme se srovnávací studií obou případů v duchu samotné renesance. Zářící a po nebi putující hvězda, která se pak zastavila nad Yucatánem, bohatým na
chrámy a pyramidy, jíž pozoroval španělský dobyvatel, ukazuje nepochybně na opětné
vynoření znovuzrozeného světa, jak byl Španěly skutečně a hmatatelně objeven.
Vidění v Gènes – stejně jako vidění Makabejských – symbolizuje a vyjadřuje boj
protichůdných principů. Ve vizi z roku 1608 se zjevně jedná o svět renesance, který se
staví na odpor světu křesťanskému. A komentář kronikáře je nad slunce jasnější: Vyzývá současníky k boji, aby se, jak by řekl svatý Petr, chopili zbraní víry. A co je to za
zbraně? Modlitba a pokání, jimiž lze čelit duchu renesance.
Závěrem nám budiž dovolena doplňující poznámka. Sedmnácté století je stoletím
klíčovým. Duch renesance mohl být definitivně odmítnut. Nezapomínejme, že v tomto
století nesla katolická protireformace své nejlepší plody. Lze tedy snadno pochopit výzvu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, zprostředkovanou kolem r. 1680 Margharetou Marií
Alacoquovou králi Ludvíkovi XIV. k odvrácení hrozící zkázy jeho domu: „Vykoná-li
moji vůli, učiním jej vítězem nad viditelnými i neviditelnými nepřáteli!“
30
III
Od renesance do konce 19. století
V 18. století
Sáhněme ještě jednou po zprávě o případu z „Kroniky mimozemských jevů“ Jacquesa Valée:
„Dne 7. června 1790 se ukázal u francouzského Alençonu tak podivný a senzační
jev, že policejní inspektor Liabeuf byl pověřen jeho podrobným prozkoumáním. Zde je
výtah z jeho hlášení:
‚12. června o páté hodině ranní spatřilo několik místních sedláků obří kouli, která
se zdála stát v plamenech. Zpočátku se domnívali, že jde o hořící balón, ale mimořádná rychlost tohoto tělesa a pronikavý zvuk, který z něj vycházel, je přirozeně znepokojily. Koule pomalu klesala, několikrát zakolísala sem a tam, až pak nakonec dopadla
na vrcholek jednoho pahorku, přičemž vyrvala porost podél celého úbočí. Vyzařovaný
žár byl tak silný, že brzy začala hořet tráva i menší stromy. Sedlákům se podařilo zdolat oheň, který hrozil rozšířením do širokého okolí. Ještě večer byla koule horká. Koule, dost veliká na to, aby se do ní vešel celý vůz, svým letem nijak neutrpěla. Vyvolávala zvědavost do té míry, že přicházeli lidé odevšud, aby ji spatřili. A pak se stalo něco
neobyčejného, neřku-li neuvěřitelného. Svědky byli dva purkmistři, kteří potvrzují moje
hlášení, nemluvě už o tuctech přítomných sedláků. Jedním rázem se otevřelo cosi na
způsob dveří, a což je pozoruhodné, vyšla z nich postava stejná jako my, byla však bizarně oblečena. Měla na sobě plášť, který se zdál být nalepen na tělo, promluvila
k zástupu několik slov, a potom poklusem prchla do lesa. Sedláci se zděšením instinktivně odtáhli zpět, a to je zachránilo, protože hned poté se koule úplně nehlučně rozpadla, přičemž hořící úlomky se rozletěly do všech stran a shořely na prach.
Byly podniknuty pokusy o nalezení tajemného muže, ale ten zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu’.“40
Policejní inspektor tím již neriskoval hrozný osud, o němž mluvil hrabě Cabalis,
protože se nacházíme v roce 1790; kapitulária Karla Velikého a Ludvíka Pobožného
zanikla v noci na 4. srpen předešlého roku!
I když se tento případ tak exaktně vtiskl do fantazírování Montfaucona de Villars,
Cyrana de Bergerac, Pico della Mirandoly nebo Fontenella, přistupuje k tomu ještě něco jiného: Poprvé se zde objevuje technologie, která je podobná té, jakou známe my –
balon Pilâtre de Roziera byl tehdy sotva deset let starý. Ale co je zde především neobvyklé, bizarní až šokující, to jsou plameny, cizorodá lidská bytost, způsobená spoušť
40
Prosíme čtenáře za prominutí, že již dříve uvedený citát znovu opakujeme, avšak nyní k němu připojená vysvětlení jsou nezbytná pro naši další argumentaci.
31
a zmizení jak balónu, tak i záhadného muže, tedy věci, které všechny nešetřily diváky
ani přírodu. Jde o masivní nasazení veškerých technik šokování lidských myslí pomocí
vzrušení a pohoršení. Všechno nám dosti kuriózně připomíná „Zamilovaného ďábla“,
neobyčejný román Cazotteho z 18. století, který svému autorovi vynesl „čest“ zasvěcení u rozenkruciánů. Cazotte zasadil svoji mystifikaci do scény, která není nepodobná
našemu balónu u Alençonu. Mladý Alvare, kapitán královské gardy v Neapoli a přítel
kabbalistů, se nechal vyprovokovat k vyvolávání Belzebuba. Ten se nejprve představil
v podobě odpuzujícího velblouda, poté na Alvarovu prosbu na sebe vzal tvářnost Španěla, a nakonec pak smyslné ženy. Touto poslední proměnou se ostatně snažil vymazat
z ducha svého Alvara trýznivou představu velblouda. To poskytlo Cazzotemu příležitost k vylíčení úskoků a triků, jichž Belzebub obvykle používá, aby svedl lidského
ducha, a samozřejmě také k naznačení cílů, které sleduje. S pomocí prostopášné ženy
se snažil získat si Alvarovu poddajnost. Když se mu to nepodařilo, autor toto podivné
dobrodružství končí v románu takto:
„Vedle mne se ozvalo pronikavé hvízdnutí. V té samé chvíli zmizela temnota, která
mne obklopovala; římsa, lemující obklady pokoje, byla poseta obrovskými šneky. Jejich tykadla, čile tápající sem a tam, byla podobna fosforeskujícímu světlu, jehož lesk
a zář byly ještě zesíleny kývavým pohybem.
Téměř oslepen touto oslnivou iluminací jsem se podíval stranou. Co jsem to spatřil
uprostřed té rozkošné bytosti? Ó nebesa! Byla to děsivá hlava velblouda. Hromovým
hlasem artikulovala záhadné ‚Che Vuoi’, které mnou až do hloubi otřáslo, propukla
v ještě děsivější lidský smích a vycenila své předlouhé zuby.
Vrhl jsem se dolů, se zavřenýma očima jsem vlezl pod postel a přitiskl obličej k zemi. Nemohu udat, jak dlouho trvala tato nesnesitelná situace, když jsem náhle pocítil,
jak mne někdo zatáhl za rameno. Můj strach se, možno-li, ještě zvětšil. Byl jsem současně donucen otevřít oči a okamžitě mne oslnilo zářivé světlo.
Nebylo to všechno ale nic strašného, ani zde nebyla žádná římsa plná šneků; to mi
do obličeje svítilo slunce.“
Cazotte uzavírá svou podivnou historku následujícími větami:
„Pane Alvare, docela jistě jste právě unikl největšímu nebezpečí, jakému se může
člověk vlastní vinou vystavit. Vyvolal jste zlého ducha a řadou nerozumností jste mu
poskytl všechna přestrojení, jichž použil k tomu, aby vás mohl oklamat a zničit. Nic
podobného jsem nečetl ani v Démonologii od Bodina, ani v Bekkerově Úchvatném
světě, a je třeba ještě dodat, že náš nepřítel od té doby, co o něm tito velcí mužové psali, své útočné metody neobyčejně zjemnil, k čemuž velice obratně profituje z osidel,
která si lidé tohoto světa kladou, aby se navzájem doběhli a dostali do pasti. Dobře
uváženě a věrně napodobuje přírodu, používá talentu laskavosti a láskyplnosti, poskytuje samozřejmě slavnosti a radovánky, svůdným hlasem našeptává náruživosti a dokonce do jisté míry imituje i ctnosti. To mi otevřelo oči ohledně věcí, které se udály;
proto vidím sluje, které jsou mnohem nebezpečnější než labyrint v Portici, a množství
posedlých, kteří všichni netuší, že jsou posedlí. A nyní k vám: Pokud přijmete moudrá
bezpečnostní opatření pro současnost i budoucnost, považuji vás za plně osvobozené-
32
ho. Váš nepřítel ustoupil, o tom není pochyb. Sice vás pokoušel, ale nepodařilo se mu
vás zničit. Uchoval jste si své výčitky svědomí s přispěním mimozemského pomocníka,
který vám byl přidělen. Proto byl jeho zdánlivý triumf a vaše porážka pouhou iluzí, od
níž vás lítost zcela očistila. Pokud jde o něj, pak vynucený ústup byl jeho osudem.
Přesto však musíte obdivovat, jak se mu podařilo jej zakrýt a na rozloučenou zanechat
apel ve vaší mysli a svůj obraz ve vašem srdci, aby mohl svůj útok zopakovat, jakmile
mu k tomu poskytnete příležitost. Poté, co vás zaslepil natolik, jak jste zaslepen chtěl
být, zjevil se vám v celé své ohavnosti, jak je k tomu nucen, ale jako otrok, který již
připravuje vzpouru. Nechtěl vám zanechat ani jednu rozumnou a jasnou myšlenku,
nýbrž smísil groteskní s děsivým, dětinskost jeho svítících hlemýžďů s hrůzným zjevením odpuzující hlavy, a konečně i lež s pravdou a klid s růstem. Předstíral, že jeho
zmatený duch nic nerozlišuje, a to proto, abyste si myslel, že vize, kterou jste měl, nebyla ani tolik působením jeho zlomyslnosti, jako spíše snovým výparem vašeho mozku.
Přesto však od toho pečlivě oddělil představu příjemného zjevu, jehož použil k vašemu
zmatení. A vždy vám jej znovu přiblíží, jestliže mu to sám umožníte.“
V 19. století
Přidržíme se zde dvou případů, které perfektně ilustrují ducha renesance: Zaprvé
zjevení „anděla Moroniho“ ctihodnému Josephu Smithovi, zakladateli sekty mormonů,
a za druhé známá vlna úkazů UFO, která roku 1897 přešla přes Spojené státy.
Poslechněme si nejprve, jak důstojný Joseph Smith líčí zjevení, jehož se mu dostalo, i poslání, které mu bylo jeho prostřednictvím uloženo:
„Když jsem byl právě zaujat vzýváním Boha, náhle jsem si povšiml, že v místnosti
vzešlo světlo; přibývalo ho tolik, že bylo jasno jako v pravé poledne. Náhle se kdosi
ukázal u mé postele. Vznášel se jakoby ve vzduchu, protože jeho nohy se nedotýkaly
podlahy. Oblečen byl v jednoduchém plášti nejvybranější bělosti, takové bělosti, že se
jí žádná pozemská nevyrovnala a jakou jsem nikdy neviděl. Nevěřil jsem, že by cokoli
pozemského mohlo být tak zářivě bílé. Jeho ruce až po zápěstí byly volné, nohy bosé
a po kotníky nezakryté, stejně jako hlava i šíje. Povšiml jsem si, že neměl na sobě jiný
oděv kromě řečeného pláště, který byl vpředu trochu odhalen, takže jsem viděl jeho
hruď. Ale nejen plášť byl oslnivě bílý, nýbrž celá jeho osoba se vymykala každému popisu, a obličej byl opravdu jako blesk. V místnosti bylo mimořádně světlo, ne však tak
zářivě jako v bezprostřední blízkosti jeho postavy. Zpočátku jsem byl jeho spatřením
vyděšen, ale strach mne rychle opustil.
Zavolal mne jménem a řekl, že je Bohem ke mně vyslaný posel, a jmenuje se Moroni. Bůh má pro mne dílo, které musím vykonat, a mé jméno bude v dobrém i zlém známo ve všech řečech, všem národům i rasám.
33
Dále řekl, že existuje utajená kniha, napsaná na zlatých deskách, líčící dějiny dřívějších obyvatel tohoto kontinentu (Ameriky) a udává zdroj, z něhož pocházejí. Řekl mi
rovněž, že je v ní také uložena plnost evangelia, tak jak byla Spasitelem dána dřívějším
obyvatelům.
Dodal, že dva kameny, obsahující stříbrné oblouky, představující to, co se nazývá
Urim a Thummim, se objeví spolu s deskami, a že znalost užití těchto kamenů je tím,
co přinesli ‚věštci’ dávných dob. Bůh tyto kameny připravil k překladu knihy.“
Historka nám připomíná zjevení anděla u okna při západu slunce, které spatřil roku
1581 John Dee, alchymista královny, o němž nás informuje Jacques Valée.41 Rovněž
John Dee dostal od „anděla“ tajemný kámen, který mu dovoloval rozluštit zvláštní
spisy a číst v budoucnosti. V případě Josepha Smithe k tomu máme přesně vyznačené
poslání. Jedná se o „poznání zmizelých“ civilizací přímých předchůdců severoamerického kontinentu, kteří tehdy byli Spasitelem „osvíceni“. Je pozoruhodné, jak nápadně
se to všechno podobá mýtu zasvěcenců o znovuvynoření, znovuzrození Atlantidy, která se rozprostírala „náhodou“ za Herkulovými sloupy v místě tohoto kontinentu: Atlantida, mýtus a/nebo skutečnost, symbol nejen pohanstva a jeho mystérií, ale především technologický zázrak počátku kosmických lodí, vimanů.
Má to ostatně svůj důvod, že na konci tohoto století, které usiluje o sjednocení „vědy a magie“ do velké syntézy, přešla Spojenými státy nebývalá vlna UFO, konkrétně
roku 1897. Jacques Valée o tom uvádí následující:42
„26. března 1897 u Sioux City (Iova), 22 kilometrů severně od města, byl Robert
Hibbard uchopen kotvou, vypuštěnou z neznámého létajícího stroje. Byl tažen asi 10
metrů a pak spadl opět na zem, když se jeho oděv roztrhl.
28. března 1897 v Omaze (Nebraska) kolem 22,30 hodin pozorovala většina obyvatel objekt, blížící se z jihovýchodu. Vypadal jako obrovské světlo, pomalu letěl na severozápad a pak se spustil na malou výšinu. Obyvatelé městečka se shromáždili na rohu
ulice, aby jej mohli pozorovat.
1. duben 1897, Everest (Kansas). Celé město vidělo pod nízkou oblačnou přikrývkou objekt, letící na jihovýchod. Těleso pomalu kleslo a pak v malé výšce rychle odletělo na jihovýchod. Právě když bylo nad samým městem, ozářilo zemi pod sebou silným světelným proudem. Poté neuvěřitelnou rychlostí vzletělo tak vysoko, že bylo
sotva vidět, znovu kleslo a pomalu přeletělo nad svědky tohoto úkazu. V jistou chvíli
setrvalo asi po pět minut nehybně na okraji nízkého mraku, který svou září osvětlilo.
Všichni pozorovatelé mohli zřetelně vidět siluetu záhadného stroje.
12. duben 1987, 14,30 hod., Nilwood (Illinois). Na pozemku pana Thackera, 19 kilometrů od Carlin-Ville, přistál neznámý objekt. Dříve než se tři svědci události mohli
přiblížit ke stroji, připomínajícím doutník s kopulí, pozvolna se zvedl a majestátně
vzdálil severním směrem. Svědky události byli pánové Edward Temple, William Strait
a Franklin Mitcolf.
41
42
Neviditelné kolegium, str. 110.
Kronika mimozemských jevů.
34
12. duben 1897, 18. hodin, Girard u Green Ridge (Illinois). Celý dav kopáčů viděl
tři kilometry severně do Green Ridge a čtyři kilometry jižně od Girardu přistávat neznámý objekt. Zaměstnanec zpravodajské služby železniční trati Chicago-Alton, pan
Paul McCromer, prohlásil, že se ke stroji přiblížil dostatečně blízko, aby mohl vidět
muže, který z něj vystoupil a opravoval ‚motor’. Na volné ploše byly nalezeny stopy.
Objekt sám byl protáhlý jako loď s palubou a dvěma kopulemi.
14. duben 1897, 15 hod., Gas-City (Indiana). Dva kilometry od Gas-City na pozemku pana Johna Roushe přistál objekt, vylekal pachtýře a zahnal na útěk koně i dobytek. Vystoupilo šest osob a podle všeho opravovali stroj. Než se dav mohl k objektu
přiblížit, rychle se zdvihl a odletěl na východ.
14. duben 1897, Cleveland (Ohio). Joseph Simplon, kapitán lodi ‚Sea Wing’, se
právě bavil s panem S. H. Davisem z Detroitu, když náhle na moři spatřil cosi, co považoval za člun s kopulí, dlouhý zhruba 13 metrů. Asi pětadvacetiletý muž v myslivecké kazajce a s čapkou na hlavě rybařil z paluby člunu, poblíž něho stála žena a desetileté dítě. Když se ‚Sea Wing’ blížila k objektu, vyletěl ze stroje velký barevný balón,
vystoupil do výše asi 150 metrů a nějakou dobu kroužil jako sokol, než definitivně odletěl.
17. duben 1897, dopoledne, Wilhamston (Michigan). Nejméně tucet pachtýřů sledoval dobrou hodinu na obloze manévrující aparát, který pak přistál. Pilotem stroje byla
asi tři metry vysoká, téměř neoděná a žárem trpící bytost. Její hlas zněl melodicky.
Jeden rolník se k postavě přiblížil, ale byl udeřen tak, že mu praskl kyčelní kloub.
6. květen 1897, Hot Springs (Arkansas). Policisté Simper a McLenore jeli na koních
severně od města, když zahlédli na nebi zářivý paprsek. Krátce poté se světlo objevilo
znovu a klesalo k zemi. O kilometr blíže k tomu místu se koně vzpírali pokračovat
v cestě. Policisté se chopili zbraní a zavolali na cizince. Ti jim řekli, že cestují napříč
zemí v létacím aparátu. Policisté dobře viděli obrys stroje, který byl asi dvacet metrů
dlouhý. Poblíž stála žena s deštníkem. Pršelo. Mladší z obou mužů plnil vodou velkou
nádrž. Druhý muž s bradkou vyzval policisty, aby vstoupili do jejich ‚stroje’ a ukryli se
před deštěm. Zmínění svědkové pak po čtyřiceti minutách procházeli týmž místem, ale
stroj už tam nebyl...“
Přerušme na tomto místě rozvláčný výčet; Jacques Valée totiž vypočítává ještě deset dalších případů. Uvedené nám postačuje k poznání, že se zcela vyplnila předpověď
kabbalisty Zedechiase z více než dvě stě padesát let starého románu pro zasvěcence od
Montfaucona de Villars. Je zde všechno včetně pokusů o únos, samozřejmě
s výjimkou chování ubohých smrtelníků. Protože kapitulária Ludvíka Pobožného už
zde nejsou, aby je chránila, jsou to oni, kdo je bit a trýzněn, jak ukazuje např. zlomený
kyčel příliš zvědavého rolníka. Také pak již chápeme, co znamenala zdánlivě žertovná
poznámka Alberta Einsteina, velkého vědce a současně velkého kabbalisty:
„Létající talíře jsou projevy lidí, kteří opustili Zemi před deseti tisíci lety; po dlouhém putování se vracejí zpět k pramenům.“
35
To byl ovšem vtip jen zdánlivě. Dokonce i kdyby se vzal doslovně, jedná se skutečně o návrat synů božstev, o nichž říká Genesis: „... brali si dcery lidské“.
„Vrátí se bohové, jež po všechny dny oplakáváš,
čas jej znovu přinese, ten řád starých dob.“
Verš Gérarda de Nervala je nesporně nejlepším závěrem, který jsme mohli nalézt
pro ukončení našeho letmého historického přehledu.
DRUHÝ DÍL
MIMOZEMŠŤANÉ VE 20. STOLETÍ
Všeobecná teorie UFO
I
Tři roviny fenoménu mimozemšťanů resp. UFO
Fenomén UFO se v průběhu 20. století rozvíjel s přímo fantastickým časovým i
prostorovým zrychlením. Od r. 1945 se dostával do povědomí spolu s globalizací. Jak
jsme již konstatovali, zmíněný fenomén provázel člověka a jeho osud po všechny časy
– s výjimkou výpadků (ve středověku) – s mimořádnou schopností přeměn a proměn.
Tato trvalost fenoménu přivedla ufology k závěru, že jde o základní jádro všech náboženství, a proto o náboženství. Jak jsme si nicméně na průběhu dějin ukázali, je jeho
výskyt neslučitelný s určitými náboženskými projevy; křesťanství je mu nesnesitelné,
ba dokonce je nenávidí a nesnaží se je jako takové zahrnout.
Z toho důvodu je zde vhodné připomenout, co bylo řečeno již úvodem, že stačí výroky ufologů obrátit a potvrdit tak, že fenomény UFO představují náboženské projevy,
že jsou výrazem určitého náboženství. A nadto se sugerováním zázračna do kolektivního podvědomí stávají katalyzátorem, „alchymistickým urychlovačem“ ekumenického smíření „supervědy“ a „supernáboženství“.43 Dvěma pilířům, vztyčeným v rene-
43
Jacques Valée ve svém Neviditelném kolegiu tento náhled potvrzuje, když říká: „Kdyby chtěl někdo
vykonávat nejsilnější a nejpronikavější vliv na lidskou společnost, a ani kultivované menšině ani
církvi ani vojenským úřadům jej nehodlal odhalit, přestože zasel ve zcela základní rovině klíčky filosofické revoluce, ten by nejednal jinak... Věřím, že následujícím stadiem fenoménu UFO je vštípení
všeobecné víry v mimozemšťany.“ Sotva se lze vyjádřit výstižněji. Zbývá jen dodat, že v tomto stadiu budou konsekvence pro Církev a státní moc rozhodující. Odkazujeme na mistrovské dílo abbé
36
sanci, ještě chybělo cimbuří chrámu, které by jej korunovalo a až dosud mělo zůstat
zakryto závojem Isis, který byl tak drahý „ctihodnému“44 Papusovi. Začínáme tušit, na
co nás mají UFO připravit: Na podání Ain-soph kabbaly, o čemž Gérard de Nerval
řekl:
„Třináctá se vrací, je znovu první. ... Světice propasti je v mých očích posvátná, neboť je to ona, která slitovností všechno znovu zřídí, co dvanáct hodin zpustošilo.“
Tak jako je v chrámu několik stupňů, přední dvůr pohanů, sloupová síň Židů a nejsvětější svátost oltářní, a v lóžích jsou tři stupně zasvěcení učedník, tovaryš a mistr,45
stejně tak existují tři roviny vnímání fenoménu UFO – patrná, symbolická a mystická.
Je však důležité již nyní upozornit, že v daném případě „dárce“ a „příjemce“, „dávající“ a „přijímající“ tvoří dialektickou dvojici vzájemné výměny.46 Krátce řečeno, je to
člověk, který je v několikerém smyslu slova „posedlý“ fenoménem. Tato utkvělá dialektika je ve svých vztažných částech i svém zaměření skutečným opakem milosti.
Očitá rovina
Zjevy, tak neurvalé ve svém vystoupení, postupují po linii vimanů, zvířecí bytosti
svatého Antonína, balónu z Alençonu i vlny úkazů roku 1897 ve Spojených státech.
Pozorovatelům sugerují možnost existence jiných civilizací ve vesmíru, improvizují na
téma množství obydlených světů. Hynkova kniha47 se jen hemží příklady tohoto druhu. Svým neobvyklým a tajuplným zjevem boří tradiční představy o kosmu. Ti, kte-
Barruela Vzpomínky jako příspěvek k dějinám jakobínství (Mémoires pour servir à l’histoire du Jacobinisme, vyd. D.P.F (Diffusion de la Pensée Française), Chiré-en-Montreuil.
44
Nepřeložitelná francouzská slovní hříčka, protože „vénérable“ neznamená pouze „ctihodný“, ale je
současně také oficiálním označením Mistra stolce zednářské lóže.
45
Tyto tři stupně jsou zde ostatně symbolicky i pro tři řády zednářstva 1) modré, esoterické zednářstvo, které zahrnuje tři stupně zasvěcení: učeň tovaryš a mistr, a je školou, z níž se rekrutují adepti
obou zbývajících stupňů a je jejich jakousi předsíní – zednářstva rudého a černého. Rudé neboli filosofické zednářstvo pracuje v rovině třiatřiceti stupňů a připravuje adepty pro třetí, černý řád zednářstva. Černé zednářstvo pozůstává ze skutečných Satanových spolupracovníků v tomto světě.
46
Jacques Valée rovněž dospěl ke konstatování tohoto fenoménu: „Může se také jednat o formu myšlení, které přejímá elementy z mozků přítomných osob a pak se formuje podle toho, co v nich nachází. To je místo, kde se setkáváme s UFO. Nacházejí se v přítomnosti např. lékaře? Potom jej léčí. Setkají-li se na své cestě se zkušebním pilotem? Přinutí jej k přistání. Před jedním českým politickým
uprchlíkem na sebe vzaly tvářnost ruského pilota. S americkým farmářem se baví o metodách chemického hnojení, které zvyšují výnos půdy. Zjeví-li se policistovi v Nebrasce, vytáhnou zbraň, něco
jako plynovou pistoli nebo bleskový aparát. Jinak řečeno, UFO při každém setkání prezentují scénu,
která používá prvků, použitelných z reality svědka.“
47
J. Allen Hynek, Les objets volants non identifiés, mythe ou réalité? (Neidentifikované létající objekty, mýtus nebo realita?), ve sbírce „J’ai lu“.
37
rým se dostalo tohoto „potěšení“, jsou pak šokem přivedeni zcela samočinně k nastoupení cesty v symbolické rovině.
Symbolická rovina
Otřeseny nejsou pouze smysly pozorovatele, v této rovině je postižen i duch, pokud
se snaží dodat tajemství smysl. Je pohlcen badatelskou vášní asi jako archeolog, stojící
před dosud nerozluštěným mayským písmem, nebo matematik při pochybném hledání
jednotné rovnice vesmíru. Člověk zjišťuje, že není žádné jiné skutečnosti než sama
lidská přirozenost. Člověk je následkem toho věčný, a je konsekventně i pánem světů.
Kontakt přijímající bytností není nikdo jiný než on sám, člověk, kontaktovaná bytnost,
avšak v mocnině N. – A přesně to nás učí šesticípá hvězda Šalamounovy pečeti.48
Mystická rovina
Člověk se může od této chvíle věnovat mystickému hledání mocniny N zasvěcovacími zkouškami za přispění Beatrix,49 jej kontaktující bytosti. Začíná skutečné hledání
svatého grálu, hledání tohoto mystického stromu, zvaného stromem poznání života,
který byl po hříšném pádu odňat pohledu člověku a střežen cherubíny. Avšak Satan,
číhající v přítmí stínu, nepochybně – jako již kdysi v ráji – čeká na to, až člověk utrhne
ovoce stromu, aby mu je vyrval.50
K vysvětlení této mystické roviny nám postačí tři příklady: případ Johna Dee v 16.
století, zakladatele mormonské sekty J. Smithe v 19. století a Uri Gellera, který je naším současníkem. V prvním případě se jednalo o elixír života resp. kámen mudrců, ve
druhém o odhalení prapůvodního Zjevení, ve třetím o vyplnění určitého poslání, jehož
„pověřovací listina“ spočívá v rozvíjení paranormálních nadání před našima očima:
Zaklínání, telepatie, změny forem předmětů na dálku nebo psychokineze. Všechna tato
„charisma“ nápadně upomínají na ta, jimiž byli kdysi vybaveni egyptští kněží.51
Tato rovina nabývá v ohnisku fenoménu UFO stále většího významu. Je logickým
konečným výsledkem a člověka vědy, který se o něj zajímá a chce jej vysvětlit, vede
Interpretace šesticípé hvězdy, složené ze dvou rovnostranných trojúhelníků, je na str. 226 Slovníku
zasvěcení (Hervé Masson, Dictionnaire Initiatique, Édition Pierre Belfond).
49
Průvodkyně básníka „Božské komedie“, která jej vodí peklem a očistcem.
50
Srv. k tomu pět knih Mojžíšových.
51
Jako tomu bylo již v předcházející historické části naší knihy, jsou i zde uváděné případy převzaty
z děl Jacquese Valée, Guy Taradeho, profesora Hynka a dalších autorů, které vždy jmenovitě uvádíme. Nemáme k dispozici žádnou netištěnou dokumentaci.
48
38
ke znovuobjevení starého gnosticismu židovských sekt prvních století našeho letopočtu. Právě takto vysvětluje fenomén UFO rumunský vědec, profesor Miklos:
„Vzrůstající proměna materie v průběhu její evoluce dovolila skrze mozek/duch
vznik zřejmě nemateriální bytnosti.
Skutečně existuje jistý druh nemateriálního ‚jiného světa’, který si příležitostně všímá našeho materiálního světa, a existuje svět UFO, přinášející nám jevy PSI.“
Ani sám páter Teilhard de Chardin by to ve své polovědecké, polonáboženské hantýrce neřekl lépe. Nacházíme se v samém srdci velkého esoterického mystéria: Opětného vzestupu ducha z hmoty... až do jeho sloučení s duchem světa. To je ona suchá
cesta alchymistů, která jistěji a snadněji vede ke hvězdám, k setkání s duchem světa.
Tam se pak naplní znovuzrození.
Nadále se tedy budeme zabývat studiem těchto tří rovin, přičemž vyjdeme ze zpráv
o mimozemšťanech, zaznamenaných v období po roce 1945.
Vysvětlení očité roviny
Příklad, který jsme si pro názornost vybrali, pochází z knihy Jacquesa Valée „Neviditelné kolegium“:
„15. června 1966 učinila jedna 76letá paní z Aveyronu první pozorování z pozoruhodné série, která byla koncentrována na osamělý selský dvorec. Vlastní budova je
velice stará a obsahuje deset místností, jejichž okna vedou na jih a poskytují nádhernou vyhlídku.
‚Byla jsem právě na okamžik u okna, protože ve svém věku potřebuji čerstvý vzduch
a často se tam zdržuji. Ale ještě nikdy jsem neviděla taková světla, nic srovnatelného!
To nebyla jednoduše světla, to byly ohně!‘
Stará paní dostala strach, a slova, která pro své poděšení volí, nám exaktně prostředkují pocit, který se snažili vylíčit početní svědkové ve všech možných jazycích.
‚Všechna ta divná světla... jsem už příliš stará a nechci víc vidět žádné takové věci,
které nás všechny potkají. Pak se ještě něco pohnulo, tam v rohu vinohradu, vzpomínáš si (ke svému zeti), to bylo právě když jsem tě zavolala, protože jsem se bála. Ale
pak to přišlo blíž, vešlo do stodoly a všechno hořelo, dům i my.‘
Pan Fernand Lagarde, který prováděl zevrubné zkoumání této události, dospěl ve
své zprávě k závěru:
‚Strach z ohně zachvátil všechny obyvatele. Paní zavolala na pomoc svého zetě
a později nám řekla, že nakonec šla spát oblečená, protože se bála, co by se mohlo
stát. Je to příběh, který vykazuje všechny známky pravdivosti’.“
Jacques Valée pokračuje:
„Tyto ohnivé objekty měly skutečně vzhled koulí, které křižovaly okolím zjevně řízeným pohybem. Zeť, který ve dvorci hospodaří, výpověď staré paní plně potvrzuje. Vy-
39
šel ven, aby si na místě mohl udělat představu. Objekty, říká, byly dole okrouhlé a setrvávaly na místě, jako by byly nepřetržitě kontrolovány. V jistém okamžiku jich spatřil
nejméně šest, vzdálených dobré dva kilometry, které se pohybovaly v řadě asi rychlostí
traktoru a pak se rozplynuly ve velkém objektu, který vypadal jako ozářený granát.
Potom všechno zmizelo a užaslý svědek se zase vrátil do domu. Jeho líčení pocitů bylo
zaznamenáno na magnetofonový pásek, který jsem si poslechl. Lagarde potvrzuje, že
tato příhoda připadala svědkům naprosto iracionální. Odehrála se v klidné noci a úplně potichu jako sen, jako něco neskutečného.
Světelné koule se po šesti měsících, přesněji řečeno 6. ledna 1967, znovu vrátily na
dvorec v Aveyronu. Pachtýř právě vyšel z domu, aby dohlédl na hospodářská zvířata,
když náhle před sebou asi na padesát metrů spatřil kouli. Rozhodl se ‚obejít tu věc’,
aby viděl, co to vlastně je, protože tušil, že zde musí být ‚přední i zadní strana’. Když
však vyšel z vrat, byla koule před ním a čekala na něj! Muž se pokusil obchůzkou přes
cíp pole dostat znovu ‚za’ věc, ale ta ho ve vzdálenosti 60 metrů následovala jako věrný pes a zablokovala mu začátek cesty!
‚Ta věc mne pořád sledovala ze vzdálenosti asi šedesáti metrů... a na úzké cestě
jsem ji chtěl minout, abych se dostal za ni, ale ona mne provázela na celé cestě... když
jsem se zastavil na místě, kde jsem chtěl odbočit a dostat se za věc, zastavil se stroj
také, zrovna na začátku stezky. Pak jsem si řekl, že se nedá nic dělat, tudy že neprojdu.’
Po návratu do domu zavolal pachtýř syna a když spolu znovu vyšli ven, spatřili deset koulí, který jim nahnaly takový strach, že se opět stáhli do stavení. Byl zde také
záhadný objekt ve tvaru granátu a vysílal světlo jako maják.“
Jacques Valée potom cituje ze zprávy o zkoumání události:
„‚Bylo tam nahoře něco jako maják, přesně na konci, a ten osvětloval okno, které
jsme měli nahoře otevřené.’
‚Byl to široký proud světla, nebo spíše koncentrovaný?’
‚Koncentrovaný, silně koncentrovaný.’
‚A ten osvětloval váš pokoj?’
‚Ano, osvětloval... pohyboval se sem a tam, točil se dokola... pořád se točil dokola!’‚
‚ Otáčel se v kruhu jako maják?’
‚Ano, mnohokrát, otáčel se v kruhu, ale to bylo v jedenáct večer, možná čtvrt po jedenácté, nějak v tu dobu. A pak jedním rázem všechno zhaslo. Všechno zmizelo, neviděl jsem nic. Nevím, jestli to tam nahoře stále ještě bylo, nebo zda to zmizelo’.“
„Vyvrcholení řady pozorování v Aveyronu,“ pokračuje Jacques Valée, „která jsem
zde shromáždil, se událo 11. ledna 1967, když syn náhle viděl klesat známé granáty
v blízkosti domu. Právě přijížděl vozem a dobře viděl, že mají obří rozměry. Pak do
nich vpluly dvě malé koule a oslnivě zazářily. Poté svědek zaslechl silný hvizd a objekty zmizely, když se předtím naklonily o 45 stupňů. Jejich zmizení proběhlo neuvěřitelně
rychle. Později přišel jiný objekt. Měl tvar čočkovitého kotouče se dvěma průhlednými
kopulemi v nejvyšším bodě, a v jeho vnitřku...“
40
A svědek vypráví:
„... ‚Zdálo se mi, že uvnitř byly obě kopule jakoby osvíceny zeleným světlem, a viděl
jsem... ale držte se toho, že si tím nejsem jistý, byla tma, ba dalo by se říci, že uvnitř
nebo venku byla jakási mlha, nevím! Každopádně věřím, že jsem viděl, dvě... ano, dvě
osoby... lidské bytosti, rozumíte? Kosmonauty. Měli pilotní kombinézy, zelené s bílými
pruhy’.“
Objekt se točil na místě sem a tam, dopředu i dozadu. Vyšetřovatel pak kladl další
otázky:
„‚Dveře vozu byly po celý ten čas zavřené?’
‚... Ano, ano, musel jsem otevřít okénko, myslím, nebo to bylo později, když už ta
věc byla pryč, co jsem otevřel okénko... pak jsem vnímal vlnu horka a necítil jsem sám
sebe... nemohl jsem pohnout rukama ani nohama, pokud to trvalo...’
(...) Poté měl svědek problémy s bděním. Začal spát dvacet hodin denně, ale navzdory radě rodičů nevyhledal lékaře. Nemohl se prakticky udržet na nohou od té doby, co ‚ho to sebralo’, a tato porucha trvala po dva měsíce.
Jinak tomu bylo ohledně jeho spánku. Při rozbřesku, kolem 4 nebo 5 hodiny se mu
zdálo, že se jeho duch ‚vznášivě prochází’, přestože měl ochromenou hlavu a cítil, že
jeho vědomí opouští tělo.“
Jacques Valée pak připojuje následující, mimořádně znepokojující poznámku:
„V průběhu rozhovorů s vyšetřovateli jsem se dozvěděl věci, které nepovažovali za
spojené s fenoménem UFO. Přesto však z perspektivy, kterou zde bereme za základ,
vzali zřetel na změnu postoje svědka a proměnu jeho náboženských představ. Tyto
změny měly podobu nového ‚uvědomování si’ světa, který jej obklopuje. Překvapil
okruh této odlehlé oblasti Francie tím, že mladým lidem doporučoval studovat astronomii a přírodní vědy. V soukromých diskusích s vyšetřovali případu se jednoho dne
‚mimochodem’ zmínil, že musí brzy napsat knihu. Byl upozorněn na skutečnost, že je
prakticky analfabet.
‚Řekli mi, abych si s tím nedělal žádné starosti,’ odpověděl. ‚Až přijde čas, budu už
vědět, co musí být napsáno’.“
Stejně jako v případě balónu v Alençonu r. 1790 nebo vlny úkazů r. 1897 v USA,
proniká i zde cosi ohlušujícího a hrozivého do života obyčejných lidí, kteří v žádném
případě nemají sklony k mystickému vzplanutí. Jejich první reakcí je strach
z možného ohrožení úrody. Druhou reakcí je hluboký citový šok vzhledem k iracionálnímu charakteru fenoménu, který rozrušuje jejich mysl. Jeden dopisovatel Jacquesa
Valée mu po přečtení jeho knihy napsal:
„Věřil jsem, že vidím anděla; teď vím, že se jednalo o UFO, řízené kosmonauty.“
Takto jedním rázem získává univerzum dimenze nekonečna. Otázka už nezní, zda
bylo stvořeno nebo ne.
Pojem „geneze“ univerza ztratil svůj smysl. Záhada, doléhající na lidstvo, už skutečně není zajímavá. Platí pouze tolik, že si člověk a univerzum vzájemně odpovídají –
41
v magickém vztahu zvratnosti. Univerzum je konec konců člověk, a ten je výhradní
syntézou univerza.
Svědek úkazu v Aveyronu nebyl schopen říci, zda „lidé“, které – jak věřil – pozoroval, byli uvnitř nebo vně kopulí. Fenomén nepřináší lidem nic jiného než zvěst, že je
odrazem nekonečného vesmíru. Věda by možná mohla jednoho dne člověku dovolit
toto zrcadlo rozbít, aby pohlédl do tváře své vlastní skutečnosti – věda, která tvoří první pilíře renesance. Člověk v současné době vstoupil do chrámové předsíně pohanů,
ale tam se nezastaví. Pomocí pojmů antigravitace, antihmoty, antivesmíru, odmaterialisování a znovuzmaterializování i putováním časem při hledání univerzální rovnice
vesmíru52 nakonec dospěje do sloupové síně Židů, k symbolické rovině. A svědci
z Aveyronu se z vlastního podnětu vydali na cestu k ní!
Vysvětlení symbolické roviny
„Absurdita,“ píše Jacques Valée, „je vědomě integrující součástí fenoménu UFO,
aby umožnila přenos myšlenek na bezbranné a vnějším vlivům zcela otevřené duchy.
To by také možná... vysvětlovalo podobnost mezi určitými setkáními s UFO a rituály
esoterických společností.“
A následující, téměř anekdotický příběh, reprodukovaný Guy Taradem,53 je skutečně dokonalou ilustrací této podobnosti:
„Když se americký odborník na UFO Charles Bowen vydal r. 1967 do Valensole,
ukázal panu Massemu fotografickou rekonstrukci stroje, pozorovaného Zamorou. Sedlák z předalpské provincie málem oněměl, protože na chvíli věřil, že někdo vyfotografoval ‚jeho‘ létající talíř. Nás však nadále zajímá pouze symbol, nakreslený jistým policistou z Nového Mexika. Představuje následující tvar:
52
53
Viz především práce Einsteina a Heisenberga.
Soucoupes volantes et civilisations d’outre-espace, Éditions J’ai lu, str. 104.
42
„Tato prostá kresba znázorňuje staré písmo, abecedu primitivní řeči, kterou můžeme interpretovat takto: ‚Jsme matkami univerzálního chrámu, obtěžkanými neznámým
bohem (skrze počáteční příčinu).’54
„A skutečně,“ dodává Guy Tarade, „znamená půlkruh písmeno ‚M’, které se ve
všech jazycích vztahuje k matce. Symbol si zachoval stále tentýž smysl a existuje dodnes v jazyce Berberů.
Oba svislé pruhy se vykládají jako chrám se dvěma sloupy [věda a magie renesance], který je v naší symbolice vyjádřen ‚L’. Šíp ve středu obrazce je prostá tyč nebo
prut: menhir, hrubý [neopracovaný] kámen: neznámý Bůh. Vodorovná čára, která
všechno podtrhává, je symbolem pohybujícího se vesmíru. Egypťané měli pro znázornění vesmíru zvláštní hieroglyf, kterým byla role papyru, uzavřená pečetí. Tento Zamorou nakreslený symbol může být čten v libovolném směru: zleva doprava, shora
dolů a naopak. Jazykovědci spatřují v písmu Berberů pokračování řeči Atlantiďanů.“
Gyu Tarade se pak dále rozepisuje o významu písmene ‚M’, které tak pozoruhodně
osvětluje hluboký smysl fenoménu UFO a je stokrát cennější než všechna naše vysvětlení.
„Tento symbol,“ říká, „který v půlkruhu ‚m’ dává chrám, byl užíván již od nejrannějšího starověku. Je všeobecně uznávanou ‚pečetí’ mateřství a rozmnožování.
Hebrejci považovali literu ‚mem’ za jedno ze tří kmenových písmen. Egyptské slovo
‚matka’ (maut) začíná na ‚M’ stejně jako ve většině indoevropských jazyků.
V Egyptě představovala písmeno ‚M’ sova pálená. Antická Minerva byla na nádobách rovněž symbolizována hlavou sovy pálené! Ochranná bohyně Trójanů byla zvěčněna na monumentech věku megalitů. A právě do nádoby s hlavou sovy pálené měl prý
archeolog Heinrich Schliemann uložit tajný testament, týkající se místa, kde ležela
Atlantida. V Jižní Americe zanechali po sobě praobyvatelé tisíce a tisíce rytých vyobrazení ‚hlavy sovy pálené’, které podle nich představuje Venuši. Minerva Glaulopis
má zelené oči, barvu planety Venuše.
Hebrejští kabbalisté, místodržící patriarchálního kultu, stíhali sovu pálenou klatbou. Ze živého zobrazení ženského ‚M’ udělali manželku knížete temnot. V této původní řeči se ‚sova pálená’ píše ‚lilith’.“
Komentáře, jak se říká, netřeba! Je to sám Guy Tarade, který nás informuje, že
stroj, zahlédnutý na několik okamžiků policistou Zamorou na mexické obloze, nesl
znamení manželky knížete temnot, symbolizované písmenem „M“. Přesto je však třeba k dešifrování tohoto symbolu mít přístup ke klíči zasvěcení (Egypta, kabbaly, zednářských společností). Ostatně pouhým pohledem na učednickou tabuli zednářských
společností zjistíme,55 že se tam nachází symbol ze stroje policisty Zamory.
Tuto symboliku nešíří teprve Guy Tarade. Nacházíme ji ve více pojednáních, zvláště u Julesa Bouchera, La symbolique maçonnique (Zednářská symbolika), 2. vyd. Paříž 1953.
55
Srv. Hervé Masson, Dictionnaire Initiatique (Slovník zasvěcení), nakl. Pierre Belfond, str. 198.
54
43
Bylo by možné se domnívat, že jde o jediný případ. Nicméně u Jacquesa Valée narazíme pod mnohoznačným nadpisem „Stroj se znamením“ na podobnou skutečnost:
„Byl to velký čočkovitý objekt o průměru 40 metrů, který se objevil nad stromořadím na severovýchodě. Když se postavil na hranu, ztratil Carlos z očí jeho zářící kopuli. Upustil noviny a postavil se: Pod objektem bylo velké znamení, podobné písmenu H
s kolmicí uprostřed. Nebyl to ani astrologický symbol Uranu, ani písmeno S cyrilice,
protože okraje byly příliš rovné. Ostatní svědkové jej popisují jako M nebo H, ale Carlos zřetelně viděl uprostřed svislý pruh. ... Mohutný stroj se rychle obrátil doprava, na
chvíli se ustálil ve vzduchu a pak se zastavil v jednom bodě na jihovýchodě, kde se
znovu otočil a přitom dvakrát ukázal zmíněné znamení, až konečně zmizel na severu.“
Vedle pouze tušeného písmene „M“ se v tomto případě objevuje i další symbol písmene „H“. Jacques Valée nám podává v témž díle řešení záhady, když pod titulkem
„Kontakt s 7171“ reprodukuje následující neobyčejný dialog:
Valée: Proč s námi komunikujete?
Médium: Neznám odpověď na tuto otázku. Vím jen tolik, že pro ty, kteří jsou nade
mnou, je to v řádu věci.
Valée: Čeho jsou UFO symbolem?
Médium: Nejsou symbolem něčeho v tom smyslu, jak se mu rozumí. Mají svou vlastní hodnotu mimo symboliku.
Valée: Proč jsou na palubách UFO lidé jako my?
Médium: Protože lidské vzezření je z velice důležitých důvodů kosmickou konstantou.
Valée: Proč sem přicházejí?
Médium: Aby uvedli zbytek světa do souladu s vesmírem.
Je třeba zdůraznit dvě hlavní myšlenky tohoto rozhovoru, že totiž: 1) je lidské vzezření univerzální konstantou, 2) je nezbytné vesmír „zlidštit“.56 – Obě tyto myšlenky
v sobě zahrnují celé náboženství zasvěcenců, jak si je představuje Teilhard de Chardin
ve svém spletitém způsobu vyjadřování. Jde o převrácení křesťanské víry tím, že se na
místo Boha staví člověk. Je-li lidské vzezření univerzální konstantou, pak proto, že bylo stvořeno nestvořeným slovem. Tuto myšlenku si následně rozvedeme. Úplná harmonie univerza spočívá v jeho shrnutí v Kristu, protože Kristus je ve skutečnosti úplnou a jedinou syntézou tří světů: Božího světa, protože je svým božstvím s Otcem stejně věčný a soupodstatnělý; duchovního světa, protože skrze jeho duši jsou s ním
andělé i duše lidí spřízněni; materiálního světa, neboť skrze jeho tělo z lůna Nejsvětější Panny je s ním spojen materiální vesmír.
Namísto této obdivuhodné pravdy sugerují harceři UFO lidem zcela bezdůvodně, že
je na věky určeno zlidštění celého univerza. Nyní už ke zcela patrnému potvrzení naší
teze můžeme od opice Boha nebo jeho mimozemšťanů očekávat, že své dílo hříšného
56
Tím zde máme vysvětlen význam písmene „H“, kterým v latině i většině románských jazyků začíná
pojem „člověk“ (lat. „Homo“, franc. „Homme“, špan. „Hombre“, a dokonce také angl. „Human“(being) atd.
44
zla – kterým UFO jsou – označí posledním symbolem, jímž se rozeznává šelma, jak
říká svatý Jan v Apokalypse: Číslem 666, tedy trojím opakováním čísla 6, které je
v symbolickém výkladu Bible číslem člověka.57
Vysvětlení mystické roviny
Ocitujme si opět Jacquesa Valée:
„Domnívám se, že příštím stadiem fenoménu UFO bude vštípení všeobecné víry v
mimozemšťany.
(...)
Lze si položit otázku, zda mnohá náboženství nepovstala následkem takového mechanismu, který zahrnoval souběh závažných společenských a politických jevů.“
První zkoumaný případ představuje zajímavý přechod mezi symbolickou a mystickou rovinou. Je převzat z jednoho britského časopisu a analyzoval jej A. Michel. Jedná
se o doktora medicíny X., jenž v noci z 1. na 2. listopad 1968 pozoroval řadu jevů,
které pak oznámil osobám, pověřeným vyšetřováním. Doktor X. byl zmíněnou noc
kolem 4. hodiny ranní probuzen křikem svého čtrnáctiměsíčního dítěte. Dítě ukazovalo na zarudlé záblesky za oknem. Když doktor okno otevřel, spatřil dva identické objekty ve tvaru kotoučů, nahoře stříbřitě bílé a dole zářivě rudé. Když se objekty nacházely proti oknu, projevila se u nich pozoruhodná změna: Jejich okraje se dotýkaly,
blýskání ustalo a pak oba stroje vzájemně splynuly. Byl zde pouze jediný stroj přímo
proti doktorovu oknu a stále se ještě blížil. Pak se postavil vertikálně jako na hraně
stojící mince a světelný paprsek dopadl přesně do okna, v němž stál svědek. V tom
okamžiku také zaznělo cosi jako exploze a kotouč se odmaterializoval, přičemž za sebou zanechal bělavou záři, kterou vítr postupně rozptýlil. Po této události konstatovala
mezitím probuzená lékařova žena úplné vyléčení hematomu na jeho noze. Podle lékaře
šlo o následek válečného zranění, které náhle zmizelo. Svědek, který dosud nemohl
udržet rovnováhu na pravé noze, byl znovu zcela zdráv. Téhož dne pocítil křeče
v podbřišku a kolem pupeční krajiny se objevil narudlý trojúhelník. 17. listopadu byl
trojúhelník jasně viditelný. V noci ze 13. na 14. listopad se doktorovi zdálo o trojúhelníku ve spojitosti s létajícím kotoučem.
V tomto stadiu představuje zjevení doktora X. vzorný případ v symbolické rovině.
Snad každý ví, že trojúhelník je znakem zednářstva. Je nesporně nejrozšířenějším viditelným znázorněním trojspojení, symbolem plození. Trojspojení je představou rovnováhy dvou vzájemně protichůdných nebo komplementárních sil (dvojspojení resp.
dvojvztah), aktivní a pasivní, které jsou prostřednictvím třetího vztažného členu vzájemně smířeny. Aplikujeme-li věc do společenské a duchovní roviny, vidíme buržo57
Svět byl skutečně stvořen v šesti dnech, přičemž šestý den byl dnem stvoření člověka.
45
asii, která nechává vzniknout proletariátu. Z boje obou tříd vyrůstá socialismus, beztřídní společnost. Marxistická dialektika je užitím trojvztahu hermetiků v sociální rovině. Fenomén kromě toho odkazuje zpět na člověka, protože trojúhelník není jediným
znázorněním trojspojení; budiž zde zmíněna alespoň Aeskulapova hůl a určitá písmena
jako A nebo H z předchozího případu.
Doktor X. však přesto ze symbolické roviny rychle postoupil do roviny mystické,
protože vyšetřovatel případu zpozoroval u svědka i jeho ženy významnou změnu. Jejich pojetí životních událostí nabylo „mystického“ charakteru, poněvadž se přizpůsobilo druhé příslušnosti: „Levitaci, přenosu myšlenek na dálku atd.“ Jinak řečeno, doktor
a jeho žena překonali protiklady dvojvztahů a povznesli se k trojvztahu, ovšem trojvztahu, který v sobě nemá nic transcendentního, to znamená, že se nepozdvihli od
stvořeného k nestvořenému, nýbrž jen od stvořeného k „nadstvořenému“, od člověka
k nadčlověku. Na tomto novém náboženství, které je nám zde hlásáno, není v zásadě
ovšem nic nového. Předcházelo křesťanství, bylo pak jím zastíněno, a v období renesance se „znovuzrodilo“. S fenoménem UFO jsme zcela v náboženství člověka.
Zrození nadčlověka vidíme na případu Uri Gellera.
„V průběhu těchto hypnotických sezení si Geller vzpomněl na své dřívější zkušenosti s UFO z dětství. Když si jako tříletý jednou hrál v zahradě v Tel Avivu, uviděl na
obloze velký zářivý objekt ve tvaru rotující misky. Bylo to 25. prosince 1949.
V zahradě rovněž zahlédl silně zářící obrys lidské postavy. Osoba neměla rozeznatelný
obličej. Uri pozoroval toto světelné zjevení zcela fascinován. Pak postřehl paže, zdvihající se až nad ‚hlavu’ světelné postavy, a Uri viděl, že drží v rukou slunce. Zář byla
nesmírná. Nežli Uri ztratil vědomí, pocítil zvláštní, úchvatnou bolest.“
Jestliže nás tento projev upomíná na pozoruhodný viman, který pozorovali egyptští
kněží (viz výše anály Thutmosise III.), zde má za následek jakési podivné posvěcení,
jež mělo Uri Gellerovi propůjčit dar telepatie a psychokineze (pohybování předměty
na dálku pouhou myšlenkou), které se mezitím projevily lépe a silněji.
Kdyby však byl mysticismus UFO omezen na propůjčování takových „darů“, které
nemají daleko od kejklířství, zůstal by náš hlad neutišen a nebylo by tedy na čem založit „nové náboženství“, resp. fakt, že takoví lidé již existují. Uveďme si proto případ,
v němž se za scénář UFO skrývající pozoruhodný šejdíř začíná odhalovat. Je to případ
Roberta Monroe:
„9. září 1960. Cítil jsem se náhle zahalen a vnořen do svazku paprsků, přicházejících podle všeho ze severu, asi 30 stupňů nad horizontem. Byl jsem naprosto zdrcen,
bez vlastní vůle, a měl jsem pocit přítomnosti mocné síly, v osobním kontaktu s ní...
30. září. Tentýž vjem. Vypadal, že se vznáší do nebe, zatímco jsem k němu vysílal
své úpěnlivé prosby. Byl jsem si jist, že jeho duchovní úroveň a inteligence je mimo
hranice mého chápání. Je to neosobní a chladná inteligence, bez hnutí lásky a soucitu,
jichž si tolik ceníme, a přesto šlo nejspíš o všemohoucnost, které říkáme Bůh. Návštěvy
jako tato mohly v minulosti lidstva formovat základy všech našich religiózních věrouk
a naše současné poznání nám neumožňuje dát žádnou lepší odpověď než naše poznání
46
před tisíci lety. V tu chvíli vyšly na obloze červánky, a já se posadil a rozplakal, protože od nynějška jsem věděl bez nejmenších pochybností a bez naděje, že Bůh mého dětství a církví, náboženství celého světa, nebyl takový, jak jsme jej vzývali. Bylo mi jasné,
že po zbytek života budu trpět ztrátou této iluze.“
Takový dojmový účinek je krutý. Na konci svého hledání člověk objeví chladnou
inteligenci bez oněch emocí, jichž si my lidé tak velice ceníme! Kontaktem s ní, byť
i s politováním, vychladnou jako alchymista královny, John Dee:58
„Zelené jsoucno samo zůstávalo v přítmí krbové římsy. Znovu jsem postřehl hypnotizující zákmit. Snažil jsem se bojovat všemi dostupnými prostředky, postavit krev svého srdce jako ochrannou hráz proti chladu, přicházejícímu zvenku, který rychle pronikal do nejskrytějších buněk mého těla. Přesto jsem však s úžasem pozoroval, že chlad,
vyzařující z anděla, podle všeho nijak nepůsobí na moji starou vydělanou kůži. ... Vyvodil jsem z toho, že to já sám jsem vychladl.“
A jako vychladlé slunce, jako mrtvá hvězda, pak i Monroe jako už dříve John Dee
pokračuje v ztřeštěné cestě do propasti.
Fulcanelli,59 který došel rovněž až ke konci tohoto hledání, se nemohl zdržet výkřiku „že ten, kdo pozdravil jitřenku,60 navždy ztratil možnost užívání zraku a rozumu,
protože byl tímto falešným světlem fascinován a zřítil se do propasti“.61
Prorok Izajáš jej nechává ozvat se těmito slovy:
„Jak jsi spadl z nebe, jitřenky synu, třpytivá hvězdo! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: ‚Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání, na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná
návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.’ Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší
propasti“ (Iz 14,12-15).
Zde tedy máme člověka, skrze návrat tajemství UFO došlého setkáním s jitřenkou
na konec hledání, k branám hvězd. Fascinován „falešným světlem“ se i on stal mrtvou,
do propasti svrženou hvězdou.
V nynějším stadiu našeho zkoumání nám ještě zbývá ukázat, že tři zmíněné významové roviny, s nimiž se – ať už jednotlivě nebo souhrnně – setkáváme ve všech případech úkazů UFO, představují vzornou třístrannou pyramidu. Základna zde symbolizuje prvotní matérii, hrubý kámen alchymistů, vrcholek tvůrčí duch. Každá z bočních
58
59
60
61
Gustav Meyrink, L’Ange à la fenêtre d’Occident (Anděl u okna zapadajícího slunce), Éditions La
Colombe.
Alchymista 20. století, autor Tajemství katedrál (Mystères des Cathédrales) a Psychologických příbytků (Demeures Philosophales), vyd. nakl. J.-J. Pauvert.
Jitřenka (také denice) je Venuše, zvaná Lucifer (z lat. doslova „světlonoš“) pro svou zářivost, nejjasnější a básníky nejopěvovanější z planet. Féničané, Římané i Řekové ji pozdvihli na božstvo a
nazývali ji Juno, Isis a Venus (srv. abbé Arminjon, Konec současného světa, str. 128).
„Ta temná zářivost, která vyzařuje z hvězd“ (de Corneille), pozoruhodně symbolizovaná zatemněním hvězdy, svržené do propasti, o níž mluví svatý Jan v Apokalypse, přičemž „hvězda“ je zde synonymem „anděla“.
47
ploch odpovídá třem zkoumaným rovinám. Celek pak obrazně vyjadřuje lidstvo jako
materii na cestě k „oduševnění“, vedoucímu k duchu světa.
„V nitru pyramid by se změnil prostor,“ vysvětluje nám Jacques Bergier,62 „což by
vedlo k tomu, že by její vnitřní forma nebyla taková, jakou lze vidět zvenku.“
V tomto smyslu je tedy třeba rozumět větě Jacquesa Valée, který o fenoménu UFO
říká, že se jeví člověku zároveň vnitřně i vnějškově.
Hermetická tradice „vždy tvrdila, že existuje spojení mezi posvátnou geometrií a
geografií. Celá posvátná architektura možná pozůstává ze zajišťování dveří, otevírajících se neznámým aspektům země.“
V pyramidě je tedy jakýsi druh plavební komory, která poskytuje přístup k „vyšší“
rovině, ta „nižší“ však zůstává neznámá a mohou jí procházet pouze zasvěcenci. Přesně tak lze rozumět tomu, co napsal Albert Pike o modrých stupních zednářstva:
„Jsou pouze vnějším dvorem nebo sloupovým ochozem chrámu. Zasvěcenci tam
rozšířili určitou část symbolů, ale ty jsou falešným výkladem úmyslně zavádějící. Není
žádoucí, aby se jim rozumělo. Pravé vysvětlení symbolů je vyhrazeno adeptům, knížatům zednářství. Veškerý obsah královského a kněžského umění byl vysokými stupni po
staletí skrýván tak pečlivě, že je dnes dokonce nemožné proniknout mnohé záhady,
které jej zahrnují. Mase takzvaných zednářů plně postačí, když se klame myšlenkou, že
v modrém zednářství je obsaženo vše, a kdo se pokusí ji lépe poučit, bude se snažit
marně a navíc poruší své povinnosti adepta. Zednářství je přesně fungující sfinga, zasypaná až po krk v písku, který kolem ní navály věky.“
V základně pyramidy nikdo nezná „vševědoucí a všemohoucí“ oko, shlížející z jejího vrcholu. V první rovině fenoménu UFO nikdo netuší, že je na cestě k setkání s jitřenkou, protože kdyby to tušil, jistě by po ní nepokračoval...
Nitro pyramidy výstižně symbolizuje změněné lidi, „navrácené lidstvo“ kabbalistů,
lidi hledající vlastní skutečnost, bloudící v nekonečných kruzích pekelného labyrintu.
První rovina fenoménu UFO obrazně vyjadřuje převrácení víry, druhá naděje, třetí
lásky (srdce navždy vychladne). Fenomén UFO je náboženstvím člověka, který věří
pouze v člověka, nedoufá v nic nežli v člověka a nic jiného nevzývá než člověka resp.
jeho „oduševnělou“ skutečnost.
Uzavřen do tohoto náboženství bez transcendence, „znovustvořen“ v Satanově duchu, člověk věří, že se vrhá do dobytí nebe; bude však pouze svržen do pekla! Je to
obsaženo v proroctví o Antikristově počínání.
Přestože však pyramida a UFO symbolizují dvě duchovní fáze identické skutečnos63
ti, proti svému Stvořiteli povstalého člověka, odhaluje i další skutečnost, která je neméně symbolická: Činnost pokušitele a svůdce, Satana. Vždyť fenomén působí i dnes
62
63
Jacques Bergier, Vízum pro jinou Zemi (Visa pour une autre terre), Éditions Albin Michel, str. 52.
Zvláštní hvězda, pozorovaná konkvistadorem Juanem de Guyalvou na Yucatanu, se jistě ne náhodou
ve své dráze zastavila nad pyramidami, a rovněž tak není náhodné, že moderní UFO „zvěstují“ proslulým „bermudským trojúhelníkem“ místo, na němž se nejnověji nachází tajuplná, Atlantiďanům
připisovaná pyramida.
48
na člověka z vnějšku stejně jako v dobách Genesis. Nebyla to Eva, která se sama od
sebe rozhodla ochutnat ovoce stromu poznání dobra a zla:
„Had ženu ujišťoval: ‚Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho
pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,4-5).
Ohledně pyramidy, fenoménu UFO i všeho toho, co symbolizují, nemůžeme zde
nepřipomenout varování René Guénona (přestože neměl nic společného s dobrem v
našem smyslu) před okultismem a neospiritualismem:
„Všechny tyto věci mají společnou škodlivost, a jejich povážlivost a podezřelost nelze nijak zastírat: Spočívá v tom, že slabé duchy, zatažené do tohoto prostředí, vyvedou
z rovnováhy a uvrhnou do nenapravitelného zmatení. Počet nešťastníků, které tyto záležitosti přivedly až k šílenství nebo smrti, je mnohem větší, než si neinformovaní lidé
představují, a mohli bychom k tomu uvést spoustu žalostných příkladů. Bez jakéhokoli
přehánění lze říci, že rozšíření ‚neospiritualismu’ ve všech jeho podobách představuje
opravdové nebezpečí, na něž nelze dostatečně důrazně upozorňovat a varovat.“64
Vždyť to není pouze zbožštělý člověk, tedy člověk, jenž se stal Bohem, koho objeví
zasvěcenec, který vystoupil na vrchol pyramidy resp. pronikl do nejhlubších tajemství
fenoménu UFO – je to naopak osobně odmaskovaný Lucifer. Člověk se považoval za
Boha a teď je otrokem. Vyslechněme si slova, jimiž Stanislas de Guaïta pozdravil „Jitřenku“:
Ty však, Lucifere, ty hvězdo z nebe spadlá,
Nejrozumnější z paprsků, vržený v temnou žárovinu,
Anděli, jejž živí zloba a divokost neovládlá
A vzkvétající v každé hrudi, bouřící proti Hospodinu.
Skrz tebe jsem bezpamětné pohrdnutí poznal,
Stvořitele i jeho moc, tak plnou povržení
Skeptický a pln výsměchu, téměř bohaprázdný, jsem doznal
S pocitem ach tak nevýslovné slasti, rozkošení
Nabídls mi okusit okouzlující půvab, pekla zpěv,
Sic trpím tam, a přece jistě si užívám,
Protože, ó Lucifere, peklo je lázní pro žluč a hněv.
Ó ty můj kate úsvitu, já miluji tě, uctívám.65
Naše srovnání zednářského symbolu pyramidy s fenoménem UFO nemá v sobě nic
svévolného. Byli to ufologové, kteří nás před něj postavili a vyvodili závěr, že vysvětlení tajemství spočívá v okultismu, který je jaksi jeho syntézou. Nyní však přišla chvíle odhalení. Do této doby byly všechny zmíněné symboly ve skutečnosti vyhrazeny
meditaci několika zasvěcenců – díky fenoménu UFO se nabízejí a představují lidem
všech stavů, a fenomén je jejich materiální oporou. Nadešla hodina démonů, rozpro64
65
René Guénon, Le Théosophisme (Teosofie), Éditions Dervy, str. 121.
Stanislaus de Guaïta, La Muse Noire (Černá múza), 1883.
49
střená a hlásaná všem lidem z masa a krve. Byli jsme varováni Nejsvětější Pannou
Marií, která ve svém Velkém poselství z La Saletty, zveřejněném roku 1879, říká:
„V roce 1864 bude z pekla vypuštěn Lucifer66 s velkým počtem démonů: Budou postupně ničit víru i v osobách zasvěcených Bohu, zaslepí je natolik, že s výjimkou obzvláštní milosti tyto osoby přijmou ducha zlých andělů. Četné řeholní domy ztratí úplně víru a ztratí mnoho duší. Na zemi se rozhojní špatné knihy a duchové temnot všude
způsobí všeobecnou ochablost ve všem, co se týká služby Bohu. Budou mít velikou moc
nad přírodou, budou chrámy, kde se bude sloužit těmto duchům.67 Osoby budou těmito
zlými duchy přenášeny z místa na místo, a to i kněží, protože se nebudou řídit dobrým
duchem Evangelia, který je duchem pokory, milosrdenství a horlivosti pro slávu Boží.
Budou křísit mrtvé a spravedlivé. (To znamená, že tito mrtví na sebe vezmou podobu
spravedlivých duší, které žily na zemi, aby byli lidé lépe sváděni; tito tak řečení vzkříšení mrtví, kteří nebudou nikým jiným než démony pod těmito podobami, budou hlásat
jiné Evangelium, opačné Evangeliu pravého Ježíše Krista, popírajíce existenci nebe,
dokonce i duše zavržených. Všechny tyto duše se budou jevit jakoby spojené se svými
těly). Na všech místech se budou odehrávat neobyčejné divy, protože opravdová víra
uhasne a svět bude ozařovat falešné světlo.“
Tak daleko sice ještě nejsme, ale spíše stojíme na samém prahu naplnění tohoto proroctví. Jsme na začátku věku divů a nového náboženství, nadlidského náboženství
nadlidí, které je – jak jsme si ukázali – náboženstvím UFO. V okamžiku zahájení II.
vatikánského koncilu zveřejnili Jacques Bergier a Luis Pauwels téměř jako manifest
knihu s příznačným titulem „Jitro kouzelníků“. O něco málo později pak spatřila
světlo světa tzv. nová mše, jež se měla všude prosadit, mše, jakou si tolik přál Teilhard
de Chardin68 a která od té doby udělila své požehnání skutečnostem našeho světa.
Jistě není bez důvodu, že od chvíle, co byl oltář zbaven kříže a tabernáklu, a oba
posvátné předměty byly vykázány do muzea zbytečností, změnilo se kněžstvo v chásku, v symbolickou základnu nového božstva. Co se nyní obětuje při ofertoriu? Jen
„chléb a víno, plody země a lidské práce“, jež se kdovíjakým kouzlem mají proměnit
v „chléb života“ a „víno věčného království“. O jaký „chléb života“ a jaké „víno věčného království“ se jedná? Srovnáme-li tuto formuli se starým ofertoriem, zkonstatujeme zde jednoznačný rozdíl:
„Přijmi, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou
já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčíslné
hříchy, urážky a nedbalosti své a za všechny kolem stojící...
Stojí za povšimnutí, že o rok později byla v Londýně Marxem založena Internacionála!
Roku 1847, tedy pouze rok po lasalettském zjevení, začalo hnutí spiritismu. Jeho iniciátory byly
sestry Foxovy v Hydervillu (USA); pozn. překl.
68
„Římský výhonek jako celek shledávám jako nedostatečně velkou a nedostatečně diferencovanou
biologickou základnu, než aby mohl provést a dále nést očekávanou přeměnu... Naše křesťanství je
větví, na níž se rozvíjí náboženství budoucnosti“ (Teilhard de Chardin, cit. podle Louise Sallerona,
Nová mše (La Nouvelle Messe), Éditions Latines dernières, str. 112).
66
67
50
Obětujeme ti, Pane, kalich spasení, vzývající tvou milostivost, aby před tváří božské
velebnosti tvé pro naši a celého světa spásu s vůní líbeznou se vznesl.“
V této formuli obětování chleba a vína se jeví plný pojem trvání oběti na kříži na
rozdíl od současného, podivně věcného a suchopárného. Taková svatá a neposkvrněná
oběť není plodem práce člověka, která není ani svatá, ani neposkvrněná. Naopak je
obětním darem, který se konsekrací zastupujícího kněze stává tělem, zatímco v tzv.
ofertoriu Pavla VI. se „tento plod země a práce člověka“ stává „chlebem života“. Tedy
zcela a naprosto jinak, než je chápáno v katolickém smyslu. Nejedná se o nic jiného
než o identifikování se s „malými a velkými hermetickými mystérii“, s „malými i velkými antickými mystérii“, která směřují k „sestupu ducha v materii“ a ‚tantrickému’
znovuvzestupu materie k duchu“ prostřednictvím převrácení, shrnutého v slovech Herma Trismegista: „Co je dole, je i nahoře, a co je nahoře, je jako to, co je dole, aby
vykonalo zázrak z jedné a té samé věci.“
Je to tedy člověk, obětující člověku, který se stal nadčlověkem, symbolizovaným
v „christoidním“ shromáždění, této lidské základně, která je nepozorovaně postrkována směrem k vrcholku pyramidy.
Tento výklad ofertoria nemá v sobě nic přehnaného, a jako na křížový důkaz odkazujeme na „eucharistickou modlitbu“ (tj. nové označení pro kánon), který po něm následuje. Co tam zjišťujeme? Konsekrační postup je zde rozmělněn a rozředěn stejnou
měrou, v jaké se opírá o úhrn textu. Taková „banalizace“ je pak ještě zdůrazněna významem, který se přikládá shromáždění věřících (jde o aktualizaci antických [divadelních] chórů). To už není skutečné zpřítomnění nekrvavé oběti Syna Božího, obnovované pro lidi, nýbrž vzmach dobyvačného shromáždění, velebícího památku Bohočlověka, jehož opětovný návrat se snaží urychlit. Je jistě příznačné, že kněz po vyslovení
věty „Toto je Moje tělo“ se již v kleče nemodlí, nýbrž vyčkává, až je hostie ukázána
věřícím, jako by to bylo samo shromáždění, které skrze „uctívání“ konsekruje!
Toto „obrácení“ ritu pak vzápětí vyvolává obrácení intence celebranta i účastníků.
Nová mše je zde, aby celebrovala náboženství UFO,69 náboženství „christoidních“ lidí,
výhradně vlastními silami zbožštělého člověka. To je onen chrám, který stavěl člověk
až k nebi, jak o tom mluví rabín Ben Simeon, autor Zoharu.70
Bohužel zde není ani těch nejmenších pochyb. Všechno do sebe velmi přesně zapadá a shoduje se, všechno připravuje ozřejmění tajemství zla, příchod Bergierem a Pauwelsem vysněného „nadčlověka“, který se vplížil do Božího chrámu, aby se tam nechal vzývat jako sám Bůh.
Dříve, než pronikneme hlouběji do tohoto mystéria, musíme si ukázat povahu bytosti, která se za těmito zázraky skrývá a je jejich původcem.
69
70
Viz také francouzským klérem doporučené nové zpěvy, odvolávající se na kosmos a lidi hvězd!
Hlavní dílo židovského tajného učení kabbaly.
51
II
Andělé a démoni – zázrak a zdánlivý zázrak
„V tomto viditelném světě nemůže být nic spravováno jinak, než
skrze neviditelné tvory.“
Svatý Řehoř Veliký
Ať dobří nebo zlí, kdo to jsou andělé?
Náš Jacques Valée, který přece v analyzování fenoménu UFO tolik pokročil, toto
tajemství záměrně přechází, protože existenci andělů systematicky odmítá a navíc prohlašuje: „Oficiální křesťanská teologie nemá o andělech mnoho co říci.“ Jeho tvrzení
je přinejmenším překvapující, je dokonce ohromující. Vypovídá o tuhé ignoranci, která hraničí s podvodem. Písmo svaté a tradice dosvědčují ve skutečnosti zcela jasně a
zřetelně bytí andělů i jejich roli v univerzu. Jak jsme si již ukázali, je i Jacques Valée
obětí modernistického postulátu. Je však pozoruhodné, že zmíněné popírání mu nijak
nebrání v souvislosti s výše zmíněným viděním svatého Antonína brát vážně existenci
„kategorii bytostí, z nichž mnohé má za nadpřirozeného původu“, tedy succubů, incubů, sylfů a podobných, kteří se svou povahou pohybují kdesi mezi anděly a lidmi a
jejichž realitu oslavuje kabbala ve shodě s antickým pohanstvím. Věří Jacques Valée
skutečně v existenci takových stvoření, ačkoli je dosvědčuje právě a zrovna kabbala
a filosofové pohanstva? Můžeme o tom právem pochybovat, ale v každém případě
jsou mu vhod jako katalyzátor matení rozumu. Dovolují mu vysvětlit zjevy nebo
zvláštní fenomény, které by se jinak připisovaly andělským bytostem. Slouží tedy
k vyhánění víry v anděly z naivních myslí, a ostatním se tím naznačuje, že takováto
stvoření nejsou každopádně ničím jiným než nadlidmi, což v sobě nemá nic tajemného!
Jak jsme si výše ukázali, Einstein, krátce před smrtí dotazovaný na původ UFO, odpověděl takto: „Létající talíře jsou projevy lidí, kteří opustili Zemi před deseti tisíci
lety; po dlouhém putování se vrací zpět k pramenům.“ – Řečeno srozumitelněji: Jsou
článkem řetězu ve zjevení a prokázání nového náboženství, tedy náboženství člověka.
Jisté však je, že Písmo svaté ve své zprávě o stvoření mluví výhradně o dvou druzích
rozumem nadaných přirozeností: andělů a lidí. Žádné jiné nikdy neexistovaly.
Přesto se však ještě podívejme, jak křesťanská teologie v osobě msgre Gaumeho
uvádí v „Traktátu o Svatém Duchu“ existenci andělů:
„Nejučenější zkoumání Božích zákonů proklamují následující axiom: Není žádný
skok v přírodě ani žádný zlom v řetězci bytností. Zároveň to ukazuje, že v tomto velkolepém řetězci nemůže být člověk posledním článkem. Bůh je nezměrným oceánem života a vylévá jej do všemožných forem: Vegetativních i nadaných smysly a rozumem.
V závislosti na větší či menší vydatnosti toho pak život vykazuje hierarchické stupně
52
bytí. Je vždy tím vydatnější, čím blíže Bohu dotyčné bytí stojí. Takto tedy Všemohoucí,
jehož nekonečná moudrost hravě z ničeho vytvořila vesmír s množstvím druhů stvoření, aby tak prostřednictvím nezbytného odstupňování celé, z Něj vyšlé stvoření přivedl
zpět k sobě: Viditelné a čistě materiální, jako jsou země, voda a rostlinstvo, jiné viditelné a neviditelné, materiální i nemateriální současně, totiž lidé a konečně neviditelné
a nemateriální, tedy anděly. Tito poslední jsou tedy neméně než ostatní nezbytností
stvoření. Vyslechněme si k věci největšího z teologů: ‚Za předpokladu ukončení stvoření světa,’ říká svatý Tomáš, ‚je existence netělesných stvoření nezbytná. A skutečně
je hlavním cílem stvoření dobro. Dobro neboli dokonalost, úplnost, spočívá
v podobnosti stvořeného bytí se stvořitelem, následku s příčinou. Podobnost následku
se svojí příčinou je úplná tehdy, když následek příčinu napodobuje resp. následuje
v tom, jak vytváří následek. Bůh však zplodil stvoření skrze rozum a vůli. Dokonalost
univerza tedy vyžaduje existenci rozumem nadaných a netělesných bytostí’.“
Andělé jsou čistě duchovní bytosti, jejichž rozumové a volní činnosti nepřekáží tělo
a nejsou podřízeni rozkazům tělesných orgánů ani schopnostem smyslového vnímání,
na rozdíl od lidské duše, která je formou těla a spolu s ním tvoří jedno bytí. Uzpůsobení lidského rozumu stojí níže a odsouvá jej na poslední místo v pořadí rozumových
bytostí. „Není v rozumu, co není dříve ve smyslech,“ praví scholastické pořekadlo. A
svatý Pavel říká tu samou pravdu: „Neviditelné vlastnosti od stvoření světa se spatřují,
jsouce poznávány z věcí stvořených...“ (Ř 1,20). – Pokud jde o anděla, je nadán dokonalejší přirozeností, než je naše. Nepotřebuje viditelné věci, aby se pozdvihl k poznání duchovních pravd. Je obdivuhodným odrazem božství a postačuje mu přihlížet
k vlastnímu bytí a vlastní přirozenosti, aby vystoupil k poznání Boha a jeho božských
vlastností.
Způsob chápání je sice pořád ještě jen skrze průmět, „patřením skrze zrcadlo v záhadě“ (1 K 13,12), ale zatímco pro člověka jsou to vnější a materiální výtvory, které
mu slouží jako zrcadlo, pro anděla jsou čistě duchovní povahy. Přestože je ryzí duch,
nemá ani on schopnost pozdvihnout se k poznání Boha tváří v tvář. V ostatním pak
rozdíl mezi dobrým a zlým andělem neboli démonem spočívá v tom, že první jsou
svou podřízeností pozdviženi k Boží slávě a mají přístup k pravdám a nádherám nadpřirozeného řádu i oblažujícího nahlížení Boha, druzí pro svoji pýchu jsou o to připraveni, přesto si však ve své bytnosti andělů i oni podrželi poznání pravd nadpřirozeného řádu.71
71
Svatý Tomáš vykládá otázku ve svém díle Summa theologica takto: „U nich (dobrých andělů) není
žádné nepravdy nebo omylu, avšak zvrácená vůle démonů je zbavuje poznání Boží pravdy a mnohdy
posuzují absolutně (jen) se zřetelem na přirozené danosti. V tomto přirozeném řádu se nemohou mýlit, avšak mohou se mýlit ohledně těch, které se týkají nadpřirozeného řádu; stává se to například
tehdy, kdyby si při pohledu na mrtvého člověka mysleli, že nemůže vstát z mrtvých, nebo kdyby při
spatření Krista v jeho lidské přirozenosti věřili, že není Bohem ... Zvrácenost démonů spočívá v tom,
že nejsou podřízení božské moudrosti. A nevědomost se nevztahuje na to, co přirozeným způsobem
zmohou, nýbrž na nadpřirozené věci.“
53
Takové rozlišení je důležité, neboť nám dovoluje porozumět nejen mimořádným
možnostem působení na materiální stvoření, které mají démoni, ale také obludnosti jejich lží a omylů ohledně pravd nadpřirozeného neboli Božího světa. Co mohou z těchto pravd poznat, to jim dal Bůh, aby tím sám skrze všechna stvoření vydal svědectví o
své slávě, a aby všechno – dokonce i démoni – přispívalo ke spáse těch, které On skrze
oběť ztělesněného slova vykoupil.
Tyto pravdy byly učeny od konce starověku. Již jsme si zde ukázali, jak byly znenáhla zatemňovány návratem náboženství „vimanů“, které se skrze malé mužíky povětří – tak drahé Montfauconovi de Villars – staly znovu módou a bylo to, pořád ještě
tajně, učeno v misionářských sektách. Dokazuje to text z „traktátu praktické magie“
Gérarda Encausse, který představuje regulérní vyvolávání démonů:
„Přijď, Anaëli, přijď, a budiž ti velkým potěšením být se mnou ve jménu velice mocného otce, ve jménu velice moudrého syna, ve jménu velice úctyhodného ducha svatého, ve jménu strašlivého Jehovy, přijď, Anaëli, mocí nesmrtelného Elohima, přijď,
Anaëli, skrze paži všemocného Mithratona, přijď ke mně, N... (vyslov své jméno do
zrcadla), a poruč svým poddaným, aby s láskou, radostí a pokojem nechali mé oči
shlédnout věci, které jsou mi skryté. Staň se. Amen.“
Hleďme, jakým věcem se oddávají tito údajní otcové lidského pokolení, inkvizitoři
pověry a tmářství, z nichž sami obviňují katolickou Církev! Nepozoruhodnější a konec
konců i nejsmutnější na tom je, že s tím byli úspěšní u tolika duchovních, kteří si pospíšili odložit víru v anděly, avšak – navenek vypadajíce jako osvícení – byli tím více
žádostiví obrátit na sebe přízeň tohoto panstva! Dotyční pánové přesně věděli, že vypovězení dobrých andělů z učení katolické Církve zajistí zlým andělům volnost působení na duchy a na duše. Jacques Valée se tedy může soustavně vyptávat těchto nešťastných a bídných duchovních, kteří jej vždy ujistí, že oficiální teologie – tj. jejich
teologie – nemá o andělech co říci!
Vraťme se však zpět k tradičnímu učení Církve ohledně poslání andělů. Je-li pravdou, že Bůh stvořil všechny věci bez zprostředkování, přímým působením, a že se také
přímo stará o zachování toho, co existuje, pak je rovněž neméně jisté, že zřídil mezi
stvořeními i pořadí, hierarchii.
Vzhledem k vznešenosti čistých duchů a jejich relativní blízkosti k prvotní příčině
není nijak překvapující, že v Božím panování nad materiálními nebo – jako v případě
člověka – z ducha a materie složenými tvory hrají velice obsáhlou roli.
Toto učení je ve shodě se starými filosofy, jmenovitě Aristotelem, kteří se zdráhali
připsat pohybu nebeských těles (jako jsou planety nebo slunce) ve zvěrokruhu výrazný
podíl na životních fenoménech plození a početí. Ne bez důvodu je v souladu (známe
přirozenost těch, kteří je učili) s hypotézami okultistů, astrologů a jiných mágů, kteří
touto inteligencí pohybovaným hvězdám a netělesným duchům připisovali dalekosáhlou moc nad pozemskými elementy i nad samotnými lidmi. Nesmíme se tedy divit, že
příslušné vývody svatého Tomáše v jeho „Summě“ poskytují řešení problému, nadhozeného fenoménem UFO.
54
Vyložíme si katolické učení ohledně moci andělů nad stvořeními ze tří zorných úhlů: z pohledu tělesných tvorů, lidí a lidských společností. Uvidíme, že katolické učení
je schopno odpovědět a vysvětlit všechny případy úkazů UFO, které budeme v souladu s teologickým pojmoslovím napříště nazývat „ďábelským obtěžováním“.
Moc andělů nad tělesnými tvory
Andělé nejsou „éterickými“, od ostatních tvorů oddělenými bytostmi. Mají svoji roli v univerzu. Podle svatého Tomáše „patří andělé skutečně k univerzu; tvoří zvláštní
univerzum. Jsou spolu s tělesnou přírodou ve struktuře jednoho a téhož univerza. Důkaz toho se nachází ve vzájemném řádu tvorů; tento řád je skutečně dobrem univerza,
skrze nějž však řádný tvor nemůže být dokonalý, je-li oddělen od celku.“
Je psáno: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1). Podle svatého Augustina, který tento verš Písma komentuje, je třeba „nebem“ rozumět ještě nepřetvořenou
přirozenost andělů, „zemí“ pak nezformovanou materiální přírodu.
Stvořeni jako ryzí duchové, ovládají jistým způsobem materiální, viditelné i neviditelné univerzum, spravují jeho řízení a zachovávání. Z tohoto titulu se jim dostalo plné
znalosti materiálního řádu stvořených věcí i zákonů, které určují jejich vývoj. Té užívají k výkonu svého úkolu všeobecného řízení a naplnění zvláštního poslání přispívání
lidem, jak dokazuje Písmo na rozličných příkladech. Vidíme je ve Starém zákoně brát
na sebe přirozené vzezření lidského těla, v němž se zjevili Abrahámovi a prorokům,
nebo vyvádět hebrejský lid z Egypta, Vidíme je v Novém zákoně, jak zvěstují Nejsvětější Panně, že porodí Spasitele. A konečně v obou částech Písma je průběžně spatřujeme konat z Boží moci zázraky.
To platí o dobrých andělech, ale původně byli démoni rovněž součástí moci andělů,
která spravovala pozemský řád. Avšak mezi sedmi kůry andělskými je jeden kůr sil,
speciálně delegovaný ke konání zázraků. Po svém vyhnání z empyrejského nebe byli
démoni svrženi do pekla. Protože tam však budou definitivně zapuzeni teprve
v soudný den, mají do té doby možnost vykonávat svoji moc nad viditelným stvořením v Bohem stanovených hranicích. Protože však je člověk králem a vrcholem stvoření, démoni se jeho prostřednictvím snaží postavit Bohu. Podobně, jako se beztvará
přirozenost andělů stala světlem, tj. byla přetvořena Věčným Slovem, které je světlo, a
sice zkouškou, která jim byla uložena kvůli ověření jejich podrobenosti, posloužila
také nevědomky démonům k ověření věrnosti lidí svému stvořiteli. Kdyby tuto zkoušku vítězně přestál, změnil by se člověk ve světlo jako dobrý anděl. Následkem neposlušnosti člověka se mohl Satan chopit insignií svého nového království a stát se „knížetem tohoto světa“, což je titul, který mu přiřkl sám Pán v evangeliu.
Vraťme se k nejdůležitějšímu bodu. Kdyby člověk nezhřešil neposlušností, neměl
by už Satan co dělat, a nikdy by se nevloudil do řízení stvořeného univerza. Ortel nad
55
ním by byl vyřčen definitivně. Byl by navěky vykázán do pekla a my bychom nikdy
nebyli pokoušeni. Skrze hřích se člověk a všechno, co na něm závislí, uchýlil pod jeho
korouhev, a Satan mohl až do příchodu Krista křížit ve světě účinky božího řízení,
konané skrze služby dobrých andělů. Viděli jsme konsekvence této vlády, které vyvolala – nezměrné katastrofy a krvavé nepokoje.
Příchod Spasitele a následné rozšíření křesťanství jeho panství na nějakou dobu odstranilo. To bylo tisícileté spoutání Satana, popsané ve Zjevení svatého Jana: „Neboť
skrytá bezbožnost již působí; jenom dokud ten, jenž zdržuje, neustoupí z cesty. A tehdy
se objeví onen bezbožník...“ (2 Te 2,7-8). – Nezapomínejme, že od éry renesance již
byl Satan schopen nabýt znovu vlády nad materií, lidmi i společnostmi a vládu dobrých andělů stále více ochromovat. Právě v našich dnech ukazují s uchvacující aktuálností svůj pravý smysl slova svatého apoštola Pavla:
„Vždyť i tvorstvo očekává s toužebností zjevení synů Božích. Neboť marnosti bylo
poddáno tvorstvo, nikoli dobrovolně, nýbrž pro toho, jenž je poddal s nadějí, že i to
tvorstvo bude osvobozeno od poroby porušení ve svobodu slávy synů Božích. Víme
zajisté, že veškeré tvorstvo spolu sténá a trpí bolestí až dosud“ (Ř 8,19-22).
Tvorstvo je v našich časech, které jsou posledními, stále více vydáno útokům a moci démona. A ten skrze úslužné lidi rozsévá všude nenávist a pohromy. Zasahuje přímo svými projevy (mezi nimi úkazy UFO), neštěstími všeho druhu, dále zemětřeseními (o nichž se tvrdí, že se často kryjí s úkazy UFO),72 nepořádkem v sledu ročních
období i vegetačního koloběhu, nenapravitelně pokračujícím pustošením jemu podrobených zemí,73 vyvolávanými poruchami v čase i prostoru, zdánlivými zázraky všeho
druhu a konečně i velmi často nezpozorovaným uchvácením ducha lidí.74
72
73
74
O zemětřesení čteme v Apokalypse svatého Jana: „A sedmý anděl vylil svou misku na vzduch; i vyšel hlas veliký z chrámu od trůnu a pravil: Stalo se. A nastalo blýskání a hřímání a hromobití;
i zemětřesení stalo se veliké, jakého nebylo nikdy, co lidé byli na zemi; takové zemětřesení, tak veliké“ (Zj 16,17-18). Co mohou činit dobří andělé, dokážou vykonat i démoni, pokud jim Bůh dovolí
trestat nebo zkoušet. Ostatně Jacques Valée ve svém Neviditelném kolegiu (str. 163 ad.) má tuto poznámku: „UFO nejsou bez nebezpečí. Francouzský ufolog Fernand Lagarde z Tarbes upozornil ve
své studii o létajících talířích na jeden důležitý bod. ‚Přemrštěná’ setkání dokazují, že UFO na naší
obloze se vždy drží přesně kolmo nad tektonickými zlomy. Místa, na nichž se zemská kůra pohybuje,
nebo kde se objevují často zemětřesení, pociťují silnou aktivitu přeletů těles neurčitého původu.
Podle seismologa jisté velké univerzity je to uznávaná skutečnost již od r. 1948, tj. od doby zaznamenání houfných úkazů tajemných nebeských objektů po celé zemi. V nitru planety jsou mohutné síly, vyvolávající mocné pohyby zemského povrchu na některých kontinentech. Čím delší je doba od
posledního zemětřesení, o to blíže je následující. Zemětřesení lze přirovnat k hrozné podzemní explozi, vysílající následně do všech stran vibraci.“
Viz k tomu tušení Guy Taradeho v Branách Atlantidy (Les Portes de l’Atlantide), nakl. R. Laffon,
jmenovitě ohledně Egypta.
Jean Daugeat ukazuje ve svém díle Existuje pravda? (Y a-t-il une vérité?), nakl. Téqui na str. 459
ad., které jsou věnovány činnosti andělů, jejich moc nad přírodou. Zde několik ukázek: „Z toho, co
jsme si řekli, rovněž vyplývá, že se ryzí duchové mohou podle libosti pohybovat jistým způsobem v
materiálním světě, který není smyslovou zkušeností absolutně pozorovatelný, protože jde o činnost,
kterou tělesné bytosti nemohou vnímat zvenku jako lidské konání, nýbrž v nitru toho, čím jsou.
56
V každém případě stačí moc andělů nad materiálním stvořením k plnému vysvětlení
fenoménu UFO: Nenadálá zjevení a zmizení létajících strojů za přítomnosti i nepřítomnosti lidem podobných bytostí. Všechna tato poznávací znamení vrchovatě opravňují k zařazení úkazů UFO do kategorie démonického obtěžování. Nyní si tedy můžeme jejich fantasticky rychlou změnu místa pobytu i zmizení vysvětlit skutečností, že
démoni na rozdíl od lidí nepodléhají časoprostorové souvislosti. Jejich lodi se podle
všeho vynořují z jiné dimenze, z jiného univerza, ze světa duchů. Daugeat píše:
„Z toho plyne, že čas trvání andělů (o nichž si nemůžeme udělat žádnou představu
následkem naprostého nedostatku zkušeností) nezáleží zcela a naprosto v jednom jediném okamžiku bez posloupnosti, jako věčnost Boží, nýbrž v postupné souvislosti jako
u každého stvoření. Nejde ovšem o žádné kontinuální trvání, jako je čas materiálního
světa, který záleží v nepřetržitém sledu. V případě andělů jde o diskontinuální trvání,
v němž okamžiky, které neustávají, postupují za sebou takovým způsobem, že celá chvíle našeho času může být současně přítomna v jediném okamžiku andělů. Může se také
stát, že něco pro nás ještě budoucího je pro mnohý andělský rozum již přítomností.“
Tato teze nám později umožní srovnání mezi věštbami a proroctvími. Kromě rozdílu mezi časem andělů a vnímáním lidského času trvání jsou to další andělům vyhrazené schopnosti, které je činí odpovědnými za fenomén UFO, například možnost výhradně ryzích duchů zmaterializovat i odmaterializovat se podle libosti, jinak řečeno
přejímat na sebe tvary nebo vzezření stvořených tvorů, lidí nebo zvířat. Had Genesis,
draci starých národů, tyto všechny – ostatně více či méně zkarikované – formy na sebe
postupně v průběhu lidských dějin převzal „kníže tohoto světa“. Zvláště pozoruhodná
je zde schopnost přizpůsobení těchto forem mentalitě lidí v proměnách času. Ve starověku byla tvářnosti draků pro jejich hrozivý a podmanivý charakter dávána přednost
před jinými aspekty. Co jiného by v naší epoše technologie a vědy bylo vhodnější,
rafinovanější, sugestivnější ba „dotěrnější“ než právě tvářnost kosmonautů, archetypu
lidí oné civilizace, která se považuje za nejvýše stojící, jinými slovy, co by mohlo být
vhodnější k pokoušení a svádění „moderního člověka“?
Jestliže bychom se ztotožnili – o čemž však vzhledem k nedostatku seriózních experimentálních
podmínek silně pochybujeme – s tím, že spiritisty údajně pozorované fenomény byly pravé, pak jsme
si již řekli, proč by se zásahem, přinejmenším ne přímým, nedaly vysvětlit duše zemřelých, ale nechají se případně vysvětlit zásahem ryzích duchů.“ A jeho závěr zní: „Po nezbytném doplnění předcházejícího se nám zdá, že jsme dospěli k tomu, co bylo napsáno v kapitole o stvoření ohledně problému zla a bolesti, tedy doplnění opravdu nezbytné, pomyslíme-li, že hříchy, tj. akty svobodných
stvoření, odporující Bohem zřízenému řádu, jsou příčinou všech zlořádů a utrpení. Existuje však
zlořád, který zjevně nepochází z hříchů lidí: vzpomeňme na Voltairem vznesenou námitku ohledně
zemětřesení v Lisabonu. Utrpení zvířat (zvířata, která se vzájemně požírají) zde jistě bylo již před
stvořením lidstva. Na tomto místě by bylo možno aplikovat hypotézu jistých křesťanských myslitelů,
podle níž by byl Lucifer ryzím duchem, který řídí veškeré fungování materiálního vesmíru (odtud
jméno ‚kníže tohoto světa’, jež se mu někdy dává), a k tomu ze zlomyslnosti zavedl chaos, který se
nesrovnává s Božím plánem. Je to jistě jenom hypotéza, avšak pomohla by odstranit mnohé nepřekonatelné obtíže.“
57
Ve službách „vyššího“ plánu střídavě děsící i svádějící, to jsou tedy démoni. Přesněji bychom však měli říci: Děsící i svádějící současně, neboť pouze působením jedu
přímého svodu nevnímá člověk jejich hrůzostrašný charakter. Užívají k tomu materiálních stvoření na způsob kouzelníků. Již Porfyrius o tom napsal:
„Jsou to druhové magie. I ti, kteří se saháním po okultních praktikách dopouštějí
zlých činů, ji uctívají, a především jejího původce a pána. Mají nadbytek nejrůznějších
a falešných odrazů věcí a jsou neobyčejně obratní v rozehrávání tajemných sil, jimiž
provádějí své matoucí manévry.“
Cazotte ve svém „Zamilovaném ďáblovi“ má k tomu následující. Satan je stále tentýž:
„Při svém návratu na zemi přijde se všemi atributy svého antického panství, s orákuly, falešnými zázraky, rozmanitými manipulacemi, s celou družinou svůdců. Insignie
a nástroje jeho antického vladaření, jimiž naplnil antický a stále ještě plní modlářský
svět, se musely nezbytně znovu vynořit ve světě následkem jeho vzdálení od křesťanstva a stát se tak znovu jeho doménou.“
Hra je stejná, herci rovněž, vyměnily se pouze dekorace!
Zázraky a zdánlivé zázraky
Je-li moc démonů nad materií nepochybná, vyplývá snad z toho, že mají neomezenou moc, sahající až ke konání zázraků? Tam, kde ve své „Summě“ projednává záležitost Boží vlády, dává svatý Tomáš na naši otázku následující odpověď tím, že v živých
a oduševnělých tělesech rozlišuje dva základní principy:
na jedné straně materii, která jako taková postrádá jakoukoli diferenciaci a je totálně formovatelná, což ji dělá schopnou přijmout veškerou modifikaci;
na druhé straně bytostnou formu, která se rozvíjí v materii, je skrze ni organizována a dovoluje jí být určitým – minerálním, rostlinným nebo zvířecím – tělesným jsoucnem.75
I když je anděl nebo démon nadán schopností tvarování prvotní materie, nemůže
ovlivňovat bytostné formy. To přísluší pouze Bohu. Jinak řečeno démoni mohou konat
75
V knize msgre Saudreaua L’État mystique (Mystický stav), Angers 1921, narážíme na nesmírně zajímavou poznámku: „Dokonce se zdá, že démonům není dovoleno plně napodobovat lidské vzezření.“ V poznámce pod čarou pak k tomu dodává: Tuto vlastnost jsme zjistili z různých pramenů ještě
dříve, než jsme o ní četli u Suareze, který uvádí svědectví mnoha autorů i doznání čarodějníků. Jednoho dne jsme odjeli s jistým spolubratrem, který nás konzultoval ve věci podezřelých úkazů, abychom se ujistili o vzezření nohou. Věštkyně vyhlížela přesně tak: Byly to zvířecí nohy. Tato poznámka je tím významnější, sledujeme-li pozorně zprávy o „lidem podobných“ tvorech, kteří pilotují
UFO!
58
pouze zdánlivé zázraky, tedy ne zázraky. Proměnit třeba kámen v žábu by bylo zázrakem.
„Zázrak v pravém smyslu slova znamená vytvořit něco mimo přirozený řád. Aby
však šlo o zázrak, k tomu ještě nestačí, když určité stvoření jako takové způsobí cosi
mimo přirozenost, jinak by totiž vykonalo zázrak třeba jen vržením kamene do výše,
protože (let vzhůru) je mimo přirozenost kamene. Proto je něco zázrakem v tom, co se
stalo vně každé přirozenosti. Něco takového dokáže pouze Bůh; naproti tomu všechno
ostatní, co způsobí anděl nebo libovolné jiné stvoření vlastními silami, bylo vykonáno
podle řádu stvořené přirozenosti, a není nikterak zázrakem.“
Svatý Tomáš pak precizuje své pojetí:
„Protože plně neznáme moc stvořené přírody, připadá našim očím jako zázrak to,
co se odehrálo mimo řád této přírody. Když však démoni něco vykonají silou své přirozenosti, nazýváme i to zázrakem; samozřejmě nikoli absolutně, nýbrž v souvislosti
s námi. Tímto způsobem tedy díky démonům provádějí čaroději své ‚zázraky’.“
Jako příklad uvádí faraónovy kouzelníky, kteří skrze moc démonů „vytvářeli opravdové hady a žáby“. Pro tyto neobyčejné fenomény, budící zdání zázraku, podává svatý
Tomáš několikeré vysvětlení:
– První se zakládá na sugestivní moci démonů na lidského ducha. Dále ještě budeme mít příležitost zabývat se tímto vysvětlením.
– Druhé spočívá v moci démonů nad přírodou, takže mohou tvořit tělesa, beroucí na
sebe vzezření lidí nebo zvířat.
– A konečně připisuje svatý Tomáš démonům úplnou znalost zákonů života jako
vysvětlení zjevů živoucích bytostí. Předkládá hypotézu, že v neživé materii spočívají v
skrytém stavu životní zárodky, které za určitých neobvyklých podmínek mohou vyvolat život. Démoni, inteligentnější nežli my, by tyto podmínky mohli znát. Vzpomeňme
si, že když věda koncem minulého století odvrhla hypotézu o spontánním plození, se
k ní nyní podle všeho znovu vrací.
Nebudeme se zde však zabývat podrobnějším zkoumáním této hypotézy,76 protože
se bezprostředně netýká našeho tématu. Poukažme si místo toho na význam, jaký má
rozlišování mezi nadpřirozenou (zázrak) a mimopřirozenou (zdánlivý zázrak) daností
pro studium fenoménu UFO. První může pouze Bůh, stvořitel všech věcí, nebo mají za
původce anděla, jemuž On dal moc ke konání zázraků. Druhé pak může mít za původce pouze démona, který ovládá kosmické síly nám neznámými vědomostmi. Někteří
76
Tím spíše ne, že je zde ještě další, čtvrtá a mnohem jednodušší hypotéza, která nám připadá jako
pravděpodobná. Démon mohl prostě někde opodál shromáždit žáby, aby je pak (pro člověka nepostřehnutelně rychle) dopravil na místo a ukázal faraónovi. Jsou zde totiž početná hlášení o únosech
lidí stroji UFO. Kdo dokáže velké, umí si poradit i s drobnějším. V magickém zápasu světí účel prostředky, jimiž mají být duchové vykouzleni. To je rovněž případ proslulých filipínských kouzelníků,
kteří holýma rukama vytahují z těla pacientů nejrůznější předměty (vatu, nůžky atd.), což na lidi nesmírně působí, přičemž předměty vůbec nemusejí přicházet zdaleka; mohly být například někde v
kouzelníkově kapse.
59
ufologové, mezi nimi i Jacques Valée, vykazují intuici těchto sil. Jedna kapitola již zde
citované knihy má hodně napovídající název „O morfologii zázraku“. Jacques Valée
bohužel redukuje zázraky, tedy všechny zázraky, na mimopřirozené danosti a tím je
staví na roveň fenoménu UFO, a proto tudíž také jako projevy nadvědy. Ve svém nenapravitelném zaslepení modernistickým postulátem Jacques Valée všechno pomíchal,
postavil na hlavu, slovem převrátil. Opovrhl Bohem a jeho dílem, a tudíž mu nezbylo
mu nic jiného, než se nevědomky věnovat démonům. Je tedy názornou ukázkou slov
proroctví z La Saletty:
„Na všech místech se budou odehrávat neobyčejné divy, protože opravdová víra
uhasne a svět bude ozařovat falešné světlo.“
Zázraky je dosvědčena pravá víra. Zdánlivými zázraky se vkrádá do ducha lidí vyznání démonů. Démonovi je potěšením opičit se po Stvořiteli. Proto má pro nás do
budoucna přichystánu nepřebernou paletu ohromujících zdánlivých zázraků, které by
– podle slov Písma – dokázaly otřást vírou i samotných spravedlivých, kdyby toho
nebyli zvláštní milostí v pravý čas uchráněni!
Ohledně v naší době konaných zdánlivých zázraků, např. UFO, je možné si právem
položit otázku, nejsou-li nakonec dílem lidí, kteří byli samotným démonem zasvěceni
do démonického učení. Jako používá Stvořitel služeb andělů ke konání zázraků, jak
nás učí Písmo a tradice, stejně tak by mohli démoni sáhnout po službách určitých lidí
k uskutečňování svých zdánlivých zázraků. Dějiny lidstva to jednoznačně potvrzují.
Vzpomeňme jen na faraónovy kouzelníky z časů Mojžíšových. Jisté experimenty, prováděné v USA již před více než padesáti lety, by nám mohly být impulsem, abychom
tuto hypotézu hodnotili jako platnou pro současnost. Asi nejpřekvapivější z těchto
„paranormálních experimentů“ podniklo r. 1943 americké námořnictvo současně v
Philadelphii i na volném moři, a který byl popsán v díle Charlese Berlitze – jaká to
znepokojující shoda – s názvem „Bermudský trojúhelník“.77 Cílem experimentu bylo
zjistit působnost silného magnetického proudu na hladinové plavidlo včetně osazenstva. Výsledky doslova ohromily: Loď i s posádkou byla neviditelná! Lidé na palubě
dokonce měli pozoruhodný pocit odmaterializování. A byli pak se svou lodí znovu
zviditelněni nasazením techniky, která pozůstávala... z vkládání rukou. Na tomto příkladu vidíme, k jakému chaosu může vést užívání jistých nauk. Není to odhalování
zákonů univerza, které nás přivádí ke Kristu, nýbrž zjevení pravd nadpřirozeného řádu. Není tomu tak, jako by nám byly brány vědy budoucně systematicky zakázány, ale
člověk ve stavu dědičného hříchu jimi nemůže procházet bez nebezpečí a pokud toho
nedbá, jistě nekoná v souladu s Boží vůlí! „Věda bez svědomí není ničím jiným než
záhubou duše,“ napsal Montaigne. Protože to v žádném případě není Stvořitel, který v
nás tuto zvědavost probouzí, pak to může být pouze jeho nepřítel, sfingou symbolizovaný „starý had“, had Genesis. Moc, kterou má démon nad člověkem a o níž si blíže
promluvíme v následující pasáži, nám to dodatečně potvrdí.
77
Le Triangle des Bermudes, Flammarion 1975.
60
S ohledem na precedenční případy nemůžeme předem vyloučit přímý zásah jistých
lidí do procesu fenoménu UFO.78 V každém případě, jak jsme si právě ukázali, by se
takové zasahování nemohlo obejít bez nepřímé, ale nesporné činnosti démona.
Jak ještě dále uvidíme, jsou nám pro blízkou budoucnost předpovězeny mnohé další, přinejmenším neméně ohromující zdánlivé zázraky, jako je palingenese neboli
„znovuzrození“ některých proslulých osobností starověku. V knize „Pomsta faraónů“79
Y. Nauda narážíme na následující pasáž:
„Ra-Mak-Hotep tvrdí, že jistí adepti, kteří žili v Egyptě faraónů, žijí i dnes. Leží v
kómatu v nitru pečlivě skrytých hrobů, kde je nikdy nevypátrají ani archeologové, ani
lupiči. Těla těchto pohřbených adeptů, vysvětluje Ra-Mak-Hotep, se nacházejí ve
zvláštním stavu, který lze pouze přibližně popsat slovem ‚trans’. Jejich duch mění místo, a myslí při plném vědomí. Tak se jim dostává jedinečné výhody znát dva světy: materiální i duchovní. Jejich těla, pokračuje Ra-Mak-Hotep, jsou skryta v neproniknutelných hrobech a očekávají na návrat svých duchů. Ti se jednoho dne skutečně vrátí a
těla v kómatu znovu oživí. Mechanismus zmíněného návratu do života musí být proveden kvalifikovanými lidmi, vybavenými potřebnými znalostmi. Součástí probouzecího
rituálu je přednes určitých tajných slov modlitby.“
Satan tedy na konec času zmobilizuje všechno, aby napodobil Boha v jeho zázracích a postavil se mu. Tato falešná vzkříšení (k nimž se ještě později vrátíme), založená na zasvěcených praktikách prolongovaného astrálního zdvojení a vyhrazená nesvobodným duším zavržených, byla již zvěstována Nejsvětější Pannou v jejím poselství z
La Saletty. Ano, Satan zatím panuje, ale Bůh bdí!
Věštby a proroctví
Proroctví a věštba se k sobě mají stejně jako zázrak a zdánlivý zázrak. Může znát
démon budoucnost? S odvoláním na svatého Tomáše rozlišuje Daugeat mezi danostmi
nadpřirozeného světa a stvořeného vesmíru. Pokud jde o první, pak o něm ví luciferský houf – stejně jako lidé – pouze to, co se Bohu zlíbilo zjevit, avšak s tím rozdílem,
že démoni po svém hříšném pádu byli v oblasti duchovní skutečnosti uvrženi do hlubší
slepoty. Z aplikace této základní pravdy pak vyplývá, že jediný Bůh exaktně předvídá
budoucí události a může vést dějiny – se zahrnutím svobodné vůle lidí – ke svému cíli.
Kdyby tomu tak nebylo, znamenalo by to předpokládat, že lidská svoboda neexistuje,
nebo také že démoni mohou předem znát všechna svobodná rozhodnutí všech lidí,
Aniž bychom museli v případě nezbytnosti předkládat důkaz přímého a vědomého zasahování, lze
mít za to, že čtenáři takových (spiritistických) časopisů jako je Nostradamus užíváním určitých vychvalovaných praktik sami přispívají ke zjevování se fenoménu UFO. Ovšem ve skutečnosti by byli
pouze neblahými spoluúčastníky zasvěcenců, kteří s nimi bez jejich vědomí manipulují.
79
Y. Naud, La Vengeance des Pharaons.
78
61
kteří ještě přijdou na svět. Přesto však „tajemství srdce“ patří výhradně Bohu. Démon
neví a nikdy nebude vědět, jak člověk odpoví na milost, kterou mu Stvořitel již prokázal nebo ještě prokáže.
Opačně však může ďábel zajisté předpovídat následky určitých fenoménů materiálního světa, jehož zákony plně zná. Protože zná příčiny, postřehne také jejich následky
a to i v případech, kdy jsou události nepředvídatelné pro člověka, který nikdy bezezbytku neprohlédne sepětí příčin a závislostí.
Předpovídání budoucích událostí, které závisejí na svobodném rozhodnutí vůle,
spadá mezi to, co se nazývá „proroctvím“. Předpovědi událostí, predestinovaných zásahem démona, patří do oblasti věštby. Démoni tedy nejsou proroky, nýbrž pouhými
věštci. Občas je skutečnost i opakem toho, co démoni chtěli. Ukazuje to příběh Balaamův nebo třeba Sibylly, která před definitivním skoncováním se svým uměním ukázala z vrcholu Kapitolu Spasitele světa v jeho betlémských jesličkách.
Od té doby hlas Sibylly umlkl. Navždy? Neozval se snad znovu r. 1537 v Nostradamových sibylských knihách? A co vzdutá vlna nejrůznějších výplodů, smyšlenek,
věšteb a předpovědí, která z toho vyšla? Co znamená tento návrat tajemných narážek?
Je tomu proto, že „znovuzrozený“ člověk se vydal znovu do moci démona a tím mu
nepochybně umožnil jistý vliv na budoucnost – na svoji vlastní budoucnost! –, takže
od této doby se skutečnost kryje s odhalením luciferského plánu. Je to tedy jeho plán,
který nám démon z Božího dopuštění zjevuje v hermetické řeči. Je se vážně co obávat,
že část tohoto plánu se již stala skutečností ve světě, v němž se mu podařilo stát se pánem příčin tím, že si podmanil jak ducha i duše lidí, tak i lidské společnosti. Proto se
v tomto případě nejedná o proroctví.
Na závěr daného tématu si řekněme ještě několik slov o důvodech zřejmé a nepřátelské nejasnosti. Proroctví i věštby jsou obecně nepochopitelné a nevysvětlitelné bez
ohledu na jejich mluvu nebo styl. Je třeba především podotknout, že se týkají doby
nebo epochy, o níž nemají současníci absolutně žádnou představu. Dokázali by si naši
předkové ve 12. století představit něco nám tak obyčejného, jako je televize? Protože
taková představa byla nemožná, vypadala by i slova jí popisující jako velice nejasná a
neodpovídala by ničemu smyslově uchopitelnému pro poznávací schopnost tehdy žijících lidí. Kromě toho je ohledně proroctví třeba mít na mysli možnost, že by Bůh naši
svobodu zmařil zřetelným vyjevením budoucnosti: K čemu potom měnit náš život,
když se tím ani v nejmenším nezmění náš osud! Lze to vyjádřit módním slovem: Takové předjímání by bylo zdrojem morální „demotivace“. Nicméně Bůh stvořil lidi svobodnými a jejich svobodu také plně respektuje. Svatý Augustin řekl, že Bůh, který nás
stvořil bez naší vůle, by nás nemohl spasit bez našeho spolupřičinění. To jsou pravdivá
slova, protože všechna poselství Nejsvětější Panny Marie posledních 150 let jsou vždy
formulována podmínečně: „Jestliže se neobrátíte... Nezměníte-li svůj život...“ Nikdy
netvrdila, že budou války bez ohledu na to, co děláme.
Pokud jde o věštby, je pochopitelné, že jejich nejasnost nespočívá pouze v tom, že
Satan je opicí Boha, tedy záhadou, zdrojem fascinace a svodů, podporující u lidí mo-
62
cichtivost. Stejnou měrou vyplývá i z toho, že není pánem svobodné vůle a tudíž nemůže exaktně předpovídat budoucnost. Nadto je taková nejasnost věšteb, jejich dvojí
nebo trojí smysl, také pohodlným krycím pláštíkem. Věštba se vždy vykroutí, i když je
tak říkající polapena za ruku při lži. Je to tedy prosté bezpečnostní zařízení ze strany
Lucifera. A kromě toho je s přibývajícím časovým odstupem zřejmé, že proroctví může být plně pochopeno teprve tehdy, když se naplnilo.
K ukončení kapitoly o vlivu démona na matérii nám pouze zbývá odpovědět na
otázku, která již čtenáři jistě přišla na mysl. Jak my ostatní, tvorové pouhé lidské přirozenosti, můžeme kdy rozpoznat pravé od falešného, zázrak od magie, když přece
neznáme tajemství srdce a zákony hmoty? Nuže, odpověď se nachází v katechismu
(rozumí se ve starém, vyučovaném před II. vatikánským koncilem!). Můžeme rozlišovat pravé od falešného, zázrak od magie díky daru rozpoznávání duchů, kterého se
nám dostalo při biřmování. Je k tomu ovšem potřebné, aby se naše duše přijetí tohoto
daru nezavírala.
Je zde zapotřebí víry, zcela oddané učení katolické, apoštolské a římské Církve, je
třeba víry, posilované sakramentální praxí a soustavnou modlitbou i pokáním. Opačná
cesta, tedy soustavné pochybování, neboli jak se dnes říká „hledání“, diskutování o
zjevené pravdě, provázené životem plným rozptýlení a světských tužeb, vede dříve či
později k nadpřirozené zaslepenosti a dělá duši velmi snadno zranitelnou vůči všem
úskokům démona. A přesně to nám připomíná Nejsvětější Panna ve svých poselstvích
z La Saletty, Lourd a Fatimy, abychom zde za ostatní jmenovali alespoň ta nejznámější a katolickou Církví nepochybně uznaná. To je jediná možná ochrana před démonem. Žádná jiná není! Ostatně novela „Zamilovaný ďábel“ je toho nejlepší ilustrací.
III
Mimozemšťané a vláda démonů nad lidmi
„Neboť bojování naše není proti krvi a tělu, nýbrž proti
knížectvím a mocnostem, proti světovládcům této temnosti.
Proto vezměte plnou zbroj Boží, abyste mohli odolati v den
zlý a vykonajíce všecko státi (vítězně).“
List svatého Pavla Efeským 6,12-13.
Tato slova svatého Pavla by zasloužila vytesat do žuly.
Jak vykonávají svou vládu nad člověkem síly a mocnosti, proti nimž jsme bojovali?
Odpověď je prostá: skrze smysly a obrazivost. „Není v rozumu, co dříve není ve
smyslech.“ Tutéž pravdu vyjádřil svatý apoštol Pavel, když řekl: „Neviditelné vlast-
63
nosti (jeho) do stvoření světa se spatřují, jsouce poznávány z věcí stvořených“ (Ř
1,20).
Smysly, obrazivost a duše
Věnujme se nyní oběma výše námi analyzovaným kategoriím úkazů UFO. V první
z nich jsme viděli, že smysly pozorovatele jsou šokovány díky schopnosti kouzelníka
používat obrovských rychlostí, strojů, světelných efektů, bytostí podobných lidem atd.
Do druhé kategorie spadá obrazotvornost pozorovatele, podnícená symbolikou úkazu.
A konečně je do třetí kategorie pojato i jeho srdce a rozum. Pozorovatel dospěl k jistému názoru na „neviditelné“ věci. Přesně tak to probíhá v Genesi. Na počátku je představa. Had naznačuje nádheru ovoce, působí na obrazivost líčením jeho nesrovnatelných vlastností: „Budete jako bohové.“ Dnešním jazykem bychom řekli, že vzbuzuje
intelektuální zvídavost. Nakonec se jim otevřely oči: „Viděli, že jsou nazí.“
Démon se nemůže přiblížit vůli lidí přímo – nenašel by vhodné strategické místo k
útoku. Nemá žádnou moc nad duchy, protože „královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky, nakloní je, kam se mu zlíbí“ (Př 21,1). Démon má moc pouze nad
hmotou, nad matérií. Proto si také může člověka podrobovat jenom jejím prostřednictvím (která je pláštěm, jejž dal Stvořitel duši, aby se mohla stýkat s viditelným světem). Z tohoto důvodu bylo lidem uloženo na srdce mírnit a ovládat své smysly a fantazii, aby neupadli v pokušení. A to je ona plná zbroj Boží, o níž mluví svatý Pavel v
listu Efeským. Bez ní hrozí lidské vůli (podobně jako bojovníkovi bez zbroje) nebezpečí, že podlehne útoku nepřítele.
Když mluví o zmíněném působení démona na smysly, teologie připomíná, že andělé mají od přirozenosti schopnost vyjevovat smyslově uchopitelné předměty, ať už
jsou vytvořeny přirozeně nebo jimi samými. Takové přímé působení na smysly se odhalí nejsnadněji. Ale démon může působit i v nitru člověka ovlivňováním jeho rozmarů nebo sugerováním takových dějů, fenoménů a úkazů, které všechny neexistují, jako
je tomu v případě halucinací. Je ovšem vždy mimořádně choulostivé připisovat tento
druh obtěžování mimopřírodním příčinám, protože stejně tak dobře může být přirozeného původu.
Pokud jde o útok na fantazii, ten spočívá v působení na smysly, od nich vychází.
Démon totiž nemůže vtisknout obrazotvornosti žádnou formu, která si předtím nenašla
nějakým způsobem přístup skrze smysly. Tak např. od narození slepému člověku nemůže dát představu barev. Může si pouze posloužit „materiálem“, nashromážděným
našimi smysly. Kontakt ducha andělů s fantazií lidí tedy neprobíhá sloučením podstaty, jako je tomu mezi dvěma anděly, nýbrž vlivem na obraznost, jak jsme si výše vysvětlili. Anděl nechává člověka vidět to, co on sám zná, ovšem nikoli tak, jak to zná
člověk.
64
Toto působení andělů a démonů na smysly a fantazii lidí přivedlo církevní Otce80 a
autory vědeckých prací o mystice81 velice rychle k rozlišování tří druhů vizí, které se
kryjí s našimi kategoriemi jevů UFO. Jsou to materiální, představové a duchovní vize.
Materiální neboli vnější vize se uskutečňují pomocí zrakového smyslu, přičemž bytost,
která vizi vyvolává, na sebe přijímá tělo nebo přinejmenším zdánlivé tělo – tohoto druhu byla vize tří andělů, kteří se ukázali Abrahámovi, Lotovi a obyvatelům Sodomy.
Sem spadá také vidění svatého Antonína na poušti, uvedené Jacquesem Valée z první
kapitoly naší knihy. Johanka z Arku řekla v souvislosti se svatým Michaelem toto:
„Viděla jsem jej i anděly svýma vlastníma očima tak zřetelně, jako vidím nyní vás,
kteří mne soudíte. Těmito pažemi jsem objala svatou Kateřinu a svatou Markétu.“
Bylo to také očima, že Bernadetta v Lourdech i děti v Pontmainu a v Lourdech viděli Pannu Marii, která zůstala ostatním neviditelná. Zjevy UFO kategorie 1 a 2 počítáme k tomuto druhu vizí. Kategorie 2 patří rovněž k představovým vizím. Při nich
sice předměty předkládají pohledu rovněž materiální formu, jsou však vnímány vnitřním smyslem obraznosti. Všechny snové vize jsou iluzorní, ale většinou se dostavují v
bdělém stavu. Při tomto druhu vizí vnější svět zmizí a duše vnímá pouze bytost, která
se jí ukazuje, ať už samotnou nebo obklopenou předměty, vyvolanými rovněž její fantazií. Jakmile vize ustane, zdá se jí, že se vrací z jiného světa. Tyto rysy plně odpovídají třetí kategorii, zjevení Uri Gellera, mormonského patriarchy Josepha Smithe a
Johna Dee, alchymisty královny Alžběty I.
Dokonce i v prokazatelných a trvalými materiálními stopami doložených případech
můžeme předpokládat, že mnohé projevy UFO první kategorie jdou přesto na konto
představových vizí. Může se zdát, že to v námi zkoumaných případech není právě výstižné! Avšak na konci našeho 20. století, kdy jsme (bohužel!) vnořeni do okultního
univerza, mohou určité hypotézy – ne-li najít své potvrzení – tedy alespoň vznikat neočekávaným způsobem. V tomto případě nás taková myšlenka napadla při četbě komiksu (E. P. Jacobs, vyd. Dargaut)82 s titulem „Tajemství velké pyramidy“. V druhém
dílu knihy vidíme na straně 42 ad. báječné mstitele pronásledovat vykradače hrobů do
tajuplné komory v nitru velké egyptské pyramidy, obklopené kolem dokola suchými
příkopy. Náhle se příkopy naplní vodou a hejno krokodýlů se chystá je pohltit. Naši
přátelé se už viděli ztraceni, když se náhle objevil kouzelník, strážce tohoto nedotknutelného místa. Rázem mizí voda i se svými nenasytnými obyvateli. Poté, co zaklel lupiče, kouzelník našim přátelům vysvětlil zmizení vody a krokodýlů. Nešlo o nic jiného
než o zaříkávání, o sugesci lupičovy obraznosti, vyvolané magickou vůlí. Ostatně právě tak pracovali faraónovi kouzelníci, když předvedli Mojžíšovi všechny druhy zdánlivých zázraků a jmenovitě objevení se roje kobylek.
Mezi jinými svatého Augustina v knize Genesis v slovním smyslu (Desclée de Brouwer), str. 375 ad.
Např. msgre Saudreau v Mystickém stavu, Angers 1921, z něhož jsou tyto řádky.
82
Pokud jde o díla E. P. Jacobse pro mládež, pak náležitě předem varovaným čtenářům můžeme jejich
četbu doporučit. Sami se přesvědčí, že mají stejně okultní charakter jako „Román o růži“ nebo „Legenda o králi Artušovi“.
80
81
65
Dnes již existují všemožné drogy, které mohou takové halucinace vyvolat. Proč by
tedy mělo být nemožné dálkové manipulování obrazotvorností jedince nebo skupiny
lidí? Již jsme si ukázali, že to je v moci démonů. Není nic mimořádného na předpokladu, že toho mohou užívat i určití lidé. Starý zákon nám k tomu poskytuje dostatek příkladů. Pravděpodobně spočívá taková věc na tajemství určitého zasvěcení. Tuto hypotézu nepřehlédl ani Jacques Valée, který dospěl k závěru, že fenomény UFO jsou v nás
samých. Stejně jako C. G. Jung v tom spatřuje návrat stěžejních archetypů lidské přirozenosti. Podle Hervé Massona83 je však přesto tato symbolika stejně jako všechno
ostatní, co vyjadřuje, starší než objevení se lidí na Zemi. Je to tedy doslova předlidská
mluva. A protože výrok pochází od esoterika, má mimořádnou váhu pro potvrzení naší
teze.
V tomto stadiu našich úvah se už můžeme odvážit definitivního závěru: Fenomén
UFO, bez ohledu na to, zda je svou přirozeností vizí materiální nebo představovou, má
za původce démona Genese, vraha od prvopočátku, a může jednat přímo nebo prostřednictvím lidských povah, propadlých mu tělem i duší.
Nevěřící možná připustí: Nuže, dejme tomu, že je to démon. A dál? Nevidím nic
alarmujícího v takovém projevu, který nemá za cíl nic jiného, než nás po způsobu pouťových fakírů na tržišti rozveselit nebo vodit za nos, jak je komu libo. Je to prostě dětinství nebo pošetilost! – My zatím odpovídáme takto: Kdo má trpělivost sledovat naše
vývody až do konce, tomu se dostane poučení o obecném zařazení fenoménu, který
má bohužel tragický smysl.
Vraťme se však ještě k našemu výkladu nadpřirozených a mimopřirozených vizí.
Intelektuální neboli duchovní vize se uskutečňují bez obrazů, představ i symbolů. Je to
jistý druh hledění z očí do očí s božími skutečnostmi, na nichž se podílejí pouze dobří
andělé. O takových vizích mohl svatý Pavel napsat:
„Znám člověka v Kristu, jenž před čtrnácti roky byl vtržen až do třetího nebe – zdali
v těle, nevím, aneb-li kromě těla, nevím; Bůh to ví“ (2 K 12,2).
Tyto vize jsou nejúchvatnější. Démoni, kteří přijímají tělesnou podobu, probouzejí
ve fantazii různá vypodobnění a mohou vyvolávat domnělé představy, nejsou však
schopni propůjčovat intelektuální neboli duchovní vize. Bůh a jedině Bůh, který nás
uvedl do stavu, v němž duše nemůže být činná nezávisle na těle, jen ten dokáže (dokonce okamžitě) tento stav změnit a pozdvihnout lidskou duši do řádu andělů.
Ale i ty nejméně ctnostné duše ba dokonce i hříšníci mohou mít stejně jako velcí
světci materiální i představové vize.
„Pokročilé duše,“ poznamenává svatý Jan od Kříže, „se častěji těší představovým
než vnějším a tělesným vizím.“
Avšak pouze duše, které Bůh pozdvihl do stavu rovného andělům, mohou mít intelektuální vize, a neexistují – jak věříme – žádné příklady toho, že by Bůh prokázal tuto
přízeň takovým duším, které by již nevešly do mystického stavu a u nichž by vyšší
83
Lexikon zasvěcení, na cit. místě.
66
duchovní schopnost nebyla osvobozena od panství smyslů.84 Je tedy jen v dané rovině,
že se dar proroctví uplatňuje v duších, na rozdíl od toho, co se děje při věštění. Je tudíž
snadno pochopitelné, proč je pro nás tak těžké dešifrovat proroctví. Boží pravdy se
velice nesnadno přenášejí do lidské řeči! Až do konce věků bude člověk zkoumat
skrytá tajemství v knihách Ezechielových, Izajášových i ve Zjevení svatého apoštola
Jana. Jak jsme si již řekli, proroctví mohou být v lidské rovině správně pochopena teprve tehdy, když se vyplní. Kristův příchod byl vyplněním proroctví Starého zákona,
který připravoval cesty spáse. Ta je však zatím pouze nadějí, jak říká svatý Pavel, a
definitivně se stane skutečností teprve na konci světa se vzkříšením těla. Do té doby
nám zůstává ještě skryto všechno, co se týká tajemství (pro)národů.
Závěrem tohoto průmětu moci dobrých nebo zlých andělů nad materiálním stvořením a lidskou obrazotvorností můžeme potvrdit, že fenomény UFO odpovídají přímému resp. nepřímému pokusu démonů zmocnit se prostřednictvím materiálních nebo
představových vizí ducha lidí a ovládnout nynější společnosti. Současně je také formou jak individuální, tak i kolektivní posedlosti.
Jistě, v naší době patří dokonce i u duchovních k dobrému tónu usmát se, když se
mluví o posedlosti. Něco takového přece přenecháváme středověku, kdy byli lidé ještě
nevědomí! Naši učení současníci ovšem zapomněli, že démon – méně hloupý, než se
zdá, a především méně hloupý než oni sami – se umí přímo mistrovsky maskovat. Při
studování fenoménu UFO jsme zjistili, že je zde sice identita úkazů s (démonickým)
obtěžováním ve smyslu pojmosloví katolických teologů, ale není zde úkazová identita
zmíněného fenoménu. Mnohem spíše jej charakterizuje jeho tvárnost. Ďábel se znamenitě uměl udělat „člověkem“ 18. století, ba dokonce ideálem lidí tohoto věku, aby
svedl „vyvolené“ dané epochy. A stejně tak dobře umí ze sebe dělat člověka 20. století, aby mohl mezi námi působit. Ďábelská „posedlost“ zkrátka vždy kráčí ruku v ruce
s příslušným stoletím, s danou epochou.
Co je to posedlost?85 Jak se projevuje? Nelze odpovědět jedním slovem; teologové
obvykle rozlišují několik stupňů působení démona na lidi.
Msgre. Saudreau ve svém již zde citovaném díle na str. 213 významně precizuje právě rozvíjenou
myšlenku: „Intelektuální vize nesmí být zaměňovány s vnitřním osvícením, jež se někdy také nazývá
intelektuální osvícení – v protikladu k fantaziím a výplodům obrazotvornosti –, které je však velice
rozdílné od vidění andělů. Ribet ve své Mystice říká, že při hostině krále Belsazara byla dvojí vize:
Materiální vize ruky, píšící na zeď, a intelektuální vize v duchu Danielově, který jejímu významu rozuměl. Stejně tak podle něj byla intelektuální vize, skrze níž mágové pochopili, co ona hvězda znamená. Světla, jimiž Duch svatý ohlašoval svoje dary, myšlenky, které uložil do lidského ducha
s mnohdy oslňující jasností a pevným přesvědčením o jejich pravdě, stejně jako ty, které jsou vštípeny svatým andělům, jsou jistě v rozumu, ale on chápe tyto pravdy, aniž by opustil svůj normální stav
lidského myšlení. Je tedy daleko vzdálen toho, aby poznával a myslel na způsob ryzích duchů.“
85
Poznámka překl.: Němčina rozlišuje dva stupně posedlosti, které nelze do češtiny adekvátně převést.
Besessenheit odpovídá posedlosti, Umsessenheit vyjadřuje stav obležní ďáblem: Na dotyčného zlí
duchové přímo útočí, aniž by se již zmocnili jeho těla. Latina zde rozlišuje slovy obssesio
a possesio. Asi nejlepší pojednání o posedlosti je ve IV. svazku Görresova díla Die christliche Mystik, Řezno 1880, str. 1-414.
84
67
1. Běžným postupem je pokoušení. To působí především na fantazii člověka, protože se ukázalo, že vůle jeho vlivu podléhá jen nepřímo. Démon tedy operuje sugescí,
podněcováním vášní a náruživostí, které pak člověka přivádějí k překračování Božích
přikázání. Jeho zuřivých útoků není ušetřen nikdo z lidí; je to obvyklá činnost démona.
Fenomén UFO není svým způsobem ani tak pokoušení lidí k přestupování přikázání,
jako spíše k popírání jejich původce, Boha. Již jsme si to výše ukázali: Vede k novému
zpochybňování víry ve stvořitelského Boha a jeho Zjevení.
2. V ostatních případech dávají démoni svoji přítomnost najevo trýznivým znepokojováním. Příklady najdeme v životopisech všech světců. Projevem toho je hřmotný
lomoz, pohybování různými předměty a jejich postupné rozbíjení. Jde o jev, který se
nazývá obtěžováním. Fenomén UFO je právě takovou moderní formou obtěžování.
3. Posedlost je definována jako působení zavržených andělů na mozek. Otupuje síly
a schopnosti duše, aniž jim ovšem odnímá možnost činnosti. Zatemňuje rozum a tím
odebírá duši část její svobody nebo mocně a neodolatelně vtiskuje fantazii ohavné
představy. V nejnižší části duše, kam má přístup, v její „předsíni“, ukládá falešné ideje, které duše nemůže vypudit: Chorobné snahy a ďábelská hnutí citů. Duše je přijímá
za své a dokonce se jimi pyšní – tak mocné je puzení ke zlu. Duše pak věří, že nenávidí Boha a že miluje rouhání, zatímco nevědomě, ve své vyšší části, si zachovává svobodný a dobrovolný odpor, který ji chrání před hříchem. Odtud pocházejí mnohé bezprostřední podněty, zvláště u mladistvých. V novele „Spiritista“ líčí Théophile Gautier
příběh ubožáka, který si vzal život – a na onom světě nalezl stvůru, která jej neustále
obtěžovala. Potud je rovněž fenomén UFO znovu moderní formou posedlosti. Nevidíme snad kolem sebe spoustu lidí, kteří se z posedlosti touto otázkou snaží úspěšně či
neúspěšně navázat kontakt s „druhou“ stranou? Dnes se tak děje už i prostřednictvím
televize! Podobně jako alchymista, pachtící se za kamenem mudrců, hledají oni zmíněný kontakt a čekají, že jeho pomocí uniknou do jiných, nereálných a přízračných
světů. Přesto však rozdíl mezi oběma druhy posedlosti, starou a novou, spočívá v tom,
že na starou byl po ruce lék. Duše věřila v Boha, společnost byla křesťanská. Byly to
speciálně modlitby kněží, které mohly od posedlosti osvobodit. Odhlédneme-li však
od případů zvláštní Boží milosti, je moderní forma posedlosti neléčitelná. Duše již
nevěří v to, co by ji mohlo zachránit, a pokoncilní církev již v osobách svých kněží nevěří na démona. Na tento druh posedlosti už v její kritické fázi není žádný léčebný prostředek kromě psychiatrických ústavů. A to je současně vysvětlením, proč
jsou v naší době doslova přeplněné.
4. Vidíme tedy, jakými dobře uváženými kroky se démon zmocnil lidí až k naprosté
posedlosti, jak dospěl k této čtvrté, rdousivé fázi, v jejímž průběhu se zlý duch tentokrát stává majitelem lidského organismu. Disponuje jeho údy, jazykem i celým tělem
posedlého, pohybuje jím podle libosti uspáváním oběti a připravuje jej o vědomí.
Ovšem posedlost nikdy nezachází až k oduševnění. Démon neinformuje tělo, kterého se zmocnil, nesdílí s ním jeho život. Duše dál plní svou zásadní roli. Avšak procesem, který je nám nepochopitelný, se démon spojuje s oduševnělým tělem. Vypadá to,
68
jako by pronikl až do samého nitra mozku a nervového systému. Tím, že brání duši
zaujímáním jejího místa jednat podle svého, ukládá údům pohybovat se podle svého
přání, což vtiskuje fyziognomii charakteristické rysy, které často – a podle všeho občas i proti démonově vůli – odhalují jeho vlastní emoce, zuřivost a pýchu. Démon hledí očima posedlého a mluví jeho ústy; slovem je tak těsně spjat s tělem, jehož se
zmocnil, že trpí i dotykem tohoto těla s posvěcenými předměty. Je to tedy naprosto
těsné spojení a současně i karikatura inkarnace.
Na druhé straně je ovšem démon ve svém jednání omezován vlohami a zvyklostmi
posedlého; i nejobratnější virtuos je závislý na svém nástroji. Stává se také, že démon
jaksi proti své vůli přebírá výrazivo posedlého. Vypadá to tak, že užívá již dříve do
mozku posedlého vrytých daností a přetváří je podle svého.
Démon, který se zmocnil těla, si z něj nedělá trvalé sídlo, ani kdyby k jeho opuštění
nebyl donucen vyššími mocnostmi; naopak libovolně vchází a vychází. Někdy je zcela
nepřítomný, jindy se projevuje slaběji či silněji, ale když konečně svou oběť uspí, jedná a mluví on sám. Z toho plyne, že posedlý prochází různými stadii. Stav klidu je absolutně stejný jako u těch, kteří posedlí nejsou; v okamžicích vrcholné krize nemá posedlý svobodu pohybu. Byl-li uspán, nevzpomíná si po odeznění krize ani na činy, ani
na slova, kterých se dopustil (resp. která vyslovil) někdo jiný prostřednictvím jeho
vlastních tělesných orgánů. Pokud si podrží plné vědomí, není sice schopen zabránit
divokým pohybům svého těla ani gestům či slovům, ale je mu to všechno zcela cizí.
„Stav posedlosti,“ píše dr. Berthet,86 „lze rozpoznat podle následujících příznaků:
Když dotyčná osoba vydává zcela nezvyklé zvuky, mnohdy podobné zvířecím, vyvíjí
sílu, který není fyzicky naprosto schopna, a upadá do nenormálních krizí a vyčerpanosti. Nikdy nelze určitěji mluvit o posedlosti nějaké osoby, nežli když náhle mluví a
píše neznámými jazyky, resp. když má rázem znalosti nejobtížnějších vědních disciplín
nebo když se těší schopnostem jasnovidným, telepatickým a levitačním. Dále pak když
je takové osobě viditelně nemožné vyslovit jména Ježíš, Marie a Josef, posvátné předměty, Církev a evangelium v ní vyvolávají instinktivní odpor.“
Vláda démonů nad našimi současníky
Všechny výše jmenované příznaky nacházíme i u jistých, v naší době populárních
individuí, jakým je např. Uri Geller.
86
Dr. Berthet, Mystère et Ministère des Anges (Tajemství a poslání andělů), Éditions Rosicruciennes
(Rozenkruciánské nakladatelství), Lozano, str. 331. Tam, kde mluví o jistém učni lyonského mága
mistra Philippa, je výpověď dr. Bertheta nesmírně zajímavá, a my ji pokládáme za závažné svědectví na podporu naší teze.
69
Taková násilná forma posedlosti, jak je popsána katolickými teology a exorcisty, sice ještě trvá, ale není již běžným postupem démona v tzv. civilizovaných zemích našich dnů. Má to následující důvody:
1. Démonovi je dovoleno nechat lidstvo 20. století věřit, že on sám neexistuje. I
kdyby se posedlí toho druhu vyskytovali, neměl by z toho démon žádný užitek, protože dotyční by byli prostě považováni za duševně choré a zralé pro ústav.
2. Zmíněný způsob působení na člověka byl logickým trestem za těžké hříchy posedlého sakrilegickým (tj. svatokrádežným) aktem, nebo paktem, uzavřeným z nenávisti se Satanem. Ba dokonce mohl být v určitých případech (a mnohem častěji, než se
má za to)87 dopuštěním Božím za účelem vyzkoušení svých služebníků, zaměřeným
většinou k jeho zahanbení i k větší slávě Církve. Neosvědčovala snad Církev svoji
moc nad démonem exorcismy, které znamenaly vysvobození posedlých? Přesto se
démon z donucení k takovým praktikám posedlosti vracel, jsa jistým způsobem v zajetí nezbytnosti zla88 – jeho kouzelníci se ve skutečnosti cítili nuceni využívat jeho sil
k trýznění svých protivníků nebo nepřátel – a ve své pýše musel lidem neustále připomínat, že kníže tohoto světa je stále zde.
3. Protože je v naší době pevnost neprodyšně obklíčena, démon již takové úskoky
nepotřebuje. „Zápach Satanův“ zaplavil katolickou Církev, která už neplní ochranné
poslání prozřetelné strážkyně. Člověk konce 20. století se zřekl sám sebe a zůstal bez
duchovní ochrany, stal se snadno zranitelný vůči satanskému obtěžování. Jeho vůle
může být trvale a nepostřehnutelně vyřazena. Člověk našich dnů je objektem bezděčné
posedlosti, na níž mu také nikdo nemůže podat lék – odhlédneme-li od zvláštního zásahu nebes! Taková je tedy situace. Spořádaný tok milosti, který kdysi z Církve prýštil, vyschl u pramene. Je zde už jenom milost v Bohu, ať už přímo nebo skrze nadpřirozené zprostředkovatele, Nejsvětější Pannu, světce a anděly, tvořící neviditelnou Církev.
Ať již je tomu jakkoli, žádného současného člověka by již nenapadlo připisovat
démonovi zmíněné klasické příznaky posedlosti, jak je jmenovitě uvedl dr. Berthet.
Jednoznačně se dává přednost interpretovat tyto projevy – jako v případě Edgara Cayce – procitnutím kosmického vědomí, spočívajícím na jiných oscilacích než jsou naše,
resp. se vydávají za dílo dosud nečinných mozkových buněk. Vědcům nechybí fantazie
ve vysvětlování nevysvětlitelného. Někteří nakonec došli k závěru, že zmíněným projevům lze rozumět jako kontaktům s vyššími mimozemskými bytostmi. Tady už máme
opravdové spojení posedlosti UFO, čehož nejlepší ilustrací je v současnosti „případ
Uri Geller“. UFO sdružují úhrn démonem odkrytých prostředků ke zmocnění se moderního člověka, proměněného člověka, který je tak drahý našim novým teologům.
87
88
Srv. již citované dílo msgre Saudreau.
Na rozdíl od lidí není démonovo jednání směsí dobra a zla. Jako všichni ryzí duchové se může pouze rozhodnout pro dobro nebo pro zlo. Démon se rozhodl pro zlo.
70
Od té doby, co se člověk vrhl na vymoženost nadčlověka a rozhodl se pro hledání
sebe sama, nepotřebuje Lucifer vyvíjet žádné zvláštní úsilí, aby se mohl chopit vlastnictví tohoto světa, svého světa. Pohleďme jen na tyto pomatence, křižující moderním
světem. Nejsou snad ochotni a připraveni přijmout zasvěcení do nejrůznějších kultů,
jako je např. vúdú, aniž by kohokoli napadlo poukázat na jeho „středověký“ charakter? Doslova jak oslepené noční můry se slétají na čarodějnické sabaty s jejich psychedelickými tanci, drogami a hromadnými orgiemi. Pozoruhodné je zjištění, že určitá
náboženská hnutí, jako jsou např. letničáři, vyvolávají u svých adeptů symptomy, které jsou podle kritérií dr. Bertheta příznakem posedlosti. Všude stejný obraz: Člověk se
tělem i duší vydává tu „svatému duchu“, onde „duchům“, jinde zase hypnotizérům
nebo psychoanalytikům. Všechny tyto zdánlivě moderní praktiky nepředstavují ve
skutečnosti nic jiného, než pouhou aktualizaci rituálů, starých jako sám svět. Jsou
podmínkou a přípravou lidského ducha na ďábelskou posedlost. K tomu, co jsme si
právě řekli, nelze než připomenout soud René Guénona o okultismu, který byl ostatně
sám hluboce zasvěcen.
Vlna „létajících talířů“ také, mimochodem řečeno, není bez účasti na epidemii sebevražd, která v naší době postihuje v pravidelných intervalech především mládež.
Ve srovnání s „posedlostí“ minulosti představuje fenomén UFO jasný pokrok. Od
renesance až po nedávnou dobu postihovala posedlost pouze jednotlivé osoby. S novým fenoménem se nyní rozšířila na davy lidstva, jak to v několika následujících větách Jacques Valée správně předjímal:
„Máme co do činění s technologií, která změní vnímání reality svědků?...
Kdyby se podařilo stimulovat na dálku určité oblasti mozku, bylo by tím snad možné projektovat symbolické obrazy na celé kontinenty, představy, které mohou u různých jednotlivců vyvolávat rozdílné dojmy. Takto by šlo ovlivňovat chování a jednání
obyvatel celých států, aniž by hrozilo riziko odhalení.“
V citovaných řádcích je shrnuto působení démona na obrazotvornost, jak je zná katolická teologie! Není však žádné trvalejší zaslepení, než mít oči, abychom neviděli.
Fenomén UFO je exaktní syntézou všech prostředků zotročení, jichž démon užívá od
prvopočátku světa. A moderní dezorientovaný89 člověk se řítí do vlastní záhuby. Mílovými kroky kráčíme radostně vstříc „Valpuržině noci“ kosmických rozměrů.
89
Připomeňme si znovu pravdu, kterou Církev odedávna učila ve starém katechismu, že totiž člověk
nestojí proti démonům bezbranně. Každý člověk má od narození svého strážného anděla, pověřeného Bohem jeho morální i fyzickou ochranou. Ten může být vždy s prospěchem přivolán, aby chránil
před ďábelským obtěžováním, jako je např. zneklidňující našeptávání. Stačí na to myslet a opravdově chtít. Na jiném místě je uveden pozoruhodný případ scénáře UFO, v jehož průběhu se odpuzující
postavy pokoušely o únos ženy. Když to zpozorovala, pomodlila se k strážnému andělu a Nejsvětější Trojici. Přízrak okamžitě zmizel. Jde o neomylný a neselhávající prostředek. Nesmí se však zapomínat na důležitou okolnost: Anděl nemůže nic dělat proti vůli dotyčného člověka, a proto také
pro nás nic neudělá, pokud jej sami v hodině nebezpečí nezavoláme.
71
IV
Moc démonů nad lidskými společnostmi
Zopakujme si zde citáty, které nám pomáhají k objasnění našeho tématu:
„Lze si položit otázku, zda mnohá náboženství nepovstala následkem takového mechanismu, který zahrnoval souběh závažných společenských a politických jevů.“90
„Jestliže by chtěl někdo vykonávat pronikavý vliv na lidskou společnost, který by
nebyl odhalen ani kultivovanou menšinou, církví či vojenskými úřady, a současně nerušil politickou rovinu či soukolí státní správy, přestože by v celé šíři rozesel zárodky
psychologické revoluce, nebyl by jednal jinak.“91
„Každoročně se 30. dubna vrací Valpuržina noc. Podle lidové víry je na tuto noc
cháska duchů uvolněna z okovů. Jsou však také kosmické Valpuržiny noci, Excelence.
Následují po sobě v delších odstupech, než jaké lidstvo pamatuje. Proto je pokaždé
považuje za nový, ještě nikdy nezažitý fenomén.
Nyní se taková kosmická Valpuržina noc ohlašuje. Dojde k obrácení, takže co bylo
nahoře, bude dole, a co bylo dole, ocitne se nahoře.“92
Poslední citát mířil na události r. 1917 v Maďarsku a prorokoval příchod bolševické
společnosti.
První dva reprodukované citáty jsou ze základního díla Jacquesa Valée „Neviditelné kolegium“. Dobře dokládají, že autor nechce uznat přímo se vnucující, ale jeho
agnostický duch příliš tísnící pravdu. Její podstata je současně chemická i alchymistická: Při každé revoluční společenské operaci musí být rychlost reakcí základny trvale
kontrolována a koordinována vrcholkem. Je-li však vrcholek společenské pyramidy, tj.
viditelná vláda občanské společnosti, manipulována tajnými organizacemi,93 musí zde
nezbytně být paralelní mechanismus k dálkovému ovládání základny, tzn. kolektivní
nevědomí. Evoluce vrcholku i základny musí beze skluzů „harmonicky“ postupovat
ruku v ruce. Je možné si představit, že by americký prezident Jimmy Carter napomáhal
vyslání poselství mimozemšťanům (k čemuž se v létě 1977 chopil iniciativy), byť i to
bylo prostřednictvím OSN, aniž by se tak stalo bez posvěcení duchovním přijetím
americkým lidem, který byl od té chvíle ve svém kolektivním povědomí pervertován?
Jakýkoli časový skluz mezi hypnotickou kontrolou občanských vlád a masy, stínového
národa, jak ji narážkovitě nazývá Meyrink, by se mohl obrátit proti původci tajemství
zla a riskovalo by se tím zničení účinků a důsledků idejí renesance, nahromaděných
řetězovou reakcí po celá staletí.
Jacques Valée, Le Collège Invisible, na cit. místě.
Tamtéž.
92
Gustave Meyrink, La Nuit de Walpurgis (Valpuržina noc), Édition La Colombe.
93
Viz Serge Hutin, Sociétés Secrètes et Gouvernements Invisibles (Tajné společnosti a neviditelná
vláda), sborník J’ai lu.
90
91
72
Proto můžeme právem předpokládat, že v celkovém společenském rámci jsou UFO
v rovině obecného lidu protějškem resp. doplňkem k činnosti tajných společností v
rovině občanských společností a držitelů autority. UFO mají za úkol zapustit do obecného povědomí zárodky nového náboženství prostřednictvím svého houfného výskytu
v masmédiích (tisku, rozhlasu, televizi), počínaje třeba filmem „Blízká setkání třetího
druhu“ až po „Den nezávislosti“.94 UFO jsou tedy motorem pro impulsy, které přenášejí prostřednictvím kolektivního povědomí jednotlivců na občanské společnosti, a
současně slouží jako regulátory při koordinaci operací tajných služeb. Odtud tedy
Jacquesem Valée konstatovaná podobnost mezi některými hnutími nadšenců UFO a
esoterickými společnostmi“: Mají totiž stejného původce, vycházejí z téhož zdroje,
vyvolávají totožné obtěžování. Tajné společnosti i UFO prostě jen působí v různých
rovinách.
V daném stádiu nás katalyzační a regulační funkce UFO ohledně lidského osudu
nutí počítat s tím, že se blížíme ke konci renesanční éry. A skutečně také měl „znovuzrozený duch“ až do 19. století za následek rozkvět humanistických filosofií, kořenících v sociálních a ekonomických teoriích. Celé 19. století a první polovina 20. měly
za cíl nalezení praxe, tedy aplikaci těchto sociálně-revolučních teorií. Ty všechny nyní
vstupují do fáze ústupu. Kapitalismus je již dávno odsouzen a myslící elitou odvržen.
Pokud jde o marxismus, který ještě donedávna tak fascinoval inteligenci – jmenovitě
francouzskou –, vypadá to, že jeho hypnotická síla slábne a že se nakonec zhroutí.
Nyní se tedy Lucifer rozhodl zahájit třetí fázi (která ostatně odpovídá třetí rovině společenské subverze mas – stále znovu číslo tři!), aby se zmocnil toho, co mu jinak hrozí
ujít. Řeč je o zmocnění se lidí skrze kolektivní posedlost, vyvolanou přítomností fenoménu, který ve 20. století spojuje v jedinečné syntéze nezbytnou technologii s metafyzikou. Zmíněná syntéza bude uskutečněna zvláště pomocí dalších scénářů UFO. Jak,
to si ukážeme později.
TŘETÍ DÍL
TAJEMSTVÍ ZLA
Lidskými dějinami
I
94
Při premiéře prvně jmenovaného velkofilmu se úkazy nad Los Angeles zdvojnásobily (obrazy v podobě létajícího talíře) a vyvolaly obecnou paniku resp. fascinaci (srv. Paris-Match z 9. února 1983).
73
Stvoření andělů a tajemství jejich pádu
Dospěli jsme na konec našeho vysvětlení fenoménu UFO a mohli bychom zde
vlastně skončit. K čemu ještě pokračovat, když autor scénáře byl demaskován? Nuže,
pro nás lidi může být jen užitečné udělat si malý historický výlet a dobrat se vlastního
důvodu nezměrného boje, tohoto „magnum proelium“ (Zj 12,7), který se ve světě odehrává od jeho samého začátku. Porozumění tomu je nejen klíčem k minulosti, ale i
současnosti a budoucnosti. I my jsme účastníky boje, který přes nás přechází.
„Člověk má ještě další dimenzi než jen společenskou nebo individuální. Jeho duše
je arénou, v níž nebe a peklo svádějí nevídaný duel, a jeho svoboda mu dovoluje vybrat si vítěze, jemuž pak slouží svými dobrými vlastnostmi i nedostatky, svými neřestmi
i ctnostmi. Mějme však na paměti: Když lidé spolu vzájemně bojují, pak nejen kvůli
malicherným zájmům, nýbrž i ve službách tohoto skrytého pána, a to snad na obou
stranách, aniž by si toho byli jasně vědomi.“95
Již jsme si výše ukázali, jak se existence andělů dostala hluboko do katolické víry, a
že se také opírá o literu Starého a Nového zákona i o tradici (spisy církevních Otců,
dekrety koncilů, rozhodnutí církevního učitelského úřadu).
„Za předpokladu ukončení stvoření světa,“ říká svatý Tomáš, „je existence netělesných stvoření nezbytná. A skutečně je hlavním cílem stvoření dobro. Dobro neboli dokonalost, úplnost, spočívá v podobnosti stvořeného bytí se stvořitelem, následku s příčinou. Podobnost následku se svojí příčinou je úplná tehdy, když následek příčinu napodobuje resp. následuje v tom, jak vytváří následek. Bůh však zplodil stvoření skrze
rozum a vůli. Dokonalost univerza tedy vyžaduje existenci rozumem nadaných a netělesných bytostí.“
Vraťme se ještě na chvíli ke stěžejnímu výkladu první kapitoly Genesis svatým Augustinem:
„Netvárnost stvoření nepředcházela časově utváření, nýbrž jen pocházení. Avšak
nebem, jež čteme jako stvořené první, se rozumí netvárná andělská přirozenost; že pak
Bůh řekl, Budiž světlo, a nastalo světlo, tím se rozumí jeho utváření skrze obrácení ke
Slovu; tedy zároveň byla stvořena andělská přirozenost a nastalo světlo. Ale zároveň,
když bylo učiněno světlo, bylo odděleno od temnot, jimiž se rozumí hříšní andělé. Tedy
v první chvíli svého stvoření někteří andělé byli blažení a někteří zhřešili.“
Potom si lze ovšem položit otázku, jak by andělé coby příznačně intelektuální přirozenosti, jako stvoření ryzí duchové, mohli hřešit a jaké povahy tyto neodpustitelné
hříchy jsou. A když se nadto ještě ví, že hříchem se rozumí překročení Božích zákonů,
neboli jak říká svatý Tomáš „úchylka od pravosti vytčených aktů“,96 pak zní otázka
následovně: Jakého fatálního překročení se vlastně andělé dopustili?
95
96
Pierre Tilloy, Saint Pie V (Svatý Pius V.).
Svatý Tomáš Akvinský, Summa Theologica q. 63 a. 1.
74
Odpověď vyžaduje nejvyšší a nejobtížnější teologii, a její vyčerpávající výklad by
překročil rámec tohoto díla. Naše čtenáře, kteří by se danou otázkou chtěli hlouběji
zabývat, můžeme odkázat na „Nástin démonologie“ Jeana Vaquié97 a na studium
„Summy“ svatého Tomáše.
Nicméně musíme pamatovat na hlavní věc ohledně svržení části andělů, protože
tam je klíč, původ tohoto tajemství zla, v němž mají své místo mimozemšťané i UFO
a v němž také současně spočívá jejich vysvětlení.
„Pokušení“ andělů tkvělo podle klasické teologie v aktu víry a pokory vůči Kristu,
Synu Božímu. Avšak ztělesněné slovo se jim jevilo být lidské povahy a tedy méně
dokonalé než jejich, protože bylo spojeno s materiálním řádem.
Lucifer se poté vzbouřil tím, že se vzpíral uctívat Krista a strhl na svou stranu myriády andělů, kteří pak byli spolu s ním svrženi do pekla. „I nastal boj veliký v nebi.
Michael a andělé bojovali s drakem. A bojoval drak i andělé jeho, ale nepřemohli, ani
se nenalezlo již místo jejich v nebi“ (Zj 12,7 ad.).
Proto tedy víme, že démon byl „vrahem (lidí) od počátku“ (J 8,44), neboť vznik
člověka představoval kámen úrazu pro revoltující nebeský houf, a proti tomuto „kameni“ vypuštěn z okovů až do soudného dne zdvihá korouhev všech satanských rebelií.
Takto lze i pochopit, proč odbojní andělé strojí lidem od jejich stvoření všemožné
úklady. Není to jen kvůli tomu, že člověk je určen vyplnit mezeru v nebi blažených,
vzniklou vzpourou démonů, nýbrž především proto, že je stvořen k obrazu toho, který
je příčinou démonovy zkázy. A právě v tomto ohledu stojí lidé jistým způsobem ještě
nad anděly: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (L
14,11). Jaká to vynikající důstojnost lidské přirozenosti v křesťanském náboženství! Je snad nějaká filosofie nebo ideologie, která by s tím snesla alespoň přibližné srovnání?
„Nyní již rozumíme,“ vysvětluje abbé Arminjon ve svém díle „Konec současného
světa“, „proč Stvořitel uznal za dobré sloučit v jednom a témž subjektu dva tak disparátní a svou podstatou i svérázem protikladné principy, jako je duch a tělo; proč nechtěl, aby byl člověk ryzím duchem jako anděl. Bůh to učinil tak, aby byl člověk opravdovým králem a shrnutím jeho veškerého díla a aby tak podle Kristova příkladu ve své
osobnosti reprezentoval úhrn stvořených bytostí, aby byl středem všech věcí, aby on,
duch a tělo, slučujíc viditelný i neviditelný řád, sloužil jedněm i druhým jako tlumočník
a současně je mohl skrze uctívání a vzývání přinášet v oběť Všemohoucímu.“98
97
98
Jean Vaquié, Abrégé de démonologie, k dostání u Éditions Sainte Jeanne d’Arc, F-18260 Villegenon.
Poznamenejme ještě, že tajemství pádu andělů definitivně vylučuje každou metafyziku, která je založena na zprostředkujících bytostech mezi člověkem a andělem, na této pohodlné a liberální třetí
cestě, která je tak drahá našim kabbalistům i jejich moderně převlečeným bratrům ufologům. Toto
učení je potměšile a lstivě vsunuto do pokřesťanské židovské tradice (Zoharu), do apokryfů (kniha
75
Proto je člověk sázkovým vkladem v tomto strašném boji, který probíhá od samého
počátku světa až do jeho konce v přednebí i na Zemi. Od revolty andělů je přednebí
ponořeno do nadpřirozené temnoty. Bude snad v důsledku úsilí rebelujících andělů
obklopena touže temnotou i naše Země? K tomu totiž směřují plány, ukuté v radě knížete temnot. V knize Raoula Auclaira je položena otázka: „Co tedy znamená tajemství
zloby v Písmu a především ve Starém zákonu?“ a zodpovězena takto: „Řekněme si
zcela jasně, že je to den Jahveho.“99
Jak se to však projevuje? Na to nám kniha Jóelova říká: „Den tmy a temnot, den oblaku a mrákoty“ (Jl 2,2). A o jakou temnotu se může jednat, ne-li o temnotu pekla?
Tajemstvím zla je právě tento skutek duchovního zatemnění spaseného a Kristovou
krví vykoupeného lidstva. Msgre Gaume v již citovaném dále rozvíjí myšlenku takto:
„Zrozena v nebi, čekají město dobra i město zla na stvoření člověka, aby sestoupila
na Zemi. A skutečně je člověk sázkou a výhrou tohoto boje...
Sloučit člověka se vtěleným slovem tak, aby se ze všech lidí a všech národů stalo
rovněž vtělené slovo, to je nejvyšším cílem náboženství.
Satan se třásl vzteky, když viděl, jak se Boží plán, proti němuž bojoval v nebi, uskutečňuje na Zemi. Aby skutek nekonečné moudrosti zadržel, zapojil do svých služeb
všechny mu dostupné prostředky. Proti náboženství, které má člověka povznášet k Bohu a věčnému štěstí, postavil náboženství, které jej má snížit pod úroveň zvířete a navždy strhnout do propasti neštěstí a zla. Po všem, co koná Bůh, se Satan opičí, aby
dílo zničil. Paralela mezi prostředky spásy a zkázy je perfektní.“
A opravdu je tomu tak – je-li dějinný příběh samotným Kristem, stará se závist
padlého anděla o to, aby byl současně i dílem pokušení, skutečné uzurpace, kterou si
přál a chtěl již ve chvíli svého známého „non serviam“, jinak řečeno aby byl králem a
bohem celého vesmíru, andělů i lidí, nebe i země, viditelného i neviditelného světa.
II
Tajemství zla před potopou světa a stavbou babylónské věže
Již od stvoření prvního člověka je tedy padlý anděl stále v jeho přítomnosti. To on
strhl Adama a Evu do hříšného pádu. Z knihy Genesis také víme, jak to udělal. Lidská
Henochova) i do pseudoevangelia sv. Tomáše. Bylo napadeno početnými katolickými autory, jako
např. Origenem. Jak jsme již viděli, zmíněné učení otrávilo celý středověk a bylo dialektickým momentem, určeným k přípravě návratu panteismu, jehož součást tvoří fenomén UFO.
99
Raoul Auclair, La Prophétie des Papes, Nouvelles Éditions Latines.
76
přirozenost je od té doby poraněna, ale současně je díky Božímu milosrdenství nositelkou naděje na spásu, kterou nám připravil On sám tím, že se stal člověkem.
Lidská přirozenost je poskvrněna pádem, vyprovokovaným Luciferem tím, že lidi
vtáhl do vzpoury. Dále všechno probíhalo tak, jakoby od nynějška kníže temnot ještě
spoléhal na své vítězství. A opravdu – protože jsme my lidé všichni poskvrněni dědičným hříchem, nemůže žádná bytost na Zemi v sobě chovat ztělesněné slovo. S pádem
lidí se horizont vyjasnil; Luciferovi nyní stačí už jen navádět lidi k pokračujícímu sestupu do pekla.
Lucifer se bude do budoucna opovažovat všeho, co přivodí definitivní odloučení lidí od Boha. Podrobením lidí peklu by Satan sice mohl upokojit svoji zuřivou zášť, ale
jemu jde především o to, aby se zmocnil tajemství všech tajemství, mystéria, principu
univerza, který v sobě člověk, utvořený k obrazu Nestvořeného, nezbytně nese. Jak by
měla taková uzurpace postupovat? K řešení této otázky nám moderní zasvěcenci dodávají klíč svým připomínáním již zapomenuté definice malých a velkých mystérií,
nejvyššího cíle veškeré kosmogonie a falešného, luciferského náboženství:
„Na rozdíl od malých mystérií a mimo ně,“ říká např. Raymond Abellio, „mystérií
inkarnace, to znamená skrytého vzestupu ducha, Boha navštěvujícího lidi, představují
velká mystéria nanebevstoupení, všechno zjasňující vzestup těla, člověka, stávajícího
se Bohem.“
Padlým a po své rehabilitaci nepochybně dychtícím lidem tedy Satan předestírá falešné znovuzřízení, které bloudí přes podílnické osvojení si své andělské přirozenosti
skrze zvrácení, jakýsi přelud „hypostatické unie“, k čemuž nám nabízí klíč Genesis
(Gn 6,1-4):
„Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak
půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hospodin
však řekl: ‚Můj duch se nebude v člověku věčně snižovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho
dnů sto dvacet let.’ Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“100
100
Při tomto textu přihlížíme ke třem tradičním interpretačním rovinám, jež se vzájemně doplňují
a pouze prohlubují religiózní poučení, které nám chce Písmo udělit. Zmíněné roviny sahají od
doslovného výkladu až k mystickému vysvětlení.
První význam: doslovný. Omezujeme se na připomenutí výkladů církevních Otců (jmenovitě svatého Jeronýma, autora Vulgaty): Jedná se o děti Sétovy – o svaté a tudíž za syny Boží označované
potomstvo –, které se nechalo svést a ženilo se s dcerami s rodu Kainova, čímž povstala zvrácená
rasa.
Druhý význam: symbolický. „Synové Boží“ označují v Písmu současně i anděly. Díky své zcela
duchovní povaze stojí andělé blíže božské přirozenosti než lidské. Andělé jako ryzí duchové samozřejmě nemohou mít s bytostmi z masa a krve žádný tělesný styk v tom smyslu, jak mu my rozumíme. Avšak svým působením na psychologii, fantazii nebo podvědomí mohou vyvolávat citové
podněty sexuálního typu u lidí, kteří tomuto působení podléhají. Následkem toho, přesněji řečeno
takto mohly mít lidské dcery styk s démonem v tom smyslu, jak jej chápal středověk, když mluvil o
přeměnách v upíry, o sabbatech čarodějnic, o sukubech a inkubech. Scénáře UFO se ostatně často
77
V citovaném zjevení knihy Genesis není žádných nejasností, pokud se chce ovšem
správně chápat, že zmíněné spojení mezi padlými anděly a lidmi, které jsme měli na
zřeteli, nemělo nějaký – ostatně nemožný – tělesný charakter, nýbrž stěžejně duchovní, a bylo zaměřeno na dokončení „velkých mystérií“. Lucifer tehdy lidem navrhl
podrobit se experimentu obrovských genetických, duševních i duchovních proměn s
cílem udělat z nich nadlidi ve svých službách, spoluspiklence pro uchopení moci nad
stvořením. Pod záminkou udělat z lidí bohy: „Budete jako bohové“ se pokusil skrze
lidi změnit obecné základní zákony světa, a v jejich ohavném zpitvoření je přesadit do
pekla. Ve stržení k svému pochmurnému obrazu pervertovaných lidi do propastných
hlubin spatřoval Lucifer naději na ztroskotání plánu stvoření tím, že jej zbavil vlastního smyslu a zabránil jeho oslnivému naplnění kvůli vlastnímu prospěchu.
Zmocněním se duší lidí sice Lucifer uskutečnil svůj záměr a prozatím zmařil ztělesnění slova. Naproti tomu je zcela chybné tvrdit spolu se zasvěcenci, že uskutečnil naprostý vznik člověka, což může pouze náš Pán, Ježíš Kristus.
Perioda před potopou světa byla tedy obdobím, v jehož průběhu se Lucifer pokoušel satanským oduševněním člověka zřídit peklo na zemi. Zmíněné všeobecné oduševnění lidí mělo za následek „pseudovtělení“ přirozenosti padlého anděla, který tak jakoby viditelně pobýval na zemi. Všechny k této periodě se vztahující legendy – jako je
například legenda o pověstných vimanech, o níž jsme již dříve mluvili – jenom potvrzují, že konec zmíněné periody byl poznamenán nejrůznějšími úkazy resp. událostmi:
∗ Zmohutnění a jistá kolektivizace lidské společnosti, na což ostatně naráží Genesis
svým výrokem, že se „lidé na zemi začali množit“. Proces vytváření společnosti je
skutečně nezbytným základem každé teokratické vlády. V následující kapitole uvidíme, jak je podřízení lidstva železným zákonům teokratické vlády předpokladem zřízení jakékoli prométheovské101 civilizace.
odvolávají na nešťastné oběti, že byly znásilněny „malými, z neznáma přišlými bytostmi“, které se
jich zmocnily. Středověk fenoménu sabbatu beze zbytku rozuměl a jeho účastníky trestal smrtí. Z
takového „spojení“ nemůže přirozeně vzniknout žádná rasa. Spíše si můžeme přestavit něco na
způsob přenesení semene mužského dárce ve „snu“ (nebo chceme-li v narkóze) na ženského příjemce (v témže stavu), aniž by přitom mezi nimi muselo dojít k sexuálnímu vztahu. Že by takovými
experimenty mohli vzniknout zvrácení „obři“, posedlí ďáblem, který jim touto cestou předal své síly, to se nám zdá naprosto možné. Takto „oduševněná“ těla by nepochybně usilovala o zvýšení a
rozšíření svých sil; jistě v míře jejich inteligence, ale zcela určitě nad obvyklou lidskou míru.
Třetí význam: mystický. Tato interpretace se kryje s naší tezí, nebyla však dosud nikdy podpořena
autoritou církevního učitelského úřadu. Proto se předem v náležité pokoře podřizujeme jeho cenzuře.
Není nepředstavitelné, že když se Satanovi stalo tajemství inkarnace příčinou jeho pádu, chtěl od
vzniku lidí toto tajemství zvrátit ve svůj prospěch, to je, že lidem předložil napodobeninu „hypostatické unie“ mezi jeho vlastní a lidskou přirozeností, a od té doby se ji snaží uskutečnit. Připomeňme
si jen, že to je v každém případě cíl, jehož se snaží dosáhnout pomocí osoby Antikrista.
101
Autonomní, samovládné, rebelující proti Bohu.
78
∗ Těsná aliance technologie, pozitivní vědy, paravěd a esoterických znalostí, toto
nadvědění hada otravuje nanejvýš pravděpodobně na těle geneticky změněné a v duši
duchovně zvrácené lidi, homunkula hermetiků, skutečného Frankensteina, „upraveného“ na mocné rozvinutí „přirozených“ schopností člověka, kterého zasvěcenci bezostyšně pokládají za vyššího „mutanta“.
∗ Zřízení zářivého města mudrců, korunování vznikající civilizace, Satanem ovládané město zla.
∗ Pokus o dobytí viditelného i neviditelného univerza v rámci spolku rebelujících lidí a andělů, který by měl vyvrcholit regulérním zvrácením a tedy totálním zničením
materiálního stvoření a jistým druhem „vtělení“ neviditelného univerza. Tento cíl byl
perfektně shrnut a téměř dosažen v tehdy konstruovaných vimanech. Je fakticky naznačován současnými scénáři UFO.
A tak oněch šestnáct století, dělících podle biblického letopočtu prvotní hřích pádu
od potopy, nebylo ničím jiným než dlouhým sestupem lidstva na cestě do propasti,
cestou k smrti jiného druhu. Potopa byla zničením lidské rasy, která plně sdílela
padlou přirozenost Lucifera. „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi
učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Hospodin řekl: ‚Člověka, kterého jsem stvořil,
smetu s povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem
je učinil“ (Gn 6,5 ad.).
Tedy triumf tajemství zla? Ne, protože kdyby Bůh skutečně člověka vyhubil, byla
by to porážka nebo v každém případě absurdita, která se nesnáší s dokonalostí Nestvořeného. A ještě jednou ne, protože jako vždy se Satan proti své vůli podílel na tajemství milosti: když Noe opustil archu, bylo to zčásti svaté lidstvo, které znovu zabydlelo
Zemi.
Byl to jistě nejúplnější a nejrozsáhlejší pokus houfu padlých andělů o stržení stvoření na sebe a podřízení si viditelného i neviditelného světa za spolupachatelství lidí.
Historicky nahlíženo odpovídá legendě o kontinentu Atlantis, nebo bylo zmizení tohoto kontinentu pouhou epizodou v průběhu nezměřitelné tragédie, kterou chtěl Bůh ve
svém milosrdenství zastavit luciferský postup?
Sotva lidstvo po potopě opět částečně zabydlelo Zemi, znovu se zdvihl prudký luciferský vichr nad těmito lidmi, kteří se dosud těšili původnímu daru jednoty řeči: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrcholek bude v nebi“ (Gn 11,4). Stavbou babylónské věže začalo lidstvo novou revoltu.
Nezdá se však, že by člověk této periody dospěl moci, srovnatelné s tou, která způsobila potopu. Na tento hřích zneužití nejkrásnějšího z Božích darů, rodiny jednoty
řeči i myšlení, odpověděl Bůh zmatením jazyků a rozptýlením lidí do různých národů
po celém zemském povrchu, což byl obdivuhodný dar. Byť i Bůh zdánlivě vydal lidstvo schismatickému panství temnot, povolal ve skutečnosti Abraháma a udělal jej
79
„dědicem svého zaslíbení“, to znamená milosti božského adoptivního synovství v Ježíši Kristu... jemu a národu, který z něj měl vyjít.
Od té doby pochopitelně pro Lucifera neudeřila hodina ke generálnímu útoku, nýbrž naopak k pouhé obraně. Za každou cenu musel nějakým způsobem zkazit židovský
národ a zabránit ztělesnění slova. Po 1 900 let to je jeho jedinou starostí!
III
Tajemství zla od babylónské věže až do Kristova narození
Budoucně je tedy pouze jeden jediný, naprosté většině lidstva zcela skrytý cíl, jediná ustavičná posedlost: Nasadit všechny páky k překažení ztělesnění Spasitele lidské
rase, a v případě, že by k němu došlo, vykonat všechno, aby bylo rychle zničeno resp.
zmařeno jeho účinné rozvinutí.
Jak toho ale docílit? Satan by logicky zůstal u svého plánu zla. Na jedné straně by
zřídil celosvětové a totalitní kontrole podrobené město zla, a na druhé straně by se musel pokusit zničit za každou cenu židovský národ, vyvolený lid Boží, opatrovníka tajemství inkarnace.
Kdo nepochopil toto, nepochopil vůbec nic – ani historii starověku, ani hluboce
skryté hnací síly civilizací před Kristovým příchodem.
Jak bylo v antických civilizacích budováno města zla? Stručně řečeno stejně, jako v
našich dnech, tzn. zřízením říší s pevně centralizovanou strukturou, které byly jako
jediné schopny udržovat a pohánět vpřed perfektně kontrolovanou organizaci úhrnu
všech náboženských a politických sil.
Došlo k tomu faktickým sloučením – v Satanových rukou prostřednictvím hierarchie zasvěcenců, skutečných monarchů vládnoucí neznámé a skryté vrchnosti – všech
tří základních sil: Kněžské moci, světské moci neboli královské, a moci vědy. Sloučení, které Satanovi ve skutečnosti dalo přirozenou (ale ne nadpřirozenou) záruku fyzické, duševní i duchovní kontroly nad lidmi a „kanalizaci“ jeho svobodné vůle.
Je to tedy přesně ten civilizační typ, který se Lucifer snaží instalovat na celé planetě. Přímo to potvrzují nejstarší ústní podání, dokládající, že v Orientě, v Persii, Fénicii,
Egyptě i v jihoamerických civilizacích se Lucifer nechal uctívat – často přímo v podobě hada – nejen jako nejvyšší božstvo, nýbrž také jako zákonodárce, zdroj práva a
spravedlnosti, atd. A skutečně se tam ve společenském i náboženském řádu odvíjelo
všechno tak, jako by světlo přicházelo z vrcholku pyramidy, kde bdělo vševědoucí a
vševidoucí oko hadího božstva, které se nazývalo největším z bohů.
„Mág Zarathuštra,“ upřesňuje Porfyrius v posvátném rituálu Peršanů, „se vyjádřil
těmito slovy: ‚Bůh s krahujčí hlavou je knížetem všech věcí, nesmrtelným, věčným, bez
počátku, nedělitelným, nesrovnatelným, je měřítkem všeho dobra, nepomíjející, nej-
80
skvělejší z nejskvělejších, nejvznešenější myslitel, otec zákonů, slušnost a spravedlnost,
děkující za své vědění pouze sobě samému, univerzální, dokonalý, moudrý, jediný objevitel nejtajnějších sil přírody’.“
Není tedy divu, že při studiu starých civilizací narážíme vždy na tentýž organizační
typ, protože i jeho velký inspirátor je stále ten samý. Taková organizace spočívá na
hierarchizovaném, třídně i hermeticky uzavřeném dohledu světského i duchovního
řádu. Jak mohla být taková struktura zřízena? Výhradně dlouhou řadou destabilizačních impulsů, spočívajících ve střídání povrchního klidu s nocemi náhlého běsnění,
oněch pověstných „římských nocí“, skutečných Valpuržiných nocí, které byly pečlivě
připravovány, spouštěny, kontrolovány, řízeny a po skončení své úlohy opět zkroceny
vybranými zasvěcenci. Na samém konci této alchymistické práce společenské transformace nyní triumfuje mistrovské dílo zasvěcenců. Světu vládne „Novus Ordo Saeclorum“, závěrečný řád, skutečný řád temnot. Ten má tři roviny:
1) Vrcholek řádu, symbolizovaný vševědoucím a vševidoucím okem, vtesaným do
kamene pyramidy. Pro masu lidí je oko neviditelné, neví o něm. Je to oko hada, kterému mohou „přihlížet“ pouze nejvyšší zasvěcenci, kteří se sami prokleli a zavrhli.
Vševědoucí oko střeží celou pyramidu, podřízenou jeho železným zákonům. Následně
pak „informuje“102 základnu a nezbytný vložený mezičlánek převodového soukolí.
Toto „neviditelné kolegium“, zodpovědné za osudy podřízené společnosti, organizuje
duchovní i fyzickou smrt nešťastných lidí, odvržených k samé patě pyramidy. Určitý
aspekt této skryté manipulace popsal Papus, jeden z nejzasvěcenějších spisovatelů počátku 20. století:
„Nejen pouze v astrální, nýbrž i v naší fyzické rovině existovali v každé době muži,
usilující o uskutečnění jistých společenských reforem, aniž by patřili k nějakým viditelným korporacím daných společností. Tito lidé, uzavření do dvou malých skupin, vytvářeli nástroje, proměnlivé podle doby, zvolené země i právě dané mentality. Postupovali podle staré vědy o společenských organizacích, která vyšla z egyptských svatyní a
byla pečlivě střežena v jistých tzv. hermetických střediscích.“103
2) Základna pyramidy – „informovaná“ středními vrstvami společenského mechanismu, kde se průběžně uskutečňuje zatemňování a zotročování ducha lidí.
Duchovně bezděčně infiltrovány vůlí zasvěcenců (médii, agenty a služebníky zla),
vracejí se národy v kolektivní hypnóze do stavu, který je nižší než zvířecí, protože
ztrácejí svoji důstojnost lidí, stvořených k obrazu a podobenství Božímu.
3) A konečně střed pyramidy, kde se nacházejí vládnoucí a světští zástupci společenských organizací, vědomí i nevědomí služebníci, v každém případě však odsouzení
k praktické bezmocnosti v tomto subverzivním mechanismu, na který již nemají žádný
vliv.
102
103
Tzn. dává jí formu, podobu.
Výňatek z časopisu „Mysteria“.
81
Je to právě takový stav věci, který rehabilituje moderní zasvěcence a vynáší je dokonce jako dobrodince lidstva, a to zvláště od publikování knihy „Jitro kouzelníků“
pány Pauwelsem a Bergierem, prezentující nám bezostyšně „zlatý věk“, vedoucí lidstvo k všeobecné rovnováze a spravedlnosti v duchovní, mravní i materiální rovině!
Slovem, dokonale organizované peklo. Na vrcholku pyramidy připravují zasvěcenci,
toto zvěčnění zla, „smrt smrtí“, „druhou smrt“ a uzavírají se Satanem neodvolatelný
pakt. Na úrovni základny téže pyramidy pak připravují takové otroctví a zvěrstvo, že
se nejlepší pohanský filosof Lucrecius nezdržel rozhořčeného stesku na „náboženství,
rádce bezejmenné hrůzy a dokonce zločinné zloby.“
Skeptickému čtenáři, který by chtěl poukázat na jedné straně na fantastický charakter takové výpovědi, a na údajně všeobecně proslulou moudrost starých, zvláště Řeků
a Římanů na straně druhé, překládáme následující text msgre Gaumeho:
„Staří i moderní epikurejci jsou nuceni připustit skutečnost věštců a věštíren, ale
tak, jak jsou představovány, byly věštby těžkopádným a nemotorným klamáním a podváděním, kterému se nikdy nepodařilo i jen na šest týdnů oklamat nejhloupější a nejnevědomější lidi v zemi. Podle nich se promlouvalo k modlářům z dutých soch, ohlušovali se duněním trumpet, byli uspáváni kdoví jakými drogami a nechávaly se jim
před očima defilovat neumělé figurky.
Po dva tisíce let národy věřily, že to všechno je božské, nadpřirozené, podivuhodné,
jinými slovy že jde o dílo boží a projev jeho moci! Mezi nejchytřejšími filosofy v lůně
nejosvícenějších národů se nenašel nikdo, kdo by podvod odhalil. Byli snad tehdejší
lidé více důvěřiví, bylo lze je tak snadno oklamat? Kdyby kněží tehdejších model měli
zájem bavit se na jejich účet a zavádět je, nemuseli by se spíše před tím chránit...?
Ve skutečnosti je třeba mít nezdolnou víru, aby bylo lze se domnívat, že tolik nejrůznějších národů i velkých mužů bylo po dlouhou řadu století tak podivuhodně slepých. Ještě lehčí jim připadalo uvěřit tomu, co je v bájích nejneuvěřitelnější a nejpodivuhodnější. Nicméně věříte této podivuhodnosti jako nepřátelé podivuhodného, jimiž
přece jste. Jak je to možné? Mnoho lidí slyší nerado, když se mluví o démonech nebo
o něčem, co má k nim vztah. Probouzí to totiž znovu jisté myšlenky na jiný život, který
není příjemný. Věří sice pravdám náboženství, jejich spekulativnímu odůvodnění, ale
zcela pochopitelné a zřejmé důkazy té samé pravdy jsou jim nepříjemné.“
Ohledně fantastického charakteru „sestoupení velkých zasvěcenců do pekel“ tělem i
duší se zde omezíme na připomenutí esoterické legendy o Agarthovi, skrytém kdesi v
hloubi Cheopsovy pyramidy. Tam se mají rovněž nacházet těla dřívějších velekněží,
patrně ve stavu letargického astrálního zdvojení, vybraných Luciferem k podvodnému
„vzkříšení“ na konci času. Tato legenda se podivuhodně dotýká výkladu Nejsvětější
Panny Marie z La Saletty, jmenovitě té pasáže, kterou jsme uvedli výše, kde se říká, že
démoni budou osoby „přenášet z místa na místo“, případně budou „křísit mrtvé“.104
Když tedy lidstvo ještě před vtělením slova uniklo zhoubnému racionalismu a materialismu, propadlo zato hanebnosti rituálně praktikovaného panteismu.
104
Není snad přesně toto UFO připadající role, na níž již před 150 lety poukázala Nejsvětější Panna?
82
Ale i sama moc, kterou uplatňuje Satan nad lidmi základny a středu pyramidy, je
pouhým prostředkem: Skutečným cílem, o nějž usiluje kníže tohoto světa, „princeps
huius mundi“, je být vzýván a uctíván jako zbožštělý člověk nejen zasvěcenci, nýbrž
všemi lidmi. To je totiž jediný prostředek, který má k dispozici, aby se ohledně lidstva
stal zdánlivě Bohu podobným a tak překazil vůli Stvořitele! Aby zabránil příchodu
skutečného krále, snaží se uzurpátor všemi prostředky o zničení Božího lidu, jediného
národa starověku, který se neoddával jeho uctívání. Židovský národ byl ve starověku
prokazatelně jako jediný ušetřen pohromy modlářství a pohanství. Při všech poblouzněních a omylech, které jej stály nejrůznější výpadky a ztráty, se židovský národ
opravdu pozoruhodně nikdy nedostal do úplného Satanova područí. Svatý Augustin
nám to připomíná následujícími slovy:
„Abychom věděli, že všechny časné statky, jichž se lidé ukazují být tak žádostivi,
jsou dobrodiním pravého Boha a nikoli tedy dílem démona, stačí pohledět na hebrejský národ. Aniž by vzývaly bohyni Lucinu, přiváděly židovské ženy na svět početné děti. Ty si braly mateřský prs bez bohyně Bubary, spaly ve svých kolébkách bez bohyně
Euminy, pily a jedly bez bohyň Educy a Patiny, a vyrůstaly i bez přispění nějakých
božstev dětí. Zahrady byly úrodné i bez Priapova kultu. Přestože se nedovolávali
Neptuna, odstoupilo od nich moře a pohltilo jejich nepřátele. Když padala z nebes
mana, nezasvětili ani jedinou sochu bohyni Marnii, a když se občerstvili ze skály, nevzývali nymfy ani lymfy.
Vedli války bez krutých obětí Marsovi a Belloně. Zajisté nevítězili bez boje, ale nepokládali vítězství za bohyni,105 nýbrž za Boží dobrodiní. A takto přijímali Židé naštěstí
od Boha věci, které pohané připisovali svým božstvům.“106
Tedy nepřetržitý zázrak, tento Bohem vyvolený lid – dnes jako včera. V nilské deltě
psychicky vyrván nejhlubším tajemstvím oltářů démonů v pyramidách, kde jej chtěl
Lucifer držet v zajetí pod bdělým dozorem svého vševidoucího oka, porazil s pomocí
Boží Egypťany v boji, v němž proti sobě frontálně stála viditelná i neviditelná univerza, překročil pod ochranou Boží prozřetelnosti Rudé moře a vedl nepřetržitý boj nejen
s barbarskými a modlářskými hordami, které Satan vypustil, nýbrž i se sebou samým.
Posloužilo to snaze o zkázu izraelského národa a o jeho zničení zevnitř. Všechno to,
co se stalo do Kristova příchodu, zanechalo přirozeně své stopy. V kabbale, např. v
Zoharu, se ušlechtilé líčení Boží nádhery mísí s heretickými elementy antitradice. Povstal kult zlatého telete, až byl rozbit Mojžíšem. Dokonce i Šalamoun byl po stavbě
chrámu pokoušen materialismem a vábením světské moci.
Nic netrvá věčně, a antickým dějinám, tehdy omezeným na Středomoří a točícím se
kolem zachování židovského národa ve zkouškách rozptýlení i slávě Bohu zasvěcené
říše, musí být tedy rozuměno jako úhrnu Luciferem kladených vnitřních i vnějších překážek udílení vtěleného slova. Je to velké Danielovo proroctví, které nám nabízí klíč
k věku antiky. V přednášce z 29. října 1975 v Port-Marly Pierre Tilloy vysvětlil, jak
105
106
Jako pohanští Římané bohyni Victorii („victoria“ byla současně výrazem pro „vítězství“).
Text pochází z De Civitate Dei a je zde citován podle msgre Gaumeho.
83
jak Bůh triumfuje nad městem zla a jak toto město v Jím zamýšleném podivuhodném
obrácení slouží stavbě a šíření města dobra.
„Scénou je Babylón, dvůr krále Nebukadnesara, který r. 575 oblehl a vyplenil Jeruzalém, aby odvedl do zajetí výkvět kmene Davidova.
Jedné noci krále znepokojil podivný sen natolik, že mu nedovolil znovu usnout. Nechal proto zavolat mágy a hvězdopravce, aby se jich vyptal. Aniž by jim cokoli o svém
vidění řekl, žádal je, aby mu sdělili jak sen, tak i jeho význam. ‚Neřeknete-li mi, co se
mi ve snu zjevilo a co to má znamenat, propadnete hrozné smrti.’ Všichni strnuli hrůzou. Již se smiřovali s popravou, když se náhle před králem objevil Daniel, kterého
Bůh o králově snu zpravil nočním viděním... Začal zpívat děkovnou modlitbu, oslavující a potvrzující Hospodina, pána časů a věků, císařství i království, a po modlitbě
přistoupil ke králi a takto mu vyjevil jeho význam:
‚Ty, ó králi, jsi měl vidění. Byla to socha, obrovská, kolosální... Vyvstala před tebou
a její tvář byla strašlivá. Hlavu měla za zlata, hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z
mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa, dílem z hlíny. Viděl jsi, ó králi, jak se bez
zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou a rozbil je, a rázem
bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní
době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. Kámen však, který do sochy udeřil, se
stal obrovskou skálou a zaplnil celý svět.“
Takový byl sen. Daniel pak králi vysvětlil, že socha symbolizuje čtyři říše, které
mají předcházet a přivodit říši duchovní, ale skutečně obepínající celý svět. Jakou říši?
Samozřejmě že říši Ježíše Krista, který přišel od Boha: Vždyť oním kamenem, tou
skálou byl Kristus, jak by řekl svatý Pavel (srv. 1 K 10,4).
Mocné světlo, ozařující krvavou stránku dějin „aute Christum Natum“ – před Kristovým narozením. Zmíněné čtyři říše mohly sice být vzájemně velice rozdílné, avšak v
očích nebes to nic nemohlo měnit na tom, že tvořily jedno jediné tělo, stojící ve službách zničení vyvoleného národa.
Zlatou hlavou je babylónská říše, trvající od Mínose r. 1058 do Belsazara v r. 532.
Asýrie, která se na její vládě podílela, nabyla moci jen proto, „aby trestala“ (Abk
1,12). Proto to byl Assúr, který dobyl království Izraele a Judeje, aby první potrestal a
druhé skrze přímost a čistotu svých mravů učinil schopným ochraňovat svaté dědictví
tradice a uznat je hodným vydat ze sebe Mesiáše.
Hrudí a pažemi ze stříbra je zde říše médsko-perská od Kýra r. 532 po Dária
v roce 330.
Persie měla smírné poslání: Rozptýlené dítky Izraele a Judeje znovu usídlila v jejich
domovině, pozdvihla Jeruzalém z potupy i zajetí, a znovu vybudovala chrám, v němž
pak měl Mesiáš zpočátku vyučovat a později v jeho blízkosti i zemřít.
Břicho a bedra z mědi jsou říší Alexandrovou – nezměrnou říší, která po jeho smrti zcela nezanikla a vzdor rozdělení uchovala jednotu helénské říše a kultury (327-146,
kdy bylo Řecko prohlášeno za římskou provincii).
84
A konečně stehna a nohy. To je římská říše, ovládající svět zbraněmi a zákony, ale
současně rozervaná názorovými rozdílnostmi a bratrovražednými boji.
Pokud jde o Řím – jestliže světu dobyvačností uložil svoji autoritu, pak proto, že se
mu dostalo poslání, připravit lidské rasy na zvěstování evangelia a otvírat Církvi přístup ke všem národům.
Dějiny starověku? Jsou přípravou cesty pro Mesiáše, očekáváním vytoužence národů, výzvou k podrobení se králi králů a vládci vladařů, neboť Ježíš Kristus je oním
kamenem, který se uvolnil z horstva, je věčnou říší, kterou založil, je svojí Církví,
matkou a učitelkou všech národů.
Staré říše sice zmizely, ale přežily národy, které v sobě kdysi vzájemně sloučily a z
nichž se skládaly. A dějiny „post Christum Natum“ – po Kristově narození – od Zjevení Páně v Betlémě viděly jeden po druhém vstupovat do lůna Církve, aby se tam
staly spoludědici a podílníky zaslíbení, které Bůh dal „v Kristu“ skrze evangelium,
zkrátka aby se staly mystickým tělem Kristovým.107
IV
Tajemství zla od Kristova příchodu do renesance
Nemohoucnost Lucifera zmařit ztělesnění slova i zabránit následnému šíření slova
Božího v prostoru a čase zasvětila antické civilizace definitivní zkáze. Město zla se
zhroutilo samo do sebe. To je zřejmá a nevývratná skutečnost. Na jeho místě zavládlo
město dobra, pro jehož rozvoj se díky všemocné a nezměřitelné moudrosti Boží změnily v rámci záměny určení Luciferem nakladené překážky v prostředek hlásání Kristova učení. Zvláště se zhroutily jím zřízené teokratické říše Asyřanů, Peršanů, Řeků a
Římanů.
Nelze popřít, že se Satanův trůn skácel od chvíle naplnění dobrovolné oběti Spasitele lidství na Kalvárii. A je také stěžejní skutečností, kterou jsme my lidé 20. století
téměř úplně ztratili ze zřetele, že tehdy na celém světě oněměla orákula a rozbily se
modly. Míníme tím první evangelizaci světa, která byla pro peklo zdrcující a naplnila
se již dávno před pádem Jeruzaléma v roce 70. Poté se více nesetkáváme se žádnými
krvavými oběťmi – ani u musulmanů, ani v egyptských či východních civilizacích. U
národů, nacházejících se v rámci křesťanských civilizací a historie, pozbyly své působnosti.
107
Msgre Lémann napsal znamenitou knihu o zuřivém boji Lucifera za znemožnění Kristova příchodu
pod titulem Panna a Emmanuel. Dílo vyd. Édition Sainte Jeanne d’Arc.
85
V průběhu prvního století se zhroutily ontologické základy pozemského města,
města zla a udělaly místo městu novému, podřízenému moci Krista a Jeho mystického
těla, Církvi. Totalitní město zla se rozpadlo ve prospěch města dobra.
Je jisté, že zatímco město zla představuje absolutní přelom, výstavba města dobra,
příprava města nebeského, byť i lidského a tudíž nedokonalého, sama o sobě směřuje
k naznačení dokonalosti. Podle Kristova ustanovení Církev jako duchovní a univerzální moc „informuje“ světskou moc králů. Nebe je nesporně a zřejmě přítomno na Zemi,
avšak až do konce času, tzn. do druhého příchodu Krista, je utváření vztahů mezi oběma mocemi vydáno rizikům lidské omylnosti, sklonům lidí k pokušení, protože jejich
svobodná vůle je zásadně respektována. Jestliže ve městě zla mají Země a peklo sklon
k vzájemnému smíšení, pak na Zemi přítomné nebe se s ním v žádném případě nesměšuje! Teprve v den a okamžik posledního soudu se stane Ježíš Kristus držitelem veškeré moci a v souladu s Písmem i současně veleknězem, prorokem a králem.
Pobízen svou chladnou inteligencí, vrozeným smyslem pro rozkol i bezprostřední
vnímavostí všech aspektů lidské slabosti, pokouší se Satan zkazit krále i knížata a popudit je proti papeži tím, že podněcuje jejich vlastní vůli k vymanění se z vedení božskou prozřetelností i svých závazků vůči křesťanství, všem jeho zákonům, zřízením a
ctnostem, dříve než – stále podle hesla „solve ac coagula“108 – budou mít před očima
vábení knížecích a státních rozumových důvodů, „podle náhodných možností okamžiku argumentujících, bojujících nebo ustupujících bez jakékoli úcty k přirozenému a
církevnímu právu nebo dokonce přímo proti němu“.109
A naopak zase někteří papeži se nechali občas unést svou žádostivostí k teokratickému panství nad profánním světem a jeho bohatstvím.
Takto je tedy třeba interpretovat historii epochy od konce středověku po renesanci,
poznamenané konečným rezultátem – boji i spory mezi kněžstvem a říšskou mocí,
představovanými protikladem mezi císařem Barbarossou a papežem nebo Filipem
Sličným a Bonifácem VIII. Spory o následnictví pak vedly k tomu, že začátkem 16.
století žilo křesťanstvo jen ve čtvrté části Evropy. Šlo tedy o spory pro křesťanský řád
tím těžší, že od 12. a 13. století už křižácká tažení nebyla schopna zabránit rozšiřování
islámu, kterému učinila definitivně přítrž teprve porážka Turků v bitvě u Lepanta. Bylo to znepokojující tím více, že dobyvatelská vlna islámu byla ďábelskou odpovědí na
křesťanské křížové výpravy, v jejichž průběhu se některá knížata dostala do styku s
orientálními mystérii a stala se podněcovateli útoků heretických obediencí katarů, albigenských atd. (jejichž důsledky nejsou dosud zahojeny), které pak připravily cestu
renesanci i subtilnější a záludnější herezi, herezi protestantismu.
Satan byl tedy znovu vypuštěn jak ve vlastním, tak i přeneseném smyslu slova. Jeho
činnost rozkladu křesťanství se měla budoucně uskutečnit ve všech strukturálních rovinách lidí samotných, v rovině tělesné, duševní i duchovní.
108
109
Satansko-okultní heslo: „Rozpusť a smíchej (zase) dohromady.“
Jacques Ploncard d’Asac, L’Église occupée (Okupovaná Církev), Chiré-en-Montreuil 1975, str. 23.
86
V
Tajemství zla od renesance do 20. století
„Středověk trval tisíc let. Tisíciletí, v němž se utvářel Orbis Christianus, křesťanské
univerzum. Byl to nejmohutnější pokus o zřízení univerzální říše, který byl úspěšně
podniknut a udržen. Hlavní úsilí vůdčí, duchovní vrstvy, platilo sjednocení planety.
Heslo znělo: reducere ad unum – přivést k jedinému. Jedna jediná nejvyšší hlava: zástupce Boží na Zemi. Jedna jediná řeč: latinská. Jeden jediný zákon: zákon Církve.
Ideálem bylo uvést nejrůznější formy života ve všech jejich – nikoli popřených, nýbrž
podřízených – hodnotách a ctnostech do závislosti na Církvi.“110
Tím, že Ježíš Kristus takto naplňoval souhrn všech duchů a srdcí, stal se křesťanský
Západ jednou rodinou, jediným tělem v jeho službách. Vyvolením Konstantina a
Chlodvíka, Karla Velikého, svatého Ludvíka – a nesmíme zapomínat ani na svatého
Jindřicha v Německu, svatého Václava v Čechách, Ferdinanda v Kastilii a Eduarda v
Anglii –, stejně jako zvolením svatých a horlivých papežů, svatého Lva I., Řehoře Velikého, Řehoře VII., Inocence a Bonifáce, se zdálo být naplněno proroctví o vstoupení
všech národů do Církve. Kdo si dokázal třeba jen představit, že by odpadlické snažení
králů a knížat mohlo vést ke vše zahrnující konfrontaci s jejím jediným skutečným
nepřítelem, Luciferem? Renesance se nám dnes totiž jeví jako záludný a frontální pokus vzpoury člověka proti samotnému Stvořiteli. Jak nám správně připomněl Pierre
Tilloy, byl svatý Pius V. konec konců papežem, jehož apoštolská bdělost a ostražitost
z něj udělala „křižáka, táhnoucího proti protestantské, islámské i humanistické říši.“111
Je třeba nezaujatě uznat, že z těchto tří zlořádů – protestantismu, islámu a humanismu – byl nejhlouběji zakořeněným a pro křesťanský řád nejzhoubnějším právě protestantismus, bezprostřední a prakticky výhradní plod renesance, protože protestantství
není nakonec ničím jiným než jejím duchovním dítkem.
Už sám výraz je podivný: Renesance, obrození, znovuzrození člověka, tedy cosi až
příznačně okultního! Tento nový člověk je hotovou perverzí Krista, jak to definoval
svatý Pavel. Je to opět ten hříchem pokoušený člověk, na nějž se vztahují slova knihy
Genesis, líčící nám pradávný příběh Adama a Evy:
„Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se
jimi“ (Gn 3,7).
Není snad v těchto slovech nazvána tehdejší vyzývavost pravým jménem? Adam s
Evou se znovu narodili, jejich oči se otevřely a oni zjistili svoji nahotu, to znamená, že
110
111
Jacques Ploncard d’Asac, L’Église occupée (Okupovaná Církev), Chiré-en-Montreuil 1975, str. 23.
Pierre Tilloy, Saint Pie V (Svatý Pius V.), str. 19.
87
konstatovali diskrepanci, odloučenost svého ontologického stavu od přírody. A protože se dialekticky postavili proti této přírodě a tím i proti svému Stvořiteli, rozhodli
zcela nezávisle podle svých lidských měřítek, že jim nahota nesluší. Zakryli ji fíkovými listy, shodli se na materializované, majetku žádostivé lidské solidaritě, v níž už
nemohl být přítomen Bůh. Udělali si z toho zástěry a takto nasměrovali člověka na
pouť, jejímž cílem je, aby se prací a vyrobenými nástroji postupně vřadil do vesmíru,
stal se člověkem, který se snaží přeměnit vesmír v modus potenciální moci, člověkem,
který znovu tvoří stvořené.
A je to přesně tento člověk, o němž svatý Pavel později řekl, že objevil „jiný zákon
v údech svých“, který „bojuje proti zákonu mysli mé“ (Ř 7,23), a je hned dvojnásob
hříšný, protože je neúprosně podněcován k odvržení „nové smlouvy“, k odmítnutí spásy, a jenž se nakonec proti ní i přímo staví. Slovem je to člověk, který se od 15. století
zalarmoval a vzbouřil. Lze tedy konstatovat, že křesťanskou Evropou vytvořené „znovuzrození“ již v sobě neslo všechny sebevražedné zárodky duchovní smrti Západu,
jejímiž svědky od té doby jsme. Postup zkázy je však zvláštní, je tak pokrytecký a záludný, že opravdu musíme důkladně pročíst Rabelaise nebo po něm pak Montaigneho,
abychom byli schopni chápat brizantní obsah jejich spisů. Co by nakonec mohlo být
zdánlivě neškodnější, umírněnější, ctnostnější a uměřenější, než stručné výňatky z
humanisty Montaigneho (jenž byl ve skutečnosti apostata), které tak prostince a klidně
nárokují pro člověka právo žít podle příkazů nezávislé filosofie:
„Posuzuji lidské a neobyčejné myšlenky jako lidské a zvláštně chápané myšlenky...,
jako cosi, co soudím o sobě samém, a tedy ne jako to, co věřím o Bohu.“
Je však myslitelné, že by Montaigne nevěděl o důsledcích takových hesel?
A je to znovu náš Montaigne, který napříště udělal z věd Arabů, z algebry, kartografie, oceánografie atd. duchovního učitele a mistra svedených monarchů a knížat.
Jako smrt křesťanského člověka a zrod člověka nového, jakožto „inkarnace“, která se
od Adamova prozření vzpírá tajemství inkarnace, jako tajemství zla v protikladu k
tajemství spásy, není tento falešný zrod všech zrodů nakonec ničím jiným než velkým
zasvěcením Luciferově smrti všech smrtí, sestupem lidstva do pekel!
Jako každý jiný Luciferův úklad o všechny osobnosti člověka, vede se i tento úder
ve třech rovinách, které odpovídají třem rovinám člověka.
Duchovní rovina:
Sledovaným cílem je zde všemožná podpora prohloubení odpovědí na velké náboženské a metafyzické otázky, které nakonec vyústí v individualizaci interpretace daru
Zjevení, tedy fakticky v jeho relativizaci. Takový postoj může člověka přivést do dialektického postavení vzpoury proti Církvi a jakékoli církevní autoritě, které obě již
posuzuje jako nepřiměřené a zneužívané.
Duševní rovina:
Útok na duševní strukturu člověka je zacílen na to, aby v ní byla „deponována“ nová gnose, založená na revizi postavení, role a určení člověka v rámci stvoření. Rozvoj
88
pozitivních věd má ve skutečnosti za logický následek jen nové a nové vyptávání na
otázky člověka. Pouze takové totální zpochybňování může vysvětlit celý dosah a význam toho, čím se měla stát koncem 17. století Galileova aféra. Zůstaňme zde zatím
jen u všeobecné konsekvence: Představovala správně postupující revoluci v tom smyslu, že biblický antropocentrismus, antropocentrismus Bohočlověka, Boha, který se stal
člověkem, aby se v Něm stal člověk Bohem, nahradila humanistickým antropocentrismem člověka, který sám sebe udělá Bohem. Jde o duchovní převrat, převedený obratným perem básníka do veršů, jimž se žáci lycea Pierre Corneille v Rouenu učili
v letech 1907-1915 nazpaměť:
„Ach ty časy, ne už nejsou, kdy královna lidem milá,
sedíc na svém pevném trůně, jen ona sama Zemí byla.
Vůz nesoucí Denici podél nebe, výše mraku,
již dávno nekrouží svou dráhou od svítání do soumraku.
Báň nebes víc křišťálové klenby není blanou,
v jejíž modři co body zářné pouze hvězdy planou.
Pro nás již dávno nestvořil Pán tento svět a celé jeho dění,
a přec vidíme se vysoko postaveni, vzdáleni všeho ponížení.
Vždyť i my se zřekli falešné té říše hravě,
neb věda nás pozdvihuje k Boží slávě.
Tím větší je pak duch, čím méně platí tělo,
neb šlechta roste, níž skloní-li se naše čelo.“
Známé „solve“ nadpřirozeného království – v zájmu „coagula“ prométheovské nebo
přesněji luciferské říše...! Důsledek tohoto odmítnutí vztahů mezi vesmírem a člověkem je znamenitou ukázkou mezi lidmi kolujících filosofií jako jsou materialismus,
racionalismus, scientismus a pozitivismus, který vede přímo k marxistické dialektice..., je předehrou k teosofii, antroposofii i k bádání mágů a kouzelníků devatenáctého
století, všech dohromady jako předzvěsti skutečně prométheovského nového vystoupení Země do nebes.
Společenská rovina:
Opětné zpochybňování středověké společnosti stanovením liberálních tezí vedlo
k odmítnutí duchovní, morální, politické i společenské vlády Krista Krále.
A skutečně tomu bylo tak. Zatímco katolická Církev usilovala o podřízení národů a
národností Nového světa křesťanskému řádu, viděl Starý svět odpadat celá města od
„Orbis Christianus“. Zlato Nového světa, mravně podrývající katolické země, nakonec
posloužilo k rozšíření německého protestantismu a kalvinismu. Devět protestantských
knížat přijalo za svou zásadu reformace: „Cujus Regio, hujus Religio“ (Víra knížat je
vírou lidu). Podle téhož principu zavedl Jindřich VIII. v Anglii svou vlastní liturgii
(tzv. Prayer’s Book).
A přísně dovedené důsledky toho všeho? V okamžiku, kdy se knížata stala ateisty,
musí být i národ ateistický, tedy princip, který byl použit Bedřichem II. v Prusku ještě
před francouzskou revolucí. Jako pravý „kníže filosofů“, korunovaný na nejvyššího
89
vladaře Svatého města Jeruzaléma (mystický rozenkruciánský stupeň nad 33. stupňovým zednářstvem), se Bedřich II. stal držitelem všech mocí v zemi, definitivně postavil na hlavu křesťanský řád středověku a vrátil se k teokratickým poměrům antických
států.
Aby mohl plíživé pronikání nového jedu do lidí bez rizika uspíšit, použil Satan nejvyšší formy lži – nechal popírat svoji existenci a tím i potlačovat odpovídající strach.
Odtud se traduje pověstný výrok, že „nejúčinnější Luciferův trik spočívá v tom, nechávat lidi věřit, že vůbec není“. Od renesance také můžeme konstatovat klesající horlivost v četbě a výkladu spisů církevních Otců. Jak by tomu také mělo být jinak! Zlatý
věk lidstva již nebyl zaměňován s mystickou minulostí, nýbrž skutečně a opravdově
nahlížen jako budoucí možnost, založená na dobyvačné vůli a géniu člověka.
V souvislosti s lidským úsilím po dosažení zářné budoucnosti tak padlý anděl ničí a
rozbíjí každý konkrétní smysl i jakoukoli jasnou realitu stejně, jako to dělá padlý a
znovuvykoupený člověk! A toto je právě návrat „vimanů“. Vždyť kníže tohoto světa,
který se z něj zdánlivě stáhl, si právě svým předstíraným ústupem vytvořil nejlepší
příležitost k uchopení lidí, k jejich svádění, uvádění do úžasu a tím také k očarovávání
jejich vědomí a podřízení své moci. Satanské projevy UFO, nemyslitelné v Orbis
Christianus, Městě dobra, se znamenitě hodily k nezbytnému „probuzení“ duchů na
úsvitu renesance. Mezitím stále masivněji užívaný scénář tak vyznívá jako odpověď
lidem vlastní – nebo spíše znovuzrozené – tužby po moci a věčnosti, po bohužel kolektivním snižování pravé křesťanské víry a odmítání tak mnohých lidí přijmout spásu,
kterou jim připravil Syn Boží.
Je tedy zcela podle logiky renesance, když v duchu svého původce, který je vždy
připraven vzbudit a využít naší slabosti, musela vzklíčit koncepce scénáře UFO. Tím
máme znovu prokázáno, že lidé, kteří se Bohu vzdálili (a nikoli naopak!), jsou při Jeho
odmítnutí okamžitě stiženi nástupem Satana. Přestože však koncepce scénáře sahá až
do renesance, inkubace a příprava si vyžádala mnoho času, který se kryje se široce
založeným pokusem o převrat v průběhu 18. století, byť i ten sám začal hluboko v 17.
století. Případ v Alençonu,112 časově prakticky odpovídající popravě Ludvíka XVI., a
k němuž došlo jen několik málo desetiletí po Fontenellově spekulaci o velkém množství obydlených světů a jen pár roků po startu prvního balónu, byl tedy ve skutečnosti
pochmurnou předzvěstí.
V širším smyslu pojetí se dají v renesanci historicky rozlišit tři etapy, odpovídající
třem zásadním dialektickým momentům:
1) Úsvit renesance, sahající od vzniku a rozmachu herezí po francouzskou revoluci
(1517-1789)
2) Období evropských revolucí, vycházejících z revoluce francouzské, která stvrdila
suverenitu troufalých států, zřízených bez katolické víry (1789-1917).
3) „Umíráčková“ epocha internacionální revoluce 1917 a úpadku národů, v níž nyní
žijeme. Kritická epocha, na jejímž konci propadne odpadlá Evropa (přinejmenším do112
Jde o úkaz záhadné létající koule, popsaný v kapitole Stará historka.
90
časně) naprostému zatemnění v duchovní, duševní i materiální rovině následkem svého definitivního zničení idejemi a silami, jimž se sama vydala. Jmenovitě to jsou:
Spirituální hereze (protestantismus, kalvinismus a jejich prodloužení jako je mormonství a další kulty, rozenkruciánské a z nich odvozené kosmogonie, vrcholící nyní
v New Age), jejichž srdce a duch sídlí v USA a které ovládají materialistické a mesiánské anglosaské demokracie. Napříště tedy tvoří západní větev světové synarchie.
Společenské hereze jako je v Sovětském bloku realizovaný dialektický historický
materialismus, tvořící východní větev světové synarchie. Východní hereze jsou bezprostředně podrobeny okultním mocnostem a představují jejich světskou paži.
Totalitní náboženství Orientu s převážně esoterickým charakterem, jejichž vrcholek tvoří islámský svět, který pod svou korouhví soustředil národy a národnosti Středního východu a muslimské Afriky. Nelze nevidět, že za posledních zhruba padesát let
zažil islám mimořádně dynamickou obnovu, uspíšenou marxistickým přispěním na
jedné a liberálním na druhé straně.
Není úkolem naší studie podat zde genezi protestantizace srdcí a duchů lidí i katolických národů od 16. století, nicméně je dobré připomenout, že vždy předcházel duch
hmotě a postupně ji ovládl. Jistě není náhodou bezohledné rozšíření obchodních i výrobních vztahů, a stejně tak nejsou náhodné velké zeměpisné a vědecké objevy, které
vedly k zatemňování dogmat, odstranění víry a dosazení kultu člověka na místo Nejsvětější Trojice. Vezměme si znovu k ruce již citovanou knihu Ploncarda d’Assac, v
níž plným právem konstatuje:
„Na konci tisíciletí postavil všechno na hlavu nový fenomén: výskyt kapitalismu.
Jak k tomu však mohlo dojít? Vysvětlení je vcelku jednoduché. Peněžnictví a hospodářství se podařilo vymknout z podřízenosti Církve a začaly se rozvíjet podle nového a
jediného zákona, zákona zisku. Časově se to kryje s přibitím Lutherových tezí na dveře
vitemberského chrámu v říjnu 1517 – Orbis Christianus se zhroutil.
... Rozbití křesťanské etiky v 16. století pod údery erasmovského liberalismu, lutherských a kalvínských reformací i židovské etiky umožnilo vznik spekulativního kapitalismu, směřujícího k plutokracii...
Analýzou podnikatelských vrstev ‚nových kapitalistických států’ zjistíme, že se
v zásadě skládaly z vystěhovalců, pocházejících téměř výhradně ze čtyř náboženství.
Na prvním místě to byli vlámští kalvinisté. Po nich přicházeli Židé ze Sevilly a Lisabonu, třetí místo patří Jihoněmcům, zvláště z Augsburku, a nakonec přicházeli Italové.“113
Ti všichni, říká Ploncard d’Assac, měli společného jmenovatele: zničení křesťanství.
113
Jacques Ploncard d’Assac, L’Église occupée (Okupovaná Církev), Chiré-en-Montreuil 1975, str.
24, v posledním odstavci s přihlédnutím k: H. R. Trévor-Ropor: De la Réforme aux Lumière (Od
reformace k osvícenství).
91
Tato internacionála peněz společně vzrůstala a formovala se proti všemu, nad čím si
Církev udržovala kontrolu. Své působení rozšiřovala lstivým a doslova magickým objevem, pravou základnou „Novus Ordo Monetarium“, „nového řádu peněz: Postavením peněz jako náhrady učení svatého Bernarda, pro nějž jsou kapitálové úroky zlodějnou“. Takto bylo „zlaté tele“ opět zbožštěno a posloužilo jako základ pro stavbu
„města zla“.
Pokud jde o velké geografické výboje, jakým bylo kupříkladu objevení amerického
kontinentu, pak lze stejně snadno prokázat, že to nebyl pouze humanitní následek nebo
iniciativa nezávislých lidí, nýbrž že mají také a především hluboké ontologické kořeny.
Vycházejíce z ještě nadpřirozeného pohledu, který však byl velice rychle – ne-li již
předem – poskvrněn naturalismem, přesadili pionýři na americkou půdu pozemský ráj,
o němž jim vyprávěla Bible a který oni chtěli vytvořit podle měřítek svobodného bádání. Od té doby tudíž dospěli k opravdovému přenesení původního ráje do zemí Nového světa a tak se z pozemského ráje stal ráj na Zemi. Připomeňme si zde jmenovitě
výstavbu takových měst jako Salem, Nový Sion nebo Philadelphia. Pojednou a velice
rychle už oni ani jejich kazatelé nemluvili o odvržení pozemských statků a následování Kristova učení, jediného Spasitele lidí skrze kříž a Jeho prolitou krev, nýbrž spíše
byla řeč o znovuvytvoření ztraceného ráje zde na Zemi výhradně lidskými silami a
zvláště „zbožštělými“ silami lidské práce. „Zbožštění“ lidské práce, mohlo by se také
říci jako „oduševnění“, postupně vedlo k mýtu o neohraničeném pokroku, v němž člověk nebo jeho potomci jednou znovu naleznou zlatý věk, jenž je jeho duchu z mlhavé
minulosti promítán do naděje budoucnosti, která se vytrácí do důvěřivého očekávání.
Takto nenápadně se křesťanská víra zvrátila ve vizi v neohraničený pokrok, v naději
materiálního „optimismu“ a v radikálně horizontální koncepci povinné solidarity a
lásky mezi lidmi, postavené na egoistických výpočtech.
Nesmíme přitom zapomínat, že celá Latinská Amerika včetně Mexika a toho, co
ještě zbývalo z francouzské Kanady, tehdy byla a zůstala katolická, protože její kolonizace vyšla z katolických a antiprotestantských zemí, ze Španělska a Portugalska.
Eschatologická vize, která stála při křtu severoamerického kontinentu anglosaskými
pionýry za kmotru, byla již hotovým příkladem pro Spojené státy a jejich poslání, protože právě tam se nově zformovaly všechny náboženské a okultní sekty i kosmogonicky orientované skupiny! A stejně tak na severoamerickém kontinentě, ještě dříve než
se přelil do Evropy, se hospodářský liberalismus, demokracie spekulantů, „American
Way of Life“, v novější době pod egidou „obnoveného“, tj. esotericky militantního
zednářstva nakonec vyvinul ve falešné satanské náboženství, počínaje spiritismem (na
nějž varovně poukazoval msgre Gaume před více než sto lety) až po úhrn filosofických, etických, okultistických či kosmogonických „antikultur“ (jehovisté, mormoni,
později New Age atd.). Od okamžiku svého okultního křtu měly Spojené státy trvale
funkci mesiánského zesilovače a „inkarnátora“ – ve smyslu umocňování přeměny –
nového člověka, který je určen stát se ve své poslední fázi prostým převrácením člo-
92
věka středověkého. Pořád ještě se nachází v různých komponentech této americké invaze – a to i v přísně sekularizované formě – náboženský entusiasmus a eschatologické očekávání, kterým byli prodchnuti pionýři. Satan zná velmi přesně „svůj“ severoamerický kontinent, kterému přidělil za úkol nejen podkopání ontologických základů
katolické Evropy, nýbrž i všemožné urychlení příchodu věku „coagula“. (Soudobé
mysteriózní badatelské projekty CIA, zarážející okolnosti dobytí Měsíce... a neméně
zarážející okolnosti jejich opětného zmrazení jsou toho spolu s činností esoterických
sekt zjevnými příznaky.)
Dodejme k tomu ještě, že UFO mají za svou – smíme-li to tak říci – pravou vlast
Spojené státy, kde vyvolaly nesrovnatelné nadšení a okouzlení... i nebývalé zhoubné
účinky. (A to i přesto, že politicko-náboženská syntéza scénáře UFO má dobré vyhlídky i ve Francii, např. v Rennes-le-Châteu, jak ještě uvidíme.) Nejlepším důkazem toho
je známá rozhlasová relace černého humoru, inscenovaná Orsonem Wellsem r. 1938!
A to i přesto, že „Flying Saucers“ ještě tenkrát nepatřily k ozdobám Ameriky! Musíme
proto předpokládat, že luciferská infiltrace kolektivního podvědomí našich přátel z
druhé strany Atlantiku již tehdy značně pokročila!
Ze všeho řečeného plyne, že ať už přímo nebo nepřímo, viditelně či neviditelně,
jsou tedy dějiny Evropy od renesance až po francouzskou revoluci pouhým výrazem
nadpřirozeného boje mezi katolickou Církví, tj. její obranou křesťanského řádu, „Orbis Christianus“, a liberálním humanismem, potměšilým a znepokojivě působícím nástrojem podsvětí, města zla.
Mezitím však francouzská revoluce konečně odhodila masku. Jak Albert Camus ve
svém „Revoltujícím člověku“ („L’homme Révolté“) plným právem poznamenal, „zavražděním Ludvíka 21. ledna 1793, pomazaného krále podle božího práva, zazněl hlas
moderní éry, tzn. vědomého odmítnutí náboženského a mravního, společenského i politického panování Krista Krále. Svým zdůvodněním i svými následky přestavuje odsouzení krále obratník a stěžejní bod našich soudobých dějin. Symbolizuje znesvěcení
těchto dějin a zmizení křesťanského Boha. Až dosud Bůh skrze krále zasahoval do dějin. Jeho náměstci byli v průběhu dějin zabiti, žádní králové již nejsou. Existuje již
pouze zdání Boha, který byl vykázán do nebe obecných principů a zásad.“
Je tedy Albert Camus tak říkajíc neviňátko? Totální zničení Církve a křesťanství je
přec pouze lícem tajemství zla. Nelze při tom zanedbat jeho rubovou stranu, protože
démon rozkotal Kristovo dílo jen proto, aby je zaměnil za vlastní dílo, vlastní církev,
za vlastní proticírkev smrti. Je přece jeho touhou a přáním strhnout na sebe Kristovo
království a zaujmout Jeho místo v srdcích a duších lidí. Ve stínu racionalistických,
ateistických filosofií, které usilovaly „zničit bezbožnici“, již tenkrát některé osobnosti
jako Louis Claude de Saint Martin, Martinez de Pasqually, Fabre d’Olivet a především
zakladatel iluminátství Weishaupt uctívaly potají „Velkého stavitele všehomíru“, který
podle jejich mínění musí porazit Krista. A od té doby, možná i bez vědomí tehdejších
čarodějnických revolucionářských učňů, řízených zasvěcenci, znovu povstala nečistá
šelma, která měla jednoho dne rozdrtit odpadlou Evropu i její plod, jakobíny připrave-
93
ného nového a nezávislého člověka. Je to doslova úděsná a odstrašující vize, v níž
abbé Barruel již r. 1797 ve svých „Vzpomínkách jako příspěvku k dějinám jakobínství“ prorokoval budoucí následky odpadu národů:
„Bylo lhostejné, k jakému náboženství, jaké vládě, ke kterému společenskému stavu
patřili – když zvítězí jakobínství, když se naplní plány, přísahy tajných sekt, je konec
s jejich náboženstvím, majetkem a jejich soudcovskou mocí. Jejich vlastnictví, domy,
dokonce i jejich chatrče a děti, to všechno jim už nebude patřit. Věřili jste, že revoluce
ve Francii skončila. A přitom sama revoluce ve Francii není ničím jiným než prvním
pokusem jakobínů. Slavnostní sliby a přísahy jakobínů se přes Anglii, Německo, Itálii
a všechny národy šíří stejně tak, jako se převalily přes francouzský národ.“114
Ale Církev odolávala. Revoluce nepochybně získala půdu pod nohama a zasáhla celou Evropu. Vzdor svému jménu potvrdila Svatá aliance suverenitu uzurpátorských
států, které neměly nebo již neměly katolickou víru. Z oltářů nicméně zmizely sochy a
vyobrazení bohyně rozumu a nezanedbatelná část katolických elit evropských národů
udržela dík své horlivosti naživu duchovní základy Církve – a to i navzdory více nebo
méně oportunním smiřovačkám s novým hospodářským a liberálním řádem. Papežství
postupně odhalovalo a odsuzovalo společenskou revoluci, zednářstvo, liberalismus,
ateismus i modernismus. Nelze číst bez dojetí a uchvácení okružní listy papežů 19. a
20. století, které toto tiché spiknutí vykazovaly nejen ze seminářů a fakult, nýbrž i z
knihkupectví. Jako mistrovská díla víry a myšlení, jako živoucí svědkové vírou osvíceného rozumu, prokazují všechny tyto encykliky moudrost Petrových nástupců a
nadpřirozený pramen jejich inspirace. U těchto Kristových náměstků nevidíme žádnou
mnohoznačnost, kolísavost nebo nerozhodnost... (kromě politické a taktické roviny,
ale to je jiná záležitost).
Proti tomuto novému posílení Církve vystoupil Satan se strašlivou duchovní zbraní,
která je tak záludná, že v naší epoše zmátla a pomýlila dokonce i ty nejlepší hlavy, a
jež je tak účinná a fascinující, že musí být zcela jistě nástrojem k zavedení nastupujícího počátku éry „coagula“: Materialistická dialektika, zdroj veškerého materialistického a spiritualistického evolucionismu, která nepozorovatelným přesunem nabídla novému, na mistra a pána svého osudu povýšenému člověku renesance sáhnout po svém
pokračujícím kolektivním i individuálním zbožštění.
Hegeliánská dialektika, základ marxistické filosofie, byla ostatně latentně přítomna
již v renesanci. Neříká snad Karel Marx v podstatě následující:
„Protože však nejsou tzv. světové dějiny ničím jiným, než vytvořením člověka lidskou prací, a tedy vznikem přírody pro člověka, má v tom člověk zjevný a nesporný
důkaz svého zrození, svého původu v sobě samém.“
114
Abbé Augustin Barruel, Mémoires pour servir à l’histoire du Jacobinisme, Éditions D.P.F (Diffusion de la Pensée Française), Chiré-en-Montreuil.
94
VI
Tajemství zla v moderním světě
Stalo se! Marxismus je součástí hnutí znovuzrození člověka. Renesance, toto oko
pyramidy, prozatímně marxismem sestoupila z výšin zasvěcení, aby dobyla pozemskou základnu člověka a občanské společnosti a zbudovala patu luciferské pyramidy.
A je nepochybně evidentní, že díky dialektice disponuje Lucifer dvěma důležitými
trumfy.
Ve zmíněné dialektice má stručně řečeno přednostní nástroj k vyhlazení a zničení
všech duchovních a mravních hodnot na Zemi, zvláště křesťanských. Hned uvidíme,
že je tomu skutečně tak:
„Poslední etapou proletářské revoluce je ustanovení proletariátu za vládnoucí třídu, dobytí demokracie. Proletariát použije politické nadvlády k postupnému odebrání
veškerého kapitálu buržoazii a k soustředění všech výrobních prostředků do rukou státu, tzn. vládnoucí politické třídy organizovaného proletariátu za účelem co nejrychlejšího možného zvýšení výrobních sil.“
Pomocí téže dialektiky si Lucifer zajistil trvalou schopnost přípravy budoucnosti
pro svůj příchod, neboť diktatura proletariátu není v marxistické perspektivě poslední
etapou! Je pouze přechodnou fází, v jejímž průběhu musí být zničeno veškeré soukromé vlastnictví. Dialektický ferment pak může být sice odbourán, ale zato bude
možno konečně dosáhnout nejvyššího stupně komunistické společnosti. Pro lepší srozumitelnost si řekněme totéž jinými slovy: Nepřetržitou řadou Valpuržiných nocí,
otřásajícími občanskou společností, se podařilo vytvořit dokonale horizontální patu
okultní luciferské pyramidy, tedy proletariát. Co se týče vrcholku řečené pyramidy,
pak právě marxistům připadla úloha ji instalovat, protože ostatní jsou neschopni zbudovat „černý řád“, aristokraticky a heirarchicky členěný řád skutečných pánů i těch
nejnižších.
Opravdu černý humor! Marxisté sami by tedy byli pouhým dialektickým okamžikem dějin, odsouzeni k vyhynutí podobně jako zkamenělá monstra třetihor. Nejnovější
skryté dějiny mezitím potvrdily to, co bylo ještě při práci na této knize pouze oprávněnou domněnkou. A jen takto lze pád berlínské zdi, znovusjednocení Německa, demontáž Sovětského svazu a všechny ostatní pokračující změny logicky zařadit do plánu
zla. Čtyřicet let po Komunistickém manifestu se začala šířit díla černých mágů 19. století, těchto autentických vyslanců luciferského rytířského řádu, jimž musel prostý a
opovrhovaný slouha Marx připravit cestu.115 Byli to zejména Stanislas de Guaïta, Pa115
Až po napsání tohoto díla se nám dostala do ruky drobná knížka Richarda Wurmbranda Karel Marx
a satanismus (Karl Marx et le Satanisme), zjevně francouzská verze Wurmbrandova díla Das andere Gesicht des Karl Marx (Neznámá tvář Karla Marxe), 7. rozšíř. vyd. Uhldingen/Seewis 1987,
v níž autor s oporou o Marxovy texty a korespondenci prokazuje jeho příslušnost k tajné satanistické společnosti. Karel Marx sice tedy byl pouze služebníkem vysokých zasvěcenců, ale služebníkem
95
pus, Saint Yves d’Alveydre... abychom zde jmenovali alespoň ty největší mistry. Jak
děsivě musel znít Luciferův posměch, jímž přivítal „konečné řešení“, odhalené svými
momentálními služebníky Marxem a Engelsem!
Rozhodující rok 1917
Na úsvitu 20. století jsou již tedy všechny z humanismu renesance vzniklé jedy extrahovány, ne-li přímo naočkovány. A jedy, které budoucně najdou použití u těch národů, kde katolické síly zůstaly ještě živé, mají tentýž rozkladný účinek jako luteránství nebo kalvínství v 16. století. Naproti tomu jsou velice vzácní takoví lidé, kteří při
vypuknutí první světové války počítali s neodvratným zánikem, s předpokladem jistého skonu Evropy. Nepočetní jsou rovněž ti, kteří si tenkrát dokázali představit, že konec války se bude shodovat s koncem věku národů, s koncem éry pohanských národů,
se zánikem organizace, korektně odpovídající vůli Ježíše Krista, slovem se zánikem
Města dobra. Přesně r. 1917 bylo totiž zřízeno Město zla, jak nám připomíná Gheorgiu:
„Moderní svět zanikl jednoho měsíce, konkrétně v říjnu 1917, v okamžiku zhroucení
tohoto světa a vypuknutí ruské revoluce. Se smrtí moderní společnosti přestaly být
všechny druhy a typy činností nezávislé. Byly podřízeny ústřední, absolutní, a za nedotknutelné prohlášené ideji. V říjnu 1917 bylo znovu sáhnuto po životních formulích
středověku. Ohledně koncepce společenských organizací byl Marx jakýmsi pokračovatelem Tomáše Akvinského. Stejně jako byla ve středověku pouze jedna křesťanská filosofie, jedna křesťanská matematika, jedna křesťanská medicína a jedna křesťanská
láska, existovala na příslušné polovině planety také podle pravidel nové společnosti
jedna marxistická filosofie, jedna marxistická literatura, jedna marxistická morálka a
jedna marxistická armáda. Tak jako dříve neexistoval jediný obor lidské činnosti bez
zaujetí stanoviska a schválení náboženství, není v marxistické společnosti myslitelná
nějaká činnost, která by nebyla ústřední marxistickou idejí kontrolována a řízena.
Společnost, která se tu v říjnu 1917 vynořila, je pokračováním středověku
s vynecháním Boha a doplněním o technickou výzbroj. Všechno ostatní je naprosto
stejné, identické.“116
A přesto není rok 1917 výjimečný pouze vznikem kolektivní základny města zla.
Skutečně se jeví jako rozhodující, jedinečné datum, jehož eschatologický dosah pro
souhlasícím a dobře si vědomým přikázané role. Nepřipomínají nám snad autorem citované Marxovy verše (str. 13-30 německého vydání) Černou múzu Stanislase Guaïty, kterou jsme si uvedli
výše?
116
Cit. podle Jacquese Ploncarda d’Assac, L’Église occupée (Okupovaná Církev), Chiré-en-Montreuil
1975, str. 24
96
osud lidstva si jistě zaslouží připomenutí. Došlo ke čtyřem stěžejním událostem, které
skrze válkou otřesenou organizaci světa rozbily starý řád.
1) Zvrácením Monroeovy doktríny vstoupily Spojené státy pod tlakem okultních sil
do války a zavedly tak éru hospodářsko-politické nezávislosti všech národů. Kromě
toho se president USA Wilson, inspirován zednářskými lóžemi, považoval za proroka,
povolaného ke zvěstování Jednoho světa, za proroka Západu, který je rozhodnut svrhnout císařství a monarchie střední i východní Evropy117 jejich přeměnou v občanské
společnosti a zřídit nadnárodní vládní struktury (Společnost národů atd.).
2) V rámci dialektického obchvatu celé planety povstal na druhém konci světa jiný
prorok (prorok Východu), V. I. Lenin, který se ostatně dostal k moci pomocí americké
vlády, tajných služeb a fakticky spoluprací veškerého židovského zednářstva anglosaského světa.
Oba póly neoblomné mašinérie, která „převálcovala“ starý řád národů Evropy a
Středomoří, dědiců národností, spojených s Bohem skrze monarchistické vlády, jsou
tedy přesně tam, kde mají být.
3) Avšak rok 1917, rok inkarnace našeho 20. století, byl povolán k dokončení rozpadu Bohem zamýšleného řádu, je z vůle Stvořitele rovněž rokem naděje, rokem, v
němž se mezi Bohem a lidmi uzavřená smlouva znovu zázračným způsobem dostala
do povědomí, jak dále uvidíme.
4) Jako vždy, když chce Bůh promluvit k lidským srdcím, obrací se na nejčistší a
nejnevinnější bytosti, na děti. A byly to opravdu prosté a nevzdělané děti, jimž Nejsvětější Panna – především v La Salettě a Lourdech – předem zvěstovala tresty, které na
sebe lidé (tehdejší i budoucí) přivolávají svou apostatickou pošetilostí a pýchou. Obzvláště v La Salettě vyjevila Melanii Boží plán pro konec času. Byly to opět tři portugalští pasáčkové, jimiž r. 1917 ve fatimské Cova da Iria odhalila úlohu komunismu
(jmenovitě ruského), jíž mu přidělil sám Bůh v tom smyslu, že pokud se lidé neobrátí
a neopětují Boží lásku, „rozšíří se bludy komunismu do celého světa“. Nejsvětější
Panna pak pasáčkům znovu připomněla Jí samé od věčnosti, od samého počátku stvoření přiřčenou úlohu rozdrtit hlavu hada, aby tak triumfovalo Její Neposkvrněné Srdce
a aby požehnání vlády Nejsvětějšího Srdce Ježíšova bylo vylito do srdcí lidí.
Rok 1917 byl bezpochyby klíčovým rokem 20. století, a to tím spíše, že následoval
po období 1914 až 1916, tedy přesně po těch letech, v jejichž průběhu sklízely národy
trpké plody svého odpadu. Verdun krví a tragédií definitivně zapečetil „prostomyslné“
19. století. Pro ty, kdož se odtud vrátili (a není snad symbolické, že celá francouzská i
německá armáda táhla kolem toho strašného místa?), „už nic nebylo jako dřív“, jinak
117
Nebo každopádně to, co z nich ještě zůstalo! Při uzavírání versailleské dohody tedy byli tři lóžoví
mistři (Clémenceau, Lloyd George a Wilson) při své práci hrobařů a odklízečů trosek evropských
monarchií zastoupeni svými nadřízenými v zednářské hierarchii (např. Mandel za Clémenceaua!).
97
řečeno dosavadní svět iluzí vědeckého socialismu a pokroku zemřel. Ne-li přímo a
navenek, pak jistě alespoň vnitřně.118
Když tedy napříště žádný z národů119 již neuznával své povinnosti vůči Bohu (neboť i poslední císařství Rakousko-Uhersko a carské Rusko se zhroutily), věděly národy, jejichž duše zůstala křesťanská, že mají bezpečnou archu úmluvy, Nejsvětější Pannu Marii, která bude triumfovat nad současným zlem.
Pln temných předtuch, hrozeb i nadějí, pohasl i rok 1917 jako všechna od té doby
uplynulá léta 20. století, neboť jejich současník postupně zažil 1944-1945 Jaltskou
dohodu, 1956 suezskou krizi i stále častější společný postup obou bloků proti malé
Evropě, chaosem vyvolanou dekolonizaci Afriky i Asie, a především totální rozklad
Západu marxismem a islámem jako předehru k jeho konečnému zániku. Všechny tyto
dílčí kroky jsou následkem odpadu katolických národů, zvrácením a úpadkem křesťanské víry se všemi následnými jevy, tj. zřízením nových civilizací, které otevřeně
potírají Boha. Všechny zmíněné události byly totiž zvěstovány již roku 1917.
Revoluce 1968
Zůstává nám jedna otevřená otázka. Existuje také čtvrtý dialektický moment renesance nebo ne? Odpověď musí dopadnout diferencovaně. Poněkud nám to pomůže
naznačit interpretace studentských revolt šedesátých let a především revolty ve Francii
v květnu 1968. V mnoha ohledech se totiž uchyluje od prosté dialektické a materialistické koncepce lidské evoluce. Nepatří již k etapě „solve“, nýbrž je elementem etapy
„coagula“, protože dělá krátký proces s marxismem i konzumní společností a obviňuje
je z mrzačení lidí „zbavováním dimenzí“. Slovem, zavání nám už zasvěcením a magií.
Na tomto místě můžeme čtenáře pouze znovu odkázat na to, co jsme si již dříve řekli ohledně úlohy UFO ve stavu kolektivní posedlosti lidstva. Právě UFO je hnací silou
přechodu od „solve“ ke „coagula“. Viděli jsme také, jakou roli hrají sdělovací prostředky při šíření zmíněné kolektivní posedlosti na úrovni mas. Na úrovni inteligence
je tato úloha svěřena – zvláště po r. 1968 – novým vědám, které potřebují jejich prostředkování a jsou rovněž posedlé fenoménem UFO. Tak například Marcus velebí
Tento světový názor, charakterizovaný lineárním a utopickým pokrokem, popsal znamenitě abbé
Arminjon ve svém díle Konec současného světa těmito slovy:
„Géniem (člověka) plně podmaněná příroda se pak otevře jako roh hojnosti a zaplaví nové lidstvo
nadbytkem tolik žádoucího materiálního zboží. Pokud tohoto ideálu nedosáhnou současné generace, mají alespoň pro útěchu vyhlídku, že se jednou stanou dědictvím vzdáleného potomstva, dědictví
tím slavnějším, že k němu dospějí nezávisle na Bohu a jeho přispění jako k výhradně osobnímu výsledku své vlastní vytrvalosti, úsilí a historické danosti.“
119
Žádný nebo téměř žádný; nezapomeňme na světlou výjimku Iberského poloostrova, kdy Španělsko
i Portugalsko zůstaly až do r. 1974 resp. 1975 katolické... tak dlouho, než sám Řím po nich požadoval, aby už katolické nebyly!
118
98
„erotizaci veškeré osobnosti“, což je zřejmá narážka na univerzální „eros“ velkých
zasvěcenců, na vzestup materie k duchu, na zduchovnění těla. Ano, přesně tak tomu
je! Revoluce z května 1968 se ve světle vlastních hesel jako např. „Berte svá přání za
hotovou skutečnost!“ jeví opravdu jako zářný třpyt sebevražedné magie. Není proto
náhodné, že Marcus mimo lidských práv na pozemské štěstí sní o člověku, který si
sám volí „svou smrt“, je ochoten v okamžiku své volby zemřít! Nebo je snad náhoda,
že důsledkem naprosté absence světské autority v květnu 1968 se rozmohla skutečnost
rozpolcení mezi skrytou mocí na nadčasové úrovni a vykonávané neviditelnými bytostmi i světskou autoritou? Je snad náhoda, že vzhledem ke zmíněné demisi náboženských a občanských elit mohla být vyzkoušena spojení typu „sblížení studentstva a
dělnictva“, která již ohlašují zřízení společenské pyramidy zasvěcenců? A je konečně
opravdu náhodné, když to všechno bylo „uskutečněno“ za zjevné pomoci Číny, která
střeží antickou vědu?
Rozhodně ne! Květen 1968, chtěný podnik za účelem společenské destabilizace,
mohl být zcela dobře prvním pokusem k pyramidovité výstavbě francouzské společnosti. Pod pláštíkem folklóru, uvolnění a permisivity („panem et circenses“ – chléb a
hry) se zhroutila budova národa a na jejím místě se vynořila tři poschodí nové hierarchie.
Jsou to vrcholky se svou zasvěcenou a skrytou vrchností, které nyní vycházejí
z všudypřítomného zednářstva a tvoří novou alianci mezi politikou a kulturou, jsou to
agenti nového, teprve se tvořícího náboženství, k němuž se část moderních křesťanů
většinou bezděčně přidává, a kteří definitivním převzetím kontroly masmédií také jejich ducha orientují. Tito zasvěcenci, zcela odlišní od legitimní světské vládní moci,
skutečně „informují“ a jednají na středním stupni pyramidy, pozůstávající z nového
kněžstva, které se většinou rekrutuje z elit intelektuálů, učitelských sborů atd., a jsou
obklopeni duchy, utuženými neúprosným marxistickým a tedy dialektickým nazíráním
světa.
Je jistě pozoruhodné, že téměř naprosté zmizení katolických elit (v kvantitativním i
kvalitativním smyslu), klesající počet občansky čestných mužů 19. století i pokračující
přeměna francouzského národa (především v intelektuální rovině) na homogenní a
zproletarizovanou masu nebývale uspíšil vytvoření tohoto středního poschodí pyramidy, což by bylo před definitivním zakončením periody „solve“ nepředstavitelné.
Konečně je zde tedy základna, která má jediné právo, právo přijímat od tohoto nového kněžstva (jí samé neviditelného!) domněle národní kulturu a informace, to znamená informace, jež jsou zásadně jednorozměrné, ploché, a které nelítostně eliminují
jakýkoli zřetel na hlubší příčiny, takže události jsou představovány jako ustavičný
„happening“, jako výsledek chaosu a náhody, jako vzájemné srážky lidí a idejí. Je zcela zřejmé, že v čas potřeby může být tato základna prostřednictvím masmédií snadno a
rychle zmobilizována za pomoci okultních témat, která ji zdánlivě vyvedou z duchovní
smrti. Zmíněnou antikulturou smrti vyvolané zklamání, jehož skrývaným záměrem je
vyvrátit a vyrvat každou „naivní a zpátečnickou víru“ (čti: každý zbytek skutečného
99
křesťanství!), lze ještě týž den udělat přístupnou a vnímavou pro každý pokus „duchovního“ resp. „oduševňujícího“ znovuoživení. Dokladem toho je mimořádný rozmach kosmogenických sekt ve Francii i jinde ve světě.
Nenápadně a s plíživou zákeřností jsme tedy zataženi na cestu ke globálnímu plánování kultury, politických institucí i všech náboženství, která jsou sloučena a smíšena
v jediné univerzální církvi.
Ano, květen 1968 byl v důsledku svého univerzálního a historického charakteru
snad opravdu prvním pokusným balónkem všeobecného zjevení, výlevem luciferského
„coagula“. A znovu to byla ke svému neštěstí nejstarší dcera Církve,120 rebelující a
neposlušná stejně jako před dvěma sty lety!
ČTVRTÝ DÍL
TAJEMSTVÍ ZLA
Problematika roku 2000
I
Proč mluvit o roku 2000?
Vycházeje z reálné přítomnosti, ba dokonce z přítomnosti létajících talířů, UFO,
mimozemšťanů, které jsou v televizi bohatě komentovány a od nedávna dokonce
podrobně pitvány,121 dospěli jsme znenáhla k onomu gigantickému boji („magnum
praelium“), k jedinému logickému vysvětlení této přítomnosti i celých lidských dějin.
Boj, jehož sázkou není nic menšího než spása lidí skrze Kristovo panování.
Připomněli jsme si zde hlavní bojové linie a šiky zápasu strany tajemství zla, to
znamená odpor padlého anděla a jemu sloužících lidí v inkarnaci, tj. lidskému ztělesnění Boha, poté jsme si ukázali překážky, jež byly Kristovi po jeho příchodu kladeny
do cesty těmi lidmi, kteří se stali oběťmi démonových úkladů, a konečně i současný
zdánlivý triumf zla, který se zdá být potvrzen blížícím se panstvím syna zatracení, Antikrista.
Budiž mi dovoleno vydat zde osobní svědectví. Předkládaná systematická studie,
která měla svůj počátek v povaze, smyslu a účelu UFO, byla cestou prozření, která
120
121
Několika papeži stvrzený čestný titul katolické Francie od časů krále Chlodvíka.
Mnoho televizních pořadů bylo v novější době věnováno proslulému „případu Roswell“, spočívajícím v „ukořistění“ mimozemšťana. Ten se měl údajně zřítit na Zemi při galaktické dopravní nehodě
a r. 1947 americkou tajnou službou ukryt a lékařsky zkoumán.
100
přivedla autora těchto řádků k obrácení a zpět k tradici. Snad nebylo zbytečné to zde
říci, neboť nic není mylnější než věřit, že UFO, mimozemšťané a „všechno to“ není
nic významného, co by bylo třeba brát vážně.
Naopak, je třeba to brát velice vážně, jako ostatně každý ďábelský projev, protože
má své místo v „tajemství zla“!
Podstatné o tom bylo již podle všeho řečeno.
A přece není ještě historie lidstva u konce. Naopak to vypadá, že v dané chvíli dokonce toto tajemství zla prochází jakousi útlumovou fází. Co nás tedy všechny čeká?
O tom nevíme nic.
Nejsme proroci.
Ale i když je marné chtít se dozvědět co bude, zůstává přesto naší povinností použít
rozumu, který nám dal Bůh, a vysvětlit si před námi ležící svět do té míry, jak nám
dovolí naše znalost Božího plánu i tajemství zla.
Jistě, budoucnost patří pouze a výhradně Bohu.
Avšak my známe Boží plán, byť i nemůžeme vědět, jakými cestami bude naplněn.
Stejně tak známe i Luciferův plán a prostředky, jichž ke svým účelům používá. Navíc
jsme již v čase i dějinách postoupili dostatečně daleko, abychom mohli usoudit i na
konečné cíle opice Boha. Mezi vnímáním nezměřitelného milosrdenství Boha a rozpoznáním Luciferových záměrů zcela nepochybně existuje možnost rozpoznat a předjímat s dostatečně velkým koeficientem pravděpodobnosti ne-li přímo historickou budoucnost, pak alespoň možné rozhodující přechodné etapy dalšího vývoje lidstva – to
vše samozřejmě s pohledem na metafyzická a nadpřirozená znamení. Možné katastrofické aspekty tohoto vývoje přitom zůstávají podmíněny závislostí na přijetí nebo odmítnutí výstrah Nejsvětější Panny Marie, jmenovitě z Fatimy: „Pokud se lidé neobrátí,
rozšíří Rusko své bludy do celého světa, budou nové války... atd.“
Někdo se možná podiví, že se v naší knize vůbec zabýváme rokem 2000, protože
konec konců by nás neměl nijak zvlášť zajímat ani znepokojovat. Pro nás katolíky není žádný zvláštní důvod, proč by měl být rok 2000 nebo 2001 něčím jiným než byl
třeba rok 1000 nebo 1901!
Vysvětlení je jednoduché. Mluvíme o něm pouze vzhledem k mimořádnému rozruchu, jaký od jisté doby dělá hierarchie oficiální pokoncilní Církve kolem roku 2000,
který se stal jejím „adventem třetího tisíciletí“ („Tertio Millennio Adveniente“).122 Pro
něj pak nynější Řím nařídil tříleté přípravy, věnované „zpětnému pomyšlení“ na Syna
(1997), Ducha Svatého (1998) a Otce (1999), s možná skrytě významným převrácením Nejsvětější Trojice, jak je vyjádřena ve znamení kříže („ve jménu Otce, i Syna i
Ducha Svatého“, přičemž poslední vychází z Otce a Syna. Má snad nyní vycházet
Otec ze Syna a Ducha Svatého?).
122
Encyklika Jana Pavla II. z r. 1994.
101
„Čas míjí a skrytě nás vede k roku 2000, tajuplně nás žene vstříc novému adventu.“123 Tak mluví Janem Pavlem II. inspirovaní biskupové.
Proč však tolik skrytosti a tajuplnosti, jedná li se o pouhé plynutí času? Plynutí času, které nás musí přiblížit přeslavnému příchodu Krista, ne však nějakému novému
adventu?
Adventu čeho?
Není snad na místě položit si tuto otázku, víme-li dobře, že celý umělý zmatek má
vyvrcholit v interreligiózním obřadu, který proběhne v Jeruzalémě pod předsednictvím
Jana Pavla II., a v plánu tajemství zla by měl skončit ustavením synkretického univerzálního náboženství...?
Směřuje tedy nakonec současná církev k vlastnímu, jí samou naprogramovanému
zmizení? K rozpuštění v gigantickém a všezahrnujícím „interkommunion“ všech náboženství, k němuž byla shromáždění v Assisi, Bruselu atd. pouhou předehrou?
Je pak ovšem jen logické, že Jan Pavel II. již ve své první encyklice Redemptor
Hominis „objevil“ resp. „uvědomil si“ potenciál nového adventu, tohoto panujícího
náboženského znamení současné epochy. Za připomínku jistě stojí, že k tomu užil svérázného slovníku zasvěcenců! Zmíněný „objev“ prezentoval Wojtyla již r. 1972 ve své
knize „Zdroje obnovení“. Píše se tam doslova: „Cesta obohacení víry, kterou znovuobjevil II. vatikánský koncil, vede přes uvědomění si toho, co je církev,“ tedy nová,
ještě se tvořící církev, na což nesmíme zapomínat! „Tím byl již předem,“ komentuje
profesor Dörmann, „horizont historie spásy, starého očekávání parusie redukován na
současnou epochu. Ta začala s II. vatikánským koncilem a pokračuje ‚paralelně s blížícím se koncem druhého tisíciletí’ (Redemptor Hominis 7, 1).“124
Nový advent tedy zahrnuje určitou periodu, sahající od II. vatikánského koncilu až
k roku 2000! Ten je pro Jana Pavla II. „deadline“ (hranicí) parusie. Nejedná se o nic
menšího než o novou etapu, v jejímž průběhu se má přiblížit lid Boží ke svému „Pater
futuri saeculi“, k „Otci budoucího světa“. Avšak kontext encykliky ukazuje, že nový
příchod Pána má na počátku třetího tisíciletí znamenat pouze začátek mesiánské říše v
tomto světě.
Každým dnem se tedy přibližujeme vyvrcholení oněch pětatřiceti let z La Saletty.
„Nový advent církve“ totiž ústí do „církve nového adventu“ nebo správněji do „nového adventu lidstva“. Pokoncilní církev i lidstvo směřují k týmž cílům a mají totožný
obsah. Církev i lidstvo jsou v kosmickém rozměru totéž! Taková je tedy prazvláštní
teologie Jana Pavla II.!
Podobně jako Panna Maria a učedníci setrvávali mezi nanebevstoupením a letnicemi na modlitbách, aby shůry přijali Ducha Svatého, musí se současná církev v tomto
123
124
Takto se vyjádřil kardinál Etchegaray na přebalu knihy, komentující encykliku „Tertio Millennio
Adveniente“, kterou vydala „Prezidentská rada velkého jubilea roku 2000“.
Cit. podle originálního německého vydání: Johannes Dörmann, Der theologische Weg Johannes
Paul II. zum Weltgebetstag in Asissi, díl. II, část 1, Senden 1992, str. 57.
102
„novém adventu lidstva“ také modlit s Marií, aby přijala Ducha Svatého (nebo snad
jednoduše ducha?).
Ještě zcela mladá církev Nového adventu, která se zrodila na koncilu, skutečných
„druhých letnicích“, musí být vybavena novým božským posláním a stát se tlumočnicí
nového očekávání lidstva. (Svatý) duch v podání Jana Pavla II. je oživujícím duchem
koncilu, který osvěcuje církev až do vstupu člověka do nové říše ducha, až do sebevykoupení lidstva.
Není snad zcela nezbytné, abychom vzhledem k tak úděsnému zmatení a nesmírnosti sázky takového boje zůstali bdělí a zamýšleli se nad nespočetnými léčkami sil
tajemství zla, do nichž bychom mohli tak snadno upadnout?
Zdá-li se být hodina mocností temnot již tak blízká, musíme být rovněž připraveni
na hodinu Boží a v nadcházejících událostech vědět, jaký tábor jsme si zvolili!
II
Situace světa v roce 2000
Naprogramovaný zánik Francie a národů
Rok 2000 je již dostatečně blízko,125 abychom mohli z aktuální situace světa a jeho
současného vývoje soudit, jaký asi bude.
Musíme také trvat na původu a mezitím již doslova ochromujícím postupu politické, hospodářské, finanční, náboženské a morální krize, kterou momentálně prožíváme.
Od nynějška zavládne totální zmatení, protože zhroucení ideologií nezbytně odpovídá
i ztroskotání náhradních systémů. Liberální kapitalismus dokazuje, že je stejně perverzní jako jeho marxistický blíženec.
Co však asi zaráží ze všeho nejvíc, je globalizace nebo chceme-li odmaterializování
veškeré lidské činnosti. Mystickému tělu Krista, Církvi, odpovídá mystické „protitělo“, které si rovněž nárokuje univerzalitu a nesmrtelnost. Jsme svědky a současníky
procesu obráceného zduchovnění, zduchovnění hmoty, které není ničím jiným než
smrtí ducha.
Destrukce civilizace je charakterizována především:
∗ Přechodem k virtuálnímu univerzu: Člověk se stále více vzdává reálného světa
ve prospěch symbolických neboli virtuálních průmětů, jako jsou videohry, simulátory,
videoklipy atd. Kromě toho je svět člověkem stále více nahlížen prostřednictvím vklíněných médií, jako jsou obrazovky, modely, matematické abstrakce (statistiky, vzorce
pravděpodobnosti) a systémem „expertů“, což všechny dohromady tvoří filtr pro vní125
Francouzský originál vyšel r. 1997, německý překlad 1999; p. překl.
103
mání skutečnosti. Ve stejné době se lavinovitě šíří mánie „zappens“,126 ztrácí se schopnost rozhovoru a souvislých informací, mizejí všechny jisté a pevné body.
∗ Rozkládáním každé přirozené organizace (zemědělství a průmyslu, tedy proslulých primárních a sekundárních sektorů) ve prospěch nadstavby (služeb a financí,
tudíž terciálního sektoru). Opouští se konkrétní, materiální svět (vyvracení z kořene,
vzdávání se průmyslové a zemědělské činnosti atd.) znovu ve prospěch vychvalovaného terciálního sektoru, který není ničím víc než nafouknutou bublinou a proto nemůže
bez existence výrobních nebo zušlechťujících činností přežít. Krok za krokem je vytvářen svět, který nespočívá na konkrétních, solidních základech, nýbrž na „informacích“, na případnostech informatiky, papíru, na čemsi neuchopitelném, netělesném, na
vzdušném přeludu... na elektronice.
∗ Globalizací na planetární úrovni. Všechno je navzájem propojeno. Tak například měnové a finanční systémy, v nichž i ta nejslabší krize podřízené měny vyvolá
řetězové reakce celého měnového systému, má za následek nespoutané spekulace,
skryté lichvářské obchody s penězi, a zapříčiňují vzestup nebo pád dané měny. Rovněž i bankovní a finanční sítě, v nichž sebenepatrnější krize nebo jinak zanedbatelný
bankrot mohou způsobit katastrofální následky. S telekomunikačními a počítačovými
sítěmi (především proslulá informační dálnice – internet) je celý systém bezmocně
vydán na pospas libovolnému kolapsu, sabotáži, výkyvu celoplanetárních rozměrů.
Totéž platí postupně i o přenosu energie, kde totální výpadek, dříve omezený na nějakou oblast nebo nanejvýš stát, se nyní může snadno rozšířit na celý kontinent. Pokud
jde o přenos dat prostřednictvím satelitů po celém světě, který představuje nechvalně
proslulou „globální vesnici“, je zde vážná a odůvodněná obava, že se přednostně podílí na inscenování duchovní „otravy“ ve světovém měřítku, k čemu nám už rumunská
„revoluce“ a „válka“ v Perském zálivu posloužily jako ukázka.
Co se v souvislosti se „zmizením“ člověka a přirozeného řádu stane speciálně s naší
vlastí, s Francií? Ohledně toho před 70 lety Léon Daudet napsal, že i přes všechno úsilí republiky se jí nikdy nepodaří zničit duši francouzského národa, představovanou
především obyvatelstvem a národními právy. Drahý Léone, jak jste podcenil podvratnou práci, protože již za vlády páté republiky se jí podařilo oba zmíněné elementy
prakticky zničit. Action Française127 byla roku 1945 z duše Francouzů vymazána, a
Evropa z Maastrichtu definitivně odsoudila domácí obyvatelstvo k naprosté bezvýznamnosti. Jak je to všechno šílené!
A neváhejme zde také hned dodat, že Francie po téměř úplném rozbití nosných pilířů, představovaných oběma zmíněnými identitami, stojí na okraji naprostého duchovního, morálního, hospodářského i společenského zhroucení. Pátá republika dosáhla
Nepřeložitelný termín, který znamená doslovně „zmítání se, házení sebou“, a zde má význam „neustálého přepínání jednoho televizního programu na druhý“; p. překl.
127
O tomto francouzské národním katolickém hnutí, které je oficiální historiografií (včetně pokoncilně
církevní) totálně zamlčováno, se lze dočíst v knize Mary Ball Martínezové Podvrácení katolické
Církve; p. překl.
126
104
svého vrcholu „ve zlatě, špíně a krvi“. Je však důležité pochopit, jak se subverzi podařilo alchymisticky znemožnit vzkříšení Francie, přinejmenším po lidské stránce.
K modernější historii asi postačí zde zmínit, že po roce 1945 trpěla Francie hned
dvojím odcizováním z Jalty, totiž socialisticko-marxistickým i liberálním. Daná situace pak zemi stále více přiváděla ke zřizování takových paralelních a společenských
struktur, jaké nám chtěl poslat Stalin. Jsou přehnaně velké v poměru k svému hospodářskému významu, ale otvírají se volnému pohybu kapitálu, zboží i osob a vstupují
bez účasti státního aparátu do „svobodné soutěže“ se zeměmi, kde nejsou pracovní síly
přiměřeně placeny, jsou ovládány mafiánskými strukturami a vymykají se odvádění
daní a podobným závazkům. Tato dvojkolejnost v současnosti vrcholí v ratifikovaných
dohodách, počínaje Maastrichtem a Schengenem až po „agreements“ na světové úrovni (např. smlouva o světovém obchodu), dvojkolejnost, která je ostatně zavázána být
ve všech bodech příkladná a „politicky korektní“, stát v čele modernosti a novosti a
tím dávat soustavně najevo mesiánský i heroický postoj všem silným (německému
bloku a satelitním státům východní Evropy), více či méně zkorumpovaným a prohnaným partnerům! (Neexistuje ani jediný vysoký evropský funkcionář, který by nebyl
masivně podplácen, a nejrůznější mafie mají už i oficiálně v ruce bruselské komise!)
Toto nesmyslné chování vyplývá ze spojeného úsilí našich liberálních technokratických struktur i drobných jakobínských funkcionářů. Francie je nucena k pokračování v
sebevražedné měnové, finanční, hospodářské i sociální politice, která hrozí zhroucením ještě před definitivní realizací Maastrichtu.
Kromě toho Francie (v důsledku své minulosti náchylná k nostalgickým hnutím a
seznámená s pachutí socialismu/marxismu), posazená na lavici obžalovaných politickým a mediálním komplexem (který sám je znovu oddělen na dvě strany skrze sekty
na vrcholu a „klonované“ sansculottské pěšáky) se propůjčila k neohraničené a nezadržitelné integraci bídy třetího světa, a to až do té míry, že se stala „courou“ lidstva,
která si bere do lůžka všechna etnika a ochotně přijímá všechna náboženství i ideologie. Tato vůle k obšťastnění lidstva, která právě skrze zmíněnou integraci vede k její
dezintegraci, je asi bez konkurence v Evropě i v celém světě. Německo má v tomto
směru zákonodárství, postavené podobně jako ve Švýcarsku nebo v Izraeli na „jus
sanguinis“ (důkazu původu), a Itálie se svým decentralizovaným vládním aparátem i
efektivními regionálními správami nemá prakticky žádné přistěhovalce. Proto jsou
tyto státy schopny se rozvíjet ve vlastním smyslu.128
Druhá polovina dvacátého století tedy začala pro Francii odstrašujícími vyhlídkami.
Francie již nemá hranice, brzy přijde i o armádu, a již záhy také o měnu! Tak vypadá v
praxi nelítostně naprogramovaný zánik nejstarší dcery Církve. A celému světu otevře128
Zde autor v pochopitelném zoufalství nad stavem své vlasti nevidí, že co bylo v té době ve Francii
do očí bijící, v ostatních zmiňovaných zemích probíhalo (s výjimkou Izraele!) ve skrytější a pozvolnější podobě rovněž. Současný stav „integrace“ nejrůznějších cizích etnik celého světa v Německu, Itálii, Švýcarsku a prakticky kdekoli jinde (včetně naší vlastní země) je toho nejlepším dokladem; pozn. editora.
105
ná Evropa z Maastrichtu je mj. organizována i proto, aby mohl být co možná „nejmírnějším“ způsobem vymazán z mapy její první národ. „Nepřítel nechce podstoupit žádné riziko,“ řekl Kristus Marii-Julii Jahennyové, „žádné riziko až do konečného stadia
zmatení“... kterému někdy po roce 2000 neujdeme a jehož nepřítel umí ke své výhodě
znamenitě využít.
Je-li však, jak řekl Pius XI., svět zrcadlovým obrazem Francie, pak tato stručná analýza platí pro všechny národy a především národy staré katolické Evropy.
Pokud tedy Bůh viditelně nezasáhne, přiblížíme se kolem roku 2000 všeobecnému
chaosu!
III
Možný scénář?
Stane se evropské letiště dějištěm přistání UFO s mimozemšťany?
Může být současné pomatení duchů ještě větší? Náš duch se již vzdálil od „reality“
– neznamená to, že začal čas velké „duchovní“ manipulace mas?
Jsme toho názoru, že řada přírodních úkazů, samozřejmě pokud možno magicky zesílená k dispozici jsoucími kouzly, by mohla být vnímána jako zázračná znamení a
byla by také jako taková masám prezentována: Zemětřesení, vichřice, příbojové vlny,
povodně, exploze vulkánů a průmyslové katastrofy by se tedy mohly objevit s dosud
nebývalou silou a rozsahem. Následkem toho by se dočkaly prudkého vzrůstu zájmu
nejrůznější chiliastická a apokalyptická hnutí, která předpovídají příchod posledních
dní, konec světa. Současně s tím by se znásobil výskyt paranormálních fenoménů:
Epidemické masové halucinace, kolektivní hysterie, „zázraky“, „zjevení“ a apokalyptická proroctví. Celý tento program by mohl být doprovázen přibývajícím počtem nebeských znamení: Komet129 nebo ze svých drah odchýlených hvězd a nárůstem pozorování UFO. Paranormální projevy a chiliastické řeči by se takto vzájemně posilovaly
tím, že by jedna z druhé čerpaly znásobenou energii!
Pokud bude tento koktejl z pomatení a kolektivní úzkosti opravdu řádně namíchán,
pak může „kníže tohoto světa“ zahájit závěrečnou fázi svého scénáře. Je dobře představitelné, že by se stalo následující:
129
Text naší knihy byl již napsán, když se vynořila Hale-Boppeho kometa, jejíž příchod neoznámila
žádná observatoř a v jejímž ohonu spatřovaly různé sekty UFO, které je po kolektivní sebevraždě
přivede do „nebe“... nebo do „pekla“?
106
Objevení se města, vznášejícího se nad Rennes-le-Château.130 Mohlo být jít o obří
UFO ve stylu blízkého setkání třetího druhu. Spokojí se s naprosto tichým vznášením
a bude viditelné v okruhu mnoha kilometrů. To by byl první psychologický průlom:
lidstvo je nadobro konfrontováno s něčím jiným. Zesílí hlasy, pranýřující tajuplnou
politiku vlád, které již od r. 1940 (viz případ Roswell)131 věděly o existenci UFO. Díky
psychologické a dlouhodobě prováděné přípravě mas (literaturou a výchovou názorů o
„létajících talířích“ i pomocí sci-fi, především v televizi a kině...) akceptují lidé tuto
očitou rovinu – přítomnost nelidských resp. nadlidských bytostí. Ta pak bude mít za
následek počínající vlnu dotazů po filosofických a náboženských pravdách i rostoucí
nedůvěru k (politickým, vědeckým, morálním, náboženským atd.) autoritám.
Výzva nepochybných osobností mezinárodní pověsti, oznamující převratnou dějinnou událost resp. zvrácení dějin. Již dlouho předtím tajný kroužek připravoval vskrytu
kvůli možnému pronásledování vystoupení prostředníka mezi lidstvem a mimolidskou
bytostí, která od soumraku času bděla nad světem. Výše zmíněné osobnosti se prezentují jako hlásná trouba tohoto vznešeného kroužku i prostředníka. Ten je – zatím ještě
zastřeně – zjevením velkého panovníka a současně maitry, mesiáše, dvanáctého imáma nebo vzkříšením Krista... A zde máme druhý psychologický průlom: Po zpochybnění svého geocentrického a antropomorfního obrazu světa stojí nyní lidstvo před zpochybněním svých politických i náboženských dějin. Nežli se může vyptat a poradit s
prostředníkem, pospíší si do – Rennes-le-Château.
(Řekněme si zde pro jistotu ještě jednou: Netrpíme žádnou mesiánskou ctižádostivostí. Představujeme zde pouze shrnutou formu, možný scénář, odvozený z plánu zloby vysokostupňových lóží ve světle již probíhajících příprav, zvláště tragického a
mystického šaškovství z Rennes-le-Château. To a nic víc!)
Po příchodu do Rennes-le-Château se odhalí druhý díl jeho tajemství. Prostředník
pochází z královského rodu, neboť je utajeným potomkem z linie merovejských králů,
po třináct století pronásledovaných a skrývajících se. Ti nejsou pouhými drobnými
germánskými knížaty, nýbrž potomky jak trojských králů, tak také mužské linie krále
Davida. On sám je proto posledním dědicem Eneáše a královského rodu, s nímž uzaRennes-le-Château, malé francouzské město jižně od Limoux, si zakládá na prazvláštním privilegiu
v tom smyslu, že prý má – kdesi ukryté – Kristovo tělo (jenž údajně nezemřel na Kalvárii) i tělo
Máří Magdalény, kterou si vzal za ženu a jejichž potomstvo představuje linii Merovejců, z níž má
vyjít velký panovník. V Rennes-le-Château má být ukryt a uchováván i poklad, odnesený r. 70 Kýrem z jeruzalémského chrámu... a dále poklad templářů, doklady tradice katarů a další.
Jak je vůbec možné, že taková smyšlenka může najít své důvěřivé posluchače? Na základě naprostého pomatení duchů a ztráty všech náboženských, mravních a historických souvislostí, následkem ztráty prostého lidského rozumu! Zůstává skutečností, že toto „inspirované“ město má nezanedbatelný vliv – přitahuje k sobě statisíce lidí a dalo podnět k bezbřehé záplavě literatury (doslova tisíce knih!). Mezi „poutníky“ do tohoto městečka patřily takové osobnosti jako např. bývalý
francouzský prezident Mitterrand a mnoho dalších významných politiků!
131
Roswell je malé město v Novém Mexiku (USA), v jehož blízkosti se v červenci 1947 měli údajně
zřítit mimozemšťané se svou kosmickou lodí. Vláda byla později obviňována, že nález zbytků lodi
a pozůstatků její posádky zatajuje; pozn. překl.
130
107
vřel Jahve smlouvu. Jestliže přišel do Rennes-le-Château, pak proto, že se právě tam
po staletí skrývají formální důkazy toho, co přednesl: Poklady, archivy, rodokmeny.
Podle pokynů prostředníka lze tedy vykopat poklad Vikingů, katarů, templářů, antické
dokumenty atd.
Další psychologický průlom: Všechna historická práva se škrtají a tím je radikálně
zpochybněn oficiální dějepis.
Zřetelné známky aktivity kosmické lodi signalizují blížící se odhalení třetího tajemství. Prostředník pochází z Davidovy linie proto, že jeho přímým předkem je Ježíš!
Ježíš, který byl velkým zasvěcencem jako Buddha a Pythagoras, nezemřel na kříži.
Byl zachráněn díky spojenému úsilí tajného kroužku, složeného z Lazara, Josefa z
Arimeje a Nikodéma, a spolu se svou ženou Máří Magdalénou, jejími dětmi a několika
důvěrnými přáteli uprchl do Galie. A jeho „hrob“ je právě zde v Rennes-le-Château!
Prostředník se nyní v doprovodu několika předních novinářů odebírá do krypty, kde
odpočívá několik jeho merovejských předků. Psychologický průlom je úplný!
V témže okamžiku se od mateřské lodi odděluje menší plavidlo a přistává na malé
plošině pod Rennes-le-Château. Prostředník se s velkou okázalostí vydává k UFO. Z
lodi vystupují zářivé postavy a uctivě se mu klaní. Ten poté vstoupí do stroje, který se
ihned zdvihá a vrací k mateřské lodi. Po dobu prostředníkovy nepřítomnosti vládne na
Zemi chaos a zděšení.
Po delší době se UFO vrací a přistává na témže místě. Prostředník vystupuje, doprovázen několika zářivými postavami. Rovněž on sám je nyní obklopen světelnou
aurou a obrací se k celému světu, aby mu oznámil čtvrté tajemství. Ježíš byl velký zasvěcenec, prorok mimozemského původu, vyslaný na Zemi, aby přivedl lidstvo ke
štěstí. Jeho zázraky, uzdravování, kříšení mrtvých, chůze po vodě a vítězství nad smrtí
byly očividnými poznávacími znameními, důkazy jeho současně lidské i ne-lidské přirozenosti. Špatnost a zkaženost lidí však znovu překazila uskutečnění velkého díla.
Pavel ani ostatní apoštolové nepochopili nic z pravé povahy a skutečného poslání Ježíšova – všechno chybně interpretovali a zapříčinili tak zvrácení a zbloudění křesťanství. Avšak Kristovo učení bylo jeho potomky střeženo a předáváno dále, a prostředník je jeho posledním dědicem. Jemu tedy připadá čest i povinnost uvést lidstvo do
pravého království, a proto je tedy Velkým Panovníkem, který nyní vyhlásí tisíciletou
říši. Za tím účelem udělá z Jeruzaléma kolébku svého rodu a hlavní město svého království, a obnoví v něm chrám menory, zaniklý při zpustošení Říma Alarichem.
Přesto se i nyní jedná teprve o přípravu na odhalení pátého tajemství: Návštěvy
„hrobu“ Krista a Máří Magdaleny...
V tu chvíli padnou všechna srozumitelná omezení a propukne naprosté zmatení, absolutní chaos. Převrátí se a zhroutí všechny filosofie, všechna náboženství, všechny
obrazy světa. Křesťanské církve budou do základu vyvráceny. Vatikánem otřásá revoluce. Skupinou progresivistických kardinálů zorganizovaný státní převrat „propustí“
papeže (resp. toho, kdo zaujímá jeho místo!) a nahradí jej kolegiálním řídícím grémiem. Dogma o Kristově božství, Nejsvětější Trojici a eucharistické mešní oběti se vy-
108
hlásí za bezpodstatná a oznámí se sjednocení resp. splynutí všech křesťanských církví
s judaismem. Pod tlakem událostí uznají nejvyšší rabínské autority mesiáše v osobě
prostředníka, potomka krále Davida.
Totální infiltrace bude nyní využito k předhození šestého tajemství. Ježíš není naživu, ale není ani mrtev. Po dva tisíce let je ve stavu jakési strnulosti. K jeho opětnému
probuzení a vstavení královské koruny, která mu právem náleží, musí (falešný) Velký
Panovník za pomoci mimozemšťanů, elity superzasvěcenců a subverzních úderných
skupin obnovit vedle království také klid a pořádek. Následkem všeobecné dezorientace i vyvolaných nadějí akceptuje planeta naprosto všechno: Globální diktaturu, absolutní gnostický komunismus!
Vykreslili jsme si zde „možný“ děsivý a luciferský scénář. Samozřejmě je myslitelné mnoho dalších, ale všechny mají společného jmenovatele, stejný konečný cíl, který
jsme si právě ukázali!
Znovu zde opakujeme, že výše podaný scénář si v žádném případě nedělá nějaký
prorocký nárok. A to tím spíše, že byť i plán „tajemství zla“ užívá skutečně popsaných
prostředků, jeho uskutečnění plně podléhá Božímu dopuštění a nemůže přestoupit to,
co Boží prozřetelnost uzná za dobré ke spáse spravedlivých.
Na nás je jasně v této věci vidět a zachovat klidnou rozvahu – zvláště když víme, že
pravděpodobně nebudeme mít možnost zasáhnout, přinejmenším ne veřejně, protože
součástí plánu je i přimět k mlčení vzpírající se. Dobře si to zapamatujme!
Jak již bylo řečeno, jsou samozřejmě ještě nadto myslitelné další scénáře: Občanské
války, vojenské vpády, katastrofy... ale hlavně nezapomínejme na uvedený zázračný
Boží zásah, který může v jediném okamžiku všechno zvrátit.
IV
Stojíme před koncem světa?
Vraťme se nyní ještě k určitým aspektům „Magnum Praelium“, tohoto „velkého boje“, který se odehrává přímo před našima očima.
Je zřejmé, že od počátku posledního desetiletí jsme upadli do nepředvídatelností ve
všech rovinách, jak duchovní, tak i intelektuální, sociální atd. Všechno začalo zhroucením Sovětského svazu. Od té doby nemá křesťanský Západ nepřítele, všechny morální důvody a pohnutky vyprchaly. Pojmy dobra a zla splývají, snesou jakoukoli manipulaci a připravují tak největší událost, rok 2000, který je náboženského charakteru a
otvírá brány pokusu o uskutečnění kolektivní pseudospásy lidstva pod „autoritou“ a
„záštitou“ démona! Odtud tedy výše zmíněné roky náboženské praxe a ohlédnutí v
letech 1997 až 1999, jak je nařídila pokoncilní církev! Význam této iniciativy by neměl být v žádné případě podceňován! Nezbytně totiž před nás staví otázku legitimity
109
Říma. Je stále ještě hlavním městem a centrem katolické Církve? Připomeňme si, co
již před moha lety, konkrétně r. 1957, řekla Lucie, prorokyně z Fatimy, páteru Fuentesovi:
„Nečekejme, Otče, že z Říma, ze strany Svatého Otce, přijde světu výzva k pokání;
nečekejme také, že snad přijde od našich diecézních biskupů nebo od řádových společenstev. Ne! Náš Pán již velice často použil takového prostředku a svět toho nedbal!
Proto se musí každý z nás sám chopit své duchovní nápravy; každý z nás musí zachránit nejen svou duši, nýbrž i všechny ostatní, které mu Bůh přivede do cesty.“
Tedy poslední chvíle světa? „Otče, Nejsvětější Panna mi neřekla, že se nacházíme v
posledních časech světa, ale dovolila mi nahlédnout jeho tři základní aspekty:
POSLEDNÍ BOJ. „Protože mi zaprvé řekla, že se démon chystá k rozhodující bitvě
a k závěrečnému boji, o němž se ví, která strana si odnese vítězství, a která v něm podlehne. Také i my patříme buď Bohu nebo démonu, žádný neutrální postoj zde neexistuje.“
POSLEDNÍ PROSTŘEDEK SPÁSY. „Protože mně i mým příbuzným řekla, že Bůh
dal světu oba poslední prostředky spásy: Svatý růženec a zbožnou úctu k Neposkvrněnému Srdci Marie, a protože to jsou poslední prostředky spásy, znamená to, že již žádné jiné nebudou.“
HŘÍCHY PROTI DUCHU SVATÉMU. „A za třetí, protože je v plánu Boží prozřetelnosti, že dříve než ztrestá svět, vyčerpá všechny ostatní prostředky. Jelikož však viděl, že se svět o žádný z nich nestará, nabízí nám – jak bychom asi v našem nedokonalém vyjadřování řekli – s jistou obavou poslední prostředek spásy, svou svatou Matku.
Pohrdneme-li jí a odmítneme i tento poslední prostředek, nemůžeme už od nebes očekávat žádné slitování, protože se tím dopustíme hříchu, který evangelium nazývá zhřešením proti Duchu Svatému, spočívajícím v tom, že vědomě a úmyslně odmítneme nabízenou spásu. Mějme dobře na paměti, že Ježíš Kristus je velice dobrý syn a že nepřipustí, abychom Jeho Nejsvětější Matku uráželi a opovrhovali Jí. Máme svědectví dějin
mnoha staletí Církve, která nám na odstrašujících příkladech ukazuje, že Kristus vždy
hájil čest své Matky.“132
V
Stojíme před příchodem antikřesťanství?
Vraťme se ještě k plánu tajných společností: Nelze popřít, že jejich vítězství nad
duchem současníků je podle všeho naprosté, a že jim logicky už jen zbývá toto vítěz132
Cit. podle Frère Michel de la Sainte Trinité, Toute la Vérité sur Fatima – Le 3ème Secret Y (Celá
pravda o Fatimě – Třetí tajemství), díl 3, str. 337.
110
ství nad duchem... zkonkretizovat i nad tělem, jinak řečeno, musí ještě „vymoženosti“
revoluce povýšit z bezčasovosti do reálné časnosti. Proto si ještě jednou připomeňme:
Nelze vyloučit, že podle jejich plánu se již v průběhu tří let příprav katolické Církve
na vykřičené a pochybné interreligiózní ceremonie roku 2000 uskuteční velká alchymistická proměna Syna, Svatého Ducha a Otce (!!), aby „dovolila“ korunovaci – dosud skrývaného – člověka na univerzálního „papeže“ a provolání za vládce veškerého
(nad)lidstva, které provedlo své společenské, hospodářské, finanční i „intelektuální“
seskupení („koagulation“!). Tím člověkem by nebyl nikdo jiný, než Písmem předpovězený Antikrist!
Je to všechno vůbec možné? Nejedná se jenom o nějaký zlý sen? Nejsme snad obětí
chorobné neurózy? Vede naše odmítání Maastrichtu, internetu atd. k duchovnímu deliriu? Jsme již opravdu tak blízko zřízení mystického těla Satana? To je přespříliš otázek
naráz, a přece musíme připojit ještě jednu: Neřekl snad před téměř sto lety, konkrétně
r. 1904, svatý Pius X.: „Kdo tyto věci uváží, právem se obává, že takovéto zvrácení
duchů je již počátkem zlořádu a současně jeho dotykem se Zemí, jak je zvěstováno pro
konec času.“
Ve stejnou dobu píše abbé Augustin Lémann o podmínkách a okolnostech příchodu Antikrista:
Příchod Antikrista však předpokládá především ustavení jeho ‚mystického těla’, tzn.
odpadlého lidstva, revoltujícího lidstva, které zaujme své místo na straně dřívějšího
Antikrista a připraví mimořádného Antikrista – Antikrista ve vlastním smyslu.“ A nesen vlastní logikou, dospívá abbé k závěru: „To pak bude katolicita antikřesťanství
jako protějšek katolicity Církve.“
Vize abbé Lémanna je doslova jedinečná! Je totiž přesně tím, co pociťujeme při četbě domýšlivé encykliky „Redemptor Hominis“ Jana Pavla II. Je dokonalým vystižením toho, co známe od jistých charismatických hnutí, předsunutých hlídek pokoncilní církve – katolicity antikřesťanství!
Při práci na této studii jsme narazili také na „křesťanský časopis s charismatickou
tendencí a četli tam článek „bratra Efraima“ (?!) ze známého „Společenství lva z Judeje a poraženého beránka“. „Je nadějí našeho konce času Marie?“, říká pod tímto titulkem konvertovaný bývalý protestant. Tvrdí totiž, že Medžugorje je pokračováním Fatimy, že kráčíme vstříc celosvětové obnově spirituality a že stojíme před hodinou nového Kanaanu. K článku je připojen barevný snímek příchodu tisíců poutníků do zámeckého parku v Croptes pod vlajícími korouhvemi, nesoucích zbožně sošky Panny
Marie za zpěvu „tradicionalistických“ písní. A co že je vlastně snahou zmíněného společenství? Získat pěkný pozemek v blízkosti zámku a udělat z něj „Město Immaculaty“... podle vzoru toho, co udělal Maximilian Kolbe.
Jak je to všechno obojetné a pomíchané! Jistě, nechceme se zabývat nějakou malichernou kritikou – naše svatá Matka nepochybně vskrytu pracuje a někde připravuje
záchranu lidí, kteří hnutí v dobré víře následují. Možná jsou tyto „kočovné Madony“
iniciativami, slibujícími velké naděje, ale zůstaňme u našeho tématu. Nemáme před
111
sebou spíše cípek výše zmíněné katolicity protikřesťanství? Zvláště tehdy, riskuje-li
Satan míšením skutečného s falešným, pravdy se lží, a sám podporuje takto pokřivenou „mariánskou zbožnost“.
Abbé Lémann přece precizně ukazuje, že v průběhu periody Antikrista bude skutečná katolicita muset čelit protikřesťanství. Zatím však v současné době nevidíme,
jmenovitě ne v Římě, žádnou protirevoluční a protireformační katolicitu. Co tedy dělat?
Jsme velmi vzdáleni možnosti nějaké srážky dvou vzájemně protichůdných křížových tažení. Soudobá církev je bezmála mrtvá, protože se již nepolepší, a masivně
uplatňované principy ekumenismu a náboženské svobody jakoukoli vůli k nápravě
předem vylučují. Jsou v Písmu uvedena ještě další znamení, spojená s podmínkou příchodu Antikrista, která by nám mohla celou záhadou osvětlit? Ano, jsou! Náš abbé
Augustin Lémann napsal knihu, která právě nyní vyšla v novém vydání. Má titul „Antikrist – jisté, pravděpodobné, sporné, fantastické“.133 Dílo je zajímavé v mnoha ohledech, protože autor dokonale znal Písmo i spisy církevních Otců. Kromě toho mu jeho
učenost i bezprostřední pozorování židovského mesianismu zbystřily smysl pro výklad
proroctví. Vyčerpávající probrání dané otázky by však zašlo daleko za rámec naší studie, a proto odkazuji čtenáře na četbu dalšího podobného spisu. Autorem je John Henry Newman a kniha nese titul „Antikrist“.
VI
Stojíme před zázrakem obnovy?
I kdyby nám logika aktuálních událostí a rozkladu světa dávala věřit, že kráčíme
vstříc časům Antikrista (ať už cestou UFO nebo ještě brutálnějším způsobem), protože
si podle všeho také nic jiného nezasloužíme, není nám současně dovoleno uchovat si
alespoň jiskru naděje pro blízkou budoucnost?
Nové zrození křesťanství ještě před hrozným časem Antikrista – je něco takového
vůbec možné? Patří to k Božímu plánu?
Při chladném a jasném pohledu na současný stav světa se zdá být z lidského hlediska evidentní jedno jediné – všechno je ztraceno! Lidstvo neúprosně zabředlo do „tajemství zla“ a je bez možnosti návratu vedeno po cestě univerzální, jednostranné a jednorozměrné demokracie do říše temnot. Není úniku, nikde v dohledu žádná jiná cesta.
Panství démona je (jedinou) cestou, pravdou (totálním bludem) a nevyhnutelnou
SMRTÍ jako důsledek naprostého zvrácení stvoření a vůle Stvořitele.
133
L’Antéchrist, choses certaines, choses probables, choses indécises, choses fantaisistes.
112
Viděno z našeho pohledu tedy lidstvo nemůže uniknout tomu, jehož si ke svému
neštěstí vyvolilo za „knížete“.
Avšak Bůh panuje – i svou nepřítomností, nechce-li tak učinit svou přítomností. A
vládne peklu stejně jako i nebi. Jeho plán pro budoucnost je tedy radikálně odlišný od
plánu knížete tohoto světa, a je zcela nepředvídatelný i pro Jemu nejoddanější, kterými
bychom se měli snažit být. „Moje cesty nejsou vašimi cestami.“
Nicméně alespoň v náznacích můžeme přece jen něco z Božího plánu rozeznat, a
sice podle proroctví a zjevení, která nám On nechal udělit. Musíme být ovšem v těchto
záležitostech obzvláště rozumní, protože ďábelská subverze je všudypřítomná a mystické fenomény se jí vymykají z ruky ještě méně než politika nebo hospodářství.
Na jedno opravdu Boží zjevení přichází deset nebo i sto zjevení z dílny „nejpropastnějšího“. A Bůh sám dobře ví, do jaké míry dokáže pekelná lstivost oklamat i duše
dobré vůle.
V těchto choulostivých záležitostech nás může vést pouze jediné všeobecně platné a
osvědčené pravidlo. Je jím soud autority, tedy katolické hierarchie, vedené pozemským náměstkem Kristovým. Protože však od II. vatikánského koncilu došlo v tomto
směru k úžasnému znehodnocení autority a nadto se k mimořádným mystickým fenoménům už nezaujímá žádný autoritativní postoj, považujeme za rozumnější držet se
takových zjevení, která byla papeži a Církví před řečeným koncilem náležitě zjištěna,
přezkoumána a schválena.
Naše odpovídající opatrnost se dá shrnout do výňatku z článku o zásadách rozumnosti, stanovených církevním právem v kánonech 1399 a 2318, které připravil Pius X.
a vyhlásil Benedikt XV.
„Kánon 1399 zapovídá zveřejňovat cokoli, co má co do činění se zjevením, věštbou
nebo zázrakem. Zkoumání těchto věcí je vyhrazeno těm, kteří v hierarchii Církve byli
samotným Bohem zplnomocněni k rozlišování duchů.
Kánon 2318 se týká trestních opatření jak všem těm, kteří by své ‚mystické věci’ publikovali bez svolení církevní hierarchie, tak i těm, kdo by vyhledávali místa zjevení,
neuznaná touže hierarchií.
Tyto kánony byly zrušeny v témž roce jako index (14. června 1966). Následující časový přehled ukazuje data, vyznačující postup rušení zmíněného kánonu.
Odvolávací dekret byl schválen 14. října 1966 Pavlem VI., který současně nařídil
jeho zveřejnění v rámci audience, poskytnuté kardinálu Ottavianimu, proprefektovi
‚Svaté kongregace pro věrouku’.
Zmíněný dekret pak byl vydán v Římě 15. listopadu 1966 s podpisy kardinálaproprefekta a sekretáře msgre Parenteho.
Publikován byl v úředních ‚Aktech Apoštolského Stolce’ (A.A.S.) 29. prosince 1966.
Konečně 29. března 1967 nabyl platnosti zákona, tedy tři měsíce po svém zveřejnění.
Kardinál Ottaviani pak zvláště zdůraznil, že ‚ti, kteří měli být potrestáni v tom
smyslu, jak je o tom řeč v kánonu 2318, platí pouhým faktem jeho zrušení za osvobozené’.“
113
Kompetentní autorita, která se také do r. 1966 za takovou označovala, se tudíž výkonu této autority sama zřekla! Tím jsme tedy nuceni spolehnout se výhradně na vlastní moudrou opatrnost. Dále si ještě ukážeme, že je prospěšné ji spíše ještě zdvojnásobit.
Držme se také proroctví z La Saletty, Lourd, Fatimy i ostatních, která církevní hierarchie náležitě prozkoumala a schválila v době, kdy ještě vykonávala svou autoritu.
Co tam však nalezneme?
Stručně řečeno jistý počet podmíněných alternativ, z nichž některé již nastaly nebo
k nimž částečně ještě nedošlo:
„Pokud se lidé neobrátí, rozšíří Rusko své bludy do celého světa, budou nové války... zmizí celé národy...“ (Fatima).
Nalezneme tam ale také nepodmíněné výpovědi, jež se ještě nevyplnily... které však
svého naplnění dojdou, protože nejsou podmíněné a potvrzují všemohoucnost Boha!
Tak např. oznámila Naše Paní z La Sallety r. 1846 období 25 let „přebohaté žně“
ještě před příchodem „Antikristova předchůdce“, období, v němž se bude „spravedlivě sloužit Kristu, který bude vzýván a uctíván, všude opět rozkvete láska, evangelium
bude všude kázáno a noví vládci se stanou pravou rukou Církve“.
A Naše Paní z Fatimy předpověděla r. 1917 vládu Neposkvrněného Srdce Marie
nad Zemí, očištěnou zkouškami, z nichž k mnohým už také skutečně došlo.
Ostatní události se nepochybně blíží.
Znamená jejich příchod také zázračné obnovení katolických národů a především
římské Církve?
Protože má toto obnovení napříště zcela nezbytně božský a mimořádný charakter, je
tudíž nebytně nutné odhalit komplot „mudrců“ od pádu Jeruzaléma a zlo s jeho bludy
nelítostně potřít. Změkčilí a vzhledem k roku 2000 ochablí křesťané jsou toho sotva
schopni... věc si žádá nadpřirozené, neslýchané události!
Avšak přesně to nás napomíná k nejvyšší opatrnosti při posuzování možných budoucích dějů, které se vymknou rámci běžného běhu věcí. Musíme své konání a náboženské přesvědčení založit na hypotéze těchto mimořádných událostí; především tehdy, kdy se bude jednat o pochybná „zjevení“. A za pochybná musí všechna platit do té
doby, než se řádně fungující Církev vysloví ve prospěch jejich důvěryhodnosti. Jde
tedy o rozhodnutí, které je současnou krizí Církve znemožněno.
Ještě před patnácti lety mohla koncilní úchylka vypadat jako krátká vložka v dějinách Církve, po lidské stránce spojovaná s jedním nebo dvěma papeži. To se změnilo
od té doby, kdy stojíme na prahu pokusu o cynickou likvidaci Církve, zvláště když Jan
Pavel II. působí na tak mnohé věřící stále ještě charismatickou mocí, která se postupně
změnila až v papolatrii.134 Dnes je již zcela zřejmé, že současný úpadek může zastavit
pouze nadpřirozený zásah univerzálního dosahu, který otřese dušemi, duchy i těly a
134
Tj. zbožňování papeže.
114
vytvoří podmínky k obrácení. Je až zarážející, jak se prorocká vize Josepha de Maistre
přesně hodí na naše století:
„Musíme se připravit na nesmírný zásah do Božího řádu, jemuž se stále rychleji
přibližujeme a který musí zarazit všechny pozorovatele. Hrůzostrašné věštby již ohlašují, že přišel čas.“
V článku, věnovaném tajným společnostem,135 nám jeho autor Christian Lagrave
naléhavě připomíná, že konečným cílem sekt je „nejprve dosadit člověka na místo
Boha a pak na jeho místo démona“ jako nezbytný důsledek hesla „Solve ac coagula“.
Autor současně poukazuje na rozpor v jsoucnosti zla. „Ačkoli Bůh respektuje lidskou
svobodu, třebaže mnohdy připouští, aby plány zla měly úspěch, přesto žádná lidská
nebo démonická činnost nemůže zabránit triumfu Jeho vůle. Nikdy není Bůh více vítězem, než když Jeho věc vypadá ztracená, a nikdy není démon rázněji poražen, než když
to vypadá, že vyhrál svou partii. Přesně tak jako na Kalvárii, kdy Syn Boží visel mrtev
na dřevu kříže, přibit tam z vůle vůdců a kněží vyvoleného národa, se zdál být Satanův triumf naprostý a přece byl jeho totální porážkou, protože se dílo spásy lidského
pokolení dovršilo právě obětí našeho Pána.“
Satan dobře ví, že je odsouzen a zatracen, ale jeho pýcha jej tím více podněcuje
v dočasném vítězství, tj. v období, kdy mu lidé ještě slouží. A tak na samém vrcholu
svého „triumfu“ nad katolickou Církví a tím nad Ježíšem Kristem, kdy jako „opice
Boha“ neprávem zaujal místo Syna Božího, ví již předem, že totálně ztroskotal. Zdánlivý triumf v osudovosti a neúspěchu zatracení! Osudem knížete tohoto světa je nikdy
se nestat králem světa a být od počátku poraženým uzurpátorem trůnu... protože se mu
nikdy nemohlo podařit zabít skutečného krále! Máme před sebou sisyfovský mýtus.
Ale nepředstavujme si, že čas „triumfu“ Antikrista musí nastat podle tohoto pravidla.
Říká-li nám svatý Pavel: „A tehdy se objeví onen bezbožník, kteréhož Pán Ježíš zahubí
dechem úst svých a zničí jasem příchodu svého“ (2 Te 2,8), nenechme se oklamat a
odmítněme všechny manichejské názory a představy. Satan znovu duchovně ztroskotá
a bude poražen Naším Pánem Ježíšem Kristem, aby tak opět nedobrovolně přispěl
ke zvýšení Jeho nadpřirozené slávy! O Felix Culpa!
VII
Katolické znovuzrození ještě před panstvím Antikrista?
Užití slov Písma o podmínkách příchodu Antikrista nám tedy potvrdilo náhledy na
již zde probranou problematiku. Někdy kolem r. 2000, bezprostředně před svým zdán135
Christian Lagrave, Réflexion sur les Sociétés Secrètes (Úvahy o tajných společnostech), v: Lecture
et Tradition, květen/červen 1995.
115
livým vítězstvím, utrpí Satan drtivou porážku a katolická Církev, od II. vatikánského
koncilu ležící v okovech, bude triumfovat nad hadem. Čas dokončení a naplnění tajemství zla bude zvláštním a úplně posledním prokázáním milosti Ježíše Krista a na
přímluvy Jeho Nejsvětější Matky odložen. Jak nás neustále upozorňovala sestra Lucie
z Fatimy, nenacházíme se na konci času, nýbrž v čase konce.
Nemůže však tento čas směřovat k pokusu o přípravu Antikrista, jakéhosi neúplného Antikrista? Tajemství z La Sallety na to skutečně bere zřetel, a právě tehdy více než
kdy předtím musí „věřící“ osvědčit svůj dar rozlišování.
Sama moudrost nám doporučuje trpělivě vyčkat tříletého období příprav na rok
2000, doby souhrnného pohledu na nový advent II. vatikánského koncilu, abychom
mohli rozpoznat jeho skutečné cíle a hranice. Přijatá podoba případného předchůdce
Antikrista již závisí na povaze neproniknutelného tajemství, které nyní ve Vatikánu
vládne, a jehož alespoň částečné odhalení a pochopení je nezbytným předpokladem.
Ať už je tomu nakonec jakkoli, je zde naprosto dokonalá shoda mezi výkladem Písma a poselstvím z La Saletty. Tak např. tam Nejsvětější Panna ohledně určitých aspektů zasvěcení Satanových kněží uvádí podrobnosti, které nás přímo vedou k tomu, co
už jsme sami začali tušit o Rennes-le-Château. Vezměme si proto ještě jednou do ruky
text tajemství z La Sallety:
„Budou chrámy, kde se bude sloužit těmto duchům. Osoby budou těmito zlými duchy přenášeny z místa na místo (srovnej s projevy UFO typu „transport skrze ďábla“),
a to dokonce i kněží (nástupci abbého Saunièra136 ve vědě andělů a královském umění), protože se nebudou řídit dobrým duchem Evangelia, který je duchem pokory, milosrdenství a horlivosti pro slávu Boží. Budou křísit mrtvé a spravedlivé ..., kteří žili na
zemi, aby byli lidé lépe sváděni; tito tak řečení vzkříšení mrtví, kteří nebudou nikým
jiným, než démony pod těmito podobami, budou hlásat jiné Evangelium, opačné
Evangeliu pravého Ježíše Krista, popírajíce existenci nebe, dokonce i duše zavržených. Všechny tyto duše se budou jevit jakoby spojené se svými těly.“
Fenomén UFO tedy vrcholí v sestupu božstev a velkých zasvěcenců na Zemi prostřednictvím „inspirované mohyly“137 a poté i dalších „privilegovaných“ míst, je Jakubovým žebříkem z hloubi, který si tak toužebně přál abbé Saunière („Terribilis est Locus Iste – Strašlivé je toto místo“)! A celé toto na Zemi přibylé pandemonium naprosto
zreviduje dějiny lidstva, aby mu představilo na hlavu postavenou parodii Odysseje,
konečný lidský cíl, nové nebe, pozemský Jeruzalém na cestě k dobytí Jeruzaléma nebeského. Všechno to ohlašuje souhrn neslýchaných, ale souvisejících zdánlivých zázraků, jimž se světští i duchovní vůdci konce času prakticky nepostaví na odpor. Odtud pak také mýtus z Rennes-le-Château o pseudolegitimitě vyšší, kosmické královské
rasy, která lidem slibuje sebezbožštění a učí je antievangeliu, jež svede i ty nejlepší a
Tento prazvláštní kněz již před desetiletími tehdy malý kostel dnes již téměř světoznámého „poutního místa“ hnutí New Age, Rennes-le-Château, „vyzdobil“ početnými esotericko-okultními resp.
zednářskými symboly.
137
Rennes-le-Château leží na vyvýšenině.
136
116
dokonce samotné světce... Všechno je už jasné! Děs budící, ale už uchopitelná vize,
ležící takříkajíc v našem dosahu, jíž však díky nezměřitelnému milosrdenství Ježíše
Krista budeme kolem r. 2000, jak doufáme, ušetřeni.
Víme, že tento poslední nápor a poslední pronásledování představuje předehru ke
konečnému ztroskotání a pádu Lucifera. Uzavřeme tedy naše úvahy svědectvím důvěry a útěchy, které nám v minulém století předala Nejblahoslavenější Panna z La Saletty:
„Tehdy Ježíš v hnutí spravedlnosti a velkého milosrdenství ke všem spravedlivým
nařídí svým andělům, aby všichni nepřátelé byli usmrceni. Všichni pronásledovatelé
církve Ježíše Krista a všichni lidé oddaní hříchu náhle zhynou a země se stane jakoby
pouští. Tehdy nastane mír, smíření Boha s lidmi; Ježíši Kristu se bude sloužit, bude
uctíván a oslavován, všude rozkvete milosrdenství. Noví králové budou pravou rukou
svaté církve, jež bude silná, zbožná, chudobná a horlivá a bude napodobitelkou ctností
Ježíše Krista. Všude bude šířeno Evangelium a lidstvo učiní veliké pokroky ve víře,
neboť dělníci Ježíše Krista budou jednotni a lidé budou žít v bázni Boží.
Tento mír mezi lidmi nepotrvá dlouho; dvacet pět let bohatých sklizní jim dá zapomenout, že lidské hříchy jsou příčinou všech strastí, které nás potkávají na zemi.“
Závěr
Sedmé svítání aneb tajemství říše milosti
„Avšak z toho se neradujte, že duchové se vám poddávají, nýbrž radujte se,
že jména vaše napsána jsou v nebesích.“
Lukáš 10,20
„Hle, obnovuji všechno.“
Apokalypsa 21,5
„Myslím totiž, že utrpení nynějšího času nejsou ničím proti budoucí slávě,
která se zjeví na nás.
Vždyť i tvorstvo očekává s toužebností zjevení synů Božích.
Neboť marnosti bylo poddáno tvorstvo, nikoli dobrovolně, nýbrž pro toho,
jenž je poddal s nadějí, že i to tvorstvo bude osvobozeno od poroby porušení
ve svobodu slávy synů Božích.
Víte zajisté, že veškeré tvorstvo spolu sténá a trpí bolest až dosud. A nejen
ono, nýbrž i my, ač máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávající synovství, totiž vykoupení těla svého.“
List sv. apoštola Pavla Římanům 8,18-23
117
Nám, jimž je dáno odkrýt stopy Lucifera, stopy jeho masového scénáře pro pravděpodobně nejzhoubnější a na učení nejbohatší čas, jaký kdy byl, je dovoleno pochopit
jednoznačně a bez nebezpečí omylu současnosti pouhým porovnáním tradice a pletich
protitradice. J jsme také schopni poněkud předvídat pořadí událostí, které my sami a
naši potomci nejspíše zažijeme. Připadá nám nevyhnutelné neustále přemýšlet o podivuhodně aktuálním a užitečném napomínání Ježíše Krista: „Nebe a země pominou, ale
má slova nepominou“ (Mt 24,35), které vypadá jako určeno především naší generaci!
A současně nabývají nové váhy slova svatého Pavla o tak naprosté pokoře a hloubce:
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však neměl, byl bych jako měď
zvučící a jako zvonec znějící. A kdybych měl proroctví a znal všecka tajemství a veškerou vědu, a kdybych měl všecku víru, takže bych hory přenášel, lásky však kdybych
neměl, ničím bych nebyl.
A kdybych rozdal na pokrmy chudých veškeren statek svůj a vydal své tělo k spálení,
lásky však kdybych neměl, nic by mi to neprospělo.
Láska jest shovívavá, dobrotivá; láska nezávidí, nechlubí se, nenadýmá, není ctižádostivá, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, nemyslí o zlém, neraduje se
z nepravosti, nýbrž raduje se s pravdou“ (1 K 13,1-6).
Boží ctnost lásky nechť je nyní naším cílem.
„Miluje-li kdo mne,“ řekl Ježíš, „slovo mé zachovávati bude, a Otec můj bude ho
milovati, i přijdeme k němu a příbytek u něho si učiníme“ (J 14,23).
Láska předpokládá víru, kterou nám Kristus dovolil poznat, i naději, jejíž plné
vlastnictví nás s neotřesitelnou jistotou nechává očekávat. To bylo vyhrazeno vyvoleným během sedmého dne stvoření. K pozdviženým ke cti a účasti na božské slávě přijde Bůh ve třech osobách a oni budou postaveni na roveň Spasitele, Jednorozeného
Syna. Nadpřirozená přízeň, udělené shůry v Ježíši Kristu skrze nekonečnou štědrost
Otce! Jako věčný dar Boha, ustavičné oznamování Jeho slávy a velkoleposti, jim pak
Kristus řekne stejně, jako řekl kdysi svým učedníkům:
„Již více vás nenazývám služebníky, neboť služebník neví, co činí pán jeho, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od Otce svého“
(J 15,15).
Zřízení společenství života a pravdy se postaví na svatosti samotného Boha.
Zbytek, tedy to, co nám Lucifer ve scénářích UFO prvního řádu sugeruje jako podstatné a převrací na údajně důležité, tj. panství nad viditelným světem, tento podružný,
ale reálný zbytek „vám bude přidán“. Říkáme zde vědomě „vedlejší, ale reálný“, možná dokonce nezbytný, neboť všechno ukazuje na to, že Bůh sice „obnovuje vše“ a tedy
i Zemi, ale materie zůstane, protože vyvolení opět nabudou svých vyjasněných těl.
Ďábel nám ostatně nechtěně zaručuje tuto pravděpodobnost ve svých aktuálních scénářích, které se točí mezi dvěma dialekticky opačnými póly: Univerzem smyslů, viditelným stvořením, a univerzem intelektu, zvrhlé moci. Dítkům Božím se proto dostane
118
této křesťanské krásy, zahrnující celého člověka tím, že nepopírá tělo, nýbrž je projasňuje. Všichni badatelé, vážní nebo také méně vážní, kteří se zabývají zkoumáním létajících talířů resp. mimozemšťanů, tak učinili, protože tušili, že klíč k tomuto tajemství
je současně i klíčem k tajemství člověka a jeho konečnému určení. Zmíněný klíč byl
mnohem jednodušší, tak jednoduchý, že mohl být odhalen pouze procvičováním dvou
ctností, které ve 20. století bezmála zmizely: Jsou to pokora a láska.
Vždyť právě z pýchy tito badatelé, stejně jako téměř všichni jejich současníci, přihlíželi ke všem možným řešením – s výjimkou toho, které vyplývá z učení křesťanství,
jež však oni považovali za naivní a poskvrněné neudržitelným tmářstvím.
Jejich neurčité a mlhavé úsilí po univerzu, ovládaném magickými silami a konsekventním odmítáním nadpřirozené lásky, bylo v nich tak hluboce zakořeněno, že jejich
duch hned napoprvé zamítl hypotézu, založenou na relativitě světa a materializované
energii, stejně jako na nekonečné vznešenosti a slávě Boží lásky k člověku.
A pokud z trvání záhady UFO vyplývá nějaké ponaučení, pak paradoxně právě toto.
Jak jinak by mohly tisíce autorů v tomto světě, přeplněném informacemi, publikovat
již po více než padesát let desetitisíce knih a článků na toto téma, a zapomenout při
tom na scénář, který by byl naším zbožným venkovským farářem od počátku ihned
rozpoznán a pranýřován? Jsou dokonce i ještě dnes takoví pravověrní kněží, zatímco
biskupové, kteří si říkají katoličtí, mluví v televizi o mimozemšťanech a ostatních světech, pro něž nejspíš zapomínají zmínit se o Ježíši Kristu.
Jaké pokoření, jaké ponížení! Není snad takový stav věci nanejvýš znepokojující?
Pomysleme jen na přebohaté informační prameny, na mnohdy vysoce rozvinuté vybavení, které mají tito autoři k dispozici, i jak mají na druhém konci řetězu miliony čtenářů, hltajících takovou literaturu, aniž by nějakou takovou hypotézu vytvořili a poté
prohloubili. To všechno je vlastně neuvěřitelné a vede k smutnému závěru: Je-li tomu,
jehož největší umění spočívá v tom, že úspěšně nechává věřit, že vůbec neexistuje,
dovoleno zúžit výhled domněle „osvobozených“ a „osvícených“ lidí až do takové míry, pak je tomu tak proto, že je jejich víra kolísavá a nestálá. A protože taková víra
osvětluje lidské vědomí už jen velice slabě a nedovoluje jim proniknout nějakou vyšší
pravdou, musí se omyl a blud na poli sociálním, hospodářském, morálním atd. stát
doslova pravidlem...
Jak dlouho ještě uchová Bůh lidstvo, které odřízlo své kotevní lano a k pravdě se
obrátilo zády? To neví nikdo! (Pokoncilní církví zaviněný přelom v učení, který vyvrcholí někdy kolem roku 2000, představuje závažné předjímání všeobecného zlomu
lidstva [ve vztahu k Bohu] právě kvůli božským výsadám, jimž se těší: „Všechno, co
svážeš na zemi, bude svázáno i v nebi, a – obráceně – všechno, co na zemi rozvážeš,
bude rozvázáno i v nebi!“ Zde se samozřejmě pohybujeme v oblasti pravděpodobností
a nikoli nepochybností.) A tato nejistota stačí, aby tolik našich současníků uklidnila a
uspokojila! „Získat čas“, to je, jak se zdá, posledním útočištěm moderního člověka
před uplývající lhůtou, která jej nevyhnutelně tísní. Již jsme si zde ukázali prorockou
vizi Josepha de Maistre. Čtenář snad odpustí, že ji zde uvádíme ještě jednou – je tak
119
nesmírně přiléhavá na konec současného desetiletí, že skutečně zaslouží vrýt si do paměti její každé slovo.
„Musíme se připravit na nesmírný zásah do Božího řádu, jemuž se stále rychleji
přibližujeme a který musí zarazit všechny pozorovatele. Hrůzostrašné věštby již ohlašují, že přišel čas.“138
Budiž nám místo závěrečného slova dovoleno použít podivuhodné modlitby, jejímž
autorem je msgre Gaume:139
„Nechť sláva tvého díla zmate tvé nepřátele, otevře oči nevidících, vyburcuje lhostejné a obměkčí zatvrzelé, jichž zneužívají moderní mágové, aby se mohli prohlašovat
za vítěze, nechť se duše stanou znovu služebníky pravdy, která jediná dokáže vydat
plody života místo plodů smrti, jejichž ohavný zápach až do nebes vyvolává hrozné
katastrofy. Ty, ruko Páně, vpiš hluboko do našich srdcí královský zákon města dobra,
neotřesitelnou naději, nehynoucí lásku, dej každému z nás neproniknutelnou zbroj, jíž
se ochráníme před ohnivými šípy nepřítele, který je opovážlivý nyní i od věčnosti.“
DODATEK
Charakteristické rysy mimozemšťanů
Následující stručný text osvětlí čtenáři fenomén UFO lépe než veškerá rozbujelá literatura, kterou plodí ufologové a dokonce i někteří ze současných církevníků.
Přehled je z pera pravoslavného kněze z Petrohradu a byl napsán r. 1992. Je převzat
ze str. 200 (a násl.) knihy Vladimíra Fedorovského „Satanův odbor“.140
Charakteristické rysy mimozemšťanů:
1. Mohou se projevovat velice agresivně, zraňovat a zabíjet lidi a ničit technický materiál.
2. Někdy lidi unášejí.
3. V takových případech je zneužívají a odebírají jim krev nebo kus pokožky.
4. Hypnotizují lidi a užívají na nich telepatii.
5. Při kategorickém odmítnutí styku s nimi rychle zmizí.
6. V některých případech mizí choroby lidí, kteří se přiznali ke styku s mimozemšťany.
Joseph de Maistre, Les soirées de Saint Petersbourg (Petrohradské večery).
Msgre Gaume, Traité du Saint Esprit (Traktát o Duchu Svatém), 2 sv., Édition Gaume et compagnie 1890, díl I, str. 99.
140
Vladimir Fedorovski, Le département du diable, Édition Plon 1996.
138
139
120
7. V jejich přítomnosti pociťuje lidská bytost beznaděj a strach.
8. Vzhled mimozemšťanů je proměnlivý.
9. Jejich objevení se bývá provázeno světelnými efekty.
10. Objevují se i mizí prakticky bezprostředně.
Charakteristické rysy ďábla:
1. Jako nepřítel člověka vniká ďábel do mnišských cel a ničí jejich materiální zařízení.
2. Písmo svaté připomíná případy únosů poustevníků ďáblem.
3. Často se zjevuje v podobě ženy nebo muže a těží z dané situace.
4. Snaží se zajistit si přístup k myšlenkám v hlavách poustevníků.
5. Je-li konfrontován ze strany člověka s kategorickým odmítnutím nebo modlitbou,
okamžitě mizí.
6. Písmo svaté připomíná, že magické praktiky mohou vyléčit určité choroby lidí,
ovšem za cenu ztráty naděje ve věčný život.
7. Zjevení ďábla vyvolává pocity stísněnosti a strachu (viz především život svatého
Antonína).
8. Zjevuje se v různých lidských, zvířecích i monstrózních podobách (viz život svatého
Antonína a svatého Brechnikova).
9. Je světlonošem.
10. Ukáže-li se mu krucifix nebo je-li pokropen svěcenou vodou, okamžitě mizí.
*****
121
Shromáždění uctívačů mimozemšťanů v Gize
122
Budova vyslanectví mimozemšťanů sekty Raël. Za povšimnutí stojí šesticípá hvězda
v horní části obrázku.
123
124
125
Download

Fenomén UFO identifikován!