Was ist los,
Paul Engelmann?
Adolf Loos
und sein raumplan
Příběh stopy Adolfa Loose v hanácké metropoli…
…bude na delší vyprávění. Bude to mozaika příběhů,
která si vyžádá zbystřenou pozornost posluchače či čtenáře. Často
to budou příběhy tragické, ale snad z toho nakonec přeci jen vyjdeme
se šťastným koncem.
Ve dvacátém století nebyly v Olomouci postaveny stavby takového
významu, aby se zapsaly do dějin světové architektury. Jedinou
výjimku snad představuje vila Primavesi, jejíž význam je do značné
míry dán převážně postavením majitele Otty Primavesi
a významnými hosty z řad předních vídeňských umělců z první
čtvrtiny dvacátého století, kteří se u rodiny, ať již v olomouckém
domě nebo v rodinném letním sídle v Koutech nad Desnou scházeli
a zdržovali. Další stavby postavené ve stylu secese nebo později
za první republiky nejsou zcela bezvýznamné, avšak v rámci naší
země nehrají nejvyšší ligu a její hranice sotva překračují.
Olomouc je v tomto směru taková pomyslná ledová kra, kdy se nabízí
za špičkou ledovce zavítat spíše do Hradce Králové, kde můžeme
obdivovat stavby nejen od Jana Kotěry nebo Josefa Gočára.
Ty východočeskému městu co do velikosti srovnatelnému
s Olomoucí vysloužily titul Salon republiky. Četné ukázky
funkcionalismu dvacátých a třicátých let pak nabízí Brno nebo Zlín.
A nakonec v Praze se milcům architektury dostává všeho. Od secese,
které se zpočátku Praha bránila jakožto nevítanému vídeňskému
stylu, po modernu a kubismus desátých let až po funkcionalismus.
Ale porovnávat s Prahou je bezpředmětné.
V roce 1907 postavil v blízkém Prostějově Jan Kotěra Národní dům,
avšak do Olomouce (alespoň pracovně) nezavítal. Stavěli tu jeho žáci
Karel Starý mladší, Adam Foehr či Josef Štěpánek. Nejznámější žáci
Jana Kotěry, jako byli Josef Gočár, Pavel Janák nebo Otakar
Novotný však pro Olomouc nepostavili nic, v lepším případě
se neúspěšně zúčastnili architektonických soutěží a návrhy jejich
staveb pro hanáckou metropoli jsou uložené někde v archivu.
Četnými stavbami se na tváři města podepsal Hubert Aust, žák
tehdejšího architekta Pražského hradu Josipa Plečnika. Samotný
Plečnik však z Hradčan do Olomouce také nezavítal.
Olomouc je známa především jako barokní perla, nežli bašta
moderní architektury minulého století.
Nechybělo ovšem mnoho a stál by v Olomouci rodinný dům
od Adolfa Loose. Jeho pražská Müllerova vila postavená v letech
1928 - 1930 je právě tou stavbou, které se podařilo do dějin světové
architektury nesmazatelně zapsat. Dnes je otevřena pro veřejnost
a na Loosových stavbách či spíše interiérech některých domů
si začíná zakládat svou pověst kulturního města i Plzeň.
Adolf Loos je spolu s Frankem Lloydem Wrightem, Ludwigem Mies
van der Rohe a Le Corbusierem považován za nejvýznamnějšího
světového architekta dvacátého století. Ke každému z těchto
architektů je možné přiřadit jednu rodinnou vilu, která výstižně
reprezentuje jejich dílo. Máme to štěstí, že u nás se z těchto čtyř vil
nacházejí hned dvě. Ona pražská Müllerova vila a vila Tugendhat
v Brně. Obě přitom byly postaveny ve stejné době, v letech 1928 –
1930. Nádherná to souhra okolností.
Slavný architekt se narodil v roce 1870 v Brně, rok před tím,
než se ve stejném městě narodil i Jan Kotěra. Byl to německý Čech.
V roce 1918 přijal československé občanství, ale svým životem
představoval nikde ne na dlouho usazeného světoběžníka. Místa
svého pobytu střídal jako šaty. Pro volbu těchto míst, zrovna tak jako
pro volbu svých šatů, měl vytříbený vkus. Praha, Vídeň, Paříž, New
York. Nepostavil sice mnoho staveb, ale najdeme je po celém světě u nás, v Rakousku, ve Francii i v Americe. Všechny vyvolávaly spory.
Na jedné straně bezmezné nadšení, na straně druhé ostrou kritiku.
Kontroverznost a nejednoznačný soud publika je koneckonců vlastní
všem velikým uměleckým dílům.
Adolf Loos je fenomén. Bezpochyby. Být fenomén musí být skvělé,
už kdyby jenom proto, jak to slovo zní. Zkuste si je říci nahlas.
Fenomén. A zkuste hrdě říci své vlastní jméno a za ně dodat dovětek
„… je fenomén“. Krása, viďte? Kdo by si nepřál mít takové slovo
obsaženo ve svém curriculu vitae? Lze to v životě vůbec dotáhnout
ještě někam dál?
Náš architekt si zaslouží být takto titulován nejen díky zmíněné vile
pro stavebního podnikatele Františka Müllera v Pražských
Střešovicích. Adolf Loos ještě v časech monarchie vyhnal císaře
Františka Josefa ze své ložnice, když naproti oknům Hofburgu
postavil obchodní dům Goldman und Salatsch. Císařpán
se na takovou stavbu, zbavenou vší dekorace a podle zlých jazyků
připomínající mříž od kanálu nežli cokoliv vznešenějšího, odmítal
dívat. Portrétoval jej Oskar Kokoscha, se kterým se přátelil.
Jeho manželky psaly knihy o životě s ním. Retrospektivně,
po rozvodu. Co může být horšího? To byla daň za to být fenomén.
Brněnský rodák byl neustále v opozici. Vůči všemu a vůči všem.
Když ve Vídni vrcholila zdobná secese, prohlásil ornament za zločin.
Toto své tvrzení se jal demonstrovat stavbou zmíněného obchodního
domu z roku 1910 na Michalském náměstí.
Adolf Loos proslul nejenom jako architekt. Mluvil do všeho,
protože měl dojem, že všemu rozumí. Zejména životnímu stylu.
Obvykle namíchnul, koho jen namíchnout mohl. Na jeho přednášky
přesto chodila spousta posluchačů. I takový hnidopich měl
své obdivovatele a žáky. V Olomouci byli dva: Paul Engelmann
a Jacques Groag. Jejich portréty a životopisné medailonky najdeme
i v expozici pražské Müllerovy vily.
Právě díky úsilí Paula Engelmanna uspořádala olomoucká
Společnost přátel umění 17. října 1913 slavnou Loosovu přednášku
„O vstávání, chození, sezení, ležení, spaní, pití a jezení“. Již jen název
té přednášky vypovídá o šíři Loosových zájmů. Paul Engelmann byl
poté v roce 1919 požádán rodinnými přáteli, Hermannem a Adélou
Konstadtovými, aby jim společně s Adolfem Loosem navrhnul
rodinný dům na okraji tehdejšího Janského stromořadí, dnešních
Čechových sadů. Konstadtovi dosud bydleli v domě na Horním
náměstí, na nároží ulic Opletalova a Ostružnická, ve kterém bývalo
slavné knihkupectví Romualda Prombergera, na což poukazuje
i pamětní deska na domě. Engelmannovi bydlili nedaleko,
na náměstí u kostela sv. Mořice.
Oba architekti vypracovali velmi zajímavý a dosud nevídaný návrh
domu. Ten navenek neměl působit nijak výjimečně, neprovokoval
v okolní zástavbě, o niž se na dnešní třídě Spojenců zasadil převážně
krnovský rodák Heinrich Czeschner, který od ústavu Pöttingeum
až po parcelu Konstadtových před první světovou válkou postavil
většinu rodinných a nájemních domů. Loosův a Engelmannův návrh
domu z vnějšku nesl četné odkazy na antiku, kterou se tehdy
v desátých letech nechávali inspirovat i jiní architekti. Ovšem uvnitř
domu nechal Adolf Loos rozehrát svůj prostorový plán,
tzv. raumplan. Tento nový koncept se stal největším přínosem jeho
díla. Vnitřní uspořádání domu nemělo být sjednoceno klasickým
schodištěm, avšak každá místnost měla mít svoji výšku. Jednotlivé
místnosti na sebe měly funkčně navazovat, vzájemně se prolínat
v jakémsi otevřeném prostoru. Dům tak sice neměl mít schodiště
ve smyslu takovém, v jakém je běžně chápeme, ale obyvatel
by při pohybu domem neustále chodil po schodech, byť po dvojici
či trojici schůdků. Takové rozvržení interiéru bylo nesmírně
působivé a invenční. S domem neobeznámený host by pak jen
obtížně dokázal určit, kde se nachází přízemí, kde první patro
a podobně. Bylo by od pána domu slušností své hosty vybavit nejen
pantoflemi, ale i plánkem domu, aby se zorientovali
a bez společenských faux pas a včas došli na záchod…
…Nakonec, podobně je vystavěn i tento Příběh. Zatím celkem veselý,
viďte? Nyní se k příběhu Adlofa Loose přidruží další příběhy,
které vzájemně budou úzce souviset, prolínat se, osvětlovat
se z různých úhlů, stále někam odbočovat, uhýbat a vzdorovat
plynulosti vyprávění. Při nich občas úsměv na rtech zmrzne…
…Ke stavbě domu nakonec nedošlo. Nevíme proč. Snad
se Konstadtovi nakonec přeci jen zalekli tohoto netradičního řešení,
ze kterého Adolf Loos nehodlal slevit. Nebo mu jiným způsobem
šlápli na kuří oko a pan architekt se odporoučel s nějakou kousavou
poznámkou na jejich adresu o dům dál. Ať už to tehdy bylo jakkoliv,
stavba Adolfa Loose, která mohla být zařazena do dějin světové
architektury, v Olomouci nestojí. Mohlo se tak stát celých deset let
před stavbou oné pražské Müllerovy vily, která je dnes tak
oslavována.
Konstadtovi dokonce parcelu přepustili a až v polovině třicátých let
jim postavil dům olomoucký Němec Hans Stratil v ulici Na trati 19.
Mezitím, kdy byl pozemek nezastavěný, nechal si v první polovině
dvacátých let litovelský rodák, právník Eduard Šrot na sousední
parcele postavit velkolepou vilu od pražského architekta Ladislava
Skřivánka (třída Spojenců 20). Ten fasádu rozměrné vily s vysokou
sedlovou střechou ozdobil sgrafity a mravoučnými citáty
z Nerudových „Zpěvů pátečních“ a verši Svatopluka Čecha. Vlastenec
jak se sluší a patří, ten pan Šrot.
Na pozemku, s nímž měl Adolf Loos své veliké plány raumplany,
nakonec až v roce 1932 postavil architekt Franz Kuhn vilu pro Ottu
Zweiga. Ta s tehdejším moderním pojetím architektury neměla nic
společného. Je to vila tradiční, spíše venkovská a skutečnou dobu
jejího vzniku bychom odhadovali stěží. Vila dnes nese místopisný
údaj třída Spojenců 16 a společnost jí dělá budova školní tělocvičny
z osmdesátých let, která ve svém vzhledu tato léta nezapře.
I tato vila je bezesporu hodna naší pozornosti, ale spíše je zajímavý
osud Otty Zweiga a jeho příbuzných. Otto Zweig (1874 – 1943)
pocházel z bohaté rodiny, která se věnovala sladovnictví. Za ženu
pojal Annu Briessovou (1876 – 1943), kdy na jméno Briessových
v souvislosti s olomouckou architekturou rodinných domů často
natrefíme. Rodina Briessových se totiž také věnovala sladovnictví
a byla velmi významná. Pro předchozí generace Briessových postavil
domy Jakob Gartner v nedaleké Vídeňské ulici, takřka na dohled
od vily Otty Zweiga. Po nacistické okupaci byl zatčen jediný syn
manželů Zweigových, Rudolf, který zemřel v roce 1942
v Buchenwaldu. V tomtéž roce se ve vile usadila Hitlerjugend.
O tragickém konci manželů Zweigových se mnoho konkrétního neví.
Všimněte si dat úmrtí. Z Terezína byli posláni na východ, odkud
už se mnoho lidí nevrátilo, manžele Zweigovy nevyjímaje. Před jejich
vilou chybí mosazné památníčky stolpersteiny, ale třeba
se v budoucnu ještě objeví. Zato stolpersteinů nesoucích jméno
Briess je v Olomouci více než dost…
…Krátké vyprávění o Zweigových není samoúčelnou epizodou,
jak by se snad v tuto chvíli mohlo zdát. Vraťme se k Adolfu Loosovi,
byť jen proto, abychom jej nechali v právě dostavené pražské vile
Františka Müllera oslavit šedesátiny a v roce 1933 v klidu umřít.
Je to slušnost… Nyní ovšem věnujme pozornost jeho olomouckým
žákům, kteří se v Olomouci na rozdíl od svého učitele stavebních
realizací dočkali. Oba měli mnohé společné…
…Paul Engelmann i Jacques Groag se narodili v Olomouci
na začátku devadesátých let devatenáctého století. Oba pocházeli
ze tří sourozenců. Paul byl nejstarší, Jacques naopak nejmladší.
Jejich rodiny byly kultivované. Groagovi byli majitelé sladovny,
otec Paula Engelmanna byl obchodníkem, ale zkrachoval,
což postavení rodiny výrazně zkomplikovalo. Obě rodiny byly
židovského původu. Oba vystudovali německé gymnázium
v Olomouci, poté se odebrali do Vídně, na Technische Hochschule
a později na soukromou Bauschule Adolfa Loose, kde vstřebali
a přijali za své pokrokové myšlení svého učitele. Bratři obou
architektů byli kreslíři a karikaturisté. Peter Engelmann kreslil
do časopisu „Die Fackel“, který vydával přední vídeňský esejista
Karl Kraus. Emanuel Groag musel svůj talent více potlačit na úkor
povinností v rodinné firmě, kterou převzal. Díky tomu však mohl
podporovat svého mladšího bratra Jacqua. Paul Engelmann
se ze zdravotních důvodů aktivně nezapojil do bojů za první světové
války, kdežto Jacques Groag se ocitl v přední bojové linii poté,
co narukoval k dělostřelectvu. Stalo se tak v roce 1916, kdy do školy
pro dělostřelecké důstojníky v Olomouci nastoupil Ludwig
Wittgenstein. Budoucí filosof se spřátelil s Paulem Engelmannem,
často pobýval u jeho rodiny a při společných procházkách noční
Olomoucí diskutovali filosofické otázky. Bez těchto nachtspazieren
in Olmütz by pravděpodobně nikdy nebyl napsán slavný
Wittgensteinův spis „Tractatus logico-filosoficus“, bez kterého
bychom se všichni nejspíše obešli. Filosofie a věda
by se ovšem velmi pravděpodobně ubírala úplně jiným směrem
a nakonec by se to třeba dotklo i nás běžných smrtelníků, držících
své myšlenky více při zemi. Kdo ví? Význam tohoto spisuje je
pro filosofii zrovna tak zásadní, jako Loosův výmysl raumplanu pro
architekturu. Pro většinu z nás se pak jistě nabízí otázka „A co my
s tím?“ Ale řekněte, není krásné se tím alespoň v myšlenkách a
úvahách zaobírat?
Wittgenstein originální strojopis věnoval Paulu Engelmannovi
a ten s ním na oplátku spojil síly a talent při návrhu vídeňské vily
pro filosofovu sestru. To Jacques Groag se osobně poznal
s Arnoldem Schönbergem a dalšími významnými hudebními
osobnostmi Vídně, jelikož jeho o osm let starší sestra Johanna
se provdala za vídeňského dirigenta. Zrovna tak se stýkal
se Stefanem Zweigem, kterýžto spisovatel je znám i z učebnic
pro střední školy, a který byl příbuzný s olomouckou rodinou
Zweigových. Jiný jejich příbuzný, Max Zweig, byl dramatikem
a v našem Příběhu se ještě přihlásí o slovo.
V druhé půli dvacátých let Engelmann i Groag postavili své první vily
v Olomouci. Pro Paula Engelmanna to byla realizace jediná, Jacques
Groag byl v Olomouci velmi aktivní i v letech třicátých.
Paul Engelmann byl o stavbu rodinné vily požádán Vladimírem
Müllerem, vysoce postaveným mužem, který udržoval četné styky
s olomouckou židovskou komunitou. Na pohled spíše nenápadný
dům bez vnějších příkras dokonale naplňoval Loosovu myšlenku
raumplanu a v dnešní Černochově ulici 6 stojí dodnes.
Díky pravidelné péči majitelů je v takovém stavu, který by mu řada
jiných domů mohla závidět.
Jacques Groag nejprve na dnešní Mozartově ulici 36 postavil vilu
pro svého bratra Emanuela. Ta se ovšem později dočkala
znehodnocující přestavby, takže z architektova záměru dnes
nemůžeme spatřit takřka nic. Z vily Pauly a Hanse Briessových z let
1933 – 1935 v ulici Na Vozovce 12 můžeme navenek vypozorovat
více, ačkoliv i u ní došlo k narušujícím vnitřním úpravám. Briessovi,
které s rodinou Groagových pojily židovské kořeny a po čtyři
generace také podnikání ve sladovnictví, museli před nacisty
uprchnout do Anglie. Paula Briessová však utéci nestihla a v roce
1942 za to zaplatila životem. V domě se během nacistické okupace,
tak jako v takřka naproti stojící vile sochaře Julia Pelikána, usadilo
gestapo.
Další stavební aktivity Jacquese Groaga se odehrávaly v polovině
třicátých let v rozvíjející se zahradní čtvrti v okolí Wellnerovy ulice.
Přímo na Wellnerově ulici 21 můžeme spatřit loosovskou variaci vily
pro další členy rodiny Briessovy z roku 1936. Ani její majitelé
se z jejího pohodlí netěšili dlouho, protože jak nám stolperstein
před vilou říká, Alfred Briess byl i s rodiči Siegfriedem a Adele v roce
1942 deportován do Terezína a Osvětimi. Přežila jen matka Adele.
Takřka ve stejné době Jacques Groag navrhnul vilu manželům
Dubským, která stojí v sousedství (ulice Adolfa Kašpara 10).
Nejvýznamnější vilou v této čtvrti pak je vila Rudolfa Seidlera z roku
1935 na Václavkově ulici 2. Ta také nezapře vliv Adolfa Loose,
a to jak v puristickém vzhledu navenek, tak v dispozičním
uspořádání uvnitř. Pro nás kolemjdoucí je však okouzlující citlivé
usazení vily do zahrady, kdy dům s bezprostředním okolím tvoří
jeden harmonický celek. Jacques Groag totiž provedl i zahradní
úpravy, zrovna tak navrhnul i interiér včetně nábytku a textilních
doplňků. Podobně jako Adolf Loos při návrhu pražské Müllerovy vily
či Ludwig Mies van der Rohe u brněnské vily Tugendhat dostal
Jacques Groag od manželů Seidlerových volnou ruku a mohl
své dovednosti prokázat při tvorbě jedinečného Gesamtkunstwerk.
Tedy stavby jako uměleckého díla provedeného do nejposlednějšího
detailu. To se mu bezesporu podařilo a nejen tato vila patří vedle
domů Lubomíra Šlapety, který měl do hanácké metropole již brzy
zavítat, k nejkrásnějším příkladům funkcionalistické architektury
v Olomouci.
Čas však ubíhal a dějinné události neslibovaly nic příznivého.
Ti prozřetelnější vytušili, že bude lépe uprchnout před nacistickou
okupací do zahraničí. Především pro židy nebylo radno zůstávat.
Někteří z obavy opustili své nedávno postavené domy, jiní přesto
zůstali a upínali naděje k přežití. Mnohým to ovšem nebylo dopřáno.
Rodiny Briessových a Zweigových v tomto ohledu nebyly výjimkou.
Paul Engelmann a Jacques Grog utekli včas.
Paul Engelmann se odstěhoval do Palestiny již v roce 1934 po smrti
své matky. Před nacistickou okupací za ním odešel i dramatik Max
Zweig, příbuzný oněch Zweigových, kteří se rozhodli v Olomouci
zůstat. Bývalí spolužáci z gymnázia, Paul a Max, sdíleli v Tel Avivu
malý byt. Paul Engelmann se dále věnoval spíše filosofii a literatuře,
nežli architektuře. Zemřel v roce 1965. Max Zweig jej přežil takřka
o třicet let, když umřel v roce 1992 ve svých sto letech.
Paulův bratr Peter Engelmann se svojí manželkou Annou zvolili
po příjezdu nacistů 16. března 1939 dobrovolný odchod ze života,
jak nás o události spravuje stolperstein před někdejším Penzionem
Haná, který v Litovelské ulici 26 stál od roku 1933 podle
funkcionalistického návrhu Josefa Václavíka. V noci na tento
tragický den byla nacisty vypálena synagoga. Další příbuzní byli
v roce 1942 deportováni do Terezína a zavražděni v Malém Trostinci.
Jacques Groag utekl do Londýna, kde se věnoval občasnému
malování, navrhování nábytku a úpravě bytů. Společnicí mu v tom
byla jeho žena Jacquelin, textilní dekoratérka. Jejich manželství
Jacques a Jacquelin zůstalo bezdětné. Jacques Groag zemřel v roce
1962. Jacquelin Groagová jej přežila o dvacet čtyři let.
Olomoucké domy postavené židovskými architekty vyprávějí
příběhy. Co dům, to příběh. Příběh domu, jeho obyvatel a architekta.
Přestože ne každý z těch příběhů je příběhem se šťastným koncem,
můžeme dnes z ulice za okny domů Paula Engelmanna a Jacquese
Groga vytušit snad na dramata skoupější život a pokračování těchto
příběhů.
Loosova pražská Müllerova vila představuje příběh s jiným koncem.
Majitelé domu válku přežili. František Müller tragicky zahynul
v kotelně domu až po válce. Jeho žena Milada mohla obývat pouze
ty nejskromnější pokoje, po její smrti v roce 1968 vila sloužila jako
archiv marxismu-leninismu. Magistrát města Prahy po sametové
revoluci vilu vykoupil od jediné dcery manželů Müllerových, Evy,
která žila v Anglii. Nechybělo mnoho a vila mohla skončit
v soukromých rukou a kdoví, jak by s ní bylo naloženo. Takto byla
uvedena do původního stavu a dnes se v ní nachází expozice
věnovaná
nejenom
fenoménu
jménem
Adolf
Loos,
ale i jeho olomouckým žákům. Návštěvník do vily může zavítat jako
na prohlídku pohádkového zámku. Je to šťastný konec? Pro vilu
takového významu asi jediný možný. Díky za něj. Těch šťastných
konců totiž ve skutečných příbězích nebývá mnoho.
Download

Příběh stopy Adolfa Loose v hanácké metropoli…