„Kniha je zásadní četbou pro rodiče, pedagogy, prarodiče a kohokoli dalšího, kdo vytváří a ovlivňuje
způsoby, jimiž společnost přistupuje k mladým mužům… Stephenson je mistrem prezentace způsobů,
jak pomoci chlapcům ‚zabít draka‘ a dosáhnout tak
přínosného, zdravého a úspěšného mužství. Doporučuji tuto knihu z celého srdce!“
– Michael Gurian
Bret Stephenson
BreT STePhenSOn více než dvacet let
pracuje s rizikovou a vysoce rizikovou mládeží
v uSa. Během své kariéry působil v různých
službách a na různých pozicích, jako přednášející se účastnil nesčetných národních i mezinárodních konferencí, workshopů a přednášek. Bližší informace o jeho práci najdete na
www.adolescentmind.com.
Co dělá z chlapců muže
Publikace amerického transpersonálního psychologa se zabývá zásadním
obratem v životě každého muže – a sice jeho přechodem z dětství do dospělosti. Toto vývojové období se podle nejnovějších výzkumů ukazuje
být stejně klíčové pro další rozvoj zdravého duševního růstu jako rané
a pozdější dětství. integrální součástí dospívání mladých mužů byly proto
ve většině tradičních kultur různé přechodové rituály a iniciace.
autor otevírá svou strhující knihu popisem situace městské rizikové
mládeže v uSa a zamýšlí se nad příčinami i formami vzdoru a nepřizpůsobivosti dospívajících chlapců. ukazuje na spojitosti mezi absencí
tradičních přechodových rituálů a rizikovým či delikventním jednáním
mladistvých. Objasňuje, do jaké míry naše společnost sebe samu i své děti
ochuzuje tím, že je připravuje o možnost ritualizovaného přechodu do
dospělosti. V dalších kapitolách pak autor rekonstruuje přechodové rituály a obřady mužské dospělosti tak, aby odpovídaly naší moderní době.
Stephenson se inspiruje různými domorodými tradicemi a snaží se
tyto v dnešní (post)moderní společnosti chybějící rituály kompenzovat
specifickými technikami, které kromě vyprávění příběhů a rozmanitých
uměleckých technik zahrnují také například indiánskou saunu, hledání
vize, různé způsoby modlitby, práce s živly a další.
DharmaGaia
RODIČOVST V Í – DOSPÍVÁ NÍ – CHL A PCI – PŘ ECHODOV É R ITU Á LY
www.dharmagaia.cz
Knížky pro přemýšlivé lidi
Bret Stephenson
Co dělá z chlapců muže
Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti
DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
Bret Stephenson
Co dělá
z chlapců
muže
Duchovní přechodové rituály
ve věku nevšímavosti
DharmaGaia 2012
Přeložil Alexandr Neuman
KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Stephenson, Bret
Co dělá z chlapců muže : duchovní přechodové rituály ve věku
nevšímavosti / Bret Stephenson ; [přeložil Alexandr Neuman]. —
Praha : DharmaGaia : 2012. — (Nová éra)
Název originálu: From boys to men: spiritual rites of passage in an
indulgent age
Přeloženo z angličtiny
159.922.8 * 316.346.2–055.15–053.6 * 159.922.1–055.1 * 2–558.2 *
159.96 * 392.17 * 159.923.2 * 13 * 2–58–021.56 * 316.75–028.78 *
37.048 * 364.442.2 * (73)
– psychologie adolescentů – Spojené státy americké – 20.–21. stol.
– dospívající chlapci – Spojené státy americké – 20.–21. stol.
– maskulinita
– iniciace – psychoanalytické aspekty
– iniciační rituály
– vývoj osobnosti – duchovní aspekty
– duchovní tradice
– kulturní tradice
– výchovné poradenství
– psychologické poradenství
– populárně-naučné publikace
159.92 – Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17]
Copyright © by Bret Stephenson, 2006
Translation © by Alexandr Neuman, 2012
Epilogue © by Michael Vančura, 2012
Czech edition © by DharmaGaia, 2012
ISBN 978-80-7436-019-0
Tato kniha je věnována všem klukům, jejichž cesty se
zkřížily s tou mojí, i těm, kteří do mého života teprve
vstoupí. Díky za všechno, co jste mě naučili, a za to,
že jste se se mnou podělili o své životy. Všichni do
jednoho víte, o kom mluvím…
Předmluva
Už léta sledujeme, jak úspěšně si Bret Stephenson vede v jedné
z nejkomplikovanějších oblastí naší nedospělé kultury: v zápase
o nalezení profesionálně zvládnutého a efektivního přechodu od
dospívajících chlapců v dospělé muže. Učenci jako Campbell
a Jung nám ukázali, že absence tohoto procesu ponechává mladistvou psýchu napospas sebeiniciaci — často ovšem v destruktivní
či patologické podobě. Kniha Co dělá z chlapců muže vstupuje do
naší kulturní a existenciální prázdnoty proto, aby ukázala mladým
hrdinům tohoto světa a této doby cestu ven z labyrintu, zářivou
šamanskou stezku nebezpečným územím, jejich osobní „cestu
srdce“. (Tak jako nám se i sama tato kniha zdá být „cestou srdce“
Breta Stephensona.)
Stephenson jasně ukazuje, že odměna na konci cesty je adekvátní obtížnosti průchodu touto kulturní „zemí nikoho“. Toto putování lemují ztracené mladé duše, označené nálepkami „hyperaktivita s poruchou pozornosti“, „autismus“, „opoziční vzdorovité
chování“ či „ohrožená mládež“. Do této skupiny bohužel patří
i úplní kriminální sociopati, kteří vraždí své spolužáky. Stephensonova práce s dospívajícími ovšem ukazuje, že nestačí jen radit
a vést, ale je třeba prokázat výjimečnou osobní odvahu a vydat
se na cestu podle časem prověřených mytických map („hrdinská
výprava“, „šamanská iniciace“), které jedince tímto nebezpečným
územím provedou.
Předmluva
7
Tato kniha reaguje na důležitou psychologickou a mytologickou
potřebu naší doby. Rodiče i pracovníci v poradnách a ve školství mohou těžit z její prosté a nadčasové moudrosti. Stephenson
provádí čtenáře tímto územím vybaven dlouholetou zkušeností,
hlubokým soucítěním a pozoruhodným vypravěčským darem.
Stephen Larsen, PhD., a Robin Larsen, PhD.
Stephen Larsen je emeritní profesor psychologie Státní university v New
Yorku a autor knih The Shaman’s Doorway (Šamanovo zápraží) a The Mythic Imagination (Mytická imaginace). Se svou ženou Robin napsal knihy
A Fire in the Mind: the Life of Joseph Campbell (Oheň v mysli: Život Josepha
Campbella — autorizovaná biografie) a The Fashioning of Angels: Partnership As Spiritual Practice (Zrození andělů — partnerství jako duchovní praxe).
Manželé Larsenovi společně řídí Centrum pro studium symbolů, které
spolupracuje s ohroženou mládeží a účastní se mnoha vzdělávacích programů pro mladé výtvarníky, tanečníky a sportovce.
8
Předmluva
Prolog
Číst tuto knihu může být pro některé z nás — dospělých — těžké.
Proč? Protože nás nutí k neveselému pohledu na situaci, v níž se
nacházejí naše děti. Podle mého názoru ji můžeme nazvat stavem
ohrožení. Jsem dospělý terapeut a živím se tím, že pomáhám dvacetiletým dívkám, které mají za sebou dva potraty, čtrnáctiletým
obětem návyku na heroin, nezletilým boxerům, kteří se otloukají
kvůli sázkám svých otců, i dětem s návykem na léky, které přitom nikdy neviděly lékaře předepisujícího recept. Pracoval jsem
s dětmi, které otec učil krást a platil jim, aby to dělaly, i s takovými, které vyrůstaly na zadním sedadle auta. V mnoha případech
měla naše společná práce úspěch, a trvale mě u mých mladistvých
klientů uvádí v úžas jejich odolnost a schopnost udržet si při všem,
čím prošli, smysl pro humor.
To, čím se živím, je vynález 20. století. V Americe moje povolání ještě před pár generacemi neexistovalo a nic podobného neznaly ani původní kultury v celých dějinách lidstva. Často říkám
svým klientům i návštěvníkům mých workshopů a seminářů, že
cílem mé práce je udělat ze sebe nezaměstnaného. Dosáhnout
toho, aby už žádní rodiče nepotřebovali mé schopnosti, aby se
jejich dítě zbavilo návyku na drogy nebo opustilo pouliční gang.
Aby už žádní mladiství nepotřebovali terapeuta. Aby děti mohly
žít naplno život bez drog, které proměňují náladu. Kdyby se nám
podařilo vyřešit všechny tyhle problémy, rád bych o takovou práci
přišel a začal dělat něco jiného.
Prolog
9
Už před nějakou dobou mě moje žena upozornila na zajímavý fakt. Mnoho let jsem pracoval s narušenými, komplikovanými a často násilnickými mladistvými. Teď je ovšem mou hlavní
frustrací, se kterou se vracím z práce domů, frustrace z dospělých. Tu mašinérii společenského systému — školy, sociální úřady,
soudy pro mladistvé — vnímám jako překážku pro ty, kdo chtějí
dětem opravdu pomoci.
Lék na potíže s dospívající mládeží v Americe stejně jako na
mnoho dalších problémů moderní společnosti — bezdomovectví,
zhoršování kvality života a ničení životního prostředí — spočívá
ve změně myšlení obyvatel této země. A tak se snažím této změně
napomoci. Spolu s dalšími velkými terapeuty mladistvých, jako
jsou Aaron Kipnis, David Oldfield a Michael Gurian, se snažím
Americe říct, že nastal čas změnit způsob, jak v této zemi komunikujeme s mladými chlapci a jak je vedeme k dospělosti a mužství.
A navrhuji, jak uvidíte, abychom se obrátili k tradičním iniciačním
a přechodovým rituálům, které nám mohou modely pro takovouto transformaci poskytnout.
Mnoho lidí v mém okolí zaznamenalo, jak vášnivý, nebo dokonce nesnesitelný bývám, když jde o záležitosti mladistvých.
Tohle téma mě zkrátka „bere“. Že se nechávám strhnout a jsem
neústupný? Přiznávám. Že si neberu servítky a jsem předpojatý?
Přiznávám i to. Za osmnáct let, co pracuji jako terapeut mladistvých, jsem poznal příliš mnoho dětí, jež samy sebe ničily drogami
a alkoholem, byly zneužívány nebo zanedbávány svými rodiči,
byly vnímány jako rebelové či jako lenoši, protože nezapadaly do
jediného modelu školství, který jsme jim nabídli. Setkal jsem se
s příliš mnoha sebevraždami mladistvých. Dětmi, na které někdo střílel, i dětmi, které střílely na někoho jiného. Jeden hoch,
se kterým jsem pracoval, zastřelil v té době jiného, kterého jsem
měl také v péči.
Neutěšená situace našich dětí se na seznamu priorit nás dospělých musí dostat mnohem výš. Upřímně doufám, že vám
tato kniha pomůže pochopit problémy, kterým pubertální
10
Prolog
kluci čelí, a nabídne vám postupy a techniky, jež vám umožní
se s nimi úspěšně vypořádat. My dospělí se musíme naučit reagovat na kulturní potřeby svých dospívajících dětí a pochopit,
jak důležité je zavedení nového přístupu k formování mladých
mužů. V této knize vám představím tradiční způsoby provázení
mladistvých na cestě k dospělosti za užití časem prověřených
rituálů a postupů.
Prolog
11
Poděkování
Tato kniha by stále ještě existovala jen v mé hlavě nebýt mé manželky Patty. Když jsem ji někdy před dvaceti lety potkal, neměl
jsem práci, domov, auto a pohrával jsem si s představou, že udělám
kariéru ve velké firmě. Teprve mnohem později mi řekla, že ji
tenkrát na mně zaujal můj „potenciál“. Podporovala mě v mé roli
úředníka ve firmě, poté v další „esteticky zajímavější“ roli truhláře,
a nakonec i v objevování světa divokých teenagerů. Doufám, že
ji tato kniha pomůže přesvědčit, že se tehdy před lety rozhodla
správně. Katty mi také pomohla, když jsem s touto knihou začínal. Z našeho skrovného rozpočtu mi vyhradila malé stipendium, takže jsem mohl psát a necítit se přitom jako manžel ulejvák
a otec flákač.
Podobně mi tehdy pomohl Bob Becker, už čtyřiačtyřicet let
můj nejlepší kamarád. Také přidal nějakou částku, takže jsem při
psaní mohl nabýt zdání, že vlastně podnikám a usiluji o výdělek.
Velkým přínosem pro mě byly také naše nesčetné diskuse, při
kterých dělal to, co dělá vlhký kámen s nožem — vybrušoval mě.
Díky, strýčku Bobe.
Kniha původně vyšla vlastním nákladem, protože se mi pět let
nedařilo najít agenta a vydavatele, kteří by byli ochotni publikovat
knihu o teenagerech, jež nebyla primárně určena čtenářům z řad
rodičů. První vydání se jmenovalo Slaying the Dragon: The Contemporary Struggle of Adolescent Boys (Jak zabít draka: současný boj dospívajících kluků). Vyšlo díky daru od Marka Bradyho, mého kolegy
12
Poděkování
z Institutu transpersonální psychologie a Stanfordovy univerzity.
Mark přispěl většinou peněz potřebných k prvnímu vydání, za
což mu budu navždy vděčný.
Po letech snažení najít vydavatele, který by sdílel můj přístup
k práci s teenagery, s nadšením děkuji vydavatelství Inner Traditions, že pozvedli soukromě vydaný text na profesionálnější úroveň. Jsem vděčný Jonu Grahamovi za to, že koupil vydavatelská
práva, a mé editorce Vickie Trihyové za to, že se ponořila do textu
hlouběji, než jsem kdy doufal, aby z něj vykřesala to nejlepší. Vickie odvedla skvělou práci při prosívání mých nesourodých výlevů
a dodala textu potřebnou uspořádanost a plynulost. Moje názory
a vize jsou vedeny především mým zanícením a nadšením, a Vickie z mého textu úžasným způsobem dostala to nejlepší. Výsostně
oceňuji její práci.
Velká část knihy vznikla v přítomnosti mé dcery Cailin. Díky
vynálezu laptopu jsme strávili mnoho času spolu, ona si pracovala na svých malých projektech a já vytvářel tento velký. Děkuju,
holčičko. Mí rodiče mě také trvale podporovali, i když mám podezření, že stejně moc nechápou mé zaujetí pro „nezvladatelné
kluky“. Jako vždycky díky…
Děkuji rovněž Ruth Coxové, výjimečné rádkyni, která mě
přivedla k tomu, abych se na knihu podíval pohledem rodiče.
Jsem vděčný také všem těm úzkoprsým, předsudků plným lidem
v mém životě a mé kariéře, díky nimž jsem tvůrčí, otevřený, ale
také neústupný. Na závěr bych rád poděkoval Lise, Jay, Dianě
a samozřejmě Mer, které pomohly udržet v této knize přecpané
kluky ženský prvek.
Poděkování
13
Úvod
Chlapec je otcem muže…
G. Stanley Hall (1904)
Jako mladík jsem byl králem zlodějů. V mých nezákonných aktivitách se mi dařilo z několika důvodů. Byl jsem mazaný a byl
jsem trpělivý. Byl jsem bezproblémový dospívající mladý muž,
sportovní hvězda, všichni v okolí mě měli rádi. Opravdu dobrého
zloděje ze mě ale dělala radost z rizika. To potěšení bylo silnější
než strach z dopadení.
Postupem času jsem ale zjišťoval, že mě krádeže začínají nudit,
a nemohl jsem přijít na to proč. A jak je tomu vždycky, pokud
žiješ dostatečně dlouho, vesmír se ukáže být tím nejlepším učitelem. Jednou jsem se — bylo mi čtrnáct — ocitl v nákupním
centru v sousedním městě. Když jsem posoudil situaci, dospěl
jsem k nejztřeštěnějšímu nápadu své dosavadní kariéry: ukrást
z každého tamního obchodu jednu věc. Postupoval jsem přesně
podle plánu, přičemž jsem kradl i v obchodech zhola nesouvisejících s mými klukovskými zájmy, třeba v butiku s dámským
prádlem. Pomalu, cílevědomě jsem kroužil nákupním centrem
a naplňoval svůj úmysl.
Když jsem skončil, namísto euforie z úspěchu jsem cítil prázdnotu, nespokojenost. Nebyla to snad dostatečná výzva? Byl jsem
14
Úvod
tak dobrý, že bylo načase pustit se do větších, zajímavějších projektů? A odpověď přišla jako blesk z čistého nebe: vrať to všechno
zpátky! To byla výzva ze všech největší. A o nic jiného než o výzvu
tu nešlo.
A tak jsem podruhé riskoval, že mne chytnou. Ne proto, abych
zvětšil svůj úlovek, ale proto, abych se ho zbavil. Když jsem skončil, cítil jsem daleko větší sebeuspokojení, i když z jiných důvodů
než obvykle. Cítil jsem se dobře, protože jsem neukradl věci, které
bych musel ukrýt nebo zahodit. Cítil jsem se dobře, protože jsem
udělal něco dobrého. Nějak mi přitom ale unikalo, že mému dobrému skutku předcházela krádež věcí v nějakých třiceti čtyřiceti
obchodech.
Když jsem potom o celé záležitosti přemýšlel, došlo mi, že to,
co mě na tom zajímalo nejvíc, bylo riziko a ta výzva při krádeži.
Zboží samo a můj pocit nároku na něj byly jen prostředky, jak si
zdůvodnit, proč to dělám. Dnes je mi jasné, že faktor rizika byl
tou skutečnou silou, jež mě poháněla.
Také tato kniha je o riziku: o potřebě prožívat přiměřené riziko a o podstupování rizika nepřiměřeného. Pokud jste si toho
nevšimli, dospívající mladíci jsou mistry v riskování. V mnoha
případech s neblahými důsledky.
Kluci mají riziko zabudováno v mnoha stránkách svého života.
Riskují své tělo, reputaci a hrdost ve sportovním zápolení. Jako
zástupci věkové skupiny, která nejčastěji oslovuje představitelky
opačného pohlaví, riskují neporozumění a odmítnutí, když zvou
dívku na schůzku. V raném věku, pod tlakem možného výsměchu
vrstevníků, mohou slova „To nedokážeš!“ přimět takového kluka
takřka k čemukoli. A často se jedná o záležitosti sebedestruktivní
a nebezpečné.
Zmínil jsem termín „přiměřené riziko“. Někteří z vás možná
dumají, co to vlastně přiměřené riziko je a jestli vůbec něco takového existuje. Riziko není ze zásady nic špatného. Často vede
k dalšímu růstu — učíme se překážkami, které zdoláváme, i svými
chybami. Jak říká staré přísloví: „Risk je zisk!“ Pokud jste například
Úvod
15
sjezdovými lyžaři a ještě nikdy jste nespadli, je to pravděpodobně
proto, že neriskujete. Bez toho ovšem nelze ve sportu postoupit
na další výkonnostní úroveň. Abyste byli rychlejší, lépe projeli
zatáčku nebo uletěli delší úsek vzduchem, musíte překračovat
hranice dosavadního pohodlí a bezpečí.
Často jsem při své práci uvažoval o tom, proč se nesnažíme
riskování jako přirozený chlapecký sklon využít. Namísto toho,
abychom jim pomáhali vytvářet situace, v nichž musí přijatelně,
popřípadě nezbytně riskovat, příliš často jim jako dospělí zakazujeme riskovat úplně. Výzvou pro nás rodiče, učitele, terapeuty
a rádce dospívajících chlapců je najít cesty, jak jejich právo na
vrozenou potřebu překonávat překážky a výzvy uznat a jak jim
pomoci absolvovat skutečnou přeměnu v muže. Cílem mé knihy
je poskytnout vám informace, jak vytvořit iniciační a přechodové
rituály odpovídající době a okolnostem, v nichž žijeme.
Jsou naše děti jiné?
Už více než osmnáct let pracuji s dospívajícími a jsem jimi fascinován. Před mnoha lety jsem se domníval, že už mám tuhle
problematiku v podstatě „v malíku“. Potom jsem dostal příležitost
spolupracovat na šesti mezinárodních projektech, které mi umožnily pracovně se stýkat s mladými lidmi ze stovky zemí. Zjistil
jsem, že dospívající z většiny jiných kultur jsou vychovanější a odpovědnější než děti u nás. Neamerická mládež daleko ochotněji
podstupuje zdravé riziko, třeba v podobě sdílení vlastních pocitů
nebo snahy zkusit i něco, co nemusí být zrovna příjemné, pohodové a zábavné. Zdá se také, že nemá nutkání amerických chlapců
a dívek věnovat se tolik nezdravým či nebezpečným záležitostem,
jako je braní drog a vstupování do gangů. Začal jsem přemýšlet,
proč naše děti o tolik víc přitahuje riziko a o tolik méně je zajímá
odpovědnost, která přichází s dospělostí.
Zaujaly mě i jiné věci v chování mladistvých. Kdysi dávno jsem
projížděl městem po čtyřproudové komunikaci s odbočovacími
16
Úvod
pruhy uprostřed. Doprava tady bývá zpravidla svižná a ve středním pruhu stáli tři mladíci a čekali, až se udělá mezera, aby mohli
přeběhnout na druhou stranu. Slyšel jsem, jak na ně někteří řidiči
křičí. Oni se ale jen smáli a ve skutečnosti vlastně vypadali poněkud znuděně. Uvědomil jsem si, že takovou nadřazenou nevšímavost vídáme u dospívající mládeže čím dál častěji. Aby bylo
vidět, jak jsou ti hoši „nad věcí“, museli se chovat, jako kdyby jim
bylo úplně jedno, co se kolem nich děje. Pamatuji si tyhle projevy nevšímavosti vůči okolí ze svého vlastního mládí. Předstíral
jsem, že to, co provádím, vlastně není nic, co by stálo za řeč. Což
je zajímavý paradox, vezmeme-li v úvahu, že smyslem riskování
je vyzkoušet sám sebe, a to především před zraky ostatních.
Poměrně často jsem se také účastnil skupinových terapií mužů,
protože muži koneckonců nejsou nic než bývalí kluci. Mnoho
z těch, které jsem znal a s nimiž jsem v průběhu let vedl rozhovory, přiznalo, že si nejsou jisti, jestli jsou hotovými muži, přestože zjevně byli dospělými lidmi. Většina z nedospělých hochů,
s nimiž jsem byl v kontaktu, si byla naprosto jistá, že ještě nejsou
muži, až (a to je zajímavé) na členy jednoho pouličního gangu,
pro něž jejich mužství bylo neoddiskutovatelnou a jednoznačnou
záležitostí. Zajímalo mě, proč tolik úspěšných a jinak zdravých
mužů, včetně mne samého, trpí tak silnou nejistotou, jestli jsou
hotovými muži, nebo ne? Proč si byli mladíci z gangu o tolik jistější svým mužstvím než ostatní chlapci? Proč devadesát procent
mých klientů tvoří hoši bez otců, jejichž matky obětují veškeré
své síly na to, aby je správně vychovaly?
Všechny tyto otázky mě vedly k přesvědčení, že se potřebuji
dozvědět co nejvíce o dospívání samém — nejenom o té americké
verzi, kterou jsem znal ze všech možných úhlů, ale i o tom, jak
dospívání prožívali lidé jiných časů a jiných kultur. Mluvil jsem
o tom s mladými lidmi z jiných zemí, s nimiž jsem pracoval. Hltal
jsem veškerou literaturu o mužské otázce, kterou jsem byl s to dohledat, a pokoušel jsem se poučit ze zkušeností minulých generací
dospívajících mladých mužů. Prostudoval jsem také mytologické
Jsou naše děti jiné?
17
příběhy, pohádky a antropologické a sociologické modely společnosti napříč historií a planetou. A potom to najednou začalo celé
dávat smysl.
Začal jsem pozorovat jisté zajímavé podobnosti mezi různými
kulturami, jež jsem studoval. Většina tradičních společností, ať
jsou to původní Američané, australští domorodci, Polynésané,
Eskymáci či Afričané, neznala dětské domovy, pouliční gangy,
mladistvé násilníky či problémy s drogovou závislostí. Nikdy nemuseli zavírat své děti do vězení, soudit je jako dospělé nebo se
obávat, že jejich děti zemřou rukou jiných dětí.
Začalo být jasné, že většina těchto starších kultur používala časem a zkušenostmi prověřené praktiky, jejichž prostřednictvím se
svými mladistvými pracovala. Ještě mnohem zajímavějším se pak
jevil fakt, že kultury, které navzájem nevěděly o své existenci, se
dopracovaly v průběhu nesčetných let pokusů a omylů ke v zásadě
stejnému přístupu. I když se jeho vnější projevy často lišily, vnitřní dynamika byla pokaždé stejná. Právě tato univerzalita, tento
společný jmenovatel napříč rozmanitými kulturami, mi konečně
otevřel oči, abych se dokázal podívat na dospívající mladé lidi
z archetypálnějšího hlediska.
Ztracené um ění iniciace
Tyto rozličné kultury užívaly praktiky, jež byly přechodovými
rituály neboli iniciacemi. Byly promyšleny tak, aby pomohly mladým lidem zdárně projít procesem dospívání. Tyto společnosti
s procesem dospívání nebojovaly, nýbrž jej využívaly k co nejintenzivnějšímu pozitivnímu růstu. Pracovaly s potřebou mladých
chlapců riskovat a nechaly ji vybít v propracované struktuře, jejímž účelem bylo pomoci mladíkům rozšířit jejich tělesné, intelektuální a emocionální vlastnosti, opustit dětský věk a kráčet
po zdravé cestě k dospělosti — a co je ještě důležitější, k plnému
mužství. Urazil jsem plný kruh a vrátil jsem se zpět ke konceptu
riskování a růstu.
18
Úvod
Přechodové rituály byly v lidských dějinách klíčem k přežití.
Byly zárukou, že se z mladíků stanou zdraví dospělí, a každou
další dospělou generaci připravily k tomu, aby naplnila svou roli
v udržení životnosti a rozvoje komunity. Dospělí obyvatelé vesnice či členové komunity postupovali ve svých snahách zformovat
z dospívajících mladíků zdravé muže velmi cílevědomě. Lidé ve
všech starších kulturách věděli, že se chlapci, když to nechají na
nich samotných, často vydají špatným směrem. Hochy je třeba
dospíváním provést a pomoci jim dostat se do situace, na jejímž
začátku stojí chlapec, ale která ke svému dovršení vyžaduje celého
muže. Motivovali tak své mladíky k tomu, aby dospívali rychle,
ale spolehlivě. Přírodní národy se snažily zkrátit období dospívání
na minimum, protože bylo takřka nad síly všech zúčastněných.
Období dospívání trvá v moderní Americe vůbec nejdéle v dějinách. Není zde nic, co by označovalo jeho konec, a hranice jeho
začátku se neustále snižuje.
V moderní společnosti tyto přechodové rituály vymizely. Obřady a rituály, které druhdy upevňovaly vliv společnosti na dospívající mládež, padly za oběť naší honbě za „civilizovaným“ životním stylem. Ironií osudu je, že americká dospívající mládež vede
světové statistiky v narušeném chování, včetně počtu uvězněných,
problémů s drogami a alkoholem, násilí vůči sobě i jiným, členství
v pouličních ganzích, těhotenství mladistvých a počtu sebevražd —
těžko toto vše pokládat za vizitku „civilizované“ společnosti.
Když jsem před pár lety vedl skupinovou terapii pro středoškolské
studenty, kteří vyrůstali bez otce, zaměřoval jsem se na témata
muž, plné mužství a archetypální postava Otce, který zaopatřuje
a ochraňuje, tj. na stereotyp nacházející se ve všech kulturách.
Mluvili jsme o iniciacích a přechodových rituálech, o tom, jak se
stát mužem a co by to mělo obnášet. Jednoho dne jeden z těch
třináctiletých kluků, podle svého zvyku oblečený celý v černém,
začal najednou něco vzrušeně vykládat.
„O co jde?“ zeptal jsem se.
Ztracené umění iniciace
19
„Už to mám!“ vykřikoval. „Už vím, jak se stát mužem!“
„Jak tedy?“ otázal jsem se s upřímným zájmem.
„No,“ pravil, „člověk musí zabít draka a zachránit krásnou pannu.“ Přikývl jsem, aby viděl, že rozumím a souhlasím.
„Má to ale, kámo, jeden problém,“ pokračoval.
„A to?“ zajímal jsem se.
„V Lake Tahoe nenajdeš v roce 1994 jedinýho draka.“
Byl to pro nás oba nesmírně silný okamžik. Nejenom že pochopil, co leží v samém srdci klasického, mytologicky zabarveného
přechodového rituálu, ale zároveň mu bylo jasné, že v moderní
společnosti je nemožné něco podobného zažít. Věděl, že i když
jeho potřeba dosáhnout plného mužství stále existuje, cesta k jejímu naplnění byla odstraněna.
Cílem této knihy je tedy obnova této cesty pro mladé muže.
Všem, kteří žijí a pracují s mladými chlapci, vysvětlím původní
modely pro práci s dospívajícími a porovnám je s moderním přístupem k věci. Navrhnu také způsob, jak tyto časem prověřené,
univerzální techniky, jež chlapcům pomáhají prožít autentickou
zkušenost dosažení dospělosti, používat.
V mé práci hovoříme o tradičních a alternativních přístupech.
Pozoruhodné a zároveň frustrující na tom je, že se domníváme,
že tyto „tradiční“ postupy nejsou starší než třeba sto let. Přitom
mnozí z nás, kdo se necháváme inspirovat alternativními modely,
používáme techniky a ideje staré desítky tisíc let. Jsem přesvědčen,
že většině problémů s dospívající mládeží by bylo možno předejít,
kdybychom znovu nastolili sjednocený, na prospěchu komunity
založený přístup k pomoci mladým lidem v této významné vývojové fázi jejich života.
T y děti nejsou v pohodě
Afričtí Masajové jsou hrdí, divocí lidé. Jako velcí válečníci a proslulí chovatelé dobytka patří k nejúspěšnějším kmenovým populacím v Keňi a Tanzanii. Jejich každodenní pozdrav, odpovídající
20
Úvod
našemu „ahoj“, zní: „Jak se daří tvým dětem?“ Jedná se o vědomý
nástroj kontroly rovnováhy systému, kterým si ověřují spokojenou existenci svého společenství. Věří, že pokud nejsou s to
reagovat pozitivní odpovědí, musí se okamžitě postarat o to, aby
jejich děti měly všechno, co potřebují.
Zkusil jsem stejnou otázku položit publiku na svých seminářích. Bez výjimky se mi na otázku „Jak se daří vašim dětem?“
dostalo odpovědi „Nestojí to za nic“.
Bývám obviňován z toho, že můj názor na mládež je pokřivený.
Že zkušenosti z práce s ohroženou mládeží zkreslují mou schopnost vidět kompletní obraz toho, jak je na tom naše mládež jako
celek. Do jisté míry je to asi pravda, protože většina mladých lidí,
s nimiž přijdu do styku, se rozhodně vymyká usedlému průměru. Vidím ale, že potíže mají mladí ze všech společenských tříd.
Tragédie na střední škole v Columbine nám ukázala, jak bezprostřední je hrozba násilí i pro středostavovskou bělošskou mládež.
Zhoršují se studijní výsledky, dokonce i u mnoha dětí, u nichž
bychom nepředpokládali vysokou rizikovost. Když se padesát procent všech devatenáctiletých minimálně jednou nastěhuje zpátky
do domu svých rodičů, výrazně to podle mě vypovídá o tom, že
spousta motivovaných, zdravých mladých lidí není schopna prorazit ve světě dospělých. Když polovina čerstvých absolventů středních škol v Americe musí absolvovat doučovací kurzy, dokládá to,
že na špatný přístup této společnosti k dospívajícím nedoplácejí
jen mladiství „delikventi“.
Mým cílem je, ještě dříve než zemřu, dosáhnout toho, aby nikdo nemusel využívat mých služeb v oboru pomoci narušeným
a zlomeným mladým lidem. Došlo mi, že ten den nastane, až se
zeptám, jak se děti mají, a všichni mi odpoví: „Úplně v pohodě!“
Co najdete v této knize
První kapitola přináší rozsáhlý přehled podstatných rysů lidského dospívání a toho, jak se toto vývojové období charakteristicky
Co najdete v této knize
21
projevovalo v různých částech světa v různých dobách. V druhé
kapitole mapujeme nespokojenost dospívající mládeže ve 20. století a sledujeme, jak se mladým Američanům daří v různých oblastech života na počátku století jedenadvacátého. Třetí kapitola se
zaobírá tím, do jaké míry v naší kultuře chybí autentický iniciační
proces napomáhající mladým mužům dospět a na kolik nás tento
nedostatek jako jedince i jako společnost přijde.
Čtvrtá kapitola popisuje postup, který tradiční kultury vyvinuly, aby umožnily svým mladým mužům zdárný přerod z chlapců
v muže. Pátá kapitola čtenářům představuje téma hrdinské výpravy, jež je jakýmsi vzorovým modelem, jenž nám pomáhá vést
mladíky po cestě od chlapectví k plnému mužství i sledovat, kde
se na ní právě nacházejí a jak si vedou. Výzvy, které je na této cestě čekají, výzvy zrozené kulturou a dobou, v nichž žijeme, jsou
námětem šesté kapitoly.
Sedmá kapitola poskytuje návody, jak postupovat v případě
typického problematického chování mladých lidí a jak přitom
využívat komunikačních strategií a přístupů behaviorální vědy.
Zároveň se čtenáři dozvědí o omezeních, jež tyto postupy mají.
Osmá kapitola nabízí řadu transpersonálních přístupů, jež umožní
vybudování smysluplné dynamiky iniciace a přechodového rituálu v moderní společnosti. Pomocí těchto praktik můžeme u dospívajících předcházet agresivnímu chování za účelem upoutání
pozornosti a naučit je pozitivně reagovat na dospělé.
Závěrečná devátá kapitola nabízí neokrášlený pohled na „Poslední útočiště“, jedno ze zařízení pro izolaci chlapců, kteří mají
extrémní problémy se zdárným proplouváním bouřlivými vodami
dospívání. Doufám, že se nám díky soustředěnému poskytování
solidního vedení a nefalšovaných iniciačních zážitků dospívajícím
hochům podaří dosáhnout toho, aby už nikdy žádný z nich nebyl
poslán na takovéto místo.
22
Úvod
Kapitola první
Úvod do tématu
dospívání
To, čím muž je… je mnohem méně důležité než to, čím se stává.
Clarence King
V ý vojov é problémy
dospívajících chlapců
Dospívání je v našich životech obdobím obrovského emocionálního a intelektuálního růstu srovnatelným pouze s dobou od
narození do věku dvou let. Pro chlapce je to čas přechodu od
závislosti k nezávislosti, z dětství do dospělosti, od nezodpovědnosti k odpovědnosti, z chlapectví do mužství. To klade na tak
krátké údobí života olbřímí požadavky. Jako dospělí, kteří chtějí
pomoci svým synům dokončit úspěšně tento přechod, musíme
porozumět tomu, co všichni ti mladí muži v tomto čase prožívají. Ať už se podíváme na dospívající mládež třeba na současné
střední škole, ve 40. letech 20. století nebo například v Austrálii
před deseti tisíci lety, všude můžeme najít společné základy, jež
jsou pro toto vývojové období charakteristické.
Naplňuje mě úžasem, že přesto, jak intenzivní a dalekosáhle
významnou záležitost v našich životech dospívání představuje
Vývojové problémy dospívajících chlapců
23
— už jen fakt, že jím prošel každý dospělý člověk na této Zemi
—přistupujeme k němu dnes jako k nemoci, kterou je třeba léčit.
Mnoho lidí na Západě vnímá moderní stereotyp dospívajícího
mladého muže jako normu: je neodpovědný, chybí mu motivace
a je nepřátelský vůči dospělým kolem sebe. Při práci s mladistvými
ze stovky zemí jsem ale zjistil, že je typické chování amerického
teenagera spíše výjimkou z pravidla než globální a historickou
normou. Abych lépe pochopil, co je pro dospívajícího člověka doopravdy „normální“, naučil jsem se pohlížet na mládež naší doby
z perspektivy univerzálního a archetypálního modelu dospívání.
Z tohoto pohledu lze vývojové problémy, s nimiž se naprosto
všichni chlapci v průběhu dospívání potýkají, shrnout následujícím způsobem:
„„Hledání identity
„„Individuace a odchod z domova
„„Setkání s paradoxem a abstrakcí
„„Egocentrismus
„„Idealismus
„„Pocit hrdosti
„„Puberta
„„Sexualita
„„Vyhledávání mimořádných stavů vědomí
V této kapitole probereme potřeby dospívajících chlapců s ohledem na každý z těchto vývojových problémů a podíváme se na
moderní dilemata a přístupy, které jsou spíše v protikladu než
v souladu s těmito potřebami.
Hledání identity
Hledání identity je jedním z hlavních hybných momentů naší
doby. Protože je většina dospělých s tímto procesem poměrně
zevrubně obeznámena, zaměřím se jen na několik významných
aspektů toho, jak tuto cestu vnímají mladí muži.
24
Úvod do tématu dospívání
Je důležité porozumět tomu, do jaké míry je dnes tento přirozený proces kulturně překroucený. Mladí lidé se totiž stávají čím
dál intenzivnějším cílem mediálního a módního průmyslu a jejich osobní a kolektivní identitu začínají zastírat aktuální trendy.
Jak napsal David Oldfield: „V období raného dospívaní lze rozvoj identity snadno zaměnit za vytváření umělé osobnosti nebo
sociální masku, kterou může mladý člověk používat jako fasádu
nastavenou světu.“ Identita mladého člověka může být zastřena
či ukryta za škrabošku, kterou ukazuje svému okolí.
Protože kulturní identita naší dospívající mládeže je tak matoucí záležitostí, přitahují naše mladé muže a mladé ženy menší
skupiny či klany, s nimiž je pro ně snazší se identifikovat. Stačí
se podívat na typické klany studentů středních škol. Když jsem
já byl na střední, měli jsme na výběr asi ze čtyř možností. Dnes
mezi studenty najdeme diskáče, šprty, skejťáky, divadelní nadšence, huliče, počítačové maniaky, ty, co nestíhají, party sexuálních
loudilů, rváče, fanoušky různých kapel, pankáče, Skinheady proti
rasovým předsudkům (SHARPS), gotiky, věčné smolaře a nakonec i osamělé vlky, kteří tento neoficiální seznam klanů a part, do
nichž lze vstoupit, uzavírají. Mnoho dospívajících experimentuje
s různými identitami tak, že vstupují do různých klubů a zase
z nich vystupují, podle toho, jak se v nich cítí. Takový mladý člověk může být chvíli šprt a poté si zkusí, jak ho přijmou skejťáci.
V průběhu těchto experimentů s klubovou příslušností se dramaticky proměňuje styl oblékání i účesů.
Mnozí z těch, kdo pracují s dospívající mládeží, si myslí, že
takové chování je nejen obvyklé, ale dokonce i zdravé. Já si
však myslím, že toto nahodilé vybírání identifikace je chaotické,
a může být dokonce traumatizující. Střídání klanů často není
tak jednoduché, jak se zvenku zdá. V zásadě je to tak, že každý
klan má svůj vlastní iniciační rituál. Existují formální a neformální očekávání a požadavky a děti, které je nesplní, odcházejí
ještě zmatenější než předtím, a často se sníženou sebedůvěrou, pokud se odmítnutí opakuje. Pokud existuje nějaká lekce,
Hledání identity
25
kterou bychom si měli například z nedávné tragické střelby do
studentů odnést, je to skutečnost, že se nikomu nelíbí zůstat
mimo kolektiv. Tragédie na střední škole v Columbine v roce
1999, stejně jako podobné v jižní Kalifornii, Oregonu i jinde,
jsou smutným, ale výmluvným příkladem toho, že se několik
mladých mužů cítilo tak odstrkováno jinými, že nabyli pocitu,
že mají právo ostatním ublížit.
Dospívající mění své oblečení, účesy, náboženské preference
a společenské klany, protože se pokoušejí někam patřit. Jednou se
ráno probudí oblečení celí v černém a poslouchají depresivní hudbu. O pár týdnů později už mohou mít vlasy nazeleno a zkoumat
to, jak jim sluší vytetovaný motýl. Zapadnou mezi diskáče nebo
mezi počítačové šílence? Mezi šprty nebo huliče? Mezi skejťáky
nebo pankáče? Když se dospívající snaží zjistit, kdo jsou a čemu
věří, jedinou jistotou se v té době zdá být změna.
V tradičních kulturách nebyla identita něco, kam je možné
vklopýtat. Byla něčím, co mladí lidé dostávali jako dar. Všeobecně
se věřilo, že dospívající je třeba k jejich dospělé identitě vést. A ne
je nechat, ať si na to „přijdou sami“, jako se to říkává dospělým.
Iniciace pomáhala toto hledání urychlit. Moderní společnost čeká
na to, až se dospívající zařídí po svém.
Co to znamená být mužem?
„Jsem plný ohně, plný vzteku a nenávisti.
Pronásledují mě sny, kvůli kterým bdím po nocích.
Jsem plný lásky, plný štěstí a radosti.
Ale pořád mám zmatek v tom, jestli jsem muž, anebo jenom kluk.“
Z básně Můj domorodý válečník,
napsané osmnáctiletým Mikelou Jonesem
Koncept mužství se v naší kultuře v průběhu času dramaticky
proměnil. Protože je s každou další generací stále méně jasné, co
vlastně je to zdravé dospělé mužství, stále hůř a hůř docházíme
26
Úvod do tématu dospívání
ke shodě v tom, co se od chlapců, když dospějí, očekává. Rozdíly
v názorech na tento problém u lidí rozdělených jen několika generacemi to dosvědčují.
Například filmový svět nabízel vždycky dostatek hrdinů, s nimiž bylo možno se identifikovat. Typickými filmovými hrdiny
čtyřicátých let byli Humphrey Bogart, John Wayne, Cary Grant
a Clark Gable. Byli silní a tvrdí, ale nemuseli to nutně být ti největší a nejhorší syčáci v okolí. Často představovali docela obyčejné muže, jejich ztělesnění ideálního mužství vycházelo z jejich
vnitřní sebejistoty, z hodnot, které uznávali, a z jejich rozhodnosti. Srovnejte si to s podobou moderních hrdinů, jakým byl
v 80. a 90. letech Arnold Schwarzenegger a jakými jsou dnes Vin
Diesel a The Rock. Současný model hrdiny se zdaleka vymyká
běžnému životu, pro naplňování svých záměrů často využívá technologické vynálezy, jako je bionika nebo genetická manipulace,
a většinou se neobejde bez těžkého zbrojního arzenálu.
Tento nový typ hrdiny je pro obyčejného kluka, nevybaveného
osobními trenéry a počítačovými triky za miliony dolarů, které iluzi dotáhnou k dokonalosti, nedosažitelným předobrazem.
U jeho dávných předchůdců však tomu bylo jinak.
Potřeba hnutí na ochranu mužů, případy sexuálního zneužívání, emocionálně zmatení otcové, workoholici, ženoucí se
za společností adorovaným dolarem, domácí násilí — to vše je
důsledek úpadku zdravé mužnosti ve společnosti. Muži získali
v mnoha oblastech života stereotypní reputaci a jen málokterý
z nich je schopen změny k lepšímu. Když zmíníte v jedné větě
slova „dvacetiletá dívka“ a „nevlastní otec“, řada lidí automaticky
pomyslí na sexuální zneužívání. Knihy pro ženy jako např. Ženy,
které příliš mnoho milovaly pomáhají v Americe vytvářet negativní
stereotypní názor na muže. Básník Robert Bly jednou prohlásil:
„Nová rovnice muž = zlo zapříčinila ztrátu identity celé generace
mužů.“ Mužská identita v Americe a dalších západních zemích je
zmatená, mlhavá a nevypočitatelná a v moderní společnosti často
působí politicky nekorektně.
Hledání identity
27
To staví naše dospívající chlapce před velmi zmatený obraz
toho, co to vlastně znamená být mužem.
Strach ze zženštilosti je dalším faktorem nezdravé mužské
identity. Je obvyklé, že nařčení ze zženštilosti se používá ke snižování mužnosti, zvláště pak mezi chlapci, mladými a neiniciovanými muži. Nejčastěji se s tím můžeme setkat v podobě
verbální urážky v situaci, v níž má dotyčný kluk prokázat, do
jaké míry je nebo není celým mužem. Prakticky každý sportovní
trenér, který mě vedl, a je jedno, v jakém sportu to bylo, zjevně
chápal jakoukoli chybu nás kluků, ať tělesnou nebo duševní,
jako selhání naší mužnosti. Ve snaze udělat z nás tvrdší borce,
nám jakékoli pochybení nebo jakýkoli nedostatek předhazovali jako projev zženštilosti. Kluci vyrůstají v prostředí, které je
neustále označuje jako slečinky, buzíky, pičuse, teplouše, máminy mazlíčky a bůhví co ještě, ve snaze je přimět, aby se chovali drsně a byli tvrdí. Výsledkem je negativní vztah k čemukoli
ženskému. Ptal jsem se sám sebe, proč když zrovna nechytím
míč, na mě vždycky křičí: „Jsi levej jak holka!“ místo: „Ty jsi ale
nemehlo!“
Takový přístup najdeme i v jiných kulturách, ale jsou tu podstatné rozdíly. Většina kultur učí své mladíky být tvrdými, připravuje
je na drsný život, nebezpečí a těžká rozhodnutí. Dospělí příslušníci starých kultur si ale vždycky po iniciačním rituálu udělali čas
na to, aby tradičně maskulinní atmosféru tohoto obřadu zmírnili
přimícháním prvků empatie a soucítění. Pomohli tak mladým
mužům sžít se jak s jejich mužskou stránkou, tak i s tou ženskou — stát se celistvou osobností. A zdá se, že chlapci iniciovaní
zdravým způsobem nemají takovou potřebu zesměšňovat něčí
výkon.
Příslušníci přírodních národů nikdy nevnímali mužnost jako
něco, co s věkem slábne, jako se tomu děje v naší současné kultuře.
Hodnota muže se v současné společnosti do značné míry odvíjí
od jeho pracovní produktivity. Jednou z prvních otázek, na niž
se jeden muž zeptá druhého hned při prvním setkání, je, jakou
28
Úvod do tématu dospívání
dělá práci. Odchod do důchodu na konci pracovní kariéry je pro
muže v podstatě znamením, že přestali být produktivní. Že jejich
mužnost už není tím, čím bývala. Tradiční společnosti nevnímají
stáří jako neproduktivní období sladkého nicnedělání, ale jako
čas, kdy člověk společnosti to, co do něj vložila, vrací tím, že učí
a vede mladé.
Co to znamená být dospělý?
„Co je to mužnost a jakým mužem bych se měl stát?“ ptá se syn v touze
poznat posvátného (archetypálního) otce.
Michael Gurian: The Prince and the King (Princ a král)
John Taylor Gatto, ve své době vyhlášený jako „Učitel roku města
a státu New York“, shrnul své pozorování následovně: „Děti, jež
vyučuji, nezajímá svět dospělých. To popírá tisícileté zkušenosti.
Pečlivé studium toho, co to velcí lidé tropí, bylo pro děti vždycky
tou nejzajímavější zábavou. Dnes už ale nikdo nechce, aby děti
dospívaly, a nejméně ze všech to chtějí děti samy. A kdo by jim to
mohl mít za zlé? Všichni si chceme hrát.“ Poslední Gattova věta
odráží jeho přesvědčení, že současnou dospívající mládež daleko
více baví zabíjet čas banálními kratochvílemi podobně jako malé
děti, než aby tíhla k odpovědnosti dospělých. Když vidím, kolik
mladých lidí dnes tráví nesčetné hodiny hraním her na počítačích
a hracích konzolích, musím mu dát za pravdu.
Naše současná kultura bohužel nabízí mladým lidem celou
řadu důvodů k tomu, aby cítili vůči světu dospělých jen pohrdání.
Stačí se podívat na slogany, které jsem nedávno viděl na tričkách
v jednom populárním obchodě:
Mozku zmlkni, nebo tě probodnu vatovou tyčinkou!
Mým státním symbolem je vztyčený prst.
Topím se v penězích. JAK VÁM JE NA SUCHU?
Jsem nedospělý, dezorganizovaný, líný a hlučný, ALE JE SE MNOU
ZÁBAVA!
Hledání identity
29
NERUŠTE! Jsem narušený až dost.
Proč se vlastně zabývat svatbou? Sežeňte si ženskou, která vám půjde
na nervy, a kupte jí barák.
Pokud na první pokus neuspějete, VZDEJTE TO! Nemá smysl být
za VOLA!
Nepracujte tolik.
Ten, kdo umře s nejvíce hračkami, vyhrává.
Radši bych hrál golf.
I ten nejhorší den na rybách je lepší než nejlepší den v práci.
Dospělí vymýšlejí toto pochybné zboží a nutí ho prostřednictvím
reklamy našim dětem, zjevně aby zlehčili své „normální“ negativní chování. Když naše výrobky a náš marketing neúnavně vysílají
signál, že být dospělým je vlastně legrace, jaký div, že se naše děti
tolik rozmýšlejí do našeho klanu vstoupit?
A co muzika?
Jak je známo každému, kdo tráví nějaký čas s dospívajícími, současní mladí lidé hledají odpověď na to, kým jsou, v hudbě. Zhruba
do 50. let minulého století neexistovala muzika specializovaná
na dospívající mládež. Hudba, stejně jako oblečení a další trendy
věci, byly modelovány pro potřeby dospělých a mladým lidem
nezbývalo než si z toho přivlastnit, co jim vyhovovalo. Uplynula
velmi krátká doba a začala vznikat hudba psaná cíleně pro mladé
lidi a na ně jako na konzumenty zaměřená.
Protože dospívající jsou uzavřeni ve svém absolutním, černobílém přemýšlení, často pohlceni zápasem o svou identitu, nedostatkem kontroly nad svými životy atd., texty písní, které si lze jen
tak zpívat, jim umožňují komunikovat i tam, kde to jinak není
možné. Mladí lidé využívají písňové texty k tomu, aby vyjádřili,
co si myslí a co cítí, protože sami často nejsou schopni to takhle
elegantně a výmluvně formulovat.
Protože je tolik současné populární hudby zaměřeno na dospívající, mnoho vnitřních pocitů mladých lidí se zobrazuje v textech
30
Úvod do tématu dospívání
písní a celkovém zvuku. Počínaje 60. lety 20. století začaly pocity
frustrace, vzpoury a vzteku, vlastní tehdejší mládeži, prostupovat
hudebním průmyslem. To, jak se dospívající mladí lidé postupně cítí víc a víc izolovaní od společnosti, jak se každá jejich nová
generace cítí víc a víc vydaná osudu, odráží jejich hudba a zdá se,
že směřuje k nějakému kritickému bodu.
Myslím, že naše kultura a obzvláště média interpretují význam
tohoto trendu nesprávně. Je totiž diskutabilní, jestli se děti nechají
ovlivnit naštvanou, násilnou hudbou, věřím ale, že hudba je daleko více průvodním jevem, výsledkem jejich souboje se společností, než příčinou těchto problémů. Kdyby hudba neodrážela jejich
pocity, neměla by na ně takový vliv. Gangsta rap a další násilné
a negativní hudební styly nevytvářejí v mladých lidech animozitu; představují nespokojenost se stavem společnosti, kterou naši
dospívající pociťují rok od roku intenzivněji. Mimochodem, je
zajímavé, že většinu konzumentů gangsta rapu představují bílí
kluci ze střední třídy.
Jeden z nástrojů, které pravidelně používám, když chci lépe
porozumět chlapcům, se kterými pracuji, je to, že se s nimi bavím
o textech písniček, které poslouchají. Přínos tohoto přístupu jsem
pochopil, když po mě jeden můj oblíbený třináctiletý teenager
neustále vyžadoval, abych si poslechl jeho nahrávku s Metallikou.
Pořád dokola jsem mu odpovídal, že už jsem Metalliku slyšel a že
se mi nelíbí. Jednoho dne mi přinesl obal od kazety, kde byly texty
k písničkám. Požádal mě, abych si přečetl slova k té a té písni a pak
si s ním promluvil. Jakmile jsem si text přečetl, bylo mi jasné, že
o tomhle klukovi vypovídají víc než celé knihy. Náš dialog pak
dosáhl dosud nepoznané hloubky. Dnes chlapce žádám, aby mi
donesli slova písniček, „které je oslovují“, a ty texty mi pokaždé
dokonale ukážou, jaké pocity s nimi cloumají.
Země prožívající své vlastní dospívání
Hledání identity je pro americké budoucí dospělé o to těžší, že
sama Amerika je v mnoha ohledech teprve dospívající zemí. Jako
Hledání identity
31
nejnovější, nejmladší národ jsme se často chovali nedospěle. Nevážíme si svých evropských rodičů (předků) a dál objíždíme svět
a všem říkáme, jak se věci mají. Projevujeme typické nedospělé
idealistické a magické myšlení, což se odráží v tom, jak se u nás
ničí životní prostředí, v problémech s bezdomovectvím a hladověním, v rasové nerovnosti, drancování přírodních zdrojů, přelidnění a tak dále. Thomas Hine, autor knihy The Rise and Fall of the
American Teenager (Vzestup a pád amerického teenagera), to komentuje
následovně: „Naše kultura je permanentně nedospělá: stále se
znovu rodí a nikdy nedospěje.“
Problémy našich dospívajících chlapců s identitou jsou výrazem dynamiky zrozené mnoha generacemi neiniciovaných mužů.
„Najít sám sebe“ je neustále omílané heslo naší kultury, jež umožnilo mnoha dospělým chovat se nedospěle pod záminkou osobnostního růstu. Generace X a dnešní Generace Y neboli Echo
Boomers (Generace ozvěny populační exploze) jsou často označovány za bezradné, komplikovaně hledají identitu v kultuře, která
si je nejistá sama sebou. Jak se hranice mezi generacemi postupně
stírají a lidé mají trvalé problémy s identitou uvnitř naší kultury
jako celku, mladí muži zjevně hledají cestu ke zdravé mužnosti,
nepoznamenaní a nejistí. Jak prohlašuje Hine: „Být teenager není
známka identity, je to nepříjemná situace, kterou se většina lidí
snaží nějak přežít.“
Individuace a odchod z domova
Individuace je proces, při němž se lidská bytost stává jedincem
a konceptuálně se odděluje od svých rodičů. Pro děti, jež nepoznaly své rodiče a postrádají pocit příslušnosti ke svému etnickému či
kulturnímu odkazu, je to velice obtížná záležitost. Je těžké vědět,
kým jste, když nevíte, odkud pocházíte.
Integrální součástí dospívání je to, že se blíží okamžik „odchodu“ z domova a rodiny. Děti a rodiče si začnou uvědomovat
první náznaky toho, že dítě jednoho dne odejde. Mladiství začnou
32
Úvod do tématu dospívání
prodlužovat čas a vzdálenost, jež je dělí od domova, zatímco rodiče se přirozeně snaží dál jim poskytovat svou blízkost a péči.
Myšlenka na odchod samozřejmě děti trápí, jejich rodiče však
naplňuje děsem.
Období dospívání je v Americe delší než v jakékoli jiné zemi na
zeměkouli. To je v přímém rozporu s moudrostí stovek společností, nabývanou po tisíce let — tehdejší lidé věděli, že čím kratší
období dospívání je, tím lépe. Historicky byl jedním z prvních
indikátorů dospělosti u chlapců okamžik odchodu z domova.
Naše prodloužené dospívání ale činí z přirozeného aktu opuštění rodičovského domu záležitost komplikovanější než kdykoli
předtím. Syn totiž musí čekat nekonečně dlouho a rodiče a další
dospělí se musejí vyrovnávat s jeho frustrací. Při pohledu zpátky
musím přiznat, že i já jsem podvědomě svůj vyhazov z domova
vyprovokoval. Nemohl jsem najít přijatelnou cestu, jak se osvobodit, a tak jsem zlobil a vyváděl tak dlouho, až můj otec učinil
rozhodnutí za mě.
A vypadá to, že pro neustále rostoucí počet mladých dospělých
mužů období dospívání nikdy neskončí. Počátkem roku 2002 se
v Newsweeku objevil článek o statisticky narůstajícím počtu „adultolescentů“ čili dvacetiletých, dokonce i třicetiletých mužů, kteří
nedokázali opustit rodný dům.
Paradox a abstraktní my šlení
Myslím, tedy jsem.
René Descartes
Západní myšlení se utápí v logickém, racionálním myšlení, v potřebě kvantifikovat cokoli, aby to vůbec mohlo existovat a být
skutečné, a v touze kontrolovat všechny aspekty našich životů.
Přestože tento přístup může být v některých oblastech přínosný,
při srážce se světem paradoxu těžko obstojí. Paradox je způsob, jak
popsat něco, co se zdá být nemožné, a přesto to zjevně existuje.
Paradox a abstraktní myšlení
33
Dospívání je plné paradoxů. To je také jeden z důvodů, proč se
v této kultuře neustále rozšiřuje propast mezi dospívajícími a dospělými. Paradox je v logické, heslem „dokaž to“ řízené společnosti zdrojem napětí. Paradoxy věku dospívání jsou pro mladé
lidi obtížné a pro nás přinejmenším únavné.
Zacházení s paradoxy vyžaduje abstraktní myšlení. Abstrahování je schopnost myslet v pojmech, jež nejsou konkrétní, ne jen
v dualitě černá/bílá nebo ano/ne. Ironií je, že tato schopnost chápat abstraktní koncepty a zacházet s nimi se začíná rozvíjet právě
v průběhu dospívání.
Dospívající mladí lidé jsou matoucí a frustrující, dokonce
i tehdy, mají-li dobrý den. Jedním z důvodů je to, že jsou pohlceni svými vlastními paradoxy, aniž by si to uvědomovali.
Například zřídkakdy, pokud vůbec, vyžadují řád a hranice, ale ve
skutečnosti se bez nich neobejdou. Musejí je mít, aby je mohli
testovat a bouřit se proti nim. Pokud rodiče dají svým dětem
příliš mnoho volnosti, děti nevědí, co mají dělat, protože nemají
nic, proti čemu rebelovat. Následující dvě analogie ilustrují, co
mám na mysli.
Chcete-li mít ostrý nůž, musíte jej nabrousit o něco stejně tvrdého, popřípadě tvrdšího. Chceme-li „nabrousit“ své děti, musíme jim poskytnout něco, čemu se ve svém odporu vzepřou. Když
to neuděláme, nikdy se nedozvědí, jak „ostré“ vlastně mohou být.
Takže rodiče, kteří pokaždé říkají ano, odpírají svým dětem možnost testovat sebe sama.
Můžeme se na řád a hranice dívat také jako na boxerský ring,
řekněme pět krát pět metrů velký. Náš úkol je natáhnout obvodové provazy neboli hranice a úkolem dospívajícího mladého člověka je opřít se do nich a zjistit, jak jsou pevné. Pokud nenecháte
svou dospívající ratolest otestovat vaše pravidla, etické hodnoty
a to, v co věříte, jak se má rozhodnout, jestli tyto hodnoty jsou
tak skutečné, jak říkáte, a jestli budou stejně funkční i pro ni
osobně?
34
Úvod do tématu dospívání
Známým paradoxem dospívajících mladých lidí je skutečnost,
že ačkoli chtějí být nezávislí a jedineční, často se oblékají a chovají
jeden jako druhý. Zatímco vědomě chtějí být odlišní, podvědomě
touží a potřebují někam patřit a být někým akceptováni, což je
tlačí do jisté konformity, minimálně mezi sebou navzájem. To, že
dospělí nemají potřebu nadále rozvíjet model života v komunitě,
neznamená, že mládež o to také nestojí. Jsem pevně přesvědčen,
že mladí lidé nahradili starý koncept života v komunitě slučováním do skupin svých vrstevníků, které naplňují archetypální potřebu někam patřit. Pokud jim včas nenabídneme členství v našem
klubu, poohlédnou se jinde.
Dalším zajímavým paradoxem dospívání je, že přestože mezi
mladými lidmi panuje nevyslovená atmosféra spojenectví „my
proti dospělým“, zároveň si oni sami vytvářejí spoustu problémů
vzájemnou nevraživostí. A tak i když se mladí často spojují ve
svém vzdoru proti dospělým a autoritám, často výsledky svého
odporu drobí vnitřními spory mezi jednotlivými skupinami.
Jedním z paradoxů či dilemat, jimž dospívající vystavujeme my
dospělí, je, že vysíláme protichůdné signály, co se týče toho, jestli
chceme, aby se chovali jako děti, nebo jako dospělí. Říkám tomu
„jojo efekt“ a stále se to zhoršuje tím, jak se období dospívání
prodlužuje. Chlapci si častokrát stěžují, že dospělí je mnohdy
vyzývají, aby se chovali jako dospělí muži, ale neméně často je
odkazují mezi děti, když je chtějí zadržet v rozletu. Rodiče, znepokojeni obavami, že jejich dítě vyrůstá příliš rychle, se snaží tento
přerod zpomalit domácím vězením, pravidly pro randění a dalšími
omezeními. Výsledný zmatek mnohdy vyvolává u dospívajícího
mladého člověka vztek a frustraci, protože nechápe, čím by vlastně
měl být. Tento rozpor bývá obzvláště hluboký a mívá dalekosáhlé
důsledky v rodinách, kde je jenom jeden z rodičů. Na jedné straně
se od mladíků očekává, že se budou chovat jako hlava rodiny, na
druhé straně se jim takřka zaručeně nedostává výhod s touto rolí
spojených.
Paradox a abstraktní myšlení
35
Mám pro tento tanec s dospívajícími jednu metaforu — nezapomínejte, že k tomu, abyste mohli tančit tango, musíte být dva.
Představte si, že jste v baseballovém týmu a váš dospívající syn
hraje za mužstvo soupeře. Jste nadhazovačem svého týmu a váš
syn je na pálce a snaží se ukrást druhou metu. Vaším úkolem je
zabránit hráči protivníka v získání druhé mety. Jste v tom fakt
dobrý. K tomu, abyste toho dosáhl, máte dispozici celou škálu
technických fíglů a triků. Můžete se pokusit „vyautovat“ pálkaře
na první metě, ustoupit při nadhozu úkrokem ze značky nadhazovače, abyste pálkaře zmátli, anebo nadhodit úmyslně mimo dosah
pálkaře tak, aby jej mohl vyautovat chytač.
Teď se v mysli přeneste z jedné mysli do druhé. Představte si,
že jste mladíkem na první metě. Co je vaším cílem? Samozřejmě
ukrást druhou metu. A stejně jako proti vám stojící nadhazovač
máte k dispozici řadu triků, které vám mohou pomoci k úspěchu. Dospívání se této analogii velmi podobá. Navíc takový pohled na věc pomáhá udržet vaše měření sil, aby se tak řeklo, spíš
na domácím hřišti, než aby se odehrávalo před zraky veřejnosti.
Můžete zkusit tu hru nehrát, ale pravděpodobně skončíte tak, že
vám bude pořád někdo telefonovat, co zas vaše ratolest kde provedla. Jak jsem už řekl, když vyhrajete, on prohraje. Když vyhraje
on, prohrajete vy. Takže je to záležitost rovnováhy. A protože ta
hra doopravdy skončí teprve s koncem dospívání, je to jen další
z důvodů, proč se staré kultury snažily zkrátit období dospívání
na minimum.
Michael Gurian vysvětluje rozdíl mezi dospívajícím členem
dávné kultury a současným mladým mužem takto: „Tento dospívající mladík věděl, kde vedou hranice, a dělal to, co dospívající
dělají: zpochybňoval je. Trpěl za to, že se toho dopustil, ale zpochybňování samo nebyla žádná ostuda.“ Když to naši dospívající
na nás zkoušejí, máme ve zvyku jim to příliš často zazlívat. Toto
testování je však součástí procesu. Právě takový pokus a zdravý
způsob, jak rebelujícího mladého člověka znovu umravnit, je výrazem pochopení, že se jedná o jakousi hru, v níž jsou dvě strany
36
Úvod do tématu dospívání
hřiště a dvě role nezbytné. Jak upozornil David Oldfield, dospívání je „nezbytnou krizí“, jíž je nutno projít. A to je další důvod,
proč je příliš úzkostlivá ochrana mladistvých kontraproduktivní.
Nejlepší pracovníci s mládeží, s nimiž jsem se setkal, tohle
zjistili hned na počátku. A jakmile jednou zjistíte, že ta vzpurnost
mladistvých je hra, a to hra, která se hrát musí, umožní vám to
nereagovat tak podrážděně a nebýt příliš frustrovaní z toho, že si
vás někdo testuje. Pokaždé, když říkám mladému člověku ne nebo
určuji nějakou hranici, automaticky očekávám, že se pokusí zjistit,
jak vážně to myslím. Díky pochopení, že je to hra, a díky tomu,
že jsem na ni připraven, se dramaticky snižuje hladina frustrace
a stresu, které bych jinak zažíval.
Egocentrismus
Už jsem zmínil, že dospívající jsou egocentričtí. Stejně jako když
byli batolaty a předškoláky, mladí lidé i v době dospívání věří, že
se svět točí kolem nich. Cokoli se děje, ať je to třeba otcovo nové
zaměstnání nebo stěhování do nového města, prochází napřed
filtrem „A co to znamená pro mě?“.
Tento egocentrismus často znamená, že teenageři mají minimální schopnost vcítění do druhých. Pro většinu rodičů je to
dlouhé a únavné období. Nejlepší lék na egocentrismus je, i když
to vůbec není lehké, pokusit se vyvolat v dospívajícím mladém
člověku prožitek nebo emoci, kterou cítí druzí. Pokud například
váš syn po sobě pravidelně nechává špinavé nádobí v dřezu, přes
neustálé připomínání, aby je vložil do myčky nebo sám umyl,
zkuste mu zanechat jeho špinavé nádobí v posteli nebo na židli,
na níž sedává u počítače.
Egocentrismus
37
Kapitola třetí
Vymizení iniciace
Když se životních rolí chopí nedostatečně iniciovaní jedinci, nastane
chaos.
Joseph Campbell
Iniciace a přechodové rituály byly klíčovými postupy pro přeměnu
chlapců v muže už v dobách, kdy se z nás staly přemýšlející lidské
bytosti. V podstatě každá kultura dosud obývající svět — některé přišly a odešly, jiné dosud vzkvétají — pochopila, že je nutné
mladé chlapce iniciovat promyšleně a včas.
Iniciace byly propracovány tak, aby chlapcům pomohly prověřit jejich myšlenky, pocity a jejich víru. Pomáhaly určit, kdo je připraven začlenit se do společnosti a kdo zatím ne. Iniciace byla pro
mladého muže příležitostí prověřit sebe sama, zjistit, v co doopravdy věří, a dokázat sám sobě i svému společenství, že je prokazatelně připraven být mužem. Faktory, které určovaly, je-li mladík pro
takovou zkoušku připraven, nebyly jeho věk ani fyzická vyspělost,
ale celková zralost. Jak poukazuje Malidoma Somé: „Anatomická
vyspělost k úplnému mužství či ženství nestačí.“ Jinými slovy, to, že
jste o hlavu vyšší než ostatní, naroste vám tělesné ochlupení nebo
jste schopni dělat děti, z vás dospělého nedělá.
Iniciace byly systémem propracovaných prověrek či testů. Mohly zahrnovat tělesné zkoušky, jako snášení bolesti či dlouhodobé
78
Vymizení iniciace
strádání. Aby byly ke všem účastníkům spravedlivé, byly především prověrkou statečnosti a vytrvalosti. Byly nastaveny tak, aby
většina účastníků prošla. Chlapec mohl například absolvovat rituál hledání vize. To znamenalo strávit vsedě a o samotě tři až pět
dní na osamělém místě, postit se a modlit, dokud mu vyčerpání
nepřineslo vizi toho, kým a čím má být. Mnoho přechodových
rituálů zahrnuje nějaký druh krvácení. To má dva důvody. Za prvé
je třeba, aby si chlapci zvykli na to, že jim teče krev a že to vidí.
Život dospělého muže zahrnuje fyzické nebezpečí a bylo třeba,
aby chlapci byli v případě poranění odolní a nevyplašili trhnutím
zvěř při lovu. Druhá, s krví spojená praktika, simulovala ženský
menstruační cyklus a ukončení dětství dospěním. Moderním rodičům se mohou tyto praktiky zdát kruté a archaické, ale jejich
úspěšné působení nás mnohému učí.
Všeobecně se mělo za to, že na převedení mladých mužů do
dospělosti se musejí podílet všichni. Iniciace se tedy neúčastnil jen
dotyčný mladík, ale celá komunita — chlapci tak cítili při svém
přerodu podporu a jistotu. Jak uvádí Somé: „Prvním důsledkem
vlivu Západu bylo to, že se z iniciace stala soukromá záležitost.
Ve starých dobách byla iniciace záležitostí celé vesnice, která vyžadovala energii každého jejího obyvatele.“
Obřady a rituály splétaly všechny aspekty iniciací dohromady. Oslavovaly překonání překážek a stvrzovaly růst a sebejistotu
úspěšných účastníků iniciace. Oficiálně je vítaly v komunitě dospělých. Tyto oslavy zahrnovaly propracovaný hudební doprovod
a tance, předávané z generace na generaci. Iniciovaní mladí muži
vyprávěli o svých zážitcích, symbolicky je znázorňovali, zdobili
svá těla kmenovými ornamenty a bezprostředně se začali chovat
jako dospělí.
Vesnice či společenství věděly, že zdravým způsobem iniciovaní
mladí lidé vyrůstají ve zdravé dospělé. Jak se naše západní společnost stávala civilizovanější, začala se více snažit odstraňovat rizika
a prodlužovat život za každou cenu. Označili jsme proto iniciační obřady jako pohanské a naivní, neodpovídající rozvinutému
Vymizení iniciace
79
modelu společnosti, který jsme si vytýčili. A jako nebezpečné pro
naše chlapce.
Vymizení iniciace ze západní kultury a postupně i ze starších,
tradičnějších společenství má na naši mládež devastující účinek.
Navíc když z těchto neiniciovaných mladých lidí, zvláště pak dospívajících chlapců, vyrostou dospělí, je cena za to, že se z nich nestali muži prostřednictvím náležité iniciace, samozřejmě vysoká.
I když si většina moderních Zápaďanů myslí, že tyto staré praktiky
nemají pro současnou společnost žádný význam, já naopak věřím,
že zhoršování emocionálního zdraví u našich chlapců, potažmo
u našich mužů, přímo souvisí s vymizením účinných iniciačních
praktik.
Tato kapitola se zabývá dopadem vymizení iniciace na naše syny,
tím, jak tento problém ovlivňuje naše muže, a tím, jak si naše kultura vede poté, co vytlačila tyto postupy z našeho způsobu života.
Vymizení iniciace má dalekosáhlý a mnohavrstevný efekt na život
nás všech.
Dospělost versus mužství
Zkuste zůstat šestnáctiletí, jak dlouho to jen půjde. Změny, které se na
vás řítí, z vás nadělají muže a ženy.
John Mellencamp
Iniciace vznikly proto, aby umožnily zdravý a úspěšný přerod
chlapců v muže. Jedním ze základních principů těchto praktik
je pochopení toho, že existuje výrazný rozdíl mezi tím, když
se někdo stane dospělým, a když se stane mužem. Na Západě
máme tendenci to chápat jako totožné, ale našim chlapcům to
příliš neprospívá.
Stát se v této zemi dospělým je poměrně snadné. Člověk prostě
musí žít tak dlouho, aby mohl uplatnit náležitý, s věkem spojený
nárok: řidičák v šestnácti, odvod na vojnu, v některých státech
možnost pít alkohol od osmnácti, anebo počkat, až mu to v jednadvaceti všechno padne do klína najednou.
80
Vymizení iniciace
Možná to někomu přijde tvrdé, ale myslím, že tato filosofie
„vyhrávají všichni“ vytváří falešnou sebejistotu a je v konfliktu
s realitou, kde „přežívají ti nejsilnější“. Na uplatnění náležitých
nároků stačí, když nastřádáte patřičný počet narozenin. Žádná
zkouška, žádný test, které by prokázaly, že mladý člověk je skutečně dostatečně dospělý a vnímavý, aby svá nově nabytá privilegia
využíval moudře. Přezkoušení pro získání řidičského průkazu
ověří, co jste si zapamatovali ze studijní příručky, a testovací jízda
ukáže, do jaké míry jste způsobilý řídit motorové vozidlo. Nikde
v celém tom procesu ale není nic, co by otestovalo řidičovu odpovědnost či to, jak a zda si uvědomuje možné následky toho, že
sedá za volant. V podobném smyslu lidé kritizující zhoršující se
stav rodin a rodičovství uváděli, že jestliže musíme prodělat výcvik
a složit zkoušku na to, abychom mohli řídit auto, měli bychom
něco podobného absolvovat i v případě, když se chceme stát rodiči. Iniciace sloužily jako takovýto proces výcviku a zkoušek.
Stát se mužem je něco totálně odlišného než stát se dospělým.
A pokud to neuznáváme jako společnost, jistě si toho všimneme
soukromě. Ze všech mužů a chlapců, s nimiž jsem pracoval, ani
jeden neměl pocit, že by z něj řidičský průkaz, právo volit, možnost nechat se odvést do armády nebo nárok pít alkohol dělaly
muže. Tyto milníky byly potvrzením nezávislosti na cestě k dospělosti, ale nebyly kritériem mužství. Nejeden z těchto mladých
mužů se pokoušel dosáhnout iniciace prostřednictvím některého
z riskantních dobrodružství, jako je užívání drog, rychlá jízda autem, volný sex bez ochrany nebo rvačky. Výsledkem však byla jen
nejistota, jestli právě tohle z něj udělalo celého muže či nikoli.
Stát se mužem vyžaduje hluboký emocionální a duchovní přerod, vnitřní přeměnu, jíž nelze dosáhnout nahodilým využíváním právních nároků. Tento osobní přerod nejpravděpodobněji
nastane jako součást nějakého výjimečného zážitku, často v jediném, nezapomenutelném okamžiku. (Rozsáhleji o tom pojednám v podkapitole o přechodových rituálech.) V naší západní kultuře jsme smíchali výhody vyplývající z věku s osobním
Dospělost versus mužství
81
přerodem a chybně se domníváme, že jedno vede automaticky
k druhému.
Takže jaké jsou důsledky toho, když zaměníme autentické iniciační praktiky nahodilými, z věku vyplývajícími průvodními jevy
dospělosti? Jedním z nich je nikdy nekončící dospívání, protože
bez jasné cílové čáry se chlapci nikdy s jistotou nedozvědí, zda
tento přerod prodělali, či jestli k němu vůbec kdy dojde. Dalším
důsledkem pak je, že jsme svědky nástupu dalších a dalších generací neiniciovaných mužů. Je to, jako když děláte fotokopii fotokopie, každá další ztrácí na ostrosti a kvalitě oproti té předchozí.
Pokud neexistuje celou společností akceptovaná norma přerodu,
jak může kdo vědět, jestli jej prodělal, či nikoli? Jestli si chlapec
či výhodami věku obdařený dospělý nejsou jisti svou mužností,
jak mají vědět, jak se chovat? Bez široce akceptovaného vzoru,
jak a kým mají být, má mnoho mužů sklon se bezcílně potulovat
na cestě k mužnosti. Je to proces postrádající výrazné ukončení,
a tak se stále prodlužuje.
Následky tohoto mlhavého pocitu dospělé identity mohou být
závažné jak pro jednotlivé muže, tak pro celou společnost. Muži,
kteří si nejsou jistí svou dospělostí a mužností, často dávají své
pocity najevo prostřednictvím negativního chování, včetně násilí na družkách, rozvodů, sexuálního zneužívání a návykových
excesů.
Pochybná role
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě,
uvažoval jsem jako dítě; když jsem se však stal mužem, zanechal jsem
dětinských věcí.
Korintským 1, 13.11
Celkově vzato rodina i společnost pokládají dnešní dospívající
mladé lidi spíše za přítěž než přínos. Vždycky tomu ale tak nebylo.
82
Vymizení iniciace
Historicky nesli dospívající na svých bedrech mnohem víc odpovědnosti, protože to bylo nezbytné pro přežití rodiny i celého
společenství.
V první kapitole jsme si ukázali, jak je pro teenagery důležité vědět, že někam patří a že je někdo potřebuje. Náš model dospívání
ale tyto potřeby neuspokojuje. Jak píše Joan Lipsitzová, ředitelka
vzdělávacích programů Lillyho nadace: „Dáváme mladým lidem
minimum příležitostí cítit se kompetentní v tom období jejich života, kdy je tato jejich potřeba velmi intenzivní. Když jim říkáme,
aby se chovali odpovědně, máme ve skutečnosti na mysli jen to,
aby vynesli odpadky.“ A Bill Kerewsky, editor časopisu The Early
Adolescent Magazine (Rané dospívání), k tomu dodává: „Jsme jediná
civilizace v dějinách, která vytvořila celou kategorii lidí (dospělých), pro které neexistuje žádné reálné využití. V dobách velmi
nedávno minulých čtrnáctileté děti pomáhaly na farmě. Obstarávaly zvířata, staraly se o mladší sourozence, pomáhaly dostat úrodu včas pod střechu. Pokud žily ve městě, snažily se získat místo
v obchodě jako učedník, pomocník, účetní nebo hlídač. Měly
své místo ve společnosti — a chápaly, že tvrdá práce a odpovědné
chování jsou klíčem k úspěchu v budoucnosti. Měly partnerský
vztah se svými dospělými rádci.
Dnes je ale před pracovním procesem ,ochraňujeme‘ a odkázali jsme dospívající mládež do role konzumentů pizzy a videofilmů… Děti v tomto věku potřebují, aby je někdo potřeboval,
my jsme jejich prosby o možnost být prospěšné institucionálně
znemožnili.“
Tím, že jsme našim teenagerům odebrali odpovědnost, jsme
z nich udělali jedince neodpovědné. Účinně jsme eliminovali
iniciace, vydělili jsme dospívající z ostatní společnosti a udělali jsme tak z dospívání proces trvající mnohem déle, než by
měl. Místo abychom mladíky přijali mezi dospělé, udělali jsme
z nich mocnou konzumentskou cílovou skupinu, povětšinou
prostřednictvím věcí, jež dospělí považují za nicotné a dětinské.
Co je ale mnohem závažnější, ustavení samostatné „kultury
Pochybná role
83
mladých“ zbavilo naši mládež potřeby či touhy podílet se na
kultuře dospělých.
Právě to je jeden z charakteristických rysů současné mládeže,
jež jsem pečlivě sledoval v uplynulých letech. Rok od roku stále
méně stojí o zařazení do světa dospělých, tak jak ho znají. Zatímco
po tisíce let děti a dospívající toužili vyrůst a stát se dospělými,
dnes vnímají vstup do světa dospělých jako pochybný krok. Valná
většina teenagerů, s nimiž jsem se při své práci setkal, při pohledu na naše ekologické problémy, politickou korupci a skandály,
schodek obchodní bilance, bezdomovce, rasismus, sklon k válčení
a zvyšování jaderného potenciálu jednoduše konstatovala: „Děkuji, nechci!“ Je asi jasné, že zavedení iniciačního procesu nevyřeší
všechny výše vyjmenované problémy, ale jsem přesvědčen, že
pokud jsou mladí lidé přijati mezi dospělé, dokud ještě neztratili
nadšení a zvídavost, je možno tuto pozitivní mladistvou energii
využít k hledání společných řešení.
Dospívání je proces, nikoli fáze
Děti potřebují spíše vzory než kritiku.
Milton
Pokud se z chlapců v průběhu dospívání nestanou muži prostřednictvím iniciace, jak a kdy k tomu dojde? Domnívám se, že naše
kultura podlehla falešnému přesvědčení, že tyhle věci se nějak
zařídí samy. Příliš často při práci s dospívajícími slyšíme z úst
rodičů a dalších dospělých větu: „To je jen taková fáze, kterou
prochází.“ Převládá velmi nebezpečný dojem, že mnoho problémů s dospívající mládeží prostě jednoho dne zmizí, což vypovídá
o naší západní náchylnosti k individualismu. Ve starších, tradičních společnostech se vyvíjel zcela opačný přístup.
Našim předkům bylo jasné, že tyto „fáze“ nemusí nezbytně
skončit samy od sebe. Mnoho kultur na různých místech planety
dospělo k totožnému poznání, že je tento proces třeba uchopit
84
Vymizení iniciace
a řídit, musí mít jasně ohraničený začátek a konec a na konci musí
čekat nezpochybnitelný výsledek — zdraví a motivovaní dospělí
lidé, připravení začlenit se do komunity. Důvěřovat dětem, že to
zvládnou samy, evidentně nestačilo. Úspěšné proplutí bouřlivými
vodami dospívání vyžadovalo pomoc.
Společnosti, které iniciovaly své chlapce, se pokoušely vyřešit
specifické vývojové potíže, kterými musejí projít všichni kluci.
Ve většině patriarchálních společností stojí mezi synem a otcem
frustrace či hněv. Otec je v postavení, o které usiluje i jeho syn.
Je to normální proces, a jak by se dalo říci, výměna stráží. Jak ale
stále více otců mizí ze životů svých synů, touhu po otci střídá
hněv, a to mění pravidla celé hry. Vztah k otci byl pro mladého
muže motorem, který ho poháněl vstříc jeho potenciálu a osudu.
Bez otce, s nímž by zdravě soupeřili, a nakonec zaujali jeho místo,
jako když princ nastupuje po starém králi na trůn, nemají chlapci
žádný zásadní důvod k vývojovému růstu.
V zemi, kde roste počet neiniciovaných mužů, se mnoho z nich
chová jako kluci. Výsledkem je tzv. syndrom Petra Pana — generace mládeže, která odmítá dospět.
Jestliže se z chlapců nestanou prostřednictvím iniciace muži,
co to znamená? Smutným a zjevným výsledkem je, jak uvádí
Robert Bly v knize Sibling Society (Společnost sourozenců), že máme
společnost neiniciovaných mužů, která je zdrojem celé hromady
osobních i kulturních problémů.
Mnohonásobné generace neiniciovaných mužů si utvořily deformovaný a povrchní názor na svou vlastní dospělost a mužnost.
Mnoho bývalých chlapců bez společností prováděné a kulturně
uznávané iniciace prostě neví, jsou-li muži či nikoli. Ze své zkušenosti vím, že mnoho neiniciovaných mužů trpí ohledně své
mužnosti nejistotou, někdy až překvapivě hlubokou. To se často promítá do scestných pokusů otců probudit ve svých synech
mužnost tím, že je učí být homofobní, chovat se násilně ke svým
manželkám, vybízejí je ke rvačkám atd. Když zdraví muži obřadně
přijímají své syny mezi muže, posiluje to jejich pocit mužnosti,
Dospívání je proces, nikoli fáze
85
Kapitola čtvrtá
Přechodové rituály
tehdy a dnes
Muž, který „si to nedokáže srovnat v hlavě“, je pravděpodobně mužem, který neměl příležitost projít rituální iniciací do hlubších struktur
mužnosti. Zůstává chlapcem — ne proto, že by chtěl, ale proto že se
nenašel nikdo, kdo by mu ukázal, jak přeměnit jeho chlapecké energie
na energie mužské.
Robert Moore & Douglas Gillette,
King, Warrior, Magician, Lover
(Král, válečník, kouzelník, milenec)
Iniciace, jak jsme o ní hovořili v předcházející kapitole, je komplexní proces, jenž vede chlapce na jeho cestě k mužnosti a stvrzuje její zdárné absolvování. Přechodové rituály jsou nástroji k uskutečnění tohoto procesu — specifickými událostmi, které chlapce
transformují a oslavují skutečnost, že komunita akceptuje jeho
nový status. Tato kapitola se zaměřuje na rituály samotné — co
vlastně obecně představují a co se od nich čeká. Na „cestu hrdiny“,
klasický konceptuální model či mapu procesu dospění, se blíže
podíváme v kapitole příští.
100
Přechodové rituály tehdy a dnes
Z áklady
Přechodové rituály byly vytvořeny a strukturovány tak, aby prováděly přechod z jedné fáze života do jiné a zároveň jej označovaly.
Oznamovaly dosažený vývojový pokrok, uskutečnění individuálního přechodu a postup z jedné společenské pozice na jinou.
Byly záznamem růstu jedince uvnitř komunity.
Zdá se, že účelem bylo vzít to, čím a kým konkrétní jedinec byl
v klíčovém okamžiku svého života, a poskytnout mu optimální
podmínky pro to, aby se stal něčím víc. Tyto životní přechody se
záměrně neodehrávaly nahodile ani v osamění. A jakmile proběhly, radovali se z tohoto individuálního růstu všichni členové
komunity.
Ve starších kulturách byl chlapcův přechodový rituál obvykle
vnímán jako záležitost stejně významná jako narození, sňatek
či smrt. Propracované rituály a obřady byly vytvořeny tak, aby
jedince v těchto přechodových fázích podporovaly. Vzpomínáte
si na vývojový problém při hledání identity? Přechodové rituály pomáhaly dospívajícím prázdná místa při tomto významném
hledání vyplnit. Pomáhaly veřejně vyhlásit novou identitu adepta
iniciace. Vezmeme-li v úvahu relativní obtížnost každodenního
boje našich předků o přežití, zdá se logické, že by tyto postupy
nepodporovali ani by na ně neplýtvali drahocennými silami a časem, kdyby si nebyli jisti jejich návratností.
Základní kameny transformace
Naši předkové na celém světě měli systém iniciací a přechodových rituálů předepisující sled jednotlivých dílčích událostí
a kontext, v němž měly proběhnout. Dvěma hlavními stavebními kameny přechodového rituálu jsou riziko a přijetí komunitou. To, čím chlapec musí projít, by pro něj mělo představovat
dostatečnou výzvu pro přerod v někoho silnějšího a dospělejšího. A jeho vlastní komunita musí být svědkem tohoto přerodu,
musí jej stvrdit a přijmout ho do svého středu jako dospělého.
Základy
101
Bez tohoto uznání komunitou by mohl chlapec o svém přerodu
pochybovat, a tím by se celý proces znehodnotil. Není dobré,
když chlapec předvede nějaký výkon, a doma se k němu chovají
stejně jako předtím. To je důvod, proč „léčba odloučením“ —
v podobě skupinových domů, pečovatelských center v divočině
a výcvikových táborů — nefunguje. Doma se mezitím totiž nic
nezmění.
Podívejme se, co někteří přední odborníci na téma přechodových rituálů pokládají za klíčové ingredience těchto zážitků. Zařadil jsem sem celé spektrum názorů, z nichž každý představuje
osobitý vhled do problematiky.
Podle Christiny Grofové, expertky na drogové návyky a autorky knihy The Thirst for Wholeness (Žízeň po celistvosti), existují čtyři
hlavní komponenty přechodového rituálu:
„„V přístupu
lidí, kteří provádějí iniciaci, nastává zásadní zlom.
Musejí na adepta iniciace pohlížet a chovat se k němu novým
způsobem.
„„Spirituální potřeby mladého člověka docházejí naplnění.
„„Adept iniciace dosahuje mimořádného stavu vědomí. Může
tomu být v důsledku půstu, nedostatku spánku, bubnování,
vyčerpání atd.
„„Rituál zahrnuje psychologickou symboliku smrti a znovu­
zrození.
Jak jsme se zmínili už dříve, některé z těchto komponent nejsou
nezbytně vnímány v naší historické době pozitivně. Spiritualita je
termín, který může vyvolat značný zájem ve společnosti, která trvá
na oddělení církve a státu a podporuje náboženskou různorodost.
Podle mé zkušenosti vyvolává spiritualita v debatě mezi dospělými
lidmi často animozitu. Američané se také necítí ve své kůži, když
dojde na termín „změněný stav vědomí“, dokonce i když tento
stav není vyvolán ilegální drogou. Ačkoli doslovná informace je
jistě důležitá, je také důležité číst mezi řádky a hledat důvod a účel
těchto událostí a jejich následků.
102
Přechodové rituály tehdy a dnes
Pravděpodobně nikdo nenashromáždil na toto téma víc informací než mytolog a pedagog Joseph Campbell. Při svém
výzkumu univerzální potřeby iniciace a přechodových rituálů
Campbell zkoncentroval svá zjištění do nejnižších společných
jmenovatelů:
„„Oddělení
„„Iniciace
„„Návrat
V podstatě jde o to, že je chlapec oddělen od své komunity a neiniciovaných lidí. Následuje iniciace a po ní se mladý muž vrací
do komunity jako nový člověk.
Důležitým účelem těchto iniciačních praktik je naznačit ostatním členům komunity, že je třeba chovat se k iniciovanému
chlapci novým způsobem, jak se o tom mluví ve výčtu Christiny
Grofové. Soubor pravidel, jejž všichni respektovali, pomáhal zúčastněným zvládat probíhající změny. Fáze návratu byla stejně kritická jako ostatní části iniciace — bývalý chlapec musel aplikovat
to, co se naučil, ve své nové roli dospělého. Musel si vytvořit nový
pohled na život, který mu umožnil s ostatními členy komunity
sdílet to, co se dozvěděl o sobě a hodnotě své bytosti.
David Oldfield, silně ovlivněn Campbellovým dílem, vidí fáze
přechodového rituálu následovně:
„„Oddělení
„„Izolace
„„Zkoušky
a překážky
„„Přechod/přerod (symbolické poranění, symbolická smrt, sym-
bolické znovuzrození)
„„Začlenění
Oldfield rozvíjí téma symbolického zranění, smrti a znovuzrození jako aspektů tradiční iniciace. Chlapci získávají ornamentální jizvy, podstupují obřízku, dostává se jim ornamentálního
tetování nebo dalších záměrných poranění. Tyto emocionální
Základy
103
Kapitola pátá
Hrdinská výprava
Radši zemřu jako živý, než abych žil jako mrtvý.
Jimmy Buffett
Když si představíme, že cílem iniciace mladého muže je dostat
se na druhou stranu řeky a přechodový rituál představuje fyzické
překonání proudu, je hrdinská výprava plavidlem, na kterém se
dostane na druhý břeh.
Hrdinská výprava je nástrojem, jenž adeptovi umožňuje uvědomit si cestu, po níž kráčí, a pochopit ji — kde se právě nachází, odkud přišel a co leží před ním. Je to konceptuální mapa
nejzákladnějších fází osobního růstu a proměny, která zahrnuje
přechodový rituál a lze ji aplikovat stejně dobře na neplánovaný
přechodový rituál i na rituál formální.
Smyslem této kapitoly je vysvětlit hrdinskou výpravu jako prostředek k výkladu zkušenosti dospívajícího chlapce, nabyté jak
při formálním, tak při neformálním rituálu. Proč je tady kapitola
o hrdinské výpravě, když jsme právě rozebírali přechodový rituál
mladých mužů?
Protože v chlapcově či mužově životě se děje spousta věcí mimo
jeho propracovanou, oficiální iniciaci, které mohou splnit funkci
přechodového rituálu. V kterémkoli okamžiku vás vesmír může
Hrdinská výprava
127
postavit do situace, která vám promění život a bude vyžadovat
všechny vaše síly.
Věřím, že můj vlastní, nikým nepovšimnutý okamžik disponující silou přechodového rituálu mé okolí přešlo v dobře míněném pokusu o zmírnění jeho dopadu na mou čtrnáctiletou
psychiku. Jednoho nedělního zimního večera si můj báječný
pětadvacetiletý přítel a rádce, který žil v domě přes ulici, strčil
do úst hlaveň pušky na jeleny a zmáčkl kohoutek. Seděl u večeře se svou matkou a přítelkyní, s omluvou si odskočil od stolu
a poté i ze života.
Mí rodiče a starší bratr pomáhali s odvozem traumatizovaných
žen do nemocnic a já jsem nabídl, že zůstanu a budu hlídat dům.
Jeden z policistů nám vyprávěl, že mnoho zločinců poslouchá
policejní vysílání kvůli takovýmto případům, aby se mohli vloupat
do domu, zatímco jsou všichni v nemocnici. Fajn, říkal jsem si,
to zvládnu.
Poté, co naši odjeli, přišel za mnou poslední policista, který
zůstal v domě. Mluvil o tom, že dříve či později se matka mladého muže vrátí domů. Řekl jsem mu, že to je jasné. „Ty to
nechápeš, viď?“ pokračoval muž zákona. „Uvidí mozek svého
syna rozstříknutý tady všude na zdi a v posteli.“ Najednou mi to
došlo. Aha, odpověděl jsem, měl bych tu uklidit. „Přesně tak,“
řekl a odešel.
Vzpomínám si, jak jsem se tam díval na film o generálu Pattonovi a sbíral jsem odvahu postavit se tomu úkolu tváří v tvář.
Mnohokrát jsem do toho pokoje nahlédl, ale vždycky jsem rychle
odešel. Měl jsem velmi zmatené pocity. Chtěl jsem udělat správnou věc, ale přemýšlel jsem, proč to musím být zrovna já a jestli
nedospělý a vystrašený kluk jako já je ta správná osoba pro takový
úkol. Nakonec jsem sebral odvahu a pokoj jsem uklidil. Na kluka, jehož jediná zkušenost s úklidem dosud byla, že občas něco
sebral se země, jsem odvedl docela slušnou práci. Vzpomínám si,
jak jsem si dodal odvahu a pak jsem pracoval rychle, ale důsledně,
protože se mi to vůbec nechtělo opakovat.
128
Hrdinská výprava
Když se po nějaké době dospělí vrátili, nikdo neřekl ani slovo.
Všichni se ke mně chovali tak, jako bych byl také tak trochu oběť,
a zjevně se rozhodli, jak tomu v případech sebevraždy bývá, že
čím míň se toho řekne, tím lépe. Vzpomínám si, že mi vadilo, že
nikdo neocenil, co jsem udělal. Neuvědomoval jsem si tehdy, jaké
stigma sebevražda znamená, a zajímalo mě, proč všichni celou tu
situaci prostě ignorovali. Protože nejbližší okolí nepřijalo můj
výkon jako přechodový rituál, nebylo mi jasné, co si o tom celém
mám myslet, a prostě jsem to zatlačil do podvědomí. Bylo mi
pětatřicet, když se mnou můj otec o té nehodě poprvé promluvil
a ocenil, co jsem tehdy udělal.
Když mi bylo zhruba třicet, přemýšlel jsem o tom, co jsem
v životě vykonal, a jestli je ze mě hotový muž, nebo mě iniciace
stále čeká. Dospěl jsem vnitřně k tomu, že tahle výjimečná situace
pro mě určitě byla momentem, kdy jsem dospěl, a vnímám to tak
dodneška. Kdyby tenkrát dospělí nahlas ocenili, jak jsem obstál,
cítil bych se dospělejší v mnohem mladším věku a nečekal bych
na toto potvrzení tak dlouho.
Je to dobrý příklad toho, proč byly iniciace vynalezeny a pečlivě
propracovány do své finální podoby. Běžný život jistě může mladého chlapce provést přechodovým rituálem. Co se ovšem stane,
když si dospělí ničeho nevšimnou? Když komunita nezaznamená,
jak si při něm ten hoch vedl? Přírodní národy vytvořily propracované a konzistentní přechodové rituály z jediného důvodu. Aby
se zajistilo, že každý chlapec bude mít stejnou šanci zdárně projít
iniciací.
A rchetypální model
přechodov ých rituálů
Model hrdinské cesty se částečně zakládá na práci Josepha Campbella. Když pročítal tisíce mytologických příběhů z různých
koutů světa, všiml si Campbell podobnosti příběhů i společných
témat. Napřed to zachytil v něčem, co nazval monomytický
Archetypální model přechodových rituálů
129
model. Tento model vyobrazuje jeden konkrétní cyklus oddělení, iniciace a návratu, který se může v průběhu lidského života
opakovat znovu a znovu. Ukazuje, jak se dotyčná osoba setkává
s výzvou osudu a jak v ní obstojí. Když tato osoba absolvuje
kompletní cyklus, je připravena na další takovou životní výzvu,
která se bude odehrávat podle stejného vzorce. Campbell tento
model absolutně zjednodušil a nazval jej hrdinskou výpravou
nebo hrdinským dobrodružstvím. Pokaždé, když se hrdinská
výprava uzavře, dotyčná osoba z ní vyjde ucelenější a dospělejší,
než když se na ni vydávala.
Proč je hrdinská výprava tak důležitá, když se v podstatě jedná jen o modelovou situaci nahrazující skutečný život? Protože
stejně jako metafora labyrintu, popisovaná v první kapitole, nabízí rámec poskytující jasný směr i pevný základ a nabízí cestu,
která je založená na univerzálních principech prostých jakéhokoli
předsudku.
Proces dospívání je také cestou, proto tento model tak spolehlivě funguje. Každá fáze tohoto cyklu je překážkou v dalším
vývoji, kterou je třeba překonat. Jak uvidíme později v této kapitole, odmítnout kráčet po této cestě může být nebezpečnější než
postavit se všem těm hrůzným a nepříjemným věcem, které nás
na ní čekají.
Model hrdinské cesty, který používám, je zjednodušenou verzí Campbellova monomýtu, doplněnou o terminologii z knihy
Rogera Walshe The Spirit of Shamanism (Duch šamanismu). Lehce
mě ovlivnil také David Oldfield. V této kapitole vysvětlím, jak
lze tento model použít ke zmapování a vysvětlení prožitků, jež
se podílejí na přechodu všech dospívajících hochů do dospělosti. Popíšu také, jak jej využívám při své práci s vysoce rizikovou
dospívající mládeží a jak jej lze začlenit do programu léčby a terapeutických modelů.
130
Hrdinská výprava
Stadia hrdinsk é v ý pravy
Hrdinská výprava je mapou jednotlivých stadií na cestě k osobní
přeměně a růstu. Protože my lidé nemáme změny v lásce, to,
že existuje model, který vytyčuje jasné milníky na cestě vývoje, nevyhnutelnou změnu posiluje a urychluje. Stadii tohoto
modelu jsou:
„„Dřímota
konvenčního myšlení
k dobrodružství
(včetně Překročení prahu obtížnosti)
„„Disciplína a trénink
„„Vyvrcholení výpravy
(včetně Překročení prahu obtížnosti při návratu)
„„Návrat a přínos komunitě
„„Výzva
Za okamžik si probereme tato stadia jednotlivě.
Chlapci jsou vlastně neustále na hrdinské výpravě, ať už to vědí
či nikoli. Zjistil jsem už dávno, že jakmile pochopí, jak to celé
funguje, okamžitě začnou tento starobylý model osobního růstu
používat jako vzorec či šablonu pro to, jak žijí. Hrdinská výprava
jim poskytuje mapu překážek a výzev, s nimiž se musejí utkat
v různých fázích a údobích svých životů.
Dřímota konvenčního myšlení
Hrdinská výprava začíná „dřímotou konvenčního života“. Zpočátku se budoucí muž nachází v podstatě ve stavu „spánku“
a nevnímá širší souvislosti toho, co se ve světě kolem něj odehrává — ustrnul v konvenčním, neměnném myšlení. Teenageři
ve stavu konvenční myšlenkové dřímoty často prostě nevidí či
nepoznají záležitosti, které je evidentně třeba řešit. Toto stadium na sebe někdy bere podobu vnitřního popírání skutečného
stavu.
Stadia hrdinské výpravy
131
Dřímota
konvenčního myšlení
Výz vauž st v í
rodr
k d o b
a p ř í n N á v r a t
o s ko
munit
ě
Překroč práh nebo Přijmi výzvu
———
Vrátit se může být stejně obtížné jako vzdát to úplně
D i s ci
plín a
a t ré n
holen
Vy v rc
ink
í v ý pr
av y
Obr. 3. Dřímota konvenčního myšlení
Existuje ale něco, co vnáší do tohoto chlapeckého světa nový
prvek. Je to období dospívání. Chlapec pohodlně pospává v hájemství konvenčního myšlení, když ho náhle něco probudí a nabídne mu možnost vyzkoušet vlastní síly a vnitřně dospět. Nebo
také zůstat trčet tam, kde je. Tato návnada, tato výzva ke změně,
se jmenuje „výzva k dobrodružství“.
Výzva k dobrodružství
Nerad ti to říkám, ale ať se ti to líbí nebo ne, jsi muž! Tak to prostě je.
Najednou zjistíš, že se odmítáš pohnout, a bojuješ tam, kde bys měl
utíkat. Že mluvíš, když bys měl držet klapačku, a že děláš věci, který
spousta lidí pokládá za nesprávný, ale ty je přesto uděláš.
John Wayne ve Vlakových lupičích
Výzva k dobrodružství povolává chlapce, aby udělal něco odlišného, změnil své zaběhnuté způsoby nebo se choval odpovědněji.
Může to mít podobu pozitivní výzvy, jakou je být vybrán do čestné školní kapely, nebo negativní, jako se dostat do polepšovny za
132
Hrdinská výprava
Dřímota
konvenčního myšlení
Výz vauž st v í
rodr
k d o b
a p ř í n N á v r a t
o s ko
munit
ě
Překroč práh nebo Přijmi výzvu
———
Vrátit se může být stejně obtížné jako vzdát to úplně
D i s ci
plín a
a t ré n
holen
Vy v rc
ink
í v ý pr
av y
Obr. 4. Výzva k dobrodružství
krádež v obchodě. Může to být běžná všední situace — zjistíte,
že propadáte ze tří předmětů, stěhujete se a měníte školu, nebo si
vás vybere za oběť třídní násilník. Může ale jít i o psychologicky
náročnější záležitost — třeba se připravujete na proslov na shromáždění celé školy nebo vás vybrali jako představitele hlavní role
ve školní divadelní hře. Je možné, že to jsou i naprosto výjimečné situace, jako byly události 11. září nebo střelba v Columbine.
Stručně řečeno, vyslechnout volání dobrodružství znamená přijmout výzvu ke změně.
Práh obtížnosti
Práh obtížnosti není sám o sobě stadiem cesty, ale je součástí
zkušenosti přijetí „výzvy k dobrodružství“. Představuje specifické
zkoušky, jimiž je třeba projít, testy síly a vytrvalosti, s nimiž se
chlapec v této prověrce připravenosti setká. Práh sám může mít
mnoho různých podob, od jednoduchého strachu, že se nedostanete do fotbalového týmu, po hrůzu z tělesné bolesti způsobené
třídním násilníkem. Tyto zkoušky mohou nastat neočekávaně:
Stadia hrdinské výpravy
133
Dřímota
konvenčního myšlení
Výz vauž st v í
rodr
k d o b
a p ř í n N á v r a t
o s ko
munit
ě
Překroč práh nebo Přijmi výzvu
———
Vrátit se může být stejně obtížné jako vzdát to úplně
D i s ci
plín a
a t ré n
holen
Vy v rc
ink
í v ý pr
av y
Obr. 5. Práh obtížnosti
jeden chlapec může selhat ve svém rozhodnutí přestat pít alkohol, jiného, ucházejícího se o práci, mohou opakovaně odmítnout
různí zaměstnavatelé. (Tyto zkoušky lze také přeměnit v iniciace,
jak se dozvíme později.) Práh se může objevovat ve vlnách nebo
mít podobu několika různých událostí. Je proto těžké s jistotou
vědět, jestli už jej člověk spolehlivě překonal či nikoli.
Zdolání prahu se pokládá za obtížnou záležitost: duševně, emocionálně a často i fyzicky. Prověřuje chlapcovu vytrvalost a jeho
víru v sílu volání. Právě tady se mnoho účastníků hrdinské výpravy
zastaví, nebo dokonce odejdou. Jedna věc je totiž výzvu přijmout
a druhá je tvrdě pracovat na jejím naplnění. Tento vzorec se donekonečna opakuje v našich životech a odráží se v mnoha našich
úslovích a rčeních jako „Skrze trní ke hvězdám“. Potýkání se se
zkouškami a těžkostmi se stává vnitřním zápasem. Dokončení
této vnitřní pouti pomáhá účastníkovi „znovu se zrodit“ jako nová
a lepší bytost.
Dospívající chlapci často zůstanou vězet na prahu obtížnosti,
protože bez vnější pomoci nedokážou úspěšně projít zkouškami, jež před nimi leží. Přestože třeba i chtějí dospět a být jiní,
134
Hrdinská výprava
Dřímota
konvenčního myšlení
Výz vauž st v í
rodr
k d o b
a p ř í n N á v r a t
o s ko
munit
ě
Překroč práh nebo Přijmi výzvu
———
Vrátit se může být stejně obtížné jako vzdát to úplně
D i s ci
plín a
a t ré n
holen
Vy v rc
ink
í v ý pr
av y
Obr. 6. Disciplína a trénink
konkrétní cesta k tomuto cíli jim přijde příliš pracná. Mnoho
dospívajících chlapců nedosáhlo zatím v životě příliš úspěchů,
neboť jim chybí podpora rodiny, a tak se naučili rychle a snadno
se vzdávat. Zvláště pak vysoce rizikoví chlapci často neradi testují
své možnosti, protože jim jejich nedostatek sebedůvěry nedovoluje riskovat další životní neúspěchy.
Disciplína a trénink
Třetí stadium hrdinské výpravy, disciplína a trénink, nastává poté,
co chlapec přijal výzvu k dobrodružství a postavil se prověrce prahu. Možná už práh překročil, možná se stále nachází v procesu
jeho překonávání.
Toto stadium charakterizuje chlapcovo zjištění, že k tomu, aby
uspěl, potřebuje jistou míru pomoci zvenčí. Poznává, že neví
všechno na světě, a snaží se vyhledat pomoc, popřípadě přijímá
vedení těch, kteří jsou schopni mu pomoci.
Disciplína a trénink často souvisejí s jistou formou akceptování učitelů a rádců, případně i rad dalších lidí. Vedení se ale
může člověku dostat i jinými cestami: například při čtení knih,
Stadia hrdinské výpravy
135
při poslouchání příběhů, ve vizích nebo snech. Nebo při nástupu
na vysokou či při školení v práci.
Když se chlapec, který se uchází o zařazení do basketbalového
týmu, do mužstva nedostane, protože není dost dobrý ve střelbě
na koš, může namísto toho, aby strávil následující rok nácvikem
střelby, jít do basketbalového výcvikového tábora.
Mladík, který hledá zaměstnání, může požádat souseda, který
je manažerem, aby mu pomohl s přípravou na vstupní pohovor či
působivě sepsat životopis. Možná že se bude chlapec muset smířit
s tím, že mu někdo pomůže s algebrou, nebo bude muset začít
chodit na karate, aby se naučil sebeobraně. Bude muset nastudovat pravidla a procedury, aby se dostal do určitého klubu nebo
organizace. Teenageři často ustrnou v této fázi procesu, protože to
mnohdy vyžaduje přijetí zpětné vazby, popřípadě přímo pomoci
nejodříkanější: od rodičů a dalších dospělých.
Jakmile chlapci dříve prošli formální iniciací, navázali vztahy se
staršími muži, kteří se rituálu účastnili, a bylo pro ně snadné tyto
zkušené muže akceptovat jako své rádce. Při dnešním rozšíření
propasti mezi generacemi dávají chlapci přednost navazování vztahů se svými vrstevníky, od kterých se jim dostává respektu a přijetí. To vytváří animozitu vůči dospělým, učitelům všeho druhu,
a vede to k tomu, že chlapec dá ve svém životě na názor svých
vrstevníků víc než na rady dospělých. Absence iniciace a institucionalizace vzdělání pomohly vytvořit celý koncept názorového
tlaku vrstevníků, jak ho známe z praxe, tím, že dospělí a staří lidé
byli odstraněni z prostředí mladých lidí a nahrazeni jinými mladými lidmi.
Vyvrcholení výpravy
Čtvrtou fází hrdinské výpravy je její vyvrcholení, při němž jsou
problém či výzva úspěšně zdolány. Chlapec dokončí to, proč se
na výpravu vydal. Vyvrcholením může být dokončení střední
školy, získání černého pásku v karate nebo vítězství v celostátním mistrovství ve fotbalu. Může to být dokončení vojenského
136
Hrdinská výprava
Dřímota
konvenčního myšlení
Výz vauž st v í
rodr
k d o b
a p ř í n N á v r a t
o s ko
munit
ě
Překroč práh nebo Přijmi výzvu
———
Vrátit se může být stejně obtížné jako vzdát to úplně
D i s ci
plín a
a t ré n
ink
holen
Vy v rc
í v ý pr
av y
Obr. 7. Vyvrcholení hrdinské výpravy
výcvikového tábora nebo definitivní zjištění, že se zbavil kuřáckého návyku.
V západní kultuře je toto velmi často definitivní konec příběhu. Hrdina zachrání krásnou dámu, město, zemi nebo rovnou
celou planetu a odjíždí sám vstříc západu slunce. Jakkoli jsme
my Američané na tento motiv zvyklí, není to ani zdaleka motiv
platný celosvětově. Význam vyvrcholení hrdinské výpravy spočívá
v tom, že naši chlapečtí hrdinové musejí mít samozřejmě možnost
zvítězit, popřípadě dokončit svůj úkol. Zrovna tak důležité ale je,
aby byli schopni si odpovědět na následující otázky: Co jsem se
na svých cestách naučil? Co bych příště udělal jinak? Jakou radu
bych dal dalšímu chlapci vyrážejícímu na hrdinskou výpravu? Jaké
to bylo, udělat něco neobyčejného, něco, co jsem si ani ve snách
nedokázal představit? Co se ve mně změnilo?
Jak za chviličku uvidíme, při hrdinské výpravě je třeba udělat
ještě mnoho dalších věcí.
Jeden z důvodů mé rezervovanosti vůči užívání přístupu shrnutého do Dvanácti kroků při práci s teenagery je to, že lidé bojující s návykem jsou trvale v procesu léčby. A nikdy nedosáhnou
Stadia hrdinské výpravy
137
úplného vyléčení. Vždycky jsem měl pocit, že tento proces nemá
žádný definitivní konec. Stav, kdy jste trvale v procesu léčby, neumožňuje vyvrcholení hrdinské výpravy, což způsobuje stagnaci,
popřípadě úplné přerušení cyklu.
Návrat a přínos
Až doposud byla výprava záležitostí individuální. Chlapec byl
odvolán nebo vylákán ze svého domova, aby se vydal na hrdinskou výpravu. Ta je v podstatě osobní záležitostí až do fáze konečného návratu a přínosu svému okolí, po celou dobu se vše
točí kolem jeho „já“. V této poslední fázi jsme ovšem cílovým
objektem „my“.
V konečném stadiu výpravy jde o to předat ostatním, co jste se
v průběhu výpravy naučili nebo čeho jste nabyli. To, co přinášíte,
může mít formu hmatatelnou, ale může to mít i podobu vnitřní
zkušenosti nabyté při zkouškách v průběhu výpravy. Tato zkušenost se může odrazit ve vašich příštích činech a vztazích. Klíčovým
momentem je zde to, že tuto zkušenost či nabytou věc je třeba
přinést zpátky a podělit se o ni s druhými. V tom okamžiku se
student stává učitelem, z „já“ se stáváme „my“. Je to návrat z osamělé vnitřní cesty do vnější přítomnosti a následné odevzdání,
věnování těžce nabytého daru své komunitě.
Náš basketbalista může pomoci mladému chlapci ze sousedství zdokonalit jeho volný hod ze sedmičky nebo dobrovolně
pomáhat mladému týmu basketbalistů. Mladík, který získal zaměstnání, může pomoci kamarádovi s jeho životopisem. Chlapec, jenž měl potíže s násilníkem a navštěvoval kurs sebeobrany,
může pomoci hochovi z vedlejšího domu se stejným problémem. Jiný chlapec, který využil možnost doučování v algebře,
může poradit svému nejlepšímu kamarádovi, aby pochopil těžký
příklad. Mnoho pracovníků s mládeží, s nimiž se stýkám, dělá
přesně to samé: v určitém okamžiku jejich života jim někdo
pomohl udělat správné rozhodnutí a oni teď chtějí udělat totéž
pro novou generaci.
138
Hrdinská výprava
Dřímota
konvenčního myšlení
Výz vauž st v í
rodr
k d o b
a p ř í n N á v r a t
o s ko
munit
ě
Překroč práh nebo Přijmi výzvu
———
Vrátit se může být stejně obtížné jako vzdát to úplně
D i s ci
plín a
a t ré n
holen
Vy v rc
ink
í v ý pr
av y
Obr. 8. Návrat a přínos
Mnoho postupů práce s narušenými dospívajícími chlapci nefunguje, protože pro ně nevytvářejí příležitost naplnit fázi návratu
a přínosu vlastní společnosti. Většina mladíků umístěných v polepšovnách má jednoznačný cíl. Když budou dělat určité věci,
pustí je domů. Oblast práce s mládeží označovaná jako „služby
společenství“ příliš často spočívá ve sbírání cigaretových nedopalků na pláži nebo v uklízení odpadků podél dálnice. Udělali
jsme z tohoto procesu trest, takže chlapci ji vnímají jako nutné
zlo, nikoli jako něco dobrého, co lze vykonat. Kdybychom je dokázali přivést k tomu, aby mladším dětem vyprávěli, jak se vzdali
kouření nebo proč přestali krást, pomohlo by to upevnit i jejich
vlastní, těžce nabytou zkušenost.
Polepšovny a další typy ústavů pro mladistvé jsou pověstné
tím, že posílají chlapce zpátky domů, aniž by něco ze své situace
pochopili a aniž by byli schopni to, na co přišli, vrátit společnosti
zpátky. Není to ovšem chyba těchto zařízení samotných. Říkám
to proto, že takřka neexistuje financování následné péče. Nevím o žádné organizaci, která by platila pracovníky, aby sledovali
chlapce šest měsíců poté, co opustil nápravný ústav. Nejenom
Stadia hrdinské výpravy
139
aby mu pomohli neupadnout do recidivy, ale aby mu pomohli
najít způsob, jak společnosti vrátit její péči a nabýt tak dobrého
pocitu ze sebe sama. Často přemýšlím o tom, jaké to asi je, když
dospělí stráví tolik času tím, že chlapci říkají, že si má dát věci do
pořádku, načež ho necháme bez jakékoli podpory a očekáváme,
že si sám zdárně poradí s tímto novým způsobem, jak být sám sebou. Absence následné pomoci ze strany dospělých maří jakýkoli
pokus o naplnění fáze návratu a přispění společnosti a chlapec je
uvržen zpátky do stadia prahu obtížnosti, namísto toho aby dostal
příležitost naučit se, jak být společnosti prospěšný.
Před pár lety navštívila naši střední školu skupina starších
chlapců z polepšovny, aby si popovídali s mladšími dětmi. Mladík, který několik měsíců naplno prožíval svou příslušnost ke
gangu se vším, co k tomu patří, vyprávěl mladším studentům
o svých zážitcích. Začal příběhem o svém dobrém příteli, který byl zraněn v přestřelce gangů a doslova mu umřel v náručí.
Vzpomínky mu vháněly slzy do očí. Děti mu naslouchaly tiše
a s respektem. To, co při vyprávění tohoto příběhu slyšely, pociťovaly a zažívaly, bylo nesrovnatelně účinnější než všechny
přednášky ve stylu „Prostě řekni ne“, kterých se jim doposud
dostalo. Vypadalo to, že mladík je rád, že může s mladšími studenty hovořit, a zdálo se, že jej to jistým způsobem očišťuje.
Podařilo se mu nějak přispět a měl z toho dobrý pocit. Prospěl
někomu jinému kromě sebe a — což byla pro něj nezvyklá zkušenost — líbilo se mu to. Řekněme, že se tu podařilo pracovat
s empatií a účinnou lítostí.
Gangy, fungující na násilí a jeho opětování, často uvíznou na
hrdinské výpravě v tomto jejím stadiu. Jak jsme si řekli v kapitole
o přechodových rituálech, gangy se vydělují ze svých komunit,
ale nic nevracejí. Neustálé přestřelky a touha po odvetě jim znemožňují projít touto fází hrdinské výpravy a pokračovat dál.
Při své práci s teenagery procházím opakovaně cyklem hrdinské
výpravy a znovu a znovu vstupuji do fáze návratu a přispění společnosti. Jakmile přijdu v práci s mladými lidmi na něco nového,
140
Hrdinská výprava
co by jim mohlo prospět, je pro mě výzvou přijít na to, jak je to
naučit a jak to s nimi sdílet. Aniž by to byl vědomý záměr, vydal
jsem se cestou trvalého růstu. Hezký úspěch u člověka s přiznaným „návykem na osobní růst“…
V průběhu této poslední fáze hrdinské výpravy se proměňují důvěrně známé role. Chlapec se vrací z výpravy jako muž.
Nevzdělaný mladík se vrací naplněn znalostmi a zkušenostmi.
Toto závěrečné stadium je přípravou na další výpravu, protože
po dokončení fáze návratu je vše připraveno pro další hrdinskou výpravu. Chlapec se na ni může vydat znovu, tentokrát
například v důsledku vnitřního zápasu, zda se oženit či nikoli.
Po definitivním rozhodnutí tento závazek přijmout může ten,
který pro nás ještě nedávno byl chlapcem, být postaven před
vyhlídku otcovství, a výprava se odvíjí znovu z tohoto místa.
A tak dál a tak dál.
Chlapcův návrat může zažehnout jiskru touhy po dobrodružství v někom jiném. Může například proměnit roli otce, který vidí,
že jeho syn se stal odpovědnějším a nezávislejším na svých rodičích. Tato situace se stává novou výzvou pro otce, protože může
začít zkoumat, jaký bude jeho život zbavený přímé každodenní
odpovědnosti za výchovu dětí.
Překonání prahu
Někdy poté, co hrdinská výprava vyvrcholí a nastává fáze návratu a přispění společnosti, opět vystrčí svou ošklivou hlavu práh
obtížnosti. Tentokrát to může být přímo fyzická touha vrátit se
domů nebo na sebe může vzít podobu série prověrek toho, co si
iniciovaný nově myslí o sobě a o světě.
Překročení prahu obtížnosti na cestě domů často bývá nejobtížnější fází výpravy. Chlapec, který dokázal odolávat návyku na
alkohol plánovaných šedesát dní, může být vystaven touze to opět
zkusit, když začne postrádat přátele, s nimiž chodil pít. Nebo
může ve svém osamění zaměnit objekt svého návyku za něco
jiného a získat třeba „návyk na přátelství“.
Stadia hrdinské výpravy
141
Dřímota
konvenčního myšlení
Výz vauž st v í
rodr
k d o b
a p ř í n N á v r a t
o s ko
munit
ě
Překroč práh nebo Přijmi výzvu
———
Vrátit se může být stejně obtížné jako vzdát to úplně
D i s ci
plín a
a t ré n
holen
Vy v rc
ink
í v ý pr
av y
Obr. 9. Překonání prahu
Odmítnutí v ý zvy k dobrodružství
Čin nemusí pokaždé přinést pocit štěstí; bez činu ale žádné štěstí
neexistuje.
Disraeli
Je mnoho věcí, které mohou vstoupit do cesty vyslechnutí či přijetí výzvy k dobrodružství. Logika a racionální myšlení nám mohou říct, že máme být opatrní nebo že to nejchytřejší, co můžeme
udělat, je dívat se jiným směrem. Hrdinská výprava představuje
určitou změnu a ta je v protikladu k přání našeho vnitřního, ale
i nás obklopujícího světa, aby věci zůstaly tak, jak jsou.
Výzvou k dobrodružství nemusí být nahodilá událost, ale něco,
co jsme sami vytvořili. Můžeme nevědomě vybudovat vlastní
práh k překročení, zkoušku, kterou ukládáme sami sobě. Pokud
je podvědomí ponecháno samo sobě, často nás vede tam, kam
potřebujeme kráčet. Vědomý odpor v takovém případě není ideálním řešením, protože se nám dostává toho, čeho se nám dostat
má. To, co nás vyzve k hrdinské výpravě, si nemůžeme vybrat jako
příchuť zmrzliny nebo styl oblečení.
142
Hrdinská výprava
Cena odmítnutí výzvy k dobrodružství může být vysoká, protože jak většina z nás velmi bolestně zjistila, odložit něco dnes
znamená řešit to později, když už to bývá mnohem složitější. Takže odmítnutí výzvy k dobrodružství nás nespasí, protože puzení
k osobnímu růstu se poté objeví v jiné, většinou komplikovanější
podobě. Vaše věčné odkládání nebo nerozhodnost vás nakonec
dohoní, přičemž to, co původně vypadalo obtížně, teď vypadá
jako dobrá varianta. Cyklus hrdinské výpravy se v našem životě
manifestuje často a opakovaně, takže bychom se měli naučit s ním
pracovat. Odmítnutí výzvy k dobrodružství je pro zbytek našeho
života nebezpečným precedentem.
Za mnoho dospívajících odmítnou výzvu k dobrodružství dospělí v jejich okolí. Mohou to být rodiče, příliš starostliví na to,
aby nechali syna samostatně se rozhodnout. Může to být lokální
přesvědčení, že dospívající hoši by měli být vidět, ale ne slyšet.
Může to být kdokoli, kdo kontroluje nebo ochraňuje dotyčného
hocha do té míry, že brání jeho rozvoji.
Chlapce je třeba podporovat v přijetí výzvy k dobrodružství
a přivést je k porozumění tomu, jaká je cena případného odmítnutí. Mladíci, kteří se vydělují ze společnosti, se izolují od svého
okolí tím, že odmítají dospět. Ti se pak často a opakovaně stávají
oběťmi mezilidských vztahů ve společnosti. Jakmile si zvyknou
odmítat výzvy k dobrodružství, často se začnou vzdávat samostatnosti ve prospěch někoho, kdo za ně rozhoduje. Domnívají se,
že jsou společnosti vydáni na milost a nemilost, a to často vede
k pocitu jakéhosi nároku, nezaslouženého pocitu, že jim svět něco
dluží. Když se tento přístup hluboce zahnízdí v mysli, stane se
z něj vzorec chování opakující se po celý život.
To, že je čím dál tím víc chlapců a mužů zavíráno do nápravných zařízení, oslabuje jejich možnost vydat se na hrdinskou výpravu, protože nemohou přijmout jim určené výzvy a umožňují
jiným, aby za ně činili konečná rozhodnutí, s nimiž se dotyčný
bude muset nějak vyrovnat. Mnoho chlapců, s nimiž pracuji, je
uzavřeno do nějakého ústavu proti své vůli a ocitá se přesně ve
Odmítnutí výzvy k dobrodružství
143
výše zmíněné situaci. Nemají možnost dělat ve svůj prospěch
dobrá rozhodnutí, anebo trvale dělají špatná. Mnoho chlapců si
zvykne na to, že jsou zavření, do té míry, že se ani nepokoušejí
dokončit výchovný program, aby mohli jít domů. Zvykli si na to,
že nemusejí činit rozhodnutí, mají co jíst a kde spát. Tento přístup
vystihuje populární přísloví „Mlčení znamená souhlas“. Pokud se
nerozhodnete něco udělat, přijímáte následky této nečinnosti.
Protože se moderní společnost ze všech svých sil snaží učinit
každodenní život co nejsnazším, zvykli jsme si vyhýbat se potenciálně dobrodružným výpravám, které nás neúnavně vybízejí
k prvnímu kroku. Naše západní myšlení je velmi úspěšné v tom,
jak si v životě vše usnadňovat, ale za jakou cenu? Jsem přesvědčen,
že zmatenost a negativní vlastnosti přičítané moderním mužům
jsou přímo spojené s mizením archetypálního iniciačního procesu
jako kulturního modelu. Muži trvale odmítají odpovědnost a závazky, které jsou tak základní součástí mužnosti a otcovství. Jak
by někdo, kdo nikdy nezačal a nikdy nedokončil tento iniciační
cyklus, mohl učit ostatní?
Jak využívat model hrdinsk é cesty
při práci s dospívajícími chlapci
Když jsem studoval starší modely zacházení s dospívajícími, zjistil jsem, že princip hrdinské cesty může prostupovat dospíváním
na mnoho způsobů, od inspirujících příběhů, které chlapcům
vyprávíme, po iniciace, jež z nich dělají muže. Začal jsem model
experimentálně předvádět a vysvětlovat všem chlapcům, s nimiž
pracuji. Líbilo se jim to a nečinilo jim jakékoli potíže vidět, jak
se princip hrdinské cesty odráží v běžném životě. Dělalo mi to
radost, protože to bylo jednoduché a mohl jsem to použít kdykoli
a kdekoli. Mohl jsem model hrdinské cesty nakreslit v restauraci
na ubrousek nebo jej načmárat na pláži do písku. Když jsem začal
chlapcům model vysvětlovat, všiml jsem si, kolik z nich na něj
144
Hrdinská výprava
umožní co nejširší možnosti zdobení. Pravděpodobně budete
chlapce povzbuzovat k tomu, aby vytvořil štít síly co nejpodobnější tomu, co známe z filmů. Pokud je to možné, je dobré štít opatřit
nějakými držadly nebo oky, aby jej mladík mohl nosit, popřípadě
ho zavěsit na zeď. Jedná se o symbolický předmět, a i když lze
k jeho výrobě a zdobení použít prakticky jakýkoli materiál, jsem
přesvědčen, že čím víc bude štít vypadat jako skutečný, tím větším
nositelem síly bude.
Pokud bude chlapec každoročně vytvářet štít nový, získáte tak
chronologický záznam vývoje jeho porozumění tomu, co jej činí
silným. Může si štíty věšet vedle sebe na zeď, nebo pokud bude
chtít, může štít „odevzdat“ některým ze způsobů popsaných dříve
v této kapitole.
Jak to všechno spojit dohromady
Doufám, že už jste pochopili, jak důležité je poskytovat chlapcům
aktivity s příchutí iniciace, které jim mohou usnadnit přechod
z dospívání do dospělosti a plného mužství. Ne všichni chlapci
jsou zločinci nebo členové pouličních gangů, a nejsou ani narkomani nebo záškoláci. Mnoho z nich jsou správní kluci, kteří
se snaží procházet životem, jak jen to jde. Mají ale značné potíže
s matoucími a protichůdnými informacemi o tom, co to znamená
být v dnešní době a v naší kultuře dospělý muž.
Mám pověst člověka, který dokáže přimět nepřizpůsobitelné
kluky dělat spoustu věcí, o nichž si většina dospělých myslí, že je
dělat nedokážou nebo nechtějí. Jsem pevně přesvědčen, že většina
mladíků chce být dobrými, silnými dospělými muži. Jenom jim
někdy není úplně jasné, jak a kudy se k tomuto cíli dopracovat.
Chápu, že pro některé z vás může být těžké začít s praktikami,
které v této knize popisuji. Vím, jak se cítíte. Také jsem musel
každou z nich zkusit poprvé. Často se mi stane, že experimentuji s nějakým konceptem, který totálně nevyjde. Zkouším to ale
znova a znova a snažím se přijít na to, jestli by nepomohla třeba
272
Transpersonální přístup
změna prostředí nebo jestli by lépe nereagovali kluci jiného věku.
Pokud ani poté koncept nefunguje, opustím jej, přestože logika
říká, že by to jít mělo. Pokusil jsem se tu podělit o své poznatky,
o to, co v mém případě fungovalo a proč. Postupy a informace
v této knize jsou nejlepší, co jsem našel.
S použitím některých těchto postupů, popřípadě jejich spojováním a kombinováním, můžete z jednoduchého výletu pod
stan udělat iniciační zkušenost. Zkoušky a nepříjemné situace,
jimiž váš syn prochází, lze použít k tomu, aby se z něj stal silnější
a moudřejší člověk, namísto toho, aby byl jen obětí. Hrdinská
výprava vám může oběma pomoci přijít na to, kde uvízl při řešení nějakého problému a jak pro něj znovu nalézt správnou cestu.
Protože se jedná o proces, kde se věci řeší na úrovni rodiny a komunity, sblíží to všechny jeho účastníky ve společném úsilí pomoci chlapcům ve vašem okolí nejen přežívat, ale také prospívat.
Kdysi jsem pomáhal vést víkendový workshop pro muže, kterého se účastnili i dospívající kluci, takže muži mohli v jeho průběhu
„vrátit komunitě“ to, co se naučili. Kluci se účastnili mnoha cvičení společně s muži, včetně putování se zvukem bubnu, vyprávění
příběhů, řízené imaginace a meditace. Mnozí z dospělých mužů
se přiznali k pocitu nejistoty, zda a do jaké míry jsou skutečně
hotovými muži, a rozhodli se uspořádat obřad, při kterém budou
iniciováni. Dále se rozhodlo, že chlapci projdou iniciací také. Ti
se samozřejmě nemohli iniciačního obřadu dočkat.
Iniciační obřad chlapců začal tak, že jsme je zanechali v nepoužívané konferenční místnosti s tím, že se pro ně vrátíme během
několika minut. Nakonec z toho byla půlhodina, protože jsme je
chtěli trochu napnout, aby pro ně byl ten zážitek co nejintenzivnější. Zajímavé bylo, že žádný z chlapců v místnosti si nestěžoval.
Když jsme se vrátili, oznámili jsme jim, že si je budeme k obřadu
odvádět jednoho po druhém v časovém odstupu, čímž jsme v nich
chtěli vyvolat lehký pocit nejistoty. Jeden z chlapců byl vybrán
jako první a dozvěděl se, že bude muset projít těžkou zkouškou, aby se dostal na posvátné místo. Aby se rozjitřilo mladíkovo
Jak to všechno spojit dohromady
273
vnímání a celá situace nabyla na dramatičnosti, dostal pásku přes
oči. Všichni dospělí muži vytvořili klikatou a pohybující se řadu
a naše bubny duněly do noci. Iniciovaný hoch kráčel pomalu
duněním bubnů, občas klopýtl a asi po pěti minutách dospěl na
posvátné místo.
Postavili jsme ho, s očima stále zakrytýma, na veliký balvan
s vyhlídkou na jezero. Ovázali jsme mu kolem pasu červené vlákno a druhý konec jsme připevnili ke stromu. Byl to symbol jeho
pouta k matce. Všichni muži se postavili za něj do dvojstupu,
připraveni zachytit ho při „pádu důvěry“. Ten spočívá v tom, že
se dotyčný člověk volným pádem nazad vydá směrem k zemi
a nechá se bezpečně zachytit pažemi špalíru lidí. Strach z pádu je
univerzálně platná, instinktivní emoce a spouští v nás nervozitu
a obavy. Mladíkovi stojícímu na kameni jsme dali nůž s tím, aby
si, až bude připraven přeříznout vlákno, a tím se vzdát svého pouta k matce a její péči, sundal pásku z očí a řez provedl. Poté měl
upadnout směrem vzad, do připravených paží mužů stojících za
ním.
Vlny jezera narážely na břeh a bubny nepřestávaly dunět. Po pár
minutách zápasu s nervozitou si chlapec sejmul pásku a vychutnal
si nádherný výhled na jezero před sebou. Přeřízl vlákno a upadl
nazad. Bezpečně jsme jej zachytili, a pak jsme ho zvedli nad hlavy, jako se to dělá při rockových koncertech. Drželi jsme ho tam,
a jemně jsme s ním pohupovali, asi pět minut, což je poměrně
dlouhá doba na to jen tak si ležet asi dva a půl metru nad zemí.
Když jsme ho opatrně položili zpátky na zem, nejstarší z nás vzal
chlapce kolem ramen a pronesl: „Vítej mezi muži.“
Jeden chlapec byl synem jednoho z přítomných mužů. Když na
něj přišla řada, všechno proběhlo jako předtím, s tou výjimkou,
že když stanul na zemi, byl to jeho otec, kdo ho objal a přivítal ho
mezi muži. Pro otce i pro syna to byl, stejně jako pro nás ostatní,
velmi silný moment. Najednou jsem si uvědomil, jakou sílu musel tento proces mít v přírodních společnostech, žijících v dávných
274
Transpersonální přístup
dobách. Všichni jsme odcházeli naplněni intenzivním prožitkem
z tohoto pozoruhodného obřadu.
Stephen Larsen, který mi pomáhal při Konferenci mládeže
v Santa Claře, mi vyprávěl, jak inicioval své děti. Nejstarší byla
Stephenova dcera, takže její iniciace proběhla jako první. Stephen
se svou ženou a společně s komunitou příbuzných a přátel připravili pro dívku ceremoniál, který trval týden. Jak bylo zvykem ve
většině starých kultur, slavnost začala okamžikem, kdy se u dívky
spustil menstruační cyklus. Protože rodina neměla tušení, kdy
k tomu dojde, musela vše připravit a čekat. Když nastal očekávaný okamžik, rodiče zanechali všeho, co právě dělali, provětrali
telefonní seznam a přesunuli se na místo určení.
Asi týden pečovaly shromážděné ženy o dívku v příjemném
prostředí stanového tábora ve volné přírodě. Vysvětlovaly jí vše
o sexu, vztazích a rodině. Modlily se a dávaly jí dárky. V podstatě
z této situace učinily nejdůležitější věc v jejím životě od jejího
narození. Muži a chlapci zatím asi dva kilometry od nich pro
dívku budovali energii posvátného místa. Bubnovali, modlili se,
udržovali nepřetržitý posvátný oheň a oslavovali její přechod do
plného ženství.
Když jsem se s ní seznámil, bylo jí šestnáct. V té době samostatně cestovala po světě a na konferenci přiletěla z Izraele, kde byla
na kurzu tance. Byla to naprosto úžasná, dospělá mladá žena.
V případě o několik let mladšího Larsenova syna bylo třeba
vyřešit prastarý problém: neočekával žádný menstruační cyklus,
který by celý proces odstartoval. Proto, stejně jako po tisíciletí
předtím, museli nějaký moment prostě zvolit a s tím pak pracovat.
Rozhodli se pro jeho čtrnácté narozeniny.
Část odpovědnosti Larsenova syna po několik let předcházejících této iniciaci spočívala v péči o posvátný prostor. Udržoval jej
neustále připravený k užití. Vykuřoval jej, aby posílil pocit čistoty.
Dřevo na oheň i na podpal bylo srovnané a suché. Jeho vklad do
síly místa trval roky a postupně spěl k tomuto vyvrcholení.
Jak to všechno spojit dohromady
275
Muži jej uvedli do plného mužství prostřednictvím příběhů,
udílení rad a instrukcí, zatímco ženy připravovaly posvátné místo
tam, kde proběhla příprava na iniciaci jeho sestry. Po celý týden
muži s chlapcem bubnovali, zasvěcovali ho do vztahů s dívkami
a ženami, vyprávěli mu příběhy a začali se k němu chovat jako
k dospělému. Dostal také možnost strávit nějaký čas o samotě, aby
mohl rozjímat o nastávajících změnách a vnitřně zpracovat nové
informace. Nejdůležitější bylo, že po skončení obřadu se k němu
všichni dospělí nadále chovali již jako k dospělému, nikoli jako
k dítěti. I on patřil k nejdospělejším teenagerům, které jsem kdy
potkal.
Vytvořil jsem také řadu speciálních obřadů vstupu do dospělosti
pro muže, kteří chtěli oslavit fakt, že jejich syn dospěl na konec
období dospívání. Jeden židovský otec, jehož syn už měl za sebou
bar micvu, si přál ještě něco unikátnějšího a zároveň spojeného
s horami na Západním pobřeží, kde bydlíme. Pomohl jsem mu
připravit víkendový pobyt v přírodě s jeho synem a skupinou
mužů, kteří souhlasili, že Jakubovi pomohou obřad zdárně absolvovat. Strávil jsem nějaký čas tím, že jsem otce učil, jak se vyrábějí
modlitební uzlíky a jak vypadá řádný obřadní oheň. Předal jsem
mu několik příběhů o chlapcích, kteří se snaží věci dělat tak, aby
nikoho nemuseli žádat o pomoc, o tom, jak odejít od své matky
a najít si vlastní partnerku, a kromě jiného také třeba o tom, co se
stane, když prodáte svou čest za peníze.
Než odjeli na plánovaný víkend, muž pro syna vyrobil masku
a štít síly. Tyto předměty, nadále považované za posvátné, putovaly
s chlapcem do lesa. Svou sílu a identitu si vzal s sebou. Muži mu
vyprávěli příběhy, zasvěcovali ho do vztahů k dívkám a do toho,
jak se tyto vztahy teď promění, a celkově se snažili poskytnout mu
ten nejhlubší vhled do plného mužství, který byli s to nabídnout.
Nikdy jsem se s tím hochem nesetkal, ale jeho otec mi později
několikrát vyprávěl, jak mocným zážitkem ten víkend byl nejen
pro jeho syna, ale i pro něj jako pro otce. Prohlásil, že se cítil být
skutečně dobrým otcem, protože se mu podařilo synovi připravit
276
Transpersonální přístup
takto významný mezník v životě, a řekl mi, že lituje (jako většina
nás dospělých mužů), že někdo něco takového neudělal pro něj,
když byl ještě mladý. Chlapci je dnes už přes dvacet a vyrostl z něj
láskyplný muž.
Tuto kapitolu uzavřu příběhem, který mi také vyprávěl Stephen
Larsen. Příběh pojednává o skupinové iniciaci, kterou se on a další rodiče rozhodli uspořádat pro své syny, když přišli na to, že si
začínají příliš zahrávat s riskantním chováním. Jeho komentář
k tomu, co tato iniciace znamenala pro chlapce i jejich otce, mluví
sám za sebe:
Když bylo Merlinovi šestnáct, začal se ještě s několika kamarády čas
od času dostávat do problémů — vybílili rodičům domácí bar, kouřili
trávu, policie je zadržela za nějaké drsné kanadské žertíky atd. Jeho
matka a já jsme o tom mluvili s některými z rodičů ostatních kluků,
kteří měli na věc i na život podobný názor jako my. Dohodli jsme se,
že to, co chlapci potřebují, je přechodový rituál.
Začali jsme kluky připravovat asi dva týdny předem a s otci jsem
se několikrát sešel, abychom celou věc pořádně naplánovali. Scházeli
jsme se také společně s chlapci a řekli jsme jim, co máme v úmyslu. Byli
nervózní, ale souhlasili, že s námi do toho půjdou.
Dohodli jsme se, že se první ráno domluveného víkendu s chlapci
sejdeme s batohy a spacáky, oblečeni do přírody. Naházeli jsme věci do
aut a vyrazili jsme k místním skalám Shawangunks, vyhlášeným jako
horolezecký terén. Tam jsme se setkali s profesionálním horolezeckým
průvodcem. Seznámil nás s bezpečnostními opatřeními, naučil nás
vázat uzly, ukázal nám, jak používat technické vybavení. Potom jsme
se rozdělili na dvojice, v nichž byli vždy syn s otcem, případně s otcem
nevlastním.
Byli mezi námi zkušení horolezci, takoví, kteří byli s to vést ostatní
vzhůru skalní stěnou. Pak jsme si vyslechli následující věty: „Život
vašeho syna či vašeho otce bude doslova ve vašich rukou, protože ho
budete sledovat a jistit při jeho výstupu.“ (Jištění je technika zabraňující
případnému pádu horolezce pomocí jisticího lana. Lano, k němuž je
Jak to všechno spojit dohromady
277
lezec připoután, prochází zařízením, které jej „uzamkne“, pokud někdo
zatáhne za jeho druhý konec.) Mladíci i otcové pozorně poslouchali,
těžko říct, kdo byl nervóznější. Poté, co jsme takto zdolali několik
lehčích i pár náročnějších skalních stěn, jsme si všichni vyzkoušeli asi
třicetimetrové slaňování (spouštění po laně podél rovné skály). Znovu
tátové jistili syny a naopak.
Pak jsme si sedli a vyměňovali jsme si nově nabyté zkušenosti. Někteří z nás o tom napsali do svých deníků. Jasně jsme cítili, jak se mezi
námi tvoří nová, pevnější pouta.
Po návratu domů se někteří z nás otců v předstihu odebrali na předem zvolené místo v hlubokém lese. Museli jsme zdolávat poměrně
náročný terén, ale nakonec jsme dorazili na vrchol skupiny asi šedesát
metrů vysokých skal s krásným výhledem na blížící se východ slunce.
Ostatní zůstali doma s chlapci. Ti museli postupně, jeden po druhém,
absolvovat osamělou cestu lesem směrem k nám, vybaveni jen svíčkou,
kouskem alobalu a pár zápalkami. Na každého kluka čekal ve tmě
jeho otec a vřele jej uvítal na „místě vizionářského zážitku“, jak jsme
tomu říkali. Jakmile všichni dorazili, začali jsme oslavovat a veselit se.
Zapálili jsme táborový oheň a společně jsme si uvařili jídlo.
Poté jeden otec vytáhl láhev červeného vína. S rodičovským svolením
se mohli všichni napít, zároveň si ale museli vyslechnout přísná slova
o nemírném požívání alkoholu a jeho nebezpečích. Jak noc pokračovala,
došlo na zcela spontánní vyprávění příběhů pod hvězdami. Příběhů
točících se kolem eskapád, jež přítomní otcové prožívali, když byli
mladí. Kluci seděli kolem ohně s očima rozšířenýma úžasem. Všichni
se smáli a ve vzduchu panoval kamarádský duch.
Většina z nás si přivstala, abychom přivítali nádherný východ slunce, které nad lesem roztahovalo své růžové prsty. Snídaně, sestávající
z mírně připálených palačinek, nás o výbornou náladu nepřipravila.
Ti, kdo si pamatovali, co se jim zdálo, vyprávěli své sny. Zbytek rána
proběhl v příjemné atmosféře a všichni otcové pronesli před svými syny
následující slavnostní slib: „Pokud uděláte nějakou hloupost nebo něco,
za co se budete stydět, nebo se třeba dostanete do potíží, my všichni budeme připraveni kterémukoli z vás pomoci. Můžete zavolat každému
278
Transpersonální přístup
z nás, kdybyste nemohli sehnat svého otce nebo se báli zavolat zrovna
jemu. My všichni jsme připraveni kdykoli pomoci kterémukoli z vás.
Nebudeme nepříjemní a nebudeme odsuzovat, co jste udělali. Na druhé
straně, je možné, že budete muset přijmout odpovědnost za to, co jste
udělali, jako dospělí lidé.“
Tento slib se mnohokrát naplnil v nejbližších několika letech, kdy se
z chlapců začali stávat čím dál nezávislejší mladí muži. Moci požádat
o radu, či dokonce o pomoc v úzkých jiné starší muže, než je vlastní
biologický otec, bylo pro ty kluky osvobozující a zároveň v tom byla
příjemná síla společného pouta. Stali se z nás všech velmi dobří přátelé,
a jak z kluků vyrůstali muži, stali se i oni sami dobrými vychovateli
mladších chlapců (i dívek).
Po našem malém výletu do světa kmenových kultur došlo k desítkám
různých incidentů, kdy jsme si navzájem na mnoho různých způsobů
pomáhali. Otcové dodrželi svůj slib a reagovali na konání svých synů
umírněněji a neodsuzovali je zbytečně příkře. To pro změnu mladíkům
umožnilo neupadat do křečovité opozice. O nějaký čas později převzala
má žena Robin iniciativu a zajistila našemu mladšímu dítěti, dceři
Gwyneth, nádhernou a jímavou iniciaci do plného ženství.
Jeden z mladíků z naší skupiny, Morgan, po nějakém čase přišel žít
a pracovat na naši farmu. Dnes je otcem dvou dětí. Úžasně si s nimi
rozumí, hraje si s nimi, miluje je. Jeho nejlepší přítel, náš syn Merlin,
kterému je dnes třicet sedm let, nám právě oznámil, že bude také otcem.
Absolutně s Robin nepochybujeme, že z něj bude skvělý táta. Není
pochyb, že dostatek lásky a trocha moudrosti věnované mladým nikdy
nepřijdou vniveč — jsou to dary, které přetrvávají v čase a přecházejí
z generace na generaci.
Jak to všechno spojit dohromady
279
Kapitola devátá
Poslední instance
Proč to vlastně děláme?
James Dean jako Jim Stark ve filmu Rebel bez příčiny
Musíš něco udělat!
Buzz, který o několik okamžiků později zemřel
v osudové automobilové hře „na zbabělce“ na kraji útesu
Zanícení a vášnivost dospívání jsou starobylou a archetypální záležitostí, již nelze potlačit. Dospívání je proces a existují pravidla,
jak s ním vhodně zacházet. Obsahuje též impulsy, které je vhodné
rozvíjet. Znemožníte-li mladým mužům toto zanícení a vášnivost
zdravě vyjádřit a poškodíte tak ducha a energii tohoto nádherného
procesu, dodáte mu negativní, nebo dokonce násilný náboj. Nikdy se vám ale nepodaří jej spoutat nebo podrobit. Naučil jsem se
ducha dospívání milovat, protože když se mu dostane příhodného
zacházení, je nadčasový a nádherný.
V této kapitole si ukážeme, co se stane s duchem dospívání, když
jej pokazíme zanedbáváním či zneužíváním. Zacházejte s ním bez
respektu a bude vás bez ustání pronásledovat. Zneužívejte jej a zanedbávejte, a všechno vám to vrátí. Příběhy v této kapitole ukazují,
jak mladí kluci, kterým se nedostane patřičného prostoru k uvolnění napětí z dospívání, dávají najevo své potřeby a touhy zcela
280
Poslední instance
nezdravým způsobem. Nedávné projevy násilí mezi mladistvými,
které okupovaly první stránky a hlavní vysílací časy našich médií,
ukazují, jak kolektivní duch dospívající mladé Ameriky trpí a jak
se budou věci v budoucnu vyvíjet, pokud budeme nadále popírat
jeho existenci a význam.
Současná společnost víc než kdykoli jindy v historii spoléhá při
nakládání se svými nezvladatelnými mladistvými členy na vnější
odstrašující prostředky. Mám na mysli různé nápravné tábory, internátní nápravná střediska, terapeutické tábory v divočině atd. Je
to forma léčby odloučením, které podle mých zkušeností funguje
v nejlepším případě jenom z poloviny, zbytek jsou marné naděje.
Proč? Protože když pošlete nezvladatelného chlapce pryč z vašeho okresu nebo dokonce státu, všechny problémy a psychickou
zátěž si bere s sebou. Další věc je, že nic nezpůsobí tak dokonalé
ochladnutí vztahů, jako když takový kluk zmizí rodičům z očí
(a tím zmizí i jejich pocit zodpovědnosti). Mladý člověk pak má
pocit, že je jedinou příčinou toho, proč musel z domova, a všechna rodinná tajemství i problémy zůstanou bezpečně skryty v lůně
rodiny. Jak dospívání stále více a více ohrožuje produktivitu národa, úspěšně nacházíme nové a nové způsoby jak a proč posílat
své syny pryč.
Tři roky jsem pracoval v nápravném táboře, kam byli umisťováni i kluci z jiných států. Předestřu vám, jak doopravdy vypadá
život v takových podmínkách. Respektuji dobré úmysly a nasazení
mnoha lidí, kteří v takových zařízeních pracují, a věřím, že se jim
čas od času podaří se nějakému chlapci „dostat po kůži“ a doopravdy změnit směr, jímž se jeho život doposud vyvíjel. Smutnou skutečností ale zůstává, že u většiny kluků, kteří přijíždějí
absolvovat tuto „poslední možnost“, zneužívání a zanedbávání již
nevratným způsobem narušila a zatvrdila jejich chování a jejich
postoj k životu.
Ještě předtím, než odešleme jakékoli další chlapce do výchovných středisek a táborů v divočině, vysvětlím vám, jak to na takovém místě vypadá. Je nesmírně důležité pochopit, že žádné
Poslední instance
281
Doslov
Funkcí odpovědí je udržet věci jakž takž pohromadě, než někdo vymyslí
účinnější sérii otázek.
Thomas Kelly
Jakmile je problém jednou vyřešen, jednoduchost řešení je ohromující.
Paolo Coelho, Poutník
Původní vydání této knihy neslo název Slaying the Dragon: The
Contemporary Struggle of Adolescent Boys (Jak zabít draka: současný boj
dospívajících mladých mužů). My kluci se na své hrdinské výpravě
metaforicky snažíme zabít draka. V průběhu let jsem začal draky
vnímat jako symbol všech výzev, které před chlapce jejich život
staví.
Drak, se kterým se musejí utkat současní američtí dospívající mladíci, je větší a krvelačnější než jakýkoli drak mytologický.
Drakem dneška je moderní kultura, výzva k souboji, který se naše
děti snaží vybojovat, ale jsou sráženy znovu a znovu zpět. Naši
chlapci umírají na zanedbanost a nezájem a vzdorují jakýmkoli pokusům zfeminizování do podoby čehokoli jiného než právě a jen mladých mužů. Dřívější doba chlapeckou energii mládí
zbožňovala, doba moderní ji příliš často pokládá za nevhodnou,
snaží se ji pacifikovat léky, případně ji prostřednictvím věznění
Doslov
319
uvrhnout do zapomnění. Kluci jsou vydáni na milost a nemilost
mnohamilionovým reklamním kampaním, které se z nich snaží
udělat nezodpovědné a nehodící se věci. Je to pro ně nezdravé a pro dospělé, kteří o ně pečují, je to frustrující.
Chlapci jsou zrozeni riskovat a touží po iniciaci, ať chceme
nebo ne. To, že jsme vytěsnili iniciační rituály z jejich života, ještě neznamená, že jsme odstranili jejich touhu po tomto zdravém
popostrčení do dospělosti, a doufejme, že také do plně rozvinuté
mužnosti. Je pravda, že jsem v přítomnosti „nezvladatelných mladých mužů“ strávil spoustu času. Zjistil jsem ale, že nejsou zas tak
zlí a nezvladatelní. Jejich chování je jistě čas od času odsouzeníhodné, ale většina kluků, se kterými jsem se při své práci setkal,
prostě jen plula bez mapy a kormidla. Mnozí z nich nevyrůstali
v pozitivně naladěné rodině ani v bezpečném prostředí domova či
rodné čtvrti. Navíc jsou vystaveni rostoucí společenské animozitě.
Většinová společnost totiž příliš často vnímá dospívající mládež
jako zdroj nepříjemností.
Při své práci se setkávám i se spoustou „hodných“ chlapců.
Takových, kteří dospělého mentora nebo rádce zas tolik nepotřebují, aby věděli, co se životem. Jsou to chlapci, kteří nosí ze
školy dobré známky a pomáhají s domácími pracemi. Chlapci,
kteří mají úžasně láskyplné svobodné matky, jež pracují přes čas
na mnoha úrovních. Chlapci, kteří se obávají drog a gangů a často
jsou obětí šikany i hrubšího násilí od silnějších kluků. Ve své knize jsem chtěl ukázat, že pokud svým synům poskytneme zdravý
iniciační rituál, bude jich daleko méně vstupovat do pouličních
gangů, nebudou se z nich stávat násilníci, nebudou konzumovat
ani prodávat drogy, zneužívat své manželky, milenky a děti a budou obecně žít lepší životy. Chci toho pro naše děti, které jsou
naší vlastní budoucností, příliš mnoho?
Když přestaneme propouštět muže ze zaměstnání, abychom
zvýšili své zisky, naše děti budou prosperovat — nikoli finančně,
ale duchovně a emocionálně. Když začnou být muži, kteří nerozvracejí své rodiny ani vztahy, pokládáni za přínos společnosti,
320
Doslov
klesne úroveň rozvodovosti a našim dětem se bude dobře dařit.
Když začneme svou energii a své zdroje vkládat do efektivního
přetváření našich dospívajících chlapců v muže, budeme svědky
nárůstu zdravé mužnosti, z nějž budeme mít prospěch všichni.
Pokud někdo prohlašuje, že nepřizpůsobivé chlapce je třeba léčit, abychom je napravili, je na omylu. Kdykoli přistupuji k chlapcům, s nimiž pracuji, způsobem, který se používal před tisícem
let, vyjdou mi na půl cesty vstříc. To je na dospívajícího mladíka
slušný výkon. Pracuji s „nezvladatelnými“ kluky už víc než osmnáct let, a zatímco mí služebně mladší kolegové často „vyhoří“
během jediného roku, já se těším na každý další den.
Duch dospívání je nádherná věc a neměl by být vláčen soudy, vězněn ani utlumován léky, aby zapadl do obecných představ
o vhodném modelu pro budoucí časy. Ducha dospívání je třeba
přetvářet na silnější substanci, vybrušovat jej do ostřejších hran.
K výchově našich teenagerů je třeba přistupovat jako k umělecké
disciplíně, nikoli jako k vědeckému úkolu!
Chápu, že se nelze vrátit v čase o sto nebo tisíc let, ale to neznamená, že bychom nemohli využít starší přístupy, které mají
svou hodnotu. Jeden z mých oblíbených citátů, který jsem už
v této knize jednou uvedl, mi připadá i tady velmi na místě. George Washington Hayduke, jako vždy idealista i realista zároveň,
v knize Edwarda Abbeyho The Monkey Wrench Gang (Komando
s francouzáky) říká: „Nechci, aby věci byly takové, jako bývaly, chci,
aby byly takové, jaké být mají.“
Věřím, že se v novém tisíciletí ve své práci s našimi dospívajícími
polepšíme. A doufám, že jste v této knize nalezli pro tuto práci
užitečné informace.
Doslov
321
Doslov k českému vydání
Napsat pár slov ke knize Co dělá z chlapců muže je pro mě spojeno s vyvoláváním mnoha dávných vzpomínek. Autor knihy Bret
Stephenson sepsal hodně cenných zkušeností. Když je srovnávám
s tím, co jsem prožíval jako adolescent, musím si povzdechnout.
Kde byl Bret, když jsem byl ve věku, kdy jsem potřeboval rámec, do kterého bych si všechny svoje rizikové, nebezpečné a/
nebo pseudoiniciační kroky mohl zasadit? Kde byla možnost být
proveden rituálem přechodu — iniciován do dalšího vývojového
stadia?
Vybavila se mi související témata, tak jak jsem se s nimi v životě
setkával u druhých i u sebe.
Od „občanky“, vojny a první výplaty až po oslavy osmnáctých
narozenin. Setkání se sporty obecně a více tam, kde je v popředí
adrenalinová excitace. Od rizikového života s braním drog nebo
experimentováním s psychedeliky po sexuální eskapády.
Vedlo mě to k úvahám o úloze psychiatrie, ke kterým někdy
dojdou lidé, kteří procházejí psychospirituální krizí, rozšiřujíce hranice poznávání sama sebe ve změněných stavech vědomí.
O podobách autority v rodině a zejména jedné vývojové potřebě — potřebě, kterou často neumíme dobře dětem jako rodiče.
O nepřítomnosti rituálního předávání vědění a moudrosti z generace na generaci, o elders, kteří nemají kontinuum respektu.
322
Doslov k českému vydání
O Hrdinství a našem dojetí z hrdinů ve filmech a o možnosti být jako hrdina alespoň díky možnosti identifikace s filmovým Hrdinou… anebo jak být hrdinou doopravdy? Jsou ještě
příležitosti?
Ze všech nápadů mi vystoupilo do popředí toto: pomoci přilákat
pozornost chlapců, kteří jsou na cestě k tomu být muži, budoucích otců, kteří mohou myslet na rituály přechodu se svými syny.
A taky těch, kdo se chtějí zamyslet nad svým životem, projít ho
zpátky a podívat se na připomínky toho, co jako rituál přechodu,
i když o tom ani nevěděli.
Celé téma dobře otevírá jeden modelový minipříběh. Třináctiletý kluk při jednom setkání s Bretem najednou vykřikl: „Už vím,
jak se stát mužem! (…) …člověk musí zabít draka a zachránit krásnou princeznu. (…) V Lake Tahoe nenajdeš jedinýho draka.“
Když to jen trochu pootočíme, vidíme, že draků venku, mimo
sebe, má každý plno, princezny také nezmizely, ale co zmizelo,
jsou draci uvnitř nás, se kterými bychom se měli umět utkat.
A abychom se s nimi mohli utkat, musíme je nejdříve vidět.
A když je uvidíme, musíme si podle nějakého systému být vědomi toho, že je třeba s nimi něco udělat. A když se pro to rozhodneme, hledáme způsob, systém, vzorec, kulisy. A o tom je
tato kniha.
Vyjmu z toho jednu vrstvu celého tématu přechodu — utkat se
s drakem — stát se sebou samým — znamená projít těžkostmi.
A nepřijetí odpovědnosti k sobě, těžkostí a úkolů, které ze situace vyplývají, přináší obtíže. Někdy ne mně samotnému, ale spíše
mému okolí.
Vystupuje mi z toho téma utrpení, které je v nějaké formě vždy
součástí rituálů přechodu. My jsme spíše nastaveni tak, abychom
se utrpení vyhnuli. Netrpět znamená nic si neodpírat, a to povede
dříve nebo později ke kolapsu orientace na materiální, konzumní.
Vyhýbáním se utrpení, vyhýbáním se konfrontaci se svým stínem, nenasytností, rozmazleností se ale dostáváme k ještě většímu
utrpení.
Doslov k českému vydání
323
Co děláme se svým drakem? Jaká je tedy naše vlastní zkušenost útěku před sebou? Jak jsme v našem životě říkali „ne“ sami
sobě?
Rituály přechodu jsou tématem, o kterém někdy mluvím, když
popisuji své vlastní poutě a zážitky ze své životní zkušenosti dospívání. Jsou dobrým odrazujícím příkladem pro lidi, kteří už vědí,
že mohou jít jednodušší cestou.
Porovnávám si v sobě jiný rámec, který jsem se snažil hledat pro
své syny. S těmi jsem o tom příliš nemluvil, ale spíše jsem se snažil
jednat ve prospěch jejich osobního vývoje, dosažení dalšího kousku poznání sama sebe. Někdy skrze utrpení, ale dobrovolné.
Jedním příkladem může být rituál vision quest severoamerických
indiánů. Jde o „čekání na vizi“, v určitých jasně daných podmínkách. Být několik dní a nocí sám se sebou, na vymezeném místě
v přírodě — nejíst, někdy také nespat. S některými ze svých synů
a jinými stejně starými kluky jsme spolu s dalšími tatínky v rámci
mužské skupiny tento rituál uspořádali. Na vybraném místě v Kalifornii bylo v té době vyšší riziko výskytu medvědů. Více napětí
pro všechny… Celou dobu — tři dny a dvě noci. Ve dne i v noci
střídání mužů, průvodců u ohně. Kluci v lese. Na konci, po návratu, povídání o strachu — poprvé sám v lese v noci — o spokojenosti, že už je to za námi, že jsme neutekli. Obdiv ze strany
mužů, tatínků, strýců, kteří celou dobu oheň s odpovědností za
to, aby vše dobře a bezpečně proběhlo.
Jiná zkušenost, která se mi vybavuje. Jeden z mých synů dostal
k narozeninám skok na laně z mostu — bungee jumping. Obdarováním-iniciací bylo překonání strachu a obdiv po návratu na
most. Ocenění od kamarádů, od tatínka.
Ještě jiná vzpomínka. V jednom z národních parků v Kalifornii známe skálu. Jde se na ni dva dny. Výstup je pro nehorolezce
hodně strmý. Mnoho únavy, a na konci úleva z překonání strachu,
radost a humor. „Děkujeme ti, tatínku, že jsi nás přinutil…“
A teď se dostávám k důležitému okamžiku, který následuje po
příchodu z lesa, z kopce, odvázání z lana po skoku — přivítání po
324
Doslov k českému vydání
návratu. Je to uznání změny, objevení něčeho nového v sobě. Měla
by to vidět celá rodina, celé společenství, celá „Vesnice“. Tatínek
by měl být spíše na straně těch vítajících a obdivujících, než aby
testoval lano vlastním skokem.
Tak by to mělo být…
Moje zkušenost: sám jsem ve svém dospívání zažil spontánní
snahu o iniciaci, když jsem chodil na poutě — být sám, několik dní v horách, vystaven počasí, chladu pod ledovcem. Teprve
později jsem pochopil, proč výsledek nebylo takový, jaký jsem
podvědomě očekával. Nikdo na mě nečekal. Žádná vesnice se
neshromáždila. Ani nemohla — nikomu jsem o svých cestách
neříkal.
Teoreticky jsem uskutečnil dvě první fáze: Odešel jsem od
lidí — separace — a překročil jsem práh do neznámého prostoru, ale… vstup jinými dveřmi do nového prostoru nenastal. Začít
žít vnitřní změny ve vnějším světě nešlo tak hladce, jak by bývalo
mohlo.
A pár slov na zakončení. Žijeme v centru Evropy. Elders našeho
města nebo vesnice za námi nepřišli v ten pravý čas, aby nás vedli
a řekli nám, co máme dělat. A Bret byl někde v horách na Lake
Tahoe, kde žije.
Možná jsme sami zažili něco, co si zpětně můžeme doplnit
jako iniciační zkušenost — každý má svou pouť. Možná můžeme — pokud máme děti dospělé — najít příběhy, které mohly
být iniciací, ač neplánovanou. Třeba máme malé děti, a můžeme
se tedy na iniciaci začít připravovat. Nebo jsme sami ve věku, kdy
je to aktuální.
Rád bych to trochu ulehčil. Druhým, ale i sobě. Nikdy není
pozdě, stále a může seodehrát kdykoli, i když čím blíže adolescentnímu věku, tím lépe. Pomáháme tomu, aby se to stalo v pravý čas. Jedním ze současných problémů je to, že se adolescence
prodlužuje do dospělosti, a to vede k pseudoiniciačnímu chování
dospělých. Na silnicích, v politice.
Doslov k českému vydání
325
Je více názorů na to, kdy adolescence končí. V jednadvaceti?
Nebo potřebujeme v naší složité době k završení všech úkolů více
času? Třeba až do třiceti pěti?
Vidím jako praktické dát si rámec naší možnosti dospět, efektivně to stihnout, do jedenadvaceti. To by bylo jistě správnější,
kdybychom měli tradici. Tu ale nemáme.
A těm z nás, kteří to nestihli, můžeme s trochou nadsázky říci,
že příležitost trvá celý život a je ukryta v naší nikdy nekončící práci
na sobě a práci na našich vztazích a na svém vztahu k tomu, co
nás přesahuje.
Koneckonců jedním z rituálů, které na každého z nás jednou
čekají, je umírání, a na to se tím vším, jak žijeme, potřebujeme
připravit.
A ještě něco. Není žádná Velká kniha Rituálů. Jediné, co nás má
vést, je Velká kniha Dospívání a Života. Ta určuje, co je třeba dělat,
kdy a proč. Je dobré, když jí věnujeme pozornost a budeme jako
dospělí ochotni jít do rizika tomu celému asistovat. A je dobré vědět, že přitom jde o jediné — zprostředkovat poznání sebe sama,
stát se sebou samým. A to se děje celý život. Pro své děti jsme
přitom důležití až do té poslední chvíle vlastního odchodu.
Michael Vančura
326
Doslov k českému vydání
O autorovi
Bret Stephenson, M. A., pracoval jako terapeut s rizikovou a vysoce
rizikovou dospívající mládeží po více než osmnáct let. Svůj titul získal
v Institutu transpersonální psychologie v kalifornském Palo Altu. Pracoval
v internátních výchovných zařízeních, agenturách pro klinické poradenství, v dětských domovech, v soukromém poradenství, při přípravě na
náhradní rodičovství a při přípravě na nezávislý způsob života. Řídil také
různé poradenské a vzdělávací programy. V USA i v zahraničí přednášel
a vystupoval na mnoha konferencích a vedl početné workshopy, při nichž
se dostal do kontaktu s mladými lidmi z více než stovky zemí světa.
K významným akcím, na nichž se Bret Stephenson podílel, patří mimo
jiné Konference mládeže při konferencích Mezinárodní transpersonální
asociace v Americe a Irsku, Mezinárodní festival míru při OSN, konference Institutu pro noetické vědy a Světový dětský summit.
Jeho přednášky na výročních konferencích Asociace pro transpersonální psychologii zahrnovaly mj. témata „Transpersonální přístupy k práci
s vysoce rizikovou mládeží“ a „Dospívání na Západě: stín patriarchátu“.
Bret Stephenson přednášel na mnoha konferencích Státní i Národní
asociace pro náhradní rodičovství a je konzultantem fakulty globálního
programování při Institutu transpersonální psychologie. Jako vedoucí
skupinové terapie pro muže pořádal workshopy v USA a ve Švýcarsku.
Bret Stephenson je zakladatelem a výkonným ředitelem Centra
Labyrint, neziskové organizace, jež poskytuje péči dospívající mládeži a vytváří pro ni výchovné programy. Centrum sídlí v South Lake
Tahoe.
Chcete-li získat další informace o Centru Labyrint, nebo případně
přispět na jeho činnost, použijte webové adresy www.labyrinthcenter.
org a www.adolescentmind.com.
O autorovi
327
O knize napsali
„Vynikající zdroj informací a praktický rádce, jak vést dospívající chlapce
k odpovědnému přístupu k vedoucí úloze ve společnosti a k dospělému
mužství… Nutná pomůcka pro rodiče, učitele, vedoucí pracovníky i manažery.“
— Angeles Arrien
„Společnost naléhavě potřebuje znát tyto myšlenky a postupy.“
— Ralph Metzner
„Kniha Co dělá z chlapců muže je zásadní četbou pro rodiče, pedagogy, prarodiče a kohokoli dalšího, kdo vytváří a ovlivňuje způsoby, jimiž společnost
přistupuje k mladým mužům. Bret Stephenson, uznávaná autorita v oboru
dospívání chlapců v muže, otevírá svou strhující knihu objasněním toho,
jak moc naše společnost ubližuje dětem tím, že je připravuje o možnost
organizovaného a ritualizovaného přechodu do dospělosti. V dalším textu pak
autor rekonstruuje přechodové rituály a obřady mužské dospělosti tak, aby
odpovídaly naší moderní době. Stephenson je mistrem prezentace způsobů,
jak pomoci chlapcům ,zabít draka“ a dosáhnout tak přínosného, zdravého
a úspěšného mužství. Doporučuji tuto knihu z celého srdce!“
— Michael Gurian
„Kniha Co dělá z chlapců muže buduje potřebný most mezi současnými
znalostmi a moudrostí domorodých starců. Tím, že autor využívá postupy
zdomácnělé v západní civilizaci a obohacuje je o duchovní moudrost dávných předků, zve čtenáře k překonání vzdálenosti mezi hranicemi známého
a nekonečnými hlubinami neznáma.“ — Malidoma Somé
O knize napsali
345
„Bret Stephenson má kritický názor na to, jak vychováváme chlapce, a zkoumá, jak pradávná moudrost a tradiční metody mohou pomoci dospívajícím
chlapcům stát se zdravými mladými muži a aktivními členy společnosti.“
— Aaron Kipnis
„Tato kniha reaguje na důležitou psychologickou a mytologickou potřebu
naší doby. Rodiče i pracovníci v poradnách a ve školství mohou těžit z její
prosté a nadčasové moudrosti. Stephenson provádí čtenáře tímto územím
vybaven dlouholetou zkušeností, hlubokým soucítěním a pozoruhodným
vypravěčským darem!“
— Stephen a Robin Larsenovi
„Situace naší zavrhované, zneužívané a nepochopené mládeže je jedním
z nejdůležitějších současných společenských témat — tématem významným,
a přitom žalostně ignorovaným. Kniha Breta Stephensona je hodnotným
příspěvkem do diskuse o tomto opomíjeném problému. Stephenson nabízí
propracovaný a praktický terapeutický přístup, který různé komunity uplatňovaly v tomto směru celé věky. Přechodové rituály byly integrální součástí
dospívání mladých mužů a moudře řešily toto vývojové období, které se
podle nejnovějších výzkumů ukazuje pro další rozvoj inteligence jako stejně
kritické jako rané a pozdější dětství. Kniha Co dělá z chlapců muže pracuje
s touto dávnověkou moudrostí a přizpůsobuje ji naší době a naší povaze.
Kdyby se hromady peněz aktuálně utrácené za udržení dospívající mládeže
na uzdě v našem nefungujícím a na trestání založeném školství věnovaly
na projekty, jako je tento, učinil by se tak zásadní krok k nápravě zdravé
společnosti. Stephenson si zasluhuje veškerou podporu, jaké jsme schopni.
Kupte si tuto knihu, používejte ji a šiřte její obsah.“
— Joseph Chilton Pearce
„Proč vlastně Amerika zarputile pumpuje miliardy dolarů do nefunkčních
zařízení, jež mají mladým mužům napomoci ve vstupu do dospělosti?
Stephenson říká, že ignorujeme odkaz našich prapředků, kteří úspěšně
vytvořili pro toto kritické období přechodový rituál a používali jej celé věky.
Autor propojuje množství informací o pradávných rituálech se zprávami
o tom, kam korporátní Amerika dospěla díky ignorování této dávnověké
moudrosti.“
— Youth Today (říjen 2004)
346
O knize napsali
Obsah
Předmluva
Prolog
Poděkování
7
9
12
Úvod
Jsou naše děti jiné?
Ztracené umění iniciace
Ty děti nejsou v pohodě
Co najdete v této knize
14
16
18
20
21
Kapitola první
Úvod do tématu dospívání
Vývojové problémy dospívajících chlapců
Hledání identity
Individuace a odchod z domova
Paradox a abstraktní myšlení
Egocentrismus
Idealismus
Pocit hrdosti
Puberta
Sexualita
Mimořádné stavy vědomí
Obřad a rituál
Labyrint, nebo bludiště?
23
23
24
32
33
37
38
40
41
44
48
50
53
Kapitola druhá
Stav dospívajícího národa
Co se sakra stalo?
Oni versus my
58
59
67
347
Statistiky vybízející k zamyšlení
Jak se to dělá jinde
68
74
Kapitola třetí
Vymizení iniciace
Dospělost versus mužství
Pochybná role
Dospívání je proces, nikoli fáze
Starší kmene: chybějící článek
Kam se poděli otcové?
Břímě svobodných matek
Život, smrt a znovuzrození
Přijetí tajemství
78
80
82
84
88
91
93
94
97
Kapitola čtvrtá
Přechodové rituály tehdy a dnes
Základy
Pseudoiniciace
Veřejně, nebo soukromě?
Kapitola pátá
Hrdinská výprava
Archetypální model přechodových rituálů
Stadia hrdinské výpravy
Odmítnutí výzvy k dobrodružství
Jak využívat model hrdinské cesty při práci
s dospívajícími chlapci
Hrdinská výprava jako model přístupu
Hrdinská výprava pokračuje
Kapitola šestá
Moderní pravidla pro starodávnou hru
Dospívání jako společenský stín
Absence otce
EJDJ: Emoce jako druhý jazyk
Vzdělávání, nebo izolace?
Škola v roli rodiče
Televize jako rodič, učitel, droga
Záměna fází lidského života
348
100
101
116
126
127
129
131
142
144
147
153
154
156
158
162
165
169
173
175
Kapitola sedmá
Konkrétní praktické návody
Neprostupná zeď
Nová definice úspěchu
Komunikační strategie
Zdravá dávka humoru
Co doopravy mění chování?
Význam následných opatření
Možnost volby a rozhodování
Pár pravidel o sestavování pravidel
Pro profesionály ve výchovných zařízeních
177
179
183
186
201
201
210
212
215
217
Kapitola osmá
Transpersonální přístup
Příprava scény
Venkovní rituály
Jak rozjitřit podvědomou imaginaci
Psaní poezie a písňových textů
Vyprávění příběhu
Balíčky a schránky
Vytváření hmatatelných symbolů
Jak to všechno spojit dohromady
220
223
229
240
248
250
256
265
272
Kapitola devátá
Poslední instance
Pouštní tábor pro zoufalé kluky
Válečné historky
Co vás metodika regulace problémového chování nenaučí
280
283
297
316
Doslov
319
Doslov k českému vydání
O autorovi
Bibliografie
Rejstřík
O knize napsali
322
327
328
335
345
349
„Kniha je zásadní četbou pro rodiče, pedagogy, prarodiče a kohokoli dalšího, kdo vytváří a ovlivňuje
způsoby, jimiž společnost přistupuje k mladým mužům… Stephenson je mistrem prezentace způsobů,
jak pomoci chlapcům ‚zabít draka‘ a dosáhnout
tak přínosného, zdravého a úspěšného mužství.
Doporučuji tuto knihu z celého srdce!“
– MICHAEL GURIAN
Bret Stephenson
BRET STEPHENSON více než dvacet let
pracuje s rizikovou a vysoce rizikovou mládeží
v USA. Během své kariéry působil v různých
službách a na různých pozicích, jako přednášející se účastnil nesčetných národních i mezinárodních konferencí, workshopů a přednášek. Bližší informace o jeho práci najdete na
www.adolescentmind.com.
Co dělá z chlapců muže
Publikace amerického transpersonálního psychologa se zabývá zásadním
obratem v životě každého muže – a sice jeho přechodem z dětství do dospělosti. Toto vývojové období se podle nejnovějších výzkumů ukazuje
být stejně klíčové pro další rozvoj zdravého duševního růstu jako rané
a pozdější dětství. Integrální součástí dospívání mladých mužů byly proto
ve většině tradičních kultur různé přechodové rituály a iniciace.
Autor otevírá svou strhující knihu popisem situace městské rizikové
mládeže v USA a zamýšlí se nad příčinami i formami vzdoru a nepřizpůsobivosti dospívajících chlapců. Ukazuje na spojitosti mezi absencí
tradičních přechodových rituálů a rizikovým či delikventním jednáním
mladistvých. Objasňuje, do jaké míry naše společnost sebe samu i své děti
ochuzuje tím, že je připravuje o možnost ritualizovaného přechodu do
dospělosti. V dalších kapitolách pak autor rekonstruuje přechodové rituály a obřady mužské dospělosti tak, aby odpovídaly naší moderní době.
Stephenson se inspiruje různými domorodými tradicemi a snaží se
tyto v dnešní (post)moderní společnosti chybějící rituály kompenzovat
specifickými technikami, které kromě vyprávění příběhů a rozmanitých
uměleckých technik zahrnují také například indiánskou saunu, hledání
vize, různé způsoby modlitby, práce s živly a další.
DharmaGaia
RODIČOVST V Í – DOSPÍVÁ NÍ – CHL A PCI – PŘ ECHODOV É R ITU Á LY
www.dharmagaia.cz
Knížky pro přemýšlivé lidi
Bret Stephenson
Co dělá z chlapců muže
Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti
DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
Download

Bret Stephenson C o dělá z chlapců m uže