HO RIZ ON T
Josef Mašek
Hance a Robíkovi
HORIZONT
Josef Mašek
Rakovník 2008
druhé vydání
C - Copyright Robert Mašek a Hana Tichá
Veškerá publikace díla nebo i částí pouze se svolením autora
nebo vlastníků autorských práv.
OBSAH
Příprava
8
Vlak
Hranice
3
Návštěva
37
Kaviár
5
Kartůšky
8
Moskva
10
Ivantějevka
1
Hody
12
Snídaně
13
Odjezd
1
Restaurace
18
Letiště
2
Letadlo
2
Odlet
2
Prolog
Když jsem se vrátil ze Země Sovětů, tak každý, kdo věděl,
že jsem tam byl, začínal hovor místo pozdravu větou: „Tak
povídej, jaké to tam bylo?“.
Povídal jsem a vyprávěl.
Bylo to takové, že Robert, když se ho jeho kamarádi
vyptávali, jaké jsem měl pocity z návštěvy Ruska, definoval
to naprosto přesně - „Když se táta vrátil z Paříže, mluvil pět
minut a zbytek dne rozbaloval dárky. Když se vrátil z Moskvy,
nepřivezl nic, zato až do večera vyprávěl.
A ještě to nestačil všechno.
I tentokrát mne přátelé přemlouvali, abych své vyprávění
zapsal. Myslel jsem si, že je to zbytečné, protože tehdy jsem
se naivně domníval, že cestování na Východ bude právě tak
snadné, jako je dnes do Bavor. Dnes vidím, že tomunení.
A hodně dlouho ještě nebude. Tak proto jsem napsal tohle
povídání.
Celé tohle povídání o Zemi, kde zítra znamená už
předpozítří , jsem věnoval Robíkovi, protože všechno, o čem
pevně věřím, že ještě napíši, bude věnováno vždy Robíkovi. Je
věnováno i Haničce, protože jsem typ, který je schopen vyjet i
za Polární kruh v vedněch trenýrkách, s maratónkami na nohou
a nezbytně maskované košili. Že jsem odjel s podstatněširším a
civilizovanějším vybavením je právě její zásluha.
Navíc, což ovšem s věnováním nemá nic společného,
má společně s Květou obrovský podíl na tom, že se z
nepravidelných vlnovek, které vydávám za latinku, dostalo ze
sešitů na obrazovku počitadla, potom na disketu a nakonec na
stránka kancelářského papíru.
Myslím, že darovací účinek těm dvěma příliš nerozmělním,
napíšu-li, že je věnováno i těm báječným lidem, se kterými
pracuji v jednom úseku a kteří přímo či nepřímo a větší nebo
menší měrou se zasloužili o to, že jsme tam vůbec jeli, Šíšovi,
Pavkovi, Miladě i Jiřince a Lídě.
Samozřejmě, že je trošičku i těch, kteří „byli u toho“,
Zdeňka z Martimexu i Zdeňka z Technometry, Jany z Jihlavanu,
Valji z Brna i Ady z Velešína a jakpak by ne také Vlastíka a Iva.
Bylo by nečestné vyřadit z pomyslného vlastnictví obě
Tamary a Natašu, Timdu, Voloďu, Karin Vasiljeviče, Genadije,
ale podrobnější výčet je na samém konci knihy.
Takže také jim.
J.M
Příprava
Nesmírně miluji svou zem a zvláště pak ten kousíček
země, který se jmenuje Rakovník a ulici Čelakovského, kde
jsem vyrostl a prožil nejbáječnější dětství, jaké si jen lze
představit, a také dům s číslem 712, který bych nevyměnil
ani za paláce a zámky a rezidence - kdyby mi je výměnou
nabízeli.
A přesto, že jsem takový patriot, tak přesto jsem celá dlouhá
desetiletí toužil po tom, abych mohl svobodně a bez problémů
cestovat, navštívit země v sousedství, ale i města vzdálenější.
Nepočítám-li několik návštěv bývalé NDR a odborářskou
rekreaci v Bulharsku a kratičký, třídenní studentský zájezd
do Wroclavi, pak ke splnění mých snů zbývalo mnohé.
A, ač to zní sebepodivněji, toužil jsem i po návštěvě
Sovětského Svazu. Bylo to zvláštní a vděčím za to své - aby
to neznělo neskromně - ne zcela obyčejné paměti, která je
schopna uložit, a to už od velmi časného mládí, neuvěřitelné
množství informací a co je horší, nedokáže je už vymazat. A
tak se stalo, že ač jsem ruštinu z principu neměl rád, všechna
ruská slovíčka, která jsem kdy četl nebo zaslechl, se postupně
seřadila do oné zázračné hmoty, která se nazývá mozek a
trpělivě čekala na můj pokyn, aby poslušně vypochodovala a
řadila se do vět a souvětí.
Jen díky té ne zcela zvláštní paměti se stalo, že ačkoli jsem
neprožil ani o hodinu ruského jazyka víc, než mí vrstevníci,
byl jsem schopen i po létech, kdykoliv, jen po kratičkém
několikaminutovém zahřívacím kole, svou slovní zásobu
použít. Gramatice jsem nepřikládal rozhodující úlohu, což je
dodnes terčem úšklebků mé spolupracovnice, která naopak
se pihňá a rochá a labužničí ve všech fintách německého i
ruského jazyka, kterých je mocná, a když ondyno, ještě před
revolucí, vyhrabali zpod koksu ruského zajatce..., ale to už
bych odbočoval.
Takže díky té štastné-neštastné paměti a slovníku nejenom
ruských slov, který je v ní uložen, jsem platil v naší továrně
za experta na ruštinu a jako takovému mi byly přidělovány
ruské delegace všelikého složení, které bůhvíproč, toužily,
anebo měly v plánu, navštívit náš podnik.
A já celá ta léta toužil podívat se alespoň na pár dní tam,
kde - jak nás učil soudruh Fučík, “zítra znamená už včera”.
Jezdili však jiní, a jezdili hojně, a jejich zájezdy čítaly do
revoluce v listopadu čísla čtrnáct, patnáct, ale i víc.
Jenom jedenkrát jsem se užuž viděl za rubežom, na jakési
mezinárodní výstavě zpracovatelů plastických hmot, už jsem
dokonce měl i speciální cestovní pas, ale na poslední chvíli
mocní našeho mikrosvěta řekli své “ne”.
A tak jsem dál vodil šikmooké vojáky tmavé pleti, kteří,
myslím si, že to není urážka, prvně v životě viděli tolik strojů
pohromadě, i nefalšované veselé děti z mezinárodního tábora,
které jásaly nad hrstí granulí barevné plastické hmoty, i
zasloužilé odboráře, kterým zájezd sem - s nezbytnou návštěvou
a v doprovodu chmurných referentů NKVD pseudo-družebního
podniku, dali jako dárek na rozloučenou se zaměstnáním. Ale
dělal jsem to fakt rád, protože mému zrcadélku ješitnosti dělalo
dobře, a vždy se přiměřeně orosilo, když “oni” rozuměli mně
a já zase jim. Poprvé se na mne usmálo štěstí, když jsem byl
nominován na veletrh do Vídně, půldenní, ale báječný zájezd a
o půl roku později ještě báječnější veletrh v Paříži.
V naší ulici, o které již byla zmínka, se odedávna od jara
do podzimu scházívali navečer sousedé jen tak, před domem
na lavičce, na kus řeči a sdělovali si novinky toho dne a plány
na nejbližší budoucnost. A v posledních dvou letech k těmto
letitým tématům přibylo i téma půlstoletí neslýchané, kdo kde
byl a co kdo kde viděl. Přes zeď jsem slýchával útržky vět: “...
to já, když byl v Mnichově... nebo... jak jsme, viď táto, jeli
posledně skrz Norimberk...”, ale nikdy nepadla, v posledních
třech letech, zmínka o azbuce.
Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jsem toužil vidět, nejen
navštívit, ale vidět rudou šestinu světa, o které jsem bezmála
celé půlstoletí schraňoval rozporuplné a oficiální informace.
Společně s biblí a později s panem Simmelem zastávám názor,
že “všichni lidi bratry jsou” a to byl ten hlavní důvod. Fakt.
Proto, když se v naší továrně objevili počátkem léta čtyři
návštěvníci a mluvili azbukou a já byl určen, jako už kolikrát
předtím, že je provedu továrnou, byl jsem nefalšovaně rád
a moje radost se znásobila ve chvíli, kdy bylo takřka jisté,
že naše, tedy nejen TOSácká, ale vpravdě československá
delegace je očekávána v Moskvě. A že jedním ze členů této
delegace budu i já. .
Samozřejmě, že jsem si vzpomněl na mezinárodní
plastikářskou výstavu, ale ti mocní, kteří tenkrát řekli mé
účasti kategorické “ne”, už buď v továrně nebyli, dílem zhynuli
na sešlost věkem, dílem zastávali potupné funkce, ze kterých
mne nemohli ohrozit nebo včas zahodili stranickou knížku
a dali pětku na studenty, a i když ji někteří zas z toho fondu
vzápětí vzali zpátky, byli teď rádi, že jsou rádi a vůbec nestáli
o to, aby kdokoliv, například já, řekl: “...ale poslyš, já si
vzpomínám, že tys’ tenkrát...”.
Proto byla má šance reálná a já se těšil jako málokdy
předtím. Posílali jsme spoustu faxů a nesčetněkrát “pazvonili”,
což je jedno z nejpoužívanějších ruských slova neznamená
nic jiného, než někam nebo někomu zatelefonovat. Když jsem
figuroval, když bylo moje jméno, osobní údaje a funkce, která
zněla typicky rusky “staršij inženěr“, zapsáno na oficiálním
zvacím faxu, protože i přes perestrojku a glasnost stále musíte
mít i do byvševo sajúzu pozvání, a když jsem dostal do svého
pasu, jehož titulní tmavozelené desky zlatě hlásají, že jsem
občanem Československé socialistické republiky, což je pro
další vývoj událostí dost podstatné, i razítko “AB služebnaja”,
nestálo v mé cestě za horizont prakticky nic.
Ale přeci jenom. Já, který jsem (zase ta nešťastná
skromnost) sloužil lékařům a maminkám a učitelům jako
prototyp zdraví, a který jsem, namouduši, v životě vážněji
nestonal, jsem rok předtím, před tou velkou cestou, zničeho
nic zaznamenal jedné pohnuté noci úkaz, který jsem znal do
té doby jenom z vyprávění, totiž, že srdce, o kterém jsem
půlstoletí vůbec nevěděl, že ho mám, tedy myslím tím srdce
v anatomickém slova smyslu, abych předešel úšklebkům mých
nejbližších spolupracovníků, to vzpomínané srdce si uprostřed
noci najednou začalo dělat co chtělo, jakoby ztratilo jízdní řád,
ťukalo si chvíli o překot a pak se na dlouhé vteřiny odmlčávalo
a já byl tak vyděšený tím dosud nepoznaným úkazem, že jsem
odmítl zajet si na pohotovost a proseděl jsem zbytek noci
v křesle a teprve k ránu si srdíčko dalo říci a chovalo se
způsobně jako dřív, jako zamlada.
Jenže po několika měsících se to objevilo znovu na kratší
čas, pak znovu odpoledne a potom ještě několikrát.
Jestliže vám někdo řekne, že pohrdá smrtí, je to buď cvok
a patří na čtyřku nebo na kolonku nebo je to pozér, od kterého
raději dál. Ve chvílích arytmie, tuším, že tak se ten úkaz
odborně jmenuje, jsem vždy dostal šílený strach o svou kůži
a zapřisáhl jsem sebe a své okolí, že hned zítra, hned jak se
rozední, půjdu k Honzovi Silbrovi, který se jako dobrý džin a
dobrá červená nit asi bude táhnout každým mým vyprávěním.
Samozřejmě, že jsem nešel, že jsem si našel tisíc a jeden
důvod, abych tam nemusel, že Honza zrovna neslouží, nebo
že teď to dalo pokoj, anebo že jsem tam volal a že je na sále.
Tak kvůli srdíčku jsem usoudil, že letadlo nebude ten
pravý dopravní prostředek, byl jsem přesvědčen, že i přesto,
že na lince Praha-Moskva létají klimatizovaná a přetlaková a
navýsost pohodlná Tůčka, byl jsem si jist, že ten rychlý časový
a zeměpisný posun a kolísání výšky a řada dalších okolností
mému srdíčku neprospějí. A i přesto, že jsem věděl, že mohu
v kteroukoliv denní i noční hodinu sáhnout do slovní zásoby,
vyvedené v azbuce a že má nešťastná paměť mi pošle nejenom
slovíčka, ale přibalí k nim i spoustu doprovodných informací
ze všech možných oblastí, které se byť i jen trošičku dotýkají
daného problému, tak přesto mne jal pocit odpovědnosti, do té
doby v té oblasti dosud nepoznaný a usoudil jsem, že kde jinde,
než ve vlaku se setkám s nefalšovanými sovětskými lidmi a
porozprávím s nimi v azbuce a oživím stará a pochytím nová
rčení a nezklamu přátele z našeho podniku.
Když jsem však svým spolupracovníkům sdělil svůj
nápad, dlouho a srdečně se smáli a plácali se do stehen a mezi
nádechy hýkali: “Ty, pocem, Josef, ty seš srandista, no tohle”
a poplácávali mne uznale po zádech a volnou rukou si utírali
smíchové slzy. A potom, když popadli dech a zmátořili se
z té veselosti, dodávali chmurně vraštíce čela, speciálně pak
můj tandem, nebo já jeho tandem - to není podstatné, Vlastík.
Důvěrně se naklonil a bůhvíproč šeptal: “Neblbni, Josef, to
nemůžeš přežít, to nemůže žádný normální člověk přežít, a pro
změnu konejšivě mne hladil po lopatkách pohybem, kterým
říkal, a jsem si jist, že se nepletu: “No tak, všechno bude zas
dobrý, dnes jsou doktoři machři” a metal tázavé pohledy na
moji spolupracovnici Hanku ve smyslu: “Co se to děje?” Ta
pak, s nefalšovaným závojíčkem strachu v zelenkavých očích
špitala: “To se fakt nebojíš, to si myslíš, že jsi nejsilnější, že se
vůbec a nikoho nemusíš bát?” a měla slzičky nakrajíčku, jako
kdybych šel do války anebo mezi kanibaly.
Má láska N°. I, Robík, páč mne má nesmírně rád a právě
proto, i když si myslí, že jsem vymyslel šílenou ptákovinu,
tak přesto se neodváží mi to říci, ten jenom zmateně mumlal,
že to asi nebude nejšťastnější řešení, ale rozmlouvat se mi to
neopovážil.
Ostatně, vezmu-li si něco do hlavy, tak to udělám přesně
tak, jak jsem si předsevzal, i když už třeba v polovině je nad
slunce jasnější, že to ptákovina opravdu byla.
V tomhle případě to fakt nebyla okázalost, furiantství, póza
nebo statečnost, byl to fakt jenom strach o vlastní kůži a touha
po oživení slovní zásoby. A také, což nebylo nejpodstatnější,
ale i to hrálo významnou roli, věřil jsem, že z vlaku uvidím
přeci jenom víc, než z desíti kilometrů z kabiny túčka.
Málem jsem zapomněl, Valja, což je rodilá a nefalšovaná
Ruska, která se před pěti lety přivdala sem, vlastně tam,
na Moravu, a která, když se doslechla od mých přátel, že jsem
se neodvolatelně rozhodl jet vlakem, pozvonila kvapně z Brna
a nezdržovala se formalitami a pozdravy, na což si jinak široká
ruská duše potrpí, a začala:
“Pepikůůů (legračně protahuje koncovku mého jména),
neblázni, to nevyděržíš.”
“A proč”, opáčil jsem a vodopád českých slov s ruskou
gramatikou a sovětskou výslovností pokračoval:
“Ty neviš, ty neumíš představit, jak oni cestují, tam hlad,
tam néni nic, absolutně tam...”. Nic, absolutně nic nemohlo
můj úmysl zvrátit. Čím víc mne ujišťovala, jak cesta vlakem
do Moskvy se rovná sebevraždě, tím víc jsem byl přesvědčen,
že vlak je to pravé. To jediné, čím se český byznysmen může
do Sovětského Svazu dostat.
A v tu vteřinu jsem dostal ďábelský nápad. A hned jsem ho
uvedl ve skutek.
“Ostatně”, procedil jsem skrze zuby, “když pojedeš se
mnou, tak to přežiju snáz. Pojedeš přeci, nebo ne?”
Vyrazilo jí to dech. Ale jenom na chviličku. “Jásně, že
pojedu.”
Samozřejmě, že neuplynul týden a zavolala mi, že se móc
omlouvá a móc ji to mrzí, ale se mnou že tentokrát nemůže jet,
že poletí o týden dřív než ostatní, že obětuje kvůli nějaké české
fabrice svou ruskou dovolenou a své sovětské osobní volno a
bude tam jednat, ale zpátky, zpátky, že určitě, no jásně, pojede
se mnou.
Když mi už osud přidělí roli haura, snažím se vo što by
to ni stalo, hrát ji až do konce. Takže jsem se už tady v rodné
vlasti rozhodl, že žádný one way ticket, ale i cestu zpáteční
absolvuji některým z četných skorých pojezdů, o kterých jsem
si dětinsky myslel, že jsou jich plná sovětská nádraží a uhlazení
průvodčí daleko před nádražní halou nahánějí cestující, jenom
aby je mohli povozit. Šéf naší mise, Velký Mág Ivo, podnikl
na naši kancelář několik halasných nájezdů a už z chodby
vykřikoval:
“Co tě to napadlo, co blbneš a i on se očima přes má záda
dovolával Hanky, aby jako potvrdila, že to nemyslím vážně, že
to byl jen chvilkový nápad a Hanka kroutila očima a příšerně
se šklebila, což mělo znamenat, že i přesto, že dneska jsou
doktoři machři, s tímhle se už nedá nic dělat. Absolutně nic.
Jak ustávaly nájezdy členů naší delegace a mých
spolupracovníků, tak netušenou měrou začaly narůstat
telefonáty z dalších továren, které se podniku zúčastnily, jejichž
zástupci se doslechli o mém způsobu cestování. Ani jediný
nemohl pochopit, že může existovat někdo, komu nabízejí
letenku na pohodlných dvě a půl hodiny letu a on dobrovolně,
naprosto dobrovolně ji vymění za dvě noci a dva dny cestování
bůhvíjak a bůhvíčím, protože právě tolik cesta do Moskvy
obnášela. Jediný, kdo se vůbec nedivil, byl milionář Timda,
duše celé akce za sovětskou stranu a jeho nohsled Voloďa;
u nich je to běžný způsob cestování a sto kilometrů a hodina a
půlden nehrají vůbec, ale vůbec žádnou roli.
Ti, co letěli, měli koupené letenky na pondělí těsně před
polednem a někdy okolo třetí měli být v Moskvě. Já jsem
naplánoval odjezd už na pátek, abych byl v Moskvě v neděli
k večeru, vyspal se a potom svěží a s pocitem průkopníka
mohl uvítat naši delegaci na Šeremetěvském letišti. A protože
jsem člověk neschopný praktického života a rád, velice rád,
nechávám za sebe zařizovat své věci jiným, poprosil jsem
Haničku, aby šla se mnou do slavné turistické kanceláře Čedok,
jejíž televizní a novinové a plakátové reklamy hlásají, že jsou
špička ve svém oboru, profíci, kteří splní každé vaše přání
z oblasti cestování dřív, než byste řekli švec.
Možná že jinde, v jiných městech, nebo v jiných světadílech
tomu v Čedoku tak je, ale v rakovnickém Čedoku zřejmě
nepostřehli, že víc jak rok a půl se bourají monopoly a výsadní
postavení a plánované hospodářství, a přesto, že spojení “tržní
mechanismus” bylo v té době skloňováno ve všech pádech
všemi civilizovanými sdělovacími prostředky včetně tisku,
tak přesto všechno, když jsem vyjevil svou touhu jet vlakem
za horizont, úřednice si nás prohlédla s netajenou nelibostí,
jako kdyby ji měli zapřáhnout místo lokomotivy a já měl přes
váhu, což sice mám, ale kolonka v tom smyslu v žádných
papírech nebyla, nicméně našla seznam vlaků, které jedou
tím směrem a mě se zalíbil skoryj pojezd Dukla, co odjíždí
z bývalého Hlavního nádraží a staronově Willsonovo těsně
před šestou večer a v Moskvě je obden, odpoledne, těsně před
třetí.
Ale lístek jsme nedostali, protože sít cest, směřujících
k Matičce Moskvě je spřádána kdesi v Praze na počítači n-té
generace a bude tam nutno zavolat, nikoli pazvonit, ale docela
obyčejnsky česky zavolat a oni sdělí, zda je volné místo a
teprve pak bude vystavena jízdenka.
Skutečně, druhý den zavolali a že si můžeme přijít, tak
tedy Hanka vyrazila a když se vrátila, sdělila mi novinu, kterou
jsem zprvu přijal se smíšenými pocity.
“Ten tvůj vlak má dvě poloviny, první je sovětská se čtyřmi
lůžky v kupé a druhá československá se třemi lůžky ve vagónu.
Vybrala jsem ti tu ruskou polovinu, protože tam spíš potkáš
ruského občana, když po něm tak toužíš a navíc, obsazují jen
tři lůžka, takže budeš mít větší pohodlí. Jo, a je to vagon číslo
7.”
I sedli jsme a napsali fax, že gospodin Mašek, staršij
inženěr přibude v Moskvu v neděli vlakem Dukla, plánovaný
příjezd v 15.00 odpoledne místního času, vagónem č. 7.
Do odjezdu zbývalo ještě moc dní a mne kupodivu vůbec
neschvátila cestovní horečka. Kamarádi chodili do kanceláře
velice často a nešetřili radami, co všechno si mám s sebou vzít,
ale byly to rady vesměs pro nedělní přílohu nezávislého plátku.
Ozvala se i Valja, učinila poslední vášnivý pokus mi cestu
vlakem rozmluvit, snad se v ní hnulo svědomí, že nedostála
svému slibu a jakoby na generálce přehrávala scénu z Evžena
Oněgina, zapřísahala mne, že nevím, že si neumím představit,
že oni jezdí tak, že ještě v Praze vypijí každý flašku vodky
a cestu prožijí v mlžném a všeodpouštějícím oparu, “ale ty”,
hučela, “ty přeci něpiješ, absolutně a buděš mít hlad.”
“Tak mi alespoň slib”, zakončila neúspěšný pokus, že si
seženeš jídlo na čtyři dny, nejméně na čtyři dny, protože tam
nic nesežéneš.”
“Jasně”, řekl jsem, “seženu dvojnásobnou dávku, protože
ty přeci zpátky pojedeš se mnou.”
“Jásně”, a řekla to dřív, než jsem já dokončil svou větu,
jásně, že pojedu, už se těším.”
Jsem člověk adaptabilní a mám mnohokrát vyzkoušeno, že
bez problémů a následků vydržím bez jídla několik dní, nejvýš
si šoupnu béčko vitamin a Celaskon a když mám litránek
českého instantního kafe, bratru za patnáct korun sklenička,
tak nět probléma. A snad bych lehkovážně i vyjel jen s těmi
půllitry oné kávoviny a několika baleními vitamínů a dvěma
tabulkami slovenské, nacionalisté odpustí, čokolády na vaření.
Leč Robík a současně s ním i Hanka označili tento způsob
stravování za - mírně řečeno - podivný, a tak jsem oběma slíbil,
že se zásobím, což v praxi vypadalo tak, že jsem Haničce dal
stovku nebo dvě a poprosil ji, aby jako odborník nakoupila vše
potřebné.
Mezitím, do odjezdu už zbýval jenom týden, nejprve
pazvonili a potom faxem potvrdili, že můj příjezd do Moskvy
v neděli není nejvhodnější, neřekli přímo, že to je blbost, ale
naznačili, že lidé jsou na dačách s rodinami a továrny jsou
zavřené a výzkumné ústavy jsou zavřené a též v ubytovacích
zařízeních jsou jenom vrátní, a že by bylo vpravdě ideální,
kdybych přijel tímtéž vlakem, skórym pójezdom Dukla, ale o
den později. Představa, že mi, že nám, bude navštíviti nevraživé
úřednice v Čedoku a zrušit v paměti počítače cestu páteční a
naopak zabudovat tam náhradní cestu v sobotu, ta mne děsila,
i když nemám strach před velkými zvířaty, spíš naopak, a i
když jsem si ve své prostotě myslel, že počítač je tam právě
proto, aby byl rychlejší než lidé a neomylnější než lidé a také
problémů prostý, já osobně jsem zrušení jízdenky a přesunutí
na jiný termín považoval za věc když ne zcela běžnou, tak
alespoň nijak výjimečnou. Aerolinie celého světa používají
systém Gabriel a on fakt funguje odkudkoliv na světě, a když
jednou za uherský rok vydá dva lístky na stejné sedadlo, je z
toho senzace pro všechny tiskové agentury, které v branži něco
znamenají.
Ovšem, že nás dáma v Čedoku nezklamala a v hrubých
rysech nastínila vzniklé komplikace tak živě, že jsem se hrnul
ze dveří a nabral směr k Masně a uzenářství Urban hned vedle,
že vyplením jejich sklad trvanlivých salámů a zásobím se
na cestu pěšky. Jinak jsem to neviděl.
Hanka, řeknu vám, dokáže být nepříjemná, když si je jista,
že má pravdu, a protože - když si lidé vystávali frontu s ešůsem
na svůj příděl IQ, musela jít několikrát, musela jít mnohokrát
na úkor těch druhých, samozřejmě - jinými slovy, nestává se
jí často, aby potkala rovnocenné soupeře a nemá-li ten soupeř
alespoň tolik I-quocientu, aby pochopil, že všechno ostatní je
lepší, včetně zhoupnutí se, než se s ní pouštět do šarvátek, tak
pak když mu to dojde, vyhledá nejbližší železářství a koupí
skobu, která dobře vleze do zdi.
Dáma patřila k těm prvním a poměrně se ctí vyklidila pole,
znectila byrokratický počítačový aparát v Matičce stověžaté a
že prý nám dá vědět.
Splnila a tak jsem mohl poslat do Moskvy fax, že přijedu
Duklou, ve stejnou hodinu, ale v pondělí a připojit žádost, aby
mne někdo z domorodců očekával.
Potvrdili a já neviděl nic, co by stálo v cestě. Ne tak Hanka,
vzpomněla si, že Zdeněček, když byl v dobrém rozmaru, dával
k lepšímu story o tom, jak několikrát cestoval z Ukrajiny
zpátky do vlasti a jak vlak třeba i nejel ten den, co měl jet
a když posléze, za den-dva jel, tak bylo nutné dát kapalné
všimné přednostovi stanice, aby poplatníky vpustil tajným
koridorem do prominentního vagónu. Nerad líbám tygra i přes
proklamovanou neúctu k velkým zvířatům, ne tak Hanka.
Ohromila mne totiž zprávou, že o tom v noci přemýšlela a
že by bylo dobré zajít do Čedoku a koupit si i zpáteční jízdenku.
Barevně a širokoúhle jsem viděl onu úřednici, jak to
s ní šupne, neabdikovala-li už na své místo, až nás tam zase
zahlédne. A určitě zmáčkne nějaké tlačítko pod stolem, jako
mívají v bankách za účelem loupeže a pojedeme na východ,
ale s konečnou stanicí v Leopoldově nebo Sabinově, to nám
přeci nemůže projít.
Dáma zjevně chtěla zdrhnout, ale nebylo kam a nebylo
ani komu to přehrát, protože kolegyně vysvětlovala dvojici
cizinců, kteří mluvili skoro rusky, ale ne tak, aby jim bylo
rozumět, ale česky zas ne tak srozumitelně, aby bylo možno se
jich zeptat třetí řečí.
Poznal jsem to na ní, že neví, čí obětí se to stala a tak
jsem dal najevo své nezištné úmysly pohybem, vtančil jsem
za Hankou k pultu, zvolil jsem vídeňský šotyš pro ten účel a
dáma jela na kyslíkový dluh. Hanka jí šanovala, nevím proč,
vychrlila své, naše přání ohledně cesty zpáteční. Tak upřímně
a zhluboka si oddechnou jen lidé, když jim dopadlo dobře
životní rozhodnutí nebo když jím lékař řekne, že jejich nemoc
není to, zač ji pokládali nebo když se udělá maturita nebo vám
nepřiklepnou patemitu, tak nějak. Neuvěřitelně rychle a jen
s nezbytným komentářem vypsala zpáteční jízdenku a já vrostl
do země jak Lottova žena, protože to bylo okamžitě, fakt hned
na místě a já si plasticky představoval, že když pro počítač
v Praze byl mnohahodinový problém zablokovat místenku, a
je to co by dopliv’, tak kolik dní či týdnů bude trvat podobná
operace počitači v Moskvě, když je vzdálený tisíc verst?
I cena byla velice kulantní, o třetinu nižší než cesta tam, inu
zem, kde již zítra znamená včera, že.
Ale pak jsem znejistěl, protože tam nebylo ani číslo
vagónu, ba ani vlak, dokonce když jsem se podíval podrobněji,
dočista chyběla celá stránka, přesněji řečeno, nebyla vůbec
vyplněná ta stránka, co měla rastr pro název zpátečního vlaku
a datum a hodinu jeho odjezdu, jakož i číslo vagónu, ať už
patři komukoliv. Ten vagón. A dáma, dlužno podotknouti, se
nepásla na mám zmatku, ale rychle vysvětlila - spíš Hance
než mně, páč já jsem naprázdno polykal, a byl jsem stižen, že
z naší země nelze zajistit lůžko ba ani místenku z Moskvy, jen
tu zpáteční jízdenku a místenku, tedy lůžko že si musím zajistit
sám až tam.
“A tahle jízdenka”, dodala a snad to měla být útěcha, “platí
čtyři měsíce”, což mi připadalo jako fór, protože jsem neměl
v úmyslu být v Moskvě ani o hodinu déle, jakkoli jsem se tam
těšil, natož tam přezimovat - červenec plus čtyři měsíce, to už
dávalo tušit, že se v listopadu v Moskvě psi neperou o chládek.
Ale vzpomněl jsem si, že kdykoliv jsme se sovětskými přáteli
na nějaký cestovatelský problém v diskusi narazili, řešili
to velkorysým mávnutím ruky a dodatkem “nět probléma”,
přičemž světácky dodávali někdy “no problem” a v dobrém
rozmaru, což bylo prakticky non-stop, doplňovali: “Granica?
- nět problem, pamožem praskočit. Benzin? - nět problem,
pamožem zapravit!”
Na “nět problem” v souvislosti s cestou zpáteční jsem si
sice nevzpomněl, že bychom ho kdy diskutovali, ale neníli problém benzín a celní formality a jídlo a panebože i pití,
navzdory Gorbymu striktnímu zákazu, tak lůžko pro Pepánka
se v Moskvě dozajista najde. A nenajdou-li “molodci”, ne, oni
užívají kupodivu “rebjata”, lůžko pro Pepánka, proč by nenašli
i pro Valju, pročež jsem Valje lístek zpáteční nekoupil.
Jak už jsem řekl, rád se nechávám zastoupit ve věcech,
kde je co do činění s frontami, nákupy, úředníky a institucemi.
Z toho důvodu jsem hodil za hlavu i otázku ošacení, jakkoli
můj tandem Vlasta, nepoučen pařížským veletrhem, který jsem
prožil v maskované bundě a zelené celtákové s jemerickým
odznakem na rukávu, což mi mimochodem otevíralo cestu
nikoli do diplomatických kruhů vystavovatelů, ale jako jeden
z mála, ne-li jediný, vím, kdo jakou vydobyl na vojně hodnost.
Tak Vlastík se nevzdal naděje, že alespoň Moskvu oblažím
sněhobílou košilí a motýlkem, vázankou nebo mašličkou
pod krkem po vzoru Mikoláše Alše nebo Garry Coopera a
tak silně zaútočil na Hanku, že mi přibalila do tašky kravatu,
ale to bylo prakticky vše. Kombinace tmavých manšestráků,
bílé košile a kravaty byla nakonec seznána užší porotou za
poměrně slušnou v porovnání s maskáčem, nicméně na cestu
jsem zvolil khaki celtové kalhoty, které mají obrovskou
výhodu ve dvou kapsách vepředu na stehnech, kapsách, které
se daly uzavřít bytelným černým zipem. Důvod velebení je
prozaický, cestovatelé z dřívějška nás někdy taktně a jindy
naopak bez příkras varovali, že zručnost moskevských kapsářů
je nadsvětová a valuta uložená v klasické kapse nemá šanci na
přežití. Děsně rád nosím riflovou košili. Je volná, má báječný
střih a cítím se v ní - no prostě báječně. A maskovaný kabátek,
vlastně je to kopie vojenské dlouhé bundy, včetně dvou prýmků
na výložkách se už stala neoddělitelnou součástí mého šatníku.
To, že se až jiráskovsky rozvláčně zmiňuji o svém oblečení, má
svůj význam. Každá z částí mého oděvu sehrála během cesty
specifickou roli. Ještě se sluší podotknout, že poměrně slušný
obnos, část v maruších a část v dolarech - tvjordych zeljonych,
protože rublíky nebylo možné oficiálně směnit, jsem dal
Vlastíkovi s tím, že v letadle budou přeci jenom bezpečnější
a já si do vzpomínaných kapes uložil naši pětistovku a pár
papírových- drobasů a do pravé padesátku v dolarech a stovara
v maruších.
A protože jsme věděli, že víc než vlídné slovo otevírá ruské
brány lahvička něčeho ostřejšího, a protože ani naše pokladna
nebyla bezedná, přesvědčil jsem Vlastíka, že hřích je utrácet
za Bechera a že Chalupářská slivovice se dvěma švestkami
na nálepce udělá stejnou službu. Příšerně se šklebil a nevěřícně
kvičel, ale každý máme svou devizu, mou je skromnost, jak už
jsem se zmínil, Vlastíkova je šetrnost proto podlehl.
Flašek byla síla, koupili jsme sice i pár lepších, ale naše
supertajná zbraň byla Chalupářská slivovice s potupnou cenou
tuším 39 korun, což byla sice stará cena, ale to za hranicí
nevěděli. A Vlastík, nezmohl jsem se ani na protest, rozdělil
ten náklad spravedlivě na dvě poloviny a tak jsem ve své tašce
vezl půl metráku prospektů a návodů a fólií, co jsou na nich
barevné výkresy našich prvků a také šest flašek té síly, včetně
Chalupářské.
Přemluvil jsem Jirku, tedy manžela Hanky, aby si udělali
výlet do Prahy, v sobotu pozdě odpoledne, a mne přibrali
s sebou. Den byl báječný a my měli v Praze hodinu času, dámy
Tiché, protože naše expedice se rozrostla i o “malou” Hanku,
zatoužily po zmrzlině, byl státní svátek a kromě několika stánků
nebylo otevřeno vůbec nic. A teprve teď na mne padla cestovní
horečka. Už jsem si přál sedět na svém lůžku a vědět, že tahle
polička je pro moje zavazadla. Přemluvil jsem klan Tichých a
vydali jsme se zpět, okolo hloučků Arabáků a cígošů, kteří v té
době okupovali Václavák a přilehlé okolí.
Modrá brašna, díky Chalupářské slivovici a prospektům,
mi mohla urvat rameno, ale nic se nedalo dělat. Na tabuli už
rychlík uveden byl, dopravili jsme se podchodem na správnou
kolej a našli sovětskou polovinu vlaku s vagónem N° 7.
Nástupiště bylo prakticky prázdné, jen na plošiňáku před
mým vagónem seděla skupinka lidí v civilu, jeden z nich měl
půlku ajznpoňácké uniformy a civilista vykřikl: “Jáké mátě
číslo vagonu?” a já zařval, že sedm a hrnul jsem se dovnitř.
Vlak
Měl jsem první kupé, určené pro cestující, protože to
úplně první patřilo průvodčím a ve druhém byl radiouzel
soupravy, alespoň to hlásal nápis nad jeho dveřmi a třetí, třetí
už bylo moje. Bylo to fajn, že jsem v něm byl sám, a protože
do odjezdu zbývalo jen několik minut, doufal jsem, že sám
pojedu až do Moskvy. Kvapně jsem se rozloučil s mým
doprovodem, každému jsem dal pusinku na čelíčko a zajel
zpátky do vagónu.
A zas pro běh událostí příštích bude nezbytné vagón
podrobněji popsat. Nemám tušení, kolikaletý je inovační
cyklus Sovětských železnic, pamětníci legendárních Vlaků
družby vyprávějí, že k povinnostem průvodčího vagónu patřilo
i přikládání do kamínek, která se nacházela na chodbě. To
já už měl novější typ. Ale stejně - už když jsem nastupoval
do vagónu prvními dveřmi, tedy dveřmi ve směru na východ,
na Kolín - a namouduši, že mne napadlo „Pojďte si hrát,
pane“, tak těsně nad schůdky bylo otevřené zábradlí, těsně nad
podlahou, a v něm byly uloženy čistící prostředky, skládající
se z bytelné lopaty a březového koštěte, kterému se v našem
kraji říká lyricky „čuba“. Možná kvůli ekologii se odpadky
z vagónu schraňují právě tam, jinak si neumím vysvětlit ten
nános cigaretových nedopalků a zmuchlaných krabiček a
prachu a...
Kupé bylo o poznání čistější, i když zaprané skvrny
na povlečení dávaly tušit, že předchozí cestující buď smíchali
startovní dávku šnapsu nebo ji přehnali nebo jim nedělalo
dobře kolébání vagónu a dostali na souši mořskou nemoc, která
je potupná i na oceánu. A když jsem vyšel z kupé do uličky, tak
ulička nebyla přímočará, jako u dobře vychovaných vagónů,
ale před koncem, vlastně před začátkem vagónu, vezmuli to ve směru jízdy, se prudce v úhlu dobrých pětačtyřiceti
stupňů stáčela doprava, čímž pravý přední roh vagónu tvořil
lichoběžník, jehož dveře oznamovaly, že se tam nachází toaleta,
zatímco ve vzniklém levém trojúhelníkovitém prostoru byla
u podlahy již zmíněná komůrka pro čistící prostředky a životní
prostředí a v celé horní polovině a snad i v duté střeše musela
být obrovská nádrž a obrovská topná tělesa, protože ve stěně
toho trojbokého útvaru byla pípa - samovar a bylo to jediné,
co fungovalo až do nádraží v Moskvě, i přesto, že u pípy stála
dnem i nocí kratičká fronta všemožných národností a věkových
skupin a každý si odnášel nejméně dva stakany vroucí vody a
museli jít kolem mne, neb jsem měl první kupé ve směru jízdy
na Kolín.
Ve stěně těsně vedle dveří na hýzl byla také pípa
s pramenitou vodou, ale o tu nebyl vůbec žádný zájem,
takže suma sumárum, byl jsem u lizu a vše, co je k životu
něobchodimo, bylo na dosah.
Tichouci zmizeli v nenávratnu již před drahnou dobou
a čas odjezdu se dostavil. Stál jsem před svým kupíčkem,
maskovanou bundu jsem zavěsil na háček vedle dveří a těšil
se z pohledu na Prahu, byl to jeden z nejdelších dnů v roce a
navíc nebe bylo bez mráčku. Vlak jel líně, skoro krokem a já
jsem srovnával Prahu současnosti s obrazem, který jsem měl
uložený v paměti z dob studii, a i když jsem vlakem mockrát
tímhle směrem nejel, přesto jsem se dobře orientoval, i přes
spoustu nových staveb, o jejichž valné většině jsem neměl ani
tušení, komu patří.
Když se vlak dostal na periferii a klapavé přejíždění
výhybek podstatně zrychlilo a Praha začala mizet
v podvečerním smogu, chtěl jsem si sednout do kupíčka, ale
dveře na vzdálenějším zadním konci vagónu kovově křáply a
uličkou se řítila drobnými krůčky a téměř poklusem dívenka či
žena subtilní postavy a zřetelně orientálních rysů a vypadala
legračně s předvojem obrovitého loďáku a v závěsu s brašnou,
do které se vejde kompletní výstroj brankáře Kanadské národní
hokejové ligy. Za ní klusal kluk, s nímž si geny daly práci, aby
nikdo nebyl na pochybách, do kterého světadílu patří a měl před
sebou něco, co vypadalo jako když jde na přistání Jumbo, když
vysune ten několikastup bantamových koleček. Tohle bylo
menší, ale koleček bylo nejméně tolik, co má Jumbo, když sedá
a zblízka připomínala kolečka, co měl již vzpomínaný mistr
Kučaba, když zkoukl prostor, který měl vymalovat, zamnul si
nenapodobitelným gestem dlaně a prohodil: „A támhle, mistře,
dáme linku“ a tu linku pak vyvedl někdy úzkým štětcem z
volné ruky, ale někdy gumovým soukolím, jak kdy a jak komu.
A tím miniaturním podvozkem z Jumba mi malčik přejel
přes žaludeční oblast moudí, slabiny a jonathany, dílem proto,
že soukolí mělo záběr jak lišta kombajnu a dílem pak proto, že
vlak nabral na rychlosti a vagón sebou zmítal a my s ním.
Dáma, zblízka jsem viděl, že už ne holčička, ale u ras
na východ od ráje se to po patnácti dost obtížně určuje, míjejíc
mne, prohodila čistou ruštinou, jak jinak: „Je tohle vagón číslo
sedm?“ a já řekl rovněž po rusky: „Da“, ale jestli si kdo myslí,
že „da“ se dá vyslovit docela obyčejně, tak je na obrovském
omylu, ono se dá vyslovit školsky normálně, ale mně rok trvalo,
než jsem odposlouchal tu správnou intonaci, kterou Rusové
používají, když chtějí říci, že ano, ale zároveň něco čují, takové
číhavé „da“, které je souhlasné, ale v podtextu jakoby říkalo:
„To sem žádostivej, s čim na mně vyrukuješ“. Tak já řekl svoje
učebnicové „da“ a dáma přikývla a fičela bez prodlení dál a
chlapec za ní, z čehož jsem usoudil, že to není ten správný
vagón, kam chtěla dorazit. A protože panorama Stověžaté
Matičky už docela zmizelo v šedivém kouřmu a šnélcuk
nabral první kosmickou, pročež jsem musel bud‘ stát, jako
kdybych byl zapařenej nebo se držel jak primát štangle u okna,
nenechal jsem se přelstít dveřmi kupíčka, které se mnou hrály
na schovku, ale s pomocí kliky těch dveří a futer a rozpažení a
rozkročení jsem se šťastně dostal dovnitř a dopadl na své lůžko,
spodní, zády ke směru jízdy, sosák jsem zabořil do maskované
bundy a promítal si své soukromé kino se šoty Robík, Hanka
a všichni dobří rodáci a..., když vtom dveře zaječely a než
jsem stačil vymotat budku z maskovaných záhybů, slyšel jsem
příjemný ženský hlas, jak říká „Zdravstvujtě“ a ta dáma, co
před pár minutami mířila dvojnásob východním směrem, byla
tu a s ní i štastný majitel zmenšeniny podvozku Jumba. Slušně
jsem odpověděl v témže jazyce a dáma s bravurou, která říkala,
že tento způsob cestování tímto typem vagónů jí není cizí,
odklopila protější spodní lůžko a do nastalého jícnu vhodila
loďák i brašnu a vzápětí s nemenší bravurou povlékla spodní
i horní lůžko naproti. Jen dovázala poslední tkaničku, chlapec
sebou nastlal na spodní postel, předtím šoupnul podvozek
do společnosti kufru a brašny a hodil ucho tak bezprostředně,
že bylo možno závidět. Měl manšestrové kraťasy a venku bylo
vedro, i přesto, že vlak uháněl slušnou rychlostí a dámě se
zdálo, že není vhodné, aby chrápal, jedva vstoupí do kupé a
co pár vteřin zvolala káravým hlasem: „Aram“, a za pár vteřin
opakovaně obvykle „Aramušek“, z čehož mi bylo potvrzeno,
že nepocházejí z Kyjevské Rusi, ba ani od Moskvy. Dáma, když
viděla, že Aramušek se nehodlá přesunout z horizontální polohy
do jakékoliv jiné, usadila se po způsobu velice vychovaných
dívek z počátku století a konce pensionátu, a i když až na zem
dlouhé šaty, hnědé, zlatě protkávané, neodhalovaly ani kotník,
měla úpěnlivě stisknutá kolena a levou rukou si neustále svírala
výstřih, který byl možná odvážný na salon Slávy Zajceva, ale
velikostí a rozevřením byl v běžném průměru na kontinentě.
Splnila se moje představa, že pocestuju s opravdickým
občanem Sovětského Svazu, i když bylo nad slunce jasnější,
že mateřský jazyk těchhle dvou ruština není. Já vím, zas
vyvolám příšerné šklebení u těch, kteří si myslí, že mne znají,
když řeknu, že ve společnosti žen jsem nesmělý, ba ostýchavý,
a tak jsem se neodvážil prohodit žádnou z frází z učebnic
všech stupňů, vlastně mne žádná nenapadala, jako na potvoru
se mi silným způsobem vtíral na mozek začátek dopisu pro
začÍnající čs-sovětskou písemnou družbu: „Zdravstvuj Maša,
u nas pogoda chorošaja“, jenže to jsem přeci říci nemohl,
vůbec jsem nevěděl, jaké je její jméno a mozkovnou se mi
honily tisíce odborných výrazů, setrvačníkem počínaje, což je
machovik, a dvacátou první částicí atomu, objevenou před lety
v Dubně českým vědcem Vránou, která se i v azbuce jmenuje
anti-sigma-minus-gyperon. Chyběla nitka, jen impuls, abych
mohl své paměti dát pokyn, aby poslala všechno, co má na
skladě a co se týká problému.
Protože, - a to mám ověřeno mnohými setkáními s cizinci,
nic tak neprolomí počáteční ledovou bariéru, páč byznysmeni
nehlaholí od první vteřiny jak holič z okresního města, jako
to, když znáte nějakou drobnost o jejich zemi, něco Co není
v každém turistickém průvodci, když Bělorusovi například dáte
najevo, že víte o městečku Vitebsk a malíři Marc Chaggallovi,
který se tam narodil a Holanďané jsou u vytržení, když kromě
J.A.Komenského víte, že jejich borec, judista Anton Gesing
pobil Japonce na olympiádě v jejich vlastní zemi a jejich
národním sportu a zcela nedávno jsem si vysloužil srdečné,
troufám si tvrdit, nefalšovaně srdečné pozvání do Indie, když
jsem se indického byznysmena zeptal, točí-li ještě jejich slavný
herec, idol všech Indů, Rádž Kapúr filmy a vůbec mu nevadilo,
když jsem poznamenal, že Kapúrův film“ Tulák“ má hodně
společného s tulákem Charlie Chaplina.
Jenže já nevěděl, z které části Orientu oni dva pocházejí,
zato jsem věděl, jak napjaté vztahy jsou mezi Gruzií a Arménií
a vůbec tam dole a splést se by nebyl štastný start do cesty
dlouhé tisíce verst. A tak jsem způsobně seděl a ještě způsobněji
mlčel, protože bylo nabíledni, že dáma to dlouho nevydrží, být
zticha, ženy jsou v tomto ohledu stejné od Čukotky po Ugandu
a pak dál až k Ohňové Zemi. A taky že jo, poposedla a řekla:
„Do Moskvy?“ a řekla to rusky, pochopitelně, a já - až na malé
výjimky - to budu rovnou překládat, až na malé vyjímky, kdy
originál má svůj význam a česká verze, to by nebylo ono.
„Da“, řekl jsem rozvitě, stále tou čítankovou intonací, páč,
jak „‘jsem řekl, rok mi trvalo, než jsem se naučil tu správnou.
„A co tam“, zeptala se moje křehká spolucestující a já řekl
v tu vteřinu, jako by to řekl někdo za mne: „Za gribami“ a
zatuploval jsem, „za gribami“ a ještě než jsem to dořekl, dal
bych si nejraději facku, páč to byla neomalenost, hrubost
nejvyššího zrna, choval jsem se jako primitiv, který je prvně
ve styku s civilizací a zastyděl jsem se do morku kostí, protože
ona mi neublížila a já fakt, fakt zastávám názor, že kultura
národa se pozná především podle toho, jak se mužové toho
národa chovají k ženám, jako bytostem. Ne podle hajzlu, jak
je obecně uznávaným pravidlem. A navíc chceme kráčet do
Evropy!
Ale všechna čest, ani nezdvihla tázavě obočí, ani se nestáhla
do ulity uražené ženské ješitnosti, nedala na sobě naprosto nic
znát, jako kdybych to neřekl a já v tu chvíli nevěděl, a nevím
to ostatně dodnes, byla-li to od ní šlechetnost nebo lekce
slušnosti, kterou bych už nikdy vícekrát nechtěl dostat.
Určitě jsem zrudnul a určitě to bylo znát, zdaleka se ještě
nestmívalo a já cítil, jak mi hoří tváře, srdce mi klokotalo
u mandlí. Chtěl jsem to napravit a tak jsem kvapně dodal,
že tam jedu služebně, komandirovka je to ruské zaklínadlo a
přikývla a bylo znát, že přijala mou omluvu.
Oddechli jsme si oba, protože cesta před námi byla dlouhá
a to jsme ani zdaleka netušili, že svou dramatičností předčí i
ty nejfantastičtější prognózy mých přátel. A tak jsme si řekli
svá jména, na což si Rusové velmi potrpí, i když jen nemnozí
chápou, že bohatě vystačíme s jedním křestním. A já, abych
smazal nepříjemný, byť odpuštěný start do dlouhého putování
po Mátušce Rusi, jsem se zeptal: „Ale vy nejste“ a ukázal jsem
bradou na spícího Aramušku, „skuteční Rusové? Myslím tím
z Ruské republiky“, dodal jsem kvapně, aby si nemyslela, že ji
považuji za cestovatele z Laponska, z Kurilských ostrovů nebo
z pouště Kuzyl-Kum.
Kývla hlavou a usmála se. To mne potěšilo.
„A podle čeho soudíte“, řekla a přitáhla si opět límec šatů
těsněji ke krku.
„Aram přeci není ruské jméno“, namítl jsem, protože
na tenký led rasových zvláštností jsem se pouštět nechtěl.
„A Aram přeci je...“
„Také Chačaturjan“, nenechala mne domluvit, ale bylo
vidět, že je potěšena, že znám slavného rodáka.
A teď to přišlo. Teď jsem byl na své parketě. Nemlich
to, o čem jsem mluvil před malou chviličkou. Vyslal jsem
své paměti SOS, takové symbolické SOS, protože než
doznělo jméno Chačaturjan, měl jsem tady zásilku všech
doprovodných informací, takže nebylo těžké udělat - a také
jsem udělal - opovržlivé „Pfff‘, abych dal najevo, že v touze
po vzdělání jsem nezemdlel v poloviční cestě, že jsem pokročil
dál než k Šavlovému tanci Arama Chačaturjana. Zatvářil jsem
se shovívavě, vpravdě protektorsky, když jsem zaševelil: „Vy
Arménci se máte přeci čím chlubit a Chačaturjan“, udělal jsem
dramatickou pomlku, „není ve světovém měřítku zas taková
sláva.“ Nevěděla kam mířím. Tvářila se neutrálně.
„Pokud vím“, prohodil jsem, jakobych ho potkával denně,
„Charles Aznavour je Armén“. A to, je“ jsem zdůraznil.
„Ovšem“, přitakala a dělalo jí to moc dobře. „Vynikající
zpěvák“, pochválil jsem Charlese, „a právě tak vynikající
filmový herec. Zrovna nedávno“, tvořil jsem poměrně slušná
ruská souvětí, „u nás dávali francouzský televizní seriál
Černá...“ a teď jsem nevěděl, jak se řekne ovce.
Tedy, já mám takový grif, takovou pantomimickou etudu,
po které nikdo, kdo alespoň jedenkrát v životě viděl a především
slyšel ovci, není na pochybách, o jaké zvíře jde, ale na druhé
straně to nemám příliš ověřené u reprezentativního vzorku
občanstva a něco mi říkalo, že udělat to na dámu středních
let, která je se mnou první minuty sama v kupé, že by si to
mohla vyložit velmi rozdílně a tak jsem se ten galaštyk, který
je neselhávající zbraní na Hančin spleen, neodvážil aplikovat
na nic netušící Tamaru.
A tak jsem řekl, že to slovo neznám, ale že to je velmi
pěkný seriál. A Tamara byla ráda, protože já bych byl taky rád,
kdyby mi někdo tisíce kilometrů od domova řekl, že zná třeba
Jiřího Voskovce. Ale má paměť není troškař a tak jsem mohl
pokračovat v dobývání kulturních barikád a prohodil jsem:
„Podle mého názoru je William Saroyan světová špička. Mám
doma všechny jeho knížky a přesto, že se uvádí Lidská komedie
za jeho stěžejní dílo, tam mně se nejvíc líbí“ a teď se vloudila
chybička, páč já mám většinu těch knížek i v angličtině, takže
jsem pravil: „Story about bělaja lošad“‘, což není nic jiného
než Povídka o krásném bílém koni, to ale vůbec nevadilo,
protože ta bílá kobyla tam byla rozhodující. Když jsem ještě
podotknul, že se v té povídce vyskytuje hojnost arménských
jmen, byl můj průšvih s houbařením v Moskvě zažehnán.
Tamara mi naoplátku sdělila, že je pedagožka, hudební
teoretik a momentálně měla nějaké pracovní komplikace.
Učila v Moskvě, což mne trošku zarazilo, protože jsem byl
přesvědčen, že hudební věda je v Rusku a v Moskvě speciálně
na výsluní přízně.
„A u vás už nejsou žádní naši“, řekla fakt „naši“, „vojáci,
viďte.“ řekl jsem, že si všichni myslíme, že už ne.
A ona znectila všechny vojáky a všechny instituce, které
k nim patří. Prostě antimilitarista, Greenpeace.
A já jí bezelstně řekl: „Proč tak nadáváte vojákům, já jsem
také voják“ a zas nevím, kdo to za mne mluvil. Jako o těch
houbách. „Já vím“, řekla blahosklonně, „všimla jsem si“, a
ukázala bradičkou za mne, do rohu, kde visela moje maskovaná
bunda.
Začal jsem blábolit, že ta bunda s tím nemá nic společného.
Čímž jsem ji utvrdil v přesvědčení, že jsem generál, co cestuje
inkognito.
„Vy jedete“, řekla s určitostí, „vyjednávat do Moskvy
náhradu škod“, a opravdu to bylo v době, kdy jak náš, tak
sovětský tisk dlouze komentoval rozdílné názory na výši škod,
které způsobila sovětská vojska.
„Ale přeci“, namítl jsem, „členové takových delegací létají
speciály, ty ve vlaku těžko potkáte.“
Zjevně mi nevěřila a jsem si jist, že dodnes věří, že jela
s vysokým důstojníkem čs. l armády, který jel do Moskvy
za speciálním posláním.
Vrátili jsme se k tématu hudby a já znal pár jmen lidí,
kteří patří k velikánům světové hudby, ale pohříchu nejenom
arménského původu, nicméně uhodila na správnou strunu
a já se s překvapením dozvěděl, že její muž - snad proto ta
představa, že jsem členem vojenské mise - že její muž je
vysoký důstojník, dislokovaný v Západním Berlíně, že tam
s Aramuškem už byli, že by tam byla bez problémů našla
zaměstnání, „ale naši velitelé mi to nedoporučili“, řekla
doslova. Z čehož jsem usoudil, že se vracejí z Berlína přes
Prahu a také jsem to nahlas řekl, ale nebylo to tak, pozval je
na návštěvu, na týden, přítel Jozef z Trenčína, tuším, a oni když
se vraceli, nejeli dolů, do Bratislavy nebo do Košic, aby to měli
při cestě, ale vzali to přes Prahu, páč to je kousínek od Trenčína
a Praha je moc krásná, jenže jim nikdo neřekl, že Praha a celé
území má státní svátek a obchody budou zavřené.
Pořád bylo ještě vidět a já vyšel do chodbičky, protože
jsem usoudil, že se bude chtít převléci nebo napudrovat nebo
nějak upravit a že bych tam překážel.
Jen jsem vyšel na chodbičku, přefičel okolo mne průvodčí
a byl to nemlich tentýž maník, co seděl na Wilsoňáku
v poloajznboňáckém na plošiňáku a co pokřikoval, jaký že
mám nomer vagónu.
„Dostanu od vás rubl“, řekl a snad ani nepozdravil a já bych
byl býval řekl okamžitě: „Nasrať‘, jenže to je jedno z mála
konverzačních spojení, které nemohu v žádné učebnici najít a
česky by mi možná nerozuměl a tak jsem udělal to mezinárodní
gesto - zaťal jsem pěst pravačky a ohnul jsem ji v lokti a
do toho ohbí jsem se dlaní levačky plácnul.
Porozuměl bezezbytku, protože začal vysvětlovat a
vysvětlování prokládal výkřiky „upokojtěs“, „něvolnujtěs“.
Abych to dokončil - začal vysvětlovat, že je to takový poplatek
v ruských vagónech, v ruské části vlaku a já mu - mám dojem,
že slušně a klidně - vysvětlil, že jsem vyplajznul hříšný peníz
za jízdenku a o nějakém rublíku nebyla ani řeč.
„A kdyby“, a okázale jsem vytáhl futra bočních kapes, kde
nebyl ani troník, „nemám ani kopějku“.
„Ale mně by stačily i vaše peníze“ a zatvářil se lišácky
a tu už mi zas začaly poletovat před průzorem červený
paraplíčka a chtěl jsem vychrlit zásobu nikoli diplomatických,
spíš námořnických názvů, které mi poslala má pohotová
paměť, jenže dveře za mými zády nikly a v nich stála Tamara
s červenou peněženkou se zlatými orientálními motivy a
uchopila toho izvozčika pod křídlem a odvlékla ho směrem,
kde se protínaly rovnoběžky. Mým směrem prohodila: „To je
v pořádku“, a tak jsem si šel sednout do kupé, kde byl slastně
rozvalený Aramušek a nechal si zdát o Araratu či jakou tam
mají jinou významnost.
A bylo vše v pořádku, zřejmě, protože neuplynulo ani pět
minut a vrátila se Tamara a usadila se velmi způsobně, předtím
však zvolala několikrát: „Aram, Aramušek“ a pár kroků za ní
vešel onen izvozčik a nesl tři poháry z litého skla, takový větší
kremžský servis, avšak dole s jakoby cínovým kováním, které
však bylo vystříknuto pod tlakem ze slitiny hliníku.
Čaji nerozumím, ale byl o hodně silnější, barevně i
chuťově, než ten, co si dělám u nás doma, myslím v naší vlasti,
a i když jsem neměl žízeň, bylo mi jasné, že nejméně v Rusku a
v Japonsku je čaj obřadem a nevypít ho s někým, s kým nejste
vysloveně na válečné stezce, bylo by urážkou.
Aramušek procitnul, ale jen na tak dlouho, aby schroupal
obrovskou kostku cukru a ucucnul čaje a hodlal zpět do regálu,
jenže mateřský cit Tamary ho nepřipustil a odkudsi z brašny
vytáhla několik nožiček párku a papírový tácek a na něm
kopeček hořčice a pár skrojků chleba a pustili se do toho.
Aram se už zas viděl v horizontu a tak žvýkal a napůl
spal a Tamara jedla jako vpravdě dáma, leč záhy byli syti, ač
kolbasa nebyla z největších, pročež pečlivě narovnala párkové
okusky mezi dva tácky a impregnovala hořčicí a zabalila a
celé uschovala do podpostelové brašny, což mi vyrazilo dech,
neboť ve vagóně bylo okolo třiceti stupňů; čas párků se zjevně
nachýlil.
Občas se okénkem mihlo známé nádraží, pomalu se začalo
stmívat a izvozčik rozžal světla. Souvislá karavana, zatím
převážně dětí, putovala ke kohoutku s vařící vodou a za pár
okamžiků jsem viděl tytéž osůbky, jak opatrně nesou poklad
horké vody. Tamara přemístila část svých věcí na lůžko nade
mne a já se nabídl, že jestli jí to bude vyhovovat, budu tam
nahoře já, aby mohla být dole s Aramem, ale odmítla s tím, že
Aram, kdyby na tom záleželo, je přeci mladší, tak na něm by
bylo, aby změnil lůžko.
Zase jsem vypadl na chodbu, abych jí dal možnost
převléci se do spacího úboru, i protože jsem viděl, jak nějaké
drobné prádlo schraňuje do úhledného uzlíčku, ale za chvíli
zas udělaly dveře „nik“ a Tamara fičela na území označené
nápisem „Toileť‘.
Za pár minut se vrátila, v županu až na zem, zas ty zlaté
motivy a úpěnlivý výstřih, ale slušelo jí to dost a vzato kolem
a kolem, bylo to docela pěkná ženská.
Vysápala se na svou postel, předtím se pokusila přimět i
Aramuška ke změně ošacení, ale marně.
Rozsvítila horní lampičku a něco si četla. Byli jsme stále
ještě v Česku, oknem jsem zahlédl Olomouc, a protože Tamara
ještě nespala, řekl jsem jí, ať nemá strach, že jsem noční pták
a že patrně celou noc nebudu spát, aby si nemyslela, že tím,
že jsem vzhůru, kuju nějaké pikle. Usmála se a řekla, že je to
v pořádku, ať si dělám co chci.
Už odpoledne nám izvozčik sebral jízdenky a rozdal celní
prohlášení, a protože jsem neměl co na práci, ani nic na čtení,
rozložil jsem si toto prohlášení a můžu říci, že ač jsem neměl
špatnou náladu, tohle prohlášení mi ji spravilo.
Tam totiž, v tom celním prohlášení, byla řada otázek a
řeknu vám, že jedna lepší než druhá, například se tam ptali,
jestli vezu palné zbraně a náboje do těchto zbraní, a také drogy
a omamné prostředky a přístroje k jejich výrobě nebo aplikaci
a jestli vezu surové nebo broušené diamanty a smaragdy a zlato
a platinu a cenné papíry a cizí měnu.
Já si fakt představuji, jak Kmotrové, kteří křižují Evropu
od La Manche po Vladivostok, jak pečlivě vyplňují, že vezou
Berretu automat a pár kilo koksu a ňákou trávu taky a němnožko
marjánky, jakož i v podešvi zabudované diamanty a smaragdy
a platinu, a jak těsně před odjezdem vyplenili Wolstrýt.
Šklebil jsem se doslova příšerně tím nájezdem veselosti
a kudla, kterou s sebou neustále a všude vozím, patří mezi
chladné zbraně a prak, jehož vidlice mi koval táta, také nepatří
mezi zbraně palné a nemaje obligace ani vlastního podniku
a tedy ani kupónovou knížku, neřku-li známku, zapsal jsem
poctivě ,,500 Kčs“, ale drobasy a také maruše, jakož i dolárky
jsem utajil.
Prohlášení jsem založil do ošumělých desek modrého
benabloku, i ten se mnou procestoval vše, co jsem dosud
procestoval já.
A seděl jsem a chvíli civěl z okna na chodbičce a chvíli
civěl z okna u svého lůžka a Tamara šla spát, alespoň zhasla
svou lampičku a Aramušek ho bral, jakoby právě ukončil
soutěž nespavců a ze spaní hrál vreckový biliárik, v patnácti bylo mu už překvapivých patnáct - je to utěšená činnost, najmě
ve spaní.
Spánek nepřicházel a ani jsem to neočekával, protože doma,
den co den, civím zvláště na popůlnoční programy a chodím
spát až k ránu, bez následků a ospalého polehávání druhý den.
Jedna z vlastností, které jsem zdědil po své mamince.
Seděl jsem u okna a neměl jsem ani hlad, jenom stesk
po všech, které jsem zanechal doma a začala mne bolet hlava.
„No jasně“, řekl jsem krátce a jasně, abych ho odlišil
od Valjina „Jásně“, důvod pobolívání mé hlavy byl nejenom
stesk po českých krajích, ale i kofeinový dluh, má proslavená
česká instantní káva, kterou do sebe peru v práci kýbl
za kýblem, a která má dvě kladné vlastnosti: řádně mi
proplachuje ledviny a následné okolí a zvedne mi tlak
alespoň natolik, že nejsem na AROm, jak tvrdí přítelkyně
z řad zdravotnic, když mi chtějí změřit tlak a potom ťukají na
rtuťový sloupec v domnění, že se přístroj právě porouchal.
Vývaru z kávovin jsem měl přehršel, v původní verzi,
v původním plánu jsem si určil, že odložím první napití
na nejzažší možný termín, především kvůli zásobám pitné vody
na cestě, ale mravenečkové, i přes noční hodinu, pendlovali
ve stejném rytmu mezi kupíčky a samovarovou pípou a bylo
lze očekávat, že tento zdroj nevyschne a tím pádem bude
možné do plastikového obalu nasypat práškovou substanci a
zalít a můj hýčkaný a navyklý organismus si přijde na své.
Otevřel jsem menší láhev, lékovku a řádně si zavdal a už
po pár minutách jsem cítil, jak se sekyra zatnutá mezi mýma
očima zvolna posouvá do týla a bolest mizí, až se rozplynula
někde mezi lopatkami nebo ještě níž.
Bylo už k ránu, ale ještě nesvítalo, když jsem usoudil, že
pár minut schrupnutí neuškodí; byl to koneckonců můj čas,
dvě-tři hodiny po půlnoci.
Opatrně jsem se svlékl a zajel pod deku, ve vagónu bylo
příšerné vedro, ale nějakými ventilačnimi otvory profukoval
chladnější vzduch, což nebylo pro spaní příjemné. Nespal jsem
dlouho a jako obyčejně mne probudil budík nainstalovaný
někde v mém nitru a probudil mne právě včas, jako když
chodím do práce a venku, za oknem po mé straně, se v ranním
rozbřesku rýsovaly kopce a já si v duchu říkal: „Tenhle s tou
červenobílou vysílačkou na špici přeci znám, a říčka tekla pod
oknem, a když jsem potom zahlédl strmé zalesněné svahy a
v nich, zničehonic vyvstávat jehly a převisy skal, a potom když
jsem viděl předměstí a obrovské garáže pro náklaďáky, tipl
jsem si a tipl jsem si správně, byly to Košice.
Vlak zaskřípal a dav na nástupišti se zmateně hnal napřed
dopředu a potom zpátky a zanedlouho se rozplynul a jeli jsme
dál.
Dveře kupé se rozlétly a izvozčík chtěl vyplněná celní
prohlášení: „Zanedlouho bude hranice a celníci a pohraničníci,
dejte mi ty deklarace.“
Tamara sjela jako blesk s horního lůžka, ledabyle si dlaní
přičísla smolně černé vlasy, tam se asi jiný odstín nevyskytuje,
a nervózně, ale úspěšně vyplnila svoje prohlášení. Zmizela
na toiletu a vrátila se upravená a způsobně si sedla a pohyb
na chodbičce ustal, ani mravenečkové nependlovali pro svoje
stakany vroucí vody.
Ještě za jízdy nás překontrolovali patrně slovenští celníci a
pohraničníci, protože mezi sebou mluvili maďarsky, ale jinak
jim bylo rozumět a nikomu potíže nedělali.
Zastavili jsme někde v polích, alespoň nikde nebylo vidět
živáčka a pak jsme se několikrát posunuli, až jsem zahlédl
nádražní budovu a nápis „Čierná nad Tisou“ a moc jsem
nevěřil tomu, že nebudeme muset přelézat do jiného vlaku,
protože na nádraží prý mají nějaké zařízení, kterým prohodí
širokorozchodný podvozek za evropský a naopak, aniž by
museli cestující přestupovat.
A vskutku, venku bylo vidět nějaká lana a jakoby navijáky a
podvozky a neměly na sobě vagóny a vedle nás hned na vedlejší
koleji, v oknu na chodbičce bylo vidět jiný vlak, který přijel
ze Svazu a teď čekal na opačnou podvozkovou proceduru.
Podle jízdního řádu jsme tam měli čekat necelou hodinu,
bylo okolo šesté ráno, sluníčko už svítilo naplno a zdálo se, že
začíná den plný úsměvné pohody.
Aramušek procitnul ze zimního spánku, ale jen jedním
okem a pečlivá Tamara byla nevím proč nervózní a Aramuškovy
nájezdy ohledně jídla odbývala slovy, že se oba, že se všichni
najíme, jen co se vlak pohne.
Sluníčko stoupalo po obloze logaritmickou spirálou,
teplota ve vagónu rostla minutu od minuty, jak vlak stál,
rozpálila se kovová střecha i stěny a chladivý proud vzduchu
zvenčí zmrtvěl.
Připravil jsem si svůj temně zelený pas se zlatistým
nápisem na stoleček, hezky na oči všem, tedy celníkům a
pohraničníkům a taky proto, že jsem zmatkář a určitě bych
ho založil do některé kapsy, ať už zavazadel nebo obleku a
v hodině kontroly bych ho zběsile hledal.
Hranice
Venku na nástupišti bylo jen několik lidí, patrně domorodců
a nedaleko za nádražní budovou byly vidět ostnaté hraniční
dráty a hlídka, dvojice vojáků, kteří mizeli směrem k našemu
horizontu. A pak najednou Tamara znervózněla o poznání víc
a já si uvědomil, že ticho, které bylo zprvu nápadné už tím,
že vlak stojí a ruch na chodbičce ustal, je porušeno nějakým
hlasitým, dokonce velice hlasitým hovorem zvenčí, který
za pár vteřin přešel v kakofonii vzrušených a rozčilených
hlasů. Intenzita hovoru nabírala na otáčkách a muselo to být
nedaleko, jen několik metrů od nás z prostoru mezi naším a
sovětským vlakem.
Tamara zbledla a potom zprůsvitněla, což při jejích smolně
černých vlasech bylo strašidelné, roztřásla se a šeptala: „Já se
bojím, já se strašně bojím“. Netušil jsem, proč ta skupinka,
co stála teď někde zvenčí pod oknem na naší chodbičce, se
o něčem dohadovala, slyšel jsem jenom útržky ruských vět, ale
smysl mi unikal, zato Tamaře ne a kupodivu ani Aramuškovi
ne, s toho spadla ospalost tak rychle, že to bylo neskutečné.
A ožil, jakoby ho polili živou vodou a neměl jiné myšlenky,
než se podívat ven, alespoň na chodbičku.
Tamara ho však sevřela do náručí a už jenom nešeptala,
teď to říkala nahlas: „Já se bojím, I já se strašně bojím“.
Ta skupina pod oknem na sebe už křičela, byla to úsečná
slova, ale splývala a překrývala se a jak se Tamara dostávala
do hysterického stavu, rostla Aramuškova touha podívat se
ven.
A pak se ozvala první slova, kterým jsem rozuměl:
„Eskorta, eskorta!“ a já si namouduši i přes ta slova připadal
jako v té slavné povídce od Karla Čapka, v té povídce, jak
nerozuměli anglicky, ale podle intonace hlasu poznali, že se
děje něco nekalého a druhý den v novinách bylo na první
stránce slovo Murd, nebo Murder, což znamená vražda.
A pak se ozvalo suché „prásk“ a příšerně se to rozlehlo a
znovu „prásk“ a pak ještě dvakrát nebo třikrát, zjevně výstřely
z pistole, a i když nebyly ohlušující, přesto že armádní pistole
práskala přímo pod protějším oknem, byl to velice, velice
nepříjemný zvuk.
Teď už Tamara křičela a svírala Aramuška, že jsem měl
strach, že mu ublíží, její „Já se bojím, já se strašně bojím“
mi rvalo bubínky. Ne, já nejsem hrdina, jenom mám asi delší
vedení, protože jsem v té chvíli, v tom okamžiku výstřelů,
necítil strach, a jediné co mne napadlo, že si možná nějaká
skupina vynucuje násilím přechod přes hranici k nám; legend,
že takové pokusy existují, bylo dost a dost. Ovšem pak mne
napadla další verze, že jestli se taková skupina opevní v našem
vagóně, že si nás může vzít jako rukojmí a třeba mně, speciálně,
páč jsem byl patrně jediný Čech v tom vagóně, jediný šílenec,
který si dobrovolně vybral ruskou část vlaku, a že mne možná
zastřelí, když jim neumožní volný průchod a to už mne začalo
mrazit mezi lopatkami, tam, kam se odstěhovala noční sekyrka,
zaťatá zvečera mezi moje oči.
Aramušek na tom byl s délkou vedení ještě daleko hůře než
já, ten to stále považoval za nějakou hru na vojáky nebo co a
Tamara měla co dělat, aby se jí nevysmekl a nešel se podívat,
kdo nám připravil na hranicích takové nekonvenční přivítání.
Střelba se už neopakovala, ale vzrušený křik zvenčí
neslábl, spíš naopak; byl to podivný kontrast s tichem téměř
absolutním, které se rozléhalo naším vagónem.
Koutkem oka jsem zahlédl pohyb pod okénkem vlevo, těsně
podél vlaku chodili naši pohraničníci, měli výbojně vysunuté
čelisti, v očích sveřepý výraz a odhodlaně tasené pendreky
úctyhodných rozměrů a byla jich taková síla, že měli rozestupy
maximálně tři metry, i když se za pár minut, zas těsně podle
vagónu, se stejným výrazem a stále s výbojnou čelistí vraceli
opačným směrem.
Dost možná, že chránili nebo blokovali jen náš vagón,
nebo jeho blízké okolí, ale i tak museli vzít celou hotovost
z nejbližších kasáren.
Zvuk hádky venku se rychle uklidňoval, Tamara se přestala
chvět a okolo horního rtu jí vyrazili drobné krůpěje potu.
Aramušek byl očividně zklamán tím, že žádná další střelba a
žádná eskorta nebude, vymanil se z matčina náručí a znuděně
a zklamaně sledoval hlavy pohraničářů, které proplouvaly pod
naším oknem.
Pak se na chodbičce ozval hluk otevíraných venkovních
dveří vagónu, těch na vzdálenější straně a směrem k ruskému
vlaku, chodbičkou se nesl cizojazyčný hovor, kroky, které
klapaly na vzdálenějším konci chodbičky se lišily od šoupavého
pohybu obyvatel vagónu, kteří si chodili pro vodu nebo jen
z kupé do kupé.
Z chodbičky bylo slyšet mužské a ženské hlasy a nebylo
jich mnoho a Tamara, zas nějakým orientálním ženským
šestým smyslem vytušila, že hlavní nápor pominul a opatrně
vyšla na chodbu.
Teď se dal hovor rozeznat lépe, mluvili rusky a Tamařin
klidný a sametový hlas hrál prim. A pak se dveře našeho kupé
otevřely a vstoupil obrovský lodní kufr a potom ještě síla
zavazadel impozantních rozměrů a bylo jich tolik, že zaplnila
celou podlahu a když už nebylo kam dát další, vstoupil muž
středních let a rozprostřel všechny ty kufry, brašny, kabely a
ruksaky po horních lůžcích a ještě byla podlaha plná. Aramušek
se narval do rohu k oknu a oči mu plály očekáváním, vstoupila
dáma, též středního věku a sedla si vedle Aramuška, naproti
mně, vedle ní ke dveřím usedla Tamara a po mém boku se
posadili chlapec s dívkou, oba asi dvacetiletí. Nepozdravili,
nedovolili se, sedli si, kromě onoho muže, co vnesl a rozložil
po kupé zavazadla, ten zůstal stát na chodbičce čelem k nám,
čelem do naplno otevřených dveří našeho kupé, protože se
do kupé prostě už nevešel.
Do vagónu se začal pomalu vracet život.
Návštěva
Myslel jsem, že si ten majstrštyk nechám na později, ale
musím to, tu definici povědět už teď: „Kdo v Sovětském Svazu
něco znamená, má na sobě tepláky“ a později to rozvedu. Já
jsem tuto okolnost znal z dřívějška, nikoli jenom z vyprávění,
ale i podle četných turistů, ať už v Praze nebo ve Varech,
a je faktem, že jenom docela malé děti, když pendlovaly
mezi pípou vagónového samovaru a svým kupíčkem, byly
oblečeny hýřivě do sukének a mašlí, ale od pubertálního věku
směrem do plus nekonečna - tepláky, tepláky a zase tepláky
a čím více lampasů, tím lépe a kdo měl na hýždích obrovský
leknínový květ, symbol ADIDASu, neměl k ministerskému
křeslu daleko.
Já si ale ten majstrštyk nemůžu nechat na pozdější dobu
z důvodu, že jak se ti čtyři a jejich zavazadla usalašili v našem
kupé, tak něco na nich mi nehrálo a nebylo to nic jiného,
než ta do očí bijící skutečnost, že ani jeden z nich tepláky
neměl. A i když tohle nebyl ten hlavní důvod, proč se na
hranicích střílelo, tak tahleta skupinka za to mohla, sice z
jiných důvodů, než proto, že nevlastnili tepláky, ale kvůli ní
to všechno vzniklo.
Já bych byl moc nerad, kdyby si kdokoliv myslel, že se
posmívám někomu, kdo nemá na smoking, možná že i moje
oblečení, když přijedu do Západní Evropy, připadá tamním
domorodcům příliš chudé, jenže já se o tom musím zmínit. A
také musím začít tou dámou, která seděla přímo proti mně, tak
blizoučko, že v úzkém kupíčku se naše kolena občas dotkla.
Druhou omluvu musím připojit jen pár řádků za tou první,
totiž že se ne každý narodí s postavou a obličejem jako má
Sophia Loren, kterou já osobně považuji za idol ženské krásy
a také zase vím, že existují země, kde je přednější sehnat
mléko a tvaroh pro děti, než oční stíny pro sebe, jenže ta dáma
mne přitahovala, já jsem se, a nejenom proto, že ženy mne
v poslední době (Haničko, nech toho příšerného šklebení!)
přitahují, prostě nedokázal od ní na delší dobu odtrhnout.
Já nevím, fakt nevím, jak to ztvárnit, i když vím, že nikdy
nikdo z nich tohle vyprávění číst nebude, tak ta paní byla
na ženu příliš hubená a sukně a blůzička a také kabátek, tuším
se tomu kdysi říkalo „lamino“, to všechno bylo jakoby z druhé
ruky, ne snad obnošené, ale jakoby se vrátila nebo teprve
došla móda poválečných let a k tomu absolutně rovné vlasy
rovněž zastřižené těsně pod ušními lalůčky a příliš dlouhý nos
v hubeném obličeji a také únava, zklamání a rozčilení, které se
jí vepsaly do tváře, to všechno by nebylo tak zvláštní, kdyby
na klíně, a celou tu dobu ji nedala z ruky, neměla obrovskou,
fakt metr na metr velkou plastikovou čtyřhrannou brašnu, která
byla celá zlatá, tam nebyla žádná jiná podkladová barva než
zlatá a přes celé dvě plochy té obrovité brašny byl krasopisně,
kaligraficky vyvedený nápis „Miss Dior, Paris“.
Já z toho měl ujímání, fakt, po kolikáté se už omlouvám,
za vlasy, obličej, postavu, nos a pleť nemohla, ale za tu tašku
ano a musela stát celý majlant, ta krosna hlásající - nebo mně
to alespoň tak připadalo - že majitelka je Miss Dior co sídlí
v Paříži na cestě z Ruska. Z útrob té brašny co chvíli tahala
kabelku podobné atraktivity, neodvážil jsem se přečíst, co tam
hlásaly nápisy, aby to se mnou nešuplo, a opravovala si oční
stíny, protože jí bylo do breku. Chlapec byl oblečen normálně
až na to, že rukáv bundy měl napůl utržený a na holé kůži se
rýsovala dvě nebo tři dofialova naběhlá jelita, která dokáže
udělat jen pendrek a také pár šrámů po nehtech a kufřík, který
měl neustále na kolenou, měl urvanou chromovanou lištu a zle
odřené rohy. A dívenka, která ho něžně a mateřsky hladila, byla
silně podobná Marfuše z filmu, dnes už legendárního, z filmu,
který se promítal půl století každý Nový rok nebo tak nějak.
A zase, ne že by byla ošklivá, ona prostě byla ruský
typ, nosánek pršáček a duclaté tvářičky a velmi vykrojené a
řádně namalované rty a slámové vlasy stažené do dlouhého
ohonu. Tvarově byla typ, který se mi líbí, taková zaoblená
na speciálních místech a myslím, že to není znak stárnutí, že
se se zalíbením podívám na správně zaoblené a vypasované
plátěné kalhoty, pod kterými se rýsuje, ale ne, křivka spodních
kalhotek.
Tahle dívka všechno potřebné měla, i zaoblené a plátěné
kalhoty barvy světlého kakaa, jenže namísto dvou burcujících
křivek, které se značnou přesností vypovídají o tvaru a velikosti
kalhotek, měla v těch místech, co jsem tutově čekal žádanou
informaci, děsný zmatek, jakoby pod plátěnými kalhotami
místo kalhotek pašovala roztrhanou a velmi obsáhlou špionážní
zprávu, kterou těsně před zatčením stačila roztrhat, ale nestačila
rozžvýkat a polknout a tak ji napěchovala do prostoru mezi
hýždě a pláťáky, anebo jakoby měla tisíce dolarů v jednuškách
a skryla je tam před bdělými celníky.
A ten borec, co stál venku, na chodbičce, byl oblečen
ze všech nejlépe, měl pískové tropiko sako se čtyřmi velkými
kapsami a dragounem, rovněž plátěné kalhoty, vypadal
západ‘ácky, jako doktor Holub, který si ze Zambezi odskočil
do Čopu, ale tropickou helmu nechal doma.
Ale ne, ono mu to fakt seklo a navíc byl z nich na tom
duševně nejlépe. Co do momentálního psychického stavu, tak
do celkového IQ.
To, že to byli oni, kdo měl nějaký konflikt venku před naším
vagónem, to bylo nad slunce jasnější, nebylo však zřejmé proč,
a také mi nebylo jasné, i když jsem to začínal tušit, co dělají
v našem kupé. Ale dlouho jsem na pochybách nezůstal.
V touze doplnit se si vzájemně skákali do řeči a vyprávěli to
spíš pro celý vagón, než pro Aramuška, protože Tamara to už
věděla, neboť to byla ona, jak jsem později zjistil, kdo je pozval
dovnitř, do našeho kupé. A tak jsem se dozvěděl, a se mnou
i celý vagón, který ani nedutal, že vlastně ani nejsou Rusové,
že jsou to, čemu se říkalo ve Svazu „Pribaltiki“, a že dva dny
jeli z té jejich oblasti od polárního kruhu do Moskvy, kde den
oběhávali nějaké povolení a dva dny jeli do Čierné a to jenom
proto, aby zjistili, že jeli marně.
Dělo bylo v tom, že naše strana požadovala ještě nějaké
potvrzení s razítkem a o této skutečnosti už před čtrnácti
dny uvědomila sovětskou stranu. Jenže ze sovětské strany je
čtrnáct dní minutočka a tak nikde ta nová vyhláška nebyla
vyvěšena a bůhví, jestli ji vůbec z centra postoupili dále a
pakli přece, nic bych za to nedal, že v tom byl i kus schválnosti
od ruských šimlíků. No ale, ti čtyři štemplík neměli a naši
celníci a pohraničníci jim sdělili krutou skutečnost, že se
musejí vrátit domů. Ne snad ten týden cestování a pár tisíc
najetých kilometrů, u nich je den, dva skutečně minutočka a
co je pro našince děsná dálka - sto kiláků - to je u nich „hned
tady, nedaleko“.
Dovedu si představit, jak by bylo mně, kdybych léta snil
o Americe a v přístavu mi řekli, ať se vrátím.
Takže vidina naší Ameriky se jim rozplývala a oni za to
nemohli. 1 navrhli našim pohraničníkům, že z jejich kanceláře
zavolají konzulovi do Bratislavy a on jistě pošle faxem
potřebné potvrzení, nebo že pošlou fax z kanceláře celníků
nebo pohraničníků, ale naši celníci a pohraničníci odmítli, že
úřední faxy i telefon nesmějí používat turisté. A tak navrhli, že
půjdou na poštu a odtud zavolají nebo pošlou telegram, ale naši
celníci a pohraničníci namítli, že je přeci neděle a pan konzul
nemá zcela jistě úřední hodiny. A vidina Ameriky jménem
Československo se rozplývala a rozplývala a pohraničníci
a celníci byli stále neoblomnější a neochotnější a Pribaltiki
stále zoufalejší. Až toho nejmladšího, který teď melancholicky
položil hlavu do Marfušina klina, napadlo to nejhorší, co
ho napadnout mohlo, vytrhl se pohraničníkům a celníkům,
vlastně chtěl se vytrhnout pohraničníkům a celníkům a
doběhnout na poštu, která byla jen pár kroků od kolejiště, ale
celníci a pohraničníci, majíce v tom směru špatné zkušenosti
se sovětskými turisty, to kvalifikovali jako pokus o ilegální
přechod státní hranice a hocha lapili, jedva udělal půlkrok
za jejich hradbu a domluvili mu pendrekem a utrhli rukáv a
poškrábali pokožku, jakož i kufr, páč se nevzdával té pošty.
A aby dali důraz svému postoji a dali najevo, že s nimi nejsou
žerty a udrželi zbytek skupiny pohromadě, vypálili pár ran
do vzduchu. Všichni sice tvrdili, že stříleli po nich, ale v tom
mmožství lidí okolo, to určitě neudělali. Nicméně vyprávění to
bylo napínavé, vagón ani nedutal a dokonce, to mi nešlo na um,
ani jediný posel nešel pro stakan horké vody.
„A to oni chačut šagat v Jevropu“, zvolal tribun na chodbě
velice silným hlasem a zvedl významně prst.
„Eto ten ich Gável“, zapištěla Miss Dior a významně se
na mne podívala.
Zelený pas, můj zelený pas se blýskal jako zlaté prasátko
a zlatě hlásal, že jsem občanem Československé socialistické
republiky, malé sousedské země, která chce zpátky do Evropy.
Tamara, a měl jsem jí to zprvu za zlé, jim přitakávala a ani
pohledem o mne nezavadila.
Skupina návštěvníků takřka doslova zopakovala celý výjev.
Byl to vlastně dialog, repríza dialogu ve stylu „Pohraničníci
řekli a my řekli“ a když se dostali k tomu, jak byli v ostré
křížové palbě našich hraničářů a potom jim byl dán do pasu
potupný štempl a dali ho před oči i mně a já fakt četl, že jsou
nežádoucí osoba, dne 6.7.1991 vyhoštěná z území ČSFR.
„Perzóna non gráta“, zvolal tribun a ihned dodal, „i oni
chačut šagat v Jevropu!“
„Eto ta ich děmokrácija“, vykřikla Miss Dior a hoch
nechal kolovat jelita po pendreku a krvavé šrámy. Jakož i
zdecimovaný kufr. Návštěvníci usoudili, že nejenom mně, i
když mně především není jasné, proč jsem v našem kupé.
„ Tormožniki skazali - my skazali“ a začalo to znovu a
nechali kolovat pasy s razítkem, že jsou nežádoucí osoba. Když
se dostali k pasáži o krocích do Evropy, byl jsem v pokušení
jim pomoci. Ale nebylo to zapotřebí.
,,I oni chatěli by šagat v Jevropu“, zvolal tribun na chodbě
a zničeho nic vyjevil: „Vždyť my nejsme žádní chudáci, máme
dohromady 105 tvjordych zeljonych dolarov“.
Tenkrát mi to připadlo směšné, i když už tehdy byl kurs
ke čtyřicíti rublíkům za dolar, dnes, po půl roce, kdyby ohlásili,
že mají jen tu sumičku přes stovku, nedojeli by živí dál, jak
do Mukačeva, ale to je jiná historie. Jak řekl o těch dolarech,
co mají všichni dohromady, svitlo mi, že je má v dolarových
bankovkách napchané Marfuša v místech, jak jsem před chvílí
říkal.
„Kdyby se k nim takhle chovali na hranicích Němci!“,
nedala si vzít slovo Miss Dior „ a věnovala mi táhlý pohled.
„A to“, tribun na chodbě zvýšil hlas, zdvihl zase ukazováček
a udělal dramatickou pomlku, přičemž byl vagón, beztak
zcela nehlučný, ohlušen fučíkovským tichem, „mám zprávy,
že pro nás“, pomlka, „tam u nich“ a ukázal na západ, „hned
za hranicemi“, další pomlka, „postavili už pro nás koncentrační
tábory.“ „A to oni chačut šagat v Jevropu“, zaniklo
v překvapeném zašumění, které vydala zbožně naslouchající
ulička.
Celou tu dobu mi nebylo moc do smíchu. Zase, nechlubím
se, neměl jsem strach, ale nevěděl jsem, jak mám hájit Vendu
Havla, kterého nesmírně obdivuji a na rozdíl od Čalfy, Dubčeka
a té postkomunistické plejády parlamentních zločinců, kteří
do osmašedesátého pucovali kliky komunisticktch sekretariátů
a na jaře vsadili na špatnou kartu a teď ze sebe dělají
mučedníky, ho považuji za člověka, který si zaslouží svatozář.
Nebo trnovou korunu. Asi obojí, jak to vypadá.
A jak jim mám povědět, že na Slovensku se skutečně
postavil tábor pro očekávanou vlnu emigrantů, a že až to uvidí
v ubytovnách, pak jim a možná že i jim, ač jsou Pribaltiky, to
bude připadat jako interhotel, a že devadesát procent z nich
bude reklamovat koš na posrané papíry na hajzlu. Že tam ten
koš není, aby bylo jasno.
Ale jak řekl tu větu o koncentračních táborech pro Rusy a
jak můj na oči neprozřetelně vystavený pas každému hlásal,
že já jsem občan té barbarské země, jejíž pohraničníci do krve
bijou a střílejí po skupinách ruských turistů, aby ulovivše je,
dali jim v sovětský pasport potupně štempl a poslali je šupem
zpět, a také jak vagón, zdálo se mi, nevraživě zašuměl, zdálo
se mi, že vezmou spravedlnost do svých rukou. Soudce Lynch.
Ale ne.
Místo toho začali znova „pohraničníci řekli a my jsme
řekli“ a už jsem to ani moc nevnímal, jen podle výkřiku na
chodbě, který zapochyboval, že dokráčíme do Evropy a Miss
Dior, která střídavě nectila Václava Havla, naši demokracii a
pokaždé pak naši pohraniční stráž, jsem poznal, že další kolo
fiktivních dialogů je u konce.
Hodinky světoznámé mačky Poběda, které jsem měl
ve své brašně, a které jsem si vzal úmyslně, i přesto, že mi
Robík nabízel svoje potápěčské švýcary, by mi stejně asi nebyly
nic platné, protože se musely natahovat dvakrát denně a já je
ráno zapomněl a potom ani nestačil natáhnout. Z nádraží jsem
viděl jenom poštu, na které hodiny nebyly, Miss Dior byla bez
hodinek a Tamařiny byly mikroskopicky malé, a i přesto, že
od jednoho metru dál vidím výborně, nepodařilo se mi zjistit,
kolik je asi hodin. Mám sice někde pod prahem vědomí
zabudovaný budíček, který mne každé ráno vzbudí s přesností
pěti minut a doma, u nás, v té zbožňované zemičce, co to
myslela navzdory zlým pohraničníkům a celníkům vážně se
šagáním v Jevropu, to poznám i přes den, ale tady jakoby se
čas zastavil.
Nezastavil se, už proto se nezastavil, že slunce, které
na začátku představení dělalo dlouhé stíny nádražních budov,
teď svítilo do kupé šikmo shora a v kupé, díky tomu, že vlak
stál a okna byla uzavřená a v kupé bylo narváno bylo horko
a vzduch jako v pavilonu savců, na střeše začal horkem
odpadávat lak. No, tak on možná zpuchýřoval tím, že natřeli
rezavý plech, ale nepřeháním o gradus navíc, nebylo-Ii tam
pětačtyřicet. Už nevím, kolikáté kolo, kolikátá repríza show
„Celníci, eventuelně pohraničníci řekli a my jsme řekli“
začínalo a končilo a kolikrát zpochybnil křik na chodbě
naše krůčky do Evropy a kolikrát Miss Dior s doprovodným
pohledem na mne, jako kdybych byl brácha Vendy Havla, se
kterým mám společný pouze věk a barvu vlasů, nebo inkognito
vystupující poslanec, kolikrát dodala Miss Dior, že „za to může
ten ich Gável a ta ich děmokrácia.“
To, že kupíčka naslouchala stále jen přes jejich otevřené
dveře, a že se posluchači, stále lační poznání, jak to vlastně s
tou demokracií u nás je, i když všichni jeli z Wilsoňáku, takže
si mohli alespoň prohlédnout výlohy, když už ne vytáhnout
z trenek nebo kalhotek dolarové jednušky, tak ta skutečnost
mně uklidnila, protože když jsem si představil, že se vděční
posluchači seskupují okolo tribuna a posléze jim Tamara
nabídne pohostinství v našem kupé, a protože podle oblečení
i podle pasu bylo jasné, že i já za to můžu, neviděl jsem to
růžově. Ale jak už jsem řekl, vagón se spokojil s tím, že
naslouchal ze svých nor a teprve později, odpoledne, jsem
znejistěl, domnívám se, že to bylo proto, že v celém vagónu
nejel jediný ortodoxní Rus, ale enkláva Gruzínců a Arménů a
také pár národností od Kyzyl-Kurnu a asi moc nemají v lásce
skutečné Rusy, i když tohleto byli Pribaltici, občané tehdy
revoluční republiky, prostě v tomto smyslu byla pro mne
situace příznivá.
Ale bylo mi také jasné, že vidina jenom tří lidí
ve čtyřmístném kupé, což udávala Hanka jako jednu z hlavních
předností, se rozplynula a nebylo třeba příliš velké fantasie
k tomu, představit si, jaké to bude cestování v přeplněném kupé
a s rozmluvami, které se opakovaly jakoby se na gramofonové
desce zašlehla jehla.
Začalo to nudit i Aramuška, a protože pohraničářské čepice
monotónně pendlovaly sem a tam a další střelba se ne a ne
ozvat, začal vymáhat na mamince něco na zub. Jenže Tamara,
přesto že se značně uklidnila, nebyla nakloněna obžerství
za situace, kdy mezinárodní zápletka visela ve vzduchu a nebylo
jasné, co bude dál. A také by se jí stěží podařilo probojovat se
k brašně, kam ukryla zbytky párků, zakonzervovaných do
řídké nádražní hořčice.
Smířil jsem se s vidinou, jak strávím cestu přes Rusko
vsedě a nevím pokolikáté mi přistrčili pod nos sovětský
pasport s rozlehlým červeným razítkem o nežádoucím pobytu
a já pokaždé, protože rád balancuji na tenkém laně, tak tenkém,
že je průsvitnější než ostří břitvy, a když spadnu a namlátím si
čumák, tak pokaždé, věřte mi, mne to zaskočí, ale otřepu se
a tak, když jsem zahlédl před obličejem tu jedovatě červenou
barvu s obrovským zlatým snopem a zkříženým kladivem
a srpem, tak pokaždé, jakkoli to bylo paradoxní, jsem měl
chuť povstat, připažit, postavit se do školního pozoru,
do postoje básniček prvňáčků, uklonit se a začít v originále,
v azbuce, říkat ty proslavené verše Ládi Majakovských, které
se jmenují „Stichy o sovětskom prospektě“ a v době mých
středoškolských studií byly nejenom četbou povinnou, ale
i četbou nazpaměť. A tam se říká, mimo jiné, že oni, tedy
kapitalističtí celníci a pohraničníci, ho berou do ruky jak
hada, jak ježka, jak břitvu s dvojitým ostřím, a někteří na něj
hledí jak koza do lékárny - při této pasáži se náš učitel ruštiny,
dej mu pravoslavný Bůh věčné spočinutí, náš starý dobrý
bělogvardějec, emigrant a později platný obhájce komunismu,
vždy zalykal hrdelním smíchem, jaká to je legrace, tenhle verš,
takže dodnes ty „Stíchy o sovětskom pasportě“ zpaměti znám
a měl jsem cukání, podobné balance na laně tak tenkém, že ani
nevrhá stín, to vagónu přednést. Ze spousty řešení, co by to
s nimi udělalo, mne napadlo, že když ne soudce Lynch, tak
že se mohlo docela kliďánko stát, že to budu já, kdo bude
cestovat z Čierné západním směrem, ne Pribaltiki, ale že budu
mít s nimi jedno společné, potupný štempl v azbuce, že já jsem
persona non grata v zemi za horizontem.
Chvíli jsem si přál mít žábry, protože tam, v tom kupíčku
bylo takové horko a taková vlhkost, že mít v kapse semínko
avocada nebo něčeho jiného z tropů, urvalo mi to kapsu i
s trenkama, takové tam bylo horko.
Pak najednou vagón zašuměl a klapla několikerá vnější
dvířka a před naším kupíčkem, možná proto, že jsme byli první
v posloupnosti cestovních kupíček, ale možná i proto, že jsme
vezli časovanou bombu Pribaltiků, se objevila uniformovaná
skupina mluvící azbukou a podle vyšisovaných pouštních
barev to mohli být pohraničníci a sebrali všem pasporty. I mně,
pochopitelně.
Pribaltici se zvedli a napchali se do dvířek a obklopili
hlídku a překotně, ale teď jsem rozuměl dobře, vysvětlovali,
co se před několika hodinami, časným utrom, stalo. Hodin už
byla opravdu síla, dobře devět našeho času, neb na hranicích
se čas posouvá o jednu dopředu, Pribaltiki líčili, jak jen
z kanceláře chtěli pozvonit a Oni nedovolili a když chtěli na
poštu, poslat těletajp nebo něco podobného, takhle, podívejte
gospodin lajtěnant, takhle jsme dopadli a nechali kolovat toho
chlapce a jeho zasychající drápance a duhovějící jelita, jakož
i poničený čemodan, leč bez výsledku. Velitel té hlídky jenom
pokrčil rameny a něco zamumlal, Pribaltici zklamaně svěsili
ramínka a Marfuša vzala hrdinovu hlavu hluboko do klína, tak
hluboko, až jsem začal mít podezření, že újmu na zdraví jenom
předstírá.
Ještě než přišli ruští sovětští ukrajinští pohraničníci, tak
moje fantazie začala makat naplno a jakkoli jsem se při střelbě
nebál, fakt, ať se propadnu, tak teď mne začalo napadat, že
si na mně pohraničníci smlsnou, jako represálii za naše
akce té pribaltické skupině. Měl jsem sice všechno, pasově,
v naprostém pořádku, ale přísloví o psovi a holi, která se
vždycky najde, se mi nevtíravě usadilo v zátylku. A když ne
pohraničníci, tak celníci, ti mi dají co proto a v duchu jsem
sečetl všechny prohřešky, o kterých jsem věděl, a i když
jsem nevezl palné zbraně, ani náboje k nim, měl jsem kudlu
s pilovitým hřbetem a čepelí úctyhodné délky a prak a také
tři vrhací hvězdičky, což, budou-li chtít, budou kvalifikovat
jako nedovolené ozbrojování se. A pak jsem měl s sebou tu
vitamínovou nálož pro případ přežití a také Valetol na palici
a Alnagon na záda, která mne bolívají, když dlouho nečinně
sedim a čtyři tabletky zahraničního léku na totéž, což když
budou chtít, uznají za drogy.
A dále pak by tam bylo asi o pět flašek chlastu víc, než lze
převézt přes čáru a nějaké drobné dárky, které mi můj báječný
strážní anděl Hanička připravila ve vkusném dárkovém balení,
tedy nějaké pičifuky a laky na vlasy a elitní mýdla a pěny
do koupele. Nemluvě ani o obrovité šišce salámu, síle konzerv,
sušenek, sýra a flákance bratru dvou kil uzeného špeku, který
mi přející Fanda Semišů před nedávném obstaral a já vyudil,
aniž jsem tušil, že cesta za horizont se otevře i pro mne.
Má paměť mi poslala krátkou informaci, která říkala: jen si
vzpomeň, jak ti před pár týdny líčil jeden z té skupiny, Čech,
kterého jsi omylem považoval za Rusa, že mu vzali skoro
všechno jídlo, všechno tropické ovoce a speciálně čmuchali
po cukru a kvasnicích, skrzevá Gorbyho neštastný tah se
zákazem alkoholu.
No a úplný svátek pro celníky a následné několikastupňové
povýšení pro všechny zúčastněné byly moje zipem blokované
kapsy, kde se kromě přiznaných 500 Kčs tulilo i několik set
v Hradčanech a procesích přes přehradu jakož i Ámosech, ale
hlavně dolárky, tvjordyje zeljonyje a marušky, o kterých jsem
pomlčel. A už jsem viděl vnitřním zrakem, který pustím dost
často naplno, jak mne vezou po širé Rusi v chromované kleci,
začínají v nedalekém Užhorodě a končí v Čeljabinsku nebo
v Murmansku, hle, toť on, kdož podupal a poplenil obecně
uznávané normy sousedského soužití.
Vlak se hnul, zničeho nic se hnul, popojel pár metrů a
zastavil se a tribun si někam odskočil a pak se vrátil a řekl
několik slov himalajským nářečím. Zbytek Pribaltiků ožil a
začali se sápat po zavazadlech a já usoudil, že lépe pro mne
i pro ně bude, jestliže vyjdu na chodbu, aby se mohli lépe
rozmáchnout, až se budou sápat pro svou bagáž.
A fakt, najednou to všechno, co by se stěží vešlo
na vétřiesku se zvýšenýma sajtnama, to všechno pobrali
a neměli - to můžu odpřisáhnout - víc rukou, jako mívá
na sochách Višna, jen dvě, jeden každý, ale zato úžasně
trénované, páč to všechno pobrali a sunuli se k východu,
doslova i zeměpisně, vlevo, tam co ulička zrádně zahýbala
v úhlu pětačtyřiceti stupňů.
Každý se na mne podíval bez výčitek a bez zášti, což mne
mile překvapilo, a jeden každý, první tribun a potom mladá
dvojice, se na vteřinu přede mnou zastavili a řekli: „Spasibo“ a
já řekl česky: ,,;Néni zač“.
Ale Miss Dior, ta nedosti na tom, že se vryla do mojí
paměti od vteřiny, co usedla naproti, tak Miss Dior nejen že
poděkovala v rituálu shodném s ostatními, ale naštelovala
svazky kufrů v každé dlani tak, aby na mne viděla, což nebylo
snadné, protože jsem bylo pár hlav vyšší a řekla sovětsky: „Vy
jste Čech, že ano?“
Já bych to nezapřel, ani kdyby mi hrozilo, že z jednoho
z kufrů nebo z diórovské kabely vytáhne potupné červené
razítko a pleskne mi ho do pasu a pojedu protější Duklou zpátky
já, to není falešné drama a citovka pro nezletilé a přestárlé,
já jsem opravdicky a nefalšovaně pyšný na to, že jsem Čech
a většinou tím začínám rozhovor, když se mi poštěstí potkat
v mém rodném městě cizince, anebo když se mi poštěstí a
mocní našeho mikrosvěta mne vyšlou ven.
„Da“, řekl jsem stále tou čítankovou intonací, páč rok ještě
neuplynul od chvíle, kdy jsem si postesknul, že bych se právě
tohle rád naučil, a chtěl jsem dodat azbukovou větu, která se
navlas shodovala se vzpomínanými verši o Sovětském Svazu
- „Ja gordimsja, što ja graždanin...“ a sem bych samozřejmě
picnul „Čechoslovackoj respubliky“, jenže jsem to nestihnul,
páč Miss Dior symbolicky pozvedla ukazováček obtěžkaný
několíka kufry: „Tak až se vrátíte, tak jim to řekněte.“
„Co?“, řekl jsem překvapeně, a to „co“ mělo znamenat,
jako co jim mám říci a Miss Dior si opravdu myslela, snad
si to myslí dodnes, že jsem brácha Vendy Havlů a že s ním
po večerech chodím na Slovanku nebo na Šustnu na pívo nebo
že snad to řeknu v parlamentě a ona řekla: „No, jak s námi
zacházeli.“
A já zablekotal, azbukou, ale určitě mi rozuměla, že nic
říkat nemůžu, nebudu, protože jsem nic z toho, o čem vyprávěli,
neviděl na vlastní oči.
„Ale přesto vám děkuji“, řekla a v očích kolem rozmazaných
šminek jí plápolala naděje, že zanedlouho se mučedník Václav
i plejáda zmatených poslanců dozvědí, jak klikatě chceme
šagat v Jevropu. Tribun se nachýlil zvenčí zpátky do vagónu,
do chodbičky a netrpělivě uspíšil odchod Miss Dior.
Sedl jsem si zpátky na své místo k oknu, Aramušek
s maminkou zmizeli někam do vedlejšího kupé a já si upřímně
oddychl, že pocestujeme přeci jenom ve třech, což se dá
vydržet, i přesto, že jsem měl na Tamaru dost velký vztek, ale
to už jsem říkal.
Svoje zavazadla jsem měl pod sebou a přestál jsem hlad,
ostatně nejsem zvyklý ráno snídat, jenom ranní lok, což čítá
tak litr a půl oné čs. instantní kávy, mi chyběl, a já měl v brašně
prakticky všechnu.
Začal jsem šátrat mezi nohama, tedy mezi svýma nohama a
nikoli proto, abych si cvrnknul partičku vreckového biliáriku,
ale abych se probojoval k flašce polyetylence, jenž obsahovala
životadárný nápoj. A jak jsem tak měl hlavu skloněnou
k podlaze a přehraboval sušenky a konzervy a přemítal, kterou
z těch plechovek rozetnu nožem s pilovitým hřbetem, naše
dveře udělaly „nik“ a před mýma očima se sunul tou mezerou
do našeho kupé obrovský lodní kufr, kufr, který jsem už přeci
znal a nemýlím-Ii se, tak k tomu kufru, za držadlo toho kufru
se bude držet někdo, koho znám a já si přál, abych se spletl a
aby to nebyla pravda, ale pravda to byla, protože nerozlučně
spojena s kufrem vplula trhavými přískoky do našeho kupé
i oslnivě zlatá taška a já si přál být v té vteřině negramotný,
abych nemusel číst ten nápis, který zvěstoval, že majitelka je
Miss Dior z města na Seině. Jako když králík nemůže odtrhnout
oči od pohledu na přibližující se kobru, tak i já jsem se tetelil,
až se za sklem v tom úzkém svislém pásku objeví.
„Zdrastvujte“, řekla a já myslel, že mne porazí, ne
ona, šlak, že to se mnou šupne. Nešuplo. Jen jsem vydechl:
„Zdravstvujtě“ a mělo to přízvuk, který nenajdete ani
v učebnici pro dospívající komsomolce, a který by se Rusové
nenaučili, ani kdyby v Česku žili tisíc a jedno léto. Za ní, (jak
by mne mohli zklamat!) se nahrnuly další kufry a ruku v uchu
toho kufru nebo brašny i jejich majitelé.
Statečně jsem se připravil na šagání v Jevropu i
na demokracii i na to, co bude - muset vyslechnout mučedník
Václav, ale nic, neznělo očekávané „my skazali-tormožniki
skazali“, ale vzrušeně a potichu se o čemsi dohadovali a přišla
i Tamara i Aramušek a všichni jsme zaujali svá místa jako před
chvílí, jenom s tím maličkým rozdílem, že pas na stolečku
nehlásal našemu mikrovesmíru, že já jsem ten zločinec ze země,
která chce šagat v Jevropu, ale sovětským turistům to odepírá.
Odnesl si ho a s ním i všechny ostatní lajtnant v pískově vyšíslé
uniformě a neměl jsem ani zdání, kdy se s ním opět setkám.
S tím pasem, po pískovcové uniformě jsem netoužil.
Pribaltiki ztichli a někdo šel po chodbě, z toho záludného
úhlu, a když se dveře našeho kupíčka zatměly, stál v nich
krasavec, to není ironie, protože jak se dá snadno poznat
z předešlého povídání, popis se snažím podat věrný, byl to fakt
pěknej chlap, jak by řekla většina holek co znám, vysoký, štíhlý
s frajerským smolně černým knírkem pod nosem, brácha, ne,
to už by musel být před penzí, snad syn nebo vnuk hlavního
hrdiny filmu, který pronásledoval společně s Pádem Berlína
mou generaci i ve snu, z filmu Kubánští kozáci, čímž se myslí
rodina Castrů, samozřejmě.
Já si fakt myslel, že i druhej galaštyk si nechám napotom,
ale musím to povědět už teď. Tak, kdo v Rusku něco znamená,
má přední tesáky okované zlatem, takže když se moje definice
dají dohromady, tak by to mohlo vypadat třeba tak, že: „Kdo
v Rusku něco znamená, nosí tepláky a absolutní špičky
k těm teplákům nosí i zlatem okované zuby.“ Páč ten kolonel
od celníků sice tepláky neměl, zatěžko si představit celníka,
úřední osobu, jak se prohání po hranici v teplácích, leda že
by dělal celníkům tělomrska, jak zněla vojenská přezdívka
důstojníků, kteří byli pověřeni fyzickou přípravou vojáků,
něco jak politruk, tak tělomrsk.
Ale uniforma mu padla a čepici měl nasazenou do životně
nebezpečného úhlu, maximálně frajersky až na krční obratle,
takže zpod kšiltíku se vlnily černé prstýnky vlasů, které jsem
mu záviděl.
A jak promluvil, rozjasnilo se v kupíčku rázem, ač bylo
pravé poledne, myslím si, že moc do té chvíle nechybělo a metal
tak oslnivé slabiky, že mít brýle na autogen, nasadil jsem si
je. Měl jsem nastudovanou tu variantu, jak mě demonstrativně
vykážou ze Svazu a předtím mi zabaví všechny zbraně, drogy
a nezákonné potraviny, jakož i nezákonnou valutu a byl jsem
té variantě nakloněn tím spíš, že Pribaltiki byli velice zticha
a nezačali svůj divadelní kus včetně kolovadla mladíka
s vytepanou teletinou.
„Po čem sáhnou první“, honilo se mi budkou, „po utajené
valutě, či po praku s vidlicemi od táty, nebo mi jako první na
úlitbu a počest Gorbymu, zabaví těch pět nebo šest flaší navíc?“
„Gospodin Mašek“, a měl velice příjemný hlas, ten hrdina
stříbrného plátna a já a zas, jakoby to udělal někdo za mne,
zaťal jsem pěst a ruku jsem ohnul do vingle, jako se zdravívali
sociálisti a teď nacionalisti v Albánii a na Ukrajině a já nevím
kde jinde všude.
Miss Dior zkameněla, protože si tutově myslela, že se
spletla a že jsem kecal, když jsem přitakal na to, že jsem
Čech, Kubánský kozák se usmál a řekl slovo, které znám sice
nedlouho, ale používal jsem ho během posledních týdnů snad
stokrát, v dálnopisech, faxech a telefonátech.
„Komandírovka?“ a já na něj civěl jako kdybych doma
zapomněl olůvko i břidlicovou tabulku a nikdy se je už
nepodařilo najít a když to opakoval ještě dvakrát a já byl bez
reakce, tak řekl: „Služébni cestá?“, a já se teprve teď zmátořil
a řekl inverzně: „Da“, a malinko jsem vniknul do té správné
intonace, „komandírovka“.
„Charašo, spasibo“ a zasalutoval a podával mi můj
pozlacený pas a to bylo všechno a já nemohl věřit svým očím.
Musel už mít echo od hraničářů o té naší skupině Pribaltiků,
protože řekl: „A co s vámi?“
A oni, jakoby to neřekl, začali úplně od začátku a přidali
i některé nepodstatné detaily a slunce zatím stoupalo po své
naučené dráze. Nechal je vymluvit, tribun neprokládal svoje
líčení o našich krocích v Evropu a Miss Dior jen několikrát
pípla cosi o demokracii.
„Tak to jste se měli zkusit obrátit na pohraničníky“, řekl
Kubánský Kozák a kupíčkem se rozlehl takový nářek, že uši
zaléhaly a jeden přes druhé Pribaltiki volali: „Ti jsou ještě
horší než tormožniki, to jsou úplné saně, však se podívejte,
co našemu nejmenšímu udělali, však se podívejte, jak s námi
zacházeli“, a předhodili před porotu ruských celníků mladíka i
s jeho jizvou a jelity a odděleným rukávem a volně v prostoru
vlající chromovanou lištou fibrového kufříku.
Colonel byl zřejmě seriózní člověk, protože se zamyslel a
pak se jich zeptal, jestli jim může věřit, že byli opravdu jenom
oni čtyři, jestli jich nebylo víc v té skupince a některý nezdrhl.
Zapřísahali se jeden po druhém a jakoby ani nikdy nebyli
v Pionýru, tak se upřímně křižovali a „fakt, opravdu, nikdo
jiný, jen my, jak nás tady vidíte.“
Pak se jich ještě zeptal na celní prohlášení, které u jednoho
každého bylo poznamenáno také nějakým červeným nápisem,
a když se opětovně ujistil, že byli jen oni čtyři, roztrhal ta jejich
prohlášení a napsal jim nové a společné a ukul zatepla, hned
tady v kupíčku, plán, že ať teď dojedou do Čopu, na sovětskou
stranu, tam ať přečkají nějak noc a ráno, z pošty ať pozvoní
konzulovi a všechno mu vysvětlí a poprosí ho o pomoc a hned
potom ať to zkusí přes hranice, že už tam bude jiná směna, jak
hraniční tak celní a snad se jim to podaří.
„Ale jestli jste nemluvili pravdu a někdo utekl“ a nebylo ani
třeba rozvádět, co by je stihlo a oni se znovu všemi křestanskými
způsoby a možná i způsoby přírodních náboženství zapřísáhli,
že mluví pravdu. Krasavec odešel a vlak se opět pohnul
východním směrem a já vyšel na chodbičku nalapat kyslík
k otevřenému okénku.
Za pár minut, možná že to ani minuty nebyly, zaskřípaly
brzdy a Pribaltici se začali hrnout ven, jako před pár set metry
směrem k nám a děkovali jednomu každému, tedy Tamaře a
Aramuškovi ještě v kupé a mně potom venku na chodbičce
a Miss Dior, míjejíc mne se nezeptala, zda jsem Čech, neboť
to kouzelné slovo „komandirovka“ v nich zanechalo hluboký
dojem, ale řekla: „Až se vrátíte domů, tak jim tam řekněte, jak
s námi zacházeli.“
„Já jsem přeci už říkal...“, ale nenechala mne domluvit. Byla
už metr přede mnou, na úrovni dveří radiouzlu pro vlakovou
soupravu, ale znovu se otočila a řekla: „Nezapomeňte, až se
vrátíte, řekněte jim to“ a naděje, že uvidí malou Ameriku,
která začíná na „Č“ ji něžně postrkovala dopředu, dopředu
ve vagónu, uličkou která se zlomyslně lámala doprava v úhlu
nemenším než stupňů pět a čtyřicet.
Vlak přistál poměrně měkce a vlevo a vpravo byla síla
kolejí a podvozky s lany a navijáky a poměrně větší shon a tak
jsme se všichni sešli v našem kupé, totiž my všichni, co jsme
tam od včerejška patřili, a Aramušek dělal nájezdy na mámu,
nebo ho svíral hlad a Tamara byla nervně učitelský typ a stále
nemohla věřit tomu, že nebude další střelba a další zadržení
turisté s úděsným množstvím dolarových bankovek ukrytých
na intimních místech a já při každém cvaknutí dveří zkameněl,
že uvidím roh známého kufru a za ním Miss Dior a všechny
Pribaltiky, protože je ani v Čopu nechtěli...
Dveře zvenčí skutečně bouchly, ale neobjevili se Pribaltiki,
ale další četa celníků a ti se vrhli rovnou na Tamaru, a přesto že je
ujistila, že nic neveze, ani potraviny, ani hračky ani elektroniku
ani nic jiného, musela vydolovat všechna svá zavazadla a
nedosti na tom, musela potupně každou část oděvu, co tam
měla, vzít do prstů a třepnout s ní a položit na protější postel
opravdu všechno, včetně, kalhotek a.podprsenky a kapesníčků.
Styděla se moc a já s ní, jenže celníci stáli nacpaní v kupíčku i
ve dveřích a tak jsem dělal, že nic nevidím a civěl jsem z okna
Posunovači s námi hráli nějakou složitou hru, která
spočívala v tom, že jsme odjeli směrem do Ruska, dnes
Ukrajiny, dříve Československa, a když už začalo nádraží
mizet z dohledu, skříply brzdy a budova se zakrátko objevila
v našem okénku. Aramušek fňukal víc a víc a Tamara začala
být nervóznější víc a víc, protože posunování a meziprodlevy
nebraly konce.
Ale potom to bouchlo o něco víc, i nějaké uniformy navíc se
začaly míhat na nástupišti a náš průvodčí, kterého jsme zahlédli
naposledy v Košicích, se několikrát svědomitě přehnal uličkou
vagónu, sledován několika dalšími individuy v operetních
uniformách, ale patřili k němu, o tom nebylo pochyb.
Když se, pokolikáté už, mihly nádražní budovy za oknem
směrem dozadu a uběhly tři a potom pět minut a vlak neskřípěl
svou soustavou, ale naopak nabíral na švuňku, byla jen malá
šance, že se znovu vrátíme do všeobjímajícího lůna čopské
stanice. Teprve teď Tamara usoudila, že je čas na nerušenou
snídani. A její hodinky, nařízené už na moskevský čas,
ukazovaly pravé poledne a ještě třicet minut navíc.
Kaviár
Teď už bylo nad slunce jasnější, že vlak se opravdu
zpátky na nádraží nevrátí a Tamara zašátrala v jedné z brašen
a vylovila včerejší párky. Ne, že bych byl citlivka; každý,
kdo prožil normální vojnu, základní vojenskou službu, a kdo
měl to štěstí mít směnu v kuchyni nebo dozorčího, nedělá si
absolutně žádné iluze o kvalitě ingrediencí, ze kterých se vaří
vojenské pokrmy a měl-li jakés-takés představy o hygieně při
přípravě jídla, hezky rychle je zapomene.
Já mám poměrně přesné představy o kvalitě nádražních
párků, které se dostávají do ,,:Wurstmisky ,kvapně složitou
cestou a zhusta se louhují dlouhé hodiny, podle zájmu lačných
či přesycených cestujících, ve vlastním výpotku, než jsou
podány konzumentovi.
A také vím, co dokáže udělat pár hodin tepla, obyčejné
pokojové teploty, právě s takovým párkem. A v našem vagónu
bylo už dobrých šest hodin okolo třiceti stupňů, poslední
hodiny daleko víc a předešlá noc taky nebyla polární.
Proto jsem nevěřil svým očím, když Tamara, ať mi
odpustí, protože ta možná bude tyhle řádky číst, rozdvojila
tácky a rozestřela hořčičný krunýř po stařecky svraštělých
párkových nedopalcích a paměť mi vyslala informaci: jen
nedaleko od těchhle párků leží jedy botulin a ptomain, a kdyby
do nich namočili Malajci hrot svého šípu, jako to dělají doma
s uleželými rybami zhruba ve stejné teplotě, zasažený
nepřítel by si moc dlouho nevyskakoval. A Aramušek to do
sebe nabouchal dřív, než by přehráli Dvořákovu Humoresku,
Tamara jen s malým zpožděním.
Nezbývá nic jiného, než říci: „Promiň, Tamaro i Arame“,
protože i přes častá vyprávění jsem vůbec netušil, že skutečnost
tam, za rubežom, je o moc a moc horší. A že neuplyne, že
uplyne míň jak jeden den a já uvidím, na vlastní uši uslyším
a na vlastní oči uvidím, jak v mezinárodním rychlíku,
na chodbičce, tam, kde v jiných vlacích a i v mojí zemi
nabízejí alespoň..., ale o tom všem ještě bude řeč.
Moje maminka byla z kraje těsně pod Kletí, kde snad
dodnes platí, že „host do domu - Bůh do domu“ a maminka
také říkávala, že lakomec je horší než opilec, protože opilec
se z opice vyspí, ale lakomý nikoliv. Říkám to proto, že mne
vychovávala, abych se s každým, kdo není zlý nebo o kom
jsem přesvědčen, rozdělil o jídlo co mám a co tomu druhému
chybí.
Jenže já bych se nikdy neodvážil jen tak, zničeho nic,
nabídnout tomu druhému, protože by mne nenávratně a
nesmazatelně ponížilo, kdyby odmítl.
Ale teď to bylo trošku jiné. A tak jsem si vzpomněl, že
říkala hned v Praze, že netušili, že je státní svátek a že bude
opravdu všechno zavřené. Ještě jsem maličko váhal, jestli se
přecijenom neurazí, ale pomohla mi sama, nevědomky.
Zašátrala totiž podruhé v té bezedné tašce a vylovila nějaké
suchary, nebyly naše, a také chalvu, a nebýt toho, že jsem to
jenom o půl roku dřív docela náhodně dostal u kamaráda,
který se vrátil odněkud z Gruzie, tak jsem vůbec nevěděl,
co to je, a potom, a to mi podlomilo achilovky a dodnes se z
toho nemůžu zmátořit - kaviár. Ne nějakou náhražku z dýně
nebo jikry kapra plemeníka, já nejsem samozřejmě specialista
na kaviár, ale tuším, - že ho je několik, výrazně se cenou lišících,
druhů. Tenhle byl v malinké tmavomodré krabičce, která byla
jen o stopečku větší než víčko od půllitrové zavařovačky, a
když jsem o týden později viděl tutéž krabičku ve fríšopu a
u ní cenu v maruších tak impozantní, že bych si za to mohl
v Tirschenreuthu nebo v Markredwizu koupit docela slušný
magneťák dvojku nebo čtyři budíky s radiem nebo potápěčské
hodinky švýcary či tašku plnou digitálek.
Tehdy jsem to nevěděl, ale tušil jsem, že to nebude póvl a
najednou, v tu vteřinku, ze mne spadl spleen a nervy z dlouhého
čekání a smutek odjezdu a za zlatý prase byste neuhádli, co
mne napadlo.
No, schválně, co mne napadlo? Jenom Robík by to asi
poznal, protože já i on, ale je nás víc, co máme rádi Mariu
Simmla a víme, že jedno z jeho děl, i filmová adaptace, se
překládají jako „Nemusím vždy mít kaviár“ a já se blaženě
rozvalil, protože já vlastně neřekl to hlavní, když ty navýsost
skromné zásoby rozložila po stole, udělala mezinárodní gesto
nad tím vším a řekla prostě: „Pažalsta.“
Tím pádem ze mne spadnul ten ostych, o kterém jsem
mluvil a zamumlal jsem, že moje zásoby nejsou zanedbatelné
a aby to nevypadalo, že se vytahuju, dal jsem na stoleček
celou brašnu, tu brašnu, ve které bylo jenom jídlo. Jenže teď
se zase styděla ona a tak jsem zalovil já a vytáhl nedotčenou
šišku chleba a máslo ve skleničce a nějaké sušenky a půl té
obrovité šišky salámu. A podal jsem jí svůj nůž, ostrý jak
břitva, vzpomínaná kolegou Majakovským, a ona bravurně a
s grifem naporcovala sílu tenkých chlebů a potřela máslem a
poprosila mne, abych nějak otevřel ten kaviár. Potlačil jsem
pokušení předvést majstrštyk, co předvádím někdy jen pro
úzce zvaný okruh přátel s pivní flaší, protože krabička byla
maličká a kuželová a kdybych náhodou nezvládl ten grif do
posledního detailu, mohli bychom být impregnováni olejem,
co se v něm ten kaviár vznáší.
Nechutná špatně, když se ho namaže tenká vrstva
na chléb, potřený slabounce máslem, ale vůbec nejlepší,
lepší než kořeněná chuť a údajně kladné účinky na vliv stáří,
vůbec ze všeho nejlepší byl ten pocit, protože, řekněte, komu
z Východního bloku se podaří, aby v půl jedné odpoledne
posnídal kaviár?
A pak jsme si dopřáli salám a něco sladkostí z mých zásob
a otevřel jsem chalvu a páč, jestli to nevíte, je to v podstatě
nějakým způsobem zahuštěný med a v tom záhustku, co
připomíná turecký med, jenom se tak netáhne, je zalitá síla
ořechů vlašáků.
Potajmu jsem říhal jak přesycený Jakut a Aramušek zajel
do regálu a Tamara pravila, že se odpoledne půjde podívat
do vagonu-restoranu a nakoupí zásoby na příštích dvacetčtyři
hodin, protože tolik nás zhruba dělilo od Matičky Moskvy,
avšak měli jsme sekyru šest a jednu polovinu hodiny.
Strojvůdce se snažil dohnat to úděsné zpoždění seč mu
lokomotiva stačila a nebe bylo bez mráčku a neděle a já měl
dost času, nemlich právě tak, jako v písni pana Suchého.
Projížděli jsme Karpaty a byla tam síla mostů a
u každého, i u toho, co měl rozpětí jen pár desítek metrů, byla
mikroskopická budka, vpradě jen na stojáka a kol té budky stál
voják s kalašnikovem přes rameno a dělal, že vlak nevidí.
Mosty mne okouzlily, zejména pak jeden, co byly
vlastně dva, protože byl přes nedaleké údolí, co bys dopliv‘ a
na betonových pilířích tvaru ,,T“ měl dutou mostovku o
průřezu, že by tam mohl projet náklaďák a délka, no na řadu
těch náklaďáků, a úplně stejná, neporušená, tatáž mostovka,
šikmo zapíchlá v poli, u paty mostu a neumím si to vysvětlit
jinak, než že někdo objednal dvě, i když se tam mohla vejít
jen jedna nebo někdo jiný dodal dvě, ač byla objednána jedna,
normálně bych řekl, že když se to stalo, tak ji měli odvézt
někam jinam, páč tam je most každých pár set metrů, jenže co
na tom, že měla cenu dobrých pěti rodinných domečků, z nichž
jenom významní lidé měli na střeše vlnitý eternit.
Teď se nebudu omlouvat Rusům, Ukrajincům jako národu,
ale první, co každému, kdo má jen trošku oči k dívání, padne
do očí, je fantastický nepořádek, který začíná hned u chaloupek
těsně za hranicemi. Zflastrované ploty a drůbež doslova
na práhu domu, ale i uvnitř a také bahno až po kotníky, mohlli jsem to odhadnout, a také až na samý práh, a zahrádky, kde
jenom ta část, ten průsek, který byl nedávno sklizen, byla zem,
jinak lebeda a plevy, mezi kterými dole u země byla zelenina,
brambory nebo řepa.
Z vlaku je vidět víc, než si člověk umí představit, a někdy
vlak přibrzdil a jel krokem a hřbitůvky většinou těsně vedle
vesnice, na vršku nebo ve svahu měly design jednoho umělce,
myslím kříže tesané u všech stejně v dané oblasti a stejného
tvaru a překrásné malé dřevěné kostelíčky skoro v každé
vesnici v perfektním stavu, se stříbrnou baňatou střechou,
pokrytou snad šindelem, bůhví.
A také cesty, fantasticky rozbité, že převládaly rozlehlé
louže nad pevným povrchem, přičemž tím pevným povrchem
nebyla asfaltka, ale zaválený štěrk. A potom ještě jedno vás
uhodí do očí. U nás doma, když je neděle a stáhnou šraňky
na sebeodlehlejší okresce, je tam v tu ránu řada aut i motocyklů,
ale tady nebylo většinou nic a rekord - dva osobáky, motorku
s lodičkou a malý gruzovik - jsem viděl až kousek před
Moskvou, nějakých třista-čtyřista kilometrů. Je fakt, že tam
provoz na silnici relativně zesílil. Ale na druhé straně, co zase
nemáme u nás a co je možná k závidění, kde byla jaká říčka
nebo potok, a v Karpatech je jich požehnaně, a kde byl u té
říčky rovný plácek, velký alespoň jako volejbalové hřiště, tak
tam byla pokaždé společnost družně se bavících lidí a někteří
lovili ryby jen tak, na uřízlý prut a jiní ty ryby opékali a měli
bílé košile a tmavá saka po způsobu Čapajeva přehozená
jen tak, přes ramena a někde u křoví, snad trnkového nebo
šípkového, býval zaparkovaný motocykl s lodičkou, obé tvarů
jak když k nám na začátku války přijeli Němci.
Ty motocykly se sajdkárou byly potěchou pro oko, fakt,
protože už ten archaický tvar, o kterém jsem se zmínil a pak,
okolo světlometů a přes část řídítek to mělo výlisek z plechu
se zpevňujícími a zároveň ozdobnými prolisy, takže z dálky
a zblízka potom ještě víc, to připomínalo tropického motýla,
kterého si rozmarný řidič připjal pro svoji potěchu kol předního
světlometu, aby připomínal Hondu.
A musí být v té Rosii jedna jediná továrna, co dělá pro
celou oblast nejméně od Užhorodu po Zagorsk tyhlety typy,
páč jiný typ jsem nikde neviděl. Většinou byl plech vycíděn
do barvy kovu a největší šviháci sehnali pod rukou odlívku
barvy a ten kryt potom zářivě natřeli. A nikdy, nikdy jsem
neviděl, že by byl jezdec jel sám, nebo ve dvou. Vždy seděla
za ním mamina a loďka byla napraná sílou příbuzných, dětí a
nezřídka jsem viděl, jak loďka byla naplněna senem do takové
výše, že Mont Blanc s tím byl v horizontu a šofér bravurně
zvládal nástrahy rozbitých cest a selka vzadu umně vyvažovala
příšerné náklony.
Dostali jsme se z hor a vlak teď jel kosmickou rychlostí
vysoko přes sto, jak jsem odhadoval podle nazad uhánějících
telegrafních tyčí i parníků. Traťový svršek, což je, myslím si,
i správný název, byl ve stavu, jaký v celé RVHP byl a ještě
dlouho bude, což se svištivou rychlostí vlaku způsobovalo,
že vagon se choval jako jankovitá kobyla, jako bejk nebo kůň
na rodeu a ty otřesy, kymácení a nečekané změny směru měly
neblahý vliv na moje orgány, teď se nejednalo o mořskou
nemoc, ale ledviny pracovaly normálně a ty koncové netoužily
po ničem jiném, než aby mohly zapracovat normálně a tak mi
bylo zřejmé, že nechci-li zhynout bídnou smrtí jako Tychon
de Brahe, že bude nezbytné se vypravit do několikrát již
vzpomínané chodbičky, za dvířka s nápisem Toilet. To, že
jsem heroicky vydržel celou noc a půl dne, bylo výsledkem
malého přísunu kapalin a tropického vedra, které nás vysušilo
jako tresky, alespoň mne ano, arménské, gruzínské a zauralské
enklávy, sídlící v dalších kupíčkách, to řešily způsobem, který
je dodnes obestřen tajemstvím, protože na to, co vypili čaje, by
před hýzlem musela být fronta na pořadník.
Nebyla. Zahlédl jsem tu potěšující skutečnost, jedva jsem
se dostal z kupíčka, šel jsem jako slepec, který ztratil bílou hůl
i vlčáka a navíc je nalitej jak doga, vagón si dělal co chtěl a já
byl jak pingpongový míček, když jsem bral falše a kontrafalše
o stěnu uličky, a když se mi na několikeré nahrábnutí
do prázdna podařilo brnknout o kliku dveří s nápisem Toilet,
s uspokojením jsem zjistil, že není obsazeno.
Všude, kam jsem dohlédl, snad vyjma stropu a okénka, bylo
antikoro. I podlaha byla antikorová a já po ní plaval jako v těch
legračních soutěžích z jůesej, když soutěžícím pokryjí podlahu
banánovými slupkami. Dalo mi dost práce, než jsem se dostal
z prostředka té podlahy, protože se k průsečíku uhlopříček
lichoběžníka svažovala, ony tam byly i ty úhlopříčky znát
ve formě prolisů a v bodě, kde se měly protínat, byla díra
velikosti skleničky od hořčice. Díra durch, že bylo vidět
ubíhající zem a já si říkal, že když už měli tolik antikora, že s
ním vystlali kdeco, tak že kousek jako dlaň také mohli vyšetřit.
Čekal jsem porculánové šlapky, ale ne, byla tam klasická
mísa a samozřejmě z antikora, ale buď ho na ni měli málo, nebo
se spletli v mírách, ta mísa byla jen nějakých deset cenťáků
nad podlahou a její malý vzrůst nezachránilo ani ebonitové
prkénko. Ta mísa byla napasovaná v rohu hned proti dveřím
vedle okénka a ve výši hlavy byly na každé stěně toho rohu
dvě bytelné antikorové kramle, takové trubky, ohnuté do velmi
širokého „U“ a přivařené ke stěnám té antikorové komnaty.
Nemít rozpětí rukou bezmála dva metry, stěží bych se
díky záludné podlaze k té kramli vpravo dostal, protože já si
prostoduše myslel, že stačí pravou rukou sevřít kramli a levou
sevřít pinďoura a všechno je O.K.,jenže nebylo.
Uchopil jsem obojí, pevně a statečně, jenže vlak dělal
na své pouti po rozdrásaném svršku takové divy, takové
úchylné manévry, že jsem vlál okolo té kramle a do mísy jsem
se strefoval v četnosti menší procenta, zato moje balonové
kalhoty od pasu dolů vypadaly, že tu funkci mísy vzaly na sebe.
Pak jsem si uvědomil, že tam je nadosah druhá kramle a tak
jsem se jí chopil i levačkou. Třetí ruky nemaje, vlál teď kromě
mně i můj pinďour a byla-li četnost při předchozí technologii
menší procenta, teď to bylo pod promile. A byl jsem osvícen,
proč jim nevyzbylo kus antikora na díru uprostřed. Bylo nad
slunce jasnější, a já po tom pro tento účel zatoužil, fakt jen
pro tento účel, mít parametry jak rozvojový student, nebo mít
tam dole na chvíli chobot a spustit ho až dolů, do antikorové
mísy, až k záklopce, která i tu kapičku dokonale těsnila.
Pak jsem se zapnul a než se mi to povedlo, podařilo se mi i
vtáhnout zmučené moudí do aligátořích zubů zipu a už jsem
to chtěl vzdát a vrátit se jen tak, ale jak bych vysvětlil Tamaře
a náhodným poutníkům, že to není nabídka dne, ale že jsem
byl v jednom setu hanebně poražen antikorovou komnatou a
zle porván záludným zipem. Podojil jsem se jak batole a tolik
ran jsem nedostal, co jsem živ, usoudil jsem, že se opláchnu
v mikroskopickém umyvadle v protějším rohu a budu
předstírat, mávaje mokrýma rukama, že z kohoutku najednou
vystříklo tolik vody, že...pohleďte.
Ale žlutavá loužička v antikorové míse mne dráždila, celý
svět má dva obrovské problémy, jak udělat rovnou hlaveň a
jak utěsnit kapalinu. Tohle byla první záklopka, kterou jsem
kdy viděl ve vlaku fungovat, a já byl posedlý myšlenkou, že ji
musím odpustit...
Návod tam byl, v azbuce, ne že ne, a postup se nelišil
od vagónů mého mládí, ale šlápnout na šlapku, strefit se na ni,
jak tohle provést, to už návod neříkal. Já se chytil další kramle
- stěny jsou totiž posety antikorovými kramlemi - a tak se
můžete, jestliže jste prožili mládí jako Mauglí nebo Tarzan, jen
s malým zpožděním a nevelkými úrazy hlavy dostat prakticky
na libovolné místo v tom lichoběžníkovém antikorovém
království.
Já jsem zatím po východu ve smyslu dveří netoužil, jen
jsem byl posedlý myšlenkou uvést v činnost tu sveřepou
klapku pomocí ještě sveřepější šlapky a řada pokusů šla mimo
a tak jsem podupával na hýzlu, jako kdybych slíbil sovětským
přátelům, že jim na moskevském nádraží na uvítanou zatančím
odzemek a teď jsem měl na hýzlu kostýmovku. Nakonec se
to podařilo a já se vydal ručkovat k antikorové miniatuře
umyvadla, které bylo až naproti. Vzpomínáte si na první kroky
člověka na Měsíci? Myslím tím kroky jako pohyb, nikoliv jako
symbol. Jak kosmonauti seznali, že ta část tréningu, co dělali
pro ten účel na Zemi, je jim k ničemu a za pár okamžiků přišli
na jiný, lepší způsob, takové to legrační pohopsávání při chůzi
a zvedání po pádu? Tak i já jsem byl osvícen a vůbec jsem se
nepokoušel o kroky, ale ani ne o kosmonautické pohopsávání,
ale využiv síly svých paží, přelstil jsem podlahu, přitahuje se
mezi jednotlivými kramlemi a klouzaje, myslím si, že ladně,
po mokré a svažité podlaze z nerezu.
A zase, kdo je tak bláhový, že si pustí vodu a dá obě ruce
pod kohoutek, tak může nanejvýš z různých rohů a z různých
úhlů pozorovat, jak i sám pramínek kohoutku má co dělat, aby
se strefil do nevelké antikorové mísy. Neudělal jsem tu chybu,
ale chňapl jsem okraj umyvadla a zbylou rukou pustil vodu a
promnul si dlaň pod pramínkem. Pak jsem to udělal i s druhou
dlaní a bylo-li na mých kalhotách do sich por vpředu suché
místo, tak teď už nebylo. Ruce jsem neodcákl, úmyslně, abych
Tamaře mohl dát najevo, jak jsem se cachtal, že voda je můj
živel a ani bych nekecal.
Ale jak jsem chtěl sáhnout po klice a užuž odejít, zachvátila
mne nezřízená pýcha, rozmařilost a ztráta soudnosti v jednom,
zatoužil jsem vyzkoušet, jestli je vůbec technicky možné si
na tak nízko posazenou mísu sednout a hlavně, je-li možné se
z tak vražedného jogínského podřepu dostat zpátky na nohy.
Ta zmínka o balancování na tenkém laně, vzpomínáte si?
Já nejsem od přírody zakódovaný hazardér, ale někdo to horší
z mých Já nabude vrchu a udělá něco, co dost často zaskočí
i mne, natož soudné okolí. Tak ta chvíle právě nastala a to
špatné Já přehlasovalo to jen o maličko lepší Já, vnuklo mi
ten hazard s mísou. Ono už vůbec nehrálo roli, že kalhoty
jsou vzadu poměrně suché, k lidem, co s nimi jednám,
obvykle nepřistupuji pozpátku, tím chci říci, že ten pokus
jsem provedl v kompletním oblečení a dobře že tak, protože
udělat generálku-kostýmovku s gatěmi napůl žerdě, zavřeli by
mne pro exhibicionismus patrně už ve Lvově, kam jsme měli
zanedlouho dorazit.
Přeručkoval jsem pozpátky do rohu, kde už jsem jednou
hostoval, a rovněž pozpátku jsem se chopil vzpomínaných
kramlí, jako kdybych se vzdával nebo jako se drží výsadkáři
ovládacích kšand padáku a zvolna podřepával a stále jsem
ebonitového prkénka dosednouti nemohl. Nakonec jsem musel
kramle vzadu nahoře pustit, abych si současně nevykloubil
lopatky a klíční kosti a pak mi podjely nohy na té svažité
podlaze a já se napasoval do ebonitového mezikruží a velebil
nahlas svoji prozíravost, že jsem předtím odpustil z mísy, byť
skrovný, výsledek mého tychon-de-brahovského snažení.
Teď jsem měl kolena vysoko, převysoko nad ušima a
nožkama jsem hrabal po kluzké podlaze, jako brouk, kterého
obrátí na krovky nebo želva na Galapágách, když ji otočí
na krunýř rozverní turisté. Tu jsem připomínal spíš.
Nechtěl jsem prožít zbytek cesty zabudovaný do záchodové
mísy a pokusy dostat se do vzpřímené polohy byly nelehké.
Teprve z té žabí perspektivy jsem si všiml, že protější stěna,
hned vedle umyvadla, je jediná z jiné hmoty, než z antikora,
něco jako umakart a co víc, napravo té stěny, asi v poloviční
výšce, byla docela malá kramlička, kupodivu z umělé hmoty
a jako nemusím pokaždé snídat kaviár, tak nemusím každou
kramli mít vyvedenou z nerezu, a na tu kramli se upjala má
pozornost a veškeré mé snažení, protože tu kdybych dohmátl,
tak přitažení a vztyk pro starého Sokola nebude až tak velký
problém.
Několikrát jsem mávl a chňapl doprázdna a pak jsem
dovedně rozkomíhal teřich a fakt té kramle dosáhl a jak jsem
zabral, tak celá ta stěna se otevřela, namouduši jako o Velký
Pátek, směrem doleva, k oknu. Byla na pantech a celá ta stěna
byla plná zlověstně a modře jiskřících relátek a stykačů a
vypínačů a stačilo jen si šáhnout nebo se dotknout - kteroukoliv
částí těla, při té nakyselené, mokré a kovové podlaze a nevím
přesně, ale jsem si jist, že elektrické lokomotivy jezdí na víc
než na 220, co mám doma v síti.
Chvíli jsem povlával a bruslil jak Karolek Divínů, jak jsem
se snažil ani ne tak to elektrické křeslo zabouchnout, jako se
dostat ke dveřím, aniž bych vlastním tělem propojil prskající
kontrolky přes podojenou podlahu s kolejemi, pomocí mého
těla. Nakonec jsem ten kabinet doktora Kaligariho šťastně
zabouchl a vypotácel se za dveře a na chodbičce jsem ani
nemusel předstírat, že si osušuji právě omyté ruce a čerstvě
vyprané kalhoty, páč tam byla menší frontička za stejným
účelem.
Dnes bych ten nápad s podojenými kalhotami prodal
firmě Procter & Gamble až bude dělat reklamu na Ariel pro
SNS, byvšij sajuz. Na chodbě by stála atraktivní Ukrajinka,
Běloruska nebo Laponka v lidovém kroji a já, provlhlý, bych
se vymotal z otvůrku s nápisem „Toileť“ a ona by ukázala
na mé podojené kalhoty, potom na kostku Arielu a řekla by
azbukou: „...A bez namáčení!“
Tamara snad čekala až přijdu a nikterak mne nezpovídala
a mě napadlo, jak to dělá ona, vždyť má přeci o moc kratší
ruce a z toho podřepu a začal jsem zabíhat do detailů, jen málo
společných s firmou, co ji za mého mládí vlastnil pan Otta.
Tamara nám, mně a Aramuškovi, oznámila, že půjde
do vagonu-restoranu a nakoupí jídlo na večeři a celý příští den
a pranic nedbala mých námitek, že mám jídla tolik, že by to
vydalo až na Kurilské ostrovy. Aramušek chtěl jít s ní, ale byl
odmítnut, a tak si vzala svou orientální peněženku a zahalila
se úže do výstřihu a vyrazila. Aramušek byl sdílný a já mu
vyprávěl o svém městě a o domečku, ve kterém žiji a o dětech,
které mám a také o autě, které vlastním, a také jsem mu ho
hned namaloval. Dlouho, dlouho trvalo, než přišla Tamara,
nejméně hodina to byla a mně se jí zželelo, jak jsem jí viděl
ve své fantasii, jak se potácí uličkami vagónů, obtěžkaná koši
s jídlem a pitím.
Jenže zhruba po té hodině, když jsme s Aramem probrali
školu a co by chtěl dělat, až bude velký a jaké by chtěl mít
auto, až bude velký, udělaly dveře našeho kupé „nik“ a
já se zvednul, že dojdu pro ty koše s jídlem, co nechala
Tamara někde na chodbě, protože v náručí úpěnlivě tiskla
dva malé balíčky a omluvně řekla: „Tam nemají nic. Tohle
bylo poslední“, a vybalila na stůl kousek tvrdého sýra, něco
na způsob Blaťáckého zlata a potom něco, co se v Evropě
nevyskytuje, bylo to jako volně ložená tlačenka s kouskem
lančmítu a vydávalo to takovou sílu, že musely být něčím
strašně ošklivým zasaženy už suroviny v útlém mládí, nebo
ještě v genetickém řetězci předků, z toho jsem nebyl.
Začalo docházet patrně všechno a jak jsme se vzdalovali
hranicím, byla situace zjevně horší. Odhalil jsem tajemství,
proč má vagon tři průvodčí, nevím, co dělali celou tu dobu
mezi stanicemi - a tam jsou stanice sakra daleko - ale jak
jsme vplouvali do nádraží a na peróně byl tisícihlavý dav
s přiměřeným počtem zavazadel a ten dav klusal podél
přistávajícího vlaku, tak oba průvodčí, (třetí byl asi záloha),
stáli na schůdcích a nejenom slovně odháněli ty, kdož se snažili
vniknout na naši palubu. Nějaký způsob, nějaká cesta však
musela existovat, protože v Mukačevu se chodbička zaplnila
lidmi, posedali na svá zavazadla a přímo naproti našim dveřím
si sedla mladá blondýnka a četla cizokrajnou knihu. V té době
vyvíjel hlavní izvozčik nebývalou aktivitu a drmolil překotné
věty s těmito cestujícími a po chvíli, když už vlak jel, dívka
sklopila knihu, vstoupila do našeho kupé a prohodila: „Zděs
svobodno, da?“ a ukázala na horní postel proti mně. Tamara
přikývla a ta dívka musela být v širším národním v gymnastice,
neboť se vzklopkou dostala až ke stropu a polovičním saltem
s celým vrutem zalehla a usnula vteřinu poté. Izvozčik ji
vzbudil za několik hodin a dolů se dostala podobným způsobem
a Aram tu událost vzpomínal až do Moskvy.
Lvov je původně polské město a mnoho Čechoslováků se
tam narodilo, ba i v našem městě žili a já, když jsme zastavili
na secesním nádraží s odlévanými litinovými sloupy, jsem se
zatetelil radostí, když jsem zahlédl, přímo před naším oknem,
jen pár centimetrů od obličeje, na jednom z těch sloupů
odlitý nápis „ WlTKOWlCE-MORAWIA“. Pasažéři vyběhli
z vagónů a zformovali se do předlouhé fronty u jediného stánku,
co byl otevřený a nosili - ti šťastnější, co to stihli do odjezdu,
průsvitné pytlíky a v nich něco, co bylo jako brambůrky, ale
spíš ne, myslím, že tomu typu jídla tam neholdují, ale to bylo
jediné a poslední místo, kde něco k jídlu prodávali. Ti, co
se hemžili po peróně, nebyli špatně oblečeni a tepláky měli
většinou jenom ti, co cestovali v naší polovině vlaku a dívky a
ženy tam nevypadaly zle.
Vzpomněl jsem si, že ve Lvově přistálo také letadlo
s naší vládní delegací, když letěli v srpnu v osmašedesátém
do Moskvy a jediný statečný, jediný kdo nepodepsal, František
Krieger, to město při mezipřistání poznal, páč i on se tady
narodil.
Hledal jsem marně letiště i kopce, o kterých později
vyprávěl, že je poznával, užaslému Dubčekovi, než se přiznal,
že je zděs rodom“, jak říkávají Ukrajinci, to je fakt. Kopců
tam pár je a za jednou, snad televizní vysílačkou a za Lvovem,
směrem do vnitrozemí musí být síla vojenských soustředění,
protože i z vlaku byl co chvíli vidět les anténních stožárů a
nedal bych nic za to, že to byly vysílačky pro navádění letadel.
Fascinovala mne ta obrovská a teď už jako dlaň rovná země
a spousty pastvin a někdy i obrovská stáda skotu, polí s obilím
moc vidět nebylo, ale tam, kde byla země rozrytá, nebylo vidět
jinou barvu, než černou. Jak tahle země může mít hlad, to se
vám prohání hlavou, jak se podíváte z okénka.
Viděl jsem i menší stáda, i docela malinká v počtu deseti až
dvaceti kusů a ptal jsem se Tamary, jestli jsou to soukromníci,
ti s těmi malými stádečky.
„Ale kdepak‘“ řekla ona a udělala posunek směrem
k nebesům, „i ta malá stáda jsou družstevní“. „Copak tu vůbec
lidi nemají svoje krávy?“ zeptal jsem se. „Ale mají“, řekla, „to
bývá ta jedna, co je přivázaná k plotu u domečku nebo je se
stařenkou či klukem s prutem u potůčku nebo na mezi.
„Taková bohatá země“, opakoval jsem si nahlas a v azbuce
a Tamara přikývla.
Vlak svištěl dál na Východ a zdálo se, že obrovské zpoždění
se začíná vyrovnávat. Země byla tak rovná, že horizont se
ztrácel v mlžném oparu i přesto, že dohlednost byla mnoho
kilometrů. Ten fantastický nepořádek byl naprosto všude,
nejenom na dvorcích maličkých chaloupek, ale - a to snad ještě
větší - i na nádvořích továren, okolo kterých jsme projížděli.
To, že válený materiál byl většinou pohozený ve svazcích
na holé zemi, to nebylo tak vyjímečné, ale moje srdce strojaře
zatrnulo, když jsme projížděli jen několik metrů od ohrady
skladiště a podle blízkosti nádraží i sortimentu to byly
opravárenské dílny pro lokomotivy, a obrovská ozubená kola,
dobře metr v průměru, ale ne výkovky, kola načisto obrobená,
celý sloupec, nějakých patnáct nebo dvacet kusů, se zřejmě
vlastní vahou nestejně zabořilo do země, protože byly složeny
na holou zem a celý ten kopec se sesul a horní kola, jak dostala
při pádu rychlost, byla do poloviny zabořena v bahně. A
tam čekala, až je bude někdo potřebovat a dá si práci - nebo
nedá? - s čištěním nalepené zeminy a rzi, která se musí objevit
už za několik dní po takovémto způsobu uložení. I když na
druhé straně je fakt, že přístřešků jsem viděl jen velice málo
na nádraží míjených továren, širé nebe bylo skladníkovym
královstvím.
Nápis na blízké budově obsahoval latinkové „i“ a ptal jsem
se Tamary, co že to znamená, ale ta nevěděla. Netušil jsem,
že Ukrajinci mají o něco víc písmen než Rusové a také to
dávali najevo, a to, že každá obec byla napsána „dvojjazyčně“
tedy rusky a předtím ukrajinsky, byly už první krůčky
k osamostatnění.
Tamara se vrátila s rozzářenýma očima, že nedaleko odtud,
přimo v našem vagóně, objevila jedno kupé krajanů a tak
většinu času pobývala tam. Aramušek byl nadán schopností
zaujmout kdykoliv horizontální polohu a vsadím se, že ještě
než dopadl, chrápal.
Nádraží, ve kterých jsme zastavovali, byla stále chudší a
chudší a obyvatelé našeho vlaku se ani nesnažili najít kiosek,
kde by bylo něco k sehnání, nebylo jednoduše otevřeno nic
a tak se mužové, odění v tepláky a přečasto v tílka máslové
barvy, vydávali na perón i pokouřit a poklábosit, protože jiného
se nedalo dělat absolutně nic.
Cucal jsem svůj kávový vývar a hlava mne ten den už
nebolela a neměl jsem ani hlad, protože dojmů bylo tolik, že
jsem na jídlo neměl ani pomyšlení.
Nicméně, když se Tamara navrátila z podvečerní výpravy
do arménského teritoria, nabídl jsem jí veškeré své zásoby
coby večeři a v podstatě neměla jiné řešení, než s mnohými díky přijmout, protože progresivně zrající tlačenko-lančmít nás
začal vytěsňovat z kupíčka a sýra zas nebylo tolik, aby nahradil
ostatní přílohy, včetně chleba a másla. Tamara přinesla hrstičku
volně sypaného čaje, dar to od arménských soukmenovců, ale
bylo ho tak žalostně málo, že to stěží vydalo na jednu porci
českého odstínu, natož na tři pravoslavné, jak mi bylo z filmů
známo.
Namouduši, fakt to nebyla hamižnost, moje lakota, když
jsem si myslel, že odmítne, nabídnu-li jí instantní Nescafé
přeložené do češtiny, tu pardubickou zplodinu za patnáct
jednušek, už o ní byla zkraje řeč. Měl jsem s sebou sklenici
toho práškového extraktu na hlavu a den.
Moji kamarádi, mí spolupracovníci vždy pohrdavě hýkají,
když si přečtou nálepku na skleničce, jenže mně ta pardubická
hrůza chutná a má na mne - zvlášť pak, ranní šnyt - velice
povzbudivé účinky, teď nemyslím, že bych po ranním doušku
stavěl šapitó, ale zřejmě mi upraví krevní tlak a tím dodá ranní
energetický šok.
Jo, tak jsem prohodil a bylo velice příjemné, že jsem se
zbavil ostychu z ruského jazyka a že jsme si bez komplikací
rozuměli, že kromě půllitránku kapalného výtažku z domova
vlastním ještě sílu nenačatých skleniček s práškem a chceli, bude-li ochotna jít si pro horkou vodu, tak nět problema
pohostit všechny, tedy Arama a nás dospěláky horkým kafem.
A přidal jsem mnohomluvné zdůvodnění, že to má moc a
moc daleko za výrobky Nescafé, a jak se všechny ty výrobky
z reklam německé televize jmenují.
Asi se budu ještě několikrát opakovat, neodpustím-li si
poznámku, že skutečnost musela být - z tehdejšího pohledu
mé první cesty za horizont - o mnoho krutější, než horrorové
vyprávění cestovatelů a zpravodajců ARD, ZDF i Bayernu,
páč Tamara řekla prostě: „Charašo“ a udělala ten nezbytný
zahalující výstřihový pohyb, který - mezi námi - byl o mnoho
vzrušivější, než kdyby se předklonila a nechala vyběhnout
popást se drobné ..., ale ne, vyběhla a vrátila se o pár vteřin
- zřejmě to uměla s šéfikem izvozčiků - se třemi stakany a
já otevřel umělohmotnou čepičku instantní kávy a nožem
jsem bravurně, ač jindy to dělám palečkem, odřízl papírový
přelepený kryt.
„Pažalsta“, pravil jsem a dal otevřenou sklenici doprostřed
stolečku. Tamara upejpavě nabrala lžičku prášku a dala
do skleniček po jedné lžičce. „Ale to ne“, namítl jsem, „to
by byla...“ a neuměl jsem a dodnes neumím říci slovo nebo
ekvivalent slova „čudla“, kterým se označuje průsvitná káva,
druhák, nebo tak nějak, a tak jsem vykličkoval slovy, že káva
musí být silná a černá, což jsem svedl.
Tamara přihodila po lžičce a já zopakoval teorii silné a
černé kávy a Tamara přidala třetí. Aramuška chtěla vynechat,
ale ten se velice důrazně ohrazoval proti tomu, že by měl mít o
jednu lžičku míň. „Proč taky“, zastal jsem se ho, „vždyť už to
je chlap jako hora“, i když jsem mu hádal o pět míň a bylo nad
slunce jasnější, že ani při odvodu nevyhákne z pantů měřící
zařízení.
Každé matce udělá dobře, slyší-li taková slova o vlastním
potomkovi a tak i Aramušek měl dávku, jako kdyby měl
volební právo.
Cukr byl problém, protože já žádný z nápojů nesladím, ale
soukmenovci odvedle pomohli a Tamara přinesla tři hranoly
cukru takové velikosti, že nebýt pravidelných tvarů, podezíral
bych cestovatele z Jerevanu, že mají v kupé homoli a odťali
z ní Tamaře přiměřený kus.
Která matka by nedala cukr, zbývá-li, svému potomkovi,
a tak měl Aramušek nejenom kávu o stejném výkonu jako my,
ale i nejsladší kávu z nás.
Vůni, která se po zalití mojí kávy rozline, (říkám úmyslně
a majetnicky „mojí“ kávy, protože Hanka tvrdí, že musím být
v Česku a možná i v RVHP jediný, kdo tu výživu pije),
komentují cizí návštěvníci naší kanceláře, jsou-li v té chvíli
na dosah, velmi pejorativními, tedy hanlivými slovy a jeden
z oblíbených termínů zní „pražené bukvice“, ač si nejsem jist,
že kdy kdo z nich na vlastní oči viděl, natož chutnal pražené
bukvice, - protože pražené bukvice byly para ořechy, buráky i
kešu oříšky mého mládí a dnes, myslím si, se ani bukvice už
nerodí.
Avšak Tamara už samotnou vůni, která odradí mnohé
zájemce o výpůjčku z technické knihovny, kde šéfuje Hanka,
komentovala pochvalně velice velmi a já znejistěl, páč rád
si dělám legrácky z lidí, ne tak často oni ze mne, i nevěděl
jsem, zda Tamara není právě ten případ. Dnes už vím, že ruský
nápoj musí mít tři základní vlastnosti, musí být jako žena,
což domorodci obého pohlaví rádi cizinci objasní, musí být
silný, horký a sladký, za pořadí neručím a moje káva, čerstvě
zalitá párou z chodbičkového samovaru tu teplotu, tu správnou
teplotu měla a dám na to krk, protože já i Robík toužíme
po dlaních dědy Maška, dlaních, které se dovedly něžně a
k slzám laskat se strunami houslí, ale dokázaly sevřít jen tak,
bez ochrany, konec železa, na kterém, když se naň plivlo, udělal
plivanec tancující kuličku, nebo prsty, fakt, očistit dočervena
rozžhavenou kulmu, neboť elektrická je pro kováře pohana a
klempířská samodejka tedy, protože klempíři nejenomže mají
kovadlinu jiného tvaru, ale mají ji i obráceně.
Nedělám to pro efekt, když piji tak horkou kávu, že to
pokaždé vyvede z míry nejenom Haničku, ale co dokážou
obyvatelé z rozsáhlé země, to se budu muset hodně dlouho učit,
kdybych se to chtěl naučit. Oba mí spolucestující to vypili dřív,
než jsem byl v pětině objemu, odshora samozřejmě, a patřilo
k dobrému tónu i vychování i slovanské pohostinnosti i
nelakoty, která byla protivná a neznámá mojí mamince,
nabídnout znovu a bylo s radostí přijato.
Aramušek našel v kávě obzvláštní zalíbení, a když jsem
po třetím kole projevil obavy, jestli přeci jenom, i přes pražené
bukvice a výtažky obilnin, jestli přeci jenom kofein, kterým
se nálepka holedbá, nebude mít neblahý vliv na mužný
organismus arménského bohatýra, ujistil nás, že ne, že „éto
óčeň vkúsno“ a dostal další dávku.
Začalo se pomalu smrákat a čekala nás druhá, v pořadí
už poslední noc ve vlaku, který stál na každé mezi a v třikrát
tolika zastávkách, než jich hlásal jízdní řád a pokaždé se
na nás s nadějí vrhal stohlavý dav a pokaždé nás, i když nikdy
ne absolutně, na schůdcích zavěšení izvozčici ubránili.
A v každé stanici se do vagónů nahrnuli podomní
obchodníci s brašnami přes krk a nabízeli kornouty stočené
z papírů, vytržených ze sešitů, fakt, to linkování bylo i na dálku
patrné, a měly to být sladkosti, čert ví.
Nálepka na skleničce, oznamující, že lahůdka je vyrobena
z kávy a kávovin, zřejmě nelhala, páč Aramušek nezajel
do regálu, ale choval se rtuťovitě, pendloval od okna k oknu a
na chodbu a byl řečný a sdílný a i když ze setrvačnosti učinil
dva nebo tři pokusy o hození krupónu, za pár vteřin ho výtažek
z kávy a kávovin narovnal a nutil k další nekoordinované
činnosti.
I Tamara si všimla tohoto úkazu a jak se marně celou
předchozí cestu snažila, aby Aramušek nespal, tak teď si přála
opak, leč bezvýsledně. Chvíli jsem měl strach, aby to s ním
nešuplo, ale protože po dechu nelapal, aniž se chytal za osrdí,
usoudil jsem, že při tomto počínání zůstane.
S přibývajícím šerem houstl i provoz na chodbičce, jakkoli
ožil už první minuty poté, co za vlakem zmizely nádražní
budovy Čopu. Valná většina byli obyvatelé našeho vagónu a
zbytek starousedlíci z vagónů sousedních, dalo se to poznat
podle obleků, podle teplákových rób, které ne že by návštěvníci
z jiných galaxií neměli, avšak ti naši je měli pomuchlané a tváře
mužů měly denní strniska a oční stíny žen a rudé rty získaly pár
odstínů navíc, proti jednodennímu obnošení.
Tma nejenom v tropech přichází bez varování a mně
se zdálo, že najednou tu byla, předcházena jen krátkým
smrákáním. Provoz na chodbičce se zahustil tak, že bylo
obtížné projít bez složitého míjení se a nemluvím o tom
proto, že bych sám zatoužil pokorzovat po vagónu, nebo snad
navštívit některou z místnůstek v jeho nároží, ale spíš proto,
že jak se mnozí vyhýbali, bylo jim i vstoupit do našeho kupé,
protože nechtěli riskovat, že jim bude spařeno moudí vřelou
vodou, obyvatelé uličky se skládali převážně z nosičů vroucí
vody, bez ohledu na věk.
A právě při vstupech nebo jen polovstupech jsem si mohl
důkladně a zblízka prohlédnout oděv, spíš doplňky tepláků,
či jejich navýsost amatérská vylepšení, která spočívala v
počtu lampasů, nápisech ADIDAS nebo PUMA, včetně sysla
po obrně, co měl představovat pumu, jak skáče, nebo povadlý
list salátu ve smyslu leknínu ADIDAS.
Jeden jarý muž vsunul hruď do našeho kupé a dodnes
mi nikdo nevymluví, že to neudělal kvůli zácpě na chodbě,
ale aby se pochlubil, neb horní polovinu nekulturistické
hrudi mu zdobilo tričko nefalšovaně západní, s perfektním
fluoreskujícím jasně zeleným potiskem na černém podkladu,
jenž hlásal, že majitel je nebo byl“ The American Jeťs Pilot‘
a kdyby snad někdo byl na pochybách, tak zpoza toho nápisu
byla ve stejné barvě a stejně perfektním tiskem vyvedena
rolující efšestnáctka ověšená vším, co se na ní vejde.
Já byl na pochybách, že ten jinoch je pilot jemerického
tryskáče, nemluvě ani o tom, že komandirovky amerických
pilotů směřovaly ještě dál na východ a doufal jsem bezmála
veřejně, že ten borec bude mít i spodek, přiměřený tomu
kosmopolitnímu triku. Neměl. Byl ukončen dvoupáskovými
opánky, ze kterých se draly bosé palce a klenek chodidla
měl podchycen širokou gumou, která přecházela v kaliopky
barvy pozdních montérek. Dýchla na mne atmosféra druhého
poválečného sletu, který se jmenoval První celostátní
spartakiáda, takové šponky jsme fasovali ze státních zdrojů pro
chvíle jásání před tribunami mocných.
Když vlak zaskřípěl v nějakém větším nádraží a naši bdělí
izvozčici rozehnali dav, kterému se zachtělo povozit si hýždě
v našem vagónu, provoz na chodbičce silně povadl a bylo
mi jasné proč, ten první důvod mi byl jasný, každý si raději
obsadil svoje místo v kupé pro případ, že by něco šustivého
s malůvkou Lenina, který je tam všude, podlomilo zásady a
bdělost izvozčiků.
A druhý důvod jsem pochopil vbrzku. Jak vlak mizel
od západních hranic a blížil se k centru, přibývalo podomních
prodavačů, i když o co jich bylo víc, tím menší a chudší
sortiment nabízeli. Teď, v nádraží o kterém mluvím, se ozývalo
jakoby z veliké dálavy, ale bylo to v sousedním vagónu, snad
slovo mezinárodní pro Evropu na východ od Chebu a sice
„čerešně“ a v tu chvíli jak to zaslechl i Aramušek, jehož bdělost
a rejdění nabíralo na otáčkách, začal překotným jazykem loudit
na mamince, aby mu dala obnos potřebný k transakci a musím
přiznat, že jsem nerozuměl, o kolik se jedná, mluvil o číslech,
která se patrně ve slovníku nenacházejí, ani dobře vzdělaný
cizinec v naší řeči by těžko rozuměl našim běžným výrazům
“bůra“, „pětka“, „hradčana“, „tác“ či „kilo“.
Tamaře se moc do nákupu nechtělo, protože podle intonace
jsem poznal, že cena není úměrná množství, ale kterápak
maminka by.., ale to už jsem řekl několikrát.
Takže Aramušek se chytil přepevně Tamařiny dlaně
svírající peněženku, a když se statná selka ve všelidovém kroji
usídlila vprostřed naší chodbičky a hlasem, kterým mohla
bez namáčení, ne, bez zesilovače velet regimentu dragounů
zvolala: „Čéérešňéé!“, Aramušek, dopovaný kávovinou
z Pardubic vycucnul Tamaru na místo zbožní transakce a
sápal se po čtverečkových kornoutech, pečlivě porovnaných
v oválném košíku. Tamara byla hudební teoretik, učitelka
hudební teorie, ale jak se jednalo o peníze a zboží a jejich
směnu, chovala se jako dlouhodobá pracovnice marketingu ve
vyspělých káesech.
Nejprve projevila údiv nad hříšnou cenou v poměru
k objemu kornoutu s prošlým domácím úkolem na rubu a
potom se vtělila do funkce šéfinspektora jakosti a znectila
kvalitu čerešní. Starousedlice v lidovém polokroji ji naopak
ujistila, že tak časné třešně nenajde blíž jak na Krymu a tak
kvalitní, nezkažené, nečervivé a obrovské, že si zaslouží ještě
přirážku a svůj projev doprovodila gestem tak rozmáchlým, že
málem vysklila okénka v okruhu tří metrů.
Leč Tamara byla kovaná v půtkách s trhovci a zručně
prohrábla horní vrstvu čerešní a odhalila dvě a potom i třetí,
které měly zřejmě prošlou záruční lhůtu i životnost a velikost
značně pod limit a řekla nějakou slabiku, která asi rovněž ve
slovnících nebude, ale mně vyzněla jako: „A co tohleto, tohle?“
Načež dáma v přehozu přes vzpěračské lopatky začala
drmolit, že na stromě nerostou samé skvosty velikosti melounu
a kam by přišla, kdyby všechno to, co má jen maličkou
chybičku na exteriéru měla zahodit?
Tamara naznačila úmysl odejít směrem na Krym, kde mají
lépe a radostněji rostoucí čerešně, Aramušek to vzal vážně a
rval ji zpátky a zjev dámy v závojíčku jasně říkal, že by se
cítila podvedena, kdyby zákazníci nevyplajzli rovnou tu měnu,
kterou přes celý vlak hlásala.
Za nimi se začaly řadit skupinky Gruzínců a dalších
Arménů, neboť děti jsou všude stejné a maminky jsou všude
taky stejné, Tamara zalovila v peněžence a složitě zaplatila,
počítajíc mně nesrozumitelnou měnou a rozešly se s majitelkou
ovocného stromu plny vzájemné úcty.
Aramušek se opájel tím blahem, každou bobuli na půlnebí
tiskl a po jazyku válel a nikterak se nehrnul, že se podělí
s Tamarou, z čehož jí bylo nelehko a zkraje s citem a potom
důrazněji, vrhajíc na mne omluvné pohledy, vyloudila dva
nebo tři plody, a když i se Aramušek probojoval ke dnu, ač to
nebyl problém na hodiny, bylo nám seznati, že záludná baba
trhovkyně se specializací na skoryje měždunarodnyje pojezdy,
umístila do samého vrcholu kornoutu s esterházy vzorem
několik plodů, které by nesnesly kritiku ani inspektora jakosti,
jenž byl raněn slepotou a nevratnou obrnou čichových buněk.
Aramušek, když už za to dali takové prachy, se pokoušel
ohlodat i tyto, leč plody byly konzistence tak těkavé, že se
nedaly nabrat mezi prsty.
Tamara by byla bývala vyreklamovala dozajista i tento
defekt na kráse, ale kdeže byl trhovkyni konec, vlak už
ukrajoval další versty a svištěl nocí, víc než temnou.
Vyšel jsem na chodbu a díval se z druhého okénka, i když
byla tma a koneckonců, tam je bud‘ k vidění síla věcí, ať už se
díváte z kteréhokoliv okénka a chcete-li vidět, anebo nevidíte
vůbec nic, chcete-li nic vidět.
Já miluji noční jízdy, ať už autem nebo jiným dopravním
prostředkem, mám rád šňůry světel pouličních lamp a
šachovnice oken ve velkých sídlištích i bludičky okének
chaloupek, které se krčí pod úpatím kopců.
Jenže tady na mne padl spleen hlubší než studny mého
mládí, kterých bylo v každé ulicí hned několik, a do kterých
jsme dírou po litinové tělese vhazovali zapálené noviny.
U nás doma, když vlak sviští noční krajinou, nepamatuji
úsek, že bych nedohlédl z jednoho světla na druhé a co pár
minut je vesnice nebo i město nebo nějaká továrna, nebo stáj a
já si v duchu představuji, co ti lidé, kteří tam bezesporu musí
být, právě v tu chvíli, v ten okamžik dělají.
Já vím, je to veliká země, ale stejně, dlouhé minuty a
desítky minut vlak svištěl krajinou rovnou jako dlaň a když
světélko zmizelo za obzorem, najednou vpředu nebylo nic,
vůbec nic, ani bludička, ani plamínek, natož hrozen světel a já
se díval děsně moc dlouho, než jsem v ukrutné dálavě, někde
úplně vpředu, zahlédl žlutavé mrknutí, které měl-li jsem štěstí
a nepatřilo-li automobilu, který se kolébal stepí bůhví za jakým
cílem, po dlouhých minutách se proměnilo ve stálici a za další
minuty už mělo obrys okna, a když byl domeček dostatečně
blízko, přes okno bez záclonky byla vidět žlutavá žárovka
v objímce, zavěšené ve skobě, vetknuté do stropu.
Jeli jsme na východ a také na sever, ale ve vlaku bylo
stále tropické vedro, které jsem vyvažoval častým upíjením
ze zásoby, kterou jsem prozíravě navařil už doma.
Na Aramuška působil čerešňový extrakt jako katalyzátor a
kmital stále víc a víc a po spánku ani potuchy.
V dálce se objevila hrst světel, rozstříknutá po horizontu
a kvapem nabrala formu osídlení a posléze i nádraží. Byla
skoro půlnoc a vlak vjel do stanice, kde zas čekala spousta
lidí, jakoby od války tudy žádný vlak neprojel a oni jakoby
zázrakem přečkali a dožili se toho našeho. A zase, jako už
kolikrát předtím, se lidé někam rozprostřeli, ale vlak stál
dlouho a vlevo byla síla kolejí a vpravo také síla kolejí a mezi
nimi vysoké betonové rampy, které i ostatně byly na každém,
i tom velmi malém nádraží, a i když mi to nikdo nepotvrdil,
jsem si jist, že tam jsou proto, aby se mohly snáze nalodit
tanky, protože doby, kdy každý na západ od Mukačeva byl
nepřítel a špión, stále platily, i přes ujišťování Gorbyho, jemuž
jsem, mimochodem, nikdy nevěřil.
Když jsme se hnuli, trvalo mi pár minut, než jsem pochopil,
že nastala nějaká divnost a stala se, vskutku a spočívala v tom,
že jsme jeli opačně, náš kout byl teď zadním koutem vagónu
a vítr mi fackoval opačnou tvář. I v této stanici se pohybovali
podomníci a nabízeli neslýchanou věc, kolbasu, a nemyslím,
že prodali jediný kus, protože i otrlí Rusové s nerezavějícím
zažíváním asi větřili, z čeho že to může být, když obchody
už neviděly flákotu drahný čas, pakli je ovšem nezaskočila
cena, což vzpomenu-li na kornoutek čerešní, muselo být
astronomické číslo.
Vlak jel krokem a podomnice šly zvýšeným tempem
po rampách podél vlaku a viděvše v nás, co jsme civěli z
oken, potencionální zákazníky, halekaly: „Kolbasa!“ a mávaly
něčím, co mohla být zrovna tak dlouhá okurka jak dvoupalcová
vysokotlaká hadice na hydrauliku, což se rusky řekne „šlank“
nebo „rukáv“, ony však kvílely: „Kólbasssá“.
Všichni odolali, ať už k tomu měli jakýkoliv důvod, a baby
na betonových rampách to nevzdávaly a poklusávaly a všechno
se na nich natřásalo, ač končila i betonová rampa a vlak začal
nabírat rychlost a já hynul v první chvíli, že přepřahali a mně
a Tamaře nic neřekli a teď se budou příšerně šklebit, až ráno
otevřu znavená víčka a namísto nápisu „Moskva - Kyjevské
nádraží“ uvidím tři písmena: „Čop“.
Ale po chvíli, byla bezmráčková noc, se začaly hvězdy,
aniž utichly okolo měsíce, stáčet doleva a zprava připlouvaly
nové a nové, až se nebe umoudřilo na konstalaci, jaká byla
po setmění a spadlo se mně podezření, že rozpojili náš vlak a
mně poslali šupem do rodné vlasti, do rodného města, na které
nedám dopustit.
Z konce vlaku, který byl původně zadní, ale teď díky
změně směru, byl opačný, se vyrojila velmi početná skupina
cestujících, nedočkal jsem ani konce, vyklidil jsem uličku
nedlouho poté, co její první část zaplavil dětský předvoj, pak
se vkutálela mamina a šéfa výpravy, o kterém jsem tušil, že
tam také někde musí být, jsem nedočkal.
Sedl jsem si na své místo u okna, Aramušek mi cosi
překotně vyprávěl a Tamara začala lovit ve své garderobě.
Neměl jsem pomyšlení na rozprávění s Aramem, i když jinak
jsme semleli kdeco, od čopského rána jsem měl v signální
soustavě zabudovaný reflex, že přemíra sovětských turistů
nevěstí nic dobrého, i když jsem zrovna nepředpokládal, že
izvozčici nebo někdo jiný vyprázdní jim na uvítanou zásobník
armádní pistole.
To, že jsem vyklidil uličku nebylo ze strachu, fakt ne, ale
těch pár hodin ve vlaku a pohled na nástupiště rozličných
nádraží mne utvrdil v přesvědčení, že nikoho na perón v Rusku
nepustí dřív, nesežene-li si alespoň šest až osm zavazadel
předepsané kubatury a tento předpis platí šmahem od batolat
po věkem nachýlené starce. Ulička je právě tak dobrá
na míjení se dvou nezávislých lidí; jednomu turistovi,
ověšenému batožinou, jak už jsem říkal, dá dost starostí se
procedit uličkou v sále, natož co krok sun krok říkat: „Izvinitě,
izvinitě“.
A tak jsem seděl a čekal, až se ta smršť přežene někam
do vagónů číslo šest až jedna, podle původního číslování, neb
si nejsem jist, jestli se změnou směru nezměnili i pořadí.
Tamara rovnala do úhledného balíčku svůj převlek na noc,
což bylo signálem, že zanedlouho zmizí do komnaty jménem
Toilet a vrátí se zahalena úže a zalehne nade mne. Teď to zní
moc hezky, když to vidím graficky ztvárněné, ale já jsem to
fakt myslel obrazně, ve smyslu rozmístění lůžek.
Očekávaný turistický příliv se nedostavoval, takže se mohl
někdo z té výpravy zašprajcovat v uličce a prostě nemohli dál
nebo snad čekali na vůdce tlupy, ale k nám nedorazil zatím
nikdo.
Zato šéf izvozčiků vyvíjel nesmírnou iniciativu a kmital
směrem dopředu, teď už budu používat názvosloví nových
cestovních podmínek a zas se vracel a žmoulal nějaké papíry.
Myslím, že i Aramušek měl podobný reflex z rána, ten
se těšil na přestřelku zcela nepokrytě a podle neuznávaných
telepatických zákonů přenesl svou nervozitu i na Tamaru.
Byl příznivě nakloněn myšlence, že vyjde do ulic a
prozkoumá, koho že to dobrý vítr přivál k našim břehům a činil
četné pokusy opustit naše výsostné území, ale Tamara n-tým
smyslem, který mají mámy na celém světě, potlačila každý
pokus už v zárodku, její „Aram-Aramušek“ mělo vojenský říz
a nesnášelo odmluvu, výrazně se lišilo od téhož pojmenování,
kdy se pokoušela Arama převést z horizontální polohy alespoň
do sedu, ještě tam u nás doma, v Praze.
A hosté stále nešli, nešli v tom smyslu, že by bez zastávky
šli do vagónů nižších čísel, ba zdálo se, i přes hukot, který teď
už v plné rychlosti mezinárodní rychlík Dukla vyluzoval, jich
není na chodbičce tolik, co před chvílí.
Pokud by se usídlili na druhém konci chodbičky, mohlo
nám to být šuma-fuk, páč ‚ by neblokovali životně důležitá
centra, tedy samovar a hýzl. Hlavní izvozčik se ještě několikrát
přehnal chodbičkou a papíry v jeho dlaních vlály mnohem
radostněji a teď už nebylo pochyb, že celá ta výprava se někam
rozpustila, podíval jsem se i z okna, fakt, jestli se nekutálejí
po náspu, postrčeni buď obránci kupíček nebo samotnými
izvozčiky, ale nic, světla vagonů obšívala násep z obou stran
a nikde živáčka a nikde batožiny a též kutálejících lampasů
nikde nevidět.
Když už se zdálo, že Tamara bude moci odejít za účelem
výměny náhradních dílůy a hluboce zklamaný Aramušek
oželel přestřelku, dveře našeho kupé udělaly pověstné „nik“
a zatrněly se chlápkem, který to u mne prohrál v tom zlomku
vteřiny, co do našich výsostných vod nasunul makovici. Byl
podobný doktoru Plzákovi, který patří do skupiny lidí, kteří
mi neublížili a které jsem dokonce ani na vlastní oči neviděl,
ale kteří přesto, když je zahlédnu na obrazovce a nestačím to
včas přepnout někam jinam, způsobí, že se pokaždé osypu a
mám ujímání. Já jsem přesvědčen, že ani pan doktor Plzák
by nehýkal blahem, že mne poznává, a což teprve, až by mne
poznal, že se ani trošku neřídím jeho stereotypními bláboly,
kterými se úspěšně živí od doby, kdy začala z Petřína vysílat
naše televize.
Tak ten chlápek tam nasunul horní díl teplákové soupravy
včetně předešlé - jo a jediné, co mi je na Dr. Plzákovi sympatické
je to, že i přes klenuté čelo nenosí přehazovačku, ale rádoby
sportovní střih po způsobu jemerické námořní pěchoty. Jo, tak
tenhleten také zazářil krátce ostřihaným chmýřím a zbytkem
opocené kůže a zahučel směrem k Tamaře, jestli to horní lůžko
a neomylně ukázal na skutečně neobsazené, jak by ne, když
izvozčik tak úpěnlivě kmital, je volné a nelžu, když říkám, že
dřív než se Tamara přiškrtila límcem vlastních šatečků, vypadl
zpátky na chodbičku.
Moje představy, představy mého mládí, jsou: „Co Rus, to
gymnasta“ a měli fakt špičky - Azavjana, Šagiňana a další a
já si myslel, že tohle je někdo z druhé garnitury a že vyšel na
chodbičku jen proto, aby to vzal s rozběhem.
Jenže on to nevzal ani s nákrokem, natož aby to odpálil
od protější zdi, něco vyštěkl směrem dopředu a pak zmizel za
roh a najednou jsem měl pocit, že si v kupíčku chce zařídit
truhlářskou dílnu nebo nějaký lesozpracující závod, protože
to, co nacpal do dveří - a bylo to na milimetr pinktlich - tak
to nemohlo být nic jiného, než skládací cirkulárka, fakt, já
se pořád odvolávám na své dětství, ale dnes jsou mladí lidé
o sílu věcí ošizeni, tak v mém dětství, když nebyl ropovod,
či plynovod Družba a lidé šanovali životní prostředí, tenkrát
to nemělo tak honosný název, prostě Zemi, na které žili, tak
ve volných chvílích tahali z okolních lesů špičky stromů a
silnější větve a okleštky a na ručních drkotavých vozíčcích,
kdepak tehdy bantamy nebo dokonce přívěsné káry, a přes
léto je řezali, většinou ručně, aby byla zásoba na zimu. Les
byl čistý a dařilo se v něm všemu, co k lesu patří, ale abych
se vrátil, tak někteří movitější nebo ti, kdož už nevládli dobře
pilou, si počíhali na potulné cirkulárkovníky, ať se propadnu,
jestli kecám, páč kromě nezávislých drotárů, pastičkáru,
myškárů, murárů, brusičů nožů a opravářů paraplat a také
sklenářů, táhli krajem i potulní cirkulárkovníci, páč jestli
si myslíte, že to bylo jako dnes, kdy má cirkulárku každej
blbec, tak to ne, tu neměl ani farář, ba ani doktoři ji neměli, ač
vlastnili auta. Tak ti cirkulárkovníci táhli ulicí a ani nemuseli
moc řvát, vlastně vůbec nemuseli řvát jako drotári, sklenáři
a další podnikatelé, cirkulárka vydávala tak příšerný řev a
bylo to něco tak neobvyklého, že to byla událost, na kterou
se vzpomínalo do dalšího léta a pro nás děti, no síla, kam se
hrabe dnešní kazeta s porno nabídkou, a rodiče nás vždycky
poctivě zmydlili, než nás pustili se zblízka podívat a dodávali:
„...a ne ať ti to uřízne pazoury, to ti pak urazím palici, to radši
domů nechoď...“, no a protože nebylo v domech ani zásuvek
na třífázový proud, tak ti církulárkovníci měli takové kabely,
opatřené měděnými háky a ty dycinky pomocí dlouhé tyče
zahákli přímo do vedení, co dodnes vede podél střech, nejenom
naší ulicí a potom: „Paninko, račte se podívat, tadyta číslíčka,
račte se přesvědčit, že vás nechceme vzít na hůl“ a zapsali
počáteční stav elektroměru a potom konečný a řezali přímo na
ulici, před domem movitého majitele větví a okleštků a pak
to vyúčtovali a dostali i frťana, po kterém obvykle pomohli i
složit ta drva a už měli další záznam a pořadník a fakt, dnes by
se bezpečák zhroutil, dostal by psotníček, kdyby tu zubatou,
bezmála metrovou hrůzu bez krytu viděl, ale oni po druhé-třetí
štaci, nadraní jak Švýcaři, dělali okrasné galaštyky s okleštky
a nikdo z nich, fakt, nemusel ukazovat v putyce třemi prsty, že
chce pět piv.
Ale proč to říkám. Když uložili dříví a zametli piliny,
i ty se tehdá pálily, nýbrž lidé nebyli líní napchat zvečera
tři či pět bubnů do kamínek piliňáků, tak potom ti potulní
cirkulárkovníci - a teď jsme u toho - vyklopili takový kloubový
mechanismus se čtyřmi velkými koly, velkými proto, že tehdá
nebyla asfaltována ani via appia v našem městě, natož periferie
a velká kola se hned tak nezaboří o klican nebo nespadnou
do jamky; jen tak pro představu, dnes se ta velikost používá
pro radvanec, a někdy i odmontovali pilový list, to podle toho,
jak daleko byla další štace, a vyrazili.
A mne nenapadlo nic jiného, než že ten ruský Plzák
je potulný cirkulárkovník, protože to, co vyplnilo celý
prostor mezi postelemi do výše pasu vzrostlého muže, byla
čtyři obrovská kola na gumové obruči, složitý kloubový
mechanismus z valcajznu bratru šedesát na deset a nějaká
účka, elprofily a téčka jakbysmet a mezitím a okolo toho desky
a překližky dvacítky a také řemeny jak nadplukovnická dohoda
a přezky a kování jak pro obecního bejka. Pilový list mohl být
mezi těmi fošnami z překližky, motor jsem, pravda, neviděl,
ale ten mohli mít další členové grupy nebo mohl být ještě
na chodbičce, anebo - osvítila mne myšlenka - se to dalo
připojit někam do stěny na hýzlu, kterou jsem nečekaně odkryl
při svém pokusu vstát z objetí proklatě nízko posazené mísy,
když tam bylo na desítky relátek a volně ložených stykačů,
určitě se tam najde i motor.
Možná otevřou obě okénečka naproti sobě, klády budou
podávat z jedné strany a druhou vytahovat trámce či polštáře,
na nádraží, samozřejmě, nebo někde u lesa zastavíme..., už
jsem to viděl a těšil jsem se.
Aramuška ten technický zázrak nechal neuvěřitelně
chladným, až mne to na chvíli zaskočilo a Tamaru ten
překližkový sendvič opatřený podvozkem vytěsnil z kupíčka,
ale zachovala dekórum i na ústupu, jen už z chodbičky prohodila
naším směrem, že se za minutočku vrátí. Ten chasník přitáhl
ještě brašnu od padáku, v ní mohl mít motor nebo kabely nebo
co já vím a potom pár drobnějších zavazadel, takže nahoře si
udělal jeskyňku právě tak velkou, aby si mohl sednout na okraj
lůžka.
Hluboce mne zklamal, páč nepatřil ani k páté garnituře
gymnastů, natož ke druhé, protože nahoru se vysápal jako
prachobyčejný civil, i když bylo patrné, že tímto způsobem
necestuje prvně. Pak udělal něco, co mne zaskočilo a což jsem
netušil, zašátral po svislé stěně, co je nad dveřmi a celou tu
stěnu odklopil směrem do kupíčka a tam se otevřel tunel, děsná
černá díra, velká jako celá šířka kupíčka a vysoká jako prostor
od horního okraje dveří ke stropu a hluboká jako šířka
chodbičky. Možná, že ani Tamara neměla tušení, že něco
takového existuje a ten majitel skládací cirkulárky a zakládající
člen pojízdného závodu na zpracovávání kmenů dohmátl
na řemení a mocným škubem s bohatýrským zafuněním vytáhl
tu strojovnu do své výše a pokoušel se jí nacpat do podstropního
tunelu. Ať se mi rozjednou kopyta, jestli lžu, protože ono se
to tam vešlo, na několikátý pokus a s milimetrovou přesností,
přesně jako když propasírovával to zařízení do dveří našeho
kupé.
Nepodařilo se mu, pravda, docela dovřít ten padací most,
ale byl natolik silný v zavazadlech, že jimi zívající stěnu
založil, skanul na podlahu a vydal se lovit zaměstnance svého
pojízdného lesozpracujícího závodu.
Tamara se vyšplhala na svou postel a chvíli tam něco
šornila a vydala pár už vlídnějších povelů, na které Aramušek
reagoval zalehnutím na svou postel, ale pranic nenasvědčovalo
tomu, že by se snažil o posilující spánek.
Čelný akcionář rychlíkového lesozávodu se znovu objevil,
bílé lampasy zvící dlaně ve trojstupu a latinkový nápis
ADIDAS a bezprizorní leknín dávaly jistotu, že nepřišel hned
tak někdo, jedním slovem - boss.
Má fantasie pracovala naplno a spřádal jsem vidiny,
jak ta strojovna nebude umístěna napříč kupíčkem a čerstvě
polomené stromy se nebudou cpát jedním oknem a druhým juž
opracované odebírat, ale že umístění v podkrovním prostoru je
nesmírně fikané, protože šéfizvozčik otevře na čelech vagónů
dobře utajená dvířka a ty klády tam budou cpát podél vagónů,
takže budou moci zpracovávat kmeny i za jízdy, kromě
prudkých zatáček, jenom ti pomocníci, ti další zaměstnanci
se budou muset nějakým způsobem umět udržet za jízdy
na přilehlých vagónech za účelem podávání i odebírání dřeva.
Boss ale nehodlal začít zpracovávat dřevní hmotu
bezprostředně, zdálo se, že si chvilku zchrupne, než to rozjedou
ve velkém, protože se zašil nahoru do nory, kterou vystavěl ze
zbytků bagáže a jeho lampička potemněla.
Tamara si četla nějakou knihu, slyšel jsem občasné zašustění
listů a tak jsem znovu polohlasně ujistil, že má nespavost nemá
nic společného se sexuální nevyvážeností, že se jedná o letitý
zvyk, takže až budu vzhůru a budu chodit od okna k oknu, ať
mi to nemá za zlé.
Aramušek měl oči jak koncová světla našeho vagónu a
jediné, co nasvědčovalo tomu, že je čas jeho spánku, byl nonstop průzkum, jestli je ještě chlapeček, zda má těžiště stále
tam, kde ho měl před odjezdem z Prahy a čas mu, zdálo se,
příjemně ubíhal.
Dal jsem si poslední šnyt a zalehl jsem také na postel,
bylo už hrubě po půlnoci a venku nebylo nic než dlouho
tma a světýlko a jediné co stálo za zmínku jsou přejezdy,
které jsou jediným osvětleným místem vesnice, okolo které
jsme projížděli a jsou zajímavé tím, že světlomet a někdy i
dva perou nikoli na přejezd, ale několik metrů před něj, kde
je většinou jen z nahrubo oloupaných kmínků udělána brána,
o které si myslím, že především její horní břevno je funkční a
říká šoférům s vysokým nákladem, že kdyby zavadili o horní
břevno, tak si líznou i troleje, což je pro obě strany nežádoucí.
Celá ta stavba je černobíle pruhovaná a ve světle reflektorů
připomíná zdálky žirafu, která se spustila se zebrou a teď
na přejezdu přemítá, má-li, či nemá hupsnout pod vlak.
Z polospánku mne probudilo šramocení z postele, kde byl
uložen Boss a já se zaradoval, že už to konečně spustí, že si
možná i přivydělám nějaký ten červoněc při podávání stromů,
jež nedorostly nebe. Boss však hbitě spustil padací most
na maximální rozevření a se značnými oděrkami vyrval
soustrojí zpoza tunelu a vyplnil jím zbytek prostoru v kupíčku.
Pak neméně zručně vykličkoval na chodbičku a gumové
obruče duněly směrem, kde byla lokomotiva. Několikrát se
potom ještě vrátil a po způsobu psí mámy, která odnáší slepá
štěňata do bezpečí, odnesl i zbytek bagáže.
Předstíral jsem, že spím a i Aramušek byl zaujat překvapivou
anatomií svého těla, ani Tamara u stropu nedávala najevo, že
by se chtěla objímat a líbat, jak to bývá u nich zvykem, jak jen
se k tomu naskytne sebemenší příležitost, a tak Boss neřekl ani
slabiku na rozchodnou a zmizel jako stín.
Zastavili jsme v nějakém menším městě, i tady byli
podomní prodavači, ale nerozuměl jsem co nabízeli. Bosse
jsem na perónu nezahlédl, což neznamenalo, že nemohl
vystoupit z druhé strany, nebo jít rovnou dopředu.
Vlak se znovu rozjel a já měl dojem, že jel vstříc svítání,
protože jak o pár hodin dřív padl rychle soumrak, tak teď mu
to oplatilo svítání, někdo hrozně mocný a děsně silný rozlil
mléko jen kousek za horizontem, pak rozsypal nůši opálů
do míst, kde se step laskala s nebem a než bych stačil upít půl
svého legendárního kalvasu, pobledly hvězdy v těch místech,
co donedávna byly opály, smáčené mléčným oparem a nedalo
se proti tomu nic, ale opravdu vůbec nic dělat.
Líce mi zdobí tříbarevný vous a zdálo by se, jak snadná je
údržba ve smyslu holení, - leč ouha. Jsem zvyklý si každičké
ráno krk a části tváří, jakož i úzký proužek nade rty oholit.
Kramličkou, co používám, se člověk nemůže podmáznout, i
kdyby chtěl, nanejvýš si udělat buršáckou jizvu, ale co může,
nemá-li jistou ruku, oholit partii, kterou nehodlal odstranit.
Snad, myslel jsem si, bych ještě vydržel, kdybych měl licousy
jak Franz Josef, ale s jednou půlkou líce dohola, to by mne
Timda nebo jeho přátelé nepoznali, dojedeme-li ve zdraví
na Kyjevskij vagzal a pak, Aramušek, ten až otevře oči by
z toho mohl mít ošklivé mužské trauma a křehkým Arménkám
by byl na posměch. A zcela oholeného mě nevpustí zpět
do rodné vlasti a kližek a krupónu na posílení růstu ochlupení
v Čopu nemaje, budu obrůstat v obecním vězení nejmíň tři
týdny, jak to tak šacuju, ne-li pět.
Vlastně jsem neřekl, proč jsem měl ty chmurné představy.
Neuměl jsem si představit, jak se držím jednou rukou kramle,
vetknuté nad antikorovým lavórkem a druhou se snažím
dostihnout svůj vlastní, šklebící se ksicht. A náhodné zásahy
do porostu by měly účinek shora popsaný. Pročež, abych
na druhé straně nevypadal jak stepní lupič, kterého přibrali
na trase mezi Lvovem a Kyjevem, když už i tady se o nás
ví, že chceme šagat v Jevropu, šplouchl jsem si na dlaň pár
molekul vody, co zbyla v láhvi od včera a potřel líčka a přejel
si je svou bakelitovou kramličkou se dvěma čepelemi a ten
polosuchý pokos, na rozdíl od polosuchého šampaňského, bylo
něco úděsného. To, kam jsem sáhl holicím přístrojem, mne
brnělo, od polepšovny nepamatuju ten pocit Ale povedlo se,
omak holou dlaní nešustil a velebil jsem znovu svého dobrého
džina Haničku, že pro mne uvolnila a prozíravě přibalila
špalíček tuhé kolínské, což bylo blaho. Nelžou příliš slogany
od Philipse, Brauna a Willkinsona, když říkají, že oholený
muž je jako znovuzrozený. Dost přibližný pocit jsem měl, i
sedl jsem si způsobně a zavdal si kávovinového výtažku, čímž
blaho nemělo daleko ke kulminaci.
S přibývajícím světlem sílil i ruch na chodbě, vodní kurýři
už dělali takřka souvislou šňůru. Ale nebylo moc, myslím
okolo třetí nebo malinko před třetí a já seděl a zíral z okénka
na rovinu a ostrůvky stromů a volně ložená zařízení a stavební
materiál, na který se už nedostalo, aby byl zabudován nebo
odvezen.
A najednou v tom rozhlížení, kdy jsem neměl pohled upřený
na nic konkrétního, jsem tím okrajovým zorným polem, jeho
horní polovinou, zahlédl něco, co tam před nedávnem nebylo,
naučil jsem se to v polepšovně a nebude to autorská licence, či
literární nadsázka, nebudu daleko od pravdy, jestliže řeknu, že
mi to tehdy zachránilo život.
Říkám tomu dodnes Můj Obranný Systém a funguje právě
tak, že si do paměti uloží obraz normálního stavu, normálního
rozložení věcí a osob a každou odchylku mi hlásí, upozorní
mne, že je tam, v mém okolí něco navíc, ať už věc, člověk nebo
jenom pohyb. Teď už ho nemusím používat a jsem si jist, že
už ho nikdy potřebovat nebudu, v tom rozsahu, ale někdy, čas
od času, jsem rád, že funguje, že neztratil nic ze svých
báječných vlastností.
A tak tenhle obecný systém mi řekl, že nahoře, tam, kam
bych se normálně nepodíval, je něco navíc, něco, co tam před
docela maličkou chviličkou nebylo.
A fakt, přes hranu hořejší postele se třepotal malý úzký
proužek, tak pět centimetrů bílé barvy a cenťák do šířky, víc
ne, a svítání nebylo natolik vítězné, aby vyhnalo tmu ze všech
koutů. Komíhalo se to a třepetalo naschvál proti pohybům
vagónu, avšak v souladu se zákony klasické mechaniky.
V pralese bych se lekl, možná, páč kdyby to bylo černé
a byla to mamba, tak by mi byl čerta platný nůž s pilkou
na hřbetě a prak a to, že i dnes si bez problémů hodím pod
každou paži pytel cementu a kráčím.
Teď jsem se nelekl a i když nejsem zvědavý jako stará
černoška, tak přecijenom jsem zadal svému Obrannému
Systému úkol to sledovat, kdyby se přeci jenom převtělil ten
bílý tenký proužek v kobru nebo upíra.
Vlastně jsem nemusel takové pokyny dávat. Ve chvíli, kdy
mne Obranný Systém na něco podezřelého upozorní, sám se
starám o průběh věcí do zdárného konce.
Zatím to nedělalo nic a tak jsem zíral z okna a liboval si, jak
se slunce nedalo zaskočit a zase vyšlo, jako kolikrát už předtím.
Zvedl jsem hlavu a bylo to delší a taky širší, o dost širší, jako
půldlaň a komíhalo se to dobře deset čísel pod okrajem horní
postele, tím úzkým koncem dolů, rozšířený nebyl vidět celý,
byl mimo dosah mého vidění.
Mohl jsem si na to šáhnout, kdybych býval chtěl, ale já
nechtěl, páč mi to jednak nepatřilo a jednal jsem si byl jist, že
zpátky nahoru už to nepoleze a v kupé se rozednívalo každou
vteřinou, takže se stejně dozvím, a nebude to dlouho trvat, cože
to je za poselství. Čistě cvičně, abych dal najevo, že mne to
vůbec, ale naprosto nezajímá, jsem předstíral, že studuji step
a nemusel jsem ani zvednout hlavu, abych se přesvědčil co to
dělá, protože teď se to sunulo docela pravidelně a být to černá
a já být v pralese, tak teď bych strach měl. Fakt.
Páč se vší pravděpodobností by to teď byla mamba.
Když se rozšíření přehouplo přes okraj a celé to hopslo
volným pádem o pár centimetrů dolů, to rozšíření, teď už
na dlaň, se začalo zase zužovat a po krátkém a úzkém
spojovacím můstku to zase nabíralo na šířce, zrovna tak jako
ta první část. To už mi ale ten úzký průzkumný konec tančil
jen centimetr před sosákem a světla přibylo natolik, že ačkoli
vidím nablízko špatně, v tomto případě jsem se zmýlit nemohl,
v tomhletom ne, fakt.
No jasně, byla to podprsenka, nepatřila Aramuškovi, ten
začínal o patro níž další partii biliáriku, to byla tutovka a ono
to jelo níž a níž, a když se to přehouplo do druhého rozšíření,
kterému se - fakt ze sebe nedělám blbce, abych byl k posměchu
pýřícím se dámám, kterému se snad říká košíček, tak teď
celý ten podpůrný prostředek visel někde nahoře už jenom
za přezku, nebo čím se to dává dohromady a mělo to takový
rozkmit, že teď já připomínal kobru, které hrajou na hliněnou
píšťalu a měl jsem co dělat, aby mi to nenafackovalo.
Ne všechny životní situace dokážu řešit tak, abych se
rozhodl rychle. Tohle byla jedna z nich.
Civěl jsem jako v transu na ten kousek dámského prádla,
který teď zastavil svůj dobyvačný pochod a jakoby se mi
vysmíval, mému zmatku, který jsem musel mít napsaný
ve vytřeštěných očích a kdybych natuti nevěděl, že v téhle zemi,
co jí právě tenhle vagon jede, zatím ještě nemají na západní
polokouli velice oblíbený pořad „Skrytá kamera“, i kdybych
uháněl dva tisíce verst na západ, pak bych se tvářil s přehledem
a nad věcí, jako jsem byl do sich por, když jsem se dostal
do blízkosti dámské podprsenky nebo ona do mojí, ale tady jsem
byl, a dlužno dodat, že jsem dodnes, v absolutním duševním
vakuu . a varianty a jejich řešení byly tak protichůdné, že můj
zmatek jenom zvyšovaly.
Teď už to viselo opravdu jenom za hranu té přezky nebo
za nejkrajnější z háčků a spodní konec mne občas zalechtal
dost nízko na solaru a i jsem dal chvilku hlavu naštorc, jak
by mi to asi slušelo, kdybych to použil jako chránič očí, pak
jsem seděl chvíli způsobně, očekávaje bláhově, že i ono se
to bude chovat způsobně, ale kdež, dál to tančilo svůj hříšný
tanec a mně se pomalu začala točit hlava, ne z představ, co by
to mohlo znamenat, kdyby se to vzalo za správný konec, ale
z toho, jak jsem jí kroužil a uhýbal jak indická rituální tanečnice,
a najednou to nehlučně a hladce sklouzlo přímo do mého klÍna,
do trojúhelníka mých nohou a centrálního zipu a měl-li jsem
do této chvíle počet vakua místo šedé mozkové kůry, tak teď
tam byla prázdná množina, což pochopí jen silně vzdělaní
matematici, ale mně nic jiného nenapadá a tato množina silně
zavelela, abych tu kolibří hebkost poskládal do dlaně a... ale
ne, nevypravil jsem se o patro výš, vyzkoušet, jestli je to ta
správná velikost na anatomickou ženskou odlišnost, nepřisoudil
jsem si roli prince a Tamaře roli Popelušky, ale složil jsem to
lákadlo do mističky své pravé dlaně a rozmáchlým obloukem,
za hlavou, jako v erbenovských básních házejí vdavekchtivé
dívky přes rameno svůj dřeváček, jsem metnul tu nebeskou
zásilku odesilateli. Zaslechl jsem, i přes dunění vlaku, jak
přezka cinkla o plechový strop, pak se převalila Tamara, snad
se jí něco zdálo, dlouze a bolestivě zavzdychala a skřípot špalků
říkal, že nás bud‘ přepadli pouštní lupiči nebo že vjíždíme
do stanice.
Kartušky
Vjeli jsme do stanice a svítání jakoby nahrálo
podomníkům, nevím jestli jich byl milión jako Ješiňáků v
kouzelné Poláčkově knížce, ale řvali jako bejkové.
To slovo jsem zase neznal, ale velice dobře ho znal
Aramušek, protože zanechal sebestudování a vypálil z postele
jako na vojně bažanti v přijímači při bojovém poplachu a přímo
na Tamaru, aby dala peníze, opět řečeným slangem, co se
v učebnicích neučí. Zprvu, než mi došlo, že to jsou podomníci,
jsem byl přesvědčen, že jsme kromě do nádraží vjeli i
do demonstrace za lepší příští nebo za lepší minulé, protože
ten řev zněl jako „Krasnaja Rodina“, což by dávalo smysl,
protože tam, v tu dobu, už sedmdesát let - co bylo rudé, mělo
zelenou, jenže ty číslovky, které jsem sice akusticky poznal,
ale dodnes je neumím vyslovit, natož jimi udávat cenu, ty
jsem poznal, takže prodávat rudou vlast za mrzký peníz se mi
nezdálo víře podobné, a i kdyby, tak by s tím nešli na perón,
prostě jsem usoudil, že to budou podomníci a taky že byli.
Aramušek tu teorii potvrdil a Tamara, jak jsem usoudil
podle zvuku, měla peněženku pod žíněným klínem, co sloužil
za polštář a dala mu cinkavý obolus. Aramušek ušetřil spoustu
času tím, že se nezdržoval svlékáním a oblékáním, vyjel na
chodbu a byl zpátky cobydup a žmoulal kornoutek, jaký jiný
než čtverečkovaný, a v něm větvičky toho, co se u nás doma,
v Česku, jmenuje rybíz. Tady smorodina a samozřejmě, že
má odrůdy právě jako u nás, černou, bílou, červenou. Tahle
byla červená. Krasnaja smorodina. Od té chvíle to vím a
nezapomenu to.
Tamaru zprvu zajímalo, jestli Aramuška nevzali na hůl,
zda to nebyli pokrevní bratři předchozích podomníků, kteří
se lstivě snažili zakrýt plody první jakosti čerešničkami
zralými pro kompost, ale co se dá na smorodině pokazit?
Ta dokáže uschnout nastojato. Ale tahle měla spíš pár dní
před agrotechnickou lhůtou, snad jen větvičky hroznů byly
bytelnější než měly být a vybavila se mi dětská a studentská
léta na chmelových brigádách, kde jsme trhali šišky s co
nejdelšími suky - tam se větévkám říká suky, aby to u míry
víc vydalo. Přesně tuhle technologii zvolili i místní sadaři a
Aramušek posvátně vytahoval větvičku za větvičkou a zbožně
odhryzoval jednotlivé kuličky. Opakovala se tatáž hra co s
třešněmi a bylo i mně nabídnuto. S díky jsem odmítl, řka, že to
je děsně kyselé a že mi to nedělá dobře. Neumím si představit,
že by červený rybíz ve stadiu lehkého zapýření mohl mít něco
společného se sladkostí, ale kdyby Arama natočili na video,
mohl se uživit i jako konzument korintských rozinek.
Demonstrace za rudou vlast byla zcela rozpuštěna, už jsem
neslyšel jediného zvolání, což svědčilo o tom, že zboží bylo
bezezbytku rozprodáno. Myslím, že tady, v relativní blízkosti
Moskvy, by prodali kdeco a za slušnou cenu už proto, že
ve vlaku nebylo k sehnání vůbec nic, kromě horké vody a i
přesto, že bylo pondělí, sice časně ráno, ale pondělí, první den,
kiosky spaly spánkem spravedlivých a nebyl to jenom šlofíček,
jsem si jist.
Jitro, když je bez mráčku a chladné ráno se rychle prohřívá
usměvavým sluncem, takové jitro mi dovede spravit náladu.
Tak právě takové jitro to bylo. S nadějí jsem se díval
z okna, z chodbičky, abych ulehčil Tamaře zabalení ranního
převleku na převlékárnu s šifrou Toilet a zem byla plochá a
dohlednost obrovská, telegrafní tyče coby naimpregnované
samorosty a ze směšných háječků dost často vycházeli lidé
v gumových holínkách a s holí v ruce a tašky měli plné, tady
byla houbařská sezóna v plném proudu.
Už předchozí den, když jsme vjížděli do kteréhokoliv
nádraží, nebylo možné si nevšimnout koleje, která vedla
do budovy, kde se plnily lokomotivy naftou, ale i oleji.
Ta kolej byla patrná pokaždé na první pohled, z černého
širokého pruhu vyvstávaly dvě stříbrné stopy, oleštěná kolej,
pražce, štěrk, to všechno bylo schované pod na vzduchu
zatuhlou naftou a oleji a mazadly a metr na každou stranu
nerostlo nic.
A nebyla ta kolej dlouhá jen pár metrů, naopak, někdy
jsme podél ní jeli i několik minut. Pokaždé, když jsem
v polích nebo lukách zahlédl uskupení, které jsem pokřtil
na „cisternové městečko“, vybavil se mi automaticky i obraz
černé, zašmírované nádražní koleje.
Měl bych objasnit, co je cisternové městečko. To je deset,
dvacet nebo padesát cisteren, od nejmenších, co mají velikost
dvoustováku sudu, po obrovské tanky, pod kterými by se
prohnul železniční vagón. Cisterny jsou v polích, jen tak,
pod širým nebem. Některé mají pod sebou betonové téčko,
některé byly na nepříliš vydařených amatérských konstrukcích
ze svařenců a v kombinaci s betonem, některé měly pod sebou
prostý násep, nahrnutý buldozerem. Skoro pokaždé byly tak
vysoko nad zemí, aby se dalo pod ně zajet. Někdy je obepínal
drátěný plot s ostnáčem nahoře, ve výjimečných případech
byly konstrukce chráněny proti blesku, ale pokaždé, to fakt
není očerňování, tam ta auta, co čepovala do cisteren nebo
naopak z nich, jezdila jen tak po holé zemi, holé a spálené,
protože litřík sem a litřík tam, a když jsem si představil nádraží
s černou mastnou kolejí a teď se dostávám k tomu, proč se
o takové banalitě vůbec zmiňuji, že právě v té době hynuly
odborné komise a žasli specialisté na životní prostředí a spodní
vody, jak je možné, že v Milovicích a Frenštátu a Boleslavi a
desítkách dalších posádek, ty cisterny neměly betonové lože
a dvojitou izolaci a ochrannou drážku a přepad a já nevím
co všechno má mít taková cisterna, třeba jen na kerosin, což
je letecký petrolej, palivo pro tryskáče, nebo na naftu nebo
na postřik proti škůdcům, nebo na...
Neměly, no. Neměly, protože Rusko je veliké, převeliké a
když se vypálí pár akrů země tak, že tam neroste ani lebeda,
tak se postaví o kus dál, ta prostinká a levná a rychlá čerpací
stanice, přímo na místě, má to úžasnou spoustu výhod - právě
jsem se o nich zmínil, a nevýhodu jenom jednu, že - ale i o tom
jsem už vlastně psal.
Takže bychom se vlastně neměli ani divit, ani se zlobit,
protože oni, protože u nich to prostě není zvykem.
Nicméně Tamara si i přesto myslela a určitě si to myslí
dodnes, že já ve svém maskovaném kabátku a s místenkou
na rychlík Dukla, jedu do Moskvy právě kvůli tomu.
Ksakru. Teď to vypadá, jako bych se jich zastával. Jako
bych, je omlouval. Ale ne. Takhle to na mne působilo a přesně
takové jsem měl pocity. A přesně takovéhle myšlenky se mi
honily hlavou. Nic víc. Naneštěstí. Nebo naštěstí?
Naštěstí je z okna vidět víc, než cisternová městečka.
Jestliže vlak začne brzdit, neznamená to pokaždé, že budeme
stavět v nádraží nebo jenom projíždět.
Jestliže jsem zkraje při líčení speciální technologie,
nezbytné při funkční návštěvě komnaty Toilet říkal, že svršek
trati je rozbitý jako ve všech státech RVHP, pak to neznamenalo,
že by se nikdo o osud trati nestaral.
Přibrzdění, pokud se nejednalo o nádraží, mohlo znamenat i
to, že provoz je sveden na jedinou kolej, nebylo to ani pravidlo,
a že vlak pojede dlouho klusem, protože na trati se pracuje.
To horké místo začínalo bytelnou občankou, která stála
ve školním pozoru, jakoby se právě chystala přednést summitu
pionýrů básničku o Leninovi, vždy měla na hlavě elpíčko,
odznak to funkce jedné z nejvyšších v jejich pracovním teamu
a praporek nebo i dva, kdysi výstražné barvy, a ty držela v
ponosu, jako kdyby se chystala odmávnout Monte Carlo.
Pak bylo dost dlouho nic a za ním už jsme spadli přímo
do pracovního kvasu.
Neznám názvy všech těch monster, která se používají při
opravě trati a jejich velikost a počet zjevně záleží na velikosti
opravy a nevím, jakými se řídí pravidly počet těchto strojů,
nutných k nasazení na trať.
Do chvíle, než jsem viděl v Rusku opravovat trať, jsem si
myslel, že přechodem státní hranice se posouvá čas o jednu
hodinu a platí pro všechny.
V mládí jsem se snažil proniknout do tajemství
einsteinovských teorií relativity a čtvrtého rozměru, bohužel
neúspěšně, teď by se mi to bývalo hodilo.
Neumím si vysvětlit jinak, než že mužská část populace
tam má svoje speciální časové pásmo a co víc, to pásmo shodou
okolností putovalo s naším vlakem.
Bylo to oddychové mužské časové pásmo, tak by se to
mohlo jmenovat, protože pracovní team čítal pokaždé několik
desítek lidí a zatímco ženská část, která měla drtivou početní
převahu, pilně makala, tak v tu chvíli byla mužská část teamu
nekompromisně zasažena tím svým, oddychovým časovým
pásmem a zřejmě měli vysoké postihy za jeho bezpodmínečné
nerespektování, protože mužové hřmotných postav
ve varovných vestičkách se povalovali v nejbližším okolí a
v nejbližším stínu, tvořili umné manžety z cigaretového dýmu
a řešili problémy, které otřásaly světem.
A ženy houpaly krumpáče, které jsou vlastně krumpáčem
jen ,jako“, protože místo špiček mají rozšíření jako ptakopysk,
a metaly pekáče štěrku do úctyhodných vzdáleností a pojížděly
radvanci archaických tvarů, jakož se i houpaly na ocelových
pajcrech a pokud se některý z mužů vymanil ze zajetí
oddychového mužského časového pásma, pak jenom proto,
aby zachmouřenýma očima, přes záclonku modravých zplodin
machorky ukazoval ledabylými pohyby, prozrazujícími vysoký
stupeň specializace: „Ješčo tak, nuka tak“, aby se betonový
pražec nebo celá skupina pražců přepajcrovala právě tam, kde
možná za pár týdnů už opět pojede vlak.
A občanky z jiné podskupiny, jistěže z pracovního
časového pásma, přiskotačily a obrovitými dvoumužnými klíči
dvou i třížensky dotahovaly šíny k pražcům.
Byly výjimky z oddychového pracovního mužského pásma,
ne že ne, a musel je povolovat nejmíň Gorby, nebo někdo ještě
nad ním, a to byli šoféři těch báječných strojů. Pokroucená
machorka v koutku úst, čepice se štítkem furiantsky až
za středním uchem a tentýž pohled očí úzkými štěrbinkami,
způsobený sluncem, machorkou a vědomím nezastupitelnosti.
Ta velkorysost, o které jsem se už zmínil před časem
ve spojitosti s mostovkou navíc, ta jim není cizí v žádné
oblasti. Je samozřejmě lepší přivézt o pár pražců víc, než aby
potom museli cestující přes chybějící pole rychlík přenášet, a
možná by nebylo neproveditelné ty pražce, co zbydou, odvézt
o kousek dál, kde se bude podle centrálního plánu opravovat
trať a nejeví se mi jako zavrženíhodná ani ta varianta, že by
si ženy vyšetřily trošku času a odvalily betonové (protože já
tam jiné než betonové neviděl) pražce kousek pod násep a tam
je složily pro případ příští, neb betonové pražce podléhaj í
hnilobě jen zřídkakdy, jakož i červotoči.
Možná by se i uvolil některý z bohatýrů, jmenovaný
do funkce kapitána jeřábu, je tam poponést, kdyby mu to
ovšem dovolily striktní předpisy jeho časového pásma.
No, nedovolily mu to zřejmě a občanky si asi užily dost
v normovaném pracovním pořádku, takže pražce byly volně
ložené, abych to upřesnil, volným pádem ložené těsně vedle
trati a tvořily shluky a čněly ze země v roztodivných úhlech a
uskupeních jako přerostlé krystaly galaktických minerálů nebo
avantgardní plastika volnomyšlenkářského umělce, kterému
zavadili pražečkem o hlavičku jeřábíčkem při stavěníčku
tratičky pro rychlíček, čímž se myšlenky, beztak už volnomyšlenkářské z principu, prakticky bezezbytku rozutekly.
Vjeli jsme do nevelkého nádraží a situace jako stvořená
pro přestřelku, protože to byla železniční křižovatka a vlevo i
vpravo stály jiné rychlíky a na jednom jsem se dočetl, že jezdí
do Soči až odněkud ze Saint Pítěru, ne to je špatně, bud‘ se
má říkat Sant Petěrburg a nebo zkráceně z Pítěru, a protože
to byla vskutku velká křižovatka vlaků, obyvatelé všech zde
meškajících rychlíků ji využili - naše nevyjímaje -ke korzu
po perónu a byla to velkolepá přehlídka lampasů, pum a
leknínů, jakož i méně známých značek, ale je nutno povědět,
že v tomhle smyslu jsou příbuzní moskevského Diora, Slavy
Zajceva, velmi vynalézaví a tepláky hýřily sílou doplňků, tedy
našívaných odznaků a pásků, to nemohlo být z továrny, určitě
ne a jestli ano, pak bych nechtěl v té továrně dělat náměstka,
ba ani řadového pracovníka. Možná to bude i malinká duševní
porucha, když mi stačí nějaký vnější zrakový, ale i jiný vjem
a mně se vybaví příhody a situace z mládí, které mají s touto
situací nějakou souvislost.
Když jsem viděl tu plejádu teplákových souprav, tak dvojité,
trojité i vícestupé lampasy ve mně vyvolaly asociaci událostí
dávno minulých, kdy jsem vyfasoval tepláky z dílny šíleného
návrháře a ještě šílenějšího krejčího a nevěřil jsem svým očím,
že lampasy zdolávaly nohu ve strmá šroubovici a proč je tam
vůbec našívali, když jenom mátly nositele a nutily ho stáčet
nohy tak, aby chodil patama napřed, po peróně se procházeli
cestující nezatížení přestálou obrnou, ale nevědět, že je pondělí
a že to nádraží je docela obyčejné nádraží, měl bych dojem, že
jedou na spartakiádu nebo že to je vlak cestujících sportovních
referentů někam, kde je milionová rekreační společnost a
na všechny se dostane.
Kiosky byly zavřené a pár podnikavců z arménských a
gruzínských menšin s neomylnou jistotou našlo soukmenovce
z těch dalších vlaků a uzavírali četné obchody a hbité transakce,
byt i v převážně akademickém duchu.
Tamara už dávno v kupíčku nebyla, musela sdělit svým
arménským kolegyním spoustu nových věcí. Když se objevila,
zářila, že našla další Arménce a dokonce jednoho Čecha,
novináře, co dělá v Moskvě a dívala se s nadějí, že snad půjdu
a budu se družit s krajanem, ale dodnes tomu moc nevěřím,
nepodobá se mi víře podobno, že by novináři cestovali vlakem
v turistické třídě.
Byl čas pozdní snídaně a ti Arméni či Gruzínci odvedle
museli mít s sebou v kupíčku čajovou plantáž a průběžně ji
během cesty sklízeli, páč Tamara přinesla zas hrst sypaného
černého čaje a chystala se tvořit snídani. Považoval jsem
za samozřejmé, že nabídnu svou zásobu jídla a Aramuškovi
jsem nabídl na rozcvičení šálek pardubické lahůdky.
„Něť‘, zvolal Aram velice silným hlasem a natáhl před
sebe obě dlaně, jakoby vymýtal ďábla, „něť“ a pro jistotu si
odsedl, co stěna dovolila.
„Tobě to nechutnalo?“, zeptal jsem se prostoduše, i když
jsem viděl, jak to s ním celou noc cvičí.
„Ale chutnalo“, připustil, abych se neurazil, „ale já nemohl
vůbec spát.“
„Vždyť jsi spal“, namítl jsem. „Nespal, nespal“, bránil se
Aramušek, ,já jsem ležel a golova“, naznačil, že ta rostla, rostla,
až byla jako vodní meloun, jak báň pravoslavného monastýru.
Pojedli jsme bohatě, i když už ne kaviár, ale říkal jsem
už, že nemusím pokaždé snídat kaviár, a jak pokročil čas,
vagónu jakoby se zmocňovala přistávací horečka. Dost
možná, že jsem ji měl jenom já, a že pramenila z toho, že jsem
si uvědomoval, že jestli na mne nebude nikdo čekat, bude
mi v Matičce Moskvě krušno. Znal jsem sice adresu onoho
výzkumáku, ale v kapse jsem neměl ani kopějku a jestli ukážu
taxikářům, že mám maruše, mají o jednoho člena delegace
míň. Tamara sice decentně naznačila, že kdybych něco někdy
v Moskvě potřeboval, že stačí pozvonit, že má v Moskvě sestru
a řadu příbuzných v Arménii, kdybych tam někdy chtěl strávit
dovolenou, stačí jen napsat nebo pozvonit a kdybych snad chtěl
tvjordyje zeljonyje vyměnit, není vůbec třeba chodit do banky,
ale ona nebo její sestra, nebo její příbuzní nebo její známí...
Poděkoval jsem a slíbil, že kdybych byl v úzkých,
že samozřejmě využiji jejich legendární pohostinnosti a
na oplátku jsem ji s Aramuškem pozval k nám. Bohužel jsem
svůj slib nemohl splnit, i když o to oba stáli a dnes vím, že to
pro ně bylo velice významné gesto, moje pozvání, ale tenkrát
to opravdu nešlo.
Všichni tři izvozčici vyvíjeli velice intenzivní činnost
a třetí z nich, o kterém jsem si napřed myslel, že má funkci,
které se slangově říká „koloťuk“ a později jsem měl dojem,
že je záloha těch dvou předchozích pro účel regulace přílivu
nových cestujících, tak ten podivný chlapík s úřední čepicí a
bleděmodrou košilí a ajznboňáckými modrými kalhotami co
chvíli mizel s obrovskou údržbářskou brašnou někam dopředu
a vracel se pokaždé orvanější a zašpiněnější, takže jsem měl
dojem, že prohlíží a oťukává ta kola za jízdy nebo že se usídlí
na podvozku a rovněž za jízdy mu dělá generálku. Pak se
všichni tři zašili do služebního kupé a prozkoumali obsah
brašny.
Já jsem se snažil zkoumat, co je venku nového, Tamara
zřejmě požádala o azyl v arménské či gruzínské skupině a
Aramušek se zvolna dostával z účinků výtažku z kávy a
kávovin a byla mu dlouhá chvíle a nabídl mi hru, která se
podobala dámě, jen s menším počtem kamenů a s menšími
možnostmi tahů.
Hanebně jsem prohrával a Aram měl šílenou radost. Jenže
mně hry typu dáma, šachy, halma, mlýn a člověče nezlob se
šíleně deprímují, jsem příliš líný myslet, páč myšlení bolí.
Vlak brzdil, a protože koloťuk byl bezpečně v kupíčku a
protože trať byla rovná a neházela, nedalo se ani očekávat, že
to bude údržbářská četa.
Bylo to nádraží, malé a žalostně zpustlé, i přesto, že
rampa pro cestující tam nestála příliš dlouho, myslím tím
mnoho desítek let, to bylo k poznání podle betonových
prefabrikátů z armovaného betonu, jenže tak zoufale nepřesně
pospojovaných, ti chlapi snad neměli ani provázek, natož
vodováhu, ale ani samotné dílce neměly, možná měly, místní
atest jakosti, protože beton se odlupoval v kusech větších než
aktovka a zrezivělé a pokřivené dráty armatury připomínaly
klec pro dobře vyvinutého savce, kterou chtěl někdo schovat
do betonu. Přímo před oknem z chodbičky byl na rampě
miniaturní kiosek, taková poloviční trafika, co dodnes stávají,
a i u naší továrny dlouhá léta stojí, ale co v něm prodávali,
to nebylo patrné, protože vchod a hlavní výklad byly otočeny
směrem na rampu.
Aby kiosek upoutal i těch cestujících, kteří nevystoupili
na perón, měl ještě jeden malinký výklad směrem ke kolejišti,
velký jak polovina normálního okna. Tam nestály žádné
skleničky, pytlíky, lahvinky, prostě to, co je běžné u nás a
myslím si, že ve většině evropských zemích. Právě proto, že ta
minivýkladní skříň byla šedivá a pustá, díval jsem se skrze ni
nepřítomným pohledem, díval jsem se dlouhé desítky vteřin,
protože teplákové procesí a hory zavazadel mne přestaly
zajímat, než mi došlo, ne teď nemůžu pochlebovat svému
Obrannému Systému, protože ten pracuje jenom tehdy, když
se něco mění proti původnímu stavu, ale tady se neměnilo nic.
A přeci, něco mi na tom výkladu beze zboží vadilo, něco
mi tam nesedělo. Díval jsem se pozorněji, ale nebylo tam fakt
nic, jenom nějaké stínové, velmi náznakové, jakoby“ malůvky,
ne to je zase špatný výraz, prostě pár černých nepravidelných
fleků a pod tím řádka menších červených fleků a teprve teď mi
došlo, že se nedívám na výklad zalepený papírem, aby nikdo
necivěl na záda prodavači, který obsluhuje dav z plenéru, to
nač jsem se díval, to nebyla papírová záclona, tak oblíbená
v moskevských sídlištích, ale po výkladu umně rozložené
igelitové tašky.
Protože, kdo v Rusku něco znamená, má...jasně...a také... jak by ne, weltmani a rozmařilí šviháci mají i igelitku.
To byly igelitky, ne že ne, jedna jako druhá a na jedné jako
druhé jsem nemohl poznat, proč jsou tak zamazané.
Možná jsem měl příliš malý odstup, možná jsem měl příliš
dlouhé vedení a nebýt toho, že vlak se v tom malém zapadlém
rychlíkovém nádraží křižoval s mezivládní delegací, tak
bych se to nikdy nedozvěděl a byla by to ukrutánská škoda.
Přimhouřil jsem oči, abych napravil nedostatek zaostření a
ty fleky ve vínové barvě, fakt, já to snad ani neřeknu, to byla
azbuka a kdo to chce vychutnat tak, jako jsem labužničil já, tak
to musí vidět v originále, stálo tam: RAMBO.
Fakt. Písmeny zvícími tří, možná čtyř coulů s rozmázlými
okraji, dodneška se z toho nemůžu vzpamatovat, bylo tam
azbukou a hezky narovinu napsáno Rambo.
To už se mi začaly rozjíždět kopyta telelivou radostí,
protože já jsem tušil a uhádl jsem to, jakby ne, ta nešťastná
skromnost, že ten chaotický shluk černých skvrn má souvislost
s níže inzerovaným nápisem, a měl.
Jasně, že měl. Zadupnul jsem málem do podlahy Aramuška,
páč jsem couval na konec kupíčka, abych se podíval zdálky,
jako to dělají malci a snobové v galeriích výtvarných umění,
po-odstoupil jsem až na okno a byl to on, nejenom že byl
vyveden v azbuce, ale těch pět či šest černých skvrn, - tam
nebyla šedá nebo polostíny, prostě jen černá a igelit, byl sám
velký principál hollywoodských akčních filmů, Mr. Sylvester
Stalone.
To byla fotka jako z doby, kdy se fotilo na plech potažený
asfaltem, nebo jako když máte několik desítek let starý film se
zrnem jako kukuřice, na to uděláte v podvečer krátkým časem
a s malou clonou fotku a pak tu fotku stokrát nebo dvěstěkrát
zvětšíte.
Rambo, nemůžete očekávat, že by se na vás v každé stanici
šklebil nějaký známý ksicht, obličej jiného herce, ale přeci
jenom, to RAMBO v azbuce vypadá děsivě.
Posedla mne rozmařilost a zatoužil jsem ve své nebetyčné
pýše mít tašku s portrétem azbukového ramba a prohánět
se s ní po rodném městě nebo po kterémkoliv městě u nás,
protože kdekdo u nás má igelitky z Norimberka, Paříže,
Mnichova nebo třeba i Barcelony, ale tohleto mít, to už bych
něco znamenal, to už bych byl někdo a možná by mne zvolili i
starostou. Nebo alespoň do obecního zastupitelstva. Vrátil jsem
se zpátky k chodbičkovému oknu, na skle jsem udělal špičkou
nosu opocený kroužek a snažil jsem se proniknout Rambovou
záclonou, jestli zahlédnu prodavače. Pokořím svou hrdost a
řeknu Tamaře o pár rublů, nebo jí dám pár našich kaček nebo
celého stovara. I flašu bych oželel jako barterový, dříve směnný
obchod, ale v kiosku se nehnul ani jediný z Rambů a musel
by se alespoň zavlnit, kdyby se uvnitř někdo pohyboval, ale
hlavně by se tam musela udělat když už ne fronta, tak lidé, co
chodili z druhé strany, alespoň by se zastavili nebo přibrzdili
a zeptali se, co se dnes prodává. Ale lidé míjeli stánek jakoby
tam nebyl a tím bylo jasné, že tam není ani prodavač a ani
zboží, jen opuštěný Sylvester Stalone na docela malém ruském
nádraží.
Nástupiště bylo najednou úplně prázdné, vlak poskočil
a rozjel se vstříc Matičce Moskvě. Nebylo ještě moc hodin,
do oběda chyběla dobrá hodina, možná i víc, utišil jsem žaludek
hltem kávovinového vývaru a Aramušek už měl pevný reflex
a uhýbal do nejzažšího rohu, abych mu nedal napít. Tamara
se vrátila jen tak, na obhlídku situace a prohodila, že už jsme
nedaleko, skoro na místě. Byli jsme od Moskvy dobrých tři sta
kilometrů, jenže tam mají přeci jenom jiná měřítka.
Koloťuk se vrátil málem bez rukávu a se šmouhem přes
celá záda, ale jinak zářil a stihnul to do kupíčka právě včas,
protože teď se za oknem začaly míhat první domky periferie,
potom paneláky a vjeli jsme do stanice, jedné z největších
na naší pouti.
Začalo být zas pořádné horko, na obloze jsem zahlédl bílé
stopy vysoko letícího letadla a není vyloučeno, že to bylo právě
to, kterým přilétají moji přátelé. V kupé jsme byli všichni tři,
Aramušek se zotavil natolik, že zalehl.
Teď, kousek před Moskvou, jak říkají domorodci, prakticky
ustaly nájezdy cestování chtivých občanů, na těch pár metrů
se nevyplácí utrácet hříšný peníz za rychlík anebo dokonce
za lůžko. Také lomoz nebyl tak velký, snad právě pro úbytek
prchajícího davu.
A najednou, zčistajasna, jsem zaslechl řev ne nepodobný
tomu, co nabízel před časem červený rybíz. Podle hloubky a
síly to musela být dáma košíkářka pivotmanka nebo zápasnice
sumo anebo velitelka regimentu a volala tak, že se dělal průvan.
„Kartůšky“ a ozval se dupot četných nohou a šustění
papírového servisu a zase: „Kartůšky!! !“
Za ty dva dny jsem se pěkně pocvičil a mluvili jsme spolu
bez zakoktávání, ale ksakru, tohle jsem zase neznal. Znám sice
podobné slovo, ale to přeci..., ne! „Tamaro“, řekl jsem pokud
možno nevzrušeně, „co to tam prodávají?“ a ukázal jsem
dopředu, protože ta dáma vyplňovala chodbičku maximálně
o kupé dál. „Kartůšky“, odpověděla bezelstně Tamara.
„Kartůšky“, opakoval Aram a já si připadal jako blbec,
který přišel z džungle.
,,S okurkou“, dodala a podívala se na mne neprodyšně
černýma očima.
„A se solí“, přisladil si Aramušek.
„Jo“, zamumlal jsem, „tu okurku a sůl, to jo, ale co je to ty
kartůšky?“
„No přeci“, smála se Tamara, „kartůšky, no“, a udělala
z dlaní jakoby kuličku.
Měl jsem v očích otazníky. Mnoho otazníků. A výraz
absolventa pomocné školy.
Pokrčil jsem rameny.
„Kartofel“, vzpomněla si Tamara na slovo, na které jsem si
vzpomněl před chvílí také, ale rázem jsem je zamítl, pro jeho
neskutečnost.
„To snad ne!“, šeptnul jsem.
„Ale ano“, řekla zvesela, „vždyť se můžete přesvědčit.“
Přesvědčil jsem se.
Od toho kupé, co jsem předpokládal, stála až k zadní
chodbičce velitelka kyrysarů, co zjevně netrpěla nouzí.
Na podlaze chodbičky byla brašna jako od luxu, ale co se
s ním čistějí autobusy nebo letadla, nebo jako brašna pro celé
hokejové mužstvo, a v té brašně byl prádelňák s půlmetrákem
vařených, do čista opraných brambor ve šlupce, každá napíchlá
a roztržená vidličkou. A vedle, v té druhé, o něco menší brašně
byl menší prádelňáček, který vyluzoval kyselo-slanou vůni, a
v něm na osminky nakrájené slané okurky. Na takové podélné
úzké plátky. A v třetím, už docela maličkém hrnci, byla sůl. A
kapitalistka a podnikatelka říkala ceny zas tou divnou měnou,
vidličkou dvouzubkou napichovala brambor, přidala osmerku
slané okurky nebo dvě, podle movitosti zájemce a sama
přihodila i špetku soli na rozpuklý brambor.
A lidé si nosili ty horké poklady v mističce narychlo zrobené
ze čtverečkovaného papíru do svého kupé, svým blízkým.
Ve dvacátém století.
V zemi, kde zítra znamená už včera. V mezinárodním
rychlíku, který jede přes polovinu kontinentu.
Moskva
Ne, opravdická Moskva to zatím ještě nebude, i když to
hlásá název kapitoly. Podle ruských poměrů jsme už skoro
na místě, Moskva je nedaleko, hned za rohem, dalo by se říci,
i když je to víc jak přes polovinu Čech.
Šestapůlhodinové zpoždění jsme výrazně zkrátili a podle
jízdního řádu, který visí hned naproti, na stěně chodbičky,
máme zpoždění necelé dvě hodiny. A zdá se, že mašinist je
hodlá ještě snížit, rychlík zas burácí a ve vagónu je obtížné i
sedět, natož pochodovat.
Vyšel jsem na chodbičku k samovarové pípě, abych
doplnil zásobu kávovinového výtažku a voda byla tak horká,
že plastiková láhev se zbortila. Doma, když se mi to stane,
prostě napustím na vnější povrch chladnou vodu z kohoutku.
Jenže tady studená voda už víc jak den nefunguje. Foukal
jsem na láhev spíš z recese, než že bych věřil, že ji natolik
ochladím, aby se umoudřila. Aramušek zjevně ožil, považoval
to za novou společenskou hru, protože i jeho redukovaná dáma
přestala bavit. Kávovinový reflex sice ještě naplno nevymizel,
ale i on usoudil, že za těch pár kilometrů, co nám zbývá, že
nebude nutné podstoupit kávovinovou hrůzu.
Tamara zručně, všechna čest, připravila oběd, i já, který
si zakládám na tom, jak umím zacházet s nožem, jsem měl
chvílemi strach, že si uříznu některý životně důležitý orgán,
když jsem porcoval salám na tancujícím stolečku.
Teď už bylo nepochybné, že přistávací horečka se zmocnila
všech, nebyl to jenom můj osobní pocit. Sám šéf izvozčiků
nás přišel upozornit, že je nutné sundat povlečení a složit ho
do rohu postele a on že přijde zanedlouho a odnese si je.
Podruhé na této cestě jsem zadoufal, že mi Tamara
pomůže sbalit povlečení, když už zklamala při povlékání, ale
měla toho ještě tolik na zařizování, že stěží stačila svoje dvě
postele.
Rychlík svištěl a doháněl zpoždění seč byl, a měli jsme
přijet do Moskvy něco před třetí, a i když bylo zřejmé, že
mašinist zpoždění nevymaže bezezbytku, bylo dobré se
sbalit. Neměl jsem toho venku moc, pár osobních věcí a
několik prospektů v ruštině, abych lépe zdůraznil, že jedu
na komandirovku.
Potom mne přepadl pocit némlich tentýž, co měl Tychon de
Brahe, než puknul a páč jsem nechtěl skončit jako on, vyrazil
jsem ještě na poslední toilet na naší dlouhé pouti.
Jenže ouha, má spása byla zavřená, neprodyšně, ale když
jsem si zaplatil až do Moskvy, se vším všudy, tak proč mám
zbytek cesty, dobrou hodinu, dojet s nohama křížem?
Zalomcoval jsem klikou tak, že to šéfizvozčik slyšel i přes
devadesát decibelů, co vyluzoval náš vagón a vyjel z nory a
chystal si řeč, jenže já taky, a sice v tom smyslu, ať si nemyslí,
že když jsem nezaplatil rublík, že teď hodím moudí z okna,
obrazně hodím, samozřejmě. Když mě viděl, to nebylo kouzlo
mé osobnosti, prostě udělal malinkatý krůček v Jevropu a
vpustil mne dovnitř. Antikorové obklady byly nablýskané, že
zrak přecházel a podlaha byla dosucha vytřená, že mi bylo líto
ji zneuctít, zamítl jsem i myšlenku použít umývadla, jakkoli
se to zdá barbarské, ale mohu jmenovat řadu vysokoškolsky
vzdělaných a v životě velice vážených mužů, kteří se
specializují výhradně na tento způsob uzemění. Pak jsem se
chňapnul jak svěrák kramle a zvládl jsem to jednoruč. Šéfik už
na mne čekal venku, nikoliv proto, že by byl snad dlouhými
cestami zteplalý, ale proto, aby rozmluvil použití místnosti
dalším potenciálním zájemcům.
V kapse mně hřála zpáteční jízdenka, sice zatím bez
místenky, takže jsem si nepřipouštěl, že by mohly nastat nějaké
problémy, ale mívám občas záchvat buď nechat věci náhodě,
nebo je několikrát posichrovat. Teď jsem měl ten druhý záchvat
a proto jsem s šéfizvozčikem takto promluvil: „Maestro“, já
fakt řekl rusky „maestro“, což je myslím si stejné, „nepojedeš
zpátky v pátek?“
Hrál jsem to na to, že když je člověk urostlý a nedej Bože,
kdyby ukázal tvjordyje zeljonyje, že by se místečko našlo.
Zajiskřily mu oči. „V pátek ne“, řekl kvapně, „ale v sobotu
jedu. Vy potřebujete lístek?“ a svítil jak neón nad Bílou labutí.
„Nepotřebuju“, odtušil jsem, „mám“, zalhal jsem napůl,
„ale kdyby se jednání protáhlo“, a udělal jsem posunek směrem
k obloze, „tak je tu ta možnost.“
„Ale samozřejmě, pane“, řekl, jedu ve vagónu číslo šest a
určitě se domluvíme.“
Byl to velmi příjemný pocit mít zálohu, byť i na další den,
protože kdyby to snad i nevyšlo, tak noc bych někde v kanceláři
v družebním výzkumáku přečkal a šéfik mi určitě najde místo
buď v civilním kupé, nebo v nejhezčím, v jejich služebním.
Fakt, to mně dost potěšilo, protože dáma v Čedoku mlhavě
naznačovala, jaká je výhoda, že jízdenka platí čtyři měsíce.
To, co se rýsovalo v dálce před obzorem už byla podle
Tamary Moskva. Že nemluvila do větru, o tom svědčil i fakt, že
ulička byla plná nedočkavých turistů, kteří jakoby chtěli skákat
za jízdy, tak se těšili na Matičku Bělokamennou.
Než jsem se probojoval do našeho kupíčka, koho jiného
jsem na druhém konci vagónu neviděl, než našeho nočního
návštěvníka v úzkém kruhu rodiny s pojízdnou cirkulárkou
v pohotovostní poloze, jakoby chtěl naporcovat halu
moskevského nádraží, které se jmenuje Kyjevské.
Tamara mi ještě jednou zopakovala, že celý její rod je mi
příznivě nakloněn ve smyslu ubytování, směny peněz a mého
pozvání jim.
Jeli jsme dlouho krokem, ač jsem si myslel, že to původní
zpoždění z Čopu zase doženeme, pak to zaskřípělo a stáli jsme
a lidé se začali hrnout ven.
Jedva jsem vystoupil z vagónu nómer 7, chtěl jsem se hbitě
vrátit zpátky, protože kam oko dohlédlo - a já na dálku nevidím
špatně, se táhla betonová rampa a já jsem myslel, že v rámci
odzbrojení nalodíme pár tanků, nedaleko před Moskvou, aby
byl vlak vytížený. Rampa byla pustá, ale v ukrutánské dálce se
objevil hlouček lidí; šli velmi kvapně a nechtěli se svézt naším
vlakem, leč chtěli být první, kdo přivítá cestující ze Západu.
A kupodivu, nechtěli se ani vášnivě líbat a donekonečna
objímat. Kypěli zdravím a obezitou jak cikánští invalidní
důchodci v mé vlasti. Natahovali k nám buclatá předloktí s
cudně povytaženými rukávy šusťákových bund a od zápěstí až
po loketní jamku měli gumičkami k těm předloktím připevněné
balíčky bankovek a odulými rty chlípně žvatlali mazlivé
zaklínadlo: „ Valjuta, sir, mistěr, plýz“.
„Něť‘, zařval jsem, „něnado, něnužno, nou“, a přidal jsem
„tidak“, což je zápor v indonézštině a malajštině, protože oni
barvou pleti, vlasů a tvarem průdušek vypadali spíš na to, že
dát jim na hlavu kostkovaný ubrus a na šešulku přeložený
klínový řemen, věru bych zvolal: „Salam alaikum, co ty tady...
!“ Přesto se na mne vrhli, páč jsem kromě tepláků neměl ani
přepravní cirkulárku a přední stoličky mi doktor Tonda z Prahy
okoval porculánem. Z řečí, co jimi vládnu, jsem tedy přešel
na posunkové rozprávění a šolochovsky jsem se rozmáchl,
jako že ne, že nežízním po tom, aby mne našli za pár dní s
oddělenou hlavou v některém z kanálů, protože přiznat, že
mám po kapsičkách maruše a dokonce tvjordyje zeljonyje,
by byla propustka do ráje tutovější, než místenka na cestu
zpáteční. Začal jsem se rosit, páč Timda nikde.
Pak se na obzoru objevila první vlna vítajících a objímání a
radostné výkřiky zcela ovládly prostor. Radostně jsem zavyl i já,
neboť malý námořníček v nefalšovaném triku černomořského
morjaka, s jemerickými brýlemi a wolstrýtskou aktovkou
nebyl nikdo jiný, než Timda.
Chtěl jsem se rozloučit se svými arménskými přáteli, ale
málem mně přejel noční chlapík z našeho kupé a já si v první
chvíli neuvědomil, kde moh‘ sehnat tady v polích najednou
ten velkokapacitní vozík, než mi došlo, že to je to, co jsem
v kupé považoval za složenou cirkulárku a že patrně i Aramušek
se svou zmenšeninou podvozku Jumba - podíval jsem se tím
směrem a fakt - Jumbo vezlo celou výbavu arménského kmene.
Teď, když byl Timda nadovid, nebylo nezbytné využít
Tamařina pohostinství, i šel jsem, předtím se bděle rozhlédnuv,
abych nevstoupil do jízdního pruhu desítkám pojízdných
cirkulárek, podvozků z Jumba a dalších strojoven, a rozšiřuji
svou definici tepláků a zlatých zubů taky o skládací kolečkovou
brašnu.
Tamara se změnila jako v pohádce, kde vystupuje mávající
čarovný proutek. Tvářila se jako kamenná socha a podala mi
ruku způsobem, který lze označit za víc než formální. Aram
se neodvážil ani pípnout, i když toho přítomnost Timdy tolik
nesebrala. Dnes nevím, jestli si opravdu myslela, že využiji její
pohostinnosti, ale spíš se přikláním k názoru, že tam dodnes
nevědí a dlouho, předlouho ještě vědět nebudou, s kým mají tu
čest, myslím z jejich lidí, a stát, tvořený sedmdesát let zprvu
tEKou, pak GPU, přes NKVD až po KGB se vepsal do jejich
duší způsobem, který se neodbourá ani pětiletou vládou rádoby
demokratického vůdce.
Timda prohodil něco o cestě, ujistil jsem ho, že byla
báječná, zmínil jsem se o přestřelce na hranicích, což vzal
takovým způsobem, že jsem nevěděl, jestli mi nevěří, nebo
to pokládá za samozřejmou věc. Chňapl po mém největším
zavazadle a netušil, že má k padesáti kilům, díky prospektům,
lahvím i železné zásobě jídla na cestu zpáteční. Pokusil jsem
se mu to rozmluvit, ale nedal jinak. Šli jsme dlouho, až jsme v
dálce zahlédli nádražní halu a lidí teď bylo tolik, jako kdyby
bud‘ měsíc žádný vlak odtud neodjel, nebo kdyby kromě
našeho přijely všechny ty, co od války nedojely. Potopili jsme
se pod zem a zahli doprava a doleva a kdyby mně teď Timda
zrádně opustil, bloudil bych tam patrně dodnes.
Před nádražím, na malém nouzovém parkovišťátku, stála
jeho Lada. Odemkl a vhodili jsme věci dovnitř a Timda auto
několikrát obkroužil a kopal do gum a laskal světlomety a
potom pravil, že tady je mafie a že člověku propíchnou gumy
nebo poštelují světlomet dřív, než řekneš:“Zdravstvujte“, čímž
myslel moskevské taxikáře a jejich svérázný boj s konkurencí.
„Chceš se podívat trošku po Moskvě?“ zeptal se. Nic jiného
jsem si nepřál, protože pracovní program jsme měli nabitý a
těžko zbyde pár hodin na procházku po ulicích. „Máme dvě
hodiny času“, upřesnil Timda a já několikrát opakoval, že
bych moc rád. „Tak jedem“, zvolal a nejeli jsme, to bylo něco
mezi jízdou zručnosti a rychlostní vložkou. „Zapni se“, ukázal
na pásy. „U nás jim říkáme třicátníci“, podotkl. „Cože?“ A
šátral jsem po uchycení pásu. „No, když tě uvidí milice“, já si
pořád nemohl zvyknout, že milice tady není ozbrojená složka
strany, ale poulismeni, „tak ti napaří třicet rublíků pokuty a
nepomůže ti ani Bůh.“
Nechtělo se mi komplikovat situaci, i když doma jezdím
zásadně bez kšandy, to není okázalá frajeřina, ale mám k tomu
své důvody.
Zajeli jsme na terasu, na chodník před universitu,
na Leninské hory, což je tuším jediné vyvýšené místo v Moskvě
a jak nás zahlédl pouliční fotograf, s nadějí se k nám hnal.
„Co mám dělat?“, zeptal jsem se, páč jsem neměl ani
vindru. Timda pravil, že co bych dělal, ať si ho nevšímám, že
pochopí. Pochopil a já byl na mou duši nadšen. Řekl jsem to
tenkrát Timdovi a říkám to i teď, málem po roce.
Několik týdnů před tím jsem byl v Paříži a ať mi Pierre a
všichni tamní dobří rodáci odpustí, kromě Montmartru na mě
město neudělalo ten úžasný a tolikrát popisovaný dojem.
Moskva ano. Z té hory, ano, a já hned prozradím proč.
Mám rád prostor okolo sebe a nad sebou, za zlatý prase bych
nevlezl např. pod postel nebo pod auto a na záda, no to už
vůbec ne, a tady jsem viděl široké ulice, kde místem nešetřili a
hodně zeleně a řeknu prostě - bylo to fajn.
V dálce jsem zahlédl hotel Internacional, co stojí u nás
v Praze v Dejvicích a taky jsem to Timdovi hned řekl.
„Takových „, povídá, „ tu máme osm“, a začal jmenovat, co v
nich všechno sídlí a šklebil se. Páč on to nepovažoval za dílo
od Corbusieva. Vyjmenoval mi všechny výjimečnější body a
mně se děsně líbila stará, ta původní televizní věž, kterou tam
nechali jako památku na šerosvit televize v Rusku.
„Teď“, povídá Timda, „jestli ti to nebude vadit, zajedeme
do diplomatické čtvrti a já tam tohle předám.“
Zatetelil jsem se blahem, že Timda je utajený špión nebo
převrácený špión, či jak tomu špióni ve své hantýrce říkají,
když někdo přeběhne na druhou stranu, nebo válčí na více
bojištích, protože - a to není můj osobní názor, diplomatické
služby a špionáž mají mezi sebou rovnítko, marná sláva.
Ale Timda ukázal na rozměrný výlisek a olejoznak, že to je
k žigulíku, část palubky, nějaká specialita, snad na přijímač, či
co, a že je to ukrutná vzácnost, ale on - a zatvářil se jako ten,
kdo umí sehnat - to sehnal a ten člověk to móc nutně potřebuje.
Pravda, nesnídám kaviár každý den a nedá se říci, že bych
se proháněl s cizími diplomaty řekněme ob den, viděl jsem jich
sice už pár a dokonce s nimi - ve svém maskovaném kabátku,
jak jinak, i velmi srdečně mluvil, a proto jsem rád přivítal i
tuto verzi. V mých představách, nemusím pro ověření chodit
daleko - v pražské Hanspaulce a přilehlém okolí se každý může
mrknout, jak se to má se čtvrtí obývanou diplomaty. Jeli jsme
zase jako k ohni, a když jsme po prokličkování menšího parku
zastavili před pětipatrovým panelákem, myslel jsem, že Timda
udělal mezizastávku, že nakoupí ještě nějaké náhradní díly,
protože tohle mi jako diplomatická čtvrť nepřipadalo.
Na kratší straně parkoviště byla dřevěná budka na asi
metrovém lešení, v té boudě seděl chasník a někteří šoféři
k němu chodili. Byl to zřejmě hlídač tohohle kapitalistického
mikrosvěta. Ba, zahlédl jsem i nějaké cizí vozy a opravdu, skoro
všechny, i volhy, měly diplomatické číslo a Timda se postavil
tak, že zabral asi tři parkovací místa, vymezená bílými čarami
na asfaltu. Pak zdrhnul. Jistěže netrvalo ani minutu a přijel
černý bourák a šofér se na mne příšerně šklebil a naznačoval,
abych to postavil tak, jak se má stát. Šklebil jsem se ještě
příšerněji a vylezl jsem a pravil mu, že něponimaju, že ja nět
graždanin Sovětskovo Sojuza, nýbrž na mne mluvil azbukou.
Tak na oplátku zaparkoval tak, že nás tam zazdil a zdrhl i on.
Timda se po čtvrthodině vrátil s mužem, který byl z německého
vyslanectví, páč míchal do ruštiny německá slovíčka, načež
jsem mu řekl: „Gríssgott“, až poskočil, ale mne se to osvědčilo
na jedné z misí v okolí Frankfurtu. Dost poskočil, ale jinak nic,
šel si jenom do Timdova žigulíka ověřit, že to jde namontovat.
Timda měl přesně stejný výlisek pod svou palubkou. Byl to
zřejmě dobrý obchod, protože když se vrátil, zářil a smál se a
vůbec mu nepokazilo náladu, že nás tam ten nevraživý šofér
zazdil a když jsem mu navrhl, že vylezu a ukážu mu, odtušil
jenom: „Proč? Času je dost“ a asi na desetkrát si nacouval a
nadjel než jsme s vůlí milimetru prokličkovali mezi saabem a
černou volhou.
Potopili jsme se znovu do městského provozu a Timda mne
překvapil otázkou, jestli bych chtěl vidět Rudé náměstí. No,
kdo by nechtěl, když už je v Moskvě, třeba i Lenina, pokud
to bude nutná propustka! Kývl jsem horlivěji než předtím a
Timda si zahrál zas na formuli 1. Jezdí dobře, fakt, ono se tam
nejezdí špatně, ulice, jak už jsem říkal, jsou široké, že to je
nádhera a co je úžasné, já tam neviděl jednou jedinkrát, že by
na sebe šoféři ječeli, ťukali si na čelo nebo si nadávali.
„Tady“, povídá Timda, „je výzkumný ústav“, a řekl nějakou
složitost.
„A tady je výzkumný ústav“ a řekl jinou velmi složitou
složitost. „No a támhle“, ukázal vlevo před sebe, ,je výzkumný
ústav“, řekl jsem teď já, i když bez složitosti, protože šílím při
zkratkových slovech, které jsou tam ve velké oblibě a prakticky
každý výzkumák, institut, sdružení, se jmenuje tak, že se složí
první slabiky všech slov z názvu.
„Správně“, pochválil mne Timda a pustil volant v té stovce
a sehrál kratičkou pantomimu, řka: „Tohle je šroub a tohle
je matka na ten šroub. My nejenom že máme výzkumák na
šroub s matkou, ale zvlášť máme i výzkumák na šroub a zvlášť
na matku.“ Pochválil jsem ho, spíš proto, aby se zase ujal
řídícího kola.
Na Rudé náměstí se samozřejmě nedá zajet, ale je obtížné
zaparkovat i před ním. Jenže Timda je borec a vyzná se, protože
pravil, že „tam“ budou stát vojenská auta a my to dáme k nim.
Taky že to tak udělal.
Několik terénních vojenských vozidel a dva nebo tři
náklaďáky stály opravdu tam, kde je Timda předpokládal a
jakoby se tu čekalo jenom na něj, bylo tam právě jedno, jediné
místo volné. Je fakt, že vojáci, kteří lelkovali okolo vozů s námi
moc nepočítali, na druhé straně tak suverénní vjezd si zřejmě
nedovolí nikdo, kdo tam nepatří a nejsem si jist, jak popsat
pohledy, kterými měřili můj maskovaný kabátec. Smíšené
pocity, jo, to bude ten správný výraz.
Bylo krásně teplo, slunečno, prostě paráda a my šlapali
okolo kláštera, kde - jak řekl Timda, byl velký nástěnný obraz,
zvenčí ve výklenku nevím už kolik let ukrytý a teď nejen že
bude na očích veřejnosti, ale má být i značným nákladem
restaurován.
Fronta na Lenina, kterou jsem s určitostí očekával, tam
nebyla, zato tam byly trubkové zátarasy, které jsem neočekával
ani ve snu. Věděl jsem o nich z německé televize, ale měl
jsem dojem, že je tam montují jen ve dny, kdy je ohlášena
nějaká demonstrace. Takže byly tam, hezky barevně natřené,
aby je snad někdo nepřehlédl a v celé té ohradě, co tvořily,
byly snad jenom dva nebo tři metrové průchody a u každého
toho průchodu byl hrozen vojáků v normálních, tím myslím
nemaskovaných uniformách, s obrovskými elpíčky na hlavách
a vysokými botami vyleštěnými do zrcadlového lesku. Vojáci
byli po celé vnitřní straně zátarasu, ale v okolí vpustí jich bylo
o hodně víc.
Prošli jsme bez problémů a byli jsme tandem, Timda
v pláťákách a v námořnickém tričku a já v maskáčové bundě a
zelených kalhotách jemerického střihu. Že by si nás ta ostraha
neprohlížela se zájmem, na to si opravdu stěžovat nemůžeme,
nechtěli na nás ani pasy, ale dívali se bděle, fakt.
Na náměstí už moc lidí nebylo a soudě podle bručících
videokamer značek, které se v Rusku nevyrábějí - samé Sony,
Panasonic, NC i Grundig, to nebyli domorodci. Navíc nemluvili
azbukou, až na některé, ale ti měli tutéž funkci, co Timda
pro mne. Namířili jsme si to rovnou k mauzoleu, kde jak už
jsem řekl, nebyla vůbec žádná fronta, protože bylo hermeticky
uzavřené. Pod schody toho mauzolea je takový chodníček a
na jeho obrubníku byl další zátaras, dlouhý přes celou délku
mauzolea a ani s jedním průchodem.
Na druhé straně zátarasu, na chodníku, se procházel
uniformovaný chasník s váhou hodně nad sto a s výškou
ke dvěma metrům. Zastavili jsme se s Timdou na okraji
zátarasu, asi pět metrů směrem do náměstí, a Timda ukazoval
prstem a při tom vysvětloval: „Tyhlety sochy, co vidíš na těch
úzkých kamenných podstavcích, to jsou busty našich státníků.“
A fakt byly tam, jsou tam dodnes, a každý je z kamene jiné
barvy. „Ten první je...“, a teď už nevím, koho jmenoval, „vedle
Černěnko, potom Andropov, nebo počkej, Andropov je ten
z černého kamene...“ a zaujati výkladem jsme přistoupili na metr
k zátarasu. Chasník odnaproti si stoupl naprosto přesně z druhé
strany. Timda měl pochybnosti, zda mi státníky říká správně“
...“nebo že by Andropov byl z druhé strany...“, protože oni jsou
ti mocní carové po obou stranách mauzolea, když se díváte
z náměstí. Jak jsme přešli o kus doprava, abychom viděli
tu partu na druhém boku mauzolea, ten chasník, co netrpěl
podvýživou, šel přesně s námi a mně se vybavila hra z mládí,
s magnetem, jak panáček s magnetem přesně sledoval jiného
panáčka, taky s magnetem, na druhé straně papírové ohrady.
Tak takhle to přesně bylo. Jenže místo papíru zátaras.
Nevzdálil se od nás víc jak na krok, i když byl z druhé
strany zátarasu a zčistajasna se těsně za našimi zády, téměř se
nás dotýkal, objevil turista, leč bez videokamery proslulých
značek, ba on byl beze všeho, neměl ani kufřík, ani aktovku,
ale pravil: „Soudruzi, Andropov je ten třetí zleva.“ Možná řekl
čtvrtý nebo pátý, nevím už, a potom vyjmenoval všechny ty
sochy a jejich představitele zaživa, jakož i funkce a kdybych
byl tolik naivní, že bych si myslel, že to zajímá i podvýživu
na druhé straně zátarasu, myslel bych si, že to je důvod, proč
přistoupil ještě blíže.
Timda bystře usoudil, že mi ukázal všechny pamětihodnosti
a nabrali jsme to k zátarasům, kterými jsme vstoupili, sledováni
ještě nějaký čas výkladem nečekaně ochotného turisty a pouze
zraky lorda - strážce mauzolea, který by býval šel možná i rád
s námi a s přeochotným turistou, ale jeho pracovní teritorium
byl od jednoho konce zátarasu k druhému.
Vojáci u výpustě si nás opět se zájmem prohlédli, i
přesto, že jsme nevycházeli sami, ale v zástupu se skupinou
několika majitelů těžkých videokamer. Timda mě opět
upomněl na renovaci nástěnného obrazu a pravil, že takových
monastýrů bylo v Moskvě víc jak tři sta, ale teď jich je jen
několik, ale začínají se vyhrabávat ze zavážky i ty, které byly
takto nekonvenčně vlastně konzervovány a přežily údobí
nesmiřitelného postoje k církvi.
Naše auto tam stálo a přibylo i vojáků, kteří sice neříkali
nic, ale prohlíželi si nás s netajeným zájmem.
„Času je dost“, povídá Timda, když jsme usedli do auta,
„povozím tě ještě po ulicích, abys viděl.“
To neměl dělat. Protože jsem viděl a báječný dojem, který
jsem získal pohledem z Leninských hor, byl v tu ránu pryč.
Timda mi během jízdy vysvětlil, že Moskva má tři kolca,
takové soustředné prstence, z nichž ten vnitřní, na kterém jsme
právě před chvílí byli, je nejužší a řekl tuším devět kilometrů
na obvodu a druhé že má třicet obvodem a to největší, po kterém
také pojedeme, že je největší, že má 118 kilometrů a je nejlepší
po něm jet, když se chceš dostat na kterékoliv místo Moskvy,
páč moskevská šosé se sbíhají paprskovitě ve středu Moskvy a
tak stačí jenom po obvodě vnějšího kolca natrefit ten správný
paprsek a ten tě dovede nedaleko. Začínal jsem mít dost přesné
představy o příslovečných určeních typu „hned tady za rohem“
nebo „nedaleko“, ale teď mne to netrápilo, nýbrž jsem seděl
v pohodlné Ladě a Timda mne vozil moskevskými ulicemi.
No, to byla síla. Pořádek, na rozdíl od skromnosti, není
mojí devizou a mě v té chvíli došlo, čím se mi zošklivila Paříž.
Potoky špíny, špinavé vody, protože tam uklízejí obchody a asi
i jiné věci prostě tak, že je prostě vypláchnou hadicí na ulici.
A řeka splašků si to hasí po chodníku, než najde svůj koridor
mezi obrubníkem a silnicí a nejbližší kanál.
Tady vodou šetří, ale ten fantastický nepořádek, který
uhodí do očí hned za hranicemi tady propukl nanovo. Fasády,
opadané až na zdivo, střechy, kterými prosvítalo nebe a
v zahradách a dvorcích skladiště všeho, co by se někdy mohlo
hodit. Tady tak být Hanička, napadlo mne, tak by stačilo jenom
ukázat na ta skladiště pod širým nebem a prohodit mou frázi,
která ji vždy okouzlí, když přitáhnu do kanceláře kus něčeho a
uložím pod regál, řka: „Litiny“ - například - „není nikdy dost‘
a ona obvykle dodá už sama druhou půlku hesla: „A chleba to
nežere, viď?“
Odjížděje do Rossije jsem neměl představy, že výkladní
skříně budou zvenčí podepřeny masívními trámy, aby je tlak
zboží zevnitř nevyvalil. U nás doma v období let čtyřiceti
nazpět bylo často slyšet: „...ale vono neni nic...“ a široké masy
pracujících tím myslely, že není dvojka máslo nebo šlehačková
smetana, nebo hřebíky šedesátky či široký samet. Těm všem,
ale zvláště pak nadšeným obdivovatelům Sovětského Svazu a
zastáncům socialismu a komunismu a lido-demo, třeba paní Pí
Fí, bych tu objevnou cestu moskevskými ulicemi přál a taky
alespoň třídenní pobyt.
Teď, tahle část mého vyprávění, bude vypadat, jako že
jsem se zpronevěřil tomu, co jsem říkal v úvodu, bude se
zdát, že jsem se díval jen tak, abych viděl pouze špatné. Není
tomu tak, fakt, nic z toho jsem si nevymyslel ani nepřidal.
Nepřipadalo mi, že moskevské ulice mají nadbytek výkladních
skříní, věrni centralizaci, snaze mít všechno pod jednou
střechou a impozantních rozměrů, tam není takové množství
malých obchodů jako jinde v Evropě. Nicméně ty výkladní
skříně, co jsem viděl a viděl jsem jich hodně a doslova přes
chodník byly tak zoufale prázdné, že jsem nevěřil svým očím.
Říkám-li prázdné, pak to znamená, že tam nebylo vůbec
nic, ani atrapy, ani nějaké poutače, pouze překližkové nebo
umělohmotné regály a to bylo všechno. Pamatuji pár údobí
našeho rozvinutého socialismu, kdy nebylo nic, jak říkali
lidé, ale když nebylo telecí a šunka, byly ve výkladech masny
alespoň konzervy a buřty nebo bůček. Když zlevnili bůček,
nebyl bůček, ale byla tam kolínka, točeňák anebo sádlo. Tady
byly masné krámy tak zoufale prázdné, že tam už neměli ani
háky na maso ani asparágus, prostě nic.
O potravinářských obchodech jsem to věděl ze záběrů
německé tlevize, ale jeli jsme okolo obrovské parfumerie,
snad pět velkých výkladních skříní a já pamatuji časy, kdy i
v našem městě švitořily skupiny ruských turistů a dámy se
občas přitočily k našim lidem a špitly: „Maskovskyje duchy?“
a v dlani svíraly lahvičku vůně s účinky uragánu. Tak jsem
zadoufal, že alespoň v tomhle sortimentu budou silní.
Ta obrovská parfumerie byl jediný obchod, kde si dali práci
s tím, aby ve výlohách něco bylo. A bylo. V první výloze se
odshora do středu táhl zřasený pruh červené látky a uprostřed
dole se protínal s jiným nařaseným pruhem. Vedlejší skříň
měla tutéž výzdobu, jenže pruhy látky měly barvu modrou a
žlutou a potom zelenou a bílou. A jinak nic, ani mýdlo, prášek
na praní, kartáč, kolínská a co všechno taková drogerie,
potažmo parfumerie obnáší. Měl jsem oči, že jsem je šoupal po
sklech a Timda můj údiv nekomentoval.
Lidé, co se jim poštěstilo, vozívali odtamtud levná rádijka
ve velmi nekvalitních umělohmotných výliscích přepestrých
barev, zažigalky, budíky, elektroměřiče, ale teď - pusto a
ve výloze ani tranzistor. A totéž se opakovalo v průmyslovém
zboží a v pánských a dámských oděvech, v obuvi, prostě všude,
kam jen oko dohlédlo.
To už Timda nevydržel. „To máš tak“, řekl, když viděl,
že mi nejde na um ani pustota v obchodech technického
charakteru, „lidé nemají důvěru v rubl. Tak raději koupí
cokoli, když na to narazí.“ Nepřerušoval jsem ho, i když jsem
se chtěl zeptat, co s tím dělají, kam to uloží. Jakoby četl moje
myšlenky. „Když mají tu možnost, tak z jednoho pokoje udělají
skladiště. Můj kamarád má doma čtyři automatické pračky.
Jiný má deset zařízení, kterým se říká janglicky air-condition,
jsou to ty třílisté stropní větráky, u nás donedávna známé jen
ze západních filmů s tropickou tématikou.“ „Deset ventilátorů“,
žasl jsem a to velice upřímně, „tady v Moskvě, kde je teplota
většinu roku pod nulou?“ Fakt, oni neztrácejí humor a umějí si
poradit v každé situaci, to jim lze jen závidět. „No v Alma-Atě
nebo Jerevanu je tepleji“, odtušil Timda, „tam se jim větráky
můžou hodit a pěstují tam spoustu věcí, co by se zas mohly
hodit tady v Moskvě. Ponjal?“Tohle „ponjal“ se říká naprosto
odlišně od „ponjal“, které vám řeknou v situaci, kdy je na nich,
aby se dovtípili. „No a jak“, nedalo mi, „se to dopraví ty tisíce
kilometrů, které jsou mezi Moskvou a Asií?“ Pokrčil ramenem,
nikoli že by nevěděl, ale že to je pro středoevropana nad oblast
chápání. „Země je veliká, gruzoviky jezdějí...“, zamumlal...
Fronta na Lenina mne zklamala, páč se nekonala, ač Lenina
bylo.
Fronty v obchodech mne zklamaly, páč se nekonaly,
neb nebylo proč stát. Ale pak jsem zahlédl takovou docela
malinkou frontičku, skoro jako u nás, když dostanou něco,
co je novinka, nebo co opravdu nějaký čas nebylo, například
kupónová knížka.
Fronta začínala i končila na ulici a podomníci arabáckých
vizáží tam měli rajčata, žádné paraple, žádný stánek, jenom
dvě bedny od rajčat na sobě a prostinká mechanická váha. Ale
jen ta rajčata, nic víc.
Lékárny ani u nás nemívají přeplněné výkladové skříně
zbožím, proč také, spíš mají burcující plakáty a nabádání
ke správnému životu a byliny a mazání a také švédské kapky,
protože kdo jde do lékárny něco nakupovat, určitě nemá
tytéž pocity, jako když jde pro vepřovou hlavu na ovar. Ale
v žádném městě u nás jsem neviděl prázdnou výkladní skříň
lékárny. Proto, když jsem viděl bělobou zářící a prázdný
výklad aptěky a páč jsem měl od Hanky zprávu, že u nás není
Alnagon, protože sovětská strana neplní kontrakt, myslel
jsem, že tady by ho mohli mít. Povídám Timdovi: „A jak to je
u vás s léky?“ a ukázal jsem bradou na obrovitou vyčištěnou
výkladní skříň aptěky. „Když bys“, objasnil mi Timda situaci,
„potřeboval operaci mozku, transplantaci srdce nebo operaci
očí, nět probléma, máme dost klinik, dost profesorů a ti mají
dost potřebných léků.“ Zachvěl jsem se, protože se kácím,
když sestřička nasaje jehlu na stříkačku, za účelem injekce
nebo nedej Bože odběru krve. „Ale když tě bolí v krku nebo
máš horečku nebo máš chřipku, pak je to horší, neseženeš nic.“
Tím pádem byly obchody prázdné ale v jedněch zařízeních
bylo pokaždé nabito. Nápis oznamoval, že se jedná o opravnu
obuvi. „No, jak se ti Moskva líbí?“, znenadání se zeptal Timda.
Já vím, budu mít předtančení na Plese Pokrytců, takové maličké
sólíčko, protože jsem zavrdlouhal, že líbí.
Obkroužili jsme ještě pár bloků a situace byla pořád stejná,
prázdné obchody, stále spěchající lidé a několik uličních
prodavačů s neměnným sortimentem, svěžími pomidory.
Vytočili jsme bravurně další křižovatku a v tu ránu, jako
kdyby mne přesadili o půlotáčku zeměkoule jinam, výklad
jako širokoúhlé kino a modral se jako čekankový lán. Odshora
až dolů a z rohu do rohu a zase zpátky - blue jeans na všech
ramínkách, sukně, kalhoty, bundy. A frontu nevidět. Otočil
jsem hlavu směrem na Timdu. A nemusel jsem ani nic říkat.
Protože řekl on: „Podívej se na firmu. To je italský obchod. A
na to nejlevnější, co tam mají, by ti znaleka můj měsíční plat
nestačil.“ „Tak proč to tady ksakru otevírají?“, namítl jsem, „to
se musí položit za pár týdnů.“ „Ale nezkrachují, neboj“, odvětil
Timda, ,je tady dost lidí, kteří si vydělají to co já za měsíc, za
den.“ „Specialisti?“, ale byla to řečnická otázka. „Specialisti“,
přisvědčil Timda, „někde se jim říká mafie.
„A teď pojedeme do Ivantějevky, už nás tam určitě čekají.“
Už z předchozích telefonických rozhovorů, kdy jsme celou
akci domlouvali, jsem věděl, že Ivantějevka je kousíček
za Moskvou, nedaleko, je to vlastně „okraj Moskvy, tak by se
to dalo povědět‘, tak zněla definice Timdy. I to jsem věděl, že
tam mají polygon, co na něm testují silniční a zemní stroje co
plodí jejich institut a že tam pořádají i kursy pro řidiče těch
specialit, pročež tam mají i ubytovací zařízení včetně jídelny a
tam budeme bydlet.
Timda řídil bravurně a svoji jízdu prokládal četnými
upozorněními na významnou budovu a významnou ulici a také
nádraží, kterých má Moskva sílu a podle slunce, které nám teď
viselo nízko v zádech, jsme vyjížděli z centra.
Provoz neubýval, jak bývá ve slušných velkoměstech
zvykem, ale sílil řadou logaritmickou, a i když i v centru byla
převaha náklaďáků nad mašinami, což je dnes vlastně jediný
výraz pro osobák, tak tady byl osobák v žalostné menšině.
Fičeli jsme už po jednom z těch paprskovitých šosé,
které nás mělo vyvést z města na největší z okruhů, na víc jak
stokilometrové kolco a po něm bychom se dostali na odbočku,
která vede do Ivantějevky.
Tlachali jsme o všem možném, až najednou zácpa a řada
aut v několika proudech. „Tam bude asi nějaká bouračka“,
konstatoval Timda, a já jsem přesvědčen, že bouračky tam jsou
úkaz tak vzácný, jako zboží v obchodech, z důvodů o kterých
jsem se před nedávnem zmínil.
Párkrát jsme poskočili a dostali se o pár desítek metrů
dopředu a v dálce jsme zahlédli několik milionářů a jejich
auto a žádnou bouračku, naopak, barevná elpíčka usměrňovala
proud vozidel doprava nebo přímo, ale nikoli doleva, což
byl náš směr. „Ajajaj“, zanotoval Timda a nezdálo se, že by
to byl radostný popěvek. „Tam staví silnici“, řekl už v próze,
„zapomněl jsem na to, ojojoj.“ Milicionář velmi sveřepého
vzhledu už byl na dostřel. Tvářil se přehledně, jako ten, jemuž
stačí jen prstíčkem poznačit a stovky koní pod kapotami se
budou ubírat naznačeným směrem. „Naznačit‘“ znamená
v ruštině určit, takže teď jsem si dopřál malou slovní hříčku.
Nevím, podle jakého klíče řídil lord strážce křižovatky
provoz, jakým způsobem určoval běh auťáků všech tonáží,
leč je faktem, že malilinkatou část vpouštěl doleva, do směru
zakázaného, do směru povoleného jen nemnohým. I my jsme
bažili po směru doleva na Zagorsk, což je mimochodem
pravoslavný Vatikán. Nezdálo se už zdálky, ba později ani
zblízka, že by byl šéf provozu nakloněn našemu záměru ohnout
to doleva. „Počkej“, řekl mi Timda a udělal takovou myšku
doleva, že ohromený řídící provozu málem tasil, nemít v jedné
ruce pruhovaný pendrek a v druhé píšťalku. Timda se vykutálel
z auťáku a přiskočil k seržantovi s doširoka rozevřenýma
rukama a mně se zdálo, že v něm poznal bráchu, se kterým se
léta neviděl. Nakonec, teorie bráchů, byť v našem měřítku, mi
není zcela neznámá. A pravil: „Zolotój“, fakt řekl, „zolotój“
do těch rozpažených údů. Já myslel, že to se mnou šlehne,
netrpím komplexem pří rozhovorech se silniční kontrolou,
která mne zhusta stavívá dík mé škodovce 1000 MB, vyvedené
v převážně základní barvě a říci veliteli jízdní policie jen tak
na úvod „zlatíčko“, to byla sóda a rázem u mě Timda stoupl
v ceně o mnoho bodů. „Vezu tady“, povídá dál a zapažil
mým směrem, „československou obchodní delegaci“, a já
vypjal čtyřky, abych alespoň nějak nahradil to množné číslo,
„a moc spěcháme a už jsme tam měli být a jestli pojedeme
objížďkou, tak...“ Šéf automobilového provozu ho s chutí
vyslechl a v polovině líčení si posunul elpíčko mezi lopatky.
Zanedlouho, možná už v půlce líčení toho, jak na tom jestli
nás pustí vlevo, závisí ekonomická reforma a perestrojka
tehdy ještě Sovětského Svazu, se za námi udělala fronta až ke
Kremlu. Když Timda vyčerpal všechny možnosti bilaterárních
i multiraterálních vztahů a mně chytala křeč do ušních boltců,
jak jsem se rozpínal, šéf provozu kývl a ukázal doprava. Timda
se rozněžnil a častoval ho růžovoučkými přídavky. Šéf nadul
líce a ukázal přímo. Timda, ale já taky, to pochopil tak, že
nedosti bylo slaďoučkých výrazů a pěl tak, že jsem měl dojem,
že dostávám cukrovku. Šéf se nadul a - kdepak, neukázal
doleva, ba ani přímo, ale doprava.
Timda to chtěl zkusit znovu, ale Kamaz za našimi zády,
s ocelovou korbou a hroudami hlíny do výšky dvoupatráku
se přibližoval takovým způsobem, bez vzrušení, gestikulace a
nadávání, že každému, i nám, bylo jasné, že se brzo, brzičko
ozve „chrusť‘, jako když rozšlápnete švába a v plechové
konzervě bude maskovanej platejz. Timda vskočil do Lady, já
se zmenšil v hrudním objemu a vyrazili jsme nikoli doprava,
ale přímo a Timda brblal, že to by bylo, abychom si nějak
neporadili.
Způsobem, jakým jezdí Finové světové soutěže přejel pár
refýží, několik mezí a pár náspů a dostali jsme se na silnici,
která sice nebyla ta jen pro vyvolené, ale podle slunce vlevo
mohla zamlada směr na Ivantějevku mít. Jenže za pár desítek
minut se přestal Timda velebit a řekl, že Moskva je veliké
město. Nevyvracel jsem mu to. „Víš“, řekl dále, „to je tak
veliké město, že i já, ač tu žiju hezkých pár let, narazím na
čtvrti, kde jsem ještě nikdy nebyl?!“ Došlo mi, že se právě v
takové čtvrti nacházíme. Jeli jsme proti slunci a já se radoval,
že za chvíli uvidím strážce mauzolea i ochotného turistu, co
mateřsky oslovuje tápající cizinu „tovarišči“, i když málo,
malinko lidí si uvědomuje, že slovo tovarišč mělo, má, v
původní a VŘSR nepokažené době dost odlišný výraz od toho,
co mu přidělili od prvních sjezdů sovětů.
Timda však netoužil po dalším shlédnutí Rudého náměstí
v tak krátkém časovém úseku. Vyhlédl si naopak dámu středních
let a středně velké batožiny, polosmykem přistál u chodníku a
zeptal se, kudy na Ivantějevku. Dáma si odložila, zatím jen
tašky, a začala cvičit. Něco jako první dělnická spartakiáda
na Maninách. Nic moc gymnasticky, ale dobrá práce rukou a
časté obraty. Timda jen kýval a říkal „da“ a vůbec si nedělal
poznámky, čímž u mne zase stoupl v ceně. Dáma ještě cvičila,
když jsme to prali tak, že slunce bylo zprava a potkali jsme i
nějaké lidi a sílu aut. Timda si liboval, jak jsme přelstili lordastrážce křižovatky, i když podle mého názoru na to, kde jsme
byli, jsme ho vůbec přelstívat nemuseli. „Moskva“, povídá po
dalších minutách Timda, je velmi veliké město.“ „Já už jsem
byl v Americe“, dodal zničeho nic, jako kdybychom se právě
proháněli po Brodwayi, v dálce se rýsovala Socha Svobody
a ruština tu nebyla úřední řečí. „Já jsem byl v Paříži a v
Leonfeldenu“, nechtěl jsem zůstat pozadu, chtěl jsem to říci,
ale neřekl, protože Timda pravil: „Některé části Moskvy jsou
tajemstvím i pro Moskvany a docela klidně se může stát, že
v ní zabloudí!“ Byli jsme právě v takové části města, to mi bylo
jasné. Tentokrát si vyhlédl šviháka, co vlastnil riflovou bundu,
vhodně doplněnou jedovatě modrými tepláky a lampasy šíře
dlaně těžce pracujícího hrobníka. Sdělil mu, že nevíme jak
na Ivantějevku. Chlapec byl rád, že vidí cizince. Neměl co
odložit, ale i tak nám zacvičil kompletní skladbu pro dospívající
komsomolce. Teď už si Timda chtěl dělat poznámky. Já jsem
se taky asi netvářil tak, aby na mně padlo podezření, že mám
ukončenou základku. Když se chlapec vydýchal a prohlédl si
nás zblízka, dal si to všechno dohromady. A řekl: „Bude lepší,
když si sednu k vám, bydlím nedaleko, bydlím přibližně tím
směrem“, řekl ten playboy a na české poměry to bylo asi jako
když Rakovničák v Praze nabídne Budějovičákovi, že s ním
pojede, že bydlí nedaleko. Chlapec jenom říkal“ vpravo“,
„rovně“ a „vlevo“ a Timda jel jak Fittipaldi.
Jeli jsme nejmíň půl hodiny a slunce bylo chvíli zleva,
chvíli zprava, ale celkově jsme mohli mít směr na pravoslavný
Vatikán. Pak najednou Timda zařval: „Tady už to znám“, bylo to
nádraží, jedno z periferních nádraží Moskvy. Švihák souhlasně
přikývl. Zavezli jsme ho ještě pár kilometrů po proudu, protože
opravdu asi bydlel tím směrem. A fakt, mastili jsme to po docela
slušné silnici a Timda to namouduši poznával, protože ukázal
vpravo na hradbu z černých panelů s bílým lemováním, hned
vedle silnice, a řekl: „Ještě před docela malinkou dobou by tu
nesměl projet ani Rus, natož cizinec. To, co vidíš, ty obrovské
budovy, tady se montovaly první Sputniky a první rakety. Tady
pracoval Koroljov.“
Továrna to byla jako každá jiná, snad jenom že na střeše
jedné z nich byla veliká parabolická anténa, ale vzhledem k
tomu, že nejsem špión, i když za dob studií mne rakety nesmírně
zajímaly a přednášející v našem kroužku nebyl nikdo menší než
ing. Rudolf Pešek. Teď už nám bylo hej, protože Timda cestu
opravdu znal, přejeli jsme mostík přes nevelkou říčku, jejíž
proud bystře uháněl a voda byla nepříjemně tmavá, nikoli však
špinavá, a o pár desítek metrů po proudu probíhala močálištěm
se známkami o pokus o vybagrování. Bagr a nějaká pumpa,
či co, tam ještě stály. Střihli jsme to několika ulicemi a já byl
tak zdivočelý předchozím blouděním a tím, že slunce svítí
chvílemi zprava a za chvíli zas v zádech, jakož nás i oslňovalo,
že jsem nevěděl, jestli je to znova periferie Moskvy, nebo už
legendární Ivantějevka. Spíš jsem se díval po slunci a stínech,
než po obchodech, ale v jednu chvíli jsme kvůli přednosti
museli i zastavit, a i když jsem odrostl plenkám i dětským
kalhotkám, přesto mám rád hračky a hračičky, ne, teď Haničko
nemyslím pistolky a picadla, ale hračky opravdické, protože
jsem měl to štěstí, že za války, kdy hraček nebylo, je dokázal
můj táta udělat. Dodnes je mám a byly by ozdobou každého
muzea. Ale tady hlásaly osleplé neonové trubice, že těch pět
obrovských výkladních skříní patří „Domu dětské radosti“ a
podobně jako v masně, parfumérii i aptěce, tam neměli nic. Ani
panenku, tříkolku nebo skládací kostky. Kýblíček a lopatičky.
Absolutně nic. Regály tak prázdné, jakoby je přivezli vteřinu
předtím. Teď jsem maličko zalhal. Ale docela maličko a taky
trochu zakřivdil. Měli. Na každé z těch obrovitých výkladních
skříní byl namalován výjev ze seriálu „No počkej...!“ A
všechna čest, snažili se udělat dětem radost. Oba hrdinové byli
vyvedeni barevně a považte, na každém okně jiný výjev. Jen
dětí tam nebylo, ač to byly opravdu zdařilé malby.
Zmizeli jsme v borovicovém lese a to bylo příjemné
zjištění, protože já celou tu cestu vlakem, kromě Karpat,
samozřejmě, viděl jen břízky a osiky a olše to možná byly.
Proti nám šly malé skupinky lidí, tady byly tepláky namístě,
protože les a říčka byly pro fyzkultůru jako dělané. Ti lidé sice
nebujeli zdravím, tedy myslím, že by podupávali a předháněli
se v radostném poklusu, ale šli zvolna a shrbeně a nezdálo se,
že by pohopsávání bylo náplní jejich volného času. „Ti jsou
ze sanatoria“, podotkl Timda, když viděl, že je sleduji pečlivěji
než náhodné chodce, „tady je moc zdrávo“, doplnil, „žádná
továrna, nic, a taky les a voda. Však uvidíš. Pojedeme těsně
okolo. Jsme vlastně sousedi. Se sanatoriem Zelená Růže.“ Pak
jsem se dozvěděl během krátkých pěti minut, než jsme dojeli
ke bráně sanatoria i bráně polygonu - obojí je opravdu přes
ulici, že pacienti si uhnali nějakou plicní nemoc z povolání a
tady se léčí.
Ivantějevka
Oni mají fakt rádi všechno velké a když jsme projeli
mohutnou železnou branou, rychle jsem zkorigoval své
představy o ubytovacím zařízení, jak je znám z Česka,
budova mi připomínala rakovnickou Obchodní akademii,
byla však o mnoho delší a o jedno či dvě poschodí vyšší.
Ve třetině délky byl přístřešek nad hlavním vchodem, místo,
kam chodili kouřit ti, kdož to nemohli vydržet až na pokoj, nebo
když pršelo a procházka borovicovým lesem s machorkou v
zubech byla zdraví škodlivá, práskali si tady. I teď tam stálo
několik domorodců a prohlíželi si nás s netajeným zájmem.
„Půjdeme rovnou do jídelny“, zavelel Timda, „ale asi už bude
po večeři.“
Náš příjezd na šestou se díky čtvrtím, které ani rodilý
Moskvan nestihne za svůj život procestovat, opozdil a nebylo
lze očekávat, že hladná výprava bude čekat, až se ráčí laskavě
dostavit jeho prevoschoditělstvo, Józif, zatím bez přídomku.
Děžurná, což je něco jako vrátná, jenže oni i v interhotelech
mají tu funkci na každém poschodí, jedním okem sledovala
černobílou televizi, která byla citlivá na každý pohyb
v místnosti, beztak už šedý a zrnitý obraz se zjasňoval a zhasinal
podle toho, jak blízko prošel ubytovanec nebo kde se zastavil.
Druhým okem pak vrátná ve funkci děžurné sledovala příchozí
a třetím, utajeným okem odpovídala na otázky ubytovanců,
kteří si chtěli někam pozvoniť. Telefonování je po gorodkách
a vývozu revoluce jejich národním sportem. Oku, co sledovalo
nově příchozí, jsme neunikli ani my a je pravdou, že když
chtějí, mluví Rusové jazykem, který se skládá z úsečných a
napůl polknutých slabik, nicméně oni si rozumějí. Evropané
však nikoli. Mně potom Timda řekl obyčejnou ruštinou, že
všichni jsou už tam a ukázal na východ.
Vypochodovali jsme do rozlehlé jídelny, výdejní pult
vlevo byl osiřelý, ale v kuchyni za ním se míhaly bílé pláště
a jen jsme vlezli mezi dveře, ozval se příšerný řev, naše mise
rozjařená dlouhým čekáním nás nadšeně vítala. Mně najednou
přepadl ostych a už teď vidím, jak lidé, kteří si myslí, že mne
dobře znají, se budou příšerně šklebit, například Hanka,
protože část lidí jsem znal jenom z telefonu, to v lepším případě,
anebo jenom ze seznamu, který jsme sem posílali, aby nás
vůbec vpustili. Zatím ta procedura, která se zove „priglašenie“
platí u nich v obou směrech. Zachvácen ostychem, předstíral
jsem nezbytnost opláchnout si ruce a obličej. Timda mne
nasměroval do předsíně mezi vrátnici a výdejní pult, tam sice
umyvadlo bylo, porcelánové se dvěma kohoutky a podlaha se
nekymácela, já namouduši během té relativně krátké anabáze
získal reflex, že jak zahlédnu mísu nebo umyvadlo, hledám i
kramle na uchycení, abych neprovIhčil zánovní šat. Ale voda
v tom umyvadle netekla a někdo z příchozích mi sdělil, že
ve vestibulu, za výtahem kousek doprava, je náhradní zdroj.
Byl tam, našel jsem ho a teď už jsem neměl v rukávu nic, čím
bych oddálil seznámení se zbytkem delegace. Samozřejmě,
že znovu halekali, jakoby mne viděli prvně a nejvíc naši,
a vůbec ze všech nejvíc Velký Mág Ivo, jehož slabounké
ráčkování rozechvívalo prostor jídelny. Nevím, jestli jsem tak
sentimentální, ale mně se po češtině namouduši stýskalo, i
když jsem ji neslyšel jenom osmačtyřicet hodin.
A potom jsem slyšel: „Pepíků, člověčé, povídej, to bylo
strášne, viď!“ Samozřejmě, kdo jiný než Valja a mávala
rukama nad židli vedle sebe, jako že to je jediné místo, kam si
musím sednout. Proč ne, v cizím prostředí se rád a přeochotně
upnu na prvek, který znám z předchozích setkání. Jistě že
jsem znal i Vlastíka, jak by ne, co odhodil tu část mozkovny,
která mu coby náměstkovi velela chovat se nenormálně a
poplatně, je to úplně jiný člověk - definice Haničky - o Velkém
Mágovi a Šéfovi Ivovi už byla řeč, to byla naše rakovnická,
tosácká mise a poslední, koho jsem znal z přípravného jednání
v Technometře, byl Zdeněk. Druhý Zdeněk, hned naproti mně,
který si bláhově myslel, že se svým necelým metrákem je
nejtěžším členem výpravy, a že kvůli němu nepojede výtah, byl
světem protřelý Martimexák, milovník dobrého jídla a prima
kluk, i když byl z nás nejstarší, a i když byl z pražské pobočky
Martimexu. Jihočech, sice brněnská náplava, ale v současnosti
Jihočech Áda mi padl na první pohled do oka, nejenom pro
plnovous - jediní my dva jsme měli mužnou ozdobu tváře, ale
pro vtipné poznámky a znalost literatury, ale také proto, že
působil v místech, na která nedám dopustit, jen pár kilometrů
od vesničky, kde se narodila a vyrůstala moje maminka,
Loučeje. Ivo uvedl mou vlakovou anabázi definicí, která
nebyla pravdivá, snažil jsem se ji poopravit, Ivo totiž, ještě než
jsem dosedl, halekal: „Tohle dokážou jen TOSáci, takovouhle
oběť, přijet vlakem“, i když už zkraje jsem vysvětlil, že to
nebylo proto, abych ušetřil za letadlo. „Co si dáš“, vydechla
Valja vedle a hned mávala směrem ke kuchyni, kde se
po chvíli vyhoupl malý usměvavý mužíček s prořídlými vlasy a
počítám tak našeho věku. „To je Karin Vasiljevič“, představila
ho Valja, „a tohle je“, a řekla moje jméno. „Karin Vasiljevič
je správce toho všeho a také kuchyně“, upřesnila Valja. „Co si
dáš“, hučela Valja, „my už jsme měli a bylo to výtečné.“ Karin
Vasiljevič se nalomil v pase a naslouchal po způsobu majitelů
dobře zavedených čÍnských restaurací. „Já nevím“, řekl jsem
Valje, protože jakmile se dostanu do společnosti někoho, kdo
umí cokoliv lépe než já, nechávám na něm, aby tu věc, co umí
lépe, vzal na sebe. Valja umí, jak by ne, perfektně rusky, a proto
jsem ji pověřil, ať něco objedná. Hlad jsem neměl, protože
silné zážitky pokaždé potlačí skoro všechny životně důležité
funkce, vyjma některých. Objednala a Karin Vasiljevič rozzářil
úsměv až k uším, jako bych se ústy Valji strefil tam, kam měl
on nejtajnější přání, abych se strefil.
Přinesli kus bizona, větší kus jeho tělesné schránky,
protože ta hora vařeného hovězího s plátky třaslavého a
opálově průsvitného loje se stěží vešla na talíř. Nemám seznam
jídel, která nejím, jinými slovy - jím všechno. Moje maminka,
kuchařka proslavená daleko za hranice okresu uměla, všechna
čest, ale od patnácti let do šestadvacíti jsem dojížděl i bydlel
mimo rodný dům a celou tu dobu jsem hodoval po závodních
jídelnách a menzách a drtivou část pokrmů, jejich složení, by
dovedli popsat jen jejich tvůrci. Co nemusím mít, je omáčka
rajská a koprová a polévka mléková, je-li však po ruce dostatek
ingrediencí, najmě pak pepř, sůl a paprika - ochutím, pravda,
k nelibosti kuchaře, a ani tato jídla nejsou na indexu.
Hody
Teplý a třaslavý lůj je rajcend, něco tak báječného předčí
na omak jenom jahodové želé a potom ten originál a jak mi
šlehnul přes chobot závan koření a horkého masa a přinesli
Kyjevský chléb, dostal jsem hlad za všechny dny zpátky. Valja
mi zprvu hučela do ucha: „Pepíkůů, čověčé, to sníst můsiš, oni
by se urazili“, ale nevím proč to zdůrazňovala, protože jsem
zdaleka a ani zblízka nevypadal na to, že bych nechal. Karin
Vasiljevič se zářivě usmíval. Zezadu, z kuchyně, vyplula dáma
prostředních let a kyprých tvarů a silného nalíčení, nikoliv
povýšeně, s takovou zvláštní směsicí, jakoby chtěla říci: „ teď
jste na řadě vy, teď už vy jste Evropa, ale my nejsme o nic
horší. Nevím, jestli jsem to správně a přesně definoval, být o
osmdesát let zpátky, určitě by přijímala početnou společnost
hostů ve vybraně zařízeném salonu, i teď byla na první
pohled „někdo“ v té bídě okolo, nikoli podle hesla, že „mezi
slepými...“, ale chováním a nákladným oblečením a nalíčením
a také tím, že kromě Valji s nikým neprohodila víc slov, než
bylo nezbytně nutné, „čaj ješčo... požalsta...minutočku“.
Zato Karin Vasiljevič její málomluvnost nahrazoval
v míře víc jak vrchovaté, ne snad že by bezustání tlachal jako
venkovský holič, ale měl v obličeji napevno zabudovaný
širokánský úsměv a do toho úsměvu vkládal četná vysvětlení,
doporučení i upozornění a být o půl zeměkoule dál, nemuseli
by vymýšlet heslo pro manažery a úspěšné člověky „Keep
Smilling“.
Byl jsem nechtěně středem pozornosti, protože činnost
ostatních se zúžila na četné přípitky a já, ač ne nepoučen,
jsem žasnul, na co všechno se dá připít. Ale aby to neznělo
jako chvastounství, tak středem pozornosti jsem byl proto, že
vlastně nosili jídla jenom mně a zbylí členové naší mise každý
chod komentovali a doporučovali, jak s ním nejlépe naložit.
A Valja měla pocit, že bych se snad upejpal, nebo že bych
nevěděl co s tím, a tak téměř pokaždé, když mi něco přinesli,
řekla pár slabik Karinu Vasiljeviči tou zvláštní ruštinou
a On sám nebo šlechtična Tamara - ona se totiž jmenovala
také Tamara, jako moje spolucestující z rychlíku, odkvačili,
Tamara se nesla, samozřejmě a přinesli žádaný doplněk, bez
kterého by to podle Valjina soudu, nebylo ono.
„Tak povídej, jaká byla cesta“, řekl někdo a já jsem je ujistil,
že předčila všechna moje očekávání a že dojmů bylo tolik, že
všechno vylíčím až večer, na některém z pokojů, protože bývá
dobrým zvykem uspořádat večírek na seznámení u party, která
se vidí prvně a bude muset spolu týden válčit.
Pokud jsem tohle někomu vyprávěl, ale dlužno říci, že se
tím neživím, jinými slovy - jenom několik málo lidí z mého
nejbližšího okolí slyšelo část mých zážitků, tak když se
dostanu k tomuto místu, každý se optá: „Jak to, vždyť jste si
žrali jako ve středověku, a tys říkal, že v Moskvě nemají v
masně ani háky na maso.“ Musím přiznat, že mne to v té chvíli
vůbec nenapadlo, i když jsem z té party byl vlastně jediný, kdo
měl možnost vidět moskevské ulice a výklady z bezprostřední
blízkosti. Nálada byla víc než skvělá, ukázalo se, že každá
delegace, tedy každý závod měl shodnou myšlenku, že jedním
z nejspolehlivějších platidel a úlitbou, která bude otevírat
brány, bude butylka něčeho ostřejšího. Část těchto zásob byla
dána v plen na seznámení a družbu a počinek pro úspěšný start
naší mise.
Valja měla pocit viny a non-stop mi hučela do ucha, že
by bývala byla jela se mnou, ale že musela o týden dřív, ale
zpátky, zpátky že určitě se mnou pojede. Neměl jsem chuť
právě teď řešit otázku cestování a nevěděl jsem lepší způsob,
jak zastavit vodopád omluvných vět, než že jsem - a docela
upřímně - řekl: „Tihle Rusové jsou družný národ, viď?“ „Jó, to
jó“, protáhla Valja, ale Karin Vasijevič není Rus, on je Armén.
To byla ovšem moje parketa. To byla nahrávka na smeč, jak
zamlada. „řekni mi“, obrátil jsem se šeptem na Valju, jak se
řekne rusky „chlouba“. „Gordosť“, odpověděla Valja a já v
následné vteřině zamával prstíčkem na Karina Vasiljeviče.
Přisvištěl a naklonil se ještě hlouběji a s nadějí čekal, jaké
přání ohledně jídla mu vyjevím. Do nastaveného lupena jsem
zaševelil azbukou: „Arméni jsou chlouba Sovětského Svazu.“
Bleskově se narovnal, dal hlavičku na stranu a horlivě přikývl
a prohlížel mne čárkami přimhouřených očí. Nenechal jsem
ho vytvořit sdělení, že Aram Chačaturjan byl Armnén. „Já
nemyslím toliko Arama Chačaturjana, ale třeba, třeba...“
a udělal jsem dramatickou pauzu, jako kdybych si vybíral
z tisíců slavných Arménů, které znám, toho nejsprávnějšího,
„napriměr Charles Aznavour“, a Karin Vasiljevič blažil, což
se nezbytně poznalo podle slastně přivřených očí a hlavičky
do vinglu a úsměvu, který mu začal obtáčet hlavu. „To je
pravda“, zavrněl a já se nevzdal levně dobytého předpolí.
„Miluji literaturu“, zasténal jsem jako zneuznaný literát,
přizvaný coby ozdoba do snobského kroužku Madame Tamary,
„ a řeknu vám, drahý Karine Vasiljeviči, že bez nadsázky
William Saroyan je špička moderní literatury.“ Karin Vasiljevič
se doblažil do čtvrtého rozměru a ani jsem nemusel dodávat
„storry o běloj lošadi“, úsměv už neměl kam jít, leda že by
začal další okruh, oči byly neznatelné. Poznalo se to podle
toho, že se lehýnce vznášel nad podlahou jídelny. Chtěl jsem
risknout režiséra Leva Kulidžanova a jeho proslulý film „Dům
ve kterém žiji“, ale nebyl jsem si jist, jestli to není Gruzínec nebo
nedejbože Azerbajdžánec, a to by bylo velmi nedobré. Karin
Vasiljevič se vrátilo maličko zpátky do dimenzí normálních
lidí a také zpátky na Zem, zvedl prst a s hlavičkou v mírném
záklonu dodal svoji hřivnu na oltář vlasti: „Ano“, řekl, což
stvrzovalo moje předchozí slova a také guvernér státu“, tuším
že řekl Kalifornia, je původem Armén.“ To jsem nevěděl, ale
věřil jsem mu a tak jsem souhlasně zakýval. Rozešli jsme se
plni vzájemného obdivu a hra na chloubu Sovětského Svazu
nám vydržela po celé dlouhé hodiny, ba dny, ba celý týden.
Do stmívání bylo hodně daleko, byly vlastně nejdelší
dny roku a navíc jsme byli o pár stupňů na sever a i to bylo
znát. Výtah nás zavezl do posledního poschodí a není bez
zajímavosti, že ruské číslování začíná už v přízemí, takže
vypadá dost legračně, když jsou v mezinárodních hotelích
tabulky u výtahů nebo v recepci několikajazyčně a ta ruská je
vždy o poschodí napřed. V zemi, kde... Áda mi nabídl, že on
spí sám, takže jestli chci... Chtěl jsem, protože kostky ostatních
už byly vrženy a proč bych měl vymáhat vlastní pokoj. Pokoj
sám byl otočený na jih a bylo velice příjemné, že jsme byli
tak vysoko, koruny vzrostlých borovic byly jenom několik
decimetrů pod našim oknem, doslova nadosah.
Pokoje byly přepych na tamní poměry, protože u každého
byla koupelna se čtvercovou vanou půlmetrové hloubky a
s půdorysem jen o málo větším, než metr na metr. Možná to
na první pohled vypadá, že jsem jel do Ruska jenom proto,
abych mohl napsat disertační práci o záchodových mísách,
ale je to zařízení denně potřebné a dodnes se trápím otázkou,
zda mají výpustní otvor jen o málo větší než umyvadlo proto,
že neodmyslitelnou a nedílnou součástí každého TOILETU
je košík z umělé hmoty, nebo zda tam napřed namontovali
košík a potom usoudili, že když už tam je, že není třeba dělat
výpustě mís s průměrem evropských parametrů. Proto ten
košík, bez víka, s řídkým opletením, jaký bývá v kancelářích
na pomuchlané papíry, slouží tady ke stejným účelům. Odhazují
se do nich pomuchlané papíry, které však namísto pokaženého
nebo nepotřebného textu jsou opatřeny hnědým pruhem.
Samozřejmě, že i u nás jsou budovy, kde si zedníci
nelámali hlavu centimetrem plus nebo centimetrem minus, ale
vzpomínáte si, jak jsem říkal, že mají rádi všechno velké? Tak
to platí o tolerancích víc než o kterémkoliv jiném oboru. Bylo to
zřejmé i v koupelno-hýzlu, kde dlaždičky i obkladačky končily
před hranou stěn a podlahy, celá míra nevyšla a řezačka nebyla
po ruce, ale možná i byla, jenže termín byl neúprosný. Nejsem
stavař, ale lecos jsem na stavbách pochytil a vím, že schodiště,
ač se zdá, že to je prosté podělení délky schodiště a jeho
výšky počtem schodů, není zas taková sranda, zapomenete-li
na to, že podlaha bude mít nikoli zanedbatelnou krytinu, ale
namouduši, z těch novějších budov, co jsme navštívili, jsem
snad ani v jediné neviděl, že schodiště končilo nebo začínalo
bez problémů. Většinou končil poslední, tedy spodní schod
v poloviční výšce, důvodů mohlo být mnoho, mimo jiné i ten, že
jimi do spodního poschodí dodali o mnoho tlustější dlaždičky,
než projektant počítal, ale největší trhák jsem zažil právě
v ubytovně na polygonu. Tam také končilo schodiště v různých
výškách, ale co mi dodnes není jasné je to, jak se tamním
stavařůrn podařilo napojit dvě budovy s tak fantastickým
výškovým rozdílem.
Mluvil-li jsem o tom, že ubytovna byla obrovská, nestavěli
ji zřejmě najednou. K té už hotové polovině později přistavěli
zhruba stejně tak velkou, byla napojena na užší stěnu té
předchozí. Naše pokoje byly v té novější a tak pokaždé my,
kdož jsme měli víc jak metr sedmdesát, jsme při cestě tam
museli zdolat tři schody a sehnout hlavu, abychom si neudělali
bouli od ucha k uchu. Cesta tam byla vcelku bezúrazová,
protože schody už poutníka automaticky varovaly a při cestě
z nové části do staré, k jídelně a východu, to bylo horší a
stavaři nebo sám Karin Vasiljevič to vyřešili tak, že horní
hrana byla omotána silným gázovým obvazem a to, že jen na
okrajích obzoru prosvítal bílou barvou, říkalo, že četná čelíčka
si nenechala přísloví o hlavě a zdi, kterou neprorazíš, jenom
pro teoretickou oblast.
První den, když jsem potkával i starousedlíky, jak jdou
proti z té horší strany a drží si dlaň na čele, přisuzoval jsem to
nekvalitním nápojům, které díky Gorbyrnu musí konzumovat,
a kdybych už předtím neviděl, že aptěky i v Moskvě zejí
prázdnotou, myslel bych si, že nedostatek alnagonu a valetolu
způsobil velkorysý přístup stavbařů při rozšiřování ubytovny
na polygon.
Rozložil jsem si věci podél postele a maskovaný kabátek
založil do skříně a Áda zazpíval po jihočesku: „Co budeme
dělat?“ Neměl jsem moc chutí na další činnost, postel a
horizontální poloha se mi jevily jako řešení singulární, to jest
jediné. Ne kvůli spánku, jsem noční pták, jak už jsem říkal, ale
protáhnout si znavená záda a přemýšlet o životě, což je velice
účelná činnost, taková česká jóga, i když se to zdá na první
pohled jako flákání.
Jenže pak se ozvalo „ťuky, ťuk“ a venku stála Valja
a jestli bych se nechtěl projít po městě. Ne po Moskvě,
samozřejmě, i když Ivantějevka byla „hned vedle“, nějakých
šedesát kilometrů. Ale to byl fakt báječný nápad, protože
do stmívání bylo moc daleko, venku svítilo sluníčko a já, i když
nemusím proklusat celou Paříž, když už jsem si to zaplatil, tak
přeci jenom mám pocit, že je-li člověk v cizím městě, měl by z
něj znát víc, než vrátnici hotelu a záchodovou mísu. „Jásně, že
chtěl“, protáhl jsem po jejím způsobu, nahodil jsem si z ramínka
maskáč a šel. „Budeme vedle na pokoji u Zdenka“, zahalekal
z mlžného oparu polospánku Áda, protože má, mimo jiného, i
tu báječnou vlastnost, že splyne s horizontálem kdykoli se mu
zlíbí, a pro něj pak tu nepříjemnou vlastnost, že v horizontální
poloze neohluchne. Ale o tom bude zmínka později.
Valja, jako všichni tam, děsně ráda telefonuje a vůbec
nejšťastnější je, když to může udělat ve chvíli, když ostatní už
čekají v autobusu nebo tři vteřiny před zahájením porady nebo
když se má hromadně někam odejít, tak v tom třívteřinovém
intervalu si vzpomene, že nezavolala do Alma-Aty, kde má
dědečka nebo do Saratova, kde má syna nebo jen do Moskvy,
kde má zhruba polovinu obyvatel známých z dob působení
v poměrně vysoké funkci, když ještě existovalo to úžasné
sdružení, před kterým se třásli imperiálisti a byznysmeni
Západu, Rada vzájemné hospodářské pomoci. Ale naštěstí
skoro pokaždé, alespoň tam v Ivantějevce, zasáhl pro nás
dobrý telefonní džin, který způsobil, že pozvoniť vazmožno
ně bylo nebo tam překopli kabel a dali jim jiné číslo, a to i
několikrát týdně, to není trík, to je skutečnost. I teď zapracoval
ten telefonní skřítek a způsobil ve sluchátku tón, že dovolat se
je nemožno a navíc jsem dělal poloúprky směrem ke dveřím,
což pokaždé rozhoupalo televizní obrazovku a vyvolalo nevrlé
mručení několika diváků, neb nejsme v interhotelu a televize je
jedna ve třetím patře, spojeném s kuřárnou i přes přísný zákaz a
tragický nedostatek tabákových výrobků, a ve vrátnici se vždy
dvě nebo tři volná křesla našla.
Vyšli jsme z brány a vhodili symbolický peníz, zda vlevo
nebo vpravo, do sanatoria přímo jsme zatím jít nechtěli, a
vyhrálo to vpravo, čímž jsme město neviděli a já si myslel,
že Ivantějevka je několik desítek rodinných baráčků, které
všechny byly nové a byly slepené z rozličných stavebních
materiálů. Tak mezi ně jsme vešli a Valja mi začala znovu a
v lyricko-epické šíři vysvětlovat, proč se mnou nemohla jet
vlakem. Já nevím, proč si tam ženy i přes surovou realitu
denních starostí, o kterých kdo tam nebyl, si nemůže udělat ani
vzdálenou představu, potrpí na romantiku. Fakt, tam chce-li
člověk udělat dojem, musí se chovat jako Eugen Oněgin, teď
právě mám na mysli romantické procházky. Taky zpěv mužným
basem je báječná deviza, to zabírá stoprocentně a člověk se při
tom tolik nenadře, ale já v basové úpravě znám jenom „Dobrý
den, maminko v šátku“ a „Šel Frantík kolem zahrádky“, což
pro navození oněginovských nálad není právě nejšťastnější.
Taky „Sténá a hučí Dněpr širý“ znám, i s pantomimou.
Rozprávěli jsme česky, někteří z obyvatel, kterým učaroval
můj maskáč, si nás prohlíželi se zájmem a Valja uzavřela tirádu
svých omluv tím, že zpátky určitě pojede se mnou. Možná je
tak dobrý psycholog, že poznala, jak zahrát na moji strunu,
možná to myslela i vážně. V každém případě to pro tu chvíli u
mne vyhrála a já byl zachvácen šlechetností a zachtělo se mi
spáchat dobrý skutek. „Jsi hodná, Valjuško“, řekl jsem něžně,
„fakt jsi hrozně moc hodná a já vím, že bys to i udělala, ale
vůbec se nebudu zlobit, když se mnou ani zpátky nepojedeš.“
Valja mne zapřisáhla, že zpátky, když už to slíbila, tak určitě...
„Ne, to fakt není cesta pro ženu“, namítal jsem, „to předčilo
všechna moje očekávání a já...“ „Já pojedu, Pepíkůů“, volala
dramaticky Valja a i přes to představení ve skvělé režii jsem
si myslel a dodnes si to myslím, že to myslela vážně. „Ale
ne“, uzavřel jsem, „zítra si zamluvím místenku zpátky a ty
si kup letenku a drž mi palce.“ „Ale fakt, Pepíkůů...“, začalo
další kolo. Nakonec jsme se shodli na tom, že uvidíme zítra,
protože nad obzorem se zničehonic objevil mrak, jakoby
naplněný duběnkovým inkoustem a blížil se takovou rychlostí
a našim směrem, že bylo záhodno otočit o stoosmdesát a vrátit
se do ubytovny. „Já půjdu ještě pozvoniť‘, zas na ni číhal
ten zlý džin, co ji celých čtyřiadvacet hodin našeptával, že
něobchodimo je pozvoniť tam či onam. Mám panickou hrůzu
z výtahů v kterékoli zemi a není-li cíl mé cesty od dvacátého,
potažmo jedenadvacátého poschodí výš, vyklušu po svých.
Nemusel jsem ani číst cedulku na odpočívadle, která říkala,
ve kterém etažé se právě poutník nachází, podle mraků od
televize jsem neomylně poznal, kde jsem. Prošel jsem po
čtyřech pod záludným Vítězným obloukem a podle předpokladu
našel náš pokoj zamčený. V podstatě jsem nemusel k našemu
pokoji ani dojít, protože hlahol z předchozích dveří říkal
naprosto přesně, kde se koná výjezdní zasedání. Zaklepal jsem
a vstoupil do té Jedové chýše a dost dlouho mi trvalo, než jsem
přes modravý závoj cigaret a clonu éterických vůní rozeznal
tváře, se kterými jsem se rozloučil před nevelkou chvílí. „Kde
máš Valju?“, šklebil se Vlastík, jako bych nad ní měl patronát.
„Ále“, protáhl jsem ledabyle, „ještě si někam zavolá.“
„Doufám, že přijde“, poznamenal Velký Mág. Pokrčil jsem
rameny. „ Tak vyprávěj“, zaznělo z několika stran. „Já budu“,
přitakal jsem, ale protože mi cestou po Ivantějevce vyprahlo a
protože jsem měl v brašně obrovské zásoby, navrhl jsem: „Já si
jenom skočím na pokoj a přinesu sobě lok a něco pro vás.“ Áda
mi dal klíč a já jsem si vzal v pokoji svou plastikovou láhev
a z obrovité plástve uzeného špeku jsem oddělil porci jako
pro zimního dřevorubce. Přinesl jsem to vedle a Jana zručně
naporcovala ještě čerstvý chleba a vytvořila nekonvenční
obložené chlebíčky. Jen uzený špek a chleba. A já se dal do
vyprávění. Začal jsem tím, jak na mně vymáhal šéfizvozčik
rublíka a přešel rovnou ke střelbě na hranicích, což mi zkraje
moc nevěřili, a možná ani Vlastík ne, který má sklon zařazovat
má vyprávění do oblasti úzce hraničící se sci-fi, při zmínce
o chlápkovi s putovní skládací cirkulárkou se šklebili jak na
estrádě a když jsem se dostal na hýzl k líčení komplikací, jaké s
sebou ta činnost přináší, neslyšel jsem už ani svůj vlastní hlas.
I je odrovnala mísa, vyvedená pár centimetrů nad podlahou.
„A jak to teda dělají ženský“, vybafla Jana. „ To fakt nevím“,
bránil jsem se, jako kdybych byl konstruktér toho zařízení, já
jsem se tam s žádnou nepotkal.“ „Přestaň“, pištěla Jana, „mně
bolí břicho a není to po lahůdkovém otepleném hovězím.“
„Vždyť jste chtěli, abych vám vyprávěl“, namítl jsem. „No
jasně“, řekl Zdeněk z Martimexu, „ale že to bude takovýhle
šou, to jsme netušili.“ „Ale až pojedu zpátky“, obrátil jsem se
na Janu, „tak ti slibuji, že udělám referendum mezi cestujícími
dámami a snad, snad zmizí i tohle bílé místo.“
Pak jsme tlachali o všem možném a dlouho po půlnoci se
rada starších usnesla, že ráno nás čeká děsná síla práce, setkání
s přímo nejvyššími onoho výzkumáku a přilehlými načálstvy.
Venku bylo krásně, od nedaleké říčky šel vlhký chlad, ale bylo
tady ticho, jen koruny borovic se zelenaly těsně pod naším
oknem a lehounce šuměly a i přesto, že obvykle první noc na
cizí posteli neusínám, tady se mi to podařilo. V polospánku jsem
ještě slyšel, jak Áda v koupelně na něco nadává a chtěl jsem
zavolat přes dvoje dveře, aby papírky do koše hezky porovnal,
aby měly zákryt, komínek, jako svršky na vojně v přijímači, ale
ten vzduch a jiná zeměpisná šířka a časový posun a dvě noci
v mezinárodním rychlíku nakonec způsobily, že jsem se otočil
ke zdi a nechal si zdát o všem, co jsem zanechal doma... Na to,
že jsem jinde než na svém gauči, se mi spalo dobře, čas od času
mne probudilo mlaskání, jak útlocitný Áda s ušima jako rys
se pokoušel o potlačení mého chrápání. Jenomže několik věcí
umím dobře a jednou z nich je i to, že zatímco většina lidí, kteří
chrápou, to činí v poloze naznak, já to svedu v poloze naprosto
libovolné, což Áda netušil a vrylo se to do něho tak hluboko,
že ještě po měsících na to vzpomínal.
Budík, který mám zabudovaný někde uvnitř, patrně
v černé části mé duše, fungoval i tady, včetně časového posuvu,
takže jsem se vzbudil před pátou místního času a byl to asi
jediný časový úsek první noci, kdy Áda nemusel místo spánku
experimentovat s celým rejstříkem nejpodivnějších zvuků,
o kterých se bláhově domníval, že budou účinné. Opatrně jsem
se proplížil do koupelny a orval si tvář způsobem, který se příliš
nelišil od holení v rychlíku, vsugeroval jsem si, že z kohoutku
teče teplá voda, rozdrkotal tělo pod sprchou, která se rozpojila
a vydala proud vždy v místech, kde jsem to nečekal. Odmítl
jsem služby řídce tkaného koše a prozkoumal průchodnost
porcelánového sifonu. Fungovalo to a kdybych nevěděl, že
si Áda zaslouží tu hodinu a půl posilujícího spánku, posnídal
bych si něco popěvků z padesátých let.
Snídaně
Nicméně, do snídaně bylo relativně daleko a já nedokážu
zajet zpátky do regálu a protáhnout šlofika, ke čtení jsem také
nic neměl a předstírat, že mám záchvat samostudia a pročítat
katalogové listy, to bych měl na Plese Pokrytců nejenom
sólíčko, ale celé předtančení.
Opatrně jsem se proplížil zpátky do pokoje a ani jsem
nezasunul chobot mezi veřeje, což je česky futra, slyšel jsem
vyčítavé: „Tys‘ mi dal s tím chrápáním. Nikdy mně nenapadlo,
že to někdo dokáže i na břiše.“ Mluvil se zavřenýma očima a
mužný vous si porovnával pod okraj deky. „Já vím“, pípnul
jsem na omluvu, ,já tě slyšel, jak mlaskáš“. Áda má tu vlastnost,
kterou někdy lidem závidím, že se dokáže potopit během pár
vteřin zpátky do spánku. Chodil jsem po pokoji jak myška, jako
silně přerostlá myška, protože ani Monty Jack nemá metrák
a ještě čtvrtinu, vývar z kávovin mi došel a teplá voda byla
po ránu o mnoho gradusov chladnější než ta večerní. Když
mohla před lety naučit nouze Dalibora housti, proč by
nemohla ruská teplovodní nouze naučit Pepu kafiti? Nelhal
slogan na nálepce, že výtažek je instantní a bez problému se
nechal rozleptat chladnou ivantějevskou vodou a taky že jsem
si hned a s chutí zavdal. Postrádal jsem sice vůni, která vyhání
z naší kanceláře náhodné a neznalé návštěvy, ale když jsem
na púlnebí tiskl a po jazyku válel - ano, dnešní ráno vypadalo
na středověk - a pak jsem polkl, neměl jsem sice daleko k
pokračování básně, leč potom, za několik minut se mi rozlil
nitrem a výš pocit, srovnatelný s pocity, které jsem míval
doma, po ránu, když jsem si dal notný hlt vroucího extraktu.
Hodiny po ránu neutíkaly, chvilku jsem si myslel, že bych
si mohl udělat několik poznámek o všem, co jsem zatím prožil,
ale potom jsem tento nápad zamítl jednohlasně, protože moje
paměť zatím funguje, kdyby všechno tak fungovalo, ó jé.
Na chodbě panoval čilý ruch, ale nebyli to naši, slyšel jsem
útržky ruštiny a i jejich boty klapaly jinak. Překontroloval jsem,
jestli mám v koženém vaku, co s sebou také vláčím po Evropě,
všechno, o čem jsem předpokládal, že bude potřebné, tvjordyje
zeljonyje, pas a modrý blok, jakož i výstroj. Áda procitnul a
znovu mi naznačil, že s takovou kuriozitou se ještě nesetkal.
Pokřikoval jsem za ním do koupelny, že jestli chce šagať
v Jevropu, tak ať bezezbytku využije nabízených služeb k tomu
účelu tam nainstalovaného koše, avšak ač elegán a intelektuál
už napohled, no co ten mi řekl, to snad raději na požádání těm,
co už mají volební právo, pošeptám důvěrně do lupena.
Dříve, v letech padesátých, jsme vyplňovali přečetné
dotazníky, od obecné, tedy devítiletky, já ještě mám povinnou
devítiletku, obecnou a měšťanku, heč, až po školy, kde se
žákovská knížka už nenosí, a vzpomínám si, že jedna z
vůdčích otázek zněla: „Tmelí kolektiv?“. A vyplnili-li mocní
tamních mikrosvětů „da“, či přímo napsali „Tmelí kolektiv“,
pak tento sklenářsko-lakýmický majitel imaginární bedny kytu
měl brány dokořán, na vojně mohl potom i vést PŠM a nikoli
jen ŠMOK, shoda se slavným baleťákem sedmdesátých let je
zcela náhodná. Ten, kdo měl s sebou bednu kytu, snad proto mi
navalil do vlaku tu úděsnou zátěž lahví, prospektů a drobných
suvenýrů, byl Vlastík, tmelil nás až běda, byl všude a málo
na co zapomněl, pokud se mu to potom podařilo najít. Tím
pádem jsme byli v jídelně téměř všichni, dámy chyběly a
vypadalo by necivilizovaně, kdyby do sebe praly ranní menu vyslov „me-ny“ jako první.
Karin Vasiljevič už svítil v rohu a ptal se jaká že byla noc a
my, že dobrá, i když mnozí si mnuli čela, nikoli však proto, že
by se zhlédli ve slavném románu Marcela Aymé o muži, který
prochází zdí. Řekl jsem mu už zdálky, z dobrých dvou metrů,
páč jak v Rusku nejste v permanentním objetí, prokládaném
četnými polibky, tak si moc neslibujte od následujícího
jednání, takže řekl jsem skoro místo pozdravu: „Arméni jsou
chlouba Sovětského Svazu.“ Karin Vasiljevič mi neměl čím
oplatit, protože nečetl naše noviny a Vladimíra Mečiara tam
ještě moc neznali.
Ta jídelna byla opravdu veliká a náš stůl až úplně vzadu
u stěny mi připadal trošku tísnivý. Kdysi jsem napsal, že
nedokážu překročit člověka, který leží na zemi, aniž bych
se pokusil zjistit, jestli mu mohu pomoci, bude-li o to stát.
Prostě proto, že já mám jiné podmínky, že mohu v té chvíli
svobodně jít kam se mi zachce a on ne. Možná to je trošku
vzdálený příměr, ale podobný pocit jsem měl ve chvíli, kdy
jsem do jídelny vešel. Byla zpoloviny plná a nad skromnými
porcemi jídla, které jsem nepoznal a v té době nedokázal
pojmenovat, se hrbily snad všechny národnosti Sovětského
Svazu. No, možná všechny ne, ale já jsem vždy u vytržení,
když potkám někoho, kdo má oči naštorc nebo jinou kůži.
Na studiích jsem je poznal opravdu všechny, od Brazílie
po Nepál, ovšem to už je dávno a v mém rodném městě
kromě úspěšných ponáměstních prodavačů z Ho-či-minovy
kolonie nikoho exotického nepotkat. Ale tam byli, fakt, snad
Uzbekistan nebo Kazachstán či Kirgizie. Možná Čukotka. Ale
to není podstatné, už z toho vchodu jsem viděl tu posilovnu
pro oči, páč zelená přeci posiluje oči, to je v každé učebnici
zoologie, to budu mít panenky jak Švanchamburger ramena,
ne snad, nedejbože těch tvarů, ale rozměrů. Na každém postu
každého z nás u stolu byla tak obrovská halda zelené hmoty, že
se ti menší za ni mohli pohodlně schovat. Zapřisáhl jsem svoje
horší Já, že to nebudu považovat za diskriminaci, protože nikdo
z normálních středoasijských a dálně-vostočnych hodovníků
nic takového neměl a i když jejich talíře nepřetékaly steaky,
teď jsem si pošušňal na tom jenglickém slovíčku, o rozloze půl
hektaru, nezelenilo se jim vůbec, byť byli zjevně pilní, spíše
zatínali lžíce do nějaké měkkoty, fakt, den začínal středověkem,
protože já si vzpomněl - ta moje někdy na obtíž paměť ,jak říká
Hanička, mi vyslala vzpomínku na snad nejstarší českou, na
mou duši ne slovenskou, báseň „Podkoní & žák“, což není ani
firma ani privatizační fond, ale prostě název té básně, kterou
jsme se učili, vlastně probírali, díky skvělému panu učiteli
(tehdy se nesmělo říkal soudruhům učitelům páni profesoři),
tak tedy díky panu učiteli Maršíkovi, kterému, kdyby ještě žil,
by moje povídání udělalo nesmírnou radost, čeština byla a je,
no prostě mám ji moc rád. Momentíček, trošku se zorientuji
v tom složitém souvětí - a tam je verš, jak po sobě, v hádce,
vychvalujíce každý svůj stav, kydali po sobě měkotinou, kterou
oba pojídali. Přesně na tohle jsem si vzpomněl, po Daliborovi a
Buškovi z Velhartic a s nedůvěrou jsem šlapal ke svému stolu.
Ta zeleň na mísách, páč talíř by to nepobral, nevydávala
žádný tón, ani nevyzářila sem-tam fotón, ba ani žádnou
z vůní. Zeptat se nebylo koho, neboť jsme to každý obhlíželi
ze všech stran a nejstatečnější to vzali do prstů, jak vzpomínaní
Majakovského hrdinové sovětský pasport. Mít s sebou někoho,
jako později Honzu z Velešína nebo Lojzu ze Slavičína, bylo
by se nám radostněji začínalo do nového dne. Takhle však to
zelené iglů bylo obestřeno tajemstvím. I Karin Vasiljevič i
šlechtična Tamara se někam zašili.
Pak se téměř současně objevily obě ozdoby naší kosmické
mise, Valja s Janou. Ptát se jich bylo naprosto zbytečné, neboť
Jana je velmi silná v machorce a dozajista by byla s to, jen
na pouhý pohmat modravého kouře poznat, ze kterých končin
přihřáté části Svazu vonné smotky pocházejí, myslím si to
o ní, ale nemůžu prokázat a Valja má tu fantastickou vlastnost,
že vám objasní spoustu přilehlých problémů, jen ne to, nač
se ptáte a nevylučuji možnost, že by se dostala i dost blízko
k tomu, nač se ptáte, kdyby měl den, „sutky“, jak říkají oni,
trojcifemý počet hodin.
Dnes už jsem raději, nezapomínám, ale násilí používám jen
v krajním případě, zapomněl, kdo tehdy u stolu řekl, že se to
musí sníst všechno, nejenom pro urážlivost Rusů v tom ohledu,
neboť už nikdy, ten den snad myslel, nic k jídlu nedostaneme.
Nejstatečnější z naší výpravy to dálkově prozkoumali a bylo
tam tisíc zelených ingrediencí, převážně nakrouhané syrové
zelí, a taky něco papriky a kapusta a celer a možná i okurka a
patisony a možná petržel a síla zeleně, kterou neznám a to vše
bylo hojně prolito slunečnicovým olejem a prosypáno pepřem
a solí a ještě nějakým kořením. Bylo to čerstvé, až to bylo
ke vzteku, vzpomenu-li, kolikrát dají u nás před obchod
zeleninu, která cestovala courákem možná právě z Kazachstánu,
nebo od Sofie. Zahajovat den haldou syrové zeleně, to snad se
na Západě netrpí ani v těch nejprominentnějších kruzích, to je
takový odvaz, jako strávit svatební noc s milenkou, pokud ta
svatba se týká vás, samozřejmě.
Chutnalo to báječně, fantasticky a kdyby toho byla pětina,
ta jedna mísa pro všechny, byli jsme napraní jak polský zájezd.
Jenže ona to byla místa na hlavu a směnu, na hlavu a to ráno,
což bylo horší. Ten někdo, ten zlý chlapec, jehož jméno
jsem v zájmu jeho dožití se penzijnÍho věku pozapomněl,
špitl: „Musíme to sníst všechno, dnes už nic...“. Chroupali
jsme a sálem se nesly zvuky jako z přípravy konzervárny
zeleniny, snad Fruta Mochov je největší. V polovině si Zdenek
z Technometry co pět vteřin kontroloval délku slechů a Áda
cenil přes stůl přední zuby. Zadní se obtížně cení, já vím, jo,
tak zakroužkoval rty, aby proti u stolu nebyli na pochybách, o
které tesáky mu jde. Dámy nahrnuly zbytek zeleně dílem mně
na talíř a dílem Zdeňkovi z Martímexu, neboť jsme vypadali
nenažraně. Po ukončení zeleného maratonu měly dámy
profil jako v osmé gravidaci a my jsme se navlas podobali
černouškům, byť přerostlým, z velmi rozvojových zemí, co
do sebe perou celý život jenom banány. „Chutnalo?“, zapěl
Karin Vasiljevič a my mu zaříhali odpověď. „Buď to vzal
jako signál nebo jel podle nám utajeného plánu, ale mávl
do prostoru kuchyně a jídlonoši se přiřítili s jinými mísami,
na hlavu a směnu zas po jedné a dali to před nás. „Do čeho to
zabalíme?“, zeptal jsem se prostoduše, páč jsem to považoval
za „enzeť“, vojáci znají ten výraz, pro cestu zpáteční. „Kušajtě,
poprobujtě“, pěl nám nad hlavami Karin Vasiljevič a Valja, páč
je tam rodom, řekla po našem: „To musité, to oni by urazili.“
Vzpomněl jsem si na soudruha Julka Fučíka, jak on to také
neměl lehké a pustil jsem se do toho. Byla to kaše, to bylo
nabíledni, ale ze surovin, které u nás buď nerostou, nebo rostly
v šerém dávnověku. Nebo možná rostou i teď, ale nikoho by
nenapadlo z toho kaši udělat. Chutnalo mi to asi i proto, že jsem
vzpomněl maminky, coby skvělé kuchařky a není paradoxem,
nebo je, já nevím, že v dobách po Únoru, kdy movití hýkali
blahem nad tatarákem a v nedělních ránech bušily hospodyňky
u otevřených oken do vepřové ftákoty, aby ulice věděla,
že oni mají na řízky, tak máma dělala spoustu báječných a
fantastických věcí, jako byla nastavovaná kaše a kuba a kyselo
a dodnes - mít je, nevyměnil bych je za šunku nebo játra
v rosolu, nejenom z piety. Valja to poznala, byla to prosová
kaše a já čekal, že Zdenda odnaproti se bude kontrolovat
v zrcátku, jestli nemodrá nebo nezelená jako Andulka. Ani Áda
nezpytoval svůj zevnějšek, což bylo s podivem, neboť téměř
všechno glosoval vtipně a pohotově.
Většina lidí to viděla prvně a dík předchozím zeleným
hodům a také proto, že byli jati nedůvěrou k barvě i konzistenci,
což obé vzbuzovalo chmurné asociace, nikoli jídelní, s jídlem
nespěchala. „Jezte, je to nesmírně móc zdráve“, nabádala
Valja a dala mi svou porci na talíř, „a né abyste něcháli“,
dodala a nadšeně tleskala na Karina Vasiljeviče, jaká to je
dobrota. Teď už jsem nebyl jako černoušek s jednostrannou
stravou, teď jsem byl činský bůžek blahobytu, přesně se v tom
nevyznám, ale jednou jsem viděl takovou plastiku a dost jsem
se připomínal. Jana už jela na nikotinový dluh, celých deset
minut neměla retko v ústech a opustila nás kvapně, věřím,
že kvůli kouření. Snad Áda dojel její porci, naskočila mu na
tvářičkách červená jablíčka jako v reklamě na pleťovou vodu
nebo vitamíny. Zdeněk z Martimexu, bohatýr se vším všudy, to
ztrestal byť za cenu posunutí přezky na pásku. Karin Vasiljevič
se z otvoru do kuchyně povzbudivě usmíval, což si většina
z nás vyložila naprosto mylně. Protože když jsme srazili talíře
k sobě, doprostřed stolu, abychom se mohli s pomocí rukou
vzepřít a dovalit se někam do lesa a zam zahynout, kdyby
přišel liják a my promokli, pochopil to tak, že teď už máme
zahřívací kolo za sebou a odmávl vlastní závod.
Kromě polygonu musí mít ten ústav i plantáž, kde pěstují
bizony. Protože jídlonoši přibaletili s tím otepleným a dobře
živeným bizonem, který jaktěživ neslyšel o doktoru Rajko
Dolečkovi a naservírovali nám to prorostlé pohoří před jednoho
každého z nás včetně zálivu jiné kaše, snad z jáhel.
Neptal jsem se, do čeho to máme zabalit, abych nevypadal
jako blbec a bylo mi zřejmé, že nás chce Karin Vasiljevič
jednorázově vykrmit, zásobit podkožně na celý týden. Pustil
jsem se do toho a čas od času jsem poprosil Ádu, aby mne
zkontroloval, jestli mi pod košilí na zádech neroste dvojhrbí,
abych si včas povolil riflovinu na prsou, neboť v košilích jsem
příliš silný nebyl.
Dojedli jsme a měli jsme pod stolem, my muži, kolena
roztlemená jak středověké děvky, teřichy nám skanuly až
hluboko pod těžiště, a kdyby se bývalo bylo schylovalo k sexu,
jako že se neschylovalo, byli bychom vyřízení, ledaže bychom
získali k černouškovským bříškům i černošské parametry.
Karin Vasiljevič okolo nás obkroužil svou volnou jízdu
s vysokou uměleckou hodnotou a ke všem pravil, jak že nám
chutnalo. Naznačili jsme očima, že moc. Karin Vasiljevič
zablažil a něco očima naznačil on. Do toho obdélníka, co
končila jídelna a začínala kuchyně. Přišlo to potravinářské
komando a dalo před nás každého mísu s plátky špeku, slaniny
a několika salámů a společnou horu chleba a něco zeleniny.
„Po ránu je dobré něco pojísť“, zaševelil Karin Vasiljevič a
žasnul, že nevidí ruce, jak se sápou po talířích. „Jéztě“, pravila
Valja, „to dóbre“, a přesunula všechno kromě jednoho typu
salámu na můj talíř. Jana se vrátila z inhalace zvenčí, ale
nikotinový dluh byl natolik silný, že nemohla riskovat, že ji
to porazí, a tak přesunula svůj díl naproti Vlastíkovi, který
kvičel velice tenkým spisovným hláskem, že je to dobré, ale
je toho mnoho. Největší bohatýr byl Martimexák Zdeněk,
který poznamenal způsobem, jakým vítají polární badatelé
první eskymácké iglú nebo opěrnou stanici, že prorostlý bůček
má rád a nemazlil se s ním. Jakož i se salámy a slaninou.
A kupodivu, i Zdeněk z Technometry se pochlapil, měl
sice kratší proslov jak studentka z lycea, ale to byla teď ta
naše parketa. „S tímhle mohli začíť“, zabodoval Zdeněk
z Martimexu, „a ne s tou siláží“, a bláhově se domníval, že
tohle je konec. Nebyl, samozřejmě. Z vévodství kuchyně
přišustila šlechtična Tamara a zastavila se opodál s tázavým
obočím. „Kávu nebo čaj?“, přeložil nám to Karin Vasiljevič.
Většinou jsme řekli čaj. Buď jsme přeslechli, nebo to byla
prémie, ale kromě čaje se na stole objevila i smetana, hustá,
bílá a můžu odpřisáhnout, že lepší jsem jedl jenom u strejdy
ve vzpomínané vesničce Loučej na úpatí hory Kleť. Ale čaj,
čaj jaký připravuje, protože říci „vaří“ by byla urážka toho
nápoje, šlechtična Tamara, ten jsem lepší nepil nikde a už asi
pít nebudu. Pochválili jsme ho, ba velebili a Karin Vasiljevič
se usmíval bezmála tak, jako bych řekl svou okřídlenou větu
o chloubě Sovětského Svazu. „Čaj musí být jako žena“,
zaplnil naše mezery ve vzdělání Karin Vasiljevič. Zvedli jsme
tázavě obočí po způsobu jeho výsostné ženy. „Horký, silný a
sladký “. To všechno měl, ale i něco navíc, a to se nedalo docílit
cukrem, louhováním ani varem. A Vlastík, který je slavný tím,
že se nenechá odradit, když ho vyhodí dveřmi, tak prostě pro
žádanou informaci vleze oknem, Vlastík tedy hučel a hučel
do Tamary a dělal medové cukrbliky, až Tamaru po předlouhém
zdráhání a četných dramatických pauzách přesvědčil, aby
vyjevila tajemství svého čaje. Nikdo mi ale nevymluví, že mu
neřekla jenom náhradní recepis, protože to skutečné know-how
se na požádání, i když zahraniční a vemlouvavé, neříká. Jo, a
když už měli ruku volnou, jak v ní nesli hustou smetanu, tak
do té druhé pobrali i ošatku něčeho, co se nazývá „praniky“ a
zas nám chyběli znalci ochotní postavit nás před nepřikrášlenou
pravdu. Velebil jsem nahlas Tondu, doktora, který se snaží víc
jak čtvrt století zachovat moje tesáky, protože nám neřekli, že
se jedná o testování chrupu. Praniky se podobaly výrobkům
z Pardubic, ne Semtexu, ani kávovinovému výtažku, ale
prachobyčejným perníkům s cukrovou mramorovanou
polevou. Možná se jí jiným způsobem, nebo jsme nevyfasovali,
ať už kolektivní či individuální drtič, ale na čelisti to byla zátěž.
Vrdlouhal bych, kdybych tvrdil, že jsme měli hlad. Ale ozkusili
jsme to a chutnal po pardubicku. Normálně.
Nevím, o kolik se lišily pocity ostatních od mého, ale já
měl pocit, jako když krajta uloví tapíra nebo jelena a celého
ho naráz pozře. A pak s tou děsnou boulí uprostřed těla dlouhé
měsíce tráví. Přesně tak to bylo, včetně té boule, jenom čas
na trávení nám chyběl, protože čas odjezdu byl tu a měl podobu
khaki Latvije ve verzi mikrobusu.
Odjezd
Stála na dvoře a byla prázdná. Okolo pobíhal mladý muž,
myslím okolo třicítky a tak nějak si představuji kubáňského
kozáka. Střední postava a pod nosem fešácký úzký knírek,
maličko šikmé oči a vlnité vlasy a nezbytná tepláková bunda
s bílým lampasem.
Začali jsme se hrnout dovnitř a kubáňský kozák nebyl
příliš řečný, dal dlaň na volnou sedačku vedle sebe a naznačil,
že tam si nikdo sedat nebude. To napůl bojové vozidlo mělo
jenom jedna dvířka vpravo, pro nastoupení osádky, protože ta
spolujezdcova byla určena bůhví pro koho. Rád jezdím autem,
ať už jako řidič, nebo jako spolujezdec, pokud mi nedává řidič
lázeň, že buď řídím jakoby s ním, nebo se cpu a cpu a cpu,
mám-li čím. Tak proto jsem si sedl na sklápěcí sedadlo, které
po zdvihnutí umožňovalo nastoupit těm na zadní lavici a mělo
tu obrovskou výhodu, že jsem bez potíží prakticky jako jediný
viděl dopředu, přes neobsazené místo spolujezdce.
Vyjeli jsme a já jsem byl rád, že se mohu dívat z okénka
a také dopředu, fakt, jako malý kluk. Šofér byl milovník
pop-music a já zkraje myslel, že má naladěnou nějakou
moskevskou stanici, která vysílá non-stop hudbu, bez jediného
slova komentáře nebo zpráv, to si nemohou lajznout ani
v Jevropě, ale spíš podle repertoáru než podle stavu techniky
jsem zjistil, že se ta hudba line sice z reproduktorů umístěných
někde na střeše, ale prapůvod má v překližkové skříňce,
přidělané na horní díl palubky.
Je to škoda, vím, ale muzikálnost mi nebyla dána do vínku,
i přesto, že táta byl vynikající hudebník s absolutním sluchem a
když vzpomenu, jak jeho kovářské dlaně, kterýma bral železo,
na němž se vařil plivanec nebo jak holou dlaní čistil měděnou
letovačku, tenkrát jsme neměli elektrickou nebo samodejku,
tak těmato rukama - každá z nich si poradila s metrákem,
škoda a žalno vzpomínat, vzal láskyplně a něžně housličky a
někdy večer hrál. Já mám rád písně z oblasti pop i country a
mám i velice vážné výhrady k textům našich tvořitelů, i když
sám nezapískám bez chyby ani Ovčáci, čtveráci, přesto by mi
texty měly co povědět, kdyby ovšem byly výpovědi schopny.
A tak jsem nevěděl, co sledovat víc, jestli fantastickou jízdu
toho kluka a ty části, které jsem díky některým čtvrtím, které
ani rodilý Moskvan... zatím neviděl, nebo se zaposlouchat
do slov písní.
A abych to ještě uvedl na správnou míru, tak pro mne
představuje ruskou sovětskou píseň - a myslím si, že nejsem
sám - leningradská pěnice Ala Pugačeva a nacionalnyj
chudožnik Muslim Magomajev, oba dva tuším zpívají
od revoluce v devatenáctistém čtvrtém do sich por a pak tam
měli v padesátých letech hudební těleso moskevského rozhlasu
pod řízením Jurije Silantějeva, monstrozní ansámbl, jenom
bas měli na dvacet a klavírů tolik, že by na nich mohla přistát
stihačka a trhákem let už posledních byly“ Veselé kytary“
a „Věsolyje malčiki“. Tím moje znalosti končily a ani dnes
nejsou o mnoho bohatší, protože jak už jsem říkal, ta kazeta
neměla kouska slova na vysvětlenou, proč taky, majitel skupiny
znal a co nám do toho, kdo zpívá.
Já vím, když musel ve čtyřiašedesátém odstoupit Nikita
Sergejevič Chruščov, dávali mu kromě jiného za vinu i to, že
kontroloval a korigoval i oblasti, o kterých neměl ani šajn,
včetně hudby. Ale já si neodpustím, abych svůj pocit přeci
jenom neřekl. První písně mne nějak zvlášť nezaujaly, protože
zpívala nějaká následnice pěnice Aly. Na těch všech písničkách,
všech, do jedné, byla patrna inflace kultury, protože skupiny,
které je nahrávaly, sehnaly někde za rubežom krajiny nějaký
elektronický nástroj s vestavěnými rytmy, zvuky nástrojů,
prodlevami při nástupu i doznívání, před časem jsme dělali
s Haničkou překlad podobné strojovny, tak alespoň technicky
mám představu, co to dokáže.
Projeli jsme Ivantějevkou a fičeli směrem k velkému kolcu,
tu cestu jsem znal, tady jsme jeli včera, před pár hodinami
s Timdou. Dáma v utajených reproduktorech zapěla: „Ja“ to není německy, azbukou to vydechla a to japonské zařízení
poslušně a doztracena řeklo nejmíň padesátkrát: „Ja, ja, ja, ja.“
Graficky se to nedá vyjádřit, leda psát ty slabiky stále menší a
menší až budou nejmenší na celém na světě. To trvalo celou
věčnost a pak ta nástupkyně Aly Pugačevy zasténala: „Ty“,
a zas to pokračování svěřila aparátu, který poslušně vytvořil
čekaných padesát „Ty, ty, ty, ty.“ Pěnice juniorka ho nechala
vykecat a se zbytkem posledních sil podala nadlidský výkon
a vydechla: „My“ a naprogramovaný hudební instrument
zvládl i tohle úskalí a vytvořil posloupnost i z tohoto zájmena.
Zadoufal jsem co nejtajněji, že se pokusí vytvořit nosný verš,
který by byl zlatým hřebem do muzikálu, něco v duchu „my
dvaja - obaja“ a computer mohl dovýt zbytek písně „Aja, aja,
aja, aja“ jako kdyby si přiskřípl moudí ve špatný nohavici, ale
ne. Nic z toho. Ale nejstrašnější na tom bylo, že Valje, sedící
na stejné lavici, ale u levého okna, se potáhly oči romantickou
záclonkou a natřásala rameny předstírajíc, že tančí s Evženem.
Šofér byl kousek a byl absolutní špička, tohle mohu posoudit,
protože ve své kariéře zásobáře jsem najezdil tisíce kilometrů
s takovou plejádou šoférů, z nichž mnozí už dnes nežijí, že jsem
zažil jak špičky, tak i takové, že měli z toho auta doslova strach
a ono to pozná, jako pozná kůň, že z něj má jezdec strach.
V Paříži, která nebýt Moskvy, na mne zanechala
po dopravní stránce nesmazatelný dojem, jezdí pravda šest
nebo i více proudů, samý osobák a sem tam náklaďák a
mezi tím se proplétají jezdci na motocyklech. A ty proudy
popojedou a zastaví a tak pořád dokola a každé druhé auto
má zmuchlaný blatník nebo některý z nárazníků. A šoféři na
sebe dělají minimálně hanlivé mezinárodní posuňky nebo když
zastaví, předvádějí svou slovní zásobu. Tam, v Moskvě, jezdí
proudy různě, protože tam vlastně není ani středová čára, teď
už pravoslavný Vatikán v Zagorsku dostal peníze a udělali
novou, jako stůl rovnou asfaltku a i je krasopisně olajnovaná
a co je úžasně vzrušující, nikoli pro šoféra, že tam je většina
náklaďáků. Já nevím co a kde toho tolik staví, protože vozy
vozí hlínu a ta blina často padá a šoféři mají smysl navíc a
tím přesně vytuší, že ten za nimi přibrzdí, když se oni vecpou
do vedlejšího pruhu a naopak sami lehýnce přišlápnou brzdu o
dvě vteřiny dřív, než ten před nimi dá vůbec najevo, že touží
po místě ve vašem pruhu. A to všechno se neděje v poklusovém
tempu jako před La Manchem, ale namouduši, pokud nebyla
křižovatka se „cvětofórem“ - to slovo mi pokaždé spraví náladu
- tak ručička tachometru u naší Latvije brousila mezi osmdesáti
a devadesáti, zhusta i nad. A přitom, přitom bouračku nebo
nabourané auto nevidět, auta zahynou v drtivé míře na sešlost
věkem, každých pár set metrů, každých pár vteřin vidíte osobák
i náklaďák u kraje cesty a šofér se rochá v motoru, lepí gumu
nebo se válí pod auťákem.
Šofér byl zřejmě aktivní fotbalista, nebo alespoň ctitel klubů
velkých jmen; nad předním oknem měl několik zahraničních
vlaječek a Vlasta usoudil, že i když nejsme fotbalový klub
na zájezdu, udělá mu naše vlaječka radost. Nedal to na sobě
znát, ale celý týden, co s námi jezdil, tam ve společnosti Chelsey
a Westham Unitedu visela. I když jsme předtím jeli dlouho
po velkém kolcu a pak se po paprsku vraceli do středu Moskvy,
nebyli jsme daleko od jejího okraje. Z Ivantějevky jsme najeli
dobrých sedmdesát kilometrů a zdálo se, že nejméně tuhle
porci budeme absolvovat každé ráno i večer.
Už stáli na schodech a vítali nás, Timda i jeho fámulus
Voloďa. Výzkumák to byl jako hrom, jenom to, co jsme viděli
z parkoviště bylo velké jako Národní shromáždění. Nemohl
tam stát dlouho a přesto, ve vrátnici byly závory jako kdysi
v pražském metru, teď už nefungovaly, jenom vrchní vrátná
odpovídala na pozdravy lidí, kteří šli ven a dalších, kteří
vcházeli. A fakt, ta teorie o nemožnosti udělat všechny schody
stejně vysoké nebo napojit podlahu na podestu v jedné výši, ta
platila i tam. Dokonce v jednom z pater by to bývalo nevyšlo
ani zrušeným schodem, nebo ten schod zrušili a pak zřejmě
dodali původní materiál a tak se podlaha svažovala k chodbě,
aby dohnala to, co marnotratně prohýřil poslední ze schodů.
Naše království bylo ve třetím poschodí ve velké zasedačce
na samém konci chodby. Obě stěny byly prosklené a bylo vidět
jak na Volokolamskoje šosé tak i ven z Moskvy, na velikou
budovu pár set metrů odtud, v jejímž průčelí, těsně u střechy,
blikal přesný čas a teplota. Timda i Voloďa měli kancelář
nedaleko, jen pár kroků a dveře vedle zasedačky vedly
do minikomplexu kuchyňky, hýzlu a umývárny. První, co jsem
udělal, - jo byly tam a byly skoro po okraj naplněné papíry, co
se na ně koncept píše jen zřídka.
Rozesadili jsme se u dlouhého stolu, sekretářka, kudrnatá
a sympatická Nataša zjistila co kdo bude pít a odfičela. Mocní
se zatím nedostavili a Timda udělal lišácký pohled, to je jeho
velmi silná stránka, a udělal jevropský posuněk na frťana,
naznačil tu velikost mezi palcem a ukazováčkem. Totiž, tam
je gesto úplně jiné a jsem si bezezbytku jist, že by si ho nikdo,
kdo je nepoučen, správně nepřeložil. To jsem se naučil hned,
daleko rychleji než vzpomínané „ponjal“. Před lety jsem slyšel
vyprávět, když ještě nebyla v platnosti Gorbyho vyhláška, že
moskevští povaleči, ale i lidé nemající sumu na plnou butylku
- a tenkrát stála mezi třemi a pěti rublíky - se chytají za klopu
a prsty naznačují, na kolik dílů té budoucí láhve mají. Tohle
gesto jsem nikde neviděl, zato i v běžné řeči, když mluví nebo
vyprávějí nějakou příhodu, a v té příhodě se vyskytne slovo
„píť“, přiloží si špičky prstů natažené dlaně na krk, jakoby si
chtěli vypíchnout mandli. To je tak nezaměnitelné a autentické
gesto, že se používá velice, velice často. Ale pro toho, kdo
neví, je nesrozumitelné.
Tak Timda udělal tu jevropskou tázací grimasu a sám si
na ni hbitě a kladně odpověděl. Odfičel ven a za chvíli už
rozléval vodku. „A co si dáš ty?“, zeptal se, protože už
od nás věděl, že nepiji. „Kumys“, zvolal jsem, jako bych byl na
nějakém kvízu. Ne snad, že bych po kumysu bůhvíjak toužil,
kaviár a kumys nemusím snídat každý den, ale mně se to slovo
děsně líbí a je to takový závan dálek a Orientu a já nevím čeho
ještě. „Kumys se pije tam dole, v Alma-Atě“, vykřikla Valja,
páč má v Alma-Atě dědečka. „Tak kvas“, nedal jsem se pokořit
v touze po poznání. I po cestě sem jsem viděl cisterny nebo
kiosky a tam nápis „Kvas“, ale u žádné z nich ani živáčka.
Tímda se nenechal vyvést z míry. „Uleju tě kvasem“, povídá,
„tady v okolí nikde není, ale až pojedou děvušky do města“, a
frťanem ukázal, kde je zhruba střed, „tak džbán ti přinesou a
ještě doma budeš vzpomínat, jestli to vypiješ.“ Jenže děvušky
měly sta jiných starostí, než jet do centra za účelem kvasu. „Tak
kávu“, řekl jsem usměvavé a dobře tvarované Nataše a také
jsem ji v okamžení dostal. Timda měl kratší proslov. Začínal
na přátelství. A na úspěchy. A na obchod. Co argument, to
frťan. Mít tu kvas, tak mi ledviny pošlou výstražnou nótu.
Na kávu jsem zvyklý v daleko větších dávkách.
Načalstvo se někde opozdilo a v mým nitru nabyl vrchu
červíček, který říkal, že by bylo dobré někomu říci, jestli
by nezajel do města pro místenku nazpět. A jak jsem si tak,
bolestně střízliv, představoval cestu zpátky, sám, páč Valje
jsem dal velkoryse milost, jak jsem si představoval, že oni
večer sednou do letadla a za dvě a půl hodiny budou v Praze,
zatímco já budu v tu dobu, dodrží-li Dukla odjezd z Moskvy
v 15.43, tak co oni budou přistávat, já budu teprve v Suchiniči,
první stanici podle jízdního řádu. Padl na mne stesk a smutek
hlubší oceánu a jakkoli cestuji rád, tak domů se vracím
ze všeho vůbec nejvíc rád, to se nedá ani popsat, i kdyby to bylo
jenom z Prahy nebo z Kladna, natož z Moskvy. Přitulil jsem se
k Vlastíkovi a pošeptal jsem: „Vlasto, člověče, co bys‘ říkal
tomu, kdybych s vámi letěl zpátky?“ „To byla blbost, žes‘ jel
vlakem, kolikrát jsem ti to říkal. Já myslím, že je to rozumný.“
To jsou Vlastíkova slova, pokaždé, když chce něco odsouhlasit
a člověka šikovně navede na tu správnou kolej, která sice není
slepá, ale končí v jeho depu, uzavírá: „...já myslím, že je tohle
rozumný.“ „Ale řekni to Ivovi“, čímž myslel Velkého Mága,
tam ostatně nikdo jiný toho jména nebyl. „Aby se necítil, že ho
obcházíš.“ Potřeboval jsem takovou injekci, takové potvrzení,
takovou útěchu a startovní výstřel.
Mocní a supermocní tohoto výzkumáku se zatím nedostavili
a tak jsem se obezřetně přiblížil našemu celkom hlavnému a
vyjevil jsem mu své přání. Bez zaváhání, s velkodušností, která
mu není cizí, myslím si, že v žádném oboru, souhlasil. I on,
ač neměl u mne dluh, získal obrovské plus. Jenže v té chvíli,
když už nebylo zapotřebí vůbec nic, jenom jít nebo zavolat
na některou leteckou společnost, ale ne, já se rozhodl, že
poletím s nimi, a oni měli už z Prahy zpátečku na linku ČSA, to
lepší a svědomité z mých já se pochlapilo a dostalo vrch a já se
začal trápit úvahami, že jestli bude ta letenka o mnoho dražší,
než místenka na vlak, tak že přeci jenom pojedu vlakem. Sám,
samozřejmě, páč Valju jsem velkoryse propustil, jak už o tom
byla řeč. Valju, která se na jedné ze svých četných vnějších
drah dostala až do zasedačky, jsem polapil a pravil jsem:
„Krasavice enteligentní“, a to je neselhávající oslovení, to se
vždy zakucká, „možná že poletíme spolu, s nimi“ a rozmáchl
jsem se jak Šolochov, když vsadil na Tichý Don. „To je fájn,
Pepiků“ a tleskala nadšeně rukama, neboť její projevy radosti
jsou bezprostřední a spontánní, „pojď, zavoláme tam.“
V Rusku, i přesto, že Stalin odmítl zmodernizovat telefonní
síť, neboť to je ideální nástroj - jak pravil - kontrarevoluce,
připadá na úředníka a kancelář víc telefonů než u nás.
A všechny ty telefony jsou permanentně obsazeny,
neboť Rusové obojího pohlaví a všech produktivních i
postproduktivních věků nesmírně rádi telefonují, to je něco
jako národní sport, jako ve Skotsku hraní na dudy, tak tam
telefonují. Kromě toho je k tomu nutí i situace na trhu, musí si
sdělit, kde co mají, nedostali-li v obchodě náhodou zboží, nebo
s kým by bylo možno co vyměnit, poštěstilo-li se jim něco
sehnat. A tak jsou telefony, ať jich je v kanceláři kolik chce,
permanentně obsazeny. Jenže Valja, jedná-li se jí opravdu
o něco, to dokáže prosadit a tak něco zadrmolila a Nataša jí
přinesla papírek s číslem kanceláře ČSA. pazvanili jsme, maje
ucho vedle sluchátka jsem slyšel tu sumu v dolarech a rozjela
se mi kopyta. Zeptali jsme se ještě jednou a fakt, nepřeslechli
jsme se a ta dáma na druhém konci aparatu dodala: „Ale
když sem přijedete osobně, určitě se domluvíme.“ Polykal
jsem naprázdno a bylo mi jasné, že jedu vlakem. Za ten peníz
jsem mohl jet v celém vlaku sám a izvozčici mi mohli dělat
sluhy. Ovšem Valja byla velkorysá a už zase v luftu a mezi
dveřmi zavlála: „Tak to nějak zařídíš, viď, Pepiků.“ Polkl jsem
na pozdrav.
A jak jinak, šel jsem se svou bolístkou a dilematem
k Vlastíkovi, který ve dvou oblastech je nedostižný - ve spřádání
jemných intrik a ve finanční sféře cestovních příkazů. Nejprve
ho ta suma zaskočila, ale jen na chvíli, a potom začal pracovat
jeho chladný finanční mozek a povídá: „Ono to v těch dolarech
vypadá tragicky, ale...“, zamumlal pár čísel a napsal několik
cifer na okraj prospektu, „když to vynásobíš, tak je to ještě
o něco levnější, než jsme platili u nás. A jestli ti řekli, že máš
přijet a že se určitě domluvíte, tak... Ale řekni to Ivovi, ať je
klid.“
Řekl jsem to Velikému Mágovi a, abych se neopakoval,
souhlasil. Nicméně, a to nebyla póza, Vlastovi i Ivovi jsem
sdělil, že si zjistím i cenu místenky a bude-li rozdíl příliš
veliký, přeci jenom pojedu vlakem. Snad ze soucitu mi to
nevymlouvali.
Ježišmanku“, povídá Vlastík, protože jeho další dobrou
vlastností je i to, že nenechává nic náhodě, „my si tam taky
musíme zavolat a ověřit si, jestli ví o našich zpátečních
letenkách.“ Vyjevil jsem v azbuce a v hrubých rysech své
problémy Voloďovi. „Nět problema“, pravil, „my ti dáme
průvoďkyni a zajedete tam a je to“, a to je další věc, kterou
u nich obdivuji, protože i když mám povahu, že se příliš
netrápím budoucími událostmi, pokud nejsou nadosah nebo už
nezačaly, tak přeci tohleto mne u nich fascinovalo. Asi tím, že
sto kilometrů není žádná vzdálenost a hodina a půlden čekání
je „sej čas“, tak zřejmě proto.
Ta dáma se jmenovala Galina, Tamar už bylo v mém
vyprávění dost, a jestliže jsem řekl o ruské Tamaře, že ta byla
šlechtična, která přežila dobu, tak tahle občanka tamní poměry
o mnoho předstihla. Dávala střihem a barvou vlasů, nalíčením
a oblečením najevo, že je někdo. Pro dnes zvolila americký
prapor, tu část, co má pruhy. Pomohla mi svým způsobem,
nechovám k ní zášť, ale byl a je to jediný člověk, který neměl
tu srdečnost a schopnost okamžitého kontaktu s cizincem, i
přes jistou zdrženlivost, která je dána mnohaletým působením
tajné policie. Dostala to za úkol a tak ten úkol byla ochotna
splnit, ale ani o slůvko víc.
Já jsem opravdu nepřijel do Ruska za účelem studia
klozetů, ale ani proto, abych natřásl každou ženščinu, která
bude na dosah.
Byl jsem oblečen vyjímečně do riflové košile, kterou
nesmírně rád, protože riflovinu zbožňuji a tenhleten střih je
právě to, co mi vyhovuje. A khaki kalhoty vojenského střihu
se silnými zipy k tomu, málokdo byl na pochybách, zda jsem
graždanin Sovětského Svazu. Přejel jsem po balíčku maruší
v kapse na stehnech a do ruky vzal svůj a Valjin pas. Dáma
bezeslůvka čekala, až provedu všechny nezbytné úkony,
o kterých jsem právě mluvil a vyrazili jsme.
Vyšli jsme před budovu a já se rozhlížel, kterým autem
pojedeme, bylo jich tam několik desítek a v některých seděli
i řidiči. Než dáma pokynula po diagonále toho velikého
parkoviště a vyšli jsme. Když jsme prošli parkovištěm,
napadlo mne, že někde mají ještě jedno, třeba pro speciální
vozy pro speciální návštěvy, ale v blízkosti nebylo. Přešli
jsme Volokolamskoje šosé a na protějším chodniku byla
u obchodu s nápisem „Konzervy“ nevelká fronta, nějakých
třicet nebo čtyřicet lidí v trojstupu, polovina fronty byla
na schodech, co vedly do dveří obchodu. Zabočili jsme za blok
domů a přešli na souběžnou ulici, snad i to bylo šosé a bylo
mi jasné, že parkoviště nehledáme. Totiž my jsme nehledali
vůbec nic, šli jsme najisto, do betonového jícnu, nad nímž byla
značka metra. Paní Galina zamávala dozorčímu před nosem
plastikovým pouzdrem a za mou osobu vhodila do kasičky
kovovou známku. Stanice, které lze vidět v záběrech filmových
týdeníků to nebyla, chyběl mramor a spousty lustrů, ale vcelku
tam nebylo zle.
Cestoval jsem už několika metry v různých evropských
městech, ale jenom v Praze jsem zažil to, že lidé se způsobně
seřadí na nástupišti, udělají špalír, je-li jich víc, a ti co touží
po výstupu bez problému vyjdou. Jinde se proudy vystupujících
a vstupujících míjejí bez větší újmy na zdraví. Ale moskevské
metro mne okouzlilo, nikoli ohromilo, okouzlilo tím, že
jak souprava přijíždí do stanice, zformuje se uvnitř vagónu
úderné komando. Dav, který čeká, až vlak přibrzdí, netrpělivě
podupává. A ještě něco dlužno podotknout. V Paříži, v Praze
nebo v Budapešti, když někdo vstoupí pod zem s lyžemi nebo
s poličkou na knihy nebo s něčím, co je větší než aktovka, tak
je to kuriozita. Tam je kuriozitou to, že člověk má jenom tašku,
natož holé ruce. Ten chlapík, co stál vedle mne a měl svázaných
deset dřevěných kosišťat, naštěstí bez nasazené kosy, to nezačal
ve vestibulu prodávat, jak jsem se zprvu domníval. Jak vagón
zastavil a dveře zarachotily, ti vnitřní se báli, že budou muset jet
o pár stanic dál a ti vnější se domnívali, že to nestihnou. Galina
ukázala „na zteč“ a blahořečil jsem tomu chlápkovi, co beranil
přede mnou snopem kosišťat, protože z vagónu se vyřítil
Laponec nebo něco podobného a před sebou jako štít valil
skládacího soba. Bez parohů, taky naštěstí, snad to byla taková
gentleman agreement - ty nenasadíš kosu, já odmontuji parohy.
Málem mi to ujelo, ne snad, že bych se tam nemohl probojovat,
ale já byl u vytržení nad sortimentem, co ti lidé všechno s sebou
nenosí. Snad každý měl tu skládací cirkulárku, co jsem o ní před
časem mluvil, valili to před sebou s takovou samozřejmostí,
jako před dvaceti lety u nás nosili dobře situovaní pánové vyšší
platové i věkové třídy buzértaštičku. A fakt, tam bylo kdeco,
lampy a prkna a obrovské krabice a nevím, kdo tomu velel,
těm ztečím ven a dovnitř, ale faktem je, že nebylo padlých a
nebylo raněných, ba neslyšel jsem ani nadávání ani zvýšený
hlas. Ty zásoby tady uvnitř podivně kontrastovaly s prázdnotou
obchodů tam nahoře, na zemi - tehdy jsme ještě nevěděli nic
o První a Druhé Garnituře Boží - ale chápal jsem, jsa o den dřív
poučen Timdou, že když někdo někde narazí na kosišťata, tak
jich vezme hned deset, páč přesto, že v Moskvě nevlastní ani
čtvereční sáh trávníku, šest a půl tisíce verst na východ nebo
jih někdo jiný možná marně shání kosišťata a má zas přístup
k ocelovým ingotům nebo k melounům.
Okouzlující bylo i to, že vagón byl poloprázdný, pohodlně
jsme se posadili a já, žmoulaje v dlani svůj pasport - nechal
jsem ho úmyslně venku - jsem si prohlížel spolucestující.
Jak už jsem říkal v úvodu, do kterékoliv země můžete jet
s předsevzetím, že je tam všechno špatné a naopak. Já jsem
nejel s představou, že Moskvanky budou chodit v laptích, přes
rameno řasnatý šál. Ale velice příjemně mne udivilo, že chodí
velmi slušně oblékané, podle poslední módy a opravdu křiklavě
nalíčené jsem viděl jen zřídka a u kategorie věku velmi zralého,
jako byla moje průvodkyně. Znamená-li však něco mladá
dáma v Moskvě, pak nemá na sobě tepláky, to opravdu ne, ale
po usednutí otevře cizojazyčnou knihu a sleduje ji. Ta v našem
vagóně měla Dickense v originále, název zakrývala drobná
dlaň.
Galina seděla vedle mne a neřekla ani slabiku, byl jsem
natolik nadšen sortimentem přepravovaného zboží, že jsem
se ani nepokoušel o nepoddajný rozhovor. V Paříži nás naše
báječná průvodkyně mimo jiné upozornila i na to, že žádné
místo v Paříži není dál od stanice metra, než dvě stě metrů.
V Moskvě to musí být o hodně víc, metro si to šupajdí nejméně
padesátkou a jeli jsme dlouhé a dlouhé minuty, než zastaví
ve stanici. Nevnímal jsem počet stanic, Galina kývla a vstala.
Zařadil jsem se za muže s pračkou a vsadil jsem na náš tým, že
budeme silnější než náš soupeř, který se zaštítil vanou. Vypadli
jsme na povrch, ani nevím jak, a já se rozhlížel, kde budou
plát neony s firmou ČSA. Plálo tam mnoho neonů, avšak
mluvily cizí řečí, germánskou, jemerickou, ba i slovensky „Martimex“, hlásal ten poutač. „Je-li tu slovenský Martimex,
proč by neměl být v blízkosti i ČSA nebo alespoň Slovair?“
Ale kam oko dohlédlo a ucho doslechlo, ČSA něvidět, něslyšet.
Paní Galina si myslela, že žasnu nad Moskvou. Nasměrovala
mne trošku doleva, proti proudu vozidel k hloučku lidí, kteří
tam postávali pod neutěšeným přístřeškem. „Zástupci ČSA
vypadají neutěšeně“, blesklo mi hlavou. „Pojedeme ještě
kousek“, řekla Galina a mne stačí ťuknout, nad námi se pnuly
dvojlinky troleje a podlaha byla bez kovu. „Trolejbusem?“
položil jsem řečnickou otázku, aby bylo jasno, že jsem světák.
„Da“, odvětila bezbarvě Galina. Lidé v hloučku znejistěli a
opravdu přijel. Už novější typ a nevím čí výrobek, taková ta
harmonika, co je občas vidět v alternativním provedení i u nás.
Popadl mne v té vteřině vztek na toho blba, co před lety zrušil
v Praze trolejbusy, v rámci světovosti nebo čeho. Za mých
mladých let stačilo na Václaváku sednout na pětapadesátku a
za pár minut byl člověk - bezhlučně a bez založení na nádor na
plicích - před kolejí v Podolí.
Nastoupili jsme do přední části a Galina se usadila
v polovině té přední části. Já dvorně postával, páč jsem nevěděl,
jakým způsobem uniknu revizorovi, neb Revizor tu má
od dob Čechova velice silné postavení, já naopak v tu chvíli ne,
nýbrž jsem neměl jízdenku. Galina při vstupu zase zamávala
plastikovým pouzdrem a já jediným, čím jsem moh‘ mávat,
no jediným ne, ale byli jsme přeci z Jevropy, tak to byl můj
pas, taky že jsem s ním nenápadně výrazně mával, aby všichni
viděli. Napadlo mne, že tu třeba mají takový dobrý zvyk, že
cizinci s cizím pasem tu jezdí zdarma, jako u nás penzisti.
A pak začalo probíhat to, co mne podruhé v témže dni a
díky hromadné dopravě okouzlilo. Galina vylovila z peněženky
barevnou bankovku, poklepala občanovi, co seděl před ní na
rameno a řekla mu pár slova současně předala do špetky dlaně
bankovku. „To má kliku“, myslel jsem si, „potkat známého, co
mu dluží pětku, nebo co to bylo za peníze.“ Avšak ten známý
před ní nebyl tím správným dlužníkem a dal to dál a ten zase
dál - připadalo mi to jako hra na tichou poštu, když jsme byli
malí, vždy při tom řekli nějaké heslo. Já nevím, proč si potrpí
u dopravních prostředků na sešikmené rohy, kabina řidiče byla
také šikmo seřízlá, ta stěna co ústila mezi pasažéry a celičká
byla polepena upozorněními a varováními, vyvedenými
převážně v červené barvě, aby byla výrazná, takže splývala.
Myslel jsem, že nakonec je ten Galinin známý s dluhem
šofér, nebo že se složili na šoféra, jak bývá někdy zvykem při
domácích odborářských zájezdech.
Kromě nápisů o nebavení se s šoférem a nezakrývání
jemu výhledu do prostoru pro pasažéry a provedení držení se
za jízdy za účelem vyrovnávání naklápění tam byl i vzkaz,
že jízdenky se smí nakupovat jenom když trolejbus stojí
ve stanici. A vskutku, jen jsme zastavili, ten konečník z tiché
pošty vsunul tu pětku do otvoru pod nápisem o možnosti nákupu
a vbrzku dostal zpět nějaký dotazník, z dálky to vypadalo
na sčítání lidu nebo na něco z UNESCA. A ten umně poskládaný
svitek putoval zpátky toutéž cestou, až přistál u Galiny. Ta
mi ho podala a já chtěl připomenout, že nemám tužku ani
brýle, abych mohl začít vyplňovat. „To je jízdenka“, měla
neočekávaně dlouhý projev Galina a páč se mezitím trolejbus
dost naplnil, vzala mi jízdenku z ruky a zas něco pravila pánovi,
co stál nad ní a moje jízdenka putovala druhou větví té tiché
pošty zas dopředu, ne však až ke kapitánovi, ale k malému
přístrojku na tyči pro držení se za jízdy za účelem naklápění
vyrovnání a prostorem se rozlehlo tenounké a kovové „nik“
a moje procvaklá jízdenka putovala zpátky. To mne okouzlilo
ještě víc, než přeprava nemovitostí metrem. Představa, že dám
někomu v metru dvojku, aby mi vpředu koupil lístek - tak jsem
ho v tu chvíli viděl naposledy v životě, protože by zdrhnul i
s dvojkou v první stanici. Avšak nedosti na tom! Jak jsme se
blížili k centru, trolejbus se naplnil až k prasknutí a i já jsem byl
poctěn důvěrou a poslal dopředu lístek k procviknutí a co byla
sóda, bylo to, že okolo mne putovaly i dost velké bankocetle a
dospěly k adresátovi a vracely se zpátky rozmělněné do lístku
lačného cvaknutí a zbylých peněz. A já namouduši několikrát
viděl, jak občan dostal ten větší peníz, páč si tichý pošťák holub
myslel, že je to ten správný adresát, ale on řekl ne, já dal jenom
třírublovku a poslal to dozadu, kde byl ten, co dal pětku. Kdo
si dokáže představit něco podobného u nás, pak je ho škoda,
nepíše-li romány nebo alespoň povídky s tématikou sci-fi.
Provoz zhoustnul tak, že nebylo ani vidět na protější stěny
ulice, ale jeli jsme stále svižně a i když si trolejbus pochopitelně
nemůže dovolit to, co Latvija, tak i tento řidič byl fachman.
Když zabrblal nějaké jméno, Galina lehce přizdvihla jedno
z obočí, což byl projev ve smyslu, že i naše pouť je u konce.
Trolejbus se neopouští a neztéká způsobem vlastním metru už
proto, že ti zvenčí to mají do kopce a oba navíc úzkými dveřmi,
takže jsme vystoupili prakticky uprostřed Moskvy, Galina sice
věděla kde jsme, ale nevěděla, kdě nachodiťsja ulica Fučika.
„Minutočku“, zahýřila slovesně, „zeptám se.“ A udělala nálet
na jednoho staršího pána, který si nepostavil tašky, to ne, a
střecha jedovatě zeleného kloubouku - kdo v Rusku něco
znamená, tak k teplákům a zlatým zubům nosí také klobouk
převážně barvy, kterou bych nikdy v kloboučnickém vzorníku
barev nehledal - ukázal jedním směrem, mírně s kopce. Beze
slov jsme přešli několik málo ulic a náhle paní Galina řekla
něco v tom smyslu jako: „A tady už to znám“, což byla pravda,
a v té ulici bylo naše obchodní zastoupení a hned naproti docela
malinká kancelář s hýřícím nápisem ČSA. Tak malinká, že tam
seděla jen jediná žena středně mladších let, docela pěkná, a
protože v té mikroskopické kanceláři byla sama, zdálo se mi,
že už přes sklo se na mne usmívala. Vešli jsme a jestliže jsem
si myslel, že Galinu mi dali s sebou také proto, aby mi pomohla
v jednání s úřady, pak jsem na to musel setsakramentsky
zapomenout, protože Galina udělala beze slov takový posuněk,
jak bych to řekl, jako když vás uvádí zřízenec k přijímacímu
pohovoru nebo na konkurs, ukázala rukou k tomu stolíku, co
mu velela dáma v rudé uniformě a sama se uvelebila do kožené
klubovky u prosklené stěny. „ To jsem já“, začal jsem azbukou,
„co jsme volali před hodinou, že bychom chtěli dva lístky
na linku co odlétá z Moskvy do Prahy v pátek ve dvacet hodin.“
Jenom kývla a stále se usmívajíc tím služebním úsměvem
prstíky prolistla několik papírů na stole. „Vzpomínám si“,
řekla. „A vy jste naznačila, že když přijdu osobně, tak že se
domluvíme přesněji“, pokračoval jsem. Znovu kývla a vytáhla
horní levý šuplík a v něm na kusu papíru s perforací pro
počítač měla modrou propiskou a velmi tiskacími a latinskými
písmeny tři linky, kromě té naší kýžené jsem tam zahlédl snad
i Athény, nemá se to dělat, ale nedalo mi to. „Tak ta letenka
by stála“ a pověděla sumu v dolarech, která byla poloviční
než ta, co mi říkala do telefonu. I tak to byla paleta, že mít to
v kapsičce docela soukr, mohl bych v Tirschenreuthu v obchodě
pana Bayera s elektrozbožím zakoupit něco dost elektroníky.
Zase, v tu nejposlednější chvíli se začala ve mně mydlit ona
vzpomínaná špatná a dobrá já a já pak, jeho prevoschoditělstvo
Pepa namísto abych řekl: „Tak já to beru, šéfko“, zaskočil to
mé z lepších já ten dolarový přídomek, ještě dlouho, dlouho
bude maruše i dolík synonymem pro něco exkluzivního a já
začal smlouvat v tom duchu, že proč to mám platit ve valutě,
když jsem občan z Československa a chci navíc letět linkou,
která také patří Československu a kdybych to byl býval udělal,
jako to udělali moji kamarádi, se kterými chci letět, tak jsem
to mohl v Praze zacvaknout z našich. S chutí mne vyslechla
i přesto, že skupina čtyř chlapíků v listrových sakách a s
podezřelými aktovkami, jakoby z oka vypadla tvůrcům filmů
s tématikou mafie a Cosa Nostry, se s tlumeným hovorem
prodrala dovnitř a uvelebila se na vedlejší pohovce vedle
Galiny. Zalovil jsem okázale v té kapse na stehně, kde mne
hřál balíček maruší a poslepu jsem je jakoby přepočítal. Ta
špatná a dobrá já si dala druhé kolo toho mače o šlechetnost
a já i přes tu razantně sníženou cenu nezaplatil a neodnesl si
dvě modrobílé letenky ČSA, ale jal jsem se k té stewardce
stále ještě rusky takto hovořit: „Madam“, já fakt říkám všude
madam a ono to funguje, „zablokujte nám tady ty dvě letenky
a já si ještě někam skočím a potom přijdu a koupím si je.“
Přikývla. „Mám tady s sebou marky“, pochlubil jsem se. „Ale
já nesmím přijmout jinou valutu, než americké dolary“, řekla
s líbezným úsměvem a mně se nechtělo do další debaty, proč
ne, když jako Čechoslovák nemůžu zaplatit Čechoslovákům co
řídí letadlo, tak kruci proč nemůžu udělat to, co platí kdekoli
na světě - zaplatit libovolnou valutou.
Zabloudila pěstěnými prstíky po klávesnici počítače
a řekla, stále ještě rusky, že tedy bude bronírovat - to je pro
Sověty zamluvit - dvě letenky a najednou, zničehonic, bez
varování, přešla do angličtiny. Nevypadal jsem moc jako
rodilý Jemeričan, i přes rádoby americký ohoz, tím spíš, že
jsem vyjevil v touze po neplatbě valutami svůj původ, ale ona
přešla do angličtiny. Jsem gramotný i v této řeči a tak jsem jí to
celé zopakoval v angličtině a pak se mi stala ta věc, co se stává
hercům při premiéře, že mají „okno“, vakuum, vymazanou
mozkovnu. Byl jsem schopen vyjmenovat číslovky od minus
nekonečna přes nulu, která je také číslo, což si uvědomuje
málokdo, až do plus nekonečna, ale jedno, jen jedno jediné
mi v té posloupnosti chybělo - dvanáctka, datum mého
odletu. Tak parádně jsem se nezašleh‘, to nepamatuji, hlavou
se mi to honilo rusky, česky, německy i indonézsky, ale to
správné „twelve“ se někam zakutálelo. Chvíli si myslela, že
to je nějaká kratochvíle, nějaká prémie vděčného cestujícího
Československým aeroliniím, ale velice brzy jí došlo, že má
bezplatnou vstupenku na jednu z těch premiér.
„Ale my můžeme mluvit také česky“, a řekla to perfektně,
jenom s málo odlišným přízvukem. Přešli jsme tedy do češtiny,
na obrazovce počítače se rozbřesklo moje jméno a potom
Valjino, zapištěla tiskárna a já dostal do ruky úzký proužek
papíru s bronírovkou. „Rezervujeme vám to do šestnácti hodin
do zítřka, jsou to poslední dvě místa na tuto linku.“ řekl jsem,
že se určitě ozvu a to šlechetné já, co momentálně zvítězilo,
mi řeklo: „zkusíme ještě, kolik bude stát místenka na rychlík
Dukla, co jede do mé vlasti a kdyby sleva byla výrazná, poletí
jen Valja a Pepa pojede vlakem. . Paní Galina se zvedla při
mých závěrečných slovech a mafie v listrových sakách
přistoupila k pultu, silně hlaholíc.
Vyšli jsme před kancelář a já pravil, jak mi to diktovalo
moje zvítězivší dobré já: „Teď ještě pojedeme na nádraží
a já zjistím, kolik stojí lůženka do Prahy.“ „Nepojedeme
na nádraží“ - to byl přímo vodopád po slabikách a slovech,
„tam se prodávají místenky jen pro ten den. Musíme zajet na...“
a řekla šíleně dlouhé zkratkové slovo, kde jsem postřehl slovní
kmeny „inteť“, „trans“, „turist‘, ale bylo to delší. „Pojedeme
trolejbusem“, zajásal jsem, neboť mám trolejbusy velmi rád.
„Ani trolejbusem, ani metrem, je to daleko, nestihli bychom
to. Mají polední přestávku.“ Polila mne jinovatka. Všude,
i mezi lopatkami. Tam to je nejnepříjemnější. Páč když oni
řeknou nedaleko, je to - jak už jsem říkal, jako z Varů do Prahy.
Což teprve jestli řeknou, je to daleko“! Představoval jsem si
sibiřskou pobočku Čedoku v ruské verzi, protože daleko, to už
mělo kosmickou příchuť.
V Moskvě se staví automobily dvojím způsobem.
Vstoupíte-li na krok do vozovky a vodorovně předpažíte
pravou rukou s hřbetem dlaně nahoru, znamená to z devadesáti
procent, že stavíte taxíka. Podložíte-li palec dlaně obrácené
do směru přijíždějících vozidel, znamená to, že si myslíte,
že se nějaký šofér, který momentálně jede bez načálstva,
dovtípí nebo ztratí strach a sveze vás požadovaným směrem.
Na periferních čtvrtích Moskvy, najmě na velkém kolcu si lze
k noze postavit dvě lahvinky piva nebo butylku.
Galina zvolila tu civilizovanou, úřední verzi. Za dvacet
vteřin nám třetí z přejíždějících taxíků zastavil. Je-li co
závidět, pak počet taxíků a to, že nehledají vysloveně cizince.
Nebo jsme se cizincům lichotivě podobali. „Nemluvte“, stačila
špitnout ještě Galina, jakobychom předtím nezavřeli ústa, dřív,
než šofér s tváří a knírkem filmového herce předválečných
let elegantně přistál se svou černou volhou jen pár centimetrů
od našich nohou. Nemusela říkat proč, protože už při cestě
s Timdou jsem vyzvídal, kolik stojí taxík. „ To máš různé“,
povídal tehdy včera Timda, „normálně to je pár kopejek
za kilák, ale jak zjistí, že jsi cizinec“, a příšerně se zašklebil,
„tak budou chtít dolar za kilometr. A jestli budeš mít z pekla
štěstí a usmlouváš je, tak počítej se čtyřmi-pěti rublíky za
kilometr.“ Galina řekla to kouzelné slovo končící na „turist“,
šofér se ještě na něco zeptal, upřesnili si zřejmě místo a vyjeli
jsme. Jen třikrát jsme se krátce zastavili na červenou a potom
jsme jeli. Zas tou normální cestovní městskou rychlostí, což
čítá mezi osmdesáti a devadesáti a já jsem si říkal, poučen
taxami pražských taxikářů, že i když to směním, to co mám
v kapse, že se nedoplatím, že mělo raději zvítězit to špatné
já a já měl bez koketování s cestou vlakem koupit rovnou
letenky. Hlava mi pracovala jako kalkulačka a já násobil
průměrnou rychlost časem a potom pěti rubly a vycházel
mi plat ministerského předsedy. Galina, aby to nevypadalo,
že veze výpravu hluchoněmých, občas prohodila větu jako:
„Muzeum...nádraí...obchodní dům“ a já říkal procítěně: „Da,
da, da.“
Jeli jsme hodinu a pár minut a já to odhadoval jako
z Rakovníka do Prahy a hynul jsem, když jsem si představil tu
paletu. Čas od času jsem sice mrknul na taxametr, který neměl
poruchu, jak bývalo zvykem u našich taxikářů a ukazoval
zprvu děsivou sumu, ale pak mi došlo, že to jsou kopějky a
když jsme přibrzdili, vycházelo to něco málo přes čtyři rublíky.
Jenže tuhle fintu znám, když jsem létal, měly některé přístroje
docela mírnou stupnici, ale nahoře vpravo se na ciferníku
uvádělo „x 100“ nebo „x 1000“, což asi taxiizvozčík prozíravě
vyškrábal nebo zalepil, aby se zákazníci neosypali, kdyby jim
tam nabíhaly měsíční platy.
Ještě jsme nebyli na místě, zakufrovali jsme v nějaké
moderní čtvrti, nebyly tam samé paneláky, ale i stavby
z červených cihel, tady se Galina rychle zorientovala a
po dvojím nebo trojím odbočením jsme byli na jednom
z hlavních šosé, neb tam byl velice silný provoz a i spousta
prázdných výkladních skříní.
Zase jsem se přesvědčil pohmatem, jestli mám maruše
v kapse, kdyby snad náhodou s sebou Galina neměla roční
mzdu s prémiemi, ale šofér s knírkem i tváří Adolfa Menjou
řekl ruble čtyři a pár kopějek navíc. Tak to mi vzalo dech a
nevěřil jsem svému sluchu a schválně jsem přistál poblíž,
abych se přesvědčil a fakt, Galina mu dala ty čtyři ruble
s malým dýškem v kopějkách.
Úřad, co mi měl objasnit, za kolik se cestuje z Matičky
Moskvy do Matičky Prahy, vypadal zvenčí naprosto jako úřad;
měl široké a aluminiové dveře bohatě prosklené a nepříliš
velký ruch v těch dveřích. Což mne zmátlo. Protože když
jsme vstoupili do sálu bez oken, bylo tam příšerně narváno.
Na stropě byl světelný most ze zářivek, že by se za něj nemusela
stydět sportovní hala a kolem těch všech stěn byla síla stejných
malých okének a plochy mezi těmi okénky byly polepeny
červenými nápisy ve zkratkách, aby se tam toho vešlo víc a
každé okénko mělo velké červené číslo po straně. Kdybych to
nevěděl z učebnic a od Julka Fučíka a též z četných záběrů
MOSFILMu, jakož i z osobních jednání, myslel bych si, že
Sovětský Svaz je složen z obyvatel žlutavé pleti a šikmých očí
a jednotného vzrůstu do normalizované vysoty metr a jedna
polovina. A že právě mají sjezd v sále toho úřadu pro zahraniční
cestující, páč já tam viděl snad dva nebo tři, co mírně čněli nad
- jak výškou, tak bělobou.
Galina zavelela: „Tam“ a vzali jsme kurz úplně napříč,
až k okénkům na kratší straně vpravo, přes celý sál. Žmoulal
jsem pasy a jízdenku z rakovnického Čedoku, tu zpáteční,
krvavě zaplacenou, ke které jsem tady chtěl dokoupit místenku
a lůžko.
Obklopoval nás dav, jako když otevřou brány veletrhu
v Brně, nebo když přijede papež. Jel jsem vpředu jako
ledoborec a volnou rukou jsem přestavoval delegáty toho
sjezdu do vedlejších pozic a mezer, zbytek jsem rozháněl
loktem. Galina jela v příďové vlně za mnou a netrvalo dlouho
a stanuli jsme u okénka číslo 10. Nebyl jsem na řadě, přede
mnou stáli ti málo urostlí delegáti, tři nebo čtyři, ono se to dalo
v tom hemžení dost obtížně poznat, kam kdo patří. Galina se
zas postavila opodál - jak ta dáma byla skromná - a já trpělivě
stál. Jenom chvilku jsem trpělivě stál, protože tam snad byli
všichni spřízněni, všichni z jedné rodiny, protože mne začali
obíhat a někteří proběhli i pod nohama a jestli něco nesnáším,
tak to jsou lidé, kteří předbíhají ve frontě. A samozřejmě, že
nejsem rasista, že bych se takhle choval i vůči domorodcům
v mé zemi, a tak jsem vždycky loktem, jeb“ a kolénkem vychýlil
ze zamýšlené dráhy a byl jsem jako kdybych hrál obouruč na
dudy nebo se chystal vzlétnout, jak jsem tam rozháněl ten
cestováníchtivý dav, který se snažil dostat k lizu dřív než já.
Nelíbilo se jim to, dávali to najevo i posunky a neartikulovanou
řečí, ale já měl morální převahu dvou hlav navíc a váhy
nejmíň třínásobné, což jsou argumenty, které se jen obtížně
vyvracejí. Znavená, ale stále ještě řízná dáma za okénkem
číslo deset neutrálně vyslechla mou naučenou formuli, kterou
jsem si během potyček s delegáty sjezdu autonomií několikrát
zopakoval. „Prosím vás“, řekl jsem pečlivě, „potřebuji
místenku a lůžko na rychlík Dukla na...“ „Nomer odin“,
zařvala bohyně z druhé strany skla a několik tatařínů mne
podběhlo a začali ševelit svá mimoguberniální přání. Galina
přivřela své taky malinko sešikmené oči a přikývla, jako kdyby
byla zkušební komisař a ta dáma vně okna čísla deset jenom
potvrdila její názor, že to není to správné okenko. Zvedl jsem
ruce nad hlavu, ne že se vzdávám, ale takhle nás učili na vojně
překonávat vodní toky a ve zdvižených rukách se drží puška a
malá polní. Já tam měl jenom pasy a svou jízdenku, leč stále
bez místenky, a i když nejsem rasista, jestli to náhodou nevíte,
tak v tu chvíli jsem si móc, ale opravdu móc přál tu pušku k
těm pasům a jízdence mít, jakož i pár ručních granátů podél
pasu. Nejlépe obranných.
Okénko nomer odin bylo přesně v protějším rohu, hned
vedle dveří, kterými jsme před půlhodinou vstoupili. Nachýlil
jsem se vpřed do úhlu, jako má bejk na corridě, když si
vyhlédne toreadora. Já si vyhlédl okénko nomer odin. Zpáteční
cesta proběhla bez větších incidentů. Do úpění maličkých
jsem bez přestávky říkal: „Izvinitě, izvinitě“ a ta má dudácká
obouruční muzika i je vzala za srdce, křepčili jako diví.
U okénka nomer odin jsem byl čtvrtý. Dva z těch tří přede
mnou nebyli autonomní. Z čehož jsem jenom na chvíli usoudil,
že i v Moskvě panuje rasismus, neboť žádný z tatařínů se mne
nepokusil obelstít a dvě třetiny té fronty přede mnou byli běloši.
Jinými slovy, že okénko číslo jedna je „For White Only!“ Šlo
to dost rychle, za deset minut jsem už byl u lizu. A jak jsem
se nadechl, abych vyjevil své, i při cestě sem zopakované
přání, najednou začal prostor temnět a netemněl jako když je
ničím nerušené stmívání, ale po skocích, jako když v hospodě
postupně zhasínají světla a potom zaslechlo mé ušo slabounkatá
nikání a fakt, na stěně mezi okénkem a vstupními/ výchozími
dveřmi byly místo plakátů tisíce páčkových vypínačů a u nich
stál lord-strážce vypínačů v livreji a dělal prstíčkem „nik“ a co
niknutí, to odešla vždy jedna ze zářivek stropního světelného
mostu.
Byl už jsem na řadě a stál jsem přímo před hraničním
šoupacím sklem a vládkyně prostoru za okénkem nomer odín
sesula to silné, dobře šest milimetrů tlusté sklo až nadoraz
dolů. Nastávala polední přestávka, to bylo víc než zřejmé a
já to nechtěl vzdát bez boje a čekat až se dámy zpoza okénka
naperou boršče a kvasu, to se mi nechtělo, a tak jsem nasunul
hlavičku k mluvítku, prořízlému do skleněného pancíře a zvolal
jsem do prostoru za ním: „Madame, já jsem z Československa“,
a Galina vpravo souhlasně přikývla, „minutočku, požalsta.“.
Dáma se tyčila na druhé straně vědoma si toho, že
rozhoduje o tom, zda lidé opustí gubernii či nikoli a nevěřili
byste, jak je těžké mluvit s hlavou do vingle se šmakovákem
těsně nad deskou impregnovanou četnými doteky vznešených
dlaní a přitom s očima naštorc sledovat, jaký dojem zanechává
vaše žadonění na bohyni na druhé straně. Galina pípla, že
ten pán točno prijechal z Československa. Narovnal jsem se,
nikoli proto, abych zastrašil soupeře, jako to například dělají
medvědi a drobní savci, ale překrvila se mi hlava a začal mě
brát hexenšůs. Navíc jsem měl vysazený zadek kolmo do
prostoru a nebylo vyloučeno, že mnou pobití tataříni toho
využijí a při cestě na ulici se mi pomstí. Vím totiž, jak se zápasí
s medvědem a mně v Praze přezdívali Grizzly. V polepšovně
pak Medvěd Šedák. A jestli to znají tataříni, jak úspěšně bojovat
s medvědem, tak to bych asi vyboural hlavou i to tlusté pancéřové
sklo. Nezdálo se, že by dáma na druhé straně stěkla poklesla
v kolena nad tím sdělením, takže jsem operativně vypustil slogan
„Gável - Jevropa - šaganije“, nicméně povysunula skleněný
pancíř kvůli lepší slyšitelnosti. Vzal jsem to jako pokyn k
další promluvě. „Já bych chtěl jedno lůžko na rychlík Dukla“,
zanotoval jsem s nadějí. „Štóóóó?“ zvolala dáma odnaproti a
ta prodlužovaná „ó“ rostla a sílila a začala vyplňovat rychle
se vyprazdňující prostor. „Štóóóó?“, opakovala nevěřícně a
poprvé jsem viděl v jejích očích, ukrytých za tlustými skly,
záblesk zájmu. Prohlížela si mne s netajeným zájmem, pro
což je i v Rusku platné mezinárodní slovo „intěres“, nemlich
tak, jako kdyby k přepážce přistoupil opravdický grizzly nebo
někdo z gosudarstva. Nebo ufón. Lord-strážce vypínačů nám
nechal pár zářivek pro lepší vychutnání vzájemné pantomimy
a doprovodných zvukových efektů. Kdybych ji požádal
o ruku, nemohlo ji to zaskočit víc. „ Vy nevíte“, řekla zavile,
„kolikátého je dnes?“ „Devátého“, pospíšil jsem si s odpovědí,
páč lord-strážce vypínačů odniknul další trubici. „Nóóóó“,
zachrčela ta křehotinka a mohla velet u Slavkova nebo
Traffalgaru, bez jakéhokoliv megafonu. „Co no?“ Bože, jak já
jsem někdy i statečný ke vrozené a neutuchávající skromnosti!
„Vždyť chci lístky až na dvanáctého, to je až...“ „Soudruhu“,
zvuk sirén před náletem, za války vtoroj mirovoj otěčestvennoj
. dodnes si jej umím bez problémů vybavit, když chci, teď to
přišlo samo, „v naší zemi je pravidlo, že se lístky na lůžko
kupují první den v měsíci a všechny se prodají za pár hodin.
Jiné cesty nět“ a povytáhla o něco víc pancéřovou skleněnou
šoupačku, což jsem si vysvětlil tak, že si to rozmyslela a udělala
mi prostor pro zasunutí. „Ale já mám tady“, blekotal jsem, „už
koupenou jízdenku zpáteční, k nám domů, v Jevropu, a dal jsem
za ni hříšný peníz a proč mi tedy prodávali u nás zpáteční, když
u vás mi nemůžete prodat... podívejte se“, a nasunul, chtěl jsem
podsunout tím rozšířeným otvorem růžovoučkou zpátečku
pomocí svých prstů, naštěstí jsem zasouval jenom svoje prsty,
páč se ozvalo: „Ně intěresujeť‘ a jen o pár milimetrů unikly
moje prsty skleněné guilottině, která sykla a jebla do spodní
desky tak, že představa, že bych .zasouval jinou partii, i když
to není běžné ani tam, a zas mne oblila jinovatka, tentokrát
v partiích, kterých se to bolestně týkalo nejvíc. I pochopil jsem
v té razantní vteřině, proč přizdvihla sklo a lord-strážce vypínačů
sloužil za Velké Vlastenecké dozajista u samopalníků, protože
v rychlém staccatu udělal „nik“, „nik“, „nik“, „nik“ a jediným
světlým bodem v tom sále a v tom jednání byly vstupní/
výstupní dveře, které teď měly jednoznačnou funkci. Galina
zas pokývala souhlasně hlavou, jako že to probíhá všechno
přesně podle plánu a že je navýsost spokojena s výsledkem
jednání. „To byste musel jít v Ten Den na Kyjevské nádraží a
tam se ptát a pokusit se sehnat místenku. Jiné cesty nět.“ „Tak
tos‘ mi holka mohla povědět o půl dne dřív“, myslel jsem si.
Všechno zlé je k něčemu dobré, říkají staří, ale i mladší
Slované, takže teď jiné cesty nět a já pro sichr zavolám
do aerolinek, že ty lístky určitě beru. A sdělil jsem ten nápad
Galině. Přikývla a přešli jsme silnici a hned na dostřel byla
budka telefonična jak z poválečného filmu. Fakt, i budky tam
mají v pořádku a fungují a nejsou u nich fronty. Byli jsme
sice na periferii, takže tam ty fronty neměly být, ale na druhé
straně by měly být budky v horším stavu než v centru. Prostě
nebyly a fungovalo to, Galina vhodila minci do automatu
a předložila mi před oči papírek s číslem a já vytočil a než
telefon na druhé straně horké linky podruhé zazvonil, ozval se
příjemný ženský hlas. řekl jsem: „TOS Rakovník, Mašek“, jak
už mám ve zvyku z práce, ale pak jsem rychle řekl, a česky, „to
jsem já, co jsem u vás dnes dopoledne...“ „Poznala jsem vás
po hlase“, řekla dívenka z ČSA. „ Tak ty lístky určitě beru,
volám kvůli tomu, abyste je neprodali.“ „Nebylo třeba volat,
vždyť jsme se přeci domluvili. Do zítřka, do šestnácti nula nula
je máte zamluvené.“ „A opravdu musím v dolarech?“ pokusil
jsem osud. „Opravdu musíte v dolarech. Jiné cesty není.“
Rozloučili jsme se a já jsem se chystal pomoci Galině při
stopování taxíku. „Teď už nepojedem taxíkem“, řekla, „teď už
je času dost‘, jakoby tam všichni kmitali jako mravenečkové.
„ Trolejbusem, trolejbusem“, chtělo se mi zablekotat, jenom v
duchu, samozřejmě. „Pojedeme metrem“, pravila Galina, „ale
nejprve si zajdeme něco pokušať .“ Namítal jsem, že nemám
rublíků, že není zapotřebí jít na něco k zakousnutí, ale Galina
se poprvé usmála a řekla: „Jste můj host.“ Šli jsme poměrně
daleko a já jsem se pokusil o konverzaci. Nebylo to nejhorší,
trošku roztála a zvěděl jsem, že pochází od Donu, proto ty
malinko sešikmené oči, že se tam moc těší, neboť tam jsou ještě
lidé dobří, nezkažení, upřímní, pohostinští, prostě „prirodnyje“
a že v pátek tam odjíždí na dovolenou.
Taverna, do které jsme zapadli, patřila do sorty luxusnějších
v Moskvě. Už to, že neměla veliký nápis „stolovaja“ a
mamutí rozměry. Místnost byla malá a útulně osvětlená a
také poloprázdná, což všechno patřilo k výhodám. Sortiment
se jen velmi těžko hledal a nejenom proto, že nebyl příliš
rozsáhlý, byl div, že vůbec něco měli. „Kávu nebo čaj?“,
zeptala se Galina a já se těšil na lok kávy, měl jsem kofeinový
dluh. „Kávu“, odtušil jsem hbitěji než se slušelo. „A k jídlu?“,
doprovodila to lehýnkým přizdvihnutím jednoho obočí. „Nic“,
protože mne zachvátil zas ten smutek, že tam mají takovou
bídu. „Ale salám mají“ a ukázala jakoby pod pult, u kterého
jsme stáli. Přikývl jsem. Starší dáma z druhé strany hranice
nachílila svůj rozverný bílý čepeček, něco mezi čelenkou a
zdravotnickým čepečkem, spíš kombinace obou, vytáhla nůž,
jako kdyby hodlala porcovat vorvaně a zručně uťala několik
plátků. Zvážila to a rozdělila na dva malé talíře. Galantně
jsem je odnesl ke stolu až v rohu úplně vzadu a pak jsem se
vrátil k pultu, kde probíhala další transakce. Kupodivu - byl
to však luxusní podnik - tu nebylo vidět nikoho, kdo by se
přitočil a řekl: „Ten páreček, to zelíčko, ten ovárek by byl
volný?“, jako to od nepaměti dodnes říkávají bývalí ředitelé
bank, hudební teoretikové a majitelé prosperujících továren
v automatu Koruna na Václavském náměstí v Praze, u nás
doma. Proto jsem s klidným svědomím i srdcem opustil siroty
talířky a šel pomoci Galině s nápoji. Chléb jsem zvolil černý
a ona buločku a kuchařka, číšnice a účetní v jednom, na druhé
straně pultu, spustila kulomet na sčotu, i když vedle, hned
vedle sčotu potměšile poblikávalo zelené očko elektronické
pokladny. Chtěl jsem u toho být také proto, abych si udělal
představu, jaké jsou cenové relace. Byly úděsné. Každá z těch
mikroporcí stála těsně pod hranicí pěti rublíků, ono to není
moc, ale já to přepočítával jinak. Představil jsem si, kam bych
u nás doma dojel taxíkem, kdybych navrhl řidiči, že zpeněžím
deset deka turisty, krajíc chleba a šálek kávy. Asi bych si ani
nesedl, platí-li stále zaklínadlo tzv. „přístavné“.
Po ranním náporu zelené hmoty, otepleného hovězího,
slaniny, bůčku, kolbasy a praniků bylo jídlo to poslední, nač
jsem měl chuť. Ale snědl jsem to a nebylo to špatné. Ani káva
ne. Galina pietně snědla dva plátky salámu, narovnala složený
papírový ubrousek a pečlivě do něho zabalila zbylá kolečka.
A uložila do kabelky. Několik místních povalečů si nás
zvědavě prohlíželo. Galinina domorodá ruština a moje naopak
zahraniční a k tomu atraktivní oblečení nás obou, to byl důvod
k zájmu, ale nabídku ke spolupráci jsme nestihli.
Metro bylo nedaleko a vstoupili jsme podle už známého
rituálu. Pořád cestovali se svým dočasným kompletním a nově
nabytým majetkem a dívky, které něco znamenaly, vyměnily
teplákovou soupravu za cizejazyčnou knížku.
Ujeli jsme několik stanic a Galina zalovila v tašce a
rozložila si na klíně poznámkový blok. Předpokládal jsem, že
uspořádá referendum nebo průzkum veřejného mínění. Napsala
azbukou jedno jediné slovo, ale nechtěl jsem nezdvořile civět
co to píše, koutkem oka mi to připadalo jako vlastní jméno,
tedy nikoli její vlastní, ale jako jméno, no famílija. „Já mám
ještě nějakou práci“, řekla, když dopsala to heslo. Neutrálně
jsem přikývl. „Na příští stanici vystoupím.“ To už jsem
znejistěl, protože jsem se spoléhal na průvodce, proč by mi ho
také jinak dávali a když jsme vstoupili do metra, vůbec jsem se
nepodíval na jméno stanice a vůbec jsem nevěděl, kudy to pod
zemí fičíme, tak jsem byl okouzlen sortimentem občanů i jejich
doplňky. Nejde o to, že bych si připadal jako nahý mezi vlky,
nakonec jsem gramotný i mocný slova v azbuce, takže bych
se doptal, i podle plánku orientoval, adresu jsem přeci znal,
ale já neměl v kapse ani kdekoliv jinde ni rublík, ni kopějku.
Mohl jsem sice hrát, kdybych byl býval měl s sebou housle
po tátovi, dávali by mi tučné odstupné, abych toho nechal nebo
vůbec nezačal, než houslí něbylo. „Vystoupíte čtvrtou stanici
od téhle co vystoupím já a kdybyste náhodou zapomněl to
jméno, tak tady je“ a podala mi papírek. Zaskočilo mne víc
to, že chce zdrhnout, než že budu muset sledovat kde jsem a
kde budu. Vysvětlila si to špatně. „Je to práce pro institut, to je
důvod, proč musím vystoupit už dřív.“ Pokrčil jsem chápavě
rameny, ale to horší já řeklo, potichu, takřka neznatelně: „Tó
víš, tó zrovna, v institutu bys tvrdla do pěti, teď‘ si budeš foukat
doma o kolik hodin dřív. A nebo budeš šmejdit po obchodech,
jestli náhodou něco nemají.“ „Žádný strach“, řekl jsem se
statečným přízvukem, ,jsem přeci gramotný“ a pokývl jsem
hlavou směrem k plánku na protější stěně, kde byly všechny
trasy metra i hlavní ulice. „Charašo“, rozloučila se Galina,
„dosvidanija“, a vcucnul ji proud lidí, kteří spěchali ven. Teď
jsem vypadal jako podomní cestující, v dlaních jsem žmoulal
oba pasporty a jízdenku zpátečku, která mi byla k ničemu a
papírek s jedním dlouhatánským slůvkem.
Vystoupil jsem přesně včas, ale zrada byla v tom, že jda
s průvodkyní, jen pramálo jsem sledoval cestu a teď, když jsem
vyšel ven, dost jsem okolí nepoznával. Ale pamatoval jsem si,
že ke stanici jsme přišli kolmo na silnici a dovnitř jsme zalézali
zahýbajíce doleva. Tak jsem zahnul, vylézajíc, doprava a
vytýčil kolmici na směr ulice. Když jsem se dostal mezi
paneláky a jakýsi průchod, byl jsem sice přesvědčen, že mám
dobrý kurz, ale přecijenom... „Gospoda“, oslovil jsem pána
pokročilého věku, jdu dobře na Volokolamskoje šosé?“ Pán
nadskočil, jako když ho uštkne. Neřekl vůbec nic a nevěřícně
na mne hleděl. Nevím, co ho tak odrovnalo. Pokračoval jsem
směrem, pro který jsem se rozhodl. V průjezdu jsem potkal
dalšího občana. Byl mladý a nevlastnil tepláky. Ten starý pán
ostatně také ne, ale tenhle měl riflovou bundu. „Zdravstvuj“,
řekl jsem na seznámení, ,jdu dobře na Volokolamskoje šosé,
da?“ Pokývl, rukou ukázal a ještě jako prémii dodal: „Da.“
Prošel jsem průjezdem a znegativnil si v šedé mozkové kůře
naši cestu a ohnul to doprava. A už jsem ji viděl, krasavici.
Zkrásněla. Zmohutněla. Vypadala, že ji hned tak něco neporazí.
Frontu před obchodem s nápisem KONZERVY.
Byla o hodně delší než když jsme se viděli naposledy,
i když byla stále jenom v trojstupu. Lidé stáli trpělivě, někteří
si četli noviny a občas někdo z krámu i vyšel a ke hrudi tiskl
jednu nebo dvě skleničky s něčím, co mohly být vyšisované
švestky nebo špendlíky nebo ringle a všichni co vycházeli,
měli uniformované skleničký, jakož i ovoce uvnitř. A lidé, co
chodili z okraje města, ale i lidé, kteří chodili od středu ven se
automaticky zastavovali a zařazovali se do té fronty, aniž věděli,
jaký typ konzerv je dneska k mání. Protože fronta znamená, že
něco dostali a když koupíš to něco a vrátíš se do kanceláře, pak
usedneš a pozvoníš a dost možná, že na druhém konci Moskvy
nebo v Čeljabinsku také dostali konzervy, s příslušným časovým
posunem a možná že jiného typu a směníš a život půjde dál.
Teď už jsem viděl i parkoviště i impozantní budovu „našeho“
výzkumáku. Děžurné jsem vysekl vzornou poklonu a pěšky,
dávaje majzla na záludnosti posledních a prvních schodů,
jsem vypálil do třetího patra. Nedošel jsem ani do zasedačky
a odchytila mne usměvavá Nataša. „Kde jste se toulal, mysleli
jsme, že jste zabloudil.“ „Bylo to složité“, a zašklebil jsem
se, jak nejlépe umím, páč to byla nejsympatičtější dívenka, se
kterou jsem se tam setkal. „Pojďte, pojďte“, a jako regulovčík
mne nasměrovala do komplexu „hýzl-umýváma-kuchyňka“ a
na stole už byl připravený předkrm i zákrm, jen hlavní jídlo
chybělo. Nataša kmitala a rozmazlovala mne a přinesla: boršč,
vynikající, a ještě spoustu jídla, ale nebylo mi přáno najíst se
v klidu. Nepovažuji sice jídlo za stěžejní náplň pracovního
dne, ale když už, tak nerad hltám jako Baryk zcizenou kost.
Neboť ve dveřích zavlála černá sametová sukně a zaleskly se
lehce kouřové brýle a celým výzkumákem se rozlehlo jásavé a
nefalšované: „Pepiků, člověčé, kde sí bíl?“, ta holka už začíná
chytat brňácký přízvuk, napadlo mne a proto ono měkké „i“.
„My už mysleli...“ „Že jsem zabloudil“, doplnil jsem tajenku.
„No fákt“, řekla Valja a pokývala hlavou, jako že je to opravdu
„fákť“. A hned začala dirigovat Natašu, jako by mne tato
trýznila hladem. Chytil jsem Valju za ruku. „Valjuško“, řekl
jsem něžně, „nech Natašu na pokoji, vždyť já už zas můžu
puknout. Stará se o mne báječně.“ „To je dobře, to je dobře“,
libovala si Valja, „a jak jsi dopadl, poletíme?“ Vylíčil jsem jí
stručně svou anabázi, opravdu jen stručně, avšak s tím, že jsem
se i snažil pro sebe sehnat lůženku, avšak málem jsem přišel
o prsty. Nataša napjatě poslouchala a podotkla, že byl holý
nesmysl, týden, víc jak týden po prvním v měsíci, pokoušet
se o koupi místenky. „Ale má to jeden háček“, povídám
Valje, „letenky jsou zamluvené do zítřejšího odpoledne, do
šestnácti nula nula, ale průser je v tom, že chtějí dolárky a těch
u nás nět.“ „Jaký prusér“, namítla optimistka Valja, „zavolám
do banky, tady je spousta bank, viš, a vyměníme marky
za dolary.“ „To bychom měli ale hned“, řekl jsem mezi
doušky kávy, „protože zítra od rána budeme pendlovat po
ministerstvech a výzkumákách a na penízky nebude čas.“ „No
jásně“, řekla Valja, dopij to a půjdeme.
Vzal jsem si koflík s sebou a zapadli jsme k Timdovi
do kanceláře:. Jeden telefon byl volný. Valja vzala seznam a
zavolala do první banky, myslím že byla i první, co se týče
hiearchie. Neuspěla. Našla druhou a nebylo to o nic lepší. Nevím,
kolik je v Moskvě celkem bank, my volali do čtyřiadvacíti a
nikde nám marky za dolary nevyměnili. Polovina z dotázaných
sdělila, že nesmí provádět žádné valutové transakce, kromě
jediné: dolar-rubl. V polovině ze zbytku řekli, že nemají vůbec
žádné peníze a v druhé polovině nám oznámili, že jsou dočasně
mimo provoz pro soukromý sektor.
„Valjuško“, pravil jsem s nádechem černého humoru,
„čas se nachýlil a já to vidím tak, že v pátek se utáboříme
na Kyjevském nádraží a budeme lítat S transparentem „Koupím
dvě lůžka do Prahy, cena nerozhoduje“. „Ale neboj“, konejšil
jsem ji, já už mám kámoše mezi šéfizvozčiky a ten, když
uvolníme jednu pětisetinu z dolarové ceny letenky, zařídí, že
si budeme foukat ve služebním kupé, ale bude to až v sobotu.“
Jenže Valja nebyla příznivě nakloněna variantě přezimování
na nádraží. Chvilku hledala v telefonním seznamu, vytočila
číslo ministerstva financí a postupně se dostala od vrátného až
k prvnímu po ministrovi - toho zachránilo jen to, že byl někde
mimo území, nejenom Moskvy. Spustila takovou palbu, že mu
muselo být triko malé, začala tím, že už to je ostuda, že musí
ona, jako občanka Sovětského Svazu platit letenku v dolarech,
to mluvila o případu, když se pokoušela sehnat letenku
u Aeroflotu, a nakonec, když seženu německé marky, tvrdou
a kvalitní měnu, tak ji žádná banka, co jich v Moskvě je, není
schopna vyměnit za dolary. Tak ho zdivočela, že jsem slyšel,
jak říká zmateně - aby to měl už za sebou, že jí uvolní dolary
ze svého osobního konta, jenom ať se nerozčiluje. „Co tady
pořád blbnete s dolarama?“ A byl to Velký Mág Ivo, který
se během našeho rozhovoru několikrát mihnul kanceláří, ,já
mám dolary, zítra letím do Polska a tam je jedno, jakou valutou
platím. Kolik potřebujete?“ řekl jsem mu kulatou sumičku.
„Tak si to vezmi“, děl, „a zítra mi to dáš v kurzu dolar/marka
a je to.“ Kurz jsme mali a tak jsme během půlminuty provedli
tu náročnou finanční transakci. Hned za tepla jsem běžel
k Voloďovi a dal mu dolary přesně na centík i pasy s prosbou,
aby někoho zítra poslal do kanceláře ČSA. A také onen uzoučký
papírek s našimi jmény, ať mají v ruce nějaký dokument. „Nět
problema“, pravil velmi dobře naladěný Voloďa a objal mne a
dal mlaskoše na každou tvář. Začal jsem si připadat jak státní
návštěvy předchozího půlstoletí. A také jsem si začal zvykat.
Na odpoledne jsme měli naplánované setkání s několika
vysokými činiteli a jenom matně jsme tušili, co jsou zač. Timda
je vylíčil jako celkom hlavné, jako ty, kdož mohou významnou
měrou ovlivnit trh-obchod-finance. V zasedačce už byla naše
skupina, a když jsem se tam objevil, spustili nelíčený jásot.
Jenom stručně jsem vylíčil průběh cesty i to, že obě letenky
jsou blokovány, a že už skoro nic nebrání tomu, abychom
se vraceli domů všichni společně. „Tos‘ měl udělat hned“,
zahlaholil Vlastík, „ale to ty ne, ty musíš mít porád něco extra“.
Nemyslel to zle, to jsem si jist. Potom přišuměl Timda a dělal
pantomimické náznaky, že teď to přijde, že teď se setkáme
s šéfem podniku.
Přišel a byl to správný ruský medvěd, chlap jako valibuk
a uměl mluvit. Po četných přípitcích na trh a spolupráci a na
lepší příští jsme se dostali i k obyčejným lidským věcem. Ta
první spočívala v tom, že šéf podniku neprozřetelně prohlásil,
že má metrák a čtyři kilogramy nad něj.
„To mám Genadiji já“ a tykal jsem mu, jako ostatně
každému a oslovoval jsem ho jenom křestním jménem, „když se
zhubnu.“ „Není možná“, pravil Genadij, „kolik?“ „Sto dvacet
čtyři, jen tak jak mne vidíš“, a byla to pravda, protože naštěstí
z tohoto setkání mám několik fotografií. „Není možná“,
vykřikl Genadij a postavil se za stolem. „Pojď sem“, zavelel.
Šel jsem a s chutí, protože vím, to bylo jedno z prvních, co
jsem pochopil, že hluboký hlas a medvědí postava znamenají v
Rusku mnohé. Víc než titul a nákladné oblečení.
Postavili jsme se vedle sebe a fakt, teď to není skromnost,
já netušil, že připadám lidem tak veliký, protože mně připadal
Genadij jako hora a když jsem se vedle něj postavil, s chutí
jsem se na něj podíval maličko shora. Jen o tři-čtyři centimetry.
Nahoře, v hrudníku a přilehlém teřichu jsem byl o třídu lepší.
Genadij neřekl nic. Jen zkraje uhnul očima do strany, jak
jsme stáli vedle sebe a potom poodstoupil, vzal má ramena
do natažených rukou a souhlasně pokýval hlavou. „Moloděc“,
poznamenal a několikrát mne oběma rukama ze strany plácl
do ramen - prvek, kterým vítám i se loučím s každou zahraniční,
vlastně s každou návštěvou, kterou mi přiděli, tímtéž gestem,
které když vidí Vlastík, hyne a je na mrtvici, neboť za dob jeho
šéfování se slušelo říkat úlisná slova a vystupovat prkenně a
podávat si ruku jako chcíplou rybu.
„Genadij byl v Čemobylu“, pošeptal Timda tak,
abychom nebyli ošizeni. „Fakt?“ a visel jsem na něm očima.
Vždycky chovám až nezřízený obdiv k lidem, kteří něco
vyjímečného prožili. „Točno“, řekl skromně Genadij. Začalo
to zajímat všechny. A Genadij začal sám vyprávět. Nikdy
jsem se nechlubil cizím peřím, a tak nemůžu jeho vyprávění
dopodrobna rozepisovat, ale něco tak napínavého a tak
vzrušujícího jsem četl jenom několikrát v životě. Jsem si jist,
kdyby sepsal tohle, co nám vyprávěl, že to bude trhák pro
celý západní svět. Přitom to neříkal nijak dramaticky. Ale
sugestivně líčil opuštěné vesnice, kde štěkali jenom odvázaní
psi, vesnice tmavé jako noc, která je obklopovala a přechod
do světlem zalitého prostoru havárie, kde tisíce lidí pracovaly
tak, jakoby se jednalo o stavbu přehrady nebo nového závodu.
V těch vesnicích - já to možná napsal špatně, byli lidé, jenom
normálně spali, protože jim neřekli, jaké nebezpečí jim hrozí.
Vlastně řekli jim tu hrubější verzi, že jim žádné nebezpečí
nehrozí.
Genadij velel všem zemním pracem a řekl, že jenom
na krátký čas, doslova na pár hodin dokázali Rusové držet
pohromadě, ve chvíli, když vyslali do éteru žádost o velký
buldozér, na který jinak závody čekaly pět i více let, a
do dvacetičtyř hodin ten buldozér na Čemobylu měli. „řekli
nám dvěstěkrát menší hodnoty záření, než byla skutečnost“,
zakončil, „a přesto tady jsem a děvočky se mi líbí jako dřív.“
Byl starý jako já a dostal ostatně jako všichni, kteří byli přímo
v ohnisku, týden placené dovolené navíc. Mám jeho svolení, že
o tom můžu napsat, budu-li chtít.
Rozloučil se s námi, že to není nadlouho, že se určitě ještě
setkáme, než odjedeme.
Přišli další dva a byly to špičky jaksepatří a náš TOSácký
zájem rychle opadl, protože dali bez zábran najevo, že je
zajímají dvě oblasti, tlakové hadice a ruční rozváděče. To
byla parketa Jany a Zdenka z Technometry, trošku i Zdenka
z Martimexu, ale ten se příliš neangažoval, protože už měl
svoje kšefty dávno dohodnuté. Ale seděli jsme všichni, aby to
nevypadalo, že ani my nemáme zájem a nakonec jsme přijeli
jako jedna parta.
Viktor, menší z dvojice, byl kšeftman každým coulem, ale
díval se úlisně, takovým lišáckým pohledem, který říkal, že
půjde-li za svým cílem, nebude si brát servítky. Projevoval
živý zájem o těsnění prvků a vyzvídal, je-li možné osadit naše
československé prvky cizím těsněním: například Shambanem.
Jana ho ujistila, že to možné je, že dnes to u nás není žádný
problém. O přestávku jsem mu chtěl polichotit a řekl jsem mu,
že fachman se pozná podle toho, nač se ptá. A ptá-li se na filtraci
nebo na těsnění, pak fachman je. Bral to jako samozřejmost.
Timda ohlásil, že Latvija bude připravená za hodinu a
žádné návštěvy nás už nečekají, takže co uděláme? - a sám si
odpověděl, nikoli slovně, ale činem. Sáhl do tašky a postavil
ob jednoho člověka láhev vodky. „Jój“, plácl se do čela,
když míjel můj post, „tady kvas nemají a zapomněl jsem říct
děvočkám, co jely do centra, aby ho přinesly. Ale až ho koupím
- a to si piš, že ti ho koupím, u-le-ju tě!“ „Jasně“, odvětil jsem
a odešel jsem se podívat do kuchyňky, protože jsem dostal
chuť na kávu a Nataša slíbila, že můžu přijít kdykoliv, že uvaří.
„A můžu vám dát něco ostřejšího“ a pootočila se k ledničce.
„Díky, já nepiju.“ Zastavila se, zkameněla v polovině otáčky.
„Vůbec, nebo jenom dneska?“ „Nejenom dneska, ale vůbec.“
Usmála se a nevěřícně zavrtěla hlavou. Vypil jsem u ní kávu
a mluvili jsme řeči, ale nikoliv do větru, o situaci u nás, v
našich obchodech, o cestování. Bylo to příjemné a dodnes na
ni vzpominám.
„Pepiků“, volala Valja ze dveří, „proč nejdeš tam k nám?“
„Ale jen nám ho tady nechte, Valjo“, namítla Nataša, docela
dobře si rozumíme. „Nó jo, já vim“, ale vzala mne za ruku a
dovedla do zasedačky. Timda měl kohoutka rozverně do čela a
očka mu plápolala a Voloďa líbal každého, kdo se dostal do jeho
akčního rádiusu. Nemohl jsem mu uniknout, to prostě nešlo.
Podle lahví na stole se dalo soudit, že i členové naší delegace
sáhli do dobře utajených zásob. Přišla spojka a zvěstovala, že
šofér je dole a čeká.
Velmi jsem se těšil na jízdu, protože sama jízda byla
zážitkem a hudební kulisa jakbysmet. Už z dálky bylo slyšet
sametový a vemlouvavý hlas, který se linul z Latvie a pěl cosi
o tom, že květy a láska a noc a ještě něco. Valja už na schodech
začala zpávat a natřásat se v rytmu, nýbrž to byla veselá píseň.
Ten chlapík určitě znal všechny čtvrti Moskvy. Jel zase
jako z partesu a stejnou cestou. I teď, k večeru se proud
náklaďáků nezmenšil a jejich sortiment, hroudy hlíny,
se mnoho nelišil od ranních gruzoviků. Páska se dostala
do míst, kde láska nabyla zřetelné převahy. „Pěrvaja ljubosť“,
sdělil sametový baryton, možná že bas, to by bylo, aby kromě
Igora Šaljapina neměli v zásobě někoho dalšího. „Vtoraja
ljubosť“, pokračoval ten sexuální maniak, ale nic víc nám
nechtěl prozradit. „Třetí láska“, pokračoval velice vášnivě,
ostatně už od první sloky nenechával nikoho na pochybách,
že to s životem myslí vážně. „Čtvrtá láska“, panebože to je
plemeník, říkal jsem si polohlasně, jedeme pár minut a on už
stačil to, co mnozí nestačí ani za celý život. Mezi těmi výpěvy
totiž duněla elektronická hudba. Šúba-dúba. Dostal se hodně
daleko, chlapec, a když jsme míjeli továrnu na nekonečno,
tu sputnikovou, Koroljevovu, tak nám ten ďábel sdělil: „Ale
žádná z lásek není taková jako ta první.“ Což je sice fakt, ale
čekal jsem víc. Nezklamal mne. Spíš přelstil.
Dojeli jsme v pořádku a fičeli přímo na pokoje, trošku se
opláchnout a dát do pucu, neboť naši sovětští přátelé, Timda
i Voloďa přijeli s námi za účelem družby a utužení přátelství.
Večeře byla bytelná a opakoval bych se, kdybych líčil,
kolik bylo chodů a jak roztodivné pokrmy jsme dostávali.
Karin Vasiljevič zářil a kmital a nabízel a šlechtična Tamara
zvolila pro dnešní večer kardinálskou fialovou a občasný lehký
úsměv. Tak nějak vypadal středověk, se vším všudy, najmě pak
co se týče bohatosti stolu.
Zavolal jsem Karina Vasiljeviče a loudil informaci, jak to
dělá, že nikde nic není, obchody prázdné, ti vedle a ukázal jsem
bradou na hodovniky v turistické třídě, jedí jen kaši a čaj a my
tady... Karin Vasiljevič se lišácky usmíval. Zboží je, jen musí
člověk vědět kde. A patříš-li k První Garnituře Boží, obchodník
pozvoní a sdělí, co má. Ty přijedeš a vybereš si co potřebuješ.
A dáš buď něco navíc nebo respektuješ jeho ceny. Zvenčí je
na obchodě odrazující nápis „Přejímka zboží“, „Sanitární
den“, „Dočasný odchod“. Když je kufr Volhy plný a ty odjedeš,
zavolá lord-správce magazinu - protože magazin je pa rusky
obchod, Druhou Garnituru Boží. Ta přijede a vybere z toho,
co zanechala První Garnitura. Dveře obchodu stále hlásají, že
zboží je přejímáno a den je sanitarizován. I Druhá Garnitura
Boží musí být uznalá přiměřeně obdrženému a přiměřeně
požadavkům, které bude mít na příště. A pak, když Druhá
Garnitura Boží odjede, pak jestli něco ze skladu magazinu
zbyde, pak uzrál čas sejmout přejímací či sanitární ceduličku a
čekat až si někdo všimne, že je otevřeno. A potom už se udělá
fronta uvnitř krámu a jakmile se protáhne až před dveře, není
třeba platit drahé reklamy ve sdělovacích prostředcích. Další
už se nabalí sami. A odnášejí v jednotných sklenicích jednotné
šveštičky. Například.
Když jsem udělal kontrolní pohmat po kapse, kde bylo ještě
pár tvjordych zeljonych, napadlo mne, že by bylo dobře dát
Voloďovi pár šupů navíc, kdyby snad mezitím podražilo a bylo
by hloupé nechat si letenku uniknout kvůli takové prkotině.
Zavolal jsem ho prstíkem a vtisknul mu do dlaně padesát
tvjordych zeljonych. Koukal jako zjara. „Vždyť už jsi mi přeci
dal“, řekl bezelstně. „Dal, ale kdyby náhodou“ a vysvětlil
jsem mu svůj názor. Přikývl a slíbil, že zařídí. Rozešli jsme
se všichni v dobré pohodě a poměrně brzy, protože druhý den,
ve středu nás měl čekat perný den. A čekal. Fakt.
Rozptýlili jsme se po pokojích a Áda zaujmul okamžitě
horizontální polohu, což zdůvodňoval prostoduše tím, že až
ulehnu i já, jeho spánek skončí. Překontroloval jsem zásoby a
s nelibosti konstatoval, že obrovská půlšiška salámu suchého,
kterou mi přibalila - jako ostatně všechno, na cestu Hanička,
chytá šedavou plíseň. Možná to bylo říčkou Užou a nedalekým
močáliskem, kde má být do roka nevím kterého koupaliště.
Přišla spojka a nesla vzkaz, že na pokoji u Velkého Mága
se koná silná porada, zhodnocení právě uběhlého dne a plán
na den následující.
Na poradě jsme já i Valja dostali úkol, okamžitě přeložit
smlouvu, kterou lišák Timda Ivovi podstrčil. Nálada, posílená
zase něčím, co kdo dal v plen z tajných zásob, rostla logaritmicky
a dalo se dělat všechno, jenom ne překládat. Uchýlili jsme se s
Valjou na její pokoj a makali jak barevní, smlouva byla dlouhá,
ale problém byl hlavně v tom, že Valja z každé věty vytvoří
deset možných variant a rozhoduje se dlouhé minuty, která je
ta pravá, pak se k ní vrátí, předělá ji a tím naruší i logiku a
smysl následujících vět. Spojky se chodily čas od času ptát, jak
pokračujeme a přinášely pokaždé teplé soudružské pozdravy
od přátel z Ivova pokoje.
Ráno bylo krušné pro většinu přítomných, spánku se
nedostávalo, ale Karin Vasiljevič už čekal. Ten den jsme
nezačínali zelenou lavinou, ale rovnou jsme se zahryzli
do vařeného bizona a teprve potom přišly různé saláty, jakož i
slanina a salámy a kaše rýžová, slazená a smetana. Též perníky
a káva a čaj a chodů bylo zas nad deset a já se ani neodvážil
pohlédnout na etnické menšiny v turistické třídě, kde do sebe
prali právě jen tu rýžovou nebo pohankovou kaši a čaj
Kubáňský kozák už nás čekal a Latvija duněla táhlými
melodiemi. Nedělali pro nás vyhlídkovou jízdu, ale ministerstvo,
do kterého jsme jeli, bylo na druhém konci Moskvy. Kubáňský
kozák pro nás vybral pásku s romantickými texty. Jeden z nich
ve mně zanechal velmi hluboký dojem. Přímo se vryl. Já jsem
se totiž v jednu chvíli zasnil a najednou slyším racky. Sílu
racků. Napřed mne napadlo, že nás zavezli na vyvážku. Tam
se to racky jenom hemží. Lze říci, že tam bývá přerackováno.
Ale vůkol byly stavby, docela nové, paneláky a jednou jsme
počítali procento oken, co mají záclony a bylo jich pět nebo
šest v celém průčelí, které mělo několik set oken. Nevěřil jsem
tomu, když mi lidé říkali, že záclony moc ne, spíš papír-baličák
i noviny. Éto právda. Ale abych se vrátil k tomu rackovišti, tak
z amplionů co jich bylo po celém voze, se ozývali rackové.
Nejprve poznenáhlu, jakoby přilétali z převeliké dálky a
potom slili a já, když jsem s lehkostí sobě vlastní poznal, že
nejsme na rackovišti, přepadla mne druhá asociace, že to je
akustická lahůdka, na kterou mne Hanička lstivě nepřipravila,
když na dlouhých vodorovných pohyblivých chodnících, které
spojovaly jednotlivé pavilony na veletrhu v Paříži, jen pár
týdnů tomu nazad, se ozvaly náhle a sladce a romanticky zpěvy
ptáků, odkudsi shora a provázely nás dobrých dvacet metrů.
Tak tenhle případ to nebyl a zbývala verze jediná, že to je
trhák posledních týdnů, určitě něco z moskevské TOP-TEN.
Rackové utichli a Valje se zamlžily oči, tentokrát v barvě
modrozelené, nebod‘ moře je jednotně modré anebo zelené,
na rozdíl od vyvážky, která je různorodá.
A hlas, sametově barytonovo-basový sdělil do podtextu,
do kulisy jen slabě znějících racků, leč zesílivšího příboje, že
první vlna přichází a nepřináší tě, pak nechal vyniknout rackům
a zašumět příboji, do toho němnožko kytar a syntetiky, pak to
po pár taktech potlačili a tentýž muž nám oznámil, že druhá
vlna přichází a nepřináší tě, pak ti rackové a příboj a i kytary a
zpěvák - spíš přednášející - si posteskl, že ani třetí vlna nebyla
o nic úspěšnější, ale nezoufal, vzdal to až při patnácté vlně, no
a protože arsmathematica byla v jeho mládí silnou stránkou,
odesílal vlny zpátky od toho pobřeží posetého racky a neměl
moc na vybranou, takže první vlnu odeslal a posteskl si, že ho
neodnáší odesílatelce oněch patnácti předchozích vln a druhou
odeslal i třetí se stejným nákladem a komentářem, při desáté
začali stahovat zvuk barda a naopak vytáhli racky a příboj a
než jsme se, ti co poslouchali - já a Valja - dožili patnácté,
byl tam jen příboj a rackové, ó, co ti se jen narackovali.
Kromě kubáňského kozáka, který hravě pobíjel vozy osobní a
poměrně často i gruzoviky, které pohříchu častěji jezdí rychleji
než osobáky, a mne, kterého písňová tvorba začala zajímat víc
než pamětihodnosti Moskvy, byla v polohypnóze i Valja. Teď
byla na lodi a umět psát průmyslové říkanky a sedět vedle ní
a dát jí dlaň, ano dlaň, do její dlaně a pošeptat ten průmyslový
verš a kubáňskému kozákovi dát vlaječku Totenhaim Hetspiel
a poručit slunci, aby se ponáhlalo směrem k úřednímu šeru a
být romantik jako Evžen Oněgin anebo...
Píseň strážce majáku, nemyslím, že by to mohl být někdo
s jinou profesí, pocházela nepochybně z téhož kadlubu, z téže
dílny, co píseň předešlého dne o tom, že „Pěrvaja ljubosť“ až
„n-tá ljubosť“‘.
Kubáňský kozák jel božsky, ale přesto tady v centru musel
občas přibrzdit a naopak se rozjet s ďábelským zrychlením, a
to probudilo část osazenstva.
Několik budov a pamětihodností jsem znal už z jízdy
s Timdou, mohl jsem dělat průvodce, kdyby o to někdo stál.
Ale nestál, probírali se z posilujícího spánku a dokonce i Valja
se už vracela z dálek, kde láskyplně šumí příboj a rackové
neřvou jak stepní krávy, ale pějí.
Kozák udělal smyčku a přistál bravurně u chodníku a jen
přistávací lano hodit - to jediné chybělo. Vůkol byla síla stromů
a na chodníku stáli Timda a Voloďa a pravili, že to je nedaleko,
hned vedle, támhle za rohem a poprvé a také naposledy to
za rohem opravdu bylo. Ne tedy doslova, jako to platí u nás, ale
bylo to dost blízko, šli jsme opravdu jen několik minut.
„Tadyta socha“, ukázal Timda, ,je Gogol.“ Byl to Gogol,
kterého domorodci vyslovují „Gogal“. A pro toho, kdo neznal
tohoto velikána osobně, a nebylo nás tam moc, a komu nedělalo
čtení valných obtíží, si to mohl na podstavci i přeslabikovat.
Nepovažoval jsem to za nic moc, jo - to když mi předevčírem
ukázal Železného Felixe, Děržinského, šéfa tajných policajtů
celého Ruska a Evropy, tak to byl jiný žvanec, ale Gogal?
„Ta socha původně stála poblíž hlavní třídy, ale jednou jel
okolo Brežněv“, fakt, řekl potupně jenom „Brežněv“, nikoliv
„Leonid Iljič“, jak se patří na širokou ruskou duši, „ale nelíbilo
se mu, že stojí tady v těch místech a jak při vyjádření své
nelibosti pokynul rukou, tak přičinlivější si všimli, že jakoby
ukázal směrem o dvě ulice dál a naštěstí v těch naznačených
místech nestálo ani nádraží ani obchoďák, takže bez velkých
problémů okamžitě přestěhovali sochu tam.“ A protože Gorby
tamtud asi nejel- Moskva totiž, pro toho, kdo to neví, má
takové čtvrti, že ani rodilý Moskvan, což Gorby ostatně také
není, zrovna jako my a Timda a Voloďa, představte si to, že ani
rodilý Moskvan v některých částech nebyl a nevyzná se tam dodnes tam ta socha stojí.
Budova, do které jsme vešli, byla původně ministerstvo,
teď zrušené v záchvatu Gorbyho touhy po demokracii a
odbourání centrálního plánování, ale nad vchodem ještě byla
znát písmena, temnější odstíny na fasádě, jakož i důkladné díry
pro uchycení oněch masivních písmen a tak důkladnou ostrahu
jsem zatím - a málokdy i potom, neviděl. Nešacovali nás, ale
ve fortně nebyla bábuška-děžurná, leč urostlí vazouni v
uniformě a o kus dál ještě následná kontrolní vlna, dokonce
to byli příslušníci námořnictva nebo námořní pěchoty nebo
nějakého speciálního přepadového oddílu a celá ta vnitřní
atmosféra byla okázalost sama - leštěný kámen a těžké tmavé
dřevo jakož i bytelné běhouny na podlahách.
Bytelný byl i Gorilák, který, sic v bělostné košili a tmavé
kravatě, mohl kliďánko dělat v kamenolomu, kdyby se jim
rozbil bagr, nebo drtič, jako náhradní zdroj energie i funkcí.
Rozlehlý výtah, takovou měl asi legendární pan Baťa svou
pojízdnou kancelář, plul nahoru neslyšně a vysmál se obavám
Zdenka z Martimexu, právě tak jako já, dost často uváděl
v činnost zařízení proti přetížení v kabinkách výtahů úřadů a
institucí Druhé Garnitury, nikoli Boží, ale Gosudarstva.
Ten Golem v bílé košulce a tmavé kravatě a tesilkách
s vydutými kapsami, se nás láskyplně ujal a spojoval otcovskou
péči s vysokou náročností, když nás jako kvočna kuřátka nahnal
do černých a na stopu polstrovaných dveří, kterými by projel
buldozer, aniž by škrtnul radlicí o veřeje, česky futra. Lekl se
na pár vteřin, když Valja začala hýkat: „Oj, Viktorku, lásko
má“, a už byla zaklesnutá v objetí chasníka, který, zdálo se, že
tady bude něco znamenat, i když neměl tepláky s lampasem a
nevrhal při úsměvu rozverná zlatá prasátka.
Dost dlouho jsem si myslel, celé půldne dokonce, že potkala
svou lásku z mateřské školky a od té doby že se neviděli. Viktor
ji nakormidloval mírně stranou a spíš z vodopádu gest než
z laviny slov jsem vyrozuměl, že mají opravdickou radost
ze svého setkání.
Sál by pojmul kompletní osazenstvo na generálku
na spartakiádu, ale neměl jsem stísněný pocit z velkých prostor,
já mám spíš opačné problémy. Bylo to způsobeno především
tím, že uprostřed byl obrovitý stůl, černý samozřejmě, a s
tak tlustou deskou, že buď v ní byli uloženi další příslušníci
strážních oddílů, nebo prostě v té době nedokázali udělat slabší
fošnu. Vlastík byl tak naivní, že tomu dodnes nemohu uvěřit,
ale to netušil, kromě Valji snad, že sestava za stolem ve složení:
já, Valja, on a další členové není dost reprezentativní a přetáhl
si k sobě naproti mocným tohoto prostoru, kteří se sice ještě
neobjevili, ale jiní dva Goriláci nás nainstalovali tak, že jsme
obsadili jednu podélnou část stolu a dvě místa naproti, zatímco
prakticky celá protější a dlouhá strana zela prázdnotou.
Já nemám, fakt to není chvastounství, nemám strach před
velkými zvířaty, ale Viktor zřejmě Valje něco špitnul a ta byla
nervózní jako před prvním rande, když už je jasné, že půjde
do tuhého. Ona je nervózní pokaždé, ale teď měla kulminaci.
Flegmatik Voloďa, který byl bolestně střízliv - oj, zolotoj,
neuraž se - byl také poznamenán tou atmosférou a dokonce
i Timda, sólokapr a štika ve stojatých vodách sedmdesátileté
byrokracie, na tom byl jen o maličko lépe. A pak přišli.
A přišli přesně tak, že kdo viděl film „Mráz přichází
z Kremlu“, to je klíčová scéna z filmu a zatraceně dobře udělaná,
na rozdíl od zbytku, tak v tom případě nemusím psát ani řádku
dál. Přišli ve dvojstupu, vážným a dramatickým krokem, jakým
se chodí klást věnce ke hrobu Neznámého Vojína a vpředu šel
ON, s kamennou tváří sfingy a chladnýma očima chřestýše. Pak
podle hierarchie, která byla v přímém poměru s postavením, šli
další kmeti, jediný Viktor dělal vyjímku a byl ob jeden post
po pravici nejmocnějšího. Já jsem nečekal, že tam vtančí
tanečním krokem a budou od dveří dělat: „ůúú, kluci, Pepo,
ďuďu-ňuňu, Vlastíku, šuba-duba“. Ale že sem vpochodují jako
na pohřeb Gottwaldovi, to vzalo dech i mně, i když jak říkám a vyjímečně nelžu - nepadám do pokleku před velkými zvířaty.
Jen ti nejstatečnější z jejich delegace na zlomek vteřiny
opustili bod za nekonečnem, na který se úpěnlivě a předpisově
dívali a bleskli koutkem oka po naší ztopořené sestavě. Když
si sedl ON, sesuli se bezhlučně, tišeji než padá soumrak, i
zbylí členové jejich delegace a ON se na dlouhé vteřiny díval
na svůj privatizovaný bod v nekonečnu, který byl v této chvíli
daleko a vysoko nad našimi hlavami. Já nevím, proč se mi
v mozkovně v kritické a nejvážnější chvíli téměř pokaždé
vybaví nějaká ptákovina z dětství nebo z polepšovny, což není
shodné, a mé poťouchlé já, v pořadí zatím třetí z mých já, tak
tomu se chtělo, moc se mu chtělo povědět: „V tomhle podniku
se večeře nepodává.“
Všichni jsme mlčeli, protože chlad, který z nich čišel, byl
tak okázalý a tak demonstrativní, že být já šéfem naší delegace,
jakože jsem jím naštěstí nebyl, řekl bych: „Tak čest, soudruzi,
da zdravstvujet Okťabrskaja revolucija“, páč oni ani o rok dál,
ani o krok, nepostoupili od tohoto tragického data, a odešel
bych stafáží elegantně oblečených Goril v předsálí a matrozů
u hlavního vchodu.
Po dlouhých minutách, které mi připadaly jako věčnost,
okázale a pracně přemístil Velký Všemohoucí svůj pohled
z einsteinovských dálav a čtvrtých rozměrů dolů na zem, ale
zdaleka ne do této místnosti, natož někam poblíž naší delegace.
Chvost si s ulehčením oddychl, neboť neviděli zřejmě často
svého cara tak hluboce lidsky naloženého.
Uplynuly další minuty a já, zas ta ptákovina, jsem si
vzpomněl na jedno líčení zasedání rady NATO, když jí
předsedal tuším Belgičan Spaag a generál de Gaulle si psal
do poznámového bloku jednu jedinou větu: „Spaag mne sere,
Spaag mne sere...“. Tak já, i když mám daleko za takovým
gigantem dějin, jako byl Charles de Gaulle, jsem měl chuť
namalovat na volnou bílou stránku obrovskou černou mindu,
řádně chlupatou se vším všudy a postavit se a ukázat ji všem,
jako to dělají rozhodčí na krasobruslení nebo účastníci aukcí.
Ne, že by byla adresná, že by to byla metafora, ale jako symbol.
ON, bývalý ministr, zřejmě těžce nesl, že jeho ministerstvo
jakoby zrušili, ale chování měl naprosto stejné. Teprve teď
se mi rozjasnilo, koho mi tak připomíná, jasně, byl nesmírně
podobný našemu bývalému prezidentu Antonínu Novotnému,
kterého jaktěživ nikdo neviděl se zasmát a říci jedinou větu
spatra, krom té slavné na mýtyngu - to jsem si zgustnul tím
přepisem sovětského slova, tak tehdy na Letné řekl: „Vbrzku
bude masa dost“ a lidé houfně sháněli jízdenky do Brzka.
I když vím, naprosto jasně vím, že nejenom znal důvod
naší návštěvy, ale určitě mu jeho utajení spolupracovníci zjistili
všechno o každém z nás, protože ani dnes mi žádný nevymluví,
že vazba KGB-STB neexistuje do sich por, tak potom se i
podíval prázdnýma a vyhaslýma očima jen pouhopouhý metr
nad naše hlavy a řekl tak tiše, že nebýt hrobového ticha, které
báječně ladilo s hubenými tvářemi a nekrologicky zdobilo
tento sál, mysleli bychom si, že vzdychnul.
„Proč přišli?“ A kdyby se snížil a alespoň očima přejel naše
nevěřícné ksichty, ale on to zase řekl někomu, kdo bylo dva
bloky domů dál a hodně vysoko nad zemí. Statečný Timda
rozjel svůj kolovrátek a byl by mluvil dlouho a dobře, jak je
jeho zvykem, ale jak řekl pár vět a dostal se ke klíčovému
slovu „gidravlika“, Všemohoucí neudělal ani sebemenší
gesto, ani se na Timdu nepodíval, zas si našel svého šéfa,
jo, musel to být jeho šéf, v tom místě o dva bloky dál a moc
vysoko nad zemljoj, a začal mluvit o něco silnějšim šeptem.
Já v tu chvíli pojal podezření, že mu vyoperovali hlasivky a
voperovali mu tam šeptátko, přičemž jeho suita postupně vždy
od prvních po levici i od prvních po pravici prokládala své
poslouchání souhlasnými příkyvy. „My“, šeptal Všemocný,
„vůbec nepotřebujeme vaši gidravliku. My jsme schopni
přejít na hydrauliku našich podniků do dvou měsíců. Byl jsem
ve Spojených státech před nedávnem a nebýt války v Perském
zálivu, Spojené státy by se hospodářsky položily. Je chyba,
že Rusko odzbrojuje, protože dřív jsme dělali, náš podnik,
který má čtyřicet devět závodů a přes padesát tisíc lidí, stavěli
jsme patnáct tisíc kilometrů silnic za rok a dnes, když už je
polovina roku za námi, máme postaveno pět set.“ „Pět set‘, to
zopakoval. „Dřív jsme měli plán a věděli jsme, co máme dělat,
ale dnes? Naše podniky jsou schopny dodat vlastní hydrauliku,
nemusíme koketovat s Evropou.“
Užasle jsme naslouchali a Valja zapomněla překládat.
Touha namalovat mindu, tentokrát adresnou a navíc velikou
jako žehlicí prkno, se mi vrátila. Potlačil jsem ji a napsal jsem
krasopisně na celou stránku svého sešitu větu, kterou mám
dodnes schovanou: „Tady se od VŘSR nezměnilo vůbec nic.
Ale něco přeci jenom ano - Gogola přestěhovali o ulici dál.“
Udělal jsem šifru „J“ a nechal kolovat.
Rozumněli jsme všichni bezezbytku a v té vteřině přišla
Vlastíkova parketa. Snad poprvé během naší mise nechtěl
na Valje, aby překládala a začal svůj monolog, který později tím jsem si naprosto jist, budou citovat historici a který vejde
do dějin jako „Monolog Cedenbala“, neboť tak sovětští přátelé
Vlastíkovi říkají a podobnost s byvším mongolským premiérem
je čistě náhodná. Usmíval se a sdělil Všemocnému, že nemáme
vůbec v úmyslu vystrnadit ze sovětského trhu a podnikových
pozic ruské a sovětské podniky, vyrábějící hydrauliku, ale že
jsme přesvědčeni, že naše hydraulika je dobrá a sortiment větší
a že kvalita je také - a kulantně naznačil - nikoliv nejhorší
ve srovnání se světem.
Všemohoucí nevěřil napřed svým uším a později očím,
když poprvé za celou tu dobu snížil pohled na úroveň členů
naší delegace. Jeho chvost, teď myslím doprovod tím výrazem,
se začal potit a ti starší, což byli všichni, kromě Viktora a
jednoho, nebo dvou členů bodyguardu, si začali potajmu
vkládat pod jazyk nitroglicerin. Pročež většina z nich už
do konce nic neřekla, aby se nezakuckali a neobrátili na sebe
carovu pozornost.
Vlasta se totiž usmíval přeširokánským úsměvem a
svými dlaněmi, která má společně s chodidlem a možná,
ale ne, nebudeme rozvádět, úctyhodných rozměrů, tak těmi
obrovskými dlaněmi vířil po způsobu Vlasty Buriana a mátl
Všemohoucího, který byl zvyklý na to, že všichni, všichni do
jednoho, v jeho přítonmnosti sedí v pozoru.
Jakkoliv byl car bledý, až chorobně žlutavo-průsvitně
bledý, tak záhy po zahájení Vlastíkova projevu mu začala
uzrávat na líčkách jablíčka. Zprvu panenská, potom jonatany a
nakonec manga. Zatímco členové jeho doprovodu průsvitněli
čím dál dáleji.
Ne, že by začal přímo řvát, ale dostal se na úroveň dvou
-tří vět. Zopakoval nám už známá fakta o soběstačnosti
v hydraulice a vysoko vyzdvihl výhody zbrojení. Znectil snahy
zbytku světa o opačný směr. Proklál perestrojku, naznačiv, že
teď není nic, zatímco předtím bylo všechno. Poulil na Vlastu
příšerným způsobem oči, jako by měl najednou něco se štítnou
žlázou.
Vlasta se stále usmíval tím širokoústým šklebem, který lze
během zlomku vteřiny přeměnit v cokoli. Pro dnešek zvolil
úsměv trvalých hodnot.
Počkal si, až se bude muset car, jehož tvářičky teď měly
barvu kanadské borůvky, nadechnout, zavířil dlaněmi a rozvinul
teorii kvalitní výroby podle ISO 9001 až 4 a ing. Žaludové, do
rozměrů srovnatelných s vyspělými americkými státy.
Car si několikrát provětral plicní sklípky, odborně se
tomu říká hyperventilace plic, a je to výborné, když se chcete
na delší dobu potopit pod vodu, dýchacího přístroje nemajíce.
Všemohoucí si nehodlal zaplavat pod hladinou, ale přesto
dýchal tak, jako by chtěl po vzoru páně Venclovského překonat
La Manche. Jenže po dně.
To už ječel a bušil pěstí do stolu. Moc. Věřte mi, moc jsem
doufal, že sundá pod stolem botu a jako Nikita Sergejevič
Chruščov, blahé paměti, na zasedání OSN, s ní bude mydlit
do stolu. Až sem se nedostal.
Rozešli jsme se tak chladně, že by se pro to dal použít výraz
„po zlém“. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Viktor, Valjin
kamarád, se přihlásil jako ve škole, a když na něm spočinul
milostivý a příkrý pohled cara, projevil zájem o vysokotlaké
hadice.
Zvedli se jako jeden muž a odešli, jak když mráz přichází
z Kremlu. Museli ten film vidět a pečlivě to nastudovat, nebo
chameleonek Zdeněček Mlynářů musel dělat poradce jak jim,
tak filmařům. I když bylo nanejvýš pravděpodobné, že místnost
je prošpikována štěnicemi, což je slangový výraz pro miniaturní
odposlouchávací mikrofony, a že je tam nainstalováno nejedno
očko, což je ekvivalent pro obdobné zařízení ve vizuální
oblasti, tak už v té obrovité katakombě jsme se shodli, že s námi
parádně vyjeli. Nešetřili jsme slovy uznání. Timda se tvářil,
jakoby mu přiklepli neprávem otcoství, zatímco Voloďa byl
pyšný, jak dosud duch starého dobrého mocnářství nezahynul,
neboť Voloďa je bývalý tajemník RAJKOMu.
Vyšli jsme ven před dveře pro vjezd buldozeru a hned se
nás láskyplně ujala Gorila, střežící klid a nerušené vládnutí
ministerských pracovníků. Bylo nad slunce jasnější, že nás
velice svižně vyexpeduje do výtahu a dole v přízemí, jinak
v Rusku v „pěrvom etažu“ nás uchopí další Gorilka a předá
námořníčkům. A už nás rozevřenýma rukama, jakoby řídil
křižovatku, nasměroval k výtahu, který za tím účelem přivolal,
jenom abychom ušetřili náš drahocenný čas. Ale Viktor se
vyznal a já napřed nechápal, když řekl: „Pánové, zvu vás
na hajzl“, což jsme všichni přijali s povděkem, nejenom proto,
že nám bylo na blití.
Gorila znejistěla, neboť to narušilo zaběhnutý rituál, a
Viktor nejen že se zeptal, jestli je to za rohem a ukázal za roh
okolo jádra, ve kterém se pohyboval obrovitý výtah, ale zcela
Gorilu vyvedl z konceptu tím, že se zeptal, jestli to není jako
obvykle zamčené. Ne často mu pokládají členové delegací,
které má usměrňovat do správných dveří, podobné otázky.
Anebo chyběl, když probírali příslušnou kapitolu ve škole
pro strážce klidu mocných, nicméně zmizel za roh, možná že
šel pro klíč, možná pro instrukce ke svému šéfovi, možná, že
měl ve svém kamrlíku slavný spisek páně Lenina „Co dělat?“
Viktor nás zavedl na hýzl pro pány do oddělení mušlí a
když jsme použili všech západních vymožeností, zejména
teplovzdušného ovívače dlaní, povídá Víťa: „Chcete něco
vidět?“ A kdo by nechtěl, když už jsme vážili takovou
dálku, a Viktor s námi obkroužil několik rohů a ve stejném
patře, představte si, ve stejném patře o schod výš byl sál ve
tvaru „L“. Nebyl tak impozantních rozměrů jako ten, kde
k nám promlouval z nadoblačných výšin ministr, ale přesto
byl veliký a podél stěn měl prosklené pulty a v těch pultech
na světě všechno - žiletky, zipy, nářadí, foťáky a příslušenství,
elektronika a ve vzdálenějším konci oddělení obleků, pánských
i dámských a v celém tom fantasticky zásobeném obchodě,
na jejich poměry, bylo jen několik lidí. A přitom - ceny jako
v ráji, uvážíme-li, že v té době byl kurz dolárku, tvjordovo
zeljonovo - čtyřicet rublíků za odin a lampa samodujka
benzinowa s nádrží jak flaša na rychlokvašky tam čítala rublíků
čtyřicet, čili pouhopouhý dolárek a teleobjektiv k foťáku rublů
sorok a sto, což je srandička za dolárky čtyři a ještě zbyde
na pyžamo. A síla přečetná dalšího prospěšného.
„Já bych tu lampu bral“, povídá Zdeněk z Martimexu a
jal se šacovat, že hnedle zacvakne a Áda, že by se mu velice
páčil teleobjektiv a i já, vindry nemaje, tak já bych také bral
ten benzinový kotlík. Ale Viktor, vida, že mu chystáme parádní
průser, nás šeptem upozornil, že tady česky mluvit je tragedie
sama o sobě, natož něco kupovat, protože tento ráj je pouze
a jen pro obyvatele této ministerské rezervace a aby nikdo
z plebejců, co sem nepatří, nebo nedejbože z těch, co stojí půl
dne frontu na skleničku švestiček, neznesvětil zdejší posvátnou
půdu - tak také kvůli takým jsou všude vůkol ke všemu ochotní
a přičinliví průvodci mohutného vzrůstu v bílých košilkách a
kravatách s uzlem až jemerických tvarů.
Vyjeli jsme jako namydlení a Gorilka, co nás viděl už
jednou jak jdeme na hýzl nemohl uvěřit svým očím, vida nás
přicházeti z konce úplně opačného a nadto ze zakázaného
území. Než však začal znovu ovládat svaly naplno otevřených
úst a speciálně pak ty, co pohánějí spodní čelist, vklouzli
jsme do putovního kinosálu a za pár vteřin už nám salutovala
uniformovaná stráž u hlavního vchodu.
Zbytek delegace už čekal na chodníku a byli netrpěliví,
protože jsme najednou zmizeli a tam zmizet, to nemuselo
znamenat nic moc příjemného. Nebylo to proto, aby napravili
žalostný dojem z tohoto půldne. Určitě to bylo v plánu už
v předstihu, ale Timda oznámil, že se teď nějak rozdělíme, část
lidí že on vezme do svého žigulíka, protože Viktor nesmírně
toužil jet s námi za účelem radování se na základě setkání
s Valjou a dojedem na oběd, a sice do jedné z nejluxusnějších
restaurací, která je velmi vyhledávána cizinci, protože jak
stavba, tak výzdoba, tak i vlastní hody jsou v duchu starých
ruských tradic. To se mi velice páčilo, neboť mám rád tradice
a stará, nikoli uleželá jídla a tak jsem se těšil, páč Timda řekl,
že hned tam budeme, protože to je nedaleko. Bylo to rovných
dvacet kilometrů.
Restaurace
Dojeli jsme do nějakého parku, nedaleko vedly koleje
tramvaje a zastávka byla nadosah. Kubáňský kozák zaparkoval
a my jsme lelkovali okolo, protože Timda někam zmizel. Ta
slavná restaurace byla o kus dál. Objevili jsme ji, když nás
uprostřed aleje, snad to byly kaštany, nebo jírovec nebo něco
v tom duchu, upoutal stoleček s bílým ubrusem a na něm
tři džbánečky a v každém kapalina jiné barvy. Jen o kousek
dál, na konci aleje, a v tu chvíli mne zas napadla ptákovina
- jak asi vypadá značka pro slepou alej, protože slepá ulice
existuje a i ajznboňáci mají slepou kolej a příslušnou značku,
bylo několik širokých schodů a vyřezávaný vchod, nemlich
takový, jaký bývá v ruských filmových pohádkách. Na stěnách
přístřešku, nad těmi schody, byly malby s lidovou tématikou síla bříz, medvědů a říček.
Ale tam jsme se moc motat nemohli, neboť se tam už
motali - někdy dva a někdy tři vrahouni v něžně modrých
košilích s krátkými rukávy a jejich vizáže i svaly, které hrály
pod košilí, jasně zvěstovaly nepozvaným a nebronirovaným
vetřelcům, že čím dříve dají zpátečku, tím lépe pro ně. Nám
sice ani nenaznačili, abychom se uchýlili zpátky do aleje,
ale zájemců o vstup bylo požehnaně a strážci vchodu nebyli
příliš řeční. Dávali jednoslabičné odpovědi a naznačili směr,
který si představují. Nikdy nebyl dovnitř. Avšak k některým,
kteří zamumlali některou formuli či šifru, nebyli skoupí
na slovo, ale vlídně jim naznačili, že budou okamžitě zavoláni
a vpuštěni, jen co se uvolní patřičný počet míst a zatím si,
gospoda, račte posloužit ze džbánečků támhle, jen kousíček
odtud, pod schody. Já fronty bytostně nesnáším a i když tohle
nebyla fronta v pravém slova smyslu, bylo mi trapné čekat
na žvanec, že jsem už pochopil, že spěch není národní
vlastností občanů Moskvy a přilehlých oblastí a nejméně ze
všeho rádi spěchají při jídle.
Šli jsme zpátky tam, kde byl zaparkován náš automobil.
Jana si šla picnout jednu do stínu pod platan, nebo co to
bylo, a já jsem s Vlastíkem a dalšími šel až skoro ke kolejím
tramvaje. Na druhé straně kolejí byla zastávka a dvacet nebo
třicet lidí. Zastavili jsme těsně před kolejemi a bloumali po
okolí. Bylo poledne, léto a vedro a já si o knoflík povolil svou
riflovou košili. Založil jsem ruce na prsou a prokrvoval jsem si
ramenní svaly. Samozřejmě, že rukávy u košile byly vyhrnuté,
jsou vyhrnuté i při dvacetistupňových mrazech. Mluvili jsme
řeči a najednou se od té skupiny naproti přes koleje odpoutal
takový menší chlapík, o něco starší než já, přešel na naši
stranu a opsal okolo nás krok jako žralok, když zavětří kořist.
Nevěnovali jsme mu pozornost, protože neříkal nic, pak se
vrátil po mnohem užší křivce a při třetím obletu se zastavil
přede mnou.
Vlasta stál těsně vedle mne a příšerně se šklebil. Ten
chlapík, co byl dobře o hlavu menší než já, se postavil přede
mne. Tak blízko, aby na mne dosáhl. Musel dost vzpažit,
aby mi dosáhl na ramena a jako když se měří nebo ukazuje
šíře něčeho, o čem chcete posunky sdělit, jaká to je šířka,
tak několikrát mne ze strany po těch ramenou poplácal. A
pochvalně zamlaskal. Já jsem samozřejmě napnul pod košilí
svaly, aby to mělo zvuk jaksepatří, chlápek ruce povolil, spustil
podél těla, pak si znovu změřil má ramena zleva doprava a
znovu mne ze strany uchopil za ramena. A pak řekl jedno
jediné slovo: „Sibirjak“ a opět zamlaskal a uznale kývl hlavou.
„Ale kdepak“, řekl jsem rychle, páč se nerad chlubím cizím
peřím, ,já sice nejsem zdejší, ale nejsem ze Sibiře.“ „Teď
to poznávám podle přízvuku, ty jsi Sibirjak!“ a sahal mi do
výstřihu hluboko rozepnuté košile, kde mám tříbarevný, velmi
hustý a prakticky souvislý porost, srst vybavenou v barvě mědi
a šedin s tmavším melírem. Vyškubl mi hrst chlupů, zvedl proti
slunci a obdivně řekl: „Si-bir-jak!“
„Nejsem Sibirjak“, zmohl jsem se na chabou odpověď
a Vlastík se šklebil jak nejpříšerněji uměl a kaňour, spíš tu
verzi potvrdil, a dodneška - tím jsem si jist - tím zpestřuje svá
vyprávění. Chlapík byl ale tak fascinován, že by si to stejně
nenechal vymluvit. S tím chomáčem mé srsti mezi prsty mi
zas dlaněmi změřil ramena a řekl: „Ty bys mohl, Sibirjaku,
nosit bílý klopy.“ Já jsem po pravdě řečeno tehdy nevěděl, co
bych mohl nosit, to slovo jsem neznal, ale když jsem se zeptal,
ukázal mi to na mé košili. Nikdy se už nedozvím, co by to
bylo za funkci, nebo jaká hodnost má bílé klopy, snad admirál?
Hermann Göring a čelní pohlaváři Třetí říše měli na kabátech
svých parádních uniforem bílé klopy, ale to je jen moje
domněnka a v té chvíli jsem ji nemohl moc rozpitvávat, protože
naše trojice budila pozornost a Voloďa, který stál dost daleko
a nemohl z našeho rozhovoru nic slyšet, se domníval, že se
se mnou ten ctitel chce prát, když mi objasňoval, co jsou to
klopy. Přifičel a začal se na něj sápat. „Ale nech ho“, řekl Vlastík
a tak báječně naloženého jsem ho snad v životě neviděl, „to
jenom tady náš Sibirjak“, a poplácal mne po rameni, čímž jsme
toho domorodce jen utvrdili v tom, že se nemýlil, „vzbudil v
Moskvě senzaci.“ „ Tak to jo“, oddychl si Voloďa, a i když
se rád pouští do půtek a šarvátek, vytáhl krabičku cigaret,
pravý to poklad v té době a v té zemi a dal mu jednu. Zapálil si
bezmyšlenkovitě, poděkoval, ale stále si mumlal souvětí, kde
se často opakovalo slovo „sibirjak“ a „klopy bílé barvy“.
Vrátili jsme se zpátky do aleje, těsně pod schody, protože
restaurant opustila další početná skupina a dalo se očekávat,
že modří andílci nás co nevidět povolají. Anděly nahradil
Timda a široce vlál na odpočívadle schodů, čímž dával najevo,
že se uvolnil právě takový počet míst, abychom se tam všichni
vešli a neseděli rozstrkaní po všech koutech.
Uvnitř to nebylo zlé, i když mám dojem, že malby, které
byly po stěnách, nedělal velký fachman, na druhé straně byla
to luxusní restaurace ve stylu starého ruského stavení a ta
Rublev patrně nezdobil. Selský nábytek byl z bytelných fošen
a samorosty, které rozdělovaly jídelnu na útulnější menší
prostory, byly hojně natřeny bezbarvým lakem. Byla nás síla
a nevešli jsme se k jednomu stolu a ten náš byl samá ozdoba
- Valja, Jana a Velký Mág a také já, ale hlavně Viktor, který
v mezičase, než nám přinesli první chod, rozvíjel MarxLeninské teorie o sto péro, jakoby nebyla glasnosť a nebyla
perestrojka, jako by byly staré dobré časy. Být tu Jára Pavlíčků,
měl by pro něj jediný, avšak vyčerpávající výraz - Brežněvčík.
Viktorův monolog byl ve své podstatě únavný, jen občas
ho přerušovala Valja, která se, myslím si, trošku styděla za
to, že před námi, kteří jsme čichli k demokracii a alespoň
zahlédli ukazatele na cestu do Evropy, předvádí Viktor to, co
jsme se učili dlouhé roky ve školách a četli v denním tisku.
Nicméně několik úseků jeho projevu bylo zajímavých - to,
že oni, komunisté, to stejně mají všechno pevně v rukách, že
nebude dlouho trvat a zatočí s těmi, kdo si myslí, že si každý
může nedisciplinovaně říkat co chce, za všechno že můžou
imperiálisti v USA a staré zlaté časy že se vrátí, i kdyby
se tomu mělo pomoci násilím. „A prosím tě“, optala se Valja,
,jak si můžeš myslet, že to všechno zvládnete, vždyť vás je
jenom pár milionů.“ „To je omyl“, řekl Viktor, „to co říkáš, je
jenom oficiální číslo registrovaných komunistů, ale je nutno
počítat s tím, že je-li v rodině komunista otec, je automaticky
i matka, i když není ve straně a jsou i děti, nejméně dvě,
protože žijí duchem komunistické rodiny - to oficiální číslo se
musí násobit nejméně třemi nebo čtyřmi. Velký Mág se ke mně
natočil a dal si ruku před ústa, jakoby chtěl zívnout a procedil
skrze zuby, s přízvukem na „eť“: „To je čurák, to snad není
možný.“ Zírali jsme všichni, to je fakt. „A jak to, že když je
politika vlády, té co je proti Gorbymu, tak dobrá, tak proč tu
máte takovou bídu?“, zeptala se Jana. Viktor se zavrtěl, jako
když se malé děcko, které vzali do společnosti dospělých, už
nemůže dočkat, až na něj přijde řada s číslem, které se naučilo.
„Není pravda“, a vložil dramatickou pauzu, aby každý, i ten,
kdo by snad těkal okolo, věnoval pozornost jeho galaštyku,
„že je v Moskvě málo jídla“, další, ale už menší pauza, „to
jenom je v Moskvě moc lidí“, a rozhlédl se po přítomných.
Z principu se nesměju komikům, kteří řičí smíchem dřív, než
se ozve reakce z publika. Viktor se dusil radostným smíchem,
který však postupně vadnul a odumíral, jak se oproti očekávání
nepřidala celá resturace. „Ten mně sere“, povídá Velký Mág Ivo,
i když si normálně nelibuje ve vulgarismech, „kde ho, prosím
tě, vyhráli?“ řekl jsem mu stručně historku o RVHP. „Už ať to
nosí“, bručel Ivoš, „protože ještě chvíli ho budu poslouchat a
pobliju se.“ „To se možná pobleješ i tak“, konstatoval jsem,
protože menu, výslovnost už jsem naznačil, bylo objednáno
napevno a servírka v lidovém kroji nesla slanečka. Fakt, byli
jsme v jedné z nejlepších, lidem nedostupných restaurací
v Moskvě a my zahajovali oběd slanečkem. Ležel krásně
rozplizlý na modré glazuře nevelkého talíře v silné a výživné
solné olejnaté lázni. Právě proto, že jsme byli v extrovce
a slaneččí vůně mi zavlála kol sosáku, vzpomněl jsem si
na událost, kterou jsem prožil s panem Rejskem, nejslavnější
postavou mého rodného města poté, co už není Zlatá Rybka a
Baruška Pangrácovic.
Pan Rejsek je samorost a člověk přírodní. A nesmírně
zbožňuje kameny, které instaluje, zaplať pánbůh, v mém
městě všude, kde se jenom dá. A docela nedávno ještě jsem
ho vzal občas do své stařičké škodovky a vyjeli jsme na lov
do jeho oblasti k Podbořanům a k Žatci, kde jsou kameny
jedna nádhera. Vracívali jsme se pak s autíčkem až k prasknutí
naloženým nádhernými kameny, které kdyby měli Pražáci, ti
machři s akademickým vzděláním a příslušnými tituly, obložili
by tím kdeco a shrábli balík. Leč pan Rejsek je fachman
nad fachmany a všechnu tu nádheru dělá jenom „pro krásu
kamene“, což je jeho ustálené rčení. A protože pan Rejsek žije
skromně, skromněji, než si drtivá většina lidí dovede představit,
a protože ho ani Němci, ani komunisti, ani kapitalisti v dobách
své vlády nedonutili dělat, nemá snad ani žádnou penzi a žije
- to ví jen Bůh.
Jednou jsme se vraceli z lovu a byl úspěšný a měli jsme
s sebou i velice krásnou mladou ženu, která byla zvědavá, jak
se takové kameny hledají. Pan Rejsek je ctitelem obojího krásy kamenů a krásy žen. Prvního má co hrdlo ráčí, ve druhé
oblasti, obávám se, silně strádá. Pročež, když potká někde
ženu, co si neodskočila z hrobu nebo ze školky, vede umné
řeči, začínající oslovením „vážená“ a posléze pochválí pleť a
vše co je na dosah a není očím utajeno a přislíbí, že, jen pro
vás, vážená, naleznu kámen a nazvu ho První políbení a dám
ho před váš dům.“ Helena, to je ta dáma, co s námi jela, byla
v té době vskutku krasavice a navíc, jako zdravotnice měla
dost přesné představy o hygieně. Pan Rejsek, jak už jsem řekl,
je člověk přírodní, který nepotřebuje rozsáhlý šatník, holiče
a vana je nesmyslným přepychem. Tak při tom návratu, bylo
časné odpoledne, jsme se stavěli v Kněževsi, půvabné vesničce,
složené ze samých kulaků, devět kilometrů před Rakovníkem,
která je kromě kulaků a chmele slavná i tím, že tam mívali
v samošce skoro všechno a vyhlášený chléb.
Já se pokaždé při návratu z toho směru stavěl v samošce a
nakoupil mIsky. Ne jinak tomu bylo i tentokrát a kromě chleba
měli i slanečky, rovnou z Hamburgu. Slanečky jak telata. Ta
síla slaneččího odéru se drala ven, až duněly vstupní dveře.
Čas od času získá pan Rejsek drobný peníz, ale vskutku jen
drobný, se kterým musí počítat a vážit jej pečlivěji než Véna
Klaus. Stál jsem u pultu s ním, Helena zůstala v autě, neboť se
ráda předvede na korse s někým, koho zdobí titul nebo hvězdy
na náramenících, pan Rejsek - naštěstí - nemá těchto kvalit.
Sortiment, který ho zajímal a na který se upnul, měli vyložený
za pudlem. Na balicím platu, a bylo s podivem, leč pravda, že
se platil kus, nikoliv váha. Pan Rejsek žmoulal v dlani kovovku
a trénoval prodavačku, protože několikrát si nechal předložit
hamburgský sortiment a poté se mu zazdálo, že „ten vedle je
přeci jenom lepší, než ten předchozí“ a holka to brala štítivě a
znechuceně, jako kdyby ji při předávání výučního listu sdělili,
že má definitivu do parfumerie. Nakonec vybral slanečka
jak poleno a olej záhy zprůsvitněl pergamen, do kterého mu
ta pseudoprodavačka slanečka zabalila. Panu Rejskovi zbyl
peníz na další hýření a tak jsme zakoupili ještě pár rohlíků a
ještě zbylo. Dlužno podotknout, že Helena seděla vedle mne
a pan Rejsek vzadu. Jen jsme vyjeli, začal hodovat. To byl
akustický a čichový koncert. Pan Rejsek - už pokolikáté to
vzpomínám, je člověk bez zábran a zákonů a to co dělá, dělá
velice živelně a přímočaře. Mé auto není háklivka, ale to, co se
rozlehlo prostorem, byla síla. Helena seděla kamenně, dívala
se dopředu, jakoby byla raněna hluchotu a čichovou obrnou a
panu Rejskovi chutnalo velice velmi. Velice moc mu chutnalo.
Ve středověku by byl ozdobou každé královské tabule.
Nebo, kdyby s ním udělali klip pro lidi, trpící nechutenstvím
- ale zpátky - ujeli jsme polovinu cesty a pan Rejsek právě
kulminoval. Já jsem se čas od času podíval zpátky. Provoněný
olej kanul na podlahu, nebudu muset dlouhý čas dávat hříšný
peníz za protikorozní ochranu. Viděl jsem lidi, ověnčené
mnohými akademickými tituly, jak jedí makrelu tak, že začnou
hlavou a napříč ukusují, jestli jste viděli jak kočka pořádá myš,
včetně kostí, až na posledy labužnicky pozřou ty směrové
ploutve. Pan Rejsek není žádný intelektuálský prase, a když
olizoval a odsával zbytky slanečka z páteře, jakož i zbytky oleje,
byly to zvuky, jako když se pustí kompresor pozpátku. To už
bylo i na zkamenělou Helenu moc, řekla směrem na Rakovník:
„Co to tam děláte, pane Rejsku?“ a neprozřetelně, byť i jen
symbolicky pootočila hlavu, neb v mládí četla pár spisků
o správném chování se ve vybrané společnosti. Každý průměrný
člověk, neřku-li intelektuál, by pronesl něco jedovatého, něco
ironického, ale mysl pana Rejska není potemněna vzděláním.
Je to, jak už jsem častokrát zdůvodnil, člověk vrostlý
do kamení, takže namísto očekávané ironické poznámky
povídá: „Chcete taky?“ A řekl to právě ve chvíli, kdy Helena
pootočila hlavu o maličko víc a svoji otázku doprovodil
bezelstným nabízecím gestem. Byla to „haupttrefa“, přímo
na tvář, těsně vedle smyslných úst. Zdravotnice, obecně vzato,
jsou zvyklé na lecos, ale ne na cestování s panem Rejskem.
Když pan Rejsek dohodoval, oblíznul provoněný papír a
zabalil do něj páteř a hlavu a ploutve a toto dárkové balení
pečlivě odhodil pod sebe na podlahu. Když později vystoupil,
všem přítomným podal provoněnou dlaň. Helena, když se
vzpamatovala, a trvalo to dost dlouho, poznamenala, že
si myslela, že tento druh potravy je v našich zemích vymýcen,
i v těch nejchudobnějších sociálních vrstvách. Tehdy jsem ani
ve snu netušil, že za několik málo let budu stejnou krmí
zahajovat prominentní oběd v luxusní restauraci.
Já ryby zbožňuji, většina žen ne, je to námět na disertační
práci, ale chutnal báječně, no prostě jako slaneček a je dobré
vědět, že i v hotelích a restauracích, které mají čtyři stálice
ve svém znaku a dokonce i více stálic když tam mají,
se nefasuje tolik příborů, kolik má menu chodů, ale příbor jeden
jediný na celé utkání a tento příbor se pečlivě olíže a položí
na ubrus vedle talíře, protože když ho dáte pojevropejskom
vzoru do talíře, odnesou ho i s talířem. Dali jste personálu
na srozuměnou, že už dále hodovat nebudete. Mezi Valjou
a Viktorem se na toto téma strhla ostrá půtka, je pravdou, že
v lidových jídelnách, zvaných „stolovaja“, je na každém stole
kelímek z plastické hmoty, do kterého dává služba v bílém vždy
tolik proužků kancelářského papíru, velikost asi jako rodinné
balení zápalek, za účelem otření lžíce, nože nebo vidličky.
Ve stolových totiž se skládá oběd z mnoha, prostých sice, ale
přesto z mnoha chodů. Tak kdybyste si vzali tolik nástrojů,
co máte chodů a příloh, měli byste v očích hodujících
domorodců punc barbara. Ale boršč, to je síla, ten je nedostižný
a samozřejmě, že nemohl chybět a my jsme hodovali a olizovali
příbory a i na stakan něčeho ostřejšího došlo, ač Timda nás
všechny oběhl a naznačil, že budeme muset pomalu zvednout
kotvy.
Můj obdivovatel už venku nebyl, za dobu našeho hodování
muselo jet nejméně deset tramvají. Čekalo nás další jednání
v instituci, která se skládala zas ze zkratkového slova, kde
bylo „auto“ a „remonť‘ a snad i „doroga“ a já projevil naději,
že se stačí slehnout všechno to, co jsme do sebe naprali. „To
asi ne“, řekla Jana z oblaku kouře, „to je hned vedle.“ „Kdo
říkal?“, chtěl jsem znát autora toho projektu. „Timofějev“ a
odfoukla jeho směrem modravý kouřový ukazatel. „Holčičko“,
řekl jsem bez stop jízlivosti, „u nich „vedle“ je alespoň dvacet
kiláků.“ „Ale di“, což je její rčení, když chce zpochybnit
argumenty protivníka. Šel jsem. Nezáleželo sice vůbec
na tom, jestli to bude deset nebo dvacet, čas nebyl zatím náš
nepřítel, ale šlo o princip. „Kolik to je asi kiláků“, zeptal jsem
se Timdy. . „To je hned tady“, a ukázal přes koruny stromů
tím typicky ruským rozmáchlým gestem. „No, kolik asi“,
nenechal jsem se odbýt. „Nějakých pětadvaceť“, řekl s takovou
samozřejmostí, jako u nás říkáváme „vidíš támhleten rohák tam zahneš a...“. „Pětadvacet“, vrátil jsem se k Janě, „nikoliv
na zadek, ale kiláků.“ „Uhů“, vyfoukla precizní manžetku a
zbledla při představě, že bude muset celou půlhodinu podléhat
nikotinovému dluhu.
Dojeli jsme bez problémů, jen s parkováním byla potíž.
Úřad to byl jako hrom, ale místa před ním němnožko, černé
volhy se na parkovišti naparovaly a říkaly zcela jasně, kdo
je tady pánem, potažmo kdo jsou jejich pánové. Timda měl
z tohoto úřadu nějaký vichr, protože běhal okolo naší skupiny
a zdůrazňoval, že jsme přijeli moc brzo a že by bylo nevhodné
a nevypadalo by dobře, kdybychom tam vešli jen o minutku
dřív, než jsme ohlášeni. Pár kroků odtud byla hlavní třída se
spoustou obchodů. Nesmírně jsem zatoužil navštívit nějaký
legendární obchod, třeba GUM, ale ten v těch místech nebyl.
Viktor, který vytušil, že bychom rádi využili volného času,
ukázal na hlavní třídu a řekl: „Tam je Dětský dům. Tam se
podíváme.“
Dětský dům tam byl, pravda, ale jedině podle firmy se to
dalo poznat, protože podle výlohy to mohlo být cokoliv. Byla
vymetená jako před adaptací a dveře byly zamčené a nápis
na nich sděloval, že z technických důvodů je zavřeno. A kam
oko dohlédlo, byly i jiné obchody a před nimi žádná fronta a
výklady tak pusté, že nebylo důvodu, aby tam nějaká fronta
byla.
Vrátili jsme se zpátky a posedávali po kamenných ozdobách
toho monstrozního úřadu a Timda se choval, jako by velel
bitvě u Stalingradu, dříve Caricinu, posléze Volgogradu a teď
už nevím. Stále sledoval hodinky, protože my byli přesyceni
obědem a jednáním s ministrem a slunce do nás pralo jako
v Evropě. Pak to Timda odmávl a my se vřítili do rozpačité
budovy. Dost dlouho nevěděli, co s námi a jak to navléknout,
aby to nevypadalo, že o nás vůbec nestojí, ale na druhé straně,
že perestrojka a nové myšlení úspěšně fungují. Přidělili nám
exkluzivní místnost v prvním poschodí. I tam pobíhal Gorilák
v bílé košili, ale byla to Druhá Garnitura Gorilí, spíš Šimpanzík,
myslím ne podobou, ale hierarchií a zmateně a s náznaky
poklusu nás zavedl do té mahagonové nádhery. Byl to kuloár
pro jednání celkom hlavných, leč hlavního nikde nevidět.
Slaneček a kyselá smetana a zelí v boršči a také lososovité
ryby, které byly snad nejfantastičtější z celého oběda - dodnes
cítím na jazyku to růžové a rozplývající se maso - to všechno
chtělo své, ale ne tak, jak by se mohlo myslet. Jen jako Tychon
de Brahe. I zeptal jsem se ochranky: „Kdě nachoditsja toilet?“
A on si viditelně oddychl, protože nevěděl, co od nás může
čekat, páč i šéfové byli nejistí a řekl, že nahoru o patro výš
a druhé dveře zleva. I na tom by se uživil psycholog, že jak
někdo se zmíní o tom problému, natož když ho začne uvádět
ve skutek, tak i ti, co by to bez problému vydrželi zpátky domů
do Evropy, nebo alespoň zpátky na polygon, tak najednou mají
nakrajíčku a nohy křížem.
Vydusali jsme nahoru, my muži, a mušlí bylo
žalostně málo, pročež jsme obsadili i boxy, kde byly mísy
po jevropejskom style, ale koše po stylu tamním a řádně
naplněné již nepotřebnými koncepty. Celou tu nádheru
obšívaly letky duhových much. Byl to koncert, zvuková kulisa,
Niagarské vodopády a kobercový nálet na Drážďany v jednom.
Vraceli jsme se jako jedna rodina a dole o patro níž jsme
potkali Zdeňka z Martimexu, který též toužil po tom, aby se
vodivě spojil se zemí a ptal se svým hlubokým hlasem, kdeže
se nachází ten útulek pro starší gentlemany. Zvolal jsem
radostně, protože na mne padla tíseň z té mahagonové nádhery:
„Jdi o patro vejš a pak už tě dovedou mouchy!“ Zašklebil se,
ale nikoliv tak příšerně jako to umějí Vlastík a Hanka, když
si myslí, že nadnáším. Místnost mi připadala ještě chladnější,
když jsme se způsobně usadili podél podlouhlého stolu.
Samozřejmě, že tam měli barevnou televizi i rekordér a nikde,
kam jsme přijeli, jsem neviděl žádnou úpadkovou kvalitu
z téhle oblasti, ale samá TOSHIBA, GRUNDlG, SONY...
Venku plápolala bílá košile Gorilky, který mi připadal velice
nesvůj, snad dostával protichůdné pokyny, nebo, nedej Bože,
vůbec žádné.
Přišel On a protože jsem kovaný ve filmové tvorbě, a
protože mi bylo zhlédnouti stovky sovětských filmů v době
mých mladých let a školní docházky, tak takoví byli kladní
hrdinové sovětských budovatelských filmů, tvář, kterou lze
dodnes vidět na ruských plakátech, a když už jsem pozavadil
o film, tak to sousoší, co sovětské filmy uvádí, ta šestková
občanka a komsomolec, jak svírají náčiní, ne sobě navzájem,
ale srp a molot, tak to je ten ksicht. Zklamal mne, že nezačal
zpívat nějakou táhlou a romantickou píseň, třeba zrovna tu,
jak první vlna tě nepřináší, a o dalším vlnobití... Sdělil nám,
že omlouvá další členy komise, která nás měla vyslechnout,
a chvíli to vypadalo tak, že byli odvoláni na poradu do OSN
a chvíli zas, že jim někdo včas neřekl o tom, že přijedeme,
ale závěr nepřipouštěl pochyb - jsou organizace, která nic
nepotřebuje, protože jenom něco koordinují a naznačil dost
srozumitelně, že vlastně utrácíme čas.
Velký Mág se sice pokusil mu vnutit videoklip o naší
továrně, SONY za našimi zády si o to přímo říkalo, ale filmový
geroj byl raněn náhlou a dočasnou hluchotou. Nechali jsme
tam prospekty a vycouvali jsme před mramorové obložení
zvenčí a počasí bylo báječné a na koupání.
Když jsme sem jeli, bylo nám jasné, že jednání nebudou
lehká, navzdory perestrojce tam prakticky všichni ti starší borci
seděli, v nejhorším případě jen o kus dál, nebo i tam, kde seděli
dřív, jen sundali starou firmu nebo namalovali novou. Začínalo
se rýsovat dilema, s kým vlastně jednat. První Garnitura
Boží o problémech neměla v podstatě páru, celá léta žili
z tabulek, grafů a nesčetných hlášení a výkazů, ale byli to oni,
kdo rozhodovali o tom, kdo a kolik dostane. Peněz, výrobků,
ale i služebních cest. Ti, kdož tomu opravdu hověli, ti makali
tisíce kilometrů daleko. V závodech, na stavbách a na koleně si
opravovali věci, které mohli dostat od nás nové a za menší cenu.
Jenže k nám se mohli dostat jen přes několik garnitur podřadné
kvality, ale ty všechny, všechny do jedné, nastavovaly dlaň.
Přitom bylo jasné, že naše výrobky, nás všech, co jsme tam
byli, o tlakových hadicích nemluvě, to je výrobek nomer odin,
zoufale potřebují. Ale jestli je dostanou, o tom, bohužel stále
rozhodovali soudruzi s tváří filmových hrdinů budovatelských
dramat nebo s Žulovou maskou místo tváře. Timda to ale
nebral tragicky. „Nevzrušujte se“, tančil okolo naší skupiny,
„musíme postupně, to víte oni jsou zvyklí, oni vůbec nejsou
zvyklí, že by někdo přímo přijel, však uvidíte!“ Kuli jsme plány
na parkovišťátku před úřadem, protože s námi vyjebali už
podruhé v témže dni a času do večera byla ještě síla. Já miluji
letadla, kdysi jsem i létal a každé letiště mne příjemně vzruší.
Snad proto jsem dostal nápad, že bych mohl zajet s Velkým
Mágem na Šeremeťevo jako jeho bodyguard a doprovod a
hned se porozhlídnout hezky zblízka, protože i Frankfurt jsem
viděl zblízka a jen o málo dál letiště Charlese de Gaulle. Velký
Mág byl pro, ale Timda si začal ohřívat svoji polívčičku a
ševelil Ivovi do uša, metajíc úlisné pohledy, čímž bylo jasné,
že netouží po třetím. Mně osobně začalo svítat, že Timda
bude rejžovat, dokud se neprošoupá rejžovací pánev a oškube
jednoho každého, kdo se nechá, což se za velice krátkou dobu
mimochodem také potvrdilo.
Viktor, ctitel komunismu, RVHP a Valji, navrhl, že je
den jako stvořený pro výlet do okolí Moskvy. Jak už jsem
říkal, vždycky mne příjemně zamrazí, když v Rusku slyším
nějaký časový údaj. Že nedaleko, hned za Moskvou, zná jedno
báječné místo, a Valja si v té chvíli nechala potáhnout panenky
romantickou záclonkou a dětsky zatleskala, neboť výlety má
ráda, nýbrž tam nehrozí nebezpečí zvýšeného pracovního úsilí.
Jeli jsme pro nás už známou cestou okolo továrny
na umělé hvězdy, ale naši odbočku, odbočku na Ivantějevku,
jsme velkoryse minuli. V okolí Moskvy jsou silnice v poměrně
dobrém stavu a Kubáňský kozák to pral, až z Latvije padaly
šroubky. Netrvalo příliš dlouho, snad necelou hodinku a přistáli
jsme mezi stromy, nikoliv však neřízeně, ale systematicky.
Na malé, jakoby malé parkovišťátko. „Jsme tu“, zvolal Viktor
a ujal se průvodcovských služeb. Bylo to několik dřevěných
roubených chat, solidní řemeslnická práce a zvenčí vypadaly
jako chaty komunistických zbohatlíků. Na grandiózní sovětské
poměry nebyly ani příliš rozlehlé, myslím tak čtyřnásobek
půdorysu rodinného domku. Mezi chatami byly dřevěné sochy,
zvící dvou metrů, sochané z jednoho kusu kmene. Tváře bojarů
a ruských bohatýrů s helmicemi na hlavách a mužným vousem.
Ani tohle nebyla špatná práce a ocenil jsem to, protože sám
ve volných chvílích vezmu dlátko a kus špalku a pustím
fantasii na špacír. Důvodem naší návštěvy však nebylo kochání
se sochami provedení vykonání, ba ani zhlédnutí řemeslného
umu ruských stavitelů. Náš důvod byl mnohem prozaičtější.
Podnikli jsme nájezd na útroby chatiček, protože Viktor pěl
souvislou chválu na pivo, které lze v chatičkách konzumovat.
Mužové naší expedice zbystřili, protože pivo už neviděli
od opuštění výsostné paluby túčka a jako kůň, který je
nablízku své stáje zrychlí, tak i naše výprava vyvíjela značné
tempo. „Tady to bude mastný“, poznamenal Ádík a ukázal
na několik vozů západních značek a s neruskými čísly.
V kapsách nás hřály tvjordyje zeljonyje a vidina kursu svědčila
v náš prospěch. Starostí o cenové relace nás zbavil barman
hned v první chatičce, protože piva neměl ani slzy. Uvnitř to
vypadalo s jakoby přepychem, zejména proto, že tam byla tma,
jako v..., ale zařekl jsem se, že na rozdíl od „Světel“ tu nebude
jediné silné slovo, vyjma přímé řeči, v zájmu autentičnosti.
Jinak byl interiér zhruba na stejné úrovni, co má kterákoliv
koliba podél Váhu, protože těm se ta přimoskevská napájecí
zařízení nejspíše podobala. Barman se sice nelámal v pase,
když nás zahlédl, neboť jsme nehovořili cizokrajnou řečí,
naopak Viktor halasil v azbuce, nicméně nám nabídl sílu
tvrdých nápojů v ještě tvrdší měně.
Vycouvali jsme spořádaně mezi dřevěné bohatýry a
chromovaná auta a pokusili své štěstí v další chatičce. Výsledek
se nelišil. Viktor, páč to byl jeho nápad a moc si od něj sliboval,
se do dalších chatiček vypravil sám, ale pivní zásoby došly.
Co s načatým večerem? Valja, kterou neopustila romantická
nálada, zatleskala ručkama a ovinula Viktora a narejdovala ho
směrem na Zagorsk. Myslím, že mnoho inostranců Zagorsk
nevidělo, z důvodů dvou, které jsou neuvěřitelně protichůdné.
První je ten, že Zagorsk je, jak už jsem se zmínil, pravoslavný
Vatikán a vláda nepřála církvi, což není tajemstvím. Druhý
pak z důvodů je ten, že Zagorsk, město těsně pod kopcem, je i
střediskem tajné vojenské výroby a je i pro domorodce, pokud
tam nepracují, zakázaným městem. My jsme netoužili zahrát si
na špiony, to se nevyplácí nikde na světě, ale uvidět na vlastní
oči a nejenom zvenčí, pravoslavný chrám, po tom jsem toužil
velice velmi.
Kubáňský kozák zaparkoval Latvii až v samém rohu
velikého prostranství před klášterem, počasí bylo stále skvělé
a procházka se nám velmi páčila. Už samotný vstup do
kláštera byl velmi impozantní. Jako každý klášter, kdekoliv
na světě, sloužil v čas nouze v době nájezdů jako pevnost.
V průjezdu, nebo ve vstupním tunelu, jsou na stěnách
naivisticky zobrazené pověsti o vzniku kláštera. Zajímavější
však bylo luštit doprovodný text, byl psaný staroruštinou,
skoro azbukou a zvláštními slovy i zvláštním stylem. Jestli
jste někdy zkoušeli vyznat se v německém slovníku psaném
švabachem, tak je to přesně ono. K vidění je tam spousta věcí, i
když klášter sám, myslím tím zdmi obehnané prostranství, není
zas tak veliký, ale na to, prohlédnout si každou z přístupných
přilehlých staveb, by bylo zapotřebí nejméně půldne. Nám
zbývala jen hodina, klášter se v šest zavírá. A protože jsem
viděl pravoslavnou mši jen v několika filmech, vedly naše
kroky tam.
Dodnes to slyším a dodnes mne podivně zamrazí, když
si vybavím ten úžasný zpěv popa a nikdy jsem si neuměl
představit, jakou může mít lidský hlas hloubku. To i legenda
basistů, černošský zpěvák Paul Robeson, mimochodem
nadšený příznivec Sovětského Svazu, mi připadal v tom
srovnání jako nevyzrálý puberťák. Akustika chrámu dělá
hodně a já nejsem hudebník, to mi chybí, snad i o tom jsem
se zmínil, ale když kněz zazpíval tím démonickým hlasem
větu a její konec se v éteru jakoby lehce přizdvihl a právě v té
chvíli vpadl profesionální sbor - to nemohli být amatéři jako
na kruchtě vesnického kostelíka, je to přeci jenom pravoslavný
Vatikán, a když celá ta hlasová symfonie duněla prostorem,
tak to je zážitek, který se vryje hluboko, přehluboko do duše
každého vnímavého člověka. Zdůraznil jsem už mnohokrát, že
nejsem hudebník, ale tenhle zpěv člověka přiková k zemi.
Jenže teď čas už začal být naším nepřítelem. Ale jak vyjít
ven, když na každém kroku jsou vidět věci, které se hned
tak nevidí - mladé urostlé muže s copánkem dlouhých vlasů
v černých sutanách a černých šněrovacích botách, prodávání
tenounkých a dlouhých voskových svíček s cenou od několika
kopějek až po několik rublů, stovky těchto svíček zapíchané
před obrazy svatých. Nemohl jsem odtrhnout oči od kluka,
možná neměl ani po vojně, v riflové košili a manšestrových
kalhotách, jak se rozmáchle pravoslavně pokřižoval, potom
poklekl a políbil zem před obrazem Panny Marie. Dělal to stále
jako stroj, celou tu dobu, co jsme v chrámu stáli a bůhví kolik
hodin předtím. Stařenky v šátcích, stažených hluboko do očí a
exotické krasavice, kterým nemohlo být ani dvacet, jak líbaly
skla jiných patronek, jen několik kroků dále. Ale také žebráky,
kteří stáli v maličkém předsálí a natahovali ruce tak, že bylo
obtížné projít. Mladičkou ženu s miminkem v náručí, spalo
v tom provoněném chladu klášterních zdí. Ta neloudila, ale lidé
dávali mlčky drobné mince na peřinku toho několikaměsíčního
pacholátka.
Do této chvíle jsem si myslel, že lidé od Moskvy na jih
jsou muslimové, vyznavači islámu nebo nějakého přírodnÍho
náboženství, ale veliká část návštěvníků chrámu, ale i venku
na nádvoří, byla rasa, kterou jsem si tipnul na Gruzínce. Byli
to Gruzínci, i když se moc nepodobali Sulice nebo Pepovi
Džugašvilimu, který později, po vyloupení poštovního rychlíku,
si dal umělecké jméno Stalin, Josef Visarionovič. Sdělil jsem
svoje představy o náboženském rozložení Viktorovi. „Arméni
ano“, přitakal, „ale Gruzínci jsou převážně pravoslavní.“
Gášňa vprostřed nádvoří má zázračnou léčivou vodu.
Údajně ji sem táhnou z hor stříbrným potrubím mnoho desítek
kilometrů. Okolo kašny byl nával. Jednak si lidé chtěli napravit
své neduhy a hned tady na místě a za tím účelem se napájeli
z kelímků a hrníčků, kterých tu byla síla, ale přesto nestačily
a všichni Gruzínci, vlastně Gruzínky, abych byl přesnější,
s sebou měly nádoby úctyhodných litráží a tankovaly o sto
péro, protože Gruzie, ani na sovětské poměry, není „hned tady,
za rohem“ a jen Bůh ví, kdy se sem zase dostanou.
Řada poutníků musela přijet z obrovské dálky, nejenom
z Gruzie, a protože se přiblížila uzavírací hodina, jeden
z gruzínských popů nižší garnitury, snad d‘áček, zrovna
vyexpedovával jednu poutnici z postranní kaple. Táhla s sebou
celý svůj majetek a zlý pohled toho podpopa, ten se mi z duše
hned tak nevymaže.
Vlastík je maniak na zhlédnutí co největšího prostoru,
když už někam přijede. Vydržel s námi ještě k zelené věži,
snad to byla zvonice nebo možná i bývalá strážní věž, s bíle
natřeným vyspárováním dřevěných trámů a celá byla příšerně
pokecaná tou bílou barvou. Když jsem bezelstně poznamenal,
že to museli začít natírat odspoda, měla z toho Valja záchvat
smíchu v takovém rozsahu, že ctitel Viktor znejistěl a
překontroloval si poklopec a vzápětí se domáhal podrobnějšího
vysvětlení. Zjevně ho uklidnilo. Ba tak ho rozradostnilo, že
navrhl, abychom se vypravili zpátky, před klášter, protože
už stejně zavírají. Nedalo mi, abych si nepřelouskal nápisy
na pomníčcích tam pochovaných představených zdejšího
kláštera a odolal jsem pokušení zakoupit si některou
z náboženských knih.
Prostranství před klášterem je velikánské a daleko vpředu
jsme viděli několik stánků, a protože čas nás nehonil, zachtělo
se nám zahrát si na západní turisty a ledabyle a s nadhledem se
prohrábnout ve vystaveném zboží. Zkuste se však přehrabovat
ve zboží, které je unifikované a ono tam unifikované bylo,
Gorby ve všech možných velikostech, od verze do kapsičky
na smokingu až po velikost vzrostlého liliputána, já to vlastně
ještě neřekl, samozřejmě, byly to matrjošky a malba nebyla nic
moc a kdybych nevěděl, že se tam na ně prakticky nikdo jiný
nemaluje, poznal bych Míšu jenom podle brýlí a vrozeného
znamení na čele. Je nutno poznamenat, že prodavačky
ve funkci křoví byly velice atraktivní a odhalovaly kejty
značně vysoko, málem až k pomezní čáře a pokládaly nás za
turisty ze Západu, neboť na nás vysypaly tak strašlivou cenu
za Míšu Gorbyho, že za tu by si mohli koupit celé polesí. Ale
v rublech, snad nás nechtěly vyděsit. Zdeněk z Martimexu
poznamenal, že vytáhnout dolárky, máme to se vším všudy i
s těma krásnejma buchtama, a nebyl asi daleko od pravdy, ale
nejsem si jist, zda léčivý pramen má i tytéž účinky co Entizol a
zda by zvítězil nad bakteriemi typu Aneorea, a kromě toho už
bylo v klášteře zavřeno.
Bloumali jsme podél fronty domů, směrem ke
Kubáňskému kozákovi a jeho Latvii a najednou jsme byli
zasaženi událostí, která nám nešla v prvních vteřinách na um,
před námi stál výklad plný, plničký rozličných věcí. To nebyly
atrapy a my zírali na tu neskutečnost, protože to byl sortiment
takřka jako u nás, vylepšený i exkluzivními ruskými výrobky.
A pod zem - podlaha toho záhadného obchodu byla metr pod
úrovní náměstí - vedlo několik schodů a průzkumná četa Ádík
sestoupil neohroženě po těch schůdcích, zabral za dveře a
ony se otevřely. Bylo už po šesté a bylo to zvláštní, ony dvě
okolnosti - plný výklad a ještě otevřeno přes policejní hodinu.
Sestoupili jsme všichni, co nás tam bylo a bylo nás pět
jako v Poláčkovi, tedy Já a oba Zdenkové a Áda a Vlastík a
sestupovali jsme jako špióni v akčních filmech, když jdou
do místnosti a vědí, že za dveřmi se skrývá vrahoun.
Byl to krám jako tělocvična, ba mnohem větší a zboží pod
prosklenými pulty a ve štelářích do výše basketbalového koše a
takový sortiment, že obsáhl všechna ministerstva. Hned zkraje,
hned vedle schodů byla oblast lišek, hic sunt fuchse, řekl by
latiník, baže žijící delší čas na Pomezí a lišáci to byli jedna
báseň, můžete mi věřit, i v kůžích jsem silný. V čem, ostatně
ne, viď Haničko, a moje oko spočinulo na galaxii hebkosti
se značným zalíbením. Pak jsem se podíval na cenovky a
zamžily se mi sítnice. Ale ne, neuhádli, nikoliv cenami vyšších
řádů, ale naopak, to byly ceny jak pro ruské osvoboditele
v osmašedesátém, když cenu bot považovali za číslo. Znejistěl
jsem. To byla láce jako v ASU a se svými obavami, že mne šálí
smysly, nebo že je to v dolarech, jsem se svěřil svému dobrému
ochránci Ádíkovi. „Vidíš to co já?“, řekl jsem přes uzamčená
oční víčka, aby mi ten sen vydržel co nejdéle. „Pěkný buchty“,
odtušil sexuální maniak Áda - že se, Ádíku, za ten přídomek
neurazíš, vid‘! „Ale ne“, uvedl jsem ho na cestu pravou, „ty
kanče“, dodal jsem něžně, aby věděl, že ho mám stále rád,
„tuhlety ceny přede mnou! To musí být dolary, čéče“, uzavřel
jsem po žižkovsku. „Blbosť‘, nechal mne snít Ádík, „vždyť
tam vidím za těmi číslicemi Rbl“ a zazpíval to po šumavsku
s brňáckým začátkem. Buchty prodavačky se z toho málem
osypaly, páč řeči rozumět nemusíte, ale intonace a kadence
mnohé řekne, vzpomeňte na Čapka a tu historku, kterou jsem
uvedl hned v úvodu. Jak snadno se člověk přikloní k tomu, co
lahodí jeho sluchu, vždyť nakonec i soudruh Göebels říkal, že
pravda je to, čemu věříme, a já, vida ty ceny, jsem se viděl, jak
u veksláků venku směním rubl za tvjordyje zeljonyje a koupím
lišáka vytvarovaného do čepice pro Robíkovu Pavlu a límec
Haničce, a protože věčně na smích naložené Květě pokaždé
něco ze služebních cest vozíme, určitě se pro ni něco najde i
tady. Pak jsem se rozklepal jako vovar, když jsem vzhlédl do
protějšího regálu, až ku samému ku stropu a vidím tam barevnou
televizi, žádnej póvl Rubín nebo Selenu, ale slušný standard,
Telefunken, taková středně malá, přenosná a rublů čítala 678.
Ještě jsem měl v živé paměti ceny, když jsme kupovali, ne,
snažili jsme se koupit podobnou velikost a značku v Lohru a
deseti dalších městech v Germánii a nejlevnější byla za pět set,
ale maruší. Ten kurz vypadal tak na třicet rublíků za mařenu
a už jsem se viděl, jak valím do tůčka objemné zavazadlo a
podplácím stewardky, aby mne tam vpustily.
No, to jsem si foukal a hned, v ten okamžik jsem si připadal
jako jemerický boss na turistické výpravě do rozvojových zemí.
A hned jsem také své propočty a spekulace sdělil naší misi a
všichni byli pro, že vypleníme ten záhadný krám a přijedeme
domů obtěžkáni koši souvenirů a pozorností.
Obhlížel jsem regály, co všechno bych do Latvije ještě
pobral a šel jsem hlouběji do vnitrozemí, neboť tam se na
mne usmívali mentálně postižení medvídci, ani lovějí ryby
a rozverné mámy medvědice se zástěrkami a kvedlačkami
v tlapkách a to vše, považte, vyvedené v lipovém dřevě a
bezbarvým lakem tvůrce nešetřil, takže se sousoší leskla
jak pesovy genitálie. Fakt, měl jsem všeobjímající náladu a
postoupil jsem ještě maličko hlouběji, za výtvory zplozené
dlátem zdivočelého umělce a tam byla síla šperků a přívěsků a
cetek a neměli špatnou úroveň, ani řemeslnou ani uměleckou,
v řemesle... doplňte si sami.
A u jednoho z těch pultů, co byl březí tímto atraktivním
zbožím, stála z naší, zákaznické strany, dáma velmi středních
let, hovořila nefalšovanou němčinou a byla oblečena jako
z filmů DEFY těsně před válkou. Ne, nebyla to Marlen
Diettrichová, ale vrstevnice jo, to jo. A ta spolužačka Johana
Goetha Žmoulala v dlani nějaký přívěsek, co měl cenovku
necelé rublíky čtyři a posléze píchla na stůl rublového bůra,
pětirublík, a laskala se s úlovkem v době, kdy doufala dostat
nazpět. Ale prodavačka nejenom že se nehrnula s rublem a
kopějkami, ale požadovala více peněz, říkala to němčinou, která
postrádala členy a gramatiku, my Slované prekrasno ponjali,
ale Marlen z té mateřštiny byla vedle, úplně stifen. Úlovek
byl lákavý a cena lidová, ale názory na směnu se diametrálně
lišily. Shlukli jsme se nenápadně okolo, aby nám nic neuniklo,
a protože jsem předtím velkoryse vysvětloval, co všechno
zkoupím, ta buchtička, co prožila kurs němčiny pro mírně
začínající, odběhla pro šéfku nebo kolegyni, která vzhledem
ke svému věku měla o pár hodin víc. Semkli jsme se ještě
úžeji, leč nenápadně a pochytili jsme, že rubliky na cenovkách
sice jsou, ale že to nejsou rublíky - jak si dáma mylně myslí, ale
zlaté rubliky, a že lze pro informaci říci, že za dolar by ta dáma
dostala bezmála jeden a půl toho rublíku a Zdeněk z Martimexu
hbitě oznámil, že ty ceny, co tam vidíme, jsou vlastně marušky,
skoro jedna ku jedné, spíš tak 0,9 té ceny v maruších. Tak
to byla zpráva, a rázem se rozplynul sen o Josefovi, an se
vrací ze Sibérie zahalen v šubu sobolí, v nejlepším případě
ze stříbrné lišky. Pak jsem se dostal bez obtíží i na cenu
barevného televizoru Telefunken a byla o deset procent vyšší
než za hranicemi v Německu a liška byla tatáž co u nás a
dřevěné medvídky s neúspěšně léčenou obrnou si vydlabu
sám. Ale když už jsme tam byli, pročmuchali jsme kdeco a
všechno bylo příšerně drahé i pro nás, zápaďáky, a nejvíc - páč
jsme znali dolarové ceny z Tůzu, nejvíc tam brali na kšandu
v chlastu, tam to bylo čtyřikrát až pětkrát víc. Ale líbilo se nám
tam a když jsme procházeli okolo pokladen, byla už pomalu
policejní hodina, nalakované prodavačky přepočívávaly
hory valut a bylo s podivem, že nikde poblíž nestál vrahoun
s elpíčkem, ověšený palnými a sečnými zbraněmi. Nebyl-li
ovšem někde pod stolem nebo za regálem.
Vyšli jsme na stále ještě sluncem oblité náměstí a štěbetali
jako dívčí penzion na školním výletě, tak nás to zjištění sebralo.
Kubáňský kozák, když nás viděl přicházet, nadráždil Latvii a
fičeli jsme domů jako o závod.
Karin Vasiljevič už odněkud věděl, že jsme se byli podívat
na pravoslavný Vatikán a také večeře už byla přichystaná a
naprali jsme se jako polský zájezd neboť Jana nám, mužům,
připomněla, že jsme se všechny předchozí dny chvástali, že jen
co nám vyjde trochu času, půjdeme se vykoupat do říčky Uži,
neboť na Riviéře a na Kanárčích ostrovech byl každej blbec,
ale řekněte, kolik lidí se může pochlubit tím, že si opláchli
moudí ve staroslavné říčce Uže, v Ivantějevce, šedesát verst
za Moskvou?
Ti nejstatečnější z nás poprosili Karina Vasiljeviče o pytel
praniků, což jsou tvrdolíni perníci, pro ty kdož zapomněli, a já
se nabídl, že převezmu funkci provianťáka, neboť, ač plavčík
V.v., dnes se mi do vody nechtělo, neboť mne příšerně bolely
křečové žíly, ve kterých jsem silný. Dali jsme si sraz za deset
minut před budovou, neb dáma Jana si musela pro kompletní
koupací garderobu a pánové nebyli o nic skromnější.
Na poslední chvíli jsme upustili od toho, že já jako provianťák
s sebou povalím brašnu s pranikami, žitnou a salámem, jakož
i chleby, ne snad proto, že by se jim mne zželelo, tak moc
rádi mne zase nemají, ale porota složená z toho nejlepšího,
co máme v táboře míru, tedy z Jany, Zdeňků, Ády a Vlasty,
se rozhodla, že až pak, po návratu, si dáme do nosu, že
po koupeli dvojnásob bude chutnat. Také si nemysleli, že bych
to snad neunesl, od toho dopoledne jsem měl přízvisko Sibirjak
a takový Sibirjak se hned tak nějaké zátěže a obtíží nezalekne.
Vyrazili jsme velmi zvesela a kupodivu jsme nešli okolo
plicního sanatoria a dál po silnici, ale naši vůdcové nás
seřadili do úzkého šiku, do zástupu, pravíce, že znají zkratku
přes přilehlý les, méně přilehlé sídliště a potom už jsme tam.
Měl jsem na sobě zas svůj maskovaný kabátek a pláťáky
jemerického střihu, důkaz to, že s tímto oděvem hravě zvládnu
jak ministerské jednání, tak pochod pralesem. Jana, to křehké
stvoření, šla vpředu a kouřovými signály a artikulovanými
výkřiky udávala pokyny. Všichni kromě mně, cestu znali,
neboť po příletu, v době mezi večeří si ji už jednou prošli,
byť bez koupání. Já šel předposlední a druhý nejlepší z nás,
Světový Vlastík, konvoj uzavíral. Šel jsem světácky, jak už
světáci v pralese chodívají, s rukama v kapsách a šel jsem
jako robot. Stezka v borovicovém lese byla uzoučká, opravdu
jenom pro zástup a šli jsme tlachajíce a z rozprávění nás rušily
jenom občasné Janiny výkřiky. A najednou - plesk - a byl jsem
na zemi a šmakovákem jsem ryl brázdu v jehličí a humusu
jak pro hlubokou orbu nebo jako kdyby Vlasta za mnou měl
vysazovat školku. Rovina je určena třemi body, naštěstí ne
čtyřmi, ty dva zbývající byla moje kolena. řekl jsem košaté
souvětí: „Doprdelekrucikurva“, ale vyznělo to slušně a
vzdělaně, neb jsem měl plná ústa humusu a zetlelého jehličí.
Ti vpředu netušili vůbec nic, kosti mi ještě nechrastí a po
kapsách jsem neměl vrhací hvězdice, jako obvykle mívám,
ani na zádech ešůs, což obvykle nemívám, ale mohl jsem
mít, kdybych býval byl chtěl. Ale Vlastík, mezi jednotlivými
vzlyky smíchu hýkal: „Stát, stát, Sibirjak je na zemi“ a na tom
sibirjakovi si zgustnul. Brněla mi noha, jako by mně přes ní
vzali baseballovou pálkou a pálila mne kolena, zejména pravé.
Konvoj se spořádaně zastavil, udělal čelem vzad a netajili
se svou radostí. Většina z nich si myslela, že jsem to udělal pro
ukrácení chvíle. Jana jenom vyfoukla: „Vždyť jsem hlásila,
že tam je železo!“ Bylo tam. Kolejnice jako hrom, ohnutá,
zapomenutá podle ruského vzoru tam, kde ji už nepotřebovali
a ten ohyb dělal parádní oko, jen do něj navléknout nárt. „To
by se Sibirjakovi stát nemělo“, ševelil mi za ušima Vlastík a
naznačoval, že mi pomůže vstát a příšerně se při tom šklebil.
Nejpříšerněji, co jsem kdy viděl. Vůbec, ale vůbec se mi
nechtělo vstávat, ne snad bolestí, ale tou potupou - před pár
hodinami mne obdivovali a málem zvolili starostou Moskvy,
nebo alespoň toho obvodu u staroruské restaurace a teď se
potupně válím po zemi s odřenými koleny a. vykloubenou
bradou. Můj první pohled patřil kalhotám a měly na kolenku
zelený flek a mírný záškub a to mne trápilo víc, než odřenina.
Zbytek výpravy nešetřil radami, jak je dobré i v lese dávat
pozor, protože v Rusku rostou kromě hub v lese i kolejnice.
Vlasta co dva kroky poznamenal: „ Tohle by se Sibirjakovi stát
nemělo“ a ten dobrý pocit, jak viděl sibirjaka drhnout chobotem
máťušku zem mu vydržel dlouhé hodiny a moc neprohádám, že
i do dneška. Naši vůdcové měli mírné pochybnosti na rozcestí,
na které jsme ještě v lese došli, a uspořádané polní referendum
zvolilo směr mírně doprava, který se posléze změní nalevo.
A už jsme ho zahlédli, stříbrný, nakročený,
s přimhouřenýma šikmýma očima a širokým gestem, jak
elektrifikace plus socialismus rovná se komunismus, a byl
v mírně nadživotní velikosti a myslím si, že původně stál někde
jinde, podobně jako Gogol před ministerstvem v Moskvě,
ale události posledních dnů ho přesunuly do ústraní, avšak
nezničily jej. Kolejnic, armovaného železa a huntů, což jsou
důlní vozíky - to jenom pro neznalé, začalo přibývat a před
námi, těsně za posledními domky sídliště se objevila obrovská
bažina a také spousty racků, teď tady byli skuteční rackové a
nevraživě řvali, protože jsme je vyrušili z jejich siesty.
Šli jsme už dobře dvacet minut a cíl jsme viděli, ne že ne;
nějaké soustrojí to bylo, bahenní pumpa a kompresor a bylo
to v polorozebraném stavu, a v té obrovské měsíční krajině
byly malé ostrůvky vody, která se prosákla z říčky Uži a větší
ostrůvky, pevniny, na které se nebylo možno dostat, protože
mezi nimi byla třaslavá bažina, jak pro natáčení Krále Šumavy.
Vůdce Jana vedla své soukmenovce dobře, všechna čest,
hopsali jsme přes zbytky stavby a byla to hrbolatá cesta, neboť
vlevo byly ploty zaplevelených zahrádek, stezka pro jednu
šlápotu střední velikosti, pročež měl Vlastík se svou baletní
nožkou značné potíže a musel dávat majzla, aby nezahučel
mezi společenství nezávislých racků, ale na chvíli dal alespoň
svátek se sloganem „To by se Sibirjakovi stát nemělo“.
Teď jak jsme sestoupili o pár metrů níž na úroveň hladiny
budoucího rekreačního jezera, se o nás dozvěděli i komáři
a byl to velice agresivní a dlouho hladovějící kmen a sedali
všude, kde bylo jen malé místečko na přistání, ale i do míst
utajených, poprvé jsem zalitoval, že mi Hanička na maskáč
neudělala místo límce kapuci. Jak jsme rozmlouvali vyhládlým
komárům jejich úmysl se naprat na účet našeho krevního
oběhu a souvisle jsme oplácávali svá vlastní těla, zdálky jsme
museli připomínat malý soubor písní a tanců, který každou
volnou chvilku využije k nastudování nového čísla. Celou tu
hrůzu jsme obešli a díky komárům jsem se ani nepolaskal s tím
zajímavým zařízením na výrobu rekreačních nádrží. A navíc
vůdce jménem Jana zavelela a udala azimut „tamten bagr“, což
bylo mnoho set kroků, ale cíl to byl. Tam už byla pevná zem a
i náznak cesty pro těžkou techniku a můstek přes řeku Užu a i
pár čtverečních a běžných metrů pro vstup do jejího, jako lógr
černého proudu. Voda však nebyla špinavá, a přesto že celá
oblast kolem Moskvy je placatá jako stůl, říčka uháněla o sto
šest. Mužové se cudně svlékli a Jana též. Jenže ta už měla na
sobě plavky, prozíravě nasazené v pokoji. Komáři se domluvili
a měli jednotné a perfektní velení, protože na nás dělali takové
nálety, že jestliže to po cestě sem vypadalo jako generálka, tak
teď už to byla kostýmovka.
Odolal jsem lákadlům, ačkoliv jindy je můj styl takový,
že udělám něco, co se liší od běžných představ. Ne, odolal
jsem a vzal jsem na sebe úlohu lorda-strážce oděvů, i když
široko daleko nebylo nikoho, kdo by nám je čmajznul a jak
se všichni potopili, pištěli po způsobu naivek ve Slavínského
filmech. Voda je skutečně strhávala, až Zdenek z Technometry
si málem napřed ulomil nožku o kus traverzy, čnící ze dna.
Takže nejenom v lese, ale i ze dna říček, roste v Rossii železo,
ale potom - jak jen si ti Čechové dovedou poradit - zjistil, že se
jí dá využít jako opěrného bodu. Ti ve vodě si foukali, klepali
sice kosu, protože voda byla o mnoho chladnější než vzduch,
ale na druhé straně vystavovali krvežíznivým komárům jen pár
centimetrů kůže. Já se oplácával jak Švejk na cestě do Putimi,
protože letky komárů správně usoudily, že já jsem lákavější a
mnohem zranitelnější cíl.
Zpátky jsme se vraceli už po silnici, nejenom kvůli
komárům, ale i kvůli kratší cestě, i přesto, že Vlastík dával
bezostyšně najevo, že cesta lesem by byla o mnoho veselejší
a příšerně se přítom šklebil. Nápad nechat praniky doma se
osvědčil jako velice prozíravý, protože ačkoliv všichni hýkali
blahem, jak se osvěžili, tak kdo by nás neviděl, ale jen slyšel,
myslel by si, že se cestou valí španělský folklorní soubor, co
jde pozdravit Dolores Ibaruri a popřát jí a zatančit k jejím sto
dvacátým osmým narozeninám a cestou trénuje na kastaněty.
Ještě než jsme se rozešli na patře před ofačovaným
průchodem, dali jsme si sraz na pokoji u Zdeňka z Martimexu,
protože doba naší mise se už přehoupla přes půlku a pomalu
bylo myslet na návrat, jakož i zhodnotit dnešní den, i když
hodnocení bylo jednoznačné, to nebylo možno nepřiznat. A
také bylo nutné udělat plán na den příští. Ležel jsem na posteli
jak psí noha a Áda měl slastně ruce pod hlavou a z vedlejší
postele komentoval dnešní den. Už tehdy nám začalo svítat a
nezávisle na naší vládě jsme odhalili, při vší skromnosti fakt,
a navíc o mnoho měsíců dřív, že do Moskvy nemá cenu jezdit,
protože ta mocenská klika tam pořád je a dlouho, dlouho ještě
bude a když se nebojí, jakože se bojí málokdy, nejdřív - ne že
by nastavila dlaň, to je ponižující, ale přímo si řekne a naznačí,
jaké pozornosti by se jim mělo dostat. A jsou to pozornosti,
nebo tvjordyje zeljonyje v takovém objemu, že dodnes je mi
do breku. To když si vzpomenu, jak jsme tři roky s Robíkem
měli obrovské tajemství, že máme tři sta maruší od Malťanů a
pocit, že si můžeme koupit půl Evropy. Tak tihle borci, bohužel
jich nebylo málo, si představují vložné do seznamovací
kasičky o mnoho, mnoho vyšší. Myslím si, že jsem člověk,
který nevyhledává konflikty, ale v takových chvílích jsem měl
touhu jim roztrhnout šmakovák od ucha k uchu. Leč není mým
úkolem dělat analýzu korupce a doznívající legendy o věčných
časech a nikdy jinak. Áda, ač kdysi kovanec a trubadúr
slovanské vzájemnosti se specializací na zemi, kde předběhli
zítřky, to nesl možná bolestněji než já. A tak jsme leželi, civěli
do stropu a také hodnotili a kuli plány, nejenom na dny příští.
„Viktore“, zařval jsem a ten se postavil do pozoru, jako
když se v Pionýru učili slavnostní pochod a slavnostní hlášení.
Fakt, já nemám rád vojenstvo, ale některé slabomyslné slogany
z vojenského řádu platí i v běžném životě a jedním z nich je
i „jaký povel - takový výkon“. Viktor stál na té chodbě před
našimi dveřmi a měl bradu vztyčenou, jako by mu pod ní
procházel poutací řemínek od elpíčka a čekal na další řízný
povel. Když nepřicházel, pootočil řádku a já jsem tónem, zas
podle vojenských řádů, laskavě a s vysokou náročností řekl:
„Kam jdeš?“ a on stále ještě v pozoru, že domů. Vzpomněl
jsem, má věrná a málokdy selhávající paměť mi vyslala slogan,
dnes už nebožtíka Jindry Jiráska alias Traverzičky, když jsme
prolévali hrdla řízným mokem, a někdo chtěl odejít ze strachu
před ženou nebo tchyní - „Tak jdi, když ti je rodina milejší než
my“. Tak jsem mu to řekl v kyrilici. Asi to bude mezinárodní
slogan, protože se usmál a dal si pohov a vešel mezi dveře
a dlouze v lyricko-epické šíři se rozhovořil, že je pracovně
přetížen a rodina ho vidí jen zřídkakdy, když se vrací uondán
ze složitých gremiálek a schvalovaček a operativek a porad,
ach jo. Nebýt v té úžasné poloze - dnes mám dle vojenských
řádů - kterou jsem nazval „Zákl - 1 - 1 „, tj. v horizontu,
na zádech a s rukama podloženýma pod malým mozkem,
udělal bych to dnes již proslavené gesto, pravá ruka do vingle
a levačkou se plácnout do ohbí té zaťaté ruky, jenže mně bylo
fajn přesně v téhle poloze a ani o coul blíž, či dál, či jinam,
mé svědomí nedovolovalo se pohnout. Byl by býval rozvíjel
teorii unavených návratů k citově lačné rodině, a protože měl
šikmé oči, zeptal jsem se: „Odkud jsi, Víťo?“ „Z Moskvy“,
řekl udiveně. „Já vím“, zalhal jsem, „ale kde ses narodil?“
„Tady, v Moskvě“, a to nebylo hrané divení, „proč se ptáš?“
„Páč jsi podobný tomu herci z filmu Tichý Don.“ Ano, mužové
v tom věku, kol padesátky, nosí s sebou zrcadlo ješitnosti a
mají ho nastavené tak, aby se v něm non-stop viděli, nejinak
Víťa. „Opravdu?“ a na zrcadle vyskákaly kapky, jak pralinky
od Vavry. Mně se orosilo moudí; jak jsem přemýšlel, jak z toho
rychle ven, protože Tichý Don jsem viděl, Elenu Bystrickou,
hlavní představitelku s nejmíň šestkami předválečné kvality,
se kterými uváděla v úžas číšníky v Puppu, dříve Moskvě,
a rozvracela i kolonádová manželství, tu jsem viděl také,
na vlastní oči, před léty víc jak třiceti právě na Karlovarském
filmovém festivalu ale Viktor, s bříškem, s hlavou jako Petr
Nárožný a vzrůstem Jiřího Cízlera, se zmíněnému herci
podobal pramálo, až na ty šikmé oči. „Navěrno“, potvrdil jsem,
což sice nebylo zcela dobře, měl jsem povědět „točno“, ale i tak
Viktor vtáhl břich a naznačil mávnutí šavlí, jakož i uzdu. „To je
škoda, že musíš jít“, a on s tím souhlasil a litoval, ale asi měl
vichr z manželky či z tchýně, nebo ze své ochranky, protože
v té funkci asi měl přiděleného informátora, který dbal o čistotu
jeho duše a činů. Ani na lahvinku jsem ho nezlákal. Viktor
mizel směrem, kde se utábořila Valja a záhy tu byla spojka
s tím, že porada na pokoji u Zdeňka už začíná. Vzal jsem pytlík
praniků s tím, že všem, kteří se koupali, už vyhládlo. Vyhládlo,
ale kuřákům po cigaretě a všem pak po něčem kapalném.
Probrali jsme den a vzácně se shodli. Plány na den příští nebyly
složité. Žádný z nás nemohl předpovídat, na jakou garnituru
narazíme. A ze zkratkových slov, která měla skoro všechna
- zkraje nebo uprostřed - slůvko „avto“ či „remont“ pro nás
TOSáky vyplývalo, že tam moc kšefty nepokvetou. Naše
parketa byl STANKOIMPORT, tedy obráběcí stroje a i tam
jsme měli zítra jet. Nicméně dělat plány nemělo velkou cenu.
Ráno jsme vyrazili jako obvykle a Kubáňský kozák nám
dal pásku jiné mixáže. Některé z písní jsme už znali, ale některé
byly zbrusu nové, však troufám si říci, že byly buď z filiálky
toho koncernu, co stvořil Strážce majáku i První lásku, nebo to
dělali pod licencí té firmy.
Napojili jsme se na kolco a Valja přivřela oči a zamáčkla
slzu a nyla se zpěvačkou. Hvězda popu pěla dobře, ale nebylo
jí rozumět. Slova o květinách a lásce tam na sto procent byla.
Ten, kdo nahrával nebo střihal pásku, měl smysl pro gradaci,
protože zpěvačku vystřídal pěnic, který musel mít v mládí
ošklivý úraz, spadnout obkročmo na voj nebo na brlení.
Na druhé straně na to, co zpíval, šaljapinovský hlas mít
nemusel. On totiž pěl: „Armějka, armějka, ka, ka, ka...“. To
byla fakt celá píseň, samozřejmě se spoustou bicích a kytar a
doznívacích efektů. Slovo jsem neznal a mohlo to být něco ve
smyslu Havlíčkovy básně o policajtech „Mazali si špiritusem
záda, nosy arnikou“ a nebo to mohl být někdo z ministerstva,
kdo velebil zbrojení, podložené hudbou.
„Valjo“, otočil jsem se na trsající Valju, za mých mladých
časů se nechodilo tančit, ale trsat, „co to je ta armějka?“ Valja
mne neslyšela. Byla zcela v zajetí rytmu. Broukala si: „...ka,
ka, ka, ka“ a natřásala rameny, naznačujíc, že je se zpěvákem
zajedno. „Valjo“, zařval jsem, až jsem probudil Zdeňka z
Martimexu, který blaženě trávil několik kašových chodů,
bizona, smetanu a bůček se zeleninovo-paprikovým salátem.
„Nu, co je Pepiků?“, začala se tulit ve vší počestnosti a úpěnlivě
mi hladit předloktí. „Co je to armějka?“ „Já nevim, člověčé,
fakt.“ Z její tváře se dalo přečíst, jak moc jsem ji vytrhl z
barevného širokoúhlého snu o lánech armějek nebo plucích,
které vydávají „ka,ka,ka“ jako kalašnikov... „Ale počkej“, dala
mi naději. Jenomže chlapík s ošklivým úrazem už končil, takže
jsem lhal, když jsem říkal, že to byl celý text, nebo jsem podal
zavádějící informaci. Bože, jak jsem jenom moderní, jako
v parlamentu, poslední sloka, konec, šlus, zněla - já ji uvedu
v plném znění, to už mně nevytrhne, tak tedy: „Armějka,
armějka, ka, ka, ka, ka“, a potom strhující závěr „sili a
vyrůstej“. Přece jenom to snad nebyl někdo z Ministerstva
obrany, protože takhle veřejně pochlebovat armádě, to by
nemohlo projít v OSN a s potravinovou pomocí by byl konec.
Oddychl jsem si, protože mne trápí cizí bolest a ten chlapec
~i musel prožít svoje. Kubáňský kozák jel jako z partesu a
z ničeho nic začal rozverně vrklat volantem, taková veselost a
kratochvíle pro vděčné cestující. Ale pak na to šláp a přistáli
jsme na krajnici. Vyskočil ven a slova slyšet nebylo, možná nic
neříkal, ale dunění, co se ozývalo, nepatřilo hudební produkci.
To kopal do pneumatiky. Nám, co sedíme alespoň občas
za ruljom, což je jak volant, tak kormidlo, tak i rodná strana partaj, já mám dosud v mysli sovětský plakát s heslem „Partija
- naš rulevoj“, tak nám, a byli jsme to všichni co nespali,
bylo jasné, že jsme píchli. Opravdu, píchli jsme, pravá přední
guma byla vyfouklá, Latvija měla náklon jak při zkouškách
stability, dílem tou prázdnou gumou a dílem pak proto, že stála
na krajnici s bombírunkem k pangejtu. Nám stačí jen juknout
- vylezli jsme ven. Kdysi jsem četl v Rudém právu hanlivý
článek o Francii, on byl ale ve skutečnosti zřejmě nechtěnou
chválou tamních kvalit služeb i zboží. Totiž, že devadesát
procent Francouzů ani neví, že mají v autě chladič a ještě
větší procento nedokázalo odpovědět na otázku, co by si počli,
kdyby píchli. Štěstí, že náš Kubáňský kozák měl do Francie
daleko. A pokolikáté už, potřetí? - klobouk dolů - nazdvihl
autíčko, vyndal kolo, položil ho naplocho pod nahatý disk a
spustil Latvii přesně tak, že její váha odtlačila přilepený plášť
od ráfku. Pak přizdvihl, pootočil, spustil a za pět minut měl
duši venku.
Každý smrtelník, snad i ve Francii těch pět procent, by
sáhlo pro rezervo. Náš kozák ne. Náš kozák vycucl hadicí
pintu benzínu z nádrže, omyl duši a dal záplatu. Kdepak
horkou, normální, jako u nás zamlada, a pak teprve vyndal
rezervo. To v nás zanechalo hluboký dojem. Ve všech. „Hle“,
říkali jsme si, „teď právě jsme svědky toho, jak padá mýtus
o nepořádnosti sovětských lidí, ten šofér namísto toho, aby
použil rezervu, hned si kolo zalepí, a moc nechybělo a strhl
se potlesk na otevřené scéně. Jenže jak záplata schla v lebedě
u krajnice, kozák podložil rezervu, aniž se zdržoval zkoumáním
jejího stavu, pod holý přední disk. Přizdvihl, spustil, pootočil,
přizdvihl, spustil, pootočil. Na práci se vydržíme dívat celé
dlouhé hodiny, ale začalo pršet a čekárna na autobus byla co
by oštěpem dohodil.
Má kolegyně Hanička říká, kdykoliv zahlédneme nějakou
kovanou nebo kroucenou mříž: „Je dobrá, obstojí?“ Ale já už
to vzdal, to mám z toho, že jsem se jí snažil předat zlomeček
z toho, co mne naučil můj táta kovář. O tom, jak spirála
na těch mřížích je vlastně kopírovaná příroda. V tomhle
případě výhonek vinné révy, a ta roste tak, že na špičce má
zakřivení největší a je nejslabší v těch místech a ne že tam
nechají plošku od svěráku a konec natupo. Panebože, natupo a
napříč uťatý sekáčem nebo nůžkama. To se vždy osypu, když
to vidím, za výklady obchodu s honosným nápisem „Umělecká
řemesla“ nebo „Umělecké kovářství“. A k osypání se přidá
psotníček, když jsou ty spirály ne z páskoviny nebo valcajzu,
ale z armovaného betonářskýho železa s vroubkováním
na povrchu. Nemlich tenhle případ to byl. Bočnice čekárny
- aby cestující viděli na přijíždějící autobus a též proto,
aby vítr spíš profoukl a odvál to, co způsobila ranní dávka
prosné, jáhelné, pšeničné, ovesné a rýžové kaše - byla z těch
betonářských drátů svařena, ze spirál, o kterých jsem mluvil a
proložena - snad kvůli průvanu, různě vytvarovanými plechy.
Myslel jsem, že o tom nebudu muset mluvit, ale ta spirála,
co připomíná houslový klíč má nevýhodu v tom, že když se
neudělá přesně, dost špatně se to potom spasuje dohromady.
Ale na druhé straně, když je krátká, stačí ji jen mírně narovnat,
tu spirálovou část, ať už tahem, francouzákem nebo poklepem
a ona se natáhne, jedna radost. Každý trošku řemesník by to tak
udělal. Tvůrce špionážní stěny nikoliv, dva nebo tři cenťáky,
co mu chyběly k následující spirále vyřešil prostě tak, že do
té mezery navařil, připrsknul elektrikou kus plechu, fakt, já
myslel, že se mi to zdá, ale nebyl to sen. Naproti přes dálnici
makala těžká vojenská technika a obsluhovali ji vojáci. Valja
pravila, že to je u nich často ke spatření. No Bogu chvala,
kdyby takhle celá armáda makala, bylo by to užitečnější.
Kubáňský kozák se činil, ale i tak jsme už v tuhle chvíli
měli vstupovat do Stankoimportu, organizace, která našemu
závodu byla nejblíž. Kozák zabalil nářadí a hever a zahalekal,
že už to je spraveno, prostě balil náčiní a doufal, že my se
dovtípíme a nasedneme. Provedli jsme. Písničky na pásce už
mne nevzrušovaly, o to víc si musíme vážit Jirky Suchého,
ale i dalších, i když na druhé straně, takové tenisky, co jdou
za milým, nebo ta, jak se dívá autor do zrcadla, slovenského,
a žasne, co tam vidí a vychází z údivu, že svoju tvár, fyzika
je úskalím pro mnohé jedince, tak tyhle popěvky přeloženy
do azbuky by obstály.
Nedá se říci, že by Kozák jel rychleji, on jezdil báječně den
co den a nikdy mu jeho jízda nezevšedněla. Ani tentokrát ne.
Tím spíš, že se rozhodl, že všechny, co jedou naším směrem,
osekne vpravo, jenže už i my jsme jeli v posledním pravém
pruhu, potom už byla jen krajnice a lebeda. Kozák ale neměl
mindráky z krajnice a symbolické jízdní pruhy, páč tam
ještě před pár měsíci opravdu nebylo žádné značení, prostě
neuznával. Spustil pravá kola na krajnici a levá jakž-takž jela
po asfaltu. Já jsem před časem pochválil úseky silnic v těsném
okolí Moskvy, ale to vůbec neznamená, že najednou, bez
značky či jiného varování se nemůžete dostat na zkušební úsek,
tam co testují tlumiče, gumy a pérování. U nás by to šoféři
jeli na zpátečku, měkčí povahy byl daly auto na špalky do té
doby, než se vyčasí. Být to blíž, sportovní komisaři by sem
přeložili mnohou zkoušku slavných raylle. Kozák se na to asi
těšil, protože ten úsek, kdy silnice je zkušební dráha a krajnice
je složená ze samých okopů pro ležícího střelce, situovaných
kolmo ke směru jízdy, se dá jet buď funébrmaršem nebo
okolo stovky, kdy už kola a pérování nestačí sledovat rozmary
vozovky. Kozák zvolil druhou možnost. Latvije bručela jako
podrážděný úl, ne snad naším vzrušeným hovorem, ale tím,
jak to, co se mohlo prohnout, napružit, všechno co mělo vůli a
více možností pohybu tyhle šance využilo. Prali jsme to okolo
bočnic náklaďáků i kol vojenských Zilů, jejichž dvojmontáže
byly do úrovně našich okének, já zíral s chutí dopředu, protože
zelená zeď sajten a kabin vlevo byla souvislá. Zprvu jsem
myslel, že v dálce, na krajnici, někdo neprozíravě stopuje,
skupina rozesmátých turistů nebo někdo, kdo se nedočkal
taxíka. Zanedlouho, ač v autě zpravidla nemívám strach, jsem
si přál, aby se mi to jenom zdálo. Byl to fakt.
Kdo si vzpomene, jak už z cesty ve vlaku jsem viděl, jak
nechají všechno tam kde to spadne, nebo kde to zbyde, tak
to není doménou jenom ruských ajznboňáků. I někoho, kdo
pro svou práci používá ocelové trubky. Protože to, co bylo
namířeno jako několikahlavňové dělo, byly volně ložené
trubky, nejmíň deset jich bylo, průměr dobře půl metru a délka
se ztrácela někde u Kremlu. Buď tam chtěli dělat ropovod a pak
si to rozmysleli a udělali místo toho silnici a tohle jim zbylo,
nebo jim to spadlo a byla škoda času se s tím lopotit zpátky
na korbu, nebo tam teprve budou dělat nějaké takové zařízení.
Trubky měly úhel záběru tak stupňů třicet a ty krajní byly
na úrovni asfaltu. Už jsem si vybíral, kterou se procedím,
protože auta co jela před námi to prasátko, tu malou světlou
mezeru, co zbývala, pokaždé potemněla tak, že vsadím boty, že
mnohá z nich měla na sajtnách hrdinský šrám. Prodloužená osa
naší dráhy procházela o metr vpravo do svazku trubek.
Nevím, jak se prochází naležato ocelovou trubkou, zda
s připažením a hlavou dopředu nebo má-li člověk šanci
nohama napřed, sice pomyšlení, že jedna nožka bude v jedné
trubce, zatímco druhá ve trubce vedlejší, to bych mohl zpívat
ještě týž večer v moskevském studiu popů první soprán; film
o Muži, který prochází zdí, jsem před půlstoletím viděl, ale
návod, ten tam nebyl. To se nedalo opravdu nic dělat, jenom
našponovat perka a doufat. Jak už jsem mluvil o tom šestém
smyslu nejenom našeho šoféra, ale tamních šoférů vůbec a také
o tom, že jsem tam nikdy neslyšel nadávání a neviděl ťukání si
na čelíčko, tak ani teď ne. Stát se to u nás, tak šoféři nejenom
že by vás nepustili, ale ťukali by si na hlavu a uzavírali by
sázky, o kterou rouru se rozfláknete.
Kozák vysunul blinkr, v té khaki přehradě se pomalu
udělala mezera právě tak velká, aby se tam naše Latvije
mohla vejít, ocelový truboprovod s bílým obandážováním
sykl pár cenťáků od mého okénka a samozřejmě, že po pár
metrech jsme zase sjeli pravými koly na krajnici a pokračovali
v krasojízdě. Přifičeli jsme na parkoviště před Stankoimport
a z dálky jsme už viděli zdivočelého Timdu, jak lomí rukama
a naznačuje, že si hodí mašli. I tajemník RAJKOMu Voloďa
se tvářil, jako kdyby mu zahájili schůzi později, než bylo
na pozvánkách. Valja chňapla Kozáka pod křídlo, dostal teď
sveřepý výraz, a naléhavě mu šeptala: „Nic, nic neříkej, nech
je, nic neříkej.“ Timda spustil lamentaci a vykasával rukávy,
ne že si to s ním chce rozdat, ale aby nám ukázal, o kolik už
meškáme. Kozák nebyl posera a nedbal Valjiných pokynů,
i když takticky zamlčel neopravené rezervo a naopak situaci
vylíčil tak, že píchl všechna kola.
Myslím, že Stankoimport má největší ochranku v celé
Moskvě. Kromě Kremlu a Lubjanky, samozřejmě. U turniketu
stála milice i námořníci i pistolníci od jejich stráže a ještě
děžurná. Přišla si pro nás velmi kyprá dívenka, typický produkt
horních deseti tisíc, podobné dámy, i když ne tak impozantních
rozměrů, bylo možno donedávna potkat na chodbách našich
pézetek. Stankoimport se mi líbil z mnoha důvodů, ale velmi
výmluvný byl ten, že tam mají stálou výstavu obráběcích strojů,
skoro všechny byly v chodu, od soustruhů, současných, jaké
u nás dělal pan Wolman před válkou, až po monstra s visačkou
CNC. Ale dojem ze všech největší na nás zanechali jejich lidé,
ti se kterými jsme jednali. Kluci okolo třicítky, bystří, pružní,
znalí věci. S těmi byla radost jednat, s těmi bychom udělali
kšeft. Bohužel, na pozvání k nám, za pár týdnů poté, přijeli
na jejich jména jiní, šajby bez invence, ale s nataženou dlaní.
Pro nás, pro TOSáky, to bylo první jednání podle našich
představ a odrážel jsem výtky těch, o jejichž výrobky nebyl
zájem, ti si foukali ve dnech předešlých.
Dáma nás dovedla ven a Timda nás štval na druhý
konec Moskvy, do další instituce a tam při parkování jsem
poprvé viděl našeho Kozáka naštvaného ve chvíli, kdy čekal
na přecpaném parkovišti až vyjede zaparkovaná volha a na její
místo mu vklouzl jiný vůz. Ale žádné scény, žádná pantomima,
jen stáhl okénko a řekl: „To myslíš, že já tam čekal z dlouhý
chvíle?“ A zatáhl a popojel o pár míst dál. Nemohli jsme to
najít, kličkovali jsme po hlavní třídě a marně hledali správné
číslo budovy. I do dvora osázeného stromořadím jsme vlezli,
ale žádná firma, jen čísla, ale ne ta naše. I Timda - jakkoli se
vyzná, byl bezradný. Až docela náhodně se nás zeptala starší
dáma, že nás chvíli pozoruje a co že to vlastně hledáme.
Konstalace hvězd byla příznivá, protože v tom úřadě ještě
před nedávnem dělala a provedla nás katakombami průjezdů a
labyrintem chodeb, až jsme stáli jako sirotci na jednom z těch
koridorů a okolo chodily sekretářky a korespondentky a tvářily
se jako při nominaci na Oskara, což bylo velice skličující.
V takových chvílích odcházím, nerad jsem nezvaným hostem,
ale my přeci pozvaní a ohlášení byli. Hráli s námi tu obnošenou
hru, že šéf, ale i podšéf a šéf ještě pod ním tu byli, točno na nás
čekali, ale to víte, pozvonili z ministerstva - teď chybělo jen
pravoslavné pokřižování - a co jim zbývalo, museli jet.
Přijal nás chasník nevím kolikáté garnitury, ale pálilo mu
to a kvapně za námi zavíral dveře a příšerně se šklebil řka,
že konkurence odvedle to nemusí vědět. Poznali jsme tu řeč,
řeč konkurence odvedle. Zas si foukali ti, co dělají pro auta.
Alespoň to dělalo ten dojem. Venku nás Timda rozdělil řka, že
teď na to musíme šlápnout, že už máme zpoždění, dnešní oběd
že je v jídelně u nich, na institutu.
Měl jsem to štěstí, že jsem jel s ním, protože jsem viděl
zas o kus Moskvy víc. Míjeli jsme obrovský pomník, je snad
na všech pohlednicích Moskvy. Nemyslím ten, co vypadá jako
startující raketa, ten je také všude, ale tohle byl kosmonaut,
přímo Jirka Gagarinů a měl takový zvláštní nákrok, dalo by
se to popsat i přesným gymnastickým názvoslovím, prostě byl
nakročený dopředu a ruce měl obě šikmo zapažené zevnitř,
autor chtěl naznačit, že chce vzlétnout do vesmíru, a také to
oficiální text takhle nějak uvádí, ale lid prostý a bohabojný,
u vědomí toho, že nic není k sehnání mu hbitě vložil do úst
slova jako že Jurij říká: „Co dělat?“, ve smyslu co se dá dělat,
co naplat, a doprovází to takovým gestem bezmocnosti.
Ale potom už jsme zahnuli na jednu z vedlejších tříd a
viděli tržnici, kde se nic netrží, protože prostě není co, ale
kvetou tam nějaké podivné obchody. A také jsme viděli stálou
výstavu úspěchů budování socialismu a komunismu, která už
ale nevystavuje a slouží také k jiným účelům.
Měli jsme směr zhruba na Institut a provoz byl poměrně
velký na to, že bylo poledne a Timda to pral, až z nás padaly
šroubky. Fakt, jak jsme viděli komplex budov, co v něm je
zabudovaný i jejich institut, přijížděli jsme z druhé strany, a
i když jsme toho chlapíka ve volze setřásli, tak Timda chtěl
mít tutovku a jediná dvojitá bílá čára, co snad v Moskvě je,
v zatáčce ve stoupání s jedním jízdním pruhem, tak tu Timda
pokořil a já si - a nebylo k tomu zapotřebí příliš rozbujelé
fantasie - představoval, co kdyby se nahoře vyhoupl Kamaz
naložený deseti tunami bagrem naporcované zeminy. Neobjevil
se a proto to můžu dopsat. Na chvíli, na tu chvíli, co jsme oba
- každý svým jazykem a svou modlitbičkou - doufali, že se
naproti nic neobjeví, přestal Timda vysvětlovat pamětihodnosti
města a náhle i přes hukot žigulíka jsem zaslechl typické
chrchlání motoru letadla, které jde na přistání, napadlo mne, že
to je nouzák a kam to posadí, a vyvrátil jsem oko nahoru, abych
alespoň pravým zahlédl toho šílence a fakt, nad námi, snad deset
nebo patnáct metrů, to zaševelilo a maličký jednomotoráček se
přehoupl přes silnici a zapadl do proluky mezi domy. Byl jsem
štěstím bez sebe, protože jsem byl skálopevně přesvědčen, že
to je Mathias Rusk, že si zopakovává své předloňské přistání na
Rudém náměstí, nebo někdo z příbuzných, že to mají v rodinné
tradici, před weekendem si zaletět sednout do Moskvy. Snad
mi četl myšlenky, protože řekl: „To jsou naši“ a řekl i nějakou
zkratku, za mého mládí se to u nich jmenovalo DOSAV, což
byl dobrovolný sajuz aviacii a u nás, jak by ne, prdelkové
to pojmenovali ihned na OOSLET, fakt, já ten odznak
s padáčkem, letadlem a tím nápisem pyšně nosil na svátečních
teplácích, dobrovolný svaz lidového letectví. „Z okna je vidím
každý den, i parašutisty a co jsem jich už viděl zabít se, ó
jé!“ Tak to byla zpráva, netušil jsem, že tady, uprostřed bloků
budov je svazarmovské letiště. Z oken zasedačky jsme viděli
na Volokolamskoje šosé a na další výzkumák, ale je fakt, když
jsem si představil půdorys institutu, že v místech na protilehlé
straně jsme nebyli. „Poprosím Timdu“, posedla mne myšlenka,
„aby mi ukázal chodbu, odkud by bylo vidět na tohle letišťátko
a s chutí a radostí se podívám, jak létají tady, přímo v Moskvě.“
Přifičeli jsme na parkoviště a ještě jsme ani pořádně nevylezli a
Latvija zaskřípěla za námi.
Uháněli jsme rovnou do jejich jídelny s tradičním
mezipřistáním v zasedačce, kam jsme odložili své přebytečné
svršky. Tady v jídelně institutu jedli normální lidé o něco lépe
než smrtelníci na polygonu, ale nám zase vystrojili hody, že
jsme se o několik tříd lišili od domorodců. Měl-li bych označit,
které jídlo mi v Rusku nejvíc chutnalo, pak bez rozmyšlení
odpovím, že boršč a shodou okolností včera Volyňáci
vyprávěli v naší televizi, že si zařídí ukrajinskou restauraci a
budou vařit ukrajinský boršč a shodou neméně pozoruhodných
okolností jsem viděl na ZDF reklamu na několik typů boršče.
Mám sklon k experimentům a to nejenom v hodování a měl
jsem o boršči velice, velice zkreslené představy, zvlášť pak
od roku, tuším pětasedmdesát, kdy jsme s Jéňou Kapletem
seniorem jeli služebně do Vrchlabí a v Jičíně se stavěli
na svačině. Jéňa, původně oddaný komunista a potom účastník
ilegálního čtrnáctého Vysočanského sjezdu strany a následně
zavilý antikomunista - ale kolik takových jich naše historie
má - úžasně chytrý chlap, podlehl mému lákání a poručil si
v lidové jídelně, kam jinak nevkročí, neboť navzdory svému
komunisticky motivovanému životnímu standardu a následné
strmé životní kariéře v obou tří směrech, teď už ale pod
jiným praporem a nebýt toho, že mu v Uhlířských Janovicích
bouchla kotelna, dělal s Martinem Dzúrem a možná už
s Alexejem Čepičkou ministra národní obrany, tak spolu jsme
si poručili boršč a byl to vysloveně podnikatelský boršč, tedy
boršč, do kterého podnikatel v zájmu zisku co nejvyššího slije
ingredience ze dnů předchozích a silně ochutí pepřem. Zírali
jsme na to nedůvěřivě, na mastné oko rozehřátého loje a kapku
jogurtu a též zelíčko, co vrátili na talířích od vepřového a co
nestačili zhltnout nevalorizovaní důchodci. Tenkrát jsem mu
řekl: „Máš dvě možnosti - buď se ti postaví péro nebo se
posereš.“ „To druhý“, odtušil šlechtic - a nejenom duševní Jéňa, a od těch dob jsem měl na boršč dost vyhraněný názor.
Víc však než boršč a pirožky a čaj a také voda, která
barevně fluoreskovala a plavala v ní vlákna a chuchvalce, jako
kdyby jim rupla vložka filtru, a ze které se vyklubala voda
z kompotu, která se tam běžně podává místo limošky nebo
juice fruitu, mne zaujal výhled z okna. Byli jsme právě na té
straně budovy, co měla okna na velikánskou loučku vprostřed
domů a na té loučce se to hemžilo lidičkami a odněkud přitáhli
něco, o čem jsem si myslel, že patent na pamatování na tuhle
věc mám jenom já - oni totiž na tu loučku přišmejkli kluzák,
kluzák co se na něm dá létat a pro toho, kdo to neviděl, by se
to dalo přiblížit tak, že to dřevěné, plátnem potažené křídlo
a zrovna taková je směrovka s výškovkou a spojuje to kus
dřevěného nosníku, nikoliv trup jako je u větroňů, ale nosník
z dřevěných příček, jako když uříznete kus mostu nebo jeřábu,
jenže opravdu ze dřeva, celé je to vyztuženo úžasnou silou
drátů a lamel, takže z tohoto pohledu to připomíná chmelnici
a docela vpředu je překližková sedačka, žádná kabina, žádný
ochranný štítek, ten člověk, ten pilot tam sedí jen tak, je
přikurtovaný, samozřejmě, ale knipl a pedály to je všechno
v luftu, no síla. Ty naše v Rakovníku se jmenovaly Honza a
toho druhého už nepamatuju, přezdívali jsme jim lajtr, což je
taková konstrukce pro zbudování kupky sena. A dost se mu to
letadlo podobalo a dělalo při letu šílenej randál, hučelo - no
jak vichr ve chmelnici. Já na tom už nelétal, ale zažil jsem to,
když jsme ho museli dát v padesátých letech do šrotu. No a teď
jsem viděl na vlastní oči, jak to postavičky tlačily po travnaté
louce. Myslel jsem si, že tam možná bude nějaká letecká show,
sjezd veteránů, na Západě to občas pořádají, ale bylo tam jen
to jediné a potom strojovna, co by mohla být navijákem, kdyby
se na tom pokusili létat.
Na mou duši, ti pionýři nebo komsomolci to ručně
na podvozku, páč tahleta letadélka nemají kola ale lyži,
odtlačili nějakých tři sta metrů od té skupiny, jeden si do toho
sedl, přikurtoval se, mávli praporkem, nad strojem se bíle
zaobláčkovalo a letadélko se dalo do pohybu. Ten den nelétali,
protože škola kluzáků začíná smyky, to je jenom jezdění
po zemi, potom skoky, to se vznese jen pár metrů nad zem
a přímo před sebe přistane a končí to vlekem do nějakých
šedesáti-sto metrů s okruhem a přistáním. Tady už chybělo
jenom gumové lano, protože dřív navijáky nebyly a startovalo
se tak, že kluzák byl vystřelen jako z praku. Zapomněl jsem
se zeptat, jestli tam provádějí víc než smyky po zemi, jinde na
světě se používají dvousedadlové větroně, tady se zastavil čas.
I na to, nejenom na práci, bych se byl vydržel dívat dlouhé
hodiny, ale Timda nás i tady honil, jakkoli si Rusové potrpí
na nerušené a rozvláčné hodování. Už při prvním hodování
v jídelně mne upoutal výrazný plakát se slůvkem „prokat“.
„Prokat“, myslel jsem si, „je ruský výraz pro tváření kovů
za tepla, konkrétně válcování“ a svádělo to k doměnce, že zvou
na exkursi do oceláren. Jenže pod tím byly názvy, které se
do ocelárny nehodí, spíš na podium, a já byl přesvědčen, že se
jedná o název hudební skupiny, protože proč by se nemohla
jmenovat hudební skupina „Válcovací trať“ nebo „Vývalek“,
česky „Valcajzn“? To, že název „Prokat“ byl na nástěnce
skoro každého institutu, kam jsme zavítali, jsem považoval za
kvalitní reklamní servis, i když mne mátlo, že repertoir téže
skupiny je skoro pokaždé jiný. Dost jsem potom zavětřil zradu,
když se v jejich repertoáru, v repertoáru té skupiny, objevily
názvy jako „Robocop“, „Rambo“ a další. Nestydím se za to
zeptat se a obohatil jsem svou slovní zásobu. Dnes už vím,
že tak říkají půjčovně videokazet. Za prachy. Bez bázně a
hany. Podobným způsobem, jakým ještě donedávna překládali
do ruštiny americká auta a traktory, německé holící strojky,
holandská radia.
První co bylo, když jsme přišli do zasedačky, že nám dvěma,
mně a Valje, Voloďa oznámil, že letenky sehnali a hned nám
je také předal. Začal se šacovat a povídá: „Tos‘ byl ty, kdo mi
dal těch padesát tvjordych zeljonych?“,jako by tam kupovali
svačinu za dolary. „No jasně“, řekl jsem, „přeci včera večer,
na polygonu.“ Přikývl. „Ještě štěstí, žes mi je dal‘, pokračoval,
„protože na nás chtěli o čtyřicet dolarů víc, než jsi říkal.“
„Čtyřicet?“, orosil jsem se, „to jste ale nemohli...“ „Čtyřicet
za obě“ a podával mi zpátky deset tvjordych zeljonych.
Oddychl jsem si. Svíral jsem letenku jako poklad, i když mi
dodnes vrtá hlavou, jestli si ČSA přirazily dvacku na poslední
chvíli proto, že to byly poslední letenky a zájem veliký, nebo
jestli si Voloďa vylepšil svůj rozpočet nebo snad děvušky, co
pro jízdenku zajely. Přikláním se k názoru, že ČSA se chovaly
tržně a kapitalisticky, i když vybavení a letadla a nabídka
během letu jsou ryze socialistické.
Nataša mi věnovala úsměv, tu holku bych rád pozval sem
k nám, v Jevropu, zasloužila by si to. Udělala symbolické
gesto, jako že mi naleje, a na moje odmítnutí odpověděla
zářivým úsměvem.
Na odpoledne byl ohlášen KAMAZ, přesněji řečeno
zástupkyně tohoto mamutího závodu na výrobu náklaďáků,
funkčně pak byla specialistkou. pro údržbu a náhradní díly pro
obslužné provozy. Přijela dáma mírně nadstředních let a bylo
paradoxní, že rodilí Moskvané měli pohříchu zešikmené oči,
zatímco reprezentantka Asie vypadala, jakoby přicestovala z
Prahy. I tohle byla naše parketa a ve spisku, který přivezla,
bylo dost našich prvků. Škoda jen, že jí někdo včas neřekl,
že našimi výrobky je možno nahradit řadu západních. Hučeli
jsme do ní s Vlastíkem každý z jedné strany a tenhle problém
jsme jí vysvětlili.
Na jednání za Horizontem je pro nás, co už opravdicky
šagáme v Jevropu, dost zvláštní, že špičky, které nikdy
nic kloudného nezařídily a teď byly totálně vedle, protože
neměly centrální plán a pokyny shora, tak takovíto jedinci
měli navštívenky opásané zlatem a tlačené do hloubky a
v jengličtině na jedné straně a na rubu v bukvach a samozřejmě
honosné tituly jak akademické, tak funkční. A ti, kteří byli
u toho, kteří nám mohli pomoci a my jim, tak ti neměli v drtivé
většině koordináty ani v azbuce. My se po několik prvních
jednání dopouštěli chyby v tom, že jsme jim nastrčili formulář
„Záznamu o jednání“, aby vyplnili svou adresu, firmu, město,
ulici a další podrobnosti. Ale už večer jsme nebyli schopni nic
z toho rozluštit, dost často pocházeli z míst, která průměrný
Rus běžně zná, ale pro nás byla v oblasti Sci-fi. A jako nám
Čechům nedělá potíže přeluštit český rukopis, tak oni to brali
velkoryse, většinou nasmolili všechno ručně a i nám se zdálo,
že v tu chvíli není nic jednoduššího, než přečíst tento text ne tak druhý den. Proto jsme občance z KAMAZu nesvěřili
péro a psali sami, azbukou a čitelně. Při vyplňování města
nebo nějakého významnějšího geografického bodu občanka
řekla, že to vlastně není město, že je to step, vlevo, vpravo,
vpředu i vzadu step a v té stepi je KAMAZ. „A kde je město?“
„Žádné město, jen KAMAZ a lidé, co tam bydlí a všichni jsou
z KAMAZu.“ Možná, že to i tak je.
Načalstvo přichystalo další jednání a také fotografa, který
měl umělecký plnovous a bud‘ neuměl mluvit, nebo mluvil
jenom nějakou řečí, která ani tam není běžná. Všechno řekl
pohybem, ale nebyl to baleťák. A protože metal profesionální
pózy, pokleky, náznaky lehu se značným vychýlením do stran,
velmi se mi zalíbil a navázal jsem s ním kontakt, řka: „Na jakej
film to fotíš, příteli?“ A on zaposunčil, jako že na domorodý.
„Barva?“, zestručněl jsem monologový dialog. Zabaletil úžas
a dotvořil rukama souvětí, že prakticky v Rosii barvu sehnat
něvazmožno. Fotky se povedly, mám je, nemám sice na sobě
sibirjackou riflovou košili, alébrž plátěnou, ručně spřádaný len
a ručně tkané plátno, design & production by Hanička.
Z tohoto dne jsme měli dobrý pocit, protože jsme jednali
s lidmi, kteří povětšinou věřili v perestrojku a snažili se
jednat, aniž by čekali na pokyny shora a rozpis státního plánu
a zajímalo je opravdu jen to, co můžeme nabídnout z naší
produkce a nikoliv z našich reprezentačních fondů.
Timda vlál a připíjel na úspěch dvoustranné spolupráce
a také na společný podnik a také na kancelář TOSácké
hydrauliky, kterou v Moskvě zřídíme a také na to, že budeme
neutuchajícími přáteli a na spoustu jiných věcí a já opětně
žasnul, co všechno může být důvodem k přizdvihnutí pohárku.
„Dnes“, zněl další Timdův přípitek, „je vlastně váš poslední
večer tady u nás, a proto na polygonu uděláme slavnostnější
večeři.“ Polilo mne horko, protože jsme jen s nasazením všech
rezervních žaludků plus ledvin, tlustých střev a jater zvládali
ty obyčejné ranní a večerní maratóny na polygonu a borščové
obědy v jejich závodce. Maestro fotograf vytvořil ještě několik
nezapomenutelných pohybových kreací a ujistil celkom
hlavných, že fotečky budou v době co nejkratší. Ovšem, že to
provedl pantomimicky.
Voloďa už měl formu na hromadné líbání a v této oblasti
nic neodkládal na zítřek. Nebylo kam zdrhnout, protože i
předsálí kuchyňky i kuchyňka sama byly vytíženy do maxima.
Timdovi svítily oči a pramínek vlasů na čele, jindy spořádaný a
vycentrovaný přesně tak, jak to nosívali avangardní recitátoři,
když se rozcvičovali na Majakovského básně. Naznačil připití,
ale nenutil mne, všechna čest. Sám se napil, podržel stakan
v natažené ruce a prohlásil: „U nás, v Rossii si nevážíme
člověka, který nepije.“ Pokrčil jsem rameny. Děvušky přinesly
malé občerstvení a začalo se schylovat k odjezdu na polygon.
Voloďa přikličkoval s vrchovatým stakanem, bratrsky mne
objal a důvěrně mi sdělil: „Děvočky“, máchl rukou, ve které
svíral pohárek a na podlaze vyznačil půlkruh jako když se
zažehnávají upíři, „se ptají, jestli jsou u vás v Československu
všichni chlapi takoví, jako jsi ty.“ Specializoval jsem se
na krčení ramen. Ale protože jsem v pantomimě nebyl tak
zdatný jako fotograf, doplnil jsem pantomimu slovním
projevem: „Jak to myslíš?“ „No“, povídá Voloďa a zatuploval
antiupíří kruh, „hrozně moc se jim líbíš.“ „Já?“ a udeřil jsem
se ukazováčkem v hruď a z obočí jsem vyklenul otázku. „No“,
Voloďa se zase specializoval na jednoslabičné úvody svých
prohlášení, „ono se jim líbí, že vůbec nepiješ.“ „Vy jste se na
mne domluvili“ a nahnul jsem mu frťana k ústům, aby to spíš
přežil, „teď, minutočku tomu nazad, mi říkal Timda, že si u
vás nevážíte člověka, který nepije?! !“ „To je fakt“, připustil
Voloďa a škytnul, „lidi si tady neváží toho, kdo nepije, ale to
říkaly ženský .“ Mít ještě něco v pohárku ve své pravačce, upíři
by se neprobojovali ani v opakovaných nájezdech.
Timda nás sehnal jako kvočna kuřátka a Kubáňský kozák
měl už v přístroji pásku, na které si hlavní hrdinka stěžovala,
že první políbení je to nejsladší, a já si zase vzpomněl
na pana Rejska, když ho zdivočí nějaká žena a on jí slíbí kámen,
pojmenovaný „První políbení“. Čímž chci říci, že kdyby pana
Rejska zavezli do Moskvy a dovolili mu nalézt kámen a buchtu
jako inspiraci, složil by text k písni natotata, nět problema.
Dorazili jsme do pokoje, ale neudeřili na buben a my
se nemuseli prohnout v kolenku, ale do očí nás udeřil plakát
psaný modrou propiskou, na jakém jiném než čtverečkovaném
papíře, a to celé bylo izolepou přilepeno zvenčí na dveře
hýzlu. Ani jsem neodložil koženou brašnu tvaru pytle, která
je mi zavazadlem už dlouhá léta a s chutí jsem četl a s ještě
větší chutí převáděl do rodného jazyka. Stálo tam: „Žádáme
vás, abyste použité toaletní papíry vhazovali do koše, k tomu
účelu připraveného, nikoliv do mísy.“ To je volný překlad,
samozřejmě, ale tenhle smysl to mělo. řekl jsem Ádovi: „Ty
nekulturní člověk, ty chováš jako barbar, ty šmiraky zahazuješ
v misu!“ Áda znejistěl, neb si nebyl vědom, že by nějaké
koncepty v poslední době vypracovával. Zašklebil jsem se
příšerně, skoro tak, jako to dokáže jen Vlastík a Hanka a ukázal
na vzkaz, nalepený na dveřích. Přeslabikoval to a komentoval
jadrně.
Karin Vasiljevič už zářil v ústrety a dával nám najevo,
že předtím, předtím že večeře byly chudou rychlovkou,
občerstvením vestoje proti tomu, co nachystali s manželkou
Tamarou dnes. Bylo by únavné líčit tu hrůzu v dobrém slova
smyslu a Karin Vasiljevič se skutečně překonával. Dlužno
podotknout, že my také. Zas jsme to odnesli my, muži, protože
dámy dbaly na tajli a zobaly spíš proto, aby mohly říci, že i
tohle už jedly a hlavně proto, aby nemohly být obviněny
z toho, že nechávají na talíři a tím urážejí hostitele. Timda zářil
jako úplněk a Voloďa zas zaháněl upíry širokými rozmachy a
nás ustavičným líbáním. Ale i tady, jako ostatně nikde, nebylo
kam prchnout. Jen opticky, natož na ochutnání, tu byla síla pití
a naši vytáhli jedny z nejposlednějších zásob. Becherovka má
dobrý zvuk patrně všude ve světě a bylo to také jediné pití,
které se podařilo soustředěnému náporu všech členů delegace
vpravit do paní Tamary. Prokládali jsme prakticky každý chod
buď kávou, nebo horkým, voňavým a sladkým čajem a přesto
jsme cítili, že z nich, z Rusů, ani v této oblasti nebudeme. Mít
tak možnost se jít proběhnout nebo si jít zaplavat! Ale jen
zřídka kdy jsme povstali ze židle, natož jít a plavat.
Čas fičel a zdálo se, že zbytek mise dožijeme tak, že
s rozepnutými poklopci, což nebyla nabídka dne, ani putovní
mezinárodní výstavka, ale úprava velice praktická za účelem
odlehčení plic, páč až tam sahaly chody Karina Vasiljeviče.
Zdálo se, že s rukama vzadu za opěradly židlí dočkáme povozu,
který nás dopraví do nákladního prostoru letadla, co letí
směrem na Prahu. Tak nějak musel vypadat středověk, chyběla
jen blicí paví brčka a psi, kteří by ohlodávali odhozené kosti.
„Teď“, prohlásil Karin Vasiljevič, „přijde malé překvapení.“
Nevytáhl z cylindru bílého králíka, ale odkudsi lahvinku bez
nálepky a s čirou kapalinou, vynikající tekutosti. „To je můj
výrobek“, pravil, „není sice tak lahodný jako váš balzam“, oni
snad všemu, co je voňavé a není čistý líh, říkají „balzam“, tím
myslel Bechera, „ale poprobujtě.“ Mužové poprobovali, rady
nedbajíce, ta rada spočívala ve speciální technologii pití. Tváře
se jim měnily, jako když se popouští majzlík, nebo když se
přes horizont potácí duha. To v době, když jeli na kyslíkový
dluh, když nemohli polapit dech. A potom, potom mohl jeden
každý z nich zapět jako Luis Armstrong, protože hlasivky
dostaly zakouřit. Ojediněle se vyskytly i pokusy dohlédnout
na konec natažené ruky, jestli snad to nebyla ochranná známka
„Bílá hůl“, ale dřív než se pokusy v tomto směru rozjely
naplno a dřív, než mužové byli s to vypravit z polámaných
hrdel byť i jedinou slabiku, Karin Vasiljevič narozdíl od své
ženy naplno vyzradil technologii výroby své pohonné hmoty.
Nikoli, nebyla to odpařená a chlebem a živočišným uhlím
zčištěná průmyslová rozpouštědla. Už ta síla, co se rozlehla
po rozlití do sklenek a najmě pak poté, co mužové, jež požili
zaříhali a několikrát vydechli, dávala tušit, že suroviny jsou
ušlechtilé a technologie výsostná. Žádný šoufek se stočenou
brzdovou hadičkou a ohřívaný autogenem, ale destilační
kolona jaksepatří, vybavená teploměrem. Sdělil nám, ta
chlouba Sovětského Svazu, že používá opravdických vinných
hroznů jako výchozí suroviny a ty potom různě zušlechťuje, až
nakonec zkapalní do nápoje takové síly, že přiložená sirka - a
hned nám to předvedl - okamžitě bafne v obláčku odpařeného
Al-Kahelu, což je arabsky „těkavý“. Pochválili jsme všici. Ti
co pili - účinek a sílu a já pak - špičkovou technologii, protože
barva byla průzračná a chuť vnímaná nosem bez podtextu.
Velebili jsme všichni Karina Vasiljeviče a Armény jako národ.
„A teď“, Karin Vasiljevič zvedl významně prst i hlas, „malé
překvapení.“ Hádal jsem, že vytasí další lahev, třeba z jiných
základních surovin, ale nešť! Pokynul do temného ústí kuchyně
a paní Tamara, která zmizela během ochutnávky, vyplula se
svým profesionálním úsměvem a nesla obrovitý tác se spoustou
menších talířků. Ale vůbec ne malých, prostě jenom menších,
a na nich byly hranoly jak švele, což je staroslovanský název
pro železniční pražce, a co švel, to porce pravé kuchňavé
moskevské zmrzliny, která nebyla přechlazená. Byla akurátní a
naše zdecimované žaludky, appendixy, játra, ledviny a brzlíky
si daly říci a my se pustili do závěrečného maratónu. Ne, dnes
nemám Den dětství, a přesto nemůžu nevzpomenout na své
mládí těsně po válce, kdy bylo kupodivu dost věcí, které už
za pár let potom nebyly. Když můj báječný táta někdy v neděli,
v létě, se s tajemným úsměvem zeptal, co bych takhle říkal
zmrzlině a na své svalnaté tělo, fakt vypracované bez prášků a
speciálních cviků tak, že by dnes by mohl Švanchamburgerovi
hrát menšího a o nic méně lépe rostlého bráchu, navlékl
sportovně společenský oděv, což byly pumpky a košile
s po kovářsku vyhrnutými rukávy. Kováři si zahrnují rukávy
dovnitř, aby jim jiskry nepadaly za to zahnutí a já dodnes vidím
tu anatomii svalů, když uchopil řidítka svého závodního kola
a do tlapy zachytil oválnou bandičku s patentním uzávěrem.
Za deset minut byl zpátky s různobarevnými kopečky zmrzliny,
která - pravda - během jízdy formu kopečků ztratila. Leč, co
živ budu, a vím to naprosto přesně, lepší zmrzlinu jíst nebudu,
kdybych zcestoval svět od Vladivostoku po San Francisco.
Tahle byla báječná a dámy, ne že by neochutily, ale ta nešťastná
představa, že žena středních let musí být kostnatá jako Don
Quiotova Rossinanta, čili zas jsem měl pár porcí navíc, ale já
mám zmrzlinu moc rád.
To už jsem si zas foukal jak přesycený Jakut, když on pozře
na jeden zátah uloveného tuleně a přemýšlel, jakým způsobem
se dostanu do výtahu, ne k němu, tam mně odkutálejí, ale
do té kabiny, páč o tom, že mne schody unesou jsem měl
vážné pochybnosti. Slýchal jsem sice storry o tom, jak turisté
ve Vlacích družby, co mlsali moroženoje při večeři na rozlúčku,
okupovali non-stop na cestě zpáteční místnost s nápisem
toilet, ale já mám a měl jsem dobrý žaludek, skoro jako bývalí
členové partaje nebo současní politici, pravdaže někteří. Z této
strany nebezpečí nehrozilo.
Byla to hrůza a ďábel jménem Karin Vasiljevič pil se všemi
a vůbec to na něm nebylo znát, jak se šířeji usmíval a dosáhl
konečných hodnot, když jsem čas od času poznamenal, že
Arméni jsou... Když jsme zadoufali tou nejtajnější abecedou,
už ani v latince ani v bůkvach, ale tou abecedou, kterou
se formulují ta nejtajnější přání jako létat nebo nebýt nikdy
ve straně, nebo spolupracovníkem STB, tak Karin Vasiljevič
zvedl varovně prst a zvolal: „Teď přijde překvapení největší arbuzy!“ Smorodinu znám už z vlaku a arkebuza je středověký
předchůzce Kalašnikova. Valja zatleskala po dětském způsobu
ručkama a žvatlala, jako by nejedla týden: „To je báječné, to
je fajn, arbuz ja miluji“, a páč jsme všichni civěli jak na ufony,
dodala, „vitě, to je meloun, slaďučný ňam-ňam“, až to šlo
o cukrovku, jenom ji poslouchat. Faktem je a zapomněl jsem
se o tom zmínit, že podél vnějšího kolca jsme každého dne
viděli v místech, kde krajnice byla o něco širší, obrovské haldy
melounů. A když říkám „obrovské“, tak byly obrovské, ne jako
když tam složí ještěrku nebo multikáru. Tam složili náklaďák,
nebo hned několik. A nevím, proč právě tam, proč je nepustili
dovnitř do Moskvy.
U každé té haldy stálo pokaždé několik osobáků a plnili
kufry dovrchovata, i na podlahu dávali, přesně podle hesla ...,
ale o tom už byla zmínka, že se to dá uvnitř města nebo v jiném
městě na severu za něco jiného směnit.
Přišli silní pomocníci a nesli antikorový tác, že na něm
mohli hrát stolní tenis, až to zblafneme. A ty arbuzy byly
nakrájeny nikoliv po jevropejsku - na měsíčky ne v úplňku.
Mistr porcovač vždy ťal do arbuzu tak, že mířil od kůry na
střed a potom ťal kolmo na ten předchozí sek, pročež vznikaly
útvary podobné malým rudým pyramidám. Malým v tom
smyslu, že byly menší než Cheopska, ale do dlaně se kůra, co
tvořila vypouklou podstavu, vzít dala.
Kromě lidí, zvláště některých, miluji zmrzlinu a melouny.
O nich nemám žádnou příhodu z dětství, až snad na tu, že
jednou, ale to už jsem byl větší než v povídání o zmrzlině,
jsem si koupil za krutě ušetřené drobasy obrovský meloun
na vrcholu a možná malilinko za vrcholem zralosti. Šetřil jsem
si ho tak, že mi půlka zkysla a já potom dlouho, kdykoliv jsem
si na to vzpomněl, brečel, protože maminka mne vychovávala,
abych si vážil jídla, neboť „není nikde psáno, že ho budeš mít
vždycky dost“, říkávala. „Berte si“, pokynul Karin Vasiljevič,
„poprobujtě!“ Už jsme nemohli, fakt, nikdo už jsme nemohli a
sloupec poživatin, které jsme do sebe naprali, začínal blizoučko
trenýrek a končil kousek nad mandlemi. Ale byli jsme vyslanci
země, katoraja chočet šagať v Jevropu, a tak jsme si cudně
vzali. Chutnal báječně a Karin Vasiljevič zajásal. Nevím, jestli
jste zkoušeli sníst na posezení patnáctikilový meloun. Ne sám
o sobě, ale sníst ho na otepleného bizona, prosnou, jáhlovou,
pšeničnou a rýžovou kaši, na kolbasu, špek, slaninu, slanečka,
lososa, pirožky, praniky, smetanu, dva litry čaje, kilo zmrzliny
a nato si vzít tři-čtyři pyramidy, každou bratru po kile. Taktně
jsem vynechal Becherovku, Karinovku, Žitnou, Myslivce a
vodku několika druhů.
Mockrát už se mi stalo, že jsem po nějaké kruté dřině
měl pocit, že bych mohl dělat medikům model při zkoušce
z anči. Tak mne bolelo každé svalové vlákno. Ale poprvé tam,
jsem mohl poskytnout stejnou službu i v oblasti obou polovin
zažívacího ústrojí - té konečné i té vstupní. Obě byly nadoraz
a bylo jen otázkou času, která z nich dřív odmítne poslušnost.
Nicméně Karin Vasiljevič se zasmušil, že z ping-pongového
antikorového a oválného stolu zmizela necelá třetina. „Kušajtě“,
decentně ševelil, „poprobujtě!“ Hrdinové se rodí různě. Já jsem
se nezhlédl v Saturninovi, i když panu Jirotkovi blahopřeji a i
když bych se jim, Saturninovi i panu Jirotkovi, někdy chtěl
podobat, ale rád někdy udělám to, co se naprosto neočekává.
„Á, melounek - arbuz!“, zvolal jsem, jako bych měl do té chvíle
vlčí mhu a neměl jsem ho od války. Uchopil jsem pyramidu,
která se třpytila démanty Vykrystalizovaného cukru a byla
tak lahodně křehká, jak reklama na Danone, že se rozpadala
vlastní vahou. Arbuz byl správně podchlazený a já přesně
věděl, na kterém zubu nechal Tonda pečeť svého perfektního
díla. Členové naší expedice znejistěli, protože si mysleli,
že mají šálení smyslů, způsobené přežráním se melouny.
Karin Vasiljevič zablažil a nebyl dalek toho, nazvat Čechy
chloubou Jevropy, viděl jsem mu to na očích, nemusel jsem ani
přizdvihovat svá oční víčka, neboť mi oči lezly z důlků. Neměl
jsem však ani basedovku, ani mixomatozu, jenom několik
arménských, gruzínských nebo podmoskevských arbuzů
ve svém nitru. Vždy jsem ukousl, polkl a počkal, až mi cuknou
střeva a udělají místo na další zarafnutí. Valja to brala za novou,
dosud jí neznámou společenskou hru a přisunula tác přímo
přede mne. Tolik melounů jsem v životě pohromadě doma
nikdy ani neviděl, natož snědl. Karin Vasiljevič se věnoval teď
jenom mně. Vlastík naproti se příšerně šklebil a prstíčkem a
drobnou ručkou sice nevybíral makaróny z naběračky - což je
praktická věta z učebnice španělštiny - ale přisouval mi další
a další arbuzy. Dorazil jsem to a všichni si oddychli. Karin
Vasiljevič lehce pohasl v úsměvu. „Zrovna si říkám“, pronesl
jsem nahlas, „že kousek melounu by opravdu neškodil!“ Karin
Vasiljevič dostal ozdravující šok. Nikoliv mechanický a na
hlavičku, pouze akustický . Stolníci přinesli další, už menší tác,
ale i tak to byl meloun-kulturista, co byl na tom tácu naporcován.
„No tak“, pobídl jsem své přátele zvesela, „pustíme se do toho,
ne“, a sám jsem šel příkladem. Dojedl jsem to sám a začínal
jsem se převažovat dopředu. „Teď“, povídám, „kdybych chtěl
ukončit život samoubijstvom a hodit si mašli, nemohl bych,
páč skoba by se vytrhla ze stropu.“ Kolegové zařvali a Valja
přeložila domorodcům. „Nazývejte mne, prosím“, řekl jsem
závěrečná slova, „Arbuznym Josefom.“ To už se přišli podívat i
z vrátnice. „Tvar už máš“, pohotově dodal Áda, „ještě tu barvu.“
„Zelenou, nebo červenou myslíš?“, přihrál jsem mu na smeč a
něco malinkého z arbuzu mne lehtlo v krku a já se rozkašlal.
To byl průser nad průsery, protože jsem musel vylítnout jak
na pérku a naklusat doprostřed jídelny. Kašel mne nalomil a
jak jsem jen o pár cenťáků klesnul, cítil jsem, že meloun chce
horem ven, podporován tlakem předchozích poživatin. „Ať se
nepobliju, panebože, ať se nepobliju, to by byla ostuda“, říkal
jsem si polohlasně. Byl jsem vyslyšen. „Tys málem hodil šavli,
viď“, šeptnul mi Áda, když jsem se vrátil zpátky. Přikývl jsem.
Podíval jsem se na Karina Vasiljeviče. Vysvětlil si to špatně. „
Arbuza uže nět“ a žalostně rozhodil rukama. „Škoda“, vydechl
jsem, „škoda.“ A od toho večera jsem znám v Rusku a říkají mi
tak - „Arbuznyj Josef.
A taky Sibirjak, samozřejmě.
Letadlo mělo startovat okolo osmé ze Šeremetěva a hodinu
před si dávaly podmínku ČSA a hodinu po si dával sichr
Timda pro případ nenadálé objížďky do čtvrtí, kde si není
ani rodilý Moskvan jist - čas odjezdu se přiblížil. Hanička mi
připravila nejen špičkové výrobky, ale fakt, bylo tam i několik
německých sprejů, ale i věci druhé garnitury. „To dáš těm“,
říkala, „co nebudou na špici společenského žebříčku.“ Já pak
jsem o vlastní vůli přibalil několik mýdel výtečné kvality, jako
jsou Klinčeky, Šeřík, Zvončeky, či jak se ta prachobyčejná
mýdla s cenovkou dvě koruny a čtyřicet jmenují. Část
z nich jsem měl určeno pro očistu během cesty, zbytek pak
do ubytovacího zařízení, ale jen velice okrajově jsem se zamýšlel
nad tím, že bych to někomu mohl dát jako dárek. Už při prvním
setkání s Timdou u nás v továrně, bylo hlavní otázkou při naší
návštěvě Moskvy, zda prospekty, které tam povezeme, budou
v igelitových taškách. A teď, při samotném loučení, nastal čas
těchto dárků. O konzervách mne Áda přesvědčil, ale toaletní
mýdlo zpátky nepovezu. Vyloudil jsem od samozásobitele
Vlastíka pět igelitek s továrním znakem a od oka, spíš na
kusy, než podle kvality, jsem do každé hodil po dvou mýdlech.
V jedné bylo i kvalitnější mýdlo a nějaký velice opojný parfém.
Já fakt nesnáším, když nás někdo považuje za černoušky a
rozdává nám korálky a zrcátka a pocit obdarovaného je velice
trapný. Neméně trapnější byl pro mne však byl pocit dárce.
Na druhé straně jsem jen před pár hodinami na vlastní oči a
ze dvou metrů viděl drogerie vyzdobené barevnými drapériemi
a naši přátelé se netajili tím, že i mýdlo je tady na talony. To je
to, čemu jsme po válce říkali lístkový přídělový systém.
„Voloďa!“, syknul jsem za zády našich hostů. Přiběhl
s nadějí, že se budeme líbat. Nasměroval jsem ho za hranu stolu,
kam nebylo z místnosti moc vidět a kde jsem měl na podlaze
dárkové igelitky. „Vezmi tohleto“, řekl jsem mu, „a rozdej to
vaším děvočkám, Nataše, té druhé, prostě všem, kdo se o nás
staral.“ „Tohle všechno“, nevěřil svým očím, „opravdu, točno,
vsjo?“ „Točno i vsjo“, prohodil jsem. Vůbec si nelámal hlavu,
aby to schoval. Vzal to do náruče a uháněl ven. Vrtěl hlavou,
jak mu nešlo na um, kde se vzalo tolik štědrosti. Nemám jim to
za zlé, fakt ne, spíš všem - těm Frantům Krobům, Chládkům,
Muni Tvrzům, Horníkům, Paterům i Karlům i Hornofům, jakož
i Běhounkům a Fialům, co slinatali blahem a blábolili obdivné
nesmysly nad tím, co je sovětské a beze zbytku a beze špetky
soudnosti nám je dávali ve všem a na věčné časy za vzor.
Olízali jsme se se zástupci institutu a i přesto, že jsem sem
nejel s pocitem, že navštívím zemi nepřátel, tak tohle loučení
mne rozesmutnělo. Možná i proto, že jsem byl bolestně střízliv.
S mnohými, vlastně téměř se všemi, jsem si tam rozumněl a
situace a nálady lidí dávaly tušit překotný vývoj následujících
dnů. Nikdo v té době nemohl povědět, a neví to ostatně ani
dnes, jakým směrem se bude ubírat a hlavně, kde bude končit.
Letiště
Kubáňský kozák bravurně poskládal naše zavazadla
do nákladního prostoru Latvije, lehce zesílil vložený pásek a
strážce majáku se ujal lkaní nad vlnami, z nichž ani jedna mu
milou nepřináší.
Nevím, jestli na Šeremetěvě nebo v Moskvě vůbec mají
odtahovou službu, ale na parkovišti před letištní budovou
to praktikují tak, že špatně zaparkovanému autu prostě
odmontují číslo. Šofér si potom musí pro espézetku přijít na
milici a odchází sice s číslem, ale také lehčí o pár pětek.
Vhrnuli jsme se do letištní budovy jak velká voda, a
protože nebylo po cestě žádné neplánované objížďky, měli
jsme hodinu k dobru. Timda nás nadirigoval přímo na galérii,
kde bylo několik stolů a přiměřený počet židlí a kde byl u
dlouhého samoobslužného stolu i slušný výběr, s ohledem na
situaci v městě. Příčinlivý Voloďa, který tušil, že bude čím
svlažit hrdlo, snesl nejmíň z poloviny galerky židle a napral je
k našim stolům do rohu. Timda měl, bůhví proč, pocit, že jsme
se během dne najedli málo a zahájil ve velkém stylu. Přinesl
každému slanečka v oleji, velkého jak dlaň a snad to koupil
přímo, za tvrojdyje zeljonyje, nebo kde to vzal čorti znajut!
Přinesl i láhev arméňáku a naše výprava zapíjela tím ušlechtilým
koňakem slanečka a bylo to něco vpravdě nekonvenčního.
Já do sebe lil nějakou limožku a se slanečkem, který ležel
v oleji dlouho, předlouho, to byla fantastická kombinace.
Zatím jsem se v letadle, ať už sportovním nebo dopravním,
nepoblil. Nicméně se držím zásady, že před letem se člověk
nemusí naprat jako před smrtí. Timda si naopak myslel, že pro
případ únosu mimo Jevropu, třeba na Kurily nebo do Země
Laptěvů, je velice vhodné nastoupit do letadla s žaludkem
roztaženým jak drátenický rukáv. Než jsme si oblízli mastné
prsty, neboť jen zhýčkané ženy měly kapesníčky, a tady páč
jsme byli v extrovce, se nedávaly nařezané osmerky papíru
do skleničky na každý stůl za účelem otření příboru a nebyly
tu ani ubrusy, jen červený umakart, přinesl Timda další chod,
nějaké čufty, něco jako mletý karbanátek. Já nemám valné
mínění o ingrediencích, ze kterých se zhotovují mleté masové
pamlsky ani v Evropě. Už jak to nesl, řvali jsme nesouhlasem. Ne
snad ze strachu, že nás zachvátí žloutenka, nebo sklátí pšakrew,
cholera paně mój, ale nebylo prostě už kam to uložit. Také jsme
to v tomhle duchu Timdovi naznačili, ale ten ďábel v rouše
beránčím zas zalovil v cylindru a místo bílého playboye vytáhl
flašu už ani nevím čeho. Zas jsme zařvali údivem a odmítáním,
až část gruzínské enklávy, stabilně umístěné v protějším rohu,
kvapně opustila galerku. Timda připil všem na zdraví a projevil
naději, že nám to půjde. Já jsem se přiblble usmíval, protože,
jako ostatně pokaždé, jsem byl bolestně střízliv a Timda už
měl zase patku do čela a oči naložené v pozdně romantickém
láku. Pronesl velice hlasitý projev na téma: „Nechejte nám
ho tady, Josefa Sibirjaka, Arbuznovo Josefa, točno, bude to
prospěšné pro nás, pro všechny!“ Já vím, ono to vypadá, jako
záludná rána mé proslavené devize, skromnosti, ale bylo to
tak a i mí nepřátelé, mám-li z té cesty vůbec nějaké, to musejí
potvrdit. Objal jsem ho po medvědím sibirjackém způsobu.
Slávu, protože Timda je Vjačeslav a přátelé mu říkají Slávo, a
řekl jsem mu: „To víš, že tady zůstanu, jasná zpráva!“ Timda
byl nadšen a na důkaz radosti objednal kolbasové mísy a další
lahev, protože jestli nic, tak tohle důvod byl. Teď už jsme řvali
jako bejkové, i když nás nebyl nejmíň milion, jako v Poláčkově
knížce Bylo nás pět. Asi jsme se chovali hlučně i na ruské
poměry, protože na vstupních schodech - my seděli v rohu,
u výstupních se objevili dva milicionáři, pohupovali hladítky
a bděle se rozhlíželi. Statečnější z nás uvažovali s deportací
na souostroví Gulag, méně odvážní předpokládali, že
milicionáři jdou posvačit, ač jsou ve službě. Pravda byla někde
uprostřed, jak už to u pravd bývá. Milicionáři si ostražitě
prohlédli osazenstvo galerky, přičemž zmizel i ten zbytek
zakavkazských menšin, co nestačil zdrhnout při jejich vstupu.
Ztišili jsme hlas a sdělovali si pocity a dělali komárkovsky
chmurné prognózy na nejbližší budoucnost.
Zdenek z Martimexu, aby se nenápadně vmísil do hovoru,
pronesl, že se patrně posere. Začínal jsem mít signály, že ho
nenechám ve štychu. Ten báječný chlap vytáhl tubu se třemi
tabletami živočišného uhlí a soudružsky se se mnou rozdělil.
Bylo to tak sugestivní, že zbytek mužů se vydal hledat místnost,
že kdyby ji včas nalezl Tychon de Brahe, mohli jsme mít v
rudolfínské době o souhvězdí, stálici nebo alespoň planetku
víc. Timda přinesl další lahev - „už poslední‘, pravil, a posilnil
se na to, aby došel dolů do přízemí, do haly a podíval se, jestli
už nebliká značka u naší linky. Linky Moskva-Praha. Vrátil
se zanedlouho a pronesl přípitek na téma, že „dosud linka
nebliká.“ „Je tam sice Moskva-Bratislava“, pravil, „ale ještě
tam není Moskva-Praha, ale ani Bratislava nebliká.“ Připili
jsme si na neblikání. Expedice, co vyšla hledat hýzl se vrátila
sice šťastná a odvodněná, ale značně unavená. Stručně vylíčila
anabázi s tím, jak šipky s mezinárodním symbolem je dovedly
pokaždé k zavřeným dveřím a otevřené na poslední chvíli
objevili až kdesi u Kremlu. Tak to alespoň líčili. Připili jsme si
na úspěšné nalezení hajzlu. Pak někoho napadlo, že není víře
podobno a pravdě teprve ne, že ač mají bratři Slováci Slovair,
zatímco my, Češi Češair ne, tak i přesto že je podezřelé, že linka
Moskva- Bratislava letí téměř ve stejnou dobu. Připili jsme
na zdar expedice, která šla zjistit, zda už není Bratislava
hlavním městem Čech, zatímco jsme tam týden nebyli. Vrátili
se záhy a kvapně jsme si připili na úspěšnou expedici, protože
to, co už dole blikalo, byla pravda, Bratislava, zatím však ještě
ne jako hlavní město Čech, ale jako mezipřistání na lince do
Prahy.
Uchýlili jsme se na podlahu a civěli na tabuli a tlachali
o všem možném, přičemž duo Sláva-Voloďa lkalo, že se s
námi musí rozloučit a celou tu dobu vyjadřovali přesvědčení,
že já zůstanu. Až se konečně rozsvítilo světélko, že brána číslo
jedna je vstupní branou pro linku do Jevropy, s mezipřistáním
v Prešpurku a s konečným dosednutím v Praze. My se tam
nahrnuli špalíry Indů, Pakistánců nebo Nepálců, kteří letěli
domů, nebo se vraceli do jiné země a táhli s sebou neuvěřitelné
množství špurků. Zastavili jsme se před první branou a byli
jsme i první trojice. Já s Valjou a Jana. Za obrazovku počítače
usedla stewardka v rudé uniformě, ale ještě se nevpouštělo.
A najednou se před nás postavila dáma přesstředních let.
S takovou samozřejmostí, jakoby tu byla zabudována
odjakživa, od dob, kdy se tu proháněl Ilja Muromec a tětivou
hedvábnou vysílal střely kalené do hrudí zrádných tatařínů.
Nedosti však na tom, že se tam postavila, ještě se otočila
zpátky do ohnuté fronty, která se tam okamžitě vytvořila a
řekla příšerným, skřípavým hlasem, podivnou slovenčinou a
velice špatnou artikulací: „Pojďte sem, dyť jsme tady byli přece
první.“ „Ale?“, řekla Jana a šíleně si u mne šplhla, páč to řekla
s tak ponižujícím přízvukem, který se podobně jako ruské „da“
nebo „ponjal“ do smrti nenaučím. Říci to mně, zahodím knížku
od partaje, kdybych nějakou kdy měl a odešel bych chcípnout
do houští. „Ano!“, pravila ta dáma a měla hlas jak robot, fakt,
ten mladík, co k němu přes naše hlavy promluvila a jeho
stádečko, měli za lupenama naslouchadla. Možná i dáma měla
něco s ušima a s mluvidly, proto ta děsivá, už ani ne federální
intonace. „A ostatně“, dodala, ‚já jsem byla vždycky zvyklá
být první“, jakoby byla Miss World 99. „Možná před válkou,
ty píčo chlupatá“, a omlouvám se za ta slova, chtěl jsem sice,
aby toto vyprávění bylo bez jediného sprostého slova, ale já to
fakt řekl, jak mne to rozzuřilo. „Před první, ty pizdo“, vylepšil
jsem svůj projev a začínal jsem vidět růžová paraplíčka, což
je neklamné návěští „sbohem, rozume!“. „To se podívejme!“,
řekla Janička a odpustil bych jí teď, i kdyby bagovala betel
a řekla to ještě lépěji. Takhle to povědět mně, sám bych se
dobrovolně zařadil někam mezi prvoky, aminokyseliny a
bezpartijní. A od teďka jí neřeknu jinak, než Světová Jana.
Elegantně ji obešla a postavila se před ni. Já nerad zneužívám
své síly a nevzpomínám si, kdy jsem naposledy někoho vážně
uhodil, ale té dámě bych s chutí udělal andělíčka směrem
opačným. Naštěstí ten mladík s naslouchadly a celý jejich klan
byli nadáni soudností a nebyli zvyklí sbírat vavříny za první
místa a odmítli riskovat mezinárodní konflikt na cizí půdě.
Fakt, já jsem si dlouho potom myslel, že to byla ufoun, že ji
sem nastrčili pro mezigalaktickou Skrytou kameru, až jsem ji
viděl za několik měsíců v pražské Kotvě, rozkřáplou, stehna
v poloze „tři čtvrti na tři“, naštěstí v kalhotách jako ondyno
v Moskvě. Plejáda přisluhovačů klečela, fakt poníženě klečela,
okolo ní a zkoušela jí nespočetné množství bot. Já tehdy nešel
dovnitř, čekal jsem až, Hanička vybere pro sebe a pro malou
Hanku něco z toho sortimentu, nicméně jsme se s tou dámou
poznali. Dodnes vidím tu pýchu v jejích očích, jak jí posluhuje
a obletuje snad deset rabů. Vzpomněl jsem si v tu chvíli
na Janu, i ony by se určitě poznaly, ale tady se proti ničemu
neprohřešila, tady bych jí svým nekonvenčním způsobem
zalichotit nemohl.
Přifičel urostlý mladík v blankytné košili a tmavomodré
kravatě, u ucha žmoulal vysílačku a z druhé strany koridoru si
stoupl jeho starší kolega. Někdo ze světáků, tuším že Zdeněk
z Martimexu, nám poradil - tedy mně a Valje, abychom si dali
zavazadla na gumový dopravník. I udělali jsme. Podali jsme
s Valjou své letenky stewardce u počítače, ta naklofala pár
nezbytných údajů, počítač pípnul a stewardka nám oznámila, že
my dva nepoletíme. Že nejsme v seznamu cestujících, řekla to
hezky nahlas a já udiveně otočil hlavu na zbytek naší výpravy a
neviděl jsem nic, než úsměvy přes celé tváře. Nejpříšernějc se
šklebili Vlastík s Ádou. Na neštěstí našich přátel... - jak už jsem
se zmínil. Kufr mezitím popojel o pár metrů dopředu a mladík
s vysílačkou - mluvil docela dobře česky, ale s malým
přízvukem - neustále vysílal někam nahoru zmatené pokyny.
Druhý Ochranka zmizel nahoru do patra a mladík s vysílačkou,
jakoby to byla naprosto banální záležitost, prohodil: „Zítra ráno,
nebo nanejvýš v neděli určitě pro vás nějaké místo najdeme,
letí víc spojů.“ „Sire“, řekl jsem mu žoviálně, „Valja je docela
pěkná ženská, nic proti tomu nemám, ale nehodlám přezimovat
v polích za Moskvou. Teď večer už nikde nocleh neseženeme.“
Timda i Voloďa už zmizeli z dohledu, i když, pokud to šlo, dělali
na nás slzavé posuňky přes stohlavý dav, který byl mezi námi
a územím, kam se oni mohli dostat. „Vezměte si zavazadla“,
pravil Ochranka, „a postavte je sem“ a ukázal směrem
dopředu, jako k letištní ploše. Pracně jsem vylovil svůj i Valjin
kufr, protože kdyby nás nedej Bože tady nechali, tak kufr by se
asi těžko našel, kdyby šagal v Jevropu sám, samičký. „Jak je
tóhle móžne“, drmolila Valja na Ochranku, „vždyť my plátili,
v dólarech, já nechápu.“ Ti dva vpředu, nechci žalovat, ale
musím to napsat - byli to Vlastík a Áda, ale i kompletní zbytek,
se šklebili čím dál tím rozšířeněji. „A vy se moc nesmějte“,
pravil Ochranka a rudošatá stewardka souhlasně přikyvovala,
„protože vy nepoletíte taky!“ Takhle nějak zhasíná polární
záře. Bez dlouhých průtahů, pomaleji než sfouknete svíčku,
ale rychleji, než doznívá siréna. Přesně tak zhasly úsměvy
všech, do jednoho, co tvořili zbytek naší výpravy. Vlastík
se přitetelil ke stewardce a pravil velice spisovnou češtinou:
„Ježišmanku, vždyť my už to máme zajištěné z Prahy, to není
možné!“ „No nejste tam“, odpověděla stewardka o poznání
horší češtinou a mladší Ochranka přiložil k uchu vysílajdu a
zaševelil pár sovětských slov. Za několik okamžiků byl dole
starší Ochranka a všichni nevěřícně zírali na obrazovku. „Tak
je tam napiš“, poradil mladšímu starší Ochranka, „a je to!“
„To zase ale nepoletí ti další“, namítl mladší ochranář a dodal,
„počítače jsou dobrá věc, ale když se to porouchá...“ a udělal
tentýž posunek, co přiřkli obyčejní Moskvané, kteří nesahají
po hvězdách, soše Gagarina“co dělat.“
Stáli jsme trpělivě a v zemi nikoho, za počítačem, byla
vstupní hala, za dveřmi jen pět metrů odtud freeshop a dveře,
co vedou opravdu už na letištní plochu. Starší Ochranka zase
zmizel v patře nahoře a po pár vteřinách bylo slyšet mladšího,
jak bublá do vysílačky: „Vezmi sem ty seznamy a tady se na to
podíváme.“ A vskutku, starší Ochranka přinesl dlouhý blajzák
z tiskárny počítadla a chvíli předváděli názornou gramotnost
a i v číslech byli mocní, páč za nějakou chvíli se radostně, leč
se zachováním služebních předpisů plácali v stehna a volali:
„Tu to máme, tady nám chybí“, a ukazovali do míst, kde
posloupnost čísel byla narušena a chybělo jich přesně tolik, co
jsem čítal já i s Valjou a Vlastík s Ádou a též Zdenkové i Jana.
Teď už mohl odnést gumový transportér naše kufry
do temného jícnu, jakoby pod zem, my jsme zamávali ruským
celníkům, kteří seděli v legračních kadibudkách, před nosem
svými pasporty a poněvadž jsme nebyli ani na azbukovém
seznamu REWARD, vpustili nás tito do území předčekárny a
volného vstupu do fríšopu a v řadě nikoli poslední současně se
freeshopem i do území, kde šipky s odpovídajícím nápisem vás
zavedou na bezobslužný hajzl vysoké čistoty a průmyslových
pachů.
Byla nás tam síla a jenom tři nebo čtyři koženková křesla,
rozbili jsme svůj stan u vzrostlého fikusu v mamutím dřevěném
květináči a střídali jsme se v hlídání osobní bagáže. Čas odletu
už byl prakticky za námi, chvilku jsme se dívali na přistávající
letadla, ten pohled mne bude do smrti vzrušovat, mně dětský
sen, sen snad každého kluka o tom, že bude pilotem, vydržel
až do bezmála mužného věku, kdy jsem se musel rozhodnout,
jestli vysoká nebo vojenský pilot, jedině přes něj vede cesta
k Československým aerolinkám. Dodnes mne odlétající a
přistávající letadla můj nesplněný sen připomínají a před lety,
když na sedm pětek byla plná nádrž mojí stovky jsem občas
sedl do auta a zajel na Ruzyň, podívat se na mé odlétávající a
přistávající sny.
Venku se strhla bouřka z tepla, nebylo vidět dál jak sto
metrů před letištní budovu. Vypravil jsem se do vnitřních
prostor freeshopu a ceny tu byly v tvjordych zeljonych a
přecházel zrak, nad zbožím i nad cenami - žehličky Rowenta
a holicí strojky Braun a foťáky ze sousední Žapánie, těstoviny
a lahvinky všelikého původu a kaviár, ta samá, tatáž krabička,
co jsem před týdnem posnídal v poledne s Arménkou Tamarou
a fakt, měla cenu, že patnáct kiláků za hranicemi, v okresním
městě Tirschenreuthu v Elektrohausu páně Bayera bych na
tom měl špičkové budíkorádio od Grundigů nebo několik
štyk méně renomovaných. A také čepici, prachobyč plátěnou
čapku vpředu s rudým potiskem srpu a kladiva a výsostným
nápisem za deset tvjordych zeljonych a prozíraví Jemeričané a
podnikatelé z Žapánie je brali - dnes mají cenu Napolijonova
klobúčiku. A najednou jsem měl báječný pocit, že nejsem
v Moskvě, ale že sedím na břehu Missisippi nebo v ulicích
New Orleansu a že se vrací ze hřbitova pohřební průvod, páč
tam se vracejí pozůstalí a přátelé s veselou, nýbrž se ozval
překrásný, ale fakt špičkový smíšený voyce- band a pěli jak
andělské kůry a ze zpěvu měli radost. Byli to nefalšovaní a
dobře živení Jemeričané, pěvecký sbor, který se vracel odkudsi
z nějakého festivalu přes Moskvu a Prahu zas dál. Možná měli
koncert i tady, a protože čekání bylo dlouhé, čas od času to
zmačkli. Oj, jak mi zaplesalo srdce, když spustili „Down,
Down the Riverside“! Jestliže už jsem napsal, co všechno
závidím Rusům, tak ještě závidím černochům, protože značná
část onoho sboru byli černí Američané. Jim závidím to, co sám
nemám - hlasové disposice a rytmus, který mají v těle od ranně
embryonálního stavu.
Čas ubíhal děsným způsobem a nikde známka, že by
přistálo naše letadlo, nebo že by ho přistavili a ani se nehrnuli
s tím, že nás vpustí do místnosti následující, poslední, odkud se
už opravdu vstupuje na palubu letadla.
Letadlo
Trvalo dlouho, sakramentsky dlouho, než se objevilo túčko
v naší kamufláži a přistavili ho i k chobotu, co se jím leze
do útrob letadla, ale poslední brána, ta co v ní rentgenují
příruční zavazadla a nutí člověka, aby pípnul, ta byla stále
zavřená a nikde živáčka, který by odjistil rentgen a silné
magnetické pole. Pěvecký sbor nakoupil za tvjordyje
zeljonyje kola-loku a další pochutiny a cpal se a hodoval a
mezitím zpíval. Černošky fantastické váhové kategorie trsaly
tak velkolepě, že nebýt těch impozantních rozměrů, byly
by ozdobou každého mezinárodního tanečního čísla. Přece
jenom se nad námi slitovali a pustili nás magnetickou bránou
a naše zavazadla byla prozářena a ti, co letěli prvně, nebo se
ve freeshopu posilovali přespříliš a tím zapomněli vyjmout
z kapes klíče nebo kovová plnící pera, se museli šácnout a
vyjevit kompletní obsah svých kapes, včetně kapesníků,
plecháčů a dát si další kolečko.
Místnost před odletem opravdu poslední byla o něco
lépe vybavena sedačkami, ale zdaleka ne pro všechny. Celé
sestavě co měla letět velice učarovala početná skupina,
snad korejských, specialistů. Ti všichni byli jako starší
bráchové Kím-ir-séna, ale ne tak dobře živení, zato však
daleko lépe oblečení. Ti všichni tam byli s námi a úpěnlivě
před sebou nosili oranžovou tabulku s nápisem TRANSIT
a někteří si ji zavěsili i na krk, takže budili dojem, že je
budou zanedlouho fotografovat do zločineckého alba.
A nebo že jsou předmětem nějaké podivné aukce. Už
v předsálí jsme si všimli velice mladého páru se dvěma dětmi,
s klukem tak okolo šesti a dalším, o mnoho mladším. Vraceli
se z Pekingu, kde byli služebně několik let a o tom, že chočem
šagať v Jevropu a o Vendovi Havlů a také o parlamentu se
dočítali jen v tamních novinách. Čínská televize o událostech
na západ od země Sovětů taktně či takticky mlčela.
Venku už byla tma a i když už naše túčko přistavili
k nástupnímu chobotu, stále byl vstup zapresčon a nervozita
se nás zmocňovala jak koně, když je nablízku rodná stáj.
Šoféři našich aut, která nás měla odvézt z letiště domů, byli
objednaní na desátou hodinu večerní a teď už deset bylo, i u
nás. Ti, co jsou z daleka určitě neodjedou. Pražákům to bylo
šuma-fuk, ale my bližší, Rakovničáci,jsme to viděli chmurně.
Představa, že světák Kája to vydrží čekat přes půlnoc se nám
nezdála reálná.
Pak se konečně v osvětleném obdélníku dveří objevila
letuška a s omluvným úsměvem nás rozprostírala do útrob
aeroplánu. Valja má bůhví proč pocit, že s mnou se jí nemůže
nic stát, že mírnix-týmix levou rukou odrovnám mafii, pouštní
lupiče, únosce letadel i turistek a i panenské násilniče. Držela
se mne jak klíště, i když měla podle letenky sedět o několik
řad vzadu. Vedle mne seděl Zdeněk z Martimexu. Venku bylo
nad dvacet stupňů, i přes pokročilou zeměpisnou šířku a
pokročilou hodinu, ale tady, i když klimatizace pufala rozverné
obláčky kondenzátu, bylo nad pětatřicet. „Dal bych si pivo“,
zabasoval Zdenek z Martimexu, ‚jsem zvědav, kolik ho tady
dávají, to když jsme létali do Káhiry, tak pokaždé v Lamace...“
„Vážení cestující‘, ozvalo se česky, „omluvte zpoždění, které
není zaviněno naší společností. Čekáme na povolení a instrukce
pozemního personálu letiště.“ Takhle nějak to řekla a nebylo
důvodu jí nevěřit, i když to silně připomínalo „Porucha je
mimo území našeho státu“, za dob soudruha Zelenky, celkem
hlavního z ČST.
Odlet
Pak to ještě zopákla jenglicky a rusky ne, fakt ne, šagáme
v Jevropu, marná sláva! Smíšený voyce-band se usídlil
za našimi zády a choval se velice nenuceně. Nikoli jako
Němci, když přijedou k nám a jejich halekání jsou plné ulice,
metro i obchody. Bavili se, korzovali a hodovali z lahůdek,
nakoupených ve freeshopu, jakož i zpívali, o mnoho však
tlumeněji než v hale. Byla to sauna. Letuška se ještě několikrát
omluvila, že za zpoždění může letištní zabezpečovací služba,
ale že už to nebude dlouho trvat a odstartujeme. Teplota
stoupala, právě jako žízeň Zdeňka z Martimexu a nikotinový
dluh jihlavanské Jany. Já jsem s uspokojením konstatoval,
že moje srdíčko šlapalo jak zamlada, žádné úniky zjízdního
řádu a faktem je, že pomohlo i to, v co věřím dlouhá léta že člověk může a dokáže svou psychiku ovlivnit. Prostě sám
sebe přesvědčit, že všechno je v pořádku.
Zavřely se dveře a nad vchodem se rozsvítil nápis
„PŘIPOUTEJTE SE“. Turbiny začaly nabírat otáčky. Letušky
nás přivítaly na palubě a sdělily, že poletíme přes Minsk a
Varšavu do Bratislavy a potom dál do Prahy. Mihla se modrá
světla, ručko zapíchlo čumák k oblakům, na pár desítek vteřin
lítaly kolem křídel jenom chuchvalce mřaků. Netrvalo dlouho
a byli jsme nad mraky, letadlo se srovnalo, obzor se rozjasnil
a málem bylo ještě vidět slunce. V dírách mraků jsem
pod pravým křídlem, seděli jsme těsně za ním, viděl rozsvícené
ulice měst. Stewardky fičely uličkou s jídelními chromovanými
vozíky. „To jsem zvědav“, zahučel Zdeněk, „co všechno nám
dají.“ „Co by ti tak mohli dát“, namítl jsem, „za hodinu jsme
v Bratislavě.“ „To když jsme létali do Frankfurtu, a to je to
taky jenom hodina“, nedal si Zdeněk svou teorii palubních
hodů vzít, „stačili parádní večeři a kolik piv.“
Takhle daleko jsem ještě neletěl, pravda, v dobách
mé zásobářské kariéry se hodně létalo do Košic, dvakrát
pětačtyřicet minut, čtyřmotorová ilosmnáctka s mezipřistáním
v Bratislavě, dodnes si jedno jméno pamatuji, kapitán Skála
nebo Skákala a Dvořák, snad se nepletu, to užje čtvrt století,
bezmála. Na takovýých linkách se oběd ani večeře nepodávají,
prodávala se Plzeň, lahvička za hříšnřch šest korun, považte.
Teď jsme ale letěli mezistátně a obě letušky, jedna vysoká,
převysoká, čemovlasá a dobře si vědomá svých parametrů a
druhá - vybírají si je podle nějakého klíče a jestli ano, pak jsou
to fachmani a klobouk dolů, ta druhá byla křehoučké blonďaté
stvoření, drobounká a ani nevadilo, že mluvila slovensky.
Vizuálně se ty protiklady fantasticky doplňovaly. Valja nejedla
dlouho, předlouho - co všechno jsem záviděl Rusům - tak
přičíst chuť kjídlu, k tomu seznamu. Zdeněk, světoběžník,
kalený cestami do Egypta, na Kypr a kompletní Západní
Jevropy, sice znectil sortiment a objem večeře, nicméně jsme
se do ní pustili, nedlouhopřed půlnocí. Ktehoučká blondýnka
přifičela s vozíkem plným časopisů a jako každého, i mně,
naší trojmístné sedačky, se zeptala: „A co vám?“ „Já bych
chtěl Mateřídoušku.“ Zasmála se tak bezprostředně a dětsky;
neslýchává často, myslím si, podobná přání. „Mateřídoušku,
bohužel, nemáme, ale dám vám tohleto, tam je také spousta
obrázků“~ a do má natažené dlaně vložila tolik časopisů, že lichotím si - jsem byl nejlépe zásobeným pasažérem na linkách
ČSA. „A toto vás možná také potěší“, dostal jsem pohlednici
s ročkem a kamufláží ČSA. Vysoká černovlasá stewardka
nalévala nápoje a jen zpola nasycený Zdeněk rozvíjel teorie,
že má pocit, že dávají jenom skleničku piva, „to když jsme
lítávali...“ „Neboj“, uklidnil jsem ho, ‚Já pivo nepiju a dám
ti svou dávku.“ „Fakt?“, nevěřil svým uším, „ale musíme
to nějak schovat nebo včas prohodit, aby to nevypadalo blbě.“
Vysoká, ta měřila bezmála tolik co já, ale měla švih a rozevláté
pohyby manekfuek ze špičkovřch pódií světovřch přehlídek,
nalila Zdeňkovi a má sklenička zůstala suchá. Nevšiml jsem
si, že si jde pro novou láhev. „Už jsem myslel, že jste na mne
zapomněli“ a nastavil jsem svoji odlívku blíže do uličky.
„To by mne mrzelo“, vrátila mi pohotově, „to bych si nikdy
nedovolila“ a. věnovala naší řadě profesionální cheess. Zdeněk
to do sebe šoupnul jen to syklo a hučel: „Vezmi si tu prázdnou
před sebe, ať to nevypadá blbě.“ „Však vím“, uklidnil jsem ho,
„abysme nevypadali, viď...“
Teď už potemněl i obzor a Jana, která byla už šíleně dlouho
bez retka, snad hodinu, to bylo neslýchané a bylo to o zdraví,
se odzadu přiševelila za Zdeňkova lupena: „Nepůjdem si dát
jednu?“ Sytý a napojený Zdeněk byl naprosto jednomyslně
pro. Museli jít pokouřit machorku do zadní, vyhrazené k tomu
účelu části aeroplánu.
Před námi vyrostla hradba kupovitřch mraků a letadlo se
začalo otřásat. Rozsvítily se nápisy s pokynem připoutat se a
pro méně gramotné to zopakovala ta vysoká krasavice i ve dvou
světových jazycích, česky ajanglicky. Po průletu bouřkou už
moc času nezbývalo, do Prešpurku to nemohlo být víc jak čtvrt
hodiny. Stewardka ohlásila, že skutečně budeme zanedlouho
přistávat a znovu jsme si utáhli bandáže kolem poloprázdných
teřichů. Valja, která po večeři upadla do zimního spánku, dostala
nějaký zkrat v oblasti, kde sídlí rozum, začala horečně shánět
svá příruční zavazadla se slunečnicovými oleji, borodinskými
chleby s jejich nezáviděníhodnou vlastností a šeptla mi, že
„do Prahy něpoletí, že vystoupi v Bratislávě, víš, já myslim,
že ten, viš, co šel před chvílí okolo, že to je ten, víš slávny
skladatel, a on žije od nas nědaleko. A určitě pro něj přijedou,
fakt, a ja svezu s nimi.“ „A když nepřijedou?“ „Tak on tam
někdo z Brna bude. Pomoz mi, prosím tě se zavazádly.“
Letadlo se naklonilo, zapíchli jsme pravé křídlo do světel
Pezinoku nebo Vajnorské cesty a udivilo mne, jak turbiny
vzadu rychle reagovaly na pohyb plynové páky, jejich pištění
klesalo a stoupalo podle toho, jak pilot viděl, že je krátký
nebo že byl dlouhý. Nevím, kolik tenhle typ létadla žere
za hodinu letu nebo kolik má koeficient výkonu na váhu
motoru, ale my už zase tankovali. Předtím jsem ovšem vyvedl
Valju ven, usměvavé letušce řekl, že já se vrátím. Venku to
nebyla Bratislava, to byl Singapúr nebo Nairobi. Nelhali, když
před přistáním hlásili, že teplota o půlnoci je dvacet sedm
stupňů nad nulou.
Fakt, dostala se domů, i když jsme si všichni mysleli, že ji
vidíme ten večer, to ráno spíš, naposledy v životě. „Neblbni“,
říkala jí Jana, „pojedeš s námi autem do Jihlavy, přespíš a ráno
ti něco do Brna pojede.“ Opravdu, dostala se domů pomalu
dřív, než my jsme přistáli v Praze. Ten pán, co ho vydávala
za hudebního skladatele, byl náměstek z Cheposu a jediné,
co bylo pravda, že bydlel v Bmě, ale neodrovnalo mne to,
od spolupracovnice Haničky mám v tomhle směru nedostižnou
školu. Hani, mám se zmínit o tom, jak jsme ondyno
e vzpomínaném Kněževsi potkali pana Šaška nebo tu storry,
jak ještěrkáf Beránek alias Seifert nebo mám dát k lepšímu tu,
jak šachista Vlček vulgo Šebek..., ale ne, to všechno bude v mé
opravdické knize, na kterou se chystám, o které vážně uvažuji
a která bude o tom, jak jsem se vznášel i padal a která bude
holdem všem těm, kteří si to zaslouží, mým rodičům a všem
dobrým rodákům i těm, které jsem za život potkal. Nejenom
však proto, že tady, v této chvíli je boom rakovnickřch rodáků,
kteří kromě pantomimy, zpěvu, skládání, režie, reklamních
šotů, interwiev a postřehů ze zahraničních turné také píší
knihy. Já bych zůstal jenom při tom psaní.
Tankovali jsme dlouho a teplota začala stoupat právě tak,
jako před několika hodinami v Moskvě. Když jsme hodinu a
čtvrt po půlnoci přistávali v Praze, s údivem jsem se díval dolů,
na silnici do Klanda, kde i takhle brzy ráno jezdila legračně
maličká autíčka. Šli jsme k letištní budově, i tady bylo horko,
a Vlastík povídá: „Šofér už tam určitě nebude čekat. Pojedeme
do města a tam to nějak do rána přežijeme.“ „To radši přežijeme
do rána tady“, namítl jsem, „nemám chuť se potulovat Prahou
s kapsami dost obtíženými tvjordyrni zeljonyrni. Ale něco mi
říká“, dodal jsem, „že Karelje sice kaňour, ale tohleto pro nás
udělá.“ Byl tam, jakož tam byli i jiní chaufeuři, podali jsme si
ruce se všemi, se kterými jsme ten týden válčili. Za půl hodiny
nás uvítalo Kladno a ve tři ráno moje město, má ulice a můj
dům, ve kterém, na které - ač nejsem nacionalista - nedám
dopustit.
Epilog
Tohle povídání je věnováno především Robíkovi a Hance.
Robíkovi proto, že to je moje láska číslo jedna a napíšu-li kdy
ještě něco, jako že jsem se holedbal, vždy to bude věnováno
Robíkovi.
Hance jsem připsal své vyprávění proto, že si velmi
vážím jejího úsudku a jejích duševních kvalit, a řekne-li něco
z oblasti literatury a vůbec humanitních oborů, je to berná
mince. A protože se jí moje vyprávění o cestě za Horizont líbilo
a dokonce tak, že řekla, že by bylo škoda nechat si je pro sebe,
tak také pro ni jsem napsal tuhle knížku. Je věnována i všem těm
báječným přátelům, se kterými jsem cestu podnikl a bez nichž
bych byl ochuzen o mnohé zážitky, Zdeňkovi Holubcovi z
Technometry, Zdeňkovi Tošovskému z pražského Martimexu,
Janě Sapíkové z Jihlavanu, Valje z Ruska a Brna, jakpak by
ne - Ádovi, se kterým mne pojí nejvíce zážitků a samozřejmě,
ač je jmenován poslední, i svému spolubojovníkovi nejen
na cestách po Rusku, Vlastíkovi. Svůj podíl tam má i Velký
Mág Ivo a spousta lidiček, o kterých byla zmínka jen okrajově,
ale i jejich zásluhou jsme se vrátili v pořádku a naše jednání
nebyla chudobna. Sem patři například i Květa Hůlová a její
dnes už legendární smích. Ovšemže i Žoržík Šiška, ing. a
vděční posluchači našeho byvšeho útvaru, jejichž reakce
na mé vyprávění přispěly k mému rozhodnutí dát povídání
písemnou formu - Sam Tuček, Kája Mařík i Jirka Štika.
Svým způsobem je věnována i těm, kteří mi pomohli na
cestě za Horizontem, a kteří mi - doufám - prominou, jestli jsem
se někdy dotkl jejich vlastností, nebo vylíčil jejich osobnosti či
jednání tak, že nebyly opředeny jenom samým zlatým pletivem
- Tamaře & Aramuškovi, co Arménci jsou rodom, Tamaře
Karina Vasiljeviče i Karinu Vasiljeviči samému, řidiči Latvije,
textařům a skladatelům ruského popu, neznámým Pribaltikům
a neznámému turistovi, co tak perfektně zná sochy na Rudém
náměstí, celníkům, pohraničníkům, průvodčím i úředníkům
všech institucí, ve kterých jsme jednali, hostesce Nataše a
jejímu čárnemu úsměvu, Genadijovi, co se mu líbí děvušky, i
přes věk přes padesát a ozáření Černobylem, Viktorovi a jak
by ne, tandemu Timda & Voloďa, kteří u toho byli od začátku.
A také všem ruským a ukrajinským a arménským, prostě všem
lidem z byvšeho Sovětského Sojuzu, kterým nesmírně fandím
a kterým ze srdce přeji, aby i oni se mohli podívat za Horizont
z druhé strany. Aby i oni mohli šagať v Jevropu.
P.S. Neomlouvám se však nikomu z Čechů, kteří donedávna
velebili a mnozí ještě dnes velebí vše, co přišlo z Východu, a
jejich skutečná jména či přezdívky jsem uvedl.
Anno Domini, březen 1992 Robíkovi a Hance
Download

Josef Mašek - HORIZONT (.pdf)