Civilizace na rozcestí
- o demokracii, humanizaci a islamizaci
Roman L o s
Praha 2014
Copyright © Roman L o s, Praha 2014
Překlady do jiných jazyků jsou povoleny, pokud neporušují smysl českého
originálu. Šíření knihy v libovolném formátu a v libovolném jazyce je výslovně povoleno, pokud bude uveden následující text:
Aktuální verzi českého originálu lze nalézt na adrese www.urgent21.cz
Verze 7
Poslední revize 19.5.14
Motto:
Praví Pánbůh:
„Človíčku, posílám tě na Svět, který je dobrý i zlý.
Snaž se, aby byl stále lepší.
Pak se i tobě bude žít lépe.
Ukládám ti dvě povinnosti:
bránit svůj život a starat se o potomstvo.
Přestaneš-li tyto povinnosti plnit,
nebude pro tebe a pro tvůj rod na Světě místo.“
OBSAH
1 Úvod
2 HUMANIZACE
2.1 Kořeny motivace lidského chování
2.1.1 Model lidského chování PBM (People Behaviour Model)
2.1.2 Další poznámky k PBM
2.1.3 Etika a morálka
2.1.4 Humanita a humanismus
2.2
2.2.1
2.2.2
2.2.3
2.2.4
2.2.5
2.2.6
2.3
2.3.2
2.3.3
2.3.4
2.3.5
O náboženství a etickém kodexu
O náboženství obecně
Náboženské modely světa
Vylévání vaničky s dítětem
Desatero a základní etický kodex
Vztah Bůh-Příroda, Universum
Občanský etický kodex
Cíle kodexu
Občanský eticky kodex – pracovní verze A
Občanský eticky kodex – pracovní verze B
Práva a povinnosti
Nárok a právo
Právní principy a právní normy
Vztah zákonných práv a povinností
„Co není zakázáno, je dovoleno“
Některé možnosti zlepšení
Právo občana na sebeobranu
Povinnost nahradit škodu
2.4 Vytváření zákonných standardů
2.4.1 Obsahová stránka
2.4.2 Stabilita a univerzálnost standardů lidského chování
2.4.3
2.4.4
2.4.5
2.4.6
2.4.7
Jazyková stránka
Všeobecná doporučení
Ústava, soustava zákonů a demokracie
Výchovný vliv zákonů
Stanovování práv a povinnost
2.5 Demokracie a společnost
2.5.1 Svoboda a výchova k demokracii
2.6 Lidská práva a pseudohumanismus
2.6.1 Pseudohumanisté_–_FOLPové
2.6.2 Nejdůležitější dokumenty o lidských právech (LP)
2.6.3 Kontroverzní důsledky systému ochrany lidských práv
Přílišná tolerance k trestní činnosti
Přílišná tolerance k likvidaci vlastní existence
Závěr_kapitoly_2.6.3
2.6.4 Předehry společenských otřesů
2.7
2.8
2.9
2.9.1
2.9.2
2.10
2.11
2.12
2.13
Albert_Einstein,_náboženství_a_etika
Kapitalismus
Sex, antikoncepce, interrupce
Sex
Antikoncepce a interrupce
Homosexualita
Eutanázie
Sebevražda
Trest smrti
3
Islamizace
3.1 Národnostní menšiny-hosté
3.2 Migrace
3.3 Přehled islámu
3.4 Průběh islamizace
3.5 Taktika islamizace
3.6 Islám a totalita
3.7 Islám a genocida
3.8 Současná situace a rozbor příčin
3.9 Otazníky kolem Evropské unie, OSN a USA a USA
3.10 Otazníky kolem církví
3.11 Rekapitulace
4
Závěr
4.1 Shrnutí
4.2 Možnosti sebezáchrany společnosti
4.3 Dovětek
5
6
6.1
6.2
6.3
6.4
6.5
6.6
Příloha A – Další podrobnosti k islámu
Příloha B – Metodika
Účel a cíle
Pozice náhledu
Model
Systém
Vědecká pracovní metoda a kritické myšlení
Učící se systémy
7
Příloha C – Styl ČORPA
8
Příloha E - Praktická cvičení
Seznam obrázků
Obr. 1 Model lidského chování PBM -People Behaviour Model
Obr. 2 Humanitní vztah subjektů A , B v nenáboženském systému
Obr. 3 Humanitní vztah subjektů A, B v náboženském systému
Obr. 4 Povinnost subjektu A vůči subjektu B
Obr. 5 Příklad povinnosti státu a k tomu potřebných práv
Obr. 6 Příklad povinnosti rodičů vůči dětem a naopak
Obr. 7 Exkluzivita práva a povinnosti
Obr. 8 Hierarchická struktura standardů lidského chování
Obr. 9 Podíly muslimů [%] ve vybraných evropských státech
Obr. 10 Společenské_uspořádání_podle_práva_šaría
Obr. 11
Obr. 12
Obr. 14
Obr. 15
Model procesu islamizace
Účel a cíle
Příklad vztahu důkazu existence a ne-existence
Obecné schéma učícího se systému
1 Úvod
Toto dílko je jen nepatrným příspěvkem k odvěké diskusi problémů plynoucích ze soužití lidí a z jejich vztahů k přírodě. V knize je
popsán ucelený koncept standardů lidského chování na bázi humanismu. Kniha může být použita také jako výchozí materiál-rozcestník pro
studium rozsáhlé knihovny převážně internetových pramenů k danému
tématu, z kterých autor též převážně čerpal.
Svojí povahou může být kniha zařazena mezi početnou skupinu
prací, které se snaží zlepšit existující společenský systém. Tyto práce se
často zaměřují na některé konkrétní společenské jevy, např. na vliv vědecko-technické revoluce[1] na společenské vztahy, kritiku politického
systému[2] a návrh nové ústavy apod. Předkládaná kniha má poněkud
odlišný charakter spočívající v tom, že pozornost je obrácená především
na chování lidí-občanů, které je bezesporu důležitým faktorem pro fungování jakéhokoliv společenského systému. Je známo, že nelze např.
nastolit fungující demokratický systém svržením nedemokratické vlády
a nastolením systému vykazujícího formální vlastnosti demokratického
systému, pokud obyvatelstvo není pro demokracii dostatečně vyspělé.
Po metodické stránce nutno zdůraznit kritický vztah k autoritám a jejich výtvorům bez ohledu na věhlas autora, společenské konvence a zvyklosti, zákony, mezinárodní smlouvy a ostatní společenské
normy, Bible, Korán a ostatní posvátné knihy aj. Nejde o jejich ignorování jako informačních zdrojů, ale o neuznání jejich apriorních, imperativních ambic z hlediska standardů chování člověka. Vše je zde podrobováno kritickému myšlení. Pravdivosti tvrzení nejsou dokládány odvoláním se na nějakou autoritu, např. na citát z Bible či uznávaného filozofa nebo na zákon. Tento přístup není výrazem domýšlivosti autora, ale
jeho snahou dopracovat se esenciální přirozenosti lidské, neovlivněné
nánosy nejrůznějších ideologií, „-ismů“, právních systémů a konvencí.
Přesněji řečeno jedná se o snahu dopracovat se hranice mezi tím, co
člověku dala Příroda (nebo Bůh), a je tedy pro něho zcela určitě přirozené, a tím, co si člověk vytvořil sám prostřednictvím svého vědomí.
1
Kniha se týká mnoha oborů, jako je sociologie, filosofie, psychologie, náboženství, právo, politika, nepatrně též matematika a kybernetika. Je prakticky nemožné, aby jeden člověk obsáhl tuto šířku na
úrovni odbornosti srovnatelné s úrovní specialistů. Kniha proto možná
vyvolá kritické postoje některých z nich. Uvědomme si však, že problém dnes nespočívá v nedostatku vysoce odborných vědeckých studií,
ale v nedostatku jejich účelného propojení představujícího komplexní,
systémový pohled, a přitom formou srozumitelnou nejen pro specialisty,
ale též alespoň pro vyspělejší řadové občany.
V souladu se zvyklostmi tzv. systémové analýzy jsou hledány
společné příčiny různých jevů. To souvisí s tzv. procesem abstrakce[2a] (opačný postup je proces konkretizace, kdy různé abstrahované
jevy jsou zasazované do konkrétních podmínek). Nabízí se přirovnání
k budově, která má nějaké základy, na kterých jsou postaveny zdi, ty
mají omítky, tapety, obložení apod. Chceme-li jistit, proč se např. tapety
trhají, musíme je odstranit, čímž zjistíme, že ve zdech jsou trhliny.
Chceme-li zjistit, proč zdi praskají, musíme prohlédnout základy stavby,
čímž zjistíme, že podloží je nestabilní. Chceme-li zamezit praskání tapet, nestačí zatmelit trhliny ve zdech, ale musí se zpevnit podloží. O
podobný postup se pokoušíme v této knize při hledání společných příčin
nežádoucích společenských jevů. Zde postupné abstrahování od detailů
znamená postup v pomyslné pyramidě, tj. stromové či hierarchické
struktuře společenských jevů, směrem vzhůru.
Mezi sledované společenské jevy samozřejmě patří i veškeré
standardy lidského chování vytvořené člověkem. Do vrcholu zmíněné
pyramidy umísťujeme nejvyšší člověkem vytvořený standard, který zde
nazýváme „základní etický kodex“. Tomu je často přisuzován mimolidský-božský původ, přestože se vždy jedná o člověkem psaný, nebo podle údajného zjevení tlumočený dokument. Základní etický kodex je
vždy odvozen od okolí pyramidy zvoleného jeho tvůrci. Toto okolí je
považováno za nejvyšší autoritu existující mimo člověka,
rou v náboženských systémech tvoří nadpřirozená bytost(-i), např. Bůh,
Alláh či řada božstev apod. V humanitních systémech již od starověku
je nejvyšší autorita přisuzována poněkud neurčitě samotnému člověku,
pyramidě samotné, reprezentující člověka a jeho dílo.
2
Platformu této knihy lze považovat za humanitní, přestože nejvyšší
autorita není přisuzována přímo člověku, ale jeho biologickému základu, jako součásti Přírody. To proto, že tento základ bezpochyby kategoricky předurčuje veškerou existenci člověka. Je tvořen dvěma základními biologickými principy, tj. principem sebezáchovy a principem zachování druhu (auto reprodukce), což jsou principy společné všemu
živému. Na základě této představy lze řadu společenských problémů
dramaticky zjednodušit, zprůhlednit i vysvětlit. K platformě této knihy
ještě dodejme, že tato ve skutečnosti tvoří jistý spojovací můstek mezi
platformami humanitními a náboženskými. Základní biologické principy jsou bezesporu atributy přírody (psané zde „Přírody“), přičemž je
položeno rovnítko mezi „Příroda“ a „Bůh“, což v podstatě odpovídá
panteistickému názoru na svět. To pak dovoluje, aby stejné standardy
lidského chování mohly být formulovány jak pro lidi nevěřící v Boha a
v nadpřirozené síly vůbec, tak věřící, což je bezesporu důležité a nezbytné.
Za základní etický kodex bylo v naší civilizaci tradičně považováno tzv. Desatero božích přikázání, Dekalog. V jiné civilizaci, např.
muslimské, je tímto kodexem především Korán. Základní etický kodex
zásadním způsobem předurčuje všechny nižší standardy, jako ústavy,
zákony a další předpisy a nařízení, jakož i společenské konvence, morálku a celkové chování a myšlení lidí. V této knize je stanoven požadavek, aby pravidla na jisté úrovni logicky vyplývala z pravidel na nadřazené úrovni a nebyla s nimi v rozporu. Je to důsledné použití známého
principu, že žádný podzákonný předpis (standard) nesmí být v rozporu
s platnými zákony. Tento princip však v současné praxi není používán
důsledně. Hlavní problém spočívá již v tom, že často prakticky chybí
základní etický kodex. Tradiční Dekalog je opouštěn, aniž je nahrazován jiným, modernizovaných kodexem. Jestliže základní etický kodex
představuje referenční úroveň pro posuzování správnosti všech odvozených standardů a chování lidí, pak zde chybí základní kritérium pro
rozlišování dobrého a špatného.
Je zřejmé, že pro rozlišování dobra a zla má zásadní význam
nejen samotný základní etický kodex, ale již platforma tvořící okolí
pyramidy. Příkladem může být rozdílné chápání dobra a zla v naší civi3
lizaci vycházející ze židovsko-křesťanské představy Boha, a muslimské
představy Alláha vycházející z Koránu. Z absence kritéria pro rozlišování dobrého a špatného plyne častá bezradnost a zmatečnost nejen
různých standardů na státní a mezinárodní úrovni, ale i vnímání a rozlišování mezi dobrým a špatným v médiích a potažmo i mezi řadovými
občany.
Jestliže se v této knize vychází z popsané zásady postupného
vyplývání standardů „shora dolů“, přičemž za nejvyšší standard jsou
považovány základní biologické principy, a současná praxe tuto zásadu z různých důvodů důsledně nepoužívá, pak není divu, že názory na
různé skutečnosti se v obou případech mohou diametrálně lišit. Snad
nejvýraznější rozdíly se týkají názorů na humanismus a pseudohumanismus, s kterými úzce souvisí další klíčová otázka, a to do jaké míry
má člověk a společnost právo bránit svoji existenci. Podle základních
biologických principů se ve skutečnosti nejedná o právo, ale o základní
povinnost každého živého organismu, tedy i člověka a jeho společenství. Nesplněním této povinnosti takový organismus či společenství dříve či později zahyne. Jakékoliv standardy lidského chování nerespektující tuto skutečnost jsou proto špatné. Špatné jsou rovněž i všechny myšlenkové a politické proudy dehonestující a paralyzující sebezáchovné
aktivity uvnitř společnosti, nezávisle na tom, do jaké roušky iracionálních, často anachronických a rádoby morálních zásad se halí.
Z hlediska existence společnosti je dnes nezbytné, aby nastala renesance jejích sebezáchovných mechanismů, pojem humanismu byl
postaven na realistický základ vycházející ze základních biologických principů, a aby naivní pseudohumanisté byli před veřejností
odhaleni a ztratili svůj neprávem držený morální kredit a svoji
moc. K provinilcům z řad všech živých organismů jsou objektivní přírodní zákony nemilosrdné. Ostatně naše civilizace by nebyla první, která takto zanikla. Název knihy „Civilizace na rozcestí“ tímto dostává
konkrétní obrysy. Největší ohrožení naší civilizace v současné době
plynoucí z pseudohumanismu je islamizace, které se v důsledku pseudohumanitních postojů dnešních představitelů otevřel dosud nebývalý
prostor. Islamizaci je věnována samostatná část této knihy.
4
Nelze se spoléhat na to, že popsaný systém logicky provázaných
standardů lidského chování, nové způsoby myšlení a postoje společnosti
ke konkrétním zásadám budou akceptovány postupně, a že „jejich čas
teprve přijde“. Jak vyplyne z části o islamizaci, nemusí k tomuto akceptování vůbec dojít, pokud se tak nestane dříve, než islamizace dospěje
k bodu, od kterého již není návratu. Bohužel již dnes není tento
bod příliš vzdálený. Islamizace znamená postupnou likvidaci všeho, co
jí stojí v cestě. Netajenou strategií islámu zakotvenou v islámských knihách, především v Koránu, je homogenizovat celý svět pod islámským
právem šaría, což je obdobou toho, o co usilovali nacisté a komunisté.
Přitom vitalita islámu, prokázaná více než tisíciletou existencí, je nesrovnatelně větší, než byla vitalita nacismu či komunismu. V podmínkách islámského práva, které konzervuje starověké společenské vztahy
a nedovoluje jakoukoliv změnu, by byla jakákoliv humanizace v našem
slova smyslu nemožná. Pak by i tato kniha byla napsána zbytečně.
Z pohledu popsaného uspořádání standardů lidského chování je
třeba považovat mnoho současných „pravd“ za bludy, mýty, případně
anachronismy. Objektivně vzato, zde popsaná ucelená logická struktura
standardů by měla být daleko kvalitnější, než většina současných standardů, které tuto logickou strukturu z různých důvodů nemají. Nelogičnost mnohých společenských jevů, zákonů, nařízení apod. občané často
vnímají jako něco, co „odporuje zdravému selskému rozumu“. V této
knize by občané mohli nalézt jisté vysvětlení, proč tomu tak je. V konfrontaci tradičního a nabízeného pohledu a s uvážením tradičního lpění
lidí na svém dosavadním názoru, konvencích a stereotypech chování
však lze očekávat, že předložené zásady, ať už nové nebo „oprášené“ a
zdůrazněné, si budou razit cestu k všeobecnému uznání a akceptování
jen velmi těžko. Lze předpokládat, že pokud čtenář bude posuzovat tuto
knihu jen zorným úhlem současných stereotypů, názorů a zvyklostí a
nebude ochoten vidět situaci z nabízeného nadhledu, sotva se mu podaří
mnohým problémům porozumět. I přes zmíněná úskalí mohou být předložené názory užitečné, podobně jako je užitečný kompas pro námořníky, kteří pomocí střelky ukazující k Severnímu pólu se mohou zorientovat a najít správný směr plavby.
5
Stupeň abstrakce použitý v této knize je velký. Pro pochopení
knihy je žádoucí, aby čtenář tento přístup akceptoval. Nutno upozornit, že toto patrně nebude pro mnohé lidi lehký úkol. Snad proto, že
lidé mají přirozený sklon abstrahované jevy bez hlubšího zamyšlení
konkretizovat pro podmínky, které znají a jsou jim bližší. Takto lze usuzovat podle mnoha i dobře míněných názorů na zlepšení společnosti,
které zůstávají na úrovní zatmelování trhlin ve zdech, aniž se ptají, co je
příčinou vzniku těchto trhlin. Tato kniha se snaží proniknout až
k samotným základům, na kterých společnost stojí, neboť až zde je třeba hledat společné příčiny mnoha problémů. Jejich vyřešení na této
úrovni by znamenalo vyřešení velkého množství konkrétních problémů
na nižších hierarchických úrovních, kde jsou již často prakticky neřešitelné.
Kniha je tvořena několika částmi a kapitolami. Po tomto přehledu následuje část „Humanizace“. Následují části „Islamizace “ a
poslední část „Závěr“. Ten se stal do jisté míry výzvou k sebeobraně
určenou jak vedoucím představitelům států a mezinárodního společenství, tak řadovým občanům. Do přílohy A jsou zahrnuty některé další
podrobnosti týkající se islámu, které jsou důležité pro pochopení vážnosti situace. Příloha B obsahuje kapitolu „Metodika a základní pojmy“,
která je užitečná pro pochopení obsahu knihy, protože jsou na ni v textu
činěny časté odkazy. Popsané metody jsou však užitečné i pro normální
život.
Z důvodu stručnosti je možné označovat logicky provázané
standardy a tomu odpovídající celkový způsob myšlení a jednání lidí
v souladu s touto knihou pracovním názvem „Styl ČORPA“, jehož
charakteristika je přehledně uvedena v Příloze C. Slovo ČORPA čtené
pozpátku znamená „A PROČ“, tedy otázku, která úzce souvisí
s analytickým přístupem použitým v této knize. Takovou otázku by si
měli klást všichni občané velmi často, aby byli méně manipulovatelní
jak nežádoucími praktikami tržní společnosti, tak různými politickými a
ideologickými tlaky. Jak plyne z textu, toto je též součástí tzv. kritického myšlení, které je neodmyslitelné od demokraticky smýšlejícího občana, a demokratického systému vůbec.
6
Kniha odkazuje na velké množství internetových pramenů, které lze vyvolat přímo z textu. Počet odkazů je kolem stovky. Mnohé
z nich odkazují na další prameny, což dohromady představuje knihovnu
úctyhodného rozsahu.
Je zřejmé, že název knihy není jedinečný; vždyť společnost se
často nachází na nějakém rozcestí. To, kterého se tato kniha týká, je
však tak zásadní, že přiléhavější název lze sotva nalézt.
Kniha je určena všem lidem. Předpokládá se, že spíše než příliš
sobeckými a pohodlnými lidmi bude přijímána lidmi přemýšlivými a
zodpovědnými, kteří v sobě nacházejí dostatek dobré vůle a odvahy ke
snaze přičinit se, aby lidská společnost směřovala k lepšímu. Plné pochopení obsahu knihy vyžaduje důkladně se seznámit s jejím textem a
podle potřeby též s odkazovanými prameny. Kniha není určena jen
k přečtení, ale spíše ke studiu. Vřele se doporučuje seznamovat se
s knížkou postupně, od začátku, bez vynechávání zdánlivě nepodstatných částí. Důkladně se seznámit znamená číst větu po větě, odstavec
po odstavci atd., a snažit se pochopit jejich smysl. Vlastní názor je
vhodné si vytvářet až v kontextu většího logického celku, např. celé
Části.
Tento dokument není dogma! Naopak je žádoucí, aby se stal
základem pro širokou diskusi za účelem objektivizace a zpřesnění pohledu na mnohé uvedené skutečnosti a mohl být přijat jako východisko
pro vytvoření standardu chování co největšího počtu lidí.
▲o b s a h▲
7
2. Humanizace
2.1
Kořeny motivace lidského chování
Všeobecně
V této kapitole se pokusíme vysvětlit tyto pojmy a jejich vztahy: dobro, zlo, egoismus[3] a altruismus[4], etika[5], morálka[6], humanismus[7], tedy pojmy, kterými se odedávna zabývá filozofie a náboženství.
Jedná se o složité a přitom zásadní pojmy, pro které se obtížně hledají
uspokojivé definice. Proto se k nim lidé neustále vracejí a proto je jim
věnována velká pozornost i v této knize. Vzhledem k jejímu charakteru
a rozsahu je zde jejich vymezení nutně účelové s ohledem na jejich použití. Není však v rozporu s jejich obecným chápáním, pro které lze na
internetu i jinde najít nezměrné množství pramenů. Jako pracovní pojmy
zde dále zavedeme: osa altruismu a osa zla, body BIO, ALT, ZLO/E,
ZLO/A, meze dobra a zla v morálce, operační prostor lidského chování
a několik dalších. Metodicky používáme k zobrazení vztahů model ve
formě grafu PBM - People Behaviour Model (obr. 1).
Na cestě ke kořenům motivace lidského chování nemůžeme minout
různá náboženství a filozofické směry, pomocí kterých si člověk odedávna snažil vysvětlit svět kolem sebe, tj. vytvořit jeho model, vymezit
dobro a zlo a formulovat pravidla pro chování člověka. Snažíme se
oddělit od sebe motivy jednání člověka neovlivněného produkty vědomí, tedy v hypotetické, přechodné době mezi zvířetem a člověkem od
těch, které jsou očividně produktem vědomí, jako náboženství, filozofie,
stát, zákony apod. Hledáme tedy motivy jednání člověka předtím, než je
začal sám ovlivňovat svým vědomím. Podle biologů existují dva základní principy společné všem živým organismům, a to
1. princip sebezáchovný a
2. princip zachování druhu (auto-reprodukční).
Tyto principy má v sobě zakódované každý živý organismus
počínaje samotnou buňkou. Základním biologickým principům (ZBP)
8
odpovídají pud sebezáchovy a pud rozmnožovací. Pokud by toto byly
jediné principy ovlivňující chování člověka, pak by se lidé chovali podobně, jako se chovají zvířata a ostatní živí jedinci. Jestliže se lidé chovají přece jen jinak, tj. z dnešního pohledu lépe nebo i hůře, znamená
to, že kromě obou jmenovaných pudů má jejich jednání ještě i jinou,
třetí motivaci. Ta zřejmě souvisí s jejich vědomím, výchovou, kulturou
a předáváním zkušeností. Prakticky to znamená, že uvedené dva základní principy jsou nějakým způsobem modifikovány. Oba principy
jsou neoddělitelně spojeny s egoismem. Působením vědomí a dalších
uvedených faktorů je egoismus postupně nahrazován altruismem znamenajícím posun po ose altruismu v PBM vpravo.
Subjekt[8] má mnohoznačný význam. Zde budeme subjektem rozumět člověka a jakékoliv společenství lidí, což vždy předpokládá existenci vědomí.
Altruismus je podle Wikipedie moderní označení pro postoje a
jednání člověka, která sledují prospěch druhého člověka (altruistické
jednání, dobročinnost, nesobeckost, nezištnost). Jejich cílem je vyvolat
v jiném subjektu pocit spokojenosti a štěstí a zlepšit jeho existenční
podmínky, tedy být pro adresáta přínosem, i když bez svého nebo i proti
svému prospěchu. Zde do altruismu zahrnujeme rovněž toleranci
k nežádoucímu chování jiného subjektu.
Egoismus je podle Wikipedie jazykově opakem altruismu a je moderním označením pro sobectví. Znamená (přílišné) soustředění se na
vlastní zájmy a prospěch a přehlížení zájmu a prospěchu ostatních bez
ohledu na to, zda preferováním vlastního zájmu je nebo není někdo jiný
poškozen. Je obdobou obvyklého chování zvířat.
Absolutní altruismus vylučuje jakýkoliv egoismus a znamená úplné potlačení vlastního pudu sebezáchovy a auto-reprodukce. Ve světě
nemá naději na dlouhou existenci a dříve či později zaniká; jedinec zahyne a druh vymře. Zde je používán jen jako pomocný, hypotetický
pojem s významem tzv. singulárního bodu (viz dále).
Zlo[9] zvyšuje sumu nepříjemných pocitů z hlediska celé (!) lidské
společnosti, činí lidi nešťastnějšími, případně zhoršuje jejich existenční podmínky.
9
Příčiny konání zla:
Zásadně je třeba rozlišovat dva případy:
A) oprávněné konání zla,
kdy subjekt brání své existenční podmínky v souladu se základními
biologickými principy,
B) neoprávněné konání zla,
kdy existenční podmínky subjektu nejsou ohroženy a subjekt
je nemusí bránit.
Příkladem může být existenčně neopodstatněná maximalizace zisku,
jako hnací síly kapitalistického systému.
Dalším příkladem může být iracionální motivace, např. fanatická
víra v nadřazenost a snaha o celosvětovou nadvládu:
 jisté ideologie, náboženství (např. komunismus, islám),
 jisté rasy (např. nacizmus), aj.
Přestože uvedená kritéria jsou poměrně jasně formulovaná, jejich
aplikace nemusí být jednoduchá. Problémem je rozhodnout, kam až
sahá nutná sebeobrana subjektu a jeho existenčních podmínek, a odlišit
případy, kdy si subjekt chce pouze zlepšit své existenční podmínky na
úkor ostatních subjektů. Přestože tato hranice je v mnoha případech
neurčitá, existuje mnoho případů, kdy je zcela zřetelná
.
Příklad: Jestliže islám má ve svém programu zlikvidovat všechny neislámské subjekty, a to bez ohledu na to, zda je či není těmito subjekty
existenčně ohrožován, pak se jasně jedná o zlo nepodložené základními
biologickými principy, tedy neoprávněné, proti Přírodě.
Dobro [10]
O vymezení pojmu „dobro“ se moudří tohoto světa snaží nejméně již od dob starořeckých filozofů. Odborné diskuse a vědecká pojednání na toto téma se vinou jako nit celou historií až do dnešních dnů.
To svědčí o tom, že univerzální vysvětlení či vymezení, natož definici
dobra se dosud nepodařilo formulovat. Mnozí filosofové se údajně snaží
tomuto pojmu raději vyhnout. Z nutnosti zde použijeme opět účelové
10
vymezení pojmu dobra v kontextu této knihy a v souladu s jeho obvyklým chápáním.
Dobro je to, co zlepšuje existenční podmínky člověka, případně v
něm produkuje příjemné pocity, činí člověka šťastnějším. Zevšeobecněno – co zlepšuje existenční podmínky lidí, případně zvyšuje sumu
příjemných pocitů z hlediska celé (!) lidské společnosti, tj. jakoby sečteno za všechny lidi současně žijící i ty ještě nenarozené. Jinak řečeno, co je v souhrnu přínosem pro všechny, tedy nejen pro adresáty, ale i
pro původce altruismu, na rozdíl od altruismu samotného, kde se sleduje
přínos jen pro adresáta altruismu (!).
Podle Wikipedie je možné rozlišovat tři druhy dobra:
 subjektivní dobro - to, co těší,
 objektivní dobro - to, co prospívá,
 mravní dobro
- to, co slouží ke cti.
Všechny tyto druhy jsou zahrnuty ve výše uvedeném vymezení
dobra. Jejich společným jmenovatelem a hnací silou je altruismus.
Altruismu a dobro
Dobro a altruismus nelze vzájemně zaměňovat. Zatímco altruismem rozumíme především jistý způsob chování člověka-původce
altruismu, dobrem rozumíme spíše účinek altruismu. Zatímco cílem
altruismu je přínos jen adresátům altruismu, v případě dobra se bere
v úvahu celkový přínos jak adresátům, tak původcům altruismu.
Chápání dobra a altruismu se podstatně liší v náboženských a nenáboženských systémech. Podstatné je to, že dobro i altruismus se týkají
výhradně člověka (lidského subjektu), a to i tehdy, když prostředníkem
dobra je nadpřirozená bytost (např. Bůh), jak je popsáno v kap. 2.2.1.
Jestliže někdo údajně činí dobro Bohu, přičemž činí zlo člověku, nekoná
dobro, ale zlo. V tomto případě nelze mluvit ani o altruismu, neboť člověk sleduje především vlastní dobro ve formě odměny od nadpřirozené
bytosti, ať už ve fyzickém nebo posmrtném životě. Vztah altruismu a
dobra vysvětlíme kromě jiného v následujícím obrázku 1
11
.Singularita[11], nekonečno[12]
V dalším výkladu se neobejdeme bez pojmu „singulární bod", který je známý nejen z matematiky, ale i z řady dalších oborů.
V matematice odpovídá např. dělení nulou, kdy výsledkem není číslo,
ale něco, co je pojmenováno „nekonečno“. V kosmologii např. singulární bod odpovídá okamžiku vzniku Vesmíru. Obecně je singulární
bod definován jako stav, pro který nelze stanovit hodnoty, a pro který
neplatí pravidla platná v jeho okolí. To, co představuje singulární bod,
překračuje meze lidské představivosti. Nekonečno, kdy „hodnota roste
nad všechny předem stanovené meze“, se vymyká lidskému chápání.
Proto jakékoliv spekulace o nekonečnu jsou zbytečné, kontraproduktivní. Toto může být chápáno jako výraz pokory před Přírodou, pro věřící
lidi pokory před Bohem. Tím se mnohé úvahy podstatně zjednoduší,
podobně jako se zjednodušila matematika, která by se bez pomocného,
abstraktního pojmu nekonečno neobešla. Je třeba mít neustále na paměti, že nekonečno není číslo, hodnota, ale „velká neznámá“. V PBM (obr. 1) je použito takových singulárních bodů několik.
▲o b s a h▲
12
Obr. 1. Model lidského chování PBM -People Behaviour Model
(popis v dalším textu)
13
2.1.1 Model lidského chování PBM (People Behaviour
Model)
Model lidského chování PBM je graf znázorňující vzájemné
vztahy významných charakteristik lidského chování. Graf vypadá na
první pohled dosti složitě, a pro mnohé možná až odpudivě. S jeho pomocí je však možné vysvětlit řadu složitých pojmů, jejichž slovní popis
by byl značně rozsáhlý, nepřehledný a únavný. Najít čas a dobrou vůli,
které jsou potřebné k jeho pochopení, je proto dobrou investicí.
V grafu vyniká pět významných bodů, jejichž popisky jsou zvýrazněny (šedě). Jsou to body: BIO, ALT, EGO, ZLO/E, ZLO/A. Vesměs
to jsou tzv. singulární body. Body BIO a ALT vymezují osu altruismu.
Body BIO a ZLO/E vymezují osu zla. Z bodu BIO vychází svisle nahoru ještě
osa egoismu ukončená bodem EGO.
Bod BIO, který je jedním ze singulárních bodů, je průsečíkem
všech tří os. Je to hypotetický bod na rozhraní mezi zvířetem a člověkem, tj. myšleným stavem, kdy člověk právě získal vědomí. Pro náš
výklad je nepodstatné, jak proces získání vědomí probíhal, což je ostatně dosud předmětem vědeckých dohadů. Podstatné je to, že od tohoto
stavu člověk mohl ovlivňovat pravidla chování svým vědomím, a stal se
„subjektem“, zatímco před tímto stavem vycházelo chování jedinců jen
ze základních biologických principů. Před bodem BIO nebyly ještě formulovány žádné etické zásady a člověk se choval jako zvíře-predátor.
Za tímto bodem má již smysl mluvit o egoismu, altruismu, páchání dobra a zla. Jinak řečeno – zvíře nemůže páchat dobro ani zlo, protože nemá vědomí a nemá tedy žádnou zodpovědnost, jakou má v důsledku
svého vědomí subjekt-člověk. Jestliže např. medvěd zabije krutým způsobem člověka, nepáchá zlo, ale pouze plní svoji biologickou povinnost
plynoucí z principu sebezáchovy, který v jeho případě nemůže být korigován vědomím. Jestliže však podobným způsobem zabije člověka
člověk, páchá zlo. Toto patří mezi základní předpoklady (axiomy) této knížky.
Bod ALT, který graficky ukončuje osu altruismu na opačném
konci, leží ve skutečnosti v nekonečnu. Znamená nekonečný, tj. absolutní altruismus, kterému odpovídá nulový egoismus, tedy absence jakýchkoliv sebeobranných vlastností, jak již bylo uvedeno.
14
Bod EGO ukončující osu egoismu je opakem bodu ALT a znamená nulový altruismus a nekonečný egoismus.
Body ALT a EGO jsou hypotetické, které zavádíme jen pro
usnadnění výkladu. Reálné chování člověka obecně zahrnuje jak jistou
dávku altruismu, tak nutně i egoismu. Nějaký egoismus je nezbytný,
aby člověk přežil, jak mu velí princip sebezáchovy, a altruismem člověk
modifikuje svůj biologický pud sebezáchovy, čímž se odlišuje od zvířete. Obecně platí, že čím větší je altruismus, tím menší je egoismus a
naopak, přičemž obě vlastnosti mohou být v krajních případech jak nulové, tak nekonečné. Této představě nejlépe odpovídá vzájemný vztah
převratné hodnoty, který je v grafu vyjádřen křivkou spojující body
ALT a EGO (je to větev hyperboly). Pomocí této křivky lze odhadnout,
jak velký altruismus odpovídá jistému egoismu a naopak.
Osa zla vycházející z bodu BIO končí absolutním zlem ZLO/E
v důsledku absolutního egoismu, které přisuzujeme nulovému altruismu. Podobně absolutní zlo ZLO/A přisuzujeme bodu ALT, tedy absolutnímu altruismu, který znamená zánik-smrt poskytovatele altruismu.
Mezi těmito absolutními extrémy zla se nachází všechny reálné situace
chování člověka v závislosti na jím poskytovaném altruismu. Obecně lze předpokládat, že poskytnutím altruismu se dosahuje jak chtěné
dobro, tak nechtěné zlo. Toto je v grafu vyznačeno křivkou spojující
body ZLO/E, ZLO/A. Tato křivka vyjadřuje jen kvalitativní vztahy,
proto je jen ilustrativní. Kdyby mohla vyjadřovat skutečnost i kvantitativně, bylo by možné podle ní odhadnout maximální velikost průvodního zla v závislosti na velikosti poskytnutého altruismu. Ze souvislostí
plyne, že toto zlo zpočátku klesá z absolutní velikosti ZLO/E až
k nějaké minimální hodnotě, načež se opět zvětšuje až do absolutní velikosti ZLO/A. Velikost altruismu, kterému odpovídá minimální zlo, je
v grafu PBM označena jako „optimální velikost altruismu“. Toto je bod
zvratu, před kterým platí „čím více altruismus, tím lépe“, zatímco za
tímto bodem platí opak, tj. „čím více altruismu, tím hůře“, neboť velikost zla je zde větší než dosažené dobro.
Optimální velikost altruismu, přesněji optimální poměr mezi
altruismem a egoismem, dovoluje poměrně dobře rozlišovat humanismus a pseudohumanismus. Přestože toto kritérium je srozumitelné, jeho
aplikace nemusí být vždy jednoduchá, neboť při jeho aplikaci se nelze
15
vyhnout subjektivnímu hodnocení situace. Oproti současnému stavu však představuje značný pokrok, protože alespoň zřetelně ukazuje,
že ne každé altruistické rozhodnutí musí být dobré, protože se tím může
způsobit více zla než dobra. (Více viz kap. 2.6). Optimální velikost altruismu je závislá na existující situaci, která se obecně neustále mění, a
může se značně lišit geograficky i jinak. Z toho plyne, že v každé nové
situaci je třeba optimální velikost altruismu vždy znova zjišťovat. Optimalizaci poměru altruismu a egoismu při jakékoliv lidské činnosti, což současně znamená minimalizaci zla plynoucího z této činnosti, zde považujeme za základní humanistický princip.
Morálka zahrnuje všechny psané i nepsané standardy, zvyklosti i
převládající způsoby chování subjektů-jedinců. Co znamená morálka je
podrobněji vysvětleno v kap. 2.1.2. V modelu PBM je zobrazena šachovnicovým obdélníkem s vyznačenými obvyklými mezemi altruismu
a zla. Menší altruismus než nějaká spodní mez a větší zlo než nějaká
horní mez jsou považovány za amorální.
Omezení
1. Graf slouží jen ke kvalitativnímu hodnocení sledovaných charakteristik chování člověka, pro které neexistují číselné jednotky, a které tudíž nelze číselně vyjádřit. Vztahy lze proto posuzovat jen v pojmech „větší-menší“, přičemž nelze stanovit „o
kolik“.
2. Ve smyslu Metodiky popsané v příloze B tento model neslouží
k dokazování, ale pouze k snadnějšímu pochopení poměrně složitých vztahů.
3. Přestože základní relace mezi sledovanými pojmy jsou grafem
názorně zobrazeny, není možné jít do větších podrobností. Subjektem v grafu se sice mlčky rozumí člověk-jedinec, ale stejné
relace platí pro jakýkoliv subjekt vzhledem ke všem ostatním
subjektům.
▲o b s a h▲
16
2.1.2 Další poznámky k PBM
Bod BIO je z pohledu dobra a zla neutrální, jinak řečeno – živý organismus bez vědomí není podle lidských měřítek ani dobrý ani
zlý. To z něho dělá až jeho vědomí. Tento bod odpovídá motivaci čistě
na bázi dvou základních biologických principů bez korekce vědomím. Nutno dodat, že „dobrý-zlý“ je zde v jiné funkci než např. „dobrý
kůň-špatný kůň“, kde měřítkem je užitná hodnota toho koně pro člověka. Zde je měřítkem vztah člověka k jiným lidským bytostem a
k Přírodě, vycházející ze dvou základních biologických principů.
V náboženských systémech bývá prioritním měřítkem vztah jedince
k „BOHU“ a jeho prostřednictvím teprve ke všemu ostatnímu (viz
obr.2, 3). Podle toho, jak je tento „Bůh“ definován, což je ovšem též
produktem lidského vědomí, je utvářen i vztah člověka k jiným lidem a
k „Přírodě“.
Jestliže egoismus znamená prosazování vlastních zájmů bez ohledu na poškozování jiných, pak egoismus je obecně doprovázen větším
či menším zlem. Snaha přežít jako motivace konání zla je výlučná u
všech živých organizmů kromě člověka. U toho může být motivací i
nějaký produkt vědomí, např. zrůdná ideologie, neomezená honba za
ziskem apod. vyskytující se i v případě, že vlastní existence není ohrožena a není třeba o ni bojovat. V krajním případě může jít i o snahu totálně zničit protivníka za každou cenu. Případy, kdy nejde o vlastní existenci, jsou v příkrém rozporu se základními biologickými principy. Jak již bylo řečeno, příkladem může být islám, který ve svých svatých knihách přikazuje muslimům bezpodmínečně zničit vše neislámské
a podřídit celý svět islámu (viz Islamizace).
Z modelu lidského chování v obr. 1 je dále patrné velké zvýšení podílu zla v oblasti bodu ALT. To proto, že absolutní altruismus
znamená sebe-záhubu subjektu, což z jeho hlediska není nic jiného než
absolutní zlo, zde označené ZLO/A. Tento bod je absolutně špatný paradoxně proto, že obsahuje altruismu příliš mnoho. Jedná se o aktuální
problém dnešní doby, kdy z různých, často nepochopitelných důvodů je optimální míra altruismu ignorována.
U bodu BIO se naplno projevuje jeho singularita. Pokud se k tomuto
bodu blížíme po ose altruismu od bodu ALT, pak míra altruismu klesá a
v jeho blízkosti míra zla roste. Pokud se však tomuto bodu blížíme
17
z opačného směru, míra zla je stále nulová, neboť toto je oblast, kdy
ještě neexistovalo lidské vědomí, a podle definice tedy ani zlo.
Zdá se, že dlouhodobý trend v lidské společnosti je posun od bodu
BIO vpravo až k bodu s minimálním zlem. Tento posun (a jen tento)
budeme považovat za „humanizaci“ ve smyslu konkrétních snah o
příjemnější a šťastnější život lidí. Trend humanizace budeme považovat
za projev modernizace společnosti. Měřítkem modernosti společnosti
tedy není vědecko-technický pokrok, množství vyrobené oceli či hrubý
domácí produkt aj., ale poloha jejího standardu dobra odpovídajícího
optimální velikosti altruismu. Otázkou je, jak velký altruismus si subjekt může dovolit. Odpověď je poměrně jednoduchá. Míra altruistického
chování člověka a jeho společenství by měla být závislá na tom, jak
dalece je ohrožena jeho existence. Lze říct, že altruistické chování je
luxus, který si může člověk a společnost dovolit tím více, čím méně
je jeho existence ohrožena a naopak. Vždy je třeba respektovat dva
základní principy každého živého organismu, tj. princip sebezáchovný a
princip auto-reprodukční, neboť není nic přirozenějšího než tyto dva
principy. Jakékoliv společenské konvence a standardy a aktivity ignorující tyto principy jsou proti Přírodě, a proto jsou neetické. Jsou rovněž
neúčinné. Dojde-li totiž k tvrdému střetu, chování jednotlivců i lidských společenství se přiblíží třeba až těsně k extrému BIO. Nepřeberné
množství příkladů jak z minulosti, tak ze současnosti jsou toho důkazem. Je však žádoucí, aby korekce pudového chování člověka vědomím a výchovou fungovala v co nejširším spektru případů, neboť toto
lze považovat za podmínku vzestupného trendu vývoje společnosti, čili
za podmínku její neustálé modernizace, cesty vpřed. V současné době
lze v Evropě i jinde pozorovat výraznou tendenci nepřiměřeného až
sebe-záhubného přibližování se k bodu ALT, což může být důsledkem
doznívání strašné zkušenosti z posledních válek. Je to ovšem velmi
ošidné. Jakmile si naše civilizace uvědomí svoji pravděpodobnou cestu
k záhubě, může vzniknout další hrůzný střet umocněný existencí stále
hrůznějších zbraní hromadného ničení. Sebeobranný boj „na život a na
smrt“ na rozdíl od agresivního boje by nebylo možné odsuzovat jako
neetický, protože by byl v souladu se základními biologickými principy. O úloze, povinnostech a zodpovědnosti vlád a politických vůdců za
dodržení optimální vzdálenosti od bodů BIO a ALT bude řeč později.
18
Nutno ještě zdůraznit, že model PBM je vysoce abstrahovaný, zjednodušující skutečné případy. To znamená, že konkrétní případy mohou
být daleko komplikovanější. Příkladem může být kapitalismus, jak je
popsán v kap. 2.8.
2.1.3 Etika a morálka
Etika a morálka mají v tomto výkladu své nezastupitelné místo. Jiné než účelové vymezení těchto pojmů není zde možné vzhledem
k velkému množství různých názorů a postojů odborníků. Pro účel této
knihy se hodí následující hrubé vymezení, které navazuje na její kontext.
Etika se týká výchozích postojů pro formulování pravidel chování
lidí. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Humanitní etika
vychází z lidské přirozenosti, podle které člověk preferuje příjemné
pocity před nepříjemnými. Lidskou přirozeností se rozumí to, že tyto
pocity nejsou deformovány žádnou ideologií, ale vycházejí bezprostředně ze základních biologických principů. Nejobecnějším vyjádřením takové etiky může být tzv. zlaté pravidlo[13]: „nedělej nic, co nechceš, aby
jiní dělali tobě, a chovej se tak, jak bys chtěl, aby se jiní chovali
k tobě“. Slovo „jiní“ znamená, že se tím rozumí všichni lidé bez rozdílu
a v přeneseném slova smyslu i veškerá Příroda. To poslední má svoji
logiku: člověk jako součást „Přírody“ je na ní existenčně závislý. Jestliže by se tedy choval špatně k Přírodě, bude tím ohrožovat existenci
nejen svoji, ale i ostatních lidí současných i budoucích. Pevnou vazbou
humanitní etiky na základní biologické principy je zajištěna stálost etických zásad z hlediska času i prostoru, neboť základní biologické principy jsou neměnné.
Naproti tomu morálka jednotlivce i společenství se mohou měnit
s kulturou, časem, geografickou polohou i lidmi. Zahrnuje všechny
psané i nepsané standardy, zvyklosti i převládající způsoby chování. Na
stejném území a ve stejném čase se mohou vyskytnout vedle sebe různé
morálky, přestože psané standardy (zákony) platí pro všechny stejně.
Takto se morálka může různit podle společenských vrstev obyvatelstva,
etnik, náboženských a jiných komunit apod. Od práva se morálka obvykle odlišuje tím, že se nedá soudně vymáhat. Ne vždy je morálka roz19
šířenou aplikací platných zákonů, tj. ne vždy je považováno za správné
platné zákony dodržovat.
Etická pravidla, jasně formulovaná na základě základních biologických principů, by měla být východiskem všech ostatních standardů, které by tudíž neměly být s nimi v rozporu. Podrobně se touto otázkou zabývá kap. 2.2.6 „Občanský etický kodex“ a další.
▲o b s a h▲
2.1.4 Humanita a humanismus
Vymezení pojmů podle Wikipedie je zde: Humanita[14], humanismus
Humanitou či humanitním principem zde budeme rozumět tu
část motivace, kterou je korigováno mezní chování člověka typu BIO a
posouváno směrem k druhému meznímu chování typu ALT, ale jen do
předpokládaného optima. Další posun směrem k bodu ALT směřuje
k nepřiměřené škodě různých subjektů či dokonce sebe-záhubě subjektu-poskytovatele altruismu, a proto se již nejedná o humanismus, ale o
pseudohumanismus. Pokusíme se tuto humanitu blíže popsat.
Motivace lidského jednání, tj. faktory ovlivňující chování člověka
ve vztahu k jeho okolí a k sobě samému prošla dlouhým a složitým vývojem. Bylo by jistě zajímavé zjistit, proč se lidské chování začalo vůbec vyvíjet humanitním směrem. Lze předpokládat, že to souvisí
s příjemnými a nepříjemnými pocity a přirozeným sklonem člověka
zakoušet spíše příjemné pocity. Individuální příjemné pocity vycházejí
spíše z pudu sebezáchovy jedince, zatímco altruistická snaha - aby příjemné pocity zakoušely i jiné subjekty - možná souvisí spíše s pudem
zachování druhu a auto-reprodukčním principem. U člověka vybaveného vědomím se toto stalo vědomou snahou, která byla postupně rozšiřována za hranice vlastního rodu, s perspektivou rozšířit ji na celou živočišnou říši.
V procesu humanizace se bezesporu uplatnil vliv náboženství.
(Podrobněji o náboženství pojednává kapitola 2.2.) Nesmí nás mýlit,
že náboženství často preferuje příjemné pocity v posmrtném, nehmotném životě před příjemnými pocity ve fyzickém životě pro ty, kteří se
v tomto období chovají požadovaným způsobem. A naopak zdůrazňuje
20
nepříjemné pocity v posmrtném životě pro ty, kteří se v období před
fyzickou smrtí požadovaným způsobem nechovají. Je dobré si uvědomit, že i zde se jedná o příjemné a nepříjemné pocity, které si člověk
dovede představit toliko na základě zkušenosti živého člověka. Tato
motivace je u náboženských systémů zabalena do náboženské obálky,
kde jako prostředník vystupuje nadpřirozená síla, Bůh, bohové.
Lze tedy tvrdit, že pro každého člověka, a to jak tzv. věřícího, tak
nevěřícího, tedy založeného jak materiálně, tak duchovně, je základním
motivem jeho chování příjemný pocit či příslib příjemného pocitu, přičemž je lhostejné, zda tyto pocity mají svůj původ v uspokojování potřeb materiální či nemateriální povahy, a zda se týkají fyzického nebo
posmrtného života.
Podle kapitoly 6.1 Účel a cíle v příloze B pro samovolný vývoj
společnosti nelze stanovit ani účel, ani cíle, neboť se nejedná o cílevědomou lidskou činnost. Lze však obojí stanovit pro lidskou činnost,
kterou je možné nazvat „Vědomé ovlivňování vývoje společnosti“.
Účel takové činnosti může být formulován např. takto: Dosáhnout toho,
aby život lidí na celé zeměkouli byl v průměru stále příjemnější. Je-li
formulován účel, můžeme se pokusit formulovat cíle, mezi kterými by
neměly chybět tyto:
1. Udržovat pocit existenčního ohrožení jiných lidských subjektů
na nejmenší možné míře.
2. Snažit se v lidech vyvolávat spíše příjemné pocity a naopak co
nejvíce se vyhýbat vyvolávání jejich opaku, bolesti fyzické
i duševní.
3. Varovat se iracionálního sentimentu, který může změnit humanismus na pseudohumanismus.
4. Plně respektovat dva základní biologické principy. Humanismus
respektující základní biologické principy by bylo možné nazvat
„realistický humanismus“. Bylo by to však zbytečné,
že pokud humanismus není realistický, není to humanismus vůbec, ale pseudohumanismus.
Není třeba připomínat komplexnost a obtížnost činnosti, pro
kterou jsme takto formulovali účel a cíle. Na této úrovni podrobnosti je
21
sotva možné vyhnout se vágně vypadajícím formulacím, jako „na nejmenší možné míře“, neboť zde není zcela splněn požadavek měřitelnosti či zjistitelnosti. Jedná se tedy o tzv. rámcové cíle. Nicméně i tyto
cíle je možné rozpracovat do dalších podrobností.
▲o b s a h▲
2.2
O náboženství a etickém kodexu
2.2.1 O náboženství obecně
Dnes nejznámější jsou jednak mnoho božská náboženství jako
buddhismus, hinduismus a řada náboženství pohanských, jednak jedno
božská náboženství židovské, křesťanské a islám (Islám je náboženstvím jen částečně. Jeho cíle a projevy ho řadí mezi politické ideologie,
mezi které patří rovněž nacismus a komunismus. Stupněm totality a
přikázanou genocidou tyto ještě převyšuje. Všechna náboženství mají
něco společného, zejména:
1. Uznávají nadpřirozené síly jako autority stojící nad přírodou a
člověkem.
2. Většinou věří v posmrtný život na nehmotném základě, a/nebo
převtělování.
3. Jejich učení se často opírá o zjevení pocházející od nadpřirozené
síly.
4. Jejich učení je založeno na víře a vymyká se racionálnímu myšlení a kontrole, přičemž předmět víry je obvykle formulován tak,
aby se racionálnímu myšlení a kontrole vymykal.
5. Jejich učení a vše, co z toho vyplývá, má více či méně dogmatický charakter. Jejich dogmata se vyznačují velkou rezistencí
vůči okolním vlivům a vývoji společnosti.
6. Jako prostředky působení na lidi používají většinou strach a sliby týkající se doby po smrti člověka.
7. Vykazují různou míru netolerance vůči vyznavačům jiných náboženství a názorů na svět, od nevraživosti až po totální genocidu.
22
8. Formulují názor na svět a jeho vznik a postavení člověka v něm,
tj. představují svým učením jistý model světa.
9. Mezi pravidly pro chování člověka jsou části týkající se:
a) vztahu člověka k nadpřirozeným bytostem,
b) ovladatelnosti lidí pomocí prostředníků mezi nadpřirozenou a lidskou částí modelu světa,
c) vztahu člověka k okolní přírodě,
d) sebezáchovy a zachování druhu,
e) soužití členů společnosti.
10. V jisté míře je zastoupená humanita, tedy projevování altruismu.
Humanitní prvky jsou více či méně zastoupeny v každém náboženství, přičemž vyznavači různých náboženství a náboženské instituce
vykonávají významnou humanitární činnost. Přesto jako celek nelze
považovat za humanitní systém prakticky žádné náboženství. To proto,
že náboženské systémy umisťují nevyšší autoritu mimo přírodu, tedy i
mimo člověka, zatímco podle humanitního pojetí leží tato autorita
v člověku samém jako součásti Přírody. Rozdílné humanitní přístupy ke
vztahu člověk-člověk u systémů náboženských a nenáboženských znázorňují dva následující obrázky. (Viz též kap. 2.1 – altruismus a dobro.)
Obr. 2. Humanitní vztah subjektů A, B v nenáboženském systému.
Člověk A pomáhá člověku B, aniž za to očekává odměnu.
23
Obr. 3. Humanitní vztah subjektů A, B v náboženském systému.
Člověk A pomáhá člověku B tak, jako by činil dobro Bohu
(bohům), kterému (kterým) se tím chce zalíbit, a získat odměnu buď ve fyzickém, nebo posmrtném životě. Jaký je skutečný vztah člověka A k člověku B, záleží na definici Boha (božstva). Bůh či božstva zde fungují jako filtr či transformátor,
ovšem předem určený člověkem.
Všimneme si zvláštnosti zmíněných tří jedno božských náboženství, tj. židovského, křesťanského a islámu. Obraz (definice) Boha prvních dvou je velmi podobný, neboť uznávají stejný základní etický kodex-Dekalog a Bibli, v případě křesťanství navíc rozšířenou o tzv. Nový
zákon. Základní etický kodex islámu je reprezentován Koránem a tzv.
Sunnou, z kterých vychází islámský zákon šaría. Rozdíl mezi oběma
etickými základy je diametrální. Přitom však jak židovsko-křesťanské,
tak islámské etické zásady jsou údajně výsledkem božího zjevení. Dekalog údajně zjevil Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj, Korán byl zjeven Mohamedovi jako božímu poslovi Alláhem. Je zde jeden zásadní rozpor:
jak je možné, že stejná bytost-Duch stojící mimo přírodu zjeví lidem
tak diametrálně odlišná pravidla chování. Pravidla, která dokonce vyznavačům Alláha přikazují vyhubit všechny v Alláha nevěřící, tedy i
věřící v Boha. Takový závěr je sice přijatelný pro muslimy, ale nepřijatelný pro ostatní. Pro věřící v Boha z toho ovšem plyne jeden důležitý
závěr:
24
V žádném případě nelze tvrdit, že muslimové, Židé a křesťané se
modlí ke stejnému Bohu, jak to dnes můžeme slyšet i z úst lidí, od
kterých by člověk tak nekvalifikovaný, neinformovaný názor nečekal (např. i od papeže).
▲o b s a h▲
2.2.2 Náboženské modely světa[15]
Především nutno osvětlit, proč zde používáme slovo model. Ve
smyslu toho, co je o modelech řečeno v příloze B, 6.3 Model, model
světa předpokládá, že existuje také nějaký originál světa. Je to přesně
ten případ, kdy si člověk vytváří model nějakého složitého originálu
proto, aby si ho zpřístupnil svému chápání. Toto byl bezesporu jeden
z důvodů, proč náboženské modely světa vznikaly. Ve smyslu popsané
vědecké pracovní metody je třeba každý model světa, ať náboženský či
vědecky podložený, považovat za pracovní hypotézu, kterou je třeba
neustále prověřovat a případně opravovat, což se v oblasti vědy opravdu
děje. Náboženské modely světa jsou u všech „klasických“ náboženství relativně velmi staré. Vznikly na úrovni znalostí a možností chápání lidí své doby a od svého vzniku se kvůli dogmatickému charakteru
náboženských systémů příliš nezměnily. Tím se náboženské modely
dostávají do čím dál většího rozporu s modely vědeckými a současnou
dobou. Nejde ovšem jen o to, zda svět vznikl za sedm dnů, nebo za miliardy roků či zda každý jednotlivý živočišný a rostlinný druh je individuálním dílem Stvořitele, nebo zda vznikl v souladu s evoluční teorií.
Spíše jde o to, že z náboženských modelů světa jsou vyvozována pravidla pro chování lidí, která se rovněž dostávají do rozporu se způsobem
života a chápání dnešního člověka. Zde je třeba vidět důvod rozsáhlého
odklonu současného člověka od náboženství. Lidé, kteří se
s náboženstvím rozešli, podléhají často mylné a nebezpečné představě,
že mohou odvrhnout i základní etický kodex, kterým je pro západní
civilizaci tradičně Desatero, protože toto bylo od nepaměti
s náboženstvím pevně spojováno. Zde je jeden velký problém, který
můžeme nazvat „vylévání vaničky s dítětem“.
25
2.2.3 Vylévání vaničky s dítětem
To, co je dále napsáno, se vztahuje zejména ke křesťanskému
náboženství, a to proto, že toto náboženství je u nás nejznámější. Jev je
však zřejmě obecnější. Křesťanské církve, které vycházejí z židovského
náboženství, se po dlouhá staletí situovaly do pozice gestorů lidské morálky. Za morální kodex mimořádné důležitosti je třeba považovat tzv.
Dekalog čili Desatero božích přikázáni. Odhlédneme-li od jeho nejasného vzniku a neznámého původního znění, můžeme ho považovat za
pravidla lidského chování vycházející do značné míry z lidské přirozenosti. Desatero instinktivně respektuje základní biologické principy,
jako výsledek dlouhodobé lidské zkušenosti. Nebyl to jediný podobný
kodex, který kdysi dávno vznikl. Podobná přikázání jsou údajně známá
již ze zákonů starých Sumerů, Babyloňanů i starého Egypta. Na těchto
základech vznikly právní systémy mnoha civilizací, které se v různých
formách udržují dodnes. Ve vědomí lidí je dnes Desatero natolik svázáno s náboženstvím a s vírou v Boha, že v procesu dnešního odklonu od
náboženství lidé odvrhují též tento etický kodex i s jeho lidsky zaměřenou částí obsahu. Jedním z naléhavých úkolů moderní společnosti je
proto tento kodex modernizovat či vytvořit nový obdobný kodex a vydobýt mu ve vědomí dnešních lidí náležitý respekt, když už je třeba se
smířit s faktem, že náboženství obecně kvůli své systémově zakotvené
dogmatičnosti svůj morální kredit u lidí ztrácí.
Jistý problém spočívá v tom, že lidé nějak spojeni s náboženstvím,
církvemi a sektami se snaží současný neutěšený stav morálky svádět
na ztrátu spirituality ("duchovního rozměru") společnosti. Jinak řečeno, snaží se přesvědčit, že jediným zdrojem etických hodnot je náboženství. (Viz např. Kardinal-vlk-evropa-ztraci-duchovni-zaklady-hrozi-jiislamizace [84] .) Nerespektují však fakt, že "ztráta duchovních základů"
má své příčiny spočívající v církvích samotných, které samy zatím nehodlají tyto příčiny odstranit. Je pravděpodobné, že ty církve, kterým
jde více o moc než o etické zásady a chování lidí, nebudou nakloněny
vytvoření etického kodexu na občansko-lidském základu.
Poznámka: Jev vylévání vaničky i s dítětem můžeme v současné
době, tj. na začátku 21. století sledovat např. ve Spojených státech amerických, kde probíhá kampaň za odstranění několika tisíc desek
26
s Desaterem, a to jako součást kampaně za odstranění náboženských
symbolů ze státních úřadů.
▲o b s a h▲
2.2.4 Desatero[16] a základní etický kodex
Desatero božích přikázání-Dekalog pochází údajně od Mojžíše
někdy ze 13. stol. př. n. l. Do Tóry-hebrejské bible bylo zapsáno o několik století později, a to ve dvou knihách a variantách. Jeho původní
znění ani forma před zápisem do těchto knih nejsou známé a jsou dodnes předmětem dohadů a bádání. Není zcela jasný význam některých
přikázání ani v hebrejské bibli. Křesťanská náboženství převzala, modernizovala a zestručnila Desatero, přičemž vyšla z jedné či druhé varianty. Je dobré si uvědomit, že úpravy nebyly nepodstatné. Zmizelo např.
tvrzení, že Jahve stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení“ a rovněž zmizely jakékoliv náznaky tolerance otroctví. Zejména
kvůli stručnosti uvádíme jako příklad znění podle jednoho křesťanského katechismu:
V jednoho Boha věřit budeš.
Nevezmeš jména božího nadarmo.
Pomni, abys den sváteční světil.
Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo
na zemi.
5. Nezesmilníš.
6. Nezabiješ.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Aniž požádáš statku jeho.
1.
2.
3.
4.
Otázkou je, jak Dekalog přizpůsobit dnešní době. Dekalog řeší dvě
základní roviny:

vztah lidí k Bohu ... přikázání 1 až 3,
27

vztah lidí navzájem ... ostatní přikázání.
Má-li Desatero plnit pro dnešní populaci funkci výchozí etické
normy, kterou zde nazýváme pracovním názvem základní etický kodex,
je třeba přijatelným způsobem dekódovat a modernizovat především
první tři přikázání týkající se Boha. Nevyhneme se otázkám obvykle
řešeným na platformě náboženství. Aniž bychom se zde chtěli jakkoliv
dotknout věřících občanů a jejich náboženských představ o Bohu, jako
o bytosti stojící nad přírodou a vším, co k ní náleží, pokusíme se
zde překlenout propast mezi těmito představami a názory těch, kdož
v nadpřirozeno nevěří. Jinak řečeno – pokusíme se nastínit takový model světa, který by dovolil formulovat stejná etická pravidla pro chování
lidí jak věřících, tak nevěřících. Věřícím by tím nikdo jejich víru nebral
a nevěřící by získali chybějící a nezbytnou ideologickou základnu pro
své normy chování. Mají-li všichni lidé žít na stejné planetě, a to snad
bude ještě hodně dlouho, pak jiné východisko není.
▲o b s a h▲
2.2.5 Vztah Bůh-Příroda, Universum
Úkolem této kapitoly není vést diskusi, zda Bůh
v náboženském slova smyslu existuje či nikoliv. Taková diskuse nemůže mít jednoznačný výsledek, neboť jedno ani druhé nelze dokázat. A
podle Přílohy B, kapitoly 6.1.5 Vědecká pracovní metoda a kritické
myšlení není existence Boha prokázaná tím, že není prokázaná jeho
neexistence a naopak. V Boha v náboženském slova smyslu člověk buď
věří, nebo nevěří. Víra patří do oblasti emocionální, nikoliv racionální.
Proto snahy racionálně vysvětlovat předmět víry jsou neúčinné a zbytečné.
Vyjdeme z jedno-božské představy Boha, která je pro všechna jedno-božská náboženství v podstatě stejná. Bohu jsou mimo jiné přisuzovány tyto základní atributy: věčnost, všudypřítomnost, vševědoucnost
a všemohoucnost. Všechny tyto atributy lze přisoudit rovněž Přírodě
jako celku. (Dalšími atributy přisuzovanými Bohu jsou absolutní spravedlivost, absolutní dobrotivost a absolutní milosrdnost. Ty jsou však
diskutabilní, neboť nelze nevidět jejich jistou rozpornost a přílišnou
28
subjektivitu z pohledu člověka. Člověk by si přál, aby Bůh tyto vlastnosti měl, proto mu je přisuzuje.)
Přírodou zde rozumíme všechno, co existuje, ať hmotného či nehmotného charakteru. Podle této definice Příroda zahrnuje nejen skutečnosti dnes známé, poznané a chovající se podle poznaných fyzikálních zákonů, ale i to, co dosud poznáno či vysvětleno nebylo. Existuje-li
tedy někdo či něco, co věřící lidé nazývají Bohem či bohy, pak i toto je
podle této definice součástí Přírody.
Věčnost
Věčnost znamená nekonečně dlouhé období, tj. období, jehož
délka je větší než jakékoliv předem zvolené číslo. Tedy něco, co se
vymyká lidskému chápání, jako každé nekonečno. Jestliže lze takový
atribut přisoudit Bohu, pak ho lze stejně dobře přisoudit i Přírodě. Podle současného názoru vědců je velmi pravděpodobné, že Vesmír sice
stárne a jednou zanikne, ale to bude znamenat současně jeho nový začátek, kdy veškerá hmota počínaje nejjednodušším atomem vodíku se
znovu obnoví. Postupná změna Přírody tedy probíhá podle těchto názorů v nekonečně se opakujících cyklech.
Všudypřítomnost
Jestliže Příroda podle definice zahrnuje všechno, co existuje, pak
mimo Přírodu nic neexistuje a Příroda je tedy všudypřítomná, tj. prostupuje vším existujícím.
Vševědoucnost
Řečeno slovy kybernetiky to znamená, že Příroda zahrnuje veškerou
informaci, která existuje, což je totéž jako být vševědoucí.
Všemohoucnost
U Přírody je možné všemohoucnost chápat tak, že veškeré prostředky potřebné k neustálé změně Přírody jsou její nedílnou součástí.
Naznačený model světa má nejblíže k filozofickému názoru zvanému panteismus[17], který prošel od starořeckých filozofů dlouhým vývojem a řadou proměn, takže dnes nelze s jistotou tvrdit, že zde použitý
model „Příroda = Bůh“ je opravdu model panteistický. Za významného
29
zastánce panteismu je považován Spinoza se svojí větou „Bůh čili příroda“ (Deus sive natura), což vypadá jakoby mezi „Bůh“ a „příroda“
kladl rovnítko. To však zpochybňuje jeho další výrok „Pokud se někteří
domnívají, že chci dokázat jednotu Boha a přírody (kterou chápou jako
jistou hmotu nebo tělesnou látku), úplně se mýlí“. Celkově se zdá, že
podle panteismu všechno, co v Přírodě existuje, tedy Příroda jako celek
je součástí Boha. Tady klademe rovnítko mezi "Bůh" a "Příroda" jako
celek čili Boha s Přírodou ztotožňujeme. Tím současně Boha definujeme, a to poněkud jinak než to činí jedno božská náboženství. „Bůh“ a
„Příroda“ jsou v našem pojetí synonyma. Pak mnohá náboženská rčení
dostávají konkrétní obrysy, např. žít v souladu s Bohem znamená totéž
co žít v souladu s Přírodou. Jestliže někdo namítne, že tento model je
definován účelově, bude mít pravdu. Opravdu se zde nesnažíme poznat
nepoznatelné, jak je Bůh v náboženském slova smyslu chápán, ale naznačit takový model světa, na jehož základě je možné vyvodit základní
etický kodex, jako výchozí etickou normu chování člověka přijatelnou pro co největší počet lidí. Zásadou přitom je nechat každého věřit
tak, jak to považuje za správné, pokud tím neomezuje, neobtěžuje, nepoškozuje a neohrožuje ostatní. Ne všechna náboženství však tuto zásadu uspokojivě splňují.
▲o b s a h▲
2.2.6 Občanský etický kodex
V souladu s tím, co bylo řečeno v kap. 2.2.4, považujeme základní etický kodex za druhou hierarchicky nejvyšší normu, nad kterou
jsou již jen základní biologické principy reprezentující Přírodu. Je to
soustava globálních pravidel, jako východisko pro všechna ostatní, hierarchicky nižší a detailnější pravidla. Pro lepší pochopení můžeme přirovnat význam základního etického kodexu k základům nějaké stavby či
v elektrotechnice k vodiči tzv. nulového potenciálu. Pokud u stavby
nejsou v pořádku základy, stavba praská nebo se i zhroutí. Pokud v
elektrotechnickém či elektronickém zařízení není v pořádku vodič nulového potenciálu, zařízení nepracuje správně či vůbec. Pokud ve společnosti není jasně definován základní etický kodex, člověk postrádá základní kritérium pro rozlišování mezi dobrým a zlým. Tento etický
chaos se pak promítá do všech dalších standardů chování člověka a jeho
30
chování vůbec. V tomto chaosu je obtížné správně formulovat a dodržovat jakákoliv pravidla lidského chování ve společnosti, včetně zákonů, ústav, mezinárodních úmluv i nepsaných konvencí, morálky a
zvyklostí. Základní etický kodex tedy představuje základní referenční
rovinu, s kterou je všechno lidské konání poměřováno, a z které všechna
ostatní pravidla lidského konání přímo či nepřímo vycházejí. Vše, co
z této roviny vychází, může být pouze rozváděno do větších detailů,
konkretizováno pro možné situace apod., avšak nesmí být s ní
v rozporu.
Dosud se jako základní etický kodex více či méně používá např.
Desatero, čili nábožensky orientované kodexy. V důsledku jevu, který
jsme nazvali „vylévání vaničky s dítětem“, vliv náboženských kodexů
slábne. Vzniká akutní potřeba formulovat základní etický kodex na
úrovni dnešní doby. Dále uvedený občanský etický kodex je jednou
z takových možností.
Občanský etický kodex (dále též Kodex) je soustava pravidel na
úrovni právních principů (viz kap. 2.3.2), která zde nazýváme „základní pravidla“. „Člověkem“ se v pravidlech rozumí jak člověk jako
jednotlivec, tak člověk jako lidský druh. Kodex je vybudován na předpokladu, že nejvyšší autoritou je samotná Příroda, nikoliv síly nadpřirozené, tj. stojící mimo Přírodu a nad ní. To je v podstatě humanistický
princip. Prakticky to znamená, že veškeré etické normy-standardy chování si člověk vytváří pro sebe sám, aniž je vydává za pravdy zjevené
nadpřirozenou autoritou. Účelem tohoto kodexu je sloužit jako normativní základ všech ostatních standardů lidského chování. K tomu si vytkněme následující cíle.
Cíle kodexu (= požadavky na formulaci jeho pravidel)
1. Základní pravidla (dále též Pravidla) formulovat tak, aby jednak
respektovala oba základní biologické principy, tj. princip sebezáchovy a princip auto-reprodukční, jednak vyjadřovala to, čím
se má člověk díky svému vědomí odlišovat od chování zvířat,
chovajících se jen podle těchto principů.
2. Pravidla formulovat tak, aby byla úplná, tj. aby jako celek pokrývala všechny životní situace člověka pro případ, že nebudou
31
pokryty nižšími standardy, a plnila tak funkci „generální pojistky“.
3. Pravidla formulovat tak, aby nižší standardy z nich odvozené
mohly spravedlivě vytyčovat hranice práv a povinností jednotlivých subjektů.
4. Pravidla formulovat nezávisle na jakémkoliv konkrétním náboženství, víře či ideologii, aby byla přijatelná pro všechny lidi
bez ohledu na náboženskou příslušnost.
5. Pravidla formulovat tak, aby byla způsobilá pro formulaci jednotných standardů platných bez ohledu na společenskou oblast,
včetně oblastí mocenských, a na společenské postavení člověka.
Opodstatněnost cílů 1 až 4 je zřejmá. Cíle 5 si všimneme podrobněji. Jedná se o závažný problém, který lidstvo řeší od nepaměti. Problém je dobře popsán v práci Vlastimila Podradského na příkladu tzv.
křesťanské dichotomie[18].
(citace)
“ Křesťanství je náboženství lásky a absolutní morality. Ve své podstatě je utopické. Proto nemohlo být nikdy v běžném životě zcela do důsledku aplikováno. Životní postoje a politika mají dva (různé) zdroje
pravidel:
1. Dogmatický zdroj … striktně orientovaný na dodržování pravidel, která obsahují náboženské fundamentální dokumenty (Korán, židovský Zákon, Bible – Písmo Svaté), pro všechny sféry života.
2. Dichotomický postoj …vytváří pravidla, která si žádá existence
státu a národa. Tento postoj se pouze snaží dát praktická pravidla do souladu s náboženskými dogmaty. Mnohdy jsou ovšem
světská pravidla na základě praxe zcela jiná než náboženská
dogmata.
Uvedu zde dva příklady křesťanských pravidel, která si vyžadují
dvojí přístup: Ježíšova výzva „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ je v životě problematicky uskutečnitelná a mohla zůstat pouze
32
jako návod k omezenému použití v rámci obce. Křesťanský stát musel
zavést tresty pro zločince, musely se konat obranné války, které mnohdy
přerostly v preventivní útočné akce. Nepřátele nebylo možno milovat,
jak vyzývá Ježíš, bylo nutno je likvidovat. Pokud by křesťanská společnost tak nečinila, zanikla by velmi záhy a asi bychom dnes o křesťanství
ani nevěděli.“
(konec citace)
Podobná dichotomie se může vyskytovat nejen na úrovni států,
ale jakýchkoliv subjektů, např. i obchodních a jiných organizací. Dichotomie má svůj zřejmý původ v tom, že „dogmatický zdroj“ není
v souladu se základními biologickými principy. Z toho plyne naděje, že
pokud tento „ideologický základ“ bude ve shodě se základními biologickými principy, žádné dichotomie nebude třeba a bude možné formulovat stejná základní pravidla použitelná pro všechny oblasti života.
Zde si dovolujeme uvést dvě pracovní verze Občanského etického
kodexu. Obě vycházejí z Dekalogu, protože tento je založen na dlouhodobé lidské zkušenosti. Verze A je Dekalogu na pohled bližší, verze
B více odpovídá způsobu myšlení dnešního člověka a je lépe uzpůsobena svému účelu. Ani jedna verze však nesplňuje zvolená kritéria.
Občanský eticky kodex – pracovní verze A
Tento Kodex vychází z Dekalogu, jehož první tři přikázání jsou
přesměrována na Přírodu. Jednotlivé body Kodexu reprezentují základní
povinnosti člověka vůči sobě, ostatním lidem, Přírodě a budoucím pokolením. Nutno připomenout, že zde použitá verze Dekalogu není ta
starozákonní, jejíž přesné znění není známo, ale verze převzatá křesťanstvím.
1. Respektovat a ctít Přírodu a neubližovat zbytečně ničemu, co
k ní patří.
2. Vše, co člověk od Přírody přijímá, považovat za dar, na který
nemá samozřejmý nárok a za který má být Přírodě vděčný. Neplýtvat těmito dary a nezneužívat je.
3. Chránit svůj život a zdraví jako největší dary, které od Přírody
přijal.
33
4. Ctít své rodiče a ostatní předky, jako nezbytné předpoklady
vlastní existence a pokračování lidského rodu.
5. Nikoho nezabít, leda v zájmu záchrany svého nebo jiného života. („Nezabiješ!)
6. Respektovat a ctít sexualitu jako druhý největší dar, který člověk
od přírody přijal. Užívat sexualitu s vědomím, že její prvořadá
funkce je zachování lidského rodu. Kromě toho ji využívat
k dosahování tělesné a duševní harmonie a nikdy ji nespojovat
s hrubostí, vulgárností, násilím a zotročováním jiného.
7. Nepřisvojovat si vlastnictví jiných. („Nepokradeš!“)
8. Nelhat, nepodvádět a nezrazovat důvěru jiných. („Nepromluvíš
křivého svědectví …“)
9. Nezpůsobit, aby bylo pošpiněno jméno nevinného, nesvalovat
svoji vinu na jiného a nesvědčit křivě proti nikomu.
10. Nebýt pyšný, lakomý, závistivý, chamtivý, hněvivý ani líný.
11. Nejednat pod vlivem nenávisti.
12. Nikoho neomezovat, neobtěžovat, neohrožovat a nepoškozovat.
13. Dodržovat zlaté pravidlo, tj. nedělat nikomu to, co člověk sám
nechce, aby jiní dělali jemu, a chovat se tak, jak by chtěl, aby se
jiní chovali k němu.
Komentář:
 Být Přírodě vděčný znamená podle svých možností ji udržovat a
chránit, a tím jí zachovávat i pro ostatní občany Země a budoucí
generace.
 Lež je vědomá nepravda za účelem získání neoprávněného prospěchu a/nebo poškození jiného.
 Podvod je vědomé uvádění někoho v omyl za účelem získání
neoprávněného prospěchu a/nebo poškození jiného.
 Pravidla 5, 7, 8 mají přímý vztah k principu sebezáchovy. Jejich
imperativnost by vedla k nežádoucí dichotomii, jak bylo výše
uvedeno, a na druhé straně nemohou být ani vypuštěna. Omezení
jejich platnosti by mělo být součástí kodexu. Otázkou zůstává,
jak nejlépe je formulovat, což se v této verzi nepodařilo.
34
Občanský eticky kodex – pracovní verze B
1. Člověk je povinen se chovat k Přírodě s vědomím, že není jejím
pánem, ale jejím dočasným správcem, který je na ní existenčně
zcela závislý.
2. Vše, co člověk od Přírody přijímá, jsou dary, na které nemá samozřejmý nárok, a které si musí zasloužit prací a přičiněním
podle svých možností. Přisvojovat si dary Přírody nezaslouženě
nebo na úkor ostatních občanů Země je nežádoucí parazitizmus.
3. Největším z darů Přírody je život, který je člověk povinen
ochraňovat.
4. Člověk je povinen ctít své rodiče a ostatní předky, jako nezbytné
předpoklady vlastní existence a pokračování lidského rodu.
5. Sex je druhý největší dar Přírody určený především k zachování
lidského rodu a také k potěšení a k dosahování tělesné a duševní
harmonie, ale nikdy k páchání zla.
6. Zabít člověka je dovoleno jen v případě nutné obrany jiného života.
7. Nejedná-li se o záchranu lidského života, pak člověk nesmí způsobit jinému škodu, například na jeho vlastnictví, přístupu
k darům Přírody, lidské důstojnosti, dobrému jménu a způsobu
života.
8. Nejvyšším kritériem omezujícím a vymezujícím platnost pravidel tohoto Kodexu jsou Základní biologické principy, tj. princip
sebezáchovy a princip auto-reprodukce.
Komentář
Přestože verzi B lze považovat za lepší než verzi A, bylo by předčasné považovat ji za verzi poslední. Kromě toho splnění stanovených
cílů nelze otestovat jinak než praktickou aplikací Kodexu. I když zásada číslo 8 plní funkci „generální pojistky“, podobně jako Kodex pro
standardy na nižší úrovni, nutno si uvědomit, že jejím použitím v krajním případě se připouští chování člověka na úrovni zvířete, tedy bez
jakékoliv korekce lidským vědomím. Proto by ostatní zásady měly
být stanoveny tak, aby nebylo třeba tuto zásadu nikdy použít jako po35
jistku, ale jen jako východisko pro nižší standardy, které s ní nesmí být
rozporné.
Netřeba zdůrazňovat, že vytvoření dobrého Občanského kodexu je
náročný proces, který překračuje možnosti jednoho člověka a vyžaduje
aktivní spoluúčast většího počtu schopných a ochotných občanů i jistý
čas. Patrně nejnáročnější je formulovat jeho základní pravidla tak, aby i
z dlouhodobého hlediska představovala co nejlepší poměr mezi altruismem a egoismem a přitom byla v souladu s dvěma základními biologickými principy.
Motivace k dodržování občanského etického kodexu
Oproti např. Desateru a Bibli či Koránu má Občanský etický
kodex zřejmou nevýhodu. Chybí zde jak motivace pomocí slibů týkajících se posmrtného života, tak motivace strachem z trestu v posmrtném
životě. V našem případě se lze spoléhat především na motivaci založenou na vědomí lidské důstojnosti, příslušnosti k lidskému rodu a hrdosti
nazývat se člověkem. Dále pak na vděčnosti k Přírodě, na které život
člověka přímo závisí. Nutno vzít na vědomí, že pro nemalou část populace tyto hodnoty nejsou hodnotami, takže jako jediná možnost u nich
zůstane motivace strachem, a to strachem ze zákonného postihu, zhoršení životních podmínek či společenské degradace.
▲o b s a h▲
2.3 Práva a povinnosti
2.3.1 Obecně
Práva a povinnosti vymezujeme takto: Práva a povinnosti jsou lidmi
stanovené relace mezi dvěma (lidskými) subjekty.
Povinnost
je to, co subjekt A musí učinit či zajistit ve prospěch subjektu B,
pokud to subjekt B neodmítne,
2. je to, co subjekt musí nebo nesmí.
1.
36
Právo (podle Wikipedie[19], dějiny práva[20])
Pojem právo patří mezi nejdiskutovanější problémy všech dob, a to
jak mezi odborníky, tak mezi laiky. Zde uvedené pojetí zapadá do kontextu celé knihy a s mnohými názory odborníků má mnoho společného.
Název právo je víceznačný. Předmětem diskusí odborníků je většinou právo jako předmět právního systému, zákonodárců, soudnictví
apod. Na tomto místě chápeme právo v širším slova smyslu takto:
Právo je
1. společností uznaný nárok,
2. to, co člověk smí, ale nemusí,
3. to, co subjekt B může požadovat či očekávat od subjektu A,
pokud toto chce, co však nemusí požadovat či přijmout, pokud
toto nechce,
4. to, co subjekt B může učinit, i když se tím třeba dotkne subjektu
A, pokud chce, ale co nemusí učinit, pokud nechce.
Právo či povinnost předpokládá existenci dvou subjektů a jednoho předmětu. V nejjednodušším případě lze zobrazit vztah subjektů a
předmětu následujícím schématem.
Obr. 4. Povinnost subjektu A vůči subjektu B
Směr šipky vyznačuje směr povinnosti, zde „povinnost A
vůči B“.
Následující příklad vyznačuje vztah státu, poživatelů sociálních dávek a daňových poplatníků.
37
Obr. 5. Příklad povinnosti státu a k tomu potřebných práv
Stát má na jedné straně povinnost platit sociální dávky a na
druhé straně má právo vybírat daně. Obecně – má-li někdo nějakou povinnost, musí mít garantovaná i práva potřebná
k tomu, aby tuto povinnost mohl plnit.
Další příklad znázorňuje zjednodušeně vzájemné povinnosti rodičů
a dětí.
Obr. 6. Příklad povinnosti rodičů vůči dětem a naopak.
Jak rodiče, tak děti mají vzájemně práva i povinnost. Předměty práv a povinností jsou však jiné.
Pokud uznáváme výše uvedené vymezení pojmů „právo“ a
„povinnost“, pak jeden a tentýž předmět nemůže být pro daný subjekt
současně právem i povinností, neboť by to bylo logicky rozporné, což
osvětluje následující obrázek.
38
Obr. 7. Exkluzivita práva a povinnosti
V souladu s definicemi znamenají vnitřní ovály povinnosti, tj. příkazy a zákazy. Všechno, co je mimo těchto oválů, tj. není ani příkazem ani
zákazem, jsou práva.
Neexistuje tedy nic, co by mohlo být současně povinností i právem.
Tento logický rozpor se však po léta vyskytoval například
v socialistické ústavě Československé republiky. Podle této ústavy měl
každý občan zaručené právo na práci a současně měl povinnost pracovat. V současné době se zákazem eutanázie mlčky nahrazuje právo na
život povinností žít, a to za jakýchkoliv, třeba krutých podmínek.
▲o b s a h▲
Nárok a právo
Nárok je to, co lidský subjekt vyžaduje od ostatních subjektů.
Právo (jak již bylo uvedeno) je společensky uznaný nárok subjektu.
Uznání nároku a vznik práva jistého subjektu zahrnuje:
 deklaraci práva závazným dokumentem,
 podložení práva odpovídajícími povinnostmi všech subjektů,
které mají povinnost toto právo zajistit, včetně subjektu, o jehož
právo jde.
39
Souhrn
1. Veškerá práva a povinnosti, o kterých je zde řeč, se týkají pouze člověka a lidských společenství-právních subjektů. (Viz též
bod 4.)
2. Veškerá práva jsou výsledkem ujednání mezi lidmi, nikoliv působení vyšší moci.
3. Příroda nemá vůči člověku žádné povinnosti.
4. O povinnostech člověka vůči ostatní přírodě a rovněž o právech
zvířat lze mluvit jen obrazně. Ve skutečnosti se tím rozumí to,
že člověk má povinnost vůči ostatním lidem současného i budoucího pokolení chránit jejich životní prostředí. V případě zvířat schopných vnímat bolest pak též to, aby bolest jim způsobovaná byla jen nezbytně nutná a co nejmenší. Pouze obrazně lze
rovněž mluvit o povinnostech lidí vůči lidem již nežijícím a jejich právech. Ve skutečnosti se jedná především o záležitost
etickou a morální.
5. Má-li jistý subjekt A nějaká práva, musí existovat jiný subjekt B
s povinnostmi stanovenými tak, aby práva subjektu A mohla
být zajištěna. Práva subjektu, která nejsou podložena odpovídajícími povinnostmi jiného subjektu, nemají smysl, neboť není
zajištěno jejich naplnění. Proto jsou jen proklamativní a klamavá. Smysl mají jen taková práva subjektu, která jsou podložena
odpovídajícími povinnostmi jiného subjektu.
6. V systému, kde platí princip rovnosti práv všech subjektů, nelze práva a povinnosti od sebe oddělit. Lze dokázat, že má-li
v takovém systému subjekt nějaká práva, musí mít i povinnosti
(dualita práv a povinností).
7. Člověk může využít svého práva jen tehdy, je-li schopen
a ochoten splnit povinnosti, které mu z toho plynou. Mělo by dále platit, že subjekt nemůže využívat práv, která sám vzhledem k
jiným subjektům porušuje.
8. Právo a současně povinnost vztahující se k jednomu subjektu
a konkrétnímu předmětu je logicky rozporné (=nesmyslné), neboť žádný předmět nemůže být pro daný subjekt současně prá40
vem i povinností. Ve sporných případech má vždy větší prioritu povinnost. (Lze dokázat pomocí nástrojů logiky.)
9. V systému, kde platí princip rovnosti práv všech subjektů, může právní princip „každý občan může činit, co není zákonem
zakázáno, a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ fungovat jen za předpokladu, že existuje základní etický kodex, který
vymezuje chování subjektů i v případech, když neexistuje zákon, na který se tento princip odvolává. V případě, že takový
kodex neexistuje, což je většinou současný stav, tento na pohled
humanistický princip se stává naivní, pseudohumanistickou
hrozbou.
▲o b s a h▲
2.3.2
Právní principy a právní normy
Za standard lidského chování zde považujeme každý psaný či nepsaný předpis vymezující lidské chování. Patří sem zejména:




veškeré státní a mezinárodní standardy, jako jsou základní
etický kodex, ústavy, zákony, mezinárodní smlouvy, dohody a
konvence,
veškeré nestátní standardy, vč. církevních,
veškeré psané konvence, např. pravidla společenského chování,
veškeré nepsané konvence, aj.
Odborníci na právo (Vojtěch Cepl [22], Pavel Rychetský [23) rozlišují jako zdroje práva právní principy, právní normy a precedenty.
Příklad právního principu: „Nikdo nemůže nabývat majetku vlastním trestním činem.“
Právní principy (obecně též právní zásady) na rozdíl od norem si
mohou uvnitř společného systému navzájem odporovat a pak je třeba
vážit, který z nich je v tom kterém případě rozhodující. Naproti tomu
právní normy musí být uvnitř systému navzájem souladné, nerozporné:
platí, anebo neplatí. Při rozporu je třeba jednu z nich zrušit nebo upravit.
41
Právní principy se uplatňují mimo jiné zejména v ústavním soudnictví.
Pro vysoký stupeň abstrakce je třeba vážit např. princip práva na informace s principem ochrany soukromí politiků před novináři. Mezi právní
principy zde zahrneme i elementy základního etického kodexu. Vzhledem k tomu, že míra abstrakce je zde ještě větší než např. v ústavě, budeme elementy základního etického kodexu nazývat „základní
pravidla“.
Právní normy vycházejí z právních principů jako celku tak, že je
rozpracovávají do větších podrobností a doplňují podmínkami, aby je
bylo možné aplikovat v konkrétních životních situacích. Vzhledem
k prakticky neomezenému množství životních situací není možné
mít právní normu pro každou situaci, ale ve skutečnosti jen pro
jejich malý výběr. V případech, kdy pro konkrétní životní situaci právní norma neexistuje, platí odpovídající právní princip. Jestliže se této
situace týká více právních principů a tyto jsou rozporné, nastupuje třetí
zdroj práva – precedens, tj. soudcovská tvorba práva. Soud pak může
rozhodnout, který z rozporných právních principů má přednost. (Toto
by se mělo dít jen výjimečně, neboť to občanovi nedovoluje předem
zjistit dovolené meze svého jednání. Aplikace principu „neznalost zákona neomlouvá“ je pak diskutabilní.)
Z toho plyne důležitý závěr:
Jestliže někdo chce využít nějaký právní princip, musí nejprve zjistit, zda tento nebyl některým zákonem konkretizován pro danou situaci.
To při známém rozsahu a nepřehlednosti zákonných norem může být
dosti pracné. Teprve když není upraven, může právní princip použit
tak, jak je v ústavě uveden. I v tom případě však může vzniknout komplikace, jestliže daný právní princip je v rozporu s jiným podobným
principem, který chce využít ve svůj prospěch jiný právní subjekt. Případný spor pak může vyřešit jen soud.
Úmorné hledání odezvy právního principu v právních normách by
bylo usnadněno např. tím, že by se rozlišovaly:
 právní principy absolutní, tj. bez odezvy v právních normách a
 právní principy relativní, jejichž platnost je v právních normách relativizována, tj. vztažena na jisté podmínky.
42
Z hlediska struktury můžeme právní principy považovat za
ustanovení, u kterých není podmínka vyjádřena buď vůbec, nebo není
vyjádřena úplně a/nebo jednoznačně ani není zcela jasná ze souvislosti.
Příkladem mohou být ustanovení často obsahující slova jako „nikdo,
každý, nikdy“ apod., která je zvykem zařazovat do ústavy. Pokud právní
principy nejsou od právních norem zřetelně odlišeny, mohou být považovány za nepodmíněná ustanovení s absolutní platností. To může vést
ke komplikovaným situacím, neboť právnímu subjektu nedávají možnost dostatečně rozlišovat mezi právy svými a právy ostatních subjektů
(viz: právo jednoho subjektu končí tam, kde začíná právo jiného subjektu).
Obr. 8. Hierarchická struktura standardů lidského chování
43
Každý obdélník představuje nějaký standard lidského chování. Na úrovni 0 se nachází základní biologické principy. Na
další úrovni 1 je základní etický kodex. Ten by měl být též
součástí nadstátního závazného právního standardu, pokud
existuje. Jestliže tento neexistuje, měl by být součástí ústavy.
Pak následují další, nižší úrovně.
▲o b s a h▲
V této struktuře musí platit, nebo by měla platit, následující pravidla:
1. Žádný standard nesmí být v rozporu se svým nadřazeným standardem jako celkem. (Je-li s ním ve shodě, pak je ve shodě i se
všemi vyššími standardy.) Tento princip zde budeme nazývat
vertikální jednota standardů lidského chování.
2. Každý standard na nižší úrovni detailuje, tj. rozpracovává do
větších podrobností nadřazený standard pro konkrétní podmínky a životní situace.
3. Standardy na stejné úrovni se mohou překrývat. Kromě právních
principů však nesmí být navzájem rozporné. To předpokládá,
že zákony, vyhlášky apod. jako právní normy neobsahují (kromě odvolávek a komentářů) právní principy, neboť tyto mohou
být podle definice navzájem rozporné. Z toho plyne, že právní
principy by měly být soustředěny v ústavě, případně
v nadstátních právních standardech.
4. Tvorbu podrobnějších standardů na úrovni právních norem je
třeba provádět podle konkrétních podmínek (historické situace,
charakteru obyvatelstva, případně dalších podmínekekonomických, přírodních aj.).
Jsou-li podmínky, ve kterých má daný standard platit oproti
těm, na základě kterých byl formulován značně rozdílné, může být jeho používání problematické. Praktická otázka, zvláště při postupující
mezinárodní integraci též zní, jak podrobné standardy je možné přebírat
a aplikovat v jiných podmínkách -historických, hospodářskoekonomických, přírodních a jiných, např. zda je možné pro všechny
44
státy nadstátního uskupení předepsat stejné standardy. Obecněji řečeno
– univerzální standardy, zvláště právní normy platné v širokém spektru podmínek jsou myslitelné jen do jisté míry podrobnosti, případně
vůbec. Ale i na nejvyšší úrovni občanského etického kodexu by patrně
vznikly problémy např. při začlenění nějakého muslimského státu do
Evropské Unie, který by samozřejmě trval na nerozpornosti s Koránem
a jeho nadřazenosti. (Tento rozpor by určitě nastal při pokusu začlenit
do EU např. Turecko, které o členství v EU usiluje.) Rozpor by spočíval
již v principu právní rovnosti všech lidí, který islám neuznává.
2.3.3 Vztah zákonných práv a povinností
Jestliže někdo využije svého práva, mohou mu z toho vyplynout i povinnosti, a ty musí být schopen splnit. Jinak řečeno: Člověk
může využít svého práva jen tehdy, je-li schopen a ochoten splnit povinnosti, které mu z toho plynou.
Příklad: Jestliže právní systém zaručuje každému právo mít děti,
pak kdo chce toto právo využít, musí být schopen se o tyto děti starat a
vychovat je. Pokud by tomu tak nebylo, musel by někdo mít zákonem
stanovenou povinnost za dotyčného či dotyčnou tyto povinnosti plnit.
Proto požadavek schopnosti a ochoty plnit povinnosti plynoucí
z nějakého práva, jakož i jejich vlastní plnění nemůže být považováno
za omezení tohoto práva.
2.3.4
„Co není zakázáno, je dovoleno“
V soustavách zákonů se vyskytují dva zrcadlově rozdílné právní
principy:
1. co není dovoleno, je zakázáno a
2. co není zakázáno, je dovoleno
V životních situacích, pro které nejsou způsoby chování člověka zákonem dotčeny (tj. omezeny, předepsány) je v systému A zakázáno všechno, co není výslovně dovoleno, a v systému B právě naopak,
tj. je dovoleno všechno, co není zákonem výslovně zakázáno. Řekne-li
se „všechno“, nutno vzít v úvahu obrovské, prakticky nekonečné množ45
ství všech možných životních situací, neboť i kdyby byl vzat v úvahu
sebevětší počet těchto situací, vždy se najdou takové, které dosud v
úvahu nebyly vzaty. Pro mnohé občany otevírá princip B široké možnosti jednání, které je obecně vnímáno jako nemorální, avšak je právně
nepostižitelné. To pak umožňuje častou argumentaci „jednal jsem
v rámci zákona“, „necítím se vinen“ i v případech, kdy jsou práva jiných subjektů hrubě porušována. Obou zmíněných případů si všimneme podrobněji.
Případ A – co není dovoleno, je zakázáno
Tato zásada je typická pro totalitní či iracionálně autoritativní systémy a lze říct, že přímo souvisí s jednou z jejich základních vlastností.
Obrazně řečeno, snahou každého takového systému je „připoutat každého člověka na řetěz“. Za takový řetěz není třeba tahat neustále. Stačí
za něj zatáhnout jen občas, aby člověk neustále věděl, že je připoután, a
tím si vynucovat jeho poslušnost a poddajnost. S tím též úzce souvisí
vytváření v člověku pocitu apriorní viny, jako např. kvůli třídnímu původu či na základě prvotního hříchu či vytváření permanentní závislosti
na moci. Toto je v příkrém rozporu s moderním, demokratickým a humanistickým myšlením. Systém vybudovaný na těchto základech se
neobejde bez řady výjimek, a to jak zabudovaných přímo v zákonech,
tak udělovaných ad hoc státními úředníky, často na základě přání politických funkcionářů a dalších složek mocenského aparátu. I když tento
systém patří v současné době oficiálně minulosti, ve způsobu myšlení a
jednání mnoha lidí a institucí nadále přetrvává, často zahalen do nových, módních frází. Proto je důležité si jeho podstatu neustále připomínat. Zákony v takovém systému jsou přetěžovány řadou výjimek, což
zhoršuje jejich přehlednost a srozumitelnost. To dále zvětšuje závislost
občanů na státní moci, neboť si nikdy nemohou být jisti, že v zákonech
něco nepřehlédli. Zákony navíc často obsahují odkaz typu „… pokud
někdo nerozhodne jinak“, čímž je dán volný průchod výjimkám ad hoc.
Případ B – co není zakázáno, je dovoleno
Zásada „Co není zakázáno, je dovoleno“ je jednou ze zásad,
kterou se pyšní právní systémy považující se za moderní a demokratické. Tento princip byl součástí již římského práva. Je zakotven v Listině
46
základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR.
K posouzení toho, jak tento princip fungoval ve starém Římě, by bylo
třeba podrobně znát tehdejší celkové právní a sociální prostředí. Ukážeme zde rizika, která tato zásada v sobě skrývá, a jak se jim bránit.
Přesněji řečeno, ukážeme, jak používání této zásady může vést
k podobné závislosti občanů na státní moci, jako u totalitních systémů.
Široce zakořeněný názor lidí je: „máme demokracii a svobodu, a
proto si každý může dělat, co chce“. O tom, co je to svoboda a jaké jsou
její meze, je mezi občany obecně malá povědomost. V právním státě
svoboda znamená možnost volby alternativ jednání v rámci práva, přičemž práva jednoho subjektu končí tam, kde začínají práva jiného subjektu. Z toho plyne, že hranice svobody předpokládají důslednou,
všechny životní situace zahrnující právní úpravu vztahů mezi subjekty.
Protože taková důslednost na úrovni právních norem není z principu
možná, jsou hranice mezi subjekty určeny ve většině případů jen právně
nevymahatelnými pravidly morálky a etiky. Subjekty bez potřebných
morálních a etických zásad se pak cítí oprávněny tyto morální a etické
hranice ignorovat a jednat až na hranice právně vymahatelné, kdy jim
hrozí právní postih. Tím ovšem mohou být citelně dotčena práva jiných
subjektů, které však nemají potřebnou právní ochranu. Paradoxně vzniká situace, kdy subjekty s nedostatečným morálním a etickým cítěním
mohou rozsáhle parazitovat na subjektech, které toto cítění mají. Hrozba
právního postihu je navíc rozsáhle ztlumena zejména tím, že Listina
základních práv a svobod i následné zákony skýtají poškozovatelům
široké možnosti, jak se ze zodpovědnosti vyvléknout.
Sporným článkem v Listině základních práv a svobod je čl. 2,
odst. (3) je: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a
nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Toto ustanovení neobsahuje bližší vymezení ani omezení životních situací, takže se jeví jako absolutně platné v mezích platných zákonů. Aby tento právní princip mohl
fungovat, musel by platit alespoň jeden z následujících předpokladů:
1. existují zákony týkající se každé životní situace, kdy aplikace
uvedeného ustanovení přichází v úvahu,
47
2. existuje hierarchicky nadřazený Základní etický kodex formulovaný tak, že může fungovat jako tzv. "generální pojistka" pro
všechny životní situace nepokryté zákony.
ad 1)
Není třeba zdůrazňovat, že tento předpoklad nemůže být z principu
splněn vzhledem k rozmanitosti a obtížné předvídatelnosti nejrůznějších
životních situací.
ad 2)
Opouštěné "Desatero", které v minulosti mohlo tuto funkci plnit, zatím
nebylo ničím nahrazeno, takže tento předpoklad zatím rovněž neplatí.
Tato situace má zejména tyto neblahé důsledky:
1. Pro mnoho občanů je vymahatelnost práva nedostupná. Svého
práva se domůže snadněji ten, kdo si může dovolit platit drahé
právníky, čímž má výhodu před tím, kdo si toto dovolit nemůže. Tím je citelně dotčena rovnost občanů před zákonem.
2. Je čím dál nemožnější, aby řadový občan se orientoval a vyznal
v zákonech a znal spolehlivě svoje práva a povinnosti. Protože
platí zásada „neznalost zákona neomlouvá“, je tak velká část
občanů nucena žít s rizikem, že mohou být kdykoliv hnáni
k zodpovědnosti i za nevědomé a neúmyslné překračování zákona nebo že kvůli neznalosti zákona utrpí škodu. Dostávají se tím
do závislosti jednak na státních úřadech, jednak na majetných a
vlivných spoluobčanech a organizacích. Tato závislost je ve
svých důsledcích paradoxně velmi podobná té, kterou jsme poznali u totalitních systémů založených na právě opačné zásadě.
3. Vzhledem k velkému objemu zákonů je čím dál obtížnější udržet jejich konzistenci, nerozpornost a aktuálnost.
Zatím jako jediné řešení se nabízí vytvoření Základního etického kodexu, fungujícího jako generální pojistka, která by fungovala i
tehdy, když na nižších úrovních by žádná potřebná zábrana neexistovala. Pokud Základní etický kodex není integrální součástí právního řádu,
existuje jediná možnost, že občané dodržují jeho zásady dobrovolně a
z přesvědčení, jak bylo již dříve uvedeno. To ovšem předpokládá jistou
48
úroveň a vyspělost obyvatelstva a jeho zralost pro demokratické myšlení a chování. Není-li tomu tak, pak demokracie nemůže fungovat. Zde je
třeba hledat příčiny, proč např. násilné odstranění totalitních vlád a
okamžité nastolení demokratických režimů bylo a je v mnoha známých
případech neúspěšné.
▲o b s a h▲
2.3.5
Některé konkrétní možnosti zlepšení
Představme si, že v ústavě budou zakotveny tyto právní principy:
 Právní subjekt může využít jakéhokoliv svého práva jen tehdy,
je-li schopen a ochoten splnit povinnosti, které mu z toho plynou. Jestliže své právo využije, pak je povinen tyto povinnosti
splnit.
 Právní subjekt nemůže využívat práv, která sám porušuje.
 Právní subjekt je povinen nahradit poškozenému škodu, kterou
způsobil, a to nezávisle na případném trestu, ledaže tuto škodu
nahradí místo něj dobrovolně někdo jiný.
Pak odpadne nutnost ošetřovat řadu situací jednotlivě, neboť jsou
všechny ošetřeny jedním agregovaným standardem, což má několikerý
význam:
 zeštíhlení zákonů,
 zajištění větší konzistence a úplnosti zákonů, tj. vyloučení řady
neošetřených případů,
 zvýšení stability zákonů, neboť potřeba novelizovat zákony se
zmenší.
Popsanou možnost řešení považujme pouze za náznak toho,
jak by se mohlo dosáhnout zeštíhlení a celkového zkvalitnění zákonů. Je
pravděpodobné, že by se podobných případů našlo více, zvláště kdyby
se všem zákonům včetně ústavy nadřadil řečený Základní etický kodex.
Obecněji řečeno, je žádoucí zajistit, aby každé lidské jednání bylo
konfrontováno s nějakými pravidly, která by platila i v případě,
že toto jednání není upravováno žádným konkrétním zákonnou
normou. Konkrétní řešení čeká na kompetentní odborníky.
49
Právo občana na sebeobranu
Právo občana na sebeobranu, což se rovná jeho právu na zajištění vlastní bezpečnosti, je odvozeno z jednoho ze dvou základních,
přirozených nároků člověka, které přímo vyplývají z jeho biologické
podstaty. Proto by mělo být každým společenským zřízením a jeho
právním systémem uznáno a respektováno. Z praktických důvodů však
toto právo nemůže být absolutní. Způsob sebeobrany musí být nějakým způsobem omezen, neboť stejné právo má každý lidský subjekt a je
třeba dosáhnout mezi těmito právy rovnováhy, aby hranice práv jednotlivých lidských subjektů byly vyvážené a pro jednotlivé subjekty co
nejbezpečnější. To ospravedlňuje kontrolu společenským systémem –
státní mocí, která má právo způsob sebeobrany subjektů omezovat. Přitom však stále musí zůstat v platnosti přirozené právo občana na sebeobranu. Tento rozpor je možné překlenout takto: Občan část svých práv
v tomto směru deleguje státní moci, která na sebe bere tím pádem povinnost chránit občana alespoň ve stejném rozsahu, jak by to mohl činit
on sám, kdyby tato práva statní moci nedelegoval. Jestliže státní moc
není z nějakého důvodu schopna své povinnosti v tomto směru plnit,
musí mít občan právo tak činit sám, neboť jeho právo na zajištění vlastní bezpečnosti se nemůže delegováním vytratit. Tyto zásady by měla
státní moc pečlivě dodržovat při vymezování dovolených způsobů sebeobrany občana. Zodpovědnost za problémy, které by vznikly
v případě, že občan vezme výkon svého přirozeného práva na sebeobranu do svých rukou, by byla na státní moci, která by byla takto motivovaná k důslednému plnění svých povinností z hlediska zajišťování bezpečnosti občanů.
Právo občana na sebeobranu zahrnuje ochranu života, zdraví a všech
životních hodnot, a to jak vlastních, tak členů jeho rodiny. Chránit občana v rozsahu práv delegovaných mu občanem je jednou ze základních povinností státu vůči občanovi. Stav, kdy stát si přisvojí část přirozených práv občana na sebeobranu, a přitom občanovi odpovídající
ochranu neposkytne, je ze strany státní moci neetické, protože je proti
Přírodě. Je třeba si uvědomit, že občan se může obejít bez politických
bojů a šarvátek mezi představiteli státní moci, neobejde se však bez
účinné ochrany státní mocí před vnějším a vnitřním ohrožením. Kdyby
se této povinnosti chtěl stát zbavit či ji nějak znehodnotit, ztratil by
50
hlavní účel své existence. Bohužel je pravda, že toto si většina představitelů státní moci asi neuvědomuje. Proto je nutné, aby jim to občané
často připomínali a stále jim opakovali: Naše ochrana není vaší dobrou vůlí, ale vaší povinností! A proč bychom Vás platili, jestliže své
základní povinnosti vůči nám neplníte.
Povinnost nahradit škodu
Je třeba rozlišovat trest a náhradu škody. Dosud je obvyklé, že
při spáchání trestného činu se státní orgány zaměřují především nebo
výhradně na potrestání pachatele, zatímco vymáhání náhrady škody
od pachatele se ponechává na poškozeném, který musí za tím účelem
vyvolat po odsouzení pachatele samostatné občanskoprávní řízení. Taková praxe je však nesprávná, protože je v příkrém rozporu s logikou i
etikou. Jestliže je stát povinen chránit hodnoty svých občanů, má současně povinnost zajistit pro poškozené odškodnění v případě, že jejich
hodnoty neuchrání. Na rozdíl od poškozeného občana má též
k vymáhání odškodnění podstatně lepší technické, právní i mocenské
možnosti. Tyto možnosti může dále podstatně umocnit uzákoněním
povinnosti pachatele uhradit poškozenému škodu, a to bez ohledu na to,
zda mu je či není vyměřen nějaký trest. Nesplnění této povinnosti pachatelem by mělo být posuzováno jako následný trestný čin trestaný
vězením trvajícím do té doby, než pachatel škodu poškozenému nahradí
nebo než tak za něho učiní někdo jiný (třeba i stát), pokud se poškozený
odčinění dobrovolně nevzdá. Je pravděpodobné, že takto by mnohé tresty mohly zcela vymizet. Na rozdíl od trestu by zde měly platit tyto zásady:
1. Povinnost nahradit škodu nezávisí na tom, zda pachatel měl či
neměl úmysl někoho poškodit, zda bylo či nebylo poškození
kvalifikováno jako trestný čin či přestupek, a bez ohledu na velikost škody. V případě právnických osob stanovit vždy konkrétní osoby nesoucí plnou hmotnou, osobní odpovědnost. Nelze
ničím odůvodnit, aby následky jakéhokoliv poškození nesl místo poškozovatele poškozený, a to kromě jediného případu, kdy
„poškozovatelem“ je tzv. „vyšší moc“ (např. živelní pohroma).
51
2.
Na provinilce uvězněného v důsledku nesplnění povinnosti nahradit poškozenému škodu by se neměly vztahovat žádné amnestie ani promíjení části trestu vězení, ledaže by někdo za takového provinilce škodu poškozenému uhradil. Ještě správnější a
účinnější by bylo, kdyby v případě nedobytnosti odškodnění vyplatil poškozenému škodu stát a provinilce zatížil stejně velkým
dluhem. Kdyby stát v některých případech převzal povinnost
nahradit poškozenému škodu a poškozovatele od této povinnosti
osvobodil, byl by tím motivován, aby přinutil poškozovatele
škodu nahradit. Pak by stát též mohl bilancovat, co je pro něho
výhodnější, zda dávat část HDP spíše na prevenci, nalezení viníka a jeho donucení škodu uhradit, nebo na úhradu škod poškozeným. Lze předpokládat, že z dlouhodobého hlediska by množství kriminálních činů podstatně kleslo a tím by se snížily náklady státu s tím spojené a navíc by občané nebyli nuceni platit
ztráty, které nezpůsobili.
Toto lze dále zpřesnit takto:
Odčiněním škody se rozumí uvedení věcí poškozeného do stavu,
jako by k poškození nedošlo, a není-li to zcela možné, pak odpovídající kompenzace. Riziko vynaložení vyšších nákladů na
odčinění škody, než činila hodnota poškození v době vzniku, jde
přitom na vrub toho, kdo poškození zavinil.
 Striktně dodržovat zásadu, že původce škody nesmí být proti poškozenému zvýhodňován.
 V případě, že poškození způsobila nezletilá osoba, je povinen
odčinit poškození ten, kdo za nezletilou osobu zodpovídá, tj. rodiče apod.
 Vězeňské podmínky upravit tak, aby pro každého konkrétního
vězně byl pobyt ve věznici citelně horší existenční alternativou
než život mimo věznici.
 Případy, kdy nelze škodu (např. smrt) finančně vyčíslit a nahradit, řešit podle zvláštních pravidel.

52
Soudy by měly v tomto případě zjednodušenou situaci, neboť by
nemusely ani neměly možnost rozhodovat, zda náhrada škody poškozenému má být vyplacena, ale pouze posoudit, zda k poškození opravdu
došlo a jaká je velikost škody. Přes počáteční velký nárůst vězňů lze
předpokládat, že by po nějaké době jejich počet klesal, neboť počet trestných činů by se určitě rapidně snížil. To by mohlo mít vliv na
zásadní změnu bezpečnostní situace v zemi a podstatným způsobem
přispět ke spokojenosti obyvatelstva a stabilitě společenského systému.
Možné námitky
1. Obava z nárůstu počtu vězňů v počátečním období. Obava je jistě oprávněná, avšak není vidět jiné východisko, má-li státní aparát plnit své povinnosti plynoucí ze zodpovědnosti za bezpečnost
občanů. Zajištění dostatečné vězeňské kapacity, třeba na úkor jiných státních výdajů, by mělo mít jednu z nejvyšších priorit.
2. Porušování lidských práv. Otázka by v tom případě zněla, proč
lidská práva poškozovatelů by měla mít přednost před lidskými
právy poškozených. Preferování lidských práv poškozovatelů
před lidskými právy poškozených není žádný humanismus, ale
pseudohumanismus, který vede k rostoucí kriminalitě.
Výhody
1. Současný trestní zákoník by nebylo třeba podstatně měnit. Bylo
by třeba doplnit zejména trest za nesplnění povinnosti nahradit
poškozenému škodu. Trest vězení by v tomto případě nebyl
v rozporu s Listinou základních práv a svobod ani v současném
znění, neboť poškozování se většinou neodehrává na základě
platného smluvního závazku ve smyslu čl. 8, odst. (2) „Listiny“.
2. Široké spektrum účinnosti navržených opatření, od pouličních a
bytových krádeží, přes poškozování budov a vozidel sprejery, až
po úplatkářství, tunelování bank a investičních fondů. Mnoho finančních prostředků převedených do zahraničí by se takto vrátilo.
53
3. Elegantní řešení kriminality a vandalství nepřizpůsobivých občanů.
4. Významné ochuzení důvodů existence a občanské podpory extremistických politických stran a hnutí, pro které je současný
stav existenčně důležitou a úrodnou půdou.
Ostatní
1. Z hlediska kriminality zrušit jakákoliv privilegia vztažená na rasovou, národnostní a jinou příslušnost a tuto příslušnost nezatajovat.
2. Zbavit policisty strachu a nechuti nalézt viníka, jestliže existuje
podezření, že viníkem je příslušník chráněného etnika či národnosti, což je současný stav.
3. Podstatně rozšířit možnost občana bránit se fyzickému násilí a
chránit sebe a svůj majetek a rozšířit možnosti zneškodnění
útočníka včetně zabití.
4. Jasně a explicitně definovat morální východiska právního řádu
(Základní etický kodex) a tyto zahrnout do Ústavy.
5. Podstatně redukovat anonymitu páchání trestních činů, neboť
ta bezesporu páchání trestních činů významně napomáhá. (To
by patrně vyžadovalo revidovat zákony na ochranu osobnosti na
úkor pachatelů a ve prospěch jejich obětí.)
6. Revidovat postihy trestních činů (a přestupků). Protože tresty
nejsou formou msty, ale nástrojem prevence kriminality, měly
by být tím vyšší, čím je kriminalita vyšší. Velikosti postihů stanovovat operativně tak, aby kriminalita byla co nejnižší, tj. aby
se pachatelům kriminalita nevyplácela.
▲o b s a h▲
2.4 Vytváření zákonných standardů
Při vytváření standardu jsou důležité oba hlavní aspekty, tj. jak
obsahový, tak formální. Oba by měly respektovat určení standardu. I
když zákonné standardy jsou určeny pro všechny občany vlastního a
někdy i cizího státu, nejsou z hlediska určení rovnocenné. Je např. roz54
díl mezi Občanským zákoníkem a zákonem o vnitrostátní plavbě. U
zákonů určených širokému okruhu občanů by se mělo zvýšenou měrou
dbát na to, aby byly srozumitelné a použitelné i bez právníka. Soustava
zákonů jako celek by měla být vybavena takovými prostředky, které by
dovolovaly každému právnímu subjektu se zorientovat natolik, aby věděl, které zákonné normy jsou pro něho v dané situaci relevantní, včetně platných novel. (Nebylo by rovněž na škodu, kdyby jisté právní minimum bylo součástí učebních osnov alespoň na středním vzdělávacím
stupni.)
Poznámka:
Zde uvedená doporučení vycházejí z praxe autora při vytváření různých
podzákonných standardů. Z tohoto pohledu se zdá, že mnohé zákony
vytvářené poslanci by např. jako podnikové nebo technické normy neobstály. Pro společnost by bylo přínosem, kdyby poslanci našli dostatek
dobré vůle nechat svoje znalosti a přístupy obohatit.
2.4.1 Obsahová stránka
Má-li se vytvořit nový zákonný standard, ať už nový zákon nebo jeho část nebo provést jeho novelizace, je prvořadým úkolem předem
znát a případně formulovat příslušný účel a cíle. Např. podle metodiky
popsané v kapitole 6.1 v příloze B formulovat a zapsat, čeho se má při
aplikaci standardu dosáhnout a proč. Tyto formulace by měly být po
ruce v průběhu celého období tvoření zákona či jeho novelizace a rovněž v procesu jeho schvalování, doplňování a úprav v parlamentu,
kde explicitně formulované účel a cíle zákona by mohly proces schvalování podstatně zjednodušit a urychlit. Měly by tedy vést ruku všem,
kdož zákon vytvářejí, schvalují, mají se podle něho chovat, i těm, kteří
mají podle něho soudit. Tímto způsobem by tedy byl podstatně usnadněn a sjednocen výklad zákona. (Tato „meta-úroveň“ zákona je někdy
suplována tím, že se víceméně vágně rozlišuje „duch zákona“ a „litera
zákona“.) Účel a cíle zákona by měly být se zákonem trvale spojeny
např. jejich zařazením do preambule.
55
2.4.2 Stabilita a univerzálnost standardů lidského chování
Jak již bylo řečeno, každý standard lidského chování vzniká jako reakce na existující prostředí a podmínky, jako jsou:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
historické období vzniku,
zeměpisná poloha a přírodní bohatství země,
kulturní vývoj a úroveň společnosti,
dosavadní zvyklosti,
společenská potřeba (naléhavost),
hospodářská a politická situace apod.
Kdyby stejní autoři vytvářeli podobný standard v jiném prostředí, v jiné době apod., patrně by nebyl stejný. Protože společnost i její
prostředí se za normálních okolností vyvíjí a mění, standardy lidského
chování časem zastarávají, stávají se neaktuálními, zbytečnými nebo i
škodlivými, a proto musí být čas od času aktualizovány, vytvářeny nové
a případně rušeny ty staré. Ne všechny standardy zastarávají stejně
rychle. Obecně lze říct, že čím vyšší hierarchická úroveň standardu, tím
je stabilnější, a naopak. Nejpomaleji stárne základní etický kodex, pokud vychází ze základních biologických principů, protože tyto se prakticky nemění vůbec. Naopak např. daňové zákony se aktualizují třeba i
každý rok. Proto rigidní, dogmatické trvání na nějakém standardu bez
ohledu na změněné podmínky, třeba s tvrzením, že se jedná „o odkaz
otců“, „konzervativní principy“ apod., je špatné. Sem patří rovněž možnost změnit či zrušit zákon, který se po zavedení ukáže jako špatný,
zmanipulovaný nějakou lobby a obecně škodlivý. Obecně tedy platí, že
žádný standard lidského chování vytvořený člověkem nesmí být
považován za absolutní dogma, ale musí být korigován podle aktuální
situace a případně nahrazen nebo zrušen. Jediné, co lze považovat za
neměnné, jsou dva základní biologické principy.
Existuje otázka přenositelnosti a možnosti zevšeobecňování standardů, která je aktuální zejména při spojování historicky vzniklých států
s výrazně různými podmínkami do větších celků, jako je tomu v případě
Evropské unie. Podobný problém vzniká např. též při náhlé změně poli56
ticko-mocenského systému, kterému se obyvatelstvo nestačí přizpůsobit, vyspět. Příkladem může být současná problematická snaha zavést
demokratický systém v Afganistanu a Iráku. Zkušenost ukazuje, že importované, vnucené demokratické principy zde nefungují.
▲o b s a h▲
2.4.3 Jazyková stránka
Jazyková stránka bývá zdrojem mnoha nesrovnalostí a potíží.
Vzhledem k ní je nejdůležitější ustanovení.
Ustanovení zákona
Ustanovení zákona je ve skutečnosti pravidlem pro jistou životní
situaci a akci. Toto pravidlo má obecně tvar „Jestliže je splněna podmínka P, pak následuje akce A“. Podmínka může být jednoduchá nebo
složená z řady dílčích podmínek. Podmínka nemusí být explicitně vyjádřena, je-li dostatečně zřejmá ze souvislosti. Významy všech jazykových označení použitých v podmínkách a v akcích musí být explicitně
definovány pomocí definic, nejsou-li všeobecně nebo ze souvislosti
dostatečně zřejmé. Pro lepší srozumitelnost mohou být do odstavců zařazeny komentáře obsahující i příklady, které mají za úkol pouze zlepšit
srozumitelnost, ale nemají normativní platnost. Celkově se tedy
v odstavcích mohou vyskytnout tyto útvary:
 pravidla obsahující podmínky a akce,
 definice,
 komentáře a příklady.

 Pravidlo může být dvojí:
 příkaz nebo zákaz … odpovídá povinnosti,
 svolení či povolení … odpovídá právu.
 Požadavky na formulaci pravidla:
 musí dovolovat jednoznačný výklad,
 musí zahrnovat explicitně či implicitně vyjádřené kritérium dovolující následně posoudit, zda pravidlo bylo či nebylo splněno,
57
 musí být adresné, tj. nositel zahrnuté akce musí být dostatečně
vyznačen,
 podmínka musí být formulována tak, aby bylo zjistitelné, zda je
či není splněna, a tím rozpoznána situace, kdy se má akce uvedená v pravidle aplikovat.
2.4.4 Všeobecná doporučení
1. Jednoznačnost musí splňovat každý standard sám o sobě, nikoliv
až v navazujícím výkladu mimo vlastní zákon. Ve výkladu mohou být jen informace usnadňující pochopení, jako příklady
apod. Výklad nemá nikdy obsahovat dodatečné definice použité
v pravidlech standardu. Jsou-li známé účel a cíle, pak je možné
formulovat ustanovení do větších podrobností, ale vždy jen
v rámci stanovených účelu a cílů.
2. Na zákon je třeba se dívat jako na druh společenské smlouvy, na
kterou se vztahuje obecné pravidlo, že druhá strana nesmí být
uvedena v omyl. Jinak řečeno, všechna ustanovení musí být
formulována co nejvíce zjevně. Neměla by tedy obsahovat málo
jasná ustanovení jako potenciální „chytáky“. V případě nejasností neváhat použít košatější formulaci nebo připojit komentář.
3. Použité formulace by měly být úsporné, ale nikdy na úkor jednoznačnosti, přesnosti a srozumitelnosti pro všechny adresáty,
pro které má být daný standard závazný. Je třeba se zvláště vyhýbat:
 složitým souvětím a logickým konstrukcím,
 víceúrovňovým negacím (např. místo „nechci nevidět“ použít raději „chci vidět“),
 kaskádním, vícenásobným odkazům, aj.
4. Před předáním pracovní verze standardu provést test jeho srozumitelnosti, kde se nabízejí minimálně tyto možnosti:

pomocí vhodných dobrovolníků vybraných s ohledem
na předpokládaný okruh uživatelů standardu,
58

překladem standardu do jiného jazyka (nejlépe do angličtiny) a případně zpětným překladem do výchozího jazyka a
srovnáním obou verzí.
Požadavky na vytvoření dobrého standardu jsou vysoké, o
čemž svědčí často nedostatečná úroveň zákonů. Přes všechna úskalí
zmíněná v posledních odstavcích zůstává největším problémem zajištění
nerozpornosti a jednoznačnosti, zvláště v rámci celé soustavy standardů-zákonů a samozřejmě jejich velkého a stále narůstajícího objemu. Proto jejich vytváření a modernizace se v budoucnu zřejmě neobejde bez rozsáhlého využití výpočetní techniky, metod formální logiky,
Booleovy algebry, sémantické strojové analýzy apod. To předpokládá
jistou formalizaci použitých formulací. Výše naznačená pravidla směřují mimo jiné i k tomuto cíli.
2.4.5 Ústava, soustava zákonů a demokracie
Nutnou podmínkou fungování demokratického systému
je všeobecná znalost zákona, a to tím spíše, že platí právní princip „neznalost zákona neomlouvá“. To předpokládá, aby zákon svým obsahem
i formou byl srozumitelný a použitelný pro každého občana, který se
má tímto zákonem řídit. Občan v každé životní situaci musí mít dostupné kritérium pro rozlišení toho, co mu zákon přikazuje či zakazuje, tj.
musí mít možnost vidět jasně vytyčenou hranici mezi právy svými a
právy ostatních, a jaké jsou jeho povinnosti. Pokud tomu tak není, pak
on sám i jeho okolí se pohybují jakoby „v minovém poli“. Pro všechny
občany je život v takovém prostředí plný nástrah a nejistot. Platí právo
silnějšího, což není znakem demokracie, a proto takový právní systém
sotva může být považován za demokratický.
Jednou z příčin nesplnění podmínky všeobecné znalosti zákona
je jeho příliš velký rozsah, který je do značné míry důsledkem právního
principu „Co není zakázáno, to je dovoleno“. Ve stejně nazvané kapitole bylo již ukázáno, jak tato na pohled velmi demokratická zásada může vést k velmi nedemokratickým důsledkům a také jak tomu čelit.
Z toho vychází i následující opatření: důsledně dodržovat hierarchické
uspořádání zákonů a zavedení takových úrovní, které by učinily soustavu právních norem zvládnutelnou i pro řadového občana. Jednou
59
takovou úrovní by měla být ústava. V ní by měly být zřetelně rozlišeny dva druhy ustanovení:
1. právní principy s absolutní, nepodmíněnou platností,
2. právní principy s relativní, podmíněnou platností.
Podmíněnou platností se zde rozumí podmíněnost podřízenými zákonnými normami (zákony). Podmíněnost vyšší úrovní -základním etickým kodexem platí vždy.
Ústava by měla mít dvě hlavní části:
1. část týkající se soužití občanů a vztahu „občan-státní moc“,
2. organizační a procesní řád orgánů státní moci.
Jako zbytečné se jeví zařazovat do ústavy bombastické proklamace
s líbivými a nedostatečně vymezenými pojmy. Z hlediska občana je
zvlášť nepostradatelná první část, i když větší prostor bývá vyhrazen druhé části.
▲o b s a h▲
2.4.6 Výchovný vliv zákonů
Zákony a ostatní podobné standardy lze považovat za mezníky
vytyčující hranice mezi právy různých subjektů. Každý člověk žijící na
Zemi musí respektovat skutečnost, že sdílí životní prostor i čas s jinými
lidmi. Z toho plyne nutnost rozlišovat mezi tím, co může, musí a nesmí. Nelze se spoléhat na to, že člověk se s touto rozlišovací schopností
již narodí. Je nutné respektovat fakt, že se tomu musí pracně učit, být
vychováván, a to již od útlého věku. Z kybernetického hlediska se člověk chová jako učící se systém, jak je popsán v kapitole 6.6 v příloze B.
Doplnit je třeba jen to, že fáze učení a pracovní fáze ve skutečném životě nejsou jednorázové záležitosti, ale že se průběžně opakují a prolínají. Jako hodnotící informace se uplatňují zejména reakce okolí a zákony. Vliv okolí na etickou výchovu a učení člověka je nesporně nesmírně významný. Na tomto místě se však zaměříme na vliv zákonů, který může být jak motivující k žádoucímu chování, tak naopak
demoralizující a devastující charakter a morálku lidí a celé společnosti.
Konkrétním výchovným nástrojem je trestní zákoník, pomocí kterého
60
stát dává občanům zprávu, za jak závažné považuje ty které trestné činy.
Trest (pozor: nezaměňovat s povinností nahradit poškozenému škodu) je
třeba chápat nikoliv jako pomstu či odplatu, ale jako signál občanům
s cílem odradit jak pachatele právě trestaného, tak pachatele potencionální od páchání podobných činů. Je třeba vzít v úvahu, že občané jsou
různého založení a mají k etice a zákonům různý vztah, jinak řečeno
mají jinou morálku. Pro zjednodušení budeme rozlišovat jen dva typy
občanů. Občan prvního typu dodržuje zákony i tehdy, nehrozí-li mu za
jejich nedodržování žádný postih. Například nekrade, nelže a nepodvádí
proto, že se to nesluší a že to odporuje zákonům i jeho zásadám. Občan
druhého typu používá při rozhodování jiné kritérium: „Mohu být při
činu chycen? A jaký trest mne v tom případě čeká?“ Je-li malá pravděpodobnost, že bude přistižen a potrestán, pak je to pro něho signálem, že
tento čin může provést. Z toho lze vyvodit tyto závěry:
Občana prvního typu je možné učit a vychovávat seznamováním
se zákony, apelováním na morálku, diskusí a přesvědčováním. Občana
druhého typu je možné přimět k dodržování zákonů jedině důsledným
uplatňováním postihů v případě jejich nedodržování. Jakékoliv jiné způsoby jsou neúčinné, a proto zbytečné. Díváme-li se na takového člověka jako na učící se systém, pak je důležité splnit alespoň tři podmínky:
a) aby pravděpodobnost dopadení a potrestání hraničila s jistotou,
b) aby doba mezi zlým skutkem a potrestáním byla co nejkratší,
c) aby trest pocítil jako významné zhoršení svých životních podmínek, třeba až na hranici holé existence. Vězení pro takového člověka musí být místem, kam by se nerad vrátil, nikoliv přijatelným způsobem existence, nebo dokonce příjemnější alternativou
než žít na svobodě.
Pokud tyto podmínky nejsou splněny, pak zákony nemají výchovný, ale naopak demoralizující efekt. V hromadném měřítku vedou
k rozmachu trestní činnosti, nikoliv k jejímu snižování. Ve skutečnosti
se ve společnosti nejedná o takto striktně vymezené typy občanů. Každý
normální občan má v sobě něco z obou typů, avšak v různém zastoupení. Z toho důvodu etická výchova již od útlého věku a seznamování se
zákony by měla být průběžnou a cílevědomou činností každého člověka
61
i celé společnosti. Každý člověk by „měl na sobě pracovat“ a k tomu by
měla společnost všemožně přispívat jak školní výchovou, tak svými
mediálními prostředky a prostřednictvím zákonů, a to na všech úrovních – zákonodárné, soudní i výkonné. Pokud tomu tak není, pak jakékoliv rozhořčování se nad rostoucí trestnou činnosti a špatnou morálkou
zní falešně.
Každá ze tří složek státní moci má z hlediska výchovy svůj nepostradatelný úkol:
 Moc zákonodárná: produkovat zákony, podle kterých by občan
mohl být nejen trestán, ale i vychováván, tj. zákony poskytující
občanovi jasné kritérium pro rozlišení a zjištění svých práv a
povinností.
 Moc soudní: pohotově odsuzovat nezákonné činy a zajistit, aby
doba mezi odsuzujícím rozhodnutím nezákonné činnosti a jejím
potrestáním byla co nejkratší.
 Moc výkonná: zajistit, aby trest nemohl být nikým chápán jako
přijatelná životní alternativa, tj. aby neztratil svůj odrazující účinek od další nezákonné činnosti.
2.4.7 Stanovování práv a povinností
Víme, že právo je nárok lidského subjektu uznaný nebo přiznaný společností či státní mocí. Obojí tedy vychází z lidského subjektu.
Povinnost lidského subjektu vychází z vnějšku, ze společenských vztahů či státní moci, které stanovují, co člověk musí či nesmí. Tzv. morální
právo a morální povinnost, přestože mohou být vnímány jako soukromá záležitost lidského subjektu, jsou rovněž formovány společenskými
vztahy.
Otázka zní: na základě jakých pravidel společnost přiznává práva a
stanovuje povinnosti?
 U stanovování povinností je základní, obecné pravidlo jednoduché. Jak již bylo uvedeno, povinnosti musí být v souhrnu stanoveny tak, aby byl podložen souhrn všech práv přiznaných
ostatním
právním
subjektům.
Jakákoliv
změna
v rovině práv může proto vyvolat změnu v rovině povinností.
 U přiznávání práv by základním, obecným pravidlem měla být
spravedlnost vůči všem subjektům, kterých se dané právo týká,
62
neboť stanovení práva znamená vytýčení hranice mezi právy
různých subjektů. Navíc by se nikdy nemělo stát, že jeden a tentýž předmět je pro stejný subjekt zařazen současně jak mezi práva, tak mezi povinnosti, neboť se jedná se logický spor, kdy výsledkem je vždy povinnost.
▲o b s a h▲
2.5 Demokracie a společnost
Není cílem podat na tomto místě jednoznačnou a přesnou definici pojmu „demokracie“. Vzhledem k její mnohotvárnosti a historickému vývoji to ani není možné. Podle zkušeností však demokracie nemůže fungovat, pokud nezahrnuje tyto tři složky:
1. formální znaky demokracie (volební právo atd.),
2. humanitní principy, a v neposlední řadě
3. jistou morální vyspělost a připravenost obyvatelstva.
Obvyklé vymezení pojmu demokracie[24] nebo základních demokratických principů[25] je většinou zaměřeno spíše na formální znaky demokracie týkající se politického uspořádání, práv občana vůči státu atd.,
přičemž stranou zůstává skutečný humanitní obsah a chování občana s
jeho způsobem myšlení.
Základní formální znaky demokratického systému jsou zejména tyto:
1. ústava,
2. svobodné a poctivé (fair) volby,
3. volební právo,
4. svoboda projevu,
5. svoboda tisku a přístup k alternativním informačním zdrojům,
6. svoboda shromažďování,
7. rovnost před zákonem a souzení podle práva
Splnění těchto znaků samo o sobě není zárukou dobrého fungování
demokratického systému. Je třeba upozornit, že "demokratický" v dnešním slova smyslu nemusí současně znamenat "humanistický". Podle
dostupných pramenů se v charakteristice demokratických systémů nerozlišují humanistické a pseudohumanistické principy. Realita je proto
63
taková, že "demokratický" často znamená "pseudohumanistický". V
současné době akutního ohrožení demokratických zemí islamizací to
má závažné důsledky, neboť pseudohumanismus způsobuje ochrnutí
imunitního systému a schopnosti uhájit svoji existenci (viz kap.
4.2 Šance na úspěch sebeobrany).
Demokracie v pojetí této knihy je založena na základním humanistickém principu, tj. na optimalizaci poměru altruismu a egoismu při
jakékoliv lidské činnosti, což znamená minimalizaci zla plynoucího z
této činnosti.
Demokracie není "zlaté tele", kterému bychom se měli nesmyslně
klanět. Demokracie není samoúčelná, sloužící jen vládnoucí garnituře.
Účelem demokracie je být nositelem humanistických principů. Jestliže
demokracie splňuje jen formální znaky a nezahrnuje humanistické principy, zejména dostatečné sebezáchovné prostředky, jedná se o pseudodemokracii, která je zneužitelná nejrůznějším a nejhrůznějším způsobem. Vztah demokracie a jejího humanitního obsahu lze přirovnat k
"cédéčku", kde CD-nosič odpovídá formálním znakům demokracie a
zaznamenaná informace humanitnímu obsahu demokracie.
Analogicky – autoritativní vláda respektující humanistické principy
je lepší než nefunkční demokracie, jejíž demokratické principy paradoxně poskytují prostor silám anti humanistickým, které na této demokracii parazitují a mohou vést i k její záhubě. Pro občana je důležitější,
zda se společnost řídí výše uvedeným základním humanistickým principem, než to, zda „může do všeho mluvit“ a „svobodně se rozhodovat“
třeba na základě zmanipulovaných informací atd.
Pokud občané nejsou pro demokratický systém dostatečně vyspělí,
demokracie rovněž nefunguje. O tom se opakovaně přesvědčují vládcové mocností, kteří se snaží v nějaké zemi zavést demokracii tím, že vojenskou silou svrhnou nedemokratickou vládu a pomohou nastolit jinou,
která respektuje alespoň formální znaky demokratického systému. Jestliže se občanům, jejichž myšlení a jednání není demokratické, poskytnou náhle rozsáhlé demokratické svobody, je výsledkem často chaos, v
jehož důsledku se často dostanou k moci extrémně nedemokratické síly,
takže výsledek je právě opačný než zamýšlený.
Demokratizaci společnosti je nutno chápat jako dlouhodobý, pokud
možno řízený proces, kdy demokratických svobod přibývá postupně s
64
tím, jak probíhá výchova společnosti k demokratickému způsobu chování, a to všemi prostředky, včetně zákonů (viz kap. Výchovný vliv
zákonů). V závislosti na výchozím stavu může tento proces trvat i několik generací. Během této doby pochopitelně existují i nedemokratické
způsoby vládnutí. Toho ovšem mohou využívat populisté vystupující
jako praví demokraté, kteří plynulý proces demokratizace svým jednáním narušují, případně ho i zvrátí.
Nebýt února 1948 mohl plynulý proces demokratizace v Československu proběhnout po druhé světové válce, protože poměrně krátké válečné období nestačilo v obyvatelstvu zničit demokratické návyky
získané v době první republiky. Čtyřicetileté období totality však chování obyvatelstva zásadně změnilo. Náhlé zhroucení komunistického
systému v listopadu 1989 a nabytí formálních demokratických svobod
zastihlo obyvatelstvo pro demokracii nepřipravené, morálně zdevastované. Nepřipraven byl i disent, který neměl připraven žádný plán morální obnovy společnosti. Bohužel otázka důležitosti výchovy obyvatelstva k demokracii nebyla po listopadu vůbec nastolena. V ostatních postkomunistických zemích tomu nebylo jinak. Morální obnova národa se
vyskytla pravděpodobně jen jednou jako druhý bod programu jedné
vlády v Polsku, která však neměla dlouhého trvání. Správné by bylo,
aby tento bod byl prvním, nejdůležitějším bodem programu každé vlády
až do dnešních dnů. Zdevastovaná morálka obyvatelstva byla pravděpodobně jednou z hlavních příčin i pochybného výsledku privatizace. Maximalizace zisku, jako základ morálky Václava Klause, napáchala nesmírné škody. Ještě větší škody však napáchala morálka Václava
Havla založená na sebe záhubném pseudohumanismu.
▲o b s a h▲
2.5.1 Svoboda a výchova k demokracii
Slovo „svoboda“ je rovněž jedno ze slov, které lahodí lidskému
sluchu, pro které existuje mnoho definic [26], a je zneužíváno mocensky i
ideologicky. Jak již bylo dříve uvedeno, v právním státě svoboda znamená možnost volby alternativ jednání v rámci práva, přičemž práva
jednoho subjektu končí tam, kde začínají práva jiného subjektu. Jinak
řečeno, každý má sice svobodu svého jednání, ale jen potud, pokud tím
neomezuje práva někoho jiného, rozumí se nikoho z žijících ani z ještě
65
nenarozených. Svobodu člověka omezuje též řada dalších faktorů, mezi
nimi odpovědnost za důsledky svých (nevynucených) rozhodnutí a činů.
Jednoznačným a konečným kritériem nejsou „děravé“ a z principu nutně neúplné zákony, na které rozsáhle odkazuje Listina základních práv a
svobod, ale zákony korigované nadřazeným standardem, za který zde
považujeme Základní etický kodex (kap. 2.2.6).
Již bylo zdůrazněno, že člověk se s demokratickým myšlením
nerodí, ale toto mu musí být vštípeno výchovou. Ta musí zahrnovat
vzdělávání občanů jak v dovednostech a znalostech, tak
v oblastech jako jsou soudnost, moudrost a zodpovědnost, což dále
zahrnuje:
1. znalost a ochotu dodržovat pravidla základního etického kodexu;
2. výchovu ke kritickému myšlení (viz kap. 6.5 Vědecká pracovní
metoda);
3. schopnost rozlišovat, co člověk může, musí a co nesmí, ani
když mu nehrozí žádné sankce;
4. vědomí, že má nejen práva, ale i povinnosti, které mají před právy přednost. (Kdyby lidé neměli žádné povinnosti, nemohl by
mít nikdo ani žádná práva, neboť by nebylo nikoho, kdo by měl
povinnost mu tato práva naplnit. Příroda tuto povinnost nemá.);
5. zásadně odmítat parazitismus, tj. žití na úkor jiného, např. tak, že
člověk využívá svých práv a není ochoten plnit své povinnosti;
6. základní právní minimum především v oblasti občanského práva, aby občan znal předem meze svého jednání a mohl být
uplatňován právní princip „neznalost (těchto mezí) před zákonem neomlouvá“.
Otázkou je, od jakého věku člověka je možné a vhodné s výchovou
k demokracii začít. Odpověď je jednoduchá: od nejútlejšího věku, ale
vždy úměrně věku. Zcela určitě již od věku, když dítě je schopné rozlišovat, co může a co nesmí. Výchova k demokracii by měla být součástí
učebních osnov již od základního stupně vzdělání a ve vhodné formě i
v mateřských školách. Jestliže se nezačne včas, může vyrůst člověk,
který se automaticky domnívá, že může všechno a nemusí nic; člověk se
sklonem k parasitismu bez pocitu zodpovědnosti; člověk pro demokra66
tický systém nevhodný, jehož jednání lze ovlivňovat jen represivně. Toto je samozřejmě extrém. Ve skutečnosti se tento typ chování vyskytuje s různou intenzitou. Vyskytuje se zejména tam, kde proces učení podle kap. 6.6 byl něčím narušen. To může být např. v těchto
případech:
 děti, zvl. dobře situovaných, resp. tzv. „opičích“ rodičů, kteří
dovolí dítěti všechno, splní každé jeho přání a nepožadují nic;
 děti rozvedených rodičů, o jejichž přízeň rodiče soupeří, a tím je
kazí;
 děti, ale i dospělí státem chráněných etnik a jiných společenských skupin.
Smutnou roli v tomto směru hraje zákon zaručující mladistvým do
jistého věku beztrestnost, aniž přenáší trest na zodpovědnou dospělou
osobu, např. na rodiče, přes které by i na ně část trestu dopadla. Rodiče
by navíc byli motivováni vychovávat děti k větší zodpovědnosti. (Nejsou ojedinělé případy, kdy rodiče posílají děti krást, protože vědí, že
děti jsou beztrestné.) Podobně jsou problematické či škodlivé zákony
omezující rodiče a pedagogy trestat děti. Velmi diskutabilní je v tomto
směru tzv. Listina základních práv a svobod, která svým jednostranným
důrazem kladeným na práva jako by potlačovala v lidech pocit povinnosti a zodpovědnosti. Odpovídající „Listina základních lidských povinností“ zatím neexistuje. Listina základních práv a svobod se vyznačuje rozsáhlou ignorancí vazby a vzájemného vztahu práv a povinností a
rozsáhlou preferencí práv před povinnostmi (povinnosti prakticky nezahrnuje). Na dovršení zla je tento dokument učiněn součástí Ústavy (Ústavního pořádku), přičemž nejsou důsledně označeny právní principy,
které jsou proto často zaměňovány s právními normami platnými bez
dalších podmínek (viz kap. 2.3.2).
Jestliže má platit pro občany zásada „neznalost zákona neomlouvá“, musí být zajištěna jeho dobrá znalost. Jistěže nelze požadovat,
aby každý občan znal všechny zákony, což nedovede ani žádný právník,
ale měl by mít dobrou znalost alespoň Občanského zákoníku. To klade
jisté požadavky, jak na občana, tak na zákonodárce a systém výchovy.
Konkrétně to znamená především toto:
67
 Formulace alespoň Občanského zákoníku musí být taková, aby
byla srozumitelná a použitelná pro občany alespoň se základním vzděláním, aniž by museli využívat právníka.
 Občanský zákoník by měl být dostupný všem občanům.
 Občané by měli být vedeni již od útlého věku ke znalosti alespoň
občanského zákoníku v rozsahu přiměřeném věku, jak již bylo
uvedeno.
Nejsou-li tyto předpoklady splněny, pak státní systém lze sotva
považovat za demokratický, neboť je založen na stejné vlastnosti, na
které jsou založeny systémy totalitní či iracionálně autoritativní, tj. podřízení občanů permanentní závislosti na státní moci. Nezná-li totiž občan předem dovolené hranice svého chování, pak je velká pravděpodobnost, že je překročí a bude za to stíhán, respektive jeho činností budou narušována práva jiných subjektů. Rostoucí trend trestné činnosti znamená, že společnost jako celek je spíše na cestě odklonu od demokracie než na cestě k demokracii. Tento trend bude pravděpodobně
dále pokračovat. Jakmile společnost přestane pečovat o výchovu občanů
k demokratickému myšlení od útlého dětství, z dětí vyrostou dospělí,
kteří budou svoji absenci demokratického myšlení předávat dalšímu
pokolení atd.
▲o b s a h▲
Shrneme-li, nedostatečná občanská znalost zákona a nedostatečná výchova občanů k demokratickému chování má na obyvatelstvo
jako celek dvojí nežádoucí dopad: na jedné straně je to manipulovatelnost ze strany orgánů státní moci a na druhé straně strádání v důsledku
nežádoucího chování spoluobčanů s nedostatečnými demokratickými
zásadami a návyky. Otázkou je, jak z tohoto začarovaného kruhu ven.
Nabízejí se následující možnosti, přičemž nutno respektovat fakt, že
cesta k nápravě bude dlouhá, i kdyby konkrétní opatření byla důsledná.
1. Důsledně uplatňovat princip rovnosti občanů před zákonem.
Žádné etnikum ani jiná společenská skupina včetně národnostních menšin nesmí mít dojem, že je zvýhodňována. Na politiky,
soudce, policii apod. nesmí být vyvíjen žádný nátlak ani zahraniční, ani vnitrostátní, směřující opačným směrem. Pokud ano,
68
2.
3.
4.
5.
pak takový nátlak mít možnost bez jakýchkoliv sankcí ignorovat. V tomto duchu usměrnit též aktivity různých organizací zahraničních i tuzemských, tvářících se jako ochránci lidských
práv, přičemž jsou ve skutečnosti falešnými ochránci lidských
práv (FOLP), chránící spíše poškozovatele než poškozované a
pro výchovu obyvatelstva k demokracii jsou pohromou.
Současnou Listinu základních lidských práv a svobod přepracovat tak, aby zahrnovala i povinnosti a tyto byly s právy vyvážené. Nebo vypracovat též Listinu základních lidských povinností,
a té přisoudit alespoň takovou důležitost a podporu, jakou má
Listina základních lidských práv a svobod.
Revidovat a aktualizovat celý systém ochrany lidských práv tak,
aby byl respektován současný stav společnosti a vývojové trendy.
Vypracovat a realizovat projekt týkající se výchovy občanů k
demokracii. Významnou roli by zde měla hrát média, zvl. televize a rozhlas. Důležitou součástí tohoto projektu by měla být
školní výchova.
V zákonech, soudnictví i vězeňství respektovat skutečnost, že
existuje nemalá část obyvatelstva, která je k výchově a demokratickým zásadám hluchá a netečná a kterou lze přinutit
k dodržování demokratických zásad jen represivními opatřeními.
(Jak se praví v jedné zlidovělé pohádce: „na někoho platí dobré
slovo, na jiného jen obušek“.) Tato část obyvatelstva se pohybuje na hranici toho, co jim okolní společnost ještě dovolí a co již
nikoliv. Protože se často jedná o méně majetné nebo nemajetné
občany, materiální postih většinou nelze použít a jako jediný
prostředek zůstává vězení. Protože by měla platit zásada,
že trest musí přijít vždy a co nejdříve po spáchání nežádoucího
skutku, musí být kapacita soudů i věznic dostatečná, určovaná
jen potřebou, nikoliv omezenými finančními prostředky, „zvednutým ukazováčkem“ FOLPů domácích či zahraničních apod.
Vězení v těchto případech by nemělo být chápáno jen jako trest
podle Trestního zákona, ale především jako ochrana ostatních
občanů před nežádoucí činnost problémových spoluobčanů. Jak
bylo dříve uvedeno (kap. 2.3.5 Některé možnosti řešení) toto
69
nelze považovat za „volitelnou“ funkci státu, ale za jeho povinnost plynoucí z toho, že občan mu předal část svých přirozených, sebeobranných funkcí.
6. Jestliže pro fungování demokratického systému je demokratický
způsob chování u občanů žádoucí, pak zcela nezbytný je u pracovníků státního aparátu, především však těch, kteří zákony tvoří, tj. poslanců a senátorů. Ti jsou voleni z řadových občanů, a
proto jejich morální profil do značné míry kopíruje profil celé
společnosti. Aby jimi vytvářené zákonné normy odpovídaly
demokratickému systému a měly současně výchovný vliv na
obyvatelstvo, měli by zákonodárci být na vyšší úrovni demokratického myšlení než řadoví občané. Výchova k demokratickému
myšlení by tedy měla začít u zákonodárců a potažmo též u pracovníků výkonné i soudní moci. V případě zákonodárců by to
mohlo fungovat například tak, že potenciální poslanečtí kandidáti by měli možnost projít speciálním kurzem, který by v
nich upevnil demokratické myšlení a kromě toho je vybavil
též základními znalostmi, které jako poslanci by měli mít,
aby mohli vykonávat svoje funkce kvalifikovaně a zodpovědně. V případě volených zástupců by patrně byl problém stanovit toto jako povinnost. Jistě by však bylo možné a motivující výrazně rozlišovat např. plat poslance podle toho, zda má pro
svoji funkci potřebnou „atestaci“, či nikoliv. V civilním životě
tedy nic nového.
7. Zastavme se u výchovy k soudnosti a moudrosti, neboť toto
přímo souvisí s volebním právem, jako jedním ze základních deklarovaných vlastností demokratického systému. Otázka je, na
základě čeho a jak se voliči rozhodují. Za tím účelem nakrátko
odbočíme. V současné konzumní společnosti se mohutně rozvíjí disciplína zvaná psychologie prodeje. Speciální psychologové
studují a vymýšlejí do velkých podrobností metody, jak nejlépe
přimět potenciálního zákazníka, aby koupil nabízené služby či
zboží. Zarážející jsou statistické údaje založené údajně na dlouhodobých, celosvětových zkušenostech prodejců, podle kterého
se přesvědčování zákazníka pomocí argumentů a faktů uplatní
na celkovém úspěchu jen asi 7mi procenty. Ostatních 93 pro70
cent úspěchu se dosáhne způsobem jednání, mluvení a vystupování a ovlivňováním zákazníka jinými prostředky. Na
ně prodejce se jedná o „umění“, chytrost či vychytralost. Na
straně zákazníka to však svědčí o nedostatku soudnosti a moudrosti hraničící někdy s hloupostí. Jak to souvisí demokratickými
volbami? No přece stejný člověk, který takto kupuje např. prací
prostředky, jde k volební urně. Ještě konkrétněji, předvolební
agitace se často provádí způsobem velmi podobným reklamě na
prací prostředky. Kvalita rozhodování občana je v obou případech v podstatě stejná, charakterizovaná nedostatkem kritického
myšlení. Nežádoucím průvodním jevem je rovněž to, že lidé často přikládají daleko větší váhu tomu, „kdo něco říká“ než „ co
říká“, neboť toto je bezesporu pohodlnější, než se zatěžovat kritickým myšlením. Systematická výchova ke kritickému myšlení by tedy měla být neodmyslitelná od výchovy občanů k
demokracii.
Celkově:
Jestli se má společnost demokratizovat, pak výchova k demokracii
je bodem klíčovým. Formální znaky demokracie obyvatelstvo
k demokratickému myšlení nevychovají. Populistické zdůrazňování
práv občana a téměř mlčení o jeho povinnostech vede nakonec ve společnosti k mnoha problémům a nepořádkům, které občané snášejí jen do
jisté míry. Tudy pak často vede cesta k diktatuře či totalitě. Cesta
k ozdravění společnosti vede od výchovy občana přes zákonodárce k zákonům a odtud přes celý státní aparát zpět k občanovi. Nezastupitelnou a klíčovou roli zde hrají média. Neprosadí-li se zde systematická propagace nových myšlenek, společnost se stěží bude vyvíjet
k lepšímu a bude dále upadat.
▲o b s a h▲
71
2.6 Lidská práva a pseudohumanismus
2.6.1 Ochránci lidských práv a pseudohumanisté –
FOLPové
Ochránci lidských práv jsou součástí rozvětvené světové struktury, kde na nejvyšší úrovni je Rada OSN pro lidská práva. Na úrovni
EU[27] je celá řada orgánů, které jsou zjednodušeně vyjádřené ve výše odkazovaném článku. Obecné zásady Evropské unie[28] týkající se
ochránců lidských práv předpokládají, že „prvořadou odpovědnost za
prosazování a ochranu lidských práv nesou jednotlivé státy“.
Pojmům humanita, humanismus je věnována kap. 2.1.4, kde je vymezen jejich význam v kontextu této knihy, který je v souladu s jejich
obecným chápáním. Na tomto místě si všimneme tzv. pseudohumanismu. Ten je výstižně charakterizován v encyklopedii[29] Wikipedie, odtud
si dovolíme následující citaci:
(začátek citace)
„Pseudohumanismus je většinou pejorativní označení pro deklarovanou ochranu lidských práv. Pojem „pseudohumanista“ je používán
pro politiky, úředníky a aktivisty, kteří jsou obviňováni, že „bojem za
lidská práva“ odvádějí pozornost od podstaty problému, zviditelňují se a
sledují vlastní zájmy. Slovo se také velmi často vyskytuje v internetových diskusích. Mluvčí mezi pseudohumanismus řadí například:
1.
2.
3.
4.
5.
politickou korektnost,
multikulturalismus,
pozitivní diskriminaci menšin,
apriorní obviňování většiny z rasismu,
válečné akce proti cizím státům pod záminkou „vývozu svobody
a demokracie“ (viz též humanitární bombardování),
6. liberalizaci drog.
(konec citace)
V této knize jsou pro pseudohumanisty používány též názvy
„FOLP“ nebo foneticky lepší „FOLPA“ a „FOLPové“, což jsou počá72
teční písmena z názvu falešní ochránci lidských práv. (Možný anglický
překlad je „Two-faced Humen Rights Watch“.) Falešný humanismus, tj.
pseudohumanismus znamená, že pod zdánlivě humanistickými zásadami FOLPové ve skutečnosti významně podporují ty, kteří lidská práva
ignorují a pošlapávají. Tím podporují nežádoucí vývoj společnosti počínaje křivým jednáním mezi občany a trestní činností i zločinností konče. Vážným důsledkem je též to, že pseudohumanistické chování vlád
mobilizuje různé radikály a psychopaty k uchopení spravedlnosti do
svých rukou, což může mít katastrofální následky. Příkladem může být
i nedávný případ norského masového vraha Brejvika. Na vině není jen
Brejvik, ale též ti, kdož způsobili nenormálnost předcházející situace,
která je pro lidi typu Brejvik úrodným humusem. Společnou příčinou
všech nežádoucích důsledků plynoucích z pseudohumanismu je narušení optimálního poměru mezi egoismem a altruismem. Folpové
mají bohužel oporu v mnoha mezinárodních dokumentech pronikajících až do ústav jednotlivých států.
2.6.2 Nejdůležitější dokumenty o lidských právech (LP)
1. Mezinárodní listina práv, jejíž nejdůležitější součástí je „Všeobecná deklarace lidských práv [30], přijatá v OSN v roce 1948, jako nezávazný dokument. Ten byl v prosinci 1966 převeden do
formy závazného mezinárodního dokumentu s názvem Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. (Viz též O všeobecné deklaraci lidských práv[31])
2. Evropské nástroje na ochranu lidských práv
3. O dodržování těchto dokumentů se stará rozsáhlý aparát úředníků, výborů a dalších orgánů, z nichž nejdůležitější je Evropský
soud pro lidská práva. Ten soudí podle Evropské úmluvy o lidských právech[32]
4. Listina základních práv a svobod ČR[33], která je odvozena od
Evropské úmluvy o lidských právech. Nebyla zahrnuta přímo do
Ústavy ČR, protože nesplňovala některé ústavní podmínky. Problém byl "vyřešen" tím, že se stala součástí tzv. ústavního po-
73
řádku České republiky, což však má na český právní systém
prakticky stejný dopad.
▲o b s a h▲
2.6.3 Kontroverzní důsledky systému ochrany lidských
práv
Jejich společným jmenovatelem je příliš velký altruismus, který
podle PBM (viz obr. 1) znamená příliš velký podíl zla, který hrozí přerůst až v absolutní zlo ZLO/A, tj. vlastní záhubu. To je však v příkrém
rozporu se základními biologickými principy, protože podstatou humanistického chování je naopak tyto principy plně respektovat. Jak ukážeme dále, tento nežádoucí stav je způsoben především nesprávnou interpretací základního dokumentu o lidských právech „Všeobecné deklarace lidských práv“, konkrétně ignorováním článku 30, který by měl být
pojistkou proti zneužití deklarovaných práv.
Uvědomme si, že výchozí dokument o lidských právech byl vytvořen v roce 1948, tedy v době, kdy hrůzy nedávné války silně ovlivňovaly myšlení a jednání lidí a kdy dominoval poválečný entusiasmus s heslem „již nikdy více“. Bylo to rovněž období po norimberském procesu
s válečnými zločinci (1945 -1946). Hlavní příčina těchto hrůz byla
spatřována v intoleranci hlavních aktérů ke všemu, co nebylo
v souladu s nacionalistickou a rasovou ideologií německého národa. Ve srovnání s dneškem je důležité to, že doba vzniku „Deklarace“
se ještě nevyznačovala akutní hrozbou islamizace. Přirozeným důsledkem válečných hrůz bylo „překmitnutí“ do opačného extrému, tj.
k neúměrně velké toleranci, a podcenění důsledků tohoto obratu na
sebezáchovu společnosti. Konkrétním důsledkem pak byly formulace v
„Deklaraci“ s velkým důrazem kladeným na toleranci všeho druhu,
přičemž byly méně zdůrazněné obranné mechanismy, které měly zabránit zneužití velkoryse deklarovaných práv a svobod. Zakonzervování
„Deklarace“ vzniklé v poválečné době lze považovat za konkrétní příklad nerespektování relativní platnosti standardů lidského chování ve
smyslu kap. 2.4.2. Z původně dobře myšleného dokumentu se stalo
dogma, které čím dál méně reflektuje aktuální společenské poměry, a
74
jehož účinek čím dál více směřuje proti humanitnímu vývoji, jehož je
nejen brzdou, ale může být i jeho hrobařem. Z hlediska dogmatičnosti
je zde jistá podobnost s islámem, ale s tím podstatným rozdílem, že zatímco islám v sobě zakonzervoval velmi účinné prvky sebezáchovné,
v „Deklaraci“ jsou zakonzervovány prvky sebe-záhubné, jejichž účinek
je dále umocněn tendenčním výkladem. Jsme svědky celosvětové iracionální sebe-záhubné psychózy, která se podobá hromadnému vrhání se
velryb na pevninu, kde hynou. Nelze též nevidět, že rozsáhlý aparát
ochrany lidských práv v současné podobě skýtá dobrou obživu velkému
počtu vlivných lidí.
Vnucují se následující otázky:
1. Dala by se vyhrát II. světová válka, kdyby v tu dobu již existovala „Deklarace“ a západní spojenci by se jí řídili tak, jak se jí
řídí dnes v době akutního ohrožení islámem?
2. Lze se ubránit totální islamizaci a zániku západní civilizace, jestliže se její představitelé bude i nadále řídit její rigidní a deformovanou interpretací jako dosud?
Z dnešního pohledu se pojetí lidských práv jeví jako utopie. Deklarovaná práva jsou nejen občany, ale i lidsko-právními organizacemi
chápána jako ničím neomezené zákonné normy, nikoliv jako právní
principy. Až na výjimky nejsou v „Deklaraci“ zmíněny povinnosti a již
vůbec není explicitně respektován fakt, že k naplnění jakéhokoliv práva
kohokoliv je zapotřebí někoho, kdo má povinnost toto právo naplnit. Tím se takto deklarovaná práva stávají bombasticky deklarovanou,
nebezpečnou utopií. Utopičnost „Deklarace“ by měla být považována za
doloženou dosavadním vývojem za více než půl století od jejího vzniku.
Stačí si porovnat cíle formulované v preambuli „Deklarace" se současným stavem, aby se zjistilo, že těchto cílů nebylo ani zdaleka dosaženo
a že ani pokračující trend nesměřuje k jejich dosažení. To by mělo být
dostatečným důvodem alespoň k prošetření, zda se nejedná o zásadní,
systémovou chybu v současném pojetí lidských práv a zda již není čas
k revizi postojů a názorů více než padesát roků starých. Možná by stačilo jen důsledně aplikovat i článek 30 „Deklarace“, který má sloužit jako
pojistka proti zneužití deklarovaných práv a svobod.
75
Hlavní kontroverzní důsledky nesprávné interpretace „Deklarace“:
1. Přílišná tolerance k trestní činnosti a z toho plynoucí neřešitelné
problémy s tzv. nepřizpůsobivými občany a trestnou činností
vůbec.
2. Přílišná tolerance k politickým tlakům směřujícím momentálně
k zániku celé naší civilizace, tj. k islamizaci.
3. Paralyzování imunitního, sebezáchovného systému společnosti.
Tím jsou ve skutečnosti porušována nejzákladnější lidská práva
daná člověku Přírodou (či Bohem), plynoucí z principu sebezáchovy a principu auto reprodukčního. Jak bylo řečeno, tyto principy by měly být ve skutečnosti nadřazeny všem standardům vytvořeným člověkem, tedy i „Deklaraci“.
Přílišná tolerance k trestní činnosti (Příklady podle Listiny základních práv a svobod ČR)
Příklad
Podle Čl. 2 odst. (3) „Každý muže činit, co není zákonem zakázáno,
a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“.
Vzhledem k tomu, že zákony jsou nutně „děravé“, tj. zdaleka
nemohou podchytit všechny možné životní situace, poskytuje tento článek široké možnosti nejrůznější trestní činnosti mající za následek poškozování spoluobčanů i státu. Konkrétní případy jsou téměř na denním
pořádku. Jedná se o celou škálu takových činů od drobných podvodů až
po mnohamiliardové škody. Pachatelé se obvykle hájí tím, že žádný
zákon neporušili a většinou jsou právně nepostižitelní. Smutnou roli zde
často hrají právníci, kteří se svými znalostmi dovedou nejlépe hledat „díry v zákonech“ a trestní činnosti tak napomáhají. Tento článek
by mohl fungovat za předpokladu, že existuje Základní etický kodex,
který by zamezoval trestné činnosti i v případech, které nejsou zákonem
ošetřeny. (Více v kap. kap. 2.3.4)
Uvedený příklad vyplývá z dokumentů o lidských právech přímo.
Kromě toho je mnoho dalších, nepřímých faktorů plynoucích z těchto
dokumentů, které se uplatňují v průběhu vyšetřování, soudu i výkonu
76
trestu. Výsledkem toho je, že trestná činnost je na vzestupu, neboť se
pachatelům vyplácí. Je jim dovoleno páchat trestnou činnost
s minimálním rizikem postihu. Všechny tyto příčiny mají svůj původ
především v nesprávné interpretaci dokumentů LP, což vytváří celkově
příznivé klima pro kriminalitu. Na vině je zřejmě jednostranné zdůrazňováni lidských práv a mlčení o lidských povinnostech. Žádné obdobné
dokumenty o základních lidských povinnostech neexistují, tím méně
instituce, které by jejich dodržování hlídaly, podobně jako je hlídáno
dodržování základních lidských práv. Tím je v lidech vytvářena falešná
představa o svobodě, která je obecně chápána tak, že „člověk může
(téměř) všechno“ a „nemusí (téměř) nic“. Těsná vazba mezi právy a
povinnostmi byla v této knize zmíněna již na několika místech, např.
v kap. 2.4.9 – Stanovování práv a povinností a kap. 2.5.3. Svoboda a
výchova k demokracii.
Přílišná tolerance k tlakům směřujícím k likvidaci vlastní existence
Jde o naléhavý problém dnešní doby, která se vyznačuje rychlou islamizací neislámských států, především patřících k tzv. západní
civilizaci, tedy států Evropské unie a dalších. (Viz též kap. 3)
Příklady z „Deklarace“:
Článek 2
„1. Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto
deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.“
Korán uznává jen jedno náboženství – islám. Korán nejen dovoluje, ale přikazuje muslimům bojovat za rozšíření islámu na všechen
svět, podřízení všech států právu šaría pomocí džihádu a převést všechny lidi na jediné náboženství – islám, a to všemi možnými prostředky
včetně genocidy „nevěřících“. Muslimové svobodu náboženství široce využívají, ale absolutně ji neuznávají.
Článek 18
„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto
právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož
77
i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s
jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“
Odstoupení od islámu je podle práva šaría trestáno smrtí. Za
odstoupení se nepovažuje jen výslovné odstoupení, ale třeba jen neplnění povinností předepsaných Koránem. O svobodě projevovat své
náboženství vypovídá tzv. „Omarova smlouva“ (viz kap. 5, příloha A),
která sice vznikla před mnoha staletími, ale vznikla na základě Koránu,
který je doslovně platný dodnes. Dokladem je např. dnešní nezávidění
hodné postavení křesťanů a Židů a ostatních „nevěřících“ v zemích pod
islámským právem šaría.
Článek 19
„Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“
Hrubé porušování tohoto práva v zemích pod islámským právem
šaría je patrné z textu u předchozích článků.
Článek 26
„Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhat k
vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a
všemi skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti
Spojených národů pro zachování míru.“
Z textu k předchozím článkům plyne, že v nesnášenlivosti a nepřátelství ke všem skupinám nevyznávajícím islám jde tento do krajnosti,
tj. až ke genocidě.
Článek 29
„odst. 2. Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo
zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno
spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.“
Tento odstavec v první části vymezuje, jaká omezení práv a svobod
lze zákonem stanovit, ve druhé části pak stanovuje, čeho se mají zákony
týkat. Článek však nestanovuje jasně povinnost takové zákony mít a
78
pomocí nich zajistit uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních atd. To dovoluje zneužití tohoto odstavce např. tím, že takové
ustanovení nebude vůbec uzákoněno. Tento nedostatek není jednoznačně řešen ani následujícím odstavcem 3. Proto by tento článek měl
být aktualizován.
„odst. 3. Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v
rozporu s cíli a zásadami Spojených národů.“
Článek 30
„Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost
nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv
nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.“
Jinak řečeno, deklarovaná práva a svobody nesmí být kýmkoliv
zneužita k porušování těchto práv a svobod jiných. To prakticky
znamená, že deklarovaná práva a svobody neplatí pro ty, kteří tato
lidská práva a svobody vzhledem k jiným sami porušují nebo se
k tomu třeba jen připravují.
Tento článek by měl být spolehlivou pojistkou proti zneužívání
deklarovaných práv kýmkoliv tak, že by využití tohoto práva třeba jen
„směřovalo“ k potlačení jakýchkoliv deklarovaných práv někoho jiného. Bohužel tomu tak není. Z nepochopitelných důvodů je tento článek
všeobecně ignorován, což má a bude mít na společnost závažné důsledky. Chybí totiž jasné stanovení akce v případě, že někdo uvedenou
podmínku nesplní. Dnes může kdokoliv ignorovat práva deklarovaná
jinému subjektu a ten má jedinou možnost obrátit se na soud (Evropský
soud pro lidská práva). Přitom poškozovatel může poškozovat a třeba i
ohrožovat jiné nerušeně dál. Nejsou ani využívány precedenty jako
zákaz propagace nacismu a komunismu a zákaz zločinů proti lidskosti,
zvláště pak genocidy.
Závěr kapitoly 2.6.3
Z hlediska aktuálnosti a závažnosti se kontroverzní důsledky současného systému ochrany lidských práv týkají především přílišné tolerance k tlakům směřujícím k likvidaci vlastní existence islamizací.
Podstata problému spočívá v tom, že svoboda náboženského vyznání je
přiznávána i systému formálně sice náboženskému, který však je
79
z hlediska obsahu a cílů též agresivní politickou ideologií. Tomuto problému je věnována samostatná kapitola 3 Islamizace. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že islám, který svým učením i praxí vychází přísně
z Koránu a práva šaría, porušuje celou řadu článků deklarace. Jsou to
zejména články: 2 - odst. (1), 3, 4, 5, 6, 7, 16 - odst. (1), 18, 19, 20,
26 - odst. (1,2), 29, 30 a rovněž články 10, 21, 28.
Článek 30 „Deklarace“ bohužel nevyjadřuje odepření práv subjektu
využívat těch práv, která sám porušuje, dostatečně explicitně, přestože
toto je bezesporu jeho smyslem i podle anglického originálu.
Výše uvedené příklady vycházejí z Všeobecné deklarace lidských práv. Ta sice není závazná, ale všechny další i závazné dokumenty z ní vycházejí, a nikdo si nedovolí učinit mimo půdu OSN tak zásadní
a nezbytnou změnu, jako je změna klasifikace islámu z náboženství na
politickou ideologii, i když jejím jasně deklarovaným cílem je genocida
neuvěřitelného rozsahu (viz kap. 3.7). Má-li dojít ke světové změně
názoru na islám, pak by se tak mělo stát na půdě OSN. Představitelé
islámských států (OIC-Organizace islámské konference[34]) by měli být
vyzváni, aby se zasadili o zásadní změnu vztahu islámu k ostatnímu
světu, což znamená formálně i fakticky se vzdát džihádu a jeho cílů a
všeho, co podle „Úmluvy OSN o genocidě z r. 1948“ může být považováno za genocidu. To mimo jiné znamená rozsáhle revidovat a změnit
islámské právo šaría a výchozí dokumenty Korán a Sunnu. Dokud tak
neučiní, neměl by islám požívat ochrany jako náboženství podle "Deklarace", a měl by být překvalifikován z náboženství na agresivní politický systém stejného druhu jako nacismus a komunismus. Z hlediska
dopadu na lidstvo je úplně jedno, jestliže někdo usiluje o světovou nadvládu a porobení celých národů ve jménu své rasy, politické ideologie
nebo svých svatých náboženských idejí. Islám svým otevřeným propagováním a přikazováním genocid nemuslimského obyvatelstva celého
světa zastiňuje nacismus i komunismus. Islám jde v tomto směru do
krajnosti, neboť má boj proti těmto právům, včetně genocidy jinověrců
ve svém programu zakotveném ve svých svatých knihách.
▲o b s a h▲
80
2.6.4 Předehry společenských otřesů
Při analýze toho, co předcházelo před revolucemi, válkami a podobnými společenskými otřesy, by se muselo zjistit, že situace před každým
takovým otřesem zrála, tj. že existovaly jevy, které k revoluci či válce
téměř nevyhnutelně vedly. Vinu pak nenese jen ten, kdo první vystřelil,
ale i ten, kdo byl za vývoj předchozí situace odpovědný či spoluodpovědný.
Pozornost v tomto směru zasluhují například carský režim
v předrevolučním Rusku, situace v Itálii a v Německu v době rodícího
se fašismu, postoj mocností k mnichovskému diktátu, kdy představitelé
západních možností Chamberlain a Daladier definitivně odjistili
spoušť k druhé světové válce, a tím i k nástupu dlouhodobé komunistické poroby a devastace řady států. Všichni aktéři měli pro svá rozhodnutí náležitá zdůvodnění a přesvědčovali sebe i jiné, že v dané situaci
jednají správně, protože hrozící nebezpečí nechtěli vzít na vědomí a
neměli dost odvahy se hrozbě postavit. Rovněž mnozí obyvatelé jejich
zemí, ovlivněni propagandou, se svými představiteli bouřlivě souhlasili.
Jistěže podobným situacím nelze zcela zabránit. Jedinou obranou snad
je, aby všichni, kdo jsou odpovědni za vývoj politické situace, neustále
extrapolovali situaci směrem do budoucna, tj. předvídali a snažili se
odhadnout, zda v lůně současných rozhodnutí není zárodek budoucí
katastrofy či jinak nežádoucího vývoje. Účinek jejich rozhodnutí není
často patrný bezprostředně, ale projeví se až po nějaké době, kdy je již
nelze odvrátit, a politici sami jsou již „v propadlišti dějin“.
Ne příliš dávná historie by měla být dostatečným varováním, že agresora nelze zastavit žádnými ústupky, „appeasementem“, „nevměšováním se,“, „politickou korektností“, přehnaným humanismem apod. Čím
později je agresor zastaven, tím větší společenské otřesy a hrůzy následují. Vzorem prozíravosti a odvahy v takové situaci, což je bohužel i
současná situace, by měl být Winston Churchill na začátku II. světové
války. Nebýt jeho postoje, svět by dnes patrně byl pod nadvládou „tisícileté“ velkoněmecké říše.
▲o b s a h▲
81
2.7 Albert Einstein, náboženství a etika
Jméno Alberta Einsteina se často objevuje v seznamu významných
osobností spojovaných s náboženským pohledem na svět. Své názory
zveřejnil mj. ve dvou přednáškách [35] z let 1939 a 1944. Je pozoruhodné a nanejvýš potěšitelné, že postoje a závěry uvedené zde v této knize
se názorům Alberta Einsteina velmi podobají, ačkoliv vznikly zcela
nezávisle a bez znalosti zmíněných přednášek. Jediné, co je třeba učinit, je nalézt společný jazyk, neboť v důsledku nezávislého vzniku jsou
použity poněkud odlišné prostředky k vyjádření téhož.
Alberta Einsteina pochopitelně zajímal vztah vědy a náboženství.
Tvrdí, že věda a náboženství nemohou být v rozporu, pokud se budou
držet ve svých oblastech a nebudou si do svých kompetencí navzájem
zasahovat. Jako podmínku, kterou však musí náboženství splnit, je vzdát
se doktríny osobního (=zosobněného) Boha. Pokud tak neučiní, „nutně
ztratí svůj účinek na lidstvo včetně nevyčíslitelných škod pro pokrok
lidstva“. A dále: „Učitelé náboženství musí mít ve svém boji za etické
dobro odvahu vzdát se doktríny osobního Boha, musí mít tedy odvahu
vzdát se toho zdroje strachu a naděje, který vkládal v minulosti do rukou knězů tak velkou moc. Ve své činnosti se budou muset spoléhat na
ty síly, které jsou schopny pěstovat Dobro, Pravdu a Krásu v lidství samotném.“
Albert Einstein zde nerozlišuje mezi náboženstvím a filozofií, obojí zahrnuje do náboženství. Úkol náboženství bez zosobněného Boha vidí ve stanovení morálních zásad založených na člověku samém,
což je vlastně humanistický názor, na kterém je založena i tato kniha. O
úkolu náboženství konkrétně říká: „Kdyby se měl ten cíl vyjmout z jeho
náboženské formy, mohlo by se snad říci toto: svobodný a odpovědný
rozvoj jednotlivce, aby mohl umístit svou energii svobodně a rád do
služeb celého lidstva.“
O nezbytnosti výchovy člověka k tomuto postoji říká: „Co je …
funkcí vzdělávání a školy? Měly by pomoci mladému člověku vyrůst v
takovém duchu, že by pro něj byly tyto fundamentální principy jako
vzduch, který dýchá. Samotná výuka to nedokáže.“
Alespoň ještě jeden styčný bod zmíníme, a to je podíl rozumu na
celkovém uspořádání mezilidských vztahů a společnosti: “Čím dále
82
pokračuje duchovní vývoj lidstva, tím jistější se mi zdá, že cesta k
opravdové nábožnosti (rozuměj k humanitnímu postoji) nás nevede přes
strach ze života ani smrti ani přes slepou víru, ale přes úsilí po racionálním poznání.“ Touto narážkou se Einstein dotýká velmi aktuálních otázek:
1. Je racionalizace pro společnost užitečná, tj. zušlechťuje ji, či je
pro ni škodlivá?
2. Je lepší, vládne-li ve společnosti spíše rozum, nebo spíše emoce?
3. Co je snadnější: ovlivnit racionálně založenou společnost žádoucími emocemi, nebo v emocionálně založené společnosti utlumit
nežádoucí emoce rozumem?
Z posledního citátu lze soudit, že Einstein dává přednost racionálně založené společnosti. V současné době je tendence odsuzovat
racionalizaci společnosti jako takovou, tj. bez výjimek. Tyto tendence
mají často charakter vzpoury proti společnosti a jejímu nezadržitelnému
vývoji, ať už dobrému či špatnému. Lze tvrdit, že apriorní odsuzování
jakékoliv racionalizace není správné, právě tak jako preferování jakéhokoliv systému založeného na emocích, mezi které nutně patří i náboženská, národnostní a rasová nesnášenlivost. Z dějin dávných i nedávných lze soudit, že společnosti založené na rozumu jsou méně nebezpečné než společnosti založené na emocích, které jsou schopny napáchat daleko více zla. Vyjádříme-li myšlenku uvedenou v přednášce
Alberta Einsteina v pojmech používaných v této knize, pak základem
by měl být rozum založený na humanitní etice. Tím je současně dána
odpověď na všechny tři výše uvedené otázky.
▲o b s a h▲
2.8 Kapitalismus
Na tomto místě nás zajímá vztah kapitalistických zásad a principů vycházející z etiky kapitalismu ve srovnání s humanistickými
principy, na kterých je založena tato kniha. Etika hodnotí chování člověka z hlediska dobra a zla. Chování člověka v konkrétní společnosti je
83
ovlivňováno tím, co je v této společnosti považováno za dobro, a co za
zlo. Rozdíly mohou být značné. Zde je několik příkladů:
1. Co se rozumí humanitní etikou, která je základem této knihy, bylo vysvětleno v kap. 2.1.3.
2. Podle náboženské etiky židovsko-křesťanské i etiky islámské je
dobré to, „co slouží cti a slávě boží“. Skutečný, propastný rozdíl
mezi etikou židovsko-křesťanskou a islámskou je způsoben rozdílnou definicí Boha podle Bible, a Alláha podle Koránu.
3. Podle komunistické etiky je dobré to, „co slouží vítězství dělnické třídy“, což prakticky znamená „co slouží převzetí a udržení moci vrstvou politicky vyvolených, kteří mocensky ovládají
společnost“. Proklamovanou hybnou silou komunistické, resp.
socialistické společnosti je údajně „maximální uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb obyvatelstva.“
Skutečnou hybnou silou je udržení mocenských struktur.
4. Podle kapitalistické etiky je dobré to, co vede k dosahování maximálního zisku, přičemž maximalizace a růst zisku je hybnou
silou kapitalistického systému.
Humanistická etika, tak jak byla vymezena v této knize, vychází ze
základních předpokladů, že
1. hlavní hybnou silou vývoje společnosti je altruismus, a
2. existuje optimální míra altruismu závislá na existujících podmínkách; příliš malý altruismus preferuje vlastní existenci a
představuje sobectví a „odlidšťování“, příliš velký altruismus
způsobuje více zla než dobra a vlastní existenci zanedbává, což
může vést až k sebezáhubě.
Etika tzv. „pravého“ kapitalismu se vyznačuje příliš malým altruismem a krajním sobectvím, jak je přesvědčivě napsáno v článku Luboše
Záloma[36], podle kterého:
1. Morálka vedoucí ke svobodnější společnosti musí odmítat jakékoliv obětování.
2. Lidé si musejí být vědomi hodnoty vlastního života a ten pokládat za standard morálky. Morálním cílem člověka je jeho vlastní
štěstí, a všechny další hodnoty jsou prostředkem k jeho dosažení.
84
3. Aby člověk mohl vůbec nějaké hodnoty vytvářet a disponovat
jimi, musí být jediným oprávněným příjemcem užitku své vlastní produktivní činnosti. Naopak je nemorální a nepřijatelné, aby
člověk tento užitek obětoval, tedy vyměnil za užitek menší nebo
nulový, jen proto, že si to někdo jiný přeje.
4. Morální principy, které tvrdí, že nejvyšší hodnotou člověka je
jeho vlastní život, a nesmí tedy obětovat žádnou z hodnot, které
vedou k jeho štěstí, je veskrze sobecká, a jestliže lidé mají žít ve
svobodné společnosti, musejí morálku sobectví přijmout jako
dobrou.“
Zdá se neuvěřitelné, že tyto zásady jsou myšleny vážně. Nicméně
nemálo lidí považuje tyto zásady (třeba podvědomě) za správné a podle
nich se chová. Neuvěřitelný je též svérázný pohled na svobodu. Přestože
takto pojatá, krajně egoistická etika by měla zajišťovat maximální životaschopnost kapitalistických systémů, působí spíše sebe záhubně. Jak je
to možné? Popíšeme zde jednu z možných hypotéz.
Výše uvedené body vystihují etiku „pravého“ kapitalismu, tj. maximální zisk a vlastní prospěch bez zjevného účelu plynoucího z principů
sebezáchovy a zachování rodu. To znamená, že vytváření zisku zde zdaleka není motivováno snahou přežít a zajistit pokračování rodu, jak plyne ze základních biologických principů, ale je samoúčelným hromaděním kapitálu, slepou touhou po maximálním zisku a prospěchu, které je
často slepé i k případným rizikům ohrožujícím vlastní existenci. Příkladem může být prodej zbraní režimům, které je posléze použijí proti jejich dodavatelům nebo obcházení embarga na strategická zařízení
západními firmami v době studené války. V daném případě můžeme
považovat tuto slepotu, čili zaslepenost vidinou zisku, za „zbytnělý“,
zdegenerovaný pud sebezáchovy a pud zachování druhu, který nahrazuje původní sebezáchovnou funkci základních biologických principů opačnou, tedy sebe záhubnou, oslabující schopnost účinně bránit své
životní podmínky i svoji existenci. (Viz též kap. 3.8, bod 10)
Celkově lze kapitalismus přirovnat k neřízené jaderné reakci, při
které vzniká tzv. lavinový rozpad atomů vedoucí k explozi. Teprve když
se podařilo proces rozpadu vhodným způsobem zbrzdit, moderovat, a
tím jadernou reakci řídit, bylo možné jadernou energii využít ve prospěch člověka. K tomu ovšem bylo třeba poznat složité zákonitosti ja85
derné reakce. Analogicky, dokud se nepodaří opravdu poznat zákonitosti kapitalistického systému a nenajde se vhodný způsob řízení jeho obrovské dynamiky, bude docházet k „explozím“, společenským otřesům. Přes veškerou úctu k armádě ekonomů, včetně nositelů Nobelových cen, tyto zákonitosti dosud poznány nebyly. Navíc, zastánci „pravého“ kapitalismu jakoukoliv regulaci či řízení a zásahy státu odmítají.
Za tohoto stavu společenské otřesy ekonomického původu, které lze
přirovnat k explozím v důsledku neřízené jaderné reakce, jsou nevyhnutelné a společnost je zranitelná z ekonomických a dalších, s nimi
spojených příčin.
▲o b s a h▲
2.9 Sex, antikoncepce, interrupce
2.9.1 Sex
Vyjdeme ze základního etického kodexu (kap. 2.2.4, 2.2.6).
Návrh občanského etického kodexu vychází z židovského Desatera,
které považujeme za výsledek lidské zkušenosti za mnoho předchozích
generací. Sexu je věnováno šesté přikázání Desatera „Nezesmilníš“.
Toto přikázání bezesporu vychází z biologického principu autoreprodukce. V návrhu občanského etického kodexu je šesté přikázání
přeformulováno jako zásada takto: „Sex je druhý největší dar Přírody
určený především k zachování lidského rodu a také k potěšení a k dosahování tělesné a duševní harmonie, ale nikdy k páchání zla.“ Tato formulace vyjadřuje i názor odborníků dnešní doby, že úlohu sexu nelze odvozovat jen z principu zachování druhu, ale z obou principů jako
celku, neboť duševní harmonie a potěšení jsou člověkem vnímány jako
dobro, a to vyplývá z obou principů. Zlo často spojované se sexem je
zejména hrubost, vulgárnost, násilí a zotročování jiného.
Podle toho antikoncepce ani homosexualita nejsou zcela vyloučeny,
pokud to nesměřuje k potlačení principu zachování druhu. Podle statistik však v zemích západní civilizace je tento druhý princip široce ignorován, o čem svědčí skutečnost, že tato společnost vymírá. Podle náboženského konceptu je to trest boží za smilstvo. Podle humanistického
principu je to výzva společnosti, aby plození a výchově dětí byla při86
znána podstatně větší důležitost a priorita, zvláště při rozdělování HDP,
postavením matek v právním systému a celkovým uspořádáním společnosti.
2.9.2 Antikoncepce a interrupce
Z předchozího plyne, že antikoncepci nelze apriorně zavrhovat.
Je však důvod antikoncepci alespoň omezovat, jestliže je tím ohrožen
biologický princip auto-reprodukce. V případě ohrožení druhu nemohou lidé učinit rozhodnutí o tom, zda antikoncepce je dobro či zlo, aniž
by brali v potaz existující porodnost a plodnost. Z obr. 1 (PBM) plyne,
že ohrožení druhu znamená přiblížení se absolutnímu zlu. Vždy jsou
případy, kdy použití antikoncepce je mimo diskusi: zdravotní stav rodičů a dítěte, nevhodné životní podmínky pro zdárné vychování nového
člena rodu apod. Každý rodič ví, že vychovat dítě znamená slevit mnoho ze svého pohodlí a obecně též ze své životní úrovně. Je to investice
do budoucnosti, která se rodičům částečně vrátí ve stáří buď přímo tím,
že je děti podporují nebo častěji nepřímo v podobě penze. Mít děti znamená v každém případě velký altruistický počin rodičů, z kterého má
prospěch celá společnost. Děti znamenají pro rodiče tím větší zátěž,
čím jsou jejich existenční podmínky horší. Zdálo by se tedy, že čím
jsou rodiče majetnější, tím mají více dětí. Zevšeobecněno – že v zemích
bohatších bude porodnost a plodnost větší než v zemích chudších. Statistiky však dokazují, že v průměru je tomu právě naopak. V současné
době je situace již tak vážná, že lidský rod v zemích s vyšší životní
úrovní vymírá.
Není pochyb o tom, že svůj podíl viny na tom má i antikoncepce a
nepřiměřený egoismus, jako typický atribut dnešní doby. Jakkoliv je
antikoncepce jako taková pro lidi přínosem, neměla by se stát nástrojem
egoismu s přílišným zdůrazňováním přínosu pro sebe. Zodpovědnost
za současný demografický stav a trend spočívá především na majetnějších vrstvách obyvatelstva a rovněž na státu, který nevytváří vhodné
podmínky pro výchovu pokračovatelů rodu. Nejedná se samozřejmě jen
o hmotnou podporu v mateřství, ale o celkový přístup společnosti
k ženám-matkám. Institut mateřství by měl být v očích veřejnosti hodnocen podstatně výše, úměrně tomu, co pro společnost znamená. Hmotné i morální ohodnocení ženy by v případě mateřství mělo být tak velké,
87
aby stačilo kompenzovat ztrátu jejího společenského postavení a hmotného ohodnocení v důsledku mateřství. Problém jistě nastává, jestliže se
jedná též o potomstvo společenských vrstev, které se stává pro společnost neúnosnou zátěží.
O interrupci platí většina z toho, co platí pro antikoncepci. Navíc je
zde jeden velmi problematický moment, a to že interrupce vždy znamená zabití člověka, i když tento většinou nikoho neohrožuje. Tak jako
zabití člověka vůbec je v jistých případech dovolené, tak i interrupce by
měla podléhat podobným, přísným kritériím. Rozhodně nelze souhlasit
s názorem mnoha žen, že „jedině žena má právo rozhodnout o tom, zda
chce či nechce dítě donosit“. Jakmile je člověk zplozen, stává se potenciálním pokračovatelem rodu, a jako takový není jeho existence
jen záležitostí jeho biologických rodičů, ale záležitostí celé společnosti
zastupované zde státem. Jestliže jednou ze základních povinností státu
je pečovat o pokračování populace (kterou často plní nedostatečně), pak
musí mít i právo spolurozhodovat o tom, zda lze či nelze plod zbavit
života. Regulace interrupcí musí nutně vychovávat potenciální rodiče
k větší zodpovědnosti a naopak.
▲o b s a h▲
2.10 Homosexualita
Homosexualita se vyskytuje v lidské populaci od nepaměti.
V dřívějších dobách byla společností více či méně potlačována a trestána. Např. podle islámského práva šaría je dodnes trestána i smrtí. Za
nacismu byla homosexualita rovněž tvrdě potírána. V dnešní době jsme
svědky opačného extrému. Existuje podezření, že podobně jako
v několika jiných případech, je současná reakce na homosexualitu motivována snahou zaujímat postoj právě opačný, než jaký zaujímali nacisté, a to bez ohledu na to, zda tento postoj má či nemá i nějaké racionální
jádro. Dnešní reakce společnosti na homosexualitu zaujímá prostor od
trestu smrti až po snahu postavit homosexualitu na roveň heterosexualitě. V této knize tyto postoje dále prověříme.
Opět se obrátíme k základním biologickým principům a základnímu
etickému kodexu. Nelze popřít, že homosexuálové prožívají podobné
uspokojení ze sexu jako heterosexuálové. Podle návrhu občanského
88
etického kodexu a modernizované formulace šestého přikázání Desatera má odpovídající zásada tři části: především k zachování lidského
rodu a také k potěšení a k dosahování tělesné a duševní harmonie, ale
nikdy k páchání zla.“ Homosexuálové (a lesbičky) tedy mají oporu v druhé části, pokud ji využívají „k dosahování tělesné a duševní
harmonie a potěšení“, a pokud ji nespojují „s hrubostí, vulgárností a
násilím“. Z podstaty však ji nemohou využívat „pro zachování lidského rodu“. To je hlavní důvod, proč je třeba chápat homosexualitu jako
biologickou anomálii, nikoliv jako alternativu srovnatelnou
s heterosexualitou.
Je třeba zmínit ještě spojení homosexuality s pácháním zla. Je
známo, že mezi homosexuály je obecně nápadně vyšší zločinnost a
množství trestných činů, včetně vražd a drog. Dalším jevem jsou pochody homosexuálů[37] na veřejnosti s provokujícím projevováním svého odlišného sexuálního zaměření. Jakkoliv lze tolerovat jejich odlišnou
sexualitu, pokud to považují za svoji soukromou záležitost, nelze tolerovat popsané nežádoucí jevy. Rovněž by neměly být tolerovány jejich
požadavky snažící se postavit vztah dvou homosexuálů na roveň manželství a již vůbec nepovolovat, aby homosexuálové vychovávali děti.
Děti jsou přece velice vnímavé na prostředí; a to, co kolem sebe vidí a
v čem vyrůstají, mají sklon považovat za normální. Je zde tedy větší
pravděpodobnost, že v dospělosti z nich budou opět homosexuálové. Svazek dvou homosexuálů či lesbiček by se měl nazývat jinak než
manželství. Rovněž by neměla být dovolena jakákoliv propagace homosexuality a její předkládání veřejnosti včetně dětí jako moderního,
normálního trendu ve společnosti.
2.11 Eutanázie
Eutanázie je aktuálním problémem, ke kterému je ze strany zákonodárců zaujímán většinou negativní postoj. Odpůrci eutanázie ve
skutečnosti neuznávají právo na život, protože ho mění na povinnost
žít, a to žít třeba i v krutých podmínkách a bolestech, bez jakékoliv naděje na zlepšení. To je dokladem toho, že lidé, kteří toto schvalují, se
snad nikdy nedostali kvůli nesnesitelné fysické bolesti „na dno“. Každý, kdo se tam někdy dostal, ví, že k překonání tohoto stavu mu významně pomohla naděje, že se jedná pouze o stav přechodný, a že tyto
89
bolesti pominou. Ale co ti nešťastní lidé, kteří tuto naději nemají?
Zatím je řeč pouze o lidech, kteří trpí, a přitom jsou při vědomí a
mohou sami za sebe rozhodovat. Jsou však ještě horší případy, kdy lidé
jen trpí a již nejsou schopni se bránit. Pak vznikne pro jejich bližní nesnadný úkol provést toto rozhodnutí za ně. Zdá se, že právě v těchto
případech je velká možnost zneužití eutanázie k vraždám, a odtud pramení nechuť k eutanázii vůbec. Pokud by se odpůrci eutanázie dovedli
vžít do pozice trpících, jistě by se i v těchto případech dala stanovit a
dozorovat taková pravidla, která by připouštěla výjimky a téměř vylučovala zneužití. To, že se tak neděje, je důsledkem přetrvávající iracionální motivace a pseudohumanismu ve společnosti, což nemá nic společného nejen s rozumem, ale ani s citem a humanismem. Za vznešenými ideály se skrývá zcela obyčejná pohodlnost a bezcitnost. Argument, že nelze zcela vyloučit zneužití eutanázie, je pokrytecký, neboť
taková jistota se v mezilidských vztazích snad nedá zaručit nikde, a společnost je přesto nucena se s tím smířit.
Pokusme se podívat na problém eutanázie z pohledu etiky
v kontextu této knihy. Vycházíme z předpokladu, že nejvýše postaveným etickým kritériem jsou dva základní biologické principy. Z těch by
měl vycházet základní etický kodex, jako východisko pro všechna další
pravidla chování člověka ve společnosti. Zjistíme, že ani z jednoho základního biologického principu nelze obecně vyvodit povinnost jedince
žít. Je zřejmé, že druhý princip je v těchto případech zcela mimo diskusi. V případě principu sebezáchovy je to o něco složitější. Odmítáme
názor, že “Bůh dal člověku život a seslal člověka na Zem, a proto jen
Bůh může člověka života zbavit.“ Nutno přiznat, že tuto zásadu formuloval člověk, tudíž tato formulace je produktem lidského vědomí. Člověk navíc autorství připisuje Bohu, o kterém předpokládá, že existuje,
ale nic o něm neví. Všechno, „co o něm ví“, si vymyslel. Tuto zásadu
tedy nemůžeme považovat z hlediska eutanázie za směrodatnou. Ze
základních biologických principů však můžeme vyvodit, že všechny
živé organismy preferují příjemné a příznivé vnější podmínky před
nepříjemnými a nepříznivými. To lze vyvodit např. z tendence přemisťování se do míst s příznivějšími životnímu podmínkami, jejich fyzickou i psychickou kondicí, ochotou a schopností se rozmnožovat apod.
Stručně řečeno, příjemné a příznivé podmínky lze považovat z hlediska
90
živého organismu včetně člověka za dobro a naopak nepříznivé a nepříjemné podmínky za zlo. Jestliže uznáváme právo člověka na život,
pak současně vylučujeme jeho povinnost žít. Nikdo jiný, než jedinec
zakoušející bolesti nemůže rozhodnout, zda je ochoten tyto bolesti nadále snášet či nikoliv. Pokud by tak někdo činil, upíral by mu jeho garantované právo na život. Jestliže tedy uznáváme, že člověk má ne povinnost, ale právo žít, pak mu musíme přiznat i právo zemřít. Paušální
zákaz eutanázie je kruté řešení na úkor trpících. Kromě toho je zde dvojaký, jakoby schizofrenní přístup k eutanázii a potratům.
2.12 Sebevražda
Je zřejmé, že problém eutanázie z vlastního rozhodnutí je velmi
podobný problému sebevraždy. I v případě sebevraždy nutno přiznat
člověku právo zemřít, jestliže se domnívá, že tím unikne
ní, s kterým se nechce smířit. Nelze mu však přiznat právo sebevraždou
přesunout své utrpení nebo problémy na někoho jiného, např. nechat
nezajištěnou rodinu, přesunout své dluhy na někoho jiného apod. Pro
posouzení, zda je či není konkrétní sebevražda opodstatněná, by tedy
bylo třeba brát v úvahu celkové zlo vztažené nejen na člověka, který zlu
unikl, ale i lidí v jeho okolí, kterým se zlo zvětšilo.
▲o b s a h▲
2.13 Trest smrti
Trest smrti je jedním z nejrozpornějších společenských problémů.
Odpůrci trestu smrti, často z řad FOLPů, argumentují tím, že hrozba
trestu smrti nemá odrazující účinek. Dalším argumentem odpůrců je
názor, že člověk život nedal, tak ho nemůže ani vzít. V podtextu je, že
život daroval Bůh, takže jedině Bůh může život vzít, tedy argument
náboženský, hlásaný i těmi, kdo v Boha nevěří. Těžko říct, z čeho tento
široce zakořeněný názor vychází. Jak uvidíme, ze základních biologických principů se dá vyvodit názor právě opačný.
Absolutní zrušení trestu smrti se stalo módní záležitostí a je prezentováno jako výdobytek moderní společnosti a její cesty směrem
k humanitě. Oběti vražd nejsou brány v úvahu. Zcela určitě zde hraje
91
roli zneužívání trestu smrti pro politické odpůrce v dobách dávných,
nedávných a někde i v současné době. Pak je tu nevratnost smrti a nebezpečí popravy nevinného.
Trest smrti je možné chápat dvojím způsobem:
1. jako odplatu s příchutí, nebo bez příchuti pomsty,
2. jako ochranu společnosti před zvláště nebezpečnou trestnou činností.
První případ je patrně ten, který je dnes předmětem tažení různých aktivistů proti trestu smrti a tzv. ochránců lidských práv. To je
patrně též důvod, proč druhý případ zůstává neprávem opomíjen, přestože právě ten je podstatný. Podstatný proto, že vychází ze sebezáchovného principu všeho živého. Jestliže člověk má nezadatelné právo na
život a vlastní bezpečnost, a tudíž právo na účinnou sebeobranu, a jestliže stát si přisvojil část tohoto práva, pak musí mít kromě povinnosti
zajistit bezpečnost svých občanů též právo použít podle svého uvážení
prostředky potřebné ke splnění své povinnosti vůči občanovi (viz kap.
2.3, obr. 5). Oběť vraždy nikdo nevzkřísí, ale povinností státu je učinit
taková opatření, která by pachateli zabránila vraždu opakovat. Záleží na
jeho podmínkách, zda si může dovolit vrahy doživotně izolovat tak, aby
z této izolace nemohli uniknout, a přitom zůstala možnost tuto izolaci
ukončit, pokud by se dodatečně ukázalo, že šlo o justiční omyl. S technikou analýzy DNA však riziko justičního omylu je téměř (!) vyloučeno. V budoucnu se možná vyskytnou i jiné možnosti plnící stejnou
funkci, např. zmrazování, které by bylo jistě humánnější než držet živého člověka doživotně v izolaci, nebo změnit DNA vraha tak, aby již
nebyl společensky nebezpečný. Dokud tomu tak nebude, měl by
být „trest smrti“ respektován a uznáván. Označení „trest“ by se však
mělo nějak vhodně změnit, neboť o trest se ve skutečnosti nejedná.
▲o b s a h▲
92
3 Islamizace
3.1 Národnostní menšiny-hosté
Motto (Ezopova bajka „Dva psi“):
Březí fena uprosila psa, aby jí půjčil svůj pelech na slehnutí. Když
se ani po delší době fena neměla se štěňaty k odchodu, pes se domáhal
svého práva. Se zlou se však potázal, neboť fena mu odsekla: „cožpak
nevidíš, kolik je nás teď proti tobě?“
Nějak podobně je to s menšinami. Aby se většinové společnosti
nestalo to, co psovi v té bajce, měla by si zajistit, že svoji většinovou
pozici ani po delší době neztratí. Takto mu velí základní biologické
principy. Pokud tak neučiní, jedná proti Přírodě, a ta mu může odepřít
možnost existence. V praxi se to však stěží podaří, pokud např. množství nově příchozích není dostatečně regulováno nebo když porodnost
národnostní menšiny výrazně převyšuje porodnost většinové společnosti. Proto by většinová společnost měla zavčas učinit potřebná opatření k
tomu, aby zůstala dominující společností v roli hostitele i v případě, že
by se stala menšinou. Z uvedených důvodů budeme nadále používat
termíny „hostitelé“ a „hosté“ místo „menšiny“ a „většiny“. Mimo jiné
by měla platit tato pravidla:
1. Hostitel by měl pečlivě vážit, komu přiznat státní občanství. Mělo by to být jen v těch případech, kdy žadatel je schopen a ochoten být integrován do společnosti hostitele, což mj. znamená povinnost přijmout za svou její kulturu, zvyklosti a jazyk a podřizovat se jeho zákonům. To nevylučuje zachování si též své kultury, zvyků a jazyka.
2. Dětem narozeným v hostitelské zemi a rodinným příslušníkům
neudělovat státní občanství automaticky podle místa narození,
ale ponechat původní občanství rodičů. Vyžadovat závazek rodičů, resp. matky, že budou dítě vychovávat podle požadavků integrace do hostitelské společnosti. Pokud tento požadavek nebu93
dou rodiče plnit, mít možnost jim státní příslušnost odejmout. S
hlediska státního občanství pohlížet na děti jako na nové imigranty, tj. přidělovat jim státní občanství individuálně, nejlépe až
po dovršení věku dospělosti a splnění imigračních podmínek.
3. Příslušníky národnostních menšin bez státní příslušnosti hostitelské země mít možnost kdykoliv vyhostit.
3.2 Migrace
Zaměřujeme se na migraci mezinárodní, kterou se rozumí změna trvalého pobytu osob za hranicemi státu. Z množství problémů spojených s migrací se zde zaměřujeme na problémy cílových zemí migrace vzniklé větším množstvím imigrantů. S tím souvisí též problematika
národnostních a jiných menšin, tj. hostů vzniklých migrací v cílových
zemích. Hlavní otázka zní, jak velké množství imigrantů si cílová země
může dovolit. Odpověď je jednoduchá: jen tolik, aby tím neohrozila
vlastní existenci, demografické složení obyvatelstva a vlastní kulturní
prostředí. Nejsou-li tyto podmínky splněny, pak se jedná ze strany hostitelské země o těžké provinění proti základním biologickým principům,
tj. principu sebezáchovy a principu zachování druhu, což je proti Přírodě, a proto je nebezpečné i neetické. Plnou zodpovědnost za tento stav
mají politici cílové země, kteří tento stav dopustili, nikoliv imigranti,
kteří se rovněž řídí uvedenými biologickými principy, a tudíž se chovají
přirozeně. Na ose BIO-ALT (obr. 1) to znamená, že altruismus cílové
země se dostal nebezpečně blízko sebe-záhubnému extrému ALT, tedy
absolutnímu altruismu.
Aktuální otázkou je, zda Evropě a později celému světu nehrozí tzv.
islamizace, tj. podřízení islámskému právu šaría, za což bojovat je muslimům dokonce přikázáno Koránem, a v islámském právu šaría pevně
zakotveno jako povinnost každého boje schopného muslima. Podle
oficiálního pramene Demografické charakteristiky států[38] má Evropa
nejnižší čistou porodnost hmpp (tj. počet živě narozených dětí za jeden rok po odečtení úmrtnosti) a nejnižší plodnost (tj. průměrný počet
živě narozených dětí připadající na jednu ženu během jejího života.)
94
Mezi mírou přirozeného přírůstku (hmpp) zemí EU jako celku a islámských zemí je velký nepoměr. Provedení přesných odhadů naráží na
nedostatek spolehlivých statistických údajů, zvláště počtů muslimůimigrantů a jejich koeficientů hmpp. Tomu nasvědčují velké rozdíly v
odhadech doby, kdy má dojít k přechodu země pod islámské právo
šaría. Odhady se liší od velmi optimistických („o nic nejde, žádné nebezpečí nehrozí“), až po odhady velmi pesimistické, kapitulantské („islamizace je nevyhnutelná a nelze se jí ubránit“). Mezi pesimisty se řadí i
kancléřka Německa Angela Merkelová, která říká, že „ islamizace Německa je nevyhnutelná“. Vzkazuje občanům, „aby se připravili na proměnu své země vyvolanou imigrací“. Chtěla by po Němcích, „aby se
novým poměrům přizpůsobili“. Vůdkyně křesťanských demokratů říká,
že „Mešity se budou čím dál častěji stávat nedílnou součástí našich
měst“.
Uvádí se, že k udržení jedné kultury po více jak 25 roků musí být
plodnost vyšší než 2,11 dítěte na jednu ženu. Cokoliv menšího znamená
populační úpadek kultury. K obnově je údajně potřeba 80 až 100 roků.
Podle dostupných statistik je úhrnná plodnost celosvětově a v zemích
blízkého východu asi = 3, v EU = 1,4, v Rusku = 1,28, v Číně = 1,73, v
Indii = 2,73. S úbytkem původní populace bude ubývat i původní kultury. Úměrně tomu se bude zvyšovat i podíl mešit. Podle islámských
zdrojů bude počet muslimů v evropských státech převažovat během
několika desetiletí. S tím poroste i vliv islámského práva („šaría“),
zvyklostí a celkového prostředí a životních podmínek. Podle islámských
zvyklostí – jestliže polovina obyvatelstva se hlásí k islámu, pak země
přechází pod islámské právo šaría. Zkušenosti z jiných (různých) částí
světa ukazují, že již dávno před tím začnou nepokoje, poté občanské
války a zakončuje se islamizací.
Vývoj muslimské populace
Následující graf v obr. 9 znázorňuje růst počtu muslimů ve
vybraných státech EU za předpokladu, že další příliv muslimů bude
zastaven. Do grafu jsou zahrnuty jen země EU s největším procentem
95
muslimů. Číselné údaje po levé straně grafu vyznačují pásma, která jsou
vysvětlena v kap. 3.4.
Obr. 9 Růst počtu muslimů ve vybraných státech EU
96
Pro výpočet trendů podílu muslimů je zvolena hrubá míra přirozeného přírůstku hmpp [‰] pro muslimy =16, pro domácí populaci = 0. Počty obyvatel (tabulka vpravo dole) odpovídají asi roku 2010. V grafu se
předpokládá, že další příliv muslimů (imigrace) bude nulový, což ve
skutečnosti nebude platit. Nejvíce muslimů v evropských zemích je v
Albánii a Kosovu (téměř 100%), v Bosně a Hercegovině (29,2%) a
Rusku (13,4%).
Vzorec pro výpočet počtu obyvatel po n-letech:
Počet obyvatel po n-letech
= počáteční počet obyvatel x (1+hmpp/1000) n
(Hodnoty hmpp viz Demografické charakteristiky států.)
Dlouhodobý problém islamizace Evropy je podrobně popsán v
článku Fjordman, Eušifra podle Bat Ye'Or, Euarabská osa (!)[39]. Celosvětový problém islamizace je velice dobře popsán v článku BIG BEN
(Benjamin Kuras): Jak porazit politický islám[40], který čerpá z knihy
indického jaderného vědce Moorthy S. Muthuswamy "Defeating Political Islam". Pasáže o islámu a islamizaci v knize "Civilizace…“ s knihou Muthuswamyho, která je psána s velkým přehledem, nezávisle silně
rezonují.
▲o b s a h▲
3.3 Přehled islámu
Významné prameny týkající se islámu:
1. Ivan Hrbek (překlad), Korán, Odeon, Praha 1999, (není na internetu)
2. Základní lekce práva šaría 101-I[41],
3. Základní lekce práva šaría 101-II (dokončení)[42]
4. Gregory M. Davis, Úvod do islámu, část I[43],
5. Gregory M. Davis, Úvod do islámu, část II[44]
97
6. Clarence H. Wagner, Jr., Islám na pochodu[45]
7. Bývalá muslimka varuje Západ [46]
8. M. Kratochvíl, Transnacionální islám v Evropě[47] -Vývoj muslimských komunit v Evropě; fundovaná, alarmující studie
9. Spina, Spencer aj. Úvod do islamu I [48a] -Velmi dobré, obsažné
10. Spina, Spencer aj. Úvod do islamu II.pdf[48b]
11. Novotný, Islám v kostce[49] -Velmi dobré! Stručné, jasné, výstižné.
12. Wikipedie-právo šaría[50]
13. Luděk Frýbort: Co bychom měli vědět o islámu (1)[51], (2)[52],
(3)[53], (4)[54], (5)[55]… 5 článků napsaných vynikajícím způsobem
Islám pochází od Mohameda, který se narodil v roce 570 n. l. v
Mekce a zemřel r. 632 v Medíně. Své názory, o kterých tvrdil, že mu je
zjevil Alláh, šířil po celý svůj život jen orálně. Jeho zjevení jsou zapsána v Koránu. Ucelená písemná forma Koránu se datuje do roku 633.
Sunna, jako druhý závazný dokument pro muslimy, byla vytvořena asi
100 roků po jeho smrti. Korán byl formálně rozdělen do súr (oddílů)
složených z různého počtu veršů. Súry a verše jsou v Koránu číslovány
tak, že jsou odděleny dvojtečkou (příklad 2:256). Verše se týkají různých oblastí lidského života. Mnohé verše se týkají podobných nebo
stejných problémů, přičemž si navzájem často protiřečí. Islámskými
autoritami bylo stanoveno, že v případě rozporu platí to ustanovení,
které vzniklo později. Nešlo přitom jen o drobné rozdíly, ale rozdíly
zásadní, jak plyne např. ze tří ustanovení týkajících se náboženské tolerance. Původní, tolerantní ustanovení v súře 2:256 bylo nahrazeno krutě
netolerantní súrou 9:5 známou jako „verš meče“. Ten ve stručnosti přikazuje pouze tři možnosti, jak naložit s nevěřícími: zabít, nebo převést
na islám; pro Židy a křesťany povoluje Korán ještě třetí možnost ponechání na živu za cenu výkupného (džízja, což je obdoba výpalného) a
společenského ponížení. Že nejde jen o pouhé proklamace, je svět neustále přesvědčován teroristickými útoky často prováděnými sebevražednými útočníky. Ti jsou jednak pevně přesvědčeni, že jednají v souladu s
Koránem, tj. jedině správně, jednak jsou účinně motivováni příslibem
okamžitého vstupu do ráje oplývajícího všemi možnými tělesnými požitky s okamžitým odpuštěním špatných skutků. Nelze vyloučit ani pří98
pady, kdy muslim(-ka) volí tento čin proto, aby se vyhnul(-a) ještě
krutější smrti (např. ukamenováním).
Verš 4:74
Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí,
těm dáme odměnu nesmírnou.
Korán je prvním ze dvou základních pilířů islámského práva
šaría. Druhým pilířem je tzv. Sunna, což je “cesta” proroka Mohameda;
zahrnuje jeho učení, tradice a příklady ze života. Protože šaría vychází z
Koránu a Sunny, její dodržování není otázkou volby. Šaría je právní řád
nařízený Alláhem celému lidstvu. Porušit nebo odmítat její autoritu
znamená spáchat akt vzpoury proti Alláhovi a Alláh nařizuje zbožným
proti takovému chování bojovat (džihádem). Džihád je permanentní boj
vyznavačů islámu, který začal prakticky již po útěku Mohameda z
Mekky do Medíny a má trvat tak dlouho, dokud celý svět nebude pod
islámským právem šaría. Z předchozího je zřejmé, že koncept islámu je
diametrálně odlišný od demokratického a humanistického trendu západní kultury i konceptu této knihy. Jsou-li dostupné statistiky pravdivé a
zásadně se nezmění postoj společnosti k lidským právům a imigraci,
pak podle použitých pramenů je islamizace západní společnosti neodvratná. Konkrétně, je třeba s okamžitou platností zastavit jakýkoli příliv
muslimů do EU, a to jak imigrací, tak rozšiřováním EU o země s velkým podílem muslimů, např. Turecka. Další důležité informace týkající
se islámu jsou uvedeny v Příloze A.
▲o b s a h▲
3.4 Průběh islamizace
Bylo vypozorováno[72a], že růst počtu muslimů v jednotlivých
zemích je velmi podobný, a že průvodní jevy jsou do značné míry závislé především na poměrném počtu muslimů v zemi. Pro zjednodušení byl
tento vývoj rozdělen do několika pásem, které jsou v obr. 9 vyznačeny
po levé straně grafu. Význam těchto pásem je přibližně (!) tento:
99
0 … 2%
USA -- 0.6%, Austrálie -- 1.5%, Kanada -- 1.9%, Čína -- 1.8%, Itálie -1.5%, Norsko -- 1.8%
Když islámská populace je mezi 0 až 2% populace, jsou muslimové
většinou považováni za mírumilovnou menšinu a ne za hrozbu zbytku
společnosti.
2 … 5%
Dánsko -- 2%, Německo -- 3.7%, Velká Británie -- 2.7%, Španělsko -4%, Thajsko-- 4.6%
Začínají kázat a "najímat" z jiných etnických a protivládně zaměřených
minorit, často s rekrutováním z řad vězňů a pouličních gangů.
5 … 10%
Francie -- 8%, Filipíny -- 5%, Švédsko -- 5%, Švýcarsko-- 4.3%, Nizozemí -- 5.5%, Trinidad & Tobago -- 5.8%
Uplatňují příliš velkou moc v porovnání s velikostí jejich populace v
procentech. Například, vynucují si potraviny halal, tím vytvářejí pracovní místa v potravinářském průmyslu pro muslimy. Toto dále vyvíjí
tlak na supermarkety, aby nabízely halal sekci a vyhrožují, pokud se tak
nebude dít. Dožadují se soudů soudících podle islámského práva šaría,
atd.
10 … 20%
Guyana -- 10%, Indie -- 13.4%, Izrael -- 16%, Keňa -- 10%, Rusko -15%
Porušují práva, a tím dávají najevo, že si stěžují na svoje podmínky.
Každou nesouhlasnou akci ze strany domácího obyvatelstva považují za
provokaci, která zasluhuje odplatu. V Paříži už byla hořící auta. Jakákoliv obranná akce domácích uráží islám a vyvolává vzpoury a výhružky,
tak jako v Amsterdamu, kde se protestovalo proti vtipům na Mohameda
a filmům proti Islámu.
20 … 40%
Etiopie -- 32.8%
100
Když se dostanou na 20%, národ může očekávat vzpoury, džihádovské
skupinky, zabíjení, pálení křesťanských kostelů a židovských synagog.
40 … 60%
Čad -- 53.1%, Libanon -- 59.7%
Národy zažívají masakry, teroristické útoky a militantní stav.
60 … 80%
Albánie -- 70%, Malajsie -- 60.4%, Katar -- 77.5%, Súdán -- 70%
Národy prožívají persekuci ostatních nevěřících, tj. věřících jiné víry a
ateistů, včetně muslimů ne-konformistů., etnické čistky - genocidu, užívání práva šaría jako zbraně.
80 … 99%
Bangladéš -- 83%, Egypt -- 90%, Gaza -- 98.7%, Indonésie -- 86.1%,
Irán -- 98%, Irák -- 97%, Jordánsko -- 92%, Maroko -- 98.7%, Pákistán
-- 97%, Palestina -- 99%, Sýrie -- 90%, Tádžikistán -- 90%, Turecko -99.8%, United Arab Emirates -- 96%
Nad 80%
lze očekávat denní zastrašování a násilný džihád, etnické čistky řízené
vládou, genocidu, při čemž je snaha vyhnat všechny nevěřící psy a zavést 100 procentní populaci muslimů.
100%
Dojde k tzv. „Dar-el-salam“, což je islámský mír. Tedy alespoň rádoby
mír, protože jsou jediné školy a Korán je jediné slovo boží atd. K
opravdovému míru v těchto zemích nikdy nedojde, protože zde žijí nejradikálnější muslimové, kteří zastrašují a kážou nenávist, a kteří uspokojují svoji žízeň po krvi třeba zabíjením méně radikálních muslimů z
různých důvodů.
▲o b s a h▲
Díky zkušenostem z jiných zemí lze pomocí tohoto přehledu a grafu
na obr. 9 předpovědět, jaká bude v jisté zemi situace za několik roků.
Nutno respektovat fakt, že vyvíjet tlak na okolí úměrně vlastní síle a
101
uvádět protivníka v omyl je součástí taktiky džihádu. Strategický cíl je
ve všech pásmech stejný, a to podřídit právu šaría celý svět všemi možnými prostředky. Mnoho tzv. umírněných muslimů změní své chování
po přechodu do vyššího pásma, a to buď na základě radikalizace vlastního přesvědčení a rostoucího mocenského sebevědomí, nebo pod tlakem agresivních muslimů, kteří neváhají zabíjet i své umírněné souvěrce. Pravděpodobnost nekonfliktního soužití většího počtu muslimů s
většinovou společností lze podle zkušeností jiných zemí považovat za
nulovou, zatímco pravděpodobnost vývoje vyjádřeného uvedenými
pásmy je téměř stoprocentní. Tento stav nepřekvapí, jestliže si uvědomíme, že islám není jen náboženství, ale ideologie a právní systém
podrobně a tvrdě vymezující i občanský život každého muslima.
Zatímco u jiných náboženství je možná sekularizace, u islámu skutečná
sekularizace možná není, neboť náboženské normy jsou od občanských
neoddělitelné. V nevyhnutelném konfliktu při soužití vyhrává ten, kdo
používá tvrdší prostředky. Jednou z nejúčinnějších zbraní islámu je to,
čemu se říká „vymývání mozků“. Jako tento nástroj slouží především
„modlitba“, což je jedním z pěti pilířů islámu. Modlitba v islámu není
srovnatelná s modlitbou v křesťanství ani judaismu. Modlitby jsou povinné, dobrovolné a nepovinné. Mezi ty povinné patří pět modliteb každý den (ráno, v poledne, odpoledne, po západu slunce a večerní modlitba), účast na shromáždění v pátek odpoledne a pohřební modlitba. Na
vymývání mozků má bezesporu největší vliv kromě rituálů a „školení“ v
mešitách pět každodenních modliteb. Jedná se o rituály, které jsou podrobně popsány v islámské literatuře[56]. Ta stojí za seznámení. Nejsou
to modlitby, které je možné mechanicky memorovat a myslet na něco
jiného nebo provádět jen v duchu, ani modlitby realizované otáčením
kličky zvláštního mlýnku, ale rituály vyžadující soustředění mysli a
předepsaných tělesných pohybů, a to opakovaně ve velmi krátkých časových intervalech během každého dne. Je pochopitelné, že taková intenzita dovede vyplnit vědomí člověka a vytěsnit všechno ostatní. Člověk po čase podléhá tomu, co neustále opakuje, ať je to cokoliv. Proto
„vymývání mozků.“ Jestliže je člověk kromě toho nucen toto praktikovat od útlého dětství, je tím zformována jeho osobnost pro celý život.
Jiří Novotný cituje ve svém blogu ze září 2010 následující diskusní příspěvek pravděpodobného konvertitu:
102
Muslim Petr píše: "Kazdy,kto spini Islam, Koran a Muhammada
Aliho,najsvetejsieho proroka treba bez milosti zabit,ale pred tym poriadne dlho a co najbrutalnejsie mucit. Su to Spinavi buzeranti, lezby,
asocialy, velkozlodeji, vrahovia, dekadentnz humus, amoralne prasata,
haved, co vyskakuje len preto,ze Moslimov v CR, ci v SR je velmi malo,len preto maju velkohube dristy,no pride cas,kedy sa s tymito degenerovanymi, dementnymi, amoralnymi, zvrhlymi, spinavymi prasozrutmi a promiskuitnymi niemandami co najrazantnejsie vysporiadame.
Allah Akbar!"
Přestože jazyková forma nesvědčí o velké inteligenci pisatele, nelze
tento příspěvek podcenit. Svým obsahem mluví jasnou řečí a odpovídá
dikci islámských fundamentalistů, kterou si pisatel určitě nevymyslel.
Pravděpodobným zdrojem jsou kázání v mešitě. Ústředí muslimských
obcí dostalo v ČR registraci, přestože podmínky zákona o církvích nesplňuje. Pisatel Petr zřejmě není jediný, kdo do sebe nasál chorobnou
nenávist ke všemu neislámskému. Jasnou řečí se vyjadřovali i muslimští
demonstranti v Londýně [57] - asi rok 2013.
Jiří Novotný dále uvádí velmi konzistentní a výstižnou charakteristiku islámu, islámské společnosti a práva šaría, kterou zde proto uvádíme
v původním znění, jen s grafickou úpravou. Nutno zdůraznit, že mezi
islámskými zeměmi jsou značné rozdíly. Tato charakteristika odpovídá
především zemím, kde již bylo zavedeno právo šaría. I tam jsou však
rozdíly v důslednosti uplatňování islámského práva následkem různých
výkladů místních islámských autorit. Není však znám případ zpochybnění nebo odmítnutí kontroverzních súr Koránu a následně ustanovení v
zákoníku šaría, a to ani na místní úrovni, tím méně všeobecně. Jestliže
někdo jedná rigidně podle těchto dokumentů, např. zavraždí člena rodiny, který se odklání od islámu, nebude za to potrestán. Pochopitelně
nikde není zpochybněna hlavní úloha džihádu, tj. podřídit všechny země
světa islámskému právu šaría, a to prostředky, které podle současných
světových kritérií jsou genocidou (viz kap. 3.7). Další informace k tomuto tématu jsou v kap. 3.8, (2), bod 3.
▲o b s a h▲
103
/Začátek citace/
Co islámské právo šaría obnáší? Uspořádání společnosti
Islámské právo šaría ustanovuje hierarchické uspořádání společnosti: Na špici jsou "vykladači Koránu" neboli islámští duchovní,
pod nimi je na společenském žebříčku vládnoucí vrstva: muslim-muž.
Pod ním je muslimka-žena. Žena ale není muži rovna. Pokud je ale muslimka, je nadřazena muži-nemuslimovi. Muslimové jsou podřízeni islámským autoritám (islámským duchovním), ale vládnou nemuslimům:
otrokům a "dhimmi". Dhimmi je islámský pojem pro křesťany, Židy a
zoroastoriánce. Ti podle Koránu následují špatnou víru, přesto jsou víc
než nevěřící, protože alespoň věří v Boha, i když nesprávného. Tím pádem jsou výše než ateisté. Na úplném dně společnosti, zbaveni práv,
jsou ateisté, neboli nevěřící. Pro snazší názornost jsem vyhotovil toto
schéma:
104
Obr. 10 Společenské uspořádání podle práva šaría
Zákazy a příkazy
 Za konzumaci alkoholu trest bičování.
 Za nemanželský sex (ženy) trest smrti ukamenováním.
 Za kritiku islámu, Koránu, Mohameda trest smrti.
 Zobrazování Mohameda zakázáno.
 Konzumace vepřového masa zakázána.
 Chov nečistých zvířat (jako jsou např. psi) je zakázán.
 Ve školách a veřejných budovách musí být zajištěno, že muži a
ženy budou drženi odděleně. Společné sprchování na bazénech
nebo kdekoliv jinde zakázáno, i kdyby se sprchovali lidé stejného pohlaví.
 Hudba zakázána, povolen je pouze poslech recitací Koránu.
105
 Věda a výzkum - povoleno pouze to, co není v rozporu s islámem (například informace o pravěku, brontosaurech, tvrzení, že
země je kulatá, evoluce, to vše je zakázáno jako lživé - vše přece
stvořil Alláh).
 Ženy jsou povinny se na veřejnosti zahalovat a nesmí přijít do
kontaktu s mužem, který není přímý příbuzný (otec, bratr, děd,
strýc).
 Ženicha vybírá rodina, ve svatební noci musí být nevěsta panna.
V opačném případě by zneuctila rodinu a rodinou zvolený mužský příbuzný by ji musel zavraždit, aby očistil rodinnou čest.
 Ženy nesmí zavdat příčinu, aby si jí muž všiml. V případě znásilnění je totiž podle islámu na vině znásilněná a čeká ji trest 100
ran holí.
 Správná muslimka musí být zahalena a nesmí na sebe nijak upozorňovat. V praxi to znamená nenosit podpatky, nepoužívat parfém ani výrazné líčení, aby neprovokovala. Nesmí být vidět nalakované nehty ani šperky. Lak na nehty je problém, i pokud má
muslimka na rukou černé rukavice: před pravidelnou modlitbou
(která se provádí 5 x denně), se totiž musí všude očistit a pod lak
na nehty se rituální mytí nedostane, modlitba by tedy nebyla
platná. Řada laků na nehty navíc obsahuje výživnou želatinu,
která je z vepřového (zakázané).
 Stejně tak gumoví medvídci jsou zakázaní, protože obsahují želatinu. Smí se konzumovat pouze maso certifikované jako "halal", to znamená, že zvířeti muslimský řezník podřízl krční tepnu
a nechal ho vykrvácet. Během toho, co se zvíře dusí vlastní krví,
mu byly recitovány verše z Koránu. Pouze takové maso je pro
správného muslima "čisté".
 Islám neuznává listinu základních práv a svobod, je totiž vytvořena člověkem a tudíž je zavrženíhodná, Alláh o žádných lidských právech nemluvil.
 Jedním z důsledků toho jsou sňatky s dětmi. Mohammed se oženil s Ajíšou v jejích šesti letech, přestože mu bylo 51 let. Dolní
hranici dívek pro vstup do manželství od té doby v islámu nikdo
neuznává.
106
No a co ty popravy?
 Írán, Somálsko, Afghánistán trestá nevěrné ženy nebo páry kamenováním. V některých islámských zemích (například Maledivy) ale za nevěru hrozí pouze bičování na veřejnosti.
 Homosexualitu trestá Írán smrtí oběšením, v jiných zemích, jako
Indonésie nebo Malajsie čeká homosexuály bičování a žalář.
 Islámské právo šaría tresty přesně specifikuje. Například pokud
je žena těhotná, kamenování se odkládá na dobu po porodu.
 Za kritiku islámu, Mohameda, šaríi patří trest smrti. V Pákistánu
má tato část šaríi formu zákona "proti rouhání", který stanovuje
za kritiku Koránu doživotí, za kritiku Mohameda trest smrti. Zákon proti rouhání se pokusila prosadit konference v OSN (s názvem Durban II) ve všech členských státech. V OSN je totiž nejsilnějším seskupením států Organizace islámské konference
(OIC), sdružující islámské státy. Ty využily konferenci o rasismu k pokusu prosadit zákaz kritiky islámu na celé planetě. Díky
řadě západních států, včetně České republiky, tento návrh neprošel.
Bude zavedeno islámské právo šaría i v Evropě?
Už se to děje. O zavedení šaríi se už roky snaží na 400 islámských evropských organizací, které se sdružily v "Chartě evropských
muslimů" Jejich cílem je právě tlak na postupné zavádění islámského
práva šaría v evropských zemích ve všech aspektech: zavádění islámských stravovacích norem "halal", pozitivní diskriminace muslimů, zákaz kritiky islámu. V řadě evropských zemí přináší jejich snažení první
ovoce: V listopadu loňského roku (2009) vydal britský Úřad pro muzea,
knihovny a archivy nařízení, podle kterého musí být Korán umístěn
pouze na nejvyšší polici. Měsíc předtím byla v Německu otevřena první
šaría banka, fungující podle islámských pravidel. Podobné banky už ale
ve Velké Británii fungují roky. Od prosince pak bylo belgickým policistům novou vyhláškou Federální policie nařízeno, že zahalená muslimka
může být legitimována pouze ženou policistkou. V únoru tohoto roku
začal francouzský řetězec rychlého občerstvení převádět svoje pobočky
na islámskou halal stravu. Minulý měsíc oznámila městská rada ve
107
Staffordu, že všech 52 základních škol v části Londýn-západ bude převedeno na islámskou stravu halal.
- - - - - - - - - /Konec citace/ - - - - - - - - - Dodatek ke společenskému uspořádání.
Analogicky k článku O-4.9 práva šaría (Odškodnění) a v rozporu s
články 2 a 7 Všeobecné deklarace lidských práv mají občané pod právem šaría rozdílná práva vyjádřená následující stupnicí:





muslim 100 %,
muslimka-žena 50 %,
Žid nebo křesťan jako dhimmi 30 %,
zoroastoriánec jako dhimmi 6,6%
(ateisté a otroci 0 %)
Například svědectví muslimky před soudem má jen poloviční váhu
než svědectví muslima, atd. Ateisté by se neměli pod právem šaría vůbec vyskytovat, neboť podle veršů Koránu 9:5 a 9:29 měli být zabiti.
Pokud nejsou zabiti, stávají se zřejmě otroky bez jakýchkoliv lidských
práv. Otroci jsou trpěni z ekonomických důvodů.
▲o b s a h▲
3.5 Taktika islamizace
Není snad lepšího vyjádření taktiky ovládnutí zemí západní civilizace „suchou cestou“, tj. bez krveprolití, než to, které údajně pochází
od bývalého libyjského vůdce Kaddáfího: „Nepotřebujeme terorismus,
nepotřebujeme sebevražedné atentátníky. 50 a více miliónů Muslimů (v
Evropě) změní Evropu v muslimský kontinent v příštích pár desetiletích.“ Ještě více optimistický a konkrétnější je muslimský televizní kazatel Egypťan Amr Chálid.
108
Z jeho názorů plyne:
1. Muslimové se necítí v Evropě jako hosté, ale jako páni, kteří přišli do svého, neboť i Evropu dostali již dávno od Alláha.
2. Muslimové počítají s tím, že do 20 let v Evropě převládnou počtem obyvatel, neboť mají daleko větší porodnost než Evropané.
3. Ti, kterým se tento trend nelíbí, jsou považováni za nepřátele islámu, o kterých muslimové vědí (!).
4. Kazatel se s nelibostí pozastavuje nad tím, že většina Evropanů
neví nic o Mohamedovi.
5. „Nepřátelé islámu“ mají za cíl odsunout 30 miliónů muslimů z
Evropy nebo je vyprovokovat k opuštění Evropy.
6. K vypuzení muslimů z Evropy musí mít Evropané důvod, proto
muslimy provokují, aby tito udělali nějakou chybu, například
zaútočili bombami. Je třeba, aby
a) muslimové byli velice realističtí a pozitivní,
b) 30 miliónů muslimů infiltrovalo evropskou společnost,
c) muslimové ignorovali provokace a usměrnili svůj hněv,
d) stali se chodícími hlásnými troubami islámu,
e) vyvíjeli aktivitu: ve firmách kde pracují, ve sportovních
klubech, a na všech místech, kde se mohou setkávat s
Evropany.
7. To zničí plán Evropanů na odsun a muslimové zůstanou v Evropě. Stačí pouhých deset let, a muslimové v Evropě pevně zakoření.
Více ve zdroji Interview s Amr Chálidem[58], Přepis interview[59] s
Amr Chálidem.
Z uvedeného televizního interview plynou tyto důležité závěry:
1. K tomu, aby někdo byl označen za „nepřítele islámu“ stačí, aby
projevil pouhou nelibost nad tím, že podíl muslimů ve společnosti roste.
2. Být označen za nepřítele islámu mj. patrně znamená být zařazen
do nějakého seznamu, což nelze chápat jinak, než vyhrůžku ná109
silnou akcí odloženou na dobu, až se muslimové budou cítit silnější.
3. V současné době, kdy se muslimové necítí ještě dostatečně silní,
jsou svým kazatelem-ideologickým vůdcem vyzývání ke zdrženlivosti hlavně, co se teroristických útoků týče a k potlačování
hněvu, aby měli čas na dostatečné zapuštění kořenů do společnosti, k čemuž kazatel dává podrobný návod. Podle zkušeností z
jiných zemí teroristické akce přicházejí na pořad při podílu muslimů zhruba od 10% výše (viz dále).
4. Televizní kazatel, zvláště moderního, charismatického typu Amr
Chálida, má značný ideologický vliv na myšlení velkého počtu
muslimů. V daném případě se jedná asi o 3,5 miliónů obdivovatelů, převážně z mladší generace.
Podle grafu v obr. 9 bylo v roce 2010 ve sledovaných státech
(Rusko není zahrnuto) zhruba 6% muslimů. Za předpokladu úplného
zastavení další imigrace by jich v roce 2020 mělo být zhruba 9%, což
při počtu obyvatel 600 miliónů znamená asi 54 miliónů muslimů.
Všechna čísla jsou jen přibližná, protože neexistují přesné statistické
údaje. Předpoklad Amr Chálida, že do 20 let muslimové v Evropě převládnou počtem obyvatel, není asi správný, neboť jen vyšší porodností
nemohou muslimové v Evropě v té době převládnout, ale Evropa by se
asi dostala do pásma 10 – 20%. Jiná situace by však nastala, kdyby imigrace muslimů nebyla co nejdříve zastavena, s čímž muslimové patrně
počítají. Nebo muslimové předpokládají, že 10 – 20% muslimů znamená, že jsou již pevně zakořeněni a mají převahu.
▲o b s a h▲
3.6 Islám a totalita
Význam slova totalita si dovedou lépe představit obyvatelé
tzv. postkomunistických zemí, hlavně ti starší, pamatující stalinské období. Možná též Němci a Italové pamatující nacisticko-fašistické období. Charakteristika totalitního systému je dobře popsaná v článku Tota110
litní systémy[60], z kterého zde čerpáme. Totalita je režim, „ … v němž
jsou všechny sféry života společnosti ovládány vládnoucí politickou
stranou, církví, náboženskou sektou nebo jiným hegemonem.“ Je rozdíl
mezi „prostou“ diktaturou a totalitou. “ „…prostá diktatura potlačuje
pouze nesouhlas, totalita vyžaduje aktivní souhlas, zejména prostřednictvím rituálů, které nemají reálný význam, např. volby či manifestace k
výročím régimu.“ „…ačkoli existují, platí a dodržují se zákony, vládne
tu faktický stav bezpráví, občané jsou vůči státu v podřadném postavení
a pravidelně bývají rozdělováni do různých skupin s odlišným přídělem
práv, nejčastěji podle etnického nebo třídního původu, politické příslušnosti, náboženského vyznání apod. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčen ve prospěch výše postavené strany,
běžná je následná – právní i mimoprávní – represe vůči tomu, kdo se
odvážil výše postaveného žalovat.“ … „Nejdůležitějším pramenem práva tu bývá iracionálně pojatý inspirační zdroj, např. duch německého
lidu (Volksgeist) v případě nacismu nebo neomylný třídní instinkt dělnické třídy v případě komunismu. Je-li platné právo s tímto ideologickým paradigmatem v rozporu, musí mu ustoupit.“
Z toho, co až dosud bylo řečeno, jednoznačně plyne, že společenský
systém pod právem šaría je systém totalitní, a to daleko tvrdší, než byly
totalitní systémy nacistický a komunistický stalinský. Například vystoupení z komunistické strany mělo sice za následek velmi nepříjemné
existenční následky, nikoliv však trest smrti, jako v islámu za odpadlictví. Co je považováno v islámu za odpadlictví, je stanoveno v islámském právu šaría (Šaría-odpadlictví[61], článek o-8.0). Mezi odpadlictví
se počítá např. i pouhý úmysl spáchat nevíru, popírat nějakou povinnost,
třeba některou z pěti denních modliteb, a řada dalších. Další případy
odpadlictví od islámu mohou být stanoveny náboženským vůdcem, jako
např. když žena nenosí mimo dům hidžáb (závoj)- viz Ženský-ráj, Abul
Kasem (!)[62]. Popravu může vykonat až na výjimky kdokoliv, protože
není žádný trest za zabití odpadlíka. Jestliže přirovnáme členy Komunistické strany k věřícím muslimům, pak ani pro komunisty nebylo považováno za odpadlictví, jestliže např. nešli do prvomájového průvodu,
nevyvěsili sovětskou vlajku či porušili jiný rituál a rozhodně jim za to
nehrozil trest smrti, provedený navíc „operativně“ kýmkoliv ze soudru111
hů. V islámských zemích se dopad totality různí podle společenského
postavení od duchovních vůdců až po otroky. Kromě otroků a dhimmi
jsou totalitnímu teroru vystaveny nejvíce ženy, viz (Islám-kamenování
žen[63] - reportáž z jednoho kamenování, Ibn Waraq, Islamska hanba[64]).
I když míra totality není ve všech islámských zemích stejná, vychází
ze stejného právního podkladu, tj. Koránu a Sunny a islámského práva
šaría. I zde zřejmě platí „není žalobce, není soudce“. Jestliže se však
žalobce najde, soudí se podle práva šaría. Proto se nelze spoléhat na to,
že v evropských zemích s demokratickou tradicí by i islámský totalitní
režim byl vlídnější než v zemích bez této tradice. To, co se dnes děje
např. v Pákistánu, by se postupně mohlo stát normou i v evropských
zemích.
▲o b s a h▲
3.7 Islám a genocida
V Úmluvě o prevenci a postihu zločinů genocidy (Resoluce OSN
260 z roku 1948) se píše:
Čl. I Smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru,
nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se
proto zabraňovat mu a trestat jej.
Čl. II V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou
národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
1. usmrcení příslušníků takové skupiny;
2. způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch
členům takové skupiny;
3. úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
112
4. opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
5. násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Čl. III Trestné jsou tyto činy:
1.
2.
3.
4.
5.
genocidium;
spolčení k spáchání genocidia;
přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia;
pokus spáchání genocidia;
účastenství na genocidiu.
Aniž zde budeme znova citovat kritické části Koránu jako základu islámského práva šaría, můžeme s jistotou tvrdit, že islám naplňuje téměř všechny body charakterizující genocidu podle č. II, neboť cílem džihádu je úplné zničení všech neislámských náboženských i nenáboženských skupin, a to:
1. usmrcením příslušníků takových skupin (…“zabít“),
2. způsobením těžkých tělesných ublížení a duševních poruch členů takových skupin (…“převést na islám“),
3. úmyslné uvedení těchto skupin do takových životních podmínek,
které mají přivodit jejich úplné fyzické zničení (…“dhimizace a
otroctví“),
4. násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné (všechny děti
muslima se stávají automaticky muslimy, i když matka je ne
muslimka a stane se matkou proti své vůli, např. znásilněním,
což je v zemích západní Evropy již dnes čím dál častější).
Je zřejmé, že genocida nemusí nutně znamenat potoky krve. Ta plyne jen z čl. II.1. Ostatní případy jsou „nekrvavé“. Hlavní rozdíl oproti
uznávaným genocidám je v časovém intervalu, ve kterém ke genocidě
dochází. Zvykem je uznávat jen genocidy „rychlé“, probíhající v poměrně krátkém období např. několika roků nebo desetiletí. Rezoluce
OSN však žádné takové časové omezení neobsahuje, takže za genocidu
je třeba považovat i takovou, která probíhá po staletí nebo i tisíciletí. Na
113
dokreslení: Jak by asi vypadal islám a džihád, kdyby celé předchozí
období asi 1400 roků, kdy džihád probíhá, bylo zhuštěno do období
srovnatelného s genocidami komunistickou a nacistickou, tj. několika
desetiletí? Nebo: byly by genocidy spáchané nacisty a komunisty tak
alarmující, kdyby byly rozprostřeny do období zhruba 1400 roků? Odpovědi jsou evidentní.
Z toho všeho plyne, že v případě islámu a džihádu se jednoznačně
jedná o genocidu. Podobně lze dokázat, že existuje mnoho aktivit vyznavačů islámu, které jsou podle čl. III trestnými činy a které nelze považovat jen za pochybení jednotlivců nebo extremistických teroristů, ale
za systémovou záležitost islámu vycházející z Koránu. V právu šaría je
účast na džihádu předepsána všem bojeschopným muslimům dokonce
jako povinnost (Šaría a džihád, o-9.0, viz dále citace). Je nepochopitelné, čím je způsobena benevolence světového mínění, zvláště když
vzhledem k celosvětovému, totálnímu rozsahu je islámská genocida
bezprecedentní. Jak již bylo řečeno, má-li být genocida zastavena, musí
být světovým společenstvím rozpoznána a vzata na vědomí; světové
společenství musí učinit všechna opatření potřebná k tomu, aby ji muslimové zastavili a odvrhli, což znamená zastavit a odvrhnout džihád.
Pokud tak muslimové neučiní, musí svět vzít konečně na vědomí, že
muslimský svět je s ním v dlouhodobé, nekonvenční, dobyvačné válce a
že v poslední době přešel do rozsáhlé ofenzívy. To plyne jednoznačně i
z muslimského dělení světa na dvě části: dům islámu dar al-Islam, kde
islám již zvítězil a dům války dar al-harb, kde dosud nezvítězil.
= = = = Citace ze zákoníku šaría= = = =
O-9.0 Džihád Posvátným základem pro džihád, který předchází konsensu učenců, jsou verše Koránu jako:
1. "Boj je vám předepsán" (korán 2:216);
2. "Zabíjejte je, kdekoliv je najdete" (korán 4:89);
3. "Bojujte proti modloslužebníkům jako jeden muž" (korán 9:36)
A takové hadísy, jako ten zaznamenaný Bucharim a Muslimem,
podle kterého prorok řekl:
114
"Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že není
boha kromě Alláha a že Mohamed je Alláhovým poslem, nebudou vykonávat modlitby a platit zakat. Pokud to řeknou, zachránili přede mnou
svojí krev a majetek, s výjimkou práv islámu nad nimi. A jejich konečné
zúčtování bude s Alláhem"…
O-9.1 Povinný charakter džihádu. Džihád je veřejnou povinností
(def: c-3.2). Když se ho úspěšně účastní dostatek lidí, není pro ostatní
povinný. …
= = = = Konec citace = = = =
Pro srovnání – první velkou genocidou 20. století byla genocida
křesťanských Arménů muslimskými Turky během I. světové války
(Arménská genocida[65]). Další genocidy se dlouhodobě dopouštěli komunisté ve stalinském Rusku a nacisté. Ti stačili rozvinout rozsáhlou
genocidu především Židů, ale v plánu měli rozsáhlejší genocidu, především Slovanů. Genocida prováděná nacisty je dodnes jednoznačně odsuzována a nacistické organizace jsou přísně zakázány. O genocidě prováděné komunisty se sice mluví, ale komunistické strany dále existují,
aniž byly vládami přinuceny se od své minulosti jednoznačně distancovat. Je to bezesporu velká chyba vlád způsobující velké škody.
Genocida prováděná v minulosti i současnosti vyznavači islámu jako
by nebyla, přestože z mnoha hledisek je daleko nebezpečnější, než
předchozí dvě. Počet Židů zavražděných nacisty se odhaduje na 6 miliónů. Obětí komunistů bylo patrně daleko více, což dnes nelze ani spolehlivě odhadnout. Počet zavražděných Arménů jen při genocidě v době
I. světové války (několik vln genocid se uskutečnilo již v minulosti) se
odhaduje na 650.000, přičemž celkový počet obětí se odhaduje na 1,5
miliónu. Podle indického jaderného vědce Moorthy S. Muthuswamy
probíhala genocida ne-muslimů i v historicky nedávné době, kdy se
jednalo o miliony obětí a probíhá i v současnosti. To jsou čísla odhadovaná jen z poslední doby. V historii jich bylo daleko více. Je zde ještě
jeden rozdíl např. mezi genocidou Židů a Arménů, který však zvěrstva
nacistů nijak neospravedlňuje: zatímco cílem nacistů bylo zbavit své
115
oběti života např. v plynových komorách, tedy relativně bezbolestně,
cílem tureckých muslimů bylo způsobit svým obětem při umírání co
největší bolest, např. hromadným upalováním za živa. I to je v souladu s
Koránem a Turecko i dnes odmítá tuto genocidu odsoudit a distancovat
se od ní.
Všechny uvedené počty obětí se zdají zanedbatelné vzhledem k počtu obyvatel Země ohrožených dnes genocidou přikázanou muslimům
jejich svatou knihou Koránem a islámským právem šaría. Jen v Evropě
se potenciálně jedná asi o 600 miliónů lidských životů. Ne všichni
ovšem mají být podle Koránu ihned zabiti. Část z nich by patrně přijala
islám a část se stala dhimmi s naplánovanou postupnou likvidací. Emigrovat by brzy nebylo kam. Ovládne-li islám Evropu, může o něco později ovládnout celý svět, snad kromě Číny. Genocidu je třeba považovat
za hlavní prostředek náboženské homogenizace světa islámem.
Náboženská genocida zakotvená v islámu se může stát ideologií,
pomocí které lze morálně zdůvodnit jakékoliv jiné genocidy, např. etnické, rasové, národnostní, kmenové aj., schované pod pláštěm náboženství. V dávné minulosti byla genocida zřejmě běžným způsobem
získávání území a životního prostoru. Mezi nespočetnými případy je
např. i vyvraždění rodu Slavníkovců rodem Vršovců na českém území a
výměna obyvatelstva na americkém kontinentu s hromadnou likvidací
původního, indiánského obyvatelstva. Vývojem společnosti však byla
genocida všeobecně odsouzena. Toto se však nestalo v islámu, který
dávnou minulost zakonzervoval, čímž se dnes stal krutým anachronismem (srovnej kap. 3.4). Pro úplnost, „rychlá“ genocida se nevyhnula
ani dnešní době. Katastrofální genocida se odehrála před několika roky
ve Rwandě. Dne 20. února 2004 generální tajemník Kofi Annan připomněl, že "není naléhavější povinností mezinárodního společenství, než
snažit se zabránit opakování genocidy. Události ve Rwandě před deseti
lety jsou mimořádně zahanbující. Mezinárodní společenství mohlo zjevně genocidě předejít, neexistovala k tomu ale potřebná vůle. Rwanda
musí být pro svět poučením. Je důkazem toho, že je možné překonat
tragédii a oživit naději. Je však na nás, abychom využili kolektivních sil
a zabránili budoucím genocidám. Nesmíme dopustit, abychom znovu
nenašli dost vůle k činu." (Genocida Rwanda-Kofi Annan[67])
116
Otázka: Hledá se ta dobrá vůle ještě, nebo svět již rezignoval?
▲o b s a h▲
3.8 Současná situace a rozbor příčin
Z předchozí charakteristiky islámu lze usoudit, že přechod pod
právo šaría by znamenal pro naprostou většinu občanů západní civilizace zásadní a nepřijatelnou změnu celého životního stylu a života vůbec.
Tato změna by byla daleko tvrdší než v minulosti nadvlády nacistická či
komunistická. Rovněž by to znamenalo rozsáhlou celkovou devastaci
současné kultury. Ve srovnání se změnami v důsledku např. dopadu
velkého meteoritu na Zemi, což by rovněž znamenalo velké změny,
avšak bez možnosti obrany, v případě islamizace zatím stále ještě možnost obrany existuje. Vše záleží na občanech a jejich odvaze a odhodlání se bránit. Nutno vzít jako fakt, že v dnešní době se nelze spoléhat na
iniciativu vládnoucích garnitur, tj. orgány na úrovni národních vlád,
orgány EU, mocnosti a OSN. Vládnoucí garnitury, i když se možná o
obranu pokoušejí, zdaleka nevyužívají všech možností, a někdy jako by
sebeobraně naopak bránily. Občané jsou většinou klidní, neboť netuší,
jaká katastrofa se na ně valí. Alespoň v první fázi by iniciativu měli
převzít občané, kteří se musí důsledně domáhat svých demokratických
práv a donutit vládnoucí garnituru konat. Aby však občané vůbec cítili
potřebu a měli chuť a odhodlání se bránit, musí především vědět, co je
čeká, jestliže svoji civilizaci neubrání. Pak budou mít motivaci probudit
se z letargie a dostanou odvahu bojovat i za cenu obětí, bez kterých se
to již zřejmě neobejde. Situace je velmi podobná stavu v Evropě těsně
před vypuknutím II. světové války. I tehdy převládala nechuť k sebeobraně a naopak ochota k ústupkům, třeba na cizí účet. Francie záhy
padla, Anglie se stačila ještě vzpamatovat zejména díky Winstonu
Churchillovi. Daň, kterou tehdy celý svět zaplatil, byla obrovská. Avšak
vzhledem k dnes hrozícímu zániku civilizace by byla zanedbatelná. (Více viz Možnosti sebezáchrany společnosti.)
117
Dnes se naráží zejména na:
1. všeobecnou neinformovanost o současném stavu a rizikách
plynoucích z islamizace (rozsáhlé selhání médií a kompetentních
odborníků),
2. vědomé a úmyslné zatajování současného stavu a hrozících rizik před občany ze strany vládnoucích garnitur (skrytá cenzura),
3. systematické umlčování všech, kdo se snaží toto zatajování prolomit,
4. nedostatečná činnost vládnoucích garnitur z hlediska sebeobrany a sebezáchovy,
5. pokračování v akcích, která riziko islamizace naopak zvětšují
(jednání o přijetí Turecka do EU, další obrovské imigrační
kvóty muslimů),
6. ignorování legálních sebeobranných prostředků, („Deklarace
lidských práv“ a Resoluce OSN 260 z roku 1948 o genocidě),
7. nedostatek vůle a odhodlání rychle se osvobodit od utopických,
iracionálních ideologií (multikulturalismu) a co nejrychleji napravovat vzniklé škody. Je všeobecnou záhadou, jakou mají
vládnoucí garnitury ke svému chování motivaci. Přestože se
všichni pyšní svými demokratickými zásadami, nepovažují za
nutné své cíle a aktivity veřejnosti alespoň sdělit, natož pak konzultovat a ptát se na kvalifikovaný názor občanů založený na
dobré informovanosti (o nás bez nás).
Je několik možných příčin a jejich kombinací:
1. všeobecná neznalost islámu, jeho strategie, taktiky, a dobyvačné historie;
2. utopie možnosti multikulturní adaptace islámu a muslimů na
prostředí západní civilizace;
3. nezodpovědnost a hrubé podcenění nebezpečí;
4. snaha zajistit pracovní síly a podpořit HDP;
5. snaha neohrozit dodávky ropy;
6. osobní prospěch příslušníků vládnoucích garnitur, („po nás ať
přijde potopa“);
118
7. vydírání, emoce, strach;
8. práce v cizích službách (trojský kůň), apod.;
9. politický diletantismus, krátkozrakost, pohodlnost, lenost a
zbabělost;
10. finanční oligarchie usilující o maximální zisk bez ohledu na
bezpečnost a budoucnost občanů a celé společnosti.
Některé příčiny rozebereme podrobněji.
(1)
Všeobecná neznalost islámu, jeho taktiky a strategických cílů
Kdyby dnešní vládcové znali alespoň část z toho, co je zde napsáno v předchozích kapitolách, rozhodovali by patrně zcela jinak, než rozhodují. Je pravděpodobné, že o islámu nemají ani tyto základní znalosti.
Proto hrubě podceňují nebezpečí a lehkovážně rozhodují o závažných
věcech, které se dotýkají životů stamiliónů lidí. Zdá se, že nejen běžní
občané, ale i světové mocenské struktury mají naivně sympatizující pohled na islám očima pohádek Tisíce a jedné noci okořeněný dávkou
vzrušující exotiky. Pravda je bohužel zcela jiná. Jeden příklad za mnoho
dalších:
V květnu 2013 byl dvěma muslimy na ulici ve Woolwich v Londýně za bílého dne otřesným způsobem zavražděn britský voják. Napřed ho útočníci srazili autem, pak mu sekáčkem na maso usekli hlavu,
zohavenou mrtvolu dovlekli doprostřed ulice a provolávali arabsky
Alláhu Akbar (Bůh je velký). V reakci na to britský ministerský předseda David Cameron[68] mj. prohlásil, že "... V islámu není nic, co by
ospravedlňovalo tento hrůzný čin" ("... There is nothing in Islam that
justifies this truly dreadful act.")
Všeobecnou chybou je, že představitelé moci (např. David Cameron,
ale i prezident USA) rozdělují muslimy na teroristy, kteří svými činy
mírumilovnému islámu škodí, a ostatní, mírumilovné muslimy. Neoprávněnost takového názoru je zdůrazňována mnoha fundovanými autory a také na tomto webu v článku K podstatě islámského terorismu[69] .
119
Terorismus nelze z islámu vyčlenit, neboť přímo vyplývá ze svatých
knih , na kterých je islám založen. K odstranění terorismu by bylo třeba
změnit přímo tyto knihy, které však jakoukoliv svoji změnu vylučují.
Jestliže někdo tvrdí opak, buď lže, nebo prokazuje zásadní a trestuhodnou neznalost islámu, která může mít pro lidskou společnost fatální důsledky.
Je zarážející, že totální neznalost islámu je patrná i u představitelů
církví, jmenovitě církve katolické, která má na smýšlení mnoha lidí stále nemalý vliv. Dá se pochopit, že znalost islámu nemají běžní věřící,
neboť Korán a ostatní islámské knihy jsou zřejmě zařazeny na seznam
pro ně zakázaných knih (Libri prohibiti). Nelze však pochopit, že tuto
znalost zřejmě nemají ani vyšší církevní hodnostáři jako jsou kardinálové a dokonce papežové. Podrobnosti se lze dočíst v knize v kapitole „Otazníky kolem církví“.
Pásma popsaná v kap. 3.4 nemají statický charakter, tj. nejedná se o
různou formu islámu v různých zemích, ale o vývojové fáze procesu
probíhajícího podobně ve všech zemích a přecházející jedna v druhou.
Přitom rychlost přechodu z jedné fáze do druhé záleží na tom, kolik je
ve společnosti muslimů. Čím větší je jejich počet a čím mají větší pocit
síly a sebejistoty, tím jsou muslimové agresivnější, a tím rychlejší je
postup islamizace, takže její postup se zrychluje. Významným mezníkem je stav, kdy počet muslimů dosáhne hodnoty 50%. Tehdy podle
zvyklostí muslimů země automaticky přechází pod islámské právo šaría.
Při menším procentu lze ještě považovat proces islamizace za vratný,
při větším je to již proces prakticky nevratný. Zatímco na začátku je růst
procenta muslimů pozvolný a chování muslimů je víceméně tolerantní,
v pozdějších fázích se zrychluje. Snad to kopíruje rozvoj islámu v jeho
začátcích. Tehdy se výrazně lišilo tzv. mekkánské období, kdy muslimové byli slabí, od pozdějšího medínského, založeného na vojenské síle
a krutém zacházení se svými protivníky. Bez významu není skutečnost,
že podíl muslimů ve světě má neustále rostoucí charakter. V současné
době je údajně nejrychleji se rozvíjejícím náboženstvím. Zpětné dobytí
území vojenskou silou v minulosti (např. ve Španělsku a jižní Francii)
jsou spíše výjimky. Současná situace se navíc zásadně změní, jestliže
120
muslimové získají moderní zbraně hromadného ničení, o což se usilovně snaží.
Jako model procesu islamizace můžeme použít šikmou střechu se
zvětšujícím se spádem (viz následující obrázek).
Obr. 11 Model procesu islamizace
Střecha je v obrázku zaoblena tak, že úroveň 50% muslimů, od
které je proces prakticky nevratný, odpovídá sklonu střechy (asi 20°),
od kterého se již člověk na střeše obvykle neudrží a sklouzne. Počáteční, pozvolné období je z taktického hlediska muslimů velmi účinné,
protože dovoluje v tichosti předstírat mírumilovnost a zakrývat skutečné
cíle. Tím uspat ostražitost okolní společnosti a zapustit do ní pevné kořeny. Taktika lhaní a klamání „nevěřících“ jako prostředek boje je
ostatně zakotvena v Koránu. S takovým partnerem je těžké uzavírat
jakékoliv dohody, neboť cokoliv slíbí, může být lež, promyšlený podvod a klam. Uzavírání přátelství a dohody o pomoci (třeba jen jednostranné) s „nevěřícími“ ostatně Korán zakazuje (verš 4:89), kladení nástrah naopak přikazuje (verš meče 9:5).
▲o b s a h▲
121
(2) Nesprávné hodnocení ideologie islámu a utopie možnosti
multikulturní adaptace islámu a muslimů na prostředí západní civilizace
Je možné setkat se s těmito názory: - „Islám je mírumilovné náboženství.“ - „I jiná náboženství se v minulosti dopouštěla ohavností.“ „Je mnoho zemí, kde muslimové a nemuslimové žijí vedle sebe v míru.“
- „Ve svém okolí znám muslimy, kteří jsou velmi slušní, bohabojní lidé.“ - „Byl jsem v islámské zemi a nic z toho špatného jsem tam neviděl.“ - „Již vícekrát v minulosti byla situace vážná, ale vždy to dobře
dopadlo. Proto není třeba se zneklidňovat.“
Tyto názory jako celek svědčí o nedostatečných, povrchních znalostech, které nedovolují rozlišovat řadu detailů znamenajících propastné
rozdíly. V případě náboženství, zvláště srovnání islámu a křesťanství, se
jedná zejména o tyto rozdíly:
1. Podstatným a již zmíněným rozdílem je genocida v celosvětovém měřítku předepsaná všem muslimům pro dosažení celosvětové nadvlády islámu pod právem šaría. I když snad každé náboženství má ve svém učení celosvětové rozšíření a v historii k
tomu někdy používalo zavrženíhodné a dnes již zavržené prostředky, žádné známé náboženství kromě islámu nemá ve své
ideologii zakotvenu genocidu, navíc jako striktní příkaz svým
stoupencům.
2. Dalším podstatným rozdílem je schopnost reflektovat společenské změny a opouštět stará dogmata. Islám má ve svých svatých
knihách zakázánu jakoukoliv změnu. Drobné rozdíly mohou být
jen ve výkladu. Krutost starověku překonaná v jiných náboženstvích a civilní praxi zůstala v islámu napořád zakonzervována.
Reformace, která v křesťanství měla za cíl navrátit se k původním, člověku vstřícnějším hodnotám, v islámu znamená oproštění islámské praxe od pozdějších polidšťujících výkladů a návrat
k jeho původní, ještě krutější podobě. Příkladem je tzv. wahhábismus, jedna z nejkrutějších forem islámu, v současné době
státní náboženství Saudské Arábie. Odstranění nebezpečí plynoucího z islamizace cestou reformace je proto utopie.
122
3. To, že ne všichni muslimové dodržují krutá ustanovení Koránu,
na nebezpečnosti islámu nic nemění. Podle litery Koránu je dodržování jeho ustanovení povinností každého muslima, a pokud
tak nečiní, hrozí mu krutý trest nejen po smrti, ale již i zde na
zemi. Vykonavateli jsou fundamentalisté, kteří často masakrují
své umírněné souvěrce. Ti pak ze strachu jsou ochotni i zabíjet.
4. Jinak řečeno, každý muslim je manipulovatelný, což se děje jednak prostřednictvím islámských duchovních vůdců imámů a
mullů působících v mešitách, jednak strachem ze svých fundamentalistických souvěrců.
Je známo, že mezi islámem v různých zemích jsou značné rozdíly.
Ne všude je oficiální verzí islámu wahhábismus, ale vlídnější formy. Je
tedy otázka, co lze považovat za standard islámu, a co za islámský extrémismus. Podle četnosti výskytu by se mohlo zdát, že standardem jsou
ty vlídnější formy. Problém však spočívá v tom, že tyto formy nemají v
Koránu a islámském právu šaría právní oporu. I když se to může zdát
podivné, ale za standard islámu je třeba považovat islámský extrémismus a terorismus včetně Al-Kajdy. Změna by mohla nastat tehdy, kdyby
islámské duchovní autority vypustili z Koránu a ostatních svatých knih
všechno, co souvisí s džihádem a co odporuje Všeobecné deklaraci lidských práv, a dále, aby se tyto změny promítly i do myšlení a jednání
všech muslimů. To je však velmi nepravděpodobné.
Domnívat se, že člověk může zevšeobecnit svoji zkušenost se známými muslimy nebo z návštěvy muslimské země je podobné, jako chtít
pochopit nějaký film prohlédnutím několika málo políček na filmovém
pásu. Daleko lepší je prohlédnout takových políček velké množství a
jejich vyhodnocením si učinit celkový obraz. Proto daleko spolehlivější
je seznámit se s velkým množstvím pramenů, zkušeností a znalostí jiných a tyto vyhodnotit. Je třeba mít neustále na paměti, že klamání protivníka v rámci džihádu je muslimům přímo přikázáno Koránem. Proto
prameny pocházející od muslimů a určené ne-muslimům je třeba považovat za nehodnověrné. Žádné „průměrování“ kladů a záporů není možné. Spoléhat se na to, že „nic se nejí tak horké, jak se to uvaří“ nebo že
„již vícekrát to vypadalo beznadějně a vždy to dobře dopadlo“ je velkou
chybou. Situace je zcela jiná, než byla např. v souvislosti s nacismem
123
nebo komunismem. Je třeba si uvědomit, že islám má daleko sofistikovanější a účinnější ideologické zbraně, má bezesporu daleko lepší bojovou taktiku a má lepší strategickou pozici (zejména vysokou porodnost
a naftu). Ještě významnější je, že jeho protivník (my) sám sebe neustále
oslabuje vlastními ideologiemi, které paralyzují jeho obranyschopnost.
Též před II. světovou válkou se západní svět oslaboval doktrínami jako
appeasement. Naštěstí díky lidem jako Winston Churchill se jich ještě
včas zbavil. Bylo štěstí, že tehdy ještě nebyly rozšířeny některé zhoubné
ideje a výklady multikulturalismu. Pokud by tomu tak tehdy bylo, válku
s osou Berlín-Řím-Tokio by svět tehdy zřejmě prohrál. Nechce-li dnešní
svět prohrát válku s islámem, musí se od současných zhoubných ideologií co nejdříve osvobodit. (Podrobné prostudování zasluhuje fundovaný
pramen Islám-časté bludy a pravda[70] od autora-Iránce, bývalého muslima.)
Další významné informace
Utopie[71] či lépe chiméra[72] možnosti adaptace islámu na prostředí zá-
padní civilizace je velmi rozšířený názor, který demonstruje zásadní
neznalost islámu a jeho vlivu na formování osobnosti každého muslima.
Svým kanonizováním genocidy se islám zásadně liší od jiných, od naší
kultury rovněž značně odlišných kultur, kde ale těsné soužití je dlouhodobě možné. Chybou je automaticky předpokládat podobnost islámu s
naší kulturou založenou na židovsko-křesťanských základech, tj. předpokládat, že muslimové vidí svět a problémy stejně jako my a mají stejné snahy, motivace, stupnici hodnot a cíle. V islámu není obdoba „Desatera“ jako základního etického kodexu. Tuto funkci plní v islámu především Korán, který znamená diametrálně odlišný etický základ než
„Desatero“. Proto etika a morálka muslimů jsou zásadně odlišné od našich. Islám není náboženstvím v našem slova smyslu. Podle knihy Dr.
Petera Hammonda "Slavery, Terrorism and Islam: The Historical Roots
and Contemporary Threat" (převzato Janem Schneiderem [72a]) „…je to,
v jeho nejvyšší formě, totální a kompletní, stoprocentní systém života.
Islám má … právní, politické, ekonomické, sociální a vojenské složky.
Náboženská část je složena ze všech ostatních komponentů.“ Genocida,
jako nástroj pro dosažení světovlády předepsaná Koránem je tak oblud124
ných rozměrů, že z pohledu člověka vychovaného v duchu naší etiky se
zdá neuvěřitelná, a mnoho lidí má proto tendenci ji ignorovat, nevidět.
Takto to činí většina vládnoucí garnitury, která pomocí různých forem
cenzury a organizačních struktur, osočování kritiků, jakož i ovládání
médií a veřejného mínění se snaží, aby tak činili i ostatní občané.
Za tím vším patrně stojí myšlenka multikulturalismu. Podle Wikipedie[73] „Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě
mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou.
Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ,
rasu či přesvědčení.“ V demokratické společnosti tato ideologie může
fungovat za předpokladu, že se jedná o kultury vzájemně kompatibilní,
přizpůsobivé. Nic z toho nesplňuje islám. Ve spojení s ním je multikulturalismus utopií či lépe vražednou chimérou. Existují dva modely multikulturalismu: asimilační, předpokládající přijetí většinového jazyka a
kultury menšinou, a diskriminační se vznikem menšinových enkláv.
Oba modely v EU zklamaly, což přiznali i čelní politici, jako Merkelová
(Německo), Sarkozy (Francie), Cameron (UK). Přesto tato ideologie i
nadále ovlivňuje dění v Evropě a ve světě, zvl. v EU. Praktické zkušenosti z EU, ale i poslední zkušenosti z USA potvrzují omezené aplikační
možnosti této ideologie. Snad vždy, když se o stejné území dělilo více
národnostních skupin, vznikaly větší či menší problémy a tragédie končící i genocidou. Měly by být mementem případy i z nedávné doby, jako
např. bývalá Jugoslávie po rozpadu totalitní moci, Blízký Východ, Afrika a další. Logicky z toho plyne, že zvláště velmoci by při své podpoře
míchání různorodých kultur na stejném území měly pečlivě vážit, zda se
jedná o kultury kompatibilní a přizpůsobivé. Jinak se stávají spoluviníky
větších či menších společenských otřesů a třeba i genocid.
Příčina omezené použitelnosti ideologie multikulturalismu zřejmě
vychází z hluboko zakořeněných lidských vlastností. Všechny podobné
utopie a chiméry předpokládají zásadní změnu psychologie lidského
chování. Takovou změnu předpokládala i utopie komunismu, na papíře
přijatelné společnosti, ale ve skutečnosti nerealizovatelné. Komunisté
nakonec zůstali jen u socialismu s tím, že do komunismu musí společ125
nost teprve dorůst. Předpokládali, že k tomu bude potřeba alespoň 50
roků. Víra v tento zdánlivě vzdálený horizont však vzala za své, jakmile
si někdo otevřel např. Ezopovy bajky a zjistil, že prvky lidského chování, které by bylo třeba zásadně změnit, se za několik posledních tisíciletí
nezměnily. V případě muslimů navíc existuje důvod, který jakoukoliv
možnost přizpůsobení a koexistence předem vylučuje. Lze si představit
těsné soužití s vyznavači např. buddhismu a hinduismu, s Vietnamci,
Japonci, Číňany, Indiány, Eskymáky, neboť nikdo z nich nemá ve svých
cílech zničit a nahradit všechno a všechny jiné. S komunitou, která má
ve svém programu a cílech absolutní ovládnutí světa všemi prostředky,
není jiná možnost soužití, než o svoji existenci neustále bojovat. Kdo
tento boj nepřijme, nárok na svoji existenci ztrácí. Dobrým článkem
týkajícím se koexistence muslimů a nemuslimů je analýza Vlastimila
Podradského , která zasluhuje podrobné prostudování a z které si dovolujeme citovat:
▲o b s a h▲
/Začátek citace Vlastimila Podradského [18]/
Pokud jsme se někdy setkali s občany islámských států jako s
lidmi bez předstírání přátelskými a jednajícími s námi vstřícně, potom
to mohli být jedině lidé, kteří mají svoje islámské smýšlení oslabené a
myslí sekulárně, nebo lidé, kteří dali momentálně průchod své přirozené
povaze a instinktu pohostinnosti. Takových lidí je samozřejmě většina,
muslimové nejsou jiní než ostatní lidé, jinými je dělá jen náboženství a
odtud je odvozena otázka do jaké míry jej aplikují. Jenže nezapomeňme,
že muslim nepáchá hřích, jestliže nás okrade nebo podvede (běžné na
trhu nebo v obchodech). Dokonce si před svým bohem ospravedlní i
zabití nevěřícího nebo znásilnění ne muslimky. Křesťan si to může dovolit jen proti své víře, muslim v souladu se svojí vírou. Jediné řešení
politické situace v islámských zemích vedoucí k nějakému dialogu a
přátelství je naprostá sekularizace, tedy naprosté vyřazení čehokoliv
náboženského. To se podařilo Atatürkovi v Turecku. Jak vidíme, ani
takový příklad nebyl následován a dnes je odkaz tohoto slavného sekulárního vládce již v troskách.
126
My
Na okraji muslimského světa byla vždy praktikována jediná zásada:
oddělit se od muslimů a stýkat se s nimi jen přes hranice. Vidíme to na
příkladu bývalé Jugoslávie. Taktéž Španělé a Portugalci kdysi vyhnali
ze svého území všechny muslimy a muslimské náboženství zakázali.
Řekové a Turci si po první světové válce vyměnili obyvatelstvo. Nebyli
hlupáci, věděli, co islám znamená. Ve smíšených oblastech je možno
dát snad nějaké veliké pravomoci obcím a obyvatelstvo rozdělit do obcí
nebo městských částí. … Multikulturalismus definovaný jako tolerantní
soužití promíchaného obyvatelstva je utopickou ideou vykvetlou na
základech křesťanského dogmatického myšlení. Nereflektuje zkušenosti
dvoutisíciletého vývoje křesťanského státu. Konservatismus je založen
na zkušenostech a tradičních pravidlech, nikoliv na dogmatech. Obnovený evropský konzervativní stát musí brát na zřetel zkušenosti předchozích generací a nestanovovat pravidla na základě iracionálních projektů.
- - - - - - Konec citace Vlastimila Podradského - - - - - - Za zmínku stojí ještě jeden problém. Je chybou se domnívat, že
státům se současným malým podílem muslimů islamizace zatím nehrozí. Platí princip nejslabšího článku řetězu, podle kterého jsou dnes sice
na řadě Francie, Německo a Anglie, ale v důsledku integrace a dominového efektu by islamizace zasáhla brzy i ostatní státy. Zvláště když by
silná islámská lobby ovládla orgány EU, a to i v případě, že členství
Turecka by se podařilo odvrátit. Jistá lobby existuje již dnes, jejíž vinou
např. hrozí všem státům EU povinný kontingent imigrantů z arabských
zemí vyjednaný především Francií. Další chybou by bylo se domnívat,
že až do podílu muslimů 50% je život nemuslimů přijatelný. Podle článku WIKI-multikulturalismus-zkušenosti[73] jsou již dnes vydávány neuvěřitelné zákazy a nařízení i v zemích v pásmech do 10% namířené proti
domácímu obyvatelstvu. Velkým omylem je rovněž názor, že v budoucnu bude možné islamizaci zastavit a vrátit současné společnosti
dominantní postavení na svém území. Historie ukazuje, že pokud se toto
stalo, bylo to vždy za použití síly a s válečnými hrůzami. Jestliže je obtížné islamizaci zastavit dnes, v budoucnu to bude prakticky nemožné
127
vzhledem k významné změně strategických pozic. Vždyť ovládnutím
států, např. EU, přejde pod islámské právo šaría i veškerý jejich vojenský potenciál, včetně jaderných zbraní. Islamizace kterékoliv země EU
podstatně zvýší pravděpodobnost islamizace dalších zemí a celé EU.
(Totéž by nastalo v případě přijetí islámského Turecka do EU.) Islamizace zemí EU by podstatně změnila poměr sil v OSN, kde již dnes je
nejsilnějším uskupením OIC-Organizace islámské konference[74], sdružující islámské státy. Pro ty by pak nebyl problém prosazovat v OSN
islámské požadavky, např. celosvětový zákaz kritiky islámu, což v
dnešní době bylo zamítnuto. Tím by se světový nástup islámu usnadnil a
urychlil.
(3) Nezodpovědnost a hrubé podcenění nebezpečí
Je možné setkat se s názorem, že nebezpečí islamizace nehrozí, neboť západní státy jsou schopny se jí ubránit svojí vojenskou, ekonomickou a technickou převahou. Přehlíží se fakt, že taková převaha může být
sice rozhodující v případě, že se jedná o „klasickou“ válku, kde existuji
fronty, avšak je problematická ve válce gerilové a teroristické, a k nepotřebě je, pokud válčící strany nejsou odděleny frontovou linií, ale protivník je infiltrován, aby později mohl ovládnout společnost třeba pomocí jeho vlastních demokratických prostředků. Zkušenosti např. z Koreje, Vietnamu, ale i Afganistanu a Iráku varují, že na uvedenou převahu se spolehnout nelze.
Je všeobecně uznávaným faktem, že důkladnost bezpečnostních
opatření musí odpovídat škodám v případě, že dojde k chybě. Proto
např. bezpečnostní požadavky na komponenty a konstrukci letadla jsou
v zásadě jiné než u automobilu, bezpečnostní opatření v jaderné elektrárně musí být daleko důmyslnější než v elektrárně tepelné apod. Bezpečnostní opatření bývají několikanásobná jako záloha v případě, že
některé z nich selže. A přesto dochází k haváriím. Pokud islamizace
světa není strategickým cílem naší vládnoucí garnitury (a to by bylo
opravdu zlé), pak by důkladnost, důmyslnost a bezpečnostní koeficienty
měly být důkladnější než cokoliv známého z dřívějška. Nic by nemělo
být ponecháno náhodě. Vnucuje se přirovnání s tzv. ruskou ruletou: do
šestiranného revolveru se vloží jeden náboj, bubínek se roztočí, revolver
128
se přiloží k (vlastní!) hlavě a stiskne se spoušť. Tento test by si měl provést každý člověk, ať politik nebo řadový občan, vycházející z předpokladu, že islám není pro naši civilizaci nebezpečný. Ani takový test však
není přesný, neboť pravděpodobnost zániku naší civilizace je bezesporu
daleko větší než pravděpodobnost výstřelu 1/6 (=méně než 17%) v případě ruské rulety. Přesnější by byla tzv. belgická ruleta, kdy se do bubínku vloží všechny náboje kromě jednoho a pravděpodobnost výstřelu
je asi 83%. Ani to však není přesné přirovnání, protože v případě, že se
proces islamizace co nejdříve nezastaví, pak podle extrapolace dosavadního průběhu a důvěryhodných pramenů je pravděpodobnost zániku
naší civilizace téměř 100%. „Téměř“ znamená za předpokladu, že mu
lze zabránit, pokud se naše společnost co nejdříve zbaví sebe záhubných, ideologických krunýřů a možná i trojských koní, a začne se efektivně bránit. Bylo by chybou obviňovat ze současného stavu muslimy,
neboť ti jednají podle svého přirozeného pudu sebezáchovy. Na vině
jsou příslušníci především naší civilizace, kteří tento pud jakoby měli
oslaben a sami ho usilovně oslabovali. Nabízí se paralela s dnes známým virem HIV napadajícím imunitní systém člověka, který pak snadno podlehne zhoubným nákazám. Obnovit imunitní systém společnosti
je proto základem její sebeobrany a sebezáchrany. Pokud se to nepodaří,
postup islámu nic nezastaví.
(4) Snaha zajistit pracovní síly a podpořit HDP
V důsledku nízké porodností, která podle statistik je paradoxně
úměrná rostoucí materiální úrovní obyvatelstva, klesá počet obyvatel v
produktivním věku, a tím i hrubý domácí produkt a konkurenceschopnost. Pokles životní úrovně je nežádoucí, nepopulární a snižuje
volební preference vládnoucí garnitury. Proto se vlády snaží podporovat
imigraci, zvl. levné pracovní síly, a tím zvětšit počet obyvatel v produktivním věku. Typickým příkladem je poválečné Německo a masový
příliv Turků, téměř výhradně muslimů. Při větším množství imigrantů
vzniká nebezpečí „rozmělnění“ domácího obyvatelstva, zanesení cizí
kultury a importu trojského koně, neboť nebezpečná imigrace není
množina jednotlivců z různých částí světa, ale pospolitost sjednocená
společnou ideologií, zde islámem. Hlavní nebezpečí však nehrozí jen od
129
velkého počtu imigrantů, ale především od jejich potomků, kteří mají
tendenci se radikalizovat. Přitom očekávaný hospodářský přínos imigrantů je údajně sporný. Podle zdroje Kriminalita muslimu v EU [75]
Francii v jistém období imigranti stáli 71,76 miliard euro a jejich přínos
byl jen 45,57 miliard euro.
(5) Snaha neohrozit dodávky ropy
Argument je jistě velmi závažný, ale ve srovnání s tím co je v sázce,
tedy s existencí celé civilizace, je zanedbatelný. Dilema „dostatek ropy,
nebo život“ je tak závažný, že by se k němu měli vyjádřit v referendu
všichni občané, a ne jen několik politiků. Referendum též proto, že toto
dilema politici nemohou vyřešit bez širokého konsensu celé společnosti,
která ponese následky v obou případech.
(6) Osobní prospěch příslušníků vládnoucí garnitury (viz „po nás ať
přijde potopa“)
Osobní prospěch jako motivaci nepochopitelného jednání a jeho preferování před obecným zájmem nelze vyloučit u těch, kdo jsou nějakým
způsobem existenčně svázáni s orgány Evropské Unie nebo se o to snaží. Poměrně vysoké platy a ostatní požitky jsou jistě velkým lákadlem.
Zdá se neuvěřitelné, že u tolika lidí by mohla převládnout touha po výhodách nad svědomím. Jedná se o jidášskou zradu neuvěřitelného rozsahu, na kterou nakonec doplatí i oni sami a jejich potomci. Je to patrně
jedna z hlavních příčin selhání lidského činitele v nejvyšších sférách.
(7) Vydírání, emoce, strach. Je pravděpodobné, že do budoucna toto
nebezpečí poroste.
(8 Práce v cizích službách (trojský kůň), apod. Nelze vyloučit.
(9) Politický diletantismus, krátkozrakost, pohodlnost, lenost a zbabělost. Nelze vyloučit.
130
(10) Finanční oligarchie usilující o maximální zisk bez ohledu na bezpečnost a budoucnost občanů a celé společnosti.
Co znamená „finanční oligarchie“ je dobře vysvětleno v prameni
Oligarchie[76]. Citujeme: „Finanční oligarchie je označení stavu, kdy
finančníci s kapitálem (bankéři) ovládají obchodní společnost tím, že
zasedají ve správních radách jejich podnikání a prosazují rozhodnutí a
kroky, kterými se tato společnost bude ubírat. Může zde docházet také k
propojení zájmu bank (popř. jiných ekonomicky silných korporací) s
politickou sférou vlivu,…“.
Z nedávné minulosti je známá např. podpora Saddáma Husajna a
ještě dříve Adolfa Hitlera. Katastrofální důsledky jsou ještě v živé paměti. V tomto kontextu je i podezření, že různé válečné konflikty jsou
vyvolávány cíleně za účelem získání vojenských zakázek. Toto chování
finanční oligarchie ovšem není osamocené, ale vychází z kapitalistické
etiky (viz kap. 2.8). Problém je jistě velmi složitý, přesahující rámec
této knihy. Na tomto místě pouze vyslovujeme podezření jako pracovní
hypotézu, že těmito vazbami je možné vysvětlit chování nejen státních
celků, ale i médií a potažmo obyvatelstva, a jejich slepotu k hrozbě celospolečenské katastrofy, což je jinak těžko vysvětlitelné. Je nepochopitelné, proč se dosavadní boj proti islámskému terorismu omezuje převážně jen na odhalování pachatelů teroristických činů a jejich vazeb, a
ignorování jejich ideologického zázemí. Toto lze přirovnat k chytání komárů-přenášečů malárie v jejich hejnu. Dosavadní nevalné výsledky boje proti terorismu prokazují, že toto je drahé a neúčinné, pro
které se hodí označení Sisyfovská práce. I kdyby potenciální teroristé
tvořili jen zlomek procenta muslimské společnosti, je to početná armáda, navíc nikoliv soustředěná, ale infiltrující naši společnost zevnitř.
Přitom současné technické prostředky dávají teroristům prakticky neomezené možnosti. K jejich využití stačí jen vynalézavost, a ta jim bezesporu nechybí. To, že teroristických útoků není podstatně více lze vysvětlit tím, že většina fundamentalistických muslimů preferuje způsob
boje infiltrací, který je vysvětlený v kap. 3.5_Taktika_islamizace islámským kazatelem Amr Chálidem, který předpokládá, že islám ovládne
Evropu do 20 let. Tento způsob boje je nesrovnatelně nebezpečnější než
samotný terorismus, přičemž dosavadním způsobem sebeobrany „chy131
táním komárů“ je nepostižitelný. Snad jediná obrana proti oběma současným muslimským taktikám terorismu a infiltrace je vyvíjet politický
tlak na představitele islámu prostřednictvím OSN a EU tak, aby se
muslimové vzdali strategie ovládnutí světa a taktiky džihádu. Do
doby než islám opustí kontroverzní pasáže, neměl by požívat
ochrany lidských práv jako náboženství ve smyslu „Všeobecné deklarace“ a měl by být posuzován podle „Úmluvy o genocidě“ stejně,
jako například nacismus.
Je těžké uvěřit, že by toto politické řešení dosud nebylo ve hře. Je
však snadno uvěřitelné, že kvůli nesporným nepříjemným finančním
dopadům nebylo dosud bráno v úvahu. Nelze vyloučit, že finanční oligarchie stojí i za sebe-záhubnou imigrační politikou EU a za některými
nepochopitelnými postoji zahraniční politiky a akcemi USA. Tlakem
pocházejícím od oligarchie lze mj. vysvětlit též pasivitu ochránců lidských práv, kteří mlčky souhlasí s vývojem směřujícím k rozsáhlému
ignorování lidských práv rovnajícímu se podřezávání větve pod sebou.
Zavedení práva šaría prakticky znamená likvidaci celé oblasti ochrany
lidských práv včetně všech dokumentů a institucí. (Za likvidací lidských
práv by bylo třeba rovněž považovat jejich formální ponechání s podmínkou, že v případě rozporu s právem šaría platí právo šaría, tak jako
je to již dnes muslimy stanoveno v tzv. Káhirské deklaraci lidských práv
a s podporou expertů USA se toto dostalo i do nové Ústavy Afganistanu.) Paradoxem je, že právě boj za lidská práva na základě tendenční a
chybné interpretace „Deklarace“ umožnil dojít k situaci s islamizací do
dnešního stavu.
▲o b s a h▲
3.9 Otazníky kolem Evropské unie, OSN a USA
Evropská unie
V nedávné době rozsáhlého rozšiřování EU o postkomunistické země východní a střední Evropy bylo nejsilnějším argumentem zastánců
EU tvrzení, že z hlediska budoucnosti je členství v EU nezbytné, neboť
132
jen tak se lze ubránit nežádoucímu tlaku mimoevropských zemí. Takto
se podařilo vnutit širokým vrstvám obyvatelstva názor „musíme tam
všichni“. Kritický a nedůvěřivý postoj části obyvatelstva zanikl v této
propagandistické vřavě a byl ignorován. S odstupem několika málo roků
je však zřejmé, že argument „ochranných křídel EU“ byl nejen nesprávný, ale dokonce od začátku klamný, uvádějící občany v omyl. Místo
ochranných křídel EU otevřela dokořán brány vlivům, proti kterým měla občany chránit.
Co horšího, tento trend nevznikl až v poslední době, třeba jako reakce na klesající porodnost a potřebu nafty z arabských zemí, ale podle
expertů (Fjordman, Eušifra podle Bat Ye'Or, Euarabská osa (!) a Eurábijská šifra - I (Bruselské hrátky), II, III, IV, V, VI [77]) je výsledkem
plánovitého a pečlivě řízeného procesu, který odstartoval již francouzský prezident de Gaule údajně v roce 1967, přičemž kořeny mohou být
ještě starší. Tento řízený proces s řadou různých komisí a výborů, je
součástí dobře organizovaného projektu známého jako Projekt Eurábie.
Ta je neobvyklým, novým celkem. Má politické, ekonomické, náboženské, kulturní a mediální složky, které jsou v Evropě prosazovány mocnými vládními lobby. Je prosazována nejen na politické úrovni, ale i na
univerzitách, ve školství a v médiích. Francie je považována za vůdčí
sílu v tomto procesu, který úzce souvisí se vznikem EU a jejich předchůdců.
Na začátku procesu integrace Evropy byla snaha prezidenta de Gaula vrátit Francii ztracenou prestiž a vytvořit protiváhu Spojeným státům
a Sovětskému svazu. Hospodářsky pak získat obrovské trhy arabských
zemí pro západoevropské zboží a zajistit si dodávky nafty. Iniciativa
Německa v procesu integrace Evropy, která by se mohla zdát jako prvořadá, stála ve skutečnosti na druhém místě. Co je znepokojující, že procesy v rámci projektu Eurábie i Euromedu probíhají skrytě před veřejností a jsou zastřeny různými „tajnosnubnými" názvy, z kterých ani
odborníci a politici hned nepoznají, co se za nimi skrývá, tím méně běžní občané, i když se o nich dozví. Takto se stávají doporučení různých
komisí a výborů zákonem pronikajícím do právních principů a právních
norem (zákonů) jednotlivých členských států, které předaly velkou část
své zákonodárné moci, založené na volených zástupcích, do rukou nevolených úředníků EU. Hrozivě vypadá např. snaha o „společnou imi133
grační politiku“ (opět nevinně vypadající název), která bude patrně
znamenat povinnost členských států přijímat část arabsko-islámských
imigrantů na svá území. To by podstatně urychlilo proces islamizace
celé Evropy s dopady na celý svět.
Dnes je veden tvrdý boj proti všemu, co by mohlo šíření islámu narušit. Zde se vyskytují krycí názvy jako politická korektnost a multikulturalismus. Vedle toho existují názvy jako islámofobie, xenofobie, rasismus, nacionalismus, extrémismus a další. Těmito nálepkami jsou
oponenti často dehonestováni a umlčováni. Nikdo se neobtěžuje vysvětlováním, co těmito názvy ve skutečnosti rozumí. Např. zda do nacionalismu nezahrnuje též vlastenectví apod. Některé názvy jsou nové, jiné
jsou již vžité, kterým však byl změněn význam. Tak např. za rasismus je
považován každý krok, který směřuje proti islamizaci. Naproti tomu je v
EU údajně zakázáno spojovat terorismus s islámem. Proto se nemá používat označení „islámský terorismus“, i když se jedná o rozsáhlý terorismus muslimů páchaný v souladu se strategií islámu ovládnout celý
svět, ale jen „terorismus“. Důsledkem toho je, že významné aktivity
vyplývající z principu sebezáchovy a principu zachování druhu jsou
paralyzovány nebo přímo zakázány.
Uvedené skutečnosti zesilují podezření, že popsaný proces není náhodný, ale že byl patrně od začátku cílevědomě řízen, pokračuje a je
dále rozvíjen. Podle pramene Islamizace-Antimešita[79] se před nedávnem objevil již zmíněný EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership)
známý též jako „barcelonský proces“. Na ten v roce 2008 navázala tzv.
„Unie pro středomoří“, polomrtvé dítko presidenta Sarkozyho (Unie pro
Středomoří[80]). Kromě řady neveřejných jednání o vzájemném propojování a spolupráci EU s arabskými státy EUROMED znamená, že do
roku 2050 má přijít do 27 zemí EU celkem 56 až 80 miliónů imigrantů,
převážně muslimů. Ti podle rozhodnutí EU mají být rozděleni do členských zemí podle počtu obyvatel. Jestliže např. ČR má asi 10 mil obyvatel, měla by do r. 2050 přijmout 10% až 13% imigrantů. Jak je v EU
zvykem, patrně v tichosti, postupně, aby žádný další kontingent nezavdal příčinu k odporu. To vše bez ohledu na vnitřní potřebu ČR podle
profesí, finanční možnosti platit sociální dávky a bezpečnostní situaci,
což by znamenalo výrazné zhoršení již dnes existujících neřešitelných
134
problémů např. s romskou menšinou. Podle současných statistik (Francie, Kriminalita muslimu v EU) by růst HDP nepokryl ani růst sociálních dávek. Navíc by se podstatně zvětšil podíl muslimů v zemi a ČR by
se dostala přibližně na dnešní úroveň Indie se všemi bezpečnostními
problémy.
Z hlediska islamizace to však nemusí být všechno, pokud se Turecku
se svými 80 milióny podaří vstoupit do EU (mnoho zemí včetně Izraele,
USA a UK to údajně podporují či podporovaly), bylo by při současném
stavu domácího obyvatelstva v EU více než 20% muslimů, což odpovídá pásmu, kde se dnes nachází Etiopie. Vzhledem k dominovému efektu by pak zavedení práva šaría v EU bylo otázkou nepříliš dlouhého
času. Je jisté, že postoje EU jsou zaštítěny postojem OSN. Jestli se má
celosvětově zásadně změnit postoj k multikulturalismu a začít odstraňovat následky jejího katastrofálního pronikání do právních systémů jednotlivých států od ústav až po učební osnovy a příručky pro policisty, je
potřeba začít s nápravou ihned, a to na úrovni OSN.
Spojené státy
Spojené státy mají u mnoha lidí stále kredit zachránce Evropy a světa, který si získaly v obou světových válkách. Tento kredit je tak velký,
že v mnoha lidech utvrzuje představu, že USA jsou schopny svojí ekonomickou a technickou převahou uchránit svět před islamizací a zachránit naší civilizaci a že tak také učiní. Pohled na zahraniční i vnitřní
politiku USA v posledních desetiletích však svědčí spíše o opaku.
Přestože by se mohlo zdát, že Spojené státy zvláště po útoku na
WTC v New Yorku by měly být prvními, kdo dovede posoudit nebezpečnost politického islámu, opak je pravdou. Není pochyb o tom, že
jeho podpora politickému islámu včetně terorismu, přestože nechtěná,
byla a je významná, krátkozraká a sebevražedná. Připomeňme některé
případy: Afganistan, Irák, Balkán, Severní Afrika, podpora Al-Kaidy
(povstalců) proti vládě v Sýrii. Dále pak významná podpora režimů
Saudské Arábie a Pákistánu a benevolence vůči Iránu, kteréžto země
jsou považovány za osu a baštu politického islámu, tj. džihádu.
135
Taktika boje USA proti islámskému terorismu (politickému islámu)
je přinejmenším sporná. Zčásti je neúčinná a zčásti ve svých důsledcích
naopak islámský terorismus podporuje. Zatím není náznak nastartování
politického boje na půdě OSN a mezinárodních vztahů, přestože právě
zde by mělo být těžiště obranné taktiky proti totální islamizaci světa.
Místo toho se USA stále zaměřují kromě zahraničních vojenských akcí
a nevyhratelných válek na sledování a odhalování jednotlivých islámských teroristů a jejich vazeb, což je v článku K podstatě islámského
terorismu přirovnáno k chytání jednotlivých komárů-nosičů malárie v
obrovském hejnu. Ve vnitřní politice je patrný rostoucí trend servilnosti
a ústupnosti muslimům [81] .
Je těžké uvěřit, že by toto všechno bylo způsobeno katastrofální absencí zdravého rozumu a prozíravosti politiků a státních stratégů. Spíše
se vnucuje vysvětlení, že politika USA je ve vleku finanční oligarchie
vyznačující se degenerovaným pudem sebezáchovy.
Ostatní svět
Zatímco z pohledu Evropana se jeví jako největší nebezpečí islamizace Evropy, z širšího pohled je dnes největším nebezpečím islamizace
Izraele, Indie a některých zemí Afriky. Dovoluji si citovat z fundovaného článku Jak porazit politický islám[82] Benjamina Kurase na portálu
Neviditelný pes ze dne 6. 12. 2012:
"Novou studenou válkou" nazývá současný konflikt islámu s ostatním světem indický jaderný fyzik a ve volném čase politolog vzdělaný ve
Spojených státech, Moorthy S. Muthuswamy. To je také podtitulem jeho
studie současného džihádu Jak porazit politický islám (Defeating Political Islam). "Politický islám" je pojem, kterým dnes politologové sledující novou expanzi islámu nahrazují donedávna populárnější "islamismus". Ten se snažil být pojmenováním extrémních, agresivních a teroristických projevů islámského náboženství, čili (snažil se) rozlišovat
mezi "extrémem" a "normálem". Nové podrobnější studie islámu však
toto rozlišení pokládají za nepřesné a zavádějící a odhalují, že onen
"islamistický extrémismus" je přesněji řečeno politická součást islám136
ského náboženství, která byla vždy v islámu přítomna jako radikální
totalitní ideologie a návod k dobývání a podmaňování světa. Ideologie
permanentního boje nejen násilím, nýbrž i politickou lstí, propagandou
a postupnou politickou, kulturní a společenskou islamizací nově osídlovaných území. Tato radikální vojensko-politická součást islámu se jmenuje džihád.
V článku je řada konkrétních údajů o genocidě buddhistů a hinduistů
v Indii. (Následuje citát z článku B. Kurase.)
Připomíná (Muthuswamy) pětisetletou islámskou nadvládu a násilnou islamizaci, při níž byly vyvražděny desítky milionů Indů a další desítky milionů přinuceny konvertovat na islám. Dokumentuje genocidu tří
milionů hinduistických Bengálců pákistánskou armádou ještě v 70. letech minulého století v tehdejším Východním Pákistánu, nynějším Bangladéši. Uvádí statisícové číslice násilím vyháněných hinduistů a buddhistů z dnešního indického Kašmíru, kde indičtí muslimové s aktivní
pomocí Pákistánu provádějí etnickou čistku, aby jej mohli vyhlásit za
islámské území.
V knize Muthuswamyho je celá řada námětů, jak se má svět bránit.
Bohužel ani tento autor nevidí způsob, jak přimět vlády, aby se opravdu začaly bránit.
▲o b s a h▲
3.10 Otazníky kolem církví
Jedná se především (ale nejen) o církev katolickou. Problém je,
že jejich představitelé často zřejmě nemají ani základní znalosti islámských knih a strategie islámu, podle které mají být všechna neislámská
náboženství, tedy i ta jejich vyhlazena a nahrazena islámem. Z této neznalosti plyne jejich sebevražedná vstřícnost, kterou urychlují svůj zánik a uvržení svých věřících do nesmírného utrpení. Tím se přiřazují k
nepochopitelnému postoji mocenských struktur naší civilizace, jak již
bylo podrobně popsáno. Uvedeme několik konkrétních případů:
137
Postoje a názory českého kardinála Vlka
Prameny:
Kardinál Vlk nadchl kavkazské radikály slovy o islamizaci Evropy
… iDNES.cz[83]
Kardinál Vlk: Evropa ztrácí duchovní základy, hrozí ji islamizace …
iDNES.cz[84]
Kardinál Vlk sice vidí nebezpečí islamizace Evropy, avšak s jeho
hodnocením příčin nelze souhlasit. Z uvedených pramenů si dovoluji
citovat:
"Systematickým vyprazdňováním křesťanského obsahu života Evropanů se vytváří prázdný prostor, který oni (muslimové)snadno zaplňují.
Evropa zapřela své křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla a které by jí
mohly dát sílu čelit nebezpečí, že bude „dobyta“ muslimy,…"
"Mají (muslimové) i jeden náboženský (důvod) – přinášet do pohanského prostředí Evropy, do jejího bezbožeckého stylu života - jak
říkají - duchovní hodnoty víry v Boha,…“
Jako hlavní příčinu současné islamizace kardinál Vlk uvádí sekularizaci západní společnosti. Neuvádí však žádné příčiny, proč k této sekularizaci dochází a jaké jsou možnosti ji zastavit, a tím podle něho
zastavit islamizaci. Z článků proto plyne jako jediná reálná možnost jen
bezmocné přihlížení a očekávání neodvratné pohromy. Jestliže se totiž
dosud nepodařilo vrátit společnosti "spirituální vědomí", ale ta ho naopak ztrácí, pak lze sotva předpokládat, že se tak stane v brzké budoucnosti. Co horšího, spoléhat se na to, že obranou proti sekularizaci je
islamizace, je politování hodný a nebezpečný omyl. Židovskokřesťanský Bůh je přece zcela jiný než Alláh. (viz též) To by přece
kardinál měl vědět.
V kapitole „Vylévání vaničky s dítětem“ je jistý výklad příčin sekularizace a absence základních etických pravidel, který však pro církve
nevyznívá příliš pochvalně. Místo bezmocného volání po návratu společnosti k duchovním hodnotám je v knize učiněn pokus přesvědčit čtenáře, že příčinou současných problémů je především absence základních
etických pravidel obdobných Desateru, bez kterých se společnost neobejde; že je tudíž nezbytné tato pravidla (základní etický kodex) formu138
lovat na úrovni současného stavu společnosti tak, aby byla přijatelná jak
pro „věřící“, tak pro „nevěřící“. Tento přístup by měl být přijatelný i pro
všechny církve a náboženská společenství, pokud jejich víra je opravdu
v souladu s humanitním přístupem k člověku, který je – jak se domnívám – právě pro křesťanské církve typický. Úpěnlivé volání po návratu
k duchovním hodnotám bez nabídky způsobů jak toho dosáhnout odklon od náboženství spíše urychluje, neboť snižuje důvěru lidí ve
schopnost církví dostatečně rychle reagovat na rychle se vyvíjející vědění o přírodě, své učení modernizovat a opouštět dnes již překonaná
dogmata.
Postoje a názory papežů
Významným pramenem je: Magdi Allam opouští církev | Lumen de
Lumine[85]. Z něho si dovolujeme citovat:
Italský novinář Magdi Allam, kterého před pěti lety pokřtil papež
Benedikt XVI., odvrátil se veřejně od církve na protest proti jejím postojům. Ve svém článku Proč opouštím církev, která je slabá proti islámu
(Il Giornale) vyčítá Allam katolické církvi její „modrookost“ a „sebevražednou bláhovost“ v mezináboženském dialogu. Tento novinář, původem z muslimské egyptské rodiny, velmi známý v celé Itálii, přijal
křest od Benedikta XVI. o Velikonocích 2008. To, co ho církvi odcizilo,
je „náboženský relativismus“ zvláště označování islámu za pravé náboženství. Při svém křtu přijal jméno Cristiano. Veřejné uctění Koránu
Janem Pavlem II. nazval „sebevražedným bláznovstvím“. Podobně kritizoval Benediktovu modlitbu v Modré mešitě v Istanbulu a výrok papeže
Františka, že muslimové se modlí „k jednomu, živému a milosrdnému
Bohu“. I když muslimové jako strážci základního práva na život a svobodu zasluhují respekt (???), je samotný islám „násilnická ideologie“.
Evropa podlehne islámu „jestliže nenajde jasnozřivost a odvahu vyznat
neslučitelnost islámu s naší kulturou a základními právy lidské osoby."!
K tomu patří odsouzení Koránu jako „ospravedlňování nenávisti“ a
šaría jako „zločinu proti lidskosti“. Navzdory varování Benedikta XVI.
před „diktaturou relativismu“ se sama katolická církev stala relativistickou. Ve svém postoji k blahu lidstva staví cizí blaho na stejný nebo
vyšší stupeň než vlastní. Nadšení pro papeže Františka nazval Allam
139
kapkami, kterými přetekl pohár značných nejistot a pochybností a přiměl ho k odchodu. (konec citace)
Slova tohoto autora mají mimořádnou vypovídací hodnotu proto, že to jsou slova bývalého muslima a posléze katolíka, který je schopen hodnotit situaci z nadhledu. Zmiňované akty papežů jsou alarmující. Jestliže papež Jan Pavel II veřejně uctil Korán (údajně ho v mešitě
dokonce políbil), pak se lze domnívat, že vůbec nevěděl nebo jen povrchně, co se v Koránu píše. Je to jakoby nejvyšší židovský hodnostář v
době po rozhodnutí nacistů o genocidě Židů políbil na půdě nacistů
Mein Kampf, snad v naivní víře, že tím nacisty obměkčí a oni se svého
zrůdného plánu zřeknou. Vnucuje se otázka, zda papež opravdu nevěděl, že v té knize je jasně dán příkaz všem muslimům provést genocidu
všech ne muslimů, nebo se v souladu s Písmem naivně domníval, že
muslimové tuto vstřícnost (alespoň) křesťanům oplatí podle Kristovy
zásady "kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem".
Zcela čistý nezůstal ani následující papež Benedikt VI. Ten si však
patrně nejvíce uvědomoval nebezpečí islamizace, ale svůj postoj se mu
ve Vatikánu nepodařilo obhájit, což prý mohlo vést k jeho nečekané
abdikaci. Současný papež František šokuje svými výroky (muslimové
se modlí „k jednomu, živému a milosrdnému Bohu“). Může snad být
lepší důkaz neznalosti Koránu, než zmíněný výrok papeže Františka,
kterým ztotožňuje židovsko-křesťanského Boha s muslimským Alláhem? Je přece rozdíl věřit, že existuje jediný Bůh, anebo věřit v Boha,
kterého si vykreslili lidé podle svých představ, které mohou být navzájem diametrálně odlišné.
Je logické, že servilnost papežů k muslimům se promítá i do nižších
pater církevní hierarchie a ovlivňuje i smýšlení a chování věřících a
náboženských sympatizantů. Projevuje se to například tam, kde se jedná
o peníze, např. o prodej církevních objektů muslimům k přestavbě na
mešity. Nemilým zjištěním je, že na křesťany se nelze v obraně společnosti proti islamizaci spolehnout.
140
3.11 Rekapitulace
1. Neskrývaným strategickým cílem islámu je zničit všechny neislámské civilizace a homogenizovat celý svět pod islámským
právem šaría. Prostředky k dosažení tohoto cíle reprezentované
džihádem jsou podle platných mezinárodních konvencí genocidou.
2. Islám je totalitní systém, který sofistikovanou ideologií a psychologií, jakož i hrozbou trestu smrti mnohonásobně zakotvenou
v zákonu šaría, udržuje obyvatelstvo v permanentní závislosti na
nábožensko-státní moci a v neomezené poslušnosti. V tomto
směru daleko překonává všechny známé totalitní systémy včetně
nacistického a komunistického.
3. Islám odporuje nejméně 13 z 30 článků Všeobecné deklarace
lidských práv, na které se však muslimové neustále odvolávají a
využívají je ke své expanzi. Islám rovněž splňuje téměř všechna
mezinárodně uznávaná kritéria genocidy.
4. Přestože nacismus a komunismus jsou světovým společenstvím
oprávněně a jednoznačně zavrhovány, šíření islámu požívá jeho
široké podpory.
5. Každý ústupek islámu ve skutečnosti znamená posun sil ve prospěch jeho konečného vítězství, tj. nastolení celosvětového, vysoce totalitního systému za cenu použití genocidy nebývalého
rozsahu; ústupek neznamená uznání vstřícnosti, ale další výzvu
muslimům, neboť dosáhli jen něčeho z toho, na co mají podle
příslibu Alláha samozřejmé právo. Rozsáhlé ústupky islámu nejsou takticky defenzivní, ale kapitulantské, sebe-záhubné a nepochopitelně hloupé.
6. Kritici vztahu vládnoucí garnitury k islámu jsou často dehonestováni a umlčováni.
7. Vládnoucí garnitura se schovává za ideologii multikulturalismu,
která je však v daných podmínkách a v současné formě utopická,
chimérická a sebevražedná.
141
8. Riziko zničení západní civilizace a všech ostatních, neislámských civilizací se blíží 100%. Jestliže v dohledné době nedojde
k zásadní změně postoje k islámu, bude toto riziko plných 100%.
9. Zánik civilizace znamená její smrt se smrtí mnoha obyvatel Země. Tato smrt znamená absolutní zlo, které nelze ničím vyvážit,
kompenzovat. Ve srovnání s tím jsou jakékoliv dobré stránky islámu (nepochybně též existují) nepodstatné. Ten, kdo tomuto
trendu napomáhá, se dopouští zločinu proti lidskosti. Pokud by
měl být tento důvod k celkovému odmítnutí islámu odstraněn,
musel by islám důvěryhodně odvrhnout svůj konečný cíl ovládnout celý svět a zastavit džihád. Než tak učiní, neměla by se na
něj podle "Deklarace" vztahovat ochrana jako na náboženství.
10. Netečnost vládnoucích struktur je nepochopitelná a dosud se nikomu nepodařilo ji rozumně vysvětlit. Nejpravděpodobnější příčinou jsou zájmy finanční oligarchie, pronikající celou společností a ovlivňující její chování na všech úrovních. Lze snadno
pochopit, že ve vleku světové finanční oligarchie jsou vlády a
orgány jako EU a OSN, a proto od nich lze sotva očekávat potřebnou iniciativu. Bohužel za současné situace se nelze spolehnout ani na to, že alespoň počáteční iniciativu převezmou občanské iniciativy v souladu s dokumentem Listina základních práv a
svobod ČR (článek 23), neboť neexistuje jiný způsob, jak aktivizovat širokou veřejnost a uvědomit ji o skutečném stavu věcí než
pomocí médií. Ta jsou však hromadně paralyzována skrytou
cenzurou, takže se omezují na novinářské články o činech islámských teroristů, ale většinou nedovolí zveřejnit informace uvádějící tyto činy do hlubších souvislostí. Veřejnost pak vnímá tyto
činy stejně jako zprávy o běžných kriminálních činech či dopravních nehodách a nechápe, že činy islámských teroristů navzájem souvisejí a směřují ke společenské katastrofě.
▲o b s a h▲
142
4 Závěr
4.1 Shrnutí
V souladu s úvodem byly rozpracovány dvě alternativy budoucího vývoje lidské společnosti: pokračující humanizace a islamizace.
Mlčky se zde sice předpokládá aplikace především na země západní
civilizace, zvláště evropské, ale využitelnost dosažených závěrů je všelidská a nadčasová. To proto, že se důsledně vychází z obecných biologických vlastností člověka, které jsou stejné pro všechny lidi a všechny
doby bez rozdílu. Dá se říct, že západní civilizace dnes prochází krizí
charakterizovanou absencí kritérií správnosti rozhodování a jednání na
všech úrovních, od celosvětových institucí až po řadové občany. Za
pravděpodobnou příčinu je zde označena absence základních etických
pravidel. Ta byla kdysi v naší společnosti odvozována z křesťanskožidovských náboženství. S rozsáhlým odklonem od náboženství byla
tato pravidla odvržena, aniž byla nahrazena nějakými jinými pravidly. V
této knize je ukázána cesta, jak taková pravidla formulovat na moderní
bázi bez přímé vazby na nadpřirozeno, tedy přijatelně jak pro lidi „věřící“, tak „nevěřící“.
Závažným problémem dneška je pseudohumanismus. Jeho nepříjemným důsledkem je přílišná tolerance k trestné činnosti a z toho plynoucí těžko řešitelné problémy s tzv. nepřizpůsobivými občany a trestnou činností vůbec a zvláště pak přílišná tolerance k politickým tlakům
směřujícím k zániku celé naší civilizace, konkrétně k islamizaci. V současné, i když velmi nedokonalé společnosti, se dá nějak žít, avšak život
pod islámským, totalitním právem šaría si člověk zvyklý na život v západní kultuře jen těžko dovede představit. Navíc systém západní kultury
je otevřen dalšímu vývoji – humanizaci, zatímco systém pod islámských
právem šaría je neměnný a konzervující starověké praktiky, které byly v
našem systému překonány již velmi dávno, a které by v případě vítězství islámu nebylo možné v porobeném světě hned tak změnit, mimo
jiné proto, že by bylo málo těch, kdo by je mohli změnit.
Současná západní kultura je výsledkem několika tisíciletého vývoje. Zrodila se ze snahy o příjemnější život lidí na Zemi, a také z mnoha
utrpení, slz a krveprolití. Toto všechno může být ztraceno, jestliže se
143
západní civilizace včas neprobudí ze své letargie. Na vině jsou především ti, kdo jsou u kormidla. Bez viny však nejsou ani řadoví občané,
snad proto, že jsou z velké části produkty a otroky konzumní společnosti; jsou příliš zaměřeni na svůj momentální prospěch a požitky, a fakticky se nezajímají o budoucnost svoji, svých dětí a dětí jejich dětí, navazující a vycházející z principu zachování druhu. S takto deformovaným
obyvatelstvem se pak vládnoucím dobře manipuluje. Informace pro ně
nepříjemné jsou zamlčovány a obyvatelé ani nevědí, že je mají v zájmu
zachování vlastní existence nekompromisně vyžadovat. V naprosté většině dnes nevědí, že jim jde o holou existenci, a proto ani necítí potřebu
se bránit.
Ani na začátku této knihy autor tuto znalost neměl. Původním záměrem byla pouze snaha naznačit, jak lze život zlepšit formou humanizace. Teprve při studiu pramenů se objevilo nebezpečí blížící se katastrofy. Kdyby islám zvítězil, nebylo by co zlepšovat. Bez nadsázky lze
tvrdit, že v dnešní době více než kdy jindy existují dvě hlavní priority,
které by měly být v naší společnosti respektovány všemi subjekty:
vnitřní a vnější bezpečnost občanů (existenční podmínky) a populační
vývoj (potomstvo). Bez jejich důsledného dodržování nemají žádné jiné
priority a akce dlouhodobější význam. Obě priority vycházejí ze základních biologických principů, které jsou rozsáhle ignorovány na všech
úrovních rozhodování prostými občany počínaje a světovými organizacemi jako je OSN konče. Proto jsou v této knize opakovaně připomínány.
4.2 Možnosti sebezáchrany společnosti
Z předchozího plyne, že manévrovací prostor je sice velmi malý, ale existuje. Použité prostředky musí odpovídat taktice šíření islámu,
která je dvojí:
1. násilné teroristické akce, jejichž účelem je zastrašování,
2. nenápadná, pozvolná infiltrace do neislámských společností,
státních struktur a OSN.
144
Teroristické akce jsou sice viditelnější a kruté, avšak méně nebezpečné než infiltrace. Islámskému terorismu a násilnostem islamistů v
ulicích je nutné se bránit represivními prostředky. Nebezpečnější infiltraci je nutné se bránit politicky. Patrně jediná obrana proti oběma současným muslimským taktikám, tj. terorismu a infiltrace, je vyvíjet politický tlak na představitele islámu prostřednictvím OSN a EU tak,
aby se muslimové vzdali strategie ovládnutí světa a taktiky džihádu.
Do doby než islám opustí kontroverzní pasáže, neměl by požívat
ochrany lidských práv jako náboženství ve smyslu „Všeobecné deklarace“ a měl by být posuzován podle „Úmluvy o genocidě“ stejně,
jako např. nacismus. Přimět muslimy k zásadní změně své ideologie,
kterou považují za nezměnitelnou, by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné. Proto snadnější je změnit vlastní chování, tj. důsledně se bránit proti
islámu jako genocidní ideologii, podobně jak se společnost dodnes brání
proti ideologii nacizmu. Boj proti ideologii nacizmu považovat za důležitý precedens.
Problémem je nečinnost státních a nadstátních uskupení, kde snad
jedinou nadějí je, aby tyto byly přinuceny jednat pod tlakem veřejného
mínění. Spoléhat se na veřejné mínění, které je rozsáhle deformováno
autocenzurou médií a ignorantstvím vládnoucích struktur, se může zdát
iluzí. Ale může někdo navrhnout jiný postup? Nezbytným prvním krokem v tomto směru je pravdivé informování veřejnosti o skutečném
stavu věcí; bez vyvolávání paniky, ale také bez zamlžování. To v současné době není možné ani na bázi EU ani na bázi národních států
vzhledem k paralyzovanému imunitnímu systému a potlačení sebezáchovných principů ve všech směrech, zejména v politice, žurnalistice a
médiích vůbec.
Pokusíme se aplikovat poznatky z kapitoly 6.1 Účel a cíle. Jako
účel si stanovíme „zachránit západní civilizaci před záhubou v důsledku
islamizace“. Obdobně by se mohl jmenovat celý projekt. Realizátory
tohoto projektu by měly být vládnoucí garnitury na všech úrovních.
Vzhledem k jejich nečinnosti musí mít počáteční iniciativu občané. Jako
jednotlivci jsou bezbranní, proto by měla být aktivována Občanská
sdružení. Je pravděpodobné, že pod tlakem veřejnosti se probudí i vlády, které jedině mohou splnit většinu dalších cílů.
145
a) Hlavní cíle (odpovídají ucpávání děr v potápějící se lodi)
Cíl 1 – aktivizace široké veřejnosti (probudit ji z letargie). (Viz dále.)
Cíl 2 – zastavit další imigraci muslimů.
Přinutit orgány EU, aby s okamžitou platností byla zastavena
imigrace dalších muslimů do EU. Revidovat a zastavit platnost
všech dohod s muslimskými státy, na jejichž základě probíhá
migrace a islamizace.
Cíl 3 – přinutit orgány EU definitivně odmítnout přijetí Turecka.
Cíl 4 – důsledně dodržovat „Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku[87] 1948 a rezoluci 260 z roku 1948 „Úmluva o prevenci a postihu zločinu genocidy“. Přinutit národní vlády, aby jako členské
státy OSN vyvíjely tlak na islámské autority tak, aby se islám
vzdal strategie světovlády a odvrhl džihád a všechno, co s tím
souvisí, protože to znemožňuje normální koexistenci muslimů a
nemuslimů. Do doby než islám přesvědčivě opustí kontroverzní pasáže, zrušit jeho ochranu jako náboženství ve smyslu „Všeobecné deklarace“ a posuzovat islám podle „Úmluvy o
genocidě“ stejně, jako jiné podobné systémy. Odvolat se na slova generálního tajemníka OSN, kterými odsoudil nečinnost a vinu OSN na genocidě ve Rwandě a deklaroval odhodlání OSN toto nikdy více nepřipustit (viz kap. 3.7).
Cíl 5 – Prosadit, že podle „Úmluvy“ je dosavadní islám prokazatelně
zdrojem a příčinou genocidy, zařadit islám do stejné skupiny jako nacismus a komunismus, na všechny používat stejná měřítka
a stejný postih.
146
b) Další cíle (odpovídají čerpání vody z podpalubí potápějící se lodi)
Cíl 6 – Aktualizace „Deklarace“.
Dosáhnout aktualizace „Deklarace“ a všech dokumentů z ní vycházejících s ohledem na aktuální vysokou kriminalitu a bezpečnostní rizika pro společnost. Zpočátku Aktualizovat alespoň čl.
30 explicitním vyjádřením jeho smyslu: „(S výjimkou práva na
život podle č. 3) nikdo nemůže využívat deklarovaných práv a
svobod, která sám porušuje.“
Cíl 7 – obnovit imunitní systém a revidovat multikulturalismus.
Co nejrychleji obnovit imunitní, sebezáchovné systémy EU a
členských států. Pro multikulturalismus stanovit jasná pravidla
respektující sebezáchovný princip všech účastníku zúčastněných
stran a znemožňujících kterékoliv straně parazitovat na ostatních
partnerech nebo se snažit je likvidovat.
Cíl 8 – rozlišovat „hostitele“ a „hosty“.
Trvale rozlišovat „hostitele“ a „hosty“. Hostitelům přiznat práva
vybírat si své hosty a stanovovat pro ně podmínky. V případě jejich neplnění mít možnost je vykázat. Tato jejich práva jasně deklarovat závazným dokumentem.
Cíl 9 – promítnout správnou interpretaci multikulturalismu, „Deklarace“ a „Úmluvy“ do všech navazujících dokumentů. Napravit
důsledky nesprávné interpretace multikulturalismu, základních
lidských práv a svobod a ignorování „úmluvy o genocidě OSN“
opravou všech navazujících, deformovaných standardů (zákonů,
předpisů, dohod atd.)
Cíl 10 – učinit taková opatření, aby k ovládnutí hostitelské společnosti
imigračními hosty nemohlo dojít státními převraty, vlnou terorismu ani demokratickým postupem pomocí voleb.
147
Tento přehled je třeba chápat jen jako cíle nutné, ve svém souhrnu
však patrně nikoliv postačující. Měl by být rozšířen o další potřebné cíle
a rozpracován do cílů na nižší úrovni. Na tomto místě uvedeme některé
detaily cíle 1, který má klíčový význam, neboť pokud nebude splněn,
ostatní cíle se sotva podaří splnit. Aktivizace široké veřejnosti je nezbytná též proto, že bez jejího konsensu by byla veškerá snaha o záchranu marná. Jako nezbytnost se jeví učinit součástí informační kampaně, která by měla být vedena pomocí všech mediálních prostředků,
zveřejnění práva šaría v národních jazycích, aby toto bylo dostupné
každému občanovi. Vzhledem k velkému rozsahu toho dokumentu nejlépe jen vybraných partií (zvl. Trestní právo a Rodinné právo) s komentáři. Ty však musí pocházet od odborníků, nejlépe bývalých muslimů. V
žádném případě by to neměli být komentáře muslimů určené nemuslimům .
Teprve na základě důkladné mediální kampaně a veřejné diskuse by
měla být vyhlášena anketa. Dřívější vyhlášení ankety by bylo nejen zbytečné, ale i škodlivé. K probuzení společnosti z letargie by mohly pomoct zvláště ženy, které by byly právem šaría postiženy daleko více než
muži. Je důležité vědět, že doporučované převzetí aktivity občanskými
aktivitami je plně v souladu s Listinou základních práv a svobod[86],
konkrétně s čl. 23: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních
svobod, založených Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné
použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“
Anketní otázka (později možná referendum) by mohla být formulována např. takto:
"Znáte islámské právo šaría, Korán, historii a průběh islamizace
tak, že na základě těchto znalostí můžete považovat existenci svoji,
svých životních partnerů, dětí, vnuků a dalších generací pod právem šaría za přijatelnou a můžete s ní s čistým svědomím souhlasit?"
Pokud občan potřebné znalosti nemá, nehodlá si je doplnit a na
svém názoru trvá, je asi člověk ochotný riskovat. Pomocí ruské rulety
by si mohl ověřit, je-li tomu opravdu tak: do šestiranného revolveru se
vloží jeden náboj, bubínek se roztočí, hlaveň se přiložíte k hlavě (své!)
a stiskne se spoušť. Nebezpečí výstřelu je zhruba 7x menší než nebezpečí islamizace naší společnosti. To podle věrohodných pramenů je v
148
případě pokračující neochoty se bránit rovných 100%. Asi by nebylo
mnoho těch, kteří by byli ochotni tento test ruskou ruletou podstoupit.
Na uvedenou otázku by měl odpovědět rovněž i každý člověk,
který se k islámu jakkoliv vyjadřuje, zvláště veřejně. Pokud jeho názory nejsou založeny na přiměřené znalosti islámu, jsou v lepším případě
bezcenné, v horším škodlivé, protože přispívají k všeobecnému zamlžování. Názor na islám si nelze učinit jen na základě intuice a obecných
vědomostí o jiných náboženstvích. To proto, že islám je od nich příliš
odlišný, neboť to není jen náboženství.
Šance na úspěch sebeobrany
Zcela určitě se vyskytnou názory, že navržený způsob sebeobrany
nemá naději na úspěch. Lze namítnout: šance je sice malá, ale nikoliv
žádná. Znáte-li lepší způsob sebeobrany, proč ho nenavrhnete?
Malá šance neplyne ze síly islámu jako ideologie, ale z nedostatku
vůle neislámské společnosti se bránit. Z toho, co zde bylo napsáno a z
citovaných pramenů lze soudit, že je zde souvislost mezi mírou tzv.
demokratizace dané společnosti a jejími sebeobrannými schopnostmi.
Bohužel asi platí, že čím je společnost tzv. demokratičtější, tím více si
svojí ideologií paralyzovala sebeobranné funkce a tím menší má šanci,
že se islamizaci ubrání. Paradoxně větší šanci na sebezáchranu má Čína
než např. Rusko, a to má větší šanci než EU a USA. Zdá se, že příčina je
zřejmá: tou paralyzující ideologií je pseudohumanismus, který znamená
nevyváženost altruismu a egoismu ve směru sebe destrukce společnosti. Jedním z důsledků je současné deformované pojetí lidských práv
založené na anachronických dogmatech ignorujících základní lidské
povinnosti. Společnost si musí konečně uvědomit, že silnější než základní lidská práva jsou základní lidské povinnosti plynoucí ze základní
biologických principů. Nechce-li společnost tyto povinnosti plnit, pak
tím prokazuje svoji degeneraci provázenou oslabenou imunitou a malou
šancí na přežití v neustálém soupeření subjektů. Jestliže cílem soupeře
je daný subjekt zničit, což je současný stav, pak tento nemá šanci na
přežití žádnou.
Obnovení imunity by proto mělo mít nejvyšší prioritu sebeobrany
(viz Možnosti_sebezáchrany_společnosti, Cíl 4 a další). Určitě je to
velký a nesnadný úkol, neboť se týká reformy rozsáhlé agendy lidských
149
práv i všeobecného názoru na demokracii. Jde přitom o čas, neboť časová náročnost těchto úkolů je vzhledem k rychlosti postupující islamizace velká. Přesto je nutné, aby se naše společnost o sebezáchranu pokusila, neboť ji k tomu zavazují základní biologické principy platné pro
všechno živé. Pro ty, kteří mají tendenci podléhat beznaději, uvádím na
závěr jednu bajku, jejíhož autora neznám, a kterou si pamatuji z dětství:
Dvě myši si chtěly pochutnat na smetaně v krajáči ve
spižírně. Jenže do smetany spadly a začaly se topit. Plavaly, plavaly, síly ubývaly. Jedna to vzdala, že je to stejně
zbytečné, a utopila se. Druhá šlapala dál, neboť tak ji velel
její pud sebezáchovy. Najednou se ve smetaně začaly objevovat hrudky másla, které se spojily ve větší hroudu. Pomocí té se myši podařilo vyskočit na okraj krajáče a tak se
zachránit. Poučení - nepřestávej o život bojovat, i když se
situace zdá být beznadějnou.
150
4.3 Dovětek
Je otázkou, zda se najdou další prozíraví a obětaví občané, kteří
rozšíří řady tisíců těch, kteří dnes bojují za záchranu své civilizace. Jestliže se nenajdou, může to znamenat, že naše civilizace jako celek je již
opravdu tak degenerovaná, že ztratila pud sebezáchovy a nezaslouží si
proto nic než zánik. Čest budiž památce těch, kteří se o naši civilizaci
zasloužili a pro ni trpěli. Hanba těm, kteří ji svoji laxností, pohodlností,
sobectvím a nezodpovědností pohřbívají a připravují pro své potomky
nesmírná muka.
Reminiscence na motto webu www.urgent21.cz:
Člověk se nemá nikdy vzdávat svých práv plynoucích ze
základních biologických principů, tj. práva na sebeobranu a
na aktivity směřující k zachování rodu. Ctít a respektovat základní biologické principy není pro člověka předmětem volby, ale jeho základní povinností. Pokud tuto povinnost nepřijme, nemá nárok na existenci. Jejich důsledné dodržování je
cesta směrem k humanismu a k lepšímu způsobu života.
Jiná cesta k němu nevede.
▲o b s a h▲
151
5 Příloha A – Další podrobnosti
k islámu
Mekkánské súry, které byly zjeveny v době, kdy byli muslimové zranitelní, jsou obecně vlídné; pozdější medínské súry zjevené poté,
co se stal Mohamed hlavou armády, jsou agresivní.
4:89 A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a
abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a
zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani
pomocníky.
4:91 A najdete i jiné pokrytce, kteří chtějí získat důvěru vaši i
důvěru svého lidu. Kdykoliv se pokusí vás svést k odpadnutí, budou v tom odraženi. A jestliže se nebudou držet stranou od vás a
nevzdají se vám na milost a nesloží své ruce, tedy je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A nad těmito vám dáváme pravomoc
zřetelnou.
Verš meče
9:5 A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte
proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.
A dále:
9:29 Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední,
a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají
náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.
Nařízení Koránu muslimům, aby ve jménu Alláha vedli vyhlazovací válku proti ne-muslimům, jsou nezpochybnitelná. Za nejlepší
skutek je považována víra v Alláha a jeho proroka (Mohameda). Dalším
nejlepším skutkem je podílet se na džihádu (náboženském boji) za Alláhovu věc.
152
Džihád je ústředním motivem islámského světového názoru, který
usiluje o ovládnutí světa, a je podobný cílům Manifestu komunistů, kteří
se o to také kdysi snažili, i snahám nacistů o vytvoření tzv. Velkého
Německa, tj. jeho světové nadvlády. Na rozdíl od předchozích dvou
však islám obsahuje řadu „samosvorných“, sebezáchovných prvků, které jen tak nedovolí, aby islám byl poražen. Jedinou možností je promyšlená, odhodlaná a účinná obrana. Kromě toho žádný jiný dosud známý
systém nedosahuje totalitarity a krutosti islámu.
Z různých zdrojů o islámu (viz odkazy v hlavním textu) plyne:
Islám je především politicko-vojenskou záležitostí. V islámu není
žádná “přirozená” morálka a spravedlnost, která by překračovala konkrétní příklady a příkazy zapsané v Koránu a Sunně. Protože Mohamed
sám sebe označil za posledního Alláhova proroka a Korán za věčné a
nezměnitelné slovo samotného Alláha, není zde žádná vyvíjející se morálka, která by umožňovala sloučení islámské morálky s morálkou pocházející z jiných zdrojů. Celé islámské morální univerzum se otáčí
výhradně kolem života a učení Mohameda. V Koránu není láska. Je to
sobecké učení, kde city jsou slabost. Důležitá je oddanost Alláhovi, ne
úcta k člověku. Jediná láska, která tam je, je láska ke smrti pro Alláhovu
věc. Je to pouze normativ pro muslimy. Je to snad i jediné Písmo na
světě, které umožňuje ženu beztrestně bít a krutě zabíjet. Po prověření
islámských zdrojů je zjevné, že jakékoliv smysluplné používání šaríe
bude velmi odlišné od čehokoliv, co připomíná svobodnou nebo otevřenou společnost podle západního chápání.
Pod právem šaría je normální:
1. kamenování cizoložníků s cílem nejen zbavit odsouzence života,
ale při umírání jim působit co největší bolest (např. výběrem
kameniva předepsané velikosti),
2. popravy odpadlíků a rouhačů,
3. potlačování ostatních náboženství,
4. povinné nepřátelství vůči neislámským státům přerušované pravidelnými válkami,
5. povinnost ummy (globální islámské společnosti) dobýt a podřídit si celý svět ve jménu Alláha a vládnout mu podle práva šaría.
153
6.
7.
8.
9.
Co je dovoleno:
když muslim zabije nemuslima,
když otec nebo matka zabijí své děti nebo děti dětí,
když otec uhasí svůj sexuální chtíč s dítětem, třeba i
s nemluvnětem,
10. být ženu,
11. „vražda ze cti“, např. zabití někoho z rodiny za to, že se odklonil
od islámu.
12. Další fakta:
13. Žena není s mužem rovnoprávná, ale je jeho majetkem sloužícím
mu jako nástroj k ukojení sexuálního chtíče a k rození dětí.
14. Válka proti nemuslimům se neděje proto, aby přijali islám, ale
aby se zavedlo islámské právo a s ním nastolil „pořádek“.
15. Muslim může lhát, pokud je to v zájmu džihádu, a musí lhát, pokud je to jediný způsob, jak dojít k bezpečnému konci; systematické lhaní nevěřícím je považováno za součást islámské taktiky.
16. Motivace bojovníků zahrnuje kořist v případě vítězství, nebo
ještě větší odměnu a okamžitý přechod do ráje v případě ztráty
života (zlato a věci z jemných materiálů, ovoce, víno, voda, věčné panny …).
Dhimma
Dhimma je „smlouva o ochraně“ na základě súry 9:29 (má charakter výpalného). Dhimma zaručuje, že životy a majetek Židů, křesťanů a zoroastoriánců (dhimmi) jsou vyloučeny z džihádu po dobu, po
kterou to muslimští vládci povolí, což obecně znamená po dobu, po
kterou jsou podřízení nemuslimové-dhimmi ekonomicky užiteční pro
islámský stát. Korán jim ukládá platbu džízji (daň z hlavy), což je okázalý způsob, jakým mohou muslimští páni dhimmi využívat. Džízja ale
není ve své funkci pouze ekonomická; existuje také proto, aby dhimmi
ponížila a ukázala jim nadřízenost islámu. Údajně se někde praktikovala
ještě na začátku dvacátého století. Dnes se již nikde nepraktikuje. Lidé
dhimmi mají zakázáno stavět svatostánky nebo opravovat ty již stojící,
jsou ekonomicky ochromeni džízjou, sociálně poníženi, právně méněcenní a obecně drženi v postavení trvalého oslabení a zranitelnosti ze
strany muslimských pánů (viz dále „Omarova smlouva“).
154
Z historických zpráv plyne, že počty dhimmi v porobených národech klesají po čase k nule nebo na zanedbatelné množství. Z toho lze
usuzovat, že tato alternativa je pro lidi nevýhodná a rozhodně to není
trvalé, ale spíše nouzové, zoufalé řešení. Lidé volí tuto alternativu též
proto, aby nebyli nuceni přijmout islám. Pokud by islám přijali a později byli obviněni např. z nevíry, vyřknou tím nad sebou ortel smrti.
Výmluvnou ukázkou postavení dhimmi je „smlouva“, kterou uzavírali křesťané z Ash-Shamu s muslimskými vládci v oblasti Sýrie, Libanonu, Palestiny a Jordánu, po dobytí Omarovými muslimskými vojsky. Je známá jako Omarova smlouva a je základem postavení Lidí
Knihy (dhimmi) pod vládou islámu. Údajně je dosud v platnosti jako
jeden ze základních islámských dokumentů.
Omarova smlouva
‘Ve jménu Alláha, Milosrdného, Slitovného. Toto je dokument pro
služebníka Alláhova Omara, Vůdce věřících, od křesťanů z toho a toho
města.
Když jste vy (muslimové) přišli k nám, požádali jsme o bezpečí pro
nás, naše děti, majetek a stoupence našeho náboženství. Sami jsme na
sebe uvalili podmínky, že v naší oblasti ani nepostavíme klášter, kostel
ani útulek pro mnicha, ani neopravíme svatostánek, který potřebuje
opravu, ani je nebudeme používat za účelem nepřátelství k muslimům.
Nebudeme bránit žádnému muslimovi v odpočinku v našich kostelech,
ať už přijde ve dne nebo v noci, a otevřeme dveře [našich svatostánků]
poutníkům a kolemjdoucím. Ti muslimové, kteří přišli jako hosté, budou
dostávat ubytování a jídlo po tři dny. Nepustíme do našich kostelů a
domů špeha proti islámu ani nebudeme skrývat klam (nebo zradu) proti
muslimům. Nebudeme učit naše děti korán, propagovat praxi modloslužebnictví, zvát někoho k modloslužebnictví nebo bránit našim přátelům v
přijetí islámu, pokud se tak rozhodnou. Budeme respektovat muslimy,
odejdeme z místa, na kterém sedíme, pokud se na ně budou chtít posadit. Nebudeme napodobovat jejich oblečení, čapky, turbany, sandály,
účesy, mluvu, přezdívky a jména, nebo jezdit se sedlem, nosit meč na
zádech, pořizovat zbraně žádného druhu ani nebudeme zbraně nosit.
Nebudeme používat pečeti v arabštině ani prodávat alkohol. Budeme si
stříhat vlasy na čele, nosit naše zvykové oblečení, ať už jsme kdekoliv, a
155
kolem pasu budeme nosit opasek, nebudeme veřejně vztyčovat kříže a
ukazovat je a naše knihy na veřejnosti na muslimských cestách a trzích.
Nebudeme rozeznívat zvony našich kostelů jinak než tiše, nebudeme
zvyšovat naše hlasy při recitaci našich svatých knih v kostelech v přítomnosti muslimů, ani nebudeme zvyšovat hlasy [během modliteb] na
našich pohřbech, nebo zapalovat pochodně na pohřebních procesích na
muslimských cestách nebo na jejich trzích. Nebudeme pohřbívat naše
mrtvé vedle muslimských mrtvých, nebo kupovat sluhy, kteří byli zajati
muslimy. Budeme dělat muslimům průvodce a nebudeme narušovat jejich soukromí v jejich domovech. Nezbijeme žádného muslima.‘
Postavení ženy podle islámu
(Podle článku Abul Kasem: Women’s Paradise – Ženský ráj)
V tomto ráji (džanna) byly ženy Alláhem odměněny následovně:
Hidžáb (závoj) musí nosit každá žena, ať se jí to líbí nebo ne. Neobléci si hidžáb může mít za následek přísný trest. A jaký to může být
trest? Jak můžeme slyšet z úst hlavního státního zástupce (angl. Prosecutor-General) Abolfazl Musavi-Tabrízího: „Každá žena, která v Íránu zavrhne zvyk nošení hidžábu je považována za apostatu (tzn. toho,
kdo se zřekl víry; pozn. překl.) a trestem pro takového člověka je smrt.“
(15. srpna 1991)
1. Ženy jsou pole k plození dětí, jak řekl ajatolláh Mutahári: „Specifickou úlohou ženy v této společnosti je vdát se a rodit děti.“
2. Ženám je zakázáno studovat obory, jako jsou strojírenství, zemědělství, archeologie, restaurování historických památek, umělecká řemesla a mnoho dalších.
3. Dočasný sňatek je zákonný. Muž může mít čtyři „stálé“ manželky“ a tolik „dočasných“, kolik si přeje.
4. Věk, kdy mohou být děvčata provdána, byl snížen na 13 a poté
na 9 let. To je podle tradice proroka Muhammada, který se v 51
letech oženil s šestiletou dívkou (Á‘išou) a měl s ní poměr, když
jí bylo 9 let.
5. Íránské ženy se nemohou provdat za cizince bez písemného svolení ministerstva vnitra.
156
6. Rozvod je nepopíratelným právem muže, s ženou se může rozvést bez jakékoliv předchozího upozornění.
7. Vdaná žena nemůže bez manželova svolení cestovat, pracovat,
připojit se k nějaké organizaci, jít na vysokou školu ani navštěvovat své přátele a příbuzné.
8. Vdané ženy nemohou cestovat do zahraničí bez písemného svolení svých manželů. Toto písemné svolení musí být předloženo
úřadům. Úřady rovněž zvažují zákaz všem ženám cestovat do
zahraničí za vyšším vzděláním.
9. Manžel může na ženě vykonávat fyzické násilí či jinou formu týrání. Co o tom říká islámský učenec Hojatoleslám Imání, přední
náboženský vůdce: „Vdaná žena by měla strpět jakékoliv násilí a
týrání, jímž ji trestá její muž, neboť ona je plně v jeho moci. Bez
jeho svolení nesmí opustit dům ani za dobrým účelem (jako je
třeba dobročinná práce). Jinak její modlitby a přání Bůh nevyslyší a uvrhne na ni prokletí nebe i země.“
10. Žena je kamenována k smrti, když ji její manžel obviní z cizoložství. Žena byla ukamenována i přesto, že nebyl nalezen muž,
který s ní cizoložil. Mullovi (islámský náboženský učitel nebo
vůdce, pozn. překl.) trvalo pouhých šedesát sekund, než vynesl
rozsudek a ona byla ukamenována následující den. Před kamenováním jí mullové oholili hlavu a byla až po ramena zahrabána
do země. Její muž a jejich dvě malé děti byli svědky tohoto trestu Alláha.
11. S ženskými politickými vězni se zachází jako s válečnými zločinci. Takže jsou jako zajatci (ve skutečnosti jako majetek). Proto si jejich dozorci mohou dělat, co se jim zlíbí. Pravidelně a
soustavně je znásilňují.
12. Dívky, které jsou ještě panny a jsou odsouzeny k smrti, nejsou
popraveny, dokud s nimi jejich dozorci nemají sex a nezbaví je
panenství. Vzhledem k tomu, že panny jdou po smrti do nebe,
chtějí si mullové být jistí, že tyto dívky, poté co budou popraveny, nevstoupí do ráje. Údajně je tento druh pohlavního styku s
vězeňkyněmi, které jsou doposud panny, na denním pořádku.
157
Zpráva Organization of Women against execution (Organizace žen
proti popravám; pozn. překl.) v Íránu udává následující čísla pro období
od roku 1981 do 1990:
 1428 žen bylo popraveno,
 187 mělo méně než 18 let,
 9 dívek mělo méně než 13 let,
 Nejmladší popravená dívka měla 10 let,
 Nejstarší popravená žena měla 70 let.
Súra Kráva 2:223 Ženy vaše jsou pro vás polem; vcházejte tedy na pole své, odkud chcete, však učiňte předtím něco pro duše své a
bojte se Boha a vězte, že se s Ním setkáte! Oznam tuto zvěst radostnou
věřícím! (Hrbkův překlad)
Súra Ženy 4:34 Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že
Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z
majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží
skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se
obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou
však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký. (Hrbkův překlad)
K doplnění, zvláště co se týká kamenování žen, poslouží otřesný odkaz – Islám-kamenování žen (Reportáž z jednoho kamenování.)
Za důkladnou pozornost stojí též článek Ibn Warraqa (Ibn Waraq, Islámska hanba).
▲o b s a h▲
158
6 Příloha B – Metodika
Dále uvedená metodika je užitečná nejen pro lepší pochopení této
knihy, ale i pro každodenní život člověka.
6.1 Účel a cíle
Každá cílevědomá činnost člověka má nějaký cíl či více cílů.
Před začátkem činnosti by si měl člověk uvědomit, proč chce těchto
cílů dosáhnout, tj. jaký smysl tato činnost má, neboli jaký je účel dané
činnosti, tedy co chce učinit a hlavně proč. Člověk vnímá účel a cíle
většinou intuitivně, aniž k tomu potřebuje explicitně propracovanou
metodiku. Sem patří většina činností běžného života, třeba ranní procedura před odchodem do zaměstnání, dovolená, úklid bytu, dopis příteli
aj. Jsou však oblasti a situace, kde propracovaná metodika je užitečná
nebo i nezbytná. Sem patří např. plánování bydlení, dopis týkající se
nějakého sporu, apod. Jednou z oblastí, kde by tato metodika mohla
výrazně zkvalitnit výsledky, je zákonodárství, kde každý zákon, a podle
potřeby i paragraf a odstavec, by měly mít jasně formulované účel a
cíle, což bývá někdy nazýváno „duch zákona“ na rozdíl od „litery zákona“.
V odborné literatuře lze najít spoustu odkazů na hesla „účel“ a „cíle“, kde nechybí ani věhlasní myslitelé jako Aristoteles a Kant. Kromě
toho je patrná jistá paralela mezi pojmy účel a cíle a pojmy strategie a
taktika. Pro naši potřebu jsou však tyto prameny málo využitelné. Proto
pojmy účel a cíle budeme používat tak, jak jsou dále vysvětleny. Toto
pojetí vychází z jistých přednášek z oboru IT (počítačů) před mnoha
roky v UK.
Účel (angl. „purpose“) je žádoucí stav věcí po vykonání nebo opakovaném vykonávání činnosti, z kterého plyne nezbytnost tohoto vykonání či vykonávání. Formulace účelu konkrétně znamená odpověď na
otázku PROČ ve tvaru „aby (se dosáhlo…)“. Odpověď je tedy orientována do budoucnosti, nikoliv do minulosti. Na rozdíl od toho je důvod (angl. „reason“) odpovědí na otázku PROČ formulovanou ve tvaru ...‫"‏‬protože (se stalo…, existuje … apod.)". Tato odpověď je orientována do minulosti a vyjadřuje příčinnou souvislost-kauzalitu.
159
Cíl (angl. „target“, „aim“ či „goal“) je dílčí úkol, který je třeba splnit, aby se dosáhlo požadované změny stavu věcí. Jistá činnost je
obecně tvořena více dílčími úkoly, tedy má více cílů. Jinak řečeno,
množina cílů vztažená k jisté činnosti říká, co všechno je třeba udělat/splnit, aby byl účel činnosti splněn.
Každý cíl (viz též obr. 12) musí být formulován tak, aby byl:
1. mobilizující ke konkrétním akcím směřujícím ke splnění tohoto
cíle a měl by proto být dostatečně specifický k druhu dílčí činnosti;
2. návodem k činnosti (postupem) v podrobnosti odpovídající tomu, kdo má činnost vykonat;
3. měřitelný, tj. srovnáním stavu před a po vykonání činnosti by se
mělo dát zjistit, zda daný cíl byl splněn;
4. splnitelný, tj. respektující vnitřní a vnější překážky a omezující
podmínky;
5. navazující na hierarchicky vyšší a nižší cíle.
160
Pochopení problému usnadní tento obrázek:
Obr. 12 Účel a cíle
Souhrn cílů na každé úrovni podrobnosti by měl být úplný v tom
smyslu, že při jejich splnění by měl být splněn cíl na vyšší úrovni a dosažen tam formulovaný účel. Někdy může činit potíže požadavek měřitelnosti či zjistitelnosti cíle. Děje se tak zvláště tehdy, když se ve formulaci vyskytují slova jako maximálně, optimálně, co nejvíce apod. I přes
svoji vágnost mohou být takové formulace užitečné. Pro rozlišení od
řádně formulovaných cílů budeme takto formulované cíle nazývat
rámcové cíle.
Jakkoliv se výše uvedené definice mohou zdát průhledné, jejich
praktické používání vyžaduje jistou dávku praxe a někdy řadu pokusů,
než je výsledek uspokojivý. Zdá se, že snadnější je formulovat cíle než
účel jejich dosažení. Typické je, že účel bývá chybně formulován spíše
jako cíl než jako účel.
Je dobré mít neustále na paměti, že cíl činnosti je žádoucí způsob
(který může zahrnovat postup), jakým má být změna stavu věcí provedena, zatímco účel činnosti je žádoucí stav věcí po jejím vykonání.
Množina cílů vztahujících se k jistému účelu je tedy množina paralel161
ních nebo postupných dílčích činností resp. způsobu jejich provedení,
které jsou nezbytné k tomu, aby žádoucí účel byl splněn. České slovo
„cíl“ je v této souvislosti poněkud zavádějící, neboť navozuje představu,
že cílem se rozumí nový stav věcí. Ve skutečnosti je zde třeba chápat
cíle činnosti spíše jako atributy této činnosti či podmínky, které musí
tato činnost splňovat, aby byl její účel splněn, čili aby měla tato činnost
požadovaný smysl. Cíle se mění v závislosti na účelu. Jinak řečeno,
prakticky nelze stanovit, jak máme jistou cílevědomou činnost provést, dokud nemáme jasno, proč ji chceme provést. Jasná formulace
účelu by tedy měla vždy předcházet stanovení cílů, resp. způsobu
řešení.
Příkladem účelu a cílů mohou být formulace v souvislosti s návrhem
Občanského etického kodexu.
▲o b s a h▲
6.2 Pozice náhledu
Připomeňme, že účel se týká výlučně lidské činnosti. Hledání
smyslu/účelu např. přírodních jevů, třeba otáčení Země kolem své osy či
smyslu ochranného zbarvení nějakého živočicha i smyslu existence člověka či Světa je z tohoto pohledu bezpředmětné. V těchto případech můžeme mluvit o významu, důsledcích pro něco, nikoliv však o
smyslu tak, jak byl tento pojem vymezen.
Formulace účelu činnosti vždy předpokládá jistou pozici náhledu,
kterou rozumíme předpokládaný souhrn podmínek existujících v době
po skončení činnosti, ke které vztahujeme nový stav věcí dosažených
danou činností. Jinak řečeno nový stav věcí (účel) zasazujeme při formulaci do rámce tvořeného podmínkami, o kterých předpokládáme, že
budou existovat, když dané činnosti skončí a účelu má být dosaženo. Od
člověka formulujícího účel činnosti to vyžaduje vžít se do situace, jaká
bude panovat v době po vykonání dané činnosti, a z této pozice její
účelnost (a cíle) formulovat. Jestliže proti očekávání budou tyto podmínky jiné, účel se bude jevit jako bezpředmětný a zbytečný.
Pro dokreslení poslouží dva následující příklady:
Příklad 1:
162
Muž na palubě parníku se chce obléknout do společenského obleku
proto, aby neutrpěla jeho společenská prestiž či osobní uspokojení na
nadcházejícím večírku. Pozicí náhledu je příjemný večer strávený ve
společnosti na palubě lodi. Loď ale narazí na ledovec a začne se potápět. Být oblečen v nažehleném obleku ztratilo smysl, neboť se zásadně
změnily podmínky, v jejichž kontextu mělo společenské oblečení smysl.
Novou pozicí náhledu se stala situace, kdy muž bude bojovat ve vlnách
oceánu o holý život. V tomto kontextu má smysl činnost „sehnat záchranný kruh“.
Příklad 2:
Jaký je účel ekologického chování člověka jako obyvatele
mě? Tj. proč se má člověk na Zemi chovat ekologicky?
Možná odpověď: aby člověk mohl žít na Zemi v přijatelném životním prostředí. Mlčky se předpokládá, že stále bude existovat stávající
ekologický systém zahrnující i člověka. Podle současného stupně poznání však stávající ekosystém se jednou zhroutí a bude nahrazen jiným,
ve kterém člověk patrně nebude mít místo. Pokud by někdo posunul
pozici náhledu při formulaci účelu ekologických aktivit do této doby, tj.
posuzoval aktivity dnešních ekologů z pohledu doby, kdy již na zemi
žádní lidé nebudou, pak by se jakékoliv ekologické aktivity dnešního
člověka zdály nesmyslné a zbytečné. Evidentní chybou v tomto případě
je volba příliš vzdálené pozice náhledu.
Celkově lze říct toto:
Zvolená pozice náhledu je důležitá pro formulaci účelu činnosti.
Čím je pozice náhledu časově vzdálenější a zahrnuje větší prostor, tím
hůře se odhadují podmínky, které budou existovat po skončení dané
činnosti, a tím hůře se tedy formulují účel a cíle. Příliš vzdálená pozice
náhledu může v člověku vyvolat pocit marnosti, neboť nenachází smysl
činností, protože z pohledu vzdálené budoucnosti se mu vše jeví jako
zbytečné a marné. - Pokud pozice náhledu není dostatečně zřejmá ze
souvislostí, musí být vyjádřena explicitně.
▲o b s a h▲
163
6.3 Model (Jiná označení pro model jsou např.
analogie, podobenství, příměr.)
Modelem rozumíme odvozeninu od jistého originálu, která má
s originálem shodné některé vlastnosti, nikoliv však vlastnosti všechny.
Pokud by byla shoda ve všech vlastnostech, jednalo by se o originál
samotný. Existence více než jednoho originálu je tímto vymezením vyloučena. Naopak k jednomu originálu může existovat neomezený počet
různých modelů. Může rovně existovat model modelu. Model však může existovat, i když originál fakticky neexistuje (např. model teprve projektovaného originálu, ať už fyzického či myšlenkového). Nebo originál
existuje, ale je tak složitý, že je ve své úplnosti těžko poznatelný (viz
např. atom vodíku a jeho Bohrův model či model Sluneční soustavy,
různé modely světla, modely lidského těla aj.). Model lze obecně chápat jako prostředek, pomocí kterého si člověk snaží zjednodušit ať
už existující nebo domnělý či plánovaný originál tak, aby si ho zpřístupnil svému limitovanému chápání, tj. aby originál nějak pochopil a
dovedl si vysvětlit jevy s tímto originálem spojené. Přitom je nutno si
uvědomit, že vysvětlování něčeho na modelu je užitečné pro toho, kdo
má snahu vysvětlovanou věc pochopit. Ten, kdo tuto snahu nemá či má
odlišný názor na vysvětlovanou věc, může vždy najít rozdíly mezi modelem a originálem a tvrdit, že model není správný. Na základě modelu
je těžké přesvědčovat člověka s odlišným názorem.
Na druhé straně je nutné mít na paměti, že používání modelu v sobě
nese riziko nesprávných závěrů, jestliže někdo chce něco dokazovat či
zevšeobecňovat závěry učiněné v rámci modelu na oblast mimo tento
model, v krajním případě na celý originál. Pokud se tak děje, musí být
náležitě respektována pravidla plynoucí z následující kapitoly Vědecká
pracovní metoda a kritické myšlení. Model, který má charakter definice
vytvořené lidským vědomím, je třeba vždy chápat jen jako pracovní
pomůcku, a nikoliv jako soběstačný průkazný materiál či jako ultimativní důkaz správnosti nějakého tvrzení. (Viz též Wikipedie-Model[88].
164
Příklad:
Jestliže je Svět kvůli své složitosti zpřístupněn lidskému chápání
tak, že je vytvořen model tohoto Světa, což běžně činí náboženství, pak
jen v rámci tohoto modelu není možné provádět důkazy něčeho, co má
platit pro celý originál. Jinak řečeno je nesprávné zevšeobecňovat závěry vytvořené na základě definice modelu na celý originál, z něhož je
model definičně odvozen. Takto by totiž bylo možné dokazovat cokoliv,
jen by bylo třeba model patřičně nadefinovat. Že se toto skutečně děje,
potvrzuje nepřeberné množství různých náboženství, jejichž modely
světa jsou třeba podobné, nikoliv však shodné, přičemž zastánci každého tvrdí, že jedině ten jejich model je správný. Nejde jen o diskuse, ale
často o náboženské války a vzájemné vraždění.
▲o b s a h▲
6.4 Systém
(Viz též Wikipedie-Systém[89])
Slovo „systém“ je jedním z moderních a módních slov,
ré není vždy používáno ve správném smyslu. Aniž bychom zacházeli
do rozsáhlé teorie, zdůrazníme jen význam, s jakým je toto slovo používáno v této knize.
Systém je člověkem definovaná množina elementů a jejich vzájemných vztahů (= vazeb). Přitom každý element může být rovněž definován jako systém. To dovoluje popisovat a analyzovat systém na různých
úrovních podrobnosti. Z definice pojmu „systém“ plyne, že se vždy jedná buď o myšlenkový model existující ve vědomí člověka, nebo o samostatný myšlenkový objekt, např. v matematice, filozofii, jazykovědě,
ekonomii, legislativě a jinde. Nepřesné používání slova systém spočívá
většinou v tom, že systém je mlčky ztotožňován s nějakou objektivní
realitou existující mimo lidské vědomí, což je ve skutečnosti originál.
Systém je současně modelem, jestliže je abstrahovaným obrazem nějakého jiného systému nebo objektivní reality.
Model je současně systémem, jestliže splňuje základní definici systému, tj. je to definovaná množina elementů a jejich vazeb.
165
6.5 Vědecká pracovní metoda a kritické myšlení
Název „vědecká pracovní metoda“ je odborné označení jistého
pracovního postupu používaného vědeckými pracovníky. Byla formulována poměrně nedávno v oblasti biologie (Douglas Marsland, Principles Of Modern Biology, str. 11, Henry Holt And Company, 1946[90]).
Hlavní zásady této metody budou na tomto místě vysvětleny z toho důvodu, že tato metoda ve zjednodušené formě by se měla stát součástí
myšlení každého člověka. Bohužel není běžně používána ani tam, kde
by se dalo předpokládat její používání jako samozřejmost (např.
v medicínské praxi). Myšlení na základě vědecké pracovní metody budeme zde označovat jako „kritické myšlen". Lze tvrdit, že kritické myšlení je jedním ze základních předpokladů fungování každé demokratické společnosti, tím spíše tzv. moderní demokratické společnosti.
Podle Wikipedie (Wikipedie/Kritické myšlení[92]) „Kritické myšlení,
kritický postoj nebo také kritičnost (z řeckého krinein, rozlišovat, posuzovat) znamená schopnost nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, nepřebírat naivně tradované názory, nýbrž dokázat zaujmout odstup a vytvořit si vlastní názor na základě
vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak jiných důvěryhodných osob.“
Větší podrobnosti uvádí pramen "Michal Kašpárek: Proč jdeme ve
stádu i za volem?[93]". Z něho citujeme:
„To, že něco dělají nebo chtějí ostatní lidé, nemusí být směrodatné.
Než se k nim přidáte, zamyslete se nad tím, proč to dělají oni a proč
byste to měli dělat vy.“ – „Snažte si pamatovat, kde jste přišli k jaké
myšlence nebo názoru a vždy kriticky přemýšlejte, proč ten zdroj považujete za důvěryhodný nebo nedůvěryhodný.“
Vždy by mělo platit, že názory jiných mají jen váhu poradní. U
svéprávného člověka musí mít rozhodující váhu názor vytvořený vlastním logickým myšlením na základě dostupných informací. Svéprávný
člověk je sám zodpovědný za svá rozhodnutí a podle toho musí sám nést
zodpovědnost i následky. Proto si musí neustále tříbit své názory a logický úsudek. Kritického myšlení by měl používat každý člověk, tj.
nejen vědecký pracovník, a to automaticky, tak jako vykonává automaticky potřebné úkony při chůzi či řízení auta apod. S tím se ovšem člověk nenarodí, ale musí se tomu naučit. Toto učení by se mělo proto stát
166
součástí školních osnov spolu s ostatní výchovou k občanství
v demokratické společnosti.
Použití vědecké metody v běžném životě znamená asi toto:
1. Jestliže si člověk chce o nějaké věci učinit správný názor, tj. přijít věci na kloub, zjistit, jak se věci mají, zjistit, zda to, co někdo
tvrdí, je, či není pravda, musí nejdříve tuto věc a vše, co s ní
souvisí, nestranně a nezaujatě pozorovat či sbírat o ní informace,
tj. musí se s ní co nejpodrobněji seznámit. V této fázi nesmí
žádnému z možných názorů nadržovat, tj. nesmí sbírat, případně filtrovat vědomosti tak, aby potvrdil svůj předem vytvořený názor. Znamená to tedy, že musí zůstat „nad problémem“ či
mimo něj. Tento požadavek je snad ze všeho nejtvrdší a vyžaduje nejvíce pozornosti a cviku. Nejvíce na závadu je snad emocionální vztah pozorovatele k danému problému.
2. Když se člověku zdá, že má o věci již dostatek vědomostí, pokusí se formulovat svůj předběžný názor.
3. V dalším kroku uvažuje asi takto: Jestliže je můj předběžný názor správný, pak musí být pravda „to a to“, tedy něco, co
z předběžného názoru vyplývá, což se musí pokusit ověřit. Jestliže „to a to“ opravdu platí, pak vytvořený názor je asi správný,
což však nevylučuje jeho další prověřování. Jestliže však zjistí,
že „to a to“ neplatí, pak předběžný názor není správný a je třeba předchozí kroky opakovat s pozměněným či jiným předběžným názorem. Dokud se správnost předběžného názoru neprokáže, musí se s ním pracovat jako s pracovní hypotézou.
Následující text je určen zájemcům toužícím po
ším popisu vědecké pracovní metody. Pro účely této knihy však postačí předchozí popis vědecké metody v běžném životě.
Vědecká metoda ve vědecké praxi postupuje přesně podle dobře
stanoveného plánu. Střídavě používá jak induktivní, tak deduktivní typ
myšlení. Plán zahrnuje následující čtyři kroky, které jsou cyklicky opakovány tak dlouho, dokud není výsledek uspokojivý.
167
1. Pozorování (observation)
Prvotní základ veškerého myšlení je pozorování – přímé, přesné
a neovlivněné jakoukoliv předem vytvořenou koncepcí, pokud
se týká významnosti pozorovaných jevů. Pracovní hypotéza nebo teorie může ukazovat oblasti, ve kterých je třeba provést nové a přesnější pozorování. Ale člověk nesmí nikdy chybně vysvětlovat jevy ve prospěch své předem vytvořené koncepce.
2. Vysvětlení (interpretation) a formulace pracovní hypotézy.
Druhým krokem této techniky je formulovat logické vysvětlení pozorovaných jevů. To zahrnuje formulaci pracovní hypotézy. Tato hypotéza je obvykle širší než jevy či data, z kterých je
vyvozena (induced) a v důsledku toho musí tato hypotéza zůstat jen jako pracovní, dokud další pozorování nepotvrdí nebo
nevyvrátí její platnost.
3. Predikce (prediction) na základě pracovní hypotézy.
Tento třetí krok vyžaduje, aby z pracovní hypotézy byla odvozena (deduced) předpověď. Na základě takové předpovědi jsou navrženy experimenty určené k testování pracovní hypotézy.
4. Experimentování (experimentation), tj. testování pracovní hypotézy.
Každý experiment je určen k otestování predikce, která byla dedukována z určité hypotézy. Experiment má být navržen tak, aby poskytl
jedinou odpověď s ohledem na testovanou predikci. Tudíž každý experiment musí být pod přísnou kontrolou tak, aby všechny faktory vyjma
zkoumaného zůstaly neměnné. Pokud to není možné, je třeba provést a
vyhodnotit mnoho experimentů tak, aby bylo možné odlišit a rozpoznat
vlivy jednotlivých faktorů. Jestliže předpovědi jsou experimentem ověřeny, hypotéza je posílena (což nemusí znamenat její definitivní potvr168
zení). Nejsou-li předpovědi ověřeny, hypotéza musí být změněna, nebo
opuštěna.
Důležité:
Pravdivost hypotézy není prokázaná tím, že není prokázaná její
nepravdivost. Tato chyba se často vyskytuje při dokazování existence
Boha.
Příklad:
Zastánci víry v Boha argumentují často takto: Nelze-li dokázat, že
Bůh neexistuje, pak tedy existuje.
Ateisté naopak argumentují takto: Nelze-li dokázat, že Bůh existuje,
pak tedy neexistuje. Obojí argumentace je chybná, jak plyne
z následujícího obrázku.
Obr. 14 Příklad vztahu důkazu existence a neexistence
Bílé plochy v oválech představují oba možné předpoklady, tj. že
Bůh buď existuje, nebo Bůh neexistuje.
Není-li existence ani neexistence Boha prokázána, pak může platit
kterýkoliv ze dvou možných případů, tj. buď Bůh existuje, nebo neexistuje, tj. Bůh může, ale nemusí existovat. V obrázku je tento případ reprezentován šrafovaným okolím obou vnitřních oválů. (Toto je přístup
použitý v této knize.)
▲o b s a h▲
169
6.6 Učící se systémy
(Dobrá kniha týkající se učících se systémů je od autorů Z. Kotek,
V. Chalupa, I. Brůha, J. Jelínek, Adaptivní a učící se systémy, Vydal
SNTL/Alfa, 1980)
Učící se systém je pojem známý z kybernetiky. Může být použit jako model chování člověka v prostředí vymezeném přírodními a
společenskými vlivy, zvláště pak různými konvencemi a zákonnými
normami. Funkci učícího se systému vysvětlíme na jednoduchém příkladu.
Představme si výrobu nějakého zařízení, např. televizoru. Na
konci výrobního pásu prochází každý výrobek měřením různých vlastností a podle výsledků těchto měření je zařazen buď mezi dobré, nebo
mezi špatné výrobky. Je-li měření automatizováno, může být uspořádáno dvěma různými způsoby:
1. Pomocí etalonů
Jsou-li předem známé hodnoty všech vlastností, podle kterých
může být výrobek zařazen buď mezi dobré, nebo špatné, mohou
být hodnoty těchto vlastností zapsány např. pomocí klávesnice
do vnitřní paměti automatu, kde slouží jako etalony, na
jichž základě může automat rozhodnout o zařazení každého výrobku. Takový automat není uspořádán jako učící se systém.
2. Pomocí učícího se systému
Předem není třeba znát požadované hodnoty jednotlivých vlastností, naopak tyto hodnoty mohou být získány jako další produkt
tohoto procesu. Celý proces pomocí učícího se systému probíhá
takto:
Nejdříve probíhá tak zvaná fáze učení. Změřené hodnoty
každého výrobku jsou uloženy do paměti a k nim je přiřazena
hodnotící informace „dobrý výrobek“, či „špatný výrobek“. Tuto
informaci vkládá do paměti automatu člověk např. na základě
celkového hodnocení výrobku z pohledu uživatele. Nutno zdů170
raznit, že hodnotící informace musí být vložena do stroje bezprostředně po provedeném měření, nikoliv se zpožděním, aby
bylo zcela jasno, ke kterým změřeným hodnotám se hodnotící
informace vztahuje. Je-li fáze učení dostatečně dlouhá, tj. bylo
provedeno dostatečné množství měření a jejich ohodnocení, může nastat vlastní pracovní fáze. Aniž je nadále člověkem vkládána hodnotící informace, automat je na základě probíhajícího
měření sám schopen rozpoznat dobré a špatné výrobky, podobně
jako to dělal člověk. Na podobném principu dnes pracují různé
počítačové programy pro rozpoznávání lidského hlasu či písma
aj. Pro větší názornost je obecné schéma učícího se systému zakresleno v následujícím obrázku.
▲o b s a h▲
Obr. 15 Obecné schéma učícího se systému
Příklad aplikace:
Jestliže je žádoucí, aby se člověk ve společnosti choval jistým způsobem, musí být k tomuto způsobu chování veden. Spoléhat se na to, že
171
člověku je tento způsob vrozený, je evidentně scestné. Hodnotící informace v období učení (převážně v dětství, ale částečně po celý život)
přichází zejména z rodiny, školy, společenských konvencí a zákonů.
Pokud tyto hodnotící informace nejsou správné nebo jsou nedostatečné,
lze sotva očekávat, že člověk se bude ve společnosti chovat žádoucím
způsobem. Ze tří jmenovaných zdrojů hodnotících informací je nejvíce
podceňován výchovný vliv zákonů.
Podobný učící proces probíhá při výchově zvl. dítěte. Pokud tento
proces neproběhne správně, člověk pak často nedovede rozlišovat, co je
dobré a co zlé. Protože je pravděpodobné, že počet takových dětí dnes
roste, lze předpokládat, že význam výchovného vlivu zákonů v budoucnu poroste.
▲o b s a h▲
172
7 Příloha D – Styl ČORPA
Slovo ČORPA čtené pozpátku znamená „A PROČ“, tedy jednu ze série otázek, které je třeba si postupně klást při hledání příčin nějakého jevu, resp. společné příčiny nějakých jevů. Styl ČORPA je zatím
jen pracovní název pro souhrn zásad, celkového způsobu myšlení a jednání lidí a institucí v souladu s touto knihou. Jeho hlavní charakteristiky
jsou tyto:
3. Všechny standardy (předpisy) lidského chování v konkrétní společnosti lze uspořádat do stromové struktury, ve které platí, že
standardy na nižší úrovni nesmí být v rozporu se standardy na
vyšší úrovni, ale mohou pouze zpřesňovat nadřazený standard
pro konkrétnější životní situace a podmínky.
4. Nejvyšším člověkem vytvořeným standardem je dokument, který je zde nazýván Základní etický kodex (ZEK).
5. Nejvyšší autoritou existující nezávisle na vědomí člověka jsou
dva základní biologické principy (ZBP) – princip sebezáchovy
a princip auto-reprodukční, které jsou společné pro všechny živé
organismy, a které ultimativně předurčují veškerou existenci
člověka i všechny jím vytvořené standardy. Tyto principy tvoří
rozhraní (interface) mezi člověkem a ostatní přírodou, kterou
vzhledem k člověku zastupují. Tento princip, tvořící základ stylu ČORPA, je považován za princip humanitní, neboť vychází
z biologicko-lidské podstaty člověka. Jako takový je stabilní,
všeobecně platný a zřetelný. V této knize je základem pracovní
verze Základního etického kodexu.
6. Otázka existence Boha jako síly existující mimo Přírodu je považována za věc víry, neboť racionálně nelze dokázat ani existenci, ani neexistenci Boha. Připouští se obě možnosti, přičemž
se klade rovnítko mezi „Bůh“ a „Příroda“. To umožňuje formulovat základní etický kodex tak, aby byl přijatelný jak pro lidi
„věřící“, tak „nevěřící“, což je žádoucí a nutné.
7. Základní etický kodex je zdrojem základních kritérií pro rozlišování dobra a zla. Jestliže chybí, dobro a zlo (např. dobré roz173
hodnutí a špatné rozhodnutí) se špatně rozlišují, případně i zaměňují.
8. Tradičním ZEK v zemích západní civilizace bylo tzv. Desatero (Dekalog). To je dnes mylně považováno za záležitost jen
náboženskou, a jako takové je opouštěno, aniž je nahrazováno
modernizovaným Základním etickým kodexem. Součástí stylu
ČORPA je proto jednak silný akcent kladený na nezbytnost ZEK
pro chod celé společnosti, jednak pokus takový kodex vytvořit.
9. Altruismus je považován za produkt lidského vědomí, který vyplývá z obou ZBP. V historickém vývoji společnosti má dlouhodobě rostoucí tendenci. Je hybnou silou humanismu. Altruistické chování obecně znamená jak dobro, tak současně i průvodní zlo. Jak příliš malý, tak příliš velký altruismus znamenají
extrémně velké zlo. Z toho nutně plyne, že mezi těmito extrémy
existuje nějaké optimum, kdy podíl zla je nejmenší. Na tomto
základě je založeno kritérium pro rozlišování humanismu a tzv.
pseudohumanismu. - Za humanistické je považováno takové poskytnutí altruismu, kdy celková míra zla klesne. Velikost zla
klesá až do jisté, optimální míry altruismu. Za tímto pomyslným
bodem, kdy celková míra zla poskytnutím altruismu opět vzroste, se jedná o pseudohumanismus. Ten v krajním případě příliš
velkého altruismu znamená až sebe-záhubu poskytovatele altruismu, kdy poskytovatel altruismu sám sebe zničí. Dnes převládající názor, že „čím více altruismu, tím lépe“ je chybný a
zavádějící.
10. Za základní humanistický princip považujeme optimalizaci
poměru altruismu a egoismu při jakékoliv lidské činnosti, což
znamená minimalizaci zla spojeného s touto činností.
11. Práva a povinnosti jsou lidmi stanovené relace mezi dvěma
(lidskými) subjekty. Právo subjektu je považováno za jeho nárok uznaný společností. Mezi základní nároky subjektu, které
by měly být společností uznány, patří nárok na sebeobranu, tj. na
obranu své existence. Princip sebezáchovy se projevuje neustále
jako soupeření živých organismů o své životní podmínky a měl
by být vzájemně respektován a pokud možno tolerován. Jestliže
toto soupeření eskaluje až do stavu „kdo z koho“, nastává situa174
ce, kterou zde zahrnujeme mezi tzv. singulární body, tj. situace,
kdy přestávají platit normální pravidla koexistence. ČORPA
nenabízí pro singulární body žádné řešení, pouze doporučení,
aby se všechny subjekty snažily takovým bodům vyhnout a podle svých možností se snažily zabránit jejich vzniku.
12. Důraz kladený ve stylu ČORPA na právo subjektu na sebeobranu je jeho renesancí, neboť v současné době jsou tendence právě opačné. Rozsáhlé podcenění práva subjektu na
nu může indikovat jeho degeneraci. V minulosti bylo pravděpodobnou příčinou zániku mnoha říší i celých civilizací.
13. Z hlediska existence společnosti je dnes nezbytné, aby byly
uznány a obnoveny její sebezáchovné mechanismy, pojem humanismu byl postaven na realistický základ vycházející ze základních biologických principů, a aby naivní pseudohumanisté
byli před veřejností odhaleni a ztratili svůj neprávem držený morální kredit.
14. Jestliže stát uzná nárok subjektu na sebeobranu jen částečně, což
je obvyklé, zcela pochopitelné a nutné, pak je povinen zajistit tu
část nároku, kterou jako právo subjektu nepřiznal. Samozřejmostí by mj. mělo být donutit toho, kdo způsobil škodu, aby ji poškozenému nahradil, podle zásady, že škodu musí vždy uhradit
ten, kdo ji způsobil. Tato povinnost by neměla být zaměňována
s trestem. Její případné prominutí by nemělo být v kompetenci
státu, ale poškozeného.
15. Právo subjektu je to, co tento může, ale nemusí. Povinnost subjektu je to, co musí, nebo nesmí. Právo a současně povinnost jistého subjektu týkající se stejného předmětu je logický nesmysl.
(Toto se dříve objevovalo v socialistických ústavách jako právo
na práci a současně povinnost pracovat, což ve skutečnosti znamenalo povinnost pracovat. V současné době je toto např. hlavní
překážkou uznání eutanázie, kdy právo na život je nahrazováno
povinností žít.)
16. Má-li subjekt A nějaká práva, musí existovat jiný subjekt(-y)
B s povinnostmi stanovenými tak, aby subjektu A jeho práva
mohla být zajištěna. Práva subjektu, která nejsou podložena odpovídajícími povinnostmi jiného subjektu, nemají smysl, neboť
175
není zajištěno jejich naplnění. Proto jsou jen proklamativní a
klamavá. Smysl mají jen taková práva subjektu, která jsou podložena odpovídajícími povinnostmi jiného subjektu.
17. V systému kde platí princip rovnosti práv všech subjektů nelze
práva a povinnosti od sebe oddělit. Má-li subjekt nějaká práva,
musí mít i povinnosti (dualita práv a povinností).
18. Funkční demokratický systém vyžaduje kromě splnění řady
formálních požadavků především jistou vyspělost a připravenost
obyvatelstva. Té je možné dosáhnout jen systematickou výchovou, což je dlouhodobou, generační záležitostí. Člověk od nejútlejšího věku musí být vychováván ve vědomí toho, co může,
musí a co nesmí. Pokud jako občan toto vědomí nemá, pro demokratický systém se nehodí.
19. Mezi občanské vědomosti a návyky nezbytné pro fungování demokratického systému patří rovněž tzv. kritické myšlení. To
znamená především schopnost nepodléhat prvnímu dojmu,
obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, nepřebírat
naivně tradované názory, nýbrž dokázat zaujmout odstup a vytvořit si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak
vlastních, tak jiných důvěryhodných osob a zdrojů.
20. Každý standard lidského chování má opodstatnění jen v podmínkách podobných těm, za kterých vznikl. Jestliže se tyto
podmínky výrazně změní, měl by být změněn, nahrazen nebo
zrušen. Žádný standard lidského chování kromě základních biologických principů není dogma!
21. Sex je druhý největší dar Přírody určený především k zachování
lidského rodu a také k potěšení a k dosahování tělesné a duševní
harmonie, ale nikdy k páchání zla.
22. Nezbytnými podmínkami soužití více různorodých skupin obyvatelstva na stejném území je vzájemná tolerance a to, že žádná
skupina neusiluje o zotročení nebo dokonce likvidaci ostatních.
Jedná-li se o imigraci, pak tyto skupiny musí respektovat trvalou
hegemonii domácího obyvatelstva, a přizpůsobit se jeho zákonům, zvyklostem a kultuře. Kterýkoliv stát si může dovolit jen
takový počet imigrantů-hostů, aby domácí obyvatelstvo ani po
delší době neztratilo svoji majoritní pozici. Toto nesmí být do176
mácím vytýkáno, neboť je to jejich ultimativní povinností plynoucí ze základních biologických principů. Pokud tuto povinnost
nepřijmou, nemají nárok na existenci.
23. Jednotlivé charakteristiky a jejich souvislosti jsou rozvedeny
v hlavním textu.
8 Příloha E – Praktická cvičení
(Vhodné pro ověření získaných poznatků.)
1. Formulujte svůj návrh Občanského etického kodexu.
2. Formulujte účel a cíle pro nejbližší další postup sebeobrany společnosti za předpokladu, že islám do 50 roků ovládne EU a
většinu států Evropy.
3. Formulujte účel a cíle obrany před islamizací pro nejbližší další
postup za předpokladu, že EU se v dohledné době rozpadne
a bude možné se bránit na úrovni národních států.
4. Formulujte účel a cíle pro nejbližší další postup za předpokladu,
že EU se v dohledné době nerozpadne, a bude třeba se bránit na
úrovni EU.
Pokyny:
Pro každé Cvičení 2 až Cvičení 4 vypracujte dvě verze, a to
 postup na úrovni státu, resp. EU,
 individuální postup na úrovni občana,
Podle chuti je možné rozpracovat i další úrovně.
▲o b s a h
177
178
Download

Kniha-PDF - urgent21