ALEŠ MICHL
ANTONÍN STŘÍŽEK
Petr Hawerland
NOTTING HILL
3*13
na začátek
Už je tomu téměř 22 let, kdy jsme vydražili zkrachovalý humpolecký pivovar. Měli jsme sen zachránit ho, vařit v něm poctivé české
pivo a vybudovat značku, která bude mít i svůj názor.
Prvních deset let po privatizaci jsme bojovali doslova o přežití
a na nějaké velké oslavy nezbývaly síly, čas ani peníze. Dnes snad
už můžeme říct, že se nám sen daří naplňovat. A protože za to vděčíme i vám, chceme to s vámi oslavit.
Jsme značkou, která má jako jedna z mála u nás svůj svátek
v kalendáři, a tak jsme se rozhodli zavést novou tradici – Den
Bernarda. Protože historie pivovaru v Humpolci začíná už v roce
1597, budeme 20. srpna, kdy všichni Bernardové slaví svátek, prodávat od 15 hodin 9 minut a 7 vteřin v našich hospodách v Česku
i na Slovensku půllitr čepovaného piva za deset korun. V některých podnicích se pak hosté setkají s upravenou nabídkou – dvě
piva Bernard za cenu jednoho.
Budeme rádi, když se do oslavy Dne Bernarda zapojí co nejvíc
našich fandů a příznivců, a těšíme se, že se budou skvěle bavit. Své
oslavy můžou zdokumentovat fotografiemi a nahrát je do aplikace
Den Bernarda na naší facebookové stránce. Autory těch, které se
budou ostatním nejvíce líbit, odměníme sudem piva.
Věříme, že si s námi Den Bernarda opravdu užijete.
Jste srdečně zváni a …
Stanislav Bernard
spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard
Držte se!
vlastní cestou 3 13
červenec — srpen — září
editor
Boris Dočekal
redakce
Stanislav Bernard
Zdeněk Mikulášek
Markéta Navrátilová
design
Štěpán Malovec
jazyková poradkyně
Věra Bláhová
tisk
T. A. Print, Praha
vydavatel
Rodinný pivovar Bernard, a. s.
Magazín Vlastní cestou vychází čtvrtletně. Chcete-li jej dostávat do poštovní
schránky, navštivte www.bernard.cz (hlavní menu > Magazín Vlastní cestou).
Vaše připomínky a náměty můžete zasílat na [email protected]
obsah
04 — Pořád řešit krizi
je pakárna
rozhovor s Alešem Michlem
10 — Ulita
povídka Marka Šindelky
14 — Naše úspěchy
informace z pivovaru
17 — Antonín Střížek
lahůdka ze světa umění
20 — Když v Římě,
tak jako Římané
28 — Farmařím na dvou
kontinentech
rozhovor
s Petrem Hawerlandem
32 — Tenhle karneval
není pro starý
reportáž z Londýna
37 — Milan Lasica
fejeton
38 — Lovecký hrádek Roštejn
Vysočina a okolí
fotoreportáž
26 — Bernard Fest
reportáž
Magazín Vlastní cestou je zaregistrován na Ministerstvu kultury ČR
pod evidenčním číslem MK ČR E 14164.
www.bernard.cz
foto na obálce > Markéta Navrátilová
VLASTNÍ CESTOU 03
rozhovor
text Boris Dočekal
foto Markéta Navrátilová
Pořád řešit krizi
je pakárna
říká ekonom Raiffeisenbank
Aleš Michl
04 BERNARD.CZ
VLASTNÍ CESTOU 05
květen 2013
Nejlepší by bylo,
kdyby stát
v ekonomice nedělal
nic, žádné dotace,
ale ani žádné
kopance do zadku
podnikatelům.
Nedávno jste napsal, že se pořád bavíme
o krizi v Evropě, ale jinde jsou na tom mnohem hůř. Takže máme krizi, nebo nemáme?
Mluvil jsem se starostou Mogadiša, kde
si po dvaceti letech občanské války koupili
první požární vůz. Musela se na něj složit londýnská somálská komunita, protože
na účtu města bylo asi sto padesát dolarů. Starosta mi taky ukazoval fotky úplně
zruinovaného města. Teď se to sice trochu
zlepšilo, což znamená, že tam nejsou atentáty každý den, ale třeba jen obden. Když si
vezmu ty naše akvaparky postavené za evropské peníze, myslím, že si žijeme hodně
nad poměry. Takže se slovy krize v Evropě
bych zacházel opatrně.
Nicméně v jižním křídle EU se asi o krizi
mluvit dá. Ale co se podle vás stane, až
krize začne dusit Francii? S její 35hodinovou pracovní dobou, vysokými sociálními
dávkami a ležérním přístupem k práci…
Jak dá, nedá! Oni nejsou v krizi nebo v nějakém útlumu. Pořád mají slušná auta, pěkný
bydlení, žijí si dobře.
06 BERNARD.CZ
Ale vydrží jim to?
To je otázka. V tomhle světě žije sedm miliard lidí, z nich dvě miliardy nemají, co jíst,
dvě miliardy nemají, kde spát, a další dvě
miliardy lidí sní o tom, že si koupí motorku. Pak je zbylá miliarda lidí, která pořád
řeší krizi. Podle mě je to pakárna postavená
na hlavu, protože ta miliarda to bude řešit
tak dlouho, dokud nespadne ještě do většího
bláta. Teď jde o to, kdy do něj spadne. A to
se stane tehdy, až dojdou peníze. Jižanům
peníze došly čili v současnosti už není EU
spolek suverénních států, ale spolek, kde
jedny státy peníze mají a druhé nemají. Je
mezi nimi vztah věřitel-dlužník. Němci jsou
věřitelé, Jižani dlužníci. A to je nutí přece
jen něco dělat jinak.
Utíkáte mi z otázky – může podle vás Francie padnout, nebo ne?
Co máte pořád s tou Francií?
Je to velká a pro Evropu důležitá země.
A co je padnout? Všechno může padnout,
když dojdou peníze. A ty Francouzům do-
jdou tehdy, když se přestanou kupovat jejich
dluhopisy. Zatím se kupují velmi dobře. Ale
až si někdo usmyslí, že Francie je na tom
špatně, a přestanou se kupovat, bude mít
země problém, protože nesedí na tiskárně
s eury. Je to o důvěře a nikdo neví, kdy se
to Francii může přihodit. Jestli za rok, nebo
za sto.
A co bude následovat, pokud se to přihodí?
Pokud žijete v uskupení, jako je eurozóna,
musíte mít nějaké nakopávací mechanismy,
když jdete, jak se říká, do hnoje. Když jste
na hnoji a dojdou vám peníze, potřebujete
mechanismus, který vás z toho dostane a nakopne ekonomiku. Amerika se taky topila
v problémech, ale kromě jiného tam objevili
břidličný plyn, jehož využití výrazně snižuje
náklady. A právě levné náklady firmy nakopávají. V Evropě tyhle mechanismy nemáme.
Odpověď na vaši otázku je – pokud se to
opravdu přihodí, vznikne velký problém.
Podle mě by to znamenalo buď rozpad eurozóny a návrat k vlastní měně, která může
devalvovat, nebo by měly ve Francii jít platy
o padesát procent dolů.
Euro, kdy ho má podle vás Česko přijmout?
Jestli vůbec…
Hodně nás živí export. Až jednou budeme
na hnoji, tak pokud nám pomůže oslabení koruny, držme se jí. Srovnejte si situaci Česka a Slovenska. Klesá prodej auťáků,
které jsou pro Slováky strašně důležité. My
podle mě v krizi nejsme. Pokud ale ještě víc
klesneme na dno a na tu krizi si opravdu
sáhneme, oslabí koruna. A slabý kurs měny
nakopává ekonomiku, pomáhá exportním
firmám. Na Slovensku kvůli euru tenhle
mechanismus nemají, až opravdu padnou
auťáky, budou v pytli a nic jim nepomůže.
Nejde tedy o to, co je pro ekonomiku lepší
v dobrých časech, ale mít mechanismy pro
časy špatné.
Mluvil jste o dluhopisech. Mám dojem, že
pro většinu politiků jsou dluhy něčím normálním, jistý pán „Kdonatomá“ dokonce
prohlásil, že se ani nemusejí splácet, ale
když si uvědomíme, kolik miliard padne
jen na úroky, chápou vůbec tihle pánové,
že pak chybějí třeba na rozvoj školství?
Založil jsem stránku verejnydluh.cz,
kde se každý může podívat, že státní dluh
za pouhou vteřinu vzroste o čtyři tisíce korun. Ano, to je naprosto šílený. Ale co teď
s dluhy? Myslím, že česká ekonomika nemá
problém v tom, že by jí chyběly peníze. Vemte si, kolik pakáren tady stavíme. Akvaparky, kruhové objezdy i v malých vesničkách.
Kdesi v čudu stojí hotel postavený převážně
za evropské peníze, ale kdo tam bude jezdit?
Ne, peníze jsou. My máme byznys postavený
na tom, že se všichni honíme za nějakými
dotazníky, abychom dostali dotace. Já bych
je zrušil, ať se všichni poperou mezi sebou.
Ať se honí za konkurenty a ne za dotazníky.
Zase jste utekl z otázky.
Nejhorší jsou ti, co vždycky utíkají z otázek. Takže zpátky – co s dluhem? Každý rok
vyhodíme za jeho splácení zhruba šedesát
sedmdesát miliard korun. Samozřejmě že
pak někde chybějí. Za evropské peníze se
postaví akvapark, ale kdo pak bude platit jeho provoz? Budou ho muset dotovat
z městského rozpočtu. Takže radnice místo,
aby postavila třeba školku, bude dotovat
akvapark. To je ta největší pakárna. Stavíme
zbytečnosti, které by měl stavět soukromník
za své vlastní peníze.
Tak do třetice – co udělat s dluhy?
Tady je sedm možností, jak řešit dluhy.
Vyberte si: 1. Velký růst ekonomiky a rozpočtové přebytky – není a nejsou. 2. Prodej majetku – jde, ale ne do nekonečna a prodávat
své území? 3. Škrty v rozpočtu, důchody například na polovinu – do toho se politikům
nechce. 4. Mezinárodní pomoc – jde, ale ne
do nekonečna, navíc vám pořád někdo kecá
do ekonomiky. 5. Odmítnutí dluhu – kdo
vám pak ale znovu půjčí? 6. Vytištění peněz,
což způsobí inflaci – hyperinflaci kdysi zažili
Němci a k čemu to vedlo. 7. Obrat lidi, zdanit
všechno, co ještě jde.
Dotace, o kterých jsme mluvili, přinášejí
ještě jeden problém. Znám majitele zámku,
který nechce dotace. Opravy dělá ve vlastní
režii s několika řemeslníky a vyjde ho to
levněji. Dotace totiž obrovsky zdvihly ceny
stavebních prací.
Pojďme dotace zrušit. Hotovostně na tom
budeme trošku hůř, ale filozoficky na tom
ekonomika bude mnohem líp. Pak nepůjdeme za dotazníky, ale po tom, o čem podnikání je. Váš argument je famózní a naprosto
s ním souhlasím. Když třeba do stavebnictví
dáte o miliardu víc – kromě jiného proto, aby
firmy mohly zaměstnat víc lidí –, tak všech-
ny zdraží. Máme předražené projekty a navíc
úplně zbytečné a to je zákeřná kombinace.
Zdá se, že pro všechny se přímo božstvem
stal ekonomický růst. Ale je nutné neustále
růst?
Do průmyslové revoluce v 19. století byl
růst de facto nulový. Nemusíme růst, jenže to znamená, že nebudeme vytvářet nová
pracovní místa. Na jihu je padesát procent
mladých lidí bez práce a jednoho dne nám
buď nafackují, nebo udělají revoluci. Já bych
byl rád, kdyby ekonomika pomalu rostla, ale
ne na dluh, zdravě.
Revoluce, nebo spíš vláda pevné ruky může
hrozit i v Německu. Jednoho dne přijde
populista a řekne – milí spoluobčané, už nebudeme doplácet na líný jih, a zároveň, buď
jako průvodní jev, nebo záměrně, začne
omezovat demokracii. Máme se toho bát?
V současnosti už EU není spolek suverénních států. Jsou státy, které peníze mají, a ty,
které je nemají. Je mezi nimi vztah věřitel
versus dlužník. Právě tohle se musí rychle
vyřešit. Prodlužováním tohoto stavu hrozí,
že se to přenese i do politické roviny. Já ne-
VLASTNÍ CESTOU 07
ALEŠ MICHL
*1977
—
Absolvoval Vysokou školu
ekonomickou a London School of
Economics. Od roku 2006 procuje
pro Raiffeisenbank, kde má
na starosti investiční strategii.
Pravidelně přispívá do českého
tisku, hlavně do MF Dnes.
dokážu říct, jak to bude v Německu, ale čím
víc se řešení problému bude protahovat, tím
je pravděpodobnější, že volby může vyhrát
někdo, kdo na grafech ukáže voličům, kolik
peněz už Němci nacpali na jih, a může vzniknout velký problém. Ale na druhé straně je
třeba dodat, že oni tam relativně vzhledem
k velikosti své ekonomiky zase tolik peněz
necpou.
A taky na tom i vydělávají…
Jistě. Vydělávají na tom, že tam získávají
zakázky. To samé Nizozemci, kteří modernizovali výrobu rajčat a dovedou je dobře
prodat. Vyvážejí je do slunného Řecka, které
naopak svá rajčata vyváží doslova za pakatel.
Řecko by každý rok potřebovalo zhruba sto
miliard euro. Když jim je dáte, tak nějak
přežijí. A za rok se to bude opakovat. Je sto
miliard hodně, nebo málo?
Nevím, já pokládám otázky, vy odpovídáte…
Sto miliard euro je přibližně částka, kterou posledních dvacet let dostává východní
Německo od západního. A každý rok. Pro
Němce sto miliard není zase tak moc. Oni
by to zaplácli. Blbý je, jak to pak vysvětlovat
politicky. A další otázka – myslíte si, že EU
je pro Německo výhoda, nebo nevýhoda?
08 BERNARD.CZ
Zase už mě zkoušíte?
Určitě výhoda. Paradoxně největší problém Jižanů spočívá v tom, že tam přijde
německá firma a vyhraje všechny zakázky.
Pro německé firmy je to jednoznačně výhoda. Čili vy musíte buď Jižany pořád dotovat,
nebo Německu trochu ublížit a jim pomoct.
Kdyby oni odešli z eurozóny, oslabí se kurs
jejich národních měn a německé firmě se tam
bude hůř soupeřit s těmi místními.
Máme údajně pravicovou vládu, která
ovšem zvyšovala daně. V příštích volbách
vyhraje levice a ta mívá nebezpečně blízko
k utrácení a vršení dluhů. Bude to katastrofa, nebo i levicová vláda bude muset brát
ohled na ekonomickou realitu a uspokojí
své voliče jen drobnými „výdobytky“?
To rozhodnou dvě věci. První věc je postoj
k rozpočtu. Typicky levicový argument je,
že náš dluh je nízký ve srovnání s Evropou.
Když se podíváte do historie, většinou nekrachovaly země s obrovskými dluhy, ale
země s menším dluhem, tak do 60 % hrubého
domácího produktu. Ale říkat, že takový
dluh je okej, protože jde o maastrichtské kritérium pro přijetí eura, je kec. Pokud postoj
příští levicové vlády bude takový, že dluh
nevadí, přijdou problémy. Já bych se toho bál
i u pravice. Další věc je, že pokud budeme
řešit naše problémy zvyšováním daní, nikdy
se nemůžeme z recese dostat. To je postave-
Cestovní pojištění
od Allianz myslí
na vše.
né na hlavu – jako idioti se zdanit, ale jak
pak máme růst? Nejlepší by bylo, kdyby stát
v ekonomice nedělal nic, žádné dotace, ale
ani žádné kopance do zadku podnikatelům.
Pojďme aspoň jednou otázkou k tomu, co
pálí, jak s oblibou říkají politici, obyčejné
lidi. Pokud mají nějaké úspory, postupně
jim z nich ukusuje inflace. Co byste jim
poradil?
Já jsem taky normální člověk, taky chodím
na pivo. Ta rada bude taková – šetřte, třeba
odhlaste kabelovku, a zajděte do banky, které
věříte, a dejte ty peníze na nějakou pravidelnou investici. Pětistovku nebo tisícovku
do nějakého fondu a na pět deset let na ty
peníze zapomeňte. A pak se podívejte, kolik
peněz tam máte. Kam a do čeho je dát, je čistě jen na vás. Jde jen o to, abyste ten produkt
pochopili, věděli, co od něj můžete očekávat
a jaká jsou jeho rizika.
Jenže pro řadu lidí je problém právě to
riziko, chtějí nějakou jistotu…
Jistota neexistuje. Když si koupíte Kalouskův dluhopis kvůli jeho údajné jistotě, dají
vám jednu potištěnou A4, papír. A když se
změní režim, který řekne, že dluhopisy nesplatí, nedostanete nic. Zbyde vám papír –
příliš tuhý pro použití na záchodě.
V případě nečekaných událostí Vám totiž bezplatně prodloužíme platnost
pojištění na dobu nezbytně nutnou k návratu do ČR.
A navíc získáte:
 neomezený limit léčebných výloh v zahraničí
 asistenční služba 24 hodin denně, 7 dní v týdnu
 síť prověřených zdravotnických zařízení po celém světě
povídka
ilustrace Luděk Bárta
MAR EK ŠIN D E L K A
Ulita
Sylvie cítila dvě věci: pohyb pětiměsíčního plodu ve svém břiše a parfém.
Odložila katalog plný nadlidsky krásných
lidí objímajících se na mořské pláži. Příliš
mnoho tváří, vyceněných zubů, dásní.
Podívala se na Martina. Seděl vedle ní,
pečlivě listoval brožurou, v níž si jiní
usměvaví lidé navlékali záchranné vesty
a spořádaně opouštěli hořící trup letadla
potápějícího se pod mořskou hladinu.
V uličce stály dvě ženy v uniformách
a stovce bledých tváří předváděly své
smutné divadelní představení: z ošuntělých brašen vytahovaly řemínek, hadičku,
kornoutek kyslíkové masky. Unaveně
předpažovaly, rozpažovaly, ukazovaly
na dveře. Vypadaly jako opuštěné tanečnice z klipu nějaké dávno zaniklé
disco kapely. Pasažéři strnule pozorovali jejich pohyb, někteří byli na palubě
letadla poprvé, těšili se na dovolenou
koupenou ve slevě na samém konci
léta: těšili se na moře a trnuli hrůzou.
Sylvie nemyslela na gravitaci, ale
na parfém, který jí v letištní hale Martin
koupil jako malé překvapení. Vůně byla
mohutná a těžká. Ležela Sylvii na ramenou jako trám z nějakého cizokrajného
dřeva, jako zdřevěnělá Martinova paže,
z jejíhož křečovitého objetí se už nevyvlékne. Cítila dítě, které ji přes tenkou
břišní stěnu kopalo do dlaně, čichala par-
10 BERNARD.CZ
fém, pozorovala okolí, čekala. Čekala dítě.
Tím dítětem ji Martin přišpendlil do svého života jako nějaký cizokrajný hmyz.
Před půl rokem byla Sylvie rozhodnutá,
že Martina opustí, chystala se na to každý
den, už to skoro vyslovila, ale pak po jedné obzvlášť smutné hádce, která skončila
stejně smutným milováním, zjistila, že je
těhotná. Rezignovaně si navlékla prsten,
který jí Martin nabídl, a z posledních sil
se přesvědčila, že má toho muže vlastně
ráda. Martin byl pozorný. Bál se, že Sylvii
ztratí, proto byl pozorný: nosil květiny,
vařil, pracoval. Daroval jí moře. Líbánky
na konci sezóny (cikády v keřích ještě
horké z letních dnů, oceán chladne, večer
vítr kácí opuštěné slunečníky, rackové...). Neznělo to nakonec tak špatně.
Aby nemusela myslet, pozorovala
starce, který se bál. Muž jí někoho připomínal, jako by už jej někdy viděla, ale
nemohla si vzpomenout kdy a kde. Byl
kostnatý, oblečený v šortkách a síťovém
nátělníku. Strašně nevyspalý. Sledoval
ruce letušek, vrýval si do paměti každé
gesto jejich letecké mše. Když představení skončilo, otočil se k oknu a bezmocně
přihlížel zrychlující krajině. Nehýbal
se, strnul, jen jeho oči - bělma prorostlá
sítí krvavých žilek - kmitaly ze strany
na stranu jako jehla seismografu, zakreslující na bílý papír červenou linkou sílu
zemětřesení. Na krku mu naběhla tlustá
tepna, na kolenou měl položený fotoaparát s obrovským teleobjektivem. Mimoděk
stále otáčel transfokátorem, tělo objektivu vyjíždělo a zase zajíždělo zpět. Vedle
muže seděla žena se zavřenýma očima
a bílými klouby. Nedýchali: mysleli
na svá těla uvězněná v té kapsli z lesklého
vesmírného kovu. Na křivých jehlových
nohách palubou letadla procházela klaustrofobie, kontrolovala bezpečnostní pásy
pasažérů a zavírala zavazadlové skříňky
nad jejich hlavami. Sylvie pocítila, jak ji
nervozita druhých přece jen začíná infikovat, a odvrátila hlavu. Zavřela oči, cítila, jak se jí rychlost opírá o hrudní koš,
mačká ji hluboko do polstrování sedadla.
Zalehly jí uši, polkla. Když oči otevřela,
dírou v mracích uviděla kus města. Obraz
zmizel. Na okně se začal větvit mráz.
Pláž byla bílá, písek teplý, nebe modré.
Strávili celý den u moře. Sylvie seděla
pod slunečníkem a srkala. Brčkem chrastila v drceném ledu, napichovala pomerančovou dužninu a bylo jí vůbec velmi
dobře. Pozorovala, jak se děti zakopávají
do horkého písku a hrají si na mrtvé.
Martin Sylvii běhal pro koktejly a ve volném čase proskakoval vlny a všelijak
(trochu křečovitě) si užíval moře. Sylvie
si vzpomněla na brožuru z letadla, kde
byl návod, jak správně postupovat při
letecké katastrofě, a na magazín vložený
do stejné přihrádky, v němž byl návod,
jak se správně radovat u moře. Martin
se na pláži radoval se stejnou strojeností, s jakou se ráno rozčiloval u recepce:
Sylvie seděla na svých zavazadlech
u fontánky ve vstupní hale, poslouchala tlumenou hudbu z reproduktorů
a pozorovala Martina, jak spořádaně
zuří. Pokoušel se protestovat proti jejich
rohovému pokoji, ve kterém ještě pořádně
nezaschla omítka. Po příjezdu zjistili,
že jsou ubytováni v křídle hotelu, které se vlastně teprve staví. Na chodbách
potkávali štukatéry, tvarující na zdech
palmové listy a mořské ptactvo, z pokojů
se tlumeně ozývala příklepová vrtačka, všude nakysle voněl vlhký beton.
„To snad nemyslíte vážně,“ rozčiloval
se Martin a dožadoval se představy, kterou si o své dovolené vytvořil. Recepční
krčila rameny a anglicky vysvětlovala,
že jde jen o údržbářské práce a že se
nedá nic dělat. Pokoje jsou zkolaudované. Nabídla mu jinou místnost, v jiném
křídle budovy, jenže v té nebyl výhled
na moře a byla zde oddělená lůžka,
což Martin považoval za výsměch.
„Ignoranti,“ vztekal se. Za sklem se
všelijak křivilo a vlnilo poledne. Kuřáci
se do klimatizované haly vraceli zpocení a rozmrzelí. Skoro podzim, a stejně
takové vedro, napadlo Sylvii. Neurčitě si
prohlížela malíček u nohy: vůbec jí nepřipadal pěkný, trochu přelézal přes prsteníček, nehet na něm skoro nebyl. Tenhle
prst by na svém těle vůbec nepotřebovala.
„Ignoranti,“ zopakoval na důkaz svého
rozhořčení Martin, ale neznělo to příliš
sebejistě. Sylvie unaveně zvedla hlavu.
Martin se vztekal, ale vztekal se úplně
špatně. Nešlo mu to. Vypadal jako koťátko. Jako rozhněvaný potomek čehosi. Dožadoval se tou rozhněvaností pozornosti.
Sylvie už si dávno všimla, že Martin
vůbec neumí zacházet se svou fyziologií.
„Co se dá dělat,“ pokrčila Sylvie
rameny a odvrátila pohled. Cítila, jak
se v ní někde sbírá smích, ale jak se ten
smích cedil na povrch přes všechny
její vrstvy, očistil se od všeho a ve své
čistotě sice cosi provedl se Sylviinou
tváří, pohnul jí s koutkem rtů - zvednul
ho a na konci hned stáhnul dolů, jako
když člověk švihem pošle vlnu po dlouhém laně - ale nic veselého v tom neby-
lo. Martin před tím nejednoznačným
pohybem rtů úplně zpanikařil (koťátko).
„Jak to myslíš, co se dá dělat?“ rozhazoval rukama. „Budeme si stěžovat!
Budu si stěžovat,“ poslední větu skutečně zamňoukal. Byl v koncích.
„Mně je to vcelku jedno,“ mávla Sylvie neurčitě rukou.
„Jedno,“ splasknul Martin už docela.
Sylvie už neřekla nic, protože fasáda
Martinova vzteku dávno opadala z cihel
zoufalství, z nichž byl jeho život skutečně postaven. Sylvii bylo jasné, že jeho
radost i vztek jsou jenom atrakce, transparenty, s kterými mává, aby upoutal
Sylviin pohled. Martin je před sebou
drží jako štít, s hrůzou se po špičkách
plíží k Sylvii a mňouká. Jeho radost,
stejně jako vztek je jen nezaschlá omítka: Martin je taky takový stále čímsi
čerstvě natřený rohový pokoj, ve kterém se nikomu příliš nechce bydlet.
Sylvie seděla na pláži a byla zlá.
Zpod slunečníku viděla Martina, jak
skáče ve vlnách, a nemohla se ubránit
odporu. Nenáviděla Martina za to, že
plave. Nenáviděla jej za to, že chodí.
Martin plaval, chodil, díval se na obzor,
ale nic z toho neměl zapotřebí. Všechny
ty zdánlivě obyčejné činnosti smrděly
na metry daleko čímsi nepravým. Sylvie
viděla, jak i za obyčejnou chůzí Martin
trne: bál se, jestli jde správně, jestli jde
tak, jak se chodit má. Jeho chůze, jeho
chodící nohy, našlapující chodidla, to
všechno jako by křičelo po obecenstvu,
a zároveň se obecenstva panicky děsilo.
Když se večer procházeli uličkami města,
když šli do kina nebo do divadla, Sylvie
často pozorovala, že Martin v momentě,
kdy míjeli nějaký jiný pár (nebo pěknou
dívku, nebo pěkného mladého muže),
pod dojmem, že je pozorován, okamžitě
začal chodit špatně, začal příliš myslet
na svou chůzi a ta se celá porouchala.
Nikdo jiný si samozřejmě ničeho nevšiml,
ale Sylvie tu křeč pozorovala bezpečně: Martin začal kývat rukama přesně
proti normálnímu rytmu kroků. Aby
zahnal zkažené kývání rukama, strčil
ruce do kapes, ale hned si připadal celý
ztuhlý a nepřirozený, našlapoval úplně
blbě, příliš přesně, chtěl by ruce z kapes
vyndat a zkusit je znovu rozkývat, ale už
se neodvážil: všiml si Sylvie, usmál se,
jenže měl orosené čelo, Sylvie se nesmála.
Chůze ale nebyla ničím proti vnitřku
Martinových úst. Martinova ústa byla
skutečnou pohromou. Sylvie si brzy
všimla, že Martin je svou ústní dutinou
terorizován: velmi nerad jedl na veřejnosti. Připadalo mu, že jej všichni sledují.
Že hlídají, jestli jí tak, jak se jíst má.
Martin jedl ukázkově. Byla to strašná
past. Nejhorší bylo ticho. Jíst s Martinem
v tichu. Večeře s přáteli. Večeře s jeho
rodiči. Sylvie seděla, cosi už celé minuty
krájela na talíři, viděla, jak Martinovi
na čele vyráží pot. Jak bojuje s potravou.
Sedí jak prkno, svírá příbor, tiše a opatrně
žvýká, jako by našlapoval, plížil se tím
žvýkáním pryč jako školák, který provedl
nějakou špatnost. Sylvie viděla Martina
a nemohla už pozřít ani sousto. Martin
jedl a v duchu mňoukal. Zíral na příbor,
opatrně poposunul malíček, překontroloval, krájel, sedmibolestně žvýkal. Sylvie
vidí Martina a náhle i přes jakýsi hovor
slyší to, co slyší on: sliny vstřikované
na potravu, drcení a rozklad tkání a dužnin. Martin ví, že vnitřek jeho úst nikdo
neslyší, ale už sama možnost, už to, že jej
někdo může slyšet, obrací celé jeho tělo
naruby. Na cosi přikyvuje, s rukou před
ústy odpovídá (na čele perličky), směje se,
myslí na svůj jícen, připadá si jako učební
pomůcka na hodině biologie. Strašlivý trest jídla. Trest těla: Martin sedí
ve svém těle jako v žaláři s neustálým
dohledem. Sedí ve své samotce, do které
stále kdosi nahlíží špehýrkou ve dveřích, a odpykává si svůj doživotní trest.
Sylvie viděla oceán. Někde v těch
miliardách hektolitrů vody plavou velryby, zvířata velká jako dům (jaké to musí
být, cítit ještě dvacet metrů sebe sama
navíc?), olihně s očima jako kopací míče,
zubaté průsvitné paryby fosforeskující v podmořských příkopech, všechny
představitelné i nepředstavitelné tvary
života. A zaručeně ani jediný tvor v tom
nekonečném moři nikdy nepocítil své
tělo jako přítěž, jako problém. Nikdy
se v něm necítil jako na návštěvě.
Sylvie, která nahlížela do Martinova vězení nejčastěji, byla tím pohledem
tak vyčerpána, že upadala do divného
apatického chladu, před kterým Martin poskakoval jako opařený. Běhal pro
koktejly, vařil, luxoval, nabízel Sylvii
sňatek. Viděl Sylviin zledovatělý povrch, ruce mu po něm klouzaly, nebylo,
VLASTNÍ CESTOU
11
kde se zachytit, nebylo, jak ji zadržet:
Martin do Sylvie, která se před ním
tyčila jako mrazivá stěna Mount Everestu, zasekl cepín jejich dítěte a vší
silou jej svíral ve slábnoucích dlaních.
Je tohle láska? ptala se Sylvie často.
Ano, takhle nějak vypadá láska,
odpovídala si. Martin Sylvii miloval
každým centimetrem svého těla: choval
se jako idiot, jako mladý Werther, byl
by pro ni udělal cokoliv. Bylo jí zle.
Martin se vrátil pod slunečník, políbil
ji na tvář a posadil se do písku. Vzal
do svých dlaní její ruku a začal ji hladit,
usmál se, ale Sylvie zůstávala chladná.
„Nech mě,“ řekla úplně nepřítomně a ruku vyprostila.
Martin rozpačitě sklopil oči.
Večer začal od moře foukat vítr,
na kůži posledních opozdilců zvedl
hroty husí kůže a zabalené v ručnících
je vyhnal z pláže. Sylvie stála na terase
a poslouchala zlověstný hukot vln. V noci
okenní skla drnčela deštěm a ona si všimla, že Martin je vzhůru a dívá se do tmy.
Zavřela oči a dál předstírala, že spí.
Martin vstal brzy ráno. V poslední
době vůbec nemohl spát. Celé dny ho
pálily oči. Přikryl Sylvii, která se během
noci odkopala, a opatrně zavřel dveře
pokoje. Ranní šero. Recepční dřímala za pultem, Martin slyšel, jak dýchá.
Prázdné chodby, hala, umělá fontánka
vypnutá na noc. Vyšel před hotel, seběhl
betonové schody na pláž. Zataženo. Mořský břeh byl šedý vlhkem, písek po noční
bouřce ztvrdl, všude spousty chaluh, průsvitné medúzy: Martin na jednu opatrně
šlápl špičkou boty, byla měkká jako ňadro.
Chvíli šel, nebe vypadalo jako odraz
mořských vln, dvě šedé masy, uprostřed
pláž. Odplivl si, rozhlédl se, nikde nikdo.
Utáhl tkaničky u bot a dal se do běhu.
Pravidelně dýchal. Sekal nohy do tvrdého písku, švihal pažemi ztuhlými
v pravém úhlu, dlaněmi krájel vzduch.
Všechno kolem bylo syrové a prázdné.
Minul dva hotelové komplexy, sklizená lehátka, slunečníky. Volný prostor.
Běžel a měl na sebe vztek. Měl vybrat
jiný termín, jiné místo, jinou roční dobu,
cokoliv. Sylvie by si to zasloužila. Nevypadala v poslední době dobře. Pořád
se trápila tolika věcmi. Byla tak křehká.
Martinovi vhrkly do očí slzy. Nedovede
si odpočinout! Je úplně sama, uvědomil si
12 BERNARD.CZ
hořce, na všechno je sama. Nikoho k sobě
nepustí. Sylvie byla nejosamělejší člověk,
kterého poznal. Po dlouhé válce zcela
zanevřela na své rodiče. Martin poznal,
s jak hrůzostrašným chladem přistupovala ke své matce. Jednou mu vyprávěla, že není schopná vydržet její řeč, že
nenávidí její intonaci: vždy, když zvedla
telefon, popisovala Sylvie, a mluvila se
svou sestrou na druhé straně republiky, začal se v její řeči vynořovat dialekt
toho dalekého kraje, sestra ji po telefonu
úplně nakazila těmi obraty, koncovkami,
frázemi, které už dávno, před dvaceti
lety, kdy jsme se přestěhovali do města, vyřadila ze svého slovníku, a ona se
vůbec nebránila, naprosto bez odporu
vlezla do nějaké dávno mrtvé etapy svého
života. Nejhorší ale bylo, když mluvila se
svými kamarádkami, často jsem to slyšela
přes zeď, jen ten dutý hukot, tu strašnou
změnu melodie řeči, úplně převlékla kabát, vykloubila si ruce, otočila hlavu o sto
osmdesát stupňů a začala chodit pozpátku. Byl z ní úplně jiný člověk! Jak mohla
být tak falešná, rozčilovala se Sylvie.
Tolika věcmi se dovede trápit, žasl
Martin a bylo mu jí skutečně líto. Věděl,
že Sylvie protrpí nejmíň osm hodin denně. Trpěla na plný úvazek. Vlekla na zádech celý svět. Jaké to musí být, tahat
s sebou stále takovou váhu? Někdo jí přece musí trochu pomoct. Nikdo by neměl
zůstat tak sám, říkal si Martin a kupoval
Sylvii květiny, pral a žehlil. Pokoušel se
Sylvii milovat, přestože věděl, že jeho
láska se už dávno změnila v soucit. Sylvie
před ním ležela jako úkol. Už tolikrát byl
rozhodnutý, že ji opustí. Byl blízko: sebral
všechny síly a chystal se všechno jí říct,
už nemohl dál, neviděl žádnou budoucnost, několik dnů rozhovor odkládal
a přesně v den, kdy si byl jistý, mu Sylvie
vyhýbavě sdělila, že je těhotná. Bezmocně spustil ruce a požádal Sylvii o ruku.
Zpomalil, protože uviděl nějaké lidi.
Zhluboka dýchal. Ten dech mu nebyl úplně příjemný. Šel pomalu, myslel na své
plíce, začal kývat rukama, ale pak je radši
strčil do kapes. Po krátkém uvážení ruce
znovu vyndal, ale to už se lidé přiblížili:
postarší pár. Muž měl krvavé oči, šortky
a síťový nátělník, na krku fotoaparát.
Žena byla bělovlasá, kdysi musela být
krásná, napadlo Martina. Měl pocit, že
už ji někde viděl, odněkud ji znal, ale než
si mohl vzpomenout, muž jej oslovil.
„Vyfotil byste nás?“ řekl a mile se
usmál. Vypadal, jako by nespal sto let.
Žena se na něj trochu otráveně podívala.
Martin ochotně přikývl. Vzal fotoaparát a přitiskl oko k hledáčku. Muž
obejmul ženu: oba se usmáli a ztuhli.
Vrátil jim přístroj.
„Už se to začíná trhat,“ řekl muž s pohledem upřeným na nebe. Žena zvedla oči
v sloup, odměřeně se s Martinem rozloučila a vydala se dál po břehu. Přes ramena
měla černý šátek, odcházela důstojně, ale
ramena jí poklesla jako pod něčím těžkým. Kdysi musela být opravdu překrásná, říkal si Martin, vlasy měla stažené
sponkou, jeden šedivý pramen jí vyklouzl
a teď se třepetal ve větru: jako by mával,
takový divný pohyb, povědomý pohyb,
jako když někdo švihnutím posílá vlnu
po dlouhém laně. Jako nepodařený úsměv.
„Vyberte si nějakou!“ Martin zamrkal
a otočil se na muže. Stařec před ním držel
igelitovou tašku plnou prázdných lastur.
„No, vyberte si,“ pobídl ho muž. Martin trochu nepřítomně zachrastil rukou
v tašce. Vytáhl jednu z ulit a podržel ji
zdviženou mezi palcem a ukazováčkem,
prohlížel si záhyby, uvnitř byla perleť.
Přimhouřil oko, podíval se do dálky, zvedl
ulitu o kousek výš a zakryl jí černou siluetu ženy odcházející podél čáry přílivu:
chvíli počkal a malinká žena z ní vyšla.
Usmál se, spustil ruku a poděkoval
muži. Rozloučili se a každý se vydali
opačným směrem. Po chvíli se Martin dal
znovu do běhu.
Když se vrátil do pokoje, Sylvie ještě
spala. Opatrně zavřel dveře a posadil se
na postel. Vytáhl z kapsy ulitu, chvíli
ji převracel v dlani a pak ji s jemným
cvaknutím položil na noční stolek vedle
Sylviiny hlavy. Lehnul si, ale usnout
nedokázal. Dlouho pozoroval vlhkou
omítku na protější zdi. Za sklem hučelo
moře. Začínal nový den.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala se
Sylvie a otevřela oči.
Marek Šindelka (1984)
Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy. Za sbírku Strychnin a jiné
básně získal Cenu Jiřího Ortena, za povídkový
soubor Zůstaňte s námi Magnesii literu.
Vydal ještě prózu Chyba, podle níž vznikl
i stejnojmenný komiks. Šindelkovy texty
vyšly také v Nizozemsku a v Maďarsku.
VLASTNÍ CESTOU 13
z pivovaru
Při 11. ročníku prestižní soutěže
Zlatý středník, která hodnotí
firemní publikace, obsadil
magazín Vlastní cestou první
místo mezi firemními časopisy
z celé České republiky, a to již
počtvrté za sebou.
Na degustační soutěži Pivo 2013
konané v Českých Budějovicích
získal v kategorii kvasnicových
piv Sváteční ležák Bernard
s přísadou kvasnic 1. místo.
Druhé místo obsadil v kategorii
tmavých piv Bernard černé pivo
s přísadou kvasnic.
14 BERNARD.CZ
Rodinný pivovar Bernard se stal
po dvanácté v řadě nejobdivovanější firmou Kraje Vysočina
a třetí nejobdivovanější firmou ČR
v oboru potravinářský a tabákový
průmysl. Žebříček 100 obdivovaných firem ČR sestavuje CZECH
TOP 100 na základě hlasování manažerů významných společností,
ekonomických a finančních analytiků, zástupců oborových sdružení,
svazů a profesních asociací.
Česká a moravská pivovarnická
akademie udělila v Praze
Rodinnému pivovaru Bernard
výroční cenu za rok 2012. Stali
jsme se vítězi v kategorii pivovarů
s výstavem 200 až 500 tis. hl.
Rodinný pivovar Bernard
uspěl v soutěži Progresivní
zaměstnavatel regionu Vysočina
roku 2013 a vyhrál ve své
kategorii do 500 zaměstnanců.
Peníze získané prodejem
piva na označeném stánku
při letošním Bernard festu
pivovar ztrojnásobil na 225 000
korun a věnoval je povodněmi
postiženému Hřensku.
V rámci projektu Kraje Vysočina
s názvem Skutek roku obsadila
soutěž Mládí Humpolec
1. místo v Kraji Vysočina v oblasti
vzdělávání. Soutěž vznikla
z iniciativy Rodinného pivovaru
Bernard, který je i jejím garantem.
Celoroční soutěže se účastní
humpolecké základní a střední
školy, letos probíhá její 13. ročník.
Skvělé bronzové ocenění
vybojoval Bernard černý ležák
s přísadou kvasnic na Australian
International Beer Awards 2013.
V 8. ročníku tradiční oborové
soutěže Česká cena za Public
Relations pořádané Asociací
Public Relations Agentur získal
magazín Vlastní cestou 1. místo
v kategorii Klasická firemní
média.
VLASTNÍ CESTOU 15
text Antonín Střížek
lahůdka
A
S
Designed by Rony Plesl
www.sahm.cz
17
Fotografie jako zdroj
inspirace
V devadesátých letech, kdy u nás vládly
abstrakce, minimalismus a existenciální
a konceptuální umění, mě začaly zajímat
obrazy a tradiční témata, ke kterým mě
inspiroval Caspar David Friedrich. Chtěl
jsem ukázat, že obraz může mít i jinou
podobu. Dnes se tomu říká postmoderna.
Pracoval jsem především se starými fotkami
(to mě později přivedlo i k fotografování)
jako se vzpomínkami, ale i s fotografiemi
z časopisů. Byly mi zdrojem inspirace.
Jako snad každý malíř se často setkávám
s otázkou, jestli bych nechtěl začít malovat
jinak než dosud. To je ale romantická
představa neustálé proměny umělců
a nacházení něčeho nového, v malbě se
podle mě už nic moc nového nedá vymyslet.
Antonín Střížek (*1959)
Vystudoval pražskou Akademii výtvarných
umění. Věnuje se malbě, grafice a fotografii.
Má za sebou celou řadu výstav, včetně
zahraničních – v Itálii, Španělsku, Číně, USA...
O jeho díle vyšla výpravná monografie
– Střížek a pro nakladatelství Aulos
ilustroval bibliofilské vydání Langerových
Nepřekročitelných vrcholů.
18 BERNARD.CZ
VLASTNÍ CESTOU 19
fotoreportáž
text a foto Markéta Navrátilová
Když v Římě,
tak jako Římané
20 BERNARD.CZ
VLASTNÍ CESTOU 21
22 BERNARD.CZ
VLASTNÍ CESTOU 23
fotoreportáž
Když Řím, tak snad každého napadne
architektura. Koloseum, Forum Romanum,
Pantheon, Fontána di Trevi, katedrála svatého
Petra, desítky dalších kostelů… Všechny
ty okázalé stavby dodnes dokazují velikost
Říše římské i někdejší neuvěřitelné bohatství
katolické církve.
K dnešnímu Římu ale patří především
všudypřítomné skútry a mopedy kličkující
po zaplněných bulvárech i proplétající se
úzkými uličkami. Zajímalo mě, jak se věčné
město odráží v zrcátkách těchhle malých, ale
o to hlučnějších strojů, které často dokážou
člověka pořádně vyděsit. Ovšem bez nich by
kolorit italské metropole nebyl úplný.
24 BERNARD.CZ
VLASTNÍ CESTOU 25
foto Josef Čech, David Bernard
Bernard Fest
2013
26 BERNARD.CZ
VLASTNÍ CESTOU 27
rozhovor
text Boris Dočekal
foto Markéta Navrátilová
Farmařím na dvou
kontinentech
Petr Hawerland | farmář a rančer
Z amerických filmů si člověk majitele farmy nebo ranče představuje jako dobře
oblečeného muže s tlustým doutníkem v ruce a s obrovskou autoritou, který
udílí příkazy ostatním. Petr Hawerland má ranč nedaleko Telče a spoluvlastní
farmu v Jihoafrické republice. Podle oblečení by to však člověk nepoznal, chybí
mu i doutník a kolem něho nejsou ošlehaní chlapíci, kterým by mohl velet.
Spoustu práce, včetně té „nejobyčejnější“, dělá sám.
Co byl hlavní důvod, že jste si před lety řekl
– jako zaměstnanec končím, chci podnikat?
Vždycky jsem měl rád svobodu. A podnikání ji přináší, i když musíte řešit spoustu problémů. V roce
1993 byla velká svoboda a nám se relativně dařilo.
Myslím, že samostatně podnikat je lepší než být
x. tým v řadě v nějakém podniku.
Do čeho jste se tehdy pustil?
Nejdřív jsme s bratrem začali provozovat sodovkárnu. Na veterině jsem studoval hygienu potravin, a tak jsem měl blízko právě k nim, vlastně
blíž než k živým zvířatům. S kolegou jsme rozjeli
velkoobchod s masem a založili ještě další firmy.
S dalším kolegou jsme měli malou továrnu na tepelně neopracované masné výrobky, jako je třeba
lovecký salám.
Proč jste s továrnou a sodovkárnou
skončili?
Obojí jsme prodali. Ne proto, že by nám to nešlo,
ale protože byl správný čas je prodat.
A kdy jste se pustil do farmaření?
V Česku nemám farmu, ale ranč. Historie je taková,
že jsme s kolegou, se kterým jsme dělali velkoobchod, v roce 1997 koupili farmu v Jižní Africe. Tehdy
byly hodně levné. V podstatě jsme za necelé dva
tisíce hektarů a nějaké budovy zaplatili tolik jako
u nás za rodinný domek.
Pojďme ale nejdřív k vašemu českému
Ranči Q…
28 BERNARD.CZ
Dlouho jsem měl sen, že bych chtěl mít někde
v lese u rybníka dřevěný srub, kousek pastvin
a čtyři koně. Před osmi lety jsem byl v Africe s několika předsedy zemědělských družstev z Vysočiny. Seděli jsme u moře, koukali na delfíny, pili
výborné jihoafrické víno a mluvili o svých snech.
Když jsem vyprávěl o svém snu o malém srubu
daleko od lidí, jeden z předsedů začal naléhat,
abych koupil v Bezděkově nedaleko Telče, odkud
pocházím, zchátralý kravín. Čím víc jsme toho vypili,
tím víc on snižoval cenu. Na dvě stě tisících jsme
si plácli. Tehdy to tady vypadalo tak hrůzostrašně,
že podruhé bych tolik peněz nedal. Nechali jsme
stát jen železobetonový skelet a všechno, co tady
je, jsme dostavěli do něj. A pod bývalým seníkem
jsme vybudovali podsklepení, kde máme wellness,
saunu, vinný sklep a solnou jeskyni… V přízemí pak
restauraci a v patře pokoje pro hosty.
Jak velké u toho byly pozemky?
Žádné. Asi dvacet hektarů jsme koupili od jednoho
místního majitele a dalších dvacet jsme si pronajali.
Vzhledem k tomu, že nechceme pěstovat obilí,
dělat seno, ale nakupujeme je, nám to i do budoucna stačí. Všechno, co děláte, totiž musíte dělat
ve velkém, abyste měl nižší náklady a ekonomicky
to dávalo smysl.
Jaké aktivity na ranči provozujete?
S tímhle rozhovorem jste se trefil asi do nejhorší
doby, kdy hodně obdobných rančů krachuje. Je
krize a firmy i lidi neradi utrácejí. Šetří třeba právě
na ježdění na koních. A my jsme tohle podnikání
postavili hlavně na firemních akcích, školeních,
team buildincích…Ale nepláču, myslím, že proti
jiným přežíváme docela slušně, jen na žádné velké
vyskakování to není.
Takže jste v černých číslech?
My tomu říkáme pozitivní nula, což je stav, kdy
takzvaně nechodíte po žebrotě a můžete relativně
skromně žít, postupně dávat dohromady tenhle
barák, ale váš zisk není takový, jaký byste si představoval… Vrátím se ještě k našim aktivitám. Především je to chov amerických koní plemene quarter
horse, kterých máme okolo šedesáti. Před nedávnem se tihle koně skoro vyvažovali zlatem. Dneska
se v Evropě všichni koní zbavují. Ve Španělsku už
nevědí, co s nimi, a pouštějí je do lesů. Podobně
v Irsku i ve Skotsku. Taky u nás ceny koní klesly,
a stejně jsou teď velmi těžko prodejní. Věnujeme se
i výcviku koní, učíme klienty jezdit, pořádáme pro
ně krátké, několikadenní nebo i týdenní vyjížďky.
A dál se snažíme oslovovat firmy, děláme oslavy
narozenin, svatby a samozřejmě i akce pro koňáky,
pobyty pro rodiny, letní tábory…
Nevadí vám, že jste na ranči docela zapřažený? Co všechno děláte?
Právě abychom nebyli v červených číslech, mám
jen dva zaměstnance a já s nimi víceméně pracuji
od rána do večera. Občas jezdím s klienty na vyjížďky, chodím s nimi do haly, starám se o hosty, vyprávím jim o Africe… A když je potřeba, dělám třeba
i kuchaře, číšníka, topiče a občas taky uklízečku.
VLASTNÍ CESTOU 29
Zmínil jste se, že mnohé ranče krachují,
proč ten váš ne?
Snažili jsme se rozprostřít své aktivity tak, abychom
když se nebude dařit jedné, mohli rozvíjet jinou.
Vloni jsme například vysázeli přes dva a půl tisíce
jabloní. Když bude nejhůř, budeme klidně péct
štrůdly nebo u silnice prodávat jablka. Člověk se
v době krize musí naučit žít skromněji a počítat
s tím, že může být ještě daleko hůř. A možná bude.
Nemrzí vás, že jste opustil…
Svět velkého byznysu? V době, kdy jsme obchodovali s masem a vydělávali hodně peněz, jsem
vstával ráno někdy i ve tři hodiny, jel na jižní Moravu
nakupovat dobytek, večer jsem byl v Ostravě…
Celé dny jsem trávil v autě a ani jsem neměl čas si
těch peněz užívat. Dneska si sednu na koně, sám
nebo s turisty, a při západu slunce se jedu na pár
hodin projet. Každý rok putujeme na koních přes
celou republiku. To je pro mě život. Jako dítě jsem
rád jezdil na pionýrské tábory a teď tady vlastně
máme jakýsi permanentní pionýrský tábor. Od jara
do podzimu jsem na ranči a v zimě v Africe, kde
v podstatě dělám to samé. Život je příliš krátký,
abychom ho promrhali. U zvířat a v přírodě se dá
krásně žít. Navíc na ranči pro nás nejsou lidi klienti,
ale jakoby kamarádi. Každého necháváme, aby si
chodil do ledničky pro pivo, do sklepa pro víno a při
odjezdu nahlásil, co vypil.
To myslíte vážně? Nikdo vás neokrade?
Když budete mít číšníka, stejně vás okrade a ještě
ho musíte zaplatit. Odhaduju, že nám klienti zapomenou nahlásit tak desetinu toho, co vypijí. Všichni
se k nám ale rádi vracejí, protože pocit důvěry
společně s domácí atmosférou je přivede zpátky.
Pojďme do Jihoafrické republiky.
Jižní Afrika je úžasná země. Koupili jsme farmu,
měsíc ji zařizovali a pak jsme na rok odjeli domů vydělávat peníze. Když jsme se vrátili, nic nezmizelo,
nikdo nic nezničil. Původně šlo o dobytčí farmu, bez
divokých zvířat. Ta jsme museli teprve pořídit, aby si
je lidi mohli prohlížet, fotit nebo i lovit. V Jižní Africe
jsou všechny farmy i národní parky oplocené, takže
zvířata už dávno nemigrují z místa na místo. Ale
v zemi funguje geniální systém obchodu s divokými
zvířaty. Provozují ho firmy, které mají odchytové helikoptéry, kamiony, veterinární techniky, co zvířata
„přispí“, aby netrpěla stresem a během přepravy
neuhynula. Takže když někdo má přebytek zvířat,
může se obrátit na některou z firem, která zvířata
odchytí a prodá tomu, kdo je potřebuje.
Jak jste zjistili, jaká zvířata se hodí pro vaši
farmu? A kolik?
Nejdřív přijdou úředníci z ochrany přírody a vysvětlí
vám, jaká zvířata na farmě můžete mít, která žerou
nízkou trávu, která vysokou, která větvičky stromů
a keřů, a zhruba vám řeknou, jaká zvířata a kolik se
jich hodí pro farmu se dvěma tisíci hektarů. A vy
si je objednáte. Zvířata se prodávají v takzvaných
30 BERNARD.CZ
inz
family group – koupíte třeba devět samic nějakého
druhu antilopy a k nim jednoho samce. A dál to
necháte v podstatě volně, antilopy se množí a jen
časem koupíte jiného samce, aby se změnila krev.
Optimální stav udržujete lovem nebo prodejem.
Na farmě býváte jen několik měsíců a pak
na tři čtvrtě roku odjedete. Nejsou s tím
problémy?
Máme tam správce, který se o všechno stará, jeho
manželka vaří a vede účetnictví. A dvě černošské
rodiny se zabývají běžnými věcmi, jako jsou opravy
plotů. Ze začátku jsme neměli dobrého správce,
stálo nás to nějaké peníze, ale tihle manželé to dělají
dobře. Navíc se s kolegou, s nímž farmu vlastním,
střídáme. Přesto se stane, že tam třeba tři měsíce
ani jeden z nás není, a funguje to.
Můžete porovnat tamní podmínky pro podnikání s těmi našimi?
O Jižní Africe si spousta lidí myslí, že je to zaostalá
země, kde běhají černoši v sukýnkách, a jakmile
přijedete z letiště, hned vás přepadnou. Já na tuhle
zemi nedám dopustit. Pořád tam platí anglosaský
právní systém, který je jednoduchý a hlavně ne
vymyšlený tak, aby nefungoval. V Jižní Africe téměř
všechno funguje naprosto perfektně. A když někdo
slíbí, že něco udělá, tak to udělá a nemusíte podepisovat žádný papír. Když chcete jít lovit s klientem
na jinou farmu, majitel vám řekne ceny zvířat, kde
mu máte nechat peníze za ta odstřelená, a věří
vám, že přesně tolik peněz tam bude.
A co konkurence? Farem je spousta a z pohledu laika nemají až tak rozdílná zvířata…
Je konkurenční boj a konkurenční boj. Dnes jsme
se v Čechách dočkali toho, že stavební firma vezme zakázku a předem ví, že na ní prodělá. Totéž
platí pro mnohé výrobce potravin. Hlavně jde o to,
konkurenta vytlačit z trhu. To je naprosto zvrácená
ekonomika. V Jižní Africe výrobci chtějí vydělat.
Petr Hawerland
*1960
Vystudoval Vysokou školu veterinární
v Brně a bakalářský obor zaměřený
na právo na Komenského univerzitě
v Bratislavě. Pracoval v Kosteleckých
uzeninách. V roce 1993 z podniku
odešel a zabýval se velkoobchodem
s masem a dalšími podnikatelskými
aktivitami. Je majitelem ranče v Česku a farmy v Jihoafrické republice.
Když se jim nepodaří prodat pomeranče s únosným
ziskem, domluví se a nechají pomeranče popadat.
Pod určitou cenu prostě nejdou, řetězce neřetězce. U nás skoro každý podráží každého, soused
souseda. Když budete v Jižní Africe potřebovat
bagr, půjčíte si ho od souseda a nebudete hledat
levnější nabídku. A když něco potřebuje on, udělá
kšeft s vámi.
Šlo mi o něco jiného. Farmy víceméně cílí
na stejné klienty. Když přijedou k vám, už
nepřijedou jinam.
Pokud my přivezeme nějaké turisty nebo lovce,
zase se sousedy spolupracujeme. Devadesát procent zvířat, která naši klienty loví, lovíme v takzvaných koncesích. To znamená, že nám jiný farmář
nabídne zvířata za určitou cenu a my k tomu přidáme nějakých deset procent marže a prodáme je
našemu klientovi. A sousedi si zase u nás objednají
večírek. To je nádherný systém – sousedi si sice
jakoby konkurují, ale v podstatě si vzájemně nosí
peníze, utrácejí je jeden u druhého a užitek z toho
mají všichni.
reportáž
text a foto Boris Dočekal
Tenhle karneval není pro starý
Londýnský Notting Hill svého času hodně zpopularizoval v televizích dodnes reprízovaný stejnojmenný film s Julií Robertsovou a Hughem Grantem. Není divu, že si filmaři tuhle čtvrť
vybrali, má své osobité kouzlo a v mnohém se liší od jiných částí
v širším centru britské metropole. Zatímco v týdnu tady panuje téměř maloměstský poklid, o víkendech ovládne hlavní ulici
Portobello Road oblíbený trh. Navštěvují ho převážně turisté.
V malých krámcích i přímo na chodníku na ně čeká nabídka starožitností nejrůznějšího druhu a ceny, ale také suvenýry, drobné
cetky i předměty povážlivě balancující na hranici kýče. Některé
se ocitají i za ní. Pokud chce nakupovat, vybere si každý. I pouhá
prohlídka však stojí za to a může se hodně protáhnout. A když
32 BERNARD.CZ
se dostaví únava, jsou tady útulné kavárny, restaurace i několik
typicky anglických pubů.
Poslední srpnový víkend s tradičním volným pondělím je ale
všechno jinak. Počet lidí (tentokrát hlavně Londýňanů) v Notting
Hillu se zmnohonásobí, přestože krámky i obchody zůstávají
zavřené a najít nějaký otevřený podnik je prakticky nemožné.
V těchto dnech totiž pořádají druhý největší pouliční karneval
na světě – hned po tom kultovním v brazilském Riu věnovaném
sambě. Nottinghillský karneval vznikl už v šedesátých letech
minulého století, kdy se právě tady začala ve větší míře usazovat karibská komunita. Tehdy ovšem nikdo netušil, jak obrovsky
zmohutní malá lokální akce zasvěcená karibské hudbě a tanci.
Podrobnější bedekry slibují karibské i jihoamerické rytmy,
průvod originálních kostýmů, uvolněnou atmosféru, pohodu…
Kdo by, pokud je zrovna koncem prázdnin v Londýně, takovému lákavému popisu odolal! Zvlášť když si představí, jak se
sklenkou mojita poslouchá temperamentní muziku a jak se, pokud má chuť a je dostatečně spontánní, uvolňuje přímo na ulici
třeba v rytmu reggae.
Bohužel, dost často se stává, že představy a skutečnost se hodně odlišují; realita zpravidla bývá horší.
Neurčité podezření, že to možná nebude až tak velká pohoda
a uvolnění karibského střihu, ve mně vyvolá už jízda metrem.
Takhle přeplněné vagony nebývají snad ani v té „nejšpičkovatější“ londýnské špičce. Na druhé straně totální tlačenici zpříjemňuje několik atraktivně, někdy až bláznivě, zároveň však
velmi pečlivě nalíčených dívek a mladých žen. Složité ornamenty kolem očí a na lícních kostech, nečekané motivy, výrazná barevnost…, to všechno na bílé, snědé i černé kůži. Prostě
pastva pro oči. A to ještě nejsou moc k vidění více či méně
oblečené dívčí postavy.
Taky ve stanici Notting Hill je pořádný nával. A když se odtud
stlačený dav vyvalí po širokých schodech na ulici, zátarasy
a desítky policistů ho směřují přímo do předpokládaného centra dění. Někam uhnout nebo se z jakéhokoliv důvodu vrátit
do metra je téměř nemožné. Jen dál, jen dopředu, zpátky ani
krok. Když zahlédnu nad hlavami lidí pár malých vlajek (naštěstí jamajských) a jakýchsi mávátek, vzpomenu si na totáčovské prvomájové průvody. Ale je to jen okamžik, na karneval se
samozřejmě nechodí povinně, ale s radostí a očekáváním, nebo
alespoň ze zvědavosti.
Z dálky zaznívá hudba. Další klíčící podezření, že to (alespoň
pro mě) asi nebude ta slibovaná pohoda a že se nejspíš moc
neuvolním. Sílící muzika rozhodně nepřipomíná reggae, nezdá
se zrovna melodická a nápaditá…
Proboha, není to techno? Je to techno! Až později mi někdo
sdělí, že prý jde o takzvaný jungle. To je ovšem pod rozlišovací schopnosti člověka ovlivněného úplně jinou muzikou. Navíc, co se týče decibelů, ve srovnání s technem, jak zjišťuju už
za chvíli, to vychází nastejno, a to jsem z rockových koncertů
na leccos zvyklý. V průvodu mezi několika skupinami dospělých a dětí v často hodně originálních a nápaditých kostýmech
(v tomhle průvodce nepřeháněly) pomalu jede náklaďák až
po střechu naložený obřími reproduktory. A o kus dál se v průvodu objevuje další. A hudba (kdeže jsou ty očekávané, chytlavé karibské rytmy, vyzývající k vlnivému pohybu), jejíž dunění rozechvívá snad i chodníky. V rámci takzvané vyváženosti
je třeba říct, že mladým okolo to určitě nevadí. A těm v kostýmech už vůbec ne. Vlastně ani tak nejde o decibely, mám
rád i kapely, které to taky dokážou pořádně „ohulit“, ale o tu
po krátkém čase až ubíjející monotónnost.
Karneval se odehrává ve dvou dnech, ten první, nedělní je
označován za dětský. Děti v průvodu kostýmů sice převažují,
ale jinak v nottinghillských ulicích s naprostou převahou vítězí teenageři a lidi do pětadvaceti, nejvýš třiceti let. Čtyřicátníka prakticky nevidět a někdo starší by si zasloužil označení
chráněný druh. Mám z toho trochu divný pocit. V hlubokém
totáči chodili na bigbeatové a později rockové koncerty zapšklé a bdělé soudružky a soudruzi, dohlížející na to, abychom
se příliš neodvázali. V horším případě koncert ukončili, v tom
„lepším“ podali udavačské hlášení příslušným orgánům. Dílem jsme ty fízly nenáviděli, dílem jsme si z nich dělali srandu.
Poznamenán nepříjemnými zážitky si připadám, jako bych i já
měl posléze podat nějakou hodnotící zprávu třeba svému jmenovci, londýnskému starostovi. Ale je to jen na krátkou chvíli.
Mladí Londýňané pochopitelně tyhle zkušenosti nemají a rozdíl generace nebo i dvou nevnímají.
Po hodině a půl zjišťuju, že nepřestávající nápor techna, pardon – džanglu, už asi dlouho nevydržím. Budu se muset aspoň
na chvíli někam uklidit. Napadá mě – proč jsem si nekoupil
kvalitní špunty do uší?!
Mimochodem byla chyba předem si nezasurfovat po internetu. Více i méně užitečných rad týkajících se karnevalu je tam
spousta. Třeba právě vybavit se špunty do uší... Obout si pohodlné boty… Rozhodně s sebou nebrat batoh, v tlačenici překáží
(samozřejmě ho mám)… Nezapomenout na něco k jídlu i pití,
jinak člověk stráví spoustu času ve frontách u stánků… Moc
nepít, jinak vás čekají fronty před mobilními WC, hlavně ale
nesmíte zapomenout na dostatečný předstih, jinak… Vytisknout si mapku s několika vyznačenými místy, kterými se dá
z uzavřeného prostoru odejít (samozřejmě ji nemám – později
se ukáže, že právě tohle je kardinální chyba)…
Opouštím průvod a mířím do vedlejších ulic. I ty jsou hodně
ucpané, ale přece jen se dají projít a je tu klidněji. Nicméně bez decibelů to nejde. Tu a tam na chodníku vysedává patřičně rozkurážený DJ obklopený masivní aparaturou a je neúnavný. A do toho
píšťalky prodávané podnikavými chlapíky za pouhou libru.
Dost překvapivě tady kvete i jiný byznys. Veřejných záchodků,
těch umělohmotných budek, páchnoucích močí a dezinfekcí,
v ulicích zase tak moc není, takže jsou u nich dlouhé fronty, které s přibývajícími hodinami ještě rostou. A to je dobrá
příležitost k přivýdělku těch podnikavých nebo potřebných
VLASTNÍ CESTOU 33
obyvatel, kteří v Notting Hillu zůstali a neodjeli na venkov. Najednou neplatí to okřídlené – my home, my castle, někteří místní otevřeli přízemí domů, přesněji řečeno záchody veřejnosti.
Nikoliv z lásky k trpícímu bližnímu – za libru i za dvě a ještě
každého zkoumavým pohledem prokádrují.
O zavřených hospodách a kavárnách už byla řeč. A když v několika přece zahlédnete personál, dovnitř vás dost možná
i kvůli toaletám nepustí. Pivo i nealko v kelímcích se podává
z otevřených oken (mojito v chladivé sklenici? – totální nesmysl). Někteří opatrnější hospodští a obchodníci dokonce zakryli
skleněné výlohy deskami z prken. Asi vědí proč. S přibývajícími hodinami hladina alkoholu v krvi stoupá a tím i chuť
zanechat po sobě nějakou stopu. Skoro sedm tisíc policistů nedokáže davy úplně zvládnout (karneval ve dvou dnech navštíví neuvěřitelný milion lidí) už proto, že nemůžou být všude.
Přesto je na karnevalu v podstatě bezpečno. Že v předposledním ročníku pobodal jeden teenager druhého? Šlo o výjimečný
exces, který rozmázl britský bulvár.
Nakonec přece jen nalézám klidnější a lidu prostší místo. V parku, který je na okraji uzavřené zóny, posedávají i celé rodiny
a konzumují přinesené sendviče nebo jídlo z přilehlé ulice plné
stánků – fast foodů. Sestava postarších, komicky vymóděných
bílých a černých chlapíků hraje i pro své vrstevníky zvláštní
hudební směs – trochu latinskoamerických rytmů, trochu world
music, trochu blues i ozvuky džezu. Jasně že jsou to amatéři, ale
šlape jim to. Prostě konečně, když pominu okostýmovaný průvod, jedna naplněná představa o karibském karnevalu.
Pak ale přijde chvíle, kdy i já začnu vyhlížet toaletu. Budky předem zavrhuju a nechat se podrobit zkoumavým pohledům majitelek domů či bytů, jestli jim náhodou nepoškodím nebo nepozvracím záchodovou mísu, se mi taky nechce. Naštěstí jedna
malá kavárna zdá se funguje. Když chlapíkovi za prosklenými
zamčenými dveřmi naznačím, že jdu na kafe, po chvilce váhání mě pustí dovnitř. Už rozjaření teenageři cpoucí se za mnou
ovšem mají smůlu. Uvnitř relaxují dvě tři rodiny s malými dětmi a starší manželská dvojice, která se bůhvíjak ocitla ve špatnou dobu na špatném místě a nehodlá kavárnu jen tak opustit.
A na otázku, jak se jim karneval líbí, odpovídají rozpačitými
úsměvy a vyhýbavou větou – je to… zajímavé.
Já se tady moc dlouho zdržovat nechci, vysedávat v kavárně jsem
mohl někde jinde. Takže nejdřív za muzikanty do parku a pak
znovu zkouknout průvod, udělat ještě nějaké fotky a odejít.
Jenže odejít se ukáže jako nepřekonatelný problém. Ať zamířím
kamkoliv, dříve nebo později narážím na zátarasy, hradbu policistů nebo průchodu brání policistky na koních. Řeč s nimi
34 BERNARD.CZ
VLASTNÍ CESTOU 35
fejeton
ilustrace Luděk Bárta
text Milan Lasica
není, tedy s pěšími, přibližovat se k jízdním si moc netroufám.
Koně jsou neklidní a nezdá se, že by je ty mladé ženy úplně
zvládaly. Řídím se pokyny uniformovaných bobíků, abych
po hodině zjistil, že se nacházím asi padesát metrů od té otevřené kavárny. Další pokus, další marnost. A když náhodně
najdu místo, kudy se na karneval přichází, a chci se nenápadně
protáhnout tlačícím se davem ven, zastaví mě nekompromisní
policejní – no, sir.
A lidí neustále přibývá. Totální přeplněnost Notting Hillu dobře ilustruje jeden z menších parčíků – už se tady ani na trávě
nenajde volné místečko, kam by si člověk mohl sednout. Ale
lidem to zřetelně nevadí, ostatně večer postávat v hloučcích
před hospodou (většinou s pivem v ruce) je národní zvyk, který
nepěstují jen z pubů vyhnaní kuřáci.
Čím víc lidí, tím víc odpadků. Koše samozřejmě nestačí, protože tady se pije a jí u početných stánků, takže ve městě, kde
na ulici v slušnějších čtvrtích nenajdete nedopalek, je místy
nepředstavitelný, jinak se to říct nedá, bordel. A to ještě zdaleka není konec prvního dne karnevalu. Zřejmě je mnohem
praktičtější a levnější vykašlat se na instalování nějakých provizorních odpadkových košů a do ulic pak poslat čety patřičnou technikou vybavených uklízečů.
Přiznám, že jsem snad nikdy nezažil to, co se nazývá čirým
zoufalstvím. Po marných pokusech uniknout z uzavřeného
prostoru (a to mi orientace obvykle nedělá problém), už o tom
něco vím. Ale nakonec přece jen nalézám nikým nehlídanou
cestu - musím přes dvůr a zahrádku (posvátný princip soukromého vlastnictví ať jde pro tuhle chvíli k čertu) a dvěma
úzkými uličkami se konečně dostávám ven. Pravda, není tady
stanice metra ani autobusová zastávka, ale to nevadí – stačí, že
ulice je tichá a skoro nikdo po ní nechodí.
Zpětně, jak už to bývá, vidím notttinghillský karneval v jiném,
pozitivnějším světle. Jistěže to byl zážitek a dobře, že jsem si
nenechal karneval ujít, protože s něčím takovým se člověk
hned tak nesetká. Všechny ty dojmy, ty příjemné i ty odstrašující, mi hned tak nevymizí z paměti.
A jít na karneval i další den, nebo spíš večer kvůli komplexnější a novinářsky poctivější reportáži? Raději ne, to spíš se léčit
tichem v botanické zahradě Kew Garden bez ohledu na to, že
vstupné je šestnáct liber, zatímco karneval zadarmo. Opravdu
ne. Možná někdy příště, ale s pořádnými špunty do uší a s přesným plánkem, kudy ven, a hlavně si nemyslet, že když přijdu
brzy odpoledne, vydržím tak dlouho, abych si večer poslechl
kapely vystupující na několika pódiích a podle internetu hrající třeba i rhythm and blues.
36 BERNARD.CZ
Milan Lasica
(1940)
Slovenský humorista, herec, režisér a autor
divadelních i písňových textů. Společně
s Júliem Satinským vytvořil legendární
komickou dvojici, která navazovala na tradici
započatou Voskovcem a Werichem. Milan
Lasica už řadu let píše fejetony, jejich výběr
vyšel v Česku pod názvem O lidech a lidech.
P.S.
Leckterý čtenář si při čtení téhle reportáže asi řekne, proč ten
starý chlap na karneval vůbec lezl, když ho, „chudák“, tak
strašně protrpěl. Ale zase tak moc ho neprotrpěl a poznal něco,
s čím by se jinde nesetkal (Rio je trochu z ruky). A kdyby mu
bylo o hezkých pár let míň, určitě by si ho užil stejně, jak si
karneval užívají ti mladí, kteří se cítí dobře mezi lidmi, v davu
a mají rádi, nebo jim alespoň nevadí tenhle hudební styl a „sto
padesát“ decibelů. Takže pokud k takovým patříte a budete zrovna v Londýně, vyrazte ve dnech karnevalu do Notting
Hillu. Nejlépe ve dvojici nebo ještě raději v celé grupě. Určitě
nebudete zklamaní. Těm ostatním bych naopak doporučil vydat se kamkoliv jinam. Třeba právě do Kew Garden.
Byla jednou jedna koza a ta měla sedm
kůzlátek. Vím, milé děti, teď začnete křičet,
že to už znáte. Omyl. Tuhle pohádku neznáte.
A možná to ani není pohádka, možná je to
skutečná událost, jak říkal můj dědeček,
když mi před spaním vyprávěl improvizované
příběhy, které si v té chvíli vymyslel, protože
číst pohádky se mu nechtělo.
Takže – koza měla sedm kůzlátek. Člověk
by si pomyslel, že není třeba zdržovat tím,
že vám tady budu říkat, jak se jednotlivá
kůzlátka jmenovala. Další omyl. Pro správné
pochopení příběhu je velmi důležité znát
všech sedm jmen. Znát jméno kozy není
třeba, stačí, když ji budu psát s velkým K.
Tak teda – jak se jmenovala kůzlátka? To
nejstarší se jmenovalo Cecílie, ale všichni jí
říkali Cilka. Další byla Terka, celým jménem
Terezie. To už máme dvě. Totiž… těžko mluvit
o nejstarším nebo o nejmladším kůzlátku,
když nevíme, jestli se narodila naráz, nebo
s nějakým časovým odstupem. Je možné,
že matka Koza jich vrhla sedm najednou, ale
není to jisté. Vedou se o tom neustálé spory,
pohádkáři se na tom neumějí dohodnout
a občas hrozí, že se tahle kauza zpolitizuje,
a potom amen – je po pohádce. Zůstaňme
při tom, že jich bylo sedm. Cilka, Terka,
Milka, Micka, Cicka, Želka a Ingrid.
Je pravda, že je podezřelé, když má kůzlátko
kočičí jméno. Týká se to Micky a Cicky.
Objevuje se otázka – proč? Měl v tom prsty
kocour, též s velkým K, nebo si matka Koza
nevěděla rady a vypůjčila si jména z kočičího
kalendáře? Nebudeme to tady rozebírat,
hrozilo by, že se celá věc zbulvarizuje,
a to chraň pánbů. Kozy v bulváru, umíte si
představit, jak by to dopadlo.
Dost na tom, že matka Koza se dočetla,
že v nedalekém kravínu bude probíhat
soutěž krásy a rozhodla se jedno z kůzlátek
na tuhle soutěž přihlásit. Takže se vydala
do kravína. Jenže předtím udělala chybu.
Řekla kůzlátkám, že jde jedno z nich přihlásit
do soutěže. Ale neřekla které. Když odešla
z domu, kůzlátka byla nejdřív zaražená,
ale potom se začala hádat, které z nich
do soutěže půjde. Nejvíc se prosazovala
Cilka, ale ani Želka a Ingrid nezůstávaly
pozadu. Situace byla komplikovaná. Micka
navrhla, aby se hlasovalo. Strhla se velká
vřava, jak bude hlasování probíhat. Cicka,
nejhloupější z kůzlátek, navrhla, aby se řeklo
jméno jednoho, a kdo bude pro, zdvihne ruku.
„Vždyť my nemáme ruce,“ okřikla ji Micka
a Cicka to zahanbeně vzdala. Že by mohla
hlasovat nohama, to ji nenapadlo. V takovém
případě by každé kůzlátko mělo čtyři hlasy
a s tím se už dá kalkulovat.
Vtom někdo zaklepal na dveře.
„Kdo je to?“ zeptala se Ingrid třesoucím se
hláskem.
„To jsem já, vlk,“ ozvalo se za dveřmi.
„Neotevřeme ti, maminka nám to zakázala,“
odvětila Ingrid.
„A kromě toho – měl jsi říct, že jsi naše
maminka, a ne se hned přiznat, že jsi vlk
a jdeš nás sežrat,“ dodala poučená Terka.
„Nejdu vás sežrat,“ řekl vlk, „já jsem
předseda poroty, jdu vybrat jednu z vás
do soutěže.“
„Tak počkej, trochu se upravíme!“ zvolala
Želka. Kůzlátka se vyfintila, otevřela
předsedovi poroty, ten si je důkladně
prohlédl a potom sežral.
Milé děti, nikdy neotvírejte předsedovi
čehokoliv!
VLASTNÍ CESTOU 37
Vysočina a okolí
Lovecký
hrádek
Roštejn
Pozdně gotický hrad Roštejn nedaleko Telče nechali postavit pánové
z Hradce. Hrad na téměř sedm
set metrů vysokém kopci byl sice
malý, ale dobýt se ho nepodařilo
ani husitům. Později však postupně ztratil svůj vojenský význam
a v druhé polovině šestnáctého
století ho nejvýznamnější člen rodu
Zachariáš (jemuž do značné míry
Telč vděčí za svou dnešní podobu)
přestavěl na lovecký hrádek, obklopený velkou oborou. V průběhu
staletí Roštejn patřil například Slavatům nebo Podstatským z Lichtenštejna, kteří se po roce 1989
marně domáhali vrácení po válce
zabaveného majetku. Dnes patří
Roštejn Kraji Vysočina a od roku
1969 je přístupný veřejnosti. Byla
by škoda hrádek na skále, obklopený stromy, jen obejít a hned
pokračovat třeba do Telče. Uvnitř
kromě sbírek je i několik sálů
vyzdobených renesančními i pozdějšími freskami. Půvabné jsou
zejména ty s rostlinnými motivy.
38 BERNARD.CZ
text Jana Slabá
foto Markéta Navrátilová
l
0,5 S
H
O
D
DEN BERNARDA S AKCÍ PIVO ZA 10 Kč NEBO 2 ZA CENU 1
PROBÍHÁ TAM, KDE SE ČEPUJÍ PIVA BERNARD.
PLATÍ DO PŮLNOCI 20.8.2013 NEBO DO POSLEDNÍ KAPKY.
O
V
I
P
M
I
N
E
K
DALŠÍ ČÍSLO V ŘÍJNU!
OD 7 č
9
K
0
5
1 ZA 1
Download

Magazín 3 / 2013