2 / 2014
Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás
může potkat utrpení. – Židům 13,3
Misionářem u kanibalů
Severní Korea – novodobý holocaust
Srí Lanka – pronásledování se stupňuje
N a k l a d a t e l s t v í STE­ F A­ N O S n a b í z í :
Rasooli & Allan – Lékař z Kur­dis­tá­nu
Příběh o obrácení mus­lim­ského mullaha.
A5, 134 stran, cena 77 Kč.
Richard Wurmbrand – Vítězná víra
Inspi­rující čtení na téma křesťanské ví­ry a svě­dectví.
12×18 cm, 176 stran, cena 120 Kč.
Ken Anderson – Smělý jako beránek
Životní příběh známého čínského křes­ťan­­ského di­si­
den­ta. A6, 170 stran, váz. 137 Kč.
Pavel Rejchrt – Dvanáct kázání
Sbírka kázání českého malíře, bás­níka a li­­­­terá­ta
z posledních deseti let, ve kterých se ­autor za­­mýšlí
nad duchovní situací současného křes­­ťanstva i spo­
leč­nos­ti.
Váz. brožura, 14×19 cm, 96 stran, 147 Kč.
John Bunyan – Milost přehojná
Duchovní autobiografie Johna Bunyana.
11,5×17,5 cm, 192 stran, cena 157 Kč.
John R. Weinlick – Hrabě Zinzendorf
Životní příběh hraběte Mikuláše Lud­víka Zin­­zen­dorfa,
nejvýznamnějšího před­sta­vi­tele Obno­vené Jednoty
bra­tr­ské.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 232 stran,
cena 175 Kč.
Hermann Hartfeld – Víra navzdory KGB
Autentické vyprávění o pronásledování křes­­­­­ ť anů
v Sovětském svazu v šedesátých letech.
12×19 cm, 304 stran, cena 177 Kč.
Richard Wurmbrand –
Kristus na Ži­dov­ské cestě
Autor sám židovského původu uvažuje na ži­dov­ské
téma. 12×18 cm, 248 stran, cena 175 Kč.
Sam Wellman – William Carey
Kniha o životě anglického misionáře v In­dii.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 167 Kč.
Hans Martin Braun – Let přes hranice
Napínavý román z prostředí ruské podzemní církve
se špionážní zápletkou.
Vázaná, 11,5×17 cm, 120 stran, 2. vydání,
cena 138 Kč
Mike Fearon – Martin Luther
Beletrizovaná biografie jedné z klíčových po­stav historie křesťanství.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 112 stran,
cena 165 Kč.
Anatolij Granovskij – Byl jsem agentem NKVD
Memoáry agenta sovětské tajné služby, pů­so­bí­cí­ho
krátce také v poválečném Čes­ko­slovensku.
Vázaná s přebalem,
12×19 cm, 288 stran, cena 245 Kč.
Tom White – Akce Kuba
Po sedmnácti měsících vězení na Kubě vy­prá­ví au­tor
vzru­šu­jí­cí příběh církve trpící za „třti­no­vou opo­nou“.
A6, 230 stran, cena 83 Kč.
Darlene Deiblerová-Roseová –
Ve stínu vycházejícího slunce
Podivuhodný příběh americké misionářky v japonském zajetí za druhé světové války.
Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 str.,
cena 248 Kč.
Richard Wurmbrand – Vězeňské zdi kdyby
promluvily
Autorova kázání, sestavená na samovazbě, ­k terá jsou
pozoruhodným a jedinečným do­ku­men­tem o hlu­bi­
nách křesťanské víry upro­střed nelidského teroru
a zou­fal­ství.
Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kč.
Sam Wellman – Jan Kalvín
Biografie slavného reformátora.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 225 Kč
Bratr Andrew – Pašerákem ve službách
Nejvyššího
Kniha popisuje začátky služby bratra An­dre­wa. Díky
této knize se mnozí západní křesťané začali zajímat
o utr­pe­ní svých spoluvěřících v totalitních zemích a
mnohým rovněž po­moh­la nalézt víru v Ježíše Krista.
Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 262 str.,
cena 245 Kč
Richard Wurmbrand – V Božím podzemí
Luterský farář Richard Wurmbrand odmítl veřejně chválit komunistický režim a podrobit se jeho diktátu. Je
uvězněn a společně s ostatními nepřáteli režimu vystaven mučení, o kterém obyvatelé svobodného světa
nemají ani tušení.
Vázaná, 115×175 mm, 335 stran, doporučená prodejní cena 225 Kč
Nabízené knihy z nakladatelství STE­FA­NOS si můžete objednat na naší adrese, uve­de­né na zadní straně obálky. Poštovné
ani balné není účtováno. Ukázky knih naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz
Hlas muèedníkù 2 / 2014
Střežený vstup do jednoho z ženských vězení v Severní Koreji
richard Wurmbrand napsal
Misionářem u kanibalů
„…I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše
na pevninu.“
(Jonáš 2,11)
Naši milovaní,
Jistá dívka slyšela v raném dětství příběh
o chrabrých misionářích, kteří hlásali víru
v Krista mezi divochy. Pak ale skončili v rukou
kanibalů, kteří je podle tamního zvyku snědli jako své nepřátele. Dívka
byla příběhem velmi zasažena a vroucně se tehdy modlila: „Bože,
pomoz mi, abych se stala takovou misionářkou.“ Jejím snem bylo obětovat se za ty nejhorší lidi.
Ale jak tomu bývá, její nadšení časem povadlo. A když vyrostla, její modlitbou bylo: „Bože, dej mi dobrého křesťanského manžela.“ Její modlitba
byla vyslyšena a dívka se provdala. A prvních šest měsíců byla se svým
manželem velmi šťastná.
Pak ale přišel Pearl Harbour a Spojené státy vstoupily do války. Manžel
oné dívky byl povolán do armády a po tři roky byl mimo domov. Účastnil se
bojů na frontě a později byl vážně zraněn a rok proležel v nemocnici.
Když se konečně vrátil domů, nebyl to již onen krásný milovaný manžel.
Ve válce se naučil pít, nadávat a chodit za jinými ženami. A co horšího, tyto
zlozvyky se v něm trvale usídlily.
Jednoho večera přišel domů znovu opilý. Jeho manželka si byla jistá, že
byl u nějaké jiné ženy. Aniž by promluvil jediné slovo, lehl si na gauč a okamžitě usnul.
Žena smutně odešla do vedlejšího pokoje a s pláčem se modlila: „Bože,
proměň mého manžela.“
A tu v srdci uslyšela Boží odpověď: „Proč bych měl měnit jeho a ne
tebe?“
„Ale vždyť u mne není potřeba změny, patřím Ti již od svého útlého dětství.“ Jenže Bůh pokračoval: „Mezi mnou a tebou je jisté nedorozumění.
Tvým modlitbám jsem vždy věnoval náležitou pozornost. Líbilo se mi, jak
ses tehdy toužila stát misionářkou mezi kanibaly. Ale těch je dnes již velmi
málo a jsou daleko v Africe. Bylo tedy mnohem lepší přivést ti jednoho divocha přímo k tobě domů. Buď mu misionářkou. Daroval jsem ti kanibala. Získej ho pro Království.“
Žena se vrátila zpátky do místnosti, kde spal opilý manžel. Pohlédla na
svého „kanibala“ a do srdce jí opět vstoupila láska k vlastnímu muži.
Vyžádalo si to sice velmi mnoho času, ale nakonec byla její domácí misie
úspěšná. Dnes je jim oběma devadesát let, a od svého manžela dostává pravidelně květiny jako výraz vděčnosti.
Bůh nám sesílá těžkosti, aby nás duchovně zkrášlil.
Týmž způsobem se Bůh rozhodl poslat Jonáše se svým slovem k nadmíru
nepoddajnému lidu. A co Bůh rozhodl, to se také muselo stát. A když Jonáš
nechtěl jít k ninivským dobrovolně, vstoupila na scénu mořská obluda, která
mu měla uštědřit lekci. Jonáš se modlil v břiše ryby, což byla dobrá příprava
na kázání, které měl pronést k ninivským. Nakonec splnil svůj úkol a Bůh
ninivským prokázal milosrdenství.
Misie teroristům
Podobně tomu bylo se mnou a mojí manželkou Sabinou. Přestáli jsme
mnohá utrpení, než jsme přišli do Ameriky, kde jsme založili misii, která
bojuje proti komunistickému útlaku církve a islámskému terorismu v mnoha
zemích světa. Našim cílem je pomáhat obětem totality a současně usilovat
o spásu nelítostných násilníků, kteří křesťanům působí zlo. Někteří naši
spolupracovníci prošli podobnou zkušeností jako my. A jsme snad jedinou
misií, která si stanovila cíl i na opačné straně – v evangelizaci teroristů.
Naše australská spolupracovnice, sestra Jackie Hamillová, zemřela mučednickou smrtí na Filipínách, když vydávala svědectví tamním povstalcům.
V Peru se bratr Francesco záměrně přimíchal mezi teroristy, aby byl s nimi
zatčen a měl tak příležitost vydat jim ve vězení svědectví. Byl sice úspěšný,
ale nakonec ho jeho evangelizační úsilí stálo život.
Jonáš promluvil Boží slovo k ninivským, kteří terorizovali okolní národy,
jak to dnes činí třeba Írán. Snažíme
se dělat to, co kdysi Jonáš. Prosíme,
abyste na tyto skutečnosti upozorňovali i ve svých sborech.
V Nigérii vede naši práci bratr
I. Newton. V této zemi muslimští
fanatici zabíjejí křesťany a znásilňují
mladé dívky.
Tři opravdoví učedníci
Kniha Mučen pro Krista již vyšla ve více jak
sedmdesáti jazycích. Na obrázku je vydání
v urdštině, kterou se mluví v Pákistánu.
Nedávno jsem se v USA opětovně
setkal s dvěma rumunskými mladými
ženami, které ve své vlasti konají velmi
záslužnou práci. Jde o Fivi a Marii
Delapetovy. Společně s nimi pracuje
ještě německý křesťan Klaus Wagner.
Tito věřící konali po léta tajnou práci,
při které rozdali nejméně sto tisíc Biblí
a dále velké množství dětských Biblí
a jiné křesťanské literatury od tako-
vých autorů, jakými byli třeba Spurgeon nebo Moody. Mezi rozdávanými
knihami byly i některé moje knihy vytištěné v zahraničí – třeba Mučen pro
Krista, Marx a Satan nebo Sonina rada (Odpověď na sovětskou příručku
ateisty).
Komunistický tisk brojil proti těmto knihám i proti jejich autorům, ale po
léta komunisté nedokázali odhalit „kriminálníky“, kteří tyto knihy šířili.
Sestry Delapatovy jsou dětmi zbožných rodičů, kteří patřili k Armádě
Páně, jakémusi evangelikálnímu hnutí v rámci pravoslavné církve. Členové
tohoto hnutí byli krutě pronásledováni nejen komunisty, ale rovněž i některými pravoslavnými biskupy, kteří kolaborovali s rudými. Valer Ilinca, strýček těchto děvčat, který k tomuto hnutí rovněž patřil, byl se mnou nějaký
čas ve vězení.
Tento jejich podnik započal malými objemy tiskovin, které do země pašovali západní turisté. Využívali k tomu dvojitá dna zavazadel nebo třeba i plenek svých nemluvňat. Práce se však nepřestávala rozšiřovat.
Při této ilegální činnosti se pochopitelně porušovaly celní a dovozové
zákony. Jenže vládcové mají sotva právo takové zákony vydávat. Mojžíšova
matka, když před smrtí zachránila svého novorozeného syna, přestoupila
králův výnos o zabití všech židovských novorozeňat mužského pohlaví.
A co nepravdivá tvrzení, která se při pašování nutně musela používat?
Každá anekdota nebo báseň obsahuje tvrzení, která se nezakládají na pravdě.
A přesto přinášejí radost a krásu. Takové „lži“ ve šprýmech nebo v umění
nejsou podvodem. Hamlet nebo Romeo a Julie nejsou lži, ale umělecká díla.
Stejně tak nepravdy, které mají ochránit nevinné při výsleších nacistické
nebo komunistické policie, nejsou žádné lži. Jde o skutky lásky vůči nevinným a bezbranným. Naše tvrzení při pašování literatury nejsou lži, ale prostředky k šíření Božího slova.
Tyto prostředky používáme při našem pašování materiálů do muslimských a dalších komunistických zemí.
Naši tři mladí hrdinové vzpomínají na svou ilegální činnost: „Jakmile
byly balíky s knihami vyloženy, přepravovali jsem je dodávkami do domů
křesťanů, kteří se na naší práci podíleli. A Bůh pracoval spolu s námi. Často
silně pršelo nebo sněžilo, a tak se zahladily všechny stopy aut i lidí. Pasažéři
v autech vypadali jako docela obyčejná mládež, která se vypravila na prázdniny. Když je zastavila policejní hlídka, viděli policisté jen spousty okurek,
cibule a jídla. Bible jsme schovali úplně vespod.“
Takhle to šlo po dva roky. V roce 1981 však byly obě dívky i Wagner
zatčeni. Při výslechu na policii se snažili budit dojem, že jsou silně prostoduší (podobně jako kdysi král David – 1. Samuelova 21,13). Výslech trval
osmačtyřicet hodin. Klause Wagnera krutě bili, ale ani tak žádné tajemství
nevyzradil.
Na soudu jim slíbili lehčí rozsudek, pokud budou veřejně svého činu litovat a prosit o odpuštění. To však všichni tři rezolutně odmítli. Soudce je
při líčení častoval nadávkami jako „krávy“ nebo „hajzlové“. Nakonec byli
všichni shodně odsouzeni k šestiletému vězení. Soudce se s nimi rozloučil
slovy: „Ve vězení shnijete!“
Jenomže tento příběh byl uveřejněn také v křesťanském zahraničním
tisku a následně došlo k silné intervenci za odsouzené křesťany. O. Rudolph
Aggrey, americký velvyslanec v Rumunsku, byl opravdovým křesťanem.
Rumunská vláda nakonec ustoupila a po osmnácti měsících všechny tři
křesťany propustila.
Bezprostředně po propuštění přinesla obě děvčata Delapatova soudci,
který je odsoudil a častoval nadávkami, kytici a hovořila s ním o víře v Krista.
Dívky ho také znovu navštívily po pádu komunismu. Nyní s ním mají přátelské vztahy. Jejich bývalý soudce si dokonce čte v Bibli a rozdává Písmo
i svým známým.
Bůh obrátil vše v dobré. Děvčata Fivi a Marie Delapatovy žijí nyní v Pensylvánii. Zvou tam na společná shromáždění do svého domu ženy z okolí.
Klaus Wagner žije v Německu a dál vozí Bible do různých zemí. Vezměme si
od těchto věrných svědků víry příklad obětavé křesťanské služby.
Znovu vám děkujeme za to, že svými dary a modlitbami umožňujete existenci naší misie. Jedině nebesa zjeví pravý význam vaší služby.
V Kristu váš
Richard Wurmbrand
[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn čtrnáct let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil se svou manželkou Sabinou v roce
1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento
článek pochází z amerického zpravodaje z října 1995.]
Proná sledovaná círke v dnes
Severní Korea – novodobý holocaust
Matčina odvaha
„Musíš utéci, jak jen to bude možné!“ naléhala paní „Park“ na svého
syna Ji-huna. „Ale mami, půjdeme přece společně,“ prosil Ji-hun. „Utečeme
všichni.“ Dvaadvacetiletý Ji-hun dobře věděl, že pokud odejde, své rodiče
již nikdy neuvidí.
Paní Park pochopila, že její syn se nedokáže smířit s myšlenkou, že by měl
odejít bez ní. Ji-hun měl ke své matce mnohem bližší vztah než ke svému
otci. Matka ho vychovala prakticky sama, protože otec sloužil jako námořník a na lodi pobýval dlouhé týdny. Na tom se však nedalo nic změnit.
„Nemůžeme jít společně,“ odpověděla matka synovi. Byla to pravda,
neboť skupina lidí by přitahovala ještě větší pozornost. „Navíc by nás mohli
chytnout všechny najednou, musíš jít sám.“ Čas nemilosrdně ubíhal. Policie
mohla dorazit každou chvíli
a paní Park nechtěla, aby na
jediného syna padly důsledky
její ilegální činnosti. Netušila, zda je jeho víra již natolik silná, aby odolala i krutému mučení. Její manžel stál
opodál a plakal. „Už tě nikdy
neuvidíme,“ volal zoufale na
svého syna. Ale paní Park
kupodivu neplakala. Pociťovala v sobě vnitřní klid pra- Ihned po pádu komunismu zřídil Hlas mučedníků v Rumenící ze silné víry.
munsku křesťanské knihkupectví. Zájem o naši literaturu
Ji-hun vyběhl ze dveří byl tehdy obrovský. Na snímku je vidět fronta čekajících
do temné noci s vědomím, lidí. Během několika dnů bylo prodáno na dvacet tisíc knih.
většina těchto lidí byla přitom nevěřící a byla mezi
že se již nikdy nevrátí. Jeho Drtivá
nimi i spousta vojáků včetně vysokých důstojníků. Rumunmatka ho poslala do Číny, sko patřilo vždy k nejzbožnějším zemím Evropy.
což byla ta nejlepší volba.
Nedlouho po odchodu Ji-huna byla paní Park zatčena. Nebylo to ovšem
poprvé. Již o deset let dříve si ji policie odvedla za ilegální cestu do Číny.
V té době byl její manžel vážně nemocen a nemohl pracovat a rodina tak
byla bez prostředků. Za podmínek všeobecného nedostatku potravin a léků
v Severní Koreji byly v krátké době všechny domácí zásoby vyčerpány. Paní
Park nezbylo než buď se dívat, jak její manžel umírá a syn hladoví, anebo
se vydat do Číny a pokusit se tam sehnat nějaké potraviny a léky, které její
rodina tak zoufale potřebovala.
Když se paní Park vydala poprvé do Číny v roce 1997, její manžel a syn byli
strachy úplně bez sebe. A měli také proč. Věděli, jak tím strašlivě riskuje.
Každý obyvatel Severní
Koreje dobře věděl, co by ho
při dopadení čekalo. Místní
režim rozhodně netajil, jak
s takovými zběhy nakládá.
Ti končili v převýchovných
nebo pracovních táborech
a občas byli někteří i veřejně
popravováni.
Paní Park si pamatovala
na jednu takto přistiženou
rodinu, kterou policisté
vodili i s jejich pětiletým
dítětem po městě. Oběma
rodičům provlékli nosem
kruh s řetězem, za který je Tento most spojuje čínský a severokorejský břeh hraniční
vodili jako dobytek. Celé řeky. Severokorejci musí získat speciální povolení, aby po
město muselo tomuto diva- něm mohli legálně přejít. dlu povinně přihlížet. Mnozí
po nich házeli kameny
a vykřikovali jejich jména.
Nikdo se už nedověděl, co
se s nimi nakonec stalo, ale
poselství severokorejského
režimu bylo jasné: kdo
uteče, postihne ho totéž.
Paní Park měla několik
možností, jak se dostat do
Číny. Mohla někomu zaplatit, aby ji převedl přes hranice a doufat, že nebude
Paní Park a její rodina byli odsouzeni žít v odlehlé osadě,
podobné té, která je na obrázku. Jeden z obyvatelů takové chycena. Mohla také v noci
osady poznamenal: „Pokud žijete na takovém místě, již jste přejít přes nějakou zamrzde facto ve vězení.“
lou řeku anebo se pokusit
podplatit nějakého pohraničníka, aby ji nechal jít. Jenže v Severní Koreji je tolik špehů a donašečů,
že jakákoli důvěra by se mohla škaredě vymstít. A vojáci hlídkující podél
řeky každou chvíli někoho zastřelí.
Paní Park se nakonec rozhodla podplatit pohraniční stráž – a byla
úspěšná.
Jakmile se dostala do Číny, přesně věděla, co musí udělat. Podobně jako
ostatní přeběhlíci znala základní radu, která se šeptá po celé Severní Koreji:
„Hledejte budovu, na které uvidíte znamení kříže. Tam vám pomohou.“
A tak paní Park vešla do prvního kostela, na který narazila, a skutečně
v něm byla vlídně přijata. Pastor jí dal nějaké potraviny a léky pro manžela.
Paní Park však nebyla vděčná jen za tuto pomoc. Obdržela ještě něco vzácnějšího: zvěst o Ježíši Kristu, která mocně zasáhla její srdce.
Podobně jako ostatní obyvatelé její vlasti věděla i paní Park, že přijmout do srdce Ježíše Krista
a zřeknout se tak kultu obou
zemřelých a zbožštělých
severokorejských vůdců
znamená spáchat zločin
velezrady. Zatímco ilegální
opuštění země bylo vážným
zločinem, přijetí křesťanské víry bylo ještě o mnoho
horší.
Paní Park se vydala do Číny pouze proto, aby zachránila fyzické životy svých
Ji-hun doufá, že se opět vrátí do Severní Koreje a bude nejbližších, ale v kostele,
svým krajanům vyprávět, že Bůh, v něhož důvěřovala jeho do kterého vstoupila, našla
matka, je skutečný.
také poselství naděje živo
ta věčného. Na pastorovu
zvěst bez váhání zareagovala a přijala Ježíše Krista
za svého Spasitele.
Po této první cestě do
Číny se manžel paní Park ze
své nemoci nečekaně zotavil. Bylo to pro něho i pro
syna Ji-huna něco tak podivuhodného, že oba bezpro- Jeden z tzv. Kkobbakku, severokorejských pracovních
středně uvěřili také. Jenže táborů. Do nich jsou umisťováni vězni bez soudu a to na
jediná cesta do Číny paní dva až šest měsíců. Tyto tábory se liší od tzv. převýchovných
Park nestačila. Toužila se táborů, kam jsou posíláni vězni, kteří prošli soudním prodovědět o křesťanství něco cesem a byli odsouzeni. víc a byla také přesvědčená,
že i další lidé žijící kolem ní potřebují naléhavě uslyšet zvěst, která poskytla
její rodině tolik naděje.
Paní Park se do Číny vypravila znovu. Opět se jí podařilo podplatit
tytéž pohraničníky a její první kroky směřovaly do známého kostela, kde
byla předtím ochotně přijata. Tam zůstala asi týden, který strávila především studiem Písma, a pak se zase vrátila domů s potravinami, léky
a nějakým šatstvem nejen pro vlastní rodinu, ale i pro další obyvatele
vesnice. A když pak tyto věci rozdávala sousedům, všem také pověděla
o Ježíši Kristu.
Jenže její dary naplnily jen zlomek skutečných potřeb těchto rodin. A tak
se paní Park znovu a znovu vydávala do Číny, čímž ovšem stále více vydávala do nebezpečí sebe i svoji rodinu. Ale její obětavá činnost také přinášela
ovoce: stále další lidé v Severní Koreji mohli slyšet zvěst evangelia.
Jednoho dne přišel domů manžel paní Park se znepokojivou zprávou, že
se úřady dověděly o její cestě do Číny a že za to má být zatčena. Co dalšího
komunisté ještě zjistili? Věděli jen to, že pomáhala dalším rodinám, což
byl již sám o sobě „zločin“,
poněvadž jen „vedoucí představitelé“ měli právo projevovat soucit a blahosklonnost k obyčejným lidem?
A především věděli, že se
stala paní Park křesťankou
a tedy „agentem náboženství“, jak se tomu oficiálně
v Severní Koreji říká?
Paní Park byla opravdu
zatčena, ale její manžel
si velice oddechl, když se
dověděl, že jejím prohřeškem jsou pouze cesty do Severokorejští pohraničníci
Číny. O tři měsíce byla paní
Park propuštěna, když předtím ve vězení prodělala patřičný „převýchovný kurz“.
Ale Ducha Božího „převychovat“ nelze a tak paní
Park nedokázal odradit od
pokračující práce ani pobyt
ve vězení. Několik měsíců po
propuštění se opět vydala do
Jeden z propagandistických plakátů v Severní Koreji Číny. A dokonce byla nyní
všudypřítomného kultu komunistických vůdců Kim Ir-sena ještě horlivější a odvážnější
a Kim Čong-ila. a začala domů nosit mnohem nebezpečnější věci, než
byly potraviny a léky – začala do Severní Koreje pašovat Bible.
Takto paní Park dopravila do své vlasti více než stovku Biblí. Vedle toho
přinášela i evangelizační traktáty. Ale současně si dobře uvědomovala, že
bude-li chycena, už se to neodbude jen několikaměsíčním vězením. Ty, kteří
byli na hranicích chyceni s Biblemi, již většinou nikdy nikdo neviděl a ani
o nich neslyšel. Tito lidé byli považováni za „ohrožení stability státního zřízení“, v čemž se režim vlastně nemýlil. Ale paní Park věděla, že lidé potřebují
slyšet naději evangelia a ne se upínat ke kultu svých mrtvých diktátorů.
Paní Park si při rozdávání Biblí počínala velice opatrně. „Nikdy Bibli nedávej žádnému cizinci,“ napomínala opakovaně svého syna. Svoji Bibli paní
Park ukryla na dno hrnce s rýží. Později se začala v jejich domku scházet
skupinka lidí z jejich příbuzenstva, aby se společně modlili a četli si z Bible.
Shromáždění konali většinou v noci, protože bylo méně pravděpodobné, že
by někoho zastavili s Biblí tak v pozdní dobu.
Jedním z nejčastějších příběhů, které paní Park připomínala svému synovi,
byl příběh o Jidášově zradě. Severokorejští představitelé ovládají lidi především strachem a tím, že štvou jednoho proti druhému, v tom spočívá hlavní
úspěch jejich zvráceného systému.
Nakonec jeden takový „Jidáš“ o aktivitách paní Park informoval úřady.
Když policisté prohledali
její dům, zkonfiskovali jí
všechny Bible. Později také
identifikovali otisk prstu,
který patřil jedné z nejbližších přítelkyň paní
Park. Když byla tato žena
vyslýchána, nevydržela
tlak, který na ní vyvíjeli
vyšetřovatelé, a vyzradila,
že paní Park je křesťankou
a že vyprávěla evangelium
Modlitební setkání severokorejských uprchlíků.
ostatním lidem ve vesnici.
Pak policii vyjmenovala další lidi, kteří byli okamžitě
zatčeni a vyslýcháni. Tito nezkušení vesničané nedokázali unést bití a výhrůžky a všechno na paní Park
postupně vyzradili.
Paní Park byla zatčena a odvezena k výslechům do
Pchjongjangu a pak přemístěna do jiného města, kde
měl být vynesen konečný rozsudek. Podle dvou nezávislých zdrojů byla paní Park v roce 2012 zastřelena.
Její manžel poté velmi brzy zemřel.
Dnes jejich syn Ji-hun žije v jihokorejském Soulu Severokorejská policistka
na bezpečném místě, tak jak si to jeho matka přála. stojí na stráži ve vězení
Ji-hun stále ještě usilovně přemýšlí nad událostmi, u řeky Yalu.
které vedly ke smrti jeho matky. Touží se jednou vrátit do Severní Koreje a říci lidem, že Bůh, ve kterého jeho matka věřila, není
falešný a že „rozhodnutí mé matky věřit v Boha bylo správné bez ohledu na
to, jaké to pro rodinu mělo následky.“
Ji-hun absolvoval kurs pro severokorejské uprchlíky, které v Jižní Koreji
financuje Hlas mučedníků. Tito utečenci se potřebují seznámit se základními informacemi, které jim umožní lépe se integrovat do jihokorejské společnosti, která je na neskonale vyšší úrovni než ta v Severní Koreji. Tento
program obsahuje též duchovní část, která jim přináší důležité informace
o křesťanství. Mnozí z těchto utečenců pak pokračují v práci v rámci projektů
našich partnerských misijních organizací, které zahrnují třeba vypouštění
balónů nad území Severní Koreje, rozhlasové evangelizační vysílání nebo
evangelizaci severokorejských dělníků v zahraničí.
Pamatujme ve svých modlitbách na těžce zkoušené křesťany v Severní
Koreji, kterým trvale hrozí podobný úděl jako postihl paní Park. Třebaže
se nikdy nedozvíme jejich jména ani životní příběhy, naše modlitby za ně
jistě nebudou volány nadarmo.
Pro křesťany nejhorší místo na zemi: severokorejské
koncentrační tábory
­
Každé ráno ještě před rozedněním vstává v koncentračních táborech
Severní Koreje odhadem na třicet tisíc křesťanů. K jídlu dostanou několik
lžic kukuřičné kaše s kouskem zelí a pak je čeká dlouhá cesta na pracoviště.
Tam stráví zhruba patnáct hodin. Většinou pracují v povrchových uhelných
dolech nebo na farmách či stavbách. Pozdě večer se v zástupech vracejí do
baráků, případně nocují přímo na svých pracovištích, když před spánkem
na betonové podlaze ještě dostanou stejnou porci jídla jako ráno.
Někteří křesťané v Severní Koreji to však mají ještě horší. Místo tvrdé
práce pod dohledem dozorců jsou zavřeni v mučicích komorách a podzemních kobkách. Lidé, kteří přežili vězení v Severní Koreji, popisují, jak byli
jako zvířata zavíráni do klecí, celé hodiny museli stát a bili je tak, že zvraceli krev.
Podle odhadů živoří v Severní Koreji ve vězeních asi dvě stě tisíc Severokorejců. Komunistická vláda o nich mlčí, pro ni jako by neexistovali. Tamní
režim je velmi opatrný, aby
cokoli o svých vězních prozrazoval. Tábory nucených
prací jsou vládou oficiálně
popisovány jako vojenská či hospodářská zařízení a navštívit je mohou
jen osoby nejvyšší spolehlivosti. Během vyšetřování
komisí OSN, které vyústilo
v obvinění, že v Severní
Koreji „dochází k zločinům
srovnatelným s těmi z doby
Satelitní snímek Tábora č. 14
nacismu,“ tamní úřady opakovaně odpíraly pozorovatelům vstup do pracovních táborů.
Severokorejci, kteří se v očích režimu provinili menším prohřeškem, jsou
posíláni do obyčejných pracovních táborů, tzv. kyohwaso, ze kterých mohou
být později propuštěni. Avšak ti, kteří spáchali vážné „zločiny“, k nimž patří
i náboženská konverze, jsou odesíláni do táborů kwanliso, což jsou jakési
oblasti se zvláštním dohledem určené pro politické vězně. Režim pak často
zatýká celé rodiny a trestá tři generace za zločin jediného člověka.
Většina politických vězňů, kteří jsou posláni do kwanliso, tam stráví
zbytek života, pokud nejsou bezprostředně popraveni. Vězni nemají sebemenší kontakt s vnějším světem a dokonce ani nejbližší příbuzní se o jejich
dalším osudu nesmí nic dovědět. Z těchto táborů bylo propuštěno jen velmi
málo lidí.
Všeobecně se ví o čtyřech táborech kwanliso. V Táboře č. 14 žije asi patnáct tisíc vězňů, kteří pracují v dolech, a jen několika osobám se odtud
podařilo utéci. V Táboře č. 15 je vězněno asi třicet tisíc lidí a jeho zvláštnost spočívá v tom, že jsou
v něm vyhrazeny zóny pro
lidi odsouzené na doživotí
(tzv. zóny s nejvyšší kontrolou) a zóny pro lidi, které
je možno převychovat (tzv.
revoluční zóny). V Táboře
č. 16, který se nachází
poblíž střediska nukleárních testů na severu země,
žije podle odhadů asi dvacet
tisíc vězňů. A v táboře č. 25,
který je nejvíce střeženým
táborem, bylo vězněno jen
Kostel Jangchung v hlavním městě Pchjongjangu je jediněkolik
tisíc osob, ale jejich
ným oficiálním katolickým kostelem v zemi. Ačkoli má být
teoreticky otevřen pro každého, vysoké zdi kolem tohoto počet se od roku 2006 údajně
kostela naznačují, že realita je poněkud odlišná.
zdvojnásobil.
10
Podmínky v těchto pracovních táborech jsou natolik hrozné, že kolem
čtyřiceti procent vězňů umírá vyhladověním, ostatní ztratí až polovinu
své tělesné hmotnosti. Ti, co odtud vyvázli, popisují, že lidé, aby přežili,
jedí trávu a myši a bojují spolu o každé obilné zrnko. Jeden z uprchlíků,
Shin Dong-hyuk, popisoval, jak s ním o jídlo bojovala jeho vlastní matka.
Ti, kteří přežili pobyt v těchto táborech, jsou většinou následkem mučení
a dlouhého přikování ke zdi trvale znetvořeni.
Většina z těch, kteří v posledních letech zmizeli v některém táboře kwanliso, se provinila jedním ze tří následujících zločinů: buď se pokusili uprchnout ze země, nebo navázali ilegální kontakt s někým z Jižní Koreje, anebo
vyšlo najevo, že jsou křesťany. Podle poznatků Spojených národů přirovnává
severokorejský režim křesťanství k narkotikům a opiátům a hovoří o něm
jako o nástroji kapitalistické invaze. Činnost křesťanských misionářů pak
považuje za jakýsi „druh vampirismu“.
Zatímco křesťanství není v Severní Koreji oficiálně ilegální a v Pchjongjan­gu
existuje několik propagačních kostelů, na rozhodné křesťanství režim pohlíží
jako na politický zločin. Bezpečnostní složky nepřetržitě pátrají po jakýchkoli křesťanských aktivitách. Režimní špehové jsou cvičeni, jak potlačovat
veškeré projevy křesťanství. Zaměřují se zejména na vyšetřování všech
zahraničních dělníků, kteří se vracejí do Severní Koreje a zjišťování, zda
se v cizině nesetkali s misionáři nebo nenavštívili nějakou církev. Ty, kteří
jsou nějakým způsobem usvědčeni, čekají nejtvrdší tresty.
Třicet tisíc křesťanů, kteří jsou podle odhadů vězněni v koncentračních
táborech, jsou zajatci války, kterou s křesťany rozpoutala šelma severokorejského režimu. Tato válka začala již v roce 1948, kdy vznikl nynější totalitní
stát. Severokorejci, kteří se sdílejí o zvěst evangelia s ostatními, zaplatili
v drtivé většině za svoji činnost, stejně jako paní Park, tu nejvyšší cenu. Tajní
křesťané o těchto věcech dobře vědí a víceméně očekávají, že nakonec pro
svoji víru skončí ve vězení. Jistý křesťan, který pracuje v úzkém kontaktu se
severokorejskými uprchlíky, uvádí, že tamní křesťané nejsou uvězněním ani
zaskočeni ani pohoršeni, ale naopak pohlížejí na koncentrační tábory jako
na svá budoucí misijní pole a všechno, co vede k jejich uvěznění, pak přijímají za nutnou přípravu pro svoji budoucí službu v pracovních táborech.
Informace z české redakce
Hospodaření za rok 2013
Milí bratři a sestry, chceme vám opět vyjádřit vděčnost za modlitby i za finanční dary,
které jste nám zaslali v minulém roce. Rádi bychom vás informovali o hospodaření našeho
občanského sdružení za rok 2013. Přijaté dary činily celkem – 1 506 221 Kč. Úroky z běžného účtu – 1 368 Kč. Výdaje byly následující: humanitární dary – 773 604 Kč (Severní Korea,
Nigérie, Bangladéš, Egypt, Somálsko, Sýrie, Moldávie.) Náklady na bulletin (tisk, sazba, poštovné) – 221 523 Kč. Kancelářské potřeby a ostatní výdaje – 126 944 Kč. Bankovní poplatky – 19 744 Kč. Cestovné – 55 648 Kč. Mzdové náklady na jednoho pracovníka – 177 408 Kč.
Zdrav. a soc. pojištění – 64 731 Kč. Účetní zůstatek k 31. 12. 2013 činil 739 659 Kč.
11
Kresby od bývalého vězně Kim Kwang-ila. Všechny kresby pocházejí ze zprávy Vyšetřovací komise
Spojených národů o situaci v KLDR.
Při „holubičím mučení“ má vězeň svázány ruce
za zády tak, aby nemohl sedět ani stát.
Při dalších způsobech mučení jsou vězni nuceni
stát na místě a v ruce držet váhy, nebo musí
držet ruce upažené na způsob křídel letadla
anebo dřepět s předpaženýma rukama jako
při řízení motocyklu.
Někdejší vězeň Kwon Hyo Jin uvádí, že byl
přinucen „jako zvíře“ nasoukat se po rukou
a kolenou do cely, kde bylo namačkáno dalších
čtyřicet vězňů.
Hladovějící vězni jedí všechno, co se jim
namane, včetně potkanů či hadů.
Vězni jsou přepravováni ve vozech, které byly
původně určené pro dobytek.
Vězni často ztratí až padesát procent své
tělesné váhy a kolem čtyřiceti procent jich
umírá vyhladověním.
- Hlas mučedníků, USA, červen 2014
12
Srí Lanka
Nejsilnější pronásledování za posledních třicet let
Srí Lanka, ostrovní stát
v Indickém oceánu ležící u jižního cípu Indie, je
v yhledávanou destinací turistů a buddhistických
poutníků. V roce 1983 započala v zemi občanská válka,
která trvala přes pětadvacet let. Od roku 2009 se Srí
Lanka snaží být moderním
státem a dohnat promarněný čas. Zejména hlavní město Kolombo s mnoha svými
novostavbami působí veskrPastor Kasun působí ve venkovském sboru, kterému slouží
ze moderně.
Avšak vzestup buddhis- jako kostel jen takovýto jednoduchý přístřešek.
tického nacionalismu během
posledních let působí křesťanům nemalé potíže, a to zejména ve venkovských
oblastech. Okolo sedmdesáti procent zdejšího obyvatelstva tvoří buddhisté
a zhruba dvě procenta pak evangelikální křesťané.
V minulém roce došlo v této zemi k největšímu nárůstu případů pronásledování křesťanů od roku 1987. Při naší poslední návštěvě Kolomba nás tamní
církevní představitelé informovali, že v roce 2013 zaznamenali 105 útoků
na křesťany a během prvních měsíců tohoto roku se zdá být situace ještě
horší; jen za první dva měsíce došlo k sedmadvaceti útokům. Většinu těchto
incidentů tvoří různé formy zastrašování a poškozování majetku. Časté jsou
však rovněž případy, kdy jsou místní pastoři napadáni rozvášněným davem,
podněcovaným buddhistickými mnichy. Zatímco evangelikálové tvoří jen
zlomek zdejší populace, několikrát jsme slyšeli, že buddhisté a hinduisté
mezi zdejšími obyvateli šíří fámy o tom, že evangelikální křesťané usilují
v zemi o převrat.
Pastor Kasun, který na Srí Lance slouží přes dvaadvacet let, zná nevraživost zdejších lidí ke křesťanům z první ruky. Po více jak desetileté službě
v hlavním městě cítil Kasun povolání odejít do jisté vesnice a založit tam
sbor. Společenství, které začalo ve dvou lidech, se postupně rozrostlo na více
jak stovku členů a takřka každý týden se ke sboru přidávali další obrácení.
Koncem minulého roku obdržel Kasun od úřadů oznámení, že jeho církev
nemá úřední povolení, a proto musí být okamžitě rozpuštěna. Toto společenství se přitom scházelo nejprve v domě pastora, pak pod širým nebem
a nakonec v provizorním kostele plných jedenáct let, aniž by vůči němu
byly nějaké stížnosti. Ačkoli vláda požaduje oficiální registraci církve, ta je
13
vydána pouze pro úředně uznanou katolickou církev. Během následujících
měsíců docházelo k převážně nočním útokům na dům pastora i na provizorní modlitebnu. Vesničané házeli kameny a vykřikovali nadávky často
celé hodiny. Nakonec začal Kasun a jeho rodina spát přes den a v noci pak
drželi stráž, aby útočníky alespoň částečně odradili. Všechna oznámení
podaná na policii přitom zůstávala ležet bez jakéhokoli zájmu nebo odezvy
příslušných orgánů.
V únoru letošního roku se shromáždil dav vesničanů z okolních vesnic,
kteří požadovali, aby provizorní kostel byl stržen. Dnes se tamní křesťané
raději scházejí po malých skupinkách v domácnostech. Ale místo poraženeckých nálad se sbor schází ještě častěji k modlitebním setkáním, kde se modlí
především za svůj národ i za ty, kteří je pronásledují a pomlouvají, aby i oni
poznali Boží milost v Ježíši Kristu.
– Hlas mučedníků, USA, červen 2014
S v ě d ec t v í p ro n á s l e d ova n ýc h k ř e s ťa n ů Írán
Riziko evangelizace
Farahnaz si velmi dobře uvědomuje nebezpečí, které jí při zvěstování
evangelia v Íránu hrozí. Tato mladá žena nevypráví o Bohu jen svým dobrým známým, ale její aktivity jsou mnohem širší. Farahnaz nám pověděla
dvě značně nebezpečné příhody, při kterých pocítila Boží ochranu.
Při jedné příležitosti cestovala Farahnaz se svým manželem Namdarem
a s jedním z jejich dětí. Na jednom kontrolním stanovišti zastavila jejich
auto silniční hlídka Revolučních gard. Tyto kontroly jsou v Íránu každodenní realitou. Avšak tentokrát bylo v sázce hodně. Kufr auta byl naplněn
křesťanskou literaturou a Biblemi a navíc měli u sebe notebook, ve kterém
byly informace o jejich křesťanských spolupracovnících.
Gardisté otevřeli kufr, zabavili Bible i notebook a pak přikázali Namdarovi, aby s nimi šel do kanceláře. Farahnaz se zatím v autě modlila, aby Bůh
ochránil její rodinu i křesťany, jejichž jména byla v počítači zaznamenána.
V kanceláři vzal důstojník první Bibli, která ale neměla na deskách nic
napsáno a otevřel ji zrovna v knize Numeri, na stránce, kde je dlouhý seznam
jmen, rodů a čísel. „Co je to za jména?“ zeptal se důstojník a pohlédl na
Namdara. „Vůbec nechápu, co to má být!“
„Je to kniha o Bohu,“ odpověděl hrdě Namdar. Důstojník knihu zavřel
a podal ji Namdarovi. Pak ukázal na notebook a řekl: „Vezměte si to a jděte.“
Celá rodina pak po zbytek cesty vděčně chválila Boha za jeho ochranu a ve
společenství, kam vezli zásilku Biblí mohli vydat dobré svědectví o Boží
věrnosti.
Farahnaz si musela každou chvíli utírat slzy, když nám vyprávěla o druhé
příhodě, která stála na začátku dosud neobtížnějšího období jejího života.
14
Bylo to v době, kdy byli
zatčeni hlavní představitelé podzemní církve, do
které Farahnaz patřila.
Toto ilegální společenství,
které tvořilo kolem tří set
osob, pak muselo být rozpuštěno, neboť věřící nevěděli, co všechno policie při
výsleších jejich starších zjistila. Následně se začaly šířit
fámy, že církevní představitelé pod tlakem vyšetřovatelů prozradili jména všech Silniční hlídka v Íránu
ilegálních křesťanů a že budou tudíž všichni odhaleni. Ačkoli pak vyšlo
najevo, že se s největší pravděpodobností jednalo o falešný poplach, nemohli
si být přece jen jisti, zda tato hrozba není alespoň zčásti reálná.
Ve snaze ochránit svoji misijní činnost se Farahnaz s celou rodinou odstěhovala do jiné části města. Avšak poté, co podepsali smlouvu na roční pronájem bytu, vyšlo najevo, že se dostali do oblasti, která byla v centru pozornosti
tajné policie a na policejního špeha jste narazili doslova na každém rohu. Po
celý rok pak Farahnaz nemohla vyvíjet jakoukoli misijní činnost a navíc si
nebyla jista ani tím, jestli policie nesleduje i její e-mailovou adresu.
Ale ani v tomto obtížném období nebyl její duchovní život utlumen.
Farahnaz vzpomíná, že právě tehdy Bůh promlouval k jejímu srdci. Hodně
si tehdy četla v Písmu a prožívala Boží přítomnost. Pochopila, že potřebuje
v určitých oblastech života více důvěřovat Bohu a jasně v srdci slyšela ujištění: „Nestrachuj se, jsem s tebou.“
„Byl to opravdu těžký rok,“ vzpomíná Farahnaz, „ale na druhou stranu
jsem si uprostřed veškeré
tísně uvědomovala, že mě
Boží Duch proměňuje.“
Dnes se Farahnaz raduje,
když vidí, jak mnoho věřících v Íránu i díky její službě
zvěstuje evangelium. „Bůh
stál vždy láskyplně při
mně,“ prohlašuje. A to je ta
základní skutečnost, která
nejen Farahnaz, ale všem
dalším íránským křesťanům dodává odvahu a sílu
pokračovat v nebezpečné
službě zvěstování Božího Hlas mučedníků tiskne tisíce Biblí i Nových zákonů v jazyce
království.
farsí, které jsou následně distribuovány mezi členy podzemních církví v Íránu.
– USA, květen 2014
15
Z p r áv y z e s v ě ta Nigérie
Přes sedmdesát mrtvých při útocích
skupiny Boko Haram
Přes sedmdesát lidí přišlo o život během
posledního květnového týdne při sérii útoků,
které provedla teroristická skupina Boko Haram
ve městech a vesnicích států Borno a Yobe ležících na východu Nigérie.
Nový nápor útoků přichází současně se zprávami, že 28. května bylo osvobozeno dalších pět
dívek ze skupiny unesené 14. května teroristy
z organizace Boko Haram ze školy v severonigerijském městě Chibok. Některé zdroje uvádějí, že čtyři dívky byly propuštěny kvůli tomu, že
onemocněly a páté se podařilo utéci. Děvčata
se nyní nacházejí na blíže nespecifikovaném
místě. 28. května napadli teroristé ze zmíněné
skupiny vesnici Gurmushi ve státě Borno, zabili zde nejméně čtyřicet vesničanů a jejich obydlí do základů zničili.
Již o dva dny dříve zabila při několika útocích
jmenovaná teroristická skupina třiatřicet lidí ve
státech Borno a Yobe. Osm lidí zemřelo a několik jich bylo zraněno, když útočníci zaútočili na
vesnici Chinene ve správní oblasti Marte, stát
Borno. Násilníci také přepadli vesnici Amuda,
kde byla jedna osoba usmrcena a několik lidí
zraněno. Při útocích bylo rovněž zničeno šest
kostelů a řada domů.
V sousedním státě Yoba přišlo při útoku
ozbrojenců Boko Haram ve městě Buni Yadi
násilně o život minimálně čtrnáct vojáků, jedenáct policistů a dva civilisté. Mezi oběťmi jsou
rovněž dva vysoce postavení policejní důstojníci. V Buni Yadi jde přitom již o třetí útok v tomto roce.
25. května si teroristé z Boko Haram vzali
za cíl trh ve vesnici Kumuyya, patřící do správní oblasti Biu ve státě Borno. Při útoku bylo
zabito kolem dvaceti osob a zničeny stánky
trhovců.
16
Mezitím se vesničané ve státě Borno uchýlili k protiútoku. 23. května v noci vesnické ženy
hlídkovaly ve vesnici Attagara (správní oblast
Gwoza), když spatřily, jak do oblasti přijíždí asi
desítka útočníků na motocyklech. Ženy přivolaly své muže a při přestřelce bylo zabito sedm
teroristů. 25. května večer bylo usmrceno několik teroristů ve vesnici Kawuri (správní oblast
Kandunga) při ozbrojeném střetu s civilní domobranou a vládními vojáky. Podle zprávy agentury Sahara Reporters zabili 26. května vesničané a místní lovci zhruba stovku povstalců Boko
Haram ve třech vesnicích státu Borno.
20. května schválil nigerijský senát obnovu výjimečného stavu ve státech Adamawa,
Borno a Yobe.
Mervyn Thomas, výkonný ředitel Christian Solidarity Worldwide, prohlásil: „Radujeme
se ze zprávy, že další dívky unikly svým únoscům i z toho, že se teroristické útoky podařilo v řadě případů odrazit. Vyjadřujeme však
současně soustrast rodinám všech zabitých
v těchto nesmyslných a bezdůvodných útocích. Obzvláště hanebné jsou opakované útoky, které podtrhují skutečnost, že jde o teroristické útoky páchané regulérními zločinci.
Boko Haram je v podstatě spolek kriminálníků, kteří zneužívají náboženství, aby od zranitelných vesničanů získávali peníze za vynucovanou ochranu. Obnova výjimečného stavu ve
státech Adamawa, Borno a Yobe může některé z jejich útoků zastavit, avšak je jasné, že ne
všechny. Stále je naléhavě zapotřebí zásadní změna celkové strategie i konkrétních bezpečnostních nástrojů, zejména ve venkovských
oblastech, které by učinily přítrž řádění Boko
Haram a zajistily bezpečnost nigerijských občanům, ve městech i na venkově.“
– Christian Solidarity Worldwide,
29. května 2014
B i bl i ck é zam y š len í O pokoře
„...v pokoře pokládejte jeden
druhého za přednějšího než
sebe.“
(Filipským 2,3)
Když se jednou sv. Antonín Poustevník modlil, uslyšel
hlas, jak mu praví: „Antoníne,“
Hieronymus Bosch: Pokušení svatého Antonína
ještě jsi nedosáhl duchovního
stavu onoho koželuha, kterého znáš.“ Antonín ihned spěchal za koželuhem, aby se od něho poučil o
cestě posvěcení.
Koželuh se Antonínovi poklonil, a byl celý nesvůj, že za ním přichází tak
vzácná návštěva.
Antonín se ho zeptal: „Jaký druh křesťanského cvičení provádíš?“
Koželuh mu odpověděl: „Každé ráno, když se probudím, řeknu si, že
všichni lidé, co bydlí v našem městě, jsou lepší než já. Jsou Bohu milí. Já
jsem ten největší hříšník a zasluhuji jen potrestání.“
Hříchy druhých lidí nejsou naší starostí. Kdo jsem, abych druhé soudil?
Pouze pýcha soudí a zavrhuje ostatní.
Jistý mladík přišel za farářem a ptal se ho: „Co mám dělat? Jsem hrozně
pokoušen pýchou.“
Farář odpověděl: „Nebraň se jí. Je toho hodně, když se podíváš na všechno,
co jsi stvořil – nebesa i zemi.“
Mladý muž však ta slova nepochopil.
Farář ho ale propustil se slovy: „Jestliže ten, skrze něhož byl učiněn
tento svět přišel v poníženosti, proč bys měl být pyšný ty, který jsi jen prach
a popel? Jaká jsou tvá díla, nešťastný člověče?“
Z knihy Richarda Wurmbranda Reaching Towards The Heights
Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu:
[email protected] [email protected]
Navštivte nás na Facebooku: www.facebook.com/hlas.mucedniku
Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách:
www.persecution.com www.persecution.net
Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz
Elektronické knihy
Vybrané tituly z nakladatelství Stefanos si můžete pořídit také ve formě elektronických knih za
zvýhodněnou cenu (nákupem elektronické verze ušetříte ve srovnání s tištěnou knihou přibližně
dvě třetiny ceny). Podrobnější informace a formulář na případné dotazy nalez­nete na adrese
www.hlas-mucedniku.cz
MuČedníci kŘesŤanské víry
Skryté kameny v základech církve
Nanilo a Aloida
Španělsko 22. října 851
V roce 759 si muslimský guvernér jménem
Abderamene přivlastnil titul krále a zřídil si svůj
dvůr ve španělské Córdobě. Mnozí ze správců
země v této době tolerovali křesťany na svých
panstvích. Avšak v devátém století rozpoutali
král Abderamene II. a jeho syn Mohamet kruté
pronásledování církve.
Mezi těmi, kteří trpěli pod touto hrůzovládou,
byly dvě sestry jménem Nanilo a Aloida. Jejich matka byla formální křesťankou, která ale
zapřela víru poté, co její manžel zemřel a ona
se provdala znovu za zaníceného muslima,
který byl navíc vysoce postavenou osobou v
Kastilii. Jelikož se obě sestry nemohly kvůli
urážkám svého otčíma hlásit doma ke své
víře otevřeně, odešly žít ke své tetě, která byla
rovněž upřímnou křesťankou.
Když král Abderamene vydal zákony
namířené proti křesťanům, žily obě sestry dál
svým zbožným životem, aniž se ohlížely na
nebezpečí. To nakonec vedlo k jejich zatčení.
Hlas mučedníků Vychází pětkrát do roka.
V prosinci vychází dvojčíslo.
Toto periodikum je registrováno u Mi­nis­ter­stva kultury
ČR pod evidenčním číslem
MK ČR E 12970
Bulletin vydává občanské sdružení
Pomoc pronásledované církvi
K hlavním cílům tohoto sdružení patří:
• poskytovat hmotnou a duchovní pomoc proná­
sledovaným a potřebným křesťanům
• informovat veřejnost o pronásledování křes­ťanů
• podporovat vydávání literatury, která vypo­vídá
o křesťanských mučednících a svědcích víry.
Občanské sdružení úzce spolupracuje s celo­svě­tovou
misijní organizací International Chris­tian Association
(ICA).
Pět hlavních zásad této misijní organizace je za­lo­že­no
na biblickém verši epištoly židům 13,3:
1. Podporovat křesťany v šíření evangelia v oblas­tech,
Obě sestry stanuly před soudcem, který se je
pokoušel odradit od víry v Krista a dokonce
jim nabízel peníze, když ho uposlechnou. Také
dívkám sliboval, že jim zařídí sňatky s prominenty království. Když ale soudce viděl, že jeho
vábení na Nanilu a Aloidu neplatí, začal jim
vyhrožovat mučením a popravou. Ale obě
sestry se nedaly ani tímto způsobem zviklat a
odpověděly soudci následovně:
„Ach, soudce, jak je jen možné, že nám
přikazuješ zříci se pravé zbožnosti? Bůh nám
dal poznat, že nikdo v tomto světě není bohatší
nad Ježíše Krista našeho Spasitele, a nic není
požehnanější než křesťanská víra... protože bez
Krista není života a bez poznání jeho není nic
než věčná smrt. Přebývat s ním a žít s ním je
naší jedinou a pravou útěchou. A proto užitek
z pomíjivého bohatství tohoto světa, kterým
nás chceš svádět, považujeme za hnůj a ztrátu,
když můžeme získat Krista, neboť víme, že
všechno pod sluncem, vyjma Krista a pravé víry
v něho, je marnost. A smrt, kterou nám hrozíš
jako nejvyšší hrůzou, my vítáme, protože víme,
že odtud půjdeme přímo do nebe, ke Kristu,
našemu Ženichovi. Tam nás On nerozlučitelně
a navždy uvítá ve své lásce.“
Soudce nechal obě sestry setnout 22. října
851.
kde jsou pro své svědectví o Ježíši Kristu pro­ná­sle­do­vá­ni,
prostřednictvím křesťanské li­te­ra­tu­ry, Biblí, rozhlasového vysílání, léků a dalších fo­rem pomoci.
2. Poskytovat v těchto oblastech pomoc rodinám křesťanských mučedníků.
3. Podporovat věřící, kteří osobně prošli utr­pe­ním
v bývalých komunistických zemích.
4. Nejrůznějším způsobem se snažit získávat pro Krista
ty, kteří se podílejí na pronásledování křes­ťa­nů v totalitních zemích a problémových ob­las­tech.
5. Informovat veřejnost o krutostech páchaných na
křesťanech.
Tento bulletin lze bez­plat­ně ob­jed­nat na ad­re­se:
Hlas mučedníků
pošt. přihrádka 21
377 01 Jindřichův Hradec
Účet pro dobrovolné příspěvky:
ČSOB Jindřichův Hradec
č. ú.: 131257607/0300
Download

2 / 2014 - Hlas mučedníků