Čiň dobře a očekávej dobré (Lehká kázání pro těžkou dobu) Londýn 2009 1 Věnováno nejvíce : mé milé ženě a mým dětem,
speciálně : Otci Jozefovi Vojtkovi a panu kanovníkovi Michaelovi Cooleymu obzvláště : biskupům Mons. Petrovi Esterkovi, Mons. Stanislavovi Zvolenskému, arcibiskupovi bratislavskému a Alanovi Hopesovi z Westminsteru, srdečně : všem farníkům a vůbec všem Čechům a Slovákům žijícím v Londýně a na britských ostrovech Vysvětlivka : Otec Jan Lang, SJ (1919‐2007), zakladatel krajanské mise pro Čechy a Slováky na britských ostrovech po II.sv.válce.
2 ÚVOD Slováci spolu s Čechy tvoří na britských ostrovech statisticky třetí nejpočetnější etnickou národnostní skupinu (po Polácích a Litevcích). Z hlediska všech možných „Slováků v zahraničí“ je právě skupina Slováků na britských ostrovech tou nejpočetnější. Tato skromná knížečka je dokladem toho, že Češi a Slováci jsou schopni se mít rádi a že jsou schopni spolupracovat bez vzájemné rivality a srovnávání. Lze za to poděkovat velké oboustranné toleranci a ochotě si odpouštět. Přestože je nás, aktivních věřících Čechů v naší slovenské katolické farnosti (Slovak Catholic Mission in London, UK) založené oficiálně koncem roku 2008 pro pastoraci Čechů a Slováků ve Spojeném království, asi jen deset, dostáváme prostor, jakoby nás bylo přinejmenším desetkrát více. Je to nadmíru velkorysé a já si toho velice vážím a děkuji za to svým slovenským kolegům. Prosím o vaše modlitby za to, aby Bůh i nadále žehnal všem našim krajanům bez rozdílu národnosti tak jako doposud. trvalý jáhen (diakon) Zdeněk Pokorný V Londýně 2009
3 A VYŘIĎ MAMINCE... Mt 10,7 „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“ Když jsem byl malý klučina, maminka mě často posílala na nákup. Nechodil jsem ještě tenkrát do školy a tak jsem nakupoval vždy po třech věcech a šel někdy i víckrát. Víc než tři věci jsem si nikdy nepamatoval. Celou cestu jsem si opakoval a pomáhal i prsty a celým tělem, abych nezapomněl ono: „mlíko, chleba, droždí“. Nebo byla i jiná sestava: „vajička, pivo, máslo“ nebo ještě jiná : „ smetana, zavináč, Rudé právo“. Rudé právo (komunistické noviny) jsme kupovali ne proto, že bychom ho četli, ale proto, že tam bylo nejvíc papíru a tatínek ho potřeboval na zatápění. A v dnešním evangeliu právě nás Ježíš Kristus posílá, abychom podle svých schopností a darů nesli druhým, celému světu onu radostnou zvěst, že navzdory všemu, co se kolem nás děje (nebo třeba neděje) se Boží království přibližuje. Jako mě maminka posílala na nákup. Po úspěšně zrealizovaném nákupu mě často prodavačka pohladila po hlavě a říkala, takovýho šikovnýho kluka bych chtěla mít doma. A vyřiď mamince (ona pracovala jako zahradnice), že ten salát, co mi včera prodala, byl výborný, výborný... nezapomeš to vyřídit, viď? Ono „vyřiď mamince“ mi dlouho znělo v uších a byl a stále jsem na svoji maminku náležitě hrdý. V prvním čtení nám Bůh připomíná (podobně jako Izraelitům), že se o nás stále stará, že nás stále vede, vyvádí z otroctví (hříchu) a že je to On, kdo koná v našem životě zázraky. My jsme povoláni, abychom o tom mluvili nahlas, před druhými. To je naše ohlašování Krista v dnešní době, která je typická ztrátou naděje (proto vydává Sv.Otec Benedikt XVI. Encykliku o naději, lásce a víře). Jsme optimisty vždy a všude, i když k tomu nemáme důvod? Jestliže ano, hlásáme, že se přiblížilo Boží království. Vyřiď mamince, znamená ocenění od lidí, kteří Krista a Boha neznají nebo jej nedokáží tak přímo oslovit jako my. Víte, já v Boha nevěřím, zaznívá velice často od lidí, ale jestliže má takové lidi, jako byl Otec Lang, jako byl Jan Pavel II. ... A následuje ticho, do které bychom si mohli dát ono „vyřiď mamince“ v přesnějším významu „vyřiďte Bohu“ moji poklonu, moji úctu. Protože když jsou takovíhle obyčejní lidé, jaký pak musí být teprve Bůh sám! To, že je člověk schopen říci takovéhle ocenění pro něho znamená velmi mnoho, protože on se tímto svým způsobem sklání před Božím majestátem. A tak touží po Bohu v pokoře. A tím jsme také my splnili svůj úkol. 4 Adventní duchovní obnova 2008 Cílem této duchovní obnovy bude připravit se na přijetí pokoje, který je největším vánočním darem. Každou adventní neděli má pro nás Pán připravený ještě nějaký další dárek. Uslyšíme o něm v Božím slově. Naším úkolem je nyní připravit se dopředu na to, co dostaneme. Popis čtyř darů následuje… 1. Neděle adventní VNÍMAVOST 2. Neděle adventní POVZBUZENÍ 3. Neděle adventní USTOUPIT 4. Neděle adventní STATEČNOST 1.
VNÍMAVOST PRO DOBRO (Mk 13) Dnešní doba je typická fascinací zla. Zlo předvádí všechno co umí a my to sledujeme s otevřenou pusou. Někdy se nám proto může stát, že se neumíme radovat. Nemáme z čeho. Schopnost vnímat dobro je tím darem, na který se budeme těšit při 1.neděli adventní. Pomoci nám může Pollyannin příběh a její „Hra radosti“ (Glad Game), která spočívala v tom, že se tento sirotek stále snažil najít důvod k radosti. Naučil jí to její tatínek, když dostala jako malá pod stromeček místo panenky berličky a tatínek jí vysvětlil, že i tehdy se může radovat a za důvod k radosti jí uvedl, že ona je vlastně nepotřebuje… Jedno tichomořské přísloví praví „Nastavuj svou tvář slunci a stíny zůstanou za tebou.“ ‐Napiš nyní na lístek své hlavní starosti, které Ti znemožňují prožívat trvale radost. ‐Napiš nyní na lístek všechno, pro co jsi na světě rád a za co si Bohu vděčný(á) ‐Sdílení, společná modlitba. 5 2. POVZBUZOVAT DRUHÉ (Iz ) Těšte můj lid. Je to Hospodinova výzva. Pochvala a povzbuzení má obrovský účinek v mezilidských vztazích (v Církvi, ve farnosti a zejména v rodině). Tam, kde se lidé oceňují, chválí, tam panuje úplně jiná atmosféra. Tam panuje radost a takové společenství roste, rozvíjí se. Tam, kde není povzbuzení, kde je přemíra kritičnosti, kde je srážení a ponižování, tam je napětí, skomírání a postupný zánik.
Chvála Boha a druhých lidí je výrazem naší velikosti a velkorysosti, zatímco výčitky a ponižování zase výrazem naší malosti a ubohosti. Stydíme se někoho pochválit a zjišťujeme, že to vlastně vůbec neumíme, že nevíme jak na to. Ale láska je přece vynalézavá. To nám trvá tak dlouho, než pochválíme, že Ti to dnes sluší nebo že se Ti právě tahle věc povedla.. Napoprvé se do chválení budeme muset přinutit.. Některé věci se prostě musíme učit od začátku. Více než dva roky jsem měl jako předsevzetí po každé svátosti smíření, že budu každý den chválit svoje děti. Samozřejmě, že jsem se stále zpovídal z toho, že jsem na to zapomínal, ale po čase se to začalo dařit…. ‐Která věc mě teď jako první napadla, že za ni mohu někoho pochválit ? ‐Která věc mě teď napadla, že bych mohl někomu něco vytknout ‐ kritizovat ? 3.
USTOUPIT DO POZADÍ (Mk ) Kdo to dokáže ? Za varhaníkem jedné farnosti, kterému bylo už přes sedmdesát, přišel jeden tatínek se synem, jestli by si malý synek, který chodil do hudební školy, nemohl zahrát na varhany a případně ho někdy zastoupit. Varhaník se na něj velice zle osopil, co si to dovoluje, že on žádnou pomoc nepotřebuje a že vůbec neuvažuje o tom, že by hraní nechal. Tatínek se mu snažil vysvětlit, že mu šlo jen o to, aby si mohl vychovat svého případného nástupce. Varhaník rozhořčeně odmítl. Tatínek mlčky se synem odcházeli. Tak tady si ten nepřístupný varhaník vezme své varhany do hrobu a po jeho smrti oněmí, protože nebude, kdo by na ně hrál. Jak smutný a jak reálný příběh i v našich farnostech. Jak je moudré, když člověk dělající cokoli pro druhé, hned přemýšlí také o tom, kdo ho nahradí. Jan dokázal dát přednost Kristu, když vyznal, že není Mesiáš, přestože měl stejný úspěch u lidí. Odolal tomuto pokušení a před pravým Mesiášem se sklonil. I my považujme druhé za lepší než jsme my sami. Uvolňujme místo druhým, abychom měli to svoje místo jisté. Víte, co se stane, když se vzdáme něčeho ve prospěch druhých ? Bůh nás použije zase někde jinde ! A na ještě větším díle. ‐Dělá mi dobře, když mě druzí obdivují ? ‐Proč je tak záslužné připravovat dobrá místa druhým? ‐Co se mi zamlouvá víc – být středem pozornosti nebo dát jiným možnost vyniknout víc? 6 4. STATEČNOST (Lk ) Co bych já dělal na místě Panny Marie, kdybych mluvil s archandělem Gabrielem? Možná, že bych se proti němu vyzbrojil křížem a svěcenou vodou. A pokusil se o jeho zahnání. Asi bych pochyboval o jeho pravosti mnohem víc nežli Maria. Doba pokročila a my musíme být opatrní. Stává se nám pak, že Bůh k nám mluví, Bůh k nám posílá, Bůh se činí ze všech sil, ale my to nevnímáme, že to je od Něho. Jistěže se nemůžeme do všeho hnát po hlavě jako ztřeštěnci. Vždyť i Maria se Gabriela ptá :„Ale jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Po odpovědi, se kterou je srozuměna, už dalších otázek nemá a svoluje stát se matkou Spasitele, matkou Boha. Vzpomínám si na svůj strach a obavy, když jsem před rokem přiletěl sem do Anglie. Žádné mé obavy včetně těch nejhorších katastrofických scénářů se však nenaplnily. Přišly těžké chvíle, to ano, ale nestala se žádná katastrofa. A tak je to vždycky. To, čeho se bojíme, se obvykle nestane. ‐Z čeho jsem měl tento týden největší strach a co se nestalo? ‐Jak se chci stát statečnější ? ………………………………oOo………………………………….. Krok za krokem budeme kráčet letošním Adventem a budeme se snažit věřit, že Bůh je dost mocný, aby splnil všechno, co slibuje v Božím slově. To je ono – v Božím slově. Chceš mít vnímavější srdce pro dobro, chceš být schopen druhé potěšit a ustoupit do pozadí, aby mohli vyniknout také ti druzí? Chceš mít odvahu přestat se bát věcí, které se nikdy nestanou ? O tom je tato kratičká Adventní duchovní obnova. Připravit se na to, že mi právě tyto dary chce Pán věnovat v průběhu Adventu. Všechno, co mohou dát lidé, je přece tak málo ve srovnání s tím, co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. Co dává Bůh. A na samém konci je dar p o k o j e. P o ž e h n a n ý A d v e n t + + + 7 ČTVERO KÁZÁNÍ O SV. VÁCLAVOVI v jeden jediný den
1) COBY – KDYBY ? (mše sv. v 9.15) Co by bylo, kdyby Václava nezabili? Popusťme uzdu naší fantazii. Nedošlo by k vyvraždění Slavníkovců ani k dalším ozbrojeným střetům. Politiku mladého knížete by provázela atmosféra pokojného dorozumění se svými sousedy i s možnými rivaly uvnitř nově vznikajícího státu. Ke sjednocení a vzniku nového státu uprostřed Evropy by nedošlo násilím, ale pokojnou cestou. Nezáleží přece jen na tom, co tvoříme, ale jak to tvoříme. Jako křesťané nikdy nemůžeme přijmout myšlenku pragmatismu, tzn. že dobrý cíl ospravedlňuje i špatné prostředky vedoucí k jeho dosažení. Je možné, že velikost království by se neomezila jen na českou kotlinu, ale že by se rozkládalo do všech světových stran. Když Bůh někomu žehná, pak pořádně. Sv. Vojtěch mohl být papežem. Kníže Václav byl nejvzdělanějším panovníkem té doby v Evropě. Kdyby žil déle, mohl by se stát i císařem. Proč? Protože on by o tento titul neusiloval. To jeho bratr Boleslav, to byl lepší kandidát, ten přece věděl všechno mnohem lépe... Václav chápal své vládnutí jako SLUŽBU, proto je správným kandidátem. Lidé tohoto typu jsou nejlepší na vedoucích pozicích, protože po nich netouží. Uvažujme dále, jak by vypadala Evropa a jaký by měla charakter. Více slovanského, více vřelosti, více laskavosti a vnímavosti, více poetičnosti, snad? Ve světě dnes jednoznačně vládne symbol tzv. Západní kultury. Ať jsme kdekoliv, vidíme stejný styl reklamy, filmu, oblékání, hodnot. Jaké to jsou hodnoty a co by na ně řekl kníže Václav? Reklama č.1 – MOBILY (předznamenávají technický fetišismus), každý rok kup nový. Nepotřebuješ totiž jen telefonovat. Potřebuješ ještě další věci, v něm obsažené (tolik reklama). Potřebuješ se blýsknout před ostatními? Jako novým autem. Reklama č.2 – POTRAVINY, TĚLO (hedonismus, požitkářství). Nejedna velká civilizace v průběhu let zanikla, když zničila sama sebe. Máme o tom doklady z historie a víme dobře jak zanikla Římská říše, atd. Není, zanikla. Na konci stojí mravní rozklad. Takže pokračujme vesele dále v tom, jak to vedeme. Reklama č.3 – NÁSILÍ, BRUTALITA (fascinace zlem). Noviny a zprávy všeho druhu nás ubezpečují, že zlo vládne ve světě. Že nikoli Pravda a láska zvítězí, ale zlo a nenávist a lež, bohužel. Největší zloději křičí chyťte zloděje. Co by na to všechno řekl kníže Václav, který zemřel tak mladý(21‐25 let) za ideály, které mu vložila do srdce jeho babička Ludmila a římskokatoličtí kněží, které horlivě podporoval? Odpověz si každý sám. 8 2) BYL JAKO ZNAMENÍ, KTERÉMU SE ODPOROVALO (mše sv. v 10.15hod.) Pojem vlastenectví? Pro Čechy tak trochu prázdný pojem? Jsme hrdi na to, že jsme Češi? Hlásíme se ke svemu "češství"? Nestydíme se za to, že jsme Češi? Budujeme ve světě, v cizině, dobré jméno naší vlasti? Co to je, dobré jméno? Dnes při této Slavnosti, kdy si připomínáme hlavního patrona našeho národa a naší země, máme možnost posílit toto vědomí, protože sv. Václav je nádhernou, možná nejdražší postavou našich národních dějin, kterou vůbec máme Přenesme se do doby, kdy žil sv. Václav, na začátku desátého století, do období rané přemyslovské éry, jak ji nazývají někdy historici. Nedávno zesnulý Dušan Třeštík byl obzvláštní specialista na toto období. Čím je charakteristická tato éra? Neexistuje český stát jako jeden celek, jedná se o řadu rozdrobených knížectví, a jejich sjednocení je velmi problematické v případě napadení, natož v případě míru. U zrodu sjednocení a vzniku českého státu stojí právě osobnost knížete Václava. To, že Čechy zná dnes celý svět. To, že existujeme jako národ. To, že existuje vůbec naše česká řeč, za to vděčíme Václavovi. On je ten sjednocujicí prvek, který kdyby tam nebyl, není tam nic a nebyli bychom ani my, jako suverénní národ na této planetě. Co bylo tehdy? V té době, jak bylo obvyklé, se šíří křesťanství, pro nás podivným způsobem. Přijal‐li křesťanství rodový vůdce, přijmou ho pak všichni obyvatelé hradiště, tvrze. Odmítne‐li ho, nepřijme ho nikdo. Václav, zdá se, přichází se zcela novým způsobem chápání a šíření víry. Nenásilným, založeným na vlastním příkladu. Verba movent – exempla trahunt. (Slova hýbají, ale příklady táhnou). On nemluví, ale koná. Na něm je vidět žitou víru v praxi. To OSLOVUJE a PŘITAHUJE ostatní. Není to jen jeho zevnějšek a postavení, které současníky a následovníky přitahovalo, je to JEHO ŽIVOT a DOBRÉ SKUTKY, je to jeho ušlechtilost a velkorysost. V době, která vyznává jenom násilí k prosazení vlastního názoru, je toto cosi nevídané, co nemá obdoby. Co nikdo nezná a neví, jestli a jak dlouho to má takto fungovat. A je‐li vůbec to křesťanství k životu. A jak dnes? Zdá se, že doba je velmi podobná. Až podezřele moc se řinčí zbraněmi na všech stranách. Možná bychom taky měli dorazit s lodí na severní pól, abychom nepřišli o nějaký ten barel ropy. Je z toho cítit, jak se všichni o sebe bojíme. Z čeho pramení ten Václavův, v té době neobyčejný, způsob života? Z modlitby a ze svatého přijímání. On dokonce sám chystá hostie a víno ke mši svaté. Na obrazech a freskách je zachycen, jak osobně mlátí cepem pšenici, ze které se pak tento nekvašený chléb připravuje a jak lisuje víno, které pak sám přináší k oltáři. (Zřejmě je mu úplně jedno, jestli je tento oltář čelem nebo zády k lidu, neboť Václavovi jde o Toho, který na ten oltář sestupuje a kterého může přijmout). Já jsem si bohužel nevšiml, že by se naši představitelé chovali podobným způsobem jako sv. Václav, tzn. že by chtěli čerpat sílu z Eucharistie. Ke své vlastní škodě a ke škodě národa, kterému vládnou – pardon slouží. 9 Je teď ta pravá chvíle zmínit ještě poslední úžasný fenomén, který nemá obdoby a to je, že svatý Václav je údělným knížetem české země. To znamená, že nikdy nepřestal být jejím panovníkem a panuje nepřetržitě. Všichni dalši králové a vládci mají korunu jen propůjčenou. Tím panovníkem, kdo vládne je Václav. I dnes. 3) VYŠOUPNI SI TO ZE SVÝHO "CV" (mše sv. ve 13.00hod.) Angličani když hodnotili moje CV, tak mi říkali, máš toho tam moc, je to moc bohatý, dvě vejšky, moc experiences z různých oborů – tomu nikdo neuvěří, budou tě mít za lháře, vyškrtni to všechno a nech tam jen jednu věc, je to pro ně podezřelé. CO BY MUSEL VYŠKRTNOUT SV.VÁCLAV ZE SVÉHO ŽIVOTA, aby ho jeho současníci přijali ? ƒ
Znalost tří světových jazyků, schopnost číst, psát a počítat a rozumět Písmu. (To neuměl ani tehdejší císař Jindřich I. Ptáčník, který byl Václavovým osobním přítelem. Nic na tom nemění fakt, že mu Václav platil TRIBUT ve formě volů a peněz. Tribut bylo výpalné, v té době obvyklé, kterým se vykupoval klid zbraní. ƒ
Účast na mši svaté, modlitbu a svaté přijímání. (Václav navíc osobně připravoval všechno potřebné ke mši – obilí na výrobu hostií a víno). ƒ
To, že byl příliš milosrdný (spor s Radslavem řešil raději osobním soubojem, aby ušetřil životy druhých, skutky milosrdenství, almužny, pomoci chudým, vykupování otroků – předběhl svou dobu) a že se snažil s každým dohodnout bez násilí. Ale to nebyl schopen a ani nechtěl a proto musel zemřít. A navíc to dopředu věděl. Jeho bratr Boleslav ho se svými špatnými rádci zve do Boleslavi, kde se oslava jeho narozenin protahuje až do časných ranních hodin. Václav jako každé ráno spěchá do kostela na mši. Po cestě ho napadnul jeho vlastní bratr. Václav útok odvrací a spěchá dál. Boleslav volá na pomoc vrahy sv. Ludmily (své babičky), kteří ve třech dostihují Václava u dveří do kostela. Václav spěchá, aby našel záchranu v kostele. Je si jist, že tam bude dřív. Ale co to? Dveře někdo zavřel zevnitř. Václav se chytá za kruh a je dobit svými vrahy. 4) STÁLE MU "DO TOHO" NĚKDO MLUVIL (mše sv. v 19.00hod.) Jistě dobře znáte, když se vám někdo stále do něčeho míchá a mluví místo, aby mlčel. Nejraději byste ho viděli někde daleko. Takový člověk vám nedovolí, abyste v klidu mohli dělat to, co víte, že dělat umíte a jenom znervozňuje. Klasickým příběhem je kibicování šoféra při jízdě autem. ("Dej pozor, jak to řídíš?", apod.) No a svatému knížeti Václavovi do toho stále někdo kibicoval. On už musel být svatý za svého života. Kdo byli jeho kibicové ? -
kněžna Drahomíra – jeho matka 10 kněžna Ludmila – jeho babička, kterou zavraždili titíž lidé, postarala se o Václavovo vzdělání šest sourozenců (sestra Mlada, budoucí řeholnice) mladší bratr Boleslav – násilnické povahy, který Václavem pohrdal kníže Vratislav – jeho otec (umírá záhy) kněz Pavel – jeho vychovatel na Budči rádci a dvořané (blíže nedefinovaný počet) Ježíš Kristus Zdálo by se, že Václav nemůže dělat, co by chtěl a nemůže jako nejstarší syn splnit úkol, který na něj připadá po smrti jeho otce. Tolik lidi se snaží mu neustále brát ty pomyslné opratě z rukou, nejvíc vlastní matka Drahomíra, která protěžuje mladšího Boleslava a nechává zavraždit svoji tchyni. Poslechněme si jeden netypický příběh, legendu, která se o Václavovi vypraví. Jednou přijde za knížetem Václavem správce královského lesa, že kdosi v jeho lese krade suché klestí. Ptá se knížete, co má dělat. Václav mu odpoví, že své povinnosti přece zná. Správce na to, že teda OK. Připraví si tlustou sukovici. Další noc opět zloděje načapá, vidí, jak nese velkou hromadu suchého klestí na zádech k domu nějakých chudáků, kteří bydleli na kraji lesa a zřejmě na dříví neměli. Chytil zloděje, bylo to v noci a nebylo mu vidět do tváře a pořádně ho tou sukovicí zmlátil, co se do něj vešlo. Nechal ho ležet ve sněhu, klestí mu rozkopal do závěje. Ráno, když tam přišel, všechno bylo uklizené, nikde ani klacíček. Kníže Václav ten den nevypadal dobře a kulhal. Svého správce velmi chválil, že si dobře plní svoje povinnosti. Pokud se také vám někdy zdá, že vám ostatní příliš mluvíi do života, nechte je. Nechte je, ať si mluví. Nechat je mluvit ještě neznamená, že je posloucháte a děláte co chtějí. Nechte jenom jednoho mluvit do vašeho života, Ježíše Krista, ukřižovaného a pro nás vzkříšeného a toho také poslouchejte. Amen. ZASE VÁNOCE ? Sk 1 „...ti všichni setrvávali na modlitbách...“ Zase se jen modlit!? Co to má být? To jste si nemohl připravit pro nás něco lepšího? No mohl, ale kdybyste věděli, co vás čeká po těch devíti dnech modlitební přípravy na Slavnost Seslání Ducha svatého, kterou oslavíme příští neděli, modlili byste se dvojnásob. Asi jako v klášteře, kde se modlí mniši, tak nějak ospale a najednou se přižene bouřka a někde těsně vedle nich zahřmí a udeří blesk. Všichni se probudí a jeden z nich řekne: „Chlapi a teď se ale pojďme modlit doopravdy...“ Kdybyste věděli, co Bůh připravil těm, kdo ho milují, asi byste ani nechtěli dál žít. Kdybyste věděli, co Bůh přichystal apoštolům s Pannou Marií ve večeřadle, toužili byste po tom také. Bylo to něco nádherného – to vylití Ducha svatého na apoštoly a na Pannu Marii. I ona se potácela jako opilá a 11 mluvila jazyky, jak jim Duch vnukal. I ona zažívala to obrovské štěstí, kterým je přemožení všech smyslů a celé duše. Rozbaluji první dárek, dělám něco, co opravdický tatínek před Vánoci nikdy neudělá, aby dětem a ostatním nepokazil radost z dárků. Jestliže dárky rozbaluji předem, je to proto, abych ve vás vůbec vzbudil touhu po dárcích. Vždyť se na Seslání Ducha svatého dnes nikdo takto nedívá. I pro nás křesťany je to jako svátek „neznámého boha“, jak jsme o tom slyšeli v týdnu ve Skutcích. Tak málo známe Ducha svatého. A On není jen pro charismatiky a pro všechny ostatní „progresisty“. Je i pro mariánské ctitele, vždyť nebýt Panny Marie, vrátili by se učedníci k rybolovu, jak už to udělali mnohokrát. Nebo by se ze strachu před Židy zavřeli na deset západů. Prostě nevěděli by co dál se svým životem. Klasická tradice připomíná sedmero darů Ducha svatého a také charismata. Jak se v tom vyznat? Co je co? Dary Ducha svatého jsou ony mohutnosti, které jsou obsaženy v každé svátosti a slouží nám ke spáse. To je úžasné, že máme taky něco, co nás může dovést ke spáse duše. Nejenom systémy sociálního a zdravotního pojištění, ale něco co je mnohem důležitější pro naši věčnost. Dary Ducha svatého nám velmi pomáhají v praktickém životě. Vůbec všechno náboženské má velký vliv na náš všední život. Modlitba, svěcená voda, růženec, kříž a pokřižování se, to, že dokážu klečet před Bohem. Přijetí svátosti je ale vázáno na splnění určitých podmínek. Kdežto charizmata uděluje Duch svatý komukoliv bez jakýchkoliv podmínek, jednoduše jak sám chce. Charizmata slouží až na dar jazyků ne jednotlivci, ale výhradně k růstu Církve. Slyšel jsem modlit se v jazycích nepokřtěného člověka, i dar uzdravování může být dán člověku, který nemusí žít zcela morálně správně. Jak vlastně poznáme, že Dary a Charizmata jsou z Ducha svatého a ne od Zlého? Jedině podle Ovoce, které přináší v konkrétním člověku a v konkrétních situacích. Nijak jinak to nelze. Neexistují žádné tabulky, měření, nic takového. Jestliže se jedná o člověka a o jednání, ze kterého prýští láska, pokoj, radost, sebeovládání, mírnost, laskavost, shovívavost, dobrota, věrnost, pak můžeme doufat, že skrze něj koná Duch svatý. Vezmu teď jeden dárek po druhém a představím ho, abyste se na něj mohli těšit. 1. DAR MOUDROSTI ‐ Bůh mě vede, abych viděl dobra kolem mě a pro mě a volil přiměřené prostředky k jeho dosažení 2. DAR ROZUMU ‐ chápat Boží úmysly a jednání 3. DAR RADY ‐ dokázat rozlišit z mnoha variant tu správnou a vidět, pro co se mám rozhodnout 4. DAR SÍLY ‐ být schopen (mít sílu) uskutečnit takové rozhodnutí 5. DAR UMĚNÍ – díky němu “umíme” vidět Boží působení v našem životě 6. DAR ZBOŽNOSTI – je darem chválit Pána, když se daří ale hlavně, když se nedaří 7. DAR BÁZNĚ ‐ jediná věc, ze které mám skutečný strach, je spáchat těžký hřích 12 Z Charizmat představím jen ty, které jsou zmiňovány v Písmu svatém, zejména ve Skutcích a v Pavlových listech. Domnívám se však, že jich je velmi mnoho. 1. MODLITBA V JAZYCÍCH (glosolálie) ‐ takto se modlí Duch svatý v nás (řeč, zpěv) 2. VÝKLAD MODLITBY V JAZYCÍCH ‐ nesrozumitelnou modlitbu umět svými slovy přeložit, říci její význam, hlavní obsah sdělení 3. ROZLIŠOVÁNÍ ‐ ze dvou stejně dobrých věcí vidět tu správnější, umět poznat působení Ducha svatého 4. POZNÁNÍ ‐ vidět do života někoho jiného 5. PROROCTVÍ ‐ vidět do budoucna 6. UZDRAVOVÁNÍ ‐ uzdravovat ve jménu Ježíše Krista (tělesně, duševně, duchovně) ......POVZBUZOVÁNÍ DRUHÝCH (DOPOVAČ), BUDOVÁNÍ MOSTU MEZI LIDMI (STMELOVAČ), HUMORISTA, OBĚTAVEC, ZDRAVÝ SKEPTIK (VEDE K UMÍRNĚNOSTI),.... Už se také těšíte jako já? A tak Letnice nebo Pentecost Day, jak se mu tady říká, je dnem velkého obdarování. Je ale dobré toužit a je možné se těšit. Náš Bůh je Bůh plný překvapení. Co má nachystáno letos pro mě? Nevím, ale budu se celý týden na to připravovat. Budu a chci se na to těšit. TEN ČTVRTÝ KRÁL JSI TY! J 3,16 „Tak Bůh miloval svět,že dal svého jediného Syna...“ Narodil se Boží Syn – Ježíš. Před dvěma tisíci let, v dalekém Betlémě, v chudém chlévě. Mnozí se mu přišli poklonit jako svému králi, králi nebe a země. Mezi nimi byli chudí pastýři i mocní mudrci a králové. A po nich v celých dalších dějinách lidstva to byly další milióny lidí, a mezi nimi i my, kteří se klanějí tomu malému dítěti v betlémském chlévě jako svému králi. Když se díváme na nejrůznější betlémy v našich kostelích nebo domácnostech, mnohé zaujmou krásné figurky tří králů s velbloudy, slonem a bohatým doprovodem, kteří předávají Ježíškovi své bohaté dary. Mnozí ale neví, že se vypráví také legenda o čtvrtém králi, jménem Melknazar. Tento král z dalekých východních končin byl moudrý, dobrý a bohatý. Když podle nejrůznějších znamení poznal, že v dalekém Izraeli se narodil nový Král pro všechen lid, tak se spolu se svými přáteli Kašparem, Melicharem a Baltazarem rozhodl vydat na dalekou cestu, aby se Králi poklonil. Všechen svůj majetek prodal, aby měl vše potřebné na dalekou cestu a také koupil vzácné drahokamy jako dar pro narozeného Krále. Tento čtvrtý král Melknazar ovšem se svými drahokamy do Betléma nedorazil. Po cestě se setkal s množstvím lidské bídy, viděl příliš moc chudých, nemocných a opuštěných lidí, o které se nikdo nestaral. A protože byl dobrý a soucitný, tak cítil jako svou povinnost jim pomoci. Pomáhal v bídě, léčil, ošetřoval nemocné, pomáhal chudým. Kousek po kousku rozdal všechny poklady, i dary, které 13 nesl Ježíšovi. Vykoupil zajatce, dal chudé ženě, aby zachránil její děti před smrtí hladem. Když už měl prázdné ruce, sám sebe prodal na galeje, aby zachránil druhé. Pečoval o malomocné. Ne týdny, ne měsíce – třiatřicet let trvala jeho pouť, stále zdržovaná novými a novými setkáními s lidským utrpením. Betlémská hvězda dávno zhasla. Z královského dárce se stal žebrák, který sám cítil velkou bolest a smutek. Setkal se s mnohým utrpením – a všem pomoci nemohl. Také ho trápilo, že nesplnil své poslání, nepřinesl své dary novému Králi – Ježíšovi. Když nakonec jako žebrák s prázdnýma rukama dorazil do Jeruzaléma, bylo to zrovna v den, kdy byl Ježíš ukřižovaný a na kříži byl nápis – To je král židovský. Když to Melknazar uviděl, tak zaplakal. Všechno mu připadalo zbytečné. Své vzácné dary Ježíšovi nepřinesl – možná jej to bohatství mohlo zachránit před nepřáteli a smrtí. Ježíše, po kterém toužil, uviděl až mrtvého. A cítil, že i jeho život brzy skončí. A když tak smutný a v beznaději odcházel z Golgoty, naráz jej někdo zastavil. Melknazar ucítil v srdci neuvěřitelný pokoj, naději, lásku a štěstí. Ten, kdo vedle něj stál, to byl živý vzkříšený Ježíš. A slyší Jeho slova: „Melknazare, přicházím ti poděkovat za všechny ty nádherné a vzácné dary, které jsem od tebe dostal.“ Melknazar se diví – „Jaké dary, vždyť jsem Ti nic nedal, jsem žebrák, mám prázdné ruce, vše jsem rozdal jiným.“ A Ježíš říká Melknazarovi a nám všem: „Já jsem v těch, s kterými ses setkal. Všechno, co dobrého udělají lidé někomu chudobnému, trpícímu, nešťastnému, mně udělají. Děkuji ti.“ Tento povánoční příběh jsem vám vyprávěl proto, že Boží Trojice je o tomto. Bůh zve Tebe, mě, abychom žili spolu s Ním. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Doslova se máme stat součástí Boží Trojice. Ne ve smyslu “být jako Bůh”, na tom selhali první lidé v ráji, ale stylem jakým to dokázal čtvrtý král. Přeji Vám na této pouti hodně štěstí. Žádné ČEKÁNÍ (Gn 41,1) není ZBYTEČNÉ (biblická reflexe) Opět otevíráme knihu knih v místě, kde je nám zachován krásný příběh o JOSEFU EGYPTSKÉM. Znovu budeme uchváceni krásou a hloubkou tohoto příběhu. Všemi radostmi i utrpeními, kterými Josef prochází, se cítíme být mu blízko. Vždyť jeho příběh je také naším příběhem. 1. Pomalu si mezi sebou vyprávíme nejdůležitější události života tohoto chlapce, který se dostává ne svojí vinou do otroctví v Egyptě a žasneme nad tím, jak mu Bůh požehnal. 2. Dokážeme‐li přijít na smysl čekání, jak je velice lapidárně popsáno v jediné nenápadné větě (Gn 41,1), která by tak snadno mohla ujít naší pozornosti, budeme i my moci načerpat sami pro sebe sílu objevit také ve svém vlastním životě smysl našeho čekání . Jako přípravu na něco velkého, co Bůh zamýšlí s naším životem. Běda nám ubohým, když čekat nebudeme… 14 3. Ale vezměme to hezky popořádku. Gn 40 nám líčí Josefův pobyt ve vězení a jeho setkání s faraonovým číšníkem a pekařem. Každému z nich vylíčí jeho sen s překvapující přesností a pravdivostí. 4. První verš následující kapitoly (Gn 41,1) suše oznamuje, že AŽ PO DVOU LETECH se Josef dostává z vězení ven! Proč musí Josef čekat tak dlouho, když oběma tak dobře posloužil a dostalo se mu slibu, že bude odměněn? To už je předmět našeho dalšího rozjímání. 5. Josefovo čekání je v zásadě pro něho obrovským vnitřním bojem a velikou zkouškou víry. Jakoby znovu objevuje toho, který mu dává onen obrovský dar vidět v danou chvíli obraz, představující výklad snu druhého člověka. Na co ale mám stále čekat? Stále jen čekat? A na co vlastně čekám? To nejsou jen otázky, které trápí Josefa hnijícího ještě celé další dva dlouhé roky „nečinně“ ve vězení, ale to jsou otázky, které trápí i mě. Nebo snad ne? 6. Během oněch dvou let však dochází k něčemu velmi důležitému. Josefovo srdce je při tom zdánlivě nesmyslném čekání přetaveno v srdce člověka, který má být dostatečně moudrý a milosrdný, který si má uvědomovat dostatečně svoji vlastní křehkost, a to proto, že už zanedlouho bude muset splnit velice náročný a odpovědný úkol a přitom bude mít ve svých rukou obrovskou moc . Víme přece, že Josef se stává po výkladu snu faraonovým správcem a že faraon jej převyšuje „jen svým trůnem“, ničím jiným. Proto bylo tak důležité, aby Josef prošel tímto vším čekáním, všemi zkouškami, aby byl schopen odpustit nakonec svým bratrům, těšit se ze své vlastní rodiny, přestože byl násilím od ní odtržen, aby byl schopen zachránit celý tehdejší svět. Vždyť Egypt je skutečnou světovou velmocí č.1 a v době hladomoru do Egypta přijíždějí lidé odevšad. 7. A tomu všemu předchází to nenápadné čekání, o kterém jsme dnes četli a rozjímali. (Gn 41,1). Příběh O marnotratném synovi (Lk 15) jak ho neznáte… (biblická reflexe) Schválně se zabývám těmi notoricky známými texty, abych v nich, s Vaší pomocí, objevil něco úplně nového, co obohatí náš život. Dejme se do práce… 1. Pomalu přečtěme celý krásný příběh o odchodu mladšího syna, sledujme jeho pády a jeho obrácení, jeho návrat, podivujme se nad tím, jak je Otec milosrdný, jak ho vyhlíží, jak mu spěchá vstříc, jak ho objímá, jak se raduje, jak několikrát opakuje, že tento jeho syn byl mrtev a zase žije, vysvětluje, že tento syn byl ztracen a je zase nalezen… no a co? To přece známe. Nepotřebujeme se obracet. My to už máme za sebou. To nemáme na pořadu dne. Správně. 15 2. Ano, tak to je správně. Přesně tady jsem vás chtěl mít. A určitě mi to nedalo velkou práci. I já sám se na tento příběh takhle dívám. Jenomže! 3. Celou dobu je stále jasnější, že Otec si dělá větší starosti se svým starším synem! 4. Otec o tom sice nemluví, ale to neznamená, že když někdo o něčem nemluví, že mu to nedělá těžkou hlavu. Tento stále zádumčivý, stále mlčenlivý a stále pracující syn, který se navenek nijak neprojevuje, činí Otci daleko větší starosti a to od samého začátku. Trápí ho ještě více nežli mladší syn, který odešel z domova, aby s nevěstkami a kamarády z mokré čtvrti někde hodně daleko od domova, kde ho nikdo nezná, prohýřil polovinu rodinného majetku. Starší syn však ze strachu a kvůli mindrákům, které se bojí přiznat nahlas, zůstává doma a užírá se. Otec o tom ví, ale nemluví o tom. Neznamená to, že si neuvědomuje nebezpečí, které hrozí staršímu z jeho synů. Vždyť není slepý. Právě proto, že žijí stále spolu, že syn je v Otcově blízkosti prakticky celý svůj život, tak Otec vidí, že srdce staršího syna není naplněno láskou a spokojeností, ale hořkostí a závistí. To je snad horší nežli prohýřit takový majetek! Mít takovýho skvělýho tátu a mračit na něj se od rána do večera! 5. Žít tak blízko Boha a nepociťovat z toho radost, stále se něčím trápit, mlčet a Otci o tom nic neříkat, stále podléhat pokušením různého druhu, které na mě útočí, abych se necítil vedle Boha šťastný, a podléhat jim, vždyť to je přímo Ďábelské! 6. Otázka na vás : „Co měl starší syn tedy dělat, jak měl žít, aby nemusel slyšet tato velice něžná ale na druhou stranu tak závažná slova svého Otce – Hochu, celý život si se mnou, všechno mé je tvé. Ale máme proč se radovat…“ Lk15,31‐ …napište na lístek… 7. Tento výklad tolik známého podobenství, který je více zaměřen na hořkost a mindráky staršího syna zmíněné jen náznakem v jeho závěru, je určen nám, kteří jsme s Bohem ušli už hezký kus cesty v našem životě a kteří možná někdy pociťujeme únavu z této cesty a také strach. Připomínáme si tak často všechna nebezpečí, která nás jen o vlas minula? Možná už nezakoušíme vůbec radost z toho, že vsechno Otcovo je taky naše. Možná nevíme, co si pod tím máme představit, co to obnáší, co si můžeme a nemůžeme dovolit. Je to dosti vážný důvod k zamyšlení a k modlitbě, abychom to zjistili a našli ztracenou radost. Vždyť přece náš Otec nemluví svá slova do větru a jestli říká „Dítě, všechno mé je také tvé“, musíme přece vědět, co to znamená taky v praktickém životě. A jestliže to nevíme, je nejvyšší čas to objevit. Jak? Jednoduše se na to zeptat. Kdy? Hned teď. O dvou předložkách ZA (Ex 3,1) a NA (Sk 20,9) a co mohou způsobit… (biblická reflexe) 16 Zdá se nám téměř nemožné, aby mohly dvě nějaké předložky, ani ne celá slova, nějak významně ovlivnit osud člověka, osudy lidí. Přesto je to pravda. 1. Pomalu přečtěme první verš třetí kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 3,1) a zaměřme se na to, že vůbec zaregistrujeme onu předložku ZA. Mojžíš jde jednoho dne se svými stády až ZA step… blablabla, no a co? 2. Zamysleme se nyní nad situací, ve které se Mojžíš právě nachází. Známe dobře jeho příběh. Jak je zázračně zachráněn faraonovou dcerou, stává se vlastně pro prvních 40 let svého života egyptským princem se vším komfortem, vzděláním, rozhledem, prostě vším, co k tomuto postavení patří. Uvědomuje si však také svou sounáležitost s lidem, z něhož vyšel. Dochází k rozhodnutí tento národ zachránit, až se dostává do situace, kdy bere spravedlnost do svých rukou a zabije onoho Egypťana, dozorce, který bije jeho bratry. Jeho vlastní bratři mu však připomenou tento zločin, v momentě, kdy to nečeká a on utíká před spravedlností do pouště, kde se ožení a věnuje se stereotypní práci u ovcí, které pase pro svého tchána (ani ne pro sebe!) a dokonale rezignuje bez jakýchkoliv ambicí na cokoliv, vlastně přežívá… Nebo snad že by v něm ještě nějaká malá touha byla? 3. Jednoho dne udělá něco neobvyklého, žene svá stáda (pardon – stáda svého tchána) jinam, do míst, která možná pořádně nezná. ZA step. Překračuje to, na co je zvyklý, co tvoří stabilitu jeho života a vydává se na cestu do neznáma. A potkává tam Boha v hořícím keři. 4. To vše až nápadně připomíná jakýkoli lidský život, i ten můj. 5. Bůh v hořícím keři marně přemlouvá Mojžíše, aby se stal vůdcem a vyvedl lid z otroctví. Mojžíš se kroutí, vymlouvá a nakonec odmítá. Těžko je tomu uvěřit. Člověk mluví tváří v tvář Bohu a přece nechce udělat, co Ten po něm chce. (Bůh se nakonec rozzlobí, doslova vypění a přikáže Mojžíšovi, že si vezme k sobě Árona). V jakém stavu se asi musel Mojžíš nacházet, že se bál úkolu, o který ještě před nějakou dobou sám (bez Boží pomoci) marně usiloval !? Snad je to stav zbytečnosti, snad u těch ovcí a stereotypním způsobem života ztratil Mojžíš jistotu, že vůbec ještě něco dokáže, snad i koktal, tím, že neměl celé dny s kým promluvit, snad ztratil úplně sebeúctu. Domýšlíme se. Jisté je však jedno, pro Boha je právě toto pravý okamžik, právě toto je nejvhodnější kandidát. Stav naprosté bezradnosti Mojžíšovy je ten pravý stav, aby si ho Bůh vybral jako vůdce celého národa. Je to vůbec možné? Jakými divnými způsoby se to Bůh rozhoduje a jedná! Totálně neschopný Mojžíš a nejmocnější Bůh v tandemu. Co má Mojžíš, že Bůh si vybral právě jeho a ne někoho schopnějšího? Snad je to poslušnost a otevřenost, kterou můžeme vyčíst na dalších stránkách té dobrodružné a akční literatury, kterou nám předkládá kniha Exodus a my ji čteme se zatajeným dechem. Snad je to jeho naprostá oddanost a otevřenost… přesně takovou jakou má i Ježíš, kdykoli mluví o svém Otci v nebi. 6. Jistá je jen jedna věc. Je to ona předložka ZA, která tak záhadně mění směr Mojžíšova života takovým způsobem, že dalších 40 let prožije jako jedno nekončící dobrodružství s Bohem, na jehož konci je vstup jeho milovaného národa (určitě ne bez chyb) do zaslíbené země. Úkol pro mistra nad mistry. 17 7. Jsem schopen jít i já ZA hranice svých obvyklých zvyklostí, jestliže mě volá Bůh? Jak poznám, že mě volá Bůh? Nevím. Je důležité jít a přesvědčit se a podle ovoce (výsledků, které to přinese) posoudit, jestli moje cesta ZA hranice mých zvyklostí, je cesta k hořícímu keři. Připravte se také prosím, zout, jak to udělal Mojžíš. (Ten, kdo se zuje, se zbavuje možnosti rychle utéct, kdyby bylo potřeba, je vám to jasné.) 8. Další zajímavou předložkou je předložka NA, kterou najdeme ve Skutcích apoštolských. Přečtěme si opět jednu nebo vlastně dvě věty (Sk 20,9). Mladík Eutychos tam sedí NA okně a protože Pavel mluví dlouho, usne, spadne dolů ze třetího patra a když k němu doběhnou, je už mrtvý. Pavel však k němu přichází, objevuje v něm známky života a uklidňuje je, že je všechno v pořádku. Eutychos pak přichází k sobě. 9. Co je tak zajímavého na této předložce a na tomto příběhu? 10. Shromáždění, kterých se účastní Ježíšovi učedníci (skoro pořád na cestách), jsou dlouhá a trvají někdy celou noc. Učedník, někdy pronásledovaný, se hned ráno nebo ještě za rozbřesku vydává na další cestu. V průběhu noci slaví Ježíšovu poslední večeři(mše sv.), jedí (agapé) a povídají si (sdílení se), nezřídka apoštol něco vysvětluje a poučuje (katecheze, vyučování). V průběhu večera a noci se modlí, zpívají, dějí se zázraky (uzdravení) i osvobození od zlého (uvolňování závislostí). 11. Jestliže se Eutychos rozhodl prožít tento bohatý a náročný program NA okně, ve vzdálenosti, kdy ještě slyšel, co se děje v místnosti, ale současně také slyšel dobře, co se děje pod ním na ulici o 3 patra níže, byl to svým způsobem komfort a také velký RISK. Dovolil si riskovat, že nebyl pořádně ani v místnosti (a nemohl se tedy pořádně věnovat tomu, co tam Pavel říkal a dělal) ani venku. Sám sebe vystavil nebezpečí života, že zvolil špatnou polohu, NA okně. Nebyl totiž pořádně ani ve shromáždění a nebyl pořádně ani venku. Nebyl tím pádem nikde. 12. Četli jsme, co se mu stalo. Nebýt Pavla a nebýt toho, že v něm ještě objevil známky života, nebylo by ho možné vůbec zachránit. 13. Opět až nápadná souvislost s naším počínáním. 14. Taky si dovolím riskovat, když se účastním života našeho společenství či farnosti jen tak napůl? Vždyť přece riskuji svůj život, jestliže jsem rozpolcený a jedním uchem poslouchám Pavla (občas přijdu na mši, občas „zabloudím“ do kostela, občas se „náhodou“ pomodlím, protože jinak je to chápáno jako hřích, modlitba však není moje druhá přirozenost, já při modlitbě nemluvím s Bohem, ale odříkávám naučené fráze) a druhým uchem poslouchám ruch ulice o tři patra níže (mám přece svou práci, v té musím pracovat na 200 procent, účastnit se i večírků, dál se vzdělávat, pracovat někdy i soboty a neděle, v neděli musím nakupovat, protože jindy prostě nemám čas, nemám čas…. Nechci přijít o místo a tak někdy zalžu, to znamená nemluvím pravdu. Ale vždyť to tak dělá každý. Být pravdivý znamená v dnešním světě spáchat sebevraždu! Nebudu přece fanatik jako někteří, kteří to s vírou moc přehánějí, často se modlí a často čtou Písmo a často chodí ke svátostem, to přece nemusí být tak často, stačí jednou za čas, jednou za měsíc, jednou za rok…) 18 15. Říkám si, nejsem na tom jako Eutychos. Snad neriskuji svůj život. Svůj duchovní život, jehož hodnota přesahuje všechno, co jsem doposud vydělal v korunách či v librách (nebo eurech). Amen. PODOBENSTVÍ O ROZESÍLATELI „Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek...“ Tolikrát jsme tohle podobenství už slyšeli ! Zdá se, že nám už nemá co nového říci, že můžeme teď tedy vypnout. Opak je pravdou. Ukážeme si totiž celé toto podobenství úplně jinak než jsme zvyklí. Málokdo z nás už dnes pracuje na poli. V Ježíšově době však téměř všichni pracovali na poli a protože tuto práci a prostředí a okolnosti perfektně znali, mluví Ježíš právě takto. Dnes by k nám Ježíš promluvil „naší řečí“ a proto si poslechněme jeho podobenství trochu jinak: „U Počítače seděl Rozesílatel a chystal se rozesílat Email s důležitou zprávou o tom, jak se člověk může zachránit a co má dělat, aby po smrti žil věčně v nebi ve věčné blaženosti. A jak tak Rozesílatel rozesílal tento mail, některé emaily byly označeny jako spamy (nevyžádaná pošta) a smazány, přestože obsahovaly závažnou informaci. Jiné se sice dostaly až do složky Přijatá pošta, ale mnoho příjemců si je sotva přečetlo a po čase se dostaly do koše a byly také smazány. Jiní uživatelé si zprávu přečetli a byli jí doslova nadšeni. Protože však podobné nadšení prožívali i z jiných věcí i takových, které jim vyloženě škodily, zapomněli po nějaké době, co je na tom vlastně nadchlo a email putoval opět do koše a pak byl opět smazaný. Poslední skupina uživatelů si zprávu hned po prvním přečtení označila jako důležitou a její obsah si zkopírovali na plochu a pro jistotu ještě zazálohovali na cd‐čko a na flešku. Někteří si obsah zprávy dokonce vytiskli a pověsili na zeď i s obrázkem, aby si neustále připomínali, co je pro ně důležité. Někteří si dali zprávu jako pozadí. Všichni si však dobře a pozorně obsah zprávy přečetli a svůj život podle ní zařídili. Mnoho lidí z této poslední, nepříliš početné skupiny, bylo prospěšných velmi mnoho, jiní přiměřeně svým možnostem a schopnostem.“ I my se ptáme Ježíše spolu s jeho učedníky: “Proč mluvíš Pane k lidem prostřednictví podobenství?” A Ježíš odpovídá: “Protože už nevím, jak bych měl lidem říci, že po nich tak toužím. Už doopravdy nevím, jak člověku sdělit, že si přeji, aby svoji věčnost žil se mnou. K tomu je ale třeba, na krátký čas, aby se každý vzdal toho, co považuje za nejcennější a to je lidská svoboda , lidské chtění, lidské plány a dal to všechno ‐ mně. Každý by měl říci, ať už v duchu nebo nahlas, že se mi z lásky podřizuje. Vždyť přede mnou klečící člověk je nejsvobodnější. Já nejsem žádný panovník, kterému jde o to vládnout, já chci jen pomáhat, ale nemohu, když mi lidé nedůvěřují a žijí sami podle sebe…” “Jenže tohle můžu říci jenom vám, kteří mi rozumíte a věříte mi. Poslechněte si teď tedy výklad podobenství o rozesílateli.” 19 Když někdo dostane zprávu o ( Božím ) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, který označil moji zprávu jako spam. Ten, kdo si zprávu přečetl, ale odložil ji po čase do koše jako zbytečnou, byl ten, pro koho kdysi představovala jisté povrchní vzrušení, přehlušené po chvíli něčím s daleko menší hodnotou. Protože obsahuje nepopulární a obtížně realizovatelné výzvy ke změně života a k důslednosti a pevnosti mravních postojů, maže rychle zprávu, aby od ní měl pokoj a nebyl pro své okolí zdrojem posměchu. Dále ho už tato zpráva ve složce Přijatá pošta nezneklidňuje. Ten, kdo byl po přečtení zprávou nadšený, je ten, kdo zprávě rozuměl a byl jí zpočátku nadšený. Pochopil take velmi dobře, co se od něj žádá a odmítl se vzdát dosavadního lehkovážného způsobu života, který nemá cíl. Pro svou zálibu v mnoha věcech a pro svoji neblahou schopnost nadchnout se pro věci, jež si takový zájem ani nezasluhují, dostává se nyní nepopulární zpráva opět do koše, takže zůstane bez užitku. Své opravdové příjemce zpráva nachází mezi těmi, kdo si ji pečlivě uschovají, aby o ni nepřišli a kdo dobře pochopí, že nemá smysl jen zprávu číst, ale vyrovnat se v reálném životě s jejími požadavky. Dají se do práce přesto, že se stanou terčem posměchu svých kolegů a přátel. Některé ze svých přátel díky tomu ztrácí a to je velmi bolestné. Nevzdávají to ani potom. Někteří z nich díky přijetí této zprávy už nikdy nemají snadný život, ale je to život plný nepříjemností. Oni však na to nedbají, protože ví, že odměna bude patřit jen těm, kdo vydrží až do konce. Každý si je vědom rozdílnosti svých darů a proto se navzájem nepoměřují ale povzbuzují, aby všichni došli do cíle." PLNÍ SE KOSTELY… „Hledejte Hospodina dokud je možné ho najít“ Pozoruji v poslední době nárůst návštěvníků kostelů v Anglii, kde mám možnost pobývat poslední rok. V diecézi Westminster hlásí rekordní počet katechumenů, kteří budou pokřtěni na Bílou sobotu (číslo 850 je o 100 větší než dosavadní rekord z roku 2005). Pozoruji větší soustředěnost všech návštěvníků kostelů (i svojí vlastní a to je co říct) k tomu, co se odehrává uvnitř. Co si slibují tito návštěvníci? Za současného stavu zvětšující se nejistoty ve společnosti jistě velmi mnoho. Proto přicházejí. A jejich očekávání je třeba naplnit. Za splnění všech jejich očekávání je dobré se též modlit. Kdy v dějinách zaznamenáváme takový zvětšený zájem o duchovní věci? Je to vždycky, když se nějak vzedmou emoce. Je to v předvečer války, po dobu hospodářské krize (jako třeba nyní), je to během války, ale je to i po válce. Já jsem to během svého padesátiletého života zažil několikrát. Nejdřív doma v Česku v období let 1967‐1971, potom v letech 1986‐1992. Zkušení kněží a mí rodinní příslušníci, kteří zažili komunistické koncentráky padesátých let zůstávali vždy klidní. Prohlašovali, že nic horšího než co prožili, už nepřijde. Že lidé do kostela přicházejí hlavně proto, že jim něco chybí : materiální zajištění, pocit jistoty v nejistém světě, spokojenost, pocit štěstí, zdraví, neuspokojivé rodinné vztahy, apod. Jakmile se jim však začne dařit lépe, už nemají důvod za Pánem do kostela přicházet, protože dosáhli toho, po čem jejich srdce toužilo – materiální dostatek, úspěch a odstranění něčeho nepříjemného. U některých z nich (nemusí jich být mnoho) se však vztah k Bohu nezakládá na povrchním splnění několika přání, ale vyvine se hlubší vztah. Z náhodných návštěvníků kostelů se pak stávají věřící s hlubším, osobním vztahem k Bohu. 20 Přejme všem návštěvníkům našich kostelů, ale i sami sobě, abychom prožívali právě tento hluboký osobní vztah s Bohem, který se přestálými obtížemi jen posiluje. Abychom v sobě stále nacházeli sílu Boha chválit a jemu děkovat nejenom když se nám daří, ale hlavně tehdy, když se nám nedaří. Naši předkové znali velmi krátké, ale výstižné : „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž jméno Páně pochváleno.“ Zpět do reality, to znamená do Anglie. Nespočítal bych, kolik lidí se mě za ten rok zeptalo, jak poznat Boží vůli s mým životem. Je to téma závažné. Není však stejně závažné pro každého. Není závažné pro toho, kdo si do života nechce nechat zasahovat od lidí a tím méně od Boha. Je závažné jen pro toho, kdo má vnitřní postoj člověka, kterému na tom záleží. Který chce s jistotou vědět, kde ho chce Bůh mít. Jestli tady nebo někde jinde. Už tento postoj naslouchajícího Bůh může využít pro to, aby dotyčnému sdělil, způsobem, který dotyčný pochopí, svoji vůli. Obvykle zmiňuji kriterium sv. Ignáce z Loyoly pro rozlišení Boží vůle. Tento vysoce inteligentní a bystrý muž dal všechny svoje ambice a ctižádost do služeb Bohu a papeži. Přišel na to, že jedině rozhodnutí, které ho naplňuje vnitřní radostí, přestože si vyžaduje překonávání mnoha překážek, je správné. Na rozdíl od rozhodnutí, které ho činí smutným a vyjadřuje z něj prázdnota, povrchnost a pomíjivost. Přeji Vám v této postní době, abyste nejenom nacházeli Boží vůli se svým životem, ale abyste našli ono doživotní pevné pouto s naším Pánem. POJĎME DO KINA „The Boy in the Striped Pyjamas“ Není obvyklé, abychom v postní době zvali k zábavě. Výše uvedený film má však k nějaké laciné zábavě hodně daleko. Nutí nás totiž přemýšlet. Už jste si také jistě všimli, že filmů, které nutí diváka přemýšlet, není mnoho a mnohdy se ani ke všem divákům nedostanou. Tento film je však světlou výjimkou. Co je na něm tak zvláštního? Vždyť obrázek na plakátu nebo na přebalu dvd ukazuje dva chlapce, jak sedí proti sobě a odděluje je plot s ostnatým drátem (pod proudem). Zvláštní a vyjímečné na něm je to, že vidíme, jak se zlo obrací proti těm, kteří mu podlehli. Jak zlo požírá své vlastní sluhy. Zvláštní je to, že tam, kde člověk udělá jen malý kompromis se zlem na začátku, musí pak už dělat kompromisy stále a stále se víc a víc zaplétat do lži, až ho ta lež dostihne a nečekaně překvapí. Zvláštní je to, že ten zlý, který na začátku člověka naláká na jednoduché výhody a přemluví člověka ke spolupráci, mu vše obdivuhodně logicky vysvětlí („Židé jsou zlí a jsou nepřáteli našeho národa. Proč? Vždycky tomu tak bylo.“) Na konci však jasně vidí, že zlý má rád jen sám sebe a své kolegy a spolupracovníky nešetří. Má radost, že může ublížit i jim. 21 Bohužel ďábelskost nacistické a každé jiné mašinerie nikdy neskončí, dokud nepřijde podruhé Ježíš Kristus na tuto zem. My ale víme, jak můžeme každé zlo překonat. Nebát se ho a postavit proti němu lásku. Neboť silnější než zlo je přece láska. Z děje filmu neprozradím nic ani náznakem. Jen to, že jsem se bál nějakých vypjatých emotivních scén, ale ony se překvapivě nekonaly. Film je velmi inteligentní podívanou, která má daleko k tomu, aby hrála jen „na city“ a abychom ji označili slovem „morbidní podívaná“. Rozuzlení celé zápletky se odehrává v posledních sekundách. Film mě přinutil, abych po jeho shlédnutí zůstal nehnutě sedět více než jen pár minut. OSLAVA OBYČEJNÉHO ŽIVOTA „Co z toho budeme mít?“ Když se díváme na osobnost sv. Benedikta, jednoho z patronů Evropy, který se narodil v Nursii v Itálii v polovině prvního tisíciletí, vidíme člověka, který byl schopen dát tehdejšímu světu recept na bolesti své doby. Jeho heslo „Ora et Labota“, „Modli se a pracuj“ geniálním způsobem vystihuje, co člověk nejvíce potřebuje k životu. V době jeho života procházela Evropa těžkým obdobím, protože po zániku římské říše hledala svou novou tvář, identitu. Bylo to období velkých zmatků pro tehdejší svět i pro církev, která přestává být pronásledovaná a z katakomb vylézá na povrch. Následuje přímo raketový start, který ji dává ve společnosti obrovskou moc a vliv na veškeré dění. Církev se ještě uvnitř nevypořádala s odpadlictvím a už má řídit společnost. Není divu, že se tak mnozí vzdalují evangelním ideálům a jako v každé době, tak i v této se rodí osobnosti, schopné udat nový směr. Takovou osobností je i sv Benedikt, který přichází s myšlenkou zakládání klášterů, jakkoliv to myšlenka nová v církvi není. Už před tím existovali mniši a život řehole. Ne však v takovém duchu, jak svou novou řeholi ustanovuje sv. Benedikt. Pravidla nejsou složitá a vyjadřují touhu po životě v pokoji, kde by bylo možno nalézt smysl života. Sv. Benedikt dělí den na tři části po osmi hodinách na práci, modlitbu a spánek. Vytvořením tohoto jednoduchého řádu se mu podaří najít vyrovnanost duše a pokoj nejen sobě, ale obrovskému množství svých následovníků. Lidová moudrost říká: „Dodržuj řád a on tě podrží.“ Co se tím myslí? Ve chvíli zkoušek a otřesů, životních změn, zápasů a smutků, bojů s nepředvídaným, je velice důležité si osvojit životní rytmus, podobně jaký nabízí sv. Benedikt, abychom obstáli, abychom nepropadli zoufalství. Můžeme jednotlivé úkoly (modlitba, práce, odpočinek) vykonávat i bezmyšlenkovitě, to ale vůbec nevadí. Důležité je, splynout s tímto řádem. Jednou přijde v našem životě chvíle, kdy se budeme radovat z pracovních úspěchů, jednou, a nebude to dlouho trvat, pocítíme radost i z modlitby, a konečně oceníme, co znamená chodit spát se slepicemi (včas‐brzy), jak se říká u nás na vesnici. Konat tyto nejběžnější věci (věnovat denně čas práci, modlit se, chodit včas spát a dostatečně odpočívat), je však pro nás každodenně velmi obtížné, protože takhle se dneska už nežije. Vždyť je 22 daleko lehčí žít neuspořádaně, jako všichni. Jenže právě skrze tyto obyčejné věci můžeme objevit pravý smysl svého života. Možná se toho bojíme... Náhradní program (příběh) „Kapitán lodi přikázal, že mužstvo bude každý den ráno absolvovat rozcvičku, nikoho nevyjímaje, ani nemocné.“ Je to už asi více než sto let, co se vydala jakási americká loď z přístavu na západním pobřeží, zřejmě ze San Franciska, na pomoc jiné lodi, jejíž posádka se chystala dorazit k severnímu pólu. Uvízla nebo dokonce ztroskotala a protože se dlouho nevracela, vyjela jiná loď, ještě lépe připravená pro tento úkol, jí na pomoc. Loď měla za sebou již velký úsek cesty, když vtom se neočekávaně rychle zhoršilo počasí a snížila teplota. Velké mrazy zapříčinily, že ze dne na den se stala cesta neprůchodnou a loď v moři zamrzla. Obrovský tlak ledu vytlačil loď nad hladinu, takže se naklonila a tak spočívala zaklíněna mezi obrovské ledové kry. Uvězněná loď nebyla kupodivu nijak vážně poškozená a bylo možno pomýšlet na další pokračování plavby poté, co přejde dlouhá arktická zima. Ze školy víme, že díky globálnímu oteplování se nyní rozpouštějí ledovce a délka zimního období se zkracuje. Ne tak tomu však bylo v době, kdy naši hrdinové nasadili své životy na záchranu svých kamarádů kdesi daleko na severu. Jakmile došlo ke zjištění, že loď není vážně poškozená, nastal mezi posádkou na lodi útlum. Přerušení cesty nebylo v plánu tak brzo a bylo třeba se s ním nějak vyrovnat. Po pár dnech bezcílného zevlování a potulování se po lodi a v jejím těsném okolí si kapitán nechal zavolat celou posádku a sdělil jim svůj plán na přežití. Bylo v něm obsaženo velmi jasné rozhodnutí nepodlehnout jakkoliv blížící se „ponorkové nemoci“ a bránit se všemi možnými způsoby letargii, která vzniká dlouhou nečinností a čekáním. Vypracoval konkrétní plán, který obsahoval jasné povinnosti pro každého člena posádky, jeho nevyjímaje, pro každý den v týdnu, jako by byli na souši nebo v plné plavbě. Začali úklidem lodi. Měli za úkol vynosit všechno na led a vyčistit celou loď. Spočítat všechny zásoby a pečlivě hlídat denní příděly. Měli za úkol zúčastňovat se ranních rozcviček v přesně stanovenou hodinu. Všichni se věnovali denně učení, které měli na starosti důstojníci a kapitán. Na konci probraných celků je čekaly zkoušky a dosažené výsledky měly vliv na výši denního přídělu potravin. Střídali se v hlídkách, jako by loď byla v plavbě. Chodili pravidelně na delší výpravy po ledě, aby obohatili lodní jídelníček. Každý den se konaly bohoslužby ráno, v poledne a večer. Hrály se sportovní a jiné hry, ale jen ve stanovený čas. Kapitán přísně dbal na dodržování nového řádu na lodi a neposlušné trestal od začátku tělesnými tresty. Jakkoliv se to všem zdálo být přitažené za vlasy a chápali to jen jako nějakou hru, kterou nikdo nemůže myslet vážně, ztuhnul jim úsměv na tváři, když viděli velice vážnou tvář svého kapitána. Mysleli si, že největším nebezpečím může být poškození lodi nebo bouře na moři a teď viděli, že se mýlili. 23 Kapitán nikomu nic nevysvětloval, a sám šel ostatním příkladem. Teprve v krátkém období, kdy ledy roztály a loď mohla pokračovat v pořádku dále, pochopili někteří význam všech těchto opatření, který zabezpečil na lodi klid a pořádek a bezvadnou disciplinu a morálku mužstva. Nevím, jestli se podařilo posádce najít onu předchozí loď, kterou hledali. Ani to není v našem příběhu tak důležité. Důležitější je, abychom my sami, při neplánovaném čekání, dokázali vytvořit rychle a hbitě náhradní program, který nám pomůže smysluplně přečkat ono období a nezapomenout na cíl naší cesty. Další omluva Indiánům (májová pobožnost) Příběh, který se mohl stát. V domě bohatého šlechtice, v haciendě na úpatí jihoamerických And, žila také Róza, sirotek – potomek kdysi mocného indiánského kmene, původních obyvatel. Bydlela v kůlně pro dobytek a kromě práce na plantáži také vypomáhala v domě. Po jedné velké slavnosti, na kterou se sjeli sousedé ze široka daleka, se zjistilo, že v domě chybí nějaké nádobí a další cennosti. Róza byla mezi obviněnými a byla nemilosrdně potrestána fyzicky jako všichni ostatní. Nedivme se, vždyť náš příběh se odehrává v době, kdy všechen cenný indiánský majetek už byl odvezen a přišla doba, kdy zbytek původních obyvatel pracoval na plantážích. Poslušnost se tvrdě vyžadovala. Kdo věci ukradl se nezjistilo, jeden ze sousedů však od té doby nikdy oslavy nepořádal a nikoho k sobě nezval. U Rózy tehdy nic nenašli, kromě malého obrázku Panny Marie a malého neumělého křížku. Po nějaké době se roznemohla dcera majitele panství a všichni se modlili za její uzdravení. Byli pozváni lékaři až z hlavního města, ale nic nepomáhalo. Pán domu z toho byl velice nešťastný. Spolu s paní ztratili radost ze života. Róza to viděla a večer, když všichni ostatní spali, tiskla k sobě své dvě ošmatané relikvie a modlila se k nim v dětské upřímnosti: „Vím Pane, že nic neznamenám, vždyť mám tmavou kůži. Vím ale, že Ty můžeš všechno na přímluvu své Matky.“ Ve své dětské upřímnosti a čistotě ani netušila, jak si její modlitba rychle razí cestu uprostřed modliteb všech ostatních. Dcera majitele se v následujících dnech rychle zotavovala a nakonec se úplně uzdravila. Všichni děkovali věhlasnému lékaři, který se v té době zdržoval u lůžka nemocné. On však pokorně prohlásil: „Lékař sice léčí, ale Bůh uzdravuje, a to vždycky na mocnou přímluvu Matky Boží, která spolupracuje obvykle s těmi nejubožejšími čistého srdce.“ 24 Malá Róza si nikdy nebyla vědomá, že by měla nějakou zásluhu, žila v zapomnění jako podřadná služka a za několik let zemřela na tyfus. Modlitba: Pane Ježíši, modlíme se za všechny ty, kterým se za tohoto života přihodilo tolik nespravedlností a tolik vytrpěli. Chceme Tě prosit za všechny oběti šíření víry mečem po celém světě. Nikdy nebude dost našich omluv. Nikdy se dost neomluvíme ani těm našim nejbližším v rodinách, kteří trpí naší nesnášenlivostí a nedostatkem laskavosti, srdečnosti a dobé vůle. AMEN. Za smíření mezi námi (májová pobožnost) Příběh, který se stal v jedné farnosti, kde se zjevuje Panna Maria. Vypráví ho kněz, který sloužil v této farnosti. V srpnu 1981 přicházeli lidé z mnoha zemí. Kostel býval již dopoledne plný. Poznal jsem, že mnozí lidé přicházejí jen ze zvědavosti. Očekávalo se nějaké zázračné znamení. Všichni přicházeli jen proto, aby něco viděli, a ne proto, aby se zpovídali a obrátili. Oni ani nevěděli, že by se měli obrátit. Jedni pociťovali strach, druzí – ti věřící – radost. Ale nikdo neřekl: Od nynějška bude lépe žít! Ale jednoho večera se něco událo : Mše svatá byla u konce. Políbil jsem na konci mše oltář a chtěl jsem odejít. Upřímně řečeno, ještě jsem těm zjevením nevěřil. Měl jsem s tím tisíce problémů. Mše proběhla trochu smutně. Nechtělo se mi mluvit o těch událostech, ani kázat. Tu přišel k oltáři jeden z vizionářů, táhl mě stranou a řekl: „Mám poselství pro lidi!“ Zvedl jsem tedy toho malého chlapce do výšky a on řekl nahlas lidem: „Matka Boží říká, že se máme denně modlit růženec!“ Hleděl jsem na toho chlapce nechápavě, tak obyčejně řekl to, k čemu církev vybízí celá staletí. Ale bylo v tom tolik naléhavosti a přesvědčivosti. Lidé stáli a nechtěli se hnout z místa. Celou noc byli všichni v kostele, modlili se a plakali radostí. Vrátil jsem se k lidem a připojil se k nim. Tu noc jsem všechno pochopil. Pochopil jsem, že zjevení Mariino je provázeno velkými Božími milostmi. Naše srdce jimi byla zasažena. Po této události se lidé předháněli, kolik se kdo pomodlí růženců, bylo to nezdravé závodění. Matka Boží k tomu řekla, že je důležité nejdříve odpustit a pak se modlit srdcem. Nikdo nevěděl, co má dělat. Vždyť na začátku každé mše se bijeme do prsou a prosíme za odpuštění. Přesto chtěla Panna Maria víc. Nevěděli jsme ale jak do toho. Navrhl jsem, že se budeme modlit, abychom dokázali odpustit. Začali jsme se modlit. Po půl hodině se ozval v kostele hlas : „Pane, já jsem odpustil, prosím Tě, odpusť mi!“ Lidé začali plakat a hlasitě 25 vzlykat. Tato modlitba zasáhla naše srdce. Všichni jsme si přáli vyslovit totéž: „Odpustili jsme. Prosíme, odpusť nám!“ A každý hledal nějakou ruku, aby ji stiskl. Ráno po této noci vešlo do dějin naší vesnice. Lidé strhli všechny zdi ve svých srdcích, zdi, které je oddělovaly od druhých. Lidé se navštěvovali, překračovali práh, který pro ně byl tak dlouho uzavřen kvůli různým malichernostem. Lidé mají přece své důvody, kvůli kterým často vzniká nenávist, odcizení. Nyní jsme chápali, proč máme každé slovo, které pronášíme směrem k Marii, k Bohu ne jenom recitovat, ale pronášet z hloubi svého srdce. Modlitba : Pane Ježíši, modlitba k Marii je pokaždé modlitbou k Tobě. Panna Maria nerozhoduje za Tebe, ale je Tvojí pokornou služebnicí. V tom je její obrovská síla a moc. Před Tebou máme někdy ostych, protože si Tě velmi vážíme. Před naší nebeskou matkou ho však nikdy nemáme, protože jí řekneme vždycky všechno. I to, kdy jsme si třeba natloukli koleno... Jí věříme, že ona, na rozdíl od nás, dokáže naše prosby předložit tak, že jí nelze nevyhovět. AMEN. DLOUHÁ LŽÍCE Jan 14,2 „odcházím, abych vám připravil místo“ Pán Ježíš se s námi loučí... Připravujeme se na Slavnost Nanebevstoupení Páně a dnes nám Pán sděluje důležité informace. Opět líčí učedníkům nebe jako něco velmi srozumitelného, když říká, že v „domě mého otce je mnoho příbytků“. Učedníci si tak mohou představit něco co dobře znají. Papež Jan Pavel II v jedné ze svých katechezí mluví o nebi jako o konkrétním místě, o kterém víme s jistotou, že existuje, ale nevíme kde a jak. Když Ježíš mluví o tom “že odchází připravit učedníkům místo“, každý z jeho učedníků si pod tím mohl představit, že Ježíš musí dát sloužícím v tom domě přesné pokyny, kolik lidí tam bude bydlet a jaké budou jejich další požadavky na ubytko, jídlo, koupelnu, kolik liber se bude platit týdně, jestli to bude private nebo share house, po kolika budou lidé na pokojích... A on vlastně mluví o svém utrpení a smrti. Protože jen skrze své utrpení a smrt mohl připravit toto místo pro nás. Nebýt toho, nemohli bychom na toto ubytko ani pomyslet. A pak pokračuje a sděluje učedníkům, že se pro ně vrátí a vezme je k sobě, aby mohli být tam, kde je on sám. To je vůbec nejdůležitější informace. Vezme si mě k sobě! Ne, že tady zůstanu bez povšimnutí (na ocet), ale Kristus mě chce mít u sebe! Má o mě zájem. Nejdřív pro mě připravill ubytko a teď mě vezme k sobě. Vnuk se vrací večer k dědovi a děda mu povídá: „Tak jak jste si s dětmi pohráli, byl jsi venku celé odpoledne?“ „Proč jsi takový smutný, na co jste si hráli ?“ Vnuk odpovídá se skloněnou hlavou: „Na 26 schovávanou, ale – mě nikdo nehledal!“ „Tak proto jsi takový smutný?“ „Ano, protože mě nikdo nehledal...“ Nezájem je strašný. Je příčinou velkého zklamání, které člověk pociťuje. Nelze nevnímat frustraci (pocit zbytečnosti a marnosti) dnešního člověka tváří tvář stále modernějším technologiím a rychlému způsobu života. Nemožnosti mnohdy najít vhodné zaměstnání. Starší paní sedí smutně v domově důchodců a ošetřovatelka se jí ptá: „Tak kdepak jsou ti vaši mladí, už se tady dlouho neukázali. Oni se o vás vůbec nezajímají a přijedou jen, když vám přijdou peníze...“ „Víte oni mají moc práce,“ pokyvuje smutně paní hlavou, protože nic horšího už slyšet nemohla. Na pozadí těchto dvou příběhů zaznívají Ježíšova slova tak povzbudivě. Vezmu vás k sobě, abyste byli i vy tam, kde jsem já. Jsou to slova, která člověku zažívajícímu neúspěch samotu opuštěnost a utrpení bez míry jednoduše vhánějí slzy do očí. A my se nemusíme stydět za své slzy, že. Protože ony očišťují, ony utěšují, ony odplavují to, co je třeba odplavit a odnést pryč... Jak ? Jak to chce Ježíš udělat, když je v nebi a my jsme tady na zemi, ve světě. Cestu kam jdu znáte, říká Ježíš a Filip opáčí, že nezná. Ježíš mu říká ona památná slova o tom, který je současně cesta, pravda a život. O tom, že kdo chce vidět Otce ať se podívá na něj a o tom, že On to tady skutečně balí a že učedníci budou dělat ještě větší skutky než konal On. To už je vrchol, hádanka vedle hádanky. Jak tomu porozumět? Když říká o sobě, že je CESTA, znamená to, že jen ten, kdo věří v Ježíše vstupuje do nebe. Když říká o sobě, že je PRAVDA, znamená to, že Ježíš je současně Bůh. Když říká o sobě, že je ŽIVOT, znamená to, že morální hodnota skutků (činů) rozhoduje o tom, kde přebývá skutečný život a kde je život pouze předstíraný. Když mluví o tom, že učedníci budou konat ještě VĚTŠÍ SKUTKY nežli koná On – Ježíš, neznamená to, že by někdo z lidí mohl Ježíše převýšit, ale že se po lidské stránce udělá všechno to, co už Ježíš za svého působení zde na zemi nemohl stihnout. Ježíš udělal jenom a pouze to, co udělat měl a chtěl. Lidé, kteří se nechávají Ježíšem vést, skutečně ve svém až příliš dobrodružném životě zakoušejí, co znamená toto Ježíšovo slovo, vždyť se dostávají tam, kam se Ježíš nedostal, vždyť hlásají evangelium lidem a národům, ke kterým se Ježíš osobně nikdy nedostal a přitom používají prostředky, které ještě v Ježíšově době nebyly k dispozici (např. elektřina, dopravní prostředky, Internet apod.) V jednom příběhu (legendě) je nebe vylíčeno jako obzvláště veselé místo plné radosti, kde lidé sedí kolem stolu, mají každý speciální dlouho lžíci, kterou nabírají jídlo všichni popořádku z mísy uprostřed, ale lžíce má tak dlouhou rukojeť, že neumožní jíst tomu, kdo lžíci drží, ale svému sousedovi vedle či naproti. To je princip nebe: nesobeckost, nelpění na sobě, ale silný důraz na druhého člověka. A přitom i na mě se dostane, vždyť se pokaždé najde někdo, kdo nakrmí i mě. To je nebe. Peklo naproti tomu má lžíce jen s krátkou klasickou lžící. Zkuste si to někdy doma, udělat dlouhé lžíce a dát doprostřed stolu jen jednu mísu, jak se najíte... Dobrou chuť! A jaký význam mají v dnešních čteních první a druhé čtení? V obou čteních můžeme vypozorovat JAK se do nebe dostat, kdo nás vede. V prvním čtení jsou to jáhni spolu s kněžími a biskupy jako nástupci apoštolů. Ve druhém čtení jsou to potom všichni pokřtění, kteří svědčí (slovem a životem) o Kristu ostatním. Tak vlastně nikdo není vyjmutý z povinnosti ohlasovat druhým lidem spásu od Boha. 27 Naskýtá se otázka, nad kterou se lidé v minulosti často zamýšleli a definovali pod názvem „MIMO CÍRKEV NENÍ SPÁSY“. Dogmatická konstituce Lumen Gentium (Světlo národům) na ní odpovídá velice přesně. My kdybychom si chtěli vybrat jen to nejdůležitější tak shrnutím dojdeme k závěru, že spása je možná i pro lidi mimo církev, ale jen tehdy, když se tito lidé bez vlastní viny nikdy neseznámili s Kristovým evangeliem a jeho Církví, když s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se žít podle svého svědomí. Katechismus katolické církve k tomu říká: § 846 Ako treba chápať toto tvrdenie, ktoré často opakovali církevní Otcovia? Ak je formulované kladne, znamená, že všetka spása pochádza od Krista Hlavy prostredníctvom Cirkvi, ktorá je jeho telom: „Koncil „na základě Svatého písma a Tradicie učí, že táto putujúca Cirkev je nevyhnutne potrebná na spásu. Lebo len Kristus, ktorý sa nám stáva prítomným vo svojom tele, ktorým je Cirkev, je prostredníkom a cestou ke spáse. Keď však výslovne zdoraznil nevyhnutnú potrebu viery a krstu, tým súčasne potvrdil nevyhnutnú potrebu Cirkvi, do ktorej ludia vstupuju krstom akoby cez bránu. Preto by sa nemohli spasit tí ludia, ktorí by vedieli, že Ktolícku cirkev založil Boh skrze Ježiša Krista ako nevyhnutelne potrebnú a predsa by nechceli do nej vstúpiť alebo v nej vytrvať.“ § 847 Toto tvrdenie sa nevztahuje na tých, ktorí bez vlastnej viny nepoznajú Krista a jeho Cirkev: „Lebo tí, čo bez vlastnej viny nepoznajú Kristovo evanjelium a jeho Cirkev, ale s uprímnym srdcom hľadajú Boha a pod vlyvom milosti sa snažia skutkami naplnit jeho volu, poznanú hlasom svedomia, možu dosiahnuť večnú spásu.“ § 848 „Hoci Boh može cestami, ktoré On pozná, priviesť ludí, ktorí bez vlastnej viny nepoznajú evanjelium, k viere, bez ktorej je nemožné páčiť sa mu Cirkev má povinnosť a zároveň svaté právo evanjelizovať všetkých ludí.“ DODATEK ke kázání (4.neděle postní, 2.3.2008 v kostele na 14 Melior Street) V nedělním evangeliu minulou neděli se četlo o uzdravení slepého Ježíšem a v kázání jsem použil vymyšlený příběh o situaci, která nastala v metru po zemětřesení . Příběh jsem nedokončil a vyzval jsem přítomné k tomu, aby se ztotožnili s jednou ze tří skupin, které se od sebe oddělily v průběhu záchranných prací. Chtěl jsem vést všechny přítomné k zamyšlení nad sebou a je možné, že jsem nedostatečně popsal charakter jednotlivých skupin. Omlouvám se a pokusím se příběh upřesnit a dokončit. První skupina nechce odejít z místa zastavení vlakové soupravy, protože se domnívá, že ocelová vrata bude možné zvednout a souprava bude pokračovat dále. Svůj názor nezmění ani po velmi dlouhé době čekání. Zatím je už všude tma a svítí si jen mobily a kdo má, tak baterkami. Druhá skupina po určité době marného čekání na pomoc a marného telefonování se rozhodne jít zpět tunelem. Nečinné čekání tyto lidi ubíjí a naději spatřují v aktivitě. Ve vykročení záchrancům naproti. Po dlouhé a únavné cestě tunelem se od nich však další část oddělí. Je to další skupina. 28 Třetí skupina se rekrutuje z členů druhé skupiny. Vrací se nazpátek, protože jsou zklamaní, že záchrana je zřejmě v nedohlednu a únava v nich udělala svoje. Jsou však víceméně nerozhodní a na začátku to byli právě oni, kteří dávali nejhlasitěji najevo, že udělali chybu, když dnes zvolili tento druh dopravy metrem. Druhá skupina, tentokrát už početně slabší, pokračuje dále v cestě tunelem navzdory únavě a nevadí jim ani oddělení třetí skupiny. Navzájem se velmi povzbuzují a čekají na slabší, kteří se opožďují. Nikdo z nich neví , jestli dojdou nebo ne… A nyní následuje nejdůležitější část homilie, která schválně nezazněla, protože jsem chtěl, abych si ji posluchač domyslel a přišel na ni sám. Křesťan je vždy nositelem naděje a optimistou a to i tehdy, když k tomu není zjevný předpoklad nebo důvod. Přestože je kolem atmosféra strachu a úzkosti, my dokážeme dodat světu onu naději, která nepochází z toho světa, ale kterou nám dává sám Ježíš. A to může být pro někoho natolik nová myšlenka, jakoby byl dlouho slepý a pak najednou vidí. KAŽDÝ MÁME „SVÉHO IZÁKA“ „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého tolik miluješ...“ Ani na okamžik nepochybuji, že Boží slovo je živé. Je jako dvojsečný meč, který odděluje maso od kosti. Tne do živého, ale přitom ponechává na živu. Je to slovo, které mluví ke mně. K mému srdci. Čekám na ně. Jsem nedočkavý, dokud nejsem schopen ho slyšet a pochopit. Je to Boží slovo, které mi vysvětluje, jaký je smysl všeho, co právě prožívám a jak si mám vysvětlit to, čemu nerozumím. Ohlašuje mi, co se stane a ukazuje mi cestu v temnotách. Tím vším je pro mě Boží slovo. Každý máme svého Izáka. To znamená něco, co si hýčkáme. Co je naší chloubou, nad čím se těšíme a co nám přináší radost, štěstí, úspěch, co nás naplňuje. Může to být druhý člověk, partner, nebo náš plán. Může a často to také je, věc dobrá a užitečná. Ale Bůh nám dnešního dne říká : „Já to chci. Vzdej se toho! Dej mi to!“ A my nechceme : se vzdát toho, co máme rádi. My to Bohu nechceme dát. Vždyť tím ztratíme něco podstatného, co tvoří náš svět, naši jistotu, naši radost. Když uděláme, co Bůh po nás chce, zůstaneme sami. Vzdát se svého plánu, svého úspěchu, své práce, toho, co nás naplňuje, uspokojuje, co nás činí radostnými. Vzdát se toho, co umíme? Kde bydlíme? Co pak budeme dělat? Kde budeme bydlet? Co budeme jíst? S kým se budeme kamarádit? Proč bychom měli poslechnout? Asi jsem špatně slyšel. Asi tomu špatně rozumím. Ti kněží a jáhni to špatně vysvětlují. Budu si na vás stěžovat. Je to všechno omyl. Je to šílené. Neudělám to... Nejsem blázen. Každý máme svého Izáka. Tedy něco, na čem nám nejvíc nebo dost záleží a Bůh to dnes chce. Bůh chce, abychom mu právě dnes, právě teď byli schopni dát, a to ne pomyslně, ale skutečně, svůj nejdůležitější vztah k člověku, kterého milujeme, na němž stavíme svůj život, nebo svůj plán, svoji budoucnost, svoji práci, svoji celou existenci, všechno, na čem nám záleží, naše děti, náš domov, náš majetek, no prostě úplně všechno. Máme se ne pomyslně, ale skutečně vzdát té myšlenky, že jsme to my, kdo všechno určuje. O to tady jde. Bůh chce, aby se nám dnes zhroutil náš pracně vybudovaný svět jako domeček z karet. Proč? Protože On to chce. Chce naši úplnou a totální poslušnost. Ne jen nějak naoko. Máme pohřbít svoje sny, svoje naděje, svoje plány. Ne jen některé, ale všechny. Máme mu to všechno vydat do rukou. Chce, abychom byli poslušnými a vynesli spolu s Izákem na horu 29 Moria i sami sebe a rozplakali se sami nad sebou a nad svojí vlastní bezmocností. Tak kdy už to konečně uděláš? Kdy už konečně dáš na připravený oltář své děti, svého partnera, svoji práci, svoji kariéru, svůj dům, svoje peníze, svoje kreditní karty, svoje záliby, svoje talenty a nadání? Jak dlouho mám ještě na Tebe čekat? Nedochází Ti, jak jsi neochotný, pomalý a jak otálíš? Kolik let už stále otálíš a neposloucháš? Proč si děláš stále jen to, co Ty sám chceš ? A já, který to vůbec nechápu se už po několikáté znovu marně ptám, proč? A proč mi nikdo nedokáže odpovědět? Ale ano. Jediný, kdo dává odpověď, je Bůh sám, který zmařil i sám sebe ve svém vlastním Synu. Pro naši spásu. Velké věci a nové věci se rodí v bolestech a v odevzdanosti. Bolest, neúspěch, trápení, prohra, to je to, co předznamenává vždycky zrod něčeho krásného. Na hoře Tábor Pán Ježíš ukazuje Boží slávu právě proto, abychom viděli, že ten, kdo se dokáže vzdát svých plánů, kdo zdánlivě prohrává, nemusí si zoufat. Boží sláva je něco, co existuje navzdory všemu okolo. Pohled na zářící Boží Ježíšovu tvář nám dává zapomenout na všechnu vlastní bolest. Ježíš nám ukazuje jiný svět, do kterého se vstupuje skrze ztrátu všeho, co máme (skrze ztrátu života). Smrt je bránou do tohoto světa. Jinak do něho není možné vstoupit. A nakonec? Všechno je jen na zkoušku. Všechno je to jen zkouška. Jen trénink. Jen zdánlivá hra. Vždyť Bůh Abrahama jen zkoušel. Beran se zaklínil rohy v keři. Kreditní karty i vše, co jsme měli, naše děti, naše práce, všechno nám vlastně zůstalo. Vždyť Bůh nás jednom zkoušel. Jak jinak se ale měl přesvědčit, že při něm budeme pevně stát až skutečně půjde do tuhého? A tak se přece jen něco důležitého stalo. Já jsem odteďka úplně jiný člověk. Člověk, který nespoléhá na sebe a na svoji vlastní sílu, ale na Boha. Jsem nyní svobodný. REPTÁNÍ čtvrtek 18.neděle v mezidobí, pamárka sv. Sixta‐papeže Tématem dnešních čtení je reptání. S reptáním se ve svém životě setkáme už od nejútlejšího dětství. Už jako děti reptáme proti rodičům (chceme aby to bylo takhle a ne tak jak chtějí oni, když oni chtějí jít doprava, my chceme jít doleva. Když se po nás chce abychom šli spát, my chceme být vzhůru. Když se po nás chce, abychom šli do kostela, tak my chceme jít hrát fotbal. Když nám v pozdějším věku rodiče říkají, měl bys víc času věnovat duchovním věcem, my říkáme, že je na to čas až v důchodu atd.) Nelíbí se nám pořád něco a dáváme to najevo nejprve svou nakvašeností, pak slovy a nakonec i skutkem, který je zcela opačný než by měl být. Dopad reptání, která má původ v nespokojenosti, je katastrofální pro nás, pro rodinu, a nakonec i pro národ. Kde začíná reptání ? Už v ráji, když se nechali naši prarodiče svést hadem a zapomněli být lidmi plně důvěřujícími svému Stvořiteli. Tady je začátek a my budeme neustále bojovat s tímto pokušením udělat věci jinak, protože se nám nabízí také jiný pohled na věc ‐ pohled nespokojeného člověka. 30 Kde je reptání v dnešním evangeliu ? Petr byl pokárán, protože zrazoval Ježíše od toho, aby nás svou smrtí spasil. Tak to my vidíme dnes, ale tenkrát bychom zareagovali úplně stejně jako Petr. Nedělejme si o sobě zase velké iluze...Pro Petra toto ostré pokárání přichází dokonce těsně poté, co jej Ježíš jmenuje prvním papežem všech dob a národů... Kde je reptání v dnešním 1.čtení ? Ve 2.verši čteme, že „pospolitost neměla vody.“ Pokolikáté už se tohle stalo ? A proč se to stalo ? Copak už toho nebylo dost, všech těch problémů, které zažili od východu z Egypta? Ona ta situace se teď opakuje i v našem národě a tak je docela užitečné si ji prohlédnout zblízka. Do Egypta se izraelský národ dostává kvůli katastrofální neúrodě za Jákoba. Josef zachránil tenkrát díky výkladu snu celý tehdejší civilizovaný svět. Za dalších faraonů se však stávají otroky a po 400 letech Egypt opouštějí a není to bez násilí ‐ 10 známých egyptských ran končících pobitím všeho prvorozeného. Následuje cesta do pouště, přechod Rudým mořem, nesčíselněkrát vyvedl Mojžíš vodu se skály, z písku pouště ‐ tam kde by nikdo vodu nehledal, krmení křepelkami, krmení manou, osvobození od jedovatých hadů. A to všechno proč ? Izraelité nebyli schopni Bohu důvěřovat a tak se to museli naučit, důvěřovali spíše tomu co viděli, co si mohli nahmatat než Božím příslibům, Božímu slovu. My jsme také takoví, co si budeme nalhávat. Poslechněme si to a uslyšíme sami sebe: verš: 3‐5. Takhle mluvíme i my. To jsou naše slova. A v čem je nedůvěra Mojžíšova a Áronova ? V 8.verši jim Bůh říká, ty v tomto případě nepoužiješ hole, jako jsi to dělal doposud. Ty ke skále p r o m l u v í š a ona vydá vodu. Ale Mojžíš s Áronem to tak neudělali. Nejdřív zapochybovali: „To vám máme z tohoto skaliska vyvést vodu?“ a chtěli dodat jenom pouhým slovem a zrovna z této skály ? Do této chvíle Mojžíš vždycky používal hůl a najednou se měl bez ní obejít. A Mojžíš v této klíčové chvíli zapochyboval. Řekl si: „Tolikrát jsem použil hůl a s ní to vždycky šlo, použiji ji i tentokrát ‐ bude to jistější.“ A ono se to povedlo, i s tou holí. Zdálo by se, že je to drobná téměř nepostřehnutelná epizoda, kterou mohl Bůh přejít jakoby se nic nestalo, ale tady v tom momentě se dovršila míra nedůvěry národa, o který se Bůh staral velice pečlivě aby mu nic nechybělo. Stejně jako o nás. Důsledek Mojžísovy a Áronovy nedůvěry byl ale veliký ‐ nesměli vstoupit do zaslíbené země. Mojžíš ji těsně před smrtí uvidí. Umírá a hledí do toho krásného údolí, kam Izraelité vstoupili už s jiným „personálním obsazením“. A co my? Není už míra našeho naříkání a bědování a reptání také taková jako u Mojžíše ? Víte, že… “Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor." (Lv 13) Víte, že? Malomocenství neboli lepra či tzv. Hansenova nemoc. 31 Se neomezuje jenom na „pravou“ lepru. Jedná se o obecný název zahrnující velké množství kožních onemocnění včetně mnoha onemocnění, která nejsou nakažlivá. Byl to i případ malomocenství Miriam (Num 12,10‐15) a Námana (2 King 5), které jim nebránilo volnému pohybu. Nemocní „pravou“ leprou byli nuceni žít v separaci od ostatních. Lepra je také jedinou nemocí, jejíž tradiční souhrn všech sociálních, právních, náboženských a hagiografických aspektů je nerozlučitelně spjat s Biblí a s Církví. Je dále naprosto unikátní také v tom, že vlastní diagnostikování, léčení a návrat zpět do normálního života společnosti, milionů postižených je dodnes tak stěžován široce rozšířenými omyly a chybami, které jsou nutně spojovány s Biblí a s Církví. Nemoc je chronické, infekční onemocnění způsobené bacilem s názvem Mycobacterium leprae, který objevil G.A. Hansen v Bergenu, Norsko, v r.1873. Postihuje nejvíce pokožku a sliznici horních cest dýchacích, oči a určité části periferního nervového systému. Nemoc sama není stoprocentně nakažlivá ani dědičná. Přesný způsob, jakým se přenáší‐pravděpodobně přímým kontaktem‐zůstává neznámý. Pouze malé procento lidí, kteří dlouhodobě pečovali o tyto pacienty, se nemocí nakazilo. Většina populace, až 95%° disponuje přirozenou imunitou proti této nemoci. Lepra neboli Hansenova nemoc je považována za méně infekční než tuberkulóza (vracející se onemocnění plic).Průměrná inkubační doba se pohybuje kolem 3 let, ale může být kratší či delší. Medicínské metody raně židovské éry (nemoc je zmiňována z období 600BC), jak jsou zmiňovány v Pentateuchu, jednoznačně odmítají použití magie a pohlížejí na nemoc z hlediska osobního vztahu mezi postiženým a Hospodinem samotným. Úloha kněze. Na rozdíl od svých pohanských protějšků, kněží Izraele se nezabývají všemi případy, ale pouze těmi, které jsou hodnoceny jako nakažlivé (Dt 24, 8‐9; Lev 15). Nemá navíc úlohu toho, kdo se nějak podílí na uzdravení nebo léčí, ale toho, kdo zajišťuje dodržení karantény, jako veřejný zdravotník. Kněz byl přivolán vždy, když bylo třeba vydat verdikt. V případě podezření nařídil 7 denní karanténu. Když po uplynutí této doby nedošlo k progresi (ke zhoršení), nařídil ještě jeden týden a po jeho skončení prohlásil dotyčného za zdravého. Kněz neměl žádné prostředky k tomu, aby mohl léčit. Jeho povinností bylo uskutečnit obřady (rituály), po odeznění nemoci. Patřila sem povinnost modlitby pro postiženého a půst. Tímto se kněží Izraele výrazně odlišovali od svých pohanských protějšků a lékařů či kouzelníků, dnes bychom mohli použít i výrazu léčitelů a šamanů. Byli přesvědčeni, že uzdravení v tomto případě přichází přímo od Boha (Ex 15,26) anebo jeho prostředníka proroka (např. Mojžíše Ex 15,25 nebo Elíša 2 King 2,21 nebo Izaiáš 2 King 20,7‐8). Náboženský obřad. Předepsaný obřad pro uzdravené z této nemoci ilustruje, jak Bible jasně odmítá jakékoliv magické praktiky, které byly hojně užívané. Obřad samotný je složitý, má přesný sedmidenní průběh. Nedělal se nikdy zbytečně, pokud nebylo jasné, že šlo o uzdravení a obsahoval prvky exorcismu, i dezinfekční opatření, ale jasně převládal obsah duchovní. Bůh stál u zrodu nemoci i u jejího skončení. Jemu příslušelo obětovat oběť. Rituál postupně začleňoval do lidské komunity člověka, který z ní mohl být někdy na poměrně dlouhou dobu vyřazen. Zajímavosti : do období tzv. druhého chrámu, tj. do období 300BC patří zprávy o tom, že kněží považují ustanovení o zacházení s nemocnými leprou za těžko pochopitelná až záhadná a více uplatňují jejich náboženský smysl než medicínský. Dochází v té době zřejmě ke ztrátě smyslu tohoto ustanovení Mojžíšova zákona, kterým bylo rozlišení nakažlivé formy a ochrana zdravé populace, 32 protože nebyl znám účinný způsob léčby nemoci. Výklad Bible, jak je vidno, tedy přináší i v praktickém životě své těžkosti. A co teď? K čemu nám mohou všechny tyto informace posloužit? K tomu, abychom přemýšleli nad paralelou v dnešním světě, v našem vlastním životě? Abychom si sami sobě položili velmi těžkou otázku: „Co dnes pro mě, ale i pro společnost, představuje ono postižení o jakém jsme četli v prvním čtení?!“ Co to je? Domnívám se, že to může být jistě mnoho věcí, ztráta smyslu života, relativizace tradičních hodnot, ale především „ZTRÁTA SCHOPNOSTI ROZLIŠOVAT TĚŽKÝ HŘÍCH“, včetně ztráty schopnosti vypořádat se s tímto moderním „malomocenstvím“, které zasáhlo dokonale celý tzv. civilizovaný svět. Před mnoha lety jsem byl u sv. zpovědi a ptal jsem se zpovědníka, jak poznám, že jsem spáchal těžký hřích. On bez zaváhání odpověděl: „To víš ale přece hned, okamžitě!“ A já jsem věděl, že má pravdu. Jenom to doplním, že člověk, který pravidelně (doporučuje se jednou měsíčně, protože to je období, které člověk udrží v hlavě, co se dělo) přistupuje ke svátosti smíření, zúčastňuje se bohoslužeb a přistupuje ke stolu Páně (přijímá sv. přijímání, Eucharistii) a který je psychicky zdravý, by neměl mít problém si uvědomit, když udělá těžký hřích. Všechno ho totiž pohání, aby se ho rychle zbavil a aby obnovil ztracenou nit k Bohu. Každá minuta tohoto poznání jej tíží a snaží se vyhledat zpovědníka, nekouká v jakém jazyce se bude zpovídat, hlavně, aby se svého „malomocenství“ co nejrychleji zbavil. Člověk, který zakusil Boží lásku ve svátostech a ve mši sv. nebude váhat ani vteřinu, když půjde o to, obnovit ztracené přátelství s Bohem. Nejdůležitější pomoc je Ježíšova. Jedině ten vidí do srdcí všech, zdravých i nemocných a ví, k jakém účelu někdy ponechá nemocné spolu se zdravými. Proč není schopen zajistit ochranu zdravé populace a proč se šíří nákaza všeho druhu napříč jeho lidem. Naším úkolem není hrát si ani na soudce ani na lékaře. Je to proto, že si poctivě ve svém svědomí uvědomuje svoje vlastní chyby a ty nás tíží více než chyby druhých. (použití literatura: New Catholic Encyclopedia, Katolická univerzita Washington, 1967, Encyclopedia Judaica Jeruzalem, 1971) Hospodin však v bouři nebyl... 1 Král 19 "Hospodin ve vichru nebyl. Hospodin v zemětřesení nebyl. Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně." V dnešním skutečně dramatickém čtení jsme se museli poznat. Hned na začátku ještě umocníme dojem z prožitku onoho oživlého příběhu tím, že se vzájemně chytíme za ruce. Jednoduše čapneme ruku svého souseda (ať už si myslí cokoliv) po levé a pravé ruce a velmi silně ho stiskneme. Vždyť právě prožíváme smrtelné nebezpečí v chatrné a místy děravé loďce, slabě vybavené vesly, s chybějícími záchrannými vestami, s mizerným kormidelníkem na zádi, a my ještě nechceme zemřít, 33 chceme žít! Tak stiskněme ruku (ale nezpůsobme mu zranění) svým sousedům. Jejich ruce pro tuto chvíli představují vesla, kterými pádlujeme a nevíme pořádně kam. Jsme uprostřed noci na jezeře a nevíme, kde vůbec jsme. Tak je to správně. Tak vstupujeme do reálného evangelního příběhu a současně i do příběhu svého života. Teď teprve se můžeme pustit. Jak jsme se vlastně do té loďky dostali? Co tam vlastně hledáme? Kdo to byl a řekl nám ať na noc plujeme přes jezero? Ehm, ehm. Moc se omlouvám, ten, kdo vám i mně řekl, ať nastoupím do té loďky, byl Pán Ježíš. Tak to ale úplně mění situaci. Jestliže to byl Bůh, kdo mi řekl ať se v noci plavím po rozbouřeném jezeře, tak se vlastně ani nemohu a nesmím zlobit. Ale, co když to nebyl Bůh, kdo mi řekl, jdi a udělej to a to a já jsem se dostal do životní bouře, která hrozí, že mě teď zničí?? Malá odbočka. Ten, kdo se dostal do životních potíží v důsledku toho, že se snažil plnit Boží vůli a vždy se snažil poctivě (v modlitbě např.) Boží vůli zjistit, je na tom jako apoštolové v dnešním příběhu. Ten, kdo se dostal do potíží v důsledku svého chybného rozhodnutí, které si Bůh zřejmě nepřál (Bůh si nepřeje zlo v žádné podobě, Bůh nejedná v protikladu s Desaterem, Bůh nejedná proti lásce k člověku, Bůh nepožaduje od člověka něco co je evidentně nad jeho síly a schopnosti, Bůh nechce něco, co si nepřejí představení a autorita obecně), stojí mimo tento příběh a vztahují se na něj úplně jiné příběhy z evangelia, např. Podobenství o marnotratném synovi, o farizeovi a celníkovi, o Zacheovi, o celníku Matoušovi, o zatoulané ovci, apod. Nahazujeme znovu řemen našeho příběhu, vracíme se z krátké odbočky zpět. Ježíš je to tedy, kdo ví o všem, co se přihodí jeho učedníkům do nejmenšího detailu. To on je tam posílá. On ví předem o jejich marném zápasu s vlnami v černé tmě nočního jezera. On ví o všech okamžicích, kdy se loď již potopila a všichni se jí drželi a zase ji přece nakonec obrátili nazpět. On ví předem o všech chvílích, kdy se již rozloučili se životem a přestali se snažit zachránit. On také ví, kdy přesně došlo k situaci, kdy se zase chopili těch chatrných vesel. Bylo to v té situaci, kdy on jde sám jinou cestou a zastavuje se, aby se pomodlil. On je celou noc drží svou modlitbou. Nebýt skutečně jeho modlitby, apoštolové už by nežili. Apoštolové jsou fyzicky i psychicky na dně. To je možná ještě slabé slovo. Kdyby to byl někdo jiný, kdo je pošle tou lodí, ještě by to dokázali pochopit. Oni se ale celou noc u těch vesel a v souboji o holý život trápí ještě mnohem horší věcí. Jak to, že je Ježíš poslal do této nebezpečné situace? Vždyť o tom musel jako Boží Syn vědět?! Jak to, že je Bůh poslal do tohoto pekla?! A tak spolu s živly a spolu s vlastní slabostí ještě navíc musí bojovat s touto základní myšlenkou, jak to, že je Ježíš poslal tou lodí ? (Odpověď se dozvíme na konci). Ve chvíli, kterou bychom mohli označit jako kritickou, kdy už zřejmě nezbývalo mnoho chvil k finálnímu potopení lodi a kdy už učedníci ani nic nečekají, se dostavuje záchrana. Ježíš kráčí po vlnách (jakoby nic) a jde jim vstříc. Apoštolové jsou tím vyděšeni ještě víc. Nejen že každým okamžikem očekávají svoji smrt, ale navíc ještě tohle zjevení, a tak křičí všichni jako jeden muž: "PŘÍZRAK!" A zdá se, že již nic nestojí v cestě tomu, aby je pohltilo jezero, které má černou barvu. Jako správní rybáři v té době neumějí plavat. Ježíš však promluví a připomene se jim svým hlasem. Učedníci jakmile poznávají hlas svého Pána, spadá z nich pocit akutního nebezpečí, protože vědí, že jsou zachráněni. Jakmile uslyšeli a poznali Ježíšův hlas, uklidnili. Dostavila se úleva, radost a u Petra přerostla tato radost až v euforii, když je schopen v okamžení změnit image ustrašeného veslaře v prvního člověka v dějinách, který kráčí po vodě k Ježíšovi. Zajímavý moment je třeba si uvědomit. Bouře dosud pokračuje, ještě neskončila. Přistihl jsem vás při tom, při čem jsem častokrát přistihl sebe, když čtu tento příběh. Máme pocit, že už je po bouři. Nikoli. Petr, jak kráčí k Ježíšovi po vlnách, zalekne se v jednu chvíli velikých vln, snad se vrátí k tomu strachu, který ještě před chvílí prožíval spolu s ostatními a v tu chvíli ho nemůže Boží slovo udržet na vlnách. Je to totiž slovo Boha, "POJĎ", které ho drží na hladině. Svou pochybností vůči tomuto slovu, ruší jeho účinnost vůči sobě. Boží slovo neúčinkuje tam, kde je zpochybněno na základě lidské nevíry. Petr volá v novém zoufalství Ježíše o pomoc a Ježíš ho zachraňuje tentokrát 34 osobně, chytá ho rukou, protože jinak by mohl Petr skutečně utonout. Společně jdou k lodi a oba do ní nastupují. Ale teprve ve chvíli, kdy do lodi NASTUPUJE Ježíš, bouře PŘESTALA. Ne dříve, až teprve teď. Teprve teď mohou učedníci přestat bojovat s rozzuřenými živly. V tak krátkém a notoricky známém příběhu tolik nových a objevných myšlenek! Wow! 1. Tento příběh, je mým příběhem, jestliže to byl Bůh, kdo mi kázal nastoupit do této lodi. Jestliže jsem nastoupil do této lodi a Boží vůle to není, je mým úkolem najít si jiný příběh. 2. Je to Bůh, kdo nás drží svou vlastní modlitbou. Ježíš se za nás modlí. Nebýt jeho modlitby jsme už dávno ztraceni. Připojme se k těm, kdo se modlí za druhé lidi v nesnázích života. Nebýt této přímluvné modlitby, jsou ve vážném nebezpečí. 3. V momentě, kdy čtenář očekává, že se učedníci zaradují z Boží přítomnosti (Ježíš k nim kráčí po vodách) oni jsou vyděšeni na nejvyšší možnou míru a křičí "přízrak". Takhle přesně se to děje s námi. V tom, čeho se v životě nejvíce bojíme a co očekáváme s velkým strachem, často přichází Ježíš. Toto slovo je třeba chápat v kontextu tohoto příběhu. To znamená, někdy můžu očekávat spravedlivý trest za něco špatného, co jsem udělal. Pak přichází něco (spravedlivý trest), čeho se obávám. Těžko v tu chvíli spekulovat, jestli světskou spravedlnost můžu ztotožnit vždycky osobně s postavou Ježíše Krista. 4. Jakmile Ježíš promluví, učedníci poznají jeho hlas a uklidní se. I my, jakmile poznáme, že Bůh něco koná v našem životě a přesvědčíme se o jeho zásahu v náš prospěch, uklidníme se. Ale bouře a určitá nejistota trvá dál, nepřestává. 5. Někteří z nás mohou podlehnout euforii a přesně jako ambiciozní Petr se chtít pokochat porážkou toho, co mi ještě před chvílí působilo takové problémy (po poražených nepřátelích se dřív chodilo, šlapalo). Boží Slovo nás může udržet a drží v této chvíli. Jakmile o něm začneme pochybovat, náš dřívější "nepřítel" nás může pohltit. Bůh je ale v tu chvíli již blízko nás a zachraňuje nás fyzicky. 6. Ježíš nastupuje do naší lodi. Klíčový moment celého příběhu. Teprve nyní nastává klid a bouře utichá. Učedníci a my spolu s nimi konstatujeme. Ježíš je Bůh, jsme svědky něčeho úžasného. To teda stálo za to, vidět tuhle chvíli. Bůh je prostě Bůh, jeho poslouchá úplně všechno!" Díky tomu, co jsme s Ježíšem prožili, už nikdy o něm nebudeme pochybovat. Tento zážitek se vymyká všemu, co jsme dosud prožili.... A to je i cílem našeho snažení ve všech bouřích našeho života. Toto říct. K tomuto životnímu závěru dospět. Pán nastupuje do Tvé loďky díky Tvé víře, Tvé modlitbě, díky sv. přijímání. Prosíme Tě Pane velmi úpěnlivě, shlédni na životní zápas a snahu každého z nás. Nastup do mojí loďky, teď hned, prosím. Amen. Vypadáte dobře! Kdy umřete? Mdr „Vládcové, k vám se obracejí má slova, buďte jich poslušni, abyste neklesli.“ Vypadáte dobře! Kdy umřete? To vlastně říkali opozičníci knížeti Václavovi. Možná se báli to vyslovit před ním nahlas, ale potají, za rohem, si to šuškali. A přátelé knížete mu to donesli a varovali ho, aby na oslavu bratrových narozenin k němu do Boleslavi nejezdil. Ale Václav si nedal říci. Musí to být mravně velmi silná osobnost, když dobře ví i nebezpečí, které mu hrozí a přesto jde. Na jistou nebo téměř jistou smrt. Jít si pro smrt tak jako Kristus. Jeho Pán a Mistr. Nikdo neví co se honilo Václavovi 35 hlavou, když opřen o zavřené dveře chrámu umírá. Snad ani nestačil říci spíše jen vydechnout „Bůh Ti odpusť bratře“. V příběhu dobrého knížete Václava najdeme hned několik výrazných osobností. Jsou jimi prarodiče Václavovi, z nichž nejvíce vyniká jeho babička sv. Ludmila, která na něho měla velký vliv a zasloužila se o jeho křesťanskou výchovu. Jeho maminka Drahomíra, z pohanského kmene Stodoranů, kterou si vzal Václavův otec Vratislav a měl s ním celkem sedm dětí, měla na věci bohužel jiný názor a neštítila se nechat zabít Ludmilu a nechat v Boleslavovi vyklíčit nenávist, která Václava přivedla pod meč katů, kteří sprovodili ze světa jeho babičku. V knize Moudrosti se obracejí Boží slova k vládcům a panovníkům a touží je vést a hledat moudrost. O jakou moudrost jde? O tu samou, kterou zde celý život hlásal Otec Jan Lang, kterou káže Otec Jozef Vojtek i já. Modlitba a svaté přijímání je nade vše. A pak ‐ radost. Žijte radostně. Pak nevadí, že člověk umře. Neboť žije dobře. Tombola Mt „Hodně je povolaných, ale málo vyvolených.“ Život je plný překvapení. Doufám, že jak sem postupně přicházíte, dostali jste každý lístek do tomboly. To proto, abychom si natvrdo ozkoušeli, co to znamená, když Pán Ježíš říká, že je hodně povolaných (všichni), ale málo je vyvolených, těch, kdo dojdou do cíle. Ták, výborně, ještě poslední opozdilci, tady si každý vezměte lísteček do tomboly, nic nestojí, doufám, že vy o něj stojíte? Nebo ne? To by pak bylo úplně stejné jako v tom příběhu, který jsme dnes slyšeli. Král pozval na svatbu, ale pozvaní neměli čas, jeden šel za svým byznysem, jiný pruboval (zkoušel) nové auto či motorku, atd. To nevěděli, že se jedná o něco mimořádně důležitého? Vždyť člověk si dá obvykle pozor na věci, které jsou pro něho důležité. Asi nevěděli. Nikoho by přece nenapadlo, že by mohl existovat někdo takový, kdo je pozve na svatbu, která nemá konce a trvá stále a platí všechno z vlastní kapsy. Losujeme, losujeme. Malá Anička tahá tři šťastná čísla. Ano, výborně! Gratulujeme! Převezměte si tyto ceny, jsou jenom pro vás! No, a teď jsme právě všichni natvrdo zažili, jaké to je, když jsou všichni povoláni, protože všichni dostali lístek s číslem a i ten jeho mohl vyhrát (ale nevyhrál), ale vyvoleni = vylosovaní jen někteří. Myslím, že tato praktická ukázka úplně stačí k tomu, abychom si uvědomili, že se člověk cítí velmi mizerně a bídně. A to také přesně bylo mým cílem. Abychom si uvědomili, jak je člověku hrozně, když ví, co může získat, a přitom má tak malou šanci. (Takovou šanci přece představuje losování). Paralelou této tomboly, kde přece o úspěchu rozhoduje náhoda a los, je náš život a pozvání Ježíšem na svatbu, představující pozvání k životu ve věčné blaženosti. Kdo by nechtěl? A přece je tolik lidí, kteří dostanou lístek do tomboly, tím je křest v útlém dětství nebo Boží volání, které nelze přeslechnout. (Kterýsi světec řekl, že Bůh každého člověka volá a to opakovaně a tak, aby dobře slyšel, aby se nikdo nemohl jednou vymlouvat, že neslyšel). A toto pozvání znamená neustálou změnu našeho života. Bůh nás volá k pokání a obrácení. Co to je to neustálé pokání a obrácení? No to je přece život ve střehu, tzn. člověk si permanentně 36 uvědomuje, že je chybující, že se nemá na nikoho povyšovat a dělat chytrým, protože vždycky může potkat někoho ještě chytřejšího, (což se nám přece tak často stává) a pak vypadáme pěkně hloupě. Pýcha nám prostě nesluší, zato pokora je velice potřebná. Ona je skrytá v člověku, který je ochoten se stále učit nové věci, který ví, že Bůh pro něho má stále něco nového připravené a sám chce být na nové věci také dobře připravený. Smysl pro humor je dále to, co člověku pomáhá v tomto způsobu života. Všimněte si, že ten, kdo se nebojí udělat si legraci sám ze sebe a nebere sám sebe příliš vážně, je v podstatě velice pokorný člověk a je radost s ním spolupracovat. A odměnou za takový život, je život ve věčně blaženosti v nebi. Ano tak snadné, ale zároveň nesnadné, to je. Radovat se z toho, co mám a nebýt smutný z toho, co mít nemůžu a nemám. Být stále připraven litovat toho, co jsem pokazil. To není vůbec snadná věc. Ale lístek z dnešní tomboly nám v tom může hodně pomoci. Na cenu jsme sice nedosáhli, ale něco si uvědomujeme, že jsme byli pozváni k Bohu, který je plný překvapení a tak radostný, a on chce, abychom byli stále s ním. On je schopen přiblížit se tak blízko člověku, že by se dalo říci, že víc už to nejde. Bylo by dobré jeho pozvání přijmout a do nebe k němu se dostat. To chce správný postoj k životu. Ten pokorný se nám nabízí jako zaručeně osvědčený. Past Ez 33 "Jeho krev budu vymáhat ze Tvé ruky" Je to past. Dejte si pozor. Neskočte na to. Takovými podobnými slovy se lidé varují. Před čím je třeba dát si pozor? Vždyť tady u Božího slova nám přece nehrozí žádné nebezpečí? Ale ano. Hrozí. Hrozí nám nebezpečí, že Ježíšova slova nesprávně pochopíme a špatně použijeme. Vypadá to také, že jsou v nebezpečí ti, co páchají zlo, ale prorok Ezechiel tlumočí Boží slovo, které má úžasný dopad na lidi, kteří si všímají jen sami sebe a neupozorní chybujícího, že oni jsou v ještě větším nebezpečí. Jak to tedy udělat, když bychom tak rádi někdy druhého napravili a ona není žádná šance na to, aby nás vůbec vyslechl? První věc – staneme se škarohlídy, kteří na každém mají něco najít. Druhá věc – každá situace a věk si vyžadují jiné způsoby (jiný pětileté dítě, jiný sedmnáctiletý huberťák, jiný 60‐ti letá babička, atd.) Třetí věc – staneme se Církví se zdviženým prstem? Čtvrtá věc – Ježíš opravdu chce, abychom si všímali jeden druhého a pomáhali si na cestě ke svatosti, do nebe, abychom se vzájemně opravovali. Ale těch příležitostí k tomu, abychom si takhle vzali někoho stranou je překvapivě málo v životě. Ježíš sám dává úspěšný recept – oběť svého života. Ztotožňuje se osobně se slabými a ubohými ve společnosti, napadá farizeje, dokonce spletenými důtkami vymlátí chrámové nádvoří od obchodníků, ale potom jde a z lásky ke všem bez rozdílu obětuje svůj život na kříži. Jakoby tím chtěl říci, že jen ten, kdo je schopen se obětovat z lásky má právo na kritiku druhých a na to je napravit. Že obojí patří k sobě. Kritika a upozornění je nutné, oběť vlastního života pak završením prvého. 37 Nejméně vhodná chvíle Lk 4, 38‐44 "A ona vstala a obsluhovala je" Vděčné téma o uzdravení Petrovy tchyně naplňuje také prázdnotu a hlad našeho srdce. Snažme se pochopit dnes trochu víc hlubším pohledem na celou situaci. Ježíš přichází se svými učedníky k Petrovu domu a Petr doma není. Je s Ježíšem. Pokusme se jen trochu vžít do role této nešťastné ženy, která v sobě musí celou dobu přemáhat strach a úzkost z budoucnosti, přemáhá v sobě hněv a vztek proti Ježíšovi. Pokusme si celou scénu představit živě, jakoby se to odehrálo právě teď. Nejenže Petr už takovou dobu není doma, ale teď přichází navíc v momentě, který je nejméně vhodný, kdy matka jeho ženy, kterou opustil pro nějakého mladičkého truhláře, bůhví odkud, leží nemohoucí v horečce. Nemá jak pohostit své hosty. Nemá žádné jídlo, nemá nic připravené. První ostuda je, že Petr není doma a fláká se někde s tím Ježíšem. Nechal je doma, ať se starají, jak chtějí. Ten "slavný" Ježíš učinil z její dcery vdovu během vteřiny. Jak k tomu přijde, k takové hanbě a k takovému neštěstí? Dvě vdovy v baráku? Vždyť ona (Petrova tchyně) nikomu neublížila! Druhá ostuda je, že nemá nic k uctění hostí! To už je vrchol! Co bude ta třetí věc, která ji úplně složí!? Která věc ještě víc prohloubí jejich samotu a smutný úděl?! Další obraz : Ježíš vchází do domu a Petr se objímá se svou ženou, ubezpečuje ji, že je vše v pořádku, že ji má stále rád. Po očku se dívá na tchyni. Ta má zavřené oči na lůžku a přála by si v tu chvíli umřít. Pod dekou je dírami vidět, jak svírá hubené ruce v pěst. Na ní jako na nejstarší ženě, když muž není doma a neplní řádně své povinnosti je, aby zastala úlohu hostitelky. A ona není schopna. Chvíle jejího ponížení je v tuto chvíli největší. Stydí se za sebe, za dceru, za Petra, stydí se i za Ježíše. Proč to všechno udělal?Jakoby toto stydění se mohlo nějak v tuto chvíli pomoci. Pomoci nemůže a neví co dělat. Koná Ježíš. V Písmu čteme, že přistupuje k ženě, bere ji za ruku a pozvedá ji. Toto gesto Ježíš používá tolikrát, když uzdravuje nebo když křísí z mrtvých. Když jednoduše vrací člověku místo mezi živými, místo o které člověk přišel proto, že ho Bůh jenom zkoušel. Vše se odehrává v tichu beze slov. Bůh koná. V tichu a beze slov. Bez fanfár a s o to větší účinností a nezvratností. Chvíle, kdy Ježíš bere tuto nešťastnou a opuštěnou ženu za ruku, je vzácná. Do nejdelší smrti Petrova tchyně nezapomene na pevný stisk Ježíšovy ruky. O my God, to nemůže být jen obyčejný tesař! Petrova tchyně chce ležet, chce být nemocná, ale je vlastně uzdravena proti své vůli. Ona chtěla trucovat, ale už to teď nejde. Chtěla by se totiž té ruky držet stále. Tak opojný a lahodný je stisk Ježíšovy ruky. Zažila tolikrát tělesnou rozkoš a najednou zjišťuje, že je ještě větší rozkoš, která nemá s tělem nic společného. Je to rozkoš duchovní, mnohem krásnější a mnohem větší. Ona sama se chytá Ježíšovy ruky a chvíli ji podrží ve své. Beze slova vstává a neví, co se s ní stalo, neví co se s ní děje. Najednou sama sebe vidí, jak běhá kolem stolu, jak se nadšeně vítá s Petrem a ostatními rybáři. Je překvapena s jakou láskou se dívá do očí toho, kterého v bezesných nocích tolikrát proklínala, a který teď sedí v čele stolu a vtipkuje... Tak se chová člověk, který sám na sobě prožil zázrak. A to máme prožít i my. Tento úryvek jsme nečetli proto, abychom se rozplývali nad tím, co se stalo někomu druhému. Tento úryvek se týká také nás. Především nás. To Tebe, mě, teď bere Ježíš za ruku. Možná proti mé vůli, možná se bráním, možná jsem naštvaný. To nevadí. Ježíš vyhledal mou ruku pod dekou, kde ji schovávám a pozvedá mě proti mé vůli, a uzdravuje mě. Moji hořkost si bere zpět. Chvíle mého neštěstí a mého smutku jsou pryč. Díky můj Ježíši, dotýkej se mě stále. 38 Ježíš ANO, Církev NE... Mt 16,15 "A za koho mě pokládáte vy?" Ježíš pokládá apoštolům naprosto stěžejní otázku. To je životní otázka. Toto se říká jen jednou za život. Jako když se chlapec ptá své dívky, jestli si ho vezme. S takovou opatrností a rozechvělostí to přece říká. A čeká, co ona odpoví... Co když odpoví jinak, než čekám. Co asi Ježíš při tom čekání na odpověď prožíval? Petrova odpověď je nesmírně důležitá nejen pro něho samotného, pro ostatní, pro Ježíše, pro budoucí Církev, ale hlavně pro nás. Dnes se totiž Ježíš ptá také nás, kým je pro nás. Jaké místo má u mě, v mém životě a jakou důležitost mu přikládám. Mnoho lidí dnes odpovídá Ježíši ano na jeho otázku. Uznávám Tě Ježíši. Tebe ano, ale tu Církev už ne. To nemohu. To jsou ti kněží, to je ten "bohatý" a aférami zatížený Vatikán. A ten já nemusím. Tu Církev už ne. Tu neberu vážně. Ale když přijímáme Ježíše, nemůžeme spolu s ním nepřijmout a neakceptovat i Církev, protože Ježíš je se svou Církví sjednocen. Jakkoliv je Církev tvořena námi, slabými a chybujícími lidmi, je to Ježíš Kristus, který ji posvěcuje, osobně řídí (i dnes po těch letech, stále). Malá odbočka : představte si, že kněz a vlastně všichni během liturgie dělají jen to, co by dělal za "normálních" okolností Kristus, kdyby tam mohl být fyzicky přítomen. To je překvapení, že? Církev vlastně není tak špatná, jen o ní panují mezi lidmi různé předsudky a během let se taky na ní nakydalo hodně "špíny". Církev má podle Ježíšových slov také obrovské pravomoci. A věřte mi, že je taky řádně využívá ku prospěchu lidí. Vezměte si např. vyznání víry nebo všechna dogmata nebo učení o pekle, očistci a nebi či dodnes nepochopený výrok "mimo církev není spásy", který upřesňuje až II.vatikánský koncil. A co teprve odpustky! Upadly téměř do zapomnění a vlastně jsou takovou nesmírnou hodnotou! Vždyť jejich získáním dochází k odbourání trestů za hříchy! A ty podmínky nejsou kdovíjak složité. V roce 2000 upravený Enchiridion odpustků jasně definuje všechny možné činnosti, kdy je možné je získat. Ne, nikdo mi nevymluví, že Církev je vlastně úžasná! Myslíte si to taky? Už bych to s tím lobováním pro Církev neměl přehánět. Už takhle máme problém se do toho kostela na Melior Street v neděli vejít, že? PŘÍSLIB Lk 1 "Jak se to stane?” Nevím jestli znáte ten příběh o neuděleném devizovém příslibu. Tady je. V době nedávno minulé za vlády totalitního režimu v bývalém Československu se dalo cestovat do zemí tzv. kapitalistického bloku jedině na základě tzv. uděleného devizového příslibu. To byla první z řady mnoha podmínek, které musel uchazeč o cestu na Západ splnit. Na ní však mnoho z uchazečů také skončilo. Mnohdy I ti, kteří někoho z příbuzných na Západě měli a byli by schopni doložit, že žádné devizy k cestě nepotřebují, neboť je zajistili jejich příbuzní, za kterými měli a chtěli cestovat na návštěvu. 39 Mnoho lidí, kteří potřebovali na Západ cestovat, se tak nikdy na Západ nedostali, protože jim nebyl jednoduše Devizový příslib nikdy udělen. Oni pak už přestali žádat, protože viděli, že jejich počínání je marné, že jejich cesta je nežádoucí a ohrožovala by socialistickou společnost přímo v jejich základech. Ano slyšíte dobře, setkání rozdělených rodin po mnoha letech by přímo v základech ohrožovalo přímo existence socialistického zřízení. Zřízení, které mnozí přímo ztotožňovali s vládou a panstvím toho Zlého. A jaký souvis to má s dnešním evangeliem, kdy obyčejná prostá dívka ze zemědělství přijímá své vyvolení stat se matkou Božího Syna? Veliký souvis. Dnešní evangelium nám ukazuje způsob, jakým Bůh jedná s člověkem a jak ho vede po své cestě. Všimněme si dobře, že to je cesta příslibů. Ale příslibů, které se naplňují. Stávají se skutečností všude tam, kde najdou ochotné lidi plné víry. A nenaplňují se tam, kde Bůh lidi víry nenachází. A přísliby Boha existují stále. Na rozdíl od devizových příslibů, které byly jenom pro pár vyvolených dobře zapsaných soudruhů, Boží přísliby se týkají každého. Maria na své cestě nevidí moc daleko. Možná jen tak příští den a dál už ne. Ona je tou, která žije jen z Božích příslibů. Ona čeká až se vyplní. Touží po tom celou svou bytostí. Naplnění Božích příslibů je pro ni životně důležitou otázkou. Je ta, která čeká, co udělá Bůh. Ne naopak, jak to děláme často my. Je statečná tam, kde se to od ní očekává. Říká své ano k Božímu návrhu, protože cítí, že Bůh na to čeká. Budu mít i já dost odvahy říci Bohu “ano” tam, kde na to čeká? Dej proto svému služebníku... 1 Král 3 "Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" Už potřetí za sebou jsme slyšeli Ježíšovo slovo o Božím království, a zase v podobenstvích. Do třetice všeho dobrého a zlého, jak se říká. Dokázali bychom si vybavit všechny ty příměry? Podobenství o rozsévači, který každého zve, předminule. Minule to bylo podobenství o tom, že vedle sebe roste pšenice s plevelem, a co je co, to se vlastně rozezná až na konec, o hořčičném semínku, ze kterého je nakonec rostlina, která přeroste všechno ostatní a dále podobenství o kvasu, který prokvasí celé těsto. Dnes jsme zase slyšeli, jak Pán Ježíš přirovnává Boží království k pokladu na poli, k perle a dále k síti, která všechno zachytí. Ale pořád mi tu chybí vysvětlení, co to vlastně je, to Boží království. O tom jsme tu neslyšeli ani slovo, a člověk už by mohl být napnutý. Proč? Proč Ježíš nemluví přímo o Božím království? ("bez podobenství k nim vůbec nemluvil"). No protože zatím nemá pojmy, v době, ve které žije, nejsou slova a názvy pro označení života v Boží blízkosti. Ježíš se proto vyjadřuje pomocí opisů a příměrů("jestliže vymítám zlé duchy, Boží království je tu.") Žít vedle Ježíše Krista, žít v jeho blízkosti, to je Boží království a my pro tuto skutečnost máme v dnešní době dokonce i pojem, který v Ježíšově době ještě neexistoval. Žít v milosti posvěcující. A zase jsme u toho, co říkal Otec Lang : "víš, modlitba a svaté přijímání..." To by člověk ani neřekl, že? No, že to Boží království půjde tak snadno popsat a pojmenovat. Že život v milosti posvěcující, který je charakteristický tím, že dotyčný nemá na svědomí těžký hřích a každým svatým přijímáním a vůbec přijetím každé svátosti jenom rozmnožuje 40 tuto milost posvěcující a Boží život v člověku, by byl až tolik hodně, že bychom mohli položit rovnítko mezi ním a Božím královstvím, o kterém mluví Pán Ježíš. Odvážil jsem se zajít hodně daleko, já vím. A někdo může namítnout. "Když je to tak, jak to říkáte, tak proč je náš život, navzdory tomu, že žijeme v milosti posvěcující, chodíme denně na mši sv., pravidelně přistupujeme ke stolu Páně, pravidelně očišťujeme své svědomí vyznáním osobních vin ve svátosti smíření, proč je náš život tak těžký a my prožíváme tak málo radosti?" Kdybychom opravdu měli prožívat Boží království už tady na zemi, jak nám to vy říkáte, to by musel být úplně jiný život! Musel by být plný radosti a prožívaný úplně jinak, než jak my ho prožíváme! Moje odpověď je stručná a jasná: "A kdo vám brání?" Vlastně kdo nám brání, protože vaše otázka je i mou otázkou. Vždyť i já se takhle ptám. A Bůh mi (nám) jasně odpovídá dalším příběhem. S Božím královstvím je to jako když vyrazili lidé na Aljašku. Tam na sněhu v padesátistupňovém mrazu si rozdělali oheň, aby přežili noc a dočkali se rána. Oheň byl jejich jediná záchrana. Byl velmi silný a hořel jasně. V jeho blízkosti bylo lidem dobře a teplo, na záda jim sice táhlo a byla velká zima, když se ale pravidelně otáčeli, mohli si nahřívat i záda. A tak jim nic nescházelo. Nedalo se ani moc daleko vzdálit od ohně, protože ve tmě se shromažďovali vlci a taky jim hrozilo, že v tak velké zimě rychle umrznou. A tak je to přesně v našem životě. Nelze se od Ježíše a z Církve moc vzdalovat těžkým hříchem, jinak mi hrozí ztráta života. Ale pokud jsem u ohně, u Ježíše, v Církvi, v milosti posvěcující, žiji už teď na zemi život v Božím království, a to navzdory všemu, co můj život provází. Nedejme jen na city, na emoce. Jsou zrádné. Dokáží nás pěkně potrápit. Nemůžeme svůj život stále posuzovat podle toho, jak se zrovna cítíme. Další text je určen už jen pro pokročilé a kdo nechce, nemusí číst dál. Nemusí poslouchat moje kázání dál. Týká se prvního čtení a daru moudrosti pro Šalamouna. Je hezké, jak Šalamoun prosí o tento ušlechtilý dar a jak Hospodin oceňuje tuto nezištnou prosbu. Jak obdarovává Šalamouna. Pro nás jsou však zajímavé ještě jiné okolnosti a souvislosti spojené s postavou Šalamouna. Co předcházelo této prosbě a jak Šalamoun a jeho království končí. Šalamoun začíná svou vládu vyvražděním svých odpůrců a nepřátel jeho otce Davida, ten na to už neměl sílu. Tomu bychom se asi neměli divit, bylo to běžné a asi i účelné, aby velké království, které David vybudoval, drželo dál pohromadě pod jedním vedením. To, co je smutné, je závěr Šalamounova příběhu. Po jeho vládě, během níž dosáhl věhlas království nebývalých rozměrů, je postaven Jeruzalémský chrám, jeden z divů světa, dochází k odtržení deseti kmenů, kteří vytvořili Severní království a obě, jak Severní tak Jižní jsou během jisté doby dobyta Asyřany a Babyloňany, Izraelité odvlečeni do zajetí, chrám zbořen. Proč? Nedalo se tomu zabránit? Historia Magistra Vitae = Historie učitelka života, říká se. Tak tedy, Šalamoun se nechal ovlivnit svými manželkami, s nimi velmi často obětoval pohanským bohům na oltářích, které sám nechal na posvátných návrších zbudovat. Nebyl tedy dobrým příkladem pro ostatní a celkově tedy silně upadl náboženský život obyvatel jeho říše. Po materiální stránce se měli jistě velmi dobře, ale po té duchovní? Jejich duchovní nevyrovnanost se projevila i v praktickém životě vyjednáváním se dvěma velmocemi najednou (Egypt na jedné straně, Asýrie / Babylonie na druhé straně) a měla za následek rychlý zánik říše. Dejme si dobrý pozor, kdo si myslíme, že stojíme pevně ve víře, abychom nespadli. To říkám i proti sobě, protože majetek, jakýkoliv úspěch, obliba, moc, to všechno prostě může u člověka způsobit, že přestane rozeznávat Boží vůli ve svém životě, že není schopen dobře rozpoznat dobro a zlo (původní 41 prosba Šalamouna), že už nejsme schopni dobře volit ani mezi dvěma dobry (případ, který kdysi na počátku své vlády s oním dítětem dvou žen, Šalamoun hravě zvládl). Ať už jsme sem do Anglie přijeli z jakéhokoliv důvodu: finančního, studijního, turistika, apod. , nikdy nezapomínejme, že jsme a budeme na Bohu vždy, zcela a ve všem závislí. V momentě, kdy se Boha přestaneme dotazovat na jeho vůli s naším životem, kdy na něm přestaneme být zcela závislí, skončíme stejně jako Šalamoun, stejně jako jeho rozsáhlá říše. V troskách. Skončíme však přece jenom pozitivně, protože toto varování bylo vyřčeno jen jako varování, nikoliv jako hrozba, a tak se pomodleme: Pane Ježíši, Tobě, kterému patří Boží království, do kterého se vstupuje s pokorným a skromným srdcem, Tobě patří náš život se vším všudy. Prosím, ať s Tebou jednou můžeme žít a radovat se spolu s Pannou Marií, všemi anděly a svatými a s našimi nebližšími, jenž žiješ a kraluješ, na všechny věky věků. Amen. Mezi vámi tomu tak však nebude Mt 20,26 "Mezi vámi tomu tak však nebude..." Na jednu faru se na víkend sjela děcka ze všech možných koutů Čech a Moravy. Bylo to ještě za totáče (pozn. lidová zkratka pro totalitní režim v Československu v letech 1948‐1989), takže to vše mělo takový zřetelný nádech zakázaného ovoce, které chutná nejlépe. Dneska by se tomu každý divil. A tenkrát po společné večeři pan farář, za kterým tam mladí jezdili, řekl: "Prosím vás je strašně zadělanej záchod, ujměte se toho někdo..." Ale nikomu se do toho nechtělo, jen moje budoucí žena, se kterou jsme teď ve středu oslavili na dálku dvacetileté výročí společného života, na tom záchodě zaklekla a vydrbala ho, jakoby byl nový. Všichni se tomu divili, že to je zbytečné to dělat až takhle dobře. A nikdo ani nevěděl, kdo to udělal. Ona to nikomu neřekla. Jen mně. A to až po dlouhé době. To je to, co říká Ježíš. Kdo chce být první ať je služebníkem, ba ne, OTROKEM VŠECH! Ve fotbalové sezoně před dvěma lety každý čekal, že Baník Ostrava zase vyhraje. Ale nevyhrál. Proč? Rozebírali fotbalovou sezonu nahoru dolu a vyjmenovali tisíc a jednu příčinu, od doktora a jeho péče až po špatné treninky a špatnou kázeň hráčů. Lámali si s tím hlavu. Pak přišli postupně na jednu základní věc. Chyba byla, že si zvykli příliš snadno vyhrávat, že vítězství jednoduše očekávali příliš snadno a rychle. A teď po nevydařené sezoně mají o čem přemýšlet. Ve sportu i v normálním životě je velmi důležité, aby se něco dařilo a něco naopak ne. Je to velice zdravé, je to normální. Tento princip střídajících se úspěchů a neúspěchů tvoří vlastně tajemství našeho života. Copak se dozvíme o sobě, o životě, když děláme práci, kterou dělá každý, když se nám daří, když nám jde všechno hladce, jako po másle! NIC !!! Nic se nedozvíme, ani o sobě, ani o životě, který žijeme, ani o druhých, ani o světě, ani o cíli svého snažení se nedozvíme nic. Nic. A dozvíme se naopak hodně, když prohráváme. Když se nám nedaří, když nad námi vítězí překážky všeho druhu, když jsme poníženi, když jsme ponižováni, když jsme vysmíváni, když jsme prohlášeni za neschopné, ale ne protože jsme neschopní, ale protože se chce, abychom neschopní byli. Ne ve 42 vítězství, ale v prohře se rodí úžasné věci. Naše spása se zrodila z prohry Krista na kříži, ne z jeho vítězství na kříži. Kristova porážka na kříži byla největší, kterou svět zatím viděl. Ježíšovo slovo je mementem pro každého z nás. Nebojím se prohrát? S ním prohrát? Protože předchází‐li naší prohře poctivá snaha dělat dobře a poctivě svoji práci, prohrávám s Kristem, neprohrávám sám za sebe. A to je strašně důležité. V tu chvíli totiž visím s Kristem na kříži a On po třech dnech vstane z mrtvých. A já s Ním... Překonejme překážky, které nám jsou kladeny v životě do cesty tak jako je překonala palma v našem příběhu, který se vypráví v Orientě. Do jedné oázy kdysi přijeli jezdci, aby napojili své koně. Zatímco se koně napájeli a odpočívali, jezdci se rozhlíželi po malé oáze. Jeden z jezdců zpozoroval, že u kraje oázy rostou při sobě tři palmy. Ze zlomyslnosti jemu vlastní šel a na prostřední z nich vložil obrovský kámen, který jí měl zahubit, zničit. Těšil se, jak to perfektně vymyslel. Uplynulo mnoho let, když se tento jezdec opět dostal do téže oázy a k jeho překvapení uviděl, jak ona prostřední palma, na kterou před lety vložil obrovský balvan, vyrostla do neuvěřitelné výše a mnohonásobně převýšila obě své sousedky. Postavil se s neskrývaným hněvem k palmě a napřahoval svoji ruku s mačetou k ráně k tomu úžasnému stromu, když vtom zavál silný povrch větru a s vrchu padal onen těžký balvan, který spadl těsně vedle něj a připomenul mu jeho zlomyslnost s jakou se těšil, že zničí onen mladý výhonek. Sedl rychle na koně a do oázy se už nikdy nevrátil. Nestyděl se, bál se. A co udělala vlastně ta palma? Přemýšlela, co dělat. Balvan ji nesmírně tížil a myslela, že je okamžitě odsouzena k zániku. Ale řekla si, že má vlastně jen dvě možnosti. Buď to vzdá, nebo to zkusí vydržet. Aby mohla unést takovou tíhu, musela vyhnat své kořeny až hodně hluboko k těm nejspodnějším pramenům a stále se jen namáhala. Její sousedky netížilo nic, ale ji balvan tížil stále víc, a tak musela víc a víc růst, musela být velice silným stromem. Její sousedky byly takové zákrsky, protože nemusely s ničím zápolit a ona se stala tím nejkrásnějším stromem v okolí, ptáci se slétali do jeho stínu. Zkusme to jako ta malá palmička. K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Syn i Duch svatý! UMÍTE LYŽOVAT?
Mk 1,1‐2 "Hle, já posílám posla před tvou tváří” Co je to za vtipy, pane jáhne? Bane, to nejsou žádné vtipy, hned se dozvíte, proč se na to ptám. V dnešním evangeliu se dozvídáme, že Jan Křtitel se proto narodil, aby připravil Pánu lid pohotový, křtí ho obyčejnou vodou a učí ho sebereflexi. Ve vhodný okamžik však ustupuje do pozadí a předává aktivitu samému Bohu. Vidí v Ježíši Kristu správně slíbeného Spasitele. Tím ale jeho působení nekončí. Stále je tím čím je, neohroženým zastáncem pravdy, padni komu padni. Dostává se tak snadno do vězení, protože on jediný je schopen říci Herodovi (králi), že nežije správně. A zaplatí za to životem. Salome si vytančí na podnapilém a mravně oslabeném králi hlavu Jana Křtitele. 43 A teď si představte takovou bílou zasněženou pláň, na které se už za chvíli pojede slalomový závod. Je však třeba, aby někdo vyjel stopu, ve které pojedou závodníci, protože ti první by jeli v hlubokém sněhu a jejich čas by byl pomalejší než těch, kteří pojedou jako další. Tuto úlohu zvládají perfektně tzv. předjezdci, lidé, kteří nejedou vlastní závod, ale kteří musí být stejně dobří jako závodníci, protože by stačilo, aby vyjeli stopu jinde a trať znehodnotí špatně vyjetou stopou. Už chápete, proč se ptám, jestli umíte lyžovat? Tím předjezdcem na trati našeho života a života jiných jsme před Ježíšem my sami. Ježíš nemůže vstoupit do života jiných lidí než právě díky nám. A bude strašně záležet, jakou mu u druhých lidí vyjedeme stopu. Nezkazíme mu to? Sebevražedná otázka Mt 2 "Kde je nově narozený židovský král?!” Kdo neznal krále Heroda osobně, mohl by snadno nabýt dojmu, že jde jen o báchorky. Nelítostný. Zosobněné zlo. Ale zlo, jak říká Svatý Otec v nedávné katechezi (prosinec 2008), není logické ani trochu. Zato Bůh je mimořádně přesný, jasný, navýsost srozumitelný, konkrétní a logický, s jasnou perspektivou pro sebe i pro nás. A stejně tak jeho Církev. Není lepšího návodu pro život, než který předkládá Církev, není pevnějšího a bezpečnějšího přístavu pro moji loď. A je tomu tak od samého začátku. Neboť už na samém začátku Bůh lidem říká: “nejezte z tohoto stromu poznání dobra a zla, abyste nezemřeli.” A ďábel ihned lže, když neformuluje přesně ani správně ani jasně, jednoduše mlží, když říká: ”Jakže! Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?!” Není to slovíčkaření, je to jednoznačná a veledůležitá odlišnost, které si máme být vědomi celý svůj život a podle ní se take ve svém životě orientovat. Neberte na lehkou váhu všechna nejasná, neurčitá, mlhavá, dvojznačná vyjádření. Není a nestojí za nimi Bůh. Buďte naopak vděčni všem (lidem a situacím), které k vám promlouvají naprosto jasně, konkrétně, jednoznačně, bez váhání. V nich pociťujte onu hledanou jistotu, o kterou se lze opřít. Ať už je to v pracovním světě nebo v duchovní sféře. Buďte I vy ve svém životě konkrétní. Projevujte druhým (konkrétním) lidem zcela konkrétní lásku naprosto jasnými (třeba malými) ale konkrétními skutky lásky. K tomu není třeba velkých slov. Jen těch skutků… Největší Čech aneb překvapující závěr prohlídky nedobytného hradu 44 J 16,12 „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést.“ „Děkujeme vám vážení přátelé, že jste si našli čas a navštívili náš hrad,“ tak nějak mohou znít slova průvodkyně na každém z hradů, kterých je v Čechách i na Slovensku velké množství a stále mají dost návštěvníků, kteří jsou zvědaví, jak se dřív žilo, snažících se osvěžit se pohledem do jiného světa. Do historie. Zahraniční návštěvníci, zejména ze zámoří, jsou zděšeni, protože opravdu netušili, že tady v srdci Evropy, kde naše země leží, jsou pozůstatky kdysi tak bohaté historie. Historie, kterou obvykle vůbec neznají a která jim imponuje. Prohlídka pokračuje a je někdy až únavné sledovat všechny ty komnaty, umělecké výtvory, obrazy, gobelíny, knihy, zbraně, trofeje, nádobí, porcelán, nábytek, šperky. Až těsně před koncem průvodkyně všechny překvapí stručnou výzvou : „A nyní přejdeme do prostor, které měl hradní pán nejraději a které prozrazují jeho skutečnou osobnost.“ Všichni zpozorní, když vstupují velice malým a nízkým otvorem v tlusté stěně do hradní kaple. „V této kapli zasvěcené sv. Kateřině trávil panovník většinu času v postní době. Spal tady a nevedly sem dveře, protože ty nechal pro tu dobu zazdít, aby ho tu nikdo nevyrušoval. Skromné jídlo si nechával podávat tímhle maličkým okénkem ve zdi. Spal tady a modlil se tu, daleko od světa.“ Jedno z dětí se osmělilo a odvážilo se zeptat: „Slečno, prosím vás, jak se jmenoval ten král?“ Užaslým návštěvníkům průvodkyně sdělí, že tímto mužem byl císař svaté říše římské je Karel IV, který vládl ve své době jednomu z největších světových uskupení států a panovníků a hrad se jmenuje Karlštejn. Tento muž byl zvolen v anketě roku 2005 Největším Čechem. Ježíš se loučí se svými učedníky. V momentě svého triumfu, kdy by každý jiný zůstal, on odchází. Proč? Když neodejdu, Duch pravdy, přímluvce nepřijde. Tak zní jeho lakonická odpověď. Zase hádanka. A podobně jako učedníci nevěřili, že Ježíš vstane z mrtvých, tak také nevěřili, že nějaký Duch přijde. Proč? Neuměli si to představit, bylo to mimo jejich chápání. Ačkoliv nechápali, poslechli a čekali (modlili se). V líčení druhé kapitoly Skutků apoštolů Duch svatý přichází s mocí a vervou, proměňuje všechny zevnitř (netušená odvaha dosvědčit všechno, co s Kristem prožili) i zvenčí (hukot, ohnivé jazyky, mluvení v jazycích). Mnoho z nás zůstane vždy jen na povrchu věcí. Nepodaří se nám proniknout až k jejich jádru. Na povrchu dnešní slavnosti zůstaneme, kdybychom čekali totéž co apoštolové. Je totiž málo chtít prožít jenom to, co prožili oni a jenom za to se modlit (Pane ať prožijeme alespoň to co prožili apoštolové tenkrát). Bůh nás vede po dvou tisících let přece jen ještě dál. Kam? Víc k sobě, blíž k sobě. Jen chvíli sledujme Boha Otce, co dělá. Při Ježíšově poslechním vydechnutí na Kalvárii roztrhnul chrámovou oponu, která ho dělí od lidí. To není jen jakýsi symbol, to je od té chvíle daná skutečnost. (Od této chvíle mám skrze Ježíše Krista přímý přístup k Bohu, každý z nás.) Při Ježíšově zmrtvýchvstání zase Bůh ruší dlužní úpis Adamův, když vlastní mocí přemohl smrt. Smrt již nemá nad námi vládu. Ďábel je poražen jednou provždy. Při Ježíšově vystoupení do nebe zase Bůh Otec nechává vstoupit lidské tělo do nebeské slávy. Cítíte také to zvyšující se napětí? Cítíte se být k Bohu stále blíž? A vrchol všeho je při vylití Ducha sv., události, kterou si dnes (teď) připomínáme. Tehdy Bůh dokončuje ono přiblížení se k člověku. Sám osobně se spojuje s každým člověkem, prostupuje ho a naplňuje ho jako prázdnou nádobu, která se naráz naplní tím nejvzácnějším nápojem. Odhaluje člověku ta poslední, dosud skrytá tajemství a v největší možné míře ho přibližuje k sobě. (Projevovat se to může všemožnými způsoby, bouřlivě či v naprosté tichosti, výsledek je rozhodující. To, že nás přibližuje k sobě). 45 Mezi člověkem a Bohem už není žádná hradba, překážka. Člověk, aby mohl přijít blízko k Bohu už nepotřebuje žádného prostředníka, ale může se obracet k Bohu přímo jako jeho dítě (kterým se stane při svatém křtu). Rozumí všemu, protože Duch svatý, který je člověku dán, ho uvádí do veškeré pravdy, takže člověk nepotřebuje žádného překladatele, ale všemu automaticky rozumí. Pronikl až k samotné Boží podstatě, až do poslední tajemné komnaty, kterou si Bůh původně nechával jako tajemství, jen pro sebe. A co člověk zjišťuje v této komnatě? Že je mu tam nesmírně krásně, že se tam vůbec ničeho neobává, že se tam nebojí mluvit ani myslet ani promluvit. Cítí se tam přijatý a milovaný bezpodmínečně aniž by musel udělat cokoli aby si tuto lásku zasloužil. V této komnatě, v Boží blízkosti, kde je člověku tak dobře, protože zažívá tak velké přijetí, nastane po chvilce spočinutí pro každého člověka zvláštní situace. Není možné tam setrvat večně, ale člověk je hnán k druhým lidem, aby jim o tom pověděl, jaký Bůh je a že se ho nemusí bát. A jak máme mluvit s druhými o Bohu a o jeho lásce? Jazykem lásky a úcty k druhému. Máme přece všem říci : Že je každý srdečně zván. Adrenalin Lk 21,29‐33 „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Malý Marek seděl zabořený do křesla tváří přímo k onomu koutu místnosti, ze kterého vycházelo sotva slyšitelný syčení. Obrovská chapadla se bleskurychle omotala kolem jeho těla a přikovala ho ke křeslu. Z centra nestvůrného těla se začaly teleskopicky vysunovat několikeré čelisti, z jejichž zubů kapala jakási šťáva přímo na koberec a taky Markovi na hlavu. V místnosti to nesnesitelně páchlo. V tom… Jakási ruka otevřela dveře rozsvítila lustr a ozval se známý hlas: “Zase tady u toho sedíš celý den! Vypni tu virtuální realitu a koukej mazat ven do parku!“ To byla maminka. Hbitými prsty pravé ruky vypnula počítač, druhou rukou otevřela okna a vytáhla žaluzie. Uvolněnou rukou vyhodila zpoceného Lukáše do z virtuální reality do reality normální. Tento popis není až tak nenormální, jak bychom si mysleli. Dnešní člověk, jak on sám říká, potřebuje ke svému životu „adrenalin“ neboli vzrušení, jak se patří. Ne jenom nějaký slabý čaj, ale pořádný a silný čaj. Ať je prožitek (třeba i smrti), co možná nejvěrnější. Celý týden čteme 21.kapitolu Lukášova evangelia kde nám Ježíš sám líčí hrůzy, jichž se možná někteří z nás dočkají. Je to stejné jako když dnešní člověk si uměle navozuje pocity hrůzy a strachu? Je oblíbené heslo „pojďte se bát“ skutečně tím, nad čím můžeme jednoduše mávnout rukou? Ježíš nechce nikoho vystrašit. Ježíš líčí věci ještě hodně střízlivě a tak, aby nikdo nebyl překvapen, až situace kolem nás dospěje do stavu, který popisuje. 46 Hlavní informací pro nás má být „vzpřimte se a pozdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“ A to nemá s nějakým uměle navozeným vzrušením co dělat. Adrenalin, který bude v té chvíli ve zvýšené míře produkovat naše tělo, je výsledek radostného očekávání našeho Pána, nikoli strachu. Lidský pohled a Boží pohled Lk 17,11‐ „Nebylo jich uzdraveno všech deset? Kde je těch devět?“ Zdá se, že se náš pohled na věci a na život dost často liší od toho Božího. Ježíš je smutný, ale ne překvapený reakcí devíti uzdravených spolubratrů a vyzdvihuje neočekávanou vděčnost uzdraveného Samaritána (vždyť Židé se Samaritány příliš nekomunikovali). Dokonce říká, že všichni byli uzdraveni, ale jen jeden zachráněn. To jsou zase jen nějaká slovíčka, že? Jen nějaké to biblické slovíčkaření… Odpovězme si: Jaké jsou priority dnešního člověka? Jak se dívá dnešní člověk na svět a na život? Jaké jsou priority Boží? Jak se dívá Bůh na mě a k čemu mě i za noci vybízí mé nitro? Proč a kdy se nedá utišit má duše? Došly mu argumenty? Proč? „z provazů si upletl důtky a vyhnal prodavače z chrámu...“ Mohlo by se na první pohled zdát, a to zejména pro člověka vyznávajícího humanitní a nenásilné metody vysvětlování tak typické pro západní civilizaci, že Pán Ježíš tentokrát přestřelil. Proč o tom ještě čteme a „klaníme“ se tomu dnešní 3.neděli postní? Neměli bychom tento text spíše někam uklidit a vůbec o něm nemluvit? Vždyť ostře směřuje proti všem mírovým a pokojným snahám o vzájemnou komunikaci a dorozumění mezi lidmi odlišných názorů. Ti směnárníci a prodavači dobytka asi měli jenom odlišný názor na věc nežli Ježíš. Proč jim to v klidu nevysvětlil? Proč hned takový úlet? No ano! To je přece úlet! To je něco, za co by se jim měl Ježíš omluvit! Skutečně? Opravdu si myslíte, že všechno to nekonečné vysvětlování a poklidné přesvědčování vede ke správnému výsledku? Není na místě někdy spíše s člověkem řádně zacloumat a jednu mu střihnout, když už to přesahuje všechny meze? Skutečně máme ještě po tom všem, co tady těch několik tisíc let vyvádíme na této planetě ještě právo ji beztrestně obývat a dokonale zplundrovat to, co z ní zbylo? Doopravdy nám má být donekonečna vysvětlováno, že se mýlíme, když si myslíme, že nedodržování mravních a morálních norem je bez následků? Nezasloužíme si spíše nějaký velmi tvrdý trest, i 47 fyzický? Jsme schopni vůbec uznat, jak šílení jsme a kam až jsme se to s tou svou slavnou civilizací dostali? Fyzický trest si někteří zvykli označovat jako zoufalý pokus dosáhnout svého. Fyzický trest jako něco nepatřičného, co se nehodí. Co není přece třeba a co ponižuje jak trestaného tak toho, kdo trestá. Proč se Ježíš takhle zlobí? Co mu vlastně tak vadí? Vždyť tamtudy šel tolikrát a nikdy se tak nerozčiloval? Proč najednou? Dostal snad záchvat zuřivosti? Nebo je to věc z jeho strany promyšlená? Co bylo Ježíšovým cílem a proč nezvolil jiný způsob? Jaké mělo být správné chování návštěvníků chrámu? A jak tomu všemu máme rozumět my? Co tím chtěl Ježíš docílit? Příliš mnoho otázek. Všechny jsou ale správné. My neodejdem, dokud si alespoň na jednu z nich nezkusíme odpovědět. Začneme tou poslední : Co tím chtěl Ježíš docílit? Nejprve si uvědomme několik okolností, které Ježíš v tu chvíli vyvrcholení svých emocí prožívá. Vidí, že většina lidé nepřichází do chrámu, až na malé výjimky, kvůli tomu, proč byl chrám postaven – na místo, kde je Bůh přítomen a kde je možné s živým Bohem hovořit. Nikdo nebo jen málokdo to takhle prožíval a Ježíš byl kvůli tomu velmi smutný a nešťastný. Většina lidí přicházela, protože bylo třeba si splnit svoji náboženskou povinnost. Tak jako si plníme manželskou nebo pracovní povinnost. Ale naše srdce a naše city i náš rozum jsou v tu chvíli vypnuty a my jsme svým duchem někde hodně daleko od místa, kde se momentálně nacházíme. Jen málokdo by se chtěl s Bohem setkat, pohovořit. Snad už nikdo od Boha nic neočekával, nevěřil, že je to možné, že by se Bůh nad někým smiloval, že by udělal něco v jeho prospěch. Tolikrát Bůh Izraele odvrhl a i teď zde vládli nepřátelští Římané, kteří byli v této zemi okupanty. Najednou to Ježíši všechno dochází patřičně silně a líto a prodavači, kteří tam po celá desetiletí jsou a Ježíš si jich nikdy nevšiml, jsou teď jeho zoufalému hněvu první na ráně. Jen náznakem to vyplývá z jeho neuspořádané řeči : „jděte s tím odtud, nedělejte z domu mého Otce tržnici...“ Z toho jasně vyplývá, že Ježíši jde o to, vrátit tomuto místu jeho pravý význam a smysl. Dům modlitby, dům kde zaznívají prosby za odpuštění k Bohu a kde Bůh promlouvá do srdcí lidí, kde odnímá od nich těžká břemena, jež se už nedají nést. Břemena zklamání a hlavně hříchu. Kde dobro jednoznačně po celá staletí a tisíciletí vítězí nad hříchem vždy a není třeba na nic čekat, čekat až do konce časů. To je přece chrám. Probudit svědomí u lidí, o to šlo Ježíšovi. O nic jiného. O to, aby opět Bohu důvěřovali, že pro něj není nic nemožného. Tou nejtěžší věcí však je změna lidského srdce, které když se zavře, nikdo kromě nás je nemůže otevřít. Bůh musí čekat za těmito dveřmi a klepat na ně jako ten poslední žebrák u východu z města. Ježíš dělal spíš velký rámus než že by někoho opravdu pomlátil. Ale tak mě napadá, kdo by to vlastně měl schytat? Kdo by měl Ježíšovy rány nést? Ať už byly nebo nebyly nebezpečné? Jasně, že ti kdo vedou. Farizeové, zákoníci a členové Sanhedrimu, velerady, kněží. Ti všichni, kteří špatně přetlumočili Boží úmysly a touhy a kteří to všechno sledovali z bezpečné vzdálenosti. Jsou svědky velmi vzácné situace kdy Bůh to už nevydržel se na to dívat a křičí, mlátí kolem sebe. Jeho chování a jednání naznačuje velmi důležitou věc a nevyslovená slova : „K Bohu je možné mít důvěru!“ „On nikoho nezklame!“ „Důvěřujte Bohu!“ „PROSÍM!“ 48 Úkol pro vás: udělejte dnes něco, co obvykle neděláte. Po skončení mše zůstaňte chvíli na svém místě, neodcházejte a poděkujte Tomu, který vás stvořil za to, jak se o vás stará. Jak pečuje o každou maličkost o všechno, co potřebujete. A jestliže vám momentálně něco nedává a vy tím trpíte. Poděkujte mu i za to, čeho se vám nedostává. Nestyďte se za slzy ani za smích... Jste přece u svého Otce. Máma koza J 15,12 "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás” Ježíš se loučí. Poslední slova osoby, kterou už nikdy neuvidíme, máme stále nosit ve svém srdci. Jak se loučí například pohádkové bytosti? Co to říkala máma koza, když se loučí se svými sedmi kůzlátky? “Obchází tady zlý vlk, ne abyste opoustěli chaloupku a hlavně NIKOMU NEOTEVÍREJTE!” V jiné pohádce jelen Zlaté parohy opět zakazuje Smolíčkovi otevírat zlým jezinkám. Stejně tak je na tom jiný statečný bohatýr, který když má vysvobodit zakletou princeznu ze spáru černokněžníka, musí si nakreslit večer v hodovní síni začarovanou křídou kolem sebe kruh, ze kterého nesmí za žádnou cenu vystoupit. Na tom všem vidíme, že svrchovaně lidské je chránit sama sebe, vždyť také pud sebezáchovy je ten nejsilnější ze všech instinktů. V ohrožení života jedná člověk podvědomě aniž by chtěl a pokaždé chrání svůj život před zničením a jakýmkoliv ohrožením. Ježíš to všechno moc dobře ví a přesto dává ve chvílích loučení s učedníky jako poslední přikázání něco, co je velmi těžké právě proto, že to směřuje mnohdy proti člověku a proti jeho bezpečí. Člověk, který opravdově miluje, se vždycky vydává do nebezpečí, že tím utrpí, že vlastně víc ztrácí než získává, že se vydává druhému napospas, že je naprosto bez ochrany, že bude ponížený a může přitom dokonce přijít i o život (jako každá matka, která dává nový život a neví, jestli při možných komplikacích zachrání ten svůj). A tak Ježíš odkrývá na závěr největší Boží tajemství, když mluví o lásce. To je také důvod, proč mění úděl učedníků z podřízených služebníků na sobě rovné. Vždyť právě sdělil učedníkům důvod proč byl stvořen vesmír a s ním celý svět, důvod proč Bůh nenechal člověka zahynout. Láska. Je to ale úplně jiná láska než kterou jsme si zvykli kolem sebe vidět. Snad nejkrásněji ji vystihl apoštol Pavel ve Velepísni lásky ve svém prvním listu do Korintu v jeho 13.kap. “Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvař. Nyní poznávám věci jen nedokonale, potom poznám dokonale, podobně jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje, láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska. “ 49 Tak tuto lásku měl Kristus na mysli a první křesťané se snažili, aby se Ježíšovými slovy řídili. Podle dobových pramenů té doby to bylo doopravdy jejich poznávací znamení. Každé náboženské uskupení v té době, a bylo jich tehdy hodně, se něčím odlišovalo od druhých. Jedni měli věštírnu tam na té hoře, druzí provozovali během bohoslužeb rituální sex, třetí třeba propálili metráky svíček. A křesťané? Podle dochovaných pramenů se identifikovali mezi všemi ostatními podle toho, že se mají navzájem opravdu rádi. To bylo jejich poznávací znamení. Ne podle nápisů, ne podle obřadů, ne podle oblečení, ne podle písní, ale podle toho, že lidé, kteří mezi ně přišli, mohli pociťovat a zažívat přijetí a lásku tak jako nikde jinde. KDO MÁ BÝT VLASTNĚ ŠŤASTNÝ ? Lk 6,20‐26 "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské." “Blahoslavení hladovějící, neboť oni budou nasyceni.“ "Blahoslavení plačící, neboť budou potěšeni." “Blahoslavení jste, když vás budou pronásledovat, vyloučí vás ze svého středu, když vám budou vylhaně přičítat každou špatnost – kvůli mně….” Běžně posloucháme jen napůl ucha, když slyšíme toto Boží slovo, včetně mě. Tolikrát jsme toto slovo už slyšeli a většinou jsme měli pocit, že se nás to netýká, neprožili jsme, že se to týká nás. A proto přečtu toto slovo dnes úplně jinak a to tak, aby nikdo nepochyboval, že se ho to take týká. Budu číst dvakrát, pokaždé s mírnou úpravou a to bude celé kázání. Poslechněte si toto: “Šťastní ti, kteří jsou bohatí sami sebou, kteří Boha nepotřebují, kteří se spoléhají sami na sebe a na svůj rozum, ale jejich štěstí trvá krátce, neboť je pomíjivé.“ “Šťastní ti, kteří mají na co si vzpomenou, kteří nepotřebují na nic šetřit, kterým bankomat vždy vydal požadovanou sumu peněz, ale jejich štěstí trvá krátce, neboť je pomíjivé.” “Šťastní ti, kteří jsou vysmátí, kteří ze všech konfliktů vyjdou jako vítězové, kteří si žádné starosti nepřipouštějí, ale jejich štěstí trvá krátce, neboť je pomíjivé.” “Šťastní ti, kteří nikdy nezažili, že by se jim někdo smál kvůli jejich víře, kteří nikdy nepřiznali, že patří Kristovi a jeho Církvi, kteří v klidu pluli s proudem a ani je nenapadlo, že by šli někdy proti proudu.” A teď tedy ještě jednou: 50 “Šťastní ti, kteří si uvědomují svoji slabost a ubohost, kteří Boha nutně potřebují ke svému životu, kteří se nespoléhají sami na sebe a na svůj rozum, protože si uvědomují, že se vyplatí nechat se Bohem vést, neboť jejich štěstí trvá i ve věčnosti.” “Šťastní ti, kteří si uvědomují, že si nemohou všechno dovolit, kteří jsou opatrní v půjčování si peněz, protože nevědí kolik života jim Bůh dopřeje na splácení a kteří kontrolují, co všechno spotřebují a skonzumují, aby toho nebylo moc, neboť jejich štěstí trvá i ve věčnosti.” “Šťastní ti, kteří jsou citliví na svoje vlastní utrpení i na utrpení druhých a nestydí se plakat, nebojí se překážek a nebojí se ani smutku, přestože se dnes nenosí, neboť jejich štěstí trvá i ve věčnosti.” “Šťastní ti, kteří milují nejen Ježíše Krista, ale jsou schopni přijmout i jeho Církev, přestože ji tvoří hříšní a slabí lidé, kteří dokaží i nahlas i svým životem vyznat, že vyznávají úplně jiné hodnoty než tento svět a že jim není nic zatěžko, aby je dosáhli. Pane, díky, že nás už teď činíš šťastnými, když si toto můžeme uvědomovat. Amen. Důtky J 2,13‐22 „Tu si udělal z provazu důtky...“ Nedá se říci, že bychom nesli s nějakým potěšením, že nás někdo mlátí. O výprasku slyšet, když se slaví posvěcení lateránské baziliky, prvního kostela poté, co křesťané opouštějí katakomby, se zdá přitažené za vlasy. Copak tam není něco vhodnějšího? Nějaký lepšejší text v té bibli? Ježíš se nám v této scéně ukazuje jako člověk a jako Bůh současně. Vidíme ho, že se dopředu nepřipravuje na tento velký a možná ojedinělý výbuch hněvu (a možná určité bezmoci), který ho dožene do této situace, kdy převrací stoly směnárníkům a vyhání dobytek a zvířata určená k oběti z těch chrámových prostor, která už měla být vyhrazena modlitbě a klidnému soustředění, které provází každý rozhovor člověka s Bohem. K tomuto rozhovoru s Bohem však nikdy nemohlo dojít. Pro velký hluk, mumraj a chaos provázející prodej obětních zvířat a měnění peněz pro chrámovou daň na tomto místě nikdy opravdový klid nebyl. A to Ježíše opravdově rozčililo. Uvědomil se, že je tak málo lidí, kteří doopravdy pochopili, co je modlitba a co je opravdový rozhovor s Jeho Otcem. Že je tak málo těch, kteří to prožili a kteří o to stojí, dělat to takhle (Ano ženo, přichází čas, kdy mě lidé nebudou uctívat ani na této hoře ani v Jeruzalémě, ale v duchu a v pravdě. Protože opravdoví mí ctitelé,…. Bůh je duch…). Naplnilo ho to opravdu velkým rozhořčením. Nepřipravoval se na to, že to takhle udělá. Kdyby ano, přinesl by si důtky již připravené. Udělal je však narychlo a vlastně tak, že nebyly pořádné. Rána, kterou někomu uštědřil, byla vždy pečlivě promyšlená, přestože byl Ježíš v afektu, ovládal se dokonale a nikomu neublížil víc, než musel. To, že se sami viníci ještě ozývají a ptají se Ježíše jakou mocí toto činí, je známka opravdové ignorance a toho, že nic nechápou. Jak často bohužel my sami takto jednáme a ptáme se stejně jako oni, místo co bychom okamžitě pochopili a Bohu se omluvili. Jsme opravdoví hlupáci. Protože i dnes dostává některý člověk zaslouženě hodně ran (od života) a přesto se stále ptá, cože se mu to děje za křivdy… 51 Důtky, jimiž Ježíš spíš dělá hluk, než by doopravdy někoho zasáhl, jsou však za nějaký čas tím hrozným nástrojem, o kterém Ježíš mluví dále, když říká „zbořte tento chrám“, protože důtky Římanů jsou na rozdíl od těch měkoučkých Ježíšových zakončeny železnými háčky, které při bičování Ježíšovi vytrhávají kusy masa z jeho těla. Tak skutečně došlo na Ježíšova slova, a chrám jeho svatého těla je doslova a do písmene zničen, zbořen. Ježíšovo tělo po bičování již nepřipomíná ničím tělo člověka. I Pilát se na to nemůže dívat a říká v němém děsu „Ecce Homo, Ejhle člověk“. Spíše se ptá, jestli Ježíš, na kterého v hrůze hledí, je ještě člověkem. Jaký obrovský rozdíl vzhledem k našim ranám ?! Návštěvou chrámu (kostela) slavíme či si připomínáme pokaždé vrcholnou Ježíšovu oběť na kříži za nás. To proto, abych já mohl žít, se to všechno stalo. A Ježíš převrací stoly směnárníkům (i mně se snaží napravit podobným způsobem něco nepatřičného v mém životě) právě proto, že mu na nich tolik záleží. Všimněte si, že lidé, kteří se nikdy nerozčílí působí tak, jakoby jim na jejich okolí ani moc nezáleželo. Skutečnost je taková. Cítíme‐li tedy, že se Bůh na nás zlobí a že nám z našeho života doslova vyhodil něco, co tam nepatří, je to proto, že se už na to nemohl dívat. Přemýšlejme dobře, co to bylo a proč to bylo a buďme mu za to vděčni. Bůh nám tímto způsobem dává najevo, jak moc mu na nás záleží, jak moc chce, abychom se ztišili k modlitbě. Přestali dělat ve svém životě hluk (jako ti směnárníci a prodavači dobytka) a zaposlouchali se do toho, co nám chce sdělit. Kdykoli ve svém životě prožíváme něco bolestného, čemu nerozumíme, neříkejme Bohu „Jakou mocí to činíš“ ale řekněme, „Pane mluv, Tvůj služebník naslouchá.“ Tento úryvek, který jsme dnes četli je pro dnešní den zcela správný a naprosto v pořádku. Proč je hledáte tady? Mt 2 "Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nesmírnou radostí” Setkají se dva lidé za tmy v parku a jeden z nich něco usilovně pod lucernou hledá. Ten druhý se ptá, co hledá, aby mu pomohl. Prý, že klíče. OK. Chvíli hledají spolu. Nic. Pak náhodou napadne toho druhého, že se zeptá, kdeže je ten první ztratil. Zeptá se. První odpoví, že tamhle a mávne rukou kdesi k tmavému křoví. To druhého dožere a říká mu : “A proč je hledáte tady!?” Odpovědí mu je: “No protože je tady líp vidět.” A to jsme celí my. Hledáme věci mnohdy na místech, kde je najít nemůžeme. Dokladem toho jsou časté případy mladých mužů I žen, které hledají své životní partnery na diskotékách, po hospodách a pak jsou zklamáni. No tam opravdu nikoho kvalitního pro celoživotní vztah možné najít není. To přece všichni vědí. Tak proč opakovaně děláme tuhle chybu? Když ona‐on byl tak pěkný a sympatický! A také proto, že to tak dělají přece všichni. Stejné je to z finanční krizí, kdy si dovolujeme žít na dluh a kupovat věci, na které teď nemáme, protože nás reklama přesvědčila, že si to klidně dovolit můžeme už teď. Na dluh. 52 Stejné je to s Bohem, kterého chceme objevit, ale nechceme na to vynaložit žádnou námahu, nechceme se modlit a nechceme se ztišit, nechceme si přestat na všechno stěžovat…Nechceme. Kde všude hledáme Boží tvář a dopředu víme, že tady Bůh není a být nemůže? Hlavu mi mažeš olejem. Má číše přetéká. Ž 23 „Hospodin je můj pastýř. Nic mi neschází.“ Slavnost Ježíše Krista Krále. Závěr liturgického roku. Cyklus A končí a příští rok bude cyklus B. Máte se nač těšit, to je můj oblíbený. Je to asi půl roku, co se to stalo. Z USA dorazila do Británie celkem nevinná zprávička, kdy už Angličani ukončí to svoje bizarní království. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat a říkala něco ve smyslu, že maj Amíci jistě svých starostí dost. Nedlouho poté, asi za několik měsíců, svět padl do finanční a ekonomické krize, nejhorší od r.1929, ke které opět došlo ve Spojených Státech. Jaký je to vlastně útvar, kterého Ježíš je vládcem a jaký On je vlastně král? Otázka je zcela na místě právě v dnešní den. Musíme vědět, co a koho slavíme. Přineseme korunovační klenoty, ty nám vypoví o králi nejvíce. 1) Koruna – odznak slávy (ale copak?) tady je trnová, která se bolestivě zadírá do hlavy deseticentimetrovými ostrými trny. Tomu, kdo nosí tuto korunu, nejde vůbec o svou slávu. Nehledá ji. 2) Žezlo, důtky – odznak moci (ale ony jsou od krve!) a to od krve panovníka, který je drží ve svých rukou. Známe dobře pozlacené důtky, jak je drží faraoni, vládcové Egypta. Tento vládce však neuplatňuje svou moc na druhých, dobrovolně však obětuje svůj život za druhé. 3) Plášť – odznak důstojnosti (je přilepený na rozedraném těle po bičování), na popravišti mu ho nemilosrdně servou s těla a veškerou důstojnost mu vezmou, bude nahý a vystavený posměchu. Náš král nemá žádnou důstojnost – to kvůli nám. 53 
Download

Čiň dobře a očekávej dobré