Ústav českého jazyka a teorie komunikace
Tento text byl přeložen v rámci volitelného semináře Překlad
sociolingvistických textů, který se uskutečnil v zimním semestru 2010 na FF
UK.
Vedoucí semináře: Mgr. Jan Chromý
Hlavní překladatelka: Michaela Kubeková
Překlad je určen výhradně pro studijní účely.
Veškeré připomínky a komentáře směřujte na adresu [email protected]
...................................................................................................................................................................
Diglosie – uvedení na pravou míru1
Charles A. Ferguson
1.
V roce 1959 jsem v časopise Word publikoval článek nazvaný Diglosie, ve kterém jsem se
pokoušel charakterizovat určitý typ jazykové situace. Od té doby byly na téma diglosie
publikovány stovky článků a kvanta knih, z nichž většina navazovala přímo na článek z roku
1959,2 který byl také přetištěn v rozličných antologiích a přeložen do mnoha jazyků. A počet
nových textů o diglosii se nezdá klesat (příklady nedávných: Berger, 1990; Khubchandani, 1989;
Kremnitz, 1987). Autor může cítit jisté uspokojení, když je jeho práce ve velké míře čtena a
citována a když se zdá, že pro danou výzkumnou oblast měla přínos. Toto uspokojení se nicméně
může mísit s dalšími pocity, pokud autor zjistí, že je jeho sdělení často nepochopeno, jeho
terminologie je užívána způsobem, který by ne vždy schvaloval, a zejména pokud sám ve svém
původním uchopení a představení problému najde nedostatky.
Některé z těchto autorských pocitů jsem měl možnost vyslovit při několika příležitostech mezi
lety 1980 a 1990, kdy jsem byl přizván k diskusím ohledně „revize koncepce diglosie“,3 a toto
tematické číslo mi dalo šanci některé z těchto pocitů vyjádřit písemně. V tomto příspěvku bych
rád nejprve ve stručnosti uvedl to, oč jsem se pokoušel v článku z roku 1959, pak bych si všiml
několika problémů, které byly v tomto článku zanedbány nebo nebyly zvládnuty – některých jsem
si všiml sám, k jiným vedly mou pozornost kritikové – a nakonec bych poukázal na způsoby,
kterými by budoucí výzkumy, jak doufám, posílily a upevnily celou tuto oblast bádání.
1
Původně vyšlo pod názvem Epilogue: Diglossia Revisited v časopise Southwest Journal of Linguistics, 10/1, 1991, s. 214–
234. Pro překlad bylo výchozí znění ze sborníku Understanding Arabic. Essays in contemporary Arabic linguistics in honor of
El-Said Badawi. Káhira: The American University in Cairo Press, 1996, s. 49–67.
2 Obsáhlá aktuální bibliografie, obzvláště důkladná u prací v angličtině, která se však nepokouší pokrýt například
práce v arabštině o diglosii arabské, bude brzy k dispozici (Hudson, 1992).
3 Vystoupení o koncepční revizi diglosie zahrnují mimo jiné ty ze Sydney, Singapuru, Stanfordu a Charlottesville;
žádné z nich nebylo nikdy převedeno do písemné formy. Tento článek se nejvíce podobá těm posledním
(Charlottesville), které byly nahrávány.
2. Původní záměr
O co jsem se pokoušel? Chtěl jsem charakterizovat určitý typ jazykové situace použitím jasného
případu, který se dal relativně jednoduše a bezproblémově charakterizovat. Počítal jsem ale s tím,
že se tento jasný případ stane jen jedním prvkem určité taxonomie. Doufal jsem, že další lidé
napíšou texty o dalších jasných případech, abychom vytvořili poměrně propracovanou taxonomii
jazykových situací. Tato taxonomie by nakonec byla nahrazena určitým souborem principů nebo
referenčním rámcem, na jejichž základě bychom měli uvažovat o jazyce a uskutečňovat tento
druh výzkumu. Moje cíle byly ve vzestupném pořadí: jasný případ, taxonomie, principy, teorie.
Pokládal jsem za rozumné začít popisem jasného případu. Jazyky a jazyková společenství se
vyskytují v mnoha formách. Jazyk může být relativně stejnorodý nebo vysoce nářečně rozrůzněn.
Jeho uživatelé mohou být negramotní, gramotní, gramotní v různých specializovaných varietách
jazyka nebo i v dalších jazycích. Jazykové společenství může být v zásadě monolingvní nebo
téměř úplně multilingvní. V bilingvním společenství může být užívání příslušných jazyků
vymezeno na základě sociálních vrstev, etnických skupin, komunikačních funkcí, nebo jejich
kombinací. A tak dále. Všechny tyto rozdíly, jak se dá předpokládat, budou určitým způsobem
reflektovány v detailech jazykové struktury a ve způsobech jazykové změny. Z této změti
možností jsem chtěl vybrat typ, který by byl jasně identifikovatelný, ale zároveň ne vzácný, tj. měl
by ve světě mnoho příkladů.
Pro lingvisty, kteří o různorodosti forem jazyka a jazykových společenství příliš nepřemýšleli, je
dobrým příkladem Švýcarsko, národ se čtyřmi jazyky a čtyřmi odlišnými jazykovými situacemi.4
Za prvé je tu německy mluvící Švýcarsko. Nářeční varianty se liší od jednoho kantonu k
druhému; je zde náznak, že se začíná na úkor ostatních variet rozšiřovat varieta curyšská, ale i o
tomto badatelé diskutují. Nad různými nářečími němčiny stojí němčina spisovná (Hochdeutsch
nebo Schiftsprache), která se od ostatních nářečních variet němčiny velmi liší. Schiftsprache se v
německy mluvící části Švýcarska používá zhruba pro 90 procent psaných projevů a také, avšak v
mnohem menší míře, při formální mluvené komunikaci, např. při výuce na univerzitách a při
televizním zpravodajství.
Francouzština je ve Švýcarsku jazyk s druhým nejvyšším počtem mluvčích. Švýcarská
francouzština je relativně homogenní a má velmi málo nářečních variací. Kdysi se od ostatních
forem francouzštiny výrazně lišily franko-provensálské dialekty, ale tyto odlišnosti byly až na
několik švýcarských výrazů a pár místních nářečních rozdílů vyrovnány a vstřebány do
francouzštiny spisovné. Samozřejmě má švýcarská francouzština, stejně jako jakýkoli jazyk,
registrovou variaci: touto francouzštinou se dá stejně dobře komentovat sport jako psát chemické
abstrakty.
Italština je ve Švýcarsku třetím nejužívanějším jazykem. Lidé mluví druhem místní švýcarské
italštiny, lombardskými dialekty (ticinštinou), které se od vesnice k vesnici liší, jsou si však
dostatečně podobné, aby byly snadno pochopitelné na celém území italsky mluvícího Švýcarska.
Ale je zde i další varieta jazyka, někdy zvaná furlanština, varieta severní italštiny užívaná v paletě
situací, a samozřejmě je zde také školská italština, jazyk knih, novin, vysílání a vzdělané řeči. Tyto
varianty se nacházejí nad sebou i vedle sebe navzájem, ale nejsou tak rozvrstvené, jako je tomu u
německých dialektů, a jsou podstatně rozmanitější než u francouzštiny.
Nakonec je tu rétorománština, čtvrtý národní jazyk Švýcarska. Nemá žádnou standardní
varietu, ačkoliv se jí píše a používá se na nižších stupních školy jako prostředek vyučování při
čtení a psaní. Systém pravopisu má při zápisu čtyři různé podoby, jelikož se používá ve čtyřech
různých nářečních oblastech; žádný z nich není nadřazován a není tu ani náznak toho, že by se
některý z nich vyvíjel ve standard.
4
Poměrně detailní charakteristiku celkové jazykové situace ve Švýcarsku poskytli dva články z nedávné doby: Anders
(1990) a Pap (1990).
2
Toto jsou čtyři odlišné situace v národě, který se po staletí potýkal s jazykovou variací, aniž by
mezi jazyky vznikla jakákoliv nápadná podobnost nebo paralelismus ve způsobu užívání. O tento
typ odlišnosti u jazykových situací jsem se zajímal a to se mi zdálo být důležitý pro psaní gramatik
a pro teorie jazyka a jazykové změny. Ačkoli může existovat nepřeberné množství různých
jazykových situací, cítil jsem, že pokud se podíváme na jazykové situace ve světě, bude zde
omezený počet identifikovatelných hlavních typů. Jednotlivé případy určitého typu by se
samozřejmě v detailech lišily, ale očekával jsem, že by vykazovaly dostatečné shody na to, aby je
lingvisté považovali za principiálně tentýž typ situace.
Ve světě je na příklad mnoho míst, kde se vyskytuje takzvané „kreolské kontinuum“ (Holm,
1988, s. 9). V takovémto typu situace se objevuje rozpětí variací od variety „vysoké“, která je
typicky, i když ne nezbytně, formou (předchozího) koloniálního jazyka, po extrémně odlišnou
varietu, která jeví nezpochybnitelné znaky předchozí pidžinizace. Členové tohoto společenství se
při mluvení po této stupnici posouvají nahoru a dolů v závislosti na takových faktorech, jakými
jsou vzájemné společenské postavení, proměnlivé komunikační funkce a individuální interakční
strategie. V takovémto společenství existuje významná část populace, která dobře ovládá
„akrolekt“, jak se začalo říkat nejvyšší varietě, ačkoli jen pro pár lidí – nebo dokonce pro nikoho
– je to prvotní varieta osvojená v dětství.
Ve světě je rovněž mnoho míst, kde se spisovná varieta jazyka vyskytuje spolu s množstvím
rozličných regionálních a sociálních dialektů a kde jsou tací, kteří mají jako svůj mateřský jazyk v
zásadě varietu spisovnou, ačkoliv pro mnohé v tomto společenství je spisovná varieta
superponovaná jejich místnímu dialektu (Hudson, 1980, s. 32–34). V původním článku o diglosii
jsem jako příklad této situace standardu s dialekty zmiňoval Itálii a persky mluvící Írán.
Mohl jsem si tedy jako svůj „jasný případ“ zvolit kreolské kontinuum nebo standard s dialekty,
nebo jakoukoliv z mnoha dalších rozeznatelných bohatě doložených typů jazykových situací.
Vybral jsem si nicméně tu, kterou jsem nazval „diglosie“, přičemž jsem již užívaný termín pro
arabštinu použil v situaci, jak jsem již zmínil výše, podobné švýcarské němčině. Vedle jakýchkoliv
jiných podob řeči, kterých se ve společenství užívalo, zde byla jedna superponovaná varieta
užívaná při psaní a při mnoha formálních mluvených příležitostech, ale nikdo ji nepoužíval jako
běžný prostředek komunikace. Je důležité objasnit, že se tato situace liší od situace standardu s
dialekty, jakou je například Itálie, kde jsou tací, kteří mají spisovnou italštinu jako svůj mateřský
jazyk a používají ji v každodenní konverzaci. Je také zřejmé, že se diglosie liší od kreolského
kontinua, jako je na Jamajce, kde mnoho lidí ovládá akrolekt a užívá ho v běžné konverzaci a kde
jsou extrémní „bazilektální“ variety, jak se jim říká, očividně výsledkem pidžinizačního procesu z
předchozích dob. V diglosii je také ostřejší hranice mezi vysokou varietou a běžně mluveným
jazykem („nízkou“ varietou), co se týče chování a postojů, než u kreolského kontinua, ačkoliv se
v diglotických situacích vždy vyskytují i středové variety, jak už jsem zmínil v původní stati. A
konečně, diglosie ve smyslu, v němž jsem ji definoval, není stejná jako situace, v níž mají dva
rozdílné (příbuzné nebo nepříbuzné) jazyky podobnou funkční distribuci jako u diglosie (tj.
„vysoký“ jazyk a jazyk „nízký“). Jedním z mých primárních zájmů byl vztah jazykové situace ke
struktuře jazyka a předpokládal jsem, že tyto další situace by se od diglosie lišily ve svých
jazykových korelátech a v jazykové povaze možných výstupů.
Chtěl jsem popsat takový druh situace, v němž běžným formálním jazykem společenství nikdo
nemluví bez vynaložení speciálního úsilí a nikdo ho nepoužívá v běžné konverzaci: je akvizičně a
funkčně nadřazený primární varietě jazyka. Popsal jsem čtyři příklady mého jasného případu:
arabštinu, švýcarskou němčinu, haitskou kreolštinu, moderní řečtinu. Přišel jsem s poměrně
přesnou definicí diglosie: „Relativně stabilní jazyková situace, v níž kromě primárních nářečí
daného jazyka (který může zahrnovat standard nebo regionální standardy) existuje velmi odlišná,
důsledně kodifikovaná (často gramaticky komplexnější) superponovaná varieta, médium rozsáhlé
a uznávané psané literatury (buď ze staršího období nebo z jiného řečového společenství), kterou
si mluvčí osvojují především prostřednictvím vzdělávacího systému a která se užívá pro většinu
3
psaných a formálních mluvených účelů, ale není používána žádnou částí společenství k běžné
konverzaci.“ (Ferguson, 1959, s. 336). V článku bylo uvedeno devět proměnných, pomocí nichž
jsem se pokoušel tuto konkrétní jazykovou situaci charakterizovat.
Měl bych objasnit, proč bych byl rád, kdyby to další badatelé chápali jako jeden jasný případ a
přijali výzvu k popsání případů dalších – na příklad standard s dialekty, kreolské kontinuum,
bilingvismus s funkčním vymezením vysokého/nízkého jazyka – dokud by nebylo uspořádáno
celé široké spektrum jazykových situací ve světě. Ačkoli takováto taxonomie nemusí nikdy
zvládnout začlenit všechny možné situace, které na světě jsou, mohli bychom začít získávat
nějakou představu o vztahu mezi jazykovou situací a strukturou jazyka, typických zdrojích a
výstupech hlavních typů situací a vhodných metodách zkoumání. Pak bychom mohli být schopni
hledat odpovědi na takovéto otázky: Za jakých společenských podmínek se určitý typ objeví nebo
ustoupí jinému? Jaké jsou typické způsoby přechodu od jednoho k druhému na základě struktury
jazyka? Jak se různé typy odrážejí v struktuře jazyka a jak by se tyto rozdíly měly uvádět při psaní
gramatik a při konstruování teorií jazyka?
Přivítal bych také detailnější studie o kterémkoliv z jednotlivých případů, které jsem původně
prezentoval. Čtyři mnou popsané případy nejsou identické; každý se v některých ohledech od
zbylých tří liší, i když mají i mnoho společných rysů. Pomocí důkladného zkoumání kteréhokoli z
těchto jednotlivých případů by se mělo dát určit, jaké předpoklady jsou podstatné při rozlišování
mezi podtypy. Ve skutečnosti bylo od roku 1959 o těchto čtyřech případech publikováno studií
mnoho, některé z nich skutečně skvělé. Tyto studie podávaly ke zkoumanému případu více
detailů nebo poskytovaly aktuálnější informace o situaci, kterou jsem popsal. Uváděly tak cenné
údaje o tendencích, i když nevyhnutelně z krátkého časového úseku. Byl jsem však zklamaný, že
jen pár těchto studií projevilo zájem o komparativní pohled nebo o důkladné vymezení
jednotlivých podtypů.
Přivítal bych také větší krok ke zobecnění, k nějakému druhu teorie. Ze stovek článků, které za
ta léta vyšly, nazírala jen hrstka charakterizaci jazykových situací jako teoretický problém a
pokusila se v tomto směru ke zkoumání přispět (některé příklady: Fishman, 1967; Kloss, 1976;
Wexler, 1971; několik statí v Krishnamurti, 1986). Mnoho studií o diglosii bylo případovými
studiemi s poměrně sterilním způsobem argumentace; autoři diskutují, zda určitá jazyková situace
je nebo není diglosií, přičemž většinou obhajují své původní hledisko klasifikace. Teprve v
poslední době se autoři pokoušejí o ten typ systematičnosti, který jsem hledal, na úrovni, kde můj
původní jasný případ zapadá do multidimenzionální klasifikace, která zahrnuje širokou škálu
situací (např. Ammon, 1989).
Jak jsem přišel na původní čtyři případy? Pracoval jsem tou dobou v Arábii, a arabština byla
proto první jazyk, který se mi jevil jako tento případ. Pak se ukázalo, že je na tom v některých
ohledech podobně i řečtina. Ale tou poměrně triviální věcí, kterou jsem u těchto čtyř případů
shledal podobnou, která mě skutečně praštila do očí, bylo, že články v populárních politických
časopisech byly ve V (vysoké) varietě, ale pokud zde byly politické karikatury, popisky pod nimi
by byly často v N (nízké) varietě. Říkal jsem si, jaká je to úžasná náhoda, že by arabština,
švýcarská němčina, moderní řečtina a haitská francouzština/kreolština měly tento naprosto
shodný rys. Sledování této pozoruhodné náhody mě přivedlo k izolování těchto jazyků coby
jednoho typu jazykové situace – diglosie.
3. Původní nedostatky
Z mnoha nedostatků, které by původnímu článku o diglosii mohly být připisovány, jsem vybral
sedm, které mi připadají obzvláště výrazné a problematické – věci, které bych určitě upravil,
pokud bych ten článek měl psát dnes.
4
3.1. Objekt popisu
Čeho je diglosie případem? V článku z roku 1959 jsem říkal o arabštině, že „má diglosii“, skoro
jako bych si myslel, že diglosie je nějaká schopnost nebo nemoc nebo jiné neobvyklé vlastnictví
jazyka. Jenže v jakém smyslu má jazyk tuto vlastnost? Je zřejmé, že jsem nepopisoval jazyky, ale
spíše jazyková společenství určitého druhu. Oba termíny se samozřejmě těžko definují. Neurčuje
se lehko, co vytváří jazyk: na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, která by uspokojila
většinu lingvistů. Otázkou je: Co musí mít dvě variety jazyka nebo dva jazykové systémy
společné, aby se počítaly jako jeden jazyk? A lingvisté nedokáží tuto otázku jednoznačně
zodpovědět (viz bod 3.3 níže). Je dokonce ještě těžší odpovědět na otázku, co musejí mít
společného dvě společenství nebo sociální skupiny, abychom o nich mohli říct, že patří do toho
samého řečového společenství. Já jsem ovšem kupodivu v článku nevyjasnil, že nepopisuji jazyky,
nýbrž řečová společenství, a článek je tak možné číst pod dojmem, že jde o popis jazyků. Toto je
hlavní problém, který vzbuzoval pozornost pozdějších kritiků.
Dvěma nejvýznamnějšími definicemi řečového společenství přesně v tom smyslu, v jakém bych
je rád užíval, jsou od Gumperze a Labova, které se obě objevily ve Fishmanových Readings
(Fishman, 1968). Pro Gumperze je řečovým společenstvím sociální skupina „držící pohromadě
díky četnosti způsobů společenské interakce a odlišující se od okolí slabinami ve způsobech
komunikace“ (Gumperz, 1968, s. 463). Podle Gumperze může být v závislosti na požadovaném
stupni abstrakce řečovým společenstvím skupina velmi malá nebo obrovská a může být
monolingvní nebo multilingvní. Podle Labova je řečové společenství definované „účastí na
souboru sdílených norem včetně viditelných typů hodnotícího chování a jednotou abstraktních
způsobů variace“ (Labov, 1968, s. 251). Labov se očividně zabývá pouze monolingvními
řečovými společenstvími, ale bere v úvahu společenství na různých úrovních abstrakce, rozeznává
například dílčí subspolečenství celosvětově rozšířeného řečového společenství angličtiny (např.
americká angličtina, filadelfská angličtina). V nedávné formulaci zdůrazňuje sdílení určitého
přesného způsobu variace: „Fonologický model short a split, který jedinečně definuje Filadelfii
jako jazykový celek, je jednotný napříč sociálními třídami, etnickými skupinami a rodinnými a
přátelskými vazbami“ (Labov, 1989, s. 2).
Pojetí řečového společenství, z něhož vycházel článek z roku 1959 a které mělo být uvedeno,
by znělo asi takhle: sociální skupina sdílející rysy struktury jazyka, jeho užívání a postojů k němu,
která funguje z hlediska jazykové variace a změny jako sociolingvistický celek . Může být
monolingvní nebo multilingvní (Ferguson, 1978) a může být na jakékoliv úrovni abstrakce, pokud
pro ni platí definice. Proto jsou jazykové variety v situaci diglosie vlastností daného řečového
společenství (o varietách více níže ve 3.2). Všimněme si, že toto zaměnitelné používání „řečového
společenství“ a „jazykového společenství“, které umožňuje zahrnutí tří rozměrů – struktury,
užívání a postojů, je jiným způsobem, jak se vypořádat s tím, čeho si správně povšiml Caton
(1991). Ten zaměřil pozornost na rozdíl mezi chováním na jedné straně a postoji k chování a
přesvědčení o něm na straně druhé a užíval „řečové společenství“ s odkazem na strukturu + užití,
a „jazykové společenství“ s odkazem na postoje/přesvědčení (viz 3.5).
Výraz „jazyková situace“ byl v článku z roku 1959 použit bez úmyslu vytvořit technický termín,
ale začal tak být užíván lingvisty, sociolingvisty a sociolingvisty zabývajícími se jazykem (např.
definice Nikol’ského, 1976, s. 79–80: „souhrn jazyků, subjazyků a funkčních stylů, které slouží
komunikaci uvnitř správně územní jednotky nebo etnického společenství“). Je výhodný, jelikož se
dá užít i při tvrzení, že charakterizovaná oblast nebo státní zřízení nevytváří řečové společenství.
3.2. Varieta
Co bylo v článku z roku 1959 míněno termínem „varieta“? Tento termín byl použit, abych se
vyhnul přesnému specifikování povahy popisované entity. V monografii, která byla v době článku
5
o diglosii už připravována, jsme s Gumperzem vybrali termín „varieta“ pro „nejmenší jednotku,
která slouží jako ‚normální‘ objekt lingvistického popisu“ (Ferguson – Gumperz, 1960), rozšířili
jsme tak definici pojmu a poté jsme jejím prostřednictvím dospěli k definování „jazyka“. Pokud
předpokládáme, že v jazyce existují dvě základní dimenze variace, dialektální variace, související s
postavením mluvčího ve společenství, a registrová variace, související se situací užívání, pak jsou
variety diglosie V a N varietami registrovými, nikoli dialektálními. V každé z variet V nebo N
(obvykleji v N) samozřejmě dialektální variace být může, a (regionální a/nebo sociální) dialektální
variace může být dokonce i ve způsobech užívání, ve „funkčních vymezeních“ příslušných variet.
Ale variety V a N představují variace podle situace užití, tj. jednotliví uživatelé jazyka mají střídání
V-N jako součást variačního repertoáru, který může být využit pro různé příjemce, témata,
prostředí atd. Způsob variace je do velké míry „konvencionalizovaný“ a je součástí repertoáru
společenství.
Jelikož v sobě obě variety V i N v diglosii obvykle zahrnují další registrovou variaci, bylo by
vhodné mít označení, které by tento „nad-registrový“ status zohledňovalo, a já jsem někdy
používal termín „makro-registr“ a „hyper-registr“. Britto kvůli ztotožnitelným variacím v rámci
variet V a N v diglosii používá termín „diasystém“ (Britto, 1986, s. 14–16, 304–305). Vzhledem k
tomu, že tento termín bývá užíván pro jiné pojmy, budu i nadále v této diskusi používat termín
„registr“ nebo ještě nepřesněji „varieta“.
Je důležité uznat, že variace registrů v diglosii stejně jako mnoho dalších typů registrových
variací je výzvou nejen pro lingvistické teorie, ale i pro variacionistické studie. Většina z nich
zkoumá variabilitu způsobů vyjádření téhož v rámci daného řečového společenství. Ale střídání
registrů musí vysvětlovat fakt, že mluvčí velmi často obměňují jazykovou strukturu, aniž by se
snažili vyjádřit to samé jinak. Na příklad v řeči sportovních komentátorů a v jazyce chemických
abstraktů se téměř nedají najít věty, které by znamenaly naprosto totéž, přesto se však mezi
těmito dvěma varietami vyskytují rozdíly ve fonologii, syntaxi a v lexiku (srov. Ferguson, 1983).
Myslím si, že zkoumání variací registrů je zásadnější než výzkum dialektální variace. Při výzkumu
dialektální variace máme metody zkoumání z tradiční dialektologie stejně tak jako variacionistické
metody od Labova a dalších (srov. Chambers – Trudgill, 1980), dosud však nemáme uspokojivý
způsob vyjadřování se o registrové variaci. To, že jsem se nezabýval problematickou otázkou
registrované variace, bylo rozhodně nedostatkem mého původního článku. Termín „registr“ byl v
tomto smyslu vytvořen teprve nedávno (Reid, 1956), ale obecná variace tohoto typu byla
diskutována pod hlavičkou „stylu a superponovaných variet“ v tehdy připravované monografii
Fergusona a Gumperze.
3.3. Vzdálenost jazyků
Další slabinou původního článku bylo zanedbání vysvětlení, jak vzdálené (nebo jak blízké) si
vysoká a nízká varieta musejí být, aby byla jazyková situace charakterizována jako diglosie. Mým
úmyslem bylo, aby mluvčí tyto dvě variety vždy považovali za jeden jazyk: vyloučil jsem případy,
kdy je běžnému konverzačnímu jazyku nadřazen naprosto nepříbuzný jazyk užívaný pro formální
účely, jako v často zmiňovaném případu španělštiny a guaraní v Paraguaji. I když jsem v
původním článku nevysvětlil, proč jsem chtěl tento termín užívat pouze v situacích, kde jsou
variety velmi úzce příbuzné, bylo to kvůli mé snaze brát v úvahu zdroje a výstupy u různých
jazykových situací. Kde se vzala diglosní situace? Co se s ní časem stane? Měl jsem dojem, že
pokud máte v tomto V-N vztahu dvě variety, které jsou poměrně úzce spjaté, vyplyne z toho
určitý důsledek (např. objeví se určitý druh lexikálních výpůjček, pravděpodobně se bude
vyskytovat jisté sblížení fonologické a syntaktické stránky atd.). Pokud jsou ale varietami H a L
nepříbuzné jazyky, potom tyto výsledky budou naprosto odlišné; vyskytnou se jiné druhy
výpůjček, objeví se jiné typy přechodových forem a celkový vývoj jazykové situace bude jiný.
6
V létě roku 1964 byl na Univerzitě v Indianě uveden Seminář o sociolingvistice sponzorovaný
SSRC, který svedl dohromady sociology, antropology a lingvisty. V jednom z prvních dní
semináře požádal jeden sociolog lingvisty, aby mu pověděli, jak se měří, jak vzdálené jsou si dva
jazyky. Sociologové tvrdili, že by se jim takové měřítko pro studie jazyka a sociálního statusu
hodilo. Bylo obtížné je přesvědčit, že nejen že lingvisté takové měřítko nemají, ale většina z nás se
o jeho vymyšlení ani nezajímá. I kdyby nás navíc tento problém zajímal, shodli jsme se, že by bylo
téměř nemožné vymyslet měřítko, které by poměřovalo celkovou vzdálenost jazyků, jelikož
nemáme ponětí, jak hodnotit očividně se lišící fonologické, syntaktické a lexikální vzdálenosti
mezi varietami. Lingvisté se obecně stále zdráhají kvantifikovat poznámky, které v konverzaci
bezstarostně pronášejí, jako že dva diskutované jazyky jsou si zhruba stejně podobné jako
španělština a portugalština, gotická islandština a staroislandština, nebo ruština a polština. O
procentech sdílených podobností určitého typu nebo o počtu sdílených fonologických inovací
mezi dvěma „sesterskými“ jazyky se hovoří s jistou vážností, ale k dosažení shody nad mírou
lingvistické vzdálenosti nejsme o nic blíže, než jsme byli v roce 1964.
V posledních letech se otázkou, jak blízké si variety H a L v „pravé“ diglosní situaci musí být,
zabývali lingvisté jako Fasold a Britto. Nevymysleli žádná absolutní měřítka, ale Britto navrhl
sadu podmínek: Variety musí být vzdálené „optimálně“, jako v arabštině, ne „super-optimálně“,
jako u španělštiny a guaraní, nebo „sub-optimálně“, jako u formálních a neformálních stylů nebo
registrů v angličtině (Britto, 1986, s. 10–12, 321). Potřeba vyvinout stupnici vzdálenosti ve
struktuře jazyka, užívání jazyka a postojům k jazyku, je tu stále, jelikož se všechny tyto tři dimenze
mohou ukázat jako mající vliv na proměny jazyka a sociální změnu.
3.4. Širší celek
Dalším nedostatkem, na který mě lidé upozorňovali, bylo nedostatečné zdůraznění toho, že
diglosie je často součástí většího celku. Například v Libanonu je mnoho takových, kteří používají
V varietu arabštiny stejně jako i svůj lokální libanonský dialekt a k tomu ještě denně hovoří
francouzsky a/nebo anglicky. Co se týče komunikačních funkcí společnosti, patří tyto jazyky
jinam, a tato komplexnost není v různých typech řečových společenství světa vůbec neobvyklá. V
původním článku jsem měl připustit a uznat, že diglosie může být, a často bývá, součástí většího
pole distribuce užívání jazyka v obecné jazykové situaci. Byl to Stewart, kdo mě první upozornil
na tento širší obrázek. Pro funkce jazyka vymyslel systém zápisu a vyvinul způsob, jakým lze
zahrnout diglosii do širší situace (Stewart, 1968).
Podobné ukotvení a upevnění diglosie v širších situacích se vyskytuje v mnoha částech světa.
Často je nadřazen jazyk národní nebo původně koloniální, nebo nějaký jiný jazyk širší
komunikace. Zdá se, že tato situace vytváří v širším celku odlišný podtyp diglosie, který by také
měl mít své základy a příčiny výskytu a proměňování. Mnoho autorů tento obecný typ začleněné
diglosie zkoumalo (např. Platt, 1977) a několik prací v Southwest Journal of Linguistics 10/1 (1991) si
předsevzalo umístění diglosie do širšího celku (např. Spolsky).
Také by bylo užitečné šíře, než jak bylo v původním článku, propracovat skutečnost, že varieta
V může být sdílena s dalšími společenstvími, zatímco variety N nejsou, a variety N mohou být
sdíleny napříč společenstvími, i pokud V není. Například se ve střední Asii objevuje arabština,
takzvaná bukharská arabština, zbylá po vojácích, kteří zde byli před staletími. S varietou V ztratili
kontakt: hovoří druhem arabštiny podobné arabštině severních Iráčanů, ale nemají k tomu
přidanou arabštinu klasickou. Ještě extrémnějším příkladem je maltština, historicky varieta
severoafrické arabštiny, která se arabštiny klasické dávno zbavila. Co bývalo varietou N, je
vepsáno v pravopisu římské abecedy, a některým funkcím V, kterým v arabském světě slouží
moderní standardní arabština, slouží italština a angličtina.
7
Skutečnost sdílení variety V může být velmi významná při dokládání postojů k jazyku a změn
ve struktuře jazyka v průběhu času. Například jedním z důvodů rozpolcenosti švýcarských
Němců ohledně jejich Hochdeutsch je skutečnost, že je sdílená s většinou německy mluvícího světa.
Švýcaři chtějí být považováni za Švýcary, ne za Němce, a setrvávají v užívání rysů lexika a
fonologie, které je odlišují od nešvýcarských uživatelů Hochdeutsch, i když znají a mohou tvořit
němečtěji znějící „spisovné“ formy. Otázce sdílení variet V a N je věnována velká část
Schiffmanovy práce (1991).
3.5. Postoje
Několik kritiků si stěžovalo, že jsem dostatečně neoddělil chování lidí, tj. skutečné formy jazyka
a způsoby, jakými jsou užívány, od jejich postojů, tj. co si o jazyce a jeho variabilitě mysleli, jejich
hodnocení variace. Co si vlastně o těchto dvou varietách, těchto dvou registrech V a N mluvčí
myslí? V mnoha diglosních situacích budou například lidé říkat, že varieta N nemá žádnou
strukturu, žádnou gramatiku, žádná pravidla a je to jen zmatek. Tento názor je v případech
diglosie poměrně rozšířen, i když není univerzální, a dá se najít i v dalších jazykových situacích se
stigmatizovanými varietami (srov. diskuze Deshpande, 1991 a Errington, 1991). Podrobnosti
takovýchto postojů a míra jejich rozšíření ve společenství jsou jevy, které musí sociolingvisté
hledat a popisovat. V článku z roku 1959 se aspekty těchto postojů k varietám N objevují u všech
čtyř navržených případů; takovéto paralely zřejmě nejsou jen náhodné, ale odrážejí principy lidské
organizace a interakce.
V jednom důležitém ohledu byly postoje společenství při mé konceptualizaci diglosní situace
rozhodující. V každém ze čtyř případů mohou badatelé doložit kontinuum forem mezi varietami
V a N a někteří lingvisté z tohoto důvodu odmítají oprávněnost mého označení jako situace
diglosní. Existenci středových forem jsem připustil a stručně jsem je v článku zmínil, ale tehdy i
teď jsem měl pocit, že v případě diglosie našli analytici dva hlavní póly, v jejichž rámci mohou být
středové formy popsány; žádný třetí pól není. Také uživatelé jazyka v diglosní situaci k tomu
subjektivně přistupují jako k dvoučlennému vztahu a používají metalingvistická označení
odkazující k těmto dvěma pólům a k „smíšeným“ nebo „prostředním“ varietám. Nepopírá to, že
jiné jazykové situace mohou být zcela odlišné, že se diglosie může změnit v jinou situaci nebo že
v některých případech může být převládající mínění řečového společenství podle úsudku
sociolingvistů jednoduše mylné. Také to nepopírá význam zkoumání struktury a užívání
středových variet a postojů k nim (sám jsem ho podněcoval a podporoval; srov. Ferguson, 1964).
V jiné situaci, v kreolském kontinuu, se ukázalo, že zkoumání „mezolektových“ variet, jak se jim
začalo říkat, je teoreticky velice zajímavé (Rickford, 1974).
Ačkoliv si čtyři mnou vybrané definiční případy odpovídaly v mnoha rysech postojů k jazyku, v
některých ohledech se také lišily. V Řecku například lidé uznávají nářeční poezii, tj. poezii v jedné
z variet N, a takováto poezie byla publikována mnohem častěji než příslušné typy poezie v
arabském světě. Jazykové postoje se často politizují a obzvláště v případěch diglosie je to časté,
ale politizace může probíhat různými způsoby. V Řecku začalo mít užívání variet N v novinách a
politických proslovech nádech liberalismu nebo příslušnosti k levici, včetně komunistické
doktríny, zatímco v arabském světě se levicové skupiny, včetně komunistů, přiklánějí k varietě V
a tvrdí, že by k ní každý měl mít stejný přístup.
Ve Švýcarsku jsou mluvčí na své lokální dialekty a na jejich „vytvoření“ poměrně hrdí. Mají pro
ně dokonce i omezené místo ve škole a v rozličných varietách N publikují i určité množství
poezie a historických románů, užívaje při tom sjednaný systém přepisu lokálních nářečí. Toto vše
je v arabském světě nemyslitelné.
Problém postojů musí vyvolávat otázku, co bylo dříve, jazyková varieta nebo postoje k této
varietě? Jak vznikl postoj? Jak vznikla variace? Jaké změny, pokud vůbec nějaké, můžeme
8
očekávat ve způsobu užívání jazyka se změnou postojů? Ačkoliv jsou spolu struktura jazyka a
postoje k jazyku propletené v síť užívání jazyka, má smysl se je pokusit oddělit, neboť aspoň v
některých případech jsou zde kauzální vztahy jdoucí jedním nebo druhým směrem.
3.6. Moc
V článku z roku 1959 nebyla žádná přímá zmínka o třídních rozdílech, mocenských rozdílech
nebo o sociálním konfliktu. V době, kdy jsem to psal, a v takovém druhu článku, jaký jsem psal,
převládaly požadavky „objektivity“ za účelem přiblížení se „pravé vědě“ a lingvisté nebyli zvyklí
upozorňovat na jazykové koreláty způsobené mocenskými rozdíly ve společenstvích. I přes snahu
o objektivitu a zachování odstupu od místních předsudků a mínění, však v tomto článku z roku
1959 určité věci být zmíněny měly a nebyly. Například jak rozšířená je kompetence ve varietě V a
které sociální skupiny k ní mají lepší přístup? Rozdíl mezi společenstvím kompetentním ve varietě
V a sociální pozicí skupiny kompetentní v V je na základě přístupu k moci velký. Tento problém
vyvolává s ohledem na faktory moci a solidarity těchto dvou registrů celou řadu otázek. Mnozí z
těch, kteří píší o diglosii nyní, obzvláště sociolingvisté francouzští, začínají své příspěvky o tomto
jevu odkazem na určitý vztah moci nebo „nátlaku“, který hraje roli. Tuto charakteristikz tak musí
uvážit.
Jeden způsob pohledu na tento rys je, že v některých řečových společenstvích může být výběr
variety V nebo N užit tím samým způsobem, jakým se vybírá zájmeno pro oslovení ve
společenstvích jiných. Předpokládejme například ideální případ, v němž každý umí obě variety.
Tak by mohla nastat situace, kdy by bylo pro mluvčí vhodné mluvit mezi sebou buď N nebo V v
závislosti na formálnosti situace nebo na užití psaného nebo mluveného jazyka. Ale také by
mohla nastat chvíle, kdy by pro jednu osobu bylo vhodnější použít varietu V a pro adresáta
použít varietu L, aby se vyjádřilo vzájemné mocenské postavení. V roce 1963 to uvedl Stewart a
je to zmíněno i v několika článcích v Southwest Journal of Linguistics 10/1 (1991).
Je zajímavé, když se podobný způsob vypořádávání se s mocenskými rozdíly v užívání
diglosních variet objeví i v nesouvisejících případech diglosie. Dobrý příklad se objevil u
Deshpandea (1991). Autoři her v sánskrtu byli postaveni před otázku, jak zůstat věrní svým
literárním tradicím a zároveň vylíčit reálný dialog. Zvolili si varietu V pro mluvu králů a kněžích a
lidé nižších vrstev mluvili ve varietě N, ačkoli v normálním životě samozřejmě všichni mluvili tou
nebo onou varietou N a V se užívalo pro náboženské, literární účely a oficiální dokumenty a při
jistých veřejných příležitostech. Na počátku dvacátého století čelil arabský dramatik (Mikhail
Nu’aimeh) tomu samému problému a vybral si stejné řešení. Vzdělané lidi nechal mluvit V a
méně vzdělaní mluvili N, ačkoli ve skutečném životě mluvili v situacích zobrazených v jeho hrách
všichni varietou N.
Lidé také poukazovali na to, že je důležité brát v úvahu instituce, které se o varietu V „starají“.
Jak se varieta V kodifikuje? Jak se předává, valorizuje? Toto jsou důležité otázky a člověk by měl
hledat institucionální základy předávání kodifikace a valorizace. Když to lingvisté a sociolingvisté
dělají, zjišťují, že v některých společenstvích se uplatňují překvapivě podobné faktory – například
přicházejí v jistých obdobích života, v nichž se varieta V předává, určité obvyklé formální pokyny.
V jiných situacích diglosie se varieta V musí jednoduše pochytit ve specifických kontextech, které
nejsou příliš formalizované. Toto jsou důležité institucionální faktory, které přispívají k našemu
porozumění jak zdrojům a výstupům užívání jazyka, tak i jeho dynamičnosti.
3.7. Dynamičnost interakcí
Většina popisů registrové variace, včetně mého, jsou popisy statické, které nedokázaly
prozkoumat jevy střídání registrů a vyjednávání významů registrovou variací v rámci sociální
9
interakce. Registrová variace je přece jen součástí repertoáru komunikačních zdrojů, který mohou
členové řečového společenství používat k různým účelům. Zkoumání takových jevů, jako jsou
komunikační strategie užívané účastníky v konverzaci, kteří čerpají ze zdrojů registrové variace,
nejen osvětlí procesy sociální interakce, ale také prohloubí naše pochopení procesů
konvencionalizace registrů a proměnu registrových systémů v průběhu času. Holes (1993) je
dobrým příkladem interakční analýzy v diglosní situaci, ačkoli je analyzovaným projevem
monolog: Holes analyzoval střídání registrů v souboru politických projevů, v nichž bylo v
různých částech projevů možno identifikovat odlišné komunikační strategie. Detaily diglosních
interakcí ukazuje také fascinující práce Catona (1991). V tomto případě se liší koncepce registrové
variace jako takové v jednotlivých částech řečového společenství. Více se můžeme dozvědět
dokonce jednoduše z nahrávek skutečných rozhovorů, které se pohybují od formálnosti k
neformálnosti a naopak. Článek z roku 1959 se měl přinejmenším zmiňovat o tomto druhu
analýz a měl jsem aspoň poskytnout příklady některých forem střídání registrů, které jsem
vypozoroval.
3.8
Těchto sedm nedostatků nikterak nevyčerpává sebekritičnost, kterou bych mohl poskytnout,
ale částečně naznačuje směr, kterým mohl být původní článek vylepšen a v němž mohl lépe
stimulovat související studie. K těmto sedmi typickým úvahám, na které mohl být brán ohled už
na základě mé tehdejší perspektivy a zkušenosti, jsou zde další, na které jsem dříve přijít nemohl.
Jednou je otázka vztahu diglosie k tak explicitním formálním teoriím jazyka, jaké se objevily
později. Paolillo (1991) je příkladem pokusu propojit data z diglosní situace s požadavky
syntaktické teorie. Dalším je otázka diachronní proměny variety V. Slovanská lingvistická věda, z
níž čerpá Comrie (1991), je obeznámena s regionálními a dobovými variacemi ve
staroslověnštině, ale jazyková změna v běžně nemluvených varietách se v oblasti zkoumání
vývojových změn připouští stěží. Robert Mathiesen pro takovéto variety V, jako je
staroslověnština, vytvořil termín „zombie jazyky“ a přinutil mě se poprvé zamyslet nad procesy
proměny jazyka ve varietách nemateřského jazyka. Z práce Belnapa (např. Belnap - Shabaneh,
1992) je nyní jasné, že způsoby gramatické shody v arabštině se u klasického/moderního
spisovného jazyka a u dialektů liší diachronním vývojem. Tento jev otevírá celou oblast
lingvistických výzkumů a zároveň odporuje některým názorům na jazykovou změnu. Ale je
načase se posunout k obecným úvahám o budoucích výzkumech diglosie.
4. Budoucí výzkumy
Lze provést mnoho druhů produktivního výzkumu řečových společenství, které by zkoumaly na
jedné straně vztahy mezi strukturou jazyka, jeho užitím a postojům k jazyku a jevy sociální
organizace a komunikační funkce na straně druhé. Mám nicméně některé oblíbené. Jedním je,
navzdory mé nespokojenosti s mnoha takovými, případová studie. Články v Southwest Journal of
Linguistics 10/1 (1991) jsou všechny případovými studiemi a všechny jsou velmi poučné a
podnětné. Jak se literatura případových studií hromadí, kladou se však na autory vyšší požadavky.
Je proto stále více žádoucí psát každou případovou studii se zřetelem na srovnávací zpracování.
Je frustrující číst podnětnou případovou studii a zjistit, že postrádá informace o tom, co čtenář
pokládá za klíčové body. Tentýž problém mají ovšem i syntaktici, kteří píšou o některých
teoretických problémech v jednom jazyce a v popisech dalších jazyků hledají srovnatelá data, jen
aby zjistili, že relevantní fakta prostě k dispozici nejsou. Co mám na mysli, není ani tak dobře
propracovaný referenční rámec, jako spíš něco tak jednoduchého jako seznam bodů, které je
nutno zahrnout, seznam, který by si pro sebe mohl autor nebo autorka na základě přečtení pár
dalších případových studií nebo teoretických diskuzí sestavit.
10
Náročnost jiného typu je představována hojným nárůstem publikací o konkrétních jazycích a
jazykových situacích. Literatura o čtyřech definičních řečových společenstvích ohromně narostla
a na kteréhokoliv zodpovědného autora, který chce přispět další případovou studií jednoho z
nich, položila obrovskou zátěž. A stejný úkaz se vyskytuje v mnoha případech.
Druhý z mých oblíbených, který se objevuje jen zřídka, je výzkum určitého jevu napříč
společenstvími. Když si vezmu za výchozí bod starý článek o diglosii, zdá se obzvlášť poučné,
pokud by si vědci vzali některý z devíti tam vymezených rysů (nebo některý z ostatních rysů
implicitních nebo jen zmíněných) a prozkoumali ho v rámci množství široce rozdílných příkladů
diglosie v užším smyslu, jak jsem ji tam definoval. Bylo by například užitečné znát míru užívání
variety V při formálních mluvených příležitostech. V některých případech je užívána hojně; ještě
před pár lety například každý, kdo v Řecku pronášel proslov po večeři, musel používat
katharevousu, ale s rozšiřováním funkcí demotiki se toto nyní změnilo, ačkoliv dále přetrvávají
pocity, že by se takováto řeč „měla“ vést ve varietě V. Avšak v telugštině, která má určitý druh
diglosní situace, se varieta V tímto způsobem nikdy neužívá. Lidé v ní píší články a zvláště poezii,
ale nikdy se nepoužívá pro mluvení při formálních příležitostech. Ve státě Ándhrapradéš v Indii
se ukazuje, že tento konkrétní rys může přispět k politickým úspěchům jedné skupiny nad
druhou. Problémem bylo, který jazyk by měl být užíván pro moderní školní texty, když angličtinu
nahrazovala telugština. Všichni spisovatelé se shodli, že se musí použít jazyk literární, ale někteří
lingvisté argumentovali, že by se měla použít mluvená standardní varieta N, jelikož v učebním
prostředí nebyl nikdo zvyklý literární jazyk používat. Po delších sporech vyhráli lingvisté, částečně
i proto, že zde nebyla žádná rozsáhlejší živá tradice užívání variety V ve formální řeči. Proto by
nám zaměření se na takovýto rys v rámci asi stovky řečových společenství pomohlo
charakterizovat diglosní situace a alternativní způsoby, jakými se mohou měnit.
Posledním z mých oblíbených druhů studií jsou ty, které diachronně sledují danou situaci po
relativně dlouhou dobu nebo v období rychlé společenské a jazykové změny. V mnoha případech
není dostatečné množství dokladů, aby se historie dala detailně rekonstruovat, ale v několika
desítkách případů se dají některé ze zásadních změn zmapovat. Výzkum tohoto typu se
automaticky stává také příspěvkem k celkové otázce standardizace jazyka a obecněji k záhadným
procesům konvencionalizace v lidském jazyce (srov. Ferguson, 1988; Scaglione, 1984).
Termín „diglosie“ znamená mnoho odlišných věcí a původní konceptualizace měla řadu
nedostatků, takže si dokážu představit dobu, kdy se ve prospěch přesnější a principiálnější
terminologie od samotného termínu upustí. Přesto dokud nadále povzbuzuje články takové
kvality, jaké byly zastoupeny v Southwest Journal of Linguistics 10/1 (1991), slouží alespoň části
svého původního účelu, a dokud nám pomáhá pokračovat směrem k obecnější teorii jazyka ve
společnosti, bude mi to dostatečnou odměnou.
Bibliografie
AMMON, U. (1989): Toward a Descriptive Framework for the Status/Function (Social Position)
of a Language within a Country. In: Status and Function of Languages and Language Varieties. Berlín –
New York: Walter de Gruyter.
ANDRES, F. (1990): Language Situations in Multilingual Switzerland. Multilingua, 9, s. 11–45.
BELNAP, R. K. – SHABANEH, O. (1992). Variable Agreement with Nonhuman Controllers in
Classical and Modern Standard Arabic. In: Perspectives on Arabic Linguistics IV. Amsterdam –
Philadelphia: John Benjamins, s. 245–262.
BERGER, M. R. (1990): Diglossia within a General Theoretical Perspective: Charles Ferguson’s
Concept 30 Years Later. Multilingua, 9, s. 285–295.
11
BRITTO, F. (1986): Diglossia: A Study of the Theory with Application to Tamil. Washington, D.C.:
Georgetown University Press.
CATON, S. C. (1991): Diglossia in North Yemen: A Case of Competing Linguistic Communities.
Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 143–159.
CHAMBERS, J. K. – TRUDGILL, P. (1980): Dialectology. Cambridge: Cambridge University
Press.
DESHPANDE, M. M. (1991): Conceptions of Diglossia in the Writings of the Sanskrit
Grammarians. Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 23–40.
ERRINGTON, J. J. (1991): A Muddle for the Model: Diglossia and the Case of Javanese.
Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 189–213.
FERGUSON, C. A. (1959): Diglossia. Word, 15, s. 325–340.
FERGUSON, C. A. (1964, ed.): Contributions to Arabic Linguistics. Cambridge: Harvard University
Press.
FERGUSON, C. A. (1978): Multilingualism as Object of Linguistic Description. In: Linguistics in
the Seventies: Directions and Prospects. Urbana: Department of Linguistics, University of Illinois.
FERGUSON, C. A. (1983): Sports Announcer Talk: Syntactic Aspects of Register Variation.
Language in Society, 12, s. 153–172.
FERGUSON, C. A. (1988): Language Standardization as a Form of Language Spread. In:
Language Spread and Language Policy: Issues, Impliations, and Case Studies. Washington, D.C.:
Georgetown University Press.
FERGUSON, C. A. – GUMPERZ, J. J. (1960, eds.): Linguistic Diversity in South Asia: Studies
in Regional, Social and Functional Variation. International Journal of American Linguistics, 26/3, pt. 3.
FISHMAN, J. A. (1967): Bilingualism With and Without Diglossia; Diglossia With and Without
Bilingualism. Journal of Social Issues, 23/2, s. 29–38.
FISHMAN, J. A. (1968, ed.): Readings in the Sociology of Language. The Hague: Mouton.
GUMPERZ, J. J. (1968): Types of Linguistic Communities. In: Readings in the Sociology of Language.
The Hague: MouIon.
HOLES, C. (1993): The Uses of Variation: A Study of the Political Speeches of Gamal Abd alNasir. In: Perspectives on Arabic Linguistics 5. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 13–45.
HOLM, J. A. (1988): Pidgins and Creoles, vol. 1: Theory and Structure. Cambridge: Cambridge
University Press.
HUDSON, A. (1992): Diglossia: A Bibliographic Review. Language in Society, 21, s. 611–674.
HUDSON, R. A. (1980): Sociolinguistics. Cambridge: Cambridge University Press.
KHUBCHANDANI, L. M. (1989): Diglossia and Functional Heterogeneity. Status and Function of
Languages and Language Varieties. Berlín – New York: Walter de Gruyter.
KLOSS, H. (1976): Über „Diglossie“. Deutsche Sprache, 4, s. 313–323.
KREMNITZ, C. (1987): Diglossie: Possibilités et Iimiles d’un terme. Lengas, 22, s. 199–213.
KRISHNAMURTI, Bh. (1986, ed.): South Asian Languages: Structure, Convergence and Diglossia. Delhi:
Motilal Banarsidass.
LABOV, W. (1968): The Reflection of Social Processes in Linguistic Structures. In: Readings in the
Sociology of Language. The Hague: Mouton, s. 240–251.
12
LABOV, W. (1989): Exact Description of the Speech Community: Short a in Philadelphia. In:
Language Change and Variation. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 1–57.
NIKOL’SKIJ, L. B. 1976. Sinxronnaja sociolingvistika. Moscow.
PAP, L. (1990): The Language Situation in Switzerland: An Updated Survey. Lingua, 80, s. 109–
148.
PLATT, J. T. (1977): A Model for Polyglossia and Multilingualism (With Special Reference to
Singapore and Malaysia). Language in Society, 6, s. 361–378.
REID, T. B. W. (1956): Linguistics, Structuralism and Philology. Archivum Linguisticum, 8, s. 28–
37.
RICKFORD, J. R. (1974): The Insights of the Mesolect. In: Pidgins and Creoles: Current Trends and
Prospects. Washington, D.C.: Georgetown University Press.
SCAGLIONE, A. (1984, ed.): The Emergence of National Languages. Ravenna: Longo Editore.
SCHIFFMAN, H. F. (1991): Swiss-German Diglossia. Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 173–
188.
SPOLSKY, B. (1991): Diglossia in Hebrew in the Late Second Temple Period. Southwest Journal of
Linguistics, 10/1, s. 85–104.
STEWART, W. A. (1968): A Sociolinguistic Typology for Describing National Multilingualism.
In: Readings in the Sociology of Language. The Hague: Mouton,
WEXLER, P. (1971): Diglossia, Language Standardization, and Purism: Parameters for a
Typology of Literary Languages. Lingua, 27, s. 330–354.
13
Download

Charles Ferguson: Diglosie - uvedení na pravou míru (pdf)