Katechismus s komentářem
napsal P.Jan Piler
Katechismus katolického náboženství je kniha posvátná, protože nám
podává Boží pravdy. Proto je přijímáme s vírou božskou nebo-li
nadpřirozenou. To znamená, že s Boží pomocí přijímáme s nejpevnější
jistotou všechno, co Bůh oznámil a čemu nás učí jeho církev jako pravdám
od Boha zjeveným. Věříme pevně i tomu, co nemůžeme poznat z osobní
zkušenosti nebo pochopit svým rozumem, protože tyto pravdy máme od
Boha. Božskou, nadpřirozenou víru si nemůže nikdo dát sám. Je to veliký
dar nebo-li milost od Boha. Tento dar božské, nadpřirozené víry jsme
dostali s milostí posvěcující. Máme za něj děkovat a také se modlit,
abychom si jej vždy zachovali, upevňovali a rozmnožovali. Proto s
modlitbou a s touto božskou, nadpřirozenou vírou ber do rukou
katechismus. Katechismus není jen k poznávání Božích pravd, je hlavně k
tomu, abys jim nadpřirozenou vírou radostně věřil, podle nich se řídil ve
svém denním životě a podle nich opravdu žil. K tomu ovšem potřebuješ
zase Boží pomoc. Proto začínej a konči četbu katechismu vždy modlitbou.
Na světě jsme proto, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do
nebe. Bohu sloužíme tím, že věříme Boží pravdy, žijeme v milosti
posvěcující a plníme Boží zákon. Člověk je stvořen, aby žil ve
společenství s Bohem, v němž nachází své štěstí.
Použitá literatura :
ThDr.František Tomášek, Katechismus katolického náboženství,
ThDr. František Tomášek, Katolický katechismus, Život z víry,
Katechismus katolické církve po II.vatikánském koncilu, Zvon 1995,
Journet, Zlo, Promluvy o milosti, aj., Marek Vácha, katolický týdeník,
Benedikt XVI., Otec Jeroným, Protože navždy trvá dlouho; Kancionál,
Josef Zeman, přednášky o manželství na charismatické obnově v Brně,
P.Petr Piler, Dominik Pecka, Světlo a život, kázání P. Miloslava Kabrdy,
O modlitbě (2.část) diktují mniši-trapisté novicům v klášteře, P.P.Vrbacký,
P.Jozef Augustin SJ, 1.díl duch. cvičení, učebnice náboženství pro 9.třídu,
P.Tomáš Halík, Anselm Grün, Biřmování, atd.
1
O B S A H (4.části : víra, svátosti, desatero, modlitba)
Víra ….......................................................................................strana 3
Stvoření světa (bible a přírodní vědy)........................................strana 4
Cesty k poznání, že Bůh je.........................................................strana 9
Základní vlastnosti Boha............................................................strana 10
Trojjedinost Boha, 6.hlavních křesťanských pravd...................strana 11
Bible, Písmo svaté......................................................................strana 12
Bůh a zlo.....................................................................................strana 14
Andělé.........................................................................................strana 16
Svatí pocházející z české země...................................................strana 18
Člověk.........................................................................................strana 20
Dějiny izraelského národa...........................................................strana 22
Proroci.........................................................................................strana 25
Židovské svátky, Palestina..........................................................strana 26
Ježíš Kristus................................................................................strana 28
Duch Svatý..................................................................................strana 34
Dějiny křesťanství.......................................................................strana 36
Rozdělení křesťanů.....................................................................strana 39
Církev..........................................................................................strana 40
Poslední věci člověka (smrt, soud, očistec, nebe, peklo)............strana 44
Svátosti a svátostiny...................................................................strana 48
Svátost křtu.................................................................................strana 50
Svátost biřmování.......................................................................strana 64
Svátost smíření (svatá zpověď)..................................................strana 68
Svátost oltářní (eucharistie)........................................................strana 71
Svátost manželství......................................................................strana 76
Svátost kněžství..........................................................................strana 87
Svátost nemocných.....................................................................strana 89
Boží zákon, ctnosti, osmero blahoslavenství, pokušení..............strana 91
Hřích dědičný a osobní................................................................strana 92
Boží milost...................................................................................strana 95
Církevní rok, křížová cesta..........................................................strana 98
Desatero......................................................................................strana 99
Modlitba....................................................................................strana 123
Panna Maria................................................................................strana 126
Růženec.......................................................................................strana 131
Nejčastější omyly ateistů (dodatek)............................................strana 135
2
Téma : Víra
Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle,
pohnuté k tomu Bohem skrze milost, souhlasí s božskou pravdou.
Víra je základ (podstata, obsah) toho, v co doufáme,
je přesvědčení o věcech, které nevidíme. (Žd ll,l)
Víra je osobní přilnutí člověka k Bohu a svobodný souhlas s celou
pravdou, kterou Bůh zjevil.
Víra musí být dobrovolná, je nezbytná ke spáse, je začátek věčného života.
Víra je osobní úkon, ale není to osamocený čin. Nikdo nemůže věřit sám,
tak jako nikdo nemůže žít sám. Nikdo si sám víru nedal, tak jako si nikdo
sám nedal život. Věřící dostal víru od druhých a má ji také druhým
předávat. Naše láska k Ježíši a k lidem nás nutí mluvit s nimi o naší víře.
Tak je každý věřící článkem velkého řetězu věřících. Nemohu věřit, aniž
bych se neopíral o víru druhých, a svou vírou pomáhám druhým nést jejich
víru. Spása pochází jen od Boha, protože ale přijímáme život víry skrze
církev, pak je církev naší matkou a vychovatelkou naší víry. Věřit je tedy
církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši osobní víru.
„Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.“ sv.Cyprián.
Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše
matka církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji.
Nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmi
formulacemi vyjádřené.
„Nikdo nemůže předložit druhému Boha a jeho království na stůl, ani
věřící sám sobě ne. Kdyby se tím však chtěla ospravedlňovat nevěra, přece
v ní zůstane nejistota, že snad je to přece pravda. Toto snad je tlak, kterému
se ani nevěrec nevyhne. I když víru zavrhne, pociťuje stále její
nevyhnutelnost. Věřící i nevěrec mají každý svým způsobem podíl na
pochybnosti i na víře. Jsou-li upřímní, nebudou to skrývat. Nikdo neunikne
ani pochybnosti ani víře. U jednoho se staví víra proti pochybnostem, u
druhého je to víra skrze pochybnosti a ve formě pochybování. V neustálém
sporu pochybností a víry, v zápase nejistoty a jistoty může člověk odkrýt
svou konečnou hodnotu. Snad tato pochybnost, která chrání jedny i druhé
před vlastní izolací, se jim může stát bodem setkání. Oběma zabraňuje, aby
se uzavírali jen sami do sebe. Věřícího přibližuje k pochybujícímu a
nevěrci otevírá cestu k věřícímu. Tak má věřící podíl na osudu nevěřícího a
pro nevěrce bude víra vždy velkou výzvou.“
papež Benedikt XVI.
3
Křesťan pokřtěný v katolické církvi je povinen znát, věřit, modlit se a
vyznávat toto nicejsko-cařihradské vyznání víry, které má 12 článků :
Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného.
Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna
Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky : Bůh z Boha,
Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený,
nestvořený, jedné podstaty s Otcem : skrze něho všechno je
stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.
Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se
člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl
umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde ve slávě
soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce.
Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i
Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou,
apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.
Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
Pravdy víry tvoří nedělitelný celek.
Nepřijímat jednu, znamená nechápat správně ostatní pravdy
víry. A naopak přijmout jednu, znamená přijímat všechny.
Víra (bílá tunika) očišťuje rozum, překonává ďábla a projevuje
se modlitbou. Naděje (zelená šněrovačka) očišťuje paměť,
překonává svět a projevuje se postem. Láska (červená tóga)
očišťuje vůli, překonává tělo a projevuje se tělesným a
duchovním milosrdenství k druhým.
trojí šat duše, sv.Jan od Kříže
4
Téma : Stvoření světa (bible a přírodní vědy)
Jsou tři názory na stvoření světa :
1. Kreacionismus (creare = stvořit)
2. Evoluční teorie (evoluce = vývoj)
3. Inteligentní plán (Boží prozřetelnost)
1.Kreacionismus tvrdí, že svět i každý živočišný a rostlinný druh byl
stvořen přímo Bohem. Dělí se na dva proudy :
a) kreacionismus mladé země – Země byla stvořena zhruba před 6000
lety (k výpočtu se dospělo podle věku biblických postav) a první kapitoly
bible knihy Genesis popisují skutečný průběh jejího vzniku, nálezy
vyhynulých tvorů jsou pozůstatky celosvětové biblické potopy, druhy
nepodléhají evoluci.
b) kreacionismus staré země – svět mohl vzniknout i podle představ
vědců, ale život na ní byl stvořen přímo Bohem, biblická potopa mohla být
jen lokální, nicméně druhy se i v tomto případě nemění. Někdy se i
připouští, že by blízké příbuzné druhy (jako je pes a vlk) mohly vzniknout
později, ale určitě ne vyšší taxony, jako je čeleď, řád nebo třída.
2.Evoluční teorie – může znamenat obecnou myšlenku, že se příroda
vyvíjí, nebo zcela konkrétní představy podle jakých principů to přesně
probíhá. V rámci přírodních věd vznikla řada evolučních teorií o vývoji
života. Je proto třeba rozlišovat mezi evolucí a například darwinismem.
Problematické jsou také přenosy evoluční teorie do oblasti etiky, sociálních
vztahů apod.
a) darwinismus je jeden z pokusů o výklad evoluce, vychází z Darwinovy
teorie. Nové druhy vznikají a postupně se vyvíjejí na základě dědičných
změn (tzv.mutace) a přírodního výběru (selekce), kdy obstojí ty formy
života, které se nejlépe adaptují. To, co dnes nazýváme Darwinova teorie,
je ve skutečnosti celkem pět různých myšlenek :
I. druhy nejsou stálé, v průběhu času se mění
II. všechny organismy pocházejí ze společných předků
(vývoj si můžeme představovat v čase jako stále se rozvětvující strom)
III. evoluce postupuje plynulým tempem, bez skoků a diskontinuit
IV. nové druhy mohou stále vznikat
V. evoluce postupuje principem přirozeného výběru.
5
Tradiční darwinismus neznal podstatu dědičnosti a měl za to, že se mohou
dědit i získané vlastnosti.
b) neodarwinismus je snahou spojit klasický darwinismus druhé půle
19.století s moderními disciplínami, zejména s mendelovskou genetikou,
statistikou, molekulární biologií a dalšími.
3.Inteligentní plán – jde o účelné uspořádání veškerého stvoření podle
rozumného plánu, který díky vědě odhalujeme. Připouští se fakt evoluce,
ale s tím, že řadu složitých jevů v přírodě nedokáže samotná evoluce
vysvětlit, například některé jemné biochemické buněčné děje, které se ve
své složitosti nemohly vyvinout spontánně. Ty vyžadují něčí inteligentní
zásah, který evoluci kvalitativně posouvá dál.
Křesťané nazývají inteligentní plán se světem Boží prozřetelností.
Křesťan může evoluci chápat ne jako hru náhod, ale spíše :
jako píseň, jejíž melodie právě vzniká;
jako tanec, jehož choreografie je stále propracovávána;
jako fugu, jejíž variace jsou právě hrány;
jako šest dní stvoření, uvnitř kterých se právě nacházíme.
Pro nás křesťany není Bůh jen inteligentní designér, nebeský inženýr,
výrobce strojů nebo velký hodinář, ale je pro nás především ten, který nás
miluje, který se pro nás stal člověkem, aby nás vykoupil. Bůh není bednář,
který udělá sud a pak jde zase dál. Otázky typu „kdy“ a „jak“ Bůh stvořil
svět patří do přírodních věd. Do filozofie a teologie patří otázka „proč“.
Přírodní vědy neučí „jak to je“, ale současný stav poznání. Věda se liší od
náboženství tím, že nezná dogmata. Když o něčem řekneme, že je to
nevědecké, tak to neznamená, že je to nepravdivé. Pro křesťana je velkou
satisfakcí, že když před několika lety něco řekl proti Darwinovi
(mimochodem není pravda, že popíral existenci Boha), byl označen za
tmáře, papežence a reakcionáře, zatímco dnes jsou to sami evoluční
biologové, kteří se snaží přijít s alternativními teoriemi.
Marek Vácha
katolický kněz a biolog
6
5 bludů (špatných názorů, mýtů) na původ světa :
l.panteismus tvrdí, že příroda, svět a všechno je Bůh,
vznikání světa je vznikání Boha.
2.dualismus tvrdí, že od věčnosti jsou dva božské rovnocenné principy,
dobro a zlo, světlo a temnota, které spolu bojují. Křesťané věří : Protože
Bůh je jen dobro a protože jen On je věčný, je také silnější než zlo, než
ďábel, který byl stvořen jako dobrý anděl, ale z vlastní vůle se stal zlým.
Pouze Bůh je pro křesťany věčný a nestvořený.
3.gnosticismus tvrdí, že hmotný svět je špatný, plod úpadku, a proto je
třeba jej odmítnout nebo se nad něj povznést.
4.deismus říká, že sice Bůh svět stvořil, ale že se o něj už vůbec nestará,
jako hodinář, který ho jednou udělal a pak jej ponechal sobě samému.
5.materialismus tvrdí, že hmotný svět existuje odvždycky.
Křesťané věří :
l.Bůh stvořil svět podle své moudrosti a lásky. Svět není plodem nutnosti,
slepého osudu nebo náhody. Svět má v sobě řád (vše je uspořádáno s
mírou, počtem a váhou). Všechno, co Bůh stvořil je dobré a krásné.
2.Bůh stvořil svět svobodně z ničeho. Bůh nepotřebuje ke stvoření nic
předem existujícího ani žádné pomoci. Protože Bůh může stvořit z ničeho,
může také působením Ducha svatého dát hříšníkům život duše tím, že jim
stvoří čisté srdce, a zesnulým při vzkříšení život těla, neboť on oživuje
mrtvé a volá k bytí to, co není. A jestliže Bůh mohl svým slovem dát
zazářit z temnot světlu, pak také může dát světlo víry těm, kteří ho neznají.
3.Bůh je nekonečně větší než všechna jeho díla, ale je také přítomen v
nejhlubším nitru svých tvorů. „Bůh je vyšší než to, co je ve mně nejvyšší, a
hlubší než to, co je ve mně nejhlubší.“ sv.Augustin
4.Bůh stvořil všechny věci, ne aby rozmnožil vlastní slávu, ale aby ji
ukázal a sdělil.“ sv.Bonaventura „Slávou Boha je živý člověk a životem
člověka je patření na Boha.“sv.Irenej. Konečným cílem všeho je, aby Bůh
byl všechno ve všem.
5.Stvoření je dílem celé Nejsvětější Trojice. Boží díla ukazují, kým je Bůh
sám v sobě, a naopak tajemství vnitřního bytí Boha osvětluje chápání jeho
děl. Podobně je tomu i mezi lidskými osobami. Osoba se projevuje svými
činy, a čím lépe známe nějakou osobu, tím lépe chápeme její činy.
7
Téma : Bůh je Stvořitel nebe a země
První učebnicí víry je pro člověka příroda. Tam se dovídáme první pravdy
o Bohu. Když pozorujeme svět kolem nás, žasneme nad jeho velikostí
krásou a uspořádáním, ale zároveň si uvědomujeme, že není zcela
dokonalý a nemůže být sám od sebe, ani se nemůže sám udržovat. V celém
vesmíru nikdy nikdo nenašel ani jednu věc, o které by platilo, že je sama
od sebe. I já a ty jsme článek dlouhého řetězce bytostí, které vycházejí od
jiných bytostí. Ale kdo je původcem všeho ? Udivuje nás svět techniky.
Žasneme, co všechno člověk vymyslel a sestrojil, ale příroda je sestrojena
ještě mnohem důmyslněji. Lidé se od ní učí. Oko bylo dříve než fotoaparát,
srdce předčí každé čerpadlo, zažívací ústrojí převyšuje každou chemickou
továrnu. Našemu rozumu je samozřejmé, že když je něco důmyslně
uděláno, musel to udělat někdo moudrý, který sestrojil svět, dal mu moudré
zákony a moudrý cíl. Uvažováním o vesmíru a o sobě přicházíme k závěru,
že to musel stvořit někdo, kdo je nad vesmírem i nad námi. Ten „Někdo“
bývá nazýván Bůh. Bůh nám dal rozum, abychom ho poznali a vůli a
cit, abychom ho milovali. Kdo Boha nezná, nemůže Ho milovat.
Svatý Pavel v listě Římanům píše :
„Co je u Boha neviditelné – jeho věčná moc a božské bytí - to je možné od
počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto pohany
nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a
neprojevovali mu vděčnost.“
Stvoření se podobá Bohu jako své příčině. Ale i když se stvoření podobá
Bohu, zároveň se mu ještě více nepodobá, protože Bůh je někdo zcela jiný.
A pokud se Bůh stvoření nepodobá tak ne proto, že by mu chyběla nějaká
dokonalost, ale naopak proto, že je v něm každá dokonalost jedinečným
způsobem. V této větě je trojí postup, jak se stvořený člověk může přiblížit
k nestvořenému Bohu :
cesta příčinnosti, opaku a jedinečnosti (kauzality, negace a eminence).
Bůh je naše příčina, vzor a cíl.
Protože je příčina, můj rozum musí uznat jeho vládu nade mnou.
Protože je vzor, celý můj život musí být obrazem božského modelu.
Protože je cíl, má vůle se Jemu má oddat bez výhrady.
Je-li pro nás Bůh TO – ONO a vypovídáme o Něm neangažovaně jako o
předmětu, pak to není Bůh, ale modla, kterou jsme si vytvořili.
Je důležité si uvědomovat, že toho o Bohu více nevíme než víme.
8
Téma : Cesty k poznání, že Bůh je (existuje)
Člověk svou otevřeností k pravdě, dobru, kráse a jednotě, svou svobodou,
hlasem svědomí, touhou po nekonečnu a štěstí se ptá, zda existuje Bůh.
Když člověk hledá svým rozumem Boha, objeví určité cesty, kterými k
němu lze dojít. Nejsou to důkazy Boží existence ve smyslu přírodních věd.
Svatý Tomáš Akvinský si všiml, že v hmotném světě můžeme objevit pět cest
ukazujících na existenci Boha :
1.cesta : pohyb
Věc, která je v pohybu, musí být do pohybu uvedena jinou věcí nebo silou.
Musí tedy být první hybatel, který věci uvádí do pohybu. Nic se nemůže
pohybovat samo od sebe.
2.cesta : příčinnost existence
Žádný předmět nevzniká sám od sebe. Musí existovat původní a prvotní
příčina, která je na počátku řetězce všech věcí. Nemůže existovat
nekonečná řada příčin. Žádná věc nemůže být příčinou své vlastní
existence.
3.cesta : nahodilost a nutnost věcí
Ve vesmíru jsou dva druhy věcí – nahodilé a nutné. Nahodilé nemůže být
bez nutného a také naopak. Musí existovat jsoucno, které je nezbytné jako
příčina nahodilých jsoucen.
4.cesta : stupně dokonalosti
Jedno umělecké dílo má větší stupeň krásy než druhé. Pro jakýkoli typ
kvality musí existovat standard, kterým jsou tyto kvality poměřovány.
5.cesta : řád světa
Ve světě všechno souvisí se vším a zapadá jedno do druhého. Někdo tomu
musel dát rozumný cíl a moudrý plán. Říkáme tomu Boží prozřetelnost.
Důvodem k víře není skutečnost, že se zjevené pravdy jeví jako pravdivé
a pochopitelné ve světle našeho rozumu, ale věříme pro autoritu samého
Boha. „Deset tisíc potíží víry nevytváří jedinou pochybnost.“ bl.Newman
Svatý Augustin říká: „Věřím, abych chápal, a chápu, abych lépe věřil.“
Víra a rozum se vzájemně potřebují. Víra je někdy nad rozumem, ale nikdy
proti rozumu. Stejný Bůh, který nám dal víru, dal nám i rozum.
Zapamatuj si :
To, že je Bůh, poznáváme z viditelného světa, z hlasu svědomí a
především z nadpřirozeného Božího zjevení (bible).
9
Téma : Základní vlastnosti Boha
V hmotném světě vše začíná, existuje a končí. Jen první a základní
Původce všeho, Bůh Stvořitel musí být bez začátku a proto i bez konce,
říkáme proto o Něm, že je věčný. Kdyby byl Bůh z hmoty, měl by části a ty
by se daly skládat a rozkládat. Tím by podléhal změnám. Bůh ale není
hmotný, ale je Duch. Bůh svět nejen stvořil, ale udržuje ho svou
přítomností a mocí. Bůh je všude, kde něco je. Říkáme, že je
všudypřítomný. Z toho, co stvořil usuzujeme na jeho úžasnou moudrost.
Bohu připisujeme naprosto dokonalý rozum, a proto říkáme, že je
vševědoucí. Žasneme nad tím, co o vesmíru víme a obrovské síle, která ho
drží pohromadě, říkáme, že je Bůh všemohoucí (ne proto že by dělal, co
mu kdo z lidí poručí, ale proto, že dělá všechno, co On sám chce). Bůh
nejen stvořil svět jako nějaký architekt, ale také se dál o něho stará jako
milující otec. Jeho láska ke všemu stvořenému je dokonalá, proto říkáme,
že je svatý. Pořádek si žádá, aby ten, kdo jej zachovává byl odměněn, a kdo
jej schválně kazí byl potrestán. Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. Říkáme,
že je spravedlivý. Je jedna Boží vlastnost, kterou rozumem nemůžeme
vůbec pochopit, a proto se ji dozvídáme skrze Písmo svaté. Touto
vlastností je trojjedinost Boha. Křesťané věří, že Bůh je Otec, Syn a Duch
svatý. Bůh je jeden ve třech osobách.Vírou v trojjediného Boha se lišíme
od židů a muslimů, se kterými máme společnou víru v jediného Boha. Bůh
nejen má bytí, inteligenci, lásku a krásu. Bůh je samo bytí, inteligence,
láska a krása.
Kdyby Bůh byl zcela neznámý, nemohl by být pro nás Bohem. Byl by
mimo naše úvahy. Byl by chápán podle naší lidské míry. Ve vlastním slova
smyslu nám nemůže být známým. Jeho božství je takové, že ho nemůžeme
vyzkoumat. Ale skrytá neznámost Boha se nás týká. Ta neznámost je to
nejvzácnější. Slibuje nám vlast. V neznámu tuší naše duše to pravé a
vlastní, z čeho žije a místo, kam směřuje. Je to známá neznámost. Nechápu
Ho a přece o Něm v hloubi duše vím. Bůh se všude zahaluje, avšak
vystupuje odevšad. (Z knihy Světlo a život, Dominik Pecka)
Zapamatuj si pro život těchto 8 vlastností Boha :
Bůh je Duch. Bůh je věčný, všudypřítomný, vševědoucí, všemohoucí,
nejvýš svatý, spravedlivý a trojjediný. (Bůh není něco, ale Někdo)
10
Téma : Trojjediný Bůh (Nejsvětější Trojice)
Křesťané jsou křtěni ve jménu a nikoliv ve jménech Otce, Syna a Ducha
svatého. Je totiž jen jeden Bůh, všemohoucí Otec a jeho jednorozený Syn a
Duch svatý. Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství křesťanské
víry a života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je
zdrojem všech ostatních tajemství. Je světlem, které je osvěcuje.
Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, ale jednoho Boha ve třech
osobách. Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je
úplně celý Bůh. Otec je všechno, co je Syn, Syn je všechno to, co je Otec.
Otec a Syn jsou všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své
přirozenosti.
Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. Bůh je jediný, ale není
osamocený. Otec, Syn a Duch svatý nejsou pouhá jména označující
způsoby božského bytí, ale osoby od sebe odlišné. Syn není Otec, Otec
není Syn. Duch svatý není Otec nebo Syn. Liší se od sebe navzájem vztahy
svého původu. Otec plodí, Syn je plozen, Duch svatý vychází.
Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Vzájemná odlišnost božských
osob jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích. V nich je
všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů. Otec je celý v Synovi,
celý v Duchu svatém. Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém. Duch svatý
je celý v Otci, celý v Synovi.
Tajemství lze objasnit jen tajemstvím. Vyšší vysvětluje nižší a nižší zase
ozřejmuje vyšší. Uveďme příklad. Dar vtělení Božího Syna Ježíše Krista
nejprve odůvodňuje dar eucharistie, ale kontakt s eucharistií posléze
umožní pochopit, čím byl dotek vtělení. Existuje temnota nad rozumem,
který jej uchvacuje. To je noc tajemství. Existuje temnota pod rozumem,
který jej rozkládá. To je tma rozporu a nesouladu.
Šest základních křesťanských pravd zní :
1. Bůh je jeden.
2. Bůh je ve třech osobách : Otec, Syn a Duch svatý.
3. Bůh je nejvýš spravedlivý.
4. Boží Syn (Pán Ježíš) se stal člověkem,
aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil.
5. Lidská duše je nesmrtelná.
6. Boží milosti je ke spáse nutně potřeba.
11
Téma : Bible, Písmo svaté
Bůh mluvil k lidem přímo nebo nepřímo skrze události. O tom, co jim
zjevil se dozvídáme z bible. Bible je řecké slovo a znamená knihu. Ve
skutečnosti je to „knihovna“ knih a dopisů napsaných v různých dobách.
Když se kniha jmenuje Mojžíšova neznamená to, že ji napsal Mojžíš.
Bible má celkem 72 knih a skládá se ze dvou částí :
1.Starý zákon (smlouva) obsahuje to, co Bůh lidem zjevil před Kristem,
byl napsán převážně hebrejsky, má 45 knih (21.dějepisných, 7 naučných a
17 prorockých).
2.Nový zákon (smlouva) obsahuje to, co Bůh zjevil skrze Krista a jeho
apoštoly, byl napsán řecky, má 27 knih (4 evangelia, Skutky apoštolské, 21
dopisů apoštolů a Zjevení svatého Jana tzv. Apokalypsu)
Žádná kniha na světě není tak rozšířená jako bible.
V bibli je mnoho rozmanitých literárních druhů :
popis historických i symbolických událostí, proroctví, přísloví, milostná
poezie, příběhy dramatické, dopisy a dokonce bajka. Je velké umění číst
bibli, protože to není jako četba detektivky. Je třeba chápat dobu i autora.
Bible není učebnice dějepisu, zeměpisu a přírodopisu. Písmo svaté nám
chce říci pravdy, které potřebujeme pro náš zbožný život a spásu své duše.
„Neznalost Písma svatého je neznalostí Krista.“ sv.Jeroným
Nemohu milovat, co neznám. Nemohu následovat, co nemiluji.
Marcionismus je blud, který tvrdí, že Starý zákon je ve světle Nového
zákona překonán, že je přežitkem, že je už pro křesťany zbytečný. Ve
skutečnosti je Nový zákon skryt ve Starém zákoně, zatímco Starý je
odhalen v Novém.
Písmo svaté má 4 smysly :
1.literární, který nám říká, co se stalo
2.alegorický nám říká, co máme věřit
3.morální nám říká, jak máme jednat
4.anagogický nám říká, kam směřovat
Jehovisté a jiní sektáři vytrhávají z Písma svatého, co se jim hodí.
V tomto pokušení jsme všichni. Abychom správně rozuměli bibli je třeba :
1.dívat se na jednotu celého Písma, jehož středem je Kristus
(existuje spojitost pravd víry)
2.číst Písmo v tradici církve, protože Písmo bylo ústně předáváno dříve než
bylo sepsáno na papír.
12
Katolická církev se liší od jiných křesťanských církví tím, že tvrdí, že
nestačí číst bibli, ale že potřebujeme také naslouchat tradici a učitelskému
úřadu církve (papeži ve spojení s biskupy), který nás učí správně rozumět,
co nám skrze bibli Bůh říká. „Tradice je živá víra otců. Tradicionalismus je
mrtvá víra synů.“ bl. kardinál Newman.
Knihy Písma svatého byly napsány z vnuknutí Ducha svatého tak, že
neporušily duševní schopnosti a svéráz spisovatele dané doby. Bůh užil
paměti, představivosti a rozumu biblického spisovatele, ale přitom mu
ponechal volnost, aby se vyjadřoval podle svých schopností. Toto
nazýváme inspirací Písma svatého.
Když srovnáváme izraelský národ s velkými a kulturními národy před
příchodem Kristovým, poznáváme, že to byl národ bez umění, bez vědy,
bez filosofie a bez velkých možností rozvoje hospodářského a obchodního.
Ten malý izraelský národ byl neustále obklopen nevraživými a
loupeživými sousedy. Jen za Davidovy vlády vytvořil vojenskou moc, ta
však ke konci Šalamounova panování byla téměř bez významu. Je otázka,
co mohlo v takovém národě být příznivé vzniku knih, z nichž se skládá
hebrejská bible. Naproti tomu, zkoumáme-li dějiny velkých kulturních
národů v době před Kristem, jsou všechny významnější než Izrael a Juda.
Všude vzkvétá velké umění, věda a literatura, astronomie v Chaldejsku,
matematika v Řecku. Všude, vyjma snad oblast řecko-římskou, pěstují
kněžské kasty teologii. V Řecku Sokratův žák Platón a jeho pokračovatel
Aristoteles budují základní pilíře filosofie věků. Většina těch národů je
hospodářsky a vojensky mocná. Všechny mají předpoklady pro vznik
velkého náboženství a vysoké mravní úrovně. A jaký je výsledek ?
Tam, kde ty podmínky nebyly, vznikla velká náboženská literatura,
a tam, kde ty podmínky byly, došlo k mravnímu úpadku a pověrám.
Posuzujeme-li věc z přirozeného hlediska, je Písmo svaté a na něm
založené křesťanství záhada. Krásou svého obsahu převyšuje Písmo svaté
všechny knihy světa. V knize Následování Krista od Tomáše Kempenského
se říká : „Naše všetečnost nám často bývá na překážku ve čtení Písma
svatého, chceme-li chápat a zkoumat něco, co bychom měli v prostotě
přejít, když na to nestačíme. V Písmu svatém je třeba hledat pravdu, a ne
výmluvnost. Celé Písmo svaté je třeba číst v tom duchu, v kterém bylo
napsáno.“ Jak hledat v bibli ? Například co znamená 2 Kor 3, l4 ?
2 znamená list(knihu), Kor znamená Korinťanům, 3 znamená kapitolu
a 14 znamená verš.
13
Téma : Bůh a zlo
Úvaha : Jestliže Bůh je, odkud pochází zlo ?
Jestliže Bůh není, odkud pochází dobro ?
Připouští-li Bůh zlo z donucení, není všemohoucí.
Připouští-li Bůh zlo svobodně, není dobrý.
Řešení : Bůh existuje ne proto, že je svět dokonalý ani proto, že na tomto
světě je zlo potrestáno a dobro vítězí. Svět se vším zlem, který se v něm
nachází, je, tedy i Bůh je. Ačkoli svět je ubohý a nedokonalý, není nicotou.
Ačkoli svět je bohatý a nádherný, přesto není absolutnem (bohem).
Spoluexistence zla a všemohoucího, dobrého Boha není rozpor, ale
tajemství. Nejde o to jedno pomocí druhého zmírnit, ale naopak jedno
pomocí druhého objasnit a prohloubit. Pokrok v poznání zla učiníme
pokrokem v poznání Boha a naopak. Zkušenosti zla odolá v životě jen
zkušenost s Bohem. Odpovědí na otázku zla není vyvracení argumentů
ateismu jednoho po druhém. Odpovědět na otázku zla znamená změnit
úhel pohledu. (Z knihy Zlo, Journet)
Proč Bůh nestvořil tak dokonalý svět, aby v něm nemohlo existovat žádné
zlo ? Bůh ve své nekonečné moci by mohl stvořit vždy něco lepšího.
Nicméně Bůh ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl svobodně stvořit
svět, který je na cestě ke konečné dokonalosti. V Božím plánu toto
postupné zdokonalování s sebou nese, že se objeví některé bytosti a jiné
vymizí, s něčím dokonalejším přichází i něco méně dokonalého, příroda se
někdy zvelebuje a jindy ničí. Tak tedy zároveň s fyzickým dobrem existuje
i fyzické zlo potud, dokud stvoření nedosáhne své dokonalosti. Andělé a
lidé mají směřovat k svému poslednímu cíli svobodným rozhodnutím.
Mohou však sejít na scestí hříchem, který je mravním zlem. Mravní zlo je
mnohem horší než fyzické zlo. Bůh zlo netvoří, nezapřičiňuje a nechce, ale
dopouští ho, protože respektuje svobodu svého tvora a dokáže z něj
tajemně vytěžit větší dobro. Z největšího mravního zla, které bylo
spácháno odmítnutím a zabitím Božího Syna Ježíše Krista, vytěžil Bůh
přemírou své milosti největší dobra : oslavu Krista a naše vykoupení. Tím
se ovšem zlo nestává dobrem. „Bůh by nikdy nepřipustil, aby v jeho
dílech existovalo jakékoli zlo, kdyby nebyl dostatečně mocný a dobrý,
aby ze samotného zla vytěžil dobro.“ sv.Augustin. Svatý Tomáš Morus
utěšuje svou dceru před svou mučednickou smrtí slovy : „Nemůže se stát
nic, co Bůh nechce. Takže cokoli on chce, i když se nám to zdá nejhorší, je
ve skutečnosti to nejlepší.“
14
Bůh je Pánem světa a dějin, avšak cesty jeho prozřetelnosti nám často
zůstávají neznámé. Po smrti až skončí naše částečné poznání a budeme
vidět Boha „tváří v tvář“, plně poznáme cesty, kterými Bůh vedl své
stvoření přes dramata zla a hříchu až k odpočinku.
Bůh, který věděl, že Adam zhřeší, rozvrhl své plány tak, aby použil k
dobru i toho, kdo bude jednat zle, takže zlá lidská vůle neničí, ale naopak
naplňuje dobrou vůli Všemohoucího.
Bůh mohl učinit věci lepší, ale nemohl je učinit lépe. Bůh mohl vnést do
našeho světa více spravedlnosti, moudrosti a lásky, ale nemohl tohoto
vynaložit více na to, aby tento svět učinil. Jediná věc, ke které Boha
zavazuje jeho nekonečná moudrost v případě stvoření světa je učinit
vesmír takový, aby navzdory zlu, který ho ničí, směřoval ke konečnému
vítězství dobra. Bůh tedy není vázán k tomu, aby stvořil svět nekonečně
dobrý, ale aby stvořil svět v celkovém součtu dobrý.
Fyzické a mravní zlo je nedostatek povinného dobra. Chybí-li člověku oko,
je to fyzické zlo, poněvadž k lidské přirozenosti patří mít dvě oči. Chybí-li
člověku křídla, nelze to pokládat za zlo, protože k lidské přirozenosti
nepatří mít křídla. Chybí-li křídla ptáku, je to fyzické zlo. Jelikož zlo není
zápor dobra, ale jeho postrádání a nemá tudíž samostatné existence,
může existovat jen na nějakém dobru.
Nepřízeň přírody k člověku : horko, zima, vichřice, bouře, potopy, požáry –
to vše nutí člověka, aby přemýšlel a vynalézal. Nebýt té nepřízně přírody,
nebylo by ani vědy ani techniky (jak svědčí nízká kulturní úroveň národů
žijících v pásmech rovnoměrné teploty a hojnosti přírodních darů).
Nemoc je zlo. Avšak mnohý se naučil v nemoci soucitu s jinými trpícími,
trpělivosti, lásce k životu, střídmosti, hodnocení zdraví, vděčnosti k
lékařům a ošetřujícím. Fyzická bolest je zlo. Avšak z hlediska
fyziologického se jeví jako ochranná reakce a poplašný signál ohroženého
organismu, tedy jako jev účelný. Nesmí se také zapomínat, že mnohá
fyzická zla a mnohé nemoci jsou následkem mravního zla (užívání drog,
sexuální výstřednosti, nedbání zdravotních zásad). Stěžují-li si lidé na
taková zla, může jim Bůh odpovědět : „Nelíbí se vám to, nedělejte to.“
Jestliže člověk říká, kde je Bůh, když se děje ve světě něco zlého,
pak Bůh může odpovědět, kde je člověk, když se děje něco zlého.
Když někdo říká, že nemůže věřit v Boha, je třeba mu říci :
„Ale Bůh věří v tebe.“
15
Téma : Andělé
„Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato
přirozenost, je to duch, ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co
je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“ sv.Augustin /angelus = poslaný/
Andělé jsou bytosti čistě duchové, nemají tělo, mají rozum a vůli, jsou to
bytosti osobní a nesmrtelné, nejsou to jen energie, jsou to Boží služebníci a
poslové.
Jsou tři andělské hierarchie, z nichž každá obsahuje tři řády :
 nejvyšší hierarchie zahrnuje : Serafíny, Cherubíny a Trůny
 střední zahrnuje : Panstva, Mocnosti a Síly
 nejnižší zahrnuje : Knížata, Archanděly a Anděly
(toto rozdělení je sice v Písmu svatém, ale to nevylučuje, že jsou i jiné
sbory andělů a duchů). Archandělé, kteří přinášejí lidem zvláště důležité
poselství, jsou v bibli tito tři : Gabriel, Michael a Rafael. Z jejich jména
vyplývá jejich činnost.
Michael znamená : „Kdo je jako Bůh ?“, bojuje se zlými anděly
Gabriel znamená : „Bůh ukázal svou sílu.“, přišel k Panně Marii zvěstovat
příchod Spasitele světa Ježíše Krista
Rafael znamená : „Bůh uzdravil.“, uzdravil Tobiáše ze slepoty
Modlitba církve k sv. Archandělovi Michaelovi, tváří v tvář zlu a pokušení :
Svatý Michaeli archanděle,
chraň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým,
buď nám záštitou. Ať ho pokárá Bůh, pokorně prosíme.
A ty, kníže vojska nebeského, svrhni satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze
duší světem obcházejí do propasti pekelné. Amen.
Všichni dobří andělé se starají o spásu člověka.
Každý křesťan a asi i každý člověk má anděla strážného. Možná i každý
národ a obec (je to pravděpodobné, ale není to jisté). Andělé neví, co se
děje v lidské duši, to ví jen Bůh, ale mohou usuzovat z vnějších projevů
člověka, nejsou vševědoucí ani všemohoucí, nemají přímou moc nad
námi, ani nad rozumem ani nad vůlí.
Modlitba k andělu strážnému : „Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být
ochránce můj, ke všemu dobrému mne vzbuzuj, ctnostem svatým mne
vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na
tvá vnuknutí pozor dávám. A v tom svatém společenství (obcování), ať
setrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně, chválím Boha ustavičně.“
16
Všichni andělé byli stvořeni Bohem jako dobří, ale byli podrobeni zkoušce.
Ti, kteří uspěli, hledí na Boží tvář. Někteří andělé však se dopustili hříchu
pýchy, ne však v tom smyslu, že by bažili po úplné rovnosti s Bohem, ale
toužili nezřízeně jen po větší podobnosti s ním. Podle názorů některých se
dostalo andělům zjevení o budoucím vtělení Božího Syna Ježíše Krista. Z
toho vyplývalo, že andělé mají v nositeli lidské přirozenosti uctívat Boha,
zdroj vlastní milosti a slávy. To bylo pro ně pokořením, neboť vtělením
měla být lidská přirozenost povýšena nad andělskou. Tím lze vysvětlit, že
nejdokonalejší z andělů, Lucifer (tzn.Světlonoš), se cítil opovržen Bohem a
začal nenávidět lidstvo, jemuž měla být dána přednost a také Bohočlověka
JK, jemuž měla být vzdávána čest. Cílem boje padlých andělů není jen
vzepřít se božské vládě, ale zahubit Božího Syna v jeho lidské přirozenosti
a tak se mu pomstít. A protože je to žena - Maria, z níž má Bohočlověk JK
přijmout lidskou přirozenost a tak se má stát Matkou Boží a královnou
andělů, směřuje nenávist pekla, jak proti té ženě (Panně Marii), tak proti
jejímu pokolení; proti církvi bojuje šířením nevěry, lži a pomluvy.
V dnešní době bývá pokládáno za hloupé a nemoderní věřit v existenci
ďábla a jeho andělů a v jejich vliv na lidstvo. K tomu lze říci, že ďábel se
vůbec neprosí, abychom v něho věřili, poněvadž jeho záměry se mu spíše
podaří, je-li jeho existence a činnost popírána. Právě tak i nočnímu zloději
je zcela vhod, že lidé probuzení ze spánku připisují šramot jím způsobený
nějakému zvířeti nebo větru.
Lidé se většinou nedopouštějí hříchů na popud ďábla (v modlitbě anděle
Boží říkáme „tělo, svět, ďábla přemáhám“ - na prvním místě, především a
nejčastěji nás pokouší tělo, na druhém teprve svět a až na třetím satan)
Když lidé páchají zlo, není to ještě většinou nic ďábelského, ale když to zlo
prohlašují za dobro, projev pokroku, kultury, osvícenosti a modernosti, pak
to je skutečně ďábelské. Ďábel je jako pes přivázaný k řetězu. Může štěkat,
může pokoušet, ale nemůže nikoho kousnout, kdo sám nechce. Neškodí
nucením, ale sváděním.
„Satanova vůle je vždy nespravedlivá, ale jeho moc není nespravedlivá,
protože sám ze sebe má jenom svou vůli, avšak svou moc má od Pána.
Nespravedlivé skutky, které se snaží spáchat, dopouští Bůh ve své
spravedlnosti. Proto je také správně napsáno v 1 Sam 18,10 : „Saula se
zmocnil zlý duch od Boha.“ Nebojme se toho, který nemůže nic vykonat,
nedostal-li k tomu povolení.“
sv.Řehoř Veliký
17
Téma : Svatí pocházející z Čech a Moravy
l.sv.Ludmila – nar.860, její manžel byl kníže Bořivoj, byla babičkou
sv.Václava, jeji snacha Drahomíra jí nechala usmrtit (uškrtit) 921 na jejím
vdovském sídle Tetíně u Berouna, svátek má l6.září
2.sv.Václav – nar.907, snažil se o kulturní a náboženské povznesení naší
země, jeho křesťanský způsob vlády a spravedlivá přísnost k neukázněné,
většinou ještě pohanské šlechtě, i to, že přijal lenní závislost na Jindřichu
I., vyvolaly odpor v čele s jeho mladším bratrem Boleslavem, na jehož
popud byl 929 (nebo 935) ve Staré Boleslavi zabit, svátek má 28.září.
3.sv.Vojtěch – nar.956 na hradě Libici, pocházel z českého knížecího rodu
Slavníkovců, po smrti prvního pražského biskupa Dětmara nastoupil na
jeho místo jako první český biskup, usiloval o odstranění dobových
zlořádů a tím proti sobě popudil část kněžstva a některé mocné šlechtice.
Několikrát z Čech odešel. Byl proboden oštěpy 997 v v Prusku, svátek má
23.dubna.
4.sv.Prokop – nar.970 v Chotouni u Českého Brodu, slovanský kněz,
benediktin, poustevník, s pomocí knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava
založil Sázavský klášter 1032 a stal se jeho opatem, svátek má 4.července.
5.bl.Hroznata – nar.1160, po smrti manželky a syna věnoval své jmění na
založení dvou premonstrátských klášterů, v Teplé a v Chotěšově. Při hájení
práv byl zajat, uvězněn a umořen hladem 1217, svátek má 14.července.
6.sv.Zdislava – nar.1220 v Křížanově na Moravě, manželka Havla z
Lemberka, podporovala stavbu dominikánských klášterů, dobře vychovala
své 4 děti a proslula láskou k chudým, zemřela 1252, pohřbena v
Jablonném v Podještědí, svátek má 30.května.
7.sv.Anežka – nar.1211 jako dcera krále Přemysla Otakara I., odmítla
nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II., založila první klášter
františkánů a klarisek v Praze, vstoupila do něho a stala se jeho
představenou, založila špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád
křížovníků s červenou hvězdou. Zprostředkovala usmíření krále Václava I.
s jeho synem Přemyslem Otakarem II., svátek má l3.listopadu, byla
svatořečena 4 dny před pádem komunismu v naší republice v roce 1989.
8.sv.Jan Nepomucký – nar. v l4.stol. v Pomuku, byl veřejným notářem a
generálním vikářem arcibiskupa Jana z Jenštejna, hájil svobodu církve
proti zvůli krále Václava IV., král ho nechal umučit a hodit do Vltavy,
protože nechtěl prozradit svěřené tajemství, svátek má 16.května.
18
Jan Nepomucký je mučedníkem za práva žen. Šlo mu o prosazení právní
reformy, kterou žena vdova může dědit, a toto dědictví tak nepřipadne
bohatším vrstvám královské koruny nebo panské komoře.
9.sv.Jan Sarkander – nar.1576, jako vdovec se stal knězem, byl křivě
obviněn z velezrady a umučen 1620 v Olomouci, svátek má 6.května
l0.sv.Jan Nepomuk Neumann – nar.1811 v Prachaticích, vstoupil do
kongregace redemptoristů, stal se misionářem a biskupem ve Filadelfii,
založil 80 kostelů a asi 100 katolických škol, především pro přistěhovalce z
Evropy, má svátek 5.ledna.
11.sv.Klement Hofbauer – nar.1751 v Tasovicích u Znojma, syn řezníka,
vyučil se pekařem, vstoupil k redemptoristům, stal se knězem, působil ve
Vídni a Varšavě. Protože nechtěl přijmout zásady josefinismu, podle nichž
měla církev být nástrojem v rukách panovníka, byl dán pod policejní
dohled. Svátek má l5.března.
12.Bl.Marie Restituta Helena Kafková, narozena v Brně, hlavní zdravotní
sestra ve Vídni, panna a mučednice popravena nacisty, svátek má 29.října
Svatí nepocházející z Čech a Moravy, ale působící u nás :
1.sv.Cyril a Metoděj – 863 přišli na Moravu na pozvání knížete Rostislava,
přeložili do slovanského jazyka bibli, jsou patrony Evropy, svátek mají
5.července.
Mezi ochránce země české patří tito svatí :
Zikmund, Kliment, Vít, Hedvika, Kordula, Radim (nevlastní bratr
sv.Vojtěcha), Gorazd a druhové (žáci Cyrila a Metoděje), Norbert
V kraji Vysočina je naděje na blahořečení (předstupeň k svatořečení) P.Jana
Buly, působícího v Rokytnici nad R. a umučeného komunisty v roce 1952.
(14.františkánských pražských mučedníků svatořečeno 13.října 2012)
Při křtu nám dali jméno rodiče, ale biřmovací jméno si vybíráme sami
podle vztahu k tomu svatému, který je vám nejmilejší (může to být i svatý
z bible, třeba i ze Starého zákona např. Abrahám, Mojžíš, Samuel, Ester,
Judit, Rut a jiné). Nejvhodnější je asi vybrat si českého svatého. Vámi
vybraný světec má být vaším celoživotním vzorem, programem, přítelem a
pomocníkem. Například když někdo se chce starat o nemocné a chudé,
mohl by si vybrat Anežku nebo Zdislavu, když někdo nechce hřešit
mluvením a má problém se svou ukecaností nebo pomlouváním, může si
vybrat za svého biřmovacího patrona třeba Jana Nepomuckého.
19
Téma : Člověk
1.Člověk je jednota duše a těla. Duše je formou těla. Duše a tělo jsou dvě
podstaty neúplné, které teprve ve vzájemném spojení vytvářejí úplnou
lidskou přirozenost. Proto duše bez těla a tělo bez duše je u člověka něco
nedokonalého. Tělo je nástroj duše. Nelze ztotožňovat činnost mozku a
činnost duše. Nejen mozek, ale celé tělo, je nástrojem myšlení. Tělo však
je i výrazem duše. Tělo vyzařuje duši. Zjevuje, byť ne dokonale, duševní
vlastnosti člověka. Největší hodnota těla je v tom, že slovem a gestem nám
pomáhá k vzájemnému styku a dorozumění. Tělo je plnost duše. Tělo však
není jen služebník, ale i odpůrce duše. Tělo je i clona duše. Člověk není jen
takový, jak vypadá. A to je příčina, že lidské tělo není vždy orgánem
dorozumění, shody a lásky mezi lidmi. Může být i nástrojem přetvářky, lži
a podvodu. Tělo by mělo být dokonalým nástrojem, výrazem a
služebníkem duše. Není jím. Tělo touží proti duchu, a duch proti tělu.
Úpadek těla je úpadek duše. Duše uvedla tělo do neštěstí. A přece Slovo se
stalo tělem, Bůh se stal člověkem, Boží Syn přijal lidskou přirozenost, tedy
i tělo. Díky tomu je lidské tělo uschopněno vyjadřovat Boha. Církev učí, že
lidská duše je bezprostředně stvořena Bohem, není tedy zplozena rodiči.
Lidská duše je nesmrtelná, nezaniká při smrti - ve chvíli svého oddělení od
těla. Věříme, že se znovu spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.
2.Člověk je stvořen k Božímu obrazu. V tom je jeho důstojnost. Jen
člověk ze všech viditelných tvorů je schopen poznávat a milovat svého
Stvořitele, je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něho samotného, jen
člověk je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život, k němuž byl
stvořen. Člověk není něco, ale někdo. Je schopen sebe poznávat, být svým
pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami.
Je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a
láskou. Bůh stvořil všechno pro člověka, ale člověk byl stvořen pro Boha,
aby miloval Boha a sloužil mu a obětoval mu celé stvoření.
3.Člověk je stvořen jako muž a žena. Svým mužstvím a ženstvím zrcadlí
Stvořitelovu moudrost a dobrotu. Bůh není žádným způsobem k obrazu
člověka. Není ani muž ani žena. Bůh je čirý duch, a proto v něm není místo
pro rozdíly pohlaví. Avšak dokonalosti muže a ženy zrcadlí něco z
nekonečné Boží dokonalosti. Muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého,
ne že by je Bůh stvořil jen napůl nebo neúplné, stvořil je pro společenství
osob, v němž každý může být pomocí pro toho druhého.
20
„Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu
úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši. Jiné věci na světě jsou
stvořeny pro člověka, aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který
byl stvořen. Z toho plyne, že je má člověk užívat natolik, nakolik mu
k jeho cíli pomáhají, a natolik se jich musí zříci, nakolik mu v tom
překážejí. Proto je nutné, abychom se vůči stvořeným věcem stali
indiferentními (svatě lhostejnými) ve všem, co je dovoleno svobodě
našeho rozhodnutí a není jí zakázáno. A tak, co se nás týká, nemáme
chtít více zdraví než nemoc, bohatství než chudobu, čest než potupu,
dlouhý život než krátký a stejně tak ve všech ostatních věcech, že si
přejeme a volíme jedině to, co nám více napomáhá k cíli, pro který
jsme stvořeni.“
Sv.Ignác z Loyoly
Téma : lidská duše (vztah rozumu a vůle)
Svým způsobem je rozum přednější než vůle, protože předmět
rozumu je jednodušší a prostší než předmět vůle. Čím je něco
jednodušší a prostší, tím je dokonalejší a vyšší. Mohutnost rozumová
se nám jeví jako absolutní, kdežto mohutnost volní jen jako relativní.
V určitém smyslu však lze říci, že někdy je vůle vyšší než rozum,
když totiž předmět vůle je v něčem vyšším než je rozum. Když však
věc, ve které je dobro, je nižší než duše, je rozum vyšší než vůle.
„Proto je lepší milovat Boha než Boha poznávat a naopak je lepší
poznávat věci tělesné než je milovat.“ Sv.Tomáš Akvinský
Téma : Vášně
Svatý Augustin rozlišuje čtyři základní vášně :
touhu (přání), radost, strach, smutek.
„Jestliže láska touží mít, co miluje, nazývá se touhou nebo přáním;
jestliže to už má, nazývá se radostí; prchá-li před tím, co se jí příčí,
nazývá se strachem; přihodí-li se jí to, čeho se bála, pak se nazývá
smutkem. Tyto vášně jsou špatné, je-li láska špatná anebo dobré a
řádné, je-li láska dobrá a řádná.“
21
Téma : Dějiny izraelského (židovského) národa
l. doba patriarchů
Abrahám – asi 2000 př.n.l. Odešel z chaldejského Uru do Kanaánu,
Abrahám je považován za společného otce tří náboženství - židovského,
křesťanského a muslimského (synovec Lot, kněz a král Melchisedech)
Izák, syn Abrahámův; Ezau a Jakub, synové Izákovi
Jakub má 12 synů – syn Josef prodán do Egypta ostatními bratry, kteří tam
s otcem Jakubem později přicházejí bydlet, po jejich smrti jsou Izraelité v
egytském otroctví.
2.doba odchodu z Egypta přes poušť do zaslíbené země Kanaán
Mojžíš je vedl, ale dovedl je až Jozue – asi 1500 př.n.l.
3.doba soudců
Debora a Barak vítězí nad Filišťany, soudce Eli
poslední soudce je Samuel
4.doba králů – asi 1000 př.n.l.
Saul, David bojují s Filišťany, Šalomoun staví chrám v Jeruzalémě
5.doba od rozdělení království asi 931 – 910 př.n.l.
na severní izraelské a jižní judské
Roboam v Judsku a Jeroboam v Izraeli
6.doba zániku obou království
722 př.n.l. Asyřané si podrobují severní království
586 př.n.l. Babyloňané v čele s králem Nabuchodonosorem vyvrátili jižní
království, zbořili chrám a obyvatelstvo odvlekli do Babylonie
(Verdi složil na toto téma operu Nabucco),
proroci v tomto období : Jeremiáš, Ezechiel, Izaiáš, Daniel
7.doba návratu z babylonského vyhnanství
a) nadvláda Peršanů - Peršané v čele s Kyrem porazili Babylonii
538 př.n.l. Kyrův edikt dává svobodu Židům, staví se druhý jeruzalémský
chrám
b)nadvláda Řeků – Alexandr Veliký 333 př.n.l.
Po jeho smrti Antioch, vytvoření syrského království, významná osobnost
tohoto období je Žid Juda Makabejský, slavný vojevůdce.
c)nadvláda Římanů - Pompeius dobyl Palestinu a Syrii a připojil ji k
římské říši roku 63 př.n.l.
22
8.římská Palestina až do Hadriánovy doby – 63 př.Kristem – 135 po Kristu
Roku 70 po Kristu zničení druhého jeruzalémského chrámu
Roku 135 po Kristu byl Jeruzalém zcela zničen, většina Židů vyhnána a
roztroušena po celém světě (vytvářejí se židovské diaspory)
9.od křižáckého období až po současnost
Od roku 1096 dochází k pronásledování Židů v souvislosti s křižáckými
taženími. V l9.století sílí antisemitismus i v Rakousko-uherské monarchii.
Theodor Herzl, vídeňský Žid, rozvíjí teorii sionismu – návratu všech Židů
do svaté země Palestiny. Roku 1948 byl založen stát Izrael, dochází k
válečnému konfliktu mezi arabským obyvatelstvem Palestiny a k dalším
válkám v letech 1956, 1967, 1973. Ani po třech válkách nevládne mír mezi
Palestinci a Židy. Roku 1988 vyhlásili Palestinci vlastní stát.
Biblické postavy od stvoření světa po Abraháma :
Adam a Eva byli stvořeni k Božímu obrazu a podobě. Boží obraz je dar.
Boží podoba je úkol. Nejdokonalejší Boží podobou je Pán Ježíš a Panna
Maria. Lidská duše se podobá Bohu tím, že má rozum, svobodnou vůli, a
že je nesmrtelná. První lidé v ráji byli svatí, blažení a nesmrtelní. Zhřešili
tím, že neposlechli Boha a jedli ze zakázaného stromu. Po prvotním hříchu
už nebyli první lidé svatí ani blažení ani tělesně nesmrtelní. Každý člověk
dědí po Adamovi hřích s náklonností ke zlému, dále utrpení a smrt.
Nejhorším následkem dědičného hříchu bylo, že se žádný člověk nemohl
dostat do nebe. Jedině Panna Maria byla uchráněna od dědičného hříchu.
Synové Adama a Evy :
Kain, Ábel, Sét (Kain zabil Ábela),
Henoch chodil s Bohem.
Noe udělal archu přesně tak, jak mu Bůh nařídil a zachránil se se svou
rodinou při potopě. Chám nezakryl nahotu svého otce Noeho, který se opil.
Synové Šém a Jafet otce zakryli.
23
Biblická přísloví
Nazí jako Adam a Eva po hříchu.
Závistivý jako Kain.
Nevinný jako Ábel.
Starý jako Metuzalém (969 let).
Spravedlivý jako Noe.
Uvěřil jako Abrahám.
Chlupatý jako Ezau.
Bojuje s Bohem jako Jakub.
Vysloužil si ji za ženu jako Jakub Ráchel. (14 let služby)
Nejmladší jako Benjamin (12 syn Jakobův,
nejmladší v rodině se nazývá benjaminek).
Odpustil jako Josef svým bratrům.
Pokorný jako Mojžíš.
Přátelé na život a na smrt jako David s Jonatanem.
Malý jako David. Velký jako Goliáš.
Prorokuje neštěstí jako Jeremiáš (jeremiády).
Horlivý jako prorok Eliáš zabíjející nepravé proroky.
Moudrý jako Šalomoun.
Silný jako Samson.
Krásná jako Ester.
Statečná jako Judit.
Milosrdný jako Tobiáš.
Udatný vojevůdce jako Juda Makabejský.
Věrný jako Matatiáš.
Trpí jako Job.
Utíká před Bohem jako Jonáš.
Slibuje jako Jiftách.
Zachráněn Bohem jako Daniel ze lví jámy.
Zapřel jako Petr.
Zradil (prodal Ježíše)jako Jidáš.
24
Téma : Proroci
Bůh má rozmanité možnosti, jak se přiblížit k lidem a sdělit se jim.
Abrahámovi se zjevil anděl v podobě člověka. K Mojžíšovi mluvil Bůh z
hořícího keře. Boží slovo bylo obyčejně určeno pro další lidi a ten, komu
se Bůh přímo zjevil, byl tak určen za Božího mluvčího. Mluvčí se řecky
řekne profétés nebo-li prorok. V Izraeli bylo mnoho proroků pravých i
falešných, obyčejných i významných. Praví proroci se většinou necítili
hodnými přijmout prorocké poslání. Někteří proroci jen mluvili, ale nic
nenapsali. Takový byl Samuel, který pomazal na krále Saula a Davida,
Nátan v době Davidově, Eliáš a Elizeus v době severního izraelského
království.
Církev dělí proroky na velké a malé. (Velcí jim říkáme proto, že se po
nich dochovaly poměrně velké spisy v porovnání s jinými.)
Velcí proroci jsou tito 4 : Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel
Izaiáš žil v jižním království v době, kdy sever padl do rukou Asyřanů.
Tento prorok věděl, že podobný úděl je přichystán jihu, a proto horlivě
napomínal k nápravě života. Jeremiáš zažil zničení Jeruzaléma. Vyzýval
krále, aby se nesnažil o ochranu Egypta, ale přijal vládu Babylona nad
sebou, pokud nechce, aby šel do vyhnanství a nebyl zničen Jeruzalém. Král
ho však neposlechl a jeho rádcové považovali Jeremiáše za zrádce.
Ezechiel byl kněz, který následoval svůj lid do zajetí do Babylonie. Tam
těšil vyhnance předpovídáním lepších časů. Daniel byl duchovním vůdcem
babylónských zajatců.
Malých proroků je těchto 12 : Ozeáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš,
Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš a Malachiáš
Předpovědi proroků týkající se Mesiáše Ježíše Krista :
1.Praotec Jakub (Jákob) předpověděl Judovi : „Judo, synové tvého otce se
ti budou klanět. Juda nikdy nebude zbaven žezla, dokud nepřijde ten, který
z něho vzejde, toho budou poslouchat národy“. (Gen 49,8-10)
2.Nátan předpověděl Davidovi : „Po tobě dám povstat potomku a upevním
jeho království navěky.(2 Sam 7,12-16)
3.Izaiáš předpověděl Achazovi : „Panna počne a porodí syna a dá mu
jméno Emanuel (to znamená Bůh s námi).“ (Iz 7,14 )
4.Micheáš předpověděl rodiště Mesiášovo – Betlém. (Mich 5, 1-4)
5.Izaiáš předpověděl utrpení, smrt a vzkříšení Mesiáše. (Iz 53, 1-11)
25
Téma : Židovské svátky (začínají večer předchozího dne)
1.tišri(září/říjen) – Rošha-šana, Nový rok, Novoluní, Den jásotu, jí se v
medu omočená jablka, symbol očekávaných dobrých časů, troubí se na
šofar, naříznutý beraní roh, vzpomíná se na dobu Abrahámovu
10.tišri (září/říjen) – Jom kipur, Den smíření, den postu, zapálí se vysoká
svíce, která hoří nejméně 25 hodin, v synagoze i doma se rozjímá o vlastní
smrti, čte se kniha Jonáš, rodiče žehnají dětem, vzpomíná se na zemřelé a
mučedníky, při tomto svátku se symbolicky obětuje jeden kozel Bohu a
druhý kozel se vyhání do pouště k Azaezelovi, démonu pouště, jsou na něj
vloženy hříchy lidu, z tohoto rituálu pochází rčení o „hříšném kozlu“. V
některých židovských obcích existuje tradice symbolického vkládání
hříchů na kohouta, z kterého se později udělá polévka.
15.,16.tišri – Sukot, Svátek stánků, oslavy sklizně
22.,23.tišri – Simchat Tóra, Svátek radosti z Tóry (5.knih Mojžíšových aj.)
25.kislev až 1.tevet (listopad až prosinec) – Chanuka, Svátek světel,
posvěcení chrámu
14.adar (únor/březen) – Purim, veselý svátek losů, viz kniha Ester
15.-22.nisan (březen/duben) – Pesach, Svátek nekvašených chlebů,
židovské velikonoce, připomíná se vyjití z Egypta
6.-7.sivan (květen/červen) – Šavuot, Svátek týdnů, (žní, prvotin),
židovské Letnice
9.,10 av (červenec/srpen) – Tiša be-av, zničení druhého jeruzalém. chrámu
Téma : Ježíšova vlast, Palestina
(zeměpisná poloha, politické a náboženské poměry)
Kdo chce dobře rozumět událostem Nového zákona, musí se blíže
seznámit s prostředím, ve kterém žil Boží Syn jako člověk. Svatá země se
rozkládá na východním pobřeží Středozemního moře. V Ježíšově době její
západní hranici tvořilo moře, severní Libanonské pohoří, východní
Arabská poušť a jížní Sinajská step. Středem země protéká řeka Jordán,
pramenící na Libanonu. Na severu v Galileji protéká Genezaretským
jezerem, kterému se také říkalo Tiberiadské moře, a pak hlubokým
zářezem v zemské kůře vtéká do Mrtvého moře, nejhlubší prolákliny světa.
Předjordání bylo rozděleno na tři kraje : hornatý sever s jezerem se nazýval
Galilea, rovinatý střed Samařsko a ještě hornatější Judsko.
26
Nejdůležitější bylo Judsko, protože tam bylo hlavní město Jeruzalém a v
něm jediný židovský chrám, náboženské středisko země. Tam měl každý
Izraelita putovat třikrát za rok nebo aspoň o velikonočních svátcích. Tam
se scházeli Židé z celého světa vykonat svou náboženskou povinnost. O
velikonocích bývalo ve městě a kolem města až milión lidí. V Judsku je
Betlém a Jeruzalém. V Betlémě se Ježíš narodil a v Jeruzalémě byl
ukřižován. V Samařsku bydleli Samaritáni, míšenci Židů a pohanů, kteří
tam byli usídleni od dob zajetí. Hlavní město toho kraje bylo Samaří.
Kdysi to byl střed severního království. Židé a Samaritáni se neměli rádi,
protože Samaritáni neměli v úctě jeruzalémský chrám. Galilea na severu se
nazývala také Pohanská Galilea. Hodně se tam pociťovalo sousedství
pohanských národů. Obyvatelstvo však bylo prosté a pravověrné. Lidé
chodili do Jeruzaléma až tři dny cesty. Život toho kraje se soustřeďoval
kolem jezera, kde byla bohatá města s čilým obchodem. Nejvíc vynikal
jezerní přístav Kafarnaum, sídlo římské posádky a celního úřadu. Ježíš tam
často kázal. Nazaret, kde Ježíš asi 30 let skrytě žil a pracoval, leží stranou
od jezera v kopcích. V Galileji Ježíš povolal většinu apoštolů.
V Ježíšově době byla Svatá země součástí římské říše. Judsko bylo
královstvím, které z císařské milosti spravoval Idumejec Herodes Veliký.
Lidé ho nenáviděli. Marně se snažil vetřít se do jejich přízně velkolepou
přestavbou jeruzalémského chrámu. Ježíš se narodil asi dva roky před
Herodovou smrtí. Po něm vládli jeho synové : Herodes Archelaos v Judsku
a Samařsku, Herodes Antipa v Galileji a Filip v Zajordání. Archelaos byl
pro krutost sesazen a nakonec celá země byla přímo pod mocí římského
vladaře. V době Kristovy smrti byl vladařem Poncius Pilatus.
U Židů byl nejvyšší náboženskou autoritou úřadující velekněz. Předsedal
nejvyššímu soudu, tak zvané veleradě (sanhedrin). Zasedalo v ní 72
občanů a byli v ní zastoupeni kněží, bohatí měšťané i obyčejný lid.
Nábožensky nebyli Židé zcela jednotni. Saduceové vysvětlovali Zákon
volněji a nevěřili ve zmrtvýchvstání. Farizeové naopak lpěli až fanaticky
na každém slově Zákona a byli krajně nesnášenliví. Ve městech i na
vesnicích měli Židé modlitebny – synagogy. Tam se o sobotách četlo
Písmo svaté, někdo vysvětloval přečtené, zpívaly se žalmy a konaly se
modlitby.
27
Téma : Ježíš Kristus (1.část, osoba, kdo je a není, bludy)
Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, není zčásti Bůh a zčásti člověk
jako nějaký kentaur z řecké mytologie (napůl člověk a napůl kůň). Ježíš se
stal člověkem a přitom zůstal Bohem.
Církevní sněm v Niceji roku 325 prohlásil, že Ježíš Kristus je jednorozený
Boží Syn stejné podstaty s Otcem. Není stvořen, ale zplozen. Tím bylo
odsouzeno učení Ariovo. Arius učil, že jen Otec je pravý Bůh, kdežto Syn
je pouhý tvor, dokonalý sice a Bohu podobný, ale nikoli pravý Bůh Otci
rovný. Arianismus popírá Ježíšovo božství.
Sněm v Cařihradě roku 381 prohlásil, že Ježíš Kristus měl pravé lidské tělo
a pravou lidskou duši. Tím byl zavržen blud dokétů a manichejců.
Manichejci popírali Ježíšovo lidství.
Sněm v Efesu roku 431 prohlásil, že v Kristu je jen jedna osoba, totiž
druhá božská osoba, která v sobě spojuje dvojí přirozenost, božskou a
lidskou. Tím bylo zavrženo učení Nestoriovo, podle něhož byly v Kristu
osoby dvě. Nestorius učil, že Kristus Bůh se spojil s Kristem člověkem při
křtu v Jordáně, na kříži jej pak opustil. Podle toho by v Kristu byly
přechodně dvě osoby, božská a lidská.
Sněm v Chalcedonu roku 451 odsoudil blud Eutychův, podle něhož
spojením dvou přirozeností v Kristu jeho lidská přirozenost zanikla.
Eutychés tvrdil, že Kristova lidská přirozenost se v jeho božské
přirozenosti rozplynula jako kapka vína v oceánu. Stoupenci Eutychovi se
nazývají monofyzité.
Sněm v Cařihradě roku 680 prohlásil proti učení monotheletů, že v Kristu
je dvojí vůle, lidská a božská a tudíž i dvojí činnost.
Slovo Ježíš znamená v hebrejštině : „Bůh zachraňuje“. Pouze Bůh může
odpouštět hříchy. Mnozí křesťané umírají s jediným slovem na rtech: Ježíš.
Slovo Kristus pochází z řeckého slova hebrejského výrazu Mesiáš a
znamená „pomazaný“. V Izraeli bývali pomazáni králové, kněží a proroci.
Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele v této trojí funkci. Ježíš přijal titul
Mesiáše, avšak ne bez výhrad, protože část jeho současníků jej chápala
příliš lidsky a politicky. Ježíš je Mesiáš hned od počátku své existence, i
když se tak navenek projeví jen postupně : pastýřům, mudrcům, Janu
Křtiteli, učedníkům atd. Církev věří, že klíč, střed a cíl celých lidských
dějin je v jejím Pánu Ježíši Kristu.
28
Téma : Ježíš Kristus (2.část, důkaz jeho existence)
Ježíš Kristus je historická postava, není mythus.
Existence Ježíše Krista je dokázána :
1.knihami Nového zákona, především 4 evangeliemi :
 prostotou a střízlivostí vyprávění
 přesnou znalostí zeměpisných, hospodářských, společenských a
náboženských poměrů v Palestině v Kristově době
 hlavně tím, že pisatelé knih Nového Zákona přiznávají své chyby a
slabosti. Kdyby chtěli klamat své čtenáře, chtěli by určitě utajit, že
svému Mistru nerozuměli, že jeho slova o Božím království chápali
ve smyslu pozemském, že byli vedeni ctižádostí, že v nejtěžších
chvílích svého Mistra opustili, že jeden z nich ho zapřel a druhý
zradil, že nevěřili v jeho vzkříšení
2.spisy nekřesťanských spisovatelů : Plinius, Tacitus, Suetonius, Flavius
Nepřítel církve nevěřící Rousseau (čti Rusó) říká : „Ten, kdo by vymyslel
takovou postavu jako je Ježíš Kristus, musel by být větší než jeho hrdina.“
Napoleon napsal : „Já jsem dokázal fascinovat vojáky tak, že šli se mnou
až k Moskvě a dávali život, ale jenom po tu chvíli, kdy jsem s nimi byl.
Když jsem s nimi nebyl, tak o mně ani nevěděli. A Kristus tady není
osmnáct set let a jeho vojáci o něm vědí.“
Křesťanství je zároveň dějinné a naddějinné. Naddějiné je v tom, že vtělení
Božího Syna má základ ve věčném Božím plánu. Dějinné je v tom smyslu,
že ten věčný plán o vykoupení a povznesení člověka k účasti na božském
životě se uskutečnil v plnosti času tím, že Bohočlověk Ježíš viditelně
vstoupil do lidských dějin a stále ve své církvi působí. Proto nelze mluvit
ve vlastním smyslu o vzniku křesťanství, ale jen o jeho původu. Původ
křesťanství je v učení, životě a utrpení Ježíše Krista.
Ježíš Kristus o sobě říká :
1. Já jsem chléb života. 2. Já jsem světlo světa.
3. Já jsem dobrý pastýř. 4. Já jsem cesta, pravda a život.
5. Já jsem vzkříšení a život. 6. Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti.
Těchto šest vět z Janova evangelia je odezva a rozvinutí toho, co slyšel
Mojžíš z hořícího keře, když se ptal na Hospodinovo jméno a uslyšel :
„Já jsem, který jsem. Já jsem Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův.“
29
Téma : Ježíš Kristus (třetí část, životopis, vykoupení a spása)
Ježíš Kristus byl počat z Ducha svatého, to znamená, že Duch svatý
způsobil, že se Boží Syn stal člověkem. Matka Boží byla pannou před
porodem, při porodu i po porodu. Ježíš se narodil v Betlémě na seně a žil v
chudobě, aby nám ukázal, že pravým zlem není chudoba, ale hřích. Ježíš
žil skrytě v Nazaretě asi až do 30 let jako syn svého pěstouna tesaře Josefa,
patrona šťastné smrti a patrona dělníků. Pak začal působit veřejně, nechal
se pokřtít od Jana v Jordáně, 40 dní se pak postil na poušti a byl zde
pokoušen od ďábla, pak začal kázat Boží pravdy, uzdravoval, konal
zázraky, vyzýval k pokání, často se modlil, ustanovil 12 apoštolů, přikázal
jim udělovat svátosti, předpověděl mnoho skutečností, především svou
smrt a vzkříšení. Ježíš Kristus nás svou smrtí na kříži (na Kalvárii
blízko Jeruzaléma) vykoupil a na věky spasil. Slovo vykoupil znamená :
vykoupil nás z otroctví hříchu, dal náhradu za lidské hříchy a tak nás
vysvobodil od věčného zavržení. Spasil nás, to znamená : zasloužil nám
opět milost posvěcující a právo na nebe. Spása je přijetí Kristova
vykoupení. Všichni jsme vykoupeni, ale spaseni budou jen ti, kteří dají
odpověď lásky na vykoupení Ježíšem. Bůh nemůže trpět a zemřít. Proto na
sebe vzal Syn Boží lidské tělo a lidskou duši, aby mohl za nás zemřít, a tak
nás vykoupit a spasit. Když vidíme kříž v kostele, na věži, na hřbitově, u
cest, v domácnosti, tak se máme modlit : „Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste
a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“ Když Pán Ježíš
zemřel na kříži, odloučila se jeho duše od těla. Jeho božství však zůstalo
dále spojeno s tělem i s jeho duší. Hned po smrti „sestoupil do pekel“, to je
přesněji do předpeklí. Je to místo, kde duše zemřelých před Kristem,
pokojně a bez bolesti očekávaly Vykupitele. Duše Pána Ježíše tam
zvěstovala svatým, že jsou vykoupeni a spaseni. S nimi tam zůstal až do
třetího dne. Pak vstal z mrtvých. To znamená, že vlastní mocí spojil svou
duši opět s tělem a vyšel neviditelně ze zavřeného hrobu. Díky tomu, že
Ježíš jako Bohočlověk vstal z mrtvých, i naše těla budou jednou vzkříšena.
Od svého vzkříšení má Ježíš tělo oslavené. Proto přišel ke svým
učedníkům zavřenými dveřmi, vznesl se do výše při nanebevstoupení,
nemůže už trpět ani zemřít, je pro nás neviditelný a je přítomen mezi námi
ve svaté hostii. Kdo jí jeho tělo a pije jeho krev, má věčný život. Pán Ježíš
vstoupil do nebe ve čtvrtek čtyřicátý den po svém zmrtvýchvstání.
30
„Sedí po pravici Boha Otce“ to znamená, že Pán Ježíš i jako člověk panuje
celému světu. Bůh je pouhý duch a proto nemá ani pravici ani levici. Sedět
po pravici Boží znamená mít čest, moc a slávu rovnou Bohu. Ježíš žije a
kraluje s Bohem Otcem v jednotě s Duchem svatým na věky. To nám
připomíná poslední neděle v liturgickém (církevním) roce, kdy slavíme
slavnost Krista Krále. Máme pracovat modlitbou, obětí, sebezapřením,
dobrým příkladem a slovem na tom, aby Kristus kraloval v srdcích všech
lidí. Tomu říkáme apoštolát.
Význam některých velikonočních slov :
Pašije jsou ta část evangelií, která mluví o utrpení a smrti Ježíše Krista.
Aleluja znamená Chvalte Pána. Amen znamená věřím, ať se tak stane.
Paškál je velikonoční svíce, která nám u rakve našich zemřelých
připomíná Kristovo a také naše vzkříšení.
Exultet je jásavý chvalozpěv na Kristovo vzkříšení.
Významné velikonoční dny se nazývají :
Květná neděle – Ježíš slavné vjíždí na oslátku do Jeruzaléma a lidé volají
Hosana (sláva)
Škaredá středa – Jidáš zradil a prodal Ježíše (není to Popeleční středa !!!)
Zelený čtvrtek – Ježíš ustanovil kněžství a svátost oltářní (mši svatou)
Velký pátek – Ježíš umírá na kříži, den přísného postu
Bílá sobota – Ježíšovo tělo je v hrobě, duše je v předpeklí
Neděle vzkříšení (Boží hod velikonoční) – Ježíš vstal z mrtvých
Sedm vět Pána Ježíše na kříži :
1.Ještě dnes budeš se mnou v ráji. (lotru po pravici)
2.Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. (těm, co ukřižovali Ježíše)
3.Ženo, to je tvůj syn. (P.Marii) ; Synu, to je tvá matka.(apoštolu Janovi)
4.Žízním. (nejen po vodě, ale především po spáse světa)
5.Bože můj, proč jsi mne opustil ? (i to je pro naši spásu)
6.Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.
(Ježíš nebere svůj život do svých rukou)
7.Dokonáno jest.
(to neznamená mám to za sebou, ale od teď je zde v kříži plnost života)
31
Téma : Ježíš Kristus (čtvrtá část, Ježíšova podobenství a učení)
1.Podobenství o rozsévači
(semeno jako Boží slovo na okraji cesty, v trní, na skále a na dobré půdě)
2.Podobenství : nebeské království je podobné hořčičnému zrnku a kvasu
3.Podobenství : Nebeské království je podobné pokladu ukrytému v poli,
obchodníku, který hledá vzácné perly a síti, do které se uloví všechno
možné.
4.Podobenství : Nebeské království je podobné člověku, který zasel
pšenici, ale nepřítel mu tam rozházel koukol.
5.Podobenství : Nebeské království je podobné králi, který pozval
služebníky na svatební hostinu svého syna. Nepřišli, protože měli svoje
zájmy. Jeden přišel, ale neměl svatební šaty.(milost posvěcující)
6.Podobenství o dětech, které sedí na tržišti a volají na své druhy : „Hráli
jsme vám a vy jste netancovali, naříkali jsme a vy jste neplakali.“ (o Janovi
se říká, že je blázen, který se postí a o Ježíšovi se říká, že je žrout a pijan,
přítel hříšníků)
7.Podobenství o dělnících na vinici. Dělníci pracují různě dlouho, a přesto
všichni dostávají stejnou odměnu.
8.Podobenství o ztraceném (marnotratném) synu, o ztraceném penízi, a
zatoulané ovci. Bůh je milosrdný, hledá hříšníka a chce naše obrácení.
9.Podobenství o nemilosrdném služebníkovi, který nechce odpustit
druhému malý dluh, přestože jemu je mnohonásobně větší dluh odpuštěn.
Bůh je shovívavý a trpělivý.
10.Podobenství o pyšném farizeovi a pokorném celníkovi, kteří se modlí v
chrámě. Kdo se ponižuje, je povýšen. Kdo se povyšuje, bude ponížen.
11.Podobenství o chudém Lazarovi, který šel do nebe a boháči v pekle,
který neměl s Lazarem soucit a přehlížel ho.
12.Podobenství o milosrdném Samaritánovi, který pomohl zbitému
člověku u cesty.
13.Podobenství o vychytralém nepoctivém správci, kterého Pán chválí za
prozíravost.
14.Podobenství o neplodném fíkovníku, za který se vinař přimlouvá.
15.Podobenství o bdělých služebnících čekajících na svého Pána.
16.Podobenství o 10 pannách; 5 moudrých, které měly olej do lampy a 5
pošetilých, které neměly olej do lampy.
32
17.Podobenství o využitých a nevyužitých hřivnách
schopnostech a darech).
18.Podobenství o modlitbě :
-přítel o půlnoci prosí o chléb,
-o otci, který nedá synovi štíra, ale rybu,
-o neodbytné vdově prosící nespravedlivého soudce.
(talentech,
Některé důležité výroky Pána Ježíše :
Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.
Nedělejte dobré skutky okázale před lidmi.
Ne každý, kdo mi říká „Pane“, vejde do Božího království.
Neshromažďujte si poklady na zemi, ale v nebi.
Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno.
Široká je cesta do záhuby a úzká k životu.
Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a naopak.
Milosrdenství chci a ne oběť.
Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.
Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte. Nic si neberte na cestu.
Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale ani vlas z hlavy se vám
neztratí. Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Bojte se
toho, který může duši i tělo uvrhnout do pekla.
Kdo mě zapře před lidmi, toho zapřu i já před nebeským Otcem.
Kdo miluje otce, matku, syna a dceru více než mne, není mne hoden.
Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden. Kdo chce svůj
život zachovat, ztratí ho. Kdo ztratí svůj život pro mne a evangelium,
nalezne ho. Co člověku prospěje, když získá celý svět, ale ztratí svou duši.
Kdo dá napít číši studené vody jednomu z těchto maličkých, protože je to
můj učedník, nepřijde o svou odměnu.
Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Pojďte ke mně
všichni, kdo se lopotíte a jste břemeny obtíženi a u mne dojdete odpočinutí.
Vždyť mé břemeno netíží.
Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili.
Varujte se kvasu farizejského a saducejského.
Nebudete-li jako děti, do nebeského království nevejdete.
Dejte si pozor, abyste nikým z těchto maličkých nepohrdali.
33
Téma : Duch svatý (1.část)
Třetí božská osoba, Duch svatý, vychází ze vzájemné lásky Otce a Syna na
způsob vydechování a lásky, nikoli na způsob podobnosti a plození. Bůh
má totiž jen jednoho Syna. Duch svatý je pečetí a darem lásky Otce a
Syna, a co víc je Láskou sám osobně. Duch svatý má tři jména :
Vydechování, Láska a Dar. Posláním Ducha svatého je otevřít naše srdce,
aby chápalo viditelné dílo spásy uskutečněné Kristem. Duch svatý nic
nemění a nenahrazuje z viditelného díla Kristova. Bohu Otci připisujeme
stvoření. Bůh Syn nás vykoupil. Duch svatý nezakládá třetí viditelný
(postkřesťanský nebo nadkřesťanský) vesmír. Duch svatý odmítá na sebe
vzít lidskou tvář, a tím k sobě strhnout naši pozornost. Jedinou touhou
Ducha svatého je působit na naši duši tak, abychom byli schopni rozeznat
za viditelným dílem ostatních dvou osob Otce a Syna pozvání k lásce.
Neviditelný Duch nás vždy přivádí k viditelnému dílu Kristovu.
Duch svatý v nás používá svých darů, aby nás osvítil a posílil, činí věřící
ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí.
Sedm hlavních darů Ducha svatého se jmenuje :
Dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti (dětinné důvěry v
Boha) a bázně Boží. (Iz 11,1)
1.dar moudrosti nám pomáhá rozpoznat pravé životní hodnoty.
2.dar rozumu nám pomáhá správně rozumět Božím pravdám.
3.dar rady nám pomáhá, abychom se ve spletitých životních situacích
správně rozhodovali pro to, co je k naší spáse a k Boží slávě.
4.dar síly nám pomáhá, abychom měli odvahu a statečnost vykonat přes
všechny překážky to, co po nás Bůh žádá.
5.dar umění nám pomáhá, aby nás poznání stvořených věcí vedlo k
poznání jejich Stvořitele (učí nás číst v knize přírody).
6.dar zbožnosti nám pomáhá, abychom se modlili s důvěrou, rádi, upřímně
a co nejčastěji.
7.dar bázně nám pomáhá, abychom se nebáli ničeho kromě hříchu a vážili
si milosti posvěcující.
Plody života v Duchu svatém jsou :
láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota,
mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota (12) Gal 5,22
Plody Ducha svatého jsou prvotiny věčné dokonalosti a slávy.
34
Téma : Duch svatý (2.část)
Duch svatý je třetí božská osoba, Utěšitel, Učitel, Přímluvce, Obhájce
církve. Pán Ježíš ho poslal apoštolům desátý den po svém
nanebevstoupení, aby je osvítil, posilnil a posvětil. Duch svatý působí v
celé církvi tím, že ji zachovává, řídí a rozdává skrze ni své milosti, které
nám Pán Ježíš zasloužil svou smrtí na kříži. Duch svatý působí v nás tím,
že nás posvěcuje milostí posvěcující a pomáhá nám milostí pomáhající.
Spolu s milostí vlévá Duch svatý do naší duše :
a) tři božské ctnosti – víru, naději a lásku
b) čtyři mravní ctnosti – spravedlnost, statečnost, moudrost a mírnost
c) sedm darů Ducha svatého
Modlitba církve k Duchu svatému zní :
Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných
a zapal v nich oheň své lásky.
- sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno
- a obnovíš tvář země.
Modleme se :
Bože, ty nám sesíláš svého svatého Ducha,
aby nás osvěcoval světlem pravdy,
dej, ať nám tato jeho pomoc nikdy nechybí,
abychom se dobře rozhodovali a správně jednali.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
35
Téma : Dějiny křesťanství
Asi v roce 30 ukřižování Krista v Jeruzalémě v předvečer svátku Pesach.
12 Ježíšových apoštolů jde do světa hlásat evangelium, vznik 4 evangelií :
Markovo evangelium (symbolem je lev, protože začíná na poušti hlasem
Jana Křtitele) vzniklo kolem roku 70, napsáno pro křesťany obrácené z
pohanství, je nejstarší, Lukášovo a Matoušovo evangelium čerpalo z něho,
tato tři evangelia se nazývají synoptická, protože mají hodně společného.
Matoušovo evangelium (symbolem je člověk, protože začíná Ježíšovým
rodokmenem) vzniklo kolem roku 80, napsáno pro křesťany pocházející
ze židovství
Lukášovo evangelium (symbolem je býk, protože začíná obětí kněze
Zachariáše v chrámě) vzniklo kolem mezi roky 80 až 90, klade důraz na
Boží milosrdenství k hříšníkům, chudým a nemocným.
Janovo evangelium (symbolem je orel, protože začíná Slovem od Boha,
které k nám z nebe „letí“), napsáno kolem roku 100, obrací se ke
křesťanům, kteří už mají základní poznatky o Bohu, není jen popisem
událostí, ale také jejich výkladem.
Rok 45 – 48 první misijní cesta sv.Pavla do Antiochie, Kypr, Pamfylii …
49 – první apoštolský sněm v Jeruzalémě stanovil, že křesťané
původem z pohanství nemusejí dodržovat obřízku a židovský zákon
49 – 52 druhá misijní cesta sv.Pavla do Malé Asie, Athén a Korintu
54 – 57 třetí misijní cesta sv.Pavla do Efezu a Korintu
asi 67 mučednická smrt apoštolů Petra a Pavla, Linus papežem po Petrovi
70 – císař Titus boří jeruzalémský chrám
PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ za císařů :
Nerona, Decia a Dikleciána
roku 313 - Edikt milánský, císař Konstantin dává křesťanům svobodu
roku 315 stavba 3 basilik v Římě : Jana, Petra a Pavla
roku 325 sněm v Niceji odsoudil arianismus
356 - zemřel zakladatel mnišství svatý Antonín, životopis napsal sv.Atanáš
roku 380 za císaře Theodosia se stalo křesťanství povinným náboženstvím
POČÁTKY MNIŠSTVÍ - koncem 3.století a na začátku 4.století
odcházelo mnoho lidí do samoty pouště, někteří kvůli pronásledování, jiní
kvůli špatné morálce a povrchnímu křesťanskému životu kolem nich, ale
někteří tam neodešli ani ze strachu o sebe ani kvůli pokání za druhé, ale
prostě z lásky k Bohu.
36
PATRISTIKA – 4 velcí západní otcové :
svatí Ambrož, Augustin, Jeroným a Řehoř Veliký
asi 530 – 560 svatý Benedikt dokončil svou řeholi pro mnichy na Západě
roku 781 vznikl církevní stát tím, že Karel Veliký potvrdil vládu papeže
nad územím Ravenny, Spoleta a v Latiu
roku 787 druhý koncil v Niceji odsoudil obrazoborectví, které zakazovalo
uctívání svatých obrazů a ničilo je.
Roku 800 je korunován na císaře Karel Veliký a začíná Svatá říše římská.
863 – sv.Cyril a Metoděj přichází z Konstantinopole evangelizovat Moravu
909 - clunyjská reforma klášterů, snaha o nezávislost na světské moci,
nápravy mravů, liturgie a života podle benidiktinské řehole.
Feudální páni v 10.století se usilovně snažili podřídit si církev a převzít
převažující roli při jmenování biskupů a opatů. Církvi šlo o obhájení
vlastní svobody a zároveň o zahájení hluboké reformy. Tento konflikt mezi
papežem Řehořem II. a císařem (šlechtou) je tzv. boj o investituru (o
uvedení duchovní osoby do úřadu)
1054 – východní schisma (rozkol) v církvi, patriarcha v Konstantinopoli
se odmítl podřídit římskému papeži a došlo k exkomunikaci
1074 – papež Řehoř VII. na koncilu v Římě zavázal kněze k celibátu a
potvril přísné tresty proti simonii (svatokupectví)
1096-1109 – první křížová výprava, papež Urban II. během koncilu v
Clermontu vybídl křesťany, aby zanechali vnitřních válek a obrátili se k
Východu, aby osvobodili Svatou zemi a podpořili byzantského císaře
ohrožovaného muslimským lidem, seldžuckými Turky, kteří se zmocnili i
samotného Jeruzaléma. Prvními, kdo přijali výzvu papeže byli
neorganizované skupiny prostých poutníků, v Malé Asii byly
zmasakrovány Turky, po selhání lidové výpravy se podařilo rytířskému
feudálnímu voji dobýt Jeruzalém.
1187 – muslimové (Saracéni) pod vedením sultána Saladina dobyli znovu
Jeruzalém, následné křížové výpravy nebyly úspěšné.
GOTIKA (12. a 13.století), gotický sloh katedrál, v němž váhu konstrukce
nenesla již celá obvodová zeď, umožnil rozvinutí chrámového prostoru a
plochy oken v takové míře, že dostatek světla uvnitř chrámových lodí
pomáhal vytvářet slavnostní atmosféru, katedrály se staly domem všech
obyvatel a střediskem náboženského, kulturního i světského života. Víra,
prosperita a prestiž jdou v gotice ruku v ruce.
37
SCHOLASTIKA – během 12.století se prostřednictvím arabského světa
na Západě objevily nové překlady filozofických a vědeckých pojednání
starých řeckých filozofů, zvláště Aristotela. Ve světle tohoto poznání se
objevuje snaha prozkoumat zákony, které ovládají skutečnost, a nové
metody k pochopení světa založené na lidském rozumu, bet toho, že by
bylo nutno obracet se pouze k bibli nebo církevním otcům. Scholastika
nabízela jednotný pohled na svět, logický systém, v němž je v celkovém
souladu věda, rozum a zjevení. Největším myslitelem této doby je
sv.Tomáš Akvinský, svým dílem Summa teologiae se zasloužil o
harmonizaci křesťanství a Aristotelovy filozofie, smíření rozumu a víry.
1175 – valdenské hnutí, bohatý obchodník z Lyonu Petr Valdes opustil
rodinu a vzdal se majetku, začal se svými druhy hlásat chudobu a pokání,
zorganizoval vlastní církev; kataři nebo-li albigenští hlásali dualismus.
1224 – císař Fridrich II. vydal zákon, aby se kacířství trestalo smrtí
1232 – papež Řehoř IX. zřídil instituci inkvizice, církevního soudu, kterým
byli kacíři souzeni a po odsouzení odevzdáni civilní autoritě, které je
trestalo většinou upálením. Inkvizice byla často zneužívána k politickým
cílům a jejími oběťmi se stávali i lidé obvinění neprávem, z politických
nebo osobních důvodů. Inkvizitoři směli vymáhat přiznání i mučením.
ŽEBRAVÉ ŘEHOLNÍ ŘÁDY – tzv.mendikantské, počátek 13.století,
františkáni a dominikáni, členové těchto řádů nesměli nic vlastnit a
museli žít pouze z almužen, přispěli k novým formám zbožnosti, ukázali,
že poslušnost církvi není v rozporu s ideály evangelní chudoby, významné
postavy tohoto období jsou : sv.Antonín z Padovy, sv.Dominik
Guzmán(vynikající kazatel proti bludařům), sv.Albert Veliký, sv.František
z Assisi - hovořil se sultánem, po jeho smrti vznikl řád františkánů, o který
sám František neusiloval a nechtěl tradiční řád, přesto napsal určitá
pravidla. S františkány je spojen řád klarisek, který založil sv.František se
sv. Klárou. V Čechách založila tento klášter v Praze na Františku svatá
Anežka Česká v roce 1234.
MISIONÁŘI – jezuitský misionář sv.František Xaverský putoval hlásat
křesťanství do Indie a Japonska
TROJPAPEŽSTVÍ
římští papežové : Urban VI., Bonifác IX., Inocenc VII. , Řehoř XII
avignonští papežové : Klement VII., Benedikt XIII.
pisánští papežové : Alexandr V., Jan XXIII.
38
Téma : Rozdělení křesťanů
V roce 1054 došlo k prvnímu rozštěpení církve na katolickou církev a
pravoslavnou církev. Pravoslavná (ortodoxní) církev neuznává primát
papeže, římského biskupa. Pravoslavná církev věří, že Duch svatý vychází
jen z Otce, nikoli ze Syna. Katolická církev věří, že Duch svatý vychází od
Otce i Syna. Obě církve mají sedmero svátostí.
Ve 14. až 16.století dochází k druhému rozkolu v katolické církvi. Vzniká
protestantská církev. Vystupují reformátoři, kteří kritizují chyby, zejména
bohatství, rozmařilý život a prodej odpustků některých křesťanů. Patří k
nim Angličan Viklef (+1384), Čech Jan Hus (+1415), Němec Martin
Luther (+1546), Švýcaři Calvin a Zwingli a další.
Jan Hus byl profesorem na Karlově univerzitě. Hlavní spor vedl o tzv.
predestinaci (předurčení ke spáse). Tvrdil, že lidé, kteří se dostanou do
nebe, jsou k tomu Bohem už předem předurčeni. Pro své názory byl
vyloučen z církve, Kostnickým sněmem odsouzen a upálen.
Martin Luther nesouhlasil s některými církevními zvyky tehdejší doby
(např.prodej odpustků). Svou kritiku shrnul do 95 tezí, 41 z nich bylo
odsouzeno jako kacířské. Hlavní Lutherovou myšlenkou je teorie
ospravedlnění : Protože Kristus vzal na sebe všechny hříchy všech lidí,
usmířil Otce a otevřel nám nebe, proto lidem stačí už jen věřit v Ježíše
Krista. Katolická církev naproti tomu vyznává, že víra bez skutků je mrtvá.
Mezi nejznámější nekatolické křesťanské církve, rozšířené v Čechách,
patří : Českobratrská církev evangelická, Jednota bratrská, Církev bratrská,
Československá církev husitská, Bratrská jednota baptistů, Adventisté.
Svědkové Jehovovy a Mormoni nejsou považováni za církve, ale za sekty.
Většina evangelických církví neuznává opravdovost proměňování chleba a
vína v Tělo a Krev Kristovu. Je to pro ně jen symbol Poslední večeře Ježíše
s apoštoly.
V roce 1534 se anglický král Jindřich VIII. prohlásil za hlavu anglikánské
církve a oddělil se od římskokatolické církve, protože papež Klement VII.
nesouhlasil s jeho rozvodem s Kateřinou Aragonskou. Tak vznikla
anglikánská církev, která později přijala Lutherovy myšlenky i když si
zachovala mnoho z liturgie katolické církve. Hnutí za sjednocení
křesťanů se nazývá ekumenismus.
39
Téma : Církev (znaky církve)
Církev má tyto 4 znaky :
1. církev je jedna, protože patří Kristu.
2. církev je svatá, protože v Panně Marii je celá svatá už nyní.
3. církev je všeobecná (katolická), a proto je misionářská.
4. církev je apoštolská, a proto je hierarchická.
1.Jednota církve je trojí :
-symbolická (jednota ve víře), církev hlásá v celém světě jedno učení
-liturgická (bohoslužebná), církev koná jen jednu oběť a jedny svátosti
-hierarchická (správní), všichni věřící tvoří jednu společnost s jedinou
viditelnou nejvyšší hlavou – papežem, (neviditelnou hlavou je Kristus)
Církev je jen jedna, i když je křesťanstvo rozděleno. Je jen jeden křest,
jedna víra, jeden Pán a Bůh, který je nade všemi.
2.Církev je svatá, protože má svatého zakladatele Ježíše Krista, svaté
učení, svátosti jako prostředky posvěcení a mnoho světců. Církev není bez
hříšníků, ale ona sama je bez hříchu, neposkvrněná. Když někdo žádá o
přijetí do katolické církve, proč to vlastně dělá ? Určitě to nedělá kvůli
hříchům katolíků, které bijí do očí. Je třeba takovému člověku říci : „Až se
stanete členem církve, zjistíte, že zůstáváte křehký a slabý člověk. Ten, kdo
žádá o křest, přišel protože zahlédl světlo, uviděl církev. O církvi s ním
hovoříme. Nemluvíme tedy o věcech lepších než církev, ale mluvíme o
věcech lepších než jsme my sami. Ačkoli jsou křesťané hříšníci nelze je
vylučovat, protože mají kdykoli možnost činit pokání. Svatost je i jinde
než v římskokatolické církvi. Svatost není třeba dokazovat. Stačí ji ukázat.
Jan Hus miloval katolickou církev, své reformní snahy činil z lásky k ní.
Byl vášnivě zamilován do vize krásné církve bez poskvrn a bez farizejství.
Avšak přes všechnu čistotu svých úmyslů se Jan Hus chytil do pasti hereze
(bludu) morálního idealismu a z něho plynoucího morálního rigorismu.
Přehnané očekávání a příliš přísné nároky mají za následek frustrace,
znechucení a rezignaci. Kdo chce jen to nejlepší, často si nedokáže dost
vážit dobrého, kdo chce jen ideálního partnera, nedocení dost toho svého
skutečného. Církev potřebuje být stále až do konce světa reformována. Ale
povinnost reformy má i kritik, aby nepronášel neodůvodněné námitky a
nedoložené úsudky. Světci, kteří mají největší právo, aby se pohoršovali
40
nad nešvary v církvi, právě ti si na nic nenaříkali. Něco jiného je kritizovat
církev, protože ji miluji, stojím při ní v jejich těžkostech a nesu tíhu a
horko dne, a něco jiného je kritizovat církev, když stojím jen jako
nezúčastněný divák a službu církve přijímám jen jako servis.
3.Církev je obecná nebo-li katolická, to znamená, že je všenárodní,
nadnárodní a všelidská. Může být v ní každý člověk bez rozdílu. Obecnost
církve je především ve smyslu možnosti a rozšíření u všech národů po
celém světě na základě hlásání evangelia. To rozšíření nemusí být skutečné
současně. Církev si osvojuje vlohy, schopnosti a mravy národů, pokud jsou
dobré, a přitom je očišťuje, posiluje a povznáší evangeliem. Tomu říkáme
inkulturace. Mimo církev není spásy. Tato věta se může někomu zdát
jako pyšná a arogantní. Víme, kde církev je, ale nevíme, kde církev není a
kde jsou její skutečné hranice. Nemohou být spaseni ti lidé, kteří vědí, že
Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou ke spáse a
přesto by do ní nechtěli vstoupit nebo v ní vytrvat. Avšak věčné spásy
mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo
evangelium a jeho církev, ale s upřímným srdcem hledají Boha, plní jeho
vůli a žijí podle svého svědomí. Bůh si může cestami, které zná jen On,
přivést lidi k víře a ke spáse, přesto má církev povinnost a právo hlásat
evangelium všem lidem. Proselytismus je přetahování lidí z jednoho
náboženství do druhého.
4.Církev je apoštolská.
V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek a jeden trvalý prvek.
Nepřenosný prvek znamená být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a
základy církve. Trvalý prvek spočívá v tom, že Kristus apoštolům slíbil, že
s nimi zůstane až do konce věků. Církev nemá demokratickou strukturu,
ale hierachickou. Hierarchie však nemá být despocií, ale službou. Papež,
biskupové, kněží, jáhni a laici mají své služby a dary, povinnosti a práva.
Dohromady tvoříme jednotu v mnohosti.
sv.Terezie říká : „Pochopila jsem, že má-li církev tělo, nechybí ji ten
nejpotřebnější úd. Pochopila jsem, že církev má srdce, které hoří láskou.
Jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali
by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít krev.
Láska v sobě obsahuje všechna povolání, objímá všechny doby a místa.“
„Krev mučedníků je semenem nových křesťanů.“ Tertulián
41
CÍRKEV
Církev je Boží lid, tajemné Tělo Kristovo a chrám Ducha
svatého. Církev je viditelná společnost všech pokřtěných, kteří
mají pravou víru, přijímají stejné svátosti a uznávají papeže za
viditelnou hlavu církve. Papež je viditelnou hlavou církve. Ježíš
je neviditelnou hlavou církve. Církev je hierarchická, není
demokratická jako některé státy. Kristus povolal dvanáct
apoštolů za své nejbližší spolupracovníky a předal jim moc
udělovat svátosti a řídit jednotlivé místní církve. Po seslání
Ducha svatého se apoštolové stávají prvními biskupy. Nástupci
apoštolů jsou biskupové platně vysvěcení a s papežem
sjednocení. Ježíš slíbil apoštolu Petrovi nejvyšší moc v církvi
těmito slovy : „Ty jsi Petr, Skála, a na té skále zbuduji svou
církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od
nebeského království. Co svážeš na zemi, bude svázáno i na
nebi.“ Mt 16,18. Ježíš ustanovil Petra viditelnou hlavou církve
těmito slovy : „Pas mé beránky...Pas mé ovce...“ Jan 21, 15.
Pán Ježíš slíbil, že zůstane neviditelnou hlavou církve těmito
slovy : „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“
Mt 28,20. Současný papež František je 266 papež v dějinách. V
roce 1871 na prvním vatikánském koncilu bylo prohlášeno, že
papež je neomylný tehdy, když učí ve věcech víry a mravů (v
ničem jiném není neomylný). Každý kněz je neomylný, když
řádným způsobem uděluje svátosti, například když proměňuje
chléb a víno v Tělo a Krev Pána Ježíše. Základní jednotkou
církve je farnost, kterou spravuje kněz – farář. Někdy má také
pomocníky : kaplany (většinou kněží rok po vysvěcení) a jáhny.
Jáhen může být na rozdíl od kněze ženatý, ale nemůže zpovídat
a sloužit mši svatou, může křtít a vést bohoslužby slova.
Farnosti se sdružují do diecézí, kterou řídí diecézní biskup.
Diecéze jsou podřízeny papeži.
42
Několik farností spojených v diecézi se nazývá děkanství.
Česká republika má těchto 8 diecézí (arcidiecézí) :
Praha, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Litoměřice,
Olomouc, Ostrava (Opava) a Brno. V těchto městech jsou tzv.
katedrály. To jsou kostely, ve kterých se shromažďujeme kolem
svého biskupa. Kněží tam například obnovují kněžské sliby na
Zelený čtvrtek ráno. Brněnská katedrála je zasvěcena svatým
apoštolům Petrovi a Pavlovi. Brněnské biskupství bylo založeno
v roce 1777. Současný biskup Vojtěch Cikrle je 13 brněnským
biskupem. Každý biskup má svůj znak a heslo. Heslem
brněnského biskupa je : „Ne já, ale ty“. Biskup má na ruce
prsten, na hlavě mitru nebo solideo, na krku pektorál (kříž) a
také někdy pallium, v ruce berlu. Kněz má štólu přes krk. Jáhen
na levém rameni a pravém boku. Kněz nosí na sobě kolárek,
albu, ornát, kleriku.
Ve farnostech jsou :
katecheté – ti, kteří učí náboženství
lektoři – ti, co čtou při mši svaté
kantoři – ti, co zpívají žalmy
akolyté – ti, co podávají svaté přijímání
ministranti – ti, co přisluhují při mši svaté
katechumeni – ti, co se připravují na křest
kostelníci – otevírají a zavírají kostel, chystají vše potřebné
pastorační asistenti, účetní, sekretáři, správci majetku a další.
Také ti, co ke všemu mají plno řečí a práci se vyhýbají.
Koncil je setkání biskupů z celého světa, když je něco
důležitého potřeba projednat. Konklave je volba nového papeže
všemi kardinály, kterým je méně než 80 let. Kardinálové v
České republice jsou Dominik Duka a Miloslav Vlk. Diecézní
synod je projednávání důležitých věcí v diecézi. Biskupská
konference je setkání biskupů většinou z jednoho státu.
43
Téma : Poslední věci člověka - eschatologie
(smrt; Boží soud; očistec, nebe a peklo)
Smrt je odloučení duše od těla. Smrt je následek hříchu. Smrtí končí jen
život pozemský a pokračuje život věčný, který začal křtem. Každý večer a
spánek nám připomíná naši smrt. Každé ráno nám připomíná vzkříšení a
život. Na smrt se připravujeme zpytováním svědomí každý večer, svatým
přijímáním každý týden, svatou zpovědí každý měsíc, pomazáním
nemocných vždy, když se vážně zhorší náš zdravotní stav. Kdo soudí sám
sebe při zpytování svědomí a ve svaté zpovědi, nemusí se bát Božího
soudu. Dokud je člověk při zdravém rozumu má dát své věci do pořádku a
napsat poslední vůli nebo-li závěť. Nikdo z nás nezná kdy a jak zemřeme, a
přece na této chvíli závisí celá naše věčnost. Dobrý život je přípravou na
šťastnou smrt a šťastnou věčnost. Špatný život je přípravou na nešťastnou
smrt a nešťastnou věčnost. Smrt zbožných je krásná, i když umírají v
bolestech. Smrt bezbožných je hrozná, i když umírají bezbolestně.
Hned po smrti odchází duše před Boží soud. Boží soud je dvojí :
1.soukromý nebo-li tajný, hned po smrti
2.poslední nebo-li veřejný na konci světa až přijde viditelně z nebe JK
Při soudu soukromém je souzena jen duše, a sice každá zvlášť. Při soudu
veřejném je souzena každá duše ve svém vzkříšeném těle, a to veřejně před
všemi lidmi. Po soudu soukromém přijde duše hned do očistce nebo do
pekla nebo do nebe. Po posledním soudu přestane očistec a zůstane věčně
šťastný život v nebi a věčné trápení v pekle. O dni posledního soudu neví
nikdo jen Bůh Otec. Tělo bude mít trvalou účast na odměně nebo trestu
duše. Všichni lidé budou vzkříšení, dobří i zlí. Těla vzkříšených nebudou
potřebovat pokrm, nápoj a spánek. Těla vzkříšených pro nebe budou
udržována v blaženém patření na Boha. V tomto ohledu budou jako andělé
v nebi. Naše duše i tělo bude žít účastí na nejplnějším životě Trojjediného
Boha. Těla blažených budou zbavena všech nedostatků pozemských,
například kulhání, slepoty, zmrzačení, ale přece si zachovají svou
přirozenou podobu. Proto každý pozná svého známého na věčnosti.
Všechna těla nebudou stejně krásná. Stupeň jejich krásy bude záviset na
tom, kolik člověk vyzískal zásluh pro nebe. Když evangelium mluví o
živých a mrtvých nemyslí tím ty, kterým fungují nebo nefungují tělesné
orgány slučitelné s pozemským biologickým životem, ale myslí ty, kteří
jsou nebo nejsou v milosti posvěcující. Jde tedy ne o tělo, ale o duši.
44
Přehnaný důraz kladený na časné nebezpečí je kompenzací za ztrátu
smyslu pro bezpečí věčné. Pohan se bojí, že ztratí své tělo a svůj majetek.
Věřící křesťan se bojí, že ztratí svou duši. „Skeptik nevěří v nic většího než
smrt, věřící člověk nevěří v nic menšího.“(Franz Werfel) Svět se bojí právě
těch věcí, o kterých Pán Ježíš říkal, že se jich bát nemáme. Říkal, že se
nemáme bát smrti, že se nemáme bát, budeme-li pro svou víru „povoláni
na kobereček“, že se nemáme bát ekonomické nejistoty ani budoucnosti.
Avšak Pán Ježíš řekl, čeho se bát máme. Máme se bát následků soudu,
nebudeme-li žít správně. Moderní člověk se zajímá o okolnosti smrti, ale
ne o následky smrti. Dovede dlouho sedět u televize nad akčním filmem,
kde je plno vražd, ale přitom jakýkoli rozhovor o smrti považuje za
morbidní. Křesťanství nás vybízí : Pamatuj na svůj konec a podle něho
posuzuj svou pozemskou pouť. Žiješ dnes pro to, zač zítra zemřeš ?
Tak jako je duše životem těla, tak je životem duše Boží milost. Když duše
opustí tělo, je tělo mrtvé a opustí-li duši milost, je mrtva duše. Odměnou
hříchu je smrt. Ale také platí, že smrt je Božím darem, který je nutný ve
světě, kde zlu bylo dáno volné pole působnosti. Kdyby však smrt byla
neodčinitelná, neměl by vesmír žádný smysl. Vzkříšení je nejen vítězstvím
nad smrtí, ale také ruší zlo a porušenost naší existence.
Smrt potvrzuje smysl života v existenci, která by jinak žádný smysl
neměla. Kdyby nebylo smrti, mohl by svět pokračovat do nekonečna ve
své bezbožnosti, proto je smrt jakési požehnání. Smrt je negativním
svědectvím Boží moci v nesmyslném světě, skrze smrt Bůh všechno
nesmyslné ruší. Svou smrtí Kristus smrt přemohl. Zlo porazí samo sebe v
den soudu. Smysl života se stane zřejmým jen na soudu při jeho
zhodnocení. Osobní (soukromý) soud v okamžiku smrti je objasněním
smyslu individuálního života. Kosmický (veřejný) soud na konci času je
objasněním smyslu všech společenských hodnot. Katastrofy, války,
revoluce, pády civilizací jsou připomínkou, že naše představy byly
shledány chybnými, že se uskutečnily naše chybné sny. Kdyby naše
představy byly zdravé a pravdivé, nebyly by musely být zničeny, protože
pravda je věčná. Smrt postihuje jen život, který nesplnil svůj vnitřní smysl.
Proč je člověk ochotnější padnout na bojišti nebo jako mučedník své víry
než zemřít při dopravní nehodě ? Není to tím, že smrt má v sobě méně
hrůzy a má větší smysl, jakmile se pozdvihneme z všednosti do oblasti
věčných hodnot, kde smrt má jedině smysl ?
45
Před Kristovým druhým příchodem musí církev projít závěrečnou
zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících. Pronásledování, které
provází putování církve po zemi, odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě
náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich
problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším náboženským
podvodem je antikristův podvod, je to falešné mesiášství, jímž člověk
oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše Krista, který přišel v lidském
těle. Tento podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu
dějin splní mesiášskou naději, která se ve skutečnosti může naplnit jen
mimo dějiny. Příznačnou známkou posledních dob bude důvěra a
statečnost. To, co se nazývá křesťanskou kulturou a tradicí, pozbude
významu. To bude součástí pohoršení, o němž bylo řečeno, že by jím i
vyvolení byli svedeni v blud, kdyby bylo možno. Osamocenost ve víře
bude strašná, láska v životě světa pohasne. Nebude již chápána a
uskutečňována. Tím vzácnější se stane, bude-li spojovat osamoceného s
osamoceným. Statečnost srdce povede přímo k Boží lásce, která se
projevila v Kristu. Možná, že lidé tuto lásku poznají novým způsobem :
svrchovanost její původnosti, její nezávislost na světě, tajemství jejího
posledního proč. Možná, že láska nabude nebývalé niternosti a druživosti.
Možná, že nabude toho, co je obsaženo v Ježíšových slovech o Boží
prozřetelnosti, že tomu, kdo hledá především Boží království, vše ostatní
bude přidáno.
Církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím posledních
velikonoc, ve kterých bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení.
Boží království se tedy neuskuteční nějakým dějinným triumfem církve,
cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním
řáděním zla. Tehdy bude odhalen, jak se každý choval a co je skryto v jeho
srdci. Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra, která si nevážila Bohem
nabízené milosti.
Kristus je Pánem věčného života. Jako Vykupiteli světa mu náleží plné
právo definitivně soudit skutky i srdce lidí. Toto právo získal svým křížem.
Bůh Otec odevzdal všechen soud Synovi, avšak Syn nepřišel, aby svět
soudil, ale aby dával spásu a život, který je v Něm. Odmítáním milosti v
nynějším životě se každý již sám odsuzuje.
46
Poslední soud nastane ve chvíli Kristova slavného návratu. Jen Bůh Otec
zná jeho den a hodinu. Skrze svého Syna Ježíše tehdy pronese své konečné
slovo nad celými dějinami. Poznáme smysl celého díla stvoření a celé
ekonomie spásy a pochopíme obdivuhodné cesty, po kterých Boží
prozřetelnost vedla všechno k poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že
Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho
tvory a že Boží láska je silnější než smrt.
Poselství posledního soudu volá k obrácení, vnuká svatou bázeň,
podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království, hlásá blaženou naději
na návrat Pána, který přijde v onen den, aby došel slávy ve svých věřících
a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo přijali víru. Blaženost nového
nebe a nové země převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji. Avšak
očekávání nové země nesmí oslabit, ale spíše povzbudit úsilí o zvelebení
této země.
I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova
království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam,
pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti. Všechny dobré
plody přírody a lidské práce, které jsme v Duchu Páně rozmnožili, potom
opět nalezneme, avšak očištěné od každé poskvrny, ozářené a prozářené.
Pak bude Bůh všechno ve všem.
Druhý příchod Kristův budou podle jeho slov předcházet tato znamení :
1.evangelium bude hlásáno po celém světě.
2.Židé se obrátí ke Kristu.
3.Vystoupí nepraví proroci a mnozí odpadnou od víry.
4.Přijde antikrist a bude si počínat jako by byl Bohem.
5.Znovu přijde na svět Eliáš.
6.Povstane národ proti národu,
bude zemětřesení v různých krajinách a hlad. To je počátek útrap.
7.Po těchto útrapách se Slunce zatmí, hvězdy budou padat z nebe, nebeská
tělesa se budou pohybovat. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka a uvidí
Syna člověka přicházet v slávě a moci.
8.Den Páně přijde znenadání jako zloděj v noci.
Smysl prorockých výpovědí Písma nebude aktuální až v poslední den, ale
je aktuální stále. Přesto se ty výpovědi musí většinou chápat jako obrazná a
symbolická vyjádření určitých pravd a mít na zřeteli, že jejich smysl se s
plnou jasností projeví až na konci světa.
47
Téma : Svátosti a svátostiny
Svátosti jsou viditelná znamení neviditelné Boží milosti ustanovené
Kristem pro naši spásu a posvěcení. Je jich sedm : křest, pokání
(sv.zpověď, svátost smíření), eucharistie, biřmování, kněžství,
manželství a pomazání nemocných (poslední pomazání)
l.křest : XY, Já tě křtím ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen.
2.biřmování : XY, přijmi pečeť darů Ducha svatého. Potom udělovatel
biřmování řekne : Pokoj tobě. Biřmovanec odpoví : I s tebou.
3.sv.zpověď : Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého
Syna, smířil se sebou celý svět, ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy
a naplní tě pokojem, uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce, Syna a Ducha
svatého.
4.svátost oltářní : Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se
za vás vydává...Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve,
která se za vás vylévá...
5.manželství : Já XY odevzdávám se tobě XY, a přijímám tě za manžela
(manželku), slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy
neopustím, a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať
mi pomáhá Bůh. Amen. JE TŘEBA NAUČIT SE ZPAMĚTI, protože
manželský slib má být modlitbou mnoho let před svatbou a celý život po
svatbě.
6.kněžství – velmi dlouhá modlitba, která se sem nevejde
7.pomazání nemocných - Skrze toto svaté pomazání, ať Vám Pán pro své
milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého (maže se na čele), ať Vás
vysvobodí ze hříchů, ať Vás zachrání a posilní.Amen. (maže se na dlaních
rukou). Nezapomenout zavčas zavolat kněze k nemocným a umírajícím
rodičům !
Svátosti křtu, biřmování a eucharistie tvoří jednotu nazývanou svátosti
uvedení do křesťanského života. Svátosti pokání, eucharistie, pomazání
nemocných tvoří na sklonku života svátosti připravující na věčnou vlast a
uzavírají pozemské putování. Křest, biřmování a kněžství vtiskuje duši
nezrušitelné znamení. Tyto tři svátosti se mohou přijmout jen jedenkrát v
životě. Křesťanské církve si většinou vzájemně uznávají křty jako platné,
pokud je zde křestní formule ustanovená Ježíšem. Tyto svátosti mohou být
člověku k větší slávě, pokud se dostane do nebe, ale také mohou být k
většímu zahanbení, pokud se člověk dostane do pekla.
48
Svátostiny
Mezi věci, kterými nás církev doporučuje pod Boží ochranu jsou svěcená
voda a různé předměty. Zatímco svátosti ustanovil Pán Ježíš a je jich sedm,
svátostiny ustanovila církev a je jich více.
Při svátostinách se světí a žehná (církev nekřtí věci, ale jen lidi).
Pro Boží službu se světí například řeholní osoby, kostel, oltář, mešní
roucho, kalich, zvon, hřbitov, křestní voda, olej katechumenů (těch, kdo se
připravují na křest), olej nemocných, křižmo a popel.
Pro zbožnost jednotlivých věřících se světí kříže, růžence, sochy, obrazy,
prsteny, voda, křída, hromničky, ratolesti (v naší vlasti většinou
tzv.kočičky), pokrmy a jiné.
Pro různě veřejně prospěšné a kulturní činnosti se světí například hasičské
vozy, obecní prapory a znaky atd.
K úkonům žehnání patří žehnání Nejsvětější svátostí oltářní, kněžské
požehnání (při každém styku s knězem je vhodné prosit o požehnání),
svatoblažejské požehnání, žehnání rodičů (kříž na čelo).
49
Téma : Svátost křtu
Svátost křtu je nejpotřebnější svátost, protože bez ní nemůžeme přijmout ostatní
svátosti a nemůžeme být bez ní spaseni, pokud tuto svátost zaviněně vlastní vinou
vědomě nepřijmeme. Křest rozlišujeme trojí : 1.vodou tzv.slavný; 2.křest touhy
(ten, kdo žije podle Božího zákona a nemá možnost dát se pokřtít); 3.křest krve
(mučedníci pro víru v Pána Ježíše). V nebezpečí smrti může křtít každý člověk i
nekatolík nebo nepokřtěný, má-li úmysl činit to, co činí církev litím posvěcené
nebo i neposvěcené vody na hlavu a předepsanými slovy.
Křest působí toto :
1.odpouští dědičný hřích
(u dospělého osobní hříchy a tresty za hříchy, před křtem tedy není sv. zpověď)
2.uděluje milost posvěcující
(s touto milostí vlévá Duch svatý do duše tři božské ctnosti : víru, naději a lásku,
dále mravní ctnosti a sedmero darů Ducha svatého)
3.činí pokřtěného Božím dítětem
4.činí pokřtěného údem tajemného Těla Kristova, členem katolické církve
5.vtiskuje duši pokřtěného nezrušitelné věčné znamení křesťana, proto se křtí jen
jedenkrát v životě. Pouze není-li jisté, že byl pokřtěn platně, nebo jestli vůbec byl
pokřtěn, církev opakuje křest pod podmínkou : „Nejsi-li dosud pokřtěn, já tě
křtím ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.“ Nezemře-li dítě, křest se nahlásí
knězi, který doplní ostatní křestní obřady. Křest se však už neopakuje !
Křest není „havarijní pojištění“, není „pojistkou proti Bohu“, kdyby snad
přece jen byl, abych to měl nějak ošetřené. O spáse nerozhoduje potvrzení o
křtu. Sám Ježíš k tomu říká : „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo
neuvěří*, bude zavržen.“ *všimněme si, že v druhé části věty není o křtu řeč
Křest je potřebný jen spolu s vírou, která se projevuje skutky ! Bez ní zůstává
losem, který jeho majitel zahodil do koše, netuše, že na něj mohl vyhrát první
cenu. Křest je vyznáním víry, ne už v nějaké beztvaré, neurčité a k ničemu
nezavazující podobě uznání „něčeho nad námi“, nýbrž se zcela určitým obsahem
a zároveň v závazném vztahu ke zcela konkrétnímu společenství víry – k církvi.
Teprve s tímto vyznáním pak křest s jistotou otevírá přístup k netušeným, Bohem
darovaným možnostem pro dosažení spásy. Zůstává ovšem také přijetím závazku
a osobní zodpovědnosti za jejich pravdivé užití. S tímto vědomím je v katolické
církvi vítán každý rodič, který touží dát svému dítěti do života největší vklad :
přátelství s Ježíšem.
50
Příprava rodičů na křest jejich dítěte
Vybrat jméno podle nějakého křesťanského světce (ne podle televizních
seriálů, aspoň druhé jméno dát křesťanské), koupit nebo ušít křestní bílou
roušku, koupit křestní svíci, zvolit vhodného kmotra (věkem dospělého,
lidsky blízkého a křesťansky zralého, nejlépe nejen pokřtěného, ale také
biřmovaného), osobně nikoli přes dědečka a babičku domluvit křest s
knězem ve vlastní farnosti, doplnit nebo oživit pravdy katolické víry
četbou katechismu. Kněz se při křtu neptá, jestli jsou rodiče církevně
sezdání, i když by už měli být. Kněz se ani neptá při křtu, jestli rodiče
dítěte chodí do kostela každou neděli, i když by měli, když žádají o křest
od kněze římskokatolické církve. Křest přece nespojuje jen s Bohem, ale
také s církví, jinak by si mohli rodiče pokřtít dítě doma v umyvadle. Není
možné milovat Boha, jestliže nemiluji tajemné tělo Ježíše Krista, kterým je
církev. Ve vztahu k neviditelnému Bohu je snadné si lhát, pokud nežiji s
viditelnou církví, kterou ustanovil Bůh jako prostředek spásy. Křtem
člověk získává všechna práva a povinnosti života s církví. Kněz se při křtu
ptá na víru rodičů a kmotra (y), to předpokládá, že znají zpaměti modlitbu
„Věřím v Boha“ (tzv.Credo, čti : krédo), kterou se aspoň jednou týdně
modlí. Jestliže neznají a nesouhlasí rodiče s tím, co je v těchto 12 článcích
katolické víry, je nutné křest odložit do doby než si doplní základní
znalosti víry církve. Nikdo z nás, ani kněží, plně nežije z pokladu víry
církve, ale měli bychom chtít z něho žít, což předpokládá, že se s ním
seznámíme.
Průběh obřadu křtu malých dětí s komentářem
Rodiče, rozhodli jste se, že necháte své dítě XY. pokřtít. Tím na sebe berete
povinnost, že je vychováte ve víře v Pána Ježíše, že je budete učit milovat
Boha a bližního, jak nám to Pán Ježíš přikázal. Jste si této povinnosti
vědomi ? ANO
A vy, který chcete být kmotrem, jste připraven rodičům pomáhat ? ANO
XY, církev tě s radostí přijímá do svého společenství. V jejím jménu tě
označuji křížem, znamením našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista.
Také vy rodiče a kmotře, označte na čele své dítě znamením kříže.
(palcem pravé ruky a tak vždy před spaním nebo když někam odchází)
Pak je četba z Písma svatého a může být promluva kněze.
51
Pak jsou přímluvy, na které se odpovídá : Prosíme tě, vyslyš nás.
Pak jsou litanie, vzývání svatých, odpovídáme : Oroduj (te) za nás.
Pak je exorcismus - prosba o ochranu před ďáblem a vysvobození z
následků dědičného hříchu. Maže se olejem katechumenů na hrudi nebo na
rukou. Je to symbolické, protože olejem byli mazáni dříve zápasníci, aby
lépe vyklouzli protivníkovi. Křesťan nebojuje především s někým, ale se
sebou samým. Následkem dědičné viny prvních lidí je to, že není lehké
poznat pravdu a konat dobro. Pak je svěcení vody, pokud ještě není
posvěcena. Pak rodiče a kmotři se zříkají zla a vyznávají víru, měli by tedy
znát z paměti modlitbu „Věřím v Boha“ (Credo) Pak je vlastní křest : XY,
já tě křtím ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého, to znamená doslova
přeloženo : Já tě ponořuji do života Trojjediného Boha. Jen tam je člověk
šťasten a v bezpečí. Pak je mazání křižmem na temeni hlavy. Každý
křesťan má účast na trojím poslání Ježíše Krista – kněžském, prorockém a
královském. Na prvním místě nepatříme ani rodičům, ani životnímu
partnerovi, ani svým dětem, ani sobě samým, ale Kristu. A jestliže na
prvním místě patříme Kristu, pak správným způsobem patřím i lidem. Po
tomto pomazání je obléknutí bílého roucha, dříve to bylo převlečení celých
šatů, z praktických důvodů pokládáme na dítě jen malou bílou roušku, na
kterou mohou rodiče něco vyšít. Bílé roucho je znamením důstojnosti,
kterou nám svět nemůže dát ani vzít, pokud nezhřešíme. Potom je
rosvícení bíle svíce, od tzv. paškálu, velikonoční svíce, která nám
připomíná vzkříšení Ježíše Krista a tedy i naše vzkříšení. Paškál se
rozsvěcuje při křtu, pohřbu a prvním svatém přijímání. Je vhodné, aby
křestní svíci drželo dítě při prvním svatém přijímání v 8 letech. Pak je
modlitba Otčenáš a požehnání rodičům a přítomným. Kněz dává rodičům
potvrzení o křtu dítěte, které je nezbytné k budoucímu církevnímu sňatku
nebo kněžskému stavu. Den křtu je třeba nejen znát, ale také slavit, protože
je ještě důležitější než narozeniny a svátek. Pamatuj si, kdy a kde a kým
jsi byl pokřtěn !
Proč křtíme malé děti, které ještě nemají rozum ? Není lepší počkat až
jim bude 18 let, aby se rozhodli sami ? Jako křesťané věříme, že to
nejdůležitější není náš rozum, naše vůle, dokonce ani náš život a víra. Jako
křesťané věříme, že to nejdůležitější a nejvzácnější ze všeho je neviditelná
Boží milost ve křtu přijatá, která nám dává účast na věčném Božím životě.
52
Dvanáct rad, jak vychovat ze svého dítěte zločince
1.Dávejte dítěti odmalička všechno, co chce.
Poroste v přesvědčení, že má právo na všechno na světě.
2.Když dítě říká ošklivá slova, smějte se tomu.
Bude si myslet, že správný člověk tak mluví.
3.Nesnažte se o žádnou náboženskou a mravní výchovu.
Říkejte, že až bude plnoletý, ať si vybere sám, čemu chce věřit.
Vybere si tak, až Vám oči budou přecházet.
4.Nikdy mu nic nezakazujte, až bude jednou zatčen, bude přesvědčen,
že mu společnost ubližuje.
5.Uklízejte po dětech, co nechají povalovat.
Vychováte v nich jistotu, že odpovědnost za všechno je vždy na druhých.
6.Nechte děti číst, co chtějí. Příbor a talíř jim umyjte,
ale za duševní potravu jim nechejte kdejaké odpadky.
7.Hádejte se před dětmi. Vyroste v nich přesvědčení,
že za nic nemohou, vším jsou vinni ostatní kolem.
8.Dávejte dětem peníze, kolik chtějí. Ať si nemusejí sami vydělávat a
všechno, co budou mít, ať je pro ně samozřejmost. Ničeho si nebudou
vážit. I vás rodiče prodají. Až jim budou peníze scházet, půjdou si je vzít s
pistolí v ruce.
9.Obskakujte svoje děti, plňte všechna jejich přání. Vychováte sobce
neschopného se omezit kvůli druhým. Zajistíte jim, že se jejich manželství
brzy rozpadne. Sami sobě se vaše děti stanou bohem.
10.Proti všem své děti obhajujte. Učitelé jim ubližují. Spolužáci také. Vaše
děti se naučí neuznat svou chybu. Postaráte se, že s nimi nikdo nevydrží.
11.Až bude z dítěte ničema, začněte prohlašovat,
že si v ničem odmalička nedal říci.
12.Připravte se na bolavý život. Vaše děti se Vám o něj postarají. Dovrší
míru vašich hříchů. Nedoufejte, že Vás s láskou pohřbí a s láskou si na vás
při modlitbě a mši svaté vzpomenou. Malé děti šlapou po klíně, velké po
srdci rodičů. Matkou se nestává ta, která nosí dítě pod srdcem, ale v srdci.
Největším pokladem pro dítě není to, co rodiče pro dítě dělají, ale to, že má
možnost vidět, jak se mají rodiče rádi mezi sebou. V jejich vzájemné lásce
se dítě učí být mužem nebo ženou, manželem nebo manželkou, otcem nebo
matkou. Uvnitř a nikoli vedle lidství, manželství a rodičovství je třeba být
53
křesťanem nebo křesťankou.
Téma : Rodiče a děti
1.Už si nemáme, co říci, tak se díváme na televizi a čím více se na ni
díváme, tím méně si máme, co říci. „Porouchala se dnes večer televize, byl
to strašný večer. Nemyslela jsem si, že mám tak nudné rodiče.“ (Magda)
Je třeba „sledovat program“ a ne „dívat se na televizi“.
Nikoli víno opíjí člověka, ale člověk se opíjí sám. (čínské přísloví)
2.Rodiče mají předávat dětem hodnoty, které jim dávají kořeny a křídla.
3.Úkolem rodičů není dětem osušovat slzy, nýbrž jim zabránit.
4.„Milujte to, co milují chlapci, a oni budou milovat to, co milujete vy.“
Don Bosko
5.Lidem, kteří proti ohni bojují ohněm, většinou zbude v rukou jen popel.
6.„Když jsem byla malá, otec byl jako světlo v ledničce : měli ji sice v
každém domě, ale nikdo doopravdy nevěděl, co lednička se světlem dělají,
když se zavřou dvířka.“ humoristka Erma Bombecková
7.Dobrý tatínek je na straně manželky.
8.Když děti začnou vyvádět, nezačni vyvádět i ty.
9.První povinností otce k dětem je milovat jejich matku. A naopak.
10.„Maminko, musíš být šťastná, protože potom budu šťastná i já.“Laura
11.„Co se ti líbí na tatínkovi ?“ „Maminka“ Markétka, 4 roky
12.„Maminka je večer unavená, a přitom posílá do postele mě.“ Petr, 4 r.
13.Tatínek pošle šestiletého Jirku do jeho pokoje, protože celý den zlobil.
Později se na něj jde podívat a vidí ho klečet u postele a modlit se :
„Můj Bože, učiň mě dobrým. Tatínek s maminkou to nedokážou.“
14.Jednoho moudrého muže se lidé zeptali : „Máš hodně dětí, které z nich
je tvoje nejoblíbenější ?“ Muž odpověděl : „Ze svých dětí mám nejraději to
nejmenší do doby, než vyroste; to, co je daleko, dokud se nevrátí; to, co je
nemocné, dokud se neuzdraví; to, co je ve vězení, dokud se nedostane na
svobodu; a to, co trpí, dokud se neutěší.“ (perský příběh)
15.„Když si otcové zvyknou nechat děti dělat, co se jim zachce,
když synové neberou vážně svá slova,
když se učitelé třesou před žáky a raději jim lichotí,
když mladí opovrhují zákony, protože neuznávají žádnou autoritu,
jež by stála nad nimi, tehdy začíná tyranie v samém rozpuku mládí.“
Platon
54
Přehled rad pro rodiče
1.Děti budou dělat vždycky to, co děláte a nikdy to, co říkáte.
2.Dovolte prarodičům, aby trošku rozmazlovali vaše děti.
3.Čtěte dětem nahlas dobré knihy a navykněte je na dobrou četbu.
4.Vypravujte dětem o svém životě, především o době, kdy jste byli v
jejich letech. Ptejte se jich každý večer, jak se jim dařilo během dne.
5.Naučte je dokončit to, co začaly. Vysvětlete jim, že velkých
úspěchů se dosáhne jen s námahou a vytrvalostí. Učte je snášet
prohry.
6.Pomozte jim zapojit se do nějaké skupiny hudební, sportovní nebo
církevní. Milujte je takové, jací jsou a říkejte jim to, že je máte rádi
stále znovu. Dávejte si tuto lásku najevo také objetím, pusou a gesty.
7.Nechte je, ať čelí důsledkům svých činů. Nemůžete být stále jejich
vlnolamy. Naučte je rozpoznat chyby, aniž by obviňovali druhé.
8.Odpovězte na jejich otázky, nebo vám je přestanou dávat. Naučte
se jim naslouchat a nepřerušovat je, i oni vás pak vyslechnou. Nikdy
nepodceňujte jejich strachy a pochybnosti.
9.Vymyslete rodinné obřady. Dávejte dětem požehnání. Kříž na čelo.
10.Neříkejte nikdy : „Viděl jsi to ? Měl jsem pravdu ! Ony to už
vědí.“
11.Říkejte často kouzelné věty : „Jsem na tebe hrdý.“ „Důvěřuji ti.“
„Zvládneš to.“ Naučte je, aby se měli rádi takoví, jací jsou.
12.Buďte pevní a držte se křesťanských hodnot. Často opakujte :
„Protože jsem tvá matka a nebo tvůj otec, jsem za tebe zodpovědný.
To je důvod dostatečný.
13.Nepokoušejte se před nimi vystupovat jako neomylní. Nejste
supermani ani hrdinové. Vaše nedokonalost děti uklidňuje. Proste o
odpuštění a naučte je omlouvat se a prosit o odpuštění.
14.Modlete se s nimi každý večer.
15.Dodržujte sliby. Nikdy nelžete. Neexistuje milosrdná lež,
každá nepravda se stane cihlou, ze které mezi vámi poroste zeď.
16.Nepřipodobňujte je nikdy nikomu jinému. Jsou jedineční ve své
55
situaci a schopnostech. Mějte je rádi pro jejich odlišnost.
17.Nejste kamarády svých dětí. Nehrajte si na mladé, uvědomujte si
rozdíly mezi generacemi.
18.Děti jsou důležitější než kariéra. Věnujte dětem čas. Nerozptylujte
se jinde. Ať se vaše děti nebojí, že vás vyruší.
19.Vytvořte doma prostor pro ticho. Přísně dohlížejte na to, kolik
času tráví u televize nebo počítače.
20.Naučte je, že úspěch není věcí peněz.
21.Než je budete trestat, ujistěte se, jestli dobře pochopili tři „Proč“ :
proč je to zakázáno, proč to musí napravit a proč to nesmí víckrát
udělat. Neodsuzujte člověka, ale pouze čin. Povzbuzujte je, že mohou
být lepší a změnit se.
22.Vypěstujte v nich smysl pro dobře vykonanou práci. Rodina se má
stát školou dělby práce, vztahující se na všechny povinnosti v
domácnosti. Vypěstujte v nich smysl pro přesné plnění povinností,
protože ten dává člověku svobodu a umožňuje mu být sám sobě
pánem.
23.Nedémonizujte vnější svět, ale také jim povězte, aby kultivovaly
svou duši, která je to nejkrásnější a nejdůležitější, co mají.
24.Pokud jste rozvedení, ujistěte děti, že věrná láska může existovat.
Bruno Ferero, Vychovávej jako Don Bosko, strana 140
Guy Gilbert, O dětech a výchově, strana 90
56
Modlitba rodičů za jejich děti
(především při křtu a při prvním svatém přijímání)
Nebeský Otče, svěřil jsi nám děti, abychom je
vychovali k tvé oslavě a pro jejich věčné štěstí.
Stvořil jsi je k svému obrazu a křtem jsi je přijal
za své. Jsou to tvoje děti a mají tvými zůstat. Jsou
to zároveň i naše děti, po nás zdědily své vlohy a
sklony. Prosíme, Pane, žehnej jim. Ochraňuj je v
nebezpečích života a v pokušeních. Uchovej jim
pravou víru. Dej jim dobré kamarády a upřímné
přátele. Osvěť je při volbě povolání, aby tě mohli
oslavit spoluprací na tvém stvořitelském díle.
Nám pak, nebeský Otče, pomoz, abychom je
vedli k tobě s cílevědomou důsledností a se
srdečnou dobrotou. Dej nám, abychom se na nich
dočkali radosti. Kéž ti můžeme jednou říci : Zde
jsou děti, které jsi nám svěřil.
Svatá Maria, Matko Boží, ujmi se našich dětí.
Vždyť jsi také jejich Matka. Buď jim, Královno
andělů, spolu s jejich anděly strážnými, stálou
ochránkyní a veď je po cestách života do
království věčného radování, kde se i my s nimi
toužíme shledat znovu a navždycky.
57
Vyznání lásky dítěte svým rodičům v den svatého křtu
(přivítání do rodiny katolické církve)
Maminko, tatínku, tolik se těším na váš první úsměv !
Ale až já se na vás usměji, v tom bude celé nebe,
vždyť dnes Bůh přišel ke mně.
Maminko, tatínku, tolik se těším na váš první pohled !
Ale až já se podívám do vašich očí, na vaši tvář,
v tom bude celé nebe, vždyť dnes Bůh přišel ke mně
a já jsem dítětem Božím !
Maminko moje, tatínku můj, tolik se těším až vy mě pohladíte !
Ale až jednou moje ruka vás pohladí,
podepře, utře pot z čela, v tom bude celé nebe,
vždyť Bůh dnes přišel ke mně,
a já jsem dítětem Božím !
Maminko moje, tatínku můj,
za chvíli budu vidět krásy světa,
za chvíli budu slyšet zpěv ptáčků
a za malou chvíli vás budu hladit,
a za krátký čas budu volat
dvě krásná jména : maminko, tatínku !
Ale brzy, brzičko naučíte mne volat
to nejkrásnější slovo, co neumí každé dítě !
Budu se modlit : Otče náš, Otče můj,
Ty jsi na nebi. Ty jsi můj Otec. Já tvé dítě.
Dnes právě v tuto chvíli
stal jsem se šťastným dítětem Božím, krásným !
58
A tys maminko dovolila,
abych přišel mezi vás, abych viděl tebe, můj poklade !
A kdybych zde nebyl, kdo by ti přinesl lék ?
Kdo by ti podal lžíci vody ? Kdo by se na tebe usmál ?
Kdo by tě podepřel, když klesneš ?
Ale dnes jsem se stal dítětem Božím, šťastným,
já k tobě přiskočím, otevřu náruč, zavolám :
Maminko, mám tě rád !
Tatínku, tys mne přijal s radostí, s láskou !
A kdybych zde nebyl, kdo by ti utřel pot z čela ?
Kdo by ti pohladil tvé mozoly ? Kdo by přivítal z práce ?
A kdo by na tebe zavolal : Tatínku, mám tě tolik rád.
To bude tak krásné, vždyť jsem dítětem Božím,
radostným a velmi šťastným.
Až povyrostu, pak mi řeknete,
jak krásný byl dnešní den,
jak jsem byl přijat do církve katolické,
jak jsem se stal dítětem Božím,
čistým andělem. To Bůh mne tak proměnil !
Maminko má, až bolest poznamená tvou tvář,
pak přijdu k tobě, přijdu jak anděl,
potěším tě, podívám se do tvých očí.
A to bude stát u tebe dítě Boží, milé jak anděl !
To Bůh mne učinil tak dobrým k tobě !
Tatínku můj, až ty budeš jednou trápen nemocí,
až budeš zarmoucen, přijdu k tobě jako anděl,
pohladím vrásky, políbím čelo,
vždyť jsem dnes dítětem Božím,
radostným jak anděl.
59
To Bůh mně dal takovou lásku k tobě !
Obnova křestního slibu : Bože můj, děkuji ti za svůj křest. Odříkám se
znovu zlého ducha i všech jeho skutků a jeho nádhery. Věřím v Boha, Otce
všemohoucího, Stvořitele nebe a země. I v Ježíše Krista, jeho jediného
Syna, našeho Pána. I v Ducha svatého. Věřím všemu, co učí svatá a
katolická církev. V této víře chci žít a zemřít. Trojjediný Bože, tobě žiji,
tobě umírám, tvůj jsem živ i mrtev. Amen.
Křest je něco více než prosebné gesto směrem k neprozkoumanému.
Křest je vstup do již vyslovené odpovědi, neboť od té doby, kdy se Boží
Syn nechal pokřtít, je nad tímto místem opravdu nebe otevřené a otvírá se
stále znovu. Od té doby nevoláme do neznáma, ale můžeme vložit svůj
život do mocných rukou toho, kdo je silnější než temné mocnosti světa.
Křtem dostává člověk rodinu, která je větší, silnější, věrnější, otevřenější a
početnější než jeho vlastní rodina. Je to rodina věřících, rodina církve,
která se nebuduje sama a nehledá pouze svoji cestu, ale ve spojení s
Kristem je napojena na věčnou Boží pravdu, světlo a cestu.
Mnozí lidé se dnes ptají : „Co má dočinění trocha vody při křtu se vztahem
člověka k Bohu, se smyslem jeho života a s jeho duchovní cestou ?
Všimněme si, že udílení křtu se skládá ze svátostného slova (já tě křtím...)
a z aktu polití vodou, popřípadě ponoření do vody. Obojí je nutné ke křtu.
Tato jednota slova a materie je pro křesťanskou bohoslužbu
charakteristická. Křesťanská víra nezná absolutní odloučení ducha a
hmoty, Boha a materie. Typicky novodobé falešné stanovisko je takové, že
bychom rádi odkázali náboženství do roviny jak čistě duchovní, tak i čistě
individuální. Chtěli bychom Boha nalézt sami. Vytváříme rozpor mezi
tradicí a rozumem, tradicí a pravdou. Svátost křtu obsahuje materii a slovo.
To znamená, že náboženství dává kosmickou a dějinnou dimenzi, ukazuje
nám kosmos a dějiny jako místo setkání s Bohem. Podvojná struktura
svátosti jakožto slova a materie, které pochází z víry Starého zákona ve
stvoření a dějiny, nachází své poslední prohloubení a odůvodnění ve Slově,
které se stalo tělem, ve Vykupiteli Ježíši Kristu, který je současně
prostředníkem stvoření. Tak se materiálnost a dějinnost svátostné
bohoslužby stává odkazem na Boha, který se nebál přijmout tělo a tak v
trampotách jednoho lidského života vtáhnul do svého srdce zátěž a naději
60
dějin i zátěž a naději kosmu.
Benedikt XVI.
Když se někdo chce stát křesťanem a být proto pokřtěn, nežádá se po něm
nejdříve, aby byl dobrý a ctnostný, ale nejdříve se po něm žádá, aby se
ztotožnil s Kristem a usiloval o přátelství s Ním. Když totiž někdo pozná,
miluje a následuje Krista, pak pochopí správně dobro a ctnost. Ale když
někdo žije jakoby Kristus nebyl, tak sám sobě namlouvá, že je dobrým
člověkem. Nezná totiž plnost lidství a plnost dobra, kterým je Ježíš Kristus,
a proto neví, jak být plně člověkem a co znamená být dobrý. Proto také
neví, co druzí potřebují. To, co dává druhým je tedy nutně nedokonalé a
málo, a neví o tom, někdy zaviněně a někdy nezaviněně.
Máme být tím, čím jsme. Křesťan se tedy od rána do večera po celý život
nestará o nic jiného než o to, jak být pokřtěn; hledá, jak být stále v pozorné
přítomnosti Toho, do jehož života a smrti byl křtem ponořen. Týká se to
modlitby. Je-li modlitba častá, stává se nepřetržitou. Křesťan je Božím
dítětem a tedy dědicem. Neměl by tedy mít přání služebníků světa, ale dětí,
dědiců a přátel Boha. Člověk je křtem povolán, aby byl šťastný tím
jediným opravdovým štěstím, kterým je šťastný Bůh. Evangeliem jsme
pozváni rozpoznat se v Bohu a povoláni v tomto tajemství svého života
procitnout a vytrvat.
P.Karel Martin Satoria
Křtem člověk umírá, aby žil, spolu s Kristem jsme pohřbeni, a tím také s
ním vzkříšeni. To jsou slova, která nám k miminku příliš nesedí. U
dospělého člověka je to názornější. Potřebná změna života se opravdu
podobá tomu, jako by takový člověk něčemu ve svém životě zemřel.
Kristus je vzkříšeným, protože zemřel. Spojení s Ježíšem Kristem tedy
znamená spojení s jeho smrtí a vzkříšením. K tomuto spojení se dojde
vírou, která věří, že Boží moc je silnější než moc zla a hříchu. Díky své
víře se tedy můžeme cítit být v životě na vítězné Boží straně.To není pyšný
triumfalismus, ale pokorné uznání Boží moci v našem životě. Není to víra
v naši šikovnost, moudrost a ušlechtilost. Je to víra v Boží moc. Právě na
Ježíšově smrti a vzkříšení je ukázáno, že Bůh je mocnější než zlo, že smrt
nemá poslední slovo, že lze vyhrát ztrátou života. Kdyby naše křesťanství
postrádalo živou víru ve spojení s Ježíšovou smrtí a vzkříšením, mohlo by
snad být snahou o ušlechtilý život, ale bylo by bezkrevné.
P.Aleš Opatrný
61
Průběh křtu dospělých nebo-li tzv. katechumenů
(příprava má být 1 rok nebo více)
Na začátku mše je tento dialog mezi knězem a ketechumenem :
Milý (á) N.,
co žádáte od katolické církve ?
 křest
A proč chcete být pokřtěn (a) ?
 protože jsem uvěřil (a) v Krista, chci vstoupit do církve,
přijmout Kristovu milost a získat věčný život
Víte, jaký nárok klade na křesťana Kristovo evangelium a život ve
společenství církve a uvědomujete si, k čemu se křtem zavazujete ?
 ano
A vy, který (á) chcete být žadateli (žadatelce) kmotrem (kmotrou), chcete jí
v životě z víry pomáhat ?
 ano
Milý (á) N.,
církev Vás s radostí přijímá do svého společenství, v jejím jménu Vás
označuji křížem, znamením našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který
žije a vládne na věky věků. Amen.
Modleme se :
Bože Otče, děkujeme ti za tohoto (tuto) tvého (tvou) služebníka
(služebnici) N., že jsi ho (ji) dnes přivedl mezi nás. Prosímě tě, dej, ať
všechno, co s ním (s ní) ve své lásce zamýšlíš, se na něm (na ní) naplní.
Skrze Krista, Našeho Pána. Amen.
Dříve než budeme naslouchat Božímu Slovu a slavit eucharistii,
litujme svých hříchů.
62
Po evangeliu a promluvě se kněz ptá katechumena :
Milý (á) N.,
abyste mohl (a) být pokřtěn (a),
ptám se Vás před Bohem a před církví :
Chcete žít ve svobodě Božích dětí a zříkáte se proto hříchu ?
 ano
Chcete, aby Vás hřích nikdy neovládl a zříkáte se proto všeho,
co k němu láká ?
 ano
Zříkáte se tedy ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní ?
 ano
N., věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země ?
 věřím
Věříte v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, který se narodil z
Panny Marie, byl ukřižován a pohřben, vstal z mrtvých a sedí po pravici
Otcově ?
 věřím
Věříte v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých,
odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých a život věčný ?
 věřím
Hned potom následuje křest, kmotr položí pravou ruku na pravé rameno,
katechumen zakloní hlavu dopředu nebo dozadu, jak chce. Kněz křtí.
Křestní obřady pokračují tak jako u dětí.
Ten, kdo chce být opravdovým katolickým křesťanem má doma bibli nebo
aspoň evangelium a čte je; aspoň jednou za život přečetl katechismus,
doma má kříž (u něho je vhodné mít kropenku se svěcenou vodou a
hromničku), zná základní modlitby Věřím v Boha a Otče náš a jiné, chodí
ke svátostem – každou neděli na mši svatou a k svatému přijímání. Ke
svaté zpovědi aspoň o velikonocích, o vánocích, na dušičky a před
významnými událostmi (svatba, první svaté přijímání, biřmování, pouť). V
případě těžkého hříchu hned !!! Dveře domu vždy 6.ledna označujeme :
K+M+B a píšeme letopočet. Chceme tím vyjádřit, že stojíme o Boží
požehnání, že chceme, aby Kristus byl hostem v našem domě.
63
Téma : Svátost biřmování
Většina národů provádí na začátku dospívání rituály. Mladí muži jsou
odloučeni od svých matek, zavedeni do buše, musejí se postit a jsou tam
ponecháni o samotě. U některých australských kmenů vytrhnou chlapci
zub na znamení toho, že zemřel jako dítě, aby znovu vstal jako dospělý. V
dřívějších dobách dával biskup při biřmování biřmovanci políček. Když
něco člověka bolelo, lépe si to pro život zapamatoval. Dnes už se políček
nedává, ale něco to mělo do sebe. Mladík v dnešní době, který se v otcově
automobilu prohání velkou rychlostí po silnici, nahrazuje si v dospívání
rituál, který mu mělo poskytnout křesťanské biřmování. Pro mladé lidi
není lehké jen tiše sedět a vnímat sebe sama v mlčení a osamění, přesto k
dospívání patří poznávání a přijímání sama sebe.
Slovo biřmování pochází od slova firmare, to znamená upevnit, posílit,
uschopnit, zadržet před pádem, dát tvar. Biřmování má mladého
člověka posílit v jeho křesťanském bytí a dodat mu skrze Ducha svatého
stálý tvar, aby se v tomto světě naučil stát sám při sobě, aby našel své
místo a mohl žít v tomto často bezduchém světě z moci Ducha svatého, a
aby ho přetvářel podle Boží vůle.
Biřmování má být chápáno jako svátost proměny dospívajícího v
dospělého. Mladý člověk už nemá být pokládán jen výhradně za dítě svých
rodičů. Znovuzrozením z Ducha svatého má najít svou vlastní identitu a
převzít odpovědnost za sebe a svůj život. Dnes je moderním trendem
odpovědnost za svůj život svalovat na druhé. Podsouváme rodičům vinu za
to, že jsme získali málo sebedůvěry, že jsme málo nadaní, že nám
nedovolili žít svůj život podle svých představ. Mnoho lidí zůstává v postoji
dítěte, které uplatňuje pouze očekávání vůči druhým – rodičům,
společnosti, církvi. Člověk odmítá přijmout zodpovědnost za druhé. Cítí se
být v roli oběti. Vinu na mém neúspěchu nesou vždy ti druzí. Rodiče
mohou za to, že jsem depresivní a nemohu svůj život zvládnout. Učitelé
jsou vinni, že nemohu rozvíjet své schopnosti. Církev může za to, že
nemám radost z víry. Společnost může za to, že jsem nedosáhl vysněného
zaměstnání. Protože mnozí lidé nechtějí převzít odpovědnost ani sami za
sebe, nejsou ochotni převzít v církvi a ve společnosti odpovědnost za jiné.
K dospělosti však patří, že za svůj život odpovídám sám. Musím přijmout
to, že jsem takový, jaký jsem, jinak ustrnu v roli žalobce druhých nebo v
64
roli diváka, který se dívá, jak jeho život plyne, aniž by do něho sám zasáhl.
Jsem odpovědný za svůj osobní všestranný rozvoj. Jsem odpovědný za
pořádek nejen ve svém vlastním pokoji, ale i za určitou část společné
domácnosti. Pokud jsou biřmovanci ve farnosti uvedeni mezi dospělé, ale
doma zaujímají staré postavení, postrádá to smysl. Bylo by tedy dobré, aby
se biřmování stalo podnětem k prodiskutování odpovědnosti za život v
rodině. Svou odpovědnost se mladí mohou učit přebírat i ve škole. Kde
jsou slabší, kteří potřebují pomoci, kteří jsou překřikováni nebo kterým se
druzí posmívají. To všechno jsou příležitosti osvědčit se jako biřmovanec.
Mladí biřmovanci mají objevit své vlastní charisma : Co umím ? Na čem
mi záleží ? Co je mým posláním ? Neměl bych se už pouze ptát : Co z toho
mám ? Spíš bych se měl ptát : Čím mohu přispět ? Tato změna pohledu
osvobozuje mladého člověk, aby přestal kroužit kolem sebe sama a klade
na něj požadavky, aby rozvíjel své síly a použil je pro určitý úkol, který ho
fascinuje. U mnoha mladých lidí je cítit za jejich nepřístupnou maskou
obrovskou nejistotu a silné pocity méněcennosti. Duch svatý je chce skrze
svátost biřmování osvobodit od hloubání o tom, co si o nich druzí asi myslí
a zda se jim nebudou smát. Kdo žije z Ducha svatého je sám sebou a
nemusí se stále srovnávat s jinými. Svobodně a upřímně říká, co si myslí a
cítí. Žije sám ze sebe a ne z potvrzení druhých. Nejsme lepší, když nás
někdo chválí ani nejsme horší, když nás někdo kritizuje a napomíná.
Biřmování nám má pomoci, abychom našli svou vlastní řeč od srdce a
nepapouškovali, co říkají ostatní a co se dneska hodí.
Zapamatuj si :
Biřmování je svátost, kterou je pokřtěný člověk od Ducha svatého
posilňován ve víře, aby podle ní žil, ji šířil, statečně vyznával a proti
nepřátelům spásy zmužile bojoval. Na znamení, že kmotr chce v tomto
svému svěřenci pomáhat, položí svou pravou ruku na pravé rameno
biřmovance ve chvíli, kdy jej maže biskup na čele svatým olejem
(křižmem). Biřmování uděluje pravidelně biskup a výjimečně kněz
zplnomocněný biskupem. Je vhodné, aby kmotr křestní byl i kmotrem
biřmovacím. Tím se totiž naznačí spojitost mezi svátostmi křtu a
biřmování. V dřívějších katechismech se to nedoporučovalo, ale dnes se to
naopak doporučuje. Obojí řešení má své opodstatnění a smysl.
Pokřtěný člověk zatím většinou více potřebuje církev než ona jeho,
biřmovaného křesťana naopak už více potřebuje církev k svému úkolu.
65
Jsou lidé, kteří chtějí mít jen práva církve, ale nemít žádné povinnosti.
Obřad biřmování ve mši má tento průběh :
1.Po evangeliu a homílii (kázání) biskupa je obnova křestního
vyznání. Biřmovanci stojí před biskupem a on se jich táže :
Biskup říká : Zříkáš se ducha zla, všeho, co působí, i všeho, čím
se pyšní ? Biřmovanci odpoví : ANO
Biskup říká :Věříš v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe
i země ? Biřmovanci odpoví : VĚŘÍM (neříkají Věříme)
Biskup říká : Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána
našeho, jenž se narodil z Marie Panny, byl ukřižován a pohřben,
vstal z mrtvých a sedí po pravici Otcově ?
Biřmovanci odpoví : VĚŘÍM
Biskup říká : Věříš v Ducha Svatého, Pána a dárce života; v
Ducha jenž byl o letnicích dán apoštolům a dnes bude skrze
vzkládání rukou dán také vám ?
Biřmovanci odpoví : VĚŘÍM
Biskup říká : Věříš v svatou církev obecnou, společenství
svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých a život věčný ?
Biřmovanci odpoví : VĚŘÍM
Biskup říká : Tak věříme. Tak věří církev. A tuto víru
vyznáváme, a ona je naší slávou v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Všichni odpoví : AMEN
66
2.Po této obnově křestního slibu je vzkládání rukou biskupa a
modlitba :
Bratři a sestry, (říká biskup se sepnutýma rukama)
skrze křest dal všemohoucí Otec těmto našim bratrům a sestrám život
věčný a přijal je za své syny a dcery. Modleme se, aby jim dnes dal
plnost svého Svatého Ducha, aby je svým Duchem pomazal a
potvrdil jejich poslání, jako pomazal a potvrdil svého Syna, našeho
Pána Ježíše Krista.
Všichni se chvíli mlčky modlí a pak biskup vztáhne ruce nad všechny
biřmovance a modlí se tuto modlitbu :
Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu
těmto svým služebníkům odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na ně
svého Ducha Utěšitele : dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha
rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň je duchem bázně před
tebou. Skrze Krista, našeho Pána.
Všichni odpoví (nejen biřmovanci) : AMEN
3.Po této modlitbě se vzkládáním rukou je pomazání křižmem
jednotlivých biřmovanců.
Biřmovanci po jednom přistupují před biskupa (vhodné v malých
kostelích) nebo biskup jde od jednoho k druhému (vhodné ve velkých
kostelích). Kmotr položí pravou ruku na pravé rameno svého
biřmovance. Biřmovanec řekne biskupovi : „CHCI SE JMENOVAT
N.“ Biskup namočí špičku palce pravé ruky do posvěceného křižma,
dělá palcem kříž na čele biřmovance a přitom říká :
N., přijmi pečeť daru Ducha svatého.
Biřmovanec odpoví : AMEN
Hned potom biskup řekne : Pokoj tobě.
Biřmovanec odpoví : I S TEBOU
67
Následuje biřmování dalšího biřmovance.
Téma : Svátost smíření (svatá zpověď)
Svátost smíření má těchto 6 částí :
zpytování svědomí, lítost, předsevzetí, vyznání hříchů, rozhřešení,
dostiučinění (pokání)
1.zpytování svědomí
Zpytovat svědomí znamená přemýšlet, kterých hříchů jsme se dopustili.
Pomáhají nám k tomu zpovědní zrcadla v různých knihách (například v
kancionálu strana 69). Naše vlastní hříchy poznáváme podle desatera, 7
hlavních hříchů, 7 hlavních ctností a také podle zásad evangelia. Musíme
se učit zpytovat svědomí nejen podle modlitební knížky, ale také v
návaznosti na naši životní situaci. Při zpytování svědomí nemáme být ani
lehkomyslní ani úzkostliví. Člověk malé víry obvykle soudí, že má na
svědomí nanejvýš lehké hříchy. Nemá-li v sobě víru, necítí se být
hříšníkem. Lidé, kteří neberou zřetel na Boha, se budou udiveně ptát, proč
jsou určité skutky hříchem, i když jsou všeobecně akceptované. Velcí
světci se obvykle pokládali za největší hříšníky. Svatost působí, že člověk
postřehne každý hřích, i ten nejmenší a pokládá ho za velké zlo. Žádný
hřích není banální, jsou jen hříchy bezmyšlenkovitě prožívané. Při
zpytování svědomí vypočítáváme nejen skutky (spáchané hříchy), ale
zkoumáme i myšlenky, touhy a motivace. Nejde pouze o jednotlivá fakta,
ale o neuspořádané a lehkovážné postoje vůči duchovním touhám a
inspiracím. Svátost smíření předpokládá hlubokou víru v Boží lásku k nám
a přijetí jeho působení v našem životě. Když se připravujeme ke zpovědi
netažme se nejprve na spáchané hříchy, ale na své každodenní prožívání
Boží lásky. Zpytování svědomí je rozmluvou s Bohem nejen o jeho
přikázáních, ale také o jeho pozváních a výzvách a o našich odpovědích.
Zpytování svědomí je třeba začínat děkováním Bohu, protože jen když si
uvědomíme, co všechno je Božím darem, poznáme co je v našem životě
hříchem. Hřích je špatná odpověď na události v mém životě, a lidi, se
kterými jsem spojen různými vztahy.
2.lítost
Lituje, kdo uznává, že jednal špatně, mrzí ho to a zříká se toho. Každá
lítost není stejně dobrá. Mrzí-li nás například, že máme ostudu před lidmi
68
nebo si způsobili škodu, je to lítost přirozená, protože v ní není místo pro
Boha, je nedostačující ke zpovědi. Mrzí-li nás čin proto, že se bojíme, že
nás Bůh potrestá, je to lítost nedokonalá, ale dostačující k platnosti svaté
zpovědi. Mrzí-li nás čin proto, že si uvědomujeme nevděčnost k Bohu, a
to, že jsme příčinou utrpení Ježíše Krista a toužíme mu to vynahradit
láskou, pak je to lítost dokonalá. Jen od takové lítosti lze očekávat obrácení
srdce a nový život. Dokonalá lítost odpouští hříchy hned, jak je vzbuzena,
ale zůstává povinnost vyznat se z hříchů při nejbližší zpovědi, pokud to
byly hříchy těžké. Pocit viny může být zdravý a nezdravý. Zdravý pocit
viny má například dítě, které svou matku miluje a cítí se jí milován.
Nezdravý pocit viny má například žák, který nemiluje svého učitele a
necítí se jím milován. V jedné knize zpovídá kněz námořníka a ten říká, že
nemůže litovat svých hříchů. Kněz mu na to říká : „A litujete aspoň toho,
že nelitujete.“
3.předsevzetí
Opravdové předsevzetí má ten, kdo se chce opravdu chránit alespoň
každého těžkého hříchu a blízké příležitosti k němu. Blízkou příležitostí ke
hříchu je osoba, společnost, místo a vůbec všechno, co nás přivádí do
velkého nebezpečí zhřešit. Lidové přísloví říká : „Příležitost dělá zloděje.“
a v bibli čteme : „Kdo miluje nebezpečí, zahyne v něm.“ (Sir 3,27) Kdo
nemíní zanechat některého těžkého hříchu anebo dobrovolné blízké
příležitosti k němu, kdo by nechtěl napravit značnou škodu nebo by nechtěl
zanechat velkého nepřátelství, zpovídal by se neplatně a svatokrádežně.
Předsevzetí není pouhé přání : Kéž bych byl už lepší ! Jak rád bych toho
zanechal, ale...Předsevzetí je pevné rozhodnutí vůle : zanechám toho, ať to
stojí cokoliv, udělám to ! Nevadí obava : Možná, že zase pochybím. Tak i
závodník připouští, že ho může potkat nehoda, ale je rozhodnut : Napnu
všechny síly, abych zvítězil ! Pán Ježíš o příležitosti k těžkému hříchu říká
: „Svádí-li tě tvé oko, vyloupni jej, je proto lépe abys vešel do Božího
království s jedním okem než do pekla s oběma očima.“
4.vyznání hříchů
Nestačí zpověď obecná a hromadná. Musí být konkrétní, určitá a
individuální. Jsme povinni se vyznat alespoň z každého těžkého hříchu a z
jeho počtu přesně nebo přibližně. Zpovídat se z lehkých hříchů nemusíme,
protože je Bůh odpouští i mimo svatou zpověď, ale je to velmi užitečné
69
zpovídat se i z lehkých hříchů. K platnosti svaté zpovědi stačí vyzpovídat
se aspoň z jednoho lehkého hříchu. Vyznáváme se stručně, bez zbytečných
podrobností, ale tak, aby si kněz mohl udělat představu o našem provinění.
Říci například : „Něco jsem ukradl a hřešil jsem proti šestému přikázání“
je příliš mlhavé. Dobré je a někdy nutné říci i okolnosti činu a pohnutky. K
jasnosti patří vyjadřovat se v minulém čase a osobně, neříkat „člověk si
zahřeší“, ale je třeba říci udělal jsem to či ono. Kněz, který by prozradil
jakýkoli hřích, by byl okamžitě vyloučen z církve. Když zpovídající se
zapomene hřích, je svatá zpověď platná. Když zpovídající se úmyslně
vynechá nějaký hřích, je svatá zpověď neplatná. Generální zpověď je
opakování několika dřívějších zpovědí. Životní zpověď je opakování všech
dřívějších zpovědí. Generální nebo životní zpověď se doporučuje zvlášť
před biřmováním, před svatbou a v nebezpečné nemoci. Generální zpověď
je nezbytně nutná pro toho, kdo měl několik zpovědí neplatných. Životní
zpověď je nutná pro toho, kdo se ještě nikdy nezpovídal anebo měl
všechny zpovědi neplatné.
5.rozhřešení
Rozhřešení je modlitba kněze, který zastupuje ve zpovědnici Pána Ježíše a
při které Bůh odpouští hříchy. Kněz má přitom ruku nebo ruce nad hlavou
toho, kdo se zpovídá. Říká : „Bůh Otec veškerého milosrdenství, smrtí a
vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal
svého svatého Ducha, ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní
tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého.
Amen.“
6.pokání
Pokání po svaté zpovědi je nějaká modlitba nebo nějaký skutek, který nám
kněz na místě Božím ukládá jako zadostučinění za naše hříchy. Je
prospěšné, když si k uloženému pokání sami ještě něco přidáme, na příklad
modlitbu, pomoc potřebnému, odepřít si něco dovoleného. Čím více si
ukládáme za pokání, tím více časných Božích trestů se nám odpouští. Čím
častěji očistíš svou duši, tím milejší budeš Bohu. Tvůj očistec bude jednou
velmi krátký, popřípadě žádný. Čím déle zůstaneš v hříších, nepřijdeš-li do
pekla, tím delší bude tvůj očistec a tím menší tvá blaženost v nebi. Proto
choď co nejčastěji ke svaté zpovědi, je dobrým zvykem každý měsíc na
první pátek.
70
Téma : Svátost oltářní (1.část)
(Nejsvětější svátost, mše svatá, eucharistie, svaté přijímání)
Katolická církev věří ve velké tajemství, bez kterého by nemohla existovat.
Věří v Tělo a Krev, v duši a božství Ježíše Krista, Božího Syna :
– obětovaného, přijatého a přítomného pod způsobou chleba a vína.
Obětovaného v průběhu mše svaté, přijatého ve svatém přijímání a
skutečně a trvale přítomného ve svátostánku, aby mne připravil na věčný
život, trvale přítomného pro přátelství a proto aby mi poskytl první pomoc.
Tyto tři funkce jsou stejně nezbytné. Ten, kdo neví, jaké riziko mu hrozí na
konci současného života, podceňuje spásonosnou oběť Těla Kristova. Ten,
kdo nemá smysl pro vlastní slabost a pro svou osamělost, vzdoruje
přijímání Těla Kristova. Ten, kdo neví, že ho Bůh miluje, zanedbává
Kristovu trvalou přítomnost ve svatostánku. Církev v eucharistii věří se
stejnou dávkou jistoty v přinesenou Oběť, v přijatý Chléb a v přítomného
Přítele. Obětní dar, pokrm a přítomnost je trojí užití jednoho a téhož daru
se zřetelem na spásu mou a celého světa. Kristus přichází v nás milovat
Boha Otce. To je definice svatého přijímání. Mše svatá je dar obětovaný
Bohu. Kněz nenabízí mši svatou věřícím, ale Bohu. Nesmíme zaměňovat
slova „komu“ a „za koho“. Bez dovolání se na Boha by celá církev
nemohla pro naši spásu učinit nic.
Jeroným, Protože navždy trvá dlouho
Při mši svaté se setkáváme ne jako oddělené body kružnice, ale jako body,
které našly svůj společný střed, jediného Krista. Čím víc se blížíme ke
středu - Kristu, tím blíže jsme jeden druhému. Takže všichni, kdo přijímají,
jsou následkem toho sjednoceni jako jsou spojeny body kružnice, ne
přímo, ale svým vztahem ke geometrickému středu. Když všichni míří ke
středu, jsou následkem toho spojeni v Kristu. Ve chvíli přijímání si
neodnášíme každý svého Krista do srdce, ale všichni jsme sjednoceni v
jednom Kristu.
Journet, Promluvy o eucharistii
Když se vás někdo ptá, co má dělat, aby našel pravdu, než mu začnete
vykládat katechismus a křesťanská tajemství, dříve než ho vrhnete do
zástupu věřících, kde by se mohl cítit cizincem a kde by se mu církev
mohla zdát jako skupina podobná ostatním, řekněte mu, aby si šel na chvíli
sednout do kostela s evangeliem, ve chvíli, kdy tam nikdo z lidí není.
Později bude moci pochopit, že skutečná tělesná přítomnost Krista v
Nejsvětější Svátosti je zdrojem trvání církve v prostoru a čase až do konce
71
světa.
Journet, Promluvy o eucharistii
Téma : svátost oltářní (2.část)
Svátost oltářní je tělo a krev Pána Ježíše pod způsobami chleba a vína.
Způsobou chleba a vína rozumíme vnější podobu, barvu, chuť a vůni
chleba a vína. Tyto způsoby zůstávají nezměněny. Svátosti oltářní říkáme
také svatá hostie, nebeský chléb, andělský chléb, eucharistie tzn.
díkůčinění, Nejsvětější Svátost.
Pán Ježíš ustanovil svátost oltářní z těchto důvodů :
1. aby se za nás ve mši svaté obětoval
2. aby byl pokrmem naší duše
3. aby ustavičně přebýval mezi námi nejen jako Bůh, ale i jako člověk.
Poznáváme, že je v katolickém kostele Nejsvětější Svátost podle toho, že u
svatostánku svítí tzv. věčné světlo.
V každé mši svaté se nejen vzpomíná na Ježíšovu oběť na kříži, ale přímo
se zpřítomňuje. Když jdeš na mši svatou, je to stejné, jako bys šel na
Kalvárii pod kříž. Užitky mše svaté jsou dvojí : obecné a zvláštní.
Obecných užitků se dostává všem lidem, zvlášť katolickým křesťanům na
zemi a duším v očistci. Zvláštních užitků se dostává knězi, který ji obětuje,
těm, za které ji kněz obětuje výslovně a těm, kteří jsou na ní zbožně
přítomní. Obětí mše svaté nabýváme milosti ke zbožnému životu,
odpuštění časných trestů a Boží pomoci v pozemských potřebách. Když
jdeš na mši svatou, vzpomeň si, že jdeš na Kalvárii, kde se za tebe obětuje
Pán Ježíš a podle toho se připravuj a chovej.
Mše svatá má dvě části : bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti
Bohoslužba slova má tento průběh :
Zazvoní zvonek a začne se zpívat píseň. Kněz přichází k oltáři poklekne
před svatostánkem, potom jde políbit obětní stůl (při tom potichu sám pro
sebe říká : „Prosíme tě, Pane, pro zásluhy tvých svatých, jejichž ostatky
jsou zde i všech svatých, abys nám milostivě odpustil všechny hříchy.“),
pak kněz přijde k sedadlu (sedes). Všichni udělají kříž pravou rukou se
dotknou čela, srdce, levého ramena a pak pravého ramena, přitom říká jen
kněz : „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého“. Všichni řeknou :
„Amen“. Kněz pozdraví lid těmito nebo jinými slovy : „Pán s vámi“.
Přítomní odpoví : „I s tebou“. Kněz vyzve lid k lítosti nad hříchy.
72
Pak všichni společně říkají toto vyznání nebo i jiné : „Vyznávám se
všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i
skutky a nekonám, co mám konat, je to má vina, má veliká vina (přitom se
bijeme v prsa), proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a
svaté i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali.“ Tento
úkon kajícnosti zakončí kněz slovy : „Smiluj se nad námi, všemohoucí
Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného.“ V neděli
(kromě doby postní a adventní) a o slavnostech se zpívá zpěv „Sláva na
výsostech Bohu“ nebo-li Gloria, pak je vstupní modlitba kněze, po ní čte
lektor první čtení, pak se zpívá žalm, v neděli a o slavnostech bývá ještě
druhé čtení, pak je píseň lidu, kněz nebo jáhen čte evangelium, pak je
promluva kněze (homílie), v neděli a o slavnostech následuje modlitba
„Věřím v Boha“ (kratší nebo delší verze) nebo-li Credo, bohoslužba slova
končí přímluvami (jsou čtyři oblasti proseb : za církev, za svět, za
konkrétní aktuální potřeby místního společenství a za zemřelé). Před
evangeliem ten, kdo čte říká : „Pán s vámi.“ Lid odpovídá : „I s tebou.“
Dialog pokračuje : „Slova svatého evangelia podle (Matouše nebo Marka
nebo Lukáše nebo Jana)“ Odpovídá lid : „Sláva Tobě, Pane.“ Přitom
děláme palcem pravé natažené ruky kříž na čele, na ústech a na srdci na
znamení, že chceme učení Pána Ježíše poznávat, vyznávat a zachovávat.
Po čteních a evangeliu říká lektor (ten, kdo čte dané čtení) : „Slyšeli jsme
Slovo Boží.“ Po čteních se odpovídá : „Bohu díky“, po evangeliu se říká :
„Chvála Tobě, Kriste.“ Kněz potichu pro sebe říká : „Ať radostná Boží
zvěst nás očistí od hříchů.“ Evangelium je radostná zvěst o tom, jak Pán
Ježíš žil, učil, trpěl a byl oslaven. Kancionál je kniha písní při mši svaté
vybrané pro různé liturgické doby a svátky. Misál je kniha, ze které čte
modlitby kněz. Lekcionáře jsou knihy, ze kterých čtou lektoři úryvky z
Písma svatého vybrané pro daný den. (neděle mají tři roční cykly A,B,C;
všední dny mají dva roční cykly).
Bohoslužba oběti má tento průběh :
Jsou tři hlavní části : obětování, pozdvihování nebo-li proměňování a
přijímání. Při obětování máme s knězem obětovat Bohu mešní dary a
zároveň sami sebe (duši, tělo, práce, starosti, radosti i bolesti). Při
pozdvihování máme pozdravit Pána Ježíše a spojit se s ním na kříži. Při
svatém přijímání máme přijímat skutečně nebo aspoň duchovně.
73
1.obětování
Kněz bere do rukou misku nebo paténu s hostiemi (z pšeničné mouky a
vody) a většinou potichu říká : „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého
světa, z tvé štědrosti přijímáme chléb, je to plod země a plod lidské práce a
stane se nám chlebem věčného života.“ Pokud se říká nahlas, pak se
odpovídá : „Požehnaný jsi, Bože, navěky“. Jáhen nebo kněz naleje do
kalicha víno a trochu vody a přitom potichu říká : „Jako se tato voda
spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, spojeného
s naším lidstvím. Kněz pozvedne kalich s vínem (z hroznů vinné révy) a
říká většinou potichu : „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa, z tvé
štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme. Je to plod révy a plod lidské
práce, a stane se nám nápojem duchovním.“ Lid odpoví, pokud se čte
nahlas : „Požehnaný jsi, Hospodine, navěky“. Pak si kněz umývá ruce
(říkáme tomu Lavabo). V dřívějších dobách bylo zvykem přijímat dary pro
chudé a pro bohoslužbu (ofěra), kněz si potom musel umýt ruce. Při
umývání rukou kněz potichu říká : „Smyj ze mne, Bože, mou nepravost a
očisť mne od mého hříchu.“ Pak následuje dialog kněze s lidem :
Kněz : „Modleme se, aby Bůh přijal oběť své církve.“
Lid : „Ať ji přijme ke své slávě a k spáse světa.“
Pak je modlitba kněze a po ní pokračuje dialog :
Kněz : „Pán s vámi“ Lid : „I s tebou“
Kněz : „Vzhůru srdce“ Lid : „Máme je u Pána“
Pak pokračuje preface podle dané liturgické doby nebo svátku.
„Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné...“
Na konci preface je zpěv „Svatý“ nebo-li Sanctus („c“ čti jako k)
2.proměňování
Kněz říká nad chlebem a vínem slova Pána Ježíše z Poslední večeře s
apoštoly, proměňuje chléb v Tělo a víno v Krev Pána Ježíše, klaní se
svátostnému Kristu. Při pozdvihování Těla a Krve Pána Ježíše můžeme v
duchu říci : „Pán můj a Bůh můj“, „Pane Ježíši, s Tebou jsem ukřižován.“,
(těmito slovy chceme říci, že toužíme planout pro svaté Boží zájmy a být
mrtví pro marnosti světa), dále se můžeme modlit : „Pane Ježíši, v tebe
věřím, v tebe doufám, tebe nade všechno miluji.“, „Pane Ježíši, tobě žiji,
tobě umírám, tvůj jsem živ i mrtev.“
Při pozdvihování ministrant
zazvoní. Pak pokračuje modlitba kněze, při které si připomínáme papeže,
74
biskupa, svaté a zemřelé. Potom je modlitba Páně, „Otče náš“, následuje
ještě modlitba o pokoj a pozdravení pokoje mezi nejbližšími přítomnými.
Zpívá se zpěv „Beránku Boží“ nebo-li Agnus. Kněz poklekne, vstane,
vezme svatou hostii a říká : „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.
Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“Lid odpoví : „Pane,
nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude
uzdravena.“ Část hostie se ulomí a vloží do kalicha, aby se naznačila
jednota Těla a Krve Páně. Pod způsobou chleba je i Krev Páně. Pod
způsobou vína je i Tělo Páně.
3.přijímání
Kněz při přijímání říká potichu : „Tělo Kristovo a Krev Kristova, ať mě
zachová k životu věčnému.“ Lid má ve zvyku říkat (každý sám potichu) :
„Pane Ježíši, otvírám ti své srdce, přijď ke mně a posvěť mne, přijď ke
mně a posilni mne, přijď ke mně a živ mne k životu věčnému. Amen.“
Svaté přijímání může přijímat ten, kdo je pokřtěn, kdo je v milosti
posvěcující (nemá těžký hřích), kdo nežije v neplatném sňatku, neodloučil
se od církve a má pravou víru. Po svatém přijímání se kněz modlí
závěřečnou modlitbu a dává požehnání. Po požehnání říká : „ Jděte ve
jménu Páně“ Lid odpoví : „Bohu díky“ Latinské „Ite, missa est“
neznamená : mše skončila, ale znamená : Jděte, přijali jste poslání být
Ježíšem doma, v práci, v církvi a ve světě. Ke svatému přijímání smíme
chodit dvakrát denně, pokud na té druhé mši svaté jsme celé. Ke svatému
přijímání jsme povinni jít aspoň jednou v roce v době Hodu velikonočního
nebo Hodu vánočního. Je vhodné být každý den na mši svaté a přijímat
eucharistii. Pán Ježíš nám slíbil věčný život, pokud budeme jíst Jeho Tělo.
Věčný život nezačíná až po smrti, ale při křtu. Přijímání pod jednou
způsobou stačí, protože je tam celý Pán Ježíš. Svaté přijímání v nás působí
to, že nás spojuje s Pánem Ježíšem, rozmnožuje v nás posvěcující milost,
očišťuje nás od hříchů lehkých, chrání před hříchem těžkým, oslabuje v nás
zlé náklonnosti a posiluje v dobrém. Svaté přijímání není odměna za dobrý
život, ale spíše lék a posila pro lepší život. Jednu hodinu před svatým
přijímáním se z úcty ke Kristu nejí a nepije nic, kromě vody a léků, dříve
býval tento eucharistický půst od půlnoci. Čím častěji, zbožněji a lépe
připraven budeš posvěcovat své tělo svatým přijímáním, tím krásnější bude
v den vzkříšení. Přijímat s těžkým hříchem je svatokrádež. Naopak
přijímat s lehkým hříchem je možné, i když jsme ještě nebyli předtím u
75
svaté zpovědi. Svaté přijímání není odměna za dobrý život, ale lék.
Téma : Svátost manželství
Otázka zní : Mohu s tímto mužem nebo s touto ženou žít 24 hodin denně
až do konce svého života ? Chceme spolu zestárnout a umřít ? Jak to
poznám ? Je třeba spolu chodit ne hlavně do kina a na zábavy. Je třeba být
spolu hlavně tam, kde je snadné se pohádat a kde nastane konflikt.
Konflikty a nedorozumění jsou totiž něco přirozeného a normálního.
Umění řešit konflikty a nevyhýbat se jim je hlavní předpoklad zralého
vztahu. Všimněme si časté chyby dívek. Konečně má toho svého kluka. A
samozřejmě udělá první a poslední, aby jí neutekl. Protože jestliže jí uteče,
kde rychle najde jiného. A tak co dělá ? Se vším souhlasí. Co ten její řekne
je svaté jakoby to sám Pán Bůh řekl. Jenže jestli si dnes neváží tvého
svědomí a tvé víry, zítra si nebude vážit toho, jak vaříš, jak pereš a jak si
unavená. První přikázání manželského a rodinného života zní : Tvůj muž
není Pán Bůh, tvoje žena není Pán Bůh, tvoje rodiče nejsou Pán Bůh, tvoje
děti nejsou Pán Bůh, ani ty sám nejsi Pán Bůh.
Manželská láska není splynutí duší, ale souznění duší. Jsou dva v jednom
těle, ale jsou dva. Oba mají přirozené právo na vlastní duševní rozvoj, na
své příbuzenské a společenské vztahy i na své osobní záliby. Jeden pro
druhého mají mít v těchto věcech co nejvíce porozumění. Jen tak je možné,
aby se jejich soužití nezvrhlo v otroctví. Manželství je společný domov.
Čtyři zdi a střecha nad nimi ještě není domov. Společná ložnice a společná
jídelna také ještě nejsou domov. Manželé mají jeden v druhém zrcadlo.
Jaký je muž, to se pozná na ženě. Jaká je žena, to se pozná na muži.
Pokojná žena dobrého muže. Šťastný muž dobré ženy. Slunce vycházející
na výšinách, to je krása dobré ženy v uspořádaném domě. Muž se těší
domů, a proto nevysedává často a dlouho v hospodě. Žena se těší na svého
muže a nepotřebuje, aby jí klevetivé kamarádky něco říkaly o jejím muži.
Ženy jdou někdy do manželství s představou, že svého muže změní. Muži
zase mají představu, že jejich žena bude pořád stejná. Člověka nedělá
šťastným něco stále nového. Člověka dělá šťastným to stále stejné a
všední, avšak prožívané s nevšední láskou. Prokazovat službu lásky
konkrétnímu člověku den co den mnoho let je něco mnohem víc než
prokázat službu lásky mnoha nahodilým lidem, ale pak si jít za svými
potřebami a zájmy. K tomu, abychom milovali to stále jediné, potřebujeme
zdroj v hlubině vlastní duše, mít sílu tvořit a denně vynalézat, co musí
76
každý den vydržet. Manželství tvoří jeden muž a jedna žena a to i v mysli.
Jsou lidé, kteří nikdy nenavážou opravdový vztah, protože se bojí, že by
ten druhý je mohl začít nudit nebo se jim přestal líbit pro nějakou
nedokonalost, kterou na nich po určité době objeví. Naopak jsou lidé, kteří
se bojí, že oni sami začnou nudit druhého. Ve vztahu však nejde o to, jak
jsme dokonalí nebo jak jsme nedokonalí, jde o to zda se k sobě hodíme.
Jsou lidé, kteří schovávají svého milého nebo svou milou před celou svou
rodinou. A naopak jsou lidé, kteří schovávají svou rodinu před svou
milovanou nebo svým milým. To, co je považováno za normální v jedné
rodině nemusí být bráno za normální v rodině životního partnera. Svým
způsobem však člověk přijímá možná méně dobrovolně na rozdíl od
manželky nebo manžela, i celou rodinu svého životního partnera. Je třeba
usilovat o harmonii i mezi rodiči nevěsty a ženicha a jejich sourozenci.
Věrnost v manželství není jen požadavek církevního zákona, ale především
výkvět pravé lásky a harmonie. Manželé mají právo jeden od druhého
požadovat věrnost, ale oba jsou povinni to druhému umožnit a usnadnit. To
však není možné jen z pohnutek přirozených, ale je to uskutečnitelné silou
Boží milosti, kterou čerpáme z osobní a společné modlitby. Modlitba
oživovaná duchovní četbou může manžele spojit víc než cokoli jiného.
Modlitba může otevírat stále nové obzory a horizonty manželského a
rodinného života. Jestliže manželé spolu sdílejí radosti i bolesti, naděje a
smutky, pak je zcela přirozené, že se spolu také modlí. Rodiče opustí, děti
se postaví na vlastní nohy, největší kus života prožijí manželé většinou
spolu. Modlitba je lék na všechno. Všechno sice nemá lidské řešení, ale
všechno má Spasitele Ježíše Krista. Svůj vlastní život nemáme brát do
svých rukou, ale odevzdávat každý večer do Božích rukou s prosbou o
odpuštění a ráno začínat s čistým stolem.
Bůh manželům nechce dát na prvním místě „pěkné manželství“, ale
především Sebe v jejich manželství. Jsou však oba dva toto schopni
prožívat jako větší obdarování, i když mají o cestě ke spáse odlišné
představy ? Bůh nám je schopen darovat sám sebe jako dokonalejší lásku,
která nejen naplní, ale překoná naše představy. Manželství věřících
křesťanů by mělo být bohatší o víru v tuto darovanou a „vymodlenou“
nadpřirozenou lásku. Nevěřící hledá po čase vhodnějšího partnera, možná
ho i najde, možná bude v tomto vztahu šťastnější, možná šťastnější až do
smrti, avšak nemělo by nám věřícím křesťanům jít o víc než o to být
šťastný až do smrti podle svých představ (někdy hodně často měnících se)
77
?
Pro nevěřícího je láska definována láskou, buď je nebo není.
Pro věřícího je láska dar, odlesk Boha v duši a tím i příslib pro budoucnost.
Pohan si řekne : Tady není láska, půjdu hledat jinam.
Křesťan by si měl říci : Tady ještě není láska. Bože, pomoz ji tam vkládat.
Není snadné smířit se s tím, že milovaný člověk nemůže beze zbytku splnit
má přání a očekávání. Bolestné je však i to, že ani já sám nedokážu
uskutečnit všechna přání a potřeby milujícího partnera. Právě díky této
zkušenosti si mohou uvědomit potřebu lásky dokonalé a nekonečné, lásky
Boha. Lidská láska nemůže dojít spásy vlastními silami. Na jedné straně
vede zkušenost Boha manžele k dokonalejší maželské lásce a na druhé
straně je jejich vzájemná zkušenost manželské lásky otvírá Boží lásce.
Bůh, zdroj a záruka lásky, vybízí manžele, aby směřovali společně k
Němu. Žena hledá Boha nejen společně se svým mužem, ale také ve svém
muži. A naopak muž hledá Boha nejen se svou ženou, ale také ve své ženě.
Manželé si slibují, že si budou oporou i tehdy, když ten druhý si bude
myslet, že láska zmizela, že úcta není a že věrnost je hloupost. Tady je
největší kříž manželství, který se má stát mostem, cestou do Boží náruče
pro oba manžely : věrného i nevěrného, dobrého i zlého. Ten, kdo je dobrý,
nese kříž za oba, je cestou pro oba.
Cílem manželství je nebe – náruč nebeského Otce. Manželství je pouť.
Ruku v ruce jdou manželé k jednomu cíli. Nehledí tedy na sebe, ale hledí k
Bohu. Proto svůj život, své myšlenky, slova a skutky neporovnávají s tím,
co dělá nebo nedělá partner v manželství, ale s tím, co chce Bůh. To je
obsaženo v desateru, v evangeliu a v nauce církve. To, že můj partner
odbočuje na křivolaké cesty mě nemůže omluvit od věrného plnění Božího
zákona. Nemohu se mstít. Nemohu říkat : Když může on, proč bych
nemohl já. Manželství je kříž. Křížem je muž ženě, žena muži, děti
rodičům, rodiče dětem. Láska je měřitelná jen obětí. Proto Ježíš zemřel na
kříži, aby nám ukázal, jak se měří láska k Bohu i láska v manželství.
Manželé spolu nesou dobré i zlé. Dobro pokládáme za samozřejmost.
Samozřejmý by pro nás měl být kříž. Přijde-li také něco potěšujícího v
manželství, je třeba za to děkovat Bohu i lidem. Bůh slyší i modlitbu v
srdci, ale naši bližní jen to, co se jim donese k uchu.
Známost je dovolena, když je pro manželství, když je čistá a veřejná.
Kdo se žení pro statek, ten přichází ve zmatek, kdo pro krásu, ta trvá do
času, kdo pro ctnost, ta trvá na věčnost. Za volbu životního partnera je
78
třeba se od mládí modlit.
Příprava na manželství
Sv. Jan Bosko říkával, že mládež je nejkřehčí a nejdrahocennější část
národa. Je-li tedy někdo křehký, je třeba mu věnovat zvláštní pozornost,
nenechat jej úplně nekontrolovanému vývoji. Potřebuje doprovázení a
podporu, ale nesmí se zapomenout na jeho autonomii. Za špatným
vývojem mládeže, je především špatný vývoj rodiny a partnerských
vztahů. Za agresivitou mládeže se skrývá často velká nejistota. Čím se
člověk cítí ohroženější, tím více musí ukazovat nebo předstírat sílu. Životní
jistota se rodí na klíně mámy a v objetí táty. Oboje člověk potřebuje, aby
svoji osobní nejistotu unesl. Mládí je charakterizováno nejistotou.
Dospívající člověk potřebuje a má vykonat velká rozhodnutí. Je to
rozhodnutí o povolání, rozhodnutí o partnerství a přitom nemá k tomu
potřebné životní zkušenosti ani vzdělání.
Příprava na manželství začíná hned po narození. Optimálně žije nový
člověk hned po narození vedle muže a ženy, táty a mámy a odmalička si
může prohlížet mužské a ženské chování. Učí se tak zpočátku nevědomě a
později už cíleně genderovým a partnerským rolím. Dospívající dcera se
snaží komunikovat s otcem, jakoby byla zralá žena a přejímá mnohá gesta
dospělé ženy. Potřebuje si ověřit své ženství vedle otce – muže. Dospívající
muž, potvrzuje své mužství zatím vedle své matky. Do manželství si pak
přinášejí představu o manželovi nebo manželce podle otce nebo matky. To,
co je normální v jedné rodině nemusí být normální v druhé a naopak.
Neměla by se plést sexuální výchova s výchovou pro manželství. Jestliže
člověk v mládí žije v emočně přívětivém prostředí, nespěchá příliš rychle
do známosti. O vztahu mezi mužem a ženou se v praxi dovídá v rodině.
Křesťan nemusí být protřelý a přitom může být znalý věci.
Mladý člověk by měl vidět, co nejdříve obřad v kostele a obřad před
civilním státním úřadem. Samotný obřad řekne skoro všechno. Civilní
svatba obsahuje otázku o tom, zda se nastávající manželé informovali o
svém zdravotním stavu a majetkových poměrech. Oddávající se pak ptá,
zda si x bere y. Nakonec je prohlášeno manželství za uzavřené. Obřad
v kostele přináší tři otázky : zda se berou snoubenci dobrovolně, dále zdá
se berou navždy, a jestli přijmou každé dítě ochotně. Následuje manželský
slib, který optimálně snoubenci vyslovuji zpaměti.
79
Tento slib doslova zní: „Já X. odevzdávám se tobě Y. a přijímám tě za
manželku, slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy
neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať
mi pomáhá Bůh.“ V nebi nemají konečně pokoj jeden od druhého, ale má
se tam jejich láska dovršit. Po slibu kněz nebo jáhen potvrdí manželství za
platné a posvětí prsteny, které si manželé předávají a navlékají na prst. Je
vhodné na toto místo přidat žehnání kříže, který si podobně jako prsteny,
budoucí manželé sami vybírají a mají si jej pověsit do ložnice. Prsten a kříž
jsou dva základní manželské symboly. Manželé mají vidět na kříž
z postele. Noc přináší své temnoty. Přes den se krize a nevyřešené oblasti
života nějak zapomenou. V noci před usnutím vyvstávají na mysli.
V ložnici si manželé v jejich soukromém prostředí mohou říct krásná, ale i
velmi zraňující slova. Manželé potřebují modlitbu beze svědků, jen oni dva
a Bůh. Je zachraňující také usínat s modlitbou a s pohledem na kříž.
Jestliže nepřichází spánek, pak vím, že se mnou bdí i Bůh. Vztahu ke kříži
a trpícímu Kristu je dobré se naučit ještě dávnou před manželstvím i před
známostí. Připraví je to i na nesení životních křížů a naučí to být i
nadlidsky a nadpřirozeně silnými. Boží síla v naší slabosti.
Známost by měla být více o slovech než o dotycích. Všechno, co souvisí
s milým nebo milou je nějak zajímavé. O všem se dá pak povídat. Všechno
ze života druhého a o něm nese nádech určitého vzrušení. Mladí se ptají
často, co si k sobě mohou dovolit ? Myslí tím, kam až se může rukou
zajet.“ Nikdo by neměl zatížit svědomí svoje a druhého. Respekt ke
svědomí je i pro nevěřícího svatou záležitostí. Kdyby mezi mladými lidmi
však nebyla určitá dotyková sympatie, kdyby se nepřitahovali fyzicky, pak
by asi ani nezačali známost. Jestliže se políbí a obejmou, ať je to povzbudí.
Měli by však také být prozíraví. Lehce mohou spolu skončit v posteli, a
pak už fakticky končí známost a je to manželství bez svatby. Těžko se pak
vrací vztah do stavu chození bez sexu. Až do svatby mají oba právo odejít
a začít známost s někým jiným. Člověk nemá projít mnoha postelemi, než
zakotví v manželském loži a svatební noc nemá být jen opakováním
mnoha nocí před tím.
Častým jevem jsou partneři, kteří spolu osm let žili. Když čekali dítě, tak
se vzali a do roka byli od sebe. Známost je o poznávání, manželství a to i
pseudomanželství je už o přijímání. Během známosti poznávám jaký
druhý je, jaké má vlastnosti, z jakého je prostředí, jaké má kamarády, jaké
závislosti atd. V manželství a to i v jakémsi skoro nebo na půl manželství
80
je to o přijímání nebo vyrovnávání se s druhým. Rozchod z nesezdaného
soužití má mnohé důsledky jako rozchod po rozvodu. Takové šrámy na
duši a v psychice se špatně hojí. Z hlediska duchovního neřádné soužití
přivolává prokletí, řádné soužití přináší požehnání. Všechno, co utvářelo a
je doposud životem toho druhého, je důležité. Na prvním místě je to sám
ten druhý. Kde a jak do současnosti žil. Orientační rodina, která jej
utvářela, hodně napoví. Jak se doma pracuje nebo nepracuje, jak se
komunikuje, jak se mluví o druhých lidech, co se kritizuje, co se chválí,
jako se mluví o církvi a zda se v rodině modlí a podobně. Je potřeba i
počítat s tím, že každý je člověkem kraje nebo národa a cosi z toho si nese
na sobě a s sebou. Některé kraje jsou trochu poznamenány nadkonzumací
alkoholu, některé kraje jsou uzavřenější a těžko přijímají člověka od jinud.
Tématem známosti by měli být nejen zájmy a hobby, vzdělání, kariera,
sport, kultura, ale i děti v manželství a hned od začátku víra. Ve věřícím
prostředí je jistě vítanější věřící partner. Každý ví, koho asi budou jeho
rodiče radostněji vítat. Jinak si věřícího partnera nebo partnerku bude
vybírat ten, pro kterého je víra radostným zážitkem. Jestliže žil a vyrůstal
ve svobodném duchovním prostředí, kde nebyl náboženský nátlak,
manipulace a nucení, ale silný osobní příklad. Jestliže nebyl formován
v nábožensky úzkostlivém prostoru, ale v prostředí nábožensky radostném
a tvůrčím, pak je to jiné a mladý člověk má chuť ve stejném duchu a
přesvědčení pokračovat. Jestliže si mladý člověk spojuje víru s křikem,
neklidem nebo něčím podobným, pak pryč odsud. Víra v partnerství je
nezastupitelná. Ten, kdo má za sebou určitou křesťanskou historii, tak ví,
že k manželství podstatně patří věrnost. Když si bere např. věřící
nevěřícího, mohou mít velmi rozdílné chápání věrnosti. Věrnost znamená
vždy věrnost až do smrti. Věřící člověk ví, že může hledat pomoc u Boha,
prosit za své manželství. Jak má nevěřící člověk říkat v manželském slibu:
„K tomu ať mi pomáhá Bůh.“ Nevěřící může chápat nedělní mši svatou
jako narušení neděle, nedělního programu. Časem jej mohou iritovat
náboženská literatura, předměty, symboly. Častěji pro klid doma věřící
opustí svoji víru a spokojí se křtem dětí a vánoční půlnoční mši svatou.
Církevní právo umožňuje svatbu i s nepokřtěným s dispenzí od biskupa,
ale není to řádná cesta, ale mimořádná, tedy méně bezpečná. Proč život
dělat těžším než je sám o sobě ? Je otázka někdy, kdo má větší a lepší víru,
jestli pokřtěný nebo nepokřtěný.
81
Podobně je tomu u svatby se členem jiné církve. Je radostí, když partner
zná Krista. Mohou se spolu modlit, číst evangelium, to není málo. Žijeme
nejen v pluralitním, ale i v ekumenickém světě. Problémy však často
začínají hned při svatbě, kdo bude snoubence oddávat, zda pastor nebo
kněz, co se tam bude říkat a podobně. Další problémy nastávají při křtu
společných dětí, kde budou pokřtěny. Existují smíšené rodiny, kde děti
nejsou pokřtěny a čeká se na jejich dospělost.
Někdy jen příliš jednostranný důraz na to, aby byl partner věřící a ostatní
se už nechává trochu bokem. Manželé by měli komunikovat na třech
rovinách, aby jejich vztah byl co nejstabilnější. Kromě duchovní roviny je
to rovina fyzická a psychická. Fyzická rovina není jen v manželském sexu,
ale především ve viditelné pomoci. Fyzická opora je hodně důležitá.
Vhodný člověk pro manželství je takový, který má ruce na to, aby se o ně
mohl opřít starý člověk, který umí pohladit dítě, který umí podržet,
spolupracovat v domácnosti, na zahradě, umí vhodně přiskočit či přijít a
pomoci. Jestliže tomuto se nenaučil v životě s jinými lidmi, pak se to
slečna nebo jinoch nenaučí zázračně v manželství. Velkými překážkami
jsou v manželství sobectví a lenost. Okolo takových lidí je potřeba udělat
velký oblouk.
Nepodceňujme také například velký rozdíl ve vzdělání. Jedna snoubenka
s vysokoškolským vzděláním si vzala cestáře. Její snoubenec měl bohužel
jen dvě životní témata : asfalt a pivo. Naštěstí ten vzdělanější partner toho
druhého v tomto případě vytáhl a rozšířil mu obzor. Stává se v manželství,
kdy si jeden z partnerů až v manželství získal vyšší vzdělání a třeba i
vysokoškolské. Takové případy jsou spíš zázrak. Nepodceňujme ani
kulturu a třeba stolování. Rozhovor o knihách či návštěva koncertu může
také sblížit partnery, ale nesmí při tom jednoho otrávit. Někdy i maličkosti
jsou-li 50 let v manželství, mohou unavit. V manželství se projeví všechno
a i malé věci mohou narůst a stát se obludnými. Z povahového hlediska
kromě zmíněného sobectví a lenosti, jsou vážnou překážkou manželství
despotické typy, které musí mít poslední slovo a všechno musí být podle
nich. To se může dobře poznat podle výchovného prostředí partnera. Dále
je třeba se bát všech možných závislostí. Na prvním místě je to závislost na
alkoholu. Když se společné setkání odehrávají jen v pivnicích, vinárnách a
restauracích, pak to cosi napovídá. Dále patologické hráčství, gemblerství.
Takoví lidé patří na léčení, ale ne do manželství.
82
Potom je potřeba i prohlédnou závislost na rodičích, zvláště partnerů z
neúplných rodin, kdy chybějící partner byl nahrazen synem a matka jej
bude logicky těžko pouštět do manželství. I po svatbě pak může být
manžel častěji u maminky než u manželky. Nesmíme zapomenout na určité
typy psychických chorob. Pro manželství není vhodný histrionský typ
(potřebuje mít stále diváky) nebo extrémně depresivní člověk. Do
manželství se nevstupuje, protože neumí být člověk šťastný a ten druhý jej
má šťastným udělat. Naopak já mám udělat druhého šťastným a s tím
dostanu štěstí i já. Do manželství by si člověk neměl brát finanční dluhy a
duchovní zátěže. Žijeme v náboženský nepřehledném prostředí. Lidé se
velmi obtížně orientují. Dnešní mladý člověk se setkává téměř na každém
kroku s kouzelnými předměty, chodí k věštcům, jasnovidcům a kartářkám;
zabývá se esoterikou, okultismem, navštěvuje léčitele. To je přímý kontakt
s démonem. Takové skutečnosti je potřeba vyznat ve zpovědi a v modlitbě
se od nich odseknout. Život potřebuje požehnání a ne prokletí.
Třetí otázka k snoubencům před manželským slibem je o ochotném
přijímání dětí, všimněme si, jak to souvisí s dnešním fenoménem
bezdětnosti. I dnešní křesťané se nedokáží nenakazit od dnešního
společenského smýšlení a trendů. Lidé když už se berou, tak až po třicítce.
Těhotenství takových matek bývá často už rizikové, protože u prvního
těhotenství je to pozdě. Takové těhotenství bohužel i u věřících přichází po
létech aplikací hormonální antikoncepce a to nemůže být bez následků.
Stále častěji se díky těmto skutečnost a narůstajícímu stresu setkáváme
s neplodností. Neplodnost se pak řeší pomocí reprodukční medicíny,
takzvaných dětí ze zkumavky. V praxi to znamená, že se vytvoří několik
embryí a ty nejlepší se pak většinou ve dvojicích umístí v děloze matky,
proto se často rodí dvojčata. Ostatní embrya se pak zabíjejí a to už jsou
potraty. Každému potracenému dítěti je potřeba z hlediska duchovního dát
jméno a odsloužit za ně mši svatou a to i u samovolných potratů. Dítě má
právo na rodiče, ale nikoli rodiče na dítě.
Jindy jakoby rodiče slibovali: „Maximálně dvě děti přijmeme ochotně.“
Dvě a dost. Zvyšuje se ekonomická úroveň a to i přes všechny krize, ale
ještě víc roste sobectví. Dítě nejvíce nakonec zhodnotí rodiče, je to
otevřená budoucnost. Rodiče s dětmi se mohou méně bát stáří. Dítě není
jen starost, ale i dar a požehnání.
83
Bezdětným manželstvím církev doporučuje adopci. Máme přeplněné
dětské domovy. Je potřeba vytvářet tlak na legislativu, aby více a
jednodušeji umožňovala adopci.
Přibývá dnes žen, které si berou starší muže. Nezřídka jsou to ženy, které
vyrůstali bez otce. Často jim takový muž nabízí lepší ekonomické zázemí,
působí zralejším dojmem. U mužů to bývá i nezvládnutá krize po
vyprázdnění hnízda, kdy děti odcházejí už za vlastním manželstvím a
životem. Žena sice stárne stejně jako muž, ale možná o sebe přestala tolik
dbát a on se cítí ještě švihák, tak začne druhé kolo. Mladé ženy a starší
muži často nechápou, že jsou v domácnosti a vedle sebe dva světy, které se
s přibývajícími lety budou víc a více vzdalovat. Většinou se žena musí
přizpůsobit nebo odejde. Společenský vývoj je až příliš rychlý a generační
světy se hodně vzdalují.
Větší snaha dnešních žen mít svoji vážnou profesi, je všeobecně známá.
Řešením je větší angažovanost mužů v domácnosti, při výchově dětí. Tak
to také slibovali v manželském slibu. Oba dva slibovali jeden druhému :
„Ponesu s Tebou všechno dobré i zlé až do smrti“. Není tajemství, že
současný feminismus muže převálcoval. Vtipně to vystihuje jeden výrok :
„Dostali jsme dnes muže tam, kam jsme chtěli a teď nevíme, co s tím.“
Žena a rodina není už závislá ekonomicky a společensky na muži. Muži by
se měli více snažit na poli rozvíjejícího se otcovství, partnerství, což nejde
bez přímého úsilí na osobním, lidském a duchovním zrání !
Žádný z partnerů by neměl ztratit kontakt s vlastním povoláním. Péče o
děti je z velké části pohltí tak na dvacet let, ale manželství díky úspěchům
medicíny a prodlužujícímu se životu, má trvat třeba 50 nebo 60 let. Ke své
práci se mohou ještě na dalších 30 let vrátit. Manželé by také neměli ztratit
vzájemné pouto, aby po vyprázdnění hnízda spolu prožili hezký život až do
smrti.
Moderní způsob hledání partnera nebo partnerky je přes internet. Přes
všechny schopnosti internetu informovat, může internet zamlčet podstatné.
Když chce někdo někoho získat, udělat dojem, jistě se snaží, aby se
představil v co nejlepším světle. I známost, i když není příliš krátká,
nemusí ukázat skutečnou podobu člověka. Jak na to vyzrát ? Vždy je lepší
znát člověka nějakou dobu jen tak. Mladí lidé prostě spolu chodili do
skautu, aktivně se podíleli třeba na dobrovolnické službě se seniory, nebo
s dětmi, chodili do společenství mládeže nebo vyvíjeli nějakou jinou
aktivitu ve službě druhým. Jejich láska sice nebyla na první pohled, ale už
84
o sobě mohli mnohé vědět. Mladí lidé se dnes nejraději setkávají se svým
monitorem a ve virtuálním světě a přestávají být schopní žít v reálném
světě.
Je otázkou, proč nemohou někdy mladí lidé nalézt toho druhého. Mohou
mít příliš mnoho ran na srdci a na duši, které vytvářejí strach z blízkého
vztahu. Takové bolavé bližní neuzdraví manželství, ale je třeba využívat
víc psychologického poradenství, psychoterapie, modlitby a doprovázení.
Obranné mechanizmy, které si takový jedinec vytvořil na své zraňující
bližní, přenáší do partnerství a to je pak může zabíjet nebo vůbec
partnerství nevznikne.
Mladý člověk může žít v prostředí, kde není příležitost k seznámení.
Někdy je dobré odejít z domu na privát a získat trochu odstup od vlastní
rodiny. Najít si jiné prostředí, živější farnost a šance se často
mnohonásobně zvýší. Dále je důležité nepřestat pracovat na těle i duši.
Bohu s velkou touhou a vroucností předkládat svoji prosbu. A hlavně
vnitřně nezakysnout a nezatrpknout. Takové lidi většinou nechtějí ti druzí
vzít ani za ruku natož za ženu nebo muže. Jsou lidé, kteří nejsou schopni
manželství nebo mají jiný úkol. Někteří lidé se nehodí pro manželství,
protože sociálně a mentálně nedozráli. Jiní nebyli vychování v určité
nesobeckosti, mohli mít prostě špatnou výchovu. Dalším lidem zdravotní
indikace neumožňují manželský život.
Důstojnost člověka nespočívá jen úzce v tom, že se ožení nebo vdá. Člověk
může nalézt silný smysl života i mimo blízký heterosexuální vztah. Takoví
lidé mohou být šťastni, jsou velkým darem pro společnost a církev, ale
musí svojí cestu vnitřně přijmout a nesrovnávat se s jiným povoláními a
životními cestami.
P.Petr Piler, Ph.D., SDB
85
„Láska a přátelství mají tentýž základní požadavek :
vzájemnou přítomnost. Nic není přátelům tak vlastní, než
aby byli spolu. Jeden i druhý se obávají téhož zla :
nepřítomnosti, která je zároveň pociťována jako smutek a
jako škoda. Výjimečné srdce bezpochyby dokáže
vynahradit všechny nepříznivé podmínky; lepší je však
zajistit si podmínky příznivé. Ideální manželka kapitána na
dlouhých zámořských trasách, jejíž láska by se jeho
nepřítomností nezmenšovala, pravděpodobně existuje v
případech velice řídkých. Pro obyčejnější duše platí, že
čekání a odklad dokážou vysušit velkou náklonnost, zbrzdit
elán a znehodnotit množství nabízených darů. Chceme-li
tedy mít to štěstí, abychom se s milovanou osobou mohli
podělit o okamžik úsměvu a hlubokého pohledu, o chvíli
upřímnosti, jde o to být co nejčastěji v jeho přítomnosti.
Především je třeba tam být v momentě, kdy srdce přítelovo,
plné radosti nebo naplněné smutkem, hledá ve své blízkosti
věrnou duši, která by ho přijala. K čemu je dobré brát si na
svá bedra práci, byť by byla ku prospěchu tomu, po jehož
přátelství toužíme, která nás však od přítele vzdaluje ?
Žádný čin a žádná oběť vykonaná pro milovaného, ale
daleko od něho, nevyváží tu prostou milující přítomnost.
Činy a oběti mohou hrdinovi vynést lásku, ale pouze proto,
že jsou spjaty s projevem důvěrnosti, které předcházely
nebo budou následovat.“
Otec Jeroným, Protože navždy trvá dlouho
86
Téma : Svátost kněžství
Nikdo nemůže způsobit lidem více dobra nebo zla než kněz, podle toho
zda plní nebo neplní své poslání. Kněz může otvírat nebo zavírat lidem
nebe. Kněz je ten, který přijal Ježíšovu starost o spásu světa za svou. Bůh
vložil do rukou kněží svého vlastního Syna Ježíše Krista, sobě rovného a
věčného. Do rukou kněží položil Kristus své poklady, všechny svátosti a
milosti, lidské duše, které jsou mu dražší než celý vesmír a které vykoupil
svou krví. Ježíš říká, že kdo poslouchá kněze, poslouchá Jeho.
Farář je člověk, který nemá rodinu, ale patří do každé rodiny. Je zván při
každé společenské slavnostní události. Kněz doprovází člověka od kolébky
až po rakev. Kolik je to křtů, zpovědí, mší svatých, kázání, prvních svatých
přijímání, svateb, pohřbů a modliteb v jednom kněžském životě. Kněz
nemá pracovní dobu, pokud jde o to, aby přinesl odpuštění provinilému,
Tělo Páně umírajícímu, olej nemocnému, útěchu v utrpení těla a duše,
slovo hledajícímu, svou přítomnost a naději zoufajícímu. Na dveře fary
klepe střídavě chudák i boháč. Boháč, proto aby dal dar na potřeby církve a
chudák, aby přijal dar bez uzardění. Někdy klepou na dveře fary opilci
jdoucí v noci z hospody, protože se bojí jít domů nebo přicházejí ženy,
které manžel bije. Co všechno musí unést kněžské srdce a vkládat do mše
svaté a modlitby breviáře ? Mniši trpí za duše, faráři trpí skrze duše.
K čemu by byl dům plný zlata, kdyby nebylo někoho, kdo by mohl otevřít
dveře ? Bez kněze by utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista nebyly
užitečné pro lidské duše. Když necháme farnost 20 let bez kněze, tak se
tam lidé začnou klanět zvířatům. Jestliže chceme, aby se obrátila farnost k
Bohu, pak je nutné aby se nejdříve obrátil ke svatosti její farář. Když se
chce uškodit náboženství, začíná se útokem na kněze, protože kde chybí
kněz, tam není eucharistická oběť, a kde není oběť, tam neexistuje
náboženství. Kde člověk neprojevuje víru navenek, tak ji postupně ztrácí i
uvnitř. Kdo nevěří v Boha, nepotřebuje modlitbu, a kdo nevěří v modlitbu,
považuje kněze za zbytečného příživníka a parazita společnosti.
Patrona kněží, svatého Jana Vianneye, faráře arského se kdosi zeptal, proč
pláče. On odpověděl : „Pláču, protože vy nepláčete.“ Tento kněz mluvil
nejen s lidmi o Bohu, ale také s Bohem o lidech, často prosil : „Pane, dej ať
se má farnost obrátí, jsem ochoten vytrpět cokoli po celý život.“ Jestliže se
farníci modlí za své kněze, měli by se modlit právě s tímto úmyslem, aby
dokázali kněží vytrvat, a aby činili pokání za hříchy své a svých farníků.
87
Kněz má velké privilegium v tom, že se může modlit. Nikdo nám kněžím
to nebude vyčítat. Nebudeme slýchat věty, typu : „pořád se jen modlíš“,
„modlením ten barák nepostavíš“, „nech toho modlení a pojď něco
užitečného dělat“, a když udělá náš bratr nebo sestra z laického stavu
sebemenší chybu, hned má modlitbu na talíři : „ten člověk nic neumí, jen
se modlí.“ Chápeme, že ten diskutovaný celibát je nutný pro kněze, aby se
mohl modlit ? Jistě, každý křesťan se má modlit, ale kněz je zcela
speciálně mužem modlitby, a proto má právo se modlit. Nemluvme o
povinnosti, když se jedná o právo a životní stav. Modlitba kněze - faráře
není totožná s modlitbou kněze – řeholníka, který se zasvěcuje, podle
různých řeholí výlučným způsobem, modlitba diecézního kněze – faráře
má své pastorační zaměření, avšak to nic nemění na tom, že je mužem
modlitby. Svátosti, které kněz uděluje, to je modlitba. Kázání je buď
živeno modlitbou a duchovní četbou nebo je to jen duchovní plochost.
Kněz má jediné privilegium, že se smí modlit. Není to faux-pas když
vstane a řekne : „Jdu se modlit.“ To manažer, politik a ministr nemůže.
Člověk potkává kněze a řeholníky, kteří jsou samozřejmě dobří a
skutečně i svatí, ale kteří jsou podivným způsobem vzdálení, nade
vše povznesení, „stojící stranou“; ochotně vynaloží poslední síly na
své služební povinnosti, udělají cokoli, aby pomohli duším, v nebi
dostanou jistě zářivé koruny; kdybyste hledali odborníka, aby vám
poradil v některých technických záležitostech modlitby a zbožnosti,
bez váhání byste šli za nimi – ale nikdy by vás nenapadlo se k nim
přiblížit, kdyste zoufale bojovali s nějakým čistě lidským, osobním
problémem. Jistě to znamená, že ačkoli jsou svatí, nejsou světci;
lidsky řečeno, nejsou příkladem dokonalé svatosti; a nejsou světci
právě proto, že jim chybí něco lidského, jejich srdce nežije naplno,
ještě v sobě neuskutečnili ideál, který nám byl dán v symobolu
Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jeho lásku k lidem.
Kněz je člověk, který je Kristem tak fascinován a okouzlen, že
má nutkavou potřebu říct to dál. Kněz je křesťan, který vzal
Ježíšovu starost o spásu světa za svou. Dávat Boha lidem a lidi
Bohu je poslání každého křesťana, zvláště kněží.
88
Téma : Svátost nemocných („poslední“ pomazání)
Pomazání nemocných není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním
ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí už tehdy, když věřící
začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří. Jestliže nemocný, který
přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě nové těžké nemoci
tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci tuto svátost lze opakovat,
jestliže nastane zhoršení. Totéž platí u starých osob, jejichž slabosti stále
přibývá. Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým
chirurgickým zákrokem.
Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk
přijal a překonal obtíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato
milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a
posiluje proti malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána
prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše
i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, jestliže se dopustil hříchů, bude mu
odpuštěno. Svátost nemocných nahrazuje svatou zpověď v případě
nemožnosti vyznání hříchů.
Nemoc a utrpení podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší
vlastní bezmocnost, vlastní meze a ohroženost. Každá nemoc nám může
dát zahlédnout smrt. Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření do sebe,
někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také
napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit, co je a co není
důležité a podstatné. V době nemoci člověk náhle vypadne z běžného
fungování a někdy leccos musí přehodnotit. O některých věcech si dosud
myslel, že se bez nich nemůže obejít a náhle se bez nich obejít musí a vidí,
že může. Jiné věci, které v době, kdy jeho život plynul bezproblémově,
považoval za okrajové, jsou teď pro něho nesmírně důležité. Nemoc často
vyvolává hledání Boha a návrat k Němu. Nemoc se stává cestou obrácení a
Božím odpuštěním začíná uzdravení.
Kristův soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje
slovy : „Byl jsem nemocen a navštívili jste mne. Cokoli jste udělali nebo
neudělali jednomu z těchto nejposlednějších, mne jste udělali nebo
neudělali.“ Kristus neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení
ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení, kterým je vítězství nad
hříchem a smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na sebe celou tíži
zla. Svým utrpením a svou smrtí dal Kristus utrpení nový smysl.
89
Od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho
vykupitelským utrpením. Svatý Pavel se musel naučit, že mu stačí Boží
milost, protože síla se tím zřejměji projeví v slabosti.
Existuje trojí přístup k utrpení :
1.dětský a otrocký přístup chápe utrpení jako osud, kterému se
podřizujeme se shrbenými zády jako nutnému zákonu světa
2.uražený a bouřící se přístup chápe utrpení jako nevysvětlitelný a absurdní
trest
3.dospělý a královský přístup je účastí na utrpení a krvi Kristově. Tito zde
přijímají, že Kristus nepřišel utrpení odstranit, ale zevnitř projasnit,
přetvořit a zboštit. Neexistuje jiný poslední smysl bolesti než nadpřirozený.
Jsou lidé, kteří jsou po celý život velmi pracovití a sloužící druhým, ale
nikomu nedovolí, aby jim pomohl, aby něco udělal místo ně. Dříve nebo
později asi pro většinu z nás nastane okamžik, že i ty nejobyčejnější věci
budou pro nás najednou těžké nebo i nemožné. To, co jsme stihli dříve
sami a rychle, trvá nám najednou dlouho. Přijde chvíle, kdy najednou
nemůžeme spát, jíst, pracovat, jít do kostela, dokonce ani na toaletu bez
pomoci druhých. Když budeme tyto okamžiky žít s láskou, když se místo
hořekování a litování, usmějeme na ty, kdo nám chtějí pomoci, uděláme
před Bohem možná víc než za všechny roky práce, kterou jsme dělali v
plné síle s pocitem vlastní důležitosti a s vědomím smysluplnosti. Ke
křesťanskému životu patří nejen posloužit, když jsme v plné síle, ale také
přijetí služby druhých, když jsme sami slabí.
Život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda se z toho či onoho dostanu nebo
nedostanu, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít. Musíme se učit,
že naprosto nezáleží na tom, co my ještě očekáváme od života jako spíše
na tom, co život očekává od nás. Pak se totiž už neptáme po smyslu života
my, ale my sami se cítíme dotazovaní jako ti, kterým život den co den
klade otázky. Život znamená nést odpovědnost za správné odpovědi na
otázky života, zodpovědnost za úkoly, které před nás život staví. Člověk,
který si uvědomí svou nezastupitelnou a nenahraditelnou zodpovědnost
vůči svému dílu a svým lidem, nebude žádat o eutanázii, nebude odhazovat
svůj život. Zná totiž ono proč své existence, proto snad unese i každé jak.
Člověk je vždy a všude postaven před rozhodnutí, aby z pouhého stavu
svého utrpení udělal vnitřní výkon. Dostojevský říká : „Bojím se jen
jednoho, že nebudu hoden svého utrpení.“ Lidové přísloví říká : „Není
domečku bez křížečku. Z trpělivosti dobro ti vzejde.“
90
Téma : Boží zákon
Boží zákon rozlišujeme dvojí : přirozený a zjevený.
Přirozený Boží zákon je zákon, který Bůh vložil se svědomím do duše
každého člověka. Zjevený Boží zákon je zákon, který Bůh lidem výslovně
oznámil nebo-li zjevil. Je to zvlášť největší přikázání lásky a jeho
vysvětlení v desateru Božích přikázání. Největší Boží přikázání zní :
„Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé
své duše. Druhé je podobné : Miluj svého bližního jako sám sebe.“
Není možné milovat Boha, když nemilujeme bližní. A naopak.
Téma : Ctnosti a dobré skutky
Sedm hlavních ctností rozlišujeme :
tři božské (vlité) – víra, naděje a láska
čtyři mravní – spravedlnost, moudrost, statečnost a mírnost
V ctnostech se posilujeme, když se snažíme poznávat sebe, přemáhat zlé
náklonnosti a následovat Pána Ježíše. Máme si někdy odpírat i věci
dovolené, abychom si snadněji dovedli odepřít věci zakázané. Chceme-li
dělat vše, co je dovolené, připravujeme sami sebe na to, abychom dělali i
to nedovolené. V tom je smysl postu.
Pán Ježíš v horském kázání zvlášť doporučil tyto ctnosti, které
nazýváme osmero blahoslavenství :
1.Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království.
2.Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
3.Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
4.Blahoslavení, kteří žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
5.Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
6.Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
7.Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
8.Blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské
království.
Téma : Pokušení
Pokušení přichází od těla, světa a ďábla. Z pokušení se stává hřích, když k
němu svolíme. Není hříchem cítit pokušení.
91
Téma : dědičný (prvotní) hřích
Církev odsoudila v této věci dva bludy :
1.pelagianismus v roce 529, oranžský koncil
2.učení protestanské reformace v roce l546, tridentský koncil
Pelagius zastával názor, že člověk může vést mravně dobrý život
přirozenou silou své svobodné vůle bez potřebné pomoci Boží milosti.
Omezoval tak vliv Adamovy viny na špatný příklad. První protestanští
reformátoři naopak učili, že člověk byl prvotním hříchem úplně zkažen a
zbaven svobody. Ztotožňovali hřích, který dědí každý člověk, s náchylností
ke zlému, která je podle nich nepřemožitelná a nepřekonatelná.
Katolická církev tvrdí, že člověk má kvůli dědičnému hříchu přirozenost
narušenou, ale ne zcela zkaženou, podlehá nevědomosti, utrpení, smrti.
Náklonost ke hříchu se nazývá žádostivost. Člověk kvůli dědičnému
hříchu není od přirozenosti ani zcela dobrý ani zcela špatný. Kdyby byl
člověk od přirozenosti dobrý jak tvrdil např.Rousseau (čti Rusó), odkud by
byl sklon lidí ke zlu, zločiny, vraždy a války. Naopak kdyby člověk byl
úplně zkažený a neschopný dobra, vzniká otázka, jak může dojít spásy.
Luther tvrdil, že Kristus naše hříchy pouze přikrývá, aby se mu nepřičítali.
Hřích ale nepřestává být hříchem, když je pouze přikryt.
Proč Bůh nezabránil prvnímu člověku ve hříchu ?
„Kristova nevýslovná milost nám dala lepší dobra než ta, která nám vzala
ďáblova závist.“ sv.Lev Veliký „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě
mnohem více rozhojnila milost.“ svatý Pavel
Tak jako zločinec se může dát na pokání, tak i svatý člověk může skončit v
bahně hříchu. Je pravda, že svatými se můžeme stát všichni, ale je pravda
také to, že nikdo z nás není bez hříchu.
Učení o dědičném hříchu nás poučuje, že na prvním místě je lidstvo jako
celek a teprve potom jedinec se svými potřebami a nároky.
Rodiče a děti patří dohromady. Rodiče dali dětem život a děti jsou s nimi
svázány mnoha pouty. Co získají rodiče, to získávají děti. Co ztratili
rodiče, to ztrácí i děti. Děti jsou uznávanými dědici svých rodičů. To platí i
o vztahu mezi prvními lidmi a jejich potomky. My jsme obsaženi v prvních
lidech, i když jsme se ještě nenarodili. Ztráta, kterou si první lidé svou
vzpourou proti Bohu přivodili, se týká nás všech. Jejich neposlušností jsme
ztratili věčný život, rodíme se bez milosti posvěcující. Tomuto nedostatku
říkáme dědičný hřích, je to hřích celého lidstva, není to náš osobní hřích.
92
Téma : osobní (vlastní) hřích
Dokud si člověk myslí, že je hřích v podstatě dobrý, krásný a obšťastňující,
ale bohužel Bohem zakázaný, nemůže hledat obrácení. Mnoha lidem se
zdá, že by svět byl šťastný, kdyby dal Bůh svolení hřešit. Ačkoli se často
skutečnosti hříchu zříkáme, nejednou si k němu kdesi na dně srdce
ponecháváme nějaká vrátka. Je třeba pochopit zlo nejen vlastního skutku
hříchu, ale i zlo hříšných přání a myšlenek. Podstatu hříchu odhalují světci.
Hřích nepochopí hříšník, který je až po uši ponořený do své žádostivosti.
Je zapotřebí hluboké zkušenosti s Bohem, abychom mohli pochopit zlo
hříchu a jeho velikost. Pokud nedokážeme rozpoznat hřích, můžeme si říci
: „Nejsem hříšný, protože nevěřím v Boha.“ Čím méně víry, tím méně
zkušenosti a vědomí hříchu. Světci sami o sobě zjišťují, že jsou největšími
hříšníky na světě. My podobným prohlášením nevěříme a myslíme si, že je
to zbožná nadsázka. Zkušenost hříchu vždy odráží zkušenost s Bohem.
Definice hříchu
Hřích je sebeláska až k pohrdání Bohem. Hřích znamená chtít částečné
dobro, které odvrací od Boha. Hřích znamená obětovat nekonečno pro věci
konečné. Hřích znamená zřeknout se Stvořitele pro tvora. Hřích je
přestupek proti lásce k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na
určitých věcech. Hřích je odmítnutí závislosti na Bohu a povýšení někoho
nebo něčeho na boha. Hřích sám o sobě znamená totéž co smrt, tedy triumf
nicoty. Ohledně hříchu nejde především o chování a jednotlivé skutky, ale
o vztahy a postoje. Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího
zákona. Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí.
Aby něco bylo hříchem, musí to být zlé samo o sobě, dále musíme vědět,
že je to zlé a přece to dobrovolně udělat. Schází-li něco z toho, skutek není
hříchem. Rozeznáváme hříchy lehké nebo-li všední a těžké nebo-li
smrtelné. Smrtelný hřích je zcela vědomé a zcela dobrovolné přestoupení
Božího zákona ve vážné věci. Těžkým hříchem člověk ztrácí milost
posvěcující, to znamená, že ztrácí účast na Božím životě, ztrácí nebe.
Pokud má člověk těžký hřích, nemůže jít k svatému přijímání, dokud se
nesmíří s Bohem ve svaté zpovědi. Pokud má člověk jen lehké hříchy,
může jít k svatému přijímání (2x za den). I když má člověk jen lehké
hříchy, měl by se vyzpovídat nejméně 1x za rok, ale lepší je 1x za měsíc. Je
nebezpečné zkoušet, kam až se může jít, aby to nebyl těžký hřích.
93
Hříchy rozlišujeme podle původu, podle velikosti, podle způsobu, kterým
byl vykonán a podle druhu :
- podle původu je hřích dědičný a osobní,
- podle velikosti je hřích lehký (všední) a těžký (smrtelný),
- podle způsobu je je hřích myšlenkou (přesněji souhlasem s ní), žádostí,
slovem, pohledem nebo opomenutím toho, co jsme byli povinni vykonat
- podle druhu jsou hříchy hlavní, do nebe volající, cizí a hříchy proti
Duchu svatému
7.hlavních hříchů je :
pýcha, lakomství, lenost, závist, hněv, nestřídmost a smilstvo
Lidé se ptají kněží : „Mohu toto ještě udělat nebo už je to hřích ?
Tohle je postoj hráče, ale ne křesťana. Víra není kalkul, jak nejpříjemněji
žít, abych se však přitom nedostal do pekla.
Hříchy do nebe volající :
1.úmyslná vražda
2.sodomský hřích (homosexualita)
3.utiskování chudých, vdov a sirotků
4.zadržování nebo ujímání mzdy
Hříchy proti Duchu svatému :
1.spoléhat se úmyslně na Boží milosrdenství (lidé před potopou)
2.zoufat nad Božím milosrdenstvím (Jidáš)
3.odpírat poznané pravdě (Židé za časů Pána Ježíše)
4.nepřát a závidět bližnímu Boží milost (Kain)
5.mít zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání (farao v Egyptě)
6.setrvat tvrdošíjně v nekajícnosti až do smrti (lotr po levici na Kalvárii)
Hříchy cizí :
1.kdo jinému k hříchu radí
2.kdo jinému hřích přikazuje
3.kdo k hříchu jiného svoluje
4.kdo jiného k hříchu navádí
5.kdo jiného hřích vychvaluje
6.kdo k hříchu jiného mlčí
7.kdo hřích jiného netrestá, ač je k tomu povinen
8.kdo bere podíl na hříchu jiného
9.kdo hřích jiného hájí
94
Téma : Boží milost
Jedna ze šesti základních křesťanských pravd zní :
Boží milost je ke spáse nevyhnutelně potřeba. Člověk, který má Boží
milost, žije nejen životem lidským, ale i životem Božím. Není už jen ve
společenství pozemských lidí a věcí, ale také božských osob Otce, Syna a
Ducha svatého. Bůh je pak ve mně více mnou než já sám. Boží milost je
dar z nebe a k nebi nás vede. Boží milost je vnitřní nadpřirozený dar od
Boha pro naši duši k naší spáse.
Boží milost je dvojí : posvěcující a pomáhající
Milost posvěcující je účast na Božím životě. Poprvé jsme dostali milost
posvěcující při křtu. Milost říkáme proto, protože je to nezasloužený dar,
posvěcující říkáme proto, že nás posvěcuje na Boží děti. Bůh nás
připravuje na přijetí tohoto daru tím, že nám osvěcuje mysl, abychom
nadpřirozeně věřili a posiluje vůli, abychom nadpřirozeně jednali. Milost
posvěcující se ztrácí jen těžkým hříchem a znovu se získává svatou
zpovědí a mimořádně dokonalou lítostí. Milost posvěcující nás činí
svatými a oprávněnými být v nebi. Milost posvěcující se rozmnožuje
modlitbou, mší svatou, svátostmi a dobrými skutky.
Milost pomáhající je nadpřirozené světlo pro rozum a vůli, abychom
milost posvěcující dostali a v ní setrvali. Bez milosti pomáhající
nemůžeme v Boha věřit, ani jeho přikázání zachovávat, ani litovat svých
hříchů.
Vztah mezi milostí posvěcující a milostí pomáhající
Kdo je v milosti posvěcující, nemůže bez milosti pomáhající vykonat
dobrý skutek záslužný pro nebe. Je to podobné jako s okem. I kdyby oko
bylo sebebystřejší, nemůže vidět bez světla. Milost posvěcující je jako oko
a milost pomáhající je jako světlo, které oko k vidění potřebuje. Kdo je v
milosti posvěcující, potřebuje milost pomáhající také k tomu, aby mohl
přemoci velké pokušení k hříchu. Bez milosti pomáhající by nikdo dlouho
nevytrval v milosti posvěcující. Aby nám Bůh dával vždy tolik potřebnou
milost pomáhající, musíme se o ni často a vytrvale modlit a na ten úmysl
konat dobré skutky. Pak ji také dostaneme a v dobrém vytrváme.
95
Dějiny milosti
Milost posvěcující jako první dostali andělé. Někteří z nich ztratili milost
posvěcující hříchem pýchy a jsou zavrženi v pekle. Andělé, kteří si milost
posvěcující zachovali byli odměněni věčnou blažeností v nebi. Milost
posvěcující dostali také Adam a Eva. Měli ji zachovat pro sebe a všechny
své potomky. Znovu nám zasloužil Boží milost Pán Ježíš svou smrtí na
kříži a Duch svatý ji rozdává. Proto po prvotním hříchu, jak ve Starém
zákoně, tak v Novém, lze obdržet Boží milost jen pro zásluhy Pána Ježíše.
Boží milost je vzácnější než majetek, zdraví a život. Prvotním hříchem se
lidský rozum částečně zatemnil a vůle částečně naklonila ke zlému. Nutně
potřebujeme Boží milost, abychom správně poznávali pravdu a konali
dobro. Duch svatý nás osvěcuje a povzbuzuje hlasem svědomí,
napomenutím rodičů, Božím slovem, dobrou knihou, dobrým příkladem
bližního a výstražnou příhodou.
Slovo milost má tři významy :
Za prvé znamená laskavost. O někom můžeme říci : těší se přízni, milosti u
krále. Je to tedy úkon lásky sestupující k nějaké bytosti. Za druhé označuje
věc, která se někomu dává jako symbol této laskovosti. Je to tedy dar. A
třetí význam slova milost je vděčnost toho, komu se oné přízně dostalo,
který děkuje. Přízeň předchází dar, který vyvolává díkůvzdání.
Bludy v otázce Boží milosti jsou :
1.pelagianismus je blud, který přeceňuje síly člověka a podceňuje Boží
milost, popírá dědičný hřích.
2.jansenismus je blud, který naopak tak přeceňuje a zdůrazňuje dědičný
hřích, že se člověk stává nesvobodným.
Svatý Augustin říká : „Bůh, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě a
neospravedlní bez tebe.“ Dobrý skutek není jen od Boha a od člověka, z
milosti a svobody, ale od Boha skrze člověka, z milosti skrze svobodu.
Všechno bohatství člověka pochází od Boha jako první příčiny, protože
svobodný skutek je zároveň celý od člověka jakožto druhé příčiny a celý
od Boha jakožto první příčiny.
96
Téma : Odpustky
Po odpuštění hříchů lze získat ještě odpuštění časných trestů, které
zbývají za tyto hříchy. Toto nazýváme získáním odpustků. Moc udělovat
odpustky má církev od Pána Ježíše, který řekl apoštolům : „Cokoli
rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi. (Mt 18,18)
Téma : Zasvěcené svátky
Jaký je den sváteční, takový je den poslední. Kdo se neúčastní mše svaté v
zasvěcené dny bez opravdu vážného důvodu nebo dispenze, dopouští se
těžkého hříchu a dokud se nesmíří s Bohem ve svaté zpovědi, nemůže
přistupovat ke svatému přijímání. Zasvěcené svátky jsou všechny neděle,
slavnost Narození Páně 25.12. a slavnost Panny Marie, Matky Boží 1.1.
Církev doporučuje slavit také tyto hlavní slavnosti v církevním roce :
Zjevení Páně 6.1., svatého Josefa 19.3., sv. Jana Křtitele 24.6., sv.Petra a
Pavla 29.6., sv.Cyrila a Metoděje 5.7., Nanebevzetí Panny Marie 15.8.,
sv.Václava 28.9., Všech svatých 1.11., Neposkrvněné Početí Panny Marie
8.12. Mezi pohyblivé významné slavnosti patří Nanebevstoupení Páně (40
dní po vzkříšení), slavnost Těla a Krve Páně – Boží tělo (čtvrtek po
Nejsvětější Trojici), slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (druhý pátek po
Nejsvětější Trojici).
Téma : Patero církevních přikázání
1.O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat
pracovní klid. (ve Starém zákoně se to vztahovalo i na žně)
2.Vyzpovídat se ze svých hříchů aspoň jednou za rok.
3.Přijmout Svátost Oltářní aspoň ve velikonoční době (1 hodinu před
svatým přijímáním se nejí a nepije, nazýváme to eucharistickým postem,
mohou se samozřejmě brát léky)
4.Přispívat církvi na její potřeby.
5.Zdržovat se požívání masa a zachovat půst újmy ve stanovené dny.
Velký pátek a Popeleční středa jsou dny přísného postu – zdrženlivost od
masa zavazuje od 14 let, újma v jídle od 18 do 60 let. Každý pátek, pokud
na něj nepřipadne církevní slavnost, je dnem pokání. Formou pokání je
půst od masa nebo kající skutek (například nedívat se na televizi) nebo
modlitba. Není vhodné v době postní konat taneční a jiné zábavy.
97
Téma : církevní rok (liturgický, křesťanský)
Každého dne nás Pán Ježíš opět volá do své služby. K této službě nás chce
církev povzbudit a posvětit, proto slavíme denně památku nějakého světce
nebo památku nějaké události ze života Pána Ježíše.
Dny církevního roku dělíme takto :
Nejvýznamnější jsou slavnosti – v tyto dny je při mši svaté Gloria a Credo
(neboli zpěv Sláva na výsostech Bohu a modlitba Věřím) a čtou se 3
čtení(1.čtení většinou ze Starého zákona, 2.čtení z dopisů Nového zákona a
3.čtení je evangelium); po slavnostech jsou svátky, kdy je pouze Gloria
bez Creda, čtou se jen 2 čtení; dále jsou závazné památky a nezávazné
památky. Při nezávazných památkách záleží na knězi, jestli uzná za
vhodné použít texty k tomuto dni.
Doby církevního roku probíhají takto :
1.adventní doba – 4.neděle, barva fialová
2.vánoční doba – 2.neděle, barva bílá
3.mezidobí (1.část) – do 7.neděle přibližně, barva zelená
4.postní doba – 6.nedělí, barva fialová
5.velikonoční doba – 7.nedělí, barva bílá
6.mezidobí (2.část) – do 34.neděle, kdy je Slavnost Krista Krále
Advent znamená v překladu příchod. Rozlišujeme trojí příchod Pána
Ježíše. Na první příchod čekali věřící Starého zákona, který se uskutečnil v
chudobě v Betlémě. Druhý příchod se děje, když Pán Ježíš přichází do
lidského srdce svou milostí, zvláště při svatém přijímání. Třetí příchod
Pána Ježíše bude ve slávě až přijde soudit svět (také hned po smrti).
Zpěvům v době adventní říkáme roráty. Zpěvům v době vánoční říkáme
koledy. Kdyby se Kristus v Betlémě tisíckrát narodil, ale nezrodil se ve tvé
duši, pak spásu svou si zahodil.
98
V době postní se církev modlí křížovou cestu Pána Ježíše,
která má těchto 14 zastavení :
I.zastavení : Pán Ježíš Pilátem odsouzen na smrt.
II.zastavení : Pán Ježíš bere na sebe kříž.
III.zastavení : Pán Ježíš poprvé padá pod křížem.
IV.zastavení : Pán Ježíš potkává svou matku.
V.zastavení : Šimon z Cyreny pomáhá Pánu Ježíši nést kříž.
VI.zastavení : Veronika utírá Pánu Ježíši tvář.
VII.zastavení : Pán Ježíš podruhé padá pod křížem.
VIII.zastavení : Pán Ježíš napomíná plačící ženy.
IX.zastavení : Pán Ježíš padá potřetí pod křížem.
X.zastavení : Pána Ježíše zbavili roucha.
XI.zastavení : Pána Ježíše přibili na kříž.
XII.zastavení : Pán Ježíš umírá na kříži.
XIII.zastavení : Mrtvé tělo Pána Ježíše položeno matce na klín.
XIV.zastavení : Pána Ježíše ukládají do hrobu.
Na začátku každého zastavení bývá zvykem říkat :
Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Na konci každého zastavení bývá zvykem říkat :
Ukřížovaný Pane Ježíši,
smiluj se nad námi (a nad dušemi v očistci).
Téma : Desatero Božích přikázání
V bibli jsou dvě verze desatera : Ex 20,2-17, Dt 5,6-21
Církev pro snadnější zapamatování používá tuto zkrácenou verzi :
1.V jednoho Boha věřit budeš.
2.Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3.Pomni, abys den sváteční světil.
4.Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil a dobře se ti vedlo na zemi.
5.Nezabiješ. 6.Nesesmilníš. 7.Nepokradeš.
8.Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9.Nepožádáš manželky bližního svého.
10.Nepožádáš statku bližního svého.
99
Téma : První přikázání desatera
„Já jsem Pán, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu
otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si boha
zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách
pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“
„Je-li Bůh na prvním místě, pak je všechno na svém správném místě.“
říká svatýAugustin. První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku.
Hříchy proti víře jsou :
Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za
pravdivé, co Bůh zjevil a co církev předkládá k věření. Nedobrovolné
pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek
spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li
vědomě pěstováno, může vést k zaslepení ducha.
Herezí (bludem) se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je
nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní
po přijetí křtu. Apostaze (odpad od víry) je odmítnutí křesťanské víry
jako celku. Schisma (rozkol) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo
odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.
Hříchy proti naději jsou :
1.zoufalství – člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže, aby
dosáhl spásy nebo odpuštění hříchů.
2.opovážlivost – jsou dva druhy : buď člověk spoléhá na své schopnosti v
naději, že se může spasit bez pomoci od Boha nebo příliš spoléhá na Boží
všemohoucnost a milosrdenství v očekávání, že dosáhne Božího odpuštění
bez obrácení a slávy bez zásluh.
Hříchy proti lásce k Bohu jsou :
lhostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost, duchovní lenost, nenávist,
proklínání. Boha máme milovat nade všechno a tvory pro něho a kvůli
němu. Počátkem a výkladem všech mravních selhání je neznalost Boha.
Dále do prvního přikázání patří zbožnost, která nás disponuje k tomu,
abychom Bohu dávali, co mu dlužíme jako tvorové. Hlavní úkon zbožnosti
je klanění, které člověka osvobozuje od sebelásky, od otroctví hříchu a od
modloslužby světa k chvále Boha. Víra, naděje a láska se uskutečňují v
modlitbě chval, díků, přímluvy a prosby. Je správné přinášet Bohu vnější
oběti, pokud jsou výrazem vnitřní duchovní oběti.
100
Při některých příležitostech je křesťan vyzýván, aby Bohu něco slíbil,
například křest, biřmování, manželství a kněžství. Řeholnící slibují tzv. 3
evangelní sliby : čistotu, chudobu a poslušnost. V jistých případech může
církev ze závažných důvodů zprostit slibů. Některé sliby jsou neplatné.
Všichni lidé jsou povinni hledat pravdu o Bohu a církvi, přijmout ji a
zachovávat. Tato povinnost se nestaví proti úctě k jiným náboženstvím ani
proti požadavku lásky k těm, kdo jsou v omylu a neznalosti víry. Křesťané
jsou povoláni, aby byli světlem světa. Nikdo nesmí být donucován jednat
proti svému svědomí ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého
svědomí, soukromě i veřejně.
První přikázání zakazuje pověru a bezbožectví.
Pověra znamená přikládat účinnost pouze hmotné stránce modliteb bez
ohledu na vnitřní postoje. Modloslužba spočívá ve zbošťování toho, co
není Bůh (moc, rozkoš, rasu, předky, stát, peníze, sport atd.) Přikázání
klanět se pouze Bohu zachraňuje člověka před bezbřehou roztříštěností.
Bůh může zjevit budoucnost prorokům a světcům. Nicméně správný postoj
křesťana spočívá v tom, že se odevzdá s důvěrou do rukou Boží
prozřetelnosti a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé
zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti.
Je třeba odmítat všechny způsoby věštění : vzývání satana, vyvolávání
mrtvých, spiritismus, okultismus - například v počítačových hrách, magie,
čarodějnictví, horoskopy, astrologie, numerologie, hádání z ruky, výklad
předtuch a věšteb, jasnovidectví, homeopatie, jóga, hypnóza, reiki, voodoo,
kartářství, nošení amuletů, ptát se médií, v tom všem se skrývá vůle mít
vládu nad časem, nad dějinami a nad lidmi a zároveň touha naklonit si
skryté mocnosti. Je to v rozporu s úctou, jakou dlužíme pouze Bohu.
Další hříchy proti úctě k Bohu jsou :
1.pokoušení Boha, kdy se zkouší Boží dobrota a všemohoucnost
2.svatokrádež, kdy se znesvěcují osoby, předměty nebo místa zasvěcená
Bohu (zvláště eucharistie)
3.simonie (svatokupectví), Šimon kouzelník si chtěl od apoštolů koupit
Boží moc. Ježíš říká : „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“
První přikázání desatera zakazuje zobrazování Boha lidskou rukou.
Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil udělat měděného hada a archu.
Církev na koncilu v Niceji roku 787 dovolila uctívání svatých obrazů. Úcta
prokazovaná obrazu patří tomu, kdo obraz představuje. Nejde o klanění
věcem.
101
4.ateismus má rozmanité způsoby :
a) praktický materialismus omezuje potřeby a snažení jen na prostor a čas.
b) ateistický humanismus zastává špatný názor, že člověk je sám sobě
cílem, jediným tvůrcem své historie.
c) společenský ateismus slibuje hospodářské a sociální osvobození
člověka, kterému prý stojí v cestě náboženství jako opium lidu slibující
neskutečný věčný život a tím také odvrací od budování světa.
Na rozšíření ateismu mohou mít nemalý podíl věřící tím, že zanedbávají
náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve
svém náboženském, mravním a sociálním životě.
5.agnosticismus – připouští existenci Boha, která se však nemůže zjevit, o
které nikdo nic neví a není možno dokázat její existenci. Agnosticismus
může někdy zahrnovat jisté hledání Boha, avšak může také představovat
lhostejnost, útěk před posledním problémem existence a jakousi netečnost
mravního svědomí. Často se agnosticismus rovná praktickému ateismu.
Víra se svým způsobem neztrácí, ale přestává utvářet život. Jak málo lidí
se dnes zpovídá, že se nevzdělávají ve víře, ale přitom neznají ani
„náboženskou malou násobilku“.
Dějiny náboženství a ateismu
Evropa dneška je v určitém smyslu křesťanská a v určitém smyslu
náboženská. Není však křesťansky náboženská. Náboženství Evropy dnes
už není křesťanství a naše evropské křesťanství už není náboženství.
Nemůžeme říci, že náboženství integruje společnost, ale můžeme říci že to,
co integruje společnost, je jejím náboženstvím. Náboženství starých
Římanů nebylo věcí názoru a přesvědčení, ale věcí správného obřadu,
splnění povinnosti občana vůči státu a jeho bohům. Proto odmítnout
uctívat bohy byl v antickém světě hrdelní politický zločin. Židovství a
křesťanství bylo v Římě pochopitelně chápáno jako pověra a ateismus,
protože nemá boha zařaditelného do římského Pantheonu, nemá boha,
který by měl svou tvář, jméno a jasnou kompetenci. Křesťanství samo sebe
chápe na počátku jako cestu následování Ježíše Nazaretského, Spasitele
světa. Antické rituální náboženství Římanů je pro křesťany stejně jako pro
židy modloslužba a mnozí volí raději smrt než podíl na tomto náboženství.
První křesťané nepovažovali svou víru za náboženství. Když církev dostala
svobodu od císaře Konstantina v roce 313, tak se stává institucí, která
nejen hlásá víru, nýbrž i reprezentuje posvátný řád, který drží společnost
pohromadě.
P.Tomáš Halík
102
Téma : Druhé přikázání desatera
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.“
Člověk má uchovávat jméno Pána v paměti v tichém klanění plném lásky.
Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit a oslavovat. Pocit
bázně a smysl pro posvátno jsou křesťanské city, které bychom zakoušeli,
kdybychom si uvědomovali Boží přítomnost. Věřící má vydávat svědectví
jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru.
Slíbit něco jiným ve jménu Boha, to znamená dávat v sázku Boží čest,
věrnost, pravdivost a autoritu. Rouhání spočívá v tom, že člověk pronáší
vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu
nebo špatně mluví o Bohu a církvi. Rouhání je také uchylovat se k Božímu
jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů,
mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu
vede k odmítání náboženství. Kletby, do nichž je vloženo Boží jméno bez
úmyslu rouhat se, jsou nedostakem úcty k Pánu. Bůh je normou každé
pravdy. Přísahat znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky
vlastní pravdivosti. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. Svatost
Božího jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a
vyžaduje, aby se přísaha neskládala za takových okolností, kdy by to
mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která přísahu neprávem
požaduje. Je-li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být
odmítnuta. Jde o případy, kdy je vyžadována k něčemu, co odporuje lidské
důstojnosti nebo společenství církve.
Při křtu dostává člověk jméno nějakého světce. Patronát světce poskytuje
vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. Křestní jméno může také vyjadřovat
nějaké křesťanské tajemství nebo ctnost. Rodiče, kmotři a farář mají dbát,
aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení. Bůh volá
každého jménem, které je posvátné a je obrazem osoby. Toto přijaté jméno
je jméno pro věčnost. V nebeském království zazáří v plném světle tajemný
a jedinečný charakter každé osoby poznamenané Božím jménem.
Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své práce znamením kříže ve
jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Pokřtěný člověk zasvěcuje den oslavě
Boha a prosí Spasitele o milost, která mu pomáhá jednat jako dítě Boha
Otce. Znamení kříže posiluje v pokušeních a těžkostech.
103
Téma : Třetí přikázání desatera
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a
dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina,
tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn, ani tvůj otrok,
ani tvé dobytče, ani tvůj host...“
Lidové přísloví říká : „Jaký je den nedělní, takový je den poslední.“
Slavení židovského sabatu (soboty) připomíná stvoření a památku
osvobození Izraele z egyptského otroctví. Je to den protestu proti otroctví
práce a kultu peněz. Je to den chvály Boha za veliké věci, které nám
daroval. Ježíš byl obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Ježíš to
vysvětluje slovy : „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“
Slavení křesťanské neděle je dovršením židovské soboty. Děkujeme nejen
za stvoření, ale ještě více za Ježíšovo zmrtvýchvstání. Neděle je dnem, kdy
se máme věnovat životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a
náboženskému více než v ostatní dny. Slavení neděle přikazuje vzdávat
Bohu modlitbou vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu a vděčnost.
Svatý Jan Zlatoústý říká : „Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je
Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je
něco víc, jednota smýšlení, souzvuk duší, svazek lásky, modlitby kněží.“
Farnost je místo, kam mohou být svoláni všichni věřící, aby slavili nedělní
eucharistickou oběť. O nedělích a zasvěcených svátcích jsou věřící povinni
účastnit se celé mše svaté. Láska k Bohu, lidem v kostele i sobě si žádá
přicházet včas a připraven osobní modlitbou. Farář může z vážných
důvodů dispenzovat od nedělní mše svaté (například péče o nemocné a jiné
vážné důvody). Nejít na nedělní mši svatou bez vážného důvodu patří mezi
těžké hříchy. Dokud se nesmíří s Bohem ve svaté zpovědi nemohou
přicházet k svatému přijímání. Pokud člověk opravdu nemůže být na mši
svaté v neděli, pak by měl jít na mši některý den v týdnu. Jestliže z důvodu
nedostatku kněží nebo jiného důvodu není možná účast na mši svaté, je
vhodné účastnit se bohoslužby slova. Nedělní mše svatá není maximum
křesťanského života, ale minimum, na kterém život křesťana stojí. Je to
základ, střed a vrchol. Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba
lásky přijímá spravedlivou práci. Věřící se má snažit, aby se vyhnul
výtržnostem a násilnostem, k nimž dochází při davových zábavách a
sportech. Zaměstnavatelé mají povinnost umožnit čas k odpočinku a
bohoslužbě svým zaměstnancům.
104
Téma : Čtvrté přikázání desatera
„Cti otce svého i matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin“
Povinnosti dětí k rodičům jsou vděčnost, poslušnost, přijímat napomenutí a
kázeň, předem vyplnit přání rodičů, žádat o radu. „Kdo ctí otce, usmiřuje
svoje hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady, kdo ctí otce, dočká
se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí, kdo
poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Ujmi se svého otce, když zestárne
a netrap ho, slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty
jsi v plné síle.“(Př 3,2-16)
Povinnosti rodičů k dětem jsou péče o jejich hmotné a duchovní potřeby,
nezastupitelná náboženská a mravní výchova, něha, odpuštění, nezištná
služba, věrnost, úcta, nedráždit k hněvu, vychovávat ke kázni, odříkání,
sebeovládání, zdravému úsudku, svobodě, víře a ostatním ctnostem, učit
modlitbě a podřizování hodnot hmotných a pudových hodnotám vnitřním a
duchovním. Uznají-li rodiče před dětmi své chyby, budou schopni je lépe
vést a napravovat. „Kdo svého syna miluje, ustavičně ho trestá, kdo svého
syna kárá, bude z něho mít prospěch.“ (Sir 30,1-2) Rodiče nesmí nutit děti
k volbě povolání a nebo manžela či manželky. Rodiče nemají bránit ani
nutit děti ke kněžskému nebo řeholnímu povolání. Všichni si mají
navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy a nedostatky pozornosti.
Ježíš říká : „Kdo miluje otce, matku, syna nebo dceru víc než-li mne, není
mě hoden. Každý kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr,
sestra i matka.“ Do čtvrtého přikázání patří také vztahy mezi sourozenci,
vztahy k předkům živým i zemřelým, vztahy a povinnosti žáků a učitelů,
zaměstnanců a zaměstnavatelů, občanů k vlasti, k postiženým, chudým,
cizincům, sirotkům a vdovám. Rodiče mají právo na výběr školy a
náboženskou výchovu. Občané mají povinnost platit daně, vykonávat
volební právo, bránit zemi a modlit se za ty, kdo mají moc. Vztahy mezi
občany mají respektovat spravedlnost, svobodu, solidaritu a subsidiaritu
(co si může udělat ten nižší sám například rodina, tak do toho nemá
zasahovat vyšší například stát, ale jen pomáhat a podporovat). Ježíš říká
„Dávejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží“ a také říká „Více je
třeba poslouchat Boha než lidi.“
105
Téma : Páté přikázání desatera
„Nezabiješ“
Pán Ježíš k tomu přidává zákaz hněvu, zášti a pomsty, požaduje od svého
učedníka nastavit druhou tvář, a milovat nepřátele. Z osobní oprávněné
obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního
života a druhým je zabití útočníka. Jen první je chtěné, druhé nikoliv.
Církev uznává právo na trest smrti v případech krajní závažnosti. Páté
přikázání zakazuje vystavovat sebe nebo někoho druhého smrtelnému
nebezpečí bez závažného důvodu (například adrenalinové sporty), zakazuje
odmítnutí pomoci ohrožené osobě (například při dopravní nehodě). Za
nechtěnou vraždu není člověk odpovědný. Avšak není omluven, jestliže
bez závažných důvodů jednal tak, že způsobil smrt. Společnost nemá trpět
hladomory, obchodování používající lichvářských a vykořisťovatelských
metod. Páté přikázání zakazuje potrat, který je těžkým hříchem u toho,
kdo si ho nechá vykonat i u toho, kdo jej vykoná. Diagnóza nemoci před
porodem se nesmí rovnat rozsudku smrti. Páté přikázání zakazuje
eutanázii. Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo
neúměrných léčebných procedur může být oprávněné. V takovém případě
je to odmítnutí léčby „za každou cenu“. Utišující a mírnící léčebné zákroky
patří k projevům nezištné lásky. Páté přikázání zakazuje sebevraždu. Jsme
správci, a ne vlastníky života. Sebevražda odporuje lásce k sobě samému, k
druhým lidem a k Bohu. Těžké psychické poruchy, strach z mučení nebo
utrpení mohou zmenšit odpovědnost sebevraha. Nad věčnou spásou
sebevrahů se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou
lítost cestami, které zná jen On. Pohoršení je postoj nebo chování, které
navádí druhé k páchání zla. Do pátého přikázání patří nestřídmost v jídle,
opilství, kouření, drogy, kult těla ve sportu, nemorální pokusy na lidech,
únosy a braní rukojmí, terorismus (je třeba se modlit nejen za oběti, ale i za
mučitele), genocidu, závody ve zbrojení. Transplantace orgánů je záslužná,
je-li ve shodě s mravnín zákonem. K pátému přikázání patří povinnost
napsat poslední vůli. Pitva mrtvých je mravně přípustná kvůli soudnímu
řízení nebo vědeckému bádání. Církev dovoluje kremaci, jestliže taková
volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení mrtvých. Válka je spravedlivá :
když škoda je trvalá, těžká a jistá, když se všechny jiné prostředky ukázaly
neúčinné, když jsou odůvodněné vyhlídky na úspěch, když použití zbraní
nevyvolá větší zlo než to, které je třeba odstranit. Mír není jen neválečný
stav, ale i klid řádu, plod spravedlnosti a důsledek lásky.
106
Téma : Šesté přikázání desatera
„Nesesmilníš“
Ježíš k tomu říká : „Každý kdo se podívá na ženu se žádostivostí, už s ní
zcizoložil ve svém srdci.“ Člověk nesmí rozlučovat, co Bůh spojil. Každý
člověk má přijmout svou pohlavnost. Každé z obou pohlaví je se stejnou
důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci a něhy. Ctnost
čistoty obsahuje neporušenost osoby a celistvost daru. Čistá osoba
uchovává nedotčené všechny síly života a lásky, nepřipouští dvojí život ani
dvojsmyslnou řeč. Sebeovládání je dlouhodobé dílo. Člověk si nikdy nesmí
myslet, že ho už dosáhl jednou provždy. Věrnost modlitbě pomáhá
odolávat pokušením. Existují tři způsoby ctnosti čistoty : manželský,
vdovský a panenský. Nevychvalujme žádný z nich na úkor druhých.
Právě v tom je církevní kázeň bohatá. Snoubenci mají vyhradit projevy
něžnosti, vlastní manželské lásce až na dobu manželství. Kdo neumí říci
druhému „ne“ před svatbou, nebude umět říkat „ano“ po svatbě.
K hříchům proti šestému přikázání patří :
1.chlípnost je vyhledávání pohlavní rozkoše mimo manželství a plození.
2.masturbace (sebeukájení) vylučuje osobní vztah a sebedarování (mravní
provinění v této věci snižují citová nezralost, návyky, stavy úzkosti)
3.smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří
neuzavřeli manželství, odporuje důstojnosti osob, dobru dětí
4.pornografie ponořuje do přeludu neskutečného světa, užívá nízké rozkoše
a nedovoleného zisku
5.prostituce, odpovědnost za vinu může být zmenšena bídou, vydíráním,
společenským tlakem, obchodem s lidmi
6.znásilnění, krvesmilství a incest (mezi příbuznými)
7.homosexualita zůstává zčásti nevysvětlitelná, něco jiného je
homosexuální stav a něco jiného jsou homosexualní činy. Je třeba milovat
homosexuály, ale nedovolovat homosexualitu. Je třeba se vyhýbat
diskriminaci homosexuálů, je třeba s nimi jednat s úctou a soucitem. Jsouli homosexuálové křesťany, mají spojit těžkosti v důsledku svého stavu s
obětí Pána Ježíše na kříži a skrze nezištná přátelství a svátosti se
přibližovat ke křesťanské dokonalosti.
8.antikoncepce je sebedarování neúplné
(je dovolené plánované rodičovství na základě volby neplodných dní)
9.cizoložství je manželská nevěrnost
107
10.inseminace a umělé oplodnění od jiného dárce i uvnitř manželského
páru církev nedovoluje. Je třeba povzbuzovat bádání zaměřené na
zmenšení lidské neplodnosti, ale ve shodě s Boží vůlí. Dítě není něco, co se
rodičům dluží, ale je to dar. V této oblasti má pouze dítě opravdová práva,
právo být plodem zvláštního úkonu manželské lásky svých rodičů a také
právo být respektováno jako osoba od chvíle početí. Tělesná neplodnost
není absolutním zlem. Manželé, kteří vyčerpali oprávněné lékařské
zákroky, a přesto trpí neplodností, ať se spojí s křížem Pána Ježíše,
pramenem veškeré duchovní plodnosti. Mohou projevit svou velkodušnost
tím, že přijmou za vlastní opuštěné děti formou adopce anebo že budou
konat významné služby ve prospěch bližních.
11. „volná láska“ je to, když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou
formu svému svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti. „Volná láska“
zahrnuje rozmanité situace : nemanželské soužití (konkubinát), odmítání
manželství jako takového a neschopnost se dlouhodobě zavázat. Pohlavní
styk mimo manželství je vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost
přijímat svátosti, dokud se neusmíří s Bohem ve svaté zpovědi.
12. manželství na zkoušku.
Láska vyžaduje odevzdání bezvýhradné a definitivní.
13. mnohoženství je nedovolené. Přesto lze chápat drama člověka, který
touží přijmout Kristovo evangelium a shledá, že má zapudit jednu nebo
více žen. Křesťan má povinnost respektovat závazky, které na sebe vzal
vůči ženám, které byly jeho manželkami a vůči svým dětem.
Spojením manželů se uskutečňuje dvojí cíl manželství :
dobro manželů a předávání života.
Tyto dva významy se nemohou oddělovat, vyplývají z nich dva požadavky :
věrnost a plodnost. Každý manželský úkon má být otevřený předávání
života. Z pádných důvodů mohou manželé chtít zrození svých dětí oddálit.
Musí si však ověřit, zda jejich přání není plodem sobectví a zda je v
souladu s velkodušností odpovědného rodičovství. S každým dítětem
nepřichází jenom starost pro rodiče, ale také Boží požehnání. Ti, kteří mají
nějakého sourozence, mají také větší předpoklady, že se z nich stanou dobří
lidé s dobrými vztahy. Může se stát, že jeden z manželů je nevinnou obětí
rozluky dokonané podle občanského zákona, ten se pak neprohřešuje. Je
totiž značný rozdíl mezi manželem, který se snažil být věrný, a přesto je
nespravedlivě opuštěn a mezi tím, který svým proviněním zničil platné
manželství.
108
Téma : Sedmé přikázání desatera
„Nepokradeš“
Sociální nauka církve stojí na 4 principech :
spravedlnosti, svobodě, solidaritě a subsidiaritě
Výrobní statky (pozemky nebo továrny) mají prospívat co největšímu
počtu osob. Vlastníci užitkových a spotřebních statků mají nejlepší část
vyhradit hostům, nemocným a chudým. Sedmé přikázání desatera zakazuje
krádež, korupci, lichvářství, špatně provedené práce, daňové podvody,
neplacení sociálního pojištění, falšování šeků a faktur, přehnané výdaje a
mrhání, ponechávat si vypůjčené nebo nalezené věci, poškozovat
soukromé a veřejné vlastnictví, nedodržovat dohody a pracovní smlouvy,
dopouštět se obchodních podvodů, zadržovat mzdu, platit nespravedlivé
mzdy, prodávat lidi jako zboží, zvyšovat ceny a spekulovat přitom s
nevědomostí nebo nouzí druhých. Jsou tři druhy spravedlnosti : směnná –
to co dluží osoba osobě, zákonná – to co dluží občan státu a
společenství, distributivní – to co dluží stát občanům podle jejich
výkonu a jejich potřeb. Hazardní hry nebo sázky samy o sobě neodporují
spravedlnosti. Stávají se však nepřijatelné, když někoho zbavují toho, co
potřebuje, aby mohl krýt potřeby své nebo druhých. Podvádět při hrách je
těžký nebo lehký hřích podle způsobené škody. Gemblérství (herní vášeň)
je vážné otroctví. Je oprávněné používat zvířat k zajištění obživy nebo k
výrobě oděvů. Mohou být ochočována, aby pomáhala člověku v práci i v
zábavě. Lékařské a vědecké pokusy na zvířatech jsou mravně přijatelné,
pokud jsou v rozumných mezích, protože přispívají k záchraně a léčení
lidských životů. Odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata zbytečně
trpět a bezohledně nakládat s jejich životem. Stejně tak je nedůstojné
člověka utrácet pro zvířata sumy peněz, které by měly být přednostně
určeny ke zmírnění lidské bídy. Zvířata je třeba mít rád, ale nemají být
předmětem lásky, jaká náleží jen lidem.
Církev odmítla ideologii komunistického socialismu a také kapitalistický
individualismus. Řízení hospodářství pouze prostřednictvím centrálního
plánování je špatné stejně tak jako řízení prostřednictvím pouhého tržního
zákona. Existuje mnoho lidských potřeb, které nemají přístup na trh. Je
nutné dávat přednost rozumnému usměrňování obchodu a hospodářského
podnikání podle správné stupnice hodnot a vzhledem k obecnému dobru.
109
Práce je povinnost. „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“(2 Sol 3,10) Práce
oslavuje Stvořitele a přijaté vlohy. Může být také výkupná. Tím, že člověk
snáší tíživou námahu práce ve spojení s Ježíšem, v jistém smyslu
spolupracuje na jeho díle vykoupení. Práce je pro člověka, a ne člověk pro
práci. Workoholismus (závislost na práci) je nemoc i hřích. Stávka je
oprávněná, když se jeví jako nevyhnutelná a nezbytná, nesmí být násilná.
Skutky tělesného milosrdenství jsou :
sytit hladové, napájet žíznivé, přijímat pocestné, odívat chudé,
navštěvovat nemocné, osvobozovat zajaté a pohřbívat mrtvé
Skutky duchovního milosrdenství jsou :
napomínat hřešící, učit nevědomé, dobře radit pochybujícím, těšit
zarmoucené, trpělivě snášet křivdy, ochotně odpouštět ubližujícím a
modlit se za živé a zemřelé
Jedno přísloví říká : „Nedávej člověku jen rybu, ale dej mu také udici a
nauč ho lovit ryby.“ Takový má být vztah bohatých národů k chudým. Je
třeba nejen napravovat škody a uspokojovat potřeby, ale také reformovat
mezinárodní hospodářské a finanční instituce, aby byly zastaveny zvrhlé
mechanismy. Ve Starém zákoně je celá řada různých právních opatření :
milostivé léto, zákaz půjčovat peníze na úrok a zadržovat zástavu,
povinnost dávat desátek, platit mzdu každý den, právo chudých
paběrkovat na poli. „Nesmíme si myslet, že chudí jsou na světě jen proto,
abychom mohli konat skutky milosrdenství. Dáváš chleba tomu, kdo má
hlad. Bylo by lépe, kdyby nikdo neměl hlad a nebyla taková potřeba.
Opravdovější a čistší je láska, kterou miluješ šťastného, jehož nemůžeš k
ničemu zavazovat. Neboť jestliže zavazuješ nešťastníka k díkům, přeješ si
možná vyvýšit se nad něho, který ti dal příležitost vykonat dobro. Přej si,
aby ti byl roven a oba buďte poddáni Tomu, který nikomu není
dlužníkem.“ svatý Augustin. „Dáváme-li chudým nezbytné věci, nedáváme
jim nějaký osobní dar, ale vracíme jim, co je jejich. Plníme spíše povinnost
spravedlnosti než skutek lásky.“ svatý Řehoř Veliký
110
Téma : Osmé přikázání desatera
„Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“
Osmé přikázání zakazuje hříchy proti pravdě a cti bližního. Proti pravdě se
prohřešuje, kdo lže (zatajuje pravdu slovy), kdo se přetvařuje (zatajuje
pravdu dvojakým a pokryteckým chováním) a kdo křivě svědčí a přísahá
(lže před soudem). Proti cti bližního se prohřešuje, kdo bezdůvodně smýšlí
špatně o druhém (opovážlivě posuzuje), kdo neprávem vynáší jeho chyby
nebo-li nactiutrhá, kdo pomlouvá (neříká pravdu o druhém), kdo donáší,
co druhý o něm zlého mluvil. Dále osmé přikázání zakazuje prohlížení
si cizí věci bez dovolení, zvědavé vyzvídání tajemství, chvastounství,
lichocení, pochlebnictví, přitakávání ke zlu, jízlivou ironii, posmívání
a tlachání, protože mnohé mluvení není nikdy bez hříchu. Osmé
přikázání žádá po nás čestnost, diskrétnost, přímost, upřímnost,
nestydět se za víru, vydávat svědectví víře, hledat pravdu, žít podle
poznané pravdy, připravenost k mučednictví.
Kvůli zachování tajemství jsme povinni dát vyhýbavou odpověď.
Nemocnému zalhávat jeho blízkou smrt by mohlo být těžkým hříchem,
jestliže by nemocný z toho důvodu opomenul postarat se o věčnou spásu
své duše. Říká se : „Kdo lže, ten krade. Lež má krátké nohy, daleko
neuteče.“ Když rodiče chtějí, aby jim děti řekli pravdu tak říkají : „Podívej
se mi do očí a řekni, jak to opravdu bylo.“
„Každý dobrý křesťan musí být ochotnější vyložit si výrok bližního v
dobrém než ho odsoudit, a nemůže-li ho dobře vyložit, ať se bližního
zeptá, jak tomu výroku on sám rozumí, a rozumí-li mu špatně, ať bližního s
láskou opraví, a nestačí-li to, ať hledá všechny vhodné prostředky, aby se
druhý, když tomu dobře porozumí, zachránil.“ svatý Ignác z Loyoly
Dříve než o něčem řekneme, že je to hloupé, je třeba se zamyslet, jestli
nejsme hloupí my sami.
Ve vztahu k hromadným sdělovacím prostředkům (televize, rádio, internet
atd.) mají být uživatelé bdělí, umírnění a ukáznění. Jednota, pravda, dobro
a krása nemohou být jedno bez druhého.
111
Téma : Deváté a desaté přikázání
„Nebudeš dychtit po domě svého bližního, ani po jeho ženě, poli, dobytku“
Deváté přikázání zakazuje žádostivost tělesnou, desaté žádostivost majetku
druhého, nenasytnost, chtivost, závist, zálibu v bohatství. Obě tato
přikázání shrnují všechna ostatní přikázání zákona. Žádostivost je trojí :
těla, očí a pýcha života. Žádostivost je vzpourou těla proti duchu. Kdo
seje do svého těla, sklidí z těla smrt, kdo seje do svého ducha, sklidí z
ducha věčný život. Žádostivost je důsledkem neposlušnosti prvotního
hříchu. Existuje souvislost mezi čistotou srdce, těla a víry. „Věřící mají
věřit v články vyznání víry, aby věříce, poslouchali Boha, poslouchajíce,
žili počestně, žijíce počestně, očišťovali svá srdce a očišťujíce svá srdce,
chápali, co věří.“svatý Augustin.
„Myslel jsem, že zdrženlivost je dílem vlastní síly. Byl jsem si vědom, že ji
nemám, jsa tak zpozdilý, že jsem ani nevěděl, že stojí psáno, že ji dostanu
jen jako Boží dar. Zajisté bys mne, Bože, dal tu milost, kdybych byl lkáním
svého srdce klepal na dveře tvých uší a s nezlomnou důvěrou všechnu svou
starost složil na tebe.“ svatý Augustin
Čistota vyžaduje stud citů i těla. Stud hájí tajemství osob a jejich lásky.
Stud nabádá k trpělivosti a umírněnosti při milostném styku. Stud vnuká
slušnou volbu oděvu. Čistota srdce osvobozuje od rozšířeného erotismu a
vylučuje podívané, které podporují chorobnou zvědavost a vytváření iluzí.
„Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi.“ (Kaz 5,9) Ježíš říká : „Kde je tvůj
poklad, tam bude tvé srdce.“ Jsou obchodníci a velkododavatelé, kteří si
přejí nedostatek zboží a drahotu a těžce nesou, že vedle nich jsou i druzí,
kteří prodávají a kupují, a to proto, aby sami mohli prodávat dráže a
kupovat levněji, jsou lékaři, kteří si přejí nemoci, právníci, kteří touží po
procesech.
„Bohatství je veliké božstvo současnosti. Celé masy lidí mu instiktivně
podléhají. Měřítkem štěstí mnoha lidí je úspěch a úspěch je měřítkem
váženosti. To vychází z přesvědčení, že kdo je bohatý, může všechno.
Bohatství je tedy jednou z model naší doby, popularita druhou. Popularita,
tedy to, že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví (novinový věhlas),
začalo být považováno za dobro samo o sobě, za předmět uctívání.“
bl.John Henry Newman
112
Téma : modlitba (1.část, definice, biblická modlitba)
Modlitba je povznesení duše k Bohu. Modlitba je vzlet srdce, prostý
pohled k nebi, zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Je to srdce,
které se modlí. Je-li daleko od Boha, pak je vyslovení modlitby marné.
Srdce je místo pravdy, kde volíme život nebo smrt. Modlitba je setkání
Boží žízně s naší žízní. Bůh žízní, abychom my měli žízeň po něm. Bůh
volá člověka vždy jako první. Krok člověka je odpovědí. Postupně, jak se
Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako
vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků
zachvacuje toto drama srdce. Abrahámova modlitba má jeden z rysů
dramatu modlitby, kterým je zkouška víry v Boží věrnost. Jakub bojuje
celou noc s tajemnou osobou, která mu odmítá prozradit své jméno, ale
nakonec mu požehná. Je to symbol modlitby jako boje víry a vítězství
vytrvalosti. Mojžíš mluvil s Hospodinem tváří v tvář, jako když někdo
mluví se svým přítelem. Mojžíš vystupoval na horu, aby naslouchal Bohu a
pak sestupoval, aby sděloval jeho slova lidem. Mojžíš neprosí za sebe, ale
za lid. Tato přímluvná modlitba dosáhla vyvrcholení v Ježíši Kristu,
prostředníku mezi Bohem a lidmi. Samuel jako dítě se musel naučit od své
matky Anny, jak stát před Pánem a od kněze Eliho, jak naslouchat
Božímu slovu. Když se Samuel poprvé setká s Hospodinem, prosí slovy :
„Pane, mluv, tvůj služebník naslouchá.“
Král David a jiní v žalmech vyjádřili nářek, díkůvzdání, chválu, prosbu
jednotlivce i shromáždění, hold vesmíru, poutní zpěv, rozjímání plné
moudrosti. Žalmy jsou zrcadlem velkých Božích činů v dějinách jeho lidu
i zrcadlem lidských situací, které prožíval žalmista. Některý žalm sice
mluví o minulé události, ale je tak střízlivý, že se ho mohou modlit všichni
lidé všech stavů a dob. V žalmech je prostota i spontánnost, touha po Bohu
skrze všechno a se vším, co je v jeho stvoření dobré, svízelná situace
věřícího, který ve své přednostní lásce k Pánu je vystaven davu nepřátel a
pokušení. V očekávání toho, co udělá věrný Bůh, žalmista zpívá o jistotě
jeho lásky a odevzdanosti do jeho vůle. Žalmy jsou modlitbou
shromáždění o svátcích v Jeruzalémě a každou sobotu v synagogách. Tato
modlitba je zároveň osobní a společná. Připomíná spásné události
minulosti a sahá až k naplnění dějin, objímá celé stvoření, i když vychází z
malého izraelského národa. Žaltář (kniha 150 starozákonních žalmů) je
kniha, v níž se Boží slovo stává modlitbou člověka.
113
Král Šalamoun postavil jeruzalémský chrám, aby byl v něm obřady a
oběťmi oslavován Hospodin. Obřadnost však často strhávala k falešné
vnějškovosti. Proto proroci vychovávali k obrácení srdce a k víře. Prorok
Eliáš nenachází Hospodina v bouři, v zemětřesení, ani vichru, ale až v
tichu jemného vánku. Modlitba proroků není útěk před nevěrným světem,
ale naslouchání Božímu slovu, někdy debata nebo nářek, vždy přímluva.
Drama modlitby se nám plně zjevuje v Ježíši Kristu, Slově, které se stalo
tělem a přebývalo mezi námi. Je třeba se nejprve dívat, jak se Ježíš modlí,
pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak
vyslyší naši modlitbu.
Ježíš se naučil modlit podle svého lidského srdce od své matky, učí se
tomu ve slovech a rytmech svého lidu, v synagoze a v chrámě. Avšak jeho
modlitba vyvěrá z jiného, skrytějšího pramene, jak to dává vytušit již ve
dvanácti letech, když říká : „Musím být v tom, co je mého Otce.“ Zde se
začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času. Dětinná (nikoli dětinská)
modlitba, kterou Bůh Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně
prožívana samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi.
Když se Ježíš modlil, tak apoštolové při pohledu na něj zatoužili, aby je
tomu naučil. Když se Ježíš modlí, už tím nás učí modlit se. Tak tomu má
být při pohledu všech dětí na rodiče. Ježíšova slova a skutky jsou viditelný
projev jeho modlitby o samotě ve skrytosti.
Ježíšova modlitba před Lazarovým vzkříšením začíná díkůvzdáním :
„Otče, děkuji ti, žes mne vyslyšel.“ Dříve než je dar udělen, se Ježíš
sjednocuje s tím, který dává sám sebe ve svých darech. Dárce je mnohem
cennější než udělený dar. Na kříži Ježíšova modlitba nepřestává, ale
vrcholí. Do sedmi Ježíšových vět na kříži se slévají úzkosti lidstva všech
dob podrobeného hříchu a smrti, všechny prosby a přímluvy dějin spásy.
Bůh Otec je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že vzkřísí svého
Syna. Tak se naplňuje drama modlitby v uskutečňování plánu stvoření a
spásy. „Ježíš se za nás modlí jako náš kněz, modlí se za nás jako naše
hlava, my se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše
hlasy v něm i jeho hlas v nás.“ svatý Augustin
Modlitba Panny Marie je pro nás důležitá :
1.v Nazaretě říká andělovi : Ať se mi stane podle tvého slova.
2.na svatbě v Káně služebníkům : Udělejte všechno, co vám řekne (Ježíš).
3.při setkání s Alžbětou chválí Boha : Velebí má duše Hospodina za to, že
mi učinil to, co slíbil Abrahámovi a jeho potomkům...
114
.
Téma : modlitba (2.část)
Modlit se znamená postavit se do pozice Ježíše Krista. Cílem modlitby
je následovat Ježíše Krista v celém jeho lidství tak, aby Boží sláva, která je
na Kristově tváři osvítila naše srdce a zářila z našich skutků (2 Kor 4,6).
Při modlitbě je třeba dát pozor, abychom viděli, že Boží dary a Boží
činnost jsou vždy větší a důležitější než naše činnost a dary. Zkušenost s
modlitbou je podobná spíše zkušenosti s dubem 150 let rostlým než
zahradou každý rok dávající viditelné plody. Problémem modlitby je být
přítomný, nebýt pohlcen ani světskými starostmi ani nebýt mimo sebe v
nějaké falešné mystice odtržené od života. Řešení tohoto problému je
dvojí:
 jezuitské rozjímání, kdy se snažíme zapojit smysly, představivost,
paměť, rozum a vůli (je to namahavé, a proto vhodné jen 20 minut)
 nebo střídání dle potřeby 3 prvků : duchovní četba; ticho spojené
s pohledem na eucharistii, na kříž nebo nějaký obraz; a zvolání
(osobní střelná modlitba). Tento způsob je vhodný pro ty, kdo se
chtějí modlit dlouho a nenudit se při tom. Je to velké umění
pomáhat si při modlitbě četbou, ale přestat číst když je naše
přirozenost schopná modlitby.
Když člověk pozná chudobu své modlitby, cítí potřebu věnovat jí aspoň
hodně času. A když jí věnuje hodně času, začíná konečně získávat to, v co
doufal. Modlitba se neměří pocity, ale časem. Sladké pocity při modlitbě
nejsou důkazem lásky, ale čas věnovaný výhradně Bohu ukazuje na naše
priority. Jeden novicmistr v klášteře říkal mnichům :
„Máte-li před sebou volné odpoledne a napadne vás tisíce věcí, které byste
mohli udělat kromě chvíle adorace a modlitby, pak je to důkaz, že ještě
nejste opravdový mnich.“ Aby se člověk modlil, musí chtít.
Nekonečná hra naší fantazie tíhne k tomu, aby nás svedla z pravé cesty.
Místo soustředění se na velké věčné pravdy, je tak zajímavé, jít „trhat
kytky tam a pak támhle nebo hnát na pastvu celé stádo svých přání“.
Většina lidí končí tak, že si vytvoří maličkou oblast vidin a přeludů, v níž
se utěšují z ubohé a smutné reality. Místo aby se stali hrdiny svého
vlastního příběhu, namáhají se být diváky své vlastní tragédie. Modlitba
však není útěk z vlastního života do života jiných. Nenajdu-li tajemství v
sobě, nenajdu jej vůbec. Je tolik cest modlitby, kolik je těch, kdo se modlí,
ale týž Duch svatý působí ve všech a se všemi. Je třeba najít svou cestu.
115
Téma : modlitba (3.část, způsoby modlitby)
Člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí. Modlitba má oživovat
každou chvíli. My ale zapomínáme na toho, kdo je náš Život a naše
Všechno. Člověk se nemůže modlit neustále, pokud se nemodlí pravidelně
v určitou dobu vyhrazenou jen Bohu. Člověk se nemodlí jen proto, že má
čas, ale udělá si čas, aby tu byl pro Pána. Činí to s pevným rozhodnutím
nevzít mu ho zase zpět, ať se dostaví jakékoli starosti nebo vyprahlost.
Jsou tři způsoby modlitby : ústní modlitba, rozjímání a vnitřní modlitba
Potřeba zapojit do modlitby smysly (oči, sluch, ústa atd.) odpovídá
požadavku lidské přirozenosti. Člověk je tělo a duch, proto cítíme potřebu
projevit své city navenek. Ani ta nejvnitřnější modlitba nesmí zanedbávat
modlitbu ústní. Modlitba se stává vnitřní tou měrou, jakou si
uvědomujeme toho, k němuž se modlíme. Vyslyšení naší modlitby nezávisí
na množství slov, ale na horlivosti našich duší. Rozjímání je hledání, kdy
se náš duch snaží pochopit proč a jak vést křesťanský život, aby přilnul k
tomu, co Pán žádá. Rozjímat o tom, co se čte, znamená přivlastnit si čtení
tím, že je konfrontujeme se sebou. Zde se otvírá jiná kniha, kniha života.
Přechází se od myšlenek ke skutečnosti. Rozjímání uvádí v činnost
představivost, myšlení, touhu a city. Metody modlitby jsou jen pomůcky a
průvodci, nesmí se stát cílem sami o sobě. Vnitřní modlitba je důvěrný
vztah přátelství, ve kterém člověk hovoří mezi čtyřma očima s tím Bohem,
o němž ví, že je jím milován. Nedá se vždy rozjímat, ale je vždy možné se
ponořit do vnitřní modlitby, nezávisle na zdravotním stavu, na pracovních
podmínkách nebo pocitech. Vstoupit do vnitřní modlitby znamená odložit
naše masky a obrátit se k milujícímu Pánu, abychom se mu odevzdali jako
oběť, kterou je třeba očistit a proměnit. Vnitřní modlitba je pokorná a
prostá odevzdanost dítěte do Otcovy vůle.
Kontemplace (nazírání) je pohled víry upřený na Krista. Venkovan v Arsu
o své modlitbě před svatostánkem říkal svatému Janu Vianney toto : „Já se
dívám na Něj a On na mne.“ Tato pozornost k Němu je zřeknutím se svého
já. Ježíšův pohled očišťuje srdce a osvětluje zrak našeho srdce. Učí nás
vidět všechno ve světle jeho pravdy a jeho soucitu se všemi lidmi.
Kontemplace upírá svůj pohled také na tajemství Kristova života a spojuje
nás s Ježíšovou modlitbou. Ve vnitřní modlitbě slova nejsou řeči, ale něco
jako ratolesti, které živí oheň lásky. Vnitřní modlitba je naslouchání
Božímu slovu, ticho, mlčící láska, která aktivně říká Bohu „ano“.
116
Téma : modlitba (4.část)
Ve světě jsou tyto špatné názory na modlitbu :
1.Modlitba je jen psychologický proces.
2.Modlitba je úsilí o soustředění, aby se dosáhlo prázdnoty mysli.
3.Modlitba jsou jen zvyky, obřady a slova.
4.Pravda je jen to, co se dá ověřit rozumem a vědou.
(Modlit se však je tajemství, které překračuje vědomí a podvědomí.)
5.Hodnotu má jen výroba a výkonnost. Modlitba je neproduktivní, a proto
neužitečná, je to útěk před světem, odchod z dějin a rozchod se životem.
6.To, co je pravdivé, dobré a krásné určuje lidské pohodlí a smyslnost.
V modlitbě musíme bojovat o pokoru, důvěru a vytrvalost proti :
1.malomyslnosti nad naší vyprahlostí
2.smutku, že nedáváme Bohu všechno, jak bychom měli
3.zklamání, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle
4.zraněné pýše, která se brání připustit, že jsme hříšníci
5.přecitlivělosti, že nejsme hodni se modlit atd.
Překážky v modlitbě jsou roztržitost, malá bdělost a vyprahlost.
Honit se za roztržitostmi, to by znamenalo padnout do jejich pasti, zatímco
stačí vrátit se do svého srdce. Roztržitost nám odhaluje to, na čem lpíme.
Vyprahlost může být zaviněná nebo nezaviněná. Při nezaviněné
vyprahlosti nemáme chuť ani na duchovní věci ani na pozemské věci, není
zaviněná leností a hříchem. Prožíváme temnou noc víry. (viz sv.Jan od
Kříže) Při zaviněné vyprahlosti nemá víra kořen, protože Boží slovo padlo
na skálu našeho srdce, nemáme chuť na Boží věci, protože jsme otroky
pozemských potřeb a zájmů, stáváme se omrzelými.
Jak a kdy Bůh vyslyší naše modlitby ?
Nevíme, za co se máme modlit.(Řím 8,26) Bůh ví, co potřebujeme, dříve
než ho prosíme, ale čeká na naši prosbu, protože důstojnost jeho dětí je v
jejich svobodě. Je třeba se modlit, abychom my poznali Boží přání. Často
prosíme špatně, protože to potom chceme rozplýtvat na své rozkoše.
„Bůh chce, aby se v modlitbě osvědčilo naše přání, a my se tak stali
schopni přijmout to, co je nám ochoten dát.“ svatý Augustin
„Ať tě nemrzí, že hned nedostáváš od Boha to, za co prosíš, za tvou
vytrvalost v modlitbě, ti chce dát mnohem víc.“ Evagrius
117
Téma : Modlitba (5.část)
(modlitba Páně, Otče náš, Mt 6,9-13; Lk 11,2-4 kratší verze)
Otče náš,
jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi,
chléb náš vezdejší dej nám dnes,
a odpusť nám naše viny jako i my
odpouštíme našim viníkům,
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého. Amen.
Modlitba Páně je shrnutím celého evangelia, je nejdokonalejší ze všech
modliteb. V modlitbě Páně prosíme nejen o všechny věci, po kterých
máme upřímně toužit, nýbrž i v pořadí, v němž po nich máme toužit, takže
tato modlitba nejen učí prosit, ale i řídí naše náklonnosti. Ježíš nám nedává
jen slova modlitby, ale zároveň i Ducha, skrze něhož se v nás ta slova
stávají životem. Křesťanská modlitba znamená hovořit s Bohem slovem
samého Boha. Prosby Otčenáše mají svůj základ v tajemství spásy, které se
již uskutečnilo jednou provždy v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu.
Modlitba Páně začíná oslovením „Otče“. Boha Otce nezná nikdo jenom
jeho Syn Ježíš Kristus. Modlit se k Otci znamená vstoupit do jeho
tajemství, jak nám ho Syn zjevil. Bůh není žádným způsobem k obrazu
člověka, ale naopak člověk je stvořen k Božímu obrazu. Bůh není ani muž
ani žena. Avšak dokonalosti muže a ženy zrcadlí něco z nekonečné
dokonalosti Boha. Kdo používá o Bohu nebo proti němu své vlastní
představy, vytváří si tím modly. Když nazýváme Boha naším Otcem, je
třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako jeho děti. Co může
Bůh odepřít prosbě svých dětí, když jim už předem udělil, aby byli jeho
dětmi ?
118
Zájmenem „náš“ nevyjadřujeme vlastnění, ale úplně nový vztah k Bohu.
Když říkáme Otče náš, uznáváme nejprve, že všechna jeho zaslíbení,
ohlašovaná proroky se naplnila v Kristu, stali jsme se jeho lidem a On je
naším Bohem. Láskou a věrností máme odpovídat na milost a pravdu,
které jsme dostali v Kristu. Modlíme-li se „Otče náš“ v pravdě, vycházíme
z individualismu, protože nás osvobozuje láska, kterou přijímáme. Slovo
„náš“ na počátku modlitby Páně, stejně jako slovo „my“ posledních čtyř
proseb, nikoho nevylučuje. Aby bylo to, co říkáme pravdivé, musí být
překonána naše rozdělení a naše protiklady. Boží láska je bez hranic, i naše
modlitba má být taková. Modlíme se se všemi a za všechny lidi, kteří ho
ještě neznají, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno.
Výraz „jenž jsi na nebesích“ neznamená místo, ale způsob existence, ne
jak je Bůh vzdálen, ale jak je vznešený. Náš Otec není jinde, je za hranicí
všeho, co můžeme z jeho svatosti chápat. Bůh přebývá v srdcích
spravedlivých jako ve svém chrámu. Křesťané jsou v těle, ale nežijí podle
těla. Tráví svůj život na zemi, ale jsou občany nebes.
Otčenáš má sedm proseb.
První tři se vztahují na Boha a zaměřují nás ke slávě Otce, přivádí nás k
Bohu pro něho samého : tvé jméno, tvé království, tvá vůle. Lásce je
vlastní myslet především na toho, koho miluje. První tři prosby byly
vyslyšeny v oběti Krista Spasitele, ale nyní se opakují v naději na jejich
konečné naplnění, poněvadž Bůh není ještě všechno ve všem. Prvními
třemi prosbami jsme utvrzováni ve víře, naplňováni nadějí a zapalováni
láskou. Protože jsme tvorové a hříšníci, musíme prosit za nás, kteří
podléháme mezím světa a dějin, které nabízíme lásce bez mezí.
Poslední čtyři prosby předkládají Bohu naší bídu a naše očekávání.
Vystupují od nás a týkají se nás už nyní v tomto světě : dej nám, odpusť
nám, neuveď nás, zbav nás. Čtvrtá a pátá prosba se se týkají našeho
života jako takového, ať už jeho hmotného udržování nebo jeho uzdravení
z hříchu, poslední dvě se týkají našeho boje o vítězství Života, samotného
boje modlitby.
119
I. „Posvěť se jméno tvé“
Výraz „posvětit“ zde není míněn ani tolik ve smyslu příčinném (jen Bůh
posvěcuje, činí svatým), ale především ve smyslu hodnotícím (uznat něco
za svaté a svatě s tím nakládat). Už od první prosby Otčenáše jsme
ponořeni do vnitřního tajemství Ježíšova božství a do dramatu spásy
našeho lidství. Prosba, aby jeho jméno bylo posvěceno, nás zapojuje do
jeho záměru, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce. Boží
svatost projevená ve stvoření a v dějinách se nazývá v Písmu svatém
slávou. Ježíšovo jméno je jméno nad každé jiné, při Ježíšově jménu musí
každý pokleknout a každý jazyk má vyznat k slávě Boha Otce : Ježíš
Kristus je Pán. Kdo by mohl posvěcovat Boha, když je to on, kdo
posvěcuje ? Když jsme byli posvěceni křtem, prosíme abychom vytrvali v
tom, čím jsme začali být. A prosíme o to každý den, protože se každý den
dáváme svádět zlem. Prosíme Boha, aby posvěcoval své jméno ve všech
lidech, protože svatostí spasí a posvětí celé stvoření. Prosíme, aby Boží
jméno bylo posvěcováno naším životem. Protože žijeme-li dobře, Boží
jméno je velebeno. Žijeme-li špatně, Boží jméno je zahrnováno rouháním.
II.„Přijď království tvé.“
Boží království existovalo dříve než my, přiblížilo se ve vtěleném Slovu
Ježíši Kristu, je hlásáno celým evangeliem, přišlo v Kristově smrti a
vzkříšení, v eucharistii je mezi námi přítomné a účinné, přináší plody v
životě podle blahoslavenství, přijde ve slávě. Touha po Božím království
neodvrací církev od jejího poslání na tomto světě, ba naopak, více ji
zavazuje. Křesťané musí rozlišovat mezi růstem Božího království a
pokrokem kultury a společnosti. Toto rozlišování není vydělováním se,
protože povolání člověka k věčnému životu jeho úkol používat sil a
prostředků, které dostal od Stvořitele, k zasazování se o spravedlnost a mír
na tomto světě nepotlačuje, ale ještě jej umocňuje.
III.“Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“
Boží vůle je, aby se všichni zachránili a došli k poznání pravdy. Bůh je
shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul. Boží přikázání, které
shrnuje všechna ostatní a ukazuje nám celou Boží vůli, zní : Milujte se
navzájem, jak jsem já miloval vás. V Kristu byla jednou provždy dokonale
splněna Otcova vůle. Prosíme, aby se naše vůle spojila s Kristovou a tak se
splnil plán spásy pro život světa. Země nebude jiná než nebe, pokud se ze
120
země odstraní blud a bude vládnout pravda, a když bude zničena neřest a
rozkvete ctnost. Slova „buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“ mají také
tento význam : buď vůle tvá v nevěstě církvi tak jako v ženichovi Kristu.
IV.„Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“
Krásná je důvěra, s jakou děti všechno očekávají od svého Otce. Bůh dává
vycházet svému slunci pro dobré i zlé. Ježíš nenavádí k pasivitě, ale chce
nás zbavit shonu a starostí. Těm, kteří hledají Boží království a jeho
spravedlnost, slibuje Ježíš, že jim všechno ostatní přidá. Nic nechybí
člověku, který patří Bohu a vlastní Boha. Přebytek hmotných a duchovních
dober jedněch má léčit nouzi druhých, ne z donucení, ale z lásky.
Spravedlivé hospodářské, sociální a mezinárodní struktury neexistují bez
lidí, kteří chtějí být spravedliví. „Máme se modlit jako by všechno záviselo
na Bohu a jednat jako by všechno záviselo na nás.“ sv.Ignác z Loyoly
Člověk nežije pouze chlebem, ale vším co vychází z Hospodinových úst.
Proto se specificky křesťanský smysl čtvrté prosby Otčenáše týká chleba
života : Božího slova a eucharistie (léku nesmrtelnosti). Přijímáš-li chléb
každý den, je pro tebe každý den toto „dnes“. Je-li Kristus tvůj, každý den
pro tebe vstává z mrtvých. Toto „dnes“ není jen z našeho smrtelného času,
je to „dnes“ Boha. Slovo „vezdejší“ znamená „nezbytné pro život“ a v
širším smyslu každé dobro, které dostačuje, aby se člověk uživil.
„Kristus je chléb zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením,
upečený v peci hrobu, uchovávaný v církvi, přinášený na oltáře,
poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm.“ sv.Petr Chryzolog
V. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“
Láska je nerozdělitelná. Nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme,
jestliže nemilujeme bližního, kterého vidíme. Není v naší moci necítit více
urážku a zapomenout na ni, avšak srdce, které se nabídne Duchu svatému,
promění ránu v soucit a očistí paměť tím, že přemění urážku na přímluvu.
„Miluj hříšníka a měj v nenávisti hřích.“ říká svatý Augustin. Není možné
jedno bez druhého. Odpuštění svědčí o tom, že láska je v našem světě
mocnější než hřích. Bůh nepřijímá modlitbu a oběť toho, kdo druhému
neodpustil.
121
VI. „Neuveď nás v pokušení“
Bylo by lépe říci : Nenechej nás podlehnout pokušení, protože Bůh přece
nikoho nepokouší. Duch svatý nás vede k rozlišování mezi zkouškou, aby
se prokázala osvědčenost v ctnosti, a mezi pokušením, které vede ke hříchu
a smrti. Když Bůh dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít a sílu,
jak ji snášet. Je také třeba rozlišovat mezi pokušením a svolením k
pokušení. Rozlišování odhaluje prolhanost pokušení : zdá se, že to co se
nabízí je dobré a žádoucí, zatímco ve skutečnosti je jeho plodem smrt. Bůh
nechce člověka nutit k dobru. Pokušení je k něčemu užitečné. Nikdo kromě
Boha neví, co naše duše od Boha dostala. Dokonce ani my si to
neuvědomujeme. Pokušení to však odhaluje, aby nás učilo poznávat se, a
tak na vlastní oči objevit svou ubohost, a aby nás přimělo děkovat za
všechno dobré, co nám pokušení odhalilo. „Nevejít do pokušení“ zahrnuje
rozhodnutí srdce. Nemůžeme sloužit dvěma pánům. Kde je náš poklad,
tam bude i naše srdce. Kristus nás v této prosbě Otčenáše zapojuje do
svého boje a do svého smrtelného zápasu. Potřebujeme bdělost.
VI. „Ale zbav nás od zlého“
Ježíš v modlitbě neprosil, abychom byli ze světa vzati, ale abychom ve
světě byli uchráněni od zlého. Naše vzájemná zapletenost do hříchu a smrti
se stává solidaritou v Kristově Těle, ve společenství svatých. Prosíme,
abychom byli zbaveni zla přítomného, minulého a budoucího, předkládáme
Bohu celou bídu světa. Zlo v této prosbě není něco abstraktního, naopak
označuje osobu satana, zlého ducha, anděla, který se protiví Bohu. Ďábel
nebo-li diabolus to znamená ten, kdo rozděluje, činí zmatek, chce překážet
dílu spásy. Už je přemožen obětí Ježíše Krista na kříži. Ďábel má málo
času a je netrpělivý. Bůh má celou věčnost a je trpělivý.
Na konci modlitby říkáme „Amen“, které znamená, věřím, staň se.
Stvrzujeme tím, co je v modlitbě, které nás naučil Bůh. Do slova „Amen“
vkládáme touhu, aby Bůh byl všechno ve všem.
122
Modlitba Páně podle svatého Františka z Assisi
Nejsvětější Otče náš,
náš Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli.
Jenž jsi na nebesích : v andělech a svatých
osvěcuješ je, aby poznali, že Ty, Pane, jsi světlo,
rozněcuješ je k milování, protože, Ty, Pane, jsi láska,
přebýváš v nich a naplňuješ je štěstím,
protože Ty, Pane, jsi nejvyšší a věčné dobro,
z něhož pochází všechno dobro a bez něhož není žádné dobro.
Posvěť se jméno tvé : ať tě jasněji poznáváme,
abychom mohli vidět šíři tvých dobrodiní, délku tvých příslibů,
výšku tvé důstojnosti, hloubku tvých soudů.
Přijď království tvé : abys v nás vládl svou milostí
a převedl nás do svého království, kde na tebe budeme patřit bez
závoje, dokonale tě milovat spojeni s tebou ve štěstí a radovat se
s tebou bez konce.
Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi :
abychom tě milovali celým srdcem, když na tebe budeme stále
myslet; celou duší, když po tobě budeme stále toužit; celou
myslí, když k tobě budeme řídit všechny své snahy a ve všem
budeme hledat tvou čest; a celou silou, když dáme všechnu svou
energii a schopnosti těla i duše do služby tvé lásky a nikam
jinam; a abychom své bližní milovali jako sami sebe, když
všechny, jak jen jsme schopni, k tvé lásce strhneme a když se z
dobra druhých jako z vlastního budeme radovat a v utrpení s
nimi budeme cítit a nikomu jinak neublížíme.
123
Chléb náš vezdejší :
svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista
dej nám dnes :
abychom si připomínali, chápali a uctívali lásku, kterou k nám
choval a všechno to, co pro nás mluvil, vykonal a vytrpěl.
A odpusť nám naše viny
pro své nevýslovné milosrdenství,
pro nesmírné utrpení svého Syna a na přímluvu a pro zásluhy
nejsvětější Panny Marie a všech tvých svatých.
Jako i my odpouštíme našim viníkům : a protože nedokážeme
odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět zcela, abychom kvůli
tobě dokázali opravdově milovat své nepřátele a zbožně se za ně
modlit, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se
pro tebe pomáhat všem.
A neuveď nás v pokušení :
ani skryté, ani viditelné, ani náhlé, ani neustávající.
Ale zbav nás od zlého :
minulého, přítomného i budoucího.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.
124
Téma : Modlitba (6.část, proč a jak se modlit)
Máme se modlit nejen proto, že potřebujeme Boží pomoc, ale především
proto, abychom Boha ctili jako svého nejvyššího Pána, jemu děkovali a
jeho usmiřovali. Bez modlitby nedosáhneme Boží milosti, abychom
zbožně žili a svatě zemřeli. Správně se modlí ten, kdo se modlí zbožně,
pokorně, důvěrně, vytrvale a odevzdaně do Boží vůle. Aby mohla být
modlitba vyslyšena, musíme prosit ve jménu Pána Ježíše. Správnou
modlitbu vyslyší Bůh tak, že nám udělí buď to, oč prosíme nebo něco
lepšího. Když v modlitbě hledáme především Boží království, tak nám Bůh
všechno ostatní přidá. Modlit se je možné vždy a všude, i v obchodě nebo
při vaření. Modlit se je životní nutnost. Modlitba dělá možným, co je
nemožné. „Není možné, aby upadl do hříchu člověk, který se modlí.“
(sv.Jan Zlatoústý) „Kdo se modlí, jistě se spasí, kdo se nemodlí, jistě se
zahubí.“(sv.Alfons) Bůh neopustí toho, kdo se ho nespustí. „Kdo se umí
náležitě modlit, umí také náležitě žít.“ (sv.Augustin) „Neustále se modlí
ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou.“ (Origenes)
Není možné stále něco Bohu říkat, ale je možné stále po Bohu toužit. V
tom spočívá neustálá modlitba, kterou nám Pán Ježíš přikázal. Modlit se
máme především ráno a večer. Každý večer nám připomíná naši smrt a
každé ráno nám připomíná naše vzkříšení. Modlit se máme také před
jídlem a po jídle, před prací a po práci, v pokušení nebo když zvoní
kostelní zvony a zvou k modlitbě. Bez modlitby není ani víry, ani naděje
ani lásky. Varujme se trapných výlevů, afektované a užvaněné modlitby.
Abychom se dokázali dobře modlit, musíme se modlit nedostatečně.
Všechno naše konání je nedostatečné. U které jiné činnosti by člověk
čekal, než ji začne dělat dokonale ? Modlitba to nejsou nutně emoce, slova
a zážitky, ale mysl obrácená k Bohu. Skoro je lepší, když tam emoce
nejsou, protože vzniká nebezpečí, že budeme hledat především emoce. A
když se nedostaví, tak řekneme - „mně to nic nedává, já nic necítím“ a
modlitbu zanecháme. Když vám někdo dá cukroví, poděkujte a snězte ho.
Nechte si chutnat, ale život půjde dál i bez toho cukroví. Je to víra a nikoli
city, která poskytuje jistý prostředek, jak vstoupit do vztahu s Kristem.
Modlitba musí být zbožná, ne drzá, musí být upřímná, může být vyčítavá a
naivní, ale nemůže být sebestředná a pyšná. Při modlitbě máme možnost
prosit, aby nás Bůh něčeho zbavil nebo aby nám dal sílu to snášet
správným způsobem. To druhé bývá většinou lepší.
125
Téma : Panna Maria, Matka Boží (čtyři Mariina tajemství)
1. Maria je Bohorodička, Matka Boží (slavíme 1.ledna), dogma z r. 431,
koncil v Efesu, je povinností účastnit se mše svaté. Mariino mateřství trvá
až do věčného dovršení spásy. Proto je Maria v církvi vzývána jako
přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice všech Božích milostí.
Maria nás přivádí ke Kristu, učí nás jemu věřit, rozumět a milovat ho.
2. Maria je vždy Panna, před početím, při porodu i po porodu.
dogma z koncilu v Lateráně r.649
V Písmu svatém se mluví o bratřích Páně. Tím se nemyslí pokrevní bratři.
Bratři a sestry byli ve Starém zákoně nazýváni také všichni příbuzní. Maria
je zároveň panna i matka, protože je obrazem a nejdokonalejším
uskutečněním církve. „Maria je blaženější tím, že přijala víru v Krista, než
tím, že ho tělesně počala.“ svatý Augustin
3. Maria je Neposkvrněné početí (slavíme 8.12.), dogma z r.1854
„Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro
zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše
Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného
hříchu.“ Samozřejmě nemá ani žádný osobní hřích.
4. Maria je Nanebevzatá (slavíme 15.8.), dogma z roku 1950, Pius XII.
Po skončení života byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do
nebeské slávy a vyvýšena jako královna všeho tvorstva. Nanebevzetí svaté
Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení
ostatních křesťanů.
Každá sobota je zasvěcena Matce Boží, v měsíci květnu se církev modlí
loretánské litanie k Marii, v měsíci říjnu se modlí církev růženec, který je
souhrnem celého evangelia.
Modlitba Marie z Nazareta při navštívení Alžběty :
„Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť
shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit
všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno
je svaté. A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo mají
před ním bázeň. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci
smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil
dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka
Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům
Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“
126
„Panna Maria neměla ani triumfu, ani zázraků. Její Syn nedovolil, aby o ní
zavadila lidská sláva. Nikdo nežil, netrpěl a neumřel tak prostě a v tak
hluboké nevědomosti o své důstojnosti, která ji přece staví nad anděly.
Maria byla uchráněna hříchu dědičného i osobního. Jaká úžasná a posvátná
samota. Maria nenávidí hřích, ale nemá s ním žádnou zkušenost, která
nechyběla ani největším svatým. Panna Maria je čistý a průzračný pramen
stvořený jenom k radosti Boha Otce. Pohled Panny Marie je jediný pravý
dětský pohled, který se pozvedl na naši hanbu a naše neštěstí. Aby se
člověk dobře modlil k Panně Marii, musí na sobě cítit tento pohled, který
není zcela pohledem shovívavosti, neboť shovívavost není bez jisté hořké
zkušenosti. Mariin pohled je spíše pohledem něžné útrpnosti, bolestného
úžasu a ještě jakéhosi nevýslovného citu, který ji dělá mladší nežli hřích,
mladší než rod, z kterého vyšla. Ačkoli je Matkou skrze milost, Matkou
milostí, je mladší dcerou lidského pokolení.“
Bernanos, Deník venkovského faráře, str.162
Je zajímavé, že Kristus, který je Bohem, dovolil, aby byl urážen, ale
nedovolil ďáblu, aby mluvil neuctivě o Panně Marii. Jak velký kavalír je
náš Pán. Tři věci ďábel neznal : Mariino panenství, její porod a smrt Pána
Ježíše. Skrze Marii je nejrychlejší, nejbezpečnější a nejdokonalejší cesta ke
Kristu.
Modlitby církve k Panně Marii, Naší milé Paní :
Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s Tebou, (pozdrav anděla Gabriela)
požehnaná ty mezi ženami, a požehnaný plod života tvého, Ježíš.
(slova svaté Alžběty při Mariině navštívení)
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.
Amen. (slova, která přidala tradice církve)
Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby
v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno
slavná a požehnaná, Paní naše, prostřednice naše, orodovnice naše, U Syna
nám smilování vypros, Synu svému nás doporuč, k Synu svému nás
doprovoď.
127
Komentář k andělskému pozdravení – modlitbě Zdrávas
(pozdravení, komplimenty, výsady, prosby)
Zdrávas, Maria. Někdo na zemi znovu začíná tím nejkrásnějším
pozdravením, pojď, Královno, a rač dát najevo, že mu nasloucháš.
Poskytněme tedy té, kterou chceme pozdravit, čas na to, aby mohla
zdvořilost opětovat. Když zde uděláme krátkou pauzu, náš duch zpozorní a
stane se vnímavější. Má začít komunikace a účastenství jaké je mezi
matkou a dítětem normální. Nač bychom měli končit, ne-li proto, abychom
začali znovu ? Nezáleží na tom, kolikrát Zdrávas zopakuji, důležitá je
doba, během níž se při jednom nebo několika Zdrávasech ocitáme mimo
vše, co je přízemní a světské. Jestliže si člověk má všimnout Matky Boží,
musí to chtít. A má-li pokleknout před nějakým jejím obrazem nebo její
sochou, platí to tím spíš. Proč nepřiznat, že když určitá slova mají příliš
velkou váhu, člověk je z bázně ve víře nerad říká ?
Milostiplná. To znamená plná krásy a štěstí. A protože tohle není nikde na
zemi k nalezení, rozumíme, že jsi z Nebe a v Nebi, odkud mne slyšíš a kam
přitahuješ mé pohledy. Milost spojení s Bohem je víc než zdraví, majetek a
život. Boží milosti jsou zásobou čerstvé vody, pomáhají nám za pochodu
vyprahlou pouští směřovat k Bohu. Maria se nikdy nemusela ptát, zda jí
Bůh nabídne další milost, ani co musí učinit, aby se na jejich přijetí
připravila. Jí byly dány všechny průzračné prameny.
Pán s tebou. Jestliže na jedné straně je s tebou Pán, na druhé straně jsme s
tebou také my. Jsme tedy Pánovi nablízku, jelikož mezi ním a námi jsi ty
jako pouto a prostřednice. Obávám-li se někdy při modlitbě nudy, říkám si,
že jinde bych se nudil mnohem víc. Jak jinak bych mohl čas lépe využít ?
Mám-li volné odpoledne, jakou činnost si nejčastěji zvolím ? Chci být s
Ježíšem a Marií prostřednictvím modlitby ?
Požehnaná tys mezi ženami. Bdít nad rodinným krbem, všeho si všímat,
dělat tak, aby se všichni dobře cítili, pro sebe nežádat než právo sloužit a
být milována, to jsou vlastnosti našich matek. Matka Boží dokáže plnit tyto
úkoly s neporovnatelnou dokonalostí. Převyšuje všechny ženy, ale přitom
není jiná, je neporovnatelná a zároveň nepochopitelná.
128
Ježíš, požehnaný plod života tvého. Dítě se může stát objektem, kolem
něhož se žena uzavře, přestane vnímat všechno ostatní a ke všemu dalšímu
zlhostení. Avšak v případě Ježíšovy Matky, jde o pravý opak. Mariino
mateřství není výlučné ani žárlivé, je rozšířeno na všechny. Maria nikdy
neřekne : „Nejprve se musím věnovat jemu, a teprve potom, budu-li moci,
se budu starat o tebe.“ Řekne to přesně obráceně : „O něho se vůbec
nebojím; první jsi na řadě ty a budu se ti věnovat tak dlouho, jak mě budeš
potřebovat.“ Ježíš na kříži dal svou Matku Janovi a v něm nám všem.
Svatá Maria, Matko Boží. Bez tohoto privilegia být Matkou Boží, by
náboženské praktikování bylo méně přitažlivé a bylo by obtížnější v něm
vytrvat, v našem životě by bylo méně odvahy a náš ideál by nebyl tak ryzí;
liturgie by byla ochuzena o krásu, bylo by méně vrcholných uměleckých
děl a v srdci křesťanů méně naděje. Tím, že chci milovat Marii, Matku
Boží, vzdoruji bídě a rozervanosti dnešního náboženství. Prostě a odvážně
potvrzuji svou víru v Krédo.
Pros za nás hříšné. Celá svatá prosí za nás zapletené do mnoha hříchů. O
mnoho věcí prosíme mezi sebou, ale k Panně Marii se neobrácíme jen tak
na leckoho. Často i pro svaté je modlitba namáhavá, ani svatý neví, jaké
jsou Boží plány a neví, jak se modlit. Ale tam, kam svatý vstupuje jen
bázlivě, tam je Maria ustanovená jako Matka a Královna. Její modlitba
spočívá v prostém uctívání Boží vůle, je přesnější než naše dopodrobna
vyložené prosby, její prosté svolení je účinnější než naše argumenty. Maria
pro nás nejlépe získá to nejlepší.
Nyní. Maria se obrací v náš prospěch k Bohu, aby vyhověla tužbám, které
jsme jí právě přednesli. Nechme jí čas, aby mohla pohovořit s Bohem. V
okamžicích kdy mlčíme, je to Ona kdo se modlí, a my jsme chráněni.
Zatímco se Ona nyní modlí, postupme rychle k druhému břehu, k
Věčnému. Dokud trvá ono nyní, při němž Matka Boží prosí za nás, nehrozí
nám na vozovce žádné nebezpečí.
A v hodinu naší smrti. Matko, kdyby tvá sebejistá ruka pustila mou, bylo
by to určitě proto, aby uchopila cíp tvého pláště a přikryla mě jím. Až si
budu jist, že jsem prošel dveřmi, vykouknu, abys slyšela můj smích, smích
dítěte, které se směje, neboť se mu díky péči Matky vše podařilo.
129
Třikrát denně – ráno, v poledne a večer - je zvykem církve modlit se :
(kromě velikonoční doby)
Anděl Páně zvěstoval Panně Marii
a ona počala z Ducha svatého. Zdrávas, Maria..........
Maria řekla : Jsem služebnice Páně,
ať se mi stane podle tvého slova. Zdrávas, Maria..........
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi. Zdrávas, Maria..........
Oroduj za nás svatá Boží Rodičko,
aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.
Modleme se :
Bože, poznali jsme andělské poselství o vtělení Krista tvého Syna, vlej
nám, prosíme, do duše svou milost, ať nás jeho umučení a kříž přivede ke
slávě vzkříšení. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
V době velikonoční se církev modlí třikrát denně :
Raduj se, Královno nebeská, aleluja,
protože splnil Pán slova svá, aleluja,
z mrtvých vstal, Matko, Ježíš tvůj, aleluja,
u něho za nás oroduj, aleluja.
Raduj se a vesel, Panno Maria, aleluja,
neboť Pán vpravdě z mrtvých vstal, aleluja.
Modleme se :
Bože, vzkříšením svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jsi naplnil svět
radostí, na přímluvu jeho Rodičky, Panny Marie, dej ať dosáhneme radostí
života věčného. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
130
Modlitba růžence
církev se růženec modlí především v měsíci říjnu
Růženec začíná vyznáním víry : Věřím v Boha. Následuje Otče náš,
pak třikrát Zdrávas, po jménu Ježíš se postupně vkládají slova :
1. v kterého věříme, 2. v kterého doufáme, 3. kterého milujeme.
Pak se říká : Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku, i
nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
Jednotlivé desátky se skládají z Modlitby Páně (Otče náš, 1x), deseti
zdrávasů (desátků) a chvalozpěvu Sláva Otci. Po jménu Ježíš se přidávají
růžencová tajemství. Doporučuje se modlit v pondělí a v sobotu tajemství
radostná, ve čtvrtek tajemství světla, v úterý a v pátek tajemství bolestná a
ve středu a v neděli tajemství slavná.
I.tajemství radostná
1.
2.
3.
4.
5.
kterého jsi z Ducha svatého počala.
s kterým jsi Alžbětu navštívila.
kterého jsi v Betlémě porodila.
kterého jsi v chrámě obětovala.
kterého jsi v chrámě nalezla.
II.tajemství světla
1.
2.
3.
4.
5.
který byl pokřtěn v řece Jordánu.
který zjevil v Káně svou božskou moc.
který hlásal Boží království a vyzýval k pokání.
který na hoře Proměnění zjevil svou slávu.
který ustanovil eucharistii.
III.tajemství bolestná
1.
2.
3.
4.
5.
který se pro nás krví potil.
který byl pro nás bičován.
který byl pro nás trním korunován.
který pro nás nesl těžký kříž.
který byl pro nás ukřižován.
131
IV.tajemství slavná
1.
2.
3.
4.
5.
který z mrtvých vstal.
který do nebe vstoupil.
který Ducha svatého seslal.
který tě, Panno, do nebe vzal.
který tě v nebi korunoval.
Na konci desátku po chvalozpěvu Sláva Otci...se přidává tato modlitba :
Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy. Uchraň nás pekelného ohně a přiveď
do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce
potřebují.
Po modlitbě některého ze čtyř zvolených tajemství následuje modlitba :
Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše,
buď zdráva. K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme,
lkající a plačící v tomto slzavém údolí. A proto orodovnice naše, obrať k
nám své milosrdné oči a Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po
tomto putování ukaž, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká, Panno Maria.
Oroduj za nás, Královno posvátného růžence,
aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.
Modleme se :
Bože, tvůj jednorozený Syn nám svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním
získal věčnou spásu. Dej nám, prosíme, když v posvátném růženci o těchto
tajemstvích rozjímáme, ať také podle nich žijeme a dosáhneme toho, co
slibují. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
132
Modlitba k svatému Josefovi po modlitbě růžence :
Svatý Josefe, k tobě přicházíme ve své tísni. Když jsme vzývali o pomoc
tvou přesvatou snoubenku, žádáme s důvěrou i od tebe ochranu. Pro lásku,
která tě pojila s neposkvrněnou Pannou a Bohorodičkou, a pro otcovskou
lásku, s kterou jsi objímal Ježíše, pokorně prosíme, shlédni milostivě na
dědictví, které si Ježíš Kristus získal svou krví a přispívej nám v našich
potřebách svou mocnou přímluvou. Starostlivý strážce Svaté rodiny,
opatruj vyvolený lid Ježíše Krista. Odvrať od nás, laskavý otče, všechnu
nákazu bludů a mravní zkaženosti. Náš mocný ochránce, milostivě nám
pomáhej v tomto boji s mocnostmi temna a jako jsi kdysi vysvobodil Ježíše
z nebezpečí života, tak nyní braň církev Boží proti úkladům nepřátel a
proti všemu protivenství. Nás pak všechny ustavičně ochraňuj, abychom
podle tvého příkladu a s tvou pomocí, svatě žili, zbožně zemřeli a dosáhli
věčné blaženosti v nebesích. Amen.
Pomocí modlitby růžence se náš malý životní příběh omezený časem a
prostorem spojuje s Velkým Příběhem života, smrti a vzkříšení Ježíše
Krista, který vstoupil do věčnosti. Díky tomu náš život není nuda, ale
dobrodružství. S růžencem v ruce vstupujeme do školy Panny Marie, která
nás nejlépe naučí poznávat krásu Ježíšova lidství spojeného s božstvím.
Růženec není důležitý jen pro ty, kdo se v životě ještě nenašli nebo se
ztratili. Růženec není jen útěchou ve stáří a nemoci, ale také ukazatelem
cesty pro všechny generace, situace a stavy. Růženec nás chce převést z
mělčin života do hloubky. Silou svého meditativního charakteru, klidným
sledem Zdrávasů vyvíjí růženec na modlícího se uklidňující vliv, který ho
uschopňuje přijímat a zakoušet v hloubi své bytosti pravý Kristův pokoj a
šířit tento pokoj kolem sebe. Rodina, která se sjednotí v modlitbě, zůstane
sjednocená. Růženec obrací náš pohled k Ježíši a dává schopnost podívat
se znovu navzájem do očí, aby vznikla komunikace, solidarita a odpuštění.
Růženec je cestou Kristova života od početí až ke smrti, vzkříšení a slávě,
proto je plodné svěřit této modlitbě cestu dospívání našich dětí. Kulturní
odstup mezi generacemi stále narůstá. V životě dětí a dospívajících si
rychle vytvářejí prostor různá poselství a nepředvídatelné zkušenosti. Pro
rodiče je zdrojem úzkostí, když mají čelit rizikům, kterým jdou vstříc.
Musejí často prožívat rozčarování, když konstatují pády svých dětí.
Růženec je velká pomoc při řešení osobních a společenských problémů.
133
Růženec nám pomáhá plněji prožívat účast na mši svaté a liturgii a čerpat z
ní dobré ovoce pro každodenní život. Růženec na mši svatou připravuje a
také je jejím ohlasem. Když je uctívána Matka, také Syn je lépe poznáván,
milován a oslavován. Růženec je mariánská modlitba, jehož středem je
Kristovo Srdce.
Bl.papež Jan Pavel II. navrhuje 5 základních myšlenek růžence :
 připomínat si Krista s Marií
 poznávat Krista s Marií
 připodobnit se Kristu s Marií
 prosit Krista s Marií
 hlásat Krista s Marií
Odporoučení umírajícího k Bohu
Křesťanská duše N., vydej se na cestu z tohoto světa ve jménu Boha,
všemohoucího Otce, který tě stvořil, ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna,
který pro tebe trpěl, ve jménu Ducha svatého, který byl na tebe vylit; kéž
ještě dnes dojdeš pokoje v příbytku u Boha na svatém Siónu ve
společenství se svatou Bohorodičkou Pannou Marií, se svatým Josefem (s
křestním a biřmovacím patronem) a se všemi anděly a svatými.
Svatí Boží přátelé ať tě doprovodí. Andělé Páně ať ti vyjdou naproti a
přijmou tě mezi sebe. Ať tě představí před trůnem Nejvyššího. Kéž tě
přijme Kristus, který tě zavolal. Kéž tě andělé k němu dovedou a představí
tě před trůnem Nejvyššího.
Modlitba za zemřelé
Odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane,
a světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají ve svatém pokoji. Amen.
Na poděkování za dokončení tohoto katechismu, za všechny pravdy víry a
Boží dary je vhodné projevit vděčnost Bohu a zazpívat chvalozpěv :
„Bože, chválíme Tebe.“ (Te Deum), které je v kancionálu č.932.
Dobrořečme Pánu. Bohu díky.
134
Dodatek : Nejčastější omyly ateistů
1.Křesťané jsou lidé, kteří žijí podle Desatera. Nežijí. Křesťané mají
stejná pokušení, stejné problémy a stejné pády jako ostatní lidé. Rozdíl je
snad v tom, že by si křesťan měl být více vědom, že nežije správně.
Tvrzení nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, žiji dobře, říkají častěji
ateisté než křesťané. Církev říká, že jediný, kdo je bez hříchu je Ježíš
Kristus a Panna Maria, ale ateista z toho nevyvozuje žádné důsledky a stále
znovu se diví, že se křesťanům bezhříšnost nedaří.
2.Křesťané si myslí, že jsou lepší než ateisté. Nemyslí si to. Na začátku
každé mše svaté je vyznání Bohu, že hřeším a nekonám, co mám konat. V
debatách se vždy poukazuje na existenci morálních ateistů a nemorálních
křesťanů, kupodivu žádný ateista nesrovnává morální křesťany a nemorální
ateisty, jakože obojích je kolem nás plno. Mnoho ateistů odmítá stát se
křesťany kvůli selhání různých křesťanských králů, papežů a kněží,
kupodivu odmítají opustit tábor ateistů po krutovládě Stalina a Hitlera. Co
to tedy opravdu znamená být křesťanem a nebo být ateistou ?
3.Křesťan se vyzpovídá a pak jde hřešit dále. To není omyl, ale pravda.
Zpověď ovšem není legalizace zla. Důležitým momentem svaté zpovědi je
lítost, kdy nejsem schopen bez rozpaků se podívat na svou minulost, kdy
toužím napravit, co napravit lze, a omluvit se za to, co napravit nelze. To,
že se mi to nedaří, je jiná věc. Cílem křesťanství není vytvořit člověka bez
hříchu. To nejde. Cílem křesťanství je člověk žijící vztah k Bohu.
4.Co je slyšet z kazatelny při náhodné návštěvě kostela, je oficiální
nauka církve. Samozřejmě není. Kdo se chce dozvědět, co katolická
církev hlásá, musí si koupit katechismus. Návštěva neznámého kostela je
sázka do loterie. Nejde jen o to, že by kněží vědomě říkali lži, ale mohou
věci říkat neúplně, jednostranně a nepřiléhavě.
5.Papež zakazuje používat kondomy v Africe a tím přispívá k
rozšiřování AIDS. Nepřispívá. Naopak vyzývá k partnerské věrnosti, což
by epidemii AIDS dokázalo účinně zbrzdit. Pokud by někdo měl rozdávat
kondomy v Africe, měly by to být vládní a nevládní organizace. Je
otázkou, kolik kondomů rozdali v Africe všichni ti, kteří papeže kritizují.
135
Pokud něco považuji za důležité, měl bych to udělat já sám. Papež je
představitelem katolických křesťanů, a tedy ateisté, protestanté a
příslušníci nekřesťanských náboženství se jeho názory tak jako tak nemusí
cítit vázáni, což platí v Africe stejně jako v Evropě. Co se týká katolických
křesťanů, velmi důležitým morálním kodexem křesťanství je Desatero se
svým přikázáním manželské věrnosti. Naopak ve srovnání s Desaterem je
relativně málo důležitým přikázáním zákaz antikoncepce. Pokud by někdo
neposlechl velmi důležité a velmi závazné přikázání Desatera a měl sex
mimo manželství, nemá vcelku důvod, proč by měl úzkostlivě lpět na
méně závazné představě nepoužívání antikocepce. Kdo se už jednou
rozhodl spolknout velblouda, nemusí si činit starosti s cezením komára.
Sex s mimomanželským rizikovým partnerem porušuje hned dvě
přikázání: nezabiješ a nesesmilníš. A jaký by to mělo smysl porušovat
Desatero a lpět na drobnosti ? Opravdu si někdo myslí, že církev je tak
zabedněná, že je proti antikoncepci, když jde o život ? Nekatolíci se cítit
vázáni papežem nemusí tak jako tak a katolíci, když už cítí potřebu porušit
Desatero, také ne ! Nejde jen o to provozovat sex stejně a jinak a ještě
jinak a více a bezpečněji, spíše jde o to, zda nám skutečně přinesou životní
štěstí různým způsobem střídaní partneři.
6.Kněží a křesťané se snaží všechny ateisty obrátit „na křesťanství“.
Ví Bůh, že ne. Bůh si váží lidské svobody, a proto to musí dělat i křesťané.
To, o co se křesťané snaží, je povzbuzování ateistů, ať svůj názor dotáhnou
a promyslí do konce a do důsledků. Církev není politická organizace, i
když se její členové tak někdy chovají.
7.Kněží mají ve své víře jasno. Nemají. Ateisté mají jasnou představu, jak
by měl kněz vypadat, co má dělat a nedělat, co říkat a neříkat. Ateistu ani
nenapadne, že by kněz mohl mít své vlastní otázky a pochybnosti víry.
Kněz je pro ateistu hlásná bezduchá trouba Vatikánu. Ateista i katolík mají
tendenci korigovat spíše kněze než svou představu.
8.Křesťané se nutně přetvařují, protože přece žádný Bůh není. Ateista
si neumí představit, že by kněz doopravdy v Boha věřil a z víry si tedy dělá
jen byznys ohlupováním prostých oveček nebo někomu sedl na lep.
Vysvětlení, že tomu je proto, že v to skutečně věří, ateistu zpravidla
nenapadne. Na mysl by potom přicházely další znepokojivé otázky.
136
9.Je všeobecně známo, co je to křesťanství, o co křesťané usilují a jaký
je jejich Bůh. To zpravidla ateisté neví, i když si myslí opak. Obvyklým
postojem ateistů je nejprve popsat nějakou hloupou představu Boha a pak s
touto představou úspěšně bojovat. V závěru debaty se ateista s věřícím
překvapivě shodne, že tento bůh neexistuje. Ve sdělovacích prostředcích
jsou křesťané prezentováni jako hnutí usilující o restituce majetku,
vlastnění katedrály, zakazující sex před svatbou, antikoncepci a potraty,
tedy cosi jako okrašlující moralizující spolek. Svědčí to bezděky o tom,
čím je mysl spoluobčanů zaplněna především. To první, co opravdové
křesťany zajímá, je Bůh, tajemství víry, nekonečno a posvátno. To druhé je
odpověď na existenciální otázky, proč jsem, odkud jsem a kam směřuji a
teprve na třetím místě je morálka.
10.Katolická církev je jednotná monolitní organizace. Není. Církev má
různé proudy, hnutí, spirituality, spory atd. Církev je do mnoha stran vlnící
se moře, není sevřený pochodující šik. Katolická církev není sekta s jedním
názorem. V základních věcech, například zda existuje Bůh a lidská duše
bývá shoda. Ale je vhodné, aby si ateista udělal dobrý průzkum, co si pod
slovy „Bůh“ a „lidská duše“ věřící představují. Asi bude překvapen.
11.Stát se křesťanem je nutně spojeno s úsilím o restituce majetku a návrat
katedrály církvi. Eventuálně i odevzdaný hlas pro KDU-ČSL. To je jeden z
nejčastějších omylů ateistů. Chodit do kostela neznamená přihlášení se k nějaké
politické straně. Různí katolíci jsou členové různých politických stran a mají
různé názory a politické koncepty. Bůh není oranžový ani modrý.
12.Náboženství je opium lidstva. Opak je pravdou. Opium se stalo
náboženstvím lidstva. Copak někde jsou úplně a skutečně šťastní ateisté, kteří
znají cíl dějin a náboženství jim to jen kazí ? Přinese nám něco úlevu od
nepokojného hlasu v duši déle než na pár minut ? Můžeme utéci před sebou
samým do sportu, nakupování atd. ?
13.Katolická církev udržuje lidi v nevědomosti a brání svobodnému
vědeckému bádání. Víra je neslučitelná s vědou. Není to pravda. Proč právě
církev zakládala univerzity ? Zakladatel genetiky je mnich Gregor Mendel.
Základy přírodovědy položil svatý kněz Albert Veliký. Nikoli navzdory církvi, ale
díky církvi máme katedrály a umělecká díla.
P.Marek Vácha, Modlitba argentinských nocí
137
138
Download

Zde ke stažení