zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Obsah
Téma: Nicholas Winton 2
Záchrance 669 dětí slavil 105. narozeniny, Zeman mu chce udělit Řád Bílého lva 2
Jde o Wintona, nebo o Zemana? / Petr Kamberský 3
Sir Winton na Hrad přijet nemůže, Zeman na pozvání trvá 4
Nicholas Winton jako zrcadlo naší občanské statečnosti / Jan Edward Hýsek 4
Z České republiky 7
Výstava „Jiří z Poděbrad, husitský král – přítel míru“ v Národním archivu v Praze / Denko Čumlivski 7
Z názorů našich čtenářů 9
Půlnoční mše / Karel Václav Hrdina sr. 9
Návod jak získat bezpracně miliardu / Václav Mader 10
Ze Švýcarska 11
Ve Švýcarsku povolili hajlování. Pokud vyjadřuje osobní postoj 11
Ze zahraničí 12
Liška: Separatisté sami přiznali, že je všemožně podporují z Ruska / Oldřich Szaban 12
Rozhořčilo nás… 14
Orbánova pravá ruka si užíva masaker bažantov / Peter Morvay 14
AFP: Na Kypru byly loni usmrceny dva miliony tažných ptáků 15
Výročí 17
Spochybňovanie historického významu SNP nemá opodstatnenie / Miloš Kelemen 17
Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 3. / Georg A. Kraus 18
Náš tip: 21
Interpelácia Magdy Vášáryovej na ministra kultury 21
Cestování 23
Středozemím po sezoně plouti – 6.: Haifa, Jordan, Golan / Ota Ulč 23
Cykloráj kolem jezer i alpské průsmyky pro drsňáky / Vít Štěpánek 26
Reagujete 28
Odkud to pan Pehe může vědět? / Georg J. Dobrovolný 28
Ad: Benešovy dekrety / Karel Kukal 29
Čtení na volnou chvíli 31
Závod míru aneb krvavá kolena / Milan Cimburek 31
Z historie 32
Neklidná hranice - 1. / Dana Seidlová 32
Prečo Beneš pustil Stalinovi Podkarpatsko / Vladimír Jancura 34
O emigraci, repatriaci a vlastenectví / Dana Seidlová 40
Věda 42
Jsou klimatické změny už opravdu „za dveřmi“? / Miloš Dokulil 42
Z tvorby krajanů 44
Z činnosti spolků 45
Sokolský výlet do Bürserbergu / Jana Vodičková 45
Čtení českých pohádek v Badenu 47
Zdraví 47
Zasmějme se 49
Přihláška na odběr Zpravodaje 50
UPOZORNĚNÍ:
V červenci Zpravodaj tradičně nevychází, příště vyjde jako dvojčíslí 7-8 v polovině srpna.
Co v něm najdete? Třeba odpověď odborníka na otázky čtenářů, zda penze obdržená z České
republiky podléhá ve Švýcarsku zdanění, nebo zda je třeba ve švýcarském daňovém přiznání
uvádět příjem z prodeje nemovitostí v ČR a pod. Kromě toho také mnoho dalších zajímavostí!
REDAKCE A ADMINISTRACE ZPRAVODAJE VÁM VŠEM PŘEJE HEZKÉ LÉTO!
červen
1
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Téma: Nicholas Winton
Záchrance 669 dětí slavil 105. narozeniny,
Zeman mu chce udělit Řád Bílého lva
Sir Nicholas Winton, který v pondělí 19. května oslavil 105. narozeniny, zachránil 669
dětských životů před jistou smrtí v nacistických táborech. Prezident Miloš Zeman se rozhodl, že
mu udělí Řád Bílého lva. V letech 1938 a 1939 v Československu organizoval odjezdy
židovských dětí do Británie a obstarával veškeré formality potřebné k jejich přepravě po železnici.
Skromný Winton se však jako hrdina necítí. Po válce se londýnský rodák živil jako makléř. Ani
nejbližší příbuzní neměli tušení o válečné kapitole jeho života.
Do povědomí veřejnosti se dostal až díky dojemnému setkání se svými zachráněnými "dětmi" ve
studiu BBC. Wintonovy polozapomenuté činy připomněl slovenský režisér Matej Mináč, když
natočil film Všichni moji blízcí (1999). Podruhé mu vzdal hold o tři roky později v dokumentu
Síla lidskosti, potřetí v roce 2011 snímkem Nickyho rodina.
Nicholas Winton Václav Havel na premiéře filmu Nickyho rodina
Nicholas Winton byl za své činy několikrát vyznamenán a povýšen do rytířského stavu.
Prezident Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké české státní vyznamenání - Řád Tomáše
Garrigua Masaryka. Winton byl navržen i na Nobelovu cenu za mír – loni se za to zasadila i česká
vláda v demisi... Studenti z Gymnázia Open Gate v Babicích u Prahy, které Wintonův čin a osud
židovských dětí během války nadchnul, zorganizovali petici na podporu této myšlenky. Po jejím
2
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
rozšíření prostřednictvím sociálních sítí sej im podařilo sehnat více než 230 tisíc podpisů. Winton
ale cenu znovu neobdržel, nominační komise měla opět „své“ favority...
Výstava na Kampě
Na pražské Kampě mezi Werichovou vilou a Sovovými mlýny byla zahájena výstava
Wintonovy vlaky. Exteriérová výstava velkoformátových snímků a dokumentů mapuje příběhy
dětí, ale také život jejich zachránce. Autorem výstavy, jejíž premiéra se uskutečnila v Praze a v
Londýně v roce 2011, je režisér, kameraman a fotograf Jaroslav Brabec. U příležitosti jejího
znovuuvedení aktualizoval původní verzi, doplnil ji o nový příběh jednoho ze zachráněných dětí,
ale i o koláž gratulací k Wintonovu jubileu.
Má Zeman čekat s vyznamenáním pro Nicholase Wintona?
Prohlášení prezidenta Miloše Zemana o tom, že udělí 28. října siru Nicholasi Wintonovi Řád
Bílého lva, vyvolala rozporuplné reakce. Problém není v samotném vyznamenání, ale ve způsobu
jeho předání. Český prezident totiž oznámil, že pozval Wintona do Prahy, kde mu 28. října ono
vysoké státní vyznamenání udělí.
Nad tím, zda je tento způsob vhodný, nebo zda by Zeman neměl raději sám jet s vyznamenáním
do Londýna, se zamyslel například komentátor Petr Kamberský.
Kamberský:
Jde o Wintona, nebo o Zemana?
Nápad udělit Nicholasi Wintonovi nejvyšší civilní řád propůjčovaný převážně cizím státním
příslušníkům je od Hradu mistrovský tah - a rozhodně jej nebudeme kritizovat. Naopak.
Důležité je ale se zeptat: proč chcete čekat na 28. říjen, pane prezidente? Zcela upřímně - siru
Nicholasovi je 105 let. Vůbec není jisté, zda bude za půl roku v kondici, aby si zaletěl na
ceremoniál do země, v níž prožil všeho všudy tři týdny. Pokud je cílem ocenit pana Wintona, a
nikoli zlepšovat obraz pana Zemana, měla by spíš Česká republika přijet za hrdinou.
Pokud by pan prezident nemohl osobně, řád mu může slavnostně připnout na hruď i český
velvyslanec ve Velké Británii. Kdyby na tom Hradu opravdu záleželo, stalo se tak už včera na
slavnostní recepci, kterou na počest pana Wintona ambasáda uspořádala a na níž jej příbuzní v
jeho křesle dovezli.
Takže o koho tady jde? O oceněného, nebo o toho kdo si chce napravit pověst pošramocenou
loňskou ceremonií, kdy rozdal řády kamarádům a sponzorům jako je Čuba, Světlík či Grégr?
(Omluva panu Světlíkovi, nesrovnáváme jej těmi dvěma pány).
Mimochodem, blahopřání od premiéra i přislíbený řád od prezidenta má v sobě i svou pikantní
politickou rovinu. Vlastně dvě.
Tou první je fakt, že za návrhem blahopřání i vyznamenání stojí donedávna málo známý
lidovecký ministr Marián Jurečka. Jurečka, jenž je trnem oku hlavě státu, která jej označila za
”popletu” a proti jeho jmenování do čela ministerstva zemědělství se tvrdě vymezovala. I proto,
že místopřededa KDU-ČSL neváhal před rokem nahlas říci “prezident republiky se nemůže opít
jako mužik a vrávorat u korunovačních klenotů.”
Ukazuje se, že prezident Miloš Zeman, chce-li, umí být nad věcí - stejně jako když teď udělil Řád
Bílého lva první třídy spolkovému prezidentu Joachimu Gauckovi - prezidentovi, který Zemanovo
zasahování do parlamentního systému loni v létě nečekaně a poměrně tvrdě kritizoval.
červen
3
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
A ta druhá věc: zmíněný třiatřicetiletý Jurečka je zjevně jeden z největších politických talentů,
jaké se v poslední době objevily. Ať už přirozenou komunikací na moderních sítích, citem pro
hodnoty i náladu dne (viz “viroza” i Winton) nebo i “blairovským” otevřením vlastní šestičlenné
domácnosti.
Uvidíme, kdy si toho unikátního talentu sestry a bratři lidovci všimnou. Vzhledem k tomu, jak v
poslední době není vidět předseda Pavel Bělobrádek, si toho dost možná už všimli.
Petr Kamberský
Sir Winton na Hrad pro řád přijet nemůže, Zeman na pozvání trvá
Miloš Zeman chce v říjnu udělit Nicholasu Wintonovi Řád bílého lva. Jeho dcera Barbara ale
řekla, že se otec na ceremonii kvůli svému zdravotnímu stavu nedostaví. Prezident svůj úmysl
oznámil v pondělí 19. května, kdy zachránce stovek československých dětí slavil už 105. narozeniny.
Někteří historici a další osobnosti postup Hradu komentují slovy, že není důvod čekat na 28.
říjen. Přimlouvají se za to, aby současná hlava státu ocenila Wintona co nejdříve. Zákon mu to
umožňuje a nestalo by se tak v novodobé historii České republiky poprvé.
„Prezident republiky se může rozhodnout podle své libovůle, jakým způsobem příslušné
vyznamenání v případě cizinců udělí,“ řekl historik Edmund Orian.
Historik naráží na zákon o státních vyznamenáních. V něm se sice píše, že vyznamenání
prezident předává v řádové dny, kterými jsou 1. leden a právě 28. říjen, pro cizince ale platí
výjimka. Mohou je převzít kdykoliv a nejen v tuzemsku. „Doporučoval bych mu proto, aby
vyznamenání udělil siru Wintonovi okamžitě prostřednictvím českého velvyslance v Londýně,“
sdělil také Orian.
Prezident Zeman však podle mluvčího Jiřího Ovčáčka na říjnovém termínu trvá. „Pan
prezident je sice skvělým prognostikem, ale není natolik odvážný, aby predikoval zdravotní stav
kohokoliv. Pokud tak někdo činí, je to jeho právo, ale považuji to za nevhodné a přímo neslušné,“
dodal mluvčí.
Nicholas Winton jako zrcadlo naší občanské statečnosti
Když se Nicholas Winton vypravil na základě telefonátu svého přítele Martina Blaka z Prahy
místo na lyžařský výlet do Švýcarska na cestu za ním do Prahy, začal tam již v prosinci 1938
vnímat atmosféru strachu, nejistoty a taky odporu proti tomu, co se stalo 15.3.1939 právně i
vojensky skutečností.
V národě se začalo plíživě a postupně rozšiřovat naše odvěké smířlivectví a snaha přežít za každé
situace i za cenu nejdříve mentální a později i společensky akceptované agrese vůči menšinám či
dokonce malým skupinám definovaným pouze odlišností od masové většiny.
A tak dochází i v tehdejším Československu ke státem organizovaným, do března 1939 nikým
nevynucovaným, antisemitským akcím vylučování Židů (tehdy v oficiálních dokumentech
nazývaných „Mojžíšského vyznání“ či „Mojžíšské národnosti“) nejdříve ze státni správy a
později, pod přímým tlakem Německé okupační správy ale za netečné podpory širokých vrstev
českého a později i slovenského obyvatelstva, ve vlastním státě k vyřazení Židů a Cikánů z celého
života až k jejich separaci v Terezíně a likvidaci v Osvětimi.
červen
4
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Jak je možné, že již 19. 2. 1939 vydalo Ministerstvo vnitra pod vedením ministra Otakara
Fischera (jako typického státního úředníka z doby Rakousko-Uherska, Československé republiky
a pozdeji i protektorátní německé správy) interní nařízení k vyřazení Židů ze státní správy (viz
následující strana) a celý národ se začal připravovat na „normalizaci“ pod německým režimem
stejně tak jako se dokázal později normalizovat pod sovětským komunistickým režimem po roce
1948 a 1968?
Ani těch několik hrdých výjimek, jako studentské demonstrace v listopadu 1939, celý odboj
během okupace, jak německé do roku 1945 tak sovětské od roku 1948 do 1990, nedokázalo tuto
naši přizpůsobivost vůči moci nad námi a agresi vůči menšinám ( Židé, Cikáni, Němci nebo dnes i
Ukrajinci, Vietnamci), tuto naši úžasnou vlastnost potlačit či dokonce vymýtit.
A tak je nutno se podívat na osobnost pana Wintona, který velmi brzo poznal v Praze v roce 1938
a 1939 o co jde, učinil vnitřní rozhodnutí a osobně, bez jakékoliv institucionalizace, se
nepřizpůsobil a začal dělat to, co mohl dělat vlastně každý, jen kdyby k tomu měl dost osobní
odvahy. A že to nedělal z osobních důvodu ve snaze se obohatit nebo zviditelnit bylo jasné hlavně
z toho, co následovalo. Po té, co zorganizoval kancelář v Praze a ustanovil do ní pány Trevora
Chadwicka a Billa Barazettiho jako organizátory a vykonavatele těch tří transportů s dětmi, které
dojely do Londýna, sám do Londýna dopředu odjel a ujal se velmi nelehkého úkolu přijíždějící
děti ubytovat a rozdělit do britských rodin, které projevily zájem si je vzít a později adoptovat.
Posledního vlaku ze září 1939 se v Londýně již nedočkal, neboť ten, ač již vypraven, byl Němci
zadržen a vrácen zpět do Prahy.
A celý jeho poválečný osud založený na skromnosti a veřejně neaktivní činnosti skončil přesto
tím, že byl anglickou královnou povýšen do šlechtického stavu a až po významném pořadu v
BBC se stal známým a populárním.
V roce 2009 byl na jeho počest uspořádán retrovlak z Prahy do Londýna, jako opakování jízdy
stejnou trasou. Stejně jako jel vlak v roce 1939 s malými dětmi, odejel on s několika z tehdy
zachráněných dětí a s jejich potomky, které on společně s panem Barazettim zachránili. A tato
jeho “rodina” zachráněných dětí se rozrostla dodnes na více než pět tisíc lidí, kteří by nežili,
nebýt jeho a jeho pomocníků.
Je jen škoda, že sir Nicholas Winton nemůže být a není jmenován v seznamu Spravedlivých
(Gerechten, Righteous), který je uveden v archivu památníku Yad Vashem v Jeruzalémě.
Důvodem je to, že podle zákona, vydaného izraelským parlamentem v roce 1953, budou na tomto
seznamu uvedeni všichni, kteří prokazatelně pomohli Židům odkudkoliv přežít, ale kteří nejsou
židovského původu. To znamená kdokoliv, ať křesťan, muslim nebo bezvěrec, ale ne Žid, i když v
předcházející generaci konvertovaný. A pan Winton, původním jménem Wertheimer, syn z
německé židovské rodiny, která v roce 1905 emigrovala do Spojeného královstvi a která si v roce
1938 změnila jméno na Winton, tomuto kritériu neodpovídá, což samozřejmě nijak nesnižuje
morální a huma- nistickou velikost jeho činnosti.
A tak tento skromný a odvážný muž zachránil dnes více než pět tisíc lidí a to dík své osobní
odvaze, ze které bychom si měli vzít příklad, přestat být agresívni ke všem byť i jen trochu
„jiným“ a svalovat na ně naši osobní pohodlnost nebo dokonce zbabělost.
Jan Edward Hýsek
červen
5
jún
zpravodaj
červen
6/ 2014
6
spravodaj
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Z České republiky
Výstava „Jiří z Poděbrad, husitský král - přítel míru“
v Národním archivu v Praze
Národní archiv, hlavní a ústřední archivní instituce České republiky se sídlem v Praze,
umožňuje široké veřejnosti setkání s originály nejvzácnějších historických dokumentů jen zcela
výjimečně. Naposledy k tomu došlo koncem září roku 2012, v souvislosti s 800. výročím vzniku
tak zvané Zlaté buly sicilské, listiny vydané Fridrichem II., zvoleným římským císařem a
sicilským králem dne 26. 9. 1212 v Basileji. Fridrich touto listinou udělil a potvrdil českému králi
Přemyslu Otakarovi I. v prvé řadě dědičnou královskou hodnost. Výstava vyvolala mimořádný
zájem veřejnosti. Návštěvníci ochotně čekali před hlavní budovou Národního archivu až hodinu a
půl, aby alespoň na krátkou chvíli mohli uvidět zmíněnou Zlatou bulu, nejpopulárnější dokument
českých dějin.
Na rok 2014 připadá 550. výročí neuskutečněného evropského mírového projektu českého
krále Jiřího z Poděbrad (23. 4. 1420 - 22. 3. 1471), jednoho z nejvýznamnějších panovníků
v dějinách českého státu. Král Jiří pocházel z předního českého aristokratického kališnického rodu
pánů z Kunštátu a z Poděbrad s moravskými kořeny. V letech 1452 až 1458 řídil České království
jako zemský správce. Po náhlé smrti mladičkého uherského a českého krále a rakouského vévody
Ladislava, zvaného Pohrobek, (vládl 1453 - 1457, zemřel na leukémii), český sněm zvolil 2. 3.
1458 Jiřího z Poděbrad českým králem; ke slavnostní korunovaci došlo 7. května toho roku.
červen
7
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Jiří, mimořádně dynamický politik, diplomat a státník, se po roce 1458 postupně zařadil mezi
přední panovníky tehdejšího západního světa. Ve střední Evropě se prosadil mírovými a
přátelskými smlouvami s vládnoucími knížaty Svaté říše římské - Wettiny, Wittelsbachy i
Hohenzollerny, také s císařem Fridrichem III. Habsburským, polským králem Kazimírem IV.
Jagellonským a s uherským králem Matyášem, řečeným Korvín, který byl jeho zetěm. Jiřího
diplomacie zasahovala do severní Itálie, do Francie Ludvíka XI., na dvůr burgundského vévody
Filipa Dobrého do Bruselu, do Anglie Eduarda IV. i na Pyrenejský poloostrov. V zahraniční
politice bylo největší snahou českého krále dosáhnout, aby papež trvale uznal tak zvaná
kompaktáta, jimiž basilejský koncil roku 1436 povolil Čechům přijímání z kalicha (tedy „pod
obojí způsobou“). V Čechách a na Moravě se totiž v důsledku husitské revoluce (1419 - 1434)
prosadila první vítězná církevní reformace v Evropě. Král Jiří, sám kališník, vládl „dvojímu lidu“,
kališníkům (utrakvistům) a katolíkům. Tak unikátní konfesijní situace neexistovala nikde jinde
v tehdejším západním evropském světě. Poté, co papež Pius II. roku 1462 zrušil platnost
kompaktát, Jiří vedl na evropské politické scéně zápas o zachování legality českého kališnictví, o
zajištění míru pro české království a celý český stát.
V letech 1462 až 1464 vznikal z iniciativy českého krále tak zvaný mírový projekt. Jeho
hlavním autorem byl Antonio Marini z Grenoblu, králův vysoce vzdělaný a schopný zahraniční
poradce a diplomat. Navrhovaný projekt předpokládal vytvoření spolku světských křesťanských
evropských panovníků, který by řešil spory a konflikty mezi nimi výhradně mírovými prostředky.
Cílem spolku bylo spojit síly pro boj proti turecké expanzi vážně ohrožující Evropu a celé
křesťanstvo. Projekt počítal se zřízením stálého kongresu delegátů, členěného na kurie (národy),
mezinárodního soudu a rady kongresu, složené z panovníků. Královo diplomatické úsilí o
realizaci spolku vyvrcholilo v létě roku 1464 vysláním poselstva k francouzskému králi
Ludvíkovi XI., který měl mít v otázce projektu hlavní slovo. Pro silný odpor stoupenců papežské
8
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
politiky v královské radě, především biskupů, Ludvík návrh spolku nepřijal a celý projekt skončil
nezdarem. Přesto se podařilo uzavřít 18. 7. 1464 ve městě Dieppe v Normandii přátelskou a
spojeneckou smlouvu mezi oběma králi a královstvími. Uvedený pokus o dosažení mírového
soužití států a národů bývá označován za ideového předchůdce Charty OSN a základních
dokumentů Evropské unie.
Zbývá ještě dodat, že se králi Jiřímu nepodařilo mírovými prostředky obhájit kalich. Papež
Pavel II. 23. 12. 1466 prohlásil českého krále za kacíře a sesadil jej z trůnu. Na jaře 1467 došlo
k vyhlášení křížové války proti Jiřímu a českým kališníkům, do níž roku 1468 vstoupil uherský
král Matyáš, dne 3. 5. 1469 v Olomouci opozicí přijatý za českého krále.
Národní archiv připravil k 550. výročí mírového projektu krále Jiřího ve výstavním sále své
hlavní budovy v Praze 4 - Chodovci nevelkou expozici vybraných unikátních dokumentů vzta
hujících se k zahraniční i vnitřní politice Jiřího z Poděbrad. Jedná se především o historicky
mimořádně závažné dokumenty z fondu „Archiv České koruny“, středověkého listinného archivu
českých králů a českého státu, národní kulturní památky. Z nich nejzávažnější je originál výše
zmíněné spojenecké smlouvy mezi Francouzským a Českým královstvím z roku 1464. Tyto
listiny doslova prošly rukama samotného krále Jiřího a jeho spolupracovníků. Jsou trvale uloženy
v rozsáhlém podzemním trezoru v budově I. oddělení Národního archivu, při stálé teplotě 15°C a
55 % relativní vlhkosti. Nacházejí se ve speciálních ochranných pouzdrech, zavěšených na
kovových konstrukcích. Výstava se uskuteční ve dnech 25. až 30. září 2014 (pro veřejnost 26. až
29. září). Vstup do expozice bude tradičně volný.
PhDr. Denko Čumlivski, autor výstavy
Národní archiv
Popisky k reprodukcím archiválií:
1/ 1464 červenec 18, Dieppe
Zástupci francouzského krále Ludvíka XI. a zástupci českého krále Jiřího obnovují přátelské a
spojenecké smlouvy uzavřené mezi králi a královstvími Francouzským a Českým.
2/ 1462 prosinec 21, Wiener Neustadt (Vídeňské Nové Město)
Fridrich III., římský císař, uděluje českému králi Jiřímu za vojenskou pomoc proti vzbouřeným
vídeňským měšťanům a rakouským pánům zvláštní milosti, jimiž fakticky doplňuje a upravuje
některá ustanovení tzv. Zlaté buly sicilské z roku 1212.
Z názorů našich čtenářů
Půlnoční mše
I když je již jaro, v myšlenkách se pořád vracím k Vánocům. O stědrém večeru jsem se těšil,
že si po vánočním televizním pořadu užiju půlnoční mši, kterou vysílala švýcarská televize
z basiliky svatého Petra ve Vatikánu.
Na obrazovce se objevil skvěle upravený a osvětlený hlavní oltář. Po chvíli jsem si ale
s lítostí uvědomil, že to slavnostní prostředí bylo jakoby z neznámé planety, protože na něm byli
červen
9
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
vidět pouze muži a chlapecký pěvecký sbor. Cítil jsem náhle silně, že náboženské lidské právo
bylo porušeno, a tak jsem tu televizi vypnul.
Litoval jsem, že katolická církev úmyslně upírá všem křesťanům toto právo, překvapivě bez
obavy ke své záhubě, když ví, jaká je ve světě snaha teroristických organizací potlačit křesťanství
a zavést jiné náboženství.
Je těžké pochopit, že vatikánský církevní parlament nechce ženské polovině křesťanů světa
uznat jejich právo na rovnocenné podílení se v otázce církevních úřadů. Je to přece jejich lidské
právo!
Je neuvěřitelné, že v katolické církvi, která je ve světě zakladatelem křesťanství, se v dnešní
době nenajde dosti lidsko-právní síly překonat to starověké nelogické myšlení katolické morálky,
když to požadují běžní křesťané, nižší církevní činitelé a dokonce i jeden vatikánský koncil.
Proto jsem vysvětlil, proč jsem se jako křesťan, nedíval na půlnoční mši.
Ing. Karel Václav Hrdina sr, Morges
Návod jak získat bezpracně miliardu
S dějinami bankovnictví je neodlučitelně spojen pojem úroků. Je přirozené že nikdo nebude
půjčovat peníze, aniž by z toho měl nějaký zisk. Půjčení peněz je vždy spojeno s risikem, že peníze
nebudou vráceny. Proto se ten, kdo peníze půjčuje, snaží pomocí úroků krýt nebo zmenšit toto
risiko. To platí zjednodušeně od starověku až po dnešní dobu, bez ohledu zda ten kdo peníze
půjčuje je soukromá osoba nebo banka. Rozvoj bankovnictví dosáhl již ve středověku takové míry,
že i králové a císařové si půjčovali peníze, aby mohli financovat svoje kratochvíle (na př. vedení
války).
Ovšem princip úroku, který po mnoho minulých století měl kladný vliv na rozvoj bankovnictví a
tím i na národní hospodářství, v současné době degeneruje do obludných rozměrů.
Nedávno jsem četl sdělení, že nejbohatější člověk na zeměkouli je opět Bill Gates – jeho jmění je
odhadováno na 72,9 miliard dolarů. Pokud si vzpomínám, asi před patnácti lety byl rovněž
nejbohatší člověk naší planety Bill Gates - jeho jmění se tehdy odhadovalo na 35 miliard dolarů. To
znamená, že během zhruba patnácti let se jeho jmění zdvojnásobilo.
Tato informace mi dala podnět k následující úvaze (kterou dávám čtenářům zdarma k použití):
Návod jak získat bezpracně jednu miliardu (je jedno jestli dolarů, euro nebo švýcarských franků).
Návod je zcela jednoduchý – je zde pouze malá podmínka: každý účastník musí mít na začátku
startovní kapitál jednu miliardu. Předpokládejme, že si tuto miliardu uloží do banky na 5 % úrok
(což je při dobré vůli možné). Již po prvním roce přinese tato miliarda 50 milionů úroků. Toto se
bude opakovat každý další rok, ale navíc k tomu budou současně přibývat úroky z úroků. Po 15
letech se s překvapením zjistí, že na bankovním kontě máme 2 miliardy – čili za 15 let jsme
bezpracně „vydělali“ jednu miliardu!
Celá úvaha je jistě silně zjednodušena, ale v podstatě ukazuje jak lehce a jednoduše lze získat
jednu miliardu. To platí samozřejmě i pro toho, kdo má startovní kapitál 35 miliard – po 15 letech
má 70 miliard.
Poněvadž ne každý z nás může začít s počáteční kapitálem ve výši miliard – není třeba zoufat!
Výše uvedený návod platí i pro menší střadatele. Když například máte 100 dolarů a uložíte je do
banky na 5 % úrok – máte po 15 letech 200 dolarů. Majetek se tedy rovněž zdvojnásobil.
Z toho všeho plyne poučení: kdo má hodně peněz, bude mít pořád více a více peněz. Kdo má
málo peněz bude mít i nadále málo peněz.
Václav Mader, Nussbaumen
10
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Ze Švýcarska
Ve Švýcarsku povolili hajlování. Pokud vyjadřuje osobní postoj.
Švýcarský nejvyšší soud ve středu rozhodl, že hajlování nemůže být trestně stíhatelné, pokud jím
člověk pouze vyjadřuje osobní postoj. V takovém případě se totiž údajně nejedná o rasovou
diskriminaci. Rozhodnutí soudu v Lausanne zvrátilo loňský verdikt švýcarského soudu nižší
instance, který řešil případ muže obviněného z rasové diskriminace. Té se podle vyšetřovatelů
dopustil v srpnu 2010 na demonstraci na známé louce Rütli u Lucernského jezera.
Zmíněná akce radikální Strany národně orientovaných Švýcarů se za účasti asi 150 lidí konala den
po švýcarském státním svátku, kdy si země připomíná dohodu z 1. srpna 1291 o takzvaném věčném
spolku. Kantony Uri, Schwyz a Unterwalden tehdy podle legendy na louce Rütli uzavřely na "věčné
časy" obranný pakt, který položil základy švýcarské konfederace.
Když hajlují všichni, nejde o trestný čin, řekl soud
Podle dřívějšího verdiktu nižšího soudu se zmíněný muž dopustil rasové diskriminace, za což dostal
pokutu. Proti rozsudku se ale odvolal a nejvyšší soud mu dal za pravdu.
Nejnovější verdikt nazvaný "Hitlerův pozdrav na veřejnosti není vždy trestný" konstatuje, že muž
skutek rasové diskriminace nenaplnil tím, že se veřejně přihlásil k národnímu socialismu. Aby jeho
chování bylo trestné, musel by nacistickou ideologii také veřejně "šířit" například tím, že by se
snažil pro tuto myšlenku získat další lidi, případně jejich přesvědčení utvrdit.
Další zajímavý rozsudek
Nejvyšší soud v Lausanne letos v únoru v souvislosti s rasismem vynesl další verdikt. Konstatoval v
něm, že nadávky zacílené na národnost a etnicitu neznamenají rasovou diskriminaci, příkladem je
například "špinavý Švýcar".
Naopak hanlivé spojení "černá svině" nepoukazuje na národnost nebo etnicitu, nýbrž na barvu
pleti, proto jej soud označil za rasistické. V podstatě jsou tedy podle soudu v pořádku také
nadávky jako "sviňský cizinec" či "zatrolený přistěhovalec". Ty jsou použitelné na všechny rasy i
vyznání bez diskriminačního rozdílu.
Fakt, že nacistický pozdrav Heil Hitler či Sieg Heil stejně jako hákové kříže a další extremistické
symboly nejsou ve Švýcarsku v zásadě zakázány, je často zdrojem politických diskuzí. Například v
Německu či Rakousku je taková praxe trestná.
Česko trestá pouze podmíněně
V České republice hrozí za hajlování vězení, soudy však takové počíná často řeší podmíněným
trestem. Ale například v roce 2009 teplický okresní soud poslal trojici mužů až na 14 měsíců za
mříže kvůli fotografii, na které vystupují s vlajkou nacistického Německa s hákovým křížem a
rukami zdviženými k nacistickému pozdravu.
11
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Český trestní zákoník ale umožňuje i vyšší tresty - v případě propagace hnutí směřujícího k
potlačení práv a svobod člověka, za které je považováno mimo jiné právě hajlování, hrozí podle
paragrafu 403 až deset let vězení.
Ze zahraničí
Liška: Separatisté mi sami přiznali, že je všemožně podporují z Ruska
Předseda Strany zelených Ondřej Liška navštívil Ukrajinu. Byl i na východě země, kde pronikl až
k takzvaným separatistům. Místní situaci nevidí příliš optimisticky. „Čeká se, komu dřív rupnou
nervy. Stačí škrtnout sirkou a dojde k ruské invazi. Konflikt se zdá nevyhnutelný,“ konstatoval v
rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Kritizuje ale i Evropskou unii a zvláště USA. „Chřestí
sankcemi, ale nevidím upřímnou snahu pokusit se odvrátit konflikt vyjednáváním či jeho
zprostředkováním přímo na místě," řekl.
Vrátil jste se z Ukrajiny, mluvil jste i ve východní části země s takzvanými separatisty. Co
chtějí? Připojení k Rusku?
Mísí se tam několik motivů, které je od sebe nelehké oddělit. Myslím, že tvrdé jádro separatistů,
které je hnacím motorem skupin obsazujících veřejné budovy a území, si přeje odtržení východu
Ukrajiny a připojení k Rusku. Jsou mezi nimi i tací, kteří chtějí jenom úplnou autonomii na
centrální kyjevské vládě. Většinou z nich je to ale viděno jako mezistupeň k úplnému
osamostatnění. Nemají podporu většiny obyvatel na východě Ukrajiny. Průzkumy, které jsem si i
ověřoval u běžných lidí, přesvědčivě ukazují, že nějakých pětasedmdesát až osmdesát procent
obyvatel východní Ukrajiny nechce rozdělení země a připojení východní části k Rusku. Na druhou
stranu je zřejmé, že většina z nich je zklamána centrální kyjevskou vládou. Promlouvá z nich
hluboká frustrace ze současného stavu ukrajinské politiky a především života, který se tam za
posledních pětadvacet let vlastně zastavil.
Ostatně zklamání z politického vývoje bylo patrně i jedním z hlavním důvodů protestů na
kyjevském Majdanu...
Tam byly dva hlavní motivy. Korupce obludných rozměrů a odmítnutí podpisu dohody s Evropskou
unií. Samozřejmě tam hrála roli i celá řada dalších motivů, které lze zjednodušeně vyjádřit jako
touhou po lepším životě a přání žít v zemi, která není zkorumpovaná a řízená oligarchy.
Vrátím se na východ Ukrajiny k separatistům. Jsou to jistě převážně místní lidé, ale jsou
podle vás mezi nimi i ozbrojenci, kteří přišli z Ruska?
Jsem o tom plně přesvědčen. Pronikl jsem až do samotného jejich centra, hlavního stanu, za
zabarikádované prostory, do jejich středu. Mluvil jsem s nimi, i s jedním z jejich vůdců. On mi
potvrdil, že mají veškerou myslitelnou podporu z Ruska. Tím mezi řádky uvedl, že je to podpora
finanční, vojenská a politická. Přímo v centru se pohybují ozbrojenci, částečně jsou přímo z Ruska,
další z místní domobrany. Nicméně jsem se tam dozvěděl, že za svoji činnost inkasují peníze – 200
12
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
hřiven za den – za to, že setrvávají v okupovaných prostorech. Pochybuji, že ty peníze pocházejí
odjinud než z Ruska.
Podle některých názorů má Rusko nejbližší cíl vyvolat pomocí těchto separatistů na Ukrajině
chaos, jenž znemožní květnové prezidentské volby, které by částečně legitimizovaly současnou
kyjevskou vládu. Co si myslíte vy?
S tím souhlasím. Rusko udělá vše pro to, aby vyprovokovalo co nejvíce incidentů, co nejvíce
neklidu. Možná, že i dokonce dá impulz k vojenské invazi těsně před prezidentskými volbami. Je
absolutně proti ruským zájmům, aby se Ukrajina politicky stabilizovala a proběhly tam svobodné,
férové a transparentní volby.
Chtěl jsem se právě zeptat, jestli si myslíte, že by na Ukrajinu mohli vstoupit Rusové se svými
vojsky. Podle vaší předchozí odpovědí soudím, že to podle vás možné je...
Proruští separatisté očekávají, že při sebemenším náznaku konfliktu, protiakci ukrajinské vlády proti
nim, okamžitě zareaguje Moskva příchodem jejich ozbrojených složek a obsazením toho území. Je
tam těžká psychologická válka. Čeká se, komu rupnou nervy dříve. Ukrajinská vláda je ve velmi
těžké pozici, aby na jedné straně chránila svoji územní politickou svrchovanost a zároveň nezavdala
příčinu ruské invazi, která v rámci velice efektivní a celosvětově vedené propagandy se bude
vykládat jako ochrana zájmů ruských občanů na Ukrajině. Situace tam je extrémně křehká.
Odjel jsem odtamtud s tím, že stačí škrtnout sirkou a dojde k invazi. Takhle to pociťují i místní lidé.
Bohužel USA a Evropská unie totálně selhávají v tom, aby se do toho konfliktu mezi Ukrajinou a
Ruskem nějak vložily stabilizační rolí. Naopak to vypadá tak, že konflikt je nevyhnutelný.
Stratégové v USA s ním podle mě už počítají. Je třeba, aby se Evropská unie – což si od ní jako její
občan přeji – do konfliktu vložila a bylo mu mírovými prostředky zabráněno. Protože se k němu
každým dnem blížíme a stačí opravdu málo, aby ten sud s prachem vybuchl.
To nezní příliš optimisticky, co říkáte... Jak konkrétně by se měla Evropská unie, případně ve
spolupráci s USA, pokusit konflikt odvrátit?
USA by měly přestat hrát s Evropskou unií nějakou konkurenční soutěž a vzájemně se v
diplomatických kuolárech vytlačovat. Jejich politika by měla být daleko více koordinována. Měly
by naopak společně vytvořit plán pro energetickou a politickou nezávislost Ukrajiny. Tento plán by
měly nabídnout ukrajinské vládě. Aby byla schopná tuto krizi zvládat. Je v obtížné situaci. Armáda
a policie nejsou akceschopné. Stát je na hranici zvládnutelnosti. Jediná cesta k mírovému řešení je,
že kyjevská vláda se aktivně pokusí získávat podporu pro své záměry i u obyvatel na východě
Ukrajiny. Pak nebudou mít separatisté žádný legitimní důvod prosazovat ruské imperiální zájmy,
jak to dělají teď.
Za druhé by měla Evropská unie vyslat skutečně robustní pozorovatelskou misi na Ukrajinu, zvláště
na její východ. A to jak politickou, tak volební. Aby sledovala průběh prezidentských voleb.
Především proto, že nezávislých informací z východu země je skutečně málo. Sami Ukrajinci mají
potíže rozklíčovat, která informace je dezinformací či propagandou. Evropská unie by měla uvolnit
prostředky na podporu občanské společnosti. Ta na Ukrajině za posledních dvacet let stagnovala.
Občanské struktury jsou tam absolutně nezralé, slabé. Jsou tam lidé, kteří se chtějí angažovat,
rozvíjet občanské aktivity a šířit nezávislé informace. Je třeba jim pomoci. Evropská unie na to
prostředky má. I nástroje, jak tyto peníze k těmto lidem dostat. Bohužel to dělá málo. Unie založila
13
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
před několika lety Evropskou nadaci pro demokracii, která podobné aktivity i na Ukrajině
podporuje. Česká republika naprosto ostudně se tehdy k ní odmítla připojit a dodneška tak
neučinila. Jako jedna z mála. Urychleně by to měla udělat a požadovat rozvoj občanské společnosti
a protikorupčních aktivit na Ukrajině. A tím jí takto pomoci.
Myslím, že by Evropská unie měla oslovit ukrajinskou vládu s nabídkou asistence pomoci podpory
s reformou státní a veřejné správy směrem k její větší průhlednosti a decentralizaci. Protože na to
Ukrajinci čekají. Že budou mít fungující stát, ve kterém budou moci veřejné dění ovlivňovat. Dnes
je to tam tak, že tam vládnou oligarchové a veřejná správa fakticky nefunguje. Stát vyklidil pole
oligarchům. Centrální kyjevská vláda nemá ve východních oblastech žádnou moc. Ukrajinu není
potřeba federalizovat, jak se o tom diskutuje. Byl by to krok k rozpadu země. Nýbrž je potřeba ji
decentralizovat, zefektivnit, zprůhlednit, ostříhat obludná chapadla korupce, která tu zemi vysávají i
pro nás obtížně představitelným způsobem. Je třeba otevřít prostor pro občany a občanskou
společnost. Evropská unie by v tomto měla aktivně pomáhat.
Není to běh na dlouhou trať, kdy se výsledky objeví až po delší době. Dostane na to Ukrajina
vůbec čas?
Nemyslím si, že jde o běh na dlouhou trať. Je to otázka rozhodnutí Evropské unie. Kdyby se dneska
sešli ministři zahraničí zemí Evropské unie, mají právo o těchto věcech rozhodnout. Pokud by dnes
Unie dala kyjevské vládě plán rozvoje a řekla jí - přineste ho do regionů, získejte pro něj podporu,
nabídněte svým občanům na východě lepší perspektivu - téma separace, rozbití Ukrajiny, připojení
k Rusku, okamžitě zmizí. Je to otázka několika dní. Problém je v tom, že Evropská unie v tomto
selhává, nedělá pro to dost. O USA ani nemluvě. Chřestí sankcemi, ale aby něco aktivně dělaly pro
to, aby zabránily konfliktu přímo na místě vyjednáváním, či jeho zprostředkováním, toto úsilí od
nich nevidím.
Oldřich Szaban, Parlamentní
listy
Rozhořčilo nás …
Poľovačka bude stáť Lázára 75 tisíc eur. Podľa novinárov toľko legálne nezarobil.
Orbánova pravá ruka si užíva masaker bažantov
Až tritisíc bažantov si v známom českom loveckom revíre Konopište na november rezervoval
János Lázár, pravá ruka maďarského premiéra Viktora Orbána.
Nie na zjedenie, len na zastrelenie. Konopište je podobnými masakrami zveri známe. Miestny
zámok je plný poľovníckych trofejí arcikniežaťa Františka Ferdinanda. Poľovačka Lázára bude
stáť 75-tisíc eur, ktoré podľa nezávislých médií a podľa vlastného majetkového priznania legálne
nemá kde vziať.
Zbohatlícke móresy
Štátneho tajomníka šéfujúceho úradu vlády však zjavne príliš netrápi, že objednávka na
luxusný výlet prenikla na verejnosť. Poľovačka je vraj jeho súkromným koníčkom, platí si ju z
vlastného a nikoho do toho nič nie je.
červen
14
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Lázár je známy zbohatlíckymi móresmi. „Kto nič nemá, za nič ani nestojí,“ vysvetľoval pred
tromi rokmi ako primátor mesta Hódmezővásárhely zastupiteľstvu svoj postoj voči menej
chudobným. Sám sa pritom chválil, že si nahromadil slušný majetok len vďaka tvrdej práci.
Pochybnosti však budí práve to, či Lázár zbohatol iba prácou. Svoje mesto pomohol zadlžiť až po
uši, urobil z neho symbol rodinkárstva a zneužívania moci na vlastné obohatenie. Už ako vplyvný
vládny politik hrozil banke, že ak mestu dlh neodpustí, presadí nejaký zákon, ktorý banku
poškodí.
Vyznamenal sa trafikami
Najviac sa však vyznamenal zákonom o trafikách, podľa ktorého možno tabakové výrobky
predávať len na základe licencie prideľovanej štátom. Licencie si potom politici vládneho Fideszu
rozdali sami sebe a svojim blízkym. Asi desatinu všetkých licencií získala firma Lázárovho priateľa, na ktorého počítači bol zákon o trafikách priamo napísaný.
Peter Morvay, SME
AFP: Na Kypru byly loni usmrceny dva miliony tažných ptáků
Za hluboké noci pátrají ochránci životního prostřední na Kypru v místech, kde řádí pytláci: loni
byly podle nich na tomto středomořském ostrově zabity dva miliony tažných ptáků a aktivisté
hovoří o ekologické katastrofě, píše agentura AFP.
Kyprem prochází jedna z hlavních tras tažných ptáků, jde však o nejhorší zemi v Evropě, pokud
jde o počty ročně usmrcených
ptáků, říká Andrea Rutigliano z
Výboru proti masakrování ptáků
(CABS). Přijel již poněkolikáté na
ostrov, kde někteří tažní ptáci,
jako
je
červenka,
pěnice
černohlavá či kvíčala, tvoří velmi
vyhledávanou, byť zakázanou,
součást jídelníčku. Tucet ptáčků,
diskrétně
servírovaných
v
některých restauracích, stojí od 40
do 80 eur (asi od 1000 do 1800
Kč).
Aktivisté CABS se během své
kampaně snaží každou noc odhalit
lokality, kde se pytlačí, a pomoci tak policii pytláky zadržet.
Ilustrační foto - Pěnice černohlavá
Postup je vždy stejný: aktivisté vybavení tablety, kde jsou zaznamenány lokality zjištěné v
předchozích sezónách, dojedou na místo, vypnou motor, zhasnou světla a naslouchají. Pytláci
totiž, aby zvýšili naděje na úlovek do sítí nebo nástrah, instalují reproduktory vysílající zpěv
pěnice černohlavé.
červen
15
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Pytláctví se na jaře příliš neprovozuje, protože ptáci jsou hubenější, ale na podzim nabývá
obrovských rozměrů. Lov ptáků má na Kypru staleté tradice a kdysi umožňoval obyvatelům
zajišťovat obživu pro jejich rodiny. CABS odhaduje, že pytláků jsou tři až čtyři tisíce. "Situace je
znepokojivá a zhoršuje se," zdůrazňuje Martin Hellicar ze sdružení BirdLife Cyprus.
Pytláctví dosáhlo vrcholu v 90. letech minulého století. Počátkem tohoto tisíciletí se na něho
zaměřily úřady na Kypru, který chtěl vstoupit do Evropské unie. To podle Hellicara také
znamenalo, že se počty vybitých ptáků mají snížit o 80 procent. Po přijetí země do EU v roce
2004 však začalo pytláctví znovu bujet.
Jestliže Kypřané o pytláctví hovoří na ten způsob, že "dědeček chytil několik ptáků", pak je to
čirý výmysl, ujišťuje Hellicar, který mluví o rozsáhlých masakrech postihnuvších 150 druhů
ptáků, z nichž některým hrozí vyhynutí.
"Jde o značné finanční částky," zdůrazňuje aktivista. Úřad pověřený bojem proti pytláctví
odhaduje černý trh s ptáky na 15 milionů eur (400 milionů Kč) ročně.
Jeden pytlák potvrdil, že si vydělal tisíce eur, a omlouval se tím, že "to dělají všichni".
Podle Hellicara jsou do tohoto trhu zapojeny mafiánské organizace, jejichž aktivity zahrnují také
herny a prostituci.
Na podzim profesionální pytláci některé sektory plně kontrolují, říká Rutigliano. "Mají hlídky,
které vás z jejich zóny ´vyprovodí´, jsou maskovaní a vyzbrojení," zdůrazňuje.
Podle ekologů je situace zvláště kritická na britských základnách, kde místní obyvatelstvo
využívá rozsáhlých neobydlených ploch k pytláctví. A to do té míry, že sám princ Charles napsal
dopis kyperskému prezidentu Nikosovi Anastasiadisovi a veliteli britských sil na ostrově, kde
kritizoval "jatka v industriálním rozsahu".
Anastasiadis odpověděl, že vyzval policejního šéfa k "soustředěné a koordinované" kampani s
britskými silami.
Nevládní organizace kritizují úřady, že nevyčlenily dostatek mužů na střežení kritických lokalit.
Šéf služby pověřené bojem proti pytláctví však uvádí, že soudy ročně projednávají více než 200
případů pytláctví.
Velitel James Guy z britské základny Dhekelia konstatuje, že jde i o politický problém. "Osoby,
které jsou u moci, tuto praxi skrytě podporují," říká.
BirdLife Cyprus uvádí, že sám zákon proti pytláctví, stanovící pokutu až do výše 17.000 eur
(460.000 Kč) a trest vězení ve výši tří let, je dobrý, ale není dostatečně aplikován, neboť v praxi
vyměřované pokuty v řádu několika set eur nemají ani na pytláky, ani na majitele restaurací
odstrašující účinek.
ČTK
červen
16
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Výročí
Sedemdesiat rokov od Slovenského národného povstania (1944-2014)
Spochybňovanie historického významu SNP nemá opodstatnenie
Jeden z najvýznamnejších slovenských historikov 20. storočia, Ľubomír Lipták, povedal:
„Pre osud nášho národa a krajiny malo ( SNP) prvoradý význam, stojí na prahu novej epochy a
každý, kto túto epochu chcel, alebo sa domnieval, že má právo a je povolaný ju formovať, musel
k Povstaniu zaujať stanovisko“. (Slovensko v 20. storočí – 1968, Bratislava).
Historik písal tieto slová v dobe politického odmäku, kedy po zvolení Alexandra Dubčeka
za 1. tajomníka KSS (1963) neformálna cenzúra tlače (úradná vlastne neexistovala) na Slovensku
v porovnaní s predchádzajúcim totalitným a extrémne dogmatickým obdobím 50-tych rokov
prakticky prestala existovať a okrem povinného oficiálneho komunistického pohľadu na SNP
(Plevza, Kropilák, Gosiorovský a v r. 1964 rehabilitovaný Husák, autor knihy Svedectvo o
Slovenskom národním povstaní), sa najmä v týždenníku Kultúrny život začali objavovať aj iné,
nekomunistické pohľady a názory na prípravu a priebeh SNP. Významným a až prekvapujúco
otvoreným kritikom legendy budúceho prezidenta Husáka a aj iných komunistických historikov i
politikov (Šalgovič) o údajnej dominancii komunistov v protifašistickom odboji bol v tom čase
najmä historik Jozef Jablonický. Ten doslova v poslednej chvíli, ešte pred normalizačnou „
dobou temna“ v roku 1969, vydal zásadnú a pre kovaných komunistov doslova poburujúcu knihu
„Z ilegality do Povstania - kapitoly z občianskeho odboja“. Vo svojej práci Jablonický faktami
dokazuje, že nie komunistický a partizánsky, ale vojensky organizovaný regulárny boj za
Povstania bol hlavným pilierom protifašistického odporu. Za toto tvrdenie a svoju „tvrdohlavost“,
že trval na svojom názore, bol v dobe normalizácie prenasledovaný a zbavený možnosti pracovať
vo svojom odbore.
Z iniciatívy Slovenského klubu v Zürichu i v spolupráci s viacerými spolkami ZSČS a
Společnosti pro vědu a umění, sme vo Švajčiarsku v októbri 2004 mali vzácnu možnosť v
Ženeve, Bazileji a Zürichu historika Jablonického osobne poznať a vypočuť si jeho prednášky na
tému SNP. Niektoré jeho práce vyšli pôvodne ako samizdat ( napr. aj kniha Povstanie bez
legiend, ktorá vyšla hneď po „nežnej“ v nakladateľstve Obzor v roku 1990). Ďalšie samizdatové
práce vyšli v rokoch 2005-2007 súhrnne v nakladateľstve Kalligram pod názvom Samizdat o
odboji I. a II. a tiež Samizdat o disente.
Na poctu občianskej statočnosti a vedeckej nekompromisnosti historika dr. Jablonického
vydala „Veda - vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied“ v roku 2005 pod názvom Pocta Jozefovi
Jablonickému zborník slovenských i českých spisovateľov a historikov „Spoznal som svetlo a už
viac nechcem tmu...“. Norbet Kmeť v úvode tohto zborníka cituje publicistu a spisovateľa Milan
Šimečku: „ Autorom kníh a štúdii, ktoré podstatne zmenili moj pohľad na najnovšie slovenské
dejiny, je slovenský historik Josef Jablonický“.
Ale nie všetci tí, ktorí sa zamýšľajú nad dejinnými udalosťami Slovenska a Európy
minulého storočia - a nemyslím tým len profesionálnych historikov, sa stotožňujú s podrobnými,
až minucióznymi výsledkami prác o Slovenskom národnom povstaní z pera takých historikov ako
boli alebo sú Ľubomír Lipták, Josef Jablonický, Ján Mlynárik či Vilém Prečan, alebo z tých
mladších Ján Rychlík, Dušan Kováč, Stanislav Mičev, Slavomír Michálek a ďalší.
Po páde komunistickej diktatúry a okupačnej „normalizácii“ v novembri 1989 sa s
demokratizáciou spoločnosti objavili aj celkom iné názory, ktoré spochybňujú nielen
komunistický deformovaný pohľad na SNP, ale aj jasnými faktami podopreté práce hore
uvedených občianskych historikov. Nositeľmi týchto celkom opačných názorov sú najmä exilový
červen
17
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
historici Ďurica a Vnuk, ktorých názory v minulosti akceptoval len ľudácky exil. Dnes však
nachádzajú podporu aj u domácich historikov mladšej generácie. Títo historici hodnotia význam
SNP do značnej miery veľmi povrchne, až negatívne a považujú ho nielen za zbytočné
krviprelievanie na sklonku blížiacej sa porážky hitlerovského Nemecka, ale dokonca ako udalosť
škodlivú pre národ po stránke mravnej, politickej i ekonomickej.
V auguste t.r. si pripomína náš národ 70. výročie SNP. Napriek kritike, ba až znevažovaniu
je historický význam Povstania nespochybniteľný a natrvalo zostane jednou z kľúčových udalostí
našej histórie.
Miloš Kelemen
Poznámka autora:
Hneď po celoštátnych oslavách výročia SNP, ktoré sa budú konať v Banskej Bystrici, príde 12.
septembra do Švajčiarska na pozvanie spolku Domov v Basileji riaditeľ Pamätníka SNP v
Banskej Bystrici historik Mgr. Stanislav Mičev. Presný termín a miesto jeho prednášky na tému
SNP oznámi vo svojom bulletine spolok Domov a tiež aj Zpravodaj vo svojom nasledujúcom
letnom dvojčíslí. Slovenský klub sa pokúsi pri tejto príležitosti usporiadať prednášku s Mgr.
Mičevom na tú istú tému o deň neskôr v Zürichu.
Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 3.
Georg A. Kraus
Aby byla plánovaná operace úspěšná a
ztráty na životech co nejmenší, kladli spojenci
při přípravě invaze největší váhu na účinnou
koordinaci lodních, leteckých i pozemních sil.
Pro přibližnou představu několik čísel o počtu
lodí: 138 válečných lodí, z toho 8 bitevních a
22 těžkých křížniků, dále 220 fregat, korvet a
torpédoborců, 287 hledačů min (minolovek),
495 lehkých válečných lodí, 58 protiponorkových hledacích člunů, přes 4000 vyloďovacích - přistávacích člunů a 440 pomocných
člunů, celkem na 6 500 lodí. Přitom přeprava
invazní armády přes kanál (150-250 km,
podle toho, ze kterého anglického přístavu
lodi vyjely – viz foto připravených lodí před
vyplutím z přístavu) byla zajištěna následujícím způsobem:
Několik „miniponorek“ o délce 17 m s posádkou pěti mužů včetně dvou speciálních navigátorů, plula napřed pod vodou k francouzskému pobřeží. Jejím úkolem bylo 20 minut
před plánovaným vyloděním se vynořit a
zřetelně ohraničit a vyznačit úseky, kam mají
následné svazy resp. sledy plavidel zaměřit.
Jednotlivé svazy plavidel byly vedeny buď korvetou, nebo křižníkem a provázeny nekonečnou
řadou lodí s tisíci vojáky, tanky, vojenskými auty a municí. Takto obtížené lodě jely velmi
červen
18
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
pomalu a měly mezi sebou dostatečné vzdálenosti, takže každý svaz plavidel o 80 – 120 lodích
měl délku mnoha kilometrů. Lodních svazů bylo téměř 60, z toho 38 pro britsko-kanadské sektory
GOLD, JUNO a SWORD a 21 pro americké sektory UTAH a OMAHA. Před každým svazem
plulo ve formaci obráceného „V“ šest lodí na odstránění min (minolovky).
Po vyplutí z anglických přístavů se svazy plavidel sjely večer 5. 6. 1944 v sektoru Z
(Assembly Area), kterému účastníci říkali „Piccadilly circus“ vzhledem k neuvěřitelnýmu počtu
křižujících lodí. Poloha „sektoru Z“ byla volená záměrně uprostřed kanálu La Manche, aby
nepřítel do poslední chvíle nevěděl, zda invaze bude v Normandii či na nejužším místě kanálu Pas
de Calais.
Celá flotila připlula v noci na 6. 6. 1944 až na několik mil (asi 20 km) k francouzskému
pobřeží, kde se připravila k útoku za umělou mlhou. Po rozednění mezi 5:30 – 6:00 byli
jednotlivé úseky pod těžkou palbou spojeneckých válečných lodí. Zároveň v těchto třiceti
minutách bombardovací svazy spojenců zhazovaly tisíce tun bomb na opevnění a dělostřelecké
baterie atlantického valu. Jak se později ukázalo, přeletěly bombardéry na několika místech
stanovené cíle (v obavě aby nezasáhly vlastní jednotky), takže některé baterie byly nedotčeny a
spojenečtí vojáci se nemohli při útoku krýt v kráterech po pumách.
Mezitím se během noci po přistání pokoušely para-jednotky, jak parašutisté, tak i posádky
kluzáků HORSA orientovat a zhromáždit ve svých útvarech. Tak na východním úseku SWORD
se podařilo parašutistickému praporu (velitel plukovník Terence Otwey) z britské výsadkové 6.
divize (generál Richard Gale) vyřadit, zajmout a obsadit dělostřeleckou baterii v Merville, i když
při útoku na baterii (posádka 200 vojáků) měl ze svých vysazených 700 mužů k dispozici pouze
150. Jiná skupina z této 6. divize dobyla a obsadila včas most Pegassus přes řeku Orne i paralelní
Caën-Kanál, který byl důležitý pro spojeneckou armádu. Dnes si mohou návštěvníci prohlédnout
celý areál baterie v Merville se všemi bunkry. V jednom je instalováno původní dělo a pevnostní
zařízení, kdy během 20 minut návštěvníci zažili „live“, jak to tenkrát vypadalo (film při útoku,
tma, světlo, tóny, výbuchy, plamenomety aj.). Rovněž tak se zájemci dozvěděli detaily o průběhu
bojů při obsazení mostu v muzeu „Memorial Pegassus“ v Ranville směrem na Ouistreham.
Podobně na západním úseku UTAH (101. a 82. americké výsadkové divize) během noci
přistálo 14 000 výsadkářů. Velká část jich spadla do uměle zatopených oblastí, takže vojáci byli
rozptýleni mnoho kilometrů od plánovaného přistání a více než 50 procent materiálu a výzbroje
bylo ztraceno. První Američany obsazené bylo Ste. Mère Eglise, kde hned po půlnoci přistálo
mnoho amerických parašutistů. Jednim z nich byl John Steele, jehož padák se zachytil na věži
kostela na náměstí. J. Steele byl zavěšen několik hodin na lanech padáku (dělal mrtvého), než ho
Němci sundali a vzali do zajetí. Válku přežil a často se do města vracel. Podnikavý majitel
přilehlé restaurace pojmenoval po něm svou hospodu „Auberge John Steele“. Podrobnosti o
výsadkářích, technická zařízení a zbraně jsou vystaveny v místním muzeu „Musée Airbonne“
(Ste. Mère Eglise). Celkově posuzováno skončily výsadkové akce v Normandii úspěšně.
Hlavní síly spojenců, 1. americká a 2. britská armáda, zahájily ofenzivu v útery 6. 6. 1944
(Day-D) v předem určené hodině X (6:30 – 7:30 podle invazních úseků), kdy přistály na pobřeží
první vyloďovací čluny. A v intervalu několika minut následovaly další vlny člunů. Pouze na
některých místech mohli spojenci obsadit větší území bez větších ztrát. Ale většinou narazili na
důkladnou obranu a odpor Němců, zejména v úseku OMAHA a SWORD.
červen
19
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Spojenecké velení si bylo vědomo nebezpečí německých dělostřeleckých baterií umístěných
nad mořem na plošině „Pointe du Hoc“ (OMAHA). Odtud bylo možno ostřelovat celý pobřežný
úsek OMAHA i sousední UTAH (viz foto útesů a plošiny s krátery). Proto bylo nutné německé
baterie dobýt a zničit. Tento
nesnadný
úkol
připadl
„Rangerům“, vedených plukovníkem James Rudderem.
Vojáci museli od moře
překonat pod plnou palbou z
kulometů útesy 30 metrů vysoké, aby se postupně
dostali až na horní plošinu.
Boj byl dlouhý a situace tak
kri- tická, že generál Omar
Bradley
z bitevní
lodi
Augusta se už rozmýšlel
akci
přerušit,
rangery
odvolat a všechny následující jednotky a svazy
odvelet na sousední UTAH.
Ale nakonec se přece podařilo plukovníku Rudderovi baterie a opevnění do- být. Po obsazení pevnosti bylo zjištěno, že v důsledku předchozího
několidenního bombardování Němci své těžké 155 mm kanony přemístili dále do vnítrozemí. To
však „Rangers“ nevěděli a po boji jich ze 220 zůstalo naživu jen 90, včetně raněných. Proto se
tomuto úseku říká „OMAHA-krvavý sektor“.
Na úseku SWORD postoupili spojenci daleko na pobřeží, ale neměli dosud styk se sousedním,
12 km vzdáleným úsekem JUNO. Hrozilo nebezpečí, že Němci toho využijí a zaútočí s tanky na
Angličany z boku. Ale Britům, díky nočnímu obsazení mostu Pegassus a dělostřeleckých baterií
v Merville, se podařilo vylodit už během dopoledne tisíce vojáků s tanky a dalšími zbraněmi.
Z německé strany měl plukovník Hermann von Oppeln – Bronikowski, velitel tankového
regimentu (pluku), za každou cenu urýchleně dosáhnout pobřeží a napadnout sousední spojenecké
úseky SWORT a JUNO. Ale Bronikowski neuspěl, protože nemohl proniknout skrze
rozbombardované a uprchlíky zacpané město Caën, musel se vrátit a město objíždět. V přímém
palebním střetu s anglickými tanky byly téměř všechny Bronikowského tanky zničeny.
Nepomohla ani osobní účast generálů Ericha Merckse a Roberta Feuchtingera, velitele celé
tankové divize.
Podobných bitev a střetů byly při vylodění desítky, někde měli převahu Němci, jinde spojenci,
ale navečer v úterý 6. 6. 1944 (Day-D), bylo na všech pěti invazních úsecích obsazeno předmostí
do hloubky několika kilometrů o délce 50 km. Za 24 hodin tak bylo dopraveno na území
Normandie přes 150 000 spojeneckých vojáků, téměř 1 000 tanků a obrněných vozů a 50 000
dalších vojenských vozidel. Tím byly vytvořeny podmínky pro přísun dalších jednotek a
materiálu v následujících dnech.
O reakci z německé strany a o dalším průběhu invaze budeme referovat příště.
červen
20
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Náš tip:
Interpelácia Magdy Vášáryovej na ministra kultúry
Známa slovenská herečka Magda Vášáryová je už dlhé roky
poslankyňou Národnej rady Slovenskej republiky. Netreba
zdôrazňovať, že ako vytrvalá kritička krokov a správania sa
predovšetkým vládnej strany SMER Roberta Fica nie je v kruhoch
jeho nomenklatúry príliš obľúbená. Vo štvrtok 27. mája v rámci
pravidelnej hodiny interpelácií poslancov na vládu predniesla
v parlamente svoju interpeláciu na ministra kultúry Mareka
Maďariča (SMER). Keďže jej prejav má čo povedať aj čitateľom
Zpravodaja a nádejáme sa, že sa snáď takto dostane aj k tej časti
krajanov žijúcich vo Švajčiarsku, ktorí sú zoskupení okolo
„Združenia Slovákov vo Švajčiarsku“ (v značnom počte velebiacich
fašistický Slovenský štát a jeho prezidenta Jozefa Tisu), rozhodli
sme sa zverejniť prepis jej vystúpenia, a to aj preto, že s jeho
obsahom bez výhrad súhlasíme a tiež preto, že aj tu, vo Švajčiarsku, žijú krajania, ktorí sa
prostredníctvom internetu zaoberajú rozširovaním fašizoidných názorov, stanovísk a komentárov,
hrubo skresľujúcich históriu Slovenska, teda to, čo poslankyňa Vášáryová vo svojej interpelácii
v slovenských podmienkach kritizuje.
Andrej Hrico
Tu je prepis jej vystúpenia:
Interpelujem ministra kultúry Slovenskej republiky. Vážený pán minister, v posledných
týždňoch sme boli svedkami toho, ako sa polícia začala zaoberať vyšetrovaním obsahu článkov
časopisu Banskobystrického samosprávneho kraja Náš kraj. Riešila podozrenie, že články
obsahujú zákonom zakazovanú propagáciu fašistických myšlienok. Dospela k názoru, že sa tak
vraj nestalo. Mnoho ľudí na Slovensku je ale presvedčených, že k propagácii fašistických
myšlienok v tomto médiu došlo. Zaujímavé je ale nahliadnuť do niektorých časopisov, ktoré majú
kultúru v záhlaví, ale ktorých obsah je nielen v priamom protiklade k súčasnému programovému
vyhláseniu vlády, ale aj k našim záväzkom, ktoré vyplývajú z nášho členstva v Európskej únii,
Rade Európe, NATO a iných medzinárodných organizáciách. Tieto časopisy financované
Ministerstvom kultúry Slovenskej republiky pod vaším vedením už šesť rokov prispievajú k šíreniu
etnickej nenávisti, starého vyžitého nacionalizmu, propagujú antieurópske smerovanie s odkazmi
na velebenie fašistického Slovenského štátu, alebo aj bývalého komunistického režimu.
Okrem týchto kultúrno-spoločenských časopisov financuje Ministerstvo kultúry Slovenskej
republiky iste mnoho potrebných časopisov, ktoré sú zamerané na jeden umelecký smer, ale
bohužiaľ, neposkytuje dotácie žiadnemu celospoločenskému kultúrnemu časopisu, ktorý by bol
jednoznačne moderne proeurópsky orientovaný a vytvoril by tak potrebný priestor pre kritické
myslenie v oblasti umenia, kultúry a vzdelávania.
Po dvojročnej podrobnej analýze časopisov, ktoré financuje ministerstvo kultúry, vás, pán
minister, žiadam, okamžite zastavte financovanie časopisu Kultúra vydávaného vydavateľstvom
Factum bonum s finančnou podporou Ministerstva kultúry Slovenskej republiky. V tomto
časopise, aj keď sa nebudem zmieňovať priamo o radikálnom a nenávistnom jazyku, ktorý je vraj
červen
21
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
kresťanský, ja s tým nesúhlasím ako kresťanka, a je to v absolútnom rozpore s tým, čo hlási pápež
František, je napríklad naše členstvo v Európskej únii označované za príslušnosť k stádu oviec a
samotná Európska únia len ako slobodomurársky spolok. V každom čísle sú oslavné články na
príslušníkov Hlinkovej gardy a vyzdvihovanie fašistického režimu na Slovensku počas II. svetovej
vojny vo všetkých možných formách a nakoniec vždy nekomentované spomienky Alexandra Macha
právoplatne odsúdeného za zločiny proti ľudskosti počas II. svetovej vojny.
Pán minister, do pozornosti by som vám dala aj časopisy, ktoré vydáva Matica slovenská. Je to
samozrejme jej zodpovednosť, akému obsahu dáva prednosť vo svojich médiách, ale vzhľadom na
to, že Matica slovenská dostáva štátnu dotáciu skoro 1,5 mil. eur z rozpočtu ministerstva kultúry,
malo by byť predsa vašou povinnosťou vytvárať tlak na vedenie Matice, ak ju chceme naďalej
považovať za dôležitú kultúrnu inštitúciu vzhľadom na jej slávnu históriu. Už len mená autorov,
ktorí dnes publikujú v Slovenských národných novinách dokazujú, že ide o ľudí, ktorí samozrejme
nepatria medzi špičku slovenských komentátorov a literátov, ako to bývalo vždy v minulosti, ale
ide o ľudí, ktorí sa stali neslávne známi svojou nenávisťou voči členstvu Slovenska v európskych
štruktúrach, voči našim spojencom a prispievajú okrem zvelebovania temnej minulosti
fašistického štátu, aj k zvelebovaniu režimu počas mečiarizmu. Každému človeku, ktorý sa
intenzívnejšie zaoberá kultúrou, je úprimne ľúto, že aj matičiarsky časopis Slovenské pohľady,
ktorý ešte aj pred 17. novembrom 1989 patril medzi špičky kultúrnych časopisov, dnes klesol na
úroveň nezriedka treťotriednych autorov. Samozrejme, je to zodpovednosť vedenia Matice
slovenskej, kam doviedli tieto v minulosti pre národný kultúrny život Slovenska kľúčové kultúrne
médiá, ale aj vzhľadom na dnešnú medzinárodnú situáciu je najvyšší čas pozdvihnúť hlas nielen
časti verejnosti, ale očakávam, že sa ozve hlas aj ministerstva kultúry. Najväčšiu dotáciu
spomedzi spoločensko-kultúrnych časopisov dáva ministerstvo pod vaším vedením Literárnemu
týždenníku vydávanému Spolkom slovenských spisovateľov. V tomto médiu nájdete aj niekoľko
hodnotnejších článkov, ktoré sa venujú hlavne vzdialenejšej kultúrnej a literárnej histórii. Ale
Literárny týždenník sa venuje často tým istým témam, aké nájdeme v médiách Matice slovenskej a
v konečnom dôsledku s prekvapením aj v časopise Kultúra.
Literárny týždenník, dvojtýždenník, spomínam len preto, lebo ministerstvo kultúry počas vášho
vedenia ministerstva neposkytlo dotácie minimálne dvom vznikajúcim, moderne orientovaným
kultúrno - spoločenským časopisom. Samozrejme to nie je vaša zodpovednosť, aký je obsah
Literárneho týždenníka, za to nesie zodpovednosť Spolok slovenských spisovateľov. A čítanie mien
jeho predsedníctva, toho najnovšieho, bohužiaľ, nie je prehliadkou mien úspešných, prípadne
európsky známych literátov. Ale vzhľadom na to, že dostáva tak veľkú podporu, je aj vašou povinnosťou, pán minister, aby ste vyslovili svoj názor na jeho obsah. Nemôžete ho predsa len mlčky
čítať, čo samozrejme predpokladám, že ho čítate ako minister kultúry, ale myslím, že ako
slovenský intelektuál máte povinnosť k jeho obsahu sa vysloviť. V niektorých mojich
predchádzajúcich parlamentných vystúpeniach som sa už tejto téme čiastočne venovala a
vyslovila som podozrenie, že niektoré časopisy financované ministerstvom kultúry Slovenskej
republiky poskytujú štátom dotovaný priestor pre šírenie protizákonných propagánd jazykom
nenávisti a pohŕdania aj k dnešnému strategickému postaveniu Slovenska ako rovnoprávneho
partnera v Európskej únií oslavovaním ľudí, ktorí by v podmienkach právneho štátu mali byť
právoplatne odsúdení, alebo aspoň ostrakizovaní spoločnosťou za svoje reakčné postoje
sprevádzané nenávistným jazykom voči iným. Zároveň ministerstvo kultúry finančne nepodporuje
žiaden kultúrno - spoločenský časopis, ktorý by mohol v slovenskej kultúrnej spoločnosti zohrávať
rovnakú úlohu ako svojho času Kultúrny život, napríklad časopis Os. Nepochybujem, že pri
dostatku dobrej vôle a s myšlienkou o budúcnosti slovenskej kultúry by k tomu už za šesť rokov
vašej činnosti na ministerstve kultúry mohlo dôjsť. Ďakujem.
22
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Cestování
Ota Ulč
Středozemím po sezoně plouti – 6:
Haifa, Jordan, Golan
Loď pokračovala severním směrem a já s posunem soustředění z biblického dávnověku na
třeskutější a pro mě relevantnější současnost.
Haifa, obyvatel 300.000, třetí největší město Izraele, téměř v intimní blízkosti s nijak vřelými
sousedy - Libanon, víc než 4 miliony obyvatel, Jordánsko s víc než 5 miliony, Syrie, před
občanskou válkou dvacetimilionová, nyní vlastní zásluhou již méně početná. Takové trio je nejen
vzájemném doslechu, dosahu, ale i dostřelu.
Nikdy dřív jsem se do těchto končin nedostal a za prvního tam nahlédnutí po velké, ač jen
šest dní trvající válce, potřebné mapy nebyly k sehnání. Na prodej byly jen matoucí výtvory v
podobě Walt Disneyovských malovánek, s jejichž pomocí se nedalo nikam kloudně dojet. Kdežto
tentokrát byla k dispozici MAP OF ISRAEL, COMPLIMENTS OF OFAKIM TRAVEL AND
TOURS na lesklém papíře exkluzivní kvality.
Večerní zvednutí kotvy a ráno už jsme na místě. Z verandy civím na probouzející se
starodávné jakož i hodně moderní město, jedním směrem molo, doky, na nich velikánské jeřáby,
připomínající žirafy, mátožně se pohybující, a opačným směrem na svahu metropol ve svými
pamětihodnostmi. Hora Carmel, chrám se zlatou kupolí, luxusně vypiplané zahrady se světovým
centrem víry Bahai s několika miliony věřících v jednotu a bratrství - cíle doaažitelného
vytvořením jedné společné světové řeči a náboženství. Mojžíš, Kristus, Buddha, Mohamed, ti
všichni jsou poslové Boha, a nemají si být vzájemnými bariérami k porozumění.
První zmínka o Haifě se objevuje v talmudu ve 3. století anno domini, tehdy za nadvlády
Arabů a prvního příjezdu Křižáků. V 19. století pod tehdejší vládou Turků došlo ke stavbě
železnice mezi Damaškem a Haifou. Ta se stala magnetem sionistů. Britové měli největší zásluhu
na rozvoji města jakož i největší vinu na úsilí (rok 1939) tvrdě bránit židovské imigraci do
tehdejší Palestiny. Přemnohé životy tak ztraceny, například loď Struma s 764 pasažéry, z nichž
přežil jen jeden. V přístavu exploze lodi Patria, životů ztraceno 250, ti přeživší odsouzeni k
deportaci a tudíž i svému zániku. S koncem druhé světové války rozhodně nedošlo k rozkvětu
sympatií vůči londýnské vládě a jejím snahám velmi brutálně bránit těm, kteří přežili horory
nacistických koncentrálů a poté se snažili jakkoliv ilegálně dostat do země zaslíbené. Tam v tuze
nevlídném arabském sousedství.
O Haifu jsem měl extra zájem z osobního důvodu. Detaily okolností se mi už nijak zřetelně
nevybavují. V počátcích své americké kantorské kariéry jsem projevoval občasné pudy koketovat
s exotickými nápady. Jednou to byla Sierra Leone, jindy Nigérie s možností pobytu, pro můj
vkus příliš dlouhého (2 roky). Nabídku univerzity v Haifě k hostování po dobu jednoho semestru
jsem ale rád přijal. Příjemná to pocta, připraven k odjezdu, ale na poslední chvíli přišla zpráva o
odvolání zájmu - bez vysvětlení. Taková podivnost se dala všelijak interpretovat - třeba byrokratický zádrhel, třeba něco jiného.
Ač už tomu bylo jakkoliv, teď tady jsme, předplatili si za plno peněz celodenní excursion, se
skupinkou zájemců a se solidní mapou se vydáváme do kraje s biblickou závažností. Nazaret,
Tiberias, Caesarea, jezero galilejské. Seznámení s římským divadlem pro 4.500 diváků, s ozdobou
pozoruhodných mozaik. Divadlo v tureckém Perge bylo značně mohutnější.
červen
23
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Na jednom reststopu, takto řečeno českou amerikánštinou, v příjemném stínu s libým,
poněkud voňavým vánkem, rovněž zastavil autobus, napěchovaný příslušníky IDF (Israeli
Defense Force), mladistvými příslušníky branné moci obého pohlaví. Mezi dívkami mnohé
fešandy, noblesní habešské či somálské vizáže s velmi tmavou pletí. Ty se nehrnuly do
bratříčkování, bujarého zdůrazňovaní nějakých těch Freundschaft, na rozdíl od mládenců, kteří
nás vítali, fotografování se domáhali, plno prima elánu. Hodně jiné počínání, než třeba českých
pohraničníků s psem na výložkách.
- - Po delším popojíždění, na programu byl oběd v kibbutzu - hebrejské to slovo pro "shromažďování, kolektivní počínání." Nejednou jsem je vyslovil v souvislosti s dávným českým budovatelských počínáním, s kolektivizací vesnice, rozorávání mezí, při udělování socialistické
spravedlnosti rozvaděným jézeďákům v našem pohraničí. Oni se vzpouzeli podepsat přihlášky do
kolchozů, na rozdíl od těchto idealistických kibbutzníků, autentických dobrovolníků, o nichž jsme
se dočítali. A teď po tolika letech bych měl mít možnost se s takovými idealisty potkat v jejich
autentickém prostředí.
První kibbutz byl založen v roce 1909 čili ještě před VŘR - Velkou říjnovou revolucí.
Původní aktivity se týkaly zemědělství, posléze rozšířeny do jiných hospodářských odvětví průmyslu, služeb a v poslední době do high-tech úsilí.
Údaje z roku 2010: v Izraeli 270 těchtro kibbutzů (mezi nimi jeden jménem Kfar Masaryk)
zastanou 9% průmyslového výkonu ve státě (US $ 8 miliard) a 40 % zemědělského výkonu (US
$ 1,7 miliard) .
Začátkem dvacátých let dvacátého století z Ruska desetitisíce zájemců emigrovaly do
Palestiny. V kibbutzích přibývala diferenciace politická, ideologická, náboženská. Levice versus
pra- vice, Židé ultraortodoxní jakož i ateisté - "tvůrci klášterů bez Boha".
V prvních poválečných letech, v době zrodu státu Izraele, dochází k militarizaci,
vyzbrojování, výcviku v obraně státu zejména v pohraničních oblastech.
Koncem sedmdesátých let, kibbutzníci, zastávající práce vesnické, zemědělské, tito proletáři
a farmáři, dosahují solidního středostavovského standardu. Mnozí členové prosazují svou kariéru
mimo kibbutz, dochází k diferenciaci a jejich vedení potlačuje iniciátory změn.
Nad původní náboženskou orientaci fundamentalistů začala domimovat sekulárrní tendence.
Princip rovnosti a komunální existence se prosazoval do extrémů až do sedmdesátých let.
Tehdy se dokonce vylučoval i nárok na soukromé vlastnictví vlastního oblečení. Nemít výlučný
nárok na své podvlékačky? Nárok na vlastní manželku?
Jak příliš komunální má vypadat výchova dětí? Rodiče s omezeným časovým nárokem na kontakt
s vlastními potomky, komunální domy dětí prioritou.
Závěr vyřčen anglicky: Sobering experience, the utopia slowly destroyed.
Naše zkušenost s takovým postidealistickým kibbutzem: žádné posezení snílků kolem ohně,
ale prostorná moderní budova, v jídelně připravena potrava s mezinárodním výběrem, avšak bez
vepřového. Na stolech láhve izraelského vína výtečné kvality.
Dojem z takového překvapení se snažily zničit dvě již odkvětlejší dámy z našeho autobusu.
Jedna se představila informací "Jsem dvakrát rozvedená", což by mi ovšem nevadilo, na rozdíl od
jejího velebení Afro-Američana Obamy, syna bělošské matky. To jsem neodolal poznamenat,
jakož i skutečnost, že jsem v Africe strávil víc času, než on, jenž do roku 2004 na své webové
stránce uváděl keňský přístav Mombasu jako místo svého narození - až tedy poté, když s
prezidentskými ambicemi se znovu narodil na Havajských ostrovech. Druhá odpověděla
obviněním, že televize Fox lže. Požádal jsem ji, aby uvedla aspoň jeden příklad. Obě požadavek
ignorovaly. Perfektní politicky korektní krávy. Takové tedy mám spoluobčany. Při odchodu ve
vestibulu takového kibbutzu jsem si na památku vyzvedl komerční publikaci, 150 stran, v
červen
24
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
perfektním grafickém provedení, s přemnoha nabídkami, krásné obrázky, vše v hebrejštině, ani
jedno slovo, ba ani jedno písmeno nejsem schopen rozluštit..
- - Z přítomnosti přeskakování zpět do dávnověku biblických dob. Další inspekce antiky, potkávám
skupinu polských poutníků. Poté několik skupin jakoby sportovních týmů. Jeden v pomerančovém, jiný v zeleném, třetí v modrém. Každý o počtu aspoň padesáti. Posléze zjišťuji, že
to jsou poutníci z Nigérie - na prsou měli připnuto takové označení. Adresou vesměs z Lagosu,
ohavné to metropole. Ale stále lepší, než některá ta jejich severovýchodní provincie, kde
pravidelně dochází k masakrování křesťanů a světová, důsledně pokrytecká organizace ovšem
nereaguje.
Posléze tyto dosud přežívající poutníky potkávám u řeky Jordánu. O její mohutnosti jsem si
ovšem nedělal iluze, ale při seznámení tam na místě jsem zíral na její skromné dimenze - v
porovnání i nuselský Botič aby připadal jako veletok.
Do tohoto potůčku, křesťanské občanky nejpočetnějšího afrického státu přistupovaly ke
křticímu obřadu v bělostných košilkách.. Mladičké jakož i ty letité. Na mě se vlhké sukno
viditelně lepilo, se zdůrazněním jejich mohutných gluteálních dimenzí. Při té příležitosti jsem si
připomněl povzdech dávného přítele Ivana Svitáka na adresu Američanek, naděných do kraťasů
barvy pokud možno růžové : " Tohle nejsou prdele , to jsou instituce"!
Nakonec ten zážitek nejznamenitější: Golan Heights, pohoří o rozsahu 1.800 km2, od nuly až
do nadmořské výšky téměř tři kilometrů (2.814 m.) . Tam v 41 osadách je domov 42.000
izraelských usedlíků. V roce 1946 při vyhlášení nezávislosti Sýrie, se vojenskysnaží její tok
odklonit ke škodě protivníka. V letech 1948 - 1949 tam došlo k doslova tisícům násilných
incidentů.. Částečnou demilitarizaci (Israel-Syria Armistice Agreement) porušovaly obě strany.
Syrie zaútočila, Israel příslušně zareagoval, docházelo k těžkému bombardování izraelských
vesnic, pět členů Rady bezpečnosti formulovalo potřebnou rezoluci, člen Sovětský svaz ji
vetoval. .
V roce 1967 za vítězné šestidenní války Izrael tam utrpěl ztrátu 115 a Sýrie odhadem 2.500
životů. To též znamenalo konec krušné existence izraelských usedlíků, jejichž rodiny byli
permanentním terčem syrských střelců, děti se v té době rodily v opevněných sklepech, aniž kdy
slunce spatřily.
V roce 1981 Izrael přijal zákon, jímž Golan Heights de facto byť nikoliv de jure anektoval.
Zdaleka největší zásluhu na vítězství tak fenomenálním měl Eli Cohen, narozen 1924 (stejný
ročník jako Josef Škvorecký) v egyptské Alexandrii, nejúspěšnější izraelský špion všech dob.
Ženatý, otec tří dětí, podařilo se mu získat přesvědčivou identitu syrského obchodníka v
Argentině, pronikl v Syrii do nejvyšších kruhů politické a vojenské hierarchie, stal se hlavním
poradcem syrského ministra národní obrany. To mu umožnilo seznámit se s veškerou syrskou
vojenskou kapacitou, jeho lokací, a informovat Izrael, aby se pak do nepřítele přesně trefil.
Vědom si obrovského rizika, ve své práci pokračoval, až došlo k jeho zatčení a v roce 1965 k
veřejné popravě na náměstí v Damašku.
Z golanských výšin se dá dohlédnout k oněm třem sousedům - Jordánsko, Syrie a Libanon.
Izraelským farmářům - kouzelníkům se tam v nepříliš úrodné půdě daří ledacos vypěstovat. Náš
průvodce, veterán IDF, tvrdil, že to je končina s druhou největší saturací tam stale dlících
výbušnin, min, smrtícího materiálu. Víc že toho je pouze na hranicích Severní Koreje. Předpokládám, že například Afghánistán či Kambodža toho mají víc. Tak či onak, zkušenost z tohoto
dne pokládám za tu nejnáramnější z celého výletu a plavby.
(Příště: Středozemím po sezoně plouti – 7: Rozpolcený Kypr)
25
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Švýcarsko na kole:
Cykloráj kolem jezer i alpské průsmyky pro drsňáky
Ačkoliv je Švýcarsko převážně hornatou zemí, najdou se tu cyklistické terény všeho druhu:
od "líných" cyklotras v mírně vlnité krajině přes středně náročné štreky až po alpské výzvy pro
skutečné machry. A na kole si můžete zpestřit i prohlídku některých měst.
1. Kolem Bodamského jezera jednou z NEJ cyklostezek Evropy
Bodamské jezero je třetí největší vodní plocha střední Evropy (536 km²) a má mimořádnou
polohu. Díky tomu, že hladina leží v nadmořské výšce pouhých 395 metrů, se v létě pěkně
prohřívá, přitom však máte na jižním obzoru na dohled alpské třítisícovky. Bezprostřední okolí
jezera pokrývá oku libá mírně zvlněná pahorkatina, a tak není divu, že oblast se stala i
cyklistickým rájem.
Cyklostezka kolem Bodamského jezera (Bodensee Radweg) patří mezi nejlepší v Evropě a
podle metodiky německého automotoklubu ADAC také k nejoblíbenějším. Je dlouhá 273
kilometrů a vede většinou nenáročným terénem, takže ji zvládnete zhruba za čtyři dny. Pokud se
rozhodnete pro celý okruh, tak pojedete po území tří států. Břehy Bodamského jezera totiž patří
vedle Švýcarska (jižní část) také Německu (největší, severní část) a Rakousku (nejkratší úsek na
východě).
Při cyklistickém putování kolem Bodamského jezera ovšem nejde jen o polykání
kilometrů, oblast totiž nabízí spoustu zajímavostí, které stojí za vidění. Doporučujeme
např. pohraniční Kostnici (Konstanz, respektive Kreuzlingen), proslulou církevním
koncilem konaným v letech 1414–1418. Pro
české reálie je místo významné upálením Jana
Husa v roce 1415.
Na švýcarském břehu dále zaujme výborně dochované středověké městečko Stein
am Rhein v místech, kde Rýn vytéká z jezera.
Zvlášť na jaře je také oblíbeným výletním cílem "květinový ostrov" Mainau, milovníky historie
zase zaujme poloostrov Reichenau se vzácnými románskými kostely (oboje v Německu). Na
rakouské straně pak stojí za zastávku město Bregenz, které je také vzhledem ke své poloze pro
návštěvníky z Česka přirozeným východištěm na cyklostezku.
2. Krásnou alpskou krajinou podél horního Innu
Údolí Engadin v kantonu Graubünden patří bezesporu k nejkrásnějším alpským krajinám a
přispívá k tomu bystrý tok horního Innu, který dal údolí také název (v rétorománštině se řeka
nazývá En). Od počátku v průsmyku Malojapass (1815 m n. m.) provází Inn velmi dobře
vybudovaná cyklostezka Inn-Radweg. Její nejatraktivnější část z celkové délky 550 kilometrů
najdete právě v Engadinu.
červen
26
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Švýcarský úsek Innské cyklostezky měří něco přes 100 kilometrů a navzdory tomu, že budete
jednu z hlavních evropských řek sledovat ve směru po toku, místy nepůjde o úplně nenáročnou
vyjížďku. V několika místech vás totiž značení povede vysoko nad údolí, aby se vyhnulo
poměrně frekventované hlavní silnici. Odměnou vám budou perfektní výhledy na okolní hory a
místy i téměř letecké pohledy na řeku. Počítejte také s tím, že se poměrně často pojede po
šotolině.
Na švýcarském úseku Innské cyklostezky
máte slavný St. Moritz , ale více asi zaujmou
rázovité rétorománské vesnice s obrovskými
statky a malovanými fasádami. Mezi ty zvlášť
atraktivní, přitom však velmi autentické, patří
obce Zuoz, Ardez či Guarda. Posledně
jmenovaná se řadí mezi ty, jejichž návštěvu si
musíte zasloužit, na kole se tam dostanete
jedině úporným stoupáním.
Za městečkem Scuol se údolí zase trochu
rozevře a když se přiblížíte k tisícimetrové
vrstevnici, budete mít už na dohled rakouskou
hranici. Innská cyklostezka samozřejmě
pokračuje dál, řeka mohutní a vzpomínky na
Engadin zůstávají.
3. Zürich:: pohoda podél jezera i nad něj
Mezi dlouhou řadu evropských měst, kde si můžete nekomplikovaně a za malý peníz, či
dokonce zdarma vypůjčit městské kolo, se řadí i největší švýcarské sídlo Zürich. Nabídka může
přijít vhod, třeba když vám zbude pár chvilek po obchodním jednání nebo máte-li půl dne času
před odletem domů.
Městská kola v Zürichu fungují pod reklamním sloganem Züri rollt (Zürich jede) a služba je
v rozmezí od osmi ráno do půl desáté večer k dispozici zdarma, pouze musíte složit vratnou kauci
20 švýcarských franků (450 Kč). Elektrokola přijdou na 20 franků za den, dvě z půjčoven stojí
přímo u hlavního nádraží.
Ve městě je vám k dispozici asi 170 kilometrů značených cyklotras, ale můžete se bez obav
pustit i po běžných ulicích. Řidiči aut jsou ohleduplní a na cyklisty zvyklí, vždyť na jednu
curyšskou domácnost připadá v průměru 1,5 bicyklu. Pěkné trasy vedou podél Curyšského jezera,
při východním břehu dojedete za pár minut ke slavnému Corbusierovu domu a pokračovat
samozřejmě můžete i dál. Cesta podél celého jezera až do malebného městečka Rapperswil měří
neceých 40 kilometrů, zpátky se můžete vrátit příměstským vlakem.
Trochu náročnějším cílem na periferii Zürichu je vyhlídkový vrch Ütliberg (869 m).
Orientace je snadná, stačí šlapat z centra k západu a posléze sledovat železnici, která strmě stoupá
až pod vrchol. Na nejvyšším bodě Ütlibergu pak, pravděpodobně s poněkud vyplazeným
jazykem, spatříte restauraci a rozhlednu, z níž je vynikající výhled na město, jezero a nepočítaně
alpských vrcholů v dálce. Převýšení od jezera na Ütliberg činí 450 metrů.
4. Královská trojka
Varování na úvod: toto opravdu není kolečko pro každého, ale něco jako alpská univerzita
pro cyklisty-silničáře. Na stokilometrovém okruhu přes tři slavné průsmyky překonáte
červen
27
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
kumulované převýšení 3 200 metrů, v nejvyšších partiích navíc nejspíš pocítíte deficit kyslíku
kvůli vysoké nadmořské výšce.
Okruh přes průsmyky sv. Gottharda, Furku a Nufenenpass začněte na jižním úpatí Gotthardu,
v městečku Airolo (1 140 m) v kantonu Ticino. První stoupání, vystavené spalujícím paprskům
jižního slunce, tak pojedete po ránu za relativního chládku. A zvolte "starou" gotthardskou silnici,
které tady nikdo neřekne jinak než Tremolastrasse. Jde o legendu nejen mezi švýcarskými
cyklisty, dlážděná cesta stoupá vzhůru 24 serpentinami a její profil se vám určitě vryje do paměti.
U hospice na průsmyku sv. Gottharda (2 106 m) budete mít první kilometr převýšení za sebou a
můžete se spustit, teď už po hlavní silnici, do Hospentalu (1 452 m).
Stoupání na druhé sedlo, na Furku (2 429 m), začíná líně a asfalt se pořádně zvedne teprve v sérii
serpentin za Realpem. Sklon cesty však není extrémní, zato jde o hodně dlouhý kopec, opět s
kilometrovým převýšením. Navíc tu v létě jezdí dost aut. Odměnou bude dlouhý a výhledově
bohatý sjezd do údolí Rhôny až do vesnice Ulrichen (1 350 m).
Tam si dejte pauzu. Poslední, třetí kopec je totiž nejprudší a má i největší převýšení. Musíte
překonat Nufenenpass (2 478 m), nejvyšší sedlo s asfaltovou silnicí, jehož oba svahy leží na
švýcarském území.
Sklon tady často přesahuje 10 %, navíc v prostřední pasáži musíte přejet vražedně dlouhé
přímé úseky. Teprve série dlouhých serpentin signalizuje, že konec utrpení se blíží, až se před
vámi konečně otevře pohled do Ticina.
Sjezd z Nufenenpassu zpět do Airola je 25 kilometrů dlouhý, po projetí několika serpentin
prakticky přímý a ne tak strmý jako silnice ze západní strany, kolo tedy můžete většinou "nechat
jet". První polovina klesání však vede bezlesou krajinou a často tu fouká prudký vítr. Buďte proto
při sledování rekordních hodnot na rychloměru pozorní.
Vít Štěpánek, iDNES.cz
Reagujete
Odkud to pan Pehe může vědět?
(K článku Krym, Libye, Irák, Kosovo v č. 5/2014 Zpravodaje)
Pan Jiří Pehe napsal vcelku hodnotný komentář se kterým bych souhlasil, rozzlobila mě ale věta
(cituji): “Je nepochybné, že většina obyvatel Krymu chce být součástí Ruska.”
Skutečně? Odkud to pan Pehe ví?
Pokud je mi známo, jsou o tom pochyby dokonce i v Kremlu. A průběh tzv. lidového hlasování
pod dohledem “samoozbrojenců” kterých většina byla z Ruska – to přiznává i sám autor této akce
po své čtyřhodinové debatě s ruským lidem…* Byla to fraška a připomíná staré metody - viz
volby v roce 1948 v Praze, to ani nestojí za diskuzi.
Ještě dvě poznámky:
1. Média si zvykla zneužívat pojem “bankrot” a to i v souvislosti s finanční tísní Ukrajiny. Ta je
ale de facto vyřešena. Státní dluh Ukrajiny je ve srovnání s Itálií i dalšími státy relativně malý jen 46% BIPu. Zadlužení v procentech BIP ve 3. kvartále 2013: Řecko 179 % , Španělsko 91,8 %
Itálie 130,6 %.
červen
28
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
2. To že Rusko ztratilo hodnocení “triple A” na kapitálovém trhu, což SSSR měl celou dobu
existence - do “rozvala” - se nějak z médií ztratilo, ale je zcela zřejmé, že měli už loni a mají i
nadále hospodářské problémy. Ruská ekonomie je v recesi – a tak se to kompenzuje velkým
patriotstvim na ukor Ukrajiny… hurá!
Pro všechny, které to zajímá, doporučuji analýzu RF krajana Dr. Petra Havlika z vídeňského
instutitu WIIW jak Ruska tak Ukrajiny. Také další články ruských autorů jsou zajímavé, ku př.
akademika Andreje Zubova - autora Dějin Ruska XX. stoleti, kde srovnává anexi Krymu s
podobnou akci v Rakousku 1938 – “to tady už bylo“ a dále článek bývalého poradce Kremlu
Andreje Illarionova, žijícího v USA a Valerije Jakova, šéfredaktora “Novije Izvestija”, Moskva.
-------*) Byl to zároveň trénink tzv. SSO - neboli Силы Специальных Операций ССО… - jednotky na
obranu ruských zájmů v zahraničí - jde o novou koncepci strategie, publikavána byla rusky asi v
červnu 2013 v “Nězavysimoj gazetě”.
Ruský pramen pro SSO je:
Вести недели:
http://m.youtube.com/watch?v=NL9jFXfHE8g.
Tato nová strategie se týká jak Transnistrie (“Podněstří”), tak baltických států. atd. a hlavně
severu Kazachstánu. To samozřejmě způsobilo bolení hlavy vedoucím stratégům v Astaně. A to
přesto, že je Kazachstán částí celni unie tzv. RUBEKA (Rusko-Bělorusko-Kazachstán), o jejíž
funkčnosti se ale málo ví. Vedeni Kremlu porušilo více smluv: Ta z roku 1994 - tzv. Budapeštské
memorandum - zavazuje nejen Ruskou Federaci ale i USA a Velkou Británii chránit teritorium
Ukrajiny a také Kazachstánu za to, že se zřekly atomových zbraní.
Georg J. Dobrovolný, Moravák jak Brno
(autor je ředitelem organizace Forum Ost-West v Bernu)
Zdroj: http://living-for-free.livejournal.com/123855.html?fb_action_ids=710615532311068&fb
_action_types=og.recommends
Ad: Benešovy dekrety
Na poslední schůzi výboru Svazu spolků padl při volné diskuzi výraz Benešovy dekrety.
Názory na ně byly tak rozdílné, že téma bylo staženo z diskuze.
Já jsem pamětník a tak si zde dovolím vrátit se k tomu v dějinných souvislostech.
Začnu u Hitlerova nástupu k moci v r. 1933. Na okraj poznamenávám, že levičáci měli v té
době skoro stejný počet sympatizantů, ale on byl rychlejší. Za jásotu stoupenců pak mohl plánovat
své imperialistické choutky. Nejdříve spolkl Alsasko Lotrinsko. Rakousko nenechalo na sebe
dlouho čekat. Předák Schuschnik se na odpor nezmohl. Stejně pak skončil v koncentráku.
Přivítání nacistů v zemi bylo bouřlivé.
Sudeťáci volali Heim ins Reich, což se Hitlerovi velmi hodilo.
Do Mnichova byla svolána porada. Přijeli také Italové a ze západu Daladier a Chamberlein.
Betajná morálka jejich národů byla v té době psí a tak ti zasouhlasili s plebiscitem o Sudetech.
29
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Dozíral nad ním lord Runciman. Obce s nadpoloviční většinou Němců byly připojeny k Říši.
Ukrajovali i Maďaři a Poláci. Páté kolony byly Hitlerovi vždy vítány. Okleštěné Československo
se dalo těžko bránit, obzvláště když se Slováci odtrhli. A tak vznikl Protektorát Čechy a Morava.
S jídlem roste apetit a tak začal Hitler dorážet i na Poláky. V té době vystřídal Chamberleina
Winston Churchil a vyhlásil Německu válku. To vtrhlo do Polska a z půlky ho obsadilo. Z druhé
strany do něj vpadli Sověti.
Francouzi jen ustupovali a ustupovali. Nakonec jim Hitler povolil na jihu jakýsi státeček, kde ve
Vichy prezidentoval generál Petain. De Gaulle se stáhl do severoafrických kolonií. Nacisté pak
obsadili Belgii, Holandsko,Dánsko a Norsko.
Němci sice vyhrávali námořní bitvy, ale před chystanou invází do Británie chtěli
rozbombardovat Londýn, ten se ale letecky ubránil.
Edvard Beneš se uchýlil do Anglie a spojenci jeho prezidentství uznávali. Beneš ale Západu
mnichovskou zradu nezapomněl a přesídlil se, vzdor Churchilovu varování do SSSR, kde se už
usalašil Gottwald.
Na Jaltě se jednalo o poválečném a geografickém rozdělení vlivu mezi mocnostmi.
Roosevelt byl už velmi nemocný, stále Stalinovi ustupoval, takže Churchil tu stál osamocen. Byla
vytýčena t. zv. demarkační linie.
Čs. vláda postupovala za frontou a usadila se v Košicích. Tam byl zveřejněn tzv. Košický
vládní program, který stanovil znárodnění podniků o více než 50 zaměstnanci, vysídlení
sudetských Němců a vyloučení pravicových stran, např. agrárníků z vlády Národní fronty.
Vysílení sudetských Němců bylo hned po válce schváleno vítěznými velmocemi v Postupimi.
President Beneš se triumfálně vrátil na pražský Hrad.
První volby komunisté vyhráli (ač na Slovensku měli jen 14%) a narostl jim hřeben.
Američané nabídli hospodářskou pomoc v rámci Marshalova plánu.
Ministr zahraničí Jan Masaryk byl pozván do Moskvy, kde mu přísně nařídili odmítnutí tohoto
plánu. Polosoukromě se pak k tomu vyjádřil: „Jel jsem tam jako ministr svobodného státu a
vracím se jako Stalinův pacholek.“
Obyvatelstvu se komunistické praktiky začínaly zajídat. Z průzkumu veřejného mínění se dalo
snadno zjistit, že by volby na jaře 1948 prohráli. Bylo proto třeba rychle jednat. V Praze převzal
režii sovětský velvyslanec Zorin a tak došlo v únoru 1948 ke komunistickému puči.
Nekomunističtí ministři podali demisi. Studenti táhli v dlouhém průvodu na Hrad, aby
povzbudili prezidenta k odporu. On však už byl bojácný a demisi podepsal.
Krátce nato zavraždili bolševici v režii majora Schrama Jana Masaryka. Obávali se, že
uprchne do ciziny. Pomstil ho Milan Choc a toho pak popravili, takže zubatá zde zle řádila.
Prezident Beneš zemřel v září téhož roku, ale nakonec se přece dočkal pocty: Vystrojili mu
velmi parádní státní pohřeb.
Sic transit gloria mundi.
Karel Kukal, Bern
červen
30
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Čtení na volnou chvíli
Závod míru
aneb krvavá kolena
Milan Cimburek
Závod míru mne začal zajímat brzy poté, co jsem jako desetiletý dostal kolo. Šilhal jsem
pochopitelně po závodním kole Favorit, ale rodiče mi to rozmluvili pádným argumentem, že je
drahé. Spokojil jsem se s těžším kolem ESKA, které nebylo z duralu. Mělo taky třístupňovou
přehazovačku a brzdy wajmannky. Nebylo obuté galuskami, ale tenkými plášti s duší.
Závod míru byl největší amatérský cyklistický závod ve východní Evropě. Probíhal od roku
1948 vždy v květnu. Střídavě Varšava – Berlín – Praha. Trval 7 až 14 dní. Hned v roce 1949 ho
vyhrál náš Jan Veselý. Češi párkrát vyhráli i v družstvech. Závod míru byl zrušen zhroucením
socialistického bloku. Pak se ho horlivci snažili vzkřísit, až nakonec v roce 2007 skončil nadobro.
Zbylo po něm jen v mnoha městech jen pojmenování ulic.
Kámoš, zabývající se sportem mnohem víc než já, mne zasvětil do fanouškovství. Odebíral
obrázkový časopis Stadion, kde byli vyfocení
úspěšní sportovci. Tam jsem se dozvěděl, že na
kolech máme esa jménem Kubr a Růžička. Ten
druhý si prý dává do flašek na řídítkách i rum.
Koupil jsem si za nějakou korunku v nové měně
zápisníček a vyrazili jsme na stadion za Lužánkami,
kde měli závodníci končit etapu v Brně. Kubr snad
etapu vyhrál, ale Růžička skončil někde vzadu v
peletonu. Po příjezdu posledních jezdců jsme se
odebrali před kabinky závodníků a žebrali o
podpisy. Nejvíce jsme cenili podpisy zahraničních
cyklistů. Tím taky mé fanouškovství skončilo,
zápisníček jsem domaloval indiány a kovboji.
Prvomájového průvodu jsem se jednou zúčastnil na jízdním kole. To jsem si obě kola propletl
trikolorově pruhy krepovým papírem a do řídítek zasunul mávátka a českou vlajkou, ruskou ne.
I štangle a další kovové trubky dostaly okrasu z krepového papíru.
Jak mé kolo vypadalo skoro závodně, tak také mělo řídítka zvané berany. Což jsem měl jako
jediný z ulice a všichni kluci mi ho záviděli. Jenže otec si všiml, že se díky beranům hrbím ještě
víc a nařídil mi namontovat řídítka rovná. Nedokonalá přehazovačka se mi sem tam dostala do
drátků kola. Brzy jsem jí vyhodil, řetěz zkrátil a kolo se začalo podobat kolům, mých kamarádů,
tedy cestovnímu kolu.
Na kolech jsme nejezdili jen okolo baráku, ale o prázdninách mnohem dál do okolí. Začalo to
samozřejmě koupáním v řece Svratce a na brněnské přehradě. Na začátku přehrady je hrad
Veveří, to bylo už na celodenní výlet.
Původní závodní okruh zvaný po „tatíčkovi“, jako ledasco, měřící kolem dvaceti osmi
kilometrů, se jezdil přes vesnice okolo Brna. Zajel jsem si ho jen jednou. Pak ho zkrátili na
osmnáct kilometrů. To jsme s kluky jezdili často. Ale nejzajímavější jízda byla od Farinovy
zatáčky dolů Kohoutovickými serpentinami až do Pisárek. Právě zde jsme se chytali na zastávce
autobusu za koncová světla a nechali se zatáčkami vyvést až nahoru. Autobusy jezdily do kopce
pomalu a funěly.
červen
31
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Jednou jsme přivzali mého mladšího bratra s jeho novým kolem. Kolo nedostal ke svým
desátým narozeninám, kvůli snížené známce z mravů na vysvědčení, ale až za rok. Kolo
neovládal, jako my starší, jednu ze zatáček v Kohoutovických nevybral a skončil ve škarpě.
Pohotová paní ve venkovské zástěře vyběhla z domku s lékárničkou, kartáčem a pastou na boty.
Flastříček na rozbité koleno a globin na odřené kožené sedlo, aby hošík nebyl doma bit. Asi byla
taková událost před jejími okny častá.
Já jsem ale jednou dopadl o mnoho hůře. Silnice, ne moc široká, byla z poloviny uzavřená,
térovali. Přibrzdil jsem jen trochu a vjel na kouřící tér, posypaný jemnými kaménky. Ty do toho
téru zatlačoval parní vál. Na kamení jsem dostal smyk a zahučel pod parní válec. Strojvedoucí mi
ani nevynadal a pomáhal mi sesbírat sebe i kolo. Obě kolena byla do krve odřená. Přední kolo
opisovalo nádherně osmičku. Se slzami v očích jsem dotlačil kolo domů.
Do konce prázdnin jsem na chodníku před domem kolo dával do pojízdného stavu. Pak
putovalo k přezimování do sklepa. Odřená kolena se hojila až do Vánoc.
Fór Pavel Kantorek
Z historie
Neklidná hranice
V Jeruzalémě, v památníku Yad Vashem je vysázena alej stromů, které zachovávají věčnou
památku na občany z celého světa, kteří se zasloužili o záchranu příslušníků židovské rasy.
„Spravedlivý mezi národy“ – tak se jmenuje ta alej, kde každý zachránce má svůj strom. Čech
Přemysl Pitter, Švýcaři Ernst Prodolliet a Paul Grüninger a mnozí jiní.
O posledně jmenovaných a celé tehdejší atmosféře bude naše zpráva.
Vídeň, 13. 3. 1938 – ten násilný akt vejde do dějin: Hitler připojil Rakousko k Německu. Ale
obyvatelstvo německé vojáky většinou vítalo. Jen židovští občané se neradovali. Žilo jich v zemi
na 200.000 a Hitler Rakušanům slíbil, že je do pěti let té rasy zbaví. Nastal čas židovského
pogromu. Židé jsou vyháněni z bytů, podniků, obchodů, jsou biti, popliváni, olupováni a
ponižováni. Vlaky, směřující ke švýcarské hranici se plní uprchlíky. Jeden směřuje i do
Československa, ale tam je čeká zklamání: republika, až dosud k asylantům tak vlídná, emigranty
vrací. Mají většinou platné pasy, ale mohou mít u sebe pouze deset, někde i třicet marek.
Kupodivu nejsou pokládáni za politické uprchlíky, ale na švýcarské straně se jich ujmou členové
organizované obce židovské. Ostatně je tu už na 5000 židovských uprchlíků z Německa.
Zatím ve Vídni bude konfiskováno na 70.000 židovských bytů, židovské obchody a podniky, jsou
do nich dosazováni němečtí komisaři. Židé zatýkáni, propouštěni ze zaměstnání. Všude visí
plakáty: Nekupujte u Židů!
Do konce března přibude do Švýcarska 3-4.000 nových uprchlíků. Mnozí budou pokračovat
dál na Západ nebo do Palestiny. Pak ten nápor na čas ustane: Švýcarsko zavedlo totiž vizovou
povinnost a bez tohoto platného razítka jsou Židé od hranic vraceni. Švýcarský konzul ve Vídni se
drží pokynů z Bernu a tam se podřídili německým rasovým zákonům: přicestovat je povoleno
pouze arijcům. Zdánlivě nepřekonatelná překážka!
Tahle hranice nebyla nikdy klidná, byla plná pašeráků a převaděčů. Přecházeli tudy cestou do
Španělska již od roku 36 interbrigadisté, dobrovolníci z východu a pak se tudy vraceli: bez nohy.
bez ruky či jinak válkou poznamenaní. Také sociální demokraté z Německa tudy prchali - těch se
32
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
ujímali švýcarští spolustraníci. Tajemník strany, advokát dr. Stocker z Zürichu vybudoval síť
převaděčů, která bude koncem roku prozrazena. Teď se však postarala o mnoho sociálních
demokratů. Četníci, Christian Dutler a Karl Zweifel z Buchsu byli s tajemníkem ve spojení a ten
jim oznámil jména lidí, které je třeba převést. Strana dokonce obstarala Dutlerovi motorku a když
byl přeložen do vnitrozemí, pokračoval ve volném čase: pašoval dopisy, dokumenty i lidi. Když
se všechno provalilo, seděl 7 týdnů ve vyšetřovací vazbě, ztratil místo, představení ho nechali
padnout. Zahořkl, stal se komunistou.
Ve vzpomínkách těch, kteří se zachránili a v policejních aktech se zachovala řada osudů.
Osmnáctiletý Nikolaus Wagner, mladý sociální demokrat vypovídal, že jel vícekrát do
Rakouska na určené místo v Bregenzi, Feldkirchu, Hohenems, Frastans, Lindau nebo dokonce až
do Innsbrucku a tam předal čekajícím lidem obálku s propustkou pro malý pohraniční styk. Tu
ukázali zasvěcenému úředníkovi. Neměli mít u sebe žádné peníze. Nikdy je nedoprovázel. Tvrdil,
že za tím stál četnický kapitán Grüninger.
Osmadvacetiletý nezaměstnaný Edmund Fleisch vypráví, jak pašoval do Rakouska kávu a
cukr, jednu sezonu dokonce i Židy. Bylo to ve spolupráci s židovskou průmyslnickou rodinou a
její představitelkou - Recha Sternbach se jmenovala - ta je pak nechala dopravit malým
náklaďáčkem do St. Gallenu. Recha se obětovala svým soukmenovcům do krajnosti, z bytu
mívala noclehárnu. Později byla vězněna několik týdnů, ale neprozradila nikoho. Pak dostala
dobrou radu, aby odejela k rodičům do Antverp. Vyšetřující soudce, sociální demokrat Bernhard
Roth se jí při loučení omluvil a strčil jí do ruky 100 franků. Když však chtěla Recha rodiče odvézt
s sebou do Švýcar z obsazené Belgie, nedostala pro ně povolení. Skončili pak v plynu.
Jakob Spirig, devatenáctiletý nezaměstnaný z Diepoldsau pracoval ve vlastní řežii. Vzpomíná, jak
sedával s kolegou v restauraci vedle nádraží v Hohenau, kam přicházeli uprchlíci z Vídně. Vedl je
pak vyschlou řekou starého Rýna, poslal je napřed a celníka odlákali k telefonu. Pokud měli
nějakou cennost, odebral jim ji a za celnicí vrátili. Bylo to prý s vědomím Grüningera. Dostal pak
10 -15 marek, vždyť to byli chudáci jako on. Propašoval tak 100 – 150 lidí, po vypuknutí války
byl pak na 3 měsíce v base.
Karl Schiffer, hledaný pro vraždu muže SA, přeplaval Rýn u Diepoldsau, ukryl se v
restauraci, hostinská mu usušila šaty a nakrmila ho. Když opouštěl lokál, zatkl ho četník a poslal
zpět. Na druhý pokus mu pak rakouští komunisté doporučili, aby se hlásil na švýcarském
konzulátě v Bregenz. Tam kupodivu dostal vizum, ač k tomu úředník nebyl oprávněn. Zároveň
mu železničář provezl 50 franků. O tom pozoruhodném konzulovi ještě uslyšíme.
Dne 23.7. přešel sedmnáctiletý učeň Harry Weinreb se dvěma kamarády hranici u Diepoldsau.
Také oni vděčí za život Grüningerovi. Otec Weinreb byl přesvědčen, že se mu nic nestane, neboť
měl válečné vyznamenání. Zůstal ve Vídni. Zahynul v Dachau.
Charles Tennenbaum: 28.7. se ženou byli zatčeni na hranici, posláni do Hohenems zpět a
předáni rakouským pohraničníkům. Ti jim během noci pomohli k přechodu zpět do Diepoldsau,
kde se skryli v zahradě. Časně odešli do továrny Bollag, jak jim poradil onen pohraničník, taxi je
pak odvezlo do St.Gallen, do motlitebny. Dále se o ně postaral židovský spolek. Povolení jim dal
kapitán a slíbil jim, až přijdou rodiče, že je také pustí – a tak se i stalo. Po letech vzpomínají na
něj s vděčností.
Paul Grüninger byl četnický kapitán v kantonu St. Gallen, podléhalo mu více než sto
policistů. U policie působil už devatenáct let. Platil za schopného a korektního policistu, stížnosti
na něj nebyly. (Kanton je autonomní politická jednotka, která má svou vládu.)A tak ve spolupráci
33
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
s vládním radou Keelem, svým politickým nadřízeným se těšil poměrně značným kompetencím,
třebaže se musel řídit též pokyny z ministerstva v Bernu. Občas se stýkal se svými německými i
rakouskými kolegy, spolupracoval s nimi na případech. Při té příležitosti poznal i gestapáka
Schreiedera – o něm ještě uslyšíme. O politice tehdy řeč nikdy nebyla.
Nicméně události první poloviny roku 1938 ho zaskočily: z Bernu přicházel strohý příkaz
rakouské uprchlíky od 1. 4. bez platného víza odmítat, pohraničníci však byli konfrontováni se
zoufalými lidmi, kteří na hranicích uvízli v pasti – v Německu jim hrozilo zastřelení nebo
koncentrační tábor. A co znamená takové zařízení, dobře věděli. Ba, zprávy o tom přinášel i
švýcarský tisk. Avšak někteří proklouzli, dík benevolenci švýcarské policie. Pak se jich ujímali
švýcarští souvěrci. V Basileji jim pomáhala švýcarská židovská obec. Se svolením francouzských
úřadů a někdy i bez mohli pokračovat do Francie. Někdy skončili na několik týdnů ve vězení,
posláni do rakouského Feldkirchu, kde museli podepsat, že se do Říše nevrátí, jinak jim hrozí
Dachau.
Kapitán Grüninger zavedl z vlastního uvážení takovou praxi: Pobyt může být uprchlíku povolen,
jestliže: 1. podnikl již kroky k pokračování v cestě, 2. má již tady příslušníky rodiny, 3. je pro něj
zajištěna uprchlická pomoc a tudíž nevzniknou státu žádné výdaje.
V Bernu neustále naléhal dr. Heinrich Rothmund, šéf cizinecké policie, aby byli uprchlíci
odmítáni. Kapitán a s ním vládní rada Keel, politický představený kantonu St. Gallen opáčili, že
je to věc zhola nemožná.
Ve Vídni byl v červenci vydán zákaz zaměstnávat Židy v obchodě a v podnikání. Většina
byla zbavena existence, vyvolána druhá vlna uprchlíků!!
Četník Ernst Kamm byl probuzen 29. července časně z rána. Rozkaz zněl okamžitě zřídit tábor
pro uprchlíky v Diepoldsau na náklady izraelské obce. Během jednoho dne či noci přibylo 1200
Židů. Kam s nimi?
Uprostřed léta byl tu tedy zařízen uprchlický tábor v budově někdejší tkalcovny. Pojmul tři
sta duší. Budova bývalé rýnské korekce sloužila jako ošetřovna: nemocným, ženám, manželským
párům. Poskytla přístřeší dalším.
Velitel tábora vzpomínal, jak za noci bušili na jeho dveře upchlíci a prosili o pomoc pro členy
své rodiny, kteří se opozdili a teď přišli za noci zbědovaní, plačíci, vyčerpaní. Brodili se vyschlým
korytem starého Rýna, stejnou dírou vpravo od celnice, měli přesný popis cesty a tu skicu si
nenechali vzít. Velitel zavolal pak ráno kapitána Grüningera a radu Keela do hostince “Sonne”.
Kantonální rada, byl to starší pán, se hned rozplakal. Ale i Grüninger měl v očích slzy. Ne, Keel
nemůže tvrdit, že nic nevěděl.
(Pokračování příště)
Dana Seidlová
Podle knihy „Fall Grüninger“ od Stefana Kellera
Prečo Beneš pustil Stalinovi Podkarpatsko
Československo bolo jediným štátom víťaznej koalície, ktorý vyšiel z druhej svetovej vojny s
menším územím, ako mal pred ňou. Prišiel totiž o Podkarpatskú Rus, skrátene Podkarpatsko,
región s rozlohou 14-tisíc štvorcových kilometrov a s pol miliónom obyvateľov. Ako sa to mohlo
stať?
Na začiatku tejto histórie bola dohoda. Zdalo sa, že je to dobrá dohoda. A dobré dohody, ako
sa vraví, robia dobrých priateľov. Len čo niektorá časť oslobodeného územia prestane byť
pásmom vojnových operácií, preberajú na nej všetku moc československé úrady. V pondelok 8.
červen
34
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
mája 1944, čiže presne rok pred kapituláciou nemeckej brannej moci, sa na tom v Londýne
dohodli predstavitelia exilovej vlády ČSR a Sovietskeho zväzu.
Pásmom vojnových operácií sa rozumelo územie ležiace 50 kilometrov za frontom a krylo sa
zhruba s tylom postupujúcej armády.
Prezident Edvard Beneš sa v rovnakom čase, čiže pred 70 rokmi, pokúšal dosiahnuť podobnú
dohodu aj so západnými Spojencami – členmi protihitlerovskej koalície, ale z nejakých dôvodov z
toho zišlo.
Rokovania so Sovietmi tiež neboli jednoduché – trvali viac ako dva mesiace – nakoniec však
dohoda bola podpísaná. Benešovi na nej osobitne záležalo, ako keby už vtedy vedel, že Slovensko
i Česko budú oslobodené z východu a nie zo západu. A že s budúcimi osloboditeľmi si treba
vopred stanoviť pravidlá odovzdávania moci. Dosť na tom, že dohoda sa začala porušovať už o
pol roka, pričom nečakaným spôsobom…
Kde sa vzala „Zakarpatská Ukrajina“
V polovici októbra 1944 sa začala Karpatsko-užhorodská operácia 4. ukrajinského frontu. V
priebehu dvoch týždňov sovietske vojská obsadili Podkarpatskú Rus, ktorá sa predtým nachádzala
pod maďarskou a od marca 1944 aj pod nemeckou okupačnou správou.
Treba vari pripomenúť, že pred vojnou bola Podkarpatská Rus súčasťou Československej
republiky, jej najvýchodnejšou provinciou. A že podľa zmluvy o spojenectve, uzavretej koncom
roku 1943 medzi ZSSR a ČSR s platnosťou na 20 rokov sa obe strany zaviazali obnoviť
Československo v jeho predmníchovských hraniciach. Teda aj s Podkarpatskou Rusou ako jeho
neoddeliteľnou súčasťou. Prvým signálom, že sa niečo zásadne mení, mal byť už rozkaz Josifa
Stalina z 28. októbra 1944, ktorým slávnostne oznamoval, že sovietske vojská deň predtým
"získali na území Československej republiky kontrolu nad hlavným mestom Zakarpatskej
Ukrajiny – Užhorodom“. Zrazu sa tu operovalo novým pojmom "Zakarpatská Ukrajina“, hoci
takáto administratívno-územná jednotka v ČSR nikdy neexistovala.
Ďalší krok už vyvolal znepokojenie aj v londýnskom exile. Sovietske velenie rozdelilo totiž
kraj na dve zóny. "Sovietsku zónu“, v ktorej sa ocitli aj najväčšie mestá Užhorod a Mukačevo,
vyhlásili za pásmo vojnových operácií, hoci front sa od nich vzdialil na viac ako 50 kilometrov.
Menšia časť kraja predstavovala "československú zó­nu“.
Podľa dohody z 8. mája 1944 smel do pásma, kde už neprebiehali vojnové operácie, vkročiť
delegát československej vlády so sprievodom, aby tam zakladal správne orgány – národné
výbory, mobilizoval mužov do československých vojenských jednotiek, a vôbec, aby organizovali
život na oslobodenom území.
Londýn vyslal do Užhorodu Františka Němca, exilového ministra pre obnovu hospodárstva, a
generála Antonína Hasala. Sovietske velenie však určilo československému delegátovi iné sídlo,
menej významné mesto Chust, a do Užhorodu ho ani nepustilo.
Ale sovietske komandatúry aj v "československej zóne“ robili všetko možné i nemožné, aby
paralyzovali prácu národných výborov, ktoré tam onedlho začali vznikať. Bolo z toho dvojvládie.
O pár týždňov na konferencii v Mukačeve založili emisári Moskvy Komunistickú stranu
Zakarpatskej Ukrajiny. Ako svoju hlavnú úlohu strana vytýčila "opätovné zjednotenie
Zakarpatskej Ukrajiny so sovietskou Ukrajinou“. Šidlo sa konečne vykľulo z vreca. "Moskva
červen
35
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
týmto spôsobom naplánovala anexiu východnej provincie ČSR, Podkarpatskej Rusi,“ tvrdí Ivan
Pop, rusínsky historik, ktorý žije v Česku.
--------Ivan Turjanica (1901 - 1955), kľúčová postava v
realizácii scenára anexie Podkarpatska. Autor: Archív
---------
Komu slúžil Ivan Turjanica
Navonok to však vyzeralo tak, že Moskva s dianím na
Podkarpatskej Rusi, ergo „Zakarpatskej Ukrajine“ nemá nič
spoločné. Za všetko môže "masové a spontánne hnutie
miestneho obyvateľstva“, čiže Rusínov, za ich právo na
sebaurčenie. Tak vysvetľovali situáciu zástupcovia sovietskeho
velenia delegátovi Němcovi a neskôr aj Stalin Benešovi.
Povedané dnešným slovníkom, mohli za to podkarpatskí
proukrajinskí – alebo skôr prosovietski? – separatisti. Němcovi
muselo byť na tom najčudnejšie, že ich viedol nadporučík Ivan Turjanica. Ten istý Turjanica,
ktorého mu v októbri 1944 poslal ako poradcu, znalca miestnych pomerov sám generál Ludvík
Svoboda, veliteľ 1. československého armádneho zboru.
Kto bol Turjanica? Rodák z dedinky Rjapiď pri Chuste sa pôvodne vyučil za kominára. V
roku 1925 vstúpil do KSČ, ktorá vtedy začala pôsobiť aj na Podkarpatskej Rusi. Onedlho tam
riadil červené odbory a neskôr aj oblastnú organizáciu strany.
V rokoch 1930 – 1933 absolvoval Turjanica vysokú školu pre robotnícke kádre v Charkove.
Podľa najnovších zistení ukrajinských historikov práve tam ho tajná sovietska služba NKVD
zverbovala za agenta. Na jej príkaz sa v roku 1942 prihlásil do československej vojenskej
jednotky, ktorá sa práve formovala v Buzuluku. Pôsobil v nej ako osvetový dôstojník.
V Chuste, kde sídlila československá delegácia, sa však Turjanica ani poriadne neohrial. Už
4. novembra 1944 sa vypýtal do Mukačeva – vraj navštíviť matku – odkiaľ sa nevrátil. So
skupinou podobných "osvetových“ dôstojníkov a poddôstojníkov tam totiž začal organizovať
konferenciu komunistov.
Narýchlo založená KS Zakarpatskej Ukrajiny si Turjanicu zvolila na svoje čelo. A vyhlásila
spomínaný plán "znovuzjednotenia“ Zakarpatska so sovietskou Ukrajinou. Pritom v prípade
Podkarpatskej Rusi išlo o územie, ktoré po stáročia patrilo do Rakúsko-Uhorska a po jeho
rozpade pripadlo Československu.
Udalosti nabrali ešte rýchlejší spád. O ďalší týždeň, 26. novembra 1944 sa konal 1. zjazd
národných výborov Zakarpatskej Ukrajiny. Vyše 600 delegátov (ako neskôr vysvitlo, starostlivo
vybraných sovietskymi komandatúrami) jednomyseľne schválilo (pod taktovkou agentov NKVD)
Manifest (napísaný v Moskve) o "opätovnom zjednotení“ Zakarpatskej Ukrajiny so sovietskou
Ukrajinou.
Podľa svedectiev pamätníkov sa niekto z delegátov zjazdu pred tým hlasovaním opýtal, či by
takúto závažnú vec nebolo treba predložiť na referendum. Neznámeho odvážlivca však okamžite
umlčali.
Na zjazde bola ustanovená tzv. Národná rada na čele – akože ináč – s Ivanom Turjanicom.
Ten v horlivosti prekonával očakávania svojich chlebodarcov, ktorí ho museli dokonca mierniť.
Veď s okamžitou platnosťou zaviedol na celom území kraja moskovský čas namiesto
stredoeurópskeho a za symboly nového bábkového štátu vyhlásil hymnu a zástavu ZSSR!
červen
36
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Turjanica však zašiel ešte ďalej, keď dekrétom Národnej rady zriadil tzv. Ľudovú družinu,
akési ozbrojené sily Zakarpatskej Ukrajiny. Mali pomôcť pri "zjednocovaní všetkých
ukrajinských území“, čiže tých, kde žili Rusíni. Turjanica tým myslel prešovský kraj na
Slovensku (ale až po Poprad!), haličskú Lemkovinu (juhovýchodné Poľsko), Marmaroš v
Rumunsku a časť maďarského územia po Debrecín.
Benešov veľký omyl
Podľa Ivana Popa mala Zakarpatská Ukrajina plniť istý časť úlohu nárazníkového bábkového
miništátu medzi československou vládou v Londýne a vládou ZSSR.
Začiatkom decembra 1944 Turjanica osobne odovzdal Němcovi uznesenie zjazdu. Ten sa mu
odmietol podvoliť, odvolával sa na spojeneckú zmluvu so Sovietskym zväzom i na dohodu z 8.
mája o výkone moci na oslobodenom území. Nasledovalo ultimátum Národnej rady, aby
československá delegácia do troch dní opustila Podkarpatsko.
V mene Národnej rady potom Turjanica poslal list Benešovi do Londýna s oznámením, že
Zakarpatská Ukrajina vystupuje zo zväzku ČSR. Beneš sa s tým odmietol zmieriť, ale koncom
decembra 1944 už aj on pochopil, že Podkarpatská Rus je zrejme nenávratne anektovaná
Sovietskym zväzom. "Prezident a vláda môžu iba konštatovať,“ uvádzalo sa vo vyhlásení
Benešovej kancelárie, "že nemajú možnosť uskutočňovať štátnu suverenitu na Podkarpatskej
Rusi, ale ani nemajú právo sa jej zriekať.“ Sovietskemu veľvyslancovi v Londýne síce Beneš
vyjadril protest proti nepochopiteľnému dianiu na Podkarpatsku, ale z Moskvy od ministra
zahraničia Viačeslava Molotova dostal veľmi chladnú odpoveď.
Prezident očividne nechcel vyvolať na sklonku vojny diplomatický škandál s veľkým
spojencom a navyše mal zlé svedomie. Ešte v roku 1939 – a potom v auguste 1941 – keď si chcel
nakloniť Stalina, pripustil v rozhovore s vtedajším sovietskym veľvyslancom Ivanom Majským
možnosť povojnového pripojenia Podkarpatskej Rusi k ZSSR.
Stalin na to dlho nereagoval, na záznam rozhovoru sa odvolal až v čase, keď prišlo na
lámanie chleba. Podľa nedávno sprístupnených ruských archívov však s možnosťou anexie
Podkarpatska pracovala komisia pre stanovenie povojnových hraníc ZSSR, vytvorená pri
sovietskom ministerstve zahraničia, už prinajmenšom od roku 1942. Vychádzala pritom aj z
Benešových "nezáväzných“ vyjadrení.
Beneš neskôr svojmu blízkemu spolupracovníkovi Edvardovi Táborskému vysvetľoval, ako
to myslel: "Podkarpatská Rus môže po vojne patriť iba nám alebo Rusku. Dôležité je, aby
nepatrila Maďarsku.“
Je zaiste zaujímavé, že podobne vtedy zmýšľal – no nielen zmýšľal – aj vodca exilového
vedenia KSČ v Moskve a budúci československý prezident Klement Gottwald. "Budúca republika
bude štátom Čechov, Slovákov a Podkarpatských Ukrajincov, bude štátom národným a
slovanským,“ vyhlasoval Gottwald pred novembrom 1944. Zároveň však o niečo neskôr v
rozhovore so Stalinom – na jeho priamu otázku – odpovedal, že "Podkarpatská Rus by sa mohla
pripojiť k Sovietskemu zväzu“. Stalin dal teda začiatkom roku 1945 Benešovi jasne najavo, že ak
bude robiť s Podkarpatskom ťažkosti, má v Moskve pripraveného namiesto neho náhradníka,
ktorý s ním vo všetkom súhlasí. A že vo svojich územných nárokoch môže zájsť oveľa ďalej.
Historici v tejto súvislosti upozorňujú, že Beneš sa obával precedensu – rozdelenia územia
Československa po jeho obsadení Červenou armádou. Preto žiadal veľvyslanca v Moskve Zdeňka
Fierlingera, aby informoval sovietsku vládu o dvoch podmienkach odstúpenia Podkarpatska. Po
prvé, že sa tak stane po skončení vojny a schválení československým parlamentom. A, po druhé,
že sovietska vláda prisľúbi, že nebude postupovať rovnakým spôsobom ako voči Podkarpatsku aj
vo vzťahu k Slovensku.
červen
37
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Odpovede sa dočkal od samotného Stalina, ktorý Benešovi pritakal, a pritom medzi riadkami
sa mu posmieval. Opätovne sa odvolával na právo národov na sebaurčenie a s Benešom bol
zajedno vlastne len v jednom – definitívne riešenie otázky Zakarpatskej Ukrajiny môže vraj
počkať dovtedy, kým nenastane vhodná príležitosť.
Hralo sa o Prešovský kraj
Nakoľko bola vtedy reálna hrozba rozdelenia Slovenska a pripojenia jeho východnej časti k
sovietskej Ukrajine, a teda k ZSSR? Otázkou sa zaoberali už aj viacerí historici na Slovensku,
najmä Marián Gajdoš, Michal Šmigeľ a Ivan Vanat. Podľa Šmigeľových zistení už koncom roku
1944 a začiatkom nasledujúceho roku začali z Podkarpatska prenikať na územie predovšetkým
severovýchodného Slovenska s pomocou sovietskych tajných služieb skupiny agitátorov.
Usilovali sa vyvolať medzi miestnym obyvateľstvom hnutie za pripojenie k "Zakarpatskej
Ukrajine“.
"Podpisové akcie sa uskutočňovali na rôznych miestach a v obciach regiónu,“ uvádza
Šmigeľ. "Boli však získavané rôznym, často aj podvodníckym spôsobom, a nechýbal pri tom
nátlak, resp. vyhrážky.“
Napokon 1. marca 1945 sa uskutočnil v oslobodenom Prešove snem delegátov z okresov
Stará Ľubovňa, Sabinov, Bardejov, Humenné, Medzilaborce, Snina, Svidník a Stropkov. Vytvorili
na ňom Ukrajinskú národnú radu Prjaševščiny, ktorá v rezolúcii už vtedy načrtla svoju predstavu
pripojenia časti slovenského územia k ZSSR.
Na čelo rady zvolili učiteľa Vasiľa Karamana, ktorý bol zrejme spolupracovníkom NKVD.
Jeho skupina preto postupovala podľa scenára, ktorý sa už skôr osvedčil na Podkarpatsku. „Vari
najdôležitejšie bolo, že Rusínov zo severovýchodného Slovenska začali zrazu prezentovať ako
Ukrajincov alebo ukrajinskú národnostnú menšinu,“ upozorňuje Šmigeľ. A celé toto územie
nazývali „prešovskou Ukrajinou“.
Nikita Chruščov v posmrtne vydaných pamätiach uvádza, že približne v tom čase ho v
Kyjeve navštívila delegácia zo severovýchodu Slovenska. „Žiadali, aby ich územie bolo pripojené
k ZSSR,“ spomínal tento v roku 1945 najvyšší stranícky a štátny činiteľ Ukrajiny. Slovenským
Rusínom údajne odpovedal, že to sotva bude možné, lebo by sa to dotklo Čechov, ale najmä
Slovákov. Po odchode delegácie sa hneď skontaktoval so Stalinom.
Ten už mal spontánnych "iniciatív“ Turjanicu a jeho Národnej rady plné zuby. Z
marmorošského okruhu v Rumunsku práve dostal žiadosť tamojšieho Národného výboru o
pripojenie k Zakarpatskej Ukrajine. A z Maďarska prišla správa, že Turjanicove Ľudové družiny
obsadili niekoľko tamojších prihraničných obcí. "Zastavte toho zurvalca, jeho iniciatívy už
nepotrebujeme,“ prikázal Stalin Chruščovovi.
Čo sa týka prešovského kraja, Stalin nemohol mať oň v tom čase záujem aj z iného dôvodu:
Beneš bol už povoľný. Koncom marca 1945 sa uskutočnili v Moskve sovietsko-československé
rokovania na najvyššej úrovni. Beneš počas nich potvrdil, že pripojenie "Zakarpatskej Ukrajiny“ k
ZSSR považuje za prirodzené a len zopakoval, že formálne sa všetko uzavrie po oslobodení
Československa, riadne zvoleným parlamentom.
Integrita obnovenej ČSR by tým bola zabezpečená, pomyslel si asi jej prezident. Pravda, už
bez východnej provincie…
Dar osloboditeľovi generalissimovi
Oslobodzovanie slovenského územia prebiehalo už v tom čase podľa dohody z 8. mája. Iste,
vyskytli sa známe excesy, napríklad svojvoľné rekvirovanie cudzieho majetku sovietskymi
vojakmi, niektoré ich násilné skutky voči civilistom a pod, ale tie velitelia spravidla prísne
38
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
trestali. Sovietske velenie dokonca zmenšovalo pásmo vojnových operácií, aby ostatné územie za
frontom mohli preberať pod svoju správu československé štátne a verejné orgány, v tomto prípade
najmä národné výbory. Velenie 40. armády takto zúžilo operačné pásmo na svojom úseku v
uvedenom období z 50 takmer na 25 kilometrov.
Akoby na revanš 4. apríla 1945 sa československá vláda kladne postavila k otázke
"Zakarpatskej Ukrajiny“: "Vláda si želá, aby táto otázka bola riešená podľa demokraticky
prejavenej vôle karpatsko-ukrajinského ľudu,“ stojí v Košickom vládnom programe.
Už 25. júna toho istého roku podpísala československá delegácia (Vladimír Clementis a
Zdeněk Fierlinger) v Moskve medzištátnu zmluvu o začlenení "Zakarpatskej Ukrajiny“ do
Ukrajinskej SSR, čiže do ZSSR. Čo na tom, že príslušný Benešov dekrét má dátum 1. september
1945 a dočasné Národné zhromaždenie, čiže československý parlament, vyjadrilo súhlas s takouto
zásadnou zmenou štátnych hraníc takmer o dva mesiace neskôr. Navyše sovietska štátna hranica
bola na rozdiel od pôvodných predstáv posunutá ešte viac na západ, tak, aby Sovieti dostali aj
železničný uzol Čop, ležiaci už na území Slovenska.
Prečo až také ústupky? Jednak to bol dar Stalinovi osloboditeľovi, ale podľa českého
historika Karla Kaplana si chcela Praha týmto ústretovým krokom získať podporu Moskvy a
výhodnú pozíciu na rokovaniach s poľskou vládou o těšínskom probléme.
Zároveň so zmluvou podpísali vtedy v Moskve protokol k dohode o vzájomnom presídlení
obyvateľstva medzi ČSR a ZSSR. Zo slovenských okresov, ktoré chcel Turjanica pripojiť k
sovietskej Ukrajine, sa postupne vysídlilo takmer 12 000 ľudí, prevažne rusínskej národnosti.
Mali osídliť územie, ktoré po návrate do starej vlasti zanechali volynskí Česi.
Slávnostný návrat Lekároviec
Náš príbeh mal aj epilóg. Prvé výročie oslobodenia Bratislavy Červenou armádou sa
oslavovalo vo veľkom štýle. Všade viseli portréty generalissima Stalina, konali sa zhromaždenia a
manifestácie vďaky osloboditeľom. Zdá sa, že druhú stranu to nielen potešilo, ale aj pomklo k
dobrému skutku. Všetky denníky 7. apríla 1946 referovali o „dare sovietskej vlády Slovensku“.
Vec bola predmetom diplomatickej nóty, ktorú veľvyslanec ZSSR Valerian Zorin odovzdal
najvyšším československým predstaviteľom. Hovorilo sa v nej o odstúpení časti pohraničného
územia v obvode obce Lekart, dnešných Lekároviec na východe Slovenska v prospech ČSR.
Sovietsky zväz sa ho zriekol.
Vtedajšia Zpravodajská agentúra Slovenska (ZAS) priniesla podrobnosti. Vyplývalo z nich,
že Moskva prikázala svojej delimitačnej komisii, aby pri vytýčení hraničnej čiary medzi ZSSR a
ČSR túto viedla „vo vzdialenosti nie viac ako 1 kilometer od obvodu obce Lekart, pričom obec a
územie k nej priliehajúce zostanú na československej strane“.
Niektoré noviny sa ešte v ten istý deň poponáhľali s komentármi. „Táto správa vzbudí iste
radostný ohlas najmä na Slovensku,“ napísal denník Demokratickej strany Čas, „kde ju prijmú s
pocitom najúprimnejšej vďaky nášmu veľkému slovanskému spojencovi, veď rozhodnutie prišlo
už po stanovení hraníc medzi oboma štátmi.“
Nikde ani slovo o tom, že Lekart – Lekárovce sa nachádzali pred vojnou v administratívnych
hraniciach Slovenska. A už vôbec nič o tom, že v júni 1945 prišlo Slovensko (a celá ČSR) aj o
mestečko Čop a dvanásť okolitých dedín.
Vladimír Jancura, Pravda
39
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
O emigraci, repatriaci a vlastenectví
Pro ty, kteří si snad ty pojmy dosud pletou: exil je vyhnanství, kdežto emigrace je
vystěhovalectví. Exulant je tedy člověk, který se neodváží vrátit do své vlasti, protože by ho tam
čekal neradostný osud – vězení, podřadná práce, špatné vyhlídky na další život a existenci,
diskriminace. Toho všeho je ušetřen vystěhovalec, emigrant: ten se může kdykoliv vrátit zpátky
do vlasti, ať už jen pro zimník nebo na návštěvu, nebo na trvalo - je svobodný ve svém
rozhodování!
Takřka na každém kroku se setkáváme s exulanty nebo emigranty nebo immigranty, tedy
přistěhovalci z jiných zemí. Svět je v pohybu...
Ale – co nutí lidi, aby se dali do pohybu? Myslím, že k odpovědi stačí často jediné slovo –
politika. Složení obyvatelstva zrcadlí také politický režim státu.
Všichni to víme: vyhnán ze země byl Jan Amos Komenský a po něm následovaly tisíce
dalších osobností, zejména ve dvacátém století, které zanechaly dobrou stopu v dějinách. „Svět“
je ocenil. Pravda, nedařilo se všem exulantům stejně, ale těch úspěšných bylo pozoruhodně
mnoho. Vlna českých exulantů po roce 1948 a 1968 nebyla totiž „reprezentativním vzorkem
obyvatelstva“, byl to „reprezentativní důkaz komunistické politiky“, která v zemi (mizerně)
vládla.
Jistě, ze země neprchli pouze lidé kvalitní, ale i všelijaká čeládka, lidé lehkomyslní a
naivní, kteří se svezli na vlně stávajícího chaosu. A také takoví, kterým chyběl ten nezbytný
drobínek štěstí nebo vytrvalost, jiné oslabil stesk po domově. Ale skutečností zůstává, že teprve
exil dal mnohým českým vyhnancům, novou příležitost přispět k zdárnému vyvoji společnosti.
Člověk může prožít užitečný život doma stejně jako v cizině, není-liž pravda, hlavně, že vyplnil
svůj život dobrou prací!
Emigranti hledají – a nacházejí – zkušenosti i vědomosti a v neposlední řadě „jdou za
lepším“. Je to ta nejpřirozenější touha a lze jim jen přát úspěch, vždyť přidává respektu celému
národu. Emigrant svého postavení v cizině dosáhne svou poctivou prací. Ke zlodějinám,
podvodům (korupčním a jiným) se lépe hodí domovina, třebaže i cizina (Německo) hlásí
stoupající počet českých delikventů.
Vystěhovalectví je však spojeno i s handicapem v oblasti citové a emoce k našemu životu
patří, řídí naše kroky! Emigrant nemá s kým sdílet své city: neslyší české písničky, české
anekdoty, humor a nadávky! Zahraniční tisk ovšem přináší také zprávy o dění v České republice:
ty se týkají hlavně českých politických krizí a eskapád. Cizinec si je přečte s větším či menším
zájmem, ale pro Čecha, meškajícího v cizině, jsou to zprávy demotivující, bolestné.
Nicméně pobyt v cizině na každý pád také obohacuje. Člověk uvidí nejen mnoho nového, ale
přesvědčí se, že i doma se leccos lépe daří a umí. Dojde k poznání, že – konec konců, všade jsou
lidé chytří i hloupí, dobří i špatní, i takoví, co se pánubohu nepovedli –slovem: „všade chleba o
dvou kůrkách“. Ale:
Vždycky platilo, že mladý člověk se vrací z vandru domů, do rodné chalupy, mezi své.
I Karel IV. se vrátil mezi své – bylo mu právě sedmnáct. Tehdy totiž to „mezi své“ platilo
zemi. To bylo zemské vlastenectví, středověká ctnost. Teprve někdy v devatenáctém století
dostalo vlastenectví jiný obsah, totiž národnostní. Dominantní postavení němčiny v podunajské
monarchii způsobilo útisk českého národa. Chyběly české školy a země produkovala – proletáře.
Lidé odcházeli za prací: na východ i na západ. Jen pro ilustraci: Vídeň se stala druhým největším
českým městem, české školy neměla žádné. Ty přišly až když vlna přistěhovalectví opadala, v
r.1882. Praha, české město, měla jen školy německé, ba i universitu.
červen
40
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Česká universita byla otevřena také až r. 1882. To je dobré si uvědomit. Češi, kteří se ve
Vídni dobře uplatnili namnoze už tam zůstali. Toho dokladem, jak známo, je vídeňský telefonní
seznam s těmi četnými Klestily, Laciny, Krajskými a podobnými českými jmény.
Když Masaryk vytvářel v Americe podmínky pro vznik Československé republiky, vítalo ho
na pul druhého milionu Slováků a Čechů, kteří se hlásili k svému slovanskému původu (Slováků
bylo kolem 900 tisíc). Šlo o immigranty druhé či třetí generace, tedy naturalizované Američany a
sluší se zamyslet se nad tím, proč podporovali Masarykovu myšlenku? Své vlastenectví
vyjadřovali především finanční podporou i morálně, jejich zásluhy na vzniku Československé
republiky byly nemalé.
Vlastenectví našich obrozenců devatenáctého století směřovalo k povznesení národa, zejména
prostřednictvím jazyka – jak jinak?
Dvacáté století přidalo přičiněním Hitlerovým vlasteneckým citům další význam a tak je
změnilo v nacismus: víru v nadřazený národ lidí, kteří před spoluprací dávají přednost izolaci.
Výrazem nacionalismu jsou zdi, ploty, opony, boj. Jak neblahá to ideologie, filozofie, směřování!
Tento zmatek v lidských hlavách a srdcích zdiskreditoval pojem vlastenectví – nikomu se
nechce je vyslovit, je to skoro jako sprosté slovo.
Ale už jsme v jednadvacátém století, do kterého jsme vstoupili konečně přes zborcenou
železnou oponu a připojili se k ostatnímu svobodnému světu. A co jsme shledali? Že je naše vlast
–„dík Sovětskému svazu“, abychom použili té zaklínací formulky z bolševických časů, v
zanedbaném stavu. A že za hranicemi nevystačíme s rodnou češtinou a s domácí měnou. Bylo
třeba naučit se cizím jazykům a hospodářskými úspěchy zpevnit měnu. To se za těch dvacet let do
značné míry podařilo:
Mladí a chytří se rozlétli do světa na zkušenou a za poznáním, ovládli cizí jazyk nebo
dokonce jazyky. Někteří tam našli uplatnění, často se jim nechce ani zpátky.
Je ta česká země jenom hnízdem, ze kterého se vylétá za štěstím? Kdysi platilo, že mladý
člověk se vrací z vandru domů, do rodné chalupy, aby pracoval na „národa roli dědičné“, aby
zveleboval tu zanedbanou rodnou zem - i to nám připomíná historie.
Zmínili jsme se, že nejslavnějším navrátilcem byl Karel IV., český lid si ho vyžádal! Tehdy
panovalo zemské vlastenectví.
Jak bolestnou ztrátou pro českou zemi byl odchod Komenského, třebaže jeho duchovní odkaz
dodnes platí pro celý křesťanský svět. Pro zemi špatná politika katolických Habsburků, která
vypudila i Jednotu bratrskou a ta si našla pak působnost za hranicemi vlasti.
Ustrnulo vzdělání, pokořen byl jazyk.
Z devatenáctého století citujme naší slavnou spisovatelku Boženu Němcovou. Přečtu vám
úryvek z jejího dopisu synovi:
“Člověk je všude člověk a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale
můj vlastní národ musí mi být nejmilejší a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět
účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak
teprve přijde do celého světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost,
nezná ctít ani jinou.“
Podobně horlí Bohuslav Balbín, katolický kněz v století sedmnáctém. Jeho vášnivá Obrana
jazyka odstartovala o sto let později obrozenecké hnutí.
Co tedy řídí naše kroky, náš osud, směřování, rozhodování? Kde najdeme spokojenost,
uspokojení – štěstí? Tím ředitelem jsou emoce a politika.
Současná politika považuje za nezbytný stranický nástroj obchod s mocí: se stranickými
funkcemi, poslaneckými i jinýmí lukrativními židlemi, „trafikami“. Bez korupce a klientelizmu se
nelze v politice obejít, prohlašují někteří politici. Duchovní hodnoty jsou pro ni překonaná veteš.
Jak by se mohl cítit dobře úspěšný navrátilec, emigrant, odhodlaný sloužit staré vlasti, hledající
doma uplatnění! Úspěch v politice se nyní poměřuje osobním finančním ziskem - zvelebení země,
41
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
poměřováno jiným metrem je mimo obzor většiny současných českých politiků. Ale služba
veřejnosti, zvaná politika, má-li být opravdu úspěšná, nemůže se zříci morálních zásad.
Dá prostor duchovnímu a kulturnímu životu, dopřeje občanům vzdělání, zvelebí věřejné
prostranství, je strážcem spravedlnosti. To je pocit domova, penězi nepoměřitelný.
Pouto k rodné zemi. Láska k tomu našemu kousku země je pocit dluhu, věrnosti, solidarity,
zodpovědnosti a v posledku náklonnosti. Spravedlivá, slušná politika vyzařuje atmosféru upřímné
snahy sloužit státu a národu a vlastenectví není sprosté slovo.
Dana Seidlova
Věda
Jsou klimatické změny už opravdu „za dveřmi“?
Miloš Dokulil
Je-li před námi závažný problém, skoro vždycky můžeme najít protikladné názory na jeho
řešení. Ne vždy musí být ty názory dostatečně kvalifikované. O to mohou ovšem znít suverénněji
a autoritativněji. Pokud jde o globální klima, máme tu v předstihu suverénní, vesměs blogové
velikány přezírající konkrétní údaje z různých oblastí. Tito lidé s verbální přesvědčivostí tvrdí, že
se prakticky nic v zásadě negativního přece nemůže dít, když si uvědomíme, že základní
předpoklady života na zemi přece máme díky Slunci! S těmi škodlivými exhalacemi (mj. CO2)
jako kdyby vůbec o nic nešlo. Sice tu jsou údaje o zvýšeném počtu škodlivých částic (jejich
sledovaných částic v ovzduší na milion, tj. „ppm“, dokonce až na 400 ppm) vinou působení
člověka zvláště od počátku 19. století (spolu s rozvojem kapitalismu), ale… copak se do dneška
stalo?
Skeptikové vůči předpovědím klimatických změn jenom stále zpívají, že tzv. mainstream je
mj. určitě uplacený (kým konkrétně?); i když IPCC pracuje zdarma (což nebylo vyvráceno,
ale…). Navíc přece se „nic moc“ klimaticky neděje; dokonce snad je tu naopak trend k
ochlazování klimatu a jakési meziledové doby. Jako kdyby zrovna tento argument automaticky
znamenal, že takový proces by nebyl nepřehlédnutelně předznamenán zrovna neprozíravě
probíhajícími aktivitami člověka! (Mj. třeba v souvislosti s možnými změnami, navozenými právě
globálním oteplením, měnícím kromě jiného také vlastnosti Golfského proudu. Jako kdyby
všechny procesy nebyly zvláštně komplexní!) A když začalo být až příliš okatě jasné, že
zalednění Severního ledového moře během léta ustupuje v posledních létech intenzitou, která je
až příliš varovná (dokonce i pro tamní lední medvědy!), skeptičtí advokáti stanoviska, že se nic
kritického s klimatem neděje, pouze argumentovali „ledově“ tím, že přece naopak, Antarktida to
hravě vyrovnává svými údajnými přírůstky ledu, takže „klídek“!
Již roku 1973 byla v Journal of Geophysical Research zveřejněna stať, která nastolila otázku,
zda se nezačala rozkládat západoantarktická ledová pokrývka. Zdálo se být přinejmenším nemálo
předčasné s takovou otázkou počítat pro ten mrazivý subkontinent, kde ani v tamním létě se
teploty nepohybují příliš vysoko nad nulou.
A zrovna teď (v půli května 2014) dvě odborné stati zodpovídají tu čtyři desetiletí starou
otázku kladně. Obě tak činí s podobným závěrem: když vinou velkých emisí skleníkových plynů
nakonec došlo k průkazné destabilizaci ledové pokrývky v Grónsku, mohlo by shodně dojít k
obdobnému procesu v některých sledovaných oblastech Antarktidy. Takže je tu velmi vážné
varování, navíc zřejmě před rizikem nezvratných procesů. Navíc ty změny byly navozené již
dříve; a teď zatím pořád probíhají bez odpovídající reakce jak politické, tak i hospodářské scény.
Jako kdyby tu mělo jít pouze o současností nechtěné dědictví, přitom nezodpovědně nastražené
pro zatím nic netušící potomky.
42
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Konkrétně: Jde o celkem zatím šest rozlehlých antarktických ledovců. Kdyby zcela roztály,
pak by došlo ke zvýšení hladiny světových moří o celých 1,2 m! - což je mimochodem
dvojnásobek toho, co skromně zatím pro tuto planetu očekává IPCC k roku 2100…
Jedno to pojednání vyšlo v Geophysical Research Letters. Jeho autoři zkoumali, co se děje na
hranici mezi částí ledovce spočívající ještě pevně na podloží mořského dna a následující masou
ledovce, která jen volně spočívá v mořském prostředí, bez pevného spojení se svým hornatým
podložím. Pokud totiž začne ledovec díky svému tání ustupovat, proces má tendenci pokračovat
takto dál. Především všude tam, kde se led nachází pod mořskou hladinou, tam se rozpouští
rychleji, jeho masa je potom stále lehčí a tenčí. Zároveň se může lépe uplatnit tlak silnějších
vrstev ledu od pevniny a masa pevninského ledovce může téci směrem k moři rychleji. Nuže a
potom, pod vlivem ledovcových vrstev již pevně nespojených s podložím, nutně dojde k dalšímu
zrychlení tohoto procesu.
Jeden ze dvou sledovaných ledovců, znějící dokonce poeticky „Pine Island“ (tj. ledovec
„Borovicového ostrova“), za dvacet let (mezi 1992 až 2011) již svým táním ustoupil o celých 31
km. Druhý, pod jménem „Thwaites“ za týž čas ustoupil „jen“ o 14 km, tj. méně než o polovinu
vůči předchozímu. I tak to ovšem znamená celých 700 m do roka! Tj. skoro o dva metry denně…
To druhé pojednání na stejné téma vyšlo v Science. Tito vědci svou pozornost soustředili
zvláště na ledovec „Thwaites“, včetně komputerové modelace. Dospěli k závěru, že pozorované
změny jsou nezvratné. Jako kdyby ten ledovec mající pod sebou tvar mořského dna tak trochu v
podobě misky a spočíval na její hraně. Když se pak spodek ledovce uvolní od podloží, proces tání
toho ledovce se tím jenom urychlí, aniž pak je k dispozici něco, čím by bylo možné to tání
zbrzdit, ne-li zastavit. Už jen tento ledovec takto přispěje k zvýšení úrovně mořské hladiny o 1
mm ročně; což by samo o sobě ještě automaticky zatím neznamenalo katastrofu…
Těch možná hodně otřesných závěrů z Antarktidy si všiml také svým článkem britský týdeník
The Economist (ze 17/5), anebo internetový deník New Republic (s datem 18/5). Právě D. Vinik
ve zrovna citovaném deníku si docela konkrétně povzdechl na tím, že sice neumíme předvídat
modelaci vzniku atmosférických poruch, zvláště prudkých bouří (jak jejich počtem, tak co do
jejich intenzity; a navíc pak jejich směru a lokalit jejich katastrofálního působení); ale už
spolehlivě víme, že se hladiny světových moří zvedají nad dosavadní úroveň. Takže? Co se stane
s Miami, Bostonem, New Yorkem, táže se Vinik; a mohl by pokračovat mnoha desítkami dalších
známých měst a velkoměst, která jsou situována při pobřežích všech moří.
Vinik s povzdechem cituje Roberta Nichollse, profesora pobřežního inženýrství (z University
of Southhampton), že USA nemají žádnou „plánovací kulturu“. Roberta Hartwiga, prezidenta
Ústavu pro pojišťovací informace (Insurance Information Institute), pak cituje s obdobným
politováním; některé pobřežní oblasti bude nutno opustit a z jiných se stanou ostrovy. Přitom se
ví, že zdrojů na řešení situace je vždycky málo. Kupodivu běžně převládá představa, že vždycky
jde o předem vyhozené peníze…
Samozřejmě skoro žádný problém nezůstává izolován. Může mít mnohdy nečekané důsledky
v dalších oblastech. Takže nejde jen o zvyšování úrovně mořských hladin. Např. již teď je nutné
uvažovat o tom, že bude např. napříště mnohem dramatičtěji docházet k pronikání slané vody
řečištěm Mississippi; a tomu bude nutné nějak přijatelně čelit. Už teď víme, že na naší zemi
dochází v určitých teritoriích k velmi nerovnoměrným vodním srážkám. Některé oblasti jsou
zbaveny potřebné vláhy opakovaně na několik let za sebou. Brzy nebude dost vody ani k produkci
jatečného masa. Samostatným problémem je rostoucí kyselost moří pro celý jejich ekosystém, se
snižující efektivitou rybolovu (včetně hynutí korálových útesů a zooplanktonu, spolu se
sníženými možnostmi k rozmnožování ryb).
Samozřejmě že při těchto výhledech nejde jen o USA; a mohlo by jít o projekty, vůči nimž
jsou stávající nizozemské projekty pouze „dětskou hračkou“. Zatím v Nizozemí počítají s tím, že
k zesílení hrází každoročně (do roku 2100) vydají miliardu eur. Přitom pokud k některým
43
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
opatřením nedojde „už zítra“, „pozítří“ budou ty náklady nesrovnatelně vyšší. Už třeba taky proto,
že již „včera“ se pořád ještě někomu (jako rozhodujícímu činiteli) zdálo, že ty informace o
klimatických změnách jsou jenom poněkud „přehnané“ a „zavánějící zbytečnou panikou“…
Z tvorby krajanů
Vladimír Vlasatý
Zleva přichází tatínek s holčičkou,
tatínek kouká do nebe a holčička se směje.
Pan Formánek odchází doprava a nesměje
se,
protože mu ukradli džbánek i pivo.
V kině promítají film, který neuvidíme,
jelikož nemáme na vstupné.
Je letní odpoledne.
Na plovárně ušlapaná tráva, v bazénu
z moči červené oči.
Je letní odpoledne.
Stařenky, co se dívají z oken do ulice, volají:
„Tatínku, pojď domů, máš tu kafe!“
Letní odpoledne
Zchátralý dům v zahradě, připomínající
hřbitov.
Vysoké stromy, vrata do ulice.
Je letní odpoledne.
Muž s károu někomu něco veze,
nikdo neví komu, proč a nač.
Muži a ženy se tváří, jakoby někam
spěchali.
Jedni se v slzách usmívají,
druzí v zamyšlení kývají hlavami.
Pan Formánek vychází z hospody se
džbánkem piva v ruce.
Je letní odpoledne.
ještě neotevřených láhví.
Bylo, nebylo,
stalo se, nestalo,
ze stropu tichounce
odkapávala hudba.
Nahoře jara provoněná,
dole zimy k umrznutí.
Přišel listonoš,
odešel s prázdnou.
Listonoš
Dveře se pootevřely.
Věci uvnitř se vánkem tvého těla rozklížily.
Dotyky tvých chodidel
způsobily podlaze milostná zavrzání.
Pohledy tvých očí
narušily rovnováhu polic.
Pod podlahou ale další podlahy
a za policemi jiné police plné dalších,
Ve starým depu
rezatí pára,
za depem od uhlí
černej plac.
Byl to náramnej čas.
„Raz, dva, tři, čtyři“
odbíjejí hodiny
tři čtvrtě na pět
Ve starým depu rezatí pára
Vidím vás na mašinách,
laskat se s ohňem a hladit uhlí,
mašinfýrové z času,
kdy rána
voněla olejem
a večery
bramborovou natí.
červen
44
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Z činnosti spolků
Sokolský výlet do Bürserbergu
To počasí si dělá co chce, je nepříjemně pršivo a chladno. To nás ale nemůže odradit, určitě se to
zlepší, vždyť jedeme „tyčkovat“.
A také tomu tak bylo. Ráno, 9. května, jsme my, Solothurnští, vyjeli za deště. Když jsme dojeli do
Liechtensteinu přestalo pršet a v Rakousku se už občas ukázalo sluníčko. Jsme optimisté a proto
budeme grilovat, tak ještě rychle v Bludenzi něco nakoupit a hurá, jedeme dobývat „Alpilu“ (pro
nezasvěcené, je to horská chata, kde jsme ubytováni).
Nahoře zjistíme, že vůbec nejsme první, už jsou tady sokolové z Aarau. Na chatě nás čeká seznam
všech účastníků, vlastně stará garda. A tak nás bylo 17 věrných každoročních sokolíků, kteří se
slétli již ke čtvrtému tradičnímu tyčkování v Bürserbergu. Rychle dát věci do pokoje, je to
jednoduché, každý už máme ten „svůj“ a protože je poledne, tak se jdeme posilnit do restaurace
v hotelu Dunza. Po návratu do chaty jsme se přivítali se sokoly z Winterthuru v nejsilnějším
počtu, šest členů a jedna členka ze St. Gallenu. Tak už nám chybí jenom Lucernští, ale protože
sestra náčelnice Lída, na rozdíl od nás, dříve narozených, musí ještě pracovat, přijedou až
navečer.
Co s načatým odpolednem bylo rychle rozhodnuto – převléknout, vzít tyčky a jde se. To je to
krásné na tyčkování: Nejenže jdeme, ale současně se všichni spolu bavíme a sdělujeme si, co se
událo za poslední dobu. A už je to tady, zavládla „super“ nálada, hlaholíme smíchem, zvesela si
vykračujeme, k tomu ještě krásná příroda. Co si můžeme přát víc?
Mazitím nám bylo zatopeno v kachlových kamnech v jídelně a tak po návratu na nás čekalo
příjemné teplo. Tak jdeme vybalit, dát věci do lednice a scházíme se zase v jídelně. Mezitím přijeli
čtyři sokolové z Lucernu.
Pak si každý připravil jídlo z vlastních zásob, k tomu trochu vínka a ani o moučníky není nouze, tu
slovanskou pohostinnost nemůžeme zapřít.
Po jídle máme krásné překvapení – nový starosta župy, bratr Petr Chour, přivezl kytaru a
zpěvníky. Sice se omlouval, že na kytaru asi 30 let nehrál, ale to jsme mu nevěřili, šlo mu to
výborně. Zpívali jsme všichni z plných plic a i když nám někdy slova z paměti vypadla, nevadilo,
ta nálada, která panovala, se nedá ani slovy popsat. Už jenom pro tuto soudržnost, všeobecné
přátelství a tu krásnou atmosféru se vyplatí opětně do Bürserbergu na příští tyčkování přijet.
Datum je už stanoveno a chata objednaná na 12. – 14. června 2015 a tak si to dejte do kalendářů
a přijeďte také se s námi veselit. Chata má kapacitu 32 míst.
V sobotu ráno jsme si napřed se sestrou Lídou museli trochu zacvičit, měli jsme naplánované
delší tyčkování. Sluníčko se na nás usmívalo a tak jsme vyrazili. Bundy jsme si také vzali – pro
strýčka příhodu – ale rychle jsme je vázali kolem pasu. Šlo se nám pěkně, všude kvetl encián a
další květiny (v té nadmořské výšce teprve začínalo jaro), nad námi ještě zasněžené vrcholky
kopců, opět pohoda, smích a radost.
45
červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Po čtyřhodinovém pochodu jsme si dali zasloužené pivo a připravilo se grilování. „Naši“ Eva a
Jirka Svobodovi vzali minigril, ale stačil pro všechny, kteří grilovat chtěli. Ale, nejenom žvancem
je člověk živ, ale jak už to u nás v Sokole platí: Ve zdravém těle.... a tak napřed pod vedením
náčelnice se cvičilo. Bohužel se
většína „ulívala“ (hanba, hanba),
ale
zbývající
sestry
cvičily
s úsměvem. No a potom přišel ten
zdravý duch – sestra náčelnice si
s námi zopakovala loňskou karetní
hru. Už vloni při tom vládlo
všeobecné veselí, letos to nebylo
jiné. Přitom je hra velmi
jednoduchá, stačí si jen pár slov
zapamatovat. Že na nás vytáhne
těžší kalibr, to jsme poznaly my,
ženy (muži se vyhýbali, jakoby
tušili proč). Jenom krátce: Každá
jsme napsala na papírek jedno
slovo a na druhý buď rčení, nebo
krátkou větu. Papírky se přeložily,
aby nebylo vidět co je napsáno a utvořila se dvě družstva. První hráčka mohla mnoha slovy
popsat o co se jedná, ale nesměla použít slovo, které bylo napsáno. Když to spoluhráčky uhodly
v časovém limitu, pokračovaly dál a družstvo získávalo body a když ne, bylo na řadě druhé
družstvo. Ve druhém kole se to, co bylo napsáno, vyjadřovalo pantomimou, ve třetím pouze
jedním slovem a ve čtvrtém citoslovcem.
Co to dělá s bránicí je nepředstavitelné.
Zkuste si vyjádřit všemi způsoby jednu
z našich vět: „Švarný myslivec s pérem
na klobouku“ a máte o zábavu
postaráno. Že bratr Chour zase přišel
s kytarou a zpívali jsme a víc než dobře
se bavili, už bylo samozřejmostí.
V neděli ráno v 7.30 hodin se jde
tyčkovat, byly jsme jenom tři: sestra
náčelnice, sestra Jana (Aarau) a já
(Solothurn). Ostatní se rozhodli pro
tyčkování až po rozcvičce a snídani a to
nás šlo všech 17. Cestou jsme zažili
bouřku, liják i krupobití, ale stejně to
bylo prima. Po návratu už jen zbývalo uklidit chatu, sbalit věci a dát do aut a na konec ještě
společný oběd v restauraci hotelu Dunza, i ten byl výborný – „Muttertagsmenu“. A pak už jen
rozloučení se slovy: Nazdar, šťastnou cestu, mějte se hezky a příští rok se zase tady sejdeme.
Doufám, že se nás sejde víc, stojí to opravdu za to.
Jana Vodičková, Sokol Solothurn
Foto 1: Sokolíci vyráží na čtyřhodinový pochod (autor: J. Svoboda)
Foto 2: Večer se zpěvem (autorka: Vlasta Šťastná)
(viz také barevné foto na 2. straně obálky)
červen
46
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Čtení českých pohádek v Badenu
Ve středu 14. května 2014 proběhlo v
knihovně v Badenu (AG), Mellingerstrasse
19 další – v pořadí již čtvrté - čtení českých
pohádek. Děti si tentokrát poslechly
pohádku O Smolíčkovi. Celkem 4x ročně si
mohou české, ale i slovenské děti přijít s
rodiči poslechnout pohádky, které vyprávějí
animátorky paní Jarmila Kříž, učitelka
Školičky v Bruggu (AG) a paní Pavlína
Koucká, učitelka České školy bez hranic ve
Wallisellenu (ZH). Animátorky dětem
poutavě a v krásném českém jazyce
vyprávějí pohádky např. O Zlatovlásce,
Sněhurka a sedm trpaslíků či právě O
Smolíčkovi. Děti si nejen pohádku
vyslechnou, ale mohou si i hlavní hrdiny
nakreslit a odnést si domů malý dárek. Tato
akce je součástí projektu BilderBuchZeit a v
knihovně probíhá již od října minulého roku.
Vyprávění je v rámci projektu zdarma. Další
termíny čtení pohádek jsou 22. října a 17.
prosince 2014. Všichni jsou srdečně zváni.
Na snímku animátorka a učitelka České školy bez hranic Pavlína Koucká
Zdraví
Lék na rakovinu prostaty je v konečné fázi, vyzkouší ho tisíc lidí
Pražská firma Sotio z investiční skupiny PPF miliardáře Petra Kellnera postoupila do
konečné fáze testů lék na rakovinu prostaty. Do mezinárodní studie nazvané Viable se již zapojil
první pacient, celkem se testování léku zúčastní 1170 lidí z Evropy, Ruska a USA, uvedl server
iDnes.cz.
Vakcína firmy Sotio už má za sebou dvě fáze testů, kterých se zúčastnilo několik set
pacientů. Třetí fáze je nejrozsáhlejší a nejnákladnější, cílem je ověřit účinnost a bezpečnost
vakcíny. "V moderní historii je to vůbec poprvé, co do takovéto fáze klinického vývoje vstoupila
firma z České republiky," řekl ředitel komunikace Sotia Richard Kapsa. "Je to jednoznačně
úspěch, byť to ještě nemusí znamenat vítězství. Rozhodně to ale představuje naději, že může jít o
účinný lék," uvedl předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček.
Sotio zatím označuje svůj lék na rakovinu prostaty zkratkou DCVAC/PCa. Vakcína má být
podle serveru podávána jako doplněk k běžné chemoterapii. Přípravek se vyrábí z buněk, které
červen
47
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
jsou součástí imunitního systému daného pacienta. "Zatímco chemoterapie přechodně snižuje
množství nádorových buněk, léčba pomocí DCVAC/PCa může vyvolat imunitní reakci
namířenou proti nádorovým buňkám. Může jejich další růst zpomalit nebo držet pod kontrolou.
Studie bude ověřovat hypotézu, že kombinace těchto dvou druhů terapií má synergický účinek a
vede k prodloužení života léčených pacientů," řekl iDnes.cz ředitel Sotia pro vědu a výzkum
Radek Spíšek.
ČTK, Lidovky.cz
Nebezpečná prognóza. Rakovinu dostane každý třetí Čech
Více než třetina Čechů onemocní během svého života některým ze zhoubných nádorů.
Čtvrtina z nich na rakovinu zemře. Počet nemocných každoročně stoupá. Díky nejnovějším
metodám léčby se však daří zachránit čím dál větší počet pacientů. Vymýtí nové léky rakovinu
nadobro?
Před dvaceti lety jsme diagnózu rakoviny vnímali téměř jako rozsudek smrti. Dnes se z ní
díky novým metodám uzdraví většina pacientů. Příběhů léčby s dobrým koncem rok co rok
přibývá. Univerzální lék, který by s rakovinou zúčtoval nadobro, však zatím nikdo neobjevil. A
podle oslovených lékařů v dohledné době s největší pravděpodobností neobjeví. Zázraky však
dokážou i dílčí úspěchy ve vývoji léčiv a zdokonalování nových metod. Díky nim vyléčených
pacientů přibývá.
„Když jsem si nahmatala bulku v prsu, ztuhla jsem. Na rakovinu zemřela moje maminka.
Okamžitě mi před očima proběhl její příběh s hodně smutným koncem,“ vypráví padesátiletá
Marcela Králová, které nádor lékaři objevili před třemi lety. Přestože nebyl v nejranějším stadiu,
chirurgická léčba následovaná chemoterapií zabrala úspěšně a paní Králová se podle svých slov
cítí jako zdravý člověk.
O úplném vyléčení bude ale podle onkologů moci mluvit až po uplynutí kritických pěti let od
léčby. „Do té doby je riziko, že se nemoc vrátí. A taky po tu dobu musím brát hormony,“ dodává.
Právě hormonální léčba je jednou z cest k uzdravení. Některé nádory prsu potřebují pro svůj růst
přísun ženských pohlavních hormonů. Hormonální léčba sníží jejich hladinu. Výsledkem je, že
nádorové buňky hynou.
Osmdesát druhů nádorů
O novou ani převratnou metodu ale nejde. „Hormonální léčba je nejstarší a nejbezpečnější
klinicky ověřená systémová léčba používaná ve všech stadiích karcinomu prsu,“ uvádí Bohuslav
Konopásek z Onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Historie výzkumu této
metody sahá podle doktora Konopáska až do devatenáctého století. Příčina jejího úspěchu je
údajně v neustálém zdokonalování, což platí i o dalších léčebných metodách.
„Existuje zhruba osmdesát druhů nádorů, z nichž každý vyžaduje jiný způsob léčby,“
vysvětluje Jiří Vorlíček, ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně. Metod jejich
odstranění a vyléčení pacientů existuje několik. „Onkolog musí pro každého pacienta individuálně
vybrat tu nejvhodnější metodu, případně je správně nakombinovat,“ vysvětluje profesor Jiří
Vorlíček.
ČTK, Lidovky.cz
červen
48
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Zasmějme se
JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ?
Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz,
Zpravodaj, Presseorgan, CH-4133 Pratteln,
Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1
IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX
Clearing Nr.: 9000
Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty:
Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich,
Konto Nr.: 063 4699 7100 0,
IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0
SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D
Konto pro platby z České republiky:
POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj)
Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300
IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP
červen
49
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Přihláška k odběru Zpravodaje od .............
A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj:
(Nehodící se, škrtněte)
Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................
Ulice/číslo …………………………………….....................................................................
PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………...
Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar:
Paní/Panu: Jméno/příjmení:………………………………………………………………………
Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..………….
PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A
Předplatné: viz níže a předchozí strana
***
V naší věci:
Pozor, pošta nám už nehlásí změny adres!
Prosíme Vás proto, abyste na obálce zkontrolovali, zda adresa souhlasí. V případě chybné adresy
nebo změny nahlaste správnou adresu do naší administrace – kontakt v tiráži.
Administrace Zpravodaje
Roční předplatné:
ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně,
v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.
červen
50
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Impressum
Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach,
Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected]
Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico
Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04,
e-mail(svaz spolků): [email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail: [email protected]
Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace):
Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48,
e-mail: [email protected]
Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach,
Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected]
Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo
ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.
Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und
Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch
Tisk: Gastropress
Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce.
Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
červen
51
jún
Download

zpravodaj 6/ 2014 spravodaj červen jún