KALÁBRIE 2013
18. odborná exkurze katedry historie
FF UJEP Ústí nad Labem
a CK Alpin-tour Praha
12.-22. září
1
2
Program exkurze:
čtvrtek 12. září
- 9.00: odjezd z Ústí nad Labem (přes Prahu), cesta přes Rakousko a Itálii jen s krátkými
přestávkami (autobusem s lehátkovou úpravou)
pátek 13. září
8.00 –23.00: Řím – prohlídka města
Noční přesun do Copanella (opět na lehátcích)
sobota 14. září
- 10.30: příjezd do Copanella, ubytování v kempu, odpočinkový den
neděle 15. září
- 7.30: odjezd po snídani
8.30 – 10.00: Stilo – významná lokalita z byzantského období, rodiště utopistického
myslitele Tomáše Campanelly (1568), proslulý byzantský chrám La Cattolica
(katholikón) z 10. století
11.15 – 12.00: Bivongi - ruiny byzantského baziliánského kláštera San Giovanni Theristis
z 11. století
12.00 – 14.00: Locri – prohlídka pozůstatků řeckého antického města Lokroi – zbytky
opevnění, základy iónského chrámu bohyně Afrodity, stoa, divadlo, muzeum
s archeologickými nálezy
14.30 - 17.00: Gerace – městečko s katedrálou z 11. století (původně byzantského ritu),
upravovanou v normanském a štaufském období, chrám San Francesco
(uvnitř vynikající náhrobek prince Ruffa z konce 14. století), byzantský
kostelík San Giovanni Crisostomo z 11. století, ruiny normanského hradu
- 18.30: návrat do Copanella, nocleh
pondělí 16. září
- 8.00: odjezd po snídani
8.30 - 9.30: Squillace – krátká zastávka v městečku z normanského období – hrad i dóm
ovšem podstatně přebudovány po zemětřesení v roce 1783
10.30 – 11.00: Abbazia Santa Maria della Rocella – krátká zastávka u ruiny byzantského
chrámu z 11. století
12.00 – 12.45: Capo Colonna – krátká zastávka na mysu, kde stál kdysi dórský chrám Héry
Lacinie, vedle kostelík Stella Maris
13.00 – 15.30: Crotone – prohlídka města založeného Řeky již v 8. století př.n.l. – pevnost
ze 16. století, vybudovaná proti Turkům, dóm (rovněž ze 16. století), s cennou
raně středověkou byzantskou ikonou Madony, Archeologické muzeum
s kvalitní expozicí antických (hlavně řeckých) nálezů
16.00 - 17.30: Santa Severina – prohlídka městečka s hradem z normanského období (ale i
mladšími přestavbami z doby Štaufů a Anjouovců), katedrálou (silně
přestavěnou), baptistériem (vlastně byzantským centrálním kupolovým
chrámem ze 7.-8. století) a dalším byzantským kupolovým kostelíkem Santa
Filomena z 11. století
- 19.00: návrat do Copanella, nocleh
3
úterý 17. září
- 8.00: odjezd po snídani
10.15 - 11.30: San Demetrio Corone – prohlídka městečka, které se stalo po roce 1468
(a dodnes je) centrem albánské etnické enklávy (uprchlíci před Turky) –
prohlídka baziliánského opatství Abbazia di san Adriano, založeného sv.
Nilem z Rossana r.955, dochované středověké fresky a mozaiky
12.15 - 13.15 Patirion – prohlídka byzantského baziliánského kláštera Santa Maria del
Pátire, založeného sv. Bartolomějem ze Simeri okolo r.1100, pozůstatky
nádherné románské mozaikové podlahy ze 12. století
13.45 - 17.00: Rossano – prohlídka někdejšího významného byzantského centra oblasti,
normanská katedrála Santissima Achiropita s uctívaným byzantským obrazem
Matky Boží z 8. století, trojapsidový byzantský chrám San Marco a u něj
několik jeskyní, kde žili v 8.-10. století baziliánští mniši, další byzantský
kostelík Santa Maria del Pilerio z konce 9. století, Diecézní muzeum a
v něm světově proslulý Codex Purpureus Rossanensis – jeden z nejstarších
dochovaných iluminovaných rukopisů, pocházející ze 6. století
- 19.30: návrat do Copanella, nocleh
středa 18. září:
- 7.30: odjezd po snídani
10.30 – 13.00: Longobucco – prohlídka městečka v národním parku pohoří Sila – muzeum
v někdejším klášteře minoritů
14.00 – 16.00: San Giovanni in Fiore – prohlídka městečka a cisterckého opatství Abbazia
Florense, založeného Jáchymem da Fiore ve 2. polovině 12. století
- 18.30: návrat do Copanella, nocleh
čtvrtek 19. září:
- 7.30: odjezd po snídani
9.15 - 10.15: Zungri – prohlídka pozůstatků středověkého skalního (troglodytického)
sídliště, zaniklého ve 14. století
10.30 – 12.30: Vibo Valentia – prohlídka městečka – pozůstatky opevnění řeckého
antického města Hypponion, normansko-štaufský hrad – kastel a v něm
muzeum s expozicí antických nálezů
13.45 – 16.15: Reggio di Calabria – krátká prohlídka města a návštěva muzea s vynikajícími
antickými památkami (dvě řecké bronzové sochy klasického období z Riace)
- 18.15: návrat do Copanella, nocleh
pátek 20. září
- 7.30: odjezd po snídani
9.30 – 13.30: Cosenza – prohlídka města – štaufská pevnost Castello Svevo nad městem,
dóm obnovený rovněž ve štaufském období (náhrobek Isabelly Aragonské,
zemřelé r.1271), chrámy Santa Maria delle Vergine, San Francesco d´Assisi
a San Domenico, pozdně středověké a raně novověké městské paláce atd.
- 15.30: návrat do Copanella, odpočinek, společenský večer
sobota 21. září
- 8.00 : odjezd
13.00 – 22.00: Benevento – prohlídka města – Trajanův vítězný oblouk, komplex raně
středověkých chrámů Santa Sofia
4
neděle 22. září
Noční přejezd Itálií, návrat do Ústí nad Labem odpoledne okolo 18.00.
Ubytování:
Copanello - Villaggio Club Cala Verde. Nachází se 250 m od moře a disponuje vlastním
vyhrazeným úsekem pláže. V areálu je také bazén. Ubytování je ve dvoupodlažních apartmánech pro 4 osoby. Každý apartmán má samostatný vchod a předzahrádku s plastovým
venkovním nábytkem. V přízemí apartmánu je místnost s rozkládacím gaučem, jídelním
stolem a židlemi a odděleným kuchyňským koutem (vařič, lednice, dřez, nádobí na vaření
a stolování). V patře je ložnice s manželskou postelí a druhá s patrovou postelí, jakož
i koupelna se sprchou a záchodem.
5
Cena exkurze: 10 800 Kč
Zahrnuje dopravu autobusem Scania (s lehátkovou úpravou na dlouhé noční přesuny po
dálnici), 7 noclehů v apartmánech v Copanellu, základní pojištění.
Další nezbytné náklady: zdravotní připojištění na celou dobu exkurze (lze využít pojištění
v rámci karet ISIC), kapesné na vstupy do památkových objektů a drobné životní radosti.
Stravování z vlastních zásob, v kuchyňkách lze připravovat jednoduchou stravu.
Přihlášky na exkurzi (studenti) do 1. března 2013, nejpozději do konce března je pak třeba
zaplatit zálohu 5 000 Kč. Neobsazená místa budou poté nabídnuta dalším zájemcům z řad
našich absolventů, pedagogů, pracovníků památkové péče, muzeí a archivů. Doplatek za
exkurzi postačí uhradit do poloviny srpna 2013.
Platby na účet č. 350345041/0100, var. symbol 1351
Přihlášky přijímá: doc. PhDr. Tomáš Velímský, CSc.
6
Řím:
Není v možnostech tohoto průvodce podat informace k návštěvě Říma, navíc program bude
v tomto případě individuální, takže jistě jiný pro ty, kdo navštíví město poprvé, a jiný pro ty,
kteří již Řím znají a chtějí vidět buď něco nového, nebo naopak navštívit svá oblíbená místa.
Průvodců po Římě je navíc dostupná celá řada i v češtině, takže se jistě každý může připravit.
Pro praktickou potřebu je tu umístěno schéma veřejné dopravy v Římě, opírající se o linky
metra.
7
Kalábrie:
Přírodní podmínky
Kalábrie je historicky se vyvinuvší
region na jihu Itálie, zaujímající
špičku pomyslné italské boty. Má
rozlohu asi 15 000 km2, na severní
straně jej od Bazilikaty odděluje
mohutný vápencový masiv pohoří
Pollino, s nejvyšším vrcholem Serra
Dolcedorme (2271 m n. m.). Ze
všech ostatních stran je Kalábrie
obklopena Středozemním mořem,
na západě je to moře Tyrhénské,
z něhož se dosti prudce zvedá pobřeží vrchoviny Catena Paolana, na
východě moře Jónské, jehož pobřeží tvoří na severu při Tarentském
zálivu nížina Piana di Sibari. Jižněji
se krajina ale opět zvedá v náhorní
plošinu Sila, která pak přechází za
Catanzarskou šíjí, širokou jen
30 km, ve výrazné pohoří Aspromonte (vrchol Montalto, 1955 m
n.m.). Od Sicílie Kalábrii odděluje
Messinská úžina, široká v nejužším
místě, mezi legendárními skalisky
Charybda (na sicilské straně) a
Skylla pouhých 5 km. Celková
délka kalabrijského pobřeží je asi
780 km. Právě nížinatá území podél moře, která představují pouze 9% rozlohy země, jsou
hustěji osídlena, v hornatém vnitrozemí se zato dochovala mnohde krajina nedotčená
výrazněji důsledky novodobé industrializace. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce a
relativnímu dostatku srážek je kalabrijské vnitrozemí pokryto poměrně hojně lesy, které
připomínají svým porostem leckdy mnohem severnější středoevropská území. V horách leží
také řada menších jezer a vodních nádrží a vytékají odtud poměrně vydatné potoky a řeky,
ovšem krátké a vcelku nepříliš významné.
Historie
V Kalábrii lze doložit pobyt loveckých a sběračských komunit již v paleolitu. Od 6. tisíciletí
př.n.l. se pak po pobřeží rozšířilo z východní části Středomoří neolitické obyvatelstvo s kulturou s tzv. impresso-kardiální keramikou. Tito první zemědělci vybudovali základy dalšího
kontinuálního kulturního vývoje v době bronzové a na počátku doby železné. Tehdy se zde
v 8. století př.n.l. objevili řečtí kolonisté. Právě ti označili místní obyvatele jako Italiky
a území začali říkat Italia. Název se postupně začal vztahovat na celý Appeninský poloostrov.
Naopak označení Kalábrie původně patřilo oblasti při Tarenstském zálivu a až mnohem
později bylo převzato pro celý region, včetně poloostrova jižně od Catanzarské šíje.
Řecká kolonizace měla pro další civilizační rozvoj Kalábrie význam zcela mimořádný.
Řekové se zde postupně usadili v řadě městských sídlišť, situovaných zejména na pobřeží,
místní italické obyvatelstvo bylo asimilováno, případně ustoupilo do vnitrozemí do hor, kde
8
se zabývalo především pastevectvím. Řecká města Hipponion (Vibo Valentia), Rhegion
(Reggio-Calabria), Lokroi (Locri), Kaulónia, Skylletion (Squillace), Krotón (Crotone) či
Sybaris se stala pevnou součástí řeckého světa a společně s dalšími řeckými koloniemi na
Sicílii, Tyrhénském pobřeží Appeninského poloostrova a dále v západním Středomoří dala
vzniknout pojmu tzv. Velkého Řecka (Graecia Magna), soutěžícího úspěšně hospodářsky,
politicky i kulturně s městskými státy vlastního mateřského řeckého území na straně jedné,
jakož i s koloniemi punskými, především Karthagem, na straně druhé.
Pojmem se stalo např. město
Sybaris, jehož bohatství a moc
vedly prý obyvatele k neslýchané
rozmařilosti. Změkčilí a pohodlní
sybarité se stali nakonec sami
obětí své lehkomyslnosti a neodolali útokům svých průbojnějších sousedů, kteří město
dobyli a zničili, aby nemohlo být
už nikdy obnoveno.
Po vzestupu Říma se řecká
města zapletla do vleklých bojů
punských válek (viz 3. století př.
n.l. a proslulé Pyrrhovo vítězství)
a postupně byla podmaněna. Řecká kultura a jazyk tu ovšem přetrvávaly pod římskou nadvládou
nadále, byť dnes se zde dochovaly památky na řeckou antickou
civilizaci méně viditelně, než
třeba v Kampánii či na Sicílii.
Po zániku západořímské říše se území Kalábrie ocitlo v mocenské sféře Byzance, která
ale musela od 7. století odvracet útoky ze severu sem pronikajících Langobardů, především
však Arabů, kteří na čas obsadili sousední Sicílii a také v Kalábrii získali alespoň dočasně několik opěrných bodů. Období byzantské vlády připomínají dodnes významné památky architektonické (chrámy v Gerace, Stilu a Rossanu), největší proslulosti však dosáhl jeden
z nejstarších dochovaných iluminovaných rukopisů raného středověku, Codex purpureus
Rossanensis, vzniklý někdy v průběhu 6. století ve východním Středomoří (Sýrie).
Na počátku 11. století se na jihu Itálie objevili jako nový mocenský činitel Normané,
vytvářející nejprve vojenské žoldnéřské družiny ve službách langobardských vévodů a hrabat
na území Kampánie (z Beneventa, Salerna či Capuy), bojujících téměř neustále s byzantskými
posádkami v Apúlii, saracénskými piráty, podnikajícími loupežné nájezdy na jihoitalské
pobřeží, s politicky sílícími římskými papeži, ale často i sami mezi sebou. Normané velmi
rychle ovládli řadu důležitých strategických bodů, pevností a měst a po příchodu další skupiny z normandského poloostrova Cotentin, vedené početnými syny tamního leníka Tankreda
z Hauteville, se záhy mocensky osamostatnili. Bratři Hautevillové byli velmi fyzicky zdatní
a stali se obávanými bojovníky, ale alespoň někteří z nich prokázali i schopnosti politické.
Císař Jindřich III. povýšil v roce 1047 Droga z Hauteville na říšského vévodu a velitele všech
Normanů v Apúlii a Kalábrii. V roce 1059 pak jeho bratr Robert z Hauteville, nazývaný také
Guiscard (Lišák), úspěšně intervenoval v Římě, kde došlo k papežskému schizmatu. Robertův
chráněnec, papež Mikuláš II., pak za odměnu v Melfi jmenoval Roberta rovněž vévodou,
jakož ale i ochráncem (defensorem) papežského stolce. Robert se začal od té doby označovat
jako vévoda apulský, kalabrijský a posléze i sicilský (na Sicílii se totiž v roce 1061 vylodil
9
další z bratří Hautevillů, Roger, v roce 1071 padlo do jeho rukou Palermo (poslední sicilská
muslimská pevnost Noto byla ovšem dobyta až roku 1091). Roger se po Guiscardově smrti
(1085) stal hlavou nové normanské dynastie, byť přímo vládl jen na Sicílii, državy na
jihoitalské pevnině spravoval Robertův syn Roger Borsa, který ovšem musel neustále čelit
odstředivým politickým snahám vlivných normanských baronů. Naopak sicilský Roger I. se
stal úspěšným budovatelem nového státního útvaru, v němž výrazně moc normanské nobility
omezil a jako účinnou protiváhu vytvořil silný úřední a správní aparát, do jehož služeb zapojil
příslušníky všech etnických a náboženských skupin, žijících v jihoitalském prostoru. Patřili
k němu potomci Římanů a romanizovaného obyvatelstva jižní Itálie, germánských Langobardů, Normani (ti všichni přitom vyznávali křesťanství západního římského ritu), potomci
antického řeckého obyvatelstva (v oblasti Sila Greca žije dodnes nepočetná řecká minorita,
jejíž příslušníci uchovali dialekt, který má blíže ke klasické řečtině než k současné
novořečtině!) i byzantští Řekové, kteří sem přišli především v průběhu 9. a 10. století a kteří
byli také příslušníky východní byzantské církve, syrští a arménští křesťané, původem
z východního Středomoří, z nichž mnozí patřili k monofyzitské církvi, Židé vyznávající
judaismus, muslimští Arabové či příslušníci jiných etnických komunit, které přijaly islám. Po
Rogerově smrti v roce 1101 se jihoitalská pevnina ocitla znovu v chaosu boje o moc mezi
potomky Roberta Guiscarda, na Sicílii ale regentská vláda se správci muslimského či řeckého
původu dokázala uchovat relativní politický klid.
Nový sicilský panovník Roger II. pak roku 1127 obsadil i Salerno, porazil koalici
normanských baronů v Apúlii, v roce 1130 se prohlásil dědicem všech normanských držav
v jižní Itálii a vzdoropapežem Anakletem II. se nechal korunovat králem. O uznání tohoto
titulu musel pak ještě několik let bojovat, v roce 1139 však došlo k jeho usmíření s papežem
Inocencem II. a o rok později získal Roger II. v Arianu královský titul definitivně. Mohutná
námořní flotila umožnila Rogerovi operovat v celém východním Středomoří, ovládl dokonce
určitá území v severní Africe v Tunisu, méně úspěšně intervenoval na Balkáně, v Itálii ovládl
Abruzzo a jeho moc se tak přiblížila až k Anconě.
Rozkvět sicilského království trval i po
smrti Rogera II. za následujících králů Viléma I. a Viléma II., který však neměl dědice.
V roce 1186 byla proto provdána dcera Rogera
II. Konstancie (a tedy teta Viléma II.) za syna
císaře Fridricha I. Barbarossy a jeho nástupce,
Jindřicha VI. Z věkem nerovného manželství
(Konstancie byla o deset let starší než Jindřich)
se narodil v roce 1194 kýžený dědic sicilského
trůnu, pozdější císař Fridrich II. Jeho cesta
k moci však nebyla vůbec jednoduchá, protože
po předčasné smrti Jindřicha VI. musela
ovdovělá Konstancie po léta nároky svého syna
hájit proti řadě odpůrců. Fridrich II. se sám ujal
vlády na Sicílii jako čtrnáctiletý v roce 1208
a o několik let později se prosadil i jako římský
král a císař. Za jeho vlády rozkvět jižní Itálie
kulminoval, značná daňová zátěž, kterou
císařova ambiciózní politika vyžadovala, však
vedla na sklonku Fridrichovy vlády k prvním
projevům krize.
Roger II. Mozaika v chrámu La Martorana v Palermu.
10
Normanské a štaufské období připomíná v Kalábrii dodnes řada památek, především hradů
(Rocca Imperiale na severovýchodě, Santa Severina), ale také chrámů, vybudovaných ve
specifickém synkretickém slohu, vycházejícím nejen ze západoevropského románského
umění, ale také z četných podnětů umění byzantského a arabského (Squillace, Gerace,
Patirion).
Po Fridrichově smrti v roce 1250 se štaufská vláda v jižní Itálii zhroutila. Karel z Anjou,
mladší bratr francouzského krále Ludvíka IX. Svatého, porazil v roce 1266 u Beneventa
vojsko Fridrichova levobočka Manfreda, který v bitvě zahynul, v roce 1268 byl v Neapoli
popraven poslední ze Štaufů, Fridrichův vnuk Konradin. Karel z Anjou však byl dlouhodoběji
úspěšný jen zčásti, na Sicílii vypuklo v roce 1282 proti jeho francouzským posádkám povstání
(proslulé „sicilské nešpory“) a k moci se zde dostala španělská aragonská dynastie, odvozující
legitimitu své vlády od příbuzenských vztahů se Štaufy (manželka krále Petra Aragonského
byla dcerou Manfredovou). Kalábrie zůstala ovšem periferní součástí neapolského království,
ovládaného Anjouovci. S koncem normansko-štaufských časů započal nezadržitelný úpadek
italského jihu. Příčin byla zřejmě řada. Se ztrátou Palestiny a koncem křížových výprav se
oslabily hospodářské kontakty s východním Středomořím, které dosud stimulovaly rozvoj
jihoitalských měst, resp. dominantní postavení v této oblasti přešlo na severoitalské námořní
republiky Janov a Benátky. S nástupem nových vládců na jihu Itálie také skončila doba
náboženské tolerance, začalo pronásledování a vyhánění nekřesťanského židovského
a muslimského obyvatelstva, jehož aktivity byly předtím velkým přínosem pro rozvoj zemědělství, řemeslné výroby, obchodu i celkovou civilizační úroveň. Změnil se také způsob
vlády, výrazně vzrostla moc baronské šlechty, která vlastnila prakticky veškerou půdu v zemi,
sama se však nijak hospodářsky neangažovala a spokojila se příjmy z pronájmu pozemků
drobným rolníkům, jejichž hospodářská a sociální situace se přitom neustále zhoršovala.
Soupeření anjouovské a aragonské dynastie o jihoitalská území pokračovalo po dvě
staletí, a tak se roku 1442 ocitlo neapolské království a s ním i Kalábrie pod aragonskou
vládou. Aragonské dědictví pak získal roku 1503 po své matce Johaně, dceři Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské, císař Karel V. Posílením habsburské moci se cítila být
ohrožena Francie, takže král František I. neváhal kvůli tomu uzavřít spojenectví dokonce
s tureckým sultánem Sulejmanem Nádherným. Turci už přitom předtím nepřímo do dějin
Kalábrie zasáhli: po porážce Skanderbegova povstání v roce 1468 našli totiž křesťanští
uprchlíci z Albánie nové domovy v oblasti náhorní plošiny Sila na severu Kalábrie. Tato
albánská minorita, vyznávající řeckou ortodoxii, si uchovala svou víru, jazyk i svérázné
folklorní tradice dodnes, centrem jimi obývaného území je městečko San Demetrio Corone.
Válka mezi křesťanskými vojsky císaře Karla V. a jeho spojenců na straně jedné a osmanskými Turky na straně druhé poznamenala kalabrijské pobřeží bezohlednými pirátskými
nájezdy muslimských lodí. Císařův místodržící, vícekrál Don Pedro de Toledo, se snažil
těmto útokům čelit vybudováním systému strážních pevností a věží, které lemují celé
jihoitalské pobřeží od Kampánie až po Apúlii. Strážní věže (údajně je jich 337) stojí na
dohled od sebe, v případě zjištění nepřátelských lodí bylo možné velmi rychle a účinně
předávat varovné signály i na větší vzdálenosti.
V rámci neapolského království setrvala Kalábrie až do sjednocení Itálie. Faktickou moc
si zde nadále, prakticky takřka až do poloviny 20. století, udržovaly místní feudální
a velkostatkářské rodiny, vlastnící takřka veškerou půdu a žijící z jejího pronájmu drobným
rolníkům. Hlad po půdě přitom umožňoval šroubovat platy za pronájem neúměrně vysoko
a rolníci tak žili ve stále větší bídě a zaostalosti. Bída, násobená dalšími nepříznivými
okolnostmi (četná ničivá zemětřesení, největší v letech 1783 a 1908, rozšíření komárů
Anopheles, přenášejících malárii), byla také příčinou četných drobných rolnických vzpour,
banditismu a především velkého vystěhovalectví, jednak za moře do Ameriky, nejvíce do
USA (na přelomu 19. a 20. století tam emigrovala více než třetina všech obyvatel Kalábrie),
11
později také do Argentiny a posléze i na průmyslový italský sever. Slibované změny nepřinesly ani události spojené s francouzskou revolucí a napoleonskými válkami, po
Napoleonově pádu se na trůn neapolského království, kterému předtím načas vládl Joachim
Murat, vrátili opět španělští Bourboni. Ti se zde udrželi až do roku 1860, kdy byli smeteni
lidovým povstáním, do jehož čela se postavil Giuseppe Garibaldi. V roce 1861 pak bylo
hlasováním rozhodnuto o připojení jihu ke sjednocujícímu se italskému království v čele se
savojsko-piemontskou dynastií. Ani Garibaldimu se však nepodařilo prosadit na jihu Itálie
provedení pozemkové reformy a příliš v tomto směru nedokázal později ani Mussoliniho
fašistický režim, který navíc Itálii zavlekl do prohrané války.
Teprve v posledních desetiletích se začala Kalábrie výrazněji rozvíjet. Modernizuje se
zdejší zemědělství, jehož základem zůstávají přitom rodinná hospodářství. Poměrně malá
míra industrializace začíná být dnes vnímána jako pozitivum, země disponuje dosud jen málo
dotčeným přírodním prostředím a stává se tak velmi perspektivní zejména z hlediska dalších
možností rozvoje turistického ruchu.
Copanello:
Přímořské letovisko v zátoce Golfo di
Squillace, ležící mezi známějšími lokalitami Soverato a Squillace. Historie místa
sahá již do antiky. Archeologickým výzkumem tu byly odkryty pozůstky nevelké trojapsidové kaple San Martino,
která představuje jednu z mála kalábrijských památek z paleokřesťanského období.
Stilo
Přibližně 10 km od antické Kaulónie vyrostlo v raném středověku za byzantské éry důležité
správní a církevní centrum s komplexem ortodoxního baziliánského kláštera baziliánského
kláštera San Giovanni Theristis z 11. století, jehož součástí bylo několik chrámů, z nichž
zbyly jen ruiny. Naštěstí se dochoval ten nejvýznamnější, tzv. Katholikón, postavený již
v 10. století a představující tak skvělou ukázku byzantské sakrální architektury. Není však
12
jedinou památkou v tomto nevelkém městečku. Z byzantského období se dochoval také
kostelík San Niccola, drobná jednolodní stavba s kupolí. V normanském období pak byl
vybudován hrad, jehož ruiny se rovněž poměrně dobře dochovaly.
Bylo již ale konstatováno, že skutečně významným monumentem, právem se objevujícím
ve všech evropských přehledech byzantské středověké architektury a umění, je chrám La
Cattolica. Má typický, vpodstatě centrální půdorys, vycházející ze symbolu kříže, vepsaného
do čtverce, s připojenou trojicí apsid na východní straně. Jednotlivá ramena kříže jsou
valeně zaklenuta, nad středem křížení ramen se vypíná kupole s tamburem, prolomeným
sdruženými okny. Prostory v koutech čtvercového půdorysu završují opět kupole s tambury,
tentokráte nižší a jen s jednoduchými okny. Zdobné záklenky nad okny a vstupním portálem,
pásy do kosočtverců uspořádaného ornamentu na vnějším plášti tamburů, to vše dává kostelu
půvab a harmonii, které by ale zdaleka tolik nevynikly,
nebýt skutečně mimořádně malebné polohy kostela , který
svou polohou dominuje okolní nádherné a divoké horské
scenérii.
Stilo se může honosit také slavným rodákem. V roce 1568 se tu narodil Tomasso
Campanella, dominikánský mnich a filosof. Sociální utopista, jehož dílo Sluneční stát (Civitas
solis) je zajímavým projektem představ o ideálním a harmonickém uspořádání lidské obce,
byl v reálném životě pragmatikem až macchiavellistického ražení, který neváhal při pokusu
o povstání proti španělské nadvládě uzavřít dokonce pakt s Turky. Celkem 27 let života
strávil Campanella v žalářích.
Bivongi
Asi 3 km od Stila stojí ruina baziliánského konventního chrámu San Giovanni Theristis
(či il Vecchio). Stavba vznikla v 11. století a nese typické rysy normanské architektury,
jakými jsou např. křížící se oblouky slepých arkád, zdobících stěny východní apsidy. Kostel
je jednolodní, neklenutý, na západní straně doplněný předsíní – narthexem. Na východní
straně navazuje na loď transept
s rameny ukončenými apsidiolami, krátký pravoúhlý chór a
hlavní apsida. Nad křížením
transeptu je hranolová věž, přecházející pak trompy do kupole s válcovitým tamburem, zdobeným na vnější straně slepými
arkádami.
13
Locri
Vznik nynějšího města je spjat až s výstavbou železnice v 19. století, přičemž se posléze
vrátilo k názvu někdejšího antického města, situovaného přibližně o 3 km jižněji. Řecké
město Lokroi Epyzephirioi bylo založeno roku 673 př.n.l. jako poslední z velkých řeckých
měst na kalábrijském pobřeží Jónského moře. Dle tradice bylo toto založení spojeno se
skandálem: vznešené paní v řecké Lokridě již nechtěly dále snášet skutečnost, že se jim jejich
muži nevěnují a tráví svůj čas válčením. Proto se nalodily i se svými mužskými otroky
a odpluly na západ do Kalábrie. V nově založeném městě si ženy udržely významné společenské postavení, které bylo manifestováno také pěstováním kultu ženských božstev – Afrodity,
Déméter a Persefony.
Obvod městského opevnění měřil okolo 7 km. Jeho
zbytky jsou k vidění v blízkosti
Národního muzea (na plánku
vlevo). Po dlouhá léta tu byla
jen skromná výstavka, protože
většina nálezů byla v minulosti
převezena do muzea v Reggiu.
Od roku 1998 tu je však nová
a nápaditě uspořádaná expozice. Vedle muzea byly odhaleny
také základy jónského chrámu, který byl zasvěcen bohyni
Afroditě. Prý dokonce i proslulá plastika Trono Lodovisi (dnes v Římě) pochází původně z celly tohoto chrámu. Areál
vykopávek pokračuje směrem k západu od-krytými půdorysy domů obytné a řemesl-nické
čtvrti Centocamere (3). Byly odhaleny také základy sloupové haly (stoa). Severo-západním
směrem stojí ve svahu kopce di-vadlo (2), z jehož stupňovitého hlediště je krásný výhled na
moře. Ještě dále na západ bylo rozmístěno několik svatyní (1), po obvodu města pak byla
lokalizována pohřebiště (4).
Gerace
Městečko se 3 000 obyvateli, malebně usazené na skalnaté vyvýšenině. Dle tradice se sem
v 8. století přemístili obyvatelé někdejšího antického města Lokroi, sužovaní na pobřeží
nájezdy muslimských pirátů a epidemiemi malárie. Největšího rozkvětu dosáhla lokalita
v normanském období, kdy zde byl vybudován hrad, jehož ruiny se tyčí na nejvyšším místě
celého skalního masivu. Do historického jádra města vedly brány. Od severu Porta Colino
(při ní kaple San Nicola del Colino), od které vede ulice kolem kláštera a konventního
chrámu San Francesco. Bohatě zdobený postranní vstupní portál připomíná sicilské kamenické práce, ovlivněné islámským uměním. V interiéru upoutají pozornost barokní oltáře
ze 17. století, bohatě zdobené mramorovými intarziemi. Za hlavním oltářem stojí náhrobek
prince Ruffa, mistrovké dílo z pozdního 14. století.
14
Malebné náměstí za františkánským konventem nese
název Largo delle Tre Chiese, protože tu stojí ještě chrám
Sacro Cuore (Nejsvětějšího srdce) a kostelík San Giovanello, resp. San Giovanni Chrisostomo, z 11. století, v interiéru se zbytky původních fresek. Aktuálně byl obnoven
ikonostas a konají se tu řecké ortodoxní bohoslužby. Odtud se
dostaneme jižním směrem až ke katedrále, největší církevní
stavbě v celé Kalábrii. K jejímu vysvěcení došlo už roku
1045, za Fridricha II. byla ovšem přestavěna. Přitom až do
roku 1480 byla centrem východního řeckého ritu v Kalábrii. Východní část katedrály je vlastně dvoupodlažní,
nad úroveň terénu zde totiž vystupuje krypta, zaujímající
prostor pod chórem a transeptem. Sloupky se zdobnými jónskými a korintskými hlavicemi, které nesou klenbu krypty, pocházejí z rozebraných antických
staveb v Lokroi. Typologicky zapadá krypta katedrály v Gerace zcela do jihoitalské románské
architektury, jak ji známe např. ze sousední Apúlie. Totéž platí o horním kostele, neklenuté
trojlodní bazilice, jejíž boční lodě se otevírají do lodě hlavní obloukovitými arkádami,
nesenými opět antickými sloupy. Jestliže trojlodí baziliky je tedy neklenuté, otevřené do
krovu, pak křížení hlavní lodi s transeptem je završeno kupolí, jejíž inspirace může být
byzantského původu, nicméně je to opět prvek který je v jihoitalské románské architektuře
poměrně častý.
Z katedrály se lze vydat východním směrem, kolem kostelů San Michele a San
Teodoro, přičemž za povšimnutí stojí i městské domy a paláce. Při obvodu historického jádra
pak narazíme na ženský konvent s chrámem Santa Anna. Po jeho stranách vychází z města
dvojice bran Porta del Sale a Porta Santa Lucia. Kolem kostela Chiesa del Carmine
dojdeme do řemeslnické čtvrti Borgatella, rozložené při úpatí historického jádra.
15
Squillace
Městečko, které ve středověku navázalo na řecký Skylletion a římské Scolatium, se obdobně
jako jiné lokality při pobřeží Jónského moře přesunulo hlouběji do vnitrozemí a zvolilo si
strategicky výhodnější náhorní polohu. Dnes má 3 600 obyvatel a dominují mu rozvaliny
normanského hradu, který nechal postavit Roger I. Ve stejné době byl vybudován také dóm,
který ale roku 1783 podlehl zemětřesení a byl poté sice obnoven, ale v podobě značně
pozměněné.
Proslulým rodákem z původního Scolatia byl Flavius Magnus Cassiodorus (490-583),
nejprve dvořan a ministr ostrogótského krále Theodericha Velikého. Později se však vrátil
domů a založil zde klášter Vivaria, který se stal jedním z nejvýznamnějších duchovních center
v Kalábrii. Přestože byl po pouhých několika desetiletích existence zničen, zanechal v kulturních dějinách výraznou stopu, zdejší rukopisy jsou dnes uchovávány v Kasselu, Würzburgu
a Bambergu.
Santa Maria della Roccella
Na místě někdejšího antického města Skylletion-Scolatium je dnes archeologický park. Lze
tu vidět pozůstatky lázní (term), fóra, jehož prostranství zdobily sochy (sedm fragmentů je
vystaveno), divadla a amfiteátru.
Lokalita však nebyla zcela opuštěna ani ve středověku, v 11. století tu nechal Roger I.
založit klášter, záměr se však nepodařilo dovršit a konventní chrám Santa Maria della
Roccella, po němž je dnes místo pojmenováno, nebyl nikdy dokončen. Uchovala se z něj
ruina, která je další ukázkou normanské románské architektury. Kostel byl jednolodní,
s vyvýšeným transeptem a chórem, pod nimž byla rozestavěna krypta. Uspořádání východní
části chrámu je vůbec zajímavé, k transeptu je připojena trojice chórů s apsidami, přičemž
střední chór je samozřejmě svou velikostí dominantní. Stavba z cihelného zdiva se vyznačuje
řadou zdobných detailů na fasádě, k nimž patří arkádovité niky ve spodní části apsid či
profilované orámování okenních záklenků.
16
Capo Colonna
Další z malebných míst na pobřeží Jónského moře. Stával
tady dórský chrám bohyně Héry Lacinie, vybudovaný na
konci 6. století př.n.l. K pokladům chrámu prý patřil sloup
z ryzího zlata, jakož i opěvovaný portrét krásné Heleny,
jehož autorem byl kolem roku 400 př.n.l. proslulý malíř
Zeuxis. Historická anekdota praví, že zakázku přijal teprve
poté, když si vymínil, že modelem mu budou stát nahé
všechny vybrané krasavice z Krotónu.
Chrám byl v 16. století téměř rozebrán na stavbu nové
katedrály v Crotone, zůstaly stát jen dva sloupy, jeden z nich
se navíc zřítil v roce 1638 po zemětřesení. Dnes se zde tedy
tyčí jen jeden. V sousedství stojí kostelík Stella Maris, kam
je každý květen v procesí slavnostně nesen z crotonské
katedrály uctívaný byzantský obraz Madony.
17
Crotone
Město se 60 000 obyvateli, které přímým pokračovatelem řeckého Krotónu, města založeného
Acháji již v roce 708 př.n.l. Roku 532 př.n.l. sem přišel proslulý matematik a filosof
Pythagoras. Byl vyznavačem nauky o magické moci čísel a založil v Krotónu tajné bratrstvo,
které postupně nabylo značnou politickou moc. Mj. se zasloužilo o dobytí a zničení
konkurenčního města Sybaris (510 př.n.l.). Když však začalo ohrožovat základní principy
demokratické vlády v Krotónu, byli Pythagoras a jeho stoupenci z Krotónu vyhoštěni.
Antické památky byly
téměř všechny zničeny během 16. století, kdy byly
rozebrány na výstavbu nového městského opevnění,
katedrály a aragonské pevnosti. Dnes jsou nálezy
zpřístupněny v Národním
archeologickém muzeu.
Ceněna je především zdejší
sbírka antických mincí.
Dóm ze 16. století vystřídal původní normanskou
stavbu z 11. století a uchovává byzantskou ikonu Madony z Capo Colonna.
Aragonský kastel nahradil v 16. století pevnost, která byla vybudována dokonce již v byzantské éře. Byl společně
s novým městským opevněním součástí systému obrany proti Turkům, který roku 1541
zorganizoval neapolský místodržitel Don Pedro de Toledo.
Santa Severina
Další z městeček (2 600 obyvatel), situovaných na návrší ve vnitrozemí. Existovalo již
v raném středověku, v 9. století bylo na zhruba 40 let obsazeno Saracény, kteří odtud podnikali nájezdy na široké okolí. Roku 886 bylo dobyto byzantským vojevůdcem Nikephorem
Phokasem a stalo se na několik staletí byzantským
správním a církevním střediskem. Jihozápadní část
návrší zaujímá hrad. Je velmi dobře dochovaný a lze
18
na něm dokumentovat postupný stavebně historický vývoj. Jádro tvoří obytná věž (v italštině
označovaná jako maschio) z normanského období, kterou dal vybudovat vévoda Robert
Guiscard. Za štaufské vlády k ní byly připojeny čtyři nárožní válcovité věže, čímž se hrad
transformoval do podoby kastelu. Obvodovou hradbu s cimbuřími přidala anjouovská éra,
zatímco za hrabat Carafů v 16. století byl hrad rozšířen o vnější opevnění s baštami. Zejména
při pohledu od úpatí návrší vypadá hrad velmi impozantně.
Severovýchodní část návrší zaujímá katedrála, původně byzantského ritu, Robert
Guiscard ji však přeměnil na arcibiskupství
západní římské církve. Chrám dostal při té
příležitosti darem vzácnou relikvii, paži
řec-ké světice Anastázie. Katedrála byla
silně přestavěna v baroku, její počátky tak
dokumentují jen dva ponechané byzantské
nápisy, první informuje o tom, že stavba
chrámu byla zahájena za arcibiskupa
Ambrosia v roce 1036, druhý připomíná
byzantského důstojníka (spatharia) Stauracia, který velel zdejší vojenské posádce a
stal se štědrým donátorem výstavby.
Ke katedrále přiléhá z jedné strany arcibiskupský palác (v něm je diecézní muzeum), ze
druhé baptisterium, což je vlastně starší byzantský chrám na centrálním půdorysu, s kupolí
nad křížením, postavený již někdy v 7.-8. století. Má velmi dobře uchovaný interiér s centrálním prostorem pod kupolí nesenou osmi antickými sloupy. Osvětlení zajišťují kamenné
děrované desky v okéncích.
Zmínku si zaslouží určitě také kostelík Santa Filomena. Je to rovněž stavba
byzantského původu, s kupolí s tamburem, jehož vnější plášť zdobí slepé arkády. Kostel je
dvoupodlažní, spodní prostor prý dle tradice sloužil původně jako cisterna, do níž se jednou
propadlo dítě. Bylo samozřejmě zázračně zachráněno P. Marií a spodní kaple proto nese
zasvěcení Santa Maria del Pozzo.
19
San Demetrio Corone
Městečko se 4 400 obyvateli je dnes centrem albánské etnické minority v Kalábrii. Ta vznikla
emigrací poměrně početných skupin albánských křesťanů po potlačení Skanderbegova
povstání v roce 1468. Pro udržení albánské národní a kulturní identity v této lokalitě byla
významná i skutečnost, že sem byl v roce 1794 přesunut kněžský seminář, vychovávající
nejen italské, ale také albánské kněze.
Historie obce ale nezačíná až po polovině 15. století. Před Albánci tady žili Řekové a
v době byzantské vlády tu v roce 955 založil sv. Nil z Rossana baziliánský klášter San
Adriano. Mezi lety 1089-1106 byl klášter z vůle normanského vévody Rogera Borsy
podřízen benediktinskému opatství La Cava dei Tirreni v Kampánii. Do této doby spadá také
stavba dochovaného kostela. Benediktinská inspirace, vycházející až z proslulého kláštera
Monte Cassino, stála mj. u výzdoby chrámové dlažby
s nádhernými intarziemi z barevných leštěných kamenů. Po roce 1106 se klášter San Adriano
znovu osamostatnil a v roce 1115 se stal dokonce centrem řecko-ortodoxní církevní
archimandritské správy. Navzdory stavebním zásahům z konce 18. a 19. století, které
souvisely se zmiňovaným zřízením kněžského semi-náře, představuje chrám vynikající
památku architektury normanského období.
Chrám představuje neklenutou, do krovu otevřenou trojlodní baziliku, jejíž lodě jsou
pro-pojeny arkádovými oblouky na pilířích a sloupcích. Původní půdorys byl pravděpodobně
ukončen na východní straně jednoduše pravoúhle, s jedinou půlkruhovou apsidou. Chrám má
dva vstupní portály, z nichž pozoruhodný je především ten severní, s pískovcovým ostěním
zdobeným hlubokým vrubořezem s motivy dvojice fantaskních hlav jakýchsi ďáblů či démonů. V interiéru zaujmou nádherně zdobené hlavice sloupů, kamenná křtitelnice, místy se
dochovaly středověké nástěnné malby byzantského charakteru. Nejúžasnější je ale zmiňovaná
intarzovaná výzdoba podlahy s vyobrazeními hadů, dravců i oblud.
20
Patirion
Kolem roku 1100 založil sv. Bartoloměj ze Simeri
v ústraní v horách 18 km od Rossana baziliánský
klášter, zasvěcený P. Marii. Díky přízni krále Rogera II., císaře Fridricha II. a posléze i neapolských králů, se stal klášter nejbohatším pozemkovým vlastníkem v jižní Itálii. Chrám Santa
Maria del Pátire je opět vynikajícím příkladem
uměleckého synkretismu normanského období.
Jestliže jeho půdorysná dispozice s trojicí kupolí v chórové
části vychází jednoznačně z byzantské tradice (boční chóry
sloužily zjevně v ortodoxní liturgii jako prothesis a diakonikon), pak celková bazilikární koncepce stavby (kupole
se navenek ve vzhledu kostela nijak neprojevují!) i výzdoba exteriéru jsou pevně zakotveny v prostředí románského slohu.
Za povšimnutí stojí zcela určitě výzdoba vnějšího
pláště apsid, a to nejen slepými arkádovými oblouky, ale
zejména barevnými kruhovými intarziemi. V plochostropém a jinak na výzdobu střídmém interiéru baziliky vyniká
nádherná mozaiková podlaha. V ní zakomponovaný nápis
BLASIVS VENERABILIS ABBAS – HOC TOTVM IUSSIT
FIERI vypovídá o době vzniku: opata Blasia dokládají
písemné prameny k roku 1152. Tento typ románské mozaikové podlahy není přitom na jihoitalské půdě něčím
neznámým, obdobné fragmenty se dochovaly v Apúlii
v katedrálách v Trani a Tarentu, bezpochyby nejúplnější a nejúžasnější je pak podlaha
katedrály v Otrantu, u níž díky nápisu známe i jejího autora, řeckého mnicha Pantaleona.
21
Rossano
Město s přibližně 35 000 obyvateli, v typické náhorní poloze ve vnitrozemí. V 6. až 11. století
nejvýznamnější byzantské centrum v Kalábrii, které nebylo nikdy dobyto Saracény. Rodiště
sv. Nila (906-1004). Latinský ritus odtud vytlačil řeckou ortodoxii teprve v 15. století.
Původní metropolitní chrám byl v normanském období vystřídán
katedrálou Santissima Achiropita, později barokně
přestavěnou.
Uprostřed
hlavní lodi stojí oltář zdobený kamennými intarziemi a v barokním rámu je
zasazen obraz Bohorodičky, byzantská freska z 8.
století, která dle tradice
nebyla namalována lidskou
rukou a nese proto označení archeiropoieta.
Hned vedle katedrály
stojí Diecézní muzeum
křesťanského umění, zpřístupněné v roce 2000.
Z jeho vnitřního nádvoří se
otevírá pohled na původní
středověké apsidy katedrály.
Největším pokladem expozice je Codex Purpureus Rossanensis, jeden z nejstarších
křesťanských iluminovaných rukopisů vůbec. Byl objeven německým teologem Adolfem
Harnackem v roce 1879 a dnes se, obdobně jako u rukopisu tzv. Vídeňské Genesis,
předpokládá, že vznikl v 6. století někde na východě byzantské říše, patrně v Sýrii. Rukopis
má asi 180 stran a je psán stříbřitým písmem na pergamen, napuštěný purpurovým barvivem.
Vlastnímu textu předchází 15 celostránkových iluminací, představujících jedinečný doklad
vývoje raně středověkého umění a jeho kontinuity s uměním pozdně antickým. Detailní
seznámení s iluminacemi umožňuje jejich prezentace v promítacím sále muzea.
22
V jihovýchodní části Rossana stojí v malebné poloze, jakoby vyrůstající ze skalního masivu, chrám San
Marco. Jde o další z byzantských pětikupolových kostelů
na půdorysu kříže, vepsaného do čtverce. Jestliže půdorysné schéma je takřka identické jako u chrámu La Cattolica ve Stilu (jediný rozdíl je v tom, že ve Stilu jsou
klenby neseny poměrně štíhlými sloupky, chrám San
Marco má naopak poměrně masivní pilíře), pak podle
dalších detailů historikové umění soudí, že rossanská
stav-ba je stylově poněkud mladší. Přesnější datování
i his-torický kontext stavby však zůstávají nejisté, protože
chy-bí jakékoliv konkrétní zprávy o tomto kostele v
písemných pramenech. Předpokládá se, že mohl sloužit
komunitě mnichů - eremitů, neboť v blízkém okolí byla
potvrzena existence skupiny zčásti ve skále
vyhloubených obydlí, pocházejících z 8. až 10. století.
Další možností je sou-vislost s klášterem Santa Anastasia,
který měl v polovině 10. století založit Euphrasios
z Rossana, císařský soudce pro byzantskou Itálii a
Kalábrii. V každém případě kostel San Marco mohl být
postaven až po velkém zemětřesení v roce 950, které
jihovýchodní část Rossana jinak totálně zničilo. Horní
časovou hranici vidí část badatelů v roce 1060, kdy se Rossano dostalo pod normanskou
vládu, jiní připouštějí, že ke stavbě mohlo dojít ještě o něco později. Na západní straně přiléhá
k chrámu San Marco jednoduchá pravoúhlá předsíň – narthex, podle stavebně historické
analýzy přistavěná dodatečně. Mohla nahradit rozměrově menší narthex původní. Pozdější
osudy chrámu byly dosti komplikované, v 19. století byl v ubohém stavu a sloužil
k přechovávání těl obětí epidemií cholery. Teprve po roce 1930 se dočkal restaurování, byly
přitom objeveny také zbytky původních byzantských nástěnných maleb.
V Rossanu najdeme ještě další drobné středověké byzantské kostelíky jako Santa
Maria del Pilerio, který pochází již z 9. století (na obrázku), nebo San Panaghia. Také ony
dokreslují nenapodobitelnou atmosféru města.
23
Národní park Sila
Základy ke vzniku parku byly položeny již v roce 1923, ale reálně byl zřízen až v roce 1968,
později pak byl dále rozšiřován, naposledy v roce 1997. Skládá se ze tří částí: Sila Grande,
Sila Piccola a Sila Greca. Rozkládá se na ploše o rozloze 16 000 ha. Najdete zde hory, lesy
a jezera, stejně jako malebné horské vesničky. Vrcholy hor dosahují nadmořské výšky 15001800, nejvyšší horou je Monte Botte Donato (1929 m). Několik jezer je pozůstatkem
někdejšího zalednění. Ve volné přírodě zde žijí vedle spárkaté zvěře také vlci.
Longobucco
Městečko v Národním parku Sila Greca na severu Kalábrie. Jeho historie sahá do doby velké
řecké kolonizace, kdy zde vznikly stříbrné doly, využívané řeckými městy Sybaris a Krotón.
Věděl o nich dokonce již Homér. V raném středověku se místo označovalo jako Argentera,
v roce 1197 tu štaufský král Jindřich VI. potvrdil práva oppido nostro Longoburgi. Stříbrné
doly pracovaly až do roku 1783, pak hospodářský význam městečka upadl, v 19. století
proslulo jeho okolí banditismem. Později odtud došlo ke značné emigraci do USA a
Argentiny. Dnes městečko těží z turistického ruchu v Národním parku, v někdejším
františkánském konventu bylo zřízeno muzeum dell'Artigianato Silano e della Difesa del
Suolo, které představuje místní tradice řemeslné výroby, kulinářské speciality, jakož
i zpracování olivového oleje.
San Giovanni in Fiore
Město s 19 000 obyvateli, jeho vznik je spjat s opatstvím, jehož zakladatelem byl asi v roce
1185 Jáchym da Fiore (1135-1202). Tento středověký myslitel je dnes oceňován jako jeden
z nejoriginálnějších filosofů dějin, který svými idejemi předjal myšlení evropského novověku.
Původně byl úředníkem na sicilském dvoře v Palermu a zdá se nanejvýš pravděpodobné, že
byl židovského původu. Zaživ obrácení, vykonal pouť do Svaté země, aby po návratu vstoupil do cisterciáckého řádu. Poté, co se mu roku 1183 dostalo osvícení, prožil zbytek života
v rozjímání a spisování, požívaje ze všech stran, včetně papežského stolce, obecné úcty.
Klášteru ve Fiore dal vlastní řeholi. Domněnka, že Jáchymovo učení bylo církví odsouzeno,
se nezakládá na pravdě, odsouzení Lateránského koncilu z roku 1215 se týkalo jediného
spisu, který byl polemikou s formulací Boží Trojice Petrem Lombardem. Ten označil esenci
Boží Trojice, princip její jednoty, za nejvyšší věc. Tím podle Jáchyma do Boha vkládal
společnou bytost, jakoby cosi čtvrtého. Dle Jáchyma nic takového společného, co by bylo
Otcem, Synem i Duchem svatým, neexistuje. Lateránský koncil se však postavil za
Lombardovo stanovisko, že existuje ono nepochopitelné a nevýslovné, co náleží společně
všem Božím osobám – Božská podstata.
Za průlomovou je v učení Jáchyma da Fiore pokládána představa o vývoji světa ve
třech dějinných etapách (stavech). Prvním z nich měl být stav Otce, doba starozákonní, tedy
věk, kdy lidé přijímali Boha trpně a s bázní a především poslušně plnili zákony, které jim dal.
Příchodem Krista byl tento stav vystřídán stavem Syna, dobou novozákonní, pro níž je
charakteristická synovská oddanost k Bohu, činnost, důvěra, byl to věk víry a milosti. Tento
věk se dle Jáchyma v jeho době již naplnil a přichází třetí stav, stav Ducha, který přinese
věčné evangelium pravdy, svobodnou vzájemnost, rozjímání, lásku a přátelství. Bude to věk
poznání a vědění. Právě tímto důrazem na význam poznání a vědění předznamenal Jáchym
nástup novověkého myšlení. Bylo již řečeno, že on sám byl za svého života pokládán za
příkladnou osobnost oficiální církve. Teprve někteří z jeho radikálních žáků a pokračovatelů
byli církví odsouzeni a jako heretici velmi tvrdě pronásledováni.
Konventní chrám Abbazia Florense nese všechny znaky pozdně románské cistercké
architektury. Trojlodní bazilika rezignuje na jakoukoliv okázalou dekorativnost, velký vý-
24
znam však mají okenní otvory, jimiž dovnitř vstupuje světlo. Kruhové okno je umístěno
v ose štítu západního průčelí, především pak jinak jednoduchý pravúhlý závěr kostela
osvětluje nejen trojice půlkruhově zaklenutých oken v přízemí, ale také šestilistá rozeta,
doprovázená ještě třemi menšími rozetkami. V celé stavbě se opakovaně vyskytuje symbolika
čísla tři nebo jeho násobků, spjatá nepochybně právě s Jáchymovou fascinací problematikou
Boží Trojice. Jáchym byl v konventním chrámu také pohřben.
Město má jinak nepříliš vzhlednou a chaotickou novou zástavbu, mezi
zajímavosti patří ještě kulturně antropologicky zaměřené Museo Demonologico, stojící blízko
Zungri
Nedaleko vsi Zungri se v severním úbočí Monte Poro dochovalo skalní troglodytické sídliště
ze 12. až 14. století. Do měkkého pískovce bylo vyhloubeno na 80 obydlí, jsou zde zastoupeny i výrobní objekty – mlýny, lisovny na olej a na zpracování vína. Místní vlastivědná
literatura předpokládá, že se nejednalo o běžné zemědělské sídliště, ale že zde stranou osídlení
přebývali mniši – eremité. Názor ale postrádá
přesvědčivější zdůvodnění, nebyly zde dokumentovány žádné prostory, které by bylo možné jednoznačně interpretovat jako objekty sloužící náboženským účelům, chybí tu také nástěnné malby, přítomné
např. v Apúlii v Gravina
di Puglia, kde lze skutečně doložit, že se alespoň některé z přirozených či umělých jeskynních prostor využívaly
jako kaple.
25
Vibo Valentia
Město má 35 000 obyvatel a dlouhou historickou tradici, která začíná řeckým městem
Hipponion, dceřinnou kolonií jiného řeckého města v Kalábrii – Lokroi. Z řecké éry se
dodnes dochovaly ve východní části města
poblíž hřbitova pozůstatky hradeb z 5.-4.
století př.n.l. Další významnou kapitolou ve
vývoji lokality byl středověk. Z normanské
éry pochází hrad, který byl pak za císaře
Fridricha II. dobudován do podoby kastelu.
Dnes
je
sídlem
Městského
archeologického muzea Vito Capialbiho.
Má velmi dobře uspořádanou expozici
s nálezy z řeckého Hipponionu.
Z cimbuří hradu je
nádherný rozhled na
panoráma Tyrhénského moře od Capo Palinuro na severu až po
sicilskou Etnu.
Z kostelů si zmínku zaslouží nevelký
kostel Santa Ruba,
který se jediný dochoval z normanského
období.
Reggio di Calabria
Nejlidnatější město Kalábrie
s přibližně 180 000 obyvateli,
rozložené na západním břehu
pevniny při Messinské úžině, má
minulost sahající až do období
velké řecké kolonizace v 8. století př.n.l. Z antického Rhegion,
ani z památek dalšího vývoje
města se však nezachovalo téměř
nic, příčinou byla dvojice velkých zemětřesení v letech 1783 a
1908. Pouze u nábřeží lze v jižní
části centra sledovat pozůstatky
hradební zdi z opevnění řeckého antického města, jakož i
pozůstatky term (lázní) z doby
římské. Město je však přesto
pokládáno za půvabné. Postarala
se o to jeho jedinečná poloha
s výhledy na východní pobřeží
Sicílie, včetně dýmající siluety
Etny, jakož i vcelku zajímavá a
kvalitní historizující zástavba
26
z období po roce 1908. Proslulá je nábřežní třída Lungomare, lemovaná vzrostlými
gumovníky, magnóliemi a palmami, označená italským básníkem Gabrielem D´Annunzio
jako il piú bel chilometro d´Italia. Autorem návrhu vlastní nábřežní promenády byl slavný
architekt Piere Luigi Nervi.
Na severním
konci Lungomare
stojí budova Národního archeologického
muzea.
Jeho sbírky patří
k největším v Itálii
a jsou prezentovány ve velmi kvalitní moderní a muzeologicky nápadité expozici. Vedle
nálezů pravěkých
je pozornost věnována
především
nálezům z řeckého
antického období,
přičemž
většina
z nich pochází z dalšího z kalabrij-ských měst Velkého Řecka, z Lokroi Epyzephyrioi.
Proslulá je kamenná plastika s Dvojicí dioskurů, zdobící původně štít tamního Afroditina
chrámu, vybudovaného v iónském slohu, či bronzová portrétní busta filosofa.
Nejproslulejší exponáty však představuje bezpochyby dvojice bronzových soch z Riace.
Byly objeveny v srpnu 1972 zcela náhodně potápěčem v moři v blízkosti východního pobřeží
Kalábrie. Předpokládá se, že byly podél pobřeží převáženy lodí, která se potopila, a tak sochy
obou heroů už nikdy nedopluly na místo svého určení. Jde přitom o vrcholná díla řeckého
klasického sochařství 5. století př.n.l., jichž se uchovalo v originále jen velmi málo. Vedle
známé sochy Vozataje z Delf (patrně vyobrazení boha Apollóna) představují obě plastiky
z Riace nejvýznamnější dochované doklady řeckých klasických soch odlitých do bronzu.
V muzeu v Reggiu byly po náročném konzervování a restaurování instalovány v podzemních
prostorách, zajištěných co možná nejdůkladněji i proti eventuálnímu zemětřesení.
Cosenza
Město s necelými 80 000 obyvateli bylo založeno Římany (Consentia). Do obecného
historického povědomí vstoupilo dílem historika Jordanise, dle něhož právě zde zemřel roku
410 vizigótský král Alarich. Byl prý pohřben s obrovským bohatstvím a aby se k němu nikdy
nedostali lupiči, byl při budování hrobky na čas odkloněn tok řeky Busento a po jejím
dokončení sveden zase zpátky, takže Alarichův hrob je někde pod jejím dnem.
V normanském období se stala Cosenza významným centrem, byl zde vybudován hrad,
jemuž vtiskl definitivní podobu kastelu Fridrich II. Castello Svevo stojí na návrší San
Pancrazio. Má trojúhelníkový půdorys s vystupujícími nárožními věžemi, z nichž
nejpozoruhodnější je velká oktogonální věž na jihovýchodě. Rozlehlé vnitřní nádvoří dává
některými architektonickými detaily tušit, že kastel byl skutečně reprezentativní rezidencí.
Od hradu lze projít kolem kostelíka San Giovanni Battista, kostela Santa Maria delle
Vergine a paláce v goticko-katalánském slohu na Dómské náměstí. Původní stavbu chrámu
zasáhlo ničivé zemětřesení v roce 1184, obnovený raně gotický dóm byl vysvěcen za účasti
císaře Fridricha II. v roce 1222 a s osudy jeho rodu je spojen také hrobem císařova nejstaršího
27
syna (z prvního manželství s Konstancií Aragonskou), nešťastného Jindřicha. Jindřich se
narodil v roce 1212 a otec ho již jako nemluvně ustavil králem sicilským. Jako osmiletého ho
dal v roce 1220 zvolit také římským králem. Po roce 1230 se však dospívající Jindřich začal
otci odcizovat, bez jeho vědomí a souhlasu přijímal i závažná politická rozhodnutí, jimiž
eskalovalo napětí v Říši. Na podzim 1234 se pak ve spojenectví s některými říšskými biskupy
pustil do otevřené vzpoury proti otci. Byl poražen a Fridrich II. syna v roce 1235 nejen zbavil
trůnu, ale dal ho uvěznit na Sicílii. V roce 1242 spáchal vězněný Jindřich sebevraždu. Byl
pohřben v antickém sarkofágu ze 3. století.
V roce 1891 došlo při restaurování dómu k dalšímu
pozoruhodnému nálezu. Byl objeven gotický náhrobník,
připomínající Izabelu Aragonskou, manželku francouzského
krále Filipa III., která v Cosenze zemřela v roce 1271. Není zde
ovšem pohřbena, ostatky královny byly přeneseny do panovnické
nekropole v chrámu Saint-Denis u Paříže. Na náhrobníku
v Cosenze je vyobrazen klečící manželský pár, vlevo Izabela,
vpravo král Filip III., kořící se Madoně, stojící uprostřed. Dílo je
připisováno gotickému umělci francouzského původu.
V dolní části města při soutoku Crati a Busenta se nachází
Casa delle Culture, renesanční palác, který byl původně
městskou radnicí. V blízkosti leží také chrám San Francesco
d´Assisi.
Po rušné tepně Corso Telesio lze přejít k malebnému mostu přes Busento a ke gotickému
chrámu San Domenico, za kterým už začíná výstavba nové části města.
28
Benevento:
Urbanizované sídliště zde vzniklo již za Samnitů, okolo roku 300 př. n. l. město dobyli
Římané. V roce 275 př. n. l. se před jeho nranami odehrála třetí a rozhodující bitva mezi
Římany a epeirským králem Pyrrhem, která znamenala definitivní přechod jihu Itálie pod
římskou svrchovanost. Benevento, tehdy označované jako Maleventum, se stalo římskou
kolonií. Protože v latině jeho jméno sugerovalo cosi negativního (male), došlo k přejmenování na Beneventum. Roku 545 n. l. město poničil ostrogótský král Totila. Po příchodu
Langobardů v 6. století se Beneventum stalo sídlem jednoho z jejich vévodství, které se
ovšem dostalo postupně do závislosti na franské říši, resp. pozděi na svaté říši římské.
Epizodou zůstalo obsazení muslimy v roce 840, vedlo ale ve svých důsledcích k rozpadu
původního vévodství na tři menší celky Benevento, Salerno a Capua.
V roce 1047 se vévodství Benevento zmocnili Normané. V 11. a 12. století se tu
konaly celkem čtyři církevní koncily. Významné je také datum 26. 2. 1266, kdy nový vládce
italského jihu Karel z Anjou dal na tzv. Růžovém poli před branami Beneventa stít Manfreda
Štaufského. V roce 1418 přešlo Benevento pod neapolské království, ale později bylo předáno
29
Ferdinandem II. papeži Alexandrovi VI., který je postoupil svému nejstaršímu synovi Juanovi
Borgiovi, brzy poté ovšem zavražděnému.
V roce 1668 město těžce poškodilo zemětřesení. Město pak drželi střídavě neapolští
králové a papežové, v roce 1806 Napoleon I. daroval Benevento svému ministru
Talleyrandovi. Po definitivní porážce Napoleona předal Joachim Murat Benevento opět
papežům. V roce 1860 pak bylo přičleněno ke sjednocené Itálii.
Dochované památky dokládají dlouhou minulost města. Antiku reprezentuje římské
divadlo ze 2. století n. l. a pak také Traianův triumfální oblouk z roku 114.
30
Raný středověk zde zanechal mimořádně cenný komplex staveb s kostelem Santa
Sofia, tem byl dokonce vyhlášen za součást světového kulturního dědictví Unesco. Chrám
pochází z langobardského období, z doby okolo roku 760. Jejím zakladatelem byl vévoda
Arechis II. a vzorem pro ni byla palácová kaple langobardského krále Liutpranda v Pávii.
Poté, co severní Itálii si podmanil Karel Veliký (sesadil posledního langobardského krále
Desideria), Benevento zůstalo nadále nejdůležitějším langobardským centrem. Arechis u kostela Santa Sofia zřídil konvent benediktinek. Jeho abatyší se stala vévodova sestra Gariperga.
Kostel Santa Sofia má zajímavý centrální půdorys v podobě sexagonu, obohaceného po
obvodu vybíhajícími hvězdicovými útvary a trojicí apsid.
Vstupní portál kostela je pozdně
románský, ze 13. století, v tympanu je Trůnící
Kristus, doprovázený P. Marií, sv. Merkuriem
a jemu adorujícím opatem Řehořem.. V interiéru, ve dvojici postranních apsidiol, se
dochovaly nástěnné malby vysoké kvality, pocházející z přelomu 8.-9. století. Jsou zde
vyobrazeny Zvěstování P. Marii, Navštívení a dvojice scén, věnovaných Zachariášovi, otci sv.
Jana Křtitele. Archanděl Gabriel mu zvěstuje, že se dočká narození syna, Zachariáš poté
oněmí a řeč se mu vrátí teprve ve chvíli, kdy je jeho narozený syn v chrámu obřezán.
V přilehlém konventu benediktinek se dochovala křížová chodba ze 12. století,
otevírající se do rajského dvora sdruženými arkádami s vynikající figurální výzdobou
hlavic.Konvent je sídlem Museo del Sannio, které má řadu cenných exponátů z protohistorického období i z raného středověku.
Katedrála z doby kolem roku 1200 byla bohužel v roce 1943 takřka zničena. Z původního chrámu se uchovalo pouze západní průčelí a zvonice z roku 1279, z raného
středověku je také krypta, nástěnné malby v ní jsou ze 14. století. Ostatní je dílem poválečné
obnovy. Nejcennější památkou katedrály jsou bronzová vstupní vrata, dílo Oderisia z Bene-
31
venta (+1251) se 72 poli s reliéfní výzdobou, která je věnována výjevům ze života Ježíše
Krista.
Poslední z památek, které je třeba zmínit, je středověká pevnost Rocca del Rattori ze
14. století.
32
Download

Průvodce (PDF)