Friedrich Nather
str. 1/25
Imigrace a kolonizace v Čechách a na Moravě
Problém česko-německých vztahů
Friedrich Nather
České země leží v srdci Evropy. Dopravní cesty od Baltského moře k Jaderskému, od Severního
moře k Černému moři a od západní Evropy k jižní se kříží v Čechách a na Moravě. V těchto
zemích se potkávali Keltové, Germáni a Slované, zde se setkávaly latinské i byzantské kulturní
vlivy. Jsou to země bohaté na nerosty a úrodnou půdu i na intelektuální a umělecké poklady.
V nich žili přes 1000 let Češi a Němci v symbióze, která byla pro oba národy mimořádně
přínosná. Soutěžení a vzájemné podněty vedly k tomu, že z českých zemí vzešly často základy
dalšího vývoje, které se prosadily teprve později ve Svaté říši římské a dokonce v Evropě. Bylo
to ale soužití dvou nerovných partnerů: na jedné straně Němců, velkého národa, který v minulosti čas od času překypoval silou, jehož národní síla ležela mimo hranice českých zemí. Na
druhé straně Čechů, kteří žili téměř výhradně v těchto zemích, sami sebe viděli jako typický
malý národ, jehož síla se ukrývá především v minulosti. A tento malý národ trápila stále jedna
starost, že budou pohlceni těmi velkými, podobně jako se to stalo u většiny západoslovanských
kmenů, které sídlily na východ od Labe.
Češi a Němci si nárokovali právo na vlast v těchto zemích. První díky „prvorozeneckému
právu“, protože zde byli před Němci. Němci si dělali nárok proto, neboť v těchto zemích žili
1000 let a značně přispěli k materiálnímu a kulturnímu blahobytu, kromě toho i k jeho uznání.
Oba národy nepřišly do země jako dobyvatelé: Češi obsadili v době stěhování národů v podstatě prázdnou, předchozími vlastníky opuštěnou zemi. Němci byli povoláni, dokonce uprošeni,
přiženili se – především za knížecí dámy. Někteří přišli též nezváni. Friedrich Prinz pojmenoval
dějiny Němců a Čechů jako „dvounárodnostní osud“. Těsné soužití po tak dlouhou dobu
přispělo k velkému kulturnímu a hospodářskému rozkvětu českých zemí. Ale mezitím jsou
období, ve kterých se především na české straně vzdouvala kritika vůči německému vlivu,
který byl vnímán jako příliš mocný. Jako inženýr mám sklon sledovat tento dvounárodnostní
systém jako komplexní stavební konstrukci pod dynamickým zatížením. Napětí, která vznikala
mezi oběma národy, nedorozumění a omyly politického vedení, jakož i sociální problémy,
představují zátěž. Jestliže tato zátěž překročí určitý kritický stupeň, stane se systém nestabilním a zkolabuje. Třikrát se tento dvounárodnostní systém zhroutil – v 15., 17. a 20. století.
Zátěž se dá zredukovat – společnými úspěchy ve sportu, mezinárodním uznáním ve vědě,
umění nebo hudbě, vysokými vyznamenáními a reprezentativními stavbami. Předpokladem je,
že se ti úspěšní přihlásí k dvou, nebo také vícenárodnostní společnosti. Například se vedoucí
osobnosti tenisu, Rogera Federera, jistě nikdo neptal, zda je Francouz nebo Němec. Je Švýcar.
Švýcaři mají tu přednost, že označení jejich země a také mezinárodní automobilová značka
Confederatio Helvetia (CH) nesouvisí s žádným ze čtyř národů, které v ní žijí, ale je neutrální.
Mezi Čechy a Němci existuje sice díky dlouhodobému soužití mnoho, co spojuje – v jednom
zvláštním příspěvku jsem na to upozornil. Ale oba národy si často nárokují vynikající osobnosti
historie, umění nebo vědy jen pro sebe. Zvláště vhodným příkladem se mi zdá být císař Karel
IV. Na jedné straně je označován za největšího Čecha, na druhé straně ho za svého označují
sudetští Němci.
Ke zmírnění obavy z pohlcení Němci byly ze strany Čechů v minulosti mnohokrát použity výrazy jako „imigranti“ nebo „kolonisté“, čímž byl Němcům vyhrazen jen statut hosta. Od hostů
se můžeme oddělit, od občanů země a občanů státu ne. Dvakrát byly takové poznámky vysloveny ústy nejvyšších: v roce 1409 králem Václavem IV. a v roce 1918 prezidentem Tomášem
G. Masarykem. V obou případech to mělo dlouhodobé, rozhodující následky.
Imigrace Němců neproběhla ani nárazově, ani to nebyl kontinuální proces trvající po staletí.
Měla rozdílné pohnutky. Tím se dá rozeznat několik, na sobě nezávislých kroků, z nichž některé
probíhaly časově po sobě, některé souběžně. Budu imigraci probírat v deseti kapitolách:
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 2/25
I. Němečtí kupci, obchodníci a duchovní ve středověku
II. Německý vliv na panovnickém dvoře
III. Agrární revoluce
IV. Podpora hornictví
V. Zakládání měst
VI. Založení univerzity v Praze
VII. Příchod umělců na český dvůr
VIII. Vlna přistěhovalectví po husitských válkách
IX. Znovuosídlení opuštěných zemí po třicetileté válce
X. Příchod Němců v 18. a 19. století a obavy Čechů z germanizace
Protože husitské války představují ve vývoji hranici, která po určitou dobu způsobovala útlum v
imigraci, pojednám o tom v krátkém shrnutí prvního vrcholu německého vlivu. Než se začneme
zabývat imigračními kroky jednotlivě, budu sledovat období, které sice leží před počátkem společných dějin, ale je významné pro další pochopení historického vývoje.
ČESKÉ ZEMĚ PŘED ZAČÁTKEM IMIGRACE NĚMCŮ
Již ve starší době kamenné žili v českých zemích lidé. V mladší době kamenné se zde lidé
usadili, pěstovali rostliny a krotili zvířata. V prehistorické a rané historické době byly osídleny
jen roviny, na Moravě podél řeky Moravy, dále na jižní Moravě, v Čechách v kotlinách tvořených Ohří, Vltavou, Sázavou a Labem. Asi od roku 5000 před Kristem se rozšířilo zemědělství.
V době bronzové, mezi lety 1250 a 750 před Kristem, bylo v Čechách osídleno nejméně 500
km² při hustotě obyvatel od 7 do 15 osob na čtverečný kilometr. Odhady pro dobu halštatské
kultury nejsou k dispozici, ale hustota obyvatel se pravděpodobně nezvýšila.
Posledních 450 let před naším letopočtem byly země ovládnuty laténskou kulturou, jejíž nositeli byli Keltové. Sídlili v širokém pásmu od Atlantiku skoro až po Černé moře. V knize „Dějiny
obyvatelstva českých zemí“ se hovoří o tom, že nejméně část Čech mohla patřit k oblasti, ve
které vznikaly keltské kmeny. Laténská kultura se vyznačovala silným vlivem středomořských
vyspělých kultur. Keltské kmeny byly v době největší expanze rozšířeny od Atlantiku po Černé
moře, ale nikdy netvořily státní jednotu. Obchod hrál významnou roli. Keltové udržovali obchodní spojení se Středomořím až po Orient. Dokazují to etruské, řecké a orientální importované předměty. Vlastní mince byly prostředkem platby i výměny. Od 2. století se přešlo k
vlastní výrobě mincí, v Čechách převážně zlatých mincí z jihočeského zlata. Na Moravě byly
stříbrné mince, jejichž centrum leželo v Karpatské kotlině.
Velká opevněná sídliště podobná městům, oppida, jsou známa do 2. století př. n. l. Vykazují
často několikeré kruhové zdi. V Čechách se vzpomínají osady Závist, Strakonice, Hrazany a
Třisov. Rekonstrukci moravského oppida Staré Hradisko západně od Prostějova ukazuje obr. 2.
Zde bylo centrum moravské pozdní laténské kultury. Oppida měla vysoký civilizační stupeň.
Asi kolem roku 60 před Kristem opustili Keltové své sídlení oblasti. V podvědomí od nich
zůstává snad především jméno Bojer. Jejich následovníky byli Markomané a Kvádové. V
posledním století před přelomem letopočtu se rozšířili až na jižní Moravu. Sídlili ve stejných
úrodných oblastech jako dříve Keltové. Dá se předpokládat, že oppida byla sice opuštěna a
zničena, ale keltské pozůstatky přetrvaly a byly převzaty Markomany. Jednotlivá oppida
sloužila nadále markomanským sídlištím jak hradní úkryty. Mezi lety 166 a 180 došlo mezi
Římany, Markomany a Kvády k válečným roztržkám. Plán začlenit provincii Marcomannia do
Římské říše zanikl se smrtí Marca Aurelia. Odhaduje se, že v této době žilo v českých zemích a
v Panomii asi 100000 Kvádů a o něco méně Markomanů.
V mladší době císařské byli Kvádové, kteří svá osídlení rozšířili až do jihozápadního Slovenska,
politicky významnější než Markomané. Dostali se s jinými germánskými kmeny pod nadvládu
Hunů. Vojsko sestavené z různých germánských kmenů pod vedením krále Gepidů Ardaricha
porazilo v roce 454/455 u Nedaa, prý přítoku Sávy, Huny, na jejichž straně bojovali i Gótové.
Nato zřídili Erulové podél moravské a dolnorakouské Moravy království. Západně odtud sídlili
Rugiové, kteří měli své královské sídlo v oblasti Kremse na Dunaji. Později táhli s Východními
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 3/25
Góty, kterými byli přijati po porážce Odoakarem, do Itálie. Příslušnost ke kmenu obyvatel Čech
v 5. století se sotva dá určit. Právě tak není známo, kdy přesně skončilo germánské osídlení
Čech. Následovníkem Rubil byli kolem roku 505 Langobardé. Ti byli po určitou dobu pod
nadvládou Erulů, kteří po zhroucení Hunské říše přišli z jižního Ruska. V roce 508 porazili
Langobardé Eruly a získali tak zpět svou samostatnost. Jako jejich nástupci se stali velmocí.
Langobardská pohřebiště jsou rozeseta na Moravě, v Dolním Rakousku, Burgenlandu, Maďarsku a Chorvatsku.
V letech 547/548 dal východořímský císař Langobardům gótskou Panonii a severní území jižně
od Drávy, kterými mohl ještě disponovat, aby si zajistil jejich podporu proti Gótům, Frankům a
Gepidům. Ve válkách, které byly pro ně vítězné, vyrostli Langobardé ve velký národ. V roce
552 táhli pod říšským vedením Narsolovým do Itálie a přivodili tak konec Východogótské říši.
Ve stejném roce přidali ještě citelnou porážku Gepidům. Jak zjistil král Langobardů Albion, že
se nemůže spolehnout na spojení s Ostrovem, zavolal si na pomoc Avary a s jejich pomocí s
konečnou platností porazil Gepidy v roce 567. Nadále trvající politika Konstantinopolu jako
„pláště ve větru“ a bezprostřední sousedství nebezpečných Avarů byla příčinou toho, že se
Albion vzdal dosavadní domoviny Langobardů a odtáhl do Itálie. S ním odtáhli Gepidové, Erulové a další vnitrogermánské národy, jako Durynkové a Sasové. Jörg Jarnut tvrdí, že Alboinovo
vojsko převyšovalo svým počtem vojsko Theodericha Velikého a čítalo snad 150 000 mužů.
Menghin udává menší počet a hovoří o celkem 150 000 až 200 000 lidech. Každopádně se na
jaře roku 568 zdvihla obrovská lavina stěhování spolu se ženami a dětmi, domácím zařízením a
dobytkem, na koních i pěšky od středního Dunaje do Itálie.
V romantických představách se němečtí pradědové viděli rádi jako přímí potomci Germánů na
území českých zemí. Na vině je teorie, kterou zastával Berthold Bretholz, že Němci jsou potomci germánských praobyvatel. Jan Patočka pobaveně míní, že ti se museli pořádně ukrýt.
Podle Gerharda Mildenbergera zůstal po stěhování národů sotva víc než zbyteček germánského
obyvatelstva, který byl absorbován přišedšími Slovany, a nejspíš je ani kulturně neovlivnil.
Seibt je toho názoru, že slovanští osídlenci nepřišli do zcela neosídlené země, neboť pak by
názvy řek, které jsou téměř všechny keltského původu, byli převzali od Germánů a nebyly by
se tradovaly ve slovanském jazyce. To, že zůstala ne nevýznamná část bývalého obyvatelstva v
zemi a žila spolu se Slovany, potvrzuje již zmíněná česká práce.
Jen drobné doplnění, které prosím považujete za „švejkovinu“. Nejpravděpodobněji zůstali
nejen „chromí“ ve své staré vlasti, ale mnozí váleční invalidé a především vdovy, které v
mnohých předchozích válkách ztratily své muže a nyní prostě nechtěly opustit se svými dětmi
svůj vybudovaný majetek. A tu se objevili noví příchozí, kteří se chovali jinak než „panovační“
Germáni, které znaly jako své živitele, jako přísné otce a manžely. Jak píše Herder o Slovanech: „Přes své činy tu a tam nebyli nikdy podnikaví válečníci a dobrodruzi jako Němci: spíše
přitáhli tiše do Němci opuštěných míst, až konečně osídlili obrovské území od Donu k Labi, od
Baltského moře po Jaderské moře… Vlastně se usadili, aby vlastnili jinými národy opuštěnou
zemi, jako kolonisté, jako pastevci nebo zemědělci ji budovali a obdělávali ji: tím začal rozkvět
zemí po všech předchozích dobýváních, přistěhováních a vystěhováních jejich tichou, pilnou
přítomností…“
Tento tolik sympatický obraz lidu nebyl ovšem přijat méně sympatickými tureckými-tatarskými
jezdci, Avary. Byl by to zázrak, kdyby tu nebylo došlo k etnickému smíšení. Schopnost odporu
Čechů proti germanizaci, kterou vyzdvihuje Josef Pekař, má možná mnohem starší, langobardské, erulské a gepidské kořeny. Shora uvedené myšlenky nejsou žádnou utopií a sympatie
mezi národy ohrožovanými Avary zde více méně existovaly, to dokazuje vyprávění z 8. století:
praotec nejvýznamnějšího historika raného středověku, Paulus Diaconus, byl zavlečen se svými
pěti syny z Forojuli (Cividale del Friuli) do země Avarů. Nejmladšímu synovi jménem Lopichis
se podařilo po třicetiletém poddanství uprchnout díky Slovance, která ho schovala ve svém
domě a živila ho. Oba tím riskovali svůj život. Pravnuk tohoto uprchlíka žil v klášteře Monte
Cassino, byl skvělým učencem a velmi si ho vážil císař Karel Veliký.
Dějiny je třeba posuzovat nejen hlavou. Trocha srdce k tomu také patří – často v rozhodujících
okamžicích – i kousek žaludku, jako pepř a sůl okoření toto vyprávění. Asi od druhé poloviny 6.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 4/25
století napadli Avaři, kteří se poté co odtáhli Langobardé, usadili kolem roku 568 v Panonii,
sousedící Slovany, Ostromy a germánské národy.
Čechy leží od Avarského sídla vládců dost daleko, naproti tomu Morava byla pro avarské jezdce
lehce dosažitelná. Kolem roku 623 sjednotil Sámo, kupec putující s karavanou, který je označován za franského šlechtice, dokonce knížete, Západní Slovany a stal se králem první větší
slovanské říše. Jeho území, nad kterým vládl, se nedá přesně lokalizovat, není ani jisté, zda
jeho jádro leželo v Čechách nebo na Moravě. Sámo vedl vítězné bitvy proti Avarům a ubránil se
v letech 631/32 útoku franského krále Dagoberta u Wogastisburgu. Sámova říše trvala asi 35
let a rozpadla se po jeho smrti kolem roku 660. Nato se na asi 150 let ztrácejí české země z
dohledu. Avarská nadvláda nad Čechami a Moravou byla po zhroucení Sámovy říše obnovena.
V několikaleté válce zničila vojska císaře Karla Velikého říší Avarů. V roce 795 byl dobyt legendární kruh Avarů, ale teprve v roce 802 byla poražena poslední povstání Avarů. Nenávist dosud
utlačovaných Slovanů se vybíjela zřejmě tak elementární silou, že Avaři museli požádat Franky
o pomoc proti Slovanům. Karel Veliký vykázal Avarům sídla mezi Dunajem, Raabem a Neziderským jezerem. Po roce 822 mizí Avaři z dějin. S koncem avarské nadvlády se různé moravské
kmeny nerušeně a téměř nepozorovaně sjednotily. Země leží dostatečně daleko od franského
centra síly, s kterým byla spojena volnou závislostí, přes dvacet let snad dokonce vůbec.
Poprvé byli Moravané vzpomenuti ve franském prameni v roce 822, když se objevili na říšském
sněmu ve Frankfurtu. Zatímco Češi se již několikrát museli seznámit s vojsky Karla Velikého, je
toto první setkání Moravanů s Franky. Archeologické nálezy z druhé poloviny 20. století dokazují vysokou materiální kulturu a existenci relativně velikých aglomerací. Vznikla osídlení neagrárního charakteru s výkonnými rukodělnými dílnami. V době jeho největšího rozšíření zaujímala oblasti mezi horní Vislou a Odrou a od středního Labe až do Panonie, ale v této velikosti
trvala asi jen 10 let. Brzy nato nastoupila na Moravě centralizace, dříve než v sousedících zemích.
Vlastní církevní provincii prý vytvořil Metoděj jako biskup. Jisté „nacionalistické“ tóny jsou
citelné v protestním dopisu bavorských biskupů, kteří měli do té doby pečovat o Čechy, Moravu
a Panonii, proti moravskému biskupství. Nejnovější rozsáhlé vykopávky ukazují, že moravská
velkoosídlení je třeba počítat z hospodářského i sociálního hlediska k raně vyspělým městům
střední Evropy. Vynikající přehled podala výstava „Střed Evropy kolem roku 1000“, ke které
byla vydána třísvazková příručka.
První kostely Moravy byly zřízeny ne církevními, ale světskými stavebníky, byly to vlastní kostely a panské kaple na knížecích hradech. Jsou zastoupeny téměř všechny hlavní formy
křesťanských sakrálních staveb: jednolodní sály, vícelodní baziliky, podlouhlé stavby a centralizující stavby, jako příklad poukažme na moravskou rotundu z Mikulčic. Nejstarší křesťanský
kostel v Čechách vznikl na Levém Hradci v osmdesátých letech 9. století ve tvaru rotundy.
V Olomouci, jejíž význam znovu stoupá ve středověku, se křižovaly daleké obchodní cesty. Již
v 6. století vzniklo raně slovanské sídliště. Tudy se táhla předkřesťanská cesta přes nedávno
lokalizovaný brod. Toto sídliště existovalo i v staromoravském státě 9. století. Nejnovější archeologické výzkumy dávají tušit, že Olomouc byla sídlem biskupství moravské arcidiecéze. Asi
2 km jižně od Olomouckého vrchu, označeném jako B a C, se nacházelo od 7. do 9. století
nejstarší mocenské centrum oblasti. Nejnovější archeologické výzkumy se zdají být v Německu
málo známé. Kniha Karla Bosla „Příručka dějin českých zemí“ se odvolává na publikace asi do
roku 1964.
Gerhard Mildenbergera vzpomíná přechod k rukodělné výrobě keramiky a vznik řemesla, které
se zabývalo již v 8. století výrobou ozdob z bronzu, stříbra a zlata. Vzniká vlastní moravské
šperkařské umění. V hradních sídlištích podobných městům se soustředí obyvatelstvo. V oblasti
hradního valu v Mikulčicích prý žilo v 9. století asi 1000 lidí (někteří autoři hovoří dokonce o
2000).
Podle Karla Richtera určitě existovala skutečně nebo částečně nezávislá knížata. Snaha o newww.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 5/25
závislost vedla k vlastní církevní politice Rastislavově, která měla za následek vyslání dvou
slovansky hovořících bratří, Konstantina (jmenovaný též jako mnich Cyril) a Metoděje byzantským císařem na Moravu. Vytvořili mj. hlaholskou abecedu a mši celebrovali ve slovanském
jazyce. Metoděj byl pozván na bavorskou synodu do Řezna, zajat a na dva roky uvězněn v
klášteře. Později se stal arcibiskupem panonským a zemřel v roce 885. Po jeho smrti se kulturní hranice přesunuly opět na východ. Jeho žáci byli Svatoplukem a německou stanou z
Moravy vyhnáni, ale byli přijati bulharským carem Borisem. Z Bulharska se staroslovanské
písemnictví vydalo na vítěznou cestu k jižním a východním Slovanům.
Kniha dějin od Friedricha Prinze „Čechy a Morava“ značně opomíjí dobu raného středověku v
Čechách a na Moravě. Tím se ignoruje vývoj Moravy zčásti nezávislý na Franské říši a moravská podpora byzantské misie, která vedla již v 9. století ke zřízení moravského arcibiskupství,
je vzpomenuta jen okrajově. Martin Eggers by rád umístil Velkomoravskou říši do Panonie.
Zcela jinak tak činí česká historiografie. Především je to Dušan Třeštík. Zdeněk Měřínský vydává třísvazkové dílo „České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu“, z něhož vyšly
prozatím dva díly. Založení biskupství na Východě v 10. století se připisovalo podle dosavadního německého pojetí dvěma císařům, Ottovi I. a Ottovi II. To byl, jak vysvětluje Dušan
Třeštík, omyl. Tvrdí, že iniciativa vzešla od Boleslava I. V Německu se pouze zohledňuje
pražské biskupství, nikoliv však olomoucké.
Češi se dostávali stále silněji pod bavorsko-franský vliv. Bavorsko – a asi od roku 900 také
Čechy – podnikaly každý rok bojové výpravy na Moravu. Vykrvácena nesčetnými válkami se
země stala téměř bezbrannou, když po bitvě u Bratislavy v roce 907 přepadli Maďaři Moravu.
Byla zničena vedoucí i církevní organizace země. Byla zničena moravská města v oblasti Starého Města, Mikulčic a na straně pohanů Břeclav. V bitvě u Bratislavy padli bavorský markrabě
Luitpold, salzburský arcibiskup Theotmar, dva bavorští biskupové, tři opati a devatenáct
hrabat. Bernd Rill tvrdí, že v bitvě u Prešpurku padl i moravský kníže Mojmír II. Skončil
bohatý, přes sto let trvající, kulturní rozkvět. Z písemné kultury, která se na Moravě vyvinula,
nepřetrvalo nic. V roce výstavy v Berlíně, v roce 1998, pravil Dušan Třeštík: „Význam Velké
Moravy není v tom, že by to byl pravděpodobně první slovanský stát, ale v tom, že byl zřejmě
vytvořen zvláštní středoevropský model státu, podle kterého se utvářely státy Přemyslovců,
Arpádů a Piastů.
Vítězstvím Maďarů se rozdělili severní a jižní Slované a přetrhalo se spojení s Byzancí. Z politických tradic nezůstalo nic, kulturní a náboženské dědictví přechází na východní a jižní Slovany. Ale vývoj Olomouce probíhá jinak než na jižní Moravě. Na základě nejnovějších archeologických výzkumů dokazuje Josef Bláha, že v Olomouci započalo po krátkém úpadku v průběhu první poloviny 10. století intenzivní znovuoživení a nový rozmach na území původního
centra v 9. století. To lze pozorovat na prozatím ojedinělé koncentraci nálezů v oblasti Čech a
Moravy, která souvisí s činnostmi specializovaných řemeslníků. Olomouc ležela v severním
výběžku Velkomoravské říše a byla přístupná pouze pásy u Napajedel a Vyškovské brány, které
bylo lze dobře ubránit. Proto nebyla olomoucká oblast bezprostředně vystavena maďarským
vpádům. Přes jen krátké trvání Velkomoravské říše působily na západní Slovany rozhodující
impulsy z Východu. Mnozí kněží z Moravy uprchli po zániku Velkomoravské říše do středních
Čech. Byli z větší části zběhlí ve slovanském písmu, a proto se slovanská liturgie a slovanská
církevní literatura udržela až do 11. století. Bitva na Lešském poli v roce 955, ve které Otto I.
na hlavu porazil Maďary, osvobodila střední a západní Evropu od uherského nebezpečí. Vznikl
uherský stát, který k sobě připojil slovenská území a přerušil s konečnou platností spojení
západních Slovanů.
Po rozdělení Franské říše vyrostly v západní, jižní a střední Evropě nové národy, které vznikaly
spojením kmenů, které tam žily: Francouzi, Italové a Němci. Na východě Východofranské říše
se v 9. století vyskytoval široký pás západních Slovanů, který se táhl od Baltského moře až k
Jadranu. Ten by se byl mohl spojit do západoslovanského národa. Češi, kteří žili téměř uprostřed tohoto pásma, by byli bývali schopni dát k tomu impuls.
Vpád Uhrů rozdělil tento pás na dvě poloviny. Jihozápadně od Uherské říše zůstali Slovinci a
Chorvati. Severně a západně od českých zemí sídlící Abodrité, Pomořané, Liuticové, Hevelané,
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 6/25
Dalemincové, Srbové, Mainwendové a Sprevané byli v následujících staletích germanizováni.
Jen Češi a Slováci severně od Uher mohli odolat pokusům o germanizaci a maďarizaci a žijí
dnes ve vlastních zemích.
Vpád Uhrů určil rozhodujícím způsobem budoucí vývoj celé střední Evropy: Místo aby Češi
vybudovali západoslovanskou říši, museli zůstat „malým národem“, protože ztratili své partnery. Stalo se tak též s jejich vlastním souhlasem.
KUPCI, OBCHODNÍCI A DUCHOVNÍ VE STŘEDOVĚKU
Bohatství českých zemí s sebou přineslo to, že se již v předkřesťanské době čile rozvíjely výměnné a obchodní vztahy se sousedními národy, ale též se vzdálenými kulturami. Kromě
stříbrné a železné rudy, která se těžila již ve starověku, vzkvétalo zemědělství a zpracování
železa. Dá se předpokládat, že v době Velké Moravy již existovalo trojpolní hospodářství s
hnojením namísto staršího travního polního hospodářství. Snad se pěstovaly již kulturní plodiny
jako víno, ovoce a konopí. Zřejmě chyběla jen sůl, ta se musela importovat. Provozoval se tedy
obchod se vzdálenými zeměmi od dob Sámových, který sám byl kupcem.
Velká Morava byla velmi atraktivním střediskem obchodu se vzdálenými zeměmi. Kromě Dunaje a Moravy jako vodních cest existovala celá síť dálkových obchodních cest. Sůl se vozila z
Bavorska lodí dolů po Dunaji a poté proti proudu Moravy. Z Byzance přicházely vzácné látky,
šperky a ozdobné předměty, vína a vonné látky. Dováželo se zlato, stříbro, měď, cín a olovo,
řidčeji jantar, přírodní perly a skořápky mušlí, vyváželi se otroci, dobytek, vosk, med, kůže,
koně a zemědělské výrobky. Píše se, že ve Svatoplukově rezidenčním městě se tři dny v měsíci
konávaly trhy. Není jisté, zda to byly Mikulčice.
Náhlý zánik Velké Moravy zanechal ve střední Evropě hospodářské vakuum. Z toho profitoval
českých obchod. Na vltavském břehu, na Malé Straně, vzniklo pod Pražským hradem opevněné
centrum s dlážděnými volnými místy pravděpodobně již na sklonku 9. a začátkem 10. století.
Arabsko-židovský kupec Ibrahim ibn Jakub, který navštívil slovanské země a hovořil mj. s
Ottou I. a Boleslavem I., se kolem roku 965 zdržoval v Praze. V arabském jazyce popsal Prahu
vybudovanou „z kamene a vápna“ a označil ji za největší tržiště světa. Zmínil pražské židy,
aniž ovšem přesně řekl, zda to byli lidé, kteří zde bydleli nebo je projížděli.
Tranzitní obchod z Bavorska do Polska nebo ze Saska do podunajských zemí využíval dopravních cest přes Čechy. Na starých mapách jsou vyznačeny obchodní cesty přes české země jako
SUMMA VIA, z čehož prý pak vznikla Šumava. V oblasti Prahy se protínaly dálkové obchodní
cesty, v Mohuči bylo největší tržiště celoevropského významu. Karavany otroků táhly odtamtud
do říšsko-francouzské hraniční oblasti a dále přes Verdun a Lion na středomořské trhy. Po roce
1000 skončil obchod s otroky, protože vyschl pramen pohanských zajatců v důsledku válek
vedených převážně křesťany. Český obchod mířil mj. na jihovýchod do oblastí středního a
horního Dunaje až do přední Asie, na sever po Labi a Odři do Skandinávie a k slovanskému
Baltu. Byzantské církevní instituce spotřebovávaly na svícení tuny vosku místo oleje již od 8.
století. Kupci byli především Němci, židé, ale též Řekové a Arabové.
Samozřejmě byli kupci při takovém významu obchodu se vzdálenými zeměmi u panovníků
oblíbení a požívali velkých privilegií. Tak lze vyčíst z listiny, která pochází z období konce vlády
Soběslava II. kolem roku 1178 a je stále znovu citována:
„Uděluji Němcům, kteří žijí pod Pražským hradem, svou milost a ochranu a chci, aby jako lid
odlišný od Čechů, byli od nich odděleni svými právy i zvyky. Zajišťují jim tedy možnost žít
podle zákonů a práva Němců… a vězte, že Němci jsou svobodní…“
Tato listina se označuje za nejstarší pražský dokument. Zvláštní postavení obchodníků nebylo
ale pražským privilegiem. Stejných práv požívali též kupci v Rize, Regalu, Novgorodu a jiných
městech a sloužily pro podporu obchodního ruchu. Němečtí kupci přišli ale zřejmě daleko dříve.
Imunita německých kupeckých sídlišť v Praze zjevně přešla i na celé město Brno.
Nyní k duchovním v českých zemích. Morava měla již v době Velkomoravské říše vlastní biskupství, které bylo aktivováno naposledy papežskou kurií asi v roce 900. Po maďarských vpáwww.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 7/25
dech zde byla zpustošená země, ale biskupství existovalo de iure nadále. Boleslav I., který
chtěl vybudovat zemskou církev ve vlastní režii pod svou vládou, dobyl po roce 935 severní
polovinu Moravy.
Jeho následovník Boleslav II. požadoval tři biskupství: pro Prahu, pro Moravu a pro Hnězdno.
Toto měl dostat jeho polský švagr Mieszko I. Žádosti měly úspěch. Papež Jan XIII. povolil
založení biskupství v Praze a na Moravě. Po delších jednáních s řezenským biskupem, který byl
do té doby zodpovědný za Prahu, byla v roce 973 tato záležitost rozhodnuta. V roce 976 byla
obě biskupství posvěcena.
Do Prahy přišel Thietmar, zvaný též Diethmarus, podle Petra Morawy saského původu. Karl
Richter ho nazývá biskupem Thietmarem z Merseburgu. Podle české výpovědi byl Diethmarus
(český Dětmar) mnich, který měl tu výhodu, že pro svůj úřad nabízel dobré znalosti slovanského jazyka. Na Moravu přišel biskup neznámého jména.
Moravské biskupství bylo pravděpodobně zřízeno v sídle Přemyslovců na Moravě, v Olomouci,
Nepřetrvalo smrt prvního biskupa a převzal ho druhý pražský biskup Adalbert, český Vojtěch.
Vojtěch byl Slavníkovec. Olomoucké biskupství bylo obnoveno teprve v roce 1063. Třetím
pražským biskupem byl Thieddak (Theodat), mnich z Corveye. Na pražské Malé Straně bylo
sídlo biskupa. Bydleli zde vysocí klerikové, tehdy asi především Němci. Opevněno bylo Staré
Město s konečnou platností Přemyslem Otakarem II.
NĚMECKÝ VLIV NA PANOVNICKÉM DVOŘE
První dcera německých knížat, která se provdala do Čech, byla z Bavorska. Bavorský vévoda
Arnulf (907 – 937), který porazil Uhry v roce 913 ve spojení s Württemberskými na Innu a
osoboval si právo na německou korunu, provdal svou dceru ze jednoho ze Slavníkovců. Zjevně
nebyli na začátku 10. století Přemyslovci tak vznešení jako Slavníkovci. Rezidence Slavníkovců
stála na hradišti Libice v severovýchodních Čechách.
V průběhu 10. století se slovanské kmeny Čech pod vedením Přemyslovců politicky sjednotily.
Boleslav I. podporoval císaře Ottu I. v boji proti Uhrům především v bitvě na Lešském poli v
roce 955. Za to mu přenechal Otto I. volnou ruku na východě, kde rozšířil hranice své říše až k
Bugu nebo hradu Styru. Jeho syn Boleslav II. dobyl Libice, vyvraždil konkurující knížecí rodinu
Slavníkovců a dosáhl nedělitelné moci nad Čechami. Bohatý český dvůr získával stále větší
uznání Římské říše. Zřídkakdy hledali čeští vévodové své manželky mezi domácí šlechtou.
Kromě dam z Uherska a Polska to byly německé šlechtické dcery, které ovlivňovaly vývoj Čech.
K nim patřila Emma, choť Boleslava II. Zdá se, že historici nejsou jednotní v tom, zda byla
burgundskou, bavorskou, franskou nebo anglosaskou královskou dcerou. Přežila svého chotě
Boleslava II. o několik let. V době svého vdovství vydala dvě stříbrné mince, denáry, na kterých se označuje jako EMMA REGINA, což ukazuje na královský původ. Kosmas, kanovník v
Praze, jí přisuzuje vyšší původ než kterékoliv jiné. Ani německé ani české prameny nedocházejí
k jednoznačnému názoru na její původ. Protože ale Kal Richter míní, že byla ze „vznešeného
rodu“, snad byla bavorskou šlechtičnou, považujeme ji za německou imigrantku.
S Břetislavem I. začíná úzké spojení přemyslovského panovnického domu s německými knížecími dvory. Kux popisuje Břetislava, syna vévody Oldřicha, jako jasnou siegfriedovskou postavu, „nejkrásnější z mládenců, zářivý hrdina“. Poté, co byli v roce 1029 vypuzeni Poláci z Moravy a zle se s nimi zacházelo – mezi jiným byli prodáváni do otroctví – učinil svůj další hrdinský
čin: slyšel o Jitce ze Schweinfurtu, dceři markraběte Heinricha z bavorského Mordvanu, která
prý byla zářivé krásy a ctností. Předpokládal, že hrdí a pyšní Němci na něho jako na Slovana
shlížejí svrchu, vyplenil klášter ve Schweifurtu, kde se Jitka vzdělávala. Únos dívky mohl mít
jistě jiné důvody: znamení jeho nelegitimního narození ze spojení vévody Oldřicha se selskou
dívkou Boženou. Vévoda Břetislav měl s Jitkou pět synů a dvě dcery. Jitka tak byla první německou knížecí dcerou na českém trůně a stala se matkou příštího přemyslovského knížecího
rodu. Břetislavovi byl jeho hrdinský čin odpuštěn: pro Čechy byl něco jako Achilles. Aby se
vyhnul hádce ve vévodské rodině, vyhlásil následnictví: vždy nejstarší z rodiny měl následovat
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 8/25
jako kníže a hlava rodiny po svém předchůdci a získat celé Čechy. Mladší princové byli údělnými knížaty Moravy.
Čechy se v následující době staly nejmocnější a nejbohatším knížectvím a královstvím Svaté
říše římské. Za krále Otakara II. se přemyslovské panství rozkládalo až k Jadranu. Jeho ctižádost, která přesahovala partikulární moc, mohla být uspokojena pouze nejvyšším úřadem v
západním světě: českému králi chyběla jen ještě císařská koruna, protože jen pod touto korunou se mohla rozvíjet a udržet nová moc Přemyslovců.
Expanze moci Přemysla Otakara II. způsobila především v rakouských zemích protičeskou
náladu, která časem vedla výslovně k nepřátelství k Čechům. Značný podíl na tom měla
propaganda ze strany Habsburků. Na Moravském poli byl sice v roce 1278 Otakar poražen a
zabit. Jeho synovi králi Václavu II. se přesto podařilo rozšířit svou moc až k Baltskému moři.
Nádhera a bohatství českého dvora přilákalo mnohé knížecí dcery na Pražský hrad a na dvory
údělných knížat v Olomouci, Brně a Znojmě. Jmenujme například:
Ida von Wettin- Meissen, choť Spytihněva II., dcera markraběte Dietricha II. von Meissen
Liutgart von Bogen, choť Břetislava II., dcera hraběte Alberta von Windberg-Bogen
Wilburga von Teglink, choť Conrada I. von Brünn
Gerbera (Helbirg) von Babenberg, choť Bořivoje II., dcera markraběte Leopolda II.
Rakouského
Richsa, hraběnka von Berg, choť Vladislava I., dcera hraběte Heinricha von Berg,
Richenza, 2. choť Vladislava I.,
Ida Rakouská, choť Lutolda ze Znojma,
Gertrud von Babenberg, choť Vladislava II., dcera markraběte Leopolda III. Rakouského
Adelheid z rodu Bilungů, choť Oldřicha Brněnského.
Helicha von Wittelsbach, choť Konráda Otty ze Znojma, (Brna, Olomouce)
Judith von Thüringen, 2. choť Vladislava II., dcera markraběte Ludwiga 1. von
Thüringen,
Adele von Meissen, choť Přemysla Otakara I., dcera markraběte Otty Bohatého von
Meissen,
Kunigunde von Hohenstaufen, choť Václava I, dcera krále Philippa von Schwaben,
Margarete von Babenberg, choť Přemysla Otakara II., dcera hraběte Leopolda VI.
Rakouského a vdova po štaufském Heinrichu VII.,
Guta (Jutta) von Habsburk, choť Václava II., dcera krále Rudolfa Habsburského
A nakonec spojení přemyslovské princezny s císařským synem:
Elizabeth, choť krále Jana Lucemburského, sestra krále Václava III.
České vévodkyně a královny spolupůsobily jistě aktivně při budování dvora a města Prahy. Již
ve 12. století se v Praze etablovala stálá státní správa. První inženýrská stavba, kamenný
vltavský most, nesla jméno choti krále Vladislava II. Juditin most. Judita prý nechala most
stavět podle vzoru dunajského mostu v Řezně.
Určitě si manželky českých vévodů a králů přivezly s sebou velký doprovod. S rostoucím významem Čech, které stále silněji vrůstaly do Říše, přišly, jak je zřejmé ve shora uvedeném seznamu, mnohé knížecí dcery a princezny, které daly dvoru německý ráz. Královská rodina se
zdržovala ponejvíce v Praze nebo na panovnických hradech, čemuž byly nejvíc přizpůsobeny
Hradčany. Slávu získalo skvělé vedení dvora v době vlády krále Václava I., což je důkazem
hospodářského rozvoje země. Jeho choť Kunigunde, vnučka císaře Friedricha I. Barbarossy, na
tom prý měla značný podíl. Starala se o to, aby do země proudily nové zvyky a módní vlivy z
Francie, Itálie a Německa. Václav I. miloval krásná umění a zavedl v zemi turnaje. Nejschopnější pěvci lásky, jako Reinmar von Zweter, Mistr von Siegher a Friedrich von Sonneberg se
setkávali na dvoře Václavově. Vyšehrad od Bedřicha Smetany odráží část lesku těchto časů.
V roce 1257 nechal král Přemysl Otakar II. vyklidit české obyvatele z Malé Strany, čtvrti ležící
pod Pražským hradem, a nahradit je německými kolonisty. Žádné vysvětlení neexistuje pro to,
proč Přemysl Otakar II. provedl takové nepopulární opatření vůči českým spoluobčanům. Jörg
k. Hoensch poznamenává, že Přemysl Otakar použil magdeburské právo pro usazení
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 9/25
severoněmeckých kolonistů na místo Čechů, neboť ti byli bezprostředně podřízeni královskému
podkomořímu. Lze předpokládat, že Malá Strana byla již dříve silně německá. Od roku 973 byla
Praha biskupstvím. Mnoho vysokých duchovních byli Němci a žili zde. Upřednostňování Němců
vedlo k steskům proti poněmčování země, jak můžeme najít v kronikách nejstarších kronikářů
Čech, Kosmy Pražského (1045 – 1125) a později Dalimila (kolem roku 1315).
AGRÁRNÍ REVOLUCE
V době vnitřní kolonizace, která probíhala na konci 10. století za Boleslava I. a Boleslava II,
pronikli slovanští osídlenci do zalesněných, výše položených jižních oblastí středních Čech a
podél toku Vltavy, Berounky a Ohře. Také na Moravě byla kolonizována západní část země. V
11. století nasadil Břetislav I. chodské sedláky, zčásti polské zajatce, na hranici země.
Mezi 11. a 14. stoletím se udála především v západní a střední Evropě velká změna:
• Obyvatelstvo zde v 6. století kleslo na nejnižší hodnotu. V následujících letech došlo k postupnému vzestupu, který se urychlil kolem přelomu století. Tak vzrostl počet obyvatelstva na
Britských ostrovech, ve Francii, v německém království a ve Skandinávii z 12 milionů v roce
1000, na asi 36 milionů v roce 1340, tedy asi na trojnásobek. Takový růst počtu obyvatel na
tehdejší dobu velmi neobvyklý.
• Mezi 9 a 13. stoletím došlo ke značné změně klimatu. Odhaduje se dnes, že roční průměr
teplot stoupl u nás o dva stupně, v severní Evropě dokonce o 4 stupně. Tím se zvedla hranice
pěstování obilí a vína, ale důsledkem byly mírnější zimy a ne tolik drsné zalesněné hory.
• K tomu se přidaly i technické novinky. Především pokrok v technice používání pluhu dovolil
intenzivnější zpracování půdy a tím značné zvýšení výnosů ze sklizně. Tažná síla zvířat byla
zvýšena u koní chomoutem a u volů čelním jhem. Nyní se mohl používat již dávno známý ocelový obracecí pluh, teď se srovnávacím prknem a koly, ke kterému mohlo být zapřáhnuto až
osm volů, ale též brány.
• Eficientní pluhová technika dovolovala opracovávat větší polní plochy. Trojpolní hospodářství
umožnilo zvýšení výnosů při sklizni až na čtyřnásobek. Rozdělení na zimní setbu, letní setbu a
úhoření bylo známé od raného středověku, ale jeho přednosti nebyly využity z důvodu malé
hustoty obyvatelstva a organizačních požadavků.
Kolonizace v době pozdního středověku začala v oblastech bohatých na vodu, např. ve Flandrech a Holandsku v 11. století a pokračovala ve 12. století na dolním Rýně, Seseče a podél
Labe. První nositelé této kolonizace byli Vlámové, Holanďané a Frisové. Proces osídlování východní části střední Evropy a též západní části jižní Evropy byl v minulosti naprosto rozdílně
hodnocen českými a polskými historiky. Od konce roku 1980 mohl být spor ukončen teprve
poté, co obě strany dospěly k názoru, že rozvoj země přinesl přednosti všem a výsledek
procesu kolonizace neměl vliv na podíly národů.
Ve 13. století začala bezpříkladná výstavba země. Přední vládci země, tehdy to byli Přemyslovci, šlechta a kláštery, se snažili přivést do země německé sedláky, řemeslníky a specialisty
na hornictví. Podporovali tento vývoj, jejich příjmy se značně zvyšovaly a často rozšiřovala
území jejich působení. Především v jižních Čechách využívala šlechta kolonizaci jako prostředek k budování panství. Nové organizační formy a zavedení trojpolního hospodářství bylo
možné všude tam, kde se dala plánovat nová osídlení na větší ploše. K řízení postupu osídlení
pověřili knížecí, šlechtičtí a duchovní páni pozemků ve většině případů tzv. lokátory.
V období méně než jednoho století byly osídleny oblasti hraničící s Dolním Rakouskem, tedy
jižní Čechy, Šumava, západní Čechy, severní Morava a sudetské Slezsko německými sedláky.
Poměrně hustě a od dávných dob osídlená oblast České pánve byla ušetřena německého přistěhovalectví. Mnohé části země, které byly dosud skoro neobydlené, vykazují nyní hustotu
obyvatel přes 25 osob na km², v oblastech, ve kterých již dříve byla hustota obyvatel vysoká,
stoupla na více než dvojnásobek. V rámci vnitřní kolonizace byly nyní zalesněné hornaté části
země okrajových oblastí Čech, Českomoravská vrchovina a severní Morava až na malé zbytky
trvale otevřené. Až do 14. století přicházel pomalý, ale stálý proud nových příchozí.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 10/25
Hoensch odhaduje, že kolem roku 1300 mohla být asi šestina z pravděpodobných 1,5 milionů
obyvatel českých zemí německého původu, zčásti již v druhé či třetí generaci. Tím se nepotvrdila starší domněnka, která hovořila o nejméně dvou milionech kolonizátorů v rámci tohoto
hnutí a daleko větším podílu novousedlíků na celkovém počtu obyvatelstva. Kultivace polí v
nových oblastech přinesla přírůstek výnosů, aby byla zajištěna potřeba potravy a výrazně
stouply příjmy zemských pánů.
Agrární revoluce je veskrze srovnatelná s industriální revolucí 19. století. Kolonizace v Čechách
a na Moravě byla uvedena do života domácími vládci, a proto to nebyla žádná řízená agrese.
Místní vrchnosti neměly k dispozici dostatek sedláků pro klučení lesů, popř. pracovní síly s dostatečnými znalostmi, aby se dala rozvíjet země „ve vlastní režii“. Kromě toho se dala privilegia udělit spíše cizincům než domácímu obyvatelstvu, protože privilegia vyvolávají často
„vyrovnávací vlnu“. Především František Graus poukazuje na to, že některá vyjádření o německé kolonizaci východu vzbuzují podezření, že je třeba si středověké kolonizační cesty představit
jako osídlování indiánských oblastí. Nikdo se vážně nezamyslel nad tím, že středověcí novoosídlenci nebyli nikde svobodnými farmáři, ale byli to sedláci, kteří museli odvádět daně a
dávky. Protože se platby děly především v hotovosti, museli osídlenci prodat část svého výnosu, na což potřebovali trh. To předpokládalo existenci měst. Tak snad vznikly teprve s rozvojem
měst zvláštní možnosti odbytu. Kolonizaci v Čechách a na Moravě je tedy třeba posuzovat
zcela jinak než kolonizaci severního Německa. Tyto oblasti byly nejprve dobyty politicky a nato
kolonizovány anebo probíhalo dobývání a kolonizace paralelně.
PODPORA HORNICTVÍ
Druhou oporou českého bohatství byla těžba rud. Vzácné kovy byly dobývány v českých zemích již v raném středověku, samozřejmě primitivním způsobem. Od 12. století vzrostla těžba
vzácných rud. Doloženy jsou stříbrné doly ve Stříbře, v Jihlavě, Havlíčkově Brodě, Příbrami, v
Táboře a Uničově. Jihlava získala kolem roku 1250 horní právo a stala se druhým nejmocnějším městem království po Praze. Před rokem 1300 existovalo více než 17 mincoven, kromě
Jihlavy především v Praze, Písku, Mostě, Olomouci, Opavě, Vysokém Mýtě, Kladsku, Brně a
Žitavě.
Pak byla v roce 1298 překvapivě objevena velká ložiska stříbrné rudy u Kutné Hory v oblasti
kláštera Sedlec. Od roku 1300 se veškerý obchod se stříbrem v království monopolizoval a kov
z kutnohorských dolů přicházel jen jako ražené mince do oběhu. Jen pro srovnání: ve
freiberské mincovně v Sasku bylo kolem roku 1353 zpracováno ražením ročně asi 550 kg
stříbra. V Kutné Hoře obnášel výnos stříbra za Václava II. téměř dvanáctinásobek, totiž asi
6500-6800 kg stříbra. 17 mincoven bylo převedeno do Kutné Hory, což vzalo Jihlavě její
mocenské postavení. Pražské groše se velmi rozšířily a byly raženy od roku 1300 do roku
1547. Nezdarem povstání českých stavů proti Habsburkovi Ferdinandovi I. v roce 1547 skončil
český groš. Zůstal ale i nadále v oběhu.
Kromě stříbrných dolů se v Čechách a v Uhrách nacházely i bohaté zlaté doly. Již v roce 1222
byly vzpomenuty slezské doly u Zlatých Hor. Král Václav I. podporoval těžbu zlata v Jílovém
jižně od Prahy. Později se přidal Kním, Kašperské Hory, Chotěboř a Sedlčany. Vedoucími hornickými městy byly Banská Štiavnica a Kremnice.
V českých zemích se těžila kolem roku 1300 více než evropského stříbra, určitě více než 10000
kg za rok. Trochu skromnější byla těžba zlata: obnášela jen asi pětinu uherské zlaté produkce.
Důsledkem bohatství z toho nerostného bohatství byla královská mincovní reforma z roku 1300
se zavedením pražského groše a ražením zlatých mincí od roku 1325, prvních zlatých mincí v
říši severně od Alp.
ZAKLÁDÁNÍ MĚST
Sídliště podobná městu existovala již dlouho před německou vlnou osídlenců. Ležela většinou
na úpatí starých hradů, na křižovatkách cest, u brodů nebo na strategicky významných bodech, zčásti byla jištěna opevněními. Bílé zdi Prahy ocenil již v roce 965 Ibrahim ibn Jakub.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 11/25
Prvotní sídlení aglomerace byly sídlem údělných moravských knížat Olomouc, Brno a Znojmo,
dále ovšem též Starý Plzenec, Most, Žatec a Kouřim.
První zakládání měst se děla na Moravě. Tam poznala markrabata přednosti regulované výstavby měst. Předtím prohlásili Babenbergové v Rakousku některá sídliště, která sahala až do
římské doby, za města, ale byla zakládaná také nová. Již byl znám plně rozvinutý model měst.
Nově byl založen Bruntál kolem roku 1213, přeměněn byl Uničov roku 1223. Ve 13. století byla
založena horní města: jako první snad Stříbro, poté Jihlava, Německý Brod, kolem roku 1275
Kutná Hora. Ze sedmnácti dokazatelných královských měst před rokem 1253 leželo 10 na
Moravě a 7 v Čechách. Přemysl Otakar II. zakládal téměř výhradně německy osídlená města a
vesnice, budoval královské hrady a podporoval obchod, řemeslo a hornictví.
Především léta 1250 až 1270 se stala vrcholem zakládání měst. Skoro všechna města 13.
století byla v přímém vztahu ke králi, jen výjimečně byli městskými pány šlechtici. Královští
úředníci zajišťovali ve městech dodržování královských zájmů. Přání posílit královskou moc a
nezávislost je u aktivit Otakarových pochopitelné, neboť vlastnil díky městům opevněné body
rozeseté po zemi.
Agrární specializace vyžadovala venkovské a městské řemeslo, což vedlo k síti měst. Některé
krajiny byly přetvořeny na městské krajiny. Zakládání německých měst navazovalo mnohdy na
starší slovanská hradní osídlení, příslušnost měst k právním krajům magdeburským, norimberským a vídeňským napojovala města Čech na středověkou právní kulturu. Již při založení byla
města vyjímána z rozhodovací moci krajů. Tím byli městští obyvatelé osvobozeni od vykořisťování krajskými úředníky a zakládali samosprávu.
Zavražděním teprve sedmnáctiletého krále Václava III. vymřeli Přemyslovci po meči, to ale
nemělo žádný vliv na vlnu zakládání měst. Když po smrti krále Václava III. požadoval německý
patriciát v Praze právo spolurozhodování v politických otázkách, docházelo ke konfliktům, především se šlechtou. České hlasy se rozhodně obracely proti německému vlivu, který byl považován v zemi za nadměrný. Němci platili ve středověku za „feudální horní vrstvu“ nebo „parazitující klérus“, zvláště pak za „vykořisťující patriciát“.
Praha se v pozdním středověku skládala ze tří částí, které byly administrativně samostatnými
jednotkami:
• Staré Město, s převahou velkokupců, kteří měli i privilegium zahraničního obchodu. Staré
Město si také jako první vydobylo radnici.
• Nové Město, zcela převážně české, bylo založeno Karlem IV.
• Malá Strana s citadelou království, dómem a sídlem arcibiskupa.
Jinak než v Praze se rozvíjelo hlavní moravské město Olomouc. Jak ukazují novější archeologické nálezy, byla Olomouc osídlena již v době Velkomoravské říše. Kolem roku 1250 srostlo
město Olomouc z předhradí a nejméně dvou menších českých sídlišť. Mezi českými a německými městskými částmi nebyla ostrá hranice. Na konci 14. století existovalo v Čechách a na
Moravě (mimo Slezska) 12 královských měst. Odhadnout počet obyvatel je obtížné. V knize
„Geschichte der Bevölkerung der böhmischen Länder“ (Dějiny obyvatelstva českých zemí) se
předpokládá:
Čtyři pražská města (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany) měla dohromady asi
40 tisíc obyvatel.
Druhá skupina je daleko za nimi s asi 8 tisíci obyvateli: Brno a Kutná Hora.
Ke třetí skupině s asi 3,5 až 5,4 tisíci obyvateli patří v Čechách Cheb, Hradec Králové, Plzeň a
České Budějovice, na Moravě Olomouc, Jihlava a Znojmo, kromě toho Opava ve Slezsku. Vlna
moru, která děsila v roce 1347 Evropu, zachvátila nejprve Moravu. Brno se vylidnilo, což
zajistilo novým osídlencům čtyřleté osvobození od placení daní. Od roku 1357 do roku 1363 a v
letech 1379/80 byly postiženy zvláště Čechy a Praha. Nově přijatých obyvatel prý bylo v roce
1381 čtyřikrát více než v průměru obou staletí před tím.
Poznámka na okraj: s morovou vlnou začala i vlna pronásledování židů.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 12/25
ZALOŽENÍ UNIVERZITY V PRAZE
V roce 1308 byl jednohlasně zvolen hrabě Jindřich Lucemburský německým králem Jindřichem
VII. Využil zmatků kolem českého trůnu k tomu, aby přes svého syna Jana zdědil přemyslovské panství. Teprve čtrnáctiletý princ se oženil v roce 1310 s osmnáctiletou princeznou Alžbětou, sestrou zavražděného krále Václava III., a stal se tak českým králem. O 36 letech jeho
vlády se nedá mnoho říct. Bylo možné ho najít na všech bojištích jeho doby, jen ne v Čechách.
To mu vyneslo označení král-cizinec. Byl ale nicméně podobně jako Otakar II. českým králem
evropského formátu. Když v roce 1346 nastoupil v Čechách jako jeho následovník nejstarší syn
Karel, byly pokladny prázdné.
Karel IV. byl 11. července 1346 zvolen v Řezně pěti ze sedmi kurfiřtů římským králem a 26.
listopadu korunován v Bonnu, protože se v Cáchách jednalo o to, že říšské klenoty byly v držení císaře Ludvíka Bavora, který byl korunován papežem, později vypovězeného a kurfiřty sesazeného císaře. Arcibiskup Arnošt z Pardubic korunoval 2. září 1347 Karla a jeho choť králem
a královnou Čech. Karel se mohl v říši prosadit s konečnou platností teprve tehdy, když císař
Ludvík zemřel při honu na medvěda na srdeční mrtvici a podřídil se mu protikrál Günter von
Schwarzburg, který zemřel v roce 1349. Karel byl 17.června 1349 ještě jednou jednomyslně
zvolen kurfiřty, tentokrát ve Frankfurtu. Druhá korunovace se konala 25. června v Cáchách.
Teprve v roce 1350 mohl Karel přivézt říšské korunovační klenoty slavnostně do Prahy. Svou
první „Zlatou bulou“ ze 7. dubna 1348, týkající se české společnosti, určil Čechy za dědičné
království v primogenituře v domě Lucemburků. Tím bylo zrušeno volební právo českých stavů,
které ožilo teprve po vymření dynastie.
Markrabství moravské a slezské knížectví přestala být říšskými lény a byla vyhlášena lény
českého krále. Karel byl 5. dubna 1355 korunován v Římě císařem Svaté říše římské. Karel se
pokusil vytvořit z Prahy stálou rezidenci a hlavní město říše. Praha se za jeho vlády stala
mocným obchodním střediskem a mezinárodním kulturním centrem. Díky lesku a bohatství
přitahovala Praha nejlepší síly, němečtí a francouzští stavební mistři a italští humanisté obohacovali královský dvůr. „Zlatou bulou“ z roku 1356 mistři a italští humanisté obohacovali
královský dvůr. „Zlatou bulou“ z roku 1356 zpečetil Karel IV. rozpad říše a vytvoření samostatných jednotek. Platila za základní zákon říše až do jejího konce v roce 1806. Sedm kurfiřtů
– arcibiskupové z Míšně, z Kolína a Trevíru, král český, hrabě z Falcka na Rýně, vévoda saský a
markrabě brandenburský – byli potvrzeni jako koneční voliči německého krále a de facto vládce v německých zemích. Poprvé bylo připuštěno většinové rozhodnutí, papežské právo aprobace se již nevzpomíná. Okrajové oblasti – Burgundsko, Nizozemsko, Švýcarsko a polofrancouzské nebo francouzské země až po Cambrai – se začaly odtrhávat. Nebyla to dočasná rezignace,
ale likvidace myšlenek pozdního středověku o císařství a univerzální moci. Proto byl Karel prohlášen za arciotce Čech, pozdějším císařem Maxmiliánem I. arciotčímem říše.
Karel IV. založil Nové Město pražské, které mělo třikrát větší plochu než Staré Město. Zatímco
na Starém Městě dominoval čistě německý patriciát, v Novém Městě byli povětšině Češi s převážně řemeslným zaměřením. Jako numismatik zjišťuji, že Karel IV. nenechal razit žádné mince jako Rex Germanorum nebo Rex Germanie. Jeho zlaté mince nesou text KAROLUS DEI
GRACIA – ROMANORUM ET BOEMIAE REX , a pražské groše KAROLUS PRIMUS DEI GRATIS
REX BOHEMIE; GROSSUS PRAGENSIA. Totéž jako pro pražský groše platí také pro malé mince,
parvy. Je třeba vzít v úvahu, že titul „římský král“ byl ve Svaté říši římské od roku 1125 běžným titulem pro německé krále, kteří ještě nebyli korunováni císaři. Od roku 1508 to byl titul
následovníka císaře za jeho života. To mělo za následek, že Karel ve svém díle „Karel IV. – z
Boží milosti král“ se objevuje jako císař nebo jako římský a český král. Smrtí Karla IV. v roce
1378 končí jedna éra.
Karel IV. zřídil listinou ze 7. dubna 1348 první univerzitu severně od Alp. Myšlenku založit v
Praze univerzitu vyjádřil již o více než 50 let dříve král Václav II. Česká vysoká šlechta prý ale
realizaci zabránila, údajně mezi jiným ze strachu, že v Praze bude příliš mnoho cizinců. Moraw
poukazuje na to, že dřívější pražská dómská škola ze 13. století již měla za sebou mnohé významné počiny. Barbara Drake Boehm připomíná, že souhlas k založení univerzity, který Karel
IV. obdržel bulou papeže Klimenta VI., mu dovolovala uskutečnit to, co odepřela jeho dědovi
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 13/25
Václavu II. mocná vysoká šlechta. Ještě v době vlády Karla IV. byly založeny univerzity ve
Vídni (1365) a v Krakově (1364/1400), po jeho smrti v Erfurtu (1379), Heidelbergu (1358) a
Kolíně (1388). Tyto univerzity odlákaly mnohé profesory a studenty, tak např. na nově založenou univerzitu v Heidelbergu v roce 1386/87. Přitažlivost nových univerzit a také blízkost k
vlasti učenců byly zároveň důležité pro změněné poměry v Praze. Začalo období „regionálněnacionálního“ vývoje univerzity.
Ve svém příspěvku k pečeti pražské univerzity je Aleš Zelenka toho názoru, že to byl účel vytvořit a představit vnější stranu pečeti jako starší, než ve skutečnosti mohla být, tedy vyvolat
dojem starší univerzitní tradice. Zbroj zobrazená na pečeti prý byla vytvořena podle doby krále
Václava II., děda císaře Karla IV. Univerzita se skládala ze čtyř fakult – artistické fakulty jako
největší a menších fakult právnické, lékařské a teologické. Podle sestavy statutů zde byly čtyři
národy: český, polský, bavorský a saský. Přitom obsahoval český národ Čechy s Žitavou a
Kladskem a vně říše uherská království. K polskému národu patřili Slezané, Prusové, Livlanďané, Míšeňané včetně Merseburčanů, Lužičané a Durynkové a též Poláci. K bavorskému národu
Bavoři, Frankové, Švábové včetně Švýcarů, Rakušané, Porýňané včetně Jesenců, k tomu
návštěvníci z Nizozemska, Vestfálska a Dolního Saska. A konečně saský národ s obyvateli zemí
od Severního a Baltského moře mezi Holandskem a starým Pruskem, mimoto z Braniborska,
části Nizozemska, Dolního Saska a Vestfálska jakož i říše Skandinávie.
Největší fakulta byla artistická. V době největšího rozkvětu na ní snad bylo přítomno až 2000
příslušníků univerzity. Bavorský národ prý byl mezi lety 1367 až 1387 nejsilnější s více než
30% jmen v děkanské knize. Na druhém místě byl saský národ s téměř 20%, poté přišel polský s asi 16% a český s téměř 13%. Mohlo být identifikováno jen 78% jmen. Poměr se změnil
ke konci 14. století ve prospěch českého národa. Protože artisté, ke kterým se přidali lékaři a
teologové, se přikláněli k pařížskému vzoru, řídili se naproti tomu právníci vzorem z Boloně, a
proto došlo již v roce 1372 k formálnímu oddělení obou univerzit. Až do roku 1419 existovaly
dvě univerzity s dvěma rektory, které byly zcela oddělené. U artistů a juristů se jednalo o dva
rozdílné sociální světy: artisté byli spíše z nižších vrstev, juristé pocházeli většinou ze šlechtických rodů nebo z majetné vrstvy.
Ke konci vlády Karla IV. byla středověká kolonizace téměř u konce. Při podrobném zkoumání
obrázku 27 zjistíme, že přibližná hranice německé jazykové oblasti kolem roku 1500, označené
zelenou přerušovanou čarou, zčásti značně ustoupila oproti svému původnímu rozsahu. Tato
skutečnost se týká především území Slezska, severní a jižní Moravy a v menší míře i jižních
Čech. Mapa Střední Evropy nám ukazuje, že v době vlády Karla IV. Lucemburkové podstatně
rozšířili území, které tento rod ovládal. K tomu patřily vedle zemí koruny České Braniborské
kurfiřtství, vévodství Lucemburské a Brabantské, tak i království Uherské, které získal sňatkem
syn Karla IV. Zikmund.
Období vlády posledních Lucemburků ovlivňovaly nejrůznější události. Již šest let po smrti císaře Karla IV. byly znatelné příznaky úpadku. Tlaku na ukončení církevního rozkolu nemohl
Václav IV. vyhovět. Papežství bylo rozděleno – Francie s univerzitou v Paříži se klonila k
Avignonu, říše s univerzitou v Praze, ve Vídni a Heidelbergu, stejně jako univerzita v Oxfordu
se naopak přikláněly k Římu. Václav IV. se v Čechách dostal do konfliktu s vysokou šlechtou,
církví, městy pražskými a nepokoji, které vznikaly ze střetů mezi Čechy a Němci. Zikmund,
Václavův bratr, měl snahu udržet vyženěnou uherskou korunu. Jako vůdce křižáckého vojska
byl roku 1396 u Nikopole drtivě poražen Osmany.
Roku 1400 zbavili čtyři rýnští kurfiřti Václava IV. titulu německého krále. Nový králem se stal
kurfiřt Ruprecht Falcký, což Václav IV. ovšem nepřijal. Protože se Václav IV. bál prosazování
svých požadavků ozbrojenou cestou, byl Ruprecht nakonec schválen nejen ostatními kurfiřty,
ale i římskou kurií. Národnostní rozpory se začaly objevovat i na pražské univerzitě. První konflikt mezi univerzitními národy zde vznikl již roku 1384, na jehož základě opustil univerzitu
poměrně vysoký počet bakalářů a magistrů jiných národnostní, kteří se posléze uchýlili na
univerzity ve Vídni, Erfurtu, Heidelbergu a Kolíně nad Rýnem. Jen stěží však lze posoudit, zda
tento rozkol přímo ovlivnil vznik nových univerzit mimo Prahu.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 14/25
Rozhodujícím faktorem pro další vývoj na univerzitě se stalo vydání Dekretu kutnohorského v
lednu 1409. Dekret přinesl výrazné změny v univerzitních statutech (zřízení). Český národ
obdržel 3 hlasy. Doslovné znění Kutnohorského dekretu je součástí přílohy č. 1 I. svazku Dějin
sudetských zemí. V důsledku toho opustily univerzitu ostatní univerzitní národy. Na pozvání
markraběte Viléma z Míšně se většina z nich usadila na nově založené univerzitě v Lipsku. Na
pražské univerzitě zůstala jen čtvrtina původního osazenstva, plně funkční zůstala pouze filozofická fakulta.
V německé historiografii je rozhodnutí krále Václava IV. vydat Dekret kutnohorský posuzováno
různě. Dle tvrzení Emila Frenzela:“…roku 1409 podepsal [Václav IV.] Kutnohorský edikt, kterým zpečetil počeštění univerzity…“A Josef Pfitzner píše: „Převrat začal na univerzitě. Z říšské
univerzity se stala česká zemská univerzita. Roku 1409 odešla velká část německých studentů
a profesorů, vedená německy uvědomělými Slezany, do Lipska. Založili novou univerzitu a
vyjádřili tak spojení nejužšího sudetoněmectví s veškerým němectvím. A to obzvláště se sousedním Saskem. České království se jednoznačně postavilo na stranu Čechů, zatímco Němcům
zůstala pouze naděje na pomoc ze zahraničí.“
Podle Richarda Friedenthala to znamenalo: „Poměr hlasů na univerzitě se otočil. Češi obdrželi
tři hlasy a Němci jeden. „Petr Moraw zveřejnil tuto myšlenku. „Nelze souhlasit s tím, že Dekret
kutnohorský přenesl 3 hlasy na národ český, zatímco pouze jede hlas za národ německý“.“ Na
základě přílohy č. 1 – doslovné znění Dekretu – se o této skutečnosti přenosu hlasů můžeme
přesvědčit. O počtu hlasů pro ostatní tři národy nevypovídá Dekret kutnohorský nic. Jiné zdůvodnění pro vydání Dekretu kutnohorského má Ferdinand Seibt. V zájmu krále Václava IV. bylo
odstranění papežského schizmatu, které mělo být vyřešeno volbou nového papeže. „Když se
pražská univerzita postavila proti odklonu krále od římského papežství, zlomil Václav IV. její
odpor. Oporu hledal v českém univerzitním národu, kde se projevovaly zřetelné tendence k
podpoře krále a zemské církve nezávislé na Římu (přesně dle vzoru Francie) a ke změně poměru hlasů mezi univerzitními národy ve prospěch Čechů. Na základě početního poměru mezi
českými a nečeskými studenty a magistry měly být rovněž rozděleny hlasy potřebné k rozhodování o vnitřních a vnějších záležitostech univerzity. Nezůstalo ale jen u pouhého násilného
činu. Došlo ke změně univerzitních statut, na jejichž základě pak čeští reformátoři odůvodňovali královský dekret, a sice tím, že univerzitní národy již nebyly ve statutech chápány čistě
ve smyslu i geografickém, ale byly vnímány podle jazykového resp. nacionálního klíče. Tato
definice univerzitního národu vznikala téměř o sto let dříve než v Bologni, což byl bezpochyby
formálně důležitý pokrok v rozvoji evropského nacionalismu…“.
K úvaze vybízí následující Seibtova poznámka: „Po mnoha měsících neúspěšného jednání o
kompromis opustily tři nečeské univerzitní národy, magistři a studenti, Prahu. Směřovali do
Německa a založili novou univerzitu v Lipsku. Zatím co zbylí Němci v rámci českého univerzitního národa nedůsledně setrvávali na jazykovém principu – především na právnické fakultě,
která byla téměř nedotčena jazykovými spory a fungovala s relativně stabilním počtem studentů a pedagogů až do roku 1419.“ Zmiňme ještě jednu poznámku F. Seibta: Vydání Dekretu
kutnohorského poukazuje na iniciativu královského rádce Mikuláše Augustina z prostředí pražského německého patriciátu. Pokud by došlo k tomu, že by Němci zůstali na pražské univerzitě, znamenalo by to, že by český král Václav IV. nenechal znevýhodňovat své poddané, ať už
by šlo o Čechy či Němce. Tato domněnka je potvrzena doslovným zněním Dekretu kutnohorského. V řeči 20. století znamená tento výsledek: Sudetští Němci by zůstali na zemské univerzitě, říšští Němci by se odstěhovali. Výše uvedená Pfitznerova poznámka by byla špatná.
Český text Dekretu kutnohorského je uveden v díle „České země v letech 1378-1437“ od
Jaroslava Čechury. Čechura píše: „Uvědomme si, že celý Dekret kutnohorský mimo samotného
textu dotýkajícího se rozdělení hlasů mezi univerzitní národy obsahuje pouze úvod a závěr.“
Poukazuje na to, že nechybělo mnoho, aby Václav IV. odvolal své rozhodnutí vydat Dekret
kutnohorský. Podle Čechury údajně opustilo Prahu jen 700-800 cizích studentů a mistrů a ne
1000 osob, jak se domnívají někteří historikové.
Jak silně byl odchod německých profesorů a studentů propagandisticky zkreslen, ukazují následující číselná srovnání: Seibt poznamenává, že roku 1385 činil počet studujících na všech fawww.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 15/25
kultách univerzity asi 1000 osob. Vyučovalo zde 50magistrů s profesorskou hodností a asi 200
promovaných magistrů s docentskou hodností. Jen na právnické fakultě studovalo v polovině
80. let 14. století podle dostupných pramenů 200 studentů. Takového počtu studentů a pedagogů (mistrů) – v nejlepším případě se všemi čtyřmi fakultami – dosahovaly nově založené
univerzity v blízkém sousedství Prahy ke konci století. Podle Richarda Friedenthala byla tato
čísla již soudobými svědky značně nadsazována. Nemohlo to být víc jak 1200-1500 osob.
Barbara Drake Boehm mluví o 500 magistrech a studentech. Petr Moraw zmiňuje, že na všech
třech fakultách bylo maximálně 1000-1200 studentů a že členové tří německých univerzitních
národů opustili Prahu. To by bylo ¾ všech učitelů a studentů, dohromady 500-700 osob.
Wolfgang Wolfram von Wolmar oproti tomu tvrdí, že univerzitu a město opustilo přes 500
studentů a 60 magistrů.
Po smrti krále Ruprechta existovalo v Říši nejen církevní, nýbrž také politické schizma. Kurfiřti
se nemohli shodnout a zvolili římským králem jak Zikmunda, tak jeho synovce Jošta, markraběte moravského. Protože se král Václav IV. nechtěl vzdát svého římsko německého královského titulu, došlo tak k trojitému královskému schizmatu. Po smrti Jošta v roce 1420, tj. rok
po smrti Václava IV., který neměl žádné potomky, se stal Zikmund nesporným římskoněmeckým králem.
PŘÍCHOD UMĚLCŮ NA ČESKÝ KRÁLOVSKÝ DVŮR
Kulturní bohatství českých zemí je mj. představováno architekturou. Nejstarší církevní stavby
se nacházely na jižní Moravě, mnohé z nich pocházely z velkomoravského období vlády knížecího roku Mojmírovců. Erich Bachman tvrdí, že z velkomoravského období – tedy z doby před
rokem 906 – se zde nachází cca. 20 kamenných církevních staveb (rotund).
Lze konstatovat, že pokud se týče kulturní úrovně tohoto období, nenarazíme v tehdejší středovýchodní Evropě na nic srovnatelného. Jsou zde zastoupeny všechny typy sakrálních
křesťanských slohů: jednolodní a vícelodní baziliky, kostely s podélným půdorysem a centrální
(kruhové) baziliky.
Zajímavé jsou i kruhové stavby, které byly již dříve zmíněny. Kruhové stavby (rotundy) se
vyskytovaly všude mezi církevními stavbami na západě, od 6. století jsou i na území dnešního
Švýcarska. Rotundy sice nemají svůj původ v českých zemích, avšak vyskytují se zde četněji
než jinde.
V následujících staletích se v roli stavitelů osvědčily panovnické rody, církev, kláštery a šlechta.
Kamenné světské stavby se v českých zemích před dobou panování krále Vladislava I. vyskytovaly pouze zřídka. Patřily k nim císařský hrad v Chebu, Daliborka aj., hrady Křivoklát, Sovinec, Dívčí Hradec, Týnec nad Sázavou, také věž na Starém Kynšperku.
Od roku 1230 začala za vlády Přemyslovců velkolepá výstavba hradů. V českých zemích bylo
tehdy nejvíce hradů v Evropě. Z této doby ještě nejsou známá žádná jména stavebních mistrů.
Hoensch předpokládá, že zde nebyl vyloučen vliv stavebních hutí, ale že domácí stavitelé a
řemeslníci prováděli praktické práce a ovlivnili stylové cítění. Ti nejnadanější a nejpodnikavější
si rozšiřovali horizonty na vandrech do Francie a k Rýnu, kde také poznávali další vývoj architektury. Původ empírových kostelů nalezneme pravděpodobně u Rýna.
Jeden z nejvýznamnějších technických a architektonicko-historických výtvorů světských staveb
je již zmíněný Juditin most, o kterém se domníváme, že byl vystavěn mezi lety 1158 a 1172.
Předpokládá se, že královna Judita povolala saské stavitele drážďanského mostu do Prahy, aby
dokončili stavbu, která vázla. Roku 1342 byl most poničen velkou vodou.
Za vlády Karla IV. se Praha stala mezinárodním kulturním centrem a mocným obchodním městem, ve kterém působili především němečtí a francouzští stavitelé. Roku 1342 přišel do Prahy
stavitel Matyáš z Arrasu, který se podílel na výstavbě Nového Města a vedl stavební huť pražského chrámu sv. Víta. Jeho nástupce Petr Parléř zaklenul chrám síťovou klenbou, což je první
užití tohoto stavebního prvku v rámci českých zemí. Ve stavební huti chrámu sv. Víta bylo zawww.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 16/25
městnáno 180 mistrů a řemeslníků. Většina z nich byla cizího původu, najdeme mezi nimi pouze 25 českých jmen.
Petr Parléř byl rovněž stavitelem kamenného Karlova mostu přes Vltavu v Praze, který nahradil
Juditin most, a stavitelem chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně. Své stopy zanechali v Praze mnozí
další příslušníci rodiny Parléřů. Ze stavitelů, kteří následovali v době po Parléřích, můžeme
jmenovat Benedikta Rieda, od něhož pochází Vladislavský sál na Hradčanech, a který se rovněž
podílel na stavbě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.
Matyáš Rejsek je dalším známým českým stavitelem, který se spolupodílel na stavbě chrámu
sv. Barbory v Kutné Hoře a který po husitských válkách dokončil stavbu Týnského chrámu v
Praze. Byl reprezentantem českého architektonického stylu období pozdní gotiky – tzv. Vladislavské gotiky. Z tohoto období lze jmenovat následující architekty, kteří se mj. podíleli na
stavbách ve městech Most, Tábor a hradu Křivoklát: Jacob Heilmann, Werner Rosskopf a Hans
Spiess.
V tzv. zlatém období českých dějin kvetly vedle architektury sochařství, malířství a literatura.
Praha byla střediskem vzdělanosti a umělecké tvorby, žili zde minnesaengři, hudebníci a herci.
Především v době Karla IV. měla dvorská kultura mezinárodní aristokratický charakter. Česká
vysoká šlechta hojně zakládala nová města, kostely, hrady – příkladem jsou jihočeští Rožmberkové. Umělci z ciziny byli v českém aristokratickém prostředí vítanými hosty. Svým uměním
obohatili zdejší kulturu, přinesli mnohé podněty, přestože tvořili malé skupiny, které se v českých zemích nezdržely dlouhou dobu.
KRÁTKÉ SHRNUTÍ DOSAVADNÍCH KAPITOL
Na tomto místě je smysluplné učinit menší pozastavení. Asi na konci 14. století dosáhla v
rámci českých zemí německá imigrace (kolonizace) a tím také německý vliv svého vrcholu.
Období zakládání měst bylo u konce a příliv německých kolonizátorů se zmenšoval. Obrázek č.
31 ukazuje Ernestem Schwarzem vymezené české, německé a smíšené jazykové oblasti v
době počátku husitských válek – tj. kolem roku 1420. Při pohledu na mapu je zřetelné oddělení
české jazykové oblasti od ostatních východních slovanských jazykových okruhů. Mapa rovněž
napovídá, že české obavy před germanizací v období pozdního středověku nebyly až tak neopodstatněné.
Pokud srovnáme obrázky č. 31 a č. 32 (přičemž druhá mapa – tj. obr. č. 32 – byla předložena
jako mapa germanizace na mírové konferenci v Saint Germain), je patrné, že v období před
začátkem husitských válek bylo koncentrace německé etnické menšiny v oblastech jižní Moravy, ale také v okolí Jihlavy a na severní Moravě (obr. č. 31) podstatně větší než v roce 1930.
(Poznámka redakce – mapy nepřetiskujeme.)
Církev vlastnila více než třetinu veškeré půdy a její stoupající nároky přestavovaly stále větší
zátěž pro rolníky. Protože většina vyšší církevní hierarchie patřila spíše k německému etniku,
získával odpor obyčejných lidí vůči církvi v zásadě nacionální zabarvení. Podstatně dříve než v
jiných zemích se v českých zemích vyvinul nacionalismus novodobého typu.
Mimoto se zdá, že popis historických událostí středověku začínající slovanskou kolonizací a
končící husitskými válkami se v důsledku intenzivní práce českých historiků nachází v určitém
přelomu. K této skutečnosti dala podnět připomínka Herwiga Wolframa, podle něhož je vznik
západoslovanských národů zatížen mnoha nepodloženými hypotézami a argumenty, které
často vycházely z nacionalistických a šovinistických tendencí. Navrhuje proto, aby se historici
při svém zkoumání oprostili od využití starší literatury.
Ve 12. a 13. století nastala podstatná změna vztahů mezi Čechy a Němci. Němci sice v českých
zemích žili již v době před 12. stol. a jako obchodníci a vysocí církevní hodnostáři zde hráli
významnou roli. Šlo však o poměrně malou skupinu a v užším smyslu nebyli považování za
obyvatele země.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 17/25
Germanizace královského dvora od poloviny 12. století, tak jako němectví vyššího a řádového
kléru se stalo nebezpečím pro český charakter země. K migraci (kolonizaci) rolníků a horníků
docházelo na pozvání šlechty a církevních kruhů. Německá kolonizace probíhala bez jakýchkoliv potíží v případě, že se kolonisté usídlovali na neobydlené půdě.
Ve 13. století patřil český královský dvůr k nejbohatším v rámci říše. Hoensch zmiňuje, že král
Václav I. mohl počítat s ročními výnosy ve výši až 100.000 stříbrných. Oproti tomu museli
ostatní říšští kurfiřti s podstatně nižšími příjmy:
Arcibiskup kolínský: 50.000 stříbrných.
Vévoda bavorský: 20.000 stříbrných.
Arcibiskup mohučský: 7.000 stříbrných.
Ještě vyšší bylo bohatství krále Přemysla Otakara II. především poté, kdy získal babenberské
dědictví. Díky tomu získal královský dvůr v rámci římské říše výrazné mocenské postavení,
které budilo mnohdy závist, nebylo v Německu adekvátně ohodnoceno.
Po smrti římského krále Richarda Cornwalského se volení kurfiřti postavili proti Přemyslu Otakaru II. Nepřáli si, aby český král měl mezi kurfiřty takovou silnou pozici a disponoval takovým
bohatstvím. Proto byl roku 1273 zvolen německým králem Rudolf Habsburský (1278-1305).
Proti připomínkám svého rádce, olomouckého biskupa Bruna ze Šaumburku, se Přemysl Otakar II. pustil do boje s německým králem. Toto je německá verze. Jan Patočka však líčí tuto
událost jinak. Podle jeho názoru Otakarovu korunovaci římským císařem překazila česká
šlechta.
Sociální problémy začaly otřásat starými pořádky. Ženy v této době převyšovaly svým počtem
mužskou populaci přibližně o 25%. V říši měl řád dominikánů dvojnásobný počet ženských
klášterů oproti klášterům mužským. Ženy a dívky, které se soustřeďovaly do společenství bez
pevných vazeb v mnohém podobným klášterům, byly označovány jako laické sestry. Tato společenstva vznikala na konci 12. století, jejich rozkvět pak nastal ve 13. a 14. století. Mužským
opakem laických sester byli beghardi. Tvořili mj. společenstva pro opatrování nemocných. Byli
nemilosrdně pronásledování císařem Karlem IV.
Církevní reformní hnutí navazovalo na moralistní myšlenky hornorakouského Konráda Waldhausera, který je formuloval ve svých kázáních v šedesátých letech 14. stol. Waldhauser byl
povolán Karlem IV., nejprve působil v Litoměřicích a následně v pražském týnském chrámu.
Papežem na něj v reakci na jeho kázání uvalena kletba. Zemřel na zpáteční cestě z Říma roku
1369.
Zhruba ve stejném období vznikalo v Anglii hnutí spjaté s osobou Jana Viklefa. Ve Francii
vzniklo hnutí katarů. V Čechách se začalo projevovat komplexní náboženské a sociální hnutí
namířené proti církevním nepřístojnostem. Nebyla to tedy v žádném případě česká zvláštnost.
Všechna výše zmiňovaná revoluční náboženská hnutí vznikala v rozvinuté stavovské společnosti, kde vedle královské autority existovala silná šlechta a církevní organizace. Hnutí se
vymezovala proti církevním institucím a monarchii, pokoušela se je násilně změnit, reformovat
nebo zcela svrhnout. Bojovala také za rovnoprávnost, která v konečných důsledcích měla vést
k absolutnímu rovnostářství. Husitští kazatelé hlásali: „Veritas vincit“ (Pravda vítězí).
Jan Hus inspiroval krále Václava IV. k vydání Dekretu kutnohorského 18. ledna 1409, avšak v
žádném případě nebyl jeho autorem. Kvůli svému neoblomnému postoji vůči prodeji odpustků
se Hus rozešel s králem a roku 1413 byl vypovězen z Prahy. Hus ve svých kázáních kritizoval
církevní úřady, avšak svá tvrzení nedokázal před církevními institucemi obhájit. Proto se odhodlal cestovat na koncil v Kostnici svolaný v roce 1414. Husovi žalobci byli Češi, soudci Italové a Francouzi. Jen německý král a Husův ochránce Zikmund hrál nejistou roli. Husovi se v
tomto procesu nedostalo veřejného slyšení, které požadoval. Byl koncilem odsouzen pro kacířství a 6. července 1415 popraven.
Odpor v českých zemích doutnal čtyři roky. V nově založeném městě Tábor se vyvinul revoluční
radikalismus, který měl své těžiště v jižních Čechách. Druhé revoluční centrum vzniklo v Praze.
V jeho čele stáli zkušení politici a univerzitní mistři. Vznikl požadavek na vyvlastnění, ale nikoli
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 18/25
odstranění organizované církve. Staré Město pražské a Hradčany zůstaly v rukou umírněných
husitů, radikálové měli zázemí v chudém prostředí Nového Města pražského. Narušení průvodu
kališníků 14. července 1419 vedlo k útoku na novoměstskou radnici. Prvními oběťmi vypuknuvší revoluce byli novoměšští radní první pražské defenestrace. Král Václav IV. zemřel o 14 dní
později na následky mrtvice.
V příštích letech bojovali táborité, vedeni geniálním hejtmanem Janem Žižkou z Trocnova, s
vysokou českou šlechtou o nadvládu. Jako první použili děla a houfnice se střelným prachem.
Roku 1424 ovládl Žižka téměř celé území Čech a Moravy. Po jeho smrti vedl Prokop Holý, zvaný též Veliký, husitská vojska až k Baltu, do Durynska, Horní Falce a Horních Rakous. Husité
odrazili pět křižáckých tažení. Na Slovensku husité pronikli až do oblastí na východ od Vysokých Tater, kde zanechali posádky v mnoha městech. Roku 1434 se prosadili umírnění husité.
Stalo se tak po bitvě u Lipan proti husitským radikálům vedeným Prokopem Holým. Roku 1436
byla v Jihlavě a Basileji podepsána kompaktáta, v nichž se vyšlo vstříc husitským požadavkům.
Císař Zikmund slíbil, že v platnosti zůstane konfiskace církevního majetku a majetku německého patriciátu, což platilo především pro Čechy, méně pak pro Moravu. Velkou část církevního
majetku získala šlechta.
Husitské války znamenaly výrazné utlumení německé kolonizace českých zemí. Němci na dlouhou dobu ztratili velkou část svého vlivu, především u krále a v církvi a museli se na dobu více
než jednoho století spokojit s rolí menšiny. Oproti tomu byla ve značné míře posílena česká řeč
– díky kázání a liturgii husitů. Zejména v Praze vedl převrat z roku 1419 k útěku a vyhnání
mnoha Němců. Minimálně 160 venkovských statků a 300 usedlostí bylo vyvlastněno, dle jiných
pramenů je toto číslo podstatně vyšší. Mnohá města byla zničena, vytratily se německé jazykové ostrůvky ve městech Kolín, Kutná Hora a Čáslav.
V protikladu k Čechám zůstala velká moravská města německá a katolická. Především olomoucké biskupství se stalo centrem odporu proti husitskému hnutí. Je patrný pokles rozsahu německých jazykových území na jižní Moravě, který je patrný ze srovnání obr. 31 a 32.
VLNA PŘISTĚHOVALCŮ PO HUSITSKÝCH VÁLKÁCH
Po smrti krále Zikmunda Lucemburského (1437), jeho zetě Albrechta Habsburského (1439),
tak jako jeho syna Ladislava Pohrobka (1457) byl českým králem zvolen Jiří z Poděbrad (14581471)). I přes politiku vymezující se vůči papeži byly husitské Čechy akceptovány německými
knížaty a Jiřím z Poděbrad byly odmítány jakékoli snahy císaře a papeže o nadřazenost nad
českým králem. Vztah k říši se uvolnil.
Jiří z Poděbrad zemřel roku 1471. Jeho následovníkem se stal princ z rodu Jagellonců, král
Vladislav II. V průběhu jeho vlády zažila Praha další rozkvět architektury, v níž se pojily prvky
gotiky s prvky reprezentativního renesančního umění. Matyáš Rejsek a především Benedikt
Ried byli vynikajícími staviteli. Ried zbudoval Vladislavský sál na Pražském hradě a dokončil
chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
V českých zemích existovala vzájemná tolerance mezi konfesemi (katolíci a kališníci), která
měla oporu v usneseních českého zemského sněmu z let 1485 a 1575. Nejmenší náboženské
napětí panovalo na Moravě, která byla navíc často zvýhodňována královskými nařízeními
(mandáty).
Německá rolnická kolonizace českých zemí probíhala ještě v průběhu 15. a 16. století, kdy byly
v důsledku epidemií, válek a emigrace opuštěny mnohá sídla a dvory. Opět to byla církev a
šlechta, která hledala nové osadníky. S německými rolníky přicházeli do země také němečtí
řemeslníci a šlechta. V roce 1516 bylo založeno město Jáchymov, poblíž něhož se nacházelo
vydatné naleziště stříbra. Bylo osídleno saskými horníky a mělo také latinskou školu.
V době Jiřího z Poděbrad zaujala čeština dominantní roli v prostoru východní části střední
Evropy. Roku 1513 vyšel latinsko-česko-německý slovník, roku 1550 latinsko-česko-německá
konverzace. Roku 1540 napsal Ondřej Klatovský jazykového průvodce. V literatuře se objevil
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 19/25
tzv. český humanismus, který svého vrcholu dosáhl v dílech Jana Blahoslava, tak jako v Kralické bibli (1579-1588). Byla to také doba kulturního rozkvětu židovských obcí.
Roku 1526 zahynul v bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský, mladý a bezdětný syn Vladislava II.
Jagellonského a druhý český panovník z polsko-litevského rodu Jagellonců. Králem byl zvolen
Habsburk Ferdinand I., bratr císaře Karla V., který byl garantem odporu vůči tureckému nebezpečí. Vzdělání získal u Erasma Rotterdamského. Jeho rekatolizační politika narazila na odpor.
Roku 1547 odmítly české stavy poslušnost Habsburkům v souvislosti se Šmalkaldskou válkou,
která vypukla mezi císařem Karlem V. a přívrženci protestantů vedenými Mořicem Saským.
Koncem dubna 1547 zvítězili Habsburkové v bitvě u Mühlberku nad protestanty. Znamenalo to
zároveň porážku českých stavů a výrazné oslabení jejich moci, královský soud vynesl 10
rozsudků smrti, 6 z nich pak bylo vykonáno.
Následovníky Ferdinanda I. byli Maxmilián II. (1564-1576) a Rudolf II. (1576-1611). Za vlády
Rudolfa II. se Praha stala rezidenčním městem císaře svaté říše římské národa německého.
Díky němu získala Praha svůj starý lesk. Rudolf II. nashromáždil bohaté sbírky, které však byly
v průběhu třicetileté války poničeny a rozkradeny. Způsob života a obchod byly na přelomu 16.
a 17. století především ve velkých městech českých zemí ovlivněny imigrací obyvatel různého
etnického původu. V důsledku toho, že Praha byla rezidenčním městem císaře, zde evropské
země udržovaly svá zastoupení (vyslance) a setkávali se zde umělci a vědci z mnoha zemí.
Kontakt s německo-románským prostředím dvora potlačoval význam českého jazyka.
Roku 1609 vydal Rudolf II. Majestát, na jehož základě byla Čechám udělena svoboda vyznání
pro nekatolická náboženství a stavovskému sněmu uděleno právo zákonodárné iniciativy. V
témže roce schválil moravský zemský sněm jazykové ustanovení, totéž ustanovení schválil
zemský sněm v Čechách v roce 1615. Důvodem bylo značné pronikání německého elementu
do českých zemí, které se rovněž týkalo stavovské obce a především bohatého a vlivného
patriciátu velkých měst. Generální sněm stavů korunních zemí vydal jazykový zákon, jehož
název zní: O Zachování důstojné české řeči a jejího zdokonalování.
Zákon se svými velmi pozoruhodnými a dalece rozsáhlými požadavky byl císařem přijat. Aby
byl příchozí do českých zemí uznán za plnoprávného obyvatele, musel na základě zmiňovaného
zákona ovládat český jazyk. Potomci z dvojjazyčných rodin dobře ovládající český jazyk mohli
nabývat a dědit rodový nemovitý majetek v plném rozsahu. Pokud tuto podmínku nesplňovali,
dědili pouze peněžitý majetek. Jednací řečí na zemském sněmu a zemském soudu byla výhradně čeština. Události roku 1620 a let následujících však tento zákon zcela negovaly.
Důležitost a postavení zemí Koruny české před začátkem třicetileté války lze jen stěží posoudit.
Vycházejme z následujících čísel:
Čechy s Loketskem a Kladskem 1,5 mil. obyvatel,
Morava 0,8 mil. obyvatel,
Slezsko 1,4 mil. obyvatel,
Obojí Lužice a Chebsko 0,3 mil. obyvatel.
Celkem tak dostaneme počet okolo 4 mil. obyvatel. Na 122.00 km² to činí průměrné zalidnění
34-35 obyvatel na 1 km². Toto je údaj, který byl dosažen jen v nemnoha německých zemích,
jako např. Sasku. Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi však počet 4 milionů obyvatel
představoval poměrně vysokou hodnotu. Počet obyvatel ve Španělsku roku 1575 byl asi 6,7
mil. a v Anglii na počátku 17. stol. něco přes 5 mil. obyvatel.
Na přelomu 16. a 17. století se v Evropě množily politické a společenské konflikty. Na jihovýchodě útočili Turci a téměř každý rok napadali území Říše. Na severozápadě vrcholila válka
Španělska s Nizozemím. V Říši se stále častěji objevovaly nepokoje v rámci větších měst.
Rozšiřovaly se zde rovněž antisemitismus a hony na čarodějnice. Od konce sedmdesátých let
se v Evropě postupně začíná rozšiřovat ideologická konfrontace mezi konfesemi – katolictvím a
protestantismem – která negativně ovlivnila vztahy mezi státy.
Svérázná a podivínská vláda císaře Rudolfa II. umožnila v českých zemích růst moci stavů a
protestantismu. Bratrské spory v habsburském domě vedly k pouličním bojům v Praze mezi
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 20/25
vojsky podporujícími císaře Rudolfa II. a vojsky jeho bratra arcivévody Matyáše.
V roce 1612 byl Rudolf II. Matyášem poražen. Roku 1617 přemístil Matyáš císařský dvůr z
Prahy do Vídně. Rudolfovi předchůdci považovali Prahu za nejvýznamnější město v habsburské
říši a v katedrále sv. Víta hledali místo svého posledního odpočinku. Od dob císaře Karla IV.
byla Praha de facto 270 let hlavním městem Říše. Kdo po roce 1990 pozoroval přetahování
mezi Bonnem a Berlínem o to, ve kterém z těchto měst bude sídlit spolková vláda, poté co bylo
40 let sídlem vlády město Bonn, což však bylo považováno za určité provizorium, umí si představit, jakou ránu pro Prahu představovalo přestěhování císařského dvora do Vídně. S odchodem dvoru ztratily Čechy prostředí, v němž mnozí nemajetní čeští šlechtici dosahovali uznání a
společenského vzestupu. Zmizela možnost uspokojivého urovnání na sebe narážejících protikladů – zejména náboženských. Je zřejmé, že se zde rozšířila značná nespokojenost.
Protestantská opozice se chovala bezradně. Bezdětný císař Matyáš deklaroval jako svého nástupce synovce arcivévodu Ferdinanda Štýrského. Tato iniciativa vycházela pravděpodobně ze
Španělska, které mělo zájem o obnovení silného katolického panství v Říši. Dvůr císaře Ferdinanda II. se snažil o obnovení silného katolického panství v Říši a prostřednictvím jezuitů
ovlivňovat a směřovat ke katolictví jak šlechtu, tak městské rady. Opoziční protestantské české
stavy nebyly schopny sjednotit se na jednotném silném odporu. Souhlasily dokonce – v souladu se svým nepsaným vůdcem Jáchymem Ondřejem Šlikem – s kandidaturou Ferdinanda II.
na český královský trůn. Poničení protestantských kostelů na benediktinském opatství v Broumově a posléze severočeském Hrobě daly podnět k výbuchu nepokojů, které posléze přerostly
v rebelii. Obě události byly vnímány jako bezprecedentní porušení Majestátu z roku 1609. Kolegium defensorů (obránců víry) bylo toho názoru, že restrikce vůči protestantům mají svůj
původ u nenáviděných místodržících úředníků na Hradčanech.
Dne 23. května 1618 se do hradčanské místo držitelské kanceláře vydala stavovská deputace.
Když oba místodržící – Vilém Slavata a Jaroslav Bořita Martinic – odmítali přijmout stavovské
požadavky, byli vzápětí defenestrováni včetně sekretáře Fabricia. Českým králem byl zvolen
Fridrich Falcký. Jeho vláda trvala pouze jeden rok. Dne 8. listopadu 1620 byla stavovská povstalecká vojska poražena spojenými císařskobavorskými vojsky v bitvě na Bílé hoře.
ZNOVUOSÍDLENÍ VYLIDNĚNÝCH ZEMÍ PO TŘICETILETÉ VÁLCE
Mezitím zemřel císař Matyáš a jeho následovníkem se stal Ferdinand II., který této skutečnosti
dokonale využil. V únoru 1621 byli všichni, kteří měli podíl na povstání proti císaři, zatčeni a
uvězněni. Dne 21. června 1621 bylo 27 povstalců popraveno na Staroměstském náměstí. Byli
to 3 příslušníci panského stavu, 7 příslušníků rytířského stavu a 17 ze stavu měšťanů. Podle F.
Seibta šlo o 10 Němců a 17 Čechů. V tomto bodě nastává sémantický problém. V české histografii se hovoří o 27 českých pánech, protože čeština na rozdíl od němčiny nerozlišuje mezi
pojmy „böhmisch“ a „tschechisch“. Dvě třetiny veškerého pozemkového majetku v Čechách
byly zkonfiskovány, 30 000 rodin mělo v následujících letech opustit zemi.
Nová vrstva šlechty věrná Habsburkům této příležitosti využila. Asi čtvrtina českých šlechtických rodin a asi pětina až čtvrtina majetných měšťanů byly nuceny opustit zemi. Roku 1627
byl ve znamení vojenských úspěchů císařských vojsk v Říši, které Ferdinand II. využil k vydání
nového zemského zřízení. Dne 10. května 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské pro
Čechy. České království bylo prohlášeno za přímé dědictví v mužské linii habsburského rodu.
Stavovský sněm ztratil zcela svou zákonodárnou moc na úkor panovníka. Mimo to obdržel
panovník právo inkolátu, což znamená právo usadit se v zemi.
Tímto aktem byla mj. panovníkovi dána možnost poskytovat šlechtickým rodům v Čechách
domovské právo. Dalším důsledkem byl růst významu německého jazyka a jeho postavení na
úroveň jazyku českému v úředních záležitostech. Později se začala němčina upřednostňovat,
především u zemských soudů. V roce 1628 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské také pro
Moravu. S ochromením stavovské moci byla potlačena schopnost Čech a Moravy prosazovat
vlastní politickou vůli. Staly se pouhými pasivními diváky. Byl to nejvýznamnější převrat v
české historii.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 21/25
Česká samostatnost byla definitivně ztracena v době třicetileté války. Násilné prosazování protireformace se stalo temnou kapitolou. 150 tisíc exulantů bylo nuceno odejít do exilu: do
Saska, Braniborska, Polska a Nizozemí. Počet obyvatel Čech a Moravy se v průběhu války snížil
z 2 750 000 o jeden milion na cca. 1 750 000. Ze 150 000 gruntů byla roku 1648 1/3 pustá.
Majitelé gruntů se plánovitě snažili o osídlení. Noví osídlenci byli většinou Němci ze saského a
slezského sousedství. Majitelé gruntů také usilovali o příchod nových osídlenců z řad řemeslníků.
Německá historiografie se o těchto událostech vyjadřuje shovívavěji. Obnovené zřízení zemské
roku 1627 sice významně omezilo politickou moc šlechty a především stavovských sněmů
českých zemí, přesto však šlechtě zůstala i v následujících staletích zachována svrchovaná moc
v rámci jejich panství a pravomoc spolurozhodovat o mnoha podstatných záležitostech ve
stavovském státě. Avšak o zásadních zásazích do pravomocí a kompetencí stavovské obce –
např. ve vztahu k financím – se německá historiografie vůbec nezmiňuje. Na druhé straně se
Čechy staly v důsledku rozmachu architektury a sochařství jedním z nejvýznamnějších center
barokní kultury. Zpočátku zde převládali španělští a italští umělci, posléze se v tomto ohledu
stala rozhodující vazba na jihoněmeckou oblast: J. B. Fischer z Erlachu, Baltasar Neumann,
rodiny Dienzenhoferů, Hildebrandů a Prandtauerů. Známou památkou této doby na Moravě je
např. sloup Nejsvětější trojice v Olomouci. Svou výškou 35 m přesahoval všechny tehdejší
barokní sloupy Rakouské monarchie. Roku 1754 byl vysvěcen za přítomnosti císařovny Marie
Terezie a v roce 2000 byl zapsán do seznamu Kulturního dědictví UNESCO.
Také v oblasti malířství a sochařství dosahovaly české země špičkové evropské úrovně. V malířství šlo o domácí imitátory. Jmenujme např. mědirytce Václava Hollara a sochaře Jana Brokoffa a M.B. Brauna. V duchovní sféře našlo české baroko svůj specifický výraz. Na počátku
stojí J.A. Komenský. Mezi třicetiletou válkou a osvícenstvím bylo filozofické myšlení v Čechách
tak živé jako nikdy předtím nebo potom. Pouštění žilou českému panstvu a decimování
měšťanstva po roce 1620 připisoval český národ především intelektuální užší vrstvě z větší
části maloměšťanského původu.
PŘÍCHOD NĚMCŮ V 18. a 19. STOL. A OBAVY ČECHŮ Z GERMANIZACE
Že se ženy ve statistickém průměru dožívají vyššího věku než muži, je známé. Kronika města
Olomouce dokládá, že ženy jako majitelky domu většinou přežily nejenom jednoho manžela,
ale často i druhého nebo třetího. Mužská natalita byla v Olomouci nízká. Mnoho manželských
párů tak přicházelo z Říše – především z jižních Tyrol, Bavorska, Alsaska atd. Prezentovali
přistěhovalce, kteří byli většinou bez politických a národnostních ambicí. Po vyhodnocení údajů
v kronice města Olomouce a doplňujících zkoumání se měli pokusit statisticky postihnout tento
druh přistěhovalectví.
Jiná zkušenost zatížila vztah mezi Čechy a Němci více než zmíněný druh přistěhovalectví: Jan
Patočka zmiňuje zprávu Josefa Jungmanna z roku 1806, v níž uvádí, že v posledních 30 letech
byly stovky městeček a vesnic poněmčeny. Koncentrovaly se do cca. šesti nových krajů, které
vykazovaly nejvyšší hustotu zalidnění a úroveň vzdělání obyvatel. Češi nemohli být spokojeni,
pokud vůči nim bylo uplatňováno poněmčování a museli tak žít bez perspektivy a budoucnosti.
Snaha poněmčovat našla si svůj odraz mezi sedláky, což se mj. projevovalo tím, že mladé selské dívky, které neuměly německy a nebyly dostatečně atraktivní, se stěží dokázaly provdat.
Rozsah poněmčování v průběhu 18. a 19. století ukazuje obr. 32. Nejen příchod nových osídlenců byl příčinou poněmčování na jazykových hranicích, ale příčinou byla také vyšší absence
školní docházky Čechů. Roku 1776 bylo v Čechách 42 gymnázií. Na čtyřech těchto gymnáziích
(Hradec Králové, Jičín, Jindřichův Hradec, Klatovy) byly vyučována latina a čeština, v zbývajících pak latina a němčina. Roku 1778 směla být čeština jako vyučovací jazyk používána na
nižším stupni jen přechodně na Novém Městě pražském, v Plzni, v Kosmonosech a Mladé
Boleslavi. Existovala také některá neoficiální, řády spravovaná soukromá gymnázia (Tábor,
Pelhřimov, Pardubice, Domažlice, Rychnov nad Kněžnou, Bílá Voda). Statistické přehledy
sestavené Karlem Richterem ukazují, že české střední školy byly zřízeny teprve roku 1859
(reálky a gymnázia).
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 22/25
Bernard Bolzano píše, že česky mluvící část obyvatel českých zemí žila v politováníhodném
stavu chudoby a útisku. Vrstva sedláků začala vznášet sociální požadavky týkající se sociálního
vzestupu, jež jí byly doposud bez milosti odpírány. Vědomí útlaku se očividně spojovalo s
útlakem jazykovým. Pohoršující je skutečnost, že vedoucí pozice i v ryze českých oblastech
zastávali lidé, kteří vůbec nemluvili česky a s poddanými nezacházeli jako se sobě rovnými a
nechovali se k nim otcovsky, ale spatřovali v nich pouze laciný zdroj práce a ekonomického
prospěchu. Podobné vnímání německých elit přetrvávalo v paměti Čechů ještě v průběhu 19.
stol. – tj. i v době po vydání patentu o zrušení nevolnictví Josefem II. v roce 1781. Dřívější
zlaté časy obou národů v době před třicetiletou válkou byly dávno zapomenuty. V důsledku
centralizačních snah vydal císař Josef II. roku 1784 dekret, v němž byla němčina stanovena
jako jediný úřední jazyk pro celou rakouskou monarchii. Tento dekret měl sloužit jako nástroj
racionalizace státu a k vytvoření „univerzálního národního státu“. Od roku 1787 byla němčina
předpokladem pro každé vyšší školní vzdělání. Tím také vzrůstalo pro Čechy nebezpečí germanizace. František Martin Pelcl roku 1788 předpověděl brzké zmizení české řeči.
Tyto kroky vyvolaly vyostření rozporů. Při korunovaci Leopolda II. českým krále mu stavové
složili hold v českém jazyce. Vysoká šlechta ale ve své většině neuměla česky, a proto musely
být originální německé projevy pro tuto příležitost nejprve přeloženy Josefem Dobrovským.
Obrození českého jazyka započalo již v době před Gottfriedem Herderem v druhé polovině 18.
století. První české noviny vyšly v Praze roku 1786. S historiky Františkem Pubičkou, Gelasiem
Dobnerem, Mikulášem Adauktem Voigtem, Františkem Martinem Pelcem a Josefem Dobrovským, stejně jako s hrabětem Františkem Josefem Kinským se pomalu zvyšovalo české národní
sebevědomí, což ještě nutně nevedlo ke konfrontaci s němectvím, ale spíše k národnímu sebeuvědomování.
Téměř všichni, kteří se snažili o obrození českého jazyka, pocházeli z velmi skromných a tíživých poměrů. Zkušenosti s krajní nouzí uprostřed převážně německy mluvící střední třídy
formovaly uvědomění českých učitelů, profesorů, vědců, právníků a politiku až do doby krátce
před první světovou válkou. První hrobka s českým nápisem na Olšanských hřbitovech pochází
z roku 1800.
O tom, že germanizace měla mnoho podob a forem, vypovídají následující příklady:
Na třeboňském panství žila jedna česká selská rodina, která měla dva syny. Rodiče zemřeli v
důsledku nemoci v 1. polovině 19. století. Poručnictví nad ještě malými chlapci převzali majitelé panství a poslali je do školy. Oba chlapci se posléze dostali do armády. Jeden zůstal v
Čechách a druhý se dostal do Uher k jízdnímu pluku. Jako 16letý se údajně zúčastnil bitvy u
Hradce Králové roku 1866 a dosáhl hodnosti poručíka. Hrabě Pálffy tohoto poručíka jmenoval
správcem na svých statcích v dolnorakouském Dürnkrutu im Marchfeld. Tento správce se oženil
s Francouzskou žijící na Moravě, která zemřela při porodu jejich dcery, která si posléze vzala
Čecha, jenž dosáhl vysokých postů. Po smrti první ženy se seznámil s vídeňskou dívkou z
měšťanského prostředí z velmi dobře situované rodiny, jejíž rodiče však s tímto vztahem nesouhlasili. Přesto se vzali a měli spolu čtyři syny a jednu dceru. Oba jeho nejstarší synové
navštěvovali německé školy a pravděpodobně díky podpoře hraběte Pálffyho církevní gymnázium a poté vyšší stupeň olomouckého gymnázia. Nejstarší syn studoval na vysoké škole zemědělské ve Vídni, v průběhu první světové války se z důstojníka v záloze stal kapitánem a v
třicátých letech se stal jedním z nejvyšších úředníků německého řádu. Jedna malá poznámka
na okraj: V jedné z posledních bitev války zakázal svému sluhovi, aby ho následoval do přední
linie, ten však nedbal jeho zákazu a zachránil mu život poté, když byl těžce raněn. Další z
bratrů se rovněž dostal do armády, patrně díky iniciativě svého šlechtického mecenáše. Navštěvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, jež byla určena výhradně šlechtickému důstojnickému dorostu. První světovou válku ukončil v hodnosti kapitána, a poté
živořil jako umělecký malíř. Ve druhé světové válce byl povolán zpět jako velitel ženijního
pluku. V roce 1944 se o něm jako o veliteli ženijního pluku pochvalně zmínila zpráva wehrmachtu. 1. května 1945 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Jmenovací listinu však neobdržel kvůli následnému konci války. Třetí syn se stal úředníkem vídeňské městské obce,
nejmladší syn spravoval vlastní statek v Dürnkrutu.
Tato krátká zpráva o české rodině ukazuje, jak jednoduchá byla výměna národností v habswww.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 23/25
burské monarchii, tím že část rodiny zůstala česká a druhá část byla germanizována, ale obě
části se dostaly do vyšších úřednických kruhů. Malý národ nese takovéto národní ztráty hůře
než velký národ.
Roku 1749 byly sjednoceny Česká dvorská kancelář ve Vídni a rakouská dvorská kancelář do
Direktoria in publicit et cameralibus a tím byla vyřešena jednota českých zemí s rakouskými.
Roku 1848 bylo požadováno, aby byly sjednoceny české korunní země (tj. Čechy, Morava a
rakouská část Slezska) tím, že sídlem vlády se měla stát Praha. Tento požadavek se stal předmětem politického boje, neboť císař Ferdinand I. je částečně a s výhradami reflektoval v kabinetním listu vydaném 8. dubna 1848. Proti jednotě však byl moravský sněm a i sněm slezský.
Proklamovaná jednota však nedošla naplnění, navíc nově korunovaný císař František Josef I.
nedostál svému slibu a nikdy se nedal korunovat jako český král.
V průběhu Slovanského kongresu o Letnicích roku 1848 se rozhořelo lidové povstání, které
bylo poraženo pražským velitelem polním maršálem Windischgrätzem. Tímto datem začíná
proces desintegrace. Sjednocení Německa pod vedením Pruska se stalo dalším problémem,
neboť Němci v českých zemích se začali povětšinou orientovat na Německo a snít o Velkém
Německu. Po porážce revoluce a zklamání z nenaplněných očekávání i ve vztahu k fungování
česko-německého společenství se změnily priority české strany. František Palacký navrhl v
revolučním roce 1848 na kroměřížském říšském sněmu, aby se rakouská monarchie federalizovala. O dvě desetiletí později však zklamaně požadoval český národní stát. Masaryk a
Beneš doufali ještě v roce 1909, že českou otázku lze uspokojivě řešit v rámci monarchie.
Všechny návrhy však ztroskotaly na odmítavém postoji německých liberálů. Vláda rakouskouherské monarchie tak de facto stála před neřešitelnými problémy. V Předlitavsku byl podíl
německy mluvících obyvatel 35%.
Nejmladší generace vydávala knihy a časopisy, rozvíjela se spolková činnost, což přispělo k
demokratizaci českého milieu. Z dobrovolných příspěvků bylo vystavěno Národní divadlo.
Industrializaci zasáhla Čechy a Moravu opožděně. O to rychleji se tvořila křesťanská a socialistická dělnická hnutí.
Roku 1867 byla v ústavě předlitavské části monarchie zakotvena rovnoprávnost všech národů.
Brügel označil tuto skutečnost zakotvenou v ústavě za výsměch. Ve vídeňském říšském sněmu
mohl sice každý poslanec používat svou rodnou řeč, zaprotokolováno však bylo pouze to, co
bylo předneseno v němčině. V roce 1917 italsko-slovanská většina sněmu požadovala, aby
bylo zaprotokolováno i to, co bylo proneseno v jiném než německém jazyku, avšak tento
požadavek nebyl již nikdy realizován. Německé národní noviny Bohemia k tomuto naspaly:
„Raději žádný parlament než takový, který by ohrožoval naše národní zájmy a zájmy státu.“
Většina českých poslanců rozuměla německy, a proto nepovažovali toto omezení za potlačující
do doby, než se poslanci na přelomu 19. a 20. století stali také dělníci a řemeslníci.
Roku 1882 byla rozdělena dosud nadnárodní Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze na dvě
části. Převážně česká města jako české Budějovice, Olomouc a Moravská Ostrava byla spravována Němci, stejně tomu bylo v německo-českém Brně. V Brně nebyl před rokem 1918 ani
jeden český zastupitel. Němečtí brněnští zastupitelé odmítali požadavek na založení druhé
české univerzity v Brně. Tak mělo 9 milionů Němců 5 univerzit, avšak 6 milionů Čechů ani
jednu. Národnostní problém se zdál být neřešitelným.
V bojích o všeobecné volební právo stály neněmecké národy monarchie v jednotné linii se
sociálními demokraty. V roce 1907 tak mohly do říšského sněmu proběhnout volby na základě
všeobecného a rovného hlasovacího práva – tuto reformu signoval císař. Jeden poslanecký
mandát připadal na 38000 italských hlasů, 4000 německých, 50000 slovinských, 52000 polských, 55000 chorvatských a českých a 21000 rusínských. Na Moravě měli Češi ¾ většinu.
Přesto existovala v zemském sněmu do roku 1905 německá většina. V rámci vyrovnání
(Moravský pakt) obdrželi Češi 73 a Němci 40 křesel, tedy stále ještě nepoměrně mnoho. Změny zákonů, k jejichž prosazení bylo třeba dvoutřetinové většiny, nemohly být kvůli německému
vetu prosazeny.
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 24/25
Typickým příkladem, jak si mohlo město zachovat vládu německé menšiny, je Olomouc. Němečtí představitelé města chtěli zůstat nezávislými a propagovali: „Raději malé město, ale
německé město.“ Okolní obce s českou většinou, v současné době olomoucká předměstí, zůstaly samostatné a nebyly připojeny. Tímto bylo znemožněno velkoplošné plánování provozu a
hospodářství a Olomouc se řadila počtem obyvatel měst v rámci českých zemí mezi 20. a 30.
místo. Vojenská porážka zapříčinila rozpad monarchie. Dne 28. října 1918 byla v Praze vyhlášena nezávislost Československa. Na mírové konferenci v roce 1919 v St. Geramin byla představena mapa představující úroveň poněmčení českých zemí. Národnostní hranice odpovídaly
mapě národnostní příslušnosti, která vznikla na základě sčítání lidu roku 1930.
Podle zákona nově vytvořené republiky Německé Rakousko z 12. listopadu 1918 (spolu s rozšířením 22. listopadu 1918) se mělo rozkládat mimo území rakouských alpských zemí také na
území jižních Čech – Deutschsüdböhmen, jižní Moravy – Deutschsüdmähren, severních Čech –
Deutschböhmen a severní Moravy a Slezska – Sudetenland a měla také zahrnovat německé
enklávy okolo Brna, Jihlavy a Olomouce. Mapa „Hranice Německého Rakouska pro vyhlášení
státního území 14. listopadu 1918“ tato rozšíření z 22.11. ještě neukazuje. Pokud by sudetoněmecké oblasti byly odstoupeny, mělo by to fatální následky pro existenci Československa - jak
z hlediska politického, tak hospodářského.
Bezvýchodnost situace (ze strategického hlediska) před podepsáním Mnichovské dohody v září
1938 to ukazuje. Přesto byl československý generální štáb odhodlán k boji, především za podmínky vojenské podpory ze strany spojenecké Anglie a Francie. Další požadavky Německa
vznesené 23. září 1938 jen posílily odhodlání bránit se proti agresi.
SHRNUTÍ
V této stati se pokouším osvětit z neutrálního pohledu imigraci a kolonizaci, které v průběhu
staletí stále znovu způsobovaly problémy v česko-německých vztazích. Může to být pouze
první pokus, neboť v důsledku šedesátiletého nepoužívání češtiny nebylo možné jinak než
heslovitě postihnout dějiny českých zemí a událostí nedávno minulé, ačkoli je v současné době
k dostání bohatá odborná literatura k problematice českých dějin. Důraz byl kladen na to
ukázat, že imigrace a kolonizace obsahují naprosto rozdílně ohodnocené události. Nesouhlasí
ani český pohled, že Němci byli pouze hosty v českých zemích, ani německý pohled, že zde
měli 700-800 let domovské právo.
Sedláci a horníci, kteří do té doby učinili neosídlenou půdu ornou a spolupodíleli se na rostoucí
prosperitě země plynoucí z jejího nerostného bohatství, přišli před 700-800 lety ne jako dobyvatelé, nýbrž byli povoláni. Také Češi nejsou původními obyvateli české země. Přišli jen o něco
dříve. Zde se ukazuje potřeba našich českých současníků něco dohnat. Oproti tomu nebylo
mnoha Němcům jasné, že rolníci byli pouze dědičnými nájemci. Hamižná církev se ve středověku bezostyšně obohacovala. Jelikož bylo vysoké duchovenstvo zejména německé, týkal se
hněv národa především Němců. I městský patriciát, který usiloval o politické spolurozhodování, a takto se dostal do konfliktu s českou šlechtou, zatížil značně česko-německé vztahy.
Musíme zde ale rozlišovat. Němečtí řemeslníci, umělci a vědci se v období středověku významnou měrou podíleli na rozvoji především českých měst.
Kriticky lze hodnotit i využití pozemků, které byly vyvlastněny během třicetileté války. Po uzavření míru roku 1648 byla neobdělávaná minimálně jedna třetina pozemků. Při rozdělování
statků byly upřednostňovány především zájmy Koruny a církve. Ani v následujících časech se
vzájemné vztahy nezlepšily. Josef Pekař poukazuje na katastrofální hospodářské podmínky v
tereziánské a josefínské době: „Krátce řečeno lze konstatovat, že se v českých zemích podařilo
uchovat až do vlády Marie Terezie jistou samostatnost Koruny, ale nepodařilo se zabránit tomu, aby se české země nestaly v hospodářském smyslu chudou bezohledně vykořisťovanou
provincií.“ Podle Jana Patočky byly Čechy pro habsburský stát nevysychajícím pramenem
daňových příjmů, díky nimž zůstalo většině rodin jen to nejnutnější k obživě. Především ale
tereziánská a josefínská politika centralizace v době probouzejícího se nacionalismu měla katastrofální dopady. Podobně jako krátce před husitskou revolucí existovalo pro Čechy počátkem
19. století nebezpečí germanizace, zejména v důsledku zavedení němčiny jako úředního jazyka
www.go-east-mission.net
Friedrich Nather
str. 25/25
a omezování možnosti vzdělání. V 15. a na přelomu 19. a 20. století bylo dosaženo kritického
bodu ve vztazích mezi Němci a Čechy. Toto ale nepoznal nikdo. Chybí zde ještě stabilizační
teorie politických a sociálních systémů.
Při pokusu uchovat neutralitu a spravedlnost je nutné si uvědomit: příležitostně je zastoupen
názor, že se vznikem první Československé republiky podle švýcarského vzoru by byl odstraněny všechny problémy. Přitom ale bylo přehlédnuto, že ve Švýcarsku žijí společně čtyři národy, z
nichž tři mají národnostní těžiště mimo švýcarské hranice – Němci, Francouzi a Italové – a
patří k velkým váženým a vzájemně se respektujícím národům. Pouze Rétorománi nemají
žádný vlastní stát a žijí ve dvou zemích. Proto také byl jejich jazyk uznán teprve roku 1938
jako čtvrtý úřední jazyk.
Na tyto čtyři národy se nenahlíží jako na autochtonní. Vysoká životní úroveň v zemi a systém
kantonů rozdělených dle národnostních kritérií, které garantují rovnoprávnost v rámci spolkového sněmu a demokratická práva občanů v těchto autonomních kantonech se postaraly o to,
že zde nevznikají iredentistické tendence. Každý občan zde má de facto garantováno více
svobod a práv, než je tomu v sousedních státech.
Jiná byla situace v Československu. Obě národnosti, které daly vzniknout názvu Československo, žily výhradně v této zemi. Jiné národy, Němci, Maďaři, Rusíni, Rumuni a Poláci, měly však
své národnostní těžiště mimo hranice státu. Obzvláště obtížné byly vztahy v českých zemích.
Žilo zde 7,4 milionů Čechů a 3,2 milionů Němců, ale mimo československé státní hranice téměř
90 milionů Němců. A běda, pokud se těmto mělo dařit lépe, nežli německé menšině v ČSR.
Pochopitelný je proto strach malého národa před germanizací, který je spojen s vědomím, že
zbytek státu odpovídající vyobrazení na obr. 42 nebo 44, není životaschopný. Přes mnoho
staletí byly tyto oblasti v rámci historických hranic českých zemí vzájemně srostlé a hospodářsky na sobě závislé.
Jak měl najít malý národ důvěru k velkému národu, když tím velkým bylo naznačováno, že
nemůže být řeč o uznání rovnocennosti a rovnoprávnosti. Přísaha na radnici v Chebu a Velikonoční program jsou jedněmi z četných znaků klopýtnutí. Tyto skutečnosti je nutno vzít v potaz,
chceme-li porozumět slovům T. G. Masaryka z 22. prosince 1918. Teprve se čtyřicetiletým
zpožděním přišel Dr. Lochman s tím, že právo na sebeurčení národů má své hranice tam, kde
leží stejné právo jiných národů.
____________________________________________________________________________________
Sudetský Němec Prof. Ing. Friedrich Nather, * 1924 v Bruntále, †2009 v Bavorsku, studoval po válce v
Německu a stal se odborníkem na statiku a konstrukci budov, hal a mostů. Vyučoval na TU v Mnichově a
jinde. Ačkoliv byl odborníkem v technice, věnoval se též dějinám, zvlášť dějinám Olomouce, kde prožil
dětství a mládí. Byl hostujícím profesorem na Pedagogocké fakultě UP. Velmi se angažoval v procesu
smíření mezi Čechy a Němci.
Jeho dvojjazyčná kniha „Imigrace a kolonizace v Čechách a na Moravě / Immigration und Kolonisation in
Böhmern und Mähren“ vyšla v Nakladatelství Olomouc.
Pro přetisk na www.go-east-mission.net byl převzat text z internetového týdeníku ČAS, kde vycházel na
pokračování v číslech 33, 34, 35, 36 a 37 v r. 2012 pod titulerm „Co spojuje Čechy a Němce?“ (bez map
a seznamu literatury). Převzato s laskavým svolením odpovědného redaktora.
Vychází v prosinci 2012.
www.go-east-mission.net
Download

Imigrace a kolonizace v Čechách a na Moravě