Bezpečnost v době neklidu
Sborník příspěvků ze studentské konference
doc. Mgr. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D. (ed.)
© MUP, 2013
ISBN 978-80-86855-92-9
Bezpečnost v době neklidu
doc. Mgr. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D. (ed.)
Sborník vybraných přípěvků ze studentské konference pořádané v Brně 19. dubna 2013
Centrem bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha, Centrem pro bezpečnostní a strategická
studia a Oddělením pro Bezpečnostní a strategická studia
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
Recenzovali: Mgr. Petr Kupka, doc. PhDr. JUDr. Miroslav Mareš, Ph.D., Mgr. et Mgr. Kateřina Tvrdá
Obsah
Předmluva .................................................................................................................................. 3
Rober Fischer
Problematické oblasti a nové postupy evropské spolupráce v boji s terorismem,
organizovaným zločinem a migrací................................................................................................ 4
Richard Grünwald
Kyperská otázka v době neklidu aneb opomíjená bezpečnostní otázka v mezinárodních vztazích....... 14
Alena Hrušková
Padlý stát jako bezpečnostní hrozba a zdroj nestability. Následky selhání Somálska na Keňu............ 24
Ján Kapusňak
Delegitimizácia Štátu Izrael: Prípad palestínskej NGO al-Haq 1979-2013......................................... 38
Petr Krčál
Motivace státních institucí k jednání proti narušitelům nomického řádu .......................................... 56
Jiří Mertl
Analýza metafor jako potenciálně zajímavý nástroj pro analýzu bezpečnosti ................................... 64
Michael Murad
Syrská opozice – saláfisté, teroristé, prodemokratičtí revolucionáři? ............................................... 73
Martin Patúš
Riziká a hrozby islamizmu a islamského terorizmu vo vybraných štátoch Európskej únie .................. 82
Nikola Schmidt
Dilemata mezinárodního práva v kyberprostoru............................................................................ 95
por. Bc. Jan Smetana
Bezpečnostní vztahy mezi pobaltskými státy a Ruskou Federací od konce bipolarity....................... 104
Karel Stejskal
Role Ruska v boji proti islámskému terorismu ............................................................................ 116
Michaela Strapáčová
Náhled konceptu Human Security na humanitární intervenci ....................................................... 122
Filip Tuček
Dopady nálezů plynu ve východním Středomoří na bezpečnostní situaci regionu ........................... 132
Andrej Vaščík a Peter Lizák
Problematika určenia štatútu iránskej organizácie MKO a jej členov v kontexte
medzinárodného práva ............................................................................................................ 149
Václav Walach
Co znamená zkoumat bezpečnost kriticky? Utopický realista v sociálně vyloučené lokalitě .............. 162
O autorech ............................................................................................................................. 176
-2-
Předmluva
Tento sborník obsahuje písemnou podobu čtrnácti vybraných příspěvků, které byly ústně předneseny
na páté výroční studentské konferenci s názvem Bezpečnost v době neklidu, kterou v Brně 19. dubna
2013 společně uspořádalo Centrum bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha, Centrum pro
bezpečnostní a strategická studia a Oddělení pro Bezpečnostní a strategická studia Fakulty sociálních
studií Masarykovy univerzity v Brně. Jako v předchozích letech bylo hlavním cílem konference dát
studentům českých vysokých škol příležitost pro prezentaci svého výzkumu na aktuální bezpečnostní
témata. Velmi nás proto coby organizátory potěšilo, že o konferenci projevil zájem opět vysoký počet
studentů z celé České republiky – celkem bylo ústně předneseno 23 příspěvků v pěti panelech.
Kompletní program celé konference je archivován na stránkách obou organizátorů konference
http://www.c4ss.cz a http://www.cbss.cz.
Pracovní či studijní povinnosti nedovolily všem prezentujícím převést jejich ústní příspěvek do písemné
formy. Přesto však příspěvky v této knize obsažené představují reprezentativní vzorek různých
„studentských“ pohledů a názorů na aktuální bezpečnostní témata. První příspěvek Roberta Fischera
se zabývá problematikou evropské policejní spolupráce v boji proti terorismu a organizovanému
zločinu. Druhý příspěvek od Richarda Grünwalda nabízí zhodnocení vývoje kyperského konfliktu od
vzniku Kyperské republiky v roce 1960 až po současnost. Alena Hrušková se ve třetím příspěvku
zabývá problematikou nefunkčních států s využitím případové studie Somálska. Ve čtvrtém příspěvku
se Ján Kapusňak zamýšlí nad delegitimizačními snahami palestinských NGO vůči státu Izrael. Motivací
státních institucí a způsoby jejich reakce na takové formy jednání, které stojí v opozici vůči nomickému
řádu, se zabývá pátý příspěvek Petra Krčála. Jiří Mertl v šestém příspěvku nabízí analýzu metafor coby
alternativního nástroje pro analýzu bezpečnosti. Sedmý příspěvek Michaela Murada se zabývá
aktuálním konfliktem v Sýrii. Hrozbu islamistického terorismu ve vybraných státech EU analyzuje osmý
příspěvek Martin Patúše. Několik klíčových dilemat mezinárodního práva v kyberprostoru rozebírá
v devátém příspěvku Nikola Schmidt. Jan Smetana v desátém příspěvku analyzuje soudobé
bezpečnostní vztahy mezi pobaltskými státy a Ruskou Federací od konce bipolarity. Roli Ruské
Federace v boji proti islámistickému terorismu zkoumá Karel Stejskal v jedenáctém příspěvku.
V dvanáctém příspěvku Michaela Strapáčová představuje pohled lidské bezpečnosti na problematiku
humanitárních intervencí. Filip Tuček analyzuje dopady nálezů plynu ve východním Středomoří na
bezpečnostní situaci regionu ve třináctém příspěvku. Andrej Vaščík a Peter Lizák se ve svém příspěvku
věnují otázce statusu íránské organizace MKO a jejích členů v kontextu mezinárodního práva.
V posledním příspěvku se Václav Walach zaměřuje na bezpečnostní teorii a praxi v souvislosti se
sociálním vyloučením.
Vzhledem k tomu, že v České republice doposud studenti neměli, a bohužel i nadále nemají, mnoho
příležitosti pro prezentaci výsledků svého výzkumu v bezpečnostní problematice, představuje tato
publikace ojedinělý vhled do myšlenek, názorů a formujících se postojů nastupující generace české
bezpečnostní komunity. Některé příspěvky sice zatím nedosahují kvalit vědeckých statí publikovaných
v odborných časopisech, nicméně každý vědec někde začínal a začátky jsou vždy nelehké. S mnohými
z názorů prezentovaných ve výše uvedených příspěvcích lze proto polemizovat, což je však opět
důležitým cílem našich výročních studentských konferencí. Doufám proto, že si sborník z letošní
konference nejen získá čtenáře z řad odborné a širší veřejnosti, ale že opět bude i inspirací pro další
mladé badatele bezpečnostní problematiky.
Oldřich Bureš
Praze, 31. května 2013
-3-
Bezpečnost v době neklidu
Problematické oblasti a nové postupy evropské
spolupráce v boji s terorismem, organizovaným
zločinem a migrací
Robert Fischer
Abstrakt:
Trvalé změny všech deliktních oblastí organizovaného zločinu a terorismu jsou výzvou pro evropské
bezpečnostní autority. První část práce se zabývá problematickými záležitostmi a změnou kriminálněgeografických fenoménů. Ve středu pozornosti stojí změny charakteru terorismu po 9/11 a stoupající
propojení terorismu s organizovnaným zločinem, dále pak také deliktní pole migrace. Práce se zaobírá
následky legislativní dynamiky evropských bezpečnostních zákonů, především Schengen Acquis
v postamsterdamské éře, a klade důraz na různé implementace v členských státech. V neposlední řadě
se v práci pojednává o Prümském procesu, který v Evropě vedl k zavedení dvou bezpečnostních
režimů – Prümského a Schengenského. V druhé části chci objasnit aktuální přístup evropské a roli
neformální spolupráce, přičemž v popředí stojí především Forward-Displacment-Strategy a další formy
operativní policejní kooperace.
Abstract:
The permanent change of all types of organized crime and terrorism is a challenge for Europe`s
security agencies. The first part attends to the problematic issues and change of current criminalgeografic phenomenes. In particular are elucidated the changing character of terrorism after 9/11 and
the increasing interconection between terorism with organized crime and the delict fields of migration.
Furthermore the work consider the effects of the legislative dynamic of the European security law,
especially the Schengen Acquis, in the post-Amsterdam era and emphasises the differing
impementation in the Member States. Morover the work deals with the Prüm process, which led to the
problematic, that there are currently two security regimes in Europe, the Schengen Regime and the
Prüm Regime. The second part of the work exposes current approaches of European police
cooperation as the Forwar-Displacment-strategy and forms of operational cooperation, as well as the
significance of informational cooperation.
Úvod
První část práce se zabývá problematickými záležitostmi a změnou kriminálně-geografických
fenoménů, především transformací teroristického ohrožení a propojením deliktních oblastí terorismu,
organizovaného zločinu a migrace.
Dalším aspektem je europeizace bezpečnostního práva, obzvláště Schengenského práva a jeho
implementace na národní úroveň států EU. Díky nabývání platnosti cyklů přizpůsobení práva po
Amsterdamské smlouvě stoupl od roku 1990, kdy začla platit prováděcí úmluva k S. dohodě, počet
právních norem S.d. z cca 200 na více než 600 k dnešnímu dni. K tomu ještě uživatelé práva a vědci
stojí před značným množstvím příloh, kterých je více než osmdesát. (Fischer 2012a: 439)
S převedením mezivládních Schengenských práv na nadnárodní právo EU došlo k legislativnímu
urychlení, jehož prostřednictvím se zákonodárci pokusili vytvořit jednotné a závazné normativní rámce.
Druhá část pojednává o aktuálních přístupech evropské spolupráce a o roli neformální spolupráce.
Dalším cílem byla otázka, zda původně plánovaná vyrovnávací opatření dokáží kompenzovat deficit
bezpečnosti vzniklý po zrušení vnitřních evropských hraničních kontrol a zda zmíněná vyrovnávací
opatření ještě dokáží vyhovět změně trestně geografického vývoje v Schengenském prostoru po roce
2000.
-4-
Bezpečnost v době neklidu
1.
Problematické záležitosti a změna kriminálně-geografických fenoménů
1.1
Změna charakteru terorismu a organizovaného zločinu
Jedním z hlavních problémů je trvalá změna u téměř všech druhů deliktů organizovaného zločinu
a terorismu. Působivý příklad takové změny je rozvoj teroristické skupiny Al-Kaida. Al-Kaida vznikla
z různých skupin Muhadschedinů v sovětsko-afghánské válce a byla na začátku vzniku vojenskou
organizací. Po 9/11 se Al-Kaida čím dál tím více přeměňovala v ideologické hnutí. Hlavním aspektem
těchto změn je šikovné používání nových médií. Struktura teroristických skupin se vyvinula tak, že
dnes k ní má každý možnost připojit se online. Tato změna struktury zapříčinila schopnost organizace
regenerovat se sama. Al-Kaida je v dnešní době spíše omniprezentní koncept s rozsáhlou šedou zónou
svých sympatizantů a podporovatelů. (Musharbash 2006: 14, 15)
Pro bezpečnostní agentury jsou tyto změny velmi problematické, protože teroristé 3. generace jsou
především konvertité nebo potomci imigrantů, kteří přišli ze Západu. Rozdíl mezi 2. a 3. generací je
především v rychlejší radikalizaci jedince. Přes e-learning a internet jsou teroristé schopni dosáhnout
rychlé pohotovosti. Největším problémem je však fakt, že v tomto kruhu osob neexistuje klasický
profiling.
Hlavní charakteristikou je profesionalizace v analýze a odhalení cílů, regionalizace, decentralizace
a otevření se sympatizantům. Jako příhodný příklad profesionalizace v analýze je možné uvést
dokument o 42 stranách publikovaný na internetu v roce 2003 – Dshihad v Íráku – Hope and risks.
Jmenovaný dokument detailně popisuje vnitropolitickou a rozpočtovou situaci a předpovídá
pravděpodobnou reakci západních mocností na plánované útoky. Útok v roce 2004 v Madridu byl
proveden 3 dny před parlamentními volbami. Útočníci počítali s tím, že z důsledku výměny vlády
budou staženy španělské oddíly. Tento útok byl jedním z nejefektivnějších. Bombové atentáty, které
byly provedeny 11. března 2004, měly na svědomí 191 obětí. Volby vyhrála socialistická strana, která
okamžitě nařídila stažení španělských oddílů z Íráku. (Musharbash 2006: 53, 54, 70) Můžeme počítat
s faktem, že tato profesionalizace v analýze za posledních deset let dále vzrostla.
Útoky ve Španělsku jsou mimo jiné také příkladem decentralizace a regionalizace. Španělská
teroristická buňka byla založena ve Španělsku žijícími Maročany, jedním Tunisanem a jedním
Alžířanem. Tato skupina nedostala přímý rozkaz nebo cíl, akce byla plánována a provedena spíše
nezávisle. Hlavní příznak decentralizace a regionalizace je koncept Leaderless resistance. Znamená to,
že jsou všechny informace k dispozici na internetu, ale útoky provádějí nezávislé osoby bez rozkazu
nějakého vůdce. Cíle a způsoby útoků si určují zmíněné osoby na základě analýzy e-learning systému.
(Musharbash 2006: 53, 54, 70)
Publikovaný dokument Iraq Paper poukazuje na profesionalizaci a schopnost určení sítě, což prokazují
obsáhlé analýzy situací a důsledků možných útoků. Dále detailně předepisuje pracovní kroky. Vedle
Španělska byly analyzovány vnitropolitické situace partnerských států Velké Británie, Polska,
Spojených států a Itálie. Dokument uvádí, že je efektivnější zahájit domino efekt se Španělskem
a Itálií, zatímco stažení britských oddílů by bylo pravděpodobné jenom v případě, pokud by britská
armáda zaznamenala velký počet obětí. Vzhledem k útokům na Spojené státy byly v dokumentu
analyzovány debaty o domácím rozpočtu, přitom bylo usneseno, že horní hranice nákladů války leží
u 500 milionů amerických dolarů. Z tohoto důvodu byla doporučena taktika, která měla způsobit co
největší finanční škody, příkladem mohou být útoky na ropná potrubí. (Musharbash 2006: 14, 15)
V organizovaném zločinu byly zjištěny podobné tendence, zejména v oblastích profesionalizace
v analýze a decentralicaci. To lze znázornit na příkladu falšování dokumentů v kriminální oblasti, což je
kvůli deliktní struktuře základ pro všechny oblasti organizovaného zločinu a terorismu. Pachatelé
provádějí neustálé analýzy nových bezpečnostních znaků a odčerpávají informace, částečně také
legální cestou díky možnosti nahlédnutí do trestních oznámení prostřednictvím právních zástupců.
Komunikace probíhá více za pomoci internetu, což komplikuje dohled. Kvůli decentralizaci struktury
může organizace přetrvat i v případě, že jedna část vypadne.
1.2
Propojení mezi terorismem, organizovaným zločinem a deliktní oblastí migrace
Další zajímavá otázka je propojení mezi terorismem, organizovaným zločinem a deliktní oblastí
migrace. Tato propojení bych rozdělil na strukturální, funkcionální a systematická. Funkcionální
-5-
Bezpečnost v době neklidu
propojení se zaměřuje především na poptávku teroristických skupin. Toto propojení je spíše bodová
a klasická forma kooperace. Příkladem je tzv. praní špinavých peněz, proliferace, migrační deliktní
oblasti a falešné dokumenty. (Ratzel 2006: 54) V Německu byly založeny různé dobročinné spolky,
které finančně podporují Hamas nebo teroristické skupiny v Jemenu, Pákistánu a Súdánu. Tyto spolky
měly nevinná jména jako „Muslimové pomáhají“ nebo „Yatim dětská pomoc“ a byly registrovány
v mezinárodní síti NGO nebo orgány OSN.
Podle bývalého prezidenta německého spolkového kriminálního úřadu Jörga Zierckeho jsou příkladem
strukturálního nebo symbiotického propojení, tzv. Narcoterorismu, FARC v Kolumbii a Taliban
v Afghánistánu, které jsou financovány obchodem s drogami. (Ziercke 2006: 35) V roce 2006 vzrostlo
množství pěstování opia v Afghánistánu na 6100 tun, což znamená 90% podíl na světovém trhu.
Odhady vycházejí z toho, že Al-Kaida ročně dosahuje zisku 20–50 milionů amerických dolarů, z toho
30–40 % pochází z obchodu s drogami a 20 % z dalších deliktů. (Dienstbühl 2007: 5)
V Jižní Americe obdrží hlavní komando organizace FARC odhadem 36 milionů dolarů ročně za hlídání
a zajištění produkce a transportu kokainu z Kolumbie. K tomu je FARC podle údajů kolumbijské tajné
služby v rámci výměny zkušeností a výcviku propojena s islamistickými teroristy. V roce 2003 byl
v Kolumbii zatčen hodnostně vyšší komandant FARC Luis Hipolito Ospina, který konvertoval k islámu
a rekrutoval mládež pro sebevražedné atentáty. (Thamm 2007: 97)
Systematické propojení je nejnovější fenomén. Oddělil bych to od funkcionálního přístupu, protože
aktéři jsou zde původními články zločineckých skupin a boj proti státu používají jako záminku, aby se
mohli odtrhnout od státní kontroly. Aktuálním příkladem pro takovou formu kooperace je Mali. Země
v sahelské zóně v Africe leží na jedné z nejdůležitějších tranzitních tras přes Saharu. Tyto trasy jsou už
po staletí cestami karavan. UNODC tam v posledních letech registroval nárůst pašeráctví drog.
(UNODC 2011a) Například v roce 2009 vyhořel Airbus 727, který musel přistát na improvizované dráze
v poušti. V letadle bylo transportováno 10 tun kokainu z Jižní Ameriky. Spojené státy „Homland
Security“ registrovaly jenom za rok 2008 deset takových letů. Cesta mezi centrálním překladištěm
v Timbuktu, Gao a přístavy Středozemních moří se tak stala trasou ilegální migrace. Hlavními aktéry
jsou teroristické skupiny ansar Dine, Mujao, MNLA a AQUIM, které jsou v Mali spíše prodlouženou
rukou kartelů, nežli obhájci politického poselství. (UNODC 2011a) Přibývající prorůstání různých deliktů
mezinárodně organizovaných pachatelů především v oblastech nedovolené migrace, obchodu s lidmi,
obchodu se zbraněmi a drogami, falšování dokumentů, počítačové kriminalitě a terorismu představuje
neustále se měnící úkoly pro evropské bezpečnostní orgány.
Vysoké počty obětí na jižních hranicích Evropské unie jsou projevem nekompromisní kriminality skupin
pachatelů orientovaných na zisk, kteří jako nadnárodní aktéři dokáží využívat nedostatečné policejní
spolupráce, mezer v zákonech a omezení právní ochrany dat mezi členskými státy. Narůstající počet
obětí na jižních hranicích Evropské unie souvisí s propojováním migrace a typických oblastí
organizovaného zločinu. Společně s omezenými možnostmi jednání evropských bezpečnostních orgánů
jsou to pro Kancelář Spojených národů pro boj s drogami a zločinností velké výzvy, které je třeba
v následujících letech přinejmenším omezit. (UNODC 2011b)
1.3
Rozmanitost a propojení supranationálních, intergovernmentálních, bilaterálních
a multilaterálních právních úkonů
Prostřednictvím Amsterodamské smlouvy byl Schengen Acquis převeden do právního rámce EU
a sloučen s oblastmi tehdejšího třetího pilíře Smlouvy o Evropské unii do takzvaného Prostoru
svobody, bezpečnosti a práva1. Zatímco policejní a justiční spolupráce v trestních případech si podržela
svůj mezivládní charakter, transformace azylové, přistěhovalecké a vízové politiky v nadnárodní právo
vyvolala progresivní legislativní dynamiku, která trvá dodnes. V takzvaných řádných zákonodárných
procesech EU byly vytvořeny normativní rámce pro dílčí oblasti prováděcí úmluvy k Schengenské
dohodě ve formě přímo aplikovatelných nařízení rady EU. (Fischer 2012b: 36 ff) Z tohoto dynamického
procesu na supranationální úrovni politického pole vznikly Schengenský hraniční kód se SISnařízeními, EU vízový kodex s vízovým informačním systémem a Dublin II nařízení s EURODAC
nažízením.
1
SEU čl. 3 odst. 2, OJ C326, 26. října 2012
-6-
Bezpečnost v době neklidu
Společná pohraniční politika tradičně představuje klíčovou oblast Schengenského práva a zároveň
největší množství průsečíků mezi tematickými oblastmi migrace a bezpečnosti. V prováděcí úmluvě k
Schengenské dohodě byla kromě odstranění hraničních kontrol za tímto účelem také plánována
vyrovnávací opatření. Vedle posílení ochrany hranic došlo k zintenzívnění monitorovacích a kontrolních
opatření na vnějších hranicích EU, k posílení policejní spolupráce, byla usnadněna právní pomoc mezi
členskými státy a byl zaveden Schengenský informační systém (SIS). (Schmucker 2010: 28)
Nedostatky v rámci prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě ukázala již v devadesátých letech
minulého století narůstající internacionalizace organizovaného zločinu vyvolaná globalizací a narůstající
migrace v rámci Schengenského prostoru, což vedlo k masivnímu zneužívání udílení azylu. V článcích
2–8 prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě byly stanoveny podmínky pro kontroly na vnitřních
a vnějších hranicích. Tyto se až do nabytí platnosti Schengenského hraničního kodexu2 překrývaly se
společnou Schengenskou příručkou3 a nařízením Komise EU (Stempelverordnung)4. Po převedení na
nadnárodní právo se evropské zákonodárství v oblasti pohraniční politiky utvářelo dynamičtěji.
Počínaje Evropskou agenturou pro ochranu vnějších hranic Frontex v roce 2004 byla následně vydána
četná nařízení pro Schengenský informační systém5, pro styčné osoby6, týmy okamžitého nasazení za
účelem ochrany hranic7 a byly provedeny další právní úkony pro Evropský systém kontroly hranic
Eurosur, pro fond vnějších hranic a pro jednotný standard biometrických cestovních dokladů.
Další problémovou oblast představuje evropské azylové zákonodárství. Prostřednictvím takzvaného
druhého dublinského nařízení a nařízení o systému Eurodac8 mělo dojít k odstranění redundance a na
nadnárodní úrovni k vytvoření nástrojů proti zneužívání udělení azylu a jasných normativů pro
příslušnost provádění procesu udělování azylu. Praxe brzy ukázala potřebu reformy systému: kvůli
opoždění nebo dokonce nevložení otisků prstů do databáze Eurodac dochází neustále k takzvaným
nesprávným nebo promeškaným shodám, čímž zůstávají ostatní členské státy stále „k dispozici“.
Kromě podstatných zpoždění při předávání dat z prostoru Středomoří, které je nedovolenou migrací
postiženo nejvíce, představuje problém kvalita dat a narůstající počet neregistrovaných uprchlíků
v Schengenském prostoru.
Kromě druhého dublinského nařízení tvoří formální právní rámec Společného evropského azylového
systému odsouhlaseného v rámci haagského programu směrnice o dočasné ochraně, směrnice
o podmínkách přijetí, kvalifikační směrnice a směrnice pro postup při udělování azylu9. Za účelem jeho
vykonávání byl zřízen Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu a byla podporována legislativa
regionálních bezpečnostních programů, program nového osídlení, vyrovnání nákladů mezi členskými
státy a začlenění třetích zemí.10 Kvůli rozdílným názorům jednotlivých členských zemí se v oblasti
azylové legislativy stala významným aktérem Evropská komise. Tato věc je problematická, protože
kvůli přinejmenším podstatnému omezení diverzity právních úkonů, která je podle principů jasnosti
práva a právní jistoty zakotvená v ústavách členských států jako ústřední prvek principu právního
státu, není z důvodu nedostatečné proveditelnosti na dohled hmotněprávní kompromis potřebný pro
fungování společného azylového systému. Evropský parlament a Evropská Rada v roce 2011 opět
odmítly pozměňovací návrhy komise pro kvalifikační směrnici, směrnici pro postup při udělování azylu
a směrnici pro podmínky přijetí11 kvůli chybějícím sankcím v případě zneužití azylu a podstatným
finančním vícenákladům kvůli povinnosti poskytovat žadatelům o azyl sociální dávky. (Fischer 2012b:
75 ff)
Příkladem nedostatečné proveditelnosti je rozporný obsah normativu kvalifikační směrnice a druhého
dublinského nařízení. Dublinské nařízení nelze aplikovat v mnoha případech zamýšleného zbytkového
2
Nařízení (ES) č. 562/2006 z 15. března 2006
Usnesení rady č. 435/1999, odd. EU L 176 z 10. července 1999
4
Nařízení (ES) 2133/2004 z 13. prosince 2004, odd. EU L 369 z 16. prosince 2004, str. 5 - 10
5
Nařízení (ES) 871/2004, Nařízení (ES) 1987(2006, Nařízení (ES) 1104/2008, Nařízení (ES) 541/2010, Nařízení
(ES) 542/2010
6
Nařízení (ES) 377/2004
7
RABIT (rapid border invention teams) Nařízení (ES) 863/2007
8
Druhé dublinské nařízení (ES) 343/2003, Nařízení Eurodac (ES) 2725/2000, Prováděcí ustanovení pro druhé
dublinské nařízení (ES) 1560/2003
9
Nařízení (ES) 55/2001, Nařízení (ES) 9/2003, Nařízení (ES) 83/2004, Nařízení (ES) 85/2005
10
COM (2005) 388, COM (2003) 315, COM (2009) 447
11
COM (2009) 551, COM (2011) 219, COM (2011) 320
3
-7-
Bezpečnost v době neklidu
vymezení v článku 15 kvalifikační směrnice, v případě takzvané subsidiární ochrany, která brání
odsunu osob, kterým nelze udělit azyl ve smyslu Ženevské konvence o právním postavení uprchlíků. V
praxi se subsidiární ochrana nezřídka vyskytuje kvůli obejití smluvního mechanismu rozdělování. Od
nové úpravy druhého dublinského nařízení nelze podle stávajícího stavu očekávat odstranění
systémových problémů a nelze tedy ani očekávat vrácení osob, které nedovoleně přicestovaly do
Evropy a nebyly evidovány v dublinské databázi. Stejně tak se v návrhu nenachází žádný pevný
mechanismus pro rozdělování uprchlíků. (Fischer 2012a: 443)
Hlavním cílem evropské Post-Amsterdam legalizace byla právní harmonizace, tento cíl je doposud
dosažen jenom částečně. Temnou stránkou této právní inflace byla fragmentace mezi
supranacionálními, národními a intergovermentálními právy. Jenom v oblasti azylové politiky stojí
právní uživatel proti čtyřem nařízením, čtyřem směrnicím, pěti rozhodnutím a devíti dalším právním
aktům. Toto je jen na supranacionální úrovni. K tomu musíme přičíst národní zákony a mezinárodní
právo, jako je například Ženevská konvence. V jiných právních oblastech to bohužel nevypadá jinak.
V praxi je tak těžké docílit ústavního principu právní jasnosti. Taková inflace v zákonech je velice
zavádějící. Problematické je také, že četné články zůstaly v Úmluvě k provedení Schengenské dohody.
To se týká především policejní spolupráce. V této oblasti také neexistuje značný právní redundanz, to
znamená, že existuje mnoho právních základů pro jednu věc. Například nizozemsko-německá policejní
spolupráce se řídí na intragovernmentální úrovni podle Schengenské dohody, na bilaterální úrovni
podle nizozemsko-německé dohody a podle Prümské dohody.
1.4
Různé implementace evropských právních aktů
Na příkladu porovnání policejní spolupráce v Ryn-Meuse-Regionu a regionu Elbe-Labe můžeme
objasnit signifikantní rozdíl v právních implementacích. V německo-české hraniční oblasti vedla
neflexibilní a jenom částečná kooperace k růstu kriminality. Například za poslední rok byl na německé
straně registrován nárůst pašování drogy krystal o 20 %. V posledních pěti letech se případy drogové
kriminality zdvojnásobily. Oproti tomu vedla kooperační forma v nizozemsko-německé hraniční oblasti
ke snížení kriminality.
V protikladu k vertikálnímu procesu evropské integrace institucionální spolupráce se operativní
policejní spolupráce v jednotlivých regionech podstatně liší. Za prvé může za rozdíly velké množství
bilaterálních policejních smluv a smluv o právní pomoci (Fischer 2012b: 98), za druhé se velmi liší
aktivita a jednání regionálních nižších a středních úřadů, které coby důležití aktéři přeshraniční
spolupráce podstatně přispívají k úspěšné realizaci zamýšlených vyrovnávacích opatření.
V euroregionu Rhine/Meuse byly od roku 2002 zřízeny bilaterální a multilaterální pátrací skupiny,
takzvané Joint Hit Teams (JHT), které efektivně přispívají k omezení ilegálního obchodu s drogami.
V protikladu k tomu zůstává policejní spolupráce v regionu Elbe/Labe omezená na několik málo
komplikovaně plánovatelných společných hlídek a společná opatření pro další vzdělávání, což vedlo
k tomu, že od zrušení hraničních kontrol značně narostl počet majetkových deliktů, především krádeže
vozidel, a po liberalizaci zákona o omamných látkách v České republice mnohonásobně narostla
drogová kriminalita, především obchod se silně návykovou módní drogou krystal. (Fischer 2012b: 104,
105) Na to, jestli společná pátrací skupina, takzvaný Joint Investigation Team (JIT), zřízená
v euroregionu Elbe/Labe v roce 2012, která je koordinována Europolem a Eurojustem a na které se
podílí spolkové a zemské úřady, bude znamenat kompenzaci nedostatečné operativní spolupráce
a bude tak možné dosáhnout úrovně ve srovnatelném euroregionu Rhine/Meuse, si musíme ještě
počkat.
Hlavní problém různých implementací vyrovnávacích opatření je, že pachatelé mají hodně
vnitroevropských ústupních prostor. Podle Bureše, který detailně popsal potíže implementace na
příkladu evropského zatykače, je pro implementaci evropských zákonů zapotřebí vzájemná důvěra,
kompatibilita národních kriminálních práv a procedur a fungující institucionální struktury. (Bureš, 2011:
149 ff) V praxi některé tyto apekty bohužel často selhávájí. Různá uskutečnění Evropského azylového
systému, EURODAC nebo Schengenského hraničního kódu ale dokazují, že máme před sebou ještě
komplikovanou cestu.
-8-
Bezpečnost v době neklidu
1.5
Schengen a Prüm: dopad dvou bezpečnostních režimů na trestní stíhání
Právní rámec pro rozšiřování policejní a justiční spolupráce dává Prümská smlouva. V Prümské
smlouvě je doposud ratifikováno 14 členských zemí. Za cíl má efektivnější boj proti přeshraniční
kriminalitě, ilegální migraci a terorismu.
Na novou úroveň přivádí díky automatizované výměně genetických a daktyloskopických dat a údajů
z registru vozidel zúčastněných států spolupráci bezpečnostních orgánů v procesu evropské integrace
smlouva z Prümu. Zatímco evropský systém informací o vozidlech a majitelích EUCARIS podstatně
omezuje, respektive umožňuje omezení administrativních a časových nákladů při podávání písemných
požadavků prostřednictvím styčných úřadů především na operativní úrovni, výměna DNA
a daktyloskopických stop se osvědčila jako účinný nástroj boje proti zločinnosti s ústupovými
prostorami v rámci EU. Během prvních tří měsíců po synchronizaci databází bylo dosaženo 1 833 shod
v Rakousku a 1 788 ve Spolkové republice Německo. Tím se orgánům činným v trestním řízení
podařilo objasnit 37 deliktů zabití, 49 sexuálních trestných činů a 2 008 případů krádeže nebo
loupežného vydírání. (Spolkové ministerstvo vnitra 2007) Propojení databází DNA ve Spolkové
republice Německo a Nizozemsku vedlo k podobnému výsledku, orgány činné v trestním řízení tak
mohly mimo jiné usvědčit pachatele 90 deliktů zabití, 95 sexuálních trestných činů, 19 trestných činů
proti osobní svobodě a 43 dalších deliktů. (Prainsack 2010: 1120) Navzdory této efektivitě se podobně
jako v případě Schengenské dohody objevila prudká kritika, že byla smlouva uzavřena vně právního
rámce EU a nebyly využity legislativní možnosti posílení spolupráce podle článku 43 a dále Smlouvy
o Evropské unii. (Würtenbeger a Mutschler 2010: 138) Uzavření smlouvy má původ v iniciativě
německého ministra vnitra Otty Schillyho, který inicioval intenzivnější spolupráci vyšetřovacích
a operativních úřadů kvůli doposud nedostatečným vyrovnávacím opatřením po zrušení hraničních
kontrol vzhledem k narůstající přeshraniční kriminalitě a který se zároveň chtěl vyhnout vleklému
technokratickému procesu Evropské komise. (Prainsack a Toom 2010: 1120) Na praktické úrovni se
osvědčila vozidla databáze EURCARIS – odpadly zdlouhavé dotazy položené skrze spojené úřady.
Hlavním problémem zůstává, že v Evropě vznikly dva bezpečnostní režimy (Schengenský a Prümský),
to vede k tomu, že vnitroevropské ústupní prostory jsou vytlačeny do jiné oblasti.
2.
Nové přístupy evropské policejní spolupráce a role neformálního propojení
V protikladu k již zmíněným oblastem Schengenské dohody, jež se staly součástí společnosti, ve
kterých se proces evropské integrace vyznačuje postupnou právní harmonizací rozsáhlé jednotné
implementace, je operativní policejní spolupráce prosazována národní legislativou členských států.
Nehledě na právo Komise EU na iniciativu rozšířené Amsterodamskou smlouvou na všechny oblasti
bezpečnostní a imigrační politiky bývalého třetího pilíře EU se proces evropského zákonodárství vytváří
komplikovaně. Na základě právních prostředků nezávazných Společných postojů a právně závazných
Závěrů a Rámcových rozhodnutí, které sice definují stanovené cíle, ale nevedou k rozvoji jejich přímé
transformační působnosti, zůstává suverenita z velké části u členských zemí a k přenosu svrchovaných
úkolů z národní na evropskou úroveň dochází jen, když je to bezpodmínečně nutné (čl. 87 odst. 3
SFEU).
Tomu odporuje trestně geografický vývoj po zrušení hraničních kontrol, který se sice region od
regionu podstatně liší v četnosti a druhu deliktů, avšak vykazuje signifikantní tendenci
k organizovanému nadnárodnímu sdružování pachatelů, jež vede k prorůstání různých deliktů.
Vzájemná závislost mezi různými oblastmi deliktů organizovaného zločinu s narůstající nedovolenou
migrací uvnitř Schengenského prostoru vedla na straně skupin pachatelů k takové míře evropské
integrace, které státní aktéři ještě zdaleka nedosáhli. (Fischer 2012b: 95 ff) Nesynchronizované
databáze, rozvláčná řízení o právní pomoci a nejednotné standardy trestního řízení nabízejí
mezinárodně činným pachatelům únikové cesty a prostory a ztěžují pružné reagování na neustále se
měnící chování pachatelů. (Milke 2003: 17) Kvůli skutečným překážkám v evropské policejní spolupráci
se doposud nedaří efektivně kompenzovat bezpečnostní deficit vzniklý po zrušení hraničních kontrol.
V protikladu k pevným hraničním kontrolám se ukázaly být značně efektivnější metodou boje proti
zločinnosti pátrací kontroly orientované na hlavní trestně geografická témata podle čl. 21 SGK,
urychlení výměny dat a bilaterální a multilaterální operativní spolupráce. (Niechziol/ Schmucker 2008:
109) Diverzita nařízení na mezinárodněprávní úrovni a jejich realizace ze strany jednajících úřadů však
vede k podstatným regionálně kvalitativním rozdílům v boji proti organizovanému zločinu a kontrole
-9-
Bezpečnost v době neklidu
migrace. Policejní smlouvy a smlouvy o právní pomoci, které Spolková republika uzavřela se všemi
svými sousedy, částečně překrývají ustanovení prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě nebo
Smlouva z Prümu12.
Současný nejefektivnější přístup je „Strategie přenesení vpřed“. Většina evropských států odesílá
spojovací důstojníky do strategicky důležitých zemí původu a také do tranzitních zemí. Strategie se
týká všech oblastí organizovaného zločinu a za hlavní cíl má boj proti zločinu a terorismu ještě před
hranicemi státu. Dalšími body strategie jsou výcvik,výměna informací a společná analýza.
Německým bezpečnostním orgánům se daří prostřednictvím takzvané forward-displacement-strategy
díky aktivnímu jednání ve spolupráci se styčnými důstojníky ostatních zemí EU na jedné straně
fungovat preventivně a bránit trestným činům před vstupem na území Spolkové republiky Německo
a na druhé straně efektivně postupovat proti mezinárodním skupinám pachatelů a získávat poznatky
pro postup proti organizovanému zločinu. Spolkový kriminální úřad měl již v roce 1983 k dispozici síť
53 styčných úředníků v 51 zemích. V roce 2009 vyslaly země EU 100 styčných úředníků do EU a 250
mimo EU (Fischer 2012a: 446), přičemž úzká operativní spolupráce přispívá k zajímavým tendencím
v rámci procesu evropské integrace vně státního území EU.
V této souvislosti by měl být určen „dokladový poradce“. Tím jsou speciálně vyškolení spojovací
důstojníci, kteří podporují velvyslanectví a letecké společnosti pro přezkoušení dokumentů a výcviku.
V současnosti je ve světě nasazeno 33 německých poradců ve 25 různých místech. Padělání dokladů
se podle zkušenosti využívá jak pro zamaskování nepovolené migrace a organizovaného zločinu, jako
jsou obchod s lidmi, počítačové podvody a podvody s kreditními kartami, obchod s drogami, zbraněmi
a terorismus, tak pro obcházení vyhlášeného pátrání. Neustále narůstající počet zjištěných deliktů
padělání úředních listin a překažených nepovolených vstupů do Spolkové republiky dosažený v rámci
poradenské činnosti, který již překročil počet zjištění na německých letištích a vnitřních hranicích,
svědčí o efektivitě nasazování německých poradců pro doklady v zahraničí. Na místě tvoří evropští
a američtí poradci informační týmy. Práce je ze 40 % vykonána pro jiné státy EU.
Další efektivní nástroj v boji s organizovaným zločinem jsou společné pátrací, vyšetřovací týmy, Joint
Operations a tzv. FRONTEX RABIT. (Möllers 2012: 103) S vyšetřovacími týmy jsou prozatím jen
částečné zkušenosti. V zásadě jsou ale tyto zkušenosti slibné a společné pátrací týmy se už osvědčily.
Aktuální příklad je sestavení německo-polského týmu, česko-německý tým je v součastné době
v jednání. První a doposud poslední RABIT zásah byl proveden od listopadu 2010 do března 2011 na
řecko-turecké hranici v oblasti řeky Evros u Orestie, kde bylo denně zajištěno 150–300 ilegálních
imigrantů. Tento zásah vedl k signifikantnímu snížení ilegálních přistěhovalců a je dodnes dále veden
jako operace FRONTEX v rámci Joint Operation.
Jako účinná metoda spolupráce se ukázala policejní kontaktní centra a styční úředníci. Styčné úřady
právně zakotvené již v článku 39 prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě slouží vedle výměny
informací také k plánování společných zásahů a hlídek, zpracovávání žádostí o právní pomoc a žádostí
o zpětné převzetí nepovoleně zaregistrovaných cizinců, vypracovávání společných situačních hlášení
a koordinování zásahů ad-hoc, například v případech stíhání přes hranici. Díky svým Gemeinsamen
Zentren (Společná centra) a takzvaným Polizeikooperationszentren (Policejní kooperační centra)
převzaly Spolková republika Německo a Rakousko vůdčí roli v přeshraniční výměně informací, ke které
dochází stále více i celoevropsky. Příkladem decentralizované multilaterální cenově příznivé spolupráce
osvědčené v praxi je Baltic See Region Border Control Cooperation (BSRBCC), spojení států
sousedících s Baltským mořem, které prostřednictvím národních kontaktních míst umožňuje vzájemný
nebyrokratický proces komunikace v otázkách ochrany životního prostředí a boje proti přeshraniční
kriminalitě. V posledních letech vznikla v Evropě síť bilaterálních a multilaterálních kontaktních úřadů,
přičemž se kvalita a dostupnost ještě hodně odlišují. Například česko-německá výměna dat funguje 24
hodin denně, v několika státech pak jenom přes den. Třeba ve Finsku je v noci vzbuzen úředník, který
pak musí jet do úřadu. V některých státech nejsou okamžité dotazy možné vůbec.
Rozdíly v dostupnosti vedly k vytvoření informační sítě s výměnou dat, která vznikla skrze evropskou
splupráci na oficiální úrovni. Tyto praktiky splnily dvojitou roli, v neformální spolupráci a také na
oficiální úrovni EU. (Bureš 2012: 513) Kvůli výhodám rychlejšího a přesnějšího předávání údajů je
12
Dokument rady č. 10900/05 ze 07. 07. 2005
- 10 -
Bezpečnost v době neklidu
možné předpokládat, že role neformální spolupráce zůstane signifikantní součástí evropské policejní
kooperace.
Závěr
Ve výsledku lze tvrdit, že vytvoření závazných normativních rámců pro právní harmonizaci přispělo
k procesu evropské integrace a značně jej urychlilo. Z toho vyplývající zmnožení právních norem
a stávající spleť předpisů evropského práva, mezinárodního práva a národních předpisů staví
zákonodárce před výzvu, jak dále utvářet evropskou integraci ve světle právní jasnosti. Rozdíly mezi
členskými státy se ukazují především při vyvíjení evropské azylového systému, respektive materiálního
azylového práva a při policejní spolupráci. Evropská komise se na základě své konstituce coby
legislativy a exekutivy v situaci po Amsterodamské smlouvě povýšila na jednoho z hlavních aktérů
evropské integrace Schengenského práva. Komise coby byrokratický a pouze nepřímo legitimovaný
řídící orgán, který vykazuje typické administrativní tendence s vlastní dynamikou, stojí před těžkým
úkolem předkládat kompromisní a pragmatické návrhy řešení orientované na praktické problémy,
které budou vyhovovat potřebám právní jistoty a právní jasnosti. Mezery v zákonech, jako například
v případě přestěhování rodiny za pracovníkem nebo subsidiární ochrany, umožňují právo na azyl
v požadovaném členském státu a jeho zisk i pachatelům těžších trestných činů. To ztěžuje rozbití
nadnárodních skupin organizovaného zločinu. Vhodné legislativní řešení není v dohledu.
V oblasti nadále mezivládně prosazované policejní spolupráce rozštěpil prümský proces Evropu na dva
bezpečnostní režimy – Prümský režim a Schengenský režim. I když závislosti organizovaného zločinu
a ilegální migrace od počátku utvářely základní strukturu schengenského regulátoru, nelze ji při
pohledu na nekonvenční a neustále se měnící způsob fungování považovat za aktuální. Organizované
skupiny pachatelů se jako nadnárodně činní aktéři domáhají svobody pohybu v rámci evropského
vnitřního trhu stejným způsobem jako jejich legální pendanté. Vysoké počty obětí na jižních hranicích
Evropské unie ukazují, že „člověk jako zboží“ stejně jako jiné objekty deliktů, podléhají bezskrupulózní
maximalizaci zisku. Institucionalizace evropských bezpečnostních orgánů a právní zjednodušení jako
ve Smlouvě z Prümu poskytují orgánům činným v trestním řízení a úřadům pohraniční ostrahy
potřebné prostředky, jak již zcela evropsky integrovanou kriminalitu a ilegální migraci v schengenském
prostoru narůstající do znepokojivé míry přinejmenším omezit. Pro posílení váhavě spuštěného
procesu evropské integrace policejní spolupráce se vyplatí převést Prümský režim do nadnárodního
práva a dále posilovat právní harmonizaci trestního, procesního a policejního práva.
Výše jmenované problémy potřebují vytrvalost. Pro zločince a teroristy už dlouho neexistují žádné
hranice, zatímco bezpečnostní agentury vytvářejí integrační proces jen obtížně a krok za krokem.
Evropské právní mezery a různé standarty, které vznikly v důsledku existence dvou bezpečnostních
režimů a různých implementací právních aktů, nabízejí pachatelům a teroristům dostatečné množství
vnitroevropských výstupních prostorů, které umožňují vyhnout se trestnímu řízení. Nové přístupy
dávají naději na pozitivnější rozvoj, ale různé podmínky pro impelementaci ve členských státech EU
naznačují dlouhou cestu, která je před námi.
- 11 -
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
BMI (Německé ministerstvo vnitra). 2007. Auswertung DNA Datenabgleich zwischen Deutschland und
Österreich – Stand 18.03.2007, Berlin: BMI
(http://www.bmi.bund.de/cae/servlet/contentblob/128692/publicationFile/14035/Vertrag_Pruem
_DNA_Echtabgleich_de.pdf)
Bureš, Oldřich. 2011. EU Counterterrorism Policy. A Paper Tiger? Farnham: Ashgate.
Bureš, Oldřich. 2012. “Informal Counterterrorism Arrangements in Europe: Beauty by Variety of
Duplicity by Abundance?” In: Cooperation and Conflict 47. č 4, 495–518.
Dienstbühl, Dorothee. 2007. Islamischer Terrorismus und Organisierte Kriminalität – eine neue
Variante des symbiotischen Terrorismus? Bonn: Bundesverband Sicherheitspolitik an
Hochschulen (http://www.sicherheitspolitik.de/uploads/media/wus_05_2007_dienstbuehl_02.
pdf)
Fischer, Robert. 2012a. „Europäisierung von Migration und Sicherheit. Die Schengen Acquis im
Spannungsfeld von Rechtsangleichung und Fragmentierung“. In: Jahrbuch Öffentliche Sicherheit
2012/ 2013. Ed. Martin Möllers, Robert van Ooyen. Frankfurt a.M.: Verlag für
Polizeiwissenschaften, 439–447.
Fischer, Robert. 2012b. The Europeanization of Migration Policy. The Schengen Acquis between the
Prioritites of Legal Harmonization and Fragmentation. Frankfurt a.M.: Peter Lang.
Milke, Tile. 2003. Europol und Eurojust. Zwei Institutionen zur internationalen
Verbrechensbekämpfung und ihre justitielle Kontrolle. Göttingen: V & R Unipress.
Möllers, Rosalie. 2012. Polizei in Europa. EUROPOL und FRONTEX im Raum der Freiheit, der Sicherheit
und des Rechts. Frankfurt a.M.: Verlag für Polizeiwissenschaft.
Musharbash, Yassin. 2006. Die Neue Al-Qaida – Innenansichten eines lernenden Terrornetzwerkes.
Köln: Kippenheuer & Wietsch.
Niechziol, Frank; Schmucker, Mirko. 2008. „Polizeiliche Bekämpfung der grenzüberschreitenden
Kriminalität nach Wegfall der Grenzübertrittskontrollen“ In: Kriminalistik 2/2008, 109–120.
Prainsack, Barbara, Toom, Victor. 2010. “The Prüm Regime. Situated Dis/Empowerment in
Transnational DNA Profile Exchange” In: The British Journal of Criminology 50, č 6, 1117–1135.
Ratzel, Max Peter. 2006. „Allianzen aus Sicht der Sicherheitsbehörden: Statement zum gegenwärtigen
Stand und zu den künftigen Entwicklungen von Sicherheitskooperationen – international“ In:
Vorträge anlässlich der Herbsttagung des Bundeskriminalamte vom 2.-3- November 2005. Neue
Allianzen gegen Kriminalität und Gewalt. Wiesbaden: BKA.
Schmucker, Mirko; Gawron, Sylvester. 2010. „Zulässigkeit von Kontrollen an den Schengen
Binnengrenzen“ In: DPolBl 2010, č. 4, 28–38.
Thamm, Bernd Georg. 2007. „Symbiose mit Terrorismus und anderen Formen der Organisierten
Kriminalität“ Ed: Volker Foertsch, Klaus Lange. Argumente und Materialien zum Zeitgeschehen
56. Rauschgift Organisierte Kriminalität und Terrorismus. München: Hans Seidel Stiftung e.V.,
95–98.
UNODC. 2011a. The role of organized crime in the smuggling of migrants from West Africa to the
European Union, New York: UNODC Publishing (http://www.unodc.org/documents/ humantrafficking/Migrant/Smuggling/Report_SOM_ West_ Africa_EU.pdf).
UNODC. 2011b. Issue paper – Smuggling of migrants by sea, New York: UNODC Publishing
(http://www.unodc.org/documents/human-trafficking/Migrant-Smuggling/IssuePapers/Issue_Paper_-_Smuggling_of_Migrants_by_Sea.pdf)
Würtenbeger, Thomas, Mutschler, Stefanie. 2010. „Der Vertrag von Prüm“ Ed: Stephan
Breitenmooser, Sabine Gless, Otto Lagodny. Schengen und Dublin in der Praxis –
Weiterentwicklung der Rechtsgrundlagen. Zürich: Dike Verlag, 137–154.
Ziercke, Jörg. 2006. „Phänomenologische und künftige Entwicklungen: Internationale
Erscheinungsformen von Kriminalität und Gewalt – internationale Kooperationsformen und die
- 12 -
Bezpečnost v době neklidu
Rolle des BKA“ In: Vorträge anlässlich der Herbsttagung des Bundeskriminalamte vom 2.-3November 2005. Neue Allianzen gegen Kriminalität und Gewalt. Wiesbaden: BKA.
- 13 -
Kyperská otázka v době neklidu aneb opomíjená
bezpečnostní otázka v mezinárodních vztazích
Richard Grünwald
Abstrakt:
Příspěvek se zabývá hodnocením kyperské otázky od vzniku Kyperské republiky v roce 1960 až po
současný stav a analýzou kyperské otázky z pohledu mezinárodní bezpečnosti v kontextu mezinárodních
vztahů. Sledování bylo zaměřeno na objasnění vztahů mezi Kyperskou republikou a dalšími státními aktéry
ovlivňujícími vývoj kyperské otázky, a to i s ohledem na některé socioekonomické a politicko-bezpečnostní
oblasti Kyperské republiky. Pozornost byla dále věnována i analýze potenciálních rizik plynoucích
z odkládání řešení kyperské otázky po roce 2004 s přihlédnutím na postoj evropské zahraniční politiky
mezi léty 2010–2012. Nedílnou součástí příspěvku je i odhadovaná prespektiva Kyperské republiky
v návaznosti na otázku sjednocení ostrova, otázku upřednostnění řecké či turecké politiky, otázku
získávání občanství EU, otázku militaritzace ostrova a kyperskou otázku z pohledu ochoty o její vyřešení.
Abstract:
This article focuses on the evaluation of the Cyprus issue from the broad scale of challenges since the
establishment of Cyprus republic in 1960 until the contemporary state and analysis of Cyprus issue from a
security point of view in context of international relations studies. The research was based on clarifying
linkage between Cyprus republic and other state actors who have significant impact on solution of Cyprus
issue in context of socio-economicla and political-security areas of Cyprus republic. Additionally this article
analyzes a potentially scale of risks of lagging solving process in the Cyprus issue after 2004 according to
the EU foreign policy 2010-2012. Finally, the autthor will try to find oud the perspective of Cyprus republic
consisting topics like: Cyprus unification issue, issue of deviated perception between Greeks and Turkish
politics, issue of acessing EU citizenship, issue of militarization and the issue of solving the Cyprus
stalemate.
Úvod
Země mnoha podob a tváří, jež, navzdory své malé velikosti, vyvolává již po celá staletí celou řadu emocí
nejen u svých bezprostředních rivalů, ale také i dalších světových hráčů na mezinárodní scéně.
V souvislosti s tímto příspěvkem vyvstává několik klíčových otázek: „Kdo všechno ještě usiluje o vyřešení
kyperské otázky? Do jaké míry kyperská otázka ovlivňuje prostředí mezinárodních vztahů? Jaké jsou
vztahy Kypru a EU?“
V první kapitole se pokusím v krátkosti shrnout historické okolnosti a události, které utvářely Kypr až do
podoby, jakou známe dnes. Zaměřím se zejména na události po roce 1960, kdy Kyperská republika
získala svoji nezávislost, a na více či méně závažné krize po roce 1989 v souvislosti s pádem Sovětského
svazu. Za nejdůležitější historické předěly pokládám změnu ústavy po roce 1963 a taktéž i invazi Turecka
na Kypr v roce 1974.
V druhé kapitole pak pohovořím o krizích provázející Kyperskou republiku od 90. let. Mezi tyto krize jsem
zařadil závažné krize, které měly výrazný vliv na mezinárodní vztahy. Patří k nim krize např. Imia/Kardak
krize z roku 1996, raketová krize z přelomu roku 1997/1998, neúspěšnost referenda o sjednocení Kypru a
následný vstup Kypru do EU v roce 2004, či spor Turecka a Kypru o ložiska ropy na jihu Středozemního
moře od roku 2009.
V poslední třetí kapitole se zaměřuji na dosavadní snahy EU z pohledu její zahraniční politiky. Shrnuji v ní
základní poznatky týkající se Kypru z pohledu zahraniční politiky EU za poslední tři roky, vycházející
z fundované studie European Foreign Policy Scoreboard pod hlavičkou think-tanku European Council of
Foreign Relations (ECFR). Tuto studii jsem zvolil zejména kvůli její bezprostřední kritičnosti, každoroční
aktualizaci a celkové evaluaci, jak z hlediska EU jako celku, tak postoje jednotlivých členských států EU.
Bezpečnost v době neklidu
Základní terminologie
Tento příspěvek vymezuje širší socio-ekonomickou a politicko-bezpečnostní oblast zkoumání kyperské
otázky. Článek se zabývá problematikou vzniku kyperské tenze a jejími následnými projevy s dopadem na
mezinárodní bezpečnost, proto se valná většina pojmů týká vojenských termínů. V zásadě je třeba si
ujasnit několik zásadních termínů – kyperská otázka, garanční mocnosti, taksim a enosis. Termín
kyperská otázka je sám o sobě velmi problematicky definovatelný, ale pro potřeby tohoto příspěvku je
nutné si ho objasnit. Klíčové termíny z hlediska způsobu řešení kyperské otázky se věnují zbylé
jmenované pojmy, které jsou zkreslovány či dokonce zaměňovány.
Kyperská otázka
Kyperská problematika je velmi obsáhlá. Zpravidla se o kyperské otázce1 hovoří v souvislosti s ilegální
invazí a okupací v letech 1960 až 1974, kde „etnické většině nebylo umožněno demokraticky vládnout nad
etnickou menšinou tak, jak je tomu v ostatních národních státech". (Fouskas 2001: 125)
Z pohledu garanční smlouvy i mezinárodního práva je možné označit druhou tureckou invazi na ostrov za
ilegální okupaci suverénního státu2. Problematika definice pak eskaluje až v roce 1983, kdy Turecká
republika unilaterálně vyhlásila nezávislost Severoturecké republiky (TRNC3). Nový stát byl ihned uznán
Tureckem (Ker-Lindsay 2005: 17), nikoliv však mezinárodním společenstvím. Mezinárodně uznaná zůstala
pouze Kyperská republika.4 Situace kyperské otázky je tak ve skutečnosti mnohem komplikovanější
vzhledem k tureckému postoji, který oficiálně uznává dva nezávislé státy - řecko-kyperský stát na jihu
a TRNC na severu. Naopak mezinárodní pozice členů OSN a EU považují řecko-kyperskou vládu za jedinou
legitimní a reprezentativní formaci zastupující Kyperskou republiku. (Talmon 2006: 582-584)
Garanční mocnosti
Výchozím dokumentem, který zakotvuje garanční mocnosti je Garanční smlouva5 z roku 1960, která je
zároveň včleněna jako dodatek v kyperské ústavě. Článek 2 dodatku stanovil, že Řecko, Turecko a Velká
Británie „garantují nezávislost, teritoriální integritu a bezpečnost Kyperské republiky a poměry nastolené
[...] ústavou.” Článek 4 dodatku předpokládá, že pokud by došlo k porušení ustanovení dané smlouvy,
Řecko, Turecko a Velká Británie budou navzájem konzultovat kroky, jež povedou k opětovnému
respektování ustanovení. V případě, že společná akce nebude možná, každá z výše uvedených garančních
sil má právo podniknout unilaterální kroky vedoucí k „opětovnému nastolení poměrů daných Smlouvou“.
(The Constitution–Appendix B: Treaty of Guarantee)
Smlouva o zárukách byla důležitá nejméně ještě v jednom směru. Explicitně zakazovala enosis i taksim.
(Lindley 2007: 230)
Taksim
Záměrné úsilí o rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část. (Ker-Lindsay 2005: 9) Tato koncepce se
objevila v období 1958–1959 před vznikem samostatné Kyperské republiky a byla předmětem mnoha
diskuzí, jež z kyperské otázky vytvářely zcela neřešitelný problém. Tento způsob řešení kyperské otázky
prosazují zejména turečtí Kypřané a Turci.
1
V anglickém znění: Cyprus issue (problem, dispute).
Podrobně k ilegálnosti turecké okupace severní části Kypru viz Melakopides (2006: 75–80).
3
Zkratka z anglického názvu Turkish Republic of Northern Cyprus.
4
Kyperská republika je členem OSN jiţ od 20. září 1960. (Member States of the United Nations).
5
V anglickém znění: Treaty of Guarantee.
2
- 15 -
Bezpečnost v době neklidu
Enosis
Záměrné institucionalizované úsilí o vytvoření unie mezi Řeckem a Kyperskou republikou. Tato koncepce
se objevila na přelomu 40. a 50. let 20. století a postupně eskalovala v letech 19506 a 19747. Stejně jako
v případě taksim byla i enosis jedním z faktorů neřešitelnosti kyperského problému. Tento způsob řešení
kyperské otázky prosazovali zejména řečtí Kypřané a Řekové.
Historie kyperské tenze
Rivalita o dědictví Kypru se v průběhu historie mnohokrát měnila v závislosti na jednotlivých říších
působících na pomezí Evropy, Subsaharské Afriky a Blízkého Východu, z nichž jsou nejzajímavější poslední
dvě velmoci – Osmanská říše a Britské impérium. Historie střetů Osmanů a Řeků sahají až do 11. století,
ale teprve až od 15. století se Řecký stát stává součástí Osmanské říše. Vlna příkoří, vzájemné
nevraživosti a napjatého soužití vyvrcholí až s kulturním rozmachem Řeků na přelomu 18.–19. století, kde
Osmanská říše výrazně oslabuje, a to nejen díky vnitřním rozporům, ale i tlakem tehdejších světových
velmocí (Francie, Velká Británie, Rusko), které se postavily na stranu Řeků, což nakonec v roce 1830
vyústilo v osamostatnění Řeckého státu. Osmanská říše od té doby nadále stagnuje. Z původně vnitřního
konfliktu se tak postupně stává konflikt mezinárodní.
Hlavním předělem v pojetí řecko-tureckých vztahů je až začátek první světové války, kdy se naplno projeví
řecká msta v podobě osvobození utlačovaného řeckého obyvatelstva a rozšíření hranic Řeckého státu mezi
lety 1917–1919. Projev tzv. „megali idea“ s cílem vytvořit Velkolepé Řecko s hlavním městem
Konstantinopolí pak až v roce 1921 naráží na ostrý odpor Turků, kteří, frustrovaní výsledky první světové
války, etnických čistek uvnitř tehdejší skomírající Osmanské říše a řeckou expanzí, nehledě na možné
důsledky, vyhání všechny Řeky, včetně těch, kteří byli v Osmanské říši etablovaní po mnoho staletí, pryč
z Turecka. Teprve až s vlivem druhé světové války se vztahy mezi Tureckem a Řeckem, byť čistě účelově
a pragmaticky, pozitivně projevily na možnosti spolupráce. Tato situace však netrvala dlouho – silné vlny
vášně se znovu rozhořely v souvislosti s řešením Kyperské otázky v padesátých letech dvacátého století,
kdy Řekové žádali Britskou koloniální samosprávu o přidružení Kypru k Řeckému státu. K takovému kroku
se však odmítavě ohradilo Společenství národů, které otázku případného přidružení doporučilo odročit až
do chvíle, než by se Britové vzdali nároku na Kypr. Toto stanovisko pak zapříčinilo radikalizaci obou
znepřátelených táborů – na jedné straně řeckých Kypřanů a jejich pojetím enosis, a na druhé straně
tureckých Kypřanů a jejich pojetí taksim.
Přes všechna úskalí pak v roce 1960 Kyperská republika získává oficiální status nezávislosti. Navzdory
tehdejší velké disproporci obou etnik8 se v Kyperské republice ustanovil federální systém, ve kterém měli
jak řečtí, tak turečtí Kypřané společně vládnout. Vklíněná idea Společenství národů v součinnosti s Velkou
Británií založená na vzájemné důvěře, je pak ještě před rokem 1963 důrazně pošlapána tehdejším prvním
zvoleným prezidentem Kypru – Makariosem III. Prezident pak v roce 1963 vystoupil v parlamentu
s návrhem radikální změny ústavy v rámci tzv. „13 dodatků“, která například požadovala snížení
zastoupení tureckých Kypřanů ve státní samosprávě či jim znemožňovala právo veta v parlamentu.
Následná eskalace protitureckého sentimentu podnítila masivní demografickou změnu v podobě odsunu
tureckých Kypřanů do vzdálených nehostinných enkláv v severní části Kypru. Navzdory přítomnosti
britských vojsk a vleklému rozhodování OSN, se tak snahy o trvalé mírové soužití Kypřanů zcela minuly
účinkem. Vzhledem ke zhoršující situaci na Kypru byla OSN v březnu 1964 nucena vyslat mírový sbor pod
názvem UNFICYP, který by operativně nastolil příměří a pořádek. Původně jednotky UNFICYP čítající
přibližně 6000 pracovníků měly na Kypru setrvat několik měsíců, ale nakonec jsou tam přítomny až
dodnes.
Mezi lety 1964–1974 docházelo k několika ozbrojeným šarvátkám mezi řeckými a tureckými Kypřany.
Kyperská armáda byla oficiálně rozpuštěna v roce 1968. Její funkci pak nahradily národní milice a nájemné
ozbrojené oddíly, které nabývaly na počtu a to nejen díky dobrému platu. Ani mírové rozhovory ve
stejném roce ohledně vyřešení Kyperské otázky nepřinesly kloudných výsledků – vzájemná nedůvěra byla
už příliš velká (Cyprus 2015 initiative 102-113). Vlivem nekompromisního vyjednávání prezidenta
6
V nepravomocném referendu v roce 1950, kdy byl Kypr pod správou Velké Británie, se 96 % kyperských Řeků
vyslovilo pro enosis.
7
Řecký pokus o převrat na Kypru s cílem prosadit enosis.
8
Tureckých Kypřanů bylo na ostrově přibližně kolem 20 %.
- 16 -
Bezpečnost v době neklidu
Makariose III., který se netajil svou averzí vůči Turkům, roztříštěností a radikalizací obou
ultranacionalistických křídel na Kypru a odklon od zajištění míru po volbách v Řecku a Turecku došlo 15.
července roku 1974 k odstartování snah řeckých jednotek o svržení prezidenta Makariose III. a zároveň se
tak pokusit o pomyslnou enosis.9 Kalkulace Řeků nebyly vůbec liché – Turci tuto situaci oficiálně
vyhodnotili jako řeckou invazi a hrubé porušení mocenské rovnováhy, navzdory varování z řad
mezinárodního společenství a zejména Spojených států Amerických, kde se americký ministr zahraničních
věcí jasně vyjádřil, že v případě tureckého protiútoku na Kypru z toho Spojené státy Americké vyvodí
dalekosáhlé důsledky (Warner 2009: 137).
Vylodění turecké armády na Kypru v roce 1974 pod krycím názvem „Attila“. Vzhledem k patovým
a neefektivním rozhovorům mezi oběma stranami v Ženevě, se proto Turci rozhodli přistoupit k masivní
ofenzívě s cílem „obnovit ústavní pořádek“, jak se v některé literatuře uvádí (Košťál 2004: 18). Hradečný
(2000, 115) dodává, že druhý turecký zásah představoval přímou invazi a neměl již nic společného
s dřívějšími deklaracemi Ankary o ochraně kyperských Turků. Celkově tak turecká armáda ve velmi
krátkém období obsadila necelých 36 % kyperského území (3 355 km2) a vytyčila nové hranice mezi
oběma kyperskými etniky tzv. Attilovou demarkační linií. Toto nově získané území představovalo přibližně
70 % hospodářského potenciálu Kypru a necelou třetinu řeckých Kypřanů, kteří byli neprodleně odsunuti
směrem na jih, což si vyžádalo tisíce životů. Po invazi tak navíc došlo k masivnímu přílivu ilegálních
osadníků z Turecka, kteří počtem více než dvojnásobně převyšovali počet tureckých Kypřanů, což až do
současnosti způsobilo vážné sociální a politické důsledky.
Na okupované půdě bylo rozmístěno přes 35 000 vojáků, a to z daného území učinilo jednu
z nejmilitarizovanějších oblastí světa (Košťál 2004: 18). Turecká invaze vyvolala vlnu pobouření a to
zejména v Řecku, kde se tato událost velmi negativně promítla do budoucích řecko-tureckých vztahů
(Hradečný 2000: 115). Řecko ještě téhož roku opustilo struktury NATO, načež si západní mocnosti, v čele
s USA, vysloužily kritiku pro jejich naprosté selhání. Od té chvíle potom můžeme zaznamenat odklon řecké
vlády od myšlenky enosis směrem k internacionalizaci kyperské otázky na poli OSN. Jedním z možných
řešení pak byla otázka přistoupení Kypru do struktur tehdejšího Evropského společenství10, kterého Kypr
o pár let později také prozíravě využil.
Vzájemná konfrontace a soupeření, zejména v souvislosti s přijetím Řecka do Evropského společenství
v roce 1981 a jednostranným vyhlášením nezávislosti TRNC v roce 1983, působila nemalé potíže ve
„sbližovacích rozhovorech“ mezi Tureckem a Řeckem.
Kyperské krize v 90. letech
Bezesporu jednou ze závažnějších krizí byla Imia/Kardak krize z roku 1996. Jednalo se o spor dvou
neobydlených ostrůvků ležící nedaleko řecko-tureckých hranic. Tyto ostrovy Řekové souhrnně označují
jako Imia, zatímco Turci jako Kardak. Až do roku 1996 tyto ostrovy nehrály žádnou významnější roli.
Kapitán turecké lodi “Figen Akat” havaroval poblíž útesů jednoho z ostrůvků, načež začal volat o pomoc
prostřednictvím radiového spojení. Jako první přijelo řecké námořní plavidlo, které turecké lodi nabídlo
odvoz do nedalekého řeckého přístavu. Tuto nabídku pak turecký kapitán odmítl s tím, že nevidí důvod,
proč by měla být jeho loď odvlečena jinam než mimo výsostné vody Turecka (Arapoglou 2002: 22–29).
Tato roztržka začala být medializovaná poté, co Řekové, jako svůj legitimní nárok odvozující od
demarkační linie v souvislosti se smlouvou z Lausanne11 z roku 1932, nechali vyvěsit řeckou vlajku.
Nedlouho poté pak zase Turci, za velké přítomnosti novinářů, svěsili řeckou vlajku a namísto ní vyvěsili
vlajku tureckou. Tato ze začátku nevinná třenice se rozrostla do velkých rozměrů a vyvolala obnovení řady
dalších egejských sporů a málem dorostla do válečného střetu (Hradečný 2000: 164–166). Nakonec se
však oba premiéři znesvářených zemí dohodli na podepsání tzv. Madridského dokumentu, ve kterém se
zavázali vzájemně respektovat a jakékoliv další spory řešit výhradně mírovými prostředky, nikoliv těmi
vojenskými (Bureš 2000: 16).
Zahájení přístupových rozhovorů mezi Kyperskou republikou a EU v roce 1997 taktéž nijak výrazněji
nepřispělo k politice usmiřování, ba právě naopak. Turecko a TRNC pak opakovaně kritizovaly postup
9
Tuto událost řecká vláda později interpretovala jako vnitropolitický boj, který nemá nic společného s enosis pro
případ, kdyby Turecko chtělo podniknout případnou protiakci.
10
Od roku 1993 se tehdejší Evropské společenství přejmenovalo na Evropskou Unii.
11
Smlouva z Lausanne (1923) řešila otázku územního uspořádání Turecka po první světové válce.
- 17 -
Bezpečnost v době neklidu
řecké části Kypru, kterou považovaly za vědomé porušování závazků plynoucí z mezinárodního práva. Při
vzniku tehdejší Kyperské republiky před rokem v období 1960–1963 panovalo tiché ujednání o tom, že
Kypr nesmí vstoupit do žádné z organizací, jejímiž členy by nebylo Turecko a Řecko, coby obě garanční
mocnosti. Přes všechny tyto výhružky a kritiky Kyperská republika a EU pokračovaly dál v přístupových
rozhovorech.
Nedlouho na to, ještě mezi lety 1997–1998, se stala předmětem diskuze tzv. raketová krize. Tato událost,
byť málo zmiňovaná, představovala ve své době jednu z vážných hrozeb pro zachování míru. Vláda
Kyperské republiky totiž chtěla zakoupit několik raketových systémů, jimiž by zajistila dostatečnou obranu
svého vzdušného prostoru. Kromě již zmiňovaného pokračování přístupových rozhovorů byl tlak na
vybudování vlastního obranného raketového systému umocněn ještě sdělením americké vlády z 19.
prosince 1995, která se týkala prodeje 120 taktických balistických střel MGM-140 ATACMS s doletem 160
km, které by spolehlivě mohly zasáhnout některé strategické cíle na Kypru. Kypr a stejně tak i Řecko, pak
otevřeně protestovaly proti tomuto kontraktu a na druhé straně požadovaly záruky od USA, že tyto rakety
nebudou nijak použity proti Kyperské republice. Od roku 1996 pak probíhaly tajné rozhovory mezi Ruskou
Federací a Kyperskou republikou vyvrcholené v roce 1997 s oficiálním prohlášením o dodávce systému
protivzdušné obrany S-300PMU-1. Tento krok pak následně kyperský ministr obrany odůvodnil tím, že se
jedná o krok, který si vynutilo turecké odmítnutí demilitarizace ostrova, takže kyperská vláda musela
přijmout opatření proti vzrůstající vojenské převaze Turecka. Turecká vláda pak na oplátku zcela jasně
Kyperskou vládu upozornila, že nedovolí rozmístění těchto zbraní na Kypru, a to i za cenu nasazení
vojenské síly na Kypr (Barletta et. al 1999).
Navzdory tomu, že se tento konflikt nestal konfliktem válečným, byla situace vážná. Nutno dodat, že
Ruská Federace chtěla za každou cenu zajistit dodávku raket na Kypr bez ohledu na případný odpor
Turecka. Turecko se naopak angažovalo v Izraeli, kde byly cvičeny a vyzbrojovány turecké vojenské
jednotky pro případ, že by se konflikt rozhořel do ozbrojeného konfliktu. USA, coby terciární aktér tohoto
konfliktu, pak nechtěl žádný vyhrocený konflikt mezi členy NATO, byť jasně stáli na straně Turecka. Podle
Mollerovy typologie (Møller 2003), pak USA fungovaly spíše jako „balancer“ než jako „mediátor“. Tento
spor o moc a v jisté míře i boj o prestiž skončil kompromisním řešením, a to přesunem ruských obranných
raketových systémů S-300PMU-1 na řecký ostrov Kréta (Jorgensen 1999).
Poslední vážnější krizí byla potom neúspěšnost referenda o sjednocení Kypru a následný vstup Kypru do
EU v roce 2004. Této krizi předcházela oboustranná jednání z roku 2001, jež se pod záštitou Kofiho
Annana, tehdejšího generálního tajemníka OSN, snažila vyřešit kyperskou otázku jednou pro vždy.
Tehdejší prezident TRNC Rauf Denktaş, který zastával svůj úřad od vzniku TRNC až po rok 2005, se však
k otázce vyjednávání stavěl zcela odmítavě. Tento systematický a politicky odmítavý bojkot tak trval až do
roku 2002, kdy byl Kypr na Kodaňském summitu schválen jako jeden z nových členů EU, který po boku
dalších nově přistoupivších zemí přistoupí k 1. květnu 2004. Od té chvíli v TRNC propukají mohutné
nepokoje čítající několik desítek tisíc protestujících, kteří požadovali odvolání prezidenta Rauf Denktaşe
z úřadu a přistoupení TRNC k Annanovu plánu. Jako odpověď na tyto nepokoje, nátlak mezinárodního
společenství a některých zainteresovaných zemí, se prezident Rauf Denktaş ostře vyslovil proti přijetí
Annanova plánu, což ještě potvrdil stále se oddalujícím vyhlášením referenda o přijetí Annanova plánu
v TRNC.
24. dubna 2004 se pak na Kypru konalo referendum o přijetí Annanova plánu, který zahrnoval témata
jako sjednocení ostrova, znovu nastolení bývalého konfederativního uspořádání před rokem 1963
a společný vstup do EU, který by umožnil oběma komunitám Kypru využívat výhody plynoucí z členství
EU. Účast v referendu byla nebývale vysoká – v řecko-kyperské části 88 % a v turecko-kyperské části 87
%. Annanův plán však skončil velkým fiaskem. Výsledky referenda byly zdrcující – 75,8 % řeckých
Kypřanů hlasovalo proti přijetí Annanova plánu, byť se turečtí Kypřané 64,9 % vyslovili pro jeho přijetí
(Euroskop: 2004). Jak se později ukázalo, na vině nepřijetí Annanova plánu stálo hned několik záležitostí.
Neshody mezi kyperskými Řeky a Turky panovaly zejména z formy a případné podoby společného státu,
fungování garančních sil, majetkového vypořádání přesídleným osobám, vojenské přítomnosti Turecké
armády na Kypru, usazování se a nabývání majetku, územní úpravy a řešení otázky tureckých
osadníků/imigrantů (Sözen, Özersay 2007: 127–128). Při bližším pohledu na Annanův plán (Annan plan
2003) je patrné, že tento návrh pozbýval deklarovaný kompromisní charakter, jenž mnohem více
zohledňoval pozici kyperských Turků nad kyperskými Řeky (Sözen, Özersay 2007: 130). V tomto ohledu
zde panují i kritické názory, že Turecko tento plán podporovalo jen kvůli získání výhodnější pozice vůči
kyperským Řekům, což dokládají závěry turecké vlády, která se ihned po tomto neúspěchu vrátila ke své
„standardní“ politice vůči Kypru (Koudar, 2010, 55).
- 18 -
Bezpečnost v době neklidu
S odstupem času si lze povšimnout několika trendů, kvůli kterým řečtí Kypřané odmítli Annanův plán.
Prvním z nich byla bezpochyby víra v členství v EU, která by řeckým Kypřanům propůjčila silnější
a výhodnější pozici při vyjednávání. Dalším z fenoménů je i percepce vlastní identity na Kypru a to
zejména z pohledu tureckých Kypřanů. Kvůli Turecku se tak turečtí Kypřané cítí více jako Kypřané, ale
nyní kvůli řeckým Kypřanům, se turečtí Kypřané znovu cítí jako Turci (Bryant 2005: 32). Annanův plán
taktéž selhal kvůli své nedostatečné přípravě lidí na toto sblížení a nevytyčenou strategií při řešení
majetkových sporů. Bývalý prezident Glafcos Clerides jednou dokonce poznamenal, že „vlajka Kyperské
republiky je nejlepší na světě, protože je jediná, za kterou nikdo nepoloží život“. (Bryant 2005: 37)
Ostatní více či méně závažné krize jako ropná krize od roku 2009 nebo současnou bankovní krize z roku
2013, v tomto článku záměrně neuvádím vzhledem k nedostatku literatury, nedostatečnému časovému
odstupu a výrazným přesáhnutím rámce tohoto příspěvku.
Kyperská otázka a současnost
Podle studie ECFR pod hlavičkou think-tanku European Council of Foreign Relations v období 2011–2013
je kyperská otázka jedna z nejpalčivějších témat EU. Hodnotící studie ECFR scoreboard zkoumají
jednotlivé výzvy EU, které každoročně porovnávají na základě 3 kritérií – podle jednotného postoje (tzn.
do jaké míry se jednotliví členové EU dokázali shodnout na společném postupu při řešení dané výzvy),
podle použitých zdrojů (tzn. souhrnu vynaloženého přímého či nepřímého úsilí k řešení dané výzvy)
a konečných výsledků (tzn. do jaké míry byla EU úspěšná při řešení těchto výzev). V těchto studiích se
zároveň sleduje iniciativa jednotlivých členských zemí EU a jejich stanovisko při řešení dané výzvy. Tyto
výzvy jsou dále rozděleny do několika geografických kategorií, z nichž mnohé z nich spolu velmi úzce
souvisejí.
Vývoj Kypru za období 2010 podle studie ECFR potvrzuje stále se prohlubující a v nedohlednu se nabízející
řešení. EU, pak podle této studie, nezastává žádné výrazné stanovisko vůči řešení kyperské otázky. EU tak
souvztažně nemá žádnou „výraznější páku“, kterou by Turecko „přimělo k určitému kompromisu“
výměnou za ústupky týkající se přístupového jednání do EU (ECFR 2010). Řešení Kyperské otázky tak
zároveň úzce souvisí s řešením otázky Turecka a jejího vstupu do EU. Jedním z hlavních bodů kritického
postoje Evropské komise k Turecku je pak právě vyřešení otázky Kypru – v tomto případě stažení
vojenských jednotek a přistoupení k dalším jednáním směřující až k re-unifikaci ostrova. Nikde však není
zcela jasně napsáno, že i při řešení Kyperské otázky by EU byla ochotna přijmout Turecko jako dalšího
právoplatného člena EU. V souvislosti s přijetím Turecké republiky do Kypru se mnohdy hovoří o tzv.
privilegovaném partnerství, které však ve své podstatě je zcela nepřijatelné pro tureckou vládu. Kyperská
otázka se tak podle mnohých kritiků jeví jako určitý druh vydírání, kterým si Kypr skrze své členství v EU,
snaží vynutit lepší podmínky pro Kypr. Taktéž způsob vedení války se změnil. Od otevření hranic oddělující
řeckou a tureckou část Kypru z listopadu 2004 nebyl evidován žádný závažný násilný incident. Z původní
„války vedené vojenskými prostředky“ (welfare), tak po roce 2004 můžeme hovořit o „pokračování
konfliktu skrze legální prostředky“ (lawfare) (Bryant 2009: 4). Naopak podle některých kritiků je řešení
kyperské otázky možné, pakliže by se vyřešily otázky týkající se majetkového vypořádání. Nejde tak prý
o to, která ze dvou kyperských komunit vyhraje či zdali by byl ostrov sjednocen, ale minimálně by to
znamenalo konec nekončícím dohadům a částečným vyřešením křivd z minulosti (Bryant 2009: 5).
Podle studie ECFR za období 2011 byla jednou z hlavních obav otázka nalezišť zemního plynu na východě
Středozemního moře (ECFR 2012). Turecko se tak od roku 2011 začíná od EU ubírat zcela jiným směrem
jednak v souvislosti s bohatými ložisky zemního plynu, tak i vzhledem k neochotě EU k dalšímu postupu
přístupových rozhovorů umožňujících vstup do EU. Turecko tak oponuje názorem, že naleziště zemního
plynu patří celému ostrovu Kypru a nad jeho správou by se měly podílet obě dvě komunity Kypr a nikoliv
jako doposavad, jen řecká část. Turecký ministr pro evropské záležitosti Egemen Bağış prohlásil, že pokud
kyperská otázka nepředstavovala překážku pro vstup samotného Kypru do EU, neměla by to být překážka
ani v případě Turecka (Euractiv 2010). Kypr pak podle této studie představuje novou oblast, o kterou
soupeří různé ropné transnacionální společnosti k získání práv na těžbu a transport fosilních paliv.
Následný monitoring ukázal, že v oblasti Středozemního moře bude pravděpodobně mnohem více ložisek,
než se vědci doposud domnívali. Blíže k monitoringům pojednává Harris A. Samaras (Samaras 2012: 10–
27).
Navzdory všem varovným předpovědím nastíněným v předchozích studiích se podle studie ECFR za období
2012 situace na Kypru vůči EU mírně zlepšila (ECFR 2013). Zásluhou na tomto skoku byla pak zejména
- 19 -
Bezpečnost v době neklidu
harmonizace vztahů za kyperského předsednictví v druhé polovině roku 2012, kdy se nenaplnily výhružky
Turecka o otevřeném bojkotu Kypru a přerušení diplomatických vztahů s EU v tomto období. Částečné
uvolnění taktéž zavládlo i při společných jednáních týkajících se monitoringu nových nalezišť zemního
plynu a ropy. Dohady o tureckých plánech na získání těchto nalezišť pod záminkou lepší výchozí pozice
s EU, se tak prozatím nenaplnily. V souvislosti s těmito nalezišti je pak kyperská otázka zcela upozaděna
zájmy o získání těchto nových bohatých nalezišť ropy a zemního plynu.
Závěr
V roce 2014 tomu bude již 40 let od chvíle rozdělení Kypru na řeckou a tureckou část. Byť severní turecká
část (TRNC) není mezinárodně dodnes uznána, je Kypr de facto rozdělen na dva velmi odlišné tábory.
Čtyřicet let ve srovnání s několika staletími okupování Kypru cizími mocnostmi (Francká říše, Osmanská
říše, Britské impérium) vypadá z časového hlediska zanedbatelně, přesto až v druhé polovině 20. století
můžeme hovořit o postupném nárůstu turbulencí, které Kyprem otřásají do určité míry až do dnes. Podle
Hradečného (2000) byla první rozbuškou pro vyvolání kyperského konfliktu klíčová epizoda z roku 1949
v souvislosti s neposvěceným plebiscitem OSN o připojení Kypru k Řecku. Přestože OSN tento plebiscit
nepovolila, tak se v roce 1950 pod vedením etnarchie pravoslavné církve (Pupti 1973: 14) vyslovilo pro
připojení k Řecku celých 96 % zúčastněných kyperských Řeků, což v této době představovalo majoritní
většinu obyvatel Kypru (kolem 80 %). Hlavním strůjcem tohoto připojení byl tehdejší arcibiskup a budoucí
prezident Kyperské republiky Makarios III (Hradečný 2000: 71).
Nespokojenost s neřešením kyperské otázky pak eskalovala v souvislosti s britským odmítavým postojem
z roku 1954, který znemožnil jakkoliv projednávat případné řešení kyperské otázky. V návaznosti na tento
britský postoj se rodí první kyperské teroristické organizace - řecká teroristická skupina EOKA (Národní
organizace kyperských bojovníků) a turecká teroristická skupina VOLKAN/TMT (Turecké hnutí odporu).
Tyto anti-koloniální obavy v kombinaci s členstvím Řecka a Turecka ve vojenských strukturách NATO
a britským obavám plynoucím ze ztráty ostrova, který se nacházel v blízkosti Suezského průplavu
a zajišťoval Britům i prosazování vlastních strategických zájmů, značně brzdily vyjednávání v otázce řešení
kyperské otázky (Pupti 1973: 16). Situace na Kypru se začala zcela vymykat kontrole. Velká Británie proto
nechala na ostrov poslat další vojáky. Tato armáda pak představovala přibližně 20 000 mužů (Tirman,
2000). Společně s nátlakem NATO a USA na zahájení mírových rozhovorů, vyvrcholilo toto příměří až po
podepsání Curyšsko-londýnských smluv v roce 1959, které zavazovaly Řecko na rezignaci v otázce enosis,
Turecko k neprosazování taksim a Velkou Británii ponechání suverenity Kyperské republice. Přesto si ale
jako jistý druh kompenzace Velká Británie vymohla ponechání britských vojenských základen Dhekelia
a Akrioti (Hradečný 2000: 79–80). Dalšími alternativami pak bylo vytvoření dvou separátních zemí, zřízení
společné správy (kondominium), rozdělení ostrova mezi Řecko a Turecko, navrácení Kypru Turecku nebo
i nadále ponechat Kypr pod britskou správou (Stephen 2000: 8).
Přerody v období 1960–1964 a 1974 jsou v moderní historii Kypru předmětem dlouhodobého sváru.
Navzdory všem vyjednáváním s více či méně velkou nadějí na vyřešení kyperské otázky tyto snahy
selhaly. Národní a etnická hrdost v kombinaci s historicky silně zakořeněnou averzí je jedním z hlavních
důvodů, proč tato mírová jednání vesměs selhala. Pohledy z obou znepřátelených stran se různí, přesto
zde nemůžeme jasně říci, kdo všechno je odpovědný za nenalezení konsensu. Určitý podíl podle všeho
nese i Velká Británie, která jako bývalý kolonizátor vnímá Kypr jako sféru svého neochvějného
geopoliticko-strategického zájmu (Kokinupolusová 2011: 64).
Taktéž medializace a všeobecné povědomí o řešení kyperské otázky a další zmiňované krize v 90. letech
20. století jako by vůbec neexistovaly. Zejména pak raketová krize na přelomu roku 1997/1998 tento
trend potvrzují. Tato krize pak velmi připomínala krizi kubánskou vzhledem ke své povaze „balancování na
pokraji války“. Na jedné straně řecká část Kypru, za kterým stála Ruská Federace a na straně druhé
Turecko, v jejímž těsném závěsu sekundovalo USA. Prvním velkým rozdílem těchto dvou krizí však byly
politické výsledky. Zatímco v kubánské krizi došlo k jakémusi kompromisu (stažení raket z Kuby výměnou
za stažení raket z Turecka), zde v kyperské raketové krizi jednoznačně zvítězila turecká vláda. Turecko
disponovalo mnohem silnějším vojenským arzenálem, který umožňoval prosazovat ono nekompromisní
stanovisko vůči Kypru, což se ukázalo jako stěžejní bod vyjednávání. Ruská Federace byla v tomto ohledu
připravena reagovat na tuto tureckou „provokaci“ pouze v případě, že by byly napadeny ruské lodě
převážející raketové systémy S-300PMU-1, které nakonec beztak na ostrov dopraveny byly. Druhým
velkým rozdílem mezi kubánskou a kyperskou raketovou krizí byly politické důsledky. Zatímco v případě
kubánské krize došlo k výraznému zlepšení vzájemných vztahů mezi tehdejším Sovětským svazem a USA,
- 20 -
Bezpečnost v době neklidu
tak v případě kyperské krize naopak došlo k prohloubení vzájemné nedůvěry, která vyvolala politické
spory uvnitř EU a NATO. Pravděpodobně nejenom tato krize přispěla o několik let později k oddálení
mírových nadějí na vyřešení kyperské otázky, která prozatím skončila fiaskem Annanova plánu v roce
2004.
Současný vývoj v souvislosti s členstvím Kyperské republiky v EU, je taktéž jedním ze zajímavých
neprozkoumaných fenoménů. Na jedné straně je Kyperská republika právoplatným členem EU, ale ne
všichni Kypřané mají přístup k výhodám plynoucí z členství v EU. V druhé polovině roku 2012 byla
Kyperská republika dokonce předsednickou zemí EU. V tomto ohledu je nutno podotknou, že toto
předsednictví bylo taktéž i jakousi zkouškou pro Turecko. Podle zprávy ECFR z roku 2013 tak Turecko
i přes svoje výhružky týkající se přerušení diplomatických vztahů s EU a stažením žádosti o vstup do EU,
nakonec nepřistoupilo k tak razantnímu postoji vůči Kypru a ukázalo jistou dávku solidarity ze strany
Turecka. Přesto případné řešení kyperské otázky prozatím zůstává v nedohlednu. Na vině tak stojí
neúspěšný Annanův plán z roku 2004, který namísto kompromisu zahrnoval spíše svižné řešení pod
záminkou vstupu do EU. Na místo velkého úspěchu plynoucího z vyřešení kyperské otázky, tak břemeno
„permanentního řešení“ převzala EU. V souvislosti s objevením nových nalezišť ropy a zemního plynu ve
východní části Středozemního moře, se tak Kypr stává středem zájmů nejen Řecka a Turecka, ale také
zemí jako USA, Velké Británie, Ruska, Číny a Izraele.
Otázkou tak zůstává, do jaké míry se historie bude opakovat. Kyperská republika sice už není v područí
Velké Británie, ale možnost obnovení teroristických aktivit, jako před zrodem Kyperské republiky, není
zcela vyloučený. Taktéž vliv mezinárodního společenství na Kyperskou republiku se jeví jako velmi
sporadický, byť díky jejím jednotkám nedošlo po roce 2004 k žádnému vážnějšímu ozbrojenému konfliktu.
Naopak vliv Kypru na mezinárodní společenství je vcelku značný. Jak Řecko, tak Turecko se nedokáže
odprostit od sféry vlivu nad tímto ostrovem. Pro obě tyto garanční mocnosti představuje Kypr na jedné
straně mnoho nových příležitostí v souvislosti s ropnými nalezišti, ale na druhé straně i úskalí související se
současnou bankovní krizí a stigmatizací Kypru. Zároveň pak lze s jistotou říct, že v případě
"permanentního" vyřešení kyperské otázky bude velmi záležet na tom, kolik dalších vnějších aktérů se
zapojí do jejího řešení. Velkou příležitostí, ale zároveň i velkou výzvou je řešení kyperské otázky v rukou
EU a kompletní převzetí bývalé agendy od OSN. Další alternativou by bylo sepsání další mírové dohody,
která by však musela reflektovat na majetková vypořádání mezi oběma etnickými tábory Kypru, která
byla, podle mnohých kritiků, pravým důvodem, proč Annanův plán z roku 2004 selhal. Současná
stigmatizace taktéž nedává příliš prostoru na vyřešení kyperské otázky. Jak Řekové, tak Turci se cítí na
okraji evropské společnosti, kde se stále více občanů cítí natolik frustrováno svou občanskou příslušností.
To potom způsobuje onu pomyslnou popularitu dalších nacionalistických vln odkazujících se na zbožné
historické kořeny své země v období největší slávy.
Není zcela jasné, jakým směrem se další vývoj Kypru bude ubírat. Jisté ale je, že Kyperská republika, a to
nejen v souvislosti se současnou kyperskou bankovní krizí z roku 2013, bude muset podniknout nezbytné
kroky k revizi svého odmítavého postoje vůči vyjednávání s Tureckem, a taktéž ukázat EU, že Kypr do
Evropy skutečně patří.
- 21 -
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Arapoglou, Stergios. 2002. Dispute In The Aegean Sea The Imia/Kardak Crisis. Alabama: Air Command and
Staff College Air University Maxwell Air Force Base. http://www.dtic.mil/cgibin/GetTRDoc?AD=ada420639
Barletta, Michael a Jorgensen, Erik. 1999. Cyprus, the S-300PMU-1 Missile System, and Regional Security: An
Annotated Chronology. Monterey: Center for Nonproliferation Studies.
http://cns.miis.edu/cyprus/chrlate.htm
Bryant, Rebecca. 2005. A Dangerous Trend in Cyprus. Middle East Report, No. 234, Middle East
Research & Information Project (Summer, 2005). 30–37. http://www.jstor.org/stable/30042446
Bryant, Rebecca. 2009. The Many Cyprus Prolems]. Middle East Report, No. 251, Pakistan under
Pressure (Summer, 2009). 2–7. http://www.jstor.org/stable/27735294
Bureš, Jaroslav. 2000. Řecko-turecké oteplování. Mezinárodní politika. Vol. 4. 16-19.
Cyprus 2015 initiative. 2011. Solving the Cyprus problem: Hopes and Fears. Nicosia: Interpeace /
‘Cyprus 2015’ Initiative.
http://www.cyprus2015.org/index.php?option=com_phocadownload&view=category&id=6%3Ar
eports&download=25%3Acyprus2015-solving-the-cyprus-problem-en&Itemid=34&lang=en
Euractiv. 2004. Füle se během návštěvy Turecka dotkl kyperské otázky. Praha: EU-Media.
http://www.euractiv.cz/rozsirovani-eu/clanek/fle-se-behem-navstevy-turecka-dotkl-kyperskeotazky-007231
Euroskop. 2004. Fakta o Kypru. Praha: Úřad vlády ČR. https://www.euroskop.cz/549/sekce/kypr/
Fouskas, V. K. (2001): Reflections on the Cyprus Issue and the Turkish Invasions of 1974,
Mediterranean Quarterly, Vol 12, No 3, pp. 98–127.
Hradečný, Pavel. 2000. Řekové a Turci: Nepřátelé nebo spojenci? Praha: Nakladatelství Lidové
Jorgensen, Erik. 1999. Conflict Averted: The Decision Not to Deploy on Cyprus. Monterey: Center for
Nonproliferation Studies. http://cns.miis.edu/cyprus/decision.htm
Ker-Lindsay, J. (2005): EU Accession and UN Peacemaking in Cyprus, New York, Palgrave Macmillan.
Kokinopulosová, Iva. 2011. Kyperský konflikt - komparace strategií a jeho řešení. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci. http://theses.cz/id/1l0qnx/Iva_Kokinopulosova_Bakalarska_prace.pdf
Košťál, Vratislav. 2004. Prokletí Afroditina ostrova. Mezinárodní politika, Vol. 3, s. 17–21.
Koudar, Jiří. 2010. Kyperská otázka jako překážka na cestě Turecka do EU. Brno: Masarykova
Univerzita. http://is.muni.cz/th/263401/fss_b/bakalarska_prace_final.pdf
Lindley, D. (2007): Historical, Tactical, and Strategic Lessons from the Partition of Cyprus,
International Studies Perspectives, Vol 8, No 2, pp. 224-241.
Melakopides, C. (2006): Implications of the Accession of Cyprus to the European Union for GreekTurkish and Euro-Turkish Relations, Mediterranean Quarterly, Vol 17, No 1, pp. 73–101.
Møller, Bjørn. Conflict Theory. 2003. Aalborg: DIR & Institute for History, International and Social Studies.
http://vbn.aau.dk/files/33796614/122.pdf
Pupti, Eleni. 1973. Ústavní a politický systém Kyperské republiky. Praha: Academia.
Sözen, A., Özersay, K. 2007. The Annan Plan: State Succession or Continuity. Middle Eastern Studies, Vol 43,
No 1. 125–141. http://www.academia.edu/274999/The_Annan_Plan_State_Succession_or_Continuity
Stephen, Michael. 2000. The Cyprus Question: a concise to the history, politics, and law of the Cyprus
question. London: s.n.
Talmon, S. (2006): The European Union –Turkey Controversy over Cyprus or a Tale of Two Treaty
Declarations, Chinese Journal of International Law, Vol 5, No 3, pp. 579-616.
The Constitution –Appendix B: Treaty of Guarantee (http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/--ed_protect/---protrav/---ilo_aids/documents/legaldocument/wcms_127461.pdf)
- 22 -
Bezpečnost v době neklidu
The European Council on Foreign Relations. 2011. European Foreign Policy Scorecard. London: the
European Council on Foreign Relations. http://www.ecfr.eu/page//ECFR_SCORECARD_2010_PDF.pdf
The European Council on Foreign Relations. 2012. European Foreign Policy Scorecard. London: the
European Council on Foreign Relations. http://www.ecfr.eu/page//ECFR_SCORECARD_2012_WEB.pdf
The European Council on Foreign Relations. 2013. European Foreign Policy Scorecard. London: the
European Council on Foreign Relations. http://www.ecfr.eu/page//ECFR_SCORECARD_2013_WEB.pdf
Tirman, John. 1999. The Cyprus Conflict: An educational web site. http://www.cyprus-conflict.net/
United Nations. 2003. Basis for a Comprehensive Settlement of the Cyprus Problem (Annan's plan).
New York: General Secretariat.
http://www.globalsecurity.org/military/library/report/2004/annan-cyprusproblem_maps_26feb03.pdf
Warner, Geoffrey. 2009. The United States and the Cyprus crisis of 1974. Washington DC:
International Affairs, Volume 85, Issue 1, s. 129–143, January 2009.
http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1468-2346.2009.00785.x/pdf
- 23 -
Bezpečnost v době neklidu
Padlý stát jako bezpečnostní hrozba a zdroj nestability.
Následky selhání Somálska na Keňu
Alena Hrušková
Abstrakt:
Selhání státu má negativní dopady nejen pro své obyvatele, ale představuje hrozbu také na regionální
a globální úrovni. Tato práce se zabývá následky selhání Somálska, které se přelévají do jeho sousední
země, do Keni. Spillover efekt selhání Somálska bude zkoumán pomocí tří indikátorů – terorismus,
organizovaný zločin a masivní pohyb uprchlíků. Práce dále analyzuje, zda intervence Keni v roce 2011
byla spojena právě s tímto spillover efektem a zda se ho snažila omezit.
Abstract:
Failed state has negative consequences not only for its own inhabitants but it also poses a threat on
regional and global level. The main goal of this study is to find out what consequences the failure of
Somalia has on its neighbouring country – Kenya. The spillover effect will be analysed with free
indicators – terrorism, organised crime and a massive refugees flows. This study also analyses
whether the intervention conducted by Kenya in 2011 was caused because of the spillover effect and
wheather this intervention tried to reduce the consequences of spillover effect.
Úvod
Failed state – stát, který není schopný plnit své funkce, je dnes považován za producenta regionálních
i globálních hrozeb. Například i Fukuyama vnímá hrozbu padlých států velmi vážně (in Patrick 2006:
2): „Od konce studené války jsou slabé a padlé státy považovány za nejdůležitější problém pro
mezinárodní společenství.“ Tato práce se věnuje regionálním následkům selhání státu, které bývají
někdy zastíněny následky globálními, ačkoliv právě sousední státy pociťují hrozby intenzivněji
a dochází k přímému ohrožení jejich bezpečnosti a stability. Sousední státy jsou vystaveny útokům
povstalců či teroristů přes nekontrolované hranice, musí se potýkat s množstvím uprchlíků a šířící se
kriminalitou a mnoha dalšími problémy. Somálsko je již od konce studené války považováno za padlý
stát, který není schopen plnit své funkce. Jeho selhání neohrožuje pouze jeho obyvatele, ale lze zde
pozorovat přelévání následků selhání i do sousedních zemí. V roce 2011 Keňa zahájila intervenci do
Somálska a nabízí se otázka – byla tato intervence zapříčiněna právě hrozbami, které se ze Somálska
přelévají do Keni?
Hlavním cílem práce je potvrdit nebo vyvrátit hypotézu, která zní: Intervence Keni do Somálska byla
reakcí na následky selhání Somálska, které se do Keni přelévají a ohrožují bezpečnost země. Zhoršení
bezpečnostní situace v regionu, intervence a mezistátní války jsou jedny z klasických následků
slabých, selhávajících či padlých států. Přelévání problémů z jednoho státu do druhého bývá
označováno jako spillover efekt. Hypotéza předpokládá, že následky selhání Somálska byly pro Keňu
tak ohrožující, že se rozhodla do padlého státu intervenovat. Hypotéza je založena na teorii Torrese
a Andersona, kteří rozlišují několik globálních a lokálních následků slabých a křehkých států (řadí zde
právě i mezistátní konflikty viz příloha č. 3). Intervence se tak v podstatě stala dalším následkem
selhání Somálska. Tito autoři dále tvrdí, že následky mohou mít v sousedních státech různou intenzitu.
Z tabulky, kterou vytvořili Torres a Anderson, byly vybrány ty regionální následky, které nejvíce
ohrožují stabilitu Keni. Jedná se o:
a) Terorismus
b) Organizovaný zločin
c) Masivní pohyb uprchlíků
- 24 -
Bezpečnost v době neklidu
Tyto následky slabých států můžeme označit jako indikátory spillover efektu, resp. ohrožení
bezpečnosti. Práce jednotlivé indikátory analyzuje a zkoumá, jak se konkrétní indikátor spilloveru
v Keni projevuje. Druhá část práce analyzuje intervenci Keni do Somálska a snaží se zjistit, zda během
intervence Keni do Somálska došlo k eliminaci, resp. snaze o eliminaci těchto spillover efektů. Na
základě toho bude určeno, zda intervence byla zapříčiněna spillover efektem selhání státu v Somálsku.
V první části práce jsou definovány základní pojmy, se kterými autorka pracuje, dále je představena
teorie Torrese a Andersona, která se zabývá následky selhání státu. Poté následuje uvedení do
problematiky Somálska. Další část práce je zaměřena na analýzu indikátorů spillover efektu. Závěrečná
část se věnuje intervenci Keni do Somálska.
1. Vymezení základních pojmů
Padlý stát
Definice padlého státu se může lišit v závislosti na rozdílných představách o tom, co je základní
funkce, kterou by měl stát plnit. Weber definuje stát jako (in Wolff 2011: 960): „(…) společenství lidí,
které si úspěšně nárokuje monopol na legitimní použití fyzické síly v rámci stanoveného území.“
Logicky je tedy nefunkční stát ten, který není jediným uživatelem fyzické síly, ale objevuje se určitá
skupina, která v této oblasti státu konkuruje. Tato práce chápe pojem padlý stát tak, jak jej definuje
Zartman. Zartman (1995: 5–6) tímto pojmem označuje „(…) stát, který neplní své funkce, je
paralyzovaný, nezajišťuje občanům bezpečnost a selhala zde vláda práva a pořádku.“
Bezpečnost
Bezpečnost je stav „(…) kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby pro objekt (zpravidla
národní stát, popř. i mezinárodní organizaci) a jeho zájmy a tento objekt je k eliminaci stávajících
i potenciálních hrozeb efektivně vybaven a ochoten při ní spolupracovat.“ (Mareš 2002: 13). Pokud
mluvíme o bezpečnosti Keni, máme na mysli situaci, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány
hrozby pro tento stát. V tomto pojetí práce nakládá s termínem bezpečnost země.
2. Teoretická část - regionální následky padlého státu
O tom, že padlý stát může být hrozbou pro své okolí, mluvili již první teoretikové zabývající se
problematikou padlého státu. Helman a Ratner (in Di John 2010: 13) roku 1993 popisují nový
znepokojující fenomén failed state jako „stav, kdy stát je naprosto neschopný být členem
mezinárodního společenství. Takový stát ohrožuje své obyvatele i sousedy skrze pohyb uprchlíků,
politickou nestabilitu a náhodné boje.“ I Rotberg (2002: 85) píše o možném šíření konfliktů skrze
selhání státu. „Padlý stát není schopný kontrolovat značnou část svého území stejně tak jako hranice
se sousedními státy.“ Jiní autoři (Gibaja 2010: 12) zase zdůrazňují roli nestátních aktérů v padlém
státu, kteří mají zájem exportovat své aktivity do zahraničí.
Torres a Anderson (2004: 8) vytvořili tabulku, ve které dělí globální a lokální dopad slabých a křehkých
států do sedmi oblastí. Jedná se o chudobu, konflikt a humanitární krize, porušování lidských práv,
globální bezpečnostní hrozby, organizovaný zločin, snížení globální prosperity a oslabení
mezinárodního systému. Tyto následky jsou poté dále upřesňovány např.: mezistátní války, pohyb
uprchlíků, proliferace konvenčních zbraní, zhoršení stavu regionálních konfliktů, poskytování útočiště
pro mezinárodní teroristy, šíření zbraní hromadného ničení, aj. (viz příloha č. 3). Tyto následky mohou
mít v sousedních státech různou intenzitu a nemusí se vyskytovat všechny najednou. Ačkoliv Torres
a Andersen (2004: 5) přiřazují zmíněné následky slabým a křehkým státům, lze je vztáhnout i na padlé
státy, protože výše uvedení autoři považují padlý stát (resp. kolaps státu – state collapse) za
nejextrémnější formu neefektivního státu, kde vláda přestala efektivně vykonávat své funkce. Jako
příklad uvádí právě Somálsko. Autoři dále tvrdí, že neefektivní státy „(…) nejsou schopny hrát svou
úlohu v mezinárodním systému a mají negativní spillover efekt na sousední země.“ Právě tento
negativní spillover efekt je v práci analyzován.
- 25 -
Bezpečnost v době neklidu
3. Stručné uvedení do problematiky Somálska
Dnešní podobu získalo Somálsko v roce 1960 spojením britského a italského protektorátu. V roce 1969
došlo k vojenskému převratu a moci se ujal Muhammad Siad Barre, který stál v čele státu až do roku
1991. Postupem času se opoziční skupiny sjednotily a v roce 1991 se jim podařilo Barra svrhnout
a poté vytvořit provizorní vládu United Somali Council (USC). Protože však představy a ambice vůdců
klanů byly příliš rozdílné, začali bojovat proti sobě a v zemi se rozpoutala občanská válka (Bamfo
2010: 57).1 Během občanské války v zemi zavládla anarchie, násilí a brzy přišel i humanitární kolaps.
Země přestala zcela fungovat.
V 90. letech začal vzkvétat systém islámských soudů, který si na svém území dokázal zachovat
pořádek a právo. Soudy využívaly islámskou víru jako jednotící prvek mezi rozdílnými vůdci klanů.
Podařilo se jim redukovat drobné zločiny a krádeže, zakládaly školy a také působily jako autorita
v řešení místních sporů. Se vzrůstající popularitou rostla i jejich moc a v roce 2000 vznikla Unie
islámských soudů (Somalia´s Union of Islamic Courts – dále jen UIC; Bamfo 2010: 58-59). Rostoucí
síla UIC vyvolávala obavy v Etiopii i v USA. Jako opozice byla vytvořena v roce 2004 přechodná vláda
Somálska (Transitional Federal Government – dále jen TFG), která měla za cíl obnovit v zemi mír
a pořádek.2 TFG ovšem nebyla velmi úspěšná: „Somálská křehká TFG neefektivně bojovala
s komplexním povstáním, které sjednotilo náboženské extrémisty, politické a ekonomické oportunisty
a zájmy různých klanů. Výsledkem je mozaika složená z různých území, která jsou kontrolovaná
soupeřícími ozbrojenými skupinami – politické a bezpečnostní vakuum, ve kterém žádná strana není
dostatečně silná na to, aby prosadila svou vůli nad ostatními.“ (UN Report 2010: 6).3
V roce 2006 Etiopie vydává rezoluci, kde stojí, že země uskuteční veškeré nutné kroky k odvrácení
útoků skupin operujících pod záštitou UIC a v prosinci téhož roku byla zahájena intervence. Ačkoliv
intervence proklamovala humanitární cíle, pravdou je, že po několikaleté přítomnosti etiopských vojsk
v Somálsku se humanitární situace ještě zhoršila. Somálsko se ocitlo ve větší anarchii, než bylo dříve,
někteří autoři mluví o rozmachu pirátství a také radikalizaci skupiny al-Shabaab (Bamfo 2010: 55–64).
Na základě těchto argumentů lze říci, že intervence Etiopie byla neúspěšná, nezajistila mír a stabilitu
v Somálsku ani větší bezpečnost Etiopie. Navzdory značným neúspěchům operace se Etiopii povedlo
omezit moc a vliv teroristické skupiny al-Ittihad al-Islami (AIAI), ačkoliv místo AIAI nastoupila skupina
al-Shabaab. V na konci roku 2011 se Etiopie do Somálska opět vrátila, tentokrát ve snaze podpořit
intervenci Keni, která začala v říjnu 2011.
4. Následky selhání Somálska na Keňu
Tato část práce analyzuje jednotlivé hrozby, které se do Keni přelévají. Mezi tyto hrozby (a zároveň
indikátory spillover efektu) patří terorismus, organizovaný zločin a masivní pohyb uprchlíků.
a) Terorismus
Roh Afriky je podle USA jeden z hlavních zdrojů globálního terorismu (US Terrorism Report 2005: 2).
Padlý stát je vhodnou půdou pro působení teroristických skupin z několika důvodů. Teroristé nejsou
omezováni právním systémem, protože v padlém státu je vláda práva nefunkční, není zde autorita,
která by sankce za porušení pravidel efektivně vymáhala. Stát nemá pod kontrolou své hranice, což
umožňuje volný pohyb osob i zboží. Padlý stát nenabízí lidem práci ani naplnění základních životních
1
Nestability Somálska využily severní klany, které vyhlásily nezávislost a vznikla republika Somaliland. Ta
ovšem nebyla uznána mezinárodním společenstvím (Cohn 2010).
2
TFG byla založena na základě iniciativy IGADu (Internal-governmental autority on trade and development)
jejímiž členy jsou Uganda, Keňa, Etiopie, Súdán, Eritrea, Džibutsko a Somálsko. TFG bylo také podporováno
Africkou unií a OSN. Získání mezinárodní podpory bylo velkou výhodou TFG proti UIC (UN Report 2010).
3
Mezinárodní společenství vidělo katastrofální situaci Somálska a rozhodlo se ji řešit. OSN dala mandát první
somálské misi UNOSOM I, která zde působila v letech 1992–1993. Poté se zde vystřídalo několik dalších
peacekeepingových misí s většími či menšími úspěchy, např. United Task Force – Operation Restore Hope
(1992–1993) a UNOSOM II. (UN 1997). Po ne zcela úspěšných misích se o pár let později k akci odhodlala
i sama Etiopie. Příčinou intervence Etiopie byla údajně sebeobrana, ovšem další motivy země jsou stále
diskutovány (UN Report 2010).
- 26 -
Bezpečnost v době neklidu
potřeb a to usnadňuje rekrutaci členů teroristických skupin. Všechny zmíněné podmínky jsou pro
teroristy velmi lákavé, nabídnou lidem ideologii a vyplní tak politické vakuum, které se v zemi nachází.
Somálsko předpoklady pro úspěšné usazení terorismu splňuje. Navíc má dlouhé nekontrolované
pobřeží, které umožnilo rozvoj aktivity specifické pro tuto oblast – pirátství. Gibaja (2010: 17)
rozeznává dva druhy využití slabosti padlého státu teroristy. První varianta je, že se problémy, násilí
a útoky teroristických skupin přesouvají dále přes hranice, kde se teroristé usídlují. Druhou možností
je používání padlého státu jako určité „svatyně“, odkud bezpečně provádí své teroristické akce.
V Somálsku se setkáváme především s druhým způsobem akcí, i když v zahraničí mají teroristé
a ozbrojenci také vybudovanou rozsáhlou podpůrnou síť.
Mezi organizace, které mohou za největší počet teroristických útoků a únosů v Keni patřila al-Ittihad
al-Islami, kterou později nahradila skupina al-Shabaab (GTD 2012). Vzestup islámské skupině alIttihad al-Islami umožnil pád Barrova režimu. Tato skupina se stala během 90. let velmi radikální. Byla
zastáncem „pan-somálismu“, tedy spojení všech území obývaných Somálci, což viděla jako nezbytný
krok k vytvoření islámského kalífátu v Africkém rohu (ICG 2012b: 6). Po zásahu Etiopie v Somálsku se
tato skupina rozpadla, někteří její velitelé však přešli k nově vznikající skupině al-Shabaab (Chau 2010:
78).
Skupina al-Shabaab je jedním z nejsilnějších nestátních aktérů působících nyní v Somálsku, která
ovládala téměř celé jižní území. Od roku 2008 je považována Spojenými státy za teroristickou skupinu.
Al-Shabaab začal být aktivní v roce 2002, ale do širšího povědomí se dostal svými guerillovými útoky
až kolem roku 2005. Od roku 2006 se stal součástí UIC a působil jako její ozbrojené křídlo. Velký vliv
na vývoj skupiny al-Shabaab měla vojenská intervence Etiopie v roce 2006, která zradikalizovala
činnost al-Shabaabu a od roku 2007 začíná působit samostatně mimo struktury UIC (UN Report 2010:
14). Al-Shabaab usiluje o vznik somálského kalifátu, který se bude řídit islámským právem šaría
(Abdisaid 2008).4 Aktivně se snaží získat nové členy a využívá k tomu i vojenských zásahů cizích zemí,
které označuje za neoprávněné a motivuje somálské obyvatelstvo k boji proti takovým intervencím
(Bamfo 2010). Ze začátku působení al-Shabaab používal především guerillovou taktiku a později se
uchýlil k teroristickým útokům. Začal využívat také politické strategie, používá propagandu a snaží se
zajistit určité sociální jistoty (např. stavění škol) obyvatelům na území, které ovládá (Hrušková 2011).
V roce 2012 vydala al-Kájda veřejné prohlášení o její spojení s al-Shabaabem (BBC 2012a). Již delší
dobu se mluvilo o vzájemné spolupráci těchto dvou teroristických organizací, o společném výcviku
jednotek aj. a tímto krokem došlo k oficiálnímu potvrzení ze strany al-Kájdy. Podle některých analytiků
al-Kájda nyní hledá nové spojence, nová území a nové konflikty, kde by mohla bojovat se západem
(Gardner 2012).
Podle údajů z Global Terrorism Database (GTD 2012) od roku 1991 do roku 2010 proběhlo v Keni
celkem třináct útoků prokazatelně spojených se somálskými teroristy. Deset z nich provedl alShabaab, tři al-Kájda ve spolupráci se somálskými radikály. Skupina AIAI nemá během tohoto období
ani jeden prokazatelný útok. V počtu nejsou zahrnuty únosy či drobnější přepadení teroristy ani útoky,
u nichž není jasný pachatel. U velkého procenta útoků GTD neuvádí autora a je možné, že počet útoků
pocházejících ze Somálska je mnohem vyšší.
I když se jedná většinou o útoky menšího charakteru, bylo v Keni realizováno i několik ničivých útoků
(skupinou al-Kájda ve spolupráci se somálskými teroristy). Největší teroristický útok byl spáchán
v roce 2008, jeho cílem byla americká ambasáda v Nairobi. Při tomto útoku zahynulo 224 lidí a další
4 tisíce byly zraněny (GTD 2012). Somálští islamisté měli během útoku působit jako spojenci al-Kájdy
(ICG 2012a: 1). Cílem dalšího úspěšného útoku byl izraelský hotel v Mombase, kde zahynulo 15 lidí
a dalších 80 lidí bylo zraněno (ICG 2012a: 1). Celkový počet obětí ze všech teroristických útoků, které
v Keni proběhly během let 1991–2010 (tj. nejen prokazatelně spáchané somálskými teroristy: součet
údajů z GTD) je 823. Počet zraněných je 4301. Tato čísla nejsou malá a ukazují na akutní hrozbu pro
obyvatele Keni.
Kromě teroristických útoků dochází v Keni i k únosům a vraždám. Během posledního roku se intenzita
únosů velmi zvýšila. Cílem únosců jsou západní turisté, humanitární pracovníci a novináři. OSN
klasifikovala východní hranici Keni se Somálskem stupněm 3, což znamená, že žádný pohyb
pracovníků OSN by neměl být proveden bez ozbrojené eskorty (IRIN 2010). K únosům dochází
4
Al-Shabaab používá velmi konzervativní, téměř doslovný výklad práva šaría na území, které má pod kontrolou.
- 27 -
Bezpečnost v době neklidu
většinou v pohraničních oblastech, ale byly zaznamenány i únosy humanitárních pracovníků
v uprchlickém táboře Dadaab (Yussuf 2011). Keňa je země, pro kterou je důležitým zdrojem financí
příjem z turismu a tyto teroristické útoky značně ohrožují tento příjem, a tak i ekonomickou stabilitu
země.
Je zřejmé, že somálští teroristé jsou na území Keni velmi aktivní. Jedná se nejen o teroristické útoky,
ale setkáváme se velmi často i s únosy, které bývají spojené s vydíráním nebo vraždou. Přítomnost
a působení somálských teroristů v Keni je umožněna především propustnými hranicemi, které padlý
stát není schopen kontrolovat a Keňa sama na to nemá potřebné kapacity.
Boj proti terorismu
I z chování Keni je zřejmé, že považuje terorismus za vážnou hrozbu. Vypovídá o tom rozsáhlá
spolupráce v boji proti terorismu na regionální i globální úrovni a také důraz na protiteroristická
opatření v domácí politice. Po teroristických útocích v roce 1998 založila Keňa speciální orgány, které
se zabývají bojem proti terorismu5 (UNON 2005). V roce 2012 zahájila v rámci zvýšení bezpečnosti
země spolupráci se soukromou bezpečnostní společností, která má pomáhat státním složkám v boji
proti terorismu (Sabahi 2012). Pod vedením USA byly vytvořeny v rámci Východo-afrického
společenství (EAC) kapacity na reakci proti krizím a hrozbám, mezi jejichž úkoly patří také boj proti
terorismu. Členem EAC je pět států východní Afriky včetně Keni (IRIN 2009). V globálním měřítku
spolupracuje Keňa především s USA a VB. Kromě finanční podpory protiteroristických akcí pomáhá
USA s tréninkem protiteroristických expertů a vojáků. Keňa se účastní programu USA Terorist
Interdiction Programm a jako jedna z mála subsaharských zemí má s USA uzavřenou Dohodu
o vojenském vstupu. Tato dohoda umožňuje USA bez větších politických a byrokratických překážek
využívat přístav Mombasa, stejně jako letiště v Keni pro své vojenské i humanitární operace ve
východní Africe (Shinn 2003: 85).
Velkou trhlinu v boji proti terorismu způsobuje v Keni nepřítomnost proti-teroristického zákona a je za
to často kritizovaná i ze strany USA. Dodnes se tento zákon nepodařil prosadit, což velmi ztěžuje práci
policie a jiných specializovaných orgánů při vyšetřování teroristických útoků. Za neúspěšnými pokusy
stojí hlavně lidskoprávní skupiny, které tvrdí, že by zákon omezoval základní lidská práva (Nyambura
2011; Mulama 2007; Addis Voice 2012). Keňa má velmi slabé policejní kapacity a přes dlouhé
nekontrolované hranice se můžou teroristé téměř volně pohybovat. Podle Menkhause a Boucka
(2010): „Shabaab může v podstatě vstoupit a opustit Keňu bez omezení, otevřít dveře a udeřit na
křehké cíle země víceméně podle své vůle.“ (US Terrorism Report 2009: 20; USIP 2004: 5–6).
b) Organizovaný zločin v Rohu Afriky
Východní Afrika je místem organizovaného zločinu různého druhu. UNODC (United Nations Office on
Drugs and Crime 2009: 4) dělí organizovaný zločin v tomto regionu do několika oblastí. Mezi aktivity
organizovaných skupin v Somálsku a Keni patří: proliferace zbraní, padělání a pašování zboží, kde je
zahrnutý i obchod s drogami a pirátství.
Proliferace zbraní
Proliferace zbraní je problematický fenomén v globálním měřítku, ale pro východní Afriku má přímo
devastující účinek. Tento region je považován za jeden z nejživějších trhů, kde je pašování zbraní
velmi snadné díky propustným hranicím. Dostupné zbraně neurčují pouze formu a intenzitu konfliktů,
ale formují každodenní způsob života běžných lidí, ilegální obchod se zbraněmi se stal zdrojem obživy
pro mnoho Somálců (Whitehead 2006: 2). Díky dlouhému nekontrolovanému pobřeží a slabým
kontrolním mechanismům je Somálsko klíčovou bránou pro import zbraní do celého regionu.
Padlý stát může být zdrojem, transitem nebo destinací nelegálních zbraní (Patrick 2006: 18). Po pádu
Barreho režimu se Somálsko stalo zdrojem zbraní pro okolní státy. Zbraně nashromážděné z doby
vlády Barreho byly ve velkém množství rozptýleny do regionu těm skupinám, které bojovaly za vznik
5
Anti-Terrorist Police Unit, National Anti-Terrorism Center.
- 28 -
Bezpečnost v době neklidu
velkého Somálska. Ihned v roce 1992 vydalo OSN rezoluci č. 733, která vyhlašovala embargo na
zbraně v Somálsku, ale monitorovacími skupinami OSN bylo objeveno velké množství tajných dodávek
střelných zbraní, min i rozbušek, což vypovídá o tom, že rezoluce nebyla dodržována (Whitehead
2006: 1-2). Dnes je hlavně díky dlouhému pobřeží a nehlídaným hranicím významným tranzitním
místem.
Povstalci získávají zbraně převážně dvěma způsoby – prvním je uloupení zbraní z arzenálu státu nebo
přímo na bojišti a druhým způsobem je zisk zbraní mezinárodním transferem (Wezeman et al. 2011:
25-26). Nestátní ozbrojené skupiny tedy nezískávají zbraně pouze nelegálním obchodem. Ačkoliv
v Somálku je stále aktivní embargo na dovoz zbraní, některé státy (např. Etiopie) podporují TFG právě
dodávkami zbraní. Problémem je také to, že síly TFG ztratily velké množství zbraní krádeží, a tak
neúmyslně zásobují ty, proti kterým bojují (Wezeman et al. 2011: 31). Podle údajů UNODC (2009) je
v Keni přístup k nelegálním zbraním velmi jednoduchý. Snadnost přístupu byla ohodnocena stupněm 5
z 5 (stejně jako v Somálsku), tedy dostupnost zbraní je v Keni stejná jako v sousedním padlém státu.
I úroveň násilných zločinů je v Keni velmi vysoká (stupeň 4 z 5, viz příloha č. 1). Dostupnost zbraní
v Keni zvyšuje celkové napětí ve společnosti a nestabilitu země, podrývají autoritu státu a umožňují
násilné střety v zemi.
Stejně jako v případě terorismu i zde hraje významnou roli propustnost hranic v regionu. Ty umožňují
cirkulaci zbraní z jednoho konfliktu do druhého. Přítomnost zbraní má mnoho negativních následků pro
stát. Podporuje kriminalitu a klanové nepokoje, dochází k narušení ekonomiky zemí, porušování
lidských práv a velkým problémem je podrývání autority státu, který si nedokáže udržet monopol na
násilí (UNODC 2009: 9-10). Snadná dostupnost zbraní živí občanské války, povstání a revoltu proti
vládě. Skupiny obyvatel, které se jednou ozbrojí, se velmi těžce zapojují do legitimního obchodu
a obvykle skončí u nelegální činnosti (Klare 2004: 120-121). Zvyšování počtu zbraní je zodpovědné za
růst obětí ve státu (Chacha 2004: 70). Proliferace zbraní je zdrojem extrémní nestability především
v hraničních oblastech států, které jsou daleko od centra moci. V periferních oblastech se Keňa
dlouhodobě neúspěšně snaží ustanovit fungující administrativu. Pohraniční oblasti nikdy neměly
dostatek autority k centrální vládě a podle slov keňského novináře (in Menkhaus 2005: 1) se ani
policie necítí v těchto místech bezpečně. Snadná dostupnost zbraní umožňuje rebelům a teroristům
provádět útoky a destabilizuje celý region. Např. někteří odborníci věří, že výbušniny použité při
teroristických útocích v Nairobi 1998 a v Mombase 2002 byly do země propašovány právě přes
propustné hranice Somálska (Brown in Chacha 2004: 68).
Padělání a pašování zboží
Mezi další problémy, se kterými se region potýká, patří padělání a pašování zboží. Pašované zboží
všeho druhu pochází nejčastěji ze Somálska a proudí do různých částí Keni. Jedná se o elektroniku,
oblečení, potraviny, léky, drogy aj. Somálští „podnikatelé“ využívají absence kontroly na hranicích
Somálska, neplatí daně ani cla a zboží mohou prodávat na trzích za nízké ceny (Menkhaus 2005: 14).
Není výjimkou, že bývá do tohoto druhu podnikání zapojena i policie, obchodníci či politici (Murunga
2005: 150). Kromě ekonomické ztráty, kterou pašování zboží způsobuje, má tato činnost za následek
také kriminalizaci společnosti a může způsobit vážné zdravotní problémy kupujícím, což se týká
padělaných léků a potravin (UNODC 2009: 6).
Existují neoficiální důkazy o tom, že díky rostoucímu mezinárodnímu obchodu, geografické poloze
Somálska, dlouhému pobřeží, nestabilitě a slabým strukturám pro vymáhání práva se Somálsko stává
důležitým tranzitním místem pro obchod s drogami a lidmi pro celý Blízký východ, Evropu a jiné části
světa (viz příloha č. 2; UNODC 2009: 6). Nejvíce se v regionu nachází marihuana, heroin a kokain.
Keňa je tranzitním státem pro hašiš a heroin, který je dovážen z jihozápadní Asie a putuje do Evropy.
Keňa slouží také jako hlavní regionální zdroj lehčích drog (US State 1999).
Pirátství
Piráti operují v oblastech s dlouhým pobřežním pásmem, vysokou komerční aktivitou, nízkou námořní
silou států a slabou regionální bezpečnostní situací. Tyto charakteristické podmínky s sebou přináší
i další bezpečnostní hrozby, jako je terorismus, ilegální obchod se zbraněmi, narkotiky a lidmi a ilegální
- 29 -
Bezpečnost v době neklidu
rybaření. Velký význam této problematice připisují i USA, které tvrdí, že bezpečnost a ekonomické
zájmy USA závisí na bezpečnosti světových oceánů (in Ploch et al. 2011: 4).
Téměř polovina z nahlášených pirátských útoků v roce 2007 proběhla v afrických vodách, nejvíce
v okolí Somálska a Nigérie. V roce 2008 se počet útoků v somálských vodách zdvojnásobil a činil 40 %
z celosvětových 293 přepadení. Piráti se organizují v rámci klanové příslušnosti a nabízí mladým lidem
bez životní perspektivy možnost velkého ekonomického zisku: „Chudoba, nezaměstnanost, nepříznivé
přírodní podmínky, nízké příjmy, redukce pastevectví a mořských zdrojů skrze sucho a ilegální rybaření
a nestabilní bezpečnostní a politická situace přispívají k vzestupu pirátství v Somálsku.“ (Ploch et al.
2011: 6).
Vzrůst pirátství je úzce spojen s nestabilní situací Somálska a celkovou nefunkčností státu. Tato
nelegální aktivita může mít negativní následky pro celý region, ale v největší míře jsou ovlivněny
přímořské státy, jako je právě Keňa. Následky spojené s činností pirátů se projevují ve velké míře
v ekonomické sféře. Přímé výdaje, které státy kvůli pirátství mají, jsou: platba výkupného, zvýšené
náklady na pojištění lodí, zvýšené náklady na ochranu lodí, odklonění dopravy, náklady spojené
s námořními protipirátskými operacemi, náklady na trestní stíhání pirátů. Mezi nepřímé výdaje patří:
negativní působení na regionální obchod, turismus a rybářství, zvýšení cen potravin (Ploch et al. 2011:
13). V bezpečnostní oblasti ohrožují piráti sousední státy především přímými útoky na lodě a únosy
turistů z turistických středisek. Nedostatečná bezpečnostní ochrana ve významných turistických
centrech Keni, jako je Lamu, velmi zásadním způsobem ohrožuje celý turistický průmysl země. Keňa
úzce spolupracuje s USA a v rámci bilaterální spolupráce s názvem Akční plán úspěšně přizpůsobila
právní systém pro souzení pirátů. V roce 2006 se stala první zemí regionu s pravomocí vyšetřovat
a soudit piráty a dodnes je významným centrem pro vyšetřování pirátství. K roku 2011 se nachází ve
vazbě v Keni 120 osob podezřelých z pirátství (Ploch et al. 2011: 35).
c) Masivní pohyb uprchlíků
Téměř každý konflikt je spojen s vlnou uprchlíků, kteří se snaží zajistit si lepší životní podmínky v jiné
zemi. Protože selhání Somálska trvá již mnoho let, je i humanitární situace v zde a v regionu vážná.
Celkem se v Keni nachází 479 000 uprchlíků somálského původu (UNHCR 2012). Vzhledem k populaci
Keni (cca 43 mil.), somálští uprchlíci tvoří významnou skupinu obyvatel.
Hlavní problémy, které musí Keňa řešit, jsou demografické tlaky, nedostatek zdrojů (potraviny, voda,
dřevo na topení aj.), což může vést až k humanitární krizi, zvyšování populace somálského
obyvatelstva, zvýšené ekonomické náklady a zvyšování kriminality. Keňa je země s největší
koncentrací somálských uprchlíků již více než dvě desetiletí. Nachází se zde největší, nejstarší
a nejvíce zalidněný uprchlický tábor světa – Dadaab (OXFAM 2009). Nyní je tento uprchlický tábor
třetím největším „městem“ Keni (CBS News 2011). Další oblastí s vysokou koncentrací somálských
uprchlíků se stala část Nairobi s názvem Eastleigh. V době, kdy se uprchlíci stěhovali do Eastleighu, byl
zaznamenán nárůst kriminality. Logicky pak vzniklo spojení mezi příchodem uprchlíků a zvýšenou
kriminalitou. I dnes patří Eastleigh mezi oblasti s nejvyšší kriminalitou v Nairobi, kde na běžném
denním pořádku jsou pouliční boje, krádeže aut a přepadení (Murunga 2005: 153-160). Situace je
ovšem komplikovanější než se zdá a příčinou zvyšující se kriminality může být dlouhodobé přehlížení
této oblasti. Lidé, kteří žijí delší dobu v nefungujícím právním systému, se hůře přizpůsobují pravidlům.
Většina trestů v Somálsku pochází od vůdců kmenů bez zapojení vlády. V praxi se v Keni uprchlíci
neřídí jejím právním systémem, ale neformálními principy, které jsou založené na právu Šaría. Tyto
a další kulturní rozdíly mezi původním obyvatelstvem a přistěhovalci mohou v místním obyvatelstvu
vyvolávat pocit nebezpečí (Aronson 2011).
V Dadaabu se bezpečnostní situace velmi zhoršuje a vytváří napětí mezi uprchlíky a místními obyvateli.
Následky, které má zvyšující se populace Dadaabu na místní obyvatele a ekonomiku státu, jsou velmi
závažné. Uprchlíci, kteří se snaží získat dřevo na topení, degradují životní prostředí v dané oblasti,
ozbrojenci, kteří mají zájem o tuto oblast (obchod se zbraněmi, padělaným zbožím aj.) ve velké míře
zvyšují kriminalitu včetně rozsáhlého znásilňování. Ačkoliv situace v uprchlickém táboru není ideální,
uprchlíci získávají zdarma příděl potravin, mají zabezpečený zdravotnický servis a vzdělání, což
vyvolává rozhořčení mezi místními obyvateli, kteří stejné podmínky nemají a často si nemohou dovolit
ani vzdělání, ani zdravotnické služby (Menkhaus 2005: 15).
- 30 -
Bezpečnost v době neklidu
Díky selhání Somálska proudí do Keni množství uprchlíků. Lidé nechtějí žít v nefungujícím státě, kde
nemají mnohdy zajištěnou ani fyzickou bezpečnost. Důsledků migrace obyvatel je pak několik. Velké
množství uprchlíků vyvolává v Keni napětí mezi místním a přistěhovalci, kteří se často obtížně
přizpůsobují novým podmínkám a nerespektují ani zákony země. To přispívá ke zvyšující se
kriminalitě. Velké množství uprchlíků vyžaduje aktivní politiku zástupců Keni v této oblasti, která však
často situaci ani s pomocí mezinárodních organizací nezvládá a situace může vyústit až v humanitární
krizi. Na základě výše uvedených argumentů lze prohlásit, že indikátor spillover efektu – masivní
pohyb uprchlíků, je v Keni přítomný.
5. Intervence Keni do Somálska
Dopady, které selhání Somálska na Keňu má, jsou opravdu velké. Útoky al-Shabaabu v pohraničí Keni
v posledních třech letech rostly na intenzitě. Ačkoliv se Keňa snažila zvýšit bezpečnost svých hranic
(např. od roku 2009 měla na hranicích speciálně vycvičené, ozbrojené jednotky), nebyla velmi
úspěšná. V roce 2012 množství únosů a útoků již začalo přesahovat únosnou míru. Členové Alshabaabu unášeli i turisty či humanitární pracovníky, což ohrožovalo turismus a tím i ekonomiku země.
V září se objevila zpráva o únosu britské turistky. Začátkem října byla unesena francouzská turistka ve
věku 66 let. Během října se útoky stupňovaly a došlo k únosu dvou španělských doktorů blízko
Dadaabu aj. Podle mnohých zdrojů (srov. Foreign Affairs 2011, ICG 2012a, aj.), právě to bylo
pomyslnou poslední kapkou do poháru trpělivosti a tedy i příčinou intervence. Ministr vnitra George
Saitoti (Foreign Affairs 2011) prohlásil: „Keňa byla a zůstane ostrov míru a neměli bychom dovolit
zločincům ze Somálska, kteří bojují již více než dvě desetiletí, destabilizovat náš mír.“ O vážnosti
situace může vypovídat i to, že Keňa se do zahraničních misí většinou nezapojuje. International Crisis
Group (2012c) označilo jednání Keni za největší bezpečnostní hazard, který od získání své nezávislosti
uskutečnila, jednalo se o radikální odchylku v chování země, která nikdy neposlala své vojáky bojovat
do zahraničí. ICG (2012a) dále tvrdí, že intervence byla po sérii příhraničních útoků velmi rychle
schválena bez zvážení následků. Vojenští velitelé byli přesvědčeni o tom, že vše proběhne velmi
rychle, avšak setkali se s mnohými obtížemi, včetně problematického terénu.
Intervence začala 17. října, kdy Keňa poslala své jednotky do Somálska. Zástupci Keni prohlásili, že
mají právo bránit své území a že operace, jako je tato, budou pokračovat do té doby, dokud bude alShabaab ohrožovat území Keni. Během listopadu ofenziva Keni zintenzivněla a kromě pozemních vojsk
nasadila Keňa i vzdušnou sílu. Začalo bombardování základen al-Shabaabu, jako je Jilib, Kismayo
a Afmado. Islámská skupina al-Shabaab byla také napadena z moře keňským námořnictvem, které
zabavilo tři lodě al-Shabaabu. Vojenskou akci Keni se rozhodl podpořit další sousední stát Somálska –
Etiopie (Aljazeera 2011). Podle zpráv BBC (BBC 2011) 19. listopadu překročily jednotky Etiopie hranici
se Somálskem. Keňu také podpořil Izrael a Francie, poté se přidaly i další státy. V prosinci Africká unie
(AU) schválila spojení svých jednotek s jednotkami Keni, které tak přešly pod velení AU. K operaci
v Somálsku se rozhodlo přispět i Džibutsko a Sierra Leone, každý počtem 1500 vojáků. V Londýně
proběhla 23. února konference o Somálsku, na které se sešli přední světoví politici. Konference
vyjádřila svou podporu boje proti terorismu v Somálsku a zástupci různých států a organizací se shodli
na následujících bodech: podpora předání moci přechodné vlády legitimní vládě do konce srpna;
poskytnout více podpory peacekeepingové operaci Africké unie; lépe koordinovat humanitární pomoc
a soustředit se na dlouhodobější potřeby; bojovat proti pijáctví tím, že bude umožněno vykonávat
soudy i mimo území Somálska (BBC 2012b). 28. října 2012 bylo dobyto město Kismayo a tím padla
poslední velká základna al-Shabaabu (Aljazeera 2012).
Dle Branchmana (2011) bylo cílem intervence zajistit bezpečnost východní hranice Keni a vytvořit
nárazníkovou zónu uvnitř Somálska. International Crisis Group tvrdí, že intervence do Somálska byla
motivována snahou zmírnit následky chaosu, který se přes hranice šíří, odlehčit břemeno, které zemi
přináší uprchlíci a redukovat vliv, který al-Shabaab na území Keni má (ICG 2012a). Vytvoření
nárazníkové zóny hraje v jednání Keni důležitou roli. Již před dvěma lety byl v Keni vypracován projekt
s názvem Jubaland, jehož cílem je vytvořit lokální administrativu v jižní části Somálska. Toto území má
sloužit jako nárazníková zóna mezi Keňou a územím ovládaným al-Shabaabem (ICG 2012a: 1–3). Na
ochranu Jubalandu by mělo být vycvičeno 2500 vojáků, kteří mají zajistit bezpečnost tohoto území.
Vytvoření takového útvaru by mělo zbavit Keňu několika starostí (ICG 2012a: 1–3). Pokud by se
opravdu podařilo zajistit relativně bezpečnou oblast na území Somálska, nemuseli by uprchlíci
překračovat hranice země, ale mohli by se zde usadit. Prezident Keni Mwai Kibaki na Londýnské
- 31 -
Bezpečnost v době neklidu
konferenci 2012 prohlásil (Kibaki 2012): „Uprchlické tábory v Keni jsou přelidněné, způsobují
rozsáhlou degradaci životního prostředí, způsobují nárůst napětí mezi obyvateli a jsou infiltrované
extrémisty. To je realita humanitární a bezpečnostní krize, kterou Keňa stále musí snášet. (…) Keňa
očekává, že konference vyprodukuje dlouhodobé řešení, které bude zahrnovat i návrat této populace
do jejich rodné země.“ Součástí Jubalandu by měl být i významný somálský přístav Kismayo, který je
dnes centrem pro pašování zboží. Tím by Keňa mohla omezit množství nelegálního zboží, které do
země proudí. Kromě vytvoření nárazníkové zóny, omezení migrace a pašování zboží jsou možným
motivem pro vytvoření Jubalandu naleziště ropy, která se údajně v okolí Kismaya nacházejí (ICG
2012a: 9-12).
Intervence byla zcela očividně zaměřena na zničení al-Shabaabu a její průběh to dosvědčuje. Zatím lze
intervenci hodnotit jako úspěšnou, protože se podařilo vyhnat al-Shabaab ze všech jejich větších
základen a došlo k omezení území, nad kterým má al-Shabaab vliv. Keňa se tedy intervencí snažila
omezit terorismus, jeden ze spillover efektů, který Somálsko mezi své sousedy šíří. Dalším cílem
intervence bylo vytvořit nárazníkovou zónu tzv. Jubaland. I na tom nyní Keňa ve spolupráci s nově
zvolenou vládou Somálska pracuje. Kromě zajištění stability východní hranice Keni, by Jubaland měl
sloužit jako bezpečné místo, kam se mohou vrátit somálští uprchlíci, kteří jsou nyní v Keni. I druhý
pozorovaný spillover efekt tedy hrál určitou roli v intervenci Keni. Stabilizace situace v Somálsku
a efektivnější kontrola hranice mezi Somálskem a Keňou, by nepochybně také ovlivnila organizovaný
zločin v tomto regionu. Nelze však říci, že by omezení organizovaného zločinu bylo při zvažování
intervence pro Keňu tak důležité, jako terorismus či masivní pohyb uprchlíků. Je možné, že jednání
Keni bylo z části ovlivněno i jejími zájmy (získat kontrolu nad oblastí, kde se nachází ropa), avšak lze
jen s těží uvěřit tomu, že právě to by bylo primární příčinou intervence v situaci, kdy je země téměř
dennodenně ohrožována teroristickými útoky a únosy, v situaci, kdy hrozí humanitární situace kvůli
obrovskému množství uprchlíků.
Závěr
Následky selhání státu se projevují na regionální úrovni různými způsoby. Mezi hlavní následky
a hrozby, které se díky selhání Somálska na Keňu přelévají, patří různé aktivity teroristických skupin,
růst organizovaného zločinu a masivní pohyb uprchlíků. Činnost teroristických skupin se přelévá do
sousedních zemí zejména díky nekontrolovaným hranicím. Aktivita teroristických skupin se
v sousedních zemích Somálska projevuje teroristickými útoky, únosy civilistů, podporou
vzbouřeneckých skupin, rekrutací a radikalizací obyvatel sousedních států. Somálští teroristé jsou zde
velmi aktivní také díky tomu, že Keňa nemá tak zkušené bezpečnostní složky, díky své poloze
a zastoupení mezinárodních organizací je lákavým cílem pro teroristy a úzce spolupracuje s USA. Mezi
organizovaný zločin, který se díky selhání státu šíří do regionu patří mimo jiné proliferace zbraní,
pašování a padělání zboží a pirátství. Selhání Somálska není samozřejmě jedinou příčinou rozvoje
organizovaného zločinu v tomto regionu, ale přispívá k nestabilitě oblasti a tím pádem umožňuje jeho
existenci. Velkým problémem je masivní přísun uprchlíků. Problematika uprchlíků zasahuje mnoho sfér
bezpečnosti od ekonomické, přes environmentální až k vojensko-politické. Obrovské množství
uprchlíků způsobuje demografické tlaky, zvýšení kriminality a napětí ve společnosti. Vláda Keni stojí
před těžkým úkolem – najít rovnováhu mezi tím, aby se její obyvatelé cítili bezpečně, a tím, aby byla
uprchlíkům poskytnuta dostatečná pomoc. Otázkou je, zda je to vůbec možné. Podle představitele
UNHCR (in Aronson 2011): „Nemůžete vytvořit bezpečný ostrov v moři nebezpečí.“
Během intervence Keni do Somálska (a později ve spolupráci s dalšími zeměmi) se podařilo velmi
výrazně omezit vliv a moc al-Shabaabu. Byl vytvořen základ pro nárazníkovou zónu mezi Keňou
a Somálskem, kde se mohou časem nastěhovat somálští uprchlíci. Díky této nárazníkové zóně
a ovládnutí přístavního města Kismayo by mohlo dojít i k omezení organizovaného zločinu. Keni se
tedy díky intervenci prozatím podařilo omezit spillover efekt, který se do této země ze Somálska
přeléval. Na základě toho, že lze všechny tři indikátory spillover efektu považovat za naplněné
a vzhledem k tomu, že se právě zmiňovaný spillover efekt Keňa pokoušela během intervence omezit,
je hypotéza stanovená na začátku práce potvrzena. Práce tedy došla k závěru, že intervence Keni do
Somálska byla reakcí na následky selhání Somálska, které se do Keni přelévají a ohrožují bezpečnost
země.
- 32 -
Bezpečnost v době neklidu
Přílohy:
Příloha č. 1: Dostupnost zbraní a úroveň násilných zločinů v zemích východní Afriky.
Zdroj: UNODC (2009: 24).
Příloha č. 2: Tranzitní cesty obchodu s drogami.
Zdroj: UNODC (2009: 28).
- 33 -
Bezpečnost v době neklidu
Příloha č. 3: Globální a lokální následky pádu státu.
Zdroj: Torres, Anderson (2004: 8).
- 34 -
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie (internetové zdroje ověřeny k 30. 4. 2012)
Abdisaid, Ali. 2008. The Al-Shabaab Al-Mujahidiin, A Profile of the First Somali Terrorist Organisation.
Institut für Strategie – Politik – Sicherheits – und Wirtschaftsberatung.
(http://www.isn.ethz.ch/isn/Digital-Library/Publications/Detail/?ots591=0C54E3B3-1E9C-BE1E2C24-A6A8C7060233&lng=en&id=55851)
Addis Voice. 2012. UN condemns Ethiopia’s anti-terror law. (http://addisvoice.com/2012/02/unitednations-condemns-ethiopias-anti-terror-law/)
Aljazeera. 2011. Kenya versus al-Shabab.
(http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2011/11/2011111584756956993.html)
Aljazeeza. 2012. African Union troops to move into Kismayo.
(http://www.aljazeera.com/news/africa/2012/09/201293011383390624.html)
Aronson, Samuel. 2011. Somali Refugees in Kenya: Security Deficiencies and Public Health Concerns
as a Result of Ineffective Policy. (http://www.studentpulse.com/articles/563/somali-refugees-inkenya-security-deficiencies-and-public-health-concerns-as-a-result-of-ineffective-policy)
Bamfo, Napoleon. 2010. „Ethiopia’s invasion of Somalia in 2006: Motives and lessons learned.“ African
Journal of Political Science and International Relations 4(2), 55-65.
BBC 2011. Kenya troops to join Somalia's African Union force. (http://www.bbc.co.uk/news/worldafrica-16077642)
BBC. 2012a. Somalia's al-Shabab join al-Qaeda. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-16979440)
BBC 2012b. London conference backs Somalia terror fight. (http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics17131208)
Branch, Daniel. 2011. Why Kenya Invaded Somalia. Foreign Affairs.
(http://www.foreignaffairs.com/articles/136670/daniel-branch/why-kenya-invaded-somalia)
CBS News. 2011. Dadaab refugee camp now Kenya's third largest city.
(http://www.cbsnews.com/video/watch/?id=7376291n)
Cohn, Julie. 2010. Terrorism Havens: Somalia. Council on Foreign Relations.
(http://www.cfr.org/somalia/terrorism-havens-somalia/p9366)
Di John, Jonathan. 2010. The Concept, Causes and Consequences of Failed States: A Critical Review
of the Literature and Agenda for Research with Specific Reference to Sub-Saharan Africa.
London: University of London. (http://www.palgravejournals.com/ejdr/journal/v22/n1/abs/ejdr200944a.html)
Gardner, Frank. 2012. Al-Qaeda seeks new alliances, new conflicts. BBC News.
(http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-india-17020667)
Gibaja, Alberto Fernandez. 2010. Living in the Wrong Neighbourhood: State Failure and its
Implications for Neighbouring Countries Cases from Liberia and Afghanistan. ICIP working paper
no. 4.
(http://www20.gencat.cat/docs/icip/Continguts/Publicacions/WorkingPapers/Arxius/WP10_4_AN
G.pdf)
GTD. 2012. Global Terrorism Database – Kenya search.
(http://www.start.umd.edu/gtd/search/Results.aspx?start_yearonly=1991&end_yearonly=2010
&start_year=&start_month=&start_day=&end_year=&end_month=&end_day=&country=104&
asmSelect1=&perpetrator=1763&perpetrator=20029&perpetrator=20036&dtp2=all&success=ye
s&casualties_type=b&casualties_max=)
Hrušková, Alena. 2011. Islamism in Somalia: al-Shabaab. Sekuritaci.cz.
(http://www.sekuritaci.cz/islamism-in-somalia-al-shaab/)
Chacha, Babere Kerata. 2004. „From Local Conflicts to Global Terrorism: Can Refugees and Regional
Security Problems Jeopardise the Renewal of Kenya?“ African Journal of International Affairs 7,
č. 1-2, 57–79.
- 35 -
Bezpečnost v době neklidu
Chau, Donovan. 2010. „At the Crossroads of Cultures? A Historic and Strategic Examination of KenyaSomalia Relations.“ Journal of the Middle East and Africa 1, 67–83.
ICG. 2012a: The Kenyan military intervention in Somalia. International Crisis Group. Report No. 184.
(http://www.crisisgroup.org/en/regions/africa/horn-of-africa/kenya/184-the-kenyan-militaryintervention-in-somalia.aspx)
ICG. 2012b. Kenyan Somali Islamist Radicalisation. International Crisis Group. Africa Briefing No. 85.
(http://www.crisisgroup.org/en/regions/africa/horn-of-africa/kenya/b085-kenyan-somaliislamist-radicalisation.aspx)
IRIN. 2009. East Africa: US troops help build disaster response capacity.
(http://www.irinnews.org/Report/86678/EAST-AFRICA-US-troops-help-build-disaster-responsecapacity)
IRIN. 2010. Kenya-Somalia border: insecurity without borders.
(http://www.irinnews.org/Report/90505/KENYA-SOMALIA-Insecurity-without-borders)
Kibaki, Mwai. 2012. A defining moment in the history of Somalia. Kenyan President Mwai Kibaki's
speech to the London Conference on Somalia.
(http://westfm.co.ke/index.php?page=news&bid=4679&subpage=comments)
Klare, Michael. 2004. „The Deadly Connection – paramilitary bands, small arms diffusion and state
failure.“ In: When states fail. Ed Rotberg, R. New Jersey: Princeton university press.
Menkhaus, Ken a Boucek, Christopher. 2010. Terrorism out of Somalia.
(http://carnegieendowment.org/2010/09/23/terrorism-out-of-somalia/591)
Menkhaus, Ken. 2005. Kenya-Somalia border conflict analysis. U.S. Agency for International
Development. (http://pdf.usaid.gov/pdf_docs/PNADT520.pdf)
Mareš, Miroslav. 2002. „Bezpečnost“. In: Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů.
Ed. Zeman Petr. Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.
Mulama, Joyce. 2007. Opposition to Anti-Terror Law That "Violates Even Basic Rights".
(http://ipsnews.net/africa/nota.asp?idnews=36894)
Murunga, Godwin Rapando. 2005. „Conflict in Somlia and crime in Kenya: understanding the transterritoriality of crime.“ African and Asian Studies 4.
Nyambura, Simon. 2011. Counterterrorism Strategies: A Comparative Analysis of Ethiopia and Kenya.
(http://satsa.us/wp-content/uploads/2011/04/SimonNyambura.pdf)
OXFAM. 2009. Addressing the Humanitarian Crisis on the Kenya/Somalia Border.
(http://www.oxfam.org/sites/www.oxfam.org/files/oxfam-intl-meeting-humanitarian-needs-onthe-kenya-border-mar09.pdf)
Patrick, Stewart. 2006. Weak States and Global Threats: Assessing Evidence of Spillovers. Center for
global development. Working Paper No. 73. (http://www.cgdev.org/files/5539_file_WP_73.pdf)
Picciotto, Robert et al. 2005. Striking a New Balance: Donor Policy Coherence and Development
Cooperation in Difficult Environments. Background Paper for the Senior Forum on Development
Effectiveness in Fragile States. OECD.
(http://www.gsdrc.org/go/display&type=Document&id=1351)
Ploch, Lauren. Blanchard, Christopher. O´Rourke, Ronald. Mason, Chuck a King, Rawle. 2011. Piracy
off the Horn of Africa. Congressional Research Service.
(http://www.fas.org/sgp/crs/row/R40528.pdf)
Rotberg, Robert. 2002. The new nature of nation-state failure. Washington Quarterl 25, č. 3, 85–96.
Sabahi. 2012. Kenya police, private security firms boost anti-terrorism co-operation.
(http://sabahionline.com/en_GB/articles/hoa/articles/newsbriefs/2012/02/14/newsbrief-04)
Shinn, David. 2003. „Terrorism in East Africa and the Horn: An Overview.“ The Journal of Conflict
Studies.
- 36 -
Bezpečnost v době neklidu
Torres, Magüi Moreno a Anderson, Michael. 2004. Fragile States: Defining Difficult Environments for
Poverty Reduction. PRDE working paper no. 1. UK Department for International Development.
(http://sarpn.octoplus.co.za/documents/d0002345/Poverty_reduction_DFID_Aug2004.pdf)
UN Report. 2010. Report of the Monitoring Group on Somalia pursuant to Security Council resolution
1853. (http://somalitalkradio.com/2010/mar/un_report_somalia.pdf)
UNHCR. 2012. UNHCR country operations profile – Kenya. (http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/page?page=49e483a16)
University of Texas. 2012. Somalia map collection. (http://www.lib.utexas.edu/maps/somalia.html)
UNODC. 2009. Organised Crime and Trafficking in Eastern Africa. United nation office on drugs and
crime. Discussion Paper. Nairobi. (http://www.unodc.org/documents/easternafrica//regionalministerial-meeting/Organised_Crime_and_Trafficking_in_Eastern_Africa_Discussion_Paper.pdf)
UNON. 2005. Kenya’s Response to Terrorism. (http://www.unon.org/karibukenya/chap2.php?page=2)
US state. 1999. International Narcotics Control Strategy Report.
(http://www.state.gov/www/global/narcotics_law/1998_narc_report/afrme98_part2.html)
US Terrorism Report. 2005. Country Reports on Terrorism 2004. US Department of State, Office of the
Coordinator for Counterterrorism. (http://www.state.gov/documents/organization/45313.pdf)
US Terrorism Report. 2009. Country Reports on Terrorism 2008. US Department of State, Office of the
Coordinator for Counterterrorism. (http://www.state.gov/documents/organization/122599.pdf)
USIP. 2004. Terrorism in the Horn of Africa. United States Institute of Peace. Special report 113.
(http://www.usip.org/publications/terrorism-horn-africa)
Wezeman, Pieter a Wezeman, Siemon a Béraud-sudreau, Lucie. 2011. Arms Flows to Sub-Saharan
Africa. Sipri Policy Paper 30. (http://books.sipri.org/product_info?c_product_id=435)
Whitehead, Darryl. 2006. SALW Proliferation Pressures, The Horn of Africa and EU Responses. United
Nations Institute for Disarmament Research.
(http://www.unidir.org/pdf/EU_background_papers/EU_BGP_06.pdf)
Wolff, Stefan. 2011. „The regional dimensions of state failure.“ Review of International Studies 37,
951–972.
Yussuf, Daud. 2011. Gunmen kidnap two panish aid workers from Kenya camp.
(http://www.reuters.com/article/2011/10/13/us-kenya-kidnap-idUSTRE79C2T420111013)
Zartman, William. 1995. „Introduction: Posing the Problem of State Collapse.“ In: Collapsed States:
The Disintegration and Restoration of Legitimate Authority. Ed. Zartman, W. London: Linne
Rienner Publishers.
- 37 -
Bezpečnost v době neklidu
Delegitimizácia Štátu Izrael: Prípad palestínskej NGO
al-Haq 1979-2013
Ján Kapusňak
Abstrakt:
Konferenčný príspevok sa zaoberá deskripciou fenoménu delegitimizácie Štátu Izrael. Za príklad
takýmto spôsobom konajúcej organizácie bola zvolená najstaršia palestínska ľudsko-právna NGO alHaq. Cieľom príspevku bude vytvoriť profil radikálne ľavicovej NGO al-Haq, a to prostredníctvom
analytického popisu a aplikovania niekoľkých teoretických konceptov. Autor sa stručne zameria na to,
aké konkrétne ciele a záujmy presadzuje NGO al-Haq, aké zdroje má k dispozícií, aká je
transnacionálna dimenzia jej činnosti a najmä aké stratégie využíva pri presadzovaní svojich cieľov
a delegitimizovaní Izraela.
Abstract:
The paper deals with description of the phenomenon of delegitimization of the State of Israel. As an
example of this way of acting NGO it was chosen the oldest Palestinian human rights non-government
organization al-Haq. The goal of this paper is to work out the profile of this radial left nongovernmental organization. Author will focus briefly on what particular goals and interests are
advanced by the non-government organization al-Haq. Then it will be identified what kind of
resources are available for this non-governmental organization. After that it will be described what is
the transnational dimension of the organization and then it will be described what strategies are used
by al-Haq for the advancing its own goals and delegitimization of Israel.
Úvod
Vo všeobecnosti je obraz nevládny organizácií (ďalej len NGOs) pozitívne akceptovaný a sú
považované za "morálne autority" (Boli - Thomas 1999). Rôzne humanitárne NGOs sa napríklad snažia
o zlepšenie životných podmienok pre obyvateľstvo sužované následkami živelnej katastrofy, prípadne
ľudsko-právne NGOs apelujú a bojujú za prepustenie politických väzňov v represívnom
nedemokratickom režime. Avšak nie všetky nevládne organizácie využívajú svoj morálny kredit na
podporu požiadaviek reprezentujúcich verejný záujem1, nakoľko niektoré z nich možno na základe
informácií spravodajských služieb označiť skôr za donorov či sympatizantov terorizmu2 (CIA 1996,
Kohlmann 2006). Okrem toho NGOs môžu medzi sebou nadväzovať transnacionálne vzťahy
a prostredníctvom kolektívnych akcií či kampaní sa snažiť presadiť svoje záujmy a paralelne s tým aj
poškodiť či delegitimizovať iných aktérov.
Práve z tejto oblasti pochádza aj téma, ktorej sa bude venovať tento konferenčný príspevok.
Konkrétne sa bude zaoberať fenoménom delegitimizácie moderného židovského Štátu Izrael zo strany
nevládnych organizácií. Za príklad takto konajúcej organizácie bola zvolená najstaršia palestínska NGO
al-Haq. Dôvodom výberu práve tejto organizácie je najmä jej dlhodobé pôsobenie v tejto oblasti, na
základe čoho možno pozorovať rôzne zmeny stratégií a vysledovať ich trendy, okrem toho al-Haq má
relatívne široké pole pôsobnosti, čo umožní ilustrovať rozsiahlu šírku skúmanej problematiky. Cieľom
príspevku bude prostredníctvom analytického popisu vytvoriť profil radikálne ľavicovej NGO al-Haq.
1
Prípadne niektoré z nich "verejný záujem" reprezentujú, ale presadzujú ho násilnými metódami, respektíve sa
riadia heslom "účel svätí prostriedky" (Steinberg 2004).
2
To však na prvý pohľad nemusí byť vôbec zrejmé, napríklad podľa izraelskej spravodajskej služby Šabak (Šin
Bet) turecká nevládna humanitárna organizácia IHH Humanitarian Relief Foundation financuje prostredníctvom
saudskoarabskej islamskej "charitatívnej" organizácie Union of Good teroristické hnutie Hamas) (Israel Security
Agency 2010a: 1, ITIC 2010: 2).
38
Bezpečnost v době neklidu
Autor sa stručne zameria na to, aké konkrétne ciele a záujmy presadzuje NGO al-Haq, aké zdroje má
k dispozícií, aká je transnacionálna dimenzia jej činnosti a najmä aké stratégie využíva pri
presadzovaní svojich cieľov a delegitimizovaní Izraela. V rámci profilu organizácie budú okrem vyššie
popísaných premenných uvedené aj informácie z údajného napojenie al-Haqu na palestínsky
terorizmus.
Vymedzenie vybraných termínov
Delegitimizáciu Izraela možno definovať ako negácie izraelského práva na existenciu alebo práva
židovského národa na samourčenie, ktorá je založená na filozofických a politických argumentoch (Reut
Institute 2010: 11). Avšak toto vymedzenie nie je vyčerpávajúce, nakoľko signifikantné množstvo
delegitimizačných kampaní nie je priamo zameraných na odmietaní existencie Izraela a skôr sú
komunikované viac sofistikovaným spôsobom. Fenomén delegitimizácie sa prejavuje v rôznych
oblastiach (1) ohľadne pozície a obrazu židovského národa a Štátu Izrael, (2) medzinárodných médií,
(3) politicko-strategickej sféry, (4) bezpečnostnej sféry (delegitimizácia ako obmedzovanie vojenských
a politických aspektov) (Mandelblit 2011), (5) štruktúry medzinárodného práva, (6) ekonomickej sféry,
(7) náboženskej a islamskej sféry, (8) intelektuálnych, liberálnych, kultúrnych, antisemitských sférach,
(9) akademickej sféry a (10) kybernetickej/internetovej sféry (Herzog 2009: 32).
Súčasné delegitimizačné kampane Izraela majú na svedomí hlavne početné NGOs. Dôležitým
medzníkom v tomto smere bolo usporiadanie prvej Svetovej konferencie proti rasizmu v Durbane roku
2001, konanej pod záštitou OSN. Vplyv na konferencii malo paralelné Fórum NGO, ktoré sa zmenilo na
antiizraelskú respektíve antisemitskú platformu, kde hlavnú úlohu pri formulácii agendy zohrali najmä
palestínske NGOs v koordinácií s globálnymi aktérmi ako Human Rights Watch a Amnesty
International (Korey 2007). Záverečná deklarácia okrem iného presadzuje "politiku totálnej izolácie
Izraela ako štátu apartheidu ... a uloženie direktívnych a kompletných sankcií a embárg, úplné
zastavenie všetkých vzťahov (diplomatické, ekonomické, sociálne, vojenské a vzdelávacie) medzi
všetkými štátmi a Izraelom" (NGO Monitor 2011b). Konferencia vytvorila stratégie politickej vojny,
ktorú NGOs vedú proti Izraelu pomocou rétoriky maskovanej pod ochranu ľudských práv,
medzinárodného práva či boja proti rasizmu (Steinberg 2004, Steinberg 2011b).
Cieľom delegitimizačných kampaní je dostať Izrael do pozície párijského štátu, vyobraziť ho ako štát,
ktorý je systematicky a cielene neľudský voči Palestínčanom, obviňovať ho z údajných vojnových
zločinov, označovať ho ako nelegitímnu koloniálnu entitu zrodenú z hriechu nacizmu, prezentovať ho
ako primárny faktor, ktorý je zodpovedný za všetky problémy na Blízkom východe či celom svete
(Cotler 2009). Táto démonizácia a nálepkovanie Izraela ako nacistickej krajiny má slúžiť ako
ideologické ospravedlnenie pre podniknutie ďalších krokov zacielených na negáciu morálnej legitimity
štátu či elimináciu štátu samotného (Herzog 2009). V tomto smere je nebezpečná a efektívna najmä
rétorika, ktorá falošne identifikuje Izrael s politikou apartheidu, nielen preto, že apartheid je
synonymum pre neexistujúci juhoafrický režim, ale aj preto, že je definovaný ako zločin, či už podľa
Medzinárodnej konvencie o potlačení a trestaní zločinu apartheidu alebo Rímskeho štatútu
Medzinárodného trestného súdu.
Ďalšími termínmi sú antisemitizmus a antisionizmus, ktoré sa môžu obsahovo niekedy prekrývať,
avšak nie sú vždy identické a existujú medzi nimi rozdiely. Napríklad prejav antisionizmu (niekedy tiež
antiizraelizmus) nemusí byť vždy považovaný za antisemitizmus (napríklad antisionizmus
ultraortodoxných židov) (Marcus 2007). Antisemitizmus môže byť definovaný ako "trvalo skryté
štruktúry nepriateľských názorov voči židom ako skupine, prejavujúce sa u jedincov ako osobný
postoj, v kultúre ako mýty, ideológie, folklór a výtvarné prejavy a v správaní ako sociálna alebo právna
diskriminácia, politická mobilizácia proti židom a kolektívne alebo štátne násilie, ktorého výsledkom
alebo zámerom je zachovanie odstupu, vyhnanie alebo zničenie židov ako takých" (Fein 1987: 67).
Naproti tomu termín antisionizmus akademickú definíciu nemá. Avšak možno ho vymedziť ako protipól
sionizmu, čo je židovské národné hnutie usilujúce sa o znovuzriadenie národného domova a obnovenie
židovskej zvrchovanosti v Palestíne (Krupp 1998: 19). Podľa zakladateľa sionizmu, Theodora Herzla,
sú Židia národom s právom na vlastné nezávislé politické vyjadrenie ako zvrchovaný ľud (Ben Ami
2010: 18). Neskôr sa stal sionizmus označením pre podporu rozvoja moderného Štátu Izrael,
židovského prisťahovalectva do Izraela a ochrany židovského národa v Izraeli (Laqueur 2003).
Antisionizmus je tak vyjadrením odporu k Štátu Izrael, popieranie práva Izraela na existenciu,
39
Bezpečnost v době neklidu
popieraním práva židovského národa na sebaurčenie (Laqueur 2007: 14) alebo prezentovanie štátu
Izrael ako primárny faktor, ktorý je zodpovedný za všetky problémy na Blízkom východe (Bar 2010:
1).
Podľa profesora židovskej histórie na Hebrejskej univerzite, Roberta Wistricha (2004a) je
antisionizmus prostredníctvom jeho systematickej delegitimizácie, démonizácie3 a hanobenia Izraela
najnebezpečnejšou a najefektívnejšou formou antisemitizmu v súčasnosti. Antisionizmus býva často
používaný na zakrytie nenávisti voči Židom (Wistrich 2012) a niektorí autori ho označujú za tzv. nový
antisemitizmus (Bard 2007: 179). Podľa Phyllis Chesler (Chesler 2003: 88) je nový antisemitizmus
ospravedlňovaný politicky korektnými ľuďmi v mene antikolonializmu, antiimperializmu, antirasizmu
a pacifizmu.
Samozrejme nie každé prirovnanie Izraela k juhoafrickému apartheidu4 či kritika Štátu Izrael je
automaticky považovaná za antisemitizmus5. Legitímna kritika určitej izraelskej politiky je dôležitá ako
kritika akejkoľvek imperfektnej demokracie (Dershowitz 2003: 209, Laqueur 2007: 12). Hranice medzi
antisemitizmom a legitímnou kritikou sú však niekedy nejasné a veľmi tenké, pretože NGOs
delegitimizujú Izrael dômyselným a sofistikovaným spôsobom. Delegitimizačné kampane zvyčajne
začínajú ako legitímna kritika Izraela, avšak neskôr dochádza k ich rozširovaniu, čo zahŕňa aj
vyobrazovanie Izraela ako inherentne nemorálnej entity vzhľadom na jeho vznik a charakter. Preto je
nutné zhodnotiť pravé a skutočné intencie aktérovej kritiky (Herzog 2009).
Niekoľko odborníkov (napr. Cotler 2004, Sharansky 2004, Lewis 2006: 26-27, Wistrich 2004b, Marcus
2007 etc.) a príslušných organizácií venujúcich sa problematike antisemitizmu (napr. EÚ - European
Monitoring Centre on Racism and Xenophobia - EUMC 2006) sa pokúsilo vytvoriť rámec, ktorý by určil
hranice medzi antisemitizmom a legitímnou kritikou Izraela. Napokon boli identifikované tieto štyri
všeobecné spoločné menovatele: (1) Používanie klasických antisemitských stereotypov na
charakterizovanie Izraela, čo môže zahŕňať démonizáciu Izraelčanov ako "stelesnené zlo" (Sharansky
2004: 29, Lewis 2006: 27); (2) Aplikovanie tzv. "dvojitého štandardu", čo znamená, že kritika Izraela
je selektívna. Od Izraela sa vyžaduje také správanie, ktoré už nie je očakávané pri iných
demokratických štátoch. Prípadne sa to prejavuje upieraním práva na dosahovanie legitímnych cieľov
Izraela, zatiaľ čo Palestínčania sú v tom istom povzbudzovaní (delegitimizácia). Antisemiti napríklad
upierajú Izraelu právo na sebaobranu a ignorujú židovské obete, ale Izrael už obviňujú pri ich útokoch
z "etnických čistiek" (EUMC 2005, Lewis 2006); (3) Vytváranie prirovnaní medzi Izraelom
a nacistickým Nemeckom. Kritérium je v podstate aplikácia prvých dvoch, často je však zmieňované
osobitne (Marcus 2007); (4) Pojímanie Židov kolektívne zodpovedných za izraelskú politiku a akcie bez
ohľadu na ich skutočnú spoluvinu (EUMC 2006).
Profil nevládnej organizácie al-Haq
Palestínska nevládna organizácia al-Haq (v arabčine "právo"), prípadne "Právo v službách človeka" je
podľa vlastných slov nezávislou ľudsko-právnou organizáciou, ktorá sídli v Ramalláhu na Západnom
brehu Jordánu (Judsko a Samária). Vznikla v roku 1979 s cieľom chrániť a podporovať ľudské práva
a právny štát na [okupovaných] palestínskych územiach (Al-Haq 2012a). Patrí tak medzi najstaršie
nevládne organizácie svoju druhu nielen v palestínskom ale aj širšom arabskom a blízkovýchodnom
prostredí (Al-Haq 2002a).
3
Prezentovanie Izraela ako štátu, ktorý je systematicky, cielene a intenzívne krutý a neľudský, a tak popierať
morálnu legitimitu jeho existencie (Reut Institute 2010: 11). Napríklad prirovnávanie Izraelčanov k nacistom
a palestínske utečenecké tábory ku koncentračným táborom, často k Osvienčimu (Sharansky 2004).
4
Napríklad Cotler uvádza, že síce je označenie Izrael za štát apartheidu "nechutné", tak sa stále nachádza
v hraniciach argumentu. Ale ako náhle dochádza k výzvam na odstránenie Izraela v presvedčení, že sa jedná
o režim apartheidu, tak to považuje "rasistický" alebo "antižidovský argument" (Sheen 2011).
5
Profesor práv z Harvardskej univerzity, Alan Dershowitz, tvrdí, že argument automatického označovanie
kritikov Izraela za antisemitov s cieľom ich diskreditácie a umlčania diskusie je falošný, a je využívaní najmä
samotnými nepriateľmi Izraela, ktorí predstierajú, že boli obvinení z antisemitizmu, aby tak získali podporu pre
svoje tvrdenia (Dershowitz 2008: 3-4).
40
Bezpečnost v době neklidu
Ciele a záujmy al-Haqu
Al-Haq sa od svojho vzniku zameriava hlavne na ochranu, monitorovanie a podporu ľudských práv na
Izraelom legálne "okupovaných6 palestínskych územiach". Poslaním NGO al-Haq je také ponímanie
právneho štátu, medzinárodného práva a ľudských práv, ktoré Palestínčanom umožní rovnaké
zaobchádzanie s rešpektom k ich ľudskej dôstojnosti a práva na samourčenie (Al-Haq 2012c). Al-Haq
má stanovené 2 hlavné strategické ciele:
(1) Prvým cieľom je ovplyvňovať politiku na národných aj medzinárodných úrovniach tak, aby bola
v súlade s medzinárodným právom (Al-Haq 2010a: 2). (a) Účelom je apelovať na medzinárodné
spoločenstvo, aby dodržiavalo svoje medzinárodnoprávne povinnosti týkajúce sa izraelského
porušovania medzinárodného práva na palestínskych územiach. (Al-Haq 2011a: 7). Výsledkom by
malo byť väčšie povedomie v rámci medzinárodnej komunity o charaktere a rozsahu izraelského
porušovania medzinárodného práva, čo by malo tiež viesť k väčšej ochote kritizovať tento štát. (b)
Ďalším účelom je prispieť k rešpektovaniu právneho štátu, prístupu k spravodlivosti a nezávislému
súdnictvu na "okupovaných palestínskych územiach". Výstupom je potom zvýšenie povedomia o druhu
a šírke palestínskych porušovaní národného a medzinárodného práva, väčšia pozornosť médií či
politikov a PNA by mala by ochotnejšia kritizovať tieto porušenia. (c) Tretím účelom v rámci tohto
cieľa je integrácia medzinárodných ľudsko-právnych štandardov do palestínskej legislatívy a politiky
(Al-Haq 2012d: 5-7).
(2) Druhým strategickým cieľom je priniesť páchateľov ku zodpovednosti a spravodlivosť pre obete
porušovania ľudských práv a humanitárneho práva na palestínskych územiach. (a) Účelom je podávať
súdne žaloby proti jednotlivcom a korporáciám prostredníctvom miestnych alebo medzinárodných
súdnych mechanizmov, vrátane Medzinárodného trestného súdu (International Criminal Court)
v Haagu (Al-Haq 2011a: 8). (b) Ďalším účelom je napojenie al-Haqu na mechanizmy OSN, aby tak
dochádzalo k zdôrazňovaniu izraelského porušovania medzinárodného práva a viesť ho za to
k zodpovednosti. Jedným z výsledkov má byť väčšia ochota OSN využívať svoje mechanizmy proti
štátu Izrael a širšia participácia al-Haqu a iných nevládnych organizácií na stretnutiach orgánov OSN.
(c) Tretím účelom je presviedčať tretie strany (najmä štáty EÚ a samotnú EÚ), aby prioritizovali
medzinárodné právo a ľudské práva v ich vzťahu s Izraelom a PNA (Al-Haq 2012d: 7-8).
Transnacionálna dimenzia al-Haqu
Vytváranie transnacionálnych vzťahov a transnacionálnych nátlakových sietí má al-Haq vytýčené vo
svojich strategických plánoch a patrí medzi hlavné priority organizácie (Rizek - Sidoti 2010). Napojenie
na rovnako či podobne orientované entity mimo palestínske územia navyše zvyšuje šancu, že dôjde
k určitému naplneniu cieľov, než v prípade, kedy sa o takú spoluprácu neusiluje.
Al-Haq už od začiatku prvej intifády začala posilňovať svoje väzby na zahraničné subjekty podobného
zamerania. Medzi prvé ľudsko-právne nevládne organizácie s ktorými nadviazala kontakty boli tie
izraelské, ako "židovské" (B'Tselem), tak aj "arabské" (Adalah). Iné NGOs v regióne Blízkeho východu
boli v tom čase vzhľadom na nedemokratický charakter jednotlivých krajín nedostatočne rozvinuté,
nakoľko čelil domácej perzekúcií (Rabbani 1994). Na informačnej báze spolupracuje aj
s medzinárodnými NGOs, najmä s AI a HRW.
Prudký rozvoj transnacionálnych vzťahov nastal od 90. rokov a najmä po vnútornej organizačnej
a finančnej konsolidácií al-Haqu. Významným míľnikom v tomto smere bol rok 1999, kedy organizácia
získala špeciálny konzultatívny status v Ekonomickej a sociálnej rade OSN, ktorý al-Haqu umožňuje
privilegovaný prístup ku mnohým aktivitám OSN, vrátane možnosti účasti na zasadaniach rôznych
6
Samotný štát Izrael odmieta označovanie svoje prítomnosti na území Západného brehu ako okupáciu, ale skôr
hovorí o sporných územiach (disputed territories). Dôvodom je, že za okupované územia sú považované také
územia, ktorú sú obsadené vo vojne od určitej ustanovenej a uznávanej suverenity. To však nie je prípad
Západné brehu, nakoľko toto územie nebolo pod legitímnou a uznávanou suverenitou nejakého štátu pred rokom
1967. Dokonca tu predtým neexistoval ani Palestínsky štát. Územie bolo okupované Jordánskom po vojenskej
agresii z roku 1948, ktorej cieľom bolo spolu s ďalším arabskými krajinami zničiť niekoľko dní existujúci
židovský štát. Hašímovské Jordánsko územie Západného brehu formálne anektovalo v roku 1950. Tento krok
uznali len dve zahraničné vlády (Veľká Británia, Pakistan, navyše ten býva často spochybňovaný (Silverburg
1983: 261) avšak ani jeden arabský štát (IMFA 2003, Sharon 2009: 8).
41
Bezpečnost v době neklidu
agentúr a výborov (Payes 2005: 105). Napríklad Rada OSN pre ľudské práva a prístup k špeciálnym
rámcom akými sú tzv. ľudsko-právne zmluvné orgány, akými sú napríklad Výbor pre ľudské práva,
Výbor pre odstránenie rasovej diskriminácie, Výbor proti mučeniu či Výbor na výkon nedotknuteľných
práv palestínskeho národa (Steinberg 2011b: 25). Al-Haq sa v rámci týchto výborov môže podieľať
napríklad na rôznych "vyšetrovacích misiách", zúčastňovať sa na rokovaniach, predkladať písomné
alebo ústne vyhlásenia, presadzovať svoju agendu, predkladať dokumenty, ktoré sú potom zahrnuté
v záverečných správach.
Ďalším impulzom k transnacionálnej spolupráci bola aj účasť al-Haqu na Svetovej konferencii proti
rasizmu v Durbane roku 2001, konanej pod záštitou OSN. Od tejto konferencie boli početné NGOs
zastupujúce záujmy Palestínčanov hlasnými aktérmi vo vyobrazovaní Izraela ako "štátu apartheidu"
a naliehali na medzinárodné spoločenstvo, aby použilo trestné opatrenia proti tomu. Tieto organizácie,
vedúce politickú vojnu proti Izraelu, využívajú najmä stratégie, ktoré sú v podstate analogické či
odvodené od juhoafrického modelu odstraňovania skutočného režimu apartheidu (Steinberg 2006).
Al-Haq v Európe nadvazuje vzťahy najmä s Medzinárodnou federáciou pre ľudské práva (FIDH),
Medzinárodnou komisiou právnikov (ICJ) so sídlo v Ženeve, Euro-stredomorskou sieťou pre ľudské
práva (EMHRN), vďaka ktorej sa lepšie presadzuje na pôde Európskej únie. Tam je aktívna najmä od
2009, nakoľko odvtedy tam má svoje stabilné zastúpenie. Ďalej sa usiluje posilňovať vzťahy
s niektorými diplomatickými misiami či politickými predstaviteľmi, bez ohľadu na ich členstvo v EÚ (AlHaq 2007c).
Finančné zdroje
Počas celého pôsobenia sa organizácia musela vždy spoliehať na zahraničné financovanie svojej
činnosti. Najväčší prísun financií vtedy pochádzal od grantových spoločností z Európy. Presné dáta
o financovaní činnosti al-Haqu sú však dostupné až od roku 2004. Podobne ako v minulosti, aj od
tohto obdobia tvorili väčšinu finančných zdrojov al-Haqu peniaze od zahraničných grantových
spoločností. Pre väčšiu prehľadnosť budú informácie o výške jednotlivých grantov medzi rokmi 2004
až 2009 uvedené v nasledujúcej tabuľke, pričom všetky sumy sú uvádzané v amerických dolároch.
Tabuľka: Finančné zdroje al-Haqu od zahraničných donorov (2004-2009)
2004
2005
2006
2007
2008
2009
724 000
948 524
899 000
1 269 445
1
557
790
2
032
131
Ford Foundation
100 000
140 000
100 000
170 000
180 000
95 289
ICJ Švédsko7
107 694
x
x
x
x
x
EÚ
35 200
22 224
x
x
x
x
Holandská vláda
343 000
400 796
188 799
100 000
461 201
x
CIDA8
50 000
8 541
17 195
x
x
x
GMUPCN9
12 526
x
x
x
x
x
Diakonia
75 319
120 330
58 169
160 878
222 958
185 170
Spolu
7
International Commission of Jurists.
Canadian International Development Agency.
9
Global Ministries Uniting Protestant Churches in the Netherlands.
8
42
Bezpečnost v době neklidu
SIDA10
x
106 994
23 127
x
x
x
EED11
x
66 420
91 815
98 784
33 675
186 193
OSI DF12
x
50 000
97 500
72 410
100 299
260 333
Španiel. konzulát
x
13 222
x
x
x
8 872
Christian Aid
x
20 000
x
76 331
89 654
61 445
Irish Aid13
x
x
125 000
157 371
145 805
186 689
Nórska vláda
x
x
62 395
133 671
174 198
246 927
Mu'assasat
x
x
100 000
300 000
x
x
NGO DC14
x
x
x
x
150 000
350 000
x
x
x
x
x
7 877
AHRF15
x
x
x
x
x
10 000
Rosa Luxemburg F
x
x
x
x
x
14 336
FF - IHL Project
x
x
x
x
x
300 000
ICCO16
x
x
x
x
x
119 000
Rights
Democracy
&
Zdroje: Autor podľa Al-Haq 2005a: 11, Al-Haq 2006a, Al-Haq 2007c: 12, Al-Haq 2008b: 11, Al-Haq
2009b: 14, Al-Haq 2010b: 17.
Informácie o zahraničných grantoch, ktoré al-Haq získala medzi rokmi 2010 až 2012 nie sú odstupné.
Organizácia ich na svojej webovej stránke neuvádza. Avšak z niektorých článkov či správ uvedených
na internetovej stránke al-Haqu vyplýva, že napríklad v roku získala peniaze od švédskej nadácie
Diakonia17 a americkej Ford Foundation (Al-Haq 2012g: 29). Al-Haq získava financie priamo od
zahraničných vlád (napríklad Írsko, Nórsko, Holandsko, Španielsko) alebo nepriamo cez rôzne nadácie
(spomínaná Diakonia), ktoré sú však financované politickými vládami respektíve daňovými poplatníkmi
konkrétnych štátov. Napríklad palestínska NGO DC (NGO Development Center) dala al-Haqu v roku
2009 350 000 USD, avšak tie pochádzali od vlád zo Švajčiarska, Švédska, Dánska, Holandska,
Francúzska (NGO Monitor 2011a). Na základe vyššie uvedenej tabuľky možno vyvodzovať, že rozpočet
organizácie od zahraničných donorov rástol a mohol sa vyšplhať na sumu vyššiu ako 2,1 milióna USD.
10
Swedish International Development Agency.
Evangelischer Entwicklungsdiens (Church Development Service); Nemecko.
12
Open Society Institute Development Foundation (George Soros).
13
Oddelenie írskeho ministerstva zahraničných vecí.
14
NGO Development Center.
15
Arab Human Rights Foundation.
16
Interchurch Organization for Development Co-operation; Holandsko. Organizácie bola založená v roku 1964
protestantskými misionármi s cieľom získať prístup k vládnemu financovaniu rozvojových projektov (ICCO
2012).
17
Najväčšia švédska nevládna organizácia, ktorá bola založená v roku 1966 piatimi švédskymi cirkvami.
Najväčšiu časť rozpočtu dostáva od švédskej, nórskej vlády a EÚ. V roku 2008 bol jej rozpočet viac ako 47
miliónov €. Jej prioritnou oblasťou je práve "Izrael/Palestina" (Diakonia 2006). Organizácia napríklad podporuje
"právo na rezistenciu", delegitimizuje izraelské právo na sebaobranu a väčšina jej programov podporuje
zneužívanie a dezinterpretáciu medzinárodného práva (Diakonia 2006, Diakonia 2012, NGO Monitor 2009b).
11
43
Bezpečnost v době neklidu
Okrem toho organizácia mala v roku 2009 mimo granty rozpočet 1,7 milióna dolárov, čo znamená, že
granty tvorili viac ako 50% rozpočtu organizácie (Al-Haq 2010b). Al-Haq je niekedy kritizovaná za fakt,
že v priebehu rokov ide viac ako 50-70% jej rozpočtu na administratívu a platy zamestnancov (Al-Haq
2005a, Reimann 2005).
Peniaze sú niekedy využívané na financovanie kontroverzných projektov či antiizraelských kampaní.
Príklad za všetky: Väčšina18 v tabuľke uvedených organizácií financovala aj "Štatistickú analýzu"
operácie Liate olovo (Al-Haq 2010c). Podľa tejto štúdie bolo počas operácie usmrtených len 237
kombatantov (Al-Haq 2010d: 3), napriek tomu, že skutočné čísla sú takmer trikrát vyššie, čo
zaznamenal nielen Izrael (709 kombatantov), ale aj Hamas (600-700 kombatantov) (Haaretz Service
2010, Herzberg 2011, Lappin 2009). Z podobných dôvodov v roku 2010 kanadská nadácia Rights and
Democracy stiahla svoj grant z roku 2009, pretože podľa nej je al-Haq "jedna z najjedovatejších
antiizraelských organizácií" (Clark 2010). Vo všeobecnosti je financovanie palestínskych NGOs
prostredníctvom európskych štátov kritizované pre svoju nízku transparentnosť (Jerusalem Post
2012).
Stratégie presadzovania cieľov
Informačná politika
Informácie hrajú hlavnú úlohu pri presadzovaní takmer všetkých cieľov a záujmov al-Haqu. Al-Haq
získava informácie z priamych zdrojov respektíve z terénneho výskumu a zbiera ich prostredníctvom
dotazníkov a osobných rozhovorov. Problémom je, že al-Haq neposkytuje žiadnu metodológiu či
metodiku, cez ktorú by bolo možné posúdiť vierohodnosť jednotlivých tvrdení. Správy sa spoliehajú na
svedkov, ktorých príbehy nemôžu byť overené a ktorí môžu svedčiť pre politický prospech alebo preto,
že sa obávajú odvetných opatrení zo strany iných Palestínčanov (NGO Monitor 2011a). Al-Haq tiež
uvádza, že správy z terénu nepokrývajú pásmo Gazy, nakoľko tam organizácia nemá svojho
pracovníka (Al-Haq 2012m). Avšak mnoho svedectiev pochádza od jednotlivcov práve z tohto územia
(napríklad Al-Haq 2011c: 3-4). Okrem toho v Gaze alebo na Západnom brehu nie je prístup na bojové
polia alebo k vojenským alebo politickým predstaviteľom, ktorí robia strategické rozhodnutia, a preto
je veľmi náročné urobiť záverečného hodnotenie o tom, či bol spáchaný vojnový zločin (Bernstein
2009). O to viac je to problematické, že al-Haq na základe týchto skreslených či zaujatých informácií
odvíja takmer všetku svoju činnosti a projekty (Al-Haq 2012h).
Ako už bolo uvedené, dáta z terénu či "z prvej roky" tvoria základňu pre rôzne typy reportov. Al-Haq
od roku 2005 vydáva "štvrťročné správy" o stave ľudských práv na Západnom brehu či pásme Gaza.
Tieto správy informujú o údajných porušeniach ľudských práv, obviňujú Izrael z "úmyselného
a úkladného zabíjania civilných Palestínčanov izraelskou armádou", z používania "prehnanej sily
príslušníkmi izraelských okupačných síl", "svojvoľného zatýkania" a "masového zatýkania
Palestínčanov, vrátane detí" (Al-Haq 2010d).
Problémom informačných materiálov či rétorických výstupov al-Haqu je skutočnosť, že niekedy
obsahujú ofenzívnu, démonizačnú či delegitimizačnú rétoriku vo vzťahu k Izraelu. Al-Haq často
obviňuje Izrael zo zločinu apartheidu a prirovnáva jeho politiku k juhoafrickému režimu apartheidu. Vo
vyššie spomínanej publikácií "Okupácia, kolonializmus, apartheid?" (Tilley 2009) deklaruje, že Izrael je
vinný z "kolonializmu" a "apartheidu". Napríklad uvádza, že "rasová segregácia je očividná cez sieť
separovaných ciest exkluzívne využívaných izraelskými osadníkmi" (Tilley 2009: 196-197). Na
Západnom brehu sú z bezpečnostných dôvodov niektoré cesty oddelené na izraelskú a palestínsku
dopravu, čo mám byť dôkazom existencie apatheidu. Podľa niektorých autorov (napr. Sabel 2009: 12)
toto tvrdenie ignoruje bezpečnostnú hrozbu pre izraelskú cestnú dopravu a takisto ignoruje fakt, že
"izraelská doprava" zahŕňa vozidlá viac ako 1,5 milióna izraelských Arabov, ktorí boli takisto terčom
teroristických útokov (Katz 2009, Levinson 2009) Navyše niektoré uzávierky sú dočasné a v niektorých
prípadoch izraelských Najvyšší súd rozhodol o ich znovuotvorení.
18
Správu financovali: Christian Aid, Diakonia, Evangelischer Entwicklungsdiens (EED), Ford Foundation, Irish
Aid, Open Society Institute, nórska vláda, Rosa Luxemburg Foundation, Swiss Agency for Development and
Cooperation, dánska vláda, Swedish International Development Agency (SIDA), NGO Development Center (AlHaq 2010d: 1).
44
Bezpečnost v době neklidu
Vo svojich publikáciách často charakterizuje teroristické aktivity ako legitímny odpor (Al-Haq 2005b:
28). Bývalý riaditeľ al-Haqu a súčasný člen predsedníctva, Randa Siniora sa vyjadril, že "rezistencia
voči okupácii a jej svojvoľným postupom je podľa medzinárodného práva legitímna a tieto akty sú
súčasťou rezistencie palestínskeho národa a boja proti okupácií, s cieľom získať právo na slobodu
a nezávislosť, avšak okupačné sily to označujú za 'terorizmus' 'deštrukčné akty'" (Siniora 2003). AlHaq prehlasuje, že podľa medzinárodného práva majú Palestínčania a všetky národy "právo
odporovať" vojenskej okupácií a kolonializmu. Palestínčania majú povinnosť brániť sa (Jabarin 2008:
6). Al-Haq od svojho založenia odmietala označovať OOP za teroristickú organizáciu, skôr hovorila
o hnutí či organizácií odporu (Al-Haq 1990: 153), prípadne v súčasnosti len zriedkavo odsúdila
raketové ostreľovanie Izraela z Gazy a nepovažuje to za vojnový zločin (Jabarin 2008) a odmieta, že
by mal Izrael podľa medzinárodného práva právo na sebaobranu proti týmto útokom, prípadne viesť
vojenskú operáciu v Gaze, nakoľko podľa nej sa na tomto území žiadne vojenské ciele nenachádzajú
(Al-Haq 2009c). Čo možno považovať za používanie dvojitého štandardu, kedy presadzuje právo
Palestínčanov na "rezistenciu", avšak popiera právo Izraela na sebaobranu proti ozbrojenému
nepriateľovi.
Al-Haq vo svojich správach či publikáciách nerozlišuje medzi civilistami a ozbrojencami či teroristami
a skôr ich označuje za "hľadaných Palestínčanov" alebo jednoducho civilistov (Al-Haq 2010c: 3),
prípadne obviňuje Izrael z "úmyselného zabíjania palestínskych civilistov" počas protiteroristických
operácií, prípadne že "zabíja Palestínčanov každý deň" (Al-Haq 2006b: 2-3, Nieuwhof 2012a). Niektoré
z týchto vyjadrení idú za hranice kritiky politiky Izraela a dostávajú sa tak do oblasti démonizácie, čo
niektorí autori považujú za prejav antisemitizmu (Cotler 2009), prípadne niektoré obvinenia spĺňajú
kritéria (napríklad požívanie dvojitého štandardu) pracovnej definície antisemitizmu podľa EÚ (EUMC
2005: 1).
BDS stratégie
Al-Haq je v súlade s durbanskými delegitimizačnými stratégiami súčasťou tzv. BDS hnutia, pričom BDS
je skratka pre bojkot, stiahnutie investícií a sankcie. Ako už bolo naznačené, pôvod iniciatívy je vo
Svetovej konferencii proti rasizmu z roku 2001. Kampaň bola oficiálne spustená v roku 2005 viac ako
170 palestínskymi NGOs, hoci zárodky sú badateľné už v roku 2002, kedy existujú výzvy na
ekonomický a kultúrny bojkot Izraela, ktoré boli o rok neskôr doplnené o bojkot izraelských
akademických inštitúcií. Cieľom kampane je podporovať palestínske záujmy prostredníctvom bojkotu,
sťahovania investícií z Izraela a medzinárodnými sankciami (BDS 2012). Al-Haq uvádza, že medzi jej
hlavné ciele patrí participácia na BDS kampaniach (Rizek-Sidoti 2010). Organizácia sa týchto aktivít
zúčastňuje najmä prostredníctvom Palestínskej siete NGO (PNGO) a spoluprácou s Palestínskou
kampaňou za akademický a kultúrny bojkot Izraela (PACBI).
Bojkot sa spolu so stiahnutí investícií sústredí najmä do ekonomickej oblasti. Snahy bojkotovať
izraelské produkty sa týkajú najmä týchto, ktoré vyrástli alebo boli vyrobené na území Západného
brehu. V iných prípadoch je vytváraný intenzívny tlak a robené verejné kampane hlavne proti
obchodným spoločnostiam, ktoré priamo alebo nepriamo obchodujú s Izraelom. Príkladom neúspešnej
kampane môže byť snaha vedená HRW (participácia al-Haqu) donútiť spoločnosti Caterpillar ukončiť
predaj s Izraelom (Ben-Meir - Alterman 2011). V rámci bojkotu posielajú napríklad listy umelcom či
akademikom, aby nevystúpili so svojim programom v Izraeli a nespolupracovali s izraelskými
inštitúciami. Takýto bojkot podkopáva liberálne hodnoty, ako je napríklad akademická sloboda
a sloboda vyjadrovania sa. Podľa niektorých autorov takéto aktivity predstavujú nemorálne kolektívne
tresty Izraelčanov a tých, ktorí sú s nimi spojení (Dershowitz 2008: 71).
NGOs tiež lobbujú za stiahnutie investícií z Izraela, prípadne neobchodovať s firmami a spoločnosťami,
ktoré podnikajú v Izraeli, čo deformuje koncept etického investovania. Primárnymi cieľmi sú
univerzity, cirkevné organizácie, odbory a penzijné fondy (Steinberg 2011b, Yemini 2011). Napríklad
projekt Koalície žien za mier s názvom "Who profits.org" je zameraný na "odhaľovanie firiem
a korporácií, ktoré profitujú z okupácie" (Ben-Meir - Atlerman 2011: 127). Al-Haq obviňuje spoločnosti,
ktoré spolupracujú či vykonávajú činnosť v Izraeli, zo zapojenia do vojnových zločinov a podporovania
porušovaní medzinárodného práva. To bol napríklad prípad kanadských spoločností Green Park
a Green Mount, ktoré budovali obytné jednotky na Západnom brehu Jordánu, ktorý vyvrcholil až do
súdneho sporu. Avšak súd v kanadskom Québecku žalobu zamietol (Bil'In Village Council c. Green
45
Bezpečnost v době neklidu
Park International 2009). NGOs sú v rámci sťahovania investícií úspešné najmä vo vzťahu k bankám
(Steinberg 2011b: 37).
Ekonomické dopady BDS kampaní sú v súčasnosti považované za skôr obmedzené, nakoľko sa jedná
skôr o marginálne organizácie (Haber 2010, ITIC 2011: 4). Vo všeobecnosti sú niektoré BDS kampane
považované za antisemitské, nakoľko porovnávajú izraelskú politiku s nacistickou, prípadne na Izrael
používajú dvojitý štandard, prípadne popierajú Židom právo na sebaurčenie podporovaním
jednoštátneho riešenia konfliktu, či tvrdením, že existencia židovského Štátu Izrael je prejav rasizmu,
čo sú kritéria, ktoré spadajú do pracovnej definície antisemitizmu podľa EÚ (EUMC 2005: 1) alebo do
akademického vymedzenia (Cotler 2009).
Justičné stratégie
Vzhľadom na skutočnosť, že al-Haq je ľudsko-právnou NGO, v ktorej pracujú aj ľudia s právnym
vzdelaním, tak využíva aj justičné stratégie. Al-Haq sa snaží priniesť páchateľov ku zodpovednosti
a spravodlivosť pre obete porušovania ľudských práv a humanitárneho práva na palestínskych
územiach. V počiatočnom období presadzovala svoje ciele najmä cez izraelských Najvyšší súd, kde
podávala spolu s ďalšími palestínskymi alebo izraelskými NGOs rôzne petície alebo žiadosti,
najčastejšie proti izraelskej armáde. No v súčasnosti však al-Haq nemá takmer žiadnu dôveru
v izraelský Najvyšší súd či iné izraelské súdy, a preto sa snaží hľadať zahraničné súdne fóra na
presadzovanie svojich cieľov (Rizek - Sidoti 2010: 29). Napríklad v publikácií z roku 2010 uvádza, že
v ďalšom období sa bude snažiť "zaplaviť Najvyšší súd so žiadosťami v nádeji, že tým zablokuje jeho
fungovanie a zdroje", pričom dodáva, že účinné to bude len vtedy, ak pôjde o koordinovanú kampaň
viacerých NGOs (Reynolds 2010: 50).
Na základe vyššie uvedeného nie je prekvapením, že aj v rámci justície al-Haq používa delegitimizačné
stratégie tzv. lawfare stratégie, čo znamená používanie medzinárodného práva s úmyslom poškodiť
Izrael a dostať izraelských predstaviteľov (politikov alebo vojakov) pred civilné súdy a trestne ich
stíhať pre údajné "vojnové zločiny", "zločiny proti ľudskosti", "úmyselné zabíjanie civilistov" a iné
"porušenia medzinárodného práva" (Herzberg 2008, NGO Monitor 2009a, NGO Monitor 2012).
Napríklad rozhodnutie Medzinárodného súdneho dvora ohľadne bezpečnostnej bariéry (2003) poskytlo
Palestínčanom a ich podporovateľom právne víťazstvo, ktoré ako oni dúfali, že premenia do rôznych
sankcií proti Izraelu. Palestínčania a početné NGOs pred súdom argumentovali, že časti bariéry, ktoré
sa nachádzajú na území Západného brehu porušujú medzinárodné právo (Steinberg 2011b, Al-Haq
2007b). Súd väčšinou túto pozíciu prijal a dodal, že štáty majú "povinnosť rešpektovať Chartu OSN
a medzinárodné právo a zaistiť ich dodržiavanie Izraelom, ako aj medzinárodného humanitné právo
stelesnené vo Štvrtej ženevskej konvencii" (Ben-Meir - Alterman 2011: 130). Hoci bolo rozhodnutie
nezáväzné, tak sa výzvy na zahraničné štáty, aby konali proti bariére, stali všeobecnou stratégiou
delegitimizácie, napríklad aj internacionalizovaním konfliktu a legitimizovaním represívnych štátnych
akcií proti Izraelu. Snahy implementovať závery tohto rozhodnutia sa snaží aj al-Haq.
Čo sa týka lawfare kampaní patrí al-Haq medzi palestínskymi NGOs medzi hlavných stúpencov tejto
stratégie (NGO Monitor 2010b). Civilné žaloby al-Haqu sú často sprevádzané veľkým mediálnym
záujmom a intenzívnou mediálnou kampaňou, s cieľom maximalizovať dopady obvinení a súdneho
procesu. Napriek tomu, že zatiaľ všetky jej snahy zlyhali, tak zaistenie mediálneho pokrytia vytvorilo
zničujúci obraz izraelských akcií, čím však organizácia splnila svoje ciele, či už samotnú delegitimizáciu
Izraela respektíve zvýšenie pozornosti o dianí v regióne (Steinberg 2011b).
V rámci cieľa al-Haqu presviedčať tretie strany, aby prioritizovali medzinárodné právo a ľudské práva
v ich vzťahu s Izraelom, tak preto napríklad v roku 2006 al-Haq viedol súdny spor s britskou vládou,
aby ukončila export licencií na predaj zbraní do Izraela, nakoľko to porušuje britské zákony ako aj
princípy medzinárodného práva a rozhodnutia Medzinárodného súdneho dvora ohľadne bezpečnostnej
bariéry (Herzberg 2010: 63). NGO tvrdila, že Veľká Británia zlyhala v "rámci jej povinností ako tretej
strany" a verila, že súdny proces môže byť prostriedkom toho, aby ostatné krajiny "viac dbali na svoje
vlastné medzinárodno-právne záväzky s ohľadom ich porušovanie na palestínskych územiach"
(Ibidem: 64). Podľa Herzberg bol jasným pokusom ako súdnou cestou uvaliť sankcie na Izrael
a narušiť izraelsko-britské vzťah. Súd žalobu zamietol a uviedol, že všetky licencie sú v súlade so
zákonmi (Ibidem). Prípad sa zopakoval aj v roku 2009 (viac Herzberg 2010: 65-66).
46
Bezpečnost v době neklidu
V roku 2009 podal al-Haq v Kanade žalobu proti dvom spoločnostiam, ktoré boli obvinené
z "spolupráce a konšpirácie s Izraelom" ohľadne páchania "vojnových zločinov". Kanadský súd žalobu
zamietol a al-Haq musel platiť trovy konania (Herzberg 2010: 69). V septembri 2009 sa NGOs al-Haq
a al-Mezan snažili vo Veľkej Británii zaistiť zatýkací rozkaz proti izraelskému ministrovi obrany,
Ehudovi Barakovi, ktorého obviňovali z údajných vojnových zločinov počas vojny v Gaze 2008-2009;
súd však žiadosť zamietol) (Keinon - Paul 2009). Posledný prípad je z roku 2010, keď al-Haq podala
trestné oznámenie v Holandsku na tamojšiu korporáciu Riwal, ktorá predáva konštrukčné zariadenia
do Izraela a na Západný breh, pričom prípad stále prebieha (Al-Haq 2012l: 17).
Napojenie al-Haq na terorizmus
Ľudsko-právna NGO al-Haq je podozrivá z napojenia na terorizmus najmä vďaka činnosti svojho
súčasného generálneho riaditeľa Šawana Džabarina. Ten je politickým a ľudsko-právnym aktivistom už
od polovice 80. rokov minulého storočia. Počas svojho života bol niekoľkokrát zatknutý a zadržaný
v izraelských väzeniach. Prvýkrát to bolo v roku 1985, nakoľko patril do študentskej skupiny Birzeitskej
univerzity, ktorá bola napojená na ultraľavicovú organizáciu Ľudový front pre oslobodenie Palestíny
(PFLP), ktorá je Európskou úniou, Kanadou, USA a Izraelom považovaná za teroristickú organizáciu
(IMFA 2001). Džabarin bol obvinený z regrutovania členov na teroristický výcvik mimo Izrael a bol
odsúdený na dvojročné väzenie, pričom odslúžil len 9 mesiacov (Evans 2011, UNCHR 1994). Podľa
vlastných slov po odsedení trestu ukončil akékoľvek vzťahy s PFLP (čo je v rozpore s informáciami Šin
Bet; UNCHR 1994) a od roku 1987 sa stáva pracovníkom al-Haqu (Naylor 2011, Reddy 2003).
Počas prvej intifády, kedy bol oficiálne terénnym pracovníkom al-Haqu pre oblasť Hebronu, sa
Džabarin dostal do administratívnej väzby, kde strávil takmer 18 mesiacov (marec 1988 až september
1990), nakoľko bol opäť podozrivý z členstva v PFLP (Rabbani 1994, UNCHR 1994). Bývalý izraelský
minister obrany Jicchak Rabin na medzinárodnú intervenciu zo strany bývalého amerického prezidenta
Jimmyho Cartera odpovedal, "že pokiaľ ide o bitie tohto muža, tak stačil [mierny fyzický nátlak], aby
akceptoval zadržanie" (B'Tselem 1991: 96-97). Avšak v júni 1990 bol na tri mesiace
bezpodmienečného a na štyri mesiace podmienečného väzenia vojenským súdom odsúdený izraelský
vojak Yosef Bechar, ktorý bol uznaný vinným z brutálneho zbitia Džabarina a správania nehodného
vojaka (UNGA 1990).
V marci 1994 bol zatknutý a odsúdený na šesť mesiacov administratívnej väzby, pričom situácia sa
zopakovala aj v roku 1996, kedy bol zadržaný príslušníkmi izraelskej spravodajskej služby Šin Bet
(Reddy 2003). Avšak v tomto prípade to už bolo na dva roky, respektíve trikrát predĺženie o šesť
mesiacov (HRW 1997), čo umožňovali izraelské zákony Emergency Powers Detention 1945
s dodatkami z roku 1979 a Security Instructions Order 197019 (Cohen-Almagor 1996: 2). Vo všetkých
prípadoch bol obviňovaný z členstva v PFLP prípadne zo spolupráce s PFLP. Krátko po prepustení
z väzby v roku 1998 izraelský súd rozhodol, že Džabarin sa nemôže zúčastniť na niekoľkých
zahraničných podujatiach organizovaných ľudsko-právnymi NGOs, nakoľko sa obávali kontaktovania
zahraničných predstaviteľov PFLP. Okrem toho mu sudca a Šin Bet neoficiálne povedali, že do
zahraničia nemôže cestovať nielen cez Izrael, ale aj cez susedné arabské krajiny (HRW 1999).
V období medzi rokmi 1999-2006 bolo Džabarinovi umožnené niekoľkokrát vycestovať do zahraničia,
napríklad v roku 2001 sa v USA zúčastnil štvormesačného programu obhajoby ľudských práv, prípadne
v rokoch 2004-2005 študoval na univerzite v Írsku) (Naylor 2011). V roku 2006 však dostal od
izraelského súdu zákaz vycestovať mimo územie Západného brehu Jordánu. Džabarin podal niekoľko
žiadosti na izraelský Najvyšší súd s cieľom zrušiť cestovný zákaz. K tejto snahe sa pridalo niekoľko
ľudsko-právnych NGOs (HRW, AI a iné) ktoré napísali niekoľko listov izraelskému ministrovi obrany
Ehudovi Barakovi alebo na rôzne veľvyslanectvá či úrady vlády európskych krajín (Eldar 2009, HRW
2007, HRW 2011). Postupy NGOs sa však stretli aj s kritikou, nakoľko v prehláseniach ignorovali
legitímne bezpečnostné obavy evidentné z Džabarinovej minulosti (NGO Monitor 2007).
Avšak všetky Džabarinove pokusy boli zamietnuté, pričom súd vždy argumentoval dôkazmi, ktoré
zostali v tajnosti kvôli národnej bezpečnosti. V roku 2007 súd Džabarina nazval "doktorom Jekyllom
19
V sekcii 2 zákona je minister obrany oprávnený vydať administratívnu väzbu na dobu šesť mesiacov
v prípadoch, ak existuje reálna šanca, že táto osoba by mohla ohroziť bezpečnosť štátu. Minister má takisto
možnosť predĺžiť túto väzbu o ďalších šesť mesiacov (Gil 2011: 9-10).
47
Bezpečnost v době neklidu
a pánom Hydeom", a teda ako človeka, ktorý vedie dvojitý život, cez deň ako ľudsko-právny aktivista
a v noci ako aktivista teroristickej organizácie PFLP (HJC 5022/08 2008). Podľa informácii
spravodajskej služby Šin Bet je Džabarin člen ultraľavicovej organizácie PFLP a jeho cestovanie by
mohlo ohroziť regionálnu bezpečnosť (Paraszczuk 2012). Podľa informácií spravodajských služieb je
Džabarinom prípad dôkazom integrácie členov PFLP do kampaní delegitimizujúcich Izrael.
S Džabarinom má veľmi dobré vzťahy najmä HRW (2008), čo sa prejavilo napríklad vo februári 2011,
keď bol Džabarin vymenovaný do pozície člena poradného výboru pre Stredný východ HRW. Al-Haq sa
tak dostal k zaujímavým zdrojov, však tento krok vyvolal značnú kritiku. Medzi kritikov patril či už
Robert Bernstein, zakladateľ a bývalý predseda HRW, Stuart Robinowitz, významný newyorský
právnik, ktorý viedol či sa podieľal na niekoľkých "vyšetrovacích misií" pre HRW, alebo profesor Gerald
Steinberg, prezident NGO Monitor (Friedman - Weinthal 2011, NGO Monitor 2011c). Bernstein na
vymenovanie uviedol, že bolo urobené bez zohľadnenia všetkých faktov a dodal, že "je šokovaný, ale
viac smutný, že organizácia zameraná na právny štát sa ho, ako sa zdá, snaží úmyselne podkopávať"
(Evans 2011). Bernstein už v minulosti HRW kritizoval, napríklad zo straty kritickej perspektívy na
izraelsko-arabský konflikt, že ich správy na konflikt sú zaujaté a pomáhajú tým, ktorí sa snažia dostať
Izrael do pozície párijského štátu a iné (viac viď Bernstein 2009).
Džabarinovi nebolo umožnené prevziať si niekoľko medzinárodných ocenení, napríklad v roku 2009 alHaq získal spolu s izraelskou NGO B'Tselem cenu od holandskej nadácie Geuzen Resistance 1940-1945
(Eldar 2009) a iné (Naylor 2011). Izrael ale nebol jedinou krajinou, ktorá z bezpečnostných dôvodov
obmedzila pohyb Džabarina, nakoľko aj Jordánsko mu trikrát (2003, 2005 a 2006) neumožnilo vstup
na vlastnú pôdu. Hašímovské kráľovstvo sa obávalo prenesenia intifády na vlastné územie (Robinowitz
2011, NGO 2007). Vo februári 2012 izraelský súd súhlasil s jednorazovou výnimkou v zákaze
cestovania v prípade Šawana Džabarina, keď mu umožnil odísť do Ženevy na pozvanie osobitného
spravodajcu OSN pre slobodu názoru a prejavu Franka La Rueho. Jednou z podmienok bolo
nekontaktovať akýkoľvek predstaviteľov teroristických organizácií (Paraszczuk 2012). Okrem toho
jeden zo sudcov, Elyakim Rubinstein dodal, že "Džabarin sa síce zdá byť ľudsko-právnym aktivistom,
ale podľa informácií, ktoré sme videli, je to opačne" (Ibidem 2012). Džabarin napokon cestoval aj do
Francúzska v roku 2013, kde sa zúčastnil na rôznych delegitimizačných kampaniach (viac ITIC 2013).
Záver
Príspevok sa zaoberal fenoménom delegitimizácie Štátu Izrael, pričom za príklad takto konajúceho
aktéra bola zvolená palestínska NGO al-Haq. Delegitimizácia Izraela je pomerne novým fenoménom.
Početné nevládne organizácie sa hlavne od roku 2001 snažia bojovať za palestínske ciele, nie cez
násilný ozbrojený konflikt, ale cez rozličné stratégie delegitimizujúce respektíve démonizujúce štát
Izrael, ktoré mnohí autori považujú za tzv. nový antisemitizmus (Cotler 2009). Antiizraelská pozícia alHaqu sa prejavuje systematickým delegitimizovaním Izraela napríklad cez lawfare kampane či
kampane, ktoré sa snažia o diplomatické, ekonomické, akademické či kultúrne sankcie a bojkot
Izraela, alebo používaním dvojitého štandardu na Izrael. Prípadne al-Haq prostredníctvom sústavného
falošného prirovnávania Izraela k režimu (juhoafrického) apartheidu spochybňuje jeho legitimitu
a snaží sa ho dostať do pozície párijského štátu, čo má spôsobiť pád tohto režimu.
Súčasťou príspevku bola aj kritika nevládnej organizácie, či už z jej politizácie, ofenzívne rétoriky voči
Izraelu, netransparentného financovania, falošnej interpretácie medzinárodného práva či ignorovania
palestínskeho násilia voči izraelským civilistom, odopieranie práva Izraela na sebaobranu,
presadzovanie jednoštátneho riešenia izraelsko-palestínskeho konfliktu, a teda ako odpieranie
izraelského či židovského práva na sebaurčenie existencia židovského a demokratického štátu. Podľa
niektorých autorov sa ľudsko-právnou rétorikou organizácie ukrýva antisemitizmus (Cotler 2009), ten
sa snaží sofistikovane schovávať pod práporom ľudských práv, pod autoritou medzinárodného práva a
operovať pod štítom OSN. Cieľom je zlegalizovať diskriminačné a rozdielne zaobchádzanie s Izraelom
a Židmi na medzinárodnej úrovni (upieranie Izraelu právo na sebaobranu, či obviňovanie z úmyselné
zabíjania palestínskych civilistov). Napríklad podľa Anne Hergberg, al-Haq sa len ťažko môže
označovať za ľudsko-právnu organizáciu, pretože nepodporuje univerzálne ľudské práva a presadzuje
jednostrannú politickú agendu (Paraszcuk 2012). V súčasnosti je kontroverzný najmä prípad so
Šawanom Džabarinom a jeho údajným členstvom v teroristickej organizácií PFLP.
48
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie:
Adalah. 2009. Palestinian Human Rights Organizations Support Work and Recommendations of UN
Fact Finding Mission: Demand Effective Judicial Redress and the Protection of Victims’ Rights.
(cit. 2013-04-05) (http://www.adalah.org/eng/pressreleases/pr.php?file=09_09_16).
Al-Haq. 1990. A Nation Under Siege: Al-Haq Annual Report on Human Rights in the Occupied
Palestinian Territories. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/publications/publicationsindex/item/a-nation-under-siege?category_id=1).
Al-Haq. 2002a. Al-Haq's Three-Year Strategic Plan 2003-2005 in Light of Political Developments (cit.
2013-04-05) (http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Al-Haq.Strategic.Plan.2003-2005.pdf).
Al-Haq. 2005a. Financial Statements and Auditor's Report 2004. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Financial-Statements-Auditors-Report-31December-2004.pdf).
Al-Haq. 2005b. Five-Year Strategic Plan. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Al-Haq.Strategic.Plan.2006-2010.pdf).
Al-Haq. 2006a. Financial Statements and Auditor's Report 2005 (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Financial-Statements-Auditors-Report-31December-2005.pdf).
Al-Haq. 2006b. Israel's Deportations and Forcible Transfers of Palestinians out of the West Bank
during the Second Intifada. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/publications/publicationsindex?task=callelement&format=raw&item_id=50&element=304e4493-dc32-44fa-8c5b57c4d7b529c1&method=download).
Al-Haq. 2007a. Monitoring and Documentation Department April - June 2007 Field Report. (cit. 201304-05) (http://www.alhaq.org/documentation/mdd-reports/item/543-monitoring-anddocumentation-department-april-%E2%80%93-june-2007-field-report).
Al-Haq. 2007b. Al-Haq: 2006 Narrative Report. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Al-Haq-Narrative-Report-2006.pdf).
Al-Haq. 2007c. Financial Statements and Auditor's Report 2006. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Financial-Statements-Auditors-Report-31December-2006.pdf).
Al-Haq. 2008a. Al-Haq: 2007 Narrative Report. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Al-Haq-Narrative-Report-2007.pdf).
Al-Haq. 2008b. Financial Statements and Independent Auditor's Report 2007. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Financial-Statements-Auditors-Report-31December-2007.pdf).
Al-Haq. 2009a. Al Mezan and Al-Haq Regret London Magistrates’ Court Decision Not to Issue Arrest
Warrant against Israeli Defence Minister for Alleged War Crimes in Gaza. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/advocacy/topics/gaza/258-al-mezan-and-al-haq-regret-londonmagistrates-court-decision-not-to-issue-arrest-warrant-against-israeli-defence-minister-foralleged-war-crimes-in-gaza).
Al-Haq. 2009b. Financial Statements and Independent Auditor's Report 2008. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Financial-Statements-Auditors-Report-31December-2008.pdf).
Al-Haq. 2009c. Operation Cast Lead and the Distortion of International Law. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/publications/publications-index/item/operation-cast-lead-and-thedistortion-of-international-law).
Al-Haq. 2009d. COHRE Statement: 11 February 2009 -The EU and OECD must not stay silent in the
face of Israeli war crimes and human rights abuses. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/advocacy/targets/third-party-states/218-cohre-statement-11-february2009-the-eu-and-oecd-must-not-stay-silent-in-the-face-of-israeli-war-crimes-and-human-rightsabuses).
49
Bezpečnost v době neklidu
Al-Haq. 2010a. Action Plan 2010. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/action-plan-2010.pdf).
Al-Haq. 2010b. Financial Statements and Independent Auditor's Report 2009 (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Financial-Statements-Auditors-Report-31December-2009.pdf).
Al-Haq. 2010c. 'Operation Cast Lead': A Statistical Analysis. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/attachments/article/252/gaza-operation-cast-Lead-statisticalanalysis%20.pdf).
Al-Haq. 2010d. Monitoring and Documentation Department January - March 2010: Field Report. (cit.
2013-04-05) (http://www.alhaq.org/documentation/mdd-reports/item/download/324).
Al-Haq. 2010e. Monitoring and Documentation Department April - June 2010: Field Report. (cit. 201212-07) (http://www.alhaq.org/documentation/mdd-reports/item/download/325).
Al-Haq. 2010f. Al-Haq: 2009 Narrative Report. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/Al-Haq-Narrative-Report-2009.pdf).
Al-Haq. 2011a. Action Plan 2011. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/action-plan-2011.pdf).
Al-Haq. 2012a. About Alhaq. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/about-al-haq/about-al-haq).
Al-Haq. 2012b. Legal Status and Structure. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/about-alhaq/legal-status-and-structure).
Al-Haq. 2012c. Vision, Mission and Goals. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/about-alhaq/vision-mission-and-goals).
Al-Haq. 2012d. Action Plan 2012. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/AlHaq.Action.Plan.2012.pdf).
Al-Haq. 2012e. The PA's West Bank abuses weaken resistance to Israel. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/advocacy/topics/palestinian-violations/611-the-pas-west-bank-abusesweaken-resistance-to-israel).
Al-Haq. 2012f. A Brief History of Al-Haq. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/about-al-haq/briefhistory).
Al-Haq. 2012g. Al-Haq: 2011 Narrative Report. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/documentation/mdd-reports).
Amnesty International. 2007. Ziyad Hmeidan Released. (cit. 2013-04-05) (http://www.amnesty.ie/ourwork/ziyad-hmeidan-released)
B'Tselem. 1991. The Interrogation of Palestinians During the Intifada: Ill-Treatment, "Moderate
Physical Pressure" or Torture? (cit. 2012-11-30) (http://www.btselem.org/printpdf/65962).
Bar, Shmuel. 2010. The "Soft War" against Israel: Motivations and Solutions. Herzliya: Institute for
Policy and Strategy.
Bard, Mitchell. 2006. Myths and Facts: A Guide to the Arab-Israeli Conflict. Chevy Chase: AmericanIsraeli Cooperative Enterprise.
Bard, Mitchell. 2007. Will Israel Survive?. New York: Palgrave Macmillan.
BDS. 2012. Palestinian BDS National Committee. (cit. 2013-04-05)
(http://www.bdsmovement.net/BNC).
Ben Ami, Šlomo. 2010. Válečné šrámy, mírové rány. Praha: Argo.
Ben Meir, Yehuda - Alterman, Owen. 2011. "The Delegitimization Threat: Roots, Manifestation, and
Containment". In: Kurz, Anat - Brom, Shlomo (eds). Strategic Survey for Israel. Tel Aviv: The
Institute For National Security Studies, pp. 121-137.
Bernstein, Robert. 2009. Rights Watchdog, Lost in the Mideast. (cit. 2013-04-05)
(http://www.nytimes.com/2009/10/20/opinion/20bernstein.html?_r=1&).
50
Bezpečnost v době neklidu
Boli, John - Thomas, George (eds). 1999. Constructing World Culture, International Nongovernmental
Organizations since 1875. Stanford: Stanford University Press.
Central Intelligence Agency. 1996. Report on NGOs With Terror Links. (cit. 2013-04-05)
(http://intelfiles.egoplex.com/cia-ngos-1996.pdf).
Clark, Campbell. 2010. Ed Broadbent defends rights agency's independence. (cit. 2013-04-05)
(http://www.theglobeandmail.com/news/politics/ed-broadbent-defends-rights-agencysindependence/article4303666/).
Cohen-Almagor, Raphael. 1996. "Administrative Detention in Israel and its Employment as a Means of
Combatting Political Extremism". International Law Review. Vol. 9, No. 2, pp. 1-25.
Cotler, Irwin. 2001. Beyond Durban. (cit. 2013-04-05)
(http://www.mefacts.com/cached.asp?x_id=11248).
Cotler, Irwin. 2004. Human Rights and the New Anti-Jewishness. (cit. 2013-04-05)
(http://www.israelbehindthenews.com/bin/content.cgi?ID=1853&q=1).
Cotler, Irwin. 2009. Global Antisemitism: Assault on Human Rights. (cit. 2013-04-05)
(http://www.isgap.org/wp-content/uploads/2011/10/irwin-cotler-online-final1.pdf).
Dershowitz, Alan. 2003. The Case for Israel. Hoboken: John Wiley & Sons.
Dershowitz, Alan. 2008. The Case Against Israel's Enemies: Exposing Jimmy Carter and Others Who
Stand in the Way of Peace. Hoboken: John Wiley & Sons.
Dershowitz, Alan. 2011. "Countering Challenges to Israel's Legitimacy". In: Baker, Alan. Israel's Rights
as a Nation-State in International Diplomacy. Jerusalem: Jerusalem Center for Public Affairs, s.
159-167.
Diakonia. 2006. Diakonia position paper on Israel/Palestine. (cit. 2013-04-05)
(http://www.diakonia.se/Documents/public/IN_FOCUS/Israel_Palestine/Diakonia_Position_IPT_0
60517.pdf).
Diakonia. 2012. About Diakonia. (cit. 2012-10-07) (http://www.diakonia.se/about).
Eldar, Akiva. 2009. Head of Palestinian rights group banned from travelling to accept award. (cit.
2013-04-05) (http://www.haaretz.com/print-edition/news/head-of-palestinian-rights-groupbanned-from-travelling-to-accept-award-1.271451).
European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia. 2005. Working Definition of Antiseminitism.
(cit. 2013-04-05) (http://fra.europa.eu/sites/default/files/as-workingdefinition-draft.pdf).
European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia. 2006. Antisemitism: Summary Overview of
the Situation in the European Union 2001-2005. (cit. 2013-04-05)
(http://www.webcitation.org/5mYcsxZaK).
Evans, Harold. 2011. Alleged Terror Activist Lands Human Rights Post. (cit. 2013-04-05)
(http://www.thedailybeast.com/articles/2011/02/15/shawan-jabarins-controversial-appointmentto-human-rights-watch-board.html).
Fein, Helen. 1987. "Dimension of Antisemitism: Attitudes, Collective Accusations, and Actions". In:
Fein, Helen (eds). The Persisting Question: Sociological Perspectives and Social Contexts of
Modern Antisemitism. New York. de Gruyter, s. 67-85.
Friedman, Ron - Weinthal, Benjamin. 2011. HRW appoints alleged terrorist to Mideast Board. (cit.
2013-04-05) (http://www.jpost.com/International/Article.aspx?id=208768).
Geuzenverzet. 2009. Award ceremony 2009: acceptance speech Al-Haq. (cit. 2013-04-05)
(http://www.geuzenverzet.nl/index.php?tekst_id=12&news_id=104&lang=EN).
Gil, Elad. 2011. A Reexamination of Administrative Detention in a Jewish and Democratic State.
Jerusalem: The Israel Democracy Institute.
Haber, Jon. 2010. BDS: Nuisance or genuine threat? (cit. 2013-04-05)
(http://www.jpost.com/Features/InThespotlight/Article.aspx?id=178466).
51
Bezpečnost v době neklidu
Haaretz Service. 2010. Hamas admits 600-700 of its men were killed in Cast Lead. (cit. 2013-04-05)
(http://www.haaretz.com/news/diplomacy-defense/hamas-admits-600-700-of-its-men-werekilled-in-cast-lead-1.323776).
Herzberg, Anne. 2008. Lawfare Against Israel. (cit. 2013-04-05)
(http://online.wsj.com/article/SB122583394143998285.html).
Herzberg, Anne. 2010. NGO “Lawfare”: Exploitation of Courts in the Arab-Israeli Conflict. Jerusalem:
NGO Monitor.
Herzberg, Anne. 2011. Civilian casualties, Gaza and the political war. (cit. 2013-04-05)
(http://www.jpost.com/Opinion/Op-EdContributors/Article.aspx?id=201946).
Herzog, Michael. 2009. The Phenomenon of Delegitimization in the Overall Context of Attitudes
towards Israel and the Jewish People. (cit. 2013-04-05)
(http://jppi.org.il/uploads/herzog_delegitimation.pdf).
High Court of Justice 5022/08. 2008. Shawan Rateb Abdullah Jabarin vs. The Commander of IDF
Forces in the West Bank. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/attachments/article/186/HCJ%20Shawan%20Jabarin%20v%20IDF.pdf).
Human Rights Watch. 1997. Human Rights Watch World Report 1998: Israel and Israeli Occupied
West Bank and Gaza Strip. (cit. 2013-04-05) (http://www.hrw.org/legacy/worldreport/Mideast07.htm#P827_141152).
Human Rights Watch. 1999. Human Rights Watch World Report 2000: Israel, the Occupied West Bank
& Gaza Strip, and Palestinian Authority Territories. (cit. 2013-04-05)
(http://www.hrw.org/legacy/wr2k/Mena-07.htm).
Human Rights Watch. 2007. Israel: Lift Travel Ban on Human Rights Activist. (cit. 2013-04-05)
(http://www.hrw.org/news/2007/05/01/israel-lift-travel-ban-human-rights-activist).
Human Rights Watch. 2011. Israel: Lift Travel Ban on Human Rights Defender. (cit. 2013-04-05)
(http://www.hrw.org/news/2011/11/29/israel-lift-travel-ban-human-rights-defender).
Chesler, Phyllis. 2003. The New Anti-Semitism: The Current Crisis and What We Must Do About It. San
Francisco: Jossey-Bass.
Intelligence and Terrorism Information Center. 2010. Background on the IHH Organization. (cit. 201304-05) (http://www.terrorisminfo.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/hamas_e105.htm).
Intelligence and Terrorism Information Center. 2011. BDS, An Umbrella Network Striving to Boycott
Israel. (cit. 2013-04-05) (http://www.terrorisminfo.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/ipc_e177.htm).
Intelligence and Terrorism Information Center. 2013. Terrorism and human rights: Shawan Jabarin,
human rights organization director and Popular Front for the Liberation of Palestine terrorist
activist. (cit. 2013-04-07) (http://www.terrorisminfo.org.il/Data/articles/Art_20478/E_027_13_1353949244.pdf).
Israel Ministry of Foreign Affairs. 2001. Background on the PFLP. (cit. 2013-04-05)
(http://www.mfa.gov.il/MFA/MFAArchive/2000_2009/2001/10/Background%20on%20the%20PF
LP%20-%2017-Oct-2001).
Israel Ministry of Foreign Affairs. 2003. Disputed Territories. (cit. 2013-04-05)
(http://www.mfa.gov.il/MFA/MFAArchive/2000_2009/2003/2/DISPUTED%20TERRITORIES%20Forgotten%20Facts%20About%20the%20We).
Israel Security Agency. 2010a. The Union of Good - Analysis and Mapping of Terror Funds Network.
(cit. 2013-04-05)
(http://www.shabak.gov.il/SiteCollectionImages/english/TerrorInfo/coalition_en.pdf).
Jabarin, Shawan. 2008. Peace and Human Rights: Palestine as a Case Study. (cit. 2013-04-05)
(http://www.alhaq.org/attachments/article/204/Peace%20and%20Human%20Rights%20%20Palestine%20as%20a%20Case%20Study.pdf).
52
Bezpečnost v době neklidu
Jerusalem Post. 2012b. ECJ discards Israeli group's NGO funding case. (cit. 2013-04-05)
(http://www.jpost.com/International/Article.aspx?ID=297224&R).
Katz, Yaakov. 2009. Route 443 bomb was targeting motorists. (cit. 2013-04-05)
(http://www.jpost.com/Israel/Article.aspx?id=164140).
Keinon, Herb - Paul, Jonny. 2009. UK court rejects Palestinian call to arrest Barak. (cit. 2013-04-05)
(http://www.jpost.com/Israel/Article.aspx?id=156179).
Kohlmann, Evan. 2006. The Role of Islamic Charities in International Terrorist Recruitment and
Financing. Copenhagen: Danish Institute for International Studies.
Korey, William. 2007. Taking on the World's Repressive Regimes: The Ford Foundation's International
Human Rights Policies and Practices. New York: Palgrave Macmillan.
Krupp, Michael. 1998. Sionismus a Stát Izrael: Historický nástín. Praha: Vyšehrad.
Lappin, Yaakov. 2009. IDF releases Cast Lead casualty numbers. (cit. 2013-04-05)
(http://www.jpost.com/Israel/Article.aspx?id=137286).
Laqueur, Walter. 2003. A History of Zionism: From the French Revolution to the Establishment of the
State of Israel. New York: Schocken Books.
Laqueur, Walter. 2007. Měnící se tvář antisemitismu: Od starověku do dnešních dnů. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny.
Levinson, Chaim. 2009. Israeli hurt in second West Bank road attack this week. (cit. 2013-04-05)
(http://www.haaretz.com/news/israeli-hurt-in-second-west-bank-road-attack-this-week-1.1300).
Lewis, Bernard. 2006. "The New Antisemitism: First Religion, then Race, then What?". The American
Scholar. Vol. 75, No. 1, pp. 25-36.
Mandelblit, Avihai. 2011. "The Juridical and Legal Aspects of National Security Policy." In: Erlan, Meir Alterman, Oren - Cornblatt, Johannah (eds). The Making of National Security Policy. Tel Aviv:
The Institute for National Security Studies, s. 85-92.
Marcus, Kenneth. 2007. "Anti-Zionism as Racism: Campus Anti-Semitism and the Civil Rights Act of
1964". William & Mary Bill of Rights Journal. Vol. 15, No. 3, pp. 837-891.
Naylor, Hugh. 2011. Shawan Jabarin is an activist to some, a terrorist to others. (cit. 2013-04-05)
(http://www.thenational.ae/news/world/middle-east/shawan-jabarin-is-an-activist-to-some-aterrorist-to-others#full).
NGO Monitor. 2007. HRW/FIDH/OMCT statement on NGO official linked to PFLP. (cit. 2013-04-05)
(http://www.ngomonitor.org/article/hrw_fidh_omct_statement_on_ngo_official_linked_to_terror_group).
NGO Monitor. 2009a. The NGO Front in the Gaza War: Lawfare Against Israel. (cit. 2013-04-05)
(http://www.ngo-monitor.org/article/the_ngo_front_in_the_gaza_war_lawfare_against_israel).
NGO Monitor. 2009b. Diakonia: An Analysis of Activities in the Arab-Israeli Conflict. (cit. 2013-04-05)
(http://www.ngomonitor.org/article/diakonia_an_analysis_of_activities_in_the_arab_israeli_conflict).
NGO Monitor. 2010a. NGO “Apartheid State” Campaign: Deliberately Immoral or Intellectually Lazy?
(cit. 2013-04-05) (http://www.ngomonitor.org/article/ngo_apartheid_state_campaign_deliberately_immoral_or_intellectually_lazy_
).
NGO Monitor. 2010b. International Law Series: The Right to Self Defense. (cit. 2013-04-05)
(http://www.ngo-monitor.org/article/international_law_series_the_right_to_self_defense0).
NGO Monitor. 2010c. Israeli Apartheid Week 2010: NGO Involvement (cit. 2013-04-05)
(http://www.ngo-monitor.org/article/israeli_apartheid_week_ngo_involvement)
NGO Monitor. 2011a. Al Haq: Politics Over the Rule of Law. (cit. 2013-04-05) (http://www.ngomonitor.org/article/al_haq_politics_over_the_rule_of_law).
53
Bezpečnost v době neklidu
NGO Monitor. 2011b. NGO Forum at Durban Conference 2001. (cit. 2013-04-05) (http://www.ngomonitor.org/article/ngo_forum_at_durban_conference_).
NGO Monitor. 2011c. HRW Appoints ‘Dr. Jekyll and Mr. Hyde’ to MidEast Advisory Board. (cit. 201304-05) (http://www.ngo-monitor.org/article.php?id=3269).
NGO Monitor. 2012. NGO Lawfare. (cit. 2013-04-05) (http://www.ngomonitor.org/article/ngo_lawfare).
O'Hare, Padraic. 1997. The Enduring Covenant: The Education of Christians and the End of
Antisemitism. Pennsylvania: Trinity Press International.
Paraszczuk, Joanna. 2012. Controversial figure can leave W. Bank after 6 years. (cit. 2013-04-05)
(http://www.jpost.com/LandedPages/PrintArticle.aspx?id=259012).
Paul, Jonny. 2009. Palestinian human rights group to challenge UK on Israel in High Court. (cit. 201210-07) (http://www.jpost.com/International/Article.aspx?id=145666).
Paulin, Tom. 2001. Killed in Crossfire. (cit. 2013-04-05)
(http://www.guardian.co.uk/books/2001/feb/18/poetry.features1).
Payes, Shany. 2005. Palestinian NGOs in Israel: The Politics of Civil Society. London, New York: I. B.
Tauris.
Rabbani, Mouin. 1994. "Palestinian human rights activism under Israeli occupation: the case of alHaq". Arab Studies Quarterly. Vol. 16, No. 2, pp. 27-52.
Ravid, Barak. 2009. U.K. court defers Palestinian bid to arrest Ehud Barak. (cit. 2013-04-05)
(http://www.haaretz.com/news/u-k-court-defers-palestinian-bid-to-arrest-ehud-barak-1.7025).
Reddy, Shravanti. 2003. Palestinian human rights activist Sha'wan Jabarin continues his work despite
obstacles. (cit. 2013-04-05)
(http://asp.alhaq.org/zalhaq/site/eDocs/txtDocs/News%20Items/news_270303.htm).
Reimann, Kim. 2005. "Up to No Good? Recent Critics and Critiques of NGOs". In Carey, Henry Richmond, Oliver (eds). Subcontracting Peace: The Challenges of NGO Peacebilding. Aldershot:
Ashgate.
Reut Institute. 2010. Building a Political Firewall Against Israel's Delegitimization: Conceptual
Framework. (cit. 2013-04-05) (http://www.reutinstitute.org/data/uploads/PDFVer/20100310%20Delegitimacy%20Eng.pdf).
Reynolds, Jon. 2010. Legitimising the Illegitimate. Ramallah: Al-Haq Organisation.
Rizek, Mira - Sidoti, Chris. 2010. Al-Haq - Part of Palestinian's Heritage: Strategic Assessment and
Planning Report. (cit. 2013-04-05) (http://www.alhaq.org/images/stories/PDFz/AlHaq.Strategic.Plan.2011-2015.pdf).
Robinowitz, Stuart. 2011. Shawan Jabarin Critic Responds to Human Rights Watch. (cit. 2013-04-05)
(http://www.thedailybeast.com/articles/2011/02/18/stuart-robinowitz-critic-of-shawan-jabarinsappoinment-to-human-rights-watch-responds.html).
Sabel, Robbie. 2009. The Campaign to Delegitimize Israel with the False Charge of Apartheid.
Jerusalem: Jerusalem Center for Public Affairs.
Sharansky, Nathan. 2004. "3D Test of Anti-Semitism: Demonization, Double Standards,
Delegitimization". Jewish Political Studies Review. Vol. 16, No. 3-4.
Sharon, Avinoam. 2009. Why is Israel's Presence in the Territories Still Called "Occupation"?
Jerusalem: Jerusalem Center for Public Affairs.
Sheen, David. 2011. Canadian MP Cotler: Calling Israel an Apartheid State Can Be Legitimate Free
Speech. (cit. 2013-04-05) (http://www.haaretz.com/weekend/anglo-file/canadian-mp-cotlercalling-israel-an-apartheid-state-can-be-legitimate-free-speech-1.370545).
Silverburg, Sanford. 1983. "Pakistan and the West Bank: A Research Note". Middle Eastern Studies.
Vol. 19, No. 2, pp. 261-263.
54
Bezpečnost v době neklidu
Siniora, Randa. 2003. “Legal” Cover for Illegitimate Practices: Arbitrary Arrests and Prison Conditions
of Palestinian Political Prisoners in Israeli Prisons and Detention Centers. (cit. 2013-04-05)
(http://asp.alhaq.org/zalhaq/site/eDocs/txtDocs/Presentations/pres_randa_280403.htm).
Steinberg, Gerald. 2004. NGOs Make War on Israel. Middle East Quarterly. Vol. 9, No. 3, pp. 13-25.
Steinberg, Gerald. 2006. The Centrality of NGOs in the Durban Strategy. (cit. 2013-04-05)
(http://www.ngo-monitor.org/article.php?viewall=yes&id=1958).
Steinberg, Gerald. 2011a. "NGOs, soft power and demonization in the ‘lawfare’ strategy". Justice. No.
48, pp. 5-9.
Steinberg, Gerald. 2011b. "The Politics of NGOs, Human Rights and the Arab-Israel Conflict". Israel
Studies. Vol. 16, No. 2, pp. 24-54.
The United Nations Commission on Human Rights. 1994. Question of the human rights of all persons
subjected to any form of detention or imprisonment. (cit. 2013-04-05)
(http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/4F4E2D2311AB624485256C53006AFA92).
The United Nations General Assambly. 1990. Report Of The Special Committee To Investigate Israeli
Practices Affecting The Human Rights Of The Palestinian People And Other Arabs Of The
Occupied Territories. (cit. 2013-04-05)
(http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/AD50684311443BAD852569130069C6D0).
Tilley, Virginia. 2009. Occupation, Colonialism, Apartheid? A re-assessment of Israel’s practices in the
occupied Palestinian territories under international law. Cape Town: Human Sciences Research
Council.
Wistrich, Robert. 2004a. "Anti-Zionism and Anti-Semitism". Jewish Political Studies Review. Vol. 16,
No. 3-4.
Wistrich, Robert. 2004b. Reconstructing the Myth of Zionist Racism. (cit. 2013-04-05)
(http://www.herzliyaconference.org/eng/?CategoryID=203&ArticleID=1325).
Wistrich, Robert. 2012. Parallel Lines: Anti-Zionism and Anti-Semitism in the 21st Century. Israel
Studies Anthology. (cit. 2013-04-05)
(http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/isdf/text/wistrich.html).
Yemini, Ben-Dror. 2011. "NGOs vs. Israel". Middle East Quarterly. Vol. 18, No. 2, pp. 67-71.
55
Bezpečnost v době neklidu
Motivace státních institucí k jednání proti narušitelům
nomického řádu1
Petr Krčál
Abstrakt:
Následující text spadá do oblasti aplikované teorie a představuje teoretický rámec mého výzkumu
prováděného k disertační práci. Článek se zaměřuje na poskytnutí vysvětlení toho, jaké motivace
mohou stát za tím, že státní instituce určitým způsobem reagují na takové formy jednání, které stojí
v opozici vůči nomickému řádu, přičemž vstupním předpokladem je skutečnost, že jednou z motivací
může být snaha o (re)produkci jejich legitimity. Konkrétně se snažím v textu představit teoretický
rámec, který je využitelný k výzkumu problematiky legitimity. Takto představený teoretický rámec se
snažím ilustrovat na (nutně selektivně) zvolených příkladech. V závěrečné části textu se zaměřuji na
charakteristiku metodologických nástrojů, které se mi jeví jako vhodné nástroje k aplikaci teoretického
rámce do praxe, a k jeho empirické verifikaci, případně falzifikaci.
Abstract:
Following article belongs to the field of applied theory and focuses on introduction to theoretical
framework of my final thesis. This article is focused on explanation of possible motivations, which
leads to the fact that state apparatuses respond to such forms of acting which are perceived as an
opposition to so called nomical order. My assumption is following claim: One line of this motivation
can be explained as an endeavor to (re)production of the legitimacy of state apparatuses. More
specifically, I try in my article to deal with issue of explanation of theoretical framework, which can be
utilized to advanced study of legitimacy. I try to illustrate this theoretical framework by using some
(selectively chosen) examples. At the end of this article I try to characterize methodological tools,
which can be utilized as a tool for empirical verification / falsification of my theoretical framework.
Úvodem – osvětlení předmětu výzkumu a zasazení textu do širšího kontextu
Cílem tohoto textu je představit motivace státních institucí, které mohou stát za tím, že tyto instituce
určitým způsobem jednají proti narušitelům nomického řádu. Tento řád lze velmi stručně
charakterizovat jako takový stav společnosti, ve kterém funguje proces produkce a akceptace norem a
normativních imperativů (viz například Durkheim 1997). Tento normativní řád je ze strany členů
společnosti vyhledáván a upřednostňován nad řádem anomickým (Habermas 2000a: 149). Státní
instituce tedy proti narušitelům takto představeného řádu určitým způsobem zasahují.
Tento text představuje teoretický výsek z mého výzkumu prováděného k disertační práci, a proto
považuji na nutné v této části ve stručnosti představit téma mého výzkumu, aby nebyl tento text
vytržen z kontextu výzkumu, ale aby naopak zapadl do širšího rámce. Můj výzkum je zaměřen
primárně na problematiku legitimity státních institucí po neoliberální revoluci, konkrétně na koncepci
takzvaného penálního státu a jeho institucí. Velmi stručně řečeno, zaměřuji se na interpretaci
vzájemného vztahu mezi institucí trestu, společností a legitimitou státních institucí. Přičemž výše
zmíněná neoliberální revoluce představuje metaforický výraz pro to, že v západním světě se
neoliberalismus etabluje jako dominantní ideologické paradigma představující omezenou a ochuzenou
filozofii klasického liberalismu (Schwarzmantel 2008: 58), jež prosazuje takové vnímání státu, který
bude omezovat jím poskytované sociální funkce (Clark a Dear 1984: 40). Tato neoliberální revoluce se
po zhroucení Sovětského svazu odehrála i v postkomunistických zemích, pro které je charakteristický
1
Následující text je výstupem z grantu „Problematika legitimity v postindustriální společnosti“ financovaného
Katedrou politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni v rámci dlouhodobého koncepčního rozvoje
výzkumné organizace 2013.
56
Bezpečnost v době neklidu
právě „světonázorový přechod od marxismu k neoliberalismu“ (Šrubař 1996: 67). V důsledku
neoliberalizace politiky a společnosti tak dochází k tomu, že státní aparát se stahuje z oblasti
poskytování blahobytu a sociálního zabezpečení. To způsobuje specifickou redefinici modu operandi
státních institucí – stát ustupuje z ekonomické arény a nutnost omezení jeho ekonomické role
prosazuje za pomoci extenzifikace a intenzifikace jeho penálního aparátu (Bauman 2008: 14). Na
jedné straně tak dochází k úbytku legitimity státních institucí, na straně druhé k nárůstu činností a
referenčních objektů penálního aparátu státu. Tato expanze a intenzifikace penálního systému tak
představuje integrální součást neoliberálního státu (Wacquant 2009a: 175). Úbytek legitimity je tedy
v rámci koncepce penálního státu kompenzován prostřednictvím výše zmíněné extenzifikace a
intenzifikace působení penálního aparátu státu. V tomto pojetí (re)produkce legitimity státních institucí
je kladen důraz na silné postavení státu v procesu utváření norem a společenských hodnot. Deficit
legitimity státních institucí je tedy dorovnán tím, že státní instituce určitým způsobem regulují a
usměrňují jednání členů společnosti. V návaznosti na to pak státní instituce kriminalizují, stigmatizují,
marginalizují a trestají narušitele jimi utvořených norem. Ze strany státních institucí tak dochází
k procesům (a konsekvenčnímu řetězci) normotvorby – stigmatizace – marginalizace – kriminalizace –
penalizace, jehož prostřednictvím státní instituce navozují ve společnosti obraz toho, že jsou garanty
nomického řádu a bezpečnosti spořádaných členů společnosti, což jsou faktory, které mohou vést k
(re)produkci jejich legitimity v očích společnosti. V tomto pojetí lze tedy státní instituce vnímat jako
jakési předkladatele nomického řádu a bezpečnosti směrem ke společnosti (srov. Lupták 2012).
Ve vztahu ke kontextualizaci tohoto textu považuji za důležité ještě ve stručnosti zmínit epistemologii
a teoretické ukotvení mého výzkumu. Z pohledu epistemologie vycházím ze širší konstruktivistické
perspektivy. Stručně řečeno se přikláním k názoru, že sociální realita je konstruována sociálně a
představuje tak „vlastnost náležející jevům, kterým přisuzujeme existenci nezávislou na naší vlastní
vůli“ (Berger a Luckmann 1999: 9), přičemž „sociální řád existuje pouze jako produkt lidské činnosti“
(Berger a Luckmann 1999: 58). Této epistemologické perspektivě de facto odpovídá předpoklad, který
jsem charakterizoval výše, tedy fakt, že instituce řídí jednání jednotlivců tím, že předem stanovují
vzorce chování, které předurčují jeden z možných způsobů jednání (Berger a Luckmann 1999: 58).
Můj výzkum ukotvuji v klasické sociální teorii, zejména v argumentačním systému Émila Durkheima a
Maxe Webera – pokud velmi stručně shrnu tento argumentační systém, tak mohu tvrdit, že v rámci
společnosti je vždy přítomna určitá míra deviantního jednání, se kterou musí státní instituce určitým
způsobem nakládat (srov. Durkheim 1969). Na tuto teoretickou linii následně napojuji argumentační
systém postmarxistických autorů, konkrétně linii jsoucí od Louisse Althussera a Michela Foucaulta
k Pierru Bourdieu a Loïcu Wacquantovi. Tuto linii lze velmi stručně (a tedy nutně velmi selektivně)
shrnout do tvrzení, že politická moc je založena na kombinaci dominance a hegemonie – tedy na
kontrole represivních složek a kontroly donucení a na kombinaci morálního a normativního vedení
společnosti (viz například Barrow 1993).
Po vymezení cíle tohoto textu a jeho zasazení do širšího teoretického a argumentačního rámce mohu
nyní přejít k charakteristice motivací státních institucí k tomu, že jednají proti narušitelům nomického
řádu. Pokusím se tedy odpovědět na následující otázku: Proč státní instituce vůbec jednají proti těmto
narušitelům, a jaké jsou jejich motivace?
Stručná noticka po úvodu – zodpovězení otázky a operacionalizace pojmu legitimita
S ohledem na to, co bylo řečeno výše, se čtenáři nabízí odpověď, že jednou z motivací k tomu, že
státní instituce zasahují proti narušitelům nomického řádu, může být snaha o (re)produkci jejich
legitimity v očích veřejnosti. S tímto tvrzením se ztotožňuji a primárním cílem textu je právě snaha
předložit argumenty směřující k potvrzení této linie motivace státních institucí.
Za klíčové považuji začít s operacionalizací pojmu legitimita. Dle mého soudu je pro potřeby tohoto
textu dostačující pojetí legitimity ve weberovském smyslu, kdy Max Weber hovoří o legitimitě jako
o souhlasu těch, na které je uplatňován výkon moci s těmi, kdo jsou jejími vykonavateli, a s podobou
jakou je moc uplatňována (srov. Weber 1997). Přičemž tohoto souhlasu mohou státní instituce, dle
Webera, dosáhnout dvěma základními způsoby – psychologicky a garantováním specifických následků
(Weber 1998: 166), přičemž nejběžnější formou legitimity je v současnosti víra v legalitu státních
institucí tedy v to, že státní instituce jsou poslušny formálně korektním a v obvyklých formách
vystupujícím ustanovením (Weber 1998: 170). K více komplexnímu pojetí problematiky legitimity
mohu čtenáře odkázat například na zdroje Clark a Dear 1984, případně Beetham 1991.
57
Bezpečnost v době neklidu
Dispozitiv legitimity a způsoby její (re)produkce
Dle Maxe Webera mohou státní instituce nabývat a udržovat svoji legitimitu dvěma základními
způsoby, a sice psychologicky a garantováním specifických následků (1998: 166). Psychologické nabytí
legitimity znamená to, že společnost věří tomu, že daný společenský řád a státní instituce jakožto jeho
reprezentanti představují vyjádření závazných společenských hodnot (Weber 1997: 55). Z tohoto
pohledu tedy státní instituce a jejich činnost představují odraz normativních společenských hodnot,
jejichž sdílení v rámci společnosti navozuje v jejích členech pocit spokojenosti (srov. Mills 2008: 15),
přičemž tyto normativní hodnoty lze velmi stručně charakterizovat jako trvalá mezilidská vzájemná
očekávání, jež vedou k tomu, že jedinci sdílející stejné normativní hodnoty mají tendenci jednat tak,
aby bylo jejich chování s těmito normami v souladu, a to samé pak očekávají od ostatních členů
společnosti (Mills 2008: 35-37). Legitimizace prostřednictvím zajištění očekávaných specifických
následků ze strany státních institucí vychází z prvního způsobu legitimizace. V tomto pojetí dojde
k zajištění legitimity státních institucí v případě, že svým jednáním naplňují očekávání společnosti
(Weber 1997: 55). O těchto způsobech (re)produkce legitimity hovoří, i když z opačného pohledu,
zástupce kritické školy Jürgen Habermas, jenž tvrdí, že legitimita státních institucí se ocitne v krizi
v případě, že tyto instituce nebudou schopny naplňovat to, co si samy předsevzaly, a to co je od nich
očekáváno ze strany společnosti (Habermas 2000a: 90). V souvislosti s Jürgenem Habermasem je dále
důležité zmínit skutečnost, že výše zmíněný proces legitimizace státních institucí je založen na procesu
její produkce (Habermas 2000b: 37) – to lze stručně shrnout tvrzením, že pro (re)produkci legitimity
státních institucí je klíčové to, že neustále produkuje tyto legitimizační akty.
Teoretický rámec, který jsem ve stručnosti představil, lze ilustrovat na krátkém příkladu interakce mezi
státními institucemi a projevy extremistických forem jednání. Vyjdeme li z předpokladu, že
extremismus je produktem skupinové polarizace (Sunstein 2009: 4) a představuje určité snahy jít
k pólům ideologické škály a za hranice normativních procedur (viz Mareš 2003: 21) a usiluje tak o
odstranění stávajícího normativního řádu společnosti a o etablování odlišného řádu, který bude
založen buď na naprosté nadřazenosti státu, národa nebo „rasy“ v případě extremismu pravicového,
případně na utopické vizi bezstátní nebo beztřídní společnosti v případě extremismu levicového, tak
společnost od státních institucí očekává to, že proti těmto narušitelům nomického řádu určitým
způsobem zasáhne, jelikož garance bezpečnosti společnosti jako celku a jedinců je jednou z funkcí,
které jsou ze strany společnosti od státních institucí očekávány (srov. Ruggiero 2006: 52).
V celospolečenské rovině je pak od státních institucí očekáváno to, že zabrání tomu, aby se z těchto
myšlenek stala politická praxe a došlo tak ke změně normativní podoby společnosti. V nižší rovině,
kterou lze označit za rovinu jednotlivců, je pak očekáváno to, že státní instituce budou garantovat
bezpečnost a ochranu před možnými útoky (ať už na majetek nebo na zdraví) ze strany zastánců
těchto forem jednání. Tento příklad lze shrnout tak, že státní instituce prostřednictvím interakce
s extremistickými formami jednání (re)produkují vlastní legitimitu jednak v psychické rovině –
garantují hodnoty představující normativní podobu společnosti jako celku, a jednak v rovině zajištění
očekávaných následků – tím, že určitými způsoby vystupují proti těmto formám jednání a zajišťují
ochranu spořádaných občanů. K tomuto příkladu si ještě dovolím stručný komentář, a sice že jako
opozici k nomickému řádu samozřejmě nelze vnímat pouze extremistické formy jednání, ale například i
terorismus a kriminální jednání obecně. V pojetí neoliberální ideologie pak jako opozice vůči
nomickému řádu může sloužit i sociální vyloučenost, „sociální nepřizpůsobivost“, případně
bezdomovectví (srov. Hejnal 2012).
Od Maxe Webera se lze posunout směrem k současným autorům, přičemž pro tento text jsem zvolil
pohled Ruth Wodakové a Marca Van Leeuwena, kteří hovoří o tom, že legitimizace mohou státní
instituce dosáhnout tím, že jasně specifikují motivace, které stojí za jejich jednáním. Van Leeuven s
Wodakovou v souvislosti s tím rozlišují čtyři základní strategie legitimizace, a sice autorizaci,
racionalizaci, morální legitimizaci a mytopoezii2 (viz Van Leeuven a Wodak 1999). Tyto čtyři strategie
dále podrobně rozvedu, přičemž ve vztahu k mému výzkumu lze ilustrovat to, že využívání všech
těchto strategií jde ruku v ruce a jako celek tak staví určitý dispozitiv legitimity – dispozitiv
ve foucaultovském smyslu (viz Foucault 1994, případně Foucault 2002) jako soubor praktik, institucí,
myšlenkových systémů a norem, které konstruují legitimitu státních institucí.
2
V originále mythopoesis.
58
Bezpečnost v době neklidu
První strategii legitimizace představuje autorizace. Autorizace je založena na legitimizaci skrze
odkazování na autoritu státních institucí. Autorita státních institucí je založena na tom, že vzbuzují ve
členech společnosti určitou úctu, na jejímž základě se tito členové společnosti podrobují příkazům
státních institucí (Durkheim 1998: 70). V rámci tohoto textu a předmětu mého výzkumu lze tuto
strategii ilustrovat například na tom, že státní instituce tím, že produkují regulativní imperativy
společnosti a následně marginalizují, stigmatizují, kriminalizují a penalizují ty, kteří těmto imperativům
odporují, demonstrují svoji vlastní autoritu. Autorita státních institucí je také integrována a
demonstrována v tom, že, řečeno s Maxem Weberem, disponují monopolním právem na legitimní
výkon fyzické moci (Weber 1998: 247), které může navíc uplatňovat pouze specializovaná,
centralizovaná a disciplinovaná skupina (Bourdieu 1998: 75). Tato integrace autority státní moci je
uložena také v tom, jakým způsobem je stát vnímán ze strany společnosti a ve faktu, že příkazy
státních institucí jsou vnímány s takovou samozřejmostí proto, že stát je poznáván skrze poznávací
struktury, které jsou členům společnosti z jeho strany vnuceny (Bourdieu 1998: 89). Odkaz na autoritu
tedy cílí nejen směrem ven – ke členům společnosti, ale prostřednictvím důrazu na centralizovanost,
disciplinovanost a specializovanost složek vykonávajících fyzickou moc i směrem dovnitř – tedy ke
státním institucím.
Druhou strategii představuje racionalizace, která slouží k legitimizaci moci tím, že odkazuje na její
racionalitu a výhodnost. Racionalizace státních institucí vychází jednak z ideologie, jakožto souboru
idejí a hodnot, jejichž funkcí je legitimizovat politickou moc prostřednictvím její racionalizace (Eagleton
2007: 54). Dále pak například z toho, že státní instituce jednají ve jménu garance bezpečnosti, ve
jménu emancipace spořádaných občanů od nebezpečí (srov. Kupka a Walach 2013), případně ve
jménu boje proti společenskému nebezpečí (Gramsci 2006: 77) – poskytování bezpečnosti
spořádaným občanům je přeci naprosto racionálním aktem moci. Státní instituce dále dosahují své
racionalizace tím, že usilují o regulaci jevů, které jsou jimi rámovány jako negativní. Tyto rámce
vznikají v souladu s organizačními a normativními principy, kterým podléhá uspořádání společnosti a
událostí (Goffman 1986: 10). Aktuálním příkladem rámování událostí do negativních konotací a
postupem proti takovýmto událostem, může být například problematika korupce, jež je současnou
vládou traktována jako bezpečnostní riziko (viz Naxera 2013) a státní instituce veřejně manifestují své
odhodlání proti tomuto fenoménu zasahovat. S ohledem na můj výzkum je vhodné ještě uvést příklad
neoliberálního rámování událostí a následné racionalizace státních institucí. Aktuálním příkladem
z českého prostředí může být snaha o purifikaci veřejného prostoru, případně projekt Skaret, které
jsou příkladem neoliberální logiky par excellence – Skarty měly racionalizovat státní instituce a výkon
jejich moci tím, že jednak sníží náklady na výplatu sociální pomoci, a jednak rozšíří dohled státu nad
jejími příjemci ve jménu zabránění zneužívání této pomoci. To odpovídá neoliberální logice toho, že
jak penální politika, tak politika sociální se stávají více punitivními (Beckett a Western 2001: 44). Jako
další příklad neoliberální governmentality může sloužit konstruování squattingu jako bezpečnostní
hrozby a následný postup státních institucí proti takto utvořené hrozbě (viz Mertl 2013). Jako poslední
příklad neoliberální mytopozezie lze uvést politiku „nulové tolerance“ spojené právě s expanzí a
intenzifikací penální politiky, uplatňované v 90. letech v USA, kterou nejlépe vystihuje tvrzení Alaina
Badiou: „Tam, kde platí ‚nulová tolerance‘ pro mladého černocha, který ukradl šroubovák, je
neskonalá tolerance pro zločiny bankéřů a vládních defraudantů, kteří ovlivňují životy milionů“ (Badiou
2012: 18-19).
Třetí strategií je morální legitimizace. Tato strategie odpovídá Weberovu psychickému způsobu
legitimizace, a proto ji nebudu podrobněji rozebírat. Státní instituce tedy v rámci této strategie
odkazují k tomu, že jsou reprezentantem normativního obrazu společnosti a prezentují se jako garanti
nomického řádu. K této morální legitimizaci může samozřejmě sloužit i ideologie, která per se
vykresluje stávající normativní řád jako morálně správný (viz Eagleton 2007).
Poslední strategií je takzvaná mytopoezie. V rámci této strategie je legitimizace dosahováno
prostřednictvím odkazů na vágní a blíže nespecifikovaná narativa. Těmito narativy jsou samozřejmě
narativa bezpečnosti a nebezpečnosti – státní instituce zajišťují bezpečnost a bojují proti
nebezpečnosti. Ale například i skrze narativa normativního řádu, což jsem již popisoval výše v textu,
nebo skrze narativa normality a nenormality (viz například Foucault 2003) – společnost tak izoluje
„nenormální“ jedince od jedinců „normálních“ proto, aby se v nich nemohla poznat (Foucault 1997:
78). S ohledem na předmět mého výzkumu lze hovořit i o specifických narativech neoliberalismu.
Kromě výše uvedených Skaret a s nimi spojeným narativem sociálních dávek a jejich „zneužívání“ a
dohledu nad „sociálně nepřizpůsobivými“, lze jako další neoliberální mytopoezii uvést například
59
Bezpečnost v době neklidu
narativum o samoregulační funkci trhu a jeho neviditelné ruce, s čímž je spojena snaha o rozšíření
tržních principů jako vzorců mezilidské interakce. V rámci této neoliberální mytopoezie se tak trh stává
nástrojem produkce pravdy (Foucault 2009: 37). Co už ale není v rámci tohoto mýtu zmiňováno, je
skutečnost, že volná ruka trhu je vždy spojena se železnou pěstí státu. Jako příklad dalšího
neoliberálního narativa může být akcentování boje proti chudobě, jehož modem operandi je boj proti
chudým (viz Wacquant 2009b), či konzumerismus, který je využíván jako měřítko normality
v neoliberální společnosti (viz Bauman 2007).
Jestliže si znovu položíme otázku, jaké mohou být motivace státních institucí k jednání proti
narušitelům nomického řádu, tak se stále nabízí odpověď, že jejich motivací je upevňování jejich
legitimity v očích veřejnosti. Tuto odpověď jsem se snažil v tomto textu ilustrovat jednak na klasickém
weberovském pojetí legitimity a legitimizace, a jednak prostřednictvím stručných příkladů vztažených
ke čtyřem základním strategiím, kterými mohou státní instituce dosahovat své legitimity.
Aby výše představený teoretický model nebyl pouhou nevyužitelnou konstrukcí, tak ještě považuji za
vhodné v další části textu stručně a schématicky představit to, jakým způsobem jej lze převést do
praxe a empiricky podložit.
Od konstruktu k modelu – (možné) metodologické nástroje k aplikaci: kritická analýza
diskurzu a dramaturgická analýza
Za nejvyužitelnější metodologické nástroje k tomu, aby byl výše představený teoretický model
přenesen do praxe, považuji dramaturgickou analýzu a kritickou analýzu diskurzu. Dramaturgická
analýza3 představuje metodologický nástroj, jehož prostřednictvím může výzkumník nahlížet na
veřejné události jako na divadelní představení, které slouží aktérům těchto představení k tomu, aby
určitým způsobem nastolili a udrželi specifické situační definice (viz Goffman 1999). Z pohledu
dramaturgické analýzy tedy hraje důležitou roli „management dojmů“ (Šubrt 2001: 245), který
ovlivňuje to, zda se podaří aktérům sledovaných představení situační definici navodit a udržet.
Z pohledu dramaturgické analýzy je důležité několik dichotomizací v rámci analyzované události. První
důležitou dichotomii představuje rozdělení prostoru v rámci analyzované události do dvou hlavních
prostorových regionů, které lze definovat jako místa „do určitého stupně ohraničené bariérami
vnímání“ (Goffman 1999: 108). Tyto regiony jsou označovány jako region přední (využitím divadelní
terminologie jako jeviště) a region zadní (využitím divadelní terminologie jako zákulisí) a jsou od sebe
opticky odděleny. V rámci předního regionu se odehrává analyzovaná událost a probíhá zde interakce
mezi účinkujícími a publikem. Zadní region naopak slouží k tomu, aby se zde účinkující připravovali na
svá vystoupení v rámci předního regionu, a měl by být skryt očím publika. Další důležitou dichotomii
představuje rozdělení aktérů, kteří se analyzované akce účastní, a to na přihlížející a na účinkující,
přičemž pro každou z těchto skupin jsou platné odlišné regulativy jejich jednání (viz Goffman 1966).
Posledním důležitým rozdělením je dělení událostí, které na analyzované akci probíhají na události
vedlejší a podružné. Hlavní události slouží k předkládání situačních definicí. Události vedlejší pak slouží
k napomáhání předkládání těchto definicí, ale jejich organizační logika podléhá událostem hlavním (viz
Goffman 1966).
Ve svém výzkumu využívám dramaturgickou analýzu jako nástroj pro interpretaci veřejných událostí,
které jsou rámovány buďto jako potenciálně nebezpečné pro spořádané členy společnosti, případně
jako veřejné události, kterých se účastní narušitelé nomického řádu – tedy primárně na analýzu
demonstrací, které jsou označovány jako extremistické. Dále pak analyzuji veřejné události, které lze
vnímat jako delegitimizační akty současných držitelů moci – tedy takových veřejných událostí, které
jsou namířeny proti současným držitelům moci.
Druhý metodologický nástroj, který se mi jeví jako využitelný ve vztahu k přenesení mého
teoretického modelu do praxe, představuje kritická analýza diskurzu. Tento nástroj jsem zvolil jednak
proto, že souhlasím s tvrzením Michela Foucaulta, který tvrdí, že „v každé společnosti je produkce
diskurzu současně kontrolována, vybírána, organizována a předělována určitým počtem procedur“
(Foucault 1994: 9), a diskurz sám o sobě představuje soubor praktik, které systematicky produkují
3
Text věnující se charakteristice dramaturgické analýzy jsem již publikoval (viz Krčál 2012), z tohoto důvodu
představuje charakteristika dramaturgické analýzy v tomto textu selektivní výběr z tohoto textu a jeho stručné
doplnění.
60
Bezpečnost v době neklidu
objekty, o kterých hovoří (Foucault 2002: 78). Analýza diskurzu tak usiluje o uchopení výpovědí ve
specifičnosti jejich výskytu a o zachycení jejich hranic a následné ustavení jejich vztahů k jiným
výpovědím (Foucault 2002: 46). Dále jsem tento nástroj zvolil proto, že kritická analýza diskurzu
představuje jednu ze základních metod kritické sociální vědy (Fairclough 2004: 203), v jejíž tradici chci
ve svém výzkumu pokračovat. Posledním důvodem, proč považuji kritickou analýzu diskurzu za
využitelný metodologický aparát ve vztahu k mému výzkumu, je skutečnost, že představuje
metodologický rámec, který je vhodný pro studium propojení mezi jazykem, ideologií a mocí (srov.
Fairclough 1995: 22). Kritickou analýzu diskurzu ve svém výzkumu používám primárně ve smyslu, ve
kterém o ní hovoří Norman Fairclough. Analyzovaný diskurz státních institucí rozděluji do tří úrovní, a
sice na úroveň diskurzivní produkce, úroveň diskurzivních praktik a úroveň praktik sociokulturních
(srov. Fairclough 1995: 98). Na úrovni diskurzivní produkce se zaměřuji na analýzu procesu tvorby
norem, zákonů a vyhlášek – obecně tedy na úroveň tvorby společenských imperativů a regulativů.
V rámci úrovně diskurzivních praktik směřuje můj zájem na analýzu procesů interpretace a realizace
diskurzivní produkce ze strany státních institucí – tedy k interpretaci toho, jak jsou společenské
imperativy a regulativy uváděny do praxe. V rámci úrovně sociokulturních praktik cílím na poskytnutí
interpretace mezi diskurzivními praktikami státních institucí a společností. Proces vysvětlení a
interpretace vztahů mezi diskurzivními procesy a sociálními procesy je základním výstupem kritické
analýzy diskurzu (Fairclough 1995: 97).
Závěrem
Cílem předkládaného textu bylo vysvětlit čtenáři to, jaké mohou být motivace státních institucí k tomu,
aby určitým způsobem jednaly proti narušitelům nomického řádu. Jako jednu z hlavních motivací,
kterou jsem v textu rozebíral, jsem stanovil skutečnost, že tímto postupem mohou (re)produkovat
svoji legitimitu v očích veřejnosti. Tuto skutečnost jsem ilustroval nejprve na klasickém weberovském
pojetí legitimity a následně prostřednictvím legitimizčních strategií autorizace, racionalizace, morální
legitimizace a mytopoezie. Všechny tyto strategie jsem stručně ilustroval na několika příkladech, aby si
čtenář mohl udělat přesný obraz o tom, co jednotlivé legitimizační strategie znamenají a z jakých
legitimizačních aktů jsou složeny. Teoretický rámec představený v textu označuji jako dispozitiv
legitimity. Tento dispozitiv legitimity chci v rámci mého výzkumu vztáhnout na mocenskou praxi
v České republice. K tomu budu využívat dvou základních metodologických modelů, a sice
dramaturgické analýzy Ervinga Goffmana a kritické analýzy diskurzu Normana Fairclougha. Co jsem
v metodologické části nezmiňoval, je skutečnost, že jako pomocný nástroj ke kritické analýze budu
využívat metodu QCDA4 za pomoci software MAXQDA. Představený teoretický rámec je výsekem
z mého výzkumu prováděného k disertační práci, kterou budu obhajovat příští akademický rok.
S ohledem na skutečnost, že se jedná o selektivní výběr z mého výzkumu, jsem v úvodu práce
považoval za důležité, čtenáři blíže představit předmět mého výzkumu. Tento text lze tedy vnímat
jednak jako osvětlení jedné z možných motivací k tomu, proč státní instituce jednají proti narušitelům
nomického řádu. A jednak jako teoretický a metodologický rámec, využitelný k výzkumu problematiky
legitimity.5
4
Qualitative Content Data Analysis.
Ve vztahu ke čtenáři textu a k transparentnosti využité argumentace považuji ještě za důležité v úplném závěru
velmi stručně charakterizovat aktuální stav mého výzkumu. V rámci mého výzkumu mám již plně vyjasněny
epistemologická východiska, zkonstruovány metodologické modely a zpracované teoretické ukotvení.
Epistemologie, metodologie a teoretické ukotvení výzkumu jsem (i když v některých bodech stručně a
schematicky) představil v tomto textu. Z hlediska přenesení teoretického konstruktu do praxe se momentálně
nacházím ve fázi sběru dat pro dramaturgickou analýzu a precizace korpusu pro kritickou analýzu diskurzu.
5
61
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Badiou, Alain. 2012. The rebirth of history. Times of riots and uprisings. London: Verso.
Barrow, Clyde. 1993. Critical theories of the state. Marxist, Neo-marxist, post-marxist. Wisconsin: The
University of Wisconsin Press.
Bauman, Zygmunt. 2007. „Collateral casualties of consumerism.“ Journal of consumer culture 7, č. 1,
25-56.
Bauman, Zygmunt. 2008. Tekuté časy: Život ve věku nejistoty. Praha: Academia.
Becket, Katherine a Western, Bruce. 2001. „Governing social marginality: Welfare, incarceration, and
the transformation of state policy.“ Punishment & society 3, č. 1, 43-59.
Beetham, David. 1991. The legitimation of power. London: MacMillan.
Berger, Peter a Luckmann, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Bourdieu, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
Clark, Gordon a Dear, Michael. 1984. State apparatus. Structure and language of legitimacy. Boston:
Allen & Unwin.
Durkheim, Émile. 1969. Pravidla sociologické metody. Praha: Vysoká škola ÚV KSČ.
Durkheim, Émile. 1997. Suicide. A study in sociology. Detroit: The Free Press.
Durkheim, Émile. 1998. Sociologie & filosofie, sociologie a sociální vědy. Praha: Sociologické
nakladatelství.
Eagleton, Terry. 2007. Ideology. An introduction. London: Verso.
Fairclough, Norman. 1995. Critical discourse analysis: The critical study of language. London:
Longman.
Fairclough, Norman. 2004. Analysing discourse. Textual analysis for social research. London:
Routledge.
Foucault, Michel. 1994. Diskurz, autor, genealogie. Praha: Svoboda.
Foucault, Michel. 1997. Psychologie a duševní nemoc. Praha: Dauphin.
Foucault, Michel. 2002. Archeologie vědění. Praha: Herrmann & Synové.
Foucault, Michel. 2003. Abnormal. New York: Picador.
Foucault, Michel. 2009. Zrození biopolitiky. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Goffman, Erving. 1966. Behavior in public places. New York: The Free Press.
Goffman, Erving. 1986. Frame analysis. An essay on the organization of experience. Boston:
Northeastern University Press.
Goffman, Erving. 1999. Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě. Praha:
Ypsilon.
Gramsci, Antonio. 2006. „State and civil society.“ In: The Antropology of the state. A reader. Ed.
Gupta, Akhil a Sharma, Aradhana. Malden: Blackwell Publishing, 71-80.
Habermas, Jürgen. 2000a. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filosofia.
Habermas, Jürgen. 2000b. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia.
Hejnal, Ondřej. 2012. „Nacionalismus, multikolturalismus, sociální vyloučení a „sociálně
nepřizpůsobivý“: Analýza dominantního politického diskurzu v České Republice (2006-2011).“
Antropowebzin 8, č. 2, 47-66.
Krčál, Petr. 2012. „Možnosti využití dramaturgické analýzy jakožto metodologického nástroje
k výzkumu bezpečnosti.“ In: Bezpečnostné Fórum 2012. Zborník príspevkov z V. medzinárodnej
62
Bezpečnost v době neklidu
vedeckej konferencie v Banskej Bystrici. Ed. Kollár, Dávid, Lasicová, Jana a Ušiak, Jaroslav.
Bánská Bystrica: Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov UMB, 71-80.
Kupka, Petr a Walach Václav. 2013. „Výjimečný stav, dispozitiv, emancipace: konceptualizace
bezpečnosti Kodaňské, Pařížské a Aberystwythské školy.“ In: Bezpečnostné Fórum 2013.
Zborník vedeckých prác. Ed. Kollár, Dávid, Lasicová, Jana a Ušiak, Jaroslav. Bánská Bystrica:
Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov UMB, 218-224.
Lupták, Ľubomír. 2012. „Rekonštrukcia kodanského rámca pre analýzu bezpečnosti: bezpečnostné
pole a bezpečnosť ako preklad,“ In: Bezpečnostné Fórum 2012. Zborník príspevkov z V.
medzinárodnej vedeckej konferencie v Banskej Bystrici. Ed. Kollár, Dávid, Lasicová, Jana a
Ušiak, Jaroslav. Bánská Bystrica: Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov UMB, 1727.
Mareš, Miroslav. 2003. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister & Principal.
Mertl, Jiří. 2013. „Neoliberální governmentalita a konstruování bezpečnostní hrozby.“ In: Bezpečnostné
Fórum 2013. Zborník vedeckých prác. Ed. Kollár, Dávid, Lasicová, Jana a Ušiak, Jaroslav. Bánská
Bystrica: Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov UMB, 642-654.
Mills, Charles. 2000. Sociologická imaginace. Praha: Sociologické nakladatelství.
Naxera, Vladimír. 2013. „Korupce jako bezpečnostní problém.“ In: Bezpečnostné Fórum 2013. Zborník
vedeckých prác. Ed. Kollár, Dávid, Lasicová, Jana a Ušiak, Jaroslav. Bánská Bystrica: Fakulta
politických vied a medzinárodných vzťahov UMB, 633-641.
Ruggiero, Vincenzo. 2009. Understanding political violence: A criminological analysis. New York: Open
University Press.
Schwarzmantel, John. 2008. Ideology and politics. London: Sage.
Sunstein, Cass. 2009. Going to extremes: How like minds unite and divide. New York: Oxford
University Press.
Šrubař, Ilja. 1996. „Neoliberalismus, transformace a občanská společnost.“ Sociologický časopis 9, č.
1, 67-78.
Šubrt, Jiří. 2001. „Dramaturgický přístup Ervinga Goffmana. K českému vydání Goffmanovy knihy
Všichni hrajeme divadlo.“ Sociologický časopis 14, č. 2, 241-244.
Van Leeuven, Marco a Wodak, Ruth. 1999. „Legitimizing immigration control: A discourse-historical
analysis.“ Discourse Studies 1, č. 1, 83-118.
Weber, Max. 1997. Autorita, etika, společnost. Praha: Mladá Fronta.
Weber, Max. 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH.
Wacquant, Loïc. 2009a. Prisons of poverty. Minneapolis: University of Minnesota Press.
Wacquant, Loïc. 2009b. Punishing the poor. The neoliberal government of social insecurity. Durham:
Duke University Press.
63
Bezpečnost v době neklidu
Analýza metafor jako potenciálně zajímavý nástroj
pro analýzu bezpečnosti
Jiří Mertl
Abstrakt:
Téma předkládaného textu je věnováno problematice, která není v českém sociálněvědním prostředí
dosud příliš rozvíjena, a sice využití analýzy metafor při výzkumu. Cílem textu je vysvětlit, co je to
metafora a jak se dá analyzovat pomocí tzv. korpusového přístupu k analýze metafor. V rámci
charakterizace metafory je představen tradiční pohled kognitivní lingvistiky, nicméně pro účely analýzy
je významný spíše následně charakterizovaný kritičtější pohled navazující na kritickou diskurzivní
analýzu. V tomto ohledu je v práci představen také specifický výzkumný design založený na
korpusovém přístupu, jenž v sobě spojuje kvantitativní a kvalitativní sběr dat a analýzy. Tento design
je pak použitelný (po dílčím uzpůsobení) v podstatě na jakoukoliv sociálněvědní problematiku.
Abstract:
The topic of the text is dedicated to the issue of metaphor analysis, which is not used and developed
in the Czech social science milieu too much. The main goal of the text is to introduce metaphors and
its research through the corpus approach to the metaphor analysis. In spite of the metaphor
characterization, the traditional view of cognitive linguistics is introduced along with the more critical
view linked to the critical discourse analysis. The corpus approach is then represented by specific
research design characterized in the text. This design combines qualitative as well as quantitative data
gathering and analyzing and the design is applicable (after operationalization) on virtually every social
issue.
Úvodem
Metafory a jejich analýza jsou v českém sociálněvědním prostředí dosud nepříliš rozvíjenými tématy,
ačkoliv v sociálních vědách v zahraničí bývá analýza metafor využívána jako přinejmenším nástroj,
který dokáže obohatit výzkum a analýzu. To platí i pro výzkum bezpečnosti, kde lze pomocí metafor
zkoumat postoje jednotlivých aktérů a jejich argumentační strategie nebo také samotné politiky (ve
smyslu policy) a jejich argumentační konzistentnost, relevanci atd.
Hlavním cílem textu je tudíž představit, co je to metafora a její význam ve společnosti a sociálních
vědách, a nabídnout specifický výzkumný design založený na tzv. korpusovém přístupu, který je
v současnosti zřejmě nevhodnějším analytickým nástrojem pro zkoumání metafor. V závěru pak
metafory a jejich analýzu velmi obecně aplikuji na problematiku bezpečnosti.
Teoretický rámec
O metafory vzrostl zájem v lingvistice i dalších sociálních vědách po tom, co George Lakoff a Mark
Johnson vydali knihu Metaphors We Live By, kde položili základy oboru kognitivní lingvistiky. Obecně
bychom metaforu mohli definovat jako uvažování o (podstatě) jedné věci (A) v intencích (podstaty)
jiné věcí (B), což bývá zachyceno pomocí modelu „A je B“ (ale není to podmínkou), přičemž vytvoření
takové analogie bývá označováno jako mapování (Goatly, 2007: 11). Nicméně podle Lakoffa
a Johnsona není metafora pouze jakýmsi jazykovým jevem či ozdobou, ale má specifickou
a významnou funkci v jazyce, ale i lidském myšlení. Tato významná funkce spočívá ve skutečnosti, že
metafory nám pomáhají zachytit a konceptualizovat svět kolem nás, čímž nám pomáhají se ve světě
orientovat. Možná ještě důležitějším aspektem metafory je však její ovlivňování myšlení a jednání
každého jednotlivce, protože pokud máme svět konceptualizovaný za pomocí metafor, pak také
příslušné metafory reprezentují to, čemu věříme a podle čeho jsme ochotní jednat (Lakoff, Johnson,
64
Bezpečnost v době neklidu
1980: 3). Podle autorů je tedy možné analýzou metafor, které daný autor využívá (a to i nevědomky)
v daném konkrétním sdělení, zjistit, jaký náhled na svět konkrétní autor má. Podle Lakoffa a Johnsona
(1980: 3–4) však samozřejmě žijeme ve společnosti, která má určité sdílené praktiky, mezi něž patří
i stejný nebo velmi podobný konceptuální systém. Jinými slovy, členové dané společnosti mají
v určitém základním ohledu vždy stejný nebo velmi podobný pohled na základní věci ve společnosti,
přičemž tento pohled je vyjadřován skrze metafory. Autoři jako příklad typické metafory vyspělého
západního světa (vycházejí přitom ze společenské reality USA) uvádějí konceptuální metaforu DEBATA
JE VÁLKA.1 Na tomto příkladě pak ukazují, že se nejenom vyjadřujeme o debatě, jako by to byla válka
(důvodem může být skutečnost, že debata nahradila skutečný fyzický konflikt), ale že podle toho také
jednáme. Pokud tedy narazíme na někoho s odlišným názorem na danou věc, bereme jej jako
protivníka, jehož argumentaci se snažíme pomocí svých argumentů napadnout, podrýt nebo zničit
tak, abychom vyhráli a on byl poražen.2 Většina konceptuálních metafor, stejně jako uvedený příklad,
pochází k lidské zkušenosti a sociální a kulturní reality (Lakoff, Johnson, 1980: 19, 23). Příkladem
zmíněného mapování může pak být metafora, kterou uvádí Andrew Goatly (2007: 16), MYŠLENÍ JE
MATEMATICKÁ KALKULACE, kdy probíhá mapování, a vytváření analogie znamená, že považujeme
nejenom myšlení za matematickou kalkulaci, ale i další úkony poté spojujeme dohromady (nápady
jsou čísla, výroky jsou matematické operace, sčítání je spojování myšlenek dohromady, suma je závěr
atd.).
Často se však v metaforách a jejich využívání objevuje také motiv personifikace, tedy zživotňování
neživých věcí za pomoci přisuzování vlastností a jednání živých bytostí. Běžně se s takovou metaforou
můžeme setkat v případě analýzy nebo charakterizace určité struktury či systému (Lakoff, Johnson,
1980: 33). Nicméně pro tento text je nejdůležitější jiný aspekt metafor, který spočívá ve skutečnosti,
že metafory nejenom konceptualizují svět kolem nás a pomáhají nám orientovat se v něm, ale mohou
jej také vytvářet. Pomocí metafor lze totiž vytvářet nové konceptualizace reality, reinterpretovat různé
skutečnosti, rámovat (nebo nově zarámovat) dané události atd. To je dáno tím, že metafora vždy
odkazuje pouze na určitou část konceptu B, nikdy ne na koncept jako celek, čímž se některé kvality
konceptu B upřednostňují (ty pak slouží k charakterizaci konceptu A) a některé upozaďují. Tímto
způsobem je tedy za pomoci metafor konstruováno to, co vnímáme jako „pravdu“ či „fakt“, přičemž
v případě využití jiné metafory se tato naše přesvědčení mohou měnit. To znamená, že pokud chceme
změnit něčí názor nebo i hlubší postoj (potažmo samozřejmě jeho jednání, jak je uvedeno výše),
musíme podle Lakoffa a Johnsona změnit jeho konceptuální systém a metafory, kterými nahlíží na svět
(Lakoff, Johnson, 1980: 139–142). Jako příklad takového kroku Lakoff a Johnson (1980: 145–146)
uvádí westernizaci (hegemonizaci) vnímání času pomocí (dnes běžné) metafory ČAS JSOU PENÍZE,
která nahradila danou metaforu vnímání času v jiných kulturách. Tímto způsobem se metafory klíčově
podílí na konstruování sociální a politické reality.
Lakoff s Johnsonem (1980: 236–237) se tématu vytváření sociální a politické reality za pomoci
metafor příliš nevěnují, pouze poukazují na propojení ideologií a metafor, kdy metafory poskytují
význam klíčovým pojmům v rámci ideologií (například pojmům jako svoboda, rovnost, moc atd.).
V tomto ohledu samozřejmě zejména poukazují na zmiňované zvýrazňování a upozaďování některých
aspektů v rámci využívání metafor. Jako příklad uvádějí metaforu PRÁCE JE ZDROJ, která je podle
nich na Západě naprosto běžnou, což má však i vliv na vnímání lidí a jejich významu, protože je jejich
úsilí a nakonec i lidé samotní snižováni na prostý zdroj, který lze vytěžit a upotřebit. Tato metafora má
tudíž hlubší dehumanizující důsledky, než z ní na první pohled vyplývá a než si uvědomuje většina
mluvčích, kteří mluví například o lidských zdrojích. Nicméně Lakoff a Johnson neprobírají možnost,
která se z principu věci nabízí, a sice účelového využití metafor k naplnění určitého cíle nebo
přesvědčení cílových aktérů, což je aspekt, který přímo propojuje doposud charakterizované
konceptuální metafory s governmentalitou. Jinými slovy, jak píše Zoltán Kövecses (2009: 14–15),
zmínění autoři pokládají metafory jako něco podvědomého a automaticky vžitého do té míry, že
členové dané společnosti metaforu považují za doslovné vyjádření a mají zautomatizované její
1
Pro doplnění ještě uveďme, že se konceptuální metafora, která vyjadřuje určitý metaforický koncept, ke
kterému se autor promluvy odkazuje, zapisuje velkými písmeny, což má tuto metaforu odlišit od jiných metafor
či jednotlivých metaforických vyjádření vztahujících se k dané konceptuální metafoře. Mimo konceptuálních
metafor pak existují samozřejmě také jednotlivé metafory, které mluvčí může využívat k dosažení určitého cíle.
O této problematice budeme samozřejmě pojednávat v další části textu.
2
Jednotlivá metaforická vyjádření, která odkazují na určitou konceptuální metaforu, se zpravidla odlišují od
zbytku textu kurzivou (někdy také vytučněním).
65
Bezpečnost v době neklidu
používání. Jak ale dále Kövecses (2009: 17) poznamenává, neznamená to, že by nebylo možné
metafory konstruovat za určitým cílem a účelem. Toto účelové využití metafor však nastínil již Donald
Schön (1993 [1979]: 144–147) v rámci svého konceptu generativních metafor, v rámci nichž si všímá
procesu, pomocí něhož lze využít metafor k vygenerování specifického problému a také řešení tohoto
problému. V této souvislosti uvádí dva pohledy na problematiku slumů, přičemž v rámci prvního jsou
slumy vykresleny jako nemoc (se všemi negativy – šíření, působení těžkostí a nakonec „smrt“, tedy
zhroucení celého systému). Ve druhém pohledu jsou slumy charakterizovány jako přirozené komunity,
kde může vzkvétat sociální koheze a důvěra mezi členy. Na základě těchto dvou příkladů poté Schön
poukazuje, že oba příspěvky konstruují sociální realitu skrze specifické využívání rámování
a přisuzování kvalit a vlastností. Tento proces je poté charakteristický postupem, kdy se skutečnost A
(slumy) vylíčí tak, aby „zapadala“ nebo měla vlastnosti či kvality skutečnosti B (nemoc nebo přirozená
komunita). Mluvčí už před tím, než celou věc charakterizuje, má v hlavě A i B a pokouší se vyložit A
pomocí B. Toto rámování je v rámci komunikace samozřejmě zakrýváno „objektivností“, takže
zřídkakdy se objeví sdělení ve smyslu „skutečnost A bychom měli chápat jako skutečnost B“. Z toho
všeho poté definuje Schön generativní metafory, které spojují dvě rozdílné roviny ve smyslu „A jako B“
(rámování skutečnosti A jako B). Schön tak podle Davida Blocka (1999: 136) poukazuje na využívání
metafor ze strany expertů a profesionálů, kteří mají přístup do médií, k účelovému prosazování
určitých pohledů a postojů. Jonathan Charteris-Black (2004: 23) pak zdůrazňuje, že metafory jsou
nástrojem, který může být využit k velmi účinnému (a v jistém ohledu i nebezpečnému) ovlivnění
našeho náhledu na různé sociální a politické záležitosti. Obecně je tento pohled na komunikaci, jak
naznačuje Paul Chilton (2004: 28) odvozen od habermasovského přesvědčení, že komunikace v sobě
vždy skrývá specifický záměr daného autora.
Tím se přesouváme k politikům jako profesionálům, kteří využívají metafory v rámci politické
komunikace, aby prosadili svůj cíl (v našem případě přijali politiku v podobě reformy vysokého
školství). Merlijn van Hulst (2008: 213–214) v tomto ohledu přímo navazuje na Schöna a tvrdí, že
politici často pomocí metafor vytvářejí problémy „na míru“, aby poté mohli přijímat řešení (politiky),
která chtějí přijmout (například kvůli ideologii nebo jinému zájmu) a která by bez daného problému
nemohli přijmout. Otázkou zůstává, proč by měli politici využívat právě metafory a jaké výhody
metafory skýtají. Touto problematikou se zřejmě nejsystematičtěji zabývá Jonathan Charteris-Black,
který vychází z klasické aristotelské rétoriky, v rámci níž by se každý řečník či přispěvatel měl snažit
obsáhnout ve svém příspěvku tři aspekty – ethos, logos a pathos. Autor příspěvku by tak měl zastávat
stanovisko, které je morálně hodnotné (ethos), nabídnout na jeho obhajobu relevantní a systematické
argumenty (logos) a nakonec by měl v publiku vzbudit i cítění a souznění s danou problematikou
(pathos). Problémem je, jak všechny tyto složky sladit do konzistentního celku, což je právě úloha
metafor. Metafory mohou být využity politiky k vlastní sebereprezentaci a poukázat tak na dobrý
úmysl daného politika. To je patrné u výše nastíněného mechanismu Schöna, kdy politik poukáže na
určitý problém, metaforicky jej zarámuje podle potřeby a následně vyjádří snahu a morální apel jej
řešit, tedy jinými slovy vyjádří správné a dobré záměry. Zároveň političtí protivníci zastávající jiné
metafory mohou být označeni za nemorální, čímž může být poukázáno na jejich špatný či účelový
záměr. Toto nepřímé vyjádření dobrého a špatného záměru a osobních kvalit je velmi strategické
a pragmatické, neboť pokud by politik své záměry a kvality vyjadřoval přímo, riskoval by tím, že bude
vnímán jako sebestředný člověk, který je pokrytecký (v případě, že se jakkoliv odkloní od toho, co
deklaroval, což bývá v politice běžné). Podobná nepřímá komunikace také dává prostor politikovi se
později distancovat od toho, co řekl, nebo svoje vyjádření reinterpretovat (Charteris-Black, 2004: 12–
13, 2009: 140).
Na předchozím příkladu lze také vidět propojení ethosu a logosu pomocí metafory, neboť již samotné
zarámování pomocí metafor zasahuje do sféry argumentace. Využité metafory pak opět nepřímo
pomáhají obhájit daný záměr, přičemž je snadné je podle nastalé situace měnit a přizpůsobovat.
Zároveň lze pomocí metafor podporovat určitou ideologii, což pak legitimizuje řešení či politiku
založenou na této ideologii. Celkově jsou tedy metafory velmi flexibilním a účinným nástrojem, jak
vytvářet argumentaci v rámci politické komunikace. Zahrnutí poslední emocionální složky je
metaforicky zřejmě nejsnazší, přičemž se často využívá personifikace, která je postavena na kulturních
nebo společenských stereotypech, a také metafory nemoci, které vzbuzují velkou emocionální reakci
ze strany publika. Celá politická komunikace je poté podle Charterise-Blacka řízena určitým
ideologickým motivem, který se pomocí metafory prolíná ve všech třech uvedených složkách
(Charteris-Black, 2009: 141–143). Zásadní role metafory tak spočívá v zajištění přechodu mezi
zmíněnými složkami a také v přechodu mezi rétorikou politika a publikem, přičemž metafora působí na
66
Bezpečnost v době neklidu
cílového aktéra mnohem přirozeněji než doslovné vyjádření (Charteris-Black, 2011: 18; De
Landtsheer, 2009: 62–63). K tomu se nejčastěji využívá strategie, v rámci níž se cílová problematika
charakterizuje za pomoci problematiky, která je známá širokému poli lidí (většinou to bývá nepolitická
věc z každodenního života) a která se v dané společnosti bere jako racionální a normální. Tím se daná
rétorika legitimizuje (a často také do velké míry zjednoduší), protože když je pohled na cílovou
problematiku rámování do záležitosti, jež je brána racionálně, musí daný pohled být také racionální
a legitimní. Další strategií může být využití již existujících metafor ve veřejném diskurzu a jejich
reinterpretace nebo jejich nahrazení mírně pozměněnou verzí. Specifickou strategií také může být
využití metafor protivníka k jeho diskreditaci, například představením „konkurenční“ metafory, která
legitimnější ve výše zmíněném ohledu, nebo jednoduchou reinterpretací protivníkových metafor
(Charteris-Black, 2011: 35–36).
Zde však narážíme na specifický problém, kterého si je vědom i Charteris-Black (2004: 20), a sice že
metaforičnost a metaforické sdělení podléhá vjemu jak politika, tak publika. To znamená, že sdělení,
které bylo původně myšleno metaforicky (mělo tak specifický účel), nemusí být jako metafora ze
strany publika nebo médií interpretováno, a naopak. Další možností je dezinterpretace nebo zkomolení
(zkrácení) sdělení médii. Celkově tak sdělení může mít naprosto jiný efekt, než autor zamýšlel, což se
může obrátit proti autorovi (například ve formě negativního veřejného mínění apod.). Dalším
potenciálním problémem může být skutečnost, že v politickém poli nejsou zdrojem projevů a textů
samotní politici, ale velmi často najatí odborníci (tzv. spin doctoři), kteří mají za úkol připravovat PR
strategie tak, aby byl politik oblíbený a případně mohl prosazovat to, co prosazovat chce. Je tedy
otázkou, zda projevy politiků jsou skutečně tím, co si myslí, v co věří a co chtějí případně vykonat,
a ne pouze mediální obraz, který má být líbivý definované skupině lidí. To by samozřejmě znamenalo,
že využité metafory v podstatě nejsou dílem daného politika, ale pouze „prefabrikátem“ někoho
jiného, a že politici vědomě metafory ve své rétorice nevyužívají (Charteris-Black, 2011: 5–6). Je však
otázkou, zda tyto dva problémy opravdu představují „trhlinu“ v analytickém rámci, neboť směřují na
důsledky, které jsou do jisté míry pro analýzu metafor irelevantní. V prvním případě je sice důležité,
jestli je sdělení interpretováno jako metaforické (či případně není), nicméně pokud v dané promluvě
nebo textu metaforičnost je, pak lze analyzovat a interpretovat, čímž lze poukázat na úmysl, který
autor (vědomě či nevědomě) skrytě naznačuje. Ve druhém případě je irelevantní, zda je autorem
metaforičnosti spin doctor nebo samotný politik, neboť pokud v textu opět metafory jsou, pak mají
specifický účel, který lze analyzovat.
Podle Charterise-Blacka (2004: 7–9, 2011: 32) bychom tedy měli na metaforu v politické komunikaci
nahlížet jako na nástroj persvazivní komunikace, který politikům pomáhá v podbízení jejich názorů širší
společnosti, čímž se snaží prosadit určité nahlížení na danou skutečnost a eliminovat alternativní
názory. Zároveň kvůli výše uvedeným vlastnostem metafor a možnosti jejich intencionálního využití je
nutné kriticky zkoumat (politickou) komunikaci a jazyk s ohledem na metafory a jejich využití
a význam. Do této problematiky také vstupuje moderní politický marketing a využívání různých
strategií k prosazení dané politické strany nebo kandidáta. Metafora se tak může spojit se strategiemi,
jako je například branding nebo využívání soundbites, což znamená, že metafory mohou mít podobu
značky či krátkého výstižného sdělení, čímž se mohou snadněji šířit a mít ještě hlubší dopad
(Charteris-Black, 2011: 6, 9). Podle Andrease Musolffa (2004: 61) je právě „ergonomičnost“ (krátkost
a účinnost vyjádření a jeho jednoduché šíření) metafory tím hlavním faktorem, který z metafory dělá
velmi důležitou součást politické komunikace. Charteris-Black (2004: 13) tak zavádí nový pojem
a analýzu do výzkumu metafor, a sice kritickou analýzu metafor. Pomoci kritické analýzy metafor
bychom měli být schopni analyzovat využívání metafor jako skrytého persvazivního nástroje v politické
komunikaci (a stejně tak spojení metafor s dalšími strategiemi politického marketingu), čímž by se
měla zlepšit odolnost vůči podlehnutí takému druhu komunikace (Charteris-Black, 2011: 49–50).
Výzkumný design
V předešlé kapitole jsme si vytyčili, jak budeme na metafory v daném diskurzu nahlížet, což znamená,
že zbývá již jen otázka, jak budeme postupovat při rozpoznávání metafor. Tato problematika je pro
analýzu metafor typická a klíčová, přičemž tradičně se metafory rozpoznávají na základě kvalitativního
úsudku výzkumníka, který po přečtení daného sdělení vytipuje metaforické výrazy, které jsou typické
svojí anomálností vzhledem k textu (Musolff, 2004: 72). Nicméně podle Andrease Musolffa (2004: 72–
73) má tento postup má zejména dvě slabiny. První z nich je velká míra intuitivnosti výzkumníka
67
Bezpečnost v době neklidu
v celém postupu, protože není ve smyslu jeho obecnosti, univerzálnosti a reprodukovatelnosti
standardizovaný. Druhý problém se poté pojí s prvním – pokud výzkumník analyzuje metaforičnost
čistě z hlediska svého úsudku, pak příliš spoléhá na specifické znalosti, které se pojí s problematikou
daného zkoumaného diskurzu, což může mít za následek předpoklad výskytu určitých metafor. Na
základě tohoto předpokladu může výzkumník vidět metafory, které chce vidět, ačkoliv dané pasáže
odkazují k jiným metaforám nebo nejsou metaforické vůbec. Tuto těžkost rozvádí i Graham Low
(1999: 49–50), který zmiňuje i nebezpečí určité nahodilosti v rozpoznávání metafor, což může mít za
následek nad-identifikaci určitých metafor a jejich výskytu a naopak pod-identifikaci jiných (například
relevantnějších). Vedle těchto námitek se pak k čistě kvalitativnímu výzkumu pojí také pragmatická
těžkost, a sice velká náročnost (a do jisté míry i nemožnost) analyzovat velké množství textu (jež má
řádově statisíce až milion slov).
Než přejdeme k postupům, které do jisté míry odbourávají obě námitky (nebo reinterpretují námitky
jako klady výzkumu), je nutné zmínit několik poznámek k oběma problémům. Předně analýza metafor
je a musí být vždy alespoň z poloviny kvalitativní výzkum závisející na intepretaci výzkumníka, který
má vždy koneční slovo ohledně toho, jestli je dané sdělení metaforou či ne, přičemž se může stát, že
pokud určí dané sdělení jako metaforické, někomu jinému se jako metaforické zdát nebude (Cameron,
1999b: 21). Dobrým příkladem této situace je postup určování metaforičnosti, který zformulovala
lingvistická skupina Pragglejaz Group a o němž bude ještě řeč, nicméně při jeho aplikaci se členové
této skupiny často navzájem neshodli na tom, zda je daná pasáž metaforická. První námitka je tedy do
jisté míry neodbouratelná. Nicméně výzkumník by měl poskytnout relevantní argumenty, proč je podle
něj daná pasáž metaforická. S tím souvisí i intepretace metafor, která je vždy také kvalitativním
krokem při analýze. V tomto ohledu by výzkumní měl na svoje intepretace metafor nahlížet kriticky a
neměl by přisuzovat metafoře význam nebo vliv, který nelze prokázat (Gibbs, 1999: 37–38). Zjištěné
metafory by se také neměly příliš generalizovat (za diskurz, v němž se pohybujeme), což zahrnuje
odvozování konceptuálních metafor pouze z jednoho metaforického vyjádření, jelikož je poté taková
konceptuální metafora problematicky průkazná (Low, 1999: 64).
Systematickým řešením, jak standardizovat a vyhnout se zmíněným problémům, je tzv. korpusový
přístup k analýze metafor, který kombinuje kvantitativní a kvalitativní výzkum. Kvantitativní část se
sestává zejména z většího množství analyzovaných dat a částečnou automatizaci a zpracování těchto
dat počítačovým softwarem. Kvalitativní část se poté skládá z finálního rozpoznání, které se díky
zmiňované Pragglejaz Group také částečně standardizovalo, a interpretace metafor (Charteris-Black,
2004: 34). Korpus, od kterého postup dostal své jméno, můžeme charakterizovat jako (rozsáhlou)
kolekci elektronicky zpracovaných dat (textů a promluvy), kterou je možné analyzovat za pomoci
specifického softwaru a také „ručně“ výzkumníkem. Důležitým atributem takového korpusu je, že se
skládá z výpovědí a textů, které jsou nebo byly využity v sociálním kontextu (součástí korpusu v tomto
smyslu tak nejsou jakékoliv lingvisticky vykonstruované příklady nebo beletrie, ale reálná promluva
vybraných aktérů) (Deignan, 1999: 177; Charteris-Black, 2004: 31). Předmětem výzkumu však mohou
být i národní korpusy daných zemí a příslušných jazyků, v nichž jsou uložena všechna využití
jednotlivých slov v každodenním jazyce.3 Software, který se používá na analýzu korpusu (komerční
WordSmith Tools či freewarové Antconc a Corsis), je užitečný zejména v tom, že umí udělat „mapu“
textu, tedy statistické a procentuální rozložení slov a také spočítá míru výskytu jednotlivých slov (čímž
zjistí, jaká slova jsou nejvíce používána a případně nadužívána). Podle frekvence vyskytovaných slov
se poté dají vytipovat často používané metafory v korpusu. Samotná metaforičnost lze poté analyzovat
za pomoci funkce konkordance, která vybrané slovo zobrazí ve všech kontextech, jež v korpusu jsou,
a na základě toho pak lze určit metaforičnost. Výhodou tohoto polo-automatizovaného postupu je
rychlejší analýza většího množství dat a menší důraz na intuici a „bdělost“ výzkumníka (Deignan,
1999: 177–178). V některých výzkumech (například Gill, 2009: 89; Koller, Semino, 2009: 16; Semino,
Koller, 2009: 40) se také využívá funkce klíčových slov (keywods), při níž program porovná dva
subkorpusy celkového korpusu (například dva specifické mluvčí) a statisticky určí nadužívaná slova
v obou případech. Tato funkce tak precizovat nadužívání slov u jednotlivých mluvčí a může být také
využita pro sledování proměny rétoriky (například u politických funkcí – může tak být patrnější
proměna metafor přicházejícího politika oproti odcházejícímu).
Určení metaforičnosti je pak stále zapotřebí kvalitativní analýza ve formě úsudku výzkumníka, čímž se
dostáváme ke standardizovanému postupu určování metafor, který zformulovala lingvistická skupina
3
Pro češtinu viz Český národní korpus (http://www.korpus.cz).
68
Bezpečnost v době neklidu
Pragglejaz Group (2007: 2–3), která si však nenárokuje, že by to byl jediný možný postup. Samotný
postup pak vypadá takto:
1) Nejprve je nutné přečíst celý text kvůli získání obecného povědomí o obsahu a smyslu
textu.
2) Poté je nutné určit lexikální jednotky v textu (mohou to být jednotlivá slova nebo ustálená
slovní spojení).
3) Pro každou lexikální jednotku je poté potřeba určit kontextuální význam (tedy význam,
jaký má v daném textu/korpusu) a základní význam, tedy obecný standardní význam,
který dané slovo nebo spojení má. Základní význam však nemusí být význam, který se
v souvislosti se slovem používá nejčastěji. Pokud existuje pochybnost, pak je vhodné
využít výkladový slovník, v němž je původní význam slova zachycen.4 Pokud máme oba
významy, tak je následně porovnáme.
4) Pokud se oba významy liší, daná lexikální jednotka je metaforická.
Výhodou tohoto postupu je skutečnost, že lze využít interdisciplinárně v nejrůznějších sociálněvědních
oborech, není tedy potřeba speciální lingvistická průprava (Pragglejaz Group, 2007: 34). Nicméně i
tento postup není úplně standardizovaný a nezávislí na úsudku, což dokládá již zmiňovaný příklad, že
při využití tohoto postupu se na metaforičnosti neshodli ani členové skupiny. Chyba ohledně určení
metaforičnosti se však dá omezit využívání slovníků a dalších referencí na původní význam lexikální
jednotky (Pragglejaz Group, 2007: 25).
Ovšem existuje ještě jeden problém, kterým je velká zdlouhavost celého procesu, zvlášť když, jak píše
Charteris-Black (2011: 31), doslova každé slovo může být metaforou a každé slovo může být
interpretováno jako metafora.5 Z tohoto důvodu se tento postup často kombinuje s kvantitativním, jak
jsme psali výše, který redukuje počet relevantních lexikálních jednotek. Vedle využití diskurzu jako
vhodného redukčního nástroje pak někteří autoři nabízejí další návrhy, jak dále precizovat výzkum.
Charteris-Black (2004: 37–38, 2011: 50) klade důraz na sociální a celkový kontext, v jakém se
metafory nacházejí. Ve výzkumu by se tak mělo nacházet uvedení do problematiky, které pomůže
vytřídit relevantní metafory vzhledem k danému problému (a vynechat metafory obecného charakteru)
a také poté pomáhá při intepretaci metafor a jejich důsledků. Petr Drulák (2008: 110) pak nabízí další
způsob, jak precizovat kvalitativní část analýzy metafor, a sice deduktivní určení konceptuálních
metafor z daného korpusu a charakterizovaného kontextu. Jinými slovy na základě nastíněného
teoretického předpokladu a problematiky si výzkumník může vytyčit předpokládané konceptuální
metafory, které budou akcentovány v korpusu, což by mu mělo upřesnit, na co se má v rámci korpusu
soustředit. Ačkoliv je rizikem takového postupu, že se výzkumník při analýze až příliš zaměří na jím
vytyčené předběžné metafory (a opomene tak jiné metafory), je tento nástroj vhodný k poskytnutí
určitého vodítka ohledně využitých metafor například ve smyslu převládající ideologie v daném
diskurzu (pokud je identifikována určitá ideologie jako převládající, můžeme předpokládat, že mluvčí
budou využívat specifické metafory). Dalším určitým obecným vodítkem může být podle Charterise-Blacka (2004: 21) skutečnost, že často metafory spočívají v reifikaci (charakterizaci něčeho, co je
abstraktní, konkrétním slovem nebo frází), personifikaci (zživotňování neživých věcí) a depersonifikaci
(odosobnění, tedy referování o živých entitách jako věcech).
Pokud bychom tedy měli shrnout, jak budeme v dalších částech textu postupovat, tak do jisté míry
budeme kopírovat již osvědčené a inovované postupy řady nových výzkumů, jež jsou založeny na
zmíněném korpusovém přístupu (zejména Gill, 2009; Hidalgo Tenorio, 2009; Koller, Semino, 2009;
Semino, Koller, 2009). Výzkum nejdříve zasadíme do specifického diskurzu tak, aby byl zacílený,
specifický a výstup jasně patrný. V tomto ohledu vytvoříme korpus, který se bude týkat problematiky
reforem vysokého školství v ČR, přičemž obsahem tohoto korpusu budou mediální vystoupení (přepisy
budou získány přes službu Anopress) tří ministrů (Ondřej Liška, Josef Dobeš a Petr Fiala) a jedné
ministryně školství (Miroslava Kopicová), ale také Bílá kniha terciálního vzdělávání, která je klíčová,
neboť do velké míry ovlivňovala a ovlivňuje prosazovanou vládní politiku. Uvedení aktéři byli vybráni,
4
V případě češtiny se zřejmě nejvíce hodí Český etymologický slovník od Jiřího Rejzka a Slovník spisovného
jazyka českého, jejž sestavili pracovníci Ústavu pro jazyk český (dostupný je elektronicky –
http://ssjc.ujc.cas.cz).
5
Lynne Cameron (1999a: 166) v této souvislosti používá přirovnání k Wittgensteinově jazykové hře, v níž jsou
významy a chápání slov a slovních spojení rozdílná v každém sociálním poli či diskurzu, takže co jeden člověk
může chápat jako metaforu, druhý nemusí.
69
Bezpečnost v době neklidu
protože reprezentují politiku vlády týkající se vybraného problému a protože můžeme předpokládat, že
jejich mediální výstupy ve funkci ministra budou obsahovat zejména argumentaci určenou
k přesvědčení veřejnosti. Časově tedy budeme zkoumat úsek od roku 2007 do současnosti, tedy roku
2013. Každý z aktérů a Bílá kniha poté budou tvořit jeden subkorpus, který následně zpracujeme
v počítačovém programu Antconc, přičemž vytvoříme zmiňovanou „mapu“ subkorpusů, tedy
procentuální rozložení slov a nadužívání vybraných slov, podle čehož v prvním sledu vytipujeme
lexikální jednotky, které jsou potenciálně metaforické. Dále využijeme funkci klíčových slov, přičemž
budeme diachronicky porovnávat subkorpusy aktérů s cílem zjistit další nadužívaná slova, z čehož
vytipujeme ve druhém sledu další potenciálně metaforické lexikální jednotky. Cílem porovnávání
subkorpusů také bude sledování vývoje využívaných metafor u jednotlivých aktérů a jejich nástupců,
z čehož by měla být patrná proměna argumentační strategie v rámci politické komunikace. Na určení
metaforičnosti u vytipovaných lexikálních jednotek poté využijeme postup navržený Pragglejaz Group,
přičemž nám k tomu poslouží i funkce konkordance v rámci počítačového programu. Mimo tohoto
počítačového vytipování metafor poté vytipujeme metafory ještě ve třetím sledu, a to klasickou
kvalitativní analýzou jednotlivých subkorpusů. Důvodem je potenciální možnost opomenutí metafory,
jejíž lexikální jednotky se v korpusu nevyskytují příliš často a „uniknou“ i funkci klíčových slov, přičemž
tato metafora může být persvazivně a komunikačně velmi vlivná (například metafora vztahující se
k nemoci).
Zhodnocení přínosu analýzy metafor pro výzkum bezpečnosti
Příkladů a přínosů využití takového výzkumu v oblasti bezpečnostních studií můžeme najít několik.
Předně je to vhodný nástroj pro analýzu politické komunikace, která se týká legitimizace určité
bezpečností politiky, ale také pro analýzu projevů a dokumentů týkajících se bezpečnosti jejího
vnímání ze strany daných aktérů. Analýza metafor může být v tomto ohledu vhodným kritickým
nástrojem, jak danou argumentaci hodnotit a případně poukázat na její nesmyslnost, neetičnost,
paradoxnost atd. Zároveň nám může analýza metafor ukázat skutečný postoj mluvčího k dané
problematice, který chce vědomě či nevědomě skrýt, ale prozrazuje jej automatickým používáním
metafor při komunikaci. Pomocí metafor pak můžeme velmi jednoduše zachytit rámování daného
problému ze strany mluvčího, přičemž v tomto ohledu lze pak lehce porovnávat změnu rámování a
argumentace za pomoci komparace využitých metafor v daném časovém období a u daného mluvčího.
Komparace metafor je poté jednodušší a názornější než komparace delších sdělení.
Konkrétním příkladem může být metafora světa jako velmi nebezpečného místa (SVĚT JE VELMI
NEBEZPEČNÉ MÍSTO), která kontinuálně v bezpečnostních studiích a sdělení v souvislosti
s bezpečností zaznívá. Tato metafora poté rámuje celou problematiku a náhled jednotlivých aktérů,
kteří nekriticky přijímají a akceptují sekuritizační opatření a konstrukci hrozeb. Zároveň se ale tato
metafora dá zneužít k diskreditaci specifických aktérů, které stačí označit za onu hrozbu a použít
v souvislosti s tím metaforu světa jako velmi nebezpečného místa, a daný aktér mnohem snáze obhájí
různá sekuritizační opatření vůči dané skupině. Příkladem takové skupiny mohou být například
squatteři.
70
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Block, David. 1999. “Who Framed SLA Research? Problem Framing and Metaphoric Accounts of the
SLA Research Process.” In: Researching and Applying Metaphor. Eds. Graham Low; Lynne
Cameron. Cambridge: Cambridge University Press, 135–148.
Cameron, Lynne. 1999a. “Identifiying and Describing Metaphor in Spoken Discourse Data.” In:
Researching and Applying Metaphor. Eds. Graham Low; Lynne Cameron. Cambridge: Cambridge
University Press, 105–132.
Cameron, Lynne. 1999b. “Operacionalising ‘Metaphor’ for Applied Research.” In: Researching and
Applying Metaphor. Eds. Graham Low; Lynne Cameron. Cambridge: Cambridge University Press,
3–28.
Deignan, Alice. 1999. “Corpus-based Research into Metaphor.” In: Researching and Applying
Metaphor. Eds. Graham Low; Lynne Cameron. Cambridge: Cambridge University Press, 177–
199.
Drulák, Petr. 2008. “Identifying and Assessing Metaphors: Discourse on EU Reform.” In: Political
Language and Metaphor: Interpreting and Changing the World. Eds. Terrell Carver; Jernej
Pikalo. London: Routledge, 105–118.
Gibbs, Raymond W. 1999. “Researching Metaphor.” In: Researching and Applying Metaphor. Eds.
Graham Low; Lynne Cameron. Cambridge: Cambridge University Press, 29–47.
Gill, Philip. 2009. “Non una donna in politica, ma una donna politica: Women’s Political Language in an
Italian Context.” In: Politics, Gender and Conceptual Metaphor. Ed. Kathleen Ahrens. New York:
Palgrave Macmillan, 83–111.
Goatly, Andrew. 2007. Washing the Brain: Metaphor and Hidden Ideology. Amsterdam: John
Benjamins.
Hidalgo Tenorio, Encarnación. 2009. “The Metaphorical Construction of Ireland.” In: Politics, Gender
and Conceptual Metaphor. Ed. Kathleen Ahrens. New York: Palgrave Macmillan, 112–136.
Hulst, Merlijn J: van. 2008. “Love and Life in Heart-less Town: Or, the Use of Metaphor in Local
Planning.” In: Political Language and Metaphor: Interpreting and Changing the World. Eds.
Terrell Carver; Jernej Pikalo. London: Routledge, 212–224.
Charteris-Black, Jonathan. 2004. Corpus Approaches to Critical Metaphor Analysis. New York: Palgrave
Macmillan.
Charteris-Black, Jonathan. 2009. “Metaphor and Gender in British Parliamentary Debates.” In: Politics,
Gender and Conceptual Metaphor. Ed. Kathleen Ahrens. New York: Palgrave Macmillan, 139–
165.
Charteris-Black, Jonathan. 2011. Politicians and Rhetorics. New York: Palgrave Macmillan.
Chilton, Paul. 2004. Analyzing Political Discourse. London: Routledge.
Koller, Veronika; Semino, Elena. 2009. “Metaphor, Politics and Gender: a Case Study from Germany.”
In: Politics, Gender and Conceptual Metaphor. Ed. Kathleen Ahrens. New York: Palgrave
Macmillan, 9–35.
Kövecses, Zoltán. 2009. “Metaphor, Culture, and Discourse: The Pressure of Coherence.” In: Metaphor
and Discourse. Eds. Andreas Musolff; Jörg Zinken. New York: Palgrave Macmillan, 11–24.
Lakoff, George; Johnson, Mark. 1980. Metaphors We Live By. Chicago: The University of Chicago
Press.
De Landtsheer, Christ’l. 2009. “Collecting Political Meaning from the Count of Metaphor.” In: Metaphor
and Discourse. Eds. Andreas Musolff; Jörg Zinken. New York: Palgrave Macmillan, 59–78.
Low, Graham. 1999. “Validating Metaphor Research Projects.” In: Researching and Applying
Metaphor. Eds. Graham Low; Lynne Cameron. Cambridge: Cambridge University Press, 48–65.
Musolff, Andreas . 2004. Metaphor and Political Discourse: Analogical Reasoning in Debates about
Europe. New York: Palgrave Macmillan.
71
Bezpečnost v době neklidu
Pragglejaz Group. 2007. “MIP: A Method for Identifying Metaphorically Used Words in Discourse.” In:
Metaphor and Symbol. 22, č.1, 1–39.
Semino, Elena; Koller, Veronika. 2009. “Metaphor, Politics and Gender: a Case Study from Italy.” In:
Politics, Gender and Conceptual Metaphor. Ed. Kathleen Ahrens. New York: Palgrave Macmillan,
36–61.
Schön, Donald A. 1993. “Generative metaphor: A Perspective on Problem-setting in Social Policy.” In:
Metaphor and Thought. Ed. Andrew Ortony. Cambridge: Cambridge University Press, 137–163.
72
Bezpečnost v době neklidu
Syrská opozice – saláfisté, teroristé, prodemokratičtí
revolucionáři?
Michael Murad
Abstrakt:
V Sýrii již více než dva roky probíhá ozbrojený konflikt, který si vyžádal již více než 70 000 obětí.
Jedná se o konflikt, jehož prapůvod lze přiřadit do širšího kontextu událostí arabského jara. V Sýrii se
první protesty objevily v březnu 2011. Z počátku poklidné demonstrace se proměnily i díky násilné
reakci ze strany režimu v podstatě v občanskou válku se sektářskými prvky. V příspěvku je pojednáno
o různorodé syrské opozici, která se vymezuje vůči režimu strany Baas, který Sýrii vládne již od 60. let
minulého století. Představeny jsou nejvýznamnější skupiny, jako je Národní koalice pro syrské
revoluční a opoziční síly, či Syrská národní rada. Pojednáno je i o organizacích, které se uchýlily
k ozbrojenému boji s režimem, jako je Svobodná syrská armáda, či o militantně islamistické organizaci
Fronta al-Nusra, stejně tak jako o militantním islámu v Sýrii jako takové.
Abstract:
We are now for more than two years witnessing in Syria conflict that has got more than 70 000 of
victims. This conflict has got roots in “Arab Spring” that has changes political map of the Middle East.
First demonstrations have appeared in Syria in March 2011. Firstly peaceful demonstrations have
turned (also because of violent reaction of regime) into civil war with sectarian elements. This paper is
dealing with Syrian opposition that is composed by many groups and that is opposing Baath regime
ruling since 1960s. Introduced are most important groups as is National Coalition for Syrian
Revolutionary and Opposition Forces, or Syrian National Council, together with armed opposition
forces as is Free Syrian Army or militant Islamists like Jabhat al-Nusra. Militant Islamists movements
are introduced in special section as well.
Úvod
Tzv. arabské jaro, které změnilo do značné míry na jaře roku 2011 politickou mapu Blízkého východu,
se dotklo i Sýrie. To, co mělo v počátku podobu poklidných demonstrací volajících po reformách,
získalo postupem času podobu násilné konfrontace a vyústilo až v podstatě do podoby občanské
války. O život přišlo prozatím více než 70 000 lidí, zemi opouštějí tisíce uprchlíků a syrská společnost je
po dvou letech konfliktu notně polarizovaná. Roztříštěná je i syrská opozice, která se postavila více
než tři desetiletí vládnoucímu režimu strany Baas symbolizované současným prezidentem Bašárem alAsadem. Právě roztříštění opozice se jeví být jedním z důvodů dosavadní neschopnosti svrhnout režim,
který se omezil v podstatě pouze na svůj represivní aparát. Sýrie se těší neutuchající pozornosti
světových médií, přičemž nejčastěji pojednáváno je zejména (krom příkladů excesivního násilí
páchaného oběma stranami konfliktu) o přítomnosti zahraničních bojovníků, radikálních islamistů,
případně členů al-Kájdy v Sýrii a o bezpečnosti zbraní hromadného ničení, kterými syrský režim
disponuje. Cílem této studie je bližší přiblížení dosti různorodé opozice, která již přes dva roky usiluje
o svržení Baasistického režimu, přičemž pojednáno bude zejména o významnějších organizacích, a to
sestávajících převážně ze Syřanů.
Arabské jaro v Sýrii
Stejně tak, jako je tomu v ostatních zemích regionu, ani Sýrie není národnostně či nábožensky
homogenní zemí. Asadův režim však dlouhodobě usiloval o to, aby nehrálo rozdělení společnosti
v politickém či společenském životě země významnější roli. I přes spíše sekulární charakter vládnoucí
strany Baas hrála příslušnost k náboženským skupinám pro část Syřanů významnou roli jako symbol
skupinové identity a zároveň určovatel politické orientace. Dynastie Asadů patří mezi největší
73
Bezpečnost v době neklidu
a nejvlivnější náboženskou syrskou menšinu – alávity, jejichž příslušnost k šíitské větvi islámu bývá
zpochybňována (odhaduje se, že alávité tvoří přibližně 12 % syrské populace). Spolu se stranou Baas
vytvořily z této náboženské menšiny oporu své vlády a elitní bezpečností složky byly příslušníky této
sekty po dlouhou dobu vedeny (Sharp – Blanchard 2012: 1). Dalšími náboženskými skupinami, které
v Sýrii žijí, jsou křesťané, jezídové, ismáílité, drúzové a dominantní sunnitští muslimové. O něco méně
důležité pak je rozdělení země v etnické linii, kdy Arabové tvoří asi 90 % obyvatel, zbytek je tvořen
pak např. Kurdy, či Armény (Ponížilová 2012: 111 – 112).
I Sýrie měla dlouhodobě problémy s jevy, které vedly k vypuknutí lidových revolt v jiných arabských
nedemokratických státech. Ještě před vypuknutím občanské války zemi sužovala vysoká
nezaměstnanost, vysoká míra inflace, přebujelá korupce, nepotismus, nedostatek politických svobod
a všudypřítomné represivní bezpečnostní složky. Arabské jaro, které odstartovalo na sklonku roku
2010 v Tunisu, zasáhlo Sýrii v březnu 2011, kdy došlo k prvním protestům v provincii Dará na jihu
země, které se později rozšířily i do dalších míst, ačkoliv Asad a mnoho vnějších pozorovatelů
předpokládalo, že se tzv. arabské jaro Sýrie nedotkne. Vše prostupující policejní stát a strach obyvatel
z vypuknutí sektářského násilí (obzvláště s přihlédnutím k nedávné historii sousedních zemí) měly dle
jejich předpokladů zabránit většímu rozruchu (Sharp – Blanchard 2012: 1). Dopad arabského jara na
situaci v Sýrii bylo obtížnější předpokládat i kvůli vzpomínkám na krvavé potlačení povstání
Muslimského bratrstva z 80. let minulého století, kdy měli Syřané (zejména ti, kteří praktikovali islám)
obavy ze zapojení se do jakéhokoliv politického dění, byť jen do debat o politice (Sinjab 2012; Ziadeh
2011: 146). Náznaky prvních protestů volajících po reformách se objevily již v únoru 2011, ovšem
hlasy k nim vyzývající ještě nebyly vyslyšeny, ovšem hned další měsíc přišla radikální změna jako
reakce na mučení dětí ze strany režimu po ojedinělém incidentu v Dará. Syřané požadovali legalizaci
všech politických stran, více politických svobod, propuštění politických vězňů, či zrušení výjimečného
stavu. Protesty, jejich počet narůstal spolu s tím, jak násilnější byla odezva režimu, který se nevyhýbal
masivnímu zatýkání, mučení a zabíjení protestujících, začaly být po počátečních ústupcích ze strany
vládnoucího režimu potlačovány, nebyly završeny významnějšími demokratickými změnami. K pádu
režimu prezidenta Asada a strany Baas nevedlo ani následné ozbrojené povstání (obdobné povstání
přitom slavilo - za pomoci mezinárodní intervence - úspěch v Libyi). K vyřešení do značné míry patové
situace v etnicky a nábožensky hluboce rozdělené zemi nepomáhají ani iniciativy mezinárodního
společenství (zejména OSN a Ligy arabských států).1 Realitou dnešní Sýrie je velké množství
rozdělených rodin, všudypřítomné kontrolní body a zátarasy, stejně tak jako uzavřené celé čtvrti měst,
znemožňují jakékoliv cestování po zemi. Násilí, které bylo dříve přítomno pouze na určitých místech,
se dnes nevyhýbá většině velkých měst včetně Damašku a Aleppa. Situace běžných Syřanů se stává
komplikovanější i kvůli mezinárodním sankcím (Sinjab 2013; Sharp – Blanchard 2012: 2).
Na situaci v Sýrii lze vysledovat několik stádií. I počáteční ústupky vlády v Damašku, byly i v první fázi
konfliktu v Sýrii doprovázeny represemi, ty ovšem vyvolaly další a další protesty a snížily
důvěryhodnost režimu.2 Partikulární ústupky vlády vystřídala snaha o tzv. bezpečnostní řešení celé
situace, kdy snaha o zvýšení napětí dále dodávala opozici sil a tlačila ji směrem k ozbrojenému
odporu. V současnosti jsme svědky tzv. vojenského řešení, kdy je kvůli taktice spálené země a
masivnímu ničení dříve národní armáda na mnoha místech vnímána jako okupační síla (International
Crisis Group 2012a).
Bez jakýchkoliv pochybností získal konflikt v Sýrii sektářskou dimenzi. Sunnitští muslimové tvořící
většinu Syřanů stojí v čele opozice proti režimu vedenému alávity. Syrští křesťané a příslušníci dalších
menšin (i etnických) se pak pohybují v paralelním strachu z násilné změny režimu a současně
z případné odplaty ze strany Asadova režimu (Sharp – Blanchard 2012: 2). Nahlížení na konflikt
1
Současný konflikt nepředstavuje jediné ozbrojené povstání za doby vládnutí strany Baas a dynastie Asadů, je
ovšem zdaleka nejkrvavější. Země se ocitla na pokraji občanské války již na počátku 80. let, kdy syrská armáda
krvavě potlačila povstání islamistických sil ve městě Hamá. Vládní jednotky tehdy v roce 1982 reagovaly na
útoky ze strany Muslimského bratrstva, které útočilo na od konce 70. let na členy strany Baas, či na osoby spjaté
s vládnoucím režimem. V několikadenních bojích byla zničena velká část města a odhady hovoří o 10 000 až
25 000 obětech (Raděj 2001: s. 43–45; Ponížilová 2012: 105–106).
2
Mezi ústupky režimu můžeme zmínit např. zrušení výjimečného stavu z dubna 2011, který trval přibližně 48
let, či byl schválen zákon umožňující pokojné manifestace. Dalším příkladem ústupků režimu může být i udělení
občanství části Kurdů žijících v Syrském regionu Hasaká, kteří se rovněž připojili k protestům proti režimu
strany Baas.
74
Bezpečnost v době neklidu
optikou střetu šíitů se sunnity je dlouhodobě přítomno v rámci celého regionu, zejména pak v Turecku
a v Iráku. V Iráku se objevují hlasy připomínající Asadovu roli při povstání proti okupačním silám
v zemi po roce 2003, kdy podporoval sunnitský odboj. Obavy Iráčanů z vývoje v Sýrii a z jejího
možného směřování k vládě radikálních sunnitských islamistů (a případného přesunutí sektářského
násilí za hranice země) jsou ještě znásobovány přítomností zahraničních bojovníků mnohdy
napojených na al-Kájdu (kdy mnoho z nich bojovalo přímo i v Iráku) např. v oblastech okolo Aleppa,
kteří jsou podporováni ze strany Saudské Arábie a Kataru (tedy zemí, které jsou podezírány z podpory
sunnitských radikálních hnutí i v současném Iráku). Objevily se i zprávy, že někteří šíitští radikálové
z Iráku směřovali do Sýrie, aby se postavili opozici. Ovšem pohled na konflikt jako na ryze sektářský
by byl chybný, protože režim je kupříkladu stále podporován i částí sunnitů (Al-Tamini 2012).
Syrská opozice
Na jedné straně konfliktu (označovaného i za syrskou občanskou válku), který si k únoru 2013 vyžádal
dle odhadu Vysoké komisařky pro lidská práva Navi Pillay již takřka 70 000 obětí, stojí ozbrojené
jednotky, které zůstávají loajální vládě (UN News Centre 2013). Loajální vládě zůstávají i spíše bohatší
Syřané žijící ve městech, zatímco lidé chudší pocházející z venkovských oblastí podporují opozici. Do
nástupu syrského prezidenta Bašára al-Asada, který stojí v čele vládní strany Baas a bezpečnostního
aparátu země, v roce 2000 vkládalo mnoho Syřanů velké naděje, ostatně i on sám slíbil při svém
nástupu k moci rozsáhlé reformy zahrnující modernizaci ekonomiky, boj s korupcí a i určité změny
v politické oblasti (pozornost ale měla být soustředěna pochopitelně převážně na ekonomické
reformy).3 Asadovou prioritou ovšem i nadále zůstávala vnitropolitická stabilita země a jakýkoliv
náznak liberalizačních a demokratizačních procesů byl velmi záhy uťat (Ponížilová 2012: 106; BBC
2011).
Asadovy bezpečnostní složky (vládní síly a přidružené milice) čelí dlouhodobě obviněním z masivního
porušování lidských práv, z páchání zločinů proti lidskosti, poručování mezinárodního humanitárního
práva atp. Závěry poslední zprávy Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise OSN pro Sýrii (z února
2013) hovoří o stále masivnějším porušování mezinárodního práva jak ze strany vládních jednotek, tak
ze strany povstalců.4 Upozorňováno je i na klesající hodnotu lidského života pro obě strany konfliktu
(OHCHR 2013b).
Aby mohla být snaha o demokratické změny v Sýrii úspěšná a vedla ke svržení režimu, bylo by
potřebné vytvoření jednotné a efektivní opozice, ovšem jak pro opozici v exilu, tak pro opozici přímo
v Sýrii je charakteristická její značná roztříštěnost.
Opoziční skupiny se neshodnou na postoji k případné mezinárodní intervenci, či na formě dialogu se
syrskou vládou. Ačkoliv se samozřejmě pokusy o vytvoření koalic opozičních hnutí ve snaze o jejich
sloučení a o získání mezinárodního uznání a pomoci objevily a objevují (Ponížilová 2012; BBC 2013a).
Blíže představeny jsou nejvýznamnější opoziční skupiny, které působí jak na území Sýrie samotné, tak
v zahraničí, jejichž členy jsou přímo samotní Syřané.
Mezi tyto skupiny patří Národní koalice pro syrské revoluční a opoziční síly (National Coalition
for Syrian Revolutionary and Opposition Forces), na jejímž vzniku se opoziční frakce dohodly
v listopadu roku 2012 na setkání v Kataru a zahrnuje členy jak přímo ze Sýrie, tak ze zahraničí.
Existoval předpoklad, že by mohla být tato Národní koalice formálně uznána jako jediný legitimní
zástupce země. Prvním prezidentem této koalice byl zvolen Moaz al-Khatib, který ovšem o čtyři měsíce
později na svůj post rezignoval. V rámci Sýrie představuje tento bývalý imám Umajjovské mešity
3
Bašár al-Asad je druhorozeným synem syrského diktátora Háfize al-Asada (prezidentem byl od roku 1971),
který se dostal k moci v roce 2000, po smrti svého otce. Původně se Bašár Asad připravoval na kariéru
oftalmologa, přičemž část svých studií strávil dokonce i v Londýně. Na nejvyšší úřad v zemi se začal připravovat
až po smrti svého staršího bratra. Co se týká zahraniční politiky, tak pokračuje ve směru nastoleném jeho otcem
– v nekompromisní politice vůči Izraeli, kdy podporuje i militantní skupiny jakými jsou Hamás a Hizballáh.
V posledních letech Asad posiloval vazby s Íránem, stejně tak s Ruskem a Činou, což jsou jeho spojenci i při
potlačování povstání v zemi (BBC 2011).
4
Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise OSN pro Sýrii byla založena 22. srpna 2011 Radou OSN pro lidská
práva. Má mandát vyšetřovat veškeré údajné případy porušení lidských práv v Sýrii od března 2011 (OHCR
2013a).
75
Bezpečnost v době neklidu
v Damašku respektovanou osobnost. Původním povoláním se jedná o geologa, ovšem později šel ve
šlépějích svého otce a stal se duchovním. Kázání mu bylo zakázáno již za vlády Háfize Asada, tudíž
začal al-Khatib působit v utajení. Kvůli svému zapojení do opozičního hnutí byl několikrát vězněn
(naposledy v dubnu 2012), přičemž se následně uchýlil do Káhiry. Není spojen se žádnou politickou
stranou a je všeobecně znám jako umírněný muslim hlásající politický pluralismus a velmi silně se staví
proti sektářskému rozdělení Sýrie. Ve svých prohlášeních trvá na mírovém charakteru revoluce (BBC
2013a; BBC 2013b).
Program Národní koalice byl představen krátce před katarským setkáním a je založen na dokumentu
z káhirské konference (organizované pod záštitou Ligy arabských států), který byl opozičními frakcemi
schválen v červenci 2012. V tomto dokumentu (známém také jako Plán Rijáda Saifa) je voláno po
vzniku Syrské národní iniciativy, která by měla zahrnout všechny frakce syrské opozice. V textu je
podporována tranzice Sýrie v demokratický, občanský, pluralistický, silný a stabilní stát, přičemž
ústřední roli hraje jednota jak geografická, tak jednota syrského lidu. (BBC 2013a; Carnegie Middle
East Center 2012). Národní koalice provozuje i své vlastní webové stránky, stejně tak jako profil na
sociální síti Facebook.
Hlavními principy Národní koalice jsou:

Absolutní národní svrchovanost a nezávislost Sýrie

Zachování jednoty syrského lidu

Zachování jednoty země a jejích měst

Svržení syrského režimu a demontáž bezpečnostních sil a přivedení osob zodpovědných za
zločiny proti syrskému lidu

Nezapojení se do dialogu nebo vyjednávání s režimem

Dodržení závazku směřování k občanské demokratické Sýrii (National Coalition for Syrian
Revolutionary and Opposition Forces 2013a)
Již výše zmiňované setkání v Kataru představovalo odpověď na narůstající tlak ze strany zahraničních
podporovatelů opozice, kteří volali po vzniku nové aliance, která by nahradila dříve dominantní
Syrskou národní radu (Syrian National Council), jež byla vnímána jako neefektivní, poškozována
vnitřními neshodami a nedostatkem autority v Sýrii samotné. Reakce představitelů Národní rady byla
rozlišná – panovaly obavy z marginalizace skupiny, ovšem její předseda5 tento krok uvítal jako další
přiblížení se svobodné Sýrii (BBC 2013a). Syrská národní rada se tak přidala ke Koalici, ovšem v jejím
rámci kontroluje pouze menšinu křesel. Syrská národní rada byla zformována v říjnu roku 2011 v
Turecku s cílem nabídnout mezinárodnímu společenství důvěryhodnou alternativu syrské vlády (BBC
2013a). Rada dohromady přivedla širokou škálu zejména mimo Sýrii působících aktivistů sestávající
z členů syrské odnože Muslimského bratrstva, sekulární aktivisty, intelektuály, stejně tak jako
nezávislé aktivisty. Exekutivní výbor sestával z osmi členů. Problémem Rady byla neschopnost získat
více přívrženců z řad menšin, stejně tak jako si nezískala sympatie lidí, kteří čelili režimu při protestech
přímo v Sýrii, ani nedokázala zastřešit více opozičních skupin. Mezinárodní uznání, které Rada
zpočátku měla (na konferenci přátel Sýrie v Tunisu v únoru 2012 byla podpořena jako zástupce
Syřanů toužících po demokratické změně), začala ztrácet. V listopadu 2012 přestala být považována za
lídra opozice i dle prohlášení bývalé ministryně zahraničních vztahů USA Hillary Clintonovou. Volání
Rady po mezinárodní intervenci zdiskreditovalo organizaci v očích řady Syřanů, kteří ji viděli jako
zastánce mocenských zájmů regionálních hráčů – Turecka, Saudské Arábie a Kataru (BBC 2013a;
Sharp – Blanchard 2012: 24 - 25).
Reakce mezinárodního společenství na vznik Národní koalice, která krom Syrské národní rady zahrnuje
i místní opoziční skupiny a stejně tak se těší i podpoře ze strany Svobodné syrské armády (Free Syrian
Army), či Nejvyšší vojenské rady (Supreme Military Council),6 byly veskrze pozitivní, což představovalo
pro syrskou opozici vítanou vzpruhu. Již 12. listopadu 2012 se dočkala uznání ze strany šesti států
5
V čele Syrské národní rady stojí křesťan a levicový disident George Sabra.
Spolupráce se Svobodnou syrskou armádou a s Nejvyšší vojenskou radou ovšem není zdaleka optimální –
zejména na lokální úrovni (BBC 2013a).
6
76
Bezpečnost v době neklidu
Rady pro spolupráci arabských zemí zálivu (GCC), či Spojených arabských emirátů. Významným
krokem bylo i uznání ze strany Francie, ke kterému došlo o den později. V prosinci, na konferenci
v Marakéši, byla Národní koalice uznána stovkou zemí (na této konferenci ovšem nebyly přítomni
zástupci Ruska, Číny a Íránu). I přes zahraniční podporu se ovšem ani Národní koalici nepodařilo
vyhnout problémům, se kterými se potýkala i Syrská národní rada – ať už se jedná o vnitřní neshody,
tak o vnější zásahy (BBC 2013a). Dne 24. března 2013 oznamuje Khatib rezignaci s tím, že zahraniční
mocnosti kladou příliš mnoho požadavků na pomoc syrské opozici, a obviňuje je z manipulování
s událostmi v jejich prospěch. Jeho rezignace přišla pouhý týden po jmenování Ghassána Híttá
(držitele amerického občanství) premiérem prozatímní vlády, které Khatib považoval za předčasné.
Hittú byl prosazován Muslimským bratrstvem (které je dominantní v Syrské národní radě), přičemž to
již dříve kritizovala Khatiba za jeho ochotu jednat se syrským viceprezidentem v třetí zemi, pakliže by
prezident Asad splnil určité podmínky (včetně propuštění desítek tisíc politických vězňů) (BBC 2013a;
Guardian 2013). Rezignace Khatiba byla ovšem Národní koalicí odmítnuta a Khatib byl vyzván, aby
svou rezignaci vzal zpět (National Coalition for Syrian Revolutionary and Opposition Forces. 2013b).
Ač se může jevit na první pohled Národní koalice jako v podstatě všeobjímající opoziční skupina, není
tomu tak. Není v ní zahrnut Národní koordinační výbor, či militantně islamistické organizace bojující po
boku opozice (první jmenovaná je charakterizována ochotou vyjednávat se současným režimem, což
je v rozporu se základními principy Národní aliance). Militantní islamistické skupiny pak odmítají uznat
autoritu Národní koalice a provádějí ozbrojené akce i bez jejího souhlasu (BBC 2013a).
Již zmíněný Národní koordinační výbor (National Co-ordination Committee) byl založen v září
2011, sestává zejména ze stran dřívější sekulární opozice – ze třinácti levicových politických stran, tří
stran kurdských a nezávislých politických aktivistů a v jeho čele stojí dlouholetá osobnost opozice
Husejn Abdul Azim. Od Syrské národní rady se tato organizace odlišuje v otázce přípustnosti dialogu
s baasistickým režimem a v otázce případné mezinárodní intervence. Dalším rozdílem je i to, že je více
spojena s opozicí přímo v Sýrii, nejedná se o organizace exilovou. Dialog, po kterém Výbor volá, je
podmíněn stažením vojáků ze syrských ulic, ukončením útoků a propuštěním politických vězňů.7
Skupina se staví proti jakékoliv mezinárodní intervenci, spíše podporuje zpřísňování ekonomických
sankcí a vyvíjení většího diplomatického tlaku na baasistický režim. Jako jeden z důvodů nesouhlasu
se zapojením do Syrské národní rady byly uváděny obavy z přílišného vlivu Muslimského bratrstva na
jeho chod (BBC 2013a).
Další ze skupin, Svobodná syrská armáda, byla vytvořena v srpnu 2011 v Turecku vojáky
dezertujícími ze syrské armády. Její velení deklaruje, že má přibližně 40 000 bojovníků, ovšem objevují
se i hlasy, že jich je pouze 10 000 (BBC 2012a). Formálně stojí v čele Svobodné syrské armády bývalý
plukovník syrského letectva Rijád al-Asad (nutno podotknout, že se nejedná o příbuzného syrského
prezidenta), který zběhl k opozici v březnu 2011. Vojenské velení Armády sídlí na území Turecka.
I nyní se jedná o nedostatečně vybavené vojáky (jejichž výzbroj se ovšem postupně zlepšuje), kteří
mají v mnoha případech pouze základní vojenský výcvik a sami představitelé Armády přiznávají, že
nejsou schopni přímého střetu se syrskou regulérní armádou, která je vybavena podstatně lépe.
Svobodná syrská armáda těží s narůstajícího počtu dezertérů z řad režimních vojáků. Armáda je na
mnoha místech vnímána jako osvoboditel, na začátku dubna 2012 se jí dostalo ujištění ze strany
západních států o podpoře v podobě „neletální“ pomoci (komunikační a zpravodajská podpora), státy
Perského zálivu pak souhlasily s vyplácením platů bojovníků a projednávaly i plány na poskytnutí
prostředků k nákupu vojenské techniky. Až do současnosti sloužila Armáda jako zastřešující skupina
všech armádních sběhů, civilistů, kteří se rozhodli chopit se zbraní a islamistických militantů.
Předpokládá se, že bojovníci mají pouze minimální kontakt mezi sebou, či s vedením v Turecku, tudíž
je na místě hovořit spíše o existenci více Svobodných syrských Armád, které bojují pod jednotným
názvem (BBC 2013a; Sharp – Blanchard 2012: 25–26).
Militantní islám v Sýrii
Mimo výše zmíněné působí v Sýrii ještě další ozbrojené skupiny (včetně skupin teroristických), které
stojí i za sebevražednými útoky a jsou militantně islamistické. Právě tyto skupiny vyvolávají největší
7
Tato skupina podporuje dialog s režimem prezidenta Asada v podstatě jako jediná, přičemž jej považuje za
nejjednodušší cestu k tranzici (BBC 2013a).
77
Bezpečnost v době neklidu
obavy západních pozorovatelů. Jmenovat můžeme zejména Frontu al-Nusra (Jabhat al-Nusra),
mající přibližně 5 000 členů a množství sympatizantů (BBC 2013a). Tato skupina, od které se
distancuje i vedení Svobodné syrské armády, která figuruje i na americkém seznamu teroristických
organizací8, o sobě dala poprvé vědět v lednu 2012, kdy se ve zveřejněném videu přihlásila ke
spáchání mnoha sebevražedných útoků, které Sýrie zažila od vypuknutí povstání. Nejedná se rozhodně
o početně největší skupinu, ovšem bývá označována za skupinu nejefektivnější. Fronta al-Nusra
v dubnu 2013 ukončila spekulace o svém napojení na al-Kájdu, kdy bylo její napojení na tuto
organizace zřejmé z charakteru akcí al-Nusrou prováděných. Její oznámení věrnosti této organizaci a
šajchu Ahmánu Zaváhrímu přišlo pouze pár dní poté, co tato vůdčí osobnost al-Kájdy vyzvala
džihádisty k tomu, aby udělali vše pro to, aby se Sýrie stala islámským státem. Al-Nusra zdůraznila, že
její přísaha věrnosti nemá žádný vliv na její aktivity v Sýrii, kdy se soustředí na svržení režimu Bašára
Asada, její představitel Abu Mohammed al-Jawani zároveň Syřany ujistil o tom, že se nic nezmění na
jejich „dobrém chování“ v zemi. Stejně tak i odmítl dřívější prohlášení o splynutí al-Kájdy v Iráku a
Fronty al-Nusra (BBC 2013a; Ihned.cz 2013; Quilliam Foundation).
Znepokojující může být skutečnost, že se jedná spíše o jednu z významnějších opozičních skupin,
která je schopna na dobytých („osvobozených“) územích oproti jiným zajistit i distribuci potravin a
získat si tak pro své militantní ideje srdce obyčejných Syřanů. Vyjadřuje se nepřátelsky ve vztahu
k USA a k Izraeli a byly zaznamenány její útoky i na členy jiných syrských náboženských skupin. Ve
svých videích se al-Nusra hlásí k tomu, že jejími členy jsou syrští mudžahedíni, videa často obsahují i
závěti jejích sebevražedných útočníků, kteří mají vždy syrská jména. Členové al-Nusry se objevují
s černými vlajkami evokujícími globální džihádistické skupiny. Al-Nusra se řadí zcela jednoznačně mezi
skupiny, které zvětšují obavy západu z vyzbrojování syrských opozičních skupin. V březnu 2013
prohlásil ministr zahraničních věcí Spojených států John Kerry, že je potřebné zajistit, ale se zbraně
dodávané západem dostali „k těm správným lidem“, ovšem na druhou stranu sám konstatoval, že
neexistují 100 % záruky, že se tomu tak stane. Kritice z vyzbrojování džihádistických skupin čelí
kupříkladu Katar (BBC 2013c; BBC 2013d).
Ač je to opozicí samotnou zlehčováno a režimem naopak zveličováno, mezi opozičními rebely v Sýrii je
zcela jednoznačně přítomen silný saláfistický9 prvek, což ovšem nelze a priori hodnotit jako silně
znepokojující fakt, jelikož saláfismus představuje široký proud zahrnující jak umírněné, tak extremisty
a v Sýrii se jedná o prvek cizí. Dnešní Sýrie představuje pro saláfisty velmi pohostinné území – je zde
přítomné násilí a sektářství; deziluze ze Západu, sekulárních vůdců a pragmatických islamistů; stejně
tak má současná Sýrii blízko k Perskému zálivu a jeho finančním zdrojům a džihádistickým
zkušnostem. Na druhou stranu proti rozvoji saláfismu svědčí umírněná islámská tradice v zemi,
pluralitně-konfesní charakter společnosti, či všeobecně panující obavy ze sektářské občanské války,
která zasáhla dvě sousední země (Libanon a Irák). Dalším faktorem je selhání ofenzivy z léta roku
2012, které vyvolalo odpor proti saláfistickým skupinám, jež poutaly pozornost médií během bojů
(International Crisis Group 2012b).
Varování ze strany Spojených států, že situace v Sýrii představuje příležitosti pro al-Kájdu a další
militantní islamistické skupiny se objevila na začátku roku 2012. Konflikt vyvolal reakce veřejnosti
v rámci regionu a lidé posílají své příspěvky opozičním skupinám, či se přímo v Sýrii zapojují do aktivit
opozice. Média informují o tom, že v Sýrii působí stovky dobrovolníků, přičemž někteří z nich jsou i
z Evropy či Severní Afriky. Mezi těmito lidmi jsou i džihádisté s bohatými zkušenostmi z Čečenska,
Afghánistánu, či Libye (Sharp – Blanchard 2012: 7).
Zajímavé je, že militantně islamistické skupiny v Sýrii (krom již zmíněné Fronty al-Nusra sem můžeme
zařadit i například Ahrar al-Sham; Liwa al-Islám; Liwa al-Umma; Brigády Abdulláha Azzama) se snaží
v mnoha případech vyhnout tendencím běžným v militantně islamistických skupinách v Iráku či
kupříkladu v Somálsku, kdy nedochází k veřejnému mučení obyčejných muslimů a soustředí se spíše
na distribuci humanitární pomoci (zejména potravin), což je podpořeno videi na serveru Youtube,
které zdůrazňují tento aspekt jejich činnosti a snaží se o vyvrácení obvinění z rabování ze strany
8
Na seznam teroristických organizací USA se Fronta al-Nusra dostala v prosinci 2012 (U.S. Department of State
2012).
9
Saláfismus představuje myšlenkový proud v rámci sunnitského islámu odvolávající se na „odkaz předků
prvních generací islámu“. Upozorňuje na úpadkové tendence v rámci islámu a snaží se očistit islám od
nemuslimských vlivů. Skupiny, které spojují saláfismus s politickým islámem pak bývají někdy zmiňovány
v souvislosti s islámským radikalismem (Čejka 2007: 165).
78
Bezpečnost v době neklidu
Svobodné syrské armády. Rozšířený je mezi nimi diskurs „obraného islámu“, kdy se snaží prezentovat
svou snahu o zachránění islámu před sekulárním režimem alávitských odpadlíků od víry. Al-Nusra si
své cíle vybírá pečlivě tak, aby minimalizovala počet civilních obětí. Soustředí se na vojenské cíle a
svou rétoriku zahrnující sektářství se snaží ve snaze získat popularitu (jejíž důležitosti si je vědoma)
bagatelizovat. Objevují se zprávy, že má své spolupracovníky i na vládní úrovni (Al-Tamini 2013;
Quilliam Foundation).
Jak je již naznačeno výše, k porušování mezinárodního práva a k páchání válečných zločinů dochází
i na území, které je pod kontrolou protivládních sil. Dochází k páchání vražd, k mučení, svévolnému
trestání, braní rukojmích. Vedení Svobodné syrské armády deklarovalo, že má jen minimální vliv na
velitele v poli, kteří od nich nepřijímají rozkazy a vytvářejí si vlastní pravidla fungování na dobytých
územích (OHCR 2013b).
Hovoříme-li o syrské opozici, nelze se vyhnout pojednání o historicky nejvýznamnější opoziční skupině,
která vstoupila do otevřené konfrontace s režimem již v 60. a 80. letech minulého století. Muslimské
bratrstvo bylo se začátkem protestů na jaře 2011 spíše opatrnější, ovšem velmi záhy začalo opozici
podporovat. Režim naopak obviňoval Muslimské bratrstvo z toho, že ve spolupráci se Západem tyto
organizace organizuje a vyvolává útoky na bezpečnostní složky. Bratrstvo ovšem odpovědnost za
organizace protestů odmítlo. Bratrstvo bylo ochotno s režimem vyjednávat za předpokladu, že dojde
ke zrušení zákona č. 49.10 Nutno říci, že aktivity Bratrstva a jeho vliv na opoziční hnutí byly notně
oslabeny třicetiletým (spíše úspěšným) potíráním jeho aktivit v Sýrii a jeho organizační struktura byla
zničena. Legitimitu bratrstva dále snižovala snaha o vyjednávání s Assadovým režimem a ochota
k významným ústupkům v posledních letech (Talhamy 2013). Bratrstvo bývá pravidelně obviňováno
z toho, že se snaží převzít kontrolu nad syrskou opozicí (příkladem budiž výše zmíněná volba premiéra
prozatímní vlády).
Závěr
Ačkoliv je situace v Sýrii do značné míry patová, lze předpokládat, že se režim strany Baas
a prezidenta Asada neudrží v podobě, ve které vládl zemi před vypuknutím protestů. Ovšem
nejednotnost opozice a některé trendy (stále viditelnější přítomnost militantních islamistů v zemi)
komplikují dosažení hlavního společného cíle – svržení režimu. Stejně tak jako dávají tušit, že udržení
klidu v Sýrii nebude jednoduché ani po jeho případném pádu. Společnost je notně polarizovaná a stále
existují skupiny obyvatel, které jsou vůči režimu loajální. Přílišné sympatie s opozicí mezi Syřany zcela
jistě nevyvolá ani počínání opozičních sil na územích, která jsou pod jejich kontrolou, kdy je
porušování základních lidských práv a páchání válečných zločinů kritizováno i ze strany mezinárodního
společenství. Mezi skupinami panuje velká rivalita a některé z nich se ve svých pohledech na podobu
vlády nad „osvobozenou“ zemí notně liší. Ostatně ozbrojený střet mezi „umírněnými“ a „radikálními“
opozičními silami představuje jednu z možných variant postkonfliktního vývoje. Stejně tak se liší
i pohled na případnou mezinárodní intervenci, kdy ji část opozičních skupin v jakékoliv podobě zcela
odmítá. Na druhou stranu prozatím není nutné hrozbu nadvlády militantních islamistů nad Sýrií
zveličovat. Podpora, které se těší, je prozatím regionálně vymezena (soustředí se na okolí Aleppa
a Deir ez-Zoru). Snaha o vytvoření širší platformy, která by zastřešila více opozičních skupin
a vytvářela zdání jednotné opozice je mezi syrskými „rebely“ patrná. Syrskou národní radu (v níž se
prosadilo Muslimské bratrstvo), která se svými ambicemi neuspěla, nahradila Národní koalice pro
syrské revoluční a ozbrojené síly. Ta představuje v rámci opozice liberálnější a civilnější proud, ovšem
i ona trpí vnitřními rozpory a lze předpokládat, že do budoucna budou střety mezi jejími členy ostřejší
a ostřejší. Otázka, která je poněkud provokativně v názvu tohoto příspěvku tak může být zodpovězena
tak, že díky různorodosti syrské opozice v ní nalezneme všechny výše zmíněné proudy a nelze hovořit
o jedné opozici, ale o více či méně spolupracujících opozičních skupinách. Ty prozatím spojuje
společný zájem, kterým je pád nenáviděného režimu, ovšem jen stěží si lze představit jejich další
spolupráci po jeho pádu, stejně tak jako rychlou demilitarizaci země. Poválečná obnova Sýrie, kterou
již více než dva roky zmítá konflikt, bude obzvláště náročná i díky značné polarizaci obyvatelstva
a jeho národností a náboženské roztříštěnosti.
10
Zákon č. 49 stavěl Muslimské bratrstvo do ilegality a stanovoval až trest smrti za pouhé členství v Bratrstvu.
79
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Al-Tamini, Aymenn, Jawad. 2012. „The Syrian Civil War“ Middle East Forum.
(http://www.meforum.org/3340/syrian-civil-war).
Al-Tamini, Aymenn, Jawad. 2013 „Anti-Islamism in an Islamic Civil War“. Middle East Forum
(http://www.meforum.org/3435/syria-anti-islamism).
BBC. 2011. Profile. Syria's Bashar al-Assad (http://www.bbc.co.uk/news/10338256).
BBC. 2013a. Guide to the Syrian opposition (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east15798218).
BBC. 2013b. Profile: Syrian opposition's Ahmed Moaz al-Khatib (http://www.bbc.co.uk/news/worldmiddle-east-20300356).
BBC. 2013c. Profile: Syria's al-Nusra Front (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-18048033).
BBC. 2013d. Syria's al-Nusra Front 'part of al-Qaeda (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east22078022)
Carnegie Middle East Center. 2012. The Syrian National Initiative. Carnegie Endowment for
International Peace (http://carnegie-mec.org/publications/?fa=49872).
Čejka, Marek. 2007. Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister & Principal.
Guardian. 2013. Moaz al-Khatib's resignation plunges Syrian opposition into chaos
(http://www.guardian.co.uk/world/2013/mar/24/moaz-al-khatib-resignation-syrian-opposition).
Ihned.cz. 2013. Syrští radikálové potvrdili příslušnost k Al-Kájdě. Sýrie se může stát úkrytem teroristů,
varují odborníci (http://zpravy.ihned.cz/svet-blizky-vychod/c1-59667530-syrsti-radikalovepotvrdili-prislusnost-k-al-kaide-syrie-se-muze-stat-ukrytem-teroristu-varuji-odbornici).
International Crisis Group. 2012a. Syria’s Mutating
Conflict.(http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle-east-north-africa/egypt-syrialebanon/syria/128-syrias-mutating-conflict.aspx).
International Crisis Group. 2012b. Tentative Jihad: Syria’s Fundamentalist Opposition
(http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle-east-north-africa/egypt-syria-lebanon/syria/131tentative-jihad-syrias-fundamentalist-opposition.aspx).
National Coalition for Syrian Revolutionary and Opposition Forces. 2013a. Syrian Coalition Principles
(http://www.etilaf.org/en/about/principles.html).
OHCR. 2013a. Independent International Commission of Inquiry on the Syrian Arab Republic.
(http://www.ohchr.org/EN/HRBodies/HRC/IICISyria/Pages/AboutCoI.aspx).
OHCR. 2013b. Report of the independent international commission of inquiry on the Syrian Arab
Republic. Human Rights Council
(http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/HRCouncil/CoISyria/A.HRC.22.59_en.pdf).
Ponížilová, Martina. 2012. „Sýrie.“ In: Současný Blízký východ. Politický, ekonomický a společenský
vývoj od druhé světové války do současnosti. Ed. Helena Burgrová – Michaela
Ježová. Brno: Barrister & Principal, 105 – 117.
Quilliam Foundation. Jabhat al-Nusra: A Strategic Briefing (http://www.quilliamfoundation.org/wp/wpcontent/uploads/publications/free/jabhat-al-nusra-a-strategic-briefing.pdf).
Raděj, Tomáš. 2001. „Zahraniční politika České republiky k Turecku, Iráku a sousedům Izraele.“ In:
Zahraniční politika České republiky vůči zemím Blízkého východu, Zakavkazska a Střední Asie. Ed.
Pavel, Pšeja. Brno: MPÚ.
Sharp, Jeremy, M. a Blanchard, Christopher, M. 2012. Armed Conflict in Syria: U.S. and International
Response. Washington: Congressional Research Service
(http://www.fas.org/sgp/crs/mideast/RL33487.pdf).
Sinjab , Lina. 2013. „Syria conflict: from peaceful protest to civil war.“ BBC
(http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-21797661).
80
Bezpečnost v době neklidu
Talhamy, Yvette. 2012. „The Syrian Uprising. The Muslim Brotherhood Reborn.“ The Middle East
Quaterly, spring 2012, 33 – 40 (http://www.meforum.org/3198/syria-muslim-brotherhood).
U.S. Department of State. 2012. Terrorist Designations of the al-Nusrah Front as an Alias for al-Qa'ida
in Iraq (http://www.state.gov/r/pa/prs/ps/2012/12/201759.htm).
UN News Centre. 2013. Security Council must unite to protect civilians in conflict zones
(http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=44127&Cr=protection+of+civilians&Cr1#.USet
R6UQmYQ).
Ziadeh, Radwan. 2011. Power and Policy in Syria. Intlligence Services, Foreign Relations and
Democracy in the Modern Middle East. London: I.B. Tauris & Co Ltd.
81
Bezpečnost v době neklidu
Riziká a hrozby islamizmu a islamského terorizmu vo
vybraných štátoch Európskej únie
Martin Patúš
Abstrakt:
Témou príspevku je popis a analýza hlavných bezpečnostných rizík a hrozieb vychádzajúcich
z islamizmu a islamského terorizmu vo vybraných štátoch Európskej únie – Veľkej Británii, Francúzsku
a Nemecku. Článok sa v prvej časti zameriava na objasnenie pojmov islamizmu a islamského
terorizmu. Druhá časť je venovaná analýze možných rizík a nebezpečenstiev, ktoré z týchto hrozieb
vyplývajú. Na ňu nadväzuje popis konkrétnych prejavov islamského terorizmu vo Veľkej Británii,
Francúzsku a Nemecku. Posledná časť príspevku sa zaoberá opatreniami týchto krajín v boji proti
radikálnemu islamizmu a terorizmu a nakoniec prognózami budúceho vývoja spomínaných fenoménov.
Cieľom článku je odhaliť a analyzovať hlavné hrozby v otázkach bezpečnosti súvisiace s islamským
fundamentalizmom, a tiež popísať konkrétne prejavy islamského terorizmu vo Veľkej Británii,
Francúzsku a Nemecku.
Abstract:
The topic of this paper is a description and analysis of the main security dangers and threats
emanating from Islamism and Islamic terrorism in selected European Union countries – Great Britain,
France and Germany. The article is in the first part focused on the clarification of concepts of Islamism
and Islamic terrorism. The second part is devoted to the analysis of potential risks and dangers that
arise from these threats. It builds on the description of specific expressions of Islamic terrorism in the
UK, France and Germany. The last part of this contribution deals with the actions of these countries in
the fight against radical Islamism and terrorism and eventually forecasts future evolution of
mentioned phenomenas. The objective of the article is to identify and analyze the major threats to the
safety issues associated with Islamic fundamentalism, and also to describe specific acts of Islamic
terrorism in the United Kingdom, France and Germany.
1. Vymedzenie pojmov islamizmus a islamský terorizmus
Charakterizovať a definovať islamizmus (v tomto článku nazývaný aj ako islamský fundamentalizmus)
v dnešnej politickej vede a teórii medzinárodných vzťahov nie je jednoduché. „Fundamentalizmus je
ambivalentné a v islamskom prostredí nepôvodné slovo, rovnako ako sekularizmus.“ (Mendel 2008:
61). V súčasnosti sa pojem islamizmus často nahradzuje a označuje niektorými autormi ako politický
islam, islamský radikalizmus, dogmatizmus, džihádizmus, integrizmus, salafizmus a podobne. Okrem
spomenutých fráz existuje nespočetné množstvo ďalších slov a termínov, či už v anglickej, nemeckej,
francúzskej, českej alebo arabskej literatúre, ktoré sa nedajú chápať jednotne. Taktiež nemôžeme
v blízkej dobe očakávať vytvorenie zjednoteného výrazového slovníka, ktorý by riešil ambivalentnosť
týchto pojmov (Kropáček 1996). Keďže vo vedeckých kruhoch sa pre popísanie daného javu
najčastejšie objavujú termíny islamizmus alebo islamský fundamentalizmus, z tohto dôvodu budeme
týmito slovami označovať hlavne spájanie islamu s politickým životom, medzinárodnými aktivitami
a ideológiou. Teda ako určitú krajnosť v moslimskej spoločnosti orientovanú najmä protizápadne na
obranu islamu.
Nech je islamský fundamentalizmus označovaný akokoľvek, v širších vrstvách spoločnosti sa spája
prevažne s negatívnymi sociálnymi skutočnosťami, najmä s terorizmom, radikalizmom a fanatizmom.
82
Bezpečnost v době neklidu
Pravý význam tohto pojmu však nie je úplne záporný. Je to vlastne určitý konzervatívny myšlienkový
prúd, hnutie alebo filozofia, ktorá sa snaží o návrat k tradícii a pôvodným hodnotám, k fundamentu,
teda základu prvotného islamu a jeho zdrojom. Napríklad podľa F. Zakariu znamená islamský
fundamentalizmus úsilie o udržovanie duchovnej čistoty a je zameraný proti tým, ktorí chcú vykladať
náboženské texty slobodomyseľnejšie (Zakaria 2005).
Doktrína islamizmu sa začala formovať až začiatkom minulého storočia, pričom rozvoj jeho radikálne
konzervatívneho smeru nastal až v 60.–70. rokoch 20. storočia a priamo súvisí s modernistickými
trendmi v moslimskom svete, ktoré sa tu začali realizovať. Išlo najmä o reakciu proti arabskému typu
liberalizmu, socializmu a nacionalizmu. Medzi hlavné princípy a ciele súčasných islamistov (resp.
fundamentalistov) patrí vytvorenie islamského štátu na čele s lídrom (kalifom), ktorý by viedol
všetkých moslimov. Teologicko-právnym základom celej islamskej spoločnosti má byť Korán, sunna
(tradície odovzdané prorokom Mohamedom) a šarí´a (islamské právo, zákon), ktoré by ale mali byť
nanovo interpretované prostredníctvom uznávaných učencov (ulamá) tak, aby boli platné aj v dnešnej
modernej dobe.
Celý život moslimov by mal vyplývať z islamu, ktorý sa musí stať neoddeliteľnou súčasťou sociálnych,
ekonomických, politických i ďalších oblastí. Islamské náboženstvo by sa tiež malo chápať ako
kompromis so svetom „neveriacich“ (alebo inovercov), aj keď niektorí islamisti odmietajú akékoľvek
reformy a modernizáciu islamu a označujú ich za protiislamské (Debus 2004). Negatívnou súčasťou
islamizmu je však časté osvojovanie si totalitných praktík, násilie, nenávisť, manipulácia a tiež ochota
členov týchto skupín podriadiť a obetovať sa pre ciele, ktoré sa snažia dosiahnuť. V islamistických
hnutiach a skupinách ide predovšetkým o tieto ciele:
1. Dôsledné uplatňovanie a dodržiavanie islamského práva (šarí´e) v moslimských
spoločnostiach. Radikálni fundamentalisti tvrdia, že nielen v moslimských, ale i vo
všetkých ľudských spoločenstvách na svete, čo priamo súvisí s tretím cieľom.
2. Zjednotenie všetkých krajín, kde žije moslimská väčšina obyvateľstva, za účelom
vytvorenia politicko-náboženskej veľmoci po vzore kalifátu, na čele s vládou jediného
vládcu - kalifa.
3. Islamizácia celého sveta pod vedením spomínaného vládcu.
Z týchto troch hlavných bodov často vyplýva snaha islamských fundamentalistov a islamistických hnutí
násilne zvrhnúť vládnuce režimy, ktoré sa neusilujú o dosahovanie a uplatňovanie podobných zásad
(Introvigne 2003).
Pojmu terorizmus, podobne ako islamizmu, chýba jednoznačná, ustálená a všeobecne prijímaná
definícia. Takmer každá medzinárodná organizácia, či už globálneho, regionálneho alebo lokálneho
charakteru, zaoberajúca sa bezpečnosťou, používa svoje vlastné vymedzenie terorizmu. Z tohto
hľadiska môžeme uviesť tri najvýznamnejšie definície. Článok I Rezolúcie Valného zhromaždenia OSN
A/RES/49/60 s názvom Opatrenia na eliminovanie medzinárodného terorizmu z roku 1994 definuje
terorizmus a teroristické činy ako trestné činy, ktoré sú spáchané s úmyslom vyvolať teror medzi
obyvateľstvom, skupinou obyvateľov alebo jednotlivcami, a ktoré sú spáchané pre politické ciele (OSN
1994). Dôležitou je i definícia terorizmu podľa Organizácie Severoatlantickej zmluvy (NATO), ktorá ho
charakterizuje ako „nezákonné použitie alebo hrozba použitia sily alebo násilia proti jednotlivcom alebo
majetku s úmyslom prinútiť alebo zastrašiť vlády alebo spoločnosti pre dosiahnutie politických,
náboženských alebo ideologických cieľov.“ (NATO 2008: 225). Z hľadiska Európskej únie je
vymedzenie terorizmu v plnom rozsahu obsiahnuté v Rámcovom rozhodnutí Rady EÚ o boji proti
terorizmu (2002/475/SVV) z roku 2002. Toto rozhodnutie rozlišuje tri hlavné typy teroristických
zločinov – teroristické trestné činy, trestné činy spojené s teroristickou skupinou a trestné činy spojené
s teroristickými činnosťami. Okrem toho, za trestné sa považuje i návod, pomoc a pokus o takýto čin.
Teroristické činy sú v článku 1 Rámcového rozhodnutia Rady charakterizované ako úmyselné činy
uvedené v bodoch a) až i), definované ako trestné činy aj podľa vnútroštátnych právnych predpisov,
ktoré vzhľadom na ich povahu môžu vážne poškodiť krajinu alebo medzinárodnú organizáciu, ak sú
spáchané s cieľom:
- vážne zastrašiť obyvateľstvo, alebo
- neoprávnene naliehať na vládu alebo medzinárodnú organizáciu, aby vykonala alebo sa zdržala
vykonania akéhokoľvek činu, alebo
83
Bezpečnost v době neklidu
- vážne destabilizovať alebo poškodiť politické, ústavné, hospodárske alebo sociálne štruktúry krajiny
alebo medzinárodnej organizácie (Rada EÚ 2002). V bodoch a) až i) sú vymenované konkrétne
teroristické trestné činy.
Keďže existuje aj nespočetné množstvo rôznych definícií terorizmu od rôznych zahraničných a
domácich autorov, v danom článku z rozsahových dôvodov nie je možné uviesť ani tie najcitovanejšie.
Preto uvádzam len jedno komplexné vymedzenie pojmu od M. Mareša, ktorý sa snaží podchytiť jeho
najvšeobecnejšie charakteristiky. Terorizmus definuje ako „použitie agresívneho a excesívneho násilia
(alebo hrozba použitím takého násilia), ktoré je naplánované s dominantným účelom vyslať závažné
zastrašujúce posolstvo zreteľne väčšiemu počtu ľudí (cieľovému publiku) než iba tým, ktorí sú
primárnymi násilnými aktmi alebo hrozbami bezprostredne poškodení.“ (Mareš 2005: 22).
Terorizmus je fenomén, ktorý vznikol pred stáročiami, ale len v pomerne nedávnej dobe (hlavne ako
medzinárodný terorizmus) sa stal jedným z najzávažnejších globálnych bezpečnostných hrozieb pre
svetové spoločenstvo. Islamský terorizmus je náboženským typom (najčastejšie) medzinárodného
terorizmu, pretože jeho pôsobnosti a akcie sa uskutočňujú buď za hranicami štátov, z ktorých islamskí
teroristi pochádzajú, alebo sú islamské teroristické skupiny zložené z členov rôznych národností
a podobne. Často nemá jasne stanovené konečné ciele, ale na druhej strane i svoje čiastkové ciele
definuje chaoticky a nepresne. Preto ho môžeme niekedy označovať za iracionálny fenomén. Útočí na
všetkých bez ohľadu na náboženstvo, pohlavie, rasu či národnosť, obeťami môžu byť aj spoluveriaci.
Teroristom nezáleží na počte mŕtvych alebo zranených. Dôležité je napáchať čo najviac škody
a podkopať integritu objektu či subjektu, voči ktorému bol teroristický čin spáchaný. S islamským
terorizmom a skupinami sú mnohokrát prepojené islamistické, resp. islamské fundamentalistické
hnutia a organizácie. Našťastie radikálne skupiny nemajú príliš veľkú podporu prevažnej väčšiny
moslimského obyvateľstva vo svete. Práve naopak, moslimovia k nim zastávajú krajne odmietavé
stanovisko (Fundamentalismus 2004).
2. Islamizmus a islamský terorizmus vo vybraných krajinách Európskej únie
Islam je nielen významným náboženstvom súvisle prítomným na európskom kontinente, ale je tiež
vplyvnou ideológiou a fenoménom, ktorý v Európe pôsobí už niekoľko storočí. Dôležité je pritom
poznamenať, že musíme rozoznávať dve skupiny alebo komunity moslimov, ktoré tu žijú. Do prvej
skupiny patria staré moslimské komunity nachádzajúce sa zväčša v strednej a východnej Európe. Ich
vznik spadá do obdobia prvotného šírenia islamu v tejto oblasti počas existencie Osmanskej ríše.
Keďže sa vhodne asimilovali, majú viac spoločných základov s európskymi kresťanmi ako so svojimi
spoluveriacimi na Západe. Do druhej skupiny patria nové moslimské komunity, ktorých vznik v polovici
20. storočia je v západnej Európe významnou novinkou, pričom ich formovanie vyplýva prevažne
z prisťahovalectva (Müller 2010). Imigrácia bola spôsobená na jednej strane dekolonizáciou, na strane
druhej súvisí s ekonomickým a hospodárskym rozvojom Západu, keď vznikla potreba doplniť lacné
pracovné sily v ťažkých odvetviach v povojnovej Európe. Moslimskí migranti sa sem dostávali ako
„gastarbeiteri“ (hosťujúci pracovníci). Určitými, i keď nie masovými dôvodmi pre imigráciu boli aj
študijné pobyty a politická emigrácia. Ako vidíme aj v súčasnosti, kvôli politickej nestabilite,
prenasledovaniu a chudobe v mnohých islamských štátoch dochádza k nárastu počtu emigrantov, ktorí
hľadajú útočisko v slobodnejšom prostredí krajín Európskej únie.
S týmito trendmi však úzko súvisí aj problematika islamského fundamentalizmu v západoeurópskych
spoločnostiach. Podobne ako sa idey islamizmu šírili v moslimskom svete, tak sa postupne dostávali
i do (nových) moslimských komunít v európskom prostredí. Nositeľmi tejto doktríny boli a sú v prvom
rade najmä radikálni moslimskí kazatelia a študenti z arabských krajín študujúci na Západe, v menšej
miere i potomkovia bývalých „hosťujúcich pracovníkov“ ovplyvnení kazateľmi a islamistami
v európskych mešitách. V poslednom období je zaznamenaný i nárast podpory fundamentalistických
ideí zo strany konvertitov.
V štátoch Európskej únie žije v súčasnosti podľa odhadov 18 – 20 miliónov moslimov, niektorí
odborníci však tvrdia, že ich je až 25 miliónov. Je to približne 4 – 6 % celkovej populácie EÚ. Nielen,
že ich počet z demografického hľadiska úmerne rastie, islamské vierovyznanie je po kresťanstve
druhým najrozšírenejším európskym náboženstvom (The Pew Forum on Religion & Public Life 2011).
Podľa štatistík je zaujímavý i fakt, že mladí moslimovia, ktorých je približne 50 % v rámci všetkých
európskych moslimov, tvoria už okolo 16 – 20 % celkového počtu európskej mládeže (Čikeš 2004).
84
Bezpečnost v době neklidu
Nezanedbateľnou skutočnosťou však je, že určitá časť (podľa odhadov asi 5 %) z nich sa buď priamo
pokladá za fundamentalistov alebo aspoň sympatizuje s myšlienkami islamizmu. Ako bolo spomenuté
už skôr, vznik nových moslimských komunít súvisí najmä s rapídnou imigráciou „gastarbeiterov“ v 50.
– 60. rokoch 20. storočia do západnej Európy. Všeobecne sa predpokladalo, že hosťujúci pracovníci sa
budú po určitom čase vracať späť do svojich domovských krajín, to sa však nestalo. Z Európy odišla
v skutočnosti len necelá polovica z vtedajších 2 – 3 miliónov moslimov a ostatní buď legálne alebo
nelegálne zostali v hosťujúcich štátoch. V neskoršom období sa ich demografický podiel zvyšoval
nielen vďaka politike kompletizácie moslimských rodín, ale hlavne prirodzeným prírastkom, ktorý
percentuálne prevyšuje prirodzený prírastok nemoslimského európskeho obyvateľstva. Okrem toho,
„prispievateľom“ bola tiež ilegálna migrácia, ktorá sa často menila na organizovaný obchod. Ilegálni
moslimskí migranti sa z Blízkeho východu pašovali cez Balkán a východnú Európu, alebo cez
Stredomorie do Talianska a Nemecka, prípadne zo severnej Afriky cez Stredozemné more do
Španielska, Francúzska a Talianska (Laqueur 2006). Nelegálna migrácia niekedy nadobúdala masové
rozmery, podobne ako počas tzv. „Arabskej jari“ v rokoch 2010 - 2011. Okrem toho, prudko narástol
aj počet legálnych žiadateľov o azyl. Pre porovnanie, kým v roku 1983 ich bolo v štátoch západnej
Európy spolu približne 80 tisíc, v roku 1992 ich počet vzrástol až na viac ako 700 tisíc. Významným
problémom bolo, že sa medzi nimi nachádzali aj radikálni kazatelia a islamisti, z ktorých mnohí založili
gangy špecializujúce sa na prostitúciu, obchodovanie s ľuďmi, krádeže, obchod s drogami atď. Vďaka
výnosom z ilegálnych aktivít organizovaného zločinu mali tieto subjekty neskôr možnosť financovať
podvratné a teroristické činnosti nielen v Európe a v USA, ale i vo svojich domovských krajinách
(Laqueur 2006). Keďže vlády západoeurópskych štátov nedokázali, respektíve nemali záujem prijať
zákony a opatrenia obmedzujúce imigráciu a reformujúce azylovú politiku, v tejto súvislosti sa začali
prejavovať prvé sociálno-politické ale i kultúrne problémy. Súviseli hlavne s rastúcou
nezamestnanosťou, znižovaním životnej úrovne i so vzostupom kultúrnych a náboženských
požiadaviek blízkovýchodných, afrických a ázijských moslimov.
Prevažná väčšina z prvej generácie moslimských imigrantov prišla do Európy za prácou, štúdiom
alebo lepším životom a asimilovala alebo sa snažila asimilovať s domácim obyvateľstvom. V rámci
súčasnej globalizácie je však islamizmus vážnym ideologickým protivníkom Západu. Rizikom a hrozbou
sa stáva najmä rastúci vplyv islamistov, ktorí menia pohľad mladších generácií európskych moslimov
na život v západných spoločnostiach. Islamskému fundamentalizmu v Európe už nejde len
o uchovávanie a dodržiavanie tradícií, ale o čoraz väčšie uplatňovanie svojich požiadaviek na úkor
nemoslimských občanov. Islamisti vytvárajú v európskych krajinách svoje záujmové skupiny
a organizácie, prostredníctvom ktorých presviedčajú ostatných spoluveriacich aby odmietali proces
asimilácie a integrácie v spoločnosti. Svojou agitáciou často podnecujú nepriateľský postoj mladých
moslimov voči krajine, v ktorej žijú. Existuje veľké množstvo prípadov z celej Európy, ktoré dokazujú
obrovský vplyv fundamentalistov a radikálnych kazateľov na bežných moslimských obyvateľov. Tento
trend má dopad aj na konvertovanie mnohých ľudí na islam. Udáva sa, že každoročne konvertujú
desaťtisíce Francúzov, Nemcov, Britov a stovky príslušníkov ďalších európskych národov na islamské
vierovyznanie (Kepel 2006). Mnohí z týchto konvertitov sa však priamo orientujú na islamizmus. Aj
z tohto dôvodu je pre nemoslimskú časť Európy „hŕstka“ islamských fundamentalistov väčším rizikom
ako milióny umiernených moslimov.
2.1
Veľká Británia
Z hľadiska počtu moslimského obyvateľstva zaujíma Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného
Írska tretiu priečku spomedzi krajín Európskej únie. Po Francúzsku a Nemecku má najpočetnejšie
obyvateľstvo vyznávajúce islam, pričom takmer 3 milióny moslimov tvorí necelých 5 % britskej
populácie. Podľa projekcie The Pew Forum sa ich počet do roku 2030 zvýši na viac ako 5,5 milióna,
teda na približne 10 % z celkovej populácie Britských ostrovov (The Pew Forum on Religion & Public
Life 2011). Najviac, až približne 50 % z nich je Pakistancov, ďalej Indov, Bangladéšanov a Arabov.
Minoritami sú tu aj Turci a africkí (černošskí) moslimovia. Napriek tomu, že moslimské komunity
v Británii sú etnicky heterogénne, majú tendenciu ku geografickému zhlukovaniu (podobne ako
v Nemecku a Francúzsku), hlavne v industrializovaných mestských oblastiach a chudobných štvrtiach
často s nepomerne vysokým stupňom zločinnosti. Tak je to napríklad v londýnskom East End,
Whitechapel a Tower Hamlets. Mnohí autori (Kropáček 1996; Kepel 2006; Laqueur 2006) označujú
túto tendenciu ako „ghettoizáciu“, pod ktorej vplyvom sa mení i nazeranie najmä mladých moslimov
na život v danej európskej krajine. Demograficky najväčšie koncentrácie vyznávačov islamu sa
85
Bezpečnost v době neklidu
nachádzajú vo veľkých mestách ako je Londýn, Birmingham, Manchester, Bradford, Liverpool, Leeds
atď.
Vo Veľkej Británii existujú a významne pôsobia rozličné moslimské organizácie, ktoré sa venujú
viacerým oblastiam, ako napríklad vzdelávaniu, integrácii, kultúre, náboženskej výchove a podobne.
Medzi najdôležitejšie z nich patrí Muslim Educational Trust, Islamic Foundation, The Forum Against
Islamophobia and Racism (FAIR) a tiež Islamská európska rada, ktorá už dávnejšie vydala Všeobecnú
islamskú deklaráciu ľudských práv. Významnými politickými organizáciami sú The Muslim Council of
Britain (MCB), The Muslim Association of Britain (MAB) a The Islamic Society of Britain (ISB). Okrem
toho tu bola založená aj šíitska Svetová islamská liga ahl al-bayt (WABIL) (Kropáček 1996).
Bezpečnostné riziká pre krajinu však môžu predstavovať prepojenia niektorých navonok „neškodných“
organizácií (napríklad MAB) s radikálnymi islamistami alebo dokonca teroristickými skupinami
prostredníctvom fundamentalistických imámov najmä zo Saudskej Arábie. Niektorí z nich pôsobia
v najväčších britských mešitách, pričom často šíria medzi veriacimi radikálne idey. Takýmto spôsobom
sa snažia indoktrinovať podstatnú časť moslimskej mládeže v Spojenom kráľovstve. Na podobnom
základe vznikli aj nové extrémistické islamské organizácie (hlavne Hizb ut-Tahrír), u ktorých sa časom
preukázala určitá spojitosť s al-Káidou, respektíve inými islamskými sieťami teroristov. Okrem týchto
rizík, je ďalším nebezpečenstvom ohrozujúcim vnútropolitickú a bezpečnostnú stabilitu Veľkej Británie
nekontrolovateľný nárast celého spektra požiadaviek britských islamistov. Niektoré radikálne iniciatívy
dokonca navrhli vytvoriť vlastný moslimský parlament uznávajúci jedine šarí´u a Korán, čo by
predstavovalo prvý krok k zriadeniu autonómneho separatistického islamského štátu v rámci
Spojeného kráľovstva (Laqueur 2006). Aktuálnym prejavom rastúcej sebadôvery islamistov je
vytváranie tzv. moslimských hliadok – z členov gangov najmä v Londýne, ktoré vyhlásili vo viacerých
štvrtiach „moslimské územia“. Tu sa svojvoľne snažia „zavádzať šarí´u“, pričom doslova vyháňajú a
zastrašujú obyvateľov, ktorí jej ustanovenia, napríklad ohľadom pitia alkoholu, na verejnosti porušujú
(Kern 2013).
Hlavné riziká, hrozby a obavy z nárastu radikálneho fundamentalizmu a islamského terorizmu v EÚ
prináša práve Veľká Británia. Okrem iného je to i z dôvodu, že už v dávnejšom období poskytovala
azyl niektorým moslimským radikálom, ktorým hrozili tresty smrti za ich podvratnú činnosť
v domovskej krajine. Londýn, tiež pejoratívne označovaný ako „Londonistan“, sa stal novým domovom
mnohých extrémistických organizácií zakázaných vo väčšine arabských krajín. Tieto organizácie alebo
skupiny často nielen podporovali teroristov pôsobiacich v Británii alebo i v iných európskych štátoch,
ale taktiež ich určitým spôsobom vychovávali. Typickým príkladom môže byť hnutie Hizb ut-Tahrír,
ktoré reprezentuje politický islam. Medzi jeho hlavné politicko-ideologické ciele patrí snaha o návrat ku
kalifátu a ranej islamskej spoločnosti. Členovia hnutia sa dokonca priamo zúčastnili i viacerých
teroristických útokov vo svete. Okrem Spojeného kráľovstva pôsobí aj v Dánsku, kde si popularitu
medzi mladými moslimami získalo presvedčivou technologickou propagandou. Teroristické
a islamistické bunky však nevznikali len v Británii, ale takmer v každej krajine západnej Európy
(Laqueur 2006).
Veľká Británia a jej obyvatelia sa stali cieľom islamských teroristov a fundamentalistických radikálov už
mnohokrát. Z najvýznamnejších udalostí môžeme spomenúť napríklad vraždu izraelského diplomata
v roku 1972 v Londýne, zorganizovanú palestínskou teroristickou organizáciou Čierny september.
O desať rokov neskôr, podobný čin zopakovali islamisti zo skupiny Abu Nidala. V roku 1988 bol
uskutočnený atentát na lietadlo spoločnosti Pan Am nad škótskym mestom Lockerbie, z ktorého
obvinili moslimských teroristov napojených na vládu vtedajšieho líbyjského vodcu Muammara
Kaddáfího. Začiatkom 90. rokov prebehla séria atentátov na izraelské ciele vo Veľkej Británii, ktoré boli
iniciované prevažne palestínskymi radikálmi (Lewis 2004). Dôležitou udalosťou, ktorá rozprúdila
diskusie o postavení islamu a o možných hrozbách islamského terorizmu nielen vo Veľkej Británii ale
i v celej Európe, bolo odhalenie siete tajných islamistických buniek v súvislosti s 11. septembrom
2001. Tie boli rozmiestnené takmer po celej Európskej únii, pričom hlavní koordinátori akcií sídlili
v Spojenom kráľovstve. Závažným bezpečnostným rizikom bolo i neskoršie zakladanie početných
webových stránok v Británii, Taliansku, Švédsku a Poľsku, ktoré šírili prehlásenia Usámu bin Ládina
a podnecovali moslimov na odpor voči „neveriacim“ a Západu (Müller 2005). V decembri 2004 britská
polícia zmarila teroristický útok na Londýn, ktorý mal mať podľa jej odhadov podobný rozsah ako
atentáty v Madride. V júli 2005 však aj napriek protiteroristickým snahám došlo k dovtedy najhorším
samovražedným útokom zo strany islamských teroristov v londýnskom metre a na mestský autobus,
kedy zahynulo 52 ľudí a stovky ich bolo zranených (Šebej 2005). V nasledujúcich rokoch bezpečnostné
86
Bezpečnost v době neklidu
zložky viackrát prekazili plánované atentáty na britských civilistov v ďalších anglických mestách a tiež
sa im podarilo zaistiť veľké množstvo osôb zapletených do ich príprav. Britské orgány v roku 2006
prekazili i sprisahanie teroristov napojených na al-Káidu, ktorých cieľom bolo zničiť lietadlo letiace
z Veľkej Británie do USA. V neskoršom období boli zmarené viaceré plánované útoky islamistov, avšak
tajnej službe a polícii sa nepodarilo zabrániť atentátu na letisku v Glasgowe v roku 2007. Táto udalosť
je doteraz posledným vážnejším teroristickým činom spáchaným moslimskými radikálmi na území
Spojeného kráľovstva (MI5 2013).
2.2 Francúzsko
Francúzsko má najpočetnejšiu moslimskú náboženskú menšinu v rámci celej Európskej únie. Počet
moslimov sa tu odhaduje na približne 4 – 5 miliónov, čo predstavuje 6 – 8 % celkovej populácie
krajiny. Presnejšie a najmä oficiálne štatistické dáta o moslimskom obyvateľstve chýbajú, pretože
francúzske zákony zakazujú diskrimináciu a delenie občanov na základe viery. S istotou ale môžeme
povedať, že viac ako 70 % z nich pochádza z bývalých francúzskych kolónií v severnej Afrike – najmä
z Alžírska, Maroka a Tuniska, ďalej zo Senegalu, Mali a tiež z Turecka. Ich najväčšie koncentrácie sú v
oblastiach Ile-de-France (35 %), Provence-Alpes-Côte d´Azur (20 %), Rhône-Alpes (15 %) a NordPas-de-Calais (10 %) (Euro-Islam 2013a). Až jedna tretina všetkých francúzskych moslimov žije
v Paríži a na jeho chudobnejších predmestiach (banlieues). V Marseille tvoria približne 25 % populácie
mesta. Podľa projekcie The Pew Forum by sa mal do roku 2030 ich podiel v krajine zvýšiť na 5,5 - 6
miliónov, čo bude predstavovať už takmer 10 % celkového počtu obyvateľov (The Pew Forum on
Religion & Public Life 2011).
Francúzsko preferuje na rozdiel od britského multikulturalizmu republikánsky (asimilačný) model
integrácie spoločnosti, ktorá má byť chápaná homogénne, bez zvýrazňovania akýchkoľvek
sociokultúrnych rozdielov. Francúzski moslimovia sú preto pomerne liberálni. Svoju vieru praktizujú
viac-menej len v súkromí a mešity stavajú len na moslimských pozemkoch. Konzervatívnejšie islamské
komunity a jednotlivci sa však často konfrontujú so striktným štátnym sekularizmom. Vo Francúzsku
existuje približne 1 500 moslimských organizácií, z ktorých väčšina pôsobí na vládnej úrovni a pomáha
integrovať spoluveriacich do francúzskej spoločnosti. Medzi najvýznamnejšie z nich patrí vládou
založená Francúzska rada pre moslimskú vieru (CFCM – Conseil Français du Culte Musulman), Zväz
islamských organizácií vo Francúzsku (UOIF – Union des Organisations Islamiques de France),
Národná federácia moslimov vo Francúzsku (FNMF – Fédération Nationale des Musulmans de France)
a parížska Veľká mešita. Prinajmenšom kontroverzné je z nich najmä UOIF ovplyvňované
fundamentalistickou organizáciou Moslimské bratstvo a s kontaktmi na extrémnych islamistov
a teroristov z al-Káidy a Hamasu. Oficiálne sa UOIF dištancuje od terorizmu aj islamského
fundamentalizmu, avšak viacerí jeho predstavitelia a členovia sa vo väčšej miere angažujú
v nábožensko-politickej propagande, ktorá má črty radikálnej verzie islamizmu (Laqueur 2006).
V poslednej dobe sa preto vo Francúzsku stáva hlavným, nielen náboženským, ale i politickým a
spoločenským problémom rastúca islamizácia a s ňou spojená radikalizácia mladej moslimskej
generácie, ktorá začína odmietať európske hodnoty. Z tohto pohľadu je zaujímavým faktom výsledok
skúmania moslimskej populácie spravodajskou službou Les Renseignements Généraux, ktorá sa
snažila vypočítať podiel islamistov v rámci moslimského obyvateľstva. Podľa extenzívneho výskumu
odborníci zistili, že medzi všetkými francúzskymi moslimami sa nachádza asi 5 % fundamentalistov.
Z nich možno považovať 3 % za radikálov alebo za potenciálne nebezpečné osoby. To znamená, že
približne 9 tisíc francúzskych moslimov je potenciálne nebezpečných a asi 300 tisíc sa dá považovať za
islamistov. Niektorí experti sa však obávajú, že ich skutočný počet môže byť oveľa vyšší a hlavným
rizikom je, že tieto čísla vďaka náboženskej indoktrinácii naďalej rastú. Budúci islamskí teroristi
pôsobiaci v Európe už vôbec nemusia pochádzať z Blízkeho východu a byť vycvičení v džihádistických
táboroch v Afganistane alebo Sudáne, ale kľudne môžu vyrastať na niektorom z predmestí veľkých
európskych miest (Šebej 2005).
Jednu z prvých „civilizačných zrážok“ vo Francúzsku vyvolala tzv. „šatková aféra“ v roku 1989, kedy
riaditeľ školy vylúčil tri moslimské školáčky za to, že si odmietli dať pri vyučovaní dole z hlavy tradičnú
šatku (hidžáb). „Bolo to však v ostrom rozpore s francúzskymi zákonmi a tradíciou, ktorá v školách
zakazuje okázalé vystavovanie náboženských symbolov. Naviac nebolo jasné, či je nosenie hidžábu
skutočne náboženský prejav, alebo či ide o politickú manifestáciu.“ (Laqueur 2006: 47). Vášnivé
diskusie vyvolala, okrem iného, aj podpora tohto kroku zo strany Le Penovho ultrapravicového
87
Bezpečnost v době neklidu
Národného frontu, ktorý tvrdil, že riaditeľ školy takýmto spôsobom obraňoval európsku civilizáciu pred
islamizáciou a prozelytizmom. Spor o nosenie moslimských šatiek trval viac než desať rokov, dokým
Francúzsko neprijalo v roku 2004 zákon o zákaze nosenia a prezentovania náboženských symbolov vo
verejných školách. Podobné požiadavky moslimov, vrátane obliekania burky a hidžábu vnímali
nemoslimovia ako politickú demonštráciu a ako istú snahu o islamizáciu svojej krajiny, voči ktorej sa
prirodzene chceli brániť (Laqueur 2006). V roku 2005 vypukli na predmestiach Paríža vlny násilností,
ktoré spôsobili jednu z najvážnejších kríz vnútornej bezpečnosti v novodobej histórii Francúzska.
Násilie bolo vyprovokované gangmi mladých moslimských imigrantov doslova „nenávidiacich“
Francúzsko. Tieto skupiny ničili majetok, rabovali obchody, podpaľovali autá, školy a inštitúcie, útočili
na policajtov a hasičov. Pouličné násilnosti sa v krátkom čase rozšírili do ďalších častí krajiny.
Nakoniec musel byť vyhlásený výnimočný stav. Udalosti vyvolali šok a zdesenie nielen medzi
Francúzmi ale i ostatnými Európanmi. Tieto gangy, podieľajúce sa hlavne na kriminálno-teroristickej
činnosti, sú často podporované radikálnymi kazateľmi a islamistickými skupinami z Blízkeho východu
a severnej Afriky. Avšak nespokojnosť množstva mladých moslimov nie je zapríčinená len ich
radikálnou indoktrináciou. Medzi významné faktory spúšťajúce ich protispoločenské správanie patrí
i chudoba, vysoká nezamestnanosť, zlé životné podmienky, preľudnenosť, nízka vzdelanosť, a tiež
diskriminácia, rasizmus a „islamofóbia“ (Laqueur 2006). Aj vďaka tomu začínajú vo Francúzsku vidieť
svojho nepriateľa, zákony chápu ako niečo, čo oni nevytvorili, čo nie je pre nich, čo je určené iným
a čo smeruje proti nim. Francúzsky model integrácie, aj napriek tomu, že bol racionálny a tolerantný,
nakoniec nebol úspešný (Müller 2010). Od apríla 2011 platí v krajine zákaz nosenia buriek a nikábov
(odevov, ktoré zahaľujú tvár) na verejnosti u moslimských žien. Za jeho porušenie hrozí pokuta do
150 Eur, prípadne školenie o občianstve, a osobám, ktoré ženy donútia k ich noseniu, hrozí až
dvojročné väzenie alebo pokuta do výšky 60 tisíc Eur. Okrem toho, v krajine tiež platí aj zákaz
modlenia sa na verejnosti. Už v deň platnosti zákazu sa v celom Francúzsku konali protestné
demonštrácie, ktoré však neprerástli do väčších násilností (Rybárová 2011).
Za posledných 40 rokov sa stali francúzske objekty ale i subjekty niekoľkokrát cieľom islamských
teroristov. Prvé teroristické činy moslimských radikálov vo Francúzsku v 70. rokoch 20. storočia boli
namierené zväčša na diplomatov a jednotlivé politicky činné osoby, avšak už v roku 1975 arabskí
islamisti zorganizovali útok na parížskom letisku Orly. O rok na to, bolo unesené lietadlo spoločnosti
Air France so židovskými pasažiermi na palube do Ugandy. Únos uskutočnila skupina teroristov z
organizácie Národný front oslobodenia Palestíny. Od 80. rokov Francúzsko zažilo dve vlny teroru. V
prvej vlne v rokoch 1985 – 1986 bolo uskutočnených 8 útokov v Paríži a v druhej vlne v rokoch 1995 –
1996 šesť teroristických útokov v Paríži a Lyone. Jedným z najrozsiahlejších bol atentát v parížskom
metre v júni 1995, ktorý vykonala alžírska Islamská ozbrojená skupina (GIA) (Kepel 2006). Tejto
skupine je tiež pripisovaná účasť aj na ďalšom atentáte na železnice o rok neskôr. K významným
udalostiam, ktoré sa pričinili o šírenie obáv z islamizmu vo Francúzsku ale i v Európe môžeme zaradiť
aj únos lietadla Air France v roku 1994, pokus o teroristický útok na katedrálu v Štrasburgu v roku
2000 a pokus o atentát na ambasádu USA v Paríži roku 2001 (Müller 2005). V októbri 2002 sa stal
cieľom útoku, pravdepodobne al-Káidy, francúzsky tanker Limburg pri brehoch Jemenu.
V nasledujúcich rokoch 2007 – 2011 islamskí teroristi zavraždili a uniesli desiatky francúzskych
občanov v Saudskej Arábii, Afganistane, Alžírsku, Mali a v ďalších krajinách. Posledný atentát
z moslimského prostredia sa stal v marci 2012 v Toulouse, kde alžírsky ozbrojenec zastrelil tri deti a
rabína v židovskej škole a neskôr v susednom meste troch výsadkárov (TASR 2012). V súčasnosti tiež
môžeme konštatovať, že podstatným rizikom a reálnou teroristickou hrozbou pre Francúzsko a jeho
občanov je i možná odveta islamských teroristov za francúzsku intervenciu proti islamistom v Mali.
2.3
Nemecko
Nemecko je v poradí druhou krajinou EÚ s najpočetnejšou moslimskou menšinou. S počtom viac ako
4,1 milióna tvoria vyznávači islamu vyše 5 % celkovej populácie krajiny. Najviac zastúpenou
komunitou sú Turci a Kurdi s viac ako 2,5 miliónmi príslušníkov. Medzi ďalšie početné moslimské
etniká patria Bosniaci a Kosovčania, moslimovia z Iránu, Maroka, Afganistanu, Libanonu, Pakistanu
atď. Až jedna tretina z nich žije v oblasti Severného Porýnia-Vestfálska, ďalšia tretina v Berlíne a okolí,
najmä v štvrtiach Kreuzberg, Moabit, Wedding a Neukӧlln. Na základe oficiálnych odhadov The Pew
Forum vzrastie počet vyznávačov islamu v krajine do roku 2030 o 1,5 milióna, na viac ako 7 %
celkovej populácie (The Pew Forum on Religion & Public Life 2011). Podľa niektorých iných (často
prehnaných) výskumov vraj bude o 40 rokov počet moslimov v Nemecku vyšší ako počet nemoslimov.
88
Bezpečnost v době neklidu
Zvláštnosťou krajiny pritom je, že islamizácia tu neprebieha len prostredníctvom imigrácie alebo
prirodzenej natality, ale rapídne sa zvyšuje aj počet osôb konvertujúcich na islam.
Z hľadiska integrácie moslimských komunít do nemeckej spoločnosti sa objavujú početné problémy.
Moslimské náboženské obce nie sú jednotné, pretože disponujú rozdielnymi stupňami religiozity
a rozvetvujú sa do rôznych prúdov islamského nábožensko-politického myslenia. Okrem tradičných
sunnitov a šíitov tu pôsobia i početné skupiny alawitov a súfistov. K ďalším problémom tiež prispieva
nová vlna islamizácie, vznik ghett, vysoká miera nezamestnanosti a nízka životná úroveň moslimov
(Laqueur 2006). Taktiež „nesúhlas verejnosti s prisťahovalectvom a nepriateľstvo voči imigrantom sa
v extrémnej podobe prejavili v násilných činoch páchaných na islamských komunitách i jednotlivcoch.
Tieto násilnosti sa počiatkom 90. rokov stali obrovským problémom hlavne v Nemecku.“ (Huntington
2001: 236).
Podobne ako vo Francúzsku a Veľkej Británii, aj v Nemecku pôsobia rôzne islamské organizácie na
vládnej a mimovládnej úrovni. Najvýznamnejšou z nich je turecká Milli Görüş s ústredím v Kolíne,
ktorá má takmer celoeurópsku pôsobnosť. Niektorí autori (napr. Kropáček 1996; Laqueur 2006) ju
označujú za islamistickú, pretože jej víziou je vytvorenie islamského štátu na základe šarí´e.
Ideologicky je antisemitská a kritická voči kresťanstvu, viackrát latentne ale aj otvorene vyjadrila
sympatie k niektorým teroristickým skupinám (Laqueur 2006). Najradikálnejšou nemeckou moslimskou
organizáciou s antimodernistickými, protidemokratickými a protisekulárnymi ideami a postojmi,
prezentujúca fundamentalistický islam, je Federácia islamských zväzov a obcí (ICCB). Jej bývalý vedúci
predstaviteľ C. Kaplan sa v minulosti dokonca vyhlásil za islamského kalifa (Kropáček 1996). Medzi
ďalšie známe celonárodné moslimské organizácie patrí napríklad Centrálna rada moslimov v Nemecku
(ZMD – Zentralrat der Muslime in Deutschland), Združenie islamských kultúrnych stredísk (VIKZ –
Verband der Islamischen Kulturzentren), Turecko-islamská únia pre náboženské záležitosti (DITIB –
Diyanet I´leri Türk-Islam Birli´i) a iné.
Aj keď Nemecko nemá až také časté skúsenosti s radikálnymi prejavmi islamizmu a terorizmu na
svojom území ako Veľká Británia či Francúzsko, od 70. rokov 20. storočia sa tu napriek tomu
uskutočnilo viacero teroristických činov, ktoré majú na svedomí moslimskí radikáli. Medzi dôležité
udalosti, ktoré ovplyvnili vo významnej miere bezpečnostnú situáciu v krajine (v období do začiatku
90. rokov sa to týkalo len NSR), je nutné zaradiť atentát palestínskych militantov na letisku
v Mníchove vo februári 1970, namierený proti pasažierom izraelskej spoločnosti El Al. V rovnakom
roku bol nemeckými bezpečnostnými zložkami prekazený ďalší plánovaný útok, opäť na spoločnosť El
Al. V roku 1972 sa na olympiáde v Mníchove uskutočnil jeden z najhorších teroristických činov
v nemeckých dejinách. Osem teroristov z palestínskej organizácie Čierny september vtrhlo do
olympijskej dediny a zavraždilo deväť členov izraelského wrestlingového tímu. V októbri 1977
ozbrojenci z Ľudového frontu za oslobodenie Palestíny uniesli lietadlo nemeckej spoločnosti Lufthansa
do Južného Jemenu a neskôr do Somálska. Po 5-dňovom vyjednávaní na únoscov zaútočilo nemecké
komando a oslobodilo všetkých cestujúcich. V 80. rokoch sa v NSR uskutočnili dva vážne útoky
islamských militantov. V roku 1982 palestínski islamisti odpálili nálož v izraelskej reštaurácii
v Západnom Berlíne a v apríli 1986 vybuchla trhavina na berlínskej diskotéke. Z činu boli obvinení
líbyjskí teroristi. Odvetou za tento akt bolo americké bombardovanie cieľov v Tripolise a Benghází
(Lewis 2004).
V súvislosti s 11. septembrom 2001 bola v Hamburgu odhalená bunka al-Káidy, ktorá priamo
koordinovala a riadila útoky v USA. V danom období sa začali stíhania a procesy s osobami priamo
alebo nepriamo angažovanými v týchto teroristických činoch. Podľa nórskej bezpečnostnej výskumnej
inštitúcie FFI sa po roku 2001 bezpečnostným zložkám a tajným službám nielen v Nemecku, ale i celej
Európe, podarilo prekaziť minimálne 15 veľkých teroristických útokov zo strany islamistov. Americká
bezpečnostná firma Transecur však tvrdí, že ich bolo 20 až 30. Pritom vo Francúzsku a Španielsku
malo ísť približne o päť reálnych hrozieb, tri vo Veľkej Británii, Nemecku a Holandsku a po jednej
v Belgicku a Taliansku (Šebej 2005). V júli 2006 boli vo vlaku v Kolíne nájdené dve ukryté nálože,
ktoré sa ale vďaka chybe na rozbuške nepodarilo odpáliť. Zmarený útok mal byť podľa iniciátorov
odvetou za uverejnené karikatúry proroka Mohameda. Jeden z posledných plánovaných útokov v
Nemecku bol prekazený v roku 2007. Cieľom malo byť frankfurtské medzinárodné letisko, americká
vojenská základňa Ramstein, podniky a školy navštevované prevažne Američanmi. Útok organizovala a
pripravovala nemecká bunka organizácie Islamského džihádu v spolupráci s al-Káidou (SITA 2007).
89
Bezpečnost v době neklidu
Európska únia sa stala cieľom islamských teroristov, okrem iných dôvodov, aj vďaka možnosti
pomerne ľahko naverbovať nových mladých stúpencov z veľkých moslimských ghett. Pre islamských
fundamentalistov je to tiež príležitosť pre jednoduchšie rozvracanie a islamizáciu európskych
spoločností zvnútra. Okrem toho si radikálne islamistické organizácie a skupiny vždy dokážu nájsť
dôvod pre teroristické útoky v Európe. Na základe skúmania a porovnávania uskutočnených násilných
akcií si môžeme všimnúť, že medzi moslimské komunity, ktoré sú náchylnejšie k inklinácii k teroru,
patria hlavne blízkovýchodní a severoafrickí Arabi a Pakistanci. Pozoruhodné je, že pri týchto aktivitách
zohrávali významnú rolu aj európski konvertiti. Z uvedeného vyplýva, že európske spoločnosti čelia
radikálnym islamistickým hrozbám a násiliu nielen zo strany samotných teroristov, ale aj od skupín,
ktoré sú napojené, podporované a financované niektorými legálnymi moslimskými politickými
a náboženskými organizáciami, ktoré pôsobia v štátoch Európskej únie. Mnohé z nich sa rôznymi
skrytými formami a metódami snažia dosiahnuť svoje ideologické a politické ciele (Laqueur 2006).
3. Opatrenia vybraných štátov EÚ v boji proti terorizmu a radikálnemu islamizmu
a prognózy budúceho vývoja týchto hrozieb
3.1 Opatrenia Veľkej Británie
Súčasný politický diskurz ohľadne postavenia a pôsobenia moslimov v Spojenom kráľovstve sa
zaoberá viac otázkami obmedzenia imigrácie a relatívnej reštrikcie náboženskej slobody, ako riešením
skutočných problémov spojených s islamizmom (Euro-Islam 2013b). Po udalostiach zo septembra
2001 britská vláda zmenila svoj prístup k azylovej politike a prehodnotila postoj k
dovtedy preferovanej doktríne multikulturalizmu. Do dnešnej doby prijala viacero zákonov týkajúcich
sa boja proti terorizmu a tiež obmedzovania a postihovania určitých prejavov radikalizmu. Je to
v ostrom kontraste s jej pôvodnými prístupmi k poskytovaniu útočiska prenasledovaným arabským
fundamentalistom a k tolerovaniu verejnej prezentácie radikálnych islamistických ideológií, pokiaľ sa
ich hlásatelia nepokúšali v Británii tieto myšlienky aj uskutočniť.
Britský multikultúrny model zlyhal, čomu nasvedčuje nárast fundamentalistických a teroristických
aktivít v krajine. Niektorí štátni predstavitelia doktrínu multikulturalizmu priamo verejne odmietli
a skritizovali, pričom sa začali viac venovať otázke integrácii a modelu integrovanej spoločnosti (Kepel
2006). Významná zmena azylovej a imigračnej politiky nastala najmä po prijatí nového imigračného,
azylového a národnostného zákona v roku 2003. Po sérii teroristických útokov vo svete i na vlastnom
území, britská vláda prijala niekoľko protiteroristických opatrení, napríklad zákon o terorizme z roku
2000, ktorý bol o rok neskôr rozšírený a doplnený dokumentom o anti-terorizme, kriminalite
a bezpečnosti. V roku 2006 bol prijatý nový zákon o terorizme, ktorý dovoľuje úradom zadržať
podozrivých po dobu 42 dní bez akéhokoľvek súdneho procesu. V prospech prisťahovalcov však
britská vláda urobila krok späť, keď následne na to prijala zákon o rasovej a náboženskej nenávisti,
ktorý chráni najmä islamské (aj extrémistické) náboženské prejavy (Euro-Islam 2013b). Keďže hrozby
terorizmu vo Veľkej Británii vychádzajú hlavne z jej vlastných moslimských komunít, krajina by sa
mala viac orientovať na to, ako predísť a zabrániť takej neželanej indoktrinácii jednotlivcov alebo
skupín, ktorá môže viesť k myšlienkam spáchať teroristický akt.
3.2 Opatrenia vo Francúzsku
Francúzsko prijalo už pred rokom 2001 nekompromisné a systematické politicko-právne prostriedky na
boj proti islamskému terorizmu a na prevenciu pred radikálnymi prejavmi islamizmu. Ako odpoveď na
udalosti z 11. septembra bol prijatý zákon o každodennej bezpečnosti, ktorý je však ponímaný
kontroverzne najmä z hľadiska rozsahu právomocí polície a bezpečnostných zložiek. Vláda tiež prijala
reštriktívnu politiku pri poskytovaní politického azylu, predovšetkým podozrivým osobám a
islamistickým vodcom. Takýmto spôsobom nepriamo bráni vo fundamentalistickej indoktrinácii
mladých, sociálne vylúčených moslimov (Kepel 2006). Francúzski politici zväčša presadzujú takú líniu
(anti)imigračnej politiky, na základe ktorej bude krajina prijímať len prisťahovalcov s lepšou znalosťou
jazyka a určitým stupňom vzdelania. Vláda sa snaží bojovať proti radikálnym prejavom islamizmu aj
prijímaním opatrení zameraných proti diskriminácii a presadzuje tiež viacero návrhov pre zabezpečenie
rovnosti príležitostí. Naviac zaviedla i prvky pozitívnej diskriminácie v prospech moslimov, najmä
90
Bezpečnost v době neklidu
v oblasti vzdelávania. Tieto primárne opatrenia by mali predchádzať zvyšovaniu sociálneho napätia
(Euro-Islam 2013a).
3.3 Opatrenia v Nemecku
V súvislosti s teroristickými útokmi v USA v roku 2001 nemecká vláda prijala viaceré opatrenia v
podobe dvoch balíkov zákonov týkajúcich sa protiteroristickej, anti-extrémistickej a anti-islamistickej
agendy. Prvý balík zákonov sa zameriava na problematiku občianskych slobôd, práv imigrantov,
cirkevných slobôd a pod. Druhý balík sa zameral na zaistenie bezpečnosti, najmä v oblasti leteckej
dopravy, zvýšenia bezpečnosti štátu, ochrany hraníc atď. V posledných rokoch sa krajina začala viac
orientovať aj na riešenie negatívnych dopadov prisťahovalectva, čomu sa prispôsobili, zmenili a
doplnili niektoré zákony upravujúce imigračnú a azylovú politiku. Tie v súčasnosti napríklad umožňujú
jednoduchšie deportovať nežiadúce osoby (Euro-Islam 2013c). V dôsledku obáv domáceho
obyvateľstva z rastúcej moslimskej imigrácie bol dokonca prijatý dodatok k článku nemeckej ústavy,
podľa ktorého sa má azyl udeľovať len tým utečencom, ktorí sú prenasledovaní z politických dôvodov
(Huntington 2001). Vnútorná politika Nemecka sa snaží redukovať hrozby radikálneho islamizmu i
prostredníctvom zlepšovania postavenia moslimov v spoločnosti, najmä prijímaním zákonov súvisiacich
so slobodou vierovyznania. Na základe toho môžeme teda v blízkej dobe očakávať, že sa islam stane
oficiálnym vyučovacím predmetom na štátnych školách. Nedávno v Berlíne dokonca vznikla prvá
islamská akadémia. V tejto súvislosti sa vynára otázka, či práve takéto smerovanie politiky nebude
kontraproduktívne, a či nebude viesť k islamistickej indoktrinácii mladej, zväčša tureckej moslimskej
generácie. Pretože tá má okrem iného v súčasnosti možnosť sledovať turecké televízie pôsobiace
v Nemecku a čítať turecké noviny a časopisy, ktoré sa tlačia v Berlíne (Laqueur 2006). Kľúčovým
problémom Nemecka však naďalej zostáva riešenie otázky intolerancie a segregácie moslimov v
majoritnej spoločnosti.
3.4 Politicko-právne opatrenia na úrovni Európskej únie
Keďže oba spomínané modely - britský multikultúrny a francúzsky asimilačný model integrácie
moslimských komunít zlyhali, Európska komisia, ako aj mnohé súčasné štáty Únie sa snažia rozvíjať
nové integračné nástroje a koncepty pre efektívnejšie začlenenie moslimov do európskych spoločností.
Na základe silnejúcej požiadavky členských krajín pre vytvorenie spoločnej Európskej integračnej
politiky, Komisia predstavila myšlienku systému „Národných kontaktných miest“ a „Európskej
migračnej siete“ pre lepšie zdieľanie skúseností a pre podporu štátov pri rozvíjaní nových prístupov
k zvládnutiu integrácie moslimských prisťahovalcov (Angenendt 2007).
Európska únia a jej členské štáty sa nesnažia len bojovať proti terorizmu a prejavom radikálneho
islamizmu, ale ich snahou je tiež rozvíjať pozitívny konštruktívny dialóg a priateľské riešenia
problémov a vzájomných sporov medzi moslimami a nemoslimami. Hlavným cieľom je
prostredníctvom takýchto interakcií predchádzať rozširovaniu vplyvu islamistických ideológií a hrozieb
z nich vyplývajúcich (Eliášová 2010).
Z inštitucionálneho hľadiska už v 90. rokoch EÚ prezentovala nový pozitívny príklad spolupráce
s islamskými štátmi a ich emigrantmi, ktorí prišli na územie jej členských krajín. V roku 1995 bola
prijatá Barcelonská deklarácia, ktorá vytvorila základ pre vznik Euro-stredomorského partnerstva
(EUROMED). Cieľ dokumentu spočíva v rozvíjaní pozitívneho dialógu kultúr a oboch civilizácií v rámci
oblasti Stredozemného mora. Na summite EUROMED vo Valencii v roku 2002 bol prijatý tzv. „Akčný
plán“, ktorý rátal s vytvorením budúcej inštitúcie – „Euro-stredomorskej nadácie Anny Lindhovej pre
dialóg kultúr“. Nadácia začala rozvíjať svoju činnosť od roku 2005, pričom jej hlavnou náplňou je
podpora interkultúrneho a intercivilizačného dialógu medzi Európanmi a moslimami. Okrem toho sa
podieľa aj na kultúrnej spolupráci, vzdelávaní, komunikácii a vede. Pôsobí i v ľudskoprávnej oblasti, v
rámci trvalo udržateľného rozvoja do svojej činnosti zapája mládež, spolupracuje s ďalšími
programami atď. (Fogaš 2010). EUROMED má tiež ambície rozvíjať silné partnerstvo a vzťahy
s takmer celým moslimským svetom. S tým súvisí i program novej susedskej politiky, iniciatíva „Širšia
Európa – nové susedstvo“, ktorá nadviazala na bezpečnostnú stratégiu „Bezpečná Európa v lepšom
svete“. V rámci užšej kooperácie má za cieľ zlepšiť stabilitu, bezpečnosť, udržateľný rozvoj a vzťahy
s moslimskými štátmi (Savage 2004). Na tieto programy nadviazala Európska komisia v roku 2011,
91
Bezpečnost v době neklidu
kedy implementovala novú „Európsku agendu pre integráciu štátnych príslušníkov tretích krajín“, pre
zabezpečenie úspešnej integračnej politiky Európskej únie.
Významným komparatívnym plánom financovaným Úniou je projekt EURISLAM, ktorý skúma
inkorporáciu islamu do členských štátov EÚ, ako moslimovia ovplyvňujú národné tradície identity,
občianstva a vzťahy medzi štátom a cirkvou v jednotlivých krajinách. Cieľom je na základe výskumu
prijímať také rozhodnutia, ktoré budú prospešné pre obe kultúry bez vzájomných reštrikcií a
diskriminácie. Medzi ďalšie dôležité projekty Európskej únie, ktoré sa snažia zlepšiť spolunažívanie
moslimov a Európanov patria: ACCEPT – projekt sociálnej kohézie rešpektujúci etnický, náboženský
a kultúrny pluralizmus s cieľom zvýšiť úroveň tolerancie a podpory kultúrnej diverzity; YOUNEX –
zameraný na výskum a riešenie problémov mládeže, nezamestnanosti, sociálnej exklúzie, indoktrinácie
a s tým spojenými bezpečnostnými hrozbami najmä v európskej moslimskej populácii a podobne (La
recherche à Sciences Po 2012). Okrem toho, na úrovni jednotlivých európskych a islamských krajín,
prípadne medzi ich organizáciami a inštitúciami, prebieha mnoho spoločných projektov, ktoré sa týkajú
rôznych oblastí spolupráce. Ako príklad môžeme spomenúť Euro-arabský dialóg (EAD) existujúci
a fungujúci už od roku 1973.
3.5 Prognózy možného vývoja hrozieb islamizmu a islamského terorizmu
Existuje viacero možností, akým spôsobom sa bude vyvíjať islamizmus a islamský terorizmus nielen
v analyzovaných krajinách - Veľkej Británii, Francúzsku a Nemecku, ale i v rámci celej Európy a sveta.
Závisí to hlavne od podpory moslimských obyvateľov týchto štátov k islamským fundamentalistom
a radikálom. Väčšina odborníkov zastáva najmenej jednu zo štyroch najčastejších prognóz budúceho
vývoja:
1.) Prvý predpoklad tvrdí, že neschopnosť európskych vlád riešiť akútne problémy svojich
moslimských komunít, spolu s ich dezintegráciou a rastúcim vplyvom radikálnych kazateľov
v mešitách, vyústi do enormného nárastu ich požiadaviek na úkor ostatných obyvateľov. Keďže
islamské záujmy budú konfrontované s nemoslimskými záujmami môže dochádzať k ostrejším
konfliktom. V dôsledku toho môže Európa očakávať novú vlnu násilia a terorizmu.
2.) Druhý predpoklad je založený na myšlienke, že v prípade ak aj islamisti získajú rozhodujúci vplyv
v politickej, náboženskej alebo sociokultúrnej sfére, v krátkodobom až strednodobom časovom
horizonte sa prejaví nekomplexnosť, iracionálnosť a neuskutočniteľnosť ich ideologických zámerov.
Výsledkom bude strata podpory aj u zbytku moslimskej verejnosti a jej opätovná integrácia do
európskych spoločností (Kropáček 1996).
3.) Tretia možnosť vývoja rizík spojených s islamizmom a bezpečnostných hrozieb vyplývajúcich z
islamského terorizmu bude podľa niektorých autorov pokračovaním súčasného trendu. Z toho vyplýva,
že tak ako doteraz, na jednej strane bude pokračovať integrácia moslimov do spoločnosti, na druhej
strane bude u niektorých rizikových skupín (napr. u moslimskej mládeže z ghett) trendom pokles
integrácie, respektíve žiadna snaha o integráciu. Prejavy radikalizmu alebo terorizmu sa tak môžu
objaviť kedykoľvek a v ktoromkoľvek európskom štáte. Podľa W. Laqueura takýto vývoj môže
dokonca viesť k vytváraniu islamských autonómnych oblastí alebo enkláv, hlavne v štátoch ako
Francúzsko, Veľká Británia, Švédsko a Nemecko (Laqueur 2006).
4.) Najoptimistickejšou prognózou je tvrdenie, že nasledujúce moslimské generácie opustia ghettá,
zapoja sa do modernej európskej spoločnosti a stanú sa tak živým príkladom úspechu liberálnej
demokracie, čo bude mať v konečnom dôsledku vplyv aj na modernizáciu celého moslimského sveta.
Popritom islamizmus stratí podporu a islamský terorizmus svoje opodstatnenie (Müller 2010). Ako sa
ale islamský fundamentalizmus v Európe bude vyvíjať, ukáže len čas.
Možnými riešeniami pre limitovanie bezpečnostných hrozieb, ktoré vychádzajú z islamského terorizmu
a islamizmu, by mohli byť: (aspoň dočasné) obmedzenie imigrácie, neustupovanie pred každou
požiadavkou, ktorá môže spôsobiť spoločenské konflikty, väčšia snaha zo strany európskych vlád, ako
aj Európskej únie, riešiť hlavné problémy svojich moslimských komunít a tiež snaha o rozvoj
interkultúrnych dialógov a hlbšej spolupráce medzi európskymi moslimami a nemoslimami.
92
Bezpečnost v době neklidu
Zoznam bibliografických odkazov
Angenendt, Steffen. 2007. „Muslims, Integration, and Security in Europe.“ In: Muslim Integration:
Challenging Conventional Wisdom in Europe and the United States. Ed. Julianne Smith.
Washington, DC: The Center for Strategic and International Studies, 45-51
(http://csis.org/files/media/csis/pubs/070920_muslimintegration.pdf).
Čikeš, Radovan. 2004. Islam v Európskej únii. Bratislava: Rozmer
(http://www.rozmer.sk/sk/articles/show/428).
Debus, Bärbel. 2004. Islamischer Fundamentalismus – Ideale und Realität. Bonn: Institut für
Islamfragen (http://www.islaminstitut.de/uploads/media/Islamischer_Fundamentalismus__Ideale_und_Realit_t.pdf).
Eliášová, Martina. 2010. „Islam a Západ.“ In: 5. Študentská vedecká konferencia: Zborník príspevkov.
Eds. Jozef Sipko a Marek Chovanec. Prešov: Prešovská univerzita, 924-936
(http://www.pulib.sk/elpub2/FF/Chovanec1/pdf_doc/80.pdf).
Euro-Islam. 2013a. Islam in France. Paris: Euro-Islam: News and Analysis on Islam in Europe and
North America (http://www.euro-islam.info/country-profiles/france/).
Euro-Islam. 2013b. Islam in the United Kingdom. Paris: Euro-Islam: News and Analysis on Islam in
Europe and North America (http://www.euro-islam.info/country-profiles/united-kingdom/).
Euro-Islam. 2013c. Islam in Germany. Paris: Euro-Islam: News and Analysis on Islam in Europe and
North America (http://www.euro-islam.info/country-profiles/germany/).
Fogaš, Anton. 2010. „Historickogeografické a kultúrnogeografické aspekty stretu kresťanskej a
islámskej civilizácie v regióne Blízkeho východu.“ In: Geografie pro život ve 21. století:
Sborník příspěvků z XXII. sjezdu České geografické společnosti pořádaného Ostravskou
univerzitou v Ostravě 31. srpna – 3. září 2010. Ed. Monika Šumberová. Ostrava: Ostravská
univerzita, 844-849
(http://konference.osu.cz/cgsostrava2010/dok/Sbornik_CGS/Politicka_a_kuturni_geografie/Histo
ricko_geograficke_a_kulturnegeograficke_aspekty_stretu.pdf).
Fundamentalismus. 2004. Policy.Euweb.cz (http://policy.euweb.cz/view.php?id=30).
Huntington, Samuel Phillips. 2001. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka
Publishers.
Introvigne, Massimo. 2003. Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. Praha: Vyšehrad.
Kepel, Gilles. 2006. Válka v srdci islámu. Praha: Karolinum.
Kern, Soeren. 2013. Muslim Gangs Enforce Sharia Law in London. New York: Gatestone Institute
(http://www.gatestoneinstitute.org/3555/sharia-law-london).
Kropáček, Luboš. 1996. Islámský fundamentalismus. Praha: Vyšehrad.
La recherche à Sciences Po. 2012. Projets européens. Paris: Sciences Po (http://www.sciencespo.fr/recherche/fr/mission_europe/encours.htm).
Laqueur, Walter. 2006. Poslední dny Evropy...: humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie ?
Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Lewis, John. 2004. The Evidence: Chronology of Attacks on the West. Fresno, CA: Free Republic, LLC
(http://www.freerepublic.com/focus/f-news/1294916/posts).
Mareš, Miroslav. 2005. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií.
Mendel, Miloš. 2008. S puškou a Koránem. Praha: Orientální ústav AV ČR.
MI5. 2013. Terrorist plots in the UK. London: MI5 The Security Service
(https://www.mi5.gov.uk/home/the-threats/terrorism/international-terrorism/internationalterrorism-and-the-uk/terrorist-plots-in-the-uk.html).
Müller, Zdeněk. 2005. Svaté války a civilizační tolerance. Praha: Academia.
93
Bezpečnost v době neklidu
Müller, Zdeněk. 2010. Islám a islamismus: dilema náboženství a politiky. Praha: Academia.
NATO. 2008. NATO Glossary of terms and definitions (English and French): AAP-6 (2008). Brussels:
Office of NATO Terminology Coordination (http://www.fas.org/irp/doddir/other/nato2008.pdf).
OSN. 1994. A/RES/49/60: Measures to eliminate international terrorism. New York: UN General
Assembly (http://www.un.org/documents/ga/res/49/a49r060.htm).
Rada EÚ. 2002. Rámcové rozhodnutie Rady EÚ o boji proti terorizmu (2002/475/SVV). Luxemburg:
Úradný vestník (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002F0475:SK:HTML).
Rybárová, Ela. 2011. Vo Francúzsku sa nesmú nosiť burky. Bratislava: Petit Press
(http://www.sme.sk/c/5845665/vo-francuzsku-sa-nesmu-nosit-burky.html).
Savage, Timothy M. 2004. „Europe and Islam: Crescent Waxing, Cultures Clashing.“ The Washington
Quarterly vol. 27, no. 3, 25-50 (http://www.scribd.com/doc/23064442/Europe-and-IslamCrescent-Waxing-Cultures-Clashing).
SITA. 2007. Teroristi plánovali útok na frankfurtské letisko. Bratislava: Slovenská tlačová agentúra
(http://spravy.pravda.sk/svet/clanok/221550-teroristi-planovali-utok-na-frankfurtske-letisko/).
Šebej, František. 2005. New York, Madrid, Londýn, ...? Bratislava: Konzervatívny inštitút M. R.
Štefánika (http://www.konzervativizmus.sk/article.php?604).
TASR. 2012. Kto je Mohamed Merah dôvodne podozrivý z atentátov vo Francúzsku. Bratislava:
Tlačová agentúra Slovenskej republiky (http://www.teraz.sk/zahranicie/kto-je-mohamed-merahdovodne-podozrivy/2321-clanok.html).
The Pew Forum on Religion & Public Life. 2011. The Future of the Global Muslim Population: An
Interactive Feature. Washington, DC: The Pew Research Center
(http://features.pewforum.org/muslim-population/).
Zakaria, Fareed. 2005. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Praha:
Academia.
94
Bezpečnost v době neklidu
Dilemata mezinárodního práva v kyberprostoru
Nikola Schmidt
Abstrakt:
Předkládaný článek rozebírá několik dilemat mezinárodního práva v kyberprostoru s ohledem na
čerstvě vydaný Tallinnský manuál mezinárodního práva aplikovatelného na kyberprostor. Mezi řešená
dilemata patří např. užití síly v kyberprostoru, zhodnocení teritoriality v kyberprostoru nebo problém
přisouzení. Na základě těchto dilemat autoři Tallinnského manuálu předkládají model, jak lze
kybernetický útok hodnotit a případně vyhlásit za útok porušující článek 2(4) Charty OSN o vystříhání
se použití síly v mezinárodních vztazích. Tato dilemata jsou následně diskutována a aplikována na
konkrétní kybernetický incident z roku 2003, kdy došlo k masivnímu výpadku elektrického proudu na
východním pobřeží USA. Autor v poslední části příspěvku dochází k závěru, že současná úprava
mezinárodního práva, především vnímání teritoriality v kyberprostoru, je nedostatečná. Autor se
domnívá, že i přes existenci takových prozřetelných úprav v mezinárodním právu, jako je Martensova
klausule, je nutné se zamyslet nad konkrétními úpravami, které by mezinárodní režim v kyberprostoru
řešily zcela konkrétně.
Abstrakt:
The offering article is analysing several dilemmas of international law in cyber space as mentioned and
discussed in the freshly published Tallinn manual on the international law applicable to cyber warfare.
The analysed dilemmas vary from using of force in cyberspace, territoriality in cyberspace or the
attribution problem. The authors of Tallinn manual offers an evaluation model based on such
dilemmas that may be used as a threshold analysis of use of force and thus violating the Article 2(4)
UN Charter. Those dilemmas are analysed and discussed further on the particular cyber incident from
the year 2003 when the huge electrical blackout happened on the US eastern coast. The author finally
stipulates that the contemporary international law is not sufficient especially when dealing the
territoriality in cyberspace. The author finally concludes that the new international law and consequent
concrete cyber regime of cyberspace may be considered even though we have such provident ideas
as the Martens clause definitely is.
Úvod
Cílem tohoto příspěvku není vyčerpávající analýza mezinárodního práva, ani si práce neklade za cíl
polemizovat s dosud platnými právními úpravami nebo obyčeji v mezinárodním právu. Cílem tohoto
příspěvku je především prodiskutovat některá dilemata aplikace použití síly v kyberprostoru s ohledem
na nově vydaný „Tallinnský manuál mezinárodního práva aplikovatelného na kyberprostor“ vydaného
před nedávnem, na jaře 2013, NATO CCD COE1, kooperativním kybernetickým obranným centrem
excelence se sídlem v estonském Tallinnu. Tento právně nezávazný manuál kromě předpokládaných
řešení přichází v kontextu s kyberprostorem i s poměrně diskutabilními, avšak v kontextu zvyklostí
v mezinárodním právu pochopitelnými, stanovisky. Jedním z takových dilemat je definice teritoriality
v kyberprostoru. I přesto, že si skupina přizvaných expertů uvědomuje problém teritoriality v kontextu
technických reálií (uložiště dat metodou cloud, klastrové řešení serverů atp.) teritorialitu státům
v kyberprostoru neupírají. Toto vyjádření je naprosto přesné, protože žádnou novou teritorialitu de
facto nevytváří, ale též neřeší problém faktické neaplikovatelnosti teritoriality na kyberprostor. Experti
se problému teritoriality v kyberprostoru částečně zbavili tím, že odmítli kyberprostor jako novou
doménu války.
1
NATO CCD COE – North Atlantic Treaty Organisation Cooperative Cyber Defence
Centre of Excellence má sídlo v estonském Tallinnu.
95
Bezpečnost v době neklidu
Druhým nejzávažnějším dilematem je problém přisouzení autorství či původu útoku, též problém
přisouzení původci (attribution problem). Ten stojí především na technických předpokladech internetu,
především pak na protokolu IPv4, jenž je používán už více jak třicet let. První síť ARPANET vyvinutá
vládní organizací DARPA za účelem maximální decentralizace komunikačních sítí pro případ jaderného
útoku SSSR byla složena ze serverů umístěných v precizně zabezpečených či klasifikovaných
prostorech, což samo o sobě bezpečnost zajišťovalo. Tehdy tudíž nebylo sebemenšího důvodu
komplikovat rozvoj informačních technologií kladením důrazu na komunikační bezpečnost. Bezpečností
tehdy byla vůle síť maximálně decentralizovat a tím zajistit její funkčnost i v případě jaderného útoku.
Paradoxně právě toto technologické řešení zajistilo pro dnešní hackery de facto absolutní anonymitu,
pokud neudělají flagrantní chybu. Problém přisouzení původu útoku je natolik závažný tím, že jej nelze
v podstatě uspokojivě řešit. Kromě nenalezení původce útoku zamezuje uspokojivou aplikaci
mezinárodního práva jako takového. Bez znalosti útočníka v podstatě ve všech případech není nejen
koho soudit, ale ani vést diplomatické vyjednávání či není komu vyhlásit válku.
V příští kapitole budou velmi stručně nastíněny základy mezinárodního práva jus ad bellum (jus in
bello je převážně pro účely tohoto příspěvku vynecháno), které budou v následujících kapitolách
aplikovány na kybernetický prostor. Kapitola závěrečná pak tyto právní úpravy aplikuje na konkrétním
příkladu amerického výpadku proudu na východním pobřeží, který se odehrál v roce 2003. Tehdy
i odborná veřejnost o kybernetických hrozbách příliš vážně nediskutovala, a přesto se v roce 2007
potvrdilo, že se jednalo o precizní kybernetický útok, který bohužel uniká pozornosti díky novějším, již
lépe popsaným, incidentům.
Mezinárodní právo obecně
V této časti budou uvedeny základní charakteristiky použití síly dle mezinárodního práva a jeho
interpretace na klasických příkladech, v části následující bude tato diskuse aplikována na kybernetický
prostor.
V Chartě OSN je již od roku 1945 uveden článek 2(4), který zapovídá jakékoliv užití síly: „Všichni
členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní
celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s
cíli Organizace spojených národů“ (UN 1945).
Volná interpretace tohoto článku poukazuje na záměrné rozdělení „armed force” a „force”, tedy
vojenskou sílu a sílu. Cílem takto široké interpretace je především nelimitovat užití síly pouze na
vojenskou sílu, což samozřejmě otevírá velký prostor pro diskusi, v kybernetickém prostoru o něco
větší. Zároveň využití síly i s využitím vojenských prostředků nemusí nutně znamenat ostrou palbu
střelnými zbraněmi, např. blokáda Kuby v roce 1962 je toho zářným příkladem. Jiná interpretace např.
klade důraz na sousloví „územní celistvosti nebo politické nezávislosti”, čímž není-li útok veden s
jedním z těchto dvou cílů, je použití síly přípustné (Murphy 2006: 440). Jiný příklad nabízející zajímavý
pohled na problematiku je využití síly za morálně dobrými účely. Jedná se o případ kanálu Korfu, který
se Velká Británie rozhodla roku 1949 vyčistit od námořních min, ale zasáhla tím do albánské teritoriální
integrity. Mezinárodní soudní tribunál (ICJ) tehdy rozhodl ve prospěch Albánie právě s tím, že se
jednalo o nepřípustné narušení státní teritoriální integrity (Murphy 2006: 441). Použití síly je tedy
vykládáno jako narušení teritoriálních nebo politických struktur a tudíž důležitým výstupem pro naši
další analýzu je neopominutelné právo státu na (politickou) suverenitu a teritoriální integritu. Nejedná
se tedy jen o použití vojenské síly, ta je jednoznačně flagrantním porušením státní suverenity v tomto
smyslu.
Jsou jisté výjimečné případy, ve kterých lze sílu použít. Jedná se především o článek 51 Charty OSN
týkající se práva na sebeobranu. Nebo vysvobození zajatců, což státy tradičně taktéž vykládají
článkem 51. Problematika sebeobrany je obecně hodně diskutovaná. Současná debata se dělí na tři
školy. První, striktně výkladová škola (constructionists) klade důraz na podmínku prvotního útoku
nepřítele, ze kterého teprve státu vyplývá právo na sebeobranu. Preventivní ani preemptivní použití
síly za účelem sebeobrany není přípustné. Druhá, škola bezprostředního ohrožení, se staví za několik
známých příkladů, mezi novější a známější lze zařadit preventivní zásah Izraele na jaderné zařízení na
území Iráku v roce 1981. Třetí a poslední školou je škola kvalitativní hrozby. Prezident J. F. Kennedy
ve svém proslaveném projevu prohlásil, že nukleární doba nedává prostor vyčkávání na první útok
nepřítele. Doktrína preemptivního útoku byla rozšířena G.W. Bushem v roce 2002. Tehdejší prezident
96
Bezpečnost v době neklidu
Spojených států konstatoval, že je nutné přizpůsobit zvykové právo staré po staletí, a to povinnost
státu chránit své občany, na podmínky dnešní doby. Kladl důraz především na riziko získání zbraní
hromadného ničení darebáckými státy nebo nestátními aktéry, tedy především teroristy.
Aplikace mezinárodního práva na kybernetický prostor
Pro další výklad je vhodné uvést, že je tomu teprve několik měsíců, kdy vyšel „Tallinnský manuál
mezinárodního práva aplikovatelného na kyberprostor“ (CCDCOE 2013). Tento projekt byl vedený
Michaelem N. Schmittem a sestával z širokého mezinárodního týmu expertů, kteří aplikovali dosavadní
mezinárodní právo na charakteristický kybernetický konflikt. Vzniklý manuál není právně závazným
dokumentem, a ačkoliv byl financován NATO, nespadá nijak do vnitřních předpisů aliance, ale jedná se
pouze o výstup profesionální skupiny. Dopady mohou být dalekosáhlé, především proto, že dosavadní
diplomatické diskuse nedošly k závěru, jak současné mezinárodní právo v kyberprostoru interpretovat.
Autor byl přítomen na zasedání OBSE tvořící CBMs (Confidential Building Measures), které jsou
základním předpokladem pro formalizaci mezinárodních vztahů mezi státy. Před vydáním tohoto
manuálu byla diskuse o teritorialitě téměř tabu a většina států (především západní státy jako Velka
Británie, USA, ale i EU) odmítala tuto diskusi šířeji rozvíjet. Po zamítnutí návrhu CBMs Ruskem
a následném opětovném setkání v květnu 2013 již bylo téma teritoriality v kyberprostoru běžnou
součástí diskuse.
Dlouho se předpokládalo, že kyberprostor bude možné pokrýt dosavadním mezinárodním právem. Je
to ale možné pouze omezeně především proto, že samotný kyberprostor vykazuje velmi velký
a komplexní soubor vlastností, které jednoduše nejsou úplně evidentní a laicky odvoditelné. Z tohoto
důvodu se autoři v americké strategii zaměřené na kyberprostor zmiňují o nutnosti reflektovat
specifické vlastnosti komunikačních sítí a nutnost vyjasnit aplikace současných norem na nově vzniklou
situaci, případně doplnit relevantním komentářem; zároveň však upozorňují, že současné mezinárodní
právo by mělo být aplikovatelné i na kyberprostor (TheWhiteHouse 2011), stejně jako tomu bylo
v roce 2003 (TheWhiteHouse 2003). Roku 2013 se dočkáváme výstupu z projektu, který nám takový
nezávazný komentář poskytuje.
Dne 18. září 2012 měl právní poradce americké vlády Harold Koh veřejný projev, ve kterém velmi
zřetelně vymezil pozici Spojených států v oblasti kyberprostoru na několika fundamentálních otázkách,
čímž naznačil, jakým způsobem budou Spojené státy případně reagovat, dojde-li k narušení, popř.
útoku na americký kyberprostor. Nutno podotknout, že pracovní verze Tallinnského manuálu byla
zveřejněna několik týdnů před tímto projevem, lze se tedy oprávněně domnívat, že Kohův projev mohl
být ovlivněn stanovisky mezinárodního týmu expertů. Zajímavé je, že ačkoliv americká vláda již
nějakou dobu operuje s kyberprostorem jako s novou doménou válčení vedle země, moře a vzduchu
(Lynn Iii 2010), experti odmítají tento výklad v kontextu uplatnitelnosti speciálního mezinárodního
práva (Schmitt 2012). Domnívají se, že uplatnění konkrétních právních principů stojí na identifikaci
zodpovědné osoby, místa, objektu a typu aktivity, na což dosavadní právní systém stačí. Interpretace
současného práva a jeho možnosti aplikace na naprosto fluidní prostředí kyberprostoru, které se mění
každým dalším útokem, je otázka dle autora poněkud jiná.
Následující souhrn otázek a odpovědí Harolda Koha vychází z článku napsaného editorem Tallinnského
manuálu M. N. Schmittem (2012), a jak bylo zmíněno výše, je vynechána většina z části jus in bello
z důvodu limitovaných možností rozsahu tohoto příspěvku. Komentář je autorský, není-li uveden zdroj.
I. Uplatnitelnost mezinárodního práva
„Jsou současné principy mezinárodního práva uplatnitelné v kyberprostoru? Ano.”
„Je kyberprostor zónou bezpráví? Nikoli, kyberprostor není prostorem, kde může kdokoliv konat akt
nepřátelství bez pravidel a omezení.”
97
Bezpečnost v době neklidu
„Jsou pravidla jus in bello aplikovatelná na kybernetický útok? Ano. Kybernetický útok vojenského
charakteru je zavázán k mezinárodnímu právu jus in bello. Pravidlo nezbytnosti a úměrnosti použití síly
v sebeobraně může být regulováno.”2
Pro náš další výklad je velmi důležitá tzv. Martensova klauzule. Ruský diplomat Martens již v průběhu
Haagských konferencí roku 1899 a 1907 prosadil zanesení úpravy zajišťující povinnost aplikovat toto
ustanovení i na nově vzniklé zbraně. Přestože konkrétní právo nelze z důvodu technologického vývoje
aplikovat na nově vzniklou situaci, státy jsou i nadále vázány jistou humánností, vynaleznou-li nové,
zpětně naprosto neporovnatelné zbraně (CCDCOE 2013, Rule 20, par. 10). V tuto chvíli je však
důležité definovat, zdali konkrétní konání je nakládání se zbraní. Klasickým příkladem jsou zbraně
hromadného ničení. V jejich kontextu je aplikace Martensovy klausule evidentní a její návrh na
přelomu 19. a 20. stol. velmi nadčasový. V oblasti kybernetických zbraní je tento bod velmi sporný,
neboť software se stává zbraní až v bodě, kdy lze měřit jeho konkrétní následky. Do té doby to může
být neškodný kód, jehož pravý záměr je mírumilovný a možné využití takového kódu jako zbraně je
neznámé. Definice zbraně se také liší. Jedna definice říká, že zbraň je předmět navržený, užívaný či
použitelný ke způsobení tělesné újmy. Jiná definice zbraň vidí jako prostředek k získání výhody
v konfliktu (Dinniss 2012: 69). Budeme-li brát v úvahu druhou uvedenou definici, je nutné prokázat
záměr konat za účelem získání výhody v konfliktu a změřit míru důsledku s jeho efektem.
II. Užití síly
„Mohou aktivity v kyberprostoru být vykládány jako užití síly? Ano, tyto aktivity za jistých okolností
mohou být vyloženy jako užití síly ve smyslu článku 2(4) Charty OSN a zvykového mezinárodního
práva.”
„Jakým způsobem může režim užití síly vzít v potaz nové podoby důsledků, které mohou státy vykonat
klikem na tlačítko? Nevyřešeno.”
V tomto bodě se objevuje velmi dlouho diskutovaná otázka, která je spjatá s následujícím bodem o
sebeobraně. Nejprve je však nutné definovat, zdali došlo k užití síly. Stanovisko americké vlády je
takové, že jsou-li důsledky použití kybernetické zbraně ničivého charakteru, respektive jsou-li následky
v podobě fyzických škod, újmě na zdraví, popř. úmrtí osob, pak se jedná o použití síly (Schmitt 2012).
Tento charakter užití síly je i uveden v pravidle 10 Tallinnského manuálu: „Kybernetická operace
představuje užití síly tehdy, je-li její rozsah a efekt porovnatelný s nekybernetickou operací dosahující
užití síly“ ve smyslu mezinárodního práva (CCDCOE 2013, Rule 11). Jak bude ale diskutováno dále,
existují případy, kdy takové užití síly může mít tyto následky až v sekundárním nebo terciálním
důsledku. Tallinnský manuál nám říká, že je-li jednání armádních jednotek (např. US Cyber Command
je jednotkou armádního charakteru), zpravodajských služeb, jednotlivce či soukromého dodavatele
přisouditelné konkrétnímu státu (viz kapitola V. Odpovědnost státu), jedná se o odpovědnost daného
státu (CCDCOE 2013, Rule 10, par. 4). Problém přisouzení (problem of attribution) je však jen velmi
těžko překonatelným problémem v současném technologickém řešení internetu (Geers 2011: 11, 36,
91; Goodman 2010) a s ohledem na důraz západního světa na fundamentální svobody nebude tak
snadno brzy vyřešen. V případě nestátních aktérů se jedná o porušení mezinárodního práva nebo
domácí jurisdikce, nikoli porušení klausule Charty OSN o nepoužití síly, neboť nestátní aktér není člen
OSN (CCDCOE 2013, Rule 10, par. 5). V dnešní době ale není, a brzy jasné nebude, kdo takovou sílu
v případě kybernetického konfliktu opravdu použil.
2
V následujícím textu kurzívou uvedené otázky jsou převzaty z článku vycházejícího z projevu Harolda Koha.
13. SCHMITT, M. N. 2012, „International Law in Cyberspace: The Koh Speech and Tallinn Manual
Juxtaposed.“ Harv. Int'l L.J. Online, vol. 54, no. 13.
98
Bezpečnost v době neklidu
III. Sebeobrana
„Může stát reagovat na kybernetický útok uplatněním práva na sebeobranu? Ano. Právo na
sebeobranu dle článku 51 Charty OSN může být uplatněno, je-li daný útok svou mírou porovnatelný
vojenskému útoku nebo hrozbě.”
Spojené státy explicitně uvedly ve své poslední strategii v kyberprostoru, že „Spojené státy zaručeně
budou reagovat stejně na jakýkoliv nepřátelský akt v kyberprostoru, jako by reagovaly na jinou hrozbu
vůči své zemi“ (TheWhiteHouse 2011). Tallinnský manuál je v tomto ve shodě, v pravidle 13 se uvádí,
že „stát, který je terčem útoku kybernetické operace, která dosahuje úrovně vojenského útoku, může
uplatnit základní právo na sebeobranu“ (CCDCOE 2013, Rule 13). Zdali se jedná o útok takového
rozsahu, bude definováno mírou a efektem (více viz níže v konkrétním příkladu). Obecně se považuje
za hraniční míru např. roztavení jaderného reaktoru, otevření přehrady do obydlené oblasti nebo
závažné narušení řídících systémů leteckého provozu spojené s ohrožením bezpečnosti jeho provozu
(Schmitt 2012). V odstavci 3 pravidla 13 se píše, že samotný útok musí mít přeshraniční charakter
(CCDCOE 2013, Rule 13, par. 3). Taková podmínka souvisí s teritorialitou, která bude vysvětlena blíže
v další části. Důležitý je zde samotný fakt, že problém přisouzení (problem of attribution) a teritorialita
jsou podmínkou pro uplatnění sebeobrany a obě tyto podmínky je de facto nemožné v současné době
naplnit.
IV. Státní suverenita
„Jakou roli hraje státní suverenita? Státy realizující aktivity v kyberprostoru musí vzít na vědomí
suverenitu jiných států a to i mimo rámec vojenského konfliktu.“
V otázce státní suverenity se dostáváme k otázce teritoriality. Tallinnský manuál tento problém řeší
hned v prvních řádcích a to velmi překvapivě s ohledem na dosavadní praxi, kde teritorialita
kyberprostoru byla v mezinárodním diskurzu téměř tabu. Dle pravidla 1, odstavce 1 stát může
uplatňovat svou suverenitu nad infrastrukturou (hardware) umístěným na jejich území. Dle pravidla 1,
odstavce 2 je suverenitou ve vztahu k jiným státům právo na nezávislost v podobě práva používat
tento kyberprostor výhradně pro svou funkci státu (CCDCOE 2013, Rule 1, par. 1-2). Zde je nutné
podotknout, že Tallinnský manuál myslí na problém cloudových uložišť dat nebo tzv. klastrového
zasíťování serverů, které se umí vzájemně zastoupit. V praxi to znamená, že když je celá datová páteř
mezi kontinenty přetížená, vypočte se úkol jinde na planetě a k uživateli přenese v nadneseném slova
smyslu z jiného kontinentu nebo také ze všech kontinentů najednou. Není tak jasné, kde se daná
operace odehrává, resp. kde jsou data fakticky v danou chvíli uložená. Tallinnský manuál tento
problém řeší velmi odlehčeně, státy mají právo v případě útoku z desítky jiných států dle
mezinárodního práva uplatnit svou suverenitu vůči všem těmto státům. Je zřejmé, že v praxi se nikdy
nic takového reálně nestane, neboť uplatňovat právo vůči všem ostatním navíc s nejasně řešeným
problém přisouzení je jednoduše technicky neproveditelné.
V. Zodpovědnost státu
„Jsou státy zodpovědné za útoky vedené skrze proxy (zástupné systémy)? Ano. Státy jsou zodpovědné
za takové proxy útoky, které byly vedeny a nařízeny státem nebo pod jeho kontrolou.”
„Jak řešíme problém přisouzení, popř. přičtení (attribution)? Nevyřešeno.“
Zodpovědnost státu je na základě zvykového mezinárodního práva přirozená, avšak problém
přisouzení (attribution) nikoli pouze okrajově, ale zcela zásadně ovlivňuje možnosti mezinárodního
společenství vinit ten který stát z kybernetického útoku, ať už se jedná o proxy. Např. útoky na
Estonsko v roce 2007 byly primárně vedeny z Ruské Federace, Rusko mělo zcela zjevný politický
zájem takovou ráznou provokaci realizovat (přemístění pomníku rudoarmějce z centra Tallinnu na
periferii), Rusko následně odmítlo spolupracovat při vyšetřování, a i přesto všechno nebylo možné
Rusko obvinit, že za samotnými útoky stálo (Clarke and Knake 2012; Goodman 2010). O rok pozdější
99
Bezpečnost v době neklidu
příklad napadání zpravodajských serverů a jejich vyřazování z provozu DDoS útoky v precizní souhře
s ruskými pozemními vojenskými operacemi v Gruzii též nebyly dostatečně průkazné, aby mohlo být
Rusko obviněno (Ibid.), přitom jejich motiv byl naprosto přímo v souladu s jejich pozemními
aktivitami.
Praktický příklad – US Blackout 2003 a jeho analýza
Cílem této části je prakticky využít návrhy Michaela Schmitta na příkladu konkrétního kybernetického
útoku, který vykazuje celou řadu zajímavých charakteristik. Tou nejméně viditelnou, avšak prof.
Schmittem trefně diskutovanou vlastností výpadku el. proudu na východním pobřeží USA v roce 2003,
je přisouzení tohoto incidentu kybernetickým příčinám až po čtyřech letech.
Velkým problémem kybernetických útoků je jejich problematické zhodnocení jako použití síly ve
smyslu článku 2(4) Charty OSN. Mezi závažné případy bez kinetických důsledků se řadí například
případ Nicaragua,3 který potvrdil, že ačkoliv nedojde ke konkrétnímu útoku, ale pouze k vyzbrojení a
trénování a tudíž vytváření napětí, jedná se ve smyslu mezinárodního práva o použití síly. V kontextu
kybernetického prostoru však podobných dilemat je celá škála a není dosud jasné, kde je pomyslná
dělící čára, za kterou se již jedná o použití síly. Mezinárodní skupina expertů se domnívá, že v kontextu
snahy států minimalizovat a případně odstrašit útočníky nebo jakékoliv pokusy o narušení kybernetického prostoru, které by mohlo i se sebemenší pravděpodobností způsobit škodu, újmu na zdraví,
narušení kritické infrastruktury státu apod., budou mít státy tendenci každý drobný incident hodnotit
jako použití síly. Taková interpretace může velmi rychle přerůst do konvenčního konfliktu, zvláště
tehdy, bude-li stupňující se napětí v kybernetickém prostoru ovlivňovat kritický chod společnosti
a fungování státní infrastruktury – kritické infrastruktury státu. Jedná se o použití síly? To není zřejmé,
ale mezinárodní tým expertů sestavil osm faktorů vhodných pro zhodnocení každé dílčí události, aby
na jejich základě stát dokázal na incidenty reagovat odpovídajícím způsobem (CCDCOE 2013, Rule 11,
par. 9).
Jak bylo uvedeno výše, nejzásadnějším faktorem je vážnost (severity) útoku. Má-li kybernetický útok
za důsledek fyzickou škodu, újmu na zdraví nebo smrt, jeho vážnost je neoddiskutovatelná. Nicméně
dalším faktorem, který poukazuje na nutnost analyzovat vztah mezi kybernetickým útokem
a sekundárními, terciálními (...) důsledky, patří například přímá úměra (directness). Bezprostřednost
(immediacy) je faktor zhodnocující rychlost, s jakou nastaly konkrétní souvislosti. Útočnost
(invasivness) je faktorem zjišťujícím, do jaké míry se podařilo útočníkům proniknout do napadených
systémů. Měřitelnost (measurability) efektu určuje např. objem smazaných dat, rozsah škod apod.
Vojenský charakter (military character) kybernetické operace, který bude v kybernetickém prostoru
dlouhou dobu diskutovaným tématem, avšak v poměru s měřitelností efektu je možné velmi snadno
určit, zda byla použita síla ve smyslu mezinárodního práva. Důležitým faktorem je také míra zapojení
státního aktéra (state involvement). Domnělá legalita (presumptive legality) je faktorem
zhodnocujícím, do jaké míry je daná operace v mezích mezinárodního práva.
Za příklad, na kterém bude demonstrována analýza výše uvedených faktorů, byl zvolen blackout
v srpnu roku 2003 na východním pobřeží Spojených států. Původně se nepředpokládalo, že se jedná o
kybernetický útok, nýbrž o nehodu. V roce 2007 byl agent CIA Tom Donahue vyzván, aby veřejnost
obeznámil s detaily celé události. Vir byl pojmenován Slammer worm a byl napsán přímo za účelem
narušit SCADA4 systémy energetické rozvodné sítě tak, že zpomalil některé reakce kontrolních
systémů SCADA. Výsledkem byl automaticky spuštěný řetězec preventivního vypínání elektráren na
celém východním pobřeží USA, které zasáhlo desítky milionů lidí na několik hodin, některá místa
dokonce i na několik dní (Clarke and Knake 2012: 99). V té době se příliš nediskutovalo o nepřímých
dopadech v podobě újmě na zdraví, po necelé dekádě vznikly analýzy přisuzující blackoutu až 90
nepřímých úmrtí (Grens 2012). V takovém případě se pak jedná o významný (kyber) teroristický útok.
3
Detaily ke sporu týkajícího se vyzbrojování a trénování para militantních jednotek v Nicaragui Spojenými státy
mezinárodní soudní tribunál odsoudil dle mezinárodního práva jako zásah do suverenity jiného státu. Jinými
slovy, už samotné vyzbrojování para militantních jednotek je použití síly. Více viz http://goo.gl/rZQQC.
4
SCADA - supervisory control and data acquisition. Systémy používané pro řízení průmyslových zařízení.
100
Bezpečnost v době neklidu
Aplikujeme-li výše uvedených osm faktorů formulovaných v roce 2013 na tento příklad, je možné
dospět k následujícím závěrům události z roku 2003 (ve vybraných případech je situace pro názornost
porovnávána s událostí útoku virem Stuxnet na centrifugy v iránském Natanzu v roce 2010):
Vážnost – vysoká. Došlo k usmrcení 90 lidí, škody v řádech miliard dolarů, zastavení ekonomické
aktivity celé oblasti na několik hodin, ale i dní, energetická infrastruktura musela být zásadně
přepracována, aby nebyla tolik zranitelná.
Přímá úměra – vysoká. Je zjevné, že výše uvedené škody byly způsobené útokem viru Slammer worm.
V tomto bodě je však diskutovatelné, zdali útočník, ale i napadený, mohl očekávat takové důsledky.
Tato diskuse zásadně zasahuje do strategických možností odstrašení případného útočníka v celé škále
klasické teorie odstrašení. Ačkoliv budou energetické systémy vylepšeny, marnost (futility) dalšího
útoku bývá hackerům více výzvou než překážkou. Problém přisouzení (problem of attribution) jim dává
nesmírnou moc nebýt odhalen a historicky doložitelný útok takového rozsahu v kombinaci s lepší
obranou je vlastně jen výzvou útok zopakovat. To vše nic nemění na zodpovědnosti útočníka vůči
(mezinárodnímu) právu.
Bezprostřednost – vysoká. Desítky miliónů lidí si okamžitě všimlo nestandardní situace, která přinesla
do společnosti chaos: zastavily se soupravy metra ve stanicích, vlaky uprostřed tras, zhasla města,
semafory, vypnuly se miliony ledniček, zastavily čističky odpadních vod, letecký provoz musel být
okamžitě odkloněn (z oblasti s nejhustší leteckou dopravou na světě) atd. V případě narušení centrifug
v Natanzu virem Stuxnet veřejnost sice útok okamžitě nepostřehla (Farwell and Rohozinski 2011), ale
vir poškodil svůj cíl okamžitě. Příklady jsou porovnatelné, neboť oba útoky jsou bezprostřední
a zamezily možnosti diplomatického vyjednávání mezi státy. Důsledky nastaly okamžitě.
Útočnost – vysoká. Energetická distribuční infrastruktura kompletně zkolabovala.
Měřitelnost – vysoká. Důsledky daného útoku jsou snadno dohledatelné, alespoň ty přímé na
energetické soustavě. Sekundární důsledky takového typu útoku jsou nekonečně diskutovatelné ve
své (ne)přímé úměře.
Vojenský charakter – malý. Sice došlo k jasnému bezprostřednímu důsledku, avšak elektrárny nebyly
zničeny. Sekundární důsledky byly vážnější. V porovnání s útokem viru Stuxnet je tedy vojenský
charakter malý. Stuxnet naopak fyzicky zlikvidoval řadu centrifug zvýšením rychlosti jejich rotace, a
protože se podobné útoky necílí velmi snadno, došlo ke zničení centrifug i ve Finsku (Farwell and
Rohozinski 2011). Nepomíjitelným faktorem je už samotný fakt, že se jednalo o cílený útok na jaderné
zařízení. Blackout 2003 byl ohromný útok na běžný chod společnosti s de facto jasně vyčíslitelnými
škodami na fyzické infrastruktuře. Vojenský charakter útoku je taktéž předmětem diskuze.
Zapojení státního aktéra – nepotvrzeno. Dodnes není jasné, kdo a z jakého důvodu útok provedl.
Diskutovalo se o čínských hackerech (Poulsen 2008), ale bez důkazů, mohlo se jednat i o osamoceného génia, jako v případě patnáctiletého chlapce MafiaBoy v roce 2002, který předvedl úspěšný
útok na giganty jako Amazon, eBay a Yahoo (Barabási 2002: 9). Ke Stuxnetu se nakonec přihlásily
Spojené státy s Izraelem, mimo jiné díky tomu, že se v jeho kódu našly texty ze Starého zákona
(Markoff and Sanger 2010), zcela zjevně tam záměrně zanesené, což však mohl být zájem
programátora píšícího jeden z nejbrilantnějších a nejsofistikovanějších kódů v dějinách, nikoli státu.
Domnělá legalita – nulová.
V únoru roku 2003 americká vláda vydává Národní strategii zabezpečení kyberprostoru – The National
Strategy to Secure Cyberspace (TheWhiteHouse 2003) v níž se mimo jiné píše, že je nutné primárně
zajistit vůči případným útokům odolnost (resilience), a to takovou, která zajistí, že napadené systémy
budou v co nejkratším čase znovu uvedeny do provozu. Blackout o půl roku později tuto odolnost
prověřil, neboť některá města byla bez proudu i celé dny, což způsobovalo nemalý chaos v jejich
běžném chodu. Ve strategii obrany proti kybernetickým útokům se odolnost považuje za klíčový faktor
obrany. Pokud by odolnost, tedy schopnost provozovat informační systémy, byla okamžitě po
nastalém útoku v ideálním stádiu, lze výše uvedené faktory dosti zásadně přehodnotit. Vzhledem
k tomu, že kyberprostor vykazuje daleko komplexnější vzájemně propojené vlastnosti namísto
betonového bunkru v obranné linii konvenční války, lze ideální odolnosti dosáhnout okamžitým
klíčovým rozhodnutím – např. vypnutím klíčových komunikačních systémů v pravý čas, částečné
odolnosti zajištěním komplexní, těžce prorazitelné obrany a nebo jí nelze dosáhnout nikdy, protože
101
Bezpečnost v době neklidu
informační systémy budou mít vždy svou míru zranitelnosti, které nelze předcházet, jak se o nich
zmiňují Clarke and Knake (2012) v celé své knize.
Závěr
Problém přisouzení je výzvou pro mezinárodní společenství a rozhodně nebude snadno řešitelné.
V praxi prosazuje západní svět maximální udržení fundamentálních svobod na síti a zároveň volá po
vyřešení tohoto problému. Bohužel to jsou spojené nádoby a mezinárodní diplomaté by měli tento fakt
vzít v potaz. V případě prudkého legislativního řešení např. formou individuálního přihlašování se do
sítě nelze nepředpokládat zneužití osobních údajů. Nemluvě o tom, že šikovné decentralizované
komunity budou schopny vždy fungovat v anonymním prostředí, dobrým příkladem je systém TOR.
Internet je decentralizovaná síť a jako taková zůstane zcela jistě i v případě nasazení nového
komunikačního protokolu.
Použití nevojenské síly je použití síly, je tedy použití nevojenské síly v kyberprostoru důvodem
k sebeobraně? Tallinnský manuál tvrdí v pravidle 13, že ano, pokud bude míra a efekt odpovídat
vojenskému útoku. Navíc útok musí mít přeshraniční charakter. Jakým způsobem by se měl stát stavět
k důslednému drobnému, ale soustavném zahlcování sítí DDoS útoky, které komplikují chod státu a
mohou jej naprosto zablokovat v kritických momentech? To řeší Tallinnský manuál (CCDCOE 2013,
Rule 13, par. 3-4) názorem, že vojenský (armed) útok nutně nemusí ke svému útoku využít kinetické
zbraně. Míra a efekt útoku by měly ve smyslu použití síly článku 2(4) Charty OSN býti změřitelné a
z výsledku vyvoditelné analogické důsledky takového vojenskému útoku, např. uplatnění článku 51
Charty OSN o právu na sebeobranu. Použití síly (use of force) však nesmí být zaměňováno
z vojenským útokem (armed attack). Autoři Charty toto kontinuum zanesli do textu zcela záměrně a je
nutné jej odpovídajícím způsobem vykládat i v kontextu kybernetického konfliktu.
Tento bod je velmi, velmi problematický. Tallinnský manuál pouze poukazuje na nutnost změřit míru
a efekt útoku, jenže právě výsledek takového měření, či úvahy nebo interpretace jsou v otázkách
kybernetické bezpečnosti nekonečně diskutovatelné téma. Problém přisouzení nekončí pouze u toho,
je-li útočník znám, ale i jestli je jeden, je-li série útoků vedena z více zemí, nebo zdali tato série po
sobě jdoucích efektů nejsou jen technologickou rezonancí bez přímého úmyslu. V takovém případě je
nutné nově vzniklý problém řešit spíše technicky, nežli na poli mezinárodního práva, či půdě soudního
tribunálu. V kontextu takového dilematu se preventivní nebo preemptivní zásah jeví jako naprosto
nemyslitelný, a tak lze předpokládat, že škola striktního výkladu mezinárodního práva ve věci práva na
sebeobranu bude do budoucna slavit vzestup.
Teritoriální integrita státu je neoddiskutovatelné téma již po staletí, jedná se o zvykové právo, které je
od Vestfálského míru uzavřeného roku 1648 neoddiskutovatelným právem státu na jeho suverenitu.
Bez ohledu na jasné stanovisko expertů v prvním odstavci prvního pravidla Tallinnského manuálu lze
předpokládat a ze zkušeností vyplývá, že v kombinaci s problémem přisouzení ji nikdo nebude
dodržovat. Měli bychom se nyní primárně zaměřit na analýzu režimů nové formy kybernetického
prostoru a s tím i spojenou analýzu případného nového mezinárodního práva, které bude na ní
aplikovatelné, vymahatelné a politicky prosaditelné.
102
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie:
BARABÁSI, A. L. 2002. Linked: the new science of networks. Perseus Pub., ISBN 9780738206677.
CCDCOE. 2013. Tallinn Manual on the International Law Applicable to Cyber Warfare. New York:
Cambridge University Press, ISBN 978-1-107-02443-4.
CLARKE, R. A. a KNAKE, R. 2012. Cyber War: The Next Threat to National Security and What to Do
About It. HarperCollins, ISBN 9780061962240.
DINNISS, H. H. 2012. Cyber Warfare and the Laws of War. Cambridge University Press, ISBN
9781107011083.
FARWELL, J. P. a ROHOZINSKI, R. 2011, „Stuxnet and the Future of Cyber War.“ Survival (00396338),
vol. 53, no. 1, p. 23-40. ISSN 00396338.
GEERS, K. 2011. Strategic Cyber Security. NATO CCD COE Publication,
GOODMAN, W. 2010, „Cyber Deterrence. Tougher in Theory than in Practice?“ Strategic Studies
Quarterly, vol. FALL 2010.
GRENS, K. 2012. Spike in deaths blamed on 2003 NYC power outage: Reuters, Retrieved 8.6.2013
from: http://goo.gl/32D7o.
LYNN III, W. J. 2010. Defending a New Domain: [Essay]. Foreign Affairs, 97-108. poh, EBSCOhost.
Retrieved from:
http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=poh&AN=52957873&site=ehost-live.
MARKOFF, J. a SANGER, D. E. 2010. In a Computer Worm, a Possible Biblical Clue: The New York
Times, Retrieved 8.6.2013 from: http://goo.gl/dgSLM.
MURPHY, S. D. 2006. Principles of international law. Thomson/West, ISBN 9780314163165.
POULSEN, K. 2008. Did Hackers Cause the 2003 Northeast Blackout? Umm, No: Wired, Retrieved
8.6.2013 from: http://goo.gl/p52KD.
SCHMITT, M. N. 2012, „International Law in Cyberspace: The Koh Speech and Tallinn Manual
Juxtaposed.“ Harv. Int'l L.J. Online, vol. 54, no. 13.
THE WHITE HOUSE. 2011. International Strategy for Cyberspace. Retrieved from:
http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/international_strategy_for_cyberspa
ce.pdf.
THE WHITE HOUSE. 2003. The National Strategy to Secure Cyberspace. Washington, DC.
UN. 1945, „Charter of the United Nations.“.
103
Bezpečnost v době neklidu
Bezpečnostní vztahy mezi pobaltskými státy
a Ruskou Federací od konce bipolarity
Jan Smetana
Abstrakt:
Tento článek je zaměřen na bezpečnostní problematiku tří pobaltských států. Jejich bezpečnostní
politika a integrace do evropských a severoatlantických struktur hraje důležitou roli při formování
vzájemných vztahů mezi EU, NATO a Ruskou Federací. Na začátku článku je stručně zmíněna historie,
důležitá pro uvedení do problematiky. Následující část se věnuje současné bezpečnostní situaci
a stanovení národních zájmů a hrozeb. Důležitá je také část zmiňující bezpečnost prizmatem členství
v NATO a EU. Obě tato členství hrají důležitou roli v současných mezinárodních vztazích v baltském
regionu a nezůstávají nepovšimnuta ani v Moskvě a Washingtonu. Tento článek se také zabývá
otázkou energetické bezpečnosti, která je pro tyto pobaltské státy klíčová. Jde totiž o prosazování
strategických zájmů prostřednictvím energetiky. Proto je energetická otázka považována současně za
zájem, ale také za prostředek.
Abstract:
This article is aimed to the security of three Baltic countries. The security policy and integration of
these countries to the European and North Atlantic structures plays the key role for the international
relationships between NATO/EU and Russian Federation. First part of the article describes history of
Baltic region briefly, because of its importance for currant policy. Following parts engage in current
security situation, security threats and national interests. There is a security of Baltic countries in the
next chapters viewed from their NATO/EU membership point of view. Both memberships are
important for current security situation and they are observed by Washington and Moscow. The
energy security is described by following important chapter of this article because of the importance of
this issue for the Baltic countries. A lot of strategic interests can be enforced by the energy policy. The
question of the energy could be interest and instrument at the same time.
1. Úvod
Problematika bezpečnosti tří pobaltských států, Litvy, Lotyšska a Estonska (právě tyto tři státy jsou
záměrně vybrány v tomto článku pro svou relativní kulturní i geografickou blízkost a stejné postavení
v období Studené války) je v českém bezpečnostním prostředí často opomíjena. Její význam však
hraje důležitou roli při formování mezinárodních vztahů mezi Evropskou unií a NATO na jedné straně
a Ruskou Federací na straně druhé. Také situace tamních ozbrojených sil je pro ČR důležitá neboť
například absence nadzvukového stíhacího letectva těchto tří pobaltských států a nutnost zajištění
ochrany jejich vzdušného prostoru byla impulsem pro vznik mise Air Policing, během níž byly poprvé
v historii od druhé světové války nasazeni v roce 2009 čeští stíhači do letecké operace nad cizím
územím. (Ministerstvo obrany a Armáda České republiky 2012)
Jde o případovou studii těchto vztahů, která kromě obecných témat (jako je např. energetická
bezpečnost nebo členství pobaltských států v euro-atlantických strukturách) používá komparativní
metodu k získání pohledu na tyto vztahy z perspektivy jednotlivých států. Podobně je na začátku
shrnuta stručná historie těchto států, která pokládá základ i pro současné vztahy. Článek nejprve
analyzuje jednotlivé přístupy zmíněných států a následně provádí vlastní komparaci.
Cílem tohoto článku je ukázat jednotlivé přístupy tří pobaltských států k bezpečnosti (především
z pohledu již zmíněného členství v euro-atlantických strukturách nebo vztahů k Ruské Federaci).
Hlavní výzkumná otázka si pak klade za cíl zjistit jaké je oficiální vzájemné vnímání těchto aktérů mezi
sebou z pohledu bezpečnosti, včetně bezpečnosti energetické.
104
Bezpečnost v době neklidu
2. Historie
Pro pochopení problematiky současné politiky i bezpečnostní situace států Baltu je třeba nejprve znát
historický kontext, ve kterém k dějinným událostem docházelo. Na základě tohoto kontextu pak
můžeme analyzovat dnešní situaci, případně předvídat s určitou pravděpodobností i některé budoucí
události. Následující stručná historie záměrně nezahrnuje vstup zmiňovaných států do struktur NATO
a EU, protože tato problematika bude rozebrána později.
Litva je největším a také nejjižnějším pobaltským státem. Její historie byla definována zájmy Pruska,
Polska a Ruska (respektive „Velkoněmecké třetí říše“ a Sovětského svazu). Litevská parlamentní
demokracie má kořeny již v 15. století, kdy vznikl Litevský parlament, Seimas (toto označení je
používáno v Litvě dodnes). Historie Litvy byla od roku 1569 spojena s Polskem prostřednictvím tzv.
Lublinské unie. Během tzv. „dělení Polska“ připadla většina území Litvy Rusku, jako jeho gubernie.
Během první světové války byla Litva obsazena německou armádou. Litva jako samostatný stát začala
existovat až v roce 1918. V poválečném období docházelo ke konfliktům s Polskem, které v roce 1919
obsadilo Vilnius (v té době byl považován za hlavní město Kaunas, právě z důvodu okupace Vilniusu).
Rovněž bolševické Rusko bylo považováno za hlavního nepřítele. Vnitropolitická situace byla nestabilní
i po přijetí Ústavy v roce 1922. Po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop v roce 1939 měla Litva
připadnout Německu (Lotyšsko a Estonsko pak SSSR). V roce 1940 byla Litva obsazena sovětskými
vojsky a stala se tak svazovou republikou Sovětského svazu. Mezi roky 1941–1944 byla obsazena
vojsky nacistického Německa a na konci války připadla opět Sovětskému svazu. Jako součást SSSR
byla až do roku 1990, kdy byla obnovena její samostatnost. Sajudis bylo všelidové hnutí (založeno
v roce 1988), které usilovalo o zbavení komunistické strany role rozhodujícího hráče. Ve volbách do
141členného Seimu v roce 1990 vyhrál Sajudis a následně se prvním prezidentem stal jeho předseda
Vytautas Landsbergis. Po vyhlášení litevské nezávislosti došlo k ekonomické blokádě ze strany SSSR a
taktéž k ozbrojené konfrontaci Sovětské armády s litevským obyvatelstvem. Za uznání Litvy za
nezávislý stát lze považovat (kromě prvních uznání její samostatnosti ze strany některých států, jako
např. Moldávií nebo Islandem) její vstup do OSN v roce 1991. Bez zajímavosti není Litevský ústavní
zákaz členství státu v jakémkoliv post-sovětském uskupení (Cabada et al. 2008: 113–115). Hlavním
vnitropolitickým problémem post-sovětské Litvy je její politická nestabilita, která přetrvává dodnes. To
dokazuje fakt, že se za posledních 20 let vystřídalo u moci 15 vlád. (Vaščenkaité 2012) Rovněž
úspěšný proces impeachmentu prezidenta Paksase v roce 2004 pověsti a stabilitě litevské politiky příliš
nepřidal. Tím spíše, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku později rozhodl o nesprávnosti
jeho vyřazení z politiky v Seimu. (BBC 2012)
Lotyšsko, zeměpisně ležící mezi Litvou a Estonskem, je druhým pobaltským státem. Také Lotyšsko má
bohaté zkušenosti s cizí nadvládou. Příkladem mohou být události 15. století, kdy Kuronsko patřilo
německým rytířům a Livonsko, Latgalsko a Vidzemsko patřily Litvě. V 17. století připadly některé časti
(severní a východní část území) Švédům. Za vlády Petra I. pak byla větší část Lotyšska obsazena
Ruskem. V průběhu první světové války patřilo území Lotyšska pod německou okupační správu. V té
době tvořil základ budoucí Lotyšské vlády Ústřední výbor pomoci pro utečence, který sídlil
v Petrohradě. Na základě Brest-litevského míru připadlo území Lotyšska v březnu 1918 Německu.
Oficiální nezávislost Lotyšska pak byla vyhlášena 27.8.1918. V roce 1921 bylo Lotyšsko uznáno i na
mezinárodní úrovni přijetím do Společnosti národů. V období mezi světovými válkami byla lotyšská
společnost etnicky i nábožensky heterogenní a k moci se postupně dostala vláda v čele
s autoritářským Karlisem Ulmanisem. Ten stál v čele Svazu zemědělců, který vyvolal vládní krizi a v
roce 1934 se pak Ulmanis stal de facto vůdcem, za kterého se i prohlašoval. Lotyšsko patřilo ve
třicátých letech ke státům s nejvyšší životní úrovní v Evropě. To bylo mimo jiné zapříčiněno
obchodováním s Velkou Británií, státy Beneluxu, ale také s Německem. Lotyšsko z důvodu obav o svoji
bezpečnost vyhlásilo neutralitu, kterou pojistilo smlouvou o neútočení s Německem z roku 1939. Ta
však neměla žádný faktický význam, vzhledem k podpisu paktu Molotov-Ribbentrop, podle kterého
mělo Lotyšsko i Estonsko připadnout SSSR. V roce 1939 byla podepsána vynucená smlouva
o rozmístěni sovětských vojsk v Lotyšsku a o rok později byla přijata nová socialistická ústava
a Lotyšsko požádalo o přijetí do SSSR. Tato žádost nebyla dobrovolná, přesto na ni Stalin později
úspěšně poukazoval na konferenci v Teheránu. Německá invaze nejprve vyvolala naději na pád
prosovětského režimu a sovětské nadvlády. Nacistické velení však mělo s Lotyšskem plány na
germanizaci (germanizováno mělo být celé Pobaltí), kterou začalo aplikovat tak, že romská i židovská
menšina téměř přestaly existovat. V roce 1945, po ukončení války hrála hlavni roli v lotyšské politice
Moskva. Důležitým fenoménem komunistického režimu, který svými následky ovlivňuje situaci a vztahy
105
Bezpečnost v době neklidu
Rigy s Moskvou do dnešních dnů, byla snaha o zavedení bilingvismu a rusifikaci. Nezávislost Lotyšska
byla obnovena 21.8.1991. Před tím došlo k obsazení tiskového domu v Rize sovětskými jednotkami a k
násilným střetům se sovětskou armádou. Poslední ruský voják opustil území Lotyšska v roce 1996. Co
se týká porevoluční vnitropolitické situace, ani ta nebyla jednoduchá. Nejvyšší sovět, již demokraticky
zvolený v roce 1990 fungoval do roku 1993, kdy se uskutečnily první volby do Saeimu. Problém v té
době tvořily mimo jiné neshody ohledně volebního práva a fragmentace politické scény. (Cabada et al.
2008: 131–135)
Poslední a nejsevernějším pobaltským státem, kterým se tento článek zabývá, je Estonsko. Raná
historie Estonska se od Litvy a Lotyšska liší již v původu národů. Příkladem může být i jazyk.
Estonština patří jako jediná ze tří pobaltských jazyků do ugrofinské skupiny. Estonsko strávilo většinu
historie pod nadvládou jiné mocnosti. Příkladem může být nadvláda Kyjevské Rusi (12. století),
německého řádu livonských rytířů (13. století–1583), rozdělení Estonska mezi Polsko, Dánsko
a Švédsko (po porážce livonských rytířů), následná švédská nadvláda a ruská nadvláda (1721–1918).
Estonsko rovněž zažilo německou okupaci v roce 1918. Estonští komunisté vyhlásili Estonskou komunu
pracujících v Narvě 29. 11. 1918. Po první světové válce následovala jednání s Ruskem, které se
nechtělo vzdát tohoto území. Rusko se vzdalo svých územních nároků až v roce 1920 po podpisu
smlouvy 2. února v Tartu, kde se naopak Estonsko zavázalo neposkytnout své území pro
shromažďování sil proti Rusku. V roce 1920 byla také přijata ústava, která zaváděla silný
parlamentarismus. Příkladem byl předseda vlády, který stál v čele státu a vykonával tak i funkci
prezidenta. Ten byl pak odpovědný parlamentu Riigikogu. Rovněž tato ústava zaručovala silné
postavení menšin. Kontrastem k silnému parlamentarismu byl dodatek k ústavě z roku 1934 a
inspirace některých politiků v režimu italského fašistického vůdce Mussoliniho. V roce 1938 vešla však
v platnost nová ústava opět liberalizující poměry v Estonsku. Téhož roku došlo k přijetí zákona o
neutralitě země a o rok později k uzavření smlouvy o neútočení s nacistickým Německem. Estonsko
bylo donuceno podepsat žádost o začlenění do SSSR, které bylo roku 1940 vyhověno. Proces
sovětizace byl přerušen německou invazí v roce 1941. Rudá armáda pak obsadila Estonsko v roce
1944. Toto obsazení nebylo uznáno de iure západními mocnostmi, ale z obav o narušení
protihitlerovské koalice v otázkách Pobaltí vycházeli ze statutu quo. V době poválečné sovětizace opět
docházelo k emigraci původních obyvatel a imigraci přistěhovalců ruského původu. Samostatnost byla
vyhlášena opět 20. srpna 1991 Nejvyšší radou Estonska. (Ibid. 89–93)
Zmíněná migrace je jedním z faktorů (stejně, jako v případě Litvy a Lotyšska), který ovlivňuje dnešní
demografickou situaci v regionu a má rovněž politické i sociální důsledky. Těmi jsou nejen politické
vztahy mezi samotnými státy a velmocemi v regionu, otázky národnostních menšin a stupně jejich
autonomie, ale také různé formy volebních zákonů upravujících volební práva pro určitou část obyvatel
(např. volební zákon v Estonsku přijatý v roce 1992, který dává aktivní volební právo jen obyvatelům
Estonska, kteří byli držiteli estonského občanství k 16. červnu 1940 a jejich potomkům). (Ibid) Tyto
zákony mají opět negativní dopad na oficiální stanoviska a rozhodnutí jednotlivých politických
uskupení, ale také na veřejné mínění, které by mělo hrát v demokratickém zřízení neopomenutelnou
roli. Problém migrace tak může mít ve svém konečném důsledku dopad i na bezpečnostní politiku
států (v tomto případě i na tu vnitřní) a může tak být faktorem, který ji určitým způsobem negativně
ovlivňuje, což je na škodu mírovému soužití národnostních menšin v regionu.
3. Bezpečnost baltských států z pohledu členství v NATO
„NATO se stále, omluvte mě, nezaměřuje na distribuci džemu a rajčat. Je to vojenská organizace. Lidé
jsou tam suší, popudliví, militantní... Proto nevidím důvod pro obyvatele Baltu... vstoupit do NATO“.
Tato slova pronesl Dmitrij Rogozin v roce 2001, čímž vystihuje častý ruský postoj na přístup
pobaltských států do NATO. (Rogozin 2013) Tato ruská nelibost se promítá do celého spektra vztahů
mezi Ruskou Federací a pobaltskými státy.
Bezpečnostně-politická situace pobaltských států se za posledních 20 let výrazně proměnila. Získáním
samostatnosti po pádu Sovětského svazu získaly tyto státy možnost rozhodnout se, jakým způsobem
budou zajišťovat svoji bezpečnost. Po začlenění těchto zemí do struktur NATO a EU se rovněž
proměnily aktuální hrozby těchto států. Jde zejména o členění do tří základních skupin. První skupinu
tvoří hrozby plynoucí z globálního prostředí. Zde podléhají světovému vývoji zejména za posledních 20
let. Na začátku 90. let, když se státy, jako Litva, Lotyšsko nebo Estonsko rozhodovaly o přistoupení,
představovalo NATO hlavní pilíř evropské bezpečnosti. To byl jeden z hlavních důvodů, proč tyto státy
106
Bezpečnost v době neklidu
usilovaly o členství. Během dvaceti let se situace změnila a NATO se samo muselo vypořádat s novým
bezpečnostním prostředím i hrozbami (konec bipolarity, terorismus, šíření zbraní hromadného ničení
nebo hroutící se státy). Tyto nové hrozby samozřejmě neohrožují jen NATO jako mezinárodní
organizaci, ale především jeho členské státy. Druhou kategorií jsou hrozby, které jsou přímo navázány
na proces rozšiřování NATO a EU. Ty plynou ze změny bezpečnostního prostředí pobaltských států
způsobené jejich začlenění do těchto struktur. V závislosti na tom následovala transformace vlastní
bezpečnostní strategie, která se přizpůsobuje kontextu strategie NATO a EU. Nové členské státy na
sebe berou takto závazky a kromě benefitů vycházejících ze členství, přebírají také společné hrozby.
Třetí kategorií hrozeb jsou ty, které jsou specifické pro pobaltské státy, případně oblast střední
a východní Evropy. (Šešelgytė 2004: 175)
O významu členství ve strukturách NATO a orientaci na některé západní spojence pobaltskými státy
vypovídá také nápis na radnici ve Vilniusu. Stojí tam: „Každý, kdo si vybral Litvu za nepřítele, učinil si
nepřítele ze Spojených států“. Tuto větu pronesl prezident G. W. Bush při návštěvě Litvy dne 23.
listopadu 2002. To ukazuje nejen samotný vztah země ke Spojeným státům, ale také jejich snahu
o upevňování svých zájmů a posilování svého vlivu v tomto regionu, což může být negativně přijímáno
ze strany Ruské Federace, která se oprávněně může obávat o ztrátu vlastního vlivu v regionu, kde je
její vliv vzhledem ke geopolitickému a historickému vývoji přirozený.
Obr. 1: Nápis na radnici ve Vilniusu (Foto: vlastní)
Pokud hovoříme o bezpečnostní dimenzi vztahů mezi Ruskou Federací a pobaltskými státy za
posledních dvacet let, neměli bychom opomenout proměny v ruské strategické kultuře ve sledovaném
období. Nordický region v období studené války byl považován za nárazníkovou zónu mezi severním
křídlem NATO a sovětskými centry Murmanskou oblastí (zejména významný byl poloostrov Kola)
a Leningradskou oblastí. Zmíněné oblasti byly důležité pro Sovětský svaz zejména kvůli hustotě
populace (druhá nejlidnatější oblast v Sovětském svazu) a dislokaci vojsk (sovětské severní loďstvo
bylo dislokováno v Barentsově moři včetně ponorek s balistickými raketami a také hlavního zbrojního
centra Sovětského svazu v oblasti). (Heikka 2000: 23) Toto rozmístění zbraní vyplývající z tehdejší
bezpečnostně-politické situace však bylo jen následkem rozhodovacích procesů v Moskvě. V 80. letech
došlo ke změně „Sovětské velké strategie“, kdy podle této strategie je hlavním předmětem sovětského
strategického myšlení předcházení válečnému konfliktu. Tímto se vojenská strategie Sovětského svazu
stala více defenzivní. (Ibid. 41) Za hlavní hrozbu v politických kruzích i mezi širokou veřejností bylo
považováno NATO.
Mimochodem ruské veřejné mínění zaměřené proti NATO je pravděpodobně jedním z důvodů, proč si
i současná ruská politická reprezentace nechává prostor pro vyslovení nedůvěry vůči NATO a stále ho
považuje za možnou hrozbu, přestože jinak projevuje určitou snahu s NATO spolupracovat.
107
Bezpečnost v době neklidu
Při sledování proměn ruské strategické kultury je však podstatný fakt, že po osamostatnění tří
pobaltských států se tyto státy nesetkávají se skutečným odporem proti jejich prozápadní politice ze
strany ruské politické reprezentace. Kromě začínající liberalizace ruské politiky je důležitým důvodem
také nevyhodnocení prozápadní orientace pobaltských států jako hrozby pro ruské zájmy. I přes to
však vojenská doktrína z roku 1993 považuje rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím za hlavní
bezpečnostní hrozbu. (Ibid. 63–64) To může být částečně ovlivněno ruským veřejným míněním a
částečně vnímáním NATO, jako celkové hrozby a to bez ohledu na to, zda pobaltské státy jsou jeho
členem či nikoliv. Ruská snaha o vyrovnání moci se pak také projevuje například spoluprací
s některými státy, které jsou západními mocnostmi vnímány negativně. Zpětně tyto ruské snahy o tuto
spolupráci nebo uvedení NATO jako bezpečnostní hrozby vede k nedůvěře Západu a k vytváření
atmosféry strachu z Ruské Federace. Tento pocit je často nešťastně posilován z ruské strany v podobě
různých vojenských cvičení, které mají demonstrovat ruskou vojenskou sílu. V dnešní době však není
reálné použití této síly k prvotnímu útoku ruské armády proti Západu. Současná úroveň mezinárodních
vztahů především ekonomických nebo bezpečnostních nebo úroveň a ekonomická situace jak ruské
armády tak armád států NATO vylučuje možnost efektivního vojenského úderu od kterékoliv z těchto
dvou stran. To je důvod, proč členství pobaltských států v NATO a EU z bezpečnostní perspektivy
nemá vzhledem k Ruské Federaci zdaleka takový faktický význam, jako politický. Jde především
v první řadě o demonstraci nezávislosti těchto tří států na Ruské Federaci. Po několika desetiletích
začlenění do struktury Sovětského svazu je tato touha pochopitelná a z pohledu občanů pobaltských
států i oprávněná, z faktického pohledu a v kontextu dnešní úrovně globalizace, mezinárodní
spolupráce a ekonomických vazeb však poněkud přehnaná.
Vzájemné chování obou současných mocenských center severní hemisféry (Ruské Federace i NATO)
odráží přístup realistické tradice, kde i přes určitou spolupráci přetrvává vojenské soupeření
a nedůvěra obou aktérů.1
4. Bezpečnost baltských států z pohledu členství v EU
Samostatnou kapitolou vztahů mezi pobaltskými státy a Ruskou Federací představuje proces přístupu
a později samotné členství pobaltských států v Evropské unii. Neopomenutelnou roli v těchto vztazích
hraje také Eastern Neighbourhood Policy (Politika východního sousedství, dále jen ENP), která pomáhá
pobaltským státům formovat jejich vlastní identitu, jako států „západní“ Evropy. Na základě této snahy
o získání nové identity tyto státy pak realizují svojí vlastní zahraniční politiku. (Berg, Ehin 2009: 118)
Je třeba neopomenout také vlastní vztah k oběma hráčům. Evropská unie není klasická mezinárodní
organizace. Má vlastní právní subjektivitu, některé federalizující prvky a některé atributy samostatného
státu. Často se její zřízení označuje za „post-westfálské“ nebo „post-moderní“ a její hlavní síla spočívá
ve využití „soft-power“. Na druhé straně je Ruská Federace, která je státem v pravém slova smyslu
charakterizovaným, jako „moderní a teritoriální“ stát, který se snaží po uznání velmocenské pozice i za
použití „hard-power“. (Ibid. 120) Z druhé strany existuje výraz „ближнее зарубежье“ (blízké
zahraniční), kdy je takto z ruské strany označován prostor bývalých republik Sovětského svazu a
existují mezi nimi a Ruskou Federací zvláštní vztahy. Tyto politické, historické i geografické souvislosti
pak mají vliv na domácí veřejné mínění, které v pobaltských státech zastává převažující názor
o existenci ruské snahy získat vliv v těchto státech prostřednictvím politických, ekonomických i
kulturních prostředků. (Ibid. 12–124) Tato snaha je z ruského pohledu zcela přirozená (ať už z důvodu
ruské menšiny v Pobaltí nebo geopolitických, ekonomických i dalších důvodů). Nelze však opomenout,
že stejné zájmy v regionu prosazuje i Evropská unie (zejména Německo a Polsko mělo v regionu
historicky vždy své zájmy). Těmto evropským zájmům jsou však pobaltské státy dnes příznivě
nakloněny a nevnímají je tak negativně (alespoň většinou), jako ruské snahy prosadit se.
Pokud hovoříme o veřejném mínění v pobaltských státech, je důležité zmínit jeho postupný vývoj.
Příkladem může být situace v Estonsku. Podle průzkumu estonského ministerstva obrany z přelomu
tisíciletí považovalo v Estonsku 60–78 % dotázaných Ruskou Federaci jako hrozbu (tento počet se
od devadesátých let prakticky nezměnil). Při průzkumu v letech 2000–2003 klesl počet dotázaných
přesvědčených o možnosti napadení Estonska jiným státem z 33 na 15 %. (Noreen, Sjőstedt 2004:
1
Realistické pojetí mezinárodních vztahů, kdy hlavními aktéry jsou státy (nemůže jimi být organizace, jako
NATO) není pro potřeby tohoto článku podstatné. Snahou zde je ukázat fungování vztahů mezi těmito aktéry
jako takovými.
108
Bezpečnost v době neklidu
733) To potvrzuje tvrzení, podle kterého občané pobaltských států nevnímají Ruskou Federaci dnes
jako vojenskou hrozbu, ale spíše jako hráče prosazujícího se nevojenskými prostředky na úkor
ostatních.
Dalším významným prvkem v bezpečnostní dimenzi vztahů v regionu je Common Foreign and Security
Policy (Společná zahraniční a bezpečnostní politika, dále jen CFSP). Jejími účastníky i tvůrci se právě
pobaltské státy svým začleněním do Evropské unie také staly. I přes snahu členských států
o vojenskou spolupráci a posilování vojenských schopností neexistuje důvod pro ruské obavy z této
spolupráce, pokud bychom sledovali oficiální diskurz Evropské unie. Ta hovoří prostřednictvím
Lisabonské smlouvy jen o samých „vznešených cílech“. Obecně lze zmínit bod, který zdůrazňuje
schodu těchto cílů s Chartou OSN. To koresponduje s realitou, kdy oficiální ruský diskurz není zaměřen
proti Evropské unii, jako bezpečnostní hrozbě.
Kromě vlastní CFSP představují další řadu problémů „dílčí konfliktní témata“. V pozadí těchto témat
stojí kromě různých politických zájmů také historické vnímání Ruské Federace, jako hrozby pro
teritoriální integritu a suverenitu pobaltských států. Toto vnímání může být posíleno značnou ruskou
minoritou přítomnou v Pobaltí. Vliv této ruské menšiny je vnímán slabě i v některých dalších státech
střední a východní Evropy. Jde například o Českou republiku, Polsko a Litvu, ale především jde právě o
Lotyšsko a Estonsko. Následky tohoto vnímání Ruské Federace mohou být i politicky fatální. Za příklad
takového důsledku může být považováno polské veto Partnership and Cooperation Agreement
(Dohoda o partnerství a spolupráci, dále jen PCA) z roku 2006. Veto pozastavilo jednání o prodloužení
této dohody na dva roky. Tím lze dokládat politické zneužití historických souvislostí proti snaze
o spolupráci. Na druhé straně je třeba přiznat ruskou otevřenost snahám Evropské unie o mediaci a
spolupráci v některých dalších kritických momentech, jako byl Kavkazský konflikt v roce 2008.
(González 2010: 220–221)
Pro demonstraci názoru některých ruských vrcholných představitelů a jejich postoje k Evropské unii lze
zmínit Putinův projev, kdy Putin sám vyjádřil možnost ukrajinského členství v Evropské unii, kdy toto
členství nebude představovat problém pro Ruskou Federaci, jako by představovalo toto členství
v NATO. (Ibid.) To lze generalizovat na ostatní sousedské státy (včetně pobaltských států), kdy jejich
začlenění do Evropské unie nebude chápáno Kremlem jako bezpečnostní hrozba, ale naopak může být
využíváno ku prospěchu obou hráčů.
Vztah Ruské Federace k rozšiřování Evropské unie lze shrnout slovy S. Ivanova, který řekl: „Rusko
musí hájit své legitimní zájmy a reagovat tak na americký pokus o posílení vlivu, např. v Gruzii.“ Za
výsledek tohoto ruského snažení lze vidět příliv ruského kapitálu do pobaltských republik, jehož
prostřednictvím tento vliv v oblasti narůstá. Ruská Federace vnímá Evropskou unii spíše jako
ekonomickou příležitost, než jako vojenskou hrozbu. To potvrzuje i ruský slib o souhlasu s rozšířením
Evropské unie, jestliže se ta zaváže uspokojit určité ekonomické požadavky Kremlu. (Šešelgytė 2004:
183–185)
Závěrem této kapitoly lze charakterizovat vztah Ruské Federace k rozšiřování Evropské unie o
pobaltské státy snahou o maximalizaci zisku z tohoto rozšíření. Jde o to, že tento vztah není nutně
nepřátelský, nicméně promítají se v něm přirozené ruské ambice k ovládání oblasti historicky
provázané se sovětskými a ruskými zájmy, které jsou pro zemi ruských rozměrů přirozené. Ruská
Federace tak nenasazuje reálné prostředky za účelem brzdění evropské integrace, ale spíše využívá
svoji sílu k maximalizaci vlastního zisku. Celou „hru“ mezi Evropskou unií a Ruskou Federací lze
přirovnat ke hře s nenulovým součtem, kdy ruský zisk (v tomto případě především ekonomický) může
přinést výhody také Evropské unii v podobě spolupracujícího partnera, který i přes evropskou snahu o
diverzifikaci zdrojů je pro evropské státy významný (surovinové zdroje, rozloha, vojenský potenciál…).
To znamená, že oběma hráčům se jednoznačně vyplatí spolupracovat, a to i navzdory určitým
etnickým a národnostním odlišnostem a především v pobaltských zemích obecně rozšířenému
protiruskému postoji obyvatel.
5. Vztah pobaltských států a Ruské Federace z pohledu bezpečnosti
V současné době nejde jen o čistě vojenský pohled na silného hráče usilujícího o prosazení svého
vlivu, ale především o politické hry a prosazování ekonomických zájmů jednotlivých aktérů. Ukázkou
takových vztahů může být příklad, kdy ruský kapitál investovaný do pobaltských států neustále
narůstá stejně tak, jako v případě států střední a východní Evropy. Tento příliv ruského kapitálu je
109
Bezpečnost v době neklidu
nejvíce viditelný v oblasti energetiky, telekomunikací a dopravy. Příkladem takového pronikání ruského
kapitálu do regionu může být Нефтяна́я Компа́ния „Ю́КОС“, který převzal vedení nad litevskou
společností Mažeikių nafta nebo Газпром vlastnící třetinu akcií Lietuvos dujos. Výhodou pro ruské
investory je původ prvků infrastruktury (především té kritické nebo dopravní). Tato infrastruktura
patřící původně Sovětskému svazu byla po jeho pádu většinou integrována do nového ruského
systému. Přílivem ruských investic do této infrastruktury přirozeně slábne pozice Spojených států
v regionu. (Šešelgytė 2004: 184)
Pokud se podíváme na problematiku vztahů pobaltských států k RF, zajímavý pohled může přinést
„Ruská vojenská doktrína“ z roku 2010. V této doktríně jsou uvedeny hlavní hrozby RF, mezi které
patří na prvním místě touha Severoatlantické aliance stát se globálním aktérem a možnost zneužití
svého postavení v rozporu s mezinárodním právem, stejně tak jako rozšiřování vojenské infrastruktury
zemí NATO do blízkosti RF, včetně rozšiřování NATO. V další části si však tento dokument odporuje,
když zmiňuje nutnost spolupráce s NATO a EU, jako prostředek k posílení mezinárodní bezpečnosti.
Doktrína se touto zmínkou obou organizací přímo dotýká také pobaltských států, které v době vzniku
dokumentu již byly členy těchto organizací. Zajímavý je však také konkrétní „nezájem“ tohoto
dokumentu o pobaltské státy. Ten se projevuje tak, že při bližším zkoumání této doktríny zjistíme,
že zde neexistuje ani jedna zmínka o baltském regionu nebo kterékoliv pobaltské republice.
(Президент России 2012) Z toho dokumentu lze vyčíst patrný nezájem Ruské Federace o tento
region, alespoň v rámci bezpečnosti. Jinými slovy z toho plyne závěr, podle kterého Ruská Federace
vnímá rozšiřování euroatlantických struktur blíže ke svým hranicím a toto rozšiřování vnímá i jako svoji
bezpečnostní hrozbu. Nicméně členství pobaltských republik jako takových nevidí, jako akutní
bezpečnostní problém, kterým by se měla hlouběji zabývat.
Naopak při sledování jednotlivých strategických dokumentů pobaltských států se zaměříme na
pozornost, kterou tyto dokumenty věnují Ruské Federaci a pojetí vztahů mezi nimi. Při vlastní
komparaci pak můžeme porovnat rozdílnost diskurzu těchto dokumentů k danému tématu.
National Security Concept (Národní bezpečnostní koncept dále jen NSC) byl přijat v lotyšském Seimu
dne 24.1.2002. Reflektuje tedy desetiletí samostatného Lotyšska a dává nám možnost hodnotit dalších
10 let jeho naplňování. NSC zmiňuje Ruskou Federaci prvně, v podkapitole 2.1 International
Environment (Mezinárodní prostředí), kde zmiňuje význam spolupráce pobaltských států s Německem,
Polskem a Ruskou Federací. Také uvádí důležitost vývoje v ruské a běloruské politice, kde klade důraz
na demokratizaci a předvídatelnost jejich politik pro Lotyšsko. Kapitola 3.1. Foreign Policy (Zahraniční
politika) staví otázku vztahů s Ruskou Federací na stejnou úroveň, jako vztahy s Běloruskem. S oběmi
zeměmi by Lotyšsko chtělo podle NSC spolupracovat a tyto bilaterální vztahy by chtělo stavět na
právním základě vztahů mezi suverénními státy. Zároveň v tomto článku NSC je zmíněna podpora
rozvoje demokratizace obou východních sousedů, což jinými slovy říká, že Lotyšsko dosud nechápe
Ruskou Federaci a Bělorusko jako plně demokratické státy. V podkapitole 3.2.5 State Borders (Státní
hranice) zmiňuje nutnost jednání o vytyčení státní hranice mezi Lotyšskem, Ruskou Federací a
Běloruskem. To dokládá, že Lotyšsko otázku současných státních hranic nepovažuje za definitivně
uzavřenou a tato otázka tak může působit jako prvek pro potenciální konflikt. (Ministry of Foreign
Affairs of the republic of Latvia 2013)
Druhým důležitým dokumentem je State Defence Concepte (Státní obranná koncepce), podepsaná
lotyšským ministrem obrany A. Pabriksem. Tato koncepce hovoří o Ruské Federaci ve článku 48, kde
popisuje potřebu bilaterální spolupráce s Ruskou Federací v bezpečnostních otázkách, jako je námořní
bezpečnost, provádění záchranných operací v Baltském moři nebo angažování Ruské Federace do
cvičení NATO pro partnerské země. (Aizsardzības ministrija 2013)
Vztahy k RF jsou také zmíněny v The Military Strategy of the Republic of Lithuania (Litevská vojenská
strategie) z roku 2004. Zde se však píše o RF jen ve 2. kapitole (Čl. 2.1.1) v souvislosti s významem
Partnership for Peace (Partnerství pro mír) a zintenzívnění vztahů s RF a Ukrajinou. (Ministry of
Defence of the Republic of Lithuania 2004) Tyto pozitivní bilaterální vztahy by mohly být nejen
benefitem pro pobaltské státy, ale mohla by to být také možnost, jak by tyto státy mohly přinést
užitek pro celé NATO.
Zajímavým dokumentem je Lithuanian Military Doctrine (Litevská vojenská doktrína) z roku 2010, kde
ohrožení Ruskou Federací není explicitně uvedeno, nicméně v článku 6.7.1 Direct military
confrontation (Přímá vojenská konfrontace) se píše o stálé vojenské přítomnosti v sousedství Litvy.
Tuto přítomnost může podle této doktríny každý chápat jinak... Další článek 6.7.2. Provocations,
110
Bezpečnost v době neklidu
demonstration of military power and threat of force (Provokace, ukázka vojenské síly a hrozba silou)
hovoří naopak o sousedských státech Litvy, jejichž bezpečnost je podporována pomocí dokumentů i
vojenských akcí zamířených nepřímo proti Litvě a jejím spojencům. (Ministry of Defence of Republic of
Lithuania 2010: 15) To je vzhledem k různým provokativním akcím Ruské armády v těsné blízkosti
Litvy celkem jednoznačný náznak protiruské politiky.
Estonský pohled na Ruskou Federaci, podle oficiálních dokumentů můžeme zaznamenat například
v National Security Concept of the Republic of Estonia (Národní bezpečnostní koncepce Estonské
republiky) z roku 2004. V té se píše o Ruské Federaci v kapitole 2.4.2 Security policy relations in the
Baltic Sea region (Bezpečnostní politické vztahy v regionu baltského moře). Podle tohoto dokumentu
rusko – estonské vztahy překračují běžné snahy NATO a EU o vzájemný užitek z oboustranné
spolupráce s Ruskou Federací. Také zde je zmíněn vývoj ruské demokratizace a prosperity, jako
důležitý prvek pro bezpečnost baltského regionu. Estonsko se pak snaží využít spolupráci s Ruskou
Federací pro posílení a zefektivnění boje proti organizovanému zločinu, terorismu a živelným
pohromám. Nikde se zde nepíše nic o ruské hrozbě... (Estonian Ministry of Foreign Affairs 2004)
Touto drobnou diskurzní analýzou jsme dospěli k závěru, že Ruská Federace i přes přirozenou snahu
prosazovat své zájmy ve svém okolí alespoň podle oficiálního diskurzu nepředstavuje pro pobaltské
státy bezpečnostní hrozbu. Taktéž tyto státy vidí Ruskou Federaci spíše jako možnost pro spolupráci.
Zde však je třeba neopomenout občas zmiňovanou podmínku procesu demokratizace, kterou tyto
státy považují za důležitou. Pokud by někdo argumentoval demonstrací síly (v podobě různých
vojenských cvičení, demonstrativních přeletů strategických bombardérů v pohraničí apd...), ať už ze
strany NATO nebo Ruské Federace, tak lze tyto aktivity považovat spíše za aktivity ukazující vlastní
vojenskou sílu a připravenost. V žádném případě však tyto aktivity nepředstavují reálnou vojenskou
hrozbu. Na základě současného vzájemného diskurzu i současných ekonomických vztahů lze ofenzivní
vojenskou akci ze strany Ruské Federace proti pobaltským státům zcela vyloučit. Naopak nelze
očekávat ani agresi ze strany těchto států (byť začleněných do NATO) vůči Ruské Federaci nebo
jejímu území (například oblast Kaliningradu). Jde tedy spíše o určité snahy o demonstraci vlastní síly
v kontextu diplomatického jednání, které má většinou ekonomický charakter.
6. Energetická bezpečnost
Důležitým prvkem bezpečnosti pobaltských států je otázka energetiky. Nelze jí odepřít jednu
z hlavních rolí na poli bezpečnostní problematiky regionu. V případě, že by se energetika stala
skutečnou „zbraní“ (ať už kterékoliv strany), hlavní a bezprostřední dopad to bude mít nejen na
hospodářství postiženého státu, ale přímo na jeho obyvatele.
Slovy náměstka litevského ministra energetiky Z. Vaiciunase (2012), energetická nezávislost státu mu
dává možnost výběru energetických zdrojů. Tato snaha o vybudování energetické nezávislosti
pobaltských států je vidět na příkladu litevské National Energy (Energy Independence) Strategy
(Národní energetická strategie dále jen Strategie). Tento dokument, vydaný litevskou vládou v roce
2010 si klade za hlavní cíl vybudovat energetickou nezávislost Litvy do roku 2020 (Government of
Republic of Lithuania 2010: 3–4).
Po zastavení provozu v jaderné elektrárně Ignalina, není Litva schopna sama uspokojit vlastní
poptávku po elektrické energii. Problémem je také absence propojení litevské přenosové sítě pro
elektrickou energii s tou evropskou (Lotyšsko ani Estonsko na tom nejsou lépe). Proto se ve Strategii
hovoří o připojení k evropské přenosové síti prostřednictvím tzv. LitPol, která bude propojovat
litevskou a polskou elektrickou síť (mezi litevským Alytus a polským Elk. Diverzifikace bude zajištěna
prostřednictvím tzv. NordBalt, která propojí litevskou soustavu se švédskou z Klaipėdy do švédského
Hernsjo. Toto napojení Litvy na evropskou přenosovou soustavu bude dále pokračovat a integruje i
Lotyšsko a Estonsko do evropského systému. (Ibid.) Elektrická přenosová soustava je rovněž vidět na
obr. 2, kde je ještě znázorněn tzv. EastLink, který má propojit Estonsko s Finskem.
111
Bezpečnost v době neklidu
Obr. 2: Elektrická přenosová soustava pobaltských států (Energetikos ministerija 2012)
Celková závislost Litvy na RF se prokazuje nejvíce v podobě dovozu plynu. To se však promítá i do
dalších odvětví. Příkladem je současná situace, kdy Litva vyrábí většinu své elektrické energie
z dováženého plynu. Tento postup následně zvyšuje ceny elektrické energie pro koncové odběratele.
Celkový dovoz elektrické energie dosáhl v roce 2010 v Litvě 80%. Celých 40 % elektrické energie pak
bylo vyprodukováno právě z importovaného plynu. Tento postup má být v omezené míře zachován i
v budoucnu (14 % v roce 2020). Jako hlavní zdroj plynu však má být využíván nový LNG terminál
v Klaipėdě, jehož zprovoznění je plánováno na rok 2014. (Energetikos ministerija 2011: 1–2) Otázka
vztahů s RF z pohledu dodávek plynu však nezáleží pouze na možnosti budoucí diverzifikace zdrojů,
ale také na vlastníkovi kritické infrastruktury. Pokud se jedná o přenosovou síť plynovodů, jejím
monopolním vlastníkem na území pobaltských států je ruský Gazprom. Z toho plyne komplikovanost
situace a nutnost spolupráce s ruskou stranou i do budoucna přes veškerou snahu o energetickou
nezávislost. Složitost této situace ukazuje oficiální stížnost Vilniusu k Evropské komisy z ledna 2011, na
zneužívání monopolního postavení Gazpromem. Dne 4. září 2012 Evropská komise vyhlásila zahájení
antimonopolního šetření v Polsku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, České republice, Slovensku, Bulharsku a
Maďarsku. Naopak podle ruské strany jde o snahu nacionalizovat tuto část kritické infrastruktury
některými státy. (Информационное телеграфное агентство России 2012) Teprve výsledek ukáže,
jaké postavení bude mít Gazprom ve střední a východní Evropě v budoucnu a jaký dopad na jeho
postavení bude mít snaha některých států o diverzifikaci energetických zdrojů. Rovněž dopad celého
řízení na vztahy těchto států s RF a ekonomický dopad na jednotlivé subjekty sporu je otázkou příštích
let.
Důležitým faktorem pro vnímání RF je možnost využití energie jako zbraň. To lze ilustrovat na příkladu
rusko – ukrajinské plynové krize z ledna roku 2006 nebo na rusko – běloruské ropné krize z roku
112
Bezpečnost v době neklidu
2007. Šlo o geopolitické konflikty, které měly pravděpodobně za cíl ukázat ruskou sílu a vliv na území
bývalého Sovětského svazu (Drulák, Střítecký 2010: 89), což může být pobaltskými státy považováno
za znepokojivé v kontextu jejich energetické závislosti právě na RF.
Zde je vidět význam energetické bezpečnosti ve vztazích mezi Ruskou Federací a ostatními hráči, ať
už státy bývalého Sovětského svazu, nebo současné Evropské unie. Jde o fakt, že dnešní situace
neumožňuje použití fyzické síly, které je pro obě strany naprosto nežádoucí, ale o prosazování
ekonomických zájmů s využitím vlastní surovinové a energetické politiky, jako zbraně nebo hrozby.
Tato politika hraje mimo jiné hlavní roli v těchto dnešních vztazích.
7. Závěr
V tomto článku jsou tedy sumarizovány vybrané bezpečnostní atributy pobaltských států a Ruské
Federace v historickém kontextu dvacátého století, které sehrálo klíčovou roli pro tyto dnešní vztahy.
Hlavní roli v těchto dnešních vztazích hraje členství pobaltských států ve strukturách Evropské unie a
NATO. Je to fakt, na který Ruská diplomacie bezpodmínečně reaguje. Tato reakce je přirozená
vzhledem k historickým vazbám a geografické poloze. Právě tato reakce je jedním z hlavních bodů
tohoto článku.
Tato případová studie se snaží pomocí komparativní metody porovnat oficiální diskurz vybraných
strategických dokumentů pobaltských států a analyzovat vztahy mezi jednotlivými pobaltskými státy a
RF. Na základě výsledků této komparace dospíváme k odpovědi na výzkumnou otázku. Pobaltské státy
tedy oficiálně nehodnotí Ruskou Federaci jako přímou vojenskou hrozbu, ale spíše jako aktéra, se
kterým by měly spolupracovat (drobné náznaky obav z ruské vojenské přítomnosti v blízkosti hranic
a různých provokativních akcí nelze považovat za vážnou hrozbu, ohrožující jejich svrchovanost a
suverenitu). Ani opačný pohled neukazuje na začlenění pobaltských států do euro-atlantických struktur
jako přímou hrozbu pro Ruskou Federaci. Zde však zůstává prvek ostražitosti proti možnému nárůstu
vlivu NATO, ze kterého má Ruská Federace obavy, což je v historickém a geografickém kontextu
přirozené. Ruské vnímání rozšiřování Evropské unie pak je zcela pragmatické a počítá především
s vlastním profitem.
Otázka energetické bezpečnosti je v realitě vztahů mezi Ruskou Federací a pobaltskými státy nebo
Evropskou unií mnohem významnější než vlastní vzájemné vojenské ohrožení. Energetická bezpečnost
je chápána jako důležitý prvek národních zájmů obou stran a zároveň jako možná zbraň. To je důvod,
proč pobaltské státy usilují o energetickou nezávislost, která bude vzhledem k významu ruského podílu
na vlastnictví kritické infrastruktury pobaltských států stále jen relativní.
Na příkladu energetické bezpečnosti jsou názorně vidět hlavní konfliktní místa mezi všemi
zúčastněnými hráči. V dnešní době tedy jde především o prosazování vlastních ekonomických zájmů,
ať už pod pohrůžkou využití energií jako zbraně, nebo vojenské síly, která v případě obou stran
představuje pouze demonstrativní ukázku moci a nikoliv reálnou hrozbu vojenského úderu. Ten je
v dnešním světě a rozložení sil a moci v případě zmíněných hráčů zcela vyloučen. Naopak ekonomické
hry, kde jsou hlavními prostředky kapitál nebo energie, budou pravděpodobně stále pokračovat. To
nevylučuje dílčí demonstrace vojenské síly prostřednictvím blízkých přeletů strategických bombardérů,
vojenských cvičení a dalších vojenských aktivit v pohraničí.
Tento článek záměrně vynechává některá další relevantní témata (detaily Baltic Air Policing,
problematiku Kaliningradu nebo situace v ozbrojených silách jednotlivých pobaltských států), která
budou předmětem dalšího výzkumu.
113
Bezpečnost v době neklidu
Seznam zkratek:
CFSP – Common Foreign and Security Policy
ČR – Česká republika
EU – Evropská unie
NATO – North Atlantic Treaty Organization
NSC – National Security Concept
OSN – Organizace spojených národů
RF – Ruská Federace
SSSR – Svaz sovětských socialistických republik
Bibliografie
Aizsardzības ministrija. 2013. The State Defence Koncept. Riga
(http://www.mod.gov.lv/Par_aizsardzibas_nozari/Politikas_planosana/Koncepcijas/~/media/AM/Par_ai
zsardzibas_nozari/Plani,%20koncepcijas/2012_va_EN.ashx)
BBC. 2012. (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-12126217)
Berg, Eiki a Ehin, Piret. 2009. Identity and Foreign Policy: Baltic-Russian Relations and European
Integration. Farnham: Ashgate Publishing Ltd.
Cabada, Ladislav et al. 2008. Nové demokracie střední a východní Evropy. Praha: Oeconomica.
Drulák, Petr a Střítecký, Vít. 2010. Hledání českých zájmů: Mezinárodní bezpečnost. Praha: Ústav
mezinárodních vztahů.
Energetikos ministerija. 2011. Lithuanian Energy Independence Paper. Vilnius: Energetikos ministerija.
Energetikos ministerija. 2012. National Energy Strategy – the Road Towards Lithuanian Energy
Independente. Vilnius
(http://www.enmin.lt/en/activity/veiklos_kryptys/strateginis_planavimas_ir_ES/SEP_EN_I.pdf)
Estonian Ministry of Foreign Affairs. 2004. National Security Concept of the Republic of Estonia.
Tallinn: Ministry of Foregn Affairs (http://webstatic.vm.ee/static/failid/067/National_Security_Concept_2004.pdf
González, Francisco, José, Ruiz. 2010. „European Union-Russia relations, the „eastern partnership“,
the future of the OSCE, and their consequences for the CFSP.“ In: The European Security and Defence
Policy (ESDP) after the entry into force of the Lisbon Treaty. Ed. Enrique Mora Benavente. Madrid:
Ministerio de Defensa, Spanish Institute for Strategic Studies, 193 - 232.
Government of Republic of Lithuania. 2010. National Energy (Energy Independence) Strategy. Vilnius:
Government of Republic of Lithuania.
Heikka, Henrikki. 2000. Beyond the Cult of the Offensive: The Evolution of Soviet/Russian Strategic
Culture and its Implications for the Nordic-Baltic Region. Helsinki: Ulkopoliittinen instituutti / The
Finnish Institute of International Affairs.
Информационное телеграфное агентство России. 2012. Москва (http://www.itartass.com/en/c154/513616.html).
Ministerstvo obrany a Armáda České republiky. 2012. Informační servis. Praha
(http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/napsali-o-nas/air-policing:-pres-330-letovych-hodin-nadpobaltim-14697/).
Ministry of Defence of the Republic of Lithuania. 2004. The Military Strategy of the Republic of
Lithuania. Vilnius
(http://hawk.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/15267/ipublicationdocument_singledocument/175f6abb114
Bezpečnost v době neklidu
fcee-4073-a881-1d9d1f9fd764/en/MilStrategyLT.pdf)
Ministry of Defence of the Republic of Lithuania. 2010. Lithuanian Militray Doctrin. Vilnius: Information
Provision Service of the General Affairs Department of the MoD.
Ministry of Foreign Affairs of the republic of Latvia. 2013. The National Security Koncept. Riga
(http://www.mfa.gov.lv/en/security/basic/4534/#_Toc10954547)
Noreen, Erik a Sjőstedt, Roxanna. 2004. „Estonian Identity Formations and Threat Framing in the
Post-Cold War Era.“ Journal of Peace Research 41, č. 10, 733-750.
Президент России. 2012. Военная доктрина Российской Федерации. Москва
(http://www.kremlin.ru/ref_notes/461).
Rogozin, Dmitry. 2013. In: Final Report - The Military Cooperation of the CIS countries and NATO.
Brussels: NATO. (http://www.nato.int/acad/fellow/99-01/petermann.pdf)
Šešelgytė, Margarita. 2004. „Post-Enlargement Security Environment: Lithuainian View.“ In: Central
Europe beyonde Double Enlargement. Ed. Algimantas Jankauskas. Vilnius: Institute of International
Relations and Politoval Science, Vilnius University, 175–187.
Vaiciunas, Zygimantas. 2012. Přednáška v rámci Baltic Sea Summer University. Vilnius: CIFE/Institut
of International Relations and Political Science.
Vaščenkaité, Galina. 2012. Přednáška v rámci Baltic Sea Summer University. Vilnius: CIFE/Institut of
International Relations and Political Science.
115
Bezpečnost v době neklidu
Role Ruska v boji proti islámskému terorismu
Karel Stejskal
Abstrakt:
Téma mého příspěvku zní role Ruska v boji proti islámskému terorismu, jako pomyslné hráze proti
pronikání islámských extremistů do západní Evropy. Ruská role na geopolitické šachovnici v
Euroasijském prostoru by měla vytvářet podobu jakéhosi geopolitického strašáka, neboť na roli
četníka, ačkoliv by ruští představitelé rádi, zatím nemají prostředky a zdroje. Rusko se samo rádo
stylizuje do role ochránce křesťanské civilizace a konflikty na Kavkaze či ve Střední Asii jsou k vyváření
Ruské hráze proti pronikání islámských extremistů dále na západ velice dobrou argumentací.
Abstract:
The theme of my talk is Russia's role in the fight against Islamic terrorism, such as the imaginary
defenses against infiltration of Islamic extremists in Western Europe. Russia's role in the geopolitical
chessboard Euro Asia space should create the form of a kind of geopolitical nightmare, because the
role of policeman, although Russian officials would like, yet do not have the means and resources.
Russia itself is loved styles himself a defender of Christian civilization conflicts in the Caucasus and
Central Asia are to boil the Russian defenses against the infiltration of Islamic extremists further west
are very good argument.
Úvod
Rusko se koncem devadesátých let 20. století muselo vyrovnat hned s několika velkými problémy, ať
již to byl rozpad Sovětského svazu, poněkud divoká éra přechodu k demokracii a následné privatizace
na ruský způsob za vlády prezidenta Jelcina, tak především ztráta role velmoci hegemona ve svém
prostoru po skončení studené války. Z této doby si Rusko taktéž neslo trauma z neúspěšného
angažmá v Afghánistánu a koneckonců i první čečenské války z let 1994–1996. Islám se v poslední
době velmi angažovaně probírá do středu světové politiky, ostatně je státním náboženstvím více jak
50 států světa, vyznává ho kolem miliardy obyvatel a v samotném Rusku je více jak 20 milionů
islámských věřících. Někteří lze řadit mezi umírněné, například obyvatele Tatarstánu, někde, zejména
v oblasti Kavkazu a Střední Asie, jsou vyznavači islámu radikálnější. Ruská role na geopolitické
šachovnici v Euroasijském prostoru jevytváření jakéhosi geopolitického strašáka, neboť na roli četníka,
ačkoliv by ruští představitelé rádi, zatím nemají prostředky a zdroje. Nicméně druhá čečenská válka se
od té první lišila zejména odklonem od národně osvobozeneckého boje za nezávislost Čečenska, ale
byla spíše motivována snahou o vytvoření samostatného islámského státu, prakticky v nejzranitelnější
oblasti Ruské Federace, pomineme-li fakt, že oblast Kavkazu je významná též svou strategickou
polohou. Rusko se samo rádo stylizuje do role ochránce křesťanské civilizace a konflikty na Kavkaze či
ve Střední Asii jsou k vyváření ruské hráze proti pronikání islámských extremistů dále na západ velice
dobrou argumentací.
Hledání místa
Po rozpadu Sovětského svazu stálo nové Rusko na křižovatce a hledalo směr, kterým by se ve
změněné mezinárodní situaci mělo dále ubírat. Nemohlo a vlastně ani nechtělo jednoznačně odmítnout
sovětské dědictví, rozhodně ani v oblasti bezpečnostní a vojenské doktríny, která po ustanovení SNS
(Společenství nezávislých států) dostála jen velmi malých změn. Jak se k dědictví Sovětského svazu
představitelé „Nového Ruska“ postavili, je patrné i z prohlášení, které pronesl tehdejší mluvčí
prezidenta Jelcina v prosinci roku 1993: „Rusko se považuje za velmoc a nástupce Sovětského svazu a
celé jeho moci. Každý jasně chápe, že Rusko nemůže a nechce čekat v předpokoji „evropského domu“
116
Bezpečnost v době neklidu
a prosit o vpuštění“ (Galeotti 1998: 195). Galeotti ve své knize Čas úzkosti zabývá otázkami sovětské a
postsovětské bezpečnostní politiky a píše, že státy a národy mají přirozený sklon zachovávat a
rozšiřovat svou moc, sféry vlivu a volnost jednání. Po většinu své existence sledoval Sovětský svaz
zahraniční politiku a bezpečnostní politiku, která se – Galeotti zde doplňuje, že je třeba odhlédnout od
momentálních propagandistických kampaní a osobností, které ji prováděly – řídil reálpolitikou a
pragmatismem, nikoliv však ideologií. (Galeotti 1998: 196) V době, kdy Galeotti psal svou knihu, tedy
v první polovině 90. let, byla ruská politika ještě zaplněna mnoha postavami, spjatými se sovětskou
érou, nicméně i značná část samotných Rusů ve svých představách role Ruska v „novém pořádku“
odráží minulé tužby a naděje spojené s érou Sovětského svazu, jako příklad zde Galeotti uvádí
výsledky průzkumu veřejného mínění, jež se konal v roce 1992, tedy rok pro rozpadu Sovětského
svazu. Z tohoto průzkumu vyšlo najevo, že 69 % Moskvanů souhlasilo s tvrzením, že „Rusko musí
zůstat velmocí, i kdyby to mělo vést ke zhoršení vztahů s okolním světem“. (Galeotti 1998: 196)
Toto přesvědčení, které bylo přítomno i u hlavních představitelů tehdejšího Ruska, se postupně
vytrácí, alespoň pokud máme na mysli nějaké zhoršování vztahů s okolním světem. V období let 1992–
1994 je jednak charakterizováno hledáním identity Ruska nejen na mezinárodním poli, ale i na poli
vnitřním, uvnitř samotného nově vznikajícího státu, ve kterém je v prvopočátcích tohoto budování
zřetelný boj, řekněme spíše vyhraněnější diskuze mezi příznivci spolupráci se Západem a jeho
mezinárodními institucemi, takzvanými „atlantisty“, jak je nazývá Galeotti, a takzvanými „Eurasijci“.
(Galeotti 1998: 197) Představitelem směřování Ruska prozápadním směrem byl tehdejší ruský ministr
zahraničí Andrej Kozyrev, který se prohlašoval za liberála a který od počátku tvrdil, že nové Rusko sdílí
se Západem (v politickém slova smyslu, samozřejmě) jisté základní hodnoty: kapitalismus, demokracii
a dodržování lidských práv. (Galeotti 1998: 197) Jistě nechceme brát, a ani se o to Galeotti nepokouší,
Kozyrevovo přesvědčení o sdílení výše zmíněných hodnot, ačkoliv by se samozřejmě o nich dalo velice
úspěšně polemizovat, avšak musíme připustit, že v počátku devadesátých let se Rusku stalo něco, co
do té doby nemělo obdoby. Rusko skutečně budovalo demokracii, i když chaoticky a neuměle,
v podstatě s ní nemělo za celou dobu své existence žádnou, nebo jen velice omezenou zkušenost,
v rámci politických svobod pak je nejdůležitější svoboda projevu, ačkoliv s dodržováním lidských práv
má pak zejména později Rusko stále větší problém. V rámci této debaty však postupem doby
„atlantisté“ ustupují stále více do pozadí, když i Kozyrev je v důsledku konfliktů na jižním Kavkaze,
v Abcházii a Osetii, a také ve střední Asii, ve kterých se Rusko tu skrytě (Abcházie a Osetie), tu více
otevřeně (Střední Asie, zejména občanská válka v Tádžikistánu) angažuje, ochoten připustit, že Rusko
není ochotno riskovat „ztrátu geopolitického postavení, které muselo dobývat po staletí“. (Galeotti
1998: 203)
Jak už je zmíněno výše postupně se pozice zastánců spolupráce se Západem vytrácí, důvodem, je
zřejmě mimo jiné i sílící kritika nejen ze strany zastánců tvrdé linie v silových resortech jako je vnitro a
armáda, ale i sílící nespokojenost s postoji „atlantistů“ ze strany spousty obyčejných Rusů, kteří jim
vytýkali, že jsou příliš ochotni zříkat se ruských zájmů, kdykoli se vyskytla možnost vysloužit si
pochvalu Západu. (Galeotti 1998: 197) Stále více tak nabývají vrchu takzvaní „Euroasijsci“, tedy ti
představitelé ruské státní moci, kteří jsou zastánci angažovanosti Ruska v prostoru bývalého
Sovětského svazu, a jeho zájmů jak na poli mezinárodní politiky, tak na prostorách Euroasie, kde se
Rusko vždy tradičně angažovalo. Euroasijci spatřovali budoucnost Ruska na východě anebo
přinejmenším v roli mocnosti schopné působit jako most mezi východem a západem. Přestože
nabývají zastánci tohoto pohledu čím dál většího vlivu, v ruské zahraniční politice se toho zatím mění
jen málo. Ministr zahraničí Kozyrev není ochoten a možná ani schopen jasně definovat ruské národní
zájmy, a tak je v roce 1996 prezidentem Jelcinem odvolán a nahrazen Jevgenijem Primakovem. Andrei
Spiridonov ve svém článku věnovaném analýze ruské zahraniční politiky mezi lety 1991–2002 a
uveřejněném v časopise Mezinárodní politika z roku 2002, vysvětluje Kozyrevovo odvolání několika
skutečnostmi. Jednak byl rok 1996 rokem volebním a Jelcin nutně potřeboval uspět, už proto, že
začínala na něj dopadat situace s válkou v Čečensku, kterou se pořád nedařilo pro Rusko vhodným
způsobem ukončit, a Kozyrev ztratil podporu voličů. Dalším, mnohem závažnějším důvodem bylo, že
jeho zahraničně politický kurz vedl k úplnému zhroucení ruské zahraniční politiky, neboť nebyl
schopen bránit zájmy Ruské Federace ani v základních otázkách. Kozyrev stále prosazoval „sbližování
se Západem“ za každou cenu, protože si neuměl představit jinou alternativu než novou studenou
válku, podle Spiridonova si tak vysloužil přezdívku „ mistr YES“ (Spiridonov, 2002: 10). S nástupem
Jevgenije Primakova do funkce ruského ministra zahraničí v lednu 1996 dochází ke stabilizaci ruské
zahraniční politiky, a jak uvádí Spiridon, teprve s příchodem Primakova do vedení ruského ministerstva
zahraničních věcí dokázala Ruská Federace konečně definovat, co jsou její národní zájmy, a
117
Bezpečnost v době neklidu
jednoznačně dala najevo, že své národní zájmy hodlá prosazovat bez ohledu na nesouhlas některých
zahraničních partnerů a své ekonomické potíže. Její kroky na mezinárodním poli toto odhodlání
dokázaly. (Spiridonov, 2002) Tímto bychom mohli konstatovat, že s Primakovem končí složitá doba
hledání místa Ruska v oblasti ruské zahraniční politiky, ačkoliv dojde ještě mnohokrát k její revizi, je
doba nástupu Jevgenije Primakova dobou stabilizace v případě definování základních zájmů Ruska.
Rusko po roce 2000
Důležitým milníkem v dalším směřování Ruska, ať již na poli ruské zahraniční politiky, či na poli
geostrategickém v rámci postsovětského prostoru, je nástup Vladimíra Putina v březnu roku 2000 na
post prezidenta Ruské Federace. S jeho příchodem usedá na místo prezidenta silná osobnost, která
přináší nové návrhy a nové postupy v ruské zahraniční politice. Ideologie a náplň Putinovy zahraniční
politiky se po jeho nástupu zásadně liší od jeho předchůdců. Spiridonov na tomto místě říká, že ruská
zahraniční politika se stává jeho nástupem předvídatelnou (Spiridonov, 2002: 11). Tuto Spirodonovu
tezi však nutno brát poněkud rezervovaněji a s přihlédnutím k časovému kontextu. Pozdější kroky
vlády Vladimíra Putina ji totiž oslabují, zejména události z roku 2008 v souvislosti s válkou proti Gruzii.
V roce 2000 však toto ještě nebyla pravda a zdálo se, že Rusko směřuje po letech tápání
k jednoznačnému sbližování se Západem při zachování hrdosti a trvání na prosazování svých
národních a geostrategických zájmů. Impulsem pro prudké sbližování Ruska se Západem v případě
Putina a jeho nové podoby zahraniční politiky a geostrategie se stalo zesílení hrozby mezinárodního
terorismu. Ačkoliv pořád nejsou důvody, přes rétoriku a mediální propagandu, že je to hlavní hrozba
pro svět, je jisté, že Putin šikovně využil situace, kdy se Spojené státy ocitly v šoku po útocích z 11.
září, a hned nabídl svou pomoc prezidentu Bushovi. Spiridonov se domnívá, že nelze jednoznačně
hodnotit Putinovo chování pouze jen jako přání přitáhnout na svou stranu západní spojence v boji
proti čečenským rebelům. V případě politiky uplatňované na Kavkaze se Rusko již dávno zbavilo
komplexu viny, který tak přestal jakkoliv ovlivňovat ruskou politiku na Kavkaze. Putin dal Západu jasně
najevo: Jsme s vámi, ne proti vám. My pomůžeme v boji proti terorismu vám, a vy nám, abychom se
stali součástí vašeho civilizovaného světa (Spiridonov, 2002: 11). Nicméně tento Putinův úmysl, stát se
součástí euro atlantické civilizace, vzal za své po ruské intervenci v Gruzii, v jehož důsledku značně
ochladly dříve tak dobré vztahy se Západem, respektive s USA. Hodnocení následků rusko-gruzínského
konfliktu z roku 2008 však není tématem tohoto článku. Pokud tedy Spiridonov ve svém příspěvku
tvrdí, že se Rusko zbavilo komplexu viny za události na Kavkaze, je třeba říci, že vhodným okamžikem
k tomuto tvrzení byl právě výše zmiňovaný teroristický útok na Spojené státy v září 2001. USA tehdy
prohlásilo, spolu s nimi vlastně i další země patřící k Západu, že válka v Čečensku (myšlena je druhá
válka z let 1999–2001/2) je vnitřní záležitost Ruska a Západ se v tomto směru nehodlá nijak
angažovat. Druhým důležitým faktorem byla skutečnost, že na rozdíl od první Čečenské války z let
1994–1996, která měla víceméně charakter národně osvobozeneckého boje, byla druhá Čečenská
válka vnímána jako protiteroristická operace. K ní se však ještě vrátíme v následujících kapitolách.
Rusko v boji proti islámskému terorismu
V této kapitole se podíváme na hlavní téma tohoto článku, a to na Rusko v boji proti islámskému
terorismu na svém území, respektive na území bývalého Sovětského svazu. V místech, kde se Rusko
střetává s militantním islámem, je geograficky omezeno v podstatě na dva regiony. V prvé řadě jde o
region Střední Asie, za druhé jde pak již o klasické bolavé místo Ruska, region Kavkazu, konkrétně zde
máme na mysli region severního Kavkazu. Rusové se však setkali s militantním islámem ještě za
Sovětských dob, a to ve válce v Afghánistánu.
Válka v Afghánistánu, která se odehrávala v osmdesátých letech minulého století a která ve svých
důsledcích ovlivnila dění na mnoha místech planety, přispěla svým dílem ke konci studené války,
k rozpadu východoevropského bloku a nakonec i k rozpadu samotného Sovětského svazu. Zároveň
porodila globální teroristickou organizaci, jakou je dnes Al-Kájda, a tak přispěla ke vzestupu
nekompromisních radikálních islamistů, kteří v dnešním světě – nejen v islámském – představují
nepřehlédnutelný fenomén. Sovětský svaz provedl invazi do Afghánistánu v prosinci 1979, kterou
zdůvodnil internacionální pomocí Kábulskému komunistickému režimu. Zprvu se o válce na území
svazu nemohlo mluvit, mrtví na sovětské straně byli nejprve pohřbíváni tajně a o skutečnosti, že padli
v regulérní válce, nebyly zpočátku v Sovětském svazu zveřejňovány žádné informace. Padlí byli
118
Bezpečnost v době neklidu
dokonce pohřbíváni v jiných místech, než se nacházela jejich rodiště, a byla vyvíjena maximální snaha,
aby se zamezilo šíření zpráv o mrtvých mezi veřejností. Šiška uvádí, že [cit.]: „Příbuzní byli klamáni, že
jejich synové, manželé a otcové zahynuli v průběhu vojenských cvičení, při kterých mívaly jednotky
Sovětské armády tradičně vysoké procento ztrát, s nimiž se předem počítalo. Tak se zpočátku dařilo
maskovat složitou válečnou situaci, avšak nemohlo to být tak do nekonečna.“ (Šiška, 1999: 22).
Postupně se však tu a tam začaly objevovat zprávy, které nebyly jen propagandistickými prohlášeními
o internacionální pomoci afghánskému lidu, sužovanému imperialistickou agresí. V roce 1985 napsal
vcelku výstižně deník Komsomolskaja Pravda [cit]: „V Afghánistánu není žádné klidné místo. Frontová
linie je všude.“ Co se lidé z médií nedozvěděli a co mohlo představovat vážnou eskalaci, bylo v malé
míře přenesení války na samotné území Sovětského svazu. Střelba přes sovětskou hranici začala
v roce 1984 a útoky směřovaly na pohraniční města po celé délce hranice. V Turkmenistánu,
Uzbekistánu a zejména v Tádžikistánu. Při těchto útocích zahynuli nejen příslušníci sovětských
pohraničních vojsk, ale tyto útoky, zejména na pohraniční město Pjandž, si vyžádaly životy také
mnoha civilistů. Nutno podotknout, že sovětská odveta byla více než nekompromisní. Místa a vesnice
na afghánské straně sovětská armáda srovnala se zemí. (Novák, 2008: 122). Pro pochopení
islámského militantismu na území střední Asie je však daleko důležitější další událost vztahující se
k přeshraničním útokům. Pákistánská tajná služba ISI ve snaze podrýt autoritu Moskvy ve
středoasijských republikách a oživit islám jako základ opozičního hnutí vůči komunistickému režimu
exportovala do Turkmenistánu, Uzbekistánu i Tádžikistánu tisíce výtisků Koránu v místních jazycích
(Novák, 2008: 123). Válka v Afghánistánu pro Sovětský svaz končí v únoru 1989, kdy přes most
klenoucí nad hraniční řekou Amudarjou přechází poslední ruský voják, velitel 40. armády generál Boris
Gromov. Válka v Afghánistánu však odchodem sovětů nekončí a pokračuje dodnes, pro nás je důležité
si všimnout, jaké má pokračující konflikt v Afghánistánu důsledky pro region střední Asie a tím pádem
i pro angažování Ruska v tomto regionu. Slavomil Horák (2000: 16) podrobuje konfliktní zóny ve
střední Asii podrobné analýze ve svém článku, a i když zde přiznává, že, co se týče přítomnosti
islámského extremismu, se myšlenky radikálního islámu v regionu projevují jen slabě, výjimkou je tak
pouze Islámská strana Uzbekistánu, která však dle Horáka spíše využívá příklon k radikálnímu islámu
pro maskování své kriminální činnosti, která je spojena s obchodem a převozem narkotik z
Afghánistánu do Ruska, čímž získává prostředky pro svůj hlavní cíl, a tím je vyhlášení islámského
chalífátu ve Fergánské kotlině. Protože se však jedná hlavně o skupiny nájemních vojáků, potřebuje
tato skupina k ospravedlnění své existence ozbrojený konflikt. Ozbrojené složky této skupiny operují
v táborech na území Tádžikistánu, severního Afghánistánu a také Pákistánu. Jsou přímo napojeny i na
bojovníky z Čečenska, odkud v roce 2000, v souvislosti z pokračující ofenzívou ruské armády odcházeli
mnozí bojovníci nejčastěji přes Ázerbájdžán a Turkmenistán. Ačkoliv je tedy tento proud ve střední Asii
stále menšinový, působení podobných ozbrojených složek již vyvolalo konfliktní situace, jako byl pokus
o atentát na prezidenta Karimova v únoru 1999 či ozbrojená akce na podzim téhož roku (Horák, 2000:
17). Jedním z nejvýbušnějších oblastí regionu je jednoznačně Fergánská kotlina. Vzhledem k tomu, že
je zde obtížná sociální situace a drtivá většina převážně mladých lidé je zde bez práce, činí situaci
v oblasti ještě více nebezpečnou. Vytváří se tak živná půda pro působení extremistických sil, kterých je
tu dostatek i z toho důvodu, že Fergánská kotlina patří z hlediska náboženské horlivosti místních
vyznavačů islámu k regionu s pevnou vírou. Tyto faktory pak mohou vést k vypuknutí ozbrojeného
konfliktu jak na náboženském, tak i etnickém základě. Již v době existence Sovětského svazu zde
došlo k ozbrojeným srážkám mezi Uzbeky a Meschetskými Turky, a ozbrojený konflikt zažila kotlina i
v roce 1999, který měl, jak uvádí Slavomír Horák, jednoznačně charakter pokusu ozbrojené skupiny
zajistit si pod křídly radikálních islámských hesel narkotrasy z Afghánistánu do Kyrgyzstánu a
Uzbekistánu (Horák, 2000: 17). Úloha Ruska v této souvislosti je tedy nejen dohlížet na to, aby se
podobné útoky neopakovaly, ale napříště takovýmto útokům zabránit a eliminovat jejich strůjce.
Rusko se vojensky angažovalo v souvislosti s občanskou válkou v Tádžikistánu, kde na straně vládních
sil zasahovala 201. Motostřelecká divize. Po skončení války se většina ruských vojsk z Tádžikistánu
stáhla, avšak zůstává zde silná pohraniční vojska, která mají zabránit pronikání jednak islámských
radikálů do regionu a dále do Ruska, tak hlavně zabránit pašování narkotik na území Ruské Federace a
dále na západ. Tato úloha je pro naše účely stěžejní a odráží tak roli Ruska v regionu střední Asie,
zabránit pronikání islámských radikálu a eliminovat konflikty v tomto nestabilním regionu světa. Rusko
ve střední Asii chce rozhodně hrát roli významného politického aktéra, neboť tento region stále
považuje za svou výhradní sféru vlivu. V době zahájení americké války proti terorismu souhlasilo, byť
neochotně, s pronájmem vojenských základen na území Uzbekistánu a Kyrgyzstánu, ačkoliv by bylo
lepší říci, že bylo nuceno tuto skutečnost spíše akceptovat, než že by souhlasilo. V současnosti
Američané obě základny opouštějí, ať již z důvodu vypršení doby pronájmu, nebo z důvodu
119
Bezpečnost v době neklidu
postupného stahování Američanů z Afghánistánu. Pro Rusko se tak znovu otevírá prostor pro kontrolu
tohoto strategického prostoru. Opusťme však na chvíli střední Asii a podívejme se do regionu, kde
došlo v daleko větší míře ke střetu Ruska s radikálním islámem do regionu severního Kavkazu.
Po skončení studené války došlo k rozvoji terorismu též na území bývalého Sovětského svazu,
zejména v regionech severního Kavkazu a ve středoasijských republikách. Za hlavní příčinu lze
považovat pokračující etnoseparatistické tendence v Ruské Federaci a kruté počínání diktátorských
režimů v regionu střední Asie viz výše zmiňovaný atentát na Uzbeckého prezidenta Karimova. Přestože
dnes svou roli hraje též fundamentální islamismus, mnoho autorů jej nepovažuje za prvotní impuls, ale
za postupně se popularizující hnutí (Reimer, Žídková, Šmíd, 2006: 86). Novodobý terorismus na území
Ruské Federace má kořeny převážně v čečenské válce, jejíž vliv je dnes patrný na celém severním
Kavkaze. První čečenská válka, která probíhala v letech 1994–1996, měla charakter národně
osvobozeneckého boje, kdy čečenští separatisté v čele s tehdejším prezidentem Čečenské republiky
Ičkerije – Džocharem Dudajem usilovali o odtržení Čečenska od Ruské Federace a vyhlášení
nezávislosti. V průběhu války však tyto cíle vzaly za své díky Šamilu Basajevovi, čečenskému polnímu
veliteli, který se neblaze proslavil již před válkou únosem letadla v mestě Mineralnyje Vody. Basajev se
skupinou bojovníku podnikl výpad na město Buďonnovsk, kde obsadil nemocnici. Další útok na civilní
cíle provedl Salman Radujev, když zaútočil na město Kizljar v Dagestánu nedaleko hranic
s Čečenskem. Jenom nepovedené osvobozovací operace federálních sil, při kterých zahynuly stovky
civilních rukojmí, uchránily oba teroristy od naprostého odsouzení světovým veřejným míněním.
V samotném Rusku však oba teroristé byli všemi nenáviděni a byli zařazeni na předním místa
hledaných osob. Takže vznešené cíle na vybudování nezávislého Čečenska byly těmito akty poněkud
zdiskreditovány. Druhá čečenská válka je však naprosto jiná, původní cíl oddělení se od Ruska
ustupuje do pozadí, neboť otěže války přebírají do rukou islámští fanatici, kteří se z původních
čečenských polních velitelů v průběhu let stali. Basajev spolu s Jordáncem Amírem Chattábem
(některé zdroje uvádí, že se jednalo o Sauda) podnikl v srpnu 1999 výpad do Dagestánu za účelem
vytvoření islámského státu (emirátu) na území celého severního Kavkazu. V očích Ruska a premiéra
Putina, který se v březnu 2000 stal ruským prezidentem, je druhá čečenská válka již vysloveně
protiteroristickou operací. Postupem doby Rusové zlikvidovali všechny významné polní velitele, včetně
Chattába, Maschadova, Zavgajeva, Umarova, a v roce 2006 i nakonec Basejeva. Ačkoliv je dnes
Čečensko relativně stabilizovanou zemí, vládne v ní tvrdou rukou bývalý polní velitel, který během
druhé čečenské války přešel na stranu Rusů, Ramzan Kadyrov, tu a tam dochází v Čečensku
k teroristickým útokům na představitele státní moci, policisty a ruské vojáky, dislokované v zemi. Tak
se i zbytkům Čečenských separatistů připisují teroristické útoky na civilní cíle v samotném Rusku,
výbuch nálože na letišti Domodědovo, či útoky v moskevském metru.
Nová úloha Ruska – místo závěru
Rusko prošlo od pádu Sovětského svazu bouřlivým a mnohdy velice bolestným obdobím, kdy hledalo
svou novou roli na mezinárodním poli. Od chaosu počátku devadesátých let přes války na severním a
jižním Kavkaze až po současnost, kdy se z nového Ruska stala sebevědomá regionální velmoc, která
však přes počáteční nadějné tendence k demokracii, které se objevila hned na počátku devadesátých
let, tak i v počátcích vlády Vladimíra Putina, má Rusko v současnosti tendence směrem k nějaké formě
autoritářského režimu. Přesto by vzhledem k sílící ekonomické i vojenské moci mohlo hrát významnou
úlohu a vzhledem ke své geografické pozici přirozenou úlohu regionální supervelmoci na hranici
Evropy a Asie, která je schopná nést odpovědnost za zachování míru a stability jak na kontinentu, tak
v celém světě. Rusko by mělo, už jen vzhledem ke svým zkušenostem s boji proti islámským
fanatikům ve střední Asii a na severním Kavkaze, být přirozenou hrází proti pronikání islámských
radikálů a jejich snahám exportovat islámský extrémismu na evropský kontinent. Myslím, že je to
přesně ta úloha, které by se Rusko mohlo velice dobře zhostit, už jenom proto, že se považuje za
ochránce křesťanských hodnot, a přesto, že má na svém území více jak 20milionovou obec vyznavačů
Alláha. Ve většině případech jde umírněné muslimy, neboť ti, se kterými se Rusko střetávalo a
střetává v regionech střední Asie a severního Kavkazu, přišli s importovanou verzí islámského
militantismu – povětšinou saudskoarabského wahábismu. Tuto verzi islámu však drtivá většina
ruských muslimů za svou nikdy nepřijala.
120
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Galeotti, M. (1998). Čas úzkosti. (Themis: Praha)
Gallová, Ch de Waal, T. (2000). Čečensko. Vítězství a prohry. (Themis: Praha)
Horák, S. (2000). Konfliktní zóny ve střední Asii s. 16 in: Mezinárodní politika, ročník 23, č. 9/2000
(Ústav mezinárodních vztahů: Praha).
Novák, M. (2008). Džihád proti Kremlu. (Epocha: Praha).
Reimer, P., Šmíd, T., Žídková, M. (2006). Historický vývoj fenoménu protistátního terorismu. In.
Soulemainov a kol. Terorismus. (Eurolex Bohemia: Praha).
Spiridonov, A. (2002). Ruská zahraniční politika, Vztahy s USA (1991–2002) In: Mezinárodní politika,
ročník 26, č. 8/2002 (Ústav mezinárodních vztahů: Praha)
Šiška, Jiří F. (1999). Prokletá válka. Afghánistán – moskevský Vietnam aneb Debakl Sovětské armády
v Afghánistánu. (Votobia: Praha).
121
Bezpečnost v době neklidu
Náhled konceptu Human Security na humanitární
intervenci
Michaela Strapáčová
Abstrakt:
Článek si klade za cíl prostřednictvím perspektivy lidské bezpečnosti uchopit stávající nazírání na
vymezení i praxi humanitární intervence v mezinárodním právu veřejném i mezinárodněpolitickém dění
a zabývat se tak konkrétními dopady souvisejícími s tímto institutem v kontextu jeho vlivu na
individuální lidskou bezpečnost a její zajištění v každodenní praxi. Paralela je patrná především mezi
nejistou pozicí humanitární intervence v mezinárodním právu veřejném a její podobně ambivalentní
pozici z pohledu lidské bezpečnosti, jež bývá často mylně interpretována bez ohledu na skutečný
rozměr tohoto přístupu. Ačkoli jsou sice humanitární důvody při posuzování užití humanitární
intervence v politické praxi často zmiňovanými důvody, reálné dopady takového zásahu jsou již
s ohledem na lidskou bezpečnost posuzovány jen zřídka.
Abstract:
Main aim of this article is to present current view on the definition and political practice of
humanitarian intervention from the human security perspective. The role of humanitarian intervention
in context of public international law as well as international politics might be regarded as an example
of human security in practice. However such a consideration has many possible fragile points which
have to be challenged. Therefore the article deals with specific impacts on human security associated
with humanitarian intervention. Specifically the preference of human security and rights in situation,
when they are in conflict with state sovereignty cannot be mistaken for the direct support of
humanitarian intervention, which represents great threat especially for human beings and their
security environment.
Úvod
Bezpečnost jako zásadní lidská hodnota je stejně jako její zajištění jedním z klíčových cílů jak konceptu
lidské bezpečnosti (human security) tak práva, které v tomto ohledu představuje rozhodující rámec a
zároveň i prostředek. Snahy o rekonceptualizaci tradičního pojetí bezpečnosti vlivem principů
bezpečnosti lidské představují, díky své normativní dimenzi, také novou výzvu pro právo jako takové.
Na druhou stranu ale nelze úplně opomenout existující výhrady zaznívající ze strany právníků, kteří
vnímají koncepci lidské bezpečnosti jako ideu v podstatě zahrnutelnou pod definici pojmu důstojnost.
Přičemž ta představuje již zakotvený pojem právní ochrany (viz preambule Charty OSN, Všeobecné
deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, a Mezinárodní pakt o
hospodářských, politických a kulturních právech atd.) a jeho „duplikování“ bývá považováno za
nadbytečné. Jelikož však text zahrnuje i mimoprávní rovinu, bude se držet širšímu a více
odpovídajícímu termínu lidské bezpečnosti.
Ochrana lidského jedince, jeho základních práv a bezpečnosti je v poslední době s rostoucí tendencí
vnímána jako důvod, jenž umožňuje (či alespoň hypoteticky může) ospravedlnit použití síly v podobě
neautorizované humanitární intervence jako legitimního prostředku. Otázka zákonnosti humanitární
intervence narážející ve své obecné rovině na střet mezi lidskými právy a státní suverenitou je
opakovaně předmětem kritiky a obav plynoucích z rizika, které představuje podkopání mezinárodního
řádu, jak jej v současné době chápeme či naopak jeho diskreditace způsobená nemohoucností
mezinárodního společenství vůči brutálním formám útisku jedince jako jediného skutečně živého
subjektu tohoto systému.
122
Bezpečnost v době neklidu
Je však možné takto jednoznačně spojovat institut humanitární intervence v mezinárodním právu i
politické praxi s pozitivním přispěním k zajišťování lidské bezpečnosti? Humanitární intervence bývá
dokonce někdy považována za příklad projevu lidské bezpečnosti v praxi, nicméně takovéto tvrzení
skýtá velké množství na první pohled často přehlížených problémů. (Von Tigerstrom 2007: 254)
Humanitární intervence je v kontrastu s pasivitou a nečinným přihlížením umožňujícím nepřímé
podkopávání mezinárodního uspořádání skrze devastaci jeho legitimity, sice pro většinu především
západních akademiků na poli práva i politických věd akceptovatelnější volbou. Nicméně řešení
složitých právně-politických situací podobného ražení, nelze v žádném případě pojímat jako cestu o
pouze dvou v přímém protikladu stojících možnostech. Ačkoli je veřejnost často prostřednictvím médií
či populistických politických projevů i kroků přesvědčována o opaku, je třeba si rozhodně uvědomovat
jejich velmi zjednodušující charakter a ne vždy na první pohled jasnou a přesto zajisté přítomnou
manipulativnost. Zaměření na bezvýchodnost situace vede k rezolutivním řešením opomíjejícím
mnohovrstevnost jakéhokoli rozhodnutí o humanitární intervenci ve prospěch lidské bezpečnosti.
Lidská bezpečnost
Zdroj jistého nepochopení přístupu nastoleného teorií lidské bezpečnosti vzhledem k základním
prizmatům současného mezinárodního práva veřejného představuje především odlišné chápání
referenčního objektu bezpečnosti, kterým je v klasickém pojetí mezinárodního práva i mocenské
politiky představován primárně státem. Naopak, jak odpovídá již její samotnému pojmenování,
koncepce lidské bezpečnosti sleduje v první řadě potřeby člověka. Jedinec tak v zásadě poskytuje
pozitivistickému vymezení humanitární intervence nový rozměr, jejž přináší neobvyklá perspektiva
nahlížení na takovýto zásah z roviny subjektu, kterému mezinárodní právo přiznává přinejlepším pozici
marginálního odvozeného příjemce. V horším případě jej pokládá za pouhého „destináře“ výhod
vyplývajících pro něj z mezinárodního práva, které jej však neopravňují figurovat jako samotný
subjekt. (Malenovský 2004: 132)
Klasické pojetí bezpečnosti rozebírá, stejně jako mezinárodní právo, veškerá možná rizika s ohledem
na teritoriální stát jako hlavní či dokonce jedinou jednotku analýzy, jejíž pozice má být uchráněna před
hrozbami vnějšího i vnitřního charakteru.1 Úplná absence hrozeb je však nedosažitelným definičním
ideálem, což v důsledku přispívá k nutnosti volby způsobu dosažení obecně přijatelného stavu s
nejnižší možnou mírou eliminace ohrožení bezpečnosti,2 která je také vlivem historického kontextu
svého utváření nazývána národní. Obě světové války, pokračující závody ve zbrojení po druhé světové
válce, zvyšování počtu ozbrojených sil a konečně existence jaderného nebezpečí přispěly k proměně
pojetí bezpečnosti, které od 40. let minulého století ztratilo nevojenský i nestátní charakter a
v mezinárodní politice až do současnosti jednoznačně převládlo paradigma bezpečnosti národní.
(Weissová 2006: 60). Pojem národní bezpečnosti odkazující na státní úroveň jejího zajištění však ve
skutečnosti představuje metaforické vyjádření ve významu odkazujícím se ke každému zahrnutému
jednotlivci takovéto komunity. Jelikož národ, který nepředstavuje jednotnou živou entitu, se skutečně
nemůže „cítit“ bezpečně. Idea bezpečnosti národa je tak založena na analogickém vyjádření existence
vztahu mezi člověkem a národem. (Shinoda 2004) Dnešní chápání národa jako živoucí skutečnosti je
pak především důsledkem moderního procesu antroporfizace nacionalistického cítění. Národ se pak
stává živoucím objektem, který potřebuje a zároveň si i zasluhuje ochranu. (Shinoda 2008: 59)
Dnes již není možné pominout projevující se nevhodnost tohoto holistického přístupu k bezpečnosti
v rovině států vůči dopadům transnacionálního charakteru. Vlivy jako je chudoba, organizovaný zločin
či terorismus v současnosti významně ohrožují samotný stát i jeho obyvatele. Klasický přístup
k bezpečnosti těmto výzvám není schopen svými obvyklými prostředky čelit, jelikož nadále postrádá
strukturální řešení zahrnující eliminaci projevů podkopávajících klíčové prvky lidské bezpečnosti na
individuální úrovni. Navíc opomíjí rostoucí provázanost jednotlivých subjektů mezinárodního systému a
to jak v rovině jednotlivců tak také států. Nelze proto již za žádných okolností zajišťovat bezpečnost
1
Bezpečná je situací, která je jistá či klidná a odpovídá tak původnímu latinskému výrazu „securus,“ jenž
znamená nemít starosti či nestarat se. (Slovník spisovného jazyka českého 2011)
2
Definice bezpečnosti, jak ji chápeme v podání M. Mareše, hovoří o „bezpečnosti jako stavu, kdy jsou na
nejnižší možnou míru eliminovány hrozby pro objekt (nejčastěji národní stát, popř. mezinárodní organizaci) a
jeho zájmy a tento objekt je k eliminaci stávajících hrozeb efektivně vybaven a ochoten při ní spolupracovat.“
(Mareš 2002: 17).
123
Bezpečnost v době neklidu
jednoho a nebrat přitom v potaz nejen situaci druhého státu ale také situaci jedinců uvnitř této
teritoriálně vymezené jednotky. Bezpečnostní situace jedinců uvnitř státu, kterému jako subjeku nic
nehrozí, může přesto ohrožovat bezpečnost obyvatel ve státu sousedním. Jelikož zajištění větší
bezpečnosti státu může být v příkrém rozporu s bezpečností jedinců zde žijících. Zajištění bezpečnosti
v souladu s koncepcí zaměřenou na její lidský rozměr pak postupem od jednotlivce vzhůru umožní
zajistit bezpečnost také od nich odvozeného subjektu – tedy státu.
Ačkoli se opakovaně objevují tendence hovořící o různých alternativách širšího pojetí bezpečnosti
(srovnej Kříž, Mareš, Suchý 2007) nadále je klíčovým hlediskem perspektiva státní. Přestože k celkové
proměně prostředí přispěly od 80. let 20. století se objevující práce např. kodaňské školy nebo také
autorů pocházejících se zemí třetího světa, stát je z pohledu bezpečnosti nadále klíčovým subjektem,
jenž v rámci své jurisdikce poskytuje ochranu jednotlivcům, i objektem, jemuž samotnému je tato
ochrana zprostředkována politickou i právní regulací.
Přes rozměrnost a bohatost jednotlivých přístupů sloužících k uchopení otázky lidské bezpečnosti,
které se značně rozcházejí v otázce šíře své agendy3 je patrný jejich shodný normativní obsah
upřednostňující lidskou bezpečnost jako univerzální téma a především hodnotu všeobecného zájmu.
Zároveň také dochází k rozšiřovaní spektra hrozeb, kterému je třeba předcházet. Jelikož vedle tradičně
preferovaných vojenských hrozeb existuje velké množství dalších, jejichž působení představuje pro
poškození, respektive oslabení bezpečnosti jedince i státu v současné době mnohem akutnější výzvu.
Duální charakter lidské bezpečnosti pak nezavrhuje roli státu jako subjektu bezpečnosti. Bezpečnost
jedince a státu pojímá spíše komplementárně a odmítá až dogmatické realistické pojetí, které ze
zajištění bezpečnosti státu přímo odvozuje zajištění bezpečnosti jednotlivce. Naopak lidská bezpečnost
zdůrazňuje, že i jednání samotného státu může představovat zdroj ohrožení pro jedince obecně a to
včetně jeho vlastních obyvatel. Základní referenční objekt tak z hlediska bezpečnosti lidské
představuje jedinec a jeho morálně ospravedlnitelná privilegovaná pozice. Jedincem zkonstruovaný
subjekt státu, jehož suverenita je z tohoto pohledu navzdory názoru zastávanému již tradičně
mezinárodním právem ryze podmíněná. Svým právním a institucionálním zázemím pak stát zajišťuje
bezpečnost jednotlivce, a to v maximálně univerzalistickém pojetí. V případě, kdy zajištění bezpečnosti
jednotlivců považujeme za důvod, proč je bezpečnost státu pojímána jako zásadní hodnota, působí
ironicky, když je její instrumentální význam zaměňován za ten skutečně cílový. Demonstrativní příklad
poskytuje analogický vztah domu a jeho obyvatel, který upozorňuje na existující rozpory ve stávajícím
pojímání bezpečnosti státu a bezpečnosti lidské stejně jako v jejich vzájemném vztahu. „Dům
potřebuje údržbu, ale je nelogické vynaložit nadměrné finanční částky k ochraně domu na úkor
blahobytu jeho obyvatel. Jednoznačně zde existuje vztah mezi blahem ukrytých a útočištěm, avšak je
možné se ptát na to, čí bezpečnost je klíčová? “ (Booth 1991: 320).
Státní suverenita
Ve své nejobecnější definici pak lidská bezpečnost jako svoboda nemít strach (freedom from fear) a
svoboda od nedostatku (freedom from want) kombinuje bezpečnost jedinců zahrnující od fyzického
bezpečí přes ekonomické a sociální zajištění také ochranu lidských práv s tradiční bezpečností státu,
3
Není plně jasné, před čím by vlastně jedinci měli být chráněni. Šíře tohoto vymezení naráží především na
komplikace související s přílišnou obecností, složitostí a nemožností konkretizace priorit, která omezuje využití
konceptu lidské bezpečnosti jako zahraničně politického nástroje. Na druhé straně užší způsoby vymezení
naopak čelí kritice za vyloučení hrozeb strukturální povahy, které jsou v současné době pro nejvíce lidí tou
skutečně relevantní hrozbou jejich bezpečnosti. Jako progresivní způsob se v současné době profiluje vymezení
prostřednictvím prahu úrovně zásahu do lidské bezpečnosti, jež staví na závažnosti tohoto jevu a jeho dopadů a
nikoli povaze jeho zdroje. (Owen 2004) Může tak zahrnovat kteroukoli z klíčových oblastí bezpečnosti
ekonomické, potravinové, zdravotní, environmentální, osobnostní, společenské či politické. (The Human
Development Report New dimension of human security 1994) Přesto nejde o mnohem jasnější vodítko, jelikož
neexistuje shoda ani na takovém mezním prahu. Existují zastánci podporující zahrnutí smrtelných rizik, s nimiž
významně nesouhlasí teoretici spojující lidskou bezpečnost s jistou úrovní kvality individuálního života a nikoli
pouze přežíváním. Ti by naopak zahrnuli veškeré vyhnutelné hrozby. (Von Tigerstom 2007: 34)
124
Bezpečnost v době neklidu
čímž však výrazně ovlivňuje chápání role, kterou stát obvykle zastává.4 Ačkoli role státu prošla
významnou proměnou na poli filozofie a již stát není možné ztotožnit s neomezeným suverénem
podrobujícím si neomezenou mocí obyvatelstvo za to, že jej chrání před válkou všech proti všem,
nadále zůstává v některých pro koncepci lidské bezpečnosti klíčových ohledech rozporuplná.5 (Hobbes
2009) Ačkoli vnitřní limit suverenity státu nalézáme v množství mezinárodněprávních právních
instrumentů6 nadále je ochota akceptovat případné vymáhání těchto limitů značně omezená a
kontroverzní. Mezi těmi nejmladšími nástroji nacházíme také právně politický koncept odpovědnosti za
ochranu (Responsibility to protect, dále R2P), jenž hovoří o suverenitě především jako o odpovědnosti,
která v jeho podání nabývá dvojí podoby. Zahrnuje jak vnější odpovědnost vůči respektování
suverenity ostatních států, tak také naopak vnitřní odpovědnost za respektování důstojnosti a lidských
práv člověka. (Pattison 2010: 3)
Odpovědnost za ochranu v souladu s principy přístupu koncepci lidské bezpečnosti tak představuje
širší pojetí, které klade zvláštní důraz na prevenci jako první možnou formu odpovědnosti státu.
Zahrnutí schopnosti rozpoznávání a definování přímých i nepřímých faktorů ovlivňujících lidskou
bezpečnost poskytne prostor a čas pro urovnání rostoucího napětí dříve než musí dosáhnout rozměrů
otevřeného konfliktu a představuje tak jasně pozitivní krok kupředu s ohledem na zajištění bezpečnosti
jedince. (Responsibility to protect 2001: 29-32) Tato první fáze následována odpovědností za reakci
(která přichází až v situaci, kdy nedojde k smírnému řešení během první preventivní fáze, jež
představuje speciální a přednostně používanou úpravu) a obnovu (jde naopak k o fází vyrovnání se
závažnými důsledky jaké s sebou jednotlivé druhy reakce nesou) nepředstavuje pouze
akceptovatelnější tvář institutu humanitární intervence, jenž je z politického i právního hlediska vysoce
kontroverzním tématem nejen z důvodu svého velmocenského rozměru zděděného z doby, kdy použití
síly v mezinárodněpolitických vztazích nebylo zakázáno kogentními normami mezinárodního práva.7
R2P zahrnuje hlediska, která značně překračují původní Grotiovu snahu o humanizaci války
prostřednictvím splnění kumulativních podmínek, a posunuje se významně vstříc pojetí preferovanému
právě lidsko-bezpečnostním přístupem.
Humanitární intervence
Humanitární intervence je stejně jako samotné její provedení nadále velmi sporným tématem a napříč
akademickými obcemi ani uvnitř jednotlivých oborů nepanuje shoda nad uchopení této otázky. Klíčové
faktory, které navzdory mnohosti pojetí tohoto institutu bývají obvykle zahrnovány, představují
vměšování do záležitosti třetí země bez jejího souhlasu (to může být výsledkem činnosti cizího státu,
skupiny státu nebo mezinárodní organizace) a ospravedlnění takového jednání humanitárními důvody
(předcházení nebo ukončení rozsáhlého hrubého porušování lidských práv či hrozící humanitární
katastrofě). (Joyner 2009: 327) Rozhodující roli pak hraje charakter vlastní tomuto vměšování, který
zahrnuje použití nebo hrozbu použití ozbrojené síly. 8
4
Lidská bezpečnost zahrnuje celé spektrum přístupů pro prevenci a řešení násilných konfliktů, pro ochranu
civilistů v případě konfliktu a pro posílení kapacity státu pro zajištění bezpečnosti vlastního obyvatelstva ...
lidská bezpečnost tak posiluje legitimitu a stabilitu státu. (Freedom from fear )
5
Svobodu od strachu z přímého zásahu do lidské integrity pocházející ze strany samotného státu a jeho struktur
je považována zužujícími přístupy k lidské bezpečnosti za skutečně původní jádro lidské bezpečnosti, jelikož
právě politické násilí je nejrizikovějším faktorem ve vztahu státu jako ochránce lidské bezpečnosti a jeho
obyvatel. (Human security now 2003: 4)
6
Za jeden z klíčových cílů OSN je považováno podporování a posilování úcty k lidským právům a svobodám.
(čl. 1 odst. 3) Konkretizaci pak představuje Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Mezinárodní pakt o
občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských sociálních a kulturních právech (oba
1966) a mnohé další specifické (Úmluva proti mučení, o právech dítěte atd.) i regionální nástroje (Úmluva o
ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv EU). (více Gerloch, Šturma 2011).
7
Někdy též imperativní normy jsou ty, jejichž porušení by mohlo vést k ohrožení základních lidských hodnot a
existence státu jako takových. Ve smyslu čl. 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu se od kogentní normy není
možné odchýlit a může být změněna pouze novou normou mezinárodního práva veřejného stejné povahy.
(Vídeňská úmluva 1969: čl. 53)
8
Ačkoli například Fernando Tesón rozlišuje tři různé formy humanitární intervence, kdy první stupeň zahrnuje
pouze hodnotící a doporučující aktivity; druhý již stupněm je intervence donucovací svým charakterem ale nikoli
ještě prostředky, jež bychom mohli posoudit jako podniknutí kroků preventivní povahy. Nejinvazivnější poslední
125
Bezpečnost v době neklidu
Legalita humanitární intervence tak, díky použití ozbrojené síly či takovéto hrozby zásadně naráží na
zákaz (čl. 2 odst. 4 Charty), který jako součást obyčejového práva představuje klíčový princip
upravující vzájemné mezinárodní vztahy od konce 2. světové války. Společně s respektováním státní
suverenity a nezávislosti státní moci je vnímán jako základní kámen fungování mezinárodního
systému.9 Z tohoto všeobecného zákazu existují dvě explicitní výjimky, kdy je možné za okolností
hodných zvláštního zřetele k takovému jednání přistoupit.
Přirozené právo státu na sebeobranu (čl. 51) je obdobné jako ustanovení, s jakým se setkáváme
v případě jednotlivce na vnitrostátní úrovni. Právo na sebeobranu státu je však vázáno na oznamovací
povinnost vůči Organizaci spojených národů (OSN) a jeho samotné využití se pak omezuje pouze do
doby, kdy RB příjme opatření k udržení míru. Individuální či v případě žádosti nebo alespoň souhlasu
napadené země kolektivní obranné opatření je také vázáno co do svého rozsahu, který má pouze
umožnit zastavení či odražení útoku. Smyslem již však nesmí být odveta ani potrestání útočníka.
Rozsah samotného použití síly pak musí korespondovat se specifickým charakterem dané situace.
Mezinárodní soudní dvůr v tomto ohledu spojuje výklad práva na sebeobranu s okamžitostí,
nezbytností a proporcionalitou výkonu tohoto práva vůči útočníkovi. (Případ MSD Vojenské a
polovojenské aktivity v a proti Nikaragui 1986: 120–123) Použití odvetné síly tak není nutné rozhodně
omezovat pouze na útočníkem použité prostředky. Samotná operace pak také nemusí probíhat pouze
na území napadeného státu, nicméně právem na sebeobranu nelze odůvodnit zjevně excesivní
chování, které již s tímto právem nemá nic společného a představuje samostatný způsob porušení
zákazu použití síly. Nepřípustné je také zahrnovat pod výjimku práva na sebeobranu případy
preemtivního či dokonce preventivního zásahu vůči zbrojícímu protivníkovi.
Druhou výjimku představuje autorizovaný souhlas Rady bezpečnosti (RB) jako výkonného orgánu
systému kolektivní bezpečnosti OSN, jenž je zodpovědný za udržování mezinárodního míru a
bezpečnosti. (čl. 24 Charty) Přičemž kroky Rady jsou v tomto ohledu pro členské státy závazné.10
Taková rozhodnutí, představující výjimku ze zásady nevměšování do otázek spadající do vnitřních
záležitostí státu, může RB OSN přijmout za účelem obnovy či udržení míru a bezpečnosti v situaci,
která je klasifikovaná jako její ohrožení. V případě, kdy neinvazivní prostředky již nebudou
představovat dostačující způsob řešení je možné dle čl. 42 kapitoly VII Charty OSN podniknout takové
akce, jaké považuje RB za nutné, a to včetně operací zahrnujících použití leteckých, námořních nebo
pozemních sil členů OSN.
Ačkoli klasické pojetí ohrožení mezinárodního míru (čl. 39 Charty) odpovídá absenci konfliktu na
mezistátní úrovni a pravděpodobný původní záměr tvůrců tak ani neměl zahrnovat rozličné formy
vnitrostátních krizí, jež právě dnes představují většinu situací potenciálně vyžadujících humanitární
zásah tohoto charakteru. S ohledem na nárůst vnitrostátních konfliktů11 a problematiku ochrany
lidských práv, jež jsou s koncem války pojímána jako univerzálně platný princip mezinárodní ochrany,
došlo k rozšíření výkladu zmíněného pojmu.12 V současné době již (byť značně selektivním způsobem)
RB OSN posuzuje i případy civilní války či hrubého porušování lidských práv jako ohrožení
mezinárodního míru.13 V případě souhlasného stanoviska RB OSN tak může být uděleno oprávnění
k akci humanitárního charakteru v třetím státě bez jeho souhlasu, což je bohužel samozřejmě
omezeno sférou politické preference privilegovaných členů.
fází je zahrnutí ozbrojené síly jak je dnes nejčastěji humanitární intervence chápána, což také odpovídá pohledu
zahrnutému v této práci. (Tesón 2005: 133)
9
Jak vyplývá nejen z preambule Charty OSN, bylo důvodem jejího přijetí především odhodlání „uchránit
budoucí pokolení od metly války.“ (Charta OSN 1945)
10
Členskými stranami OSN je v současnosti 193 zemí. Členy nejsou Taiwan, Kosovo a z vlastního rozhodnutí
také Vatikán.
11
Ve 20. století bylo v porovnání s mezistátními konflikty pětkrát více konfliktů vnitrostátního charakteru.
(Joyner 2009: 319–340) Ve vnitrostátních konfliktech jsou civilisté vystavování přímému ohrožení ozbrojenými
skupinami nebo jejich vzájemných střety častěji než samotné vládní jednotky. (Demers 2012: 4)
12
Již během studené války došlo k takovému zásahu do vnitrostátního vývoje v tehdejší Rhodésii po převzetí
vlády bílou menšinou přijetím rezoluce RB OSN č. 221 z roku 1966. (Shaw 2003: 855)
13
Vysoce kontroverzní se stal případ, kdy bylo jako porušení mezinárodního míru a bezpečnosti posouzen
případ narušení demokracie vojenským pučem na Haity. Odpověď mezinárodního společenství zahrnoval
vojenský zásah za účelem jejího obnovení. (Rezoluce RB OSN S/RES/964. 1994)
126
Bezpečnost v době neklidu
Kromě v Chartě OSN explicitně předpokládaných výjimek ze zákazu použití síly se objevují také
alternativní přístupy k možnému výkladu. Ty sice doposud nezískaly širší uznání v odborné ani politické
komunitě, avšak společně představují příklad odlišného uchopení toho, jak je možné nazírat na
současné trendy přijímání humanitární intervence jako institutu mezinárodního práva veřejného.
Nejčastějším ospravedlněním humanitární intervence jejími zastánci představuje zužující výklad zákazu
použití síly zohledňující účel, ke kterému takovéto jednání směřuje. Ten má dle Charty představovat
hrozbu územní celistvosti a politické nezávislosti neslučitelný s cíli OSN, což podle jejich uvážení
nepředstavuje intervence charakteru jasně humanitárního. Úzce související ochrana lidských práv je
navíc považovaná za další z cílů Charty. Tzv. link theory pak dokonce spojuje proveditelnost takového
zásahu ze subsidiární odpovědnosti členských států při udržování mezinárodního míru v situaci, kdy je
RB OSN s ohledem na svůj politický charakter flagrantně nečinná a nenaplňuje základní svěřené
povinnosti. Oba výše zmíněné případy bývají odmítány především z důvodu chybějící opory ve znění
samotné Charty OSN. Objevuje se také teze zabývající se znovuobnovujícím se mezinárodním
obyčejem, který by zakotvoval legalitu humanitární intervence. V takovém případě by však byla
vyžadována existence dlouhodobé praxe států, které jsou přesvědčeny o závaznosti takovéhoto
pravidla, o čemž lze především s ohledem na velmi ojedinělou a extrémně opatrnou argumentaci
zahrnující humanitární pohnutky jako ospravedlnitelné důvody vojenského zásahu do suverenity ze
strany samotných zemí vedoucích humanitární intervenci značně pochybovat. Příklad lze nalézt v
humanitární intervenci Severoatlantické Aliance (NATO) v Kosovu, o které zastánci humanitární
intervence stejně jako členové samotné koalice se vzácnou shodou tvrdili, že šlo o případ sui generis a
nikoli precedent pro vznik nového přístupu k humanitární intervenci nebo státní suverenitě. (Lowe
2000: 939) Podobně jako výše zmíněné přístupy je všeobecně nepřesvědčivě přijímáno pojetí
nahlížející na humanitární intervenci jako obecně neslučitelnou se současným charakterem
mezinárodního práva veřejného, již však je možné ospravedlnit ve výjimečných případech tísně či
krajní nouze. (Čepelka, Jílek 2003)
Ačkoli legální hledisko v zásadě odmítá provedení humanitární intervence bez autorizace OSN, není
možné opomenout také politické a morální aspekty, jejichž absence by značně zkreslovala šíři celého
problému institutu humanitární intervence. Především mezera mezi stávající právní úpravou a
představou o oprávněnosti a ospravedlnitelnosti takovéhoto jednání může podkopávat důvěru v celý
mezinárodní systém, jehožž podoba umožňuje přetrvávající asymetrii mezi donucovacími prostředky v
případě porušení lidských práv a bezpečnosti ze strany státu a jejich mezinárodní ochranou. I
v případě hrubého porušení mezinárodních norem je porušitel těmi samými vysokými standarty
mezinárodního práva chráněn (např. ve formě zaručení respektování státní suverenity, zákazu použití
síly, nevměšování). Zatímco dotyčný stát ani nemusí akceptovat jurisdikci Mezinárodního soudního
dvora i v kritické situaci je případné podniknutí humanitární intervence závislé na rozhodnutí vysoce
politického orgánu, který sice rozhoduje podle na první pohled zcela jasných pravidel, je značně citlivý
vůči rozmarům aktuální politické situace. Takovéto manévry jsou patrné v případech nečinnosti či
nekonzistence reakce, když RB OSN je ochotna schválit zásah, jenž se těší jen pochybné důvěře a
naopak není schopná jednotně rozhodnout v případě obecně vnímaném jako vyžadujícím si
mezinárodní reakci. Ačkoli takové jednání neovlivňuje legalitu mezinárodního systému, silně nabourává
jeho legitimitu. Omezená předvídatelnost právních důsledků a vakuum vznikající mezi nimi a morálním
a politickým hodnocením situace nepředchází situacím, kdy mezinárodní společenství v čele s RB OSN
ignoruje případy vyžadující humanitární zásah z důvodů právní nejistoty a chybějící politické vůle.
Z tohoto důvodu by měly být zohledňovány legitimizační faktory, které dokážou v situaci, kdy zásah
představuje poslední možnost jak zabránit hrubému a rozsáhlému porušování lidských práva a
bezpečnosti, jež hrozí v přelití do podoby humanitární katastrofy, moderovat právní tvrdost a
politickou nečinnost.
Závěr
Během posledních desetiletí narůstá s všeobecnou podporou použití institutu humanitární intervence
také debata nad dopady, které s sebou přináší jeho provedení. Přes veškeré přemítání nad právem či
dokonce povinností takovéto reakce či případně podmínek, kdy a jakým způsobem by měla být
humanitární intervence provedena, zůstává zásah ze skutečných či domnělých humanitárních důvodů
bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN nadále silně kontroverzní otázkou. Na značně komplikovanou
právní rovinu navazuje zásadní morální i politický rozměr tématu, jež se zároveň těší širokému
127
Bezpečnost v době neklidu
odbornému i laickému zájmu. Přestože stávající právní úprava není roli tohoto institutu v žádném
případě nakloněna je třeba existenci tohoto fenoménu v prostředí mezinárodní politiky vzít v potaz a
zasadit jej do širšího kontextu, který umožní se vypořádat s jeho důsledky pro lidskou bezpečnost.
Ačkoli koncepce lidské bezpečnosti nadále nepatří mezi obecně přijímané je její existence silněji
znatelná v politikách západních státu či Evropské unie, které i přes otřesy které způsobilo vedení války
proti terorismu, vnímají tradiční pojetí bezpečnosti jako již více či méně překonané. Cílovým
referenčním rámcem lidské bezpečnosti je lidský jedinec, který musí být v kritických situacích chráněn
i za cenu potenciální neshody s právním rámcem, který jinak znamená pro lidskou bezpečnost
důležitou součást záruk jejího zajišťování. Ozbrojenou humanitární intervenci tak nelze považovat za
vyloučenou odpověď na situaci zásadního ohrožení lidské bezpečnosti. Vzhledem k zaměření konceptu
nebude zásah do státní suverenity třetího státu představovat v žádném případě klíčovou obavu, jelikož
teritoriální vymezení primárně univerzálně orientovaný koncept upozaďuje. Naopak rozhodující je jeho
schopnost zajistit obyvatelstvu bezpečnost odpovídající jeho mezinárodním závazkům i vnitřní
odpovědnosti. Nesplnění této primární povinnosti, která podmiňuje jeho roli v celém systému, pak
umožňuje nastoupení akcesorického plnění ze strany jiného odpovědného subjektu – v nejlepším
případě mezinárodního společenství. Vyloučit ale nelze ani reakci ze strany koalice spřízněných zemí či
samotného sousedního státu, jehož reakce by neměla v první řadě představovat snahu o posílení
vlastní mocenské pozice. Především případy pasivity ze strany RB OSN jako zodpovědného subjektu
nemohou znamenat ponechání urgentní situace bez povšimnutí mezinárodního společenství obecně.
V tomto ohledu lidská bezpečnost odmítá nečinnost a nevšímavost, která umožňuje pokračování
událostí jako je například současná humanitární krize v Sýrii.
Přesto nemusí důsledné upřednostňování lidské bezpečnosti přímo znamenat nabourání stávajícího
mezinárodněprávního rámce. Ochrana lidstva před ozbrojeným konfliktem a jeho důsledky figurující
v Chartě OSN se zásadně shoduje s cíli konceptu lidské bezpečnosti. Všeobecný zákaz použití
ozbrojené síly je tak v souladu se snahou o zajištění lidské bezpečnosti, která je při jeho použití vždy
první v ohrožení. Systém kolektivní bezpečnosti směřující k omezení použití síly na otázky nutné
sebeobrany a výjimečné případy představující ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti je v zásadě
vnímán jako velmi prospěšný. Ochrana lidských práv a bezpečnosti jako součást kogentních norem
mezinárodního práva totiž dle stejného řádu může a několikrát se již skutečně stala důvodem pro
schválení humanitárního vojenského zásahu. Zároveň mezinárodní společenství otevřeně artikuluje
neochotu k toleranci jeho hrubého a rozsáhlého porušování.
Pokud se dostaneme do situace, kdy z hlediska přístupu lidské bezpečnosti postavíme proti sobě
hodnotu lidských práv a bezpečnosti a nedotknutelnou státní suverenitu, pak by argumentace opírající
se o svrchované právo samostatného nakládání s vnitřními záležitostmi bez vnějšího zasahování
rozhodně neměla být používána k tomu, aby zabránila mezinárodnímu společenství či jejím členům
humanitárně intervenovat ve prospěch ochrany lidské bezpečnosti. Koncept lidské bezpečnosti v tomto
ohledu vyžaduje aktivitu vedoucí k zajištění lidské bezpečnosti před ohrožováním, a to i na úkor státní
suverenity. Proto může být také humanitární intervence NATO v Kosovu vnímána jako vítězství nad
státní suverenitou v jejím tradičním pojetí bezpečnosti. (Axworthy 2004: 255)
Na druhou stranu humanitární intervence zahrnující použití ozbrojené síly je schopna poškodit
nejenom suverenitu státu – což je často zdůrazňováno – ale především ohrozit bezpečnost osob
v zemi i regionu žijících – na což se naopak zapomíná. Upřednostnění lidské bezpečnosti a práv před
státní suverenitou tak v žádném případě neznamená přímou podporu širokému využívání institutu
humanitární intervence. Takovýto argument je nutné považovat za zásadně zjednodušující a klamavý,
jelikož absolutně nebere v potaz důsledky takové akce pro práva a bezpečnost obyvatel a odporuje tak
zásadně charakteru konceptu lidské bezpečnosti. Ten sice naznačuje ochotu in dubio pro humanitate,
zároveň však vyzývá k nejvyšší možné opatrnosti při jejím použití. Z pohledu lidské bezpečnosti by tak
bylo možné uchýlit se k adaptaci Radbruchovy formule, kdy v případě, že rozpor mezi pozitivním
zákonem (zákazem použití síly) a sledovanou lidskou bezpečností dosáhne nesnesitelné míry, musí
zákon jako nenáležitý ustoupit a umožnit provedení humanitárního zásahu. (Hollander 2000: 63)
Samo mezinárodní právo veřejné přitom naznačuje, že protiprávnost jednání lze různým způsobem
zmírnit. Ani v rámci právního posouzení pak nelze opomenout věcné okolnosti, motivaci účastníků,
způsob provedení intervence či její širší politické a morální důsledky. Na druhou stranu ovšem nelze
opomenout jasně demonstrovanou preferenci preventivního přístupu snažícího se o celkové
předcházení těmto situacím, jež úzce souvisí s vědomím si rizikovosti humanitární intervence. Budoucí
128
Bezpečnost v době neklidu
právní úprava humanitární intervence by tak z pohledu lidské bezpečnosti měla představovat nástroj
použitelný pouze v extrémních případech, kdy by měla být zároveň zajištěna maximální možná úroveň
legitimity. Z hlediska lidské bezpečnosti totiž nelze stávající právní nástroje prevence a řešení případů
ohrožení lidské bezpečnosti umožňující také využití humanitární intervence se souhlasem RB OSN
považovat za nedostatečné. Zřejmá je především jejich závislost na politické vůli jako rozhodujícím
prvku jejich aktivace, která omezuje jakoukoli změnu bez ohledu na teoretický přístup.
129
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Axworthy, Lloyd. 2004. „Human Security: An Opening for UN Reform“ In: The United Nations and
global security Eds. Price, Richard. – Zacher. Mark. New York, NY etc.: Palgrave Macmillan, 245
– 260.
Booth, Ken. 1991. „Security and Emancipation.“ Review of International Studies. vol. 17, no. 9, 313–
326.
Čepelka, Čestmír - Jílek, Dalibor - Šturma, Pavel. 2003. Mezinárodní odpovědnost. Brno: Masarykova
univerzita.
Demmers, Jolle. 2012. Theories of Violent Conflict An introduction, London and New York: Routledge
Taylor & Francis Group.
Gerloch, Aleš - Šturma, Pavel. 2011. Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na
počátku 21. století: v českém, evropském a mezinárodním kontextu. Praha: Auditorium.
Hobbes, Thomas. 2009. Leviathan, aneb, Látka, forma a moc státu církevního a politického. Praha:
Oikoymenh.
HollandÄnder, Pavel. 2000. Nástin filosofie práva: úvahy strukturální. Praha: Všehrd.
Charta Organizace spojených národů. 1945. (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/chartaorganizace-spojenych-narodu-a-statutmezinarodniho-soudniho-dvora.pdf).
International Commisssion on Intervention and State Sovereignty. 2001. The responsibility to protect.
Ottawa: International Development Research Center.
(http://responsibilitytoprotect.org/ICISS%20Report.pdf).
Joyner, Christhoper C. 2009. „The Responsibility to Protect: Humanitarian Concern and the Lawfulness
of Armed Intervention.“ In: International Law classic and contemporary readings. Eds. Ku,
Charlotte. - Diehl, Paul F. eds. 3rd ed. Boulder, CO etc.: Lynne Rienner, 2009. 319-340.
Judgment of International Court of Justice of 27. 6. 1986. Military and Paramilitary Activities in and
against Nicaragua/ Nicaragua v. United States of America. (http://www.icjcij.org/docket/index.php?sum=367&code=nus&p1=3&p2=3&case=70&k=66 &p3=5. 122123http://www.icjcij.org/docket/index.php?sum=367&code=nus&p1=3&p2=3&case=70&k=66%20&p3=5.%2012
2-123).
Kříž, Zdeněk - Mareš, Miroslav - Suchý, Petr. 2007. „Sekuritologie: pavěda, nikoliv medvěda.“ Obrana
a strategie. roč. 7, č. 2. (http://www.defenceandstrategy.eu/cs/aktualni-cislo-2-2007/volnatribuna/sekuritologie-paveda-nikoliv-metaveda.html#.UW8XrbVHLgo).
Lowe, Vaughan. 2000. „International Legal Issues Arising in the Kosovo Crisis.“ The International and
Comparative Law Quarterly.vol. 49. no. 934-943. (http://www.jstor.org/stable/761770).
Malenovský, Jiří. 2004. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu,
zvláště k právu českému. Brno: Masarykova univerzita.
Mareš, Miroslav. 2002. „Bezpečnost“ In: Zeman, Petr et al. Česká bezpečnostní terminologie. Brno:
Masarykova univerzita, Vojenská akademie.
Owen, Taylor. 2004. Human Security - Conflict, Critique and Consensus: Colloquium Remarks and a
Proposal for a Threshold-Based Definition. International Peace and Research instititut. SAGE
Publications. (http://www.taylorowen.com/Articles/2004_SD.pdf).
Pattison, James. 2010. Humanitarian intervention and the responsibility to protect: who should
intervene?. Oxford: Oxford University Press.
Security Council UN. Resolution of 29. 11. 1994 on Haity. S/RES/964.
(http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/9641994).
Shaw, M. 2003. International Law. Cambridge: Cambridge University Press.
Shinoda, Hideiki. 2000. Re-examining Sovereignty: From Classical Theory to the Global Age, London:
Macmillan.
130
Bezpečnost v době neklidu
Shinoda, Hideiki. 2004. Conflict and Human Security: A Search for New Appoaches of Peace-building.
IPSHU English Research Report Series No. 19.
Tesón, Fernando R. 2005. Humanitarian Intervention: An Inquiry into Law and Morality. Ardsley, NY:
Transnational Publishers.
United Nations Commission on Human Security. 2003. Human Security Now: Protecting and
Empowering People. (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/91BAEED BA50C690
7C1256D19006A9353-chs-security-may03.pdf)
United Nations Development Program. 1994. The Human Development Report New dimension of
human security. (http://hdr.undp.org/en/reports/global/hdr1994/chapters/).
Ústav pro jazyk český. 2011. Slovník spisovného jazyka českého. Akademie věd ČR.
(http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php).
Vídeňská úmluva o smluvním právu ze dne 23. 5. 1969 (http://smsjm.vse.cz/wpcontent/uploads/2008/10/mp5.pdf).
Von Tigerstrom, Barbara. 2007. Human security and international law: prospects and problems.
Oxford: Hart.
Waisová, Šárka. 2006. „Lidská bezpečnost – pojetí a strategie: komparace přístupů členských států
Evropské unie angažujících se v Human Security Network.“ Mezinárodní vztahy. roč. 41, č. 1,
58-73.
131
Bezpečnost v době neklidu
Dopady nálezů plynu ve východním Středomoří na
bezpečnostní situaci regionu
Filip Tuček
Abstrakt:
Nedávné objevy enormních zásob zemního plynu ve východním Středomoří přinášejí napjatému
a nestabilnímu regionu další výzvu. Nevyřešená situace ohledně námořních hranic mezi Libanonem a
Izraelem a Tureckem a Kyprem, doprovázená sporem o status severní části ostrova, dodává rozvoji
těžby plynu a jeho exportu zásadní politické a bezpečnostní implikace. Problém činí ještě
komplexnějším vstup vnějších aktérů. Texaská společnost Noble Energy vlastní největší podíl na
objeveném plynu v regionu a Spojené státy tak mají velký ekonomický zájem na podpoře těžby.
Zároveň ovšem musí hledat vyvážený přístup ke klíčovému partneru z NATO, k Turecku a chráněnci
Izraeli. Pro EU představuje objevený plyn významnou možnost diverzifikace a snížení závislosti na
ruském importu komodity. Rusko samo přitom aktivně vstupuje do dění. Prostřednictvím svých
společností, jmenovitě Gazpromu, se snaží posílit svoji přítomnost v regionu. Text tak analyzuje zájmy
jednotlivých aktérů a jejich schopnost tyto zájmy prosazovat. Na základě této analýzy přináší dva
rámcové scénáře budoucího vývoje.
Abstract:
The politically strained and unstable Eastern Mediterranean region has witnessed large discoveries of
natural gas reserves in earlier years. The unresolved maritime boundaries between Israel and
Lebanon and between Turkey and Cyprus, together with historically problematic relations of the
aforementioned states, make the exploitation of the reserves highly problematic. The political puzzle
gets even more complex as two important external actors have their interests at stake. The United
States´ Noble Energy Company is the dominant driller and at the same time the U.S. government has
to search for balanced approaches towards its NATO ally Turkey, its EU ally Cyprus, and its protégé
Israel. Furthermore, the Mediterranean presents an important area in the EU´s quest for energy
diversification and the Union thus seeks to play its part too. Also Russia seeks to strengthen its
regional position by involving its companies, namely Gazprom, in the venture. This text examines the
interests of individual actors – and means to promote them – more closely. Finally, it depicts two
possible framework scenarios of the situation’s development.
Úvod
V uplynulých letech došlo ve východním Středomoří k zásadním nálezům zásob zemního plynu.
V regionu, kde se střetává mnoho protichůdných politických zájmů a zároveň v době, kdy důležitost
zemního plynu v energetickém mixu narůstá, nesou tyto objevy významné implikace pro vývoj a
bezpečnost politicky citlivé a nestabilní oblasti.
Odhadované množství celkových zásob zemního plynu v komplexu Levantine86 dosahuje 3,500 BCM87
(United States Geological Sruvey 2010). Pro představu, Izrael v roce 2011 spotřeboval pouhých 5,2
BCM (U.S. Energy Information Administration 2012) a celá Evropská unie 440 BCM (Eurostat 2012).
Množství nalezeného plynu má tak potenciál výrazně ovlivnit energetickou situaci zemí v regionu.
Klíčoví aktéři, Izrael, Turecko a Kypr, se ovšem nacházejí v rozdílné energetické a ekonomické situaci.
Vnitrostátní, regionální, případně geopolitické ambice těchto hráčů jsou rovněž do značné míry
divergentní.
86
87
Komplex obsahuje 10 plynových polí v EEZ Izraele, Turecka, Libanonu a Kypru.
Miliardy krychlových metrů; obecně používaná měrná jednotka v tomto případě.
- 132 -
Bezpečnost v době neklidu
Efektivní těžba a zejména export plynu, který překračuje nevyjasněné námořní hranice, vyžaduje
širokou spolupráci. Libanon a Izrael se přitom formálně stále nacházejí ve stavu války, turecké vztahy
s Izraelem jsou napjaté, zatímco těsnější kooperace Turecka s Kyprem je, vzhledem k desítky let
trvajícím sporům o postavení Turecké republiky severního Kypru (TRNC), téměř nepředstavitelná.
K výše zmíněným proměnným je třeba připočítat vliv významných externích subjektů.
Spojené státy americké jsou k oblasti výrazně politicky i ekonomicky vázány. Mají eminentní zájem na
zvýšení energetické bezpečnosti Izraele, plynoucí z rozvoje těžby plynu, zároveň musí hledat vyvážený
přístup ke klíčovému spojenci z NATO, Turecku, a k členu EU, Kypru. Americká společnost NOBLE
Energy je navíc největším vlastníkem podílů na dosud objevených plynových polích. Evropská Unie si
rovněž nemůže dovolit zůstat stranou, východní Středomoří patří mezi strategicky klíčovou oblast ve
snaze o diverzifikaci plynových dodávek (Ratner et. al 2013, 29). Mimo nezůstávají ani ruské těžařské
společnosti vedené snahou diverzifikovat své těžební portfolio, provázaností s kyperským finančním
sektorem a zájmem ruské vlády posílit přítomnost (a vliv) v oblasti.
Text podle vymezených kritérií – energetická, ekonomická, politicko-bezpečnostní (jsou-li v případě
daného aktéra relevantní) – podrobně analyzuje výše zmíněné vstupy, zasazuje je do kontextu
bezpečnostní a politické situace v regionu a přichází tak s pravděpodobnými rámcovými scénáři
vývoje.
Zemní plyn: Komodita na vzestupu
Pro pochopení politického a bezpečnostního významu středomořských objevů plynu je třeba
porozumět základním charakteristikám světového trhu s plynem a rovněž specifikům zásob ve
východním Středomoří.
CHARAKTERISTIKA PLYNU
Světová spotřeba plynu je dlouhodobě rostoucí, a narůstá tak i jeho politický význam. Během uplynulé
dekády konzumace plynu každoročně vzrostla v průměru o 2,7 %. V roce 2010 zemní plyn tvořil 21 %
celkové světové spotřeby energií. V roce 2035 by podíl plynu měl dosáhnout dokonce 25 %, tedy více
než 1/4 celkové světové energetické spotřeby bude dle predikcí pokryta touto komoditou
(International Energy Agency 2012).
Ačkoliv nárůst podílu (při pro plyn optimistických odhadech) o 4 % do roku 2035 se může zdát
marginální, v kontextu predikovaného energetického vývoje je zásadní. Díky energeticky náročnému
růstu rozvíjejících se ekonomik absolutní energetická spotřeba v následujících dvou dekádách
dramaticky poroste. Má-li plyn při předpovídaném 50% nárůstu spotřeby (International Energy Agency
2012) představovat 25 % energetického mixu, nárůst poptávky po komoditě bude značný.
Obliba plynu roste částečně díky pokračujícím novým nálezům a rozvoji nekonvenčních způsobů těžby
z břidlice a uhelných metanů pomocí hydraulického štěpení. Klíčovými – a politicky významnějšími
důvody je relativně větší možnost ovlivňovat cenu (v porovnání s ropou) a ekologičnost. Neexistence
světové ceny plynu dává státům šanci částečně kontrolovat cenu odebíraného plynu, prostřednictvím
zvoleného cenového mechanismu.88 Problémem je naopak náročnost plyna na transport a
infrastrukturu.
Strategicky nejdůležitější otázkou je ovšem přeprava plynu. Existují dvě základní možnosti, jak
dopravit plyn od producenta ke spotřebiteli.
Zaprvé, lze využít plynovodní potrubí. Stavba pozemního potrubí je dnes finančně únosná, ovšem
vyžaduje spolupráci států, přes jejichž území má vést. Vzhledem k dále popsané komplikovanosti
vztahů ve východním Středomoří je taková kooperace velmi problematická a ochrana případného
plynovodu před násilným poškozením by byla značně nákladná. Finančně náročné (a tedy výrazně
88
Vzhledem k volatilitě cen komodit obchodovaných na burze – ropa může být příkladem – je tato relativní
cenová samostatnost komparativní výhodou plynu. Ovšem neplatí to absolutně, například evropské dlouhodobé
kontrakty na dodávky plynu mají cenu komodity navázanou právě na vývoj cen ropy. Tato flexibilita je
pochopitelně omezena pevnými hranicemi v podobě dostupnosti komodity (tedy možnosti diverzifikace zdroje),
vzdálenosti transportu, velikosti a významu trhu, a dalšími faktory.
- 133 -
Bezpečnost v době neklidu
vzdálenostně omezené) je i vybudování podmořského plynovodu. Druhou možností je technologie
zkapalnění plynu, umožňující obejití závislosti na transportních státech. Vedle této výhody ovšem
vyžaduje velké investice do zbudování infrastruktury na straně producenta i spotřebitele (The
Economist 2012: 2).
PLYN VE VÝCHODNÍM STŘEDOMOŘÍ
Plyn, nalezený ve východním Středomoří, se nachází na několika polích, jejichž části leží ve vzájemně
neuznaných exkluzivních ekonomických zónách (EEZ). „Významné objevy tak přinášejí zásadní
politická rozhodnutí a rizika, stejně jako mnoho právních otázek“ (Morningstar 2012).
Právní rámec těžby nalezeného plynu je vymezen Konvencí OSN o mořském právu (UNCLOS). Podle
této Konvence má v těchto vodách pobřežní stát „suverénní právo výzkumu a těžby“ (UNCLOS 1982:
43; čl. 56). Zmíněné ustanovení je použitelné na veškeré živé i neživé přírodní zdroje. Souběžně,
ostatní státy mohou v těchto 200 námořních mílích od břehu státu tvořících EEZ, volně proplouvat,
přelétat, a dokonce pokládat podmořské kabely nebo potrubí (Scovazzi 2012: 2).
Povaha plynových nálezů ve východním Středomoří ovšem napíná zmíněná ustanovení až na samou
hranu. Nerovnoměrně rozložená plynová pole se na mnoha místech dotýkají (nebo přímo překračují)
neuznaných EEZ. Konkrétně se jedná o případ izraelsko-libanonské a kypersko-turecké hranice.
Ačkoliv Izrael UNCLOS nikdy neratifikoval, její ustanovení vnímá (paradoxně) jako závazná.
Níže uvedená tabulka ukazuje přehled čtyř nejdůležitějších z celkových dosud deseti objevených polí
v ložisku Levant. Vyjma pole Aphrodite se všechna nacházejí v EEZ nárokované Izraelem.
Tabulka 1: Objevená plynová pole (Darbouche et. al. 2012: 5). Hodnoty v BCM.
Pole
Rok objevení
Odhadované
rezervy
Plánovaný
počátek
těžby
Leviathan
2010
560
2016
Tamar
2009
271,6
2013
Aphrodite
2011
84 - 259
2017
Mari-B
2000
30,8
2004
V regionu se pomalu zahájila nová velká hra. V sázce je ovšem mnohem více než jen těžba plynu,
který slouží spíše jako katalyzátor hlubších procesů s potenciálně vážnými bezpečnostními a
politickými dopady na volatilní region89. „Vzhledem k důležitosti zájmů, které jsou v sázce, je
kolaborace všech zapojených stran klíčová“ (Ayat 2013).
Nalezený zemní plyn potenciálně může přispět k otevření dialogu mezi partnery a k postupnému řešení
bezpečnostní situace. Na druhé straně, nezvítězí-li ekonomický a politický zájem na těžbě plynu nad
neochotou koordinovaně řešit zmíněné otázky, bude se pravděpodobně napětí ve východním
Středomoří dále vyhrocovat.
89
Arabské jaro přineslo možnost zásadní redistribuce rozložení sil v oblasti. Dosud klíčový Egypt se potýká
s ekonomickými a vnitropolitickými problémy, ze Sýrie se stal nefunkční stát, Palestina díky oficiálně
deklarované zahraniční podpoře posiluje své mezinárodní postavení. Region tak čelí mnoha mocenským
výzvám.
- 134 -
Bezpečnost v době neklidu
IZRAEL: ENERGETICKÁ BEZPEČNOST A REGIONÁLNÍ SPOLUPRÁCE
Největší dosud objevená plynová pole Leviathan, Tamar, Tanin a od roku 2004 funkční Mari-B90, se
nacházejí v EEZ Izraele. Izrael byl přitom vždy, vyjma dekády po obsazení Sinajského poloostrova
během šestidenní války v roce 1967, závislý na dovozu klíčových energetických komodit: ropy, uhlí a
zemního plynu (který hrál minimální roli v celkovém energetickém mixu). Díky objevům se ale
izraelská ekonomika přeorientovává právě na plyn, jehož spotřeba prudce roste. Rozvojem těžby plynu
v kontextu výše zmíněného přeorientování ekonomiky se tak může výrazně zvýšit energetická
bezpečnost Izraele. Sám trh země ovšem není dostatečně velký a Izrael tak potřebuje jeho velkou část
exportovat. Jedině tak může být těžba ekonomicky výhodná. Budování plynovodu, nebo invsetice do
továrny na zkapalnění plynu vyžadují spolupráci s okolními zeměmi. Nejisté regionální vztahy Izraele
tak představují značnou překážku.
ENERGETICKÝ ASPEKT: BEZPEČNOST
Izrael je dlouhodobě extrémně energeticky závislý na dovozu surovin. Uhlí Izrael netěží vůbec a ropy
dováží přes 257 000 barelů denně z 263 000 zkonzumovaných (U.S. Energy Information
Administration 2012).91 V roce 2010 přitom právě ropa a uhlí tvořily 77 % energetické spotřeby země
(Delta Energy Institute 2011). Není proto divu, že po prvních nálezech plynu v roce 2000 (pole Mari-B)
se Izrael kontinuálně snaží zvýšit podíl plynu ve své energetické spotřebě a zvýšit tak energetickou
bezpečnost maximální spotřebou jediného zásadního energetického zdroje, jehož má nyní země
dostatek. Vyšší spotřeba plynu Izraeli výrazně pomůže diverzifikovat od ropy a uhlí (Darbouche et. al.
2012: 9).
Zatímco ještě v roce 2000 Izrael plyn nevyužíval vůbec, již v roce 2010 spotřeboval ročně 5,3 BCM
(Israeli Ministry of Energy and Water Resources). Podmořský plynovod z egyptského el-Arishu do
izraelského Ashkleonu přivedl 40 % plynu, zbytek poskytlo izraelské pole Mari-B, produkující plyn od
roku 200492 pod dohledem konsorcia Yam Thetis.
Právě dodávky plynu z Egypta ovšem obnažily fyzickou zranitelnost infrastruktury a nebezpečí dopadu
politické nestability na import klíčových energetických surovin.
Tok plynu z el-Arish do Izraele byl během čtyř let patnáctkrát přerušen z důvodu fyzického napadení
plynovodu a následné opravy. Spory vyvrcholily po pádu prezidenta Mubaraka v roce 2010, kdy byly
dodávky přerušeny úplně a v dubnu 2012 izraelsko-egyptský kontrakt formálně zanikl.93 Tyto
incidenty, jsou esenciálním strategickým vodítkem, pro nadcházející politická rozhodování ohledně
těžby a exportu izraelského plynu.
Přerušení dodávek ovšem nezastavilo nárůst spotřeby plynu v Izraeli. Výpadek nahradila zejména
zvýšená produkce na poli Mari-B, kde těžba v roce 2011 dosáhla rekordního objemu (Noble Energy
2011). Díky plánovanému zahájení těžby na polích Tamar a Dalit v roce 2013, růst spotřeby plynu a
implikovaně nezávislost na uhlí a ropě pravděpodobně poroste. V roce 2020 má Izrael dle odhadů
ročně zkonzumovat 12,5 BCM plynu a na vrcholu produkce, v roce 2035, až 18 BCM, tedy více než
trojnásobek současné spotřeby (Henderson 2012: 3). Plyn by v té době měl pokrýt 60 % výroby
elektrické energie pro domácnosti a průmysl (Israeli Ministry of Energy and Water Resources).
Z výše uvedených dat je zjevná důležitost úspěšného rozvoje těžby plynu pro Izrael. Navyšování jeho
podílu v energetickém mixu by zvýšilo nezávislost na dovozu ropy. Vzhledem k cenové volatilitě a
nestabilitě politického prostředí v regionu je omezení podílu ropy žádoucí. Ekologičnost spotřeby plynu
navíc nabízí efektivní odpověď na ekologicky náročnou spotřebu uhlí. Plyn tak nabízí Izraeli stabilní,
ekologický a bezpečný zdroj energie pro rozvoj průmyslu a zásobování domácností. V cestě těmto
plánům ovšem stojí několik neznámých.
90
Výjimkou je veliké pole Aphrodite v EEZ připisované Kypru.
Izraeli se daří udržovat relativně diverzifikovaný příjem ropy. Největšími dodavateli jsou Ázerbajdžán,
Kazachstán a další země střední Asie. Významnou roli ovšem hrají i jihoamerické státy.
92
Složení konsorcia Yam Thetis: Noble Energy (47 %), Delek Drilling (25,5 %), Avner Oil and Gas Exploration
(23 %), Delek Investments and Properties (4,4 %).
93
Plyn dnes nadále proudí do Ammánu (Jordánsko).
91
- 135 -
Bezpečnost v době neklidu
POLITICKÝ ASPEKT: S KÝM SPOLUOPRACOVAT?
Vzhledem k velikosti svého trhu musí Izrael část svého plynu vyvážet, aby těžba byla pro přítomné
těžařské společnosti profitabilní. Nalezení efektivního, stabilního a bezpečného způsobu exportu, tak je
nezbytným předpokladem požadovaného rozvoje těžby objeveného plynu. Izrael ovšem čelí tradiční
otázce (umocněné politicko-bezpečnostní situací v regionu); kolik, kam a jak?
Na otázku kolik, by měla ještě v roce 2013 odpovědět izraelská vláda. Podklady pro rozhodnutí
vypracovala tzv. Zemachova komise, mezirezortní útvar složený s cílem prozkoumat možná řešení a
vytvořit sadu doporučení. 94 Komise dospěla k závěru, že k udržení ekonomické výhodnosti a zároveň
energetické bezpečnosti může být exportováno až 50 % vytěženého plynu95 (The Inter-ministerial
Committee to Examine the Government's Policy Regarding Natural Gas in Israel 2012). Ačkoliv
výsledný podíl exportovaného plynu může být nakonec nižší, rozhodně bude významný. Izrael tak již
po vzoru Norska oficiálně založil suverénní fond, kam mají zisky z vývozu plynu směřovat. Směr a
způsob tohoto exportu „by mohly, prohloubením vztahů mezi Izraelem, Tureckem a ostatními státy
regionu, přetvořit mapu východního Středomoří“ (Reed, Dombey 2013).
Izrael má několik možností jak a kam plyn exportovat. Všechny přitom nesou komplexní politické a
bezpečnostní implikace.
Potenciálně nejsnadnější způsob, jímž by se Izrael mohl vyhnout nutnosti spolupráce s okolními státy,
představuje vybudování vlastního terminálu na zkapalnění plynu. Vyvážení zkapalněného plynu
tankery skrz Středozemní moře do Evropy, nebo Akabským zálivem, přes Rudé moře a Adenským
zálivem na atraktivní východoasijské trhy, by Izraeli přineslo značnou míru přepravní nezávislosti.
Ovšem ekonomické a strategické náklady možnost vlastního izraelského LNG terminálu téměř vylučují.
Izraelské zásoby plynu jsou sice velké a zásadní z regionálního pohledu, ovšem v globálním měřítku
jsou až 46. největší na světě. Objem plynu určeného k exportu by tak nebyl schopen učinit extrémně
nákladnou stavbu LNG terminálu profitabilní. Vzhledem k bezpečnostnímu postavení Izraele by navíc
terminál představoval relativně snadný a velmi atraktivní cíl pro případný útok ze strany Hizballáhu
nebo jiné organizace.
Zmíněné ekonomické a bezpečnostní problémy by mohlo vyřešit propojení izraelských plynových polí
s chystaným kyperským LNG terminálem u města Vassiliko a vývoz takto zpracovaného plynu dále na
evropské trhy.96 Kypersko-izraelská spolupráce se rozvíjí a společná těžba plynu je oboustranným
cílem (Ayat 2013). Skutečně hlubokou spolupráci ovšem brzdí dlouhodobé spory mezi Kyprem a
Tureckem o vymezení námořních hranic a o status severní části ostrova. Společné zpracování a export
plynu s Kyprem, by tak pro Izrael znamenal fatální zásah do vztahů s Tureckem. Kypr přitom svým
strategicko politickým významem pro Izrael nikdy nemůže Turecko nahradit (Fox News 2013).
Nehledě na výrok tureckého premiéra Erdogana, že sionismus je zločinem proti lidskosti z února 2013
(Ynet 2013), v březnu 2013 Izrael a Turecko po více než dvou letech normalizovaly své diplomatické
styky97 (Washington Post 2013). Učinily tak krok směrem k potenciální spolupráci. Kypr se proto
obává, že Izrael by nakonec mohl obejít ostrov a zvolit vybudování plynovodu přímo do Turecka, kde
by se napojil na již existující plynovody (Fox News 2013).
Obejití Kypru by ovšem Izraeli znemožnilo dosáhnout na velmi atraktivní východoasijské trhy
(exportem LNG), kde spotřeba plynu roste a cena zůstává výše nežli v Evropě (The Economist 2012:
3). Odstrčení Kypru by navíc bylo v rozporu s izraelsko-kyperskou dohodou o spolupráci při těžbě
94
Shaul Zemach je ředitelem na Ministerstvu energetických a vodních zdrojů. Komisi založil v říjnu 2001
premiér Netanyahu. Kompletní závěrečná zpráva Komise je k dispozici na následující adrese:
95
Ačkoliv by takto vysoký export vyžadoval poměrně vysoké tempo těžby, nalákal by potřebné investice,
technologie a know-how, využitelné pro další rozvoj izraelského průmyslu.
96
Stavba terminálu má být zahájena v roce 2014 nebo 2015. Funkční pak má být od roku 2019. Více informací:
http://www.financialmirror.com/news-details.php?nid=28729, platné k dubnu 2013.
97
Vztahy mezi Izraelem a Tureckem se začaly výrazně zhoršovat v roce 2008 poté, co premiér Erdogan obvinil
Izrael z vysokého počtu obětí na straně Palestinců. V roce 2011 pak přišel útok izraelských vojáků na tureckou
loď a zabití několika námořníků. Na neochotu Izraele omluvit se reagoval Erdogan vypovězením izraelského
velvyslance a přerušením diplomatických styků. Současnému narovnání předcházela mediace prezidenta Obamy
a omluva B. Netanyahua za incident z roku 2011.
- 136 -
Bezpečnost v době neklidu
plynu z roku 201298 a s posilováním vzájemných vztahů, vyjádřeným historickým podpisem dohody o
vzájemné vojenské spolupráci v lednu 2012. Přímý plynovod do Turecka by se navíc musel táhnout
libanonskými a syrskými vodami, politicky i bezpečnostně problematickými.
Z politických a bezpečnostních důvodů zůstává nejméně realistickými možnostmi využití egyptského
LNG terminálu s volnou přebytečnou kapacitou, stejně jako budování plynovodů do Asie přes
palestinské území a Jordánsko. Zatímco Palestinci na Západním břehu odebírají izraelskou elektřiny a
v případě ujištění o pokračování dodávek by pravděpodobně spolupracovali, Palestinská samospráva
v pásmu Gazy si nárokuje část pole Mari-B (Henderson 2012: 5), a spolupráce je tak je téměř
vyloučena.
Izrael si rovněž pohrává s myšlenkou vybudovat menší plovoucí LNG terminál u pole Tamar. Ačkoliv již
probíhají výzkumy proveditelnosti a ekonomické návratnosti, tato technologie je dosud téměř
nevyzkoušená a vybudování v poměru k možné produkční kapacitě extrémně nákladné. Plovoucí
terminál v izraelských vodách by byl rovněž velmi zranitelný (Ibid.)
Izrael má nezpochybnitelný zájem o co nejrychlejší maximalizaci objemu těžby. Zvýšení energetické
bezpečnosti a vidina ekonomického profitu je pro izraelské politiky velmi lákává. Ovšem aby těžba do
takového stádia dospěla, bude nejprve muset dojít k dramatickému politickému posunu ve vztazích
mezi Izraelem, Tureckem a Kyprem.
Turecko: Energetický koridor a regionální mocnost
Turecko je energeticky velmi závislé na dodávkách z Ruska, Íránu, střední Asie a dalších zemí.
S růstem HDP roste turecká spotřeba energií, a tedy i závislost na dodávkách. Strategicky nevýhodný
nedostatek energetických zdrojů Turecku vynahrazuje jeho geografická poloha. Centralita zemi
umožňuje „spojit energeticky bohatý východ a po energiích hladový západ“ (Ayat 2013).
Dlouhodobým cílem Turecka tak je stát se energetickým koridorem (nebo dokonce hubem), protože
energetika je jedním z nejefektivnějších prostředků mezinárodní politiky (Iskit 1996: 1). Turecko
rovněž touží po rozdělení příjmů z kyperského plynu mezi obě části ostrova. Turecko by tak částečně
mohlo snížit svou masivní finanční podporu Turecké republice Severního Kypru. Plyn má rovněž
zásadní politický význam pro zemi, která do roku 2020 „chce být mezi nejvlivnějšími ekonomikami
světa“ (Benešová 2012). Má-li se země stát skutečně globálním aktérem, musí dokázat, že je schopna
hájit a prosazovat své zájmy u hranic a v regionu. Těžba objeveného plynu proto nese zásadní faktický
i symbolický význam.
BEZPEČNOSTNÍ ASPEKT: SNÍŽIT ZÁVISLOST NA RUSKU
Žádný z dosud objevených nálezů zemního plynu se neleží přímo v turecké EEZ (ačkoliv část pole
Aphrodite zasahuje do EEZ nárokované TRNC). Případné zapojení Turecka do produkce a distribuce by
tak mělo jen malý přímý dopad na tureckou energetickou spotřebu v podobě větší diverzifikace na
ruských dodávkách.
Konstantní ekonomický růst od roku 2002, kdy se dostala k moci k moci Strana práva a rozvoje (AKP),
je provázen rapidním nárůstem energetické spotřeby. V roce 2011 a 2012 dokonce turecká
konsumace energií rostla nejrychleji ze všech zemí OECD a během následující dekády se má spotřeba
dokonce zdvojnásobit (U.S. Energy Information Administration 2013). Turecko nemá atomové
elektrárny a podíl obnovitelných zdrojů je zanedbatelný. Zmíněnou spotřebu energií tak musí pokrýt
fosilní paliva. Jejich naprostou většinu Turecko importuje. V případě ropy dovoz pokrývá přes 90 %99
spotřeby. U plynu, tvořícího největší podíl tureckého energetického mixu, import dosahuje téměř
100% spotřebovaného množství. Celých 58 % přitom proudí z Ruska a dalších 19 % z Íránu (U.S.
Energy Information Administration 2013). Více než 3/4 plynu tureckých dodávek plynu tak pochází
pouze z dvou zemí a Turecko se proto usilovně snaží diverzifikovat. Středomořský plyn by mohl
pomoci (ačkoliv díky svému omezenému množství nemá potenciál trend zásadně změnit).
98
V roce 2013 následovala dohoda firem Delek a Anver o další spolupráci. Více informací:
http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/165123#.UV1mXjf8dec
99
Nejvíce z Íránu (44 %), následuje Irák, Saudská Arábie a Rusko (10 %).
- 137 -
Bezpečnost v době neklidu
Přímý – energetický – zájem o nalezený plyn je v případě Turecka (na rozdíl od Izraele) sekundární.
Primárním je politický rozměr, který má dva aspekty; zvýšit význam země jako klíčového koridoru na
straně jedné a posílit vliv v regionu a implicitně v globální aréně na straně druhé.
ENERGETICKÝ ASPEKT: TRANZITNÍ KORIDOR
Turecko se nachází v relativní geografické blízkosti 70% všech světových zásob ropy a plynu (Republic
of Turkey Ministry of Foreign Affairs 2012). Stát se energetickým koridorem do Evropy (východ –
západ) a do zemí na jih od svých hranic (sever – jih)100, je proto dlouholetou ambicí Turecka (Killic
2005: 1; O´Sullivan 2012). Spojení rozličných regionů energetickými dodávkami dává Turecku větší
prostor v politických jednáních a zároveň ze země činí důležitého prostředníka.
V transportu ropy je již Turecko plně etablováno jako zásadní koridor z Kaspiku, Ruska a Blízkého
východu. Vedle pevných ropovodů z Ázerbajdžánů, Gruzie, Iráku a dalších zemí, hrají dominantní roli
turecké, strategicky vitální průplavy (tzv. „choke points“). Nejdůležitějším z nich, Bosporským, bylo
v roce 2010 denně transportováno 2,9 milionu barelů ropy pro světové trhy (Energy Information
Administration 2011: 3). Podobně komplexní postavení v oblasti transportu plynu si Turecko teprve
buduje.
„Turecko má aktuální nebo perspektivní možnost importovat [a redistribuovat] plyn ze všech směrů“
(Roberts 2010: 41). Sousedství s druhým největším světovým trhem se zemním plynem, Evropou, a
dostupnost ohromných zásob komodity v Íránu, Ázerbajdžánu, Rusku, Alžírsku a nyní ve východním
Středomoří, dává Turecku možnost stát se nejen plynovým koridorem (křižovatkou), ale dokonce
hubem, kde je plyn obchodován a tvořena jeho cena.
Aby Turecko skutečně mohlo získat takto (politicky a ekonomicky) významnou pozici, musí být
schopno importovat dostatek plynu pro pokrytí rychle rostoucí domácí spotřeby a zároveň výrazný
nadbytek určený k dalšímu prodeji.
Vybudování plynovodu z izraelských nebo kyperských nalezišť by tak výrazně pomohlo „turecké ambici
stát se energetickým hubem a mohlo by mít potenciálně mírotvorný rámec“ (Darbouche et. al. 2012:
21). Spojení s východostředomořským plynem, by spolu s plánovanými plynovody Nabucco West,
TANAP, SEEP, rozšíření plynovodu ITGI101 a Arabského plynovodu, mělo zásadní dopad na turecké
politické ambice v oblasti energetiky. Podobná energetická spolupráce navíc implicitně předpokládá
politickou dohodu a mohla by tedy přispět k zlepšení napjatých vztahů v regionu.
POLITICKÝ ASPEKT: VLIV V REGIONU A POTVRZENÍ GLOBÁLNÍCH AMBIC
Turecké zájmy směrem k zemnímu plynu ve východním Středomoří jsou tedy poměrně snadno
definovatelné. Ovšem otázkou zůstává, zda země bude schopna tyto zájmy prosadit. Vzhledem
k poloze objevů mimo EEZ Turecka totiž stát nemá „téměř žádný manévrovací právní prostředek“
(Darbouche et. al. 2012: 23). Rozhodující pro výsledek z pohledu Turecka proto bude diplomacie a
politické vyjednávání. Právě schopnost prosadit své zájmy těmito prostředky je jedním ze znaků
mocnosti. Turecko na takové postavení v regionu jasně aspiruje, případný neúspěch v otázce plynu by
jeho ambice mohl významně poškodit.
Pokud by se Turecku nepodařilo zabránit izraelsko-kyperské těžbě plynu, proti níž otevřeně vystupuje,
jeho síla hájit vlastní zájmy by byla nevyhnutelně zpochybňována politiky i odborníky. Na druhé
straně, Turecko si pro svůj vyvážený rozvoj v rámci těsné spolupráce se Západem potřebuje zachovat
tvář spolehlivého partnera. Jakákoliv unáhlená (vojenská) akce by tak rovněž představovala pro
Turecko problém.
K dosažení požadovaného vývoje turecká vláda musí nalézt řešení na dvě zásadní politické otázky;
vztahy s Kyprem a přístup k Izraeli v širším politicko-bezpečnostním kontextu. Začněme otázkou
Kypru.
100
Ropovod mezi Tureckem a Irákem (Krikuk – Yumurtalik) může být dobrým příkladem.
TANAP – Trans Anatolian Pipeline; SEEP – South East European Pipeline; ITGI - Turkey-Greece-Italy
Pipeline.
101
- 138 -
Bezpečnost v době neklidu
Ostrov o rozloze 51 000 km2 je od turecké invaze v roce 1974 rozdělen na dvě části; mezinárodně
uznávanou Kyperskou republiku, člena EU, a Tureckou republiku severního Kypru, ekonomického,
politického a vojenského chráněnce Turecka (na S ostrova je trvale umístěno 30 000 tureckých
vojáků). Poté co se v roce 2010 Kypr dohodl s Izraelem na vzájemném vymezení námořních hranic
(International Boundaries Research Unit 2011) – a na rozdělení příjmů z případné těžby plynu –
Turecko se obává, že TRNC zůstane ze hry o tyto prostředky. Turecko se navíc pokládá za garanta
teritoriální integrity TRNC (United Press International 2012), a odmítá tak jakoukoliv těžbu, dokud
otázka sjednocení ostrova nebude vyřešena (Ayat 2013). Turecké odmítání autonomního kyperského
postupu se stupňuje, protože podle tureckých představitelů objevený „plyn patří oběma [kyperským]
komunitám a jeho budoucnost tak nemůže záviset pouze na vůli Kypru“ (Reuters 2013). V případě
potřeby Turecko dokonce nevyloučilo „přijetí akce proti takové iniciativě, která je (…)
neakceptovatelná“ (Ibid.). Jakékoliv silové vystoupení by přitom bylo v přímé kontradikci
s deklarovaným hlavním zahraničněpolitickým principem Turecka; nulovými problémy se sousedy při
řešení regionálních výzev (Davutoglu 2013).
Ochota přistoupit k takto silným prohlášením (a potenciálně krokům) demonstruje, jaký význam
turecká vláda přikládá, z faktických i symbolických důvodů, vyřešení situace okolo nalezeného plynu.
Druhá zásadní výzva, otázka přístupu k Izraeli, souvisí s širším přístupem Turecka k regionu.
Dramatické zhoršení vztahů po izraelském zabití několika členů posádky turecké lodě, snažící se v roce
2010 prolomit blokádu Gazy, bylo odrazem snahy Turecka hrát dominantnější a asertivnější roli
v regionální politice. Následující strukturální změny v oblasti, vyvolané Arabským jarem, umožnily
Turecku redefinovat své postavení v měnícím se regionálním rozložení sil (úpadek Egypta, problémy
v Sýrii, rostoucí izolace Íránu, aj.). Budování postavení a vlivu mezi arabskými státy bylo navázáno na
ostřící se rétoriku (například četná nelichotivá prohlášení premiéra Erdogana o sionismu) a konkrétní
kroky (například vypovězení izraelského velvyslance v září 2011) vůči Izraeli.
Normalizace vztahů z března 2013 ovšem může znamenat obrat a počátek spolupráce. Prohloubení
kolaborace s Izraelem by přitom mohlo poškodit turecké vztahy s důležitými regionálními partnery.
Libanon, který je s Izraelem stále formálně ve válečném stavu, odmítl ratifikovat dohodu o vymezení
námořních hranic s židovským státem z roku 2007 a nárokuje si část objeveného plynu (Henderson
2012: 7). Případná turecko – izraelská spolupráce na těžbě a distribuci by byla citelnou ránou tureckolibanonským vztahům. Přibližování Turecka s Izraelem by se rovněž nelíbilo Íránu, největšímu
tureckému dodavateli ropy a druhému největšímu dodavateli plynu. Rovněž spolupráci s nadále
významným Egyptem, který se Izraeli po změně režimu neustále oddaluje, by partnerství s Izraelem
zřejmě neprospělo.
Ačkoliv turecké vztahy s okolními státy jsou diktovány mnoha faktory, otázka přístupu Turecka
k Izraeli zůstává důležitou součástí budování regionálních vztahů. Podpora veřejného mínění vládám
většiny muslimských států v regionu vyžaduje antagonistický přístup Izraeli. Spolupráce s výrazněji
proizraelským Tureckem pak může být v očích (volených) představitelů ostatních zemí méně žádoucí.
Turecko tedy čelí politické výzvě najít optimální rovnováhu mezi svými vnitřními zájmy (těžba plynu) a
vnějšími ambicemi (ochrana TRNC a příznivé vztahy s regionálními – islámskými – aktéry).
Kypr: Ekonomika nad bezpečností
Analyzovat zájmy Kypru v otázce těžby objeveného plynu je podstatně snadnější nežli v předchozích
případech; primárním cílem a motivací k těžbě je zvýšit státní příjmy a pomoci tak nezdravé
ekonomice. Vedle finanční injekce má plyn z pole Aphrodite, jehož těžba by měla být zahájena v roce
2017, sekundárně pomoci plynofikaci Kypru. Kromě domácí ekonomické situace na rychlý rozvoj těžby
tlačí i Spojené státy, jejichž Noble Energy vlastní 70 % podíl v konsorciu operujícím na poli Aphrodite
(Darbouche et. al. 2012: 25). Nevole Turecka tak je jedinou brzdou silnému kyperskému
ekonomickému zájmu na rozvoji těžby nalezeného zemního plynu.
EKONOMICKÝ ASPEKT: INVESTICE DO INFRASTRUKTURY A PŘÍJMY Z EXPORTU
Na Kypr tvrdě dopadly ekonomické problémy eurozóny. Díky svému enormnímu bankovnímu sektoru a
rostoucím vládním výdajům se země stala pátou zemí Unie, která požádala o záchranný balíček od EU
- 139 -
Bezpečnost v době neklidu
(The Washington Post 2013), Kypr přitom již dříve obdržel značnou finanční pomoc z Ruska (The
Telegraph 2012). Ekonomická nestabilita tak činí finančně atraktivní rozvoj těžby plynu zásadní
prioritou.
Příjmy z licencí z těžby plynu a jeho následného prodeje by podle odhadů IEA přinesly kyperské
ekonomice 2,3 miliardy € ročně a vládě dalších 0,8 miliardu € na příjmech z daní. HDP Kypru v roce
2012 přitom tvořilo 19 miliard € (CNN 2013). Význam je tedy zřejmý.
Vůli Kypru skutečně k těžbě přistoupit ukazuje i rozhodnutí investovat do infrastruktury na konverzi
LNG. K investici do zařízení v hodnotě až 10 miliard € Kypr přistoupí „nehledě na to, jestli se Izrael
rozhodne být partnerem projektu“ (The Miami Herald 2013). Prohlášení z úst kyperského ministra
zahraničí opět demonstruje touhu Kypru přikročit k těžbě nehledě na vnější okolnosti. Nákladnější
variantu exportovat plyn v zkapalněné podobě Kypr preferuje vzhledem k očekávanému nárůstu
poptávky po takto upraveném plynu, možnosti jej exportovat na finančně zajímavé trhy v Asii a
Atlantiku, a rovněž díky nezávislosti implikované ve fyzické infrastruktuře. Plynovod přes Řecko by byl
vzhledem k liberalizaci evropského trhu s plynem ekonomicky méně výhodný a potrubí do Turecka je
v současné politické situaci politicky nerealistické (Darbouche et. al. 2012: 23).
Exportovat velké množství plynu Kypru umožňuje jeho energetický mix. Ještě v roce 2009 plyn nebyl
používán vůbec a více než 99 % energetické spotřeby pokryl import ropy (Shaffer 2012: 7). Cílem
kyperské vlády je pochopitelně diverzifikovat energetický mix země a zvýšit roli plynu. V roce 2020 by
tak měla kyperská ekonomika ročně spotřebovat 0.9 BCM (v kontrastu, například izraelská již 12.5
BCM) (Darbouche et. al. 2012: 16). Přes zvýšený podíl plynu v kyperské energetické spotřebě, objem
komodity volný k exportu bude v případě naplnění těžebních plánů značný.
Ekonomická motivace k těžbě plynu je pro Kypr tedy obrovská. Otázkou zůstává rozdělení příjmů mezi
obě části ostrova. Zatímco Turecko trvá na sdílení veškerých příjmů s TRNC, Kypr takové rozhodnutí
podmiňuje dohodou, že z peněz nebudou benefitovat turečtí vojáci na ostrově. Taková podmínka se
přitom prakticky rovná požadavku na odchod vojsk Turecka z TRNC (Mankoff 2012: 4).
Kypr tlačí jeho vlastní ekonomické zájmy (potřeby) k hledání řešení vedoucích směrem k těžbě plynu.
Politická situace zemi ovšem citelně svazuje ruce. Země disponuje pouze omezenými vojenskými,
nátlakovými i diplomatickými kapacitami. Do značné míry je země při prosazování vlastních zájmů
závislá na partnerech – EU, Izraeli, Spojených státech – jejichž vlastní zájmy, ale nemusí být nutně
závislé na Kypru.
EU, Spojené státy, (Rusko): Vnější vstupy
Na vývoj situace okolo plynu ve východním Středomoří budou mít nepochybně vliv i externí aktéři,
jejichž rozdílné zájmy do regionu vstupují. Pro EU středomořský plyn představuje významný
diverzifikační zdroj plynu, jehož budoucí spotřeba je ovšem přes dlouhodobý růst102 nejasná. Spojené
státy musí hledat balanc mezi ekonomickými zájmy na těžbě (dominance texaské Noble Energy) a
strategickými zájmy, tedy stabilitou volatilního regionu s klíčovými spojenci Tureckem a Izraelem.
Aktivita Ruska v otázce regionálního plynu je zatím sekundární, omezená na podporu ruských
společností ucházejících se o podíl na těžbě. Rusko ovšem dlouhodobě usiluje o posílení své pozice ve
východním Středomoří a nalezený zemní plyn může tomuto cíli pomoci.
EU: DIVERZIFIKACE A STABILITA
Evropa je extrémně závislá na importu klíčových energetických komodit. V roce 2009 musela Unie
dovézt 83 % spotřebované ropy (ropa představuje 37 % celkové spotřeby) a 65 % plynu (plyn
představuje 24 % celkové spotřeby) (European Commission 2011). Vzhledem k nedostatku vlastních
102
Již od roku 2005 se prudký nárůst absolutní spotřeby plynu v zemích EU zpomalil a trend je kolísavý. Zdroj
dat: Eurostat, dostupné na:
http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php?title=File:Gross_inland_consumption_in_EU27,_2011,_in_million_tonnes_of_oil_equivalent_%28Gross_Calorific_Value%29.png&filetimestamp=2012052
9132738, platné k dubnu 2013
- 140 -
Bezpečnost v době neklidu
těžitelných surovin103 se tuto závislost Unie rozhodla řešit dvěma cestami: masivní podporou
obnovitelných zdrojů104 a tlakem na diverzifikaci.
Co se týká plynu, klíčovým unijním dodavatelem je dnes Rusko, které je vnímáno, vzhledem
k přerušovaným dodávkám a cenové manipulaci, jako nespolehlivý partner. Země přitom dodává
téměř polovinu plynu přivezeného ročně do EU105 (Ibid.). Po objevech středomořského plynu se tak
oblast rychle stala pro Unii strategickou energetickou prioritou. Efektivní těžba tamního plynu by
výrazně pomohla zvýšit celkovou energetickou bezpečnost EU (Barroso 2011). Přestože evropský podíl
na predikovaném globálním nárůstu spotřeby může být minimální, protože „uhlí zůstává nejlevnějším
způsobem výroby elektřiny (…) a obnovitelné zdroje jsou masivně finančně podporovány, (…), zlatý
věk plynu může Evropu snadno minout“ (The Economist 2012: 10), zajištění stabilních dodávek
komodity zůstává pro Evropu zásadním zájmem.
Unie má ovšem zájem rovněž na stabilitě regionu, v němž se přímo nachází její členský stát (Kypr) a
další s ním sousedí (Řecko). V případě krajního vyhrocení situace mezi Tureckem a Kyprem by
dokonce Unie byla, podle Článku 42 Smlouvy o EU, povinna poskytnout Kypru „podporu všemi
prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů“
(The Treaty on European Union 2010).
Členské státy EU se již rovněž přímo ekonomicky zapojují do otázky těžby regionálního plynu;
francouzské, italské, britské a nizozemské společnosti se ucházejí o tamní zakázky (Ayat 2013).
Vitálním zájmem Unie tak je proaktivní diplomacií přispět k dohodě, vedoucí k regionální shodě nad
těžbou maximálního objemu nalezeného plynu.
SPOJENÉ STÁTY: OCHRANA EKONOMICKÝCH A STRATEGICKÝCH ZÁJMŮ
Společnost Noble Energy je, spolu s izraelskou firmou Delek, dominantním hráčem v regionálním
plynu. V kyperském poli Aphrodite vlastní 70 % podíl, v poli Tanin téměř polovinu a ve většině
ostatních alespoň třetinu. Ochrana těchto investic a podpora nových je tak zásadním ekonomickým
zájmem USA v otázce plynu ve východním Středomoří. Dosažení tohoto cíle ovšem vyžaduje stabilní a
bezpečnostní politickou situaci, jež by rozvoj investic a těžby umožňovala.
Spojené státy tak musí balancovat mezi zájmy jednotlivých spojenců v regionu s několika
strategickými imperativy. Prohlubovaní rozporů mezi Izraelem a Tureckem a dalšími sousedními
územími (Libanonem, Palestinou) je v přímém rozporu s bezpečnostními zájmy USA106 (Mankoff 2012:
1). Spojené státy potřebují Turecko i Izrael (ovšem každého odlišným způsobem) k projekci svého
vlivu v regionu. Normalizované vztahy mezi oběma zeměmi tak Spojeným státům pomáhají snadněji
kooperovat s oběma aktéry a uplatňovat své zájmy v oblasti.
Spojené státy rovněž opatrně podporují (proti nevoli Turecka) Kypersko-izraelskou spolupráci. USA
takto chtějí přímo nastavit hráz ruskému vlivu v oblasti. Rozvoj těžby by navíc vedle amerických
ekonomických zájmů pomohl i strategickým cílům země; zajistit větší energetickou bezpečnost Izraele
a pomoci evropským partnerům k rozvoji diverzifikaci na Rusku. Spojené státy, tak podobně jako EU,
touží po rozvoji těžby v stabilním bezpečnostním prostředí (Leigh 2012:2).
RUSKO: PŘÍTOMNOST V REGIONU
Zájmy Ruska v oblasti jsou dosud omezeny na podporu ruských firem, které se snaží získat podíl na
těžbě. Případná neúčast na rozvoji těžby a exportu na evropské trhy by poškodila ruskou dominanci
103
Situaci může částečně změnit rozvoj těžby břidlicového plynu. Zatímco například ve Spojených státech
rozvoj této technologie může z USA postupně učinit čistého exportéra plynu, státy (a občané) EU se k rozvoji
staví smíšeně. Důvodem obav je ekologická náročnost procesu těžby. Objevy břidlicového plynu v EU se týkají
zejména Británie, Francie, Polska a Ukrajiny.
104
Podle Strategie 2020 mají obnovitelné zdroje tvořit do roku 2020 20 % evropského energetického mixu.
105
Poté co ruská vláda dala Gazpromu označení „strategické firmy pro národní zájmy“ se vztahy s Evropskou
Komisí nadále vyhrotily.
106
Normalizace vztahů z března 2013 přišla po první návštěvě prezidenta Obamy v Izraeli. Je pravděpodobné, že
jeho mediace normalizaci výrazně napomohla.
- 141 -
Bezpečnost v době neklidu
na evropských plynových trzích. Ovšem ruské společnosti dlouho nebyly příliš úspěšné. Gazprom byl
například vyřazen z boje o těžbu na poli Leviathan v roce 2012, oficiálně z důvodu absence LNG
kvalifikace (Henderson 2012). Do jaké míry bylo rozhodnutí politicky motivované (vzhledem k výše
zmíněným strategickým skutečnostem) je nejasné. Politický rozměr ovšem bezpochyby vnímá a vnesla
Moskva, která Izrael po zamítnutí Gazpromu upozornila, že je „jediný aktér schopný přesvědčit
Hizballáh a Sýrii aby neatakovaly izraelskou plynovou infrastrukturu“ (Ibid.). Již o několik měsíců
později, v únoru 2013, ovšem Gazprom uspěl. Podepsáním smlouvy 20 leté smlouvy na obchodování
s LNG si Rusko zajistilo strategickou přítomnost v regionu.
Rusko má, přes v porovnání s vlastními zásobami omezený objem, strategický zájem na podílu na
regionální těžbě a upevňování své pozice v důležité oblasti.
Rámcový scénář pravděpodobného vývoje
Analýza zájmů jednotlivých aktérů umožňuje vypracovat rámcové scénáře budoucího vývoje ohledně
těžby a distribuce plynu ve východním Středomoří a navazující bezpečnostně-politické situace
v regionu. Následující tabulka č. 2 ukazuje postavení zásadních hráčů, rozbor těchto vstupů může
posloužit k pochopení rámcových scénářů.
Tabulka č. 2: vstupy; základní pozice hlavních aktérů
Země
Plyn
Zájem
Izrael
Ano
Těžit
Kypr
Ano
Těžit
Turecko
Ne
Zatím netěžit
USA
Ne/přítomnost firem
Těžit
EU
Ne/přítomnost firem
Těžit
Rusko
Ne/přítomnost firmy
Těžit
Z výše uvedené tabulky je patrné, že tlak na těžbu je značný. Za předpokladu, že všechny zapojené
subjekty jsou racionálními aktéry, jejichž rozhodování je vedeno zájmy vycházejícími z objektivní
ekonomické, politické a bezpečnostní reality, lze na základě analýzy těchto zájmů v kontextu
schopnosti jednotlivých aktérů tyto prosazovat, odhadnout rámcové vývojové scénáře. Turecko, které
těžbu odmítá, dokud nedojde k vyřešení sporů s Kyprem, přitom zůstává klíčovou proměnnou a jeho
rozhodnutí budou mít na další vývoj situace zásadní vliv.
Turecko, bez přímého přístupu k plynovým polím, dosud nebylo schopno politickými a diplomatickými
nástroji zamezit přípravám k těžbě. Případné použití právě vojenských nástrojů je do značné míry
limitováno členstvím Kypru v EU, tlakem partnera z NATO Spojených států a budovaným postavením
Turecka, jako racionálního a otevřeného aktéra s nekonfrontační zahraniční politikou. Turecko, jehož
klíčovým zájmem je získat mocenské postavení v regionu, je dosud v otázce plynu ve vleku událostí,
které není schopno efektivně ovlivňovat.
Kypr a Izrael již podnikají potřebné kroky k rozvoji těžby svých polí. Přizvaly řadu významných
zahraničních těžařských společností, aby se na výzkumu, těžbě a budoucím exportu plynu podílely.
Obě země jsou rovněž aktivní v rozhodování o budování společného nebo separátního LNG terminálu.
V reakci na finanční tíseň Kypru ministr zahraničí země v dubnu ujistil, že Kypr bude v těžbě plynu
postupovat nehledě na turecký odpor a dokonce odmítl „sdílet příjmy se samozvanou, neuznávanou
entitou [TRNC]“ (EU Observer 2013). Export plynu výlučně ve zkapalněné podobě je přitom v přímém
- 142 -
Bezpečnost v době neklidu
rozporu s tureckým zájmem posílit svou pozici energetického koridoru/hubu. Neschopnost zabránit
fyzicky těžbě, přes deklarovaný odpor, by rovněž neprospěla tureckým mocenským ambicím.
Turecko tak stojí před rozhodnutím jak vzhledem k vývoji událostí dále postupovat. Na jedné straně se
nabízí aktivní prosazování vlastních zájmů, na straně druhé pasivní trvání na deklarovaném postoji.
Oba přístupy obsahují množství zřejmých implikací a rovněž několik neznámých.
SCÉNÁŘ 1: AKTIVNÍ PROSAZOVÁNÍ VLASTNÍCH ZÁJMŮ
Kroky tureckých představitelů z první poloviny roku 2013107 svědčí o tom, že Turecko si svou izolaci (a
implikovanou neschopnost ovlivňovat dění okolo těžby plynu) dobře uvědomuje. Důkazem je zmíněná
normalizace vztahů s Izraelem. Spolupráce s ním pro Turecko znamená jedinou reálnou možnost, jak
se skutečně dostat k objevenému plynu ve východním Středomoří. Druhým náznakem přeorientování
se z dogmatických postojů na prosazování faktických zájmů je návrh prezidenta A. Gula směrem ke
Kypru na vzájemné zrušení veškerých obchodních embarg. Takový krok by „vytvořil klima pro posunutí
vzájemných vztahů kupředu“ (EU Observer 2013). Otevřený posun postoje Turecka směrem
k podpoře těžby plynu za určitých (splnitelných) podmínek by pomohl zemi zachovat si tvář spoluhybatele dění a vyhnout se roli „poraženého.“
Kooperativní přístup Turecka by pravděpodobně vedl k posunu v těžbě a (částečné) bezpečnostní
stabilizaci regionu.
Má-li se Turecko dostat k těženému plynu blíže nežli pouze prostřednictvím otevřením průplavů pro
jeho přepravu, musí se dohodnout na spolupráci – a vybudování plynovodu – s Izraelem. Izrael by
v tomto případě relativně snadno získal přímé napojení na rozsáhlou tureckou plynovou infrastrukturu,
rozvádějící plyn na široké spektrum odbytišť. Turecko by zároveň zvýšilo objem redistribuovaného
plynu, nezbytný předpoklad pro posílení pozice koridoru/hubu. Ačkoliv taková spolupráce s Izraelem
by zřejmě nebyla mezi okolními muslimskými státy vnímána pozitivně, Turecko by si udržováním
jistého odstupu (občasná kritika, vyjadřování čistě pragmatického a ekonomického rozměru
kooperace) mohlo své důležité postavení v regionu zachovat.108 Otázkou zůstává zapojení Kypru.
V případě aktivního přístupu Turecka je pravděpodobné, že by se země dohodla s Kyprem na
omezeném modelu sdílení příjmů z těžby s TRNC. Ekonomické potřeby nutí Kypr přistoupit k těžbě
v co nejkratším termínu a „rozumná“ míra rozdělení výnosů by mohla být (přes zmíněné prohlášení
ministra zahraničí, které zřejmě slouží spíše jako posílení pozice před budoucím vyjednáváním)
akceptovatelná. Kypr by pak mohl libovolně exportovat svůj zkapalněný plyn. Izrael by měl možnost se
k projektu LNG částečně připojit (vedle plynovodu s Tureckem), anebo ponechat spolupráci s Kyprem
pouze v oblasti těžby a explorace.
Výše zmíněný scénář předpokládá vítězství pragmatického přístupu. Vzhledem k prohloubení
spolupráce a nevyhnutelně navazujícímu pravidelnému dialogu, by pomohl stabilizovat bezpečnostní
situaci v regionu. Kontakt mezi představiteli jednotlivých aktérů ohledně plynu by mohl postupně
sloužit jako katalyzátor zprostředkující jednání o hlubších bezpečnostních otázkách regionu.
Nebezpečí tureckého aktivního, kooperativního přístupu tkví v potenciálním rozhodnutí Izraele a Kypru
spolupracovat na produkci a distribuci plynu bez turecké účasti (společným LNG projektem s kapacitou
pro zpracování plynu z izraelských polí i pole Aphrodite). Pokud se Turecko rozhodne aktivně usilovat
o zapojení do procesu, ovšem neuspěje, jeho dříve odmítavý postoj může být ještě umocněn. Dění
v takovém případě lze těžko předvídat.
SCÉNÁŘ 2: PASIVNÍ, DOGMATICKÝ ŘPÍSTUP
Bude-li Turecko pevně trvat na odmítání těžby dokud nedojde k vyřešení regionálních sporů o
vymezení námořních hranic a statutu TRNC, dojde k prohlubování napětí regionu s nejasnými
implikacemi.
107
Doba, kdy vzniká tento text.
Například Írán je jedním z největších tureckých dodavatelů ropy a zemního plynu a EU i USA s Tureckem
nadále udržují kooperativní vztahy. Situace s Izraelem a přístupem islámských zemí v regionu by zřejmě byla
podobná.
108
- 143 -
Bezpečnost v době neklidu
Vzhledem k progresu v přípravách těžby by Turecko mohlo dosáhnout významného zastavení pouze
přistoupením k extrémním krokům na úrovni vojenské hrozby. Turecko by ovšem zřejmě nebylo
ochotno kvůli plynu skutečně přistoupit k vojenské misi vůči členu EU Kypru (o Izraeli s jadernými
zbraněmi a ochranou USA ani nemluvě). Na druhé straně, v případě, že Turecko otevřeně deklaruje
vůli aktivně (vojensky) chránit své pasivní postoje, pro Kypr bude velmi těžké varování – i vzhledem
k tureckým vojákům na ostrově – ignorovat.
Izrael by v případě tvrdé turecké opozice pravděpodobně přistoupil k (alespoň omezenému) rozvoji
těžby pro domácí spotřebu. Případné exportní ambice by mohl částečně pokrýt technicky rizikový
projekt plovoucího LNG terminálu, nebo politicky problematické obrácení toku plynu v existujícím
plynovodu Ashkleon – El Arish. Napjaté vztahy s Tureckem by přispěly k prohloubení nejistoty
v regionu. To by platilo zvláště v případě, pokud by se Libanonu a Palestině, kteří jsou proti těžbě,
podařilo posílit vztahy s Tureckem.
Složitější by byla situace Kypru. Ekonomické zájmy Kypr silně tlačí k postupu směrem k těžbě. Na
druhé straně bezpečnostní zájmy v případě silného tureckého odporu budou rovněž hrát významnou
roli. Na rozhodnutí Kypru pak bude mít zřejmě rozhodující vliv vstup vnějších aktérů. Zatímco USA by
Turecko bezpochyby nabádaly k umírněnosti, umožňující rozvoj těžby a stability, EU by svůj postoj
definovala hůře. Sjednocení rozpolcení mezi snahou o dosažení na nový diverzifikační zdroj (podporou
kyperské těžby) a starostí o bezpečnost svého člena (zrazování Kypru od těžby) by představovalo
zásadní výzvu.
Pasivní přístup Turecka a trvání na odmítání těžby by prohloubilo napětí v regionu a omezilo plné
naplnění zájmů většiny subjektů. Bezpečnostní situace by se tak zhoršila. Individuální chování
jednotlivých aktérů v otázce těžby plynu by poté záleželo na kombinaci vnitropolitických, regionálních
a externích vstupů, které lze obtížně předvídat.
Závěr
Objevy enormních zásob zemního plynu ve východním Středomoří s sebou nesou mnoho politických a
bezpečnostních výzev pro region. Plná těžba má být zahájena již v roce 2017. Ovšem střetávají se zde
rozdílné zájmy několika regionálních aktérů, Izraele, Kypru, Turecka, a zároveň důležitých externích
hráčů, USA, EU a Ruska. Zatímco Izrael a Kypr (přímo disponující plynem) a USA, EU a Rusko (jejichž
firmy jsou v regionu přítomny) mají enormní zájem na rozvoji těžby, Turecko (bez přístupu k plynu) se
dosud stavělo proti těžbě, dokud nebudou vyřešeny regionální rozpory. Tyto rozpory se týkají
vymezení námořních hranic mezi Izraelem a Libanonem a Tureckem a Kyprem v souvislosti se
statutem Turecké republiky severního Kypru. Na vývoj situace, která obsahuje vážné politické a
bezpečnostní implikace, bude mít zásadní dopad zejména chování Turecka. To má na výběr dva
rozdílné přístupy.
Prvnímu přístupu, změně od pasivní resistence směrem k aktivnímu hájení vlastních zájmů, napovídají
nedávné kroky tureckého vedení. Normalizace vztahů s Izraelem a snaha o zlepšení vztahů s Kyprem
Turecku dá možnost získat přístup k budoucímu plynu, a posílit tak své postavení jako energetický
koridor/hub. Izraelské exportní možnosti (o množství exportovaného plynu bude ještě rozhodnuto)
jsou přitom limitované technickými a politickými faktory a propojení s Tureckem prostřednictvím
plynovodu by tak pro Izrael znamenalo relativně snadné získání odbytiště nového plynu. Takové řešení
předpokládá rovněž uspokojení těžebních nároků Kypru. Ten může prostřednictvím dohody
s Tureckem o modelu sdílení příjmů z plynu s obyvateli TRNC rozvinout těžbu plynu (a exportu
zkapalněné verze) sám nebo ve spolupráci s Izraelem. Pokud by se Turecku skutečně podařilo do
těžby a exportu plynu zapojit, spolupráce by mohla být katalyzátorem pro postupnou stabilizaci
oblasti.
Turecko může rovněž zvolit pasivní přístup a dogmaticky odporovat těžbě do doby, než dojde
k vyřešení výše zmíněných sporů. Vzhledem k již dosaženému stupni pokroku směrem k těžbě, by
Turecko mohlo zastavení dosáhnout pouze extrémním krokem typu vojenské hrozby (ačkoliv skutečná
akce je velmi nepravděpodobná). Izrael by v případě tohoto tureckého přístupu, zřejmě přistoupil
k omezené těžbě a hledal by exportní cesty bez zapojení Kypru nebo Turecka (plovoucí LNG terminál,
otočení směru toku v plynovodu s Egyptem). Kypr by byl nucen hledat rovnováhu mezi ekonomickými
a bezpečnostními zájmy a jeho chování by do značné míry záviselo na vstupu externích aktérů,
- 144 -
Bezpečnost v době neklidu
zejména USA a EU. Tento vývoj by vedl k prohloubení napětí v regionu, k možnému sbližování
Turecka s Libanonem a Palestinou a k nejisté bezpečnostní situaci.
- 145 -
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Ayat, Karen. 2013. „Eastern Mediterranean Offshore Gas: Growth or Conflict?“, Natural Gas Europe,
http://www.naturalgaseurope.com/eastern-mediterranean-israel-cyprus-offshore-gas
Ayat, Karen. 2013. „Can Turkey Benefit from its Centrality?“, Natural Gas Europe,
http://www.naturalgaseurope.com/will-turkey-benefit-from-its-centrality
Barroso, Jose M. 2011. „Energy Priorities for Europe“. PowerPoint prezentace Evropské radě.
http://ec.europa.eu/europe2020/pdf/energy_en.pdf
Benešová, Markéta. 2012. „Kongres AKP“. Velvyslanectví České republiky Ankara
United States Geological Survey. 2010. Assessment of Undiscovered Oil and Gas Resources
of the Levant Basin Province, Eastern Mediterranean. (http://pubs.usgs.gov/fs/2010/3014/)
Darbouche, Hakim a El-Katiri, Laura a Fattouh, Bassam. 2012. East Mediterranean Gas: what kind of a
game-changer?. Oxford, Oxford Energy Institute
Davidson, Charles D. 2011. „Shareholder Letter“. Noble Energy Company.
http://www.nobleenergyinc.com/annualreport/nei11/index.html
Energy Delta Institute. 2011. „Israel“. Energy Delta Institute Web Site.
http://www.energydelta.org/mainmenu/energy-knowledge/country-gas-profiles/israel#t58555
EU Observer. 2013. „Turkey offers to lift Cyprus embargoes“. http://euobserver.com/tickers/119688
EU Observer. 2013. „Minister: Cyprus to build gas processing plant“.
http://euobserver.com/tickers/119690
Eurostat. 2012. „Natural gas consumption statistics“.
(http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php?title=File:Gross_inland_consu
mption_in_EU27,_2011,_in_million_tonnes_of_oil_equivalent_%28Gross_Calorific_Value
%29.png&filetimestamp=20120529132738)
Evropská komise. 2010. „Energy 2020 A strategy for competitive, sustainable and secure energy“.
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52010DC0639:EN:HTML:NOT
Evropská komise. 2011. „Key facts on Energy“.
http://ec.europa.eu/energy/observatory/countries/doc/key_figures.pdf
Fox News. 2013. „With natural gas discoveries, Israel faces geopolitical tangle on its way to selfsufficiency“, http://www.foxnews.com/world/2013/03/29/with-natural-gas-discoveries-israelfaces-geopolitical-tangle-on-its-way-to/
Henderson, Simon. 2012. Energy Resources in the Eastern Mediterranean: Source for Cooperation or
Fuel for Tension? The Case of Israel. Washington: The German Marshall Fund of the United
States
Henderson, Simon. 2012. Energy Resources in the Eastern Mediterranean: Source for Cooperation or
Fuel for Tension? The Case of Israel. Washington: The German Marshall Fund of the United
States
Henderson, Simon. 2012. „Israel's Natural Gas Preferences“, The Washington Institute.
http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/israels-natural-gas-preferences
International Boundaries Research Unit. 2011. „Cyprus and Israel reach agreement for maritime
delimitation“.
(https://www.dur.ac.uk/ibru/news/boundary_news/?itemno=11350&rehref=%2Fibru%2Fnews
%2F&resubj=Boundary+news%20Headlines)
International Energy Agency. 2012. World Energy Outlook 2013
Iskit, Temel. 1996. Turkey: A New Actor in the Field of Energy Politics?. Center for Strategic Research.
(http://sam.gov.tr/wp-content/uploads/2012/01/5.-TURKEY-A-NEW-ACTOR-IN-THE-FIELD-OFENERGY-POLITICS.pdf)
- 146 -
Bezpečnost v době neklidu
Israel Ministry of Energy and Resources. 2013. “The Natural Gas Sector in Israel.” Israel Ministry of
Energy and Resources Web site.
(http://energy.gov.il/English/Subjects/Natural%20Gas/Pages/GxmsMniNGEconomy.aspx)
Killic, A. M. 2006. „Turkey´s natural gas neccesity, consumption and future perspectives. Energy
Policy 34, 1928 – 1934
Mankoff, Jeffrey. 2012. Resource Rivalry in the Eastern Mediterranean: The View from Washington.
Washington: The German Marshall Fund of the United States
O´Sullivan, Meghan L. 2012. „Israel´s Undersea Gas Bonanza May Spur Mideastern Strife“,
Bloomberg, http://www.bloomberg.com/news/2012-05-21/israel-s-undersea-gas-bonanza-mayspur-mideastern-strife.html
Ratner, Michael, et al. 2013. Options and Challenges to Natural Gas Supply Diversification.
Congressional Research Service. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R42405.pdf)
Reed, John a Dombey, Daniel. 2013. „Producers eye export routes for Israeli gas“, The
FinancialTimes, (http://www.ft.com/intl/cms/s/e5f0f802-8a42-11e2-bf7900144feabdc0,Authorised=false.html?_i_location=http%3A%2F%2Fwww.ft.com%2Fcms%2Fs
%2F0%2Fe5f0f802-8a42-11e2-bf79-00144feabdc0.html&_i_referer=#axzz2PUD1JOzS)
Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs. 2012. „Turkey´s Eergy Strategy“. Republic of Turkey
Ministry of Foreign Affairs Web site, (http://www.mfa.gov.tr/turkeys-energy-strategy.en.mfa)
Reuters. 2013. „Turkey may challenge Cypriot use of gas reserves in bailout“,
(http://www.reuters.com/article/2013/03/21/turkey-cyprus-gas-idUSL6N0CD7AI20130321)
Richard Morningstar. 2012. Remarks on Eurasian Policy. The Economist Conference, Atény, 28.
března. (http://athens.usembassy.gov/morningstar.html)
Roberts, Johns. 2010. „Turkey as a Regional Energy Hub“ Insight Turkey Vol 12/ No. 3, 39 - 48
Scovazzi, Tulio. 2012. Maritime Boundaries in the Eastern Mediterranean Sea.
Washington: The German Marshall Fund of the United States
Shaffer, Brenda. 2012. Energy resources and Markets in the Eastern Mediterranean Region.
Washington: The German Marshall Fund of the United States
The Treaty on European Union. 2010. The European Union Official web site. http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0013:0046:en:PDF
The Economist. 2012. „Special Report, Natural Gas: Unconventional Bonanza.“
(http://www.economist.com/node/21558432)
The Inter-ministerial Committee to Examine the Government's Policy Regarding Natural Gas in Israel.
2012. (http://energy.gov.il/English/Subjects/Natural%20Gas/Documents/pa3161ed-BREV%20main%20recommendations%20Tzemach%20report.pdf)
The Telegraph. 2013. „Mafiosi' stand to gain most from EU bail-out of Cyprus“.
(http://www.telegraph.co.uk/finance/financialcrisis/9654709/Mafiosi-stand-to-gain-most-fromEU-bail-out-of-Cyprus.html)
The Washington Post. 2013. „Israel, Turkey agree to restore full diplomatic ties after apology over
Gaza flotilla deaths“, (http://www.washingtonpost.com/world/middle_east/israel-says-itresumes-ties-with-turkey-after-apologizing-for-deaths-in-2009-flotillaincident/2013/03/22/7150db8e-9302-11e2-8e33-9cc6c739d012_story.html)
The Washington Post. 2013. „Why today’s Cyprus bailout could be the start of the next financial
crisis“. (http://www.washingtonpost.com/blogs/wonkblog/wp/2013/03/16/why-todays-cyprusbailout-could-be-the-start-of-the-next-financial-crisis/)
United Nations. 1982. „United Nations Convention United Nations Convention on the Law and Sea“.
(http://www.un.org/Depts/los/convention_agreements/texts/unclos/unclos_e.pdf)
- 147 -
Bezpečnost v době neklidu
United Press International. 2012. „Turkey Warns of Faceoff over East Medgas“,
http://www.upi.com/Business_News/Energy-Resources/2012/05/25/Turkey-warns-of-faceoffover-east-Medgas/UPI-52041337977383/
U.S. Energy Information Administration. 2012. Country Analysis: Israel.
(http://www.eia.gov/countries/country-data.cfm?fips=IS#ng)
Ynet news. 2013. „Erdogan: Zionism is crime against humanity“,
(http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-4350791,00.html)
- 148 -
Bezpečnost v době neklidu
Problematika určenia štatútu iránskej organizácie MKO
a jej členov v kontexte medzinárodného práva
Andrej Vaščík a Peter Lizák
Abstrakt:
Článok sa zaoberá iránskou opozičnou organizáciou MKO. Rozdielny názor na štatút MKO a jej členov je
jedným zo sporov, ktoré prispievajú k napätiu medzi Iránom a západnými štátmi. Kým Irán obviňuje túto
organizáciu, že ide o teroristické hnutie a požaduje deportáciu jej členov späť na iránske územie, USA a
EÚ po invázii do Iraku v roku 2003 postupne zaujali odlišný prístup. V tomto článku budú autori
analyzovať vývoj štatútu MKO od invázie do Iraku v roku 2003. Na príklade MKO chcú autori poukázať na
problematické určovanie štatútu kombatanta, nekombatanta, vojnového zajatcu, utečenca či chránenej
osoby. Najprv práca stručne predstavuje organizáciu MKO a problematiku určovania štatútu aktérov
ozbrojeného konfliktu v kontexte medzinárodného humanitárneho práva. Následne príspevok poukazuje
na konkrétne problémy pri určení štatútu MKO od roku 2003.
Abstract:
The article is about an Iranian opposition organisation MKO. Different views how to determine the statute
of the MKO is one of the disputes between Iran and the West. While Iran accuse the organisation of being
terrorist movement and requires the deportation of its members back to the Iranian territory, the USA and
the EU have adopted different attitude towards the group since 2003. The authors will analyse the
development of the status of the MKO since 2003. The authors want to demonstrate that the
determination of the statute of combatant, non – combatant, prisoner of war, refugee or protected person
is often connected with many problems. First chapters of the article are introduction of the MKO and point
out which are the main problems connected with the determination of the status of the actors in the
conflict within the international humanitarian law. Then, the article deals with the main issues connected
with the determination of the status of the MKO after 2003.
Úvod
Iránsky jadrový program je pomerne medializovaný aspekt vzájomných vzťahov medzi Iránom a
Západom. Na druhej strane, existujú aj ďalšie faktory určujúce dynamiku týchto vzťahov, ktorým nie je
venovaná priveľká pozornosť v médiách. Predovšetkým ide o rozdielne názory na štatút iránskej opozičnej
organizácie Organizácia iránskych ľudových mudžahedínov109 a jej členov. Organizácia MKO má v
súčasnosti sídlo v Iraku, odkiaľ počas vlády Saddáma Husajna viedli jej členovia odboj proti iránskemu
režimu. Kým Irán obviňuje MKO, že ide o teroristické hnutie a požaduje deportáciu jej členov späť na
iránske územie, USA a EÚ po invázii koaličných vojsk do Iraku v roku 2003 postupne zaujali odlišný
prístup. Na základe 3. Ženevskej konvencie členovia MKO získali najprv štatút vojnových väzňov. Následne
sa stali chránenými osobami na základe 4. Ženevskej konvencie. V roku 2009 EÚ a v roku 2012 USA sa
rozhodli odstrániť MKO zo zoznamu teroristických organizácií, čo vyvolalo negatívne reakcie zo strany
Iránu. USA a štáty EÚ argumentovali tvrdením, že MKO po invázii do Iraku v roku 2003 zložila zbrane a
nie je dokázané, že by sa v súčasnosti zapájala do teroristických aktivít. MKO pôsobí v rámci iránskeho
opozičného hnutia Národná rada iránskeho odporu110, ktorá vedie zo zahraničia odboj proti iránskemu
109
V ďalšej časti práce budeme používať všeobecne zaužívaný akronym pre túto organizáciu – MKO
(Mujahedin – e Khalq Organization). V niektorých publikáciách zvykne byť používaný akronym MEK, ale aj
PMOI odvodený od anglického názvu People's Mujahedin of Iran. V záujme zachovania jednotného používania
akronymov v ďalšej časti práce budeme uvádzať organizáciu pod skratkou MKO.
110
V anglických publikáciách je názov organizácie prekladaný ako National Council of Resistance of Iran.
Organizácia bola založená v roku 1981 vo Francúzsku ako opozičné hnutie voči iránskemu režimu. Ide o hnutie
- 149 -
Bezpečnost v době neklidu
režimu, avšak len politickými, nie vojenskými prostriedkami. Na druhej strane iránsky režim naďalej
obviňuje MKO z účasti na teroristických atentátoch voči Iránu, hoci neexistujú priame dôkazy. V
súčasnosti po stiahnutí sa amerických vojsk z Iraku v roku 2011 ostáva štatút MKO a jej členov
nevyriešený. Kým západné štáty a členovia MKO i NCRI požadujú hromadné udelenie štatútu utečenca pre
členov MKO s cieľom zabezpečenia ich ochrany, Irán považuje organizáciu za teroristickú skupinu.
V tomto článku budú autori analyzovať vývoj zmeny štatútu MKO a jej členov po invázii do Iraku v roku
2003. Na príklade MKO chcú autori poukázať na viaceré problémové aspekty pri určovaní štatútov
kombatanta, civilistu, vojnového väzňa, utečenca či chránenej osoby z hľadiska medzinárodného práva. V
tejto súvislosti práca poukazuje aj na problematiku vymedzenia MKO ako teroristickej organizácie, keďže
podľa jej členov a niektorých analytikov MKO nevykonáva teroristické akcie, ale vedie oslobodenecký boj
iránskeho národa proti represívnemu režimu.
Práca je rozdelená na viaceré časti. Na začiatku je práca všeobecným vstupom, predstavuje históriu
organizácie MKO a problematiku určovania štatútu aktérov konfliktu na základe Ženevských konvencií.
Následne poukazuje na problémové aspekty súvisiace s určením štatútu vojnových väzňov členom MKO
po invázii koaličných vojsk do Iraku v roku 2003. Posledná časť sa zaoberá problémovými aspektami
ohľadom určenia štatútu chránených osôb a utečencov pre členov MKO po rozpustení koaličnej okupačnej
správy po júni 2004.
Ako použitá literatúra boli v práci využité Ženevské konvencie, avšak z hľadiska objasnenia niektorých
aspektov medzinárodného práva bolo nutné využiť aj príručky vydávané Medzinárodným výborom
Červeného kríža a Úradu Vysokého komisára OSN pre utečencov.111 Okrem toho boli využité publikácie
renomovaných think tankov, ako napríklad RAND Corporation.
Historický vývoj organizácie MKO
Počiatky organizácie MKO siahajú do 60. rokov 20. storočia, keď skupina študentov na Teheránskej
univerzite vytvorila odbojovú organizáciu s cieľom zvrhnúť vtedajší režim prozápadne orientovaného šaha
Mohameda Reza Pahlavího. Odbojová skupina bola inšpirovaná ideológiou kombinujúcou prvky marxizmu
a šíitskeho náboženstva. Organizácia dostala názov Organizácia iránskych ľudových mudžahedínov (MKO).
Organizácia získavala svojich stúpencov najmä z radov stredných vrstiev, mladých ľudí, študentov alebo
absolventov univerzít vyznávajúcich idey marxizmu, šíitskeho mučeníctva a boja proti vplyvu cudzích
mocností v Iráne. Členovia MKO sú obvinení, že v 70. rokoch 20. storočia uskutočnili viaceré teroristické
útoky proti vojenským predstaviteľom USA. (Goulka et al. 2009) Vedenie MKO ako i nezávislé štúdie zo
Západu však poukazujú na skutočnosť, že MKO nebola priamo zodpovedná za tieto útoky. V skutočnosti
malo ísť o marxistickú frakciu Peykar, ktorá sa odštiepila od MKO, čím vytvorila novú nezávislú
organizáciu. (Livingstone 2010) Jeden z popredných lídrov MKO Massoud Rajavi sa spočiatku spojil s
ajatolláhom Chomejním a podporil Iránsku islamskú revolúciu, ktorá viedla k zvrhnutiu šaha M. R.
Pahlavího v roku 1979. Avšak po Iránskej islamskej revolúcii sekulárnejšie orientovaná MKO nesúhlasila s
novým režimom opierajúceho sa o vládu islamských klerikov. Po neúspešnom vnútropolitickom boji
členovia MKO získali exil vo Francúzsku, odkiaľ viedli odboj. Spolu s ďalšími iránskymi opozičnými
skupinami MKO založila vo Francúzsku opozičné hnutie NCRI zastrešujúce tieto organizácie. Hnutie NCRI
bolo liberálnejšie a sekulárnejšie orientované v porovnaní s iránskym režimom. (Bloomfield 2011) V roku
1986 bol vodca MKO M. Rajavi vyhostený z Francúzska, preto členovia organizácie našli exil v Iraku. V
tom čase režim irackého prezidenta S. Husajna viedol vojnu proti Iránu, preto sa MKO stala prirodzeným
spojencom irackej vlády. MKO viedla z Iraku teroristické akcie proti Iránu. Napriek podpore irackej vlády
MKO nedosiahla svoj cieľ – zvrhnutie iránskeho režimu. (Goulka et al. 2009)
Po skončení iracko – iránskej vojny zotrvali členovia MKO v Iraku, v tábore Ašraf, kde mala organizácia
sídlo. Práve po skončení iracko – iránskej vojny v roku 1988 prišlo najväčšie množstvo Iráncov do táborov
MKO v Iraku (40 percent). Nie všetci sa stali priamymi členmi MKO, mnohí prišli len ako dobrovoľníci
pomáhajúci MKO, napríklad ako tlmočníci či zdravotníci. MKO je obvinená, že v 90. rokoch 20. storočia
zastrešujúce päť iránskych opozičných organizácií, medzi ktoré patrí aj MKO. V ďalšej časti práce budeme
používať anglický akronym NCRI.
111
Mandátom tohto úradu OSN je riadiť a koordinovať medzinárodného úsilie na ochranu utečencov a riešenie
s tým súvisiacich problémov po celom svete. Základným cieľom je ochrana práv a bezpečnosti utečencov.
V ďalšej časti práce budeme používať anglický akronym UNHCR.
- 150 -
Bezpečnost v době neklidu
vykonala viaceré atentáty proti iránskym politickým a vládnym predstaviteľom v Iráne i na Západe. USA
označili MKO za teroristickú organizáciu v roku 1997 a EÚ pridala MKO na zoznam teroristických
organizácií v roku 2002. (Goulka et al. 2009) Oficiálnym dôvodom v prípade USA bola hlavne skutočnosť,
že MKO v 70. rokoch 20. storočia spáchala viaceré teroristické atentáty proti americkým vojenským
predstaviteľom v Iráne. Ako však bolo uvedené vyššie, členovia MKO argumentujú, že za útoky bola
zodpovedná marxistická frakcia Peykar. (Livingstone 2010)
USA a EÚ po invázii koaličných vojsk do Iraku v roku 2003 postupne zaujali odlišný prístup. Na základe 3.
Ženevskej konvencie členovia MKO získali najprv štatút vojnových väzňov. Následne prišli o štatút
kombatantov, stali sa chránenými osobami na základe 4. Ženevskej konvencie a americké jednotky
poskytli ochranu táborom MKO v Iraku. V roku 2009 EÚ a v roku 2012 USA sa rozhodli odstrániť MKO zo
zoznamu teroristických organizácií, čo vyvolalo negatívne reakcie zo strany Iránu. Po stiahnutí sa
amerických jednotiek z Iraku vývoj situácie ostáva nejasným. Členovia MKO sa snažia o nadobudnutie
štatútu utečenca a chcú získať azyl v zahraničí, Irán považuje MKO za teroristickú organizáciu a žiada
deportáciu jej členov na iránske územie. (RFE/RL 2013)
Posudzovanie štatútu aktérov konfliktu v kontexte medzinárodného práva
Vymedzenie štatútu jednotlivých aktérov na oboch stranách konfliktu je v dnešnej dobe náročné.
Sporné situácie vznikajú v súvislosti s pojmom terorizmu a osôb zúčastňujúcich sa teroristických
útokov. Problematika terorizmu sa svojím vývojom do dnešnej doby dostala na pozíciu jednej z
najvážnejších a najdiskutovanejších otázok medzinárodných bezpečnostných vzťahov. Popri klasickej
vojne tu paralelne vystupuje táto nevojenská forma boja. Terorizmus a klasická vojna, ako dve rôzne
podoby násilného konfliktu, majú spoločného aktéra – štát. Ten v prípade klasickej vojny hrá úlohu
aktívneho subjektu, zatiaľ čo teroristi mu ju upierajú, vystavujú ho do role napadnutého
a vydieraného objektu. (Eichler 2001)
Rozdiel medzi klasickou vojnou a teroristickým útokom je v schopnosti predvídať. Zatiaľ čo na vojnu
vyhlásenú medzi dvomi štátmi sa môžu zúčastnení aktéri pripraviť, teroristický útok sa pripravuje
v utajení, je veľmi ťažké ho predvídať a zasahuje najcitlivejšie miesta spoločnosti. (Vlček 2003)
Základný význam terorizmu spočíva v systematickom využívaní rôznych foriem ozbrojeného násilia
alebo hrozby jeho použitia ako základného nástroja na realizáciu politických cieľov štátu alebo rôznych
neštátnych organizácií, skupín a hnutí. (Klavec 2004) Otázne býva určenie štatútu takýchto osôb po
ich zajatí a vymedzenie práv, ktorými disponujú. Právami kombatantov a civilných osôb počas
ozbrojeného konfliktu sa zaoberajú 3. a 4. Ženevská konvencia. (Husenicová 2010) Práve 3. Ženevská
konvencia sa zaoberala právami vojnových zajatcov.
Modifikovaná forma 3. Ženevskej konvencie bola prijatá 12. augusta 1949 počas diplomatickej
konferencie v Ženeve. Do platnosti vstúpila 21. októbra 1950. Táto konvencia bola jednou zo štyroch
konvencií prijatých v roku 1949 v Ženeve, ktorými sa signatári zaviazali k lepšiemu zaobchádzaniu
s obeťami vojenských konfliktov. Neskôr v roku 1977 boli pripojené ďalšie dva dodatkové protokoly.
Ženevské konvencie a ich dodatkové protokoly sa stali súčasťou medzinárodného humanitárneho
práva a medzinárodného práva regulujúceho vedenie vojny a zmierňovanie jej dopadov. (ICRC 2010)
Keďže 3. Ženevská konvencia neuznáva teroristov ako kombatantov v konflikte, resp. nie sú takéto
osoby v tomto dokumente spomínané, tak im následne po zajatí nemôže byť udelený štatút
vojnových zajatcov ako kombatantom. Danú problematiku sa pokúsime demonštrovať na prípade
organizácie MKO. Podľa 3. Ženevskej konvencie štatút vojnových zajatcov môžu niesť iba osoby,
ktoré patria medzi členov ozbrojených skupín a iných dobrovoľníckych jednotiek vrátane tých, ktoré
patria do organizovaného odboja, príslušníci iných milícií a iných dobrovoľníckych zborov vrátane tých
organizovaných hnutí odporu, ktoré prináležia k niektorej strane v konflikte a sú činné na alebo mimo
ich vlastného územia, aj keď toto územie je obsadené, ak tieto milície alebo dobrovoľnícke zbory
spĺňajú zároveň nasledujúce kritéria: a) podliehali veleniu osoby, ktorá bola zodpovedná za svojich
podriadených b) nosili zreteľné označenie viditeľné na diaľku c) otvorene nosili zbrane d) svoje
operácie vykonávali v súlade so zákonmi a pravidlami vojny. Tento štatút môže užívať aj zdravotnícky
personál, sprievod ozbrojených síl, obyvatelia obsadeného územia, ktorí sa otvorene chopia zbrane na
jeho obranu, rešpektujúc medzinárodné humanitárne právo. Štatút vojnového zajatca nemajú právo
užívať žoldnieri i vyzvedači (špióni), ktorí nenosia príslušnú uniformu, informácie získavajú podvodom
a tajne. Ak je pri osobe, ktorá žiada o status vojnového zajatca, pochybnosť o udelení štatútu, tak
- 151 -
Bezpečnost v době neklidu
rozhoduje o tom špeciálny tribunál a do doby vynesenia rozhodnutia sa považuje za vojnového
zajatca. (ICRC 2005a)
Avšak táto konvencia nerieši štatút príslušníkov teroristických skupín. Z početných definícií terorizmu
vieme, že ide o „systematické využívanie fyzického násilia, a to prevažne proti civilistom“ (Krejčí 2010:
425) porušovaním akýchkoľvek pravidiel vojny a medzinárodného humanitárneho práva. Nenosia
otvorene a viditeľne ani zbrane a ani označenie. Nerozlišujú obete svojich útokov, ich útoky sú
nepredvídateľné a nečakané. Porušovaním vojnových pravidiel sa dostávajú do značnej výhody pred
konvenčnými armádami. (Etzioni 2009) Tieto fakty im logicky neumožňujú požívať po zajatí štatút
vojnových zajatcov.
Jedna skupina ľudí hovoriaca o „vojne proti teroru“ presadzuje, aby bolo s teroristami zachádzané ako
s vojakmi, ktorých podľa pravidiel vojny možno zadržať do konca vojny bez obvinenia či súdu. Avšak
je otázne, kedy má takáto vojna začiatok a koniec. Na druhej strane sú tí, ktorí tvrdia, aby sa
s teroristami zachádzalo ako s kriminálnikmi, zahŕňajúc ich práva a privilégia ako občanov
demokratickej spoločnosti, ktorí sú obvinení, ale nie odsúdení zo spáchania trestného činu. (Etzioni
2009) Dôvod, prečo teroristi nemôžu byť posudzovaní ako kriminálnici, vidíme hlavne v tom, že
primárnym cieľom v boji proti teroristom je preventívny útok a nie ich žalovanie po tom, ako sa útok
stane.
Problém nastal vtedy, keď vláda amerického prezidenta Georga W. Busha popri kombatantoch a
civilistoch zaviedla termín „unlawful combatant“, čiže štatút, ktorý sa vyslovene nespomína v
Ženevských konvenciách. Tento termín je spomínaný aj v americkom zákone Military Commissions Act
of 2006 a následne sú v ňom takéto osoby definované ako „osoby, ktoré sú zapojené do
nepriateľských akcií alebo zámerne a materiálne podporujú nepriateľské akcie proti USA alebo ich
spojencom“ a nie sú „lawful enemy combatant“ (vrátane členov Talibanu, al-Kájdy a ich pridružených
organizácií). (Library of Congress 2006) To de facto umožňovalo vláde USA zachádzať s väzňami na
Guantáname a teroristami v Iraku podľa vlastných zákonov a nariadení Bushovej vlády. Keďže sa na
nich nevzťahovali Ženevské konvencie, americkej armáde v Iraku či Afganistane stačilo označiť osobu
ako člena al-Kájdy, Talibanu a im pridružených organizácií a následne nemal žiadnu ochranu ani ako
civil, ani ako vojak. Avšak ani teroristom by nemali byť upreté základné práva ako nebyť usmrtený, ak
je možnosť bezpečného zadržania, a nemali by byť týraní. Práve pod označením „unlawful
combatants“ bolo umiestnených na základni Guantanámo Bay niekoľko stoviek potenciálnych
teroristov, ktorým bolo upreté individuálne posúdenie štatútu špeciálnym tribunálom podľa článku 5 3.
Ženevskej konvencie, nakoľko ako „unlawful combatants“ pod ňu nespadajú.
K problematike vymedzenia aktérov je nutné dodať, že predstavitelia teroristických hnutí často
odôvodňujú svoje aktivity v kontexte oslobodeneckého boja. Aj vedenie MKO v médiách označuje
svojich členov ako „bojovníkov za slobodu“, ktorým ide o oslobodenie národa z útlaku vykonávaného
iránskym režimom. Podľa mnohých analytikov sú bojovníci za slobodu a teroristi rozdielni aktéri.
Bojovníci za slobodu na rozdiel od teroristov neútočia proti nekombatantom a nevraždia nevinných
civilistov. (Ganor 1998)
Sporné kolektívne určovanie štatútu pre členov MKO
Na organizácii MKO si ukážeme niekoľko sporných zmien štatútu počas ich fungovania, najmä zo
strany USA a Západu. MKO bola, ako sme už spomenuli, v minulosti teroristickou organizáciou. MKO
viedla z Iraku teroristické akcie proti iránskemu režimu. V tejto súvislosti je nutné podotknúť, že nie
všetci členovia MKO, ktorí našli exil v Iraku, boli teroristi. V mnohých prípadoch išlo o bývalých disidentov,
čo viedli nenásilný politický odboj voči iránskemu režimu. V dôsledku represií iránskeho režimu však
nebolo možné v Iráne viesť odpor, preto títo disidenti našli exil v susednom Iraku. Z tohto hľadiska
nemožno všetkých členov označovať za teroristov. (Bloomfield 2011) Aj napriek podpore Iraku ich cieľ,
zvrhnutie iránskeho režimu, nebol naplnený. Naopak, teroristické akcie, ktoré viedli proti Iránu v
sedemdesiatych a osemdesiatych rokoch 20. storočia, zdiskreditovali MKO aj v očiach samotných
iránskych civilistov. Navyše, členovia organizácie MKO sa netešili podpore a pochopeniu už ani
u samotných odporcov islamskej republiky, ktorí sa od nich snažili úplne dištancovať. (Goulka et al.
2009) Za osem rokov obrany Iránu proti irackej invázii, kedy MKO stála po boku S. Husajna,
podporovaného Západom a hlavne USA, musel iránsky ľud čeliť aj chemickým zbraniam. Iránsky
režim argumentuje, že je k dispozícii dostatok dôkazov o účasti MKO na potlačení povstania irackých
- 152 -
Bezpečnost v době neklidu
Kurdov. MKO mala tiež asistovať S. Husajnovi na masakre v Halabža 16. marca 1988, kedy bolo
zabitých chemickými zbraňami najmenej 5000 Kurdov. (PressTV 2012) Iránsky opozičný denník Kaleme vo
svojom editoriáli v tejto súvislosti uviedol: „Iránci sú pyšní na roky, keď stáli proti MKO a
Saddámovi...Mojahedin-e Khalq je symbolom násilia, nepriateľstva, podriadenia a závislosti na cudzích
mocnostiach“. (Elliott 2011)
Prvý sporný moment nastáva ihneď po invázii amerických vojsk do Iraku v roku 2003, keď členovia
MKO dostávajú kolektívne štatút vojnových zajatcov a spadajú pod ochranu 3. Ženevskej konvencie,
ale zároveň ostávajú vedení ako teroristická organizácia. Podľa tvrdení amerického velenia, MKO ako
kolektív boli vraj súčasťou irackej regulárnej armády a následne sa vzdali, čo bola jedna z podmienok
pre udelenie štatútu kombatantov podľa 3. Ženevskej konvencie. Avšak nikdy nebolo s istotou
dokázané, že MKO spadalo pod priame velenie irackej regulárnej armády, a navyše v táboroch MKO
boli aj civilisti, ktorí sa bojov nezúčastňovali. Čiže tak, ako im bol udelený štatút teroristov kolektívne
bez individuálneho posúdenia, im bol kolektívne zmenený štatút na vojnových zajatcov. MKO tak
získala akési výsadné postavenie medzi teroristickými organizáciami. Na druhej strane iné skupiny v
Iraku boli kolektívne označené „unlawful combatants“ bez akýchkoľvek práv garantovaných
Ženevskými konvenciami. (Goulka et al. 2009)
Irán a aj v tej dobe Francúzsko považovali MKO za teroristickú organizáciu ako kolektív aj napriek
tomu, že v spomínaných irackých táboroch sa nenachádzali iba členovia ozbrojených skupín, ale aj
civilisti a sympatizanti MKO, napr. členovia rodín, utečenci z Iránu, ale aj ľudia pomáhajúci MKO
v civilnej sfére ako tlmočníci či novinári. (Bloomfield 2011) Čiže opäť vidíme potrebu individuálneho
prístupu k jednotlivým prípadom. V tomto smere je dôležité posúdiť aj rozdiel medzi riadnym členom
ozbrojenej skupiny a sympatizantom, čo sa dá len individuálnym posúdením.
V tejto súvislosti je tiež potrebné poukázať aj na postoj samotných predstaviteľov MKO. Podľa ich
tvrdení nikdy nevykonávali teroristické aktivity, ale bojujú proti iránskemu režimu, pričom boj proti
nedemokratickému režimu je legitímny. Aj viacerí západní analytici poukazujú na skutočnosť, že MKO
vedie oslobodenecký boj iránskeho národa proti miestnemu režimu, ktorý je nedemokratický. V roku
2005 sa v Londýne konala konferencia poslancov britského parlamentu a viac ako 1300 britských
právnych expertov. Na základe spoločnej štúdie je boj MKO legitímny, keďže jej členovia vedú odboj
proti represívnemu režimu a neexistuje možnosť presadzovať záujmy demokratickými prostriedkami.
Zároveň obeťami aktivít tohto hnutia zväčša neboli nevinní civilisti ako v prípade teroristov. Práve
preto má ísť o oslobodenecké hnutie, nie teroristickú organizáciu. (House of Lords 2005) V konečnom
dôsledku, aj preambula Deklarácie OSN o ľudských právach pripúšťa použitie sily ako poslednú
možnosť boja proti útlaku a tyranii za predpokladu, pokiaľ neexistuje iná možnosť. (OSN 2013)
Zároveň sa MKO snaží získavať sympatie zo strany predstaviteľov etnických menšín v Iráne, ktorí
dlhodobo kritizujú iránsky režim, že potláča ich základné práva. Napríklad, predstavitelia NCRI a MKO
v minulosti navrhli novú ústavu pre Irán, ktorá garantovala autonómiu kurdskému etniku a
podporovalo väčšie práva pre ženy v porovnaní s iránskym režimom. Aj v súčasnosti NCRI i MKO
prejavujú liberálnejší prístup v porovnaní s iránskym režimom v tejto otázke, keďže mnohí poprední
členovia organizácie sú ženy, ktoré sa aj politicky angažujú. (Bloomfield 2011) Môžeme všeobecne
konštatovať, že samotní členovia MKO ospravedlňujú svoje aktivity ako súčasť boja iránskeho národa
a etník žijúcich v Iráne za oslobodenie spod útlaku iránskeho režimu. Na druhej strane však mnohí
členovia MKO bojovali na strane represívneho režimu S. Husajna a sú obviňovaní zo spolúučasti na
masakroch kurdského etnika na konci 80. rokov 20. storočia. Zároveň viaceré ľudskoprávne
organizácie kritizujú situáciu v táboroch MKO. Vedenie organizácie je obviňované, že obmedzuje
základné slobody radovým členom, napríklad členom mali byť údajne odobrané doklady totožnosti, v
táboroch sú držaní proti vlastnej vôli bez možnosti dobrovoľného odchodu, a pod. (Goulka et al. 2009)
Tieto aspekty naznačujú, že boj za oslobodenie iránskeho národa a etník v Iráne spod útlaku
iránskeho režimu sú v mnohých prípadoch skôr deklarované ako realizované ciele. Z tohoto hľadiska
je preto nemožné vymedziť kolektívne členov MKO ako oslobodenecké hnutie bojujúce proti
nedemokratickej a represívnej vláde.
- 153 -
Bezpečnost v době neklidu
Situácia po rozpustení CPA v júni 2004 do súčasnosti
Členovia MKO získali následne štatút „chránených osôb“ na základe 4. Ženevskej konvencie. Pred
rozpustením koaličnej okupačnej správy112 v júni 2004 americký minister obrany Donald Rumsfeld pridelil
členom MKO štatút chránených osôb. (Goulka et al. 2009) Riaditeľ väzenských centier v Iraku
kontrolovaných americkou armádou Geoffrey Miller vyhlásil v júli 2004, že členovia MKO sa stali
„chránenými osobami na základe 4. Ženevskej konvencie“. (Al Jazeera 2004) Z vojnových väzňov sa tak
stali chránené osoby, ktorých štatút bol upravený 4. Ženevskou konvenciou.
Otázkou však ostáva, či bolo možné zachádzať s členmi MKO ako s chránenými osobami na základe
uvedenej konvencie. Problémom je skutočnosť, že ustanovenia Ženevských konvencií sú podľa článku 2
aplikovateľné len „na všetky prípady vyhlásenia vojny alebo akéhokoľvek iného ozbrojeného konfliktu,
ktorý vznikol medzi dvoma alebo viacerými Vysokými zmluvnými stranami, i keď vojnový stav nie je
uznávaný jednou z nich“. Zároveň sa ustanovenia konvencie vzťahujú aj na „prípady čiastočnej alebo
úplnej okupácie územia niektorej zmluvnej strany“. Podľa článku 6 aplikovateľnosť ustanovení 4.
Ženevskej konvencie skončí „rok po všeobecnom skončení vojenských operácií“ alebo okupačná mocnosť
bude v priebehu okupácie v obmedzenej miere viazaná článkami 4. Ženevskej konvencie za predpokladu,
že „vykonáva vládne funkcie na dotyčnom území“. (ICRC 2005b) V našom prípade je podstatnou zmienka
o vojenskej okupácii, a či okupačná mocnosť aj po rozpustení CPA naďalej vykonávala vládne funkcie.
Pokiaľ rozpustenie CPA v praxi znamenalo ukončenie vojenskej okupácie Iraku a iracká vláda plne
prevzala svoje právomoci, Ženevské konvencie by už nemali byť aplikovateľné po júni 2004. To znamená,
že USA nemohli prideliť členom MKO štatút chránených osôb na základe 4. Ženevskej konvencie po
ukončení činnosti CPA. Je pravdou, že Veľká Británia i USA spoločne s ostatnými členmi BR OSN schválili
8. júna 2004 jednohlasne rezolúciu č. 1546, ktorá privítala ukončenie okupácie Iraku a odovzdanie
zvrchovanej moci dočasnej irackej vláde najneskôr do 30. júna 2004. Zároveň boli okupačné koaličné
vojská pretransformované na mnohonárodnostné ozbrojené sily113, ktoré mali pomáhať irackej vláde pri
zaistení bezpečnosti Iraku. (OSN 2004) Tým došlo k pretransformovaniu nepriateľských okupačných vojsk
na medzinárodné sily, ktoré operovali v Iraku na základe súhlasu dočasnej irackej vlády. Preto za
predpokladu, že plnú zvrchovanú moc nad irackým územím prevzala iracká vláda a zahraničné vojská
naďalej operovali len so súhlasom tejto vlády, došlo k ukončeniu okupácie a tým aj aplikácie Ženevských
konvencií. Z tohto hľadiska USA nemohli členom MKO udeliť štatút chránených osôb, keďže sa Ženevské
konvencie prestali vzťahovať na situáciu v Iraku. Na druhej strane mnohí odborníci na medzinárodné
humanitárne právo poukazujú na skutočnosť, že samotné odovzdanie suverénnej moci novej vláde
neznamená automaticky ukončenie zahraničnej okupácie štátu. Profesor medzinárodného práva na
Univerzite v Zürichu a člen Medzinárodného výboru Červeného kríža Daniel Thürer upozorňuje, že je
dôležité si položiť otázku, či po rozpustení CPA iracká vláda mala dostatočnú politickú kontrolu nad
vojenskými operáciami medzinárodných síl MNF-I a či dokázala zvrátiť predchádzajúce rozhodnutia CPA.
Na základe týchto indikátorov môžeme podľa jeho slov usúdiť, či sa okupácia de facto skončila. (Thürer
2005) V tejto súvislosti je nutné dodať, že množstvo nariadení CPA ostalo v platnosti niekoľko rokov po
rozpustení CPA. (UNHCR 2011) Podľa profesora medzinárodného práva na Univerzite v Bagdade Zouhaira
Al Hassaniho iracké ozbrojené sily po rozpustení CPA podliehali veleniu MNF-I, čo bolo v rozpore s
pôvodnou dohodou, na základe ktorej mala iracká vláda prevziať velenie a riadenie medzinárodných síl. Z
tohto dôvodu iracká vláda nevykonávala plnú suverénnu moc nad irackým územím. Územie Iraku bolo
podľa Z. Al Hassaniho z vojenského hľadiska spravované silami MNF-I. Keďže je podľa jeho slov riadenie
armády jednou z najdôležitejších funkcií vlády, velenie MNF-I mohlo naďalej v obmedzenej miere
aplikovať Ženevské konvencie. (Al Hassani, 2008)
Môžeme všeobecne skonštatovať, že situácia po júni 2004 spĺňala podmienky pre aplikáciu Ženevských
konvencií. Okupácia Iraku sa fakticky neskončila po júni 2004, keďže iracká vláda ešte nevykonávala plnú
suverénnu moc a zároveň MNF-I vykonávali viaceré vládne funkcie, napríklad velenie a riadenie irackej
112
Po zvrhnutí režimu prezidenta Saddáma Husajna, USA a ich spojenci nastolili v Iraku 21. 4. 2003 okupačnú
správu, tzv. Dočasná koaličná správa. V ďalšej časti práce budeme používať anglický akronym CPA pre
pomenovanie tejto okupačnej správy. CPA bola rozpustená 28. 6. 2004, kedy bola moc odovzdaná dočasnej
irackej vláde.
113
Úlohou mnohonárodnostných síl bolo udržiavať stabilitu v Iraku po rozpustení CPA v lete 2004. Ďalej v práci
budeme používať anglický akronym MNF-I. Na základe rezolúcie BR OSN 1546 z júna 2004 bolo úlohou MNFI udržiavať bezpečnosť v Iraku, zabraňovať terorizmu a chrániť iracké územie. MNF-I ukončili svoju činnosť
31. decembra 2009.
- 154 -
Bezpečnost v době neklidu
armády. V tejto situácii bolo možné naďalej aplikovať v obmedzenej miere ustanovenia Ženevských
konvencií. Navyše, z rezolúcie BR OSN 1546 vyplýva, že jednotky MNF-I majú naďalej operovať v súlade
so Ženevskými konvenciami. (OSN 2004) Preto sa domnievame, že nebolo príliš v rozpore udeliť členom
MKO štatút chránených osôb na základe 4. Ženevskej konvencie. Väčším problémom je však spôsob
udelenia tohto štatútu a následná implementácia 4. Ženevskej konvencie.
Na základe 4. Ženevskej konvencie príslušníci iránskej organizácie MKO boli chránenými osobami, čo
znamená, že na základe článku 45 za žiadnych okolností nemohli byť presunutí do štátu, kde by mali
„dôvod obávať sa prenasledovania pre politické názory alebo náboženské presvedčenie“. (ICRC 2005b)
Vďaka tomu boli členovia MKO chránení pred násilnou deportáciou do Iránu, kde by ich vzhľadom na
charakter režimu zrejme prenasledovanie čakalo. Je nutné dodať, že spôsob udelenia štatútu bol veľmi
sporný. Štatút chránených osôb získali členovia MKO na základe memoranda amerického ministra
zahraničných vecí D. Rumsfelda kolektívne. Memorandum z júna 2004 nevyžadovalo, aby bol štatút
udelený na individuálnom základe. (Goulka et al. 2009) Pritom, ako už bolo vyššie spomenuté, samotné
udelenie štatútu vojnových väzňov bolo sporné, keďže je otázkou, do akej miery MKO spadala pod velenie
irackej armády. Na základe článku 5 Tretej ženevskej konvencie, pokiaľ vojnoví zajatci spáchali
nepriateľský akt a sú v rukách nepriateľa, pričom sú pochybnosti, že spadajú do kategórií kombatantov s
nárokom na štatút vojnového väzňa, majú byť chránení na základe konvencie, až kým o ich konečnom
štatúte nerozhodne špeciálne zriadený tribunál. (ICRC 2005a) Žiadny špeciálne zriadený tribunál založený
nebol, ktorý by rozhodol o jednotlivých prípadoch členov MKO. (Goulka et al. 2009) Z tohto hľadiska
následné udelenie štatútu chránených osôb na kolektívnom základe bolo veľmi sporné. Toto rozhodnutie
spôsobilo istú dichotómiu v politike USA, keďže v tom čase MKO bola naďalej v zozname zahraničných
teroristických organizácií vedenej americkým ministerstvom zahraničných vecí až do septembra 2012
spolu so skupinami, ktorých členovia nemali žiadny nárok na ochranu poskytnutú Ženevskými
konvenciami. (US Department of State 2012) Na jednej strane členovia organizácií ako al – Kájda či
Taliban kolektívne označení za nelegálnych kombatantov nemali žiadny nárok na ochranu. Na druhej
strane členovia MKO hromadne označení za teroristickú organizáciu získali štatút chránených osôb. V tejto
súvislosti je nutné dodať, že v tom čase aj iné západné štáty označovali MKO za teroristickú organizáciu.
Samotná EÚ pridala MKO do zoznamu teroristických organizácií v roku 2002. (Katzman 2010) Je zrejmé,
že iránsky režim získal zámienku na kritiku dvojznačnosti americkej zahraničnej politiky. Samozrejme, v
MKO sú členovia, obviňovaní, že v minulosti sa zúčastnili aj teroristických aktivít proti iránskym politickým
predstaviteľom, a to nielen na iránskom území, ale aj v zahraničí. Avšal v táboroch MKO v Iraku boli aj
civilisti sympatizujúci s organizáciou, ktorí sa nezúčastňovali teroristických aktivít, napríklad disidenti
vedúci neozbrojený politický odpor voči iránskemu režimu. Navyše, po roku 2003 bola MKO odzbrojená a
zúčastňuje sa nenásilných politických aktivít, najmä prostredníctvom zastrešujúcej organizácie NCRI. Tá
vedie zo zahraničia odboj voči iránskemu režimu, avšak nenásilný, s cieľom získať podporu západných
vlád. (Goulka et al. 2009)
Je preto zrejmé, že určenie na kolektívnom základe spôsobilo USA problémy. Členovia MKO kolektívne
označení za teroristov získali štatút chránených osôb, čo Irán využíval na kritiku americkej zahraničnej
politiky. Pritom nemožno označiť všetkých členov MKO za teroristov a po roku 2003 nie je dokázané, že sa
priamo zúčastňujú na teroristických aktivitách. Z tohto hľadiska je dôležité uplatňovať individuálny
prístup.
Domnievame sa, že dôvodom udelenia tohto štatútu na kolektívnom základe je skutočnosť, že bolo nutné
okamžite zabrániť násilnej deportácii týchto členov MKO do Iránu, poskytnúť im ochranu a humanitárnu
pomoc. O nutnosti poskytnúť členom MKO okamžitú ochranu udelením kolektívneho štatútu svedčí aj
vyhlásenie Georga Comninosa, ktorý bol na čele operácií Medzinárodného výboru Červeného kríža na
Blízkom východe: „Hoci Medzinárodný výbor Červeného kríža nie je v pozícii určiť štatút jednotlivých
členov MKO, napriek tomu je zrejmé, že členovia MKO v Iraku spadajú všeobecne pod ochranu 4.
Ženevskej konvencie“. (Livingstone 2010) Ako bolo spomenuté, členovia MKO dobrovoľne zložili zbrane,
vzdali sa teroristických aktivít a v radoch organizácie sú tak mnohí bezbranní civilisti, ktorí sa mohli ľahko
stať cieľom útokov, keďže po invázii v roku 2003 v Iraku pôsobili viaceré ozbrojené skupiny podporované
Iránom. (BBC 2006) Na základe článku 42 4. Ženevskej konvencie môžu byť chránené osoby internované,
pokiaľ si to vyžadujú bezpečnostné záujmy mocnosti, v ktorej moci sa tieto osoby nachádzajú. Avšak
môžu byť internované aj v prípade, ak o to dobrovoľne tieto osoby požiadajú a ich situácia to činí
nevyhnutným. (ICRC 2005b) Na základe ustanovenia tejto konvencie a dobrovoľného požiadania
zástupcov MKO tak USA vybudovali internačné zariadenie v tábore Ašraf na východe Iraku, kde americké
ozbrojené sily poskytovali ochranu členom MKO. (Goulka et al. 2009) V tomto prípade sa tak stali
- 155 -
Bezpečnost v době neklidu
dôležitými morálne princípy, zásady ľudskosti, nutnosť zaistiť bezpečnosť a ochranu jednotlivca, ktoré by
mali byť uplatňované v slobodnej spoločnosti popri pragmatických záujmoch. (Lasicová, Ušiak 2012)
Problém ohľadom štatútu členov MKO však nastal po januári 2009, keď zodpovednosť za kontrolu tábora
Ašraf oficiálne prevzali iracké ozbrojené sily. (Katzman 2010) MNF-I boli rozpustené na konci roku 2009, v
decembri 2011 sa stiahli posledné americké vojská z irackého územia (Fox News 2011), čím iracká vláda
prevzala plnú kontrolu nad svojimi ozbrojenými silami a zodpovednosť za bezpečnosť Iraku. Je jasné, že
iracká vláda získala plnú suverenitu nad svojím územím, z tohto hľadiska už Ženevské konvencie nemôžu
byť aplikovateľné na situáciu členov MKO.
Preto ostáva otázkou, ako sa bude vyvíjať situácia ohľadom postavenia členov MKO. Tento spor bude
minimálne do blízkej budúcnosti ovplyvňovať vzťahy medzi Iránom a Západom. Irán považuje naďalej
toto hnutie za teroristov a požaduje ich deportáciu. Na druhej strane západné štáty a vedenie MKO i NCRI
ich považujú za utečencov. Apelujú na to, aby členom MKO bol tento štatút udelený kolektívne. Avšak
podľa úradu OSN pre utečencov UNHCR by tento štatút mal byť posúdený individuálne. Samotná iracká
vláda požaduje predovšetkým rýchle vyriešenie otázky a presun členov MKO mimo irackého územia.
Na základe medzinárodného Dohovoru o právnom postavení utečencov z roku 1951 je utečencom osoba,
ktorá „sa nachádza mimo svojho štátu a má oprávnené obavy pred prenasledovaním z rasových,
národnostných a náboženských dôvodov alebo z dôvodu príslušnosti k určitej sociálnej skupine alebo
zastávania určitých politických názorov, nemôže prijať alebo v dôsledku uvedených obáv odmieta ochranu
svojho štátu“. (UNHCR 2011a) Zároveň „zmluvný štát nevyhostí utečenca akýmkoľvek spôsobom alebo ho
nevráti na hranice území, na ktorých by jeho život alebo jeho osobná sloboda boli ohrozené z dôvodov
jeho rasy, náboženstva, národnosti, príslušnosti k určitej sociálnej skupine alebo zastávania určitých
politických názorov“, pokiaľ samozrejme utečenec neohrozuje bezpečnosť štátu. (UNHCR 2011a) Je
pravdou, že títo členovia MKO majú opodstatnené obavy už aj vzhľadom na charakter iránskeho režimu.
Hoci bývalý iránsky prezident Mohammad Chatámí oznámil udelenie amnestie pre členov MKO, s
výnimkou najvyšších predstaviteľov, v prípade ich návratu do Iránu, tento sľub nebol nikdy formálne
podložený žiadnym písaným zákonom alebo nariadením a ani prezident Mahmúd Ahmadinedžád nikdy
oficiálne neuznal existenciu tejto amnestie. Navyše, podľa organizácie Amnesty International v auguste
2010 bolo odsúdených sedem osôb na trest smrti a ďalšie osoby boli uväznené už len za samotné väzby s
MKO. Zároveň nie je potvrdené, že bývalí členovia MKO, ktorí sa dobrovoľne vrátili do Iránu, nečelia
opätovnému prenasledovaniu. (Mattern 2010) Mnohí členovia MKO preto spĺňajú tieto ustanovenia, keďže
existujú určité opodstatnené obavy z ich strany, že budú prenasledovaní. Zároveň sú mnohí neozbrojení
civilisti, pričom bývalí ozbrojení príslušníci zložili zbrane po roku 2003 a neexistujú dôkazy, že by
pokračovali v teroristických aktivitách. Z tohto hľadiska nepredstavujú bezpečnostný problém pre Irak.
Otázkou preto ostáva, či štatút utečenca môže byť členom MKO udelený na kolektívnom základe alebo je
nutné rozhodnúť individuálne. Podľa príručky vydávanej UNHCR z roku 2006 by sa za normálnych
okolností malo rozhodovať o udelení štatútu utečencov individuálne prípad od prípadu, avšak nutnosť
poskytnúť pomoc môže byť často „nesmierne naliehavá a z čisto praktických dôvodov nemusí byť možné
individuálne rozhodnúť o právnom postavení utečenca u každého člena skupiny. Preto je tu využívané
právneho prostriedku tzv. skupinového určovania právneho postavenia utečencov, pričom každý člen takej
skupiny je považovaný prima facie (t.j. pri nemožnosti dokázať opak) za utečenca“. (UNHCR 2006: 14)
Tento prístup uprednostňujú západné štáty i vedúci predstavitelia MKO. Do určitej miery je možné prideliť
štatút utečenca kolektívne pre členov MKO. Situácia členov MKO je naliehavá, keďže v súčasnosti stratili
ochranu na základe Ženevských konvencií. Denne čelia viacerým útokom ozbrojencov, pričom Irán je
obviňovaný z ich podpory. (NCRI 2013a) Zároveň iracká vláda dlhodobo nalieha na odsun členov MKO z
Iraku. Aj vzhľadom na väzby MKO s bývalým režimom S. Husajna Irak naďalej odmieta poskytovať svoje
územie pre členov tejto organizácie. Príslušníci irackých ozbrojených síl viackrát vykonali útoky proti
táborom MKO. Napríklad, v júli 2009 došlo k násilnej zrážke medzi irackými bezpečnostnými zložkami a
obyvateľmi tábora Ašraf. Zranených bolo 450 obyvateľov tábora, pričom došlo k zatknutiu 50 členov MKO
žijúcich v Ašrafe. (Human Rights Watch 2009) Je zrejmé, že situácia vyžaduje hromadné pridelenie
štatútu utečenca. Bez udelenia štatútu sú totiž členovia MKO v právnom vákuu a strácajú nárok na
ochranu. Len tento štatút zaistí, aby Irán stratil zámienku podporovať útoky ozbrojencov proti táborom
MKO, pričom iracká vláda bude donútená ukončiť perzekúcie voči táborom a zabrániť možnej deportácii z
Iraku do Iránu.
Je však nutné dodať, že na rozdiel od západných vlád a vedenia MKO a NCRI úrad pre utečencov UNHCR
tento prístup nezdieľa, čo bráni definitívnemu vyriešeniu štatútu členov MKO. Podľa správy UNHCR zo
- 156 -
Bezpečnost v době neklidu
septembra 2011 členovia MKO nemôžu získať štatút utečenca na kolektívnom základe, keďže organizácia
bola v minulosti zapojená do ozbrojených aktivít. Z tohto hľadiska je dôležité preskúmať prípady osôb
individuálne a posúdiť, ak boli tieto osoby zapojené v ozbrojených akciách, či tieto akty „vylučujú
jednotlivcov z práva na štatút utečenca“. (UNHCR 2011b) Z tohto dôvodu sa UNHCR s irackou vládou
dohodla na vytvorení nového tábora na území bývalej americkej vojenskej základne Liberty nachádzajúcej
sa blízko medzinárodného letiska v Bagdade. V roku 2012 došlo k presunu členov MKO z Ašrafu do tohto
nového tábora. Tento nový tábor však nebol označený za utečenecký, ale ako dočasná prechodná lokalita.
Členovia MKO sa stali žiadateľmi o azyl. Ich žiadosť o udelenie štatútu utečenca mala byť posúdená zo
strany UNHCR individuálne. (NCRI 2013b) Viaceré štáty prejavili ochotu poskytnúť azyl týmto osobám,
pokiaľ získajú štatút utečenca. Napríklad, Albánsko prejavilo ochotu v marci 2013 poskytnúť azyl 210
osobám. (RFE/RL 2013) Udelenie štatútu žiadateľov o azyl je istým kompromisom zo strany UNHCR voči
MKO a nátlaku západných vlád. Zároveň je to istý nátlak na irackú vládu, aby rešpektovala práva týchto
osôb. Tým, že členovia MKO získali hromadne štatút žiadateľov o azyl, majú aspoň základné práva
ohľadom zaistenia vlastnej bezpečnosti. To zahŕňa aj ochranu pred vyhostením na územie štátu, kde by
životy a sloboda týchto osôb boli ohrozené. (European Parliament 2013) Vďaka tomu bola iracká vláda
povinná rešpektovať ochranu týchto osôb až do doby, kým nebude definitívne vyriešený ich štatút. Tento
prípad dokazuje, že bezpečnosť jednotlivca je rovnako dôležitá ako bezpečnosť štátu. (Lasicová, Ušiak
2012)
Vedenie MKO i NCRI však s prístupom UNHCR nesúhlasí. Organizácia NCRI zastrešujúca a dohliadajúca
nad MKO odmietla vyššie spomenutú ponuku Albánska o udelenie azylu pre niektorých členov MKO, keďže
ide len o malú časť skupiny. (RFE/RL 2013) MKO dlhodobo podobne ako západné štáty požadujú
hromadné udelenie štatútu aj vzhľadom na naliehavosť situácie, keďže sa tábor MKO v Iraku stáva
častým cieľom útokov a represií. (NCRI 2012)
Záver
Na záver môžeme všeobecne skonštatovať, že prípad MKO poukazuje na mnohé problémové aspekty pri
určovaní štatútu kombatanta a civilistu na základe medzinárodného práva. Hneď po invázii koaličných
vojsk do Iraku sa hlavným problémom ukázala skutočnosť, či členovia MKO majú oprávnenie na štatút
vojnového zajatcu na základe 3. Ženevskej konvencie. Nikdy totiž nebolo úplne dokázané, že by priamo
spadali pod velenie irackej regulárnej armády. Tento štatút bol udelený kolektívne, čo bolo mierne v
rozpore so Ženevskými konvenciami, na základe ktorých by mal byť štatút určený individuálne zriadenými
tribunálmi, pokiaľ sú pochybnosti, či spadajú do kategórie kombatanta s nárokom na štatút vojnového
väzňa. V tejto súvislosti tak došlo k istej dichotómii zahraničnej politiky USA, keďže na jednej strane
členovia MKO získali hromadne štatút vojnového väzňa, na druhej strane boli v tom čase kolektívne
označení za teroristov v zozname amerického ministerstva zahraničných vecí ako aj v zozname EÚ. MKO
tak získala výsadné postavenie spomedzi teroristických organizácií, keďže členovia iných organizácií ako
al-Kájda stratili akúkoľvek ochranu poskytovanú Ženevskými konvenciami, keďže boli označení za
nelegálnych kombatantov. To využíval Irán na kritiku dvojznačnosti americkej zahraničnej politiky. Treba
ale upozorniť, že tento prístup Iránu, ktorý považuje MKO za teroristickú organizáciu, je značne nesprávny
a skôr sú dôvodom isté politické faktory s cieľom zdiskreditovať akúkoľvek opozíciu. Hoci je pravda, že
viacerí členovia sú podozriví z teroristických aktivít spáchaných v minulosti, nemožno považovať všetkých
za teroristov, keďže v táboroch v Iraku sa nachádzajú aj bývalí disidenti vedúci neozbrojený odpor voči
iránskemu režimu i sympatizanti. Navyše, po roku 2003 členovia organizácie zložili zbrane a nie je priamo
dokázané, že by vposlednom desaťročí bola MKO angažovaná v teroristických aktivitách. Prístup USA, EÚ
ako aj Iránu tak poukázal na nutnosť posudzovať štatút členov teroristických organizácií na individuálnom
základe. Zároveň je nemožné kolektívne vymedziť MKO ako hnutie vedúce oslobodenecký boj iránskeho
národa a miestnych etník proti represívnemu režimu. Ide skôr o deklarované ako realizované ciele aj
vzhľadom na činnosť organizácie v minulosti.
Po rozpustení koaličnej okupačnej správy CPA v júni 2004 členovia MKO získali štatút chránených osôb na
základe 4. Ženevskej konvencie. Autori došli k záveru, že nebol priveľký problém udeliť členom MKO
štatút chránených osôb na základe Ženevských konvencií. Hoci okupácia bola oficiálne ukončená po júni
2004, iracká vláda ešte nevykonávala plnú zvrchovanú moc nad svojím územím a medzinárodné sily
vykonávali niektoré vládne funkcie. Navyše, samotná rezolúcia BR OSN 1546 rozpúšťajúca CPA
požadovala od medzinárodných síl na čele s USA pokračovať v aplikácii Ženevských konvencií. Z tohto
hľadiska nebolo problémom vzhľadom na špecifiká situácie v Iraku aplikovať Ženevské konvencie po
- 157 -
Bezpečnost v době neklidu
rozpustení CPA. Vďaka tomu členovia MKO získali štatút chránených osôb, ochranu pred deportáciou späť
do Iránu a USA poskytli táboru MKO ozbrojenú ochranu.
Problémom však bol spôsob udelenia štatútu MKO. Ten bol udelený na kolektívnom základe. Išlo opäť o
určitú dichotómiu. Členovia MKO tak získali isté výsadné postavenie spomedzi členov iných teroristických
organizácií, ktorí nemali ako ilegálni kombatanti žiadnu ochranu vyplývajúcu zo Ženevských konvencií. Na
druhej strane treba ale dodať, že toto rozhodnutie USA bolo vykonané v súlade s Medzinárodným
výborom Červeného kríža, ktorý požadoval udelenie kolektívneho štatútu na základe špecifických
okolností. Pokiaľ aplikujeme aj určité zásady ľudskosti, udelenie kolektívneho štatútu bolo opodstatnené.
Situácia v Iraku si vyžadovala, aby bol členom MKO urýchlene udelený štatút chránených osôb s cieľom
poskytnúť im ochranu a humanitárnu pomoc.
Problém ohľadom štatútu MKO však pretrváva naďalej aj po stiahnutí sa amerických vojsk z Iraku v roku
2011. Keďže aplikovateľnosť Ženevských konvencií skončila, štatút členov MKO ostáva nejasný. Spor
ohľadom toho, či členom MKO má byť hromadne poskytnutý štatút utečencov a azyl v zahraničí, bude
určite pokračovať i v blízkej budúcnosti a ovplyvňovať vzťahy medzi Iránom a Západom.
- 158 -
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografia:
Al Hassani, Zouhair. 2008. „International humanitarian law and its implementation in Iraq“. In:
International Review of the Red Cross. Ed. Toni Pfanner. Ženeva: Medzinárodný výbor
Červeného kríža, 51-70.
Al Jazeera. 2004. Surprise at US protection of MKO. (dátum príst.: 20.4.2013). Al Jazeera
(http://www.aljazeera.com/archive/2004/07/20084913577458632.html).
BBC. 2006. Iran forces 'infiltrating Iraq'.
BBC (http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4783688.stm)
Bloomfield, Lincoln. 2011. Mujahedin-e Khalq (MEK/PMOI) and the Search for Ground Truth About its
Activities and Nature. Washington, D.C.: Akin Gump Strauss Hauer & Feld LLP.
Byers, Michael. 2005. War law. Londýn: Atlantic Books.
Eichler, Jan. 2009. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál.
Elliott, David. 2011. Iran’s Greens Warn U.S. Against Supporting the Mujahedin. Washington, D.C.:
National Iranian American Council (dátum príst.: 20.4.2013).
(http://www.niacinsight.com/2011/08/16/irans-greens-warn-u-s-against-supporting-themujahedin/).
Etzioni, Amitai. 2009. „Terrorist neither soldiers nor criminals“. In: Military review. Leavenworth: US
Army Combined Arms Center, 108-118.
Fox News. 2011. Last American Troops Leave Iraq Marking End of War. Fox News (dátum príst.:
20.4.2013). (http://www.foxnews.com/world/2011/12/17/last-american-troops-leave-iraqmarking-end-war/).
Ganor, Boaz. 1998. Defining Terrorism: Is One Man's Terrorist Another Man's Freedom Fighter?
Herzliya: International Institute for Counter-Terrorism.
Goulka, Jeremiah et al. 2009. The Mujahedin-e Khalq in Iraq A Policy Conundrum. Santa Monica:
RAND Corporation.
House of Lords. 2005. 1300 British Lawyers Call for Removal of Unjust Terror Tag from Iranian
Mojahedin. (dátum príst.: 20.4.2013). House of Lords (http://iranfreedom.org/pdf/november2005.pdf).
Human Rights Watch. 2009. Iraq: Protect Camp Ashraf Residents. New York: Human Rights Watch
(http://www.hrw.org/news/2009/07/31/iraq-protect-camp-ashraf-residents).
Husenicová, Lucia. 2010. „Humanitárne intervencie ako nástroj riešenia humanitárnych kríz“. In.
Interpolis’10. Banská Bystica: FPVaMV UMB, s. 432-437.
Katzman, Kenneth. 2010. Iran: U.S. Concerns and Policy Responses. (dátum príst.: 20.4.2013).
Washington, D.C.: Congressional Research Service
(http://fpc.state.gov/documents/organization/142787.pdf).
Klavec, Jozef. 2007. Terorizmus ako politický fenomén. Bratislava: Univerzita Komenského.
Krejčí, Oskar. 2010. Mezinárodní politika. Praha: Ekopress.
Lasicová, Jana a Ušiak, Jaroslav. 2012. Bezpečnosť ako kategória. Bratislava: VEDA.
Library of Congress. 2006. Military Commissions Act of 2006. (dátum príst.: 20.4.2013). Washington
D.C.: Library of Congress (http://www.loc.gov/rr/frd/Military_Law/pdf/PL-109-366.pdf).
Livingstone, Neil. 2010. Courting Disaster. Washington D.C.: Executive Action, LLC.
Mattern, Rainer. 2010. Iran: Situation actuelle de l’organisation des Moudjahidines du Peuple iranien
et risques en cas de retour. Bern: Organisation suisse d’aide
aux réfugiés.
- 159 -
Bezpečnost v době neklidu
ICRC. 2005a. Convention (III) relative to the Treatment of Prisoners of War. Geneva, 12 August 1949.
(dátum príst.: 20.4.2013). Ženeva: Medzinárodný výbor Červeného kríža
(http://www.icrc.org/ihl.nsf/FULL/375).
ICRC. 2005b. Convention (IV) relative to the Protection of Civilian Persons in Time of War. Geneva, 12
August 1949. (dátum príst.: 20.4.2013). Ženeva: Medzinárodný výbor Červeného kríža
(http://www.icrc.org/ihl.nsf/full/380).
ICRC. 2010. The Geneva Conventions of 1949 and their Additional Protocols. (dátum príst.:
20.4.2013). Ženeva: Medzinárodný výbor Červeného kríža (http://www.icrc.org/eng/war-andlaw/treaties-customary-law/geneva-conventions/overview-geneva-conventions.htm).
NCRI. 2012. The Hague conference calls on UN to recognize Liberty as refugee camp. (dátum príst.:
20.4.2013). National Council of Resistance of Iran (http://www.ncr-iran.org/en/news/iranresistance/12401-the-hague-conference-calls-on-un-to-recognize-liberty-as-refugee-camp).
NCRI. 2013a. Iran ordered Iraq to carry out deadly rocket attack on Liberty - protest leader. (dátum
príst.: 20.4.2013). National Council of Resistance of Iran
(http://www.ncr-iran.org/en/news/ashraf-liberty/13335-iran-ordered-iraq-to-carry-out-deadlyrocket-attack-on-liberty-protest-leader.html).
NCRI. 2013b. Camp Ashraf and Liberty. (dátum príst.: 20.4.2013). National Council of Resistance of
Iran (http://www.ncr-iran.org/en/about/camp-ashraf-liberty.html).
OSN. 2004. Resolution 1546. (dátum príst.: 20.4.2013). New York: Organizácia Spojených národov
(http://www.un.org/News/Press/docs/2004/sc8117.doc.htm).
OSN. 2013. The Universal Declaration of Human Rights. (dátum príst.: 20.4.2013). Organizácia
Spojených národov (http://www.un.org/en/documents/udhr/#atop).
PressTV. 2012. No sympathizers for MKO terrorists in Iran: report. (dátum príst.: 20.4.2013). PressTV
(http://www.presstv.ir/detail/2012/11/27/274839/no-sympathizers-for-mko-in-iran-report/).
RFE/RL. 2013. U.S. Calls On MKO Group To Accept Albania Resettlement Offer. (dátum príst.:
20.4.2013). Rádio Slobodná Európa (http://www.rferl.org/content/iran-us-mekalbania/24932367.html).
RFE/RL. 2013. Washington drops Iranian MKO group from teror list. (dátum príst.: 20.4.2013). Rádio
slobodná Európa (http://www.rferl.org/content/washington-drops-iranian-mek-from-terrorlist/24723434.html).
Thürer, Daniel. 2005. Current challenges to the law of occupation. (dátum príst.: 20.4.2013). Ženeva:
Medzinárodný výbor Červeného kríža
(http://www.icrc.org/eng/resources/documents/statement/occupation-statement-211105.htm).
UNHCR. 2006. PŘÍRUČKA K POSTUPŮM PRO URČOVÁNÍ PRÁVNÍHO POSTAVENÍ UPRCHLÍKŮ A
VYBRANÁ DOPORUČENÍ UNHCR Z OBLASTI MEZINÁRODNÍ OCHRANY. (dátum príst.:
20.4.2013). Ženeva: Úrad Vysokého komisára OSN pre utečencov (http://www.unhcrcentraleurope.org/cz/pdf/zakladni-informace/pravni-dokumenty/prirucky-doporuceni-astanoviska-unhcr/prirucka-k-postupum-pro-urcovani-pravniho-postaveni-uprchliku-a-vybranadoporuceni-unhcr-z-oblasti.html).
UNHCR. 2011. Report of the Working Group on the use of mercenaries as a means of violating human
rights and impeding the exercise of the right of peoples to self-determination. (dátum príst.:
20.4.2013). Ženeva: Úrad Vysokého komisára OSN pre ľudské práva
(http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/docs/18session/A.HRC.18.32.Add.4_en.pdf).
UNHCR. 2011a. The 1951 Convention Relating to the Status of Refugees and its 1967 Protocol.
(dátum príst.: 20.4.2013). Ženeva: Úrad Vysokého komisára OSN pre utečencov
(http://www.unhcr.org/4ec262df9.html).
UNHCR. 2011b. Camp New Iraq (formerly Camp Ashraf) residents and the determination of their
refugee status claims. (dátum príst.: 20.4.2013). Geneva: United Nations High Commissioner for
Refugees
- 160 -
Bezpečnost v době neklidu
(http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2009_2014/documents/d-iq/dv/diq20111005_02_/d-iq20111005_02_en.pdf).
US Department of State. 2012. Designated Foreign Terrorist Organizations. (dátum príst.: 20.4.2013).
Washington, D.C.: US Department of State
(http://www.state.gov/j/ct/rls/other/des/123085.htm).
Vlček, Dalibor. 2003. Medzinárodné vzťahy. Filozofické teórie vojny a mieru. Banská Bystrica: Fakulta
politických vied a medzinárodných vzťahov-UMB.
- 161 -
Bezpečnost v době neklidu
Co znamená zkoumat bezpečnost kriticky? Utopický
realista v sociálně vyloučené lokalitě1
Václav Walach
Abstrakt:
V tomto příspěvku je v reakci na nedávno identifikovanou nerovnováhu mezi negativní a pozitivní
koncepcí bezpečnosti v kritických bezpečnostních studiích prezentován teoreticko-metodologický
rámec empirického výzkumu bezpečnosti. O jeho částečně zmírnění se autor pokouší svým přihlášením
se k premisám utopického realismu. Ten výzkumu poskytuje jak „pozitivní“ konceptualizaci
bezpečnosti, tak vlastní strategii výzkumu tohoto fenoménu. Bezpečnost je dále „operacionalizována“
prostřednictvím kulturní kriminologie. Obdobně jsou k porozumění bezpečnosti z perspektivy jejích
aktérů studovány kulturní významy, jež přisuzují svému jednání v bezpečnostní oblast. Článek uzavírají
pasáže věnované interpretaci socioprostorové formace známé jako sociálně vyloučená lokalita
skrze komparativní sociologii pokročilé marginality a nástinu vztahu mezi tímto útvarem a zde se
vyskytujícími formami každodenní (ne)bezpečnosti.
Abstract:
In this paper, the theoretical and methodological framework of empirical research into security is
presented in response to the recently identified unbalance between the negative and positive
conception of security in critical security studies. To redress it partially, the author relies on the
premises of utopian realism. Utopian realism provides the research with both a ‘positive’
conceptualization of security and a specific strategy of inquiry of this phenomenon. Security is further
‘operationalized’ via cultural criminology. Accordingly, cultural meanings are explored in order to
understand security from the perspective of actors, as they attach them to their action in the field
under study. The article concludes with passages devoted to the re-reading of sociospatial formation
known as ‘socially excluded locality‘ through the comparative sociology of advanced marginality, and
to the sketch of relationship between the formation and the local forms of everyday (in)securities.
Úvod
„Ordinary insecurity is often what society (the powerful) makes it.“
Booth (2007: 104)
Bezpečnostní studia se za uplynulá dvě desetiletí stala jedním z více nejprogresivně se rozvíjejících
akademických oborů. Sociální změny významně přetvářející globální bezpečnostní krajinu, ale také
vlastní výzvy v oblasti bezpečnostní teorie neschopné na tyto procesy adekvátně reagovat vyvolaly u
řady studentů bezpečnosti potřebu výše řečené kriticky reflektovat. Kritická bezpečnostní studia jsou
však pouze jedním místem této adaptace. Zároveň se o bezpečnost začínají stále více zajímat
disciplíny, kde daný koncept ležel víceméně stranou pozornosti a jeho občasné používání se
uskutečňovalo převážně v intuitivním slova smyslu. Mám na mysli zejména o kriminologii a
antropologii, neboť ty úzce souvisejí s mým empirickým výzkumem fenoménu bezpečnosti v kontextu
sociálně vyloučené lokality.
1
Údaje obsažené v tomto příspěvku byly v menší míře použity ve studii „Jak ghetto – ty ublížíš mně, já ublížím
tobě: Bezpečnost a pouliční násilí v sociálně vyloučené lokalitě“ (Walach – Císař: v recenzním řízení).
- 162 -
Bezpečnost v době neklidu
V tomto článku budou představena jeho teoretická východiska, stejně jako příslušný metodologický
arzenál za účelem přispění ke kritickému studiu bezpečnosti, a sice dvěma způsoby. Na jedné straně je
to formulace konceptuálního rámce ukotveného v kritických bezpečnostních studiích, jímž se lze
smysluplně zhostit úlohy zkoumání bezpečnosti na nejnižší analytické rovině této problematiky. Na
straně druhé, autoři v rámci kritických bezpečnostních studiích se jen omezeně vyjadřují k tomu, jak
má být takové bádání metodologicky zpracováno do konkrétní podoby vlastního výzkumného návrhu
(ale srov. Salter – Mutlu 2013). V tomto ohledu lze ovšem využít bohaté tradice empirického výzkumu
v kriminologii a antropologii a položit tak robustní základy naplňování daného záměru výzkumu.
Co se týče struktury tohoto článku, nejprve se pokusím načrtnout kontury hlavního teoretického
substrátu mého výzkumu. Při profilování kritických bezpečnostních studií se ustálilo jejich chápání
v širším a užším slova smyslu. V prvním zahrnují celý konglomerát přístupů vycházejících z různých
filozofických učení, kdežto kritická bezpečnostní studia v užším slova smyslu se hlásí ke kritické teorii
Frankfurtské školy, přičemž za cíl vědeckého působení považují emancipaci – osvobození člověka od
nebezpečí (Wyn Jones 1999). Já se v tomto příspěvku přidržím aktuálnější verze uvedeného pojetí a
kritická bezpečnostní studia pojímám ve smyslu narativu politizace bezpečnosti, v němž proti sobě stojí
negativní a pozitivní náhledy na bezpečnost (Nunes 2012).
„Bezpečnost jako emancipace“ (Booth 1999a: 17) je hlavním východiskem mého výzkumu. V druhé
kapitole proto podrobněji diskutuji utopický realismus Kena Boothe (2007), jehož premisami se řídí mé
empirické bádání. Konkrétně se zde zabývám tématy konceptualizace bezpečnosti, základů kritické
teorie, imanentní kritiky, vztahu teorie a praxe a emancipace ve vztahu k bezpečnosti. Následující
kapitola je věnována metodologii výzkumu. Ke zodpovězení otázky: jak obyvatelé sociálně
vyloučených lokalit vnímají svou bezpečnost, se jako nejvhodnější jeví etnografický přístup ovlivněný
perspektivou kriminologického verstehen. Ke konstrukci datového souboru jsou využívány techniky
semistrukturovaných rozhovorů, zúčastněného pozorování a analýzy dokumentů. Takto získaná data
jsou pak analyzována pomocí analytických procedur zakotvené teorie: kódování, poznámkování a
teoretického samplování.
Zatímco doposud byla převážně diskutována konceptualizace a „operacionalizace“ bezpečnosti,
závěrečná kapitola se týká kontextu daného výzkumu. K pochopení socioprostorové formace známé
jako „sociálně vyloučená lokalita“ slouží koncept pokročilé marginality (Wacquant 2008), který
existenci tohoto útvaru zasazuje do širších sociálních souvislostí vývoje západních společností.
Společně s vymezením šesti definičních atributů „nové“ marginality jsou představeny čtyři strukturální
logiky, jež dávají vzniknout tomuto specifickému režimu sociálního uzavírání (ve weberovském
smyslu). Závěrem je pak načrtnut vztah mezi těmito sociálními procesy a produkcí (ne)bezpečnosti na
úrovni sociálně vyloučené lokality.
1.
Kritické studium bezpečnosti: mezi represí a emancipací
Kritická bezpečnostní studia jsou extrémně plodnou výzkumnou orientací, jež čerpá inspiraci
z rozmanitých filozofických přístupů, od kritické teorie přes feminismus po poststrukturalismus (Krause
– Williams 1997; Fierke 2007; Peoples – Vaughan-Williams 2010). Ve svém příspěvku se nebudu
zabývat rekonstrukcí rozvoje daného oboru ani všeobecnou deskripcí jeho aktuální podoby.2 Místo
toho přiblížím v souladu se zaměřením tohoto příspěvku partikulární výklad kritických bezpečnostních
studií jakožto procesu politizování bezpečnosti. João Nunes (2012) v tomto směru rozeznává dva
základní přístupy, které se liší ve svém náhledu na bezpečnost v normativním smyslu. Zohledněním
mého výzkumu v tomto narativu kritických bezpečnostních studií budou osvětleny premisy, jež formují
mé porozumění studovanému fenoménu a ovlivňují tím pádem také vlastní výzkumný postup.
Podle Nunese spočívá projekt kritických bezpečnostních studií ve snaze politizovat bezpečnost.
Chápáním bezpečnosti jako inherentně politického fenoménu se kritická bezpečnostní studia odlišují od
tradičního (neo)realistického pojetí, kde bezpečnost zastupovala „samozřejmý“ zájem každého státu
na přežití v anarchickém mezinárodním systému, který do jisté míry zabezpečovali bezpečnostní vědci
legitimizující se svými „objektivními“ metodami používanými při „studiu hrozby, užití a kontroly
2
V současnosti je k dispozici celá řada přehledových prací a učebnic mapujících kritická bezpečnostní studia, ať
už samostatně, nebo jako součást mezinárodních vztahů. Kromě výše v odstavci uvedených, viz například Buzan
– Hansen 2009; C.A.S.E. Collective 2006; Collins 2010; Williams 2008.
- 163 -
Bezpečnost v době neklidu
vojenské síly“ (Walt 1991: 212). Politizování bezpečnosti znamená tento příběh „přirozeného“ stavu
věcí problematizovat, a to včetně sféry bezpečnostní teorie. Svět podle realismu ovšem není „ani
přirozený, ani nezbytný … je výsledkem politických procesů a slouží jistým účelům“ (Nunes 2012:
349), a proto se analýza obecných předpokladů, na nichž tato teorie stojí, jejích politických implikací a
praxí, jimiž je bezpečnost (re)produkována, nachází v základu kritického projektu.
Narativ politizace bezpečnosti pracuje se dvěma vzájemně se vylučujícími koncepcemi bezpečnosti.
První charakterizuje „logika bezpečnosti“ (Van Munster 2007: 239), která je spojená s politickou
exkluzí, kontrolou, násilím a v konečném důsledku s negací demokratických procedur a lidských práv.
Ať už se bezpečnost konceptualizuje jako výsledek sekuritizace, řečového aktu vyvazujícího určitá
témata z běžného liberálně demokratického provozu a ospravedlňujícího příslušná politická opatření
odkazem na zákonitosti výjimečného stavu (Buzan – Wæver – de Wilde 2005; Wæver 1995), jako
efekt pole bezpečnostních profesionálů, jeho neliberálních rutinních praxí, technologií kontroly a
systémů expertního myšlení vymezujících „normalitu“ v liberálně demokratických režimech na základě
konstrukce deviantního nebezpečí (Bigo 2008; 2007; 2002), či jako technika vládnutí disciplinující
populaci za účelem udržení statu quo (Dillon 1996; Huysmans 2006; Neocleous 2008) a potenciálně
ústící do „fašistického momentu“ eliminace nepřítele (Neocleous 2009), z normativního hlediska je to
výrazně pesimistická bilance a nápravu společenských problémů nelze realizovat prostřednictvím
bezpečnosti. Jedinou přijatelnou alternativou je desekuritizace – odstraňování jistých témat
z bezpečnostní agendy a všeobecná demokratizace bezpečnostních praktik na bázi zapojování prvků
přímé demokracie do artikulace bezpečnostní politiky (srov. Aradau 2008; de Lint – Virta 2004;
Peoples 2011; Van Munster 2009).3
Převaha negativní koncepce bezpečnosti jako domény neliberální represe, kterou je třeba kritizovat a
konkrétní témata převyprávět pomocí nebezpečnostní terminologie, je v kontextu „války proti teroru“
pochopitelná. Zjevné podrývání vlády zákona a lidských práv v obecném slova smyslu jak v západních
liberálních demokraciích, tak ve společnostech „na východ“ od válečné linie motivovalo mnohé kriticky
orientované bezpečnostní vědce k analýze diskurzů a praxí bezpečnosti dominujících ve světové
politice (srov. Aradau – Van Munster 2007; Bigo – Tsoukala 2008; Goldstein 2010; Lipschutz 2009;
Neal 2010). Tato skutečnost nicméně „paradoxně vyústila v depolitizaci významu bezpečnosti jako
takové“ a prozatímnímu „uzavření možnosti (vzniku) alternativních pojetí bezpečnosti“ (Nunes 2012:
350). Základem jejího (znovu)otevření je dle citovaného autora propojení bezpečnosti s emancipací.
Zatímco s dosud diskutovanou koncepcí korespondují Kodaňská a Pařížská škola společně s dalšími
jednotlivci mimo jejich institucionální okruh, bezpečnost jako pozitivní hodnota byla rozpracována
především Aberystwythskou školou (Wæver 2004; srov. Kupka – Walach 2013). Bezpečnost se
v tomto ohledu rovná odstranění či alespoň zmenšení strukturálních a kontingentních omezeních,
které „brání jednotlivcům či skupinám v uskutečnění toho, pro co se svobodně rozhodli, a to v souladu
se svobodami druhých“ (Booth 2007: 112). Bezpečnost je tak především otázkou volby, která nemůže
být provedena v podmínkách útlaku, a tudíž je „blízce spojena s emancipací“ (Booth 1999b: 49; srov.
Bilgin – Booth – Wyn Jones 1998). Osvobození od různých druhů hrozeb – „od přímého fyzického
násilí (války) přes strukturální a ekonomické formy útisku (otroctví) po více existenční hrozby identitě
(kulturní imperialismus)“ (Booth 1999a: 42) – je nejen určitou výzkumnou orientací, ale rovněž
politickou strategií změny.
Tento přístup adekvátně odpovídá výzkumu bezpečnosti coby faktoru kvality života v sociálně
vyloučených lokalitách. Na základě zahraničních výzkumů dovozuji, že různé druhy nebezpečí výrazně
zasahují do životů vyloučených a ovlivňují jejich každodenní strategie (Wacquant 2008). Jejich
pochopení samozřejmě nelze myslet jako zcela prosté vlivu státních, neziskových a komerčních
organizací. K jejich činnosti však přistupuji primárně z hlediska sociálně vyloučených a tedy zkoumám,
jak formují jejich prožívání bezpečnosti v daném prostoru. Žádná z provedených studií se totiž dosud
komplexně bezpečností z perspektivy těch, jichž se bezprostředně týká, nezaobírala, třebaže dílčí
kriminologicky orientované zkoumání přineslo důležité poznatky o významu kriminality v sociálně
vyloučených lokalitách (srov. Walach – Císař: v recenzním řízení).
Pozitivní koncepce bezpečnosti byla v minulosti mnohokrát kritizována. Jedni autoři ji odmítli jako
etnocentrickou, vnucující západní způsoby myšlení a spojenou s imperialistickými intervencemi. Jiní ji
3
V českém kontextu lze k tomuto východisku přiřadit například etnografii postsocialistických překladačů
(ne)bezpečnosti Ľubomíra Luptáka (2011) anebo studii napsanou společně s Ondřejem Hejnalem (2013).
- 164 -
Bezpečnost v době neklidu
zpochybnili, protože se zakládá na abstraktním morálním rámci a jako taková ignoruje současné
bezpečnostní praxe. Další zase upozorňovali na její idealismus a zpochybňovali její empirickou
relevanci (viz Nunes 2012). I když tyto výhrady nepochybně zasluhují pozornost, v textu se jimi pro
nedostatek prostoru dále nezabývám. Čtenáře odkazuji na citovanou Nunesovu studii, která tento
nedostatek zčásti vynahrazuje a bezpečnost jako emancipaci dále rozvíjí. Konceptualizace bezpečnosti
je a zůstane bitevním polem, jelikož představa bezpečnosti mající svou inherentní logiku není
udržitelná (srov. Burke 2007; McDonald 2012; Williams 2004; Walach: v tisku). Přitom způsob, jakým
definujeme tento pojem, značně předurčuje to, jak jej budeme empiricky zkoumat a jaké výsledky tato
naše aktivita přinese.
V příští kapitole se soustředím na sadu principů utopického či emancipačního realismu. Ač v mnoha
ohledech kontroverzní, poskytují mému úsilí základní normativní a metodologickou orientaci. V tomto
smyslu považuji níže uvedený nástin daného přístupu za v zásadě kompatibilní s pokusem vyrovnat se
s mezerami „pozitivních“ bezpečnostních studií, jak to dělá Nunes „jdoucí (svou analýzou politické
produkce bezpečnostní reality, moci a dominance) za Aberystwythskou školu“ (2012: 346).
2.
Utopický realismus: na cestě k emancipaci
Emancipace se nachází v jádru kritických bezpečnostních studií (Wyn Jones 2005). Za „vůdčí
osobnost“ (Mutimer 2009: 11) tohoto projektu je považován zejména Ken Booth, jehož chápání
bezpečnosti jako prostředku k emancipaci se zrcadlí v názvu mého příspěvku. Ačkoli sám autor na
užívání pojmu utopického realismu rezignoval, protože ideu utopie považuje za „přespříliš negativně
zatíženou“ (Booth 2007: 90), obě složky nadále zůstávají těžištěm jeho přístupu vystavěného kolem
pozitivní koncepce bezpečnosti.4 „Utopie“ odkazuje k přesvědčení o možnosti změny „světa, který
většině jeho obyvatel nesvědčí“ (Ibid.: 12), „realismus“ k ambici vytvoření teoretického rámce, jež
bude adekvátně využitelný při zkoumání (ne)bezpečnosti „skutečných lidí na skutečných místech“
(Booth 1995: 123) a jejich emancipaci (srov. Booth 1991b).
V této kapitole nezamýšlím vyložit emancipační realismus, jak svou obsáhlou kritickou teorii
bezpečnosti Booth (2007) nazývá, v celé jeho šíři. Spíše se zaměřuji na ty jeho fundamenty, které
rámují můj empirický výzkum a zprostředkovávají porozumění jeho základním otázkám. V první řadě
to je konceptualizace hlavního předmětu výzkumu, a sice bezpečnosti lokalizované na analytické
úrovni individuálních interakcí (Buzan et al. 2005). Potom využití konceptu imanentní kritiky ve
strategii výzkumu, kdy přistupuji k obyvatelům sociálně vyloučené lokality v souhrnu jako k těm
z bezpečnostního hlediska relativně deprivovaným. Závěrem této části bude definována emancipace
jako jeden z klíčových konceptů utopického realismu.
Základní premisou emancipačního realismu je ztotožnění bezpečnosti s derivačním konceptem. Sám
význam pojmu bezpečnost je prostý. Podle standardní slovníkové definice se jedná o stav „absence
hrozeb“ (Booth 1991a: 319), což implikuje tři základní prvky daného konceptu. Hovoříme-li o
bezpečnosti, předpokládáme kategorii hrozby. Ohrožení se vždy někoho týká, tudíž je dalším
elementem referenční objekt. Konečně bezpečnost zahrnuje přání či touhu předcházet negativním
konsekvencím působení hrozby na straně dotyčného referenčního objektu (Booth 2007: 100). Tyto tři
atributy tvoří strukturu konceptu, či možná lépe řečeno, jeho formu, která však musí být teprve
naplněna pomocí konkrétních politických teorií, jako jsou realismus, marxismus, feminismus, rasismus
atd., aby bylo možné o bezpečnosti smysluplně uvažovat a zkoumat její prakticko-politické aplikace.
„Problém bezpečnosti není ve významu konceptu, nýbrž v politice významu“ (Ibid.: 101), kdy společně
s rivalitou odlišných výkladů politiky dochází inherentně k soupeření různých pojetí bezpečnosti.
Utopický realismus lze popsat jako výsledek čtyři pohybů směrem od tradiční koncepce bezpečnosti
(Wyn Jones 1999). Zaprvé je to již znázorněné „derivační“ prohloubení bezpečnosti (deepening) ve
smyslu reflexe předpokladů o povaze politiky. Dále to je rozšíření bezpečnosti (broadening), kdy
vojenská síla je pouze jednou z mnoha hrozeb, jež si všechny teoreticky zasluhují stejnou míru
pozornosti. Roztažení bezpečnosti (extending) referuje o zapojení různých typů referenčních objektů
do analýzy. V neposlední řadě se má bezpečnost zaměřovat (focusing) na konkrétní normativní cíl, tj.
lidskou emancipaci, a jeho prostřednictvím poměřovat bezpečnostní teorii a praxi. Jinými slovy,
4
Termíny utopický realismus a emancipační realismus jsou v této práci používány jako synonyma.
- 165 -
Bezpečnost v době neklidu
„bezpečnost je (v emancipačním realismu) pojímána komplexně a obsahuje teorie a praxe týkající se
četných referentů, typů hrozeb a úrovní analýzy“ (Booth 2007: 30), které jsou zakotveny především
v kritické teorii Frankfurtské školy a Kantově idealismu (srov. Peoples 2011).
Z kritické teorie je převzato rozlišování tradiční a kritické teorie. Zatímco prvně jmenovaná považuje
povahu politiky za danou a nezměnitelnou – státy jsou jednotkami analýzy a hlavním problémem
anarchického mezinárodního prostředí je válka –, kritičtí teoretici naopak kladou důraz na začlenění
těchto „přirozených“ parametrů výzkumného pole a na zkoumání podmínek jejich konstrukce (Cox
1981). Státocentrismus, typický pro tradiční bezpečnostní studia, je z mnoha důvodů nevyhovující.
Především v situaci, kdy pro „bezpočet milionů lidí je to jejich stát a nikoli Nepřítel, kdo je jejich
primární bezpečnostní hrozbou“ (Booth 1991a: 318), nemluvě o celé řadě jiných typů hrozeb,
bezvýhradné přijímání plánu hry vede k reprodukci systému generujícímu tyto závažné zdroje
ohrožení. Kritická teorie bezpečnosti tak musí jít za rámec teorie řešící problémy uvnitř statu quo a
výslovně se zabývat „problémem statu quo“ (Booth 2005: 10). Prvním krokem touto cestou je
opuštění státu jako primárního referenta bezpečnosti ve prospěch jednotlivců a sociálních skupin.
S úsilím o změnu problematické přítomnosti (ne)bezpečnosti se pojí druhý aspekt rozlišování na teorie
tradiční a kritické, související s epistemologií. Zastánci tradičního pojetí bezpečnosti tvrdili, že ve svém
popisu světa, jaký je, vytvářejí neutrální a objektivní poznání. Proponenti kritické teorie této představě
oponují s tím, že vědění je ze své podstaty sociální a historicky podmíněné. Na světě neexistuje bod,
z něhož by bylo možné analyzovat svět nezávisle na vědcově sociální trajektorii. Všichni lidé jsou
nevyhnutelně vsazeni do sociální reality a v jejich unikátních biografiích se promítá sociální pozice
určená třídou, etnicitou, genderem, vzděláním, světonázorem apod. To, jaké problémy budeme
studovat a jak je budeme studovat, nemůže tudíž být, ať už na vědomé, nebo nevědomé úrovni,
neutrálním rozhodnutím (srov. Bilgin 2008; Peoples – Vaughan-Williams 2010). „Všichni studenti
bezpečnosti stojí před potenciálně kritickým rozhodnutím: … buď přispějeme k replikování světa, který
nesvědčí bezpočtu milionů lidí, anebo se pokusíme vykořenit lidské křivdy, jež tolik poskvrňují
světovou politiku“ (Booth 2005: 17).
Emancipační realisté samozřejmě volí druhou variantu. Způsob, jakým se jí mohou zhostit, je
zakódován v konceptu imanentní kritiky. Imanentní kritika má dva vzájemně se doplňující významy.
Jednak označuje „představu, že … ve všech situacích existuje určitý nenaplněný potenciál možnosti
lepšího života“ (Booth 2007: 250), jednak samu metodu naplňování tohoto emancipačního potenciálu.
Imanentní kritika není motivována ideálem společnosti, kterého je třeba dosáhnout. Jejím cílem je
naopak identifikovat rozpory mezi ideálem a realitou ve stávajícím politickém řádu, respektive
analyzovat, jak je bezpečnost realizována v souladu s dominantní teorií bezpečnosti, jež ovlivňuje
politickou praxi a vice versa (Bilgin 1999). Jestliže platí, že „teorie je formou praxe a praxe je formou
teorie“ (Booth 1997: 115), k promýšlení bezpečnosti v žánru utopického realismu patří rovněž
přehodnocení nexu teorie a praxe naznávající, že „teorie je vždy pro někoho a k nějakému účelu“ (Cox
1981: 128). Jinak řečeno, zkoumání podle imanentní kritiky se v rámci distribuce bezpečnosti
zaměřuje na ty, jimž je tato hodnota upřena, s cílem pomoci tento stav změnit. „Bezpečnost (a
nebezpečí) je vytvářena politickými teoriemi“ (Booth 2007: 160) a jako taková má povahu
„epifenoménu intersubjektivně vytvářeného“ (Booth 1997: 106), a proto změnitelného.
Bezpečnostní výzkum, ovlivněný imanentní kritikou, začíná identifikováním hrozeb. Jsou to konkrétní
„zkušenosti, představy, analýzy a obavy těch, kdo žijí s nebezpečím“ (Booth 2007: 98) či „fyzická,
materiální existence … lidských bytostí“ (Wyn Jones 1999: 23), jež empiricky ukotvují kritické bádání.
Z hlediska mého výzkumu aspiruji na získání porozumění tomu, jak obyvatelé sociálně vyloučené
lokality interpretují svou bezpečnost, respektive jak konstruují hrozby, jimž čelí; jak vnímají sebe sama
a ty druhé a jak tyto identity utvářejí prožívání (ne)bezpečnosti v daném prostředí; a jaké strategie
přijímají, aby se vyhnuli případným újmám. V tomto ohledu můžeme bezpečnost konceptualizovat jako
přežití a něco (survival-plus), kde toto a něco vyjadřuje možnost volby, jež vyplývá z (relativní)
svobody subjektu. Mezi nebezpečím a svobodou se nachází přímá úměra: čím více je člověk vystaven
podmínkám nebezpečí, tím více je jeho život jimi determinovaný (Booth 2007: 101-105).
Emancipace a bezpečnost jsou dvěma stranami mince „vynalézání humanity“ (Ibid.: 114), které se
vzájemně posilují a korigují; stejně jako se více bezpečnosti přelévá do více emancipace
(odstraňováním strukturálních a kontingentních omezení), také více emancipace zajistí více
bezpečnosti (skrze posilování lidských práv). Žádnou z těchto kategorií však nelze brát absolutně či
staticky. V utopickém realismu je bezpečnost vždy relativní a myšlená jako proces, stejně tak
- 166 -
Bezpečnost v době neklidu
emancipace zastupuje spíše „směr než destinaci … (přičemž) dokonce i po nastolení
emancipovanějšího řádu zůstává proces emancipace neúplný“ (Wyn Jones 1999: 77). A totéž platí pro
akademické studium (ne)bezpečnosti.
Pakliže má být závěrem této kapitoly shrnuto zde řečené, pokládám za dostatečné vyložení patrně
nejdůležitějšího konceptu utopického realismu: „Emancipace jako politický diskurz usiluje o
zabezpečení lidí před útlakem bránícím jim v jednání, které by si svobodně zvolili, a to v souladu se
svobodami druhých. Poskytuje trojdílný rámec pro politiku: filozofické zakotvení v oblasti vědění, teorii
společenského pokroku a praxi rezistence proti útisku. Emancipace je filozofií, teorií a politikou
vynalézání humanity“ (Booth 2007: 112).
3. Metodologie: k interpretaci (ne)bezpečných významů
Metodologie může znamenat jak určitou ontologickou a epistemologickou perspektivu, tak vlastní
způsob výzkumného postupu. Obojí poskytuje tomuto výzkumu významů, které přisuzují své
bezpečnosti obyvatelé sociálně vyloučené lokality, kulturní kriminologie. Výzkumnou perspektivu
ztělesňuje koncept kriminologické verstehen (Ferrell 2004), jenž staví do středu nikdy úplného a nikdy
dokonalého procesu zkoumání weberovské interpretativní porozumění a jako strategii upřednostňuje
empatickou participaci na studované sociální realitě. Úkolem výzkumníka je co nejtěsnější spojení
s dotyčnou kulturou a jeho vlastní zkušenosti a emoce slouží jako „okna do ... kolektivních zkušeností
a porozumění zúčastněných“ (Ferrell 1999: 400).
S ohledem na cíl výzkumu se jako jeho nejvhodnější metodou jeví etnografický přístup. Etnografii lze
definovat jako dlouhodobé studium lidí v jejich přirozeném prostředí za účelem komplexního vyjevení
jejich sociálního světa prostřednictvím popisu jejich každodenních aktivit a jim přisuzovaných významů
(Noaks – Wincup 2004). Bezpečnost je v tomto směru nejlépe „operacionalizovatelná“ po vzoru
kulturní kriminologie jako „kreativní konstrukt“ (Hayward – Young 2004: 259) – jako produkt mnohosti
interakcí zkoumaných aktérů, jemuž nelze porozumět bez kontextualizace v příslušné „pavučině
významů“ (Geertz 1973: 5), v níž jsou tito aktéři zavěšeni a již zároveň sami upředli. Tuto pavučinu
představuje kultura – soubor vzájemně působících systémů interpretovaných znaků, na jehož základě
dávají lidé smysl svým životům a svému jednání (Ibid.).
S ústřední rolí výzkumníka jde ruku v ruce snaha kulturních kriminologů „překonat dichotomii struktury
a aktérství, objektivního a subjektivního, lokalizováním strukturální dynamiky uvnitř žité zkušenosti“
(Ferrell – Hayward – Young 2008: 18). Kultura v tomto pojetí není pouhým reziduem sociální struktury
ani se nevyvíjí mimo strukturální matici třídy, etnicity a genderu. Struktura a kultura představují
samostatné institucionální složky regulující lidské jednání, které se vzájemně ovlivňují a spoluutvářejí.
Lidské jednání do tohoto formativního procesu rovněž vstupuje, neboť sociální instituce může za
jistých podmínek přetvářet. Přestože kultura limituje určité formy jednání, je zároveň neustále
přepisována pokusy o překračování sociálního řádu i jeho zachování. Tato kulturní dynamika se zrcadlí
ve veškeré lidské zkušenosti, včetně výzkumníkovy.
Jednotlivé významy jsou provizorně ustavovány za přičinění rozmanitých aktérů. Nejen obyvatelé
vyloučené lokality, ale také nositelé společenské kontroly, politikové, média, širší veřejnost a
samozřejmě sociální vědci produkují určité interpretace bezpečnosti, v nichž se pochopitelně promítají
nerovné mocenské vztahy tím, že některé z konkurujících si interpretací jsou více sdíleny a mají větší
vliv na veřejné dění v dané oblasti (Ferrell 2009; Ferrell et al. 2004). Čtení bezpečnosti skrze kulturu,
parafrázujeme-li jednu definici kulturní kriminologie (Kane 2004: 305), umožňuje tyto interpretace
(re)konstruovat v diskurzu sociálně vyloučené lokality a získat tak znalosti o tom, co znamená
bezpečnost, z emic perspektivy, tj. z pohledu samotných členů studované populace.
V etnografii zajišťují konstrukci datového korpusu techniky zúčastněného pozorování, hloubkových
rozhovorů a analýzy dokumentů. Ve výzkumu dochází k jejich kombinaci z toho důvodu, aby byly
odkryty různé a mnohdy rozporuplné vrstvy sociální reality. V souladu s postmoderní kritikou lze
konstatovat, že výstupy etnografie – tyto interpretace interpretací – jsou vždy parciální, selektivní, ba
autobiografické. To je dáno nejen povahou různorodých dat a specifiky vybrané lokality, ale především
jedinečné osobností výzkumníka, a to mimo jiné v důsledku jak jeho sociální pozice, tak předchozí
sociální trajektorie (Brewer 2000).
- 167 -
Bezpečnost v době neklidu
Takto získaná data jsou analyzována pomocí procedur zakotvené teorie. Ta má v tomto výzkumu
funkci „módu analýzy“ (Charmaz 2005: 507), jenž zahrnuje procesy systematického, simultánního a
iterativního kódování dat a jejich sběru v intencích teoretického samplování (Charmaz 2006). Využití
metody zakotvené teorie je značně modifikováno oproti jejímu tradičnímu pojímání (Glaser – Strauss
1967). Především je opuštěna představa výzkumu zakotvenou teorií jako činnosti nezávislé na
předchozích teoretických znalostech výzkumníka. S epistemologickým předpoklady, podle nichž vědec
vstupuje do terénu jako tabula rasa a pracuje ve stavu naprosté ignorance svého dříve nabytého
vědění, se rozcházím s vědomím, že „dobrá etnografie se řídí teorií“ (Wilson – Chaddha 2009: 562), a
se zakotvenou teorií pracuji jako s „versatilní technikou analýzy dat“ (Timmermans – Tavory 2007:
495) v širším etnografickém rámci.
Analytické postupy zakotvené teorie zahrnují cyklus tří neustále se opakujících fází: kódování,
poznámkování a teoretické samplování. Kódování odpovídá indexování určitých fragmentů textu na
základě sémantických a logických vztahů, jejím cílem je fyzické propojení dat v těch případech, kdy
spolu významově souvisejí (Konopásek 2005). Lze rozeznat tři základní typy kódování. Zjednodušeně
řečeno, otevřené kódování spočívá v konstrukci velkého množství kódu, axiální kódování vytváří určité
shluky kódů prostřednictvím vertikálního rozlišení na kategorie a subkategorie a selektivní kódování
potom tyto shluky propojuje horizontálně ve vztahu k centrální kategorii (srov. Strauss 1987).
Kódy/kategorie reprezentují procesy zaznamenané v sociální realitě. Pokud jde o ilustraci řečeného,
vzhledem k uvedené konceptualizaci bezpečnosti, ukotvené v utopickém realismu, je zřejmé, že ony tři
základní prvky bezpečnosti budou nějakým způsobem filtrovat analýzu dat a studovanými procesy
budou ty, jež mají co dočinění s ohrožování, pociťování ohrožování a předcházení újmy (Holton 2007).
Po kódování přichází činnost, kterou nazývám poznámkování. Jedná se o sepsání poznatků z kódování
formou výzkumné zprávy (memo), kde jsou představeny jeho výsledky, určovány další směry
konstrukce dat a obecně zaznamenávány nápady, jež se dostavují během obou těchto fází (Lempert
2007). Poznámkování má svůj význam zejména při navigování další konstrukce dat. Výzkumník se
pokouší identifikovat kategorie, které se zdají být relevantní ve vztahu k výzkumné otázce, a rozvíjet
jejich charakteristiku. Vytváření vzorku dat se řídí tímto postupem do bodu takzvaného teoretického
nasycení, kdy jsou veškeré podstatné kategorie dostatečně definovány a žádná další data by již
nemohla přinést zásadní poznatky. Tomuto postupu se říká teoretické samplování; konstrukce dat není
motivována snahou o získání souboru, který by reprezentoval vlastnosti zkoumané populace, nýbrž
zájmem o formulování dostatečně bohatého teoretického vědění, jež je zakotvené ve zkoumané
sociální realitě (Morse 2007).
4. Kontext: sociálně vyloučená lokalita a/nebo pokročilá marginality?
Konstrukce výzkumného pole se do značné míry odvíjí od prostorového vymezení. Již samotný výraz
sociálně vyloučená lokalita odkazuje k určitému teoretickému náhledu na tento specifický (pří)městský
útvar (Toušek 2007). Jak nicméně ve všeobecnosti konstatuje Fraser (2010: 364), „‘sociální exkluze’
se stává klíčovým pojmem naší epochy ... nicméně literatura jen velmi málo objasňuje, o čem vlastně
pojednává“ (srov. Keller 2010; Knepper 2007). V tomto výzkumu je následováno promyšlení sociálně
vyloučené lokality prizmatem komparativní sociologie pokročilé marginality (advanced marginality)
(Růžička 2012).
Navzdory omezené platnosti výsledků Růžičkovy analýzy lze považovat Wacquantovo schéma za
v českém kontextu adekvátní pro širší pochopení této socioprostorové formace. Přestože uznávám
konceptuální posun, který znamenalo osvojení si konceptu sociálního vyloučení v rámci úsilí o
modelovou „deetnizaci ‘romské problematiky’“ (srov. Jakoubek 2006; Moravec 2006; Růžička 2008),
jeho nahrazením má být vyjádřen odstup od jeho politicko-státní povahy. Obdobně jako v jiných
členských zemích EU také v Česku je sociální exkluze především politický a státně administrativní
diskurz a agenda organizací vykonávajících sociální politiku státu (Gordon 2007; Horáková –
Rákoczyová 2008; Mareš – Sirovátka 2008).5 Z tohoto úhlu pohledu je sociální vyloučení nikoli
analytickým konceptem, nýbrž objektem vědeckého zájmu, neboť tyto organizace dotvářejí
5
V tomto diskurzu se sociálně vyloučená lokalita definuje jako „prostor obývaný skupinou, jejíž členové se sami
považují za Romy a/nebo jsou za Romy označováni svým okolím, a jsou sociálně vyloučeni“ (GAC 2006: 10).
- 168 -
Bezpečnost v době neklidu
studovanou strukturu, sociální mechanismy a dynamiku zkušenosti prožívané v režimu pokročilé
marginality.
Pokročilá marginalita označuje nový režim socioprostorového vyloučení a společenského uzavírání,
který vykrystalizoval v postfordistickém městě v důsledku nerovného vývoje kapitalistických ekonomik,
omezování sociálního státu a systému etnické stratifikace. Jejím autorem je Loïc Wacquant (2008),
jenž ji vypracoval na bázi svého svého studia amerického (hyper)ghetta a francouzského banlieue.
Jejich srovnáním byly zkonstruovány nejen obecné rysy tohoto režimu (viz níže), ale také lokální
specifika těchto vyloučených lokalit (neighbourhoods of relegation) neboli ekonomicky upadajících,
třídně a etnicky segregovaných a stigmatizovaných prostorů. Tato specifika jsou operacionalizována
pomocí indikátorů velikosti lokality, míry jejich etnické homogenity, rozsahu chudoby, výskytu
kriminality a stupně přítomnosti státu v dané lokalitě (Wacquant 2007).
Jak již bylo naznačeno, v českém prostředí takovému prostoru odpovídá útvar známý jako sociálně
vyloučená lokalita. Ta se podle Růžičky (2012) vyznačuje konstelací hodnot, které z ní dělají kandidáta
na nový typ socioprostorové diferenciace městské marginality. V určitých charakteristikách se
přibližuje ghettu, v jiných banlieue. Konkrétně se ghettoizace projevuje v etnické kompozici a v míře
chudoby, z 80 % převládají mezi obyvatelstvem vyloučené lokality Romové a v této populaci dosahuje
nezaměstnanost více než 90%. Naopak velikostí lokality a mírou kriminality se sociálně vyloučená
lokalita podobá spíše banlieue. Konečně ve stupni přítomnosti státu zaujal autor vzhledem
k nejednoznačnosti působení státního aparátu včetně jeho samosprávných orgánů ambivalentní
postoj.
Co se obecné charakterizace režimu pokročilé marginality týče, ten se vyznačuje šesti atributy:
1)
Námezdní práce je zdrojem sociální nestability a životní nejistoty. Nechráněná
prekarizovaná práce je součástí problému pokročilé marginality, nikoli jejím řešením ve
smyslu zajištění odpovídající kvality života integrací do pracovního trhu.
2)
Pokročilá marginalita je funkcionálně odpojena od makroekonomických trendů.
Hospodářská expanze nijak výrazně neovlivňuje růst životní úrovně v
marginalizovaných sousedstvích, v období recese se ovšem sociální podmínky a životní
šance jejich obyvatel asymetricky zhoršují. Podpora politik zacílených na ekonomický
růst se proto ukazuje jako neefektivní z hlediska potřeb „městských vyděděnců“.
3)
Pokročilá marginalita je teritoriálně fixovaná a stigmatizovaná. V souladu s koncentrací
chudoby v izolovaných a ohraničených územích dochází k proliferaci stigmatizujících
diskurzů jak na rovině každodenních mezilidských interakcích, tak na mediální,
politické, byrokratické a vědecké úrovni. Teritorium tak překrývá či násobí stigmata
chudoby a/nebo etnicity.
4)
Jako rub stigmatizace vystupuje prostorová alienace. Jakmile se z kulturně a sociálně
známého „místa“ stává pouhý „prostor“ (Smith 1987: 297), obyvatelé se s ním
přestávají identifikovat jako se svým domovem a začínají se zde cítit v nebezpečí.
5)
Pokročilá marginalita koresponduje se ztrátou podpory svého okolí v případě
existenční tísně. Marginalizovaní se již nemohou spoléhat na svou rodinu, přátele či síť
nejrůznějších aktérů občanské společnosti, kteří pomáhali umírňovat ekonomické
strádání.
6)
Posledním rysem pokročilé marginality je sociální a symbolická fragmentace. Za
podmínek buď nejistého, anebo žádného zaměstnání se marginalizované vrstvy
zbavují možnosti vytvoření sdílené pozitivní identity, což se převrací do neschopnosti
využít tradiční způsoby politické mobilizace a reprezentace (Wacquant 2008).
Zbývá vysvětlit, jak režim pokročilé marginality a s ním vyloučená lokalita vzniká. Již bylo řečeno, že za
jeho vznikem stojí tři vzájemně se prolínající procesy: vývoj kapitalistické ekonomiky prohlubující
sociální nerovnosti, omezování rozsahu působení sociálního státu a diskriminace související s etnickým
systémem dominance. Tyto procesy jsou zachyceny ve čtyřech strukturálních logikách, jež dávají
vzniknout městské chudobě:
- 169 -
Bezpečnost v době neklidu
1) Makrosociální dynamika: Relativní bohatnutí společnosti je doprovázeno prohlubováním
sociálních nerovností v důsledku rozvoje financializace kapitalismu a nerovnoměrné distribuce
jeho bohatství.
2) Ekonomická dynamika: Pokročilá marginalita je na jedné straně projevem mizení
nízkokvalifikovaných pracovních míst v souvislosti s technologickou multiplikací a automatizací
výroby, na straně druhé fragmentace a pekarizace dělnické třídy.
3) Politická dynamika: Na nárůstu městské chudoby se podílí rovněž oslabování sociálního státu a
jeho celková rekonstrukce od welfare k workfare (podmiňování poskytnutí sociálních dávek
výkonem určité aktivity, především neplacené práce).
4) Prostorová dynamika: Tendence k prostorové koncentraci chudoby v režimu pokročilé
marginality zavdává existenci teritoriální stigmatizace jakožto specifické kategorie sociálního
znevýhodnění. Ta v druhém sledu umocňuje marginalizaci obyvatel chudinských čtvrtí tím, že
omezuje přísun jak veřejných, tak soukromých investic (Wacquant 2008).
Namísto závěru: ke vztahu (ne)bezpečnosti a pokročilé marginality
V závěrečné části nebude již rekapitulováno výše napsané (tuto funkci ostatně supluje úvod článku).
Namísto toho se chci v krátkosti zabývat vztahem mezi (ne)bezpečností a pokročilou marginalitou,
čímž se vracíme k citátu uvozujícímu celý příspěvek. Booth upozorňuje na skutečnost, že příčiny
každodenních forem nebezpečí, jakým čelí například obyvatelé vyloučených lokalit, se nacházejí na
celospolečenské úrovni. Stejně jako ve Spojených státech a ve Francii, rovněž v Česku jsou sociálně
vyloučené lokality vnímány společností jako „nebezpečná místa, kde se neřest a kriminalita ocitly
mimo kontrolu … a kterým je lépe se vyhnout“ (Wacquant 2008: 204-205). Ač se pochopitelně míra
zločinnosti a narušování mezilidského soužití mění v závislosti na konkrétní sociální struktuře, dané
fenomény jsou postihnutelné pomocí týchž sociálních procesů, jaké byly diskutovány v předchozí
kapitole.
Přestože je můj výzkum situován na rovině individuálních interakcí v konkrétním socioprostoru, tato
sociální realita neexistuje vně širšího sociálního kontextu, a proto je po vzoru postmoderní
antropologie ambicí výzkumu rovněž napojení vlastního jednání na makrosociální procesy (Jeroslow
2011). Jinak řečeno, mimo jiné to jsou zmíněné strukturální logiky, které produkují typy hrozeb
odpovídající té které oblasti společně se strachem z vlastního ohrožení (Wacquant 2009a). Tyto
průvodní jevy pokročilé marginality se potom přelévají do stigmatizace lokality, ať už jednotlivé
diskurzy úpadku odpovídají realitě více, či méně, čímž upevňují sociální znevýhodnění jejích obyvatel.
Toto vysvětlení (ne)bezpečnosti je v souladu s fundamentálními pozicemi utopického realismu a
zvolenou metodologií. Etnografickým přístupem jsou studovány kulturní projevy popisovaných
sociálních procesů omezující obyvatele vyloučených lokalit ve svém svobodném rozhodování.
Etnografie tudíž slouží jako „nástroj teoretické konstrukce“ (Wacquant 2009b: 116) využívaný pro
pochopení způsobů, jakými tyto v zásadě neosobní mechanismy exkluze produkují specifické překážky
na mikroúrovni v oblasti (ne)bezpečnosti (srov. Růžička 2011). Jejich prozkoumáním chci přispět
k politickému řešení sociální situace „městských vyvrhelů“ (Wacquant 2008: 1) a společně s ním k
vyrovnání nastalé nerovnováhy mezi negativní a pozitivní koncepcí bezpečnosti v kritických
bezpečnostních studiích (Nunes 2012).
- 170 -
Bezpečnost v době neklidu
Bibliografie
Aradau, Claudia. 2008. Rethinking Trafficking in Women. Politics out of Security. Basingstoke:
Palgrave Macmillan.
Aradau, Claudia a Van Munster, Rens. 2007. „Governing Terrorism Through Risk. Taking Precautions,
(un)Knowing the Future.“ European Journal of International Relations 13, č. 1, 89-115.
Bigo, Didier. 2008. „Security: A Field Left Fallow.“ In Foucault on Politics, Security, and War. Ed.
Dillon, Michael a Neal, Andrew. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 93-114.
Bigo, Didier. 2002. „Security and Immigration: Toward a Critique of the Governmentality of Unease.“
Alternatives: Global, Local, Political 27, č. 1, 63-92.
Bigo, Didier. 2007. „International Political Sociology.“ In Security Studies: An Introduction. Ed.
Williams, Paul. London: Routledge, 116-129.
Bigo, Didier a Tsoukala, Anastassia, ed. 2008. Terror, Insecurity and Liberty: Illiberal Practices of
Liberal Regimes after 9/11. New York: Routledge.
Bilgin, Pinar. 2008. „Critical Theory.“ In Security Studies: An Introduction. Ed. Williams, Paul. London:
Routledge, 89-102.
Bilgin, Pinar. 1999. „Security Studies: Theory/Practice.“ Cambridge Review of International Affairs 12,
č. 2, 31-42.
Bilgin, Pinar a Booth, Ken a Wyn Jones, Richard. 1998. „Security Studies: Next Stage?“ Nação e
defesa 84, č. 2, 131-157.
Booth, Ken. 2007. Theory of World Security. Cambridge: Cambridge University Press.
Booth, Ken, ed. 2005. Critical Security Studies and World Politics. London: Lynne Rienner Publishers.
Booth, Ken. 1999a. „Nuclearism, Human Rights and Constructions of Security (Part 1).“ The
International Journal of Human Rights 3, č. 2, 1–24.
Booth, Ken. 1999b. „Nuclearism, Human Rights and Constructions of Security (Part 2).“ The
International Journal of Human Rights 3, č. 3, 44–61.
Booth, Ken. 1997. „Security and Self: Reflections of a Fallen Realist.“ Pp. 83-120 in Krause, Keith,
Williams, Michael C. Critical Security Studies. Concepts and Cases. London: UCL Press.
Booth, Ken. 1995. „Human Wrongs and International Relations.” International Affairs 71, č. 1, 103–
126.
Booth, Ken. 1991a. „Security and Emancipation.“ Review of International Studies 17, č. 4, 313–326.
Booth, Ken. 1991b. „Security in Anarchy: Utopian Realism in Theory and Practice.“ International
Affairs 67, č. 3, 527–545.
Brewer, John. 2000. Ethnography. Buckingham: Open University Press.
Burke, Anthony. 2007. What Security Makes Possible. Some Thoughts on Critical Security Studies.
Canberra: Department of International Relations, Australian National University.
Buzan, Barry a Hansen, Lene. 2009. The Evolution of International Security Studies. Cambridge:
Cambridge University Press.
Buzan, Barry a Waever, Ole a de Wilde, Jaap. 2005. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno:
Centrum strategických studií.
C.A.S.E. Collective. 2006. „Critical Approaches to Security in Europe: A Networked Manifesto.“ Security
Dialogue 37, č. 4, 443–487.
Collins, Alan. 2010. Contemporary Security Studies. Second Edition. Oxford: Oxford University Press.
Cox, Robert W. 1981. „Social Forces, States and World Orders: Beyond International Relations
Theory.“ Millenium – Journal of International Relations 10, č. 2, 126–155.
- 171 -
Bezpečnost v době neklidu
Dillon, Michael. 1996. Politics of Security. Towards a Political Philosophy of Continental Thought.
London: Routledge.
Ferrell, Jeff. 2009. „Cultural Criminology.“ In: 21st Century Criminology. A Reference Handbook. Ed.
Miller, J. Mitchell. Thousand Oaks: SAGE Publication, 219–227.
Ferrell, Jeff. 1999. „Cultural Criminology.“ Annual Review of Sociology 25, 395–418.
Ferrell, Jeff a Hayward, Keith a Morrison, Wayne a Presdee, Mike. 2004. Cultural Criminology
Unleashed. London: The GlassHouse Press.
Ferrell, Jeff. 2004. „Criminological Verstehen: Inside the Immediacy of Crime.“ In: Ethnography at
Edge. Crime, Deviance, and Field Research. Ed. Ferrell, Jeff a Hamm, Mark S. Boston:
Northeastern University Press, s. 20–42.
Ferrell, Jeff a Hayward, Keith a Young, Jock. 2008. Cultural Criminology. An Invitation. Thousand
Oaks: SAGE Publications.
Fierke, Karin M. 2007. Critical Approaches to International Security. Cambridge: Polity Press.
Fraser, Nancy. 2010. „Injustice at Intersecting Scales: On ‘Social Exclusion’ and the ‘Global Poor’.“
European Journal of Social Theory 13, č. 3, 363–371.
GAC. 2006. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících
v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Consulting.
Geertz, Clifford. 1973. The Interpretation of Culture. New York: Basic Books.
Glaser, Barney a Strauss, Anselm. 1967. The Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative
Research. Chicago: Aldine Publishing Company.
Goldstein, Daniel. 2010. „Toward a Critical Anthropology of Security.“ Current Anthropology 51, č. 4,
487–517.
Gordon, David. 2007. „History and Development of Social Exclusion and Social Policy.“ In:
Multidisciplinary Handbook of Social Exclusion Research. Ed. Abrams, Dominic a Christian, Julie
a Gordon, David. Chichester: John Wiley & Sons, 193–2010.
Hayward, Keith J. a Young, Jock. 2004. „Cultural Criminology: Some Notes on the Script.“ Theoretical
Criminology 8, č. 3, 259–273.
Hejnal, Ondřej a Lupták, Ľubomír. 2013. „Desekuritizácia bezdomovectva v postsocialistickom
urbánnom laboratoriu.“ In: Bezpečnostné fórum 2013. Ed. Univerzita Mateja Bela v Banském
Bystrici: Banská Bystrica, 478–488.
Holton, Judith A. 2007. „The Coding Process and Its Challenges.“ In: The SAGE Handbook of
Grounded Theory. Ed. Bryant, Antony a Charmaz, Kathy. Thousand Oaks: SAGE Publications,
265–289.
Horáková, Markéta a Rákoczyová, Miroslava. 2008. „Sociální vyloučení a sociální začlenění
v perspektivě lokálních aktérů sociální politiky.“ In: Sociální exkluze na lokální úrovni. Ed. Mareš,
Petr a Horáková, Markéta a Rákoczyová, Miroslava. Praha: VÚPSV, 43–77.
Huysmans, Jef. 2006. The Politics of Insecurity. Fear, Migration and Asylum in the EU. London:
Routledge.
Charmaz, Kathy. 2006. Constructing Grounded Theory. A Practical Guide Through Qualitative Analysis.
London: SAGE Publications.
Charmaz, Kathy. 2005. „Grounded Theory in the 21st Century: Applications for Advancing Social
Justice Studies.“ In: The SAGE Handbook of Qualitative Research. Ed. Denzin, Norman a
Lincoln, Yvonna. London: SAGE Publications, 507–536.
Jakoubek, Marek. 2006. „Přemýšlení (rethinking) Romů aneb Chudoba Romů má povahu Janusovy
tváře.“ In: „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Ed. Hirt, Tomáš a Jakoubek, Marek. Plzeň:
Aleš Čeněk, 322–400.
- 172 -
Bezpečnost v době neklidu
Jeroslow, Phyllis. 2011. „Anthropological Theories of Crime and Delinquency.“ Journal of Human
Behavior in the Social Environment 21, č. 3, 255–269.
Kane, Stephanie C. 2004. „The Unconventional Methods of Cultural criminology.“ Theoretical
Criminology 8, č. 3, 303–321.
Keller, Jan. 2010. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Sociologické
nakladatelství (SLON).
Knepper, Paul. 2007. Criminology and Social Policy, Thousand Oaks: SAGE Publications.
Konopásek, Zdeněk. 2005. „Co znamená interpretovat text?“ In: Kvalitativní přístup a metody ve
vědách o člověku IV. Ed. Miovský, Michal a Čermák, Ivo a Chrz, Vladimír. Olomouc: Filozofická
fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, s. 85–95.
Krause, Keith a Williams, Michael C., ed. 1997. Critical Security Studies: Concepts and Cases. London:
UCL Press.
Kupka, Petr a Walach, Václav. 2013. „Výjimečný stav, dispozitiv, emancipace: konceptualizace
bezpečnosti Kodaňské, Pařížské a Aberystwythské škol.“ In: Bezpečnostné fórum 2013. Ed.
Univerzita Mateja Bela v Banském Bystrici: Banská Bystrica, 218–224.
Lempert, Lora Bex. 2007. „Asking Questions of the Data: Memo Writing in the Grounded Theory
Tradition.“ In: The SAGE Handbook of Grounded Theory. Ed. Bryant, Antony a Charmaz, Kathy.
Thousand Oaks: SAGE Publications, 245–262.
de Lint, Willem a Virta, Sirpa. 2004. „Security in Ambiguity: Towards a Radical Security Politics.“
Theoretical Criminology 8, č. 4, 465–489.
Lipschutz, Ronnie D. 2009. The Constitution of Imperium. Boulder: Paradigma Publishers.
Lupták, Ľubomír. 2011. Bezpečnostný diskurz v SR: lokalizácia ne(o)liberálneho vládnutia v
postsocialistickom barbarovu. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, nepublikovaná disertační
práce.
Mareš, Petr a Sirovátka, Tomáš. 2008. „Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začleňování (inkluze) –
koncepty, diskurz, agenda.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 44, č. 2, 271-294.
McDonald, Matt. 2012. Security, the Environment and Emancipation: Contestations over
Environmental Change. London: Routledge.
Moravec, Štěpán. 2006. „Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací.“ In: „Romové“
v osidlech sociálního vyloučení. Ed. Hirt, Tomáš a Jakoubek, Marek. Plzeň: Aleš Čeněk, 11-69.
Morse, Janice M. „Sampling in Grounded Theory.“ In: The SAGE Handbook of Grounded Theory. Ed.
Bryant, Antony a Charmaz, Kathy. Thousand Oaks: SAGE Publications, 229-244.
Mutimer, David. 2009. „My Critique is Bigger than Yours: Constituting Exclusions in Critical Security
Studies.“ Studies in Social Justice 3, č. 1, 9–22.
Neal, Andrew. 2010. Exceptionalism and the Politics of Counter-Terrorism. Liberty, Security and the
War on Terror. London: Routledge.
Neocleous, Mark. 2009. „The Fascist Moment: Security, Exclusion, Extermination.“ Studies in Social
Justice 3, č. 1, 23-37.
Neocleous, Mark. 2008. The Critique of Security. Edinburgh: Edinburgh University Press.
Noaks, Lesley a Wincup, Emma. 2004. Criminological Research. Understanding Qualitative Methods.
Thousand Oaks: SAGE Publications.
Nunes, João. 2012. „Reclaiming the Political: Emancipation and Critique in Security Studies.“ Security
Dialogue 43, č. 4, 345–361.
Peoples, Columba. 2011. „Security After Emancipation: Critical Theory, Violence and Resistance.“
Review of International Studies 37, č. 3, 1113–1135.
Peoples, Columba a Vaughan-Williams, Nick. 2010. Critical Security Studies. An Introduction. London:
Routledge.
- 173 -
Bezpečnost v době neklidu
Růžička, Michal. 2012. „Wacquant v ‚romském ghettu‘: Poznámky k procesu ghettoizace v českých
městech.“ In: Nové sociálně prostorové nerovnosti, lokální rozvoj a kvalita života. Ed. Temelová,
Jana a Pospíšilová, Lucie a Ouředníček, Martin. Plzeň: Aleš Čeněk, 20–45.
Růžička, Michal. 2011. „Časoprostorové a infrastrukturní aspekty procesu sociální exkluze.“
Sociologický časopis/Czech Sociological Review 47, č. 2, 273–295.
Růžička, Michal. 2008. „Znovupromýšlení sporů o konceptualizaci Romů.“ In: Romové a Cikáni –
neznámí i známí. Interdisciplinární pohled. Ed. Jakoubek, Marek a Budilová, Lenka. Voznice:
LEDA, 291–310.
Salter, Mark B. a Mutlu, Can B. 2013. Research Methods in Critical Security Studies. An Introduction.
Abingdon: Routledge.
Smith, Dennis. 1987. „Knowing Your Place: Class, Politics, and Ethnicity in Chicago and Birmingham
1890-1983.“ In: Class and Space: The Making of Urban Society. Ed. Thrift, Nigel a Williams,
Peter. London: Routledge and Kegan Paul, 277–305.
Strauss, Anselm. 1987. Qualitative Analysis for Social Scientists. Cambridge: Cambridge University
Press.
Timmermans, Stefan a Tavory, Iddo. 2007. „Advancing Ethnographic Research through Grounded
Theory Practice.“ In: The SAGE Handbook of Grounded Theory. Ed. Bryant, Antony a Charmaz,
Kathy. Thousand Oaks: SAGE Publications, 493–512.
Toušek, Laco. 2007. Sociální vyloučení a prostorová segregace. Plzeň: Centrum aplikované
antropologie a terénního výzkumu (http://www.antropologie.org/publikace/44-prehledovestudie/143-socialni-vyloueni-a-prostorova-segregace#_ftn1).
Van Munster, Rens. 2009. Securitizing Immigration: The Politics of Risk in the EU. Basingstoke:
Palgrave Macmillan.
Van Munster, Rens. 2007. „Security on a Shoestring: A Hitchhiker’s Guide to Critical Schools of
Security in Europe.“ Cooperation and Conflict 42, č. 2, 235–243.
Wacquant, Loïc. 2009a. Punishing the Poor. The Neoliberal Government of Social Insecurity. Durham:
Duke University Press.
Wacquant, Loïc. 2009b. „The Body, the Ghetto, and the Penal State.“ Qualitative Sociology 32, č. 1,
101–129.
Wacquant, Loïc. 2008. Urban Outcasts. A Comparative Sociology of Advanced Marginality. Cambridge:
Polity.
Wacquant, Loïc. 2007. „French Working-Class Banlieues and Black American Ghetto: From Conflation
to Comparison.“ Qui Parle 16, č. 2, 5–38.
Wæver, Ole. 2004. Aberystwyth, Paris, Copenhagen: New ‘schools’ in security theory and their origins
betweencore and periphery. Příspěvek prezentovaný na Výročním shromáždění Asociace
mezinárodních studií, Montreal, 17.–20. března.
Wæver, Ole. 1995. „Securitisation and Desecuritisation.“ In: On Security. Ed. Lipschutz, Ronnie D.
New York: ColumbiaUniversity Press, 46–86.
Walach, Václav. „Bezpečnost jako konec demokracie? Ke kritice rovnováhy svobody a bezpečnosti.“
In: Demokracie jako hodnota a problém II. Ed. Liberec: Technická univerzita v Liberci. V tisku.
Walach, Václav a Císař, Ondřej. „Jak ghetto – ty ublížíš mně, já ublížím tobě: Bezpečnost a pouliční
násilí v sociálně vyloučené lokalitě.“ Sociológia. V recenzním řízení.
Walt, Stephen. 1991. „The Renaissance of Security Studies.“ International Studies Quarterly 35, č. 2,
211-239.
Williams, Paul, ed. 2008. Security Studies: An Introduction. London: Routledge.
Williams, Paul. 2004. „Critical Security Studies.“ In: International Society and Its Critics. Ed. Bellamy,
Alex J. Oxford: Oxford University Press, 135-150.
- 174 -
Bezpečnost v době neklidu
Wilson, William J., Chaddha, Anmol. 2009. „The Role of Theory in Ethnographic Research.“
Ethnography 10, č. 4, 549-564.
Wyn Jones, Richard. 2005. „On Emancipation: Necessity, Capacity and Concrete Utopias.“ In: Critical
Security Studies and World Politics. Ed. Booth, Ken. London: Lynne Rienner Publishers, 215-236.
Wyn Jones, Richard. 1999. Security, Strategy, and Critical Theory. London: Lynne Rienner Publishers.
- 175 -
Bezpečnost v době neklidu
O autorech
Robert Fischer vystudoval obory Veřejná práva, Slavistika a Mezinárodní vztahy v Lübecku,
Drážďanech a Praze. Od roku 2003 je spolupracovníkem Oddělení mezinárodních vztahů Německé
spolkové policie, působil i jako spojovací důstojník v policejním komunikačním úřadu v České republice
a v Rumunsku. Je externím spolupracovníkem Centra bezpečnostních studií Metropolitní univerzity
Praha. E-mail: [email protected]
Richard Grünwald je magisterským studentem katedry mezinárodních vztahů a evropských studií
Metropolitní univerzity Praha. Zabývá se především transevropskými komparativními analýzami
rozšiřovacího procesu EU, politickou geografií Kypru, Kosova a Jihovýchodní Asie, zejména Čínské
lidové republiky. Vystudoval obor Mezinárodní vztahy a evropská studia na Metropolitní univerzitě
Praha, kde zde získal titul Bc. E-mail: [email protected]
Alena Hrušková je studentkou magisterského programu Bezpečnostní a strategická studia na FSS,
MU. Již čtvrtým rokem působí také jako redaktorka odborného studentského portálu Sekuriťáci.cz.
E-mail: [email protected]
Ján Kapusňak pôsobí na Masarykovej univerzite ako interný doktorand politológie na odbore
bezpečnostných a strategických štúdií. Absolvent Fakulty sociálnych štúdií Masarykovej univerzity v
Brne (magisterské odbory politológia a bezpečnostné a strategické štúdie). Odborne sa zameriava na
bezpečnostnú problematiku Blízkeho východu so zameraním na Izrael respektíve izraelsko-arabský
konflikt, terorizmus a obrannú demokraciu v Izraeli. V roku 2011 absolvoval krátky štúdijný pobyt na
Hebrejskej univerzite v Jeruzaleme a súčasnosti je na pracovnej stáži v think-tanku Israel Democracy
Institute v Jeruzaleme. E-mail: [email protected]
Petr Krčál je studentem prezenčního doktorského studia na katedře politologie a mezinárodních
vztahů FF ZČU v Plzni. Jeho výzkum spadá do oblasti normativní politologie a aplikované teorie a
primárně se zaměřuje na studium problematiky legitimity, a na způsoby (re)produkce legitimity
státních institucí. E-mail: [email protected]
Peter Lizák pôsobí ako interný doktorand na katedre bezpečnostných štúdií na Fakulte politických
vied a medzinárodných vzťahov v Banskej Bystrici. Odborne sa venuje problematike terorizmu a
športovej diplomacie, ktorou sa zaoberá aj vo svojej dizertačnej práci. E-mail: [email protected]
Jiří Mertl doktorandem v oboru Politologie na katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU
v Plzni. Jeho předmětem zájmu je politická filozofie a politická teorie (zejména kategorie svobody,
moci a sociální spravedlnosti), politická komunikace a reprezentace reality v médiích, sociální deviace
a diskurzivní analýzy předchozích témat. E-mail: [email protected]
Michael Murad v současné době studuje druhým rokem v doktorském stupni na katedře politologie
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde absolvoval magisterské studium bezpečnostních a
strategických studií. V tomto roce by měl stejně tak končit magisterské studium oboru Právo a právní
věda na téže univerzitě. Odborně se zaměřuje na působení organizací cizinců v České republice, na
jejich transnacionální aktivity a na islámský radikalismus. E-mail: [email protected]
Martin Patúš pôsobí ako doktorand na Univerzite Mateja Bela, Fakulte politických vied
a medzinárodných vzťahov, Katedre medzinárodných vzťahov a diplomacie, Banská Bystrica. E-mail:
[email protected]
Nikola Schmidt je doktorandským studentem v Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd
Karlovy Univerzity. Dříve pracoval jako analytik Národního centra kybernetické bezpečnosti při
Národním bezpečnostním úřadě, nyní pracuje jako bezpečnostní analytik na Ministerstvu obrany
v sekci obranné politiky a strategie, kde se zabývá tvorbou strategických koncepcí obrany státu
v kyberprostoru a s tím spojenými dilematy vyplývajícími nejen z mezinárodního práva. E-mail:
[email protected]
Jan Smetana je příslušníkem AČR a studentem mezinárodních vztahů na MUP, kde se od roku 2009
věnuje bezpečnostní problematice v rámci Centra bezpečnostních studií. O bezpečnosti autor
- 176 -
Bezpečnost v době neklidu
publikoval několik článků a účastnil se také několika studentských konferencí. V roce 2012 absolvoval
Baltic Sea Summer University ve Vilniusu. E-mail: [email protected]
Karel Stejskal je v současnosti studentem 2. ročníku oboru Politologie na Filozofické fakultě
Západočeské univerzity v Plzni, a to v kombinované formě studia, když předtím získával zkušenosti
v mnohých oborech lidské činnosti. V letech 2002–2006 studoval na stejné fakultě obor Sociální a
kulturní antropologie, kde se věnoval studiu národů a etnických skupin zemí bývalého Sovětského
svazu a konfliktům na Kavkaze. V současnosti pracuje jako projektový manažer ve státní správě.
O dění v Rusku a v celém prostoru se zajímá již velice dlouhou dobu, několikrát Rusko navštívil. Email: [email protected]
Michaela Strapáčová je absolventkou Mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy
univerzity, kde také pokračuje v práci na svém doktorském projektu zabývajícím se vztahy diaspor
s ohledem na jejich vliv na postkonfliktní vývoj v oblasti Západního Balkánu. V současnosti se také
připravuje na závěrečnou etapu paralelního studia práv, kde se věnuje zejména mezinárodnímu právu
veřejnému. E-mail: [email protected]
Filip Tuček je odborným asistentem senátora pro evropskou bezpečnost a vnější vztahy, rovněž je
externím analytikem v Evropském odboru Vlády ČR. Dříve působil v neziskovém sektoru v nadaci
Forum 2000 a v think-tanku Evropské hodnoty. Filip Tuček je absolventem Robinson-Martin Security
Scholars Program v Prague Security Studies Institute. Hovoří plynně anglicky, španělsky a rusky a
pasivně francouzsky. Pravidelně publikuje v odborných médiích. E-mail: [email protected]
Andrej Vaščík pôsobí ako interný doktorand na Katedre bezpečnostných štúdií na Fakulte politických
vied a medzinárodných vzťahov v Banskej Bystrici. Odborne sa venuje výskumu iránskej zahraničnej
politiky, skúmaniu problematiky privatizácie bezpečnosti a regulácie súkromných vojenských
spoločností. E-mail: [email protected]
Václav Walach studuje postgraduální politologii na FSS MU se zaměřením na bezpečnostní teorii a
praxi. Ve svém výzkumu se věnuje otázkám bezpečnosti v souvislosti se sociálním vyloučením. Je
členem České kriminologické společnosti. E-mail: [email protected]
- 177 -
Vydal
Název
Sestavil
Recenze
Metropolitan University Prague Press
Bezpečnost v době neklidu
doc. Mgr. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D.
Mgr. Petr Kupka, doc. PhDr. JUDr. Miroslav Mareš,
Ph.D., Mgr. et Mgr. Kateřina Tvrdá
První vydání, povoleno rektorátem školy, stran 178.
Metropolitan University Prague Press, Praha, 2013
ISBN 978-80-86855-92-9
- 178 -
Download

Bezpečnost v době neklidu doc. Mgr. Oldřich Bureš, MA, Ph