ZOOLOGICKÉ DNY
Brno 2015
Sborník abstraktů z konference
12.-13. února 2015
Editoři: BRYJA Josef, ŘEHÁK Zdeněk & ZUKAL Jan
1
Pořadatelé konference:
Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i., Brno
Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta MU, Brno
Česká zoologická společnost
Místo konání: Ekonomicko-správní fakulta MU, Lipová 41a, 602 00 Brno-Pisárky
Datum konání: 12.-13. února 2015
Řídící výbor konference:
Bryja J. (Brno)
Drozd P. (Ostrava)
Horsák M. (Brno)
Kaňuch P. (Zvolen)
Krištín A. (Zvolen)
Macholán M. (Brno)
Munclinger P. (Praha)
Pekár S. (Brno)
Pižl V. (České Budějovice)
Řehák Z. (Brno)
Sedláček F. (České Budějovice)
Stanko M. (Košice)
Tkadlec E. (Olomouc)
Zukal J. (Brno)
BRYJA J., ŘEHÁK Z. & ZUKAL J. (Eds.): Zoologické dny Brno 2015. Sborník abstraktů
z konference 12.-13. února 2015.
Vydal: Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i., Květná 8, 603 65 Brno
Grafická úprava: BRYJA J. KOMÁRKOVÁ J.
1. vydání, 2015
Náklad 550 výtisků.
Doporučená cena 150 Kč.
Vydáno jako neperiodická účelová publikace.
Za jazykovou úpravu a obsah příspěvků jsou odpovědni jejich autoři.
ISBN 978-80-87189-18-4
2
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
3
Program konference
Seznam přednášek
Plenární přednášky:
Čtvrtek 12.2.2015, 9.20-10.00 (posluchárna P101 - aula)
Štefka J.: Populační struktura, koevoluce a speciace v systému parazit-hostitel
Čtvrtek 12.2.2015, 18.00-18.45 (posluchárna P101 - aula)
Sedláček O.: Půvaby dotčené přírody - ochranářský optimismus ve víru civilizace
Přehled přednášek v jednotlivých sekcích (včetně jména vedoucího sekce):
Čtvrtek 12.2.2015 - 10.15-12.00
Společenstva bezobratlých (Čt 10.15-12.00, posluchárna P101 - aula) - Tajovský
Tajovský K.: Dlouhodobé změny společenstev mnohonožek (Diplopoda) v alpínské zóně
Západních Tater
Procházka J., Schlaghamerský J.: Vliv intensity lesního hospodaření na společenstva kůrovců a
jejich predátorů v horských jedlobučinách
Mottl O., Plowman N., Klimeš P.: Struktura a dynamika společenstev stromových mravenců
podél sukcesního gradientu v horském lese Nové Guineje
Klimeš P.: Hádanka o druhové bohatosti společenstev mravenců na tropických stromech
rozluštěna
Knapp M., Knappová J., Jakubec P., Vonička P., Moravec P.: Kolik drůhů střevlíků a které
ignorujeme při biologických průzkumech realizovaných pomocí zemních pastí?
Budka J., Kuras T., Schlaghamerský J.: Brouci v trouchových dutinách dubů na Pohansku
Krumpálová Z.: Pavúky (Araneae) v hniezdach vrabca poľného (Passer montanus)
Speciace, hybridizace, delimitace druhů (Čt 10.15-12.00, posluchárna P102) - Munclinger,
Macholán
Benovics M., Mikulíček P.: Ovplyvňuje selektívna mortalita mieru introgresie mtDNA v
hybridogenetickom komplexe vodných skokanov?
Jančúchová Lásková J., Landová E., Frynta D.: Kam až lze zajít? Hybridizace u ještěrů
Vrtílek M., Reichard M.: Nothobranchius kuhntae, enigmatická linie druhového komplexu
anuálního halančíka: morfometrická analýza
Schneiderová I., Šmíd J., Smetanová M., Lhota S., Brandl P., Černá Bolfíková B.: Species
determination of lesser bush babies (Galago spp.) at zoos integrating molecular-genetic and
bioacoustic data
Aghová T., Šumbera R., Bryja J.: Dokážeme rozpoznať nový druh len na základe genetiky?
Martincová I., Ďureje L., Piálek J.: Simulace prvního kontaktu v hybridní zóně myši domácí
pomocí mnohogenomových rekombinantních kmenů
Yanchukov A., Baird S., Hiadlovská Z., Pezer Z., Macholán M., Piálek J.: Gene copy number
variation across the hybrid zone of the house mouse (Mus musculus)
4
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Populace: růst, struktura a dynamika (Čt 10.15-12.00, posluchárna P106) - Tkadlec
Lukášová K., Hlásny T., Trombik J., Holuša J., Turčáni, Zúbrik M., Modlinger R.: Potvrzení
cykličnosti ve fluktuacích početnosti bekyně velkohlavé
Klečka J.: Populace kořisti a predátora v prostoru: pohyb a disperze na různých prostorových
škálách
Petrová I., Bendová M., Losík J., Tkadlec E.: Tělesný růst křečka polního v přírodní populaci
Pavluvčík P., Poprach K., Machar I., Losík J., Gouveia A., Tkadlec E.: Barn owl productivity
responses to fluctuating vole populations
Vorel A., Šimůnková K., Šafář J.: Kolik „těch“ bobrů u nás je?
Pluháček J., Steck B.L.: Synové hrocha a dcery hrošíka aneb rozdílný poměr pohlaví u
hrochovitých (Hippopotamidae)
Olléová M., Antonínová M., Dogringar S.: Lvi a hyeny v národním parku Zakouma, Čad
Ekologie ptáků (Čt 10.15-12.00, posluchárna P103) - Koleček
Myczko L., Ondrejová Z., Kubicka A.M., Hromada M.: Bill morphology of three sibling
woodpeckers species (Dendrocopos leucotos, D. major and D. syriacus) living in sympatry
Vlček J., Peške L.: Satelitní telemetrie chřástala polního
Adamík P., Briedis M., Král M., Hahn S.: Na cestě mezi Afrikou a Evropou: geolokátore
odhalují migraci lejsků bělokrkých
Veselá M., Hotový J.: Potrava sýce rousného (Aegolius funereus) v Krkonoších a v Orlických
horách
Hrčková L., Baláž M., Kocian L.: Vplyv teploty na veľkosť vajec vodnárov potočných (Cinclus
cinclus) v horských dolinách severného Slovenska
Kočicová P., Musil P., Musilová Z., Malíková H., Poláková K.: Vliv populační hustoty na
reprodukční úspěšnost vodních ptáků
Musil P., Musilová Z., Adam M., Zouhar J., Hrdličková E.: Změny distribuce a početnosti
zimujících vodních ptáků u nás i v Evropě
Čtvrtek 12.2.2015 - 13.00-14.30
Fylogeografie a biogeografie 1 (Čt 13.00-14.30, posluchárna P101 - aula) - V. Gvoždík,
Hulva
Kotlík P., Marková S., Filipi K., Strážnická M., Searle J.B.: Adaptivní fylogeografie: od
molekulárních markerů k funkčním genům
Zinenko O.: How next generation sequencing datasets can help systematics: an example of
application of RAD-seq to resolving relationships within small European vipers of subgenus
Pelias (Vipera, Viperidae, Serpentes)
Hulva P., Romportl D.: Integrace genetických a geografických postupů při studiu genového toku
Černá Bolfíková B., Eliášová K., Loudová M., Hulva P.: Vnitřní struktura balkánského refugia
na modelu ježka východního (Erinaceus roumanicus)
5
Program konference
Gvoždík V., Canestrelli D., García-París M., Moravec J., Nascetti G., Recuero E., Teixeira J.,
Kotlík P.: Speciation history and widespread introgression in the European short-call tree
frogs (Hyla arborea sensu lato, H. intermedia and H. sarda)
Divíšek J.: Zoogeografické regiony České republiky
Ekologie drobných savců (Čt 13.00-14.30, posluchárna P102) - Kaňuch
Martínková N., Bandouchová N., Bartonička T., Zukal J., Pikula J.: Syndrom bílého nosu je v
Evropě rozšířený a netopýry poškozuje
Naďo L., Kaňuch P.: Veľkosť vzorky a odhad vhodnosti habitatu pomocou logistickej regresie
Horáček D.: Neobvyklé zbarvení vrápence malého (Rhinolophus hipposideros)
Kipson M., Šálek M., Lučan R.K., Bartonička T., Miková E., Uhrin M., Jahelková H., Pušić A.,
Kovač D., Majer M., Andreas M., Horáček I.: Nové údaje o ekologii a chování netopýra
Saviova (Hypsugo savii) z Mediteránní oblasti
Matějů J., Schnitzerová P., Větrovcová J., Uhlíková J.: Jedenáct let monitoringu sysla obecného
v České republice
Nováková L., Vohralík V.: Potravní ekologie kuny skalní (Martes foina) v synantropním
prostředí
Ekofyziologie 1 (Čt 13.00-14.40, posluchárna P106) - L. Gvoždík, Starostová
Košťál V.: Ekofyziologie přezimování hmyzu
Štětina T., Korbelová J., Košťál V.: Funkční analýza exprese HSP komplexu v odpovědi na
chlad u Drosophila melanogaster
Horváthová T., Antol A., Czarnoleski M., Kramarz P., Bauchinger U., Kozłowski J.: Both,
temperature and oxygen affect ontogenetic development in terrestrial isopod Porcellio
scaber
Bartoš P., Bazalová O., Kvíčalová M., Slabý P., Tomanová K., Válková T., Doležel D., Vácha
M.: Magnetorecepce hmyzu – půlstoletí výzkumu za námi a kudy dál
Sentis A., Morisson J., Boukal D.: Termální aklimace mění vliv klimatických změn na trofické
interakce a dynamiku populací
Šalandová P., Boukal D.: Fenotypová plasticita potápníka Acilius canaliculatus: vliv teploty a
množství potravy
Pohlavní výběr (Čt 13.00-14.30, posluchárna P103) - Albrecht, Stopka
Adámková M., Tomášek O., Petrželková A.), Michálková R., Soudková M., Cepák J., Albrecht
T.: Pohlavní dimorfismus a vliv stárnutí na míru exprese ornamentů vlaštovky obecné
(Hirundo rustica)
Tomášek O., Albrechtová J., Opatová P., Němcová M., Albrecht T.: Vliv oxidační zátěže a
karotenoidů na morfologické a funkční znaky spermií u zebřičky pestré
Ondrejová Z., Szymański P., Tobolka M., Hromada M.: Sexual size dimorphism and assortative
mating by brain size in Red-backed shrike Lanius collurio
Frýdlová P., Frynta D.: Paradox pohlavní dvojtvárnosti ve velikosti u skupiny Teiidae
Klempt P., Obstová L., Dudková B., Potěšil D., Zdráhal Z., Stopková R., Stopka P.: Slzy,
lakrimální žlázy a jejich role v chemické komunikaci myší
6
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Pecháček P., Stella D., Kleisner K.: Vliv prostředí na tvarovou variabilitu ultrafialových vzorů
žluťásků rodu Gonepteryx (Pieridae, Lepidoptera)
Čtvrtek 12.2.2015 - 15.00-17.00
Ekologie a ochrana velkých šelem (Čt 15.00-17.15, posluchárna P101 - aula) - Řehák
Barančeková M., Krojerová J., Konupka P., Homolka M., Vallo P., Koubek P.: Využití
pobytových znaků při monitoringu velkých šelem v EVL Beskydy
Krojerová J., Barančeková M., Konupka P., Koubek P.: Prostorová aktivita rysa ostrovida v
EVL Beskydy
Krajča T.: Výskyt velkých šelem na Jablunkovsku v letech 2011–2014
Kovařík P., Kutal M., Machar I.: Je výskyt velkých šelem limitujícím faktorem pro chov ovcí v
CHKO Beskydy?
Barančeková M., Krojerová J., Vallo P., Koubek P.: Potvrzení přítomnosti vlka obecného (Canis
lupus) a medvěda hnědého (Ursus arctos) na území EVL Beskydy na základě analýzy DNA
Krojerová J., Barančeková M., Vallo P., Koubek P.: Ochranářská genetika rysa ostrovida na
území EVL Beskydy
Urban P.: „Veľká trojka“ a jej ochrana na Slovensku
Mináriková T., Poledník L., Bufka L., Belotti E., Poledníková K., Romportl D.: Monitoring rysa
ostrovida v širším Pošumaví – průběžné výsledky projektu Trans-Lynx
Bufka L., Bednář J., Pfefferová Š., Bednářová H.: Unikátní pozorování interakce rysů ve volné
přírodě aneb sociální život samotářské šelmy
Cytogenetika a evoluce genomu (Čt 15.00-17.00, posluchárna P102) - Kratochvíl
Rovatsos M., Altmanová M., Johnson Pokorná M., Kratochvíl L.: Cretaceous park of sex
determination: conservation and genetic content of sex chromosomes in iguanas
Koubová M., Johnson Pokorná M., Rovatsos M., Farkačová K., Altmanová M., Kratochvíl L.:
Jsou diferencované pohlavní chromosomy evolučně stabilní? Určení pohlaví u
madagaskarských gekonů rodu Paroedura (Sqaumata: Gekkonidae)
Nguyen P., Carabajal Paladino L.Z., Marec F.: Neo-pohlavní chromosomy a radiace bazálních
motýlů skupiny Ditrysia
Rovatsos M., Johnson Pokorná M., Altmanová M., Kratochvíl L.: Chameleons out of disguise:
sex chromosomes revealed
Sember A., Šlechtová V., Altmanová M., Symonová R., Ráb P., Bohlen J.: Karyotypová
diferenciace u 19 druhů mřenek čeledi Nemacheilidae (Cobitoidea, Cypriniformes): druhový
endemizmus je spojen se skrytou variabilitou cytogenetických markerů
Majtánová Z., Symonová R., Arias-Rodriguez L., Ráb P.: Bowfin search for identity: Nonteleost fish with the teleost genome
Šťáhlavský F., Kovařík F., Nguyen P., Plíšková J., Režňáková P., Sadílek D., Vallo P.:
Karyotypová evoluce štírů čeledi Buthidae (Arachnida: Scorpiones)
Doležálková M., Doležalová M., Choleva L.: Male gamete production of hemiclonal water frogs
and its effect on sexual populations
7
Program konference
Behaviorální ekologie bezobratlých (Čt 15.00-17.00, posluchárna P106) - Pekár
Štys P.: Traumatic insemination in insects and spiders: Review, origins, function
Pekár S., Šedo O., Líznarová E., Korenko S., Zdráhal Z.: David and the Goliath: potent venom
of a ant-eating spider (Araneae) enables capture of a giant prey
Kotyk M., Varadínová Z.: Funkce křídel v reprodukčním chování švába Eublaberus distanti
(Blattodea: Blaberidae)
Simon O., Simonová Jas., Bílý M.: Limity dálkové ornitodisperse bezobratlých: velikost
přenášených živočichů a vzdálenost transportu překonává všechny naše představy
Korenko S.: Spider parasitoids in bushland in Queensland, Australia (Ichneumonidae,
Polysphincta group)
Habermannová J., Straka J.: Jak složení potravy ovlivňuje hostitelskou specializaci kukaččích
včel? Fylogenetická studie a mapování ancestrálních znaků
Mikát M., Černá K., Straka J.: Vztah hlídání hnízda a přežití potomstva u včel rodu Ceratina
Macháčková L., Votavová A., Řehoř I., Matějková S., Černá K., Straka J.: Značení potravy u
hmyzu pomocí lanthanoidů: možnosti a úskalí použitelnosti nové metody značení
Vodní bezobratlí nejen na prameništích (Čt 15.00-17.15, posluchárna P103) - Horsák
Horsák M., Bojková J., Rádková V., Syrovátka V., Schenková J., Křoupalová V., Zhai M.:
Druhová pestrost západokarpatských slatinišť očima hydrobiologa
Rádková V., Syrovátka V., Bojková J., Křoupalová V., Horsák M.: Hmyz prameništních
slatinišť: individuální odpovědi druhů na hlavní gradienty prostředí
Zajacová J., Rádková V., Bojková J.: Diverzita a ekologie chrostíků (Trichoptera) pramenných
stružek slatinišť Západních Karpat
Výravský D., Zhai M.: Lasturnatky na prameništních slatiništích v Západních Karpatech
Kolář V., Hesoun P., Křivan V., van Nieuwenhuijzen A., Ondáš T., Rozkopal M., Boukal D.S.:
Co říkají potápníci na rybniční hospodaření?
Lorencová E., Beran L., Horsák M.: Invazní druhy vodních měkkýšů v České republice
Křoupalová V., Bojková J., Syrovátka V., Rádková V., Horsák M.: Diverzita a složení
společenstev dvoukřídlých na pramenných slatiništích Západních Karpat
Schenková J., Horsák M., Bílková M.: Máloštětinatí opaskovci a jejich odezva na podmínky
prostředí na prameništních slatiništích
Syrovátka V., Rádková V., Bojková J., Horsák M.: Pakomáři západokarpatských slatinišť
Čtvrtek 12.2.2015 - 17.00-18.00
Poster session s kávou a občerstvením (Čt 17.00-18.00, foyer)
Projekt BIOM a genetická banka (Čt 17.00-18.00, posluchárna P106) - Zemanová
Bryja J., Aghová T., Bryjová A., Fornůsková A., Hájková P., Komárková J., Zemanová B.:
Projekt BIOM: Vzdělávací centrum pro biodiverzitu – Mohelský mlýn
Zemanová B., Hájková P., Vinkler M., Hulva P., Bryja J.: Genetická banka živočichů
Mátlová V.: Organizace národní a evropské sítě genobank pro živočišné genetické zdroje ve
světle nové legislativy EU
8
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Pátek 13.2.2015 - 9.00-10.30
Behaviorální ekologie savců (Pá 9.00-10.30, posluchárna P101 - aula) - Frynta
Frynta D., Rexová K., Berti D., Marel M.D., Landová B., Lišková S., Landová E., Nekovářová
T., Manfréd A.E., Geroldová H., Bobek M.: Etnozoologický výzkum vztahu lovců z
pygmejského kmene Baka a okolních zemědělců Bantu k místním savcům v biosférické
rezervaci Dja: implikace pro ochranu ohrožených druhů
Hrouzková E., Lövy M., Dvořáková V., Jedlička P., Šumbera R.: Ťuk ťuk - seismická
komunikace slepců (Spalax galili)
Mikula O., Ďureje Ľ., Bufková Daniszová K., Hiadlovská Z., Janotová K., Vošlajerová Bímová
B., Macholán M.: Analýza časoprostorové aktivity dvou poddruhů myši domácí v
polopřirozených chovech pomocí modelu sociálních sítí
Šklíba J., Jirků M., Šumbera R.: Architektura rypoších nor z žabí perspektivy
Křemenová J., Lučan R.K.: Škálování prostorové aktivity u letounů
Blažek J., Zukal J., Bartonička T.: Termální profil netopýrů na zimovištích s výskytem
syndromu bílého nosu
Bezobratlí v biotických interakcích (Pá 9.00-10.30, posluchárna P102) - Douda
Douda K., Sell J., Kubíková-Peláková L., Horký P., Kaczmarczyk A., Mioduchowska M.:
Kompatibilita glochidií a rybích hostitelů na populační úrovni jako klíčový faktor v ochraně
velkých mlžů (Unionida)
Šigut M., Kostovčík M., Drozd P., Hulcr J.: DNA metabarcoding: klasifikace a stanovení
diverzity společenstva parazitoidů a jejich hostitelů
Pyszko P., Šigut M., Kostovčík M., Drozd P., Hulcr J.: Symbionti trávícího traktu bryofágního
hmyzu (Coleoptera: Byrrhidae)
Blaňarová L., Kraljik J., Mošanský L., Peťko B., Stanko M.: Molekulárna detekcia kliešťami
prenášaných patogénov v kliešťoch z vegetácie dvoch rekreačných oblastí Bulharska
Straka J., Jůzová K.: Jak fylogenetická analýza DNA změnila pohled na hostitelskou
specializaci řasníků (Strepsiptera) a kolik je vlastně druhů v Evropě a v České republice?
Volf M., Segar T.S.: The effect of environmental changes on specialized pollinators limits
geneflow along altitunal gradients in New Guinean Ficus species
Ekofyziologie 2 (Pá 9.00-10.30, posluchárna P106) - L. Gvoždík, Starostová
Bendová M., Kubátová M., Petrová I., Losík J., Tkadlec E.: Vliv počasí na aktivitu křečka
polního
Wiedenová P., Šumbera R., Okrouhlík J.: Socio-fyziologický efekt a sociální termoregulace
rypoše darlingova (F. darlingii)
Vlasatá T., Šklíba J., Lövy M., Hrouzková E., Sillero-Zubiri C., Šumbera R.: Cirkadiánní
aktivita fosoriálního hlodavce, hlodouna velkého (Tachyoryctes macrocephalus) v afroalpínském pásmu pohoří Bale v Etiopii
Dušek A., Lane J.E., Boutin S., Boonstra R.: Když se agrese nevyplácí: optimalizace hladin
testosteronu u samců čikariho červeného (Tamiasciurus hudsonicus)
Gvoždík L. : Termoregulační strategie ektotermů: Ve vodě jinak než na souši
9
Program konference
Starostová Z., Gvoždík L., Kratochvíl L.: Kolik stojí nový ocas aneb metabolické náklady
regenerace ocasu ještěrů
Pátek 13.2.2015 - 11.00-12.30
Behaviorální ekologie ptáků a aposematismus (Pá 11.00-12.30, posluchárna P101 - aula) Exnerová
Krištín A., Kaňuch P.: Stay or move? Strong winter feeding site fidelity in resident woodland
birds revealed by homing experiment
Kubelka V., Sládeček M., Šálek M.: Časoprostorová variabilita v mohutnosti výstelky hnízda:
jak řešit trade-off mezi termoregulací a nápadností pro predátory?
Čech M., Ráslová P., Vejřík L., Lyach R., Čech P.: Kvalitativní charakteristika potravy
nehnízdících kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo): Je optimální a maximální velikost
kořisti druhově závislá?
Exnerová A., Adamová D., Štys P., Doktorovová L., Rojas B., Mappes J.: Reakce vůči
aposematické kořisti u geograficky vzdálených populací sýkor koňader
Adamová D., Hospodková E., Exnerová A.: Deaktivace neofobie a potravního konzervativismu
u tří druhů sýkor (Paridae)
Raška J., Exnerová A., Štys P.: Reakce skákavky Evarcha arcuata na mikroaposematické
ploštice rodu Oxycarenus
Ekologie a ochrana obratlovců (Pá 11.00-12.30, posluchárna P102) - Urban
Koritta R., Haleš J., Janoušek K., Musilová R.: Užovka stromová - současnost a budoucnost
Krása A.: Záchranný program užovky stromové: minulost a budoucnost
Šandera M.: Počínající projekty zachování ropuchy krátkonohé a želvy bahenní v ČR
Baláž V., Solský M., Jablonski D., Havlíková B., Vojar J.: Původce chytridiomykózy
obojživelníků potvrzen už i na Balkáně, je se čeho obávat?
Čech M., Vašek M., Peterka J., Matěna J., Kubečka J.: Sinusoidal swimming: a searching
checkmate of fishes to transparent zooplankton
Lyach R., Čech M.: Potrava vydry říční (Lutra lutra) v závislosti na vysazení pstruha duhového
(Oncorhynchus mykiss), potoční formy pstruha obecného (Salmo trutta m. fario) a lipana
podhorního (Thymallus thymallus)
Faunistika a taxonomie bezobratlých (Pá 11.00-12.30, posluchárna P106) - Kment
Kment P., Carapezza A., Moulet P.: Ploštice (Heteroptera) souostroví Sokotra
Hula V., Niedobová J.: Pavouci ostrova Sokotra - neznámý svět na zapovězeném ostrově
Košková Š., Sychra O., Nguyen M.H.: Ptakotrudky (Diptera: Hippoboscidae) Vietnamu
Dolejš P.: Typový materiál stonožek (Myriapoda: Chilopoda) uložený v Národním muzeu
Hřívová D., Zhai M.: Fauna plazivek (Copepoda: Harpacticoida) České a Slovenské republiky: z
historie po současnost
Stanko M., Kraljik J., Blaňarová L., Mošanský L., Papajová I., Hovorka I.: Kliešte (Ixodida)
dvoch významných turistických destinácií Bulharska
10
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Evoluční genetika a morfologie, evo-devo (Pá 10.00-11.30, posluchárna P103) - Černý
Musilová Z., Cortesi F., Salzburger W.: Ztráty a nálezy v rybích genomech: paralelní vznik
barevného vidění u hlubokomořských ryb
Černý R., Jandzík D.: Chudší příbuzní? Primitivnost a bazálnost mihulí (potažmo
bezčelistnatých obratlovců) optikou (našich) evo-devo článků
Minařík M., Metscher B.D., Gela D., Černý R.: Jak jeseter ke svým vousům přišel: entodermální
původ rostrálních struktur u bazálních ryb
Štundl J., Dobiášová B., Minařík M., Černý R.: Vnější žábry bichira vznikají díky unikátní sérii
časoprostorových změn v morfogenezi hyoidní metamery
Karpecká Z., Černý R.: Rohovinové zuby jako alternativa k zubům kalcifikovaným – analýza
morfologických, strukturálních a vývojových podobností
Pleštilová L., Hrouzková E., Burda H., Šumbera R.: Jak se mění ucho na cestě do podzemí?
Srovnávací studie slepcovitých (Spalacidae)
Pátek 13.2.2015 - 13.30-15.30
Fylogeografie a biogeografie 2 (Pá 13.30-15.30, posluchárna P101 - aula) - V. Gvoždík,
Hulva
Korábek O., Juřičková L., Petrusek A.: Pokroky ve výzkumu hlemýžďů a jejich příbuzných
Brúderová T., Kúdela M., Adler P.H.: Cytotaxonómia a molekulárna štruktúra európskych
populácií Prosimulium hirtipes (Diptera: Simuliidae)
Klinga P., Paule L., Höglund J.: Impact of climate on the Western capercaillie (Tetrao
urogallus) distribution across Europe
Králová I., Martínková N.: Prostorově explicitní fylogeografie hrabošíka podzemního
Hánová A., Říčanová Š., Bryja J., Konečný A.: Mapování historie a šíření populací sysla
obecného (Spermophilus citellus)
Vallo P., Baldwin H.J., Benda P., Drosten C., Oppong S.K., Stow A.J., Tschapka M.: Cryptic
diversity in Ghanaian leaf-nosed bats of the Hipposideros caffer complex
Lavrenchenko L.A., Mikula O., Šumbera R., Meheretu Y., Bryja J.: Mus harenniensis - nový
endemit pohoří Bale v jižní Etiopii
Horáček I., Knitlová M., Ložek V., Čermák S., Wagner J., Hošek J.: Klíčovým zdrojem specifik
současné fauny Střední Evropy byly areálové expanse v závěru glaciálu
Evoluční ekologie, životní historie (Pá 13.30-15.30, posluchárna P102) - Hiadlovská
Daniszová K., Hamplová P., Mikula O., Vošlajerová Bímová B., Macholán M., Hiadlovská Z.:
Hormonální profil a agresivita u samců dvou poddruhů myši domácí
Vošlajerová Bímová B., Mikula O., Macholán M., Janotová K., Dosoudilová J., Hiadlovská Z.:
Jsou samice savců opravdu filopatrické? Explorační chování samic dvou poddruhů myši
domácí Mus musculus musculus a M. m. domesticus
Veiserová D., Hiadlovská Z., Vošlajerová Bímová B., Macholán M.: Vliv přítomnosti otce na
explorační profil potomků u myši domácí
11
Program konference
Hamplová P., Mikula O., Vošlajerová Bímová B., Macholán M., Hiadlovská Z.: Ontogeneze
růstu a sociální dominance u dvou poddruhů myši domácí - Mus musculus domesticus a M.
m. musculus
Meiri S., Feldman A., Kratochvíl L.: Squamate hatchling size and the evolutionary causes of
negative offspring size allometry
Polačik M., Reichard M.: Za „sázkou na jistotu“ v embryonálním vývinu afrického halančíka
jsou maternální efekty
Blažek R., Cellerino A., Methling C., Polačik M., Řežucha R., Tozzini E.T., Vrtílek M.,
Reichard M.: Evoluce životních historií u halančíků rodu Nothobranchius: experimentální
studie
Michálková V., Ondračková M.: Nápadné chování afrických halančíků Nothobranchius furzeri
infikovaných metacerkariemi motolice Apatemon sp.
Autekologie bezobratlých (Pá 13.30-15.30, posluchárna P106) - Vlk
Vlk R., Kočárek P., Holuša J.: Biotopové preference a početnost populací cvrčka pobřežního
(Pteronemobius heydenii) v České republice
Holuša J., Krištín A., Kočárek P., Kaňuch P.: Nárůst populace brachypterní saranče Pezotettix
giornae (Orthoptera) na severním okraji areálu
Michálek O., Pekár S.: Srovnání loveckých adaptací araneofágního specialisty a generalisty
Krejčí T., Řezáč M., Michalik P.: Female genital morphology and sperm storage in the velvet
spider Eresus kollari (Araneae: Eresidae)
Mižičová H., Šigut M., Dolný A.: Přežívání kriticky ohrožené vážky v antropogenní krajině:
limitující podmínky prostředí a ekologické pasti
David S., Janeková K., Ábelová M.: Výskyt, habitatová preference a synekologie šidélka
Coenagrion ornatum (Odonata, Coenagrionidae) na Slovensku
Holuša O., Holušová K.: Estivace larev vážek – ojedinělý jev v bionomii vážek rodu
Cordulegaster?
Pižl V., Elhottová D., Jirout J., Starý J., Šustr V.: Current knowledge about the endemic
earthworm Allolobophora hrabei and its effects on soil and soil organisms in steppe
fragments of Central Europe
Evoluce vztahu hostitel-parazit a ekoimunologie (Pá 13.30-15.30, posluchárna P103) Vinkler
Reichard M., Douda K., Przybyłski M., Popa O.P., Karbanová E., Matasová K., Rylková K.,
Polačik M., Blažek R., Smith C.: Koevoluční dynamika mezidruhových vztahů a populačněspecifické dopady invazí
Přikrylová I., Barson M., Malherbe W., Luus-Powell W.J.: Gyrodactylus spp. diversity on
African Clarias gariepinus (Burchell, 1822): the result of co-evolutionary strategy?
Sychra O., Literák I., Čapek M., Gustafsson D.L., Štefka J., Martinů J.: Fylogeneze luptoušů
rodu Menacanthus (Phthiraptera: Amblycera)
Valan M, Kolenčík S., Sychra O., Literák I.: Chewing lice (Phthiraptera) on wild birds in
Honduras
Vinkler M., Bainová H., Bryja J.: Evoluce Toll-like receptorů 4, 5 a 7 u ptáků ze skupiny
Galloanserae
12
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Bainová H., Gutowská M.W., Burt D.W., Vinkler M.: Toll-like receptory u ptáků: příběh ztráty i
zisku funkčních genů a positivní selekce
Bainová Z., Šmídová A., Bryjová A., Pojezdná A., Vinkler M.: Variabilita vybraných Toll-like
receptorů u starobylých plemen kura domácího (Gallus gallus f. domestica)
Bílková B., Vinklerová J., Vinkler M.: Měření imunitní odpovědi pomocí
fytohemaglutininového otokového kožního testu: Velikost otoku odráží složení krve
13
Program konference
Seznam posterů (Poster session - Čtvrtek, 12.2.2015, 17.00-18.00, foyer)
Živočichové antropogenních stanovišť
ANTROP_1: Daňková R., Hula V., Michalko R.: Vlhy pestré (Merops apiaster) na agrárních
terasách Moravy
ANTROP_2: Doležalová J., Solský M., Vojar J.: Nerekultivované výsypky jako refugia
obojživelníků
ANTROP_3: Havlová L., Hula V., Niedobová J., Michalko R.: The difference in species
diversity of spiders on grape vine on terraced and conventional vineyards depending on the
type of management
ANTROP_4: Krumpálová Z., Tulis F., Noga M., Šustek Z., Slobodník R.: Potrava dvoch druhov
sokolov Falco vespertinus a Falco tinnunculus v poľnohospodárskej krajine juhozápadného
Slovenska
ANTROP_5: Kupka J., Lichnovský J., Štěrbová V., Andráš P.: Fauna odvalu a štoly Maxmilián
ve Španej Doline (Slovensko)
ANTROP_6: Mangová B., Krumpál M.: Oribatocenózy extrémnych biotopov
ANTROP_7: Pech P., Dvořáčková M.: Exotičtí mravenci ve sklenících v ČR
ANTROP_8: Seidl M., Knapp M.: Časová proměnlivost v prostorové distribuci střevlíků okolo
ekotonu pole-les
ANTROP_9: Ševčíková K., Koleček J.: Ptačí společenstva středomoravských brownfieldů
Cytogenetika a evoluce genomu
CYTOGEN_1: Alaverdyan A., Schönhofer A., Šťáhlavský F.: Karyotypová variabilita sekáčů
čeledi Nemastomatidae (Arachnida: Opiliones)
CYTOGEN_2: Altmanová M., Johnson Pokorná M., Rovatsos M., Kratochvíl L.: Focused on
Old World iguanas: Karyotype evolution in the Madagascar family Opluridae (Squamata:
Pleurodonta)
CYTOGEN_3: Černohorská H., Kubíčková S., Rubeš J.: Chromosomal rearrangements in
karyotype evolution in Pecora (Ruminantia)
CYTOGEN_4: Forman M., Dolejš P., Nentwig W., Král J.: Srovnávací cytogenetická studie
palovčíků Cupiennius salei a Viridasius fasciatus (Araneae: Ctenidae)
CYTOGEN_5: Hiřman M., Šťáhlavský F.: Karyotypová variabilita sekáčů podřádu
Cyphophthalmi na Balkáně (Arachnida: Opiliones)
CYTOGEN_6: Kotrbová J., Gardini G., Opatová V., Šťáhlavský F.: Karyotypová variabilita
štírků rodu Chthonius (Arachnida: Pseudoscorpiones) v oblasti Alp
CYTOGEN_7: Plíšková J., Štáhlavský F.: Karyotypová variabilita odrážející existenci lokálního
endemismu kryptických druhů štírů na území Alp
CYTOGEN_8: Sadílek D., Vilímová J., Urfus T.: Štěnice versus Cytometrie & Cytogenetika.
Kdo z koho?
CYTOGEN_9: Svojanovská H., Král J., Nguyen P., Schönhofer A., Šťáhlavský F.: Karyotypová
diverzita sekáčů rodu Ischyropsalis (Arachnida: Opiliones: Dyspnoi)
14
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Evoluční genetika
EVOL_1: Bakan J., Klinga P., Krajmerová D., Slivková V., Paule L.: Brown bear (Ursus
arctos) genetic inventory in Slovakia
EVOL_2: Bartáková V., Bryja J., Reichard M.: Detailní populačně-genetická struktura hořavky
duhové ve střední Evropě
EVOL_3: Buchtová L., Šmídová A., Bainová Z., Pojezdná A., Bryjová A., Bryja J., Munclinger
P., Vinkler M.: Příbuzenské vztahy a genový tok mezi plemeny kura domácího
EVOL_4: Drag L., Čížek L.: Population genetic structure of the threatened saproxylic beetle
Rosalia longicorn (Rosalia alpina) in the Central and Southeast Europe
EVOL_5: Gimmel M.L., Janišová K., Bocáková M.: Higher-level phylogeny of the Cleroidea
(Coleoptera) inferred from nuclear and mitochondrial sequences
EVOL_6: Hulejová Sládkovičová V., Mikulíček P., Miklós P., Žiak D.: Genetická štruktúra
hraboša severného na Slovensku a Rakúsku
EVOL_7: Jablonski D., Džukić G., Jandzik D., Jelić D., Kornilios P., Ljubisavljević K.,
Mikulíček P., Moravec J., Tzankov N., Gvoždík V.: Contrasting evolutionary histories of
four slow-worm (Anguis) species in the Balkans
EVOL_8: Jablonski D., Vlček P., Gvoždík V.: Fylogeografie evropské linie Natrix tessellata se
zaměřením na populace z okraje areálu ve střední Evropě
EVOL_9: Kočí J., Janko K., Choleva L.: Evolution of clonality on the example of european
loaches of the genus Cobitis
EVOL_10: Krausová S., Albrecht T., Synek P., Safran R., Munclinger P.: Vztah migrace a
výskytu malárie u vlaštovky obecné (Hirundo rustica)
EVOL_11: Minařík M., Metscher B.D., Rodriguez L.A., Gela D., Černý R.: Raná
faryngogeneze bazálních paprskoploutvých ryb: analýza embryonálního vývoje pomocí 3D
počítačové mikrotomografie
EVOL_12: Nedvěd O.: Světová invaze slunéčka východního: biogeografie a genetika
EVOL_13: Neradilová S., Černá Bolfíková B., Smetanová M., Churavá M., Hulva P.: Genový
tok v rámci plemene český fousek
EVOL_14: Pospíšilová A., Štundl J., Kralovič M., Gela D., Černý R.: Srovnávací analýza
skeletogeneze bichira a jesetera: dvou linií s odlišnou strategií vývoje
EVOL_15: Rindoš M., Fric Z.F., Melichar T., Haxaire J.: Biogeografia lišajovitých rodu
Ambulyx (Lepidoptera: Sphingidae) založená na mitochondriálných COI génoch
EVOL_16: Smetanová M., Černá Bolfíková B., Randi E., Caniglia R., Hulva P.: Genetic
composition and origins of the Czechoslovakian Wolfdog
EVOL_17: Šmíd J., Brejcha J., Varela S.: Assessment of the diversity and distribution of the
lizards of Iran at different geographic and taxonomic scales
EVOL_18: Vitáček J., Janšta P.: Genetická struktura kudlanky nábožné (Mantis religiosa) v
Evropě
EVOL_19: Zima J.jr., Mazoch V., Šumbera R., Bryja J.: Detailed genetic structure of an
important rodent pest in Zambia - the interplay of geography, climate and human-mediated
dispersal
15
Program konference
Ekofyziologie
EKOFYZ_1: Bobek L., Tomášek O., Adámková M., Králová T., Janča M., Albrecht T.: Bazální
koncentrace krevní glukózy u pěvců souvisí s jejich životními strategiemi
EKOFYZ_2: Kristín P., Gvoždík L.: Proměnlivost standardního metabolismu u čolků: příroda
kontra metoda
EKOFYZ_3: Kubička L., Starostová Z., Kratochvíl L.: Testosteron mača nedělá: Gonadální
androgeny nemají vliv na samčí růst, aktivitu a rychlost metabolismu u samců pohlavně
dimorfního ještěra Paroedura picta
EKOFYZ_4: Michalko R., Košulič O.: Teplotně specifický účinek pesticidů na predační
potenciál listovníků (Araneae, Philodromidae)
EKOFYZ_5: Nováková M., Oliveriusová L., Němec P., Sedláček F.: How to force the bank vole
to express magnetoreception?!
EKOFYZ_6: Řeřicha M., Svoboda R., Knapp M., Nedvěd O.: Jak teplota během stádia kukly
ovlivňuje imunitní systém a odolnost teplotnímu stresu u slunéčka Harmonia axyridis
EKOFYZ_7: Tomanová K., Vácha M.: Kompasová orientace antarktických litorálních korýšů je
mimořádně citlivá k působení slabých RF polí
Interakce hostitel-parazit, imunoekologie
PAR_1: Bartoňková J., Vojtek L., Šimková Vetešníková A., Vetešník L., Palíková M., Hyršl P.:
Vliv sezóny, ploidie a nákazy na aktivitu komplementu sladkovodních ryb
PAR_2: Elčknerová P., Tomášek O., Albrecht T., Hyršl P.: Ovlivňuje denní doba aktivitu
fagocytů vlaštovek obecných?
PAR_3: Kraljik J., Blaňárová L., Korytár Ľ., Stanko M.: Molecular evidence of Rickettsia spp.
in ticks removed from birds in Drienovec – Bird Ringing Station
PAR_4: Kropáčková L., Čížková D., Albrecht T., Kreisinger J.: Cloacal microbiome structure in
a long-distance migratory bird assessed using deep 16sRNA pyrosequencing
PAR_5: Nováková M., Costa F.B., Nieri-Bastos F.A., Krause F., Literák I., Labruna M.B.:
Patogenita bakterie ‘Candidatus Rickettsia vini’ izolované z ornitofilního klíštěte Ixodes
arboricola pro morčata
PAR_6: Pojezdná A., Potts N., Bainová Z., Bryjová A., Šmídová A., Kaufman J., Vinkler M.:
Variabilita genů pro MHC u plemen kura domácího
PAR_7: Samková A., Hadrava J., Janšta P.: Reprodukční strategie jako faktor určující fitness
vaječných parazitoidů
PAR_8: Těšický M., Vinkler M., Bryjová A., Reifová R., Bainová Z., Bainová H.: Mezidruhový
polymorfismus vybraných genů vrozené a získané imunity u sýkor (Paridae)
PAR_9: Žabková K., Honza M., Petrusková T., Procházka P.: Vliv akustického prostředí na
ontogenezi žadonění mláďat kukačky obecné, aneb jak se pípá v rákosí?
16
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Populační ekologie
POPUL_1: Baláž M., Slobodník R.: Vplyv teplej jari 2014 na hniezdenie muchárika bielokrkého
(Ficedula albicollis) v troch regiónoch Slovenska.
POPUL_2: Hrdličková E., Musilová Z., Musil P., Adam M., Keilová M.: Prostorová variabilita
dlouhodobých změn početnosti zimujících kachen v České republice
POPUL_3: Kolenda K., Sośnicka W., Kubisiak M., Rozenblut-Kościsty B., Kaczmarski M.:
Comparison of age and sex structure among Bufo bufo populations in Poznań
POPUL_4: Křížová J., Mandáková E., Baláž V.: Problematika početnosti populací kuněk a
skokanů v ČR na základě dat biomonitoringu AOPK
POPUL_5: Kušta T.: Dokážeme v České republice usměrnit psíka mývalovitého?
POPUL_6: Poláková K., Musil P., Musilová Z., Kočicová P., Malíková H., Králíčková P.: Vliv
populační hustoty na reprodukční úspěšnost a frekvenci hnízdního parazitismu zrzohlávky
rudozobé
POPUL_7: Prokešová E., Musilová Z., Musil P.: Spatial variability of population structure of
the Mallard (Anas platyrhynchos) in the Czech Republic
Pohlavní výběr
SEX_1: Brejcha J., Kleisner K.: Turtles Are Not Just Walking Stones: Conspicuous Coloration
and Sexual Selection in Freshwater Turtles
SEX_2: Gabrielová B., Klempt P., Tomášek O., Stopka P., Albrecht T.: Nedoceněná uropygiální
žláza ptáků?
SEX_3: Hájková P., Klempt P., Kreisinger J., Černá M., Havrdová L., Stanko M., Stopka P.:
Orální a vaginální mikrobiom myšic rodu Apodemus
SEX_4: Just P., Dolejš P., Buchar J.: RIMy v akci: námluvy a kopulace slíďáků rodu Alopecosa
(Araneae: Lycosidae)
Ekologie vodních ekosystémů
VODA_1: Gregušová K., Sychra J. : Spoločenstvo bezstavovcov litorálu ako faktor
ovplyvňujúci výskyt a hniezdenie vtákov na rybníkoch
VODA_2: Horváth J., Pekárik L.: Denná dynamika driftujúcich organizmov
VODA_3: Ondáš T., Kolář V., Klečka J., Jelínek A., van Nieuwenhuijzen A., Boukal D.S.,
Křivan V.: Dynamika a štruktúra spoločenstva vodných chrobákov (Coleoptera; Dytiscidae)
v priestore a čase: NPP Vizír ako prípadová štúdia
VODA_4: Raisingerová L., Mašová Š., Šanda R., Vukić J., Gelnar M.: Preliminary study on
metazoan parasites of gobiid fishes (Gobiidae, Actinopterygii) from northern Adriatic Sea
VODA_5: Šupina J., Bojková J.: Vliv množství potravy a rizika predace na růst jepic Cloeon
dipterum (Ephemeroptera: Baetidae)
VODA_6: Walter I., Luus-Powell W.J., Barson M., Přikrylová I.: Seasonal compositions of
monogenean parasites from Pseudocrenilabraus philander (Weber, 1897) in the middle
Limpopo River Basin (South African region)
VODA_7: Žižka Z., Gabriel J.: Protista studovaná pomocí polarizační a pozitivní fázově
kontrastní mikroskopie
17
Program konference
Behaviorální ekologie
BEHAV_1: Bednářová H., Exnerová A., Adamová D., Hotová Svádová K.: Role aldehydů v
multimodální signalizaci ploštic (Heteroptera)
BEHAV_2: Bílková J., Diblíková L., Pipek P., Petrusek A., Petrusková T.: Mozaika strnadích
dialektů: proč strnad k strnadovi sedá?
BEHAV_3: Ceacero F., Landete-Castillejos T., Olguín C., Miranda M., García A.J., Cassinello
J., Gallego L.: Diet selection of plant species with low sulphur content by Cervus elaphus
BEHAV_4: Doktorovová L., Jůnová L., Exnerová A.: Vplyv typu diskriminačnej úlohy na
rýchlosť učenia sýkorky veľkej (Parus major)
BEHAV_5: Harmáčková L., Remeš V.: Velikost snůšky u australských pěvců: klima, predace a
vývin mláďat
BEHAV_6: Hotová Svádová K., Exnerová A., Doktorovová L., Štys P.: Aktivní stříkání
repelentních sekretů zefektivňuje jejich antipredační účinky: ploštice versus ptačí predátoři
BEHAV_7: Janochová L., Šíchová K., Urbánková G., Mladěnková N., Sedláček F.: Vztah
dechové frekvence k osobnostním rysům chování u hraboše polního (Microtus arvalis)
BEHAV_8: Kaczmarski M., Kubicka A.M., Tryjanowski P., Hromada M.: Females have larger
ratio of second-to-fourth digits than males in four species of Salamandridae, Caudata
BEHAV_9: Kocourek M., Zhang Y., Olkowicz S., Herculano-Houzel S., Němec P.: Slepice vs.
papoušek: počty neuronů u hrabavých
BEHAV_10: Koleček J., Procházka P., El-Arabany N., Tarka M., Ilieva M., Hahn S., Honza M.,
de la Puente J., Bermejo A., Gürsoy A., Bensch S., Zehtindjiev P., Hasselquist D., Hansson
B.: Tahová konektivita eurasijských populací rákosníka velkého (Acrocephalus
arundinaceus)
BEHAV_11: Kouba M., Bartoš L., Šťastný K.: Factors affecting begging calling in Tengmalm’s
owl (Aegolius funereus) fledglings during post-fledging dependence period: Scramble
competition or honest signalling of need?
BEHAV_12: Kubička L., Schořálková T., Kratochvíl L.: Samičí gonadální hormony, nikoliv
přímá investice do reprodukce, řídí ontogenezi pohlavního dimorfismu ve velikosti těla u
gekona madagaskarského (Paroedura picta)
BEHAV_13: Kuncová A., Kišelová M., Exnerová A.: Vliv jednotlivých vizuálních znaků kořisti
na diskriminační učení ptačích predátorů
BEHAV_14: Machalková K., Exnerová A., Štys P.: Vliv tvaru okraje těla na detektabilitu
kryptické kořisti
BEHAV_15: Mladěnková N., Vole Ch., Dohmen J., Begall S., Šumbera R., Burda H.: Vnímaní
bolesti u podzemních hlodavců; behaviorální přístup
BEHAV_16: Obleser P., Hart V., Begall S., Malkemper E.P., Červený J., Burda H.: Kompasem
řízené útěkové chování srnčí zvěře
BEHAV_17: Pluháček J., Ceacero F., Komárková M.: Rare event in rarely observed rare deer
species: why is important to study lesser known species?
BEHAV_18: Pospíšilová I., Hiadlovská Z., Mikula O., Hamplová P., Vošlajerová Bímová B.,
Macholán M., Daniszová K.: Důvěřuj, ale prověřuj aneb validace imunoenzymatického
stanovení kortikosteronu prostřednictvím ACTH challenge testu
BEHAV_19: Schmidtmajerová E., Šíchová K., Urbánková G., Mladěnková N., Sedláček F.:
Rychlost postnatálního růstu u hraboše polního neovlivňuje osobnostní rysy chování
18
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
BEHAV_20: Schneiderová I., Černá Bolfíková B., Lhota S., Brandl P.: Vocal activity of captive
lesser bush babies (Galago spp.) in zoos
BEHAV_21: Šimánková H., Hejcmanová P.: Personalita v chování morčete domácího (Cavia
aperea f. porcellus)
BEHAV_22: Varadínová Z., Kotyk M.: Caring not for the wing – absence of wing maintenance
and fecundity trade-off in cockroaches
BEHAV_23: Vondráčková Z., Olkowicz S., Wielkopolska E., Turlejski K., Němec P.:
Identification of the primary visual cortex in strictly subterranean African mole-rats
(Fukomys anselii, Fukomys mechowii)
BEHAV_24: Zenklová T., Vokurková J., Motombi F.N., Ferenc M., Albrecht T., Hořák D.,
Sedláček O.: Sezonalita ve zpěvní a hnízdní aktivitě ptáků afrotropického nížinného lesa
Zoologie bezobratlých
BEZ_1: Bartoňová A., Sucháček P., Kolář V., Marešová J., Konvička M.: Enklávy
kontinentálních stepí v Evropě: Případ motýla z pohoří Askion, SZ Řecko
BEZ_2: Beneš J., Spitzer L.: Okáč stínovaný (Lasiommata petropolitana) (Nymphalidae,
Lepidoptera), vymřelý druh České republiky
BEZ_3: Bezděčková K., Bezděčka P., Machar I.: Co (ne)víme o myrmekofauně Peru
BEZ_4: Damaška A.: Xerotermní trosečníci: příklad refugia stepního hmyzu v rybniční krajině
Hluboké nad Vltavou
BEZ_5: Dolejš P.: Sbírka ostrorepů (Chelicerata: Xiphosura) v Národním muzeu
BEZ_6: Foberová L.: Snovací aparát a stavba sítí pavouků rodu Austrochilus
BEZ_7: Gabriš R., Kundrata R., Trnka F.: A review of Morimopsini (Cerambycidae: Lamiinae)
from Borneo
BEZ_8: Hemala V., Rada S.: Prvé nálezy bzdochy Dyroderes umbraculatus v Českej republike
(Hemiptera: Heteroptera: Pentatomidae) s prehľadom ďalších expanzívnych druhov bzdôch
v Českej republike a na Slovensku
BEZ_9: Hollá K., Holecová M., Šestáková A., Kupková M.: Pavúky (Araneae) v porastoch
borovice lesnej (Pinus sylvestris L.) v oblasti Borskej nížiny (JZ Slovensko)
BEZ_10: Holuša O., Holušová K., Dalecký V.: Páskovec kaspický (Cordulegaster vanbrinkae
Lohmann, 1993) (Odonata: Cordulegastridae)) – první znalosti o bionomii druhu v
přikaspické oblasti v severním Íránu
BEZ_11: Kadlec J., Mikátová Š., Máslo P., Šípek P. : Sukcese nekrobiontních hmyzích
společenstev na mršinách malých hlodavců
BEZ_12: Kaláb O., Kočárek P.: Vliv seče a význam neposečených ploch pro luční společenstva
Orthoptera a Mantodea
BEZ_13: Karschová S.: Snovací činnost a snovací aparát pavouků druhu Segestria senoculata
(Araneae, Segestriidae)
BEZ_14: Kirstová M., Kočárek P.: Vertikální stratifikace škvorů v podmínkách mírného pásu
BEZ_15: Kočíková L., Vrba P., Zapletal M., Nedvěd O., Konvička M.: Miera infestácie
parazitoidmi u viacerých druhov očkáňov (Lepidoptera: Nymphalidae) na vertikálnom
gradiente v rakúskych Alpách
BEZ_16: Košulič O., Michalko R., Hula V., Surovcová K.: Effect of canopy openness on
distribution of sibling species from Pardosa lugubris-group (Araneae, Lycosidae)
19
Program konference
BEZ_17: Křížková P., Vilímová J.: Stav kutikulárních struktur systému pachových žláz u imag
druhu Aradus betulae (Linnaeus, 1758) (Heteroptera: Aradidae)
BEZ_18: Kunc M., Dušková M., Pokorný Z., Žákovská A., Panzarino O.: Vliv nanočástic
stříbra na vybrané imunitní parametry bezobratlých (Galerie Mellonella)
BEZ_19: Kupka J., Štěrbová V., Lichnovský J., Andráš P., Thomas J., Matýsek D., Závada J.,
Bílská Z., Nováčková M.: Mikrohabitatová preference hrachovky čárkované (Pisidium
tenuilineatum) v potoce Bahno (NPP Skalická Morávka, Slezsko)
BEZ_20: Kupková M., Holecová M., Kulfan M., Hollá K.: Prvé nálezy druhu Gilpinia socia
(Klug, 1812) pre Slovenskú republiku s poznámkami o distribúcií v Európe
BEZ_21: Kuřavová K., Kočárek P.: Potravní biologie marší z tropického deštného pralesa
Bornea (Orthoptera: Tetrigidae)
BEZ_22: Langraf V., Schlarmannová J.: Spoločenstvá chrobákov (Coleoptera) Lučeneckej
kotliny
BEZ_23: Machač O., Holec V., Trnka F.: Tovačovská štěrkovna jako útočiště pro vzácné druhy
bezobratlých
BEZ_24: Macháčková L., Fikáček M.: Polyneopterní řády hmyzu ve sbírkách Entomologického
oddělení Národního muzea
BEZ_25: Malaníková E., Malenovský I., Spitzer L.: Obnova druhově bohatých luk z pohledu
fytofágního hmyzu – společenstva křísů a motýlů na plochách osetých regionální směsí
bylin v Bílých Karpatech
BEZ_26: Malenovský I., Burckhardt D.: Biodiverzita mer (Hemiptera: Psylloidea) ostrova
Sokotra
BEZ_27: Marhoul P., Balvín O.: Praha je ráj pro stromové kobylky
BEZ_28: Mazáč D.: Fauna pisivek (Insecta: Psocoptera) Drahanské vrchoviny
BEZ_29: Najer T., Valan M., Sychra O.: Péřovky rodu Philopterus s. str. u krkavcovitých ptáků
(Passeriformes: Corvidae)
BEZ_30: Ošlejšková L., Najer T., Sychra O.: Ektoparazité ptáků v záchranných stanicích ČR
BEZ_31: Pecharová M., Ren D., Prokop J.: Brodioptera sinensis Pecharová et al., 2015
(†Megasecoptera: Brodiopteridae): nový druh hmyzu ze svrchního karbonu Číny odkrývá
unikátní morfologické stuktury
BEZ_32: Perlík M., Plátek M., Šebek P., Trnka F., Čížek L.: Vliv aktivního hospodaření na
diverzitu květomilného hmyzu v doubravách Národního parku Podyjí
BEZ_33: Peterková V.: Výskyt, diverzita a stabilita populácie bystruškovitých (Coleoptera,
Carabidae) v podmienkach extenzívne obhospodarovaných mokrých lúk v okolí rybníka v
Pustých Úľanoch
BEZ_34: Petrovičová K., David S.: Vážky (Odonata) Tribeča, Vtáčnika a Pohronského Inovca
BEZ_35: Potocký P., Bartoňová A., Tropek R., Konvička M.: Středoevropští noční motýli a
jejich funkční vlastnosti
BEZ_36: Přikryl P., Tyml T., Hlaváč J., Ditrich O.: Morfologie vybraných zástupců
parazitických klanonožců (Crustacea: Copepoda) ze Svalbardu
BEZ_37: Růžička J., Jakubec P.: Larvální morfologie brouků rodu Choleva (Coleoptera:
Leiodidae)
BEZ_38: Růžičková J., Tuf I.H., Kopecký T., Křivan V., Pavel F., Šipoš J., Zámečník V.,
Veselý M.: Význam agroenvironmentálních opatření pro střevlíkovité brouky
BEZ_39: Schlaghamerský J., Schenková J., Horsák M., Pižl V.: Kroužkovci (Annelida)
prameništních slatinišť a okolní půdy: co víme a co chceme zjistit?
20
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
BEZ_40: Trnka F., Stejskal R., Skuhrovec J.: Biology and immature stages of the subfamily
Lixinae (Coleoptera: Curculionidae)
BEZ_41: Vondráček D., Fuchsová A., Šípek P.: Fylogeneze a taxonomie zlatohlávků podrodu
Potosia. Pomůžou nám molekulární data?
Zoologie obratlovců
OBR_1: Adam M., Podhrazský M., Musil P.: Vliv zahájení lovecké sezony na chování husy
velké Anser anser
OBR_2: Ambros M., Augustiničová G., Baláž I., Klimant P., Tulis F.: Expanzia ryšavky
tmavopásej (Apodemus agrarius) v juhozápadnej časti Slovenska (Podunajská rovina,
Hronská pahorkatina, Ipeľská pahorkatina): rok 2014
OBR_3: Baláž I., Jakab I., Tulis F., Sládeček M., Ambros M.: Priestorová distribúcia Apodemus
flavicollis a Clethrionomys glareolus v dubovo-hrabovom lese
OBR_4: Čech M., Čech P., Kubečka J., Prchalová M., Draštík V.: Size selectivity in summer
and winter diets of Great Cormorant (Phalacrocorax carbo): Does it reflect seasondependent difference in foraging efficiency?
OBR_5: Černý M., Šálek M.: Proč koroptev zakrývá snůšku až v pokročilé fázi snášení?
OBR_6: Havlíček J., Fuchs R.: Žije se lépe na vesnici nebo ve městě? Potravní ekologie vrabce
domácího v různých typech sídel
OBR_7: Havlíček J., Šálek M., Riegert J., Nešpor M., Fuchs R., Kipson M.: Winter density and
habitat preferences of three declining granivorous farmland birds: the importance of the
keeping of poultry and dairy farms
OBR_8: Homolka M., Barančeková M., Konupka P., Krojerová J.: Potravní chování velkých
šelem v EVL Beskydy
OBR_9: Hulejová Sládkovičová V., Žiak D., Miklós P., Hollá K.: Väzba hraboša severského
panónskeho na premenné prostredia v podmienkach vybraných mokradí Žitného ostrova
OBR_10: Chrenková M., Jacobsen L.B., Sunde P., Krištín A., Obuch J., Šálek M., Thorup K.:
Diet of a generalist farmland predator Little Owl Athene noctua in different food supply
conditions
OBR_11: Krajča T.: Výskyt velkých šelem na Jablunkovsku v letech 2011–2014
OBR_12: Krojerová J., Barančeková M., Konupka P., Homolka M., Vallo P., Koubek P.:
Extenzivní celoroční fotomonitoring rysa ostrovida v EVL Beskydy
OBR_13: Mizerovská D., Bureš M., Konečný A.: Myšovití hlodavci tropických lesů jižního
Konga
OBR_14: Noga M.: Koľkokrát za noc? Spontánna hlasová aktivita výra skalného Bubo bubo
OBR_15: Obuch J., Tulis F.: The diet of Long-eared Owl in Jordan
OBR_16: Pavelka K.: Hnízdní ornitocenóza extenzivních pastvin a luk s malými lesíky,
liniovou a rozptýlenou keřovou zelení v Javorníkách (CHKO Beskydy)
OBR_17: Romportl D.: Model konektivity habitatu BBA populace rysa
OBR_18: Sedláčková O., Chobot K., Jeřábková L.: Mobilní zápisník faunistických pozorování:
Biolog
OBR_19: Sládeček M., Kubelka V., Karlíková Z., Mlíkovský J., Šálek M.: Preferences for nestsite and chick-rearing habitat in an association of waders in one Siberian marshland
21
Program konference
OBR_20: Suchomel J., Purchart L., Čepelka L., Heroldová M.: Faktory ovlivňující intenzitu
ohryzu kůry hrabošovitými hlodavci ve výsadbách dřevin, v lesních porostech Hrubého
Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd
OBR_21: Šálek M., Pavliska P.L., Kipson M.: Vliv heterogenity krajiny na početnost a
biotopové preference zajíce polního (Lepus europaeus)
OBR_22: Šandera M.: Hladoměř – hladové ryby a beznohé žáby: biologická nerovnováha v
novém mokřadu
OBR_23: Vallo P., Reeder D.M., Benda P.: A new house bat species (Scotophilus,
Vespertilionidae) from East Africa: resurrection of Scotophilus altilis Allen, 1914?
OBR_24: Veselovský T. , Baláž I.: Monitoring plamienky driemavej (Tyto alba) na
juhozápadnom Slovensku
OBR_25: Vojtěchovská E.: Zajímavé výsledky z projektu „Monitoring a celoplošné mapování
evropsky významných druhů pro dokončení návrhu soustavy Natura 2000“
OBR_26: Vrána J., Matysioková B., Remeš V.: Růstová alometrie u mláďat pěvců
(Passeriformes)
OBR_27: Žák J., Houda O., Drozd B.: Vliv hormonálního preparátu na řízenou reprodukci
piskoře pruhovaného (Misgurnus fossilis)
Změna programu vyhrazena!
22
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
ABSTRAKTA PŘEDNÁŠEK A POSTERŮ
(řazena abecedně podle autorů)
Vliv zahájení lovecké sezony na chování husy velké Anser anser
ADAM M. (1), PODHRAZSKÝ M. (2,3), MUSIL P. (1)
(1) Katedra ekologie FŽP ČZU, Praha; (2) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (3) Zoo Dvůr Králové a.s.
Lov, jako klíčový zdroj disturbancí, ovlivňuje populace hus přímo skrze střílení, či nepřímo
vyplašením při střelbě. Individuální chování reagující na lov může mít významný dopad na
přežívání a populační dynamiku hus. Husy by proto měly využívat takové prostředí, které jim
poskytne přístup k potravě a současně minimalizuje setkání s lovci.
Zaměřili jsme se na změnu čtyř parametrů v reakci jedinců na zahájení lovecké sezóny, tj.
celkové rozlohy využívaného území, podílu využívaných lokalit, kde je lov zakázán a rozlohy a
počtu využívaných vodních ploch. V období pelichání v letech 2012 a 2014 bylo v jižních
Čechách v oblasti Českobudějovicka opatřeno 11 hus velkých GSM/GPS. Pro zhodnocení
využívaného území a dalších parametrů byly použity údaje ze dvou denních záznamů (0:00 a
12:00 GMT) ze šesti vysílačů 9 dní před/po začátku lovecké sezony (zbylé vysílače přestaly
fungovat, byly odstraněny, či jedinci opustily oblast jižních Čech před sledovaným obdobím).
Velikosti využívaného území byly zpracovány metodou Minimálních konvexních polygonů
(MCP) a jejich změny spolu se změnami ostatních parametrů vyhodnoceny Wilcoxnovým
párovým testem. Zjistili jsme, že ihned po zahájení lovecké sezóny jedinci husy velké začali
využívat signifikantně větší území. To může mít v pohnízdním období dopady na zvýšené
energetické náklady a schopnost nabrat dostatečné zásoby pro podzimní migraci. Navíc nebyl
nalezen významný rozdíl v podílu využívaných lokalit se zákazem lovu v období před a po
zahájení lovecké sezóny. To společně s pozorovanými nižšími počty hus velkých na našem
území v druhé polovině srpna může poukazovat na nedostatečnou kvalitu/kvantitu útočišť pro
husy velké.
(POSTER)
Na cestě mezi Afrikou a Evropou: geolokátore odhalují migraci lejsků bělokrkých
ADAMÍK P. (1), BRIEDIS M. (1), KRÁL M. (1), HAHN S. (2)
(1) Katedra zoologie PřF UP, Olomouc; (2) Schweizerische Vogelwarte, Sempach, Švýcarsko
Doposud evidujeme pouze čtyři zpětná hlášení okroužkovaných lejsků bělokrkých (Ficedula
albicollis) z afrických zimovišť. Za pomoci pouze 0,6 g vážících geolokátorů analyzujeme tah a
23
Abstrakta přednášek a posterů
zimoviště lejska bělokrkého z hnízdní populace na Moravě. Medián odletu z hnízdišť byl 26.
července, a přibližně o 5 týdnu později došlo k přeletu Sahary. Migrace probíhala přes Itálii a
středem Sahary (v rozmezí 10°–15° E). Medián příletu na zimoviště byl 25. září. Zimoviště se
nacházela v oblasti Angoly, Botswany, DR Kongo a Zambie. Většina jedinců zimovala v jižní
části DR Kongo a východní části Angoly. Odlet ze zimovišť probíhal od 11. února do 20. března
(medián 3. březen). Tah na hnízdiště probíhal zejména přes Řecko. Přílet na hnízdiště byl kolem
22. dubna.
(PŘEDNÁŠKA)
Pohlavní dimorfismus a vliv stárnutí na míru exprese ornamentů vlaštovky obecné
(Hirundo rustica)
ADÁMKOVÁ M. (1,2), TOMÁŠEK O. (2,3), PETRŽELKOVÁ A. (2,3), MICHÁLKOVÁ R. (3), SOUDKOVÁ
M. (3), CEPÁK J. (4), ALBRECHT T. (2,3)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenc; (3) Katedra
zoologie PřF UK, Praha; (4) Kroužkovací stanice, Národní muzeum, Praha
Vlaštovka obecná (Hirundo rustica) je sociálně monogamním pěvcem, v jehož pohlavním
výběru se uplatňuje vliv ornamentů (melanoidní zbarvení ventrální části těla u H. r.
erythrogaster, prodloužená ocasní pera u H. r. rustica). U dalších poddruhů se uplatňují
kombinace těchto znaků, které se různou měrou podílí na pohlavním dimorfismu. Míra exprese
ornamentů a jejich podíl na pohlavním dimorfismu je ovšem u tohoto druhu variabilní nejen
mezi jednotlivými podruhy, ale i mezi populacemi jednoho poddruhu. Například, délka ocasu se
mění s latitudinálním gradientem, jako pohlavně dimorfický znak se uplatňuje spíše u severních
populací. Další proměnnou ovlivňující délku ocasních per a zbarvení ptáků může být věk,
detailních studií zabývajících se touto problematikou je však málo a protiřečí si.
Zde hodnotíme míru pohlavního dimorfismu a změny v expresi druhotných ornamentů (délka
ocasu, intenzita zbarvení ventrální části těla) v průběhu života samců i samic v jihočeské
populaci evropského poddruhu vlaštovky obecné (H. r. rustica) studované v letech 2010–2014.
Výsledky založené na pozorování stovek jedinců v průběhu jejich života naznačují, že u
sledované populace se coby pohlavně dimorfický znak s výrazně vyšší expresí u samců
uplatňuje délka vnějších ocasních per a tmavost břišní strany těla. V rámci samců je patrná
korelace délky ocasních per a saturace břišní strany těla, současně se snižuje jas břicha
(dlouhoocasí ptáci jsou tmavší). S narůstajícím věkem se u samců i samic prodlužují ocasní
pera. Stárnutí se ve studované populaci dále projevuje ztmavnutím ventrální strany těla, tento
jev je pozorovatelný především u samců. Prokázali jsme, že délka vnějších ocasních per je
důležitým pohlavně dimorfickým znakem a že míra exprese tohoto znaku je věkově závislá.
24
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Výsledky jsou zajímavé i v kontextu asortativního párování podle délky ocasních per,
zaznamenanému v naší i v dalších vlaštovčích populacích.
Práce byla podpořena projektem LH14045: Program LH – KONTAKT II (MŠMT).
(PŘEDNÁŠKA)
Deaktivace neofobie a potravního konzervativismu u tří druhů sýkor (Paridae)
ADAMOVÁ D., HOSPODKOVÁ E., EXNEROVÁ A.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Bylo zjištěno, že predátoři mohou projevovat různou míru počáteční opatrnosti k nové,
doposud neznámé potravě, která zahrnuje tři ne zcela výlučné procesy: neofobii, potravní
konzervativismus a specifickou vrozenou averzi ke konkrétní vlastnosti kořisti. U naivních,
ručně odchovaných ptáčat středoevropských druhů sýkor z čeledi Paridae, byla zjištěna různá
míra počáteční opatrnosti k nové a aposematicky zbarvené kořisti. Zajímalo nás, zda se budou
jednotlivé druhy sýkor lišit v přístupu k potravě známého tvaru a nové barvy – červeně
nabarvené larvě potemníka moučného (Tenebrio molitor) po předchozí zkušenosti s různě
zbarvenými nebo přirozeně zbarvenými larvami této kořisti. Ptáčata tří druhů sýkor (Parus
major, Periparus ater, Cyanistes caeruleus) byla rozdělena do dvou skupin: 1) barevná skupina
– absolvovala trénink s barevnými larvami (žlutá, zelená, modrá), 2) kontrolní skupina –
absolvovala trénink s přirozeně zbarvenými larvami. Poté byla všem ptáčatům předložena
červeně nabarvená larva v sekvenci s kontrolní, přirozeně zbarvenou larvou potemníka
moučného. Měřily jsme latenci první manipulace s nově zbarvenou kořistí a dobu, za kterou byli
ptáci ochotni zkonzumovat tři červeně zbarvené larvy. U všech testovaných druhů se latence
první manipulace s novou potravou signifikantně zkrátily u ptáčat trénovaných s barevnými
larvami a přesto, že se v každé skupině vyskytli potravně konzervativní jedinci, kteří odmítli
novou potravu konzumovat, se také ochota ke konzumaci nové potravy u ptáčat trénovaných s
barevnými larvami prokazatelně zvýšila. Můžeme proto konstatovat, že zkušenost s různorodou
potravou snižuje míru neofobie vůči nové potravě u ptáčat všech tří testovaných druhů sýkor a
následně také zvyšuje ochotu k její pravidelné konzumaci.
Podpořeno grantem GAČR P505/11/1459.
(PŘEDNÁŠKA)
25
Abstrakta přednášek a posterů
Dokážeme rozpoznať nový druh len na základe genetiky?
AGHOVÁ T. (1,2), ŠUMBERA R. (3), BRYJA J. (1,2)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (3) Katedra
zoologie PřF JU, České Budějovice
Molekulárno-genetické metódy priniesli revolúciu pri popisovaní nových druhov. Napriek
tomuto rozvoju, určiť nový druh nie je jednoduché. Rozlíšiť, či nová genetická línia už
odpovedá úrovni druhu, je komplikované. Riešením je buď analýza typového materiálu (pre
genetické analýzy často nedostupný) alebo kombinácia genetickej a morfologickej analýzy. V
niektorých prípadoch však genetické a morfologické dáta môžu byť rozporuplné (napr.
kryptické druhy). Ďalším spôsobom je tzv. "species delimitation" (vytýčenie druhu). Dnes už
bolo vyvinutých niekoľko metód s rozdielnymi modelmi a parametrami (BPP, BFD, GMYC,
PTP), ktoré sú viac či menej vhodné pre delimitáciu druhu na základe genetického datasetu.
My sme si pre testovanie "species delimitation" zvolili modelový organizmus z Východnej
Afriky – hlodavce rodu Gerbilliscus (Muridae). Na základe multilokusovej fylogenetickej
analýzy sme identifikovali 11 genetických línií, ktoré podľa platnej taxonómie mali zodpovedať
štyrom druhom. Pomocou metódy Baysiean phylogeny and phylogeography (BPP) sme testovali
reálny počet druhov. Vo Východnej Afrike sme určili 6 druhov, z toho dva nové druhy (G. cf.
bayeri a G. sp. n. "Babile"). Identifikácia druhov pomocou genetiky nemá za cieľ potlačiť
klasickú taxonómiu do úzadia, hoci je časovo náročná a vyžaduje špecialistov. Jej cieľom je
slúžiť ako silný nástroj na správnu interpretáciu genetických dát.
Práce byla podporována granty GA ČR (P506/10/0983 a 15-20229S).
(PŘEDNÁŠKA)
Karyotypová variabilita sekáčů čeledi Nemastomatidae (Arachnida: Opiliones)
ALAVERDYAN A. (1), SCHÖNHOFER A. (2), ŠŤÁHLAVSKÝ F. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Department of Evolutionary Biology, Institute of Zoology, Mainz,
Germany
Žlaznatky (Nemastomatidae) (22 rodů, 133 druhů) představují druhově i rodově
nejdiverzifikovanější čeleď sekáčů podřádu Dyspnoi. Přestože mají holoarktické rozšíření a
vyskytují se běžně na vlhčích místech, někdy i ve větších agregacích, existují v současné chvíli
informace o karyotypech pouze tří nejběžnějších evropských druhů. Publikované údaje navíc
zahrnují v podstatě pouze diploidní počty chromosomů bez dalších podrobností. Srovnání
karyotypů se přitom v některých případech ukazuje využitelné k detekci kryptických druhů,
popřípadě změny karyotypů odráží evoluční změny. Hlavním předpokladem pro využití
26
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
cytogenetických metod v taxonomii či evoluční biologii je ale zejména dobrá znalost karyotypů
většího množství druhů, pokud možno z většího množství jedinců a populací. Z tohoto důvodu
jsme se zaměřili na studium karyotypů žlaznatek z různých oblastí (hlavně České republiky a
Alp). Naše předběžné výsledky zatím potvrzují již známý rozsah počtu chromosomů u žlaznatek
(2n= 16-24). Navíc jsme zjistili, že v karyotypech všech analyzovaných druhů převládají
dvojramenné chromosomy a u druhů s nižšími počty chromosomů dochází k nápadné velikostní
diferenciaci chromosomů (pravděpodobně jako důsledek fůzí). U druhů se stejným počtem
chromosomů se karyotypy liší morfologií i velikostí chromosomů. Zdá se tedy, že u této skupiny
sekáčů mohou být cytogenetické analýzy v taxonomii skutečně využitelné. V následujících
studiích by nicméně bylo třeba ještě variabilitu karyotypů srovnat s variabilitou morfologickou
a genetickou.
(POSTER)
Focused on Old World iguanas: Karyotype evolution in the Madagascar family Opluridae
(Squamata: Pleurodonta)
ALTMANOVÁ M. (1), JOHNSON POKORNÁ M. (1,2), ROVATSOS M. (1), KRATOCHVÍL L. (1)
(1) Department of Ecology, Faculty of Science, Charles University Prague; (2) Institute of Animal
Physiology and Genetics, AS CR, Liběchov
Iguanas (Pleurodonta) are one of the most species-rich clades of lizards. Karyotypes are
known in only approximately one third of iguana species, with the cytogenetic knowledge not
distributed equally among their lineages and more advanced methods of molecular cytogenetic
have rarely been applied to them. Although squamate reptiles possess variability in sex
determining systems, only male heterogamety has been reported in iguanas. This group is
mostly distributed in the New World, but one out of twelve iguana families, Opluridae,
exclusively inhabits Madagascar and the Grand Comoro archipelago. The family includes seven
species in two genera, Chalarodon and Oplurus. The karyotype has so far only been published
for one female specimen of Oplurus cuvieri in the late Sixties. We have explored the karyotype
evolution across the whole family Opluridae using various cytogenetic and molecular methods,
including C-banding, NOR staining and FISH with the telomeric probe and have tested the
homology of sex chromosomes across the lineage by comparative quantitative PCR. The data
obtained were mapped onto a recent phylogenetic tree of the family and are discussed in the
phylogenetic context. We can conclude that species of the family are rather conservative in
karyotypes, which is composed of 36 chromosomes; although in several cases we observed
chromosomal rearrangements and variability in heterochromatin accumulation. The sex
chromosomes are however homologous between all studied species.
(POSTER)
27
Abstrakta přednášek a posterů
Expanzia ryšavky tmavopásej (Apodemus agrarius) v juhozápadnej časti Slovenska
(Podunajská rovina, Hronská pahorkatina, Ipeľská pahorkatina): rok 2014
AMBROS M. (1), AUGUSTINIČOVÁ G. (2), BALÁŽ I. (2), KLIMANT P. (2), TULIS F. (2)
(1) Správa CHKO Ponitrie, Štátna ochrana prírody SR, Nitra, (2) Katedra ekológie a environmentalistiky,
Fakulta prírodných vied, Univerzita Konštantína Filozofa, Nitra
Príspevok je pokračovaním série článkov, v ktorých vyhodnocujeme dynamiku expanzie
ryšavky tmavopásej - Apodemus agrarius (Pallas, 1771) od zistenia jej výskytu na Podunajskej
rovine v roku 2010. V predchádzajúcich rokoch (2010 – 2013) bol druh zaznamenaný na
viacerých lokalitách južných častí Podunajskej roviny (viac ako 20 lokalít), Hronskej
pahorkatiny (3) a Ipeľskej pahorkatiny (1).
V roku 2014 sme na 34 lokalitách na území uvedených orografických celkov a tiež na
Nitrianskej pahorkatine a v Ipeľskej kotline uskutočnili prieskum fauny drobných cicavcov.
Ryšavku tmavopásu sme zaznamenali na 14 lokalitách (107 ex.). Náš prieskum upresnil
marginálne body súčasného výskytu druhu v sledovanej oblasti. Tieto sú tvorené: na západe
lokalitou Sysľovské polia (k.ú. Rusovce), na východe močiarom pri obci Tešmak, na severe
lokalizované miesta výskytu druhu pri obci Veľký Báb (1 jedinec uvádzaný v diplomovej práci
– Sládeček, 2013) a potok Bočovka pri obci Čierne Kľačany (25.06.2013, prof. A. Trnka in
verb.) prezentujeme s otáznikom, nakoľko chýba dokladový materiál.
Okrem časového a priestorového postupu šírenia ryšavky tmavopásej v tejto časti Slovenska
sme na vybraných lokalitách v oblasti starých meandrov Žitavy, sledovali aj dynamiku vývoja
kvantitatívneho zastúpenia druhu v synúziách drobných cicavcov. Na základe našich čiastočne
spracovaných pozorovaní možno konštatovať, že na viacerých lokalitách - v rokoch 2010-2012 s
ojedinelým alebo negatívnym výskytom ryšavky tmavopásej - je v spoločenstvách drobných
cicavcov tento druh v súčasnosti eudominantným alebo dominantným prvkom.
Záverom prezentujeme aj faunistický aspekt nášho prieskumu fauny drobných cicavcov
juhozápadného Slovenska v roku 2014: Crocidura leucodon, C. suaveolens, Neomys anomalus,
N. fodiens, Sorex araneus, S. minutus. Microtus arvalis, M. oeconomus, M. subterraneus,
Clethrionomys glareolus. Apodemus agrarius, A. flavicollis, A. sylvaticus, A. uralensis,
Micromys minutus, Mus musculus, M. spicilegus.
(POSTER)
28
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Toll-like receptory u ptáků: příběh ztráty i zisku funkčních genů a positivní selekce
BAINOVÁ H. (1), GUTOWSKÁ M.W. (2), BURT D.W. (2), VINKLER M. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK Praha; (2) Department of Genomics and Genetics, The Roslin Institute,
University of Edinburgh, United Kingdom
Toll-like receptory (TLRs) patří mezi zásadní receptory vrozené imunity a hrají tak u
obratlovců podstatnou roli při prvotním rozpoznání nejrůznějších patogenů. Rodina TLRs čítá u
ptáků přibližně deset zástupců, kde každý z těchto receptorů je specializován na rozpoznání jiné
skupiny patogenních molekul. K dispozici máme unikátní dataset nukleotidových sekvencí
všech ptačích TLRs od 65 druhů pokrývající všechny hlavní skupiny ptačí fylogeneze. Tato
sekvenační data byla získána z celogenomově osekvenovaných druhů ptáků (v rámci projektu
Avian Genomes) i z veřejně dostupných databází (NCBI). Provedené selekční analýzy odhalily,
že positivní divergující selekce působí podle očekávání především na extracelulární domény
receptorů, které obsahující vazebná místa pro detekci patogenních molekul. Zajímavé však je, že
pod větším selekčním tlakem jsou pak receptory exprimované na povrchu buňky detekující
především bakteriální ligandy (např. TLR1, TLR2, TLR4, TLR5), než receptory působící v
buněčných endosomech detekující především virové ligandy (TLR3, TLR7, TLR21). Nedávno
byl naší skupinou popsán unikátní fenomén ztráty funkčního genu pro TLR5 u pěvců. Nám se
navíc nyní podařilo zjistit, že tato pseudogenizace u TLR5 nastala pravděpodobně několikrát
nezávisle i u dalších ptačích linií (např. u papoušků, seriem, trogonů, faetonů, slunatců či
svišťounů). Naopak v případě TLR7 se zdá, že došlo v ptačí evoluci k nezávislé duplikaci tohoto
genu a to nejen u pěvců, ale i u dalších ptačích skupin jako např. u bahňáků, kukaček či mesitů.
Další studium těchto funkčně významných změn v TLRs může pomoci lépe pochopit koevoluci
parazitů a jejich hostitelů v širší rovině ptačí evoluce.
Tato práce byla podpořena grantem GA UK (projekt č. 540214), GA ČR (projekt č. P505/10/1871) a Fondem mobility UK.
(PŘEDNÁŠKA)
Variabilita vybraných Toll-like receptorů u starobylých plemen kura domácího (Gallus
gallus f. domestica)
BAINOVÁ Z. (1), ŠMÍDOVÁ A. (2), BRYJOVÁ A. (2,3), POJEZDNÁ A. (2), VINKLER M. (2)
(1) Katedra buněčné biologie PřF UK, Praha; (2) Katedra zoologie PřF UK, Praha;
(3) Ústav biologie obratlovců AV ČR, pracoviště Studenec
Kur domácí (Gallus gallus f. domestica) má zásadní hospodářský význam, kromě toho také
slouží jako hlavní modelový organismus v ptačí imunologii. Jak komerční linie šlechtěné na
produkci, tak inbrední linie používané ve výzkumu jsou ale geneticky poměrně uniformní.
29
Abstrakta přednášek a posterů
Oproti tomu plemena chovaná v drobných zájmových chovech patrně představují bohatý zdroj
genetické variability vhodný ke studiu lokálních adaptací. Tyto adaptace by se mohly uplatňovat
především ve strukturách, které přicházejí do přímého kontaktu s patogeny. Cizorodé molekuly
patogenů jsou v těle hostitele v rané fázi infekce vázány receptory vrozené imunity, mezi jinými
také rodinou tzv. Toll-like receptorů (TLRs). V naší studii jsme popsali genetickou variabilitu
dvou TLRs rozpoznávajících virové struktury (TLR3 a TLR7) a dvou TLRs vázající bakteriální
molekuly (TLR4 a TLR5) u 110 jedinců z 25 plemen kura domácího. Největší počet
jednobodových záměn (single nucleotide polymorphism; SNPs) jsme překvapivě nalezli v
antivirovém TLR3 (40 SNPs). V ostatních TLRs bylo detekováno relativně menší a vzájemně
srovnatelné množství záměn (v TLR4 27 SNPs, v TLR5 20 SNPs a v TLR7 24 SNPs). Přibližně
polovina SNPs nalezených v TLRs je provázena záměnou aminokyselin v proteinu. Většina z
těchto substitucí je lokalizována mimo vazebná místa receptorů, i když v TLR3 a TLR4 se
nachází několik substitucí také v blízkosti funkčních míst. U TLR4 bylo nalezeno extrémní
množství 70 alel, tedy dvakrát více alel než u ostatních TLRs (u TLR3 37, u TLR5 23 a u TLR7
27 alel), což by mohlo naznačovat intenzivní rekombinaci v tomto genu. Ukazuje se také, že
jednotlivé alely všech TLRs jsou sdíleny různými plemeny. To by mohlo být důsledkem
ancestrálního polymorfismu anebo silného genového toku mezi plemeny.
Výzkum byl podpořen grantovými projekty GAČR P502/12/P179 a GAUK 259358.
(PŘEDNÁŠKA)
Brown bear (Ursus arctos) genetic inventory in Slovakia
BAKAN J., KLINGA P., KRAJMEROVÁ D., SLIVKOVÁ V., PAULE L.
Department of phytology, Technical University in Zvolen
Nowadays the most discussed conservation problem in Slovakia, is brown bears abundance,
increasing damages and conflicts with humans. The most appropriate answer for the question
“How many of them do we have?” can provide solid research. In autumn 2013 a project of
genetic inventory of the brown bear population in Slovakia has been started. For this purpose,
non-invasive sampling shows like the most suitable. From non-invasive samples (feaces and
hairs) we can determine unique genotypes, sex of individuals, estimate population size, map the
population densities and also uncover the conflict zones with humans without catching or
disturbing animals. Samples are collected from bear suitable habitats across Slovakia by 372
hunters, foresters from 82 forest management units, wildlife conservationist and volunteers.
More than 10,000 tubes with conservation fluid have been distributed. For an identification of
brown bear individuals the DNA is amplified with 12 nuclear microsatellite markers and one sex
30
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
specific marker, in one multiplex. Genotyping errors will be detected and eliminated by software
RELIOTYPE. Estimation of population size will be assessed by Captue-Mark-Recapture
(CMR) method. Estimated population size and densities will serve like basic evidence for
elaboration of the brown bear management plan in Slovakia.
This research is executing under the project „Výskum a monitoring populácií veľkých šeliem a mačky divej na Slovensku“.
(POSTER)
Priestorová distribúcia Apodemus flavicollis a Clethrionomys glareolus v dubovo-hrabovom
lese
BALÁŽ I. (1), JAKAB I. (1), TULIS F. (1), SLÁDEČEK M. (1), AMBROS M. (2)
(1) Katedra ekológie a environmentalistiky, Fakulta prírodných vied, Univerzita Konštantína Filozofa,
Nitra; (2) Štátna ochrana prírody SR, Správa Chránenej krajinnej oblasti Ponitrie, Nitra
Priestorová distribúcia Apodemus flavicollis a Clethrionomys glareolus v dubovo-hrabovom
lese (Bábsky lese pri Nitre) bola sledovaná na dvoch kvadrátoch (kvadrát tvorený 49
odchytovými bodmi) v priebehu rokov 2011 – 2014. Jeden kvadrát bol vymedzený na ploche
pôvodného lesa, druhý na ploche rúbaniska v sukcesnom štádiu. Odchytených bolo 236 jedincov
A. flavicollis (369 kontrolných odchytov) a 265 jedincov C. glareolus (390 kontrolných
odchytov).
Priestorová aktivita hlodavcov bola vyhodnotená metódou Adaptive Kernel density
estimation v ArcGIS 9.3. Sledované boli 95% a 75% (centrum aktivity) kontúry priestorovej
distribúcie. Štatisticky bolo sledované aj prekrývanie priestorovej aktivity hlodavcov s aspektom
na pohlavie a dennú dobu.
Na kvadráte v pôvodnom lese sa A. flavicollis najčastejšie vyskytoval v jeho severnej časti,
kým C. glareolus v jeho východnej časti. Centrá priestorových aktivít v pôvodnom lese sa
neprekrývali, čím bola minimalizovaná vzájomná konkurencia druhov. Na rúbanisku mal A.
flavicollis dve jadrá výskytu, kým C. glareolus jedno jadro. Centrá aktivít A. flavicollis a C.
glareolus sa čiastočne prekrývali.
Na rúbanisku nebol zistený žiadny prekryv dennej a nočnej aktivity A. flavicollis, naopak u
C. glareolus boli prekryvy pozorované. Na ploche pôvodného lesa nastal prekryv dennej a
nočnej aktivity A. flavicollis. Denná aktivita oboch druhov bola nižšia ako nočná, výraznejší
prejav nočnej aktivity bol však zaznamenaný u A. flavicollis. Samce oboch druhov, na oboch
výskumných kvadrátoch mali vyššiu priestorovú aktivitu, v porovnaní so samicami.
Z faunistického hľadiska bolo na kvadrátoch zistených 8 druhov hlodavcov: Apodemus
flavicollis, A. sylvaticus, A. uralensis, A. agrarius, Clethrionomys glareolus, Sorex araneus,
Micromys minutus a Microtus arvalis.
31
Abstrakta přednášek a posterů
Výsledky práce vznikli v rámci riešenia projektu MŠVVaŠ SR VEGA č. 1/0109/13 - Interakcie živých organizmov v
antropogénnom prostredí a projektu UKF v Nitre FCVV (Jakab).
(POSTER)
Vplyv teplej jari 2014 na hniezdenie muchárika bielokrkého (Ficedula albicollis) v troch
regiónoch Slovenska
BALÁŽ M. (1), SLOBODNÍK R. (2)
(1) Katedra biológie a ekológie, Pedagogická fakulta KU Ružomberok; (2) Ochrana dravcov na Slovensku,
Raptor protection of Slovakia (RPS) Bratislava
Teplota vzduchu patrí medzi základné environmentálne faktory ovplyvňujúce priebeh
hniezdenia malých druhov spevavcov. Významne vplýva na začiatok znášania vajec, veľkosť
znášky, ale aj úspešnosť hniezdenia, pričom dané rozdiely sú často dobre viditeľné medzi
teplotne odlišnými hniezdnymi sezónami. Začiatok roku 2014 sa vyznačoval nadpriemerne
vysokou teplotou, skorým nástupom jari a vegetačného obdobia. V tomto príspevku
analyzujeme vplyv teploty tejto jari na priebeh hniezdenia v takmer 500 hniezdach muchárika
bielokrkého (Ficedula albicollis) v troch hypsometricky a klimaticky odlišných lokalitách
Slovenska - Horná Nitra (HN; 280 – 450 m n. m.), Kremnické Vrchy (KV; 630 – 670 m n. m.),
Veľká Fatra (VF; 500 – 600 m n. m.) a porovnávame začiatok hniezdenia a veľkosť znášky s
predchádzajúcimi hniezdnymi sezónami (2007 – 2013). Medián začiatku znášania vajec v roku
2014 pripadol na lokalitách HN a KV na 28.4. a vo VF na 3.5. Vo všetkých troch prípadoch je to
štatisticky významný posun oproti dlhodobejšiemu priemeru (HN o 4, KV o 5 dní, VF o 6 dní).
Prvé vajce bolo v roku 2014 znesené na HN 20.4., v KV 23.4. a vo VF 29.4. V prípade lokalít
KV a VF je to posun zhodne o 4 dni, v prípade HN však tento deň nepredstavuje najskorší
dátum znesenia prvého vajca za sledované obdobie. Priemerná veľkosť znášky muchárikov sa
oproti priemeru za predchádzajúce obdobie v roku 2014 štatisticky významne zvýšila v KV (6,6
vs. 5,8 vajca / hniezdo) a vo VF (6,1 vs. 5,3 vajca / hniezdo). Na lokalite HN nebol signifikantný
rozdiel zaznamenaný. Mucháriky hniezdiace na tejto lokalite tak vykazovali nižšiu mieru
reakcie na teplotnú zmenu v porovnaní s vyššie položenými (a teda priemerne chladnejšími)
oblasťami. Prezentované údaje sú tak v zhode s našimi predchádzajúcimi výsledkami, v ktorých
sme doložili signifikantne silnejší vplyv poveternostných podmienok na hniezdenie daného
druhu v teplotne menej optimálnejších prostrediach.
Spracovanie príspevku bolo podporené grantom GAPF 2/02/2014
(POSTER)
32
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Původce chytridiomykózy obojživelníků potvrzen už i na Balkáně, je se čeho obávat?
BALÁŽ V. (1), SOLSKÝ M. (2), JABLONSKI D. (3), HAVLÍKOVÁ B. (2), VOJAR J. (2)
(1) Ústav ekologie a chorob zvěře, ryb a včel, Fakulta veterinární hygieny a ekologie VFU, Brno; (2)
Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí, ČZU Praha; (3) Katedra zoológie, Prírodovedecká fakulta,
Komenského univerzita, Bratislava
Středomořská oblast patří mezi světová centra současné biodiverzity. Zdejší poloostrovy
plnily funkci glaciálních refugií a migračních cest, což se odráží v jejich dnešní druhové a
fylogenetické diverzitě. Aktuální krize biodiverzity se projevuje obzvlášť výrazně právě v
oblastech s vysokou koncentrací druhů a pod největším extinkčním tlakem jsou obojživelníci.
Na jejich úbytku se velkou mírou podílí nové choroby, globálně nejvýznamnější jsou
chytridiomykóza a ranaviróza. Na jejich účet připadají masové úhyny a lokální extinkce
několika druhů žab z Pyrenejského poloostrova. Postiženy byly i endemické druhy
středomořských ostrovů a Apeninského poloostrova. Je proto překvapivé, že na Balkánu se
chorobám obojživelníků dosud nevěnovala žádná pozornost.
Soubor 466 vzorků sbíraných v Černé Hoře, Albánii a Makedonii byl zpracován pomocí
real-time qPCR na zjištění přítomnosti původce žabí chytridiomykózy – Batrachochytrium
dendrobatidis. Pozitivní výsledek jsme zjistili u 5 z 11 testovaných druhů, celková relativní
četnost pozitivních jedinců dosáhla 14% a patogen byl potvrzen na třetině vzorkovaných lokalit.
Nejvyšší prevalenci jsme zaznamenali u skokanů rodu Pelophylax, nicméně infekce byla dále
potvrzena u Bombina variegata, Hyla arborea, Lissotriton vulgaris a Triturus macedonicus.
Zjištěné intenzity infekce se pohybovaly na nízké až střední úrovni a zvířata nevykazovala
klinické příznaky nemoci. Tato situace odpovídá stavu ve střední Evropě. Některé linie B.
variegata na Balkáně můžou vykazovat vyšší citlivost k chytridiomykóze, podobně jako
Bombina pachypus v Apeninách nebo Alytes obstetricans pertinax ve španělském pohoří
Guadarrama.
V rámci dalšího výzkumu budou mezi zjišťované patogeny přidány ranaviry a původce
mločí chytridiomykózy B. salamandrivorans. Detekce budou prováděny přímo v terénu pomocí
přenosného přístroje Genie II metodou LAMP.
Projekt byl podpořen grantem č. 20144269 Grantové agentury FŽP, ČZU v Praze.
(PŘEDNÁŠKA)
33
Abstrakta přednášek a posterů
Využití pobytových znaků při monitoringu velkých šelem v EVL Beskydy
BARANČEKOVÁ M. (1), KROJEROVÁ J. (1), KONUPKA P. (2), HOMOLKA M. (1), VALLO P. (1),
KOUBEK P. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm
Velké šelmy žijí skrytým způsobem života, jejich přímá pozorování jsou vzácná a není
možné na jejich základě vyvozovat závěry o jejich distribuci a početnosti. Proto údaje potřebné
k objasnění jejich výskytu musí být získávány nepřímými metodami. Jednou z nejdéle
používaných nepřímých metod je provádění evidence pobytových znaků (nálezy trusu, otisků
chodidel, zbytků kořisti a dalších pobytových znaků přímo v terénu). Monitoring probíhal
především od října do dubna, nejintenzivnější byl v období se sněhovou pokrývkou.
V průběhu trvání projektu bylo vyhotoveno celkem 905 hlášenek, z toho 222 bylo pozitivních,
tj. obsahovaly verifikovaný záznam o výskytu velkých šelem. Při monitoringu bylo nalezeno 9
různých typů pobytových znaků – otisky chodidel, chlupy, trus, moč, výměšky perianálních
žláz, krev, zbytky kořisti, drápance a značkovací místa. Nejčastěji zaznamenávaným pobytovým
znakem byly otisky chodidel a stopní dráhy, dále pak chlupy a trus. Podle očekávání bylo
nejvíce pobytových znaků nalezeno v zimním období. Celkově bylo nalezeno a verifikováno
(určovací klíče, srovnávací sbírky, analýza DNA, analýza potravy) 373 pobytových znaků.
Nejvíce 91 %, zaznamenaných pobytových znaků patřilo rysovi, 5 % patřilo vlkovi a zbylých 4
% medvědovi. Tento poměr odráží reálny stav výskytu jednotlivých druhů velkých šelem v EVL
Beskydy – rys se zde vyskytuje trvale, zatímco medvěd a vlk se zde podle všech námi zjištěných
dat vyskytují jen sporadicky.
Pobytové znaky rysa byly nacházeny v průběhu celého projektu v centrální části
Moravskoslezských Beskyd i v blízkosti česko-slovenské hranice. Nejpočetnější záznamy o
výskytu vlka pocházejí z oblasti na východ od vodní nádrže Šance. Nejvíc záznamů o
medvědovi pocházelo z pohraniční oblasti v okolí Uhorské, Polomky, Velkého a Malého
Polomu a z oblasti Smrku, Kněhyně a Travného.
Studie byla financována z Operačního programu Životní prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí
(veřejná zakázka AOPK č. 60034342).
(PŘEDNÁŠKA)
34
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Potvrzení přítomnosti vlka obecného (Canis lupus) a medvěda hnědého (Ursus arctos) na
území EVL Beskydy na základě analýzy DNA
BARANČEKOVÁ M., KROJEROVÁ J., VALLO P., KOUBEK P.
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Ochranářská genetika je nepostradatelnou součástí výzkumu a ochrany vzácných a
ohrožených druhů živočichů. Kromě jiného se používá také pro potvrzení přítomnosti daného
druhu na lokalitě. Na území EVL Beskydy byly v rámci monitoringu pobytových znaků sbírány
také vzorky pro analýzu DNA. Druhová příslušnost vzorků byla potvrzena pomocí mtDNA, k
určení jedinců byly použity mikrosatelity. Analýzy potvrdily přítomnost vlka obecného i
medvěda hnědého na území EVL Beskydy.
Při terénních pracích byly nalezeny a pozitivně identifikovány pomocí mtDNA jen tři
vzorky medvěda z území EVL Beskydy – 1 chlupový a 2 trusové vzorky. U těchto tří vzorků a
sady 7 srovnávacích vzorků byla pomocí fragmentační analýzy hodnocena variabilita 11
mikrosatelitů.
Jako druh Canis lupus bylo na základě analýzy mtDNA identifikováno 49 vzorků z Beskyd.
Z důvodu genetické příbuznosti vlka obecného a psa domácího neumožňuje tato analýza jejich
100% rozlišení. Pro přesné určení druhu byla proto potřebná analýza pomocí sady 13
mikrosatelitů. Aby bylo možné co nejpřesnější rozlišení vlčích a psích vzorků z Beskyd, byly k
analyzovanému souboru přidány srovnávací vzorky. Celkem bylo použito 38 srovnávacích
vzorků: 18 srovnávacích vzorků vlka (Slovensko, Polsko, Rusko a 2 české ZOO); 20 vzorků psa
sesbíraných v ČR. Z celkového počtu 49 analyzovaných vzorků nalezených na území EVL
Beskydy byly pomocí klastrovací analýzy v programu STRUCTURE jako „VLK“
identifikovány jen dva vzorky. Kromě těchto dvou vzorků byl identifikován také jeden
potenciálně hybridní jedinec (kříženec vlka a psa). Vzhledem k malému počtu vzorků vlka a
vysokému počtu psích vzorků tak lze konstatovat, že je nutná důsledná validace jakýchkoliv
pobytových znaků „vlka“ nalezených při tradičním monitoringu velkých šelem.
Studie byla financována z Operačního programu Životní prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí
(veřejná zakázka AOPK č. 60034342).
(PŘEDNÁŠKA)
35
Abstrakta přednášek a posterů
Detailní populačně-genetická struktura hořavky duhové ve střední Evropě
BARTÁKOVÁ V. (1,2), BRYJA J. (1,2), REICHARD M. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Hořavka duhová (Rhodeus amarus) je malá kaprovitá ryba, jejíž rozmnožování je vázáno na
mlže především z čeledi Unionidae, kterým kladou jikry do žaberní dutiny. Tento vztah je s
povděkem využíván pro výzkum reprodukčního chování a koevoluce. Hořavka duhová prošla
výrazným poklesem početnosti v letech 1950-1980 a byla přijata pod legislativní ochranu v
mnoha státech Evropy. Dnes výrazně přesahuje svůj původní areál rozšíření a obývá mírně
tekoucí a stojaté vody téměř celého evropského kontinentu, částečně i z důvodu člověkem
způsobených introdukcí.
Naším cílem bylo zjistit genetickou variabilitu a detailní prostorovou strukturu mezi
populacemi hořavky ve střední Evropě a testovat alternativní hypotézy osídlení tohoto území.
Dále pak na základě genetických dat stanovit status populací zařazených do programu Natura
2000. K analýze bylo použito 12 polymorfních mikrosatelitových lokusů na rozsáhlém vzorku
688 jedinců. Vzorky zvířat pocházely z 27 lokalit se stěžejní pozicí v oblasti hlavního
evropského úmoří ve střední Evropě a především České republice.
Jednotlivé populace se lišily úrovní genetické variability a u šesti populací byl na základě
genetických dat indikován recentní pokles početnosti ("bottleneck"). Mezi populacemi byla
zjištěna vysoká úroveň diferenciace, a to i v rámci jednoho toku. Významnou roli zde
pravděpodobně sehrál genetický drift a nízká schopnost disperze hořavek. Překvapivá byla
situace u povodí Odry, kdy byl tok osídlen z různých zdrojů bez náznaku sekundárního
kontaktu. Většina populací v České republice (s výjimkou povodí Labe, kde se vyskytují
geneticky smíšené populace ze dvou glaciálních refugií) byla kolonizována z dunajského
refugia, i když se zdá, že např. právě při osídlení Odry či Labe hrál určitou roli i člověk. Naše
data ukazují, že z genetického hlediska jsou současné české populace původní a relativně
stabilní, s výjimkou jediné populace v rybniční soustavě Pilíky (součást soustavy Natura 2000),
která je pravděpodobně recentně introdukována.
Práce byla podpořena grantem GAČR č. 13-05872S.
(POSTER)
36
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Vliv sezóny, ploidie a nákazy na aktivitu komplementu sladkovodních ryb
BARTOŇKOVÁ J. (1), VOJTEK L. (1), ŠIMKOVÁ VETEŠNÍKOVÁ A. (2), VETEŠNÍK L. (3), PALÍKOVÁ
M. (4), HYRŠL P. (1)
1) Oddělení fyziologie a imunologie živočichů, Ústav experimentální biologie, PřF MU, Brno; (2) Oddělení
parazitologie, Ústav botaniky a zoologie,PřF MU, brno; (3) Ústav biologie obratlovců AVČR, Brno; (4)
Ústav ekologie a chorob zvěře, ryb a,včel VFU, Brno
Ryby představují heterogenní skupinu živočichů. Jakožto poikilotermní organismy se musí
vyrovnávat především se sezónními výkyvy teplot a s tím souvisejícími změnami v okolním
prostředí. Pro udržení homeostázy využívají ryby mechanismy vrozené i adaptivní imunity.
Jednou z antibakteriálních složek vrozené imunity je komplementový systém. Pomocí
luminometrického stanovení využívajícího bioluminiscenční bakterie E. coli K12 jsme
zkoumali celkovou aktivitu komplementu v reálném čase u vybraných druhů ryb. Baktericidní
aktivita komplementu se projevila jako pokles měřené bioluminiscence. Zejména nás zajímalo
ovlivnění komplementové aktivity sezónou, ploidií ryb a stresem (parazitární nákaza, aplikace
toxinů). Měřením na modelu pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss) jsme zjistili kolísání
aktivity komplementu v průběhu sezóny, nejvyšší byla na jaře a na podzim, nejnižší v zimě.
Zajímavé výsledky jsme získali také měřením vzorků ryb s různou ploidií u karase stříbřitého
(Carassius gibelio) , kdy byla u triploidních jedinců zjištěna vyšší aktivita komplementu. U
pstruhů duhových vystavených nákaze dochází k pomalejší reakci nebo naopak ke stimulaci
komplementu v závislosti na příčině, která ji vyvolala (toxin x parazit).
Tato práce byla podpořena granty GAČR P505/12/0375 a NAZV QJ1210013.
(POSTER)
Enklávy kontinentálních stepí v Evropě: Případ motýla z pohoří Askion, SZ Řecko
BARTOŇOVÁ A. (1,2), SUCHÁČEK P. (3), KOLÁŘ V. (1,2,3), MAREŠOVÁ J. (1), KONVIČKA M. (1,2)
(1)PřF JU, České Budějovice; (2) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice; (3)
Zemědělská fakulta JU, České Budějovice
Biom suchých kontinentálních stepí se táhne od Ukrajiny a Turecka na východ a je v Asii
široce rozšířen. V Evropě ale můžeme jeho malé části nalézt také – v několika málo izolovaných
oblastech na Balkáně a ve Španělsku, kde pravděpodobně přetrval v nejpříhodnějších
podmínkách od glaciálních dob, které na jihu Evropy navodily více kontinentální podmínky a
umožnily rozšíření stepních oblastí. Jednou takovou enklávou je krasové pohoří Askion v SZ
Řecku s výskytem motýla Proterebia afra, okáče asijských stepí, se zachovanými pouze dvěma
oblastmi výskytu v Evropě. Lokalitu jsme navštívili během doby letu P. afra v dubnu až květnu
37
Abstrakta přednášek a posterů
2014, zmapovali jsme rozšíření cílového druhu v oblasti a
jeho výškový rozsah. Pomocí
transektů lišících se mezi sebou nadmořskou výškou, orientací a sklonem svahu, pokryvností
jednotlivých položek a mírou pastvy jsme zmapovali společenstva denních a nočních motýlů,
ptáků, brouků a cévnatých rostlin vyskytujících se v pohoří Askion (vyhodnocena zatím pouze
část dat), s cílem zjistit, zda se jejich geografické rozšíření překrývá s rozšířením P. afra, a čili
zda může být P. afra považována za indikátor společenstev suchých stepí. Zhodnotili jsme
mikrohabitatové podmínky několika stepních druhů motýlů vyskytujících se v oblasti: Zatímco
bělásek Elphinstonia penia preferuje strmé skály, modrásek Pseudophilotes bavius stinné vlhčí
zářezy a cílová P. afra travnaté pastviny.
(POSTER)
Magnetorecepce hmyzu – půlstoletí výzkumu za námi a kudy dál
BARTOŠ P. (1), BAZALOVÁ O. (2), KVÍČALOVÁ M. (1), SLABÝ P. (1), TOMANOVÁ K. (1), VÁLKOVÁ
T. (1), DOLEŽEL D. (2), VÁCHA M. (1)
(1) Oddělení fyziologie a imunologie živočichů, Ústav experimentální biologie, PřF MU, Brno
(2) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice
Hmyz byl jedním z prvních živočišných modelů, na kterém se v 60. letech 20. století začala
zkoumat magnetorecepce zvířat. Pionýrská desetiletí patřila výzkumu včel a jejich tanečků nebo
jejich schopnostem nacházet zdroj potravy, tedy chování, které se ukázalo být citlivé na
magnetické pole. Dnešní výzkum patří jak migrujícím monarchům stěhovavým tak i Drosophile
a řadě dalších druhů, vždy ale s ohledem na starou základní otázku: jak magnetoreceptor
funguje. Zatímco v začátcích nikdo neuvažoval o jiném principu než o zrncích magnetitu
rotujících podobně jako střelky kompasu, poslední dekáda nahrává spíše konkurenční hypotéze
radikálových párů postavené na Kryptochromech – pigmentech schopných fotochemických
reakcí citlivých na magnetická pole. Dodnes však přesně nevíme jak receptor funguje, ani kde je
v těle hmyzu lokalizován a u některých druhů dokonce ani to, k čemu je svým majitelům dobrý.
Navzdory tomu není vyloučeno, že to bude právě hmyzí model, který molekulární podstatu
magnetorecepce živočichů pomůže vysvětlit. Přednáška stručně představí cestu, kterou se
výzkum kompasové schopnosti hmyzu ubíral, upozorní na současné zásadní objevy na této
skupině a shrne roli českých pracovišť.
Výzkum je podpořen grantem GA 13-119-08J.
(PŘEDNÁŠKA)
38
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Role aldehydů v multimodální signalizaci ploštic (Heteroptera)
BEDNÁŘOVÁ H., EXNEROVÁ A., ADAMOVÁ D., HOTOVÁ SVÁDOVÁ K.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
S multimodální signalizací se v přírodě setkáváme poměrně často. I pokud se omezíme
pouze na signalizaci mezi kořistí a predátorem, stále nalezneme řadu příkladů komunikace
využíváním kombinací více modalit (zrak, sluch, čich, chuť) najednou. Předmětem našeho
studia je kombinace obranné pachové a optické signalizace ploštic (Heteroptera), které mohou
tímto způsobem informovat predátory o své nepoživatelnosti. Porovnávaly jsme chování
predátorů vůči dvěma blízce příbuzným druhům ploštic z čeledi Pyrrhocoridae – aposematicky
zbarveným ruměnicím Pyrrhocoris apterus a neaposematickým hnědým ruměnicím Pyrrhocoris
tibialis – za přítomnosti a nepřítomnosti aldehydů. Aldehydy jsou jednou z majoritních složek
repelentní sekrece většiny ploštic a jsou považovány za látky mající antipredační význam.
Predátory byla v experimentu ručně odchovaná mláďata sýkory koňadry (Parus major), která se
nikdy předtím s podobnou kořistí nesetkala. U všech čtyř testovaných skupin jsme sledovaly
latenci útoku sýkory na první předloženou ploštici a celkový počet napadených a zabitých
ploštic. Dvě skupiny testované s aposematickou P. apterus se mezi sebou lišily ve dvou z těchto
tří testovaných znaků. V přítomnosti aldehydů sýkory déle váhaly s napadením první ploštice a
zabily signifikantně méně kořisti než sýkory ve skupině bez aldehydů, skupiny se ale nelišily v
celkovém počtu napadených ploštic. Žádný rozdíl naopak nebyl přítomen u skupin s
neaposematickou P. tibialis. Výsledky proto ukazují, že aldehydy jako antipredační signál
fungují, ale pouze v multimodální kombinaci s výstražným signálem optickým –
aposematickým zbarvením.
Podpořeno grantem GAČR P505/11/1459.
(POSTER)
Vliv počasí na aktivitu křečka polního
BENDOVÁ M. (1), KUBÁTOVÁ M. (1), PETROVÁ I. (1), LOSÍK J. (1), TKADLEC E. (1,2)
(1) Katedra ekologie a ŽP PřF UP, Olomouc; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec
Křeček polní (Cricetus cricetus) ve všech oblastech svého areálu prošel v posledních
desetiletích značným populačním poklesem. V laboratorních podmínkách je významným
modelovým druhem pro studium chronobiologických procesů, avšak jeho cirkadiánní aktivita v
přírodních podmínkách stále není dostatečně prozkoumána. Jedním z významných a dosud
nestudovaných faktorů ovlivňujících aktivitu křečka polního je aktuální počasí. V rámci
39
Abstrakta přednášek a posterů
dlouhodobého studia přírodní populace křečka polního na lokalitě v areálu Univerzity Palackého
v Olomouci-Holici jsme sledovali aktivitu jedinců pomocí dvou metod. První s využitím
fotopastí které zabíraly východy z nor, druhá pomocí podkožních RFID čipů a odečítacích antén
umístěných na vchodech do nor. Sledování aktivity probíhalo kontinuálně od května r. 2013 do
října téhož roku. Použitá data o počasí pocházejí z meteorologické stanice v Olomouci.
Hlavními sledovanými faktory pro nás byly hodnoty teploty a atmosférického tlaku. Pomocí
zobecněných lineárních modelů jsme odfiltrovali vliv endogenního rytmu aktivity a vyhodnotili
význam vlivu zvolených faktorů počasí na aktivitu křečka polního. Vliv obou faktorů počasí na
aktivitu křečků se lišil v závislosti na fázi sezóny. Uvedené výsledky tedy naznačují, že u křečka
polního mohou sezónní změny denní aktivity souviset s optimalizací energetických výdajů na
termoregulaci.
(PŘEDNÁŠKA)
Okáč stínovaný (Lasiommata petropolitana) (Nymphalidae, Lepidoptera), vymřelý druh
České republiky
BENEŠ J. (1), SPITZER L. (1,2)
(1) Entomologický ústav, BC AV ČR,České Budějovice; (2) Muzeum regionu Valašsko, Vsetín
Na základě literární rešerše, revize naprosté většiny českých a moravských muzejních sbírek
a historických dat od lepidopterologů zapojených do projektu Mapování motýlů České republiky
jsme sumarizovali přehled všech dostupných údajů o rozšíření okáče stínovaného (Lasiommata
petropolitana, Fabricius 1787) v České republice.
Je doloženo, že v minulosti druh u nás obýval jen území Moravy. Z nižších poloh mimo
karpatskou oblast byl u nás znám z vápencových skalnatých kopců s řídkými lesy (např. v okolí
Brna a Kuřimi) či z otevřených suťovitých kaňonů řek (např. okolí Náměště nad Oslavou). Zde
byl hlášen na 7 lokalitách náležejících do 5 kvadrátů.
Druh je v podhůří i horách Karpatského oblouku dokladován ze Hostýnsko-vsetínské
hornatiny, Bílých Karpat, Javorníků a ze středních a vyšších poloh Beskyd. Pravidelně zde byl
zjišťován na lesních loukách a pasekách do 70. let 20. století. Ve vyšších polohách Beskyd
podél hranic se Slovenskem (až 1000 m n. m.) byly známy populace na horských loukách,
pozvolna zarůstajících náletem keřů a stromů. Zaznamenáván zde byl ještě v průběhu 70. let 20.
století. V karpatských pohořích byl historicky zjištěn v 13 polích síťového mapování,
revidováno bylo několik desítek sbírkových exemplářů.
Poslední nález z území České republiky je datován rokem 1975, katastr obce Bílá
(Beskydy). Nejbližší příhraniční populace přežívá v Bielých Karpatech na Vršatci. Silnější
metapopulace se v současnosti ale vyskytuje až ve slovenských Strážovských vrších. Po okáči
40
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
bylo v poslední dekádě v oblasti historického výskytu intenzivně leč marně pátráno. Proto jsme
vymření okáče stínovaného (L. petropolitana) v České republice stanovili k roku posledního
nálezu – 1975. Druh pravděpodobně vymizel vinou změn lesního hospodaření, útlumu pastvy a
následného zalesňování a zarůstání lesních luk ve vyšších polohách moravských Karpat.
Podpořeno GA ČR (P505/10/2167) a rozpočtem Muzea regionu Valašsko, Vsetín.
(POSTER)
Ovplyvňuje selektívna mortalita mieru introgresie mtDNA v hybridogenetickom komplexe
vodných skokanov?
BENOVICS M., MIKULÍČEK P.
Katedra zoológie, Univerzita Komenského, Bratislava
Medzidruhová introgresia je proces známy u rastlín aj živočíchov. Popri introgresii
jadrových fragmentov môže vplyvom hybridizácie nastať aj introgresia celých
mitochondriálnych genómov. Medzidruhová introgresia mtDNA narúša selekciou “vyladené”
jadrovo-cytoplazmatické komplexy, čo sa môže prejaviť v zníženom fitness hybridov. V našej
práci sme zisťovali mieru introgresie mtDNA u lariev a adultov v hybridogenetickom komplexe
vodných skokanov zahŕňajúcom rodičovské druhy Pelophylax ridibundus a Pelophylax lessonae
a ich hybrida P. esculentus. Nakoľko počas ontogenézy obojživelníkov sa javí ako
najkritickejšie obdobie metamorfózy, predpokladali sme, že miera introgresie bude vyššia u
lariev, a naopak, vplyvom selektívnej mortality introgredovaných lariev, nižšia u adultných
jedincov. Výskum bol robený na troch lokalitách západného Slovenska, so syntopickým
výskytom všetkých troch taxónov. Analyzovanú vzorku tvorilo 151 adultných jedincov a 167
lariev štádií 25 až 41 (podľa Gossnera).Všetky jedince P. lessonae mali len vlastný
mitochondriálny genóm. 68,6 % adultných hybridov a 87,0 % lariev malo lessonae mtDNA,
ostané niesli ridibundus mtDNA. Introgresia lessonae mtDNA bola zistená u 15,2 % adultov P.
ridibundus. Larvy druhu P.ridibundus sa podarilo odchytiť len na jednej lokalite a u nich sa
zistila lessonae mtDNA v 23,4 % prípadov. Z tej istej lokality bola u adultov zistená introgresia
len u 10,0 % jedincov. Znížená miera introgresie lessonae mtDNA u adultov P. ridibundus
naznačuje možný vplyv selektívnej mortality v čase metamorfózy, ktorá by mohla viac
postihovať larvy P. ridibundus s introgredovaným lessonae mitochondriálnym genómom.
(PŘEDNÁŠKA)
41
Abstrakta přednášek a posterů
Co (ne)víme o myrmekofauně Peru
BEZDĚČKOVÁ K. (1), BEZDĚČKA P. (1), MACHAR I. (2)
(1) Přírodovědné oddělení, Muzeum Vysočiny Jihlava; (2) Katedra rozvojových studií PřF UP, Olomouc
Peru je řazeno mezi deset zemí s tzv. megadiverzitou. Počet známých druhů cévnatých
rostlin (přes 20,5 tisíc), obojživelníků (624), plazů (446), ptáků (1847) a savců (523) známých z
území tohoto státu představuje ca 15 % světové biodiverzity (Ministerio del Ambiente del Perú
2014). Informace o výskytu a rozšíření některých skupin, zejména z řad bezobratlých živočichů,
jsou však stále nedostatečné. K takovým skupinám patří i mravenci.
Vědecký výzkum peruánské myrmekofauny začal v druhé polovině 19. století. První
souhrnné informace o mravencích Peru zahrnul W. Kempf do svého katalogu neotropických
mravenců, vydaného v roce 1972. Tato práce se stala základem pro dosud jediný samostatný
seznam peruánských mravenců, publikovaný v roce 1993. Jeho autor J. A. Escalante Gutiérrez
zde představuje 273 druhy a poddruhy. Nejnovější přehled mravenců známých z území Peru,
čítající 332 druhy a poddruhy, zveřejnili v roce 2004 F. Fernandez a S. Sendoya ve svém
seznamu neotropických mravenců.
V tomto příspěvku předkládáme další data o peruánské myrmekofauně, která jsme získali
excerpcí literatury, z webové databáze AntWeb (muzejní exempláře) a při dvou cestách do Peru.
Celkem jsme shromáždili informace o výskytu a rozšíření 12 podčeledí, 75 rodů, 566 druhů a 26
poddruhů mravenců žijících na území Peru. Tato čísla nejsou zcela jistě konečná, změnit se
mohou následkem budoucí taxonomické revize, objevu taxonů na území Peru dosud
nezjištěných či rozpoznání taxonů nových pro vědu. Peruánská myrmekofauna je proto s
největší pravděpodobností bohatší než uvádíme.
Výzkum byl finančně podpořen v rámci projektu POPRAR CZ.1.07/2.2.00/28.0303.
(POSTER)
Měření imunitní odpovědi pomocí fytohemaglutininového otokového kožního testu:
Velikost otoku odráží složení krve
BÍLKOVÁ B., VINKLEROVÁ J., VINKLER M.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Otokový kožní test s použitím Phytohemaglutininu (PHA) patří mezi nejčastěji používané
metody měření imunitní odpovědi v ekologických studiích. Základem této metody je aktivace
zánětlivé reakce injikací roztoku PHA do podkoží zvířete. Vyvolaná zánětlivá reakce vede k
infiltraci leukocytů do tkáně a k otoku. Velikost otoku je považována za měřítko imunitní
odpovědi zvířete. Mechanismus této imunitní reakce ale doposud nebyl podrobně popsán a proto
42
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
je interpretace měřené otokové reakce velmi nejednoznačná. V tomto příspěvku jsme se zaměřili
na vztah buněčné infiltrace a změn krevního obrazu po aplikaci PHA. Jako modelový
organismus jsme použili zebřičku pestrou (Taeniopygia guttata). Naším cílem bylo ozřejmit
proces tvorby otoku po aplikaci PHA vysvětlením vztahu mezi hematologickými parametry a
složením buněčného infiltrátu v otoku. Naše výsledky ukazují, že intenzita zánětlivé reakce
vyvolané PHA je závislá na složení periferní krve jedince a naopak injikace PHA vyvolává
hematologické změny. Reakce na PHA je spojena se snížením frekvence heterofilů a monocytů
a zvýšením basofilů v krvi. Dále jsme prokázali, že vyšší množství basofilů v krvi před aplikací
PHA je spojeno s větší otokovou reakcí. U jedinců s vysokým počtem krevních basofilů jsme
však pozorovali celkově sníženou buněčnou infiltraci leukocytů do tkáně. Nenalezli jsme žádný
vztah mezi složením buněčného infiltrátu a velikostí otoku. Lymfocyty a basofily hrají zásadní
roli v zánětlivé reakci stimulované PHA. Vysoká četnost basofilů v periferní krvi je známkou
snížené kondice jedince a je patrně spojena se sníženou lokální buněčnou reaktivitou, která je
však doprovázena větší otokovou reakcí.
(PŘEDNÁŠKA)
Mozaika strnadích dialektů: proč strnad k strnadovi sedá?
BÍLKOVÁ J., DIBLÍKOVÁ L., PIPEK P., PETRUSEK A., PETRUSKOVÁ T.
Katedra ekologie PřF UK, Praha
Vnitrodruhovou geografickou variabilitu zpěvu nacházíme u mnoha ptačích druhů. Často se
projevuje ve formě dialektů, s jasně oddělenými hranicemi mezi populacemi jedinců sdílejícími
určitý typ zpěvu. Výzkum distribuce a vzniku dialektů by mohl pomoci odhalit tajemství dalších
procesů, jakými jsou například kulturní evoluce, migrace, adaptace na prostředí, genový tok či
vznik reprodukčních bariér. Vhodným modelem pro studium dialektů je strnad obecný
(Emberiza citrinella), hojný druh České republiky s jednoduchým zpěvem a snadno
rozlišitelnými dialekty. Díky úspěšnému projektu občanské vědy Nářečí českých strnadů jsme
získali detailní data o distribuci dialektů v České republice; tvoří zde mozaiku komplexnější než
ve většině dosud studovaných evropských oblastech. Faktory zodpovědné za toto geografické
rozložení však dosud zůstávají neznámé. Rozdíly mezi dialekty mohou usnadňovat
rozpoznávání samců z jiných dialektových populací, a ovlivnit tak teritoriální chování samců či
výběr samic. Sociální interakce ale také mohou hrát pouze vedlejší roli a rozložení dialektů
může být primárně výsledkem fragmentace vhodných prostředí v současnosti nebo v minulosti,
např. v období kolektivizace. Abychom ověřili některé z těchto hypotéz, pokusíme se spolu s
Jamesem Bondem získat detailní data o habitatech, rozložení zpívajících samců a jejich zpěvech
na dialektových hranicích na různých místech České republiky. Dále je v plánu playbackovými
43
Abstrakta přednášek a posterů
experimenty otestovat odpovědi teritoriálních samců na jejich vlastní a cizí dialekt. Pro výběr
vhodných lokalit a přípravu playbackových nahrávek využíváme data získaná v průběhu
projektu Nářečí českých strnadů. Na posteru představujeme předběžné výsledky z první sezóny
tohoto výzkumu.
(POSTER)
Molekulárna detekcia kliešťami prenášaných patogénov v kliešťoch z vegetácie dvoch
rekreačných oblastí Bulharska
BLAŇAROVÁ L. (1), KRALJIK J. (1,3), MOŠANSKÝ L. (1), PEŤKO B. (1), STANKO M. (1,2)
(1) Parazitologický ústav SAV, Košice; (2) Ústav zoológie SAV, Bratislava; (3) Katedra zoológie,
Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava,
Cieľom štúdie je prezentovať výsledky molekulárnej detekcie kliešťami prenášaných
patogénov v kliešťoch z vegetácie zozbieraných počas expedície v júni 2013 v dvoch turisticky
významných lokalitách Bulharska. Vo vnútrozemí Bulharska prebiehal výskum v parkoch mesta
Plovdiv a priľahlých oblastiach. Ďalšie výskumy výskytu kliešťov boli sústredené na pobreží
Čierneho mora, v okolí rekreačného strediska Primorsko. Na modelových územiach sa
navlajkovalo vyše 1700 kliešťov patriacich k 8 druhom, pričom DNA bola izolovaná zo 403
kliešťov druhov Ixodes ricinus a Rhipicephalus sanguineus s.l. Reprezentačná vzorka klieštov
bola molekulárnymi analýzami testovaná na prítomnosť baktérii z komplexu Borrelia
burgdorferi sensu lato, pričom jednotlivé genospecies boli identifikované použitím RFLP.
Monitoring bol zameraný aj na ďalšie baktérie ako Anaplasma phagocytophilum, Rickettsia spp.
a pôvodcu protozoárnych ochorení, Babesia spp. Výskum v parkoch mesta Plovdiv potvrdil
prítomnosť bakteriálnych pôvodcov ochorení ako Rickettsia spp. s prevalenciou v rozpätí 27,635,5%, B. burgdorferi s.l. od 2,1 do 6,5%, pričom dominoval genospecies Borrelia afzelii.
Prekvapivo, baktéria A. phagocytophilum bola detekovaná len v parkoch mesta Plovdiv, čo úzko
súvisí hostiteľskou preferenciou (12,9%). Výskum kliešťov sústredený na pobreží Čierneho
mora, v okolí rekreačného strediska Primorsko, potvrdil prítomnosť patogénov len v kliešťoch I.
ricinus, avšak s podstatne vyššou prevalenciou ako to bolo vo vnútrozemí. Priemerná
prevalencia spirochét komplexu B. burgdorferi s.l. dosahovala hodnotu 15% a Rickettsia spp. až
40%. Získané výsledky potvrdzujú šírenie kliešťov a existenciu ohnísk závažných zoonóz v
turisticky významných lokalitách Bulharska, čo zvyšuje riziko pre samotných turistov.
Výskum bol podporený projektom „Ochrana životného prostredia pred parazitozoonózami pod vplyvom globálnych
klimatických a spoločenských zmien (kód ITMS: 26220220116; 0,5) a projektom VEGA 2/0059/15.
(PŘEDNÁŠKA)
44
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Termální profil netopýrů na zimovištích s výskytem syndromu bílého nosu
BLAŽEK J. (1), ZUKAL J. (1,2), BARTONIČKA T. (1)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Skutečnost, že se WNS hojně vyskytuje i v Evropě, kde však ve srovnání se zimovišti v
Severní Americe nepůsobí masový úhyn netopýrů, vede ke zvýšenému zájmu odborníků i v
České republice. V naší studii jsme se zaměřili na porovnání termálního profilu hibernujících
netopýrů na dvou významných zimovištích. Štoly pod Jelení cestou (Jeseníky) jsou typickým
horským zimovištěm s vysokou prevalencí Pseudogymnoascus destructans (Pd) (2012 - 59,8%)
a naopak Kateřinská jeskyně (Moravský kras) je součástí rozsáhlého krasového systému s
nízkou prevalencí Pd (2012 – 5,0%). Monitoring skupin hibernujících netopýrů Myotis myotis
byl proveden na obou lokalitách pomocí kontinuálního snímkování termokamerou a fotopastmi
(popř. IR kamerou) od ledna do dubna v průběhu dvou zim 2012-2013 a 2013-2014. Byla
prokázaná pozitivní korelace mezi délkou tepelné události (ohřátím netopýra nad teplotu okolí)
a zaznamenanými tepelnými maximy. Stejně tak byla prokázána korelace mezi délkou tepelné
události a počtem netopýrů podílejících se na tepelné změně. Byla zjištěna shoda u kratších
událostí z obou lokalit v tepelných proměnných. Nicméně delší tepelné události z obou lokalit se
v tepelných proměnných významně lišily. Ve Štolách pod Jelení cestou, kde je prevalence P.
destructans vyšší, byly tepelné události delší a s vyššími teplotními maximy než v Kateřinské
jeskyni, kde je prevalence P. destructans výrazně nižší. Výsledky této studie poukazují na
možný vliv P. destructans na evropské druhy netopýrů během hibernace.
Výzkum byl podpořen grantem GAČR P506/12/1064.
(PŘEDNÁŠKA)
Evoluce životních historií u halančíků rodu Nothobranchius: experimentální studie
BLAŽEK R. (1), CELLERINO A. (2,3), METHLING C. (1), POLAČIK M. (1), ŘEŽUCHA R. (1), TOZZINI
E.T. (2,3), VRTÍLEK M. (1), REICHARD M. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) Fritz-Lipmann Institute for Age Research, Leibniz Institute,
Jena, Německo; (3) Scuola Normale Superiore, Pisa, Itálie
Život v extrémních podmínkách prostředí může vést k extrémním adaptacím. Příkladem
extrémních podmínek jsou periodické tůně východoafrické savany obývané anuálními halančíky
rodu Nothobranchius. Tyto ryby přežívají období sucha ve stadiu embrya v jikerném obalu,
líhnou se s nástupem období dešťů a délka života dospělých ryb je omezena trváním tůně.
Krátká doba potřebná k naplnění životního cyklu spolu s vysokou variabilitou parametrů tůní
determinuje kompromisy v životních historiích anuálních halančíků. Zavodnění tůně může trvat
45
Abstrakta přednášek a posterů
od několika týdnů až po několik měsíců, což je určeno zejména srážkovými úhrny a délkou
období dešťů. Geograficky se délka trvání tůně může lišit výrazně i v rámci areálu výskytu
jednoho druhu. Fenotypové znaky populací z klimaticky kontrastujících částí areálu
jednotlivých druhů halančíků tak mohou být determinovány rozdílným selekčním tlakem daným
délkou trvání habitatu. V naší studii jsme testovali hypotézu, že populace obývající sušší části
areálu druhu (kde nastane mortalita vlivem vyschnutí tůní výrazně dříve) budou i ve
standardizovaných podmínkách vykazovat parametry rychlejší životní strategie. Předpokládali
jsme, že budou rychleji růst, pohlavně dospívat a stárnout než populace z vlhčích oblastí.
Experimentálně jsme srovnávali morfologické, fyziologické a behaviorální vlastnosti a znaky
životních historií u dvou populací (jedna ze sušší a druhá z vlhčí části areálu) čtyř druhů rodu
Nothobranchius. Zjistili jsme, že mnoho znaků se mezi populacemi významně lišilo. Některé
znaky ovšem na selekční tlak daný délkou trvání tůně neodpovídaly. V přednášce diskutujeme
možné důvody a příčiny.
Práce byla podpořena projektem GAČR P506/11/0112.
(PŘEDNÁŠKA)
Bazální koncentrace krevní glukózy u pěvců souvisí s jejich životními strategiemi
BOBEK L. (1,2), TOMÁŠEK O. (1,3), ADÁMKOVÁ M. (1,2), KRÁLOVÁ T. (1,2), JANČA M. (1,2),
ALBRECHT T. (1,3)
(1) Ústav biologie pbratlovců AV ČR,Studenec; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (3) Katedra
Zoologie PřF UK, Praha;
Životní strategie jsou dány druhově specifickým nastavením základních life-history znaků
jako jsou rychlost individuálního vývoje, plodnost a délka života. Rychlost růstu a
rozmnožování negativně koreluje s délkou života, což je patrně dáno nutností investovat
omezené zdroje do růstu a rozmnožování na straně jedné a do obranných mechanizmů na straně
druhé. Spektrum životních strategií tak lze popsat na škále od pomalých po rychlé. Známou
fyziologickou adaptací související s životními strategiemi je intenzita metabolizmu, která
koreluje pozitivně s rychlostí růstu a rozmnožováním, a negativně s délkou života. Lze
předpokládat, že bazální koncentrace glukózy v krvi (Glu0), coby zdroje okamžitě využitelné
energie, bude korelovat s úrovní bazálního metabolizmu, tzn. i se základními life-history znaky.
Tuto hypotézu jsme během dvou let testovali na 24 druzích pěvců žijících u nás. Výsledky
naznačují, že druhy se v hodnotách Glu0 průkazně liší. Nejnižší hodnoty byly naměřeny u
skorce vodního (10,0 mmol/l), nejvyšší u sýkory koňadry (15,1 mmol/l). Mezidruhová analýza s
kontrolou na fylogenetické vztahy naznačila, že variabilita v Glu0 souvisí s hmotností těla,
velikostí snůšky, typem potravy a celkovou roční reprodukční investicí (velikost snůšky x počet
46
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
hnízdění za rok). Vysoké hladiny Glu0 byly zaznamenány u druhů s malou velikostí těla,
vysokou roční reprodukční investicí a u druhů omnivorních ve srovnání s herbivorními.
Insektivorní druhy se od zbylých dvou skupin nelišili. Glu0 se ukazuje jako důležitá
fyziologická adaptace související s klíčovými life-history znaky pěvců. Pokud tomu tak opravdu
je, lze souvislost Glu0 a základních life-history znaků předpokládat i u jiných skupin obratlovců.
Výzkum byl podpořen projektem GAČR 15-11782S
(POSTER)
Turtles Are Not Just Walking Stones: Conspicuous Coloration and Sexual Selection in
Freshwater Turtles
BREJCHA J., KLEISNER K.
Katedra filosofie a dějin přírodních věd PřF UK, Praha
Traditionally turtles have been seen as basically just silent armored ‘walking stones’ with
complex physiology but no altruism, maternal care, or aesthetic perception. Currently, we are
witnessing a radical change in the appreciation of turtle behavioral and cognitive skills. Also the
turtle coloration has been till recent overlooked. We used data on their sexual behavior and size
sexual dimorphism (SSD) to test whether conspicuous coloration of the head is related to sexual
processes in these animals. We evaluated freshwater turtles` head coloration on basis of two
rules: (1) coloration does not constitute significant contra shading, (2) coloration is based on
saturated bright colors. Principal coordinate analysis and phylogenetical ANOVA was applied to
test our hypotheses. The results showed that absence of aggressive mating behavior is
statistically associated with the presence of conspicuous coloration on turtles’ heads. Moreover,
species with female-biased SSD show conspicuously colored head ornaments while the
conspicuous coloration is absent in species with male-biased SSD. Unlike large females, males
seem to be under pressure to develop conspicuous coloration and engage in non-aggressive
behavior using signaling to succeed in courtship.
(POSTER)
Cytotaxonómia a molekulárna štruktúra európskych populácií Prosimulium hirtipes
(Diptera: Simuliidae)
BRÚDEROVÁ T. (1), KÚDELA M. (1), ADLER P.H. (2)
(1)Katedra zoológie, PríF UK, Bratislava; (2) Entomology Program, Clemson University, Clemson, USA
Prosimulium hirtipes (Diptera: Simuliidae) je druh viazaný na horské a podhorské toky a
jeho areál siaha od Škótska cez väčšinu územia Európy a Rusko až po východnú Čínu. Na tomto
47
Abstrakta přednášek a posterů
širokom území boli v minulosti opísané len štyri poddruhy, resp. príbuzné taxóny líšiace sa v
drobných morfologických detailoch, pričom tri z nich sa vyskytujú v Európe. V severnej Európe
sa sympatricky s P. hirtipes vyskytuje P. luganicum. Z Apeniského polostrova bol na základe
drobnej morfologickej odlišnosti samíc opísaný poddruh P. hirtipes italicum, ktorý bol neskôr
synonymizovaný s P. hirtipes. Molekulárna a cytotaxonomická analýza populácií P. hirtipes zo
Švédska, Slovenska a Talianska (Alpy, Apeniny a Sicíla) spolu s publikovanými údajmi z
Veľkej Británie však naznačuje, že P. hirtipes v Európe tvorí komplex cytoforiem, pričom jedna
z nich zodpovedá P. hirtipes italicum.
(PŘEDNÁŠKA)
Projekt BIOM: Vzdělávací centrum pro biodiverzitu – Mohelský mlýn
BRYJA J., AGHOVÁ T., BRYJOVÁ A., FORNŮSKOVÁ A., HÁJKOVÁ P., KOMÁRKOVÁ J., ZEMANOVÁ
B.
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec
V posledních desetiletích dochází také v ČR k radikálnímu úbytku počtu původních druhů a
rozmanitosti biotopů. Naše země se přitom zavázala spolupracovat na zastavení poklesu
biodiverzity (Úmluva o biologické rozmanitosti OSN). Pro naplnění tohoto cíle má zásadní
význam vzdělávání v oblasti ochrany biodiverzity na lokální úrovni. Ústav biologie obratlovců
AV ČR, v.v.i. (ÚBO AV ČR) se dlouhodobě věnuje studiu biodiverzity. Na základě získaných
zkušeností chceme nyní přispět ke zvyšování povědomí o významu biodiverzity pro naše životní
prostředí a o důležitosti její ochrany. Konkrétně si klademe za cíl vybudovat vzdělávací centrum
pro studium dynamiky biodiverzity, které bude formou ucelených programů poskytovat
přednášky a praktická cvičení žákům a studentům primárního vzdělávaní (ZŠ, SŠ), studentům
vysokých škol i veřejnosti. Pro vytvoření centra máme k dispozici jedinečné prostory terénní
stanice Mohelský mlýn. Objekt se nachází v přírodně cenné oblasti údolí řeky Jihlavy, v
sousedství NPR Mohelenská hadcová step. Projektem BIOM, který je financován převážně z
EHP fondů, z dotací kraje Vysočina a AV ČR, chceme navázat na předchozí úspěšné projekty
ÚBO zabývající se popularizací vědy a networkingem mezi výzkumnými institucemi, středními
školami, univerzitami a ochranářskými organizacemi (v posledních třech letech např. projekty
OP VK: PROVAZ, Věda všemi smysly a NextGenProject). Dalším cílem projektu je ve
spolupráci s partnery, Přírodovědeckou fakultou UK v Praze a Natural History Museum při
Univerzitě v Oslu, vytvořit celonárodní genetickou banku živočichů, v níž budou uchovávány
vzorky obratlovců pocházející ze všech regionů ČR pro pozdější genetické analýzy. Více se o
konceptu genetické banky a projektu BIOM můžete dozvědět na workshopu: Představení
48
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
projektu BIOM a genetické banky, který se bude v rámci Zoologických dnů konat. Aktuální
informace jsou k dispozici na webových stránkách www.biom.ivb.cz.
(PŘEDNÁŠKA)
Brouci v trouchových dutinách dubů na Pohansku
BUDKA J. (1), KURAS T. (1), SCHLAGHAMERSKÝ J. (2)
(1) Katedra ekologie a životního prostředí PřF UP, Olomouc; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
V roce 2010 jsme studovali dutinové brouky žijící ve starých dubech v okolí zámečku
Pohansko v oblasti soutoku Moravy a Dyje. Brouci byli chytáni kombinací padacích
(„zemních“) pastí přímo v dutině a letových nárazových pastí poblíž otvoru dutiny. Bylo
vybráno 22 dubů s dutinou ve výšce 1,5 až 7 m nad zemí a to tak, aby šly rozdělit na dva typy
stanoviště, tj. stromy na louce (osluněné) a stromy v lesním zápoji (zastíněné), a mohl být
hodnocen vliv typu stanoviště. Dutiny a stromy byly klasifikovány z hlediska abiotických i
biotických faktoru prostředí. Celkem bylo určeno 4410 jedinců 356 druhů, z čehož 66 druhů je
uvedených v Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky. Mezi odchycené
ochranářsky významné druhy patří především Elater ferrugineus, Tenebrio opacus, Gnorimus
variabilis, Osmoderma barnabita, Prothaetia aeruginosa a Cerambyx cerdo. Pro brouky žijící v
dutinách (chycených do padacích pastí) byla důležitá vlhkost trouchu v dutině a stanoviště
stromu – luční či lesní (CCA, Monte-Carlo permutační test, p = 0,0075 pro vlhkost, respektive p
= 0,0326 pro stanoviště). Pomocí rozkladu variability bylo zjištěno, že první proměnná
vysvětlila 2,3 % celkové variability, druhá 1,7 %. Do padacích pastí bylo chyceno více brouků
na lesních stanovištích než na louce, u nárazových pastí tomu bylo naopak. Oblíbenost vlhkých
dutin vysvětlujeme zastoupením mykofágů. Preferenci lesních dutin zase vetší stabilitou
prostředí; díky dataloggerům víme, že v lesních dutinách méně kolísá teplota a vlhkost. Pomocí
analýzy indikátorových druhů byly zjištěny druhy s vazbou na zastíněná a osluněná stanoviště a
míru vlhkosti dutiny. Pro ilustraci, typické druhy suchých dutin jsou například Allecula morio,
středně vlhkých Tenebrio opacus, Ptinus schlerethi a vlhkých Gnorimus variabilis, Nemadus
colonoides.
(PŘEDNÁŠKA)
49
Abstrakta přednášek a posterů
Unikátní pozorování interakce rysů ve volné přírodě aneb sociální život samotářské šelmy
BUFKA L. (1, 2), BEDNÁŘ J. (3), PFEFFEROVÁ Š. (3), BEDNÁŘOVÁ H. (4)
(1) Správa Národního parku Šumava, pracoviště Kašperské Hory ; (2) Katedra myslivosti a lesnické
zoologie, Fakulta lesnická a dřevařsk ČZU, Praha; (3) PřF JU, České Budějovice; (4) Agentura ochrany
přírody a krajiny České republiky, Regionální pracoviště Jižní Čechy, České Budějovice
Tak jako většina kočkovitých šelem je i rys ostrovid (Lynx lynx) považován za typický
samotářsky žijící druh. Přímý kontakt mezi dospělými jedinci opačného pohlaví je znám téměř
výhradně z doby říje. O interakcích mimo toto období existuje velmi málo informací. Během
studia populace rysa na Šumavě jsme v letech 2013 – 2014 pomocí fotopastí získali překvapivé
údaje o chování 2 samic a 2 samců na jedné ze studijních lokalit. Celkem bylo získáno 75 foto a
video záznamů dokumentujících návštěvnost a pachové značkování a celkem 7 přímých
interakcí mezi samcem a samicí. Kontakt mezi dospělými jedinci opačného pohlaví byl
zaznamenán nejen v období říje, ale i během březosti samice a raného vývoje koťat do cca 6
týdnů jejich věku. Tato zcela nová, jedinečná informace ze života solitérní šelmy je rovněž
podnětem pro další výzkum v oblasti pachové komunikace rysů z prostorového a sociálního
hlediska. V neposlední řadě jsme potvrdili význam využití fotopastí pro studium chování skrytě
žijících živočichů ve volné přírodě.
(PŘEDNÁŠKA)
Příbuzenské vztahy a genový tok mezi plemeny kura domácího
BUCHTOVÁ L. (1), ŠMÍDOVÁ A. (1), BAINOVÁ Z. (1), POJEZDNÁ A. (1), BRYJOVÁ A. (1,2), BRYJA J.
(2), MUNCLINGER P. (1), VINKLER M. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, pracoviště Studenec
Kur domácí (Gallus gallus) je základním modelovým druhem pro výzkum biologie ptáků a
zároveň druhem s mimořádným hospodářským významem. Současný výzkum kura využívá
především laboratorní inbrední linie, moderní vysokoprodukční plemena anebo volně žijící
druhy rodu Gallus. Ačkoliv starobylá plemena odvozená z lokálně chovaných venkovských
slepic představují cenný zdroj nových informací pro genetický i evoluční výzkum, není jim v
současné době věnována prakticky žádná soustavná pozornost. Jednou z důležitých otázek
přitom zůstává, jak moc jsou tato plemena geneticky různorodá a jak jsou si navzájem příbuzná.
Zatím zcela postrádáme představu o jejich meziplemenné a vnitroplemenné variabilitě jak v
neutrálních markerech tak i selektovaných genech. Cílem této studie je zmapovat příbuzenské
vztahy mezi starobylými a moderními plemeny kura domácího a následně odhadnout genový
tok mezi plemeny. Námi hodnocený vzorek zahrnoval 257 jedinců reprezentujících 33 plemen
kura chovaných v Evropě. Jako neutrální markery byly vybrány mikrosatelity (19) a kontrolní
50
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
oblast mtDNA (523 bp). Zkoumaná evropská plemena náleží ke čtyřem mitochondriálním
haplotypovým rodinám, z nichž nejběžnější byla rodina E1. V tomto příspěvku zároveň
srovnáváme naše data s jinými studiemi mapujícími genetickou diverzitu kura domácího.
Výzkum byl podpořen GA ČR (projekt P502/12/P179) a GA UK (projekt č. 259358)
(POSTER)
Diet selection of plant species with low sulphur content by Cervus elaphus
CEACERO F. (1,2), LANDETE-CASTILLEJOS T. (3,4), OLGUÍN C. (5), MIRANDA M. (6), GARCÍA A.J.
(3,4), CASSINELLO J. (3), GALLEGO L. (4)
(1) Department of Animal Science and Food Processing, Czech University of Life Sciences, Prague; (2)
Department of Ethology, Institute of Animal Science, Prague; (3) Institute of Research in Game Resources,
Ciudad Real, Spain; (4) Department of Agricultural Technology and Science and Genetics, Unversity of
Castilla-La Mancha, Albacete, Spain; (5) Córdoba Postgraduates School. Veracruz, Mexico; (6) Centre for
African Ecology, University of the Witwatersrand, Johannesburg, South Africa
Studies on ungulates' diet selection have traditionally pointed out that animals select diets
with high energy, protein, and sodium contents. However, it is scarcely known the influence of
essential minerals other than Na in diet preferences, and almost no information is available
about the possible influence of toxic levels of essential minerals. That would be expectable,
especially in certain minerals with a narrow range between deficiency and toxicity, and wide
negative effects of toxic levels, as has been recently demonstrated for sulphur in cattle. The aim
of this research was to test the relative importance of mineral content of plants in diet selection
by red deer (Cervus elaphus); in an annual basis, and considering both requirements and toxicity
levels. We determined mineral, protein and ash content in 35 common Mediterranean plant
species, previously classified as preferred and non-preferred. Deer preferred plants with low
contents of Ca, Mg, K, P, S, Cu, Sr and Zn. Our model was accurate identifying the preferred
plant species (91.3% of correct assignments). Results showed that the avoidance of excessive
sulphur in diet (i.e., selection for plants with low sulphur content) seems to override the
maximization for other nutrients. Thus, we conclude that low sulphur content is a forgotten
factor with relevance for explaining diet selection in red deer, and it is highlighted here for the
first time in diet selection by a wild large herbivore.
(POSTER)
51
Abstrakta přednášek a posterů
Sinusoidal swimming: a searching checkmate of fishes to transparent zooplankton
ČECH M., VAŠEK M., PETERKA J., MATĚNA J., KUBEČKA J.
(1) Biologické centrum AV ČR, Hydrobiologický ústav, České Budějovice
The sinusoidal swimming, previously interpreted as fish foraging behaviour, was studied
with respect to season, density of large zooplankton, fish length, time of the day, weather
condition and solar radiation in Rimov Reservoir, Czech Republic, using a bottom-mounted,
split-beam transducer (7o, nominal angle; frequency 120 kHz), underwater camera, gillnets and
purse seine. The proportion of sinusoidally swimming fish increased from April to August while
this behaviour was absent in October. The occurrence of sinusoidal swimming showed an
apparent pattern throughout the day; it increased sharply around sunrise, was highest within 5-6
hours around solar noon and sharply decreased around sunset. Significantly less frequent
occurrence of sinusoidal swimming was recorded during cloudy days compared to sunny days.
The vast majority of records came from fish of standard length ranging from 100 to 400 mm,
which represents the typical size range of common bream Abramis brama and roach Rutilus
rutilus of age >1+, the main zooplanktivores in the reservoir. The presence of these larger fish in
the open water of the reservoir, as well as the presence of sinusoidal swimming, apparently
correlates with the presence of large zooplankton (Daphnia, Leptodora, Cyclops vicinus) in the
epilimnion. The increase of sinusoidal swimming between April, June and finally August
resulted in an increase of zooplankton component in fish guts. It appears that high values of
solar radiation, and stable calm weather during high pressure periods, result in optimal optical
conditions for sinusoidal swimming, making this foraging behaviour more efficient and widely
used in fishes exploiting the zooplankton production in the reservoir.
(PŘEDNÁŠKA)
Size selectivity in summer and winter diets of Great Cormorant (Phalacrocorax carbo):
Does it reflect season-dependent difference in foraging efficiency?
ČECH M. (1, 2), ČECH P. (2), KUBEČKA J. (1), PRCHALOVÁ M. (1), DRAŠTÍK V. (1)
(1) Biologické centrum AV ČR, Hydrobiologický ústav, České Budějovice; (2) ZO ČSOP Alcedo, Vlašim
The diet of the Great Cormorant (Phalacrocorax carbo) was studied by means of examining
regurgitated pellets, individual fish bones and fish remains collected from below the roosting
trees at Želivka and Slapy Reservoir, Czech Republic, during summer, a warm winter and a cold
winter. Both reservoirs have the same trophic status and similar fish assemblages. Using
diagnostic bones (os pharyngeum, dentale, praeoperculare) and own linear regression equations,
between measured dimensions of the diagnostic bone and fish total length (LT), a total of 2055
52
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
fish of 18 species and 4 families were identified in the diet of Great Cormorants and their size
was reconstructed. Both fish LT and fish weight differed significantly between seasons being,
on average, 12.0 cm and 30 g during summer, 18.3 cm and 109 g during a warm winter and 22.8
cm and 157 g during the cold winter. The average weight of fish taken by Great Cormorants
significantly increased with decreasing air temperature, which relationship was highly apparent
also in the case of decreasing water temperature. The contribution of the dominant “large
growing”, torpedo-shaped species in the diet of Great Cormorants dramatically increased from
summer to the cold winter. In contrast, the contribution of dominant “small growing”, torpedoshaped species, or humped body shaped species, showed completely the opposite tendency.
Great Cormorants seem to consume all fish of appropriate size that they are able to catch in
summer and select for larger fish in winter. Thus, the winter elevation of foraging efficiency
described for Great Cormorants in the literature is due to capturing larger fish not to capturing
more fish.
(POSTER)
Kvalitativní charakteristika potravy nehnízdících kormoránů velkých (Phalacrocorax
carbo): Je optimální a maximální velikost kořisti druhově závislá?
ČECH M. (1, 2, 3), RÁSLOVÁ P. (2), VEJŘÍK L. (1), LYACH R. (2), ČECH P. (3)
(1) Biologické centrum AV ČR, Hydrobiologický ústav, České Budějovice; (2) Ústav pro životní prostředí
PřF UK, Praha 2; (3) 02/19 ZO ČSOP Alcedo, Vlašim
Ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR a Českým rybářským svazem bylo
a je studováno velikostní a druhové spektrum potravy nehnízdících kormoránů velkých
(Phalacrocorax carbo) na řadě míst České republiky (VN Želivka, Vltava u Vyššího Brodu, ÚN
Slapy, Vltava v Praze, Berounka – PR Zábělá, Žehuňský rybník – Cidlina, jezero Most, jezero
Chabařovice, ÚN Hostivař, Labe u Velkého Března). Doposud bylo v potravě kormoránů
diagnostikováno 3298 kusů ryb náležejících k 24 druhům a pěti čeledím. Zcela dominantní
kořist se 48,8 % početním zastoupením v potravě představuje pro kormorány plotice obecná
(Rutilus rutilus), následována okounem říčním (Perca fluviatilis; 15,3 %) a ouklejí obecnou
(Alburnus alburnus; 10,9 %). Významněji jsou v potravě kormoránů zastoupeni i jelec tloušť
(Squalius cephalus; 7,4 %), perlín ostrobřichý (Scardinius erythrophthalmus; 2,8 %) a lín
obecný (Tinca tinca; 2,2 %). Velikost ulovených ryb se pohybovala od 3 cm (hrouzek obecný
Gobio gobio) do 46 cm (úhoř říční Anguilla anguilla), 95 % ryb však nepřesahovalo délku 30
cm. Průměrnou velikost kořisti nehnízdících kormoránů představuje ryba o délce 18,7 cm. Ryby
torpédovitého tvaru těla jako je štika obecná (Esox lucius), candát obecný (Sander lucioperca) a
amur bílý (Ctenopharyngodon idella) jsou loveny až do velikosti 40 cm, zatímco u vysokotělých
53
Abstrakta přednášek a posterů
ryb, jako je např. okoun říční, cejn velký (Abramis brama) a cejnek malý (Blicca bjoerkna)
velikost úlovku jen výjimečně přesahuje 30 cm. V zimním období loví kormoráni mnohem větší
ryby než v teplejším období roku a rovněž si více vybírají podle tvaru těla kořisti (výrazná
preference plotic, tloušťů a např. amurů).
(PŘEDNÁŠKA)
Vnitřní struktura balkánského refugia na modelu ježka východního (Erinaceus
roumanicus)
ČERNÁ BOLFÍKOVÁ B. (1), ELIÁŠOVÁ K. (2), LOUDOVÁ M. (2), HULVA P. (2, 3)
(1) Fakulta tropického zemědělství, ČZU, Praha; (2) PřF UK, Praha; (3) PřF OU, Ostrava
Naše nejnovější studie na poli evoluční historie ježků přináší popis prostorové distribuce
genetické variability ježka východního (E. roumanicus) zejména v rámci Balkánského
poloostrova a střední Evropy. Tyto oblasti jsou klíčové pro pochopení vlivů pleistocénních
oscilací klimatu na genetickou architekturu druhu. Na základě této prostorové distribuce byly
formulovány hypotézy o možné strukturovanosti balkánského refugia. K analýze bylo použito
celkem 260 jedinců a 9 mikrosatelitových lokusů. S pomocí postupů krajinné a populační
genetiky bylo identifikováno několik možných izolovaných subpopulací v rámci zkoumaného
areálu. Unikátní se ukázala být populace původem z Kréty, ovlivněná patrně mechanismy
ostrovní evoluce. Výrazněji odlišná od zbytku areálu se jeví také populace z České republiky,
nacházející se v sekundární kontaktní zóně s druhem E. europeaus, kde se mohou projevovat
mezidruhové interakce a případná introgrese. V oblasti Rumunska a oblasti jihu Balkánského
poloostrova byly identifikovány největší genetické distance mezi jedinci, související s výskytem
geografických bariér a možnou přítomností glaciálního subrefugia. Další identifikované
subpopulace pocházely z oblasti Slovenska a Maďarska, Slovinska, Chorvatska a Bosny a
Hercegoviny, Rumunska a jihu Balkánského poloostrova.
Projekt byl podpořen Grantovou agenturou Univerzity Karlovy (GAUK 702214).
(PŘEDNÁŠKA)
Chromosomal rearrangements in karyotype evolution in Pecora (Ruminantia)
ČERNOHORSKÁ H., KUBÍČKOVÁ S., RUBEŠ J.
Výzkumný ústav veterinárního lékařství, Brno
The infraorder Pecora consists of 5 families: Giraffidae, Moschidae, Cervidae,
Antilocapridae and Bovidae. Their karyotypes have been extensively studied due to the
economic importance of domesticated species. The great diversity of karyotypes among
54
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
different species with 2n ranging from 6 to 70 is largely attributable to Robertsonian fusions
although it is reported that tandem fusions also impact karyotype shaping. Many publications
concerning karyotypic relationships have been based on chromosome banding but vast majority
of small chromosomes is particularly difficult to distinguish on G-band patterns. Therefore,
whole chromosome, arm-specific and region-specific painting probes were constructed, using
laser microdissection of cattle chromosomes. Cross-species FISH was performed on many
pecoran species for the description of the species’ karyotype and determination of chromosome
rearrangements in a phylogenetic context. Tandem fusions that are infrequently encountered in
pecorans were detected in Tetracerus quadricornis, Madoqua kirkii, Gazella leptoceros, Nanger
dama, Giraffa camelopardalis and in Tragelaphini. A fine-scale analysis was undertaken by
FISH using cattle BAC clones. We documented the disruption of the ancestral BTA3 systeny in
gazelles and rearrangement of the BTA1 orthologues in Giraffa camelopardalis and Antilocapra
americana. Our results showed that karyotypes of different wild animals based on banding
techniques can contain inaccuracies and should be verified by molecular methods, particularly if
they are used for phylogenetic analysis.
(POSTER)
Proč koroptev zakrývá snůšku až v pokročilé fázi snášení?
ČERNÝ M. (1,2), ŠÁLEK M. (3)
(1) Zoologické oddělení MZM, Brno; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (3) Katedra ekologie
FŽP ČZU, Praha
Hnízdní predace je jedním z faktorů ovlivňujících hnízdní úspěšnost ptáků. Zejména ptáci
hnízdící na zemi jsou vystaveni velkému predačnímu tlaku ze strany mnoha predátorů. Mezi
tyto druhy patří i koroptev polní (Perdix perdix). Možnou obrannou strategií druhu je snaha
hnízdo co nejvíce maskovat a vejce zakrývat po dobu nepřítomnosti na hnízdě, tj. zejména v
době snášení. Avšak při založení snůšky koroptev 1-2 dny vejce nechává volně a zakrývat je
začne až v později. Vysvětlení tohoto chování hledáme pomocí terénního experimentu na
umělých hnízdech.
Terénní pokus proběhl v květnu 2014 v Brně Černovicích a v okolí obce Milešín. Hnízda
byla umisťována po dvojicích. V prvním hnízdě se nacházelo jedno nezakryté vejce (neúplná
snůška), v druhém (cca 5 m vzdáleném) pět zakrytých vajec (plná snůška). Analyzováno bylo 79
dvojic v celkem 5 biotopech nejvíce využívaných koroptvemi k hnízdění. Do každého hnízda
byla připevněna plastelínová atrapa pro zachycení otisků zubů nebo zobáku predátorů. V
průběhu pokusu byly provedeny dvě kontroly, první po dvou dnech, během níž byla odstraněna
hnízda s jedním nezakrytým vejcem, druhá po třiceti dnech. Výsledky potvrdily, že nezakryté
55
Abstrakta přednášek a posterů
vejce trpělo vyšší predací během 2 dnů expozice než zakrytá vejce po dobu 30 dnů.
Tento výsledek otevírá hypotézu o možné antipredační taktice, podle níž budou dříve vypleněna
nejrizikověji umístěná hnízda s prvními nezakrytými vejci a samice tak může včas vybrat nové
místo pro hnízdo a založit novou snůšku. Pravděpodobnost přežití zakryté snůšky na místech,
kde přežilo testovací vejce, byla 75,7 %, zatímco na místech, kde nepřežilo pouze 40 %.
Výsledek však nebyl statisticky průkazný (Fisher test: P = 0,11), což mohlo být způsobeno
slabou sílou testu kvůli nízkému počtu predovaných hnízd během prvních dvou dnů (5 ze 79, tj.
6,3 %) Alternativním vysvětlení pro nezakrývání vajec na počátku snášení může být nedostatek
materiálu, který samice doplňuje v průběhu snášení dalších vajec.
(POSTER)
Chudší příbuzní? Primitivnost a bazálnost mihulí (potažmo bezčelistnatých obratlovců)
optikou (našich) evo-devo článků
ČERNÝ R. (1), JANDZÍK D. (2)
(1) Oddělení zoologie obratlovců, katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Dept. Ecology and Evol. Biology,
University of Colorado, Boulder, USA; Katedra zoológie, Pr.F. Univerzity Komenského v Bratislavě.
Mihule, či obecně recentní bezčelistnatí obratlovci, jsou považováni za formy jaksi bazální a
primitivní, které nedosahují evoluční úrovně nás čelistnatců a jejichž strukturální, tkáňové, či
vývojové znaky spíše odkazují k pleziomorfním charakteristikám obratlovců. Je tomu ale
opravdu tak? V této prezentaci budeme reinterpretovat tři naše články, týkající se vývojových
charakteristik mihule mořské (Petromyzon marinus), které všechny vycházejí z tohoto
paradigmatu „primitivní mihule“ a obecně spíše zdůrazňují apomorfické charakteristiky nás
čelistnatých obratlovců. Na příkladech molekulární analýzy vývoje chrupavčitých hlavových
tkání (Cattell et al., PLOS One 6/7, 2011), exprese signálních faktorů během vývoje faryngu a
hlavy mihule a evoluce čelistních charakteristik (Cerny et al., PNAS 107/40, 2010) a konečně na
příkladu funkční analýzy role FGF genů během faryngogeneze a také specifikace a diferenciace
mihulích chrupavek (Jandzik et al., Development 141, 2014) se budeme tázat, zda-li námi
analyzované molekulární a vývojové charakteristiky mihule lze opravdu považovat za bazální,
primitivní, či za ancestrální. Pokusíme se ukázat, že nikoliv a že tedy mihule a potažmo současní
bezčelistnatí obratlovci jsou v mnoha svých znacích stejně odvození jako čelistnatí obratlovci.
(PŘEDNÁŠKA)
56
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Xerotermní trosečníci: příklad refugia stepního hmyzu v rybniční krajině Hluboké nad
Vltavou
DAMAŠKA A.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Při detailním faunistickém průzkumu území se často ukáže, že se na něm vyskytují i některé
druhy, které bychom z dosavadních poznatků o jejich rozšíření na daném území spíše
neočekávali, neboť zkoumaná lokalita je podezřele daleko od jejich souvislého areálu. Ať už se
jedná o residuum předchozího, širšího areálu, tedy o výskyt reliktní, nebo o výsledek nedávné
expanse areálu, vždy jsou takové nálezy zajímavé. Zde předložená data se týkají lokality Hůrka
v Hluboké nad Vltavou, kde se na osluněném svahu vrchu v jinak prakticky rovinaté krajině
udržují xerotermní trávníky a fragmenty lesostepi, což zde umožňuje výskyt některých
zajímavých druhů hmyzu. Na lokalitě jsem v rozmezí let 2009 - 2011 prováděl faunistický
průzkum, zaměřený na mandelinkovité brouky (Coleoptera: Chrysomelidae), výsledkem byly
mimo jiné i některé velmi zajímavé nálezy - např. štítonoš Cassida pannonica nebo mandelinka
Chrysolina haemoptera. Spolu s dalšími biologickými nálezy, např. pozorováním okáče
Brintesia circe, lze o lokalitě soudit, že se jedná o příklad ostrůvkovitého refugia pro sucho a
teplomilné druhy, kterých bychom si v krajině měli všímat.
(POSTER)
Hormonální profil a agresivita u samců dvou poddruhů myši domácí
DANISZOVÁ K. (1,4), HAMPLOVÁ P. (3,2), MIKULA O. (1,3), VOŠLAJEROVÁ BÍMOVÁ B. (1,3),
MACHOLÁN M. (3,2), HIADLOVSKÁ Z. (3)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) Ústav botaniky a zoologie FS MU, Brno; (3) Ústav
živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, Brno; (4) PřF UK, Praha
Endokrinní mechanismy hrají důležitou roli v pohlavním a teritoriálním chování živočichů a
tak ovlivňují sociální strukturu populací. V popředí odborného zájmu stojí především steroidní
hormony testosteron a tzv. stresové hormony. Značná část studií zabývající se hormonálními
profily myši domácí (Mus musculus) pochází z laboratorního prostředí za využití inbredních
kmenů a invazivních kvantitativních metod, což omezuje využitelnost takových dat. V naší
studii jsme použili přímé potomky divokých myší dvou poddruhů (M. m. musculus a M. m.
domesticus). Tyto taxony se mimo jiné liší mírou agresivního chování. Hladiny hormonů jsme
stanovovali z neinvazivně získaných vzorků pomocí imunoenzymatické analýzy (EIA). Tento
přístup nám umožnil dlouhodobě monitorovat endokrinní stav jedinců a odhalit, zda hormonální
hladiny odráží jejich hierarchii či míru agresivity. Dvacet samců obou poddruhů bylo drženo ve
fraternálních párech. Během celého experimentu byla průběžně sledována hladina hormonů,
57
Abstrakta přednášek a posterů
nástup agresivního chování a ustálení sociálního postavení jedinců. Obecný předpoklad, že
dominantní samci vykazují vyšší hladiny testosteronu (T) než jejich podřízení sourozenci, se
nepotvrdil. Překvapivé je i zjištění, že samci M. m. domesticus, kteří jsou považováni za
agresivnější, mají v dospělosti signifikantně nižší hladinu T oproti samcům M. m. musculus.
Hladiny stresového hormonu kortikosteronu (K) nejsou u samců M. m. musculus závislé na
sociálním postavení, kdežto podřízení samci M. m. domesticus vykazují vyšší hladiny K než
samci dominantní. S nástupem agresivního chování dochází u samců M. m. musculus k nárůstu
množství hormonu, jehož hladina tak od tohoto období převyšuje hladinu K u M. m. domesticus.
Hodnoty K podřízených samců M. m. domesticus se postupně snižují a přibližují se tak hladině
dominantních samců téhož druhu. Tyto výsledky naznačují odlišné vztahy v rámci sociálního
uspořádání obou poddruhů.
Práce byla podpořena granty GAČR 206/08/0640 & P506-11-1792.
(PŘEDNÁŠKA)
Vlhy pestré (Merops apiaster) na agrárních terasách Moravy
DAŇKOVÁ R. (1), HULA V. (1), MICHALKO R. (2)
(1) Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství AF MENDELU, Brno; (2) Ústav botaniky a
zoologie PřF MU, Brno
Agrární terasy mohou v zemědělské krajině tvořit vhodné prostředí pro řadu druhů
živočichů a tím zvyšovat biodiverzitu krajiny. Právě svahy, které vznikly činností člověka, a
které na mnoha terasách zůstávají alespoň z části holé, mohou být vhodným stanovištěm pro
vzácný druh ptáka, kterým je vlha pestrá (Merops apiaster). Naším cílem bylo zmapovat agrární
terasy a určit, které jsou vhodné k hnízdění vlh pestrých. Po příletu vlh na jejich lokality byla
tato místa zkontrolována a v případě hnízdění vlhy pestré byly zaznamenávány počty a
sledováno chování a vývoj hnízdění tohoto druhu. Cílem této práce bylo zjistit, co vlha pestrá ke
svému hnízdění potřebuje a případně určit vhodný management území k jejich úspěšnému
obsazování lokalit a následnému hnízdění. Celkem bylo zmapováno 31 lokalit. Sledovaných
míst v terasovaných vinicích bylo 21 a v terasách s jinými plodinami jich bylo 10. Na 17
místech vlhy skutečně hnízdily ve sledovaném hnízdním období. Na 7 lokalitách byly alespoň
pozůstatky po jejich dřívějším hnízdění nebo pokusy o zahnízdění ve sledované sezóně, které se
nezdařilo. Na 7 terasách nebylo hnízdění vlh pestrých zdokumentováno vůbec.
(POSTER)
58
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Výskyt, habitatová preference a synekologie šidélka Coenagrion ornatum (Odonata,
Coenagrionidae) na Slovensku
DAVID S., JANEKOVÁ K., ÁBELOVÁ M.
Katedra ekológie a environmentalistiky, Fakulta prírodnych vied Univerzity Konštantína Filozofa, Nitra
Šidélko ozdobné - Coenagrion ornatum (Sélys, 1850) je východomediteránní faunistický
prvek s výskytem od východní Francie, stř. Evropy, Balkán do Zakavkazska, odkud je uváděn
jako C. ornatum subsp. vanbrinkae Lohmann, 1993, nebo C. vanbrinkae Lohmann, 1993.
IUCN Red List klasifikuje šidélko v kategorii LC (Least Concern), na Slovensku je v kat. VU
(Vulnerable). Jako druh národního (Vyhláška MŽP SR č. 492/2006 Z. z.) a evropského
(Směrnice EK 92/43/EEC) významu je na Slovensku monitorovaný s cílem dosažení příznivého
stavu populace druhu. Ke dni 31. 12. 2014 evidujeme z území Slovenska 71 nálezů C. ornatum
(N = 1115 jedinců, 509 samcov; 259 samíc; 323 exuvií 27 larev z 24 lokalit, které leží ve 22
kvadrátech DFS, z celkového počtu 432. Do roku 2000 bylo známých 17 nálezů z 11 lokalit (N
= 41), do roku 2014 přibylo 53 nálezů ze 13 lokalit (N = 1074). Průměrný počet jedinců na
lokalitě je 46,4 (ze 4 lokalit však pochází záznamy od 115 do 487 jedinců), medián = 2!, SD =
108,7. Šidélko bylo zjištěné na 8 typech habitatů, nejčastěji na nížinných (N = 6, p-value = 0,01)
a rašeliniskových (N = 5, p-value = 0,10) kanálech a potocích (N = 4) a pramenných stružkách
na slatinách (N = 3, p-value = 0,008), kde se i rozmnožuje. Výskyt C. ornatum je zaznamenaný
od 120 do 663 m n. m., 16 lokalit se nachází ve výšce 120 až 230 m n. m., hypsometrie lokalit je
silně asymetrická (Shapiro-Wilksův test p = 0, 00009). Nejvyšší korelaci společného výskytu
vykazují C. ornatum, Orthetrum coerulescens, O. brunneum a Coenagrion puella.
Výzkum byl podpořen projektem VEGA 1/0232/12 „Súčasný stav využívania krajiny a zmeny kontaktných zón vodných
plôch vo vzťahu k biodiverzite“.
(PŘEDNÁŠKA)
Zoogeografické regiony České republiky
DIVÍŠEK J.
Geografický ústav PřF MU, Brno; Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Jedním ze zásadních témat biogeografie je členění zemského povrchu na regiony podle toho
jaká fauna nebo flóra danou oblast obývá. Od dob prvních biogeografů až doposud byla hlavní
pozornost věnována především regionalizacím v globálním nebo kontinentálním měřítku. I přes
to však můžeme nalézt řadu studií, které se snaží klasifikovat území řádově menší. To si klade
za cíl i tato studie, která je prvním pokusem o statistické vymezení zoogeografických regionů na
území České republiky na základě rozšíření druhů čtyř terestrických skupin obratlovců. V
59
Abstrakta přednášek a posterů
měřítku České republiky, tedy při velikosti mapovacích kvadrátů 11.1 × 12 km, se však často
setkáváme s tím, že se regiony vymezené na základě podobnosti společenstev rozpadají do více
nesouvislých ploch, které jsou jen obtížně interpretovatelné a odrážejí spíše lokální
environmentální podmínky než širší prostorové souvislosti jako např. hranice areálů, které se
projevují až na hrubších škálách. Z tohoto důvodu byla pro klasifikaci použita metoda
prostorově omezeného shlukování, která shlukuje kvadrátové buňky podle podobnosti jejich
společenstev avšak pouze tehdy, když spolu dané dvě buňky sousedí. Pomocí této metody bylo
vymezeno pět zoogeografických regionů České republiky (Hercynský horský region, Karpatský
region, Českomoravská vrchovina a pahorkatina, Středočeský nížinný region a Panonský
region), které odráží změny v naší fauně nejen podél gradientu nadmořské výšky, klimatu a
vegetace, ale také podél longitudinálního gradientu mezi Hercynikem na západě, Karpaty a
Panonskou oblastí na východě a jihovýchodě. Druhy silně asociované s vymezenými regiony se
vyznačují dobře odlišitelnými typy rozšíření v Evropě a uvedené regiony také velmi věrně
kopírují regiony vymezené na základě rozšíření typů přírodních biotopů. Předkládaná
klasifikace by však neměla být chápána jako vylepšení nebo náhrada předchozích klasifikací, ale
spíše jako jeden ze způsobů jak lépe pochopit biogeografické zákonitosti na našem území.
(PŘEDNÁŠKA)
Vplyv typu diskriminačnej úlohy na rýchlosť učenia sýkorky veľkej (Parus major)
DOKTOROVOVÁ L., JŮNOVÁ L., EXNEROVÁ A.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Pri testovaní miery averzívneho učenia vtáčieho predátora v súvislosti s aposematickou
korisťou sa používajú viaceré experimentálne usporiadania. Môžu sa líšiť mierou obtiažnosti pre
predátora, avšak rýchlosť diskriminačného učenia v rôznych úlohách ešte nebola priamo
porovnávaná. Testovali sme vplyv typu diskriminačnej úlohy na rýchlosť učenia vyhýbať sa
aposematickej koristi a účinnosť zapamätania si averzie u adultných sýkoriek veľkých (Parus
major). Vo dvoch typoch úloh sa vtáky učili v prvý deň rozoznávať jedlú a nejedlú umelo
vytvorenú korisť (papierové siluety bzdôch so zospodu nalepenou časťou larvy Tenebrio
molitor; nejedlá korisť bola namočená do roztoku chinínu) pomocou farby (alternatívne
červená/zelená) a na druhý deň sa v pamäťovom teste zisťovala miera zapamätania si averzie.
Pri prvom experimentálnom usporiadaní bola jedlá a nejedlá korisť predkladaná sýkorkám
striedavo. Druhý design, voľný výber v aréne, pozostával zo simultánneho ponúkania viacerých
kusov jedlej aj nejedlej koristi. Pri oboch designoch sa po prvej aj druhej polovici kôl
predkladala v piatich kolách simultánne jedna jedlá a jedna nejedlá korisť a zisťovalo sa, či sa
ich predátor naučil rozoznávať. Sýkorky sa naučili diskriminovať medzi dvomi typmi koristi v
60
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
oboch typoch diskriminačných úloh. Avšak diskriminačné učenie trvalo dlhšie u jedincov
testovaných vo voľnom výbere v aréne, keďže sa zlepšovali v diskriminácii ešte aj počas
pamäťového testu. Na rozdiel od toho, sýkorky testované v sekvenčnom predkladaní, ktoré
úspešne diskriminovali medzi dvomi typmi koristi na konci testu učenia, rozoznávali jedlú
korisť od nejedlej v rovnakej miere aj v pamäťovom teste. Odlišné experimentálne usporiadania
môžu mať teda vplyv na výsledky experimentu, keďže môžu umožňovať vtáčiemu predátorovi
rozdielnu rýchlosť učenia vyhýbať sa aposematickej koristi.
Podporené grantom GAČR P505/11/1459.
(POSTER)
Sbírka ostrorepů (Chelicerata: Xiphosura) v Národním muzeu
DOLEJŠ P.
Zoologické oddělení PM, Národní muzeum, Praha
Ostrorepi jsou již delší dobu jedni z nejdůležitějších modelových organismů – výzkum jejich
složených očí vedl v roce 1967 k udělení Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu. Dnes plní tito
mořští bezobratlí díky svým protisrážlivým faktorům obsaženým v jejich krvomíze
nezastupitelnou úlohu v imunologické praxi.
V zoologické podsbírce Národního muzea je uložený relativně početný materiál ostrorepů.
Celkem 82 jedinců (16 suchých – většinou dospělců – a 66 lihových preparátů juvenilních
jedinců) reprezentuje všechny čtyři žijící druhy: Carcinoscorpius rotundicauda (Latreille,
1802), Limulus polyphemus (Linné, 1758), Tachypleus gigas (Müller, 1785) a Tachypleus
tridentatus (Leach, 1819). Jednotlivé položky pocházejí ze sběrů z Indonésie, USA a Vietnamu
z let 1872–1998. Nejpočetněji je zastoupený druh L. polyphemus z USA (76 kusů), zbylé tři
asijské druhy jsou zastoupeny pouze v počtech 1–3 exemplářů. Největší část sbírky ostrorepů
představuje 55 lihových preparátů ze sbírky Václava Friče (1839–1916), které měly sloužit
především k výukovým a výstavním účelům. Nejunikátnější položkou sbírky ostrorepů je lihový
válec s naaranžovanými 18 vajíčky a čtyřmi trilobitovými larvami druhu L. polyphemus. Tento
preparát věnoval prof. Alpheus Spring Packard (1839–1905) dr. Joachimu Barrandovi (1799–
1883), z jehož pozůstalosti se do Národního muzea dostal v roce 1894. Přestože sbírka ostrorepů
neobsahuje žádný typový materiál, je z historického hlediska velmi cenná.
Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého
koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2014/14, 00023272).
(POSTER)
61
Abstrakta přednášek a posterů
Typový materiál stonožek (Myriapoda: Chilopoda) uložený v Národním muzeu
DOLEJŠ P.
Zoologické oddělení PM, Národní muzeum, Praha
V Národním muzeu (NM) je uložena sbírka stonožkovců – stonožek, mnohonožek a
drobnušek. Sbírku stonožek utřídil a katalogizoval Luděk J. Dobroruka, který s NM delší dobu
spolupracoval.
RNDr. Ing. Luděk Jindřich Dobroruka (20.10.1933–4.7.2004) se narodil v Praze. Studoval
na Karlově univerzitě a později též na Vysoké škole zemědělské v Praze. Poté pracoval
v zoologických zahradách v Praze a Dvoře Králové nad Labem. Kromě jeho hlavních prací
týkajících se savců, výukové a popularizační činnosti publikoval i 37 článků a jednu monografii
o stonožkách. Za svůj život popsal, buď samostatně (44 taxonů), nebo s Boženou Folkmanovou
(12 taxonů), čtyři nové rody, 36 nových druhů a 12 nových poddruhů stonožek. Dále pro čtyři
druhy stonožek vytvořil nomina nova. Na Dobrorukovu počest je jeden druh stonožky
pojmenovaný: Lithobius dobrorukai Dányi & Tuf, 2012.
Sbírka stonožek v NM obsahuje typový materiál 16 taxonů (14 druhů a dvou poddruhů),
který se do NM dostal ve třech obdobích: 1930–1936, 1975–1978 a 2012–2014. Patnáct taxonů
bylo popsáno L. J. Dobrorukou a jeden K. W. Verhoeffem: Allothereua wilsonae, Chinobius
alenae, Lithobius corrigendus, L. creticus, L. erythrocephalus mohelensis, L. evae, L.
magurensis, L. purkynei, L. tatricus, L. tatricus monounguis, Monotarsobius homolaci, M. krali,
Pachymerium dilottiae, P. hanzaki, Scolopendra aztecorum Verhoeff, 1934 a Strigamia
olympica. Z těchto 16 taxonů bylo pět popsáno z území České republiky, tři ze Slovenska a osm
z ostatních zemí (Irák, Kyrgyzstán, Mexiko, Nepál, Rusko, Řecko a Uzbekistán). Osm taxonů
popsaných z České a Slovenské republiky bylo synonymizováno, ale zbývajících osm taxonů
popsaných z ostatních zemí je stále platných.
Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého
koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2015/15, 00023272).
(PŘEDNÁŠKA)
Male gamete production of hemiclonal water frogs and its effect on sexual populations
DOLEŽÁLKOVÁ M. (1), DOLEŽALOVÁ M. (2), CHOLEVA L. (1,2)
(1) Laboratoř genetiky ryb ÚŽFG AV ČR, Liběchov; (2) Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava
Clonal reproduction generally leads to the phenomenon that genomes from parental sexual
taxa are captured and inherited from mothers to daughters exclusively along a hybrid asexual
lineage. Therefore, clonal genomes have difficulties of return from hybrid asexual to sexual
62
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
populations. We study European water frog populations in Central Europe consisted of both
hybrid and sexual individuals. Hybrid taxon Pelophylax esculentus (RL) originates from
primary hybridizations between two sexual parental species, Pelophylax ridibundus (RR) and
Pelophylax lessonae (LL) and reproduces via hybridogenesis. In principle, a hybrid clonally
inherits half of a genome (e.g., L) while second half (R) is eliminated in each generation. To
restore a hybrid genotype they have to mate with a sexual P. ridibundus to get the lost R genome
into their progeny. Using microsatellite markers and cytogenomic markers on mitotic and
meiotic chromosomes, we study pedigree inheritance patterns in mixed populations of P.
esculentus and P. ridibundus. Here we show how genomes may migrate between asexual and
sexual populations and discuss a possible impact of clonal genomes on parental P. ridibundus
populations.
We gratefully acknowledge financial support through Grant No. 15-19947Y provided by the Czech Science Foundation
(GACR).
(PŘEDNÁŠKA)
Nerekultivované výsypky jako refugia obojživelníků
DOLEŽALOVÁ J. (1,2), SOLSKÝ M. (1), VOJAR J. (1)
(1) Katedra ekologie FŽP ČZU v Praze; (2) AOPK ČR, RP Ústecko, Ústí nad Labem
Výsypky ponechané přirozené sukcesi se od těch technicky rekultivovaných zásadně liší
svým prostředím, především neuvěřitelnou pestrostí biotopů. V terénních sníženinách se zde
nachází stovky rozmanitých vodních ploch, na rozdíl od několika málo uniformních retenčních
nádrží budovaných v rámci technických rekultivací. Lze proto předpokládat, že početnost i
druhová diverzita obojživelníků bude na sukcesních výsypkách oproti rekultivovaným vyšší.
Naším cílem proto bylo porovnání druhové diverzity a početnosti obojživelníků na technicky
rekultivovaných a sukcesních výsypkách Mostecka. Výsypky obecně byla schopna osídlit
většina obojživelníků, kteří se vyskytují v jejich okolí. Průměrný počet druhů i jedinců na vodní
plochu, stejně jako podíl obojživelníky obsazených vodních biotopů byl vyšší na výsypkách bez
technické rekultivace. Výsypky ponechané svému vývoji se potvrdily býti významnými refugii
obojživelníků. Mohou tak kompenzovat úbytek vhodných stanovišť obojživelníků, jež v naší
„normální“ (tj. těžbou nezasažené) krajině v posledních desítkách let nenávratně mizí.
(POSTER)
63
Abstrakta přednášek a posterů
Kompatibilita glochidií a rybích hostitelů na populační úrovni jako klíčový faktor v
ochraně velkých mlžů (Unionida)
DOUDA K. (1), SELL J. (2), KUBÍKOVÁ-PELÁKOVÁ L. (1), HORKÝ P. (1), KACZMARCZYK A. (2),
MIODUCHOWSKA M. (2)
(1) Katedra zoologie a rybářství ČZU, Praha; (2) Department of genetics, University of Gdansk, Gdansk
Velcí mlži (Unionida) mají pozoruhodný společný znak, kterým je přítomnost krátkodobého
parazitického stádia. Jejich drobná larva zvaná glochidium nemůže dokončit vývoj bez
přichycení na rybího hostitele. Současný výzkum ukazuje, že hostitelsko-parazitické vazby
mohou mít zásadní význam pro dynamiku populací velkých mlžů. Změny rybích společenstev
vlivem lokálních vyhynutí a šíření nepůvodních druhů vedou k tomu, že se nemohou realizovat
ustálené mezidruhové vazby. Ačkoliv je tento proces dobře zdokumentován na druhové úrovni,
dat o potenciální limitaci dostupností kompatibilních hostitelů na populační úrovni je velmi
málo. V této studii jsme testovali mezipopulační rozdíly v hostitelské kompatibilitě u
celoevropsky ohroženého velevruba tupého (Unio crassus). V experimentálních podmínkách byl
proveden křížový infikační experiment, při kterém jsme testovali kompatibilitu dvou
izolovaných populací velevruba tupého z povodí Vltavy s několika modelovými druhy ryb (jelec
tloušť, střevle potoční, koljuška tříostná) v individuálním monitorovacím systému. Výsledky
ukazují, že navzdory shodnému přístupu k ochraně velevruba tupého existují významné rozdíly
ve schopnosti druhu využívat různé rybí hostitele dokonce v rámci jednotlivých povodí.
Podařilo se zdokumentovat, že i velmi blízké populace (povodí Berounky, Sázavy) se mohou
odlišovat z hlediska relativní hostitelské vhodnosti jednotlivých druhů ryb (např. jelec tloušť,
střevle potoční), což následně zásadně ovlivňuje dostupnost hostitelských zdrojů a
pravděpodobnost přežití druhu na dané lokalitě při shodném přístupu k managementu rybích
populací. Experimentální testování hostitelské kompatibility tak může být využito pro rozlišení
managementových jednotek pro ochranu velkých mlžů. Podobný přístup může pravděpodobně
přispět k efektivitě vymezování managementových jednotek i u dalších skupin ohrožených
druhů parazitů.
Práce byla podpořena granty GAČR (13-05872S) a ESF/MŠMT (CZ.1.07/2.3.00/30.0040).
(PŘEDNÁŠKA)
64
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Population genetic structure of the threatened saproxylic beetle Rosalia longicorn (Rosalia
alpina) in the Central and Southeast Europe
DRAG L. (1,2), ČÍŽEK L. (2)
(1)PřF JU, České Budějovice; (2) Biologické centrum AV ČR, entomologický ústav, České Budějovice
Knowledge on patterns of genetic diversity in populations of threatened species is vital for
their effective conservation. Rosalia longicorn (Rosalia alpina) is an endangered and strictly
protected beetle depending on old and dead trees. Despite its conservation importance, no
previous molecular data are available for this species. In this study, we analysed genetic
structure of 32 populations across Central and Southeast Europe. Based on the 695 individuals
genotyped for 8 microsatellite loci and 164 sequences of the mitochondrial gene (COI) we bring
the first insight into the population genetics of the species.
Both markers showed a significant decline in genetic diversity with the latitude, and the
exceptionally high allelic richness and haplotype diversity for the southern populations, thus
suggesting an existence of glacial refugium of R. alpina in high mountains of north-western
Greece (Pindos, Olymp). This is in line with the fact that the mountains of Greece acted as
refugium for many other species, including probably one of the beetle´s main hosts, the
European beech (Fagus sylvatica). Based on the microsatellites, the cluster analysis indicated
the existence of two genetically distinct lineages, south-eastern (SE) and north-western (NW),
meeting near the border between the Western and Eastern Carpathians. On the other hand,
results from mtDNA showed one widespread haplotype dominant in most of the populations
suggesting rapid expansion of single lineage across the study area. The genetic differentiation of
populations from NW lineage was surprisingly low despite that the analysis involved
populations from sites up to 620 km apart. The lack of IBD or any substructure within this
lineage suggests strong dispersal capacity of the species, lack of migration barriers at the study
area, and/or wood trade related accidental translocations. Our results suggest that R. alpina
mostly lives in large, open populations. This has to be reflected by conservation strategies of the
species.
(POSTER)
65
Abstrakta přednášek a posterů
Když se agrese nevyplácí: optimalizace hladin testosteronu u samců čikariho červeného
(Tamiasciurus hudsonicus)
DUŠEK A. (1,2), LANE J.E. (3), BOUTIN S. (3), BOONSTRA R. (1)
(1) Department of Biological Sciences, University of Toronto, Ontario, Kanada; (2) Oddělení etologie,
Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha; (3) Department of Biological Sciences, University of Alberta,
Edmonton, Alberta, Kanada
„Challenge“ hypotéza (Wingfield et al. 1990, Am. Nat. 136: 829) předpokládá, že samci
obratlovců v důsledku vnitro-pohlavní kompetice zvyšují hladiny testosteronu, aby tak
maximalizovali svou reprodukční zdatnost. Optimální alokace testosteronu je však ovlivněna
celou řadou dalších faktorů, jako jsou například reprodukční systém, pravděpodobnost dosažení
otcovství nebo životní historie druhu. Cílem této studie bylo testovat „challenge“ hypotézu u
čikariho červeného (Tamiasciurus hudsonicus), savce s nejvýraznější „scramble competition“
polygamií (reprodukční systém, v kterém jedinci obou pohlaví soutěží o potenciálně dostupné,
pohlavní partnery) a s velkou variabilitou v reprodukčním úspěchu samců. Studovali jsme volně
žijící populaci v národním parku Kluane (61° s. š., 138° z. d., Yukon, Kanada). Vliv vnitropohlavní kompetice na hladinu testosteronu jsme zjišťovali pomocí standartního, hormonálního
(ACTH) „challenge“ testu u 26 dospělých, pohlavně aktivních samců. Protože „challenge“
hypotéza předpokládá relativně malou reakci u samců polygamních druhů, očekávali jsme pouze
mírné zvýšení hladiny testosteronu. Hladiny testosteronu však během první hodiny po aplikaci
ACTH významně poklesly, a během druhé hodiny se zvýšily na původní úroveň před aplikací.
Samci čikariů mohli optimalizovat hladiny testosteronu, aby zvýhodnili jiné znaky než agrese,
jako je například vyhledávání pohlavních partnerek, mobilizace zdrojů energie a dlouhověkost.
„Challenge“ hypotéza proto nemusí platit u těch druhů, jejichž reprodukčním systémem je
„scramble competition“ polygamie. Abychom porozuměli roli testosteronu v tomto systému,
další výzkum by se měl soustředit na jeho vliv na reprodukční úspěch samců.
(PŘEDNÁŠKA)
Ovlivňuje denní doba aktivitu fagocytů vlaštovek obecných?
ELČKNEROVÁ P. (1), TOMÁŠEK O. (2), ALBRECHT T. (2), HYRŠL P. (1)
(1) Oddělení fyziologie a imunologie živočichů, Ústav experimentální biologie PřF MU, Brno; (2) Ústav
biologie obratlovců AV ČR , Brno
Oxidační vzplanutí je proces vrozené imunity, při kterém fagocyty vytvářejí reaktivní
kyslíkové metabolity s využitím enzymu myeloperoxidázy za účelem zničení cizorodé částice.
Tento děj se běžně využívá při měření aktivity fagocytů chemiluminiscenčními testy. Jelikož
ptačí fagocyty neobsahují enzym myeloperoxidázu, bylo pro měření jejich oxidačního vzplanutí
66
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
potřeba využít mnohem citlivější luminofor - Pholasin®. Reakce tvorby kyslíkových metabolitů
je velmi rychlá, maxima je dosaženo během několika sekund. Touto metodou bylo měřeno
oxidační vzplanutí fagocytů u vlaštovky obecné (Hirundo rustica) po aktivaci
lipopolysacharidem. Analyzovány byly krevní vzorky odebrané v ranních a dopoledních
hodinách dospělým vlaštovkám a měřena byla velikost píku kinetické reakce odpovídající
aktivitě fagocytů. Výsledky naznačují závislost mezi denní dobou a aktivitou fagocytů, přičemž
během dopoledních hodin oxidační aktivita fagocytů několikanásobně vzrůstá. Toto zjištění je
překvapivé, protože studie na jiných druzích ptáků ukazují konstantní hodnoty. Naměřené údaje
budou následně analyzovány ve vztahu k počtu leukocytů i k dalším parametrům kondice.
Tato práce byla podpořena granty GAČR P506-12-2472 a MUNI/C/0970/2013.
(POSTER)
Reakce vůči aposematické kořisti u geograficky vzdálených populací sýkor koňader
EXNEROVÁ A. (1), ADAMOVÁ D. (1), ŠTYS P. (1), DOKTOROVOVÁ L. (1), ROJAS B. (2), MAPPES J.
(2)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Department of Biological and Environmental Science, Centre of
Excellence in Biological Interactions, University of Jyväskylä, Finland
Variabilita v chování predátorů vůči aposematické kořisti je často studována na
mezidruhové a individuální úrovni, zatímco chybí srovnání populací žijících v různých
geografických oblastech s odlišnou faunou včetně potenciální kořisti. Lze očekávat, že (1)
predátoři z populací žijících v prostředí s vyšší diverzitou aposematické kořisti budou
neofobičtější než ti, kteří žijí v oblastech, kde je aposematická kořist vzácnější, (2) chování
predátorů v různých populacích bude výsledkem interakce mezi neofobií a individuální
zkušenosti s aposematickou kořistí. Srovnávali jsme chování v přírodě odchycených sýkor
koňader (Parus major) pocházejících ze středních Čech a středního Finska vůči aposematickým
černo-červeným ruměnicím (Pyrrhocoris apterus), neaposematickým (na hnědo nabarveným)
ruměnicím, novým předmětům a nové palatabilní kořisti (cvrček Gryllus assimilis s modrým
štítkem). Finské a české sýkory se nelišily v míře explorace neutrálně umístěného nového
předmětu, ale Finští ptáci byli neofobičtější v přítomnosti nového předmětu u potravy. Latence
napadení nové palatabilní kořisti byla stejná v obou populacích a nekorelovala s reakcemi na
nové objekty. Zatímco české sýkory se většinou vyhýbaly útoku na aposematické ruměnice a
napadaly neaposematické, finští ptáci běžně napadaly jak neaposematické tak aposematické
ploštice. Latence útoku na ruměnice u finských sýkor korelovaly s latencemi útoku na novou
palatabilní kořist (modré cvrčky). Tyto výsledky ukazují, že rozdíl v chování finských a českých
sýkor vůči aposematické kořisti není dán mezipopulačním rozdílem v explorační strategii a
67
Abstrakta přednášek a posterů
neofobii, ale je výsledkem rozdílné zkušenosti s lokální faunou aposematicky zbarveného
hmyzu.
Finanční podpora: grant GAČR P505/11/1459.
(PŘEDNÁŠKA)
Snovací aparát a stavba sítí pavouků rodu Austrochilus
FOBEROVÁ L.
Švestková, Ústí nad Labem
Studovaným materiálem byli pavouci rodu Austrochilus. Povouci tohoto rodu se vyskytují v
Jižní Americe, zejména pak na území Chile a Argentiny. Austrochilidae jsou považováni za
nejpůvodnější a nejstarobylejší čeleď infrařádu Araneomorphae. Biologie těchto pavouků je
však doposud málo prostudovaná. Prezentovaný výzkum byl zaměřen jednak na chování
pavouků při stavbě sítí a při manipulaci s hedvábím a jednak na morfologii snovacího aparátu
různých stádií ontogenetického cyklu. Pozornost byla věnována rověž prvním dvěma
postembryonálním stádiím, která jsou z hlediska stavby snovacího ústrojí nekompletní a nejsou
vybavena všemi kategoriemi žláz. Týká se to zejména zejména těch, které produkují předivo
tenat. Morfologické studie byly prováděny za pomoci elektronového rastrovacího mikroskopu
TESCAN. Při studiu manipulace pavouků s hedvábím byly pořizovány videosekvence pomocí
videomikroskopu DINO – LITE. Zmíněná manipulace s tuhnoucím hedvábným sekretem je
velmi podobná té, která je popisována u entelegynních kribelátních pavouků. Podobná je i
diverzita žláz a stavba kribela i kalamistra. V rozporu s aktuálními názory naznačují zjištěné
údaje, že čeleď Austrochilidae může být sesterskou skupinou entelegynátních pavouků. Nymfy
prvního instaru, nemají plně funkční kribelum. Na místě kribela je protuberance, odpovídající
definici kolulu. Tento útvar, je nepochybně homologický s kolulem u ekribelátnách druhů
pavouků, kribelem kribelátních pavouků i s předními postranními bradavkami, funkčními jen u
několika druhů infrařádu Mesothelae.
(POSTER)
68
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Srovnávací cytogenetická studie palovčíků Cupiennius salei a Viridasius fasciatus
(Araneae: Ctenidae)
FORMAN M. (1), DOLEJŠ P. (2), NENTWIG W. (3), KRÁL J. (1)
(1) Katedra genetiky a mikrobiologie PřF UK, Praha; (2) Zoologické oddělení PM, Národní muzeum,
Praha, (3) Institute of Ecology and Evolution, University of Bern, Switzerland
Přestože je palovčík Cupiennius salei (CS) tradičním modelovým druhem pro studium
různých aspektů biologie pavouků, nebyla organizace jeho geonomu dosud studována. Naším
cílem byla detailní analýza jeho karyotypu, včetně stanovení velikosti genomu. Pro srovnání
jsme zanalyzovali i genom palovčíka Viridasius fasciatus (VF).
Samčí karyotypy jsou složeny z 26 (CS) nebo 28 (VF) akrocentrických chromozomů.
Systém chromozomového určení pohlaví je u obou druhů typu X1X20. Velikostní poměry
pohlavních chromozomů jsou srovnatelné (1:0,78 u CS a 1:0,81 u VF). Drobné bloky
konstitutivního heterochromatinu jsou lokalizovány v centromerických oblastech všech
chromozomů a dále pak v distálních částech dvou párů autozomů (CS) nebo všech chromozomů
(VF). Fluorescenční in situ hybridizace s 18S rDNA sondou odhalila organizátory jadérka na
distálních částech dvou autozomových párů (č. 4 a 10 u CS a č. 9 a 12 u VF). Celkový podíl AT
párů bází je u obou druhů 59%.
Chromozomová konstituce zjištěná u VF je považována za původní u celé nadčeledi
Lycosoidea, do které jsou palovčíci řazeni. U CS došlo ke snížení 2n o jeden pár pravděpodobně
sérií translokací. Redukce počtu chromozomů byla překvapivě doprovázena zvýšením velikosti
genomu (2C samců = 5 948 Mbp oproti 5037 Mbp u VF), způsobeným pravděpodobně
kumulací nekódující DNA. Přestože jsou velikosti genomu obou druhů srovnatelné s
průměrnou velikostí u doposud studovaných pavouků, je genom CS stále téměř 4× větší než
nejnižší známá hodnota zjištěná u pavouků, což indikuje nezanedbatelnou frakci nekódující
DNA v genomech obou palovčíků. Vlastnosti studovaných genomů lze považovat za typické pro
genomy pavouků skupiny Entelegynae. CS a VF jsou tedy vhodné modelové druhy pro studium
organizace genomu této nejdiverzifikovanější pavoučí skupiny.
Tato práce vznikla za finanční podpory Grantové agentury Univerzity Karlovy (GA UK 830413), Ministerstva školství
(SVV-2014-260081 ) a Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje
výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2015/15, 00023272).
(POSTER)
69
Abstrakta přednášek a posterů
Paradox pohlavní dvojtvárnosti ve velikosti u skupiny Teiidae
FRÝDLOVÁ P. (1), FRYNTA D. (1)
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Studie se zabývá analýzou pohlavní dvojtvárnosti ve velikosti (SSD) u americké skupiny
ještěrů z čeledi Teiidae a jí sesterské jihoamerické skupiny Gymnophthalmidae. Zaměřili jsme
se na analýzu literárních dat o velikosti těla (SVL – délka od rostra po kloaku) a porovnávali,
zda existuje rozdíl ve velikosti mezi samci a samicemi. Skupina Gymnophthalmidae se
vyznačuje malou velikostí těla a byla historicky zařazována mezi Teiidy. Praví tejovití zahrnují
jak malé a střední druhy z podčeledi Teiinae, tak i druhy velké z podčeledi Tupinambinae.
Vymapování SSD na fylogenetický strom ukázalo, že se zde vyskytují jak druhy s většími
samci, monomorfní druhy, tak i druhy, kde je větším pohlavím samice. Neexistují zde nápadné
shluky, kde by mělo SSD stejný směr. Ověřovali jsme platnost Renschova pravidla, tedy
pravidla o alometrii velikosti těla u samců a samic. Renschovo pravidlo říká, že se míra SSD
zvětšuje s velikostí těla u druhů, kde jsou samci větším pohlavím, a zmenšuje u druhů, kde jsou
větším pohlavím samice. Sklon RMA přímky z originálních dat i různě fylogeneticky
ošetřených dat byl vždy větší než jedna (1.067 až 1.229), což naznačuje platnost Renschova
pravidla u těchto dvou skupin ještěrů a podporuje univerzálnost Renschova pravidla napříč
celou živočišnou říší. Navzdory těmto výsledkům jsme u Teiidů objevili paradoxní jev, kdy
zástupci podčeledi Tupinambinae, dosahující značné velikosti těla, vykazují jen slabou míru
SSD. Naproti tomu druhy z podčeledi Teiinae, které jsou spíš malé či střední, vykazují obrovské
rozdíly ve velikosti samců a samic. Výše zmíněný paradox přikládáme nastavení alometrie u
menších teiidů, kterou již nebyly velké druhy ze skupiny Tupinambinae schopné následovat, a
zároveň nabízíme fylogenetickou interpretaci celé problematiky.
(PŘEDNÁŠKA)
70
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Etnozoologický výzkum vztahu lovců z pygmejského kmene Baka a okolních zemědělců
Bantu k místním savcům v biosférické rezervaci Dja: implikace pro ochranu ohrožených
druhů
FRYNTA D. (1), REXOVÁ K. (2), BERTI D. (1), MAREL M.D. (3), LANDOVÁ B. (2), LIŠKOVÁ S.
(1,2), LANDOVÁ E. (1), NEKOVÁŘOVÁ T. (1), MANFRÉD A.E. (4), GEROLDOVÁ H. (2), BOBEK M.
(2)
(1) Oddělení etologie a ekologie, Katedra zoologie, PřF UK, Praha; (2) Zoologická zahrada hl. m. Prahy,
Praha; (3) Unité de Protection Reserve Bioshére Dja, Cameroon; (4) Tropical Forest and Rural
Development, Cameroon
Biosférická reservace Dja patří k nejvýznamnějším pro ochranu středoafrických pralesů a
celé řady velkých savců včetně goril, šimpanzů, pralesních slonů a buvolů. Akutním problémem
je ilegální a intenzívní lov. Zoo Praha se v dané oblasti věnuje projektu „Toulavý autobus“
vychovávající děti k ochraně ohrožených druhů, zejména goril. Cílem výzkumu bylo
prozkoumat vztah místních lidí k jednotlivým druhům zvířat a pokusit se využít tyto poznatky
pro navržení ochranářských opatření. Zvláštní pozornost byla věnována rozdílům mezi loveckosběračským etnikem Baka a okolním zemědělským obyvatelstvem mluvícím bantuským
jazykem. Místní obyvatelé byli požádáni o seřazení několika setů obrázků zvířat žijících v dané
oblasti podle krásy daného druhu. Jako kontrolní skupina nemající přímou zkušenost s
příslušnými místními druhy byli použiti Češi. Pro každou z úloh bylo testováno přibližně 80-100
respondentů z každého etnika. V tomto sdělení se zaměříme se na výsledky týkající se
hodnocení 44 druhů savců. Baka a Bantu se v základních rysech shodují na pořadí hodnocených
druhů dle krásy, byly však zjištěny mezietnické rozdíly u ochranářsky významných druhů.
Pygmejové Baka hodnotili gorily, šimpanze, slony, buvoly i prasata jako krásnější než
Bantuové. Lze to vysvětlit mnohem větším významem velkých savců v ekonomice i kultuře
lovců než je tomu v případě zemědělských etnik. Baka jsou tedy kulturně lépe predisponováni k
zájmu o tyto chráněné druhy. Pokud však byli naši respondenti z obou etnik z oblasti Dja tázáni,
které druhy by chtěli vyhubit či které by měly žít co nejdále od lidských sídel, shodli se právě na
těchto chráněných druzích. Oproti evropským respondentům dávají místní lidé přednost ve
všech typech hodnocení luskounům, osinákům, řekomyším a křečkomyším. Tyto druhy jsou
ovšem zároveň považovány za mimořádně chutné. Přímo se proto nabízí, že právě lahodná chuť
stojí za vysokým hodnocením těchto druhů. Jen tyto savčí druhy jsou Bak i Bantu spontánně
ochotni chránit.
(PŘEDNÁŠKA)
71
Abstrakta přednášek a posterů
Nedoceněná uropygiální žláza ptáků?
GABRIELOVÁ B., KLEMPT P., TOMÁŠEK O., STOPKA P., ALBRECHT T.
Laboratoř pro výzkum biodiverzity PřF UK, Praha
Stejně jako savci, i ptáci mají mazovou žlázu, díky které získávají individuálně specifický
pach. Uropygiální žláza (UŽ) je ovšem jedinou mazovou žlázou na ptačím těle. Tradičním
předpokladem je, že ptáci nemají dobře vyvinutý čich, a tudíž maz z UŽ využívají pouze k
udržování, ochraně a voděodolnosti peří. V poslední době se však ukazuje, že UŽ produkuje i
feromony. Ačkoli se čichové schopnosti u různých ptačích druhů liší, zdá se, že jsou feromony
produkované UŽ využívány k vnitro- i mezidruhovému rozpoznávání, případně mohou hrát roli
při výběru partnera.
Není zcela zřejmé, jaké geny jsou potenciálně zodpovědné za regulaci exprese feromonů v
UŽ. Zaměřili jsme se proto na studium genové exprese v této žláze pomocí pyrosekvenování
(GS Junior+, Roche), především nás zajímala exprese abundantních genů. Jako modelovou
skupinu jsme si zvolili 10 druhů drobných pěvců. Ti byli rozděleni do dvou skupin – s vyšší a
nízkou pohlavní promiskuitou. Je známo, že u promiskuitních druhů savců (na rozdíl od
monogamních) často bývá přítomno větší množství genů pro komunikaci a rozpoznávání mezi
partnery, je možné, že by tomu tak mohlo být i u ptáků? Existují u nich proteiny, které
napomáhají rozšiřování feromonů?
Výzkum je podpořen projekty GAČR P506/12/104 a BIOCEV – (CZ.1.05/1.1.00/02.0109)
(POSTER)
A review of Morimopsini (Cerambycidae: Lamiinae) from Borneo
GABRIŠ R.(1), KUNDRATA R.(2), TRNKA F.(1)
(1) Department of Ecology and Enviromental Sciences, Faculty of Science, Palacky University;
(2)Department of Zoology, Faculty of Science, Palacky University
Longhorn beetles from the tribe Morimopsini are medium to large-sized beetles distributed
mainly in the tropical areas of Africa (~100 species) and Asia (~70 spp.). We investigated the
morphology of the morimopsine genera occuring in Borneo. Anexodus Pascoe (two species
known) and Pantilema Aurivillius (monotypic) are both endemic to the northern Borneo;
Dolichostyrax Aurivillius (two species) is known also from Java and Sumatra. These genera are
flightless and inhabit the leaf litter in rain forests. These taxa are rarely collected and there is
absolutely no information on their bionomy. We studied the material (including all types) from
several collections and after the thorough examination of the external morphology and genitalia
of both sexes we identified two new species of Anexodus and four of Dolichostyrax. There is
72
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
substantial intraspecific morphological variability within the tribe. The investigation of more
material as well as the DNA sequencing of freshly collected specimens would be crucial for
better understanding of the taxonomy and phylogeny of the Bornean Morimopsini.
(POSTER)
Higher-level phylogeny of the Cleroidea (Coleoptera) inferred from nuclear and
mitochondrial sequences
GIMMEL M.L., JANIŠOVÁ K., BOCÁKOVÁ M.
Katedra biologie, Pedagogická fakulta UP, Olomouc
The superfamily Cleroidea is a relatively well-defined group of beetles; however, its familylevel classification and relationships remain largely obscured. Particularly problematic are the
lineages of ‘Trogossitidae’ sensu lato, long acknowledged to be almost certainly a polyphyletic
family. However, no attempt has been made using modern molecular methods to resolve the
lineages of this family and their relationships to other groups of Cleroidea. Using a dense taxon
sampling of over 350 taxa representing all families of Cleroidea and all suprageneric taxa of
Trogossitidae, we make the first attempt to resolve this problem using DNA methods, using the
markers cox1, cytb, 18S, and 28S analyzed with RAxML. The trogossitid taxa Rentoniini,
Peltini, Larinotini, Protopeltini, Egoliini + Calityini, Trogossitini + Gymnochilini, Decamerini,
Thymalini, and Lophocaterinae were all found to be distinct lineages. Phloiophilidae was
recovered as a separate lineage from all trogossitid taxa. The melyrid group, here consisting of
Phycosecidae, Acanthocnemidae, Gietellidae, Rhadalidae, Mauroniscidae, Prionoceridae,
Malachiidae, Melyridae, and Dasytidae, was found to be monophyletic. The clerid group, here
consisting of Chaetosomatidae, Thanerocleridae, and Cleridae, was also strongly supported as
monophyletic. These results are translated into a new family- and subfamily-level classification
for Cleroidea.
This study was supported by grants CZ.1.07/2.3.00/20.0004 (MG) and CZ.1.07/2.3.00/20.0166 (MB) from European Social
Fund and the Ministry of Education of the Czech Republic.
(POSTER)
73
Abstrakta přednášek a posterů
Spoločenstvo bezstavovcov litorálu ako faktor ovplyvňujúci výskyt a hniezdenie vtákov na
rybníkoch
GREGUŠOVÁ K., SYCHRA J.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Potrava ako ekologický faktor je vedľa hniezdnych možností význačným činiteľom
podmieňujúcim prítomnosť či absenciu konkrétnych druhov vtákov v príslušnom ekosystéme.
Základnou zložkou potravy pre mnohé vodné druhy vtákov osídľujúcich stojaté vody sú rôzne
skupiny vodných bezstavovcov. Takýmito druhmi sú na území ČR napr. potápka malá
(Tachybaptus ruficollis), chochlačka vrkočatá (Aythya fuligula) či kačica chrapkavá (Anas
crecca). Dostatok vhodnej potravy môže pritom výrazne ovplyvňovať hniezdne možnosti
vodného vtáctva. Najdôležitejšie sú vodné bezstavovce práve v dobe hniezdenia a vyvádzania
mláďat. Pre mladé jedince sú tiež väčšinou jedinou zložkou potravy v prvých dňoch po
vyliahnutí. Štúdie, ktoré by sledovali priamu súvislosť medzi potravnou ponukou vodných
bezstavovcov a množstvom vodných vtákov takmer chýbajú. Na území ČR sú najdôležitejším
biotopom pre vtáky rybníky, preto sme si pre náš výskum vybrali 22 rybníkov na južnej Morave,
kde sme vzorkovali vodné bezstavovce v máji a júny roku 2012, a pritom sme sledovali
prítomnosť vodných vtákov počas celej hniezdnej sezóny. Zistené výsledky môžu poslúžiť
mimo iné k vyhodnoteniu a nastaveniu vhodného manažmentu v rybničných rezerváciách.
(POSTER)
Termoregulační strategie ektotermů: Ve vodě jinak než na souši
GVOŽDÍK L.
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Rychlost evoluce termální fyziologie je u ektotermů významně ovlivněna jejich schopností
udržovat si preferovanou tělesnou teplotu v proměnlivých teplotních podmínkách prostředí. I
když byla problematice termoregulačních strategií doposud věnována značná pozornost, většina
badatelů zaměřila své úsilí na studium termoregulace u suchozemských druhů, a to i přes
nesporný fakt, že mnoho vodních ektotermů je schopno regulovat tělesnou teplotu svým
chováním. V tomto příspěvku budou prezentovány první výsledky kvantifikace
termoregulačních strategií ve vodním prostředí na příkladu různých druhů ocasatých
obojživelníků. Kromě odpovědi na základní otázku, zda vodní ektotermové termoregulují nebo
zůstávají pasívní vůči teplotám okolního prostředí, budou prezentována další zjištění, která
poněkud mění stávající pohled na tuto problematiku.
(PŘEDNÁŠKA)
74
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Speciation history and widespread introgression in the European short-call tree frogs
(Hyla arborea sensu lato, H. intermedia and H. sarda)
GVOŽDÍK V. (1,2,3), CANESTRELLI D. (4), GARCÍA-PARÍS M. (5), MORAVEC J. (2), NASCETTI G.
(4), RECUERO E. (6), TEIXEIRA J. (7,8), KOTLÍK P. (1)
(1) Laboratory of Molecular Ecology, IAPG AS CR, Liběchov; (2) Department of Zoology, National
Museum, Prague; (3) Research facility Studenec, IVB AS CR; (4) Department of Ecology and Biology,
Tuscia University, Viterbo, Italy; (5) Museo Nacional de Ciencias Naturales, Madrid, Spain; (6)
Departamento de Ecología de la Biodiversidad, Instituto de Ecología, Universidad Nacional Autónoma de
México, Mexico; (7) CIBIO/InBio, Vairao, Portugal; (8) CIIMAR, University of Porto, Portugal
European tree frogs (Hyla) characterized by short temporal parameters of the advertisement
call form six genetically differentiated but morphologically cryptic taxa, H. arborea sensu
stricto, H. orientalis and H. molleri from across Europe to western Asia (together referred to as
H. arborea sensu lato), two putative taxa within H. intermedia (Northern and Southern) from the
Italian Peninsula and Sicily, and H. sarda from Sardinia and Corsica. Here, we assess species
limits and phylogenetic relationships within these ‘short-call tree frogs’ based on mitochondrial
DNA and nuclear protein-coding markers. The mitochondrial and nuclear genes show partly
incongruent phylogeographic patterns, which point to a complex history of gene flow across
taxa, particularly in the Balkans. To test the species limits in the short-call tree frogs and to infer
the species tree, we used coalescent-based approaches. The monophyly of H. arborea sensu lato
is supported by the mtDNA as well as by the all-gene species tree. The Northern and Southern
lineages of H. intermedia have been connected by nuclear gene flow and should be treated as
conspecific. On the contrary, the parapatric taxa within H. arborea sensu lato should be
considered distinct species based on the coalescent analysis, although signs of hybridization
were detected between them. A mitochondrial capture upon secondary contact appears to
explain the close mtDNA relationship between the geographically remote Iberian H. molleri and
H. orientalis from around the Black Sea. Introgressive hybridization occurred also between the
Balkan H. arborea and northern Italian H. intermedia, and between the Minor Asiatic H.
orientalis and Arabian H. felixarabica. Our results shed light on the species limits in the
European short-call tree frogs and show that introgression played an important role in the
evolutionary history of the short-call tree frogs and occurred even between taxa supported as
distinct species.
(PŘEDNÁŠKA)
75
Abstrakta přednášek a posterů
Jak složení potravy ovlivňuje hostitelskou specializaci kukaččích včel? Fylogenetická
studie a mapování ancestrálních znaků
HABERMANNOVÁ J., STRAKA J.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Hlavní součást výživy larev tvoří u většiny druhů včel pyl a nektar. Některé druhy se ovšem
v průběhu evoluce naučily využívat i energeticky bohaté květní oleje, které produkují některé
rostlliny. Olejosběrné druhy můžeme najít u dvou čeledí včel Melittidae a Apidae. Zatímco u
čeledi Melittidae se toto chování vyskytuje pouze u dvou rodů (Macropis a Redivia), v čeledi
Apidae můžeme tuto schopnost pozorovat minimálně u osmi rodů. Navíc mnoho kukaččích
druhů z čeledi Apidae má olejosběrné hostitele.
Jednou z bariér, která kukaččím včelám brání libovolně měnit hostitele je pravděpodobně
složení výživy larev. U pylosběrných včel je známé, že mají problém vyvinout se na pylu
nashromážděném jiným druhem. Stejně tak bude mít pravděpodobně larva kukaččí včely
problém s pylovými zásobami nashromážděnými jiným hostitelem. A co teprve, když tyto
zásoby obsahují i olej!
Na základě molekulárních i morfologických dat jsme sestavili fylogenezi čeledi Apidae a
pomocí mapování ancestrálních stavů znaků jsme zjišťovali, jak sbírání oleje mohlo ovlivnit
evoluci (nejen) kukaččích včel. Při počítání fylogenetických analýz jsme si prakticky ověřili, že
vysoká statistická podpora ještě nemusí znamenat, že máme tu pravou topologii.
(PŘEDNÁŠKA)
Orální a vaginální mikrobiom myšic rodu Apodemus
HÁJKOVÁ P. (1), KLEMPT P. (1), KREISINGER J. (1,2), ČERNÁ M. (1), HAVRDOVÁ L. (1), STANKO
M. (3), STOPKA P. (1)
(1) BIOCEV, Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Research and Innovation Centre – Fondazione Edmund
Mach, Trento, Itálie; (3) Parazitologický ústav SAV, Košice
Rod Apodemus zahrnuje druhy s různou sociální organizací a párovacím systémem, proto je
vhodným evolučním modelem pro studium pohlavního výběru, speciačních mechanizmů a pro
behaviorálně-evoluční studie. Těla živočichů obsahují až 10x více bakterií, prvoků, kvasinek a
dalších mikroskopických mikroorganismů než vlastních buněk a až 100x více genů
mikrobiálních než vlastních. Lze proto očekávat významný vliv mikroorganizmů, zejména
bakterií, na svého hostitele.
Cílem studie je charakterizovat orální a vaginální bakteriální mikrobiom u čtyř druhů myšic
s různou mírou promiskuity: A. uralensis, A. sylvaticus, A. flavicollis, A. agrarius. Obzvláště
vaginální mikrobiom může hrát významnou roli při pohlavním výběru, ale u volně žijících
76
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
živočichů dosud téměř nebyl studován. Předpokládáme, že druhy s vyšší mírou promiskuity
mohou mít vyšší diverzitu vaginální mikrobioty, případně mohou být hostiteli vyššího počtu
patogenů.
Bakteriální společenstvo je charakterizováno na základě 454 sekvenování variabilního úseku
16S rRNA. Zatím bylo osekvenováno 18 orálních a 18 vaginálních vzorků pohlavně dospělých
samic z divoké populace na východním Slovensku a směsné vzorky od jedinců z chovů.
Analýzy naznačují existenci rozdílů ve složení orálních a vaginálních vzorků mezi jednotlivými
druhy. Při taxonomické klasifikaci byla zjištěna výrazná vnitrodruhová variabilita u vaginálního
mikrobiomu, zatímco složení orálních vzorků bylo relativně podobné. Vaginální mikrobiom byl
dosud detailněji zkoumán pouze u člověka, kde byl zaznamenán výrazný vliv gravidity a fáze
estrálního cyklu. Podobné faktory se mohou uplatňovat i u jiných savčích druhů, včetně myšic.
V sekvenování dalších vzorků v současnosti pokračujeme.
(POSTER)
Ontogeneze růstu a sociální dominance u dvou poddruhů myši domácí - Mus musculus
domesticus a M. m. musculus
HAMPLOVÁ P. (1,2), MIKULA O. (1,3), VOŠLAJEROVÁ BÍMOVÁ B. (1), MACHOLÁN M. (1,2),
HIADLOVSKÁ Z. (1)
(1) Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, Brno; (2) Ústav botaniky a zoologie FS MU, Brno; (3)
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Agresivita je lidskou společností vnímaná jako nežádoucí jev, ale u zvířat má velký význam
při formování sociálních skupin. U savců se samci projevují jako dominantnější pohlaví.
Striktněji dodržují hierarchii, kde jsou podřízení jedinci pod tlakem více agresivních
dominantních samců. Agresivita a dominantní postavení zaručují vyšší reprodukční fitness, ale s
jeho udržením jsou spojené i nemalé metabolické náklady. V naší studii jsme sledovali
vzájemný vztah tělesného růstu, pohlavního dospívání, vývoj agresivity a následnou sociální
hierarchii u samců dvou poddruhů myši domácí - Mus musculus musculus a M. m. domesticus.
Testovali jsme první generaci potomků divokých jedinců obou poddruhů. Samci byli chováni ve
fraternálních párech: 10 párů domesticus a 10 párů musculus. Během pokusů byli jedinci
pravidelně váženi a jejich vzájemné interakce byly nahrávány a vyhodnocovány. Takto jsme
zjistili nástup agresivity a později potvrdili individuální sociální status (dominantní/podřízený).
Počet útoků v interakcích samců domesticus vysoce převyšoval počty útoků u samců musculus,
což odpovídá dosavadním poznatkům o rozdílné míře agresivity u obou poddruhů. Naše
výsledky dále ukazují, že oba poddruhy se liší i v načasování nástupu pohlavní dospělosti a v
dynamice růstu. Samci poddruhu domesticus pohlavně dospívají později, přičemž dominantní
jedinci rostou rychleji, jsou větší než podřízení, a to již před nástupem agresivity a stanovením
77
Abstrakta přednášek a posterů
sociální dominance. Samci poddruhu musculus mají menší hmotnostní rozptyl, zpomalení
růstové rychlosti po dosažení pohlavní dospělosti naznačuje „trade off“ mezi energetickou
investicí do růstu a rozmnožování. Naše výsledky naznačují, že u samců M. m. musculus a M. m.
domesticus se uplatňují rozdílné investice do ontogeneze a v populacích obou poddruhů
můžeme očekávat odlišné procesy stanovující sociální dominanci.
Práce byla podpořena granty GAČR P506-11-1792 a ESF CZ.1.07/2.3.00/35.0026.
(PŘEDNÁŠKA)
Mapování historie a šíření populací sysla obecného (Spermophilus citellus)
HÁNOVÁ A. (1), ŘÍČANOVÁ Š. (2), BRYJA J. (1,3), KONEČNÝ A. (1)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Katedra fyziologie živočich, PřF JU, České Budějovice;
(3) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Současná distribuce živočichů střední Evropy je do značné míry odrazem klimatických
změn při střídání dob ledových a meziledových v průběhu čtvrtohor. Mnohé organizmy byly
ledovcem zatlačeny do glaciálních refugií v jižnějších oblastech Evropy, naopak jiné
preferovaly aridní klima ledových dob spojené s rozšířením otevřených stanovišť. Distribuci
těchto stepních druhů pak limitovaly interglaciály s převahou zalesněných biotopů. Sysel
obecný (Spermophilus cittelus) je jako typicky stepní hlodavec s úzkou ekologickou valencí na
stanovištní podmínky ideálním modelovým organizmem pro studium vlivu kvartérní glaciálněinterglaciální dynamiky na současné rozšíření středoevropských živočichů.
Cílem našeho příspěvku je popsat populační historii a pravděpodobné trendy v historickém
šíření sysla napříč současným areálem rozšíření (s důrazem na populace České a Slovenské
republiky). Studium genetické struktury na 12 neutrálních mikrosatelitových lokusech ukazuje
tři hlavní geneticky homogenní skupiny populací: jedna je tvořena převážně českými, druhá
maďarskými a srbskými, a třetí bulharskými a makedonskými populacemi. Vytvoření a udržení
těchto genetických skupin je nejzásadnější událostí v populační historii syslů obecných a úzce
souvisí s dynamikou ledových dob ve střední a jihovýchodní Evropě. Modelování a testování
komplexních hypotéz o evolučních vztazích mezi nastíněnými skupinami (tj. evolučních
scénářů) je umožněno tzv. ABC přístupem (Approximate Bayesian Computation), kdy za
pomoci simulací porovnáváme proti sobě stojící hypotézy a odhadujeme příslušné historickodemografické parametry.
Výsledný nejpravděpodobnější scénář šíření syslů z interglaciálních refugií jihovýchodní
Evropy do severní části střední Evropy poskytuje vhled do souvislostí mezi historickými
klimatickými událostmi a současným rozšířením, které diskutujeme s důrazem na právě
probíhající změny v distribuci stepních druhů a jejich ochranu.
78
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Výzkum byl podpořen grantem GA AV ČR (KJB601410816).
(PŘEDNÁŠKA)
Velikost snůšky u australských pěvců: klima, predace a vývin mláďat
HARMÁČKOVÁ L., REMEŠ V.
Katedra zoologie a ornitologická laboratoř UP, Olomouc
Evoluce velikosti snůšky ptáků byla důkladně studována na severní polokouli, ale o
faktorech ovlivňujících ji na jižní polokouli se stále ví jen velmi málo. Studovali jsme velikost
snůšky australských pěvců a její závislost na vybraných druhově specifických znacích a
podmínkách prostředí za použití dvou přístupů, fylogenetického a makroekologického.
Shromáždili jsme rozsáhlý soubor dat o 316 druzích australských pěvců a testovali jsme tři
hypotézy týkající se evoluce velikosti ptačí snůšky: (1) teorii sezónnosti prostředí (Ashmole
1963), (2) teorii věkově specifické mortality (Skutch 1949), a poprvé (3) teorii rozdílného
vývinu mláďat (Martin 2014). Průměrná velikost snůšky australských pěvců byla 2.69 vejce a
nevykazovala latitudinální gradient. Velikost snůšky pozitivně korelovala se srážkovou
sezónností a délkou pobytu mláďat v hnízdě, což podporuje Ashmoleovu a Martinovu hypotézu.
Nezjistili jsme vliv míry predace hnízd, což může znamenat, že (i) mortalita mláďat nemá na
velikost snůšky australských pěvců vliv, nebo že (ii) nedávné změny prostředí a struktury
společenstev predátorů způsobené člověkem zastírají její evoluční efekt.
(POSTER)
Winter density and habitat preferences of three declining granivorous farmland birds: the
importance of the keeping of poultry and dairy farms
HAVLÍČEK J. (1), ŠÁLEK M. (1,2), RIEGERT J. (1), NEŠPOR M. (3), FUCHS R. (1), KIPSON M. (4)
(1) Department of Zoology, Faculty of Science, University of South Bohemia, České Budějovice; (2) Institute
of Vertebrate Biology AS CR Brno; (3) Faculty of Agriculture, University of South Bohemia, České
Budějovice,; (4) Department of Zoology, Faculty of Science, Charles University, Praha
Populations of granivorous farmland birds have dramatically declined during recent decades
in many European countries. Winter conditions and consequently, survival rate of farmland bird
species during this critical period, is considered as one of the main cause of this negative trend.
However, the importance of different habitat structures and connected food sources on
successful overwintering in bird species has gained little attention so far. In this study we aimed
to examine the role of habitat composition and food availability on winter distribution and
abundance of three declining sedentary and granivorous bird species. During the winters 2009 –
2014, 149 villages in the Czech Republic were monitored for distribution and density of three
79
Abstrakta přednášek a posterů
farmland seed-eaters. House Sparrow was the most dominant species, followed by Tree Sparrow
and Collared Dove. Occurrence of House and Tree Sparrow was significantly affected by the
number of instances of poultry keeping. In both species, occupied villages showed a higher
number of instances of poultry keeping. We did not find any such significant relationship for
Collared Dove. Density of House Sparrow was significantly higher in villages with dairy farms,
but we failed to find this relationship for Tree Sparrow and Collared Dove. Habitat preferences
were similar for all three studied species. They positively responded to the proportion of
shrubs/trees, the keeping of poultry, dairy farms and they avoided buildings, arable land and
grasslands. We conclude that poultry keepings and dairy farms can be important for studied
species during the winter since they offer high food availability and good protection against
predators. This suggestion is supported by the fact that long-term population decline has
coincided with a long-term reduction in the keeping of poultry and dairy farms in the Czech
Republic during the last 50 years.
(POSTER)
Žije se lépe na vesnici nebo ve městě? Potravní ekologie vrabce domácího v různých
typech sídel
HAVLÍČEK J., FUCHS R.
Katedra zoologie PřF JU, České Budějovice,
Vrabec domácí (Passer domesticus) je dobře známý a také dramaticky ubývající ptačí druh.
Přes veškerou snahu nebyl jednoznačný důvod pro změny jeho početnosti dosud nalezen.
Nejčastěji je však uváděn nedostatek potravy způsobený změnami v zemědělství (zánik
bývalých JZD, snižování stavů dobytka, bezztrátové technologie apod.) a zvyšujícím se
socioekonomickým statusem lidské populace (lepší péče o veřejnou zeleň, snížení počtu chovů
drůbeže apod.). Ačkoli existuje mnoho studií o složení potravy vrabce domácího a jejím vlivu
na míru přežívání a kondici jedinců, pouze několik málo studií se zabývalo výběrem a mírou
využívání jednotlivých potravních stanovišť (biotopů). V naší studii jsme použili metodu
sledování fokálních jedinců (rodičů nosících potravu mláďatům a odletujících na potravní
stanoviště) k určení míry využívání jednotlivých potravních stanovišť. Studie jsme provedli v
typickém venkovském sídle a v městském prostředí v jižních Čechách. Zjistili jsme, že
venkovští vrabci preferují lokality typické pro tradiční venkovská sídla a farmy (bývalá JZD),
jako jsou domácí chovy drůbeže a ruderální stanoviště v okolí farem. Také jsme zjistili rozdíly
ve vzdálenosti využívaných stanovišť - rodiče jsou ochotni při návštěvě preferovaného
(oblíbeného) stanoviště létat dále. Ve venkovském i městském prostředí vrabci také často
využívají dřeviny, ve městě také popelnice a kontejnery. Věříme, že snižování rozlohy
80
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
"typických" venkovských biotopů na vesnicích, jejich absence v městském prostředí, lepší péče
o veřejnou zeleň apod. vede k využívání nekvalitní potravy nebo jejímu nedostatku. To může
negativně ovlivnit přežívání populací. Městští ptáci také mají větší potravní okrsky a celkově
pro potravu létají dále než na vesnici. To pravděpodobně souvisí s nedostatkem vhodných
stanovišti a jejich vzájemnou vzdáleností ve městě. Tyto výsledky pomáhají porozumět
příčinám poklesu některých druhů ptáků v kulturní krajině a lidských sídlech a jejich ochraně.
(POSTER)
The difference in species diversity of spiders on grape vine on terraced and conventional
vineyards depending on the type of management
HAVLOVÁ L.(1), HULA V.(1), NIEDOBOVÁ J.(1,2), MICHALKO R.(3)
(1)Department of Zoology, Fisheries, Hydrobiology and Apiculture, Faculty of Agriculture, Mendel
University in Brno; (2)Department of Forest Protection and Wildlife Management, Faculty of Forestry and
Wood Technology Mendel University in Brno; (3)Department of Botany and Zoology, Faculty of Science
Masaryk University, Brno
In recent years, agricultural ecosystems are considered as very problematic habitats with
respect to biodiversity, and this trend is continuously decreasing, however, some
agroecosystems, especially some types of vineyard, can host remarkable species and contain a
high diversity of invertebrate fauna, comparable with areas under nature protection. The aim of
this project is to focus on terraces and conventional vineyards, specifically on it’s araneofauna.
They may serve as source of biodiversity in the landscape or possibly as „islands“ with high
biodiversity in agricultural landscapes. The research is focused on araneofauna occurring in the
vineyards with emphasis on comparing terraced and conventional vineyards. The spectrum of
spiders found is relatively poor; the most common spiders were: Synageles venator (Lucas,
1836), Salticus zebraneus (C. L. Koch, 1837), Nuctenea umbratica (Clerck, 1757), Dictyna
uncinata (Thorell, 1856), Dictyna arundinacea (Linnaeus, 1758), Micaria subopaca (Westring,
1861), Marpissa nivoyi (Lucas, 1846), Agalenaetea redii (Scopoli, 1763), but we were not able
to identify juveniles up to the specific level (710 specimens). It can be assumed, that some of the
observed species and their presence can affect the incidence of grapevine pests significantly.
Several interesting species observation were also made (e.g. common occurrence of Synageles
venator).
(POSTER)
81
Abstrakta přednášek a posterů
Prvé nálezy bzdochy Dyroderes umbraculatus v Českej republike (Hemiptera:
Heteroptera: Pentatomidae) s prehľadom ďalších expanzívnych druhov bzdôch v Českej
republike a na Slovensku
HEMALA V. (1), RADA S. (2)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Katedra ekologie a životního prostředí PřF UP, Olomouc
Nález druhu Dyroderes umbraculatus (Fabricius, 1775) pri Františkovom rybníku v
blízkosti Břeclavskej mestskej časti Poštorná zo dňa 27.4.2014 predstavuje prvý exemplárom
dokladovaný nález tohto druhu v Českej republike a bol publikovaný v časopise (Hemala 2014:
Klapalekiana 50: 107–108). Neskôr bol v Českej republike v roku 2014 zaznamenaný ešte jeden
ďalší nález (Tasovice, okres Znojmo). Jedná sa o pontomediteránny druh bzdochy, hojne
rozšírený v južnej Európe a na Balkáne, avšak zasahujúci aj do strednej i východnej Európy. V
nedávnej dobe bol nájdený aj v Belgicku a Anglicku ako expanzívny druh. Na juh Moravy sa s
najvyššou pravdepodobnosťou rozšíril z Rakúska po násypoch železničnej trate, ktoré sú veľmi
dobrým biokoridorom pre šírenie rastlinných aj živočíšnych druhov. Hlavne v súvislosti s
globálnym otepľovaním a javom tzv. "mediteranizácie" stredoeurópskej fauny v súčasnosti
pozorujeme šírenie množstva teplomilných druhov čoraz viac ďalej na sever. Môžeme
spomenúť i niekoľko ďalších podobných nálezov iných teplomilných druhov bzdôch na území
Českej republiky i Slovenska zistených v priebehu posledných rokov, ako sú napr. Thyreocoris
fulvinervis (ČR), Oxycarenus lavaterae (ČR i SR), Camptotus lateralis (ČR), Microvelia
(Picaultia) pygmaea (ČR i SR), Geocoris (Piocoris) erythrocephalus (ČR), Harpocera hellenica
(ČR), Nezara viridula (SR). Zjednodušene je možné konštatovať, že územie južnej Moravy má
v súčasnosti veľmi podobné klimatické podmienky, ako malo územie Bratislavy a Viedne pred
približne 50 rokmi.
Práca vznikla s podporou projektu č. MUNI/A/1484/2014.
(POSTER)
Karyotypová variabilita sekáčů podřádu Cyphophthalmi na Balkáně (Arachnida:
Opiliones)
HIŘMAN M., ŠŤÁHLAVSKÝ F.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Podřád Cyphophthalmi (paroztoči) představuje bazální skupinu sekáčů (Opiliones), která se
vyznačuje nejen řadou specifických morfologických znaků, ale vzhledem ke svému stáří
vykazuje i specifické rozšíření pokrývající mimo Antarktidu všechny kontinenty. V současné
chvíli je popsáno jen asi 200 druhů, ale molekulárně fylogenetické analýzy v posledních letech
82
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
odhalují skrytou druhovou diverzitu této jinak morfologicky velmi uniformní skupiny. Jedná se
o sekáče malých rozměrů (nejčastěji 1-2,5 mm), kteří na první pohled připomínají roztoče a
kteří se vyskytují hlavně v půdní hrabance. Podřád je rozdělován do šesti čeledí většinou s
výskytem v různých biogeografických oblastech. Pro naše studium je proto nejdostupnější čeleď
Sironidae (cca 50 druhů), která obývá oblast bývalé Laurasie se zástupci v Evropě, Severní
Americe a Japonsku. Skrytá druhová diverzita paroztočů je dána pravděpodobně jejich nízkou
schopností šíření a dlouhodobou izolací populací. Z tohoto důvodu jsme se soustředili na
studium karyotypové variability, která by také mohla odrážet izolaci jednotlivých linií. Pro
analýzu jsme si vybrali oblast Balkánského poloostrova, kde se vyskytuje velké množství druhů
rodu Cyphophthalmus. Navíc během zalednění v období pleistocénu na Balkáně vznikalo
mnoho refugií a tím i vysoká míra genetické izolace. Naše výsledky ukazují, že zde v rámci
rodu Cyphophthalmus došlo ke karyotypové diferenciaci a že karyotypy paroztočů nejsou tak
uniformní jak naznačovaly dosavadní publikované údaje. Námi zjištěné diploidní počty
chromosomů se pohybují od 24 po 28. Vzhledem k malé velikosti chromosomů je nicméně
obtížné přesně charakterizovat jejich morfologii a identifikovat konkrétní chromosomové páry
nebo možné přestavby v evoluci. K tomu by mohla v budoucnu přispět fluorescenční in situ
hybridizace (FISH) s využitím specifických chromosomových sond.
(POSTER)
Pavúky (Araneae) v porastoch borovice lesnej (Pinus sylvestris L.) v oblasti Borskej nížiny
(JZ Slovensko)
HOLLÁ K. (1), HOLECOVÁ M. (1), ŠESTÁKOVÁ A. (2), KUPKOVÁ M. (1)
(1) Katedra zoológie, Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava; (2) Západoslovenské múzeum, Trnava
Od roku 2013 prebieha v oblasti Borskej nížiny (CHKO Záhorie) výskum pavúkov na
borovici lesnej (Pinus sylvestris). Príspevok predstavuje predbežné výsledky za rok 2014 na
jednej zo siedmych študijných plôch, ktorú predstavuje viac ako storočný borovicový les.
Metódou oklepov sme celkovo odchytili 2091 jedincov (59 druhov, 14 čeľadí). Eudominatnými
rodom bol Philodromus sp. (20,5 %), druh Araneus sturmi (17,3 %) a rod Xysticus sp. (12,8 %).
Dominantnými druhmi boli Araniella cucurbitina (6,4 %), Phylloneta impressa (5,5 %).
Najpočetnejšie bola zastúpená čeľaď Araneidae (27,2 %), Philodromidae (20,5 %), Thomisidae
(14,8 %) a Theridiidae (14,7 %). Čeľaď Araneidae ma najvyššiu abundanciu počas celého
obdobia s výnimkou začiatku sezóny (apríl – máj), kedy bola najpočetnejšia čeľaď
Philodromidae. Medzi druhovo najbohatšie patrili čeľade Araneidae (12 sp.), Thomisidae (10
sp.) a Theridiidae (9 sp.).
83
Abstrakta přednášek a posterů
Zatiaľ čo dospelé jedince mali počas sezóny relatívne vyrovnanú abundanciu s klesajúcou
tendenciou ku koncu sezóny, juvenilné jedince mali od začiatku sezóny klesajúcu tendenciu až
do júla, s výrazným nárastom abundancie v septembri a následným poklesom v októbri.
Z hľadiska kvalitatívneho zastúpenia (Sörensonov index) boli najpodobnejšie araneocenózy v
apríli a októbri (15 spoločných druhov). Eudominantnými druhmi v apríli boli A. cucurbitina, A.
sturmi a D. rudis, v októbri boli eudominantnými druhmi len A. cucurbitina a A. sturmi.
Najmenej podobné boli spoločenstvá v apríli a auguste (11 spoločných druhov). V auguste bol
eudominantným druhom A. sturmi.
Výsledky boli kompletizované s podporou grantovej úlohy VEGA č. 1/0066/13 a 2/0035/13.
(POSTER)
Nárůst populace brachypterní saranče Pezotettix giornae (Orthoptera) na severním okraji
areálu
HOLUŠA J. (1), KRIŠTÍN A. (2), KOČÁREK P. (3), KAŇUCH P. (2)
(1) Fakulta lesnická a dřevařská ČZU, Praha; (2) Ústav ekológie lesa, SAV, Zvolen; (3) PřF OU, Ostrava
Pezotettix giornae je teplomilný, mezo-xerofilní druh žijící na různých stanovištích jižní
Evropy a na východě od Kavkazu a Turecka, na jihu od severní Afriky. Severní hranice areálu
tohoto druhu zasahuje na Slovensko a do Maďarska a Rakouska. Druh byl na Slovensku poprvé
zjištěn teprve v roce 1998 na suché jižní stráni Burdy ve dvou jedincích, přestože v oblasti
probíhaly extenzivní výzkumy již od 50 let 20. stol. V následujícím období bylo území Burdy a
okolí intenzivně studováno v 2002-2007 a 2013-2014 a byla prokázána rostoucí početnost
populací. Recentně je na sledovaném území P. giornae hojný až velmi hojný, na řadě lesních
světlin s abundancí více než 100 jedinců/ar a druh byl zjištěn i na dalších lokalitách jižního
Slovenska. Šíření a nárůst početnosti dokumentují také údaje z Rakouska a Maďarska. Podíl
nárůstu čtverců s výskytem P. giornae v jednotlivých zemích (A, HU, SK) k celkovému počtu
čtverců s výskytem ve všech těchto zemích jsou signifikantně shodné (Chi2 = 3,55; p>0.10), tzn.
že nárůst počtu faunistických čtverců je rovnoměrný ve všech studovaných zemích před rokem a
po roce 2000. Příklad P. giornae dokazuje, že i drobný brachypterní druh saranče se v
současnosti může šířit, nejen pouze dlouhokřídlé dobře létající druhy. Důvodem nárůstu
populace a možného šíření P. giornae hlavně v ruderálech podél komunikací je s velkou
pravděpodobností zvýšení hustoty dopravy, oteplování klimatu (zvyšovaní počtu tropických
dní), stejně jako skutečnost, že se jedná o stanovištně nenáročný druh.
(PŘEDNÁŠKA)
84
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Estivace larev vážek – ojedinělý jev v bionomii vážek rodu Cordulegaster?
HOLUŠA O., HOLUŠOVÁ K.
Ústav ochrany lesů a myslivosti, Lesnická a dřevařská fakulta MENDELU, Brno
Estivace larev vážek byla ojediněle zjištěna jen u některých druhů, jedná se o ojedinělou
strategii u larev vážek. Vážky rodu Cordulegaster obývají biotopy – tekoucí vody potoků,
potůčků či pramenišť. Právě vysýchání biotopů je u těchto druhů považováno za jeden z
významných faktorů, které vylučují či výrazně omezují jejich výskyt v daných biotopech.
Doposud je znám jen ojedinělý případ u druhu Cordulegaster boltoni z mediteránní oblasti, kdy
larvy přečkaly během léta po dobu 4 týdnů vyschnutí biotopu.
V oblasti mediteránu je rod Cordulegaster zastoupen více druhy (poddruhy) - C. trinacria v
Itálii v jižní části apeninského poloostrova a na Sicílii, C.bidentata sicilica v Calábrii a na
Sicílii, C. helladica v jižním Řecku a C. princeps v Maroku. V této oblasti je rozkolísanost
průtoků drobných vodotečí a také jejich vysýchání zcela pravidelným jevem.
Ve zcela vyschnutých vodotečích v VIII.2014 v pohoří Madonie na Sicílii byla nalezena
životaschopná larva Cordulegaster bidentata sicilica a nalezeno několik exuvií Cordulegaster
trinacria. Vzhledem k délce vývoje larev těchto druhů, který trvá déle než jeden rok, je možné,
že značná část populace obou druhů bude vystavena jevu vysýchání vodotečí mnohem častěji,
než je doposud předpokládáno.
Vysýchání vodotečí u vážek rodu Cordulegaster je výrazný faktor v omezení výskytu a
abundance, nicméně část populace, především mediteránních druhů, je pravděpodobně schopna
přežít i tato nepříznivá suchá letní období.
(PŘEDNÁŠKA)
Páskovec kaspický (Cordulegaster vanbrinkae Lohmann, 1993) (Odonata:
Cordulegastridae) – první znalosti o bionomii druhu v přikaspické oblasti v severním
Íránu
HOLUŠA O., HOLUŠOVÁ K., DALECKÝ V.
Ústav ochrany lesů a myslivosti, Lesnická a dřevařská fakulta MENDELU, Brno
Rod Cordulegaster zahrnuje v oblasti západního Palearktu 10 druhů, některé s nejasnou
taxonomickou pozicí. Mezi nejméně známé druhy patří druh Cordulegaster vanbrinkae
Lohmann, 1993 patřící v rámci rodu Cordulegaster do skupiny druhů boltoni. Jedná se o
nejtmavěji zbarvený druh s největší redukcí žlutého zbarvení na zadečku. Druh byl popsán na
základě jednoho samce (lokalita Veysar nedaleko města Chalus) v pohoří Elborz v Íránu,
recentně byl zjištěn v r. 2010 v JV- Arménii, v roce 2013 v J-Ázerbájdžánu a opakovaně v okolí
85
Abstrakta přednášek a posterů
Veysaru v Íránu. Doposud nebyly známy samice, larvy, či bionomie a rozsah areálu druhu.
V rámci podrobného výzkumu v pohoří Elborz v roce 2014 v severním Íránu byl druh zjištěn na
9 lokalitách, celkově zjištěno 59 samců, 4 samic, 32 exuvií a 99 larev. Poprvé byly zjištěny
samice, které jsou nezaměnitelné s jinými druhy z důvodu zbarvení zadečku, jež je jako u samců
převážně černý jen s drobnými skvrnami v dorsální části segmentů. Druh se vyskytuje od 95 m
n.m. (lokalita v Ázerbájdžánu), po 1438 m n.m. (lokalita Veysar v Íránu), po 1550 m n. m.
(lokalita v Arménií). Biotopem jsou stupňovité kamenité až balvanité potoky s nízkými
kaskádami v lesích tvořené habry (Carpinus sp.) a duby (Quercus sp.), ale také i meandrující
užší plytké potoky v lesích. Biotopy lze rozdělit do následujících typů: a. plytčí užší potoky v
lesích ve střední a vyšší nadmořské výšce, b. balvanité zastíněné stupňovité lesní potoky, c.
vysýchající suťové lesní potoky a d. širší osluněné říčky.
Všechny doposud známé lokality (N=12) zjištěné lokality se nacházejí v oblasti tzv.
hyrcánského lesa v přikaspické oblasti. Areál druhu sahá od severovýchodního Iránu nedaleko
hranic s Turkmenistánem, přes severní Írán, až po Ázerbájdžán, a Arménii. Pravděpodobně areál
může zasahovat až po úpatí Kavkazu do Gruzie či S-Ázerbájdžánu.
Autoři pojmenovali tento druh, vzhledem k jeho rozšíření v přikaspické oblasti, českým
názvem páskovec kaspický.
(POSTER)
Potravní chování velkých šelem v EVL Beskydy
HOMOLKA M. (1), BARANČEKOVÁ M. (1), KONUPKA P. (2), KROJEROVÁ J. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm
Rys ostrovid (Lynx lynx), vlk obecný (Canis lupus) a medvěd hnědý (Ursus arctos) jsou
kontroverzními druhy naší fauny, které se na jedné straně těší nebývalému zájmu a podpoře, na
druhé straně jejich přítomnost vyvolává obavy a odpor. Data o potravní ekologii šelem v
konkrétních podmínkách mohou významně přispět k racionálnímu pohledu na jejich místo v
daném prostředí. Cílem studie bylo získat první informace o potravním chování velkých šelem v
oblasti jejich společného výskytu. Celkem bylo zpracováno 53 vzorků trusu rysa, 25 vzorků vlka
a 12 vzorků medvěda. Vzorky trusu byly nejdříve druhově blíže identifikovány (velikost trusu,
složení potravy, genetická analýza). Potrava byla zkoumána makro i mikroskopickou analýzou
zbytků potravy v trusu. Data o potravním chování rysa byla doplněna o poznatky získané na
základě dohledávání kořisti podle chování jedinců označených GPS vysílači. Dominantní složku
potravy rysa tvořili v průběhu celého roku jelenovití (90 % vzorků). Ostatní složky tvořili drobní
savci, zajíc a na jaře jehňata. Hlavní složkou potravy vlka byli převážně jelenovití (jelen
evropský) a prase divoké (dohromady 90% vzorků). Zbytek potravy připadal na rostlinné
86
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
složky, menší savce a ptáky. V potravě medvěda hnědého celkově dominovala rostlinná potrava
(traviny, obilky, bukvice). V létě se ve zbytcích potravy nacházeli také mravenci, včely a včelí
vosk. Přestože se potravní niky rysa a vlka významně překrývají, kompetice o potravní zdroje
mezi nimi není významná, protože hlavní složka jejich potravy (jelenovití) není pro ně
limitující. Vliv šelem na populace kopytníků je zanedbatelný vzhledem k nízké početnosti
predátorů a vysoké populační denzitě býložravců. Domácí zvířata šelmy pravděpodobně
konzumovaly jen na újedi, za významnější lze považovat jen škody působené medvědem na
včelstvech.
Výzkum byl podpořen z Operačního programu Životní prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí (veřejná
zakázka AOPK č. 60034342).
(POSTER)
Neobvyklé zbarvení vrápence malého (Rhinolophus hipposideros)
HORÁČEK D.
Sametová, Liberec
Albinizmus, či u netopýrů častý parciální albinizmus uvádějí různí autoři, ale většinou se
jedná o jednotlivé jedince. Třináctého února 2011 bylo provedeno první zimní sčítání nově
nalezeného zimoviště Křižany (II) nedaleko Liberce. Bylo nalezeno 22 jedinců vrápence malého
(Rhinolophus hipposideros). Čtyři z nich měli nerovnoměrně roztroušené bílé skvrny po celém
plagio a uropatagiu. Další kontrola proběhla o rok později, 11.2.2012, kdy bylo zjištěno celkem
29 vrápenců malých, z nichž toto specifické zabavení bylo zaznamenáno u 4 z nich. Při srovnání
fotografií z obou kontrol, bylo zjištěno, že zbarvení je velmi specifické pro každého jedince a
lze jej použít pro vzájemnou identifikaci. Proto byla provedena ještě jedna kontrola na konci
zimy (3. března 2012), kdy byli všichni jedinci detailně prohlédnuti. Bylo zjištěno, že ve všech
případech jde o samce a bílé skvrny mají po celém těle, nejen na létacích blánách. Je to tedy
další případ částečného albinismu v lokální populaci netopýrů. Podobné výsledky přinesli i
návštěvy v dalších letech (10.2.2013 – 13 vrápencu, 3 strakatí, 16.2.2014 – 11 vrápenců, 4
strakatí a 4.1.2015 – 6 vrápenců, 2 strakatí). Z tohoto je patrné, že tyto jedinci jsou v této
populaci vrápence malého běžní, a dle specifického zbarvení je patrné že se objevují i nový. Byl
zaznamenán takto zbarvený jedinec i na nedaleké Západní jeskyni a to 28.12.2014. Podobně
zabavené jedince mi ukázali i na fotografií někteří kolegové. Jednak Paweł Kmiecik, který tyto
má ve štolách na Polské straně Kralického sněžníku, Jiří Rejl na Přeloučsku a Petra
Schnitzerová na Příbramsku. Zajímavé je, že všechny zimoviště (s výjimkou Západní jeskyně)
jsou ve štolách po těžbě baritu s fluoritem, nebo po těžbě uranu. Pro tato prostory je typická
výrazně zvýšená radiace, zejména velké množství radonových plynů.
(PŘEDNÁŠKA)
87
Abstrakta přednášek a posterů
Klíčovým zdrojem specifik současné fauny Střední Evropy byly areálové expanse v závěru
glaciálu
HORÁČEK I. (1), KNITLOVÁ M. (1), LOŽEK V. (1), ČERMÁK S. (2), WAGNER J. (3), HOŠEK J. (4)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Geologický ústav AV ČR; (3) Národní museum Praha, (4) Česká
geologická služba
Téměř třetinu současné fauny střední Evropy tvoří apochorní elementy holocenu – druhy,
které v předchozím fosilním záznamu chybí. Jejich příliv stejně jako jiná specifika faunového
vývoje tohoto úseku jsou tradičně vysvětlovány poukazem k poneolitickým antropogenním
změnám krajiny. Početný fosilní záznam (>900 fosilních společenstev ze souvislých vrstevných
sledů) naznačil, že přinejmenším některé z nich se poprvé objevují již před příchodem neolitu a
tedy patrně bez přímé souvislosti s antropogenními vlivy. Velmi robustní podporu této představě
poskytuje podrobný fosilní záznam přelomu Pleistocen/Holocenu (úseku 12-8 tis. let BP) z
rozsáhlého výkopu suťového kužele u jesk. Býčí skála v Moravském krasu z let 2007-2013 (21
vrstev o celkové mocnosti 10 m, >100 000 kosterních pozůstatků, >4524 MNI 52 spp. drobných
obratlovců). Jde o nejpodrobnější záznam závěru glaciálu a počátku holocenu, který je ve facii
krasových výplní v Evropě k disposici. S bezespornou robustností dokládá velmi časnou
areálovou expansi středomořských prvků, včetně většiny apochorních prvků a forem, které v
pozdějších fázích holocenu z území mizí.
Podrobně ilustruje komplikovanou dynamiku rychlých přestaveb společenstev v průběhu
preboreálu, včetně lokálních specifik sedimentační a faunové dynamiky (požáry apod.) a
poskytuje mimořádně robustní podporu závěrům o unikátních rysech faunového vývoje
nejstaršího holocenu. Dokládá, že vliv člověka nebyl rozhodně primárním faktorem unikátních
rysů holocenní faunogenese - klíčovou roli tu hrála spíše specifika klimatické a environmentální
historie současného glaciálního cyklu.
(PŘEDNÁŠKA)
Druhová pestrost západokarpatských slatinišť očima hydrobiologa
HORSÁK M., BOJKOVÁ J., RÁDKOVÁ V., SYROVÁTKA V., SCHENKOVÁ J., KŘOUPALOVÁ V., ZHAI
M.
Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Brno
Slatiniště jsou oligotrofní stanoviště sycená podzemní vodou proměnlivého chemismu.
Vlivem pestrosti geologického podloží jsou právě v Západních Karpatech tato biologicky
unikátní místa přítomna v nezvykle široké škále minerálních typů. Přes svoji vědeckou a
ochranářskou hodnotu byl výzkum bioty slatinišť spíše opomíjen, případně se soustředil
zejména na terestrickou složku. Naše výzkumy za posledních 10 let ukázaly, že i vodní
88
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
bezobratlí těchto stanovišť skrývají mnohá tajemství a jsou zajímavým studijním objektem i pro
hydrobiology. Překvapením byla nečekaně vysoká druhová pestrost mnohých skupin vodního
hmyzu, s jasným prvenstvím dvoukřídlých (více než 160 druhů z 26 čeledí). Mezi těmito
skupinami se vyskytla celá řada velmi vzácných druhů (např. pakomár Lithotanytarsus
emarginatus – nový druh pro ČR i SR) a stanovištních specialistů (např. koutule Pericoma
calcilega); dokonce byly nalezeny i některé nové druhy pro vědu. Na základě výzkumu 49
lokalit jsme modelovali vztahy mezi počtem druhů, lokálními faktory prostředí (chemismus
vody, substrát aj.) a biogeografickými parametry lokalit (absolutní věk, velikost a izolovanost).
Celkově bylo zjištěno 331 taxonů (z toho 255 druhů), které byly rozděleny na čtyři skupiny:
specialisty či generalisty a pasivně či aktivně se šířící druhy. Otázkou bylo, zda se odpověď
počtu druhů na uvedené faktory bude mezi těmito skupinami lišit. Jasný rozdíl byl zjištěn mezi
specialisty a generalisty - počty specialistů těsně odrážely faktory prostředí, naopak pro
generalisty byla zásadní velikost a stáří lokalit. Pro všechny čtyři skupiny byl zjištěn pozitivní
vztah k průtoku, který vyjadřoval vodnatost a stabilitu podmínek pro vodní společenstva.
Nejvyšší predikční schopnost byla zjištěna pro redoxní potenciál vody, který vysvětlil 55,7 %
variability v počtech druhů specialistů. Příkrý nárůst počtu druhů specialistů směrem na
minerálně nejbohatší pěnovcová slatiniště jasně ukázal, kam by měly směřovat naše ochranářské
priority.
(PŘEDNÁŠKA)
Denná dynamika driftujúcich organizmov
HORVÁTH J. (1) , PEKÁRIK L. (2)
(1)Katedra ekológie, Prírodovedecká fakulta, Univerzita Komenského, Bratislava; (2)Ústav zoologie, SAV,
Bratislava
Mnohé organizmy využívajú pasívny drift na transport alebo ich šírenie do nových
habitatov. Hnacie sily, ktoré vplývajú na dennú dynamiku driftu organizmov sú stále do značnej
miery neznáme. Predstavujeme tu predbežné údaje o štruktúre driftu na rieke Dunaj (Veľký Lél)
a jeho dvoch nížinných prítokoch: rieke Morava (Vysoká pri Morave) a rieke Váh (Kolárovo)
počas 24-hodinového cyklu. Odbery vzoriek boli vykonané v letnom období (jún až august), v
roku 2011 (Morava a Váh) a 2012 (Dunaj). Vzorky boli odobrané dvoma driftovými sieťkami
(200x400 mm, veľkosť oka 0,5 mm), jedna bola umiestnená pod povrchom a druhá pri dne rieky
po dobu 15 minút. Celková abundancia každej identifikovanej skupiny bola prepočítaná na 1 m3
objemu vody.
Vo vzorke bolo identifikovaných niekoľko skupín vrátane rýb, Trichoptera, Peracarida
(Misyda a Amphipoda), Diptera (Chironomidae, Simulidae a iné Diptera), Ephemeroptera,
89
Abstrakta přednášek a posterů
Isopoda, Heteroptera, Collembola, Odonata a Megaloptera. Amphipoda bola zastúpená najmä
inváznym rodom Corophium sp., ktorý dominoval vo všetkých vzorkách a na všetkých vodných
tokoch, nasledovaná Chironomidae na riekach Váh a Morava. Okrem týchto dvoch skupín vo
vzorkách na rieke Morava boli dominantné aj ryby zastúpené najmä ináznym Neogobius sp. a
pôvodným a ohrozeným Gymnocephalus sp.. Zistené boli významné rozdiely medzi
jednotlivými odbermi u všetkých dominantných skupín. Aktivita driftujúich organizmov bola vo
všeobecnosti vyššia počas súmraku a v noci. Rovnako boli zistené v niektorých prípadoch
signifikantné rozdiely v rámci jedného odberu medzi vzorkou z povrchu a z dna rieky, najmä
počas súmraku a v noci. Tento rozdiel by sa dal vysvetliť špecifickým správaním niektorých
druhov v drifte, ktoré využívajú tmavšie habitaty na dne rieky.
Na podrobnejšie popísanie dennej dynamiky, najmä počas zmeny intnezity svetla, a
odhalenie hnacích síl, ktoré formujú drift , sú potrebné ďalšie a presnejšie štúdie.
Výskum bol financovaný z projektov VEGA 1/0176/12 a 2/0124/14
(POSTER)
Both, temperature and oxygen affect ontogenetic development in terrestrial isopod
Porcellio scaber
HORVÁTHOVÁ T., ANTOL A., CZARNOLESKI M., KRAMARZ P., BAUCHINGER U., KOZŁOWSKI J.
All at Institute of Environmental Sciences, Jagiellonian University, Kraków, Poland
Temperature-size rule (TSR), one of the taxonomically most widespread phenomenons,
describes the phenotypic plastic response of ectotherm organisms to temperature: animals
developing in colder temperature grow slower and mature later, but at a bigger size compared to
animals in warm temperature. Whether or not, temperature alone causes this plastic response is
not understood. Oxygen limitations have been hypothesiszed as a proximate mechanism
underlying TSR. At warmer temperatures, metabolic oxygen demands increase much faster than
oxygen supply, which results in stronger oxygen limitation at larger body size. This
temperature-dependent oxygen limitation at later stages of ontogeny is especially likely in
aquatic environment as oxygen supply is much more challenging under water. We used the
terrestrial isopod species Porcellio scaber to test for the effect of environmental oxygen (10%
and 22% O2) and temperature conditions (15°C and 22°C) on ontogenetic development, which
takes place within motherly brood pouch (marsupium) and on subsequent post-hatching growth
of juveniles. Individuals inside marsupium undergo the change from the aqueous to gaseous
environment one week before hatching by absorbing the marsupial fluid, and switching from
aquatic respiration to air breathing. Offspring developing in hypoxia hatched from the
marsupium one day earlier than offspring in normoxia, the subsequent growth however, was not
90
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
affected by the oxygen level. The rate growth and marsupial development were almost three
times slower in lower temperature compared to higher temperature, and this response of
developmental time appeared female mass dependent. These results promote that TSR might be
mediated through temperature effect on oxygen availability, and that the strength of the effect
likely differs between ontogenetic stages and/or environmental conditions.
(PŘEDNÁŠKA)
Aktivní stříkání repelentních sekretů zefektivňuje jejich antipredační účinky: ploštice
versus ptačí predátoři
HOTOVÁ SVÁDOVÁ K., EXNEROVÁ A., DOKTOROVOVÁ L., ŠTYS P.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Larvy většiny ploštic (Heteroptera) mají několik segmentálně uspořádaných dorsoabdominálních žláz (DTG), dospělci ještě párové metathorakální žlázy (MTG). Sekrece DTG u
larev a MTG u imág má celou řadu funkcí, včetně funkce antipredační. Uvolněný sekret zůstává
na kutikule evaporatorií s houbovitou mikrostrukturou a nedostává se tak na povrch nechráněné
kutikuly. Některé větší druhy ploštic mohou sekrety stříkat na značnou vzdálenost a mířit přímo
na svého predátora. Účinnost tohoto mechanismu nebyla zatím studována. Testovali jsme efekt
stříkání sekretu u larev pátého instaru a dospělců kněžice páskované (Graphosoma lineatum,
Pentatomidae). Predátory byly naivní ručně odchované sýkory koňadry (Parus major). Ptáci byli
rozděleni do tří skupin: první skupině byly v učící sekvenci předkládány larvy, druhé skupině
dospělci a třetí skupině dospělci se zalepenými vývody metathorakálních žláz. Ploštice stříkaly
sekret pouze jako reakci na napadení (klování, uchopení do zobáku apod.). Po postříkání ptáci
okamžitě ploštici upustili, začali se intenzivně drbat na hlavě a otírat si zobák. Ač byli ptáci
postříkáni se stejnou pravděpodobností larvami jako dospělci, většina se naučila dospělým
plošticím vyhýbat, kdežto larvy konzumovat. Pokud larva ptáka nepostříkala, byla latence
napadení následující předložené larvy kratší. Pokud však došlo k postříkání, latence se
prodloužila u dospělců i u larev. Stříkání sekretu rovněž zvyšuje šance ploštice na přežití útoku
a to u dospělců i u larev. Stříkání sekretu je tak důležitou složkou obranných mechanismů
Graphosoma lineatum. Nicméně i pouhé uvolnění sekretu je účinnou obranou, protože i ty
dospělé ploštice, kterým se nepodařilo útočícího ptáka zasáhnout, přežívaly útoky s vyšší
pravděpodobností, než ty které měly vývody metathorakálních žláz zalepeny.
Experiment vznikl za podpory grantu GAČR P505/11/1459.
(POSTER)
91
Abstrakta přednášek a posterů
Vplyv teploty na veľkosť vajec vodnárov potočných (Cinclus cinclus) v horských dolinách
severného Slovenska
HRČKOVÁ L. (1), BALÁŽ M. (2), KOCIAN L. (1)
(1) Katedra zoológie, Prírodovedecká fakulta UK Bratislava; (2) Katedra biológie a ekológie, Pedagogická
fakulta KU Ružomberok
Na vybraných lokalitách Liptova (severné Slovensko) sme sledovali 62 hniezdení vodnárov
potočných (Cinclus cinclus) v hniezdnych sezónach 2013 a 2014, ktoré boli charakteristické
výraznými teplotnými rozdielmi. Priemerná teplota vzduchu v mesiacoch marec až máj bola v
roku 2014 o dva stupne vyššia a priemerná marcová teplota bola vyššia až o šesť stupňov než v
predchádzajúcom roku. To viedlo k výrazným medziročným rozdielom v začiatku hniezdenia.
Prvé vajce v priaznivejšom roku 2014 bolo znesené o 28 dní skôr (19.2.) ako v
predchádzajúcom roku a medián prvých znesených vajec všetkých hniezd v roku 2014 pripadol
na dátum 9.3., čo je rovnako štvortýždňový posun oproti roku 2013. S posunom hniezdenia
súvisela aj veľkosť znášky, ktorá bola v teplejšom roku vyššia (4,8 v / hniezdo v roku 2013 vs.
5,3 v / hniezdo v roku 2014), čo sa prejavilo najmä na veľkosti znášok v druhých hniezdeniach,
ktoré boli výrazne vyššie v roku 2014 (5,3 v / hniezdo) ako v roku 2013 (4,1 v / hniezdo).
Okrem posunu hniezdenia a veľkosti znášok boli zaznamenané aj rozdiely vo veľkosti vajec.
Zmeraných bolo 118 vajec v roku 2013 a 226 vajec v roku 2014. V roku 2013 kládli vodnáre
vajcia so signifikantne väčším objemom (4,8 ml) oproti roku 2014 (4,5 ml), čo by mohlo
naznačovať, že v teplejších podmienkach sú vajcia menšie. Túto domnienku by mohol
potvrdzovať aj fakt, že sme zistili silnú pozitívnu koreláciu medzi narastajúcou nadmorskou
výškou (a teda klesajúcou teplotou) a veľkosťou vajec. Páry hniezdiace v nižších nadmorských
výškach (v blízkosti kotliny) mali teda menšie vajcia, ako páry, ktoré hniezdili vo vyšších
nadmorských výškach (v horských dolinách), pričom priemerná veľkosť znášky bola
nezmenená. Veľkosť vajec (v rámci jednej sezóny) však okrem teploty súvisela aj s veľkosťou
samice, z čoho by sa dalo vyvodiť, že s narastajúcou nadmorskou výškou sa mení aj veľkosť
hniezdiacich jedincov.
Spracovanie príspevku bolo podporené grantom GAPF 2/02/2014
(PŘEDNÁŠKA)
92
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Prostorová variabilita dlouhodobých změn početnosti zimujících kachen v České republice
HRDLIČKOVÁ E., MUSILOVÁ Z., MUSIL P., ADAM M., KEILOVÁ M.
Katedra ekologie FŽP ČZU, Praha
Populace vodních ptáků prodělávají na evropském kontinentu rozsáhlé změny rozšíření a
početnosti. Dosavadní studie přinášejí dostatečné údaje o dlouhodobých trendech početnosti na
úrovni států, regionů nebo tahových cest. Tyto změny ale začínají změnami na konkrétních
lokalitách, které jsou zpravidla málo známé. Cílem předkládaného příspěvku je analýza změn
početnosti zimujících kachen na jednotlivých lokalitách monitorovaných v rámci Mezinárodního
sčítání vodních ptáků v letech 1966-2013. Pro 13- 382 lokalit (sledovaných 10 a více zimních
sezón s minimálně dvěma nenulovými záznamy daného druhu) u jednotlivých druhů kachen
(kopřivka obecná, hvízdák eurasijský, čírka obecná, kachna divoká, polák velký, polák
chocholačka, polák kaholka, hohol severní, turpan hnědý, morčák bílý, morčák velký) byl
analyzován lokální trend (Site trend) početnosti pomocí software TRIM 3.54. Celkově tak bylo
provedeno 1276 analýz na 339 mokřadních lokalitách v České republice Rozložení lokálních
trendů odpovídá celkovým trendům v rámci České republiky. Lokální poklesy početnosti tak
byly nejčastěji zjištěny u celkově ubývající čírky obecné. Naopak lokální nárůsty početnosti
byly zjištěné na více než 35 % lokalit u výrazně přibývajících druhů, jako je kopřivka obecná,
hvízdák eurasijský, kachna divoká, polák velký, polák chocholačka, turpan hnědý, morčák bílý a
morčák velký. U všech těchto druhů, ale existovaly i lokality s lokálním trendem opačným
oproti celostátnímu trendu. Nejvýrazněji (přes 20 % lokalit) byly takovéto lokality zastoupeny u
ubývající čírky obecné a naopak u přibývající kachny divoké. Součástí příspěvku bude i analýza
stanovištních podmínek jednotlivých mokřadních lokalit na lokální změny početnosti
jednotlivých druhů kachen a jejich vztah ke stanovištním podmínkám, jako je regionální pozice,
stupeň osídlení, zastoupení mokřadů a otevřené krajiny v okolí, zeměpisná šířka a délka,
nadmořská výška, klimatické charakteristiky a stupeň ochrany.
(POSTER)
Ťuk ťuk - seismická komunikace slepců (Spalax galili)
HROUZKOVÁ E. (1), LÖVY M. (1), DVOŘÁKOVÁ V. (1), JEDLIČKA P. (2), ŠUMBERA R. (1)
(1) Katedra zoologie PřF JU, České Budějovice; (2) Geofyzikální ústav AV ČR, Praha
Podzemní prostředí je, co se týká komunikace velmi složité; zrak je ve tmě nepoužitelný,
čich i sluch mohou zachytit jen blízké signály a to hlavně ty, které se přenáší v rámci jednoho
tunelu. Pro komunikaci mezi tunely tudíž používají slepci seismické vlny, které produkují údery
93
Abstrakta přednášek a posterů
hlavou o strop tunelu. Seismický signál označuje hranice teritoria a je druhově specifický.
Otázkou zůstává, jak daleko se signál mezi tunely může šířit.
Testovali jsme citlivost na seismické signály u 10 slepců (Spalax galili) s telemetrickými
obojky zaznamenávajícími aktivitu. Vytvářeli jsme umělé seismické signály a sledovali, při jaké
síle signálu se slepci vzbudí. Následně jsme v laboratoři změřili sílu úderu při seismické
komunikaci slepců a v terénu změřili pokles v intenzitě seismického signálu v závislosti na
vzdálenosti od zdroje. Podle našich výpočtů se seismický signál v síle produkované slepci, který
jsou ještě schopni zaznamenat, může šířit do vzdálenosti 2 metry od zdroje. Tento náš závěr byl
podpořen návaznou studií o prostorovém uspořádání nor slepců, jsou od sebe velmi často
vzdáleny právě 2 metry.
(PŘEDNÁŠKA)
Fauna plazivek (Copepoda: Harpacticoida) České a Slovenské republiky: z historie po
současnost
HŘÍVOVÁ D., ZHAI M.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Z klanonožců byly u nás tradičně studovány především planktonní buchanky a vznášivky.
Převážně bentické plazivky (Harpacticoida) byly středem zájmu pouze několika československých přírodovědců. Prvním a jedním z nejvýznamnějších byl prof. A. Mrázek, který je
autorem popisu některých široce rozšířených druhů (např. běžný druh Attheyella wierzejskii
(Mrázek 1893) nebo vzácnější Bryocamptus typhlops (Mrázek 1893)). Ke znalostem o distribuci
a ekologii plazivek na našem území zásadně přispěl v 60. letech minulého století prof. O. Štěrba,
který provedl rozsáhlý průzkum všech typů vod na území celého Československa. Nalezl
celkem 46 druhů z pěti čeledí (Canthocamptidae, Parastenocarididae, Ameiridae, Chappuisidae
a Phyllognathopodidae). Čeleď Canthocamptidae zahrnuje většinu našich druhů s různými
ekologickými nároky. Čeleď Parastenocarididae zahrnuje výhradně podzemní druhy. Ostatní tři
čeledi jsou u nás reprezentovány každá pouze jedním druhem. V letech 2011-2014 byl na
Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy univerzity prováděn výzkum plazivek v rámci
grantového projektu zaměřeného na vodní bezobratlé prameništních slatinišť Západních Karpat.
Na celkem 50 prameništních lokalitách bylo nalezeno 3500 jedinců a určeno 20 druhů plazivek
z čeledi Canthocamptidae. Byly nalezeny tři nové druhy pro Slovenskou republiku
(Maraenobiotus brucei, Canthocamptus microstaphylinus a B. rhaeticus). Nejběžnějšími druhy
byly B. spinulosus, A. wierzejskii, B. echinatus a B. cuspidatus, mezi vzácné druhy patřily např.
B. mrázeki a Moraria mrázeki. Z druhů podzemních vod byla nalezena Elaphoidella elaphoides.
Na výskyt některých druhů na prameništích má významný vliv klima, pH, teplota vody a složení
94
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
vegetace. Současná distribuce plazivek na území České a Slovenské republiky je stále
nedostatečně prozkoumaná. Na základě dostupné literatury a dosud nepublikovaných nálezů z
náhodných odběrů lze předpokládat nárůst počtu u nás známých druhů zvláště důkladnějším
průzkumem podzemních vod.
(PŘEDNÁŠKA)
Pavouci ostrova Sokotra - neznámý svět na zapovězeném ostrově
HULA V. (1), NIEDOBOVÁ J. (2)
(1) Ústav zoologie, AF MENDELU Brno; (2) Ústav ochrany lesů a myslivosti, AF MENDELU, Brno
Ostrov Sokotra je znám jako místo vysoké diverzity různých druhů živočichů i rostlin.
Dlouho však ostrov zůstaval stranou výzkumu různých skupin bezobratlých, což se změnilo až v
posledních letech, kdy bylo do oblasti uskutečněno několik expedic. Pavouci byli zkoumáni
intenzívně při všech cestách našeho týmu mezi lety 2009-2012. Dohromady bylo z území
ostrova udáváno 60 druhů (55% endemité) patřících do 21 čeledí. Nejvyšší diverzita byla
zaznamenána u skákavek (Salticidae). Náš tým rozšířil znalosti fauny o dalších 8 čeledí a téměř
30 druhů. Všechny druhy byly zdokumentovány včetně ekologických dat a v případě druhů
popsaných pouze na základě jednoho pohlaví byli získáni další jedinci.
Projekt byl podpořen grantovými prostředky z projektu "Indikátory vitality dřevin" v rámci Operačního programu
Vzdělávání pro konkurenceschopnost pod registračním číslem CZ.1.07/2.3.00/20.0265
(PŘEDNÁŠKA)
Genetická štruktúra hraboša severného na Slovensku a Rakúsku
HULEJOVÁ SLÁDKOVIČOVÁ V., MIKULÍČEK P., MIKLÓS P., ŽIAK D.
Katedra zoológie PRIF UK, Bratislava
Hraboš severný (Microtus oeconomus) je druh obývajúci rozsiahle oblasti severného
holarktu. Na Slovensku, v Maďarsku a Rakúsku sa vyskytujú izolované reliktné populácie jeho
poddruhu M. o. mehelyi. Tento hraboš obýva mokraďné habitaty, ktoré dlhodobo ustupujú pod
tlakom intenzívneho poľnohospodárstva, čím sa jeho populácie stávajú fragmentovanými.
Cieľom našej štúdie bolo zistiť genetickú variabilitu a štruktúru týchto reliktných populácií na
Slovensku (n=105) a Rakúsku (n=28) s použitím 14 mikrosatelitových lokusov. Na základe
Bayesovských analýz (program Structure, Baps) sa jedince rozdelili do štyroch klastrov, medzi
ktorými bola signifikantná genetická diferenciácia (priemerné Fst=0,044; P<0,05). Do prvého
klastru sa zaradili jedince z Rakúska, s najvyšším koeficientom inbrídingu (Fis=0,180). Väčšina
vzoriek zo Slovenska sa začlenila do druhého klastru s výnimkou samostatných klastrov Vojka a
95
Abstrakta přednášek a posterů
Číčov. Obe tieto lokality sa nachádzajú v tesnej blízkosti Dunaja a štátnej hranice s Maďarskom,
teda ich prípadná prepojenosť s populáciami z maďarskej oblasti Szigetköz je možná. Navyše,
Vojka sa nachádza v severnej časti inundácie Dunaja za Vodným dielom Gabčíkovo a
udržiavané brehy jeho prívodného kanála môžu tvoriť významnú migračnú bariéru. Lokalita
Číčov sa naopak nachádza až pod vodným dielom a dá sa predpokladať, že je prepojená so
slovenskými aj s maďarskými populáciami. Genetická variabilita skúmaných populácií bola
približne vyrovnaná (HE 0,660 – 0,824; AR 3,532 – 4,178).
Výskum bol podporený projektom VEGA 1/1043/11.
(POSTER)
Väzba hraboša severského panónskeho na premenné prostredia v podmienkach
vybraných mokradí Žitného ostrova
HULEJOVÁ SLÁDKOVIČOVÁ V., ŽIAK D., MIKLÓS P., HOLLÁ K.
Katedra zoológie, PRIF UK, Bratislava
Mokrade Žitného ostrova predstavujú vhodné podmienky pre široké druhové spektrum
drobných zemných cicavcov, ktoré tu vytvárajú početné a druhovo bohaté spoločenstvá. Mnohé
výskumy tu boli realizované najmä kvôli výskytu ohrozeného poddruhu Microtus oeconomus
mehelyi Éhik, 1928.
Cieľom výskumu bolo zistiť zloženie spoločenstiev drobných zemných cicavcov a
identifikovať habitatové preferencie hraboša severského panónskeho. Do analýzy
mikrohabitatových preferencií sme zahrnuli údaje získané počas 3 opakovaných odchytových
akcií na 4 odchytových kvadrátoch (0,25 ha; 11x11 pascí) pri obciach Veľké Kosihy a Čiližská
Radvaň. Zaznamenaných bolo 1092 jedincov z 12 druhov. Distribúciu drobných cicavcov a ich
korelácie medzi premennými prostredia sme hodnotili ordinačnými metódami (programy
CANOCO 4.5).
Nepriamou ordináciou DCA sa vyčlenili zoskupenia druhov, ktoré majú tendenciu
vyskytovať sa spolu a môžeme u nich predpokladať podobné habitatové preferencie. Prvý zhluk
tvoria druhy C. leucodon, M. arvalis, C. suaveolens, M. musculus, S. minutus a M. oeconomus.
Ďalší zhluk tvoria druhy M. minutus a S. araneus a väzbu javí aj M. oeconomus a S. minutus.
Možnú väzbu tvoria druhy A. flavicollis a C. glareolus, ktoré sú pomerne vzdialené od ostatných
druhov cenózy. K najvýznamnejším druhom patrili M. oeconomus, S. araneus a A. agrarius.
Spolu predstavovali 88,6 % všetkých odchytených jedincov. Dominancia týchto druhov je
vysvetliteľná vysokou úživnosťou prostredia a ich rozdielnou preferenciou potravných nárokov.
M. oeconomus sa živí rastlinnou potravou, najmä ostricou a trstinou, ktoré tvoria aj veľmi
dôležitú súčasť jeho biotopu. A. agrarius je všežravá a S. araneus sa živí živočíšnou potravou.
96
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
M. oeconomus vykazuje pomerne nízku špecializáciu na vybrané faktory prostredia. Vyhovujú
mu všetky typy sledovaných premenných, no uprednostňuje nižšie ostricové zárasty. Zároveň sa
jeho početnosť zmenšuje so stúpajúcou pokryvnosťou drevín, o čom svedčí negatívna korelácia
s drevinami.
Financované projektom Microtus LIFE08/NAT/SK/000239.
(POSTER)
Integrace genetických a geografických postupů při studiu genového toku
HULVA P. (1, 2), ROMPORTL D. (3)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava; (3) Katedra fyzické
geografie a geoekologie PřF UK, Praha
Krajinná genetika těží z použití georeferencovaných genetických dat, která usnadňují
studium závislosti prostorové distribuce genetické variability na geografických charakteristikách
prostředí. Rozvoj technologií v rámci genomiky umožňuje analýzu stále většího počtu lokusů.
Zároveň se v posledních letech zásadně rozšířily možnosti popisu geografického prostředí díky
dálkovému průzkumu Země a rozvoji metod GIS. Analýza vztahů mezi genetickými
charakteristikami jedinců a popisem environmentálních proměnných vztažených k jejich
lokalitám umožňuje zkoumat úroveň a způsob genového toku v populaci, jevu, který zásadním
způsobem ovlivňuje areálové a populační charakteristiky druhů. Základním nástrojem, vhodným
k odhadu konektivity v reálné krajině je zejména koncept “resistance surface”, který vyjadřuje
míru „odporu prostředí“ pro disperzi a migraci příslušníků daného druhu. Tento model pak
slouží dále ke stanovení potenciálních toků např. za použití teorie vodivosti (McRae et al. 2008).
Výsledkem analýz jsou v tomto případě “voltage maps” a matice vzdáleností mezi lokalitami,
které musí dispergující či migrující jedinec reálně urazit. Příslušné vzdálenosti potom můžeme
přímo porovnávat s hodnotami zjištěných genetických distancí a identifikovat tak prvky
ovlivňující genový tok. Problematika bude ilustrována na příkladech savců s vysokými
disperzními schopnostmi, např. netopýrech nebo šelmách. Zajímavé jsou situace v oblastech
kontaktních zón odlišných populací, které se v těchto případech často nacházejí na rozhraních
odlišných typů prostředí a mohou přispět např. ke studiu fenoménu ekotypů.
(PŘEDNÁŠKA)
97
Abstrakta přednášek a posterů
Diet of a generalist farmland predator Little Owl Athene noctua in different food supply
conditions
CHRENKOVÁ M. (1), JACOBSEN L.B. (2), SUNDE P. (3), KRIŠTÍN A. (4), OBUCH J. (5), ŠÁLEK M.
(6), THORUP K. (2)
(1) Department of Zoology, Faculty of Science, University of South Bohemia, České Budějovice; (2) Center
for Macroecology, Evolution and Climate, Natural History Museum of Denmark, University of Copenhagen,
Denmark; (3) Department of Bioscience, Aarhus University,Denmark; (4) Department of Animal Ecology,
Institute of Forest Ecology, Slovak Academy of Sciences, Zvolen; (5) Botanical Garden of the Comenius
University, Blatnica; (6) Institute of Vertebrate BiologyAS CR, Brno
Diet composition of a generalist farmland predator, the Little Owl Athene noctua, was
studied under the condition of food stress in intensive farmland at the northernmost limit of its
distribution range in Europe. Altogether 542 pellets were collected in seven territories during
March - November 2011. At five of the seven studied localities (n = 477 pellets), birds received
supplemental food (poultry chicken) as part of the conservation plan to support the declining
population. In total, 6148 prey items were identified, invertebrates dominated all samples (n =
5933, N = 96.5%). Beetles (Coleoptera) were the most abundant prey in numbers (n=5110,
N=83.1%), occurring in all pellet samples. The most numerous genus, Pterostichus sp., was
most dominant in pitfall traps at all study sites. From the vertebrate prey, artificially supplied
poultry chicken dominated the diet of supplemented pairs in biomass (35.18%), being present in
pellets of all seasons. Common vole dominated vertebrate prey of pairs without feeding
(40.61%). Comparison shows the proportion of vertebrates in the diet of Little Owl in Denmark
is lower than reported in studies from other regions of north-western Europe.
(POSTER)
Contrasting evolutionary histories of four slow-worm (Anguis) species in the Balkans
JABLONSKI D. (1), DŽUKIĆ G. (2), JANDZIK D. (1,3), JELIĆ D. (4), KORNILIOS P. (5),
LJUBISAVLJEVIĆ K. (2), MIKULÍČEK P. (1), MORAVEC J. (6), TZANKOV N. (7), GVOŽDÍK V. (6,8)
(1) Department of Zoology, Comenius University; (2) Institute for Biological Research "Siniša Stanković",
Serbia; (3) EBIO, University of Colorado, USA; (4) Croatian Institute for Biodiversity, Croatia; (5)
Department of Molecular Biology and Genetics, Democritus University of Thrace, Greece; (6) Department
of Zoology, National Museum, Prague; (7) Department of Recent and Fossil Amphibians and Reptiles,
NMNH, Bulgaria; (8) Institute of Vertebrate Biology AS CR, Studenec
Genus Anguis constitutes a species complex with the highest diversity found in the Balkan
Peninsula where four out of five species occur in parapatry. Two species are widespread across
the Western Palearctic with their distributions in the northern Balkans forming a south-eastern
(A. fragilis) and south-western (A. colchica), respectively, limit of their range. Two species
represent south-Balkan endemics (A. graeca, A. cephallonica). Mitochondrial DNA (ND2, 732
98
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
bp) of 231 individuals of all four species from 187 localities within the Balkans was analysed
using the phylogeographic framework and demographic analyses. We uncovered contrasting
evolutionary histories of the four species and detected multiple potential refugia of each species.
The highest genetic variation was found in the south-Balkan-endemic A. graeca, although
without deep divergences. The Albanian Mountains showed up as an important region
harbouring several haplogroups of A. graeca. The second endemic (A. cephallonica), also
demonstrates complex phylogeographic structure supplemented by a divergent lineage from the
Mani Peninsula. Similarly, two deeply divergent clades were detected also within the Balkan
populations of A. colchica. The first occurring on the Black Sea coast, while the second
widespread and represented by several haplogroups distributed along the Stara Planina, Banat
and the Carpathians. On the contrary, the Balkan populations of A. fragilis show relatively
shallow genetic structure (basal radiation located in Slovenia). A signature of population growth
was detected in all populations, with exceptions in the Slovenian A. fragilis and the Carpathian
A. colchica. These two northern areas (Slovenia, Carpathians) thus represent important refugia,
which have harboured stable slow-worm populations within the Balkans and have served as
source regions for spatial expansions out of the Balkans.
The study was supported by VEGA 1/0073/14 and UK/20/2014.
(POSTER)
Fylogeografie evropské linie Natrix tessellata se zaměřením na populace z okraje areálu ve
střední Evropě
JABLONSKI D. (1), VLČEK P. (2), GVOŽDÍK V. (3,4)
(1) Katedra zoológie, Univerzita Komenského v Bratislava; (2) Slovanská, Havířov-Město; (3) Ústav
biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (4) Zoologické oddělení, Národní muzeum, Praha
Užovka podplamatá (Natrix tessellata) je termofilní druh, jehož rozšíření v Evropě úzce
koreluje s teplým klimatem. V České republice je tento druh rozšířen na jižní Moravě, ve
středních a severních Čechách a malá populace byla nedávno objevena ve Slezsku.
Jihomoravské populace navazují na kontinuální areál rozšíření druhu, zatímco české a slezská
populace jsou geograficky oddělené, podobně jako populace v Německu. Užovka podplamatá je
geneticky (mtDNA) velice diverzifikovaná, přičemž v Evropě je nejrozšířenější tzv. „evropská
linie“ s areálem od západní Anatólie, přes střední a severní Balkán, Apeninský poloostrov až
střední Evropu, kde druh vytváří několik izolovaných populací. Tato evropská linie je tvořena
několika hlavními haplotypovými skupinami se zřetelnou geografickou strukturou. Izolované
populace ve střední Evropě spadají do dvou haplotypových skupin. České a německé populace
fylogeograficky navazují na jihomoravské a západoslovenské populace patřící do haploskupiny
99
Abstrakta přednášek a posterů
rozšířené od středního Balkánu. Slezská populace patří do odlišné haploskupiny rozšířené od
Slovinska a jižního Rakouska, přes Maďarsko až na střední Slovensko. S ohledem na tento
fylogeografický vzor a vzhledem k subfosilním nálezům druhu ze severněji položených oblastí
(Polsko) můžeme diskutovat o možnosti, že izolovaná slezská populace představuje pozůstatek
po dřívějším severnějším rozšíření této haplotypové skupiny v teplejších obdobích kvartéru.
(POSTER)
Kam až lze zajít? Hybridizace u ještěrů
JANČÚCHOVÁ LÁSKOVÁ J., LANDOVÁ E., FRYNTA D.
Oddělení etologie a ekologie, Katedra zoologie, PřF UK, Praha
Živočišné druhy jsou odděleny reprodukčně izolačními mechanismy (RIMs). Postzygotické
RIMs jsou především výsledkem genetické rozdílnosti druhů a jejich síla roste s dobou
divergence. Nicméně vztah mezi postzygotickými RIMs a genetickou divergencí se významně
liší mezi jednotlivými skupinami obratlovců. V naší práci jsme shromáždili dostupnou literaturu
zabývající se přirozenou nebo experimentální hybridizací mezi druhy/podruhy ještěrů. Zajímalo
nás, jak moc geneticky vzdálené druhy jsou schopné se ještě křížit a schopnost jejich F1 hybridů
produkovat další hybridy. Zjistili jsme, že k hybridizaci dochází ve většině hlavních skupin
ještěrů. Většina výzkumu je zaměřena na partenogenetické druhy a polyploidní hybridy v
čeledích Lacertidae, Teiidae a Gekkonidae. Homoploidní bisexuální hybridi převažují hlavně v
rámci Lacertidae a skupině Iguania. Pro odhad genetické vzdálenosti hybridizujících druhů jsme
použili HKY85 distanci nukleotidových sekvencí mitochondriálního genu cytochromu b. Horní
limit této genetické vzdálenosti byl podobný jak u partenogenetických, tak u bisexuálních
hybridů. Maximální hodnoty těchto distancí dosahovali 18 – 21%, což je srovnatelné nebo
dokonce vyšší ve srovnání s hodnotami u ostatních obratlovců. Přesto jsou u ještěrů F1 hybridi
většinou alespoň částečně fertilní a i u geneticky hodně divergentních druhů je tak umožněna
introgrese genů. Vztah mezi genetickou distancí rodičovských druhů a fertilitou jejich hybridů
se v naší studii překvapivě neprokázal.
(PŘEDNÁŠKA)
100
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Vztah dechové frekvence k osobnostním rysům chování u hraboše polního (Microtus
arvalis)
JANOCHOVÁ L. (1), ŠÍCHOVÁ K. (2), URBÁNKOVÁ G. (2), MLADĚNKOVÁ N. (2), SEDLÁČEK F. (2)
(1) Zemědělská fakulta JU, České Budějoivce; (2) PřF JU, České Budějovice
U hraboše polního (Microtus arvalis) byla studována vnitrodruhová variabilita dechové
frekvence a její vazba na osobnostní rysy chování. Tato vazba je důležitá pro verifikaci
behaviorálního stanovení osobnostních rysů prostřednictvím hodnot fyziologických parametrů.
Obecně je zvýšení dechové frekvence spojeno se zvýšeným výdejem energie při fyzické a
psychické zátěži. Rozdíly mezi jedinci za stejných podmínek pak mohou vznikat odlišným
vnímáním situace, ve které se nacházejí. Při studiu jsme tedy vycházeli z hypotézy, že jedinci v
behaviorálních testech stanovení jako bázliví či snadno podléhající stresu (shy) budou vykazovat
stabilně vyšší hodnoty dechové frekvence než jedinci odvážní (bold).
Individuální hodnoty dechových frekvencí byly naměřeny pomocí přístroje sestávajícího se
z respirometrické (RM) komůrky napojené na tlakové čidlo a osciloskop. Měřena byla jak
klidová (resting breath frequency, RBF) tak stresová dechová frekvence (stress breath
frequency, SBF) získaná po bezprostředním vložení jedince do RM komůrky a jeho vystrašení
zvukovým signálem. Tento postup byl opakován po 24 hodinách a dále pak ještě po 30 dnech.
Na základě těchto opakování byl vypočítán Intraclass Correlation Coefficient (ICC) ukazující
opakovatelnost chování. Ze stresové a klidové hodnoty byl vypočítán rozdíl absolutní i relativní
(%). Osobnostní rysy v chování sledovaných zvířat byly získány z Open Field (OF) testu a byly
reprezentovány délkou explorační trajektorie.
Bylo zjištěno, že hraboš polní vykazuje v dechových frekvencích konzistentní interindividuální rozdíly. Hodnoty ICC se pohybovaly od 56 do 74 %. Výsledky také dokládají
vcelku velmi těsnou negativní závislost mezi SBF a osobnostními rysy (p=0,031) a mezi
relativním rozdílem SBF–RBF a osobnostními rysy (p=0,001). Čím vyšší je dechová frekvence
za stresu či její nárůst, tím kratší je explorační trajektorie a jedinec je bázlivější. Klidové
dechové hodnoty průkaznou vazbu na osobnostní rysy nevykázaly.
(POSTER)
RIMy v akci: námluvy a kopulace slíďáků rodu Alopecosa (Araneae: Lycosidae)
JUST P. (1), DOLEJŠ P. (2), BUCHAR J. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Zoologické oddělení PM, Národní muzeum, Praha
V poslední době jsou aspekty reprodukčního chování slíďáků studovány hlavně na rodech
Pardosa a Schizocosa, což ponechává rod Alopecosa poněkud v ústraní, a o rozmnožování jeho
101
Abstrakta přednášek a posterů
zástupců máme proto jen kusé informace. Jelikož různé druhy rodu Alopecosa mohou žít
sympatricky nebo parapatricky a vrcholu rozmnožovací aktivity dosahují často v podobných
ročních obdobích, nemusí ekologická a fenologická izolace na rozdíl od epigamního chování
fungovat jako prezygotická bariéra. Naším cílem bylo proto popsat epigamní chování a průběh
kopulace u středoevropských zástupců rodu Alopecosa. Zaznamenali jsme námluvy a úspěšné
kopulace devíti druhů náležících do následujících druhových skupin: pulverulenta (A.
pulverulenta, A. trabalis, A. taeniata), fabrilis (A. accentuata – české a italské populace, A.
inquilina), sulzeri (A. sulzeri) a striatipes (A. striatipes, A. schmidti). Zařazení druhu A.
psammophila do skupiny druhů je sporné, jelikož každé pohlaví nese znaky jiné skupiny
(striatipes-group, resp. sulzeri-group). Analyzovali jsme reprodukční chování až 12 párů
každého z výše uvedených druhů. Námluvy jsou druhově specifické a skládají se z velkého
množství jednotlivých prvků (např. mávání nohama, bubnování makadly, vibrace zadečku).
Stejnou druhovou specifitu pozorujeme i v případě kopulací, které se velmi výrazně liší co do
doby trvání, počtu inzercí embolu a počtu expanzí hematodochy. Rozdíly v reprodukčním
chování mezi jednotlivými skupinami druhů jsou značné, avšak druhy uvnitř skupin se v zásadě
drží společného vzoru. Na základě zkoumání námluv a kopulací navrhujeme umístění druhu A.
psammophila dovnitř druhové skupiny striatipes.
Tato práce vznikla za finanční podpory Grantové agentury Univerzity Karlovy (GA UK 380214) a Ministerstva kultury v
rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO
2015/15, 00023272).
(POSTER)
Females have larger ratio of second-to-fourth digits than males in four species of
Salamandridae, Caudata
KACZMARSKI M. (1), KUBICKA AM. (2), TRYJANOWSKI P. (1), HROMADA M. (3)
(1) Department of Zoology, Institute of Zoology, Poznań University of Life Sciences; (2) Department of
Human Evolutionary Biology, Institute of Anthropology, Faculty of Biology, Adam Mickiewicz University in
Poznań; (3) Laboratory and Museum of Evolutionary Ecology, Department of Ecology, Faculty of
Humanities and Natural Sciences, University of Prešov
Digit ratio (2D:4D) denotes the relative length of the second and fourth digits. It is
considered to be a suitable biomarker of the in utero balance of fetal sex hormones, which affect
the early development of individual´s behavioral and morphological characteristics. In recent
decades, digit ratio attracted a great attention in biology and psychology. However, for
unmasking the biological basis of the phenomenon, extensive studies on non-human animals are
necessary. It is generally assumed that in mammals, females have higher digit ratio than males.
This scheme is reversed in birds, reptiles and amphibians females exhibit lower 2D:4D than
102
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
males. Therefore, the aim of this study is to investigate the 2D:4D in the most basal
salamanders, Caudata.
We have studied digit ratio in four species of newts: Triturus cristatus (20 females and 25
males), Mesotriton alpestris (39 females and 42 males), Lissotriton montandoni (33 females and
42 males) and Lissotriton vulgaris (41 females and 42 males), using museum collection. We
used computerized measuring of each limbs´ photos.
We have found out that in all newt species investigated females have higher digit ratio than
males. In M. alpestris, females 2D:4D of all four limbs were significantly larger than in males.
In L. montandoni and L. vulgaris, only 2D:4D of rear limbs significantly differed, in females
being larger. In T. cristatus, digit ratios of males and females did not statistically differ.
Thus, the results show that Salamandridae exhibit digit ratio pattern analogous to mammals and
different than birds, reptiles and anuran amphibians. We suggest that the existence of the same
pattern in Caudata as in mammals is connected with the same chromosomal sex-determination
system (males are heterogametic). We expect that only more standardised cross-species digit
ratio studies, along with more detailed information on sex determination, can provide an answer.
(POSTER)
Sukcese nekrobiontních hmyzích společenstev na mršinách malých hlodavců
KADLEC J., MIKÁTOVÁ Š., MÁSLO P., ŠÍPEK P.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Mršina představuje dočasný a nespojitě v prostoru rozmístěný, zároveň však také na energii
velmi bohatý habitat, podléhající vysoké míře kompetice. Hlavními modelovými organismy
použitými pro naše pokusy byla laboratorní myš (Mus musculus) a potkan (Rattus norvegicus).
V našem projektu jsme se primárně zaměřili na průběh sukcese hmyzu během rozkladu mršiny.
Místo tradičního postupu, opakovaného odběru vzorku hmyzu z jedné mršiny v různých stadiích
rozkladu, byla použita metodika sukcesních řad, kdy každý tzv. sukcesní bod byl reprezentován
samostatnou mršinou. Dále jsme sledovali změny ve složení nekrobiontního hmyzího
společenstva v závislosti na iniciální blokaci sukcese (zabránění přístupu hmyzích kolonizátorů
po dobu jednoho, tří až šesti dní). Také byl zkoumán vliv velikosti mršiny na hmyzí faunu a její
kvantitu a proveden pilotní pokus manipulované sukcese přidáním primárních kolonizátorů
(Nicrophorus sp., larvy dvoukřídlého hmyzu) do tělních otvorů čerstvých mršin. Tyto terénní
experimenty jsme během roku třikrát opakovali (červen, srpen, říjen). Již při předběžném
zpracování celkového počtu 492 mršin se začaly objevovat první opakující se vzorce sukcese
hmyzu. Dle pilotních výsledků se zdá, že průběh hmyzí sukcese na malých mršinách (do 25
gramů váhy) byl velmi často ovlivněn prvním kolonizátorem. Průběh sukcese se měnil i v
103
Abstrakta přednášek a posterů
závislosti na průběhu sezóny, při jarních a letních pokusech byla kolonizace mršiny ovlivněna
zejména přítomností hrobaříků (Nicrophorus sp.), kteří mršinu pohřbili a tím zabránili přístupu
jiného hmyzu. Během jarního termínu mnoho pastí obsadili také mravenci. Naopak v průběhu
podzimního termínu bylo zahrabaných myší naprosté minimum a sukcesi dominoval dvoukřídlý
hmyz. Tyto výsledky ještě nejsou definitivní, protože se vzorky nadále pracujeme.
(POSTER)
Vliv seče a význam neposečených ploch pro luční společenstva Orthoptera a Mantodea
KALÁB O., KOČÁREK P.
Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava
Travinné ekosystémy jsou významnou součástí středoevropské krajiny. Vlivem
dlouhodobého působení extenzivního hospodaření zde vznikly druhově bohaté travinné
ekosystémy, jejichž fragmenty dnes tvoří v Evropě místa s vysokou biodiverzitou. Obzvlášť
biologicky významné jsou suchá xerotermní společenstva stepních trávníků a širokolistých
trávníků na spraších, křídách a vápencích. Jelikož jsou tato stanoviště velmi náchylná k
degradaci, je pro zachování jejich charakteru nadále nutné pokračovat v tradičním hospodaření,
nebo toto hospodaření nahradit adekvátním způsobem. K efektivní ochraně a péči je nutné znát
vlivy různých managementových opatření a jedním z vhodných indikátorů biodiverzity a
heterogenity těchto biotopů je rovnokřídlý hmyz (Orthoptera). Vlastní výzkum byl proveden na
části území PP Vápenice na Prostějovsku, což je lokalita s charakterem výsušné stepi na
vápencovém podloží. Ve vybrané části lokality probíhá celoplošná seč lištovou sekačkou jednou
ročně. Pro zhodnocení vlivu seče a významu neposečených ploch pro rovnokřídlý hmyz a
kudlanky, zde byly stanoveny dvě výzkumné plochy, přičemž během seče byla středová část na
jedné z ploch vyjmuta ze seče. Bylo provedeno celkem 10 sběrů, z toho 4 před a 6 po seči.
Sběry byly provedeny s prodlevou minimálně jednoho dne. Pro odchyt jedinců byla zvolena
metoda smýkání a během výzkumu zjištěno celkem 333 jedinců ve 12 druzích. Kromě
druhového složení a abundancí byla v průběhu sběrů zaznamenávána také teplota a vlhkost v
porostu. Vyhodnocení dat bylo provedeno pomocí ordinačních analýz. Výsledky ukazují, že seč
má přímý vliv na abundanci jednotlivých druhů a druhové složení společenstva. Ponechaná
neposečená plocha může zmírnit negativní vliv seče, a to zejména u druhů preferujících travinobylinný porost a také u mobilnějších a větších druhů, které jsou při seči vystavěny většímu
nebezpečí.
Práce byla podpořena grantem SGS Ostravské Univerzity (SGS/PřF/2015 OU)
(POSTER)
104
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Rohovinové zuby jako alternativa k zubům kalcifikovaným – analýza morfologických,
strukturálních a vývojových podobností
KARPECKÁ Z., ČERNÝ R.
Oddělení zoologie obratlovců, katedra zoologie PřF UK, Praha
Zuby patří mezi unikátní struktury nás obratlovců, přičemž evoluce a strukturální
diverzifikace zubních tkání jsou spojovány s jejich enormním evolučním úspěchem. Nejnovější
reanalýzy fosilních materiálů znovu otevřely diskusi o úrovni příbuznosti či podobností ústních
struktur mezi různými liniemi obratlovců, tedy obecně o evoluční plasticitě a možné modularitě
obratlovčích skeletálních tkání. Má práce se soustředí na analýzu vývoje rohovinových zubů a
ústních kousacích struktur především u nižších obratlovců – mihulí, kostnatých ryb a pulců, ve
srovnání s vývojem pravých, tzn. kalcifikovaných zubů.
Rohovinové struktury v ústech mohou nabývat různých podob - od souvislých povrchů
čelistí - srv. zobáky (ptáci, želvy ale i pulci), přes jednobuněčné rybí unculi (výběžky
povrchových buněk) a pulčí zoubky, až po mnohobuněčné zuby mihulí. Zubům nejpodobnější
jsou asi právě mihulí rohovinové zuby a tudíž další strukturní a vývojové analýzy se zaměřily na
dva druhy mihulí, Lampetra planeri a Petromyzon marinus. Mihulí zub vytváří dutý kužel, do
něhož se zanořuje mezenchym, což je situace překvapivě podobná zubům kalcifikovaným.
Sousední i náhradní zuby kolem vnějšího okraje ústních disků u L. planeri navíc propojuje dobře
definovaný zanořený epiteliální pruh. Ten silně připomíná zubní lištu (dentální laminu) pravých
zubů, která zodpovídá za jejich výměnu a dosud byla považována za jejich unikátní
charakteristiku.
Tato analýza identifikovala několik strukturálních a tkáňových podobností mezi
kalcifikovanými zuby a rohovinovými útvary, které budou v prezentaci diskutovány v kontextu
plasticity a konvergence skeletálních tkání a struktur úst obratlovců.
(PŘEDNÁŠKA)
Snovací činnost a snovací aparát pavouků druhu Segestria senoculata (Araneae,
Segestriidae)
KARSCHOVÁ S.
Katedra biologie PřF UJEP, Ústí nad Labem
Prezentovány jsou výsledky studia snovacího ústrojí a produkce hedvábí pavouků druhu
Segestria senoculata patřícího do čeledi Segestriidae. Čeleď Segestriidae je součástí nadčeledi
Dysderoidea, tj. vývojové linie, která zahrnuje čeledi považované za nejpůvodnější
araneomorfní pavouky (infrařád Araneomorphae) s jednoduchými kopulačními orgány
105
Abstrakta přednášek a posterů
(Haplogynae) a malou diverzitou snovacích žláz. Při studiu vnější morfologie snovacího aparátu
a mikrostruktury hedvábí bylo využito elektronového rastrovacího mikroskopu (SEM) a
světelného mikroskopu. Podstatná část práce je etologickou studií produkce a využití hedvábí.
Pozorování byla zaměřena na chování pavouků druhu Segestria senoculata při tkaní sítí, včetně
pohybu jednotlivých párů snovacích bradavek, a také na možné využití končetin při manipulaci
s tuhnoucím, původně tekutým, fibroinovým sekretem. Hlavním metodickým postupem při
etologických pozorováních byla analýza videosekvencí. Práce přináší zcela nové poznatky o
chování pavouků čeledi Segestriidae při snovací činnosti. Výzkum prokázal, že tito pavouci
postupují při tkaní sítí podobně jako jim příbuzní Dysderidae a proces tuhnutí hedvábného
sekretu během konstrukce pavučinových úkrytů neovlivňují končetinami. Studiem vnější
morfologie snovacích bradavek rodu Segestria byla u obou pohlaví potvrzena přítomnost čtyř
typů vývodů - spigotů, které odpovídají čtyřem kategoriím snovacích žláz, popsaných poprvé
Glatzem (1972).
(POSTER)
Nové údaje o ekologii a chování netopýra Saviova (Hypsugo savii) z Mediteránní oblasti
KIPSON M. (1), ŠÁLEK M. (2), LUČAN R. K. (1), BARTONIČKA T. (3), MIKOVÁ E. (4), UHRIN M. (4),
JAHELKOVÁ H. (1), PUŠIĆ A. (5), KOVAČ D. (6), MAJER M. (7), ANDREAS M. (8), HORÁČEK I. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2)Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno (3) Ústav botaniky a
zoologie PřFMU, Brno; (4) Katedra zoológie, Ústav biologických a ekologických vied, PrF UPJŠ, Košice;
(5) Department of Zoology, Faculty of Science, University of Zagreb, Zagreb; (6) Geonatura Ltd.
Consultancy in Nature Protection, Zagreb; (7) Department of Bioscience, Aarhus University, Aarhus; (8)
Katedra biologie, Univerzita Hradec Králové
Netopýr Saviův (Hypsugo savii) je typickým představitelem středomořské fauny, u něhož
byla v průběhu posledních desetiletí zaznamenána expanze severního okraje areálu rozšíření v
oblasti severně od Alp až na území České republiky. Na jihu Evropy jde o druh takřka striktně
vázaný na úkryty ve skalních štěrbinách a již z tohoto důvodu patří k nejméně známým
evropským netopýrům. Většina nálezů z expanzního areálu pochází z urbánního prostředí. Je
tedy možné, že jedním z podstatných faktorů areálové expanze je změna úkrytové strategie v
kombinaci s klimatickými změnami.
Podrobný terénní výzkum úkrytové strategie tohoto druhu proběhl v letech 2012-2014 ve
východním Mediteránu (Chorvatsko). Pomocí radiotelemetrických metod byla detailně
sledována úkrytová (26 jedinců) a lovecká strategie (19 jedinců) gravidních a laktujících samic.
Celkově bylo nalezeno 59 denních úkrytů. Srovnáním strukturních a mikroklimatických
parametrů úkrytů nebyl zaznamenán signifikantní rozdíl mezi úkryty gravidních a laktujících
samic. Všichni sledovaní jedinci využívali úkryty v zemních štěrbinách ve škrapových polích,
106
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
což je první doklad této úkrytové strategie netopýrů v Evropě. Výjimku tvořila jedna samice,
která ve dvou případech využívala i štěrbiny v lidských stavbách. Gravidní samice obývaly
úkryty solitérně, těsně před porody se však seskupovaly do menších kolonií. Kojící samice
obvykle vytvářely drobné skupiny 2-9 jedinců. Porovnání obsazených a neobsazených štěrbin
ukázalo, že obsazené štěrbiny byly výrazně hlubší z užším vchodovým otvorem. Menší
variabilita mikroklimatických podmínek (teplota a vlhkost) hlouběji v úkrytových štěrbinách
(15cm) oproti povrchu (5cm) indikuje vertikální mikroklimatický gradient uvnitř štěrbin ktery
může netopýrům umožňovat aktivní výběr optimálních podmínek v rámci úkrytu. Dále budou
prezentovány výsledky týkající se potravních preferencí či využívání a velikosti domovských
okrsků.
(PŘEDNÁŠKA)
Vertikální stratifikace škvorů v podmínkách mírného pásu
KIRSTOVÁ M., KOČÁREK P.
Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava
Studie vertikální distribuce členovců na dřevinách jsou často založeny na metodice sběru
vzorků z několika málo výškově definovaných úrovní (nejčastěji spodní větve a koruna stromu),
kdy není podchycena celá výška stromu. V této studii byla ke sběru vzorků použita
vysokozdvižná plošina, která umožňuje sběr hmyzu z jednotlivých větví stromu podél celého
jeho gradientu.
V rámci výzkumu byl zaznamenán výskyt 3 druhů škvorů (Apterygida media, Chelidurella
acanthopygia a Forficula auricularia). Druhy C. acanthopygia a F. auricularia se na stromech
vyskytovaly především do 10 m, a to v nízkých abundancích. Dominantním druhem byl
Apterygida media (škvor polokřídlý), na nějž byl výzkum zaměřen. Jedná se o nelétavý druh,
obývající keřové a stromové patro. Cílem studie bylo zaznamenat distribuci nymf a dospělců
tohoto druhu škvora a rozšířit tak poznatky o vertikální stratifikaci hmyzu v podmínkách
mírného pásu.
Sběr materiálu probíhal od května do srpna roku 2013 v lužním lese na jižní Moravě v
oblasti soutoku Moravy a Dyje poblíž města Lanžhot. Jedinci byli sbíráni na různých druzích
stromů metodou sklepávání. Denzita škvorů byla vztažena k listové ploše.
Celkem bylo odchyceno 546 jedinců (69 nymf 2. instaru, 94 nymf 3. instaru, 298 nymf 4. instaru
a 85 dospělců). Celková denzita škvorů měla v závislosti na rostoucí výšce klesající trend.
Abundance nymf 2. a 3. instaru klesala s rostoucí výškou. Nymfy 4. instaru společně s dospělci
měly výškové optimum okolo 16 m.
107
Abstrakta přednášek a posterů
Studie ukázala, že vertikální distribuce škvora polokřídlého není rovnoměrná. Rozvrstvení
hmyzu podél vertikálního gradientu může být ovlivněno řadou faktorů (denní doba, dostupnost
potravy, množství úkrytů, náročnost spojená s dosažením různých výšek, interakce apod.), které
mnohdy působí současně.
Poděkování náleží doc. Mgr. Pavlu Drozdovi, Ph.D. a jeho týmu za sběr vzorků a Mgr. Petru Pyszkovi za pomoc se
zpracováním dat. Výzkum vznikl za podpory grantu GAČR 14-042583, Institutu environmentálních technologií
(CZ.1.05/2.1.00/03.0100) a interního institucionálního grantu Ostravské univerzity (SGS).
(POSTER)
Populace kořisti a predátora v prostoru: pohyb a disperze na různých prostorových
škálách
KLEČKA J.
Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice
Populační dynamika živočichů je ovlivněna nejen řadou lokálních faktorů, ale také procesy
v prostoru. Živočichové se pohybují krajinou z různých důvodů; př. vyhledávání potravy,
partnerů, či únik před predátory a konkurenty. Porozumění příčinám a důsledkům pohybu na
lokální úrovni a disperze v krajině má velký význam pro porozumění populační dynamice a
druhové diverzitě napříč prostorovými škálami.
Provedli jsme laboratorní experimenty v systému dvou propojených patchů s prvoky
abychom testovali pohybové strategie a disperzi v závislosti na přítomnosti predátora a
konkurentů. Použili jsme tři bakterivorní prvoky (Tetrahymena sp., Colpidium sp. a
Paramecium aurelia) a jednoho jejich predátora (Didinium nasutum). Srovnali jsme odhad
emigrace jednotlivých druhu v izolaci a v přítomnosti predátora a/nebo jednoho či více
konkurentů. Tato měření jsme doplnili měřením rychlosti a trajektorií pohybu jedinců na
mikroskopické úrovni pomocí analýzy videozáznamů pořízených pod mikroskopem. Abychom
mohli rozklíčovat procesy disperze mezi patchy, reprodukce a predace, které v našem
experimentálním systému probíhaly současně, tak jsme sestavili simulační model, který jsme
fitovali na experimentální data pomocí metod Approximate Bayesian Computation.
Naše výsledky ukazují, že v některých případech došlo ke zvýšení rychlosti pohybu a
disperze v přítomnosti nepřátel, ale odpověď jednotlivých druhů se značně lišila. Navzdory
očekávání jsme pozorovali snížení rychlosti pohybu a disperze u druhu Colpidium sp., zatímco u
ostatních druhů došlo buď ke zvýšení nebo k žádné změně. Vztah mezi pohybem na
mikroskopické úrovni a disperzí byl nejednoznačný, což ukazuje, ze větší rychlost pohybu na
lokální úrovni nevede nutně ke zvýšené emigraci. Naše výsledky tak demonstrují komplexitu
108
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
mezidruhových interakci v prostoru a otevírají možnosti pro další experimentální studium
interakcí napříč prostorovými škálami.
(PŘEDNÁŠKA)
Slzy, lakrimální žlázy a jejich role v chemické komunikaci myší
KLEMPT P. (1), OBSTOVÁ L. (1), DUDKOVÁ B. (1), POTĚŠIL D. (2,3), ZDRÁHAL Z. (2,3), STOPKOVÁ
R. (1), STOPKA P. (1)
(1)BIOCEV group, Department of Zoology, Faculty of Science, Charles University, Prague; (2) Research
Group Proteomics, CEITEC, Masaryk University, Brno; (3)National Centre for Biomolecular Research,
Faculty of Science, Masaryk University, Brno
Slzy suchozemských obratlovců představují naprosto zásadní ochranu rohovky a očí jak
proti ztrátě funkce, tak proti vstupu patogenů. O tom svědčí i proteinové složení slz, např.
růstové hormony, fosfolipáza A2, sekretorické IgA, siderokaliny atd. Proteiny přítomné v slzách
myši domácí jsou téměř výhradním produktem exorbitálních lakrimálních žláz. Tyto žlázy
vykazují výrazné rozdíly ve své struktuře, hormonální regulaci a expresy proteinů v závislosti na
pohlaví. Není proto překvapivé, že slzy myši obsahují značné množství (co do počtu i
abundance) proteinů náležících do rodin tradičně spojovaných s chemickou komunikací (Esp,
Obp, Mup, Abp či Scgb, Lcn). Výsledky výzkumů popisujících tento fenomén jsou však jen
obtížně srovnatelné, což je dáno použitím různých metodik a hned několika kmenů laboratorní
myši různými výzkumnými skupinami. Našim cílem proto bylo tento fenomén prozkoumat s
jednotnou metodikou, v jedné reakci (GS Junior based RNA seq), na jedincích (4 samci a 4
samice) z volně žijící populace myši domácí (Mus musculus musculus). Výsledky ukazují na
silné mezipohlavní rozdíly v expresi právě těch genů, které náleží do rodin tradičně spojovaných
s chemickou komunikací.
Výzkum byl financován z: GAČR P506/12/1046, BIOCEV (CZ.1.05/1.1.00/02.0109)
(PŘEDNÁŠKA)
Hádanka o druhové bohatosti společenstev mravenců na tropických stromech rozluštěna
KLIMEŠ P.
(1) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice; (2)PřF JU, České Budějovice
Mravenci, jedna z ekologicky klíčových skupin bezobratlých, jsou známi svou poměrně
vysokou rozmanitostí druhů a početností jedinců v korunách tropického lesa, kde obvykle jeden
druh na stromě dominuje a mnoho ostatních je vzácných. Faktory, které ovlivňují druhovou
diversitu a kompozici arboreálních mravenců jsou ale málo známé. Zejména nebylo dosud
109
Abstrakta přednášek a posterů
objasněno, jak jsou tyto proměnné ovlivněny mravenčími „turisty” cestujícími mezi stromy.
Mravenci byli zmapováni na všech stromech s DBH > 5 cm v 0,3 ha primárního a 0,3 ha
sekundárního nížinného lesa na Nové Guineji. Celkem bylo nalezeno 102 druhů na 389
stromech v primárním lese, ale pouze 50 druhů na 295 stromech sekundárního lesa. Sekundární
les navíc obývaly jiné druhy mravenců, zejména invazivní. Průměrná druhová diversita na
jednom stromě byla jen mírně vyšší v primárním než sekundárním lese (3,8 versus 3,5 druhů) a
překvapivě pouze 1,5 druhů/1 strom v obou lesích skutečně hnízdilo. Polovina všech jedinců a
více než polovina arborikolních druhů nalezených v průměru na určitém stromě na něm žádné
hnízdo neměla. Hypotéza, že tito mravenci cestují z okolních stromů, byla otestována pomocí
prostorových nulových modelů. Výsledky ukázaly, že pravděpodobnost hnízdění turistů je
skutečně vyšší v blízkém okolí stromu, na kterém neměli hnízdo. Tento efekt byl silnější v
primárním lese, kde mravenci jsou zároveň schopni cestovat mezi stromy i na větší vzdálenosti.
Vysoký podíl nenáhodných turistů na stromech podpořený prostorovými modely přináší
poměrně triviální odpověď na otázku pokládanou generacemi tropických biologů, jak může na
jediném tropickém stromě koexistovat v daném čase tolik různých druhů mravenců. Výsledky
dále ukazují velký význam existence nenarušených tropických pralesů s propojenými korunami
stromů pro zachování celkové obrovské diversity a přirozené druhové skladby společenstev
stromových mravenců.
Výzkum byl podpořen granty GAČR (P505/12/P875, 14-36098G), MŠMT (LH11008).
(PŘEDNÁŠKA)
Impact of climate on the Western capercaillie (Tetrao urogallus) distribution across
Europe
KLINGA P. (1), PAULE L. (1), HÖGLUND J. (2)
(1) Dept. of Phytology, Faculty of Forestry, Technical University, Zvolen; (2) Dept. of Ecology and
Genetics, Evolutionary Biology Centre, Uppsala University, Sweden
We model the potential historical shifts in the geographical distribution of the Western
capercaillie (Tetrao urogallus) based on bioclimatic variables using maximum entropy
modelling. We combine current and historical ecological niche models with phylogenetic
analyses to study the postglacial colonisation of Europe by the species. We identified several
last glaciation refuges in the Southern, Western, Central and Eastern Europe, Caucasus,
Northern Mongolia and Kamchatka. In presence all identified glacial refuges are occupied by
capercaillie with the exception of the Caucasus. Phylogenetic analyses indicate that populations
originating from the refuge in Southern Europe differ from the North European ones and they
are divided into two distinct phylogenetic lineages. The northern latitudinal border of the last
110
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
glaciation refugia was identified at ~52° N. The northern border of current capercaillie European
range has shifted from the LGM by 2000 kms northwards to ~70° N. We assume genetic
differentiation of the northern lineage birds from the southern ones as a result of several
glaciations and interglacial periods before LGM. Current novel suitable habitats not occupied by
capercaillie are located in the Massif Central in France and Iberian Mountains in Spain and
small fragmented areas in the Central Europe.
(PŘEDNÁŠKA)
Ploštice (Heteroptera) souostroví Sokotra
KMENT P. (1), CARAPEZZA A. (2), MOULET P. (3)
(1)Entomologické oddělení, Národní muzeum, Praha; (2)Via Sandro Botticelli, Palermo, Italy; (3)Museum
Requien,Avignon
Souostroví Sokotra je situováno v západní části Arabského moře a skládá se z hlavního
ostrova Sokotry (3625 km2), dvou malých ostrůvků Samha (41 km2) a Darsa (10 km2) a ze
vzdálenějšího ostrova Abd el Kuri (133 km2), který leží cca 100 km jihozápadně od Sokotry.
Všechny čtyři ostrovy jsou blíže Africe (232 km) než Arabskému poloostrovu (351 km).
Souostroví je kontinentálního původu ve východní Gondwaně. Sokotra leží v oblasti
monzunových srážek a hostí rozmanitou vegetaci od pobřežních mangrovů, slanisek a písečných
dun přes řídké křoviny a sukulentní vegetaci na svazích ve středních výškách, až po mlžný
vždyzelený les vysoko v pohoří Hagher (1200–1550 m a.s.l.). Flóra cévnatých rostlin Sokotry
zahrnuje na 843 druhů, včetně 15 rodů a 311 druhů (t.j. 37 %) považovaných za endemické.
Zoologické expedice na Sokotru lze rozdělit do tří období, během nichž bylo publikováno i
několik prací o plošticích: 1880–1900 (Taschenberg 1883, Kirkaldy 1899, 1903; Distant 1903),
1953–1967 (Brown 1956, Eyeles 1973, Andersen 1980, Linnavuori 1989, Deckert 2012), a
1982&#8722;2014 (Linnavuori 1994a, 1997; Linnavuori & van Harten 2000, 2002; Moulet
2001, 2004; Wranik 2003; Carapezza 2011). Dosud bylo ze Sokotry publikováno 60 druhů
ploštic náležejících do 51 rodů a 22 čeledí. Z toho 1 rod (Socantestia) a 18 druhů (t.j. 30 %) jsou
považovány za endemické. Kněžice Chroantha ornatula je jediným druhem dosud hlášeným z
Abd el Kuri. Díky materiálu získanému převážně českými a italskými expedicemi v letech
1998–2014 se naše znalosti ploštic Sokotry výrazně rozrostly. V současnosti je nám známo 196
druhů ve 153 rodech a 31 čeledích, včetně vysokého podílu endemitů – 10 rodů a 57 druhů (t.j.
29 %). Mezi fytofágními zástupci klopuškovitých (Miridae) a síťnatkovitých (Tingidae) však
dosahuje endemizmus 52 %.
(PŘEDNÁŠKA)
111
Abstrakta přednášek a posterů
Kolik drůhů střevlíků a které ignorujeme při biologických průzkumech realizovaných
pomocí zemních pastí?
KNAPP M. (1), KNAPPOVÁ J. (2), JAKUBEC P. (1), VONIČKA P. (3), MORAVEC P. (4)
(1) Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí ČZU; Praha; (2) Botanický ústav AV ČR, Průhonice; (3)
Severočeské muzeum v Liberci, Liberec; (4) Správa CHKO České středohoří, Litoměřice
Cílem biologických průzkumů je zaznamenat co nejkompletněji společenstva osidlující
danou lokalitu, aby mohla být určena „cena“ zkoumané lokality z hlediska ochrany přírody.
Velkou nepříjemností může být selektivita použité metody sběru vzorků pro některé druhy,
přičemž jiné druhy jsou ignorovány. Pro sběr dat o epigeicky žijících členovcích se standardně
používají zemní pasti, které možná jsou silně selektivní. Ověřit jejich selektivitu jsme se
rozhodli na velkém vzorku 41 biologických průzkumů, při kterých byla současně použita
metoda zemních pastí a individuální sběr. Pomocí individuálního sběru bylo zaznamenáno v
průměru o 90 % více druhů než pomocí zemních pastí (průměrně 46 druhů pomocí
individuálního sběru a 24 pomocí zemních pastí). Ještě markantnější rozdíl lze vysledovat při
porovnání druhů z červeného seznamu. Tyto ochranářsky významné druhy se ve vzorcích ze
zemních pastí téměř nevyskytují. Některé rody lze pomocí zemních pastí jen velmi těžko
detekovat (zejména ty s menší tělesnou velikostí – např. Acupalpus, Bembidion, Microlestes,
Stenolophus), jiné však jsou častěji uloveny pomocí zemních pastí než individuálním sběrem
(typicky velcí brouci – např. Abax, Carabus, Pterostichus). Při interpretaci výsledků
biologických průzkumů epigeonu založených jen na sběru pomocí zemních pastí je tedy třeba se
pořádně zamyslet (a nejlépe poté nazout pohorky, vzít exhaustor a vyrazit na individuální sběr).
(PŘEDNÁŠKA)
Slepice vs. papoušek: počty neuronů u hrabavých
KOCOUREK M. (1), ZHANG Y. (1), OLKOWICZ S. (1), HERCULANO-HOUZEL S. (2), NĚMEC P. (1)
(1)Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Instituto de Ciencias Biomédicas, Universidade Federal do Rio de
Janeiro, Brazil
Pravidla, podle kterých se s rostoucí velikostí mozku mění počet neuronů a nonneuronálních buněk (tzv. pravidla buněčného škálování) jsou již dobře známa u pěvců
(Passeriformes) a papoušků (Psittaciformes). Hrabaví (Galliformes) se však od těchto taxonu liší
v několika ohledech. Zaprvé, na fylogenetickém stromu zaujímají pozici na bázi moderních
ptáků, na rozdíl od výše zmiňovaných taxonů, které jsou korunové. Zadruhé, relativní velikost
jejich mozku je ve srovnání s pěvci a papoušky výrazně menší. Zatřetí, kompozice mozku
hrabavých (nazývaná „cerebrotype“) je odlišná – pro jejich mozek je charakteristické relativně
velké optické tectum, mezimozek a mozkový kmen. V neposlední řadě jsou hrabaví typickými
112
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
nekrmivými (prekociálními) ptáky. V této práci jsme proto analyzovali 7 druhů hrabavých ptáků
a stanovili pravidla buněčného škálování pro tuto skupinu. Podle očekávání je hustota a počet
neuronů u hrabavých nižší než u pěvců a papoušků, zatímco hustota a počet non-neuronálních
buněk zůstávají srovnatelné. Odlišné je také relativní množství neuronů v jednotlivých částech
mozku. Nejvíce neuronů se u hrabavých nachází v mozečku, na rozdíl od pěvců a papoušků, kde
je většina neuronů alokována v koncovém mozku. Tyto hodnoty pak nápadně korespondují s
„cerebrotypem“ hrabavých. Naše zjištění plně potvrzují předpokládaný rozdíl mezi hrabavými,
pěvci a papoušky.
(POSTER)
Evolution of clonality on the example of european loaches of the genus Cobitis
KOČÍ J. (1,2), JANKO K. (1,2), CHOLEVA L. (1,2)
(1) Katedra biologie a ekologie, PřF OU, Ostrava; (2) Laboratoř genetiky ryb, ÚŽFG AV ČR, Liběchov
Almost all asexual vertebrates are of hybrid origin. How the hybridization initiates clonality
in relation to a genetic divergence among hybridizing sexual species remains unknown in
European spined loaches from the Cobitis hybrid complex. Studies from natural populations
have indicated that all known hybrid clones have incorporated genome of the sexual species C.
elongatoides. Here we study reproduction paterns of synthetic laboratory hybrids between three
sister species (C. pontica, C. taenia and C. tanaitica). We also test whether wild polyploid
lineages can mediate gene flow back to sexual populations. Analysis of laboratory crosses using
microsatellites indicates that asexuality may be initiated only by combining species that are
accurately diverged. We also find wild hybrid forms to have strictly clonal heredity mode,
suggesting that gene flow among sexual species that nowadays reproductively interact seems to
be rather rare or if present at all.
Research was supported from GAČR 13-12580S and P506-12-P857 grants.
(POSTER)
Vliv populační hustoty na reprodukční úspěšnost vodních ptáků
KOČICOVÁ P., MUSIL P., MUSILOVÁ Z., MALÍKOVÁ H., POLÁKOVÁ K.
Katedra ekologie FŽP ČZU, Praha
Velikost populací a rozšíření mnoha druhů vodních ptáků se v posledních desetiletích
významně mění. V podmínkách České republiky, kde jsou nejvýznamnějším hnízdním
prostředím rybníky, dochází k výraznému poklesu početnosti hnízdních populací většiny druhů
113
Abstrakta přednášek a posterů
vodních ptáků. Příspěvek se zabývá analýzou existence hustotní regulace reprodukční úspěšnosti
vodních ptáků. Při vyšší populační hustotě lze předpokládat pokles reprodukční úspěšnosti u
druhů potravně vázaných na vodní a mokřadní biotopy, tedy u bentofágních a rybožravých
druhů. Naopak hustotní závislost by se neměla projevit u herbivorních druhů, které nejsou
potravně limitovány. Ve vybraných rybničních oblastech jižních Čech byl v letech 2004-2014
prováděn podrobný monitoring hnízdících populací vodních ptáků, přičemž je prováděno sčítání
ve čtrnácti denních intervalech v průběhu hnízdní doby od dubna do srpna. Takto je zjišťována
početnost u 11 druhů vodních ptáků: potápky malé, potápky roháče, husy velké, labutě velké,
kachny divoké, kopřivky obecné, zrzohlávky rudozobé, poláka velkého, poláka chocholačky,
hohola severního a lysky černé. Při sčítání jsou zaznamenávány i údaje o počtu a stáří mláďat v
jednotlivých rodinkách. Výsledky sčítání byly využity ke stanovení základních populačních
charakteristik, jako je celková velikost populace a počet, resp. zastoupení párů/samic vodících
mláďata na vybraných rybnících Třeboňska. U jednotlivých druhů byl analyzován vztah mezi
reprodukční úspěšností a velikostí populace na počátku hnízdní sezóny. Výsledky z let 20042014 ukázaly, že reprodukční úspěšnost herbivorní husy velké rostla s rostoucí velikostí
populace. Podobná závislost však byla prokázána i u bentofágního poláka chocholačky. Naopak
negativní vztah velikosti populace a zastoupením párů (samic) vodících mláďata byl prokázán u
potápky roháče, kachny divoké a zrzohlávky rudozobé.
(PŘEDNÁŠKA)
Miera infestácie parazitoidmi u viacerých druhov očkáňov (Lepidoptera: Nymphalidae)
na vertikálnom gradiente v rakúskych Alpách
KOČÍKOVÁ L. (1), VRBA P. (1,2), ZAPLETAL M. (1,2), NEDVĚD O. (2), KONVIČKA M. (1,2)
(1) Biologické centrum AV ČR, Entomologický ústav; (2) PřF JU, České Budějovice
Súčasné klimatické zmeny sa odzrkadľujú v rôzne zložitých vzťahoch organizmov. Tieto
zmeny majú dopad hlavne vtedy, ak obe strany vzťahu reagujú na premeny klimatických
podmienok odlišne. Málo analyzovanou oblasťou, z ktorej chýba dostatok informácií je
štruktúra spoločenstva motýlích parazitoidov európskych horských systémov a možná
dynamická interakcia tlaku parazitoidov.
Z doterajších zistení je známe, že úroveň infestácie parazitoidmi sa znižuje so zvyšujúcou sa
klimatickou variabilitou. Je pravdepodobné, že expanzia motýlích areálov smerom k
chladnejším oblastiam pod vplyvom narastania teploty prostredia v dôsledku zmeny klímy,
môže dočasne potlačiť nátlak zo strany parazitoidov. Na druhej strane, druhy motýľov
adaptované na chlad môžu byť vystavené novo rozšíreným druhom parazitoidov, alebo dokonca
väčšiemu tlaku parazitoidov už prítomných v ich areáloch.
114
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Sledovanie miery parazitického napádania húseníc motýľov v závislosti od nadmorskej
výšky je adekvátnou analógiou vplyvu klimatických zmien. Zároveň, sledovanie spomínanej
štruktúry spoločenstva na vertikálnom gradiente je vhodnou metódou na testovanie
ekofyziologických reakcií týchto organizmov na geofyzikálne vplyvy.
V našom výskume sme sa zamerali na druhy očkáňov rodu Erebia a príbuzné rody
podčeľade Satyrinae. Odchovanie a molekulárna identifikácia parazitoidov nám umožní
porovnávať úroveň parazitického napádania v závislosti od nadmorskej výšky a horských
systémov, relatívnej reprezentácie generalistov a špecialistov parazitoidov, ako aj porovnanie
medzi nížinnými a alpskými druhmi očkáňov.
Na nami vytypovanom výškovom gradiente, sme v roku 2014 v mesiacoch máj – jún
nasmýkali 362 húseníc očkáňov spadajúcich do 14 druhov, u ktorých bolo zistených 29 húseníc
napadnutých parazitoidmi z radu Hymenoptera, čeľadí – Braconidae a Ichneumonidae (20
odchovaných do štádia dospelca a 9 vypreparovaných z húseníc post mortem). Celková miera
infestácie bola 8%.
Tento výskum bol podporený grantom č. 14 - 33733S (GAČR)
(POSTER)
Co říkají potápníci na rybniční hospodaření?
KOLÁŘ V. (1,2,3), HESOUN P. (4), KŘIVAN V. (5), VAN NIEUWENHUIJZEN A. (6), ONDÁŠ T. (7),
ROZKOPAL M. (8), BOUKAL D.S. (1,2)
(1) Biologické centrum AV ČR, Entomologický ústav, České Budějovice; (2) PřF JU, České Budějovice; (3)
Zemědělská fakulta JU, České Budějovice; (4) Hamerský potok O.S., Jindřichův Hradec; (5) ZO Českého
svazu ochránců přírody Kněžice, Kněžice; (6) Roseč; (7) PřF UK, Praha; (8) J. Buděšínského, České
Budějovice
V této práci se zabýváme vlivem hospodaření na rybnících a charakterem stanovišť na
potápníky (Dytiscidae), kteří jsou důležitou součástí vodních ekosystémů. V roce 2014 jsme v
jižních Čechách studovali pomocí živochytných pastí společenstva potápníků na 117 rybnících
ve 42 čtvercích faunistického mapování. V každém čtverci byly vybrány 3 nádrže: rybník s
intenzivním a extenzivním hospodařením a nádrž bez ryb. Celkem bylo nalezeno 26 druhů
potápníků (N=1346). Potápníci preferovali mělké litorály s převahou ostřic (Carex), sítin
(Juncus), rákosu (Phragmites). Počet druhů dále klesal se stoupající nadmořskou výškou,
pozitivní vliv na abundanci měla dále plocha rybníka a zarostlý břeh stromy. Brouci se
vyskytovali převážně v rybnících s kyselým pH, nižší konduktivitou a vyšším množstvím
rozpuštěného kyslíku. Potvrdili jsme tak, že vysoká rybí obsádka, která snižuje množství
litorální vegetace, výrazně snižuje množství a diverzitu potápníků, kteří jinak mohou nalézt
115
Abstrakta přednášek a posterů
vhodná stanoviště i v dobře zachovalých litorálech rybníků. Při mapování byly také zjištěny 4
nové lokality potápníka dvojčárého (Graphoderus bilineatus) zařazeného mezi druhy NATURY
2000, který byl znám jen z několika recentních lokalit na Třeboňsku.
(PŘEDNÁŠKA)
Tahová konektivita eurasijských populací rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus)
KOLEČEK J. (1), PROCHÁZKA P. (1), EL-ARABANY N. (2), TARKA M. (2), ILIEVA M. (3), HAHN S.
(4), HONZA M. (1), DE LA PUENTE J. (5), BERMEJO A. (5), GÜRSOY A. (2,6), BENSCH S. (2),
ZEHTINDJIEV P. (3), HASSELQUIST D. (2), HANSSON B. (2)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) Center for Animal Movement Research, Department of
Biology, Lund University, Sweden; (3) Institute of Biodiversity and Ecosystem Research, Bulgarian
Academy of Sciences, Sofia, Bulgaria; (4) Swiss Ornithological Institute, Sempach, Switzerland; (5) Spanish
Ornithological Society, Madrid, Spain; (6) Department of Biology, Faculty of Arts and Sciences, University
of Ondokuz May&#305;s, Samsun, Turkey
Tahová konektivita popisuje míru soudržnosti různých populací tažných druhů mezi
jednotlivými fázemi životního cyklu. Míra tahové konektivity mj. určuje, nakolik podmínky na
tahových zastávkách a na zimovišti ovlivňují dynamiku populací, a její znalost je zásadní pro
účinnou ochranu migrantů. Přes svůj nesporný význam a dostupnost moderních technologií však
dosud zůstává tahová konektivita u většiny druhů neprozkoumána. V této studii jsme hodnotili
tahovou konektivitu subsaharského migranta, rákosníka velkého. V letech 2011–2013 jsme
vybavili geolokátory dospělce z pěti hnízdních populací (Španělsko, Švédsko, ČR, Bulharsko a
Turecko) a hodnotili všechna dosavadní subsaharská zpětná hlášení ptáků kroužkovaných v
Evropě v hnízdní době. Zeměpisná délka tahových zastávek i zimovišť ptáků s geolokátory byla
podobná. Počet tahových zastávek během jedné cesty na hnízdiště / zimoviště kolísal u každého
jedince mezi 0 a 3 a byl ve všech populacích vyšší během jarního tahu než na podzim. Celkový
počet podzimních zastávek byl vyšší v mírných šířkách, naopak jarní tahové zastávky
převažovaly v Africe. Rákosníci velcí tedy na jaře i na podzim častěji tah přerušovali před
přeletem výrazných tahových překážek (Sahara, Středozemní moře), zřejmě kvůli tvorbě
tukových rezerv nutných k jejich překonání. Zimoviště ležela v pásu od Senegalu po Tanzanii a
jejich zeměpisná délka korelovala u všech populací se zeměpisnou délkou hnízdišť. Počet
zimovišť jedinců se pohyboval mezi 1 a 3 a délka přesunů mezi nimi kolísala přibližně mezi 400
a 2300 km. Nejvýrazněji se překrývala zimoviště španělské, švédské a české populace
především na pobřeží Guinejského zálivu, naopak zimoviště bulharských a tureckých rákosníků
ve střední a východní Africe byla více oddělena. Poloha zimovišť i tahová konektivita ptáků s
geolokátory odpovídala výsledkům získaným dlouhodobým kroužkováním. Díky geolokátorům
se nám však dosavadní poznatky podařilo významně rozšířit.
116
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Práce byla podpořena grantem GAČR (13-06451S).
(POSTER)
Comparison of age and sex structure among Bufo bufo populations in Poznań
KOLENDA K. (1), SOŚNICKA W. (1), KUBISIAK M. (1), ROZENBLUT-KOŚCISTY B. (1), KACZMARSKI
M. (2)
(1)Department of Evolutionary Biology and Conservation of Vertebrates, Institute of Environmental
Biology, University of Wrocław, Poland; (2)Institute of Zoology, Poznan University of Life Sciences,
Poznań, Poland
One of the main reasons for the decrease in amphibian populations is a development of
urbanization, including transport infrastructure. Roads cross natural migration routes of
amphibians thus, as a consequence a lot of animals are killed by motor vehicles on roads.
However, these dead animals can be a quite good and important material to conduct research on
the structure of population without picking up living amphibians.
The aim of our research was to compare age and sex structure of two the common toad Bufo
bufo breeding populations in Poznań (west-central Poland). As a material the dead specimens
collected from roads during spring migration in 2013 were used.
In Poznan-Krzesiny place 56 dead Bufo bufo were collected. The sex ratio females to males
was 1:2,2. Whereas, in the second place Poznan-Kajka 208 specimens were collected and sex
ratio was 2,6:1. We used 50 specimens per populations for the age structure research. The age
was determined by the skeletochronology method. The average age in both populations was
similar and was 3.84 in Poznan-Krzesiny and 3.86 in Poznan-Kajka. In both populations three
and four year-old toads dominated. The oldest toads were seven year-old.
The results of the research on the common toads age structure indicates that both
populations are “rapid growth”. The authors suggest that inverted sex ratio in Poznan-Kajka
population may be associated with a high contamination of petroleum compounds in the
breeding pond. We also suggest that the demographics data of the population should become an
important tool to support the management of amphibians populations.
(POSTER)
Pokroky ve výzkumu hlemýžďů a jejich příbuzných
KORÁBEK O., JUŘIČKOVÁ L., PETRUSEK A.
Katedra ekologie PřF UK, Praha
Přelom let 2014 a 2015 se nesl ve znamení významných změn v systematice hlemýžďů a jim
příbuzných rodů čeledi Helicidae. Vyšla první taxonomická revize celého rodu po téměř sto
117
Abstrakta přednášek a posterů
letech, a současně s ní jsme publikovali i první fylogenetickou studii rodu a jeho nejbližších
příbuzných. Bylo tak zpřesněno vymezení rodu, rozlišeny jeho hlavní linie a identifikovány
problematické taxony. Spolu s tím se podařilo vyřešit i některé vztahy mimo hlemýždě;
významným výsledkem je nalezený blízký vztah páskovky žíhané (Austrotachea, dříve Cepaea
vindobonensis) ke kavkazskému rodu Caucasotachea, a nikoli k pravým páskovkám (Cepaea).
Blíže jsme se potom zabývali diverzitou evropské radiace hlemýžďů. Znovupopsali jsme druh
Helix straminea z Itálie, který se ale vyskytuje též na Balkánském poloostrově, a podobně jsme
objevili přehlížený druh Helix thessalica zaměňovaný za konchologicky velmi podobného
hlemýždě zahradního (H. pomatia). Rozšíření H. thessalica se ukázalo být nečekaně široké a byl
nalezen i na území České republiky. V současné době pokračuje výzkum geografické diverzity
hlemýždě zahradního. I díky pomoci veřejnosti se podařilo nashromáždit rozsáhlý materiál
hlemýžďů především z České republiky. Nová data ukazují na mnohem větší rozšíření
nejbazálnější mitochondriální linie druhu na našem území, než se jevilo z prvních nálezů. Častá
je v okolí potenciálních krasových refugií, ale nalezena byla i na dalších lokalitách. Mimo této
linie je ale centrem diverzity hlemýždě zahradního především Karpatský oblouk, který mohl být
i hlavním zdrojem kolonizace střední Evropy; naproti tomu v Alpách, druhé potenciální
zdrojové oblasti, je diverzita nízká. K rozřešení otázky směrů kolonizace střední Evropy
hlemýžděm zahradním však stále chybí data z klíčových oblastí ve střední části Karpat a na
severu bývalé Jugoslávie. Vzorky z těchto oblastí se bychom rádi v nejbližší době získali, při
sběru proto oceníme i pomoc odborné veřejnosti.
(PŘEDNÁŠKA)
Spider parasitoids in bushland in Queensland, Australia (Ichneumonidae, Polysphincta
group)
KORENKO S.
Czech University of Life Sciences, Prague
Polysphinctine wasps (Hymenoptera, Ichneumonidae, Polysphincta group) are exclusive
parasitoids of spider hosts (Araneae, Orbiculariae). Their penultimate larvae induce variable
changes in spider host behaviour including alteration of spider web architecture to protect
parasitoid against enemies and environment during pupa stage. Web architecture changes
induced by parasitoid larva are species specific, but some characteristics of web alterations are
shared by taxonomically or biologically related species. The first data about web architecture
alterations induced by polysphinctine parasitoids in Australia have been summarised in this
study.
(PŘEDNÁŠKA)
118
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Užovka stromová - současnost a budoucnost
KORITTA R. (1), HALEŠ J. (1), JANOUŠEK K. (2), MUSILOVÁ R. (2)
(1) ZO ČSOP 01/68 Ochrana herpetofauny, Praha; (2) Zamenis o.s. Osvinov 149, Stráž nad Ohří
He is still the subject of speculation whether it is in our tree snake indigenous or
allochthonous species of reptiles. Because of its designation as a critically endangered species
he is currently paid maximum attention to conservation. The contents of this paper is analyzed
more thoroughly management protection with regard to the preservation of this unique rare
snake. At the end of the discussion is brief mention taking into account, where proven
permanent occurence today and where it is not excluded proven early occurence in the future.
(PŘEDNÁŠKA)
Ptakotrudky (Diptera: Hippoboscidae) Vietnamu
KOŠKOVÁ Š. (1), SYCHRA O. (1), NGUYEN M.H. (2)
(1) Ústav biologie a chorob volně žijících zvířat, FVHE VFU, Brno; (2) Ústav parazitologie, Institut
ekologie a přírodních zdrojů, Vietnamská akademie věd a technologií, Hanoj
V letech 2008, 2010, 2011 a 2012 byly uskutečněny expedice do severního a jižního
Vietnamu za účelem odchytu ptáků a sběru jejich ektoparazitů. Primárně byl výzkum zaměřen
na sběr všenek, nicméně ptakotrudky jsou dalšími neméně významnými ektoparazity ptáků,
které jsme získali.
Cílem této práce je charakterizovat přehled druhů ptakotrudek, které se vyskytují v těchto
oblastech, a vytvořit seznam druhů ptáků, na nichž parazitují.
Odchyt ptáků proběhl na šesti lokalitách. V severním Vietnamu byl výzkum prováděn v
národních parcích Ba Be (2008) a Cuc Phuong (2010). Další pokračování probíhalo opět v
národních parcích, tentokrát jižního Vietnamu, Cat Tien, Binh Chau-Phuoc Buu (2011) a Lang
Biang, Cat Loc (2012). Celkem se podařilo odchytit a vyšetřit 639 ptáků 4 řádů, z nichž 56
jedinců (9 %) 2 řádů bylo napadeno ptakotrudkami rodů Ornithoica a Ornithomya. Průměrná
intenzita napadení byla 1,6.
(PŘEDNÁŠKA)
119
Abstrakta přednášek a posterů
Ekofyziologie přezimování hmyzu
KOŠŤÁL V.
Entomologický ústav, Biologické centrum AVČR, České Budějovice
Přezimování je klíčovou fází životního cyklu hmyzích druhů s výskytem v temperátních,
sub-polárních a polárních habitatech. Zimní přežití či nepřežití každého jedince rozhoduje o
celkové prosperitě populace, o její schopnosti udržet se v daném areálu nebo kolonizovat nová
území. Přežití jedince je potom závislé na celém komplexu adaptivních přizpůsobení, které
mohou být shrnuty do několika základních adaptačních strategií: regulace, migrace, oportunní
aktivita, a dormance. Nejčastější strategií hmyzu je vstup do dormantního stavu, ve kterém lze
přečkat i dlouhá období hluboce podnulových tělních teplot. Za podnulových teplot je ovšem
třeba vypořádat se s eventualitou fázového přechodu vody - tedy s tvorbou ledu v tělních
tekutinách. Přezimující hmyz spoléhá buď na podchlazení tělních tekutin, nebo na jejich řízené
promrzání, nebo na částečnou až úplnou dehydrataci. Po dehydrataci může navíc docházet až ke
skelným přechodům (vitrifikaci), která je patrně klíčem pro přežití "čehokoli", tedy například i
teplot blížících se absolutní nule.
V příspěvku budou stručně představeny jednotlivé strategie přezimování hmyzu a přežití za
podnulových teplot. Situace u hmyzu bude porovnávána s obratlovci a budou uvedeny příklady
konkrétních studií hmyzu v Laboratoři diapauzy hmyzu ENTÚ BC AVČR.
(PŘEDNÁŠKA)
Effect of canopy openness on distribution of sibling species from Pardosa lugubris-group
(Araneae, Lycosidae)
KOŠULIČ O. (1), MICHALKO R. (2), HULA V. (3), SUROVCOVÁ K. (1)
(1)Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF MENDELU, Brno; (2)Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
(3)Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství AF MENDELU, Brno
In Czech Republic, Pardosa lugubris-group consists of three sympatric sibling species:
Pardosa alacris, P. lugubris and P. saltans. These three species are morphologically almost
identical and all three species prefer deciduous forests and forest-steppe habitats. Therefore, the
question is how can such similar species coexist? Here, we tested the hypothesis that the two
most abundant species from the lugubris group, P. lugubris and P. alacris, have differentiated
their niches along a gradient of canopy openness.
The study took place in eight forest stands afforested by Quercus robur and Carpinus
betulus. We established 60 metres long transects reflecting the gradient of canopy openness in
120
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
each forest stand. The transects comprised 5 regularly placed pitfall traps. Spiders were
collected from May to July 2012.
We found that abundance of P. alacris and P. lugubris showed positive and negative
relationship with light volume, respectively. This is because the presence of P. alacris was
connected to the patches with open canopy such as forest clearings, while P. lugubris occurred
mainly in the places with dense, close canopy in forests. Our results confirm that the two sibling
species, P. alacris and P. lugubris, may coexist in the same locations as their niches are
separated along gradient of canopy openness.
(POSTER)
Adaptivní fylogeografie: od molekulárních markerů k funkčním genům
KOTLÍK P. (1), MARKOVÁ S. (1), FILIPI K. (1, 2), STRÁŽNICKÁ M. (1, 3), SEARLE J.B. (4)
(1) Laboratoř molekulární ekologie ÚŽFG AV ČR, Liběchov; (2) Katedra genetiky a mikrobiologie PřF UK,
Praha; (3) Katedra chovu zvířat a potravinářství v tropech, FTZ ČZU, Praha; (4) Department of Ecology
and Evolutionary Biology, Cornell University, Ithaca, USA
V průběhu posledních 25 let vycházely fylogeografické studie z předpokladu, že genetické
vlastnosti dnešních populací odrážejí vlastnosti té populace, která konkrétní území na konci
doby ledové kolonizovala jako první. Nové výsledky však ukazují, že v některých případech (a
není důvod se domnívat, že se jedná o výjimky) byla jedna populace po kolonizaci určité oblasti
částečně nebo úplně nahrazena jinou, přicházející z odlišného refugia. Faktorem určujícím, která
populace se takto rozšířila na úkor jiné, by potom byla schopnost jednotlivých populací obstát v
soutěži s ostatními populacemi. Populace pocházející z určitého refugia tak mohou obývat
konkrétní území ne z čistě geografických důvodů (jako blízkost refugia nebo nepřítomnost
migrační bariéry), ale proto, že podmínky a přírodní výběr působící v daném refugiu
upřednostnily vlastnosti přinášející výhodu během kolonizace (jako například vyšší reprodukční
potenciál, efektivnější termoregulaci nebo odolnost vůči parazitům). Přístup, který takové
adaptivní rozdíly mezi populacemi zohledňuje, označujeme jako adaptivní fylogeografie, a na
příkladu norníka rudého (Clethrionomys glareolus) jej představíme v našem příspěvku.
(PŘEDNÁŠKA)
121
Abstrakta přednášek a posterů
Karyotypová variabilita štírků rodu Chthonius (Arachnida: Pseudoscorpiones) v oblasti
Alp
KOTRBOVÁ J. (1), GARDINI G. (2), OPATOVÁ V. (1), ŠŤÁHLAVSKÝ F. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) DISTAV, Universit&#224; degli Studi, Genova, Italia
Štírci čeledi Chthoniidae jsou s více než 630 popsanými druhy druhou nejpočetnější čeledí
štírků. Její starobylost dokládá nejen řada pleoziomorfních znaků, ale také celosvětové rozšíření.
Jedná se totiž o skupinu, která je vázaná na půdní prostředí a bez schopnosti forézie mají velmi
malé možnosti šíření. V rámci této čeledi je druhově nejdiverzifikovanější holoarktický rod
Chthonius, u kterého je popsáno 229 druhů. Zástupci tohoto rodu se vyznačují sedentérním
způsobem života, uniformní morfologií a velikostí těla nejčastěji 1-2 mm. Může se u nich proto
očekávat skrytá druhová diverzita, kterou lze jen obtížně odhalit pomocí morfologických znaků
běžně používaných v taxonomii této skupiny. V poslední době se ukazuje, že kryptické druhy
štírků lze dobře detekovat např. pomocí cytogenetických metod. Z tohoto důvodu jsme se
soustředili na karyotypovou charakteristiku štírků rodu Chthonius v Alpách. Jedná se totiž o
rozsáhlý vysokohorský systém, v rámci kterého se dají očekávat významné geografické bariéry,
které výrazně ovlivňují speciaci v této oblasti. V Alpách je doložen výskyt 44 druhů rodu
Chthonius, z nichž zhruba polovinu představují endemické druhy. Přes velkou druhovou
bohatost byly u rodu Chthonius zatím popsány karyotypy jen 9 druhů, všechny mimo oblast
Alp. Naše výsledky u deseti analyzovaných druhů rodu Chthonius z Alp potvrzují dříve
publikované údaje. Zjistili jsme mezidruhové rozdíly v počtu chromosomů (2n=21-35). U všech
alpských druhů jsme potvrdili přítomnost achiasmatické meiózy samců a chromosomový systém
určení pohlaví typu X0 s velkým metacentrickým X. Navíc se zdá, že i u alpských druhů jsou
častým typem chromosomových přestaveb v evoluci karyotypů centrické fúze. Tyto přestavby
vedou nejen ke snižování počtu chromosomů, ale také k velikostní diferenciaci chromosomů.
(POSTER)
Funkce křídel v reprodukčním chování švába Eublaberus distanti (Blattodea: Blaberidae)
KOTYK M., VARADÍNOVÁ Z.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Ač jsou křídla a aktivní let pokládány za jednu z nejikoničtějších inovací hmyzu, celá řada
jeho zástupců vykazuje jistou míru křídelní redukce. V mnoha případech jsou to pouze samice,
které ztrácejí svá křídla, zatímco samci setrvávají v makropterním stavu. Obvykle se
předpokládá, že samice mohou díky nižší investici do křídel a letových svalů přesměrovat více
energie do produkce potomstva.
122
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Švábi jsou, jako jeden z řádů s nejvyšším výskytem redukce křídel a velkou mírou druhů
vykazujících sexuální křídelní dimorfismus, ideální modelovou skupinou pro testování hypotéz
týkajících se redukce křídel. Pro naše experimenty jsme si zvolili makropterního, ale nelétavého
švába druhu Eublaberus distanti a uměle manipulovali s délkou jeho křídel. Poté jsme sledovali
rozdíl ve váze pterothorakální svaloviny u obou pohlaví, fekunditě u samic a úspěšnosti spáření
u samců mezi jedinci s ošetřenými křídly (apterní a brachypterní) a kontrolní (makropterní)
skupinou.
Ač u samic s odstraněnými křídly došlo k histolýze pterothorakální svaloviny, a mohly tedy
takto ušetřenou energii alokovat do potomstva, nezaznamenali jsme u nich navzdory obecnému
předpokladu žádné signifikantní navýšení ve fekunditě oproti kontrolní skupině samic.
Usuzujeme tedy, že přítomnost či nepřítomnost křídel nemá vliv na reprodukční úspěch samic
švábů.
Překvapivé je však zjištění, že křídla samce hrají podstatnou roli v namlouvacím rituálu
švába E. distanti. Naše výsledky jasně ukazují, že zkrácení či absence křídel výrazně snižují
reprodukční úspěch samců E. distanti oproti makropterní kontrole. Předpokládáme tedy, že
důvodem pro častější zachovávání křídel u samců může být jejich důležitost pro samcovo
úspěšné spáření a že důvodem pro ztrátu křídel u samic nemusí být pozitivní, ale spíše neutrální
selekce.
Tato práce vnikla za podpory GAUK 1700-243-253471.
(PŘEDNÁŠKA)
Factors affecting begging calling in Tengmalm’s owl (Aegolius funereus) fledglings during
post-fledging dependence period: Scramble competition or honest signalling of need?
KOUBA M. (1), BARTOŠ L. (2,3), ŠŤASTNÝ K. (1)
(1) Czech University of Life Sciences Prague, Faculty of Environmental Sciences, Department of Ecology,
Prague; (2) Czech University of Life Sciences Prague, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Animal Science and Ethology, Prague; (3) Institute of Animal Science,
Department of Ethology, Prague
Begging behaviour of nestlings has been intensively studied for several decades as a key
component of parent-offspring conflict. There are essentially two main theories to account for
intensity of food solicitation among offspring: that intensity of begging is related to some form
of scramble competition between nest mates or that it offers honest signalling of need to parents.
The vast majority of studies which have addressed begging behaviour have been based on
observations of, and experiments on, nestlings and have not considered begging behaviour,
during the post-fledging period. Begging vocalizations in this post-fledging phase of
123
Abstrakta přednášek a posterů
dependence have rarely been studied, despite the importance of vocalizations as a
communication method between offspring and parents, particularly for nocturnal species. We
radiotracked 39 fledglings of the Tengmalm’s owl (Aegolius funereus) in two years with
different availability of prey: 2010 (n = 29 fledglings) and 2011 (n = 10 fledglings) and made
1320 nightly localizations in which we recorded presence or absence of begging calls. Within
years, the most important measures related to the probability of vocalization were body
condition at fledging, time of night, number of surviving siblings, age and weather conditions.
Begging intensity increased with age in both years; however, in the year with low prey
availability fledglings vocalized significantly more often. The main factor causing these
differences between years was probably the different availability of prey, affecting breeding
success, post-fledging behaviour, and thus also both short- and long-term needs of offspring. We
believe that our results suggest honest signalling of their fledgling’s need.
(POSTER)
Jsou diferencované pohlavní chromosomy evolučně stabilní? Určení pohlaví u
madagaskarských gekonů rodu Paroedura (Sqaumata: Gekkonidae)
KOUBOVÁ M. (1), JOHNSON POKORNÁ M. (1,2), ROVATSOS M. (1), FARKAČOVÁ K. (1),
ALTMANOVÁ M. (1), KRATOCHVÍL L. (1)
(1) Katedra ekologie PřF Uk, Praha; (2) Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, Liběchov
Among amniote vertebrates, geckos represent a clade with exceptional variability in sex
determination; however, only a minority of species of this highly diverse group has been studied
in this respect. Here, we describe for the first time a female heterogamety in the genus
Paroedura, the group radiated in Madagascar and adjacent islands. We identified homomorphic
ZZ/ZW sex chromosomes with a highly heterochromatic W chromosome in Paroedura masobe,
Paroedura oviceps, Paroedura karstophila, Paroedura stumpffi, and Paroedura lohatsara.
Comparative genomic hybridization (CGH) revealed that female-specific sequences are greatly
amplified in the W chromosome of P. lohatsara and that P. gracilis seems to possess a derived
system of multiple sex chromosomes. Contrastingly, neither CGH nor heterochromatin
visualization revealed differentiated sex chromosomes in the members of the Paroedura picta—
Paroedura bastardi—Paroedura ibityensis clade, which is phylogenetically nested within
lineages with a heterochromatic W chromosome. As a sex ratio consistent with genotypic sex
determination has been reported in P. picta, it appears that the members of the P. picta—P.
bastardi—P. ibityensis clade possess homomorphic, poorly differentiated sex chromosomes and
may represent a rare example of evolutionary loss of highly differentiated sex chromosomes.
Fluorescent in situ hybridization (FISH) with a telomeric probe revealed a telomere-typical
124
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
pattern in all species and an accumulation of telomeric sequences in the centromeric region of
autosomes in P. stumpffi and P. bastardi. Our study adds important information for the greater
understanding of the variability and evolution of sex determination in geckos and demonstrates
how the geckos of the genus Paroedura provide an interesting model for studying the evolution
of the sex chromosomes.
(PŘEDNÁŠKA)
Je výskyt velkých šelem limitujícím faktorem pro chov ovcí v CHKO Beskydy?
KOVAŘÍK P. (1), KUTAL M. (2), MACHAR I. (3)
(1) Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Regionální pracoviště SCHKO Litovelské Pomoraví, Litovel ;
(2) Hnutí DUHA Olomouc; (3) Pedagogická fakulta UP, Olomouc
Chráněná krajinná oblast Beskydy stále představuje jedinou oblast u nás, ve které je
pravidelně zaznamenáván výskyt tří evropských velkých šelem. Zároveň jsou ale Beskydy
tradiční oblastí chovu ovcí a ovce jsou zde stále chovány ve výrazně větším počtu, než je
celostátní průměr. Občas tak dochází ke střetům a napadání ovcí velkými šelmami. Hlavním
cílem naší studie bylo proto zjistit, zda je výskyt velkých šelem limitujícím faktorem pro chov
ovcí v Beskydech. Analyzovali jsme údaje o aktuálním výskytu velkých šelem, množství chovů
a ovcí, napadeních ovcí velkými šelmami a také názory chovatelů na situaci v chovu ovcí a na
výskyt velkých šelem.
Na základě výsledků dlouhodobého monitoringu velkých šelem, který v Beskydech s
pomocí dobrovolníků provádí Hnutí DUHA Olomouc se ukázalo, že pouze rys se na území
chráněné krajinné oblasti trvale vyskytuje a rozmnožuje, kdežto vlci a medvědi se zde vyskytují
jen ojediněle a přechodně.
Naproti tomu nejčastějším původcem útoků na stáda ovcí je podle oficiálních statistik vlk, a
to ve více než v devadesáti procentech případů. Rys i medvěd útočili na domácí zvířata
ojediněle. Celkově jsou však ztráty způsobené velkými šelmami nízké, v průměru je za rok
napadeno pouhých 0,5 % hospodářství a roční ztráty způsobené velkými šelmami činí pouze 0,1
% chovaných ovcí a koz.
Z celkového pohledu je tradice chovu ovcí v Beskydech stále živá, většina místních farmářů
však hodnotí své podnikání jako neziskové či málo výdělečné, a to kvůli aktuální ekonomické
situaci v chovu ovcí u nás, nikoliv kvůli výskytu velkých šelem. Sami chovatelé uvádí, že hlavní
příčinou špatné ekonomické situace je nízká výkupní cena ovčích produktů, nízká poptávka a
také velká vzdálenost od chovů k nejbližším jatkám. Důsledkem této situace může být také
vysoký věk nynějších chovatelů – 83 % chovatelů je starších 50 let. V průběhu dalších desetiletí
125
Abstrakta přednášek a posterů
by tedy mohlo dojít k výraznému úbytku počtu ovcí, což by mělo také negativní dopad na stav
cenných lučních biotopů.
(PŘEDNÁŠKA)
Výskyt velkých šelem na Jablunkovsku v letech 2011–2014
KRAJČA T. (1, 2)
(1) Katedra ekologie PřF UP Olomouc; (2) Hnutí DUHA Olomouc
Jablunkovsko (Slezské Beskydy a částečně Moravskoslezské Beskydy) je významnou
migrační oblastí velkých šelem (medvěd hnědý, vlk obecný a rys ostrovid), jejichž výskyt je na
tomto území zaznamenáván už mnoho let.
Výzkum výskytu velkých šelem probíhal od ledna 2011 do prosince 2014. V zájmovém
území monitoring probíhal v rámci Vlčích hlídek. Dále byly dokumentovány a ověřovány
nálezy hlášené místními obyvateli. Data z databáze Vlčích hlídek a od obyvatel, z nichž většina
pocházela z řad myslivců a lesníků, byla v GIS programu ArcMap propojena s daty z nálezové
databáze AOPK ČR. Celkem bylo získáno 176 záznamů o výskytu všech tří velkých šelem. O
medvědech bylo získáno 31, záznamů, o vlcích 34 záznamů a o rysech 111 záznamů.
„Záznamem“ se rozumí nález stop, trusu, moči, srsti, stržené kořisti, dále zvukové projevy,
fotografie z fotopastí a přímá pozorování.
Získaná data byla podle spolehlivosti seřazena do čtyř kategorií (C1–C4), a to tak, že data v
kategorii C1 byly nejspolehlivější a v kategorii C4 byly nejnižší kvality. K analýze v ArcMap
byla využita jen data z kategorií C1–C3 (dohromady 153 záznamů).
U medvěda v letech 2012 a 2014 se podařilo zdokumentovat migraci mezi Slezskými a
Moravskoslezskými Beskydami. U vlka se nepodařilo najít důkazy trvalého výskytu. V případě
rysa byl zaznamenán ústup ze zkoumaného území, přičemž v roce 2014 nebyl zaznamenán
jediný případ jeho výskytu.
(PŘEDNÁŠKA)
Výskyt velkých šelem na Jablunkovsku v letech 2011–2014
KRAJČA T. (1,2)
(1) Katedra ekologie PřF UP Olomouc; (2) Hnutí DUHA Olomouc
Jablunkovsko (Slezské Beskydy a částečně Moravskoslezské Beskydy) je významnou
migrační oblastí velkých šelem (medvěd hnědý, vlk obecný a rys ostrovid), jejichž výskyt je na
tomto území zaznamenáván už mnoho let.
126
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Výzkum výskytu velkých šelem probíhal od ledna 2011 do prosince 2014. V zájmovém
území monitoring probíhal v rámci Vlčích hlídek. Dále byly dokumentovány a ověřovány
nálezy hlášené místními obyvateli. Data z databáze Vlčích hlídek a od obyvatel, z nichž většina
pocházela z řad myslivců a lesníků, byla v GIS programu ArcMap propojena s daty z nálezové
databáze AOPK ČR. Celkem bylo získáno 176 záznamů o výskytu všech tří velkých šelem. O
medvědech bylo získáno 31, záznamů, o vlcích 34 záznamů a o rysech 111 záznamů.
„Záznamem“ se rozumí nález stop, trusu, moči, srsti, stržené kořisti, dále zvukové projevy,
fotografie z fotopastí a přímá pozorování.
Získaná data byla podle spolehlivosti seřazena do čtyř kategorií (C1–C4), a to tak, že data v
kategorii C1 byly nejspolehlivější a v kategorii C4 byly nejnižší kvality. K analýze v ArcMap
byla využita jen data z kategorií C1–C3 (dohromady 153 záznamů).
U medvěda v letech 2012 a 2014 se podařilo zdokumentovat migraci mezi Slezskými a
Moravskoslezskými Beskydami. U vlka se nepodařilo najít důkazy trvalého výskytu. V případě
rysa byl zaznamenán ústup ze zkoumaného území, přičemž v roce 2014 nebyl zaznamenán
jediný případ jeho výskytu.
(POSTER)
Molecular evidence of Rickettsia spp. in ticks removed from birds in Drienovec – Bird
Ringing Station
KRALJIK J. (1,2), BLAŇÁROVÁ L. (1), KORYTÁR Ľ. (3), STANKO M. (1)
(1) Department of Vector-Borne Diseases, Institute of Parasitology SAS, Košice; (2) Department of
Zoology, Comenius University, Bratislava; (3) University of Veterinary Medicine and Pharmacy, Košice
Birds have long been known as hosts of ticks that are the main vectors of a number of
zoonotic pathogens. Migratory birds are especially important for dispersal of ticks and tickborne pathogens into new areas. They also act as reservoirs of zoonotic bacteria in natural foci
of disease (e.g. Borrelia garinii). Their involvement in the natural cycle of Rickettsia spp. or
Anaplasma phagocytophilum has already been proposed, but it still needs to be studied in detail.
Our study aimed to determine the prevalence of five emerging, tick-borne pathogens among
feeding ticks collected from birds in Drienovec – Bird Ringing Station during April and August
of 2013. 20 birds of 10 species were caught in mist nets, including Turdus philomelos,
Coccothraustes coccothraustes, Parus major, Turdus merula, Erithacus rubecula, Luscinia
luscinia, Luscinia megarhynchos, Fringilla coelebs, Phylloscopus trochilus and Sylvia borin.
DNA extracts of 31 engorged nymphs and 21 engorged larvae of Ixodes ricinus were screened
for evidence of bacterial pathogens using PCR method, targeting the gltA gene for Rickettsia
spp., 16S-23S ITS for Bartonella spp., msp2 for A. phagocytophilum, 16S rRNA for Candidatus
127
Abstrakta přednášek a posterů
Neoehrlichia mikurensis and IgS for Borrelia spp. Ticks resulted positive only for Rickettsia
spp. with prevalence of 11.54 %. Sequencing of positive samples revealed two pathogenic
rickettsial species Rickettsia helvetica and Rickettsia monacensis. 2 nymphs from T. merula and
2 larvae from E. rubecula and L. luscinia harbored R. helvetica, and two nymphs contained R.
monacensis (T. philomelos, T. merula). Results of this pilot study indicate that birds play role in
the transport of ticks infected with rickettsiae, but in order to assess the reservoir potential of
birds for these species further analysis should be done, and transovarial and transstadial
transmission of rickettsiae in ticks should be considered.
The research was supported by VEGA 1/0379/13, VEGA 2/0059/15 and VEGA 1/0196/15.
(POSTER)
Prostorově explicitní fylogeografie hrabošíka podzemního
KRÁLOVÁ I. (1), MARTÍNKOVÁ N. (2,3)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (3) Institut
biostatistiky a analýz MU, Brno
Hrabošík podzemní (Microtus subterraneus, Arvicolinae, Rodentia) je velice citlivý ke
klimatickým změnám a při oteplení rozšiřuje svůj areál, a proto je ideální modelový organismus
pro fylogeografickou analýzu. Jeho areál pokrývá Evropu včetně Turecka a objevují se zde dvě
varianty karyotypů (N=52-54), přičemž N=52 se nachází v centrální části areálu a N=54 na
periferii. Cílem naší práce bylo provést fylogeografickou analýzu hrabošíka podzemního, tedy
rekonstruovat historii migrace tohoto druhu, případně zjistit, jak fylogeografický signál
koresponduje s karyotypovými změnami. Celkem jsme analyzovali 58 jedinců z 10 evropských
států. Použili jsme Bayesovskou koalescenční analýzu molekulárních sekvencí
mitochondriálního genu pro cytochrom b, což je metoda sloužící k molekulárnímu datování
fylogeneze a rekonstrukci historických změn velikosti a lokalizací populací. Pro vizualizaci
fylogenetické rekonstrukce v časoprostorové rovině jsme použili program SPREAD. Hlavní
směr šíření hrabošíka podzemního probíhá s největší pravděpodobností z jihovýchodu na
severozápad. Nekoresponduje tak s předpokládaným šířením odvozeného karyotypu.
(PŘEDNÁŠKA)
128
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Záchranný program užovky stromové: minulost a budoucnost
KRÁSA A.
Oddělení druhové ochrany, AOPK ČR, Praha
Užovka stromová (Zamenis longissimus) je jedním ze 6 druhů živočichů, pro něž byly v ČR
prozatím schváleny záchranné programy (ZP). Program je realizován od roku 2008, přičemž v
roce 2012 došlo k jeho dílčímu doplnění. Přijetí ZP pro tento druh bylo primárně motivováno
ochranou unikátní izolované populace v Poohří, ale s postupem času se stále více pozornosti
věnuje i dvěma dalším populacím v Podyjí a Karpatech. Každá z nich je přitom zcela jiná, což je
dáno velkou odlišností lokalit, které obývají, ale i mírou jejich izolovanosti od dalších populací.
Jednotlivé lokality se liší jak přírodními podmínkami, tak také charakterem a mírou lidského
osídlení. Tím je dána míra ohrožení a hlavní rizikové faktory působící na jednotlivé populace.
Hlavním cílem ZP je zajistit dlouhodobé přežití druhu tím, že zachováme životaschopné
populace ve všech třech oblastech výskytu. K naplnění tohoto cíle bylo uskutečněno mnoho
dílčích kroků a další jsou k realizaci plánovány. Základem je monitoring a výzkum zaměřený
na doplnění chybějících informací, které jsou realizovány ve všech oblastech výskytu. Praktická
opatření se už ale oblast od oblasti výrazně liší, přičemž nejvíce jich zatím bylo realizováno v
prioritním Poohří. Zde došlo k výstavbě 30 polopřirozených líhnišť a pravidelně jsou od
vegetace čištěny vybrané biotopové prvky. Důležitým opatřením také bylo snížení silniční
mortality na frekventované komunikaci I. třídy. V Podyjí je situace druhu nejlepší, a proto zde
převažuje výzkum. V Karpatech zase máme relativní nedostatek informací, ale i zde již došlo k
výstavbě líhnišť. Ve Vlárském průsmyku je problémem silniční mortalita, ale její eliminace
nebude snadná. V rámci projektu, který bude v letech 2015 a 2016 financován z Norských
fondů, ale chceme nechat vypracovat studii proveditelnosti, která nám ukáže, jak postupovat
dále. V rámci tohoto projektu se pak chceme zaměřit i na průzkum středního Povltaví, kde má
existovat další, byť uměle založená populace druhu.
(PŘEDNÁŠKA)
Vztah migrace a výskytu malárie u vlaštovky obecné (Hirundo rustica)
KRAUSOVÁ S. (1), ALBRECHT T. (1), SYNEK P. (1), SAFRAN R. (2), MUNCLINGER P. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Department of Ecology & Evolutionary Biology, University of
Colorado, USA
Ptáci migrující na dlouhé vzdálenosti se mohou setkat se širokým spektrem parazitů. V
rámci jednoho druhu různé populace často využívají různé migrační trasy a mohou i zimovat na
odlišných místech. Lze předpokládat, že jedinci využívající různé migrační cesty by měli být
129
Abstrakta přednášek a posterů
nakaženi odlišnými parazity. Je ale překvapivě málo prací, které se tímto tématem zabývají. Pro
studium vztahu migrace a výskytu parazitů jsme zvolili kosmopolitně rozšířenou vlaštovku
obecnou (Hirundo rustica) a ptačí malárie, které se dají relativně snadno detekovat a
klasifikovat do samostatných linií. Vlaštovky migrují na dlouhé vzdálenosti různými migračními
cestami. Některé populace vlaštovek jsou navíc (minimálně částečně) residentní, tedy nemigrují
nebo táhnou na relativně malou vzdálenost. Vlaštovka je proto vhodným modelovým druhem
pro zodpovězení otázek, zda jsou populace využívající různé migrační cesty nakaženy odlišnými
parazity a zda je u populací migrujících na velkou vzdálenost větší diverzita parazitů než u
populací residentních. Malarické linie rodu Plasmodium a Haemoproteus byla detekovány
molekulárně pomocí nested PCR (amplifikace úseku cytochromu b o délce 480 bp) a
sekvenování. Analýzováno bylo 1349 vzorků z 8 různých lokalit z USA, Evropy a Asie.
Detekovali jsme 17 různých linií malárií. Z 11 linií patřících do rodu Plasmodium byly 4 linie
nové a z 6 linií patřících do rodu Haemoproteus byly nové 3 linie. Prevalence byly nízké (do 20
%) u všech populací. Residentní populace byly zcela bez nákaz. Vlaštovky z USA byly
infikovány unikátními liniemi, které se nevyskytovaly v jiných populacích. Odlišné linie jsme
našli u populací z východní a západní Evropy, což odpovídá známým odlišným (západní a
východní) tahovým cestám. Většina linií detekovaných v Evropě byla zachycena i ve velkém
počtu vzorků v ČR, což odpovídá tahovému rozhraní procházejícímu naším územím. Naše
výsledky jsou tedy v souladu s předpokládaným vlivem migrace na výskyt parazitů.
(POSTER)
Female genital morphology and sperm storage in the velvet spider Eresus kollari (Araneae:
Eresidae)
KREJČÍ T. (1), ŘEZÁČ M. (2), MICHALIK P. (3)
(1) Faculty of Environmental Sciences, Czech University of Life Sciences Prague; (2) Crop Research
Institute, Prague; (3) Zoological Institute and Museum, University of Greifswald, Germany
In the present study, we examined the female genital system of a velvet spider (Eresus
kollari) using light and electron microscopy. The female entelegyne genitalia of E. kollari
comprises an epigyne with an anterior wide longitudinal bar and folds which are incurvated
sidewards. The anterior end of these folds corresponds to enlarged anterior bulges, which are
connected to a distinct copulatory duct leading to lobular spermathecae. The anterior bulge is
equipped with many large pores whereas the spermathecae has many small pores. At present,
only a few studies focussed on the ultrastructure and possible function of adjacent epithelia in
entelegyne genitalia of spiders revealing the presence of complex class 3 gland cells units
around the spermathecae and ducts. Alternatively our analysis finds two different types of
130
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
epithelia. The anterior bulge is equipped with class 3 gland cells whereas the spermathecae are
surrounded by a putative transport epithelium. This epithelium is characterized by an extensive
basal labyrinth, numerous mitochondria, and an invaginated cell apex with microvilli. The
functions of the different parts are dubious, but the secretion produced by the class 3 cell glands
in the anterior bulge could be involved in the transport of sperm by flushing a considerable
quantity of secretion towards posterior. Alternatively, it could also contribute to the amorphous
mass, which is formed during mating covering most of the epigyne. On the other hand, the
epithelium around the spermathecae might only be involved in the alteration of the milieu in the
spermathecal lumen but not contribute to the nutrition of spermatozoa during sperm storage.
This study was financially supported by the Czech University of Life Sciences in Prague (IGA 20144216).
(PŘEDNÁŠKA)
Proměnlivost standardního metabolismu u čolků: příroda kontra metoda
KRISTÍN P. (1,2), GVOŽDÍK L. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (2) Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Brno
Standardní energetický metabolismus (SMR) patří k nejdůležitějším charakteristikám pro
studium vztahů organismů a jejich prostředí. SMR se vyznačuje výraznou plasticitou, která
může významně zkreslit primární data, a následně i výsledky srovnávacích studií nebo
metaanalýz. Mezi zdroje proměnlivosti SMR mohou patřit nejenom rozmanité biologické
faktory, ale také nevhodné metodické postupy. Cílem příspěvku je ukázat vliv různých
přirozených a metodických faktorů na proměnlivost SMR u čolka horského. Vzhledem k malé
velikosti, nízké tělesné teplotě a vysokým ztrátám vody vypařováním, je stanovení SMR u čolků
relativně komplikovaný úkol. Příspěvek by měl přispět k pochopení a eliminaci nežádoucí
proměnlivosti SMR u budoucích studií na těchto organismech.
(POSTER)
Stay or move? Strong winter feeding site fidelity in resident woodland birds revealed by
homing experiment
KRIŠTÍN A., KAŇUCH P.
Ústav ekológie lesa SAV, Zvolen
Territoriality is a conspicuous characteristic of many birds and is vital for obtaining food or
for reproduction and wintering. Resident birds have larger territories in winter than during
reproduction, what has been explained by food shortage, however the principles of winter home
range fidelity are far from being known. Less is known about the tenacity of resident forest birds
131
Abstrakta přednášek a posterů
to winter feeding sites after their transferring far behind the borders of their home range (five
times farther than average home range diameter). Homing experiments are one of possible ways
how to study home range or feeding site fidelity as well as motivation to return in different
periods of the year. We evaluated the homing of 267 retraps from 1239 totally trapped
individuals of two tit species Parus major and Cyanistes caeruleus, during 40 trapping sessions
(one session per week and site) conducted in two winter seasons (January 4 - March 15, 2009
and 2010). In two habitats and at the same feeder types, 7.8 km each of other we tested: 1) the
winter feeding site fidelity at feeders; 2) the difference between species and sexes in homing
success and 3) homing success in populations originated from two different habitats (mixed
beech fir forest and ecotone of oak hornbeam forest and gardens). We found strong fidelity to
winter home range in both species when birds returned in average after two weeks despite of
different landscape barriers (forests, mountain ridges, settlements). A parametric survival
regression model found that the differences in homing success between the species were not
significant, but the males of both species returned significantly more than females. Further, the
birds originated from the forest ecotone were more faithful than birds from mixed forest, what
can be explained by generally higher food availability in ecotone.
(PŘEDNÁŠKA)
Extenzivní celoroční fotomonitoring rysa ostrovida v EVL Beskydy
KROJEROVÁ J. (1), BARANČEKOVÁ M. (1), KONUPKA P. (2), HOMOLKA M. (1), VALLO P. (1),
KOUBEK P. (1)
(1)Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2)ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm
Fotomonitoring je vhodnou metodou pro zjišťování denzity a prostorové aktivity různých
druhů kočkovitých šelem, mimo jiné také rysa ostrovida. Může se použít pro druhy, jejichž
zbarvení je pro každého jedince unikátní a umožňuje jeho přesnou identifikaci na základě
pořízených fotografií. Získaná data je možné za jistých podmínek využít k odhadům početnosti
populace i k odhadům velikosti domovských okrsků jedinců. Naše odhady denzity byly na
základě velikosti monitorované plochy a celkového počtu identifikovaných jedinců na dané
ploše vypočítány pro jednotlivé oblasti EVL Beskydy (Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské
vrchy a Javorníky) zvlášť pro každou sezónu. Celková monitorovaná plocha pro jednotlivé
sezóny byla stanovena jako MCP100 všech fotopastí použitých v dané sezóně s obalovou zónou
o velikosti 1/2 MMDM (MMDM-průměrná maximální vzdálenost mezi fotopastmi, na kterých
byl konkrétní jedinec zaznamenán, byla 11 200 m). V období 02/2011 – 06/ 2013 bylo v terénu
každý měsíc umístěno 30 fotopastí, od 08/2013 do 06/2014 byl tento počet navýšen na 42
fotopastí. Celkově byla zařízení v provozu 38 743 „fotopasťodní“. V průběhu celého projektu
132
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
byl rys zachycen na 47 různých místech a bylo získáno 181 záznamů. Tyto záznamy spolu s
dalšími 23 záznamy od kořisti byly použity pro identifikaci jedinců a pro odhad velikosti území,
na kterých se jednotlivá zvířata pohybovala. Za celou dobu trvání projektu bylo zachyceno 11
dospělých rysů a 6 rysích koťat. Celkově byla v průběhu trvání projektu zjištěna vysoká
fluktuace jedinců. V oblasti Javorníků počet jedinců za monitorovací sezónu kolísal v rozmezí
2-3 jedinců, v Moravskoslezských Beskydech 3-4 jedinců a ve Vsetínských vrších to byl 0-1
jedinec. Celkem bylo v celé EVL zjištěno 7-8 dospělých rysů za sezónu.
Studie byla financována z Operačního programu Životní prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí
(veřejná zakázka AOPK č. 60034342).
(POSTER)
Prostorová aktivita rysa ostrovida v EVL Beskydy
KROJEROVÁ J. (1), BARANČEKOVÁ M. (1), KONUPKA P. (2), KOUBEK P. (1)
(1)Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2)ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm
Telemetrické sledování čtyř jedinců rysa ostrovida (1 samice, 3 samci) GPS telemetrií
přineslo mnohé zajímavé poznatky o jejich prostorové aktivitě v oblasti Moravskoslezských
Beskyd i sousedních Javorníků na české i slovenské straně státní hranice. Doba sledování
jednotlivých jedinců kolísala v rozpětí 231-419 dnů. Výsledky potvrdily rozdíly ve velikosti
domovského okrsku mezi samci a samicemi a také mezi samci různého věku. Velikost
domovských okrsků u jedinců se lišila i mezi ročními obdobími, přičemž největší byla v období
říje. Průměrná velikost domovského okrsku rysa ostrovida je v oblasti EVL Beskydy
srovnatelná s velikostí domovských okrsků rysa např. v přilehlých polských Karpatech.
Vzhledem ke struktuře lesních porostů, celkové lesnatosti EVL Beskydy a s přihlédnutím ke
zjištěným velikostem domovských okrsků odhadujeme, že kapacita EVL je dostačující pro 5-6
samců a 5-7 samic rysa ostrovida. Získaná telemetrická data lze také využít k vytipování
migračních koridorů v EVL, nebo při studiu potravní ekologie tohoto druhu (shluk pozic
umožňuje dohledat polohu rysí kořisti). Zaznamenaná migrace jednoho z označených samců v
době říje potvrdila skutečnost, že území Javorníků i přes komplikovanou průchodnost krajiny
není od přilehlé oblasti Kysuckých Beskyd a Kysucké vrchoviny izolované. Telemetrická data
mimo jiné potvrzují skutečnost, že rys ostrovid je schopen koexistovat i v současné, člověkem
silně pozměněné, krajině.
Studie byla financována z Operačního programu Životní prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí
(veřejná zakázka AOPK č. 60034342).
(PŘEDNÁŠKA)
133
Abstrakta přednášek a posterů
Ochranářská genetika rysa ostrovida na území EVL Beskydy
KROJEROVÁ J., BARANČEKOVÁ M., VALLO P., KOUBEK P.
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
V letech 2011-2014 byla na území EVL Beskydy studována genetická variabilita populace
rysa ostrovida (Lynx lynx). V rámci terénního monitoringu byly získávány neinvazivní vzorky
DNA zejména v podobě rysích chlupů a rysího trusu. Celkově bylo získáno 239 vzorků, z nichž
192 pocházelo z oblasti EVL nebo jejího těsného okolí a 47 vzorků bylo srovnávacích (14
vzorků - Šumava, 22 vzorků - Slovensko, 7 vzorků – Ruská federace, 1 vzorek ZOO Děčín, 1
vzorek - ZOO Ostrava, 2 vzorky - okolí Prahy, ČR). Všechny získané invazivní i neinvazivní
vzorky, patřící rysovi, byly následně genotypizovány pomocí vybrané sady 16 mikrosatelitů,
přičemž genotypizace byla úspěšná u 53 invazivních a u 76 neinvazivních vzorků. Metodami
ochranářské genetiky bylo na území EVL Beskydy v průběhu projektu identifikováno 18
různých jedinců rysa. Z tohoto počtu se v 16 případech podařilo identifikovat pohlaví jedince,
přičemž jako genetický marker byl použitý amelogenin. Z 18 jedinců byli v Javorníkách
zachyceni 4 samci, v Moravskoslezských Beskydech bylo zachyceno 7 samců a 5 samic. Z 18
identifikovaných jedinců bylo opakovaně (2-15x) zaznamenáno 12 rysů, v 6 případech byl k
jedinci přiřazen jen jeden jediný DNA vzorek. Z analyzovaných 15 nepohlavních markerů byl
jeden monomorfní, u ostatních mikrosatelitových lokusů kolísal počet alel v rozpětí 2 – 6
alel/lokus. Všechny sledované lokusy byly v Hardy - Weinbergově rovnováze. Průměrná
hodnota očekávané heterozygozity He byla 0.566, a průměrná hodnota zjištěné heterozygozity
Ho byla jen o málo nižší 0.551. Výsledky ukazují, že populace v EVL Beskydy zatím není
ohrožena příbuzenským křížením (koeficient inbreedingu Fis = 0.028), její genetická variabilita
je srovnatelná s genetickou variabilitou sousední slovenské populace (jde stále o jednu populaci)
a je vyšší než v případě šumavské populace.
Studie byla financována z Operačního programu Životní prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí
(veřejná zakázka AOPK č. 60034342).
(PŘEDNÁŠKA)
134
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Cloacal microbiome structure in a long-distance migratory bird assessed using deep
16sRNA pyrosequencing
KROPÁČKOVÁ L. (2), ČÍŽKOVÁ D. (1), ALBRECHT T. (1,2), KREISINGER J. (1,2,3)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (2) Katedra Zoologie PřF UK, Praha; (3) Department of
Biodiversity and Molecular Ecology, Fondazione Edmund Mach, San Michele all’Adige
Effects of vertebrate-associated microbiota on physiology and health are of significant
interest in current biological research. Previous studies have focused on host-microbiota
interactions in captive-bred mammalian models. These interactions and their outcomes are still
relatively understudied, however, in wild populations and non-mammalian taxa. Using deep
pyrosequencing, we studied cloacal microbiome (CM) composition in free living barn swallows
Hirundo rustica, a long-distance migratory passerine bird. Barn swallow CM was dominated by
bacteria of the Actinobacteria, Proteobacteria and Firmicutes phyla. Bacteroidetes, which
represent an important proportion of the digestive tract microbiome in many vertebrate species,
was relatively rare in barn swallow CM (< 5%). CM composition did not differ between males
and females. Our data support a correlation between CM in breeding pair individuals, supporting
the hypothesis that cloacal contact during within-pair copulation may promote transfer of
bacterial assemblages. The importance of this factor on CM composition was of relatively low
effect size, however, possibly due to the species high level of sexual promiscuity.
(POSTER)
Pavúky (Araneae) v hniezdach vrabca poľného (Passer montanus)
KRUMPÁLOVÁ Z.
Katedra ekológie a environmentalistiky FPV UKF, Nitra
Hniezda vtákov predstavujú špecifické mikrohabitaty pre určité rady bezstavovcov. Hniezda
Passer montanus - dutinového hniezdiča, poskytli výnimočnú možnosť štúdia pavúkov
(Araneae). Materiál bol pravidelne odoberaný z búdok v NPR Jurský Šúr pri Bratislave.
Determinovali sme takmer 400 jedincov, patriacich do 18 čeľadí a ku 50 taxónom. Najvyššia
druhová diverzita bola na jar (H´= 2,44) a v lete (H´= 2,52). Dominovali druhy - Keijia tincta,
Ozyptila praticola, Clubiona neglecta, Philaeus chrysops, Salticus zebraneus a druhy sensu
Lepthyphantes. V sledovaných vrabčích hniezdach mali vysoké pomerné zastúpenie nedospelé
jedince (51%) a samice (43%), samce boli najmenej zastúpené. Juvenily a samice prevládali na
jar a začiatkom leta (marec-august), samce boli v hniezdach prítomné na jar a v jeseni.
Podobnosť jarných a letných taxocenóz pavúkov bola vysoká (Welch F-test unequal variances:
F=5,95; df=96,42; p<0,001), reprezentovaná predovšetkým druhmi – K. tincta, O. praticola, C.
135
Abstrakta přednášek a posterů
neglecta, Ph.chrysops, S. zebraneus. Zimné a jesenné taxocenózy pavúkov boli druhovo aj
početne chudobné, zastúpené druhmi - Leptorchestes berolinensis, Heterotheridion
nigrovariegatum, Tegenaria campestris a Allagelena gracilens.
Mnohé pavúky využili hniezda v čase reprodukcie, kedy v nich nachádzajú úkryt a dostatok
potravy. Väčšina pavúkov bola v hniezdach vrabca prítomná len na jar a v lete, potom hniezda
opustili. Tieto hniezda im neposkytujú dostatočné trofické a teplotné podmienky na zimovanie.
Druhy, ktoré sú považované za nidikoly sme v hniezdach vrabca poľného nepotvrdili.
Výskum bol podporený projektom VEGA 1/0109/13.
(PŘEDNÁŠKA)
Potrava dvoch druhov sokolov Falco vespertinus a Falco tinnunculus v
poľnohospodárskej krajine juhozápadného Slovenska
KRUMPÁLOVÁ Z. (1), TULIS F. (1), NOGA M. (2), ŠUSTEK Z. (3), SLOBODNÍK R. (2)
(1) Katedra ekológie a environmentalistiky FPV UKF, Nitra; (2) Ochrana dravcov na Slovensku, n.o.,
Bratislava; (3) Ústav zoológie SAV, Bratislava
Poľnohospodárska krajina juhozápadného Slovenska je posledným známym hniezdiskom
F. vespertinus na našom území. Táto krajina poskytuje vhodné podmienky aj pre hniezdenie F.
tinnunculus. V práci porovnávame potravné spektrum sokola červenonohého a sokola myšiara v
časovom rozmedzí 15 rokov. U sokola červenonohého sme analyzovali 7 hniezd (4 hniezda v
roku 1998 a 2001; 3 hniezda v rokoch 2013 a 2014), u sokola myšiara 12 hniezd (9 hniezd v
roku 1998, 3 hniezda v roku 2014). U oboch druhov sme nezaznamenali preukazné rozdiely v
zložení potravy po 15 rokoch (t–test), čo naznačuje, že u oboch druhov nedošlo k významným
zmenám v potravnej ekológii na sledovanom území. Diverzita potravy F. vespertinus v rokoch
1998 a 2001 (H´ = 0,5) bola preukazne odlišná ako v rokoch 2013 a 2014 (H´ = 1,5) (Diversity
t-test: t = -9,9; df = 429,8; p< 0,01). Zo stavovcov bol u F. vespertinus dominantný druh
Microtus arvalis, jeho zastúpenie za sledované obdobie mierne vzrástlo (z 8 na 14%). Z
bezstavovcov v období 1998-2001 dominovali Coleoptera (87%), po 15 rokoch ich podiel v
potrave klesol na 56%. Naopak, v posledných rokoch v jeho potrave bol výrazne vyšší podiel
radu Orthoptera (0,3%, resp. 23%). Diverzita potravy F. tinnunculus bola v roku 1998 (H´ =
1,3) preukazne odlišná ako v roku 2014 (H´ = 0,9) (Divesity t-test: t = 2,4; df = 411,85; p<
0,05). Zo stavovcov bol u F. tinnunculus dominantný druh M. arvalis, jeho zastúpenie za
sledované obdobie vzrástol (z 53 na 72%). Podiel vtákov v potrave klesol na nulu z
predchádzajúcich 5% (1998). Z bezstavovcov v období 1998 dominoval rad Coleoptera (37%),
po 15 rokoch ich podiel v potrave klesol na 22%.
Výskum bol podporený projektmi LIFE11/NAT/HU/000926 a VEGA 1/0109/13.
136
(POSTER)
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Škálování prostorové aktivity u letounů
KŘEMENOVÁ J. (1), LUČAN R.K. (2)
(1) Katedra ekologi, PřF UK, Praha; (2) Katedra zoologie PřF UK, Praha
Míra prostorové aktivity, zejména pak velikost domovského okrsku, je jedním ze základních
biologických vlastností živočichů a není proto divu, že studiu vlivů, které variabilitu těchto
parametrů ovlivňují byla věnována celá řada studií. Letouni jsou skupinou, pro kterou byly až
do nedávné doby v tomto směru k disposici jen kusé údaje. V souvislosti s miniaturizací
techniky a využitím radiotelemetrických metod však počet dostupných informací poměrně
rychle přibývá. Cílem této studie bylo shromáždění co nejkompletnějších údajů o velikosti
domovských okrsků a vzdálenostech mezi denními úkryty a lovišti u letounů a analýza efektu
proměnných, které mohou prostorovou aktivitu ovlivňovat. Celkem byly excerpcí existující
literatury shromážděny údaje o 107 druzích representujících 8 čeledí. S využitím fylogenetické
regrese (PGLS) byl analyzován efekt 6 proměnných (váha, plošná zátěž křídla, aspect-ratio,
potravní specialisace, velikost kolonie, hrubá primární produktivita prostředí) na velikost
domovského okrsku a průměrnou vzdálenost k potravním zdrojům. Nejlepším prediktorem
velikosti domovského okrsku není paradoxně hmotnost, ale plošná zátěž křídla, potravní
specialisace a hrubá primární produktivita prostředí. Nejlepšími prediktory průměrné
vzdálenosti překonávané k potravním zdrojům jsou plošná zátěž křídla, velikost kolonie a
primární produktivita prostředí. Animalivorní druhy mají větší domovské okrsky než druhy
herbivorní. V rámci animalivorních druhů mají větší domovské okrsky druhy lovící ve volném
prostoru než druhy sbírající potravu z povrchu vegetace. V přednášce budou dále diskutovány
peripetie alometrického škálování vztahu mezi velikostí těla a velikostí domovského okrsku
letounů, savců a ptáků.
(PŘEDNÁŠKA)
Stav kutikulárních struktur systému pachových žláz u imag druhu Aradus betulae
(Linnaeus, 1758) (Heteroptera: Aradidae)
KŘÍŽKOVÁ P., VILÍMOVÁ J.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Přítomnost dorsoabdominálních pachových žláz (= DAGs) u larev v kombinaci s
přítomností metathorakálních pachových žláz (= MTGs) u imag je v rámci hmyzu považována
za jeden z důležitých autapomorfních znaků ploštic (Heteroptera). Historicky se předpokládalo,
že DAGs jsou výhradně larválními strukturami, které během metamorfózy v imago atrofují a u
imag jsou funkčně zcela nahrazeny MTGs. Recentně, na základě řady morfologických a
137
Abstrakta přednášek a posterů
histologických studií a prací zabývajících se především složením sekretu, je možné perzistenci
funkčních DAGs či alespoň jejich kutikulárních struktur považovat, zejména u zástupců podřádu
Pentatomomorpha, naopak za spíše obecný než výjimečný stav.
Řešený projekt je zaměřen na stav kutikulárních struktur pachových žláz u imag druhu
Aradus betulae (Aradidae: Aradinae). Oba typy žláz byly studovány pomocí optického (vnitřní
kutikulární struktury a ostioly) a skenovacího elektronového mikroskopu (vnější kutikulární
struktury). U imag obou pohlaví jsou vyvinuty tři nepárové rezervoáry DAGs umístěné
mediálně na dorsu mezi tergy 3-4 (anteriorní), 4-5 (mediální) a 5-6 (posteriorní). Rezervoáry
jsou opatřeny funkčními nepárovými ostiolami, jejichž okolí je tvořeno evaporatoriem s
modifikovanou mikroskulpturou. Žlázy lze s ohledem na srovnání se stavem žláz u larev pátého
instaru, přítomnost otevřených ostiol a evaporatorií považovat za velmi pravděpodobně funkční.
Metathorakální pachové žlázy jsou párové, každá žláza zevně ústí nevýraznou ostiolou
anteriorně od metacoxy. U ostioly není vyvinuta peritrema, je s ní asociováno evaporatorium,
obrysu trojúhelníkovité kruhové výseče, s modifikovanou mikroskulpturou, které není ostře
ohraničeno, plynule přechází do složitě strukturované okolní kutikuly.
(POSTER)
Problematika početnosti populací kuněk a skokanů v ČR na základě dat biomonitoringu
AOPK
KŘÍŽOVÁ J. (1), MANDÁKOVÁ E. (1), BALÁŽ V. (1,2)
(1) Ústav biologie a chorob volně žijících zvířat, Fakulta veterinární hygieny a ekologie VFU, Brno;
(2) Ústav ekologie a chorob zvěře, ryb a včel, Fakulta veterinární hygieny a ekologie VFU, Brno
Na základě množství dlouhodobých monitoringů se po celém světě zjistil úbytek
obojživelníků. V České republice žije 21 druhů obojživelníků. Pod záštitou Agentury ochrany
přírody a krajiny ČR probíhá sledování početnosti vybraných druhů na určených lokalitách.
Byla nám poskytnuta data sčítání pro rod kuňka (Bombina) a vodní skokany (Pelophylax) od
roku 2008 do roku 2013 z více než sta sledovaných lokalit. Protože kompletní datasety
obsahovaly množství chybějících dat, museli jsme je nejdříve vytřídit. Byly odstraněny lokality
s nedostatečnými daty, s neurčenými počty jedinců a lokality, na kterých chyběla data z více let
po sobě. Pro každý rok se každá lokalita zařadila do 4 kategorií – přibývající, ubývající, beze
změn a bez dat. Na základě těchto vytříděných dat jsme vytvořili tabulky srovnávající populační
změny pro jednotlivé roky na sledovaných lokalitách.
Na základě předběžných výsledků lze vyvodit, že populace druhů rodu Pelophylax jsou
stabilní. V případě kuněk (Bombina) se situace zdá být méně optimistická. Počet lokalit s
138
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
úbytkem převyšuje počet lokalit s rostoucí početností. Z námi analyzovaných druhů je nejvíce
ubývající kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), obzvlášť na území Čech.
Za poskytnutí zpracovávaných dat děkujeme Mgr. Lence Jeřábkové z AOPK.
(POSTER)
Diverzita a složení společenstev dvoukřídlých na pramenných slatiništích Západních
Karpat
KŘOUPALOVÁ V., BOJKOVÁ J., SYROVÁTKA V., RÁDKOVÁ V., HORSÁK M.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Základními charakteristickými vlastnostmi pramenných slatinišť jsou stabilní podmínky
prostředí, prostorová izolovanost a heterogenní mozaika různých typů stanovišť, která je dána
různorodostí průtokových podmínek a substrátu. Tyto podmínky umožňují výskyt řady
stanovištních specialistů, včetně krenobiontních, endemických a reliktních druhů. Řád Diptera
tvoří na pramenných slatiništích druhově nejbohatší skupinu hmyzu, která zahrnuje jak mnoho
druhů vázaných striktně na tyto biotopy, tak i euryekní, běžně se vyskytující druhy. Přesto je
taxonomie i ekologie dvoukřídlých v rámci evropských slatinišť stále velmi málo známá a
obecně existuje jen velmi málo prací, které se zabývají vlivem faktorů prostředí na druhové
složení dvoukřídlých.
Fauna dvoukřídlých (mimo čel. Chironomidae, Simuliidae) byla zkoumána na 62 slatiništích
moravsko-slovenského pomezí a severozápadní části Slovenska zahrnující různě minerálně
bohatá slatiniště od pěnovcových slatinišť po přechodová kyselá rašeliniště. Struktura
společenstev dvoukřídlých byla porovnávána mezi dvěma kontrastními stanovišti na každém
slatiništi: stanovištěm s tekoucí vodou a stanovištěm se stojatou vodou. Tato stanoviště byla
vzorkována pomocí kovového rámu o velikosti 25x25 cm. Celkem bylo zaznamenáno 135
taxonů patřících do 26 čeledí, z nichž byli bahnomilkovití (Limoniidae) a koutulovití
(Psychodidae) taxonomicky nejbohatšími skupinami. Na základě nemetrického
mnohorozměrného škálování (NMDS) byl zjištěno, že chemismus vody byl klíčovým faktorem
řídícím společenstva dvoukřídlých na obou stanovištích, ačkoliv na stanovišti se stojatou vodou
hrála významnou roli také nižší stabilita podmínek prostředí související s vyšší náchylností ke
kolísání výšky vodní hladiny během roku. Na pěnovcových slatiništích byl zaznamenán
dominantní výskyt stanovištních specialistů, naopak pro slatiniště s rašeliníky byly typické
druhy ubikvistní a acidotolerantní.
Tato studie vznikla díky podpoře projektu GAČR (P505/11/0779).
(PŘEDNÁŠKA)
139
Abstrakta přednášek a posterů
Časoprostorová variabilita v mohutnosti výstelky hnízda: jak řešit trade-off mezi
termoregulací a nápadností pro predátory?
KUBELKA V. (1), SLÁDEČEK M. (1), ŠÁLEK M. (2)
(1) Katedra ekologie PřF UK, Praha; (2) Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí ČZU, Praha
Hnízdní výstelka tvoří nedílnou součást hnízda u mnoha ptačích druhů. U většiny ptáků
hnízdících na zemi, například hrabavých nebo bahňáků, tvoří výstelku hnízda zpravidla suchá
stébla a stonky rostlin, představující teplotně izolační a mechanicky ochrannou vrstvu
inkubované snůšky. Na druhou stranu, u druhů, jejichž hnízda jsou častým objektem predace,
hraje důležitou roli dobré ukrytí hnízda a jeho celková nenápadnost. Mohutná výstelka však
může hnízdo velmi zviditelňovat a vést ke zvýšenému riziku jeho predace. V takovém případě
se výstelka stává předmětem trade-off při rozhodování hnízdících ptáků zdali důkladně vystlat
hnízdo a posílit jeho termoregulační funkci, nebo volit sporou výstelku snižující nápadnost
hnízda. To představuje možnosti sledovat vliv řady faktorů na jeden z projevů individuální
behaviorální plasticity hnízdících ptáků s možnými důsledky pro úspěšnost hnízdění.
V otevřené krajině na zemi hnízdící čejka chocholatá (Vanellus vanellus), bahňák s variabilní
mohutností hnízdní výstelky a vysokou mírou predace hnízd, je vhodným modelovým druhem
pro studium trade-off mezi termoregulační a anti-predační funkcí výstelky hnízda. Na 18
reálných čejčích hnízdech v roce 2014 byla potvrzena termoregulační funkce výstelky, kdy
hnízda s mohutnější výstelkou signifikantně pomaleji ztrácela teplo v porovnání s hnízdy se
sporou výstelkou. Zároveň experimentální manipulace velikostí výstelky na fotografiích 20
hnízd ukázala, že mohutnější výstelka zvyšuje viditelnost hnízda a tudíž činí hnízdo
nápadnějším pro potenciální predátory. Následně byla podrobně analyzována časoprostorová
patrnost mohutnosti výstelky u cca 480 reálných čejčích hnízd na Českobudějovicku v letech
2010–2014. Kterak mohutnost hnízdní výsledky závisí na roku, lokalitě, hnízdním biotopu,
vlhkosti stanoviště, načasování hnízdění, velikosti hnízdního seskupení a pozici v hnízdní
kolonii bude diskutováno v průběhu prezentace společně s důsledky pro riziko predace hnízda.
(PŘEDNÁŠKA)
140
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Testosteron mača nedělá: Gonadální androgeny nemají vliv na samčí růst, aktivitu a
rychlost metabolismu u samců pohlavně dimorfního ještěra Paroedura picta
KUBIČKA L. (1), STAROSTOVÁ Z. (2), KRATOCHVÍL L. (1)
(1)Katedra ekologie PřF UK, Praha; (2) Katedra zoologie PřF UK, Praha
Obecně se tvrdí, že gonadální androgeny (GA) řídí expresi většiny samčích znaků
obratlovců. Pozitivní vliv GA na růst samců byl nalezen u několika druhů šupinatých plazů, kde
jsou samci větším pohlavím. Předpokládá se, že tento anabolický efekt je spojen s vlivem těchto
hormonů na aktivitu a/nebo klidový metabolismus. V našich dřívějších experimentech jsme však
ukázali, že u gekonů včetně druhu Paroedura picta, kde jsou samci také větším pohlavím,
nemají GA na samčí růst vliv. Na rozdíl od předchozích studií jsme měřili vliv GA na růst v
kontrolovaných, konstantních teplotách, které jedincům znemožňovaly aktivně termoregulovat.
Existuje tedy možnost, že GA ovlivňují aktivitu, což může být spojeno s vystavením se různému
spektru teplot, případně přímo termoregulační chování, a teplota těla pak ovlivňuje všechny
metabolické pochody včetně růstu. Tuto možnost jsme testovali sledováním růstu kontrolních
(placebo ošetření) a kastrovaných samců P. picta držených izolovaně v teplotním gradientu.
Navíc jsme po dosažení podstatného zpomalení růstu u všech jedinců změřili rychlost spotřeby
kyslíku a zaznamenali aktivitu v neutrální aréně při jedné konstantní teplotě. Výsledky
jednoznačně prokázaly, že ani u jedinců s možností aktivní termoregulace nemají GA vliv na
rychlost růstu, konečnou hmotnost a délku těla, ani množství tělesného tuku. Kastrace
neovlivnila rychlost respirace, ani aktivitu v neutrální aréně. Nesignifikantní trend k menším
rozměrům u kastrátů vykazovala šířka hlavy a hmotnost srdce, což by mohlo souviset s
anabolickým působením GA na svalovou hmotu. Ze sledovaných znaků se experimentální
skupiny podstatně lišily pouze ve velikosti hemipenisů a úseku ledvin asociovaném s
chámovodem (obojí větší u kontrolní skupiny). Tyto výsledky v kombinaci s našimi dřívějšími
experimenty vylučují u studovaného druhu přímé řízení ontogeneze pohlavního dimorfismu ve
velikosti těla samčími gonadálními hormony, jakož i nepřímé řízení přes změny v
termoregulačním chování.
(POSTER)
141
Abstrakta přednášek a posterů
Samičí gonadální hormony, nikoliv přímá investice do reprodukce, řídí ontogenezi
pohlavního dimorfismu ve velikosti těla u gekona madagaskarského (Paroedura picta)
KUBIČKA L., SCHOŘÁLKOVÁ T., KRATOCHVÍL L.
Katedra ekologie PřF UK, Praha
Kvůli limitaci zdroji běžně dochází k trade-offs mezi jednotlivými znaky životních strategií.
Proximátní mechanismy těchto trade-offs jsou stále poměrně málo prozkoumané. Vhodným
modelovým druhem pro studium kontroly trade-off mezi růstem a reprodukcí je gekon
Paroedura picta. Na plaza velmi rychle dospívá (výrazně před dosažením konečné velikosti),
klade snůšky v extrémně krátkých intervalech a samci jsou větší než samice. Další výhodou je,
že neexistuje trade-off mezi velikostí a počtem vajec v rámci snůšky (současný vývin jednoho
vejce v každém ovariu). Z naší předchozí manipulace s výživou víme, že energie je u samic
přednostně vkládána do růstu, poté do rozmnožování a tukové zásoby mají nejmenší prioritu.
Dále víme, že sociální izolace samic zabraňující jejich reprodukci nevede ke zvětšování těla v
porovnání s aktivně se rozmnožujícími samicemi. Odstranění investice do reprodukce pomocí
ovariektomie však vyústilo ve zvětšení těla. Domníváme se, že tento rozpor by mohl být
vysvětlen spíše inhibujícím vlivem samičích gonadálních hormonů na růst než přímou
energetickou limitací růstu reprodukujících se samic. Pro testování této možnosti jsme porovnali
růstové křivky a reprodukční charakteristiky mezi intaktními, oboustranně a jednostranně
ovariektomizovanými samicemi. Jednostranně ovariektomizované samice produkovaly pouze
polovinu vajec v porovnání s kontrolou, ale tento pokles v reprodukční investici byl částečně
kompenzován zvětšením velikosti vajec o 60 %. Růstová křivka těchto samic se nelišila od
růstové křivky kontrolních samic, ale oboustranně ovariektomizované samice opět vykazovaly
větší růst. Tyto výsledky dokládají, že zmenšená investice do reprodukce neovlivňuje růst.
Protože na rozdíl od oboustranně ovariektomizovaných samic musí mít jednostranně
ovariektomizované samice typický samičí hormonální cyklus, za inhibici samičího růstu a tedy
za ontogenezi pohlavního dimorfismu ve velikosti jsou pravděpodobně zodpovědné samičí
gonadální hormony.
(POSTER)
142
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Vliv nanočástic stříbra na vybrané imunitní parametry bezobratlých (Galerie Mellonella)
KUNC M. (1), DUŠKOVÁ M. (1), POKORNÝ Z. (1), ŽÁKOVSKÁ A. (1), PANZARINO O. (2)
(1)Ústav experimentální biologie PřF MU, Brno; (2)Dipartmento di Biologia e Chimica Agroforestale e
Ambientale, Faculty of Agriculture University of Bari Aldo Moro, Bari, IT
V životním prostředí se nanočástice stříbra objevují jako znečišťující faktor produkovaný
člověkem. Proto výzkum vlastností těchto nanočástic stále více nabývá na důležitosti a
popularitě. Všeobecně jsou známé antimikrobiální schopnosti nanočástic stříbra. V této práci
jsme se však zaměřili na zkoumání vlivu nanočástic stříbra na vybrané imunitní parametry u
larvy zavíječe voskového (Galerie Mellonella). Vzhledem k podobnostem u vrozené imunity
bezobratlých a obratlovců by se daly výsledky použít i pro simulaci účinků těchto nanočástic na
člověka.
V experimentech byly použity elektrolyticky vyrobené nanočástice stříbra o velikosti
přibližně 100 nm. Těmito nanočásticemi byly ovlivněny larvy zavíječe voskového v VII.
Instaru. 7 µl roztoku nanočástic o koncentraci 50 ppm jim bylo injikovány skrz panožku těsně
pod kutikulu přímo do hemolymfy. Larvy byly následně inkubovány po různý počet dní (2 dny,
3 dny a 5 dní), než byla hemolymfa odebrána. U larev vystavených působení nanočástic byla
následně spektrofotometricky měřena aktivita fenoloxidázové kaskády v odebrané hemolymfě.
Jako druhý parametr byla, pomocí radiální difúze, sledována aktivita lysozymu. Třetí vybraný
měřený parametr byla antioxidační kapacita hemolymfy, ta se stanovovala pomocí luminometru
metodou TRAP (total radical-trapping antioxidant parameter).
Hodnota aktivity fenoloxidázy byla oproti kontrole snížena. Stejně tak byla nižší i
antioxidační kapacita. Také je vidět, že čím déle byly larvy působení nanočástic vystaveny tím
více se měřené parametry snižovaly. Aktivita lysozymu se také s narůstajícím počtem dnů
inkubace snižovala. Výsledky těchto metod tedy naznačují snížení obranyschopnosti organismu
po vystavení působení účinků nanočástic stříbra v jejich těle. Což vede k zajímavému dilematu.
Na jednu stranu totiž nanočástice stříbra jsou schopny ničit mikrobiální organismy, ale na
druhou stranu také mohou snižovat imunitní odpověď ovlivněného organismu.
(POSTER)
Vliv jednotlivých vizuálních znaků kořisti na diskriminační učení ptačích predátorů
KUNCOVÁ A., KIŠELOVÁ M., EXNEROVÁ A.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Vzhled aposematické kořisti zahrnuje celou řadu vizuálních znaků, podle nichž se mohou
predátoři naučit diskriminovat mezi jedlou a nejedlou kořistí. Cílem této práce bylo porovnat
143
Abstrakta přednášek a posterů
efektivitu různých vizuálních podnětů (barva, vzor, tvar, velikost, vnitřní kontrast, kontrast s
podkladem) při diskriminačním učení a zapamatování naučené diskriminace. Testovanými
predátory byly sýkory koňadry (Parus major), odchycení dospělí jedinci různého věku a pohlaví
a odchovaná ptáčata. Ptáci byli rozděleni do šesti skupin. V každé úloze byly současně
předkládány dvojice umělých kořistí (papírové siluety ploštic). Každá dvojice ploštic se mezi
sebou lišila v určitém parametru (barva, tvar atd.), přičemž ploštice měla zespoda přilepenou
část larvy Tenebrio molitor, u pozitivního podnětu namočenou ve vodě a u negativního
namočenou v 6% roztoku chininu. Pokus byl rozdělen do tří částí: 1) Preference - předložení
dvojice kořistí pro zjištění, zda má pták preferenci pro některou z variant, 2) Diskriminační
učení - 40 kol, předložení dvojice pozitivní a negativní kořisti, a 3) Paměťový test - 10 kol,
předložení pozitivní a negativní kořisti. Každé pokusné kolo trvalo 4 minuty. Z výsledků
vyplynulo, že dospělí ptáci byli úspěšnější než ptáčata a u dospělých nebyl prokázán vliv věku
ani pohlaví. Naučené úlohy si ptáci pamatovali i do druhého dne. Nejúspěšnější byli, pokud
mohli diskriminovat podle barvy nebo vzoru. Jako nejobtížnější se ukázala diskriminační úloha
podle tvaru nebo velikosti. Některé podněty se tedy ptákům diskriminují lépe a tyto podněty
mohou hrát významnou roli v učení o aposematické kořisti. Ostatní parametry kořisti mohou být
významné z hlediska kontextu vzhledu kořisti, nicméně samy o sobě nejsou dostatečným
podnětem, podle kterého by se ptáci naučili rozlišovat aposematickou kořist.
Podpořeno grantem GAČR P505/11/1459.
(POSTER)
Mikrohabitatová preference hrachovky čárkované (Pisidium tenuilineatum) v potoce
Bahno (NPP Skalická Morávka, Slezsko)
KUPKA J. (1), ŠTĚRBOVÁ V. (1), LICHNOVSKÝ J. (1), ANDRÁŠ P. (1, 2), THOMAS J. (1), MATÝSEK
D. (3), ZÁVADA J. (1), BÍLSKÁ Z. (1), NOVÁČKOVÁ M. (1)
(1) Institut environmentálního inženýrství, VŠB – TUO, Ostrava; (2) Fakulta prírodných vied Univerzity
Mateja Bela, Banská Bystrica; (3) Institut geologického inženýrství, VŠB – TUO, Ostrava
Hrachovka čárkovaná (Pisidium tenuilineatum) je jednou z našich nejvzácnějších
hrachovek. Tento drobný mlž (velikost 1,6–2,3 mm) obývá pomaleji tekoucí a čisté úseky málo
ovlivněných nížinných potoků a řek s písčitým až písčitohlinitým dnem. Je citlivá na chemické
znečištění a za hlavní příčinu jejího ohrožení se považuje eutrofizace vodního prostředí. V
červeném seznamu je řazena mezi kriticky ohrožené druhy a je ohrožená i ve značné části
celého svého areálu rozšíření. Z území České republiky je v současné době doložena pouze ze
tří lokalit, z nichž se jedna nachází na území NPP Skalická Morávka.
144
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
NPP Skalická Morávka představuje přirozený, technicky málo upravený úsek toku řeky
Morávky. Jedná se o typickou divočící a větvící se štěrkonosnou řeku v oblasti
západokarpatského flyše v Podbeskydské pahorkatině. Hodnotné jsou pak i na něj vázané,
tokem vytvářené doprovodné poříční ekosystémy s populacemi vzácných či ohrožených druhů
rostlin a živočichů. Výskyt hrachovky čárkované (Pisidium tenuilineatum) na území NPP
Skalická Morávka byl potvrzen pouze v levostranném přítoku řeky Morávky, v potoce Bahno.
Výzkum je zaměřen na studium mikrohabitatové preference hrachovky čárkované (Pisidium
tenuilineatum) ve výše jmenovaném potoce. Vzhledem k její vzácnosti se o jejích ekologických
nárocích ví poměrně málo. Předmětem našeho výzkumu je studium základních parametrů
vodního prostředí (pH, teplota, potencionálně toxické prvky aj.) a analýza sedimentu (zrnitost,
chemismus aj.). Výzkum potvrdil některé ze známých poznatků (zejména vysoké nároky na
čistotu prostředí) a byly prokázány i některé nové skutečnosti (například souvislost mezi
výskytem druhu a přítomností nejvyššího zastoupení nejjemnější zrnitostní frakce sedimentu
mezi 0–0,2 mm).
(POSTER)
Fauna odvalu a štoly Maxmilián ve Španej Doline (Slovensko)
KUPKA J., LICHNOVSKÝ J., ŠTĚRBOVÁ V., ANDRÁŠ P.
Oddělení sanace a revitalizace brownfields, Hornicko-geologická fakulta VŠB – TUO, Ostrava
Hornická obec Špania Dolina (okres Banská Bystrica) nacházející se v údolí Starohorských
vrchů (728 m n.m.), patřila v minulosti mezi významná střediska těžby mědi a stříbra. Je proto
pochopitelné, že několik staletí trvající těžba a zpracování rud v tomto revíru měly výrazný vliv
na přírodní prostředí. Přestože zde aktivní těžba již zanikla, s důsledky hornické činnosti se
setkáváme i dnes.
V krajině došlo k výrazným změnám v hydrologickém režimu povrchových a podzemních
vod, v druhové skladbě lesních porostů ve prospěch jehličnatých dřevin a ke snížení druhové
diverzity rostlin a živočichů. Na místech, která dříve pokrýval listnatý les, postupně vznikla
suťová pole, která jsou toxická. Jedno z nich - obrovský odval hlušiny - se nachází přímo nad
obcí.
Fauna odvalu Maxmilián a stejnojmenné štoly byla předmětem studia v letech 2012-2014.
Hlavním cílem byl výběr vhodných živočichů pro účely studia bioakumulace potenciálně
toxických prvků. Centrální část odvalu byla téměř sterilní, přesto se podařilo nalézt některé
zajímavé druhy živočichů. K těm nejzajímavějším patří heliofilní roztoč Caeculus echinipes,
který je specializovaný na skalní biotopy. Jednalo se o první nález tohoto druhu pro území
Slovenska. Z rovnokřídlého hmyzu stojí za zmínku přítomnost vzácnější saranče lesní
145
Abstrakta přednášek a posterů
(Chorthippus vagans), která je suchomilným a teplomilným druhem. Z brouků pak přítomnost
střevlíka Lionychus quadrillum, který je obyvatelem zejména písčitých a štěrkopískových břehů
řek pahorkatin, ale i vyšších poloh. Pokud k tomu najde vhodné podmínky, bývá zastižen i na
podobných místech daleko od vody. Z plazů se na odvalu hojně vyskytuje ještěrka zední
(Podarcis muralis). K významnějším druhům, které byly nalezeny při průzkumu štoly
Maxmilián, patří plachetnatka bystřinná (Porrhomma convexum). Jedná se o depigmentovaný
druh pavouka s mírně redukovanýma očima. Z netopýrů zde byla prokázána přítomnost
vrápence malého (Rhinolophus hipposideros) a netopýra vousatého (Myotis mystacinus).
(POSTER)
Prvé nálezy druhu Gilpinia socia (Klug, 1812) pre Slovenskú republiku s poznámkami o
distribúcií v Európe
KUPKOVÁ M. (1), HOLECOVÁ M. (1), KULFAN M. (2), HOLLÁ K. (1)
(1) Katedra zoológie PrF Univerzita Komenského, Bratislava; (2) Pavla Horova, Bratislava
Z územia Slovenskej republiky poznáme osem druhov z rodu Gilpinia (Hymenoptera:
Symphyta), ktoré sú skoro všetky viazané na stromy rodu Pinus. Niektoré druhy z čeľade
Diprionidae môžu spôsobiť značné škody na lesných porastoch borovice (ako napríklad druh
Diprion pini), napriek širokému rozšíreniu v Európe je Gilpinia socia pokladaná za pomerne
vzácny druh so slabým potenciálom premnožiť sa a spôsobiť významnejšie škody. Tento druh
produkuje v nížinách dve generácie ročne (prvú v období jún – júl a druhú v období august –
september), vo vyšších polohách a severnejších oblastiach produkuje iba jednu generáciu (v
období august – september). Samičky kladú vajíčka na ihlice v rade za sebou, vyliahnuté larvy
žerú v skupinkách zložených z približne 30 – 60 jedincov. Vývin larvy trvá v závislosti od
vonkajších podmienok zhruba jeden až jeden a pol mesiaca. Gilpinia socia má boreo-alpínnu
distribúciu a v rámci Európy je známa z Českej republiky, európskej časti Ruska, Estónska,
Fínska, Francúzka, Grécka, Chorvátska, Litvy, Maďarska, Nemecka, Poľska, Rakúska,
Švajčiarska, Talianska a Ukrajiny.
Všetky nami nájdené jedince pochádzajú z približne 100 ročného porastu borovice lesnej
Pinus sylvestris, nachádzajúceho sa v blízkosti dediny Studienka na Záhorí. GPS súradnice
danej lokality sú N 48°32'23'', E 17°8'28'' s nadmorskou výškou 219 m n. m.. V okolí
borovicového porastu sa nachádza obhospodarovaná lúka, ktorá plynule prechádza do bylinného
podrastu lesa. V roku 2013 bola metódou oklepov konárov získaná 1 larva v júli, ďalšie 2 larvy
v septembri a v roku 2014 boli tou istou metódou získané zvyšné 4 larvy v septembri.
Príspevok vznikol za finančnej podpory projektu VEGA 1/0066/13 a 2/0035/13.
(POSTER)
146
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Potravní biologie marší z tropického deštného pralesa Bornea (Orthoptera: Tetrigidae)
KUŘAVOVÁ K., KOČÁREK P.
Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava
Maršovití (Tetrigidae) jsou drobní a nenápadní zástupci rovnokřídlého hmyzu. Velikost těla,
kryptické zbarvení a lidským uchem neslyšitelné zvukové projevy je předurčily k malému zájmu
ze strany biologů. Většina marší (především rodu Tetrix) obývajících mírný pás je detrito/bryofágní, v jejich potravě dominují organické části blíže neurčitelného původu a fragmenty
nižších rostlin. Ekologie a potravní preference většiny tropických druhů marší však dosud
nebyly téměř studovány. Pomocí analýzy obsahu trávicího traktu u sedmi tropických druhů
marší: Bolotettix planus, Discotettix belzebuth, Dolatettix borneensis, Epitettix punctatus
Falconius clavatus, Scelimena dentiumeris a Thorodonta nodulosa vyskytujících se na třech
odlišných stanovištích (říční náplav, travinnobylinné společenstvo, lesní světlina) v primárním
tropickém pralese Národního parku Ulu Temburong (Brunei, Borneo) byla u všech druhů
prokázána také detrito-/bryofágie. Dále byly v potravě objeveny spory hub, řasy, minerální
částice a fragmenty těl bezobratlých živočichů. Detrit tvořil hlavní složku potravy a jeho
objemové zastoupení se mezi druhy nelišilo (F= 2.11, p = 0.08). Signifikantní mezidruhový
rozdíl byl prokázán v příjmu mechu (F = 2.82, p = 0.03) a ostatních fragmentů (F = 2.93, p =
0.04). Mezidruhové odlišnosti byly prokázány také v šířce potravních nik (F = 3.89, p = 0.01),
ale ne v rámci obývaného stanoviště (F = 0.61, p = 0.44). Srovnáním potravních preferencí
tropických marší ukázalo mezidruhové odlišnosti v konzumaci daných složek potravy. Potravní
biologie tropických marší je velice podobná potravním nárokům marší žijících v mírném pásu.
Výzkum byl podpořen projektem OPVK „Rozvoj a inovace výuky ekologických oborů formou komplementárního propojení
studijních programů Univerzity Palackého a Ostravské univerzity č. CZ.1.07/2.2.00/28.0149“ a studentským interním
grantem SGS/PřF/2015 OU.
(POSTER)
Dokážeme v České republice usměrnit psíka mývalovitého?
KUŠTA T.
Katedra myslivosti a lesnické zoologie, FLD ČZU, Praha
Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) je oportunistický masožravec, který pochází z
Dálného východu a je jedním z nejúspěšnějších druhů nepůvodních šelem v Evropě. Tento druh
je mimo jiné i důležitým přenašečem vztekliny a několika parazitů nebezpečných pro člověka,
jako je např. tasemnice liščí (Echinococcuss multilocularis). V první polovině 20. století byl
psík mývalovitý přivezen jako kožešinové zvíře do evropské části bývalého Sovětského svazu a
147
Abstrakta přednášek a posterů
z několika míst na Sibiři se brzy úspěšně rozšířil do většiny evropských zemí. V průběhu 50. let
(1935-1984) kolonizoval území o velikosti 1,4 milionu km2. V prvních fázích osidlování Evropy
se dokázal psík rozšiřovat rychlostí až 300 km za rok. První jedinci psíka mývalovitého byli v
České republice monitorováni v roce 1954 a od té doby se rozšířili do všech lokalit v zemi. V
současné době se stal psík mývalovitý v ČR stálým živočichem a jeho zvyšující se početnost
ukazuje, že populace stále nedosáhla únosnosti kapacity prostředí. Poster mapuje postupné
osídlení ČR tímto druhem. Nyní probíhá na Katedře myslivosti a lesnické zoologie, FLD ČZU v
Praze monitoring výskytu psíků na našem území za posledních 5 let.
Z uvedených důvodů bychom jednak rádi uvítali informace o výskytu psíků z různých koutů
ČR (místo pozorování, datum, okolnosti pozorování – autonehoda, odstřel atd.) a zároveň i
navázali spolupráci s lovci, kteří jsou ochotni odevzdávat ulovené či odchycené jedince. Tito
psíci budou podrobeni komplexní veterinární prohlídce. Živý jednici, získaní např. odchytem
nebo norováním, budou využiti v rámci telemetrického sledování. Takto označení jedinci
přinesou mnoho cenných informací o ekologii tohoto druhu, ze kterých vzniknou podklady pro
návrh managementových nástrojů pro úspěšný lov psíků na našem území a tím i kontrolu nad
řízením jeho populace.
(POSTER)
Spoločenstvá chrobákov (Coleoptera) Lučeneckej kotliny
LANGRAF V., SCHLARMANNOVÁ J.
Katedra zoológie a antropológie, Fakulta prírodných vied UKF, Nitra
Práca je zameraná na spoločenstvá chrobákov (Coleptera), ktoré boli zaznamenané na
lesnom a lúčnom biotope katastrálneho územia mesta Lučenec. Územie je súčasťou
geomorfologickej oblasti Lučensko – košická zníženina, menšieho geomorfologického celku
Juhoslovenská kotlina a podcelku Lučenecká kotlina.
V roku 2014 sme uskutočnili zber chrobákov (Coleoptera) na 2 biotopoch: cerovo-dubový
les v oblasti Ľadovo (258 m n. m.) a lúka v oblasti Ľadovo (208 m n. m.). Zbery prebiehali v
pravidelných dvojtýždňových intervaloch od 30. apríla do 31. októbra. Pre získanie študijného
materiálu sme použili zemné pasce, Mörickeho misky (Novák, 1969) a pascu bambara (Hulcr,
McCoy, 2013). V strede každého biotopu bola umiestnená 1 zemná pasca, 1 Mörickeho miska a
1 bambara pasca. Ako fixačnú tekutinu sme použili 36% formaldehyd. Počas výskumu sme
získali 145 jedincov chrobákov patriacich k 25 druhom a 11 čeľadiam. Zo získaného materiálu
sme vyhodnotili nasledovné zoocenologické charakteristiky: počet odchytených jedincov (N),
dominancia (D), frekvencia (F) (Losos et al., 1984), druhová diverzita a ekvitabilita. Druhovo
najbohatšia bola lúka, na ktorej sme zachytili 19 druhov, na biotope cerovo-dubový les sme
148
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
odchytili 6 druhov. Na biotope lúka sme zaznamenali eudominanté druhy a súčasne s najvyššou
frekvenciou výskytu: Calathus fuscipes, Lagria hirta. Na biotope cerovo-dubový les sme
zaznamenali eudominanté druhy a súčasne s najvyššou frekvenciou výskytu: Geotrupes
stercorosus, Carabus coriaceus, Carabus hortensis.
(POSTER)
Mus harenniensis - nový endemit pohoří Bale v jižní Etiopii
LAVRENCHENKO L.A. (1), MIKULA O. (2,3), ŠUMBERA R. (4), MEHERETU Y. (5), BRYJA J. (2)
(1) A.N. Severtsov Institute of Ecology and Evolution, Moscow, Russia; (2) Ústav biologie obratlovců AV
ČR, Studenec; (3) Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, Brno; (4) PřF JU, České Budějovice,
(5) Mekelle University, Mekelle, Ethiopia
Druhově nejbohatší linií hlodavců rodu Mus je podrod Nannomys rozšířený v subsaharské
Africe. Podle současných znalostí zahrnuje minimálně dvacet, ale spíše až třicet nebo i více
druhů a nové jsou stále objevovány. Analýza sekvencí mitochondriálního genu pro cytochrom b
ukázala celou řadu hlubokých, byť z morfologického hlediska kryptických, divergencí. U
jedinců určených podle morfologických znaků jako Mus triton byla objevena výrazná
fylogeografická struktura, v níž jako nejodlišnější figurovala populace z etiopské lokality
„Harenna forest“ v pohoří Bale. Její výrazná odlišnost byla potvrzena také na základě
genealogie jaderného genu IRBP a odhadnutá doba divergence činí 3.7 milionů let. Analýza
tvaru lebky ukázala diagnostické rozdíly v relativní délce řezákových otvorů a tvaru
zygomatické ploténky, které ji odlišují nejen od ostatních linií Mus triton, ale spolu s velikostí a
zbarvením břicha i od všech ostatních etiopských anebo ekologicky podobných druhů.
Molekulární i morfologická data tak podporují hypotézu, že se jedná o dosud nepopsaný, zřejmě
endemický druh pohoří Bale, pro který navrhujeme název Mus harenniensis. Jeho objev je
významný z biogeografického i ochranářského hlediska. Podporuje představu Etiopie jako
horkého místa nejen druhové, ale i fylogenetické diverzity hlodavců a podtrhuje jedinečnost
lokality „Harenna forest“, která je navzdory zákonné ochraně pod stoupajícím civilizačním
tlakem.
Podpořeno grantem GA ČR P506/10/0983.
(PŘEDNÁŠKA)
149
Abstrakta přednášek a posterů
Invazní druhy vodních měkkýšů v České republice
LORENCOVÁ E. (1), BERAN L. (2), HORSÁK M. (1)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, regionální
pracoviště Správa CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, Mělník
Ve volné přírodě České republiky bylo doposud zaznamenáno osm druhů nepůvodních
vodních měkkýšů: Corbicula fluminea (korbikula asijská), Dreissena polymorpha (slávička
mnohotvárná), Sinanodonta woodiana (škeblice asijská), Ferrissia fragilis (člunka pravohrotá),
Gyraulus parvus (kružník malý), Menetus dilatatus (menetovník rozšířený), Physella acuta
(levohrotka ostrá) a Potamopyrgus antipodarum (písečník novozélandský).
Cílem příspěvku je představit poznatky o současném i historickém výskytu těchto invazních
druhů na našem území, změnách tohoto výskytu a zhodnotit možné dopady především na
společenstva vodních měkkýšů. Mapy nálezů v různých obdobích ukazují postup šíření a růst
populací nepůvodních druhů v jednotlivých kvadrátech síťového mapování. Byla prokázána
zrychlující se expanze téměř u všech druhů, pouze u menetovníka rozšířeného byla
zaznamenána stagnace. Vzhledem k možným významným vlivům je nutné sledovat především
šíření korbikuly asijské, slávičky mnohotvárné a škeblice asijské.
(PŘEDNÁŠKA)
Potvrzení cykličnosti ve fluktuacích početnosti bekyně velkohlavé
LUKÁŠOVÁ K. (1), HLÁSNY T. (1), TROMBIK J. (1), HOLUŠA J. (1), TURČÁNI (1), ZÚBRIK M. (2),
MODLINGER R. (3)
(1) Katedra ochrany lesa a entomologie FLD ČZU, Praha; (2) Odbor ochrany lesov a manažmentu zveri,
LOS NLC, Zvolen; (3) Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, Jíloviště-Strnady
Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar L.) je významný defoliátor listnatých lesů severní
polokoule vyznačující se fluktuačními cykly, které bývají velmi často ukončeny vlivem
přirozených nepřátel (patogenů). Model dlouhodobé dynamiky byl studován v sedmi zemích
střední a jihovýchodní Evropy. Zjišťovali jsme, jak se časový úsek mezi zvýšenými populačními
hustotami liší mezi jednotlivými regiony, do jaké míry jsou vrcholy populačních hustot
synchronizovány a zda můžou být tyto údaje využity k předpovědi nadcházejícího zvýšení
populace.
Použili jsme dlouhodobé časové řady o záznamech defoliace způsobené housenkami bekyně
velkohlavé pokrývající období mezi lety 1947-2013. Vzhledem k tomu, že periodicita je nejvíce
zřetelný patern v dynamice bekyně velkohlavé, použili jsme na získaná data spektrální analýzu
dat.
150
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Bylo zjištěno, že délka fluktuačního cyklu se pohybuje mezi 8 lety ve východní části Evropy
a 13 lety ve střední Evropě (délka cyklu statisticky významná v 6 ze 7 zemí; α = 0,05). Populace
bekyně velkohlavé vykazovaly mírnou synchronizaci. Prognózy založené na Fourierově
spektrální analýze ukázaly, že načasování nadcházejících zvýšení populačních hustot jsou lépe
predikovatelné v severozápadní části studijní oblasti. V jihovýchodní části s kratším obdobím
mezi vrcholy populačních hustot je limitována možnost přesné prognózy. Předpokládáme, že
zatímco nově vzniklá zvýšení populačních hustot na severozápadě mohou růst v reakci na
klimatickou změnu, na jihovýchodě je cykličnost podrobena značným stupněm nejistoty a
působením bioregulačního komplexu.
(PŘEDNÁŠKA)
Potrava vydry říční (Lutra lutra) v závislosti na vysazení pstruha duhového (Oncorhynchus
mykiss), potoční formy pstruha obecného (Salmo trutta m. fario) a lipana podhorního
(Thymallus thymallus)
LYACH R. (1), ČECH M. (2)
(1) Ústav pro životní prostředí PřF UK, Praha; (2) Ústav pro životní prostředí PřF UK, Praha; Biologické
centrum AV ČR, Hydrobiologický ústav, České Budějovice
Cílem této studie bylo vyčíslit predační tlak ze strany vydry na vysazované pstruhy a lipany.
Práce zkoumala složení potravy vydry říční (Lutra lutra) na potoce Chotýšanka (rybářský revír
Chotýšanka 1, střední Čechy) za zimní období (90 dní). Jako metodu jsme zvolili směsný sběr
trusu vydry na stanovené lokalitě a jeho následnou analýzu. Vysazování ryb probíhalo převážně
ve druhé polovině roku 2005. V tomto roce proběhlo vysazení 5000 ks potoční formy pstruha
obecného (Salmo trutta m. fario) o velikosti cca 10 cm, 480 ks pstruha duhového
(Oncorhynchus mykiss) o velikost cca 30 cm a 600 ks lipana podhorního (Thymallus thymallus)
o velikosti cca 10 cm. Sběr trusových hrudek proběhl v zimě 2005/2006 (prosinec, leden). V
potravě vydry říční bylo identifikováno celkem 1531 ryb. Ryby tvořily hlavní složku potravy
vydry na této lokalitě (téměř 84 %). Největší podíl potravy tvořily rybářsky nevýznamné druhy
ryb, především hrouzek obecný (Gobio gobio). Další výrazněji zastoupené druhy ryb v potravě
byly jelec tloušť (Squalius cephalus), kapr obecný (Cyprinus carpio), okoun říční (Perca
fluviatilis), pstruh obecný a pstruh duhový. Většina ulovených ryb dosahovala velikosti do 13
cm a hmotnosti do 20 g. Pstruzi obecní tvořili dle odhadu 1,80 % hmotnosti zkonzumované
kořisti, pstruzi duhoví pak 10,90 % hmotnosti. Vydra říční ulovila za zimní období na této
lokalitě cca 720 až 1440 pstruhů obecných a 70 až 140 pstruhů duhových, vždy v závislosti na
denní spotřebě potravy (0,75-1,5 kg den-1 jedinec-1; tři vydry na sledovaném úseku toku).
Lipan podhorní se v potravě vydry vůbec nevyskytl. V potravě vydry byly identifikovány i
zbytky nerybí kořisti, konkrétně obojživelníci (skokani) a raci. Z výsledků studie vyplývá, že
151
Abstrakta přednášek a posterů
úbytek vysazovaných ryb z důvodu predace vydry může být na toku poměrně značný a
významný. Chotýšanka nejspíše není svým charakterem pro vysazované pstruhy a lipany úplně
vhodnou lokalitou.
(PŘEDNÁŠKA)
Tovačovská štěrkovna jako útočiště pro vzácné druhy bezobratlých
MACHAČ O. (1), HOLEC V. (2), TRNKA F. (1)
(1) Katedra ekologie a životního prostředí, PřF UP Olomouc; (2) AOPK, Správa Chráněné krajinné oblasti
Litovelské Pomoraví a Krajské středisko Olomouc
Postindustriální biotopy po těžbě nerostných surovin patří v poslední době k často
zkoumaným územím. Ukazuje se, že na těchto těžebních prostorech nachází vhodné podmínky
mnoho vzácných živočichů, např. s vazbou na písčité, stepní nebo mokřadní biotopy. V roce
2014 jsme studovali diverzitu vybraných skupin bezobratlých živočichů na území Tovačovské
štěrkovny. Výzkum byl zaměřen především na vzácné a ohrožené druhy bezobratlých na
obnažených místech po těžbě. Na lokalitě bylo zjištěno 282 druhů brouků, 111 motýlů, 107
pavouků, 27 vážek, 17 rovnokřídlých a 6 sekáčů. Z toho bylo 10 zvláště chráněných druhů
hmyzu a 39 druhů bezobratlých z Červeného seznamu. Mezi významné nálezy patří populace
škvora velkého (Labidura riparia), který byl z oblasti střední Moravy dosud znám pouze z
jediného nálezu u Olomouce. Zajímavý, je také výskyt pacvrčka písečného (Xya variegata),
který má v Tovačově jedinou známou lokalitu na střední Moravě. Jedná se o nejsevernější
doložený výskyt tohoto druhu v ČR, podobně jako u vzácné mokřadní marše Tetrix ceperoi. Z
brouků lze jmenovat kriticky ohrožené a vzácné kovaříky Negastrius sabulicola a Zorochros
meridionalis vázané na štěrko-písčité břehy řek. Početnou populaci zde má i ohrožený svižník
Cicindela arenaria. Z významných nálezů pavouků, byl pozorován ohrožený slíďák břehový
(Arctosa cinerea), který je obyvatelem štěrkových lavic. Regionálně významné jsou nálezy
skákavky Myrmarachne formicaria a běžníka Ozyptila brevipes, v obou případech se jedná o
první nález druhu na střední Moravě. Unikátní je výskyt běžníka Tmarus stellio, který byl dosud
znám jen z lesostepních lokalit jižní Moravy. Na základě námi zjištěných nálezů, lze říci, že
Tovačovská štěrkovna hostí rozmanitá a významná společenstva bezobratlých. Na základě
těchto nálezů bude navržen a konzultován management rekultivací štěrkovny tak, aby byly i
nadále zachovány optimální podmínky pro tyto druhy.
Výzkum byl podpořen firmou Českomoravský cement a.s.
(POSTER)
152
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Značení potravy u hmyzu pomocí lanthanoidů: možnosti a úskalí použitelnosti nové
metody značení
MACHÁČKOVÁ L. (1), VOTAVOVÁ A. (2), ŘEHOŘ I. (3), MATĚJKOVÁ S. (3), ČERNÁ K. (1), STRAKA
J. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Zemědělský výzkum, spol. s r.o. Troubsko; (3) Ústav organické
chemie a biochemie AV ČR, Praha
Potravu, kterou hmyz konzumuje, či přemísťuje do hnízda, je možné označit vhodnou
značící metodou a dále tak sledovat její distribuci. Mezi takové metody patří označení potravy
pomocí fluorescenčních prášků, různých proteinů s imunologickou detekcí, značení
radioaktivními izotopy, či stopovými a vzácnými prvky. Každá z nich má však svá specifika a
použitelnost.
My jsme vyvinuli novou metodu značení potravy pomocí lanthanoidových komplexů, která
je použitelná v laboratorních podmínkách i v terénu. Při vhodném použití je metoda
kvantifikovatelná a použitelná bez nutnosti zabití jedinců a může při ní být současně použito až
15 různých prvků jako značících látek.
V laboratorní kolonii čmeláka zemního jsme k označení cukerného roztoku a sledování jeho
distribuce z cukerného krmítka použili lanth. komplex GdDOTA a zjistili jsme množství
zkonzumovaného cukru larvou. Výsledky ukazují, že samci čmeláka zemního při svém vývinu
přijmou 29 mg cukru na 10 mg své tělesné hmotnosti, což činí v průměru 128 mg cukru na
jedince.
Značení pomocí lanthanoidů je rovněž použitelné v přírodních podmínkách. Mezi jedinci
samotářského druhu včely Anthophora plumipes, která hnízdí v agregaci, dochází neustále k
vzájemným kontaktům. Jelikož do jejich hnízd není vidět, použili jsme lanthanoidové komplexy
pro zjištění hnízdního parazitizmu. Lanthanoidy byly nanášeny pomocí pipety na pyl, který
nesla na noze vracející se samice do hnízda. Na konci sezóny byla všechna hnízda analyzována.
Protože u včel dochází k defekaci až na konci posledního larválního stádia, jsou výkaly každé
larvy uchovány v jejím kokonu či kukelní komůrce. Lanthanoidy obsažené v komůrkách byly
vyluhovány vodným roztokem a přítomnost a množství lanthanoidů ve vzorku změřeny na
přístroji ICP-OES či ICP-MS.
Ačkoliv je metoda použitelná jak v laboratorních tak přírodních podmínkách, existuje
rovněž několik problematických aspektů spojených s jejím použitím.
(PŘEDNÁŠKA)
153
Abstrakta přednášek a posterů
Polyneopterní řády hmyzu ve sbírkách Entomologického oddělení Národního muzea
MACHÁČKOVÁ L., FIKÁČEK M.
Entomologické oddělení Národního Muzea, Praha; Katedra zoologie PřF UK, Praha
Sbírky Entomologického oddělení Národního muzea obsahují exempláře sedmi řádů
skupiny Polyneoptera (Insecta): těžištěm je zejména obsáhlá sbírka rovnokřídlého hmyzu
(Orthoptera), početné jsou i sbírky švábů (Blattodea), škvorů (Dermaptera) a kudlanek
(Mantodea). Řády pakobylky (Phasmatodea), termiti (Isoptera) a drobnělky (Zoraptera) jsou
zastoupeny jen nepočetným materiálem. Nejstarší část sbírky tvoří sbírka Napoleona Manuela
Kheila (1849-1923), která je cenná především kvůli vzorkům, které nasbíral český cestovatel E.
S. Vráz na ostrovech JV Asie, na Nové Guinei a v Amazonii, které následně zpracovali přední
odborníci na rovnokřídlý hmyz té doby (např. Brunner von Wattenwyl, Bolívar a Azam). Ve
sbírkách se rovněž nalézá materiál nasbíraný J. Mařanem především ve střední a jižní Evropě a
během expedic na Balkán a Blízký Východ. Nachází se zde i typová série našeho endemického
poddruhu saranče skalní (Stenobothrus eurasius bohemicus) nasbíraná a popsaná Mařanem v
roce 1958. Významnou část sbírky samozřejmě tvoří materiály z území bývalého
Československa, včetně bohatého materiálu nasbíraného A. Čejchanem v 70. a 80. letech
minulého století, jehož převážná část dosud čeká na zpracování. Významné jsou také exempláře
získané výměnou od zahraničních odborníků (La Greca, Harz, Kis, Mishchenko, Peschev,
Ramme, Tarbinsky, Uvarov a Willemse), včetně mnoha typových exemplářů. Typový materiál
byl v roce 2014 katalogizován - v katalogu poskytujeme konkrétní informace o typech 100
taxonů (5 druhů škvorů, 3 druhů švábů, 4 druhů strašilek, 55 druhů podřádu Caelifera a 33 druhů
podřádu Ensifera), včetně holotypů 38 druhů a poddruhů. Jedinou součástí sbírky, která je v
současnosti aktivně studována, jsou škvoři, a to ve spolupráci s P. Kočárkem z Ostravské
univerzity, který určil větší část sbírky a podílí se na zpracování nového materiálu ze
současných expedic, včetně popisu nových taxonů. Další skupiny jsou k dispozici ke studiu
všem zájemcům, a na své zpracování teprve čekají.
(POSTER)
Vliv tvaru okraje těla na detektabilitu kryptické kořisti
MACHALKOVÁ K., EXNEROVÁ A., ŠTYS P.
Katedra Zoologie PřF UK, Praha
V experimentech zaměřených na efektivitu kryptického zbarvení se většinou uvažuje
podobnost kořisti a podkladu v barvě a vzoru. Některé druhy kryptické kořisti však mají i
modifikovaný – členitý – obrys těla. Příkladem jsou ploštice z čeledi Aradidae, kde je značná
154
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
diversita od prakticky celokrajného okraje až po velmi členitý obrys. Je otázka, zda může
členitost tělního okraje hrát roli v efektivitě kryptického zbarvení – snižovat detektabilitu kořisti
pro vizuálně se orientující ptačí predátory. Schopnost detekce se může lišit také závislostí na
konkrétním podkladu, případně podle zkušenosti u juvenilních a dospělých predátorů.
V prvním experimentu jsme porovnávali detektabilitu dvou jihoamerických druhů ploštic z rodu
Dysodius (Aradidae: Mezirinae) lišících se tvarem okraje těla (celokrajný versus členitý). Testy
probíhaly s ručně odchovanými mláďaty a v přírodě odchycenými dospělci sýkory koňadry
(Parus major). Ptákům byly předkládány černobílé fotografie obou druhů ploštic na několika
variantách pozadí kůry stromů. Vlastnímu experimentu předcházel trénink manipulace s
pokusnou kořistí, kterou byly papírové siluety ploštic s naspodu nalepenou odměnou (část larvy
Tenebrio molitor). Stejně upravenou kořist pak ptáci vyhledávali při vlastním experimentu.
Na rozdíl od řady jiných ploštic, není u podkornic z čeledi Aradidae známa účinnost jejich
obranné sekrece vůči ptačím predátorům. Proto jsme ve druhém testu u naivních, ručně
odchovaných koňader, testovali palatabilitu živých jedinců běžného palearktického druhu
Aradus betulae. Ptákům byly předkládány dospělci nebo larvy pátého instaru a byla
zaznamenávána reakce ptáků a přežívání ploštic. Předběžné výsledky ukazují, že larvy jsou proti
ptačím predátorům lépe chráněny než dospělci.
Podpořeno grantem GAČR P505/11/1459.
(POSTER)
Bowfin search for identity: Non-teleost fish with the teleost genome
MAJTÁNOVÁ Z. (1,2), SYMONOVÁ R. (1,3), ARIAS-RODRIGUEZ L. (4), RÁB P. (1)
(1) Laboratory of Fish Genetics, Institute of Animal Physiology and Genetics, AS CR, Liběchov; (2)
Department of Zoology, Faculty of Science, Charles University in Prague, Prague; (3) Research Institute
for Limnology, Mondsee University of Innsbruck, Mondsee, Austria; (4) División Académica de Ciencias
Biológicas, Universidad Juárez Autónoma de Tabasco, Villahermosa, Tabasco, México
The bowfin (Amia calva) is a single extant species of once highly diversified halecomorph
fishes, order Amiiformes. Phylogenetic analyses showed that bowfin, sturgeons, gars and bichirs
represent ancient non-teleost lineages that diverged before the teleost specific genome
duplication (TGD). Thus they can serve as an outgroup to the TGD and help to provide more
detailed picture of ancestral teleost genome. Moreover these lineages represent unique cases of
“living fossils” since they likely did not undergo any apparent morphological changes over
significant time span. Though bowfin was a subject of numerous studies, yet, there is almost
nothing known about the genome organization in bowfin. We performed the complex
cytogenetic analysis in this species, namely C-banding, G-banding, Ag staining, DAPI/CMA3
155
Abstrakta přednášek a posterů
stainings, fluorescence in situ hybridization (FISH) with rDNA genes and comparative genome
hybridizations (CGH) with bowfin’s phylogenetically closest extant relatives (shortnose gar,
butterflyfish and European eel). Our cytogenetic results demonstrated that bowfin possesses the
typical teleostean genome organization and karyotype features, e.g. teleost-like chromosomal
number or homogenously stained chromosomes with extremely GC-rich NOR regions on one
pair of chromosomes. These findings contrast with cytogenetic characteristics known for other
ancient non-teleost fishes and bring up to now missing significant information about
chromosomal characteristics in bowfin.
(PŘEDNÁŠKA)
Obnova druhově bohatých luk z pohledu fytofágního hmyzu – společenstva křísů a
motýlů na plochách osetých regionální směsí bylin v Bílých Karpatech
MALANÍKOVÁ E. (1), MALENOVSKÝ I. (1), SPITZER L. (2, 3)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF Mu, Brno; (2) Muzeum regionu Valašsko, Vsetín; (3) Entomologický
ústav BC AV ČR, České Budějovice
Bílé Karpaty dodnes představují oblast s velkou rozlohou polopřirozených, druhově
bohatých travních porostů. Mnoho luk a pastvin však bylo i zde po roce 1950 zlikvidováno
převedením na ornou půdu. V posledních dvou dekádách byl k jejich obnově použit i výsev
druhově bohaté směsi regionálních trav a dvouděložných bylin.
V letech 2012–2013 jsme sledovali výskyt křísů a denních motýlů na 16 takto obnovených
plochách v jihozápadní části Bílých Karpat. Ke každé z nich byl pro srovnání sledován též
nejbližší zachovalý druhově bohatý travní porost. Data jsme sbírali standardizovaným
smýkáním (křísi) a pozorováním denních motýlů za jednotku času.
Získané údaje ukazují na různou rychlost osidlování obnovených ploch u různých skupin
hmyzu. Společenstva denních motýlů byla po 5 až 13 letech od výsevu druhově chudá, s
převahou generalistů a málo početná. Většina druhů motýlů včetně ohrožených v současnosti
preferuje zachovalé luční porosty v okolí. Významným faktorem vysvětlujícím druhové složení
společenstev na zalučněných plochách bylo stáří plochy od výsevu. Odhadujeme, že sukcesní
přiblížení obnovených ploch k zachovalým bělokarpatským loukám může pro denní motýly
trvat i desítky let (nutný je však jejich vhodný management).
Naopak společenstva křísů obnovených ploch měla srovnatelnou druhovou bohatost,
zastoupení specialistů/generalistů, počet jedinců i ohrožených druhů jako zachovalé porosty v
okolí. V druhovém složením se však částečně lišila. Vysvětlujícími proměnnými těchto rozdílů
byly počet druhů rostlin na ploše, pokryvnost a výška vegetace. Obnovené plochy s vyšším
podílem holé půdy, nižším porostem a extrémnějším mikroklimatem hostily některé
156
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
xerotermofilní druhy, které jsou v zapojených porostech zachovalých bělokarpatských luk spíše
vzácné. Pro křísy se u porostů obnovených výsevem druhově bohaté regionální směsi nepodařilo
prokázat významný vliv stáří – kolonizace je zřejmě rychlá a společenstva křísů jsou již po pěti
letech od výsevu dosti stabilní.
(POSTER)
Biodiverzita mer (Hemiptera: Psylloidea) ostrova Sokotra
MALENOVSKÝ I. (1, 2), BURCKHARDT D. (3)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Entomologické oddělení, Moravské zemské muzeum, Brno;
(3) Naturhistorisches Museum, Basel, Švýcarsko
Ostrov Sokotra (administrativně součást Jemenu), nacházející se v Indickém oceánu v
blízkosti Afrického rohu a Arabského poloostrova, se díky dlouhé izolaci, geomorfologické,
geologické a klimatické různorodosti a až donedávna malému narušení člověkem vyznačuje
vysokou biodiverzitou i mírou endemismu flóry a fauny. Vzhledem k obtížné dostupnosti
ostrova je však zároveň jeho fauna dosud nedostatečně známa, což se týká zejména mnoha
taxonů bezobratlých.
K takovým skupinám dosud patřily i mery (Hemiptera: Psylloidea), drobný fytofágní hmyz s
úzkou hostitelskou specializací převážně na dvouděložné rostliny. Především na základě
výsledků české expedice z roku 2012 nyní ze Sokotry známe osm druhů mer z pěti čeledí, spolu
s údaji o jejich hostitelských rostlinách a morfologii larválních stádií alespoň pro některé z nich.
Čerstvě popsané druhy Colposcenia dioscoridis, Diaphorina caliginosa, D. hagherensis a
Pauropsylla jarmilarum, stejně jako dva objevené již dříve, Diaphorina elegans a Diaphorina
sp., jsou zatím známé pouze ze Sokotry. Vzhledem k obecně chabé úrovni poznání fauny mer
širší oblasti, zejména východní Afriky, by však zatím bylo předčasné tvrdit, že se jedná o
endemity (endemický status je nicméně pravděpodobný minimálně u D. elegans, vázaného na
endemickou kustovnici Lycium sokotranum). Ve srovnání např. s pevninským Jemenem, odkud
je známo 54 druhů mer, se fauna Sokotry jeví jako druhově poměrně chudá. Lze však očekávat,
že cílené sběry v různých ročních obdobích v budoucnu přinesou nálezy dalších druhů.
Dosud nalezené druhy představují široce rozšířené afrotropické prvky (Pseudophacopteron
verrucifrons, Cacopsylla sp. na slizoplodu Pittosporum viridiflorum), druhy zatím známé pouze
ze Sokotry náleží do paleotropického rodu vázaného na fíkovníky (Pauropsylla) a druhově
bohatých rodů typických pro aridní oblasti Afriky, Asie a Středomoří (Colposcenia,
Diaphorina).
(POSTER)
157
Abstrakta přednášek a posterů
Oribatocenózy extrémnych biotopov
MANGOVÁ B., KRUMPÁL M.
Katedra zoológie, Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
Počas viac ako dvojročného, kontinuálneho výskumu zameraného na oribatocenózy
antropogénne zaťažených ekosystémov bolo jedným z cieľov pozorovanie kvantitatívneho
zastúpenia panciernikov v akarocenóze a jeho zmeny v jednotlivých mesiacoch. Pre
spoločenstvá panciernikov prirodzených ekosystémov je charakteristické vysoké percentuálne
zastúpenie panciernikov vo vrchnom horizonte pôdy pravidelne dosahujúce hodnoty vyššie ako
50 %. Pri disturbancii toto percento klesá a zvyšuje sa zastúpenie roztočov ostatných skupín v
akarocenóze.
Nami zvolená lokalita predstavovala extrémnu formu mestského biotopu. Bola tvorená alejou
zaasfaltovaných stromov (Fraxinus excelsior) s plochou voľnej pôdy max. 2,25 m2, z veľkej
časti vyplnenou samotným kmeňom stromu a jeho koreňovým systémom. Zlomok zaberala
človekom vytvorená urbánna pôda s antropogénnym materiálom prevažne prírodného pôvodu,
navýšená hrubou, do značnej miery nerozloženou vrstvou opadu, silne znečistená psími
exkrementami. Vďaka situovaniu pozdĺž dopravnej komunikácie, bola navyše znečistená
ťažkými kovmi, ropnými látkami, prachom a v zimnom období pravidelne vystavovaná
priamemu zasoľovaniu.
Z celkového počtu 39076 roztočov z 25 vzoriek bolo zaznamenaných 8294 panciernikov s
priemernou abundanciou 207,35 ex/dm3, patriacich k 25 druhom a 16 čeľadiam, čo
predstavovalo priemerne len 21,23 % celého spoločenstva roztočov. Len v 36 % vzoriek
dominovali v akarocenóze pancierniky, v ostatných 64 % zaberali nadpolovičnú väčšinu ostatné
skupiny roztočov. V 28 % vzoriek nedosiahli pancierniky ani 10 % celkového spoločenstva
roztočov. Najvyššiu abundanciu 1077.50 ex/dm3 dosiahli pancierniky v novembri 2012, kde
predstavovali až 97,31 % akarocenózy. V oribatocenóze dominoval druh Protoribates
capucinus Berlese, 1908 (92,34 %). Výsledky potvrdili možnosť využívania oribatocenóz,
konkrétne ich kvantitatívneho zastúpenia v akarocenózach, ako potencionálnych indikátorov
disturbovaných ekosystémov.
(POSTER)
158
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Praha je ráj pro stromové kobylky
MARHOUL P. (1), BALVÍN O. (2)
(1) Beleco, Praha; (2) Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí ČZU, Praha
Arborikolní kobylky podčeledí Phaneropterinae a Meconematinae jsou pro svůj způsob
života často obtížně detekovatelné a znalosti o recentním rozšíření jednotlivých druhů v ČR jsou
na základě náhodných nálezů velmi neúplné. Soustředěný monitoring fauny Orthopter na území
Prahy v posledních 10 letech přinesl mnoho nových dat o druzích vázaných na keře a stromy z
hlavního města již známých, ale i nově nalezených. Charakter obývaných biotopů jednotlivých
druhů naznačuje, že některé město obsadily samovolným šířením (kobylka křídlatá,
Phaneroptera falcata), nebo pasivně za pomoci člověka jako vektoru (kobylka jižní, Meconema
meridionale, pravděpodobně i kobylka malá, Phaneroptera nana). Nově byla v roce 2014 v
jihozápadní části města nalezena také kobylka pestrá (Barbitistes serricauda), dosud téměř jistě
přehlížená. Její nálezy představují první zdokumentované populace tohoto druhu v Čechách.
Příspěvek shrnuje stav současného rozšíření jednotlivých druhů v Praze v kontextu jejich areálů
a areálových změn a přináší informace o jejich habitatových nárocích na sledovaném území.
Ukazuje Prahu jako hodnotné heterogenní prostředí, poskytující životní prostor jak pro
expanzivní, tak pro reliktní druhy kobylek. Hlavní město je díky tomu zřejmě druhově
nejbohatším územím pro arborikolní rovnokřídlé v ČR.
(POSTER)
Simulace prvního kontaktu v hybridní zóně myši domácí pomocí mnohogenomových
rekombinantních kmenů
MARTINCOVÁ I. (1,2), ĎUREJE L. (1), PIÁLEK J. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AVČR, Studenec; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Simulace procesů probíhajících v hybridní zóně myši domácí pomocí laboratorních
experimentů je častým tématem evolučních biologie. Nejčastějším schématem pokusu je křížení
jednoho kmene odvozeného z divoké populace (wild-derived strain, WDS) s klasickým
laboratorním kmenem, případně křížení dvou WDS. Jakkoliv jsou tato křížení vhodná k
mapování lokusů genetických nekompatibilit, vždy zachycují pouze interakci dvou jedinečných
genomů. K simulaci reálnějšího obrazu prvního kontaktu zahrnující interakce více genomů jsme
vytvořili rekombinantní linie (RL). Pro tento účel jsme použili 8 inbredních WDS, 4 z Mus m.
musculus a 4 z M. m. domesticus. Výběr WDS nebyl náhodný: inbrední genomy zastupují vždy
2 kmeny ze dvou lokalit z obou poddruhů, přičemž lokality jsou symetricky vzdáleny 50 a 250
km od hybridní zóny myší. WDS byly recipročně kříženy nejdříve v rámci lokality, poté mezi
159
Abstrakta přednášek a posterů
lokalitami uvnitř poddruhu, a konečně mezi poddruhy. Ve výsledku jsme získali 31 RL, každý z
nich s jedinečnou kombinací 8 genomů na jednotlivých chromozomech. Reciproční F1 generace
mezipoddruhových hybridů simuluje kolonizaci a první kontakt obou poddruhů na hybridní
zóně a tím testuje přítomnost a významnost reprodukčních bariér. U 240 samců jsme sledovali
17 fenotypových znaků, které mohou souviset s jejich reprodukční zdatností. Specificky, na
základě předcházejících experimentů a publikovaných dat z křížení mezipoddruhových kmenů
jsme předpokládali (1) přítomnost frakce zcela sterilních F1 samců a (2) asymetrii ve výskytu
hybridní sterility danou rychlejší evolucí chromozomu X u M. m. musculus. Ačkoliv výsledky z
RL křížení žádnou z předchozích hypotéz nepotvrzují, zjištěná variabilita v reprodukčních
parametrech samců (např. 0,35-29,9 mil. spermií) potvrzuje, že tento typ pokusu poskytuje
mnohem komplexnější obrázek sekundárního kontaktu myši domácí v hybridní zóně.
(PŘEDNÁŠKA)
Syndrom bílého nosu je v Evropě rozšířený a netopýry poškozuje
MARTÍNKOVÁ N. (1), BANDOUCHOVÁ H. (2), BARTONIČKA T. (3), ZUKAL J. (1,3), PIKULA J. (2)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) Ústav ekologie a chorob zvěře, ryb a včel, VFU Brno; (3)
Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Brno
Syndrom bílého nosu (white-nose syndrom, WNS) je nová choroba, která od roku 2006
způsobuje hromadné hynutí severoamerických netopýrů. Na rozdíl od netopýrů v USA a v
Kanadě evropští netopýři na WNS masově nehynou a tento jev bývá interpretován tak, že jsou
rezistentní. Taková interpretace ale neodpovídá důkazům z České republiky. Pomocí vyšetření
biopsií vedených transiluminací ultrafialovým světlem jsme nalezli léze shodné s těmi, které
jsou zjišťovány u severoamerických druhů, a jsou diagnostické pro WNS. Navíc se nejedná o
ojedinělý jev, protože tyto změny jsme zjistili celkem u 11 druhů zimujících v podzemí, s tím,
že prevalence dosahuje 4-55% postižených jedinců. Syndrom bílého nosu jsme potvrdili u
zástupců rodů Myotis, Plecotus, Barbastella, Eptesicus a Rhinolophus. Onemocnění bylo
zjištěno u druhů, které volí během zimování v podzemních prostorách odlišné strategie, a rovněž
příbuznost nebo nepříbuznost druhů nehraje z hlediska postižení žádnou roli. Plíseň
Pseudogymnoascus destructans je tedy patogen – generalista, což znamená, že je schopen
vyvolat onemocnění u jakéhokoliv zimujícího netopýra. Invazně napadá tkáně netopýrů, kde
způsobuje rozrušení fibroblastů a elastických vláken a edém pojivové tkáně. V ojedinělých
případech dochází k úplnému nahrazení tkáně křídla v celé její šířce hyfami plísně. Tím se tedy
znovu otvírá otázka možného rizika pro evropské netopýry a současně z toho plyne i nutnost
dalšího intenzivního výzkumu WNS.
(PŘEDNÁŠKA)
160
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Jedenáct let monitoringu sysla obecného v České republice
MATĚJŮ J. (1), SCHNITZEROVÁ P. (2), VĚTROVCOVÁ J. (3), UHLÍKOVÁ J. (3)
(1)Muzeum Karlovy Vary; (2)Česká společnost pro ochranu netopýrů, Katedra zoologie PřF
UK,Praha;(3)Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha
Sysel obecný (Spermophilus citellus) patří k nejohroženějším druhům savců v České
republice. Je mu proto věnována náležitá ochranářská pozornost a jeho populace je od roku 2004
pravidelně monitorována. Monitoring probíhá formou každoroční kontroly všech kolonií vždy v
polovině července, při které jsou sčítáni aktivní jedinci, zjišťován rozsah osídlené plochy
kolonie a následně odhadnut celkový počet zvířat na lokalitě. V roce 2004 bylo takto sledováno
celkem 30 kolonií, v roce 2014 pak 33. Během uvedeného období 9 kolonií zaniklo a 12 jich
bylo nově objeveno.
Během sledování se zvýšil celkový odhadovaný počet syslů obecných v ČR z přibližně dvou
tisíc na současné čtyři tisíce jedinců, nicméně tento pozitivní trend je poněkud zkreslen
změnami v počtu sledovaných lokalit. Počty jedinců na jednotlivých lokalitách byly meziročně
značně variabilní, bez zjevné synchronizace mezi koloniemi. Nejpočetnější kolonie sysla v
České republice čítají řádově stovky jedinců, ale většina lokalit je osídlena jen několika
desítkami zvířat. Dlouhodobý monitoring ukázal, že poklesy početnosti mohou být způsobeny
nepříznivými klimatickými podmínkami, absencí vhodného managementu lokality (vysoká
tráva) či výskytem predátorů. Zároveň však byly zaznamenány i případy rozšíření stávajících
populací na nové lokality, a to jak přirozenou cestou, tak díky reintrodukcím.
Závěrem lze říci, že od roku 2004 došlo k mírnému zlepšení stavu populace sysla obecného
v České republice, což je do určité míry výsledkem intenzivnější péče o jednotlivé lokality v
rámci realizace Záchranného programu sysla obecného v ČR zahájeného v roce 2008. I přesto
však není dlouhodobá existence izolovaných populací bez ohledu na jejich velikost
pravděpodobně dlouhodobě udržitelná bez uměle prováděných „metapopulačních“ manipulací.
Perspektivnější se zdá být roztroušený výskyt sysla obecného v heterogenní krajině vinic jižní
Moravy.
(PŘEDNÁŠKA)
Fauna pisivek (Insecta: Psocoptera) Drahanské vrchoviny
MAZÁČ D.
Na Ingstavu, Karolinka
V lesnaté oblasti Drahanské vrchoviny byly studovány taxocenózy společenstev pisivek.
Reprezentativně byly vybrány výzkumné plochy v lesních ekosystémech s přírodě blízkou
161
Abstrakta přednášek a posterů
dřevinou i prostorovou strukturou (zpravidla maloplošná zvláště chráněná území) i v lesních
ekosystémech se změněnou dřevinnou i prostorovou strukturou (lesy v kategorii
hospodářských). Rámcem výzkumu byly vegetační stupně (dle Plívy & Průši 1969 a Plívy
1991). Výzkum probíhal ve třech vegetačních stupních, ve 2. vegetačním stupni bukodubovém,
ve 3. dubobukovém a ve 4. bukovém. Lokality leží v nadmořské výšce 275 až 540 m. V rámci
jedné vegetační doby roku 2013 bylo získáno celkem 3474 kusů imág a 2532 kusů nymf 32
druhů pisivek. Z toho ve 2. vegetačním stupni bylo získáno 748 kusů imág ve 25 druzích.
Eudominantní byl výskyt Caecilius burmeisteri, Caecilius flavidus a Graphopsocus cruciatus.
Ve 3. vegetačním stupni bylo získáno 2194 kusů imág ve 23 druzích. Eudominantní byl výskyt
Caecilius flavidus a Caecilius burmeisteri. Ve 4. vegetačním stupni bylo získáno 532 kusů imág
v 18 druzích. Eudominantní byl výskyt Caecilius flavidus, Peripsocus subfasciatus a Caecilius
burmeisteri. Z hlediska druhového složení jsou si navzájem podobné 3. a 4. vegetační stupeň, 2.
vegetační stupeň je méně podobný. Tento jev lze vysvětlit tím, že 3. a 4. vegetační stupeň je
přirozeně tvořen především společenstvy bučin, zatímco 2. vegetační stupeň tvoří především
doubravy. Z hlediska přirozenosti lesních porostů lze považovat jako důležité skupiny druhů
pisivek ty, které byly zjištěny jak v lesích s přírodě blízkou, tak s nepřirozenou dřevinnou i
prostorovou strukturou.
(POSTER)
Squamate hatchling size and the evolutionary causes of negative offspring size allometry
MEIRI S. (1), FELDMAN A. (1), KRATOCHVÍL L. (2)
(1) Department of Zoology, Tel Aviv University, Tel Aviv, Israel; (2) Department of Ecology PřF UK, Praha
Although fecundity selection is ubiquitous, in an overwhelming majority of animal lineages,
small species produce smaller number of offspring per clutch. In this context, egg, hatchling and
neonate sizes are absolutely larger, but smaller relative to adult body size in larger species. The
evolutionary causes of this widespread phenomenon are not fully explored. The negative
offspring size allometry can result from processes limiting maximal egg/offspring size forcing
larger species to produce relatively smaller offspring (‘upper limit’), or from a limit on minimal
egg/offspring size forcing smaller species to produce relatively larger offspring (‘lower limit’).
Several reptile lineages have invariant clutch sizes, where females always lay either one or two
eggs per clutch. These lineages offer an interesting perspective on the general evolutionary
forces driving negative offspring size allometry, because an important selective factor, fecundity
selection in a single clutch, is eliminated here. Under the upper limit hypotheses, large offspring
should be selected against in lineages with invariant clutch sizes as well, and these lineages
should therefore exhibit the same, or shallower, offspring size allometry as lineages with
162
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
variable clutch size. On the other hand, the lower limit hypotheses would allow lineages with
invariant clutch sizes to have steeper offspring size allometries. Using an extensive data set on
the hatchling and female sizes of > 1800 species of squamates, we document that negative
offspring size allometry is widespread in lizards and snakes with variable clutch sizes and that
some lineages with invariant clutch sizes have unusually steep offspring size allometries. These
findings suggest that the negative offspring size allometry is driven by a constraint on minimal
offspring size, which scales with a negative allometry.
(PŘEDNÁŠKA)
Srovnání loveckých adaptací araneofágního specialisty a generalisty
MICHÁLEK O., PEKÁR S.
Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Brno
Trofická specializace může být hnací silou k evoluci specifických adaptací u predátorů,
obzvláště loví-li nebezpečnou kořist. U araneofágních pavouků, tj. pavouků lovících jiné
pavouky, je kořist nebezpečná, jelikož disponuje účinnými zbraněmi, jako jsou jed a hedvábné
vlákno. Z toho důvodu se u araneofágních specialistů vyvinula řada přizpůsobení, která jim lov
této kořisti umožňují. Cílem této studie bylo porovnat vybrané lovecké adaptace u
araneofágního specialisty (Lampona murina z čeledi Lamponidae) a fylogeneticky příbuzného
generalisty (Drassodes lapidosus ze sesterské čeledi Gnaphosidae). U obou druhů byla v
laboratoři nejprve prostudována šířka trofické niky na základě akceptačních experimentů. U L.
murina se prokázala užší nika s dominancí pavoučí kořisti, zatímco u D. lapidosus byla nika
široká. Pak byla sledována úspěšnost lovu různě velké kořisti. Zjistilo se, že L. murina měla
výrazně vyšší úspěšnost v lovu kořisti, která byla větší než predátor, než D. lapidosus.
Porovnání efektivnosti paralýzy dvou typů kořisti (pavouk a cvrček) ukázalo, že paralýza byla
kratší pro oba typy kořistí u L. murina než u D. lapidosus. Konečně, prozkoumání strategie lovu
vysokorychlostní kamerou ukázalo, že L. murina spoléhala na pevné uchopení kořisti prvními
dvěma páry nohou opatřených přilnavými chloupky, tzv. skopulou, zatímco D. lapidosus kořist
znehybňoval pomocí omotání hedvábným vláknem. Výsledky ukazují, že specialista (L. murina)
disponuje adaptacemi, jako jsou účinný jed a specifická strategie lovu analogická taktice
nepříbuzného araneofágního pavouka rodu Palpimanus, které zvyšují efektivitu lovu pavoučí
kořisti.
(PŘEDNÁŠKA)
163
Abstrakta přednášek a posterů
Teplotně specifický účinek pesticidů na predační potenciál listovníků (Araneae,
Philodromidae)
MICHALKO R. (1), KOŠULIČ O. (2)
(1)Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2)Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF MENDELU, Brno
Pavouci rodu Philodromus patří mezi nejhojnější přirozené nepřátele škůdců v ovocných
sadech a dokáží výrazně redukovat abundance škůdců. Nicméně aplikace pesticidů může snížit
jejich potenciál v biologickém boji. Doba aplikace pesticidů v ovocných sadech je závislá na
typu a odrůdě ovoce. Zároveň různé mikrobiotopy mohou hostit výrazně odlišné mikroklima.
Lze tedy předpokládat, že se pavouci setkávají s pesticidy za různých podmínek. Jedna z
nejdůležitějších podmínek ovlivňující toxicitu pesticidů pro ektotermní živočichy je teplota.
Společný vliv teploty a pesticidů na přirozené nepřátele je doposud znám jen velmi málo. My
jsme zkoumali vliv dvou neurotoxických pesticidů, Karate Zeon (aktivní látka lambdacyhalothrin) a SpinTor (aktivní látka spinosad), na mortalitu a funkční odpověď pavouků rodu
Philodromus v rozmezí několika teplot (10, 17, 25 a 31°C). Mortalita pavouků vystavených
působení Karate se zvyšovala s teplotou. Mortalita pavouků vystavených SpinToru se nelišila od
kontroly. Oba přípravky pak měnily typ a / nebo výrazně snižovaly funkční odpověď pavouků.
Sub-letální efekt obou pesticidů se zvyšoval s klesající teplotou, přičemž při 10°C nebyl patrný
žádný náznak rekonvalescence ani po pěti dnech. Vzhledem k tomu, že jsou Philodromus spp.
nejefektivnější v potlačování škůdce brzy na jaře při nižších teplotách, kdy populace škůdců
neroste nebo jen velmi pomalu, může aplikace těchto pesticidů výrazně narušit jejích funkci.
Dlouhodobý efekt při nižších teplotách pak může nepřímo vést ke snížení numerické odpovědi
Philodromus spp.
(POSTER)
Nápadné chování afrických halančíků Nothobranchius furzeri infikovaných
metacerkariemi motolice Apatemon sp.
MICHÁLKOVÁ V. (1,2), ONDRAČKOVÁ M. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců, Brno; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Parazité s vícehostitelskými životními cykly často výrazně ovlivňují morfologii, fyziologii
či chování svých hostitelů, aby zvýšili pravděpodobnost dokončení životního cyklu. Při studiu
mozambických halančíků rodu Nothobranchius byli na dvou lokalitách nalezeni jedinci s velmi
nápadným chováním. Při vyrušení vyskakovali nad hladinu a často zůstávali několik vteřin na
vodní vegetaci. Při pitvě byla v lebeční dutině v okolí mozku nalezena larvální stádia
(metacerkárie) motolice rodu Apatemon, parazita s vícehostitelským životním cyklem, který
164
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
vyžaduje pozření druhého mezihostitele (ryby) definitivním hostitelem (rybožravý pták) pro
dokončení životního cyklu. V rybím hostiteli bývají metacerkárie obvykle lokalizovány v tělní
dutině ryb, které nevykazují žádné změny chování. Přítomnost parazita v blízkosti nervové
soustavy tedy může motolici umožnit ovlivnění chování hostitele. V laboratorním prostředí jsme
provedli dva typy pozorování, ve kterých jsme srovnávali chování halančíků infikovaných
metacerkariemi Apatemon sp. a kontrolních. Sledovali jsme 1) lokalizaci ryby v akváriu bez
vyrušení a 2) reakci halančíků na simulovaný útok ptačím predátorem. V obou pozorováních se
infikované ryby často nacházely v blízkosti vodní hladiny, oproti kontrolním rybám, které
obývaly spodní oblast akvária. V případě útoku predátora kontrolní ryby reagovaly únikem do
spodní části akvária, zatímco infikované ryby zůstávaly v blízkosti hladiny a vykazovaly velmi
nápadné chování, které zahrnovalo výskoky nad hladinu, rychlé otáčení nebo nekoordinované
trhavé pohyby. Tato studie je prvním publikovaným případem účinků infekce motolice
Apatemon sp. na chování rybího mezihostitele, ovšem mechanismus ovlivnění doposud není
zcela jasný.
Tato studie byla podpořena P505/12/G112.
(PŘEDNÁŠKA)
Vztah hlídání hnízda a přežití potomstva u včel rodu Ceratina
MIKÁT M., ČERNÁ K., STRAKA J.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Při péči o potomstvo se musí organismy rozhodnout, v jaké fázi je výhodné investici do
stávajícího potomstva ukončit a věnovat se tvorbě dalšího potomstva. U většiny samotářských
druhů blanokřídlých samice své potomstvo opouští poté, co je zásobuje potravou. Naopak u včel
rodu Ceratina hlídá samice své potomstvo až do dospělosti.
U druhu C. cucurbitina jsme zjistili obvyklou strategii, tedy samice vždy hlídá potomstvo až
do dospělosti a rovněž prolézá skrz přepážky k potomkům do spodních částí hnízda.
U druhu C. chalybea jsme zjistili, že matka může zvolit dvě alternativní strategie: hnízdo buď
hlídá, nebo ho zazátkuje a opustí. U hnízd, která samice hlídá, je poslední komůrka neuzavřená,
a matka je tedy v kontaktu s tímto potomkem. Zazátkování a opuštění hnízda bylo zjištěno
především u hnízd s malým počtem živých potomků. Samice tedy pravděpodobně opouští
především neperspektivní hnízda, která se příliš nevyplatí hlídat. Zároveň tato strategie může
být užitečná kvůli rozložení investic do více hnízd.
U druhů C. cucurbitina a C. chalybea jsme testovali vliv odstranění hlídající samice na
přežití potomstva. Odstranění způsobovalo snížení přežívání potomstva, přičemž větší efekt
165
Abstrakta přednášek a posterů
jsme zjistili u druhu C. cucurbitina. Hlavními příčinami byla predace mravenci, parazitace
chalcidkami u hnízdní usurpace jiných včel stejného i jiného druhu.
(PŘEDNÁŠKA)
Analýza časoprostorové aktivity dvou poddruhů myši domácí v polopřirozených chovech
pomocí modelu sociálních sítí
MIKULA O. (1,2), ĎUREJE Ľ. (1), BUFKOVÁ DANISZOVÁ K. (2,3), HIADLOVSKÁ Z. (2), JANOTOVÁ
K. (1), VOŠLAJEROVÁ BÍMOVÁ B. (1,2), MACHOLÁN M. (2)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (2) Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, Brno; (3)
PřF UK, Praha
Dosavadní výzkum chování dvou evropských poddruhů myši domácí, Mus musculus
musculus a M. m.domesticus, odhalil řadu dílčích rozdílů týkajících se např. agresivity,
sexuálních preferencí, chování v neznámém prostředí či zvládání stresu, které mohou souviset s
odlišnostmi v sociální struktuře jejich populací. Přímé studium sociální struktury však vyžaduje
možnost dlouhodobého průběžného pozorování v co nejpřirozenějších podmínkách. V
uplynulých třech letech jsme sledovali populace obou poddruhů v polopřirozených chovech,
tvořených arénami o rozměrech 4 x 2 m, každá s šesti hnízdními budkami. Zvířata byla
označena veterinárními mikročipy a jejich volný pohyb v arénách byl zaznamenáván systémem
čteček u vchodů do hnízdních boxů. Získali jsme tak rozsáhlý soubor dat zaznamenávajících
časoprostorovou aktivitu všech jedinců. Vhodným nástrojem k popisu takových dat je analýza
sociálních sítí, která popisuje vztahy mezi jedinci formou grafu, ve kterém body reprezentují
jednotlivá zvířata a spojnice mezi body jejich interakce. Tento model pak umožňuje statistický
popis složitých sociálních struktur. Výsledky našich analýz ukazují, že populace poddruhu
domesticus jsou více modulární, tedy spíše odpovídají dělení populací do jednotlivých démů, a
to bez ohledu na změny v populační hustotě. Naopak populace poddruhu musculus vykazují
výrazně nižší modularitu, tedy jejich populační struktura se jeví spíše jako difuzní. Data o
časoprostorové aktivitě sledovaných jedinců byla doplněna analýzou paternit jedinců
narozených v průběhu experimentu, analýzou jejich hormonálních profilů a bazální míry
agresivity u zakládajících jedinců.
Práce byla podpořena grantem GA ČR P506-11-1792.
(PŘEDNÁŠKA)
166
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Monitoring rysa ostrovida v širším Pošumaví – průběžné výsledky projektu Trans-Lynx
MINÁRIKOVÁ T. (1), POLEDNÍK L. (1), BUFKA L. (1, 2,3), BELOTTI E. (1,2,3), POLEDNÍKOVÁ K. (1),
ROMPORTL D. (1,4)
(1) ALKA Wildlife o.p.s., Lidéřovice; (2) Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava,
Vimperk; (3) Fakulta Lesnická a Dřevařská ČZU, Praha; (4) PřF UK, Praha
Česko-bavorsko-rakouská populace rysa ostrovida (Lynx lynx) je naší největší populací této
vzácné kočkovité šelmy, přesto je ohrožena pytláctvím a dalšími vlivy. Hlavním cílem projektu
Trans - Lynx je zajistit lepší ochranu této populace formou rozšíření spolupráce odborníků z
Bavorska a ČR. Systematický monitoring populace je v rámci projektu prováděn od května 2013
pomocí fotopastí Cuddeback Attack WF, s využitím mezinárodní kvadrátové sítě ETRS LEA
(grid 10 x 10 km). Monitoring probíhá v jihozápadních Čechách v celkem 30 kvadrátech
vybraných na základě habitatového modelu. Sledováno je 20 kvadrátů s velmi vhodným
prostředím pro výskyt druhu (habitat suitability index >50%) umístěných převážně na okraji
areálu populace a 10 kvadrátů na migračních koridorech, vybraných také na základě
habitatového modelu metodou least cost path modeling. V každém kvadrátu jsou sledovány dvě
lokality. Na základě fotografií je prováděna individuální identifikace jedinců, dle možnosti je
zjišťováno pohlaví, v případě fotografií rodin je odhadován věk koťat a jejich minimální počet.
Všechny získané fotografie jsou porovnávány s rysy z NP a CHKO Šumava, z Bavorska a z
Rakouska. Celkem bylo dosud shromážděno 154 fotografií rysa. Výskyt rysa byl potvrzen v 10
kvadrátech. Identifikováno bylo minimálně 21 různých jedinců. Z toho plně identifikováno
(vyfoceno z obou stran, většinou známé pohlaví) bylo 13 rysů. Dalších minimálně 8 jedinců
bylo zdokumentováno částečně. Ze zaznamenaných rysů byli 4 jedinci česko-rakouští, 3 českobavorští, z toho jeden byl zároveň zaznamenán i v NP Šumava. Trvalý výskyt rysa byl potvrzen
v Blanském lese, na Prachaticku, Vyšebrodsku, v Novohradských horách a Českém lese.
Občasný výskyt byl zaznamenán na migračním koridoru přes Plánický hřeben do Brd a na
migračním koridoru přes Písecké hory. Reprodukce druhu byla prokázána na Prachaticku, v
Blanském lese, na rakouské straně Novohradských hor a na bavorské straně Českého lesa.
(PŘEDNÁŠKA)
167
Abstrakta přednášek a posterů
Jak jeseter ke svým vousům přišel: entodermální původ rostrálních struktur u bazálních
ryb
MINAŘÍK M. (1), METSCHER B.D. (2), GELA D. (3), ČERNÝ R. (1)
(1) Oddělení zoologie obratlovců, katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Department of Theoretical Biology,
Universität Wien; (3) Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický, FROV JU, České Budějovice
Entoderm, jakožto vnitřní zárodečná vrstva, je nezbytný pro utváření trávicí soustavy, která
vzniká diferenciací původně jednoduchého epitelu prvostřeva. Naproti tomu celý povrch embrya
kryje vnější zárodečná vrstva, ektoderm, zajišťující mechanickou ochranu či zprostředkování
mnoha smyslových vjemů. Naše předchozí vývojové analýzy u bichira a kostlína nicméně
odhalily, že entoderm přední části faryngu u těchto bazálních ryb překvapivě vytváří struktury
na vnějším povrchu hlavy, jež u jiných skupin obratlovců vznikají výlučně z ektodermu. V této
práci jsme se zaměřili na studium entodermu během raného vývoje jesetera, s využitím 3D
počítačové mikrotomografie (micro CT) a in-vivo sledování osudu fluorescenčně značených
buněk (tzv. fate-mapping).
Detailní analýza vývoje hlavového entodermu ukázala, že během zárodečného vývoje
dochází k evaginaci entodermu prvostřeva v oblasti budoucích úst, kde se následně podílí na
utváření báze rostra, včetně dvou párů smyslových vousů. U jesetera však nebyla pozorována
evaginace párových výchlipek, jak je tomu u bichira a kostlína. Přední strana prvostřeva u
jesetera nejprve vytváří jednoduchou ztluštěninu, která je při pozdější dorzoventrální kompresi
faryngu vytlačena vně embrya pod formující se hlavu, kde dává vznik základům vousů. S
rozšiřováním báze rostra expanduje tento extraorální entoderm dále dopředu a jeho rozsah
odpovídá zřejmě oblasti rostra jež nenese orgány postranní čáry.
Zatímco u bichirů a kostlínů dává entoderm vně hlavy vznik pouze dočasným cementovým
orgánům larev, u jesetera naše data dokládají významný příspěvek entodermu k formování
smyslových vousů a rostra, tedy struktur, jež zůstávají zachovány po celý život. Tento mezi
obratlovci unikátní vývojový potenciál entodermu představuje zásadní modifikaci dynamiky
zárodečných vrstev v raném vývoji hlavy. Další studium embryonálního vývoje těchto bazálních
linií ryb tak může poodhalit nové skutečnosti o výchozím rozvrhu faryngogeneze obratlovců.
(PŘEDNÁŠKA)
168
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Raná faryngogeneze bazálních paprskoploutvých ryb: analýza embryonálního vývoje
pomocí 3D počítačové mikrotomografie
MINAŘÍK M. (1), METSCHER B.D. (2), RODRIGUEZ L.A. (3), GELA D. (4), ČERNÝ R. (1)
(1) Oddělení zoologie obratlovců, katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Department of Theoretical Biology,
Universität Wien; (3) Laboratorio de acuicultura tropical, DACBIOL, UJAT Villahermosa, Mexico; (4)
Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický, FROV JU, České Budějovice
Přes mnohé zásadní modifikace faryngeální oblasti obratlovců, související se specializací na
rozličné způsoby dýchání či příjmu potravy, zůstává raný vývoj faryngu poměrně uniformní.
Zahrnuje postupné vytváření série entodermálních výchlipek po obou stranách, jež v místě
kontaktu s ektodermem dávají vzniknout žaberním štěrbinám. Tkáň mezi štěrbinami je
základem žaberních oblouků, ve kterých postupně kondenzuje svalovo-skeletální aparát. V této
práci představujeme srovnávací analýzu vývoje rané faryngogeneze tří bazálních skupin
paprskoploutvých ryb (bichiři, jeseteři, kostlíni), u nichž jsme již dříve prokázali příspěvek
faryngeálního entodermu do vnějších hlavových struktur.
Pro podrobnou vizualizaci vyvíjejícího se faryngeálního entodermu jsme využili
počítačovou mikrotomografii (micro CT), jež umožňuje 3D zobrazení studovaných struktur v
kontextu celého embrya a následné zhotovení virtuálních řezů v libovolné rovině. Díky
značnému obsahu žloutkových granul je na řezech možné odlišit raný entoderm od ostatních
zárodečných vrstev a po označení (segmentaci) jej selektivně zvýraznit. To umožňuje snazší
pochopení vzájemných prostorových vztahů vznikajících orgánů v rané embryogenezi. Analýza
detailní vývojové řady tří zmiňovaných druhů ukázala, že standardnímu rozvrhu faryngogeneze
u bazálních skupin ryb předchází raná fáze, při níž se zesílená přední stěna prvostřeva prolamuje
na povrch hlavy a dává vznik kupříkladu cementovým orgánům či hmatovým vousům. Tvorba
žaberních štěrbin je iniciována později a u bichira a kostlína je charakterizována extenzivním
rozvojem druhé štěrbiny a značným zpožděním diferenciace štěrbin následujících.
Vzhledem k tomu, že se výše popsaná modifikace standardního rozvrhu faryngogeneze shodně
objevuje u všech třech skupin, může poukazovat na původní situaci u společného předka
paprskoploutvých ryb a další studium bazálních skupin ryb tak může mít zásadní význam pro
poznání výchozího rozvrhu faryngogeneze kostnatých obratlovců.
(POSTER)
169
Abstrakta přednášek a posterů
Myšovití hlodavci tropických lesů jižního Konga
MIZEROVSKÁ D., BUREŠ M., KONEČNÝ A.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Přestože savci jsou jednou z nejprozkoumanějších skupin živočichů, jejich globální diverzita
není dosud plně známa. Neustále jsou popisovány nové druhy; ať už se jedná o druhy kryptické,
odlišené od dříve známých morfologicky jasně definovaných druhů, či o neznámé savce žijící v
odlehlých, těžko přístupných a málo probádaných oblastech, jejichž skrytě žijící zástupci se až
nyní dostávají pod drobnohled vědecké komunity. Těžko přístupné oblasti tropických deštných
lesů centrální Afriky a jejich savci (zejména ti drobní: letouni, rejsci, hlodavci) patří k těm
dosud nejméně prozkoumaným. V našem příspěvku si proto klademe za cíl prohloubení poznání
fauny hlodavců v tropických lesích jihu Konžské republiky. V květnu a červnu 2010 bylo na
pěti lokalitách odchyceno 61 jedinců myšovitých hlodavců podčeledí Murinae a Deomyinae.
Vybrané lokality postihly široké spektrum lesnatých biotopů dané oblasti, od otevřených okrajů
po zapojený tropický les různého stupně degradace v důsledku lidské činnosti (intenzivní
povrchová těžba nerostných surovin). Odchycení hlodavci byli již v terénu předběžně
identifikováni do rodů na základě vnější morfologie. Jejich druhová příslušnost pak byla
následně upřesněna v laboratoři na základě srovnání sekvencí mitochondiálního genu pro
cytochrom b. Celkem bylo identifikováno 8 druhů, z nichž nejpočetnější jsou zástupci rodů
Hylomyscus (H. walterverheyeni) a Praomys (P. misonnei, P. petteri). Zástupci rodu Praomys se
vyskytovali v rozvolněnějších lesích, často i těch těžbou disturbovaných, naproti tomu H.
walterverheyeni a Lophuromys sp. byli vázáni na zachovalé lesní porosty. Studium diverzity
hlodavců dosud málo probádaných oblastí nejen doplní mezery v našem poznání savčí fauny
planety, ale je také nezbytným základem pro výzkum potenciálních zoonóz souvisejících s
hlodavci či pro druhovou ochranu v biotopech mizejících v důsledku intenzivní lidské činnosti.
(POSTER)
Přežívání kriticky ohrožené vážky v antropogenní krajině: limitující podmínky prostředí a
ekologické pasti
MIŽIČOVÁ H., ŠIGUT M., DOLNÝ A.
Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava
Živočichové si vybírají biotop podle určitých environmentálních charakteristik a signálů,
které ale mohou v antropogenní krajině selhávat. Ekologická past má atributy vhodného
biotopu, avšak snižuje, nebo dokonce vylučuje přežívání nebo produktivitu jedinců, kteří jej
osídlí. Vážky se při hledání ovipozičních ploch orientují podle horizontálně polarizovaného
170
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
světla odraženého od vodní hladiny. V případě biotopové vyhraněnosti to s sebou nese riziko
osídlení biotopu nedovolujícího úspěšný vývoj jedince. Vážka rumělková (Sympetrum
depressiusculum) je celoevropsky ohrožená, přesné příčiny nejsou známy. Jako biotopový
specialista má vysoké nároky na kvalitu vody a specifický vodní režim. Významným náhradním
refugiem jsou plůdkové rybníky, jejichž vodní režim kopíruje ten panující v centru areálu druhu.
Cílem studie bylo zjistit podmínky limitující přežívání druhu v antropogenní krajině se
zaměřením na fenomén ekologických pastí. Po dvě sezony jsme sledovali ovipoziční preference
druhů S. depressiusculum a S. sanguineum na plůdkovém rybníce u Příbora (Moravskoslezský
kraj) a dalších 4 rybnících v těsné blízkosti mateřského rybníka a následné přežívání nové
generace – líhnutí jedinců na zkoumaných plochách. Pomocí smíšených modelů byly
analyzovány faktory limitující přežívání druhů a ovlivňující výběr ovipoziční plochy. Studované
rybníky jsou pro druh S. depressiusculum až na jeden ekologickou pastí. Úplný vývoj jedinců
umožňuje pouze mateřský plůdkový rybník, který hostí několikatisícovou populaci. Byly
pozorovány rozdíly v atraktivitě jednotlivých ploch. Analýza faktorů limitujících přežívání
druhu je kvůli omezenému líhnutí velmi složitá. Zranitelnost druhu v antropogenní krajině je
vysoká, jeho ochrana komplikovaná – nejen díky nedostatku informací, biotopové vyhraněnosti,
ale i vysoké filopatrii a nárokům na okolní terestrické prostředí. Pro účinnou ochranu je
nezbytné nejen zachování managementu stávajících lokalit, ale také zohlednění existence
ekologických pastí.
(PŘEDNÁŠKA)
Vnímaní bolesti u podzemních hlodavců; behaviorální přístup
MLADĚNKOVÁ N. (1), VOLE CH. (2), DOHMEN J. (2), BEGALL S. (2), ŠUMBERA R. (1), BURDA H.
(2)
(1) Katedra zoologie PřF JU, České Budějovice;(2) Department of General Zoology, Faculty of Biology,
University of Duisburg-Essen, Essen, Germany
Podzemní savci mají specifické adaptace na prostředí s nízkým obsahem kyslíku a naopak s
vysokým obsahem oxidu uhličitého a amoniaku. Z pohledu studia těchto adaptací patří striktně
podzemní afričtí rypošovití (Bathyergidae, Rodentia) k těm nejprozkoumanějším podzemním
savcům. Byla u nich demonstrována řada zvláštností, které jsou v savčí říši velmi neobvyklé.
Patří k nim např. zvýšená detoxifikace amoniaku, rezistence vůči rakovině, dlouhověkost,
odlišné inzulinové peptidy a v neposlední řadě také odolnost vůči bolesti. Drtivá většina těchto
poznatků byla získána na rypoši lysém (Heterocephalus glaber), druhu který se stal jedním z
modelových druhů biomedicínského výzkumu. Jako u jediného savce u něj byla zjištěna
behaviorální necitlivost ke kapsaicinu, látce přítomné v chilli papričkách. V naší studii jsme se
171
Abstrakta přednášek a posterů
rozhodli otestovat citlivost několika druhů rypošů a dalších hlodavců na různé koncentrace
kapsaicinu (0,1; 0,3; 1 a 3 mM). Cíle práce byly dva: 1, zjistit zda tato tolerance kapsaicinu je
unikátní pro rypoše lysého nebo je typická i pro ostatní rypošovité. 2, poskytnout neinvazivní a
šetrnější alternativu k tradičně používanému testu - místo injektáže kapsaicinu pod kůži
podávání potravy smáčené v roztoku kapsaicinu. Testovali jsme různé druhy podzemních
hlodavců (Heterocephalus glaber, Heliophobius argenteocinereus, Fukomys anselli, F. darlingi,
F. kafuensis, F. mechowii a F. micklemi, Spalacopus cyanus) a dva druhy hlodavců s víceméně
nadzemní aktivitou jako je hraboš polní (Microtus arvalis) a bodlinatka sinajská (Acomys
dimidiatus). Z prvních výsledků vyplývá, že nesubteránní bodlinatky a hraboši polní se
kapsaicinu většinou vyhýbali. Naproti tomu všechny testované druhy rypošů přijímaly kapsaicin
v různých koncentracích, nejvíce však v případě rypoše lysého, který bez problémů konzumoval
i nejsilnější koncentrace. Předběžné výsledky tedy ukazují, že tolerance kapsaicinu je typická
pro africké rypošovité, a možná také pro podzemní savce obecně.
(POSTER)
Struktura a dynamika společenstev stromových mravenců podél sukcesního gradientu v
horském lese Nové Guineje
MOTTL O. (1), PLOWMAN N. (1,2), KLIMEŠ P. (1,2)
(1) PřF JU, České Budějovice; (2) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice
Mravenci v tropických lesích jsou ekologicky významnou skupinou živočichů, ale z
odlehlých horských oblastí je o nich známo velmi málo. Byla zkoumána jejich společenstva na
stromech horského lesa 3 stádií různého sukcesního stáří na Nové Guineji (9 ploch, každá o
rozloze 0,1 ha; stromy s DBH nad 5cm). Sukcesní stádia byla reprezentována primárním lesem
(4 plochy, stáří nad 50 let), starším sekundárním lesem (3 plochy, 19-29 let) a mladým
sekundárním lesem (2 plochy, 13-14 let). Celkem bylo prozkoumáno 1232 stromů, sesbíráno
18831 jedinců 24 druhů mravenců a zmapováno 716 hnízd.
Celková diversita druhů na plochu byla větší v primárním lese (16.5 ± 1,2), ale mezi stádii
sekundárního lesa během sukcese nerostla (mladý les: 13,5 ± 0,7, starší sekundární les: 11 ± 1
druhů). Ve srovnání s celkovou diversitou ale počet druhů mravenců na jeden strom klesal podél
gradientu stáří lesa od 1,5 ± 0,5 druhů na strom v primárním lese, přes 1 ± 0,2 ve starém
sekundárním lese až po 0,8 ± 0,02 v mladém sekundárním lese. Druhová kompozice se v
průběhu sukcese lišila vzrůstající abundancí rodu Vollenhovia s rostoucím stářím lesa, a naopak
výrazným úbytkem druhu Ponera sp.1. Nicméně, všechny druhy, které byly nalezeny v
sekundárních plochách, se rovněž vyskytovaly v primárním lese. Nejpočetnější hnízdní habitaty
(pod kořeny epifytů, v dutých větvičkách) byly u všech stádií podobně hojné, ale v mladém
172
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
sekundárním lese bylo větší zastoupení hnízd v dutých kmenech a mrtvých částech stromů.
Výsledky naší studie ukazují, že ve srovnání s nížinnými pralesy se horská společenstva
stromových mravenců mění během sukcese poměrně málo a jsou dominována druhy hnízdícími
v kořenech epifytů a větvích myrmekofytyckých dřevin. Horské lesy jsou osídleny především
krypticky žijícími druhy mravenců přizpůsobenými chladnějšímu klimatu a nenajdeme v nich
invazivní a kosmopolitní druhy mravenců.
Výzkum byl podpořen granty GAČR (P505/12/P875, 14-36098G), MŠMT (LH11008) a GAJU (136/2010/P).
(PŘEDNÁŠKA)
Změny distribuce a početnosti zimujících vodních ptáků u nás i v Evropě
MUSIL P., MUSILOVÁ Z., ADAM M., ZOUHAR J., HRDLIČKOVÁ E.
Katedra ekologie FŽP ČZU, Praha
Globální klimatické změny ovlivňují změny distribuce mnohých druhů ptáků. U několika
druhů kachen byl v posledních letech prokázán posun z jihozápadní do severozápadní Evropy.
Tento posun není ale jediný, k němuž dochází. Nejnovější analýzy dokládají i převažující nárůst
početnosti většiny druhů na středoevropských zimovištích a tedy i v České republice. Takto se
na našem území dlouhodobě zvyšují počty zimujících volavek, hus, většiny druhů kachen a
racků.
Tyto změny lze doložit na základě výsledků Mezinárodního sčítání vodních ptáků,
probíhajícícho na našem území již od roku 1966 a jehož 50. ročník proběhl v polovině ledna
2015. Uvedený monitorovací projekt poskytuje takto zřejmě nejdelší kontinuální časovou řadu
zachycující změny početnosti určité skupiny živočichů na území ČR i v celé Evropě.
Analýza dlouhodobých trendů 37 nejběžněji zimujících druhů vodních ptáků ukázala, že u 23
druhů dochází k signifikantnímu dlouhodobému nárůstu početnosti (1966-2014), zatímco
ubývajících druhů je pouze 6. Řada druhů prodělává velké fluktuace početnosti v jednotlivých
zimních sezónách, které souvisí s variabilitou meteorologických podmínek. V chladných zimách
u nás narůstají počty severněji zimujících druhů, jako jsou potápka malá, labuť velká, polák
chocholačka, hohol severní, morčák velký nebo druhů zimujících ve vyšších polohách (skorec
vodní). Naopak v teplejších zimách narůstají signifikantně počty druhů obvykle zimujících v
teplejších oblastech Evropy, např. potápky roháče, volavky bílé, volavky popelavé, husy velké,
kopřivky obecné a racka bouřního.
Lokální klimatické podmínky mají statisticky průkazný vliv na potápku roháče, labuť
velkou, husu velkou, racka bouřního. Globální (resp. celoevropské) klimatické podmínky mají
průkazný vliv na potápku malou, poláka chocholačku, morčáka bílého. V celoevropském
173
Abstrakta přednášek a posterů
měřítku se zvyšuje význam zimování v lokalitách mimo dosavadní síť chráněných lokalit, která
nebere na dynamiku ptačích populací, které jsme nyní svědky.
(PŘEDNÁŠKA)
Ztráty a nálezy v rybích genomech: paralelní vznik barevného vidění u hlubokomořských
ryb
MUSILOVÁ Z. (1), CORTESI F. (1,2), SALZBURGER W. (1,3)
(1) University of Basel, Switzerland; (2) University of Queensland, Australia; (3) University of Oslo,
Norway
Vnímání světla je u obratlovců umožněno díky expresi různých genů (tzv. opsinů) ve
fotoreceptorech sítnice. Odlišné čípkové opsiny (člověk má tři - modrý, zelený a červený)
fungují při dostatku světla a způsobují barevné vnímání, zatímco tzv. rodopsin v tyčinkách je
citlivý za mnohem menší intenzity světla a umožňuje pouze černobílé vidění. U
paprskoploutvých ryb došlo v evoluci k opakovaným duplikacím opsinových genů, čímž vznikla
celá škála odlišných fotoreceptorů adaptovaných na rozmanité světelné podmínky vodního
prostředí. Hlubokomořské ryby mají obecně mnoho fyziologických adaptací na omezené
světelné podmínky od zvětšených očí po sítnici tvořenou pouze z tyčinek. Tento příspěvek
pojednává o molekulárním mechanismu adaptace zraku na extrémní hlubokomořské prostředí.
Analýza genomů více než 100 druhů napříč fylogenezí ryb ukázala, že u mnoha
hlubokomořských linií došlo ke ztrátě či pseudogenizaci opsinových genů, což potvrzuje ztrátu
barevného vidění u těchto ryb. U jedné linie mající hlubokomořské předky, ale nyní žijící v
mělkých vodách bohatých na světlo, došlo k opětovnému zmnožení a rozrůznění jednoho ze
zbývajících opsinů a tím opětovný zisk barevného vidění a pokrytí celého světelného spektra
specializací nově vzniklých kopií. Mnohem zajímavější však je objevení alternativního systému
vnímání barev u jedné hlubokomořské linie, jejíž sítnice je tvořena pouze tyčinkami. U této
skupiny došlo k mnohonásobnému pomnožení tyčinkového rodopsinu na deset různých kopií,
které se klíčovými mutacemi přizpůsobily různým vlnovým délkám světla. Jedná se
pravděpodobně o první případ možného dokonalého barevného vidění tyčinkami u obratlovců.
(PŘEDNÁŠKA)
174
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Bill morphology of three sibling woodpeckers species (Dendrocopos leucotos, D. major and
D. syriacus) living in sympatry
MYCZKO L. (1), ONDREJOVÁ Z. (2), KUBICKA A.M. (3), HROMADA M. (2)
(1) Institute of Zoology, Poznań University of Life Sciences, Poznań, Poland; (2) Laboratory and Museum
of Evolutionary Ecology, Department of Ecology, Faculty of Humanities and Natural Sciences,
University of Prešov; (3) Department of Human Evolutionary Biology, Institute of Anthropology, Adam
Mickiewicz University in Poznań, Poland
We investigated possible interspecific and intersexual differences in White-backed
Woodpecker (Dendrocopos leucotos), Great Spotted Woodpecker (Dendrocopos major) and
Syrian Woodpecker (Dendrocopos syriacus). We used geometric morphometrics to analyse bill
shape from birds collected during the period 1957 – 1974 and deposited in the Šarišské Museum
Bardejov, Slovakia. We compared the horizontal shape of maxilla and mandible, and the vertical
shape of upper part of bill. We have found out a high similarity in the characteristics of the bill
shape between White-backed woodpecker and Syrian Woodpecker. On the other hand, bills of
Great Spotted Woodpecker were significantly wider and shorter. Moreover, significant
intersexual differences in the bill shape were found between Great Spotted Woodpecker and
Syrian Woodpecker. We suggest that existence of similarity in bill shape between White-backed
Woodpecker and Syrian Woodpecker and dissimilarity in bill shape of Great Spotted
Woodpecker may be caused by differences in diet and foraging behaviour.
Research was supported by VEGA 1/1244/12 and OPV ITMS26110230119
(PŘEDNÁŠKA)
Veľkosť vzorky a odhad vhodnosti habitatu pomocou logistickej regresie
NAĎO L., KAŇUCH P.
Ústav ekológie lesa SAV, Zvolen
Logistická regresia má široké uplatnenie pri modelovaní miery vhodnosti územia na základe
výskytu potenciálneho habitatu, avšak jej presnosť a spoľahlivosť zavisí od správneho
pochopenia systému, na ktorý je aplikovaná. Z tohto dôvodu je pomer dvoch kategórií binárnej
premennej (prezencia a absencia jedinca) kľúčový pre výsledok logistického modelu a mal by
odrážať reálny pomer frekvencie výskytu študovaného javu. Cieľom príspevku je ilustrovať
tento problém na príklade štúdie habitatových preferencií (voľba úkrytu) netopiera druhu
Nyctalus leisleri v lesnom prostredí. Pomocou rozličných stratégií vzorkovania rozsiahleho
súboru dát chceme poukázať na možnú chybnú interpretáciu logistických modelov spôsobenú
neznalosťou “prior probalilities”, v tomto príklade sa jedná o potenciálny výskyt druhu v
175
Abstrakta přednášek a posterů
stromových dutinách na študovanom území. V príspevku diskutujeme možné riešenia pre
všeobecnú optimalizáciu modelov logistickej regresie.
(PŘEDNÁŠKA)
Péřovky rodu Philopterus s. str. u krkavcovitých ptáků (Passeriformes: Corvidae)
NAJER T., VALAN M., SYCHRA O.
Ústav biologie a chorob volně žijících zvířat FVHE, VFU Brno
V rámci morfologicko-taxonomické revize péřovek (Phthiraptera: Ischnocera) rodového
komplexu Philopterus s. l. byl v roce 2014 zkontrolován muzejní materiál zapůjčený z Priceova
ústavu pro výzkum všenek (PIPeR) a Ústavu zoologie Ruské akademie věd (ZIN RAN). Celkem
bylo prohlédnuto 175 (PIPeR) a 130 (ZIN RAN) preparátů péřovek rodu Philopterus s. str.
získaných z 22 druhů krkavcovitých ptáků (Passeriformes: Corvidae) na území dnešní Arménie,
Estonska, Filipín, Mexika, Německa, Ruska, Švédska, Tádžikistánu, Taiwanu, Thajska a USA v
období od konce 50. do začátku 70. let 20. století (PIPeR) a ve 30. a 40. letech 20. století (ZIN
RAN). Materiál byl determinován podle Price & Hellenthala (1998) a na základě jeho studia
byla stanovena metodika, která bude použita i při revizi dalších skupin celého komplexu
Philopterus s. l. Výsledky určování nepotvrdily předpokládanou striktní hostitelskou specifitu,
zajímavým případem nové parazito-hostitelské interakce je např. Philopterus phillipi u sojky
Garrulus glandarius brandti ze Sibiře, doposud známý pouze u sojky modré (Gymnorhinus
cyanocephalus) ze Severní Ameriky.
(POSTER)
Světová invaze slunéčka východního: biogeografie a genetika
NEDVĚD O.
PřF JU, České Budějovice; Entomologický ústav, Biologické Centrum AVČR, České Budějovice
Původně východoasijské slunéčko Harmonia axyridis se rozšířilo do Severní Ameriky,
Evropy, Jižní Ameriky a Afriky. Analýza genetických dat (18 mikrosatelitů) byla provedena pro
1442 jedinců ze 47 lokalit v původním a invazním areálu. Metodou Approximate Bayesian
computation byly vybrány nejpravděpodobnější scénáře šíření jednotlivých linií. Invazní
populace v Jižní Americe, Jižní Africe a ve většině Evropy pocházejí z populace ve východní
části Severní Ameriky, kde došlo k mutaci u původně sedentární populace a k nastartování její
invaznosti (Bridgehead effect). Populace v České republice je geneticky smíšená z
východoseveroamerické invazní populace, z evropské skleníkové populace dovezené původně
záměrně z Číny a ze západoseveroamerické invazní populace. Slunéčko se šíří ve vlnách z míst
176
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
záměrného vysazení nebo náhodného zavlečení a náhodně je nalézáno v odlehlých ale turisticky
frekventovaných místech. Ve všech invazních populacích převládají (85%) světlá slunéčka
formy succinea se stálou příměsí melanických forem spectabilis a conspicua.
(POSTER)
Genový tok v rámci plemene český fousek
NERADILOVÁ S. (1), ČERNÁ BOLFÍKOVÁ B. (2), SMETANOVÁ M. (2), CHURAVÁ M. (2), HULVA P.
(3,4)
(1) Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů ČZU, Praha; (2) Fakulta tropického
zemědělství ČZU, Praha; (3) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (4) Katedra biologie a ekologie PřF OU,
Ostrava
Český fousek (ČF) je české unikátní plemeno ohaře, jehož historie se datuje od dob Karla
IV. Jeho genom se v průběhu chovu a zušlechťování často prolínal s německým drátosrstým
ohařem ale i s dalšími plemeny ohařů. Tato studie se zabývá popisem genetické divergence mezi
ČF, německým drátosrstým ohařem (NDO), německým krátkosrstým ohařem (NKO) a
Korthalsovým grifonem (KG) a také tím, jak se různé koncepty chovu ve světě uplatňují v
genetické architektuře plemene. Součástí studie je i zjištění genetické variability a popis
základních genetických parametrů (heterozygozita, index inbreedingu, aj.). Byly odebrány
bukání stěry u celkem 436 jedinců v průběhu let 2012-2014. Počty jedinců jednotlivých plemen:
232 ČF, 121 NDO, 47 NKO, 34 KG a 2 kříženci ČF. Vzorky byly odebírány jak v České
republice, tak i v zahraničí (Nizozemí, Kanada, USA, Nový Zéland, Slovensko, Polsko, Belgie,
Německo, Norsko, Švédsko, Španělsko), a to hlavně na výstavách psů, zkouškách z výkonu a
honech. Ke zjištění populační struktury bylo použito 19 mikrosatelitových lokusů, které byly
zpracovány pomocí současných metod populační genetiky. 2D a 3D vizualizace vztahů mezi
jedinci v programu Genetix odhalila výraznou diferenciaci plemen ČF, NDO a NKO. Plemeno
KG vykazuje vyšší míru genetické variability než ostatní plemena. Nejlepší podpora v programu
Structure byla vyhodnocena pro rozdělení na dva klastry, kdy bylo dobře odděleno plemeno ČF
a další plemena. U plemene KG jsou viditelné sdílené genotypy a malá míra genového toku
mezi plemeny KG a ČF. Jednotlivá plemena byla dobře rozlišitelná na základně provedených
analýz. Tyto analýzy také ukazují, u kterých jedinců či linií, došlo k přilití krve jiných plemen.
ČF nevykazuje strukturovanost, kterou bychom očekávali vzhledem k liniovému chovu. Taktéž
se nepotvrdila genetická diferenciace jedinců chovaných po několik generací v zahraničí.
Projekt je finančně podporován grantem IGA 20145027.
(POSTER)
177
Abstrakta přednášek a posterů
Neo-pohlavní chromosomy a radiace bazálních motýlů skupiny Ditrysia
NGUYEN P. (1,2), CARABAJAL PALADINO L.Z. (1), MAREC F. (1,2)
(1) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice; (2)PřF JU, České Budějovice
Srovnávací fyzické mapování pohlavního chromosomu Z u významného škůdce obaleče
jablečného, Cydia pomonella (Tortricoidea), ukázalo, že jde o tzv. neo-pohlavní chromosom,
který vznikl fúzí původního chromosomu Z s autosomem odpovídajícím chromosomu 15
referenčního genomu bource morušového, Bombyx mori. Analýza příbuzných druhů odhalila, že
k této fúzi došlo u společného předka podčeledí obalečovitých, Olethreutinae a Tortricinae.
Předběžné výsledky naznačují, že k podobné chromosomální přestavbě došlo také u zástupců
nadčeledi Gelechioidea. Detailní analýza pohlavních chromosomů makadlovky Tuta absoluta
(Gelechioidea) odhalila fúzi chromosomu Z a homoelogu chromosomu 7 B. mori. Dostupná
karyotypová data podporují značné evoluční stáří těchto neo-pohlavních chromosomů, které
mohou být synapomorfií velké části nadčeledi.
Paralelní chromosomová evoluce zaznamenaná u těchto dvou druhově bohatých skupin
podporuje možnou roli neo-pohlavních chromosomů v adaptivní evoluci a radiaci bazálních
skupin ditrysijních motýlů. Chromosomy 7 a 15 bource morušového nesou velké klastry
detoxifikačních genů, UDP-glykosyltransferáz a ABC transportérů, které hrají roli v
odbourávání sekundárních metabolitů rostlin. V důsledku výše popsaných přestaveb se tyto
geny dostaly do vazby na pohlaví. Evoluční síly formující pohlavní chromosomy pak mohly
vést k amplifikaci a funkční diverzifikaci těchto detoxikačních genů, které ovlivňují růst a
přežití housenek na hostitelské rostlině. Protože první krytosemenné rostliny pravděpodobně ke
své obraně využívaly primitivnější a méně toxické chemické látky, výsledný nárůst
detoxifikační kapacity housenek mohl motýlům nadčeledí Tortricoidea a Gelechioidea pomoci v
kolonizaci nových živných rostlin. Rozšíření spektra hostitelských rostlin je přitom jednou z
inovací, které umožnily radiaci ditrysijních motýlů, největší skupiny výhradně fytofágního
hmyzu.
(PŘEDNÁŠKA)
Koľkokrát za noc? Spontánna hlasová aktivita výra skalného Bubo bubo
NOGA M.
Ochrana dravcov na Slovensku, Bratislava
S rozvojom a zdokonaľovaním audiovizuálnej techniky je možné v súčasnosti bez väčších
časových investícií realizovať dlhodobé sledovanie akustickej aktivity vtáctva. Modelovým
178
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
druhom pre náš monitoring bol výr skalný (Bubo bubo), druh s pomerne jasným a ľahko
identifikovateľným hlasovým prejavom.
Hlasová aktivita druhu bola sledovaná na juhozápadnom Slovensku v rokoch 2012 – 2014,
monitorovalo sa spolu 24 lokalít (predpokladané a zistené hniezdiská výrov). Nahrávky boli
získavané pomocou digitálnych záznamníkov, následne boli spracované v akustickom softwéri
Adobe Sound. Na štyroch lokalitách bola sledovaná celonočná akustická aktivita a
vyhodnocovalo sa rozloženie celkovej hlasovej aktivity oboch pohlaví; na 20 lokalitách boli
nahrávané len vybrané časti dňa a noci (súmrak, svitanie, časť noci) a vyhodnocoval sa začiatok
spontánnej aktivity samca výra skalného.
Začiatok spontánnej hlasovej aktivity výra (n=27, 50 nahrávok, február a marec) bol v čase
od 39 minút pred západom Slnka po 101 minút po západe Slnka, priemerne 21 minút po západe
Slnka. Okrem jedného vrcholu v intervale 0 – 10 min po západe Slnka je začiatok aktivity
pomerne rovnomerne rozložený až do intervalu 35 – 40 minút po západe Slnka.
Zo štyroch celonočne sledovaných lokalít v období 1.–4. 3. 2013 bolo celkovo vyhodnotených
6536 hlasových prejavov (4003 húknutí samca, 2533 hlasových prejavov samice). Hlasová
aktivita samcov sa pohybovala od 72 – 907 volaní za noc, priemerne 333 volaní za noc; u samíc
boli rozdiely výraznejšie, od 1 volania až po 1221 za noc, priemerne 211 volaní za noc. Intenzita
akustickej aktivity na jednotlivých lokalitách bola rozdielna, jedince sa líšili i v obdobiach
vrcholnej hlasovej aktivity v rámci noci.
Výskum bol podporený projektom CORO-SKAT „Ochrana dravcov, bocianov a sov v regióne Záhorie a Niederösterreich“
v rámci Programu cezhraničnej spolupráce Slovenská republika – Rakúsko 2007-2013; a Agentúrou na podporu výskumu a
vývoja, projektom LPP-0245-07: „Dravce a sovy Slovenska – edukačný program“.
(POSTER)
Potravní ekologie kuny skalní (Martes foina) v synantropním prostředí
NOVÁKOVÁ L., VOHRALÍK V.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Kuna skalní je jednou z nejpočetnějších synantropních šelem na území České republiky. Její
populační hustota se v posledních desetiletích neustále zvyšuje a to včetně center velkých měst.
O její urbánní ekologii na našem území toho ale víme velmi málo. V naší studii jsme se proto
zaměřili na důležitou kapitolu ze života našich kun – jejich potravní ekologii.
Na území Čech byly vybrány 4 lokality, které se liší stupněm urbanizace, dvě ve městě
(centrum a periferie Prahy) a dvě ve vesnickém prostředí - Volduchy (okr. Rokycany) a Zaječov
(okr. Beroun). Na těchto lokalitách byl po více než 18 měsíců pravidelně sbírán trus kuny skalní,
takže bylo u každého sběru známo období, ze kterého trus pochází. Trus byl analyzován a byly z
179
Abstrakta přednášek a posterů
něj extrahovány makroskopické zbytky potravy. Ty byly podle možností určeny a rozděleny do
11 kategorií (savci, ptáci, ptačí vejce, ryby, neidentifikovaní obratlovci, plody, vegetativní části
rostlin, bezobratlí, kameny, antropogenní materiál a neidentifikovatelné zbytky). Složení
potravy bylo hodnoceno na základě váhy sušiny a frekvence výskytu jednotlivých složek.
V trusu bylo identifikováno 104 rostlinných a živočišných taxonů. Nejhojnějšími složkami byly
podle váhy sušiny: plody (39 %), neident. obratlovci (10 %), ptáci (4,4 %), drobné kamínky (1,9
%) a savci (1,6 %). Materiál antropogenního původu jako např. papír či igelit tvořil 1,3 %.
Zbytky bezobratlých a vaječné skořápky byly pravidelně nacházeny ve velmi malém množství.
Významný rozdíl mezi městskými a vesnickými lokalitami byl prokázán pouze u ptačích
zbytků, které se vyskytovaly ve větším množství na městských lokalitách. Frekvence výskytu
byla nejvyšší opět u plodů, které byly nalezeny téměř ve všech vzorcích ze všech období včetně
zimních měsíců. Frekvence výskytu savců vykazovala stoupající tendenci se snižující se
urbanizací lokality. U ostatních složek nebyl zjištěn žádný zřejmý urbanizační trend.
(PŘEDNÁŠKA)
How to force the bank vole to express magnetoreception?!
NOVÁKOVÁ M. (1), OLIVERIUSOVÁ L. (1), NĚMEC P. (2), SEDLÁČEK F. (1)
(1) University of South Bohemia, Ceske Budejovice; (2) Charles University, Prague
Magnetoreception has been convincingly demonstrated in only a few mammalian species.
Concerning rodents, there are two ecologically different groups, which are most likely different
in magnetoreception mechanisms too. The first one – mole rats, which were first researched –
are living underground without possibility to use light energy for magnetoreception mechanism.
The animals exhibited very strong spontaneous directional preference. So their orientation
should be based on magnetite particles. The second group -terrestrial rodents (e.g. hamsters,
voles, mice) – search for food above ground at least, therefore their magnetoreception
mechanism can be light dependent, but the exact mechanism is not known so far. These animals
in most cases exhibit weak directional preference only, often based on directional learning. To
prove magnetoreception in rodents a circular arena placed in the centre of electromagnetic coil
is used most frequently. The animal is allowed to explore the arena and build a nest from the
provided material in a natural as well as shifted magnetic field.
Bank voles exhibited strong directional preference along the north-south axis in tests carried
out under light conditions. In total darkness they were unable to change the nest positions
according to shifted electromagnetic field and the animals relied mainly on nonmagnetic cues in
the experimental room. So the previous preference under light conditions we were not able to
confirm. A question came up how to motivate animals to show their ability of magnetoreception
180
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
reliably. Therefore we looked for other type of test. We have tried to use the plus-shaped water
maze, in which an animal is forced to swim and find in one arm an islet hidden just under the
water surface. In laboratory mice two training trials were sufficient for learning to find the right
arm by use of magnetic orientation. However in the bank voles, two trainings were not enough
yet.
(POSTER)
Patogenita bakterie ‘Candidatus Rickettsia vini’ izolované z ornitofilního klíštěte Ixodes
arboricola pro morčata
NOVÁKOVÁ M. (1,2), COSTA F.B. (3), NIERI-BASTOS F.A. (3), KRAUSE F. (4), LITERÁK I. (1,2),
LABRUNA M.B. (3)
(1) Ústav biologie a chorob volně žijících zvířat FVHE VFU, Brno; (2) CEITEC VFU, Brno; (3)
Departamento de Medicina Veterinária Preventiva e Saúde Animal, FMVZ USP, o Paulo, Brazil; (4)
Břeclav
V roce 2012 byla v ornitofilním klíštěti I. arboricola a klíštěti obecném (I. ricinus)
detekována DNA nové bakterie, která byla pojmenována ‚Candidatus Rickettsia vini‘. Její
přítomnost byla potvrzena ve Španělsku, Turecku, České republice a na Slovensku. Rickettsie se
dělí do čtyř skupin. ‚C. R. vini‘ patří do skupiny spotted fever group stejně jako všechny
patogenní rickettsie přenášené klíšťaty. Naším cílem bylo tuto bakterii izolovat v čisté kultuře a
zjistit, zda je patogenní pro savce. Ze stropů budek lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) bylo
nasbíráno v červnu 2014 v oboře Soutok (Břeclav) 17 samců a 115 samic I. arboricola. U samců
klíšťat byl proveden hemolymfový test. Jedinci, u kterých byly v hemolymfě obarvené podle
Gimenéze pozorovány rickettsiím podobné buňky, byli máčeni v jodové tinktuře, propláchnuti
sterilní vodou a rozmělněni v 500 µl bujónu obohaceného mozkosrdcovou infusí. Homogenát
byl inokulován do vialek s Vero buňkami. Primokultury obsahující rickettsiím podobné
struktury byly reinokulovány do kultivačních lahví s vrstvou buněk Vero. Byly získány tři
izoláty bakterie ‚C. R. vini‘. Molekulární charakterizace izolátů byla provedena amplifikací
parciálních sekvencí genů gltA, ompA, ompB a htrA. Sekvence byly 100% identické se
sekvencemi ‚C. R. vini‘ detekované ve Španělsku. Suspenze cca 3000 Vero buněk infikovaných
rickettsiemi byla peritoneálně inokulována do dvou samců morčat. Morčata jsou standardně
využívaná laboratorní zvířata pro hodnocení patogenity rikettsií. Po 21 dní byla morčatům
rektálně měřena teplota. Nebylo pozorováno signifikatní zvýšení teploty, ani jiné příznaky
onemocnění. Růst ‚C. R. vini‘ ve Vero buňkách ukazuje, že bakterie dovede využívat obratlovce
jako hostitele. Experimentální infekce morčat však naznačuje, že tato nově izolovaná rickettsie
pravděpodobně není patogenní pro savce.
(POSTER)
181
Abstrakta přednášek a posterů
Kompasem řízené útěkové chování srnčí zvěře
OBLESER P. (1), HART V. (1), BEGALL S. (2), MALKEMPER E.P. (2), ČERVENÝ J. (1), BURDA H.
(1,2)
(1) Department of Game Management and Wildlife Biology, Faculty of Forestry and Wood Sciences, Czech
University of Life Sciences, Prague; (2) Department of General Zoology, Faculty of Biology, University of
Duisburg-Essen, Essen, Germany
Ničím nerušená zvěř preferuje magnetický alignment těla podél severo-jižní osy. K
vysvětlení tohoto chování byly navrženy tři hypotézy: magnetický alignment zlepšuje
smyslovou koncentraci, zvěř využívá magnetický smysl pro měření vzdálenosti, či magnetický
alignment pomáhá uspořádat mentální prostorovou mapu a synchronizovat směr útěku.
Testovali jsme tyto hypotézy tím, že jsme měřili alignment srnčí zvěře při pastvě a odpočinku,
přičemž jsme zaznamenávali vzdálenost, kdy zvěř poprvé zbystřila přítomnost člověka (reakční
vzdálenost, RD), vzdálenost, kdy se dala zvěř na útěk (útěková vzdálenost, FD) a vzdálenost, při
které se zastavila, aby přehodnotila hrozbu. Navíc jsme měřili kompasové směry únikových
drah, příchozího nebezpečí a krytu. Tyto parametry jsme analyzovali, abychom zjistili, jak jsou
ovlivněny pohlavím, věkem, velikostí tlupy, směrem větru a dalšími faktory.
Při pastvení srnčí zvěře byl prokázán signifikantní magnetický alignment v ose sever-jih. Z
211 experimentálních provokací byla zjištěna průměrná reakční vzdálenost (RD) 137 m (±83 m
SD; rozsah 29-375 m). Pokud člověk pokračuje v přímém směru ke zvěři, útěková vzdálenost
(FD) je v průměru 121 m (±77; rozptyl 20-333) a rozdíl mezi RD a FD je 16 m (21; 0-128).
Tento rozdíl je vzdáleností, kterou zvěř dovolila lidskému pozorovateli ujít od zjištění po útěk.
Studie neprokázala vliv ostatních měřených parametrů na RD a FD. Zvěř neprchala rovnou tak,
aby maximalizovala únikovou vzdálenost. Úhel útěku byl v průměru 60° doleva nebo doprava k
optimální dráze útěku, někdy zvěř utíkala dokonce směrem k člověku a často pryč od nejbližšího
krytu. Signifikantně srnčí zvěř preferuje útěk buď na sever či jih a vyhýbá se úniku v ose
východ – západ. Tato preference je výraznější u zvěře vyskytující se v tlupách.
Navrhujeme, že preference pro severo-jižní nasměrování může pomáhat synchronizovat
pohyb a soudržnost skupiny. Dále se domníváme, že toto nasměrování pomáhá při vytváření a
organizaci mentální prostorové mapy.
(POSTER)
182
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
The diet of Long-eared Owl in Jordan
OBUCH J. (1), TULIS F. (2)
(1) Botannická záhrada University Komenského, Blatnica; (2) Katedra ekológie a environmentalistiky FPV
UKF, Nitra
Long-eared Owl is considered a rare wintering and migrating species in Jordan with the
occurrence from November to April in the northern part of the country. In this time period, there
are more songbird species which also represent the major part of Asio otus prey. From 2006 to
2013, we collected pellets of A. otus in the areas of Jordan University and Sport Center in the
capital Amman in which mammals were average 9.4%. In the diet of A. otus House Sparrow
(Passer domesticus) and whitethroats (Sylvia sp.) were represented dominantly (39.2% and
14.3%). In the collecting from 2010, there was 100% abundance of birds, from 2008 there was a
higher abundance of mice (Mus cf. domesticus) and gerbils (Meriones tristrami) were abundant
in 2013. In the A. otus diet on the peripheries of Amman, mammals were more abundant
(16.5%). On the south periphery (Amman National Park) Günther's vole (Microtus guentheri)
was more abundant, to the north of Amman (Wasfi Tal) gebrils (Gerbillus dasyurus) and lizards
(Lacertidae sp.) were abundant. On the periphery of Mafraq town in the north of Jordan (the
area of American Hospital), the most abundant prey in the A.otus diet were House Sparrows, the
Grey Hamster (Cricetulus migratorius) was more abundant from mammals. In 2008, we had
been finding A. otus pellets under eucalypti in the Shaumari reservation near the Azrak oasis in
which mice dominated (Mus sp.). When comparing the results of our collections of A. otus
pellets with those of other countries of Middle East (Israel, Syria, Iran), in Jordan, there is lower
abundance of mammals (of which 14.9% are the more abundant species Microtus guentheri and
Gerbillus dasyurus) and higher abundance of birds (83.0% from which Passer domesticus,
Carduelis chloris, Carduelis cannabina, Fringilla coelebs, Turdus merula a Streptopelia
senegalensis are more abundant species). The higher abundance of mammals is in Syria (49.5%)
and Iran (50.5%).
(POSTER)
Lvi a hyeny v národním parku Zakouma, Čad
OLLÉOVÁ M. (1, 2), ANTONÍNOVÁ M. (3), DOGRINGAR S. (3)
(1) Fakulta tropického zemědělství ČZU, Praha; (2) Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha – Uhříněves
(3) Národní park Zakouma, African Parks, Čad
Existuje pouze několik málo prací zabývajících se stavem populací lvů (Panthera leo) v
západní a střední Africe. Naším cílem bylo odhadnout velikosti populací lvů a hyen (Crocuta
183
Abstrakta přednášek a posterů
crocuta) v národním parku Zakouma nacházejícím se na jihovýchodě Čadu. Pozorování
probíhalo od února do května 2013. Pro odhad populace jsme použili metodu reprodukce zvuku
pomocí playbacku. Tato technika je běžně používána pro počítání lvů v mnoha parcích Afriky.
Protože je známo, že chování šelem je ovlivněno distribucí a hustotou jejich kořisti, zaměřili
jsme naše pozorování na východní část parku (1 500 km2), vzhledem k nedostatku vody a kořisti
v západní části během období sucha. Zvuk byl přehráván po dobu 42 dnů na 120 stanicích
rovnoměrně rozložených na východní straně parku. Zaznamenali jsme 89 jedinců lvů a 221
jedinců hyen. Z těchto čísel jsme odhadli celkovou velikost lví populace na 110 – 130 jedinců.
To odpovídá populační hustotě 6 lvů na 100 km2. Průměrná velikost lví smečky byla 3,88 ± 0,18
(n = 49 smeček) (maximum = 8). Průměrná pozorovaná velikost klanu hyen byla 1,37 ± 0,06 (n
=117) (maximum = 5). Metoda playbacku není vhodná pro přesnější odhad populace hyen,
přesto dle pozorování usuzujeme, že populace je stabilní. Naše data ukazují, že hyeny jsou v
národním parku Zakouma spíše solitérní nebo vytváří malé skupiny. To představuje velký rozdíl
ve srovnání s hyenami v národních parcích ve východní Africe. S ohledem na údaje o stavu
populace lvů v ostatních oblastech západní a střední Afriky, je zřejmé, že populace v národním
parku Zakouma je bohužel jediná, která je v dané oblasti stabilní a reprodukčně schopná.
(PŘEDNÁŠKA)
Dynamika a štruktúra spoločenstva vodných chrobákov (Coleoptera; Dytiscidae) v
priestore a čase: NPP Vizír ako prípadová štúdia
ONDÁŠ T. (1), KOLÁŘ V. (2,3,4), KLEČKA J. (2,3), JELÍNEK A. (5), VAN NIEUWENHUIJZEN A. (6),
BOUKAL D.S. (2,3), KŘIVAN V. (5)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) BC AV ČR, v.v.i., ENTÚ, České Budějovice; (3) PřF JU, České
Budějovice; (4) ZF JU, České Budějovice; (5) ČSOP Kněžice; (6) Roseč
NPP Vizír je významnou lokalitou s najpočetnejšou známou populáciou potápnika
Graphoderus bilineatus v ČR. Tento druh patrí pod ochranársky projekt NATURA 2000 a v
Českej republike je zaradený medzi kriticky ohrozené druhy. V rokoch 2009 a 2010 tu
prebiehalo dlhodobé sledovanie veľkých druhov potápnikov (Coleoptera; Dytiscidae) pomocou
spätných odchytov do živochytných pascí, ktoré zachytávajú aktívne sa pohybujúce jedince.
Overili sme, avšak len u niektorých druhov, že značenie olejovými farbami a číselným kódom
za účelom spätného odchytu je možné využiť pre odhad početnosti. Ďalej sme zisťovali časovú
a priestorovú variabilitu výskytu jednotlivých druhov. Výsledky získané pomocou
mnohorozmerných metód naznačujú, že drvivá väčšina veľkých potápnikov sa vyskytuje v
plytkej vode v bezprostrednej blízkosti brehov a jednotlivé druhy majú čiastočne odlišné nároky
na habitát, čo naznačuje možnosť ovplyvnenia štruktúry ich společenstva managementom.
Zistili sme aj určitú diverzifikáciu sezónných ník jednotlivých druhov a odlišnú sezónnu
184
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
dynamiku společenstva potápnikov behom oboch sledovaných rokov. Graphoderus bilineatus
preferoval na rybníku Vizír najmä porasty ostríc na rozdiel od populácií žijúcich v západnej a
južnej Európe. Najvhodnejšie obdobie pre monitoring druhu G. bilineatus v našich podmienkach
je jar (apríl-máj) a neskoré leto (august-september).
(POSTER)
Sexual size dimorphism and assortative mating by brain size in Red-backed shrike Lanius
collurio
ONDREJOVÁ Z. (1), SZYMAŃSKI P. (2), TOBOLKA M. (3), HROMADA M. (1)
(1) Laboratory and Museum of Evolutionary Ecology, Department of Ecology, Faculty of Humanities and
Natural Sciences, University of Prešov; (2) Department of Behavioural Ecology, Adam Mickiewicz
University, Poznań; (3) Institute of Zoology, University of Life Sciences, Poznań
Devoted to the memory of Dr. Marcin Antczak Assortative mating, defined as nonrandom
mating with respect to some phenotypic character, may be indicative of active mate choice. This
mating pattern may occur for body size, plumage color, patch size, age, body condition and
other traits. Assortative mating was documented in many bird species, however, there is no
evidence about assortative mating by brain size. We have investigated sexual dimorphism and
assortative mating in Red-backed shrike Lanius collurio. Data were collected in 2011 – 2012 in
Poland. We have found out significant sexual dimorphism in tail length and body mass of
shrikes. Females were significantly larger in body mass, but they have significantly shorter tail
than males. Moreover, we have found out significant positive assortative mating with respect to
body mass and brain size of individuals. Our results have confirmed that Red-backed shrike
pairs formed at nonrandom with respect to brain size. Our preliminary results suggest that brain
size may be an important factor in sexual selection of birds.
The work was financially supported by grant OPV ITMS: 26110230119 and VEGA1/1244/12.
(POSTER)
Ektoparazité ptáků v záchranných stanicích ČR
OŠLEJŠKOVÁ L., NAJER T., SYCHRA O.
Ústav biologie a chorob volně žijících zvířat FVHE VFU, Brno
V červenci a září 2014 bylo navštíveno 8 záchranných stanic pro handicapované živočichy
ČR – v Bartošovicích na Moravě, Chomutově, Pátku, Plzni, Praze, Přerově, Rokycanech a
Vlašimi. Byl sledován výskyt ektoparazitů u celkem 181 ptáků 13 řádů (75 živých a 106
uhynulých).
185
Abstrakta přednášek a posterů
Nejčastějšími ektoparazity byly všenky (Phthiraptera). Zaznamenán byl výskyt 9 rodů luptoušů
(Laemobothriidae, Menoponidae, Ricinidae) u 17 jedinců 8 řádů ptáků a 15 rodů péřovek
(Philopteridae) u 74 jedinců 8 řádů ptáků. Pouze ojediněle byl zaznamenán také výskyt
dvoukřídlých – ptakotrudky (Hippoboscidae), klíšťat (Ixodes) a péřových roztočů (Acari).
Celkem bylo zaznamenáno 96 parazito-hostielských vazeb. Celková prevalence výskytu
všenek u živých ptáků byla 16 %, u mrtvých pak 63 %. Nejvyšší prevalence výskytu byla u
dravců např. u poštolky obecné (Falco tinnunculus) 36 % (n=36), která byla nejčastěji napadena
všenkami rodu Degeeriella a měkkozobých např. u holuba domácího (Columba livia) 92 %
(n=28), kde bylo nejvyšší napadení všenkami rodu Columbicola. Celková průměrná intenzita
napadení byla 29,1. Nejvyšší počet druhů všenek byl zaznamenán u lysky černé (Fulica atra), u
které bylo nalezeno 6 druhů rodů Degeeriella, Fulicoffula, Incidifrons, Laemobothrion,
Pseudomenopon, Rallicola, u racka bělohlavého (Larus cachinanns), u kterého byly nalezeny 4
druhy rodů Austromenopon, Colpocephalum, Quadraceps, Saemundssonia a špačka obecného
(Sturnus vulgaris), u kterého byly nalezeny 4 druhy rodů Brueelia, Menacanthus, Myrsidea,
Sturnidoecus. Zjištěny byly jak běžně známé parazito-hostitelské vazby, tak i případy výskytu
všenek na netypických hostitelích. Ve všech případech netypických parazito-hostitelských vazeb
se jednalo o uhynulé ptáky, na kterých byly nalezeny pouze péřovky (Ischnocera), které na
rozdíl od luptoušů (Amblycera) obvykle neopouští svého hostitele ani po jeho smrti. Tento jev
tak vede k závěru, že se k netypickým hostitelům dostali při manipulaci s nimi již v záchranných
stanicích.
(POSTER)
Hnízdní ornitocenóza extenzivních pastvin a luk s malými lesíky, liniovou a rozptýlenou
keřovou zelení v Javorníkách (CHKO Beskydy)
PAVELKA K.
Muzeum regionu Valašsko, p.o., Vsetín
V letech 1995-1996 byla mapovací metodou sledována hnízdní avifauna extenzivních
pastvin a luk v obci Zděchov na rozloze 35 ha. Plocha vymezená na pastvině se nachází pod
kótou Radošov v nadmořské výšce 490 až 660. Jedná se o kopcovitou plochu se sníženinou jíž
protéká potůček. Je protkána mnoha polními cestami, na ploše se vyskytují liniové porosty
křovin nebo malé plochy listnatých či smíšených lesů. Celková plocha lesíků činila dohromady
téměř 2 ha, liniová zeleň zaujímala celkovou délku 3,2 km.
Na ploše byly prováděny snímky mapovací metodou v ranních a dopoledních hodinách v
počtu 5 až 6 od dubna do července, přičemž jeden ze snímků byl večerní. Noční kontrola nebyla
na ploše prováděna. Za oba roky bylo celkem zjištěno 25 hnízdících ptačích druhů (20 a 21
186
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
druhů v jednotlivých letech). Celková početnost hnízdní avifauny byla v roce 1995 57,5 párů a v
roce 1996 56 párů, průměr 56,8 párů na 35 ha, to je 19,9 párů na 10 ha plochy. Nejpočetnějšími
druhy byly Fringilla coelebs (13,2%) a Sylvia atricapilla (11,5%) – oba druhy byly
vyhodnoceny jako eudominantní. V dominantní kategorii dominance byly klasifikovány druhy
Lanius collurio (9,7%), Parus major (6,2%), Sylvia communis (5,7%), Phylloscopus trochilus a
Erithacus rubecula (5,3%). V subdominantní kategorii to byly druhy Turdus merula a Anthus
trivialis se shodným podílem 4,4%, dále Alauda arvensis a Cyanistes caeruleus se 3,5%
podílem.
Z dalších ptačích druhů byl v obou letech zjištěn celosvětově ohrožený druh Crex crex,
ovšem pouze v roce 1995 bylo na ploše jeho hnízdní teritorium. Poměrně překvapivá byla nízká
početnost velkých druhů drozdovitých, z nichž Turdus philomelos nebyl vyhodnocen jako
hnízdící ani v jednom roce. Hnízdní početnost těchto ptáků je zřejmě limitována malou
rozlohou lesů na vymezené ploše.
(POSTER)
Barn owl productivity responses to fluctuating vole populations
PAVLUVČÍK P. (1), POPRACH K. (2), MACHAR I. (3), LOSÍK J. (1), GOUVEIA A. (1), TKADLEC E.
(1,4)
(1) Katedra ekologie a ŽP PřF Up, Olomouc; (2) TYTO o.s., Věrovany; (3) Katedra biologie PdF UP,
Olomouc; (4) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec
Recently ecologists have recognized the importance of environmental variability on
population growth rate and individual fitness. Vole population dynamics is typical pulse
resource with long intervals of low abundance and short intervals of superabundance. There is
sufficient evidence that the productivity of vole-eating predators follows closely changes in vole
densities. However, we are less informed about the responses of predators to changing
variability of food resource availability. We studied the system barn owl–common vole to
examine the variation in barn owl (Tyto alba) annual productivity dependent on common vole
(Microtus arvalis) fluctuating numbers. Between 1998 and 2013, 681 active nesting sites
situated in 17 Czech districts were examined every year. In each examined district, vole
abundances were measured using a burrow index, the number of active burrow entrances per
hectare. The description of the functional relationship at the level of the Czech Republic
revealed that owl abundance covaried more with autumn than spring vole abundances. The
relationship was linear. By focusing on the variation in annual productivity at the district level
relative to the vole population variability, we found that the responses in annual productivity
were indeed stronger in districts with higher population variability of voles.
(PŘEDNÁŠKA)
187
Abstrakta přednášek a posterů
Exotičtí mravenci ve sklenících v ČR
PECH P., DVOŘÁČKOVÁ M.
PřF Universita Hradec Králové
Kromě cílových organismů, ve valné většině rostlin a obratlovců, žijí v celoročně
vyhřívaných subtropických a tropických sklenících celého světa i různí teplomilní bezobratlí,
zavlečení většinou s rostlinami do pro ně exotických zemí. Protože mravenci nejsou výjimkou,
příležitostně jsme v uplynulých dvou letech prováděli průzkum mravenců ve vhodných
pavilonech botanických a zoologických zahrad ČR. V zatím navštívených sedmi botanických a
čtyřech zoologických zahradách jsme nalezli celkem čtyři druhy exotických mravenců:
Hypoponera ergatandria, Monomorium pharaonis, Technomyrmex vitiensis a Tetramorium
insolens. Nejbohatší exotickou myrmekofaunu hostí Botanická zahrada UK a ZOO v Praze.
Minimum druhů se naproti tomu nachází v chemicky intenzivně ošetřovaných sklenících. Do
skleníků mohou pochopitelně vnikat i domácí mravence jako Lasius niger, L. emarginatus,
Tetramorium cf. caespitum nebo Formica cunicularia. Biologie zastižených exotických druhů
není většinou příliš dobře známa. Skleníky tak nabízejí možnost výzkumu tropických druhů bez
nutnosti opustit pohodlí střední Evropy.
(POSTER)
Vliv prostředí na tvarovou variabilitu ultrafialových vzorů žluťásků rodu Gonepteryx
(Pieridae, Lepidoptera)
PECHÁČEK P., STELLA D., KLEISNER K.
Katedra filosofie a dějin přírodních věd, PřF UK, Praha
Za viditelné obvykle považujeme světlo takových vlnových délek, ke kterým je citlivý náš
vlastní zrak (přibližně 400-750 nm). Mnoho živočichů je však vnímavých i ke světlu o kratších
vlnových délkách, obvykle nazývanému ultrafialové (UV) záření. Mezi obratlovci i
bezobratlými existuje mnoho druhů, jež na svém těle nesou vzory či kresby patrné pouze v této
části spektra a mohou je využívat jako signál skrytý například před zrakem predátora. Vhodným
modelem pro studium těchto znaků jsou motýli, u nichž tyto signály často plní roli významných
druhotných pohlavních znaků.
Jako modelový druh nám posloužil žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni, Pieridae),
jehož samci nesou na dorsální straně předních křídel kresby patrné pouze v UV části spektra,
které nejsou korelované s jinými vzory patrnými ve viditelném světle. Pomocí metod
standardizované UV-fotografie jsme v muzejních sbírkách pořídili soubor 110 samců z celé
Palearktické oblasti. S využitím geometrické morfometriky (GM) jsme zjišťovali, zda existuje
188
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
vztah mezi tvarem křídla včetně UV-reflektantní kresby a prostředím, ve kterém motýli žili.
Výsledky ukázaly, že samci z oblastí s vyšší průměrnou roční teplotou a úhrnem srážek nesou
na svých křídlech větší kresby než jedinci z lokalit chladnějších a sušších. Tato patrnost je
pravděpodobně důsledkem dostupnosti zdrojů, jež si morfogeneze nákladných UVreflektantních struktur žádá.
Naši pozornost jsme následně zaměřili na testování universality tohoto fenoménu metodami
GM u dalších zástupců běláskovitých (Pieridae), konkrétně u ostatních druhů řadících se k rodu
Gonepteryx (G. amintha, G. aspasia, G. cleopatra a další; celkem máme UV-fotografie 340
samců) a u jednoho zástupce rodu Pieris – běláska řepkového (Pieris napi; celkem 261 samců a
159 samic). V případě P. napi se však namísto tvaru a velikosti soustředíme na zkoumání
spojitosti mezi prostředím a variabilitou v intenzitě UV-reflektance.
Výzkum byl podpořen projektem GAUK 764313.
(PŘEDNÁŠKA)
Brodioptera sinensis Pecharová et al., 2015 (†Megasecoptera: Brodiopteridae): nový druh
hmyzu ze svrchního karbonu Číny odkrývá unikátní morfologické stuktury
PECHAROVÁ M. (1), REN D. (2), PROKOP J. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Key Lab of Insect Evolution & Environmental Changes, College
of Life Science, Capital Normal University, Beijing, PR China
Palaeodictyopteroida je skupinou vymřelého herbivorního hmyzu s výskytem od spodního
karbonu do svrchního permu (období dlouhé přibližně 70 mil. let). Charakteristickými znaky
této skupiny jsou: bodavě-sací ústní ústrojí s mnohdy nápadně dlouhými stylety, silně
sklerotizované kladélko se zoubky, pár hustě ochlupených cerků často delších než celé tělo.
Palaeodictyopteroida zahrnuje druhově početný řád Palaeodictyoptera, Diaphanopterodea
(skládající křídla střechovitě nad zadeček), permské Permothemistida a Megasecoptera. Podle
tradiční koncepce patří Palaeodictyopteroida spolu s Odonatoptera (vážky) a Panephemeroptera
(jepice) do skupiny Palaeoptera, sdílící podobnou stavbu oblasti artikulace křídla. Naopak podle
nejnovější kladistické analýzy jsou Palaeodictyopteroida považováni za sesterskou skupinu
Neoptera (Sroka et al. 2014).
Díky velmi rozsáhlému souboru 54 jedinců rozšiřuje nově popsaný druh Brodioptera
sinensis Pecharová et al., 2015 (Megasecoptera: Brodiopteridae) ze svrchního karbonu Číny
naše znalosti týkající se vnitrodruhové variability křídelní žilnatiny a morfologie dalších tělních
struktur. Kromě nápadně protáhlého samičího ovipozitoru uzpůsobeného pro kladení do rostlin
jsou u samců zřetelně zachovány dvoučlánkové gonopody podobné těm, které se vyskytují u
recentních jepic.
189
Abstrakta přednášek a posterů
První autor (MP) děkuje za podporu výzkumu Grantové agentuře Univerzity Karlovy v Praze (GAUK č. 596213/2015/BBio/PřF).
(POSTER)
David and the Goliath: potent venom of a ant-eating spider (Araneae) enables capture of a
giant prey
PEKÁR S. (1), ŠEDO O. (2), LÍZNAROVÁ E. (1), KORENKO S. (3), ZDRÁHAL Z. (2)
(1) Department of Botany & Zoology, Faculty of Science, Masaryk University, Brno; (2) Proteomics Core
Facility, Mendel Centre for Plant Genomics and Proteomics, Central European Institute of Technology,
Masaryk University, Brno; (3) Department of Agroecology and Biometeorology, Faculty of Agrobiology,
Food and Natural Resources, Czech University of Life Sciences, Prague
True predators capture and consume a number of prey items during their lifetime. The size
of prey of solitary hunters is often considerably smaller than the predator’s body size. But some
species are able to catch large prey given using specific capture adaptations. Here we show that
solitary specialised ant-eating spider of the genus Zodarion is capturing a giant prey. We studied
the trophic niche of this spider species occurring in the Negev desert and investigated its trophic
adaptations, namely behavioural and venomic, that are used to capture ants. We found that the
spider captures mainly ants of the species Messor arenarius, which is polymorphic in size.
Adult female spiders captured large morphs while tiny juveniles captured smaller morphs, yet
the morphs were giant in comparison with spider size (6.5 times heavier). All specimens used an
effective prey capture strategy, but some juveniles used even improved capture tactic that
protects them from ant retaliation. Juvenile as well as adult spiders were able to paralyse their
prey using a single bite. Venom glands of juveniles were more than 50 times smaller than those
of adult spiders, but the paralysis latency of juveniles was only 2.5 times longer. This suggests
that this spider species possess very potent venom already at juvenile stage. Comparison of the
venom composition between juvenile and adult spiders did not reveal significant difference. It
showed that major compounds were peptides/proteins with molecular weight less between 4 and
6 kDA and at about 75 kDa. We discovered here yet another function of venom in venomous
animals: capture of a giant prey.
(PŘEDNÁŠKA)
190
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Vliv aktivního hospodaření na diverzitu květomilného hmyzu v doubravách Národního
parku Podyjí
PERLÍK M. (1), PLÁTEK M. (1, 2), ŠEBEK P. (1, 2), TRNKA F. (3), ČÍŽEK L. (1, 2)
(1) PřF JU, České Budějovice; (2) EntÚ BC AV ČR, České Budějovice; (3) PřF UP, Olomouc
Otevřené lesy patří k nejbohatším terestriálním stanovištím v Evropě. Dlouhodobě však
dochází k jejich úbytku, což vede k poklesu biologické rozmanitosti lesů. V chráněných
oblastech by tomu mohl zabránit vhodně zvolený management. Nejčastějším způsobem péče o
lesy v chráněných lesních je ale tzv. bezzásahový režim. Ten vede ke zvyšování korunového
zápoje a expanzi hustých lesů na úkor lesů otevřených. V naší studii jsme se pokusili
kvantifikovat vliv bezzásahového a aktivního ochranářského managementu na hmyz
navštěvující květy.
Jako modelové území jsme vybrali Národní park Podyjí. Park pokrývají převážně dubové
porosty v minulosti využívané jako lesní pastviny a tzv. pařeziny. Od 50. let minulého století až
do součastnosti park zarůstá spontánní sukcesí. Sledovali jsme vliv vytvoření dvanácti
experimentálních pasek (40 x 40 m, s výstavky) v jádrové zóně národního parku na diverzitu a
složení společenstev florikolních brouků. Šest pasek bylo izolováno od otevřených stanovišť,
dalších šest s nimi bylo spojeno. U každé dvojice pasek byly sledovány kontrolní stanoviště:
louka, řídký les, zapojený les a okraj lesa.
Bylo určeno celkem 1374 jedinců květomilných brouků náležejících do 48 druhů.
Společenstva obou typů pasek měla podobné druhové složení jako otevřený les. Složení louky,
hustého lesa a kraje se od nich a od sebe navzájem významně lišilo. Paseky byly ze studovaných
biotopů druhově nejbohatší. Řídký les byl třetí nejbohatší biotop. Hustý les naopak výrazně
nejchudší.
Vytvoření pasek uvniř hustě zapojeného lesa má pozitivní vliv na diverzitu a složení
florikolních brouků. Reakce této skupiny tak koresponduje s reakcí dalších skupin organismů
studovaných na stejné lokalitě. Výrazné snížení korunového zápoje je tedy vhodný nástroj k
ochraně ohrožených organizmů v lesích.
(POSTER)
191
Abstrakta přednášek a posterů
Výskyt, diverzita a stabilita populácie bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) v
podmienkach extenzívne obhospodarovaných mokrých lúk v okolí rybníka v Pustých
Úľanoch
PETERKOVÁ V.
Katedra biológie, Pedagogická fakulta Trnavská univerzita, Trnava
V predkladanej práci sme sa rozhodli posúdiť podmienky konkrétnej mokrade, extenzívne
obhospodarovaných mokrých lúk v okolí rybníka v Pustých Úľanoch, z hľadiska topických a
klimatických faktorov, pre výskyt, diverzitu a stabilitu populácií čeľade bystruškovitých
(Coleoptera, Carabidae) počas rokov 2009 - 2011. Osobitným cieľom bolo vyhodnotiť
ekosozologický význam tohto územia z hľadiska výskytu bystruškovitých. Vlastné územie, na
ktorom prebiehal koleopterologický výskum, sa nachádza v bezprostrednom okolí rybníkov pri
obci Pusté Úľany (okres Galanta, štvorec Databanky fauny Slovenska 7771, 48°13' N, 34°18'
E). Rybníky sú súčasťou Chráneného vtáčieho územia Úľanská mokraď. Trojročným
entomologickým výskumom v okolí rybníkov pri Pustých Úľanoch sme získali 19 327 jedincov
epigeických skupín živočíchov. Chrobáky boli zastúpené 18 čeľaďami. Najpočetnejšou
(eudominantnou) čeľaďou bola čeľaď Staphylinidae a Carabidae, dominantne bola zastúpená
čeľaď Silphidae. Z čeľade Carabidae bolo determinovaných 15 druhov, eudominantne boli
zastúpené druhy Amara aulica, Amara communis a Pterostichus melanarius. Po analýze
jednotlivých študijných plôch a po ich porovnaní môžeme skonštatovať, že žiadna zo
skúmaných plôch nepredstavuje stabilný biotop významný pre zachovanie aluviálnej fauny
bystruškovitých, avšak nezodpovedá ani umelým, prípadne lúčnym biotopom. Táto lokalita má
oveľa vyšší ekosozologický význam z hľadiska výskytu iných druhov fauny, predovšetkým
vtáctva a korytnačky močiarnej. Z hľadiska výskytu hydrofilných druhov bystrušiek je skôr
rezervoárom pre ich zachovanie. Našim odporúčaním pre zlešpenie podmienok je zachovanie a
obnova stavu mokrých lúk v okolí rybníkov, aby sa čo najviac približovali pôvodným
podmienkam na tejto lokalite. Renaturácia tejto lokality by vzhľadom na migráciu bystrušiek a
ich vývojový cyklus mohla v niekoľkoročnom cykle preukázať výrazne pozitívnu zmenu z
hľadiska výskytu bystruškovitých.
(POSTER)
192
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Tělesný růst křečka polního v přírodní populaci
PETROVÁ I. (1), BENDOVÁ M. (1), LOSÍK J. (1), TKADLEC E. (1,2)
(1) Katedra ekologie a ŽP PřF UP, Olomouc; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec
Somatický růst a velikost těla představují zásadní charakteristiky, které u většiny hlodavců
předurčují reprodukční úspěšnost a fitness. U samic mohou ovlivňovat i velikost vrhů. Studie
zabývající se růstem a velikostí těla u křečka polního (Cricetus cricetus) jsou známy převážně z
laboratorních podmínek, zatímco ty z přírodních populací jsou pouze výjimečné. Křeček polní
prošel v posledních desetiletích populačním poklesem v celém svém areálu a v současné době je
u nás chráněn jako silně ohrožený druh. Přesto jsou stále naše znalosti o tomto druhu neúplné. V
práci jsme se zaměřili na míry tělesného růstu subadultních a adultních jedinců křečka polního v
dlouhodobě zkoumané přírodní populaci. V rámci odchytů prováděných v měsíčních intervalech
byla u odchycených jedinců měřena hmotnost a tělesná délka. Okamžité míry růstu byly
definovány jako rozdíl mezi dvěma log-transformovanými měřeními od stejného jedince, které
byly následně přepočítány za týden. Analyzovali jsme efekt sezóny, populační hustoty, pohlaví a
velikosti těla u subadultů (mladí jedinci před první hibernací) a adultů (dospělí jedinci po
hibernaci) pomocí mnohonásobných regresních modelů. Růst subadultních jedinců byl
negativně závislý na velikosti těla, což také vysvětlovalo stejný výsledek ve vztahu k sezóně.
Populační hustota neměla žádný vliv. Míry růstu tělesné hmotnosti byly vyšší u samců. U
adultních jedinců docházelo ke zpomalení růstu během období rozmnožování v důsledku
zvyšující se velikosti těla. Samci rostli rychleji než samice, u adultů se navíc míra růstu tělesné
délky zvyšovala s populační hustotou, zejména u samic. V letech s vysokou populační hustotou
tak byly pozorovány samice delší, ale nikoliv těžší, patrně vlivem intenzivní reprodukce.
(PŘEDNÁŠKA)
Vážky (Odonata) Tribeča, Vtáčnika a Pohronského Inovca
PETROVIČOVÁ K. (1), DAVID S. (2)
(1) Katedra zoológie a antropológie, Fakulta prírodných vied UKF, Nitra; (2) Katedra ekológie a
environmentalistiky, Fakulta prírodných vied UKF, Nitra
V roku 2013 - 2014 sme v troch geomorfologických celkoch Tribeč, Vtáčnik, Pohronský
Inovec a ich kontaktnej zóny s Podunajskou pahorkatinou zistili 43 lokalít s výskytom vážok,
ktoré predstavovali 11 typov biotopov. V skúmanom území boli zastúpenéčasti vodného toku,
malé vodné nádrže, rybníky a mŕtve ramená riek. Imága vážok sme lovili entomologickou
sieťkou, konzervovali 97 % benzínalkoholom a vyhodnotili bežnými štatistickými metódami.
Výskumom sme potvrdili výskyt 31 druhov vážok v počte 1178 exemplárov. Eudominantné
193
Abstrakta přednášek a posterů
druhy sú Platycnemis pennipes a Ischnura elegans, dominantné Sympetrum sanguineum,
Coenagrionpuella a Calopteryx virgo, subdominantné Enallagma cyathigerum, Erythromma
viridulum, Lestes barbarus, L. dryas a Orthetrum cancellatum. Libelulla depressa je v území
recedentný druh. Okrem reofilných vážok Calopteryx virgo, Platycnemis pennipes a
Onychogomphus forcipatus sú ostatné druhy euryvalentné a stagnikolné. V území sa stretávajú
holomediteránne a eurosibírske faunistické prvky, čo potvrdzujú nálezy etiópskeho
faunistického prvku Crocothemis erythrea na odkalovacej nádrži bane Cígeľ, Sympetrum
meridionale a Orthetrum coerulescens. Najvyššiu hodnotu diverzity mali odonatocenózy
odkalovaciej nádrže v kameňolome v obci Obyce (H´= 2,02, e = 0,81), malé vodné nádrže v
obciach Hostie (H´= 1,85, e = 0,84), a Jelenec (H´= 1,76, e = 0,85). Zistené druhy vážok patria
medzi bežne sa na Slovensku vyskytujúce druhy vážok. Podľa Červeného zoznamu vážok
Slovenska (David, 2001) sú do najnižšej kategórie – takmer ohrozené (LR:nt) zaradené Ischnura
pumilio, Aeshna affinis a Sympetrum meridionale, do kategórie ohrozené (EN) Orthetrum
coerulescens a do kategórie zranitelné (VU) Onychogomphus forcipatus.
Výskum bol podporený projektom VEGA č. 1/0232/12.
(POSTER)
Current knowledge about the endemic earthworm Allolobophora hrabei and its effects on
soil and soil organisms in steppe fragments of Central Europe
PIŽL V., ELHOTTOVÁ D., JIROUT J., STARÝ J., ŠUSTR V.
Institute of Soil Biology, Biology Centre AS CR, České Budějovice
In Central Europe, a total of 110 earthworms species are known to occur, and 40% of them
are endemic to this region. These species often dominate specific forest and grassland
ecosystems, however, yet we lack even basic information about the ecology and the role in the
soil foodweb for most of them. Therefore, we studied the taxonomy and ecology of
Allolobophora hrabei (Černosvitov, 1935), which is fragmentary distributed in the border
regions of the Czech Republic, Austria, Slovakia and Hungary, and represents a key earthworm
species in fragile fragments of steppe ecosystems. To assess the effects of A. hrabei, we
compared abiotic and biotic parameters of upper soil layer, casts and drilosphere using both
classical and molecular techniques.
Based on recent faunistic data, A. hrabei should be classified endangered as it is absent at
most of the sites with its historical records. Analyses of COI and 16 rDNA revealed high
variability of both genes and limited data available in the gene-bank made difficult the
conclusion about the exact position of A. hrabei. In addition, slight differences in the sequences
were identified among three metapopulations under study.
194
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Research carried out in three fragments of steppes located in southern Moravia showed that
A. hrabei reached average density of 13.4 to 21.3 ind./m2, burrowed up to one metre depth and
its cast production at soil surface varied between 2.29 and 3.07 kg/m2 per year. Activity of A.
hrabei increased the amount of available K, total N and P and organic carbon, but not pH and
available Ca and Mg, and the casts were enriched by saccharolytic enzymes. There was
significant shift in microbial diversity from soil to casts, where microbial composition was very
specific. The density and richness of soil mites were generally higher in casts than in soil and
drilosphere. The casts were particularly preferred by rare xerophilous and thermophilous
oribatids.
The project was supported by the CSF, P504/12/0536.
(PŘEDNÁŠKA)
Jak se mění ucho na cestě do podzemí? Srovnávací studie slepcovitých (Spalacidae)
PLEŠTILOVÁ L. (1), HROUZKOVÁ E. (1), BURDA H. (2), ŠUMBERA R. (1)
(1)Katedra zoologie Přf JU, České Budějovice; (2) Department of General Zoology, Faculty of Biology,
University of Duisburg-Essen, SRN
Přenos akustických signálů v podzemních chodbách savců je omezený, nejlépe se zde šíří
zvuky o nízkých frekvencích. Jejich příjem komplikuje i vysoká hladina akustického šumu.
Savci žijící trvale v těchto podmínkách jim přizpůsobili své sluchové schopnosti, což se odráží v
morfologii sluchového aparátu. U fosoriálních druhů tj. těch, které mají pravidelnou aktivitu i na
povrchu a potřebují dobře slyšet v obou typech prostředí, jsou tyto morfologické adaptace méně
výrazné.
Zástupci čeledi slepcovití (Spalacidae) jsou adaptováni na podzemní způsob života. Míra
specializace závisí na množství podzemní aktivity, které se u jednotlivých druhů liší. Patří sem
jak podzemní druhy slepců (Spalax), tak fosoriální druhy hlodounů z podčeledi Rhizomyinae.
V této studii jsme analyzovali morfologii středního ucha. Zaměřili jsme se na znaky, které se
považují za specializaci na podzemní způsob života, jako je poměr délky pák u kladívka a
kovadlinky a poměr ploch bubínku a třmínkové ploténky. Studovali jsme čtyři druhy z čeledi
Spalacidae: afrického hlodouna velkého (Tachyoryctes macrocephalus) a tří asijských hlodounů
(Cannomys badius, Rhizomys sinensis a R. pruinosus). U dalších tří druhů, hlodouna
východoafrického (T. splendens), slepce egyptského (Spalax ehrenbergi) a cokora čínského
(Eospalax fontanierii), střední ucho popsáno bylo. Těchto sedm druhů představuje unikátní
škálu, zahrnující zástupce všech podčeledí slepcovitých a především druhy s různou mírou nad a
podzemní aktivity.
195
Abstrakta přednášek a posterů
Poměr mezi pákami kladívka a kovadlinky se u studovaných druhů téměř nelišil (x = 2,12 ±
0.06 s. d.). Rozdíl v poměru mezi plochami bubínku a ploténky byl výraznější (16,95 ± 2.5 s.
d.), kdy podzemní zástupci dosahovali hodnot 12,38 – 16,96 a fosoriální 17,19 – 20,99. Z
měřených charakteristik se v souvislosti s podzemním životem mění pouze poměr ploch
bubínku a třmínkové ploténky, který je u striktně podzemních forem nízký, zatímco poměr
délky pák u kladívka a kovadlinky zůstává stejný.
(PŘEDNÁŠKA)
Karyotypová variabilita odrážející existenci lokálního endemismu kryptických druhů štírů
na území Alp
PLÍŠKOVÁ J., ŠTÁHLAVSKÝ F.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Členité vysokohorské systémy již od dob svého vzniku silně ovlivňují vývoj a diverzifikaci
místní bioty. Alpy, jakožto největší vysokohorský systém v Evropě, představují významnou
oblast v utváření současné distribuce řady druhů a hostí množství endemitů. Štíři jsou obecně
známi především jako živočichové obývající aridní a semiaridní oblasti. Nicméně některé
skupiny se dokázaly adaptovat na proměnlivé podmínky vysokých hor a v současnosti tak
představují důležitý prvek horské fauny. V Evropě tuto roli zastává samostatná linie rodu
Euscorpius, podrod Alpiscorpius. V současnosti jsou z oblasti Alp rozeznávány tři kryptické
druhy, E. (A.) alpha, E. (A.) germanus a E. (A.) gamma, jejichž druhový status byl stanoven až
na základě výsledků molekulárně fylogenetických analýz. V naší studii jsme se u těchto
alpských endemitů zaměřili na kombinaci několika metodických přístupů za účelem zhodnocení
karyotypové variability v kontextu genetické divergence blízce příbuzných linií. Pro detekci
specifických chromozomálních přestaveb jsme dále aplikovali fluorescenční in situ hybridizaci s
využitím sondy pro 18S rDNA. Za pomoci standardních cytogenetických metod jsme
analyzovali materiál z 35 různých alpských populací a zjistili jsme neočekávanou variabilitu
karyotypů. U E. (A.) alpha byly zjištěny tři odlišné karyotypové rasy (2n=54, 60, 90).
Analogicky byl u E. (A.) gamma odhalen výskyt dvou karyotypových ras (2n=58, 88).
Překvapivě u E. (A.) germanus, druhu s největším areálem výskytu, jsme identifikovali
konzervativní karyotyp o nejnižším diploidním počtu chromozómů (2n=46). Všechny zjištěné
karyotypy se signifikantně liší nejen diploidními počty a morfologií chromozómů, ale také
pozicí nukleolárních organizátorů jadérka v genomech studovaných jedinců. Areály
karyotypových ras se vzájemně nepřekrývají a jejich hranice korespondují s přirozenými
geografickými bariérami, které patrně hrály důležitou roli v izolaci a nezávislé karyotypové
diferenciaci u alpských štírů.
(POSTER)
196
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Rare event in rarely observed rare deer species: why is important to study lesser known
species?
PLUHÁČEK J. (1,2), CEACERO F. (1,3), KOMÁRKOVÁ M. (1)
(1) Department of Ethology, Institute of Animal Science, Prague; (2) Zoo Ostrava; (3) Department of
Animal Science and Food Processing, Czech University of Life Sciences, Prague
The opening of the preorbital gland is an important behaviour in cervids, however, not yet
fully understood. Among others, it has a clear visual role which frequently is associated with
agonistic and/or stress related situations. Such association has been widely studied in red deer,
but very rarely in other deer species. In this study we report the unusual case of preorbital gland
opening in rusa deer (Rusa timorensis) and Barasingha (Rucervus duvauceli branderi),
vulnerable tropical deer species living in social groups. Preorbital gland opening associated to
direct aggressive agonistic interaction (biting/kicking) between two adult rusa deer hinds was
observed in Tierpark Berlin (Germany). It is the first one ever recorded in female–female
interactions. Moreover, in Plzeň Zoo (Czech Republic) we detected the opening of the preorbital
gland by the dominant adult male related to alert behaviour, which has also been rarely observed
in other species. Finally, here we show the first report of preorbital gland opening in wild
Barasingha in Kanha National Park (Madhya Pradesh, India) during mating process. These
novel observations are discussed within the context related to the situations previously reported
in other well-studied species. We suggest that the observation of under-studied species may
have a broader impact on our understanding of deer biology in general. Future studies of
agonistic behaviour and preorbital gland opening on poorly studied species should be
encouraged.
(POSTER)
Synové hrocha a dcery hrošíka aneb rozdílný poměr pohlaví u hrochovitých
(Hippopotamidae)
PLUHÁČEK J. (1,2), STECK B.L. (3)
(1) Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha – Uhříněves; (2) Zoologická zahrada
Ostrava; (3) Zoologická zahrada Basilej, Švýcarsko
Sociální a reprodukční systémy představují hlavní faktory ovlivňující poměr pohlaví
narozených mláďat (dále jen „poměr pohlaví“) u savců. Oba žijící druhy hrochovitých mají
rozdílný právě sociální a reprodukční systém. Zatímco hroch obojživelný (Hippopotamus
amphibius) žije ve stádech a má sklony k polygynii, hrošík liberijský (Choeropsis liberiensis)
žije samotářsky a jeho reprodukční systém lze s největší pravděpodobností označit jako
promiskuitní. Poměr pohlaví je velmi atraktivní téma behaviorální ekologie, avšak dosud bylo
197
Abstrakta přednášek a posterů
publikováno jen málo studií ukazující na velkých vzorcích vychýlený poměr pohlaví od stavu
1:1. Proto jsme se zaměřili na studium tohoto jevu u hrochů a hrošíků chovaných v
zoologických zahradách. Jelikož vedeme mezinárodní plemenné knihy obou druhů, využili jsme
tuto evidenci, přičemž u každého druhu bylo k dispozici více než tisíc narozených mláďat (1138
pro hrocha obojživelného a 1161 pro hrošíka liberijského). Zjistili jsme, že zatímco u hrocha byl
poměr pohlaví vychýlen ve prospěch synů (53,9%), tak u hrošíka byl tento poměr vychýlen
výrazně ve prospěch dcer (41,5%). Z naší analýzy dále vyplynulo, že u hrocha zřejmě poměr
pohlaví ovlivňovala individuální matka, kdežto u hrošíka určoval pohlaví spíše individuální
otec. U každého ze zkoumaných druhů byl poměr pohlaví ovlivněn jinými faktory.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením rozdílného poměru pohlaví u obou druhů jsou zřejmě
rozdíly v jejich sociálním a reprodukčním systému, kdy při nadbytku zdrojů (situace v zoo) se
polygynní pohlavně dvojtvárný hroch obojživelný snažil investovat více do synů, kdežto za
stejných podmínek se u promiskuitního, pohlavně jednotvárného hrošíka rodily spíše dcery.
(PŘEDNÁŠKA)
Variabilita genů pro MHC u plemen kura domácího
POJEZDNÁ A. (1), POTTS N. (2), BAINOVÁ Z. (1), BRYJOVÁ A. (1,3), ŠMÍDOVÁ A. (1), KAUFMAN J.
(2), VINKLER M. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Department of Pathology, University of Cambridge, Cambridge,
UK; (3)Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec
Glykoproteiny Hlavního histokompatibilního komplexu (Major histocompatibility complex,
MHC) jsou klíčové molekuly adaptivní imunity obratlovců. Ptačí MHC mají silný vztah k
rezistenci vůči infekčním chorobám. Kur domácí (Gallus gallus f. domestica) je základní
modelový organismus pro výzkum biologie ptáků a zároveň je to ekonomicky velice významný
druh. Výzkumu struktury a funkce imunitního systému tohoto druhu byla proto věnována
značná pozornost. Genový klastr MHC je u kura domácího dobře charakterizován. Na rozdíl od
se savčích MHC genů je u kura znám tzv. „minimal essential MHC“ – jednoduchý a kompaktní
genový klastr, který obsahuje mj. duplikované polymorfní lokusy pro alfa řetězce MHC gp I.
třídy (BF1 a BF2) a duplikované polymorfní lokusy pro beta řetězce MHC gp II. třídy (BLB1 a
BLB2). V klasickém imunologickém a imunogenetickém výzkumu jsou ale převážně zkoumány
inbrední laboratorní linie kura nebo vysokoprodukční komerční plemena a jejich hybridi.
Genetická variabilita těchto linií může být omezená kvůli křížení pro vysokou produkci. Proto
mohou v součastnosti představovat zdroj dosud málo využité genetické variability okrasná
plemena z drobných zájmových chovů. Abychom prozkoumali genetickou diverzitu těchto
plemen, použili jsme relativně levnou metodu určení genotypu - RSCA (Refrence strand-
198
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
mediated conformational analysis). Při této technice fluorescenčně označené známé sekvence
(FLRs) dimerizují s vlákny DNA vzorku a tvoří heteroduplexy, jejichž rychlost průchodu
kapilárou při kapilární elektroforéze je variabilní, úměrná míře shody sekvence vzorku se
sekvencemi použitých FLR sond. Vzor elektroforetogramů pak, v kombinaci se známými vzory
již osekvenovaných alel, umožnuje spolehlivou identifikaci alel v genotypizovaném vzorku. V
naší pilotní analýze srovnáváme moderní a starobylá plemena, u nichž lze předpokládat
genetický polymorfimus stabilizovaný během domestikace.
Výzkum byl podpořen Grantovou agenturou České Republiky (projekt GAČR P502/12/P179) a Grantovou agenturou
Univerzity Karlovy (GAUK504214).
(POSTER)
Za „sázkou na jistotu“ v embryonálním vývinu afrického halančíka jsou maternální efekty
POLAČIK M., REICHARD M.
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Sázka na jistotu (bet-hedging) je evoluční strategie, kterou vyvinuly organizmy napříč
různými taxonomickými skupinami – je známá u rostlin, bezobratlých i obratlovců. Společným
znakem organizmů s touto strategií je jejich výskyt v nepředvídatelném prostředí s časově
fluktuujícími podmínkami. Princip této strategie spočívá ve snižováni rizika naprostého
reprodukčního neúspěchu pomocí produkce potomstva s vysokou variabilitou v klíčové
vlastnosti/znaku (např. velikost, schopnost disperze, délka vývoje). Variabilita potomstva zajistí,
že v dané sezoně budou podmínky vhodné alespoň pro jeho část, a ta se úspěšně rozmnoží.
Africký anuální halančík Nothobranchius furzeri žije ve vysychajících savanových tůních a
období sucha přežívá jen ve stadiu embrya v jikerném obalu. Příchod sezonních dešťů má v
areálu výskytu tohoto druhu nevyzpytatelný charakter. Proto N. furzeri sází na jistotu a
produkuje i za konstantních podmínek jikry s velmi proměnlivou délkou embryonálního vývoje
(3 týdny – 1 rok). S příchodem období dešťů jsou potom připraveny se vylíhnout jen některé
jikry. Nelíhnou se tedy všechny synchronně, což by v případě falešného deště znamenalo
katastrofu pro populaci.
V naší studii jsme se pomocí metod kvantitativní genetiky (North Carolina II experimentální
design) pokusili zjistit, jaké jsou zdroje variability v délce embryonálního vývoje u N. furzeri.
Podle dopředu stanoveného protokolu jsme opakovaně párovali samce se samicemi a sledovali
délku vývoje snůšek. Zjistili jsme, že i v rámci snůšky se jikry vyvíjejí značně variabilně. Zdroj
variability je negenotypový, protože délka vývoje se s věkem samice měnila – starší samice
produkovaly proporčně více jiker s dlouhým vývinem. Nezjistili jsme žádný vliv samce, ani vliv
199
Abstrakta přednášek a posterů
interakce samčího a samičího genotypu. Našim závěrem proto je, že délka embryonálního
vývoje u N. furzeri je ovlivněna maternálními efekty.
Studie byla podpořena grantem GAČR P506/11/0112.
(PŘEDNÁŠKA)
Vliv populační hustoty na reprodukční úspěšnost a frekvenci hnízdního parazitismu
zrzohlávky rudozobé
POLÁKOVÁ K., MUSIL P., MUSILOVÁ Z., KOČICOVÁ P., MALÍKOVÁ H., KRÁLÍČKOVÁ P.
Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí ČZU, Praha
Zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) je jedním z několika málo druhů kachen, jejichž hnízdní
početnost se na území České republiky od počátku 20. století zvyšuje. Na studovaném území
(CHKO Třeboňsko a blízké okolí) probíhá pozvolný nárůst početnosti zrzohlávky od 70. let 20.
století. Intenzivní monitoring distribuce a početnosti tohoto druhu byl prováděn ve
čtrnáctidenních intervalech v průběhu hnízdní doby od dubna do srpna. Tímto způsobem bylo v
letech 2004 - 2013 sledováno 150 rybníků. Takto byla zjišťována především početnost řady
druhů vodních ptáků včetně zrzohlávky rudozobé. Při sčítání byly dále zaznamenávány i údaje o
rodinkách jednotlivých druhů, tedy počet a stáří mláďat v jednotlivých rodinkách. Zvláštní
pozornost byla věnována i determinaci mláďat v rodinkách kachen s cílem identifikovat případy
mezidruhového hnízdního parazitismu.
V letech 1981 - 2013 hnízdní početnost zrzohlávky rudozobé na 273 sledovaných rybnících
jižních a středních Čech narůstala (aditivní změna roční početnosti - květen = 0,090 ± 0,036,
moderate increase, P < 0,05; červen = 0,097 ± 0,038, moderate increase, P < 0,05).
Relativní zastoupení rodinek (počet rodinek na 1 samici) signifikantně klesalo s rostoucí
početností dospělců zrzohlávky na počátku hnízdní sezóny, tj. v květnu (r = - 0,702, P = 0,024).
Obdobně počet rodinek dosahujících vzletnosti klesal s rostoucí početností v předhnízdní době,
tj. v dubnu (r = - 0,663, P = 0,037). Působí zde tedy tzv. hustotní závislost.
Počet mláďat zrzohlávek, zjištěných v rodinkách jiných druhů kachen rostl s velikostí
populace, tj. s počtem samic na počátku sezóny (r = 0,665, P = 0,040). Frekvence parazitace
rostla s počtem adultních jedinců na počátku sezóny (r = 0,663, P = 0,037), a naopak klesala s
počtem vlastních mláďat zrzohlávky (r = -0,645, P = 0,044). Současně také s rostoucím počtem
rodinek zrzohlávky dosahujících vzletnosti rostl i počet rodinek voděných zrzohlávkou a
parazitovaných jinými druhy kachen (r = 0,846, P = 0,002).
(POSTER)
200
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Srovnávací analýza skeletogeneze bichira a jesetera: dvou linií s odlišnou strategií vývoje
POSPÍŠILOVÁ A. (1), ŠTUNDL J. (1), KRALOVIČ M. (1), GELA D. (2), ČERNÝ R. (1)
(1) Oddělení zoologie obratlovců, katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Výzkumný ústav rybářský a
hydrobiologický JČU, Vodňany
Skeletální, tedy chrupavčité, kostěné a zubní tkáně patří ke klíčovým inovacím obratlovců.
Jejich strukturální diverzifikace definuje možné životní strategie jednotlivých skupin a vytváří
tak morfologický rámec jejich existence. Paprskoploutvé ryby (Actinopterygii) představují jak
druhově výrazně nejpočetnější skupinu obratlovců, tak i skupinu s nebývalou diverzitou
skeletálních systémů. V této práci bude představena srovnávací analýza vývoje skeletálních,
především pak hlavových tkání a struktur dvou bazálních skupin paprskoploutvých ryb s
naprosto odlišnou strategií skeletogeneze. Zatímco bichiři (Polypteriformes) představují doslova
obrněné formy s masivním exoskeletem, mohutnými ganoidními šupinami a se zuby
pokrývajícími struktury celého orofaryngeálního prostoru, jejich blízce příbuzní jeseteři
(Acipenseriformes), patřící mezi tzv. chrupavčité či řídkokosté ryby, se vydali cestou redukce
skeletu a kupř. zuby během svého vývoje zcela ztrácejí.
Skeletogeneze byla studována na unikátní vývojové řadě bichira Polypterus senegalus a
jesetera Acipenser ruthenus barvením mineralizovaných tkání (Alizarin Red) metodou wholemount, přičemž následnou analýzou pod fluorescenční binolupou bylo docíleno citlivějšího a
přesnějšího zobrazení. V posteru budou prezentovány první výsledky našeho porovnávání
růstové dynamiky chrupavčitých, kostěných, i zubních tkání a struktur, bude charakterizován
jejich disproporční růst a identifikována role heterochronie pro vývoj takto disparátních
skeletálních systémů.
(POSTER)
Důvěřuj, ale prověřuj aneb validace imunoenzymatického stanovení kortikosteronu
prostřednictvím ACTH challenge testu
POSPÍŠILOVÁ I. (1,2), HIADLOVSKÁ Z. (1), MIKULA O. (1,3), HAMPLOVÁ P. (1,2), VOŠLAJEROVÁ
BÍMOVÁ B. (1,3), MACHOLÁN M. (1,2), DANISZOVÁ K. (3,4)
(1) Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, Brno; (2) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (3)
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (4) PřF UK, Praha
Neinvazivní přístup při stanovení hladin hormonů je ideální metodou pro studium
dlouhodobých hormonálních změn u volně žijících či drobných živočichů. Využíváme-li při
analýze hormonů jako vzorek např. trus, vyhneme se přímému zásahu do studovaného
organismu a můžeme provádět opakované odběry. Jednou z dostupných metod stanovujících
koncentraci hormonů či jejich metabolitů je imunoenzymatická analýza (EIA). Vzhledem k
201
Abstrakta přednášek a posterů
tomu, že neinvazivním přístupem často neměříme samotný hormon, nýbrž jeho metabolity, je
vhodné provést analytickou a fyziologickou validaci metody. Výsledky hormonálních analýz
totiž může ovlivňovat velké množství faktorů, jako jsou např. cirkadiánní a cirkanuální rytmy,
druhově specifické rozdíly v metabolismu steroidů atp. V našem experimentu jsme využili
stimulačního „ACTH challenge“ testu u dvou poddruhů myši domácí, Mus musculus musculus a
M. m. domesticus. Test předpokládá, že po injekční aplikaci dostatečného množství
kortikotropinu (ACTH) a specifické časové prodlevě by mělo dojít k ostrému nárůstu hodnot
metabolitů kortikosteronu. Pokusná zvířata byla rozdělena po 6 jedincích do 8 skupin dle
poddruhu, pohlaví a režimu (ACTH/placebo). Každá validace představovala sérii 25 odběrů
vždy po 2 hodinách, kdy po 12. odběru bylo jedincům injikováno ACTH nebo fyziologický
roztok. Vzorky jsme zpracovávali pomocí EIA a výsledky následně vyhodnocovali pomocí
softwaru Magellan a programem R. Předběžné výsledky poukazují na zajímavé rozdíly v
bazálních hladinách měřeného hormonu i v samotné reakci na stimulant jak mezi poddruhy, tak i
pohlavími. Jelikož jsme jako první v experimentu obdobného typu použili myši odvozené přímo
z divokých jedinců, jsou získané údaje unikátním zdrojem pro další studie.
Práce byla podpořena granty GAČR 206/08/0640 & P506-11-1792
(POSTER)
Středoevropští noční motýli a jejich funkční vlastnosti
POTOCKÝ P. (1), BARTOŇOVÁ A. (1,2), TROPEK R. (2,3), KONVIČKA M. (1,2)
(1) PřF JU, České Budějovice; (2) Entomologický ústav Biologického centra AVČR; (3) PřF UK, Praha
Práce s funkčními vlastnostmi organismů představují moderní pojetí v ekologii
společenstev: jsou čitelnější než analýzy pracující pouze s druhy a pomáhají nám se dozvědět
více o fungování společenstev. Denní motýli jsou v tomto směru již dlouho oblíbenou
modelovou skupinou, noční ale zůstávají stále tak trochu záhadou.
Pro naši práci jsme použili všemožnou dostupnou literaturu, především však atlasy Macek et
al., 2007/08/12. V úvahu jsme brali středoevropské druhy motýlů zahrnuté v této publikaci,
vyjma druhů žijících v alpských oblastech střední Evropy a druhů zasahujících do této oblasti
jen okrajově jako náhodné zálety. Zahrnuty jsou druhově početné skupiny Noctuidae, Erebidae,
Geometridae ale i menší čeledi Macrolepidopter (Sphingidae,Lasiocampidae …) navíc se
skupinou Cossidae. Funkční vlastnosti druhů byly vybírány, aby reprezentovali schopnosti
druhů týkající se osidlování prostředí a přežívání v krajině.
Vztahy mezi funkčními vlastnostmi jednotlivých druhů jsme kvantifikovali pomocí
nepřímých ordinačních metod, se zohledněním fylogenetických příslušností. První ordinační osa
202
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
rozdělila druhy s denní aktivitou, větším počtem generací, s bylinnou či travní formou živné
rostliny a letovou periodou na jaře; po druhy s noční aktivitou, malým počtem generací, s
keřovou či stromovou formou živné rostliny, živících se listy a žijících na časném jaře či na
podzim. Druhá osa pak odlišila, v negativních hodnotách, druhy polyfágní, přezimující jako
larva, s velkými areály rozšíření a housenkami živícími se listy; od, v pozitivních hodnotách,
druhů monofágních, přezimujících jako kukla, s menšími, především jižními areály a
housenkami živícími se květy či semeny. Vztahy mezi jednotlivými vlastnostmi se shodují s
poznatky, které máme o motýlech z různých míst Evropy. Tato analýza bude představovat
základ pro studie konkrétních společenstev nočních motýlů.
(POSTER)
Vliv intensity lesního hospodaření na společenstva kůrovců a jejich predátorů v horských
jedlobučinách
PROCHÁZKA J., SCHLAGHAMERSKÝ J.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
V jedlobukových lesích CHKO Beskydy byla studována společenstva kůrovců a jejich
predátorů z čeledí Cleridae a Salpingidae. V porostech, rozdělených do tří kategorií podle
intenzity lesního hospodaření, bylo umístěno ve výšce 1,5 m nad zemí celkem 72 nárazových
pastí. Do první kategorie porostů náležely bezzásahové rezervace, ve druhé kategorii byly
rezervace s omezeným hospodařením a třetí kategorie zahrnovala hospodářské porosty. Bylo
odchyceno 3843 jedinců kůrovců, patřících do 26 druhů. Monofágní druhy byly zastoupeny jen
několika jedinci. Jednalo se o druhy živící se výhradně pod kůrou jedle (Cryphalus piceae a
Pityokteines curvidens), které byly dříve z Beskyd udávány jako běžné. Pokles jejich početnosti
může být způsoben poklesem zastoupení jedle na většině studovaných lokalit. Nejvíce jedinců
kůrovců bylo zaznamenáno v rezervacích s omezeným hospodařením, zatímco signifikantně
nejméně jich bylo zachyceno v bezzásahových rezervacích (Kruskal-Wallis, p < 0,05). Počty
druhů kůrovců se mezi jednotlivými kategoriemi porostů výrazně nelišily. Kromě kůrovců bylo
zaznamenáno i 124 jedinců pěti druhů predátorů z čeledí Cleridae a Salpingidae, kteří se kůrovci
živí. Abundance predátorů korelovaly s abundancemi kůrovců (rS = 0,38; p < 0,05).
(PŘEDNÁŠKA)
203
Abstrakta přednášek a posterů
Spatial variability of population structure of the Mallard (Anas platyrhynchos) in the
Czech Republic
PROKEŠOVÁ E., MUSILOVÁ Z., MUSIL P.
Czech University of Life Sciences, Faculty of Environmental Sciences, Department of Ecology, Prague
The Mallard (Anas platyrhynchos) is absolutely the most abundant and the most common
species of wintering ducks in Czechia. The long-term increase in numbers was recorded by
International Waterbird Census (1966-2013) with additive rate of change (0.0089 ± 0.0010).
Wintering population size was recently (2009-2013) estimated between 162 000 and 194 000
individuals.
The spatial variability of population structure was analysed using data from 2338 counts on
478-663 sites investigated annually in 2004-2013, when 461610 individuals were sexdetermined. Among those males represent 54.43 ± 6.47 % of whole Mallard population. The
effect of environmental variables on Adult sex ratio (ASR) was analysed using data from
individual count sites, such as Wetland Type, Mean January Temperature, Altitude, Size of
Urban settlement, Numbers of Individuals.
We expected the increasing proportion of males in more suitable wintering site. We find that
those sites are in mild climate (higher long- term mean of January temperature), lower altitude
and in larger cities which facilitate cold-weather refuge as well as probably suitable feeding
sites.
The effect of wetland type and local density (numbers of individuals using the particular
site) was not confirmed.
(POSTER)
Morfologie vybraných zástupců parazitických klanonožců (Crustacea: Copepoda) ze
Svalbardu
PŘIKRYL P. (1), TYML T. (2,3), HLAVÁČ J. (4), DITRICH O. (2,3)
(1) Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava; (2) Centrum polární ekologie PřF JU, České Budějovice;
(3) Katedra parazitologie PřF JU, České Budějovice; (4) Veterinární ordinace Koldinova, Klatovy
Podstatná část druhově početné skupiny klanonohých korýšů (Copepoda) žije parazitickým
způsobem života. Díky této specializaci prošlo nezávisle několik skupin klanonožců značnými
morfologickými změnami. V mnoha případech jsou morfologické přestavby natolik výrazné, že
srovnání s volně žijícími klanonožci je téměř nemožné. Ryby a paryby patří mezi jejich časté
hostitele a žábra nebo kůže jsou jejich nejběžnější lokalizací. V centrální části souostroví
Svalbard, na lokalitách Petuniabukta a v okolí správního sídla Longyearbyen byli během
parazitologického vyšetření ryb zjištěni také parazitičtí klanonožci, zástupci řádu
204
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Siphonostomatoida (čeleď Lernaeopodidae). U rejnoka hvězdnatého (Amblyraja radiata) byl na
žábrách zjištěn druh Schistobrachia ramosa, který lze nalézt výhradně jen na rejnocích patřících
do rodu Raja (resp. Amblyraja). Na kůži v oblasti žaber, ploutví a ústní dutiny byl u tresky
polární (Boreogadus saida) a tresky obecné (Gadus morhua) nalezen klanonožec Clavella sp. V
případě G. morhua šlo o C. adunca, u B. saida není druhové určení zatím jednoznačné. Cílem
tohoto příspěvku je představit morfologii nalezených druhů klanonožců, která byla pozorována
pomocí skenovací elektronové mikroskopie (SEM). Snímky demonstrují, jak zásadní vliv na
morfologii těla může mít adaptace k parazitickému způsobu života.
(POSTER)
Gyrodactylus spp. diversity on African Clarias gariepinus (Burchell, 1822): the result of coevolutionary strategy?
PŘIKRYLOVÁ I. (1, 2), BARSON M. (3), MALHERBE W. (4), LUUS-POWELL W. J. (2)
(1) Department of Botany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University, Brno; (2) Department of
Biodiversity, University of Limpopo, Turfloop Campus,Sovenga, South Africa; (3) Department of Biological
Sciences, University of Zimbabwe; (4) Water Research Group (Ecology), Unit for Environmental Sciences
and Management, Potchefstroom Campus, North-West University, South Africa
Sharptooth catfish, Clarias gariepinus (Burchell, 1822), is widely distributed in Africa with
the exception of Maghreb, Upper Guinea and Cape provinces of South Africa. This species was
introduced into many countries mainly for aquaculture purposes. On the African continent, C.
gariepinus is currently known to be a host to seven species of the genus Gyrodactylus von
Nordmann, 1832 (Gyrodactylidae).
During the period August 2011 – November 2014, several localities were sampled to
establish gyrodactylid parasite diversity in the southern African region. In total 31 specimens of
C. gariepinus were collected on several spots in South Africa (Flag-Boshielo Dam, Loskop
Dam, Sand and Barota River in Limpopo Province; Mooi River and Barberspan Dam, NorthWest Prov.) and Zimbabwe (Zambezi River and Lake Kariba). The Gyrodactylus prevalence
was noted to be 45%. Species identification based on haptoral sclerites morphometry and
nuclear rDNA ITS sequences identified the presence of 9 different Gyrodactylus species, of
which four are currently known, i.e. G. alekosi Přikrylová, Blažek & Vanhove, 2012; G. gelnari
Přikrylová, Blažek & Vanhove, 2012; G. rysavyi Ergens, 1973 and G. transvaalensis Prudhoe &
Hussey, 1977. Present finding reveals unexpected Gyrodactylus species diversity and their wide
distribution across different regions. Detailed morphological analyses revealed clear differences
in the shape and size of taxonomically important structures between the species examined.
Phylogenetic analyses based on the ITS rDNA sequences assisted in revealing interspecific
relationships. Analysis of 18S rDNA revealed identical sequences for four species with distant
205
Abstrakta přednášek a posterů
geographical
origin
and
which
differ
substantially
in
morpho-metrical
characters.
The observed species richness among one host seems to be an evident signal that co-evolution
occurred in this host-parasite system; however the host-switching is regarded as a main
evolutionary strategy at gyrodactylid parasites.
(PŘEDNÁŠKA)
Symbionti trávícího traktu bryofágního hmyzu (Coleoptera: Byrrhidae)
PYSZKO P. (1), ŠIGUT M. (1), KOSTOVČÍK M. (2,3), DROZD P. (1), HULCR J. (4)
(1) Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava 1; (2) Mikrobiologický ústav AV ČR, Praha 4-Krč; (3)
Katedra genetiky a mikrobiologie PřF UK, Praha; (4) School of Forest Resources and Conservation, IFAS,
University of Florida, Gainesville USA
Studium metagenomiky symbiotických mikroorganismů hmyzu je v současné době rychle se
rozvíjející oblastí výzkumu. Řada prací se zabývá symbionty xylofágního a folivorního hmyzu,
avšak s výjimkou bakteriomů Coleorrhyncha (Hemiptera) nejsou zatím známi symbionti
bryofágního (mechy konzumujícího) hmyzu. Mechy jsou přitom díky své chemické a fyzikální
obraně a nízké nutriční hodnotě velmi obskurním typem potravy. Provedli jsme studii symbiontů
bryofágních brouků druhu Simplocaria metallica a Curimopsis paleata (čeleď Byrrhidae).
Zjišťovali jsme složení bakterií trávícího traktu a dutiny abdomenu pomocí metagenomiky
s použitím platformy Illumina. Jako kontrola posloužili bryobiontní brouci (čeleď Carabidae) ze
stejné lokality a povrchy všech jedinců.
Trávící trakt bryofágů vykazoval vysokou diverzitu více než 200 bakteriálních OTU na
jedince. Mikrobiální společenstva povrchu brouků byla odlišná od jejich vnitřku a podobná pro
všechny druhy. Bakteriální OTU abdomenu a střeva bryofágů se výrazně lišily od
mikroorganismů asociovaných s kontrolou. Nejhojnější bakterie trávícího traktu bryofágů byly
Novosphingobium (17.5 %), Bradyrhizobium (15.5 %), Ralstonia (10 %) a Caulobacter (9 %).
Metabolismy známé u zjištěných mikroorganismů naznačují, že ve střevě bryofágního hmyzu
může docházet k dekompozici lignocelulózy, detoxifikaci sekundárních metabolitů mechu či
fixaci dusíku. Překvapivě vysoká diverzita symbiontů je nesrovnatelná s jiným herbivorním
hmyzem. Vezmeme-li navíc v úvahu vysokou míru polyfagie u některých bryofágních brouků z
čeledi Byrrhidae, výzkum symbiontů trávících traktů bryofágů může odhalit další zajímavé
aspekty tohoto zvláštního typu herbivorie.
Výzkum byl podpořen granty MŠMT – NextGenProject (CZ.1.07/2.3./20.0303), Ostravské univerzity (SGS28/PrF/2014),
Institututu environmentálních technologií (CZ.1.05/2.1.00/03.0100) a GAČR (GA14-04258S).
(PŘEDNÁŠKA)
206
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Hmyz prameništních slatinišť: individuální odpovědi druhů na hlavní gradienty prostředí
RÁDKOVÁ V., SYROVÁTKA V., BOJKOVÁ J., KŘOUPALOVÁ V., HORSÁK M.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Předcházející studie prokázaly, že variabilita společenstev hmyzu na prameništních
slatiništích v Západních Karpatech je téměř výhradně výsledkem působení lokálních podmínek
prostředí. Utváření druhové skladby studovaných společenstev bylo ovlivňováno hlavně
minerální bohatostí vody, stálostí průtokových podmínek a složením substrátu.
Působení významných gradientů prostředí na různé skupiny vodních bezobratlých na
prameništích je dnes poměrně dobře prozkoumáno, ovšem dosud nikdo se nezabýval otázkou,
jak tyto faktory ovlivňují populace konkrétních druhů. Vybrali jsme proto šest na sobě
nezávislých proměnných (obsah kationtů Ca2+ + Mg2+, průtok, teplota vody, obsah organického
a anorganického substrátu a průměrná červencová teplota) a analyzovali jejich vliv na výskyt a
abundanci 34 druhů, které se na slatiništích v Západních Karpatech vyskytují nejčastěji (3 druhy
pošvatek, 9 druhů chrostíků a 22 druhů dvoukřídlých; frekvence >= 25 lokalit z 59
zkoumaných).
Tyto druhy nejvíce reagovaly na průtokové podmínky (14 druhů), přičemž pro specialisty
(tj. druhy vázané na slatiniště) byla důležitá teplota vody, zatímco generalisté (tj. druhy běžně
obývající i okolní vodní biotopy) byli vázáni spíše na průtok. Minerální bohatost vody
ovlivňovala 9 druhů, především specialistů, 6 druhů bylo ovlivněno červencovou teplotou a 4
druhy pakomárů reagovaly na obsah anorganického substrátu. Žádný signifikantní vliv lokálních
podmínek prostředí pak nebyl zjištěn u 11 druhů, převážně chrostíků. Studované druhy byly
klasifikovány do 5 skupin podle jejich individuálních odpovědí na zkoumané faktory.
Tyto výsledky přinášejí první poznatky o individuálních odpovědích druhů slatinišť na hlavní
faktory prostředí a také zjištění, že populace značné části druhů na lokální podmínky prostředí
nereagují a stanovení faktorů, které jejich populace ovlivňují, není jednoduché.
Studie byla financována projektem GAČR (P505/11/0779).
(PŘEDNÁŠKA)
207
Abstrakta přednášek a posterů
Preliminary study on metazoan parasites of gobiid fishes (Gobiidae, Actinopterygii) from
northern Adriatic Sea
RAISINGEROVÁ L. (1), MAŠOVÁ Š. (1), ŠANDA R. (2), VUKIĆ J. (3), GELNAR M. (1)
(1) Department of Botany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University, Brno; (2) Department of
Zoology, National Museum, Prague; (3) Department of Ecology, Faculty of Science, Charles University,
Prague
The aim of this preliminary study is to report and compare metazoan parasite abundance,
prevalence and intensity of infection. Research is being conducted on marine gobies (Gobiidae,
Actinopterygii) in the northern part of the Adriatic Sea in the Kvarner region of Croatia, in the
vicinity of Selce village and Krk Island. Host species were collected in two periods of 2014,
May and October. A total of 688 specimens belonging to 24 species were caught using the
Quinaldine anesthetic and a hand-net, or by a beach seine net. Collected fish were immediately
placed in a tank with original local water. All fish were dissected as soon as possible. The
following parts of a fish were examined: gills, fins, external body surface, eyes, brain, body
cavity, gonads, swim bladder, gall bladder, liver and intestine. All metazoan ectoparasites
(Monogenea and Crustacea) and endoparasites (Trematoda, Cestoda, Nematoda and
Acanthocephala) were removed from each parasitized fish individual. Quantitative information
on the prevalence, abundance and intensity of infection by parasites will be presented for 363
specimens of the following six goby species from the two seasons: Buenia affinis, Gobius
auratus, G. niger, G. roulei, G.vittatus and Pomatoschistus marmoratus. This study is tentative;
after determination of all parasitic specimens to the species level, analyses of the parasite
community structure will be conducted.
This study was supported by the Czech Science Foundation (project No. P505/12/G112), by the BIDA (Biodiversity - the
analyses of biological systems of different levels and on different scales of environment), by the Department of Botany and
Zoology, Faculty of Science, Masaryk University and the Department of Ecology, Faculty of Science, Charles University in
Prague. We would like to thank to our colleagues Petra Zahradníčková, Nikol Kmentová, Markéta Pravdová, and Marcelo
Kovačić for the cooperation during the fieldwork.
(POSTER)
Reakce skákavky Evarcha arcuata na mikroaposematické ploštice rodu Oxycarenus
RAŠKA J., EXNEROVÁ A., ŠTYS P.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Náš výzkum ohledně reakcí skákavky Evarcha arcuata (Clerck 1757) na aposematické
ploštice se zaměřil na tzv. mikroaposematismus, tedy aposematismus malé kořisti. Lze totiž
předpokládat, že její případná aposematická signalizace bude určena právě predátorům z řad
členovců.
208
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Během pokusů byla skákavkám opakovaně předkládána kořist a bylo sledováno, zda se jí
naučí vyhýbat. Zkoumána byla i schopnost zobecnit a zapamatovat si získanou informaci.
Jako kořist byly použity dva druhy rodu Oxycarenus vysílající odlišný optický signál. Zatímco
dospělci druhu Oxycarenus lavaterae (F. 1787) mají na polokrovkách nápadnou červenou
kresbu, polokrovky druhu Oxycarenus hyalinipennis (Costa 1843) jsou průsvitné. Larvy obou
druhů jsou temně rudé a těžko rozlišitelné. Klíčovou vlastností larev i dospělců obou druhů je,
že jsou chemicky chráněni a charakteristicky páchnou.
Vzhledem k výše zmíněným předpokladům byly celkové výsledky velice překvapivé.
Zatímco dospělci obou druhů jsou proti skákavkám dobře chráněni a rozdíl mezi nimi je
minimální, obrana larev je neúčinná a jejich mortalita při opakovaném předkládání prakticky
neklesá.
Tyto výsledky ukázaly, že vnitrodruhový mimetický vztah mezi larvami a dospělci těchto
druhů ploštic rozhodně není symetrický. Navíc některá data naznačují, že larvy mohou v
důsledku znevýhodňovat dospělce při obraně proti predátorovi. To by nasvědčovalo tomu, že
mezi nimi je batesovský mimetický vztah. Batesovská mimeze je obecně známý jev, který je ale
zkoumán převážně teoretickými modely a experimenty s umělou kořistí. U přirozené kořisti je
stav poznání překvapivě nízký. Navíc přítomnost batesovské mimeze u jednotlivých stádií
stejného druhu doposud nebyla popsána, ačkoliv ji lze předpokládat u mnoha druhů ploštic i
jiného hmyzu.
Pro lepší pochopení tohoto jevu bude zásadní jednak analýza obranné sekrece larev a
dospělců obou druhů ploštic, jednak rozšíření použitého spektra predátorů.
Projekt byl financován z prostředků grantu GAČR P505/11/1459.
(PŘEDNÁŠKA)
Koevoluční dynamika mezidruhových vztahů a populačně-specifické dopady invazí
REICHARD M. (1), DOUDA K. (2), PRZYBYŁSKI M. (3), POPA O. P. (4), KARBANOVÁ E. (2),
MATASOVÁ K. (2), RYLKOVÁ K. (2), POLAČIK M. (1), BLAŽEK R. (1), SMITH C. (1,5)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) Katedra zoologie a rybářství ČZU, Praha; (3) Department
of Ecology & Vertebrate Zoology, University of Łodz, Polsko; (4) Grigore Antipa National Museum of
Natural History, Bucharest, Rumunsko; (5) School of Biology, University of St Andrews, Velká Británie
Nepůvodní druhy mohou mít negativní vliv na ostatní druhy ve společenstvu, často s
významnými ekologickými a ekonomickými dopady. Stejný nepůvodní druh má však v různých
částech nového areálu často rozdílný dopad na ekologické vztahy v původních společenstvech.
O příčinách této rozdílnosti mnoho nevíme, přestože je důležitá z teoretického i praktického
hlediska. Mezidruhové interakce jsou často ovlivněny koevolucí, kdy adaptace jednoho druhu je
209
Abstrakta přednášek a posterů
následována odpovídající proti-adaptací u druhu interagujícího. V naší studii jsme testovali
hypotézu, že rozdílná dynamika koevolučních vztahů může významně ovlivnit dopad
nepůvodních druhů. Srovnávali jsme populačně-specifické parametry mezi dvěma populacemi
nepůvodního druhu škeble asijské (Anodonta woodiana) a čtyřmi populacemi původního druhu
ryby hořavky duhové (Rhodeus amarus). Mezi hořavkami a mlži existuje dynamický koevoluční
vztah – hořavky parazitují mlže kladením jiker do jejich žaberní dutiny a mlži využívají ryby
(včetně hořavek) jako hostitele svých parazitických larválních stádií (glochidií). Zjistili jsme, že
dopad přítomnosti A. woodiana ve společenstvu mlžů na hořavky vykazoval značnou
mezipopulační variabilitu. Rozdíly byly zřejmé nejen mezi geograficky vzdálenými liniemi
hořavek, ale také u geneticky téměř identických populací, které se lišily pouze ve zkušenosti s
přítomností A. woodiana. Rozdíly byly patrné jak v náchylnosti hořavek k napadení glochidiemi
A. woodiana tak i ve schopnosti rozpoznat mlže A. woodiana jako nevhodného hostitele pro
vlastní potomstvo. Početnost mláďat hořavek v žaberním aparátu mlžů se navíc lišila mezi
populacemi nepůvodního druhu mlže. Naše studie ukazuje, že právě dynamika koevolučních
vztahů může být příčinou nekonzistentního dopadu nepůvodního druhu na různé populací druhů
původních.
Práce byla podpořena projektem GAČR 13-05872S.
(PŘEDNÁŠKA)
Biogeografia lišajovitých rodu Ambulyx (Lepidoptera: Sphingidae) založená na
mitochondriálných COI génoch
RINDOŠ M. (1), FRIC Z. (2), MELICHAR T. (3), HAXAIRE J. (4)
(1) Katedra ekológie, Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava; (2) Entomologický ústav, Biologické centrum
AV ČR, České Budějovice; (3) Sphingidae Museum, Orlov; (4) Muséum National d’Histoire Naturelle de
Paris, Laplume, Francie
V súčasnosti je čeľaď lišajovitých Sphingidae reprezentovaná približne 1450 druhmi
a tvoria ju tri podčeľade. Rod Ambulyx (Westwood, 1847) je súčasťou podčeľade Smerinthinae
a je aj najväčším rodom v tríbe Smerinthini. Obsahuje približne 60 druhov so širokým areálom
rozšírenia naprieč indopacifickou oblasťou, od severného Pakistanu a Indie až po Japonsko
a sever Austrálie. Všeobecne sa predpokladá, že fauna juhovýchodnej Ázie sa začala šíriť
z pevniny na ostrovy v priebehu neskorého Pliocénu a pokračovala počas Pleistocénu vďaka
opakovaným vznikom spojenia medzi ostrovmi a pevninou. Z výsledných analýz vyplýva, že
disperzia lišajovitých v tomto regióne prebehla s rovnakým trendom. Najprv vznikol komplex
druhov osídľujúcich pevninskú časť Ázie a následne došlo k migrácii do Austrálie, ako aj do
východných častí Palearktu (Čína, Japonsko, Kórea). Druhy osídľujúce Austráliu vytvorili spolu
210
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
s Papuou-Novou Guineou izolovanú skupinu haplotypov. Naopak ostrovy Indonézie (vrátane
Sulawesi a Moluk) boli osídľované v tomto prípade opakovane, v priebehu neskorého
Pleistocénu migračnými trasami zo západu, pravdepodobne cez Borneo. Niektoré druhy z rodu
Ambulyx však osídľovali napríklad sever Bornea, alebo oblasť Malých Sund pomocou
migračných trás cez Filipíny. Analýzy taktiež preukázali monofýliu rodu.
Projekt je podporený grantom GAČR 14-36098G.
(POSTER)
Model konektivity habitatu BBA populace rysa
ROMPORTL D.
KFGG PřF UK, Praha
V rámci přeshraničního projektu TransLynx je monitorována česko-bavorsko-rakouská
populace rysa ostrovida. Jedním z výstupů je model konektivity krajiny z pohledu zájmového
druhu založený na teorii vodivosti (McRae et al. 2008). Model propojuje jádrová území a
nášlapné kameny, definované dle telemetrických dat (Bufka et al. 2012) nad rastrem resistence
krajiny, odvozené ze SDM MaxEnt (Philips et al. 2006).
(POSTER)
Cretaceous park of sex determination: conservation and genetic content of sex
chromosomes in iguanas
ROVATSOS M. (1), ALTMANOVÁ M. (1), JOHNSON POKORNÁ M. (1,2), KRATOCHVÍL L. (1)
(1) Faculty of Science, Department of Ecology, Charles University, Prague; (2) Institute of Animal
Physiology and Genetics AS CR, Liběchov
Many poikilothermic vertebrate lineages, especially among amphibians and fish, possess a
rapid turnover of sex chromosomes, while in endotherms there is a notable stability of sex
chromosomes. Reptiles in general exhibit variability in sex-determining systems. As typical
poikilotherms, they are expected to have a rapid turnover of sex chromosomes. However,
molecular data which would enable the testing of the stability of sex chromosomes are lacking
in most lineages. We tested the linkage of genes to the X chromosome by quantitative
fluorescent real-time PCR comparing gene dosage in male and female genomic DNA, as
females are expected to possess double the gene dosage of X-linked genes which have
degenerated on the Y chromosomes. We demonstrate that members of the New World families
Iguanidae, Tropiduridae, Leiocephalidae, Phrynosomatidae, Dactyloidae and Crotaphytidae, as
well as of the Madagascan family Opluridae, all share homologous sex chromosomes. As our
211
Abstrakta přednášek a posterů
sampling covers the majority of the phylogenetic diversity of iguanas, the origin of iguana sex
chromosomes can be traced back in history to the basal splitting of this group which occurred
during the Cretaceous period. Within iguanas, we identified only a single lineage (basilisks,
Corytophanidae) where the genes linked to the X chromosome in other iguana lineages showed
a pattern typical for autosomal or pseudoautosomal positions. Since basilisks are
phylogenetically deeply nested among iguana families with ancestral sex chromosomes, they
may represent a rare event of dedifferentiation or the turnover of already highly differentiated
sex chromosomes. Despite this one exception, we can conclude that overall iguanas show a
stability of sex chromosomes comparable to mammals and birds and represent the group with
the oldest sex chromosomes currently known among amniotic poikilothermic vertebrates.
Financial support: GAČR 506/10/0718 and GAUK 591712
(PŘEDNÁŠKA)
Chameleons out of disguise: sex chromosomes revealed
ROVATSOS M. (1), JOHNSON POKORNÁ M. (1,2), ALTMANOVÁ M. (1), KRATOCHVÍL L. (1)
(1) Faculty of Science, Charles University, Prague; (2) Institute of Animal Physiology and Genetics ASCR,
Liběchov
Amniotes possess variability in sex determining mechanisms, however, this diversity is still
only partially known throughout the clade and sex determining systems still remain unknown
even in such a popular and distinctive lineage as chameleons (Squamata: Acrodonta:
Chamaeleonidae). Here, we present evidence for female heterogamety in this group. The
Malagasy giant chameleon (Furcifer oustaleti) (chromosome number 2n = 22) possesses
heteromorphic Z and W sex chromosomes with heterochromatic W. The panther chameleon
(Furcifer pardalis) (2n = 22 in males, 21 in females), the second most popular chameleon
species in the world pet trade, exhibits a rather rare Z1Z1Z2Z2/ Z1Z2W system of multiple sex
chromosomes, which most likely evolved from W-autosome fusion. Notably, its neo-W
chromosome is partially heterochromatic and its female-specific genetic content has expanded
into the previously autosomal region. Showing clear evidence for genotypic sex determination in
the panther chameleon, we resolve the long-standing question of whether or not environmental
sex determination exists in this species. Together with recent findings in other reptile lineages,
our work demonstrates that female heterogamety is widespread among amniotes, adding another
important piece to the mosaic of knowledge on sex determination in amniotes needed to
understand the evolution of this important trait.
(PŘEDNÁŠKA)
212
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Larvální morfologie brouků rodu Choleva (Coleoptera: Leiodidae)
RŮŽIČKA J., JAKUBEC P.
Katedra ekologie FŽP ČZU, Praha
Larvy brouků podčeledi Cholevinae jsou jen nedostatečně známé, existují zastaralé popisy
pouze několika druhů včetně zástupců středoevropských rodů. Rod Choleva Latreille, patřící do
podtribu Cholevina, má popsaných necelých 70 druhů, řazených do tří podrodů. Většina druhů
je nidikolních, žije v chodbách a hnízdech drobných savců, část druhů je vázána na podzemní
prostory (přirozené jeskyně i umělé štoly).
Existují formální popisy larev sedmi evropských druhů, s výjimkou jednoho jsou však
nedostatečné, často jen velmi schematicky zobrazují ochlupení larev a jejich determinace bývá
založena na asociaci s dospělci. To může být chybné, protože výskyt více druhů v norách a
jeskyních je možný.
V tomto příspěvku uvádíme detailní popis vnější morfologie a chaetotaxe všech tří
larválních instarů dalších dvou druhů – Choleva (Choleva) oblonga Latreille a Ch. (Ch.) sturmi
Brisout de Barneville. Materiál obou druhů byl získán z laboratorního chovu dospělců
pocházejících ze středních Čech, jejich determinace je tedy jistá.
Oba druhy se od sebe spolehlivě liší chaetotaxí hlavy, hlavových přívěsků a hrudních i
zadečkových článků. Celkově má Ch. (Ch.) oblonga konstantně vyšší počet set na tergitech
hrudi i zadečku než Ch. (Ch.) sturmi. Odlišnosti jsou i v hrubosti kutikulárních výrůstků na
dorzální straně maxily apod. Je možné od sebe rozpoznat i jednotlivé instary. První je zřetelně
menší, pouze s primárními setami, na rozdíl od větších larev druhého a třetího instaru s velkým
počtem sekundárních set.
(POSTER)
Význam agroenvironmentálních opatření pro střevlíkovité brouky
RŮŽIČKOVÁ J. (1), TUF I.H. (2), KOPECKÝ T. (3), KŘIVAN V. (4), PAVEL F. (3), ŠIPOŠ J. (5),
ZÁMEČNÍK V. (6), VESELÝ M. (1)
(1) Katedra zoologie a ornitologická laboratoř PřF UP, Olomouc; (2) Katedra ekologie a životního
prostředí PřF UP, Olomouc; (3) EKOENTO ČR – sdružení aplikované ekologie o.s.; (4) ZO ČSOP Kněžice;
(5) Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava; (6) Česká společnost ornitologická
Současná zemědělská politika Evropské unie podporuje opatření na zvýšení biodiverzity a
heterogenity agroekosystémů. Cílem našeho výzkumu prováděného v letech 2009 – 2011 bylo
reálné zhodnocení vlivu dvou agroenvironmentálních opatření (úhoru a chemicky neošetřeného
pásu plodiny) na střevlíkovité brouky v polích. Výzkumné plochy se nacházely na Znojemsku,
Královéhradecku a Vyškovsku. Na každé lokalitě byla sledována vždy dvě pole, jedno s
213
Abstrakta přednášek a posterů
vytvořeným úhorem, druhé s pásem chemicky neošetřené plodiny. Poloha úhorů na jednotlivých
polích se během monitoringu neměnila, umístění chemicky neošetřených pásů se každoročně
měnilo v závislosti na osevních postupech.
Pomocí padacích zemních pastí umístěných ve čtyřech liniích v různých vzdálenostech od
opatření (v opatření, na přechodu opatření/pole a 6, respektive 12 m od okraje opatření) bylo
celkově uloveno 58 805 jedinců střevlíkovitých brouků v 99 druzích. Druhová bohatost a
početnost společenstva byla nejvyšší v opatření (bez ohledu na typ) a klesala směrem do pole.
Byly zaznamenány i změny ve funkční diverzitě společenstva v závislosti na poloze linie pastí.
Vývoj funkční diverzity společenstva střevlíkovitých na úhorových lokalitách zatím neukázal
statisticky významné trendy. Zachování úhoru na jednom místě po delší dobu je důležitým
předpokladem pro zvýšení heterogenity a stability prostředí. Kumulativní efekt chemicky
neošeřeného pásu nemohl být studován, vzhledem k tomu, že se umístění tohoto typu opatření
každý rok měnilo. Výsledky výzkumu naznačují, že navrhovaná agroenvironmentální opatření
mají pro tuto skupinu bezobratlých smysl a měla by být i nadále podporována.
Projekt byl podpořen Ministerstvem životního prostředí ČR.
(POSTER)
Jak teplota během stádia kukly ovlivňuje imunitní systém a odolnost teplotnímu stresu u
slunéčka Harmonia axyridis
ŘEŘICHA M. (1), SVOBODA R. (1), KNAPP M. (1), NEDVĚD O. (2,3)
(1) Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí ČZU; Praha; (2) Katedra zoologie PřF JU, České
Budějovice; (3) Laboratoř diapauzy hmyzu, Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České
Budějovice
Teplota je společně s potravou nejdůležitějším environmentálním faktorem ovlivňujícím
preimaginální vývoj hmyzu. Teplota zažitá během preimaginálního vývoje často poznamená
jedince na celý život a ovlivní tak vlastnosti, které má jako dospělec. V této studii jsme
zkoumali vliv teploty během stádia kukly a vliv pohlaví jedince na množství hemocytů a
odolnost teplotnímu stresu u invazního slunéčka Harmonia axyridis. Brouci byli během fáze
kukly vystaveni buď nízké teplotě (17°C), optimální teplotě (26°C) nebo vysoké teplotě
nedaleko horního prahu vývoje (35°C). Samci měli 24 hodin po vykuklení obecně vyšší
koncentraci hemocytů v hemolymfě než samice a koncentrace hemocytů strmě klesala s rostoucí
teplotou během stádia kukly. Na odolnost extrémním teplotám 24 hodin po vykuklení nemělo
pohlaví slunéček žádný vliv. Jejich odolnost teplotním exktrémům však průkazně ovlivňovala
teplota běhěm stádia kukly. Slunéčka z nízké teploty se z komatu způsobeného mrazem probrala
o 40 vteřin dříve než ta z teploty optimální a dokonce o 70 vteřin dříve než ta z vysoké teploty.
214
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Pobyt kukly ve vysoké teplotě měl naopak pozitivní vliv na délku přežívání dospělců při
extrémně vysoké teplotě (42°C).
(POSTER)
Štěnice versus Cytometrie & Cytogenetika. Kdo z koho?
SADÍLEK D. (1), VILÍMOVÁ J. (1), URFUS T. (2)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Katedra botaniky PřF UK, Praha
Štěnice domácí (Cimex lectularius) je v současnosti významným ektoparazitem člověka po
celém světě. Řešený projekt se soustředí na studium akumulovaných zvláštností na
chromosomech tohoto parazita. Jedná se o náročnou disciplínu, zejména z důvodu enormní
vnitrodruhové variability v počtu pohlavních chromosomů X. Tato variabilita se zdá být
kontinuální od základního počtu dvou X chromosomů (2n=29,X1X2Y) až po neuvěřitelných 20
X chromosomů a obecně se předpokládá, že nadpočetné chromosomy vznikají fragmentací
původních dvou X chromosomů.
Odhalit, zda jde čistě o fragmentaci, nebo je zapojena i jiná chromosomová přestavba jako
například duplikace, může pomoci originální propojení cytogenetiky a průtokové cytometrie. Po
zjištění obsahu DNA v jádře průtokovou cytometrií byly údaje vztaženy k počtu chromosomů
identického jedince C. lectularius v unikátním rozsahu více než sto jedinců z 35 sběrů po celé
České republice. Byly porovnány údaje ze štěnic se základním počtem chromosomů a s
nadpočetnými chromosomy nebo jsou také porovnávány celé sběry z různých lokalit. Se
značnou přesností můžeme stanovit hmotnost veškeré jaderné DNA i rozdíly ve velikosti
genomu samců a samic, respektive jejich pohlavních chromosomů.
Pozoruhodná je absence korelace mezi množstvím DNA a počtem chromosomů, kdy pro
každý počet chromosomů bylo zjištěno několik jedinců s výrazně se lišícím množstvím jaderné
DNA. Průměrné množství jaderné DNA C. lectularius se základním karyotypem (2n=29) je u
samic 2,097 pg a u samců 2,017 pg. Avšak rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším obsahem DNA je
až dvojnásobný: u samic od 1,145 pg do 2,299 pg DNA a u samců od 1,301 pg do 2,194 pg
DNA.
Zjištění množství DNA v jádře C. lectularius metodou průtokové cytometrie je v rámci celé
čeledi Cimicidae provedeno vůbec poprvé a spojení se zjištěním přesného počtu chromosomů
poskytuje zcela unikátní soubor dat.
Výzkum byl financován z projektu SVV-260087/2014 katedry zoologie PřF UK.
(POSTER)
215
Abstrakta přednášek a posterů
Reprodukční strategie jako faktor určující fitness vaječných parazitoidů
SAMKOVÁ A., HADRAVA J., JANŠTA P.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Evoluční úspěch daného jedince spočívá v zajištění vyššího fitness svých potomků, oproti
jedincům jiným, neboli schopností předávat co nejvíce „úspěšných“ genů z generace na
generaci. U vaječných parazitoidů je pravděpodobně nejvýznamnějším faktorem ovlivňující
jejich fitness volba vhodné reprodukční strategie. Samička parazitoida musí nejen nalézt vhodné
hostitelské vajíčko, ale „sama rozhoduje“ kolik vajíček a v jakém poměru pohlaví do něho
naklade. Z literárních údajů je známá pozitivní korelace velikosti hostitele s velikostí
parazitoida, který se v něm vyvíjejí. Trotta et al. (2014) poukazuje i na možný vliv délky vývoje
na velikost parazitoidů. V naší práci byla studována reprodukční strategie parazitické vosičky
Anaphes flavipes (Chalcidoidea: Mymaridae). Samičky A. flavipes se ve srovnání s jinými druhy
stejné čeledi vyznačují nízkou plodností a velkým množstvím kombinací, kdy do hostitelského
vajíčka kladou 1 až 7 potomků v libovolném poměru pohlaví. Právě díky nízké plodnosti lze
předpokládat silný selekční tlak na reprodukční strategii a ustálení nejvýhodnějších kombinací.
V naší práci jsou tyto kombinace zjištěny/diskutovány i v souvislosti s možnou obranou
hostitele. Dále bylo prokázáno, že velikost těla A. flavipes závisí na počtu jedinců vyvíjejících se
v jednom hostitelském vajíčku (velikost hostitelských vajíček nebyla statisticky rozdílná). Vliv
délky vývoje na velikost těla A. flavipes nebyl průkazný. Lze tedy říci, že samička A. flavipes
sama určuje velikost svých potomků tím, zda naklade více vajíček do jednoho hostitele (její
potomci tak budou menší), nebo zda se je pokusí rozprostřít mezi více hostitelů. V naší studii
byl tedy prokázán vliv reprodukční strategie na velikost potomků u A. flavipes. Vliv výsledné
velikosti těla parazitoida na počet/velikost a poměr pohlaví jeho potomků po tři generace (neboli
na jeho fitness) je pro značnou komplikovanost rozřešen dále v práci.
(POSTER)
Půvaby dotčené přírody - Ochranářský optimismus ve víru civilizace
SEDLÁČEK O.(1,2)
(1)Brdy; (2) Katedra ekologie PřF UK, Praha
Je to všechno v háji? Má konvička sádlo? Umí motýli dělat deštník? Je les příroda? Kálí si
ochranáři do holínek? Proč motýlí rezervace zakládá ornitolog? Proč by Jan Hus dnes nemohl
kázat? Proč jsou krásné louky mrtvé? Mohou kapři svítit pro přírodu? Proč je lepší házet perly
sviním než obilí do rybníka? Může stín zabíjet? Proč nechodit po andělských schodech? Proč je
třeba přírodu ničit? K čemu jsou užiteční ostrostřelci? Proč se kuna vozí po plachtě? Proč
216
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
modrásek málem hořce zaplakal? Proč je dobré mít peníze? Jeden o voze, druhý o koze? Umíme
přírodu vyrábět? Je půllitr ještě z poloviny plný nebo už z půlky vypitý?
(PLENÁRNÍ PŘEDNÁŠKA)
Mobilní zápisník faunistických pozorování: Biolog
SEDLÁČKOVÁ O., CHOBOT K., JEŘÁBKOVÁ L.
AOPK ČR, Praha
Pomozte chránit přírodu a sdílejte své záznamy o pozorování druhů. Mobilní aplikace
BioLog byla vytvořena pro zájemce o přírodu a slouží především jako digitální off-line zápisník
pozorování fauny a flóry na území ČR s využitím výhod mobilních technologií – především
automatické GPS lokalizace. Umožňuje lokalizovat a popsat pozorování druhů přímo v terénu,
přidat fotografii a uložit je do mobilního zařízení. Pozorování je možné exportovat pro vlastní
využití a vyhodnocení nebo odeslat do Nálezové databáze ochrany přírody, kterou využívají
orgány ochrany přírody. České země disponují vysokým počtem přírodovědců, kteří často
přispívají nemalou měrou k poznání a ochraně dané skupiny či daného území. Právě na tyto
uživatele aplikace cílí.
(POSTER)
Časová proměnlivost v prostorové distribuci střevlíků okolo ekotonu pole-les
SEIDL M., KNAPP M.
Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí ČZU, Praha
V modelovém území zemědělské krajiny Sedlčanska jsme pomocí transektů zemních pastí
zkoumali distribuci střevlíků okolo ekotonu pole-les. Pasti byly instalovány symetricky okolo
hranice pole-les ve vzdálenostech 20 m, 10m, 3m a 0 m. Na orné půdě se odehrává množství
velkoplošných disturbancí, které mohou zásadním způsobem ovlivnit prostorovou distribuci
organismů v zemědělské krajině. Proto jsme se rozhodli provést několik v čase po sobě jdoucích
sběrů. Pilotní výsledky prvních dvou sběrů, které u dvou transektů oddělovala disturbance a u
dalších dvou nikoli, jsme se rozhodli prezentovat formou posteru. Zaznamenaný počet druhů byl
nejvíce ovlivněn identitou transektu, pozicí pasti na transektu a načasováním sběru. Všechny
zkoumané vysvětlující proměnné (identita transektu, pozice pasti na transektu a načasování
sběru), včetně některých interakcí mezi nimi, průkazně ovlivnily i počet sebraných jedinců.
Obdobně bylo ovlivněno i druhové složení společenstev střevlíků. Počet druhů byl obecně
nejvyšší blízko hranice mezi polem a mimoprodukčním biotopem, což potvrzuje existenci
217
Abstrakta přednášek a posterů
ekotonálního jevu pro střevlíky v zemědělské krajině. Oproti tomu počet jedinců byl nejvyšší
uvnitř pole, což je způsobeno především vysokou početností několika málo dominantních druhů
(např. Pterostichus melanarius či Pseudoophonus rufipes). Výzkum dále pokračuje a my
doufáme, že monitoring prostorové distribuce střevlíků okolo ekotonů v zemědělské krajině v
průběhu celé sezóny přinese nové poznatky o tom, jak střevlíci reagují na velkoplošné
disturbance (např. sklizeň či orbu).
(POSTER)
Karyotypová diferenciace u 19 druhů mřenek čeledi Nemacheilidae (Cobitoidea,
Cypriniformes): druhový endemizmus je spojen se skrytou variabilitou cytogenetických
markerů
SEMBER A. (1,2) , ŠLECHTOVÁ V. (1), ALTMANOVÁ M. (1,3), SYMONOVÁ R. (1), RÁB P. (1),
BOHLEN J. (1)
(1) Laboratoř genetiky ryb, Ústav živočišné fyziologie a genetiky AVČR, Liběchov; (2) Katedra genetiky a
mikrobiologie PřF UK, Praha; (3) Katedra ekologie PřF UK, Praha
Mřenky čeledi Nemacheilidae představují jednu z druhově nejbohatších skupin euroasijské
sladkovodní ichtyofauny. Vyznačují se obrovskou diverzitou jak v morfologii těla, tak v
ekologických specializacích. Předkládaná studie je první komplexní cytogenetickou analýzou
zaměřenou na tuto skupinu ryb. 19 zástupců všech hlavních fylogenetických linií bylo
analyzováno pomocí konvenční karyologie, C-pruhování, fluorescenčního pruhování a
fluorescenční in situ hybridizace se sondami pro detekci 5S a 45S rDNA a telomerických
repetic. Výsledky byly mapovány do fylogenetického stromu založeného na molekulární
analýze dvou jaderných genů (RAG1, IRBP) a jednoho mitochondriálního (cytochrom b). S
výjimkou Nemachilichthys ruppeli (2n = 36) a Schistura notostigma (2n = 44 - 48) měla většina
druhů ancestrální diploidní počet chromozomů (2n = 50), avšak jejich karyotypy se navzájem
lišily v počtu chromozomových ramen. Výsledky konvenčních a molekulárně-cytogenetických
metod predikují významnou roli pericentrických inverzí, centrických a tandemových fúzí v
karyotypové diferenciaci těchto druhů mřenek. Až na výjimečný případ výskytu neopohlavního
systému XY1Y2 (Schistura fasciolata) nebyly detekovány morfologicky diferencované
pohlavní chromozomy. Chromomycin A3 odhalil případy neobvyklé asociace 5S rDNA a GCbohatého heterochromatinu. Příslušné sondy detekovaly u většiny druhů konzervativní 1 pár
nesoucí 45S rDNA a značně variabilní počet lokusů pro 5S rDNA (2-20), kde nejvyššími počty
disponovali fylogeneticky nejodvozenější zástupci, zároveň často patřící mezi endemity. Naše
výsledky naznačují významnou úlohu transpozice v disperzi 5S rDNA. Role genetického driftu
ve fixaci daných rDNA fenotypů je rovněž diskutována. Tato práce ukazuje, že ohromná
diverzifikace čeledi Nemacheilidae je spojena se značnou cytogenetickou variabilitou a také, že
218
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
skupina je vhodný cytogenetický model pro porozumění evolučních procesů spjatých s radiací,
endemizmem a s kolonizací široké škály habitatů.
(PŘEDNÁŠKA)
Termální aklimace mění vliv klimatických změn na trofické interakce a dynamiku
populací
SENTIS A. (1,2), MORISSON J. (1), BOUKAL D. (1,2)
(1) Katedra biologie ekosystémů PřF JU, České Budějovice; (2) ENTÚ, BC AV ČR, České Budějovice
Změny klimatu ovlivňují individuální fenotypy a mezidruhové interakce včetně intenzity
predace, což může vést až ke změnám na úrovni celých potravních sítí. Dostupné modely
populační dynamiky ukazují, že oslabení trofických interakcí přispívá ke stabilitě systémů
predátor-kořist a zabraňuje vymření populací. Není ale jasné, nakolik mohou být trofické
interakce ektotermů ovlivněny fenotypovou plasticitou včetně dlouhodobé aklimace jedinců na
různou teplotu. Experimenty a modely zabývající se vlivem změn klimatu na trofické interakce
a stabilitu populací totiž termální aklimaci zatím neuvažovaly. Na základě laboratorního
experimentu s larvami vážek (predátory) a perloočkami (kořistí) jsme ukázali, že dlouhodobá
termální aklimace predátora mění jeho funkční odpověď, ale neovlivňuje jeho rychlost
metabolismu. Naopak teplota během experimentu mění jak funkční odpověď predátora, tak
rychlost jeho metabolismu. Díky rozdílným závislostem predace a metabolismu na teplotě navíc
dlouhodobá síla trofické interakce (veličina charakterizující výslednou dynamiku systému
predátor-kořist) sice roste s obohacením prostředí živinami (např. díky eutrofizaci), ale klesá jak
s aktuální teplotou, tak s teplotou, které byli jedinci vystaveni během předchozího vývoje. Naše
výsledky tak znamenají, že termální aklimace a obecněji fenotypová plasticita mohou
stabilizovat populační dynamiku a tím působit proti negativním dopadům změn prostředí na
potravní sítě.
(PŘEDNÁŠKA)
Máloštětinatí opaskovci a jejich odezva na podmínky prostředí na prameništních
slatiništích
SCHENKOVÁ J., HORSÁK M., BÍLKOVÁ M.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Prameništní slatiniště Západních Karpat jsou ekologicky vyhraněná místa, která nepatří
mezi charakteristická stanoviště pro výzkum ekologie opaskovců. A přece, když se zaměříme na
vodní kroužkovce, můžeme např. zjistit, že výskyt každého dostatečně početného druhu
219
Abstrakta přednášek a posterů
osidlujícího tyto biotopy je určován specifickou kombinací parametrů prostředí. Na 54
vybraných prameništích Západních Karpat bylo zkoumáno společenstvo vodních opaskovců v
proudivé části prameniště, ve stojaté vodě i v přilehlých pramenných stružkách.
Bylo determinováno 34.189 jedinců 47 druhů nebo rodů u roupicovitých a juvenilních jedinců.
Podíváme-li se na celé společenstvo vodních opaskovců, jeho strukturu zcela zásadně
podmiňuje minerálně trofický gradient a pro červy důležitá přítomnost organické hmoty, kdy
nepřímá (PCoA, fitování proměnných) i přímá (dbRDA, forward selection) gradientová analýza
vyhodnotila jako dvě nejdůležitější proměnné právě koncentrace Ca+Mg a TOC. Další
významné proměnné představovaly v obou analýzách teplota vody a redox potenciál. Kromě
vztahu máloštětinatých opaskovců k minerálně trofickému gradientu byla dále testována
schopnost této skupiny indikovat jeden z prameništních typů stanovených na základě rostlinných
společenstev. Trichodrilus strandi se ukázal jako indikátor bazických pramenišť s vysokým
obsahem vápníku (typ 1 a 2), naopak Stylodrilus heringianus, Cognettia glandulosa a Nais
communis indikovaly kyselejší prameniště (typ 3 a 4). Nalézt indikátorové druhy specifické pro
každý typ zvlášť se nepodařilo. Pro třináct druhů vyskytující se nejméně na 15 lokalitách byly
spočítány zobecněné lineární modely (GLM) a byly postupně testovány jednotlivé proměnné
prostředí a pro každý druh byl sestaven model zahrnující proměnné nejlépe vysvětlující jeho
přítomnost. Např. výskyt druhu Trichodrilus strandi byl signifikantně pozitivně závislý na
Ca+Mg koncentracích a na množství rozpuštěného kyslíku.
Výzkum byl podpořen projekty P505/11/0779, GA15-15548S a MUNI/A/0888/2013.
(PŘEDNÁŠKA)
Kroužkovci (Annelida) prameništních slatinišť a okolní půdy: co víme a co chceme zjistit?
SCHLAGHAMERSKÝ J., SCHENKOVÁ J., HORSÁK M., PIŽL V.
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno; (2) Ústav půdní biologie, Biologické centrum AV ČR, České
Budějovice
Přechod mezi půdní a vodní (bentickou) faunou mokřadů není dostatečně známý, a to
především v biotopech s vyšším pH substrátu. Platí to i pro kroužkovce, jednu z dominantních
skupin bezobratlých v obou typech prostředí. Mechanismy jejich šíření a kolonizace vhodného
prostředí nejsou zcela objasněny a není jasné, do jaké míry jsou jejich taxocenózy utvářeny
prostředím a do jaké míry omezenou schopností šíření. V rámci zahajovaného výzkumného
projektu (GAČR, 15-15548S) budou tyto otázky studovány na příkladu taxocenóz kroužkovců
prameništních slatinišť Západních Karpat a půd sousedících travinných biotopů. Tato slatiniště
jsou zpravidla mokřady velmi malé rozlohy, s gradientem minerální bohatosti, od bohatých s
vysráženým pěnovcem, až po kyselé, minerálně chudé s rašeliníky. V minulých letech byly na
220
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
tomto gradientu intenzivně studovány abiotické faktory, flóra a malakofauna, posléze také vodní
bezobratlí. Kroužkovci se přitom ukázali být významnou skupinou (oproti rostlinám a
měkkýšům jejich diversita s přibývající minerální bohatostí klesala), zastoupenou řadou vodních
„máloštětinatců“ a pijavic, ale také roupicemi (dominujícími v části gradientu) a žížalami.
Spolehlivá determinace roupic je možná pouze na živém materiálu, avšak dosud byl materiál ze
slatinišť hned po odběru fixován. Máme poměrně dobrou představu o taxocenózách kroužkovců
v půdách luk a pastvin dané oblasti, avšak jediná data k roupicím slatinišť získaná zpracováním
živého materiálu pocházejí z odběru několika vzorků z jedné lokality v Bílých Karpatech. Sběr
žížal na těchto slatiništích měl zatím charakter faunistického průzkumu. U vodních či
hygrofilních druhů kroužkovců předpokládáme vliv izolace na druhové složení taxocenózy i
genetickou strukturu populací. U vybraných druhů, lišících se habitatovou specializací a
předpokládanou schopností šíření, bude zkoumána genetická divergence populací za použití
mitochondriálních markerů a mikrosatelitů.
(POSTER)
Rychlost postnatálního růstu u hraboše polního neovlivňuje osobnostní rysy chování
SCHMIDTMAJEROVÁ E. (1), ŠÍCHOVÁ K. (2), URBÁNKOVÁ G. (2), MLADĚNKOVÁ N. (2), SEDLÁČEK
F. (2)
(1) Zemědělská fakulta JU, České Budějovice (2) PřF JU, České Budějovice
U hraboše polního (Microtus arvalis) byla empiricky prověřena jedna z hypotéz týkající se
kořenů vnitrodruhové variability v chování. Ta propojuje osobnostní rysy především s životní
historií a fyziologickými charakteristikami - "pace-of-life syndrome" (POLS). Např. proaktivní
chování (vyšší aktivita, odvaha a agresivita) je spojeno s vyšší úrovní výdajů energie a
rychlejším životním tempem (tj. rychlý růst, brzké rozmnožování a krátká délka života).
Výsledky několika dosud provedených studií tuto hypotézu vcelku podporují, nicméně drtivá
většina z nich byla provedena na rybách, tj. organismech s neukončeným růstem. Otestovali
jsme proto naše dosavadní poznatky o osobnostních rysech u hrabošů, jak odpovídají jejich
individuálním rychlostem růstu.
Mláďata narozená v laboratoři (F1 od odchycených jedinců) byla zvážena druhý den po
porodu a poté vážena nejprve po jednom měsíci a pak vždy po dvou měsících. Toto vážení vždy
následovalo bezprostředně po provedení „Open Field“ (OF) testu a takto bylo postupováno až
do stáří 9 měsíců, které lze u hrabošů považovat již za období senescence. Růstové parametry
sledovaných jedinců byly odhadnuty s použitím Gompertzova modelu růstu a osobnostní rysy
byly získány z OF testu. Kompletní data až do 9 měsíců byla získána od 61 jedinců. Pro
221
Abstrakta přednášek a posterů
stanovení závislostí mezi naměřenými hodnotami behaviorálních charakteristik a parametry
Gompertzovy rovnice byly použity metody regresní a korelační analýzy.
U hraboše polního nebyly nalezeny žádné vazby mezi růstovými charakteristikami a
osobnostním profilem, a to přesto, že obě skupiny znaků vykazovaly značnou vnitrodruhovou
variabilitu. Získané poznatky tak nepodpořily hypotézu, která spojuje proaktivitu jedince s jeho
vyšší růstovou rychlostí. Vzhledem k menšímu materiálu ale zatím nevylučujeme odlišnosti
mezi různými kohortami.
(POSTER)
Vocal activity of captive lesser bush babies (Galago spp.) in zoos
SCHNEIDEROVÁ I. (1), ČERNÁ BOLFÍKOVÁ B. (2), LHOTA S. (3,4), BRANDL P. (5)
(1) Katedra myslivosti a lesnické zoologie FLD ČZU, Praha; (2) Katedra chovu zvířat a potravinářství v
tropech FTZ ČZU, Praha; (3) Katedra obecné zootechniky a etologie FAPPZ; (4) Zoologická zahrada Ústí
nad Labem; (5) Zoologická zahrada hl. m. Prahy
Species determination of lesser bush babies (Galago spp.) based on morphology can be
quite demanding task in zoos. Contrarily, it was proposed that their highly species-specific
vocalizations allow reliable species determination. However, only if the animals emit these
vocalizations spontaneously and frequently in zoos. We performed a ten-day long acoustic
monitoring of vocal activity in each of seven captive groups of Galago senegalensis and G.
moholi and quantitatively evaluated the occurrence of four homologous species-specific loud
vocalizations to ascertain whether they can be heard, recorded, and analyzed. The groups
differed in size, composition and housing conditions. Our results confirmed that all of the four
observed species-specific loud vocalizations can be potentially recorded from the lesser bush
babies living in zoos, especially from larger and more diversely composed groups. We obtained
inconsistent results regarding daily distribution of the lesser bush babies' vocal activity,
suggesting that behavioural differences between G. senegalensis and G. moholi might be
present, or human-induced disturbances and background noise affect vocal behaviour of these
small nocturnal primates in zoos. Our results will be helpful when searching for additional
groups from which the species-specific vocalizations could be effectively recorded, thus help to
gather supporting information that could improve breeding program for the lesser bush babies in
the European zoos.
Study was supported by Internal Grant Agency of the Czech University of Life Sciences in Prague (CIGA CULS Prague)
project no.: 20134311.
(POSTER)
222
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Species determination of lesser bush babies (Galago spp.) at zoos integrating moleculargenetic and bioacoustic data
SCHNEIDEROVÁ I. (1), ŠMÍD J. (2), SMETANOVÁ M. (3), LHOTA S. (4,5), BRANDL P. (6), ČERNÁ
BOLFÍKOVÁ B. (3)
(1) Katedra myslivosti a lesnické zoologie FLD ČZU, Praha; (2) Národní muzeum, Praha; (3) Katedra
chovu zvířat a potravinářství v tropech FTZ ČZU, Praha; (4) Katedra obecné zootechniky a etologie
FAPPZ; (5) Zoologická zahrada Ústí nad Labem; (6) Zoologická zahrada hl. m. Prahy
Lesser bush babies (Galago spp.) typically show a lack of overt morphological diversity,
which complicate their correct determination, thus breeding management at zoos. On the other
hand, they produce highly species-specific vocalizations that can be recommended for species
determination. We used molecular-genetic and bioacoustic approach to determine the lesser
bush babies with unclear taxonomic status kept at European zoos. For this purpose, all major
lines were sampled for DNA and their species-specific advertisement calls were recorded. Both
approaches were applied successfully, and showed high potential for species determination of
the lesser bush babies. Together with data extracted from studbooks, our results confirmed that
G. moholi is kept at five zoos, and G. senegalensis at 18 zoos. Surprisingly, molecular-genetic
data showed that there are two clearly separated genetic lineages of G. senegalensis at European
zoos. The first lineage is represented by animals originating from Ghana and Togo and the
second lineage by animals originating from Guinea. Bioacoustic data also indicate some
differences, however, their interpretation and application is limited at this point as they suffer
from small sample size. We encourage for careful examination of taxonomic status of zoo
animals which exhibit low morphological variability, and in our talk, we will demonstrate a
practical use of two different approaches that can be helpful in this regard, a highly reliable
molecular-genetic approach, and an alternative bioacoustic approach.
Study was supported by Internal Grant Agency of the Czech University of Life Sciences in Prague (CIGA CULS Prague)
project no.: 20134311.
(PŘEDNÁŠKA)
Limity dálkové ornitodisperse bezobratlých: velikost přenášených živočichů a vzdálenost
transportu překonává všechny naše představy
SIMON O. (1,2), SIMONOVÁ JAS. (3), BÍLÝ M. (1,2)
(1) Odbor aplikované ekologie, VÚV TGM, Praha; (2) Katedra ekologie FŽP ČZU, Praha; (3) PřF UK,
Praha
Šíření drobných diaspor mikroorganismů nebo i klidových stadií některých nelétavých
bezobratlých obvykle není limitující pro osidlování nových biotopů. Na toto téma existuje řady
223
Abstrakta přednášek a posterů
hydrobiologických i jiných kolonizačních studií. S rostoucí velikostí organismů bývá
pak
přenos vzduchem považován za stále méně pravděpodobný. Recentně objevené molekulárně
biologické důkazy o transportu plžů na vzdálenosti 5-10 tis. kilometrů (a přenosu semen rostlin
na vzdálenost až 18 tis. kilometrů) či doklady o přežití živých dospělců bezobratlých
v zažívacím traktu ptáků vyžadují přistoupit k otázce možnosti ornitodisperse jinak: nikoli zda je
možný dálkový přenos pomocí ptáků ale spíš kde jsou hranice tohoto mechanismu a jaké jsou
jeho biogeografické dopady. Je snad celý svět jedna „zelená živá síť“? Pro jak velké a jak
křehké organismy můžeme ještě předpokládat dálkový přenos prostřednictvím ptáků? Zatím
víme, že pomocí ptáků létají vodní i suchozemští plži do 2 cm délky, raci, larvy vodního hmyzu
a velmi dlouhá řada vajíček a klidových stadií. Pokud se prokáže, že některé druhy
bezobratlých mají specifické adaptace na endo či ekto ornitodispersi, můžeme získat nový
pohled na mnohé morfologické i biogeografické aspekty jejich ekologie.
(PŘEDNÁŠKA)
Preferences for nest-site and chick-rearing habitat in an association of waders in one
Siberian marshland
SLÁDEČEK M. (1), KUBELKA V. (1), KARLÍKOVÁ Z. (2), MLÍKOVSKÝ J. (3), ŠÁLEK M. (2)
(1)Department of Ecology, Faculty of Science, Charles University, Prague;
(2)Deparment of Ecology Faculty of Environmental Sciences, Czech University of Life Sciences, Prague;
(3)Department of Zoology, National Museum, Prague
Nesting birds apply various anti-predator tactics including cryptic nesting, choosing safe
habitats for rearing chicks, as well as active defense or clumping. These tactics vary among
species and may differ between the nesting and chick-rearing periods. The range of preferences
for nest-sites and chick-rearing habitats was surveyed in a wader community in the Svjatoj Nos
marshlands, Lake Baikal, Russia in 1993, 2013 and 2014. The habitats were formed by different
plant associations including dominant bog-bean Menyanthes trifoliata, sedges Carex spp. and
mosses.
Drier habitats with sparse vegetation cover were generally preferred by waders in their
choice of nest-sites. Some species tended to nest in loose aggregations and/or in tight association
with other waterbirds such as gulls or terns.
Chick-rearing habitats were considerably different from nest-sites. In particular, they
included sparse vegetation consisting of moss cover with bog-bean monocultures, partly
alternating with patches of open water surface. We presume that the explanation for this is that
this habitat offers a better food supply as well as ground, that is easier for the chicks to traverse
and escape predators. These habitats were almost identical to those where unsuccessful breeders
or migrants were observed. The likely antipredator strategy of waders in these habitats was
224
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
grouping which led to a higher efficiency in detection of approaching predators and collective
defence against them. The most active attackers against potential predators were Northern
Lapwings Vanellus vanellus and Eurasian Curlews Numenius arquata. They created a protective
umbrella which was used also by other species such as Wood Sandpiper Tringa glareola and
Marsh Sandpiper T. stagnatilis, which did not participate in aggressive attacks. The only species
that used the same habitat for nesting and chick-rearing was Long-toed Stint Calidris subminuta.
(POSTER)
Genetic composition and origins of the Czechoslovakian Wolfdog
SMETANOVÁ M. (1), ČERNÁ BOLFÍKOVÁ B. (1), RANDI E. (2,3), CANIGLIA R. (2), HULVA P. (4,5)
(1) Faculty of Tropical AgriSciences, Czech University of Life Sciences, Prague;
(2) Laboratorio di Genetica, Istituto Superiore per la Protezione e Ricerca Ambientale (ISPRA), Ozzano
Emilia (BO), Italy; (3) Department 18/Section of Environmental Engineering, Aalborg University, Aalborg,
Denmark; (4) Department of Zoology, Charles University, Prague; (5) Life Science Research Centre,
Ostrava University, Ostrava
The Czechoslovakian Wolfdog (CSW) is a unique dog breed which originated by
hybridization between German Shepherds (GS) and wild Carpathian wolves (CW) in 1950’s as a
military experiment. The initial aim of the breeders was to select hard working dogs for military
purposes and to guard mountainous borders of the former Czechoslovakia. During experimental
crossbreeding two female and two male individuals of CW were used. Finally new breed under
the name CSW was established by FCI (Fédération Cynologique Internationale) in 1989.
The aim of our study was to characterize the genetic structure of this breed. In total, 79
individuals of CSW, 20 individuals of GS and 28 individuals were analyzed in our study. We
sequenced the hypervariable part of the mtDNA control region and genotyped the Amelogenin
gene. For population studies four sex-linked and 39 autosomal microsatellites loci were used.
Only two mtDNA and two Y-linked haplotypes were found in Czechoslovakian Wolfdogs. Both
mtDNA haplotypes were shared with domestic breeds, while one of the Y-haplotypes was
shared with German Shepherds and the other was private for Czechoslovakian Wolfdogs.
The best-supported number of clusters in STRUCTURE was K=2, separating pure wolves from
both dog breeds. However at K=3, all individuals were correctly assigned to their own breed
(CSW or GS) or wolf clusters. No internal substructure was detected among CSW. The
observed inbreeding coefficient (Fis = 0,004) was low despite the small effective population size
of the breed. NEESTIMATOR showed a high concordance between results obtained considering
PCrit = 0 and PCrit = 0.02 for which the effective CSW population size was Ne = 76.5 (95% CI:
68.2–86.5) and Ne = 82.9 (95% CI: 72.3–96.4). CSW genotypes were distinct from both
225
Abstrakta přednášek a posterů
parental populations. CSW is very useful breed for studying interactions between dog and wolf
genomes.
The study was funded by internal grant agency of Czech University of Life Sciences Prague (IGA 20145027).
(POSTER)
Kliešte (Ixodida) dvoch významných turistických destinácií Bulharska
STANKO M. (1,2), KRALJIK J. (1,3), BLAŇAROVÁ L. (1), MOŠANSKÝ L. (1), PAPAJOVÁ I. (1),
HOVORKA I. (1)
(1) Parazitologický ústav SAV, Košice; (2) Ústav zoológie SAV, Bratislava, pracovisko Košice; (3) Katedra
zoológie, Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava
Autori prezentujú výsledky monitorovania kliešťov počas expedície v júni 2013 (11.-17.jún
2013). Cieľom expedície bolo mapovanie výskytu, druhového zloženia a relatívnych denzít
kliešťov v dvoch turisticky významných lokalitách Bulharska. Vo vnútrozemí Bulharska
prebiehal výskum v parkoch mesta Plovdiv a priľahlých oblastí. Ďalšie výskumy výskytu
kliešťov boli sústredené na pobreží Čierneho mora, v okolí rekreačného strediska Primorsko.
Celkovo bolo mapovaných 15 lokalít, zber kliešťov bol uskutočnený vlajkovaním vegetácie.
Vlajkovaním sme získali vyše 1700 kliešťov patriacich k 8 druhom: Ixodes ricinus, Ixodes sp.,
Dermacentor marginatus, Haemaphysalis inermis, Haemaphysalis punctata, Haemaphysalis
concinna, Rhipicephalus sanguineus s. l., Hyalomma marginatum. V parkoch Plovdiva a v okolí
(napr. Brezovo, Glavatar, Borec, Drangovo) sme potvrdili 5 druhov kliešťov - I. ricinus, D.
marginatus, H. punctata, R. sanguineus s.l., H. marginatum. Dominoval I. ricinus, druhým
najpočetnejším druhom bol R. sanguineus, výskyt ďalších troch druhov bol sporadický. V
čiernomorských pobrežných oblastiach (Primorsko, Veselje, Jasna Poljana) sme v júnových
zberoch potvrdili výskyt 5 druhov kliešťov - I. ricinus, H. inermis, H. concinna, R. sanguineus s.
l., H. marginatum. Najpočetnejšie boli 3 druhy – H. concinna, I. ricinus a R. sanguineus s.l.
Významný podiel u prvých dvoch uvádzaných druhov tvorili larválne a nymfálne štádiá
kliešťov. V danej oblasti sme potvrdili sporadický výskyt ďalších dvoch druhov (H.
marginatum, H. inermis), ako aj vyše 150 larválnych štádií kliešťov podčeľade Amblyominae,
ktoré vyžadujú bližšiu determináciu. Získanie komplexnejšieho obrazu fauny kliešťov
Bulharska vyžaduje ďalšie zbery najmä so zameraním na významné skupiny hostiteľov.
Výskum bol podporený projektom „Ochrana životného prostredia pred parazitozoonózami pod vplyvom globálnych
klimatických a spoločenských zmien (kód ITMS: 26220220116; podiel 0,5) a projektom VEGA 2/0059/15.
(PŘEDNÁŠKA)
226
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Kolik stojí nový ocas aneb metabolické náklady regenerace ocasu ještěrů
STAROSTOVÁ Z. (1), GVOŽDÍK L. (2), KRATOCHVÍL L. (3)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (3) Katedra ekologie
PřF UK, Praha
Autotomii, tedy odvržení části těla jako způsob jak uniknout před predátorem volí jako svou
antipredační strategii celá řada živočišných druhů. Jedním z nejprostudovanějších příkladů této
strategie je odvržení ocasu u ještěrů. Schopnost autotomie vyžaduje řadu morfologických a
fyziologických adaptací. Neméně zajímavý je i proces následující po vlastním odvržení ocasu,
tedy jeho regenerace. K odvržení ocasu může dojít kdykoliv během života, ale lze si představit,
že ztráta ocasu a náklady spojené s jeho regenerací mohou mít jiné důsledky pro mladé, stále
rostoucí jedince než pro dospělce. Metabolické náklady spojené s regenerací ocasu a vliv těchto
nákladů na celkový tělesný růst ještěrů byl doposud málo studován. Cílem naší studie proto bylo
porovnat intenzitu metabolismu (rychlost spotřeby kyslíku) a rychlost tělesného růstu
regenerujících a kontrolních juvenilních samců gekona druhu Paroedura picta. Výsledky
ukazují, že rozdíly v intenzitě metabolismu mezi kontrolní skupinou a skupinou s probíhající
regenerací ocasu neexistují nebo jsou neměřitelné. Nenašli jsme také rozdíly v rychlosti růstu
ani velikosti těla měřené 154 dnů po autotomii, což naznačuje, že u regenerujících jedinců v
našich experimentálních podmínkách nedošlo ke změnám v alokaci energie do regenerace ocasu
na úkor somatického růstu. K plnému pochopení energetických nákladů spojených s regenerací
ocasu bude nutné (1) porovnat získané výsledky týkající se rostoucích juvenilních jedinců s daty
o dospělcích, u nichž je již růst prakticky zastaven a (2) kvantifikovat množství energie uložené
v regenerátu pomocí kalorimetrie.
(PŘEDNÁŠKA)
Jak fylogenetická analýza DNA změnila pohled na hostitelskou specializaci řasníků
(Strepsiptera) a kolik je vlastně druhů v Evropě a v České republice?
STRAKA J., JŮZOVÁ K.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Řasníci (Strepsiptera) jsou parazitický řád hmyzu s kosmopolitním rozšířením. Mají široké
hostitelské spektrum, parazitují na sedmi hmyzích skupinách. V Evropě se ale setkáme jen s
řasníky parazitujícími Thysanura, Hemiptera, Hymenoptera a vzácně Orthoptera. Řasníci jsou
vysoce specializovaní parazité. Samice jsou často vázané na své hostitele po celý svůj život.
Přesto není jasné, zda jsou striktně specializovaní na konkrétní druh hostitele, nebo alespoň na
blízkou skupinu druhů.
227
Abstrakta přednášek a posterů
Od předpokládané hostitelské specializace druhů řasníků se často v minulosti odvíjelo i
samotné taxonomické pojetí druhu parazita. Někteří autoři předpokládaly, že druh hostitele je
roven druhu parazita, jiní pak dávali asociaci druhu parazita celý rod hostitele. Tento rozdíl v
pojetí mohl v extrémním případě znamenat rozdíl až 50 druhů na rod v Evropském kontextu. Je
zřejmé, že oba extrémní přístupy jsou daleko od reality. Současné možnosti sekvenace DNA
posunuly naše znalosti o hostitelské specializaci a druhovém spektru řasníků, ale zatím tento
problém není vyřešen u všech skupin. Různé druhy řasníků jsou různé. Některé druhy tak
mohou být považovány za specialisty s vysokou hostitelskou specifitou, nebo za generalisty s
větším počtem hostitelských druhů, někdy i z různých nepříbuzných linií, výjimečně i z různých
řádů, ale obvykle mnohem bližších, třeba v rámci rodu. Přednáška shrnuje výsledky studia DNA
barcodingu a fylogeneze řasníků rodu Stylops a některých dalších rodů. Na základě těchto dat a
znalosti morfologie samic, samců a prvních larválních instarů, je vytvořen první předběžný
taxonomický přehled druhů pro některé rody a odhady druhů v Evropě a v ČR.
(PŘEDNÁŠKA)
Faktory ovlivňující intenzitu ohryzu kůry hrabošovitými hlodavci ve výsadbách dřevin, v
lesních porostech Hrubého Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd
SUCHOMEL J. (1), PURCHART L. (2), ČEPELKA L. (2), HEROLDOVÁ M. (3)
(1)Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařstv, MENDELU, Brno; (2) Ústav ekologie lesa,
MENDELU, Brno; (3) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Byl studován impakt hrabošů na dřeviny ohryzem kůry ve výsadbách stromků s dominancí
buku lesního (Fagus sylvatica), v Hrubém Jeseníku a Moravskoslezských Beskydech. Pohoří se
liší stanovištními podmínkami, jako je charakter lesních porostů, bylinného patra, půdních
podmínek a geologického podloží. Ze dvou dominantních druhů hrabošovitých byly
signifikantně prokázány škody ohryzem pouze u hraboše mokřadního (Microtus agrestis),
impakt norníka rudého (Clethrionomys glareolus) byl neprůkazný. Poškození v Jeseníkách bylo
podstatně vyšší než v Beskydech (13.6 % poškozených stromků ku 3.3 %). Míra poškození
závisela na abundanci a prostorové distribuci hrabošů ve výsadbách, které byly v Beskydech
pozitivně ovlivněny více environmentálními faktory (věk výsadeb, trávy Calamagrostis sp.,
dvouděložné rostliny) než v Jeseníkách. V obou oblastech byla pak shodně nejdůležitějším
faktorem, určujícím prezenci a abundanci hrabošů na lokalitě, přítomnost trav (hlavně
Calamagrostis sp.). Vyšší míra poškození ohryzem v Jeseníkách je zřejmě dána charakterem
lesního prostředí, ve kterém jsou výsadby založeny. Roli může hrát zdejší horší kvalita potravní
nabídky (nižší úroda semen dřevin, méně úživné půdní podmínky) a dominance nekvalitních
biotopů v okolí výsadeb (smrkové monokultury s bylinným patrem s nízkou pokryvností), které
228
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
vedou k soustřeďování hrabošů z okolních porostů do výsadeb. Z výsledků vyplývá předpoklad
obtížnější umělé obnovy lesa bukem v rozsáhlých smrkových porostech s redukovaným
bylinným podrostem (Jeseníky), než ve smíšených lesích a smrčinách s bohatým podrostem a na
velkoplošných imisních holinách s vysokou pokryvností bylinného patra (Beskydy).
(POSTER)
Karyotypová diverzita sekáčů rodu Ischyropsalis (Arachnida: Opiliones: Dyspnoi)
SVOJANOVSKÁ H. (1, 2), KRÁL J. (3), NGUYEN P. (4, 5), SCHÖNHOFER A. (6), ŠŤÁHLAVSKÝ F. (7)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) MediTox s.r.o., Konárovice; (3) Katedra genetiky a mikrobiologie
PřF UK, Praha; (4) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice; (5) PřF JU, České
Budějovice; (6) Department of Evolutionary Biology, Institute of Zoology, Mainz, Germany
Sekáči (Opiliones) jsou třetím nejpočetnějším řádem pavoukovců s více než 6500 druhy.
Dělí se na čtyři hlavní fylogenetické linie: Cyphophthalmi, Dyspnoi, Eupnoi a Laniatores. Přes
tuto diverzitu bylo dosud karyotypováno jen 85 druhů sekáčů. Z dosavadních výsledků je přesto
patrné, že se jedná o karyotypově velmi diverzifikovanou skupinu. Diploidní počty se pohybují
v rozmezí od 10 do 109. Karyotypy zahrnují různě diferencované pohlavní chromozomy. U
některých druhů byla zjištěna vnitrodruhová karyotypová variabilita, která může zahrnovat i B
chromozomy. Většina údajů se týká podřádu Eupnoi. Cytogenetika ostatních skupin je prakticky
neznámá.
Rod Ischyropsalis (Dyspnoi: Ischyropsalididae) zahrnuje 22 druhů, rozšířených prakticky v
celé Evropě kromě její severní části. V rámci tohoto rodu byly karyotypovány pouze dva druhy,
I. luteipes a I. pyrenaea (oba z Pyrenejí), u kterých byl zjištěn stejný diploidní počet
chromozomů (2n=16). Pro stanovení celkové diverzity rodu jsme karyotypovali tři druhy z
dalších oblastí, konkrétně Alp a Karpat. Zjištěné počty chromozomů (2n=16 a 18) jsou podobné
jako u druhů z Pyrenejí. Alpské a karpatské druhy se ale od pyrenejských liší převahou akro- a
subtelocentrických chromozomů. Mimo základní charakteristiky karyotypu (2n, velikost a
morfologie chromozomů) jsme zjišťovali také počet a pozici nukleolárních organizátorů
metodou FISH, a to pomocí sondy pro 18S rDNA. Údaje o nukleolárních organizátorech rodu
Ischyropsalis není zatím možno zasadit do evolučního kontextu, údaje o organizátorech u
dalších sekáčů totiž prakticky neexistují. Naše výsledky nicméně naznačují, že u rodu
Ischyropsalis mohlo dojít ke zvýšení počtu organizátorů. Alespoň u jednoho druhu by mohl být
organizátor lokalizován i na jednom pohlavním chromozomu.
(POSTER)
229
Abstrakta přednášek a posterů
Fylogeneze luptoušů rodu Menacanthus (Phthiraptera: Amblycera)
SYCHRA O. (1), LITERÁK I. (1), ČAPEK M. (2), GUSTAFSSON D. L. (3), ŠTEFKA J. (4), MARTINŮ J.
(4)
(1) Ústav biologie a chorob volně žijících zvířat FVHE VFU, Brno; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR,
Brno ; (3) Department of Biology, University of Utah, Salt Lake City, UT, USA; (4) Biologické centrum
AVČR, PÚ a PřF JU, České Budějovice
Rod Menacanthus je kosmopolitní, druhově početný rod luptoušů zahrnující jak druhy
monoxenní (s 1 druhem hostitele), tak stenoxenní (s větším počtem příbuzných druhů hostitelů)
až euryxenní (s velkým počtem nepříbuzných druhů hostitelů). Tato skutečnost představuje
jedinečnou příležitost pro studium evoluce hostitelské specifity. Na základě analýzy genů COI a
EF-1a byla studována fylogenetická příbuznost 14 druhů luptoušů rodu Menacanthus
pocházejících z 29 lokalit Evropy, Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Výsledky genetické
analýzy podporují závěry morfologických studií a potvrzují morfologickou determinaci
použitých druhů. Unikátním příkladem je druh M. eurysteruns, který představuje velmi extrémní
příklad euryxenního druhů. Jeho výskyt je znám ze 170 druhů pěvců 20 čeledí. Naše výsledky
ukázaly překvapivě nízkou genetickou diverzitu vzorků M. eurysternus pocházejících ze
vzdálených geografických oblastí a hostitelských druhů, současně však potvrdily také výskyt
monofyletických hostitelsky specifických linií. Zajímavým výsledkem je pozice druhu M.
eurysternus. Tento generalista byl lokalizován jako terminální linie v kládu zahrnujícím téměř
výlučně hostitelsky specifické linie. Tato topologie naznačuje, že poces hostitelské specializace
pravděpodobně není v evoluci parazitů nezvratný. Dále byla provedena analýza haplotypů dvou
druhů s odlišnou hostitelskou specifitou a geografickým rozšířením: M. camelinus - monoxenní
druh s relativně omezeným areálem rozšíření a kosmopolitní euryxenní M. eurysternus.
Předpokládáme, že díky značné pohyblivosti tohoto druhu může docházet k častému
nespecifickému přenosu mezi nepříbuznými sympatricky žijícími druhy hostitelů, který v
lokálních populacích umožňuje udržení nízké genetické diverzity. Na druhou stranu byl zjištěn
omezený tok genů mezi populacemi z geograficky vzdálených lokalit, což ukazuje, že
zásadnější vliv na celkovou genetickou diverzitu druhu M. eurysternus má jeho rozšíření než
druhové spektrum jeho hostitelů.
(PŘEDNÁŠKA)
230
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Pakomáři západokarpatských slatinišť
SYROVÁTKA V., RÁDKOVÁ V., BOJKOVÁ J., HORSÁK M.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Slatiniště jsou mokřadní biotopy sycené podzemní vodou, která svým chemickým složením
určuje vegetaci a nepřímo substrát na dané lokalitě. Silný nedostatek či nadbytek iontů ve
vyvěrající vodě dokonce způsobuje těžkosti některým vodním organizmům. Chemické složení
vody tedy hraje zásadní roli při formování slatiništních společenstev a představuje hlavní
gradient prostředí pozorovatelný na západokarpatských slatiništích – tzv. minerální gradient.
Na jednotlivých lokalitách pak můžeme pozorovat vyvěrající pramínky vytvářející stružky,
mělké a v létě prohřáté kalužky, a to vše vodní rychle přechází do vlhké vegetace mechů a ostřic
a slatinné vegetace vůbec. Na velmi malé ploše se tak dotýkají habitaty lotické, lentické i
terestrické, bohatě protkané prostředím semiterestrickým.
Již téměř deset let studujeme společenstva bezobratlých na slatiništích Západních Karpat.
Larvy pakomárů (Diptera: Chironomidae) zde představují druhově nejbohatší skupinu
makroskopických bezobratlých. Jedná se totiž o čeleď druhově bohatou, v níž sice většina druhů
má larvy vodní, ale najdeme i takové, jejichž larvy osidlují právě semiterestrické a terestrické
prostředí.
Pestrost prostředí se odráží i ve fauně pakomárů: mísí se zde pakomáři peřejí potoků a řek s
druhy stojatých vod a tůní, obstojně jsou zastoupeny i druhy (semi)terestrické. Navíc přibývají
druhy vázané na vyvěrající podzemní vodu, na relativně stálé, chladné prostředí – prameništní
specialisté.
Společenstva pakomárů reflektují spolehlivě obývané prostředí a liší se výrazně mezi
stružkou a kalužkou. Oba tyto habitaty jsou však srovnatelně druhově bohaté – druhy se jen
vymění.
Podobná výměna druhů se pak děje i na vyšší škále, mezi lokalitami. Zde společenstva
reflektují zejména onen minerální gradient. Ačkoliv dospělci pakomárů nejsou nijak zdatní
aktivní letci, zdá se, že od posledního glaciálu již vhodné lokality zvládli osídlit – mezi jejich
společenstvy není patrná žádná prostorová struktura.
(PŘEDNÁŠKA)
231
Abstrakta přednášek a posterů
Fenotypová plasticita potápníka Acilius canaliculatus: vliv teploty a množství potravy
ŠALANDOVÁ P. (1,2), BOUKAL D. (1,3)
(1) Biologické centrum AV ČR, ENTÚ, České Budějovice; (2) Katedra zoologie PřF JU, České Budějovice;
(3) Katedra biologie ekosystémů PřF JU, České Budějovice
Experimentální studium fenotypové plasticity umožňuje testování řady ekologických teorií a
konceptů. Jen málo prací se však se zaměřuje na vodní hmyz a prakticky žádná se nevěnuje
vodním broukům. Studovali jsme proto závislost růstu a vývoje potápníka Acilius canaliculatus
na třech teplotách a dvou úrovních potravy v individuálních laboratorních chovech. Potápníci
jsou draví, během vývoje procházejí třemi larválními instary a vykazují více či méně nápadný
pohlavní dimorfismus.
Potápníci chovaní ve vyšších teplotách dospívali rychleji, ale dosahovali menší velikosti i
hmotnosti v souladu s konceptem „temperature-size rule“. Oproti očekávání nebyl u potápníka
A. canaliculatus potvrzen koncept vývojové izomorfie, který předpokládá, že relativní doba
vývoje libovolného vývojového stádia je na teplotě nezávislá. Zatímco relativní doba vývoje
larev 3. instaru se s teplotou prodlužovala, relativní doba vývoje kukly se zkracovala. Z toho
vyvozujeme, že stanovený potravní režim se s rostoucí teplotou stal pro 3. instar, který má vyšší
nároky na příjem energie, limitující prvkem. Množství potravy mělo vliv i na absolutní dobu
vývoje: jedinci, kteří byli krmeni nižším počtem perlooček, dospívali později, protože se
prodloužilo trvání jednotlivých larválních instarů (na délku vývoje kukly potravní režim neměl
vliv). To naznačuje, že délka vývoje kukly nezávisí na množství energie nashromážděné během
larválního vývoje, ale pouze na okolní teplotě. O pohlavním dimorfismu potápníků dosud
neexistuje dostatek informací. Naše práce ukazuje, že samci a samice dosahují stejných
rozměrů, ale samci jsou těžší a mají širší štít. Tato skutečnost může souviset s pohlavním
výběrem.
(PŘEDNÁŠKA)
Fenotypová plasticita potápníka Acilius canaliculatus: vliv teploty a množství potravy
ŠALANDOVÁ P. (1,2), BOUKAL D. (1,3)
(1) Biologické centrum AV ČR, ENTÚ, České Budějovice; (2) Katedra zoologie PřF JU, České Budějovice;
(3) Katedra biologie ekosystémů PřF JU, České Budějovice
Experimentální studium fenotypové plasticity umožňuje testování řady ekologických teorií a
konceptů. Jen málo prací se však se zaměřuje na vodní hmyz a prakticky žádná se nevěnuje
vodním broukům. Studovali jsme proto závislost růstu a vývoje potápníka Acilius canaliculatus
na třech teplotách a dvou úrovních potravy v individuálních laboratorních chovech. Potápníci
232
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
jsou draví, během vývoje procházejí třemi larválními instary a vykazují více či méně nápadný
pohlavní dimorfismus.
Potápníci chovaní ve vyšších teplotách dospívali rychleji, ale dosahovali menší velikosti i
hmotnosti v souladu s konceptem „temperature-size rule“. Oproti očekávání nebyl u potápníka
A. canaliculatus potvrzen koncept vývojové izomorfie, který předpokládá, že relativní doba
vývoje libovolného vývojového stádia je na teplotě nezávislá. Zatímco relativní doba vývoje
larev 3. instaru se s teplotou prodlužovala, relativní doba vývoje kukly se zkracovala. Z toho
vyvozujeme, že stanovený potravní režim se s rostoucí teplotou stal pro 3. instar, který má vyšší
nároky na příjem energie, limitující prvkem. Množství potravy mělo vliv i na absolutní dobu
vývoje: jedinci, kteří byli krmeni nižším počtem perlooček, dospívali později, protože se
prodloužilo trvání jednotlivých larválních instarů (na délku vývoje kukly potravní režim neměl
vliv). To naznačuje, že délka vývoje kukly nezávisí na množství energie nashromážděné během
larválního vývoje, ale pouze na okolní teplotě. O pohlavním dimorfismu potápníků dosud
neexistuje dostatek informací. Naše práce ukazuje, že samci a samice dosahují stejných
rozměrů, ale samci jsou těžší a mají širší štít. Tato skutečnost může souviset s pohlavním
výběrem.
(POSTER)
Vliv heterogenity krajiny na početnost a biotopové preference zajíce polního (Lepus
europaeus)
ŠÁLEK M. (1), PAVLISKA P.L. (2), KIPSON M. (3)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno; (2) Zemědělská fakulta, JU České Budějovice ; (3) PřF UK,
Praha
Výrazné změny v zemědělských postupech a řízeních vedly v průběhu minulého století k
transformaci a homogenizaci strukturně rozmanité zemědělské krajiny. Tím se podstatně
ovlivnila její funkce, stabilita a biodiverzita mající za následek změnu početnosti druhů této
krajiny. Jedním z nich je i zajíc polní, jehož početnost v mnohých středoevropských státech
výrazně poklesla. Ve studii jsme se zaměřili na posouzení vlivu krajinné heterogenity na
početnost a biotopové preference zajíce v příhraničních regionech (jižní Morava a Dolní
Rakousko), které se výrazně liší strukturální pestrostí. Zatímco zemědělská krajina na české
straně je charakteristická homogenní strukturou s dominantním zastoupením velkých polí, na
rakouské straně se jedná o pestrou mozaiku drobných políček. Na jaře a na podzimu 2014 byla
početnost zajíců zjišťována na základě nočního monitoringu za použití svítilen (osvit 200 m) na
16 českých a 18 rakouských 2km liniových transektech. Celkově bylo zjištěno 3 135 jedinců.
Výsledky ukázaly významné rozdíly v populačních hustotách mezi jednotlivými regiony i
233
Abstrakta přednášek a posterů
ročními obdobími. Průměrná populační hustota v homogenní krajině jižní Moravy byla 15,4
jedinců/100 ha, zatímco v heterogenní krajině Dolního Rakouska bylo zjištěno 95,1 jedinců/100
ha, což představuje jednu z nejvyšších hustot v Evropě. V Rakousku byl navíc během podzimu
zaznamenán početní nárůst, zatímco v ČR početní pokles. Souhrnná analýza prokázala, že
populační hustota je pozitivně korelovaná s vyšší heterogenitou prostředí vyjádřenou počtem
biotopových okrajů, velikostí ploch či celkovou pestrostí krajiny. Vyšší strukturální pestrost
krajiny se přímo promítla i do rozdílných biotopových preferencí zajíců v obou studovaných
oblastech. V Rakousku zvířata preferovala větší počet biotopů, zatímco na české straně byli
zajíci soustředěni do menšího počtu preferovaných biotopů. Tato studie ukazuje, že krajinná
pestrost má ohromný vliv na početnost a výběr prostředí zajíce polního v zemědělské krajině.
(POSTER)
Hladoměř – hladové ryby a beznohé žáby: biologická nerovnováha v novém mokřadu
ŠANDERA M. (1,2,3)
(1) Polabské muzeum, Poděbrady; (2) HERPETA, Praha; (3) Muzeum přírody Český ráj, Prachov
Mokřad a tůně Hladoměř tvoří soustava tůní u Staré Lysé ve středním Polabí. Mokřad byl
vybudován v letech 2009 – 2011. Od počátku se na lokalitě vyskytovala hojně nepůvodní
střevlička východní. Do větších tůní byly vysazeny v roce 2011 mladé štiky obecné a v říjnu
2013 mladí candáti obecní, aby redukovali početní stavy střevličky.
Pravidelné sledování výskytu obojživelníků bylo zahájeno v září 2013, kdy byl zjištěn častý
výskyt metamorfovaných skokanů skřehotavých se zdeformovanými zadními končetinami.
Skokanům chyběly části jedné nebo obou končetin, některým chyběla končetina téměř celá nebo
byly končetiny neporušené, ale zkrácené. Rozbory vody a sedimentu vyloučily působení
pesticidů. Orientační průzkum odchytu ryb ukázal výskyt střevličky východní a koljušky
tříostné, zejména v nejmenší tůni bez štik a candátů, kde bylo zároveň nejvíce adultních i
juvenilních skokanů skřehotavých. Na podzim 2013 a během roku 2014 byl při opakovaných
návštěvách zjištěn výskyt deformací končetin u pulců, postiženo bylo okolo 80 % procent
generace. Nelze vyloučit působení nymf vážek, ale jejich výskyt na lokalitě je nízký. Pozorování
na lokalitě a v akváriu ukázalo jako původce deformací končetin střevličku východní, koljuška
tříostná se zakusuje do ocasních lemů pulců.
Hmyzími nebo rybími predátory způsobené deformace končetin u pulců nebo
metamorfovaných jedinců jsou běžné u několika procent (do 5 %) generace. Vyšší procento pak
ukazuje na biologickou nerovnováhu na lokalitě, což je případ sledované lokality. Z 80 %
postižených jedinců je zřejmě většina ulovena různými predátory nebo podlehne kanibalismu.
Postižení jedinci méně úspěšně zimují a do dalších let přežívá jen několik z nich. Přes značný
234
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
predační tlak je populace nepostižených jedinců skokana skřehotavého početnější než na
lokalitách v okolí. Případ z Hladoměře zřejmě opět ukazuje na osvědčené pravidlo, že je v rámci
mokřadu lepší vybudovat více různých tůní či nádrží než jednu velkou.
(POSTER)
Počínající projekty zachování ropuchy krátkonohé a želvy bahenní v ČR
ŠANDERA M. (1,2,3)
(1) HERPETA, Praha; (2) Muzeum přírody Český ráj, Jičín; (3) Polabské muzeum, Poděbrady
Ropucha krátkonohá patří k nejohroženějším obojživelníkům a želva bahenní je
nejohroženějším plazem v ČR. Organizace HERPETA v roce 2014 započala úsilí o zachování
těchto druhů v přírodě ČR.
Příprava záchranného programu pro ropuchu krátkonohou (Epidalea calamita) je projekt,
který je realizován od ledna 2015 do dubna 2016 a který je financován z prostředků EHP fondů
2009 – 2014 a Ministerstva životního prostředí. Cílem je získání všech potřebných informací a
údajů pro přípravu záchranného programu. Cílem terénního průzkumu bude ověření výskytu,
odhad početního stavu populací a získání údajů o charakteristikách lokalit. Součástí textu
záchranného programu bude návrh konkrétních managementových opatření na jednotlivých
lokalitách. Ropuchy krátkonohé můžou k rozmnožování v období duben až červenec využívat i
periodické tůně a kaluže na nově vzniklých stanovištích např. v pískovnách, lomech a na polích.
Želva bahenní v ČR je dlouhodobý projekt. Otevřená pracovní skupina sestávající ze zástupců
různých institucí se utvořila v únoru 2014 na semináři v Městském muzeu v Čelákovicích. Na
semináři byly diskutovány možné kroky a zároveň absence dostatečných údajů o aktuálním
výskytu. Známé je rozmnožování jedné nepůvodní populace a výskyt malých populací nebo
jedinců většinou neznámého původu, avšak nelze vyloučit přežívání nebo i rozmnožování
dalších, třeba i původních populací nebo jedinců. Prvními započatými kroky projektu jsou
získání údajů o aktuálním výskytu, zjištění příslušnosti želv k fylogenetickým liniím a
modelování výskytu na základě stanovištních teplotních charakteristik. Želva bahenní je vhodný
deštníkový druh, obnovou písčin nevysazením stromků po kácení v blízkosti mokřadů by se
vytvořila stanoviště pro další vzácné druhy živočichů a rostlin.
Pokud zaznamenáte výskyt ropuchy krátkonohé nebo želvy bahenní, prosím o poskytnutí
informace (www.herpeta.cz, [email protected]). Záznam můžete případně uvést do
NDOPu nebo na BioLib (www.biolib.cz).
(PŘEDNÁŠKA)
235
Abstrakta přednášek a posterů
Ptačí společenstva středomoravských brownfieldů
ŠEVČÍKOVÁ K. (1,2), KOLEČEK J. (1,3)
(1) Moravský ornitologický spolek – středomoravská pobočka ČSO, Přerov; (2) Slovanské gymnázium
Olomouc; (3) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Mezi antropogenní biotopy hojně zastoupené nejen na území střední Evropy patří
brownfieldy – opuštěné plochy a objekty průmyslového či neprůmyslového charakteru a další,
alespoň zčásti zastavěné, již nevyužívané plochy. Brownfieldy jsou rozptýleny v krajině na
nejrůznějších místech a i přes jejich velké množství studie hodnotící početnost a druhovou
bohatost živočichů brownfieldů v ČR dosud chybí. V roce 2013 jsme na střední Moravě (oblast
o rozloze 159 km2) studovali hnízdní společenstva ptáků 21 brownfieldů. V období od 20.
dubna do 20. července jsme během dvou denních a jedné večerní kontroly zaznamenali 57 druhů
ptáků. Nejvíce druhů bylo zjištěno na rozlehlejších lokalitách a lokalitách s vyššími hodnotami
Shannonova indexu diverzity – tj. s vyrovnaným zastoupením více typů prostředí. Celkové
denzity jednotlivých druhů se pohybovaly mezi 0,2 a 19,3 páry/10 ha a většinou odpovídaly
publikovaným údajům. Nejvyšších denzit dosahovaly synantropní druhy – zejména holub
domácí (Columba livia f. domestica), jiřička obecná (Delichon urbicum) a vrabec domácí
(Passer domesticus). Frekvence výskytu a dominance většiny druhů byla nízká, 61 % druhů se
vyskytovalo na méně než 25 % lokalit a pouze 3 druhy měly celkovou dominanci vyšší než 5 %.
Podle indexu preference prostředí nejvíce druhů vyhledávalo stromovou vegetaci, naopak
nejméně traviny. Brownfieldy hrají důležitou roli v zachování bohatství nejen synantropních
druhů ptáků. Přestože je rekultivace brownfieldů často žádoucí, biologická hodnota těchto ploch
by měla být posuzována individuálně. Při plánování zásahů doporučujeme zachovat rozlohu
lokalit, dostatečné množství křovin, starých stromů, obnažené půdy a plochy se sporou vegetací,
ponechat hnízdní příležitosti pro druhy hnízdící na budovách, případné vyvěsit vhodné hnízdní
budky a omezit použití prosklených ploch v nové zástavbě. Další pozornost zasluhuje hnízdní
úspěšnost a produktivita ptáků v brownfieldech a pohnízdní a zimní ptačí společenstva
brownfieldů.
(POSTER)
236
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
DNA metabarcoding: klasifikace a stanovení diverzity společenstva parazitoidů a jejich
hostitelů
ŠIGUT M. (1), KOSTOVČÍK M. (2,3), DROZD P. (1), HULCR J. (4)
(1) Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava; (2) Mikrobiologický ústav AV ČR, Praha; (3) Katedra
genetiky a mikrobiologie PřF UK, Praha; (4) School of Forest Resources and Conservation, IFAS,
University of Florida
High-throughput sekvenování v kombinaci s klasickým COI barcodingem (metabarcoding)
otevírá nové perspektivy v řadě různých ekologických studií zabývajících se komplexním
hodnocením biologické diverzity. Jedním z hlavních cílů těchto studií je rychlá a přesná
klasifikace sledovaných organismů. Nejčastěji používanou modelovou skupinou pro studium
biologické diverzity je hmyz. Parazitoidi tvoří podstatnou část diverzity hmyzu a mají velký
dopad na populační dynamiku svých hostitelů, čímž významně ovlivňují celkovou globální
biodiverzitu. Klasická morfologická determinace parazitoidů a hostitelů je vzhledem k jejich
vysokému počtu, množství kryptických druhů, malé velikosti těla a vnitrodruhové morfologické
plasticitě velice obtížná. Tato skutečnost dělá ze společenstva hostitel-parazitoid ideální cíl pro
použití high-througput sekvenčních technologií.
Experimentální design se sestával z analýzy 5 vzorků parazitovaných housenek, z nichž byla
vyizolována směsná DNA. Pro zachycení co nejširšího spektra parazitoidů a jejich hostitelů bylo
použito vysoce degenerovaných primerů. Sekvenační analýza byla provedena na platformě
Illumina MiSeq a získané sekvence zpracovány v programu Qiime. Z výsledků vyplývá, že
klasifikace společenstev hostitel-parazitoid pomocí high-throughput sekvenování je rychlá a
komplexní, nevýhodou však stále zůstává cena, nízký počet dostupných refenčních sekvencí a
možnost environmentální kontaminace. Navrhovaná metodika má i přes tyto nedostatky vysoký
potenciál pro rychlé, přesné, úplné a v budoucnu i nízkonákladové hodnocení host-parazitoid
společenstev, především při rozsáhlých ekologických a environmentálních studiích.
Výzkum byl spolufinancován z grantů MŠMT – NextGenProject (CZ.1.07/2.3./20.0303), Ostravské univerzity
(SGS28/PrF/2014), Institututu environmentálních technologií (CZ.1.05/2.1.00/03.0100) a GAČR (GA14-04258S).
(PŘEDNÁŠKA)
Personalita v chování morčete domácího (Cavia aperea f. porcellus)
ŠIMÁNKOVÁ H. (1,2), HEJCMANOVÁ P. (1)
(1) Katedra chovu zvířat a potravinářství v tropech,FTZ ČZU, Praha; (2) Katedra zoologie PřF UK, Praha
Oblast výzkumu personality u rozličných živočišných druhů se stále těší velkému zájmu
odborníků z řady různých vědních oborů. V naší studii byla testována personalita u laboratorně
odchovaných morčat domácích (Cavia aperea f. porcellus) pomocí série různých behaviorálních
237
Abstrakta přednášek a posterů
testů zaměřených zejména na exploraci, aktivitu a reakci na stresový podnět. Jedinci prošli
baterií testů zahrnujících test na nové prostředí, test na nový nepotravní objekt, vyvýšené
křížové bludiště, izolační test či test reakce na přítomnost živého predátora. Některé testy byly
následně zopakovány. Hlavním cílem bylo prošetřit vztahy mezi použitými behaviorálními testy
a popsat chování morčat v jednotlivých testech z personalitní sady. Cílem bylo také zhodnotit
vhodnost a délku trvání námi zvolených testů u morčat.
S použitím PCA analýzy byly promítnuty vztahy mezi jednotlivými testy. Specifické reakce
jedinců na nové prostředí, zejména jejich explorační aktivita, odpovídaly chování naměřenému
ve vyvýšeném křížovém bludišti. Morčata reagovala konzistentně na dva nové předměty, které
jim byly předloženy v jejich domovských boxech. Byl nalezen pozitivní vztah mezi latencemi
přiblížení se k novým objektům a latencí opuštění domečku (zakryté části boxu) v izolačním
testu. Byla zjištěna pozitivní korelace mezi množstvím navštívených čtverců v obou testech na
nové prostředí, které byly hodnoceny zvlášť u některých jedinců. S výjimkou jednoho
testovaného jedince morčata nereagovala vokálně na predátora. Pohlaví jedinců nemělo téměř
žádný vliv na jejich výkonnost v jednotlivých testech. Získané výsledky naznačují přítomnost
personality u morčat domácích. Většina použitých testů se ukázala jako vhodných při tomto
typu výzkumu u morčat. Zajímavé by zajisté bylo se do budoucna zaměřit na jejich
opakovatelnost.
Studie byla podpořena projektem IGA FTZ 20145018.
(POSTER)
Architektura rypoších nor z žabí perspektivy
ŠKLÍBA J. (1), JIRKŮ M. (2), ŠUMBERA R. (1)
(1) Katedra zoologie PřF JU, České Budějovice; (2) Parazitologický ústav, Biologické centrum AVČR,
České Budějovice
Afričtí rypoši (Bathyergidae) patří mezi hlodavce přizpůsobené k podzemnímu způsobu
života. Jejich složité systémy nor patří k největším umělým strukturám v živočišné říši, což platí
zvláště pro sociální druhy rypošů. Rypoší nory se kromě pozoruhodné trojrozměrné struktury
vyznačují relativně vysokou vlhkostí a stabilní teplotou, proto jsou hojně využívány i jinými
živočichy. V naší práci jsme se pokusili zmapovat architekturu nor tří druhů rypošů lišících se
sociálním systémem a tělesnou hmotností a zdokumentovat využívání těchto nor žábami. U
soliterně žijícího rypoše stříbřitého Heliophobius argenteocinereus byla celková délka nor 60 –
300 m, tyto systémy nor se však vyznačovaly značnou dynamikou, v jejímž důsledky vznikaly
četné izolované fragmenty tunelů různé hloubky. V nich jsme zaznamenali výskyt celkem pěti
druhů žab. Nejhojnější z nich, Leptopelis parabocagii, byla častěji nalézána pod rypošími
238
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
krtinami. Sociální rypoš obří Fukomys mechowii obýval rozsáhlé systémy nor o celkové délce až
2,2 km, vyznačující se primární sítí hlouběji situovaných spojovacích tunelů na níž navazovala
síť povrchových tunelů. Zde byly zaznamenány 3 druhy žab. Eusociální rypoš Anselův F.
anselli se vyznačoval extrémně rozsáhlými systémy tunelů o celkové délce až 2.7 km, často
propojenými se systémy sousedních skupin. Hlubší tunely se vyskytovaly převážně v okolí
hnízd, kde tvořily extrémně složitou strukturu. Mezi pěti druhy žab nalezenými v norách a
krtinách tohoto druhu rypoše dominovala Kassina senegalensis, pravidelně obývající ve
značných počtech tunely v těsné blízkosti rypoších hnízd, což by mohlo ukazovat na zajímavý
případ koevoluce. Pravidelný výskyt mnoha druhů žab v rypoších norách a krtinách ilustruje
významnou funkci těchto hlodavců v jejich ekosystémech.
Výzkum byl podpořen 41-14-36098G
(PŘEDNÁŠKA)
Assessment of the diversity and distribution of the lizards of Iran at different geographic
and taxonomic scales
ŠMÍD J. (1,2), BREJCHA J. (2), VARELA S. (2)
(1) Department of Zoology, National Museum, Prague; (2) Faculty of Science, Charles University, Prague
The lizard fauna of Iran is extremely rich and diverse. It currently consists of 146 species in
11 families and the number is growing gradually with new species being described each year.
Precise distribution data for all the species have been recently assembled and show that most of
the country has been surveyed to some extent. However, regardless of how well covered the area
of Iran may seem when all species are pooled together, the knowledge of the distribution is more
patchy when it comes to different areas or individual lizard families. Our aim here is to identify
areas with high lizard diversity and by calculating species accumulation curves also quantify the
completeness of the knowledge of Iranian lizards. We test whether the observed diversity can be
explained by the diversity of habitats at each site and whether the completeness of knowledge is
higher in places more influenced by humans. By predicting species richness for individual lizard
families we also identify the most undersampled ones in which a high proportion of species is
expected to be discovered yet.
(POSTER)
239
Abstrakta přednášek a posterů
Karyotypová evoluce štírů čeledi Buthidae (Arachnida: Scorpiones)
ŠŤÁHLAVSKÝ F. (1), KOVAŘÍK F. (1), NGUYEN P. (2,3), PLÍŠKOVÁ J. (1), REŽŇÁKOVÁ P. (1),
SADÍLEK (1), VALLO P. (4,5)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České
Budějovice; (3) PřF Ju, České Budějovice; (4) Ústav biologie obratlovců AVČR, Brno; (5) Institut of
Evolutionary Ecology and Conservation Genomics, University of Ulm, Germany
Štíři čeledi Buthidae jsou s více než tisíci druhy a devadesáti rody nejdiverzifikovanější a
zároveň nejbazálnější skupinou štírů. Jejich jedinečnost v rámci štírů z cytogenetického hlediska
představuje zejména přítomnost holokinetických chromosomů. Jedná se o intenzivně
studovanou skupinu, čemuž odpovídá také fakt, že více než polovina cytogeneticky
analyzovaných druhů štírů náleží do této čeledi. Přestože celkový rozsah počtu chromosomů je u
čeledi Buthidae (2n=5-56) nižší než u ostatních štírů (2n=28-175), byla u některých druhů
zjištěna poměrně velká vnitrodruhová variabilita (např. u Tityus bahiensis 2n=5-19). Tato
variabilita je přikládána zejména možnosti rozpadů a fůzí u holokinetických chromosomů.
Naproti tomu karyotypy některých rodů této čeledi se zdají být poměrně uniformní. Pochopení
karyotypové evoluce této čeledi ztěžuje fakt, že holokinetické chromosomy jsou často uniformní
a případné rozdíly nebyly zatím nikdy porovnány s genetickou variabilitou nebo
fylogenetickými vztahy analyzovaných taxonů. Z tohoto důvodu jsme analyzovali karyotypy
dalších zástupců čeledi Buthidae z různých geografických oblastí a pokusili jsme se získaná data
porovnat s fylogenezí studovaných druhů. Navíc jsme využili FISH se sondou pro 18S rDNA,
což nám umožnilo sledovat změny v počtu a lokalizaci NORů. Podařilo se nám zjistit výrazné
rozdíly v míře karyotypové diferenciace štírů čeledi Buthidae a zdá se, že rozpady a fůze
chromosomů nejsou tak časté, jak naznačují publikované výsledky v rámci rodu Tityus. Na
druhou stranu jsou velmi častými chromosomovými přestavbami reciproké translokace.
(PŘEDNÁŠKA)
Populační struktura, koevoluce a speciace v systému parazit-hostitel
ŠTEFKA J.
Laboratoř molekulární fylogeneze a evoluce parazitů, PřF JU České Budějovice; Biologické centrum AV
ČR, České Budějovice
Téměř každý volně žijící organismus hostí nejméně jeden specifický druh parazita a parazité
tak tvoří významnou část globální biodiverzity. Populace parazitů vykazují široké spektrum
evolučních historií od geneticky velmi uniformních druhů až po druhy polymorfní, od druhů
úzce sdílejících evoluci svých hostitelů po druhy s naprosto odlišnými fylogenezemi. Přestože
znalosti o populační historii hostitelů (zejména těch obratlovčích) jsou stále dostupnější, o
240
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
dopadu těchto procesů na druhovou rozmanitost parazitů víme, s výjimkou druhů vázaných na
člověka, dosud velmi málo. Například, mezi tradiční hypotézy speciace parazitů patří
sympatrická speciace způsobená specializací na jednotlivé hostitelské druhy. Navzdory
očekáváním však rostoucí počet studií ukazuje, že geografická distribuce hostitelů a fyzické
bariéry disperze jsou hlavními tahouny genetické diferenciace parazitů. Toto naznačují i
populační data několika modelů ektoparazitů, např. všenek Galapážských drozdců (Myrsidea
nesomimi) a vší parazitujících myšice (Polyplax serrata), nebo endoparazitů (např. tasemnice
ryb a ptáků Ligula intestinalis). Multilokusová data ukazují podobně jako u lidských parazitů na
nízkou heterozygotnost a vysokou míru inbreedingu v populacích vší. Větší míra mezipopulační
diferenciace a co-speciace s hostiteli je typická pro ostrovní druhy ve srovnání
s kontinentálními, kde klimatické oscilace a s nimi spojené změny velikostí areálů vytvářejí
podmínky pro komplexnější evoluční schémata. Mitochondriální a mikrosateliní analýzy
parazitů myšic (P. serrata) odhalily několik linií s odlišnou mírou hostitelské specifity. Původ
linií lze spojit právě s kvartérními oscilacemi areálů jejich hostitelů. Navzdory tradičně rozšířené
myšlence sympatrické speciace parazitů je alopatrické rozšíření hostitelů ve spojení s komplexní
populační historií pravděpodobnějším motorem speciace u značného množství parazitických
druhů.
(PLENÁRNÍ PŘEDNÁŠKA)
Funkční analýza exprese HSP komplexu v odpovědi na chlad u Drosophila melanogaster
ŠTĚTINA T. (1,2), KORBELOVÁ J. (1), KOŠŤÁL V. (1,2)
(1) Oddělení biochemie a fyziologie - Laboratoř diapauzy hmyzu BC AV ČR, České Budějovice; (2) Katedra
fyziologie PřF JU, České Budějovice
Rychlá exprese tzv. Heat Shock Proteins (HSPs, s převažujícím HSP70), která je odpovědí
buňky na vystavení vysokým teplotám, je považována za zásadní mechanismus umožňující
přežití tepelného šoku u Drosophila melanogaster. Jaká je však důležitost HSP70 pro přežití při
vystavení teplotám nízkým? Srovnávali jsme odpovědi na chladové podmínky u dvou různých
kmenů: „divoký“ wild type (Oregon) a mutant (Hsp- w1118), který ve svém genomu postrádá
všech 7 kopií genu hsp70. Přežití po akutním chladovém šoku (-8°C) se u obou kmenů nijak
dramaticky nelišilo, obdobně jako při vystavení chronickému mírnému chladu (0°C). Zatímco
divoký kmen prokázal pozoruhodnou up-regulaci exprese hsp70 na mRNA transkripční úrovni
(až 275 násobný nárůst) v odpovědi na chronické vystavení chladu, podobná odpověď nebyla u
mutantního kmene možná. Na transkripční úrovni mRNA jsme též neobjevili ani žádnou
kompenzační reakci za chybějící hsp70 v žádném z 23 dalších genů HSP komplexu. Na úrovni
241
Abstrakta přednášek a posterů
proteinů jsme detekovali 2,5 násobnou up-regulaci zatím neidentifikovaného proteinu o
přibližné délce 70 kDa.
(PŘEDNÁŠKA)
Vnější žábry bichira vznikají díky unikátní sérii časoprostorových změn v morfogenezi
hyoidní metamery
ŠTUNDL J. (1), DOBIÁŠOVÁ B. (2), MINAŘÍK M. (1), ČERNÝ R. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Zoologická zahrada hl. M. Prahy
Vnější žábry jsou larvální adaptací známou především od larev obojživelníků a bahníků, u
kterých jsou navázány na branchiální oblouky. Nicméně i v linii paprskoploutvých ryb existuje
skupina mající tento larvální dýchací orgán - bichiři (Polypteriformes). Tato skupina
afrotropických ryb je sice nejbazálnějším taxonem paprskoploutvých ryb, ale má celou řádku
unikátních charakteristik, jako jsou právě vnější žábry, které jsou ovšem u bichirů neobvykle
asociovány pouze s hyoidním obloukem či metamerou.
Při detailní vývojové analýze vývoje hlavy bichira jsme zjistili výrazné časoprostorové
změny v morfogenezi hyoidní metamery utvářející se hlavy. Hyoidní metamera se u bichira
vyvíjí jako první a narušuje tak obecné pravidlo o postupném vývoji v předozadní orientaci.
Toto je patrné již od velmi raného vývoje, kdy dochází k urychlené a masivní emigraci druhého
(hyoidního) proudu hlavové neurální lišty, což je u obratlovců unikátní stav, neboť dříve
migruje první, mandibulární proud. Urychlená emigrace hyoidního proudu je však také u bichira
vývojově asociována s velmi časnou expanzí druhé faryngeální výchlipky, která také překvapivě
přispívá k morfogenezi vnější žábry, a dokonce i arteriální systém byl u bichira uzpůsoben
vývoji hyoidní vnější žábry, protože právě hyoidní arterie je dominantní a nejdříve se utvářející
artérií. Z našich dat tedy vyplývá, že vnější žábry larev bichira, tedy jejich klíčová ekologickoevoluční adaptace, vývojově vznikají díky unikátně urychlené morfogenezi několika
zárodečných listů výhradně hyoidního segmentu.
(PŘEDNÁŠKA)
Traumatic insemination in insects and spiders: Review, origins, function
ŠTYS P.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Traumatic insemination (TI) is a genital copulatory insemination during which the female or
male are obligatorily injured.
242
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
In gynotraumatic insemination (fTI) the male intromittent organ is pushed through the wall
of female genital ways (endogenous fTI) or her body wall (exogenous fTI). The ejaculation
takes place in body cavity or in specialized female paragenital organs (also present in
heterosexual males of Cimicidae: Afrocimicinae). In arthropods, fTI evolved once in spiders
(Harpactea sadistica), once in Strepsiptera, once in Diptera (Drosophila part.), and at least fivetimes in Heteroptera: Cimicomorpha, viz. Miridae (Australian Coridromius), Nabidae:
Prostemmatinae, Plokiophilidae, Polyctenidae, and Lyctocoridae & Anthocoridae & Cimicidae.
Independent origins of fTI in the Plokiophilidae, living in webs of spiders or embiopterans, and
Polyctenidae, the permanent ectoparasites of bats, are claimed here first. The candidates for
occurrence of hard-to-detect endogenous TIf are further Heteroptera (Dipsocoromorpha, other
Miridae, Nabidae: Arachnocorinae). Sperm competition and nutritive value of superfluous
sperm (hypergamesis) have been evoked as selective agents for evolution of TIf. However,
shortening the copulation, a period during which the mating couple is particularly vulnerable,
may also be interpreted in antipredatory terms.
The occurrence of an androtraumatic insemination (mTI) has been suggested by Štys for
Phallopiratinae (Heteroptera: Enicocephalidae) that lack the male secondary gonopore. In other
taxa with mTI, the intromittent organ is either pulled out and used as a mating plug enhancing
assurance of paternity (some spiders. some Hymenoptera and Diptera) or unilaterally broken off
when the size of paired organs would prevent their performance (some spiders).
The research was supported by CSF grant P505/11/1459.
(PŘEDNÁŠKA)
Vliv množství potravy a rizika predace na růst jepic Cloeon dipterum (Ephemeroptera:
Baetidae)
ŠUPINA J., BOJKOVÁ J.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Množství potravy a riziko predace ovlivňuje vývoj a fekunditu vodních bezobratlých. Větší
dostupnost potravy může mít za následek rychlejší růst a větší velikost dospělých jedinců, což
pak souvisí také s fekunditou. V prostředí s vysokým rizikem predace zase byl pozorován
rychlejší vývoj některých jedinců, čímž se minimalizuje vliv predátora na vývoj larvy, což může
souviset s menší velikostí dospělých jedinců a menší fekunditou.
Tato studie sleduje vliv množství potravy a rizika predace vážek rodu Aeshna na růst a
dospívání jednotlivých jedinců jepic druhu Cloeon dipterum. Rané instary larev jepic získané z
rybníčku u Stromovky v Českých Budějovicích byly chovány v laboratorních podmínkách při
konstantní teplotě 18 °C. Během chovu měla polovina larev po celou dobu svého vývoje
243
Abstrakta přednášek a posterů
dostatečné množství potravy (řasy rodu Stigeoclonium), zatímco druhá polovina larev měla řasy
k dispozici jen 3 dny v týdnu a po zbytek týdne hladověla. Současně byla polovina z
hladovějících a nehladovějících larev vystavena působení kairomonů larev vážek. Vážky byly
chovány jednotlivě v objemu 1 litr, voda s kairomony byla odebírána každý druhý den a
přidávána do nádob s larvami jepic. Během chovu byly postupně, od každého jedince jepic,
odebírány jejich exuvie k popisu růstu larev.
Výsledky naznačují, že larvy jepic dosahují signifikantně větší velikosti těla a větší
hmotnosti dospělců v podmínkách s dostatečným množstvím potravy oproti hladovějícím
larvám, nezávisle na vlivu predátora. Larvy s omezenou potravou se vyvíjely signifikantně déle
než larvy s dostatkem potravy a v přítomnosti predátora se vyvíjely déle než v jeho
nepřítomnosti. Mortalita larev v průběhu experimentu stejně jako v přechodu do okřídleného
stádia byla stejná v různých prostředích, až na jedince v prostředí bez predátora s omezeným
množstvím potravy, kde byla zvýšená mortalita larev. Výsledky experimentu ukazují, že
množství potravy má na růst a dospívání larev jepic větší vliv, než přítomnost predátora.
(POSTER)
Dlouhodobé změny společenstev mnohonožek (Diplopoda) v alpínské zóně Západních
Tater
TAJOVSKÝ K.
Ústav půdní biologie, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice
Pozvolný pokles kyselé atmosférické depozice od devadesátých let minulého století a
rovněž postupné oteplování klimatu bylo prokazatelně doloženo i pro horské ekosystémy v
nejvyšších slovenských pohořích. Změny pozorované v průběhu posledních několika desetiletí
ve společenstvech půdní mesofauny v alpských a subalpínských polohách Západních Tater
naznačují možné dopady těchto procesů na další vývoj a oživení půd zdejších specifických
biotopů.
Výchozí studium epigeické aktivity mnohonožek (Diplopoda) v oblasti Tomanovy doliny v
letech 1992–1993 ukázalo výrazné rozdíly v osídlení alpínských biotopů na žulovém a na
vápencovém podloží nacházejících se v této části Západních Tater. Téměř polovinu z 13
přítomných druhů mnohonožek reprezentují tatranské nebo karpatské endemity. Oproti nízkému
počtu druhů i jedinců v alpínské zóně na žulovém podloží představují travní biotopy na
vápencových svazích nad hranicí lesa, tj. ve srovnatelných výškách kolem 1800–1900 m n.m. na
mnohonožky velmi bohatá stanoviště.
Opakovaný monitoring na stejných lokalitách, realizovaný v letech 1997–1998 a 2007–2008
a návazně aktuálně od roku 2014, ukazuje na změny v zastoupení karpatských chladnomilných
244
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
endemických druhů (např. Chelogona carpathicum, Hylebainosoma tatranum, Polydesmus
tatranus) a endemických zástupců rodu Leptoiulus na straně jedné, ale např. také indikuje nárůst
podílu eurytopního adaptabilního druhu Leptoiulus trilobatus na straně druhé. Data získaná z
žulových a vápencových poloh vykazují v dlouhodobém měřítku rozdílné trendy, což může
naznačovat projevující se vlivy snížené kyselé depozice i oteplování klimatu. Pokračující
výzkum je zaměřen na detailnější poznání těchto změn, přičemž studium společenstev na
stanovištích s rozdílným podložím dává možnost odlišit dopady těchto dvou probíhajících
trendů na půdní prostředí.
Výzkum je podpořen grantem GA ČR č. P503 14-09231S.
(PŘEDNÁŠKA)
Mezidruhový polymorfismus vybraných genů vrozené a získané imunity u sýkor (Paridae)
TĚŠICKÝ M. (1), VINKLER M. (1), BRYJOVÁ A. (1,2), REIFOVÁ R. (1) BAINOVÁ Z. (3), BAINOVÁ H.
(1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (3) Katedra buněčné
biologie PřF UK, Praha
Studium funkční variability imunitních genů představuje u volně žijících živočichů ideální
systém pro výzkum obecných principů adaptace v koevoluci hostitele a parazita. Koncept
mezidruhového polymorfismu (Trans-species polymorfismus, TSP) předpokládá, že působením
balancující selekce dochází k přenosu několika výhodných alel od společného předka druhů
dceřiným druhům a zároveň k dlouhodobému udržovaní těchto alel. Většina studií zabývajících
se TSP se v současnosti zaměřuje především na geny hlavního histokompatibilního komplexu
(MHC geny) a jen výrazně menší pozornost je věnována jiným skupinám genů. V těchto
studiích jsou navíc jen velmi omezeně testovány další evoluční mechanismy vysvětlující
přítomnost sdíleného polymorfismu u příbuzných druhů (jako např. konvergence či introgrese).
Cílem této práce je zjistit, zda se TSP vyskytuje u čtyř vybraných genů vrozené i získané
imunity na populačním vzorku 384 jedinců 20 druhů sýkor. Pomocí neutrálních markerů chceme
odlišit případný TSP od dalších principů vysvětlujících sdílení polymorfismu. Jako geny
vrozené imunity jsme vybrali Toll-like receptory (TLR4 a TLR5) a jako geny adaptivní imunity
MHC geny (MHC I a MHC IIB). Tyto geny hrají u obratlovců naprosto klíčovou roli pro
zajištění imunitní odpovědi proti intracelulárním i extracelulárním parazitům. Pomocí NGS
platformy MiSeq (Illumina) chceme osekvenovat vazebné úseky těchto imunitních genů, které
přímo fyzicky interagují s patogenními strukturami a nacházejí se tak pod silnou pozitivní
selekcí. Dalšími cíli je popsat vnitrodruhovou a mezidruhovou variabilitu těchto vazebných
oblastí imunitních genů, identifikovat působení pozitivní selekce, detekovat případnou
245
Abstrakta přednášek a posterů
rekombinaci a na základě neutrálních markerů posoudit míru genového toku mezi druhy.
Chceme také testovat hypotézu adaptivní introgrese, tedy přednostní introgresi a udržování
výhodných alel imunitních genů v porovnání s neutrálními markery.
Tato práce je podporována grantem GA UK projekt č. 540214.
(POSTER)
Kompasová orientace antarktických litorálních korýšů je mimořádně citlivá k působení
slabých RF polí
TOMANOVÁ K., VÁCHA M.
Oddělení fyziologie a imunologie živočichů, Ústav experimentální biologie, PřF MU, Brno
Téměř každé elektrické zařízení kolem sebe generuje různě silná elektromagnetická pole.
Mohou magnetická pole tisíckrát slabší než je magnetické pole Země (přibližně 50µT), nějak
ovlivnit magnetosenzitivní kompasové schopnosti zvířat? Závěry o narušené schopnosti
orientovat se podle magnetického pole Země po aplikaci slabých radiofrekvenčních polí plynou
zejména ze studií na tažných ptácích. V oblasti výzkumu smyslové fyziologie je tato otázka
jednou z nejdiskutovanějších, protože souvisí i s řešením samotného mechanismu
magnetorecepce. Nás zajímalo, zda je fenomén narušení magnetického kompasu
radiofrekvenčním polem (RF) rozšířený i u mořských bezobratlých. Testovali jsme zástupce
antarktického krillu Gondogeneia antarctica, asi 1cm dlouhého blešivce žijícího v příbřežních
oblastech Antarktidy, kontinentu téměř nepoznamenaném lidskou činností. Na české vědecké
stanici na ostrově Jamese Rosse jsme v laboratorních podmínkách testovali směr únikové reakce
v kruhové aréně. Ověřili jsme, že tato zvířata vykazují stejně jako jiní litorální korýši spontánní
orientaci přibližně v ose moře-souš (tzv. Y-ose) a že k této orientaci využívají směr
magnetického pole Země. Po aplikaci slabého radiofrekvenčního pole byla zvířata
dezorientovaná. Ztráta orientace byla patrná nejen při RF odpovídající Larmorově rezonanční
frekvenci (969kHz pro ostrov Jamese Rosse), ale také v poli desetinásobné frekvence (10MHz).
Spontánní orientace byla navíc narušena jak v polích intenzity 20nT (ve shodě s hypotézou), tak
i v polích o intenzitě pouhých 2nT, což představuje doposud nejvyšší zaznamenanou citlivost
kompasového smyslu zvířat k rušení RF polem. Naše předběžné výsledky rozšiřují současné
nálezy mimořádné citlivosti magnetorecepce zvířat na slabá elektromagnetická pole.
Autoři by rádi poděkovali infrastruktuře České vědecké stanice Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse, jejíž
provoz je podpořen z projektu MŠMT
(POSTER)
246
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Vliv oxidační zátěže a karotenoidů na morfologické a funkční znaky spermií u zebřičky
pestré
TOMÁŠEK O. (1,2), ALBRECHTOVÁ J. (1), OPATOVÁ P. (1,3), NĚMCOVÁ M. (2), ALBRECHT T. (1,2)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (2) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (3) Ústav botaniky a
zoologie PřF MU, Brno
Oxidačním stresem označujeme proces, kdy působením volných radikálů a jiných
reaktivních forem kyslíku (ROS) dochází k oxidačnímu poškození tkání. ROS vznikají v
organizmu neustále jako vedlejší produkt aerobního metabolizmu, přičemž rychlost jejich
vzniku (tj. oxidační zátěž) narůstá s intenzitou metabolizmu. Mezi metabolicky náročné procesy,
které mohou být zdrojem velkého množství ROS, patří mimo jiné i spermiogeneze a také
samotný aktivní pohyb spermií. Kvůli zajištění vysoké pohyblivosti mají spermie vysoký obsah
nenasycených mastných kyselin, což je navíc činí mimořádně citlivými k oxidačnímu stresu. Pro
zajištění bezpečnosti nesené DNA je však nutné držet oxidační poškození spermií na co
nejnižším stupni, což může v důsledku zhoršovat znaky důležité pro úspěch v pokopulačním
výběru, jako jsou rychlost či počet produkovaných spermií.
V naší studii jsme pomocí experimentálních manipulací s intenzitou oxidační zátěže a
množstvím přijímaných karotenoidů testovali jejich vliv na kvalitu spermií u samců zebřičky
pestré (Taeniopygia guttata) – modelového druhu s pohlavně selektovaným karotenoidním
zbarvením zobáku. Naše výsledky naznačují možné trade-off mezi expresí ornamentu a kvalitou
spermií. Byl totiž pozorován negativní vliv oxidační zátěže na jeden z nejdůležitějších znaků
determinujících kvalitu spermií – jejich rychlost. Tento vliv byl však závislý na zbarvení zobáku
před experimentem tak, že lépe vybarvení jedinci byli k negativnímu vlivu oxidační zátěže
náchylnější. Snížení rychlosti může souviset s pozorovaným zkrácením středního oddílu spermií
obsahujícího mitochondrie – zdroj energie, ale též volných radikálů. Přestože karotenoidy jsou
tradičně považovány za antioxidanty, nebyl žádný z těchto negativních vlivů jejich podáváním
inhibován. Karotenoidy se však naopak zdají být důležité pro správný průběh spermiogeneze,
neboť jejich podávání snížilo výskyt abnormalit spermií.
Tato studie byla podpořena projekty GAČR P506/12/2472 a GAUK 283811.
(PŘEDNÁŠKA)
247
Abstrakta přednášek a posterů
Biology and immature stages of the subfamily Lixinae (Coleoptera: Curculionidae)
TRNKA F.(1), STEJSKAL R., SKUHROVEC J.
(1)Department of Ecology and Enviromental Sciences, Faculty of Science, Palacky University; (2)
Administration of Podyji National Park; (3) Group Function of invertebrate and plant biodiversity in agroecosystems, Crop Research Institute
Lixinae are medium to large-sized weevils distributed mainly in Palaearctic and Afrotropic
Regions including more than 1500 species. Three tribes can be recognized in this subfamily:
Lixini, Rhinocyllini and Cleonini. The immature stages of the Lixinae were and partially still are
largely unknown and unstudied. Even some biological aspects of the adults life history still
remain poorly known, for example host plants or details of life cycle (overwintering, egg lying
etc.). The situation in Central Europe is critical because many Lixinae species are rare and
endangered here. Another surprising fact is that even biology of some very common species has
been overlooked so far. Lack of information about species biology often obstructs proper habitat
management and protection of the species. Knowledge of biology of both adults and immature
stages is often crucial for effective protection of endangered species. Some Lixinae species can
also be used as biological control agents (for example Cyphocleonus achates feeds on invasive
spotted knapweed (Centaurea maculosa) and diffuse knapweed (Centaurea diffusa). In last
decades few studies concerning immature stages of the subfamily Lixinae were accomplished.
Currently, we try to fill the gap in knowledge of Lixinae biology by new descriptions of
immature stages, and by conducting laboratory and field observations in several regions of
Europe. The more detailed descriptions of larvae and pupae we do now, the better identification
keys can be created in future. Furthermore, species identification of larvae with using
morphology (especially chaetotaxy) is relatively easy, and is generally much less expensive than
identification using molecular methods.
(POSTER)
„Veľká trojka“ a jej ochrana na Slovensku
URBAN P.
Katedra biológie a ekológie FPV UMB v Banskej Bystrici
Veľké šelmy, medveď (Ursus arctos), vlk (Canis lupus) a rys (Lynx lynx) sú autochtónnymi
druhmi slovenskej fauny. Hoci pôvodne predstavovali symboly divočiny, v súčasnosti dokazujú
adaptáciu na životu v ľuďmi osídlenej a využívanej krajine. Zmeny, ktoré v nej prebiehajú, vedú
najmä k výraznej fragmentácii a častokrát predstavujú vážne ohrozenie daných druhov, resp.
narušenie migrácií, vedúcich k vzniku izolovaných populácií. Všetky tri druhy sú v súčasnosti
248
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
chránené (Európska komisia ich zaradila medzi prísne chránené druhy a druhy, na ochranu
ktorých sa vyhlasujú chránené územia, pričom sú medveď a vlk zároveň prioritnými druhmi
európskeho významu), ale ich praktická ochrana naráža na viaceré problémy, vrátane ich lovu.
Príspevok zhodnocuje ochranu do r. 1955, v rokoch 1955 – 1995, 1995 – 2004 a po r. 2004.
(PŘEDNÁŠKA)
Chewing lice (Phthiraptera) on wild birds in Honduras
VALAN M., KOLENČÍK S., SYCHRA O., LITERÁK I.
Department of Biology and Wildlife Diseases, FVHE VFU, Brno
Birds were captured by mist nets during summer 2014 on two localities in Honduras.
Ectoparasites were collected using fumigation chamber method and visual inspection and stored
in 96% ethanol. A total of 280 birds, belonging to the orders Apodiformes (n=87),
Columbiformes (n=12), Coraciiformes (n=1), Cuculiformes (n=2), Passeriformes (n=162),
Piciformes (n=15) and Strigiformes (n=1) were examined; 98 birds (36%) were found to be
parasitized with lice of 11 genera. Considering orders with at least 10 captured birds the highest
prevalence had Columbiformes 83% (10/12). The smallest had Apodiformes 17% (15/87) and
regarding previously published data this is twice as high as expected primarily due to lice on
Phaethornis superciliosus (Trochilidae) (33%; 9/27). Mean intensity was 8, starting from 3,7 in
Apodiformes to 14,7 in Columbiformes. According to Prices’ world checklist 17 new host-lice
association have been recorded. Trochiloecetes sp. ex Threnetes ruckeri; Myrsidea sp. ex
Phaethornis superciliosus (Trochilidae); Brueelia spp. ex Geothlypis formosa (Parulidae) and
Turdus grayi (Turdidae); Menacanthus sp. ex Vireo pallens (Vireonidae); Myrsidea spp. ex
Geothlypis formosa (Parulidae), Saltator atriceps (Thraupidae), Pheugopedius maculipectus
(Troglodytidae) and Tolmomyias sulphurescens (Tyrannidae); Philopterus spp. ex Euphonia
hirundinacea (Fringillidae), Vireo olivaceus (Vireonidae); Tyranniphilopterus spp. ex Pitangus
sulphuratus and Megarynchus pitangua (Tyrannidae); Rallicola ex Glyphorynchus spirurus and
Dendrocincla anabatina (Furnariidae); Ricinus ex Helmitheros vermivorum, Setophaga citrina
(Parulidae) and Vireo pallens (Vireonidae). In total, 12 host species were found to be parasitized
with lice for the first time. Philopterus sp. on Pitangus sulphuratus (Tyrannidae) represents 6th
genus of chewing lice known from this host. Besides it, six lice genera parasitizing one single
host species throughout order Passeriformes is present in only two more cases.
(PŘEDNÁŠKA)
249
Abstrakta přednášek a posterů
Cryptic diversity in Ghanaian leaf-nosed bats of the Hipposideros caffer complex
VALLO P. (1,2), BALDWIN H.J. (1,3), BENDA P. (4,5), DROSTEN C. (6), OPPONG S. K. (7), STOW
A.J. (3), TSCHAPKA M. (1,8)
(1) Institute of Evolutionary Ecology and Conservation Genomics, University of Ulm, Ulm, Germany; (2)
Institute of Vertebrate Biology ASCR, Brno; (3) Department of Biological Sciences, Macquarie University,
Sydney, Australia; (4) National Museum, Prague; (5) Department of Zoology, Charles University, Prague;
(6) Institute of Virology, University of Bonn Medical Centre, Bonn, Germany; (7) Department of Wildlife
and Range Management, Kwame Nkrumah University of Science and Technology, Kumasi, Ghana; (8)
Smithsonian Tropical Research Institute, Balboa, Panama
Sundevall's leaf-nosed bat, Hipposideros caffer (Sundevall, 1846), is a rather poorly
understood cryptic taxon, widespread throughout sub-Saharan Africa and belonging to the most
abundant mammals on the continent. Traditionally, Noack’s leaf-nosed bat Hipposideros ruber
(Noack, 1893) has been recognized as the other cryptic species within the complex. Recent data
further showed that H. tephrus Cabrera, 1906, a sister lineage to Southern African H. caffer
s.str., can be regarded as a distinct West African species. In a pilot phase, 94 individuals of the
H. caffer complex were sequenced on a 782 bp fragment of the mitochondrial cytochrome b
gene, resulting in 26 haplotypes. All four main phylogenetic lineages known to occur in West
Africa were present, suggesting existence of four cryptic species in Ghana. Three of them,
conforming to H. ruber by size, occur in sympatry in central Ghana. The fourth one, a savannah
form H. tephrus, was found in northern Ghana and, interestingly, also in the wet forest zone of
the west coastal region. Of the H. ruber lineages, one remained exclusively West African, while
the other two extended far into Central Africa. Genetic structure of Ghanaian populations of H.
caffer complex was further investigated using a panel of ten microsatellites. Two separate
groups of individuals could be linked to H. tephrus and the exclusively West African H. ruber
lineages, respectively. Another, more variable group contained individuals of the other two H.
ruber lineages, with so far unclear division between them. Cryptic diversity in the H. caffer
complex in West Africa obviously covers three distinct, non-interbreeding evolutionary units,
one of which still remains to be analyzed in more detail to find presumed species differences
between the other H. ruber lineages contained therein. Morphometric data support the described
genetic distinction within the H. caffer complex and enhance its more definite taxonomic
resolution.
(PŘEDNÁŠKA)
250
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
A new house bat species (Scotophilus, Vespertilionidae) from East Africa: resurrection of
Scotophilus altilis Allen, 1914?
VALLO P. (1,2), REEDER D.M. (3), BENDA P. (4,5)
1) Institute of Evolutionary Ecology and Conservation Genomics, University of Ulm, Ulm, Germany; (2)
Institute of Vertebrate Biology ASCR, Brno; (3) Department of Biology, Bucknell
University, Lewisburg, Pennsylvania, USA; (4) National Museum, Prague; (5) Department of Zoology,
Charles University, Prague
House bats, genus Scotophilus Leach, 1821, are vespertilionid bats inhabiting tropical and
subtropical regions of Africa and Asia, with an unclear phylogenetic structure and confusing
taxonomy. Five house bat specimens recently captured in Ethiopia and South Sudan could not
be identified based on lack of external resemblance to common taxa of the genus. They are
comparably small, with forearm length around 46 mm, and coloured grayish brown dorsally and
pale drab ventrally. Phylogenetic analysis using mitochondrial sequences of cytochrome b gene
showed these specimens in sister position to sympatric S. leucogaster. Based on its phylogenetic
position and given the profound genetic difference to congeneric species exceeding 10%, this
small-sized East African form should be regarded as a separate species. Comparison of external
body dimensions and pelage colouration corroborated the original description of S. altilis Allen,
1914, a neglected taxon known from Blue Nile region in Sudan. Currently, S. altilis is
considered a synonym of either S. leucogaster or S. viridis, both broadly distributed African
house bat species. Taxonomic pertinence to S. altilis is yet to be confirmed through comparison
with type material. Nevertheless, this East African form should be regarded as a new, largely
unknown Scotophilus species.
(POSTER)
Caring not for the wing – absence of wing maintenance and fecundity trade-off in
cockroaches
VARADÍNOVÁ Z., KOTYK M.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Regardless the wings and active flight are recognized as one of the most iconic innovations
in insects, a great number of their representatives exhibit wing reduction. In many cases only
females lose the wings while males do not. It is usually believed that lower investments into
wings and wing muscles save energy for reproductive gain in females. Cockroaches are the
insect order with one of the highest occurrence of forms with reduced wings and, therefore, are
an ideal group for testing the hypotheses concerning the trade-off between energy cost and
reproduction.
251
Abstrakta přednášek a posterů
We chose macropterous but not actively flying species Eublaberus distanti to test lifehistory trade off between keeping wings and reproduction success of cockroach females. Newly
emerged adult females were divided into two experimental groups: macropterous (natural wing
form) and apterous (wings cut off). During the first receptive period they were offered three
males for mating. After the mating, females were kept together with the mate until death.
We have found no negative influence of wing treatment on females’ condition or their courtship
and mating behaviour. However, apterous females exhibited a significant reduction of flight
musculature showing that the wing treatment does indeed influence the energetic demands of the
female, enabling her to invest the energy from wing muscles elsewhere. Contrary to our
predictions we have found no difference in fecundity characteristics of apterous females
compared to macropterous conspecifics. They did not differ in number of produced oothecae,
the number of viable nymphs per ootheca as well as the lifetime viable nymph production. We
conclude that the presence or absence of wings has no effect on reproduction success of E.
distanti females. We thus expect different reason why to retain wings in cockroaches. Contrary
to previous hypothesis, we hypothesise the importance of wings in mating behaviour of males.
The project was supported by GAUK 1700-243-253471.
(POSTER)
Vliv přítomnosti otce na explorační profil potomků u myši domácí
VEISEROVÁ D. (1,2), HIADLOVSKÁ Z. (2), VOŠLAJEROVÁ BÍMOVÁ B. (2), MACHOLÁN M. (1,2)
(1) Ústav botaniky a zoologie PřF MU Brno, (2) Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR
Současný boom molekulárně-genetických metod umožnil obrovský rozvoj poznání vlivu
genotypu a studium vlivu prostředí se proto v tomto kontextu může zdát až zastaralé. U
společensky žijících živočichů, jako je myš domácí, ale může být právě sociální prostředí
zásadním faktorem ovlivňujícím výslednou podobu chování. Před-experimentální historie
pokusných subjektů je ovšem v publikacích nejednou zamlčena nebo odsunuta na okraj
pozornosti.
Behaviorálně-ekologické hypotézy týkající se disperze obecně předpokládají, že u savců s
hierarchickou strukturou je alfa samec částečně zodpovědný za emigraci členů skupiny. Lze
proto očekávat, že samci vyrůstající s otcem budou explorovat ochotněji. Cílem naší studie bylo
objasnit, do jaké míry je přítomnost samce-otce v době narození a dospívání zodpovědná za
explorační chování potomků, případně zda si experimentátor může dovolit tento faktor v
designu pokusu ignorovat. Celkem jsme testovali 20 jedinců Mus musculus domesticus a 20
jedinců Mus musculus musculus, přičemž polovina samců (n=10) daného poddruhu byla
252
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
chována v režimu s otcem a polovina samců chována bez otce. Porovnávali jsme ochotu samců
vstoupit do neznámého prostředí pomocí doby latence vstupu za použití open field testu.
Předběžné statistické analýzy ukazují, že u více agresivního poddruhu domesticus nemá
přítomnost otce vliv na ochotu synů vstupovat do neznámých otevřených prostor. Úplně
ignorovat před-experimentální historii zvířat by přesto nebylo vhodné. U Mus musculus
musculus je totiž patrný trend kratší doby latence samců chovaných v režimu s otcem. Tyto
výsledky naznačují, že samotná agresivita nebo riziko vystavení útoků nemusí být obecně
motivačním faktorem myší disperze. Z hlediska managementu chovného zařízení může být
přítomnost/nepřítomnost otce zdrojem variability behaviorálního fenotypu, avšak tento efekt se
jeví v porovnání s genetickými faktory a efekty mateřské péče jako relativně slabý.
Práce byla podpořena granty GAČR P506-11-1792.
(PŘEDNÁŠKA)
Potrava sýce rousného (Aegolius funereus) v Krkonoších a v Orlických horách
VESELÁ M. (1), HOTOVÝ J. (2)
(1) PřF UHK, Hradec Králové; (2) Muzeum východních Čech, Hradec Králové
Sýc rousný patří v současnosti k běžnějším druhům sov ve všech pohořích České republiky.
V rámci prezentované studie byly analyzovány pohnízdní zbytky získané při čištění hnízdních
budek v podzimním období. Rozebráno bylo 18 hnízd z Orlických hor z let 2009 - 2013 a 40
hnízd z Krkonoš z let 2010 - 2013.
V pohnízdních zbytcích z obou pohoří se nacházeli téměř výhradně savci, ptáci tvořili méně
než 1 % nalezených zbytků kořisti. Ve vzorcích z Krkonoš byly dominantní složkou potravy
rody Apodemus (44 % jedinců) a Microtus (26 %), ve vzorcích z Orlických hor pak rody
Apodemus (37 %), Microtus (28 %) a Clethrionomys (10 %). Téměř stejný podíl měly tyto rody
i po přepočítání na biomasu kořisti.
V literatuře jsou jako dominantní složka potravy sýce rousného uváděni hraboši (Microtus),
ve sledovaném období však v obou pohořích převažovaly v pohnízdních zbytcích sýce myšice
(Apodemus). Podíl těchto hlavních složek potravy se však meziročně měnil: v Krkonoších
tvořily v roce 2010 57 % pohnízdních zbytků jedinci rodu Apodemus, rod Microtus byl
zastoupen 24 %, v následujícím roce 2011 však naopak převažovali jedinci rodu Microtus (36
%) nad jedinci rodu Apodemus (18 %). Tyto rozdíly byly pravděpodobně způsobeny změnou
početnosti obou hlavních složek kořisti, tedy změnou potravní nabídky, která ovšem sledována
nebyla.
(PŘEDNÁŠKA)
253
Abstrakta přednášek a posterů
Monitoring plamienky driemavej (Tyto alba) na juhozápadnom Slovensku
VESELOVSKÝ T., BALÁŽ I.
Katedra ekológie a environmentalistiky FPV, UKF, Nitra
V prvej polovici 20. storočia patrila plamienka driemavá (Tyto alba) na území Slovenska
medzi rozšírené druhy sov. Zmeny v obhospodarovaní krajiny, zánik hniezdnych možností,
vplyv predácie a vyššia intenzita dopravy, výrazne prispeli k jej populačnému úbytku. Od
posledného rozsiahleho monitoringu v roku 1999 absentujú aktuálne údaje o jej početnosti a
rozšírení. Informácie zapísané v ornitologických databázach AvesSymfony a Birding sú skôr
náhodné pozorovania, alebo nálezy uhynutých jedincov.
V roku 2014 sme realizovali monitoring plamienky driemavej na území juhozápadného
Slovenska s cieľom aktualizovať údaje o rozšírení druhu. V období od mája do septembra sme
preskúmali 63 poľnohospodárskych dvorov a kostolov. Pozornosť sme prioritne zamerali na
miesta, kde bola plamienka driemavá v poslednom desaťročí pozorovaná. Za celé obdobie
monitoringu sme nezaznamenali hniezdenie plamienky driemavej na žiadnej z kontrolovaných
lokalít. Pobytové znaky (vývržky, trus alebo perie) sme našli na 10 lokalitách. V štyroch
prípadoch (Malá Mužľa, Obid, Malé Ripňany, Tešedíkovo) sme našli veľké množstvo starých
vývržkov v podkroví hospodárskych budov. Štádium rozpadu vývržkov naznačuje, že lokality
neboli v posledných rokoch obsadené.
Z výsledkov monitoringu predpokladáme, že populácia plamienky driemavej sa aktuálne
nachádza v populačnom pesime. Jedným z riešení, ako tento stav zmeniť, je inštalovanie
hniezdnych búdok, ktoré predstavujú podporný mechanizmus pre úspešné vyvedenie mláďat,
zabraňujú predácii a úhynu mláďat v dôsledku nevhodného výberu miesta na hniezdenie.
Súčasný stav a rozmiestnenie populácie zostávajú naďalej neznáme.
Výsledky práce vznikli v rámci riešenia projektu MŠVVaŠ SR VEGA č. 1/0109/13 - Interakcie živých organizmov v
antropogénnom prostredí a projektu UKF v Nitre FCVV (Jakab).
(POSTER)
Evoluce Toll-like receptorů 4, 5 a 7 u ptáků ze skupiny Galloanserae
VINKLER M. (1), BAINOVÁ H. (1), BRYJA J. (2)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec
Toll-like receptory (TLR) patří mezi základní aktivátory imunitní odpovědi u obratlovců.
Analyzovali jsme mezidruhovou variabilitu v kódujících sekvencích tří TLR (bakterie
detekujících TLR4, TLR5 a viry detekujícím TLR7) v rámci ptačího kladu Galloanserae (13
druhů). Ve své terciární struktuře jsou zkoumané TLR mezidruhově invariantní, ale liší v
254
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
některých svých fyziochemických vlastnostech, a to zejména v predikované distribuci
elektrostatického potenciálu povrchu. Předpokládané vazebné vlastnosti ptačích proteinů
(hlavně TLR4 a TLR5), byly odlišné od jejich rybích a savčích protějšků a byly variabilní i v
rámci samotného kladu Galloanserae. Identifikovali jsme celkem 20 pozitivně selektovaných
míst a 79 evolučně nekonzervativních pozic, z nichž některé byly umístěny v těsné topologické
blízkosti vazebných pozic známých u savčích a rybích TLR. Většina z těchto potenciálně
funkčně relevantních pozitivně selektovaných pozic byla nalezena v TLR5. Variabilita viry
detekujícího TLR7 se zdá být funkčně mnohem konzervativnější než variabilita v bakterie
detekujících TLR. Naše výsledky naznačují, že ptačí TLR mohou být adaptovány odlišně než
odpovídající TLR u savců, a zjistili jsme, stopy pozitivní selekce také uvnitř linie Galloanserae
samotné.
(PŘEDNÁŠKA)
Genetická struktura kudlanky nábožné (Mantis religiosa) v Evropě
VITÁČEK J., JANŠTA P.
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Kudlanka nábožná (Mantis religiosa) patří mezi druhy hmyzu, které v Evropě v posledních
desetiletích významně rozšiřují areál svého výskytu. Jde především o migrace severním směrem
z hlavních center jejího rozšíření v mediteránní oblasti. V dnešní době jsou již známy stabilní
populace kudlanek z jižního a jihozápadního Polska, severovýchodního Německa, německofrancouzského pomezí i severní Francie. Na našem území k tradičním lokalitám jižní Moravy
přibyly populace ve východních Čechách. Právě tyto areálové změny nás vedly k podrobnějšímu
studiu genetické variability tohoto druhu v Evropě. Analýza tří mitochondriálních genů (COI,
COII, CytB) z více než dvou set jedinců ukazuje tři dobře podpořené hlavní linie v rámci
Evropy a přilehlé části Asie. Jde o linii východoevropskou zahrnující oblasti Gruzie, Ukrajiny
(včetně Krymského poloostrova) a oblasti Rumunska a Bulharska. Široce rozšířenou linií je
středoevropská, jejíž příslušníci mají centrum rozšíření na Balkánském poloostrově. Právě tato
linie zahrnuje jedince ze střední Evropy a zřejmě je hlavním zdrojem zmíněných migrací. Třetí
linií je západoevropská pokrývající oblasti Maroka, Španělska a Francie. Část jedinců z oblasti
střední Francie a západního Německa však tvoří samostatnou skupinu vymezenou proti zmíněné
západoevropské linii a může se tak jednat o mikrorefugiální populaci, která zde překonala
poslední období glaciálu. Pro další výzkum se podařilo vyvinout primery pro mikrosatelitové
lokusy, které jsou momentálně testovány. Další analýza těchto lokusů by měla přispět k lepšímu
pochopení fylogeografického scénáře tohoto druhu.
(POSTER)
255
Abstrakta přednášek a posterů
Cirkadiánní aktivita fosoriálního hlodavce, hlodouna velkého (Tachyoryctes
macrocephalus) v afro-alpínském pásmu pohoří Bale v Etiopii
VLASATÁ T. (1), ŠKLÍBA J. (1), LÖVY M. (1), HROUZKOVÁ E. (1), SILLERO-ZUBIRI C. (2),
ŠUMBERA R. (1)
(1) Katedra zoologie PřF JU, České Budějovice; (2) Department of Zoology, Oxford, UK
Etiopský hlodavec, hlodoun velký (Tachyoryctes macrocephalus) je považován za
ekosystémového stavitele afro-alpínského pásma pohoří Bale, kde se vyskytuje ve vysokých
populačních hustotách (až 60 jedinců/ha). Přestože se jedná o ekologicky významný druh afroalpínského ekosystému, existuje pouze malé množství informací o jeho ekologii a aktivitě.
Hlodouni tráví většinu času v podzemních systémech, nicméně potravu si opatřují nad zemí v
blízkosti otevřených nor. Tito hlodavci jsou především v období sucha vystaveni poměrně
extrémním podmínkám, jako jsou velké výkyvy teplot mezi dnem a nocí (až 40°C) a omezená
potravní nabídka. Cílem naší studie bylo zhodnotit informace o denní aktivitě hlodounů v
období sucha i období dešťů a faktory, které ji ovlivňují. Pomocí radiotelemetrie jsme sledovali
20 hlodounů po dobu 18 dní (10 v období dešťů, 8 v období sucha). Hlodouni měli nápadnou
denní aktivitu a byli nejaktivnější během nejteplejší části dne mezi 10:00 a 15:00. Co se týká
sezónních rozdílů, nebyl překvapivě nalezen žádný rozdíl v cirkadiánní aktivitě, přestože došlo
k velké změně ekologických parametrů a zejména snížení potravní nabídky. To naznačuje, že
tento druh na změněné ekologické podmínky nereaguje změnou cirkadiánní aktivity. V dalších
analýzách je proto nezbytné zaměřit se i na další aspekty jeho chování jako je např. prostorová
aktivita.
Výzkum byl podpořen granty GAČR (P506/11/1512) a GAJU (156/2013/P).
(PŘEDNÁŠKA)
Satelitní telemetrie chřástala polního
VLČEK J. (1), PEŠKE L. (2)
(1)odbor ŽP, Krajský úřad Plzeňského kraje,Plzeň; (2) Slezská, Praha
Společný výzkumný projekt českých a bavorských ornitologů v letech 20112-2014 se
zabýval satelitním sledováním evropsky významného ptačího druhu chřástala polního (Crex
crex). Ojedinělý projekt satelitní telemetrie druhu z čeledi Rallidae, žijícího zejména v hustých
lučních porostech, byl realizován za finanční podpory Programu přeshraniční spolupráce CÍL 3
Česká republika – Svobodný stát Bavorsko 2007-2013. Nositelem projektu je Zoologická a
botanická zahrada města Plzně a LBV Cham, vedlejším partnerem je Plzeňský kraj. Při
výzkumu byla použita
technologie ultralehkých 5g satelitních vysílaček napájených
256
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
fotovoltaickým panelem. Výzkum probíhal v západních Čechách a Bavorsku, na území
Slavkovského lesa, západní Šumavy a území Českého lesa. V průběhu 3 let bylo označeno
vysílačkami celkem 10 samců chřástala polního, kteří byli systematicky sledováni
kombinovanou metodou přes družici NOAA a přímo na lokalitách rotačními anténami. Zároveň
na celém vybraném území probíhal monitoring populační četnosti volajících chřástalů polních a
sběr biometrických dat při odchytech volajících samců. Satelitní sledování přineslo řadu nových
poznatků o migrační strategii, zejména směru a rychlosti migrace a biotopu zimovišť. Velký
význam pro praktickou ochranu mají údaje o značné věrnosti tokaništím v hnízdní době,
prostorové aktivitě a disperzi v průběhu sezóny. Rozsáhlý monitoring a odchyty přinesly další
poznatky o populačním trendu chřástalů polních v západních Čechách a byly použity při
uplatňování zemědělského dotačního titulu pro chřástala polního v novém období. V současnosti
ještě projekt probíhá sledováním 1 samce na zimovišti v Zambii.
(PŘEDNÁŠKA)
Biotopové preference a početnost populací cvrčka pobřežního (Pteronemobius heydenii) v
České republice
VLK R. (1), KOČÁREK P. (2), HOLUŠA J. (3)
(1) Katedra biologie PdF MU, Brno; (2) Katedra biologie a ekologie PřF OU, Ostrava; (3) Katedra
ochrany lesa a myslivosti FLD ČZU, Praha
P. heydenii je hygrofilní teplomilný druh, který osídluje nížinné nezastíněné mokřady,
slatiniště, břehy potoků, řek a tůní. Severní hranice jeho rozšíření v Evropě probíhá střední
Evropou přes Německo, Rakousko, ČR, Slovensko a Ukrajinu. V ČR byl v minulosti
zaznamenán pouze jednou (6 ex.) v Lednici v roce 1959 (Čejchan 1983) a poté až po téměř 50
letech (2007) v pískovně na lokalitě Bzenec-Přívoz, kde byl odchycen pouze jeden samec na
břehu kaluže (Kočárek 2010). Opakované detailní prohledání okolí místa nálezu v období 20072010 však v podstatě vyloučilo existenci populace na této lokalitě a naopak naznačilo, že se s
největší pravděpodobností jednalo o migranta. Nicméně, vzhledem k výskytu stabilních
populací na severu Dolních Rakous se dal očekávat lokální výskyt v oblasti podél českorakouských hranic. Proto byly v tomtéž období opakovaně kontrolovány mokřadní lokality od
Znojma až po Lanžhot, zejména pískovny a hliniště, ovšem bezvýsledně.
K průlomu v našem poznání došlo až po náhodném nálezu jediného samce v oblasti
Lednických rybníků na konci května 2014. V následujícím období byl proveden průzkum širší
oblasti Lednicka, jehož výsledkem bylo zachycení 6 jedinců na 2 dalších lokalitách.
Systematické dvouměsíční sledování výskytu pomocí 4 různých metod na lokalitě Pastvisko u
Lednice nepřineslo očekávané výsledky. Paralelně s tímto výzkumem byly kontrolovány 3
257
Abstrakta přednášek a posterů
nejbližší lokality v Dolních Rakousech. Ukázalo se, že i některé zdejší, původně dosti početné,
populace mají problémy se zarůstáním břehů a mokřadů rákosem. Navzdory značnému úsilí se v
sezóně 2014 nepodařilo existenci životaschopné populace cvrčka pobřežního v ČR potvrdit.
Nicméně, tento cvrček na jižní Moravě očividně přežívá, dost možná i dlouhodobě, ve formě
málo početných, zřejmě efemérních, populací na samé hranici zachytitelnosti na suboptimálních
pobřežních biotopech. V roce 2015 se zaměříme na mokřadní biotopy podobné
dolnorakouským, které by mohly hostit početné populace cvrčka pobřežního.
(PŘEDNÁŠKA)
Zajímavé výsledky z projektu „Monitoring a celoplošné mapování evropsky významných
druhů pro dokončení návrhu soustavy Natura 2000“
VOJTĚCHOVSKÁ E.
Oddělení sledování stavu druhů živočichů, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha
Projekt, který probíhá v období let 2012–2015 má zajistit plošný monitoring a mapování
evropsky významných druhů živočichů, pro které se vymezují evropsky významné lokality a
ptačí oblasti na území České republiky, jako podklad pro finalizaci soustavy Natura 2000.
Soustava Natura 2000 v České republice ještě nebyla dokončena, a je na základě požadavků
Evropské komise stále doplňována. K úspěšnému ukončení návrhu evropsky významných
lokalit a ptačích oblastí a vyhodnocení jeho dostatečnosti ze strany Evropské komise, je ještě
třeba zajistit dostatek údajů o jednotlivých populacích evropsky významných druhů a jejich
kvalitě jak uvnitř stávajících lokalit soustavy Natura 2000, tak i ve volné krajině způsobem,
který zajistí vyhodnotitelnost dat na úrovni lokalit a jejich případných nových vymezení v rámci
soustavy Natura 2000.
Mapování a monitoring probíhají ve vybraných čtvercích na celém území ČR. Sledovány
jsou pouze zoologické taxony, a to raci, měkkýši, vážky, motýli, brouci, rovnokřídlí,
obojživelníci a plazi, ryby a mihule, ptáci a savci. Taxony jsou sledovány dle druhových
metodik, které naleznete v Aktualitách na stránkách www.biomonitoring.cz
(http://www.biomonitoring.cz/?strankaID=6778). Vzhledem k započetí prvních mapovacích a
monitorovacích prací v roce 2012, máme již řadu zajímavých výsledků, s nimiž se můžete
seznámit na posteru.
Projekt je financován z Operačního programu životního prostředí.
(POSTER)
258
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
The effect of environmental changes on specialized pollinators limits geneflow along
altitunal gradients in New Guinean Ficus species
VOLF M., SEGAR T.S.
Faculty of Science, University of South Bohemia and Biology Center AS CR, Ceske Budejovice
Many of the world’s biodiversity hotspots include tropical altitudinal gradients. It is clear
that increased diversity along altitudinal gradients is often associated with rapidly changing
environmental conditions and potential limitations on gene flow. However, the exact
contributions of ecological interactions and environmental conditions to speciation are still not
fully understood.
Diversification at the host level is likely to be key in explaining diversity in insects, making
large pantropical genera such as Ficus attractive systems for explaining the generation of insect
diversity. In this study, we focused on Ficus afarkensis and F. hombroniana two of the common
Ficus species widely distributed in Papua New Guinea. We analyzed gene flow in these species
along altitudinal gradient using microsatellite data from populations sampled at 200 – 2200
m.a.s.l.. The results revealed two attitudinally separated clusters of F. afarkensis and F.
hombroniana populations with the boundary between 1200-1700 m.a.s.l.. This is in sharp
contrast to previous findings from lowland Ficus populations, between which gene flow can
occur over tens to hundreds of kilometers.
The altitude of the boundary between F. afarkensis and F. hombroniana populations
corresponds with the altitude at which there is the largest turnover in forest structure overall. All
Ficus species are pollinated only by wasps from the family Agoanidae. This interaction is
frequently so intimate that only one species of wasp can pollinate a given Ficus species. Having
narrow ecological niches, lowland wasps are limited by different conditions in higher altitudes.
Although Ficus has an extreme pollination system, restricted gene flow due to inability of
animals to pollinate plants over long vertical distances is likely to be present in many montane
plant populations. This may be one of the factors driving the change in forest structure along
altitudinal gradients having a major effect on forest communities.
(PŘEDNÁŠKA)
Fylogeneze a taxonomie zlatohlávků podrodu Potosia. Pomůžou nám molekulární data?
VONDRÁČEK D. (1), FUCHSOVÁ A. (2), ŠÍPEK P. (1)
(1) Katedra zoologie PřF UK, Praha; (2) Maskovice
Podrod Potosia Mulsant & Rey, 1870 je jednou z nejdiverzifikovanějších skupin
zlatohlávků (Cetoniinae) v západním Palearktu. Dnes najdeme na tomto území více než 30
259
Abstrakta přednášek a posterů
taxonů a zhruba polovina z nich spadá, nebo spadala do komplexu druhu P. cuprea (Fabricius,
1775). Zejména vysoká vnitrodruhová variabilita brouků (především ve zbarvení) vedla k silně
neustálené klasifikaci.
Cílem studie je alespoň částečné rozřešení fylogeneze podrodu (především pak komplexu P.
cuprea) a osvětlení možných speciačních procesů na území Evropy a přilehlých oblastí s pomocí
molekulárních dat. V práci je zahrnuto 53 jedinců z 11 taxonů, kterým jsme osekvenovali části
dvou mitochondriálních genů (cox1, cytb) a následně zanalyzovaly s využitím fylogenetických a
populačně-genetických metod.
Z výsledků jsme jasně prokázali samostatný druhový status, nejen zlatohlávků P. opaca
(Fabricius, 1787), P. fieberi (Kraatz, 1880) a P. angustata (Germar, 1817), ale také P. incerta
(Costa, 1852) – endemit Sicílie a Kalábrie. Ten je některými autory uváděn jako poddruh P.
cuprea incerta. Brouk se ale ve své typické formě jeví jako zcela odlišný od P. c. cuprea, se
kterým částečně sdílí areál výskytu (p mezi taxony = 7,6 % - cox1). Naopak jsme nedokázali
rozlišit taxony P. cuprina (Motschulsky, 1849) a P. cuprea ignicollis (Gory & Percheron, 1833),
které tvoří samostatnou větev s polyfyletickým uspořádáním jedinců z Turecka a Levanty.
Vyčlenění P. cuprina z komplexu P. cuprea se objevuje ve většině novějších prací a ukazuje se
tedy jako správné rozhodnutí. Jeho příbuznost k dalším taxonům je však třeba dále prověřit.
Zbylých pět taxonů tvoří nejodvozenější klád: p = 1,4 % (cox1). Vzhledem k dalším výsledkům
(např. identické haplotypy P. c. obscura (Andersch, 1797) a P. c. metallica (Herbst, 1782)) se
přikláníme k názoru, že tyto taxony by neměli být vyčleňovány jako samostatné druhy.
Pravděpodobně u nich probíhá raná fáze speciace se stále trvající možností křížení.
(POSTER)
Identification of the primary visual cortex in strictly subterranean African mole-rats
(Fukomys anselii, Fukomys mechowii)
VONDRÁČKOVÁ Z. (1) , OLKOWICZ S. (1), WIELKOPOLSKA E. (2), TURLEJSKI K. (2), NĚMEC P. (1)
(1) Department of Zoology, Charles University, Praha; (2) Department of Molecular and Cellular
Neurobiology, Nencki Institute of Experimental Biology, Warsaw, Poland
Microphthalmia has evolved in evolution many times independently within unrelated groups
of mammals (e.g., subterranean rodents, insectivores, afrosoricids and marsupials; echolocating
bats, and shrews). Due to such extensive convergent evolution, investigation of mammals with
reduced eyes provides a unique approach for understanding the adaptive significance of sensory
regression and the impact of peripheral reduction on the organization of central sensory
structures. A search for the primary visual cortex (V1) has been conducted in two bathyergidae
species, the Ansell’s mole-rat, Fukomys anselli and the giant mole-rat Fukomys mechowii. We
260
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
hypothetised that V1 in the studied species will be localized in the cytochrome oxidase-dense
region of the caudolateral cortex. Utilizing retrograde tracing and the technique of flattening and
sectioning the cortex to visualize area boundaries, we identified V1 in the presumed area in both
species. In comparison to other rodents it is relatively small and displaced laterally. Multiple
injections of different tracers in different regions of the V1 resulted in retrograde labeling of
distinct region of the dorsal lateral geniculate nucleus (dLGN), suggesting conservation of the
retinotopic organization within the geniculo-striate pathway. However, any injection into V1
resulted also in a robust retrograde labeling of the multimodal thalamic nuclei, namely lateral
posterior thalamic nucleus (LP) and posterior thalamic nucleus. Indeed, retrograde projections to
the LP were always much stronger than those to the dLGN. Thus, we conclude that only part of
the cytochrome oxidase-dense region in the in far caudolateral cortex correspond to the V1, the
rest of the area belongs to associative cortex processing multimodal information.
(POSTER)
Kolik „těch“ bobrů u nás je?
VOREL A. (1), ŠIMŮNKOVÁ K. (1), ŠAFÁŘ J. (2)
(1) Katedra ekologie FŽP ČZU v Praze; (2) AOPK ČR – Středisko Olomouc
Určení velikosti populace velkých obratlovců je vždy oříšek. Vedle zcela triviální
determinace různě širokého intervalu abundance druhu na daném území lze dospět i k
propracovanějším modelům odhadu, a to např. pomocí stanovení populační hustoty a její
následné převedení na odhad počtu jedinců v území. Nejsložitějším způsobem je snaha evidovat
všechny žijící jedince v populaci (areálu); zpravidla vyžaduje tato metoda dostatečnou znalost
jednak prostorové ekologie druhu a jednak splnění několika předpokladů v procesu hodnocení.
Kvalita a hodnověrnost nutných předpokladů pak výrazně může ovlivnit výsledek. Pokusili jsme
se, na základě všech publikovaných a sebraných údajů, stanovit vývoj a stav populace bobra
evropského v ČR po celou dobu jeho novodobé existence, užili jsme navíc různých modelů
vyhodnocení.
Šíření bobra bylo na našem území, po jeho návratu v roce 1978, velmi dobře
dokumentováno (díky zřetelnosti pobytových známek). Zrekonstruovali jsme ze všech
dostupných zdrojů vznik a následný osud ustanovených teritorií druhu – obecně je struktura
populace tvořena právě obhajovanými teritorii (rodinami bobrů). Nicméně kvalita a druh
záznamů o osídlení se výrazně liší, u části teritorií je dokumentována celá jejich historie (vč.
akt./neakt. osídlení teritoria), u části známe jen pravděpodobný začátek a konec osídlení a u
další části pouze předpokládanou dobu vzniku daného teritoria.
261
Abstrakta přednášek a posterů
Vytvořili jsme tři modely populačního růstu (v letech 1978-2011), založené na odlišných
předpokladech s ohledem na různorodou kvalitu záznamů. Vývoj populačního růstu zobrazovaly
modely silně obdobně, ani určení počtu ustanovených teritorií bobrů v ČR nepopisují extrémně
rozdílně. Nejkonzervativnější model popisuje počet jedinců bobra v ČR na konci 2011 na 692
teritorií (3668 jedinců), populačně-ekologický model (založený na křivce přežívání teritorií)
odhaduje 549 teritorií (2910 ex.) a poslední (rigidní) model odhaduje 477 teritorií (2528 ex.).
(PŘEDNÁŠKA)
Jsou samice savců opravdu filopatrické? Explorační chování samic dvou poddruhů myši
domácí Mus musculus musculus a M. m. domesticus
VOŠLAJEROVÁ BÍMOVÁ B. (1,2), MIKULA O. (2), MACHOLÁN M. (2), JANOTOVÁ K. (1),
DOSOUDILOVÁ J. (3), HIADLOVSKÁ Z. (2)
(1)Ústav biologie obratlovců AVČR, Brno; (2) Ústav živočišné fyziologie a geneticky AVČR, Brno (3) PřF
JU, České Budějovice
U savců jsou samice tradičně považovány za filopatrické a disperze je zde vychýlena ve
prospěch samců, na rozdíl od monogamních pěvců, kde migrují spíše samice. Pomocí analýzy
exploračního chování jsme testovali tyto předpoklady u tradičního, polygamního savčího
modelového druhu – myši domácí. Explorační chování bylo testováno v otevřené aréně u 45
samců a 64 samic F1 vnitropoddruhových hybridů poddruhů Mus musculus musculus a M. m.
domesticus. V předchozích studiích jsme prokázali, že samci obou poddruhů se liší v strategiích
explorace neznámého prostředí. Samci poddruhu musculus jsou odvážnější při vstupu do nového
prostředí, ale v otevřeném prostoru pak aktivněji/odvážněji explorují samci poddruhu
domesticus. U samic může být navíc explorační aktivita ovlivněna fází estrálního cyklu, např.
lze předpokládat, že budou aktivnější v receptivní fázi. Ani u jednoho poddruhu jsme však
neprokázali vliv receptivity na explorační chování. I když se zdá, že samice obou poddruhů více
váhají před vstupem do neznámého prostoru, rozsah i charakter exploračního chování uvnitř
arény se mezi pohlavími neliší. Naše výsledky tedy prokazují, že navzdory převládajícímu
paradigmatu o větší filopatrii samic většiny savčích druhů, se u myši domácí explorace obou
pohlaví neliší. Naopak, zdá se, že obě pohlaví vykazují shodné, poddruhově specifické strategie
exploračního chování.
Práce byla podpořena grantem GAČR P506-11-1792.
(PŘEDNÁŠKA)
262
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Růstová alometrie u mláďat pěvců (Passeriformes)
VRÁNA J., MATYSIOKOVÁ B., REMEŠ V.
Katedra zoologie a ornitologická laboratoř, UP Olomouc
Rychlost růstu je významnou součástí životních strategií živočichů. Jde přitom o znak, u
kterého dochází k adaptivní evoluci vzhledem k řadě faktorů prostředí. Mimo celkový růst
tělesné hmotnosti však může docházet také k adaptivním změnám růstu končetin a orgánů, a o
této problematice máme prozatím velmi omezené poznatky. V naší práci, zabývající se mláďaty
pěvců (Passeriformes), hodnotíme na celosvětové úrovni vztah růstu hmotnosti, běháku, ocasu a
křídla (rychlost růstu, relativní rychlost růstu a relativní rozvoj při opuštění hnízda) k některým
faktorům prostředí (např. poloha a typ hnízda, sběr potravy, míra predace hnízd, zeměpisná
šířka). Výsledky získané pomocí těchto analýz interpretujeme v kontextu složitých vztahů
evoluce životních strategií pěvců.
(POSTER)
Nothobranchius kuhntae, enigmatická linie druhového komplexu anuálního halančíka:
morfometrická analýza
VRTÍLEK M., REICHARD M.
Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Anuální halančíci rodu Nothobranchius (Cyprinodontiformes) představují poměrně
diverzifikovanou skupinu ryb východoafrické savany. Jejich rozmanitost pravděpodobně souvisí
s mozaikovitým rozšířením jejich habitatu - periodicky vysychajících tůní. Ačkoli je každoročně
popisováno několik nových druhů, ani status některých dříve popsaných a relativně dobře
prostudovaných druhů není zcela vyjasněn. Takovým případem je i Nothobranchius kuhntae
(Ahl, 1926), který je považován buď za platný druh s jasným morfologickým odlišením, anebo
je zahrnut v rámci široce rozšířeného Nothobranchius orthonotus (Peters, 1844). Fylogenetická
analýza komplexu N. orthonotus založená na mtDNA rozdělila populace této skupiny na 4 velké
linie a potenciální N. kuhntae tvoří jednu z nich. Naším cílem bylo zjistit, nakolik jsou
morfologické rozdíly mezi jednotlivými mitochondriálními liniemi konzistentní, a to s důrazem
na odlišnost linie N. kuhntae od ostatních linií N. orthonotus. Morfologickou variabilitu
komplexu N. orthonotus jsme studovali u přírodních populací metodou geometrické
morfometrie. Zjistili jsme, že přes výraznou mezipopulační variabilitu uvnitř námi studovaných
3 linií lze tyto linie od sebe na základě tvaru těla poměrně dobře rozdělit. Linie N. kuhntae se od
ostatních linií komplexu N. orthonotus liší především delší základnou hřbetní, ocasní a prsních
ploutví. Postavení úst, jež je považováno za hlavní znak odlišující druh N. kuhntae od N.
263
Abstrakta přednášek a posterů
orthonotus, se naopak ukázalo být nespolehlivým determinačním znakem. Navíc je míra
odlišnosti mezi studovanými 3 liniemi v rámci komplexu N. orthonotus ve tvaru těla obdobná.
N. orthonotus tedy tvoří buď jeden druh s vysokou genetickou a morfologickou variabilitou,
nebo se jedná o více než dva samostatné druhy. Vzhledem k mísení mitochondriálních linií na
některých lokalitách se přikláníme k názoru, že se jedná o jeden proměnlivý druh, který
expandoval z klimatických refugií.
Tato studie byla podpořena projektem GA ČR P505/12/G112.
(PŘEDNÁŠKA)
Lasturnatky na prameništních slatiništích v Západních Karpatech
VÝRAVSKÝ D., ZHAI M.
Ústav botaniky a zoologie MU, Brno
Lasturnatky pramenných biotopů byly v Evropě zkoumány již od počátku minulého století,
k výraznému rozvoji výzkumu však došlo až v posledních cca 20 letech. Prameništní slatiniště
byla v minulosti spolu s jinými mokřady často ničena a do dnešní doby se zachovaly pouze
roztroušené zbytky těchto biotopů. Díky svému charakteru a stáří až přes 10000 let však
představují prameništní slatiniště významná refugia pro mnoho reliktních druhů. Výzkum
lasturnatek na prameništních slatiništích v Západních Karpatech započal v roce 2006 a probíhal
v rámci projektu zaměřeného na vliv faktorů prostředí a schopnosti šíření na skladbu taxocenóz
vodních bezobratlých v izolovaných prameništních slatiništích až do roku 2014.
Celkově bylo dosud prozkoumáno přes 70 lokalit a na nich bylo zaznamenáno 34 taxonů
lasturnatek, z nichž 30 bylo určeno na druhovou úroveň. Byly nalezeny nové druhy pro Českou
republiku: Cyclocypris helocrenica, Psychrodromus fontinalis, a také pro Slovensko:
Cyclocypris helocrenica, Fabaeformiscandona wegelini a Nannocandona faba. Polovina
nalezených druhů lasturnatek byla více či méně specializovaných na pramenné prostředí. Byly
zaznamenány také druhy stygofilní a druhy typické pro stojaté vody, jejichž výskyt je
pravděpodobně podmíněn přítomností větších tůní. Druhová bohatost a složení společenstev
lasturnatek na prameništních slatiništích souvisí především s minerálně trofickým gradientem,
který ovlivňuje i jiné skupiny bezobratlých a také skladbu vegetace, a tak z velké části určuje
celkový charakter lokalit.
V současnosti probíhající studie zaměřená na mikrodistribuci lasturnatek pak naznačuje, že
alfa diverzita této skupiny bezobratlých je na prameništních slatiništích Západních Karpat
výrazně vyšší než jsme se doposud domnívali, a proto si tyto biotopy zaslouží další důkladné
zkoumání i na malé prostorové škále.
(PŘEDNÁŠKA)
264
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Seasonal compositions of monogenean parasites from Pseudocrenilabraus philander
(Weber, 1897) in the middle Limpopo River Basin (South African region)
WALTER I. (1), LUUS-POWELL W. J. (1), BARSON M. (2), PŘIKRYLOVÁ I. (1,3)
(1) Department of Biodiversity, University of Limpopo, Turfloop Campus, Sovenga, South Africa; (2)
Department of Biological Sciences, University of Zimbabwe; (3) Department of Botany and Zoology,
Faculty of Science, Masaryk University, Brno
The Southern mouthbrooder, P. philander, with its opalescent blue and pale yellow colours
could become an important ornamental fish. Its distribution in southern African region covers
the Orange River and southern KwaZulu-Natal Province northwards throughout the region and
extends to southern Congo tributaries and Lake Malawi. In South Africa, P. philandar has been
spread unnaturally since its introduction in 1941, as a consequence of the transportantion
beyond limit of native range and direct releasing into novel environments.
Fish were collected using an electroshocker during two seasons, July 2013 (winter, W) and
January 2014 (summer, S), from two sampling spots, representing tributaries of Limpopo River
from both Zimbabwean (ZIM) and South African (SA) sides where 20 specimens from each
locality and sampling season were sampled. The localities were Nwanedi River, Nwanedi
Nature Reserve (SA) and Bubi River, Bubiana Conservatory (ZIM). The fish were examined in
a field laboratory and recovered monogeneans were fixed in glycerin ammonium picrate
solution. Morphometric analysis of the hard structures of the attachment organs and male
copulatory organs reaveled presence of monogenean parasites representing three genera. The
only species of viviparous parasites of the genus Gyrodactylus von Nordmann, 1832 was
recorded from the fins during the summer in SA and from only one fish. In the stomach, the
infections of endoparasitic monogeneans of the genus Enterogyrus Paperna, 1963 were recorded
in S-SA and W-ZIM with a prevalence of 35% in both cases, and identified as Enterogyrus
coronatus Pariselle, Lambert & Euzet, 1991. Four species of the genus Cichlidogyrus Paperna,
1960 were recorded from the gills. The species composition and prevalences differed
significantly between the localities and sampling seasons.
Funding from the project no. GBP505/12/G112 from the Czech Science Foundation and Biodiversity Research Chair,
University of Limpopo.
(POSTER)
265
Abstrakta přednášek a posterů
Socio-fyziologický efekt a sociální termoregulace rypoše darlingova (F. darlingii)
WIEDENOVÁ P. (1), ŠUMBERA R. (1), OKROUHLÍK J. (2)
(1) Katedra zoologie PřF JU, České Budejovice; (2) Katedra fyziologie živočichů PřF JU, České
Budejovice;
Platnosti a důsledky metabolických teorií biologie, které jsou převážně založené na
měřeních klidové spotřeby kyslíku izolovaných jedinců, jsou vědeckou veřejností neustále
probírány a žádná jednotlivá teorie nemá širokou podporu. Závažným problémem všech teorií
bývá nadhodnocení klidového metabolismu. Jedním z faktorů stojícím za tímto nadhodnocením
může být i tzv. socio-fyziologický faktor, který se projevuje tak, že při měření intenzity
metabolismu jedince sociálního druhu není možno naměřit nejnižší hodnotu. Je to dáno tím, že
daný jedinec je, v důsledku oddělení od své rodiny/skupiny, měřen v stresovému stavu.
Abychom zjistili jestli socio-fyziologický faktor schopen ovlivňuje klidový metabolismus
rypošů, měřili jsme klidovou spotřebu kyslíku u izolovaných rypošů darlingových v
termoneutralní zóně, tj. při 30°C. Měření jsme prováděli také na rodinných skupinách až do
velikosti 8 jedinců. Intenzita metabolismu páru rypošů sice byla o 5,1% nižší než součet
klidových spotřeb samotných jedinců, nicméně tento rozdíl nebyl statisticky průkazný. Studii
jsme zopakovali tentokrát při teplotě 20°C, při níž je intenzita metabolismu přibližně
dvojnásobná než v termoneutrální zóně. Při této teplotě se u dvou- až čtyřčlených skupin rypošů
výrazně projevily energetické úspory, za nimiž stála sociální termoregulace. Ačkoliv nejvyšších
úspor (32%) dosáhly čtyřčlené skupiny rypošů, u pěti- a vícečetných skupin se žádné
energetické úspory neprojevily, což je pravděpodobně dáno vzájemným rušením měřených
jedinců.
(PŘEDNÁŠKA)
Gene copy number variation across the hybrid zone of the house mouse (Mus musculus)
YANCHUKOV A. (1), BAIRD S. (1), HIADLOVSKÁ Z. (1,4), PEZER Z. (2,3), MACHOLÁN M. (4),
PIÁLEK J. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (2) Laboratorij za evolucijsku genetiku (LEG), Institut
Ruđer Bošković, Zagreb, Chorvatsko; (3) Max-Planck-Institut für Evolutionsbiologie, Plön, Deutchland; (4)
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Polymorphism in gene copy number can reflect recent phylogeographic history of
populations as well as contribute to adaptation. In the hybrid zone of the two mouse subspecies,
we aim to explore the CNV of a subset of protein-coding genes located within the regions of
extensive introgression across the species barrier compared to the regions of limited
introgression. The initial part of the study involved the choice of the candidate loci based on the
266
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
existing data of mouse genome structural variation found in the public databases, and we began
genotyping the CNV of a few genes known to play a role in the developmental and
physiological processes that are likely to affect the maintenance of the species barrier.
(PŘEDNÁŠKA)
Diverzita a ekologie chrostíků (Trichoptera) pramenných stružek slatinišť Západních
Karpat
ZAJACOVÁ J., RÁDKOVÁ V., BOJKOVÁ J.
Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Chrostíci (Trichoptera) jsou významnou skupinou bezobratlých ve sladkovodních
ekosystémech, a to jak v rámci diverzity, tak i početnosti. Jedním z biotopů osídlených
specifickými komplexními taxocenózami chrostíků jsou prameny a pramenné stružky. Tato
stanoviště jsou charakteristická relativně stabilními proměnnými prostředí a relativní
izolovaností vůči ostatním vodním biotopům, což umožňuje výskyt úzce specializovaných druhů
a druhů citlivých na změny ve vodním prostředí.
Tato studie se zabývá prameništními slatiništi Západních Karpat, která představují reliktní
biotopy významné hodnoty. V 58 pramenných stružkách protékajících těmito slatiništi bylo
nalezeno 53 taxonů chrostíků zastupujících 15 čeledí z 20 čeledí známých z pramenných
biotopů Evropy. Polovina z nich se řadí mezi taxony na prameny úzce vázané (krenobiontní a
krenofilní; např. Beraeidae, Crunoecia irrorata, Agapetus fuscipes, Wormaldia occipitalis), tyto
také dosahují největších abundancí a tvoří téměř dvě třetiny jedinců. Významná část
krenobiontů patří zároveň mezi madikolní druhy, které potřebují k životu jemný substrát
omývaný tenkou vrstvou vody – tyto specifické biotopy jim poskytují právě slatiniště a mělké
pramenné stružky. Hojně zastoupeny jsou také lotické druhy (Plectrocnemia conspersa,
Chaetopteryx sp., Sericostoma sp., Potamophylax sp.), druhy lentické a eurytopní se vyskytují
spíš ojediněle.
Výsledky ordinačních analýz ukázaly, že druhové složení taxocenózy chrostíků
signifikantně ovlivňuje rychlost proudu a hloubka vody, naopak málo jsou ovlivňovány
chemismem vody. S rychlostí proudu a hloubkou souvisí také obsah rozpuštěného kyslíku ve
vodě, celkový průtok a zastoupení jemné organické a hrubé anorganické hmoty, zejména štěrku.
Tyto faktory oddělují na jedné straně gradientu především madikolní druhy preferující pomalu
tekoucí mělké stružky s jemným organickým substrátem a na opačné straně druhy reofilní a
lotické preferující rychle proudící stružky s hrubým anorganickým substrátem.
(PŘEDNÁŠKA)
267
Abstrakta přednášek a posterů
Genetická banka živočichů
ZEMANOVÁ B. (1), HÁJKOVÁ P. (1,2), VINKLER M. (2), HULVA P. (2), BRYJA J. (1)
(1) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec; (2) Katedra zoologie PřF UK, Praha
Ústav biologie obratlovců si spolu s Přírodovědeckou fakultou UK kladou za cíl vytvořit
genetickou banku živočichů. Ta by měla shromažďovat dostupné genetické vzorky především
volně žijících obratlovců a zajistit jejich dlouhodobé skladování a zpřístupnění pro další
genetický výzkum, ať už ochranářsko-genetický nebo jiný. Bude-li zajištěno dlouhodobé
fungování banky, bude tato umožňovat nejen studium aktuální genetické variability mnoha
druhů, propojenosti jejich areálu apod., ale i monitoring genetické diverzity v čase, což může
mít velký ochranářský význam. Vzorky budou získávány v rámci sítě přispěvatelských
organizací. Těmi mohou být záchranné stanice pro hendikepované živočichy, pracoviště
ochrany přírody České republiky, vědecké instituce (např. vzorky ze skončených vědeckých
projektů), muzea, myslivecké spolky, veterinární ordinace, zoologické zahrady aj., tedy
organizace, jejichž pracovníci se dostávají do kontaktu s uhynulými jedinci fauny České
republiky nebo mají přístup k jiným genetickým vzorkům. Vzorky budou evidovány v široce
přístupné databázi a na vyžádání k dispozici podle stanovených pravidel. Zveme všechny, které
myšlenka genetické banky v České republice zaujala, aby se zúčastnili workshopu Představení
projektu BIOM a genetické banky, kde bychom rádi budoucí podobu banky diskutovali. Dále
zveme všechny potenciální přispěvatele ke spolupráci. Pro ty také uspořádáme v březnu a v
červnu 2015 semináře zaměřené jak na praktické otázky sběru genetických vzorků, tak na
diskuzi o jeho významu. Aktuální informace budou zveřejňovány na webových stránkách
www.biom.ivb.cz.
Vytvoření banky je jedním z cílů projektu BIOM: Vzdělávací centrum pro biodiverzitu – Mohelský mlýn, který je finančně
podporován EHP fondy 2009–2014, Krajem Vysočina a AV ČR.
(PŘEDNÁŠKA)
Sezonalita ve zpěvní a hnízdní aktivitě ptáků afrotropického nížinného lesa
ZENKLOVÁ T. (1), VOKURKOVÁ J. (1), MOTOMBI F. N. (2), FERENC M. (1), ALBRECHT T. (3,4),
HOŘÁK D. (1), SEDLÁČEK O. (1)
(1) Katedra ekologie PřF UK, Praha; (2) Botanická zahrada Limbe, Etome Village-Limbe, Kamerun; (3)
Katedra zoologie PřF UK, Praha; (4) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Studenec
V porovnání s mírným pásmem jsou tropické oblasti považovány za stabilní prostředí. To
platí především pro teplotu a délku dne. Stabilita v těchto podmínkách prostředí se odráží v
relativně stálé nabídce potravy. Podle obecného předpokladu tedy tropičtí ptáci, především pak
268
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
druhy vázané na deštné lesy, mohou hnízdit v průběhu celého roku. Hnízdění může být ovšem
synchronizováno i s ostatními, více proměnlivými podmínkami prostředí, zejména se srážkami a
dobou největší hojnosti potravy.Proto lze předpokládat, že i v tropických oblastech existuje
sezonalita ve zpěvní i hnízdní aktivitě. Doposud však existuje jen velmi málo studií, které by se
touto sezonalitou zabývaly. V tropických oblastech lze jen obtížně sledovat celoroční průběh
hnízdění, pro odhad hnízdní aktivity jsou proto používány nepřímé indikátory hnízdění –
přítomnost hnízdních nažin nebo přítomnost spermií u samců. Naše data pocházejí z odchytů
ptáků v tropickém nížinném lese na Kamerunské hoře z různých období roku. Díky novým
bioakustickým přístupům byla pomocí automatických nahrávacích zařízení rovněž
zaznamenávána zpěvní aktivita ptáků v průběhu celého roku. Předmětem našeho zájmu bylo
vysledovat vnitrosezónní změny ve zpěvní a hnízdní aktivitě u jednotlivýchdruhů, čeledí nebo
potravních guild a snažit se vysledovat souvislosti s množstvím srážek. První výsledky
naznačují, že nejvíce druhů zpívá i hnízdí v první polovině období sucha, ve vrcholném období
dešťů je zpěvní aktivita minimální. Existují ovšem různé strategie, jednotlivé druhy se v hnízdní
i zpěvní aktivitě liší. Z prvních analýz vyplývá, že druhy lovící hmyz ve vzduchu a druhy
nektarivorní hnízdí v nížinném pralese spíše v období sucha, naopak druhy frugivorní a druhy
hledající bezobratlé živočichy na zemi více během období dešťů, což zřejmě odpovídá době
největší hojnosti nebo dostupnosti potravy pro jednotlivé strategie.
Studie je podpořena grantem GAUK 1282214.
(POSTER)
Detailed genetic structure of an important rodent pest in Zambia - the interplay of
geography, climate and human-mediated dispersal
ZIMA J.JR. (1), MAZOCH V. (1), ŠUMBERA R. (1), BRYJA J. (2,3)
(1) Katedra Zoologie PřF JU, České Budějovice; (2) Ústav biologie obratlovců AVČR, Studenec; (3) Ústav
botaniky a zoologie PřF MU, Brno
Natal multimammate mouse (Mastomys natalensis) is an important agricultural pest and
reservoir of zoonoses, widespread across sub-Saharan Africa. Its whole-range historical
demography inferred from mitochondrial DNA was described recently, revealing occurrence of
six distinct phylogroups, with Pleistocene climate-driven processes identified as major cause of
the differentiation. Here we present more detailed, smaller-scale study of population-genetic
structure of this species, based on microsatellite analysis of 254 individuals within single
phylogroup from 19 localities in Zambia with distances between localities ranging from 60 to
1200 kilometres. In contrast to the large-scale mtDNA study, we detected significant isolation
by distance. The Bayesian analysis of population structure suggests occurrence of three
269
Abstrakta přednášek a posterů
genetically differentiated clusters. Two of them encompass nine localities/populations and the
third cluster is represented by a single population. Considering geographical positions of these
clusters, we suggest that large rivers have played significant role in restricting gene flow in this
species. We analysed mtDNA of part of the samples as well and the clustering pattern was
congruent with the neutral nuclear markers with an important exception represented by two
populations from large cities (Livingstone, Ndola) which were composed of mix of different
haplotypes. This finding could be explained by human-mediated transport of individuals over
large distances.
Práce byla podporována granty GA ČR (P506/10/0983 a 15-20229S).
(POSTER)
How next generation sequencing datasets can help systematics: an example of application
of RAD-seq to resolving relationships within small European vipers of subgenus Pelias
(Vipera, Viperidae, Serpentes)
ZINENKO O.
The Museum of Nature, V. N. Karazin Kharkiv National University, Kharkiv, Ukraine
Small European vipers of subgenus Pelias traditionally attracted attention of zoologists
resulting in large number of mainly allopatric taxa described (18 species and many subspecies).
There is no agreement about volume, status and validity of many taxa. While application of
traditional Sanger sequencing and reconstruction of phylogeny using a few loci is not
confirming some of taxa and gives general picture of the group, it can not explain observed
ecological and morphological variability, confirm introgression events, resolve deep branching
and additionally poses further questions by unexpected grouping of species. Recently invented
methods based on next generations sequencing (Restriction site Associated DNA or RAD
sequencing in our case) does not require reference genome and makes possible to answer these
and many other similar questions in non-model study systems. Using multilocus dataset of nine
hundred independent loci we targeted a contact zone between two species – Vipera renardi and
V. kaznakovi in N-W Caucasus to test hypothesis of introgression there and confirmed hybrid
origin of V. orlovi. Additionally, we reconstruct phylogeny of entire Pelias subgenus using
representatives of main clades.
(PŘEDNÁŠKA)
270
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Vliv akustického prostředí na ontogenezi žadonění mláďat kukačky obecné, aneb jak se
pípá v rákosí?
ŽABKOVÁ K. (1), HONZA M. (2), PETRUSKOVÁ T. (1), PROCHÁZKA P. (2)
(1) Katedra ekologie PřF UK, Praha; (2) Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno
Hnízdní parazitizmus je strategie rozmnožování, která vyvíjí značný selekční tlak jak na
hostitele, tak na parazita. Následkem tohoto tlaku se na obou stranách vytvořily specifické
adaptace. Jednou z nich by mohly být akustické projevy mláděte hnízdního parazita.
Předpokládá se, že mláďata kukačky obecné (Cuculus canorus) mění formu svého žadonění
podle hostitelského druhu, který parazitují. Hlavním cílem naší práce je objasnit, jestli jsou
kukačky schopny měnit časové a frekvenční parametry žadonění podle svého hostitele, v našem
případě rákosníka obecného (Acrocephalus scirpaceus) a rákosníka velkého (Acrocephlaus
arundinaceus). Mláďata byla nahrávána na soustavě rybníků u Hodonína. Nahrávky byly
analyzovány v programu Avisoft-SASLab Pro a statisticky zpracovány. Nedávné studie zjistily,
že již v průběhu vývoje ve vejci mláďata vnímají zvuky a učí se hlasům svých rodičů. Proto
jsme některá přirozeně snesená vejce inkubovali v inkubátoru a po vylíhnutí mláděte vrátili k
původnímu hostiteli, abychom odhalili případný vliv akustického prostředí na vývoj žadonění
během embryogeneze. Prováděli jsme i tzv.: cross-fostering, kdy vejce sneseno k jednomu
hostitelskému druhu, bylo inkubováno v inkubátoru a po vylíhnutí bylo mládě vloženo do
hnízda jiného druhu. Ty by měly objasnit původ případných rozdílů, tedy jestli jsou dány
geneticky nebo zkušenostmi mláděte získanými z reakcí rodičů během jeho vývoje. Z
předběžných výsledků nevyplývají žádné rozdíly v žadonění mezi kukačkami vychovávanými u
rákosníka obecného a rákosníka velkého. Naopak. Pozorovali jsme značnou individuální
variabilitu v obou skupinách. Dalším cílem bylo popsat ontogenezi žadonění mláďat kukačky u
rákosníka velkého. Během vývoje mláděte jsme od 5. – 6. dne pozorovali prodlužování slabik,
mezer mezi slabikami a snižování frekvenčního rozsahu. I zde jsme zaznamenali značnou
individuální variabilitu v průběhu ontogeneze žadonění.
(POSTER)
Vliv hormonálního preparátu na řízenou reprodukci piskoře pruhovaného (Misgurnus
fossilis)
ŽÁK J., HOUDA O., DROZD B.
Fakulta rybářství a ochrany vod (FROV), Jihočeské výzkumné centrum akvakultury a biodiverzity
hydrocenóz, Ústav akvakultury JU, České Budějovice
Piskoř pruhovaný (Misgurnus fossilis) je jedním z nejrychleji mizejících druhů Evropy.
Proto je třeba hledat řešení k posílení jeho přirozených populací. Jednou z možností je jeho
271
Abstrakta přednášek a posterů
rozmnožování v kontrolovaných podmínkách a vypuštění potomstva na vhodných lokalitách.
Doposud byl k navození finální maturace gamet u piskoře využíván extrakt z kapří hypofýzy
(CPE), od jehož používání se obecně v rybářské praxi ustupuje. V naší práci jsme se zaměřili na
porovnání vlivu různých hormonálních preparátů na řízenou reprodukci piskoře. Preparáty jsme
aplikovali ve dvou dílčích dávkách do hřbetní svaloviny. Samice pocházely z rybničního chovu
FROV (m = 31 – 59 g). Teplota vody byla udržována na 18 °C.
Nejnižšího procenta ovulujících samic (80 %) bylo dosaženo při použití preparátu Dagin
(dávka = 10 µg sGnRH + 20 mg metoclopramidu × kg-1). Při použití ostatních preparátů
ovulovaly všechny stimulované samice. Nejvyšší pracovní plodnosti, tj. množství vytřených
jiker (průměr ± S.D. = 6.700 ± 1.460 ks), bylo dosaženo stimulací Ovopelem (dávka = 20 µg
mGnRHa + 20 mg metoclopramidu × kg-1). Jeho vliv na pracovní plodnost byl signifikantně
odlišný pouze od přípravku Pregnyl (3.290 ± 1.320 ks) v dávce 1500 IU (mezinárodních
jednotek) hCG × kg-1. Nejkratšího intervalu latence (interval od podání přípravku po ovulaci
jiker) bylo dosaženo po podání CPE (18 hod), respektive Ovaprimu (20 µg sGnRHa + 10 mg
domperidonu × ml-1) v dávce 2 ml × kg-1 a to 23 hod. U nižších dávek (1500 IU) přípravků
obsahující hCG – Chorulon a Pregnyl přesáhl interval latence 31 hodin. Nejlepší synchronizace
ovulace (interval od ovulace první a poslední samice) bylo dosaženo u CPE (1 hod) a u obou
koncentrací Chorulonu (2 hod).
Naše výsledky dokazují, že dostupné komerční přípravky používané k hormonální stimulaci
jiných druhů ryb lze úspěšně využít k produkci gamet piskoře pruhovaného. Ze
standardizovaných komerčních přípravků doporučujeme využít při řízené reprodukci piskoře
preparáty Ovopel či Ovaprim.
(POSTER)
Protista studovaná pomocí polarizační a pozitivní fázově kontrastní mikroskopie
ŽIŽKA Z., GABRIEL J.
Mikrobiologický ústav AV ČR, Praha
Simultánní polarizační a fázově kontrastní mikroskopie byla použita při studiu vnitřní
struktury Protist. Fázový kontrast dovoluje zobrazit i jemné struktury buněk s indexem lomu
světla blížícímu se okolnímu prostředí, např. cytoplasmy, a zkřížené polarizátory spolu s
kompenzátory a otočným stolkem nám ukáží dvojlom jednotlivých buněčných struktur.
Matriál byl sbírán v rybnících v obcích Sýkořice a Zbečno (CHKO Křivoklátsko). Objekty byly
studovány pod laboratorními mikroskopy LOMO MIN-8 Sankt Petersburg a Polmi A Carl Zeiss
Jena opatřenými digitálním SLR fotoaparátem Nikon D 70.
272
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
Anizotropní granula byla nalezena v bičíkovcích řádu Euglenales i v zelených řasách řádů
Chlorellales a Chlorococcales. Naproti tomu ve vláknitých řasách řádu Zygnematales byly
nalezeny stěny válcovité i příčné se značným dvojlomem a s poměrně malým množstvím
dvojlomných granul v cytoplasmě. Anizotropní granula nalezená v různých Protistech
vykazovala silný dvojlom a lišila se v počtu, rozměrech a umístěním v buňkách. Podobně silný
dvojlom vykazovaly stěny vláknitých řas (tvarový dvojlom). Fázový kontrast umožnil studovat
morfologický vztah různých jemných struktur v buňce k anizotropním strukturám dobře
definovaným polarizační mikroskopií.
Tato práce byla podpořena Vnitřním projektem RVO 61388971 (Mikrobiologický ústav AV ČR, Praha).
(POSTER)
Řešení pro přípravu NGS knihoven na platformu illumina
ROBERT FEDIČ, Ph.D.
Sekvenování nové generace přináší vyšší nároky na experimentální design přípravy
vzorku.V současné době existuje více než 30 různých způsobů přípravy vzorku. Základní princip
zůstává stejný, v prvním kroku získáme fragment, buď PCR amplifikací a nebo fragmentací. Ve
druhém kroku se pak přidají adaptéry, kompozitní oligonukleotidy obsahující části pro přichycení
na sekvenační čip, vazbu sekvenačních a indexovacích fragmentů a index, krátkou sekvenci
kterou rozlišujeme jednotlivé vzorky. Jednotlivé způsoby přípravy vzorku se pak liší v závislosti
na zvolené aplikaci – amplikonové sekvenování, enrichment, celogenomové sekvenování,
transktiptomika, CHIP sekvenování atd.
(FIREMNÍ PREZENTACE)
273
Adresář registrovaných účastníků konference
ADRESÁŘ REGISTROVANÝCH ÚČASTNÍKŮ KONFERENCE
(stav k 14.1.2015)
ADAM Matyáš : Katedra ekologie, FŽP ČZU v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6, ČR; e-mail:
[email protected]
ADAMÍK Peter: Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra zoologie, tř. 17. listopadu 50,
771 46 Olomouc, ČR; e-mail: [email protected]
ADÁMKOVÁ Marie: Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Univerzitní kampus Bohunice, Kamenice 5, budova
A32/312, 625 00 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
ADAMOVÁ Dana: Katedra zoologie PřF UK, Viničná 7, 12844 Praha 2, ČR; e-mail: [email protected]
AGHOVÁ Tatiana: Ústav Biologie Obratlovců, AVČR v.v.i, Studenec 122, 67502 Konesin, ČR; e-mail:
[email protected]
ALAVERDYAN Argam: Katedra zoologie PřF UK, Viničná 7, 12844 Praha 2, ČR; e-mail:
[email protected]
ALTMANOVÁ Marie: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra ekologie, Viničná 7, 12844 Praha
2, ČR; e-mail: [email protected]
AMBROS Michal: Správa CHKO Ponitrie, Samova 3, 949 01 Nitra, SR; e-mail: [email protected]
ANDĚROVÁ Veronika: PřF JU, Branišovská 31, 37005 České Budějovice, ČR; e-mail:
[email protected]
BAINOVÁ Hana: Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Viničná 7, 12844 Praha 2,
ČR; e-mail: [email protected]
BAINOVÁ Zuzana: Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, ČR; e-mail:
[email protected]
BAKAN Jana: Technická univerzita vo Zvolene, T.G. Masaryka 24, 960 53 Zvolen, SR; e-mail:
[email protected]
BALÁŽ Ivan: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Trieda A. Hlinku 1, 949 74 Nitra, SR; e-mail: [email protected]
BALÁŽ Michal: Katedra biológie a ekológie, Pedagogická fakulta KU, Hrabovská cesta 1, 3401 Ružomberok, SR;
e-mail: [email protected]
BALÁŽ Vojtech: Ústav ekologie a chorob zvěře, ryb a včel, Fakulta veterinární hygieny a ekologie, Veterinární a
farmaceutická univerzita Brno, Palackého tř. 1/3, 61242 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
BALVÍN Ondřej: Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, 165 21
Praha 6, ČR; e-mail: [email protected]
BARANČEKOVÁ Miroslava: Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i., Květná 8, 60365 Brno, ČR; e-mail:
[email protected]
BARTÁKOVÁ Veronika: Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i, Květná 8, 603 65 Brno, ČR; e-mail:
[email protected]
BARTONIČKA Tomáš: Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 61137 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
BARTOŇKOVÁ Jana: Masarykova univerzita, Černohorská, 66601 Tišnov, ČR; e-mail: [email protected]
BARTOŇOVÁ Alena: Přírodovědecká fakulta, Jihočeská Univerzita v ČB & Entomologický ústav AV ČR,
Branišovská 31, 37005 České Budějovice, ČR; e-mail: [email protected]
BEDNÁŘOVÁ Hana: Katedra Zoologie, PřF UK, Viničná 7, 128 00 Praha 2, ČR; e-mail: [email protected]
BELOTTI Elisa: Správa Národního parku Šumava, 1.máje 260, 38501 Vimperk, ČR; e-mail:
[email protected]
BENDA Daniel: Přírodovědecká fakulta UK, Viničná 7, 12844 Praha 2, ČR; e-mail: [email protected]
BENDOVÁ Martina: Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc, ČR; e-mail:
[email protected]
BENEŠ Jiří: ENTÚ BC AV ČR, v.v.i., Branišovská 31, 37005 České Budějovice, ČR; e-mail: [email protected]
BENOVICS Michal: Katedra zoológie, Prírodovedecká fakulta, Univerzita Komenského, Mlynská Dolina B-1, 84215
Bratislava, ČR; e-mail: [email protected]
274
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
BERAN Luboš: AOPK ČR, Regionální pracoviště Správa CHKO Kokořínsko - Máchův kraj, Česká 149, 276 01
Mělník, ČR; e-mail: [email protected]
BERKA Jakub: Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Kotlářská 2, 611 37 Brno, ČR; e-mail:
[email protected]
BEZDĚČKA Pavel: Muzeum Vysočiny Jihlava, p. o., Masarykovo nám. 55, 58601 Jihlava, ČR; e-mail:
[email protected]
BEZDĚČKOVÁ Klára: Muzeum Vysočiny Jihlava, p. o., Masarykovo náměstí 55, 58601 Jihlava, ČR; e-mail:
[email protected]
BÍLKOVÁ Barbora: Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Viničná 7 , 12844 Praha
2, ČR; e-mail: [email protected]
BÍLKOVÁ Jana: Katedra ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2,
ČR; e-mail: [email protected]
BÍLKOVÁ Martina: Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Kotlářská 2, 611 37 Brno, ČR; e-mail:
[email protected]
BÍLÝ Michal: Česká zemědělská univerzita, Fakulta životního prostředí, Kamýcká 129, 165 21 Praha, ČR; e-mail:
[email protected]
BLAŇAROVÁ Lucia: Parazitologický ústav SAV, Hlinkova 3, 4001 Košice, SR; e-mail: [email protected]
BLAŽEK Ján: Ústav botaniky a zoologie PřF MU, Kamenice 5, 625 00 Brno - Bohunice, ČR; e-mail:
[email protected]
BLAŽEK Radim: ÚBO, AV ČR, v.v.i., Květná 8, 60365 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
BOBEK Lukáš: Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Brno, Kamenice 5, 625 00 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
BOCÁKOVÁ Milada: Katedra biologie, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Žižkovo nám. 5, 771
40 OLOMOUC, ČR; e-mail: [email protected]
BÖHMOVÁ Julie: PřF UK, Viničná 7, 128 00 Praha , ČR; e-mail: [email protected]
BOJDA Michal: Hnutí DUHA Olomouc, Dolní náměstí 38, 779 00 Olomouc, ČR; e-mail:
[email protected]
BOUKAL David: KBE PřF JU, Branišovská 31, 37005 České Budějovice, ČR; e-mail: [email protected]
BOUŠOVÁ Marie: Plzeňský kraj, Škroupova 18, 30613 Plzeň, ČR; e-mail: [email protected]
BRANDOVÁ Blanka: ÚKZÚZ, Šlechtitelů 23, 77900 Olomouc, ČR; e-mail: [email protected]
BREJCHA Jindřich: Katedra Filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká Fakulta Univerzity Karlovy v Praze,
Viničná 7, 120 00 Praha 2, ČR; e-mail: [email protected]
BRÚDEROVÁ Tatiana: Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského, Mlynská dolina, SK-84215 Bratislava, SR;
e-mail: [email protected]
BRYJA Josef : Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i., detašované pracoviště Studenec, Studenec 122, 675 02
Koněšín, ČR; e-mail: [email protected]
BŘEZÍKOVÁ Milena : ÚKZÚZ, Šlechtitelů 23, 77900 Olomouc, ČR; e-mail: [email protected]
BUBENÍKOVÁ Kristýna: Přírodovědecká fakulta UK v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, ČR; e-mail:
[email protected]
BUDKA Jan: Palackého univerzita v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc, ČR; e-mail: [email protected]
BUFKA Luděk: Správa NP Šumava, 1. máje 260, 385 01 Vimperk, ČR; e-mail: [email protected]
BUCHTOVÁ Lucie: Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Viničná 7, 12844 Praha
2, ČR; e-mail: [email protected]
BURDA Hynek: Fakulta lesnická a dřevařská ČZU v Praze, Kamýcká 1176, 165 21 Praha 6 - Suchdol, ČR; e-mail:
[email protected]
BUREŠ Michal: Masarykova univerzita - Přírodovědecká fakulta, Školní, 69108 Bořetice, ČR; e-mail:
[email protected]
CALTOVÁ Petra : Fakulta životního prostředí, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 16000 Praha,
ČR; e-mail: [email protected]
CEACERO Francisco: Czech University of Life Sciences, Kamýcká 961/129, , 165 00 Praha 6-Suchdol, ČR; e-mail:
[email protected]
CEPÁK Jaroslav: Národní muzeum, Václavské náměstí 68, 11579 Praha 1, ČR; e-mail: [email protected]
275
Adresář registrovaných účastníků konference
ČECH Martin: Biologické centrum AV ČR, v.v.i., Hydrobiologický ústav, Na Sádkách 7, 37005 České Budějovice,
ČR; e-mail: [email protected]
ČERNÁ BOLFÍKOVÁ Barbora: Fakulta tropického zemědělství, ČZU, Kamýcká 129, 16521 Praha, ČR; e-mail:
[email protected]
ČERNOHORSKÁ Halina: VUVeL, Hudcova 70, 621 00 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
ČERNÝ Martin: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 65937 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
ČERNÝ Robert: katedra zoologie PřF UK Praha, Viničná 7, 12844 Praha, ČR; e-mail: [email protected]
ČÍŽKOVÁ Dagmar: Ústav biologie obratlovců, Květná 8, 60365 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
DAMAŠKA Albert: Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha
2, ČR; e-mail: [email protected]
DANISZOVÁ Kristina: Ústav biologie obratlovců, AV ČR, Květná 8, 603 65 Brno , ČR; e-mail:
[email protected]
DAŇKOVÁ Klára: Univerzita Karlova v Praze, Viničná 7, 128 00 Praha 2, ČR; e-mail: [email protected]
DAŇKOVÁ Renata: Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 1, 61300 Brno, ČR; e-mail:
[email protected]
DAVID Stanislav : FPV Univerzita Konštantína Filozofa, Tr. A. Hlinku 1, 949 74 Nitra, SR; e-mail: [email protected]
DIVÍŠEK Jan: Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 61137 Brno, ČR; email: [email protected]
DOKTOROVOVÁ Lucia: Katedra zoologie PřF UK, Viničná 7, 12844 Praha, ČR; e-mail: [email protected]
DOLEJŠ Petr: Národní muzeum - Přírodovědecké muzeum, Cirkusová 1740, 193 00 Praha 9, ČR; e-mail:
[email protected]
DOLEŽÁLKOVÁ Marie: ÚŽFG AV ČR v.v.i, Rumburská 89, 27721 Liběchov, ČR; e-mail: [email protected]
DOLEŽALOVÁ Jana: AOPK ČR, RP Ústecko, Bělehradská 1308/17, 40001 Ústí nad Labem, ČR; e-mail:
[email protected]
DOLEŽALOVÁ Marcela: Ostravská univerzita v Ostravě, Přírodovědecká fakulta, Katedra biologie a ekologie,
Chittussiho 10, 710 00 Ostrava, ČR; e-mail: [email protected]
DORŇÁK Ondřej: Ostravská Univerzita, Jiřikovského 34, 70030 Ostrava, ČR; e-mail: [email protected]
DOUDA Karel: Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 16521 Praha, ČR; e-mail: [email protected]
DRAG Lukáš: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Branišovská 31, 37005 České Budějovice, ČR; e-mail:
[email protected]
DROŽOVÁ Dana: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra zoologie, Viničná 7, 128 44 Praha 2,
ČR; e-mail: [email protected]
DUŠEK Adam: Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, v.v.i., Přátelství 815, 10400 Praha, ČR; email: [email protected]
DVOŘÁČKOVÁ Markéta: Univerzita Hradec Králové, PřF, Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové , ČR; e-mail:
[email protected]
DVOŘÁK Tomáš: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Bílý Kámen 17, 58841 Vyskytná nad Jihlavou, ČR;
e-mail: [email protected]
DVOŘÁK Vít: Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta životního prostředí, katedra ekologie, Kamýcká 129,
165 21 Praha 6 ? Suchdol, ČR; e-mail: [email protected]
ELČKNEROVÁ Pavla: Masarykova univerzita, Kamenice 753/5, 62500 Brno, ČR; e-mail:
[email protected]
EXNEROVÁ Alice: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra zoologie, Viničná 7, 128 44 Praha
2, ČR; e-mail: [email protected]
FALKOVÁ Lenka: Ústav botaniky a zoologie, PřF, MU, Kotlářská 2, 61137 Brno, ČR; e-mail:
[email protected]
FARKAČOVÁ Klára: Katedra ekologie, Přírodovědecká fakuta Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 00 Praha
2, ČR; e-mail: [email protected]
FIEDLER Lukáš: Gymnázium, České Budějovice, Jírovcova 8, Jírovcova 8, 37161 České Budějovice, ČR; e-mail:
[email protected]
FLAJS Tomáš: Správa Národného parku Malá Fatra, Hrnčiarska 197, 1303 Varín, SR; e-mail:
[email protected]
276
Zoologické dny Brno 2015, Sborník abstraktů z konference 12.-13. února 2015
FOBEROVÁ Lenka: UJEP Přf - katedra biologie, Švestkova 2830/11, 400 11 Ústí nad Labem, ČR; e-mail:
[email protected]
FORMAN Martin: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 5, 12844 Praha 2, ČR; e-mail:
[email protected]
FRÝDLOVÁ Petra: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 12843 Praha 2, ČR; e-mail:
[email protected]
FRYNTA Daniel: Univerzita Karlova v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha, ČR; e-mail: [email protected]
FUKA David: MŽP ČR, Vršovická, 110 00 Praha 5, ČR; e-mail: [email protected]
GABRIELOVÁ Barbora: katedra zoologie, PřF UK, Viničná 7, 12844 Praha, ČR; e-mail: [email protected]
GABRIŠ Radim: Katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta UPOL, Šlechtitelů 11, 783 71
Olomouc, ČR; e-mail: [email protected]
GAJDOŠOVÁ Magdalena: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Viničná 7, 128 44 Praha 2, ČR; email: [email protected]
GREGUŠOVÁ Katarína: Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Kotlářská 2,
61137 Brno, ČR; e-mail: [email protected]
GVOŽDÍK Lumír : Ústav biologie obratlovců, Studenec 122, 67502 Studenec, ČR; e-mail: [email protected]
GVOŽDÍK Václav: Ústav biologie obratlovců AV ČR, Květná 8, 603 65 Brno, ČR; e-mail: vaclav.gvozdik@ivb.cz
HABERMANNOVÁ Jana: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra zoologie, Viničná 7, 128 44
Praha, ČR; e-mail: jana.habermannova@natur.cuni.cz
HADRAVA Jiří: Katedra zoologie, PřF UK, Viničná 7, 128 44 Praha 2, ČR; e-mail: hadravajirka@seznam.cz
HÁJKOVÁ Petra: Katedra zoologie, PřF UK v Praze; Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i., Viničná 7;
Detašované pracoviště Studenec, Studenec 122, 128 43; 675 02 Praha; Koněšín, ČR; e-mail: hajkova@ivb.cz
HAMPLOVÁ Petra : Ústav biologie obratlovců, AV ČR, Květná 8 , 60365 Brno, ČR; e-mail:
hamplova1229@seznam.cz
HÁNOVÁ Alexandra: Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Kamenice 753/5, 62500 Brno, ČR; e-mail:
alexhanova@seznam.cz
HARMÁČKOVÁ Lenka: Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Katedra zoologie a ornitologická
laboratoř, 17. listopadu 50, 77900 Olomouc, ČR; e-mail: harmlen@seznam.cz
HART Vlastimil: Fakulta lesnická a dřevařská ČZU v Praze, Kamýcká 1176, 16521 Praha 6 - Suchdol, ČR; e-mail:
hart@fld.czu.cz
HAVLÍČEK Jan: Katedra Zologie, Přírodovědecká fakulta JU, Branišovská 31, 37005 České Budějovice, ČR; e-mail:
JanHavlicek.cz@gmail.com
HAVLOVÁ Lucie: Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 1, 61300 Brno, ČR; e-mail: Havlova424@seznam.cz
HEMALA Vladimír: Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Kotlářská 2, 61137
Brno, ČR; e-mail: vladimir.hemala@gmail.com
HIADLOVSKÁ Zuzana: ÚŽFG AC ČR, v.v.i., Veveří 97, 602 00 Brno, ČR; e-mail: 328868@mail.muni.cz
HIŘMAN Matyáš: Katedra zoologie, PřF UK v Praze, Viničná 7, 12844 Praha, ČR; e-mail: m.hirman5@gmail.com
HOLÁ Michaela: Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 16500 Praha 6, ČR; e-mail:
mhola@fld.czu.cz
HOLLÁ Katarína: Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Mlynská dolina , 84215 Bratislava,
SR; e-mail: kholla56@gmail.com
HOLUŠA Jaroslav: FLD CZU, Kamýcká 129, 16521 Praha 6 - Suchdol, ČR; e-mail: holusaj@seznam.cz
HOLUŠA Otakar: Mendelova univerzita v Brně, Lesnická a dřevařská fakulta, Zemědělská 3, 61300 Brno, ČR; email: holusao@email.cz
HOLUŠOVÁ Kateřina: Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 3, 61300 Brno, ČR; e-mail:
holusova.katerina@seznam.cz
HOMOLKA Miloslav: Ústav biologie obratlovců AV ČR, Květná 8, 60365 Brno, ČR; e-mail: homolka@ivb.cz
HORÁČEK Daniel: 36/02 ZO ČSOP při správě CHKO JH, Sametová 721/18, 46001 Liberec6, ČR; e-mail:
daniel.horacek@volny.cz
HORÁČEK Ivan: Kat.zoologie PřF UK, Viničná 7, 128 44 Praha 2, ČR; e-mail: horacek@natur.cuni.cz
HORAL David: AOPK ČR, RP Jižní Morava, Kotlářská 51, 602 00 Brno, ČR; e-mail: david.horal@seznam.cz
277
Adresář registrovaných účastníků konference
HORNÍČEK Jan: FŽP, Katedra ekologie, Kamýcká 961/129, 165 00 Praha 6-Suchdol, ČR; e-mail:
jenhornicek@seznam.cz
HORSÁK Michal: PřF MU, Kotlářská 2, 61137 Brno, ČR; e-mail: horsak@sci.muni.cz
HORSÁKOVÁ Veronika : Ústav botaniky a zoologie, PřF MU, Kotlářská 2, 61137 Brno, ČR; e-mail:
v.schenkova@seznam.cz
HORVÁTH Ján: Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského v Bratislave, Mlynská dolina, 84215 Bratislava 4,
SR; e-mail: johny.horvath@gmail.com
HORVÁTHOVÁ Terézia: Jagelovská univerzita, Gronostajowa 7, 30-387 Krakow, Poland; e-mail:
terezia.horvathova@uj.edu.pl
HOŘÍNKOVÁ Marie: Katedra biologie a ekologie, Přírodovědecká fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě,
Chittussiho 10, 710 00 Slezská Ostrava, ČR; e-mail: barbatula.kb@email.cz
HOTOVÁ Svádová Kateřina: PřF Univerzita Karlova v Praze, Albertov 6, 12844 Praha 2, ČR; e-mail:
K.HotovaS@gmail.com
HOTOVÝ Josef: Muzeum východních Čech v Hradci Kr&aa