Johannes Rothkranz
Nadcházející
„diktatura humanity”
aneb
Panství Antikrista
I
PRO FIDE CATHOLICA
Z německého originálu Johannes Rothkranz, Die kommende „Diktatur der
Humanität“ oder Die Herrschaft des Antichristen, Verlag A. Schmid
Durach 1991, přeložil © Jaroslav Voříšek 1996
2
Johannes Rothkranz
Nadcházející
„diktatura humanity“
aneb
Panství Antikrista
I. díl
Chystaná světová diktatura
v „The City of Man”
PRO FIDE CATHOLICA
3
Obsah
Úvodní slovo editora českého překladu…………………………………………..
Předmluva...............................................................................................................
Chybná kalkulace ...................................................................................................
Demokracie jako světové náboženství ...................................................................
Satanský plán .........................................................................................................
Místo světového míru – náboženství humanity .....................................................
Zednářský humanismus .........................................................................................
Pozdrav od Lessinga ..............................................................................................
Volnost – rovnost – bratrství .................................................................................
Židé a muslimové ..................................................................................................
„Opice Boha” .........................................................................................................
Satanská vzdorocírkev ...........................................................................................
Kredo Satanovy vzdorocírkve ...............................................................................
Dolarová pyramida ................................................................................................
Zednářské spolky....................................................................................................
Modré zednářstvo ..................................................................................................
Zednářský satanismus ............................................................................................
Rudé zednářstvo .....................................................................................................
„Mudrci” ................................................................................................................
„Synové úmluvy” ...................................................................................................
Kormidelníci světového zednářstva .......................................................................
„Mladší partner” ....................................................................................................
„Rada 500” .............................................................................................................
„Council of Foreign Relations” .............................................................................
„Bilderberg Group” ...............................................................................................
„Trilateral Commission” ........................................................................................
Stínová vláda světa.................................................................................................
Ilumináti .................................................................................................................
Komunismus ..........................................................................................................
Světová revoluce ....................................................................................................
Kdo napsal knihu „The City of Man”? ..................................................................
Seznam literatury ...................................................................................................
Rejstřík osob ..........................................................................................................
4
5
9
10
11
13
14
16
20
27
30
31
32
35
38
43
46
48
50
52
56
79
86
87
90
92
95
97
100
103
109
117
127
129
Úvodní slovo editora českého překladu
Předkládaná trilogie renomovaného německého spisovatele, magistra teologie
Johanna Rothkranze, je doslova nezbytným kompendiem pro každého, kdo hledá
vysvětlení současného stavu světa ve všech oblastech života od materiální až po
mravní a duchovní.
Pokud snad někdo stále ještě nepochopil, proč byla roku 1989 na polovinu Evropy „uvalena demokracie“, najde vysvětlení právě zde. „Politika SSSR a světového
komunismu nebyla řízena z Moskvy nýbrž z New Yorku. Bolševismus byl do Ruska zaveden především americkými židovskými bankami. Autokracie sovětských
vlád byla autokracií židovstva. Ale Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a
také s menšími riziky“ (Miroslav Dolejší). Obrazněji to vystihuje nezapomenutelná
poučka z vysoké školy jezdeckého umění: Chceme-li koně pevněji ovládat, popustíme trochu uzdu, abychom jí mohli tím silněji přitáhnout.“
Pro naše čtenáře není také bez významu stručné poučení o německém trestním
řádu např. ohledně „zpochybňování holocaustu“. Je tam poměrně jasně definováno
a neopírá se jako u nás téměř bezvýhradně o zcela subjektivní a nekvalifikované
posudky „znalců“, různých těch Zbořilů, Marešů a dalších ochotných přisluhovačů.
Ke cti německé justice, o jejímž naprostém zednářském podstavení nelze samozřejmě také sebeméně pochybovat, zde musí být řečeno, že se soudy také obvykle
přidržují znění zákona. Důkazem je samotná existence předkládané knihy.
Důkladná a opravdu pozorná četba trilogie je i přes její značnou obtížnost velice
prospěšná nejen katolíkům, a lze ji jen doporučit každému. Není snadná ani pro katolíky, a tím spíše pro nekatolíky bez alespoň základních věroučných vědomostí.
Nikdo by se tím neměl nechat odradit. Poznávání pravdy je vždy obtížné, a zvláště
to platí o dnešním světě. Autor nás však hned upozorňuje, že díky své věrouce mají
katolíci – proti ostatním současníkům – výhodu ohledně realistického posuzování
světových událostí a dějin včetně budoucnosti, protože jejich víra je absolutně pravdivá, zatímco všechny ostatní obrazy světa, jež se od ní odlišují nábožensky i mimonábožensky, obsahují více či méně početně a závažně falešné představy o Bohu
a světu. Kdo je v trvalém omylu o reálném stavu věcí, dokáže se v realitě vyznat
jen velice obtížně, resp. vůbec ne.
Autor velmi případně postupuje podle Sokratovy metody: Sobě samému i jinověrci klást jasné otázky a správně na ně odpovídat. Poslechněme si třeba, co píše
o Janu Pavlu II.:
„A skutečně také Jan Pavel II. plní svou úlohu dokonale... Nejenže se vedle
heretické dogmatiky staví rovněž za katolickou morálku, ve své jemně rozehrané dvojroli dokáže ještě mnohem víc: Dnes v projevu ke členům misijního
řádu vyzve k horlivému šíření nedotčené katolické víry, zítra před nějakým liberálním posluchačstvem vylíčí překonání náboženských rozdílů ve světě jako nejnaléhavější požadavek světového míru a jednoty lidstva. Na jednu a tutéž otázku tedy odpovídá současně ‚ano‘ i ‚ne‘. Je v tom samozřejmě promyšlená metoda, jak dostat do vzájemného sporu své pravověrné kritiky s pravo-
5
věrnými důvěřivci, protože těm druhým dává znamenitou příležitost, poukazovat prvním na nějaký papežův výrok, který předmětnou věc přece vykládá
zcela správně a katolicky. Ale řeč zde není jenom o této proradně dvojí hře,
nýbrž o ještě daleko rozsáhlejší dvojí strategii.
Ta vypadá následovně: Neomodernismus, resp. jeho teologičtí pionýři, vystupují proti Kristem ustavenému neomylnému papežství. Avšak stejně tak
otevřeně podporují ekumenismus a synkretismus Jana Pavla II., které podle
nich dokonce postupují příliš pomalu. Také tito osvícensky inspirovaní teologové, aniž by věděli, komu skutečně slouží, odvádějí nejlepší lóžovou práci
tím, že by chtěli omezit ‚Petrův úřad‘ na pouhou reprezentativní funkci ekumenicky ‚sjednoceného“ křesťanstva (nebo dokonce ‚lidstva‘). Totéž platí také o naprosté většině teologů mravouky, kteří troufale upírají papeži – každému papeži! – právo vystupovat za nezměnitelnou platnost Božích přikázání
a proti libertinistickému duchu doby, resp. zednářsko-humanisticky kormidlované pansexualiszaci. Proto jim také zednářsko-sionistická masová média
dávají při každé příležitosti ochotně k dispozici sloupce novin a vysílací čas
televize. Současně ale zákeřně (protože vědomě nepravdivě) označuje celý
chór církevních žurnalistů Jan Pavla II. stále znovu a znovu za beznadějně
‚konzervativního‘ a ‚intolerantního‘ církevního mocnáře vždy, kdy se odmítavě vysloví proti kněžskému svěcení žen, zrušení celibátu nebo ochraně před
početím. A dělají to tím radostněji, protože se takto zabíjejí dvě mouchy jednou ranou. Ptáte se, jak je to možné?
Vysvětlení není příliš složité. Každý progresisticko-modernistický útok na
katolické papežství, zvláště je-li papež kritizován kvůli svému údajnému
‚konzervativismu‘, okamžitě vyvolá mezi ještě věřícími ‚konzervativními‘ katolíky vlnu solidarity se ‚Svatým Otcem‘. A to solidaritu, která vyžaduje nyní
‚tím věrněji‘ stát za papežem a alespoň prozatím nedbat jeho ekumenickosynkretických výroků a praktik, aby tím nebyla ještě více oslabována jeho pozice. Ale právě na tohle čeká ďábelská dvojí strategie: Každý útok neomodernistické nebo ateisticky protikřesťanské (a tím zpravidla přímo zednářskosionistické) strany slouží k tomu, aby právě ti ještě pravověrní katolíci, od
nichž by Satanova synagoga mohla očekávat nejtvrdší odpor vůči svým likvidačním plánům, nakonec ‚spolkli‘ jedy, které jim Jan Pavel II. servíruje. A to
nelze činit dlouho, aniž by si tím obrazně řečeno nezkazili žaludek. Jinými
slovy řečeno: Když z pouhé a dobře myšlené věrnosti papeži přistupují na jeden – přinejmenším taktický – kompromis za druhým, ztrácejí tím postupně
svoji vnitřní, morální schopnost odporu vůči zednářským heslům, která jsou
jim ‚Svatým Stolcem‘ průběžně předkládána. Plíživě a nezadržitelně jako virus HIV jim pak věrnost papeži oslabuje vlastní duchovní imunitní systém
ještě věřících katolíků a tím také poslední hráz proti podvratné zednářské činnosti, která pak přejde v otevřené ‚zbourání (posledních) hradeb‘ přesně v tom
okamžiku, kdy ‚užiteční idioti‘ odvedou svou práci. Papež se tedy pomocí této metod přičiňuje, aby (prakticky) všichni katolíci také skutečně spolupracovali na instalování Antikristovy proticírkve. Tím, že papež zdánlivě brzdí příliš spěchající neomodernisty (a tím, že – znovu jen zdánlivě – ‚trpí‘ jejich
6
útoky), dokázal udržet spojení s otálejícími pravověrnými, aby snad nezůstávali pozadu na cestě do pekla. A to jen proto, že se z výše uvedených důvodů
cítí povinni obhajovat jej a právě nyní (!!) mu zůstat věrni.“
O zednářstvu jako takovém přináší autor velice objasňující a po všech stránkách
důležité poučení ať už vlastními slovy, nebo citacemi jiných. Postačí zde několik
málo ukázek:
„Jak bystře poznamenal F. A. Six, vykazuje historie zednářstva „a všech
příbuzných ideologií podivný obrat principu tolerance v intoleranci: Každá
jimi hlásaná tolerance se stává intolerancí přesně v tu chvíli, kdy se jako tolerance cítí napadena. Ke své obraně potřebuje intoleranci, protože tolerantním
způsobem se v žádném případě není schopna ideologicky obhajovat. Taková
ideologie by se buď sama musela vzdát tehdy, kdy by tolerantně rezignovala
na svou obranu, nebo musí naopak rezignovat sama na sebe jako ideologii,
a stát se tím netolerantní. Jen na podkladě tohoto příčinně daného rozporu byly deismus, zednářství i všechny ostatní svobodomyslné světonázory schopny
spojit teoretickou toleranci s praktickou intolerancí.”
„Duchovní i viditelně světská podvratná činnost lóží v zásadě funguje tak,
že nižší stupně vždy představují „užitečné idioty” pro příslušné stupně vyšší,
aniž by to ti první samozřejmě tušili. Každý zde jen obelhává a klame ostatní,
a přece je sám také obelháván a klamán. I Satan lže sám sobě, když si namlouvá, že jednou bude skutečně moci strhnout na svou stranu celé lidstvo a
zmařit věčný Boží plán spásy. Satan samozřejmě obelhává i své nejbližší „důvěrné spolupracovníky” na vrcholku světového zednářstva, když před ně staví
vyhlídku na nejvyšší možnou osobní svobodu prostřednictvím vlády nad celým lidstvem. Ví totiž velice dobře, že sám Antikrist propadl jeho, Satanově,
věčné tyranii v pekle mnohem jistěji, nežli všichni ostatní lidé. Antikrist, případně nejvyšší tajné stupně satanské církve, pak dále obelhávají své nejbližší
podřízené, když jim slibují velkolepou svobodu podílením se na světovládě,
ačkoli každý z nich současně již nyní pomýšlí jen na to, jak by odstranil
všechny potenciální spoluuchazeče o uchvácení světového panství!
„Bezprostředně níže postaveným hodnostem a stupňům je v diferencované
míře slibována hospodářská, národní a individuální svoboda, zatímco tito zase
dávají svým zednářským spolubratřím nižších stupňů vyhlídku na svobodu
duchovní. Úlohou nejnižších stupňů je pak vykonávat na úrovni tzv. základny
dvojí druh práce: Jednak mají nadchnout pokud možno celou společenskou
vrstvu inteligence pro myšlenku osvobození od údajného duševního a duchovního „poručníkování” a „zotročování”, jednak mají širokým lidovým masám – které jsou pro výše uvedené věci málo vnímavé – hlásat to, k čemu jsou
poměrně snadno náchylné, tj. morální i mravní „svobodu” a nevázanost, tedy
oproštění od všech náboženských a etických, především sexuálních tabu.
K tomu opravdu není co dodat; vnímavý pozorovatel vidí praktické důsledky kolem sebe doslova na každém kroku.
„Všechny politické strany,” konstatuje Jean Vaquié stručně, „jsou projevy
zednářstva, ať už je samo vedlo při jejich vzniku nebo do nich následně proniklo. Politické strany samozřejmě mohou vypadat mocnější než samo zed-
7
nářstvo, protože se projevují veřejně, zatímco zednářstvo zůstává skryté v pozadí. Ale ve skutečnosti politické strany pracují v závislosti na velké tajné
společnosti, která je jejich společným základem. Jsou pouze mluvčími zednářstva pro tu či onu klientelu! Programy politických stran nejsou rovněž ničím
jiným než součástí a konkretizací ‚velkého plánu’ zednářstva”.
„24. říjen 1929 je totiž dnem krachu na burze v New Yorku, začátkem tzv.
deprese, ale ve skutečnosti začátkem revoluce. Čtyři roky Hooverovy vlády
jsou vítězným pochodem revoluce – dvanáct až patnáct milionů nezaměstnaných. V únoru 1933 přichází poslední úder krize se zavíráním bank. Víc již
opravdu nemohly finance udělat pro to, aby zasadily rozhodující ránu a hospodářsky zotročily klasického Američana, který dosud seděl v tvrzi svého
průmyslu... Je známo, že každé zbídačení společnosti znamená rozkvět příživnictví – a finance jsou největším parazitem.”
A jak říká autor na jiném místě, kdyby tato kniha ukázala jednomu jedinému čtenáři pravdu a přivedla jej na cestu poznání, nebyla napsána nadarmo. S tím nelze
než jen souhlasit.
8
Předmluva
Tato kniha nebyla napsána pro hloupé.
Aha, pak tedy ten, kdo ji napsal, je všemi mastmi mazaný chytrák, který se kdoví jak stal moudrým a učeným! S takovým ovšem nechce mít našinec nic společného. Však sám uvidí, kdo ten jeho brak bude číst. Já rozhodně ne, to není totiž nic
pro mne!
Okamžik, prosím, právě takhle to nebylo myšleno. Existují totiž dva zcela odlišné druhy hloupých. Jedni obdrželi od Boha jen velice málo rozumu, za což sami
pochopitelně nemohou. Ale mezi takové patří opravdu velmi málo lidí. Druzí od
milého Pána Boha dostali hodně, dokonce opravdu hodně rozumu, za což ovšem
rovněž nemůžou. Avšak ti svůj rozum nepoužívají, nebo přinejmenším ne správně,
a za to už tak nějak můžou. Tedy jen pro takhle hloupé nebyla moje kniha psána.
Milý čtenáři, třeba bys rád věděl, zda Ty sám patříš nebo nepatříš k takto hloupým. Hloupost má totiž mimořádně mnoho podob, takže je opravdu obtížné ji souhrnně popsat. Ale uvedu zde alespoň její hlavní druhy: Buď člověk nechce svůj rozum používat, nebo jej používá špatně.
Existují lidé, kteří dosáhnou požehnaného věku – a přesto se v životě ničemu
nepřiučí. Mají totiž o každém a o všem své pevné přesvědčení a nedostižné životní
zkušenosti, protože už všechno zažili; jim přece nebude nikdo nic vyprávět! Ani
pro takové lidi nebyla psána tato kniha.
Pak jsou zde jiní, kteří mají za dobré, správné a pravdivé všechno, co za takové
považují jejich současníci. Kdo se jim odváží tvrdit něco jiného, než co oni sami
četli v novinách nebo viděli a slyšeli vlastníma očima a ušima v televizi, je výstřední pomatenec a buřič, který nemůže být brán vážně. Rovněž pro takové lidi jsem
tuto knihu nepsal.
A jsou ještě další lidé, kteří nejednou zažili, že o jedné a téže věci byly vysloveny a zastávány rozdílné názory, aniž by se oni sami dokázali rozhodnout, který že
z nich by mohl být správný. To je hluboce zdeptalo a udělali si z toho pro sebe závěr, že každý má svou vlastní pravdu. Za takovými lidmi je předem zbytečné s něčím chodit, protože už nikdy nikomu nic neuvěří; snad ještě tak tomu, co mohli
vidět na vlastní oči, a toho není příliš mnoho. Rovněž pro takové lidi nebyla moje
kniha napsána.
A konečně jsou lidé, kteří si za svůj vzor vzali pštrosa, jenž nechce vidět blížícího se lva a proto strká jednoduše hlavu do písku, aby pro něj zůstal svět i nadále
krásný. Jenže jak dlouho těmto lidem jejich představy zůstanou? Rozdíl mezi pštrosem a jeho lidskými napodobiteli spočívá v tom, že zvíře rozum nemá, člověk však
zcela určitě ano. Přesto jsou skutečně lidé, kteří raději strkají hlavu do písku, než by
pohlédli do očí nepříjemné skutečnosti a museli z ní vyvodit důsledky pro své chování. Pro takovéto lidi nebyla má kniha už vůbec napsána.
9
Jestliže se, milý čtenáři, v žádné z popsaných skupin nepoznáváš, pak by mohla
být napsána pro Tebe. Pokud však shledáváš, že k některé z nich patříš, záleží už
čistě na Tobě, zda se staneš tím, pro něhož moje kniha určena byla.
Chybná kalkulace
Koncem r. 1940 vyšla současně ve Spojených státech a v Kanadě drobná, nenápadná knížka. Svazeček o 113 stranách ovšem nesl velice neskromný název „The
City of Man. A Declaration on World Democrary” (Město člověka. Prohlášení světové demokracie). Nezasvěcení na tomto titulu neshledávali nic zvlášť zajímavého,
a pokud jim bylo vůbec něco nápadné, pak asi nanejvýš okolnost, že dílo nemělo
žádného autora, ale zato neméně než sedmnáct „vydavatelů”, uvedených zde v přísně abecedním pořádku: Herbert Agar, Frank Aydelotte, G. A. Borgese, Hermann
Broch, Van Wyck Brooks, Ada L. Comstocková, William Yandell Elliot, Dorothy
Canfield-Fisherová, Christian Gauss, Oskar Jaszi, Alvin Johnson, Hans Kohn, Thomas Mann, Lewis Mumford, William Allan Neilson, Reinhold Niebuhr a Gaetano
Salvemini. Podivuhodným způsobem se na tomto seznamu vynořilo také v Německu dobře známé jméno emigranta Thomase Manna, který bývá občas označován za „nejvýznamnějšího německého spisovatele 20. století”.
Kniha „The City of Man” se během pouhých tří měsíců dočkala hned třech vydání (výše nákladu nebyla uvedena), první vydání je datováno listopadem 1940,
třetí lednem 1941. Dílo bylo vydáno nakladatelstvím The Viking Press v New Yorku. Nakladatelství i vydavatelům bylo zřejmě uloženo co nejrychlejší a nejrozsáhlejší rozšíření „Prohlášení světové demokracie”, neboť bylo dodáváno téměř do
všech větších knihoven nejen v samotných USA a Kanadě, ale i v Evropě. Dokonce
se také už uvažovalo i o překladech. Jenže najednou nebyla kniha nikde k sehnání!
Nejen proto, že se již nedal koupit ani jediný exemplář, ale nenašla se rovněž ani
jedna knihovna, která by dílo zapůjčila. Kdo se po něm poptával, obdržel stereotypní odpověď, že takovou knihu nemají, zmíněný titul že není k nalezení a pod.
Exemplář knihy „The City of Man”, z něhož zde čerpám, se podařilo sehnat až před
několika lety za nepopsatelných obtíží a vlastně ještě jen díky šťastné souhře okolností.
Asi nikdy nevyjdou na světlo pohnutky osob, které rozhodly o nenadálém stažení knihy, zpočátku tak masivně dodávané na trh. Jedno je však jisté – vydavatelé se
přepočítali. Svou dlouho očekávanou příležitost spatřovali ve vypuknutí druhé světové války, která jim poskytla nejlepší a nejpřesvědčivější argumenty pro jimi otevřeně propagované vytvoření jediného celosvětového státu: Pokud by totiž na Zemi
existoval jeden jediný stát, nemohlo by již nikdy k válce mezi státy dojít. Něco takového muselo být zřejmé i těm nejméně chápavým, a proto se vydavatelé rozhodli
využít příznivé hodiny, která pro jejich záměry propuknutím válečné bouře – jak
doufali – právě uhodila. Po objevení se knihy „The City of Man” se však něco muselo stát, cosi, co vydavatele rychle přesvědčilo, že situaci odhadli špatně. S největší pravděpodobností tím „něčím” byla naprosto unavená, bezradná a lhostejná reak-
10
ce veřejnosti na předložený návrh zřízení „města člověka”, která vydavatele a muže
v pozadí zbavila iluzí. Čas totiž dosud pro jejich záměry nedozrál; každopádně ještě
ne pro jejich bezmála otevřené předložení. Ze strategického hlediska se dopustili
velice hrubé chyby a nyní jim šlo především o to, aby urychleným stažením knihy
co možná nejvíc omezili škody, k nimž by mohlo dojít, kdyby zmatená a překvapená veřejnost správně pochopila, co jí vlastně bylo předloženo.
Přirozeně, že to nemohla být nepatrná skupinka sedmnácti osob, která by byla
schopna stáhnout zpět knihu, rozšířenou v několika vydáních, a všem americkým
i evropským knihovnám vydat sice utajený, ale velice účinný zákaz jejího půjčování. Že se zde opravdu nejednalo o hlouček podivínů, neškodně snících o vytvoření
jakéhosi světového státu, prozrazuje už zřetelná, odvážná, ba dokonce mimořádně
sebejistá mluva „vydavatelů” této knihy. Nemůže být tedy pochyb, že tito lidé nevystoupili nijak osamoceně, nýbrž jako členové nějaké velmi mocné tajné organizace. A to nejen „kdejaké” tajné organizace, nýbrž jako příslušníci jedné z oněch
organizací, které si na svůj prapor vepsaly heslo zničení všech národních států a vytvoření jediné „celosvětové demokracie”. I když z tohoto praporu máme možnost
jen občas zahlédnout nepatrný cípek, víme komu patří – mezinárodním zednářským
organizacím.
Že „Město člověka” nepředstavuje nic jiného, než odhalení prastarého zednářského plánu na násilné sjednocení všech zemí světa v jediný světový stát Antikrista, to ještě dále uvidíme. Napřed si však ukážeme souhrnný přehled obsahu a výstavby tohoto plánu.
Demokracie jako světové náboženství
Kniha „City of Man” sestává z „Prohlášení” (str. 11-73), k němu příslušného
„Návrhu” (str. 75-96) a z dodatku (str. 97-113), v němž je zdokumentováno pozadí
vzniku prohlášení a návrhu; rozumí se, že jen v té míře, v jaké je smí veřejnost poznat. Hlavní částí celého díla je však každopádně pasáž, podepsaná všemi sedmnácti členy vydavatelské skupiny, tj. „Prohlášení”, vytištěné kvůli zdůraznění větším
písmem, protože představuje základní program pro „město člověka”, tzn. pro jednotný světový stát, resp. pro světovou demokracii.
„Prohlášení” začíná snahou o analýzu světové politické situace krátce po vypuknutí druhé světové války a po překvapujících, až ohromujících počátečních úspěších nacistických armád v Evropě. Autoři spatřují nejhlubší důvod vojenské převahy fašistického Německa v masy strhující a nadšení vyvolávající ideologii nacionálního socialismu. Proti této ideologii a její přesvědčivé síle nestálo v demokratických státech Evropy nic, co by se s ní dalo srovnávat. Demokracie neměla žádnou
přesvědčivou protiideologii a proto nemohla náporu čelit. Kdo neví, za co má bojovat, tomu chybí motiv a musí nutně podlehnout.
Nemá-li demokracie zahynout, jak odvozují autoři z narážky britského ministerského předsedy, pak musí „Nový svět” – tj. Spojené státy – pospíšit „Starému světu” na pomoc. V opačném případě by se také ony samy, poslední bašta demokracie,
11
staly dříve či později kořistí nacistického fašismu, který se neuspokojí dříve, než
dobude celý svět.
Aby se demokracie udržela a uchránila budoucích katastrof, je nezbytné celý
svět nově politicky uspořádat: Musí být vytvořen jediný federální světový stát,
vedle něhož, resp. mimo nějž už žádný jiný stát nebude existovat. Předobrazem takového světového spolkového státu je v malém kantonálně zorganizované Švýcarsko a ve velkém Spojené státy americké. Nově vytvořený světový stát musí být založen na třech principech: na „zákonu, rovnosti a spravedlnosti”.
Autoři potom nevybíravě kritizují liberalismus, který až dosud prakticky představoval ideologii demokracie; místo na „písku pouhého mínění” musí být demokracie postavena na „skále přesvědčení”. Poněvadž však liberalismu síla přesvědčení schází, musí na jeho místo nastoupit jiná světonázorová zásada.
Tou je opět sama demokracie, ale chápaná – jako víra. Víra demokracie je ono
jediné náboženství, které zde bylo již v počátcích všech dob a u všech národů. Je
„vírou ducha”, v níž jsou obsažena všechna náboženství, představuje abstrakci toho, co je jim společné; obsahuje v sobě ve zušlechtěné a vytříbené podobě všechno
to, co je v nejrůznějších náboženstvích pozitivního.
Pak jsou v knize jednotlivá světová náboženství, buddhismus a hinduismus, židovství (při opomenutí islámu) a křesťanství (oddělené na protestantismus a římskokatolickou církev) podrobena systematickému projednání s ohledem na jejich
pozitivní přínos a negativní překážky vzhledem k jednosvětové víře. Všechna dogmata těchto náboženství jsou ve světle vyššího, všezahrnujícího „náboženství ducha”, tj. „víry demokracie”, chápána jen symbolicky. Z tohoto pohledu je rovněž
zřejmá jejich shoda. Nové universální náboženství musí sloužit vnitřnímu celosvětovému pokroku lidstva, protože nebeské království existuje pouze zde na zemi, jinak nikde.
K tomuto konstatování se pojí podrobná kritika stávající sociální nespravedlnosti
ve světě. Kapitalismus a marxismus jsou zde označeny za jednostranné extrémy:
oba systémy jsou stejně neschopné k řešení hospodářských i sociálních problémů
a lidstvo zotročují. Světová demokracie bude podle autorů knihy střední cestou,
a principy kapitalismu a komunismu musejí být sloučeny. Hospodářská rovnost bez
centralismu – to je recept k vytvoření pozemského ráje.
Ke konci „Prohlášení” se pak autoři pokoušejí jimi zamýšlený humanismus
srovnávat s amerikanismem, který mu kladou na roveň, a z toho se pak i snaží odvodit vedoucí úlohu Spojených států při zřizování jednotného světového státu.
Amerika má za povinnost hrdě i pokorně naplnit tuto svou, osudem jí svěřenou povinnost. Dokument pak končí výzvou k Evropanům i Američanům, ale především
k americké mládeži, aby se odhodlaně začalo s prací na obnově světa.
Připojený, rozsahem nevelký „Návrh” tvoří s „Prohlášením” jeden celek. Navrhují se – až do nejmenších detailů zacházející – vědecká bádání, která mají co
možná nejrychleji dodávat prakticky zužitkovatelné výsledky pro vytváření světového státu. Ve čtyřech bodech je pak podrobněji rozvedeno, jakým směrem se mají
ubírat sociologické, politologické, bohovědné a ekonomické výzkumy. Současně
jsou zde – byť i jen v obrysech – už anticipovány i výsledky.
12
Důkladnému výzkumu mají být podrobeny: 1) vztahy mezi budoucí světovou
demokracií, resp. její vládou na jedné straně a individuálními svobodami na straně
druhé, 2) vztahy mezi společností jako celkem a různými církvemi, resp. náboženskými společenstvími, 3) potřeby hospodářské reformy na světové úrovni, které by
zavedly sociální vyrovnání mezi lidmi, aniž by se při tom upadalo do praktik diktatury podle vzoru komunistických zemí, 4) zákonodárství, na němž má světová demokracie spočívat.
K „Návrhu” připojený „Dodatek” pozůstává z vysvětlujících mezitextů, v nichž
vydavatelé informují čtenáře, jak se jejich skupina sešla a utvořila, dále z jejího
„Prvého memoranda”, jež pak z největší části přešlo i do „Prohlášení”, a konečně
z tzv. „Zvacího listu”, určeného řadě nejmenovaných osobností, z nichž některé se
pak připojily (které, kolik?) k původnímu „přátelskému kroužku”. Uvedeno je však
pouze 17 (oficiálních) členů skupiny podle přísného abecedního pořádku, z čehož
přirozeně není zřejmé, od koho vyšla iniciativa a jak je skupina strukturována.
V zásadě se dozvídáme jenom to, kdo je představeným nově vytvořeného „výboru”, a kteří čtyři z jeho členů patří k nově zvolenému „exekutivnímu výboru”. Je
docela dobře možné, že jména původních vodičů loutek pod „Prohlášením” nefigurují, nebo že výbor sestává ještě z dalších, tajných členů, kteří měli tehdy tak vysoká postavení v politice a hospodářství, že nemohli riskovat případné odhalení své
totožnosti.
Vlastní Plán sestává z pěti bodů, na jejichž realizaci musí být pokud možno pracováno současně. 1) Má vzniknout jeden jediný stát, který obsáhne celou Zemi.
2) Tím mají být do budoucna s konečnou platností vyloučeny všechny války. Veškeré hospodářské a sociální problémy musí být co možná spravedlivě řešeny, ale
především má být demokracie už jednou provždy etablována jako jediná spravedlivá forma vlády. 3) Demokracie se současně musí stát jednotnou a všeobecnou světovou vírou, protože není ničím jiným než náboženstvím humanismu. Lidstvo se
má v nepřetržité, nikdy nekončící evoluci vyvíjet stále výš a výš. Člověk jako ideální prototyp je sám nejvyšším smyslem a účelem bytí, absolutnem, Bohem! 4)
Všechna stávající náboženství musí být začleněna do tohoto humanistického „náboženství”. Ta náboženství, která se nebudou chtít integrovat, protože tvrdošíjně
lpějí na doslovném chápání dogmat, budou odstraněna, neboť ohrožují demokracii
a tím i samotného člověka. 5) Světový humanismus může být prosazen pouze rozšířením amerikanismu na všechny ostatní země světa. Zřízení světového státu musí
proto vyjít ze Spojených států amerických.
Satanský plán
V případě knihy „The City of Man” se bezpochyby jedná o více či méně důkladný a zevrubný plán k brzkému a konkrétnímu uskutečnění konečného cíle, který po
půldruhé století (tzn. od začátku) nebyl ani na chvíli puštěn se zřetele. Jde o konečný a ústřední cíl všech rozsáhlých snah světového zednářstva (samotnými zasvěcenci označovaného za Satanovu synagogu), totiž o naprosté a konečné zničení
13
všech národních států, pravé Církve Kristovy a každého přirozeného uctívání Boha,
o uskutečnění naprostého zbožštění člověka a tím také – pro nejvýše zasvěcené členy lóží – o triumf Satanovy synagogy, tj. brzké a definitivní instalování světové říše
Antikrista.
Že je ve zmíněném materiálu skutečně předložen program připravovatelů cesty
pro Antikrista, prokazuje následující: 1) Autoři „The City of Man” vůbec neusilují
o světový mír, ani o jakýsi světový stát, nýbrž mnohem spíše o celosvětové, jednotné náboženství humanismu, které ovšem v tomto rozsahu může být prosazeno
jen brutálním násilím. 2) Avšak takový humanismus je „náboženstvím” zednářstva,
jehož prosazení na celosvětové úrovni je také jeho proklamovaným cílem. 3) V důsledku toho je tedy „město člověka” programem konečného a neodvolatelného instalovaní zednářského „templu humanity” – Obě shora uvedené teze musí být přirozeně rozebrány a dokázány, aby se potvrdila platnost našeho závěru. Budeme se
tedy nejprve podrobněji zabývat první tezí.
Místo světového míru – náboženství humanity
„Prohlášení” se své vlastní cíle snaží rafinovaně skrývat. Nejprve je v čtenáři
vzbuzen dojem, že autorům jde v první řadě o obnovení a trvalé zajištění světového
míru, což může být údajně uskutečněno pouze odstraněním národních států i velkých říší. Z toho potom vyplývá, že zřízení celosvětového státu je nevyhnutelné.
A dále, že tento nový superstát může mít trvalost pouze tehdy, bude-li spočívat na
všeobecném přesvědčení všech lidí – a tím je „náboženství demokracie”. Univerzální náboženství je tedy zdánlivě pouze nezbytnou podmínkou či nutným prostředkem k výstavbě a stabilizaci světového státu, který sám je také jenom nepominutelným předpokladem k dosažení trvalého a spravedlivého míru ve světě.
Pokud však předloženou tezi čteme pozorněji, poměrně snadno objevíme, že ve
skutečnosti je tomu přesně naopak. V žádném případě není pravou a konečnou snahou samozvaných stavitelů „města člověka” nějaká starost o uchránění míru, protože – jak autoři sami (str. 97) – prohlašují, „výměna názorů v malé skupince přátel
začala v říjnu 1938, brzy po mnichovském diktátu a rozdělení Československa”,
pokračovala pak začátkem následujícího roku a našla svůj výraz v „Memorandu”
už v květnu 1939, tedy ještě čtvrt roku před vlastním vypuknutím války. A přestože
jsou v „Prohlášení”, stejně jako v „Prvním memorandu” a „Zvacím dopisu” sáhodlouhé lamentace na pohromy druhé světové války (která ještě vůbec nezačala!), je
na prvním místě (!) jako východisko k rozpracování „Prohlášení” a „Návrhu” resp.
pro veškerou práci výboru uvedeno následující: „Válka se svými peripetiemi –
které jsou spíše jen křečovitými projevy než skutečnou příčinou současného světového chaosu – nemůže být považována za základ a východisko pro plán znovuvýstavby. Plán by měl vypadat tak, aby byl přijatelný a platný i v tom případě, že
by se ještě podařilo válku odvrátit” („City of Man”, str. 105 ad.; dále jen zkr.
CoM). Kromě toho nelze přehlédnout, že nacisté zde nejsou odsuzováni jednoduše
pro rozbití míru, nýbrž mnohem spíše proto, že „mají v úmyslu zničit civilizaci” –
14
civilizaci” – což je otevřeně považováno za nesrovnatelně horší zločin. (CoM, str.
18; srv. také tamtéž, str. 14, kde je Amerika označena za „dědice veškeré civilizace” (!) pro pří-pad, že by „padla Anglie”.)
Kdo nebo co potom skutečně stojí za tak nápadně na odiv stavěnou láskou k míru? Autoři to na jednom místě své knihy říkají zcela nepokrytě: „Starý sen o lidech”, které považují „za bezelstné”! Odtud je jim pak také zcela jasné, že „smyslem a cílem lidského života, individuálního jako kolektivního, jsou pokrok, rozumový růst a činy, a že předpokladem toho všeho je mír, všeobecný mír” (CoM, str.
20). Tím je tedy z ničehož nic ztělesněn čistý humanismus, který opět není ničím
jiným, než „náboženstvím demokracie” (srv. CoM, str. 33): Demokracie je „bohatstvím daru oddanosti srdce nejvyšší víře, jež představuje podstatu všech vyšších náboženství. Demokracie není ničím menším a ničím jiným, než humanismem v teokracii a racionální teokracií v universálním humanismu”, tj. „posledním smyslem
a cílem”, k němuž je mír pouhým, byť i nezbytným předpokladem. Nakonec je zde
bez obalu stanoveno, že se „musí ‚Nový zákon’ amerikanismu identifikovat se světovým humanismem” (CoM, str. 60)!
A jak je to se světovým státem? Je snad jen pouhým předpokladem míru? I kdyby tomu tak mělo být, byl by tím rovněž nepřímo předpokladem náboženství humanity a ne pouze světového míru, vždyť ten sám – jak jsme si právě ukázali – je
pouze prostředkem k dosažení cíle. Avšak autoři „Prohlášení” určili tomuto světovému státu mnohem přesnější roli. Tvrdí sice, že „všeobecný mír může spočívat
výhradně na jednotě lidstva pod jediným zákonem a jedinou vládou” a dále říkají,
že „dokonce i sjednocená Evropa... je šalebným plánem, protože Evropa bez Británie není Evropou, tou je Německo se svými přívěsky, ale také Evropa s Británií –
i s národy britského Commonwealthu – světem už je. Proto musí být město člověka... lidstvo... vtěleno do státu států, do universálního státu” (CoM, str. 23 ad.). Ale
souhlasí to všechno?
Přirozeně že ne! Je to pouhý rétorický trik tvrdit, že Evropa s Anglií jsou již světem. Sjednocená Evropa by byla – jak to dnes slyšíme říkat – obrovským krokem
k míru... Ale svým tvrzením to autoři nemohou dokázat. Zatímco navenek vehementně proklamují jednotný světový stát jako jediný prostředek k dosažení celosvětového míru, jinde skrytě naznačují, co bude skutečnou úlohou tohoto „státu
států”: Protože v demokracii musí být „všechno v humanitě, nic nesmí být proti
humanitě a vůbec nic mimo ni (!)”, bude zcela logicky příští světový stát vyhlášen
jako „diktatura humanity” (CoM, str. 34)! A hned vzápětí následuje další – pro toho kdo umí číst již neskrývaná – hrozba: „Avšak nejzákladnější zásadou je, že princip svobody v sobě nikdy nemůže zahrnovat i svobodu ke zničení demokracie a
svobody. Když se vrahovi nebo žháři nedopřává svoboda, nemůže být přiznána
svoboda někomu nebo něčemu, co by stále ohrožovalo božského ducha v člověku
a nad ním” (CoM, str. 34 ad.).
Světový stát má tedy zaručit, že už nikdo na celém světě nemůže příslušet k jinému náboženství než k náboženství demokracie, tedy humanismu. Pokud bychom
použili slov Apokalypsy, šelma „dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem a rasou. Všichni obyvatelé světa se jí budou kořit” (Zj 13,7 ad.).
15
Tím máme prokázáno, že stavitelé „města člověka” nechtějí napomáhat vítězství
celosvětového míru, nýbrž kultu náboženství čisté humanity. „Jařmo vyznání této
víry je právě tak lehké jako nevyhnutelné; jeho učení jsou stejně tak zřejmá, jako
neoddiskutovatelná. Učí, že svět řídí božská vůle – ať už je nazývána Bohem nebo
božstvem, Svatým duchem, absolutnem, světoduchem či dokonce evolucí... Učí, že
v nám známém světě je lidský duch vrcholem projevu Boží vůle” (CoM, str. 47).
Člověk jako držitel božské vůle, to je člověk, proměněný ve vlastní modlu.
Avšak každé modlářské sebezbožňování člověka sahá v konečném důsledku na jeho svobodu. Ve jménu lidské svobody, (která spoluvytváří důstojnost člověka) se
člověk stává absolutním zákonem. Jestliže by nad ním existoval nějaký jiný, absolutní Bůh, pak by člověk už nebyl svobodný a ztratil by tím i svou lidskou důstojnost! – Jak známo, těmito slovy zdůvodňoval francouzský existencialista Albert
Camus svůj militantní ateismus. Pak se už nelze ani divit, že také humanismus
„Města člověka”, ba samotná demokracie je zde výslovně nazývána „náboženstvím
svobody” (CoM, str. 81), nebo – což je totéž – že je pro autory „svoboda účelem
demokracie” (CoM, str. 49)!
Zednářský humanismus
První zásada je tedy dokázána: V „City of Man” jde především o světové náboženství humanity, která má být současně (státní) „diktaturou humanity”. Podívejme
se nyní na zásadu druhou. Světový humanismus je odedávna vcelku neskrývaným
cílem zednářstva. Jenom z průhledných taktických a strategických důvodů se obvykle vyhýbá označení své humanity za „náboženství”. Zednářstvo se nesmí projevovat jako nějaké náboženství, stojící vedle ostatních, nýbrž výhradně jako světový
názor, stojící nad všemi náboženstvími. Tomu v žádném případě neodporuje skutečnost, že autoři CoM proklamují svou „víru” v člověka jako „náboženství”; jejich
vyznání přece stojí nad všemi ostatními a plně je v sobě zahrnuje. Srovnání mezi
(veřejnosti určeným) sebepojetím zednářského světového názoru s CoM načrtnutým „náboženstvím” nám ihned ukáže perfektně se kryjící shodu. Tím je tedy přímo a bezprostředně prokázáno, že za CoM stojí zednářstvo.
Už ve známé Andersonově „Knize konstituce” z r. 1723, v níž zednáři sedm let
po založení první velkolóže podali svou ústavu, se v I. kapitole tzv. „Starých povinností”, tj. hlavní části celé ústavy, říká: „V dřívějších dobách sice zednáři byli
povinni příslušet k náboženství, platnému v jejich zemi nebo národě, avšak dnes se
doporučuje zavázat se jen k tomu náboženství, s nímž souhlasí všichni lidé...” Kapitola VI, 2 to dále potvrzuje: „Jako zednáři náležíme pouze k všeobecnému náboženství, o němž už byla řeč” (R. Prantner, „Zednářstvo. Přehled jako orientační
pomůcka”,1 str. 37 a 41). Autoři CoM – zcela v témž duchu – vychvalují „univerzalitu víry ducha, jehož jsou všichni lidé svědky”, jako ideální náboženství světového
státu. Není snad už jen tato zarážející shoda velmi pádným důkazem pro lóžovou
příslušnost našich sedmnácti „vydavatelů” spisu CoM?
1
V originále Freimaurertum. Eine Punktuation als Orientierungshilfe, Wien 1989.
16
Roku 1899 poprvé vydaný a 1981 znovu vyšlý sborník „Hvězda Betlémská” přináší početné příspěvky německých zednářů o „původu, podstatě a cíli zednářstva”
(podtitul), které jsou snad dokonce myšleny upřímně. Nicméně však mají sloužit
zřejmě k tomu, aby především uvedly na pravou míru údajně „křesťanský” charakter zednářstva a ve věci vlastních lóžových pletich nasypaly veřejnosti písek do očí.
Přesto je sborník jednoduše proklamací konečného cíle „královského umění”, tj.
vytvoření světového humanismu, všeobecného lidského bratrství, vybudování „Boží říše na zemi”.
Zvučnými frázemi o víře v Boha, jimiž se mnohé z příspěvků jenom hemží, se
vzhledem k otevřeně apologetickým, dobrácky neškodným a zavádějícím tendencím nesmí člověk nechat pomýlit. Friedrich Holtschmidt, od něhož jako vydavatele
sborníku pochází také řada publikovaných statí, se sice přiznává (str. 195 ad.)
k nesmrtelnosti duše jednotlivce a ke konečnému naplnění duše v zdánlivě transcendentním a osobním Bohu, ale jeho výroky se začínají zamlžovat tam, kde říká:
„Jedno jediné bratrství a sesterství všech lidí jako dítek Božích, řízených spravedlností Boží říše a vnitřně propojené láskou – to je ten zářný ideál Kristem založené
říše Boha. Blaženi ve společenství Božím, s pohledem upřeným za hrob do nové
duchovní vlasti – to je řád Boží blaženosti, k němuž chtěl Kristus lidstvo přivést.”
(str. 132.) – Zde je již „Boží blaženost” chápána jako čistě světská a „jedno jediné
bratrství a sesterství všech lidí” je zde totožné se „společenstvím Božím”. – Již
první věta citovaného příspěvku hlásá: „Základní myšlenka společenství svobodných zednářů je totožná s Ježíšovým učením o říši Boží na zemi” (str. 131). Srovnejme s tím větu: „Zajisté, že na druhém břehu chmurného věku vztyčíme korouhev Boží říše na Zemi (God’s kingdom on earth)”! (CoM, str. 58.)
O takové Boží říši na Zemi není sice v Evangeliu ani slovo, zato tím více u Holtschmidta: „Společenství zednářů má za cíl vybudovat a neustále zdokonalovat říši
Boží na zemi, kterou Ježíš zvěstoval a založil. Do této práce na Boží říši jsou zahrnuta všechna ideální snažení a veškeré výtvory lidské lásky” (str. 124, srv. také str.
81; zvýraznění textu v originále!) Je-li zde ještě „lidská láska” (všimněme si posunu významu oproti křesťanskému pojmu „láska k bližnímu”) představována jako
součást adorace Boha, pak na jiném místě už Holtschmidt klidně prohlašuje: „Ježíšovo učení o říši Boží (tj. na zemi) stojí nejen nad všemi vyznáními a adorací Boha,
ale i nad všemi křesťanskými konfesemi” (str. 81). – Co je však zde postaveno
„nad všechna vyznání a adorace Boha”, tím může ovšem být pouze jako „bohoslužba” chápaná všeobecná lidská láska.
A skutečně také A. Portig popisuje křesťanské učení slovy: „Vy Židé i pohané
máte jediného Otce na nebesích, uznejte to a pojďte si podat ruce k bratrství; oba
jste rovnoprávnými dětmi svého Otce, který od vás nevyžaduje žádné jiné povinnosti než dětsky prostou důvěru a účast každého z vás na lidské lásce. Veškerá vaše
víra, oběti a pokání je duchem, vědomím, vírou. Muži i ženy, páni jako otroci, mladí i staří, všichni máte stejnou lidskou důstojnost a rovná lidská práva. Uznejte to
a řiďte se tím. Nechť se ve vás bratrská láska promění ve všeobecnou lásku k člověku...” (Holtschmidt 1981, str. 110). Jediná adorace, kterou Bůh údajně vyžaduje,
je tedy projev Boží víry „v lidské lásce”. – Těžko říci, jaký má tohle být Bůh; křesťanský zcela jistě ne!
17
Ze slov G. Drenckhahna dále pak snadno zjistíme, že zednářský „Bůh” je Bohem panteistickým: „Lidský duch je součástí nekonečného rozumu světového ducha, který je v průběhu života jedince připoután k tělu a po jeho rozpadu se vrací
zpět do jednoty vesmíru... Odhlížeje od toho, že každý podle míry a stupně svého
duchovního rozvoje i po své tělesné smrti působí v lidstvu nadále, není nemožné
a je dokonce pravděpodobné, že substance duše svým vlněním přispívá k vyvolávání stále vyšších forem a stupňů vývoje... Poznáváním pravdy, pronikající přírodu... rozpoznáváme smysl našeho bytí jako součásti velkého organismu, který může
trvat jen v harmonii svých jednotlivých částí” (Holtschmidt 1981, str. 274 ad.).
Znovu si s tím srovnejme následující pasáže z CoM: „Vždyť život individua je
omezen na vědomí svých hranic... má svůj význam jenom účastí na nekonečné minulosti – a pokračováním v nekončící budoucnosti...” (CoM, str. 48). „Je pravda, že
cena individuality je tou nejvyšší... Ale je rovněž pravda, že každý jednotlivý občan
musí usilovat o všeobecné blaho, které stojí nad ním, jako stojí nad každou jednotlivou společností a každou předcházející generací” (CoM, str. 33). V obou srovnávaných textech je tedy lidství absolutně pojímáno jako „organismus”, resp. jako
„všeobecné blaho” lidstva a stylizováno do podoby panteistického „Boha”, i když
snad trochu odlišným způsobem.
Poslední krůček, tj. přímé prohlášení člověka samého (jednotlivce jako ideálu)
za „Boha”, udělal J. Bertrand: „Dnešní svět mocně uchvacuje dvojí hnutí: Na jedné
straně usiluje o projevení božství jako jednoty věčné moudrosti, síly a krásy, a na
druhé straně dovozuje, že každý jednotlivec může dosáhnout plné blaženosti a být
současně středem, kolem něhož se koncentruje veškerá kulturní práce a z něhož vychází síla, štěstí a mír. Toto vyžití se v božství nachází svůj výraz v etice, kterou
nám dal v naprosté čistotě, vznešenosti, bohatství a síle jako jediný Ježíš Nazaretský. Na této základně se zdvihá stavba chrámu humanity, v němž má trůnit krása
lidství, oduševnělá božskou ideou” (Holtschmidt a spol. 1981, str. 139; zvýrazněno
mnou!). Že je zde už „krása lidství” prohlášena za „oduševněnou” Boží ideu, tzn.
že je zbožšťován člověk, potvrzuje nám výslovně také M. Heyne:
„Nevidím žádný větší rozdíl v tom, když si jedni zbudují své učení na základě
‚bezdogmatického’ křesťanství, jiní na základě humanity. Humanitou se rozumí
toto: Úlohou lóží je vytvořit ve svých členech, a jejich prostřednictvím i v celém
světě, ryzí lidskost a pěstovat ji bez ohledu na ustanovení víry. Řekneme-li zde místo božské ryzí lidské v člověku, pak se asi vyjádříme lépe. Vždyť ono ryze lidské
v člověku je právě oním božským v protikladu ke zvířecí přírodě, je to vědomí božské podstaty v nás” (Holtschmidt a spol. 1981, str. 101; zvýraznění ode mne!).
Porovnejme si to ještě jednou s textem CoM: Svoboda „nemůže být ponechána
těm nebo tomu, kdož neustále ohrožují božského ducha v člověku a nad ním, to je
(v interpretaci moderního myšlení) ducha, kterého Ježíš Kristus nazýval Duchem
svatým” (CoM, str. 35).
Ostatně už bývalý velmistr Francouzského Velkého Orientu, Jacques Mitterand,
ve své knize ze sedmdesátých let „Politika zednářstva”2 přitakával svým německým
lóžovým bratřím stejně tak, jako to dělají zednáři z CoM: „Vyzdvihnout člověka
místo Boha na trůn je možná luciferským hříchem, ale pak se toho hříchu dopouště2
V originále La politique des francs-maçons.
18
li všichni humanisté od časů renesance. To byl rovněž jeden z obžalovacích bodů
známé první exkomunikace papeže Klementa XII. roku 1738. Exkomunikace, která
dodnes na zednářstvu spočívá, jej však nijak zvlášť neznepokojuje...” (Jacques
Ploncard d’Assac, „Tajemství zednářů”,3 str. 203).
Vraťme se však ještě na chvíli k již zde citované „Hvězdě Betlémské”, kde rovněž br∴ C. Wolff pateticky prohlašuje: „Pravé lidství je tím, oč usilujeme. Bylo
svízelně vydobyto v průběhu dlouhých kulturních období, a přece je Bohem vloženo do každé dětské duše, lidství, které tušíme a na jehož sociálním prahu teprve
stojíme, a přece již plně neseme ve své hrudi. Lidství, z něhož vychází smělejší rozlet všeobecného vývoje, který nazýváme také cizím slovem ‚humanita’; lidství nikoli v podobě formulek a bezduchého omílání, nýbrž v čistém svědomí a usilovném
duchu, ne v pyšném egoismu, nýbrž v sebezapírajícím obětování se, krátce řečeno:
čisté, plné a celé lidství – to je naše síla. Na této cestě, majíce svůj cíl zřetelně před
očima, zvítězíme, neboť kráčíme po Božích cestách a cesty Boží jsou správné”
(Holtschmidt a spol. 1981, str. 327 ad.).
V těchto větách se již začíná opatrně ozývat „jeden svět”, „univerzální svět”
resp. „stát států” tam, kde je řeč o lidství, na „jehož sociálním prahu teprve stojíme”! – Drenckhahn jde dokonce ještě dál: „Praktický idealismus musí ještě víc
a víc pronikat lidstvo, jestliže má nastat kulturní pokrok. Současně ale nesmí být
samoúčelem jednotlivý člověk, ani jednotlivý stát (!), nýbrž každému musí tanout
na mysli jednotné lidstvo jako cíl” (Holtschmidt a spol. 1981, str. 305).
S tím koresponduje také výrok vysoko postaveného zednáře našich dnů, velmistra Velké francouzské národní lóže Richarda Dupuye z roku 1974 v „Europa Parlament”, tedy v tiskovině „velice specializovaného a důvěrného charakteru, která je
zaměřena na ‚politické kruhy’.” (Ploncard d’Assac 1989, str. 144.) Dupuy zde neostýchavě a více méně již otevřeně přiznává: „Pracujeme na vytvoření univerzální
republiky, k níž se jde přes sjednocenou Evropu” (cit. jako výše, str. 147).
Nakonec si ještě porovnáme následující představy o jednotném zednářském náboženství z „Hvězdy Betlémské” s vizemi o světovém náboženství v knize „The
City of Man”:
Holtschmidt prohlašuje: „Ježíšovo učení o říši Boží stojí nade všemi vyznáními
a veškerou bohoslužbou celého lidstva. Nevylučuje žádné vyznání, nýbrž usmiřuje
a pojí jejich veškeré rozdílnosti v jedinou základní myšlenku” (str. 81). V CoM (str.
45) můžeme číst odpovídající stanovisko: „V katolictví ospravedlňuje a interpretuje
demokracie řeč jednotlivých vyznání víry jako vlastní dialekty.”
Holtschmidt pak dále říká: „Pravé křesťanství je takové, které stojí nade všemi
vyznáními světa a všemi způsoby vzývání Boha v lidském duchu” (str. 125).
A v CoM (str. 45) je humanismus označen za „universální náboženství lidského
ducha”!
Holtschmidt stanovuje: „Ježíše se nesmí dovolávat nikdo, kdo sám nedospěl do
těch výšin, kde je každý způsob bohoslužby rovnocenný. Z TĚCHTO VÝŠIN
NÁM TOTIŽ JEŽÍŠ ZVĚSTOVAL BOHA” (str. 125; zvýraznění v originále!) Autoři CoM (str. 46) prohlašují rozhodným tónem: „Nikdy nepropadneme natolik pochybám, abychom se obrátili od vyššího a všeobjímajícího náboženství k nižšímu.”
3
V originále Das Geheimnis der Freimaurer, Stuttgart 1989, str. 203.
19
Dále Holtschmidt kategoricky určuje: „Dogmatika křesťanského náboženství nemůže být nikdy základem zednářství. Zednářské společenství zahrnuje celý svět a
náboženské kulty všech národů” (str. 125). „Odluka od státu a Církve,” potvrzují
autoři CoM (str. 46) „je a zůstane základem, z něhož se zdvihá svrchovanost světového humanismu a světové demokracie – katolicita všeobecného vyznání víry obsahuje a interpretuje každou, i tu nejníže stojící víru.”
„Vyznání (konfese),” říká J. Bertrand (Holtschmidt a spol. 1981, str. 138) „jsou
jen formami, do nichž je vléván obsah víry lidí. Neexistuje žádné vyznání, které se
smí vydávat za náboženství jako takové.” – A stejně tak poukazují autoři CoM na
to, „že žádný z těchto dialektů [tj. jednotlivých náboženství] – byť i byl úctyhodný
a neporušoval občanská práva – nesmí zaujímat postavení universálního jazyka,
který by vyjadřoval pospolitou víru lidí. Ta totiž vyhlašuje všechna dogma za pouhé symboly a bere je za vlastní; naproti tomu církve jsou spoutány literou...” (CoM,
str. 45).
Vlastně by nás ani neměla zarážet shoda mezi tímto – nakonec ještě poměrně
zdrženlivým – zednářským sborníkem (podle textu recenze na záložce knihy poskytujícím „široký obraz situace uvnitř zednářstva té doby”, tj. na přelomu století),
mezi výroky předního francouzského zednáře sedmdesátých let a idejemi i směrnými plány zlověstného „výboru”. Pokud by však i nyní ještě někdo pochyboval o
zcela výhradně zednářském charakteru „City of Man”, pak jeho pochybnosti musí
definitivně zmizet po přečtení paralel, které následují.
Pozdrav od Lessinga
Už proslulý literát Gotthold Ephraim Lessing ve svých „Zednářských rozhovorech”4 dovoluje zřetelně nahlédnout, že zednářstvu se nakonec jedná pouze o odstranění všech politických, národnostních, náboženských a sociálních přehrad mezi
lidmi na celé Zemi. Ve své poznámce k této knize (cit. místo 377) píše Brigitte Petersová: „Lessing byl r. 1771 členem hamburské zednářské lóže ‚U tří sluncí’, ale
protože přišel brzy o iluze vzhledem k stavu zednářského společenství, jež se rekrutovalo především z příslušníků šlechty a bylo zaměřeno hlavně na udržení stávající
hierarchie ve státě a náboženství, brzy z lóže zase vystoupil. Podle svědectví svého
hamburského přítele Bodeho (1730-1793) měl být Lessing dotazován Mistrem
Stolce Rosenbergem, zda něco objevil proti náboženství a Církvi. – ‚Samozřejmě,
chtěl jsem, a také jsem to našel!’. Ve svých ‚Zednářských rozhovorech’ se Lessing
neobrací na formální, ale na potenciální a opravdové přívržence zednářství, jejichž
příslušnost k zednářstvu se projevuje ve skutečně rozpoznatelných činech, směřujících k odstranění nerovnosti mezi lidmi, způsobené státem, majetkem a náboženstvím.”
Ostatně v podstatě nic jiného než Lessing – jen v poněkud konkrétnější formě –
neplánuje ani kolektiv autorů CoM. Lessing ve Druhém rozhovoru nechává Falka
4
V originále Freimaurergesprächen und anderes. Ausgewählte Schriften, München 1981.
20
jako lóžového bratra opatrně a narážkovitě vysvětlovat svému ještě nezasvěcenému
příteli Ernstovi stanovený cíl zednářstva (cit. místo str. 51-56):
Falk: „... Urči nejlepší státní ústavu, jaká se dá vymyslet nebo už byla vymyšlena, a nařiď, aby všichni lidé na celém světě tuto ústavu přijali: Nemyslíš, že i potom, dokonce i z této nejlepší ústavy, budou vycházet věci, které jsou lidské blaženosti nanejvýš škodlivé a o nichž člověk v přírodním stavu nic nevěděl?”
Ernst: „Myslím, že kdyby takové věci pocházely z nejlepší státní ústavy, pak by
to nebyla ta nejlepší ústava.”
Falk: „A nějaká lepší by byla možná? Nuže, pak beru tuto ještě lepší ústavu za
nejlepší, a ptám se na totéž.”
Ernst: „Zdá se mi, jako bys vymudroval z přijímaných pojmů, že každý prostředek k lidskému hledání, za nějž vesměs státní ústavy prohlašuješ, nemůže být jiný,
než chybný…”
Falk: „Jistě, a nejen to.”
Ernst: „Bylo by ti asi zatěžko pojmenovat mi aspoň jednu z těch nesprávných
věcí...”
Falk: „... která i z nejlepší ústavy musí nutně vzniknout? Třeba deset.”
Ernst: „Na začátek postačí jedna.”
Falk: „Mějme tedy tu nejlepší státní ústavu za už vynalezenou a předpokládejme, že všichni lidé na světě v ní a podle ní žijí: Vytvořili by snad proto všichni jeden jediný stát?”
Ernst: „To asi těžko. Tak ohromný stát by vůbec nebylo možno spravovat. Musel by se tedy rozdělit na více malých států, avšak spravovaných podle stejných
zákonů.”
Falk: „To ale znamená, že by lidé i pak byli ještě Němci, Francouzi, Holanďany
a Španěly, nebo jak by se jinak měli nazývat.”
Ernst: „Zcela nepochybně!”
Falk: „A tady máme první z oněch věcí. Není snad pravda, že by každý z těchto
malých států měl své vlastní zájmy? A že každý jeho příslušník by sdílel zájmy
svého státu?”
Ernst: „Jistě, jak jinak?”
Falk: „Tyto rozdílné zájmy by vedly ke kolizím stejně tak, jako je tomu až dosud, a příslušníci dvou takových států by se setkávali a stýkali s právě tak málo nezaujatými pocity, s jakými se dnes setkává Němec s Francouzem, Francouz s Angličanem...”
Ernst: „To je velmi pravděpodobné.”
Falk: „Když tedy nyní potká Němec Francouze, Francouz Angličana nebo naopak, nepotkává to pouze člověk člověka, k němuž je na základě stejné přirozenosti
přitahován, nýbrž zde člověk potkává takového člověka, jenž si je vědom rozdílných tendencí, které jejich vztah ochlazují a činí je zdrženlivými a nedůvěřivými
ještě dříve, než by tomu druhému něco sdělil nebo pro něj udělal jako pro jednotlivou osobu.”
Ernst: „To je bohužel pravda.”
Falk: „Nuže pak je ale také pravda, že prostředek, který spojuje lidi, aby si
v takovém spojení zajistili své štěstí, je současně rozděluje.
21
Ernst: „Ano, když to takhle chápeš.
Falk: „Pokroč ještě kousek dál. Mnohé z těchto malých států by měly zcela rozdílné klima a následkem toho také jiné potřeby a jejich uspokojování, dále odlišné
zvyky i obyčeje a zcela různé pojetí mravů, nemyslíš?
Ernst: „Ale to jsme už o pořádný kus dál...”
Falk: „Lidé by pak ještě pořád zůstali židy, křesťany a mohamedány.”
Ernst: „Netroufám si říci, že ne.”
Falk: „A byli by jimi, ať by se nazývali jak chtěli. Nechovali by se k sobě jinak,
než jak se chovají naši křesťané, židé a mohamedáni. Ne jako pouzí lidé vůči lidem,
nýbrž jako takoví lidé vůči lidem, kteří se vzájemně přou o nějaké duchovní přednosti a výsady, na nichž pak zakládají práva, která by prostého a přirozeného člověka nikdy nemohla ani napadnout.”
Ernst: „Je to velmi smutné, ale bohužel také velmi pravděpodobné.”
Falk: „Jen pravděpodobné?”
Ernst: „Každopádně jsem si myslel, když to tak pojímáš, že kdyby všechny státy
měly jedinou ústavu, měly by mít také jenom jediné náboženství. Neumím si představit, jak by vůbec byla možná taková jednotná státní ústava bez jednotného náboženství.”
Falk: „Já rovněž ne. – Použil jsem příkladu jen proto, abych zamezil tvým vytáčkám. Jedno spolehlivé a jisté je právě tak nemožné, jako to druhé. Jeden stát:
více států. Více států: více státních ústav. Více ústav: více různých náboženství.
Ernst: „Ano, vypadá to tak.”
Falk: „Je to tak. Jen se podívej na druhou pohromu, která vystupuje zcela proti
všem záměrům občanské společnosti. Nelze lidi sjednotit, aniž by se nevydělili, nelze je rozdělit, aniž by se mezi nimi nerozšířila zející propast, aniž by se jimi nevedla dělící zeď.”
Ernst: „A jak jsou tyto propasti strašné! Jak nepřekonatelné jsou přečasto tyto
dělící zdi!”
Falk: „Dovol mi připojit k tomu hned ještě třetí věc. Nezůstává však jen při tom,
že občanská společnost dělí lidi na různé národy a náboženství – takové rozdělení
na několik větších částí, z nichž každá by byla jakýmsi celkem sama o sobě, by
ovšem pořád ještě bylo lepší, než vůbec žádný celek. Jenže občanská společnost
pak pokračuje v dalším dělení každé takové části prakticky až do nekonečna.”
Ernst: „Jakto?”
Falk: „Domníváš se snad, že je nějaký stát vůbec myslitelný bez rozdílnosti stavů? Ať už je dobrý nebo špatný, ať se více nebo méně přibližuje dokonalosti – je
nemožné, aby jeho příslušníci měli všichni vůči sobě stejný poměr. I když všichni
dostanou možnost stejné účasti na zákonodárství, přesto nebudou mít na něm stejný
podíl, alespoň ne bezprostředně. Budou zde i pak vznešení vedle nepatrných a obyčejných členů společnosti. Byť by i na počátku bylo veškeré bohatství státu rovnoměrně rozděleno mezi jeho příslušníky, pak takový stav jistě nepřetrvá ani po dvě
generace. Jeden bude umět svého vlastnictví užívat lépe než druhý, jiný zase svoje
špatně užívané vlastnictví rozdělí mezi více potomků, slovem – stále zde budou bohatší a chudší příslušníci takového státu.”
Ernst: „Ano, to se rozumí jaksi samo sebou.”
22
Falk: „Jen považ, je-li ve světě mnoho zel, která by neměla svůj původ v takové
rozdílnosti stavů!”
Ernst: „Vlastně ani nevím, co mně vedlo k tomu, abych ti odporoval. Lidi lze
sjednotit pouze přerozdělením. Jenom nepřetržitým přerozdělováním je možné všelidské sjednocení.! Tak je to a nemůže tomu být jinak.”
Falk: „Já říkám totéž.”
Ernst: „Takže teď, co s tím? Chceš mi takto znechutit občanský život? To chceš,
abych si snad myslel, že myšlenka sjednocení všech lidí do jediného státu je navždy nemožná?”
Falk: „To mne skutečně tak podceňuješ? Kdyby byla občanská společnost tak
dobrá, že jen v ní by byl možný rozvoj lidského rozumu, sám bych ji při všech jejích nedostatcích velebil.”
Ernst: „Tak vidíš, znáš přece přísloví: Kdo se chce hřát u ohně, musí si nechat
líbit trochu dýmu!”
Falk: „Jistě! I když je oheň bez kouře nemožný, znamená to snad, že se lidé nepokusí o vynalezení komínu? A kdo takový komín vynalezne, je hned proto odpůrcem užívání ohně? Tam jsem tě chtěl přivést...”
Ernst: „Kam? Teď ti nerozumím.”
Falk: „Škoda, moje přirovnání bylo docela přiléhavé. Kdyby nemohli být lidé
sjednoceni do jednoho státu jinak, než oním přerozdělením, bylo by takové přerozdělení dobré?”
Ernst: „To asi ne.”
Falk: „Bylo by snad posvátné?”
Ernst: „Jak posvátné?”
Falk: „V tom smyslu, že by bylo zakázáno vložit na ně ruku.”
Ernst: „Úmyslně?...”
Falk: „Ano, úmyslně a vědomě, ovšem tak, aby přerozdělení současného řádu
nebylo citelnější, než jak si vyžaduje nezbytnost. A se záměrem, aby jeho následky
byly co možná nejméně škodlivé.”
Ernst: „Jak by se něco takového mohlo zakázat?”
Falk: „Přikázat to však rovněž nelze, a už vůbec ne občanskými zákony, protože
ty nepůsobí za hranicemi jednotlivých států. A něco takového přece viditelně leží
mimo hranice všech států. Může se tedy jednat pouze o nějaký Opus supererogatum, a bylo by žádoucí, aby se nejmoudřejší a nejlepší příslušníci každého státu
tomuto Operi supererogato dobrovolně podřídili.”
Ernst: „Něco takového si lze sice jenom přát, ale opravdu velice přát.”
Falk: „To si myslím. Skutečně si můžeme přát, aby se v každém státu vyskytli
muži, kteří by byli povzneseni nad všechny předsudky národů a přesně by věděli,
kde vlastenectví přestává být ctností.”
Ernst: „To by bylo skutečně velmi žádoucí!”
Falk: „Aby se rovněž v každém státu vyskytli muži, kteří by nepodléhali předsudkům svých vrozených náboženství, nevěřili by, že všechno v nich musí být nutně dobré a pravdivé, co se za takové uznává.”
Ernst: „I to by bylo přirozeně velice žádoucí.”
23
Falk: „Opravdu je velice žádoucí a potřebné, aby v každém státě byli také muži,
které neoslepí občanská vznešenost a jimž se nebude příčit občanská bezvýznamnost. V takové společnosti se snadno klesá z výšin a nepatrný člověk se troufale
povyšuje.”
Ernst: „Opakuji, bylo by to nanejvýš potřebné!”
Falk: „A kdyby takové přání bylo splněno?”
Ernst: „Splněno? K tomu je hodně daleko. Samozřejmě, že takový muž, o jakých jsi zde mluvil, se tu a tam občas vyskytne.”
Falk: „Nejen tu a tam, nejen tu a tam...”
Ernst: „Ovšem, v jistých dobách a zemích třeba i několik najednou.”
Falk: „Nuže, co kdyby takoví muži byli všude a ve všech dobách?”
Ernst: „Kéž by Bůh dal!”
Falk: „A což kdyby navíc takoví muži nežili jen v nějakém planém rozptýlení,
ale byli by členy jakési neviditelné církve?”
Ernst: „Krásný sen!”
Falk: „Abych to zkrátil – což kdyby takovými muži byli zednáři?”
Ernst: „Co to říkáš?”
Falk: „Opakuji – což kdyby to byli zednáři, kteří se spolčili za tím cílem, aby
rozdělením, jímž jsou dosud lidé navzájem odcizováni, je co nejúžeji spojili?”
Ernst: „Tak opravdu zednáři?” – – –
Již u Lessinga – a nejen v tomto jeho známém podobenství – se tedy nachází
tvrzení, že existuje jen jedno jediné náboženství. Že ho Lessing označuje na „náboženství Kristovo”, je obyčejným zednářským maskováním čirého humanismu. Jen
si pozorněji pročtěme dílko „Náboženství Kristovo”. Kristus je zde prezentován
jako pouhý člověk, a „jeho” náboženství není vírou v jeho (božskou) osobu, tak jak
On vyžaduje, nýbrž je náboženstvím, které „on jako člověk uznal a konal”:
„§1 Zda byl Kristus více než člověk, zůstává otázkou. Že byl skutečným člověkem, pokud vůbec byl, a že nikdy nepřestal být člověkem, je zjištěno.
§2 Následkem toho jsou Kristovo náboženství a náboženství křesťanské dvě zcela rozdílné věci.
§3 Kristovo náboženství je oním náboženstvím, které on sám jako člověk uznával a konal. Takové náboženství s ním může mít společné každý člověk a musí si je
přát tím více, čím vznešenější a laskavější je jeho mravní založení, které ukazuje
Krista jako pouhého člověka.
§4 Křesťanské náboženství je oním náboženstvím, které přijímá za pravdu, že
Kristus byl víc než člověk a jako takového ho povyšuje na předmět uctívání.
§5 Je zcela nepochopitelné, jak by náboženství Kristovo i náboženství křesťanské mohly existovat v Kristovi jako jedné a téže osobě.
§6 Učení a principy obou těchto náboženství lze sotva hledat v jednom a témže
spisu. Přinejmenším je zjevné, že náboženství Kristovo je u evangelistů obsaženo
zcela jinak, než náboženství křesťanské.
§7 Náboženství Kristovo je zde obsaženo a vyjádřeno těmi nejjasnějšími a nejzřetelnějšími slovy.
24
§8 Křesťanská náboženství jsou tak pochybná a mnohoznačná, že co svět světem
stojí, nenašlo se v nich jediné místo, které by společnými myšlenkami sdružilo dva
lidi (cit. místo 79 ad.).“
Vezměme si teď pro srovnání text CoM (str. 48 ad.): „Politické ekonomie, jak
říká Henry George, nemohou učit nic, co by nebylo obsaženo už v jednoduchých
pravdách, o nichž učil chudé rybáře a židovské rolníky ten, který byl před 1 800
lety ukřižován.”
Takové „náboženství Kristovo”, které podle Lessinga s ním „může sdílet každý
člověk, je náboženstvím, jež si každý člověk musí přát tím více, čím vznešenější
a přívětivější je charakter, který z Krista dělá pouhého člověka”. – Je to tedy nepochybně totéž náboženství, které je v CoM prezentováno jako „náboženství svatého
ducha” (str. 36). – Podle CoM není „modernímu myšlení přizpůsobená interpretace
náboženství” ničím jiným, než „božským duchem v člověku a nad člověkem... duchem, jehož Kristus nazval Duchem svatým” (str. 35), a „toto univerzální náboženství (Ducha sv.), které je zakořeněno v nejlepších hlavách našeho věku, bylo už
prorokováno mudrci a světci všech dob. Jeho podstata vyzrávala z toho, co vždy
stoupalo vzhůru v ideálech a nadějích lidí k nejvyšším metám” (str. 36). – Také zde
se nehlásá nic jiného, než co jsme četli u Lessinga, tedy univerzální náboženství.
Stejně tak jako on, dovolává se i CoM samotného Krista, tam i tady je obsahem
takového náboženství pouhý humanismus. „Božským duchem v člověku” je, jak
jsme se už přesvědčili i odjinud, samotný lidský rozum (inteligence). Srv. k tomu
CoM, str. 75: „Rozum je to božské v člověku...“ a s božským duchem „nad člověkem” může být v této souvislosti výhradně míněn prakticky nikdy nedosažitelný
ideální typ člověka, to jest „čirá humanita”.
Po krátkém přehledu „přínosu” nejdůležitějších světových náboženství pro „náboženství ducha” se v CoM říká: „V každé z těchto jednotlivých soustav je obsažena humanita a spása.” – V následné zevrubné kritice se autoři ještě neodvážili –
ačkoli věnují „římské církvi” největší pozornost – obvinit katolickou víru z dogmatismu. Protestanti si ovšem museli nechat líbit výčitku „puntičkářského sektářství
a teologických podružností” (CoM, str. 43), ale i když je zde katolická Církev bezprostředně napadána vlastně jenom kvůli závadnému politickému chování a jí vyžadované „absolutní úctě” (CoM, str. 40), přece jen souhrnný závěr napsaného zní:
„Univerzální náboženství ducha uznává neporušitelnou podstatu pravdy, která
přetrvává mezi povrchnostmi a omyly jednotlivých vyznání... V universalismu svého jazyka demokracie uznává a ospravedlňuje jednotlivá vyznání jako zvláštní dialekty. Prohlašuje všechna dogmata za symboly a jako takové je tedy považuje za
vlastní; naproti tomu církve jsou spoutány literou a proto proklínají symbolický výklad dogmat jako omyl a herezi, ačkoli právě zde jde o nejniternější pravdu těchto
dogmat” (CoM, str. 45). – Tím je fakticky rovněž katolická Církev obviněna ze zbytečného dogmatismu, k čemuž je případný také dokument zednáře Lessinga:
„Pokud měla Církev války a dokud uměla prostřednictvím svého beztrestného
a obdivovaného života dodávat své víře takovou útočnost, nacházela jen málo nepřátel, kteří by jí mohli vzdorovat. Jakmile však nastal mír, začala své náboženství
okrašlovat, učení uvádět do jistého pořádku a podporovat Boží pravdu lidskými důvody... Přál bych si, abych mohl svého čtenáře provést staletími krok za krokem
25
a ukázat mu, jak původně přitažlivé křesťanství sláblo, protože svými fantastickými
vrtochy a rozšiřováním posléze vystoupalo do takové výše, k jaké pověra nikdy
žádné jiné náboženství nevynesla. Všechno v něm záviselo na jedinci, který čím
častěji se mýlil, tím spolehlivěji tak mohl činit.” („Myšlenky o ochranovských bratřích”,5 str. 11 ad.)
Není potom divu, že si zednářští autoři CoM jako horliví hlasatelé tzv. „svobody
svědomí” nemohli odpustit zákeřný útok na „Syllabus” papeže Pia IX. z roku 1864.
Papežův zevrubný výčet a odsouzení bludů liberalismu – který je v podstatě shodný
s ideologií zednářstva – vyvolával již v době svého vyhlášení zběsilý pokřik lóží.
CoM zcela bezostyšně tvrdí, že Syllabus „sloužil k politickému a sociálnímu ohlupování” (str. 41) a že tento dokument Učitelského úřadu Církve charakterizuje svědectví „duchovní totality” (tamtéž)!
Obsahově totéž jednání se podsouvá i Církvi jako celku (všimněme si dobře, že
už o tři století dříve), když je pochvalně poznamenáno, že „zakladatel protestantské
církve” otevřel lidem „svět duchovní svobody” (str. 43), když do té doby byl podle
toho katolickou Církví člověk duchovně zotročen (srv. také CoM, str: 37: „Protestantská vzpoura... zcela zásadním způsobem posílila duchovní svobodu člověka...”)! – Pozoruhodná je zde opět shoda tohoto odsudku z „CoM” s názorem protestanta a zednáře Lessinga: „Řím se tak stal rázem nejopovrhovanějším tyranem
svědomí” („Myšlenky o ochranovských bratřích”, str. 12).
Podívejme se ještě krátce na křiklavou zásadní sympatii našich 17 plánovačů
„města člověka” k protestantskému duchovnímu postoji, protože již ona sama nám
dává jasný doklad jejich lóžové příslušnosti. Zednáři totiž nikdy nepopírali, že jsou
s protestantismem duchovně spřízněni. Tak např. ve „Všeobecné příručce pro zednáře” (cit. podle F. A. Sixe, „Studie k duchovním dějinám zednářstva”,6 str. 19),
vydané v Lipsku v letech 1900-1901, čteme: „Nikdy neustávající útoky ultramontánní strany katolické Církve proti zednářstvu se ve své podstatě obracejí jen proti
protestantismu jako jeho ovoci, jmenovitě reformaci, všude tam, kde je ve skutečnosti myšleno zednářské společenství. Protestantství je bito, rány jsou určeny zednářstvu. Tuto souvislost prokazují ovšem i dějiny zednářstva, které se v protestantské zemi zrodilo a v protestantských zemích se také nachází nejvíce zednářských
lóží. Protestantský duch v zednářství se ukazuje nejen u protestantských, ale také
u ostatních národů... Bible je jediným pramenem poznávání protestantů v náboženských věcech a obvykle také bývá vyložena v zednářských svatyních. Že je někdy
zednářstvo osočováno i protestantskými duchovními, má svůj důvod v tom, že jistý
ortodoxní protestantský směr se blíží katolickému kléru, zatímco skutečnou křesťanskou láskou oduševnělá a všeho (nekřesťanského) fanatismu vzdálená většina
protestantské církve se k zednářství staví veskrze přátelsky.”
F. A. Six cituje (str. 24) protestantského duchovního a zednáře Gottfrieda Schenkela, který r. 1926 v jedné knize napsal: „Dalo by se říci, že zednářstvo při vší své
samostatnosti, zvláště po kulturní ale i duchovní stránce, patří k velkému proudu
osvícenského protestantského křesťanstva, zejména v Německu, kde ve všech dobách a téměř bez výjimky byli členy lóží vzdělaní protestanti.” – Jistý zednářský
5
6
V originále Gedanken über die Herrenhuter.
V originále Studien zur Geistesgeschichte der Freimaurerei”, 2. Aufl. Hamburg 1942.
26
spis ve svém vydání z r. 1925 dokonce tvrdí: „Zednářství je celé to, čím je protestantismus jen napůl” (cit. jako výše, str. 64).
Biskup Stimpfle z Augsburgu ke stejnému tématu říká: „Otázku, zda dobré vztahy zednářů k protestantům – na rozdíl od jejich postoje ke katolické Církvi – souvisejí se samou podstatou protestantství, zodpovídají zednáři Eugen Lennhoff a Oskar Posner (ve svém stále znovu a znovu vydávaném základním díle Mezinárodní
zednářský lexikon7 z r. 1932) takto: ‚Zednářství je jedním z hnutí, která vznikala
koncem středověku jako reakce na bezvýhradnost církevního učení... V náboženské
oblasti tyto proudy vedly k protestantství.’ A jestliže ve ‚Starém a Přijatém Skotském Ritu’ existují rozdílná pojetí, podobná Lutherově i papežskému, jistě se to nesmí nijak přeceňovat. Ukazuje to jenom na historicky dávnou různost zednářského
nazírání od dob papežství až po Martina Luthera. V jednom stupni ‚Skotského Ritu’, zvaném Rytíř Kádoš, je od adepta vyžadována pomsta za zavraždění templářského velmistra Jakuba de Molay, který je považován za jednu z největších postav
zednářstva. V rituálu tohoto stupně je na jedné straně řeč o tom, že adept zašlape do
prachu papežskou tiáru, na druhé straně je pak Martin Luther označován za jednoho
z vykonavatelů odplaty za smrt Jakuba de Molay. ‚Tato odplata je tím, co se sneslo
na hlavu Klementa V. nikoli toho dne, kdy byla provensálskými kalvinisty symbolicky spálena jeho mrtvola, nýbrž v den, kdy Luther ve jménu svobody svědomí
pozdvihl polovinu Evropy proti papežství’.” (Josef Stimpfle, „Katolická Církev
a zednáři”, str. 364.)8
Když tedy autoři CoM na jedné straně haní papeže a na druhé straně opakovaně
vyzdvihují, že Luther „bojoval za svobodu lidského ducha”, dávají tím jasně najevo, koho jsou duchovním dítkem.
Volnost – rovnost – bratrství
Demokratické heslo francouzské revoluce z roku 1789 „Volnost, rovnost, bratrství” je jak známo, stejně jako revoluce samotná, jednoznačně zednářského původu.
(Většinou je zednáři toto heslo obměňováno na „svoboda, tolerance, bratrství”!).
Autoři CoM byli příliš chytří, než aby toto heslo otevřeně převzali, a dali přednost
tomu, že „město člověka”, tedy světovou demokracii, nechali spočinout na „stěžejních specifičnostech” zákona, rovnosti a spravedlnosti (CoM, str. 28). Hned nato
následující objasnění, resp. definice těchto tří principů však jasně odhaluje jejich
identičnost s původní zednářskou trojicí – vždyť princip „práva” („zákona”) spočívá na „lidovládě prostřednictvím lidu” (str. 29), tedy na volnosti, svobodě!, pojem
„rovnost” stojí totožně v obou variantách uprostřed hesla a je definován jako „vláda
lidu pro lid” (tamtéž). „Spravedlnost” spočívá v tom, že „demokratická společnost
je společenstvím lidí” (tamtéž), jinými slovy – zakládá se na bratrství!
7
8
V originále Internationales Freimaurerlexikon.
V originále Die Katholische Kirche und die Freimaurerei, in Ders., Im Dienst am Evangelium.
Donauwörth 1988, S. 328-358, hier: S. 346.)
27
Ostatně oba pojmy „volnost” a „bratrství”, které do této nové formulace nebyly
převzaty doslovně, jsou o to nápadněji umístěny jinde a velebeny jako „princip svobody a života” („CoM”, str. 27). – Svoboda je smyslem demokracie” (CoM, str.
49). Srovnáme-li svobodu s trojúhelníkovou pyramidou – mimochodem základním
symbolem zednářství! – pak její vrchol tvoří „svoboda a důstojnost lidské osobnosti” (CoM, str. 76). Demokracie je zde dokonce ztotožňována s „náboženstvím svobody” (CoM, str. 81), a konečně – ačkoli byla původně řeč jenom o třech „zásadách” – se už zcela nenuceně tvrdí: „Podle svého principu (!) svobody vzhlíží demokracie směrem ke kapitalismu...” (CoM, str. 90).
Program CoM hodlá proti „nařizování v nevolnictví” postavit „služebné poslání
v bratrství (brotherhood)” (str. 25). Je zde řeč o „soudružství oběti” v „boji za přežití” proti nacionálnímu socialismu, „avšak toto soudružství musí pokračovat i po
vítězství” (str. 80).
Klíčový pojem „města člověka” se v celém textu CoM nachází přesně třikrát
(str. 24, 72, 94). Že by jenom náhoda? Možná, jenže zrovna podruhé, tedy přesně
na ústředním místě celého díla, se bratrství objevuje ve zcela slavnostní formulaci:
„V této zemi (Americe) vědí, že její důvěrné jméno je Philadelphia (= řecky ‚bratrská láska’!), ‚město bratrské lásky’ (‚the City of Brotherly Love’). Vědí, že z ní
a ze všech bývalých otčin (!) bude vytvořena jedna jediná ‚bratrská zem’ (‚One
Brotherland’ – ‚město člověka’...” (CoM, str. 71 ad.). – (V obou případech stojí
také za povšimnutí použití velkých počátečních písmen, které je v angličtině neobvyklé, zato je tradiční v zednářských písemnostech!) Tak patetické zdůrazňování
„bratrství” je zde ovšem na místě, neboť výše už bylo řečeno, že na principu spravedlnosti (tedy bratrství!) „spočívají i oba ostatní principy” (CoM, str. 29)! – Zednářské principy francouzské revoluce tedy v textu CoM představují doslova nosnou
konstrukci.
Nanejvýš poučný je zde i pojem Boha, který má být v „městě člověka” základem
„náboženství ducha”. Podle biskupa Stimpfleho (cit. místo 336 ad.) oficiální katolická komise, která v sedmdesátých letech měla ve spolupráci s německými zednáři
prozkoumat jejich ideologii ve vztahu ke katolickému učení, došla k závěru, že
„Bůh” je pro lóže „nedefinovaným pojmem, který je otevřen veškerému pochopení.
Každý, ať křesťan, žid nebo muslim (sic!) může podle zednářského pojetí mít svou
vlastní víru v Boha stejně, jako třeba animisté, hinduisté, buddhisté nebo ateisté.
‚Velký Stavitel Všehomíru’ je ono neutrální ‚cosi’, s nímž se nechá uvést do souladu jakékoli náboženské cítění, nikdy však vyznávání osobního Trojjediného Boha
křesťanů.”
Totéž si můžeme přečíst i v oficiálním časopisu Velkého Orientu Francie z června 1976 (cit podle Ploncarda d’Assac 1989, str. 213), kde stojí: „Dogma o božství
zavazuje věřit na osobního Boha, jak bylo autoritativně učeno Mojžíšem nebo sv.
Pavlem, Mohamedem či Lutherem, a že Bible je pro nás zjevením Boha Stvořitele,
zatímco pro ostatní může představovat třeba panteistickou společnost Indů, stoiků
či Spinozy, omezené božstvo Williama Jamese, Velkou bytost Augusta Comteho
nebo ideální moudro. V poněkud skromnější představě může dokonce znamenat
také energii, kterou objevila věda.” – Ještě skeptičtěji vyjádřil věc jistý br∴ Maréchal (cit. Tamtéž, str. 213 ad.): „Velký Stavitel Všehomíru, kterého vyznávají zed-
28
náři, je především symbolem, a jako všechny jejich symboly může v sobě zahrnovat více možností výkladu. Velkým Stavitelem Všehomíru je také člověk, který
krok za krokem odhaluje tajemství kosmu, ovládá přírodní síly a užívá jich ke
svým účelům.”
Jakého Boha chtějí naproti tomu „uctívat” autoři CoM? Jejich „obecné kredo...
učí, že vládne božská vůle – ať už se nazývá Bůh nebo božstvo, Duch svatý, absolutno, logos či dokonce evoluce” (CoM, str. 47). – Tento obsahově zcela libovolný
pojem Boha je jako vystřižen ze zednářského pojmu V. S. V. („Velký Stavitel Všehomíru”) a v důsledku pak splývá s pouhým sebezbožštěním člověka. Pro „zasvěcené” to však znamená klanění se Satanovi.
Jak málo váhy přikládají autoři CoM osobnímu božskému Stvořiteli nebo dokonce Trojjedinému Bohu křesťanského Zjevení, ukazuje se především tam, kde si
troufají prohlašovat, že „rouhačské vyznání víry všech věrouk” je prý „fašistickonacistickou ideologií” a to z toho důvodu, že údajně učí, „že lidé se rodí nerovnými, nemají práva na život nebo svobodu, a to že má být jediným štěstím lidského
stáda, hnaného do otroctví bičem samozvaných pastýřů” (CoM, str. 38). Tím nemá
být očividně „urážen” Bůh, nýbrž člověk, což obráceně ovšem znamená, že pro
autory CoM je pouze člověk oním V. S. V.
Autoři nabízejí ještě další velmi pozoruhodnou indicii – a to jistě nikoli náhodně,
nýbrž spíše jako signál pro své lóžové bratry –, když už na třetí straně textu zcela
nahoře (v knize str. 13) konstatují: „Anglie, kde moderní člověk poprvé vzrostl ke
své lidské důstojnosti, stále ještě vytrvává ve svém tragickém heroismu...” – Bezděky se člověk zeptá, jakpak to, že právě v Anglii vyrostl „moderní člověk” ke své
„lidské důstojnosti”. Stačí však kratičká úvaha, aby nám bylo jasno: V hlavním
městě Anglie, v Londýně, byla roku 1717 založena první zednářská velkolóže na
světě...!
A konečně je velice poučná také veskrze protimluvná intolerance autorů CoM,
když místo neomezeně svobodného světového státu chtějí nastolit „diktaturu humanity”, a z jejích „základních principů” vyvozují mravní zásadu, „že demokratický
pojem svobody nikdy nemůže znamenat svobodu k odstranění demokracie” (CoM,
str. 34 ad.). – Viditelně zde existující přeměna teoreticky hlásané a požadované světonázorové liberality na nejkřiklavější despotismus tedy v tom okamžiku, kdy se
jedná o praktické uskutečnění, představuje zabudované ideologické dilema nejen
stavitelů „města člověka”, ale i zednářstva jako takového! Jak bystře poznamenal
F. A. Six, vykazuje historie zednářstva „a všech příbuzných ideologií podivný obrat
principu tolerance v intoleranci: Každá jimi hlásaná tolerance se stává intolerancí
přesně v tu chvíli, kdy se jako tolerance cítí napadena. Ke své obraně potřebuje intoleranci, protože tolerantním způsobem se v žádném případě není schopna ideologicky obhajovat. Taková ideologie by se buď sama musela vzdát tehdy, kdy by tolerantně rezignovala na svou obranu, nebo musí naopak rezignovat sama na sebe
jako ideologii, a stát se tím netolerantní. Jen na podkladě tohoto příčinně daného
rozporu byly deismus, zednářství i všechny ostatní svobodomyslné světonázory
schopny spojit teoretickou toleranci s praktickou intolerancí” (Six 1942, str. 17). –
Také zde tedy vidíme nápadnou obdobu mezi CoM a zednářskou ideologií.
29
Už jen na základě výše předložených faktů – jejichž počet by bylo možno skoro
libovolně rozmnožit – je nepochybně zřejmý vědomý a jasný zednářský charakter
plánu na vybudování „města člověka”. Jinými slovy řečeno to znamená, že vydavatelé „The City of Man” byli zednáři!
Židé a muslimové
Jak se ani jinak nedalo čekat, dávají zednáři „CoM” zřetelně najevo mimořádné
sympatie pro liberální židovstvo. Někteří z redaktorů dokumentu (ať již podepsaní
nebo ne) jsou viditelně sami Židé. Zatímco napadají „asiatské učení” a „zbožnou
lenivost katolické církve” i její nároky na „absolutní uctívání, které je neslučitelné
s její relativitou v dějinách”, paktování se s tyranií i „politické a sociální ohlupování” lidí, a protestantismu zase předhazují defétismus a liberální dekadenci (CoM,
str. 39-44), zůstává liberální, nikoli ortodoxní židovstvo jako jediné velmi nápadně
stranou veškeré kritiky autorů CoM. Naopak liberální židovstvo zde sklízí chválu,
jaké se netěší žádná jiná víra: „Prorocký duch a heroický universalismus hebrejské
tradice nacházely a nacházejí své pokračování a rozvoj v neortodoxních, ba dokonce čistě světských formách židovského života. Ten vždy znamenal a znamená pro
ducha demokracie neocenitelný přínos” (CoM, str. 39). – Budeme zde ještě mít
příležitost náležitě ocenit tato slova v jejich skutečném významu!
V nápadném rozporu s tímto vyzdvihovaním zásluh početně přece zcela bezvýznamného židovstva je v dokumentu zcela opomíjen a nepovšimnut islám se svými
stovkami milionů vyznavačů. Je o něm jen nahodilá zmínka v narážce na jednom
místě knihy, kde je řeč o „oněch neobvyklých kultech exotického původu, jejichž
podstata je příbuzná židovskému a křesťanskému vyznání víry” (str. 39). – S tímto
faktickým přehlížením islámu se ovšem autoři CoM přepočítali (pokud jejich mlčení o islámu neprozrazuje obyčejnou snahu dostat se nějak z úzkých!). Islám
v posledních padesáti letech neutrpěl žádnou újmu ani ve své intoleranci a fanatismu, natož přitažlivosti! Naopak se chystá postupně převýšit počtem svých stoupenců veškeré křesťanstvo a stát se tak světovým náboženstvím číslo jedna.
Ve velikonočním čísle „Listu řezenského biskupství”9 1985 jsme si mohli na str.
4 přečíst následující zprávu, která se v podobné formě objevila i v jiných tiskovinách: „Ze všech světových náboženství se v posledních padesáti letech rozšířil nejvíc islám. Počet jeho vyznavačů vzrostl o 500 procent na přibližně jednu miliardu.
Podle údajů Výzkumného ústavu pro Střední východ v Londýně zaznamenalo křesťanství vzrůst o 47 procent, přičemž počet katolíků v tomto přírůstku značně převýšil protestanty. V současnosti je kolem 700 milionů katolických a zhruba 207 milionů protestantských křesťanů. Na třetím místě stojí hinduismus s necelými 500 miliony příslušníky a se stoupajícím přírůstkem kolem 117 procent.” – Jak vidno,
představuje fanatický islám zatím tvrdý oříšek pro ty, kdož ho chtějí obrátit v „náboženství humanity” neboli v „demokracii”. Přesto však zde ještě dále uvidíme, jak
dnešní potomci zednářů CoM sami tuto překážku postupně odklízejí z cesty.
9
V originále Regensburger Bistumsblatt.
30
„Opice Boha”
Rozhodující otázka, kterou se zde musíme zabývat, přirozeně zní: Jak dalece byl
a je ještě i dnes uskutečňován zrádný zednářský plán z knihy CoM od jejího náhlého objevení a stejně rychlého zmizení? Jaké jsou to konkrétně síly, které se věnují
tajné práci na budoucí svatyni lidství v plánovaném univerzálním městě člověka?
S jakými skrytými protivníky máme jako křesťané a katolíci co dělat? – Chceme-li
na tyto otázky dostat uspokojující odpověď, musíme si především udělat přehled
o teologické hodnotě postojů a organizační výstavbě světového zednářstva alespoň
do té míry, jak je vůbec možná. Takový přehled ovšem nelze získat – má-li být co
možná úplný – při vyloučení víry z našeho zkoumání. Pouze s pomocí teologických
měřítek je možné dostat uspokojivé vysvětlení struktury a činnosti zednářské „proticírkve”. Ale proč je tomu tak?
Díky své věrouce mají katolíci – proti ostatním současníkům – výhodu ohledně
realistického posuzování světových událostí a dějin včetně budoucnosti, protože
jejich víra je absolutně pravdivá, zatímco všechny ostatní obrazy světa, jež se od ní
odlišují nábožensky i mimonábožensky, obsahují více či méně početně a závažně
falešné představy o Bohu a světu. Kdo je v trvalém omylu o reálném stavu věcí, dokáže se v realitě vyznat jen velice obtížně, resp. vůbec ne.
V čem tedy mají katolíci konkrétně výhodu před ostatními? Vědí, že se celé lidstvo nachází v hříšném stavu, že tedy rozum a vůle lidí jsou oslabeny v porovnání
s rozumem a vůlí našich prarodičů před jejich osudně hříšným pádem. Kromě toho
vědí, že existuje velký počet padlých andělů, zlých duchů, jejichž hlavou je tehdejší
podněcovatel k hříchu Lucifer neboli Satan či ďábel. Vědí dále, že Satan a jeho démoni následkem hříšného pádu prvních lidí získali od Boha moc nad celým světem
a všemi lidmi k tomu, aby je co možná nejvíce sváděli k těžkým hříchům a tím je
po smrti uvrhli do věčného utrpení, v němž se sami tito démoni už nacházejí. Katolíci vědí, že Bůh chce lidi této věčné zkázy uchránit skrze svatou Církev, která pokračuje ve vykupitelském poslání Kristově tím, že svým členům dává milost spasení prostřednictvím křtu, ostatních svátostí a mše svaté, čímž je osvobozuje z moci
ďábla a chrání před věčným zatracením. Katolíci také vědí, že celé světové dějiny
od počátku až do konce jsou ve skutečnosti, tedy reálně, jediným gigantickým bojem mezi Bohem a Satanem, mezi dětmi Božími a stoupenci Satanovými, bojem,
v němž nejde o Boha či Satana, nýbrž o věčný život nebo věčnou smrt, o věčné štěstí nebo věčné utrpení každého jednotlivce.
Je tedy realismem nejvyššího řádu, počítat s působením Satana ve světě a mít se
na pozoru, neboť jak říká Písmo svaté: „... Ďábel obchází jako lev řvoucí, hledaje
koho by pohltil” (Petr 5, 8). – A v samotném tajemném Zjevení svatého Jana je
psáno: „Běda však zemi i moři, neboť ďábel sestoupil k vám s velikou zlostí, věda,
jak málo času mu zbývá” (Zj 12, 12).
Ďábel ovšem nemůže své zkázonosné panství nad padlými stvořeními vykonávat
viditelně, ve vlastní osobě. Musí k tomu účelu používat vždy viditelných, reálných
lidských bytostí, které jsou mu po vůli a jimž jako odměnu slibuje veškeré bohatství tohoto světa. Chce od nich být uctíván jako modla mamonu, neboť ke svému
vlastnímu pádu přišel proto, že přes svou stvořenou přirozenost chtěl být jako ne-
31
stvořený Bůh – a protože se ve své rouhavé pýše zcela zatvrdil, počíná si od té doby jako „opice Boha”. Vše, co vpravdě přísluší jenom Bohu, nárokuje si sobě
vlastním způsobem pro sebe. Jeho opičení se po božském vykupitelském řádu jde
tak daleko, že i on nechá vystoupit svému „vykupiteli” světa, Antikristu. Sám Kristus předpověděl pro konec času vystoupení svého protivníka z Božího dopuštění,
a Zjevení nám potvrzuje, že tento Antikrist bude představitelem „draka”, tedy samotného ďábla. – „A drak mu dal svou sílu i trůn i velikou moc” (Zj 13,2). – Antikrist jako viditelný Satanův zástupce svede, ba téměř donutí bezmála celé lidstvo,
aby se mu klanělo. Ale všem, kteří budou Antikrista a tím i Satana uctívat a ponesou na čele nebo na pravé ruce jako znamení jeho číslo 666, hrozí Bůh věčnou smrtí, věčným zavržením. Budou muset sdílet strašný osud toho, jemuž se klaněli pro
nicotné pozemské statky namísto uctívání pravého Boha, jediného hodného uctívání a nesmírné lásky.
Ale ďáblovi ubývá čas, protože velmi dobře ví, že navzdory jím horlivě podporovanému lidskému snění pozemských dějin již po vystoupení Spasitele světa Ježíše Krista nepotrvá čas miliony let, nýbrž bude nenadále ukončen Posledním soudem. Přesto musí připravovat vystoupení Antikrista pomalu, znenáhla a opatrně.
Aby lidé nakonec uctívali namísto Boha ďábla, aby tedy došlo k jejich obratu o 180
stupňů, musí být nejdříve o těchto 180 stupňů všeobecně obrácen jejich duchovní
kompas. Lidé musí být zcela pomalu a nenápadně odcizeni pravdě katolické víry a
– vždy podle jejich žádostí a sklonů – sváděni k nejrůznějším omylům a bludům.
Jaké bludy to konkrétně jsou, to už je Luciferovi a jeho démonům poměrně lhostejné, protože zásadně každý blud odporuje jediné pravdě a svádí bloudící z pravé
cesty života. Aby uspíšil odpadnutí katolíků od víry a tím zničení pravé Církve
Kristovy, jejímž smrtelným nepřítelem odedávna je, a připravil tak lidstvo pro vládu Antikrista, vynakládá Satan – jemuž je stejně jako andělům v nebi den Posledního soudu neznám – vytrvalé úsilí v průběhu téměř dvou tisíc let po Kristu na
uskutečnění svého záměru. Podle všeho zdání však z dopuštění Božího začal přibližně před třemi sty lety jeho rozhodující nápor. Protože Satan musí užívat viditelně existujících lidí, vyvolal pomocí vhodných osob v život tajnou společnost. Různé tajné společnosti vznikaly již ve středověku, ale nikdy se žádné z nich nepodařilo získat rozhodující vliv na světové dění.
Satanská vzdorocírkev
Roku 1717 se v Londýně ustavila první zednářská velkolóže světa. Po zhruba
150 letech již byly zednářské lóže rozšířeny téměř do všech zemí a dnes už jistě
nechybí v žádném státě. Od svého samého počátku mezinárodní zednářstvo nikdy
ani na chvíli neustalo ve svých pletichách a podvratné činnosti proti katolické
Církvi a katolíkům stejně, jako proti národním státům vůbec, a svou činnost stále
stupňuje. K tomu účelu se již velice záhy spolčilo s nespočetnými staršími i novějšími tajnými společnostmi. Aby mohlo v širší míře provádět svou činnost na veřej-
32
nosti, založilo zednářstvo nepřehlednou řadu krycích a podpůrných organizací.
A protože je Satan opicí Boha, vytvořil si zednářstvo jako svou „vzdorocírkev”.
Připomeňme si, že už zednář Lessing ve svém druhém „Rozhovoru pro zednáře”
nazval zednářskou organizaci „tajnou církví” (viz výše!). Dokonce i pozorovatele
mimo zednářstvo, jako je např. F. A. Six – který s katolickou Církví v žádném případě nesympatizuje –, uhodila do očí paralela a zároveň naprostá protikladnost mezi katolickou Církví a zednářstvem. Podle něho „zednářstvo od prvních dnů své
existence vrhlo veškerou sílu své propagandy i tezí proti dogmatům katolicismu
a snažilo se coby jakási proticírkev otřást mocí papežského stolce. V 18. a 19. století nevyšel ani jediný spis nebo manifest zednářstva, který by nebyl prodchnut touto tendencí” (Six 1942, str. 125). Jacques Mitterand, bývalý velmistr Velkého Orientu Francie, toto zjištění před několika lety bezvýhradně a nepokrytě potvrdil.
S odvoláním na svého lóžového bratra z minulého století, který r. 1848 formuloval
princip: „Republika tkví svými kořeny v zednářstvu a zednářstvo je skrytou republikou”, vyložil Mitterand citovaný axiom takto: „Neznamená to sloužit jen právu na
sebeurčení, jak je námi vytvořenou zásadou; znamená to také sloužit republice, a to
v našem západním světě znamená vzepřít se proti silám reakce, které jsou ztělesněny římskokatolickou Církví. Nespokojíme se být v našich svatyních skrytou republikou – my jsme současně i vzdorocírkví...” (cit podle Stimpfle 1988, str. 332).
Jako vzdorocírkev vykazuje lóže mnoho známek, které jsou naprosto protikladné
vlastnostem Církve Kristovy. Katolická Církev je „městem, ležícím na hoře” (Mt 5,
14). Vystupuje veřejně, otevřeně předkládá vytčené cíle, vykonává své bohoslužby
ve veřejně přístupných budovách, a s naprostou otevřeností se snaží získávat lidi
pro sebe, resp. pro Krista a jeho říši. Tím následuje příkladu svého zakladatele Ježíše Krista, který před soudem židovského velekněze Annáše vyznal: „Já jsem mluvil
k světu veřejně. Vždy jsem učil v synagogách a v chrámu, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal skrytě” (Jan 18, 20).
Zednářstvo – nazývané také „Satanovou synagogou” – pracuje naproti tomu zásadně vskrytu. „Neboť každý,” říká Kristus v témže evangeliu, „kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo” (Jan 3,
20). – Zednářstvo nechává o své organizaci proniknout na veřejnost právě jen tolik,
kolik je nezbytné. Veřejnost se nikdy nedozvěděla (odhlédneme-li už od několika
pečlivě prokalkulovaných výjimek!), kdo jsou jeho členové a jaké má pravé cíle.
Symbolika a rituály zednářstva, značným dílem okultní a satanistické povahy, jsou
z největší části udržovány v tajnosti. Noví členové jsou rovněž získáváni zásadně
potají a stejně tak vskrytu jsou uváděni do lóží. Téměř vše, co profánní (nezednářská) veřejnost o zednářstvu zprostředkovaně ví, bylo vyzrazeno buď z chytré vypočítavosti nebo to pod tlakem nepředvídatelných okolností prozradili odpadlí zasvěcenci, příp. postupně vybreptali ješitní a tlachaví „bratři”. Zbývající muselo být
pracně vyvozeno mimo lóže stojícími badateli z nejrůznějších příznaků a lopotně
sestavováno do neúplné mozaiky.
Kristova Církev je podle svého božského poslání zásadně otevřena všem. Nic si
nepřeje toužebněji, než aby všichni lidé bez výjimky přijali pravou víru a žili v ní,
aby tak mohli být zachráněni, tj. spaseni. Oproti tomu Satan chce všechny uvrhnout
do věčné záhuby. Když však něco, co všichni vědí, již není tajemstvím, může jeho
33
tajná společnost zahrnovat v zásadě jen velmi malou část lidstva. Jde pak ovšem
o „elitu”, která má za úlohu nepozorovaně strhnout celé zbývající lidstvo do ďáblova začarovaného kruhu. Protože také Satan vznáší univerzální nároky, musí být a
tudíž i je jeho tajná vzdorocírkev rovněž internacionální a univerzální jako pravá
Církev Kristova.
Kristus vyvolil za své apoštoly chudé, opovrhované rybáře. Rovněž všechny ostatní děti Církve mají podle opakovaných napomenutí Pána Ježíše Krista usilovat
o „chudobu v duchu”, o pokoru a sebezapírání. Kdo o to neusiluje po celý život,
nikdy nemůže dosáhnout svatosti. Místo Krista pak už jen znovu následuje „knížete
tohoto světa”, tedy ďábla. Chudoba, pokora a sebezapírání jsou zásadami; že se
tyto ctnosti v žádné epoše církevních dějin nestaly skutečným vodítkem v praxi pro
všechny katolíky, je už něco jiného. Mít víru ještě neznamená také plně v ní žít!
Nicméně svatý Pavel ve svém Prvním listu korintským píše zcela právem: „Pohleďte, bratři, koho si Bůh povolává! Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, ale co je světu pošetilostí, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil
silné. Neurozené v očích světa a opovržené vyvolil Bůh, ano vyvolil to, co není,
aby to, co je, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši” (1 Kor 2, 26 ad.).
Přesně naopak je tomu v satanské vzdorocírkvi. Ďábel samozřejmě není tak
hloupý, aby svým nástrojům prozradil, že je pak za poskytnuté mu služby „odmění” věčným a nepředstavitelně strašným utrpením. Místo toho jako „otec lži” slibuje všechno všem, a těm, kteří uposlechnou jeho našeptávané zlo, pak slibuje pocty
a dlouhý život zde na zemi. A skutečně je tomu tak, že se peníze a moc obvykle dostávají těm nejnesvědomitějším lidem. Protože zde na zemi zpravidla jen majetek
propůjčuje pozemskou moc a vážnost, nemělo by nás vůbec udivovat, že v zednářstvu a jeho pobočných organizacích je shromážděno téměř všechno, co má jméno
a postavení v hospodářství, vysokých financích, politice, kultuře a sdělovacích médiích. To je také důvodem, proč tzv. obyčejní smrtelníci sotva kdy přijdou v úvahu
pro členství třeba i jen v pomocných Rotary nebo Lions-klubech. Protože ve svém
postavení nemají žádný zvláštní vliv na ostatní lidi, byli by jako členové takových
organizací v nejlepším případě bezcenní.
Stejně jako v katolické Církvi, je i v satanské vzdorocírkvi přísná hierarchie. Johanitské zednářství má tři stupně zasvěcení; skotské neboli vysokostupňové zednářství, které stojí nad ním, zná 33 stupňů zasvěcení. S každým vyšším stupněm, do
něhož je lóžový bratr přijat, je také odpovídajícím způsobem obsažněji a hlouběji
zasvěcován do skutečných cílů a činnosti Satanovy synagogy. Nad 33. stupněm
skotského ritu jsou usazeny ještě vyšší stupně, které jsou však drženy v takové tajnosti, že o nich kromě více nebo méně podložených spekulací není známo nic. Kdo
je tedy viditelnou nevyšší hlavou satanské vzdorocírkve, nevědí z rozhodující většiny ani sami zednáři. Tím méně pak vědí, že všichni jsou pouhými nástroji neviditelné nejvyšší hlavy zednářstva, Lucifera. Tato znalost je vyhrazena jenom několika
málo „zasvěceným”.
Zcela jinak je tomu v pravé Církvi Kristově. Její všichni členové vědí, že Kristus
je neviditelnou hlavou, a vždy současný, celému světu známý papež je její hlavou
34
viditelnou, pozemskou. Všem jsou také známi ostatní členové církevní hierarchie
s jejich platným posláním: kardinálové, arcibiskupové, biskupové, generální vikáři,
děkani, faráři, kaplani, jáhnové a laici.
Zatímco v katolické Církvi zásadně nejsou žádná tajná učení nebo utajované rituály, nýbrž všichni členové hierarchie až po papeže sdílejí s ostatními věřícími
jednu a tutéž víru v Boží zjevení a všichni znají pravý konečný cíl Církve, zná naproti tomu v lóžích jen velice málo držitelů nejvyšších stupňů celý satanský plán.
Ale i tyto nejvýše zasvěcené ďábel, „lhář od počátku” podvádí, když jim namlouvá,
že za jemu prokázanou poslušnost dosáhnou panství nad světem a v něm naleznou
dokonalé štěstí. Zednáři nižších stupňů se pak nedozví už prakticky nic o vlastních
cílech lóže a jsou do nich uváděni jen krok za krokem. Přesto obvykle spokojeně
žijí v dobré víře, že vše podstatné o záměrech a činnosti zednářstva znají.
Protože Satan dobře ví, že své zlomyslné plány může uskutečňovat jenom lží a
klamem, pracuje jeho „církev” v podzemí. Nicméně však na samém konci, při vystoupení Antikrista, se bude jeho světovláda samozřejmě muset prezentovat veřejně. To se ovšem může stát jen po zcela malých krůčcích a nepozorovaně pro masy,
aby se nevylekaly a neprocitly ještě včas z omamně krásného snu, do něhož jsou
tak šikovně a tak dlouho ukolébávány. Konkrétně v čem tedy spočívá pozvolná
a skrytá příprava satanské, resp. Antikristovy světovlády prostřednictvím zednářských lóží?
Kredo Satanovy vzdorocírkve
Krátce řečeno spočívá v tom, že světové zednářstvo infikuje lidem svou protikřesťanskou a protibožskou ideologii („The City of Man” je toho nejlepším příkladem) a vždy, když k tomu uzraje doba, napomáhá k nenápadnému prosazení praktických důsledků této ideologie ve státech a společnostech. Zednářstvo má svou
ideologii, ale samo ji nevynalezlo; vůbec ji totiž vynalézat nepotřebovalo. Prostě si
jen přivlastnilo hlavní bludy různých dob, které často povstaly bez jeho přičinění,
a pomocí svého vlivu a všech prostředků jim z pozadí dodalo popularitu a rozšíření.
Současně ovšem stejně usilovně zednářstvo potíralo, zlehčovalo a zesměšňovalo
právě ty pravdy pravé filosofie, které těmto bludům odporovaly.
Ideologie zednářstva se dá ve své podstatě označit jediným slovem „liberalismus”. Tento pojem je odvozen z latinského slova „svoboda”; liberalismus je ideologií naprosté svobody. Že je liberalismus již odedávna zednářským „krédem”, to
prozrazuje již jméno svobodné zednářství (angloamericky „freemasonry”, francouzsky „franc-maçonnerie” – za zmínku stojí také záměny německého pojmenování „frank a frei”).10 „Svoboda” sama o sobě není vůbec ničím špatným, naopak.
Také Kristus nám v Evangeliu slíbil, že nás pravda osvobodí (J 8, 32), a svatý Pavel ve svém Listu k Římanům (8, 21) nám potvrzuje naději, „že i samo tvorstvo
10
V němčině se zednářstvo označuje slovem „Freimaurerei”. Výrazy „frank” a „frei” vyjadřují
téměř totéž a autor zde má snad na mysli německé rčení „frank und frei”, což doslovně znamená „zcela volný, volný jako pták”; p. překl.
35
bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích”.
Ale jak dokazují tato slova Písma svatého, pravá svoboda je svobodou od otroctví
hříchu a bludu, svobodou pro pravdu, resp. v pravdě, tedy pro Boha a v Bohu.
Jakou svobodu si naproti tomu vepsal na svou vlajku liberalismus? Svobodu
k hříchu a tím k odpoutání od Boha a Božích přikázání, tedy domněle absolutní a
ničím neomezenou svobodu člověka dělat cokoli se mu zachce. Přitom liberalismus
neuznává a popírá, že odpoutání se od Boha a jeho spasitelného řádu nevyhnutelně
znamená otroctví žádostí a Satanovo poručnictví nejen v pozemském, ale především v posmrtném životě! Zaměňování pravé a falešné svobody je sice snadno pochopitelný, ale přesto neprominutelný omyl, a navíc se zcela mimořádně těžkými
následky. Sám Satan jako první tomuto omylu propadl – nikoli však bez vlastní těžké viny. On zná legitimní touhu člověka po svobodě, ale všechny ty, kteří uposlechnou jeho ponoukavého našeptávání, zavádí falešným směrem poživačné pseudosvobody. Sám ví přece velmi dobře, že všichni stoupenci zvrácené ideje svobody, „osvobození” od Boha a jeho stvořitelského a vykupitelského plánu se stanou
jeho otroky a kořistí tím spolehlivěji, čím svobodněji se cítí a věří, že jsou ve své
vzpouře proti Bohu nezávislí. Není tedy divu, že Satanova vzdorocírkev doslova již
od první hodiny hlásala „absolutní svobodu člověka”!
Duchovní i viditelně světská podvratná činnost lóží v zásadě funguje tak, že nižší stupně vždy představují „užitečné idioty” pro příslušné stupně vyšší, aniž by to ti
první samozřejmě tušili. Každý zde obelhává a klame ostatní, a přece je sám také
obelháván a klamán. I Satan lže sám sobě, když si namlouvá, že jednou bude skutečně moci strhnout na svou stranu celé lidstvo a zmařit věčný Boží plán spásy.
Satan samozřejmě obelhává i své nejbližší „důvěrné spolupracovníky” na vrcholku
světového zednářstva, když před ně staví vyhlídku na nejvyšší možnou osobní svobodu prostřednictvím vlády nad celým lidstvem. Ví totiž velice dobře, že sám Antikrist propadl jeho, Satanově, věčné tyranii v pekle mnohem jistěji, nežli všichni
ostatní lidé. Antikrist, případně nejvyšší tajné stupně satanské církve, pak dále obelhávají své nejbližší podřízené, když jim slibují velkolepou svobodu podílením se
na světovládě, ačkoli každý z nich současně již nyní pomýšlí jen na to, jak by odstranil všechny potenciální spoluuchazeče o uchvácení světového panství!
Bezprostředně níže postaveným hodnostem a stupňům je v diferencované míře
slibována hospodářská, národní a individuální svoboda, zatímco tito zase dávají
svým zednářským spolubratřím nižších stupňů vyhlídku na svobodu duchovní. Úlohou nejnižších stupňů je pak vykonávat na úrovni tzv. základny dvojí druh práce:
Jednak mají nadchnout pokud možno celou společenskou vrstvu inteligence pro
myšlenku osvobození od údajného duševního a duchovního „poručníkování” a
„zotročování”, jednak mají širokým lidovým masám – které jsou pro výše uvedené
věci málo vnímavé – hlásat to, k čemu jsou poměrně snadno náchylné, tj. morální
i mravní „svobodu” a nevázanost, tedy oproštění od všech náboženských a etických, především sexuálních tabu.
Tento zhruba načrtnutý schematický žebříček je v praxi přirozeně ještě mnohem
komplexnější, ale v zásadě, ve svém celku je to cesta, po níž je uvnitř i vně satanské vzdorocírkve propagována na všech stupních společnosti absolutní svoboda. Při
tom je tomu samozřejmě ještě tak, že každá „svoboda”, o kterou vždy existující
36
vyšší stupně pro sebe usilují, zahrnuje také ony „svobody”, které jsou nižšími stupni ceněny jako nejvyšší životní štěstí. Tak například nejvyšší tajné stupně sionistického zednářského řádu B’nai B’rith si pro sebe s naprostou samozřejmostí nárokují svobodu od všech morálních příkazů kteréhokoli – včetně židovského – náboženského společenství stejně, jako od zákonů jakýchkoli států. Osobují si rovněž
naprostou osobní svobodu myšlení a víry, nijak vázanou na objektivní pravdu.
Stejně tak si pro sebe vyhrazují plnou svobodu hospodářskou. Ale o to vše usilují
a nárokují si jen v zaslepení svou vyšší znalostí konečného cíle své lóže: Tím je
politická svoboda na celosvětové úrovni, totiž světové panství židovských vůdců,
kteří – jak přesně vědí – pak drasticky omezí svobody jak vlastních soukmenovců,
tak i všech ostatních nežidovských národů.
Idea liberalismu, tudíž myšlenka „svobody”, zcela se vymykající Božímu řádu,
je ostatně mnohem starší než zednářstvo. Pochází ze začátku novověku, tedy z 15.
století. Období humanismu, renesance a osvícenství tuto ideu konkretizovalo krok
za krokem, resp. stupínek po stupínku. Zednářství jako „dítko” osvícenství vypracovalo liberalismus v ucelenou ideologii („náboženství svobody” jí říkají sami zednáři CoM) s praktickým použitím pro všechny oblasti života a poznenáhlu ji i uvádělo do praxe.
Historický sled jednotlivých kroků výstavby liberalismu jako celosvětové, protikřesťanské a protibožské duchovní i politické moci se dá v úplnosti asi sotva předvést; v hrubých rysech však vypadá takto:
1. „Osvobození” „vědy” z poručnictví křesťanské filosofie a teologie.
Zprvu pozvolný a nenápadný proces, které ještě nemířil přímo proti víře nebo
Církvi: začátek novověku.
2. „Osvobození” filosofie od teologie a tomu odpovídající vznik početných filosofických systémů, sice vzájemně si odporujících, ale vždy bez výjimky více nebo méně protikřesťanských až ateistických: renesance.
3. „Osvobození” států od monarchů z Boží milosti: založení USA r. 1776,
a francouzská revoluce z r. 1789 včetně jejich důsledků.
4. „Osvobození” státu od jakéhokoli vlivu Církve její přísnou odlukou od
něj ve stále více zemích: laicismus.
5. „Osvobození” lidstva od křesťanského pojetí světa pomocí evolučního
a materialistického pohledu „moderních” přírodních věd na svět: Charles
Darwin a jeho epigoni.
6. „Osvobození” teologie z poručnictví Písma svatého a Učitelského úřadu katolické Církve: protestantská kritika Bible, katolické modernistické hnutí
z počátku 20. století a neomodernistická teologie současnosti.
7. „Osvobození” proletariátu od nadvlády kapitálu a buržoasie, ale současně rovněž od „ideologické nadstavby” křesťanství: komunistická revoluce
z roku 1917 a její následky.
8. „Osvobození” lidstva od křesťanských a dalších omezujících „představ”, hlavně v oblasti sexuality: sdělovacími médii řízená pansexualita s jejími důsledky až po masově prováděné potraty.
9. „Osvobození” žen z nadvlády mužů: ženská „emancipace” a feminismus.
37
10. „Osvobození” lidstva od „dogmatismu” vzájemnou tolerancí všech velkých náboženství a ideologií: chystané jednotné světové náboženství „humanity”.
11. „Osvobození” lidstva od sebe samého a nahrazení tím vzniklého duchovního prázdna propagací a podporováním gnostických, magických, okultních a nakonec i otevřeně satanistických praktik: hnutí New Age našich dnů.
12. „Osvobození” lidstva od hrozícího válečného nebezpečí prostřednictvím dialogu a bratrského spojení všech velkých náboženství, jakož i sjednocení všech národních států světa do jediného světového státu: Již ohlášená
„diktatura humanity”.
Celá tato série „osvobození” tedy nakonec vyústí v daleko nejstrašnější tyranii,
jakou kdy svět viděl!
Ona totální svoboda, kterou zednáři navenek propagují a usilují o její praktické
prosazení, je tedy úplnou svobodou člověka. Podle všeobecně panujícího a přijímaného pojetí je svoboda nejvyšším dobrem lidstva; kdo se o toto nejvyšší dobro zasazuje, je humanista. Proto také ideologie lóží bývá jimi samými ponejvíce označována nikoli za „liberalismus” nýbrž jako „humanismus”. Však také i autoři CoM,
jak jsme už viděli, opakovaně kárají liberalismus, avšak vřelými slovy se hlásí
k humanismu jako ke své „víře”. Soustředná pozornost jen na čistě lidské se
z křesťanského pohledu přirozeně rovná modlářskému uctívání člověka. Aby pak
byl v tomto „humanismu” jaksi vyzdvižen pseudonáboženský prvek, nazývá se také
někdy hominismem.
Souhrnně lze tedy konstatovat: Široké veřejnosti se předkládá zednářský liberalismus v podobě lidstvo obšťastňujícího humanismu/hominismu, zasvěcencům lóžové hierarchie však už jako čirý egoismus a satanismus. Když zde byla řeč o tom,
jak se lóže a jejich ideologie představují veřejnosti, musí být připomenuto, že zednářstvo jako takové se na veřejnosti snaží objevovat co možná nejméně. Klade velký důraz na to, aby se vždy vydávalo za neškodné – i když snad elitářsky sdružené
– společenství, usilující výhradně o „zušlechtění lidstva” a především vlastních členů. Svou liberalistickou ideologii ve všech výše naznačených formách infikují lóžoví bratři mezi nejširší masy, přičemž samozřejmě nikdy nevystupují jako zapsaní
členové té či oné lóže, nýbrž výhradně jako pan premiér, předseda představenstva,
pracovník rozhlasu či televize, vysokoškolský profesor, generálmajor, mluvčí odborového svazu atd. atd., o němž nikdo neví a nesmí vědět, že stejně jako nespočetní další utajení „bratři” píše, mluví a jedná jako zástupce lóže z jejího pověření
a v jejím zájmu.
Dolarová pyramida
Nyní se pokusíme o hlubší poznání hierarchické, tedy stupňovitě uspořádané
struktury satanské vzdorocírkve. Důležitou pomůckou nám k tomu je oficiální jednodolarová bankovka Spojených států. Prakticky každý má možnost obdivovat její
velice neobvyklé výtvarné zpracování. Co na ní upoutá i povrchního pozorovatele
38
asi nejvíce? Ve středu zadní strany bankovky se stkví výrazně viditelné slovo
„ONE”, tedy „JEDEN” („One Dollar” nebo-li „One World”?), z levého i pravého
boku „kryté” exaktně vymezenými kružnicemi. Pravý kruh má ve svém středu orla
s devíti ocasními pery, který nese na hrudi štítek se 13 pruhy. V pravém spáru drží
13 šípů a v levém olivovou ratolest s 13 listy. Nad jeho hlavou se třpytí hexagram,
vytvořený z 13 drobných, ale zřetelných pentagramů. Tento hexagram je všeobecně
známý jako tzv. židovská hvězda a můžeme jej vidět např. v záhlaví každého vydání bonnského časopisu „Allgemeine Jüdische Wochenzeitung”. Dva úzké transparenty nad roztaženými perutěmi orla nesou nápis, sestavený poznovu ze 13 písmen
„E pluribus unum”. Toto latinské heslo v doslovném překladu znamená „Z mnohého jediné”.
Ještě daleko nápadněji pak vyhlíží levý kruh: Uprostřed jakési zpustošené krajiny se slabě naznačeným horizontem se zdvihá zděná pyramida, přesněji řečeno
komolý jehlan. Špička, která se vznáší nad pahýlem pyramidy, je totiž tvořena trojúhelníkem, v němž je pak vyobrazeno vševidoucí Satanovo oko. Nalevo a napravo
od paprsků, které ze Satanova oka vyzařují všemi směry, čteme dvě latinská slova
„Annuit coeptis”, což přísně doslovně přeloženo značí: „Vznikajícímu (blahosklonně) kynul (usmíval se)”. – Pod pyramidou je transparent s dalším latinským
nápisem „Novus Ordo Seclorum”, který v překladu dává „Nový řád světa”. Na pyramidě je dobře viditelné, že je vystavěna přesně ze 13 vrstev. Na jejím soklu jako
nejspodnější ze všech vrstev je pak vyryt latinský letopočet, sestávající z devíti
písmen, MDCCLXXVI, tedy rok 1776. – Poznámka na okraj: V lóžové symbolice
je devítka číslem plnosti a dokonalosti, třináctka (na rozdíl od lidové pověry) je
číslem šťastným.
Je samozřejmé, že naprostá většina Američanů bude chápat číslo 1776 i přes podivuhodnost okolí, které je na jejich bankovce obklopuje, jenom jako rok založení
Spojených států amerických. Zvláštní náhodou však byl 1. května 1776 založen
také řád iluminátů, který měl a má za svůj výhradní cíl skrytou politickou a náboženskou subverzi se zřetelem na budoucí dosažení světovlády. Znalci symboliky
tajných společností je proto tento symbol pyramidy na dolarové bankovce pokládán
za tzv. „iluminátskou pečeť”. Jak se však dostala na nejčastěji užívanou bankovku
oficiální měny Spojených států? – „Byl to americký prezident Roosevelt, který
roku 1933 nechal umístit na zadní stranu jednodolarové bankovky toto zašifrované
vyjádření okultní světovlády s třináctkovými symboly” (E. Mullins/R. Bohlinger,
„Spiknutí bankéřů. Převzetí moci vysokými financemi a jeho následky”,11 str. 11).
Podle výpovědi jednoho z nejlépe informovaných vysokých zednářů 33. stupně byl
Roosevelt tehdy lóžovým bratrem 32. stupně zasvěcení a ve svém vládním kabinetu
měl celkem pět dalších „bratrů” (Lerich, „Chrám zednářů. 1. až 33. stupeň. Od hledajícího až po vědoucího”, str. 30).12
Co nás však nyní zajímá především, je třináctistupňová struktura tzv. „dolarové
pyramidy” v samém středu iluminátské pečeti, protože symbolizuje třináctistupňo11
12
V originále Die Bankierverschwörung. Die Machtergreifung der Hochfinanz und ihre Folgen,
3. erg. u. korr. Aufl. Struckum o. Jahr (1985?).
V originále Der Tempel der Freimaurer. Der 1. bis 33. Grad. Vom Suchenden zum Wissenden,
2. Aufl. Bern 1937 (reprint Bremen 1988), S. 30.
39
vou hierarchii světového společenství zednářů, tohoto satanského nástroje k zavedení celosvětového panství Antikrista. Všichni známe rčení „peníze vládnou světem”, avšak jen málokdo a málokdy uvažuje důkladněji o konečných důsledcích této pravdy, potvrzované každodenními vlastními zkušenostmi. Kdo a co jiného by
dokázalo vybudovat příšernou mašinérii světových lóží a jejích vůdčích orgánů,
dalo ji do pohybu a udržovalo v perfektním chodu, než – peníze? Co jiného by to
mohlo být, než modla mamonu?
Peníze jako neživá věc samy o sobě žádnou mocí nejsou, ale propůjčují moc
těm, kteří je vlastní, a tudíž dávají následně také největší moc těm, kdož jich mají
nejvíc. – A kdo ve světě drží nejvíce peněz? To je už prakticky veřejným tajemstvím: Od začátku osmnáctého a po celé devatenácté století to byla rodina Rothschildů, ve dvacátém to jsou i rodiny Rothschildů a Rockefellerů. A řekněme si
hned, že stovky a tisíce indicií ukazují znovu a znovu k nezměřitelnému bohatství
Rothschildů a Rockefellerů. Každý, kdo se začne zabývat tématem „kdo hýbe světem”, narazí v průběhu svého zkoumání dříve či později na nejmocnější surovinové
magnáty a velkobankéře celého světa, na Rothschildy a Rockefellery. Každému,
kdo drobným mravenčím úsilím postupuje v hledání odpovědi na otázku po „skryté
vrchnosti vysokostupňového zednářstva, se nakonec musí rozbřesknout: Opravdu
zde po vyloučení všech případně možných nezůstává nikdo jiný, nežli vůdci mezinárodních vysokých financí, multimiliardáři Rothschildové a Rockefellerové.13
Už vůbec ne náhodou je to právě příslušník rothschildovské dynastie, díky němuž víme i něco bližšího o skutečném významu dolarové pyramidy. Philipp Rothschild kdysi zasvětil do některých tajů zednářstva svou milenku Ayn Randovou
(srv. N. Homuth, „Pozor ekumena! Křesťané ve víru církve Antikrista konce času”,
str. 10),14 ale nejspíš nepočítal s tím, že by po svém zapuzení mohla „žvanit”. Podle
Ayn Randové, která zemřela roku 1982, je pyramida tajných společností vystavěna
směrem odspodu nahoru takto (srv. tamtéž, str. 12):
1. nad základnou profánního humanismu se zdvihá; 2. zednářstvo bez zástěry;
3. modré neboli johanitské zednářstvo; 4. Rotary-Club a Lions-Club, YMCA atd.;
5. zednářstvo yorkského ritu; 6. vysokostupňové zednářstvo Skotského ritu (zvané
také jako rudé nebo ondřejské zednářstvo); 7. komunismus; 8. Grand Orient; 9. čistě židovský zednářský řád B’nai B’rith; 10. Klub 500; 11. Rada třiatřiceti; 12. Rada
třinácti. – Podle líčení A. Randové na 13. stupni zeje mezera; nad ní pak jakožto
vrchol bdí Satanovo vševidoucí oko.
Tomuto výkladu bývá občas vytýkáno, že uvedené pořadí je sice v principu
správné, avšak místy poněkud pomíchané. Skutečně také nelze vyloučit, že s od13
Na základě nových indicií autor později tento názor opravil. Ve své další knize Der Vertrag
von Maastricht – Endlösung für Europa, Band II, (Verlag Anton A. Schmidt, Durach 1993)
k tomu na str. 386 píše: „Přiznávám se otevřeně, že jsem ještě před nedlouhým časem také
podlehl legendě o protikladu Rothschildové kontra Rockefellerové, rád jsem se však nechal
poučit o skutečnosti...” – Autor pak ukazuje, že i Rockefellerové přes své obrovské vlastnictví
nejsou v podstatě ničím jiným, než pouhými „místodržícími” rothschildovských zájmů, především v Americe; p. editora.
14
V originále Vorsicht Ökumene! Christen im Strudel der Antichristlischen Endzeitkirche, 3. Aufl.
Nürnberg (im Selbstverlag) 1986.
40
stupem času si Randová už nedokázala pořadí a složení jednotlivých stupňů tak
přesně vybavit. Podle všeho, co je o uvedených tajných společnostech známo z jiných pramenů, musela by řada satanské hierarchie správně vypadat spíše takto:
1. profánní humanismus; 2. zednáři bez zástěry; 3. YMCA, YWCA, skauti (resp.
Junák); 4. Lioni a Rotaryáni, Odd Fellows atd.; 5. johanitské zednářstvo; 6. yorkský ritus; 7. skotské zednářstvo; 8. komunismus; 9. židovský řád B’nai B’rith;
10. Rada 500; 11. Rada třiatřiceti; 12. Rada třinácti.
Toto modifikované, resp. korigované pořadí je mojí verzí. Oba nejnižší stupně
nejsou skutečnými organizacemi, nýbrž široce rozšířenými duchovními směry,
příp. duchovními postoji, které pouze vytvářejí živnou půdu pro vzrůst nad nimi
stojících organizací. Odkřesťanštěný humanismus je zde málo specifikován, kdežto
tzv. zednáři bez zástěry jsou již mnohem zřetelněji ovlivňováni liberální lóžovou
ideologií, aniž by samozřejmě věděli nebo jen tušili, kdo je skutečným výkonným
orgánem na úrovni této základny. První organizační stupeň základny představují
lóžemi zakládané a duchovně mocně ovládané mládežnické svazy a nejrůznější pomocné organizace, především mezinárodní organizace skautů, „Křesťanský spolek
mladých mužů” a nověji také „Křesťanský spolek mladých žen”, známější nám
spíše pod internacionálním názvem „Young Men’s (Woman’s) Christian Association” (YMCA/YWCA). V pořadí nad nimi pak stojí elitářské kluby, přímo řízené
lóžemi a proto také bezprostředně podléhající johanitskému zednářstvu, které je
prvním nejnižším stupněm vlastního zednářstva. Zda přísluší komunismu zařazení
dokonce až nad vysokostupňové zednářstvo Skotského ritu, nebo či spíše patří pouze na druhý – ještě neorganizovaný stupeň – hned po profánním humanismu, to pak
záleží od toho, co je vlastně myšleno, řekne-li se „komunismus”. Jako neorganizovaná ideologie by samozřejmě mohl být zařazen jen na druhý, ještě neorganizovaný
stupeň pod všemi organizovanými lóžemi, ale jeho zakladatelé a skrytí vůdci stojí,
jak dále uvidíme, bez nejmenších pochyb ještě vysoko nad obyčejnými stupni rudého zednářstva. Osobně dávám přednost tomu, nadřadit komunismus i Skotskému
ritu, a v tomto bodě tedy zachovávám pořadí, stanovené Ayn Randovou.
Naproti tomu „Grand Orient” (Velký Orient, Velký Východ) není žádným samostatným stupněm zednářstva, nýbrž pouze názvem jedné francouzské a několika
dalších velkolóží v románských zemích, které náležejí ke Skotskému ritu (částečně
jako „neregulérní” lóže, což však nepředstavuje žádný věcný rozdíl), takže stojí
bezprostředně nad zasvěcenými komunisty řádu B’nai B’rith. Výše nad nimi stojící
„Radu 500” nazývají některé prameny také „Radou 300”, což je očividně v lepším
souladu s nadřazenými Radami třiatřiceti a třinácti. Naproti tomu Homuth uvádí
pro svou verzi (tedy Radu 500) velmi zajímavé indicie: „Také Walter Rathenau
(ostatně sám zasvěcenec vysokého stupně) věřil, že svět je řízen ‚Radou 500’. Prof.
Oberth, ‚otec vesmírných cest’, v jednom svém interview uvedl, že podle jeho přesvědčení vládne světu ‚Rada 500’. A konečně pak dr. Peter Glotz, spolkový hospodářský vedoucí SPD, se vyjádřil následovně: ‚Stojíme před nebezpečnou realitou,
že elitní klub 500 osob vykonává rozhodující vliv na světové hospodářství’. V každé hospodářsky významné zemi, tedy i zde v Německu, takový ‚klub’ skutečně
existuje. Ve všech větších knihovnách je k dispozici Luchterhandova příručka ‚Vel-
41
kých 500’ (Vůdčí podniky, banky a pojišťovny Německa)”.15 (Homuth 1986, str.
11; každé z výše citovaných tvrzení Homuth dokládá odvoláním na tento pramen.)
Ovšem podle R. Cammana („Skuteční páni světa”, str. 5)16 napsal W. Rathenau
v novinách „Wiener Freien Presse” z 24. 12. 1912 toto: „Tři sta mužů, z nichž každý zná každého, řídí osudy evropského kontinentu a vybírá si nástupce ze svého
okolí” (vlastní překlad z fr. do něm.). Ostatně samotný počet v tomto případě není
tak důležitý. Zcela jinak je tomu však u „Rady třiatřiceti”. A o „Radě třinácti” se
prakticky ví už jenom tolik, že skutečně sestává z třinácti osob, tzv. „Velkých Druidů” (srv. Homuth 1986, str. 12).
Avšak kdo zaujímá třináctou, nejvyšší příčku pyramidy bezprostředně pod Satanem, ale ještě nad samotnou Radou třinácti? To už Philipp Rothschild své milence
neprozradil, můžeme to však zjistit z Písma svatého: Bezpochyby ten, jemuž drak
propůjčil svou moc a trůn, tedy Antikrist.
Kdo má konkrétně být oním Antikristem, na tom se nejspíš budou muset „sjednotit” oba rodinné klany nejprve mezi sebou a pak se současnými konkurenty. Že
tento zákulisní boj mezi oběma hlavními uchazeči na konečné světové panství, který vzplál již velice dávno, vyzní nakonec ve prospěch Rothschildů, zdá se být už
předem naprogramováno. – Musíme totiž přijmout jako skutečnost, že Antikrist
vyjde z téhož národa, z něhož podle své lidské podstaty pochází Ježíš Kristus, totiž
z národa izraelitského.
Ale vraťme se ještě pozorněji k prvním dvanácti stupňům Satanovy synagogy.
K oběma nejnižším lze už sotva co důležitějšího dodat kromě toho, že i pojem
„zednáři bez zástěry” pochází od samotných zednářů. Tak např. podle bývalého
velmistra francouzského Grand Orientu „člověk, který diskutuje o závazných článcích víry, už je zednářem bez zástěry” (Ploncard d’Assac 1989, str. 221).
Pro všechny úrovně zednářstva, o nichž bude dále řeč, je závazné striktní zachovávání principu skrytého řízení nižších stupňů vyššími. „Zednáři podvracejí celou
společnost zakládáním organizací a spolků. K zakrytí skutečného stavu věcí se zásadně vyhýbají jejich jakémukoli organizačnímu styku s lóžemi. Nikdo neví, že se
jedná o zednářskou organizaci. Existuje pouze osobní styk, tzn. že někteří vysokostupňoví zednáři jsou ve vedoucích postaveních těchto spolků. Aniž to vůbec kdo
tuší, je pak celý spolek nenápadně řízen zednářskými lóžemi, protože podle přísně
dodržované zásady mlčenlivosti je takové spojení zpravidla téměř neprokazatelné.
A právě v tom je hlavní smysl zednářské přísahy mlčenlivosti. Neexistuje žádné organizační spojení lóží se zednářskými spolky, takže je zcela nemožné cokoli o něm
zjistit z úředních registrů a seznamů spolků. Je zde jen osobní kontakt, který bývá
díky přísaze mlčenlivosti prakticky neproniknutelný. Jde o prastarý a stále používaný trik zednářstva” (Homuth, „Doklady o podrývání. Křesťané pod falešnou vlajkou.”17
15
V originále Die Großen 500 (Deutschlands führende Unternehmen, Banken und Versicherungen).
16
V originále Les véritables maîtres du monde, Villmefranche-de-Lauragais [nákl. vlastním] 1985,
str. 5.
17
V originále Dokumente der Unterwanderung. Christen unter falscher Flagge, Nürnberg (im
Selbstverlag), o. J. (1985 nebo později), S. 37.
42
Zednářské spolky
Na třetím stupni dolarové pyramidy jsou shluknuté internacionální organizace
mládeže a další pomocné spolky, inspirované zednáři. Norbert Homuth (bez vr., str.
38 ad.) vysvětluje: „Snažíme-li se vypátrat, zda nějaký spolek nebo organizace přináleží k zednářstvu, je to vždy nesmírně obtížné. Předně se musí zjistit, zda jeho
zakladatel byl sám zednář. Pokud ano, pak se zde mimo každou pochybnost jedná
o zednářský spolek. V takových spolcích bývají ponejvíce předsedy nebo prezidenty aktivní tzv. ‚třítečkoví bratři’ (zednáři)... Dokonce i „mezinárodní zednářský lexikon”,18 který jinak s oblibou podobné souvislosti zamlčuje, uvádí doslova: ‚Zednáři zakládají spolky a podporují takové, které si stanovují kulturní úkoly’.”
Bývalý vysokostupňový zednář K. Lerich vypověděl r. 1937 o veřejné činnosti
zednářů: „V lóži se během práce projednávají také obranné články do liberálního
tisku, i to, který z bratrů dá k jejich napsání podnět nebo je sám uveřejní. Jsou
schvalovány příspěvky k podpoře kulturně-politických sdružení, založených zednáři, aniž by o tom veřejnost věděla, a je projednávána pomoc těm organizacím, jež
jsou prostřednictvím osobních kontaktů pod lóžovým vedením. Tak např. v Rakousku jsou výsledkem takové zakladatelské činnosti organizace jako ‚Odhodlání’,
bývalá ‚Sociálně vzdělávací společnost’ a spolek ‚Všeobecná vyživovací povinnost’. ‚Kulturně-vědecká společnost’19 na Vídeňské univerzitě, která se v posledních letech poněkud odmlčela, avšak v dřívějších dobách zvala k přednáškám nejpřednější učence a politiky ze zahraničí, aby se tak u univerzitních posluchačů
vzbudila úcta k liberálnímu a marxistickému směru, byla založena přímo vídeňskou
stavební hutí [tj. lóží] ‚Budoucnost’. Rovněž ‚Vídeňský spolek lidového vzdělávání’20 vzešel ze zednářské iniciativy. Vyjmenované příklady zakládání nejrůznějších
spolků rakouskými zednáři přirozeně představují... jen částečný výčet” (Lerich
1937, str. 33 ad.), takže přesnější obrázek o ohromujícím rozsahu podvratné činnosti zednářů ve všech zemích prostřednictvím zakládáním podobných spolků si můžeme udělat jen zmnohonásobením počtu nám dostupných informací.
Je zcela zřejmé, že by zednáři nebyli zednářemi, kdyby dali z ruky nástroj, který
si vytvořili k účelům své společenské subverse tím, že by ho později přenechali
nějakým „profánním lidem”, tedy nezednářům. Bylo by stejně tak naivní domnívat
se, že by snad někde nějaký zednář jen tak sám od sebe založil organizaci, která by
neměla nic společného s cílem lóží. Kdo něčemu takovému věří, hrubě podceňuje
lóžovou disciplínu. Norbert Homuth vynaložil značné úsilí na snahu o zjištění původu určitých sdružení.
Že byl Mezinárodní červený kříž založen zednářem Henri Dunantem, to lóže hrdě vytrubují do celého světa, protože tím dokazují zásluhy bratrstva o blaho lidstva;
že však tentýž Dunant je rovněž označován za zakladatele organizace YMCA,
„Křesťanského sdružení mladých mužů” (srv. Homuth bez vr., str. 40), je široké
veřejnosti asi sotva známo. Podezření na zednářské pozadí tohoto sdružení vyvolá18
Lennhoff/Posner, Internationales Freimuarer-Lexikon, München-Zürich-Wien-Graz 1932.
V originále Bereitschaft, Sozialpädagogische Gesellschaft, Allgemeine Nährpflicht, Kulturwissenschaftliche Gesellschaft.
20
V originále Zukunft; Wiener Volksbildungsverein.
19
43
vá už ta skutečnost, že do svých řad přijímalo děti a mladistvé bez rozdílu vyznání
již v době, kdy se oficiální ekumena ještě skromně krčila ve stínu. A právě toto
sdružení přispělo vrchovatou měrou k její popularizaci.
Bohužel je také neoddiskutovatelnou skutečností, že Mezinárodní skautská konfederace je rovněž prokazatelným lóžovým nástrojem. „Zakladatelem Skauta byl
zednář sir Baden Powell. Ze základních stupňů Skauta (Junáka) se potom vytvářejí
skautské/junácké lóže” (Homuth bez vr., str. 35).21 – Ze základny pyramidy vyrůstá
také její vrcholek. Rovněž tak YMCA má své kluby, organizačně budované jako
lóže, např. Y’s men’s Clubs, které jsou veřejnosti téměř úplně neznámé... Jejich
zakladatelem je P. Alexander, podle ‚Who was Who in America’ sám zednář!...
Zednářský Velmistr Theodor Vogel o mládežnickém hnutí Skaut/Junák, YMCA
a pod. napsal: ‚... Právě zde se uskutečňuje první vědomé setkání organizované
mládeže se spolkem zednářů’ (Homuth 1986, str. 26).” – Ostatní mládežnické organizace, společenské kluby a různé pomocné organizace, které lze podle Homutha
identifikovat jako dohlížecí a donašečské spolky na základě lóžové příslušnosti jejich zakladatelů (srv. tamtéž, str. 34 ad. a 40 ad.), nás pro tuto chvíli nemusí zajímat. Později se však s nimi ještě budeme setkávat.
Jako bezprostřední udavačské organizace lóží nepopiratelně také „pracují” kluby
Rotary a Lions. Podle jednoho až lexikonálně podrobného článku v časopisu
„CODE” z roku 1988 byly oba tyto kluby založeny z pověření lóží řádu B’nai
B’rith, tedy jedné z nejvyšších zednářských obediencí. Roku 1905 založil vysokostupňový zednář Paul Harris v Chicagu „Rotary International” a roku 1917 jej
v témže městě následoval Melvin Jones se svým „Lions International”. Homuth se
znovu odvolává na „Who was Who in America” se zjištěním, že Jones byl metodista a zednář. Dále pak Homuth uvádí: „Název Lions jako zkratka za slova Liberty
Intelligence Our Nations Safety je interpretací, která má za smysl zakrýt pravé pozadí. Ve skutečnosti jméno Lions souvisí s tím, že právě v roce 1917 slavili zednáři
a především Velká Mateřská Lóže Anglie své dvousté výročí. Anglický král k této
příležitosti dovolil zednářům zavést erbovního lva ze státního britského znaku i do
znaku zmíněné lóže. To byla samozřejmě pro zednářstvo slavná chvíle, protože
tímto aktem bylo prakticky povýšeno na státní společenství. Téhož roku, jen o měsíc později, založili zednáři k příležitosti zmíněného jubilea „Service Club Lions”.
Že zkratka Lions opravdu nepochází ze slov Liberty Intelligence Our Nations Safety, je zřejmé i z toho, že se jejich časopis jmenuje Lion, tedy bez S(afety) na konci
slova. Konečně i jejich erb (dvě lví hlavy) ukazuje, že Lions je odvozeno ze slova
lvi” (Homuth bez vr., str. 38 ad.).
Časopis „CODE” definuje úlohu členů „Rotary International” takto: „Pasivní dozor nad politickým a hospodářským životem jakož i obstarávání informací ve službách světového zednářstva. Proto se musí každý místní klub snažit získat ne méně
a ne více než dva členy z každého profesního odvětví a z každého daného politického sdružení.”
21
Znamenitým dokladem tohoto údaje je z našeho prostředí příručka od Zdenko Štekla, Skaut –
Malý zednář. Jako soukromý tisk vydal autor, v Hranicích v březnu 1938. Příručka byla určena
jako neveřejný tisk pro vyšší, tedy „zasvěcené“ vedoucí Skauta; p. překl.
44
Ještě bezprostřednější zednářskou „práci” než rotaryáni vykonávají členové Lions-klubů svou „aktivní ‚společenskou’ činností, tj. pronikáním do nejrůznějších
sdružení a politických stran k jejich ovlivňování ve smyslu dalšího ‚pokroku’
v zednářském pojetí”. „CODE” dále referuje o tzv. Klubu života: „Všichni jeho
členové jsou udržováni v hospodářské, případně existenční závislosti na lionech.
Příslušnost k této organizaci a naprosté plnění ‚povinností’ pak pro její členy znamená významné postavení v politice a hospodářství, bezúročné a termínově výhodné úvěry, odběrní záruky pro výrobce a zajištění přednostních pohledávek, lukrativní postavení v podnicích a v neposlední řadě i pasivní a aktivní podporu v právních záležitostech...”
Podle „CODE” měl „Rotary International” r. 1988 ve světě kolem 15 500 místních klubů. Nynější členský stav nebyl uveden. Z informace „Herders Volks-Lexikon” z roku 1954, podle něhož tehdy bylo v 80 zemích 7 200 klubů s asi 344 tisíci
členů, pak si lze přepočtem na množství dnes existujících klubů zhruba odvodit, že
současný počet členů „Rotary International” se pohybuje někde kolem jednoho milionu.
Podle Homutha mají oba kluby mimo již vyjmenovaných „úloh” také další důležitou funkci, totiž soustavně dávat k dispozici nové vhodné kandidáty pro vstup do
lóží. Homuth uvádí jeden případ, s nímž měl osobně co dělat: „Jeden věřící mi sdělil, že jeho vlastní bratr vstoupil do Lions-klubu a sotva se stal členem – byl pozván
do zednářské lóže v sousedním městě” (Homuth, bez vr., str. 36). – Na písemný
dotaz v této věci připustil prezident „Lions International” Homuthovi dopisem ze
22. 10. 1984, že mnozí lioni jsou současně také zednáři (tamtéž, str. 44). Časopis
PHI („Informace z politického pozadí”)22 napsal před několika lety toto: „Dobrovolní spolupracovníci redakce PHI zjistili systematickým průzkumem ve třech německých menších městech, kde jsou hospodářské poměry přehlednější, že přinejmenším 50 % tamějších členů Lions-klubů je současně příslušníky zednářských
lóží” (tamtéž, str. 42). – Homuth pak uvádí jako konkrétní příklad „advokáta a notáře dr. Otto Trawnyho z Dortmundu, zednáře 33. stupně a Velmistra Velkolóže –
a současně také člena Lions-klubu” (uvedeno tamtéž).
Podle informací časopisu „CODE” jsou podobné poměry rovněž v Rotary-klubech. „Všichni ‚inspektoři’ zednářských lóží jsou současně i členy místně příslušných Rotary-klubů.” – Také zde uvádí Norbert Homuth jednu konkrétní ukázku:
„Dr. Otto Blumenthal, prezident Rotary v Hamburku a současně také zednář tamější lóže.”
Jistě bude zajímavé uvést si zde ještě alespoň několik jmen německých rotaryánů a lionů, znovu podle Homuthova soupisu: K lionům patřili, resp. patří bývalý
spolkový prezident Theodor Heuss, bývalý bavorský premiér a předseda CSU
Franz-Josef Strauß, bývalý spolkový ministr dopravy Werner Dollinger, bývalý
spolkový prezident Richard Stücklen a úřadující premiér Bádenska-Virtemberska
Lothar Späth. K rotaryánům patřili příp. patří úřadující předseda FDP hrabě Otto
Lambsdorff, čestný předseda FDP Walter Scheel, státní tajemník Horst Waffenschmidt, bývalý spolkový ministr hospodářství Josef Ertl, úřadující spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, spolkový ministr pošt Christian Schwarz22
V originále Politische Hintergrundinformationen.
45
Schilling, bývalý spolkový kancléř Konrád Adenauer, bývalý spolkový ministr dopravy Jürgen Warnke a úřadující hessenský premiér Walter Wallmann (tamtéž, str.
44). – Že přinejmenším někteří z těchto pánů nebyli či nejsou „pouze” liony nebo
rotaryány, to můžeme zcela právem předpokládat.
Modré zednářstvo
Teprve až nad všemi právě představenými spolky, kluby a hnutími, vytvořenými
a kontrolovanými zednáři, sídlí na pátém stupni dolarové pyramidy konečně zednářstvo jako takové, totiž modré neboli johanitské zednářstvo. V jeho lóžích existují pouze tři stupně tak, jak tomu bylo původně už r. 1717, tj. učni, tovaryši a mistři.
Ovšem ani stupeň mistra zde nepředstavuje před ostatními dvěma nějakou zvláštní
přednost. „Stává se bratr tovaryš svým povýšením a vyzdvižením na mistra opravdovým znalcem ‚královského učení’? Ne! Naučí se poznávat jen další část zednářského ritu, který mu vůbec nic neřekne o politickém nitru lóže, kam mohou vstoupit teprve bratři 30. a vyššího stupně zasvěcení” (Lerich 1937, str. 20). – Nicméně
již v johanitských lóžích je důsledně pěstován hominismus a ten je pak také směrem k veřejnosti lóžovými bratry velmi usilovně, někdy až militantně rozšiřován.
Stejně tak často je frekventováno slovo „svoboda” téměř ve všech podobách veřejné amorálnosti. Hlavní úlohou modrého zednářstva je skrytá, systematická infiltrace a rozvrat státu, kultury a Církve (stejně jako i dalších vyznání a náboženství),
národního uvědomění a veřejné i osobní morálky. Tento rozvrat modré zednářstvo
provozuje, jak jsme už viděli, především pomocí jím založených a nepozorovatelně
řízených spolků a klubů. Mimo to se také z modrého zednářstva neustále rekrutují
zednáři pro vysoké stupně – představuje tedy jakousi přípravnou školu pro zednáře,
kteří z něho odcházejí do vyšších stupňů. Takovou školou musí projít každý z nich.
A konečně za třetí platí pro johanitské zednářstvo to samé, co pro Lions-kluby.
„Povinnost chránit a podporovat bratra,” říká bývalý vysokostupňový zednář Lerich, „je samozřejmá a nepopiratelná, pokud se udržuje v určitých hranicích. V zednářstvu však často takový protekcionismus přerůstá až v tzv. ‚obchodní zednářství’
k vzájemné podpoře v politickém, hospodářském a literárním životě, kdy už nejsou
rozhodující osobní kvality bratrů, nýbrž pouhá skutečnost, že jsou zednáři! Pro většinu členů zednářstva je právě toto dokonce hlavním důvodem ke vstupu do lóží!
Mnozí se také stali ‚bratry’ jen proto, že naplnění žádostivosti po ‚kupčení s tajemstvím’ jim upevňuje sebevědomí, protože se cítí být členy tajné a exkluzívní společnosti, poučenými a vědoucími o tajných cílech a machinacích svého řádu!” (Lerich 1937, str. 19 ad.). – Lerich zde ovšem zcela přehlíží okolnost, že „obchodní
zednářství” přece slouží právě k tomu účelu, aby k sobě bratry připoutalo na život
a na smrt. Kdo z nich by chtěl vybočit z řady nebo vypovědět poslušnost, ten musí
počítat se závažnými materiálními újmami, které mu jako ex„bratru” budou způsobeny za trest a z pomsty. Pokud tedy někdo užívá „dobrodiní” členství v zednářstvu, musí také počítat s tím, že lóže má proti němu v záloze velice účinný nátlakový
prostředek k vynucení poslušnosti.
46
Do jaké míry je modré zednářstvo ve vzájemném celosvětovém propojení? Podle dr. Lericha (str. 28 ad.) existovaly v roce 1937 pouze dva poměrně volné zastřešující svazy (a na tom se velmi pravděpodobně nic podstatného nezměnilo).
Mezinárodní zednářské sdružení (AMI)23 se sídlem v Ženevě v sobě od založení
roku 1921 zahrnuje velkolóže většiny zemí, ovšem bez kvantitativně převažujících,
mohutných velkolóží anglosaských států (Velké Británie, USA, Kanady, Austrálie).
„Všeobecná zednářská liga” (oficiálně v esperantu zvaná „Universala Framasona
Ligo”) sídlí v Basileji a oproti předcházející organizaci nesdružuje velkolóže, nýbrž
jen jednotlivé zednáře, kteří však ani zdaleka nejsou všichni jejími členy.
Kdo tedy potom vlastně řídí a ovládá celosvětově rozptýlené a jen volně navzájem spojené modré zednářstvo? Bývalý zednář 33. stupně Lerich na otázku odpovídá (str. 24 ad.) takto: „Velká Lóže sama jako jediná řídí a spravuje všechny lóže
johanitského zednářstva, tzv. zednářské dílny, v nichž ve všech sedí vysokostupňoví zednáři jako obyčejní Mistři, ostatním bratrům zcela neznámi ve svých skutečných hodnostech a stupních zasvěcení. Příslušníci Skotského ritu jsou co nejpřísněji
zavázáni nevstupovat do johanitských lóží jinak než s odznaky obyčejného Mistra.
Vždy používají jen tohoto oblečení a nikdy nenosí nádherně barevné stuhy a zástěry vysokých a nejvyšších stupňů, a především nesmějí žádnému z bratrů, učňům,
tovaryšům nebo mistrovi johanitské lóže prozradit nic o tom, že náležejí k vysokým
stupňům. – Nejen učení a rituály, ale dokonce i jména bratří vysokých stupňů tak
zůstávají řadovému zednáři zcela neznámé... Pokud příslušejí k vyšším stupňům
a jsou opravdu zasvěcenými a ‚vědoucími’, pak v řádu vykonávají skutečnou moc.
Ve vedení johanitských lóží jsou tedy zařazeni jako bratři 3. stupně, zdánlivě rovní
mezi rovnými, ve skutečnosti však představují rozhodujícího činitele vzhledem ke
svým znalostem, schopnostem a stykům. Ostatní bratři 2. a 1. stupně pak vědí přirozeně ještě méně, podle jakých příkazů ‚Nejvyšší Rady’ řídí tito neznámí bratři
vysokých stupňů johanitské lóže a velkolóže. Už se nejednou stalo, že se tyto lóže
téměř jednomyslně vzepřely proti nekontrolovatelné nadvládě vysokostupňových
zednářů ve svých řadách, ale vždy a bez výjimky to byl marný pokus! Autonomie
Velké lóže a její správní moci totiž zůstává jen na papíře; ve skutečnosti má ‚Nejvyšší rada’ pevně v rukou řízení celého řádu včetně samotné Velké lóže i všech ostatních lóží. Jeden příklad za všechny: Rada velkého úřadu ‚Velké symbolické lóže
Německa’, která existovala až do r. 1933, měla 16 členů. Z nich 11 patřilo k vysokým stupňům a podléhalo příkazům své ‚Nejvyšší rady’, zbývajících 5 členů byli
zednářští Mistři bez znalostí vysokostupňového zasvěcení a povinností svých dalších 11 kolegů. Jak ukazuje případ Velkolóže Vídeň, může i Velmistr být pouhým
Mistrem, přičemž vedle něho sedí v Radě velikého úřadu také bratři, kteří nepodléhají jeho vedení, nýbrž pouze ‚Supręme Conseil’ (Tajné Radě). Při poradách, výnosech a závěrech Velké lóže postupují vysokostupňoví bratři přirozeně vždy jednotně v intencích ‚Nejvyšší rady’, takže johanitské zednářstvo je řízeno podle zásad,
potřeb a cílů Skotského ritu, aniž by o tom jako celek mělo sebemenší tušení.”
Potvrzení cenné výpovědi tohoto korunního svědka nacházíme v archivech francouzského zednářstva, které byly r. 1940 zabaveny francouzskou vazalskou vládou
na příkaz německé okupační moci a později analyzovány na ministerstvu spravedl23
V originále Association Maçonnique Internationale.
47
nosti. Jeden ze zaměstnanců ministerstva, J. de Boistel, napsal tehdy v časopise
„Les Documents Maçonniques” (Ploncard d’Assac 1989, str. 130 ad.), vydávaném
speciálně kvůli publikování nejdůležitějších zednářských dokumentů: „Zatímco
bylo zednářům nižších stupňů vždy zakázáno stýkat se v dílnách se zednáři vyšších
stupňů, jsou naopak vysoké stupně svými stanovami zavázány pilně navštěvovat
dílny stupňů nižších. Když se např. stal někdo Mistrem rozenkruciánem, vstoupil
sice do Kapituly, ale v žádném případě tím nebyl zproštěn svých závazků, které mu
ukládala jeho dosavadní hodnost. Zůstal i nadále zapsán ve své původní lóži, jako
by se v jeho zednářském životě nic nového nepřihodilo a pro členy své lóže zůstal
dál stejným Mistrem jako všichni ostatní. – Tento systém dovoloval vysokostupňovým zednářům pobývat v dílnách nižších stupňů a rozšiřovat tam inspiraci, které se
mu dostalo. Copin-Albancelli poukazuje na to, že zednářstvo není jen tajnou společností, nýbrž že je celou soustavou vzájemně se překrývajících tajných společností, přičemž jedna druhé zůstává utajena. Tento celek přirovnává k pyramidě...” –
Jak už víme, pochází toto přirovnání od samotné nejvyšší vrchnosti světového zednářstva, která je v zašifrované podobě nechala vytisknout na americké jednodolarové bankovky.
J. Ploncard d’Assac ohledně řečené pyramidy soudí: „Máme před sebou mechanismus dokonalé jednotnosti a děsivé efektivity v tom smyslu, že svému skrytému
generálnímu štábu umožňuje... předávat bez rizika vlastního prozrazení směrem
dolů stupeň po stupni své rozkazy stále většímu počtu militantních zednářů, kteří
jsou průpravou a výchovou připraveni za prvé je přijmout, a za druhé je uvést do
profánního světa” (cit. místo str. 131). – To se přesně kryje s míněním Konráda
Lericha: „Jedna jediná, rafinovaná, mistrovsky promyšlená a zřízená organizace,
která svým vysokým stupňům zaručuje vedle anonymity vedení také ještě možnost
vyhnout se odpovědnosti za následky této činnosti” (cit. místo str. 25).
Zednářský satanismus
U yorkského a ostatních zvláštních ritů se již jedná o vysokostupňové systémy,
které však – alespoň ve svém souhrnu – nejsou součástí Skotského zednářstva. Tajná osobní spojení podle výše popsaného vzoru jsou však nepochybně i zde. Vedle
samotného yorkského ritu, který podle Prantnera (str. 16) a Homutha (bez vr. str.
40) sestává z řady rytířských hodností, stojí ještě za zmínku tzv. „Shriners”. Obě
organizace náležejí spíše k magicko-okultně satanistickému směru. Samotný přechod mezi „spirituálním” a „politickým” zednářstvím však splývá jak na individuální, tak i na organizační úrovni, takže se vlastně může mluvit jen o akcentování toho či onoho směru. „V USA a od nedávna i v německy hovořících zemích Evropy,”
vysvětluje Prantner, „nabývá nikoli nepatrného významu ‚Starý Arabský Řád Urozených Ochránců Schránky Mystérií’ (= Shriners). Všichni jeho příslušníci jsou
samozřejmě vysokostupňovými zednáři a jejich počet obnáší v USA asi 800 000.
Řádu jsou blízké americké ‚Mládežnické Lóže DE MOLAY’... které nesou jméno
posledního velmistra templářů Jakuba de Molaye, jenž byl r. 1312 odsouzen a justi-
48
fikován (= popraven!). Podmínkou přijetí do Mládežnické lóže je být synem nějakého zednáře, především ze Starého Arabského Řádu. Členství může začít v 16. letech a končí pak dovršením 21. roku” (str. 16 ad.).
Satanistické prvky v zednářské symbolice a lóžových rituálech se však v žádném
případě nenacházejí výhradně jen v yorkském ritu, u Shriners, nebo v dnes už samostatně neexistujících martinistických lóžích, nýbrž již u modrého zednářstva.
„Na úředním znaku Velmistra Velké Zemské Lóže Německa, která se sama nazývá
‚křesťanským zednářstvem’, však nevidíme jméno Kristus, nýbrž ‚BAPHOMET’.
Tento řád se považuje za ‚pokračovatele řádu templářů’ (srv. článek Templáři v: H.
E. Miers, „Lexikon tajných učení,”24 str. 400). Řád to jasně dává najevo právě uctíváním Baphometa, které měli templáři údajně provozovat. Podle výpovědi samotných zednářů je ‚Baphomet jméno ohavného ďábelského symbolu, jehož uctívání
bylo templářům předhazováno’ (heslo Baphomet: Lennhoff/Posner, ‚Mezinárodní
zednářský lexikon’)” (Stimpfle 1988, str. 337).
Asi největší a nejdůležitější satanistickou organizací hnutí New Age je roku
1922 založená „Lucifer Publishing Company” (tj. „Luciferova nakladatelská společnost”,! srv. C. Cumbeyová, „Tiché pokušení”, str. 52),25 která však už po roce
dala přednost přejmenování na zdánlivě neškodně znějící „Lucis Publishing Company”. Dnes se tento, mezitím na mohutný „koncern” rozrostlý podnik, nazývá
„Lucis Trust” a patří k němu také okultně-satanistická „Arkánská škola” (tamtéž
str. 223). „Podle Mierova Lexikonu se vyučování praktikuje ‚na dálku’ učebními
dopisy, které jsou žákům rozesílány ze středisek v New Yorku, Londýně, Ženevě
a Buenos Aires. Žák je povinen držet svou účast na studiu v tajnosti. Podle téhož
Lexikonu je ženevský vedoucí Arkánské školy současně generálním tajemníkem
Univerzální zednářské ligy. Škola je považována za ‚magnetické středisko’ veškerého zednářství’ (str. 41 pátého vyd. 1982).” (Cumbeyová 1987, str. 229.)
V zářijovém/říjnovém vydání francouzského časopisu „Lecture et Tradition”,
roč. 1979 si Ploncard d’Assac odpovídá na vlastní řečnickou otázku, co má ďábel
co dělat s revolucí: „Inu, zeptejte se na to zednářů. Vezměte si do ruky oficiální
časopis Velkého Orientu, dubnové číslo ‚Humanisme’, které je docela čerstvé. Najdete tam následující: ‚Velký předek: Ďábel! Ve své podivuhodné knize ‚Čarodějnice’ ukazuje... Michelet, že určité lidové projevy jako sabat čarodějnic nebo černá
mše byly projevem odporu prostého člověka proti bídě, nevolnictví a zákazům všeho druhu. Nebyly to snad projevy podrobovaného rozumu, který se svému utlačování vzepřel? Člověk se prostě jen obrátil k ‚ďáblovi’, protože ‚bůh’ nechával chudé jejich osudu a bohatým požehnával privilegia. Nebyl by pak takový ‚ďábel’ –
a proč vlastně ne? – jedním z největších předků moderního laicismu? S něčím takovým se nežertuje...’ (str. 14).” – Michelet a zednářský autor citované recenze
tedy tuto tezi berou zcela vážně! Prapředkem laicistické proticírkve je podle nich
Lucifer se svým rouhačským heslem „Non serviam! – Nechci sloužit!” Satanova
synagoga si tedy již ani nedává práci, aby svůj původ skrývala.
24
25
V originále článek Tempelherrn, H. E. Miers, Lexikon des Geheimwissens, Freiburg 1970.
V originále Die sanfte Verführung, 6. Aufl. Asslar 1987.
49
Rudé zednářstvo
Nyní vystoupíme do dalšího patra pyramidy a podíváme se na vysokostupňové
zednářstvo Skotského ritu. Mimo něho sice existují ještě i jiné systémy, jako např.
Misraimský ritus s 90 stupni (srv. Ploncard d’Assac 1989, str. 131), ale tyto fantasticky rozmnožené stupně neznamenají pro jejich nositele žádné vyšší zasvěcení než
ty, které jsou udělovány členům rudého zednářstva, jež kvantitativně i kvalitativně
představuje zdaleka nejvýznamnější vysokostupňovou formaci. „Z různých vysokostupňových ritů, jež pronikly do zednářstva v 18. století, tedy z těch učení, která
k zasvěcovacím stupňům učně, tovaryše a mistra připojila ještě další „vyšší”, vznikla nakonec po mnohých zmatcích a sporech o systém v současnosti panující
soustava Skotského ritu. Právě ‚Starý a Přijatý Skotský Ritus 33. a Posledního
stupně’, jak zní jeho plné označení, je dnes oním jediným mohutným vysokostupňovým systémem, který obepíná celý svět a má ve 36 státech své ‚Nejvyšší
Rady’, jež jsou jeho vrcholnými správními a řídícími orgány. Když se tedy obecně
mluví o vysokostupňovém zednářstvu, jsou jím obvykle myšleni členové Skotského ritu” (Lerich 1937, str. 22).
Jak se vůbec někdo stane zednářem vysokého stupně? Jak se mu podaří postoupit ze 3., tedy nejvyššího stupně johanitského zednářstva na 4., nejnižší stupeň zednářstva ondřejského, které je jeho pokračováním? Na tyto otázky nám znovu odpovídá Lerich (str. 25 ad.) na základě své vlastní zkušenosti: „Jestliže si nějaký bratr
3. stupně, tedy zednářský Mistr, přeje dosáhnout zasvěcení do vyšších stupňů, o jejichž existenci jako takových nabyl dosud jen zcela povšechných vědomostí, není
mu takové přání v žádném případě samo o sobě k ničemu. Neví např. obvykle ani
to, že se zednář k zasvěcení do vyšších stupňů nesmí hlásit sám, jako je tomu v případě obyčejného zednářstva, nýbrž že k tomu musí být povolán. Průměrný zednářský učeň a zpravidla ještě i tovaryš nemá ani tušení o existenci Skotského ritu... Při
povýšení z 1. do 2., resp. 3. stupně je pouhou otázkou času, kdy k němu dojde. Naproti tomu povýšení ze 3. do 4. stupně je záležitostí zásadní hodnoty a způsobilosti
jednotlivce. Mnozí zednáři tak zůstávají až do konce života na stupni Mistra a jejich počet je výrazně vyšší, než těch, jimž se dostane účasti na zasvěcení do 4. stupně poznání... Svým povýšením do tohoto stupně se bratři stávají – jak jim výslovně říká přijímací rituál – učedníky vysokých stupňů. To znamená, že i když jsou již
Mistry johanitského zednářstva, zde musí postupovat úplně od začátku... Vysoké
stupně jsou postaveny na zásadě výběru nejschopnějších. Proto tedy vlastní ‚přihláška’ není k ničemu, jak jsme si již řekli. Pokud ale nějaký člen tří nejnižších
stupňů prokazuje mimořádnou horlivost a schopnosti, které dovolují usoudit, že je
povolán, aby konal práce mimo rámec ‚modrého obdélníku’, tj. nad ‚modrou lóží’,
pak přistoupí tzv. ‚perfekcionistická lóže‘ k hlasování o jeho případu, aniž by o tom
dotyčný věděl. V perfekcionistické lóži sedí nejschopnější a nejzasloužilejší bratři
z nejrůznějších lóží příslušné země.” – O kandidátovi je předložena a důkladně prodebatována velice zevrubná zpráva. Jestliže však při závěrečném hlasování třeba
jen jediný člen perfekcionistické lóže kandidáta odmítne, není povýšen a samozřejmě se nikdy také nedozví, že vůbec kandidátem byl. Pokud se jednomyslně shledá,
že kandidát je povýšení hoden, pak ho po nějakém čase některý z bratrů informuje
50
v rozhovoru mezi čtyřma očima o existenci a všeobecných cílech vysokých stupňů
a jakoby mimochodem se ho zeptá, zda by neměl zájem o přistoupení ke 4. stupni.
Podle Lericha bývá taková otázka „prakticky vždy zodpovídána kladně”, takže kandidát již po několika dnech obdrží zprávu o svém povýšení.
Stupně 4 až 14 představují ve Skotském ritu „perfekcionistické lóže; povyšování
do dalšího stupně se však zde děje jinak, než je tomu v johanitském zednářstvu,
tedy obvykle bez velkolepého ceremoniálu. „S výjimkou Spojených států, jejichž
dvě ‚Nejvyšší rady’ ve Washingtonu a Bostonu každý z těchto stupňů rituálně připravují a udílejí přímo ve svých lóžích, bývá v ostatním zednářském světě provázen
úplným rituálem pouze 4. stupeň ‚Tajný Mistr’ a 13. stupeň ‚Mistr Královské Klenby’. – Ostatní stupně jsou ve svých poznávacích znameních, heslech a gestech sdělovány kandidátovi jen ‚historicky’, tj. bez ceremoniálu prostým vysvětlením formou vyprávění” (Lerich 1937, str. 28). – Každopádně to platilo pro rudé zednářstvo
ještě ve třicátých letech. „Vysokostupňové zednářstvo po druhé světové válce”, konstatuje zase Prantner (str. 20), „se především soustřeďuje na vědomosti ve 4., 18.,
30., 32. a 33. stupni, příležitostně také ve 14. stupni. Skupinový obvod ‚kapitula’ se
uvnitř lóží těší jisté přednosti.” – Na tom se dodnes zřejmě nic podstatného nezměnilo. Již před válkou totiž představovala „Kapitula”, tedy tzv. „rozenkruciánské stupně” (15.-18.), určitou „pauzu” v obvyklém pořadí.
„Povýšení přes perfekcionistickou lóži až na samotný práh kapituly (od 15. stupně) se vysokostupňový bratr může dočkat jen na základě míry a kvality své práce
a schopností, tedy pouze jako odměny za svou aktivitu. Neexistuje žádný ‚služební’
časový nárok na zasvěcení do nerůznějších stupňů úplnosti, do jejich učení, ceremoniálů, symboliky a rituálů... které neustále rozvíjejí téma symbolické stavby zednářstva” (Lerich 1937, str. 31 ad.). Tím spíše nemá br∴14. stupně žádný automatický nárok na vstup do prvního stupně Kapituly, tedy do 15. stupně Skotského ritu.
Také k tomu musí být „vyvolen” bez vlastního vědomí. Již v rozenkruciánských
kapitulách ustupuje dole ještě převládající zednářský ceremoniál ve prospěch konkrétní práce směrem ven z lóže. Jenom jednou v roce, při příležitosti povyšování
nových bratrů v kapitule je slaven celý rituál. „Přednášky jako duchovní cvičení
zednářů se již nekonají vůbec nebo jen velice zřídka na téma historie a symboliky
vysokých stupňů ve smyslu instrukcí. Obsahem vlastní práce jsou porady a usnesení o zcela reálných akcích a záměrech. V románském zednářstvu existují skvěle
fungující kapitulní politické kluby” (Lerich 1937, str. 32).
Tyto „politické kluby” jsou přitom právě tak nepozorovaně řízeny podle téhož
principu, jaký jsme viděli u Rotary a Lions-klubů, johanitského zednářstva i perfekcionistických lóží. Podle Lericha, který sám všemi těmito stupni prošel, se kapitulní
lóže „scházejí jen jednou měsíčně proto, že vypracování rozhodnutí a prováděcích
příkazů pro jednotlivé bratry i kontrola provedení uložených úkolů si obvykle vyžádá takové časové rozpětí. K normální práci se bratři scházejí v obyčejném občanském oděvu. Všichni členové se vzájemně znají, takže zde není zapotřebí žádných
poznávacích znamení a každý může hned zaujmout své místo v lóži... Stejně jako
v modrých lóžích johanitského zednářstva jsou však i zde držitelé vyšších stupňů
pro své nižší bratry nerozeznatelní a stojí s nimi zdánlivě v jedné řadě, takže v rozenkruciánské kapitule zasedají současně také bratři 30. i 33. stupně i Suverénní
51
Generální Inspektoři Nejvyšší Rady, ve svém vyšším zasvěcení ovšem pro ostatní
bratry naprosto neidentifikovatelní” (str. 32 ad.).
„Areopágem” se nazývají lóže 19. až 30. stupně, které však podle Lericha – jen
s výjimkou 28. až 30. stupně – představují prakticky jednu jedinou lóži nad rozenkruciánskými stupni, neboť se až na malé výjimky, potvrzující pravidlo, uvnitř
Skotského zednářstva nezabývají kultovní činností. Ta je sdělována pouze kandidátům pomocí ústního vysvětlení. Jen ve 28. stupni „Rytířů Slunce” je tento obyčej
zachováván ve své úplnosti a v různých státech světa také působí zvláštní areopágy
tohoto stupně zasvěcení” (str. 37).
Jaká konkrétní „templová” práce je v areopágu” vykonávána? Je to boj proti
předsudkům, odpovídá Lerich, a vysvětluje své tvrzení takto: „Tzv. předsudky v lóžovém pojetí jsou přiznávání se k vlasti a národu, vyznávání zděděného náboženství, uznávání nutnosti a práva na obranu vlasti i národa, a přiznávání se k svému
národnímu společenství a rase. Vysokostupňové zednářstvo tyto ‚předsudky’ odstraňuje a nahrazuje je odnárodněným antinacionalismem, kulturním a politickým
internacionalismem, bezbožnou svobodou svědomí a kulturní i politickou nadřazeností, které nacházejí svůj výraz v marxistickém ateismu, absolutním pacifismu
(jenž je příčinně spojen s antinacionalismem), a ve vyznávání lidovlády marxistického socialismu s jeho heslem ‚volnost, rovnost, bratrství’, jež bylo zpočátku náborovým sloganem francouzských lóží a později se stalo všeobecným vůdčím heslem
internacionálního vysokostupňového zednářstva vůbec” (str. 36 ad.).
Nejsou ale snad tyto „ideály” stejně tak pilně hlásány už lóžovými bratry prvních třech stupňů, ba dokonce už v zednářsky řízených klubech a spolcích? Jistě,
jen s tím malým, ale důležitým rozdílem, že základna dolarové pyramidy je z největší části nevědomě naplněna a nadchnuta zmíněnými idejemi prostřednictvím neúnavného působení kontrolních vysokých stupňů, které samy jako jediné znají jak
souvislosti a pozadí, tak i konkrétní smysl a účel tak propagovaných zednářských
„ctností”, a tudíž také „pracují” s mnohem větší rafinovaností, intenzitou a cílevědomostí. Proto také Lerich závěrem výslovně zdůrazňuje: „Duchovně a kulturně
rozkladná a podvratná činnost je vědomou politikou vysokých stupňů zednářstva,
a je rovněž záměrnou ‚prací’ areopágu Skotského ritu” (str. 38).
„Mudrci”
Přesné stanovení cíle zednářské práce je přesto zvěstováno teprve poslednímu
a nejvyššímu „areopágu”, vysokým zednářům 30. stupně. „S ním obdrží zednář
‚plné zasvěcení’ a stává se skutečným ‚mudrcem královského umění’, tedy ‚nejosvícenějším bratrem’... Teprve realistický ritus 30. stupně odhaluje kandidátovi
poprvé jednoznačné vlastní cíle zednářstva: Pomstu a odplatu na mocných, kteří
zavinili smrt Jakuba de Molaye a kteří stojí jako nepřítel vůči vítězství absolutní
svobody a tím zednářstva – pomstu a odplatu na duchovní a světské moci, oltáři
a trůnu!... Zednář, přijímaný do 30. stupně, podstupuje ještě jeden velký symbolický čin: Musí vlastní rukou převrátit tři pilíře zednářství, které mu od 1. až po 29.
52
stupeň byly posvátnými základy zednářského společenství, jeho organizace a idejí!
Slova rituálu vykládají tento akt v tom smyslu, že do nejvyšších tajemství lóží zasvěcený Rytíř Kádoš konečně dosáhl oproštění od zodpovědnosti za své činy, bezvýhradné duchovní svobody, tedy že se povznesl nad všechny dosavadní zásady
a ideje k boji za pokrok proti každé stávající dogmatické autoritě, a také že je nezávislý na principech moudrosti, síly a krásy, které byly pilíři a oporami pouze toho
zednářstva, nad něž se Rytíř Kádoš nyní povznesl vědomím svého úplného zasvěcení” (Lerich 1937, str. 41 ad.).
Zasvěcení do 30. stupně pak představuje vrchol vysokostupňového rituálu. Ze
31. a 32. stupně sestává „konsistoř”, bratři 33. stupně pak vytvářejí „Conseil Supręme” (Lerich) aneb „Vysokou Radu” (Prantner). V těchto třech posledních stupních jsou „rituální obřady omezeny na nejmenší míru – v mnoha zemích se proces
přijímání nových členů omezuje na složení přísahy o dodržování nejzávaznějších
a nejvyšších řádových povinností... Protože tyto nejvyšší stupně nejsou provázeny
žádným rituálem, bývají také označovány za správní stupně. Ze členů 33. stupně,
tedy bratrů Conseil Supręme, jsou pak v posledním výběru voleni nadřízení řádu,
kteří jako Supręme Conseil, Nejvyšší Rada, představují vrchní správní a vládní
ústřední vedení zednářského společenství v tom kterém státě. To znamená, že ne
všichni zednáři 33. stupně jsou také současně členy nejvyššího vedení řádu, nýbrž
jen takoví, kteří jsou jako aktivní členové pozdviženi do Nejvyšší Rady. Na Nejvyšší Radu nelze pohlížet jako na nějaký 34. stupeň, nýbrž je nejvyšší a poslední
instancí řádu, jíž jsou všichni vysokostupňoví zednáři zavázáni poslušností. Nejvyšší Rada může mít nanejvýš 33 členů” (Lerich 1937, str. 45). – Prantner k tomu
ještě doplňuje, že nejmenší počet členů je devět; devítka je totiž v lóžové symbolice
číslem plnosti a dokonalosti! „Práce ‚Nejvyšší Rady’ se na mezinárodní úrovni
vztahuje na koordinaci motivace zednářstva a určování cílů v jednotlivých oblastech veřejného života v celém světě. Není žádný oficiální prezident, který by ‚Nejvyšší Radě’ předsedal, avšak při jednotlivých zasedáních zastává tuto funkci ‚charmain’ neboli předseda” (Prantner 1989, str. 18).
Tím se konečně dostáváme k otázce po mezinárodních souvislostech zednářstva
vysokých stupňů. Ta je podstatně těsnější než v případě johanitských velkolóží. Poslechněme si ještě jednou K. Lericha: „V roce 1875 založily všechny tehdejší ‚Nejvyšší Rady’ – skutečné zednářské velmoci vysokých stupňů – ve Švýcarsku tzv.
Lausanskou konfederaci jako akt celkového sloučení. V ústavě tohoto světového
svazu jsou zakotveny zásady, které mu zajišťují přísnou administrativní organizaci,
jednotnou duchovní soudržnost a konkrétní společný postup ve všech důležitých
záležitostech a akcích... Jedno z nejdůležitějších ustanovení konfederace určuje, že
v každé zemi smí být – na rozdíl od vysokých orgánů johanitského zednářstva – jen
jediné velké sdružení, jen jediný ‚Supręme Conseil’. Pouze ve Spojených státech
bylo vzhledem k velikosti území a početním poměrům zednářů pamatováno na výjimku z této zásady. Znamená to, že ve Spojených státech vládnou dva ‚Supręme
Conseil’, tzv. ‚severní jurisdikce’ v Bostonu a ‚jižní jurisdikce’ ve Washingtonu...
Stěžejním bodem celosvětového řetězce Skotských lóží je Lucernská konfederace,
pro kterou byla také vytvořena zvláštní symbolika a esoterika, ale především principiální světonázorové prohlášení pro veškeré rudé zednářstvo” (tamtéž, str. 29).
53
Zbývá ještě otázka proslulého „tajemství” zednářstva, na níž byly nabídnuty skutečně nejrůznější odpovědi. Částečně by to mohlo spočívat v tom, že jednotlivé
stupně mají skutečně rozdílná „tajemství”. R. Prantner, který ve svém spisu téměř
demonstrativně pokládá politickou aktivitu zednářstva za vedlejší, zastává názor, že
„nějaké ‚obecné spiklenecké tajemství’ ve smyslu ovlivňování světových událostí
velmi pravděpodobně neexistuje” (str. 25). – Dokonce i Lerich, který jinak o politické činnosti vysokých stupňů mluví velice otevřeně, se nezmiňuje o žádném ústředním tajemství ve smyslu „událostí, o něž by se usilovalo”, odhlédneme-li od
všeobecně vyjádřené msty lóží vůči trůnu a oltáři, kterou však blíže nekonkretizuje.
Jak to tedy jde všechno dohromady?
Je zcela možné, že ani držitelé 33. stupně – jako např. Lerich – neznají ještě automaticky skutečný konečný cíl zednářské „práce”, tedy nastolení „světové diktatury humanity” a vytvoření „světového náboženství Antikrista” po předchozím násilném odstranění všech národních států a všech dogmatických náboženství, z nich
pak na nejpřednějším místě jediné pravé víry katolické Církve (o níž zednářstvo od
Satana velice přesně ví, že je jí právě ona). Navzdory obecnému přesvědčení zednářů všech stupňů, jemuž jak se zdá podlehl i Lerich, existuje ještě mezi zednáři 33.
stupně relativně malý počet „bratrů”, kteří však tajně příslušejí k 34., 35., 36. atd.
stupni, ačkoliv tyto stupně už nejsou lineárně vypočítávány. Ale dříve, než vystoupíme na vyšší stupeň hierarchie Satanovy synagogy, ukážeme si ještě jednu důležitou okolnost.
„Všechny politické strany,” konstatuje Jean Vaquié stručně, „jsou projevy zednářstva, ať už je samo vedlo při jejich vzniku nebo do nich následně proniklo. Politické strany samozřejmě mohou vypadat mocnější než samo zednářstvo, protože se
projevují veřejně, zatímco zednářstvo zůstává skryté v pozadí. Ale ve skutečnosti
politické strany pracují v závislosti na velké tajné společnosti, která je jejich společným základem. Jsou pouze mluvčími zednářstva pro tu či onu klientelu! Programy politických stran nejsou rovněž ničím jiným než součástí a konkretizací ‚velkého plánu’ zednářstva” (Jean Vaquié, „Réflexions sur les ennemis et la manoeuvre
[Lecture et Tradition Nr. 126], Vouillé 1987, p. 21). – To samozřejmě neplatí jen
pro Francii, nýbrž pro téměř všechny země světa a prakticky pro všechny velké
strany v nich. Že ani Německá spolková republika nepředstavuje v tomto ohledu
žádnou výjimku, můžeme poznat již z krátkého přehledu výše jmenovaných předních německých politiků, kteří jsou nebo byli členy Lions či Rotary-klubů. Později
zde ještě narazíme na jména dalších německých politiků všech odstínů, kteří jsou
usazeni na špičce dolarové pyramidy a kde jsou všichni jedné mysli a jednoho ducha (na rozdíl od svých bonnských teatrálních vystoupení pro veřejnost).
Z Francie nám podává např. J. Ploncard d’Assac příznačnou a detailní informaci:
„Důkaz toho, že zednáři mají otevřené vlastní dveře do všech politických stran,
nacházíme v následujícím oznámení ‚Bulletinu lóží pařížské oblasti’ z 11. dubna
1983: ‚Dne 20. dubna promluví v sídle Grand Orientu v Rue Cadet: P. Boccara
z komunistické strany, Nicole Chouraqui z R.P.R., Christian Goux ze socialistické
strany a Lionel Stoléru z U.D.F.’ Tento sraz ‚bandy čtyř’ v Grand Orientu mluví
sám za sebe” (Lettres politiques Nr. 87 z prosince 1983, str. 5). – Bratři z Velkého
54
Orientu tedy nepozvali jen pátou největší stranu ve Francii, protizednářskou a světovým tiskem za „fašistickou” vykřičenou „Front National” Jeana Marie Le Pena!
„Je nasnadě,” říká znovu Jean Vaquié, „že zednářstvo infiltrovalo a podstavilo
nejen politické strany, nýbrž také státní správu, armádu, justici, univerzity, průmysl, svět financí..., jedním slovem všechny orgány společnosti.” – Jediné, co nám
snad v jeho výčtu ještě chybí, jsou masové sdělovací prostředky. Již r. 1937, kdy
elektronická masová média byla ještě takříkajíc v plenkách, psal K. Lerich: „Tisk je
již v mnoha zemích světa beze zbytku nástrojem zednářského ducha. Skutečné
nebezpečí nadvlády zednářstva nespočívá v tomto samotném faktu, protože mnohé
směrodatné osobnosti jsou tak jako tak příslušníky lóží, nýbrž spíše v tom, že si
zednářský duch prostřednictvím žurnalistiky, literatury, školní výuky a lidové osvěty získal pro svou ideologii právě inteligenci, stojící organizačně mimo lóže” (str.
38).
Že Lerich jmenuje pouze tento (i když velmi významný aspekt) zednářské nadvlády v tisku, je opět dokladem, že ani při svém zasvěcení do 33. stupně nevěděl
mnoho o konkrétních celosvětových záměrech vysokostupňového zednářstva, ani
o politickém krytí lóžemi kontrolovaným tiskem. Lépe to musí přirozeně vědět ti
vydavatelé novin, kteří nejsou žádnými zasvěcenci, ale musí se sklonit pod tlakem
zákeřného vyděračství ze strany lóží. Aniž by jmenoval konkrétní osoby nebo vysoké zednářstvo jako takové, popustil uzdu své nahromaděné nevoli tehdejší
vydavatel „New York Times” (jak se svou dobou noviny jmenovaly), když na
výročním banketu Americké tiskové asociace r. 1914 vmetl svým kolegům do
tváře: „O nějakém nezávislém tisku v Americe nemůže být vůbec řeč. Ani jeden z
vás se nikdy neodvážil vyslovit poctivě svůj názor. Jsme jen nástroji a vazaly
mocných mužů za kulisami. Oni tahají za drátky a my podle nich tancujeme. Náš
čas, naše schopnosti, naše síly i naše životy jsou majetkem oněch mužů – jsme
pouhé intelektuální prostitutky” (cit. podle Griffina, „Kdo vládne světu?,26 str. 149
ad.).
Již roku 1862 velice výstižně konstatoval ve spisu „Svoboda, autorita a Církev”27 mohučský biskup Wilhelm Emanuel von Ketteler: „Zednářstvo jako jediné
zaujímá skutečně výsadní postavení v celém světě. Až na docela nepatrné výjimky
se o něm také ve veřejném tisku nepíše a psát nebude. Zatímco takový tisk přetřásá
a posuzuje všechny ostatní aspekty, které lidi zajímají,... představuje zednářstvo
podle všeobecného evropského konsensu téma typu ‚nedotýkat se!’... Tento jev je
především důkazem nesmírné moci, které zednářstvo ve světě dosáhlo... Zednářstvo se všemi svými společníky a ostatními tajnými společnostmi, které by přece
chtěly být reprezentanty úrovně ducha doby, je v trvalém protikladu s tím, co by
jinak mělo být požadavkem ve všech oblastech, totiž s veřejností. Myslím, že by
právě jménem veřejnosti bylo oprávněné požadovat, aby tajné rejdy těchto společností ustaly” (cit podle Sixe 1942, str. 54 ad.).
Jak se nedalo ani jinak čekat, na stavu popisovaném Kettelerem se bohužel nezměnilo nic. Německé časopisy jako „Stern”, „Spiegel”, nebo tématické televizní
pořady např. „Panorama”, „Monitor” atd., které se zabývají nabubřelým „odhalováním” třetiřadých „skandálů”, jakými byly například dnes už téměř pozapomenutý
26
27
V originále Wer regiert die Welt?, Leonberg 1986.
V originále Freiheit, Autorität und Kirche.
55
„skandál” s mořskými rybami, „skandál” s výkrmem telecího dobytka a pod.,
ovšem nikdy nepřinesou sebemenší zmínku o skandálech politických nebo vysoko
rozehrávaných skandálech finančních. Přímo okázalý a naprostý „nezájem” veškeré
publicistiky o činnost tajných společností je v tak křiklavém rozporu s odhalovací
mánií ve všech ostatních oblastech, že už není nutné uvádět další důkazy existence
perfektní kontroly našich „svobodných” masových médií lóžemi.
„Synové úmluvy”
V rámci našeho pomyslného výstupu na vrcholek dolarové pyramidy by byl nyní
vlastně na řadě komunismus, ale pojednání o něm na tomto místě by citelně narušilo myšlenkový sled, protože v satanské hierarchii zaujímá zvláštní místo. O jeho
roli si tudíž promluvíme později. Na nejblíže vyšším stupni tedy nacházíme židovský řád, který se nazývá B’nai B’rith. Podle informace ze „Židovského lexikonu”
(Berlín 1927 ad., heslo „Lóže, židovské”) znamená toto hebrejské označení tolik co
„Synové úmluvy” a korektně se vyslovuje „Béne Bérith”, zatímco ústní i písemná
forma „Bne Briss” se vyskytuje téměř výhradně jen v německém jazykovém prostředí (srv. Ploncard d’Assac, „Záhady a tajemství: B’nai B’rith”28 v „Kyrie eleison
16 (1987), č. 4, str. 60-64).
O prvopočátcích „řádu” se dokonce i židovské prameny v jednotlivostech rozcházejí. Řádový bratr Alexander Hecht ve svém jubilejním spisu „Spolek B’nai
B’rith a jeho význam pro rakouské židovstvo”,29 určeném pro veřejnost při příležitosti rok předtím slaveného sedmdesátiletého výročí trvání řádu, popsal jeho založení následovně: „Henry Jones, z Hamburku přistěhovalý strojař, který se původně
jmenoval Heinrich Jonas, byl oním mužem, který 13. října 1843 spolu s Rosenburgem, Renauem a Rodacherem založil společenství B’nai B’rith. Brzy na to se pak
k nim připojili ještě Kling, Anspacher, Dietenhofer, Hecht, Schwab, Coon a Schaffer, všichni obecně vážené osobnosti ve znamenitém společenském postavení. Prvním prezidentem řádu byl Issak Dietenhofer” (str. 5).
„Židovský lexikon” to však formuluje již méně konkrétně: „Přistěhovalí němečtí
Židé – na prvním místě strojní konstruktér Henry Jones (Heinrich Jonas), narozen
1811 v Hamburku, zemřel 1866 v New Yorku – mohou být označeni za zakladatele.” Skoro to zní tak, jakoby i jiné než výše uvedené osoby mohly nebo musely být
ještě větším právem označeny za skutečné zakladatele řádu. Sedmnáctisvazková
„Encyclopaedia Judaica”, vydávaná v Jeruzalémě od r. 1972, skutečně tvrdí, že řád
byl uveden v život 13. října 1843 „dvanácti muži, kteří se sešli v jedné kavárně na
Lower East Side v New Yorku... Prvním prezidentem byl Issac Dittenhoefer, avšak
za hlavního zakladatele je považován jeho nástupce Henry Jones.” – Odhlédneme-li
od skutečnosti, že se to zde početně neshoduje s Hechtovým údajem, který uvádí
jenom jedenáct mužů (z nichž sedm se mělo teprve později připojit, takže v newy28
29
V originále Rätsel und Geheimnisse: die B’nai B’rith.
V originále Der Bund B’nai B’rith und seine Bedeutung für das österreichische Judentum,
Wien 1914 (Reprint Bremen 1985).
56
orské kavárně se tehdy sešli pouze čtyři Židé), zní přesto dosti podivně tvrzení, že
jenom Jones má být pokládán za jediného vlastního zakladatele řádu. Má to snad
znamenat, že prapůvod „Synů úmluvy” je skutečně skryt v temnotě, nebo má být
spíše naznačeno, že zde byli jistí muži v pozadí, kteří Jonese a jeho lidi jenom nastrčili? Podle údajů Ploncarda d’Assac (1987, na cit. místě) to bylo opět jedenáct
německy mluvících židovských přistěhovalců, kteří se sešli v newyorské kavárně
„Café Sinsberner” k zakládacímu aktu. Do celého kontextu by se přirozeně lépe hodil počet dvanácti zakladatelů, protože by mohl symbolizovat dvanáct izraelských
kmenů. Ale ať už tomu bylo jakkoliv, zdá se být zjištěno alespoň datum a místo založení řádu jakož i jméno jeho oficiálního zakladatele.
Podle výše zmíněného jubilejního spisu A. Hechta byl B’nai B’rith založen jako
židovský dobročinný spolek za účelem zušlechťování člověka, a jako takový má
řád prostřednictvím židovstva přinést lidstvu jen a jen štěstí a požehnání. Abychom
si udělali představu, jakým způsobem se v oněch několika málo případech B’nai
B’rith prezentoval navenek, uvedeme si tu (a doplníme komentářem) výňatky z Hechtova jásavého chvalozpěvu na tento „řád”.
„Vznešené cíle spolku jsou shrnuty do těchto vzletných slov: Společenství B’nai
B’rith si stanovilo za cíl nejvyšší úlohu sjednocení izraelitů k podpoře nejvyšších
ideálních zájmů lidstva, k pozvednutí a rozvoji duchovního i mravního charakteru
našeho kmene. Je třeba vštípit mu nejryzejší zásady lásky k člověku, cti a patriotismu. Chce podporovat vědu a umění, utěšovat chudé a pomáhat jim v jejich bídě,
navštěvovat a ošetřovat nemocné, pomáhat obětem pronásledování, chránit sirotky
a vdovy, a vůbec být nápomocen všemi silami.’ Uskutečňováním těchto vznešených ideálů řád vytvořil nehynoucí dílo. Každému Židovi, ba každému lidumilovi
překypuje srdce při pohledu na skutky lásky, které vzešly z nezištných pohnutek,
z milosrdenství a dobroty bratří tohoto řádu” (str. 8).
Společenství „Synů úmluvy” má tedy ve svém programu humanitu, nejryzejší
zásadu lásky k člověku”. Tento program je očividně totožný se zednářským. Také
zednářstvo má např. v Německé spolkové republice „Zednářskou podpůrnou organizaci”, která je dokonce členem „Německého spolku pro blaho a rovnoprávnost”30
a slouží mu jako pláštík k zakrývání skutečné činnosti. Bratr B’nai B’rith, Hecht,
vypočítává řadu dobročinných zařízení a akcí svého řádu, a s ohledem na tuto
„dobročinnost” z toho vyvozuje, že „mnozí řádoví členi byli povoláni na nejvýznamnější úřední místa a zastávali i ta nejdůležitější čestná postavení, která vyžadují naprostou důvěryhodnost. Tak např. jsou to generální prokurátor státu New
York Simon Rosenthal, předseda výboru pro vyučování Adolf L. Sanger, soudci
městského soudního dvora v New Yorku Josef Hamburger a Simon Ehrlich, generální konzul v Egyptě Simon Wolf, vrchní soudce v Chicagu Philipp Stein a bývalý
i současný velvyslanec v Istanbulu N. Strauß, a konečně M. Morgenthau. Spolkové
slavnosti bývají ozdobeny přítomností nejvyšších hodnostářů, kteří ústně i písemně
projevili své uznání lidumilnému působení řádu” (str. 11).
Kdo skutečně věří, že je to pouze filantropie řádu B’nai B’rith, které napomáhají
tak vysocí státní úředníci, ten klame jen sám sebe... Mnoho křesťanských organizací vykonalo pro své potřebné bližní podstatně víc, aniž by k tomu kdy měly nějaký
30
V originále Freimaurerisches Hilfswerk, Deutschen Paritätischen Wohlfahrtsverband.
57
vliv v politice, justici nebo ve státní správě, který by stál za zmínku. Na tom se tedy
asi sotva mohla zakládat skutečnost, že tam mnozí členové řádu B’nai B’rith udělali v USA rychlou kariéru. Rovněž tak ne na nějakých svých mimořádných morálních kvalitách, které tolik vyzdvihoval Hecht: „Požadujeme od našich bratří vzájemnou úctu, svornou spolupráci, pravé přátelství i bratrskou náklonnost a proto
musíme být obzvláště přísní při přijímání nových členů. Za členy řádu přijmeme
jen ty nejlepší, a to ještě jen tehdy, mají-li pro své uchazečství ideální důvody. Nezdolná síla řádu tkví nikoli v množství, nýbrž v kvalitě jeho příslušníků” (str. 16). –
V tom je ovšem také síla i ostatního vysokostupňového zednářstva, které je (viz
výše!) podobně „přísné” při přijímání nových členů.
„Zvěst o blahodárném působení řádu sice do Evropy pronikla, ale bylo zapotřebí
ještě bezmála čtyřiceti let, než se zdařilo jeho učení, vyšlé od Němců, znovu do Německa přesadit. Zpočátku jen pomalu a ztěžka, ale postupně se řád rozvíjel a mohutněl” (str. 16). – To je vyjádřeno velmi přesně, neboť z 15 distriktů řádu, které
existovaly k roku 1928, byl německý s téměř 15 000 členy největší (i když v Severní Americe vzniklo sedm distriktů se zhruba 80 000 členy), jak vyplývá ze statistiky „Židovského lexikonu”.
Řád B’nai B’rith má se zednářstvem společnou nejen ideologii, ale i organizační
strukturu. „Tak ideální působnost se nedá provádět v labilní a nevázané formě obyčejného spolku, nýbrž vyžaduje lóžový řád. Přes svou formu však náš řád není žádným tajným spolkem. V jeho stanovách není před úřady utajen ani ten nejmenší
článeček. Ač vnitřně pevně semknuti, neuzavíráme se před našimi spoluobčany jiných vyznání, nýbrž společně s nimi pracujeme na podpoře všech ideálních snah.
Náš řád je jako každá větší organizace rozčleněn do několika větších útvarů. Opírajíc se o vlastní síly a prodchnut naprostou důvěrou ve své vůdce, následuje B’nai
B’rith ochotně všechna ustanovení, která se ho týkají, a celým srdcem a všemi silami se věnuje stanoveným úkolům” (str. 20). – Oněch „několik větších útvarů”
řádu ve skutečnosti představuje systém stupňů, řazených hierarchicky nad sebou.
Systém je však držen v tajnosti do té míry, že přinejmenším v dostupných materiálech o něm není možno nalézt sebenepatrnější detail. Přes všechny pokusy o zapírání skutečnosti je tedy řád B’nai B’rith tajným spolkem jako zednářstvo a rovněž
jeho členové zaujímají všemožná významná postavení, k nimž si navzájem pomáhají, aniž by dali ovšem najevo svoji příslušnost a závazek poslušnosti k řádu. B’nai
B’rith je konečně tajným spolkem také i proto, že přes svůj ohromný politický
a finanční vliv se o něm z veškerého etablovaného tisku a elektronických médií
nelze zpravidla dozvědět vůbec nic.
Četnými narážkami a nikoli bez skrytě výhružného podtónu Hecht dále potvrzuje: „Židům bývá často předhazováno, že se vtírají do tzv. árijských společností, že
jim tak říkajíc nadbíhají. To v našem spolku nepřipadá v úvahu, my nepotřebujeme
nikomu nadbíhat. Starý duch malomyslnosti a vnucování už ustoupil. Na jeho místo
přišel nový duch, duch zmužilosti a sebeúcty... Kdo by chtěl popírat, že dnes jsme
to naopak my, kdo je vyhledáván? Nepodala snad již k tomu historie dostatek důkazů. A je tomu v současnosti jinak?” (str. 21). – Protože za B’nai B’rith stály
a stojí mj. i velké internacionální židovské bankovní domy, měl a má nežidovský
58
svět opravdu dostatečný důvod, aby sám vyhledával „Bratry úmluvy“. (V dílu II
a III se ještě dostaneme k podrobnostem.)
O zasedáních řádových lóží sděluje Hecht pouze tolik, že se „konají nejméně
dvakrát měsíčně. Předseda pečlivě dohlíží na účast každého člena a stará se o to,
aby jednotlivé příslušníky přidržoval k práci, jež i odpovídá jeho schopnostem. Nikdo nesmí být ponecháván stranou, žádný nesmí absentovat. Síla našeho spolku
nespočívá v placení členských příspěvků, nýbrž v osobní spolupráci každého jeho
člena. Tak intenzívní činnosti a pracovní soudržnosti jsou schopni jen opravdoví
muži. S oprávněnou hrdostí můžeme prohlásit, že všichni členové B’nai B’rith patří
bez výjimky k nejlepším ve svých obcích. Svou blahodárnou činnost ovšem neomezují jen na vlastní práci v řádu, nýbrž i mimo něj v nejrůznějších veřejných kulturních zařízeních, v představenstvech humanitárních spolků, zkrátka jsou oceňováni a váženi všude tam, kam je povolala důvěra jejich spoluobčanů... Nemalý význam pro naši sebevýchovu a sebevzdělávání mají i společná shromáždění u příležitosti přednášek, referátů, diskusí atd., jimiž se rozšiřuje duševní obzor členstva
a pozdvihá se nad jakékoli egoistické hledisko. Přesto že je objem takové práce
úctyhodný, zůstává skryt pohledům zvenku, neboť jde o interní činnost našeho společenství” (str. 23 ad.). – Takovou „interní činností” ovšem zdaleka není jen výše
zmiňovaná údajná „sebevýchova” členů, nýbrž především a téměř výhradně lóžové
diskuse, plány a usnesení. A právě to, co je při těchto očividně přísně povinných
sezeních projednáno a dohodnuto, to pak Synové úmluvy uvádějí do praxe mj. také
v „humanitárních spolcích”, do nichž je jako takové rovněž „nepovolala důvěra
spoluobčanů”, protože před nimi nikdy nevystupovali jako členové B’nai B’rith.
Hecht si ovšem nedokáže odepřít nepoukázat hrdě na už tehdy značný politický
význam své organisace: „Naše společenství také usiluje o vytvoření lidsky důstojného bytí pro Židy v Rusku. Že i v tomto směru nejsou naše snahy bez vyhlídek na
úspěch, ukazuje vypovězení obchodní smlouvy mezi Ruskem a Amerikou. Za tento
úspěch vděčíme z velké části státnické moudrosti našich bratří v Americe. Jejich
chytrý a rázný zásah napsal další skvělou stránku do historie našeho společenství”
(str. 30). – Synům úmluvy se tehdy podařilo vyvinout na amerického prezidenta tak
silný nátlak, že právě s Ruskem uzavřená obchodní dohoda byla zpětně zrušena –
údajně pod záminkou přimět cara k větší vstřícnosti vůči ruským Židům. Ve skutečnosti zde ovšem šlo o přípravné opatření k dlouhodobě plánovanému a krok za
krokem realizovanému instalování bolševické revoluce, která pak skutečně o několik roků později zvítězila za prokazatelné finanční pomoci židovských velkobankéřů. O tom si ještě promluvíme podrobněji v II. svazku naší knihy…
Jak B’nai B’rith optimisticky věří, „jednou přece jenom přijde čas, kdy všichni
příslušníci našeho vyznání budou osvobozeni od každého útlaku jako rovnoprávní
občané zemí, které obývají, a že pokrok lidstva může být dočasně zpomalen, ale již
nikdy zastaven... Naše společenství vykonalo veliké dílo a urazili jsme již dlouhou
a namáhavou cestu. Má jít naše společenství dál touto cesto osamoceno..., nebo
společně s ostatními velkými židovskými institucemi? Spolupráce s ‚Ica’, ‚Alliance
Israélite Universelle’, ‚Anglo Jewish Association’, s ‚Nadací barona Hirsche’ i dalšími velkými organizacemi je nejen žádoucí, nýbrž je pro nás naléhavým příkazem
nutnosti... Ve společných akcích pak vůdcovství nepopiratelně náleží řádu B’nai
59
B’rith, který obepíná doslova celý svět. Pomocí svých 450 dílen v nejrůznějších zemích i svých početných humanitárních výtvorů... je B’nai B’rith schopen vykonávat důstojně tento vysoký čestný úřad” (str. 31-33).
K sebevědomému prohlášení o nároku B’nai B’rith na vůdčí postavení v celém
světovém židovstvu (v naší době je např. světový prezident B’nai B’rith současně
prezidentem Americké konference prezidentů nejvyšších židovských organizací
v USA, které tak všechny podléhají jeho kontrole), je pak ještě autorem připojena
výzva k náboru nových členů, která se zdá být jedním z hlavních důvodů vydání
celého jubilejního spisu. Stejně jako ostatní zednářstvo, klade i B’nai B’rith velký
důraz na snahu mít ve svých řadách bohaté a vlivné osobnosti. „Nic nám není vzdálenější než snaha zvyšovat za každou cenu počet bratří našeho řádu. Bylo by to jistě
jen ke škodě našich ideálních snah. Nemůžeme se však uzavírat ani před skutečností, že dokonce ještě značný díl našich souvěrců, tak nadšených pro dobro a ušlechtilost, dosud osaměle kráčí po svých altruistických cestách. I na takové přirozeně
zaměřujeme svou pozornost. Na základě vynikajících vlastností [!], často vysokého
společenského postavení [!] a osobní nezávislosti [!] jsou především takoví lidé
povoláni [!] k tomu, aby posílili naše řady, a aby tak spolu s námi napomáhali radami i společnou prací na pozdvihnutí veškerého židovstva” (tamtéž, str. 34).
Poslední věta celého pojednání pak pozoruhodným způsobem ztotožňuje věc židovstva s celým lidstvem. Jak ještě dál uvidíme, není takové ztotožňovaní žádnou
náhodou, nýbrž je jednou z nejpodstatnějších složek ideologie řádu B’nai B’rith.
„Doufáme a věříme, že vyhledáme a nalezneme všechny ty, kdož k nám chtějí přistoupit celým svým srdcem, celou duší a všemi svými schopnostmi chtějí napomáhat vítězství našeho ušlechtilého cíle k prospěchu vlastní cti, ke cti židovstva i celého lidstva” (str. 35). – Vzdávání cti Bohu není zřejmě nijak zajímavým tématem
pro tyto „zbožné” Židy, kteří neustále mluví o svých „souvěrcích”!
Jak už bylo řečeno, jedná se v tomto spisu o jistý druh divadelního představení
pro veřejnost, v němž nejzajímavější informace musí z pochopitelných důvodů zůstat za kulisami. Tak Hecht se např. jednoduše „zapomněl” zmínit o tom, že Heinrich Jonas alias Henry Jones nebyl jen počestným strojařem, nýbrž čirou náhodou
také zednářem jisté hamburské lóže. „Potvrdil to Mistr lóže E. M. Seeligsohn v jedné berlínské přednášce z roku 1980. Rukopis přednášky se nachází v mém držení”
(Homuth bez vr., str. 45). – Navíc lze také velmi snadno prokázat, že si bratr Jones
zvolil právě 13. říjen jako den založení řádu. Již jsme si ukázali, že třináctka je
šťastným číslem zednářů.
Je zajímavé, že se „Židovský lexikon” (z r. 1927 ad.) nijak vážněji nepokouší
popírat zednářský charakter řádu B’nai B’rith. Tak např. pod heslem „Lóže, židovské”, se téměř výhradně pojednává o tomto řádu, zatímco v bezprostředně navazujícím hesle „Lóže, nežidovské” se mluví prakticky jen o zednářstvu. Jako cíl řádu
B’nai B’rith je zde uvedeno, že „chce přispívat k tomu, aby se myšlenka lidství neomezovala pouze na jedno vyznání, nýbrž aby byla univerzální a všezahrnující.
Z toho pohledu pak řád neomezuje svoji pomocnou a humanitární činnost jen na
židovskou pospolitost, ale je nasnadě, že činnost řádu prospívá právě Židům, protože jsou stále znovu a znovu státem i společností ponižováni.” – Tím je sice řečena
60
61
Částečný přetisk mapy ze židovsko-zednářského časopisu „Truth“ („Pravda“), vánoční číslo, Londýn 1890! Erfurtské nakl. U. BodungVerlag ji s doprovodným textem vydalo jako brožuru ve čtyřech jazycích. Naprostá shodnost reprodukce s originálem je ověřena notářsky.
Vlevo nahoře: Sesazení monarchové po revoltách v Evropě ve frontě před úřadem práce. Vlevo dole: Ukazuje požadovanou izolaci Německa v evropské mocenské konstelaci. Uprostřed nahoře: Pohled na plánované přechodné státní útvary k úplné bolševizaci Evropy. Uprostřed dole: Ukazuje císaře při tažení do Ruska během vyvolané války. Vpravo nahoře: Ukazuje bezstarostně hodující monarchy spolu se
svými národy. Vpravo dole: Záměrně zaváděný marxismus má připravit konec Evropy společenským zpustošením resp. Bolševizací, která
se připisuje Rathenauovi. Vpravo nahoře: Russian Desert – ruská poušť. (Tato ilustrace není jako jediná součástí originálu knihy; pozn.
editora českého překladu.)
62
Obr. 1 Zadní strana jednodolarové bankovky se zašifrovanou okultně-satanskou symbolikou. Tento exemplář je z roku
1985. Od Rooseveltova nástupu do úřadu roku 1933 až dodnes zůstává podoba nejběžnějšího platidla USA nezměněná.
Obr. 2 Dolarová pyramida ve zvětšení.
Obr. 3 Dolarový orel ve zvětšení. Při pozorném pohledu vidíme, že na třináctilisté větvi je rovněž 13 kulovitých plodů. Šest tmavých pásu na štítu je
složeno vždy ze třech, tedy celkem z 18 = 2 x 9 tenkých čar, takže společně
s níže umístěnými 9 ocasními pery orla tvoří devítku (zednářský symbol
dokonalosti resp. úplnosti). Na přední straně bankovky je číslo 13 třikrát,
na zadní osmkrát, tedy celkem jedenáctkrát.
63
Obr. 4 Na základně spočívající rovnostranný trojúhelník je prastarý a mnohoznačný symbol. V křesťanství představuje Boží trojjedinost. Starým Egypťanům platil za symbol božstva. Je
také symbolem ženství, ohně (jednoho
ze čtyř prvků), činné mysli, (pozemského, na rozdíl od nebeského). Je
rovněž symbolem absolutní pozemskosti (s cílem pozemského ráje) . Odpor proti věčnosti hraje v lóžové symbolice významnou roli.
Obr. 5 Pozorovateli ukazuje pyramida na
každé ze svých čtyř stran trojúhelník, symbol (pohanského) božstva. Proto nechávali
faraóni zřizovat hrobky ve tvaru pyramidy.
Protikřesťanským světovládcům platí pyramida se čtyřmi trojúhelníky za protiboží
znamení, za symbol božstva země, tedy
„knížete tohoto světa“ (J 12,31). Současně
představuje pyramida stavbu tajné satanské
hierarchie, složené z mnoha stupňů a velmi
široké základny s mimořádně úzkou špičkou.
Obr. 6 V takové podobě představuje
trojúhelník vševidoucího trojjediného
Boha. Jako „opice Boha“ Satan tento
symbol napodobuje. Zda jde o křesťanský nebo satanský symbol, je v jednotlivých případech zřejmé z připojených jednoznačných znamení (v křesťanství je to např. kříž, v satanismu
(jako např. na jednodolarové bankovce) číslo 13, pěticípá hvězda atd.
Obr. 7 Poštovní známka Monaka
(1951), vydaná ke svatému roku 1950.
Jde o subtilní výsměch katolíkům, protože trojúhelník v této podobě samozřejmě neznamená Nejsvětější Trojici.
Zjevně se tím zde mělo „zasvěceným“
sdělit, že papež Pius XII. je obklopen
intrikami satanské hierarchie.
64
Obr. 8 Insideři své magicko-okultní symboly vnášejí mezi masy v nejrůznějších podobách.
Trojúhelníkové náramkové hodiny jsou z Neckermannova katalogu podzim/zima 1988/89,
stolní „pyramidové hodiny“ z Ottova katalogu pro stejné období.
65
9. Všem možným spotřebním předmětům vtiskuje skrytá vrchnost protikřesťanskou pečeť.
Jako „rohové stoly“ vychvalovaný trojúhelníkový nábytek je z prospektu firmy „Hin &
Mit“ ze září 1988, stejně jako pyramidovité svíčky.
66
Obr. 10 Jako „geometrické módní
myšlenky“ byly tyto kabelky předváděny na veletrhu koženého zboží
v Offenbachu v srpnu 1988.
Obr. 11 Tento snímek byl roku 1988
součástí psychologického testu v časopisu „TV Hören und Sehen“. Je
příznačné, že příslušná otázku zněla: „Má pro vás tento snímek v sobě
něco futuristického?“
Obr. 12 Bez viditelného věcného důvodu (reklamní psychologové ovšem
tvrdí, že pyramida je dnes „in“), si
od jisté doby velké pojišťovací společnosti vyvolily pyramidu za svou obchodní značku.
67
Obr. 13 Také vysokostupňovým zednářstvem řízené hnutí New Age popularizuje protikřesťanský symbol světovládců. Na snímku budova vzdělávacího a terapeutického centra akupunktury v dolnosaském Heyenu.
Obr. 14 V únoru 1989 představený a plánovacím výborem městské rady také již
schválený projekt asi 100 m vysoké administrativní budovy na severním okraji
Mnichova. Tvoří jej dvě čtvrtinové pyramidy.
Obr. 15 Inzerát v časopisu z listopadu
1988 (titulek: Zázrak pyramidy!).
68
Obr. 16 „Čas pyramid začal“, zněl palcový titulek zasvěceného komentáře jedněch německých
novin k tomuto snímku. 29. března 1989 francouzský prezident a notorický lóžový bratr François Mitterand slavnostně otevíral nový vstup ve tvaru pyramidy do světoznámého pařížského Louvre. Mitterand se již předtím angažoval za silně kritizovaný projekt, který má být
ohlášením nadcházejícího triumfu Satanovy synagogy. Lóžemi kontrolovaný tisk klade důraz
na sdělení, že stavba je 21, 60 (součet jednotlivých čísel = 9!) vysoká a sestává ze 675 (= 666 +
9!) skleněných desek!
Cuba
Nicaragua
Jordánsko
Filipíny
Nepál
Československo
Obr. 17 Všechny státy, jejich vlajka nese dolarovou pyramidu, ji zavedly buď ve 20. století,
nebo teprve před několika desetiletími dostaly politickou „nezávislost“ a tím právo na
„vlastní“ vlajku. Až do roku 1962 mělo jen šest vyobrazených národních vlajek pyramidu
jako zašifrovaný odkaz na jejich ustavičnou porobu pod knutou skryté vrchnosti.
69
Obr. 18 Nahoře staré, dole nové vlajky! Obě tyto arabské země byly nejspíš potají donuceny změnit své dosavadní vlajky a nově do nich vložit pyramidu resp. pahýlovou pyramidu, aby
tím „zasvěceným“ nepřehlédnutelně
ukazovaly, kdo je pánem nafty v Perském zálivu: Rockefellerové jako jedna ze stran skryté vrchnosti.
Kuveit
Jemen
Kuvajt
Jižní Jemen
Rovníková Guinea
Bahamské souostroví
Súdán
Grenada
Svatý Tomáš a Princovy ostr.
Guayana
Trinidad a Tobago
Obr. 19 Další z nových států do roku 1974. Po obdržení „svobody“ od svých britských, francouzských, belgických atd. koloniálních pánů byly tyto státy donuceny na své vlajky umístit viditelné znamení své trvající podřízení sionisticko-iluminátském vysokým financím.
Velká Británie
Austrálie
Kanada
Nový Zéland
Jihoafrická Unie
Fidži
Burundi
Jamajka
Seychely
70
Obr. 20 Ondřejský kříž
jako symbol ondřejského
resp. vysokostupňového
zednářstva: zde ještě zamaskovaný
obvyklým
křížem na vlajce lóžového ústředí, Velké Británie, a jejích někdejších
korunních kolonií, zcela
otevřeně již na vlajkách
mnoha dalších bývalých
koloniálních států. Kanada mezitím svou vlajku
změnila. V jejím středu
je javorový list s devíti
(!) cípy.
Obr. 21 Jedním tahem nakreslená
pěticípá hvězda, pentagram. Jde
o jeden z vůbec nejstarších a současně i zdaleka nejčastěji používaných okultně-zednářsko satanistických symbolů. Pravděpodobně jej
zavedli již staří Babylóňané jako
kouzelnou formuli k zaříkávání
zlých duchů. Jeho význam je různorodý. Představuje např. pět smyslů,
ale také spojení mužského a ženského principu, příp. sudého a lichého.
Kromě toho je považován za (magické) znamení šťastného návratu,
v pohanství jako symbol božstva,
v židovstvu jako znamení pro pentateuch (pět knih Mojžíšových). Protože v křesťanství nehraje číslo pět
žádnou roli a pentagram byl již za
Kristových časů považován za magicko-gnostickou symboliku, nebyl
nikdy křesťanským symbolem, ale
tím spíše protikřesťanským!
USA
Spojené státy
Obr. 22 Pentagram se také jmenuje muří noha, a to jmenovitě tehdy, je-li jako zde vepsán do pětiúhelníku nebo kruhu. Platí tak
v satanistické magii a tedy také
v Satanově synagoze, stejně jako
pro pseudonáboženství hominismu i pro Satana resp. satanské
pseudonáboženství. V prvním případě míří jeden cíp hvězdy nahoru a představuje hlavu člověka,
zatímco zbývající čtyři představují paže a nohy. Míří-li naopak
(jako v našem případě) nahoru
dva cípy hvězdy, představují Satana v podobě kozlí hlavy s dvěma rohy. Proslulá budova amerického ministerstva obrany, tzv.
„Pentagon“ (pětiúhelník“!) má
přesně půdorys gigantického pětiúhelníku, protože má v rozpoutání
třetí světové války sehrát důležitou roli!
Sovětský svaz
Obr. 23 Pentagram je podstatným symbolem vlajek obou supervelmocí a „zasvěceným“
dává na vědomí, že rozpor mezi kapitalismem a komunismem je pouze zdánlivý a uměle
udržovaný. Vlevo stará vlajka USA se 7 x 7 satanistickými, vedle nová s 50 hoministickými pentagramy. Za povšimnutí stojí přesně 13 pruhů!
71
Obr. 24 Hoministický (méně častěji i satanistický) pentagram je zdaleka nejčastějším symbolem na
vlajkách a ukazuje insiderům zákulisí Satanovy synagogy. Země v pořadí shora dolů po řádcích, stav
k roku 1973. Albánie, Alžír, Angola, Burma, Bulharsko, Chile, Čína, Dahomej (Benin), Ghana, Guinea-Bissau, Honduras, Irák, Jemen, Jugoslávie, Kamerun, Kapverdské ostrovy, Komory, Kongo,
Severní Korea, Libérie, Maroko, Mauretánie, Mosambik, Mongolsko, Pákistán, Panama, PapuaN. Guinea, Rumunsko, Senegal, Singapur, Somálsko, Surinam, Tunisko, Togo, Turecko, Venezuela,
Vietnam, Záp. Samoa, Středoafrická rep.
72
Egypt
Libye
Burma
Kongo
Obr. 25 Dřívější vlajky Egypta a Libye. Tyto dvě země jsou jediné, které mezitím ze svého
národního znamení odstranily pentagram (včetně islámského půlměsíce). Vpravo dřívější
vlajky Burmy a Konga, obě země mezitím změnily pouze počet, velikost a řazení pentagramů. Další národní vlajky s muří nohou viz výše na obr. 18-20!
Malta
Německo NDR
Francie
Německo
Rumunsko
Dánsko
Obr. 26 Jiné zednářské symboly na národních vlajkách. Růžový kříž (Malta), kružítko a úhelník, které
se vhodně doplňují s komunistickým kladivem (bývalá NDR), vycházející slunce („Orient“) na bývalé
rumunské vlajce, barvy iluminátských revolucionářů modrá-bílá-červená (Francie) a barvy nezdařené
revoluce roku 1848 černá-červená-zlatá Německo. Ne všechny národní vlajky nesou jednoznačně lóžové symboly. Přinejmenším dříve křesťansky chápaný kříž na vlajkách všech skandinávských států zůstal zachován, přestože právě Skandinávie je zednářsky infiltrována jako celý anglosaský svět.
Obr. 27 Není neznámo, že pentagram má magicko-okultní význam. Přesto se objevuje na
mnoha národních vlajkách. Není proto vůbec náhoda, že pentagram je nejčastějším národním emblémem.
73
Obr. 28. Skryté vrchnosti nesmírně záleží, aby již děti resp. mladé generace navykala na
satanisticko-hoministický okultní pentagram. Shora dolů: Junior-pas Německých spolkových drah. „Zářící hvězdy“ pro dětské pokoje z nabídky zasilatelství „Tina-Versand“, pentagramové dětské kostýmy z katalogu firmy „Baur“ a trička s muří nohou jsou masově
nabízena v každém obchodním domě.
74
Obr. 29 Dětská stránka (zvětšená) německého deníku z 24. prosince 1988. Nepřehlédnutelný
dvojitý hoministicko-satanistický pentagram na vrcholku pyramidy z muřích nohou.
75
Obr. 30 Již po léta se vánoční nabídky všude hemží muřími nohami, ať už je to „Quelle“, „Schöpflin“, „Segmüller“ („Nábytkový gigant“) nebo „Schuhhof“…
76
Obr. 31 V roce 1989 propagovala automobilka Ford své vozy prostřednictvím
ďábla. V příslušném textu se říká: „Zavolejte nejlépe ihned našemu ďábelskému pomocníkovi…!“ Satana se jako pomocníka
dovolávají také v satanském kultu. Náhoda? Ford Motor Company posílá své
zástupce do grémií stínové světové vlády
a sdílí tedy i její satanský program. Např.
roku 1984 předseda správní rady Fordových závodů, Philip Caldwell, zasedal v řadách Trilaterální komise.
Obr. 33 Satanismus ve velkém stylu. Další
hýčkaný architektonický projekt lóžového
bratra F. Mitteranda. 112 metrů vysoký
„triumfální oblouk“, zvaný také „oblouk
přátelství“, byl postaven přesně k zasedání
světového hospodářského sumitu v Paříži
1989. Zjevně měl „zasvěceným“ dát mj. na
srozuměnou, pod čím skrytým řízením se
takový „sumit“ odehrává. Kostka resp.
krychle je jedním z nejčastějších zednářských a satanistických symbolů. Zednářům
symbolizuje nejprve otesávaný, později
i přitesaný kámen („zušlechtění lidstva“).
Z číselných polí na šesti plochách krychle
se nechá sestrojit Satanovo číslo 666. Mitterandův „oblouk“ má podle údajů z tisku
přesně formu krychle!
77
Obr. 32 Nabídka katalogu Quelle: videokazeta s Dieterem Hallervordenem v satanské póze. Shoda jeho ďábelské grimasy
s předchozím obrázkem je téměř dokonalá.
méně než polovina celé pravdy, ale ideologicky se to zřetelně shoduje s modrým
a rudým zednářstvím.
Tato shoda je v lexikonu dokonce výslovně konstatována tam, kde se v odstavci
„Ideologie řádu” píše: „Lóžová myšlenka má za obsah usilování o lidskou dokonalost a je výrazem přání, aby se od stranických bojů dospělo k vzájemnému porozumění všech lidí. Tato idea je podle Lessinga tak stará jako sama občanská společnost. – Uplatňovala se již ve starých spolcích mystérií, a v 18. století nabyla v zednářských řádech... své pevné podoby. V různých zemích měla ovšem rozdílné...
formy, pokud šlo o vztahy k politice a náboženství. Vztah těchto spolků k Židům
byl proměnlivý a nestejný. Do mnohých nebyli Židé podle stanov vůbec přijímáni,
protože dotyčné spolky byly postaveny na křesťanském základě, v jiných byly Židům dělány nejrůznější potíže, aniž by to bylo lóžovými předpisy ospravedlnitelné.
Tím vším je pak již snadno vysvětlitelné, že nakonec vznikaly židovské řády, které
se ustavovaly ani ne tak ze snahy po naplňování všelidských cílů v lóžích, jako spíše z vlastní oddanosti vůči židovstvu.” – Na tomto místě se dostává lexikon do protimluvu sám se sebou, neboť jen o dva sloupce výše prohlašuje: „Zakladateli B’nai
B’rith bylo později deklarováno, že to nebyla pouze intolerance zednářských řádu
vůči Židům, která byla příčinou jejich rozhodnutí.” – Tím samozřejmě není ještě
nijak „vysvětlené”, proč musel být dodatečně vytvořen vlastní židovský zednářský
řád, když téměř všechny stávající „křesťanské” lóžové organizace už byly Židům
volně přístupné! Ale ponechme tuto záležitost zatím stranou.
Dva autoři Lennhoff a Posner („Mezinárodní zednářský lexikon”, heslo „B’nai
B’rith”) popírají jakékoli organizační spojení tohoto řádu se zednářstvem, avšak
připouštějí, že řád „podle svých vnějších rysů patří do stejné kategorie jako zednáři”. A „Encyclopaedia Judaica” (heslo „Freemasons”) pak dokonce otevřeně přiznává: „Ustanovení o zachovávání řádového tajemství, o rituálech a insigniích, která byla charakteristickými znaky B’nai B’rith v jeho ranných dobách, v sobě odrážejí nepochybný vliv zednářské praxe, stejně jako přání nabídnout vlastní duchovní
náhradu uvnitř židovského společenství.” – Shrňme si tedy stručně, že podle vlastních oficiálních židovských informací byl vytvořen řád B’nai B’rith jako výhradně
židovská paralelní organizace k všeobecnému internacionálnímu zednářstvu.
O vnitřní struktuře řádu se lze z „Židovského lexikonu” dozvědět jenom opravdu
to nejnutnější. „Jednotlivé dílčí společnosti řádu se jmenují lóže..., jejich členové se
vzájemně nazývají ‚bratry’. V těch zemích, kde by název ‚lóže’ mohl podle církevního náhledu vzbudit rozpaky a pochybnosti, bylo zvoleno označení ‚humanitní
spolek’ nebo ‚humanitní jednota’, jako např. v Rakousku, Československu nebo
Polsku. Z těch ‚bratrů’, kteří byli po dobu aspoň jednoho roku prezidenty jednotlivých lóží (exprezidenty), se pak skládá distriktní správa, tj. velkolóže. V čele takové lóže stojí Velkoprezident, který spolu s Velkoviceprezidentem, Velkým Sekretářem a Velkým Pokladníkem (Strážcem Pokladu) tvoří vedení velkolóže... Zastoupení celého řádu se děje prostřednictvím tzv. Výboru exekutivy, který je složen ze
zástupců všech distriktů. Na jeho vrcholu je pak Prezident Řádu. Výbor Exekutivy
vychází z valného shromáždění jednotlivých řádových distriktů, který se schází
každých pět let, a nazývá se Konventem neboli Konstituční Velkolóží... Formy, v nichž se odehrává společný život lóží, znamení a symboly, jimiž probíhá vzájemná
78
komunikace ‚bratrů’, se nazývají společně ‚rituálem’ lóže. Každý z bratří je zavázán čestným slovem k zachování mlčenlivosti o těchto formách.” – To poslední je
ve zřejmém rozporu s tezí bratra řádu B’nai B’rith, A. Hechta, že totiž řád není
žádným tajným spolkem! Většina zde citovaných názvů (lóže, velkolóže, velký
sekretář, bratr, rituál atd.) je naprosto totožná s pojmy, užívanými zednáři. O počtu
zasvěcovacích stupňů, které rituál B’nai B’rith nepochybně obsahuje, není v podstatě nic známo. Podle Ploncarda d’Assac (1987, str. 60) jde o „směs yorkského
ritu s americkým ritem Odd Fellows”. – Lennhoff/Posner (na cit. místě, heslo
„B’nai B’rith”) říkají: „Řád nemá v Evropě žádné stupně...”, což pak obráceně zase
znamená, že v USA, kde jsou domovem tři čtvrtiny jeho členů, takové stupně může
docela dobře mít. Ale že by ani v Evropě řád tyto stupně vůbec neměl, je tvrzení
málo věrohodné.
Zatímco „Židovský lexikon” i Hecht přecházejí Jonesovo členství v hamburské
lóži mlčením, líčí se založení německého distriktu B’nai B’rith takto: „Tři muži,
kteří byli již dříve příslušníky nějaké zednářské lóže, Julius Fenchel, Moritz Jablonsky a David Wolff, vystoupili z lóží pro jejich citelně antisemitské tendence
a chopili se záměru založit čistě židovskou lóži, přičemž si vzali za vzor už čtyřicet
let existující americké lóže Bne Briss. Po mnoha obtížných jednáních pak byla 20.
března 1882 založena v Berlíně první německá lóže, nazvaná ‚Deutsche-ReichsLoge’. Rychle pak vznikaly další – na začátku světové války obnášel jejich počet
už 80. Válkou ztratil německý řádový region v odstoupených oblastech celkem 11
lóží. V letech 1920-1928 k nim však nově přistoupilo 34 dalších.” – V Německu
byl také založen první „Lóžový spolek žen” už r. 1888.
Kormidelníci světového zednářstva
Nanejvýš poučné jsou údaje „Židovského lexikonu”, uvedené pod heslem „Lóže,
nežidovské” o vztazích mezi židovstvem a zednářstvem. „V Anglii byli Židé již
v prvních dobách rozvoje zednářských lóží do nich přijímáni jako ‚bratři’. Jednou
z prvních velkolóží, založených v Německu podle anglické konstituce, byla Velká
Lóže Hamburk... Lóže, které se hlásí ke ‚starým povinnostem’, se nazývají lóžemi
humanistického systému. Jejich protiklad představují lóže, postavené na tzv. křesťanském principu. Všechny německé lóže s výjimkou tzv. staropruských, spočívají
na humanistickém systému... Přibližně současně s oběma jmenovanými staropruskými lóžemi křesťanského principu byla založena Velká Lóže Pruska, zvaná Royal
York zur Freundschaft, která se hlásila k humanistickému principu. Patřilo k ní
mnoho Židů...” – Podle jednoho vyhraného soudního sporu o právo zakládat
v Prusku sesterské lóže staropruské (humanistické) velkolóže pak vítězné lóže „využily možnosti, dané jim rozsudkem vrchního správního soudu a zakládaly v Prusku sesterské lóže. Především tomu tak bylo ze strany Velké Lóže Hamburk a Velké
Mateřské Lóže Eklektického Zednářského Svazu ve Frankfurtu nad Mohanem. Také k těmto lóžím náleželo mnoho Židů...”
79
„Styk mezi lóžemi humanistického a křesťanského principu a vztahy židovských
zednářů k jejich nežidovským bratrům obou systémů byly koncem války již opět
srdečné a nezkalené. Podle zednářského obyčeje každý židovský bratr, který navštívil zednářskou lóži křesťanského nebo humanistického principu, byl přijímán
jako rovnoprávný. Židovští zednáři byli čestnými členy lóží křesťanského principu.
Tento obrázek se po válce zakalil. Národnostní nákaza se nezastavila ani před
vchodem do zednářského templu... Humanistické lóže, především velkolóže
v Hamburku a Frankfurtu, se i v této době osvědčily jako záštita zednářského smýšlení a zásad... V ostatních zemích, zvláště v Anglii a Americe, se zednáři ve svém
tolerantním postoji k Židům nenechali zviklat.” – Zhruba o deset let později to potvrzuje i Lerich: „Židovská otázka v anglickém zednářstvu neexistuje, Židé jsou
zde rovnoprávnými lóžovými členy a jsou v nich také početně a rozhodujícím způsobem zastoupeni. Čistě židovské zednářské lóže v Londýně se nazývají ‚Baron
Rothschild’, ‚Montefiori’, ‚Mont Sinai’ a podobně. Jediná německá lóže v Londýně, zvaná ‚Pilgrim Lodge’, má za předsedu židovského tiskového magnáta sira
Arthura Monda...” (Lerich 1937, str. 47 ad.).
Že Židé hráli v zednářstvu od samého počátku mimořádně velikou roli, je zřejmé
také z originálních pramenů, které získal F. A. Six (1942, str. 91 ad.). S odvoláním
na „Mezinárodní zednářský lexikon” píše: „Židovská jména, která se objevují na
seznamech lóží v době jejich zakládání v letech 1723 a 1725, podávají přehledný
obraz o rozsahu a rychlosti, s jakou Židé zednářské lóže zaplavili. (Roku 1732 byly
lóžové práce v Cheapside v hostinci ‚U růže’ dokonce přeloženy ze soboty na neděli, aby tak byla umožněna účast Židům. Jako Mistr Lóže tehdy působil obchodník
se šňupavým tabákem Daniel Delvalle...) Vedle jmen prostých členů jako Delvalle,
Bett, Stainer, Meyer Schamberg, Isaac Schamberg a Benjamin Da Costa jsou zde
jako členové ‚Lodge of Emulation’ a lóže ‚Mount Moria‘ uváděna také židovská finanční knížata jako Nathan Meyer Rothschild a Moses Montefiori. K roku 1732 je
zmínka o Salomonu Mendezovi už jako o vyšším lóžovém hodnostáři s titulem
Velký Stevard.” – Zde se Six buďto zmýlil, anebo existovali ještě jiní nositelé jména Rothschild, kteří by už tehdy byli „knížaty financí”. Rodina Rothschildů, která
zhruba od r. 1880 začala díky svému nesmírně rychle nahromaděnému jmění určovat osudy Evropy a Ameriky, měla své narážkovité jméno (viz níže!) teprve od druhé poloviny 18. století.
Six pak cituje z „obranného spisu německého zednáře Hanse Karla svob. pána
von Ecker und Eckhoffen, vydaného kolem r. 1788 pod názvem ‚Mohou být a budou přijímáni izraelité k zednářům?’,31 v němž se mj. potvrzuje: ‚Nejen tento bratr
Herz, ale ještě mnohem více jsou s námi spoutáni páskou svobodného zednářstva
už od nepamětných dob izraelité. Někteří z nich pak dokonce zastávali vysoké hodnosti ve Velké Lóži Londýn. V první polovici tohoto století lze nalézt na seznamech Velkých Stevardů a Velkých Dozorců při lóžových slavnostech mnohé izraelity, jako jsou např. Isaac Muere, Meyer Schamberg, Benjamin Da Costa, Moses
Mendez, Isaac Barrett, Samuel Lowmann a mnoho dalších. V novější době je to
anglický zednářský kalendář, vydávaný každoročně pro potřebu lóžových bratří se
svolením Velké Lóže Londýnské, v němž nacházíme doklad skutečnosti, že i nyní
31
V originále Werden und können Israeliten zu Freymaurern aufgenommen werden?
80
jsou Židé ustavováni úředníky velkolóže. Tak např. jako Velký Inspektor pro r.
1781, 1782, 1784 jsou zde kromě jiných uvedeni Moses Levy, Flemming French,
Isaac Lindovice, Thomas Hornsby a další. V ostatních kalendářích je jich možno
nalézt ještě mnohem více, takže bych zde mohl uvést tak říkajíc nespočetné množství izraelitských zednářských bratří, kdyby takový výčet nepřekračoval rámec mé
práce’.”
Zcela podobné údaje přináší dokonce i „Encyclopaedia Judaica” (Heslo „Freemasons”), kde se mj. dozvídáme: „V Anglii a Holandsku neexistovaly proti židovským uchazečům v zásadě žádné námitky, a ve Francii byly smeteny revolucí. Zde
se zednářstvo stalo jistým druhem světské církve, do níž mohli Židé volně vstupovat. Adolphe Crémieux byl od ranného mládí nejen obyčejným zednářem, nýbrž se
také roku 1869 stal Velmistrem Velkolóže Skotského Ritu v Paříži... V USA se
objevují židovská jména mezi zakladateli zednářstva v koloniální Americe a je skutečně pravděpodobné, že Židé byli i prvními, kdo toto hnutí do země přinesli. Tradiční podání spojuje Mordechaie Camparalla z New Portu ve státě Rhode Island
s údajným zřízením jedné tamější lóže r. 1658. Ve státě Georgia se objevují čtyři
Židé mezi zakladateli lóže, která byla zřízena r. 1734 v Savannah. Moses Michael
Hays, kterému se připisuje zavedení Skotského ritu ve Spojených státech, byl kolem roku 1768 ustaven Vyslaným Generálním Inspektorem severoamerického zednářstva. Roku 1769 založil Hays v New Yorku ‚Lóži Král David’, kterou pak 1780
přeložil do Newportu. V letech 1788-92 byl velmistrem ‚Velkolóže Massachusetts’.” – Tímto stylem pak jde výčet dál a dál, ale jeho pokračování si zde můžeme
ušetřit.
Založením výhradně židovského zednářstva B’nai B’rith tedy vznikla velice pozoruhodná situace: Židé mohou být i nadále příslušníky „nadkonfesijního” a „nadnárodního” zednářstva a současně i členy čistě židovského řádu B’nai B’rith. Je samozřejmé, že takovou příležitost nevynechali a že záměrně příslušejí k oběma „řádům”. Potvrzuje to snad nechtě i „Židovský lexikon”, když jaksi mimochodem poznamenává: „Německé lóže s výjimkou frankfurtské nedovolovaly svým příslušníkům současné členství v řádu B’nai B’rith, protože na něj bylo pohlíženo jako na
tajný řád.” – Právě řečené nepostrádá jistý nádech pikantnosti v tom, že samy tradičně tajně operující zednářské lóže se obávaly B’nai B’rith jako „tajné společnosti”. A když pak tentýž lexikon na jiném místě dokonce referuje, že „proti německým lóžím B’nai B’rith byly vedeny nespočetné útoky, mj. i ze strany zednářů, kteří byli přesvědčeni, že musí bojovat proti řádu jakožto ‚tajné společnosti’, jež je
v protikladu k jejich vlastní”, pak je to v náznaku odraz toho, co bylo vlastním účelem a cílem lóží B’nai B’rith od samého začátku: vykonávání účinné židovské kontroly nad světovým zednářstvem, tedy v žádné případě ne napomáhání členství jednotlivých rozptýlených Židů v tomto zednářském společenství, jak bylo nesčetněkrát tvrzeno!
Takové skryté, ale nanejvýš účinné řízení modrého a rudého zednářstva židovskými bratry vysokých stupňů, pracuje podle přesně téhož principu, kterým samo
rudé zednářstvo řídí a kontroluje zednářstvo modré, nebo jakým tuto kontrolu provádí kapitula v lóžích uvnitř rudého zednářstva, a konečně jak všichni dohromady
jsou řízeni správními stupni areopágu. Bylo tedy bezúčelné a doslova směšné, když
81
německé velkolóže „s výjimkou frankfurtské” (Frankfurt byl už tehdy německým
střediskem vysokých židovských financí!) oficiálně zakazovaly Židům dvojí členství. Jejich židovští bratří nebyli a přirozeně dodnes nejsou tak hloupí, aby se prostým lóžovým bratrům dali poznat jako příslušníci řádu B’nai B’rith!
Obecně se vychází z toho, že B’nai B’rith je otevřen bez výjimky pouze Židům,
a to ještě jen evropským Židům (sefardům). Že je v řádu zaveden přísný výběr členstva, to nám už dříve potvrdil A. Hecht, aniž by k tomu uvedl nějaké podrobnosti.
Podle informací „CODE” (v již cit. článku z r. 1988 o rotaryánech a lionech) „mohou být ve výběrovém řízení přijati pouze sefardští Židé s prokazatelným původem
a v hodnosti nejméně dvacátého stupně zasvěcení v nějaké zednářské velkolóži”. –
Jestliže by tomu bylo skutečně tak, znamenalo by to, že členové B’nai B’rith se
mohou volně pohybovat ve vysokostupňových zednářských lóžích, ale „normální“
vysokostupňoví zednáři v lóžích B’nai B’rith už ne! Šlo by tedy znovu o naprosto
stejný vzor, který platí uvnitř samotného 33ti stupňového zednářstva, kde zasvěcenci vyšších stupňů sice mají kdykoli přístup do lóží nižších, ale obráceně nikoli.
V takovém případě by bylo rovněž naprosto zřejmé, že Synové úmluvy tímto způsobem mají perfektní kontrolu nad celým světovým zednářstvem skotského ritu
i nad všemi ostatními vysokostupňovými systémy.
Z jiných stran je ovšem popíráno, že pouze sefardští Židé se mohou stát Syny
úmluvy. „Vysokostupňový zednář Dominico Margiotta,” říká Homuth (bez vr., str.
46), „‚Adriano Lemmi, Chef Supreme Des France-Masons’ ve své knize o tajné
úmluvě, kterou uzavřel Albert Pike s Armandem Levim z B’nai B’rith, uvádí toto:
‚... Nejvyšší učitelská autorita v universálním zednářstvu se přiznává židovským lóžím... Tajemství spojení s B’nai B’rith bude velice přísně střeženo před všemi zednáři s výjimkou vysokostupňových bratrů, o nichž rozhodne Nejvyšší direktorium...
Žádnému zednáři oficiálního ritu nesmí být bráněno ve vstupu do židovské lóže,
i kdyby sám nebyl Židem...’ – Potud bývalý zednář Margiotta. A právě z okolnosti, že Nežid musí být nejdříve regulérním zednářem, než může vstoupit do B’nai
B’rith, jasně vyplývá nadřazenost lóží B’nai B’rith nad celým zednářstvem!”
Jistěže i v takovém případě by zde ještě stále byla určitá kontrola, ovšem o to
slabší a neúčinnější, čím nižší by byl stupeň, od něhož by mohl obyčejný zednář
příslušet k B’nai B’rith. Homuth zdá se nepostřehl, že Margiottem „odhalený“ text
úmluvy – každopádně v té formě, jak nám byla Homuthem podána – si sám protiřečí. Jestliže by jen několik speciálně vybraných zednářů vysokých stupňů mělo
mít vědomost o spojení mezi B’nai B’rith s ostatním zednářstvem, pak by si také
jen několik málo zasvěcenců mohlo podat žádost o přijetí do B’nai B’rith – nehledě
už k tomu, že by se okamžitě vynořila logická otázka, k čemu by takové členství
nežidovských zednářů v B’nai B’rith bylo nezbytné, nebo dokonce jen prospěšné,
když je přece k dispozici dostatek židovských zednářů vysokých stupňů. Podle
střízlivé úvahy je mnohem pravděpodobnější, že řád B’nai B’rith přijímá ve skutečnosti za své členy jenom Židy, kteří již vysokostupňovými zednáři jsou, protože
jiným způsobem by perfektní židovská kontrola nad zednářstvem nebyla možná!
Podle informace „Encyclopaedie Judaica” (heslo „B’nai B’rith”) je tato společnost nejstarší a největší světovou židovskou „výkonnou organizací”, která k roku
1970 vykazovala asi půl milionu členů v 45 zemích (z toho 135 tisíc žen), sdruže-
82
ných ve více než 1 000 „kapitulních sborech” ve 22 zemích, přičemž ovšem 90 %
těchto kapitul se nachází v samotných USA. Je nápadné, že „Encyclopaedia Judaica” se na rozdíl od staršího „Židovskému lexikonu” až úzkostlivě vyhýbá jakékoli
zmínce o zednářstvu v souvislosti s B’nai B’rith (tedy ne v odstavci „Freemasons”,
viz výše!). Ale tím se zde zatím nemusíme zabývat. Více nás zajímá udané číslo
přes 500 tisíc členů řádu ve zhruba padesáti zemích (podle ještě novějších údajů
Ploncarda d’Assac z roku 1987). Počet bratrů modrého a rudého zednářstva je odhadován asi na 6,5 milionu. Protože se však dolarová pyramida směrem vzhůru
zužuje mnohem výrazněji, než se dá graficky znázornit, musíme si zde jenom představit, že z důvodů utajení stojí proti mnoha milionům členů johanitského zednářstva pouze několik málo stovek tisíc příslušníku zednářstva ondřejského, z nichž
znovu jen nepatrné procento dosáhlo 33. a vyššího (v ostatních systémech srovnatelně nejvyššího) stupně, tedy že celkově můžeme ve světě počítat nanejvýš s několika tisícovkami zednářů 33. stupně. Vzhledem k tomu by bylo doslova směšné věřit, že by těmto několika málo tisícům špičkových zednářů bylo na ještě vyšším
stupni automaticky nadřazeno více než půl milionu zednářů řádu B’nai B’rith.
Už jen tahle jednoduchá úvahu naznačuje, že se skutečný vztah a poměr mezi
Syny úmluvy a ostatním zednářstvem nedá při pozornějším zkoumání tak snadno
popsat, jak by se na první pohled mohlo zdát. Spíše se tedy musí vycházet z toho,
že obrovská část členů B’nai B’rith nemá před zednářskými bratry 33. stupně žádnou přednost, ba právě naopak. Se zřetelem na dlouhodobé zasvěcování nám potom
z toho v praxi vyplývá skutečná paralela mezi zednářstvem a B’nai B’rith. K tomu
ještě přistupuje okolnost, že Synové úmluvy až dodnes vykonávají pro své potřebné
židovské soukmenovce mnohem víc rozsáhlé a intenzívní sociálně charitativní činnosti, než zednářstvo (konkrétní příklady a statistika u Hechta na cit. místě), kterému v křesťanské společnosti pro takovou činnost nezbývalo příliš prostoru. Proto
také nelze označit za jednoznačně falešné, když se B’nai B’rith navenek prezentuje
jako „pomocná organizace” – je to každopádně méně pokrytecké, než když se zednáři pokoušejí o totéž. Je ovšem třeba mít na paměti, že veřejná dobročinnost B’nai
B’rith je prakticky výhradně určená jen ve prospěch židovských souvěrců a také
současně ideologicky motivována mnohem silněji, než je tomu u zednářů, protože
konečným cílem práce Synů úmluvy je světovláda vyvoleného židovského národa.
Tento cíl jde také vysoko nad sionismus ostatních židovských seskupení, přesto
však lze v sionismu s jeho snahou po vlastním státě Izrael právem spatřovat první
stupeň k plánovanému světovému státu Antikrista pod židovským vedením.
„Židovský lexikon” (s největší pravděpodobností iniciovaný a usměrňovaný řádem B’nai B’rith) z pochopitelných důvodů líčí postoj Synů úmluvy k sionismu jen
velice neurčitě, cituje však tehdy nejnovější závazné prohlášení Generálního výboru německé sekce ze dne 22. května 1921, v němž je požadováno, „aby se velkolóže spojily jak s ostatními zainteresovanými organizacemi, tak se sionismem k vybudování Palestiny jako přednostní imigrantské země a aby v tomto smyslu vyhlásili její znovuvýstavbu za velkou židovskou akci, na níž se mají podílet... německé
lóže...” – „Encyclopaedia Judaica” se v tomto ohledu vyjadřuje ještě jasněji: „B’nai
B’rith měl na státu Izrael trvalý zájem a sehrál významnou roli při podpoře jeho
nezávislosti.” – Příslušný snímek nám pak ukazuje „vůdce B’nai B’rith s preziden-
83
tem Harry Trumanem před Bílým domem po vyhlášení státu Izrael v květnu roku
1948”.
To také přesně souhlasí s postřehy Ploncarda d’Assac (1987, str. 62): „B’nai
B’rith sehrál ve 20. století významnou politickou roli, zvláště ve Spojených státech.
Vidíme například, že jeden z jeho členů, Samuel Rosenman, je v jedné osobě prezidentem B’nai B’rith státu New York i důvěrným poradcem br∴ Roosevelta, jehož dokumenty a projevy, jak se říká, často připravoval. Tutéž úlohu měl hrávat
také u br∴ Trumana.” – Jestliže byl bratr B’nai B’rith Rosenman Rooseveltovým
důvěrníkem, není již tak těžké uhodnout, kdo se postaral o to, že na jednodolarové
bankovce z Rooseveltovy éry září nad hlavou amerického orla velká židovská hvězda, sestavená z třinácti maličkých pentagramů. Není to snad dostatečně výmluvný
symbol podřízenosti světového zednářstva sionistickému židovstvu, řádu B’nai
B’rith? A pro široké masy Američanů je to současně sotva zpozorovaným znamením, že jejich osudy neřídí jimi zvolený prezident, nýbrž ve skutečnosti B’nai B’rith
z pověření tajné vrchnosti!
Tato myšlenku znovu vyvolává otázku po vztahu mezi skrývaným cílem světového zednářstva a B’nai B’rith International. Podle všeho zde už řečeného pracuje
zednářstvo na zřízení ateisticko-humanistického satanského světového státu, zatímco B’nai B’rith usiluje sice o zřízení stejného státu, ale pod vládou a kontrolou liberálního židovstva.
Úlohou Synů úmluvy, kteří nepoznáni sedí ve vysokostupňových lóžích rudého
zednářstva, je tedy postarat se o to, aby plánované akce nežidovských bratrů řídili
pokud možno nepozorovaně „správným” směrem. Přitom by zednáři mohli a měli
vědět, že jsou zapřaženi do káry světových sionistických mocenských plánů. Vždyť
už jen zdánlivě neškodná, pro modré zednářstvo určená „Andersonova konstituce”
z roku 1723 obsahuje pozoruhodné narážky, „zvláště však onu pasáž, kde se říká,
že zednář je povinen ‚zachovávat morální zákon jako pravý noachita, neboť všichni
lidé se shodují na třech článcích Noemových’. Co že má slovo ‚Noachita’ znamenat? ‚Noemovy články, o nichž je zde řeč, nejsou vůbec biblické’, poznamenává
naprosto správně jeden velmi dobře informovaný spolupracovník ‚Pensée catholique’ v č. 104, 1966. Jsou známy pouze z rabínského podání! Talmud i židovští teologové a filosofové jako Maimonides (1135-1204) jsou jedinými, kdo se tím zabývají. Z toho pak každopádně plyne, že zednářský závazek víry v Boha byl v Andersonově konstituci formulován přinejmenším neobvyklým způsobem. ‚V duchu křesťanství – a ostatně ani jiných náboženství – by taková formulace určitě nemohla
spontánně vzniknout... Z hlediska judaismu je naproti tomu noachismus32 jediným
náboženstvím, které zůstává jako výhradně platné pro celé nežidovské lidstvo, zatímco Židé v něm zastávají nad lidstvem roli ‚kněží’, a za tím účelem se na ně vztahují kněžská nařízení, která se týkají pouze jich, tedy mosaický zákon.’ Elie
Benamozagh, proslulý rabín 19. století, učil podobně: ‚Náboženstvím lidstva není
nic jiného než noachismus... To je ta víra, kterou Izrael uchoval, aby ji zprostředkoval pohanům... Noachita se nachází v lůně jediné skutečně univerzální církve
jako věřící tohoto náboženství, kdežto Žid je knězem a jeho úlohou je – nezapomínejte na to! – vyučovat lidstvo laickému náboženství, zatímco on sám vykonává
32
Česky asi jako „noemismus”; p. překl.
84
to! – vyučovat lidstvo laickému náboženství, zatímco on sám vykonává náboženství kněží’ (La Pensée catholique 104, 1966). – Podle toho by pak byli zednáři pouze laiky Izraele!” (Ploncard d’Assac 1989, str. 13 ad.).
Jinde Ploncard o témže referuje takto: „Je rovněž známo pozoruhodné sdělení
bratra Magnina, vydané v ‚B’nai B’rith magazine’ díl XLIII, str. 8: ‚B’nai B’rith je
pouze pomůckou v nouzi. Všude tam, kde může zednářstvo bez nebezpečí přiznat,
že je povahou i účelem židovské, stačí pro práci obyčejné lóže’.” (1987, str. 63.) –
A „Encyclopaedia Judaica” (heslo „Freemasons”) tvrdí: „V zednářském světě byl
Jeruzalém vždy nahlížen jako místo zrodu zednářství, podle jehož tradice existovaly ve Svaté zemi stavitelské lóže už v době zřízení chrámu králem Šalamounem.” –
Ostatně hlavním důvodem radikálního odchodu dr. Konrada Lericha ze zednářstva
bylo podle jeho vlastního svědectví „strašlivé požidovštění ducha i členstva světového [zednářského] spolku” (Lerich 1937, str. 4).
Již dávno se samozřejmě ukazuje, že náboženstvím celého lidstva v Židy ovládaném světovém státu Antikrista nebude v žádném případě noachismus nebo v Bibli věřící judaismus, nýbrž bezbožný humanismus a za ním skrytý satanismus. Ortodoxní, tedy přísně věřící židovstvo nehraje v B’nai B’rith žádnou roli stejně, jako
ne v politice státu Izrael. Podle amerického experta na Blízký Východ, Marka Laneho, si zbožní ortodoxní Židé říkají haredim, „což doslova znamená ‚ti, kdož se
bojí Božího hněvu’. Svým původem z Východní Evropy, jsou mnozí z nich potomky starých Ješuů, předsionistických Židů, kteří se usadili ve svatých městech Izraele, neboť věřili, že je to jejich svatou – tedy ne vlasteneckou – povinností... Haredimové uznávají a vynášejí tóru (pět knih Mojžíšových) nad zájmy izraelského státu, ale světský nacionalismus sionismu pokládají za rouhání, za jakési předkupní
právo na mesiánská proroctví a za nebezpečí pro celý židovský národ. Již od založení státu Izrael se vzpírali začlenění do jeho společnosti... Nemají žádnou úctu
k izraelským, tj. sionistickým zákonům. Jde o náboženské horlivce, kteří jsou
finančně vydatně podporováni stoupenci svého vyznání v USA” („CODE”, č. 8/
1989, str. 57).
V „The City of Man” (str. 64) je sice řeč o „vyvoleném národě”, ale to se na citovaném místě vztahuje na Ameriku. Může docela dobře jít o skrytou narážku na
reálné mocenské poměry v USA na začátku čtyřicátých let, kde již dávno židovští
velkobankéři rothschildovského impéria určují americkou zahraniční politiku pomocí svého nástroje B’nai B’rith. Pravověrní Židé jsou (str. 40) naopak napadáni:
„Většina Židů synagogy, bezpochyby následkem vážných starostí o přežití v nepřátelském světě, byla postižena sterilitou svého neotřesitelného konservativismu
s tvrdošíjností, tak typickou pro svou rasu...” – Naopak liberální židovstvo se těší
neomezené chvále stavitelů města člověka. Je-li ovšem v CoM nejprve řečeno, že
„proroci Izraele” napomohli všeobecnému náboženství člověka „mesiášským příslibem míru a spravedlnosti na Zemi po dlouhém a tuhém boji” (str. 36), pak jen
trochu dále (str. 39) se konstatuje, že „prorocký duch a heroický univerzalismus
hebrejské tradice nalezl a stále nachází svůj výraz v neortodoxních a dokonce čistě
světských [!] formách židovského života. Duchu demokracie přinesly a přinášejí
příspěvek neocenitelné hodnoty.” – Tedy nikoli Jahvemu, nýbrž Luciferovi a Antikristovi se budou kořit lidé v hlavním městě světa budoucnosti, v Jeruzalémě.
85
Zatímco v CoM zůstává otázka budoucího hlavního města světa zcela stranou,
přemýšleli o ní již dávno před tím jiní lóžoví bratří, samozřejmě že ne veřejně. Židovský vysokostupňový zednář Adolphe Crémieux řekl již v roce 1861: „Musí přijít a rozvíjet se mesianismus nové doby. Jeruzalém nového řádu, svatě spočívající
mezi Východem a Západem, musí nastoupit místo dvojité říše císařů a papežů. To
je uviverzální cíl izraelitské aliance. Neomezuje se pouze na náš vlastní kult, nýbrž
se obrací ke všem, chce proniknout do všech náboženství” (Ploncard d’Assac 1989,
str. 216, cit. podle „Mezinárodní revue tajných společností”,33 str. 213). – S dalšími
velice pozoruhodnými odkazy tohoto druhu se budeme ještě později setkávat ve III.
dílu. Je ostatně samo o sobě dosti příznačné, že se B’nai B’rith a jím ovlivňovaná
americká vláda tak silně angažují pro malou „Eretz (zemi) Izrael”, zatímco ve skutečnosti je – jak už víme – usilováno o gigantický světový stát. Tak neobvyklá péče
o malý stát Izrael je srozumitelná jen tehdy, máme-li na zřeteli, že i židovští stratégové jednosvětové koncepce mohou postupovat pouze krok za krokem. Tím prvním, čeho se však museli v dané fázi bezpodmínečně zmocnit, bylo symbolicky
významné hlavní město nadcházející světové říše, budoucí středisko židovského
panství nad celým světem, tedy Jeruzaléma s jeho Sionem. Židovským „mudrcům”
ve skutečnosti nikdy nešlo o malý palestinský stát jako takový, nýbrž o plánované
hlavní město světa Jeruzalém. Státem Židů přece nemá být v budoucnosti nepatrná
Palestina, nýbrž světový stát.
„Ačkoli byl založen ve Spojených státech,” říká „Encyclopaedia Judaica” (heslo
„B’nai B’rith”), „rozšířil se B’nai B’rith po celém světě. Jeho angažovanost ve světových záležitostech je koordinována Mezinárodní radou B’nai B’rith, která byla
vytvořena r. 1959 a má pobočky jak v mnoha zemích, tak i při OSN v New Yorku.
(Podle Ploncarda d’Assac [1987, str. 61] se B’nai B’rith stal mezitím ‚poradním
členem (!!) Evropské rady, OSN, UNESCO a Organizace amerických států.) – Další cesty, jimiž B’nai B’rith uplatňuje své internacionální zájmy, jsou dány jeho
členstvím v Koordinačním představenstvu židovských organizací, v Prezidentské
konferenci, v Konferenci pro sovětské židovstvo, ve Světové konferenci pro židovské vzdělávání a také v Konferenci židovských organizací.” – Je tedy dostatečně
zřejmé, že B’nai B’rith jako největší světové židovské sdružení (podle údajů téže
encyklopedie!) všem výše jmenovaným organizacím jasně dominuje!
„Mladší partner”34
Čím více stoupáme k vrcholku tajemné hierarchie Satanovy synagogy, tím méně
podrobných informací máme k dispozici. Princip nejpřísnějšího zachovávání tajemství funguje přirozeně o to lépe, čím méně osob je zasvěceno a čím větším rizikem
je pro ně něco „vyžvanit”. Přesto se však ani skryté vrchnosti nepodařilo udržet
v tajnosti své nejvyšší výkonné orgány do té míry, aby se alespoň částečně nevědělo, z jakého okruhu se rekrutuje zlověstná „Rada 500”, resp. „Rada 300”. Kdyby33
34
V originále Revue Internationale des Sociétés Secrètes, 1922.
K celé kapitole viz znovu pozn. 13; pozn. překl.
86
chom vycházeli čistě z posloupnosti, pak by členové této rady museli být všichni
zasvěcenci nejvyšších stupňů B’nai B’rith, jinými slovy řečeno by všichni museli
být vrcholnými židovskými zednáři. Ale ze všeho, co o tom víme, nám vyplývá, že
tomu tak není.
Známe také důvod. Bylo chybou Rothschildů, že zmeškali příležitost rozšířit
svou – od poloviny 19. století už bezkonkurenční – finanční moc v Evropě také na
zemi neomezených možností. V Americe jim ještě na přelomu našeho století vyrostla rovnocenná konkurence v Johnem D. Rockefellerem I. s „neslýchanou zchytralostí, úskočností a bezohledností” (Griffin 1986, str. 53) vybudovaném naftovém
impériu, které se spoluprací s machinacemi rothschildovských agentů rozšířilo do
všech koutů. Tehdejší newyorská „Chase Manhattan Bank” pod kontrolou Rothschildů – která se mezitím stala s velkým odstupem nejvlivnější velkobankou USA
– padla do rukou Rockefellerů. Dům Rothschildů musel chtě nechtě strpět, že současně s ním se stal klan stejně mocným a velkým. Bylo už příliš pozdě, aby bez
Rockefellerů nebo dokonce proti nim mohl dosáhnout mocenského monopolu.
Raketový vzestup Rockefellerů pak tedy rodinu Rothschildů donutil, aby se dohodla se svými konkurenty.35 Samozřejmě že i miliardáři Rockefellerové brzy zatoužili po světové moci podle zásady: Čím víc kdo má, tím víc chce! Bylo jasné, že
bez nějaké dohody by si oba klany zasahovaly do hájemství všude tam, kde by se
snažily zvětšit svůj vliv a rozšířit vlastní impérium. Byly to také ponejvíce tytéž
(většinou v lóžích sedící) osobnosti hospodářského, finančního, vědeckého, politického a kulturního světa, které se oba klany snažily přetáhnout na svou stranu. Není
tedy divu, že se přinejmenším americké zednářství – představující tehdy i dnes tři
čtvrtiny celosvětového zednářstva – dostalo pod silný vliv Rockefellerů, a že naopak ti nemohli mít vliv v „Radě 500”, která byla tvořena téměř výhradně zednáři
B’nai B’rith a je tedy nadproporciálně zavázána konkurenčním Rothschildům.
„Rada 500”
Tato pětistovka se podivným způsobem stále objevuje v souvislosti se jmény
Rockefeller a Rothschild. Tak např. Blackwood referuje o opožděném velkém nástupu Rothschildů do amerického hospodářství v letech 1900-1901 takto: „Po příchodu Jacoba Schiffa a po zavázání si Morgana, Drexela, Biddlea, Rockefellera,
Chaseho a dalších začali Kuhn & Loeb s výstavbou rothschildovského impéria ve
Spojených státech. Bylo to především Schiffovou úlohou jako oficiálního zástupce
domu Rothschildů. Mateřským, resp. holdingovým společnostem měl být přiznán
přinejmenším 51ti procentní podíl buď přímou účastí nebo prostřednictvím nepřímo dosazených osob z Rothschildovy skupiny, zatímco zbytek připadl „Klubu 100”
(tj. stovce předních amerických rodin podle jejich prestiže, moci, vlivu a bohatství
ve financích, vládě, průmyslu a obchodu)... Mezi roky 1920-1923 byli farmáři,
soukromí bankéři i producenti surovin donuceni zločinnými machinacemi Americ35
Ohledně vztahu Rothschildů a Rockefellerů doporučujeme přečíst si velmi důležitou, tučně tištěnou poznámku autora na konci předmluvy k II. svazku trilogie; pozn. editora
87
ké ústřední banky (kontrolované od r. 1913 Rothschildy) svést boj na život a smrt
mezi sebou navzájem, a r. 1929 (při touže bankou vyvolaném obrovském burzovním krachu na tzv. „černý pátek”) pak zmizely konečně i poslední zbytky z nich,
když se dostavilo připravené zhroucení trhu. Staré americké obchodní a průmyslnické rodiny byly nuceny připojit se k vytváření kartelů a přijmout jejich akcie sice
už bez rozhodovacího práva, ale stále ještě přinášející zisk. Druhá alternativa byla
dětsky prostá: levně prodat nebo zkrachovat! A to se také stalo. „Klub 100” se naopak vzmáhal a stal se z něj „Fortune 500 Klub”, který se však musel spokojit
s podřízeným postavením nebo prostě zmizet” (Peter Blackwood „Sítě insiderů”,36
str. 60 ad.).
V novější době se těchto zlověstných 500 znovu objevilo na světle. Začátkem
osmdesátých let začali američtí velkobankéři šířit myšlenku vytvoření nové spotřebitelské daně, která by jim samým měla zajistit dodatečné zisky na úkor středních
vrstev. „Aby takovou daň prosadil, založili David Rockefeller a s ním spojených
500 internacionalistů tzv. ‚Bipartisan Budget Appeal’. Toto nové rockefellerovské
frontové uskupení nechalo umístit dvoustránkové inzeráty do všech velkých novin
v zemi, tak například 6. dubna 1983 do ‚New York Times’.” – Byli to samí „trilateráti, sionisté, členové CFR, internacionální bankéři a další prokazatelní nepřátelé
Ameriky, kteří podepsali inzeráty Bipartisan Budget Appeal...” (tamtéž, str. 39 ad.).
Je docela dobře možné, že se v případě „Rady 500” nejedná o pevně určenou
a konstantně vystupující skupinu osob, nýbrž jednoduše o velkou část „čtyřiadvacetikarátových grémií” (jak je nazývá Blackwood), která tvoří tzv. „stínovou vládu”,
tj. Council on Foreign Relations, Bilderberg Group a Trilateral Commission. Toto
trojhvězdí, které je bezpochyby usazeno na ještě vyšší úrovni než B’nai B’rith
a z jehož příslušníků se nepochybně musí skládat „Rada 500” za předpokladu, že
skutečně existuje jako trvalé zřízení vedle už zmíněných grémií, sdružuje ve svých
řadách asi jenom malou část zednářů B’nai B’rith. Jsou k tomu jistě i jiné důvody,
než právě uvedené.
Především se přes veškeré úsilí B’nai B’rith muselo ukázat jako neproveditelné
obsadit židovskými mudrci klíčové pozice ve všech mocenských oblastech společnosti, byť by to bylo záhodno přinejmenším v politice. Znamenalo by to tedy, že se
z nezbytnosti musí Rothschildové kromě své tajné „domácí moci” B’nai B’rith opírat také o jiné vysokostupňové bratry. To samozřejmě při bližším zamyšlení nepředstavuje tak velký nedostatek, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Vždyť
nikoli náhodou je právě řízení a dohled nad gigantickou subverzivní činností v celosvětovém zednářstvu hlavní úlohou B’nai B’rith! Všichni zednáři 30.-33. stupně
jsou nejen ideologicky vtaženi a zavázáni přísahou cílům rothschildovského sionismu, ale svou osobní hospodářskou závislostí na židovských vysokých financích
jsou už natolik dobře seznámeni se skutečnými mocenskými vztahy za kulisami, že
jimi doplněná grémia jednají stejně spolehlivě v intencích sionistických vodičů loutek. Přitom se nesmí zapomínat, že se Rockefeller v žádném případě nevzdal svých
mocenských ambic na světovládu a že se Rothschildova rodina musí spokojovat
s menší mocenskou účastí ve světové stínové vládě tak dlouho, dokud mezi oběma
36
V originále Die Netzwerke der Insider. Ein Nachschlagewerk über die Arbeit, die Pläne und
die Ziele Internationalisten, Leonberg 1986.
88
trvá mocenský pat, a Rothschild zatím Rockefellerovu pomoc potřebuje. Stejně tak
je nutné mít stále na zřeteli, že spojení mezi oběma nejmocnějšími dynastiemi nebylo a není žádným sňatkem z lásky, nýbrž z rozumu, a že se rozpadne v tom okamžiku, kdy by světovláda měla být opravdu na dosah ruky a oba konkurenti se budou snažit navzájem vytlačit. Už nyní se na takovou situaci nepochybně důkladně
připravují.
Peter Blackwood je přesvědčen, že členové stínové vlády jsou z velké části pouhými souputníky bez skutečných znalostí toho, k čemu cílí šachové tahy Rockefellerů a Rothschildů. „Členové na okraji těchto seskupení, z nichž mnozí ani nevědí, jak zlověstným plánům napomáhají, sahají od amerického Kongresu, Bílého
domu a státní byrokracie přes cary sdělovacích médií až po odbory. Jsou to často
právě oni, kdož tato neblahá uskupení silně podporují v přesvědčení, že přimějí
nejmocnější finančníky našeho světa k jednání s politiky o zmírnění útrap lidského
rodu. Takovým okrajovým členům se pak dostává účasti jenom na oficiálních zasedáních skupin, které skutečně mají zdání ‚neškodnosti’ a opravdu významných jednání za zavřenými dveřmi se účastní jen někteří vybraní členové... Tyto figurky bez
skutečného vlivu, členové Kongresu, poslanci evropských národních parlamentů,
úředníci nižší kategorie z Bílého domu, odboroví předáci a bezvýznamní bankéři se
cítí poctěni a sami mocnější, mohou-li se aspoň takto přiblížit ke skutečně mocným. Dostává se jim právě jen tolik vědomostí, aby se stali přesvědčenými stoupenci a podporovateli určené linie politiky. Skutečně významná rozhodnutí se však
přijímají jen tehdy, když se sejdou D. Rockefeller, baron Edmond Rothschild, bývalý americký ministr zahraničí Kissinger a podobné významné osobnosti ve vybrané společnosti sobě rovných” („CODE”, č. 11/1987, str. 23 ad.).
Blackwoodův pohled je poněkud prostý, abychom neřekli přímo naivní. Členy
světové stínové vlády bychom neměli hned bez příčiny považovat za prostší sebe.
Blackwood totiž očividně nebere v úvahu, že i tito „okrajoví členové” jsou téměř
bez výjimky vysokostupňovými členy zednářstva, jehož konečné cíle velice dobře
znají a musí znát natolik dobře, než aby nemohli nevědět, že nejde o žádné blaho
světa, nýbrž výhradně o mocenské zájmy. To přece oni sami zastávají nejrůznější
mocenské pozice, a na rozdíl od masy „obyčejných” lidí měli a mají dostatek příležitostí k nahlédnutí za kulisy politických a hospodářských mocenských bojů. Protože si chtějí zavčas pojistit svůj podíl na moci, stávají se vědomými spoluhráči budoucích vládců světa. Je to právě tato lákavá vyhlídka budoucího podílu na světové
moci, která jim dělá rockefellerovsko-rothschildovskou politiku tak neodolatelně
„přesvědčivou”.
Z druhé strany ovšem musíme dát Blackwoodovi za pravdu, když konstatuje, že
vlastní skutečná rozhodnutí padají jen v malém kroužku osob. Konečně, opravdovým centrem stínové světové vlády, skutečným vrcholkem satanské hierarchie není
ani „Rada 500”, nýbrž „Rada 30”, v níž je dále zahnízděno třináct „Velkých Druidů”. Ale ani tato okolnost nezbavuje odpovědnosti vysokostupňové zednáře „Rady
500” – jsou příliš „vědoucí” a „zasvěcení”, i když snad nemohou nahlížet do všech
podrobností a motivů jednotlivých kroků k plánované světovládě. Také oni přece
chtějí vybudovat bezbožné Antikristovo „město člověka” a pracují na jeho projektu
pod bezprostředním vedením vrcholku satanské hierarchie. Žádný z nich není a ne-
89
může být neškodným a naivním idealistou – o to se přece postaraly lóže, jejichž
stupni všichni z nich prošli, aby při dosažení 30. stupně zasvěcení vědomě odvrhli
dokonce i své dosavadní „humanistické” zásady!
„Council on Foreign Relations”
CFR (Rada pro mezinárodní vztahy) představuje s velkým odstupem daleko nejstarší a zároveň až dodnes i nejmocnější seskupení ze tří grémií světové stínové
vlády. Historie jejího vzniku je poněkud komplikovaná. Že vzešla z vysokostupňového zednářstva, je mnohonásobně doloženo, mj. také doznáním švýcarského spisovatele a zednáře Arnolda Schwengelera, který v mezinárodním zednářském listu
„Euro-Mason” na téma „Založení společenství zednářů” poznamenal: „Vedle mnoha jiných jmenuji pouze Rotary-Club, Round Table Club a Lions Club. Jsou to odnože, které vycházejí ze starého kmene zednářstva, ale nyní vedou vlastní existenci,
mnohonásobně přerůstající kmen, z něhož vyrostly” (Homuth 1986, str. 26). A právě ze zmíněné a výslovně za zednářskou organizaci označené „Společnosti kulatého stolu“ („Round Table Club”) pak přímo vzešla Rada pro mezinárodní vztahy,
tedy zmíněná CFR.
Za (nastrčeného) zakladatele CFR je považován plukovník Edward Mandell
House (1858-1938), přední agent velkobankéřů internacionální rothschildovské
skupiny. Podle Petera Blackwooda byl „protestantským obchodníkem [nákupčím
bavlny pro Rothschildovy firmy v Anglii], členem iluminátských a synarchických
zednářů ‚Masters of Wisdom’ [tj. ‚Mistři Moudrosti’] a přítelem i nejbližším poradcem prezidenta Wilsona” (Blackwood 1986, str. 52). – To je mimochodem jedno z mála míst, kde Blackwood alespoň naznačuje, že „diskusní grémia” mají zednářské pozadí.
Společnost kulatého stolu, založená v londýnském sídle mateřské velkolóže veškerého světového zednářstva lóžovým bratrem Cecilem Rhodesem (původně pod
jiným jménem) už r. 1891, „která ve své struktuře vykazovala jasně zednářské ražení, si dala za cíl uskutečnění mesiánského projektu světové vlády pod vedením
kolegia ‚zasvěcených’ Je nanejvýš pozoruhodné, že k tomuto ‚kruhu zasvěcených’
patřil jistý lord Nathaniel Rothschild” (Blackwood 1986, str. 279). – Ostatně i další
představitelé Rothschildovy skupiny sedávali kolem „kulatého stolu”: „Lord Milner, Rhodesův nástupce od r. 1902, rozšířil vliv kolegia se sídlem v londýnském
Chatham House..., s podporou Midlandské, Lazardovy a Morganovy banky. Vytvořil jakýsi vnější okruh pomocníků (‚Association of Helpers’), kteří pocházeli ze
sedmi zemí. Z nich pak na základě Milnerovy iniciativy vznikly organizace ‚Společnosti kulatého stolu’ v nejrůznějších zemích” (tamtéž, str. 280). – Nejenom Lazardova, ale také Morganova a pravděpodobně i Midlandská banka byly už tehdy
součástí Rothschildova bankovního impéria!
„Odhady míry moci a vlivu skupiny Rhodes-Milner v britské zahraniční koloniální politice od r. 1889,” pokračuje Blackwood (tamtéž, str. 280 ad.), „nejsou jistě
zveličovány, i když o nich veřejnosti nebylo prakticky nic známo. Tak např. tato
90
skupina kontrolovala v letech 1890-1912 noviny ‚The Times’ a po roce 1912 je již
ovládla úplně. Cílem ‚Kulatého stolu’ bylo v první fázi vytvoření britské říše
‚Commonwealthu’, a v další pak její sloučení se Spojenými státy, na čemž pracovala příslušná skupina ‚New Republic’ (1914)... Takto měly ‚Englishspeaking Peoples’ [tj. anglicky mluvící národy], nazvané ideologem H. W. Armstrongem ‚jedenácti ztracenými kmeny Izraele’, ovládnout svět (Quigley). Bývalý vůdce sefardské
[tedy židovské] obce Spojených států, Henri Pereira Mendes, ukázal tento plán ještě zřetelněji ve své knize ‚England and America, the Dream of Peace’ (1898), stejně jako v další své knize ‚Looking Ahead’ (1899), v níž předpověděl první světovou válku i s jejími důsledky, mezi nimi také postupné vytvářením židovské domoviny.”
Skupina Round Table ve Spojených státech se nazývala „National Civic Federation” (NCF, tj. „Národní občanský spolek”, srv. tamtéž, str. 194). Když se londýnská skupina Kulatého stolu v „Chatham House” po první světové válce přejmenovala, zformovala se nově také sesterská americká NCF a od té doby se nazývala
„Council on Foreign Relations”. Blackwood o tom referuje takto: „Rada pro zahraniční vztahy [CFR] byla zkoncipována r. 1919 v New Yorku z podnětu vlivných
kruhů jejich zmocněncem ‚plukovníkem’ E. Mandellem Housem, jakýmsi ‚Wilsonovým Kissingerem’ a jeho intelektuálními souputníky, aby si – podle Househo –
obyvatelstvo přivykalo na záměnu ‚negativní’ zahraniční politiky, určené ještě prezidentem Washingtonem, za ‚pozitivní’ politiku prezidenta Wilsona s jeho vyhlášením války Německu dne 7. dubna 1917; samozřejmě ve prospěch ‚světového
společenství’... House a jeho druhové [založili] CFR r. 1921 v New Yorku, aby
působila ‚převýchovou’ k danému cíli ‚nového světového řádu‘, zatímco jeho angličtí přátelé, mezi jinými zednářští zastánci směru ‚Kulatého stolu’, vytvořili ‚The
Royal Institute of International Affaires’ (zvaný ‚Chatham House’). Dnes je celý
svět obemknut pobočkami CFR... Jak vyplývá z řady informativních přednáškových akcí [v USA], v dnešní době každý úřadující šéf vlády, každý uchazeč o politický úřad, i ten, kdo na takový úřad třeba jen přichází v úvahu nebo operuje
v pozadí, se musí takříkajíc předem ‚představit’ CFR.”
CFR ovládá především samotné USA a jeho pobočky pak hrají přiměřeně menší
roli. „Council on Foreign Relations”, píše R. Camman (1985, str. 3 ad.), „vystupuje
jako americká studijní skupina, jež v sobě soustřeďuje odborníky z diplomacie, financí, průmyslu, vědy a informací, kteří jsou schopni vyvolávat a prosazovat mezi
americkou veřejností internacionalistickou mentalitu a iniciativy tohoto směru také
koordinovat. V současné době patří k CFR 1 400 členů, kteří zastávají nejdůležitější postavení ve vládě Spojených států, v politice, v hospodářství [především multinacionálním], ve sdělovacích médiích, v CIA a dokonce i v náboženství. S velkorysou podporou Fordových, Carnegieových a Rockefellerových nadací, a stejně tak
i velkých a mezinárodně rozhodujících koncernů jako IBM, ITT, Standard Oil of
New Jersey (tj. Exxon [největší Rockefellerův naftařský koncern]) vykonává CFR
nesmírný vliv na vládu USA, na kongres i na obě hlavní politické strany, tj. republikány a demokraty. Členy CFR jsou Američané, jimž jejich internacionální vztahy
dovolují vykonávat důkladnou kontrolu nad státy západního světa, ať už přímo ne-
91
bo nepřímo také prostřednictvím mezinárodních organizací, jako je Světová banka,
v které dominují.”
Také podle Blackwooda zasahuje nepřímý vliv CFR daleko za hranice Spojených států. „Předsedou je od r. 1970 David Rockefeller a oficiálním listem CFR je
čtvrtletník ‚Foreign Affairs’, který předepisuje strategii zahraniční politiky USA.
Díky členství největších nakladatelů a šéfredaktorů nadregionálních časopisů a novin, stejně jako členů správní rady sítě televizních stanic, má CFR zajištěn rozhodující podíl na utváření veřejného mínění v USA. Navíc ještě prostřednictvím celosvětově rozšířených novin ‚Internationale Herald Tribune’, vycházejících v Paříži
jako odnož ‚New York Times’ a ‚The Washington Post’ i různých přidružených
jinojazyčných médií vykonává CFR rozhodující vliv rovněž v celém západním světě. Získáním Rockefellerovy a Carnegieho nadací, jež jsou osvobozeny od daní, si
tak CFR zajistila nejdůležitější pramen příjmů, které se mj. skládají z členských
a firemních příspěvků i předplatitelských zisků” (Blackwood 1986, str. 54 ad.).
Podřízenou organizací CFR je rovněž v New Yorku sídlící „Institut pro světový
řád”, který vydává jako svůj oficiální tiskový orgán měsíčník „Transition” (tj. „Přechod” – opravdu velice výmluvný název!). Ještě r. 1984 byl čestným předsedou
této instituce C. Douglas Dillon, předchůdce Davida Rockefellera v úřadu prezidenta CFR (srv. tamtéž, str. 267).
„Bilderberg Group”
Nejspíš hlavně za účelem dostat i Evropu úplně pod tajné panství světové stínové vlády byla začátkem padesátých let vytvořena tzv. Bilderberská skupina
(„Bilderberg Group”). Po vykrvácení Evropy ve dvou jimi rozpoutaných válkách,
resp. „evropských občanských válkách,” jak říká R. Camman (str. 4), „snažily se
internacionální vysoké finance zajistit si pro sebe pohádkové trhy evropské
znovuvýstavby. K tomu účelu vytvořily novou tajnou společnost, ovládanou členy
CFR, s nimiž nejvyšší politikové Evropy (jakožto trojský kůň americké finanční
oligarchie) tvoří Bilderberskou skupinu. Založena vysokostupňovým bratrem švédského zednářstva židovsko-polského původu Josephem Retingerem, dostala Bilderberská skupina své jméno podle hotelu ‚Bilderberg’ v holandském Oosterbeeku,
kde se v květnu 1950 konala ustavující schůze za předsednictví holandského prince
manžela Bernharda von Lippe.”
Blackwood tuto informaci potvrzuje: „Zásluha o uvedení bilderberského hnutí
do života byla přisouzena Josephu H. Retingerovi, který byl podle zprávy kongresu
USA z 15. září 1971 ‚všeobecně považován za šedou eminenci evropských diplomatických kruhů’ a jenž ‚v tak mnohém přispěl k intrikářské hře tajných jednání
mocenských organizací na nejvyšší státní úrovni. V početných chvalozpěvech po
jeho smrti r. 1960 byl jen potvrzen fakt, že ‚znal prakticky každého, kdo měl co říci
v Evropě a v USA’. Stačilo mu pouze zdvihnout telefon, aby okamžitě dosáhl přijetí u prezidenta, a v Evropě měl volný přístup do každé politické organizace’...”
(Blackwood 1986, str. 41). – Dále byla podle Blackwooda manželka prince Bern-
92
harda, holandská královna Juliana, „považována za nejbohatší ženu světa. Čistě
náhodou právě ona a ‚lord Victor’ Rothschild byli hlavními akcionáři společnosti
Shell” (tamtéž), čímž je jistě dostatečně vysvětleno, jak se právě holandskému princi dostalo cti předsedat v prvních letech nově založené Bilderberské skupině.
Je významnou skutečností, že se opravdu velká jména mezinárodních financí vyskytují tak často při tajných schůzkách bilderbergů. Tato ‚neviditelná vláda’ se pak
v USA sešla v hotelu Woodstock Inn v malém zapadlém městečku téhož jména ve
státě Vermont. Hotel patří Laurenci Rockefellerovi [bratru Davida Rockefellera].
Roku 1964 se bilderbergové sešli např. ve Williamsburgu, jednom z dalších Rockefellerových venkovských sídel. V Evropě bývají hostiteli bilderbergů obvykle Rothschildové, kteří pro ně pořádají setkání na takových místech, jakým je např. exkluzivní hotel d’Arbois ve francouzských Alpách. Roku 1962, 1973 a 1984 se bilderbergové sešli ve švédském Saltsjöbaden. Hostiteli byli tentokrát Wallenbergové,
jejichž majetek je odhadován až na deset miliard dolarů” (tamtéž, str. 42).
K Bilderberské skupině patří přední evropští státníci, stejně jako početné vycházející hvězdy na politickém nebi, přičemž členství v této organizaci samozřejmě
není bez vlivu na to, zda dotyčná hvězda dosáhne politického zenitu. Americký časopis „Liberty Lowdon“ (cit. podle Blackwooda 1986, str. 43) k tomu jednou poznamenal: „Bilderbergové se vždy ujímali politiků, kteří měli vlohy pro úřad šéfa
státu. Nejen Harold Wilson, nýbrž i Edward Heath se účastnili zasedání Bilderberské skupiny ještě dávno předtím, než se stali britskými ministerskými předsedy.
Roku 1974 byl na setkání bilderbergů přítomen také německý ministr financí Helmut Schmidt – a později se stal spolkovým kancléřem. Americký prezident Ford je
věrným zastáncem bilderbergů. V jednom svém rozhovoru pro tisk roku 1965 připustil, že se zúčastnil dvou zasedání Bilderberské skupiny, tvrdil však, že se při této
konferenci jednalo pouze o oficiální proměnlivou skupinu veřejných i soukromých
osobností z národů atlantického společenství, které se prý scházejí dvakrát do roka
k posouzení světové situace.”
Přirozeně, že jde u Forda o zastírací manévr, který ovšem myslícího člověka
nemůže nechat na omylu o pravém charakteru Bilderberské skupiny. „Pokud by
tyto schůzky měly být tak nudné a bezvýznamné, jak si bilderbergové přejí, abychom věřili,” ptá se Blackwood zcela právem, „proč by se pak mezinárodní bankéři, velkoprůmyslníci, členové královských domů, vysocí armádní činitelé, vědci a
akademici téměř na celý týden pracně uvolňovali ze svého horečného pracovního
stereotypu a cestovali přes polovinu světa jen proto, aby se mohli účastnit takového
bezvýznamného setkání?” (tamtéž, str. 45).
Jak je Bilderberská skupina rozčleněna? Pokud je známo, má asi 120 osob z již
výše naznačených kruhů, tedy nejvyšších představitelů veřejného života. Na konference jsou zváni pouze ti z politiků, kteří „prokázali svou neochvějnou loajalitu
k rockefellerovsko-rothschildovským intrikám” (tamtéž, str. 43 ad.). – „Účastnická
listina se každoročně obnovuje o dvacet procent. ‚Stálé předsednictvo’ se pak stará
o konstruktivní spolupráci tím, že zve k účasti jen ty, kdož sdílejí názory a cíle zakladatelů” (tamtéž, str. 45). – Což znovu neznamená nic jiného, než že jsou zváni
výhradně vysokostupňoví zednáři. Gerald Ford, bývalý účastník bilderberských se-
93
tkání, otevřeně přiznal, že je zednářem 33. stupně (tamtéž, str. 43). U většiny ostatních členů tomu zcela jistě nebude jinak.
Kdo je členem CFR, to se vlastně může každý dočíst ve „Who’s Who in America“, ovšem jenom proto, že v tomto přehledu bylo a je uváděno neuvěřitelné množství podobně znějících neškodných (resp. méně neškodných) organizací, takže samotné CFR podle toho téměř nikdo nepřikládá nějaký zvláštní význam. Skoro naprostá informační mezera v americké i světové veřejnosti, která samozřejmě není
v žádném případě náhodná, dovoluje CFR prezentovat se bezmála veřejně. Přirozeně se nelze veřejně nic konkrétního dozvědět o pozadí a stanovených cílech, které
jsou drženy v nejpřísnější tajnosti, resp. jsou z taktických důvody občas veřejnosti
předkládány v přesně odměřovaných dávkách. Jak vidno, metody práce zednářstva
potkáváme na všech stupních pyramidy.
Původně však nejen pravé cíle, ale i samotná existence Bilderberské skupiny
měla zůstat v naprosté tajnosti. Podcenila se však vytrvalost malé části pozorných
a přemýšlivých novinářů, kteří na rozdíl od velké části svých kolegů (často opásaných zednářskou zástěrou) odmítli hrát roli „intelektuálních prostitutek” internacionálních financí, resp. vrcholového zednářstva. Jak informuje Blackwood („CODE” č. 11/ 1987, str. 24), byli bilderbergové donuceni „otevřeně přiznat svou existenci poté, co jsme zveřejnili fotografii z jejich utajované schůzky v jedněch luxusních francouzských lázních v dubnu 1974. Snímky, pořízené i přesto, že místo setkání hlídalo přes tisíc ozbrojených policistů a členů ochranky, ukazují Josepha
E. Johnsona, bývalého prezidenta Carnegieho nadace pro světový mír... Po tomto
odhalení se tedy bilderbergové cítili nuceni přiznat svou existenci, ale nadále popírali, že by jejich setkání byla nějak významná. Před svými schůzkami začali pořádat ‚tiskové konference’, na nichž se prezentovali jako bezvýznamná diskusní skupina. Kromě toho začali zveřejňovat neúplné seznamy účastníků. Po skončených
setkáních bilderbergové znovu pořádají tiskové konference, na nichž sdělují, že se
vlastně nic podstatného nestalo a nerozhodlo. Poslušný tisk pak píše o VIP [Very
Important Persons], tj. o ‚velice důležitých osobnostech’, které se setkaly a líčí událost jako čistě společenskou záležitost... Na bilderberském setkání r. 1975 v turecké
Cesme odhalil jeden z reportérů přítomnost Williama F. Buckleye jr., který se sám
označuje za ‚konzervativního’ novináře. Necelý rok před tím, 12. července 1974,
psal jeho bratr senátor James Buckley pánům R. O. Gormanovi a Douglasu Townovi do New Yorku toto: ‚Upřímně řečeno, nevěřím na teorii, že by byla nějaká
organizace internacionálních bankéřů se jménem Bilderberg nebo že by se někteří
členové naší vlády na takové skupině podíleli’.”
Jak už řečeno, Bilderberská skupina je těsně propojena s CFR – přední členové
CFR jsou vždy současně i bilderbergy. „Bilderberská skupina,” říká Jacques Bordiot ve své knize „Neviditelná vláda“, „je podle vzoru bavorských iluminátů rozčleněna na ‚soustředné kruhy’. ‚Vnější kruh’ představují všichni účastníci konferencí,
kde zasedají vlastní členové vedle nezasvěcených hostů, kteří slouží k rekrutování
nových členů a k vytváření kouřové clony. První ‚vnitřní kruh’ je vyhrazen jen pro
zasvěcené a tvoří ‚Steering Committee’ (‚řídící výbor’). Sestává ze 24 Evropanů
a 15 Američanů [tedy 39 = 3 x 13 osob!]. Ty jsou téměř všechny členy CFR, jako
např. Georges W. Ball, Robert Murphy, Dean Rusk a David Rockefeller. Vybraní
94
z nich pak tvoří druhý, ještě uzavřenější ‚vnitřní kruh’, tzv. ‚Bilderberg advisory
committee’ (‚poradní výbor’), o němž se ví jen tolik, že sdružuje evropské a americké zasvěcence, přičemž z posledních patří všichni bez výjimky současně také
k CFR, především generální tajemník CFR pro Spojené státy David Rockefeller,
který však nutně nemusí být ještě i předsedou Bilderberské skupiny” (Camman
1985, str. 4).
Můžeme tedy sice vycházet z toho, že všichni příslušníci Bilderberské skupiny
jsou vysokostupňovými zednáři, ale ne všichni beze zbytku jsou rovněž zasvěceni,
zvláště když víme, že podíl stálých členů skupiny představuje asi jednu třetinu, zatímco dvě zbývající jsou neustále obnovovány. „A. K. Chesterton, známý anglický
odborník na mezinárodní mocenskou politiku, k tomu napsal: ‚Pokud bilderberská
setkání neučiní žádné závěry nebo nestanoví politické směrnice, pak jen proto, že
příslušné závěry už byly přijaty a politické směrnice již existují. Delegáti se shromažďují jen proto, aby vyslechli, co už bylo rozhodnuto. Žádné další pokyny nepotřebují. Jakmile je program vyhlášen, vědí velmi dobře, co se od nich očekává...’
Politické loutky přicházejí a odcházejí, nazývají se ‚demokraty’, ‚umírněnými’ či
‚konzervativci’ – ale plány elity světové diktatury se nelítostně realizují dál. Jsou to
jen figurky na šachovnici tajné společnosti bilderbergů” (Blackwood 1986, str. 45).
„Trilateral Commission”
Je nejmladší odnoží světové stínové vlády, která vypučela z kmene CFR až roku
1973. „Podle vlastních údajů byla ‚Trilaterální komise’ koncipována... jako sdružení soukromých osob ze Západní Evropy, Japonska a Severní Ameriky – proto název trilaterální [tj. „třístranná”] – a založena Davidem Rockefellerem, předsedou
dozorčí rady Chase Manhattan Bank a prezidentem Council on Foreign Relations
(CFR). Na rozdíl od bilderbergů tato organizace sestává ze dvou stovek ‚stálých
komisařů’. Jsou jimi bankéři, průmyslníci a průmysloví manažeři, intelektuálové,
spisovatelé a novináři, státní úředníci, politici, poslanci a předáci odborů. Předsedou komise je Zbigniew Brzezinski, v Polsku narozený Kanaďan, od roku 1958
státní občan USA, ‚Kissinger Carterovy vlády’ a bývalý poradce prezidenta pro
otázky národní bezpečnosti. Výbor ‚Trilateral Political Committe’ (‚politbyro’) se
zabývá otázkami vhodných postupů. Trilaterální komisi financují v první řadě nadace, osvobozené od daní: Ford Foundation, Lilly Endowment, Rockefeller Brothers Fund a Kettering Foundation... Ideologickým cílem je – stejně jako u CFR
a jeho prodloužené ruky, Bilderberské skupiny – uskutečnění ‚nového světového
řádu’...” (Blackwood 1986, str. 363).
Jak je ale možné, že o Trilaterální komisi máme mnohem lepší informace než
o Bilderberské skupině? Nuže, „když r. 1973 David Rockefeller zakládal Trilaterální komisi, nepodnikl po trapných zkušenostech kolem bilderbergů žádný pokus
o předstírání, že komise vlastně neexistuje. Udělal to raději tak, jako by se v tomto
případě jednalo o pouhé neškodné shromáždění jistého druhu mozkového trustu”
(Blackwood, „CODE” č. 11/1987, str. 24). – O prvních krůčcích Trilaterální komi-
95
se referuje Griffin (1986, str. 224 ad.) takto: „Roku 1972 navrhl Rockefeller v proslovu před internacionálním finančním publikem Chase Manhattan Bank v Londýně, Bruselu a Paříži založení Mezinárodní komise pro mír a blahobyt (později
byla nazvána Trilaterální komisí), která ‚se měla starat o to, aby se problémy budoucnosti zabývaly nejlepší hlavy’. Na závěr svých vývodů řekl: ‚Příslušníci nové
generace se mnohem snáze přenesou přes národnostní a jazykové hranice, než jejich předkové. Jistou míru hospodářské integrace budou považovat za samozřejmost a budou bránit tomu, aby nějakou roztržkou nedošlo k odvolání této ideje.’...
Multimiliardář Rockefeller si za svoji loutku vybral Brzezinského, který pak založil
elitářskou Trilaterální komisi... Byl pověřen výběrem dvou set osob, které by měly
tvořit jakési světové představenstvo.”
„Trilaterální komise,” píše Blackwood, „se stala druhou nejmocnější větví světové vlády, k níž náležejí – s výjimkou Rothschildů – titíž lidé jako k Bilderberské
skupině. Komise rozšiřuje svůj vliv i na Japonsko, které se po druhé světové válce
stalo nejvýznamnější hospodářskou velmocí světa...” („CODE” č. 11/ 1987, str.
24). – Také Camman vidí jako hlavní důvod k vytvoření třetí tajné organizace světové vlády nutnost, aby se nový hospodářský kolos Japonsko (kde mimochodem
B’nai B’rith z evidentních důvodů nemohl zapustit kořeny, mnohem spíše však
skotské a další vysokostupňové zednářstvo) dostalo pod kontrolu CFR. Bylo rozhodnuto „vytvořit novou tajnou organizaci, která by všechny průmyslové země Západu dostala pod jednu střechu: Trilaterální komisi..., klasický zednářský trojúhelník, jehož vrcholem jsou USA (Wall Street) a základnou Japonsko s Evropou, jinak
řečeno – tokijská burza a londýnská City. Trilateráti byli vytvořeni z výkvětu CFR,
bilderbergů a anglického zednářstva... Italská parlamentní komise, pověřená vyšetřováním machinací lóže P 2, ve své zprávě zdůraznila, že trilaterálové sice pohrdají
symboly a rituály ‚synů vdovy’ [tj. zednářstva!], ale že si dokonale osvojili jejich
darebáctví. Spletitá a nepřehledná činnost jim dovoluje obsazovat svými lidmi klíčové pozice států a ‚infiltrovat’ nejvyšší kruhy západního světa... Trilaterální komise je organizací amerického původu se sídlem ve Spojených státech (345 East 46th
Street, New York) a je to polotajná a internacionální společnost, která ve svém
středu sdružuje vážené osobnosti, ponejvíce členy jiných tajných organizací (jako
zednářstvo, B’nai B’rith, Bilderberskou skupinu a CFR), které jsou rozhodnuté –
každá po svém – vládnout západnímu světu včetně Japonska. Členové Trilaterální
komise jsou získáváni výběrem lidí z finančních a hospodářských kruhů, stejně jako
z politiků a ‚patronů’ tisku a médií. Jediné kritérium: Musí být shledáni způsobilými k pochopení velkého celosvětového plánu organizace a musí prospěšně pracovat
na jeho uskutečňování... Stejně tak jako zednáři před francouzskou revolucí jsou
opatrní a chytří i trilateráti: Své záměry odhalují jen po dávkách podle okolností. Je
třeba opravdu systematicky studovat zprávy a hlášení jejich členů – nadto pak není
snadné si tyto důvěrné texty opatřit – , abychom vůbec zachytili konec myšlenkové
nitě trilaterálů a pod změtí všeobecností odhalili skutečné hnací síly tohoto podniku” (Camman, str. 5 ad.).
Jak vyplývá z fotograficky reprodukovaných originálů přísně tajného a úplného
seznamu členů Trilaterální komise (je v americké angličtině, stav k 1. lednu 1984),
pořízeného Cammanem, má přesně čtyřicetičlenné představenstvo, tzv. „Exekutiv-
96
Komittee” („výkonný výbor”). Jestliže odečteme Mr. Davida Rockefellera, který je
jednou z těchto čtyřiceti osob, znovu tu máme jako u bilderbergů „vnitřní kruh”
39 = 3 x 13 osob!
„Stínová vláda světa”
O „pracovních metodách” stínové světové vlády píše Blackwood: „Od r. 1954,
kdy bilderbergové uspořádali své první formální zasedání, byly zavedeny pravidelné roční schůzky světové stínové vlády... Déle než tři desetiletí se tedy tři hlavní větve světové vlády každoročně pravidelně scházejí... Radikální změny světové
politiky a hospodářství často vyplývají ze společných rozhodnutí jarních zasedání
bilderbergů a trilaterálů, odkud jsou pak přenášena na Council on Foreign Relations
(CFR), Římský klub a ostatní odnože světové vlády prostřednictvím členství významných osob ve všech těchto grémiích. Setkání bilderbergů r. 1971 vedlo k politice ‚détente’ [tj. uvolnění] amerického prezidenta Nixona, v jehož rámci navštívil
David Rockefeller Sovětský svaz i rudou Čínu a otevřel tam nové trhy. Nixon poprvé po 32 letech odhodnotil americký dolar a spekulanti tam vydělávali nepředstavitelné miliony... Zavedení ECU37 jako měny zemí Evropského společného trhu,
prosazení strategické obranné iniciativy (SDI) s odůvodněním, že sice může někomu jinému přinést ohromné zisky, ale že musí být realizována celosvětově. Anglie
například dostala ‚výzkumný úkol’, financovaný penězi amerických poplatníků. To
jsou jenom některé příklady z nedávné doby” („CODE” č. 11/ 1987, str. 25).
„Rada 500”, resp. „Rada 300” se s největší pravděpodobností skládá z členů
„vnitřních kruhů” těchto tří tajných grémií, kteří jsou ovšem jen velice těžko identifikovatelní, neboť trilateráti a tím spíše s 1 400 členy velká a těžkopádná CFR mají
ve svých řadách bezpochyby více stupňů zasvěcenců. Nejužší výběr z těchto vrcholových zednářů pak tvoří 33ti členný okruh nejdůvěrnějších spolupracovníků Rothschildů a Rockefellerů, z nichž opět pouze 13 osob je vyvoleno jako nejužší kruh
zasvěcenců (pokud k nim ovšem nepatří sama skrytá vrchnost!). O tom, kdo by
dále mohl náležet k těmto dvěma nejvyšším stupňům satanské hierarchie, však můžeme jen spekulovat.
Tři hlavní grémia stínové světové vlády se ze své menší části skládají ze stejných lidí. Nejeden z nich je současně členem Bilderberské skupiny i Trilaterální
komise, jiní zasedají jak v CFR, tak i v Trilaterální komisi a někteří dokonce i ve
všech třech společnostech. Jsou i takoví, kteří během času přecházejí z jednoho
grémia do druhého. Každopádně však nebude daleko od pravdy, že k „Radě 33”
patří takové osoby, které náležejí nejméně do jednoho ze zmíněných grémií, avšak
s větší pravděpodobností jsou jimi ti, kteří náležejí současně nebo postupně ke
dvěma, resp. všem třem. Z Cammanem publikovaného úplného (tajného) seznamu
příslušníků Trilaterální komise k 1. lednu 1984, stejně jako z úplného (tajného) seznamu účastníků výroční schůze trilaterálů v San Francisku v březnu 1987 i z rovněž přísně tajného seznamu účastníků Bilderberské skupiny z května 1985 v new37
Původní označení pozdějšího eura; pozn. překl.
97
yorské Rye Brook (oba poslední byly pak publikovány v „CODE” č. 10/1987, str.
24 ad.) se dá alespoň přibližně poznat, kdo v oné době připadal v úvahu jako člen
„Rady 33”.
Kromě Davida Rockefellera, který samozřejmě patří ke všem třem grémiím, tam
zasedal např. jistý Winston Lord jako prezident CFR i v Trilaterální komisi a roku
1985 byl i účastníkem bilderberské konference. V obou mladších větvích stínové
světové vády hraje zajímavou roli ředitel německé odbočky CFR, totiž „Výzkumného ústavu Německé společnosti pro zahraniční záležitosti”, profesor kolínské
univerzity Karl Kaiser, který se v obou společnostech pravidelně setkává s prezidentem Německého průmyslového a obchodního sněmu Ottou Wolfem von Amerongen, stejně tak jako s Giovanni Agnellim, šéfem turínského koncernu Fiat a všudypřítomnými rockefellerovskými agenty Henry Kissingerem a Zbigniewem
Brzezinskim či s bývalým prezidentem Světové banky A. W. Clausenem.
„Typickou roli zde hraje např. Robert McNamara. Roku 1961 se vzdal funkce
prezidenta Ford Motor Company s ročním platem 600 tisíc dolarů, aby se stal za
prezidenta USA Johna F. Kennedyho ministrem národní obrany přesto, že byl ‚republikán’. Potom byl prezidentem Světové banky, kde jako stálý předseda CFR
a Bilderberské skupiny nadále důrazně prosazoval plány světové vlády...” (Peter
Blackwood v „CODE”, 11/1987). – Již pěknou řádku let je McNamara také členem
Trilaterální komise, a sice jejího výkonného výboru! Dlouholetý pokladník CDU
Walter Leisler-Kiep patřil dlouho k Bilderberské skupině, až před několika lety
přestoupil do Trilaterální komise, kde se – mimochodem řečeno – nachází ve společnosti předsedy FDP hraběte Otty Lambsdorffa, poslance spolkového sněmu za
SPD Horsta Ehmkeho (členů výkonného výboru!) a Konráda Porznera. Je zvláštností Trilaterální komise, že je v ní – na rozdíl od ostatních dvou grémií – automaticky suspendováno (resp. pozastaveno) členství těch osob, které nastupují do nějaké vládní funkce. Proto byl také na oficiálním (neúplném) seznamu z roku 1984
v rubrice „Dřívější členové ve veřejné funkci” vedle Lambsdorffa jako ministra
hospodářství NSR uveden i Gerhard Stoltenberg z CDU jako ministr financí. Zatímco se Lambsdorff stal znovu aktivním členem Trilaterální komise, protože svůj
ministerský úřad mezitím opustil, bude muset Stoltenberg nejspíš počkat do příštích
voleb (ačkoli jeho těsné propojení s Trilaterální komisí jistě není ani v tomto období přerušeno)... Na tomto místě lze nastínit jen povšechně okolnost, že veškerý velký a střední tisk je přísně kontrolován lóžemi, neboť je jimi považován za tak důležitý, že jeho vydavatelé nebo alespoň jednotliví redaktoři jsou zváni i do grémií
stínové světové vlády. Jestliže k Bilderberské skupině i Trilaterální komisi náleží
dobrý tucet představitelů významných národních i nadnárodních masových médií,
dá se z toho snadno spočítat, že stovky dalších manipulátorů médií se nacházejí na
nejbližší nižší příčce pyramidy (B’nai B’rith, resp. vysokostupňové zednářstvo)
a tisíce a tisíce jich jsou na úrovni johanitského zednářstva, Rotary a Lions klubů
i dalších organizací, ovládaných zednářstvem.
Projděme si tedy znovu oficiální (tajný) seznam členů Trilaterální komise z ledna 1984. Narazíme v něm na tyto osoby: Robert L. Bartley, vydavatel „The Wall
Street Journal”, tedy nejvlivnějšího amerického burzovního listu; James F. Hoge,
nakladatel „Chicago Sun Times”, jednoho z nejrozšířenějších deníků v USA; Willi-
98
am Hyland, vydavatel tiskového orgánu CFR „Foreign Affairs”; Tom Johnson, vydavatel „Los Angeles Times”, největšího deníku západní části USA; Joseph Kraft,
úvodníkář nejrůznějších amerických novin; Luis Maria Anson, prezident národního
Sdružení tiskových spolků (Španělsko); Arrigo Levi, úvodníkář mezinárodně uznávaných novin „La Stampa” (Turín, Itálie); Jesus Polanco Gutierres, vydavatel největšího mezinárodně uznávaného madridského deníku (Španělsko); Theo Sommer,
šéf vydavatelství mezinárodně známého německého týdeníku s největším nákladem
„Die Zeit” (Hamburg); Toshiaki Ogasawara, prezident „The Japan Times Ltd.”,
tokijského tiskového koncernu, vydávajícího především mezinárodně uznávané noviny „Japan Times” a Akira Ogata, zpravodajský komentátor japonského rozhlasu.
Setkání Trilaterální komise v Paříži r. 1989 („CODE” č. 7/1989, str. 26) se mimoto zúčastnili: Flora Lewisová, úvodníkářka známých „New York Times”; Strobe
Talbott, šéf washingtonské kanceláře „Time Magazine”, vycházejícího v internacionální vícejazyčné podobě, a Katharine Grahamová, předsedkyně a nakladatelka
rovněž známých novin „Washington Post”, které společně s „New York Times”
vydávají vlivné noviny „International Herald Tribune”! Setkání v roce 1987
(„CODE”, 10/1987) se kromě nich zúčastnil také Claude Imbert, šéfredaktor pařížského časopisu „Le Point”. Jako „hosté” byli r. 1989 mj. pozváni Gunther Nonnenmacher, redaktor známých německých novin „Frankfurter Allgemeine Zeitung”;
Shinji Ohtsuki, úvodníkář uznávaného japonského deníku „Asahi Šimbun”; Hobart
Rowen, úvodníkář „Washington Post” a Antonio Sarasqueta, redaktor madridského
časopisu „Cambia 16”. Rozumí se jaksi samo sebou, že tito hosté byli „pozváni”
jen za tím účelem, aby ve svých listech nenápadně a bez uvádění jakýchkoli jmen
a podrobností prosazovali politiku Trilaterální komise.
Bilderberskou konferenci roku 1985 navštívili například tito představitelé tisku:
Franciscus Pinto Balsemo, ředitel „Journal Expresso” (Portugalsko); Bjorn Bjarnason, zástupce šéfredaktora islandských novin „Morgunbladid”; Juan Luis Cebrian,
šéfredaktor listu „El Pais”, který zde sehrál, jak se zdá, zvláštní roli; Andrew Knight, spolupracovník anglického časopisu pro hospodářské otázky „Economist”; Roy
Mc-Laren, představitel kanadského koncernu sdělovacích médií a vydavatel hospodářského magazínu „Canadian Business”; Niels Norlund, šéfredaktor známého dánského deníku „Berlinske Tidende“ a konečně znovu Theo Sommer z týdeníku „Die
Zeit”, který hraje rovněž klíčovou roli v evropských sdělovacích prostředcích.
Protože jsou členové Bilderberské skupiny každoročně zhruba z jedné třetiny
obměňováni, znamenalo by to, že za 35 let existence této zlověstné zednářské elitní
organizace už prošlo její „školou” pěkných pár tuctů zástupců významných masových sdělovacích médií. Závěrem se zmíníme ještě o skutečnosti, „že podle zjištění
výboru amerického Senátu, který zkoumal činnost CIA, bylo 90 procent tajných
zpráv předáno a rozšířeno tiskem v podobě zakódovaných textů a symbolů” (Manfred Adler, „Die Freimaurer und der Vatikan”, Lippstadt 1985, str. 163). Je tedy
jasné, že u vesla světového tisku a ostatních sdělovacích médií sedí jen ti dostatečně „zasvěcení”!
99
Ilumináti
Jistě je mimořádně zarážející skutečnost, že špičkoví politici „konzervativních”
a „liberálních” stran na veřejnosti trvale a vehementně napadají politiky z „levicových” stran, zatímco potají ještě intenzivněji spolupracují. Vysvětlení především
spočívá v již zde naznačené výslovné nadstranickosti zednářských lóží, z nichž si
světová vláda vybírá své členstvo. Přesto však takové otevření lóží nejen pro stoupence „konzervativně-liberálních”, ale i socialisticko-komunistických stran potřebuje hlubší zdůvodnění a vysvětlení. To přirozeně existuje a v nejstručnější formě
je lze vyjádřit takto: „Protiklad mezi kapitalismem v jeho posledním vývojovém
stupni a mezi komunismem není ani ideologicky, ani prakticky udržitelný” (Blackwood 1986, str. 44). – Jinak řečeno, mezi osvícensko-zednářským liberalismem
a marxisticko-revolučním komunismem nikdy neexistoval skutečný rozpor a také
vůbec existovat nemohl! Komunismus není jen v teorii, ale i v politické praxi skryté
vrchnosti ničím jiným nežli logicky do konce domyšleným kapitalismem. Řečeno
ještě jasněji: Komunismus jako ideologie i jako mocenský jev byl uveden do světa
s jasným záměrem napomáhat uskutečnění tajného cíle spikleneckého sionistického
kapitalismu, tj. soustředění veškeré politické a pseudonáboženské vlády nad světem
do jedněch rukou. Tomu také odpovídá záludná hra „zasvěcených” marxistů, kteří
se v satanské hierarchii nalézají ještě o stupeň výše než samotné vysokostupňové
zednářstvo. Abychom však porozuměli, proč je komunismus navzdory vnějšímu
zdání jenom mocenským nástrojem skryté vrchnosti, musíme se zde nejprve zabývat iluminátstvím.
Kdo se vydá pátrat po skutečném původu komunismu (který v žádném případě
nezačal až Marxem a Engelsem!), dříve či později s jistotou narazí na řád iluminátů
a udělá překvapující objev, že dějiny iluminátství jsou vlastně prehistorií i počátkem dějin komunismu.
Oficiální historii řádu iluminátů tvoří jen krátká epizoda a proto ji lze podat velice stručně. Adam Weishaupt byl vychován jezuity v Ingolstadtu a pak jako první
laický profesor přednášel na tamějším jezuitském učilišti církevní právo. Viditelně
vysoce talentovaný Weishaupt se vzdal postavení profesora už ve svých 23 letech
r. 1771. Během následujících pěti roků zosnoval plán k vytvoření tajné společnosti,
podobné zednářstvu, která však měla být vedena mnohem přísněji než obvyklé lóže. Cílem této společnosti bylo zřízení „nového světového pořádku” prostřednictvím skrytě připravovaných a vyvolávaných revolucí proti vládám všech evropských zemí a hlavně proti katolické Církvi.
1. května 1776 přistoupil tehdy osmadvacetiletý Weishaupt k činu a společně
s několika přáteli založil přísně tajný řád „iluminátů”, tedy „osvícených”. Od samého začátku Weishaupt usiloval o začlenění stávajícího zednářstva do svého nového
systému, aby se definitivně stalo nástrojem k výstavbě „Jednoho světa”. „V osmdesátém prvním vydání ‚Britské encyklopedie’ z roku 1910 je podotknuto, že řád byl
rozčleněn do tří hlavních tříd: první sestávala z ‚noviců’, ‚minervalů’, druhou třídu
tvořili ‚obyčejní zednáři’ a ‚skotští rytíři’. A konečně do třetí tajuplné třídy náleželi
‚kněží’ a ‚správci’, dále ‚čarodějové’ a ‚král’. Králem byl samozřejmě sám Weishaupt” (Griffin 1986, str. 32). – Již novicové sice museli pod trestem stíhání celým
100
řádem skládat nejstrašnější přísahu bezpodmínečné poslušnosti a naprosté mlčenlivosti o všem, co se v řádu dálo, ale teprve když nějaký člen dosáhl „vnitřního kruhu’, stávala se jeho přísaha naprosté poslušnosti a absolutní mlčenlivosti smrtelně
vážnou záležitostí. Teprve nyní se totiž člen směl dozvědět o konečných cílech řádu: 1. Odstranění každé řádné vlády. 2. Zrušení veškerého soukromého vlastnictví.
3. Zrušení dědického práva. 4. Odstranění patriotismu. 5. Odstranění všech náboženství. 6. Zrušení rodiny. 7. Zřízení světové vlády...
Protestantská knížata v Německu i v ostatní Evropě byla Weishauptovým plánem odstranění katolické Církve okouzlena do té míry, že toužila po vstupu do řádu. Nad těmito muži, které Adam Weishaupt a jeho spoluspiklenci r. 1777 uvedli
do zednářského řádu, byla snadná kontrola. Aby jim však zakryl skutečný účel iluminátského řádu, „ponechával Weishaupt protestantská knížata jen na nižších stupních zasvěcení. Dne 16. července 1782 pak byla na kongresu ve Wilhelmsbadu definitivně zpečetěna aliance mezi ilumináty a zednářstvem. Tímto paktem se sjednotily vůdčí tajné společnosti tehdejší doby” (Griffin 1986, str. 34 ad.).
V roce 1785 (srv. tamtéž, str. 30 a 37) byl u Řezna – jistě ne bez Božího dopuštění – zabit bleskem tajný posel iluminátů. Jak policie vyrozuměla z dokumentů,
které měl u sebe, byl na cestě z Frankfurtu do Paříže, „aby tam předal všeobecné
doklady o činnosti iluminátů a do nejmenších podrobností vypracované instrukce
pro plánovanou francouzskou revoluci. Dokumenty pocházely od iluminátů v Německu a byly určeny pro velmistra G. O. M. (Velké Lóže Francie)“.
Zřejmě zastrašeni nenadálým a neobvyklým odhalením svých velezrádných rejdů, distancovali se čtyři zasvěcení členové řádu od věci a rychle se rozhodli vypovídat před soudem. Jejich informace vedly k razii bavorské policie v domě jednoho
z vedoucích iluminátů, kde bylo zabaveno ještě mnohem větší množství „výbušného” spisového materiálu. Bavorská vláda byla přirozeně vyburcována a znepokojena důkazy o rozsáhlé a cílevědomé tajné podvratné činnosti iluminátů, které se jí
dostaly do rukou. „Rozhodla, že nechá promluvit dokumenty samotné tím, že je
zveřejnila a nechala kolovat v co nejširším okruhu. Oficiální dokument bavorské
vlády nesl titul ‚Originální písemnosti řádu a sekty iluminátů’.” – Tyto dokumenty
byly zpřístupněny i vládám ostatních evropských zemí od Anglie po Rusko. Ovšem
pro už tehdy značně pokročilé infiltrování evropských vlád zednáři a ilumináty (jimiž byla téměř všechna tehdejší knížata!) neměla snaha bavorské vlády prakticky
žádný výsledek – nikde nebylo vyvinuto úsilí o odhalení a vyhubení iluminátského
spiknutí. Však také stačily pouhé čtyři další roky, aby ilumináti složili první zkoušku ze svého satanského „umění” a úspěšně zahájili tzv. Velkou francouzskou revoluci.
Oficiálně jsou ilumináti od r. 1785 považování za „vymýcené”, takže jejich dějiny už po devíti letech skončily. „Zdánlivé zhroucení řádu,” říká Griffin, „posloužilo věci spiklenců, kteří ihned začali rozšiřovat zprávy, že iluminátství je prý věcí
minulosti. Tato lež je od té doby neustále opakována ‚historiky’, kteří pravdu o další činnosti iluminátů pečlivě zastírají. Více než kdy předtím bylo důležité odstranit
pojmy ‚ilumináti’ a ‚iluminátství’ ze slovníku veřejnosti. [Bavorskou vládou] zveřejněné instrukce pro stupeň ‚správců’ zněly: ‚Největší síla a moc našeho řádu je
v jeho skrytosti. Název řádu proto nikdy a nikde nepoužívejte pod jeho pravým
101
jménem, nýbrž pod pláštíkem nějaké jiné činnosti’... Ještě dříve, než se sjednotily
americké kolonie, než byla vyhlášena ústava a založena americká republika, vzniklo již ve třinácti tehdejších koloniích celkem patnáct lóží iluminátského řádu. Lóže
Columbia byla založena v New Yorku r. 1785... Rok nato byla vysvěcena lóže ve
Virgínii, jejímž členem byl Thomas Jefferson. Když byl bavorskou vládou odhalen
Weishauptův ďábelský plán, obhajoval Jefferson velmi důrazně jeho původce jako
‚nadšeného lidumila’.” (Griffin 1986, str. 37 ad.)
Ale nejen v zámoří žilo iluminátství v lůně zednářstva, které ovšem samo ve
skutečnosti ovládlo (vždyť iluminátství tehdy představovalo nejvyšší stupeň ještě
nedokončené pyramidy), ale samozřejmě také i v samotné Evropě. Douglas Reed
věcně konstatuje, že „potlačení iluminátů v Bavorsku mělo stejný výsledek jako
ledabylé vytrhání plevele, jehož kořeny se již rozšířily a všude dál vyhánějí nové
a nové odnože. Společnost iluminátů měla své četné členy mezi spiklenci ve Francii, stejně jako mezi prominentními osobnostmi vůdců revoluce z roku 1790… Napoleon asi neprokázal Evropě špatnou službu, když o půl století odvrátil nástup
revoluce, která upadla v zapomnění. Iluminátství ustoupilo do podzemí a zůstalo
tam až do jeho [tj. Napoleonova] pádu. Znovu se pak vynořilo v Německu pod
jménem ‚Der deutsche Bund’ a v Itálii jako ‚Haute Vente Romaine’, kde mělo pak
v letech 1814 až 1848 hlavní stan” (D. Reed, „Velký plán neznámých”,38 str. 321
a 323).
Po odhalení v Bavorsku se Weishaupt ihned uchýlil do Saska, odkud se – spoléhaje na krátkou paměť lidí – pokusil pomocí publikování vícesvazkového obranného spisu vydávat ilumináty za neškodné lidumily a proti nim vznesená obvinění odmítat jako nedorozumění a omyly. Kromě toho ve spisu ujišťoval, že jeho řád prý
již neexistuje: „Tyto tituly [tj. Weishauptovy spisy] tedy vycházejí proto, aby přesvědčily veřejnost, že mluvím jen pravdu když říkám, že myšlenka na další pokračování řádu ve mně zcela vyhasla a že jsem měl vždy v úmyslu konat jen dobro,
a řád jsem tehdy založil pouze z pocitu nezbytnosti lepšího zřízení” (A. Weishaupt,
„Polepšený systém iluminátů, jeho uspořádání a stupně”,39 díl I., str. 6). – Název
spisu „Polepšený systém iluminátů...” by tedy mohl být docela dobře zakódovaným
vzkazem pro řádové bratry, že toto „polepšení” je určeno jenom pro hloupý lid,
kterému lze namluvit cokoliv.
Celé obsáhlé dílo, v němž chtěl Weishaupt údajně představit veřejnosti všechny
„bývalé” stupně řádu iluminátů, nebylo samozřejmě ničím jiným než pouhým vytíráním zraku. Weishaupt zemřel r. 1830 ve věku 82 let. „Aby svět přesvědčil o tom,
že řád iluminátů zanikl a nepředstavuje už žádné nebezpečí, zinscenoval dojemnou
‚lítost’ na smrtelné posteli a navrátil se do lůna katolické Církve. Roku 1834 byl
italský revolucionářský předák Guiseppe Mazzini ilumináty jmenován vůdcem jejich revolučního programu a toto postavení pak zastával až do své smrti r. 1872”
(Griffin 1986, str. 44 ad.). – Historie iluminátů tedy po r. 1785 i po Weishauptově
smrti pokračovala. Roku 1933 vtiskli američtí ilumináti svou pečeť na jednodola38
39
V německém vydání Der Große Plan der Anonymen, Zürich 1952.
V originále Das verbesserte System der Illuminaten, seine Einrichtungen und Grade, 1787. (Reprint Delmenhorst o. J.). – Současně jde o rafinovanou slovní hříčku, protože „verbessert“ znamená v němčeně jak „polepšený, napravený“, tak i „zlepšený, vylepšený“; pozn. překl.
102
rovou bankovku, která ještě dodnes obíhá v nezměněné podobě, což je dostatečným
důkazem nejen skutečnosti, že ilumináti existují jako dříve, nýbrž i důkazem jejich
usilování o realizaci zbývajících programových bodů svého dalekosáhlého plánu.
Komunismus
Na tomto místě si ještě jednou musíme připomenout pozoruhodnou okolnost, že
totiž na dolarové bankovce není pouze iluminátská pečeť, nýbrž také – samozřejmě
nenápadněji – z pentagramů sestavená židovská hvězda, což dává podnět k otázce,
jak dalece spolu souvisejí ilumináti a sionistické židovstvo. Zodpovězení nás současně přivede i k prapůvodu komunismu. Douglas Reed ještě r. 1952 zastával názor, že iluminátství je „německý, nikoli židovský vynález. Roku 1793 poznamenal
‚Journal de Vienne’ ironicky: ‚Nejsou to Francouzi, kdož vypracovali velký program změny tváře světa, tato čest náleží Němcům’.” – Až teprve po vídeňském
kongresu r. 1815, soudil Reed, „se v tomto hnutí poprvé uplatňuje silný židovský
vliv. Předtím bylo hnutí převážně německé” (Reed 1952, str. 322 ad.).
Reed ovšem ve své době ještě neznal mimořádně poučný doslovný protokol výslechu, jemuž byl podle vlastní výpovědi podroben na Stalinův příkaz r. 1938 vysokostupňový zednář a trockista Christian C. Rakovskij, který byl silně zasvěcen
a zapleten do plánů a intrik skryté vrchnosti. Tento dokument, vůbec poprvé uveřejněný ve Španělsku roku 1950, pak v sedmdesátých letech publikoval Griffin
v Americe, a potom r. 1980 rovněž v Německu (D. Griffin, „Vládci. Luciferova
pátá kolona”,40 str. 273-324). Ve Španělsku tehdy uveřejnění dokumentu vyvolalo
takový rozruch, že zainteresované síly nechávaly knihu skupovat, aby ji tím stáhly
z oběhu. O pravosti dokumentu nikdo nepochyboval, zvláště když byly velice
dobře známy všechny podrobnosti jeho původu (srv. tamtéž, str. 273-277). – Rakovskij byl spolu s dalšími šesti předními trockisty vybrán Stalinem na smrt, ale v
době čekání na monstrproces se rozhodl nabídnout mu cenné informace výměnou
za svůj život. Mnohahodinový výslech, vedený Stalinovým důvěrníkem Gavrilem
G. Kuzminem (alias René Duvalem), přesvědčeným komunistou, se protáhl hluboko do noci, protože Rakovského stálo viditelně mnoho námahy, aby během několika hodin přesvědčil nic netušícího komunistického funkcionáře Kuzmina o skutečné podstatě komunismu. Očividně mimořádně inteligentnímu Rakovskému se to
nakonec podařilo. Jeho naléhavé poukazování na to, že skrytá vrchnost si přeje
uzavření paktu vojensky přibližně stejně silného Stalina s Hitlerem k zinscenování
pokud možno dlouhotrvající a ničivé pozdější druhé světové války, nakonec vedlo
k tomu, že Rakovskij jako jediný ze sedmi prominentních trockistů nebyl tehdy
popraven, nýbrž „omilostněn” na dvacet let vězení.
Rakovskij tam pak zcela ohromenému a téměř bezradnému Kuzminovi odhalil
mj. toto: „Víte, že tyto nikde nepsané záležitosti, které známe pouze my, zakladatelé první komunistické internacionály, nám předal Adam Weishaupt? Samozřejmě
40
V originále Die Herrscher. Luzifers 5. Kolonne, Vaduz 1980.
103
že zašifrovaně. Vzpomínáte si na jeho jméno? Byl vůdcem řádu svobodných zednářů, nazývaných ‚ilumináti’, jehož jméno pochází od druhého protikřesťanského
komunistického spiknutí dávnověku, od gnosticismu. Když tento velký revolucionář, semita a exjezuita předjímal triumf Francouzské revoluce, rozhodl se (nebo byl
pověřen; jako jeho šéf je totiž uváděn velký filosof Mendelsohn) vytvořit organizaci, která by byla dokonale tajná a jež by popoháněla Francouzskou revoluci ke
svým politickým cílům tak, aby ji přeměnila v revoluci sociální, připravující již
vznik komunismu. V oněch heroických dobách bylo ještě strašně nebezpečné zmínit se o komunismu i jen jako o dalekém cíli. Proto také všechna ta bezpečnostní
opatření, různé zkoušky a mystéria, kterými tehdy muselo být iluminátství zahaleno. Scházelo ještě celé jedno století do doby, kdy se člověk mohl bez obav z věznění nebo popravy přiznat ke svému komunistickému přesvědčení” (Griffin 1980,
str. 295). – Rakovskij zde Weishaupta s jistotou prohlašuje za „semitu”, a za jeho
pravděpodobného inspirátora označuje židovského učence Mendelsohna. Jestliže
má pravdu, pak byl Weishaupt sice židovského původu, ale pokřtěn jako katolík
(nebo snad už jeho rodiče). Sledujme však ještě chvíli Rakovského neobyčejný výklad.
„O čem se ví ještě méně,” pokračuje, „bylo spojení Adama Weishaupta a jeho
stoupenců s prvním Rothschildem. Tajemství původu těchto nejproslulejších bankéřů se dá vysvětlit tím, že vlastně byli pokladníky první ‚kominterny’. Existují
náznaky toho, že když si pak pět bratří Rothschildů rozdělilo finanční impérium
Evropy na pět provincií, jistá tajemná moc jim pomohla nashromáždit pohádkový
majetek. Touto tajemnou mocí mohli být první komunisté z bavorských katakomb,
kteří žili rozptýleni po celé Evropě. Jiní ale říkají – a myslím větším právem – že
Rothschildové nebyli pokladníky, nýbrž vůdci onoho prvního, skrytého komunismu. Tento názor se opírá o zjištěnou skutečnost, že Marx a nejvyšší vůdcové první,
tehdy již veřejné internacionály (mezi jinými také Heine a Gercen) byli poslušni
barona Rothschilda, jehož revoluční představou bylo vytvořit z anglického premiéra Disraeliho, rovněž jedné ze svých kreatur, takového muže, jakého sám Disraeli
vylíčil v románové postavě Sidonii, tedy muže, který jako multimilionář velel nespočetné armádě špiónů, karbonářů, skrytých Židů, cikánů a revolucionářů všeho
druhu. Vypadá to všechno neuvěřitelně fantasticky, ale je prokázáno, že Sidonia
ztělesňuje idealizovanou představu syna starého Nathana Rothschilda...” (tamtéž).
– Rakovskij zde naráží na postavu z románu Benjamina Disraeliho. Jak známo, Disraeli byl sice pokřtěn, ale nikdy se neskrýval se svým židovstvím. Zednář a Rothschildův chráněnec Disraeli napsal několik mnohosvazkových románů, zčásti autobiografického rázu, které v jen trochu zašifrované podobě dobře osvětlují pozadí
tehdejší politiky. Jak to mohl Disraeli udělat, aniž by byl za to někým znepokojován nebo dokonce ohrožován, není dodnes objasněno. Skutečností ale zůstává, že
Disraeli prorokoval první komunistickou revoluci, totiž revoluci z roku 1848.
„Již o čtyři roky dříve, v roce 1844,” píše Reed (1952, str. 323 ad.) věděl Disraeli přesně, co se stane! Svému židovskému hrdinovi v románě ‚Coningsby’ vložil
do úst tato slova: ‚Mohutná revoluce, která se v tuto chvíli v Německu již připravuje... a o níž se dodnes v Anglii tak málo ví, dozrává pod výhradním vedením Židů,
kteří mají dnes téměř naprostý monopol na všechny profesorské katedry v Němec-
104
ku... Vidíš tedy sám, můj milý Coningsby, že svět je ovládán úplně jinými lidmi,
nežli si myslí ti, kdož nemohou nahlížet za kulisy’... O osm let později, po pokusu
o revoluci z roku 1848, napsal Disraeli mimořádně poučná slova. Jestliže již výše
citovaná pasáž osvětluje skutečnost jako zážeh blesku, pak je následující světlo
dvakrát tak jasné. Ozařuje na chvíli celou temnou krajinu oné doby a v jeho paprscích je zřetelně vidět číhající spiklence, jejichž existence je tak houževnatě popírána: ‚Vliv Židů je nejlépe vidět na nedávném propuknutí bořivého principu v Evropě. Je to vzbouření proti tradici a aristokracii, proti náboženství a soukromému
vlastnictví. Odstranění semitských principů, vyhlazení židovského náboženství
v mosaické či křesťanské formě, přirozená rovnost lidí a zrušení vlastnictví – tyto
zásady budou proklamovány tajnými společnostmi, které tvoří prozatímní vlády,
v jejichž čele jsou všude mužové židovské rasy. Lid Boží pracuje společně s ateisty.
Muži, kteří prokazují nejúžasnější schopnost hromadit peníze, se spolčují s komunisty. Zvláštní a vyvolená rasa podává ruku všem zavrženým a nejnižším vrstvám
v Evropě!...’ (‚Život lorda George Bentincka’,41 1852).” – K tomuto přiznání židovského zasvěcence jistě není třeba nic dodávat!
Máme tedy potvrzeno, že „první iluminát Adam Weishaupt byl zároveň prvním
komunistou” (Homuth 1986, str. 61). – Francouzská revoluce, plánovitě zinscenovaná ilumináty společně s přivtělenými zednáři, byla první komunistickou revolucí
v nejpřesnějším smyslu slova. Její heslo „volnost, rovnost, bratrství” exaktně odpovídá stereotypně proklamovaným cílům údajného „třídního boje” (z 99 % nezasvěcených) marxistů všech odstínů a zemí. Že tyto hlásané požadavky nejsou v žádném případě myšleny vážně skutečnými vodiči loutek v pozadí, kteří se nakonec
vždy mase věřících cynicky komunistů vysmějí. To už od r. 1789 ukázala historie
bezpočtukrát. Přesto však hloupých nebude ve světě ubývat, a především pod vedením tzv. intelektuálů se vždy budou stávat snadnou kořistí zločinných rothschildovských vysokých financí a ideologií jejich loutek – Weishaupta, Marxe, Engelse,
Lenina, Trockého, Mao Ce-tunga a mnoha dalších a dalších.
Uveďme si zde ještě několik dalších a velice zajímavých poznatků. Všechny dokazují, že vysokostupňové zednářstvo, židovské vysoké finance a komunističtí revolucionáři, resp. špičkoví funkcionáři velké světové scény se sice na veřejnosti
kvůli zdání horlivě potírají, že však za kulisami všichni svorně pracují na témže
cíli; samozřejmě každý vlastním způsobem. Zednáři i komunismus jsou jen nástroji
k vytvoření tzv. „Jednoho světa”, jemuž bude vládnout jeden z řad skryté vrchnosti,
Antikrist.
Že byl Karel Marx v těsném spojení s evropskými Rothschildy, to jsme již výše
slyšeli z úst samotného špičkového agenta své doby, Rakovského. Často se zapomíná, že i Marx byl židovského původu. O něco později, asi tak v době kdy Mazzini převzal tajné vedení iluminátů, „vstoupil do jedné z pobočných organizací tohoto
spiknutí, zvané Spolek spravedlivých, obskurní intelektuál Mordechai Marx Levy
alias Karel Marx. Roku 1847 byl pověřen vypracováním spisu, který se stal později
známý pod názvem ‚Komunistický manifest’. V zásadě se jedná o politické vyjádření celkového plánu pro budoucnost. Marx sám hrál tak podřadnou roli, že se po
celých dvacet let jeho jméno na Manifestu nevyskytovalo. Byl pouhým pěšcem
41
V originále Das Leben von Lord George Bentinck.
105
šachové ‚hry’, kterou ze zákulisí řídily skutečné síly. Nezaujatí historikové již dávno zjistili, že Komunistický manifest neobsahoval nic ‚nového’ ani ‚původního’.
V zásadě tedy nebyl ničím jiným, nežli jen plagiátem spisů Adama Weishaupta
a jeho žáka Clintona Roosevelta” (Griffin 1986, str. 45). – V tomto úsudku se Griffin shoduje s Reedem, který již dříve konstatoval: „Po zhroucení revoluce z roku
1848 se stal dalším dědicem Weishauptova iluminátství a jeho organizace Karel
Marx, jehož ‚Komunistický manifest’ (1847) v podstatě jen reprodukoval Weishauptovo učení, tj. odstranění dědického práva, manželství a rodiny, vlastenectví,
stávajících náboženství a zavedení společné výchovy dětí státem. ‚Komunistický
manifest’ se stal biblí nového politického náboženství, v níž byl marxismus předkládán k věření. Ve skutečnosti však šlo o pouhé shrnutí učení dřívějších tajných
společností, zahájených Weishauptem...” (Reed 1952, str. 326 ad.).
Asi žádný historik se dosud nezabýval původem rudé barvy jakožto symbolu vysokostupňového zednářstva a současně i komunismu. Je to škoda, protože při pátrání tímto směrem narážíme na mnohé velice významné souvislosti. Podle D. Griffina (a „Encyclopaedia Judaica” pod heslem „Rothschild” potvrzuje téměř všechny
jeho údaje) se z Východu pocházející židovský směnárník a zlatník jménem Moses
Amchel Bauer usadil r. 1743 ve frankfurtské Judengasse. Jeho mimořádně inteligentní syn Mayer Amchel Bauer byl zaměstnán u židovského bankovního domu
Oppenheimer a díky svým obchodním schopnostem brzy povýšil na podílníka firmy. Jeho mezitím zemřelý otec nechal nad svým krámkem umístit velký rudý štít.
Po otcově smrti koupil mladý Mayer Amchel Bauer zpátky prodaný otcův podnik.
„Velký rudý štít nad ním ještě stále visel. Když pochopil pravý smysl tohoto znamení (jeho otec ho vybral do znaku proto, že rudá vlajka byla symbolem vítězství
revolučně uvědomělých Židů ve Východní Evropě), změnil Mayer Amchel Bauer
své jméno na Rothschild.42 Takto byl založen Rothschildův dům” (Griffin 1986, str.
73 ad.). – Abychom předešli možnému nedorozumění: Již předtím byli Židé, kteří
se ze zcela podobných důvodů rozhodli pro jméno Rothschild, tak např. onen Rothschild, který byl již r. 1723 členem londýnské zednářské lóže (viz výše). Ještě dnes
žijí v samotném Německu stovky osob, které nesou jméno Rothschild, a přece nemají ve většině případů co dělat se světoznámou bankéřskou dynastií.
První Rothschild později otevřel vlastní banku s pomocí značné částky, získané
pochybným způsobem od knížete Wilhelma von Hanau. Jeho pět neméně obchodně
zdatných a bezohledných synů již počátkem 19. století vytvořilo tehdy jediné celoevropské finanční impérium tím, že zakládali zahraniční filiálky a zaměřili se především na mimořádně výnosné financování napoleonských i všech následujících
válek. Jejich postavení „vládců trhu” jim brzy dovolilo rozeštvávat a vydírat jednotlivé válčící strany pro své vlastní zájmy. Do podrobností zde nebudeme zacházet, protože se lze o nich dočíst u Griffina i u jiných spolehlivých autorů. Aniž by
uvedl nějaký pramen, Griffin píše: „Jak uvádí commandeur Wiliam Guy Carr, zpravodajský důstojník Královského kanadského námořnictva, který disponoval znamenitými konexemi s dalšími zpravodajskými službami, navrhl zakladatel domu Rothschildů plány k vytvoření iluminátů a v souvislosti s tím pověřil Adama Weishaupta výstavbou jejich struktury i dalšího rozvoje” (Griffin 1986, str. 75). – Je
42
V dobové němčině rothe Schild = rudý štít, tedy Rothschild; p. překl.
106
také docela dobře možné, že za Rakovským zmiňovaným Mendelsohnem se jako
duchovní inspirátor Adama Weishaupta ve skutečnosti skrýval sám první Rothschild. (Když psal Griffin první americké vydání své knihy „Kdo vládne světu?”,
Rakovského protokoly ještě neznal; srv. Griffin 1980, str. 273.) – Dokonale by to
totiž odpovídalo staleté taktice domu Rothschildů, praktikované až po naše časy,
nechávat vyřizovat všechny své „záležitosti” nastrčeným figurám, aniž by se oni
sami vystavili světlu veřejnosti. Ale ať už je tomu konečně jakkoli, zůstává nespornou skutečností, že právě v průběhu ilumináty řízené Francouzské revoluce se „poprvé objevil rudý prapor. Ten, který má být údajně původní, je nyní uložen v Moskvě, a na jeho počest složená píseň byla mezi socialistickými politiky a ministry
v Anglii roku 1947 vskutku oblíbená”, napsal Angličan Reed roku 1948 (datum anglického originálního vydání; Reed 1952, str. 321 ad.), čímž přirozeně nechtěl ani
v nejmenším naznačit, že takové písně nejsou populární mezi socialisty a komunisty také v jiných zemích.
Lenin nazval své revoluční tlupy „Rudou armádou” a jak známo, jmenuje se tak
i vojsko SSSR. Rovněž rudá vlajka se r. 1917 vrátila do Východní Evropy, odkud
původně vyšla. Vyvraždění dvou milionů lidí v Kambodži v sedmdesátých letech
mají na svědomí komunističtí „Rudí Khmérové”, jejichž název přetrvává dodnes.
Mezinárodním symbolem socialistů je rudá růže, a socialistické, resp. komunistické
strany se bez nejmenších rozpaků označují za „rudé”. Méně již je známo, že vysokostupňové zednářstvo se také nazývá rudým zednářstvem pro své konsekventně
militantní komunisticko-revoluční zaměření. Je to srozumitelné teprve tehdy, vímeli, že Francouzská revoluce byla vlastně první komunistickou revolucí. Že byla
Francouzská revoluce osnována zednáři (resp. iluminátstvím), je v příslušné literatuře uváděno jako otřepaná pravda stejně tak, jako to řekl např. Rakovský, který se
Kuzminovi jedním dechem hned označil za zednáře 33. stupně (srv. Griffin 1980,
str. 300). – Dále o tom píší mj. Ploncard d’Assac (srv. 1989, str. 47-51) nebo Robert Prantner (1989, str. 28), který se neostýchá nazvat právem revoluci z roku
1789 „plodem zednářství a osobním dílem zednářů”.
Je samozřejmé, že vysokostupňové zednářstvo jako orgán, z valné části již zasvěcený do konečných cílů skryté vrchnosti, musí být rudé, levicové, komunistické.
Tak např. K. Lerich (str. 42 ad.) o tom r. 1937 napsal: „V sovětském Rusku je nyní
zednářství zdánlivě zakázáno... O skutečnosti, že sověty proti zednářstvu vystupovaly nepřátelsky, se obrazně říkalo, že synové předstoupili před otce, vyhrožujíce
mu vraždou – v zásadě je bolševismus skutečným duchovním dítkem liberální lóžové humanity, protože zde existuje velká a zřejmá duchovně-historická kontinuita od
zednářského liberalismu přes marxismus k bolševismu. Ruské zednářstvo bylo od
svého samého začátku až do zákazu sověty soustavným průkopníkem revolučních
nálad v masách, neboť to ono vytvořilo v Rusku tzv. osvícenství a pod jeho vedením byla připravena první revoluce proti carismu, povstání tzv. děkabristů... Po
pádu carského režimu byly pak zednáři prosazovány a podporovány nejrůznější
vlády, především vláda lóžového bratra Kerenského.” – Tyto informace byly nezávisle na Lerichovi potvrzeny i dalším zednářem Rakovským, který byl stejně jako
on bratrem 33. stupně, ovšem viditelně výrazně hlouběji zasvěceným. Rakovský
svému vyšetřovateli celkem nepokrytě řekl, že Kerenský se jakožto velitel armád
107
(a zednářský zasvěcenec) postaral, aby „bílé armády” v boji proti méně početné a
mnohem hůře vyzbrojené „Rudé armádě” šly od porážky k porážce a nakonec se
i musely vzdát rudým, kteří takto „vyhráli” svou revoluci (srv. Griffin 1980, str.
298). – Na rozdíl od cara však nebyl zrádce Kerenský nikým sebeméně znepokojován a zemřel v poklidu v USA teprve roku 1970.
Protože podle Lerichova (pochopitelně neúplného) náhledu jsou zednářství a komunismus identické, musíme hledat více či méně hodnověrnou odpověď na otázku,
co přimělo po roce 1917 sověty k tomu, že zednářstvo tak vehementně potíraly.
Nebylo by snad od nich daleko chytřejší jeho existenci jednoduše zamlčet, jak to
bylo a je v (zatím ještě?) nekomunistických zemích Západu s ucházejícím úspěchem praktikováno? Nuže, věc je mnohem jednodušší. Zednářstvo v Rusku dosloužilo – mouřenín vykonal svou práci a může jít. Je samozřejmé, že skrytá vrchnost
posuzovala situaci po r. 1917 za Lenina i jeho nástupce Stalina rozdílným pohledem. Jak Rakovskij vysvětlil Kuzminovi, vyplnil Lenin, stojící v přímém spojení
s významnými rothschildovskými agenty, svou úlohu r. 1917 jenom částečně – měl
totiž revoluci ihned rozšířit i do baltských zemí i do Německé říše, protože byla
plánována revoluce světová. Ale Leninovi se zalíbilo v už dosažené moci a snažil
se ji nejprve upevnit, než se pustí do dalšího nejistého dobrodružství. Proto také
vytvořil svou teorii „socialismu v jedné zemi”. Rovněž Stalin, který sice nebyl zasvěcencem jako Lenin a Trockij, ale byl nanejvýš lstivým a brutálním vyznavačem
moci, jenž dokázal po Leninově smrti odstranit Trockého, bezpodmínečně poslušného skryté vrchnosti, a jeho stoupence nelítostně pronásledoval a likvidoval, se
nakonec také řídil Leninovou zásadou. Oběma diktátorům (Rakovský je pohrdavě
nazývá „bonapartisty”) muselo záležet na tom, aby zlikvidovali jakékoli „trockistické” spiknutí proti své osobě. Protože z vlastní zkušenosti dobře znali (přinejmenším Lenin, který byl podle M. Adlera, str. 47, zednářem 33. stupně)43 spiklenecký
charakter zednářstva a museli se ho oprávněně obávat, měli dostatek důvodů k zakročení proti němu. Lenin v tom ovšem nebyl dost důsledný. Věřil, že má Trockého a jeho společníky pod kontrolou – ti ho však podle doznání Rakovského pozvolna otrávili (srv. Griffin 1980, str. 302 ad.). Stalin však naproti tomu trockisty, kteří
proti němu konspirovali z pověření skryté vrchnosti (Trockij byl stejně jako Lenin
a Rakovskij zednářem 33. stupně; srv. Adler 1983), zdecimoval tak důkladně, že
jich mnoho nezůstalo. Nicméně spojení mezi Rockefellery a Rothschildy na jedné
straně a komunistickým místodržiteli na straně druhé nikdy zcela neustalo, a naopak se v poslední době utužilo více než kdy předtím. Ale o tom si povíme více
v druhém dílu.
Bývalý francouzský zednářský Velmistr, Jacques Mitterand (cit podle Ploncarda
d’Assac 1989, str. 148), objasnil spojitost mezi (iluminátským) zednářstvem a komunismem těmito slovy: „Na celosvětové úrovni... odkázal zednář Rouget de l’Isle
všem národům Marseillaise [bojová píseň Francouzské revoluce, nyní francouzská
státní hymna] jako píseň proti každé tyranii, a zednář Eugène Potier věnoval všem
proletářům Internacionálu.” – Z důvodu větné symetrie měl vlastně ještě doplnit
„jako píseň proti všem kapitalistickým vykořisťovatelům”, ale takový dodatek už
Mitterand nenapsal. Sám nejlépe věděl proč!
43
Manfred Adler, Die antichristliche Revolution der Freimaurerei, 3. Aufl. Jestetten 1983
108
R. Prantner, který se světové politické působnosti lóží dotýká jen okrajově, přesto hovoří o „skutečné souhře zednářstva a totalitního socialismu v jistých oblastech
politiky a kultury” a dodává: „Spolupráce vedoucích představitelů evropských lóží
s institucemi demokratického socialismu, jako je tomu ve Francii, NSR, Rakousku,
Švédsku, Norsku a Dánsku, ale i v Itálii, ve Španělsku a Portugalsku, nachází především po II. světové válce svůj výraz v lóžové příslušnosti vedoucích sociálnědemokratických státníků, politiků, umělců, vládců sdělovacích médií, novinářů, pedagogů a státních úředníků” (Prantner 1989, str. 27).
Přirozeně, že nemá smysl mluvit zde jen o sociálně-demokratických členech lóží. „Ostatně to pro stranu už od října 1945 není žádný problém, když komunisté
vstupují do zednářských lóží”, přiznává již zde citovaný Jacques Mitterand (Ploncard d’Assac, str. 148). – Podle toho tedy nebyl komunismus pro zednářstvo nikdy
žádným problémem! Nemusíme však zůstávat jen při období po druhé světové válce, neboť již roku 1937 píše Lerich o anglických „socialistech”, stojících výrazně
vlevo: „Vedoucí politici ‚Labour Party’ jsou členy zvláštní londýnské lóže, zvané
‚New Welcome Lodge 5193’ [součet jednotlivých číslic dává 18 = 3 x 6 neboli
666!], která je parlamentní lóží členů Dolní sněmovny za Dělnickou stranu. Její
založení roku 1922 vyvolalo velký rozruch, protože sjezd ‚Trade Unions’ [tj. odbory, provázané se socialistickou stranou] původně vstup do zednářstva svým členům
zakázal” (str. 47).
Světová revoluce
Je zapotřebí ještě dalších důkazů pro totožnost rothschildovsky kontrolovaného
zednářstva s komunismem? Nuže, zde jsou! „Spartakus, lóžového jméno Adama
Weishaupta, užívají komunisté ještě i dnes (připomeňme si např. ‚MSB Spartakus’
[Svaz maoistických studentů]44 a První máj, den založení řádu iluminátů, slaví komunisté dodnes pod rudou vlajkou. Rudou proto, že Rothschildové, kteří mají rudý
štít jako svoje rodové znamení, téměř zcela financovali komunistickou revoluci.
Podle „New York Journal American” z 3. února 1949 investoval Rothschild prostřednictvím svého agenta Jacoba Schiffa dvacet milionů dolarů do definitivního
vítězství bolševismu” (Homuth 1986, str. 61).
Potvrzuje nám to i Rakovskij: „Ale řeknu vám ještě něco: Víte, kdo financoval
Říjnovou revoluci? To ‚Oni’ [takto nazývá Rakovskij skrytou vrchnost, jejíž členy
údajně nezná] ji financovali prostřednictvím těch samých finančníků, kteří podporovali penězi Japonsko ve válce s Ruskem i revoluci z roku 1905, tedy Jacob Schiff
a bratři Warburgové, představitelé jednoho z pěti velkých bankovních sdružení Federal Reserve Bank [tj. bank amerického ústředního měnového systému] a dále
banka Kuhn, Loeb & Co [tj. dnešní Chase Manhattan Bank], přičemž se na akci
podílely také další evropští a američtí bankéři jako např. Guggenheim, Hanauer,
Breitung a Aschberg ze stockholmské ‚Nya Banken’. Čistě ‚náhodou’ jsem byl teh44
Našemu čtenáři asi není třeba připomínat známé spartakiády u nás a ve SSSR, jejichž název
i skrytý smysl měly stejný původ; pozn. editora.
109
dy ve Stockholmu a zúčastnil jsem se převodu peněz. Než přišel Trockij, byl jsem
tam jediný za revoluční stranu“ (Griffin 1980, str. 298).
Jak se můžeme dočíst u Griffina i v jiných pramenech až do nejmenších podrobností, mezinárodně obávaní a policejně hledaní revolucionáři z povolání Lenin a
Trockij se mohli dostat i se svým doprovodem přes válčící Německo do carského
Ruska v naprostém bezpečí jen na základě intervence z nejvyšších míst. (Např.
Max Warburg, bratr newyorského rothschildovského bankéře Paula Warburga, byl
během první světové války šéfem německé tajné služby!) Griffin dále cituje doslovně výše uvedené newyorské noviny ze 3. února 1949, kde se píše: „Jacobův
vnuk John Schiff dnes odhaduje, že jeho dědeček vynaložil na definitivní vítězství
bolševismu v Rusku přibližně dvacet milionů dolarů” (Griffin 1986, str. 66). – Na
základě údajů Rakovského se ovšem musí vycházet z toho, že se vedle těchto
Schiffových dvaceti milionů podíleli na financování Říjnové revoluce ještě i další
bankéři. To, že počátkem dvacátého století byl Jacob Schiff hlavním mužem Rothschildů v Americe, bylo již výše zmíněno.
Přeje si snad někdo ještě další důkazy? Není o ně nouze. „4. září odpoledne,” říká Griffin o novém vydání Francouzské revoluce v letech 1870/1871, „zaútočil dav
na zasedací síň zákonodárného sboru, senát byl rozpuštěn a následovalo vyhlášení
lidové vlády. Cíle iluminátů však sahaly ještě mnohem dále – Francie měla být vydána napospas bolševismu, který pod názvem Komuna po několika nezdařených
pokusech od 19. března do 29. května v Paříži vraždil a drancoval, ale ve svém řádění se uctivě vyhnul pouze 145 domům pařížského Alfreda Rothschilda. Pomníky
francouzských velikánů byly rutinně zlikvidovány, měšťané a duchovenstvo systematicky vražděno, takže se nelze vyhnout otázce, kdo vštípil běsnící lůze instrukci,
že je při této nabídnuté příležitosti k libovolnému ničení a loupení třeba vynechat
právě domy nesmírně bohatých iluminátů? Mohli by nám o tom něco bližšího říci
členové Rady 300? Očividně pečlivě instruovaná revolucionářská lůza kráčela neúchylně ve stopách svého duchovního praotce Karla Marxe. K tomuto tématu musíme dát ještě jednou slovo vrcholovému iluminátovi Rakovskému. Ten totiž zmatenému Kuzminovi poukázal na skutečnost, že Marx ve své objemné studii „Kapitál” sice mnohokrát odsuzuje podnikatele jako vykořisťovatelskou třídu, ale vysoké
finančníky zcela paradoxně nechává bez povšimnutí. „Vzpomínáte si ještě na Marxovu krotkost a měšťáckou umírněnost vždy, kdykoli nadhazuje finanční otázku?
V peněžnictví Marx onen proslulý vnitřní rozpor kapitalismu neukazuje. Finance
jako jsoucnost sama o sobě pro něho jakoby neexistují, a obchod a peněžní trh jsou
mu jenom důsledkem špatného kapitalistického výrobního systému, jemuž prý jsou
podřízeny a jím určovány. Ve finančních otázkách se tedy Marx jeví jako reakcionář a také jím k velkému překvapení mnohých byl, ačkoli již v jeho době Evropu
oslňovala záře pěticípé hvězdy, tak podobné sovětské – totiž hvězdy pěti bratří Rothschildů s jejich bankami, pánů největší akumulace kapitálu, jakou kdy svět viděl.
Tuto děsivou skutečnost, která zcela zaslepila soudnost tehdejší doby, nechal Marx
úplně bez povšimnutí. A to přece je, jak jsem vám slíbil, skutečně mimořádně pozoruhodné, nemám snad pravdu? Možná by se dalo namítnout, že Marxova ‚nevidomost’ vyplývala z všeobecného fenoménu každé revoluce poslední doby. My už
dnes máme prokázáno, že kdykoli se masy zmocnily nějakého města nebo státu,
110
ukazovaly téměř pověrčivý strach před bankami a bankéři. Tyto masy klidně zabíjely krále, generály, biskupy, kněze a ostatní představitele nenáviděných privilegií,
bez ostychu rabovaly a vypalovaly chrámy, paláce i sídla vědy, ale jako hospodářsko-sociální revolucionáři tito lidé vždy a všude respektovali životy bankéřů a nechávali nedotčeny nádherné, přepychové paláce bank. Od té doby až do mého zatčení se všude opakovalo to samé...” – Na Kuzminovu nevěřícnou otázku „Kde?”
Rakovskij odpovídá: „Například ve Španělsku. Copak to nevíte?” (Griffin 1980,
str. 288 ad.). Také ve španělské občanské válce roku 1936, která byla ve skutečnosti bezohlednou komunistickou (tedy iluminátskou) revolucí, bylo bestiálně
zavražděno mnoho tisíc nenáviděných „měšťáků”, mezi nimi především biskupové
a více než tisíc kněží a mnichů, kláštery a domy měšťanů byly vypalovány a
bořeny, zatímco zůstaly netknuté vysoké finance a jejich palácová sídla – podle
Rakovského cynických slov „temply, které své pohanské sloupové fasády vypínají
na nárožích všech měst a k nimž denně spěchají davy, posedlé vírou, že do nich
vtéká bohatství božstva peněz, o němž si myslí, že trůní v trezorech bankéřů a plní
své božské poslání, že se totiž do nekonečna rozmnožují” (tamtéž, str. 292).
Od Zbigniewa Brzezinského, oficiálního zakladatele a dodnes stálého člena Trilaterální komise i Bilderberské skupiny, Rockefellerova důvěrníka a „bezpečnostního poradce” (lépe řečeno šedé eminence) Carterovy vlády známe několik nanejvýš objasňujících výroků. Podle Griffina (1986, str. 221) je Brzezinského kniha
„Mezi dvěma věky”,45 vydaná ovšem už r. 1970, považována za „bibli trilaterálů”.
Autor v ní prohlašuje křesťanství a náboženství vůbec za definitivně překonané,
a tvrdí, že marxismus „představuje další rozhodující a tvořivou fázi dozrávání univerzálního obrazu člověka. Současně podle něho znamená rovněž vítězství vnějšího, aktivního člověka nad člověkem vnitřním, pasivním a za vítězství myšlení nad
vírou...” – Kromě toho zde Brzezinski staví tezi, že „marxismus... byl jedinečným
nástrojem k pochopení sil naší doby a k jejich uvedení do souladu; vztyčil také prapor internacionalismu”. – S ohledem na ideologicko-vojenské napětí Brzezinski
tvrdí, že „konečný výsledek světového boje je na základě historické převahy komunistického systému předem jistý” (cit. podle Griffina 1986, str. 222). – Jako vysoký iluminát musí Brzezinski znát „přednosti” sovětského systému sám nejlépe!
V americkém časopisu „Times” uvedl kdysi Brzezinski jinými slovy totéž: „Antikomunisté se mohou ukázat jako větší nebezpečí než komunisté” (Blackwood
1986, str. 367). – Z pozice ilumináta ovšem uhodil hřebík přímo na hlavičku! Jako
bezpečnostní poradce prezidenta Cartera (který sám ostatně zasedal v CFR i Trilaterální komisi ještě dříve, než se stal „nejmocnějším mužem západního světa”, jak
říkají cynici a prosťáčci), jednou Brzezinski na adresu východoevropských satelitních států prohlásil: „Povzbuzovat nyní pochybné země (a to především Polsko)
k odpoutání od SSSR by věci míru neposloužilo” (cit. podle Cammana 1985, str.
6). – Nemůžeme se bohužel utěšovat ani tím, že by to snad byl nemyslel smrtelně
vážně.
Již jsme se výše dozvěděli, že angličtí socialisté, kteří na veřejnosti vedou urputný (třídní) boj proti velkopodnikatelům a velkokapitalistům, mají už od roku 1929
vlastní lóži, která je ovšem přirozeně podřízena („kapitalistické”) londýnské Mateř45
V originále Between two Ages.
111
ské Velkolóži. Ale nejen v Anglii, nýbrž všude ve světě jsou téměř všichni vedoucí
socialisté v tajné lóžové rovině tak říkajíc pod jednou střechou s bratry kapitalistickými vykořisťovateli, které jinak na veřejnosti při každé příležitosti napadají, plníce tak roli stínových protivníků svých údajných třídních nepřátel. „Nepřipadá vám
to přinejmenším neobvyklé,” říká Rakovskij Kuzminovi, „když vidíte tak
pozoruhodnou shodu mezi internacionálními financemi a internacionálním
proletariátem? Dalo by se říci, že jeden je dvojníkem druhého, a je-li jeden z nich
jen zrcadlový obraz, pak je jím proletariát, protože je novější než finance...
Objektivně nahlíženo – jsou identické. Jak jsem vám již ukázal, je to Kominterna,
která – podporována reformisty a celým odborářstvím – vyvolává anarchii
produkce [pomocí neustále provokovaných stávek], bídu a beznaděj v masách. A
mezinárodní finance, vědomě nebo nevědomě podporované financemi
soukromými, pak tyto podmínky ještě pak zhoršují a rozmnožují”
(Griffin 1980, str. 289).
Kromě toho Rakovskij ještě poukazuje na jednu podivnou shodu v datech: „Podívejte se sám! Vzpomínáte si ještě na ráno 24. října 1929, že ano? Tehdy přišla
chvíle, která byla pro dějiny revoluce ještě důležitější než 24. říjen 1917... Ten 24.
říjen 1929 je totiž dnem krachu na burze v New Yorku, začátkem tzv. deprese, ale
ve skutečnosti začátkem revoluce. Čtyři roky Hooverovy vlády jsou vítězným pochodem revoluce – dvanáct až patnáct milionů nezaměstnaných. V únoru 1933 přichází poslední úder krize se zavíráním bank. Víc už opravdu nemohly finance udělat pro to, aby zasadily rozhodující ránu a hospodářsky zotročily klasického Američana, který dosud seděl v tvrzi svého průmyslu... Je známo, že každé zbídačení společnosti znamená rozkvět příživnictví – a finance jsou největším parazitem” (Griffin 1980, str. 320).
Vedoucí odboráři socialisticko-komunistické „internacionály” rovněž sedí vedle
předních velkobankéřů a podnikatelů ve všech třech tajných grémiích stínové světové vlády. Mezi účastníky bilderberské konference z roku 1985 figurují např. generální tajemník portugalských odborů UGT, prezident „Svazu sjednocených pracovníků konfekce a textilu” AFL-CIO Spojených států stejně, jako předseda poslanecké frakce britské „Labour-Party”, která je s britskými odbory téměř identická.
Na shromáždění Trilaterální komise začátkem r. 1984 byli přítomni následující odboráři, resp. socialisté: Generální tajemník italské odborové organizace UIL jakož
i mezinárodní tajemnice Socialistické strany Itálie, němečtí sociální demokraté a
údajní zástupci dělníků Horst Ehmke a Konrád Porzner, dále předseda belgického
Křesťanského odborového svazu i mezinárodní tajemník norských odborů. Neobyčejně silně byl u trilaterálů zastoupen Německý odborový svaz (DGB); nejen svým
bývalým předsedou Heinzem Oskarem Vetterem a ředitelem mezinárodního oddělení Erwinem Kristoffersenem, nýbrž také Dietherem Hoffmannem, šéfem oborového koncernu „Neue Heimat”, který se krátce na to za nepěkných okolností ocitl
na předních stranách novin. Jak „znamenitě” jsou asi těmito odborovými funkcionáři zastupovány zájmy německých zaměstnanců, dá se poznat již z faktu, že členy
Trilaterální komise v roce 1984 byli také šéf Svazu německých zaměstnavatelů
(BDA) Otto Esser, jistý Friedrich A. Neumann ze Severorýnsko-vestfálského sdružení průmyslových zaměstnavatelů, Rolf Rodenstock, prezident Svazu německého
112
průmyslu (BDI) a již dříve zmiňovaný Otto Wolff von Amerongen, svého času také
prezident Německé průmyslové a obchodní komory (DIHT).
Ostatně bez ohledu na „skandál” kolem „Neue Heimat” seděl Diether Hoffmann
v řadách trilaterálů i v roce 1987, zatímco Heinz Kluncker, bývalý předseda důležité odborové organizace ÖTV, fungoval při výročním zasedání jako referent! Heinz
Otto Vetter byl kromě toho také po léta předsedou Evropského odborového svazu,
takže Trilaterální komise mohla díky jeho příslušnosti ke svému vznešenému spolku automaticky kontrolovat všechny větší evropské odborové organizace. Jak víme
z tehdejších sdělovacích médií, zahájila německá prokuratura vyšetřování proti (mj.
poslanci Evropského parlamentu za SPD) Heinzi O. Vetterovi v souvislosti se
zhroucením koncernu „Neue Heimat”. Avšak, jak stálo v červencovém vydání büsingerského bulletinu „Důvěrná sdělení”,46 „nepodařilo se v případě předsedy DGB
Vettera, jemuž ve věci hrozilo trestní stíhání pro podvodnou přísahu, prosadit v Evropském parlamentu zrušení jeho poslanecké imunity”. – Důvod, který přiměl EP
ke krytí takového „vetterovského hospodaření”, je zcela zřejmý: Špičkoví zednáři
nenechávají své zasloužilé lóžové „bratry” na holičkách ani v kriminálních případech!
Mezi autory programu pro „Město člověka” je rovněž několik iluminátů. Kolektiv autorů nebyl ovšem tak hloupý, aby vychvaloval bolševismus jako takový; naopak ho tvrdě kritizuje. Ale zatímco Lenin a Stalin (CoM, str. 52 ad.) byli jako
„zlí” diktátoři stavěni na roveň Hitlerovi, se Židem Marxem se zde zachází v hedvábných rukavičkách. (Bývalý francouzský zednářský Velmistr Mitterand nechtěl
roku 1975 ovšem zacházet tak daleko, když řekl: „Ti, kdož se nesnaží dělat rozdíl
mezi Sovětským svazem, Čínou, lidovými demokraciemi a fašismem, jsou před dějinami v neprávu” [cit. podle Ploncarda d’Assac 1989, str. 148].) Připouští se tedy,
že v marxismu sice „vězí” něco „zlého”, že však má naproti tomu také své „dobré
a lidské” rysy (str. 52). – O Marxovi samotném se říká: „Avšak Marx, prorok chudých [!], nerozpoznal poslední důsledky svého proroctví, a své naděje zatížil balastem nenávisti a materialistických omylů. Přes veškeré své charakteristické nadání
a intelektuální jasnozřivost [!] se mu nepodařilo překročit duchovní hranice téže
buržoasie, kterou tak mocně opovrhoval” (str. 53). – Dále se potom v textu CoM
skládá marxismu jen poněkud překvapivá poklona: „Marxismus by byl jen sotva
uchvátil masy, kdyby nebyla jeho hospodářská motivace napájena pramenem mravní vůle po spravedlnosti.”
Jestliže se pak dále autoři CoM distancují od některých programových bodů
marxismu i od jistých jevů v reálně existujícím sovětském komunismu (srv. CoM,
str. 57 ad., 88 ad.), které jsou jimi označeny za nepřirozené či totalitární, nesmíme
se jejich libozvučnými slovy nechat oklamat. O tehdy poměrně nedávném pokusu
zednáře 32. stupně a zasvěceného agenta skryté vrchnosti Franklina Delano Roosevelta vnutit USA socialistický hospodářský model pomocí „revoluce shora”, nazvané „New Deal”, píší totiž zednáři CoM následující: „Ze všech pokusů o hospodářskou přestavbu demokracie byl až do dnešního dne ten nejdůležitější ‚New Deal’.
Jeho nezdary... byly způsobeny velkou vinou empirických zásahů, jež nebyly konsekventní filosofií dostatečně objasněny. Jeho vymoženosti... přežívají nejen reptá46
V originále Vertrauliche Mitteilungen, (Büsinger).
113
ní levičáků, kteří ‚New Deal’ považují za válečnou lest neporaženého kapitalismu,
ale také rozhořčení pravice, jež jej pranýřuje jako špatně skrývaný komunismus.
Avšak důležitější než jeho přednosti i chyby je všeobecná hodnota tohoto experimentu, tj. zavedení zárodečných prvků plánovaného hospodářství do uvolněné
struktury podnikatelství. Ať už bude jeho osud v nejbližší budoucnosti jakýkoli,
jeho záměrem zůstane ukázat cestu k éře evolučního růstu” (str. 93). – Mnoha opatrnými a okrášlenými slovy se však zde neslibuje nic jiného, než postupná, ale nevyhnutelná bolševizace světa, resp. „rozvíjejícího se” světového státu.
Ilumináti mezi autory CoM (není žádný důvod k domněnce, že všech jeho 17
osob mělo stejný stupeň zasvěcení) si ostatně tehdy nedokázali odepřít nezmínit se
velmi pochvalně o jednom ze „svých” lidí, a to ne o nějakém bezvýznamném, nýbrž přímo o Guiseppe Mazzinim, nástupci Adama Weishaupta ve vedení „řádu”!
„Pevný plán na jednotné celosvětové zákonodárství, jak jej vyžadují střízlivé zkušenosti tohoto desetiletí, už nadále nemůže zůstat v rovině čistě teoretického spekulování, byť i bylo tak mistrovské jako Kantovo, nebo v magické síle horoucího přání, třebas bylo natolik vznešené jako Mazziniho” (CoM, str. 94). – Sen pověstného
komunistického revolucionáře a náčelníka iluminátů Mazziniho se tedy zdá být
i snem zednářů CoM, kteří jej ovšem zamýšlejí uskutečnit zcela konkrétně!
Ilumináti vytvořili komunistickou ideologii, komunističtí revolucionáři byli jimi
zasvěceni a řízeni. Pokud komunismus a komunistická revoluce, operující veřejně,
jsou jenom nástroje v pozadí se držícího iluminátského spiknutí, pak stojí v satanské hierarchii o stupeň níže než samotní ilumináti: Kdybychom však považovali
iluminátství za samostatný stupeň dolarové pyramidy, potom bychom ovšem nevystačili s počtem 13 stupňů. Navíc víme, že ilumináti už r. 1785 své původní jméno
odložili a od té doby se reorganizovali pod nejrůznějšími názvy. Kdo jsou tedy
dnes ilumináti, kteří od r. 1933 nechávají svou okultní pečeť veřejně obíhat na dolarové bankovce?
Podle mého názoru existuje na tuto otázku jenom jediná odpověď: Řád iluminátů se v podstatě jen nově zformoval v B’nai B’rith! – A zde jsou argumenty pro moji tezi: 1) Jestliže podle údajů Philippa Rothschilda stojí B’nai B’rith v hierarchii
bezprostředně nad komunismem, převzal tudíž i úlohu iluminátů řídit jej z pozadí.
2) Ilumináti se spojili se zednářstvem, aby ho včetně vysokých skotských stupňů
mohli kontrolovat. Ovšem přesně k tomu účelu byl roku 1843 založen B’nai B’rith
(a stejně jako iluminátství rovněž Židy!). 3) Od dvacátých let minulého století se
dosud přetrvávající iluminátství ocitlo pod ještě silnějším vlivem Židů. Připomeňme si jen Nathana Rothschilda, Benjamina Disraeliho, Karla Marxe atd. Co pak
bylo logičtější, nežli že nakonec zcela přešlo do židovských rukou? 4) Podle Rothschildova sdělení Ayn Randové je pět nejvyšších stupňů dolarové pyramidy, počínaje řádem B’nai B’rith, označováno za „ilumináty”! 5) Neobstojí ani případná námitka, že Guiseppe Mazzini a Albert Pike, kteří jsou považováni za politické, resp.
okultní osnovatele iluminátů, nebyli ani Židé, ani neztratili založením B’nai B’rith
své postavení, protože se tehdy jednalo o dlouhou přechodovou fázi. A navíc „spiritualistická” část iluminátstva dále žila ve vrcholovém zednářstvu všech možných
vysokostupňových systémů včetně nanejvýš tajného a výlučného „Palladického
ritu”, jehož strůjcem byl Pike (srv. Griffin 1986, str. 47 ad.) a který je považován za
114
čistě satanistickou paralelní organizaci k B’nai B’rith, s nímž se částečně překrývá.
Podobně jako B’nai B’rith dokonale kontroluje politické lóže, ovládá „Palladický
ritus” s tou největší pravděpodobností spirituální zednářstvo, a musí být v tom případě také považován za hnací sílu obrovité vlny hnutí New Age. Z toho by tedy
plynulo, že dnešní ilumináti pokračují dále jako B’nai B’rith i jako Palladický ritus,
přičemž – ačkoli se o posledním ví jen velice málo, protože nemá zapotřebí vystupovat politicky na veřejnosti – existuje těsné propojení mezi oběma iluminátskými
odnožemi, jak to na dolarové bankovce demonstruje bdící Satanovo oko.
Ohledně kontroly, kterou B’nai B’rith jako nová formace iluminátů nad komunismem vykonává, čteme v „Lettres politiques” (č. 221, str. 6) jednu nesmírně zajímavou informaci od Ploncarda d’Assac: „Bez většího překvapení se dozvídáme,
že v Moskvě byla vřele přijata delegace židovských zednářů francouzského B’nai
B’rith. ‚Je pravdou,’ komentuje to Présent [franc. časopis], ‚že Sověti prostě nedokáží nic odepřít souvěrcům bankéřů Warburga a Schiffa, hlavních financiérů bolševické revoluce.’ SSSR se vrací zpět ke svým židovsko-revolučním kořenům.”
Avšak ještě jedna důležitá otázka zůstává zatím nezodpovězena: Jaká úloha připadá komunistickému systému, který byl po bolševické revoluci instalován v Rusku, Číně a početných vazalských státech? Do jaké míry ještě slouží snahám Rothschildů o univerzální světové panství? – Na první pohled zde nějaká souvislost není
tak zcela zřejmá. Poslechněme si tedy odpověď iluminátského komunisty, nám již
známého Christiana Rakovského. „Jestliže v mužích něco v přímém vztahu k moci
roste, pak je to ctižádost a touha po ní. Proč by za těchto výchozích podmínek neměli právě bankéři pociťovat nutkání k moci, k totální moci? Přesně jako vy nebo
já?... Moc, která je skutečně absolutní, může být jen jediná. Idea absolutna vylučuje
rozmanitost. Pokud moc, o níž usiluje ‚kapinterna’ [‚kapitalistická internacionála‘]
a moc, o níž se snaží ‚kominterna‘ [‚komunistická internacionála‘] má být absolutní
– a obě na stejném, tedy politickém poli –, pak také jejich moc musí být identická.
Absolutní moc je účelem sama o sobě, jinak není absolutní. A až do dnešního dne
nikdo nevynalezl dokonalejší nástroj totální moci, než jakým je komunistický stát.
Občansko-kapitalistická moc i ve svém nejvyšším ztělesnění v cézarské moci je
stále jen mocí omezenou, neboť i když byl představitel moci za faraónů a cézarů
starověku ztělesněním božstva, byl tehdejší hospodářský život ještě poměrně primitivní a státní aparát nerozvinutý, takže stále ponechával jednotlivci volný prostor.
Dokážete pochopit, že ti, kteří již relativně panují vládám a národům světa, chtějí
panovat také absolutně. Chápete, že to je to jediné, čeho ještě nedosáhli?” (Griffin
1980, str. 293).
Kde přímo vládne komunismus, tam se skrytá vrchnost již přiblížila na dosah
svému konečnému cíli totální moci. Kromě toho může pomocí této „mocenské mašinérie” sbírat zkušenosti, které jí budou prospěšné při chystaném instalování celosvětového komunismu. Ten má konečně ještě třetí důležitou úlohu: Má pohotově
postačující útočný vojenský potenciál pro poslední obrovskou světovou válku, která má lidstvo zdecimovat, a tedy potenciál, který je skryté vrchnosti až do odvolání
kdykoli k dispozici. Trvalý důvod pro útočnou válku poskytuje vylhaná komunistická ideologie „třídního boje” a historické nutnosti „světové revoluce”.
115
Jean Vaquié se jednou velmi originálně vyjádřil o internacionálním jazykovém
zařazení, které všechny „pokrokové”, „revoluční” a „komunistické” počiny označuje za „levé”, a naproti tomu všechno trvalé, protirevoluční a antikomunistické označuje shodně za „pravé”, resp. pravicové. K tak shodnému uspořádání, které bylo asi
sotva zavedeno vědomě a mnohem spíše vzniklo spontánně, jistě nedošlo bez Božího zásahu, míní Vaquié. „V symbolice naší víry je pravice stranou spásy, zaslíbení,
vyvolení a moci. Je to strana vyvolených druhého zázračného rybolovu po vzkříšení: ‚Ježíš jim řekl: Děti, nemáte něco k jídlu? Odpověděli: Nemáme! Řekl jim:
Vhoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete... Šimon Petr šel a vytáhl na
břeh síť plnou velkých ryb, a bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.’ (J 21, 5-11). Síť zde představuje Církev a sto padesát tři ryby znázorňují
vyvolené. Pravice je také stranou spásy: ‚Hospodina stále před oči si stavím, je mi
po pravici, nic mnou neotřese.’ Pravice je rovněž stranou zaslíbení: ‚Jenž je na
pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.’ (1 Petr
3, 22). – Můžeme zde citovat ještě mnoho textů v témže smyslu, zvláště tento: ‚Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu a přijal knihu z jeho pravice.’ (Zj 5, 7). A pravice je konečně také stranou Kristovy moci: ‚Nyní jsem si jist, že Jehova svého pomazaného spasil; vyslyší jej na nebesích, ve svatém příbytku, vítěznými skutky své
pravice.’ (Žalm 19, 7). Pravá strana je stranou napraveného lotra: ‚S ním pak ukřižovali dva lotry, jednoho po jeho pravici a druhého po levici.’ (Mk 15, 27). Církevní tradice potvrzuje, že se ten dobrý z nich nacházel po Kristově pravici... Na bitevním poli dnešní doby jsou také napravení lotři na pravici. Samozřejmě, že ani
oni nemohou být stavěni za vzor, protože se dopouštějí špatností a ‚vysmívají se
Mu’, ale ukazují alespoň trochu bohabojnosti a jsou uchváceni Kristovým majestátem. Proto budou spaseni. Co se však týče levice, ta je již od dávnověku – v souladu se slovním významem – stranou zla.” (Vaquié 1987, str. 6).
Výše řečené nám připomíná, že otázka po původu rudé barvy jako symbolu vysokostupňového zednářstva dosud nebyla dostatečně zodpovězena. Sledujeme-li
historii symboliky rudé barvy ještě hlouběji do minulosti, nežli jenom k východoevropským sionistickým Židům 18. století, narazíme na známé místo u proroka
Izajáše, kde se říká: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby
byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna” (Iz 1,18). – Proti bílé barvě jako lehce
srozumitelnému symbolu nevinnosti je zde rudá barva znamením hříšnosti. Ještě
překvapivěji se tato symbolika objevuje ve Zjevení sv. Jana: „Tu se ukázalo na nebi
jiné znamení: Veliký rudý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé ze sedmi
hlav měl diadém. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem... A veliký
drak, ten dávný had, zvaný ďábel a Satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem
a s ním i jeho andělé” (Zj 12, 3-4.9). – Zjevně je to právě ona plamenně rudá barva
velikého apokalyptického draka, která byla vybrána na celosvětovou korouhev Satanovy synagogy. Ďáblova maškaráda je však přesto nedokonalá – své koňské kopyto nemůže trvale skrývat…
116
Kdo napsal „The City of Man”?
Když jsme tedy už poznali alespoň v základních rysech dolarovou pyramidu, tj.
hierarchickou strukturu Satanovy synagogy, bude na čase položit si i otázku, na
kterém z jejích stupňů (resp. stupních) se nacházelo sedmnáct vydavatelů spisu
„The City of Man”. Že skrytými zadavateli tohoto díla museli být sami Rothschildové a Rockefellerové, bylo by zřejmé i kdybychom nevěděli, že CoM mělo svého
předchůdce, za nímž jsou Rothschildové jako iniciátoři jasně rozpoznatelní. „V září
1916,” píše P. Blackwood, „jmenoval prezident Wilson z podnětu svého poradce
plukovníka Househo zvláštní výbor intelektuálů za účelem vypracování mírových
podmínek a charty pro světovou vládu. Výbor pod předsednictvím samotného Househo sestával z přibližně 150 profesorů, doktorandů, právníků, národohospodářů,
spisovatelů a dalších osobností: Walter Lippman (novinář), Norman Thomas (předseda americké Socialistické strany), Allen Dulles (šéf CIA), John Foster Dulles
(ministr zahraničí), Christian A. Herter (ministr zahraničí). Pod přísným dohledem
prohnaného plukovníka Househo zkoncipovali mladí horliví intelektuálové pro
Wilsona tzv. Chartu světové vlády a připravili podklady pro krásný nový socialistický svět, který měl nastoupit po skončení první světové války” (Blackwood 1986,
str. 52 ad.). – Ale namísto světové demokracie byla tehdy instalována pouze „Společnost národů”, do níž USA nikdy nevstoupily, protože tehdy ještě nedostatečně
podstavený a tedy nezasvěcený americký senát tehdy projekt zmařil. „Charta” tedy
zmizela ještě dříve, nežli mohla být vůbec zveřejněna.
Kde a do jaké míry je při konečném nezdaru podniku možné zjistit vliv mužů
v pozadí, které asi oprávněně hledáme v okruhu domu Rothschildů? Nuže, celkem
jednoduše v postavě plukovníka Edwarda Mandella Househo. Byl nejen „nákupčím
bavlny pro rothschildovské firmy v Anglii”, nýbrž především vysokostupňovým
zednářem (viz výše!) a „udržoval významná spojení s internacionálními bankéři
v New Yorku, s lidmi jako Paul a Felix Warburgové, Otto H. Kahn, Louis Marburg, Henry Morgenthau, Mortimer Schiff a Herbert Lehman” (tamtéž, str. 52), tedy vesměs se Židy a zástupci Rothschildova amerického bankovního impéria!
Při druhém pokusu o uchopení celosvětové moci tentokrát Rothschildové ve
spojení se svým mladším partnerem, Rockefellery, použili poněkud jinou strategii.
Již nevyhledávali žádné mladé intelektuály, nýbrž se opřeli o známé a vážené osobnosti Evropy i Ameriky, které si našli v lóžích a s jejichž pomocí měl být světový
stát zkoncipován a prosazován teď již nikoli skrytě, nýbrž veřejně. Všech sedmnáct
„vydavatelů” knihy CoM zastávalo ve veřejném životě Ameriky (resp. Evropy) významné pozice – všichni jsou totiž uváděni v různých vydáních publikací „Who’s
Who in America”, „Who was Who in America” a jim podobných reprezentativních
příručkách. Zaměříme se tedy s pomocí těchto lexikonů postupně na každého ze
sedmnácti „vydavatelů”.
Projdeme si jejich jména v abecedním pořádku, jak jsou uvedena v samotném
„The City of Man” a začněme tedy u Herberta Sebastiana Agara, který se narodil
1897 v New Yorku a byl tudíž jedním z nejmladších ze všech sedmnácti autorů.
Největší část života údajně strávil v Anglii. Podle „Who’s Who in America” (1954/
55) vydával v letech 1935-39 jistý anglický časopis, 1940-42 noviny a poté v letech
117
1943-46 zastával funkci zvláštního poradce amerického vyslanectví v Londýně.
Kromě toho pak od roku 1943 řídil britské oddělení londýnského úřadu pro válečné
informace. Byl činný rovněž jako spisovatel. Z jeho četných knih si v naší souvislosti uvedeme alespoň následující: „The Price of Man” (1940), tedy titul, který měl
být předlohou pro „The City of Man” (jež vyšlo koncem téhož roku), a „Čas pro
velké”.47 Herbert S. Agar mezitím již zemřel.
Frank Aydelotte byl zřejmě jedním z nejdůležitějších členů skupiny. Již zde citovaná „Encyclopaedia Judaica” (sv. 13, sl. 33) jej představuje jako amerického člena
„Anglo-amerického výboru pro výzkum problémů evropského židovstva a Palestiny”, vytvořeného r. 1946 vládou USA. „Tento výbor,” říká dále encyklopedie, „jako první spojil problém světového židovstva se Židy v Palestině”, a na jiném místě
(sv. 16, sl. 1089) je dokonce skupinová fotografie významného dvanáctičlenného
židovského výboru s uvedením všech jmen, včetně Aydelottova. V jeho případě
tedy šlo o jednoho z nejpřednějších amerických sionistů. Podle amerického „Who’s
Who” (1954/55) byl Aydelotte povoláním profesor angličtiny, 1921-40 byl prezidentem Swarthmore College, 1939-47 ředitelem Institute of Advanced Study a od
roku 1922 rovněž členem správní rady Carnegieho nadace pro pokrok ve výuce
(„Advencement of teaching”)! Vedle mnoha jiných závazků ještě přijal funkci člena správní rady „Světové mírové nadace”. Náležel k senátu tajného společenství
„Phi Beta Kappa” (1931-49) a k tajné společnosti „Sigma Nu”. Co nás ovšem zajímá nejvíce, byl členem „Council on Foreign Relations” (CFR). Dodejme ještě, že
do své smrti vydal větší počet knih.
Třetím ze spolku sedmnácti byl italský historik a spisovatel Guiseppe Antonio
Borgese, který roku 1931 emigroval do USA a od r. 1949 znovu přednášel v Milánu. Brockhausův lexikon pouze zaznamenává, že Borgese byl „v mládí nacionalista
a později odpůrce fašismu” a že „posléze bojoval za myšlenku ‚světové republiky’.” Americký „Who was Who” přináší podrobnější informace. Podle nich byl
Borgese vůdcem italského demokratického hnutí „za ligu národů a pro novou Evropu”. Po vystěhování do Spojených států přednášel na „New School for Social Research” („Nová škola pro sociální výzkum”) v New Yorku, s níž se ostatně budeme
ještě v této části často setkávat. Od r. 1945 byl tajemníkem „Výboru pro přípravu
světové ústavy”! Stejně jako Aydelotte patřil i on k obskurní společnosti „Phi Beta
Kappa”. Je zde dokonce sděleno, že roku 1940 publikoval „ve spolupráci” (s kým,
není uvedeno!) knihu „The City of Man”, což je mimořádně zavádějící, protože
v bibliografii lze knihu nalézt jen pod prvním ze sedmnácti jmen spoluautorů a nikoli pod jeho vlastním jménem. Borgese zemřel 4. prosince 1952. Teprve posmrtně
vyšlo jako odkaz potomkům jeho poslední dílo s titulem „Základy světové republiky”! V příručce „Who’s Who International” (1985/86) je jako jeho manželka uvedena Elisabeth Borgese, dcera Thomase Manna, jednoho z dalších vydavatelů
CoM, která se za Borgese vdala téměř přesně rok před vydáním „The City of Man”.
Že kráčela ve stopách svého otce i manžela, dokazuje skutečnost, že roku 1985 publikovala knihu „Budoucnost oceánů – zpráva pro Římský klub”!
47
V originále A Time for Greatness, 1942.
118
Rakouský spisovatel Hermann Broch emigroval do USA („Brockhaus Enzyklopädie”, 19. Aufl.) teprve r. 1938, zřejmě v souvislosti s Hitlerovým obsazením Rakouska. Nezdá se, že by v Americe zůstal déle než do konce války, protože jako
jediný ze všech vydavatelů CoM se nedostal do amerických informačních příruček.
„Jako vypravěč a esejista později přesně analyzoval ztrátu hodnot v rozpadající se
občanské společnosti... Broch se také teoreticky zabýval psychologií mas, kterou
pojímal v rámci obecné teorie přítomnosti a nadcházejícího totalitarismu.” – Zemřel již roku 1951.
Američan Van Wyck Brooks byl literární historik a kritik („Brockhaus”), který
po sobě zanechal četná díla. „Ve svých významných literárně a kulturně-historických pracích zastával zpočátku tezi, že dědictví puritanismu v USA zabránilo
rozvoji kultury a ateistických hodnot.” (!) Kromě členství v početných odborných
spolcích a organizacích uvádí „Who’s Who in America” V. W. Brookse ještě jako
člena společnosti „Phi Beta Kappa”.
Jednou ze dvou žen autorského kolektivu „CoM” byla Ada Louise Comstocková,
ve „Who’s Who in America” uváděná jako „vychovatelka”. Narozena r. 1876, vyučovala na různých universitách, než se r. 1923 stala rektorkou Radcliffe College,
kde pak působila až do r. 1943. Mezi autory CoM představuje výjimku v tom smyslu, že nebyla literárně činná. Vedle členství v nejrůznějších vědeckých společnostech patřila k tajným klubům „Delta Gamma” a „Phi Beta Kappa”. Roku 1953 sice
ještě žila, ale stejně jako Van Brooks musela zemřít už před delší dobou.
K osobě Williama Yandella Elliotta uvádí Blackwood, že byl profesorem na známé Harvardské univerzitě a vedl tam oddělení, které bylo k dispozici londýnské odbočce CFR, tzv. Chatham House. Z Elliotovy „školy” vyšli také mj. Henry Kissinger a Zbigniew Brzezinski, dvě z vedoucích osobností stínové světové vlády, stejně
jako Pierre Elliott Trudeau, dlouholetý kanadský premiér a ještě r. 1985 člen Bilderberské skupiny (Blackwood 1986, str. 192 ad.). Podle „Who’s Who in America”
se Elliott narodil r. 1896 a přednášel jako profesor na Harvardu. Od roku 1936 byl
poradcem „Výboru prezidenta pro správní management”, od roku 1940 pak členem
„Národní rady obrany”, od r. 1941 příslušníkem „Úřadu pro řízení výroby” a v letech 1945/46 byl rovněž členem „Zvláštní komise pro poválečné hospodářství, politiku a plánování”. Od r. 1953 byl konečně členem „Výboru pro plánování národní
bezpečnosti”, který byl ovládán Rockefellerem. Elliott může být právem považován
za nejvlivnějšího rockfellerovského agenta v USA čtyřicátých a padesátých let.
Vydal řadu politologických prací a rovněž patřil k tajným spolkům „Sigma Chi”
a „Phi Beta Kappa”.
Spisovatelce Dorothy Canfield-Fisherové („Who’s Who in America”) bylo v roce vydání CoM už 61 let. Vedle své velice plodné literární činnosti přednášela také
literární vědy na mnoha amerických univerzitách, od r. 1937 na Swarthmore College, kde tou dobou působil rovněž Frank Aydelotte. Přestože nepatřila k žádnému
tajnému klubu (snad s výjimkou zednářské lóže, o čemž nás lexikony ovšem nemohou informovat), objevuje se také ve vznešeném kroužku sedmnácti vydavatelů
CoM. Že celý život zůstala věrná ideálům „The City of Man”, dokazuje skutečnost,
119
že ještě roku 1952 publikovala knihu s velmi zajímavým názvem „A Fair World for
All” („Krásný svět pro všechny”).
Ještě o rok starší profesor Christian Gauss vyučoval na rozličných universitách
literární a jazykové vědy. V letech 1939-1940 patřil k výkonnému výboru „Národní
komise pro demokracii a intelektuální svobodu”, tedy k organizaci viditelně řízené
lóžemi. Roku 1944 byl předsedou „Amerického sdružení pro demokratické Německo”, roku 1947 pak předsedou „New Jersey World Federalits” („Světoví unionisté
z New Jersey”!) Vedle mnoha dalších děl mu „Who was Who in America” připisuje (výhradní!) autorství knihy „The City of Man” (1940), což je vědomě matoucí.
Gauss náležel k tajným spolkům „Kappa Sigma” a také nám již dobře známé „Phi
Beta Kappa”. Zemřel roku 1951.
V maďarském politologovi Oszkáru Jászim (jak se psal ještě ve své vlasti) máme
před sebou opět jednoho z prominentních Židů a sionistů. Podle jeruzalémské „Encyclopaedia Judaica” vystupoval jako zastánce národnostních menšin a zasazoval
se o vytvoření židovského státu v Palestině. Roku 1918 převzal v Maďarsku ministerstvo pro národnostní menšiny, ale už následujícího roku emigroval do Vídně
a Mnichova, a pak r. 1920 do USA, kde obdržel profesuru ve státě Ohio. Od roku
1941 byl profesorem politických věd. Podle „Who was Who in America” byl Jaszi
spoluautorem „The City of Man. A Declaration on World Democracy (1940)”, což
je vůbec nejpřesnější údaj, jaký jsem v této souvislosti u některého z „vydavatelů”
nalezl. U většiny ostatních je jejich spoluautorství jednoduše zamlčeno. Od r. 1942
psal Jaszi příspěvky pro časopis „Foreign Affairs”, nejdůležitější hlásnou troubu
CFR. Zemřel roku 1957.
Alvin Saunders Johnson se podle anglického vydání „Who’s Who” narodil roku
1874 a byl profesorem sociologie. V letech 1922-1930 byl ředitelem „New School
for Social Research” v New Yorku a v letech 1930-1946 také jejím prezidentem,
kde přednášel i nám už známý G. A. Borgese. Alvin S. Johnson byl autorem velkého počtu knih.
Na téže „New School for Social Research” působil od r. 1933 také Žid a sionista
Hans Kohn. „Židovský lexikon” (1927 ad.) uvádí, že se narodil roku 1891 v Praze
a 1925 odešel do Jeruzaléma. Již tehdy proslul vydáním většího počtu knih k otázkám nacionalismu, politické filosofie a podstaty židovství („Nacionalismus” 1922,
„Smysl a osud revoluce” 1923, „Politické ideje židovstva” 1924 a „Sionistická politika” 1927).48 Kohn byl aktivním pacifistou, členem světové organizace odpůrců
vojenské služby a spoluzakladatelem organizace „Berit Schalom” („Mírový svaz”)
v Jeruzalémě, která měla mj. v programu snahy o židovsko-arabské sblížení. „Encyclopaedia Judaica” poznamenává, že byl také aktivním členem studentského sionistického sdružení „Bar Kochba”. Roku 1929 odcestoval z Jeruzaléma zpět do
Evropy, ale již 1931 emigroval do USA, kde pak v New Yorku přednášel politické
vědy (a právě na „New School for Social Research”!). Celkem vydal kolem třiceti
knih. Podle „Who was Who in America” přednášel později také dějiny na Smith
48
V originále Nationalismus, Wien 1922; Sinn und Schicksal der Revolution, Wien 1923; Die
politische Idee des Judentums, München 1924; Zionistische Politik,, Mährisch-Ostrau 1927.
120
College a byl hostujícím profesorem Harvardské univerzity. V naší souvislosti stojí
za zmínku tituly dvou jeho knih ze čtyřicátých let: „Světový řád v historické perspektivě” (1942) a „Idea nacionalismu”49 (4. vyd. 1948, přeloženo do španělštiny
a němčiny). Že byl bez nejmenších pochyb jednou z vedoucích osobností autorského kolektivu „The City of Man”, je zřejmé rovněž z toho, že patřil nejen ke spolku
„Phi Beta Kappa”, ale rovněž k CFR, tedy ke stínové světové vládě! Jako všechny
dosud jmenované osoby není již naživu ani on.
Do němčiny byla také přeložena další kniha Hanse Khona „Dvacáté století. Prozatímní bilance západního světa”.50 Dílo je „z vděčnosti připsáno kolegovi z CoM,
Williamu Allanu Neilsonovi, rektorovi na Smith College 1917-1939 a mým studentům tamtéž v letech 1934-1949”. – Khonův zevrubný životopis podle očekávání zamlčuje jak jeho židovský původ, tak i jeho sionistickou činnost a samozřejmě rovněž členství v CFR. Kdo však ví o Khonově postavení insidera, vidí jeho knihu pochopitelně zcela jinýma očima než ten, kdo o věci nemá tušení. Do své knihy všude
vkládá poznámky k tématu One World. Po přečtení CoM však ani příliš nežasneme, že zde Khon glorifikuje svého souvěrce Marxe: „Ze všech Hegelových žáků
byl Marx nejznamenitější a nejvýznamnější. Nikdo se nezasloužil o výklad dějin
lidstva tolik, jako tento neúnavný pracovník” (str. 65). – Na jiném místě je Marx
vedle Nietzscheho a Wagnera oslavován coby „muž skutečné velikosti” (str. 95). –
Jako iluminát Khon samozřejmě horuje také pro „přeslavnou [sic!] revoluci z roku
1789, která byla tou nejznamenitější a nejtvořivější...” (str. 58) a jen velice lituje, že
se nacisté ve Francii „vzdali vymožeností Francouzské revoluce, vysmívali se jim
a slavné heslo ‚volnost, rovnost, bratrství’ zaměnili směsicí starého předrevolučního systému s napodobeninou německo-italského fašismu” (str. 172)!
O „Městě člověka” se v Khonově knize z opatrnosti přímo nemluví, zato ale o jiných, zcela podobných „Městech”. Cituje francouzského historika a lóžového bratra Micheleta (viz výše!), který „v duchu roku 1948” prorokoval budoucí příchod
ideje „všeobecné vlasti, města prozřetelnosti” (str. 36). Tvrdí tam dále, že Marx
„chtěl dobýt... božského města filosofů osmnáctého století” (str. 67) a ohledně antických stoiků prohlašuje: „Myšlenka ‚Jednoho světa’ se tehdy zdála být svému
uskutečnění bližší než kdy dříve; celý svět vypadal jako předurčený stát se jediným
městem s jednotnou civilizací...” (str. 134). Pak cituje galského básníka z časů stěhování národů, Claudia Rutilia Namatia, který v chvalozpěvu na právě vyvrácenou
římskou říši nadneseně říká, že „Řím se proměnil v město, které kdysi bylo světem” (str. 135).
Je samozřejmé, že tím vším myslí Khon „Město člověka”, na něž mnohokrát poloskrytě naráží. Vykládá například, že v posledních sto letech došlo k mohutné kulturní výměně mezi všemi národy světa. „Logickým výsledkem tohoto procesu by
měl být vznik jediné celosvětové společnosti a jednotné světové civilizace” (str.
42). Totalitní režimy dvacátého století „ohrožují jednotu světa a veškerého pokroku, kterého devatenácté století dosáhlo” (str. 70). – Právě v tom století totiž „začala
svoboda ducha obepínat zeměkouli a vytvářet jednotný svět” (str. 79)! – V replice
49
50
V originále Weltordnung in geschichtlicher Perspektive; Die Idee des Nationalismus.
V originále Das zwanzigste Jahrhundert. Eine Zwischenbilanz der westlichen Welt, ZürichWien-Konstanz 1950.
121
na způsob citací z básní lorda Alfreda Tennysona z roku 1853 je dokonce řeč
o „sněmovně lidstva, která řídí osudy světa” (str. 75).
Přes všechny neúspěchy CFR je Khon zcela optimistický. Pokládá sice za „více
než pochybné, že by už ve dvacátém století bylo dosaženo světového řádu [!] vnucením světské a duchovní jednoty (str. 146), nicméně věří, že „v novém věku bude
vytvořena internacionální společnost ‚rozumu’, která již nebude založena na národních nebo třídních právech, nýbrž na všeobecných lidských hodnotách a nezávislosti jednotlivce” (str. 73). – Amerikanismu se Khon v žádném případě nezříká, jakkoli jej zde modifikuje a diferencuje (především však proto, že se ve své knize musí
omezit na zastřené narážky). „S taktem a tolerancí, s otevřenýma očima a nabízenou pomocnou rukou, s neústupností a silou” – jak zní jeho „bilance” – musí USA
„řídit svou státní loď nebezpečnými vodami neklidné doby demoralizace a totalitních revolucí do klidných vod nově uspořádaného světa” (str. 238). – Co pan Khon
a jeho komplicové tímto „nově uspořádaným světem” myslí, není nám už po přečtení knihy CoM tak zcela utajeno!
O známém a podle mnohých dokonce „největším německém spisovateli našeho
století” Thomasi Mannovi nemusíme už mnoho dodávat. Vzdor protestantskému
křtu byl židovského původu; jako křesťan nikdy nepochopil sám sebe. Byl členem
Rotary-klubu (Homuth, str. 44) a ke skupině sedmnácti vydavatelů CoM přistoupil
nejspíš také na základě příbuzenství s G. A. Borgesem, jemuž dal r. 1939 v americkém exilu za manželku svou dceru Elisabeth. „Who was Who in America” neuvádí
jeho členství v nějakých pozoruhodnějších organizacích. Jak je známo, zemřel roku
1955.
Zdaleka nejdéle ze všech vydavatelů „CoM” žil americký spisovatel Lewis
Mumford; je uváděn ještě ve „Who’s Who International” 1985/86. Znamená to, že
přinejmenším v té době ještě žil. Zda už mezitím následoval své „kolegy” z CoM
na věčnost, není mi známo. Mumford zastával (zastává) početné pozice ve všech
možných grémiích a byl mnohokrát poctěn a vyznamenán. Svého času studoval –
jak také jinak – na „New School for Social Research” v New Yorku! V letech
1938-1944, tedy v době práce na „The City of Man”, zasedal v „American Council
on Education” („Americké radě pro vzdělávání”), která je pravděpodobně následnickou nebo paralelní organizací rockefellerovské „General Education Board”. Na
„Wenner-Grenské konferenci o úloze člověka při utváření tvářnosti Země” r. 1955
působil jako „co-chairman”, což by se dalo přeložit slovem „spolupředsedající”. Co
jej dělá pro nás mimořádně zajímavým, je skutečnost, že byl (je) třetí osobou ve
spolku Council on Foreign Relations (CFR)! Jedna z jeho knih vyšla rovněž v němčině, a sice objemné dílo s titulem „Mythos der Maschine” („Mýtus stroje”).
William Allan Neilson („Who was Who in America”) se narodil ve Skotsku roku
1869 a od r. 1896 žil v USA, kde působil v letech 1906-1917 jako profesor angličtiny a pak 1917-1939 (kdy jako sedmdesátiletý odešel do výslužby) byl prezidentem Smith-College. Vedle mnoha dalších jiných funkcí byl také členem Americké
122
akademie pro vědy a umění a vydal řadu knih, mezi jinými jedné se zajímavým
titulem „Unikli jsme”.51 Zemřel už roku 1946.
V postavě Američana německého původu Reinholda Niebuhra, narozeného roku
1892, máme před sebou dokonce (evangelického) teologa a spolupracovníka na
zřízení protikřesťanského „Města člověka”. Podle „Who’s Who in America” vyučoval Niebuhr v letech 1928-1930 na newyorském „Union Theological Seminary”,
který byl a je (spolu)financován Rockefellerovou nadací, aby „produkoval nekonečnou sérii teologů komunistického učení ‚Bůh je mrtev’.” (N. Homuth 1986, str.
56.) – Roku 1947 obdržel Niebuhr profesuru na newyorské univerzitě a pak od
roku 1951 učil také na tamější „New School for Social Research” (!), kde současně
s ním (resp. před ním) působili i další čtyři jeho kolegové ze skupiny CoM: Borgese, Johnson, Kohn a Mumford. – Niebuhr patřil k tajnému spolku „Alfa Sigma
Phi”. Mnoho z jeho knih, v nichž opatrně pokračuje v linii „CoM”, bylo přeloženo
i do němčiny, tak např. „Děti světla a děti temnoty”, „Ospravedlnění demokracie a
kritika její tradiční obhajoby” (1947), jakož i „Státy a velmoci. Otázky státního řádu v minulosti a přítomnosti”, 1960).52
Posledním ze sedmnácti „vydavatelů” je Gaetano Salvemini, podle „Meyersova
encyklopedického lexikonu” (9. vyd.) italský historik a politik, který v letech 19011925 působil v Messině, Pise a Florencii. Salvemini byl zpočátku socialista, později radikální demokrat a zasazoval se energicky o reformy. Roku 1925 odešel do exilu (mj. i do USA), odkud se roku 1947 vrátil, aby pak od r. 1948 znovu v Itálii vyučoval a kde pak také roku 1957 zemřel. Jeho jméno je rovněž uvedeno v americkém
„Who’s Who”, kde se však o tomto Italovi nic zajímavého nedozvídáme. Salvemini
byl do skupiny vydavatelů zahrnut pro svou lóžovou příslušnost, která se dá vysoudit z data jeho emigrace (stejně jako ze skutečnosti, že byl spoluvydavatelem CoM
nebo jej přinejmenším podepsal). Podle F. A. Sixe (1942, str. 132) emigrovali početní italští zednáři právě v roce 1925, kdy také Salvemini ukázal své vlasti záda,
protože Mussolini nechal v říjnu zednářské lóže uzavřít a tím ukončil jejich práci.
Výčet našich sedmnácti vydavatelů CoM však velmi pozoruhodně vynechává
jméno jednoho z kroužku „přátel”, který spolu s Borgesem, Mannem, Mumfordem,
Neilsonem a Niebuhrem podepsal první „zvací dopis”, ale později nebyl na listině
vydavatelů už uváděn – je jím Robert M. Hutchins (CoM, str. 112). – Hutchins tedy
musí správě být počítán ve skupině vydavatelů jako osmnáctý (přirozeně vedle
mnoha dalších anonymních „přátel”, jejichž jména byla zamlčena; srv. CoM, str.
105 a 113!). V „Who’s Who in America” se o Robertu Maynardovi Hutchinsovi
můžeme dočíst mj. toto: Od roku 1929 byl prezidentem Chicagské univerzity, od
roku 1943 ředitelem „Britské encyklopedie”, od r. 1945 kancléřem Chicagské univerzity a ve stejném roce také předsedou již zmíněného „Výboru pro přípravu světové ústavy”, jehož tajemníkem byl tehdy náš G. A. Borgese! Roku 1951 obdržel
51
52
V originále We Escaped, (1941).
V německém vydání Die Kinder des Lichts und die Kinder der Finsternis. Eine Rechtfertigung
der Demokratie und eine Kritik ihrer herkömmlichen Verteidigung” (1947); Staaten und Großmächte. Probleme staatlicher Ordnung in Vergangenheit und Gegewart (1960).
123
postavení spoluředitele Fordovy nadace, která, jak známo, společně s Rockefellerovou a Carnegieho nadací táhne za jeden provaz s podobnými „dobročinnými”
spolky. – Z jeho knih zde stojí za zvláštní zmínku „Výchova ke svobodě” (1943) a
také „Svatý Tomáš Akvinský a světový stát” (1949)!53 – Hutchins byl rovněž členem spolku „Phi Beta Kappa”.
Jak vidíme, byly vztahy a komplikované příčné vazby mezi sedmnácti, resp.
osmnácti nám známými vydavateli „The City of Man” velice početné a částečně až
doslova těsné. Téměř všichni z nich měli ve svém životě co dělat s renomovanou
Harvardskou univerzitou, ať už jako řádní či hostující docenti, nebo alespoň jako
nositelé nějakých poct a vyznamenání této instituce. Většina z nich po nějakou dobu také vyučovala na zlověstné „New School for Social Research” a nejméně dvě
třetiny z nich patřily k nějakým tajným spolkům. Téměř polovina (osm z osmnácti,
totiž Aydelotte, Borgese, Brooks, Comstocková, Elliott, Gauss, Kohn a Hutchins)
pak příslušela dokonce velice podezřele k téže společnosti „Phi Beta Kappa”.
O jaký druh okultních klubů se jedná u organizací, skrývajících se za dvěma či
třemi písmeny řecké alfabety, to lze sotva spolehlivě vypátrat. „Collier’s Encyclopaedia” (New York-London 1987) uvádí jen heslo „Phi Beta Kappa” bez jakéhokoli vysvětlení a místo toho jen odkazuje na hesla „společnosti”, „sdružení” a „organizace”, pod nimiž však záhadný spolek „Phi Beta Kappa” hledáme marně! „Brockhausova Encyklopedie” (Wiesbaden 1972) pod heslem „Phi Beta Kappa” píše:
„Americká studentská organizace (Honor Society), která je pojímána na základě
běžné studentské činnosti.” – Že to viditelně nemůže být pravda, dokládá již samotný fakt, že ani G. A. Borgese, ani Hans Kohn před svou emigrací ve Spojených
státech nestudovali a v době své emigrace už oba dávno nebyli studenty: Borgese
byl již v Itálii několikanásobným profesorem a Kohn se jím stal hned po svém příchodu do USA. Vzdor tomu byli oba přijati do „studentského” spolku „Phi Beta
Kappa”! Podle Collierovy encyklopedie (heslo „Odd Fellows”) existují vedle obsahově i organizačně zcela zednářsky koncipovaného „Odd Fellows”, rozšířenému
převážně v USA, také ještě tzv. „Théta Ró Cluby”, určené pro dívky. Že se ovšem
za takovými zkratkami skrývají společnosti přinejmenším podobné zednářským, to
naznačil jednou tehdejší americký prezident Gerald Ford, když na něho dotíral jeden novinář s otázkou, proč je údajně tak „nedůležitá” Bilderberská konference (jíž
se Ford opakovaně účastnil) držena v přísné tajnosti. Fordova odpověď tehdy zněla: „Jsem také zednářem 33. stupně a členem Delta Kappa Epsilon, Phi Delta Phi
a Michigamus – to všechno jsou tajné organizace” (Blackwood 1986, str. 43). – Že
byl mimo to ještě členem CFR, o tom se prezident Ford už ve svém výčtu jaksi
„zapomněl” zmínit!
Tři z osmnácti vydavatelů (Aydelotte, Kohn a Mumford) byli členy stínové světové vlády CFR; z nich byli opět dva Židé. Dva další muži (Elliott a Jaszi) byli přinejmenším s touto organizací v těsném spojení, jmenovitě Žid O. Jaszi, který v tiskovém orgánu CFR publikoval své příspěvky. Většina ostatních z kroužku vydavatelů CoM byla i členy nejrůznějších rockefellerovských a rothschildovských společností, např. „Národní bezpečnostní rady”. Ze čtyř Židů (Aydelott, Jaszi, Kohn
53
V německé verzi Erziehung zur Freiheit; St. Thomas und der Weltstaat.
124
a Mann) museli být přinejmenším první tři z nich současně i zednáři B’nai B’rith.
Všimněme si ostatně, že již jen v těchto čtyřech osobách byli Židé vysoko nadproporciálně zastoupeni v osmnáctičlenném mezinárodním kolektivu – posuzujeme-li
věc v relaci počtu Židů k celkovým počtům všech národů Evropy a USA! To samo
znovu dokazuje, jak smrtelně vážně je třeba zabývat se tak často bagatelizovanou
a vysmívanou tezí o sionistickém „světovém spiknutí”. Oficiální židovské příručky
a lexikony se (až na vzácné výjimky) pečlivě starají, aby jako Židé nebyly uváděny
židovské osoby, které s takovým úspěchem klidně přijímají křest a zdánlivě konvertují ze židovství ke křesťanství. Proto také nemohu čtenáři v žádném případě
zaručit, že mezi osmnácti vydavateli CoM nebyly ještě další osoby židovského původu.
Jak se dalo už od počátku tušit, v případě osmnácti vydavatelů se tedy rozhodně
nejednalo o nějakou náhodně sdruženou skupinku intelektuálů, uchvácených ideou
univerzální světové demokracie. Tento autorský kolektiv mnohem spíše sestával
z tvrdého jádra iluminátských členů stínové světové vlády, z okruhu vysokostupňových zednářů a (snad) i z několika méně zasvěcených, idealistických „zednářů bez
zástěry” (pokud ovšem vůbec).
„Jsme pevně přesvědčeni,” prohlašují zednáři CoM sebevědomě, „že by pod vedením jediného ústředního výboru měly být vytvořeny čtyři komise expertů, aby
studovaly základní problémy americké a světové demokracie. Po uplynutí pevně
stanoveného termínu by pak měly být zformulovány jasné a zřetelné návrhy, a pak
předloženy veřejnosti při kolektivní odpovědnosti celého výboru a jeho štábu”
(CoM, str. 76). – „Námi navržené čtyři skupiny by měly být vybaveny vším potřebným a musí pracovat neobtěžovány přeplněnými štáby a závažnými, ale nic neříkajícími dokumenty, které leckterý dobrý reformátorský úmysl dusí pláštíkem akademické bezvýznamnosti. Termín, stanovený k prostudování problémů, by měl být
vyměřen v předvídatelných hranicích této rozhodující fáze světového boje [!!]. Je
tedy žádoucí, aby bylo raději dosaženo rychlého účinku skutečným činem [!] než
nějakého produkování balíků spisů a regálů knih pro vědění chtivé potomstvo. Jeden jediný svazek, schválený kroužkem přátel v neosobní formě, by měl obsahovat
výsledky těchto studií, v nichž budou nastíněny historické předpoklady, současné
podmínky a pravděpodobné vyhlídky každého ze základních bodů s jejich konvergencemi ke společnému cíli” (CoM, str. 95 ad.).
Skrytá vrchnost měla patrně naspěch. Doufala, že pomocí II. světové války dospěje již záhy k naplnění svých konečných cílů, a proto také nepřikládala žádný
význam podrobným a obsáhlým akademickým studiím. Zřetelně avizovaný další
díl knihy „The City of Man” se však přesto pravděpodobně postupně rozrostl na
díly dva, které se objevily ještě během války. O konkrétním obsahu těchto dvou
svazků však nevím bohužel nic; už jejich samotné obstarání bude jistě mimořádně
obtížné.
Že zmíněné další dva díly skutečně vyšly, vysuzuji jen z nepatrné poznámky ve
„Who was Who in America” v souvislosti s Oscarem Jaszim. Jak již bylo výše zmíněno, je mezi jeho literárními výplody regulérně uvedeno také „The City of Man”
včetně podtitulu, přičemž v závorce je uveden „co-author” (tedy „spoluautor”)
a vročení „1940”. Nato následují dva zcela podobné bibliografické údaje, totiž „To-
125
totiž „To-wards International Organization (co-author), 1942” a dále pak „Religionalism and World Organization (co-author), 1944”. Kdybych si u těchto dvou údajů
nepo-všiml, že Jaszi je zde – stejně jako v případě CoM – uváděn pouze jako spoluautor, nikdy bych nepřišel na myšlenku spatřovat v těchto titulech pokračování
CoM. Takto ovšem mohu s vysokou pravděpodobností usuzovat, že Jaszi pak spolu
s vel-kou částí osob z CoM (u nichž však o něčem takovém nenacházíme zmínky,
takže mohl spolupracovat i s jiným okruhem osob) vydal výše zmíněné dva svazky,
které nejspíše konkretizují plán, resp. program CoM. Mluví pro to ostatně i jejich
názvy, jež v překladu znějí: „Až k mezinárodní organizaci” a „Regionalismus a
světová organizace”.54 Opatřit si a prozkoumat tyto dva tituly by jistě byl záslužný
čin.
Upozornění pro čtenáře:
Tento 1. díl podává základní informace, které jsou nezbytné pro pochopení ještě
důležitějšího 2. dílu, v němž jsou zcela konkrétně předkládány politické tahy a triky
v našem století a v němž se pojednává o bezprostřední současnosti a nejbližší budoucnosti. Druhý díl má proto název:
Světovládci temnot v akci
54
V německé verzi Hin zu internationaler Organisation; Regionalismus und Welt-Organisation.
126
Seznam literatury
Adler, Manfred: Die antichristliche Revolution der Freimaurerei, 3. Aufl. Jestetten
1983
Adler, Manfred: Die Freimaurer und der Vatikan, Lippstadt 1985
Agar, Herbert/Aydelotte, Frank u. a. (Hrsg.): The City of Man. A Declaration on
World Democrary, 3. vyd. New York 1941
Blackwood, Peter: Die Netzwerke der Insider. Ein Nachschlagwerk über die Arbeit,
die Pläne und die Ziele der Internationalisten, Leonberg 1986
Camman, Robert: Les véritables maîtres du Monde, Villefranche-de-Lauragais
(vlastní vyd.) 1985
Cumbey, Constance: Die sanfte Verführung, 6. Aufl. Asslar 1987
Encyclopaedia Judaica, 17 dílů, Jeruzalém 1972 ad.
Griffin, Des: Die Herrscher. Luzifers 5. Kolonne, Vaduz 1980
Griffin, Des: Wer regiert die Welt?, Leonberg 1986
Hecht, Alexander: Der Bund B’nai B’rith und seine Bedeutung für das österreichische Judentum, Wien 1914 (Reprint Bremen 1985)
Herlitz, G / Kirschner, B. (Hrsg): Jüdisches Lexikon, 3 Bde., Berlin 1927ff
Holtschmidt, Friedrich u. a. (Hrsg): Stern von Betlehem. Ursprung, Wesen und Ziel
der Freimaurerei, Hünstetten/Taunus 1981 (Reprint von 1899)
Homuth, Norbert: Dokumente der Unterwanderung. Christen unter falscher Flagge, Nürnberg (im Selbstverlag) o.J. (1985 oder später)
Homuth, Norbert: Vorsicht Ökumene! Christen im Strudel der Antichristlichen Endzeitkirche, 3. Aufl. Nürnberg (im Selbstverlag) 1986
Kohn, Hans: Das zwanzigste Jahrhundert. Eine Zwischenbilanz der westlichen
Welt, Zürich – Wien – Konstanz 1950
Lennhoff, Eugen/Posner, Oskar (Hrsg): Internationales Freimaurer-Lexikon, München – Zürich – Wien – Graz 1932
Lerich, Konrad: Der Tempel der Freimaurer. Der 1. bis 33. Grad. Vom Suchenden
zum Wissenden, Bern 1937 (Reprint Bremen 1988)
Lessing, Gotthold Ephraim: Freimaurergespräche und anderes. Ausgewählte
Schriften, München 1981
Mullins, Eustace/Bohlinger, Roland: Die Bankierverschwörung. Die Machtergreifung der Hochfinanz und ihre Folgen, 3. erg. u. korr. Aufl. Struckum o.J.
(1985?)
Ploncard d’Assac, Jacques: Das Geheimnis der Freimaurer, Stuttgart 1989
Ploncard d’Assac, Jacques: Rätsel und Geheimnisse: die B’nai B’rith, in: Kyrie
Eleison, 16 (1987) Nr. 4, 60-64
Prantner, Robert: Freimaurertum. Eine Punktation als Orientierungshilfe, Wien
1989
Reed, Douglas: Der Große Plan der Anonymen, Zürich 1952
Six, Franz Alfred: Studien zur Geistesgeschichte der Freimaurerei, 2. Aufl. Hamburg 1942
127
Stimpfle, Josef: Die Katholische Kirche und die Freimaurerei, in: Ders., Im Dienst
am Evangelium. 25 Jahre bischöfliche Verkündund und Weisung. Ein Querschnitt, Donauwörth 1988
Vaquié, Jean: Réflexions sur les ennemis et la manouvre (Lecture et Tradition Nr.
126), Vouillé 1987
Weishaupt, Adam: Das verbesserte Systém der Illuminaten, seine Einrichtungen
und Grade, Band I, 1787 (Reprint Delmenhorst o.J.)
128
Rejstřík osob
Adenauer, Konrád
Adler, Manfred
Agar, Herbert
Agnelli, Giovanni
Alexander, P.
Anderson
Anson, Luis Maria
Anspacher
Armstrong, H. W.
Aschberg
Aydelotte, Frank
Ball, George W.
Balsemo, F. Pinto
Barrett, Isaac
Bartley, Robert L.
Bauer, Mayer Amchel
Bauer, Moses Amchel
Benamozagh, Elie
Bertrand, J.
Bett
Biddle
Bjarnason, Bjorn
Blackwood, Peter
Blumenthal, Otto
Boccara, P.
Bode
Bohlinger, Roland
Boistel, J. de
Bordiot, Jacques
Borgese, Elisabeth
Borgese, G. A.
Breitung
Broch, Hermann
Brooks, Van Wyck
Brzezinski, Zbigniew
Buckley, James
Buckley, William F. jr.
Camman, Robert
Camparell, Mordechai
Camus, Albert
Canfield-Fisher, Dorothy
Carnegie
Carr, W. Guy
Carter, Jimmy
Clausen, A. W.
Comstock, A. Louise
Comte, August
Coon
Copin-Albancelli
Crémieux, Adolphe
Cumbey, Constance
Da Costa, B.
Darwin, Charles
Delvalle, Daniel
Dietenhofer, Isaac
Dillon, C. D.
Disraeli, Benjamin
Dittenhoefer, Isaac
Drenckhahn, G.
Drexel
Dulles, Allen
Dulles, J. Foster
Dunant, Henri
Dupuy, Richard
Duval, René
Ecker u. Eckhoffen
Ehmke, Horst
Ehrlich, Simon
Elliott, W. Y.
Engels
Ertl, Josef
Esser, Otto
Fenchel, Julius
Ford
Ford, Gerald
French, Fleming
Gauss, Ch.
Genscher, H.-D.
George, Henry
Gercen
Glotz, Peter
Gorman, R. O.
Goux, Ch.
Grahamová, K.
Griffin, Des
Guggenheimer
Gutierres, J. P.
Hamburger, Josef
129
Hanauer
Harris, Paul
Hays, M. M.
Heath, Edward
Hecht
Hecht, A.
Hegel
Heine
Herter, Ch. A.
Herz
Heuss, Th.
Heyne, M.
Hirsch
Hitler
Hoffmann, D.
Hoge, J. F.
Holtschmidt, F.
Homuth, N.
Hoover, H.
Hornsby, Th.
House, E. M.
Hutchins, R. M.
Hyland, William
Chase
Chesterton, A. K.
Chouraqui, Nicole
Imbert, Claude
Jablonsky, M.
James, William
Jaszi, Oscar
Jászi, Oszkar
Jefferson, Thomas
Johnson, A. S.
Johnson, J. E.
Johnson, Tom
Jonas, Heinrich
Jonas, Henry
Jones, Henry
Jones, Melvin
Kahn, Otto H.
Kaiser, Karl
Kant, I.
Kennedy, J. F.
Kerenský
Ketteler, W. E. v.
Kettering
Kissinger, H.
Klement V.
Klement XII.
Kling
Kluncker, Heinz
Kohn, Hans
Kraft, Joseph
Kristoffersen, E.
Kuhn
Kuzmin, G. G.
Lambsdorff, O.
Lane, Mark
Le Pen, J. M.
Lehman, H.
Leisler-Kiep, W.
Lemmi, A.
Lenin
Lennhoff, E.
Lerich, K.
Lessing, G. E.
Levi, Armand
Levi, Arrigo
Levy, M. Marx
Levy, Moses
Lewisová, F.
Lilly
Lindovice, Isaac
Lippe, B. v.
Lippe, Juliana v.
Lippman, W.
Loeb
Lord, Winston
Lowman, S.
Luther, Martin
Magnin
Mann, Th.
Mao
Marburg, Louis
Maréchal
Margiotta, D.
Marx, K.
Mazzini, G.
McNamara, R.
Mendelsohn
Mendes, H. P.
Mendez, Moses
Mendez, Salomon
Michelet
Miers, Horst E.
Milner
Mitterand, Jacques
Mohamed
Molay, J. de
Mond, Arthur
Montefiori, M.
Morgan
Morgenthau, H.
Morgenthau, M.
Muere, Isaac
Mullins, E.
Mumford, L.
Murphy, Robert
Mussolini
Napoleon
Neilson, W. A.
Neumann, F.
Niebuhr, R.
Nietzsche
Nixon, Richard
Noe
Nonnenmacher, G.
Oberth
Ogasawara, T.
Ogata, Akira
Ohtsuki, S.
Oppenheimer
Pavel, sv.
Petersová, B.
Petr, sv.
Pike, Albert
Pius IX.
Ploncard d’Assac
Portig, A.
Porzner, K.
Posner, O.
Potier, E.
Powell, Baden
Prantner, R.
Quigley, Caroll
Rakovskij, Ch. C.
Randová, Ayn
Rathenau, W.
Reed, Douglas
130
Renau
Retinger, J. H.
Rhodes, Cecil
Rockefeller
Rockefeller, D.
Rockefeller, John D.
Rockefeller, L.
Rodacher
Rodenstock, R.
Roosevelt, C.
Roosevelt, F. D.
Rosenberg
Rosenburg
Rosenman, S.
Rosenthal, S.
Rothschild
Rothschild, Alfred
Rothschild, E. de
Rothschild, Nathan
Rothschild, N. Meyer
Rothschild, Nathaniel
Rothschild, Philipp
Rothschild, Victor
Rouget, del’Isle
Rowen, H.
Rusk, Dean
Salvemini, G.
Sanger, A. L.
Sarasqueta, A.
Schaffer
Schamberg, I.
Schamberg, M.
Scheel, Walter
Schenkel, G.
Schiff, Jacob
Schiff, John
Schiff, Mortimer
Schmidt, H.
Schwab
Schwarz-Schilling
Schwengeler, A.
Seeligsohn, E. M.
Six, F. A.
Sommer, Theo
Späth, Lothar
Spinoza, Baruch
Stainer
Stalin
Stein, P.
Stimpfle, J.
Stoléru, L.
Stoltenberg, G.
Strauß, N.
Strauß, F. J.
Stücklen, R.
Talbott, S.
Tennyson, A.
Thomas, Norman
Tomáš, Akvinský
Trawny, Otto
Trockij, Lev
Trudeau, P. E.
Truman, Harry
Vaquié, Jean
Vetter, H. O.
Vogel, Th.
Volcker, Paul
Wagner, R.
Wallenberg
Wallmann, W.
Warburg
Warburg, Felix
Warburg, Max
Warburg, Paul
Warnke, J.
Washington, G.
Weishaupt, A.
Wilhelm v. Hanau
Wilson, Harold
Wilson, W.
Wolf, Simon
Wolf v. Amerong
Wolf, C.
Wolf, David
131
Download

Nadcházející „diktatura humanity” Panství Antikrista