Četba k Maturitě – Martin Hujer
1. Nejstarší světové literární památky
Epos o Gilgamešovi
Bible
2. Literatura období starého Řecka
Sofoklés – Král Oidipus
Homér – Odyssea
Staré řecké báje a pověsti - Eduard Petiška
3. Římská literatura a literatura období středověku
Bible
Proměny - Publius Ovidius Naso
Epos Beowulf
Tristan a Izolda
4. Vývoj českého písemnictví do doby Karla IV.
Kosmova kronika česká /Chronica Boemorum/
Dalimilova kronika
5. Literatura doby Karla IV., období husitské
6. Světová renesanční literatura
Důmyslný rytíř don Quijote de la Macha - Miguel de Cervates y Saavedra
Rozpravy o mravech hříšných kurtizán - Pietro Aretino
Dekameron - Giovanni Bocaccio
7. Nejvýznamnější představitelé české renesanční a barokní literatury
Labyrint světa a ráj srdce - Jan Ámos Komenský
8. Vývoj světové literatury od doby baroka po preromantismus
Lakomec – Moliére
Faust – Johann Wolfgang Goethe
9. České národní obrození
Německo – český slovník – Josef Dobrovský (ne původní vydání)
Česko-německý slovník – Josef Jungmann (ne původní vydání)
10. Světová romantická literatura
Ivanhoe – Walter Scott
Evžen Oněgin - Alexandr Sergejevič Puškin
Tři mušketýři - Alexandre Dumas st.
11. Česká romantická literatura
Máj – Karel Hynek Mácha
Kytice (Kytice pověstí národních) - Karel Jaromír Erben
12. Osobnosti světové realistické literatury
Revizor - Nikolaj Vasiljevič Gogol
Oliver Twist – Charles Dickens
Henrik Ibsen - Peer Gynt (divadelní hra)
Zabiják - Emile Zola
Otec Goriot - Honore de Balzac
13. Pojetí českých dějin v historické próze 19. -20.století
Staré pověsti české - Alois Jirásek
Lucerna - Alois Jirásek (divadelní hra – v ND)
Kladivo na čarodějnice – Václav Kaplický
Kutnohorští havíři - Josef Kajetán Tyl
14. Obraz venkova a města v české próze 19. století
Povídky malostranské - Jan Neruda
Výminkáři - Karel Václav Rais
Poldík rumař - Hálek Vítězslav
Černý Petříček - Karolína Světlá
Stránka 1 z 49
15. Vývoj české poezie druhé poloviny 19. století
Knihy veršů - Jan Neruda
Písně kosmické - Jan Neruda
Balady a romance – Romance o Karlu IV – Jan Neruda
Písně otroka - Svatopluk Čech
16. Vývoj českého divadla do konce 19. století
Lucerna - Alois Jirásek (divadelní hra – v ND)
Kutnohorští havíři - Josef Kajetán Tyl
Maryša - Bratři Mrštíkové
17. Charakteristické rysy českého divadla 20. století
Osel a stín - Voskovec a Werich
Těžká Barbora - Voskovec a Werich
Audience - Václav Havel
18. Humor a satira v české literatuře
Saturnin - Zdeněk Sirotka
Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV. století - Svatopluk Čech
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – Jaroslav Hašek
19. Nové směry v české literatuře přelomu 19. a 20. století
Kuře melancholik - Karel Josef Šlejhar
Krysař - Viktor Dyk
Milá sedmi loupežníků - Viktor Dyk
20. Nejvýznamnější osobnosti moderní světové poezie
Zdechlina (Květy zla) - Charles Baudelaire
21. Česká meziválečná poezie
Těžká hodina - Jiří Wolker
22. Demokratický proud české prózy meziválečného období, společenský román
Bylo nás pět - Karel Poláček
Věc Makropulos - Karel Čapek
Bílá nemoc - Čapek Karel
R.U.R. - Karel Čapek
23. Imaginativní, baladická, psychologická próza české literatury meziválečného období
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – Jaroslav Hašek
Pekař Jan Marhoul - Vladislav Vančura
HeLiMaDoE – Jaroslav Havlíček
24. Světová meziválečná próza
Petr a Lucie - Romain Rolland
Stařec a more - Ernest Hemingway
Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque
25. Charakteristika a osobnosti světové prózy po druhé světové válce
Čas žít, čas umírat - Erich Maria Remarque
Král Krysa - James Clavell
Hlava XXII - Heller Joseph
Horalka – Alberto Moravio
+ Spoustu světové Fantasy a Sci-fi
26. Vývoj české poezie po roce 1945
Romance pro křídlovku – František Hrubín
Maminka - Jaroslav Seifert
27. Obraz druhé světové války v české literatuře
Romeo, Julie a tma - Jan Otčenášek
Ostře sledované vlaky - Bohumil Hrabal
Němá barikáda - Jan Drda
28. Vývoj české prózy 50. -60. let 20. století 29. Česká próza 70. - 80. let 20. století, její vývoj do současnosti
Honzíkova cesta - Bohumil Říha
Žert - Milan Kundera
Falešný autostop (Směšné lásky) - Milan Kundera
Memento - Radek John
Hrdý Budžes - Helenka Součková
Obsluhoval jsem anglického krále - Bohumil Hrabal
Stránka 2 z 49
1. Nejstarší světové literární památky
Epos o Gilgamešovi
Epos pojednává o uruckém králi Gilgamešovi. Celý život toužil po nesmrtelnosti. Aby si ho lidé pamatovali, nechal kolem svého města
vystavět hradby. Byl ze dvou třetin bůh a z jedné člověk. Neměl dobré srdce a týral lidi. Proto bohyně Arruru stvořila člověkovi, který se
Gilgamešovi vyrovnal – Enkidua. Žil ve stepi, neznal lidi ani lidská sídla a zvěř mu byla rodinou. Giglameš nechal za Enkiduem poslat služebnici
z chrámu bohyně Ištar. Po setkání s touto ženou se z divokého tvora stal člověk. Poté došlo k setkání a souboji mezi Gilgamešem a Enkiduem.
Oba bojovníci zjistili, že jejich síly jsou vyrovnané. Stali se nejlepšími přáteli. Spolu zbavili svět obludného Chuvavy, což byl strážce Cedrové hory
a původce zla na zemi, pokáceli vzácné cedry a zabili nebeského býka, který byl pomstou bohyně Ištar a ničil vše na zemi. Po rozsudku bohů byl
Enkiduo proklet a za 12 dní zemřel. Gilgameš byl po smrti svého přítele velmi smutný. Nemohl se smířit s myšlenkou, že jednou také zemře a
proto se vydal za nesmrtelností k Utanapištimi, který přežil potopu. Hledá květinu věčného života, ale neuspěje a sní mu ji had.
Charakteristika:
Gilgameš – silný král, cílevědomý, chtěl získat nesmrtelnost, ale stal se nesmrtelným tím, co vykonal
Enkiduo – skutečný člověk, s dobrým srdcem, neznal nenávist a podobné zlé vlastnosti
Bible
David a Goliáš
Izraelci žili v dnešní Palestině, kterou vojensky obsadili a zalidnili. Museli se bránit mnoha nepřátelům, kteří je chtěli zotročit. Mezi
nepřátele patřili i Pelištejci. Jednoho dne tyto dva národy stály proti sobě ve válce. Nejsilnějším mužem mezi Pelištejci byl Goliáš. Vyzíval
Izraelce, aby ze svého středu vybrali muže, který by s ním zápasil. Řekl, že pokud vyhraje Izraelec, budou Pelištejci izraelskými otroky a naopak.
V izraelském vojsku se přihlásil k boji mladý David. Izraelský král Saul nevěřil, že pasáček obcí má proti Goliášovi šanci. Přesto ho oblékl do
brnění. Davida ale brnění zatěžovalo a proto ho odložil. S sebou si vzal prak a několik malých kamínků. Goliáš Davidem pohrdal. David vložil
jeden z kamínků do praku a Goliáše zabil ranou do čela. Goliáš padl mrtvý k zemi, Pelištejci se dali na útěk a Izraelci zůstali na bojišti jako
vítězové.
David: příklad člověka, který si je vědom pravdivosti svého rozhodnutí a osobní statečnosti
Goliáš: mohutné postavy, měl železné brnění a byl vyzbrojen kopím
Podobenství o milosrdném Samaritánovi
Jeden poutník šel cestou mezi Jeruzalémem a Jerichem. Přepadli ho lupiči, oloupili ho a nechali na místě polomrtvého. Touto cestou postupně
procházel kněz, chrámový služebník a samaritán. Jediný samaritán si ho všiml a pomohl mu. Když ho uviděl, přistoupil k němu, obvázal jeho
rány a dovedl ho do hostince. Správci hostince řekl, aby se o něho postaral a že až se vrátí, všechno mu zaplatí.
Milosrdný samaritán: vítězila u něj normální lidskost nad nacionální a náboženskou pohodlností
Jazyk: Bible je psána původně hebrejsky a aramejsky, později řecky. Během dvou tisíc let vývoje lidské civilizace byla přeložena do většiny
světových jazyků
Stránka 3 z 49
2. Literatura období starého Řecka
Sofoklés – Král Oidipus
Hlavní postavy: Oidipus (thébský král)
Vedlejší postavy: Laios (král), Iokasté (královna, jeho žena, matka krále Oidipa později i jeho žena), Kreón (Iokastin bratr), Teiresiás (věštec),
Polybos (korintský král)
Věštba určila králi Laiovi, že ho jeho vlastní syn usmrtí a ožení se s jeho manželkou, svou matkou. Když se mu narodil syn, přikázal,
aby mu probodli nohy a odnesli ho do lesa na hoře Kithariónu. Otrok, který to měl udělat, odnesl novorozeně k pastýři korintského krále. Král
Polybos neměl vlastní děti, a proto ho přijal za svého. Dal mu jméno Oidipus, což znamená "s opuchlýma nohama.", a svědomitě se ujal jeho
výchovy. Když při hostině vytkne Oidipovi opilý přítel jeho původ, odebere Oidipus do delfské věštírny, aby se zeptal na své rodiče. Když se
dozví svou věštbu, rozhodne se opustit své „rodiče“
Cestou nevědomky zabije svého vlastního otce, krále Laia. Nedaleko Théb rozluští hádanku Sfingy a osvobodí tím město od té stvůry.
Odměnou za to dostane královský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasté. Zatím však neví, že je jeho matkou. Po několika letech postihne Théby
strašný mor. Oidipus se z věštby dozví, že mor bude sužovat Théby do té doby, dokud bude žít vrah krále Laia. Začne po něm tedy pátrat a
věštec Teiresiás mu řekne svou věštby, tedy že vrahem krále Laia je on sám. Oidipus se rozzuří a věstce vyžene z paláce.
Myslí si, že to celé je spiknutí jeho švagra Kreóna, který se chce zmocnit trůnu. Proto se začne hádat i s Kreónem. Po dalším pátrání
zjišťuje, že vrahem je zřejmě on sám. Vyslýchá muže, který viděl Laiovu vraždu. Současně přicestuje pastýř, který mu oznamuje Polybovu smrt a
možnosti jeho nástupu na trůn. Ten však má z návratu strach. Po výslechu Thébského pastýře se Oidipus dozvídá celou pravdu. Iokasté se ve
svém pokoji oběsí. Oidipus, když vidí, co způsobil, se raději oslepí, aby neviděl následky svých činů. Usmíří se s Kreónem a po čase je vyhoštěn z
Théb.
Homér – Odyssea
Období: deset let po konci trójské války
Hlavní postavy: Odysseus, bohyně Pallas Athéna
Vedlejší postavy: bůh Poseidon, kyklop Polyfémos, Pénelopa, Télemachos
Děj eposu se odehrává po dobu deseti let po dobytí Tróje spojenectvím řeckých městských států. Trója byla dobyta díky tomu, že bohyně Pallas
Athéna poradila Odysseovi, ithackému králi, že Tróju nelze zničit silou, ale chytrostí. Díku tomu Odysseus vymyslel, že postaví dřevěného koně,
do kterého se ukryjí nejlepší bojovníci, aby potom mohli Tróju snadno zničit. Za tuto radu si Athéna vyžádala slib, že Řekové nebudou týrat a
vraždit trójské ženy a děti. Jelikož ale řečtí vojáci neuposlechli Oddyseova příkazu nezabíjet nevinné, uvalila na ně Athéna kletbu: „Budete
umírat v bratrovražedných šarvátkách, mořských bouřích bez pomoci bohů i pozemšťanů.“
Po skončení trójské války se většina lodí vrátila do zemí svých otců bez překážek. Většina, až na dvanáct Oddyseových lodí, které
následujících deset let putovaly po moři a procházely nejrůznějšími nástrahami bohů, polobohů i smrtelníků.
Na ostrově kyklopů, synů boha Poseidona, přišlo o život šest Odysseových druhů. Aby se dostali z Polyfémovy jeskyně, chytili se na
břicha ovcí a ráno proklouzli ven, když kyklop vyhnal své stádo na pastvu. Jelikož ho v šarvátce oslepili, začal Poseidon chystat lodím spoustu
nástrah.
Na ostrově Aiola, krále větrů, byli námořníci bohatě pohoštěni. Při odjezdu daroval Odysseovi kožený měch, do kterého zavřel
všechny zlé větry. Když už byli na dohled Ithaky, Odysseus usnul a jeho druhové byli zvědaví, co má schované v měchu, tak ho otevřeli, zlé větry
vyletěly ven a odehnaly je daleko od břehů Ithaky.
Když zakotvili na ostrově zlé kouzelnice Kirké, vyslal Odysseus na průzkum několik svých druhů, které Kirké proměnila ve vepře.
Odysseus nakonec Kirké s Athéninou pomocí přelstil a své druhy zachránil.
V jedné strašné bouři Odysseus ztroskotal a dostal se na ostrov Fajáků, kde vládne král Alkyón. Odyssea na mořském břehu najde
dcera fajáckého krále Nausiká. Král i princezna přesvědčují Odyssea, aby tam zůstal, ale on se chce vrátit domů. Alespoň ho tedy fajáckou lodí
dovezli na Ithaku.
Na Ithace je jeho dům plný nápadníků jeho manželky Penelopy. Athéna ho proměnila v žebráka, aby se mohl vloudit na jejich hostinu
a také se ucházet o Penelopu. Manželem Penelopy se měl stát ten, který napne Odysseův luk a prostřelí oka dvanácti seker. Nikomu
z nápadníků se to nepovedlo, až starému žebrákovi, Odysseovi. Ten vyhnal všechny nápadníky a Athéna mu vrátila jeho pravou podobu.
S Penelopou a synem Télemachem žil šťastně až do smrti.
Staré řecké báje a pověsti - Eduard Petiška
Prométheus
Postavy: Prométheus, Zeus, Athéna, Héfaistos, Hérakles
Prométheus, potomek Titánů, chodil po Zemi a hledal sobě podobné tvory. Jenže žádné nenacházel a tak uplácal sochu prvního člověka z hlíny.
Bohyně Athéna jí dala život. Jelikož ale takoví lidé byli hloupí a neschopní, chodil Prométheus po Zemi a učil lidi číst, psát, stavět domy, vyrábět
lodě, těžit nerostné bohatství. Zeus nakázal Prométheovi, aby naučil lidi uctívat bohy. Prométheus souhlasil, ale řekl, ať si přijde vybrat, jaké
oběti od lidí požaduje. Prométheus na Dia přichystal lest – býčí maso schoval do kůže a kosti obalil tukem. Jenže Zeus tuto léčku prohlédl a
Stránka 4 z 49
schválně si vybral hromadu kostí a tuku. Od té doby lidé obětovávali bohům kosti a tuk. Jako trest vzal lidem oheň, aby maso museli jíst syrové.
Prométheus chtěl lidem pomoci a tak se vplížil do Diova paláce na hoře Olymp a tam ukradl oheň z krbu. Zeus nechal Héfaista stvořit
nádhernou dívku, Pandoru. Do rukou ji vložil zlatou schránku. Poslal ji k Epimétheovi, Prométheovu bratru. Ten skříňku otevřel a z ní na Zemi
přišly nemoci, bolesti, bída a strasti. Zeus se pomstil také Prométheovi tím,že jej nechal Hefaistem přikovat k vysoké skále v pohoří Kavkaz.
Každý den k němu přilétal obrovský orel a trhal mu z těla játra, která mu vždy přes noc dorůstala. Po staletích trápení ho osvobodil Hérakles,
když lukem zabil orla a kyjem rozdrtil Prométheovy okovy. Aby se však splnila Diova kletba, musel Prométheus nosit na prstě prsten s kusem
kamene ze skály z Kavkazu.
Potopa
Postavy: Zeus, Lykáón, Deukalión, Pyrrha
K vládci bohů, Diovi se donesly zvěsti o tom, že lidé jsou zkažení a zlí. On těmto pověstem nevěřil a proto se rozhodl sestoupit na
Zemi, aby se o tom přesvědčil na vlastní oči. Zjistil, že lidé jsou ještě horší než se vypráví a neštítí se ani zločinů. Jednoho večera došel Zeus k
paláci arkadského krále, Lykáóna. Ten se rozhodl vyzkoušet pocestného, jestli je to opravdu bůh a tak nechal z jednoho zajatce uvařit polévku.
Až by pocestný usnul, byl Lykáón připraven ho zabít a okrást. Zeus lest prohlédl a rozzuřil se, seslal na palác blesk. Sotva Lykáón utekl před
plameny hořícího domu, zjistil, že se proměňuje ve vlka. Zeus se vrátil na nebesa a svolal sněm všech bohů. Oznámil jim, že zničí lidstvo,
protože je zlé, podlé a nečestné. Rozhodl se na Zemi seslat potopu, aby ji očistil od zkaženého lidstva. Zeus s Poseidonovou pomocí začal
zaplavovat Zemi vodou. Lidé se snažili zachránit na vrcholcích hor, ale i ty mizely pod vodou. Suchá zůstala jen hora Parnas v zemi Fókis, kam
zamířil člun s Deukaliónem, synem Prométheovým, a jeho manželkou Pyrrhou. Jakmile Zeus zjistil, že zlí lidé už byli zničeni a zůstali jen tito dva
dobří, rychle odvolal potopu. Když ale zjistili, že z celého lidstva zůstali jen oni dva, začali zoufat a modlit se. Bohyně jim poradila, aby za sebe
házeli kosti Velké matky. Nejdříve nechápali, co tím bohyně myslela, ale pak Deukalióna napadlo, že Velká matka by mohla být Země a její kosti
kameny v hlíně. Oba tedy nasbírali kameny a pak je házeli za sebe. Stal se zázrak. Kameny se po dopadu měnily na lidi. Ty vržené Deukaliónem
na muže a ty vržené Pyrrhou na ženy. Tak vznikl nový lidský rod a odolný a nepoddajný jako kámen, z něhož se zrodil.
Faethón
Postavy: Faethón, bůh Hélios
Faethón byl malý chlapec, kterému jeho kamarádi nevěřili, když jim říkal, že jeho otcem je bůh. On se proto rozhodl svého otce, boha
Héliose, navštívit. Matka mu nebránila, jen mu poradila, kudy se má vydat. Faethón vystoupal na vysokou horu, kde měl svůj hrad jeho otec a
vešel dovnitř. V hradu se setkal s Héliem a ten mu potvrdil, že je jeho otcem a na důkaz toho mu splní jakékoliv přání. Faethón si přál jednou
řídit vůz, na kterém každý den létá po obloze. Hélios se zalekl Faethónova přání a snažil se mu jej rozmluvit. Faethón nechtěl ustoupit. Hélios
mu tedy vysvětlil, že musí letět po jeho stopě, protože kdyby letěl vysoko, spálil by oblohu, a kdyby letěl nízko, spálil by zemi. Když Faethón řídil
vůz, koně poznali, že neřídí Hélios, splašili se a táhli vůz blíže k Zemi. Tam, kde Sluneční vůz prolétl blízko Země, se vše měnilo na popel. Země
prosila Dia, aby ji pomohl. Zeus mrštil blesk a srazil Faethóna ze Slunečního vozu na Zemi. Faethóna pohřbily víly a Hélios truchlí dodnes pro
svého syna. Z noční oblohy padají jeho slzy, kterým lidé říkají rosa.
Orfeus
Postavy: Orfeus, Euridika, Hádes, Chárón
Orfeus byl slavný básník a zpěvák. Všichni byli vždy omámeni jeho zpěvem. Zamiloval se do krásné vodní víly, Euridiky, se kterou se
později oženil. Jednou když Orfeus odcestoval předvádět své umění na vzdálený zámek, se Euridika rozhodla navštívit své bývalé družky,
Najády. Cestou ji uštknul jedovatý had, a proto Orfeus přestal hrát veselé písně. Rozhodl se sestoupit do Podzemní říše, aby si od Háda vyprosil
návrat své manželky Euridiky. Cestou překonal tříhlavého psa Kerbera, nechal se od Cháróna převézt na druhou stranu řeky Styx. Orfeus začal
hrát písně pro Háda a jeho manželku Persefonu, aby je obměkčil a oni mu dovolili si Euridiku odvést do světa živých. Nakonec mu slíbili, že mu
ji vydají, ale že se nesmí cestou ven na ni ohlédnout, jinak by zůstala v podsvětí navždy. Když spěchal ven, tak se najednou začal bát, že se něco
stalo a ohlédl se na Euridiku a ta se rozplynula a vrátila se do podsvětí. Tentokrát už ho Chárón převést nechtěl, tak se vrátil zpátky na zem.
Potom se v lese setkal se šílenými Bakchantkami, které rozzuřil jeho zpěv a tak ho usmrtily kameny. Tím se konečně shledal se svojí Euridikou…
Midas
Postavy: Midas, Dionýsos, Silén, Apollón, Pan
Ve Frýgii vládl král Midas, který uctíval boha Dionýsa. Myslil si, že je velmi chytrý a má vždy pravdu. Protože byl král, tak mu nikdo
neřekl pravdu. Jednou přivedli ke králi rolníci opilého starce, který se sotva držel na nohou a říkali, že ho našli v královské vinici, jak trhal
nejkrásnější hrozny. Midas poznal, že to je Silén, Dionýsův vychovatel, a proto ho dal okamžitě propustit. Jako poctu pro důležitého hosta
uchystali desetidenní hostinu, kde víno teklo proudem a stoly se prohýbaly pod tíhou chutných pokrmů. Jedenáctý den mu Midas daroval osla
a ustanovil průvod, který ho měl odvést do sousední země, kde se Dionýsos zdržoval. Tam potkali boha Dionýsa, který jel na zlatém voze
taženém tygry a hledal svého pěstouna. Za odměnu se rozhodl splnit Midasovi jedno přání. Midas chtěl, aby se vše, čeho se dotkne, proměnilo
ve zlato. Když si ověří, že to opravdu funguje, má velkou radost, která však netrvá dlouho, protože zjistí, že se nemůže najíst, protože i pokrmy
vkládané do úst se mění ve zlato. Jde tedy zpět za Dionýsem a prosí ho, aby mu pomohl se přání zbavit. Poradil mu, aby přání ze sebe smyl v
řece Paktol. Od té doby je řeka zlatonosná.
Stránka 5 z 49
Později se nachomýtl k hádce Apollóna a Pana, kteří chtějí, aby rozsoudil, kdo lépe hraje. Midas řekl, že lépe hraje Pan a zato mu
Apollón přičaroval oslí uši, aby lépe slyšel kvalitní hudbu. Midas začal schovávat své oslí uši pod turban. Později, když se mu už pod turban
nevešly vlasy, musel své tajemství vyjevit i svému holiči, kterému však zakázal o tom komukoliv říci. Ten tajemství nemohl unést a tak ho
vyšeptal do jamky. Vyrostlo tam vysoké rákosí, které šeptalo: „Král Midas má oslí uši!“
Založení Théb
Postavy: Europa, Kadmos
Zeus se zamiloval do Europy, dcery foinického krále Sidonu Agénora, kterou později v podobě býka unesl. Král po ní vyslal pátrat
svého syna Kadma. Ten se se svojí družinou dostal až do delfské věštírny, kde Pýthie předpověděla, že má přestat s pátráním po sestře a
následovat osamělou jalovici až k místu jejího odpočinku a tam založit město zvané Théby. Kadmos udělal, jak věštba radila, ale v místě, kde
měl založit město, narazil se svými druhy na hrozného draka, syna boha války Área. V boji s ním zahynuli ostatní členové družiny, přežil jen
Kadmos, který nakonec draka zabil. Bohyně Athéna mu poradila, aby zasel dračí zuby, z nichž vyrostli noví bojovníci, kteří se až na pět
nejsilnějších navzájem pozabíjeli. S těmi pak Kadmos založil Théby.
Stránka 6 z 49
3. Římská literatura a literatura období středověku
Bible
-
viz. Q1
Proměny - Publius Ovidius Naso
-
veršovaná epická skladba z 8. století
básně jsou členěny do 15 knih
řecké a římské mytologické příběhy, které mají společný motiv - proměnu
použity daktylské hexametry - 12 tisíc veršů, slovní hříčky
ispirace pro mnoho dalších umělců
z latiny přeložil Ferdinand Stiebitz
Daidalos a Íkaros
Daidalos, který se ocitl ve vyhnanství na Krétě, toužil po rodné zemi. Vyrobil proto křídla z ptačích per, které spojil voskem. Varoval svého syna
Íkara před nebezpečím vody a slunce, ale chlapec se nechal zlákat oslnivou září, kvůli které nalezl smrt v moři. Nešťastný Daidalos syna pohřbil
na ostrově, který po něm na počest jeho památky pojmenoval.
Filemón a Baucis
Zeus a Hermes hledali v lidské podobě přístřeší a manželé Filemón a Baucis jim ho nezištně poskytli. Za odměnu nebyli postiženi potopou a po
smrti byli přeměněni na dva stromy, jejichž větve se proplétaly.
Pyramos a Thisbé
Milenci Pyramos a Thisbé žili v Babylóně. Na jedné noční schůzce dívku vylekala lvice, dala se tedy na útěk, při němž jí sklouzl závoj. Pyramos
ho nalezl celý od krve a v domnění, že je jeho láska mrtvá, spáchal sebevraždu. Když ho Thisbé spatřila, provedla totéž. (inspirace pro
Shakespeara)
Iuppiter a Kallistó
Iuppiter dostane zálusk na krásnou Kallistó, dceru arkadského krále Lykaóna, s níž splodí Arkada. Iuno ji posléze promění v medvědici. Aby ji
později Arkás nezabil, domnívaje se, že bojuje s medvědem, vezme je oba Iuppiter na oblohu jako nová souhvězdí. Kallistu jako Medvěda,
Arkada jako Arktofylaka.
Epos Beowulf
Epos z 8. století - vůbec nejstarší důkaz hrdinské epiky, vrcholné dílo staroanglické literatury. Skladba se zachovala v jediném rukopisu, a to z
doby kolem roku 1000.
Dánský král Hrothgar si dal postavit nádherný zámek nazvaný Jelení, kde shromáždil nejlepší rytíře. Objeví se však Grendel, obrovský obr, který
se vynořuje z tajemné bažiny nebo laguny, aby ničil a zabíjel.
Je považován za druh ďábla, nepřítele Boha. Tradiční zbraně proti němu nic nezmůžou. Po dvanácti letech krveprolévání se dostaví ze země
Gótů (jižní Švédsko) kníže Beowulf vládnoucí obrovskou silou, jenž již zabil různé mořské obludy: s Grendelem bude bojovat holýma rukama. V
hrozném nočním souboji hrdina utrhne netvorovi paži, a ten prchne do laguny, kde zemře.
O něco později je království pustošeno Grendelovou matkou, která chce svého syna pomstít a způsobí mnoho dalšího zármutku. Beowulf se
ponoří do bažiny a v jedné rozsáhlé podvodní jeskyni nalezne meč, jimž utne hlavu Grendelovy matky.
V Jelením zámku ho všichni oslavují. Hrdina se vzápětí vrátí ke svým lidem.
O padesát let později je Beowulf již gótským králem. Krajinu pustoší svým ohnivým dechem drak, který hlídá poklad v hrobce starého
vyhynulého národa. Beowulf, jenž chce kromě jiného získat poklad pro své věrné, draka zabije, je však zraněn a otráven. Zemře a je mu
připravena obrovská hranice. Je pohřben s celým pokladem v hrobce poblíž moře.
Tento epos byl v roce 2007 filmově zpracován.
Tristan a Izolda
Báseň pochází nejspíše z jihozápadní Anglie. Nejstarší díla se dochovaly pouze torzovitě a pocházejí zřejmě z období kolem 12. století. Patrně
nejlepším zpracovatelem tristanovské látky byl Chrétien de Tryoes, prohloubil psychiku problematiky příběhu. Tento autor skládal pro své
urozené příznivce i veršované romány o králi Artušovi a o rytířích Kruhového stolu. Ovšem jeho skladba se nám nedochovala. Její rekonstrukci
pořídil na základě rozmanitých pramenů Bédier v r. 1900 ji vydal. Stala se základem pro komorní oratorio Franka Martina.
Do drakem zužovaného města přijel Tristan se svými druhy, král Gormond jim slíbil, že když se obludy zbaví, dá jednomu z nich svou dceru
Izoldu za manželku. Tristan se rozhodl proti nestvůře vypravit sám. Draka v boji porazil, na důkaz mu vyřízl jazyk a vložil si ho do boty. Jed z
jazyka se dostal Tristanovi do těla, proto po chvíli padl vyčerpáním k zemi.
Stránka 7 z 49
Zanedlouho touto cestou projížděl královský senešal, který se už dlouho pokoušel o královu dceru, drakovi setnul hlavu, aby dokázal, že ho
zabil on. Dojel do hradu a žádal o Izoldinu ruku. Ta však tušila podvod a vydala se se svou matkou na místo boje. Našly Tristana v mdlobách,
odvezly ho na hrad a několik dní se o něj staraly.
Při čištění jeho meče si Izolda všimla, že mu chybí hrot, Tristan byl vrahen jejího strýce. Kousek meče, jenž byl vytažen z Moroldova těla pasoval
k Tristanovu meči. Ale jediný Tristan mohl dokázat, že draka senešal nezabil, tak se to rozhodla zatajit.
Kdyže Tristan probral, Izolda se dozvěděla, že ji žádá pro svého strýce krále Marka, byla zarmoucena. Všimla si toho její matka, a proto dala
služebné lahvičku s kouzelným nápojem lásky, aby se Izolda s Markem netrápila.
Cestou do země krále Marka byli souženi žízní, služebná Tristanovi a Izoldě omylem podala kouzelný nápoj a oni se do sebe zamilovali. Izolda si
i přes to vzala Marka, ale s Tristanem se potají scházela dál. Král se to dozvěděl a překvapil milence na jejich utajené schůzce. A okamžitě
nařídil jejich upálení.
Cestou k hranici řekl Tristan, že se chce ještě pomodlit v nedaleké kapli, ta byla umístěna na útese. Tristan z útesu skočil a jako zázrakem ho
zachytil plochý kámen, seskočil z něho na pláž a kousek dál na něj čekal jeho zbrojnoš Gorneval, ten mu dal jeho zbroj. Tristan se vydal
zachránit Izoldu a potom se společně schovávali i s Gornevalem po tři léta v lese. Král Marek je našel, když uviděl Trisana a Izoldu vyhublé a
spící, rozhodl se, že je ochoten vzít Izoldu na svůj dvůr, ale Tristan musí odejít do jiné země. Souhlasili, jenže Tristan se pokusil žít Izoldě
nablízku a byl odhalen zvědy.
Nakonec musel odjet do Amoriky. V Bretani se dal do služeb krále Hoela a stal se přítelem jeho syna Kaherdina. Myslel si, že na Izoldu už dávno
zapomněl, a tak si vzal Kaherdinovu sestru. Ta se také jmenovala Izolda. On jí říkal Izolda s bílýma rukama. Tristana však vzpomínka na
světlovlasou Izoldu neopouštěla a všimla si toho jeho žena i Kaherdin.
Jednoho dne Tristana zranil trpaslík Beladis, jehož ženě se Kaherdin tajně dvořil. Tristan poslal Kaherdina do Cornwalu pro světlovlasou Izoldu,
jen ta ho může zachránit. Řekl Kaherdinovi, aby vyvěsil na lodi bílou vlajku pokud bude jeho milovaná světlovlasá Izolda na palubě a černou
pokud ne.
Každý den se nechával vynášet na břeh a vyhlížel loď. Když už byl tak slabý, že nemohl celý den sledovat moře, poprosil Izoldu s bílýma rukama,
aby mu řekla, s jakou vlajkou loď připlouvá. Ze žárlivosti mu pověděla, že je na moři loď s černou vlajkou. Tristan si myslel, že ho jeho milá
opustila a žalem zemřel. Avšak na moři plula loď s vlajkou bílou. Když světlovlasá Izolda uviděla mrtvé tělo Tristana, padla k zemi a vydechla
naposledy.
Milenci byli pochováni bok po boku. Král Marek nechal na hrob Izoldy zasadit planou růži a na hrob Tristana vinnou révu. Když obě rostlinky
povyrostly, navzájem se propletly, jakoby chtěl ukázat lidem, že láska je silnější než smrt.
Stránka 8 z 49
4. Vývoj českého písemnictví do doby Karla IV.
Kosmova kronika česká /Chronica Boemorum/
Dílo vznikalo od roku 1119 a je dovedeno od pravěku až do roku autorovi smrti. Kosmas použil řady pramenů, které se nám nedochovaly nebo
které nemůžeme spolehlivě určit. Neopomenul ani lidové podání, z něhož zaznamenával staré kmenové pověsti, upravoval je však podle
antických vzorů.
Kronika má i velkou cenu literární, hlavně pro autorovo vypravěčské umění, pro bystrou charakteristiku osob. Do vyprávění vkládá po vzoru
římských historiků humorné epizody, slovní hříčky, citáty z bible, ale také lidová přísloví.
Kronika je rozdělena do tří částí.
I. díl
Věnovaný mělnickému proboštu Šeborovi, začíná potopou světa, pak vypravuje známé pověsti z dob pohanských (praotec Čech, Krok a jeho
dcery, dívčí válka). Přechází k pokřtění Bořivoje a krátce líčí významné události z období prvních křesťanských knížat. Nezapomíná na mravy a
zvyky této doby. Kniha končí únosem Jitky z kláštera Svinibrodského a nastoupením Břetislava I. (1034).
II. díl
Věnovaný břevnovskému opatu Klimentovi, začíná výpravou Břetislava I. do Polska, vyzdvižením ostatků sv. Vojtěcha a převezením jich do
Prahy. Dále popisuje šedesátileté období, které je vyplněno zápasy českých knížat s Němci. Seznamuje čtenáře i s hroznými středověkými tresty
- odnětí paží, očí. Chmurné líčení je oživeno záznamy přírodních úkazů. Tento díl končí nastoupením Břetislava II. v roce 1092.
III. díl
Kronika zaznamenává konečné zúčtování s pohanstvím za Břetislava II., sváry mezi Přemyslovci, násilné křtění Židů, občanskou válku mezi
Přemyslovci a Vršovci, která končí za knížete Svatopluka vyhubením Vršovců a odvetnou vraždou knížete. I zde autor popisuje různé přírodní
jevy, zaznamenává i zázrak se závojem sv. Ludmily, který odolal ohni.
Dalimilova kronika
Kronika obsahuje 106 kapitol. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýš hodnotí prastarou
kroniku z Boleslavi, ze které nejvíce čerpal. Celou kronikou prostupuje silné vlastenecké cítění.
Text kroniky začíná legendou o Babylonské věži. Pověst vypráví, jak lidé stavěli vysokou věž, aby byli blíže Bohu, což se mu ale nelíbilo, a proto
každého člověka obdařil jiným jazykem. Lidé se tedy nemohli domluvit, a tak se rozešli a věž nikdy nedostavěli.
Poté se už autor zabývá pouze českou zemí. Bratr Čech se dopustil vraždy, proto byl vyhnán ze srbského kraje a musel se svými přáteli hledat
nové místo pro život. Po dlouhé a strastiplné cestě došli k jedné hoře, kde se usadili, hoře dali jméno Říp a okolnímu kraji jméno Čechy.
Uplynulo mnoho let a zemi vládl muž jménem Krok, které měl tři dcery - Kazi, Tetu a Libuši. Libuše byla velmi moudrá, proto k ní chodilo
mnoho lidí se rozsoudit. Jednou za ní přišli i dva zemani, ale poraženému se to nelíbilo a osočil ji z toho, že nebude poslouchat ženu. Proto
Libuše souhlasila, že se vdá, a poručila svým sluhům, aby šli za jejím koněm, to on je dovede k pravému knížeti. Kůň se zastavil u Přemysla
oráče, jenž se stal novým knížetem.
Kniha dále pokračuje založením města Prahy. Jméno Praha vzniklo podle prahu, který tesali otec a syn v místě, kde dnes leží hlavní město.
Následuje pověst o dívčí válce. Po Libušině smrti se chtěly ženy chopit moci, proto postavily hrad Děvín, kde se učily jezdit na koni a používat
luk, a za svou vůdkyni si zvolily kněžnu Vlastu. Mnoho žen se tam seběhlo, ale muži je i přesto nebrali vážně, proto nad nimi ženy snadno
zvítězily. Až potom muži pochopili jejich sílu, postavili Vyšehrad a dívky s pomocí malé lsti nakonec porazili. Zanedlouho po válce Přemysl
zemřel, na jeho místo nastoupil Nezamysl a po něm mnoho dalších panovníků.
Autor pokračuje vyprávěním o prvním křesťanu Bořivoji, dále o Svatoplukovi, Vratislavovi a jeho synech sv. Václavovi a Boleslavovi. Vypráví
také o bratrovraždě, kdy Boleslav pozval svého bratra pod záminkou synova křtu na své sídlo, kde ho před vchodem do kostela zabil. Od té
doby začal vládnout pod přezdívkou Ukrutný. Po něm vládl jeho syn Boleslav Štědrý a po něm zase Boleslav Skoupý. Zajímavé je také vyprávění
o Oldřichovi, který odmítl německou šlechtičnu a místo ní si vzal chudou českou dívku. Dále pokračuje vyprávěním o Břetislavovi a Jitce. Jitka
byla dcerou císaře a její krása, o které se dozvěděl i on, byla vyhlášená po celém okolí. Břetislav ji unesl z kláštera, kde byla vychovávána, což se
samozřejmě jejímu otci moc nelíbilo, a proto vyhlásil Břetislavovi válku. Nakonec je ovšem Jitka usmířila.
Stránka 9 z 49
5. Literatura doby Karla IV., období husitské
Stránka 10 z 49
6. Světová renesanční literatura
Důmyslný rytíř don Quijote de la Macha - Miguel de Cervates y Saavedra
don Quijote – zchudlý zeman, chce po světě šířit dobro, ochraňovat slabé, trestat zlé
Sancho Panza – zbrojnoš, opak dona Quijota, usiluje o bezstarostný život a pohodu
Dulcinea – venkovská děvečka, don Quijote se do ní zamiluje
Rosinanta – starý kůň
Zchudlý zeman Alonzo Quijano vášnivě čte rytířské romány, kvůli kterým se rozhodne jet do světa a uskutečňovat své fantazie. Nechá si říkat
don Quijote de la Mancha (podle oblasti Mancha, kde žil). Obleče si rozpadlou zbroj po předcích, kterou vyčistil a vyspravil papírem. Jako sluhu
a zbrojnoše si s sebou vezme Sancho Panzu, kterému slíbil vládu na ostrově, který společně získají. Jako válečného koně osedlá starou
Rosinantu. Aby měl jako správný rytíř dámu svého srdce, vybere si selské děvče ze sousední vsi, které začne vznešeně nazývat Dulcinea. Když
má vše přichystané, tak se vydá do světa napravovat křivdy a ochraňovat bezbranné ke cti potulného rytířstva.
Následující den ráno vyrazili do světa. Don Quijote na Rosinantě, Sancho na oslu. Druhý den své cesty narazili na dva větrné mlýny, které don
Quijote považovat za strašlivé draky. Když na ně zaútočil, jeden mlýn ho zachytil svojí lopatkou a začal ho zvedat. Don Quijote se samozřejmě
neudržel a spadl. Sancho Panza naložil bezvládného dona Quijota na koně a pokračovali v cestě.
Navečer dorazili k hostinci, kde chtěli přenocovat. Proběhlo by to bez komplikací, kdyby si don Quijote nevzal do hlavy, že musí být pasován na
rytíře od hostinského, kterého považovat za krále. Ráno jsou z hostince vyhozeni, protože neměli peníze na zaplacení. Když odjížděli z hostince,
začal don Quijote bojovat se stádem ovcí, které bylo v jeho očích nepřátelskou armádou.
Přátelé dona Quijota ho chtějí zastavit od konání dalších nesmyslných činů. Jeden z nich se převleče za rytíře a v souboji dona Quijota porazí.
Ten se rozhodne vrátit domů, kde po nějaké době smířený se životem umírá.
Rozpravy o mravech hříšných kurtizán - Pietro Aretino
Proslulé dílo renesančního básníka, satirika a prozaika zpracovává věčné téma lidské erotiky v nejrůznějších společenských prostředích.
Námětem rozmarných dialogů je především poučení o tom, jak obalamutit muže, získat si jej a udržet, včetně návodu mladým dívkám ze strany
starých chův, matron a bývalých nevěstek. Tyto ženy, vybavené bohatými zkušenostmi svého povolání, probírají v průběhu tří dnů řadu
prostých i rafinovaných způsobů, jak si pomocí svého řemesla zajistit příjemnou existenci od klášterů až po domy bohatých patricijů.
Stránka 11 z 49
Dekameron - Giovanni Bocaccio
Dekameron je kniha, která se skládá ze sto příběhů. Bocaccio psal tuto knihu v roce 1348, t.j. v roce, kdy v Itálii zuřil mor. Byl to jeden
z největších morů, jaký kdy středověká Evropa vůbec zažila. Od tohoto tématu se rozvíjí celý příběh Bocacciovi knihy, který se začíná odehrávat
v italském městě Florencii, kde vládl také mor. Všichni lidé se snažili před touto zákeřnou nemocí utéci. Jedni se schovávali ve svých domech v
domnění, že se k nim nemoc nedostane, druzí pak se snažili uprchnout z tohoto města před morem pryč. Stejně tak se rozhodlo i deset
hlavních postav Bacacciovi knihy. Bylo to sedm žen - Pampinea, Fiammentta, Filomena, Emilia, Laureta, Neifile, Elisa a tři muži - Pamfilo,
Filostrato a Dioneo, kteří se náhodně potkali v kostele a domluvili se, že už dále nebudou snášet útrapy spojené s morem. A tak se rozhodli, že
společně odjedou z města na opuštěné sídlo plné klidu, a tam budou společně trávit chvíle radosti a veselí až do té doby, dokud se jim nebude
zdát příhodné vrátit se zpět do Florencie.
Na tomto sídle spolu trávili čas po dobu čtrnácti dnů. Nejstarší ze všech, Pampinea, byla zvolena na první den královnou. Vždy v podvečer se
všichni scházeli a obveselovali se různorodými příběhy. Byly to příběhy moudré a zároveň plné humoru a zábavy. Takto si vždy vyprávěli v
podvečer po dobu deseti dnů, podle kterých je rozdělena Bocacciova kniha. Pod každým dnem se skrývá deset příběhů. A právě proto od nich
je odvozen i název knihy
DEKAMERON (DEKA = deset, HEMERA = den).
Den první-Příběh devátý
Gaskoňská urozená žena putovala ke Svatému hrobu. Když se vracela, pár zlosynů ji potupilo. Rozhodla se, že si půjde stěžovat ke králi.
Doslechla se ale, že král s tím stejně nic neudělá, sice si ji vyslechne, ale tím to taky skončí. Žena se ke králi i přesto vydala, že se mu alespoň
vysměje. Když dorazila před krále, zeptala se ho, jak král snáší křivdy, které byly spáchány na něm. Králi dala najevo, že se chce po králově vzoru
vyrovnat i ona s její křivdou. Král se rozčílil a ihned začal trestat všechno bezpráví, které bylo spácháno na této ženě.
Den druhý . Příběh čtvrtý
Landolfo Ruffolo byl dobrým obchodníkem, ale když mu jeden obchod nevyšel, zchudl a stal se pirátem. Když si naloupil hodně peněz, rozhodl
se, že se vrátí do rodného městečka. Janované ho však zajali a všechen lup mu sebrali. Dopravili ho na jednu ze svých lodí, která později
ztroskotala. Ruffolo se zachránil na jedné bedně plné drahokamů. Takto na bedně dopluje k ostrovu Korfu, kde mu pomůže jedna žena. Ruffolo
jí za její ochotu věnuje hodně peněz a do města se vrátil jako boháč.
Den třetí – Příběh druhý
Mladý podkoní se zamiloval do manželky krále Agilufa. Ve vhodnou chvíli pronikl až ke královninými loži. Poté odešel. Po jeho odchodu přišel k
jejímu loži opravdový král a královna se divila, proč opět přichází. Král se dovtípil, že královnu někdo oklamal a nechal dotyčného hledat. Hledal
po celém domě a každému čeledínovi sahal na hruď, aby podle zvýšeného tepu poznal viníka. Když ho našel, ustřihl mu pramen vlasů. Podkoní
byl ale velmi mazaný a ustřihl všem čeledínům stejný pramen vlasů, jaký král ustřihl jemu. Druhý den nechal král nastoupit služebnictvo, když
ale viděl, že polovina z nich má ustřižené vlasy, řekl jim jen, že ten, kdo se včera provinil, ať tak již nečiní.
Den čtvrtý – Příběh pátý
Tři bratři měli sestru Lisabettu, která milovala Lorenza. Když to bratři zjistili, zabili ho a ostatky zakopali za městem. Lisabetta o tom
samozřejmě nevěděla a pořád se ptala, kde je její milý. Jednou v noci se jí Lorenza zjevil ve snu a řekl jí, co se stalo. Lisabetta se vydala za
město, vykopala jeho hlavu a dala si ji do bazalkového květináče. Bratři ji květináč vzali, ale Lisabetta se neustále trápila a plakala, až v pláči
zemřela.
Stránka 12 z 49
7. Nejvýznamnější představitelé české renesanční a barokní literatury
Labyrint světa a ráj srdce - Jan Ámos Komenský
Autor Komenský si představuje svět jako jedno velké město. K městu patří dvě velké brány. Jedna je pro vchod určena - brána narození. A
druhá pro odchod z města - brána smrti. Od brány života se táhne cesta dětství až k bráně rozchodu. Tato brána schovává osud, který určuje
další směr cesty. Uprostřed města se honosí dva hrady, hrad Štěstěny a hrad Moudrosti - vládkyně světa. Autor se prochází městem, aby mohl
posoudit využití jednotlivých částí. Z důvodu poznání města a zasvěcení do jeho funkce mu osud nevybral povolání, nechal rozhodnutí na něm.
Na cestách ho doprovází Všezvěd Všudybud a Mámení Mámil.
Vševěd představuje symbol lidské zvídavosti. Pro autora není však lehké poznat tento svět. Na oči mu byly nasazeny brýle mámení, které
jsou součástí rohoviny zvyku. Pohodlnost je znázorněna těmito brýlemi, jež se spojily s pouhými domněnkami, místo patřičného poznání,
nezbytného na světě. Náhodně se lidé snaží dostat na hrad štěstí, přestože cesta je zarostlá a nepropustná. I pomocí nepravosti se lidé pokouší
dostat na hrad. Autor je na konci města zaveden ke královně moudrosti, která je obklopena rádkyněmi -ctnostmi. Poznání světa autora
znechutilo. Chtěl by přeskočit hradbu světa. Uklidní se až poté, co mu boží syn nabídne komůrku svého srdce. Proto vyčistí svoji komůrku a
přijme Boha jako svého hosta. S Bohem napraví svět křesťanů a také štěstí založené na odříkání a moudrosti božské", které není slepé ani
pomíjející, nýbrž trvalé a zasloužené. Labyrint vyniká pevnou a účelnou stavbou. Autor prochází jednotlivými stavy a na každém místě je
nespokojen. Osud naléhá na autora, aby si již vybral nějaké povolání. Žádná cesta se mu nezamlouvá, na každém kroku shledává faleš a násilí.
Když mu je nejhůře, opustí ho Všudybud. Autor pak vstupuje do nenáviděné církve a pozoruje vlastnosti křesťanů, také jejich řád, svobodu,
pokoj a nezměnitelnou radost.
V poslední kapitole spatřuje autor slávu boží. Je přijat za člena rodiny božích lidí. Závěr celé knihy tvoří slavná modlitba.
Charakteristika
Autor- Vstřícná postava, která pomáhá vysvětlit chyby lidí. Je nerozhodná ve volbě povolání, díky výběru ze špatných vlastností.
Citace
Když jsem byl ve věku, ve kterém se lidskému rozumu začíná ukazovat rozdíl mezi dobrým a zlým, vidíce mezi lidmi rozdílnost stavů, zřízení
povolání, práce a předsevzetí, která si dávají, zdálo se mi nutné dobře rozmyslet, ke které skupině lidí bych se měl připojiti a jak prožít život.
Stránka 13 z 49
8. Vývoj světové literatury od doby baroka po preromantismus
Lakomec – Moliére
Příběh se odehrává roku 1670 v Paříži. Zde také žije boháč Harpagon, který má syna Kleanta a dceru Elišku. A jak už to bývá, mladí lidé se
snadno zamilovávají, tak se i Eliška s Kleantem zamilovali. Eliška si vyhlédla pohledného Valéra a Kleant zase hezkou, ale chudou Marianu. Valér
byl hezký mladý muž, který celý svůj život zasvětil hledání svých rodičů a sestry. A přesto se snažil zalíbit otci Harpagonovi. Ale Harpagon byl
veliký lakomec, a tak si Valér musel hrát na stejného lakomce. Když se Harpagon dozvěděl, koho Kleant miluje, velice se rozhněval. Rozhodl se,
že si Marianu vezme sám, aby si Kleant musel najít někoho jiného (bohatšího). Harpagon pro své děti našel náhradní partnery. Pro Elišku
boháče Anselma a pro Kleanta též bohatou, ale velmi starou vdovu, které zesnulý manžel zanechal veliké jmění. Mezítim se do děje připletla
dohazovačka Frosina, která Harpagonovi našla jeho nastávající nevěstu. Za tuto službu chtělo něco dostat, ale Harpagon ji jen poděkoval. V den
podepsání předmanželské smlouvy přijela i Mariana a hned začala s Kleantem vymýšlet plán proti jeho otci. Když se do domu dostavil Eliščin
nastávající manžel, zjistilo se, že je to otec Valéra a Mariany (a tedy Mariana je Valérova sestra). Nakonec Anselm Harpagona přemluvil a Eliška
si vzala Valéra a Kleant Marianu.
Moliere kritizuje chorobnou touhu po penězích, které mohou člověka zcela zničit jeho vztahy s okolím. Člověk, který je zaslepen touhou po
bohatství nebere ohled na city ani lásku.
Charakteristika
o
Harpagon – lakomec, pro halíř by si nechal vrtat koleno a peníze měl raději než své děti
Faust – Johann Wolfgang Goethe
Nespokojenému Faustovi, toužícímu stále po novém poznání, nabídne Mefistofeles zosobňující ďábla, své služby. Za to mu Faust slibuje svoji
duši, jestliže dosáhne uspokojení. Aby odvrátil Fausta od touhy po vědění, pokouší se ho Mefistofeles zlákat ke smyslovému životu. Uvede ho
do veselé společnosti, omladí jej a pošle mu do cesty příjemnou měšťanskou dívku Markétu, do níž se Faust zamiluje. Markéta však zaviní smrt
svého bratra a matky. Ze zoufalství utopí své i Faustovo dítě a v žaláři čeká na popravu. Faust propadá zoufalství z Markétiny smrti, a proto jej
ďábel odvede na císařský dvůr, aby se rozptýlil. Faust získává císařovu důvěru, když vynálezem papírových peněz zachrání říši před úpadkem.
Pro dvorskou společnost vyvolá z podsvětí nejkrásnější ženu starověku, Helenu, a má s ní syna Euforiona. Po smrti syna se vrací ke dvoru, aby si
od císaře vyžádal bažinatou krajinu u moře, kterou chce změnit v úrodnou půdu, na níž by žili svobodní lidé. V uskutečnění této vidiny spatřil
konečný smysl svého života. Ačkoli pocítil uspokojení a podle Mefistofela by měl svou duši odevzdat peklu, byl nakonec zachráněn a spasen.
Charakteristika
o
Faust – člověk, který dychtí po porozumění. Hledá smysl života, který nakonec najde v pomoci ostatním lidem.
Stránka 14 z 49
9. České národní obrození
Německo – český slovník – Josef Dobrovský (ne původní vydání)
Česko-německý slovník – Josef Jungmann (ne původní vydání)
Stránka 15 z 49
10. Světová romantická literatura
Ivanhoe – Walter Scott
Ve středověké Anglii mezi sebou neustále zápasily o moc a nadvládu normanské a sasské šlechtické rody.
Wilfréd z Ivanhoe, vyděděný syn saského zemana, miluje otcovu schovanku Rowenu, sasskou princeznu. Ta se však má provdat za
Athelstana, potomka krále, aby tak sasská dynastie opět byla dosazena na anglický trůn.
V městě Ashby se odehrává významné rytířské klání, na němž se střetávají normandští a sasští šlechtici. Sjíždí se sem mnoho hostů z celé
Anglie. Mezi hosty je též otec Wilfreda - Cedrik, Rowena, Athelstan a žid Izák s dcerou Rebekou. Klání se účastní mezi mnohými též Wilfred,
který za pomoci neznámého Černého rytíře turnaj jedinců i skupin vyhrává. Sám je však zraněn. Při svlékání jeho brnění se objevuje, že je to
Wilfred. Ujímá se ho židovka Rebeka, která ho nechává odnést do domu svého otce a ošetřuje ho.
Druhého dne se Izák s Rebekou a Wilfredem připojují k Cedrikovu průvodu, který míří domů. Před lesem, který obývali zbojníci, vzal totiž
Cedrik na Roweninu přímluvu oba židy pod ochranu. V noci všechny přepadli normandští páni a odvedli je na hrad jednoho svého druha.
Zachránili se jen dva nevolníci, kteří hned začali připravovat záchranu ostatních. Pomoc jim přislíbil sám vůdce zbojníků a Černý rytíř, který v
lese nocoval. S ostatními zbojníky zaútočili na hrad a podařilo se jim osvobodit zajaté. Sám Wilfred byl zachráněn Černým rytířem. Athelstan po
ráně do hlavy klesl jako mrtvý. Rebeka jediná byla unesena z lásky templářským rytířem Bois-Guilbertem. Rebeka však jeho city neopětovala.
Na Athelstanův pohřeb přijel za Cedrikem pozvaný Černý rytíř, kterému Cedrik za záchranu života přislíbil odměnu. Ukázalo se, že Černým
rytířem je sám král Richard první, který se tajně vrátil do země, poté co byl vykoupen ze zajetí. Chce, aby jeho odměnou bylo usmíření Cedrika
se synem. Též se přimlouvá za sňatek Wilfreda s Rowenou, kteří se milují. Cedrik se jejich sňatku brání s ohledem na zesnulého. Naštěstí se
objevuje Athelstan, který byl templářovou ranou jen omráčen a ne tedy zabit, jak se původně předpokládalo. Athelstan souhlasí se sňatkem
Roweny a Wilfreda.
Na hradním nádvoří se náhle objevuje nešťastný žid Izák se zprávou, že Rebeka bude odsouzena za čarodějnictví k upálení, pokud za její
nevinu nebudu někdo ochoten bojovat. Tak rozhodl velmistr templářů. Wilfred, jakožto její ochránce, se utkává se zástupcem templářů BoisGuilbertem. Vítězství Wilfreda přináší Bois-Guilbertovi smrt. Rebeka je osvobozena.
Wilfred se smiřuje s otcem a žení se s Rowenou, Izák s Rebekou odjíždí do Granady, aby v novém místě nalezli lepší a pevnější ochranu.
Evžen Oněgin - Alexandr Sergejevič Puškin
Hlavní postavou románu je velmi vzdělaný, milý a elegantní člověk, který je zároveň vychytralý, falešný a cynik - Evžen Oněgin. Má rád
plesy, zábavu a krásné ženy, ale brzo ho vše omrzí. Jeho život se mění po smrti strýce, po kterém dědí velký majetek. Odcestuje na venkov, kde
jeho strýc žil a vlastnil velký statek. Zde poznává dvě dcery statkářky Larinové - překrásnou Olgu a její sestru Taťánu, která je méně krásná a
velmi plachá. Na vesnici se spřátelí s Vladimírem Lenským, což je mladý básník a nadšený, naivní snílek. I přes rozdílné povahy se z nich stanou
nerozluční přátelé. Lenský se Oněginovi svěřuje, že miluje Olgu. Jednoho dne, když Lenský šel navštívit svou milou Olgu, vzal svého přítele
Oněgina s sebou, aby se seznámil s rodinou Larinových. Tento večer způsobuje rozruch v Taťánině srdci, jež se zamiluje do Oněgina. Rozhodne
se mu napsat dopis, ve kterém mu vyzná své city. Během čekání na odpověď je velmi smutná a zamlklá. Oněgin se po několika dnech rozhodne
ji navštívit. Taťána utíká k němu. Setkají se v aleji. Šetrně jí Oněgin vysvětluje, že by pro ni nebyl dobrým manželem. Taťána se z toho nemůže
vzpamatovat, žije jako v jiném světě. Trpí hrůzostrašnými sny a předtuchami.
Mezitím Lenský a Olga jsou velmi šťastni a plánují svatbu. Jednoho večera se koná oslava svátku Taťány, na niž je pozván i Oněgin. Celý
večer si všímá jen Olgy a ta se tomu nebrání. Protančí spolu celý večer. Když je Lenský vidí, popadne ho žárlivost a odchází. Druhý den pošle
Oněginovi pozvánku na souboj - na život a na smrt. V souboji vystřelí jako první Oněgin a Lenský umírá. Oněgin svého činu lituje a odchází pryč.
Olga brzy překoná smutek nad ztrátou milého, znovu se vdá a odjíždí.
Taťána nenávidí Oněgina za jeho čin, ale brzy jí chybí. Jednou se vydá do Oněginova domu, kde tráví čas v jeho knihovně čtením knih. Její
matka se nemůže smířit s tím, že by zůstala její dcera svobodná, a tak odjíždí společně k tetičce do Moskvy, kde jí chce najít manžela. Stane se
jím jistý kníže. Při pořádání plesu se na něm objeví Oněgin a setkává se znovu s Taťánou, je okouzlen její krásou. Ale nepoznává její chování, je z
ní chladná žena. Oněgin se do ní zamiluje, trápí se jejím nezájmem. Situaci řeší stejně jako ona před lety, píše jí dopis. Ale odpověď nepřichází.
Vydává se tedy za ní a najde tu starou, naivní Taťánu, která pláče nad jeho dopisem. Taťána se mu přizná, že ho stále miluje, ale už je vdaná a
svému muži chce být naprosto věrná. Odchází a Oněgin zůstává sám.
Tři mušketýři - Alexandre Dumas st.
Historický román se odehrává ve Francii v době panování Ludvíka XII., který má po boku Annu Rakouskou a včele církve stojí kardinál
Richelie. Příběhem nás provází mladý gaskoňský šlechtic d'Artagnan, který touží dostat se do řad mušketýrů. Proto se vydává do Paříže s listem
pro de Tréville, který je pověřen jejich vedením. Když však přijel před pařížskou bránu, sklidil posměch za svoji žlutou herku a se šlechticem,
který ho urazil, se chce bít. Ale k bitvě se přidá pár vesničanů a d'Artagnana zbijí. Šlechtic, s nimž se hodlal bít, se jmenuje Rochefort a je ve
službách kardinála. Rochefort odcizí d'Artagnanovi dopis a v doprovodu krásné ženy odjíždí. Když d'Artagnan dojede do Paříže, najde si
podnájem a jde navštívit pana de Tréville. Zde se dozvídá, že musí splňovat určité podmínky, aby byl přijat, a zde se také setkává s třemi
mušketýry - Athosem, Porthosem a Aramisem, se kterými si bohužel vykoleduje souboj. Vše však šťastně dopadne a náš hrdina se s nimi
spřátelí. Je také přijat do pluku švagra pana de Tréville. Má též sluhu jménem Plachet. Jednoho den se setká se svoji krásnou a mladou paní
domácí, Konstanc Bonaciexovou, do které se zamiluje.
V prvním díle hraje hlavní roli láska dvou lidí, vévody z Buckinghamu a Anny Rakouské. Vévoda je do Francie vlákán intrikou kardinála,
ale přesto se mu podaří s královnou setkat, aniž by byli přistiženi. Anna mu dá jako zástavu své lásky diamantové přívěsky, které dostala od
Stránka 16 z 49
svého muže. Kardinál se to dozví a navrhne králi, aby uspořádal ples a požádal královnu, aby si přívěsky vzala. Sám pak pošle do Anglie
hraběnku de Winter, aby dva z přívěsků ukradla. Královna je zoufalá a tak její důvěrnice Constance požádá o pomoc d'Artagnana, který je
královně oddán.
Anna Rakouská v zoufalství pošle d'Artagnana s přáteli do Londýna k vévodovi. Cestou však Athos, Porthos a Aramis postupně padají
do léček a do Londýna dojede jenom d'Artagnan sám. Backingham však zjistí, že dva přívěsky chybí a nechá rychle zhotovit kopii. Na poslední
chvíli přijede d'Artagnan do Paříže a zachrání pověst královny. Za odměnu se má setkat se svou milou. Ta však byla unesena Rochefortem. Naši
tři mušketýři se v pořádku vrátí do Paříže, ale nemají čas hledat ubohou paní Bonaciexovou, jelikož se musí chystat na obléhání la Rochelle. V
době příprav se seznámí d'Artagnan s mylady de Winter, s ženou, jež má na rameni vypálenou lilii. Ta se pak snaží d'Artagana zabít, jelikož zná
její tajemství. Ale bez úspěchu, a tak si vyžádá od kardinála, kterému slouží, zvláštní listinu, kterou ji poté Athos odejme. Vychází najevo, že
mylady de Winter je Athosova žena. Mylady však odplouvá do Londýna, kde nechá zavraždit vévodu Backinghama, jenž se chystal pomoci
obyvatelům pevnosti la Rochelle. Mezitím se d'Artagnan stane mušketýrem za jeden mistrovský kousek, který provedl s pomocí tří přátel. Teď
už čtyři mušketýři doprovázejí krále do Paříže na slavnost, aby se rozptýlil. Oni však nezahálí a vydávají se pro Konstanc do kláštera, ale přijdou
pozdě... Ďábel nikdy nespí a mylady objevila paní Bonaciexovou a aby se d'Artagnanovi pomstila, tak ji otráví. Ubohý d'Artagnan přijde pozdě a
vidí umírat svou milou. Mylady uprchne, je však dopadena a popravena.
Když se mušketýři s králem vrátí opět k obléhání la Rochelle, je d'Artagnan vyhledán kardinálem. Richelie ho chce potrestat za to, že
mu už mnohokrát překazil plány, ale d'Artagnan má list, který vzal Athos mylady a získal si obdiv kardinála, že zbavil svět mylady de Winter,
která mu naháněla děs svými skutky a toho že se nikdy neštítila ničeho. Dá d'Artagnanovi listinu, která z něho dělá důstojníka mušketýrů.
Athos, Porthos a Aramis se svlečou a odstoupí od pluku mušketýrů. Athos se vrátí na své panství, kde je hrabětem, Porthos se ožení s bohatou
prokurátorkou, která není z nejmladších a Aramis svleče mušketýrský hábit, aby si mohl navléci sutan a byl vysvěcen knězem. D'Artagnan se s
Rochefortem čtyřikrát bil, ale vždy byl Rochefort zraněn a už to byly spíš přátelské boje.
Stránka 17 z 49
11. Česká romantická literatura
Máj – Karel Hynek Mácha
1. zpěv: obraz májové přírody, motiv lásky a nevěry
o Jarmila čeká u jezera na Viléma, ve tmě si splete neznámého plavce (ve skutečnosti Vilémův otec) s Vilémem a vrhne se mu
okolo krku. Vilém žárlí a zabije svého otce. Poté má být za vraždu popraven. Jarmila si uvědomí, co způsobila a utopí se.
2. zpěv: znázornění času: věčnost přírody x doba do Vilémovy popravy (noc)
o Vilém ve vězení uvažuje o svém osudu a marně se mu vzpírá. Je si vědom, že není zcela vinen, ale nechce se vzepřít osudu –
má pocit křivdy.
3. zpěv: vrchol, poprava Vilémova
o V této části je porovnávána krása přírody a lidský osud. Vilém vyznává svou lásku k přírodě, rodné zemi. Obžalovává
společnost ze svého osudu.
4. zpěv: závěr
o básník se ztotožňuje s Vilémem. Jako poutník se vrací na místo jeho popravy zamýšlí se nad tragikou lidského osudu.
1. intermezzo
o duchové na popravišti čekají na návrat nešťastníka do země
o hlasy přírody, sbor duchů, krajina v noci
2. intermezzo
o nářek Vilémových druhů, kteří ztratili svého vůdce
o přírodní téma
postavy:
o Jarmila – miluje Viléma, způsobí jeho popravu, spáchá sebevraždu
o Vilém – vede loupežníky, miluje Jarmilu a ze žárlivosti zabije svého otce (neví, kdo to je), je popraven
Kytice (Kytice pověstí národních) - Karel Jaromír Erben
Kytice je básnická sbírka 13 lyrickoepických skladeb - balad. Všechny mají pochmurný děj, rychlý a dramatický spád a většinou špatný
konec. Základním motivem je provinění, po kterém vždy přichází tvrdý trest, někdy lze vinu odčinit nebo zmírnit pokáním. Nejčastějším
proviněním bývá porušení mezilidských vztahů nebo přírodních zákonů. Erben vyvyšuje společenské postavení ženy - matky (většina balad má
ženské hrdinky) a vyzdvihuje mateřskou lásku, jež se objevuje v téměř každé baladě. Kromě lásky mateřské se v Kytici objevuje i láska
milenecká a vlastenecká.
Sbírka obsahuje balady: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie,
Dceřina kletba, Věštkyně.
Kytice:
Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý
kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou. Matka zde představuje vlast.
-
úvodní; symbol mateřídoušky na hrobě zemřelé matky je útěcha pro její děti - sirotky (duše matky se vtělila v kvítek): V druhé části
je vysvětleno poslání sbírky. Autor přirovnává své pověstí ke kytici uvité z mateřídoušky. Matka se tu objevuje jako symbol vlasti,
národa. Autor nám přibližuje původ bájí.
Poklad:
Žena s ditětem šla do kostela. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla
plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale
jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná
a pořád volala dítě. Až bylo v kostele mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo
zlato, ale měla své dítě.
Svatební košile:
Mladá dívka se modlí za svého milého, který před lety odešel do ciziny a ještě se nevrátil. Košile, které ji přikázal ušít, už má dávno v
truhle. V modlitbě prosí buď o jeho návrat nebo o svou smrt, čímž se dopouští hříchu. Vzápětí přichází trest. Její snoubenec se opravdu vrací,
ale je mrtvý. Vyzývá ji, aby šla s ním a ještě tu noc se stala jeho ženou. Dívka souhlasí, bere s sebou ušité košile, a protože je věřící, také modlicí
knížky, růženec a křížek po matce. Netuší, že jejím průvodcem je kostlivec a že jdou na hřbitov. Mrtvý snoubenec jí cestou postupně sebere
knížky, růženec i křížek. Když dojdou ke kostelu s hřbitovem, dostane dívka strach. Kostlivec jí vezme košile a přehodí je přes hřbitovní zeď, sám
skočí napřed. Dívka se schová v umrlčí komoře. Její druh třikrát vyzývá umrlce, aby mu vydal živou. V nejvyšší nouzi se dívka modlí k Bohu, prosí
o odpuštění za svůj hřích, a tím se zachrání. Zakokrháním kohouta totiž vše skončí a začíná nový den. Na každém hrobě pak zůstává útržek z
nové košile.
Stránka 18 z 49
Polednice:
Matka zavolá na neposlušné dítě Polednici. Ta opravdu přichází, ale když si chce dítě vzít, matka se vyděsí a tiskne ho k sobě tak silně,
že ho zadusí. Domů přichází otec, matku se mu ještě podaří vzkřísit, ale dítě je udušené.
Matka ztratí trpělivost, v rozčilení neváží slova a za to je až příliš tvrdě potrestána - vlastně sama zabije své dítě snahou o jeho záchranu. Děj se
odehrává během krátké chvilky, má velmi rychlý spád. Toho Erben docílil užíváním neúplných vět a složitých přívlastků, např. ve výstižném
popisu Polednice: „ ... o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!"
Zlatý kolovrat:
Mladému králi se zalíbí krásná přadlena Dornička a chce se s ní oženit. Poručí tedy její nevlastní matce, aby ji druhý den přivedla na
zámek. Ta ale chce, aby se královnou stala její vlastní dcera, a tak cestou na zámek obě dvě Dorničku zabijí - uřežou jí nohy a ruce a vypíchnou
oči. Král jejich podvod nepozná a vezme si Dořinu sestru. Po svatbě odjíždí do války. Doru mezitím v lese najde podivný stařeček a posílá své
pachole, aby na zámku postupně prodalo zlatý kolovrat, přeslici a kužel. Nechce za ně nic jiného, než nohy, ruce a oči. Královna chce všechny ty
věci mít, takže pacholeti dá Dořiny nohy, ruce a oči, které má schované v komoře. Stařeček pak dá Dořino tělo dohromady a pomocí živé vody
oživí. Král se vrací domů a žádá svou ženu, aby mu předla. Zlatý kolovrat však začne promlouvat (třikrát po sobě) a prozradí všechno, co Dořina
sestra se svou matkou udělala. Král odjede Dorničku hledat, najde ji a následuje svatba. Matku a její dceru postihne to samé, co ony udělaly
Doře, a zlatý kolovrat už pak nikdy nikdo neviděl.
Štědrý den
-
Hana a Marie chtějí o štědrovečerní noci poznat svůj osud a jdou se podívat na svůj osud do jezera. Hana vidí svého milého,
znamení, že se vdá, a Marie svíce v kostele - má zemřít Osud se do roka naplní.
Holoubek
-
Žena otráví svého manžela a vezme si svého milence. Manželova duše se zjevuje v podobě bílého holoubka, aby trýznila duši svého
vraha a přivedla mu spravedlivého trestu. Žena v závěru díky výčitkům svědomí spáchá sebevraždu.
Záhořovo lože
-
Poutník cestuje do pekla pro úpis. Cestou se potká s loupežníkem Záhořem, který zatím každého poutníka zabil. Záhoř ho pustí, ale
poutník mu musí slíbit povědět vše, co o něm v pekle uslyší. Poutník se vrací z pekla a vypráví mu o všem, co v pekle viděl. Záhoř je
zdrcen poutníkovou zvěstí o trestu, který jej čeká za zločiny, a odčiňuje svou vinu devadesátiletým pokáním. Záhoř dojde odpuštění
a poutník vybojuje svou duši na mocnostech zla. V Záhořově loži vidíme, že vinu lze i odčinit pokáním.
Vodník
-
Mladá dívka se, i přes matčino varování, vydává k jezeru. Utopí se a stane se vodníkovou ženou. Stýská se jí po matce a zároveň jí
poutá láska k dítěti. Na její naléhání ji vodník pouští domů, ale s podmínkou, že se do večera vrátí. Matka jí přemluví, aby se
nevracela, a vodník zabije dítě.
Vrba
-
mladou ženu postihlo prokletí - sepjetí s vrbou. Vrba byla skácena a žena zemřela. Kolébka z vrbového dřeva utvořila „matčino
náručí“, při hře na píšťalku z vrbového proutí promlouval „matčin hlas“.
Lilie
-
Panna je na své přání pochována pod zeleným lesem, kde na jejím hrobě jako znamení touhy po životě vyrůstá bílá lilie. Když ji uvidí
pán, nechá si lilii vykopat a zasadit na svou zahradu. Panna v noci ožije a porodí pánovi dítě. Matka pána nechá lilii uvadnout a dítě
zemřít
Stránka 19 z 49
12. Osobnosti světové realistické literatury
Revizor - Nikolaj Vasiljevič Gogol
Děj začíná okolo 30. let 19 století v Rusku v poměrně malém městečku. Do tohoto nevelkého městečka přijíždí nevýznamný úředník jménem
Ivan Alexandrovič Chlestakov se svým sluhou Osipem rozhodnutý žít v městečku na dluh asi 14 dnů. Po příjezdu má nevýslovné štěstí. Dozvěděl
se totiž, že starosta městečka neboli nazývaný hejtman obdržel psaní od nějakého přítele z Petrohradu, ve kterém se píše o návštěvě revizora,
který měl zkontrolovat údajné městečko. Jeho chování ho vynese do podvědomí společnosti žijící v městečku. Městečko je známe svými
korupcemi a podobnými prohřešky. Obyvatele se pokouší udělat dojem na účetního, nejdříve opravují nepřehlédnutelné, do očí bijící
nedostatky v městečku a následně pak se snaží ukázat údajnému revizorovi lepší stránku města. Provádí ho tržnicemi, různými památky a
institucemi. Nakonec ho nechají ubytovat v luxusním apartmá samotného hejtmana. Ivan Alexandrovič Chlestakov se nebrání, naopak mu to
přišlo docela vhod, když je teď na mizině a nebrání se ani přijímání úplatků od různých vysoce postavených obyvatelů městečka. Postupem
času vychází najevo, že městečko není takové jaké se tváři, dokonce je úplně odlišné a snaží se udělat pouze dojem a městečko přichází na to,
že ten koho mělo za údajného revizora, není revizor, ale obyčejný úředník. Ivan Alexandrovič Chlestakov na poslední chvíli stihne utéct před
rozzuřeným městečkem. Do této rozzuřené atmosféry přijíždí skutečný revizor.
Charakteristika:
-
-
Ivan Alexandrovi Chlestakov - pouze nevýznamná osoba úředníka, který využil situace, lhal lidem a vydával se za toho, kým nebyl.
Kdyby ho jeho sluha neupozornil, že si na revizora nemůže hrát věčně, tak by revizora hrál do té doby, dokud by ho obyvatelé
s křikem nevyhodili.
Sluha Osip je typickým ruským sluhou. Se svým pánem zachází hrubě, neboť se domnívá, že není moc bystrý. Sluha je naopak velmi
mazaný.
Citace
CHLESTAKOV: Svačina byla moc dobrá, úplně jsem se přecpal. Poslechněte, to míváte každý den takovou?
HEJTMAN: Tohle bylo zvlášť pro tak milou návštěvu.
Stránka 20 z 49
Oliver Twist – Charles Dickens
Oliver Twist se narodil jako sirotek, poněvadž jeho matka při porodu zemřela. Obec mu přidělila jméno. Do svých 10 let žil v domě pro sirotky,
kde byl neustále týrán hladem a bitím. Poté je prodán jako pomocník pohřebníka. Po dlouhém týrání starším učedníkem se rozhodne utéct a
vydává se pěšky do Londýna. Cestou se v jedné vesnici seznámí s Ferinou Lišákem, který se ho ujme a v Londýně zavede mezi zlodějský cech.
Několik dní pobývá zavřený u žida Fagina, který ho hodlá zasvětit do řemesla. Nic netušící Oliver se vydává s dalšími kumpány do města. Poté
přihlíží, jak okrádají staršího pána o hedvábný kapesník. Oliver je chycen, ale jeho vina není dokázána. Muž, který byl okraden, se ho ujme,
protože mu Oliver připadá blízký. Prvních několik dní chlapec proleží v posteli a stará se o něj stará chůva. Když se zotaví, tak ho pan Brownlow
pustí do města zaplatit účet za knihy. Před obchodem si ho všimne Nancy, pomocnice Fagina a zavleče ho opět k židovi. Fagin ho pronajme
svému příteli Sikesovi. Ten ho přinutí vloupat se do domu za městem. Při loupeži je postřelen, Sikez ho nechává na místě činu. Ráno po loupeži
se Olivek probere a doplazí se ke dveřím onoho domu, kde se ho ujme paní Maylieová a její dcera Rosa. Mezitím umírá porodní bába, která
rodila Olivera a těsně před smrtí dá paní Serbusové přívěšek s chlapcovým pravým jménem. Zároveň přijíždí pan Monks,nevlastní bratr Olivera
a přívěšek si koupí, aby ho zničil. Nancy se o tom dozvěděla a jde do hotelu, kde to poví slečně Rose. Oliver se dostane opět k panu Brownlowi
a společně s paní Maylienovou a slečnou Rosou se radí, jak dostat Monkse. Nancy ho udá a za to je Sikesem zabita. Pan Browlow vypátrá
Monkse a Olivek se dozvídá celou svoji historii. Otec se oženil s ženou, s kterou měl syna Edwarda Monkse. Jeho žena ho nenáviděla, a tak se
přestěhoval na venkov, kde se zamiloval do Agnes Flemingové, se kterou měl syna Olivera. Otec však zemřel a odkázal mu polovinu majetku a
druhou Monksovi. Monks chtěl však všechen majetek a proto chtěl zničit všechny důkazy o Oliverově identitě. Nakonec však vše přiznává a
Fagin, pan Sikes a jeho banda končí na popravišti.
Charakteristika:
-
Oliver Twist - chlapec,který vyrůstal bez matky. Sirotek, který si musel protrpět spoustu nesnadných životních situací
Fagin - zloděj a darebák
Brownlaw - hodný pán, který se ujímá Olivera
Nancy - zlodějka a pomocnice pana Fagina
Sikes - lupič a přítel Fagina
Paní Maylieová - hodná a vstřícná paní, ujímá se Olivera
Rosa - velice vlídná dívka, citlivá, s milým chováním
Pan Monks - záporná postava, sobec, který chce všechen majetek po otci
Henrik Ibsen - Peer Gynt (divadelní hra)
Hlavní postavy: Peer Gynt – nafoukaný a netolerantní dvacetiletý mladík, kterým všichni pohrdají (mj. kvůli jeho problémům s alkoholem);
stará se o něj pouze jeho matka
Vedlejší
postavy:
Ingrid,
Solvai
Obsah: Matka Peerovi vytýká, že není cílevědomý a že by na tom mohl být lépe, kdyby si vzal bohatou Ingrid. Ta se právě vdává, ale za někoho
jiného než za Peera. Ten se rozhodne na svatbu do Haegestadu vypravit, protože doufá, že si to Ingrid rozmyslí.
Na svatbě se setká s Solvai, které se mu zalíbí. Jenže svou pověstí a svým chováním ji odradí. Ingrid se mezitím zamkne ve svém pokoji a ženich
poprosí Peera, jestli by pro ni nedošel. Ona si uvědomí, že Peera miluje a utečou spolu. Peer zjistí, že miluje Solvai. Proto se pohádají a každý si
jde svou cestou.
Peer se poté v horách setkává s troly, ale když se má s jednou trolí dívkou oženit, tak raději uteče.
Po dalším putování Peer potká muže, který se představí jako knoflíkář a řekne mu, že pokud je Peer Gynt, tak ho musí přetavit v knoflík,
protože nebyl ani tak špatný pro peklo, ani tak dobrý pro nebe.
Stránka 21 z 49
Zabiják - Emile Zola
Hlavní hrdinka, Gervaisa, přijíždí do Paříže s přítelem Lantierem a se svými dvěma syny – Klaudiem a Štěpánem. Doufají, že se jim ve městě
bude žít lépe než na venkově. Ubytují se v hotelu a hýří penězi, které Lantier zdědil po matce. Navštěvují divadla, chodí do drahých restaurací a
všude jezdí výhradně kočárem. Finance jim začínají ubývat, jsou nuceni odstěhovat se do hotelu nižší kategorie a začít rozprodávat své věci.
Také mezi nimi stále častěji dochází k neshodám, až jednoho dne Lantier utíká s jinou.
Gervaisa poctivě pracuje v prádelně paní Fauconnierové, aby uživila děti, a stále myslí na svůj sen – touží mít vlastní prádelnu. Seznamuje se s
klempířem Coupeauem, který se do ní téměř okamžitě zamiluje a chce si ji vzít. Gervaisa zpočátku o sňatku nechce ani slyšet, po dlouhém
přemlouvání však nakonec svoluje.
Po svatbě se manželé přestěhují do pěkného bytu poblíž prádelny, aby to Gervaisa neměla do práce daleko. Narodí se jim dcerka Nana a i přes
rozpory s Lorilleuxovými (příbuzní Coupeaua, nemají Gervaisu rádi) si žijí dobře. Oba slušně vydělávají a rozhodnou se uskutečnit Gervaisin sen
– pronajmout si krámek ve Zlatnické ulici. Vše už je připraveno, ale celý sen musí jít stranou – Coupeau spadne při práci ze střechy a je těžce
raněn. Gervaisa odmítá odvést svého muže do nemocnice, a tak utratí veškeré peníze za léčení. Coupeau se i po roce, když už je zcela zdráv,
odmítá vrátit k práci. Jen z Gervaisy vysává peníze na hospodu, kam chodí se svými kamarády – Perkem a Telecí nožičkou. Kovář Goujet (soused
Coupeaových; tajně Gervaisu miluje) se nabídne půjčit Gervaise peníze na najmutí krámku. Gervaisa nabídku přijímá, s chutí se "dává do díla" a
zanedlouho už pěkně vydělává. Prádlo k ní nosí skoro celá čtvrť, včetně paní Goujetové, což Gervaise umožňuje splácet dluh.
Na Gervaisin svátek je uspořádána velká hostina o několika chodech. Za dveřmi krámu, kde se večírek koná, se náhle objevuje Lantier
(Gervaisin bývalý přítel). Mezi Lantierem a Coupeauem proběhne krátká výměna názorů, po které následuje pozvání Lantiera ke stolu. Od
onoho dne je Lantier v prádelně pořád, až se ke Coupeauovým oficiálně nastěhuje. Nájem neplatí, jen vysedává v drahých restauracích, občas
také s Coupeauem po hospodách, a to vše za Gervaisiny peníze. Gervaisa začíná mít spoustu dluhů, až nakonec není schopná splácet ani ten
svůj. Zanedbává svou práci a tím ztrácí zákazníky, ani matka Goujetová už si u ní nenechává prát. Gervaisa se občas s mladým Goujetem vídá
(učí se u něj její mladší syn), nikdy však nedojde dál než k polibku.
Coupeau chodí domů v hrozném stavu, tak se Gervaisa pomalu přesouvá k Lantierovi. Coupeaovi nevadí, že jeho žena tráví noc s oběma.
Gervaisa už není schopná udržet si krám, prodává ho a stěhuje se do chudého bytu spolu se svým opilým maželem (Lantier zůstává v krámu).
Jejich dcera – Nana utíká z domova a nechává se vydržovat. Gervaisu nechtějí nikde zaměstnat, a tak se i ona dává na pití. Coupeau se dostává
do blázince a na chvíli se to s ním zlepší. Po nepříliš dlouhé době znovu propadá alkoholu a tentokrát se mu to stává osudným. Z blázince se už
nevrací, umírá – vidí tančit své ruce i nohy, a i když pije jen vodu, cítí kořalku.
Gervaisa zakrátko umírá jako žebračka, měla snahu vydělat si alespoň na jídlo vlastním tělem. Nikdo však se „starou tlustou pajdou“ (měla
jednu nohu delší než druhou a ošklivě kulhala) nešel...
Otec Goriot - Honore de Balzac
Postavy: Otec Goriot, Anastázie – starší dcera, Delfína – mladší dcera, měla otce raději, paní Vauqerová – majitelka pensionu
Jean Joachim Goriot byl původně dělníkem, zaměstnaným v závodě na výrobu nudlí. Jeho pracovitost a šetrnost získaly mu pověst
řádného člověka. Osamostatnil se a koupil si závod od majitele, který se stal obětí revoluce r. 1789. A jediným jeho zájmem a jedinou jeho
starostí bylo zvelebiti jej v dobách, kdy bylo velmi zle a kdy ceny obilí byly nepřiměřeně vysoké Oženil se s dcerou bohatého statkáře a měl dvě
dcery – Anastazii a Delfinu. Žena mu brzy zemřela a po její smrti se Goriot věnoval jen výchově svých dvou dcer, které měl velmi rád. Zahrnoval
je pohodlím a vyhovoval všem jejich zálibám. Ani jim nebránil, když si vybraly muže podle své vůle – Anastazie se provdala za hraběta de
Restaud a Delfine za bankéře Nucingena. Obě dostaly obrovské věno. Po jejich sňatku zůstal Goriot dále při svém zaměstnání, s čímž nebyly
jeho dcery a jejich manželé spokojeni. Dcery dokonce za něho hanbily a nerady se v jeho společnosti ukazovaly, ačkoliv jim poctivě rozdělil svůj
veliký majetek. Nakonec podlehl jejich naléhání, závod prodal a strávil zbytek života v pensionátě u paní Vauquerové v opuštěnosti a chudobě,
rozmrzen nad nevděkem, kterého si nezasloužil. Ani jedna dcera ho na smrtelné posteli nenavštívila. Delfína sice přišla, ale to už byl mrtev.
Stránka 22 z 49
13. Pojetí českých dějin v historické próze 19. -20.století
Staré pověsti české - Alois Jirásek
Obsah: O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Bivojovi, O Libuši, O Přemyslovi, Libušina proroctví, Dívčí válka, O Křesomyslu a Horymírovi,
Lucká válka, Durynk a Neklan
O Čechovi
V Charvátské zemi, kde žil Čech a jeho bratr Lech, se strhly krvavé boje. Čech a Lech se domluvili, že opustí svou rodnou zem a najdou si nová
sídla. U hory Říp se usadili. Tuto zemi nazvali podle Čecha. Lidé obdělali zatím neobdělanou půdu a země se rozvíjela a prosperovala. Když bylo
Čechovi osmdesát šest let, zemřel. Všichni lidé ho oplakávali a po jeho zpopelnění vzali kosti a popel, uložili do popelnice a dali ji do jeho
hrobu, na kterém poté navršili mohylu.
O Bivojovi
Jednou přijela Kazi na Vyšehrad, aby navštívila svou sestru Libuši. Když spolu rozmlouvaly v zahradě, uslyšely ryk a křik mužů. V průvodu kráčel
Bivoj a držel divokého, živého kance. Kanec dlouhou dobu škodil a zraňoval lidi. Bivoj ho poté na nádvoří v boji zabil. Bivoje pozvali do podhradí
na hostinu. Kněžna Libuše mu dala odměnou krásný mužský pás z pokladu jejího otce, který vybrala sama Kazi. Když se Kazi vracela na svůj
hrad, Bivoj ji doprovázel. Kazi si ho oblíbila a pojala za svého manžela.
O Libuši, O Přemyslov
Kněžna Libuše často řešila spory mezi svým lidem. Jednoho dne k ní přišli dva sousedé, kteří se přeli o meze a pole. Libuše oba sousedy
vyslechla a rozhodla ve prospěch mladšího z nich. Starší soused se posléze rozčílil nejen na to, že soud prohrál, ale i na to, že mu vládne žena.
Libuše tedy po poradě se svými sestrami v tajemné zahradě prohlásila před celým lidem, který nechala svolat, že si vezme za muže toho,
kterého jí oni sami vyberou. Libuše jim doporučila Přemysla, který ve Stadlicích oře se dvěma voly. Jeden z nich má bílou hlavu a druhé je od
čela až na hřbet bílý a má bíle zadní nohy. Kněžna půjčila poslům na pomoc svého koně, který měl vejvodu najít. Tento kůň dovedl posly do
vesnice, kde našli malého chlapce a optali se jej na Přemysla. Podle chlapcovy rady se vydali na pole, kde poslové Přemyslovi vysvětlili důvod
jejich návštěvy. Po jídle oblékli Přemysla do královského rouna a odjeli směrem k hradu, odkud je Libuše již netrpělivě vyhlížela. Zanedlouho
dorazili k hradu. Když je kněžna zahlédla, rozeběhla se jim naproti. Ruku v ruce pak odešli vládnout.
Lucerna - Alois Jirásek (divadelní hra – v ND)
Hlavní postavy: mlynář Libor – hrdý a upřímný člověk; Kněžna
Hanička - mlynářova schovanka
vodník Michal – tajně zamilovaný do Haničky
Vedlejší postavy: vodník Ivan, muzikanti (učitelský mládenec a vesničtí šumaři), vrchní, Klásková
Děj příběhu se odehrává za dob poddanství. Mlynář Libor je sice zproštěn roboty, ale zato musí svítit panstvu lucernou od mlýna ke
starému zámečku v lese kdykoliv se jim zachce. Kněžna ohlásila vrchnímu svůj příjezd. Je už unavena společenským životem ve městě a touží po
změně, po pobytu na venkově.
Pan vrchní přikázal mlynáři, aby v čele sedláků přivítal paní kněžku a aby jeho schovanka uvítala kněžnu jako družička. Také zakázal
vesnickým muzikantům, aby hráli svou hudbu, při uvítání kněžny. Mlynář odmítne rozkazy vrchního, protože se mu nelíbí, že mu chce nechat
porazit starou Lípu. Vrchní si to nenechá líbit a stěžuje si kněžně. Ta chce vidět upřímného a hrdého člověka, který se nebojí postavit vrchnosti.
Když se kněžna dozví, jakou má mlynář povinnost, poručí mu, aby ji doprovodil na lesní zámeček a svítil ji přitom na cestu. Mlynář
poslechne a kněžnu doprovází. Zatím spěchá k zámečku učitelský mládenec s vesnickými šumaři, aby zahrál kněžně v zámečku „kasaci“, když
mu to bylo znemožněno při uvítání. Chce při tom požádat kněžnu o místo učitele ve městě.
Kněžna nabízí mlynáři, že ho vezme s sebou do města a slibuje mu krásný život. Mlynář odmítá, a když mu Klásková donese zprávu, že
se vrchní chystá pokácet lípu a odvléci Haničku, rozzlobí se mlynář na kněžnu, že ho záludně odlákala z domu a spěchá bránit Haničku a
posvátnou lípu.
Vrchní se již chystá, že dá lípu pokácet, v tom přiběhne mlynář, aby mu v jeho počínání zabránil. Po menší šarvátce přichází kněžna,
rozbije lucernu, jako znamení, že mlynáře zbavuje všech povinností k vrchnosti. Učitelský mládenec, který neprozradil, kde je Hanička a proto
byl vrchním propuštěn, dostává od kněžny místo učitele ve městě. Vodník Michal, který toužil po Haničce, se odstěhuje. A Hanička vystupuje z
lípy, do které se předtím ukryla.
Kladivo na čarodějnice – Václav Kaplický
Děkan Kryštof Lautner, Boblig z Edelstadtu, Kašpar Hutter, Zuzana Voglicková
Název tohoto velice zajímavého historického románu je propůjčen z názvu středověkého pojednání Malorus maleficarum (Kladivo na
čarodějnice), který hojně používali inkvizitoři ve středověku v podstatě jako příručku při procesech s čarodějnicemi.
Děj knihy nás zavádí na severní Moravu. Na počátku je chudá vernířovická žebračka, která se nechá přesvědčit jednou sousedkou, aby pro
ni za pytlík mouky ukradla posvěcenou hostii - ta její krávě měla podle staré pohanské pověsti zajistit dostatek mléka. Žebračka je však při činu
Stránka 23 z 49
přistižena a horlivý farář ji okamžitě obviňuje z čarodějnictví. Místní paní hraběnka nesmí tak strašné obvinění ignorovat, a tak nechá na své
panství povolat starého inkvizičního soudce pana Bobliga z Edelstadtu. Nikdo z přítomných však v té chvíli netuší, že právě tento člověk
odstartuje sérii těch nejhorších a nejtragičtějších inkvizičních procesů v našich dějinách, při kterých přijde o život několik stovek nevinných lidí.
Boblig je velice chamtivý, prospěchářský a sobecký člověk, který za celou svou skvělou inkviziční kariéru poslal na hranici desítky nevinných
lidí. Nemá absolutně žádné mravní zábrany a jediné, o co mu jde, je moc a majetek, který získává konfiskací majetku zadržených. Trefně ho
doplňuje jeho ještě ohavnější sluha Ignác. Tento hrbáč se přímo vyžívá v trápení zatčených osob, které svým zjevem a odporným chováním
snadno dokáže k smrti vyděsit.
Za začátku většina lidí nebere procesy ve Velkých Losinách nijak vážně. Jediný, kdo si uvědomuje hrozící nebezpečí pro celý kraj, je ctihodný
šumperský děkan Kryštof Lautner. Děkan Lautner patří k nejoblíbenějším a nejváženějším duchovním v oblasti. Navíc platí za velice moudrého
a laskavého člověka, o čemž svědčí také to, že si do opatrovnictví vzal mladou dívku Zuzanu, kterou po smrti jejich rodičů takřka vychoval a
zaměstnal u sebe jako kuchařku.
Oblig brzy začíná z čarodějnictví obviňovat všechny majetné a mocné občany. Zatčené často podrobuje dlouhodobému hladovění a
psychickému a fyzickému mučení. Každý obviněný je předem rovnou odsouzen a z každého sebemenšího znamení nebo podivného chování je
hned usuzováno na vliv ďábla. Ziskuchtivému Bobligovi jsou však zchudlé a zadlužené Losiny málo. Donutí proto jednu lazebnici, aby ze
spoluviny obvinila některé šumperské měšťanky. Postupně i zde jsou pozatýkáni a posléze posláni na hranici všichni vlivnější lidé. Šanci nemá
ani těch několik osvícených jedinců, jako například děkan Lautner a jeho přítel bývalý soudce Hutter. Ti celou dobu moc dobře ví, o co ve
skutečnosti Bobligovi jde a že všechno co hlásá je jen snůška vykonstruovaných lží.
Děkan Lautner se do poslední chvíle Bobligovu vlivu brání a dovolává se spravedlnosti u všech vyšších instancích. Nikdo jim však nechce
pomoct. Nakonec je i děkan sám zatčen a upálen. Přesto jako jeden z mála nepodlehl mučení ani přímé konfrontaci se svými nejbližšími, kteří
po nesnesitelných mukách a týrání obvinili i samotného kněze z uctívání ďábla.
Jedinému Kašparu Hutterovi se podaří uniknout a několik let zůstává v cizině. Na konci knihy je popsán jeho návrat do Šumperka, kde najde
pouze zničené město a zjišťuje, že jeho žena a všichni přátelé a známí byli při procesech zabiti. Naštěstí bylo Bobligovo řádění nakonec
zaraženo, a to ve chvíli, kdy se pokusil obvinit z čarodějnictví i obyvatele Olomouce.
Kutnohorští havíři - Josef Kajetán Tyl
Hra se děje roku 1493 za krále Vladislava Polského.
Havíři jsou nespokojení se svým stavem, trpí nouzí, a tak přemlouvají Opata, hutmana a staršího z havířů, aby s tím něco udělal. Šimon mu
předhazuje, že jeho dcera Anežka miluje Hynka, syna Vaitminara, nejvyššího mincmistra království Českého. Myslí si, že skrze Hynka hledá
přízeň otce. Opat proto zakazuje dceři stýkat se s Hynkem. Ta svoluje, z mysli své že ho však nevymaže.
I s Hynkem samotným Opat promluvil. Zmínil další důvod, proč nemůže chodit za jeho dcerou. Jsou s jeho otcem nepřátelé. Opat chtěl jako
svého pána přijmout jen Čecha. Hynek slíbil, že s otcem promluví. Ten mu radí zlomit Anežce srdce. Do jejich debaty však zasáhnou události na
dvoře. Havíři povstali.
Byli vysláni tři: Opat, Lana a Šimon. Byli však vsazeni do vězení. Hynek prosil otce, aby je pustil. Otec to nedovolil, a tak je propustil bez jeho
svolení. Mezitím přišla za otce prosit Anežka. Mincminstr Beneš ji s holomkem poslal domů.
Havíři odešli z Kutné Hory. Byli obklíčeni a vůdcové popraveni. Beneš zemřel. Pražský hejtman slibuje, že zjedná havířům nápravu. Hynek s
Anežkou se rozloučili, on odchází do světa očistit jméno svého rodu, ona se uchyluje do kláštera. Jediný Vít vyvázl katovi, on vymohl
spravedlnost pro havíře. Anežce, jež miluje, slibuje, že jí bude věrným bratrem, když už teď na světě nikoho nemá.
Obsahem Tylovy činohry je srážka utiskovaných horníků s vykořisťovatelem, spor poctivé práce a vlastenectví se zneužíváním vysokého
postavení, spor lidové dobroty a důvěřivosti s panskou zlobou, podvody, korupcí a intrikami. Tovaryšstvo přitom jenom chtělo mzdu, jejíž výši
jim určil král.
Opat nebyl revolucionář, podlehl naléhání svých přátel. Nejbojovnější byl Vít.
Stránka 24 z 49
14. Obraz venkova a města v české próze 19. století
Povídky malostranské - Jan Neruda
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Hlavní postavy: Pan Ryšánek a pan Schlegl
Vedlejší postavy: sklepník, hostinský
Hlavními hrdiny jsou pánové Ryšánek a Schlegl. Byli to dva vážení pánové, kteří každý večer v šest hodin večer chodili do stejné hospody na
Malé Straně ke Štajnicům. Do této hospody chodili jen vážení pánové a obchodníci. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili ani
slovo. Po celé Malé Straně byla známa zášť mezi nimi. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí, líbila se jim stejná žena, kterou si
nakonec vzal pan Schlegl.
Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody
nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegl z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek
opět do hospody. Všichni mu podávali ruku a byli rádi, že je opět s nimi. Chtěl si zapálit fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj
tabák domů. Tu náhle pan Schlegl podal panu Ryšánkovi svůj tabák a nabídl mu ho.Od té doby spolu začali opět mluvit.
Přivedla žebráka na mizinu
Hlavní postavy: žebrák pan Vojtíšek, žebračka „baba miliónová“
Vedlejší postava: pan Herzl
Tento příběh vypráví o jistém žebrákovi panu Vojtíškovi. Pan Vojtíšek byl střední postavy s bílými vousy a kulatou pleší na hlavě. Byl to hodný,
milý a upřímný člověk. Lidé na Malé Straně ho měli rádi a dávali mu groše, tabák někdy i oběd. Nebyl žádným špinavým nebo otrhaným
žebrákem. Byl řádně učesaný a umytý a šátek měl vždy pořádně uvázaný.
Jednou pan Vojtíšek vyšel z kostela sv.Mikuláše a šel se posadit k soše sv. Trojice. Hned jak usedl, přišourala se k němu jedna žebračka, které se
říkalo „baba miliónová“. Začala si stěžovat, že už nemá žádné příbuzné a že je opuštěná. Panu Vojtíškovi se snažila navrhnout, že by mohli
spolu žít a mohla se k němu nastěhovat. On jí však nevnímal a spokojeně odešel pryč.
Za pár dní se po celé Malé Straně roznesly divné zvěsti, že prý pan Vojtíšek má dva domy někde pod hradem v Brusce a že je bohatý a chodí
žebrat jen pro radost. Kvůli tomu ho lidé začali nenávidět a nedali mu ani groš. Začali se mu posmívat a pokřikovat na něj. Když jednou pan
Herzl si chtěl od něho půjčit 20 000, že potřebuje koupit dům u Labutě, pan Vojtíšek se rozplakal a od té doby se na Malé Straně neukázal.
Jeden čas prý sídlil na Starém Městě, ale tam ho neznali ani lidé ani policajti a nastaly mu zlé časy.
Jednoho mrazivého únorového rána ho našli zmrzlého u kanonýrských kasáren. Měl všechno oblečení roztrhané a ani neměl košili.
Doktor Kazisvět
Hlavní postavy: pan Heribert
Tato povídka vypráví o jistém doktoru Heribertovi, který si vysloužil přezdívku Doktor Kazisvět. Jeho otec byl vynikající lékař a na Malé Straně si
vydobyl výtečnou pověst. Doktor Heribert junior byl opak svého otce. Neměl rád lidi a snad nikdy nikoho neošetřil. Začalo se pochybovat o
tom, zda vůbec má doktorský diplom. Byl větší, slabé postavy se zarostlou tváří. Vlastnil malý jednopatrový domek na Oujezdě spolu s
hokynářstvím. Jednou se přihodila jistá věc, která se dostala i do novin po celém světě.
Byl krásný den a ulicí pochodoval pohřební průvod. V rakvi byl nebožtík Schepeler, který byl rada zdejší účtárny. Proto nebyl mnoho oblíbený a
mnoho smutku nebylo. Jakmile průvod došel ke hřbitovu, rakev začali spouštět do hrobu. Najednou na jedné straně spadla na zem, víko
odskočilo a vypadla ruka mrtvého Schepelera. Rozhostilo se ticho. Kolem hrobu se zrovna procházel doktor Heribert. Ten se sklonil k mrtvému
a sáhl mu na ruku. Najednou vykřikl: „Ten muž není mrtev!“. Odnesli ho do nejbližšího domku a tom nebožtíka vzkřísili.
Všichni doktora Heriberta začali oslavovat, psaly o něm noviny na celém světě, bohatí ho chtěli za svého osobního lékaře, ale doktor Heribert
se začal chovat jako dříve, bylo vidět, že o lidi nestojí, nikoho neléčil a nikoho nezdravil.
Hastrman
Hlavní postavy: pan Rybář, pan Šajvl, gymnazijní profesor pan Muehlwenzel
Hlavním hrdinou je pan Rybář, který vždy chodil s kloboukem v ruce, nosil zelený fráček s dlouhými šosy. Když začínal mluvit používal
slovo „ďjó“ a často říkal „Ďjó, moře!“, protože litoval že v Čechách nemáme moře. Bydlel v Praze u příbuzných. U nich měl vysokou černou
skříň, která byla plná černých krabic a v každé z nich spoustu drahokamů, které sám nasbíral na Kozákově. Pro jeho zelený fráček a pro to
„moře“ mu říkali hastrman. Kvůli jeho sbírce drahokamů si mysleli, že je bohatý. Jednoho dne odnesl pan Rybář část své sbírky k gymnazijnímu
Stránka 25 z 49
profesorovi na posouzení. On mu řekl, že ty „drahokamy“ nemají žádnou cenu. Pan Rybář je chtěl vyházet z okna, ale pan Šajvl ho zarazil
slovy:„Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás“.
Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku
Hlavní postavy: pan Vorel, slečna Poldýnka
Povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince
si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník - slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své
pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Kvůli tomu už k
panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho se měl pan Vorel vystěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se
pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.
Svatováclavská mše
Hlavní postava: ministrant
Vedlejší postavy: matka, pan farář
Malý, devítiletý chlapec, který dělal v kostele ministranta se dohodl s ostatními chlapci, že přenocuje v kostele, aby zjistil, jestli je pravdivá
pověst, že půlnoční mši slouží sám sv. Václav ve své kapli. Aby o něj neměli doma starost, nalhal matce, že staroměstská teta si přeje, aby u ní
přenocoval. Po chvíli uslyšel, že na něj pískají kluci, ale po chvíli je někdo odehnal. Sám se potmě v kostele hodně bál a proto si alespoň chytil
do dlaně vrabce, aby nebyl tak sám. Nakonec půlnoc zaspal. Když ho probudily hlasy, zjistil že je ráno a dole probíhá mše. Ve stejné lavici jako
obvykle seděla jeho matka se staroměstskou tetou. Matka plakala, protože si myslela, že se ztratil. Nakonec svou matku před kostelem políbil
na ruku, protože mu bylo líto, že ji způsobil starost.
O měkkém srdci paní Rusky
Hlavní postava: paní Ruska
Vedlejší postavy: pan komisař
Jeden z malostranských obchodníků se jmenoval Josef Velš. Lidé ho považovali za nejznámějšího a nejoblíbenějšího kupce. On se jim za to
odměňoval dobrou nabídkou zboží a vlídným chováním. Když Velš zemřel, konalo se poslední rozloučení. Všude se rozléhal jen vzlyk a šepot.
Vše utichlo ve chvíli, když vešla paní Ruska. Tato vdova se pravidelně zúčastňovala každého pohřbu. Přišla vždy až k rakvi, ve které ležel
nebožtík, a začala ho před ostatními pomlouvat. Na pohřbu pana Velše se jí to ale nevyplatilo. Lidé ji z pohřbu vyhnali a rovnou ji zavedli na
policejní stanici. Tam jí zakázali chodit na pohřby. Proto se raději odstěhovala k Oujezdské bráně. Kolem tohoto domu musel každý pohřební
průvod projít. A vždy, když míjel dům paní Rusky, vyběhla ven a plakala.
Stránka 26 z 49
Výminkáři - Karel Václav Rais
Povídky o lidech české vesnice z konce minulého století obžalovávají z lakoty a tvrdosti srdce a oslavují vzájemnou pomoc a lásku prostých a
chudých lidí k dětem. Ukazují, jak nesčetné tragédie starých a udřených vesničanů byly motivovány penězi, které způsobily zhrubnutí a
surovosti, nezastavující se před ničím.
V této knížce spisovatel líčí život české vesnice na konci minulého století. Zobrazuje, jak se vesničtí lidé plahočili, živořili a umírali, jak touha po
majetku narušovala vztahy lásky a úcty mezi nejbližšími. Ve svém díle Rais vyslovil také lásku k české přírodě. Dějištěm povídek je Raisovo
rodné Podkrkonoší.
Matka a děti
Hrdinka příběhu, stará, upracovaná žena, má tři syny. Ale nebylo možné, aby vybavila penězi všechny. Nejstarší syn vyženil nejvíc, ale je ze
všech synů nejsobečtější. Další dva synové sňatky nic nezískali, proto o nich jejich nevrlý a zlý otec nechce ani slyšet. Matka chce poslat svému
nemladšímu synovi alespoň trochu peněz, nejí, jen aby pro milovaného syna něco ušetřila. Aby mu poslala peníze, obětuje výměnkářka
Pařízková své zdraví.
Konec života
Chamtiví Morákovi si odvážejí do své chalupy výměnkáře Stříhavku. Ale jen proto, že počítají, že brzy zemře a zanechá jim své poslední tři
stovky. Po příjezdu starého dědečka však poznávají, že ještě není tolik nemocný a to je rmoutí. Jejich dcera Bára je svobodná, ale již má dcerku,
Barušku. Dědeček si ji velmi oblíbí, vypráví jí pohádky a Baruška ho má také velmi ráda. Bára by se ráda vdala, ale její otec sňatek nepřipustí,
dokud její manžel nebude mít určenou částku peněz. Bára čeká druhé dítě. To otce rozzuří a zbije ji tak, že se nemůže ani pohnout. Dědeček se
na to nemůže dívat. Jde tedy k ženichovi a dá mu tři stovky, které si po léta schovával. Cestou se však dědeček nachladí a nemůže chodit.
Moráková ho tedy odvede ze studené místnosti a ustele mu na peci. Když se Morákovi dozvídají, že dědeček žádné peníze nemá, jsou
rozzlobeni. Ihned nakazují příbuzným, aby si pro nemocného otce přijeli, že mají málo místa. Nemocného a smutného starce odváží jeho
nejmladší dcera. Dědeček vzpomíná na přísloví: "Jeden otec sedm dětí vyživí, ale sedm dětí jednoho otce vyživit nemůže."
Do Prahy na pouť
Stařenka výměnkářka jede do Prahy na pouť. Ale schází jí ještě několik peněz, a proto prosí své syny a dceru. Ale ti jí odmítají pomoci. Všichni jí
připomínají, aby jim nezapomněla přijít na pomoc s prací na poli. Chudák stařena musí vyslechnout mnoho zlého od svých lakotných dětí.
Po letech doma
Bezohledný vztah k sourozenci v této povídce vyplývá jen ze zla peněz. Úředník z Prahy, Petr, je velmi nemocný. Píše domů svým rodičům do
hor, zda by je měl navštívit, aby se mu trochu zlepšilo zdraví. Rodiče s tím souhlasí, avšak jejich nejmladší syn je proti bratrově návštěvě. Myslí
si, že se má bratr lépe v Praze, než on na vesnici, závidí mu to a zlobí se na něho. Když nemocný a utrmácený Petr přijede k rodičům, bratr si ho
ani nevšimne. Zakáže svým dětem, aby Petra navštěvovali. Petr tím velice trpí. Děti má moc rád. Z Prahy jim přiveze kásné a drahé hračky, ale
matka jim je vezme. Petr čeká každý den, že se na něho bratr s rodinou přijdou podívat. Čeká marně a zdraví se mu neustále zhoršuje. Jednou v
noci klepe Petr na zeď, za níž spí jeho bratr. Ten sice klepání slyší, ale k nemocnému nejde. Za okamžik přichází starý otec, aby jim oznámil, že
Petr zemřel. Na pohřeb však přijdou jen děti "aby snad lidé neřekli, že nikdo ze statku nešel.
Poldík rumař - Hálek Vítězslav
Život Poldíka rumaře plynul stále stejně s navyklou pravidelností. Jeho dny se nijak výrazně nelišily. V létě vozil z Podskalí písek na staveniště a v
zimě zase led do sklepů pražských sedláků. Vedle svého povozu si navykl pomalému, váhavému kroku, který nezměnila ani neděle. Byl
vyhlášeným znalcem koní, ale přesto byli jeho koně herky, kostry potažené kůží.
Své zvyky změnil Poldík jen jednou v životě. Příčinou byla Málka, dcera sousedky, která po smrti své matky převzala její každodenní činnost.
Tou bylo nošení oběda pro Poldíka. Po boku Málky Poldík pookřál, cítil se s ní skvěle. Jenže Málka dala po určité době přednost mladému a
veselému pískaři Frantíkovi, který si ji získal vozením na loďce po Vltavě. Když se Málka s Frantíkem vzali, Poldík zanevřel na své rumařské
řemeslo a věnoval se léčení koní. Také převychovával chlapce rumařů na pískaře, aby se v životě nedožili takového zklamání jako on. Málka
měla s Frantíkem syna. Po tragické smrti Frantíka se ho Poldík ujal. Málka ale nechtěla, aby byl její syn pískařem jako jeho otec, který se stal
obětí svého povolání. Poldík z něho tedy vychoval rumaře.
Stránka 27 z 49
Černý Petříček - Karolína Světlá
Kniha se odehrává v Praze na nynějším Václavském náměstí. V knize se tomu místu říká "Koňský trh". Byla tam řada dřevěných a zděných
stánků. V jednom tom stánku právě naproti hospodě "U beránka" vařívala žena, která měla syna ošklivého a lidi jí nechtěli věřit, že je její.
Říkalo se mu Černý Petříček. Vyrůstal bez otce, ale podobu měl po něm. Jednoho dne se u jejich stánku začal čím dál častěji zastavovat krásný,
mladý kozák z družiny ruského knížete. Pak však odjel a matka zůstala s černým Petříčkem a čekala miminko. Když se narodilo, tak Petříčkovi
bylo už šestnáct let. Protože byla vdova, tak se za každou cenu snažila dítě schovávat uvnitř stánku a pouštěla jej ven jenom večer. Matce a
jejím dvou synům pomáhala paní z hospody od Beránků. Žila sama se svou dcerou, o kterou se starala až moc. Nic ji nenechala udělat a před
vším ji chránila.
Vdova se tak dlouho trápila, až jednoho dne zemřela. Takže mladého Františka vychovával Petříček. Protože lidé věděli, co je František zač, tak
Petříček chtěl smýt tuto ostudnou věc z jejich životů. Nechal Františka učit na kněze.
Černý Petříček byl muž velice všímavý a byl vážený. I když dokázal vařit jako jeho zesnulá matka, nepokračoval dále v tomto řemesle.
Obchodoval se starými knoflíky. A jak tyto knoflíky získával? Dávali mu je lidé odměnou za radu. Kdo měl nějaký problém, přišel za Petříčkem.
Když táhlo Františkovi na devatenáct a dceři od sousedky z hospody bylo šestnáct let, chtěl Černý Petříček prokázat hospodské laskavost.
Protože nevěřil na lásku a lidské city, nabídl hospodské jako dobré přítelkyni, že její dceři Stázičce zajistí syna od paní, která měla velký vliv a
bohatství. A to se mu taky podařilo. Avšak ani jeden netušil, že Stázička a František se do sebe bezhlavě zamilovali a plánují společnou
budoucnost. V den, kdy se měli Stázička a syn od urozené paní seznámit, František spolu se svou milovanou utekli. Vzal s sebou pouze housle, a
ani Stázička si nic nevzala, oblékla se do prostých šatů a vrátila všechny věci matce.
Černý Petříček nemohl pochopit jejich počínání. Nedokázal pochopit, že se dívka dokáže vzdát bohatství, budoucnosti a postavení jenom kvůli
lásce. Hospodská to taky nesla velmi těžce. Taky si nedokázala přiznat, že jí vlastně nadiktovala budoucnost a ani nechtěla vědět dceřin názor.
O pět let později, když Černý Petříček ráno otevíral stánek, na jeho prahu ležela schoulená ženská postava s dítětem. Potom v této postavě
poznal Stázičku. Ta mu pověděla, že vedli krásný život. Dostali se do skupiny potulných zpěváků, herců a muzikantů. I když museli přečkávat
kruté zimy a někdy museli žebrat, žili šťastně. Jednoho dne hráli pro jednoho pána, kterému se Stázička zalíbila. Přišel k ní a zašeptal jí do ucha
neslušné návrhy. Uslyšel to František a rozbil mu housle o hlavu. Pán mu vrazil do prsou kord a zabil jej. Stázička se z posledních sil tedy vrátila
do Prahy i s dítětem. Avšak za několik dní zemřela. Zanechala po sobě dceru Františku, které se ujal jak Černý Petříček tak hospodská. Oběma
se obměkčilo srdce a dceru vychovali vzorně. Nechali ji vzít si lékaře, do kterého byla zamilovaná.
Jednoho dne se k Černému Petříčkovi donesla zpráva, že se trh bude přesouvat jinam. S myšlenkou, že by si měl zvyknout na jiné prostředí,
zemřel. Našli ho na druhý den ve svém stánku.
Stránka 28 z 49
15. Vývoj české poezie druhé poloviny 19. století
Knihy veršů - Jan Neruda
Tato básnická sbírka z roku 1867 zčásti navazuje na Hřbitovní kvítí, vznikla sloučením 3 drobnějších sbírek. Vyhýbá se nadbytku obrazných
pojmenování, vybírá si slova všední a prostá, pracuje s vyhrocenými pointami, volí úsečný, zkratkovitý, ale přesto velmi plastický styl. Byla
přijata o poznání vlídněji než první sbírka, po jejím vydání se však básník na dalších deset let odmlčel.
Kniha veršů výpravných (epika)
Zvláště působivé jsou sociální balady – Dědova mísa (špatné generační vztahy, vnuk poučil otce, že se chová ke svému starému otci bezcitně),
Před fortnou milosrdných (monolog starce k vnukovi, o chudobě, která vede k bezcitnosti).
Kniha veršů lyrických a smíšených (lyrika)
Otci, Matičce, Anně. Popisuje zde hluboký citový vztah k matce a otci a také ke své první lásce Anně Holinové.
Kniha veršů časových a příležitostných
Báseň Vším jsem byl rád je tzv. bilanční báseň, jedná se o básníkovo zamyšlení nad dosavadním životem.
Písně kosmické - Jan Neruda
Tato básnická sbírka z roku 1878, kterou Neruda vydal díky svému optimismu, humoru, vyjádření dobové nálady a přesvědčení o nezadržitelné
síle pokroku, šla rychle na odbyt. Je oslavou řádu Vesmíru a rozumu, poznávajícího tento řád. V pohybu vesmírných těles se odrážejí osudu lidí:
Slunce je matička, Měsíc mládeneček, Země panenka, Mars je rudý od pití atd. Neruda popisuje Vesmír jako místo, kde nebeská tělesa
vzájemně bojují o existenci, a přirovnává k němu lidskou společnost, hlavně vztahy mezi národy. Zároveň vyzdvihuje lidského ducha, který je
schopen Vesmír pronikat a ovládat. Odrážejí se zde i jeho nejsoukromější city, vzpomínky a ohlasy jeho lásky k matce a Anně Tiché.
"Letní ty noci zářivá", "Také to slunce ohnivé", "A mluví člověk", "Ty věčné hlasy proroků", "Jak lvové bijem o mříže". Celé sbírce se vymyká
vlastenecká báseň "Vzhůru již hlavu národe".
Balady a romance – Romance o Karlu IV – Jan Neruda
Páže Bušek z Vilhartic naléval Karlu IV. víno, které bylo vypěstováno v Čechách, ale sazenice jsou z Burgundska.
Karel IV. se napil poprvé a víno se mu zdálo trpké, ale když se napil podruhé, tak už mu zachutnalo.
Bušek z Vilhartic přirovnal víno k lidu, zpočátku drsný, ale jak je poznáte, tak jsou dobří.
Písně otroka - Svatopluk Čech
Písně otroka byly vydány v době vyhlášení stavovského práva nad Prahou jako protest proti rakousko-uherské politice vůči národu. Je to dílo,
které je protestem proti tomu, aby člověk byl otrokem druhého, výzva k lidu, aby se nedal utiskovat, aby začal bojovat. Děj básně je situován
do tropů a na plantáže. Mezi otroky, odpočívajícími pod palmami po těžké práci, přichází jejich bývalý druh, uprchlý otrok, kterému se podařilo
na čas žít na svobodě. Je lidový pěvec a žádají ho, aby jim něco zazpíval. Otrok souhlasí, ale odmítá zpívat o lásce a kráse života, chce zpívat o
utrpení otroků. Jeho písně jsou obsahem prvních 14 básní. Patnáctý zpěv má ukázat otrokům, že je možno žít i lepším životem. Zpěv pěvce o
krásném svobodném životě působí na ostatní a začínají sami přemýšlet o svém osvobození z útlaku. Jejich touha po svobodě a naději na štěstí
jsou vylíčeny v druhé polovině knihy. Otroci se loučí. Jeden mladý otrok se vzepře svému pánovi. Pěvec vyzývá lidi, aby se sjednotili a přezvali
svá práva do svých rukou. Přetrhali pouta a utekly otrokářům.
Stránka 29 z 49
16. Vývoj českého divadla do konce 19. století
Lucerna - Alois Jirásek (divadelní hra – v ND)
viz otázka 13
Kutnohorští havíři - Josef Kajetán Tyl
viz otázka 13
Maryša - Bratři Mrštíkové
I. expozice
Francek odchází na vojnu. Má rád Lízalovu dceru Maryšu. Otec pro ni chce něco víc, než chuďase. Domlouvá její vdavky s bohatým
vdovcem Vávrou. Maryši se nikdo neptá, zda si chce Vávru vzít.
II. kolize
Lízalová nutí Maryšu, aby se za Vávru prodala. Ta však odmítá. Vávra má tři děti, a svou ženu bil. Rodiče naléhají, vyčítají ji, že své
rodiče nectí, chová se, jako by to ani nebyla její matka. Maryša nakonec podlehne.
III. krize
O dva roky později se Francek vrací z vojny a setkává se s Maryšou. Francek za Maryšou chodí a Vávra mu začíná vyhrožovat. I Lízal se
dostává do sporu s Vávrou, vidí, jak jeho dcera strádá a využije toho, aby nemusel platit věno. I začíná litovat svého činu, že dal svou dceru
Vávrovi.
IV. peripetie a V. katastrofa
Lízal chce odvést Maryšu domů, Francek ji nabízí, že spolu odejdou do Brna, Maryša však odmítá. Vávra přistihne Francka, jak Maryšu
přemlouvá a chce ho zastřelit. Maryša vsype Vávrovi do kávy jed.
expozice, koliz, krize, peripetie, katastrofa
Stránka 30 z 49
17. Charakteristické rysy českého divadla 20. století
Osel a stín - Voskovec a Werich
Příběh začíná na oslavě 1. výročí svatby Hippodroma (vládce lidu, politik) a Hekatomby, na oslavu přijde Hippodromův hlavní nepřítel
vládce Kontokorentos (bývalý muž Hekatomby).
Kontokorentos daruje Hippodromovi dárek – sošku vola, ale Hippodromos to bere moc osobně, ztropí scénu a všichni hosté odchází.
Vystupují zde také různé kramářky a zelinářky (mají bídu, nejsou peníze, sociální problémy) – tehdy byla opravdu bída i v ČSR, ovlivňuje
to fašismus. Kramáři a žebráci nemají na zaplacení zubaři – zubař má totiž přijet a vybrat od nich peníze – oni ho ale spatří a utečou – zubař
tedy přijede na oslovi na prázdný trh. Zubař ale potřebuje peníze, aby mohl zaplatit pronájem osla, a proto se rozhodně že na ně počká a lehne
si do oslova stínu. Oslař ale chce po zubařovi pronájem i za stín. Začnou se hádat, že pronajal osla a ne jeho stín, nemohou se dohodnout a do
sporu se přidají další lidé. Do sporu se přidá i Hippodrom (na stranu zubaře) a Kontokorentos (na stranu oslaře).
Všichni začnou obhajovat svoje názory, proč je zastupují a spor dospěje až k soudu. Tam se zubař a oslař rozhodnou soud zrušit, ale
protože by museli zaplatit vysoké penále, tak soud pokračuje. Zjistí se, že oslař má svého osla bez povolení (dostane pokutu a protože nemá
peníze, tak skončí ve vězení), ale zubař provozuje také své řemeslo bez oprávnění (pokuta – vězení).
Hippodrom a Kontokorentos se pořád přou a potřebují získat lidi na svou stranu. Oslař a zubař utečou z vězení a zabijí osla, aby skončili
spor. Hippodrom a Kontokorentos už nemají žádný spor, ale Kontokorentos (dobře počítá) přemluví Hippodroma (je dobrý obchodník) aby se
spojili – pak se obléknou do oslí kůže, aby lid věděl, že pořád je za co bojovat – sjednocení sporu – OSEL VLÁDNE – je jejich vůdce.
Těžká Barbora - Voskovec a Werich
Děj této hry se odehrává ve středověku ve městě Eidamu a v přilehlém Yberlandském lese. Je to varování před hrozbou domácího i
zahraničního fašismu. Jako hlavní hrdina zde vystupuje prostý, statečný lid, jež je odhodlán bojovat proti fašistické agresi i těm, kteří
zaprodávali republiku.
Kristian van Bergen - starosta Eidamu
Hans Bols - hejtman města
Gustav - učitel, vzdělaný, pedantský, zakládá si na gramatice, pluje s proudem, miluje starostovu služku Sisku
Yberlanďané shromažďují vojsko a hledají záminku, aby mohli napadnout mírumilovné město Eidam. Vymyslí plán. Důstojník Peter
vstoupí jako vznešený cizinec do Eidamu, naváže kontakty se spřáteleným zámeckým pánem a převeze tajně koňským povozem dělo (Těžkou
Barboru) k hranicím, které patří Yberlanďanům. Tam bude fingovaně přepaden dvěma lupiči a tím je zajištěna záminka ke vstupu vojsk na
eidamské území.
Vše začíná v jedné eidamské hospodě, která patří místnímu starostovi Van Bergerovi. Ti se spolu s Hansem a cizincem Peterem opijí.
Tomu se v Eidamu podaří získat si přízeň starostovy ženy. Když odjíždí zpět za hranice, chce za ním utéct.
Mezitím dá yberlandský četník rozkaz dvěma žoldnéřům (Horníček a Werich), aby sundali brnění, převlékli se za lupiče a aby přepadli vůz,
který bude projíždět lesem. Oba si lehnou a spí, až je vyruší muž, kterému se vůz zaseknul v blátě. Horníček s Werichem ho zavážou, ale
dozvídají se, že je to plukovník, který je zná (Peter). Omráčí ho, je jim to celé divné a utečou i s vozem do Eidamu.
Zde ovšem způsobí pozdvižení: Vůz zaparkují na tržišti a prodavači si začnou stěžovat u starosty. Starosta má stále ještě kocovinu a navíc
zjistí, že mu utekla žena. Schová tedy Sisku místo Starostové do své postele. Zpozoruje to jen paní Hejtmanová. Ovšem v tu chvíli již přímo na
tržišti začíná situaci řešit hejtman Hans. Vyleze na vůz a propadne se do vozu. Při vyprošťování se bedna rozbije a vypadne z ní velké bronzové
dělo, na kterém je napsáno Těžká Barbora. Vážení občané města spekulují o tom, co s ním. Jeden chce ulít mírový zvon, druhý střílet o poledni
a hejtman chce svoji sochu. Nakonec je pozván slavný umělec (převlečený důstojník Peter), aby vytvořil malé dělo, na kterém bude sedět
hejtman se zvonem v ruce. Mimo jiné se také hejtman od hejtmanové dozví, že Siska ležela ve starostově posteli. To mu jako výhružka
poslouží, aby přesvědčil starostu o nutnosti své sochy. Peter však chtce dělo zničit a při té příležitosti vystřelí na radnici. Žoldáci na to přijdou a
odhalí také jeho pravou totožnost. Ale jistý zámecký pán, který také bydlí v Eidamu, u sebe Petera, kterému hrozí soud, schová. Řekne
ostatním, že jestli neodsoudí oba žoldáky i učitele k smrti, prozradí na konšely nejrůznější tajnosti. Konšelé tedy souhlasí. Vězňům se však
podaří utéci a varovat lid před blížícím se vojskem. Lid povstane a s pomocí Těžké Barbory (jako náboje slouží ztvrdlý sýr sýraře Kryštofa)
rozpráší nepřátelské vojsko. Propustí důstojníka se vzkazem, že mají Yberlanďany rádi, protože mají rádi všechny lidi, ale zasahovat si do svých
záležitostí nedají.
Audience - Václav Havel
Jednoaktovka napsaná v roce 1975 pro pobavení několika přátel, kteří se každoročně setkávali v létě na autorově venkovské chalupě.
Jednoaktovku Audience lze opět přiřadit k absurdnímu dramatu, jež se zabývá situací v totalitním Československu. Autor využívá svých
osobních zkušeností a umisťuje děj hry do jednoho nejmenovaného pivovaru. Celé drama stojí na rozhovoru dvou hlavních hrdinů - sládka a
spisovatele Vaňka, který je sledován tajnou policií. Svými díly se stal nebezpečným socialistické společnosti, proto nemohl dál vykonávat své
povolání. Pracuje tedy v pivovaru jako pomocný dělník. Sládek si nechává zavolat Vaňka do své kanceláře. Je už mírně "pod parou", neboť pije
jedno pivo za druhým. Neustále se opakuje a ptá se na stejné věci. Jeho chování a nespisovné, často vulgární promluvy ostře kontrastují s
velice slušným vystupováním Vaňkovým, jež je navíc velmi zdrženlivé. Na rozsáhlé otázky odpovídá spisovatel většinou jednoslovně, odmítá
nabízené pití.
Stránka 31 z 49
Sládek se vyptává, zda je Vaněk spokojen v práci, zda se zná osobně se známými herci, a neustále ho žádá, aby sem někdy "dotáhl tu
Bohdalku". Vychvaluje se, zdůrazňuje svoji dobrotu a důležitost, vyžaduje vděčnost ("Poslyšte, něco vám řeknu, jen tak čistě mezi náma: sedět
na tomhle místě někdo jinej než já, tak u nás neděláte, za to vám tedy ručím"). Nabízí Vaňkovi práci skladníka, prý by zde mohl i psát. Varuje jej
před stykem s Pavlem Kohoutem, kterého nazývá Holubem. Přizná se mu, že je ve spojení s tajnou policií a podává o něm písemné zprávy.
Velice jej to otravuje, navrhuje tedy Vaňkovi (když je ten spisovatel), aby o sobě napsal vždy něco sám. Místo skladníka pak bude zajištěno.
Doslova říká: "...co by ti to udělalo, kdybys mi to jednou tejdně hodil na papír? Za to ti snad stojím, ne? Budu nad tebou držet ochrannou ruku!"
Opilost stoupá, sládek si stěžuje na život, nadává spisovateli do "inteligentů", vzápětí jej nazývá kamarádem, nežádá již ani žádná hlášení, pláče
a zanedlouho usíná. Vaněk odchází. Po krátkém čase opět zaklepe na dveře. Sládek se probouzí, vítá Vaňka. Nic si nepamatuje. Rozhovor začíná
stejnými slovy jako na počátku hry.
Autorovo drama nastavuje zrcadlo době, která vychovává lidi pokřivených charakterů a ctí zásadu: do ničeho se moc neplést, ale maximálně
využít dané situace a z ní vyplývajících výhod. Nejabsurdnější z celého díla je postava sládka, člověka, jenž se propůjčil k donášení a přitom se
staví do očí druhého jako nejlepší kamarád, jako ten, kdo chápe a pomáhá. Prázdnota slov a způsobu tohoto života je vyjádřena neustálým
opakováním stejných frází a nezávazným "žvaněním", směšně působí časté odchody na toaletu a následné zapínání poklopce atd.
Stránka 32 z 49
18. Humor a satira v české literatuře
Saturnin - Zdeněk Sirotka
Tento humoristický příběh se odehrává v době německé okupace. Hlavními postavami jsou teta Kateřina,Jiří,sluha Saturnin, Doktor
Vlach,dědeček a slečna Barbora. Příběh o sluhovi Saturninovi vypráví o jeho vtipných narážkách a slovních útocích převážně na tetu Kateřinu a
jejího syna Milouše.Například,když je vyhnal z lodi,nebo když na příkaz Jiřího dělal naschvály Miloušovi. V jeden krásný den se Jiří rozhodl,že se
svým sluhou Saturninem pojedou navštívit dědečka. dědeček bydlel ve vile,ke které přiléhaly tenisové kurty. Tam se Jiří seznámil se slečnou
Barborou, s kterou si již od začátku pobytu rozuměl. A co čert nechtěl,přijela k dědečkovi i teta Kateřina s Miloušem. Jednou přišla bouřka a
vlivem silného deště se most uvolnil a rozbouřená i rozvodněná řeka ho odplavila. když byl odplaven nezbývalo nic jiného,než jít sbírat
houby,protože potravin nebezpečně ubývalo. Moc jich nebylo,tudíž stačily jenom na večeři. protože byl nedostatek jídla a všechny zásoby byly
dojedeny,vyrazilo se na srub doktora Vlacha. Celá výprava musela překonat mnoho překážek,než se dostala do tak vytouženého srubu. Po
několika dnech se opět vydali zpět. dědeček si cestou zlomil nohu a museli ho donést až domů. Tento příběh skončí tím,že se teta Kateřina
provdá a slečna Barbora si dá s Jiřím první rande.
Charakteristika:
o Saturnin: Člověk se smyslem pro humor a okamžitou reakcí na jakoukoli otázku a situaci.
o Jiří: Spořádaný velmi dobře vychovaný chlapík, který se chová dost nevýrazně.
o Barbora: Milá, šikovná slečna, která byla aspoň trošku sportovně založena. Mnohem více, než Jiří. I přesto si s ním
rozuměla, protože měl i jiné přednosti.
o Kateřina: nafoukaná dáma, která všechny své myšlenky vyjadřuje přirovnáními nebo příslovími.
o Milouš: Naprosto rozmazlený kluk, který nemá svůj názor.
o Dědeček:Dovedl říci Kateřině, ať už dá konečně pokoj
o Dr. Vlach: velice moudrý muž se sportovní postavou. Dovedl říci věci na rovinu.
Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV. století - Svatopluk Čech
Hlavní postavy: měšťan Matěj Brouček, Jan Domšík zvaný Janek od Zvonu
Vedlejší postava: pan Wurfl, Jan Žižka
Pražský měšťan Matěj Brouček často popíjel v hradčanském hostinci pana Wurfla Na Vikárce. Jednou při odchodu zamířil ke dveřím na dvorek a
náhle se mu propadla půda pod nohama a on spadl do podzemní chodby. Myslel si, že je ve sklepě pod Vikárkou, hledal východ, ale nikde ho
nenacházel. Šel dál chodbou až narazil na zrezivělé dveře, ve kterých byl klíč. Podařilo se mu je otevřít a spatřil malou místnost, ve které bylo
spousta drahokamů a drahých kovů. Na dveřích visel obraz krále Václava, a tak usoudil, že je to jeho klenotnice. Naproti visel další obraz. Zjistil,
že jde odsunout a za ním je další chodba. Vydal se po ní a na konci narazil na schody, po kterých vystoupal až na ulici. Snažil se zapamatovat si
cestu ke klenotnici, aby se potom mohl vrátit pro poklady, které objevil. Procházel se ulicemi, ale nemohl poznat, kde se nachází. Potom potkal
muže s lucernou, který mluvil zvláštní češtinou a tvrdil, že je rok 1420 a že Žižka na Vítkově hoře čeká na Zikmunda. Pan Brouček si o něm
myslel, že je to blázen. Už bylo ráno a on najednou potkal Jana Domšíka, kterému se říkalo Janek od Zvonu. Seznámil se s ním a Janek ho pozval
k sobě do domu. Dal mu oblečení, které se v této době nosilo a uvedl ho do pokoje pro hosty. Panu Broučkovi se oblečení ani pokoj nelíbil a
přál si být znovu v 19. století u sebe doma. Na společném obědě se poznal s Mandalenou, manželkou Janka a Kunhutou, jeho dcerou, která se
mu velice líbila. Janek mu dal sudlici a šli se projít po Praze. Na procházce viděl pan Brouček branku, z které tenkrát v noci vyšel. Zeptal se na to
Janka. On mu řekl, že je to bývalý dvůr krále Václava, zvaný U Černého orla. Všude potkávali ozbrojené muže. Potom si šli sednout do hospody,
kde si dali medovinu. Seděli tam s Miroslavem zlatníkem, Vackem Bradatým a s Vojtou od Pávů. Potom začali zvonit na poplach, protože křižáci
zaútočili na Prahu. Utíkali ven a pan Brouček se střetl s křižákem a ztratil svou sudlici. Chtěl se vrátit k vinici, aby se schoval, ale cestou potkal
dva muže. Dali se s ním do řeči a on si začal vymýšlet a dělal ze sebe hrdinu. Hejtman Chval Řepický z Machovic a Václav Koranda ho odvedli k
Žižkovi na vrch Vítkov, aby ho přijal mezi bratry. Ráno zaútočili křižáci a pan Brouček se dal na útěk. Vydával se za Žižkova posla a byl propuštěn
bránou do města. Doběhl k Jankovi do domu a tam se převlékl do svých moderních šatů. Po cestě zpět potkal vítězné husity, od kterých se
dozvěděl, že Janek zahynul v bitvě. Pan Brouček zapřel, že je Čech a za to ho dali do sudu, který zapálili. Celý zděšený volal pan Brouček
Domšíkovu dceru Kunku, kterou si velmi oblíbil. V tom otevřel oči a spatřil pana Wurfla, který zjišťoval, co se ze sudu ozývalo. Hostinský
pomohl Broučkovi ze sudu, kam večer spadl. Matěj Brouček mu vyprávěl o svých domnělých dobrodružstvích.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – Jaroslav Hašek
1. díl
Děj knihy začíná začátkem první světové války. Švejk, úředně uznávaný blb, se o tom dozví v hostinci. A když řekne na atentát v Sarajevu svůj
názor, je zatčen tajným policistou pro velezrádné řeči. Je proti němu zahájeno vyšetřování, následně je vyšetřován soudními lékaři, je-li
duševně zdráv. Lékaři ho prohlásí za notorického blba a idiota. Následně je převezen do blázince, kde se mu velice líbí. Z blázince ho
zanedlouho vyhodí. Cestou je opět zatčen a vyšetřován. Nakonec se šťastně dostane domů. Když válka propukne, Švejk se rozhodne, že půjde
na vojnu. Protože trpí revmatismem a zrovna nemůže chodit, veze ho k odvodu jeho hospodyně na vozíku. Cestou Švejk vykřikuje, že jde
bojovat za císaře pána a podobné řeči. Když Švejk předstoupí před lékařskou kontrolu, je Švejk označen za simulanta a dostane se do vojenské
nemocnice. V nemocnici léčení spočívá v dietě, podávání aspirinu a chininu, vyplachování žaludku a klystýru. Když je Švejk vyléčen, je poslán na
Stránka 33 z 49
garnizónu, kde vězňové musí chodit na kázání. Pří jedné mši si ho všimne polní kurátor a vezme si ho za sluhu. Polní kurátor je velký pijan a je
věčně bez peněz. Jednou dokonce prohraje v kartách i Švejka. A tak dostane Švejk nového pána a stane se vojenským sluhou u nadporučíka
Lukáše
2. díl
Švejk putuje na frontu. Cestou způsobí svému pánovi mnoho nepříjemností, ale vždy s dobrým úmyslem. Jednou, když zrovna byli v Maďarsku,
nesl jedné paničce milostný dopis od svého pána. Cestou potkal svého kamaráda z Prahy a šli spolu ke dvoru. Na místě se trochu nepohodli s
manželem oné paničky a způsobili velkou rvačku. Byli zatčeni, ale nakonec se oba dostali šťastně ven a Švejk byl ještě povýšen.
3. díl
Švejk prožívá různé trampoty, když putují přes Uhry. Dostane se do zajetí jako ruský zajatec. Stalo se to tak, že Švejk našel u rybníka pohozenou
uniformu ruského vojáka, chtěl si ji zkusit, a v tom ho zatkli. Česky tam nikdo neuměl, a tak nemohl nikomu vysvětlit, že je to omyl.
4. díl
Švejk putuje s transportem ruských zajatců, nakonec se ale vše šťastně vysvětlí a Švejk se dostane zpátky ke svojí marškumpánii.
Stránka 34 z 49
19. Nové směry v české literatuře přelomu 19. a 20. století
Kuře melancholik - Karel Josef Šlejhar
Dítěti, jehož jméno ani věk nejsou v knize uvedeny, zemře matka. Protože je to ještě dítě, tak si její smrt příliš neuvědomuje. Zvuk umíráčku
bere jako něco krásného, považuje za zábavné, když do domu přinesou rakev – obdivuje se její kráse a přemýšlí, jaké by bylo mít také takovou.
Nechápe, proč služebnictvo pláče a proč ho stará Katla lituje…
Před matčiným pohřbem však nastává zlom. V domě se objevuje žena, jakási příbuzná a dítě najednou začíná hlasitě vzlykat: "Chci k
mamince, pusťte mě k mamince!" Pomalu si začíná uvědomovat, co se děje a co ho čeká.
Z přechodné přítomnosti mladé příbuzné se stane pobyt trvalý – otec dítěte si ji vezme za ženu. Stane se novou paní domu, propouští
celé stávající služebnictvo a přivede si na statek své vlastní děvečky a čeledíny.
Mladá žena zpočátku předstírá zájem o hospodářství i o
dítě, ale hlavně dítě se jí časem velmi zprotiví, a tak jej trestá za věci, které neudělalo.
Dítě se spřátelí s kuřetem, které se narodilo ošklivé a zmrzačené a je proto odstrkováno od ostatních kuřat. Chlapec se o kuře stará a
krmí ho.
Dítě je všem stále více na obtíž a když následně onemocní, nikdo se o něj nestará. Dítě zapáchá, je převlečeno do staré pytloviny a
přemístěno nejdříve do kuchyně k zrzavé Pepce, a poté až do kůlny na dvůr.
V takových podmínkách dítě tráví poslední okamžiky života. Do domu je přeneseno pouze, když přichází lékař, aby potvrdil, že
chlapec umírá.
Jako kdyby kuře chápalo chlapcovy problémy, začne vydávat pískavé zvuky pod okny domu, což macechu rozzlobí. Přikáže zrzavé Pepce, aby
kuře zabila. Kuře se utíká schovat do kůlny, kde v rohu na kusu slámy leží chlapec – přitiskne se k dítěti a to vzápětí umírá.
Krysař - Viktor Dyk
Agnes - naivní, působící nevinně, milující, milenka Kristiána
Kristián - milenec Agnes, maloměšťák, prospěchář, zajímá se o majetek, konvenční
Bonifác Strumm, Gottlieb Frosch - radní, nečestní, podvodníci
Sepp Jörgen - rybář, duševně zaostalý, všechno pochopí až o den později
Do městečka Hameln přijíždí krysař, aby město zbavil všudypřítomných krys. Hraje tiše na píšťalu (nikdy nezkoušel hrát silně, protože
ví, že by to znamenalo něco špatného), a tím odloudí krysy a utopí je. Zamiluje se do Agnes a Agnes do něj, mají spolu poměr. Ve městě už není
ani jediná krysa, krysař tedy splnil úkol a žádá od radních, aby mu zaplatili tak, jak slíbili. Radní ale slib nedodrželi a nedali krysaři peníze za
práci. Agnes čeká dítě se svým Kristánem, kterého však nemiluje, protože miluje krysaře. Spáchá sebevraždu. Krysař se pomstí městu. Zapíská
silně na píšťalu ukolébavku o sedmihradském království, všichni lidé kromě Seppa Jörgena slepě následují krysaře a spadnou do propasti.
Krysař hází do propasti píšťalu a skáče do ní také. Sepp Jörgen teprve druhý den pochopil, co se stalo a že zůstal jediným občanem města. Až
druhý den na něj začíná doléhat včerejší vábení píšťaly a on se vydává směrem k propasti. Slyší ale křik malého osamělého dítěte, které překřičí
i zvuk píšťaly, a Sepp jde hledat pro dítě matku.
Milá sedmi loupežníků - Viktor Dyk
Hlavní hrdinkou prozaického díla, po které je dílo pojmenováno, je "milá", která se přidá ke skupině loupežníků. Žila s nimi i
milostným životem a všichni měli stejný nárok na její lásku. Její pohled na loupežníky se začne měnit v momentě, kdy nejdříve zabijí
prodejného kněze a mladíka, který se jí zalíbil. Zvrat nastane v momentě, když se více sblíží s jedním z loupežníku, jenž je následně za porušení
dohody o rovnoměrné lásce zabit svými společníky. Po těchto činech se "milá" rozhodne loupežníky zradit a udá je. Příběh končí v momentě,
kdy loupežníci visí na šibenici. U díla je zřejmá inspirace v Schillerově tvorbě, autor používá heslo "In tyrannos", které se vyskytuje v
Schillerových "Loupežnících". Dalším dílem, kterým se autor inspiroval, je Grillparzerovo "Pramáti", když v prologu vystupuje postava
loupežníka Jaromíra, hlavního hrdiny Grillparzerova díla. Syžet (= schéma epického nebo dramatického díla, konkrétní naplnění fabule)
prozaického díla byl napsán na podkladu autorových zážitků z mládí.
Báseň je psána ve formě dialogu mezi "milou" a jedním z loupežníků, kteří se postupně střídají. Děj je vyprávěn chronologicky s
katastrofickým závěrem, kdy všichni loupežníci skončí na šibenici.
Stránka 35 z 49
20. Nejvýznamnější osobnosti moderní světové poezie
Zdechlina (Květy zla) - Charles Baudelaire
Autor se se svou milou vydá na procházku do přírody. Je krásné letní ráno. Po cestě narazí na zdechlinu zvířete, která leží na zádech na sluncem
rozehřátých oblázcích. Mršina je zřejmě už v pokročilém stádiu rozkladu, čemuž napomáhá kromě slunce například i hmyz a jeho larvy, které v
hojném počtu hodují v rozsápaném břiše zvířete. Kolem těla poletují mračna much, šíří se z něj výpary rozkladných plynů a velký zápach. Za
skaliskem mezitím číhá psice, kterou lidé vyplašili svým příchodem od její hostiny... V závěru srovnává autor tuto mršinu, zemřelé zvíře v
rozkladu s tím, že i jeho milá jednou jistě zemře či zestárne a ztratí třeba svou krásu... Ale stejně tak jako i toto mrtvé zvíře bylo kdysi zdravé a
krásné, bude si i on pamatovat svou milou v té nejkrásnější podobě, kterou nelze zapomenout.
Jak už bylo řečeno v obsahu, námětem básně je zdechlina zvířete, která leží u cesty. Baudelaire velmi přesnými a konkrétními popisy vyvolává u
čtenáře zcela živé představy výjevu (zdechliny), který popisuje. V tomto případě je to rozkládající se tělo zvířete, které je spalováno stále sílícími
paprsky dopoledního slunce. Aby byla představa této výhně ještě zřejmější, popisuje přesné místo, tedy rozpálené oblázky, uvádí, že zdechlina
"potí" výpary nebo že na ni slunce záři ve snaze ji dopéci... Snad každý si dovede představit, co se při takovém teple (pravděpodobně už po
dobu několika dní) stane s mrtvým těle. Začne hnít a rozkládat se... Určitě také za přispění různých jiných tvorů, zejména hmyzu, který prolézá
břichem mrtvolky a vylézá i ven... Břišní dutina se naplňuje plyny, které se tvoří při rozkladu a ty v podobě tetelivých výparů unikají ven. Celé
útroby zdechliny jsou autorem líčeny jako by byly živoucí, perlící, vydávající zvuky... Toto všechno, na první pohled odporné a lidské mysli se
příčící, líčí autor jako mimořádně krásnou, vznešenou a významnou věc. Vše popisuje velmi vznosnými a barvitými výrazy, které by se mohly
zdát pro toto téma až nevhodné. Celý námět lze shrnout a popsat jako "hledání krásy v ošklivosti".
HLAVNÍ MYŠLENKA: Hlavní myšlenkou je tedy naznačit, že i ve věcech zdánlivě odporných a ošklivých se dá najít něco krásného a zároveň také,
že krása je pomíjivá a vše co je krásné, může jednou přejít do stavu ošklivosti. Proto nelze odsuzovat vše, co pro nás není hned od pohledu
přitažlivé, ale například se zamyslet nad tím, co tomuto stavu mohlo předcházet.
Stránka 36 z 49
21. Česká meziválečná poezie
Těžká hodina - Jiří Wolker
- téma: upozornění na bídu a těžkou práci dělníků
Úvodní báseň se jmenuje Těžká hodina, avšak základ tvoří tři sociální balady: Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu, Balada o očích
topičových.
Těžká hodina
Báseň popisuje přeměnu chlapce v muže. Zatímco chlapec sní, má své ideály, muž musí pracovat, za muže mluví čin. Autor je přesně na hraně.
Balada o nenarozeném dítěti
Milenci si vyšli za město na louku a milovali se. Žena však nečekaně otěhotněla. Jelikož jsou oba chudí a nemohli by dítě uživit, musí jít žena na
potrat.
Básník zde lituje, že děti, které byly počaty z velké lásky, se nemohou narodit, protože jejich rodiče jsou příliš chudí.
Slepí muzikanti
Jeden s harmonikou, druhý s houslemi, báseň o tom, jak lze skrz hudbu vidět lépe svět.
Tvář za sklem
V kavárně Bellevue sedí bohatí lidé a veselí se. Za okny se objeví tvář chudého muže, jehož pohledem se stoly změní v mramorové náhrobky,
úsměvy strnou v mrtvolné tváře. Takto odsuzuje vyšší třídu.
Kázání na hoře
Řečník káže, že když budou lidé za svého života dobří, po smrti se jim dobře povede. Zároveň ale také říká, že vrazi, vojáci a nevěstky
(vyvrhelové společnosti) nemusí být smutní, protože je lepší být živý a špatný než mrtvý a dobrý.
Balada o snu (Seifertovi)
Mládenec jménem Jan bloudí po světě a vidí krutost a nerovnoprávnost světa a chce žíti lépe. Zdá se mu krásný sen o spravedlivém světě. Ale
ráno bylo vše pryč. Jana sen trápil a nemohl se ho zbavit. A tak se zeptal své dívky, jak by svůj sen měl zabít. Jedinou možností, jak se se snem
vypořádat, je uskutečnit jej.
Balada o očích topičových
Antonín již pětadvacet let přikládá do kotle a to i v noci, kdy jiní spí. Jeho žena si všimne, že má něco s očima a Antonín za svou tvrdou práci u
pece oslepne a poté umře. Zanechá po sobě ženu s dítětem.
Stránka 37 z 49
22. Demokratický proud české prózy meziválečného období, společenský román
Bylo nás pět - Karel Poláček
Tato kniha pojednává o partě pěti chlapců, kteří prožívají různá dobrodružství. Petr Bajza a jeho čtyři kamarádi, Zilvar z Chudobince, Eda
Kempink, Čeněk Jirsák a Tonda Neuval si spolu dobře rozumí. Hlavní postava, Petr Bajza, se často hádá se služebnou Kristýnou a nadává jí
Rampepurdo rampepurďácká! Jednou se hoši rozhodli, že půjdou vypálit vosy. Zapálený klacík strčili do díry v zemi a čekali, co se bude dít.
Vosy se ale vyřítily druhým otvorem a poštípali je. Jindy zase šli sáňkovat na blízký svah a potkali tam Otakárka Soumara, který měl rukavice
jako lední medvěd. Nabídli mu, jestli si nechce zahrát na eskymáka a na medvěda. Otakárek souhlasil a dělal mrtvého medvěda. Hoši mu vzali
rukavice a začali je opékat nad ohněm. Do hry ale zasáhla Otakárkova vychovatelka, která se u ohně objevila a myslela si, že mu ubližují. A tak
měli hoši další průšvih. Největší událostí bylo, když do města přijel cirkus Rudolf. Kluci se snažili být hodní, aby mohli jít na představení, a tak se
tam nakonec všichni sešli. Krátce po návštěvě cirkusu Petr Bajza onemocněl. Měl vysokou teplotu a stále blouznil. Hlavní postavou jeho snu byl
slon Jumbo. S ním i se svými kamarády se vypravil do Indie. Hlavní hrdina této knihy prožíval ve snu neskutečné příhody. Stále něco pokřikoval
a jeho rodiče byli nešťastní, že je mu čím dál víc hůře. Nakonec se Petr Bajza uzdravil a mohl se svými kamarády prožívat další skutečná
dobrodružství.
Charakterizace postav:
o
o
o
o
o
o
Petr Bajza - Urážlivý, společenský, občas i pracovitý kluk,který na druhou stranu,přes všechny jeho rošťárny, dokáže být velice
citlivý.
Zilvar - Bezstarostný a pohodový. Je na něj spolehnutí.
Čeněk Jirsák - Pověrčivý, výbušný a pečlivý. Rád pilně chodil ke zpovědi
Otakárek Soumar - Rozmazlený a ulhaný. V partě na něho nebylo spolehnutí
Eva Svobodová - milá, hezká a poslušná dcera cukráře
Tonda Neuval - vynalézavý a kamaradský,zdálo se mi nejméně výrazný z celé party.
Věc Makropulos - Karel Čapek
Slavná zpěvačka Emilie Marty přijde do kanceláře doktora Kolenatého právě v den, kdy má být nejvyšším soudem pronesen rozsudek v cause
Gregor-Prus. Tato pře se táhne již skoro sto let (od r. 1827), jedná se v ní o statek Loukov, který kdysi Josef Prus odkázal svému nemanželskému
synovi Ferdinandu MacGregorovi. Jeho matkou byla Prusova milenka, zpěvačka Ellian MacGregorová. Písemná záveť však nebyla napsána. Teď
ve sporu vedou jejich potomci: Jaroslav Prus a Albert Gregor. Gregor je právě přítomen v kanceláři, když Martyová oznámí, že v Prusovském
archivu je zásuvka s letopočtem 1816 a ta že obsahuje závěť Josefa Prusa ve prospěch Ferdinanda a kromě toho dopisy Ellian Gregorové.
Kolenatý, ačkoli jí mnoho nevěří, jede přece do Prusova domu a tam s Prusem skutečně naleznou dopisy i závěť. Dopisy, o které vlastně
Martyové šlo, však zůstanou v Prusově domě. Závěť přinesou oba muži s sebou. Schází jen doklad, že ten Ferdinand, který se narodil na
Loukovském zámku, je Ferdinand Gregor. Martyová slíbí, že ten doklad pošle. Po představení, v němž zpívala, přijímá hold svých ctitelů.
Okouzlila kdekoho dokonalým zpěvem i krásou: slabomyslného hraběte, který se domnívá, že je to španělská zpěvačka Eugenie Montez, kterou
miloval před padesáti lety; Gregora, který byl do ní zamilován již od prvního setkání v kanceláři - ale Montez mu říká hned od počátku Bertíku,
tyká mu a zachází s ním prostě jako s nedospělým chlapcem. Montez okouzlí svým zpěvem i mladičkou adeptku pěveckého umění Kristinku,
dcerušku solicitátora Vítka, zaměstnaného v kanceláři Kolenatého. Ta se div nevzdá své upřímné a dětské lásky k Jankovi, jedinému to synovi
Jaroslava Prusa, jen aby se mohla věnovati více umění a dosáhla takové dokonalosti jako Montez. Bohužel Montez okouzlí i Janka samého. Ten
je pro ni ochoten udělat cokoli, ale Montez si žádá jen, aby otci vzal obálku s nadpisem: Pro mého syna Ferdinanda. Jankovi překazí slib sám
Prus, který vyslechl jeho rozhovor s Montez. Prus zatím vypátral, že onen Ferdinand, který se narodil na Loukově, byl v matrice zapsán jako F.
Makropulos. A tak se ptá Montez, co ví o věci Makropulos. Montez mu sdělí, že Ellian MacGregorová bylo jen umělecké jméno Eliny
Makropulos. Prus jí slíbí vydat obálku za strávenou noc u něho. To ho však stojí život jediného syna. Janek se proto zastřelí. Do bytu Montez,
kde je dosud Prus, zníčený zprávou o smrti Jankově, přijdou všichni ostatní: Kolenatý, Gregor i soliciátor Vítek se svou dcerou Kristinkou.
Doklad, který Montez poslal, je zřejmě padělkem (je napsán čerstvým písmem Martyovou samou, ale písmo je totéž jako na starých dopisech).
Kolenatý přehrabe bezohledně listiny Martyové. Je jich spousta, jsou velmi staré a mezi nimi se nalezne i šperk, který kdysi daroval hrabě
Eugenii. Montez napolo opilá slíbí, že jim odhalí pravdu, ale jen před soudem. Kolenatý nastrojí komedii u soudu a sám jako předseda soudu
vyslýchá Martyovou jako obžalovanou. Tu se dovědí pravdu, že Martyová a Elina Makropulos, Eugenie a všechny ty zpěvačky, jejichž jméno
začíná písmeny E. M., jsou jedna a tatáž osoba. Maryové je 337 let. Její otec byl lékařem Rudolfa II. a lék, kterým měl Rudolfovi prodloužit život,
vyzkoušel napřed na své dceři Elině. Obálka, kterou má teď Montez u sebe, obsahuje onen zázračný recept, který prodlužuje lidský život o tři
sta let. Montez ho chtěla znovu použít - ne z touhy po životě, ten ji už dávno omrzel, nýbrž jen ze strachu před smrtí. Žádný člověk totiž
nemůže snést tak dlouhý život. Montez dá recept ostatním k dispozici. Jakkoli se ovšem z počátku zdálo vábné prodloužit si život, teď již po tom
nikdo netouží. Recept vezme nejmladší z nich, Kristinka, jež jediná má odvahu mládí, a spálí pergamen nad plamenem svíčky.
Bílá nemoc - Čapek Karel
Děj se odehrává v blíže neurčené zemi, kde stejně jako na celém světě propuká tzv. Bílá nemoc. Jde o jistý druh lepry pocházející z Číny a podle
toho také oficiálně nazývané Čengova nemoc. Prvotním příznakem je bílá, tvrdá skvrna někde na těle nemocného. Choroba napadá pouze lidi
ve věku okolo padesáti let.
Stránka 38 z 49
Samotný děj je následující. Na kliniku přichází za Dvorním radou jistý Dr. Galén s prosbou, zda by zde nemohl léčit Bílou nemoc. I přes jisté
pochyby mu Dvorní rada vyhovuje, ale k dispozici mu dá pouze nejhorší a již takřka nevyléčitelné případy na pokoji č. 13. O to větší je
překvapení všech na klinice, když začne mít léčba Dr. Galéna úspěchy. Na v této chvíli světoznámou kliniku přichází na prohlídku také vůdce
země, neohrožený Maršál. Po jeho návštěvě žádá Dvorní rada Dr. Galéna o recept na jeho lék, ten mu jej však nechce vydat a hloučku novinářů
řekne, že jej vydá jen těm zemím, které budou ochotny uzavřít světový mír. Za svůj požadavek je Dr. Galén z kliniky okamžitě vypovězen a
začíná na svoje náklady léčit pouze chudé, protože dle jeho přesvědčení jen chudí nemají moc, aby mohli zastavit války. Zlom nastává ve chvíli,
kdy Bílou nemocí onemocní také majitel továrny na zbraně baron Krug. Nejdříve se pokusí Dr. Galéna přelstít a žádá o pomoc převlečený za
chudáka, když však jej dr. Galén pozná, pokouší se jej získat penězi. Ten je však odmítá a sděluje baronovy, že jej bude léčit pouze v případě, že
zastaví zbrojení. Baron Krug jde skutečnost, že chce zastavit zbrojení, předložit Maršálovy, ten ji však kategoricky zamítá a nechává si zavolat
Dr. Galéna. Ten je však neústupný a proto je následně zatčen, neboť jeho význam klesá ve chvíli, kdy přichází zpráva o tom, že se baron
zastřelil. Situace se již pro Dr. Galéna zdá být bezvýchodná, zvláště poté, co Maršálova vojska zahájí útok na sousední malou zemi. Náhle je však
znovu předvolán před Maršála, protože ten na sobě při projevu k davům objevuje příznak Bílé nemoci a následně je svou dcerou a synem
barona Kruga přemluven k vyhlášení míru.
Když však Dr. Galén spěchá s lékem k Maršálovy, musí projít také zfanatizovaným davem provolávajícím slávu Maršálovy. Dr. Galén
protestuje proti výkřikům: „Ať žije válka!" a následně je davem prohlášen za zrádce, ušlapán a léky pro Maršála jsou rozdupány.
Charakteristika:
o Dr. Galén - Jeho hlavním rysem je odpor k válce. Jinak je laskavý a obětavý. Občas je proti válečné mašinérii dost bezbranný i
přesto projevuje statečnost a rozhodnost.
o Maršál, baron Krug - oba jsou bezohlední a zbabělí. Touží po moci a nadvládě
R.U.R. - Karel Čapek
Stěžejní myšlenka a příběh "R.U.R." se velmi podobá Čapkově "Válce s mloky". Celý děj se začíná objevením nové látky podobné živé hmotě.
Vynález robotů se brzy stane obchodním artiklem - společnost Rossum's Universal Robots začne vyrábět a prodávat roboty, levnou a nesmírně
výkonnou pracovní sílu, ve velkém. Na ostrov, kde Rossumova továrna sídlí, přijíždí Helena Gloryová, která je neochvějně rozhodnutá bojovat
za práva robotů. Nicméně se do ní zamiluje ředitel fabriky, Harry Domin, a okouzlená Helena nakonec na ostrově zůstává. Ze světa do této
izolované krajiny přichází zprávy o stále častějších vzpourách robotů, kterých už je více než lidí. Revoltující roboti začínají dokonce zabíjet
samotné lidi a nakonec přijdou i na ostrov. Zavraždí osazenstvo továrny a naživu nechávají pouze stavitele Alquista, který má civilizaci robotů
vyzradit výrobní tajemství a zajistit tak příští generace, protože roboti se sami nemohou rozmnožovat. Helena ale ještě před svou smrtí stačila
rukopisy starého vynálezce Rossuma spálit. Zoufalý Alquist nedokáže žádné nové roboty vyrobit a na celém světě nezbývá ani jediný člověk,
který by mu s jeho přetěžkým úkolem dokázal pomoci, roboti totiž vyhladili kompletně celé lidstvo. V závěru hry se ale objevují dva roboti,
Helena a Primus, kteří byli vyrobeni ještě za největší slávy fabriky a na kterých se dělaly pokusy s jejich duší. Helena a Primus k sobě navzájem
pociťují lásku, cit, jakého by žádný robot neměl být schopen. Alquist pochopí toto znamení a pouští tyto dva roboty do světa jako nového
Adama a Evu lidské populace.
Stránka 39 z 49
23. Imaginativní, baladická, psychologická próza české literatury meziválečného
období
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – Jaroslav Hašek
viz otázka 18
Pekař Jan Marhoul - Vladislav Vančura
Jan byl velmi dobrosrdečný člověk. Když někdo potřeboval půjčit peníze, s ochotou mu pomohl. Byl to ale také člověk zaslepený. Nevšiml si,
že ostatní ho jen využívají, až se sám zadlužil. Když lidé z hospody pomlouvali správce radního dvora Čížka, Jan se ho zastal a když radní přišel,
řekl mu to. Ten mu na to odpověděl, že je blázen a že by se raději měl starat o svou živnost, která je před bankrotem. Na zasedání rady se pak
rozhodlo, že Marhoul musí zaplatit všechny dluhy nebo mu bude celý jeho majetek zabaven. A tak se také stalo. Byla to pro něj a jeho rodinu
velká ostuda, a tak se rozhodl s manželkou Josefinou a synkem Janem Josefem odstěhovat z Benešova do blízké vesnice s názvem Nadelhoty.
Tamější lidé mu neradili vystavět si zde pec, ale najmout si mlýn. Důvěřivý Marhoul dal na jejich rady a nedbal slov přátel, kteří říkali, že nemá
šanci se v Nadelhotách uživit. Když Marhoul přesvědčil ředitele panství, aby mu prodal starý mlýn, začal s jeho rekonstrukcí. Ani Josefína
nenašla v malé vesničce práci, a proto se ještě víc zadlužovali. Jediní Marhoulovi přátelé - sodovkář Rudda a cestař Deyl - mu ochotně půjčili
peníze. Marhoul začal dokonce krást dřevo z lesa. Protože v tu dobu utrpěl úraz a nemohl se moc hýbat, lesníci ho přestali podezřívat. Po velké
námaze se Marhoulovi povedlo dát do provozu pec a péci chleba. Našel stálé zákazníky u dělníků opravujících silnici, ale jak byla zima, Marhoul
na tom byl opět špatně. Po půl roce nebyl schopný zaplatit nájem, a tak mu správce řekl, že se bude muset vystěhovat. Nový nájemce bousovský mlynář Němec - však dovolil, aby v mlýně Marhoulova rodina žila a to spolu se stárkem Františkem Durdilem. Soužití už trvalo více
než sedm let a z malého Jana Josefa se stal třináctiletý zlobivý kluk. Když stárek zemřel na souchotiny, Němec chtěl, aby Marhoul vedl celý mlýn
včetně pece sám. Marhoul mu řekl, že za tak mizerný plat tam nebude, a ještě ten den se musel odstěhovat. Jel zpět do Benešova a Rudda mu
půjčil na první nájem nového bytu. Marhoul získal práci jako pomocník u pekaře Pánka a Jan Josef chodil do latinské školy. Uplynuly čtyři roky
jeho studia a stal se z něho pětkař, ale Marhoul nechtěl připustit, aby jeho syn dopadl jako on, chtěl pro něho něco lepšího. Jednoho dne však
Marhoul omdlel a lékař zjistil, že má zánět míchy. Neuplynulo ani deset dní a Marhoul zemřel.
HeLiMaDoE – Jaroslav Havlíček
Příběh se odehrává ve dvacátých letech minulého století a vypráví ho retrospektivně Emil, hlavní hrdina, který vzpomíná na svoje dětství a
dospívání v malé šumavské vesničce Staré Hrady.
Tenkrát mu bylo asi třináct, když onemocněl a musel se léčit s plicními těžkostmi. Jeho otec nedal dopustit na starého moudrého doktora
Hanzelína, a tak byl rád, když doktor navrhnul, aby k němu malý Emil docházel na pravidelné kontroly a návštěvy, aby se zotavil a žil trochu jinak než po
pansku, jak byl zvyklý z domova.
Hanzelín byl vdovec a měl pět dcer: Helenu, Lídu, Marii, Doru a maličkou Emu, které se staraly o skromné hospodářství, ordinaci, kuchyň a pole.
Aby mezi čtyři starší z dcer spravedlivě rozdělil práci, používal kotouč, kde byly napsané zkratky jmen všech dívek, a když se jím otáčelo, připadla každý
den na jednu z nich jiná služba. Podle složeniny z těchto zkratek vzniklo HeLiMaDoE a nikdo ve vsi neřekl dcerám chudého lékaře jinak než
"Helmadony".
Emil se opravdu brzy uzdravil, ale na návštěvy u Hanzelínů si už tak zvyknul, že k nim chodil i potom, co už mu nic nebylo. Jednak si oblíbil starého
doktora tak, že ho měl radši než svého otce, a také se zamiloval do jedné z jeho dcer, do Dory. Ona se mu však jenom vysmívala a nebrala o na vědomí.
Když jí ale začal vyprávět o svém strýci – námořníkovi, Dora se úplně proměnila a chtěla, aby ji Emil naučil francouzsky. A tak se k radosti Emila začali
scházet tajně, aby ji učil, protože Hanzelín neuznával vzdělání žen.
Jednoho dne přijel do Starých Hradů kouzelník, kterému po jednom vystoupení zemřela jeho žena a jehož kouzlům začala podléhat Dora. Scházeli
se spolu potají a kouzelník Doru naučil všechna kouzla, aby mu mohla dělat kouzelnickou pomocnici.
Dlouho si s kouzelníkem tajně posílali psaníčka, až s ním jednoho večera, kdy byli všichni v biografu, Dora utekla. Chtěla poznat dálky a něco jiného
než jen otcův přísný svět.
Emil z toho byl nešťastný, a tak byl docela rád, když mu jeho rodiče řekli, že se budou stěhovat do Jičína, kde otec konečně dostal vytoužené místo
v úřadě a kde měl Emil po prázdninách nastoupit na gymnázium. Bylo mu sice líto, že opouští tak krásnou vesničku a nechává v ní i vzpomínky na svoje
krásné dětství, ale bez Dory už to tam stejně nebylo tak hezké.
Na místo Dory musela nastoupit malá Ema, kterou doposud všechny sestry hýčkaly jako malou slečinku a nepřišlo jim ani na mysl, že by měla i ona
někdy pracovat v kuchyni, ordinaci nebo na polích. Otcova zloba na Doru tak vlastně nejvíc potrestala malou Emu, která si do té doby, než Dora utekla,
žila jako v pohádce.
Emil už se do Starých Hradů nikdy nevrátil, i když se mu po nich i po Hanzelínově rodině moc stýskalo. Věděl, že už by tam nebylo tak hezky jako v
dobách, kdy byl ještě dítětem a mladým chlapcem, a chtěl si po nechat krásné dětské vzpomínky takové, jaké si je pamatoval z oné šťastné doby, kdy v
nich ještě byla Dora.
Jako dospělý muž Emil jednou na Karlově náměstí v Praze zahlédl na pouti starou strhanou ženu s kouzelníkem, ale nešel k ní. Možná ze strachu, že
je to skutečně Dora … Dora, která se ve světě zklamala a místo tajemných dálek jí život s kouzelníkem nabídnul jenom toulání se od VESNICE k vesnici a
chudobu…
Stránka 40 z 49
24. Světová meziválečná próza
Petr a Lucie - Romain Rolland
Tento romantický příběh dvou mladých lidí, Petra a Lucie,se odehrává na konci 1. světové války. Jejich první setkání proběhlo za dramatických
okolností. Petr nastoupil do dveří metra a v tu chvíli ji zahlédl. Dívku, která ho naprosto omámila. Dveře metra se zavřeli a tu zazněl výstřel. Ze
schodů vedoucích do stanice metra se skutálel mrtvý muž. Ve vlaku vypukla panika. Petr a Lucie, aniž by se znali, najednou byli ve svém náručí.
Další zastávku Petr vystoupil a neřekli si s Dívkou ani slovo. Oba na toto setkání vzpomínali, ale teprve po čase se znovu potkali. Popovídali si
spolu a slíbili si další setkání. Oba, naplněni láskou jeden k druhému, zapomínali na hrůzy běsnící války. Při dalších setkáních si vyprávěli o svých
rodinách, zájmech a touhách. Snažili se žít hlavně přítomností a na budoucnost nemysleli, nezatěžovali se jí. Báli se smrti, ale nemluvili o ní. V
závěru knížky o velikonočních svátcích oba zahynou pod troskami bortícího se kostela.
Petr: Je to velmi citlivý, vášnivý a nervózní člověk útlé postavy. Na jednu stranu šťastný, ale na druhou velice smutný.
Lucie: Je to od přirozenosti naprosto klidná a usměvavá dívka. Nijak pesimistická a stejně jako Petr velmi citově založená.
Stařec a more - Ernest Hemingway
Hlavním hrdinou této knihy je stařičký Santiago. Byl to vynikající rybář. V poslední době ho však opouštějí nejen síly, ale i štěstí. Už osmdesát dní
neulovil žádnou větší rybu. Taky proto ho musel na příkaz rodičů opustit jeho mladý pomocník a přítel. Ten s ním nejen jezdil na ryby, ale nosil mu i jídlo
a staral se o toho dobrosrdečného vyzáblého staříka, jehož ruce byly zjizvené hlubokými zářezy od toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách.
Žádná z těch jizev ale nebyla čerstvá. Všechno na něm bylo staré, až na jeho oči. Ty měly stejnou barvu jako moře a hleděly vesele a nezkroušeně. Když
měl oči zavřené, byla jeho tvář jako bez života. Jednoho dne brzy zrána se stařec vypraví na břeh daleko od břehu a doufá, že konečně prolomí svou
smůlu. A skutečně. Na udici mu zabere kousek, který sice nevidí, ale tuší, že půjde o jeho největší úlovek. Ryba ho však překvapí a táhne ho i s loďkou
na širé moře. Santiago je po několika hodinách velice vyčerpán, ruce má rozedřené, hrdlo vyschlé. Ryba má ale výdrž a vytrvale pluje dál. Mezitím se
zešeří a přichází večer. Loďka stále šplouchá černou vodou. Santiago probdí velice nezvyklou a fyzicky náročnou noc. Ryba se ale ani ráno nevzdá. Starci
pomalu docházejí síly a chvilkami nemá daleko k mdlobám, přesto se mu nakonec podaří rybu, po dlouhém a namáhavém boji, hlavně díky svým
dlouholetým zkušenostem a vytrvalosti zabít. Je mu jí velice líto, protože byla mimořádně klidná, sebevědomá a nebojácná a on ji za to obdivoval.
Přiváže ji k loďce a vydává se k domovu. Po cestě mu ji však přes všecko jeho úsilí sežerou žraloci. Stařec nadobro vyčerpán se tedy vátí do své prosté
chatrče z bambusu a usne. Ránu u moře postává skupinka lidí a nevěřícně a obdivně hledí na obrovitou kostru, přivázanou ke starcově loďce. Stařec a
moře je symbolická novela. Zachycuje hluboce lidský příběh prostého starce, který vedl statečný ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj úlovek a
stala se obrazem nikdy nekončícího zápasu člověka s přírodou. Jejím smyslem je poukázat na obrovskou lidskou statečnost nezdolnou duševní sílu.
Stařec Santiago - Starý rybář, který se vydá ulovit velkou rybu, při lovu prokáže nejen sílu, ale i nesmírnou vytrvalost, odhodlanost a snahu. Když je na
konci poražen, jde dál.
Manolin - Mladík, který se o santiaga celou dobu staral a každý den s ním vyjížděl na mořě,obdivoval starce a stále důvěřoval jeho schopnostem.
Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque
Příběh se odehrává v Německu za první světové války v letech 1917-1918. Mladý devatenáctiletý Pavel Bäumer přeruší svá studia na gymnáziu a spolu
se svými spolužáky nastoupí dobrovolně do výcvikového vojenského tábora, kde jsou pod vedením krutého Himmelstosse připravováni na boje na
frontě. Sedm spolužáků se nakonec dostane k druhé rotě, která je často vysunuta až na čelo fronty a bojuje v zákopech. Pavel si zde nachází přátele
nejen mezi svými spolužáky - nejlepším přítelem se pro něj stává mazaný čtyřicátník Stanislav Katczinsky- Katcza. Každý je jiný a má na válku svůj názor,
ale přesto si spolu výborně rozumí. Válka je krutá a skupina se postupně zmenšuje. Pavel dostává během bojů dovolenou. Po příjezdu domů zjišťuje, jak
moc člověka válka změní, vůbec si nerozumí se svými rodiči ani známými, jejich problémy mu připadají malicherné. Na frontě si vytvořil odlišný názor
na život. Tím, že odešel ze školy a ne ze zaměstnání, se naučil v životě jen zabíjet a vůbec neví, co by dělal, kdyby válka skončila. Proti pobytu na frontě
mu připadá všechno bezvýznamné. Po návratu na frontu je spolu s Albertem Kroppem zraněn a dostane se do vojenské nemocnice, kde na vlastní kůži
zažije chování doktorů, vidí beznadějné případy a všechnu bolest, kterou válka způsobuje. Po uzdravení mu umírá jeho nejlepší přítel Katcza, kterého se
Pavel marně pokouší zachránit. Zůstává sám, ne však nadlouho, protože nakonec je zabit i on. Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak
tichý,že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu:Na západní frontě byl klid. Klesl tváří k zemi a ležel jako by spal.
Pavel Bäumer - Mladý student, který se nechává dobrovolně naverbovat na frontu. Jeho normální civilní život vlastně ještě ani nezačal, a proto nemá
zázemí, kam by se po válce mohl vrátit a veškeré své přátele poznal a zároveň ztratil během krutých bojů na frontě. Za svůj krátký život získal pouze
schopnost zabíjet ostatní lidi a udržet se pokud možno sám naživu. Tím se vyčlenil ze společnosti normálních lidí, do které se už nebyl schopen zpět
zařadit.
Stránka 41 z 49
25. Charakteristika a osobnosti světové prózy po druhé světové válce
Čas žít, čas umírat - Erich Maria Remarque
Ernst Graeber, německy voják, dostává po dvou letech na frontě dovolenou a odjíždí z východní fronty v Rusku za rodiči do městečka Werden.
To ale nenachází v podobě, jakou si pamatoval ještě z předválečné doby, ale vidí zničené ulice, vybombardované domy,… Je překvapen, ale
citově ho to nijak hluboce nezasáhne, dokud neuvidí zničený dům svých rodičů. V tu ránu se mu zhroutí celý svět. Neví, co má dělat, chodí se
ptát na úřady, ale nikde o jeho rodičích není žádná zpráva, a jelikož nemá kde bydlet, ubytuje se zatím v kasárnách. Úředníci neprojevují zájem
najít jeho rodiče, a tak obchází rodinné přátele v naději, že někdo o nich něco ví. U doktora Kruseho se setká se svou bývalou spolužačkou
Alžbětou. Postupně se sbližují, až nakonec jejich přátelství přeroste v lásku.
Ernst v této době hodně přemýšlí o životě, který dosud vedl a o kruté válce, kterou jeho národ vede, a v kterou už dávno nevěří. Když vidí bídu
a strach kolem sebe, začíná pohrdat německým systémem, vůdcem, válkou,… Poslední den svobody dostává Ernst zprávu, že rodiče jsou
naživu. Na konci Graeberovy dovolené se vezmou a Ernst odjíždí zase na frontu. Dostává se ke svému pluku, a zjišťuje, že německá armáda
ustupuje a že někteří jeho kamarádi jsou mrtví. O pár dnů později zatýkají čtyři Rusy- partyzány. Graeber je přes noc hlídá. Ráno přichází voják
a chce bez příkazu Rusy zastřelit. Graeber mu to nedovolí, zabije ho a vězně pustí. Když se vrhne k tělu mrtvého důstojníka, zasáhne ho kulka z
pistole ruského partyzána.
Ernst Graeber - Jako německý voják prošel Francii, prožil válku v Africe a octl se na východní frontě, kde Němci po počátečních úspěších
nezadržitelně ustupují. Po dvou letech na frontě dostává dovolenou. Těší se na klidný domov, ovšem místo něj nalézá bombardované město.
Setkává se s přáteli, sbližuje se s Alžbětou. Dokonce se žení. Po návratu z civilu se vrací na frontu, kde se jeho postoj k životu zcela mění. Začíná
pohrdat systémem, vůdcem, válkou.
Král Krysa - James Clavell
Děj se odehrává během druhé světové války a popisuje boj o přežití britských a amerických válečných zajatců v japonském zajateckém táboře v
Singapuru, do příběhu se promítly Clavellovi vlastní zážitky z tříletého pobytu v nechvalně proslulém zajateckém táboře Čangi, Clavell byl
jedním z 10 000 přeživších z původně 150 000 vězňů, jedna z hlavních postav, Peter Marlowe, je založena na Clavellovi samém, kniha samotná
je velmi reálný popis japonské mentality v době války, jejich krutost a odhodlání za každou cenu dodržet daný rozkaz dělali z japonských
zajateckých táborů nejhorší a nejtvrdší místa tohoto druhu, za těchto okolností se ze zajatců stali lidé, kteří už vlastně lidmi ani nebyli; a mezi
nimi muž, který i tam dokázal žít, říkal si Král a králem i byl, ostatní zajatci ho nenáviděli, avšak také ho potřebovali, jeho schopnost opatřit
nebo prodat nebo sehnat cokoliv, včetně jídla nebo léků ho chránila, až přátelství s Peterem Marlowem, anglickým důstojníkem, mu ukázalo,
že nejen peníze mohou obohatit život; a potom skončila válka… První důstojníci, kteří dorazili do Čangi nechápali, jak mohli tito lidé přežít,
zajatci, kteří se tolik let těšili domů, měli na jednou strach, strach z budoucnosti, strach z návratu domů; nejhorší šok to byl pro Krále, pro
člověka, který byl v táboře téměř bohem a tam venku nebyl nic, bez domova, bez přátel, zlomený a sám, tři a půl roku strávených v Čangi
podkopalo fyzický i psychický stav zajatců, ale přesto přežili... Přestože kniha je více méně fikce, autor dokázal (snad díky vlastním zážitkům ze
zajetí v Čangi) dodat knize přesně tolik autentičnosti, aby čtenář neměl jediný důvod pochybovat o této fiktivní realitě...
Hlava XXII - Heller Joseph
Název románu se po jeho vydání rázem stal synonymem "vojenské blbosti", absurdity zákonitostí vojny a války. V souboru vojenských
předpisů, v hlavě XXII se totiž ukrývá možnost, jak se z války dostat - být propuštěn jako blázen. Žadatel ale musí dokázat, že je blázen. Jenže
když někdo takto požádá, je na něj pohlíženo tak, že se chce vyhnout bojovému nasazení a takový voják nemůže podle hlavy XXII být skutečný
blázen, tedy takovou žádostí vlastně podává důkaz o svém duševním zdraví.
Román je o příslušníku letectva americké armády, synovi syrských přistěhovalců, Yossarianovi a odehrává se zejména na ostrově Pianossa ve
Středozemním moře. Yossarian každý den vidí umírat své přátele i další oběti nesmyslné války, každý den bojuje s vojenskou byrokracií, s
nelogickými předpisy. Stále silněji cítí potřebu dostat se z tohoto prostředí, ve kterém lidský život není důležitý; válka jsou čísla, rozkazy, dobyté
kóty, linie…; pod tlakem okolností jedná jako blázen, občas vyvádí kousky na pokraji recese a snaží se dostat z armády všemi možnými způsoby.
Děj začíná v nemocnici, kde Yossarian často se simulovanými potížemi pobývá, aby se vyhnul výkonu služby. Po návratu z nemocnice zjistí, že
počet povinných náletů byl zvýšen na 50 a uvědomí si, že schováváním v nemocnici svůj pobyt v armádě jen prodlužuje. Podléhá panickému
strachu, že vojnu nepřežije a při náletech dělá možné i nemožné, aby se vyhnul protiletecké obraně nepřítele. Tato, v podstatě zbabělá taktika
mu absurdně přinese nečekané úspěchy a dokonce má být vyznamenán válečným křížem, poctu si však pokazí tím, že na dekorování přijde
nahý. Když je počet náletů zvýšen na 80, zpanikaří natolik, že odmítne účastnit se náletů. Nadřízení si s ním už nevědí rady a tak mu nabídnou,
že ho propustí z armády, když bude armádu všude chválit. Yossarian napřed na dohodu přistoupí, pak si ale uvědomí, jak je odporná a
nedokáže se zpronevěřit sám sobě. Jedinou možnost vidí v útěku a nakonec za pomoci jednoho z důstojníků a kaplana utíká do neutrálního
Švédska.
Kniha nemá výraznější dějovou zápletku, je sledem jednotlivých příhod a je členěna do kapitol, které jsou vždy věnovány některé z hlavních
postav románu. Například: Plukovník Cathcart všechno své úsilí směřuje k jedinému cíli, totiž stát se generálem. Stále zvyšuje počet náletů a
poručí, aby při náletech pumy dopadaly blízko sebe, protože to dobře vypadá na snímcích. Major Major Major (jméno dostal od otce bez
vědomí matky a shodou okolností dosáhl hodnosti majora), podivín, který se zdržuje ve svém stanu, kam si nechává nosit jídlo, chodí do něj
Stránka 42 z 49
zákopy a návštěvy přijímá, jen když ve stanu není. McWatt, pilot Yossarianova letadla, kterému se kupodivu válka nezprotivila, rád se předvádí,
a když jednou při nízkém přeletu nad pláží nešťastnou náhodou zabije kamaráda, vzápětí se zabije sám, když nalétne na útes. Daneeka, doktor,
který přestal chodit na nálety a tak ho vyhlásili za mrtvého, proviantní důstojník Minderbinder, který sežene úplně cokoliv. Dunbar, který
společně s Yosarianem v nemocnicí přiváděl lékaře k šílenství, Nately, který by se díky bohaté rodině mohl vrátit, ale z lásky k prostitutce
zůstává a je nakonec zabit.
Kníhaje plná absurdit, satiry a černého humoru a tak se čtenář přes slzy směje i na tragických místech. Přispívá k tomu i autorův jazyk,
používající vojenský slang a často i vulgarismy, které ale nejsou samoúčelné.
Horalka – Alberto Moravio
Hlavní hrdinka, Cesira, pocházela z malé horské vesnice poblíž městečka Vallecorsa a už jako šestnáctiletá se provdala za mnohem staršího
obchodníka z Říma. Ne že by toto manželství bylo právě šťastné a ne že by ji manžel nepodváděl, ale Cesira se o jeho zálety až do jeho smrti
nestarala a věnovala se domácnosti, krámu a pak i dceři Rosettě. Když přišla Druhá světová válka, přišla si jako obchodnice na slušné peníze
tím, že prodávala mnoho zboží „pod pultem“. V létě 1944 však už nemohla vydržet častá bombardování a odjela i s dcerou na venkov, aby zde
počkaly na konec války. Tehdy myslela, že válka skončí během dvou týdnů, ale ta měla trvat ještě celých devět měsíců.Cesira se chtěla dostat
vlakem až do blízkosti své rodné vesnice, ale koleje byly rozbombardované a musela s dcerou vystoupit na půli cesty. Po cestě liduprázdnou
krajinou objevily uprostřed pomerančovníkového sadu domek, ve kterém bydleli Concetta a Vincenzo se dvěma syny, kteří oba zběhli z války a
schovávali se. Cesira a Rosetta tu několik týdnů zůstaly, ale cítily se tam příšerně, protože domek byl špinavý a plný štěnic. Když už to nemohly
vydržet, utekly výš do hor. Útočiště našly v miniaturní vesničce Svatá Eufémie a zde zůstaly celou zimu a pak až do poloviny léta, kdy se
konečně dočkaly osvobození. Celé nedočkavé došly dolů do Fondi, kde američtí vojáci rozdávali jídlo, ale zpět do Říma je ještě nepustili. Cesira
už nechtěla zpět do hor, a tak se s dcerou vydala do svého rodiště. Vesnici však našly zcela vylidněnou. Chtěly se pomodlit v kostelíku, ale zde
čekalo na Cesiru to nejhorší: vtrhli tam vojáci a Rosettu surově znásilnili. Na cestě zpět do Fondi je kus svezl jeden mladík náklaďákem.
Jmenoval se Clorindo a nabídl, že se o obě postará. Tam se octly opět u Concetty, protože Clorindo byl kumpán jejích synů. Rosettu znásilnění
tak změnilo, že jí nevadilo ani stát se milenkou ženatého Clorinda, když jí nabídl nové šaty a punčochy. Zanedlouho mohly konečně zpět do
Říma. Vezl je tam Concettin syn Rosario. Ale na této cestě je čekala ještě jedna rána: jejich auto přepadli a Rosaria zastřelili. Díky tomuto
dalšímu šoku si Rosetta uvědomila, jak hrozně se chovala a snad se i rozhodla se opět změnit k lepšímu
+ Spoustu světové Fantasy a Sci-fi
Stránka 43 z 49
26. Vývoj české poezie po roce 1945
Romance pro křídlovku – František Hrubín
Lyrickoepický příběh z autorova mládí, kde vzpomíná na svou první lásku. Pohybujeme se mezi několika léty na posázavských poutích, ne
chronologicky, ale retrospektivně, skákáním v čase. Jednotlivým částem jsou dána přesná data a kniha začíná nocí 28. srpna 1930.
Srdce dvacetiletého Františka si získá dívka od kolotoče, patnáctiletá Terina. Společně se na něm projíždí za přísného dohledu Viktora, chlapce
od střelnice, který ji má také velice rád. Poslední noc si najdou své místečko mezi kopřivami a hluchavkami. František se ji snaží políbit, ale
Terina mu uhýbá a ptá se ho, zda má dívku. František odpoví ne, i když se delší dobu scházel s Tonkou. Ta je pro něho ovšem teď jen minulostí.
Je živ jen láskou k Terině.
Mezitím se musí také starat o svého nemocného dědečka, který stále blouzní, vidí osoby, které jsou již dávno po smrti a František si na ně musí
hrát a odpovídat za ně. Snaží se dědečkovi jeho stáří a nemoc co nejvíce zpříjemnit a co nejlépe se o něho starat, což se mu zatím daří velice
dobře. Ale když přijde domů opojen láskou z poslední krásné noci s Terinou, dědeček mu jen řekne: "To jsi ty, Františku?!" Více už nepromluví.
Dědeček skoná, ale František musí žít dál. I když je z dědečkovy smrti nešťastný, chce si současně plně vychutnat pocit lásky k dívce.
Po třech letech se opět sejdou na lešanské pouti. František jí nabídne sňatek a Terina není proti. Osudná je ale jeho žárlivost. Když za ním
Terina přijde ve Viktorově čepici, František ji dokonce uhodí právě tou čapkou do tváře. Tím končí jejich schůzky. Další rok František již očekává
příjezd kolotočářů, aby vše napravil. Uvidí však jen Viktora, který mu sdělí, že Terina zemřela v zimě na záškrt. Když se po letech s Viktorem
opět setká, obejmou se a rozhodnou se společně navštívit její hrob v Netvořících. Viktor se ještě vrátí pro svou křídlovku, aby jí naposled zahrál.
Mezitím Františkovi proběhnou hlavou myšlenky na Terinu a jejich stále živou lásku.
Maminka - Jaroslav Seifert
Maminka je působivým vyznáním lásky k matce jako ochránkyni života a domova. Tuto sbírku napsal Seifert v poválečné době. Vrací se do
svého dětství, vzpomíná na rodný kraj, maminku a své mládí. Seifert tématiku maminky nepoužil poprvé, ale tady je ztvárněna na vrcholné
umělecké úrovni. Básníkova matka je vyobrazena jako prostá, tvrdě pracující žena, která je uštvána prací a vyčerpána životem; zároveň je však
symbolem jistoty a lásky, v níž je chudoba vyvážena jemností a čistotou lidských vztahů a pocitu bezpečí.
Seifert popisuje tíhu doby a lidské tragédie žižkovských obyvatel, přesto působí verše vroucně a hřejivě. S velkým zaujetí podává čtenáři i
obyčejné věci. Vykresluje maličkosti ze všedního života tak, že si je dokážeme živě představit. Je schopen vylíčit vztah dítěte a matky, bez
velkých slov - dokáže se vžít znovu do role malého klučiny, který píše mamince svůj první dopis.
Večerní píseň
Zde vzpomíná na maminčinu starostlivost o děti a domáctnost, na její práci. Je to oslava maminky. Vypráví o jejích náladách, prožitcích (když
byla veselá - vše se smálo s ní, bylo jí pěkně - všude bylo sluníčko a úsměv, mračila se - a všechno bylo chmurné a smutné).
Maminčino zrcátko
Zlaté zrcátko, ve kterém se maminka půl života zhlížela, viselo na skobě a odráželo paprsky slunce a to vždy mladou maminku rozveselilo.
Zpívala písně, na které s otcem kdysi tančili. Měla zrcátko ráda, protože tak vzpomínala na své mládí. Zrcátko, stejně jako maminka, však stárlo
a maminka už se v něm tolik nezhlížela. Časem se na něm začaly objevovat praskliny a rozbilo se. Maminka umřela. Zrcátko je jako zmínka o
životě maminky.
Tatínkova dýmka
Vzpomínka na otce, jaké měl zvyky a zlozvyky, které Seifert jako dítě miloval, tatínek vypouštěl vždycky namodralé obláčky z koutků úst a
maminka se zlobila, když utrousil tabák.
Stránka 44 z 49
27. Obraz druhé světové války v české literatuře
Romeo, Julie a tma - Jan Otčenášek
Tragický příběh osmnáctiletého studenta Pavla a židovské dívky Ester se odehrává za druhé světové války. Pavel šel do kina a v tom spatřil v
parku na lavičce plačící dívku, která rukama křečovitě svírala svůj kufřík. Jejich rozhovor plynul pomalu a dívka se stále bála. Teprve, když Pavel
zahlédl na Esterčině kabáte připnutou židovskou hvězdu, pochopil proč. Ester měla být s mnoha dalšími Židy odvezena do Terezína. Po krátkém
uvážení nabídl Pavel Ester úkryt ve svém pokoji. Ester tuto nabídku přijala. Po příchodu do bytu jí Pavel vysvětlil všechna nutná opatření, aby
byli oba v bezpečí. Každý den za ní chodil a nosil jí jídlo. Pavlovi rodiče si všimli podivného chování svého syna, ale neodvažovali se ho zeptat, co
se děje. 27. května 1942 došlo k atentátu na Hendricha. Poté nastala těžká doba a každý, kdo ukrýval nehlášenou osobu, byl zastřelen i se svou
rodinou. Pavel a Ester se do sebe zamilují a navzdory těžké době prožívají krásné chvíle. V domě, kde Pavel žil, bydlel také vlajkař Rejsek.
Neustále všude slídil, protože udával gestapu. Pomalu se stával pro Ester a Pavla nebezpečným. Rodiče již vytušili Pavlovu situaci a snažili se mu
pomáhat. Nezadržitelně se však blížila katastrofa. Zvláště, když vlajkař Rejsek zahlédl jednou Ester v okně. Jednoho dne se v ulici objevila
německá auta s vojáky. Nastal zmatek, všichni se obávali, že nastane zatýkání. Nejvíc začal řádit Rejsek a chtěl vypátrat Ester. Pavel jí bohužel
nemohl pomoci. Ester se chtěla ukrýt někde jinde, ale nakonec zazmatkovala a vyrazila do ulic, kde se dostala do palby německých vojáků.
Příběh velké lásky skončil tragicky.
-
Charakteristika postav:
Pavel - obětavý mladý muž, který dokáže riskovat a pomoci tomu, kdo to potřebuje
Ester - Židovka, která ztratila oba rodiče v koncentračním táboře
Soused Rejsek - udavač, kolaborant, nikdo ho nemá rád
Ostře sledované vlaky - Bohumil Hrabal
Děj novely se odehrává v zimě roku 1945 na nádraží v západních Čechách blízko německých hranic a popisuje události jediného dne s
tím, že hlavní hrdina, dvaadvacetiletý zaučující se výpravčí Miloš Hrma, uvažuje o svých problémech.
Cestou do práce vzpomíná, jak si nedávno podřezal žíly, a uvažuje o tom, proč to vlastně udělal. Bylo to kvůli jeho dívce Máše, před
kterou se coby muž naprosto znemožnil, a na základě tohoto selhání si připadal jako muž méněcenný a neschopný. Na Mášu během dne myslí
ještě několikrát, vzpomíná hlavně na to, jak spolu natírali plot.
Jeho stanicí projíždějí ostře sledované německé transporty a posádka jednoho transportu jej zajme, což znamená jistou smrt. Velitel
německých vojáků si ale všimne jeho jizev po nezdařeném pokusu o vraždu, a tak jej propouští a on se vrací na stanici.
Tam zatím doráží i delegace z vedení, která má za úkol vyšetřit mravní přestupek výpravčího Hubičku, který minulou noc potiskl
razítky zadek telegrafistce Zdeničce Svaté. Delegace překvapí stanici v tu nejnevhodnější dobu - přistihne Hubičku s Hrmou v ospalé náladě a
pana přednostu v jeho holubníku, který jej připraví o povýšení. Delegace shledá Hubičku nevinným a odjíždí. Pan přednosta se vydává na večeři
k hrabatům Kinským, kteří mají sídlo a panství naproti jeho stanici.
Hubičku tajně sdělí Hrmovi, že jejich stanicí po půlnoci projede transport německých zbraní, který se budou snažit zničit. Aniž o tom Hrma
dlouho uvažuje, zapojí se do spiknutí a rozhodne se vhodit do vlaku z ukazatele bombu sám. K večeru přichází na stanici krásná žena (Viktoria
Freie) s tajnými informacemi pro Hubičku a Hrma s ní vyzkouší přednostovo kanape. Dokáže si, že je schopný muž a s pocitem úlevy a hrdosti
se vydává splnit svůj úkol. Podaří se mu vhodit do vlaku bombu, je při tom ale zpozorován německým vojákem, po kterém vystřelí a stejně tak
voják vystřelí po něm.
Oba spadnou do příkopu vedle trati, společně umírají. Němec v hrozných bolestech a Hrma s pocitem hrdosti z dobře vykonané
práce. Přes tento pocit myslí kromě svých nejbližších také na mrtvého Němce a na jeho rodinu a uvědomuje si zbytečnost jejich smrti a
zbytečnost války.
Němá barikáda - Jan Drda
TŘETÍ FRONTA
Hlavní hrdina Sláva Mach (30 let, inženýr) byl se svými kamarády bojovat v roce 1936 ve Španělsku = 1.FRONTA. Musí se kvůli zranění vrátit do
Prahy. 2. FRONTU poznává v roce 1939, která padla bez výstřelu před Prahou. Touží se vrátit ke svým kamarádům. Když nastupuje do tramvaje,
která ho veze na nádraží, řidič po něm chce, aby si vzal trikolóru. Všichni ji mají, protože je 28. října. Jedna dívka mu nabídne, že mu ji připne.
On ale stále myslí na to, až nasedne do vlaku a pojede za svými kamarády na 3. FRONTU. Tramvaj je zastavena běžícím davem. Lidé z tramvaje
se k nim přidávají, i Mach nakonec jde. Společně křičí: „Pryč s Hitlerem, pryč s fašismem.“ Střetnou se s jednotkou SS. Mach se dere do prvních
řad, zjišťuje, že zde je jeho 3. FRONTA
VČELAŘ
Hlavní hrdina Havlík ukrývá tři parašutisty až do chvíle, kdy jejich vysílačku Němci zaměřili. Vojáci objeví anténu a strhnou včelín, kde byl vysílač
schovaný. Včely začnou na vojáky útočit, a ti v záchvatu vzteku zastřelí Havlíka. Umírající Havlík říká: „To jsou oni, i včelám berou život“ a ještě
se snaží rukou schovat včelí královnu.
VYŠŠÍ PRINCIP
Vyšší princip je přezdívka komicky neobratného profesora gymnasia, podle jeho často používaného obratu. Při hodině latiny vstoupí do třídy
ředitel a vyvolá na chodbu tři studenty (Havelku, Moučku a Ryšánka). Jsou zatčeni pro schvalování atentátu na Heidricha. Večer hlásí v rádiu
Stránka 45 z 49
jména popravených a tito studenti jsou mezi nimi. Ráno se sejdou profesoři ve sborovně, aby uvedli událost na pravou míru. Je vybrán třídní
(Vyšší princip), aby ve třídě pronesl pár slov, která by odsuzovala čin chlapců. Profesor místo odsouzení činu pronese: „Z hlediska vyššího
principu mravního….. vám mohu říct jenom jedno, vražda na tyranu není zločinem! Také já…….. schvaluji atentát na Heidricha“
HLÍDAČ DYNAMITU
František Milec je šedesátiletý, vyděšený hlídač třaskavin. Jeho kamarádi havíři ho přesvědčí, aby jim kradl dynamit. Rozhodli se totiž, že budou
vyhazovat tratě s vojenskými vlaky. Gestapo Milce odhalí a přijíždí ho zatknout. Jemu se podaří utéct domů, kde má ještě schovaný dynamit.
Jeho žena ukryje dynamit do prádelního hrnce. Přijde gestapo a zběsile je oba bije. Žena položí hrnec s dynamitem na rozpálenou plotnu a
Gestapu oba hrdě vzdorují. Pak výbuch všechny zabije.
VESNICKÁ HISTORIE
V této povídce je zachycen odpor ke zrádcům. V kraji se objevil uprchlý Rus a na policejní stanici přijde hlášení. Občan Joudal zjistí, kdo Rusa
skrývá a rodinu udá. Přijde Gestapo a odveze pana a paní Bernátovi, jejich sedmnáctiletého syna i čeledína. Všichni jsou popraveni. Joudal
dostane jejich majetek. Starosta a ostatní lidé už to nemohou vydržet, chtějí se Joudalovi pomstít. Vytvoří tajný soud a odsoudí Joudala k trestu
smrti. Štábní Kudrna si počká na Joudala na zledovatělé silnici a rozsudek mu přečte. Joudal je celý vyděšený, myslí si, že ho chce Kudrna
zastřelit. Kudrna ho ale pustí dál. Joudal se žene do kopce na kole, dostává smyk a smrtelně se zraní. Ráno jdou tělo ohledat, po natažené šňůře
od patníku k patníku není ani stopy.
PADLÝ BEZEJMÉNA
Hlavní hrdina Hryhoryj Jamničuk se schovává v rozpadlé boudě u vody. Byl zachráněn z vlaku, kde deportovali zajatce a kde všichni umírali,
jedním z obyvatel města, železničářem, který mu nosí jídlo i oděv (železničářkou uniformu). Stále čeká na příležitost postavit se Němcům. 5.
května dojde v tomto neznámém městě k bouřím a Hryhoryj se přidá. Toto město už pro něj není neznámé. Padne a má na sobě železničářskou
uniformu, ale nikdo ho nezná. Na místě, kde padl, je pamětní deska s nápisem: Na tomto místě padl v boji proti jednotkám SS neznámý
železničář.
PANCÉŘOVÁ PĚST
Sedmnáctiletý Pepík je se svým otcem v dílně, zazvoní telefon a táta vyráží bojovat na barikády. Přikáže Pepíkovi, aby zůstal doma. Pepík ale
běží za davem na Národní třídu, kde nacisté vraždí lidi. Touží bojovat na barikádách. Dostane do ruky pancéřovou pěst (zbraň) a je na
barikádách. V poslední chvíli se mu podaří zneškodnit nepřátelský tank a zachránit tak barikádu. Všichni mu gratulují.
ZÁKEŘNÍK
Zákeřník, Němec, skrývá se v okně a zastřelí pětiletou Helenku a její kamarádku Vlastičku. Martínek chce najít vraha. Vtrhne do bytu staré ženy,
nenechá se obalamutit její nemohoucností. Ve skříni se skrývá Němec Walter. Stařena se snaží bránit a vypadne z okna. Martínek odvleče
Waltera ven a nutí ho políbit zkrvavenou holčičku, Walter ale plivne holčičce do tváře. Martínek ho pak donutí jíst českou zem, aby se jí nasytil.
Pak ho předá partyzánům.
AŽ VSTANOU MRTVÍ
Willy Obermayer (dentista z norimberského předměstí) prchá z fronty přes Čechy. Přijede do vesnice, kterou dříve vyvraždili a vypálili Němci a
Willy byl u toho, ale nestřílel, místo toho vykradl jeden dům. Willy má výčitky svědomí. Jedou kolem místa, kde byla ta vesnice a v blízké lomu
jsou schováni partyzáni. Transport přepadnou a Willyho poslední slova jsou: „Já nestřílel, přísahám…………já vám to všechno vrátím.“
NĚMÁ BARIKÁDA
Na jednom pražském mostě stojí tři barikády, které hájí Franta Kroupa, Holanďan, policajt Brůček a další muži. Ostatní musí odejít bránit břeh a
na barikádě zůstávají jen oni tři. Barikáda oněmí, Němci si myslí, že na barikádě nikdo není a s důvěrou přistupují, ale je to jen léčka
Stránka 46 z 49
28. Vývoj české prózy 50. -60. let 20. století
29. Česká próza 70. - 80. let 20. století, její vývoj do současnosti
Honzíkova cesta - Bohumil Říha
Příhody malého chlapce Honzíka, který se chystá na dobrodružnou cestu k babičce do Koníkovic. Docela se této cesty obává, protože má jet
poprvé sám vlakem, ale nedá na sobě nic zdát, protože nechce aby si o něm maminka myslela, že je na to ještě malý.
Na nádraží ho čeká dědeček s pejskem - Punťou a odveze ho do jejich domku kde na něj čeká babička... Společně tady tráví několik dní. Také
zde má spoustu kamarádů - větší kamarád Viktor, menší pihovatý kluk Ferda a děvčátko jménem Terezka, se kterými prožívá nejedno
dobrodružství - například pouštění draků, cvrnkání kuliček, dokonce ho kamarádi, kteří už chodí do školy, pozvou ať se za nimi přijde podívat ve škole se mu moc zalíbilo a už se těšil až tam bude také chodit.
Jednou se Honzíkovi podaří zatoulat v lese, když hledá kocoura, má veliký strach protože les je velice strašidelný, ale děti ho naštěstí najdou a
jsou zase všichni pohromadě. Nakonec přijede do Koníkovic maminka, na kterou se Honzík velice těšil, ale na druhou stranu se mu od babičky,
dědečka, kamarádů a zvířátek odjet nechce. Ale nezbývá mu ni jiného a nakonec odjíždí s maminkou domů.
Žert - Milan Kundera
Román "Žert" dopsal Milan Kundera 5. prosince 1965, poprvé byla ale kniha publikována až roku 1967, protože téměř přes rok ležela na
cenzuře, která nakonec překvapivě povolila vydání románu bez zásahů. Na jaře 1968 dostal román cenu Svazu československých spisovatelů,
nicméně na začátku roku 1970 byla kniha (společně se všemi knihami Milana Kundery) stažena z prodeje i veřejných knihoven. "Žert" je od té
doby vydán poprvé až v roce 1989 v Torontu u Škvoreckých.
Dějová linka se skládá ze čtyř dílčích příběhů, které vyprávějí různé postavy - Ludvík Jahn, Helena, Jaroslav a Kostka. Ve vnitřních
monolozích hlavní postavy Jahna se přeneseme zpět do minulosti, kde jej, horlivého komunistu, zavrhla strana kvůli ztřeštěné pohlednici,
kterou jako žert posílá své přítelkyni na komunistické školení. Text pohlednice zněl: "Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí.
Ať žije Trockij! Ludvík." Za trest byl vyloučen ze strany a ze studií a narukoval do oddílu černých, kde po dobu pěti let těžil uhlí. V této době si
Ludvík našel svou jedinou a životní lásku, velmi obyčejnou dívku Lucii, která mu byla ustavičnou motivací. Po půl roce se spolu ale rozchází,
protože Lucie není ochotná se s Ludvíkem milovat, a tak vše vrcholí ve vypjaté scéně, kdy Ludvík nebohou dívku dokonce uhodí. V této chvíli se
děj posune o několik let dopředu a Ludvík, který po skončení vojenské služby úspěšně dostudoval, chystá pomstu. Chce se pomstít svému
bývalému příteli Zemánkovi, který zinicioval jeho vyloučení ze strany a celý incident s pohlednicí nafoukl do obludných rozměrů tím, že svede
jeho ženu Helenu.
Za tímto účelem se Ludvík vrací do svého rodného města, kde se má s nepřítelovou manželkou, která je do něj zamilovaná až po uši,
setkat. Ludvík Helenu opravdu svede, nicméně jeho pomsta zkysne ve chvíli, kdy zjistí, že Helena a její manžel spolu už několik let nežijí jako
muž a žena. Znechucený Ludvík, který Helenou ve skutečnosti opovrhuje, odchází. Zoufalá Helena spolyká tubu prášků v naději, že se otráví, ale
nakonec si přivodí jen obrovské střevní potíže. Ludvíkovo bloudění a přemítání ho přivede až na náves, kde se koná tradiční lidová slavnost
Jízda králů. Potkává tam přítele z mladých let, Jaroslava, snílka, který bezmezně miluje folklór a lidovou hudbu. Jaroslav je zdrcen, protože ho
manželka a syn Vladimír, který měl jet v průvodu právě jako král, obelhali a syn místo sebe podstrčil kamaráda a sám odjel na motocyklové
závody. Zkroušeného Ludvíka i Jaroslava spojuje nelehká životní situace, a proto se rozhodnou, že si večer půjdou zahrát do folkloristického
souboru, kde působili zamlada. Ačkoliv se večer zpočátku daří, vše nakonec skončí katastrofou, protože Jaroslav musí být odvezen sanitkou do
nemocnice - dostal infarkt.
Román "Žert" je často označován za nejzralejší kritiku doby kultu, ale bylo by nepochopením celého díla, kdybychom v něm viděli jen
rekonstrukci 50. let a dobových iluzí. Kundera zachází mnohem dále a rozehrává na tomto poli tragikomedii, která se týká celé jedné generace
lidí a jejich zprzněných životů. Základ tohoto lidského dramatu je nadčasový a má své určitě konstanty, které je možno naroubovat na lidské
příběhy jakékoliv doby.
Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že jednotlivé postavy románu reprezentují dobové typy, není tomu tak zcela. U každého
jedince v tomto příběhu můžeme vysledovat jinou existenciální polohu života - zjednodušeně řečeno, každá z postav zastupuje možnost, jak se
člověk mohl v oné složité době zachovat a jaký přístup k pokřiveným skutečnostem mohl zaujmout.
Falešný autostop (Směšné lásky) - Milan Kundera
Falešný autostop je příběh mladé dvojice. Začíná jízdou v autě, prvním dnem dovolené dvojice, kde je stručně popsán vztah k dívce mladík na ní oceňuje to, co dosud u žen poznal nejméně, její čistotu. Miluje také její stydlivost, nesmělost a vůbec miluje vše, čím se odlišuje od
ostatních žen. Dívka však svoji povahu nemohla ovládnout, styděla se jen, když věděla, že se bude stydět a často si přála cítit se ve svém těle
volně.
Při zastávce na pumpě si dívka musela odskočit a když se vracela, tak si svého přítele v autě jakoby "stopla". Mladík se zeptal, kam si
slečna přeje jet a tímto začal celý "falešný autostop". Od tohoto okamžiku se pár vtělil do jiných postav a choval se k sobě jako žena se svým
"zákazníkem". Dívka byla velmi žárlivá a když viděla, jak s ní mladík koketuje (jako s neznámou stopařkou), zděsila se. Když to mladík
Stránka 47 z 49
zpozoroval, chtěl z hry vycouvat, objal dívku, ale ta to odmítla a ve hře pokračovala dále. Jenže mladíka naštvalo, že dívka odmítla být sama
sebou, když po tom zatoužil, a začal se ke "stopařce" chovat tak nějak chladně a odměřeně, možná až tvrdě, nepokračoval v lichotkách.
Mladík se nedržel plánu, že mají jet do Tater, ale odbočil úplně jinam. Až dojeli do Nových zámků. Dvojice zde šla do restaurace, kde
si dívka překvapivě dala vodku, i když bez své role si alkoholický nápoj nikdy nedávala. Mladíka zaujalo, že jeho dívka dovede být i lascivní
(chlípnou) slečnou, ovšem pak si uvědomil, že když ji umí hrát, tak jí jistě také je. Čím více psychicky se mu dívka vzdalovala, tím více ho
přitahovala fyzicky. Dívka se ve své roli dokázala uvolnit, nestyděla se a dokonce si užívala pohledy ostatních můžu a snažila se, aby její pohyby
byly co nejdráždivější. Rozhovor mezi párem začal zacházet do čím dál tím větších nehorázností, avšak nikdo neprotestoval, byli každý přece ve
své roli. Mladík už se pak ke své dívce začal chovat vyloženě jen jako k děvce, která má poslouchat jeho potřeby. Když přišli do pokoje, mladík
měl asi tyto pocity:
"... Zdálo se mu, že ta dívka, tak jak ji miloval, byla jen výtvorem jeho touhy, jeho abstrakce, jeho důvěry a že skutečná dívka stojí teď
před ním a je beznadějně cizí, beznadějně jiná, beznadějně mnohoznačná. Nenáviděl ji."
Nyní toužil ponížit nikoli stopařku, ale opravdu svou vlastní dívku. Ve chvíli, kdy se dívka před mladíkem ocitla nahá, shodila ze sebe
masku a byla zase tak plachá a stydlivá, ovšem mladík už hru nesmazal a začal jí rozkazovat, co má dělat. Dívka prosila, ale nepomohlo jí to. Se
slzičkami chtěla s hrou skončit, avšak mladík byl neústupný. Ve chvíli, kdy se oba "spojili", dívka si oddychla, měla radost, že alespoň teď hra
konečně skončila. Jenže tak to nebylo, jejich milování se proměnilo v milování bez citu a lásky. Dívka hlasitě plakala, ale ani to jí nebylo
dopřáno. Po milování mladík zhasl, nechtěl dívku vidět, věděl, že hra skončila, ovšem bál se návratu do obvyklého vztahu k dívce. Dívka stále
plakala a opakovala "já jsem já, já jsem já, já jsem já..." Mladík však ležel nehnutě.
Memento - Radek John
Kniha Memento vypráví skutečný příběh Michala Otavy. Michal se v 17 letech setkal poprvé s drogou. Zkusil to z pouhé zvědavosti, a
aby zapadl do party. Měl velmi přísného otce, s kterým si nerozuměl. Kontrola nad drogou se mu však vymkla z rukou a začal být na morfinu
závislý. Jeho matka o ničem neměla ani ponětí, až do doby, kdy se dozvěděla, že Michala vyhodili ze školy. Rodiče z toho byly v šoku a Michal
jim musel slíbit, že s drogami skončí. Dokonce si i našel práci, ale jeho touha po droze byla silnější než dodržet slib rodičům. Z domova utekl a
bydlel se svou dívkou Evou, kterou poznal v partě. Oba byli bez práce a neměli peníze na drogu. Vše co měli, již prodali. Oba byli závislí a měli
jedinou starost, jak a za co by sehnali drogu. Jednou vyjeli do Zbraslavi a vykradli zde lékárnu. Při jednom feťáckém mejdanu vtrhla do bytu
policie a Michal byl obviněn z vloupání do lékárny. Byl poslán do ústavu, kde se léčili toxikomani. Po léčení v Bohnicích si Michal sliboval,že s
drogami skončí a začne nový život. Vydržel pouhé čtyři dny bez drogy a všechno se vrátilo do starých kolejí. Naučil se vařit pervitin. Jeho
přítelkyně Eva přišla do jiného stavu, tak se oba snažili s drogami přestat, ale nakonec Eva potratila. Několikrát se Michal léčil, ale po návratu
nikdy nedokázal bez drogy dlouho žít. Když se Michal dozvěděl, že Eva spáchala sebevraždu, nevěřil tomu. Tušil, že Evu zabil někdo z party kvůli
droze. Rozhodl se, že Evu pomstí. Uvařil smrtící pervitin, který měl zabít jeho kamarády. Kamarádi ale Michala přelstili a nakonec se ocitl v
nemocnici Michal. Dostal se z toho, ale od doktora dostal pokyn, že je pro něho životu nebezpečný jakýkoliv další vpich. Opět se léčil. Po
propuštění z léčebny byl Michal nalezen v bezvědomí, předávkoval se pervitinem. Byl převezen do nemocnice, ale lékařům se již nepodařilo
obnovit všechny funkce mozku. Jeho mozek byl trvale poškozen. Nakonec byl Michal převezen do psychiatrické léčebny pro pacienty s trvalým
poškozením mozku. Jen částečně chápe některé souvislosti, neumí se sám najíst, převléknout, umýt. Z mladého perspektivního muže toužícího
po nezávislosti se stala ubohá troska závislá na pomoci druhých. Naděje na jeho uzdravení je prakticky nulová.
Hrdý Budžes - Helenka Součková
Kačenka, Pepa, Pepíček, babička, děda, Berenčičová, Andrea Kroupová
Helenka Součková žije v Ničíně za komunismu. Maminka - Kačenka - i nevlastní táta - Pepa hrají v divadle a docela hlavní role. Helenka má
svého vlastního hrdinu - Hrdého Budžese, protože Hrdý Budžes vytrval. A ona chce i přes všechny zlomyslnsti a ošklivé věci, které jí ostatní děti
tropí (ať už kvůli její tloušťce, nebo kvůli otci Freinsteinovi, který emigroval do Ameriky) vytrvat. Každý víkend jezdí za babičkou a dědou.
Několikrát jedou do Prahy, což je jak pro Helenku, tak pro Pepíčka (bratra) velký zážitek. Ale najednou to začne jít z kopce. Andrea Kroupová
dělá Kačence nepříjemnosti, že nechce vstoupit do strany a nakonec ji z divadla docela vystrnadí. Do toho ještě musí zaplatit 20 000 za
Berenčičovou v bance, protože ona spáchala sebevraždu. Nakonec se všechno trošičku poobrátí k lepšímu a rodinka se stěhuje do Prahy.
Helenka, když vrací učebnice zjistí, že žádný Hrdý Budžes neexistoval a také jí poprvé napíše otec. Nakonec se rozhodne, že se jí po Ničíně
vůbec stýskat nebude.
Obsluhoval jsem anglického krále - Bohumil Hrabal
"Děj této novely začíná před a končí po válce. Hlavním hrdinou a vypravěčem je číšník Jan Dítě. Vypráví o svém dětství, o komplexu z malé
výuky i svého jména Dítě. Jeho celoživotním cílem je stát se úspěšným, uznávaným a bohatým. Na začátku své "kariéry" je prodavačem párků
na nádraží, kde už jaksi nestihne vyhrabat drobné, aby je vrátil za bankovky...šetří. Jeho dalším stanovištěm se stává průměrný hotel, ve kterém
pracuje. Své vydělané a pečlivě nahromaděné peníze utrácí pak jednou týdně v místním veřejném domě "U Rajských". Seznamuje se tu s
mnoha obchodními cestujícímí a získává mezi nimi i jednoho dobrého přítele. Po nešťastné události, kdy polil jednu slečnu od Rajských, která
za nim přišla na návštěvu. A právě ten pan cestující mu napíše doporučení do jiného hotelu. A tak se Jan vydává na své nové pracovní místo. Je
udiven pompézností a noblesou hotelu, který vypadá, že ani není skutečný. Jak se později dovídá, hotel pracuje hlavně v noci, kdy tajně přijíždí
auta vysokých státních uředníků - mezi nimi i prezidenti, velvyslanci a obchodníci. Hostinský, obézní muž na kolečkovém křeske s " očima
všude", zaměstnává i jednoho bývalého trestance - vraha, ze kterého dostane strach, a proto raději odchází do jiného hotelu. Tam nejdříve
zastává podřadné funkce, ale po neštěstí s číšníkem se stavá hlavním číšníkem. Velice si váží vrchního Skřivánka, který se neustále chlubí tím, že
Stránka 48 z 49
obsluhoval anglického krále. V tomto významném hotelu se konala významná slavnost a byla tu delegace z Habeše a jemu se poštěstilo
obsluhovat habešského císaře, za což dostal řád. Po slavnosti byl obviněn z krádeže zlaté lžičky. Pociťuje i nelibost vůči své osobě, protože se
začal učit německý jazyk. Seznamuje se s německou učitelkou telocviku a zamilovává se. Je propuštěn z hotelu. Jeho přítelkyně se stává aktivní
ve fašistickém hnutí a on je pouze trpěn jako její "přívěšek". Je vyšetřován komisí pro čistotu rasy, zda je schopen počít dítě s "čistou arijskou
ženou". Později si své chování velmi vyčítá a snaží se nějakým způsobem zapojit do odboje. Po omylu, kdy byl považován za špiona, je uvězněn
a týrán v táboře. Nebyl tam, ale dlouho a byl propuštěn. S ženou, která později umírá ve válec, se jim narodí retardované dítě. Před smrtí mu
jeho žena (Líza) předá kufřík se zabavenými cennými známkami. Po konci války je prodává a stává se milionářem. Zdálo by se, že se jeho sen už
splnil a dosáhl všeho co si přál, ale nebylo tomu tak. Přál si být nejenom bohatý, ale i uznávaný. Kupuje si starý lom, ve kterém si zřizuje
unikátní hotel."
Stránka 49 z 49
Download

Četba k Maturitě – Martin Hujer