Vydala
SpoleËnost pro evropsk˝ dialog
v nakladatelstvÌ BCS, s.r.o.
2009
Publikace vznikla ve spolupr·ci
s NadacÌ Rosy LuxemburgovÈ
speed sbornik.p65
1
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Odbornou recenzi provedli:
PhDr. Jiří Hoppe, PhD.
Mgr. Vítězslav Sommer
© Společnost pro evropský dialog, 2009
ISBN 978-80-904491-1-4
2
speed sbornik.p65
2
5.5.2010, 11:25
Obsah
Petr Uhl
Předmluva 5
Martin Franc
Česká mládež v šedesátých letech 20. století – úvod do problematiky ........ 11
Peter Birke
Dvojznačnost autonomie:
Teze k evropským dějinám protestu v šedesátých letech .............................. 20
Jaroslav Pažout
Studentské hnutí v západní Evropě v roce 1968
a jeho reflexe v Československu ................................................................... 31
Tomáš Vilímek
Pražské jaro a jeho reflexe v NDR ............................................................... 38
Petr Cajthaml
Revolta jako nástroj kontrarevoluce?
Dobová interpretace protestů a demonstrací v letech 1967–1969 ................ 46
Zdeněk Nebřenský
Představy československé mládeže o západoevropské levici
před rokem 1968 ............................................................................................ 53
Jakub Jareš
Studenti mezi radikalitou a „smyslem pro realitu“.
Protestní akce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
od srpna 1968 do dubna 1969 ....................................................................... 69
Stanislav Holubec
Světová revoluce 1968 podle Immanuela Wallersteina ................................. 76
O autorech ..................................................................................................... 85
Chapter summaries ........................................................................................ 88
Přílohy ........................................................................................................... 92
Jmenný rejstřík ............................................................................................ 107
3
speed sbornik.p65
3
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
4
speed sbornik.p65
4
5.5.2010, 11:25
Petr Uhl
P¯edmluva
Bylo mi jasné, že to bude pro mne obtížné napsat předmluvu ke sborníku
příspěvků, přednesených na semináři Mladí, levice a rok 1968 dne 28. května
2008 v Městské knihovně v Praze. Nemám totiž univerzitní vzdělání, a semináře
jsem se účastnil jen jako pamětník. Vůbec jsem až dosud vystupoval jako objekt bádání.
Studoval jsem Fakultu strojní ČVUT a i po absolutoriu v roce 1963 udržoval styky se studenty. V letech 1968 – 1969 jsem nejen prožíval jako občan
demokratizační, „obrodný“ proces čs. společnosti, ale byl jsem jedním z organizátorů a aktivistů Hnutí revoluční mládeže, které po dobu jednoho roku, od
prosince 1968 do prosince 1969, kdy jsme byli uvězněni, bylo jak součástí čs.
studentského hnutí, tak i evropského studentského a vůbec antiautoritářského
hnutí.
Na semináři jsem si onu dobu před čtyřiceti lety připomínal a – v duchu
i nahlas – hodnotil, jak se na ni dívají dnešní historici, sociologové a politologové
mladších generací, kteří ji sami nezažili. A stejnou měrou mě v průběhu roku
2008 zajímala pozornost, kterou stát, společnost, univerzity a vědecká obec
věnovaly oněm událostem, případně i to, jak se kdo jich snaží využít k dnešním
politickým cílům nebo je zahalit zapomněním.
Seminář, jehož příspěvky jsou v tomto sborníku, byl akcí, která šla proti
onomu zapomnění i pokřivení historického obrazu. A tímto zapomínáním, ba
záměrným opomínáním, nebo dezinterpretací událostí před čtyřiceti let teď
začnu.
I v ČR bylo několik akcí, ale spíše univerzitních, vědeckých a odborných
(Ústav pro soudobé dějiny). Něco pořádaly i politické strany – KSČM a ČSSD.
Český stát, či spíše jeho zahraniční ministerstvo, sice podporoval podobné
akce českých center v Budapešti, Paříži a Berlíně a jednu větší konferenci
v Lucemburku, ale skutečná oslava oněch událostí se uskutečnila jen v Berlíně,
kde ji uspořádala pro předsedy obou vlád, slovenské a české, Angela Merkelová. A to máme zřejmě štěstí, že jako 14letá endérácká holka prožívala sovětské
vojenské přepadení Československa s rodiči v Peci pod Sněžkou.
V Německu, kde historici bojují proti tehdejšímu oficiálnímu tvrzení, které
se ukazuje jako dezinformace, že „bratrské pomoci“, tedy oné invaze, se účastnila i vojska NDR (ve skutečnosti se prý jen kupila za hranicemi a na pohraničních přechodech), se roku 1968 věnuje širší pozornost, nejen oné vojenské
intervenci. Nadace Rosy Luxemburgové, která se podílela i na tomto pražském semináři, uspořádala v roce 2008 k roku 1968 v Německu 23 akcí, jedna
5
speed sbornik.p65
5
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
beseda byla dokonce o tehdejší čs. hospodářské reformě. Nadace je spojena se
stranou Die Linke, nástupcem levicových sociálních demokratů a Strany demokratického socialismu, vzešlé z SED. Vzpomínkovou besedu, jíž se účastnili lidé z Hamburku, Berlína i Prahy, uspořádal v Mnichově i sudetoněmecký
Spolek Adalberta Stiftera. Početné vzpomínkové, odborné a politické akce byly
ve Francii a v Polsku.
V den 40. výročí vpádu armád spolu v Mikulově diskutovali český a rakouský
prezident, Václav Klaus a Heinz Fischer, bez pozornosti místních lidí, jen tak
mezi sebou a pro média. Oba vyzdvihli tehdejší rakouskou pomoc čs. uprchlíkům. Klaus, kterého invaze zastihla v srpnu 1968 v rakouském Alpbachu na
nějaké (oficiální) konferenci spolu s dalšími třiceti československými delegáty, využil v Mikulově nyní příležitosti, a popíral, že by čs. společnost tehdy
usilovala o nějaký socialismus s lidskou tváří, to nás prý jen tak v cizině pomlouvali. Svobodu, zřejmě v ultraliberálním smyslu slova, jsme prý chtěli. Heinz
Fischer mu ale odporoval, asi si na to, co chtěli tehdy Čechoslováci, vzpomíná
podobně jako já.
Mikulovský rozhovor dobře ilustruje dnešní české poměry. Česká republika je jediná země, kde potlačené ideály let 1968 – 1969 po léta masově přetrvaly v hlavách i srdcích účastníků událostí, tedy nejen v hlavách a srdcích oněch
půl milionu vyškrtnutých a vyloučených členů KSČ a jejich rodin, vystavených pak po dlouhá normalizační léta diskriminaci a někdy i perzekuci. Uchovaly se do značné míry až do konce roku 1976, kdy je vědomě převzala v podobě
ochrany lidských práv Charta 77. A ta je pak pěstovala a rozvíjela. Udržovala
kontinuitu historického vědomí až do konce roku 1989, kdy se duchovním
výrazem onoho dědictví obrodného procesu z let 1968 – 1969 a Charty 77
stala sametová revoluce a její Občanské fórum. V jistém smyslu vychází z oněch
hodnot i naše současná demokracie.
To se ovšem nehodí k ideologickému výkladu dějin, jak ho podává Klaus
a česká politická pravice. Ona, a česká vláda, mnozí politici i média by trochu
té pravdy i zveřejnily a uznaly, ale mají problém – účastníci oněch událostí
byli často v KSČ, kterou občané masově podporovali. Že heslo „chceme socialismus s lidskou tváří“ nám mylně připsali ze Západu, to snad může říct jenom Klaus v hospodě v Mikulově.
Loni ani při stém výročí narození Františka Kriegla nepsala média, až na
jeden deník (bylo to Právo), jak třeba právě on symbolizoval tradice jara 1968
v Chartě 77, že Chartu nejen podepsal, ale byl v ní i aktivní. On, František
Vodsloň a Gertruda Sekaninová-Čakrtová, kteří spolu s ním v čs. parlamentu
nehlasovali pro smlouvu o dočasném pobytu vojsk, tvořili pak v Chartě 77
6
speed sbornik.p65
6
5.5.2010, 11:25
P¯edmluva
dokonce vlivnou skupinku, do určité míry se distancující se od reformních
komunistů.
Toto zastírání, mlčení a zkreslování je ke škodě všech, kteří tehdy žili, a jejich
fyzických a duchovních potomků, tvořících dnešní společnost. Kdo rozebere
ono emancipační úsilí členů i nečlenů KSČ, onu podporu socialismu? Kdo
rozebere antiautoritářské rysy čs. studentského hnutí, které čs. studenty spojovaly, alespoň částečně, s podobnými hnutími studentů v Polsku, Německu, Itálii
a hlavně ve Francii? Kde je zhodnocení samosprávných prvků ve studentském
hnutí (například různé formy sebeorganizace typu ARS – Akademické rady
studentské, nebo naopak SOS – Samostatná organizace studentská na Vysoké
škole zemědělské v Praze)? Kde je srovnání čs. studentské samosprávy se samosprávou v průmyslu, tehdejšími radami pracujících? Byly tyto rady jen nástrojem odporu vůči sovětskému nátlaku a normalizaci? Jaký byl svár mezi
technokratickým a demokratickým (samosprávným) pojetím poměrů na pracovištích, v závodech, ve školách atd.?
Jistě, vznikají odborné studie, květnový seminář a tento jeho sborník jsou
toho důkazem. Ale co se o tom píše a říká nejen při výročích, ale i ve školách,
v médiích a na besedách? V rodinách, v církvích, ve skautu či Pionýru? Nebo
jsme byli tehdy všichni pomýleni, jak tvrdili normalizátoři? Asi už není třeba
diskutovat. V oficiálních projevech vítězí absurdní výklad, že to byl jen boj
o moc v KSČ a že sovětská intervence konečně přesvědčila zbloudilé lidi, kteří se začali osobně angažovat za socialismus, že (jakýkoliv) socialismus je jen
slepá ulička.
V dějinách politických procesů a jiných perzekucí 50. let zaujímají už od
konce 50. let přední místo dějiny samotných rehabilitací obětí. K dějinám let
1968 – 1969 i k dějinám následné normalizace patří podle mne také dějiny
postojů k onomu období konce 60. let, tedy postojů oficiálních, lidových, ale
také stanovisek Charty 77 i různých pohledů historiků a jiných odborníků, i po
roce 1989.
Při konferencích a kolokviích zaměření, jako měl tento seminář, sleduji vždy,
jak se přednášející a také organizátoři dokážou vypořádat s některými bludy,
které prostoupily veřejnost – na štěstí jen laickou, méně už odbornou.
První nepřesností bývá výraz „pražské jaro“, který už na jaře 1968 k nelibosti
mnohých účastníků obrodného procesu užíval západní tisk. Je to ale podle mne
nepřípustné metaforické zúžení. Jaro to bylo jistě československé, nejen pražské, vždyť liberalizace, svoboda slova další občanské svobody i pokusy
o demokratizaci pronikly do každé vesnice, do každé rodiny. Ale hlavně, nebylo to žádné „jaro“, ani období od ledna 1968 od 21. srpna 1968.
7
speed sbornik.p65
7
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Vývoj v roce 1968 je třeba zasadit do historického kontextu, který začíná
v užším smyslu slova rokem 1963 jako liberalizace za vlády Jozefa Lenárta, po
přijetí nové „socialistické“ ústavy. A začala v KSČ, nejprve na školách,
v redakcích, v ústavech Akademie, mezi umělci. Teprve postupně získávala
stoupence i ve stranickém aparátu a s postupujícími hospodářskými těžkostmi
i v průmyslu.
Zásada „vedoucí úlohy KSČ“ ve společnosti se dostala do ústavy až v roce
1960, do té doby tam nebyla, byla vlastně samozřejmá. Když z funkce prezidenta republiky musel na jaře 1968 odejít Antonín Novotný, reagoval na jednu
část kritiky takto: „Soudruzi, co mi vyčítáte, že jsem v tomto případě porušil
zákon! To se stalo přece v roce 1958, a teprve později, v roce 1960, rozhodlo
předsednictvo ústředního výboru, že se mají dodržovat zákony!“
A právě v 60. letech se „strana“ dala do práce. Do té doby ne příliš dodržované staré, často ještě předválečné zákony, byly zcela přepracovány, často
v duchu moderních zásad, vycházejících také ze Všeobecné deklarace lidských práv a dalších dokumentů OSN. Vznikl zákoník práce, trestní zákon,
trestní řád, správní řád, občanský zákoník, občanský soudní řád, zákon
o rodině. Snad vzniknou i studie, které zhodnotí příčiny vzniku každého
z nich, historii jeho vytváření i vlivu, který tyto předpisy pak měly ve společnosti. Společnost a také její historici, sociologové a politologové nejsou
příliš dotčeni právem. A to způsobuje, že v tomto pohledu máme značný dluh.
Aspoň já, maje na paměti ono vyjádření Antonína Novotného, vykládané dnes
jako anekdota, to tak vidím.
Právní reforma nebyla jediným prvkem, který přispěl k vývoji v roce 1968.
Začalo to vlastně Stalinovou smrtí, výraznou změnu i v Československu znamenal XX. sjezd KSSS z roku 1956, ovlivněna byla čs. společnost i pokusy
o revoluční zvraty v Polsku a Maďarsku. Nejen vedení KSČ, ale postupně celá
strana a i další společenská prostředí, byla v pohybu, v liberalizačních změnách, které systém nejen nezpochybňovaly, nýbrž upevňovaly.
Systém se začátkem 60. let začal otevírat. Zrušeno bylo povinné hlášení při
přenocování (i se záznamem do domovní knihy), zákoník práce umožňoval
pracovníkovi dát zaměstnávající organizaci výpověď i bez udání důvodu, objevily se západní, hlavně francouzské a italské filmy, vycházely zajímavé knihy,
nejen překlady, do Československa začala přijíždět spousta cizinců, stát podporoval turismus i ze Západu. Nové – mimozákonné – opatření, že cestovní
pas s výjezdní doložkou i na Západ mohl dostat každý na písemné pozvání
tamního občana, které bylo zasláno i obyčejnou poštou, otevřelo od roku 1964
tisícům mladým Čechoslovákům cestování na Západ, často se jezdilo stopem
8
speed sbornik.p65
8
5.5.2010, 11:25
P¯edmluva
a spalo pod širákem. V kioscích velkých měst se začaly objevovat (ne zcela
pravidelně) tituly zahraničích deníků, Le Monde stál tři koruny.
Události roku 1967, které přímo předznamenaly „obrodný proces“, tedy
sjezd čs. spisovatelů s pár vyloučeními z KSČ za neposlušnost, proces s Pavlem
Tigridem v nepřítomnosti a zvláště pak říjnový protestní pochod studentů ze
strahovských kolejí pod heslem „chceme světlo“ (studenti se opravdu původně
jen dožadovali elektrického proudu, aby mohli studovat a aby nemrzli) jsou
mediálně vděčené a jsou proto lépe zpracovány než nějaké vydávání zákonů.
Další chybou bývá personifikovat obrodný proces z roku 1968 do osoby
Alexandra Dubčeka, upínat se jen na KSČ nebo dokonce jen její aparát, nebo
naopak popisovat jen zápas za svobodu mimo stranu – ve snahách o obnovu
sociální demokracie, pomocí KAN, K 231, pohybu v odborech a uměleckých
svazech. Asi za zvláštní pozornost stojí to, jak se na jaře 1968 a dále, ještě
v roce 1969, smazávaly hranice mezi KSČ a nestraníky. KSČ jako strana nebyla
už monolitem. Na zrušení cenzury (předběžné cenzury, která do té doby fungovala) se přece 29. února 1968 dohodli cenzoři sami, jistě všichni byli členy
strany. A vyhlásili to veřejnosti. Vyšší stranické orgány – sekretariát a předsednictvo ústředního výboru – to chtěly zatrhnout, a začaly o tom diskutovat.
Ale po 14 dnech jim stejně nezbylo nic jiného, než s tím oficiálně souhlasit,
protože země byla zaplavena novinami, časopisy, rozhlasovými a televizními
pořady o nedávné minulosti, včetně perzekucí. Kdo u nás tehdy zrušil cenzuru, KSČ, komunisté nebo sami občané (se stranickou legitimací)? Asi ti třetí.
Při psaní a mluvení o oné době se také často zapomíná na mezinárodní souvislosti, nejen ve studentském hnutí a mezi umělci, a to jak směrem na Západ,
tak do NDR, Polska, SSSR i jinam. Lidem politickým byla už tehdy známa
teorie o nerovnoměrném vývoji zemí pod sovětským panstvím, kterou se vysvětlovala vůbec možnost porážky jednotlivých ohnisek odporu proti diktatuře
a zvůli – NDR červen 1953, Poznaň a Maďarsko 1956, Československo 1968.
Za poměrné liberalizace v Polsku jsme o tom při vzájemných pobytech začátkem 60. let s Poláky vedli podrobné rozhovory, srovnávali jsme poměry.
Nejškodlivější je ale tvrzení, že čs. obrodný proces skončil sovětskou vojenskou intervencí. Už na podzim téhož roku jsme si dělali legraci ze západních médií, která líčila onen výbuch svobody, udušený sovětskými tanky. Po
ulicích prý běhají příslušníci NKVD a zatýkají Dubčekovy muže, odvážejíce
je na Sibiř, přeháněli jsme jejich psaní. Ale i u nás se přece málo zdůrazňuje,
kolik demokratizačních prvků v odborech, uměleckých svazích, v podnikových
radách pracujících, ve studentském hnutí bylo přijato nebo se rozvinulo až po
vojenské intervenci, jistě i jí navzdory. Příkladem je Svaz Cikánů-Romů, zalo9
speed sbornik.p65
9
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
žený až v létě 1969, rozpuštěný normalizátory v roce 1973. Vedle toho mi připadají policejní zásahy až do srpna 1969, kdy už byly i oběti na životech, méně
důležité.
Pozornost si zaslouží i „ideologie“ obrodného procesu, či spíše různé politické postoje, naděje a cíle, tedy snahy po pluralitní společnosti a vytváření
demokratických mechanismů rozhodování a kontroly, a především jejich historický rozbor v souvislostech časových i mezinárodních. O to se ostatně snažil i seminář, jehož sborník se dostává čtenářům do ruky. Pokud nebudeme
poctivě uvádět a vysvětlovat tehdejší význam i okrajových tendencí – vedle
krajně levicových, které představovalo například Hnutí revoluční mládeže,
i další, které spíše tuším, než abych je znal z vlastní zkušenosti, tedy nacionalistické, prokapitalistické, antisovětské a konzervativně náboženské, a samozřejmě slepě prosovětské, doplatíme na paušalizaci, a necháme propadnout tuto
světlou stránku čs. dějin někam do antikomunismu.
10
speed sbornik.p65
10
5.5.2010, 11:25
Martin Franc
»esk· ml·deû v öedes·t˝ch letech 20. stoletÌ
ñ ˙vod do problematiky
Můj příspěvek by měl být spíše jakýmsi uvedením celého tématu a naznačením podoby celé problematiky, než aby se jednalo o nějaké celistvé a uzavřené
sdělení. Proč jsme vůbec do názvu našeho semináře dali dohromady tři pojmy
– mládí, levice a rok 1968? Jaké mezi nimi můžeme najít souvislosti? Na západ od našich hranic by se podobný název jevil jako naprosto přirozený. Rok
1968 zde představoval skutečně především generační vzpouru, která navíc byla
vedena často pod extrémně levicovými hesly. Nejvýznamnějšími postavami
roku 1968 byli radikální mladíci jako třeba Rudi Dutschke nebo Daniel CohnBendit. Jak to však bylo v Československu šedesátých let? Mládež byla dlouhodobě považována za jednu z nejvýznamnějších cílových skupin stranické
politiky. Vzhledem k zaměření práce a jejímu vymezení zde není prostor
k rozepisování o celém propagandistickém komplexu i o celé propracované
mytologii, v jejímž středu se skvěl Julius Fučík jako ikona ztělesňující trvalé
propojení mládí a komunistické strany.1 Nicméně mládež také představovala
závažný problém, jehož komplikovanost se naplno ukazovala již na konci padesátých let, kdy strana pod své přímé vedení převzala celý Československý
svaz mládeže.
Na podzim roku 1965 projednávala ideologická komise Ústředního výboru
KSČ rozsáhlý materiál nazvaný Problematika současné mladé generace.2 Jednalo se o jeden z podkladových materiálů k přípravě dokumentů k XIII. sjezdu
KSČ, který se konal v následujícím roce. Je jistě třeba se ptát, proč vlastně
podobný text vznikl. Jeho existence podle mého názoru naznačuje, že si
i přinejmenším část vedení tehdejší komunistické strany uvědomovala existenci jakýchsi problémů v oblasti mládeže a vztahu mládeže ke komunistické
1
2
Proslulá se stala zejména silně idealizovaná podobizna Maxe Švabinského ukazující Julia
Fučíka jako krásného mladíka. V době popravy mu však bylo čtyřicet let. Pojetí Fučíka
jako idolu mládí ukazuje např. budovatelský film Cesta ke štěstí (1951), kde má hlavní
hrdinka, ztvárněná Jiřinou Švorcovou, nad postelí obrázek Julia Fučíka. Připomeňme také
plnění Fučíkova odznaku. Srv. také Zwicker, Stefan: „O hrdinech a hrdinství“ – koncept
(komunistického) hrdiny v díle Julia Fučíka a posmrtný Fučíkův kult v Č(S)SR. In: Randák, Jan – Koura, Petr (eds.): Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století. Výběr z příspěvků ze stejnojmenné konference, která proběhla ve dnech 25. – 27. října
2006. Praha, Dokořán – FF UK 2008, s. 378–389.
Srv. Národní archiv, f. Ideologická komise ÚV KSČ, k. 6, arch. j. 23/1.
11
speed sbornik.p65
11
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
straně. Čím dál jasněji se ukazovalo, že nová mládež, mládež, která již vyrostla plně v prostředí nadvlády komunistické strany, neodpovídá svým chováním
ani omylem naivně nadšeným představám, které naplno zněly ještě kolem roku
1960 v souvislosti s vyhlašováním tezí spojených s přijetím tzv. socialistické
ústavy a s tzv. dovršováním kulturní revoluce. Naopak se množily jevy, které
tehdejší vedoucí představitele „strany a státu“ notně vyváděly z míry. Není jistě potřeba všechny uvádět a stačí zmínit jen některé. Materiál prozrazuje, že
značná část mladých lidí se projevovala k socialismu, tedy přesněji řečeno
k systému, v němž žili, značně skepticky a kriticky a naopak nesdílela oficiální odpor ke kapitalismu. Dlouhodobé konflikty vyvolávala populární hudba
nebo, jak praví zmiňovaný materiál, „oblast džezu a zábavné taneční hudby“ –
to byl problém, který se v té či oné podobě vlekl již dlouhá desetiletí. Materiál
konstatuje, že reakce stranických orgánů prý „v prvních dobách byla nepříliš
šťastná“. V posledních dvou třech letech se prý situace změnila, nicméně materiál konstatuje, že „ani dnes však nedokážeme v plné míře včas a věcně reagovat na nastupující módní vlny tak, abychom co nejvíce paralyzovali její eventuální negativní působení a přizpůsobili je našim podmínkám a potřebám“.
Velké obavy budilo tzv. chuligánství – pod tímto pojmem se myslilo leccos, od projevů kriminality mladistvých až po nonkonformní typy oblékání
a zejména účesů. Projevy drobné násilné činnosti páchané obvykle v rámci
neformálních part se skutečně začaly v šedesátých letech množit, což můžeme
vnímat jako projev jistého mezigeneračního napětí. Režim však mimořádně
agresivně zasahoval proti různým vnějším jevům – nejproslulejší byl v tomto
ohledu tvrdý boj proti tzv. vlasatcům, resp. máničkám,3 který vyvrcholil
v demonstraci mániček v roce 19664 a následných tvrdých represích proti nim.
Ve stejném roce, kdy vznikl několikrát citovaný materiál pro ideologickou
komisi ÚV KSČ, byl zvolen králem Majálesu americký beatnik, básník Allen
Ginsberg, který byl posléze z Československa vyhoštěn údajně především kvůli
3
4
Máničky byl pejorativní pojem, který měl naznačovat zženštilost vlasatců.
Demonstrace, která proběhla na Staroměstském náměstí v Praze 20. září 1966, reagovala
na rozsáhlou represivní akci policie v srpnu a září 1966, která údajně postihla až 4 000
mladých lidí. Po demonstraci následoval soud se 14 účastníky obviněnými z výtržností
a přípravy výtržností, v 7 případech padly nepodmíněné tresty ve výši 4–16 měsíců. Srv.
Lidová demokracie 25. a 29. 10. 1966. Srv. též Kuča, Petr: Dlouhovlasá kronika (http://
hippy.cz/hippyquzo.php?clanekid=28; psáno pro polský časopis Deziderata; vyhledáno 17.
2. 2010); Donné, Jiří: Bigbít a dlouhé vlasy v Brně (www.popmuzeum.cz/stories/stories.php?q=hbb0409&l=cz&a=0; vyhledáno 17. 2. 2010). Srv. také Pospíšil, Filip: Kampaň
proti vlasatcům v komunistickém Československu. Disertační práce (FHS UK), Praha 2009.
12
speed sbornik.p65
12
5.5.2010, 11:25
»esk· ml·deû v öedes·t˝ch letech 20. stoletÌ ñ ˙vod do problematiky
svým homosexuálním excesům.5 Velmi se šířila i některá neoficiální hnutí,
především trempink, a pokusy oficiálního Československého svazu mládeže
včlenit je nějakým způsobem do svého rámce neměly příliš velký úspěch. Samotný Československý svaz mládeže se také začal již před rokem 1968 znatelně drolit. I zmiňovaný materiál Problematika současné mladé generace konstatuje, že na vysokých školách prošel ČSM obdobím hluboké krize a jeho
vliv na studentskou mládež je velmi nízký. Naopak právě na fakultách a na
kolejích vznikaly neoficiální tiskoviny jako třeba časopis Buchar na Fakultě
strojního inženýrství ČVUT nebo Pátek rozšiřovaný na humanitních
a uměleckých fakultách6 a formovaly se různé skupiny jako např. Studentská
akademická rada.7 Zde se již naplno projevila pomalu ožívající občanská společnost přinášející přirozenější formy organizace, než jaké nabízel jeden obří
svaz pro celou mládež. Už od roku 1963 také docházelo ke stále silnějším
snahám o vymanění se z jejího objetí prostřednictvím vzniku prakticky nezávislých klubů, především studentských. Připomeňme i některé demonstrace
vysokoškolských studentů, z nichž nejznámější se stal protest proti výpadkům
dodávek elektřiny na Strahovských kolejích na podzim roku 1967, jehož brutální rozehnání vyvolalo v tehdejší veřejnosti, zejména mezi intelektuály, krajně negativní reakce. Mladé lidi dokázali oslovit i lidé toužící po obnovení sociálnědemokratické strany prostřednictvím Klubu trampů Londonovců.8 Když
k tomu přičteme skutečnost, že právě z mladých lidí se rekrutovala značná část
posluchačů těch nejkritičtějších uměleckých pořadů a například časopis Student již dávno před rokem 1968 patřil mezi periodika nejvíce se vzdalujících
oficiálním vzorům, můžeme konstatovat, že signály generačního konfliktu
v Československu šedesátých let rozhodně nechyběly. To ostatně dokládají
i další materiály – například i svodky Státní bezpečnosti, respektive tehdy
II. správy, z ministerstva vnitra.
5
6
7
8
Srv. např. Svatoš, Michal: Studentský majáles roku 1965 aneb Allen Ginsberg králem majálesu. In: Zilynská, Blanka – Svobodný, Petr (ed.), Česká věda a Pražské jaro (1963–1970).
Sborník z konference. Praha, Karolinum 2001, s. 365–370 nebo Pažout, Jaroslav: Mocným
navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. Praha, Prostor 2008.
Srv. např. Archiv bezpečnostních složek, f. A 34 (II. správa MV), k. 489, týdenní svodky č.
16 (25. 4. 1964) a č. 22 (6. 6. 1964).
Zkratka STAR. V jejím rámci byli aktivní např. Zdeněk Pinc, Jan Kavan a Vladimír Andrle.
Srv. např. Archiv bezpečnostních složek, f. A 34 (II. správa MV), k. 501, inv. č. 2990,
Příloha k denní svodce ze dne 14. 11. 1967.
Srv. četné zprávy o této organizaci roztroušené v svodkách Státní bezpečnosti z let 1965–
1967. Archiv bezpečnostních složek, f. A 34 (II. správa MV), k. 499–501.
13
speed sbornik.p65
13
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
V nich se můžeme dočíst o řadě případů, kdy docházelo ke konfliktu různých skupin mládeže s oficiálním režimem. Snad není v této souvislosti bez
zajímavosti, že zde najdeme i zprávu o neonacistickém uskupení učňů a mladých
dělníků ze severních Čech, tzv. NAS – Nacionálním antikomunistickém svazu.9 Ani jeden z případů však nevyústil v nějakou skutečně rozsáhlou generačně jasně motivovanou revoltu, která by se vyhranila proti vládnoucímu režimu.
Tolikrát zmiňovaný materiál naopak tvrdí, že „naprostá většina naší mládeže
považuje socialismus za přirozené východisko svých představ o životě a světě“.
Text reflektující spíše reformistické postoje vidí posun od nechuti mládeže se
jakkoli angažovat k zvýšené kritičnosti v pozitivním světle jako projev aktivního zájmu o osud společnosti a věří, že občas se vyskytující „protisocialistické“ postoje mladých lidí nespočívají zpravidla v „třídních protisocialistických
postojích“ a spíše vycházejí z celkové ideové bezradnosti.
„Pražské jaro“ spíše velkou část mládeže trochu zaskočilo. K hlavním tahounům dění v tomto období patřili jiní mladí – mladí z roku 1948, kteří jako
by se chtěli chopit příležitosti udělat reparát za nepříliš povedený první pokus.
Zmiňme namátkou spisovatele a básníka Pavla Kohouta, ústředního ředitele
Československého rozhlasu Zdeňka Hejzlara a šéfa Československé televize
Jiřího Pelikána. Tzv. obrodný proces vedli často lidé, kteří v předešlém období zastávali vzorně stalinské postoje. A kupodivu jen někdy a některým to bylo
nějak výrazněji vyčítáno, třeba ze strany mladých. Přesto se, byť spíše výjimečně, podobné případy vyskytly – například tehdy dvaatřicetiletý imunolog
a genetik Jan Klein poukázal na skutečnost, že přední osobnost mezi českými
reformátory ve vědě, mikrobiolog Ivan Málek, bagatelizoval dopady lysenkismu, na jehož zavádění v Československu se výrazně podílel, a omlouval své
chyby oslněním marxismem a naivní důvěrou v Sovětský svaz.10 Osobně se
mi však zdá, že příběh o svedení a upřímné naivitě spojený s proklamováním
práva na změnu názorů se dokázal v tehdejším veřejném diskurzu úspěšně prosadit, a byl respektován dokonce velkou částí mládeže. Ta se samozřejmě do
různých akcí zapojovala, ale málokdy patřila k opravdovým hybatelům dění.
Za nejvýznamnější samostatný projev mládeže na jaře a na počátku léta 1968
můžeme považovat snad snahu, ovšem neúspěšnou, o prosazení Čestmíra Císaře na hrad. Myslím však, že pokus protlačení tehdy osmačtyřicetiletého bý9
10
Jednalo se o organizaci v Sokolově, která údajně měla asi 19 členů. Jedním z jejích znaků
byl prý i maltézský kříž jako symbol nesouhlasu s odsunem. Archiv bezpečnostních složek, f. A 34 (II. správa MV), k. 500, inv. č. 2989, denní svodka č. 10 z 12. 1. 1967.
Srv. Archiv AV ČR, f. Ivan Málek, k. 23, inv. č. 400.
14
speed sbornik.p65
14
5.5.2010, 11:25
»esk· ml·deû v öedes·t˝ch letech 20. stoletÌ ñ ˙vod do problematiky
valého ministra školství na post prezidenta nemá nic moc společného s nějakou
zuřivou generační vzpourou.
Velmi otevřeně sice probíhaly různé diskusní tribuny mládeže, ale přesto
rozhodně nebylo jejich hlavním znakem nějaké vyhrocení sporů mezi generacemi. Naopak se zdá, že boj mezi reformisty a konzervativci odsouval podobné otázky jednoznačně do pozadí. Na druhou stranu je však třeba upozornit, že
některé významné oficiální dokumenty se vyjadřovaly i k problematice generačního konfliktu, což svědčí přinejmenším o jeho latentní existenci. Jedná se
především o Akční program z dubna 1968, v němž KSČ jasně proklamovala,
že „odmítá snahy stavět proti sobě zájmy jednotlivých generací a bude věnovat
zvláštní péči slaďování a uspokojování potřeb jednotlivých věkových skupin“.11
Akční program také mluvil o tom, že mladí lidé měli v nedávné minulosti pocit, že to nejsou oni, kdo rozhodují o své budoucnosti, a sliboval „obnovit všude kontakt s mladými lidmi a vložit na jejich samostatné úsilí odpovědnost,
jež jim v socialismu náleží“. Cestou k nápravě se mělo stát hlavně „zlepšení
pracovních podmínek a možností společenské a kulturní aktivity mládeže
a důsledné odstranění všeho, co vyvolává nedůvěru mládeže k socialismu“.12
Tu poslední zmínku tedy můžeme brát jako doklad faktu, že právě mládež byla
považována za skupinu, jejíž znatelná část pociťuje ke stávajícímu systému
skepsi. Na druhou stranu ani tato pasáž nevyvolala nějakou prudkou vlnu požadavků na generační výměny ve vedoucích funkcích. V části věnované mládežnickým organizacím deklaroval program snahu „zeširoka a s důvěrou otevřít mladým lidem dveře do naší strany“ a požadoval také značné změny
v podobě práce Československého svazu mládeže s tím, že jako vhodnou formu pro uplatnění členitosti a diferencovanosti v organizaci dětí a mládeže doporučoval federaci.13
Jako výrazný ventil pro mezigenerační napětí asi sloužila mimo jiné rostoucí otevřenost společnosti vůči konzumnímu stylu života. Značná část mládeže se snažila nově se otvírající možnosti co nejdůkladněji využít – vyjížděli
jako turisté i jako studenti do dosud těžko přístupných západních států, otvírali
se různým módním trendům apod. a do politických aktivit se až tak ohnivě
nehnali. Československý svaz mládeže se definitivně rozpadal na různé menší,
více specializované skupiny, jako byl třeba Svaz vysokoškolských studentů, Unie
11
12
13
Akční program Komunistické strany Československa přijatý na plenárním zasedání ÚV
KSČ dne 5. dubna 1968. Praha, Svoboda 1968, s. 12.
Tamtéž, s. 13.
Tamtéž, s. 32–33.
15
speed sbornik.p65
15
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
středoškoláků a učňů, JUVENA14 nebo Skaut-Junák, které lépe odpovídaly
potřebám svých členů než všezahrnující, oficiózní a velmi často zcela formální ČSM. Právě drobení však jasně ukazovalo, že není možno mluvit o nějakém
jednotném postoji mladé generace, která se naopak vyžívala v dlouho blokovaném pluralismu.
Na zprávy ze západní Evropy o revoltách mládeže pohlížela většina mladých lidí s překvapením a nepochopením. Dlouho odpírané znaky konzumního způsobu života se většině z nich nejevily jako prvek, proti kterému bylo
vhodné protestovat. S nedůvěrou pak mnozí pohlíželi i na používání revolučních marxistických termínů, které v Československu již dlouhou dobu v sobě
nesly silnou pachuť frází a klišé. O těchto reakcích se ostatně dozvídáme podstatně víc z příspěvku Jaroslava Pažouta.
Co pro naše téma považuji za důležité, je skutečnost, že většina aktivních
představitelů mládeže se necítila oslovena ani různými projevy vyhrocených
mezigeneračních konfliktů, jak je podle mého názoru bylo možno zaregistrovat třeba v příklonu k maoismu. Právě rozpolcenost veřejného prostoru
a mladistvý elán reformistů nějaké paušální odsudky starší generace příliš neumožňoval. Mnohé mladé lidi také oslovilo charizma některých nových představitelů režimu, především nového prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra
Dubčeka, který si získával lidi především svou bezprostřední lidskostí, jež se
notně lišila od protivné moralizátorské topornosti Antonína Novotného.
Pokud se týká vztahu tehdejších mladých lidí k levici, musíme si především uvědomit dobové konotace tohoto pojmu. Prakticky byl vnímán na základě škály liberálů nebo spíše reformistů a konzervativců. Protože termín levice měl v těchto dobách u značné části veřejnosti ještě velmi pozitivní zvuk,
snažila se ho pro sebe získat obě hlavní politická křídla. Reformisté pravici
ztotožňovali s konzervativismem, naopak konzervativci s oblibou mluvili
o pravicovém oportunismu svých oponentů. Je však třeba si uvědomit, že z hlediska socioekonomických měřítek podle mého názoru ke štěpení v roce 1968
v dostatečné míře nedošlo. Zatímco konzervativci tvořili názorově dost jednotnou skupinu, tábor reformistů působil mnohem heterogenněji. Domnívám
se, že tu spolu stáli jak lidé, kteří usilovali o podstatné rozšíření tržních prvků
a posílení distribuce hmotných statků na základě výkonu, tak ti, již kladli větší
důraz na regulační zásahy do tržních sil ve prospěch modelování nějaké žádoucí podoby lidského života (tím myslím například neekonomické deformace
cen potravin, jejichž účelem bylo dosáhnout racionalizace ve stravování) a více
14
Jednalo se o hnutí zemědělské mládeže.
16
speed sbornik.p65
16
5.5.2010, 11:25
»esk· ml·deû v öedes·t˝ch letech 20. stoletÌ ñ ˙vod do problematiky
se přikláněli k redistribuci na základě ochrany určitých sociálních skupin. Teprve
v následujících letech mohlo dojít k jakémusi lámání chleba, kdy by se oba
druhy postojů výrazněji vyhranily a svedly souboj o přízeň veřejnosti. Za zmínku stojí, že při pravolevém schématu si v této době vlastně vystačíme se samotnou KSČ. Proudy mimo ni samozřejmě existovaly, nedokázaly však většinou udávat hlavní tón, už vzhledem k neexistenci pluralitního politického
systému. V rámci tohoto vymezení jistě můžeme řadit naprostou většinu tehdejší mládeže mezi příznivce liberálů či reformistů. Z hlediska jiných parametrů se preference tehdejší mládeže jeví podstatně méně jasné stejně jako celé
tehdejší společnosti. Domnívám se, že většina obyvatelstva včetně většiny
mládeže se přikláněla k dosti vágním tezím hlásaným například v té době velice oblíbeným Radoslavem Seluckým o potřebě budování tzv. konzumního socialismu.15 Tento konzumní socialismus měl na jedné straně přinést spotřebitelský standard odpovídající úrovni vyspělých západoevropských zemí a zároveň
zachovat prakticky veškeré sociální jistoty. Vzorem bylo přitom především
Švédsko. Široká veřejnost však podle mého mínění měla jen velmi mlhavou
představu, jak tohoto cíle dosáhnout. V samotném roce 1968 však diskusi o ekonomických a sociálních otázkách v médiích do značné míry vytlačovala jiná,
v dané chvíli atraktivnější témata.
Jestliže v průběhu samotného „pražského jara“ byla mládež spíše v pozadí
celkových změn a jen omezeným dílem přispívala k celkovému dění, situace
se prudce mění v okamžiku okupace Československa státy Varšavského paktu
v srpnu 1968. Vzniklá situace přímo nahrávala angažmá mládeže – chaos, vzrušená atmosféra, nutnost improvizace. Mezi protestujícími v srpnových dnech
hráli mladí lidé jednoznačně prim a právě z této skupiny pocházel také největší
počet obětí okupačních vojsk. Klíčová úloha mládeže však nezůstala omezena
jenom na samotné srpnové dny – i v následujících letech představovala mládež,
zejména studentská, snad nejvýraznější složku odporu proti nastupující tzv. normalizaci. Více se dočteme v příspěvku Jakuba Jareše věnovaném stávkám studentů.
V této souvislosti samozřejmě také nelze nepřipomenout osobu Jana Palacha
a jeho následovníka Jana Zajíce. Právě Jan Palach se stal hlavním symbolem
odporu mládeže proti vývoji, který všechny reformní vymoženosti postupně
v rámci jakéhosi „rozumného přizpůsobení se situaci“ prakticky anuloval.16
15
16
Srv. např. Selucký, Radoslav: Člověk a jeho volný čas. Praha, Československý spisovatel
1966, s. 66.
K Janu Palachovi nejnověji viz Jan Palach ’69. Uspoř. Benešová, Michala – Blažek, Petr –
Eichler, Patrik – Jáchimová, Veronika – Jareš, Jakub – Portel, Viktor. Praha, FF UK –
ÚSTR ČR – Togga 2009.
17
speed sbornik.p65
17
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Při úvahách o odporu mládeže vůči nově nastupujícím poměrům bychom
však neměli přehlédnout ani aktivity tzv. Hnutí revoluční mládeže.17 Právě
u Hnutí revoluční mládeže můžeme pozorovat největší náznaky vzniku skutečných politických programů inspirovaných i určitým stykem s radikálním studentským prostředím v západní Evropě. Sami někteří bývalí aktivisté HRM
doporučovali nepřeceňovat tento prvek a upozorňovali na značnou názorovou
diferenciaci v rámci skupiny a na skutečnost, že jasně politicky vyhranění byli
jen někteří jednotlivci. Jiné zmiňované projevy odporu mládeže byly motivovány především vznícenou obranou vlasti proti okupantům, celkovou nechutí
z postupujícího morálního úpadku a snahou ubránit některé výdobytky v oblasti
občanských práv a svobod, především svobodu slova. Nesmíme však přehlížet
ani jakousi odvrácenou tvář tehdejší mládeže – normalizační čistky totiž paradoxně otevřely cestu ke generační výměně a nabídly nečekané možnosti kariérního vzestupu, kterých část mladých okamžitě využila. Tato šance se přitom
týkala i některých mladých lidí, již v roce 1968 patřili mezi příznivce reformních snah. Protože však nebyli na dostatečně exponovaných místech, a tím
pádem se jejich podpisy nevyskytovaly na různých protestech proti okupaci
apod., dostali bez větších problémů šanci. U mnohých přitom sehrála významnou roli i skutečnost, že v době srpnové okupace ještě nebyli členy KSČ. Jako
příklad nastartování kariéry tímto způsobem můžeme uvést třeba Jiřího Komendu, který v interview vydaném v rámci publikace Vítězové? Poražení? jasně popsal situaci, jaká vznikla na jeho tehdejším pracovišti – jímž byl televizní
vysílač. Normalizační čistky pro něj představovaly především výhodné řešení
dlouhodobého generačního sporu, které mu umožnilo nečekaně rychlý pracovní vzestup.18 Komenda přitom nebyl ani v nejmenším sám – podobně vypadaly příběhy stovek a možná tisíců jeho vrstevníků. Právě tato skupina pak tvořila jednu z hlavních opor normalizačního režimu. Ani to bychom neměli při
posuzování vztahu mezi mládeží a rokem 1968 opomenout.
V roce 1969 ještě dobíhaly i některé procesy týkající se úzce mládeže –
v březnu 1969 vznikla na místě ČSM Federace dětí a mládeže jako střechová
organizace pro jednotlivé spolky a sdružení, v lednu bylo dokonce na republikové úrovni zřízeno Ministerstvo pro mládež a tělovýchovu. Jenže všechny tyto
akty měly vyměřenu jen minimální dobu života – ministerstvo bylo zrušeno již
17
18
K Hnutí revoluční mládeže srv. zejména Pažout, Jaroslav (ed.): Hnutí revoluční mládeže
1968–1970. Edice dokumentů. Praha, ÚSD 2006 a týž, Mocným navzdory. Studentské hnutí
v šedesátých letech 20. století. Praha, Prostor 2008.
Srv. Vítězové? Poražení? Životopisná interview. II Politické elity v období tzv. normalizace. Ed. Vaněk, Miroslav a Urbášek, Pavel. Praha, Prostor 2005, s. 334–337.
18
speed sbornik.p65
18
5.5.2010, 11:25
»esk· ml·deû v öedes·t˝ch letech 20. stoletÌ ñ ˙vod do problematiky
následujícího roku a ve stejném roce vzniká i nástupce Československého svazu mládeže – Socialistický svaz mládeže. Představa vzdorovité mládeže pevně
lpící na svých požadavcích se rychle rozplývala a na její místo nastupovali
svazáci vesměs znormalizovaní stejně dokonale jako jejich starší spoluobčané.
Většina mladých si z následujícího období normalizace odnášela především
traumatizující pocit bezmoci a totální skepse k reformovatelnosti ideově zcela
vyprázdněného systému, v němž žili. Když pak v listopadu 1989 došlo k rozhodující přeměně – jejímž bezprostředním iniciátorem byli tentokrát jejich mladí
potomci –, vzhledem ke svým zkušenostem neměli většinou už chuť přiklonit
se znovu k experimentům podobným „pražskému jaru“ 1968. Pojem levice
asociovali s komunistickou stranou, kterou odmítali zcela zásadně – právě lidé
narození po roce 1950 vykazovali v devadesátých letech nejvyšší podíl antikomunistů a výrazně přispěli k celkovému posunu veřejného diskurzu silně doprava.
19
speed sbornik.p65
19
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice
Peter
Birke a rok 1968
DvojznaËnost autonomie:
Teze k evropsk˝m dÏjin·m protestu
v†öedes·t˝ch letech
28. května 2008 se v Praze konal seminář, který se zabýval významem protestů mladých a kultury mladých v Československu v období tzv. Pražského
jara a v letech po jeho porážce.19 Mým úkolem bylo představit vztah mezi debatami vedenými na této konferenci a současným vnímáním roku 1968 ve Spolkové republice Německo. To nebyl vůbec jednoduchý úkol, ale pomohlo mi,
že mě referující upozornili na řadu důležitých skutečností. V následujícím textu se pokouším na těchto základech formulovat několik tezí. Předpokládám, že
zkušenost z debaty v cizině muže mít význam i pro debatu domácí (teze 1),
s tím je těsně spojena otázka významu globálního a transnacionálního pohledu
na protesty let šedesátých (teze 2 a 3), stejně jako na transformaci společností
před revoltou, po revoltě a nezávisle na ní (teze 4 a 5). Teze 6 konečně hledá
odpověď na otázku, nakolik je dnes aktuální volání po „samosprávě“ a „autonomii“, které požadovaly revolty let šedesátých.
ZmatenÌ historiografie
První, co vás napadne, když přijedete ze Spolkové republiky do Prahy, je,
že dějiny roku 1968 zde v současných veřejných debatách o historii hrají daleko menší roli než v Německu nebo ve Francii. Na rozdíl od těchto zemí se zde
neobjevuje o „Pražském jaru“ tolik nových knih a nepíší o tom tak často noviny. Rok 1968 je zde spíše věcí specialistů než novinářů. Zatímco téměř žádné
německé noviny neopomněly otisknout na počátku roku 2008 fotografii Rudi
Dutschkeho, ať už byla jejich orientace levicová či pravicová, zdá se, že Jan
Palach je pro veřejnost v Čechách víceméně nezajímavý.
Můj dojem je, že tyto rozdíly nejsou dány jen skutečností rozdílů mezi
Západní a Východní Evropou, ale ukazují především, jaký význam měly návrhy a činy historické levice, jejichž politické výsledky trvají dosud. Ve Spolkové republice se dnes rok 1968 slaví jako úspěšné „znovuzaložení“ liberální
politické kultury, v České republice je rok 1968 hodnocen jako poslední ne19
Seminář byl organizován Společností pro evropský dialog ve spolupráci s Nadací Rosy
Luxemburgové. Má zpráva se nachází zde:
http://www.rosalux.de/cms/index.php?id=9929&no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5
D=1232&tx_ttnews%5BbackPid%5D=406&cHash=e095d1c672
Citováno, 3. června 2008.
20
speed sbornik.p65
20
5.5.2010, 11:25
DvojznaËnost autonomie: Teze k evropsk˝m dÏjin·m protestu v†öedes·t˝ch ...
úspěšný pokus o modernizaci a demokratizaci společenského systému, který
byl v roce 1989 navždy poražen. Přitom panuje jednota v tom, že rok 1968
zanechal „významné stopy“, které z něj dělají v některých zemích důležité téma.
O tyto stopy se bojuje, jsou měněny a revidovány, ať už je rok 1968 viděn jako
počátek morálního úpadku nebo jako počátek „fundamentální liberalizace“.
I tam, kde se činí pokusy interpretovat rok 1968, jako by to žádná revoluce
nebyla, nebo se tvrdí, že existuje kontinuita mezi („vlastní“) identitou historické revolty a současnými společenskými procesy, se předpokládá možnost přítomnosti dějin, kterou je možné pochopit, pocítit, zvěcnit a zprostředkovat.
Vyskytují se zde problematické pokusy snižovat význam některých okamžiků
minulosti: Co se stane s tím vším nevyřčeným, zasunutým, zrušeným, slíbeným, zmizelým, mnoha aktivními osobami a poraženými, kteří si nevybojovali místo v dějinách tváří v tvář trojitému zakladatelskému mýtu roku 1968 (mýtus
úpadku, svobody a revoluce)? Kritická dějepisná práce zajímající se o aktuální
sociální konflikty to nemá snadné, pokud existují stále kontexty, v nichž se
sice mluví o živoucích sociálních dějinách, ale ty se z nich buď vyhánějí (jako
v Německu), nebo jsou v nich podstatné kapitoly – jako např. družstevní hnutí, nebo podnikové rady umlčovány (v České republice). Možná by ale mohlo
být „historiografické“ zmatení, které vám způsobí cesta z Hamburku do Prahy,
přeci jen jakýmsi východiskem. Upozorňuje nás, jak silně jsou přítomny „národní dějiny“ tam, kde jde o nějaké hnutí, které přikládá válce ve Vietnamu
stejný význam jako domněle „vnitropolitickým“ tématům.
ÑGlob·lnÌ revoluceì
Toto pozorování by mohlo být příležitostí zmínit Immanuela Wallersteina,
který pojímá rok 1968 jako „globální revoluci“.20 Tato představa je fascinující
v neposlední řadě proto, že zdůrazňuje nárůst a simultánnost důležitých událostí v tomto procesu a reflektuje „splynutí“, v němž během těchto „deseti dnů
štěstí, kdy se zdálo všechno možné“, jako by zmizely hranice mezi továrnami
a společností, sociálními třídami, muži a ženami, zeměmi a kontinenty. Zároveň Wallerstein popisuje „nový“ charakter této revolty: odvrat nové levice od
ambice na dobytí moci ve státě. Tyto události považuje za okamžik zrodu současných sociálních hnutí.
20
Příspěvek Immanuela Wallerstein ke dvacátému výročí roku 1968 v němčině vyšel v: Wallerstein, Immanuel: 1968: Eine Revolution im Weltsystem. in: Françoise, Etienne et al.
(Hg.), 1968 – ein europäisches Jahr, Leipzig 1997, str. 19-33. Na semináři představil Wallersteinovy názory Stanislav Holubec.
21
speed sbornik.p65
21
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Wallersteinův pojem „globální revoluce“ nebyl zamýšlen jako analytická
kategorie. Jeho referát o pronesený dvacet let po roce 1968 měl debatu spíše
vyprovokovat než ukončit. Když jeho tezi posuzujeme dnes po převratech ve
východní Evropě a v celém světě, působí na nás pozoruhodně rozporně. Na
jedné straně je tu myšlenka, že kritika ideologických aparátů a kapitalistického
či státně socialistického hospodářství je centrálním momentem protestů (v protikladu k současnému zdůrazňování kulturního charakteru těchto procesů). Na
druhé straně je teze o celosvětovém úpadku hegemonie USA, která znamenala
konec studené války a bipolárního světového pořádku, stejně jako teze
o nevyhnutelnosti zániku světového kapitalismu v dlouhodobé perspektivě. Ale
jak drží pohromadě tyto dvě složky „nového“, které Wallerstein vidí přítomné
v této globální revoluci? Co se stalo na cestě mezi lokálním, kontingentním
jednáním „nové levice“ a dlouhodobými procesy společenské transformace?
Z pohledu kritického dějepisectví je nutné si tuto otázku stále klást, interpretace roku 1968 orientovaná na výzkum světového systému ji nicméně nakonec řeší ve prospěch struktur. Každodennost a kolektivní jednání, sociální konflikty a jejich vytrvalost nebo dvojznačnost morální ekonomie zaměstnanců se
považují za zajímavé, ale mizí za „velkým vyprávěním“ o nevyhnutelném konci
„pozdně kapitalistické“ společnosti. Tato teze musí být postavena z hlavy na
nohy. Právě protestní hnutí roku 1968 se musí chápat se zřetelem na jejich
výsledky jako decentrovaná, sociálně diferenciovaná a otevřená. Jestliže tehdy
existovaly teorie či „návody k jednání“ nebo „kognitivní orientace“ (jak to nazývá Gilcher-Holtey), které sdíleli všichni aktéři roku 1968 v různých zemích,
pak mířily v každém případě do různých směrů, jak je patrné z rozdílů v myšlenkách Maa a Marcuseho, Wilhelma Reicha a Stalina, Karla Korsche a Simone
de Beauvoir, kteří tyto revolty inspirovali. „Základní otázky“ Rudi Dutschkeho se vyznačovaly především tím, že úmyslně zůstávaly bez odpovědi. Naznačují nám hledání, které trvá do dneška: „Co můžu znát? Co můžu dělat? V co
mohu doufat? Co je člověk?“21
Transnacionalita a†Ñdif˙zeì
To ovšem neznamená, že neexistovaly žádné „orientační body“. Na různých místech se objevovaly různé varianty kriticky-marxistického myšlení: Na
Korčule, v Praze, ve Frankfurtu nad Mohanem. Tyto myšlenky nebyly inspirovány jen kritikou marxismu vyskytující se od dvacátých let v Evropě, ale vznika21
Dutschke, Notizen, 1967, ze závěru, cit. dle: Schulenburg, Lutz: Dokumente und Berichte.
Hamburg 1998, 5, str. 196.
22
speed sbornik.p65
22
5.5.2010, 11:25
DvojznaËnost autonomie: Teze k evropsk˝m dÏjin·m protestu v†öedes·t˝ch ...
ly především díky politickým a literárním příspěvkům osvobozeneckých hnutí
třetího světa. Nicméně v Evropě byly tyto ohlasy všude menšinové. Během
existence hnutí zůstaly menšinovými i dokonce i tam, kde byly protesty obzvláště silné jako ve Francii, Itálii nebo v USA. Nové dimenze nebyly dosaženy v roce 1968 jen v myšlení a teoretizování (jež mohou snáze překračovat
hranice než jiné formy lidského jednání), ale také v tom, kolik a co o sobě
navzájem protestní hnutí věděla. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa nešokoval jen občany Polska a NDR, ale také statisíce sympatizantů po
celém světě. Samozřejmě že studenti protestující na Plaza de Tlatelolco v Mexiko-City v říjnu 1968 věděli něco o protestech ve Francii na jaře téhož roku.
Míra rozšiřování myšlenek akcí je neuvěřitelná, ale byly tu také specifické
hranice. To, že se dánští, belgičtí a senegalští demonstranti navzájem inspirovali, je všeobecně známé. Ale to, jak se tato inspirace spojovala s lokálními
a regionálními záležitostmi, je často ještě zcela nejasné. Moje teze je, že zprávy rozšiřované světovým tiskem sice motivovaly protesty, ale znalosti o problémech, které byly v těchto protestech konkrétně vyjadřovány, zůstávaly velmi
omezeny. Přímá mezinárodní interakce, která nebyla zprostředkována metaforami médií a symbolickým jazykem, existovala pouze mezi malým množstvím
především západoevropských a severoamerických studentských aktivistů. Pro
všechny ostatní (tam kde si jich vůbec všímali) byly zprávy o revoluci v jiných
zemích zprostředkované televizí. Myšlenka kontinuity revolucí (ve smyslu „globální revoluce“) není problematická, obtíže nastávají pouze v případě, že umístíme aktéry do ideálního světa „historických zvratů“ Wallersteinova typu a tím
v tom samém okamžiku pomineme jejich specifická přání.
Pojem „difúze“, který vytvořila před několika lety Beverly Silverová pro
označení celosvětových protestů dělníků ve dvacátém století 22 , byl bezpochyby nejdůležitější formou transnacionální komunikace: spíše než o nějaké pevné a hranice překračující hnutí šlo o rozšiřování, přisvojování si a samostatnou
interpretaci jednotlivých motivů a druhů akcí. Po celou dobu přetrvával místní
smysl sociálních bojů, nějaké celosvětové zevšeobecnění agendy protestů bylo
leda tak dílčí. Křehké identity nových jednajících aktérů, kteří vystupovali na
veřejnosti, se vytvářely přímo na hranicích, existujících ve stejně křehkých
organizačních vztazích a sítích spolupráce. Význam protestů není popírán, na
rozdíl od představ mnohých na levici, zdůrazňováním takových vnitřních konfliktů. Naopak až dodnes je jejich rozdělení a difuse stejně jako jejich vybojovaný a transnacionální charakter rozhodující výzvou pro emancipační politiku.
22
Silver, Beverly: Forces of Labor: Workers’ Movements and Globalization since 1870. Cambridge 2003, str. 28–34.
23
speed sbornik.p65
23
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
V˝znam ve¯ejnostÌ
Rajče, které zasáhlo v září 1968 Hanse-Jürgena Krahla na konferenci delegátů Socialistického německého svazu studentstva (SDS) a ohlásilo tak v Německu vznik nového ženského hnutí, může být považováno za klíč pro pochopení masivní artikulace hranic mezi skupinami nositelů revolty. Je přitom
nepřehlédnutelné, že přeměna do té doby „privátních“ věcí ve veřejné záležitosti neměla rozhodující význam jen pro ženské hnutí, ale pro celé dějiny protestu roku 1968.
Při srovnání Východu a Západu bijí do očí v konkrétním historickém vývoji rozdílné významy těchto veřejností. V Paříži přispělo rozšiřování zpráv o noci
barikád soukromými rozhlasovými stanicemi ke známosti a eskalaci protestů
(veřejné stanice byly ochromeny stávkou). Rozhlasové vysílání bylo pro vznik
solidarity stávkujících se studujícími po generální stávce 13. května 1968 patrně stejně důležitým faktorem, jako byly výzvy odborů. Když hovořím o „difúzi“, pak je možné konstatovat, že podobné formy rozšiřování německého hnutí hrály důležitou roli ve velkém měřítku během „velikonočních nepokojů“ na
jaře 1968 a v menším měřítku při lokálních akcích proti zvyšování jízdného
v letech 1967 až 1969 nebo při divokých „zářijových stávkách“ v roce 1969.
Na druhé straně byly protesty na Západě vždy zaměřeny proti svazujícímu
a utlačitelskému charakteru veřejné sféry. Monopolista Springer byl důležitým
nepřítelem pro německé studenty (a později dokonce pro stávkující), to samé
platí pro buržoazní tisk většiny západních zemí. Stejně tak v Československu
hrála veřejná sféra velmi důležitou roli: Umožnění prodeje západních novin
(těch novin, které byly kritizovány hnutími na Západě!), ale především „svoboda slova“ a svoboda organizovat se vedly k euforickému znovuzaložení občanské společnosti uvnitř i vně aparátu strany trvajícímu až do srpna 1968.
V noci z 20. na 21. srpna tato euforie předčasně skončila. Jak ukázal na
semináři Petr Cajthaml23 , mediální diskurs, který převládl od roku 1969, pojednal protesty proti vstupu vojsk probíhající tehdy na universitách a jinde takovým jazykem a formulacemi, které nedávaly žádný prostor pro diskusi a svobodu. Tento postřeh platí i pro další země „reálného“ socialismu. Holger Politt
na semináři ukázal, že antisemitská reakce na studentské protesty roku 1968
v Polsku znamenala něco podobného: Tedy to, co nazvali Horkheimer s Adornem „společenstvím lži“, neboli pokusem o nalezení shody mezi vládnoucími
a ovládanými pomocí volání po vylučování a represích. Průnik protestů do veřejné sféry přispěl k jejich dynamizaci na Východě stejně jako na Západě, ale
23
Dále viz příspěvky v tomto sborníku.
24
speed sbornik.p65
24
5.5.2010, 11:25
DvojznaËnost autonomie: Teze k evropsk˝m dÏjin·m protestu v†öedes·t˝ch ...
na Východě už nebyl protest proti vyvlastnění a instrumentalizaci této veřejné
sféry možný. Integrační potenciál, který dokázaly rozvinout francouzská, západoněmecká nebo skandinávské společnosti proti protestujícím iniciativám
závisel na proniknutí procesů do veřejné sféry a jejich zviditelnění, přičemž
byly jejich cíle v médiích prezentovány velmi deformovaně. Tento rozdíl mezi
Východem a Západem přispěl později (a platí to tak až do dneška) k tomu, že
se ve společnostech Východu začala vytvářet od 70. let jakási hráz proti modernizaci, což bylo ukončeno až převraty na konci osmdesátých let. Tento rozdíl platí stejně tak pro ono „dějepisecké zmatení“ popsané na začátku článku:
Vítězství inovativního kapitalizmu nad represivním státním socialismem musí
být znovu a znovu zkoumáno, neboť se tyto „inovace“ rozšířily stejně tak jako
skepse ve vztahu k jejich dvojznačným účinkům.
ÑDvojznaËnost modernizaceì
O jakých svobodách je tu řeč? Pro koho se tyto inovace ukázaly jako užitečné? Při hledání odpovědi je možné odkázat na samotné dějiny protestů šedesátých let: V žádném případě se nezaměřovaly proti „posledním zpátečnickým
elementům“ v postupně se liberalizující společnosti a nepovažovaly se za katalyzátory definitivně se prosazujícího osvícenství. Daleko víc bylo hnutí zaměřeno proti požadavkům modernity na racionalizaci, zbavení autonomie universit a ohrožování zdraví v továrnách. První protesty studentů, které začaly
již v roce 1966 v Německu a později v Nanterre a Paříži se obracely proti reformám studia, které prosazovala zdejší ministerstva jako racionální, efektivní
a odpovídající požadavkům technických inovací, jenž dosahovaly v šedesátých
letech svého vrcholu. Jeden leták z Berlína z roku 1966 to dokonce dovedl tak
daleko, že se obracel proti „nadprodukci přizpůsobivých specialistů“ a konstatoval, že státní správa prohlašuje „špatnost univerzit za špatnost jednotlivých
studentů“ a tímto způsobem „celý problém zametá po koberec“.24 Když jsem
v letním semestru 2008 o tomto letáku hovořil na semináři se studenty hamburské university, odpověděli mi k mému údivu na otázku, co se vlastně díky roku
1968 změnilo, že vůbec nic! Je ale zajímavé, že ti samí studenti si byli zcela
jisti, že rok 1968 vyvolal modernizaci.25
24
25
Blíže viz: Schulenburg, Lutz: Das Leben ändern, die Welt verändern! 1968. Dokumente
und Berichte. Hamburg 1998, 30.
Pozn. překladatele. Velmi to připomíná zážitek jednoho českého učitele, který se ptal v roce
2008 českých studentů, co pro ně znamená rok 1968 a všichni svorně odpovídali, že nic.
Pak se jich zeptal na jejich názor na plánovanou výstavbu základny USA na našem území
pokračuje
25
speed sbornik.p65
25
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Často se spatřuje kontinuita mezi požadavky např. univerzitních reforem,
které měly být zavedeny v šedesátých letech a dnešními požadavky. Bezpochyby ukazuje minulá i současná ekonomizace učení a výzkumu stejnou strukturu. Očividně jde o trvalé sociální přeskupení studujících, které se skrývá za
často prázdnými formulacemi a image jako „vynikající kvalita“. Jde o prodej
produktu zvaného „vzdělávání“ soukromé sféře, jde o rozdělení vzdělávacích
oborů na „jednoduché“ a „komplexní“ a z toho plynoucí zostření výběru. Jen
se zásadně změnil společenský modus, v němž jsou tyto procesy uloženy: Ve
Francii se tehdejší „planifikace“ považovala za centralizovaný státní úkol, zatímco dnes se to považuje v Německu a jinde za záležitost decentralizace a delegace na někoho jiného. Přesto je nutno konstatovat, že řeči o „úspěšných
reformách“, „liberalizaci“ apod. stále více negují minulé „úspěchy antiautoritářských hnutí“. Dříve než si slavnostní řečníci odkašlali, podstatné výdobytky
už zase zmizely, a jejich dnešní řeči jen zakrývají skutečnost, že o svobody,
které byly vybojovány na konci šedesátých let, je nutno znovu bojovat.
Mou tezí je, že je ignorace takových běžných věcí, jako je lidská práce, je
podstatným momentem této pozoruhodné amnézie, v níž se nachází dnešní
německá levicově liberální historiografie.26 Naproti tomu může pohled na boje
o továrny a konflikty uvnitř továren napomoci zdůraznit dvojitý charakter procesu modernizace. Pro jihoitalské dělníky, kteří přišli v roce 1966/67 do továrny FIAT v Turíně nebylo toto místo žádným předmoderním peklem, ale spíše
obrovským strojem a komplexem neslýchaného rozsahu. Cítili se zde jako cvičené opice a v roce 1968/69 ve své stejně zmatené jako výbušné revoltě volali
po takových základních opatřeních jako důstojné jednání s nimi, zdravé pracovní prostředí, přiměřené ubytování, tedy potřebách, které německé bádání
dnes příliš často zakrývá heslem „společnosti prožitku“ a předpokládaným zaměřením se protestních hnutí na zušlechťování a diferenciaci kulturního průmyslu. Žijeme v době rozkvětu těchto selektivních vzpomínek. Příkladem jsou
fotografie z demonstrací, které v časopisech pravidelně doprovází titulek „studentské protesty“, ačkoli jsou na nich k vidění téměř výlučně učni a mladí
dělníci. Z pamětí o hnutích roku 1968 uveřejněných v nedávné době v Němec-
26
a studenti se okamžitě rozdělili na dvě poloviny – jedna pro a druhá proti. Ta, co byla pro,
argumentovala, že má strach z Ruska, aby nás zase nepřepadlo a ta, co byla proti, že už
nikdy nechce mít cizí jednotky na našem území. „Skutečně pro vás rok 1968 nic neznamená?“ Ptal se učitel.
Blíže viz: Birke, Peter: Die Protestbewegungen und die „kulturelle Revolution“ der 1960er
Jahre in der bundesdeutschen Historiographie: Montage und Virtualität. in: Sozialgeschichte.
Bern, Heft 2/2007, str. 5–27.
26
speed sbornik.p65
26
5.5.2010, 11:25
DvojznaËnost autonomie: Teze k evropsk˝m dÏjin·m protestu v†öedes·t˝ch ...
ku jen nepatrný zlomek obsahuje samostatné příspěvky zabývající se problémy práce a pracovních vztahů.
Když chceme zodpovědět otázku, jaká byla důležitost modernizace v roce
1968, stejně jako v letech okolo něj, bude to podle mého názoru možné, jen
pokud vezmeme systematicky v úvahu, že se státní politika v Západní Evropě
také v padesátých a šedesátých letech zaměřovala na plánování přeměn pracovních a životních vztahů. Ve Francii se to nazývalo planification, v Dánsku
Produktions-linje v Německu zavádění tzv. Sachverständigenrats (rad expertů) a Konzertierten Aktion. To jsou sice všechno fenomény probíhající v různých
letech, ale mají společné, že se jednalo o institucionální mechanismy obtížně
ovlivnitelné „ze zdola“ a usilující pomocí mobilizace reserv a pomocí kreativního potenciálu práce za mzdu o obnovení hospodářského růstu zpomalujícího
v Evropě od poloviny šedesátých let. To že se tak často dělo v konsensu se
zaměstnanci, nemění nic na tom, že velké pracovní konflikty na konci desetiletí byly vyjádřením nespokojenosti s touto politikou. Není náhoda, že se podnikové protesty ve Francii, Německu nebo Skandinávii nezřídka rozšiřovaly jako
olejové skvrny ze státem kontrolovaných velkých průmyslových komplexů.
Peter Heumos popisuje, jak rozpor mezi autonomií a modernizací vytyčoval zároveň hranici, na které by „Pražské jaro“ tak jako tak ztroskotalo, podobně jako ztroskotalo na vstupu vojsk, která umožnila restauraci diktatury27 : Program vedení státu a strany se za pražského jara orientoval ve své pracovní
politice na „skandinávské“ předobrazy, které byly ale v téže době již velmi
sporné. Program usiloval o technologickou a sociálně technickou modernizaci
industriální práce. Program chtěl vymazat každodenní volné chvilky během
práce stejně jako malé rozdíly mezi mzdami, které existovaly v Československu
(přestože právě snižování rozdílů mezi mzdami bylo hlavním požadavkem pracovních konfliktů ve Skandinávii!). Reakce pracujících byla rozpolcená: Rozšiřování možností nezávislého organizování se přivedlo sice k životu stovky
výborů působících buď uvnitř oficiálních odborů, nebo mimo ně. Výbory však
byly zakládány jak z důvodu vyjádření nadšení z nových možností formulování vlastních zájmů, tak jako vyjádření obav z nových požadavků státu na pracovišti. Zatímco se politické poměry v Československu lišily od parlamentních demokracií Západní Evropy především chybějící svobodou organizovat
se, dvojznačnosti modernizace velmi silně zachytitelné během protestů se všu27
Heumos, Peter: Betriebsräte, Bestriebsausschüsse der Einheitsgewerkschaft und Werktätigenräte. Zur Frage der Partizipation in der tschechoslowakischen Industrie vor und im
Jahre 1968. in: Bernd Gehrke/Gerd-Rainer Horn (hg.). 1968 und die Arbeiter. Hamburg
2007, str. 131–159.
27
speed sbornik.p65
27
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
de vinuly jako červená nit. Naděje, která spojovala hnutí na Východě i Západě,
se týkala dosažení samosprávy, spolurozhodování, svobody od donucování
k práci, za což hnutí bojovala ve stejné míře, jako se obracela proti omezování
nezávislosti škol a univerzit.
Autonomie a†samospr·va
Jestliže volám po tom rozšířit záběr bádání o roce 1968 z „protestů mládeže“ na každodennost a pracovní vztahy, pak tak činím v neposlední radě i proto,
že „autonomie práce“ je více než jen slogan, který byl před čtyřiceti lety vyhlášen v nějakém pracovním odvětví. Autonomie práce stála ve středu konfliktů,
když se po roce 1970 objevila nová sociální hnutí. Její nepřítomnost byla jednou z důležitých příčin toho, že ekonomiky východoevropských zemí byly stále
méně schopné dostát požadavkům světového obchodu. Autonomie práce se
nakonec stala důležitým způsobem náhrady revolt, „inovací“ a „reforem“.
Přitom je třeba si uvědomit, že „rigidita“ industriální práce byla již od počátku své existence předmětem akademických sporů (poprvé tomu tak bylo na
počátku 20. století v USA). „Taylorismus“ sliboval „objektivaci“ kontroly nad
prací svým objevem „ideálního“ průběhu pohybů a svým rozdělením těchto
průběhů do zlomků sekund. Vždy ale existovaly „alternativní“ návrhy, které
nebyly formulovány jen v antitayloristickém duchu. Tyto návrhy se snažily
vedle „vnější“ a „fyzické“ kontroly práce také o „vnitřní“ a „psychickou“ strukturu motivace. Přitom ještě dříve, než se protesty proti tayloristickému řádu
staly na konci šedesátých let veřejně známými, začala být vedena jakási tajná
válka, která si všímala zmíněných „mezer v pracovním dni“ a promýšlela možnosti, jak je z pohledu podnikatelů zaplnit. Pokud je nám toto známo, je podle
mě žádoucí nové čtení mnoha textů s cílem přesnějšího zhodnocení těchto bojů.
Existuje hodně příkladů: Když například čteme, jak komentoval studentské
hnutí a zářijové stávky západoněmecký časopis „Indsutriekurier“, pak zjistíme, že si dokázal v obou případech zcela jasně uvědomit existenci prvků „samosprávy“ resp. „samostatné činnosti“ a že tyto představují hrozbu proti „rigidnímu, formálnímu spolurozhodování“, které bylo vykonáváno podnikovými
radami a odbory. Od počátku sedmdesátých let se myšlenky na samosprávu
často vyskytovaly v reformních projektech.
Myšlenky následovala konkrétní praxe lokálních experimentů se „samořízenou“ skupinovou prací, která začala být uplatňována ve firmě Volvo ve Švédsku již v šedesátých letech, a poté se pomalu rozšiřovala po automobilkách
v celé západní Evropě a odtud do dalších průmyslových odvětví. Státní programy, jako byla „humanizace práce“ v Německu, se od první poloviny sedm28
speed sbornik.p65
28
5.5.2010, 11:25
DvojznaËnost autonomie: Teze k evropsk˝m dÏjin·m protestu v†öedes·t˝ch ...
desátých let zaměřovaly na prosazování svobody samostatně ovlivňovat pracovní proces. Rozdělení továrny do mnoha výnosných jednotek, felexibilizace
hranic mezi továrnou a městem, nahrazení úkolové mzdy projektovou mzdou,
zrušení jednotného počátku pracovní doby, to vše nejprve v experimentální
podobě a poté jako běžná praxe postupně zaváděná ve většině výroben. V posledních deseti letech představují nové formy managementu jako třeba tzv.
„nepřímé řízení“ předběžný konec tohoto vývoje: Zodpovědnost za výsledky
práce je přenášena nazpět ze skupiny na jednotlivce.
Tento vývoj, který v současnosti naráží na své hranice a dokonce se objevují tendence k retaylorizaci, byl doprovázen existencí sociálních hnutí, která
víceméně přímo vycházejí z „průběhu“ protestů roku 1968. Tato hnutí formulovala požadavky na samosprávu nejprve na půdě továren. Příkladem toho jsou
stávky, jako byla tzv. „aktivní stávka“ u firmy LIP v Besançonu v roce 1973,
kdy stávkující pokračovali ve výrobě a prodávali výrobky vyprodukované v samosprávně řízené továrně. François Mitterrand tehdy o této stávce dokonce
prohlašoval, že zpochybňuje „systém kapitalistické organizace práce“ (jinými
slovy taylorismus). Do tohoto hnutí náleží také časté obsazování podniků na
Západě stejně jako latentní a permanentní střety na východě Evropy o „malé“
svobody v procesu výroby, které nakonec přerostly v Polsku do masových stávek. V západní Evropě se naproti tomu terén stále měnil: Obsazování domů,
centra mládeže, ženské domy nebo alternativní projekty byly vnímány jako
místa, kam je možno uniknout a která se nacházejí mimo normalitu práce a rodiny. Podíl těchto hnutí na změně od objektivní pracovní disciplíny k vnitřní
subjektivně fixované disciplíně, nazývané Boltanskim a Chiapellovou „polykání píchaček“, je nesporný.28 Reformy práce byly nenápadné, ale měly velký
historický význam.
Ale dvojznačnost autonomie je nejlépe viditelná, pokud se podíváme na
transformaci vztahů mezi pohlavími. Na Západě byla ženská hnutí různě silná,
ale dosáhla mnohého především tam, kde měla velký vliv (např. v Německu
nebo ve skandinávských zemích): Mezi jejich zisky patřilo např. dosažení osobní
nezávislosti žen, popření tradiční hierarchie pohlaví a výrazné rozšíření veřejné výchovy dětí (především ve Skandinávii), nebo preventivní péče a péče o staré
a nemocné. Při tom se od rodiny na veřejnost, do pečovatelských domů, nemocnic a zařízení pro děti nerozšířily jen patriarchální hierarchie, ale také antipatriarchální boje (které se často vedou dodnes, ovšem pod jiným jménem).
Nicméně nikdy se nezdařilo prosadit více než instrumentální autonomii, která
28
Boltanski, Luc; Chiapello, Čve: Der neue Gesicht des Kapitalismus. Konstanz, 2006.
29
speed sbornik.p65
29
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
usnadnila práci podle místních potřeb. Přestože například Dánsko již od roku
1975 schválilo v reakci na mohutné kampaně a stávky zákon o rovnosti mezd
mužů a žen a zakázalo existenci rozdílných mezd pro obě pohlaví, faktická
hierarchie se udržela dodnes. Dokonce ani domácího násilí tolik napadaného
ženským hnutím neubývá. Naopak je překvapivé, že podle statistických dat je
v něm Dánsko vysoko nad evropským průměrem. Současné ženské hnutí se
proto zaměřuje implicitně proti tomu, že slíbené autonomie nebylo dosaženo
ani přes integraci statisíců žen do světa práce za mzdu, zatímco explicitně vyjadřuje požadavek „stejné mzdy za stejnou práci“, který byl na pořadu dne
v protestech hnutí už bezprostředně po roce 1970.
Střetnutí o „modernizaci“ a „následky roku 1968“, která nechtějí jen klouzat po povrchu nebo lapidárně konstatovat, že „požadavky byly naplněny“ se
musí zabývat dvojznačností „samosprávy“. Ta znamená na jedné straně osvobození, svobodu, nové prostory a možnosti, ale na straně druhé též boj o vnitřek
těchto prostorů stejně jako o v nich se vynořující deformace. Autogesce (samořízení) byla stejně jako modernizace proměnlivým pojem, který byl stále znovu aktualizován. Dějepisectví, které tak rádo kreslí tlusté čáry, musí ukázat
odpovědný přístup k těmto proměnám. V neposlední řadě proto, že strašidla,
která v podobě neokonzervativních ideologů znovu a znovu vytahují tezi o „fundamentální liberalizaci“ víceméně požadují návrat k neporušené autoritativní
společnosti s odkazem na „úpadek morálky“ nebo na „parazitní charakter aktivistů roku 1968“. Také současné sociální konflikty nám dokazují nutnost tohoto snažení: kladou nám nové otázky, které jsou zároveň otázkami kladenými
dějinám.
Přeložil Stanislav Holubec
30
speed sbornik.p65
30
5.5.2010, 11:25
Jaroslav Paûout
StudentskÈ hnutÌ v z·padnÌ EvropÏ v roce 1968
a jeho reflexe v »eskoslovensku
Šedesátá léta 20. století byla po celém světě ve znamení studentských revolt. Bouřící se studenti v západní Evropě, USA, Kanadě, Japonsku či Austrálii představovali hlavního nositele mohutného protestního hnutí na Západě.
V Československu patřili studenti k významným proudům opozice proti režimu Antonína Novotného, svým nonkonformním postojem si před lednem 1968
„vysloužili“ nejeden mocenský zásah. Studenti patřili k nejaktivnějším aktérům politického života i v zemích tzv. třetího světa.
Celosvětový studentský aktivismus vrcholil v roce 1968. Můžeme to dokumentovat na zpravodajství francouzského deníku Le Monde, který podle George Katsiaficase uveřejnil v roce 1968 zprávy o studentských protestech v 56
státech světa.29 V USA kulminoval srážkami demonstrantů s bezpečnostními
orgány během volebního konventu Demokratické strany v srpnu 1968 v Chicagu. V Západní Evropě proběhly zvláště silné studentské nepokoje především
ve Spolkové republice Německo, Francii a Itálii. V SRN došlo k tvrdým střetům s policií po atentátu, při kterém byl 11. dubna 1968 v Západním Berlíně
mladým zfanatizovaným dělníkem vážně zraněn studentský předák Rudi
Dutschke. (Prvního vrcholu zde však studentské hnutí dosáhlo již po zastřelení
studenta Benna Ohnesorga policistou 2. června 1967 při demonstraci proti
návštěvě perského šáha Rezá Pahlavího v Západním Berlíně.) Ve Francii se
v květnu 1968 změnila původně univerzitní krize v krizi sociální a posléze i politickou, která mocně otřásla gaullistickým režimem. Poté ovšem celé protestní hnutí na Západě směřovalo ke svému rozkladu způsobenému především neschopností jeho aktérů předložit smysluplnou alternativu stávajícímu systému.
V Československu se studenti v roce 1968 významným způsobem zapojili
do reformního hnutí. Po okupaci Československa protestovali proti ústupu od
demokratizačních změn. Projevem jejich odporu byla okupační stávka v listopadu 1968, které se zúčastnily prakticky všechny vysoké školy v českých zemích a většina na Slovensku. Stávka se setkala s pozitivním ohlasem u velké
části společnosti. Studenti získali podporu představitelů kulturních a vědeckých
organizací i odborů na závodech, spolu s částí inteligence a odborářů se pak
v následujícím roce nejvytrvaleji bránili návratu ke starým pořádkům.
29
Katsiaficas, George: The Imagination of the New Left. A Global Analysis of 1968. Boston,
South End Press 1987, str. 44 – 45.
31
speed sbornik.p65
31
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
V sovětském bloku proběhly rozsáhlé studentské demonstrace i v Polsku
a Jugoslávii. Bezprostřední příčinou vystoupení polských studentů, které se
odehrálo na pozadí mocenského střetu uvnitř vedení Polské sjednocené dělnické strany, bylo stažení hry Adama Mickiewicze Dziady z programu varšavského Národního divadla kvůli jejímu protiruskému zabarvení a následné tvrdé
potlačení protestů proti tomuto mocenskému zásahu. V březnu 1968 vypukly
na vysokých školách po celém Polsku stávky a demonstrace, které však byly
brutálně potlačeny. Mezi požadavky jejich aktérů patřilo respektování demokratických svobod včetně svobody tisku a shromažďování a nezávislosti soudů. Často se přitom odvolávali na probíhající reformní proces v Československu,
což bylo vyjádřeno hesly „Polska czeka na Dubczeka“ nebo „Czekamy na swego
Dubczeka“.
V Jugoslávii se studenti i pod vlivem svých francouzských a západoněmeckých kolegů dožadovali důsledného provádění reforem a očisty stranických a státních orgánů od zkorumpovaných funkcionářů, tzv. rudé buržoazie.
K vyhrocení konfliktu došlo poté, co policie tvrdě rozehnala na počátku června v Bělehradě studentskou demonstraci. I zde bylo studentské hnutí potlačeno, v neposlední řadě díky obratné manipulaci jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita.
Z vystoupení studentů v rozvojových zemích se staly mediálně asi nejsledovanější protivládní protesty studentů v Mexiku, proti kterým na začátku října 1968 – krátce před zahájením letních olympijských her – brutálně zasáhla
armáda. Její zákrok si vyžádal několik stovek obětí.
Jak již bylo řečeno, představovali studenti nejvýznamnějšího aktéra protestního hnutí v západních zemích, v zemích, které prožívaly nebývalou ekonomickou prosperitu a sociální stabilitu a zdánlivě zde tedy neexistoval prostor pro zpochybnění základů celého systému. Toto hnutí bylo reakcí na rozpory
mezi proklamovanými demokratickými hodnotami liberálního systému a jejich
porušováním, jako byla rasová perzekuce ve Spojených státech, nedostatečné
vyrovnání s nacistickou minulostí ve Spolkové republice Německo, nové formy skryté manipulace jedince ve společnosti nebo pokračující vykořisťování
třetího světa. Jeho aktéři se shodovali na odmítání konzumní technokratické
společnosti, v které je podle jejich tvrzení vše měřeno mírou zisku. Studenti
kritizovali zastaralost vzdělávacího systému a přeplněnost univerzit a prosazovali větší míru studentské samosprávy a participace na řízení univerzit. Mimořádný mobilizační účinek měla vietnamská válka, která byla interpretována
jako otevřený projev jinak skrytého neokolonialismu.
Toto hnutí bylo značně heterogenní, skládalo se z mnoha často navzájem
32
speed sbornik.p65
32
5.5.2010, 11:25
StudentskÈ hnutÌ v z·padnÌ EvropÏ v roce 1968 a jeho reflexe v »eskoslovensku
znepřátelených proudů. Kromě studentů nalezlo stoupence v prvé řadě mezi
intelektuály a zástupci některých rasových menšin (např. černošské hnutí
v USA). Ideově bylo ovlivněno především tzv. novou levicí vycházející z prací
představitelů neomarxismu, trockismu, maoismu, anarchismu a některých revolucionářů a teoretiků revoluce ve třetím světě. Kulturní proud protestního hnutí, reprezentovaný v prvé řadě hippies, byl zaměřen na prosazování alternativního způsobu života.
Pozornost československého obyvatelstva byla v roce 1968 upřena především na bouřlivý vývoj ve vlastní zemi. Od brzkého jara bylo zaplaveno explozí informací o zločinech padesátých let a chybách předchozího Novotného režimu. Je však možno říci, že na stránkách československého tisku v rámci
zahraničně politického zpravodajství patřily studentské bouře na Západě vedle
vietnamské války nebo kampaně před americkými prezidentskými volbami
bezesporu k nejsledovanějším událostem. Značnou pozornost pak poutala francouzská květnová krize. To bylo způsobeno bezesporu také tím, že výrazně
přesáhla rámec studentské revolty a změnila se v celkovou sociální a politickou
krizi systému gaullistické tzv. páté republiky.30 Na zpravodajství o této události
je možno dokumentovat, jakým způsobem bylo studentské hnutí na Západě
v československých médiích reflektováno.
Prakticky veškerý náš tisk při hodnocení květnové krize ve Francii shodně
konstatoval, že je za ní nejvíce zodpovědný gaullistický režim svou chybnou
politikou a že požadavky bouřících se studentů a dělníků byly většinou oprávněné.31 Všeobecně se odsuzovala brutalita policejních sil vůči demonstrantům,
která vedla jen k dalšímu vyhrocení krize.
Rozdílně byl ovšem v našich periodikách hodnocen dopad působení studentů
na vývoj krize a postoj Komunistické strany Francie a prokomunistické odbo30
31
K francouzské květnové krizi květnové krizi v roce 1968 viz např. Joffrin, Laurent: Mai
68. Histoire des Événements. Paris, Éditions du Seuil 1988; Novotná, Věra: Levicově radikální studentské hnutí ve Francii a v Itálii v letech 1960–1975, in: Sborník k problematice
dějin imperialismu, č. 12/1982, str. 75–95; Gilcherová-Holteyová, Ingrid: Hnutí 1968 na
Západě. Studentské bouře v USA a západní Evropě. Praha, Vyšehrad 2004; táž, „Die Phantasie an die Macht“. Mai 68 in Frankreich. Frankfurt am Main, Suhrkamp 1995.
V našich periodikách jsem se prakticky nesetkal s tím, že by někdo sympatizoval s gaullistickým režimem a přál si jeho setrvání u moci. Snad jedinou výjimku přestavoval článek
české výtvarnice žijící dlouhodobě v Paříži Zdeňky Datheilové pro časopis Svět v obrazech.
Vyjadřuje v něm odpor k počínání „na černo obarvené zlaté mládeže“, která podřezává
elektrickou pilou na bulváru Saint Michel krásné platany, a obdivuje se generálu de Gaullovi,
na jehož podporu se účastnila manifestace, protože, jak uvedla, „de Gaulle je mi bližší než
Mao“. Svět v obrazech, č. 29, 23. 7. 1968.
33
speed sbornik.p65
33
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
rové organizace Všeobecné konfederace práce. Většina tisku oceňovala na jedné straně umírněnost komunistické strany a Všeobecné konfederace práce
a jejich snahu zabránit krveprolití a na druhé straně odmítala často násilné, až
vandalské akce levicových radikálů, které podle nich pouze nahrávaly vládě.
Dá se říci, že de facto přejímala stanoviska vedení Francouzské komunistické
strany k průběhu krize. Pokud se zde již objevily hlasy neodpovídající tomuto
hodnocení situace, jednalo se spíše o citace převzaté většinou ze zahraničních
médií, které však byly následně vyvraceny buď samotným autorem článku,
nebo jinými citacemi.
Rozdílné názory oproti tomuto hodnocení francouzské květnové krize byly
publikovány v některých časopisech, v nichž obecně vycházely v průběhu tzv.
pražského jara a někdy též předtím nonkonformní texty, především v Literárních
listech a ve Studentovi, částečně také v Reportérovi a v deníku Mladý svět.
Tato periodika přebírala rozhovory s předními představiteli francouzského protestního hnutí, jako byli Jean-Paul Sartre nebo Daniel Cohn-Bendit. V nich
byly naopak komunistická strana stejně jako ostatní levicové strany a odborové
ústředny napadány za to, že nebyly na události připraveny a že svým jednáním
de facto zabránily svržení gaullistického režimu.
I někteří českoslovenští publicisté přicházeli s názory nekorespondujícími
s převládajícím trendem v hodnocení francouzské krize. Můžeme uvést např.
komentář Stanislava Budína, který napsal, že v průběhu krize zklamaly jak
odbory, tak i všechny levicové strany. Byly překvapeny vytvořením revoluční
situace a nedokázaly se spojit ke generálnímu a řízenému útoku na státní moc.
Místo toho se postaraly o izolaci studentského hnutí od dělnické třídy a omezily
se na boj za přesně formulované sociálně politické požadavky dělnictva. Tím
umožnily vládě, v jejímž čele stál politik takového formátu, jako je de Gaulle,
nabrat dech. Pod heslem záchrany před anarchií se spojilo všechno, oč se gaullismus mohl opřít – od levých gaullistů až po krajní reakci. Došlo ke smíření
mezi gaullismem a zavrženými stoupenci „francouzského Alžírska“ a k rozpoutání kampaně proti „totalitnímu komunismu“. Celá měšťácká Francie a zejména
její tradičně konzervativní venkov se vystrašena vidinou pařížských barikád,
dělníků obsazujících továrny a studentů bojujících s policií, pod heslem záchrany majetku, postavila na stranu muže, který má opět zachránit Francii.
Docházelo samozřejmě i k přímým kontaktům mezi československými občany a západními levicovými radikály. Od poloviny 60. let se v Československu
uvolňovala výjezdová politika. Především mladí lidé tak mohli získat autentickou zkušenost se západním světem. Nabízela se jim možnost krátkodobých
cest i déle trvajících studijních pobytů v kapitalistických zemích. Byli vysíláni
34
speed sbornik.p65
34
5.5.2010, 11:25
StudentskÈ hnutÌ v z·padnÌ EvropÏ v roce 1968 a jeho reflexe v »eskoslovensku
na nejrůznější letní kurzy a pracovní tábory, dívky jezdily pracovat jako au-pair.
Stejně se zvýšil i počet občanů ze západních zemí, kteří směřovali do Československa. Běžné se staly reciproční návštěvy různých vysokoškolských seminářů, jazykové kurzy nebo pobyty na tzv. letních budovatelských táborech
v Československu. Tyto kontakty, které se ještě zintenzivněly po lednu 1968,
umožnily konfrontace názorů mezi československými občany a západoevropskými levicovými radikály. Právě na některých těchto setkáních můžeme demonstrovat hluboké názorové rozdíly, které mezi nimi existovaly.
V dubnu 1968 přijel do Prahy z pověření bývalého tajemníka Lva Trockého
Pierra Franka významný francouzský trockista Hubert Krivine. Měl zde navázat kontakty především s československými studenty a jednat s nimi o možnosti
zasílání trockistických publikací a jejich studijních pobytech ve Francii. Podle
hlášení agenta Státní bezpečnosti vyjádřil Krivine roztrpčení nad údajnou dezorientací československých studentů. Budili v něm dojem politicky naivních
lidí, kteří sklouzávali na antikomunistické a antisocialistické pozice. To se podle něj projevilo např. při diskusi o vietnamské válce, v níž viděli boj mezi americkými a sovětskými imperialisty. Roztrpčený Krivine konstatoval, že v tomto
případě zastávají jeho oponenti stejné stanovisko jako francouzští fašisté.32
Na počátku dubna 1968 navštívil Prahu nejvýznamnější představitel západoněmeckého protestního hnutí Rudi Dutschke, který přijal pozvání na
III. všekřesťanské mírové shromáždění, pořádané Křesťanskou mírovou konferencí. Chtěl zjistit, zda v Československu jde po lednu 1968 o „obyčejnou liberalizaci v rámci dosavadního systému, nebo o novou formu a vyšší stupeň skutečné tvůrčí demokracie zdola“.33 Zúčastnil se řady setkání, na nichž se se
svými československými partnery v debatě dostával často do sporů. Přesto se
po návratu vyjádřil v tom smyslu, že přes mnohé pochybnosti pro něj představuje vývoj v Československu reálnou možnost pro naplnění socialistické ideje.
Diskuse s Dutschkem se i jejich československým účastníkům zdály smysluplné, neboť i díky jeho řečnickým kvalitám a toleranci – která ale nebyla ani
32
33
Archiv bezpečnostních složek, f. A 34, II. správa SNB, Informace o činnosti vedoucích
představitelů IV. internacionály, 23. 4. 1968 (příloha k denní zprávě Hlavní správy StB
č. 88). Zajímavé je, že v tomto hlášení bylo uvedeno jméno Krivinova dvojčete a dalšího
významného trockisty Alaina. Podle svědectví Petra Uhla však šlo o záměnu, Prahu podle
něj navštívil s Hubertem Krivinem též další trockista, Michel Gronowski. Viz rozhovor
autora s Petrem Uhlem, 10. 7. 1999.
To uvedl Dutschke v rozhovoru s Františkem Černým. Viz článek Františka Černého „Rudý“
Dutschke v Praze, in: Reportér, r. 3, č. 17/1968, 24. 4.–1. 5. 1968, str. 21–22.
35
speed sbornik.p65
35
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
zdaleka vlastní všem aktérům západního protestního hnutí – se nezměnila ve
vzájemné napadání. Dokladem o tom, že přes ideové rozdíly mohly obě strany
najít styčnou plochu, je vzpomínka Dutschkeho a jeho manželky na rozhovor
s nejvýznamnějším představitelem československého studentského hnutí Jiřím Müllerem. S odkazem na oficiální návštěvu íránského panovníka Rezá Pahlavího na počátku června 1967 v Západním Berlíně, která vyvolala silné
studentské protesty, při nichž byl policistou zastřelen student Benno Ohnesorg,
a na předchozí přijetí tohoto krvavého diktátora v Praze, řekl Dutschkemu:
„Perský šáh již nikdy neprojede Prahou jako posledně.“34
O jiném příkladu rozporu mezi československými studenty a jejich západními kolegy přinesla svědectví Jiřina Šiklová. Spolu s dalšími studenty a asistenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze byla pozvána do západoněmeckého Münsteru na setkání, které se uskutečnilo v květnu 1968 u příležitosti 150. výročí narození Karla Marxe. Jiřina Šiklová uvedla, že jim západoněmečtí kolegové se svou dikcí připomínali jejich stranické funkcionáře. V ostré
rozepři se s nimi ocitla např. kvůli definici „Vítězného února“ 1948. U hostitelů,
kteří o něm mluvili jako o revoluci, vzbudila velkou nelibost tím, že ho nazvala převratem.
Na české studentky, které přišly na večírek pořádaný místní studentskou
samosprávnou organizací oblečeny v koktailových šatech, bylo podle svědectví Jiřiny Šiklové pohlíženo jako na maloměšťačky. Jejich západní kolegové
nebyli schopni pochopit, že lidé v Československu již měli za sebou stadium,
kdy nedbalé oblečení do společnosti a okázalé přezírání konvencemi byly projevem revolučnosti.35
Také v Československu existovala radikální levice, která si našla své stoupence především u studentů, i když tento proud byl i mezi nimi menšinový. Nejvýznamnější skupinou ovlivněnou myšlenkami nové levice bylo Hnutí revoluční
mládeže (HRM). Založení této organizace na konci roku 1968 bylo odrazem
radikalizace části studentského hnutí, ke kterému došlo v reakci na počínající
projevy poraženectví mezi studenty i v celé společnosti. HRM sdružovalo především studenty, mezi jeho členy patřili dále intelektuálové a někteří dělníci.
34
35
Dutschke, Gretchen: Wir hatten ein barbarisches, schönes Leben. Rudi Dutschke. Köln,
Verlag Kiepenheuer & Witsch 1996, str. 193. O diskusích s Dutschkem viz dále např. Hauner, Milan: Rudý Rudi v Praze, in: Student, r. 4, č. 17/1968, 24. 4. 1968, str. 1 a 4; také
rozhovory s Janou Kohnovou, 26. 4. 1999, Zdeňkem Zbořilem, 22. 2. 1999, a Zdeňkem
Pincem, 21. 4. 1999. Beletristickou formou zaznamenal Dutschkeho vystoupení na FF UK
Moravec, Jan: Antipoučení. Praha, Naše vojsko 1990, str. 148–154.
Rozhovor autora s Jiřinou Šiklovou, 26. 10. 1998.
36
speed sbornik.p65
36
5.5.2010, 11:25
StudentskÈ hnutÌ v z·padnÌ EvropÏ v roce 1968 a jeho reflexe v »eskoslovensku
Jeho nejvýraznější postavou a zřejmě nejvýznamnějším představitelem československé radikální levice vůbec byl středoškolský profesor Petr Uhl, který již
od první poloviny 60. let udržoval kontakty s předními francouzskými trockisty. V HRM dále působila např. studentka Svobodné univerzity v Berlíně a členka
západoberlínské organizace Socialistického svazu německého studentstva Sibylle Plogstedtová, která v Československu pobývala jako praktikantka na
Sociologickém ústavu Československé akademie věd. Členové HRM svými
akcemi vystupovali na obranu likvidovaných svobod, velkou aktivitu vyvinuli
především u příležitosti prvního výročí okupace v srpnu 1969. K rozbití skupiny došlo na přelomu let 1969 – 1970, kdy byly zatčeny téměř dvě desítky
jejích převážně mladých členů.36
Obecně se ovšem dá říci, že myšlenky západního radikálně levicového protestního hnutí nenašly v Československu příliš živnou půdu. Revoltující na
Západě se vymezovali vůči standardní liberálně demokratické společnosti,
k čemuž jim sloužily i dikce, argumentace a symboly, které byly v Československu zprofanovány. Českoslovenští občané, kteří měli za sebou zkušenost se
sovětským modelem společnosti, nemohli přistoupit na ideové šablony, kterou jim předkládali západní levicoví radikálové. Byli skeptičtí vůči utopickým
představám stoupenců nové levice a dívali se s nedůvěrou na jejich frazeologii.
Měli samozřejmě pravdu v tom, že západní demokratický systém poskytoval
lidem více svobody, než jaké se dostávalo obyvatelům zemí se sovětským modelem socialismu, a byl také úspěšnější v ekonomické oblasti. Na druhou stranu zase nebyli často schopni docenit specifickou negativní zkušenost, kterou
udělali západní levicoví radikálové se svým establishmentem. Ostrou kritiku
západního systému ze strany protestního hnutí mnozí z nich lépe pochopili až
po roce 1989.
36
K Hnutí revoluční mládeže viz především práci Jaroslava Pažouta Hnutí revoluční mládeže 1968–1970. Edice dokumentů. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České
republiky, č. 39. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2004.
37
speed sbornik.p65
37
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice
a rok 1968
Tom·ö
VilÌmek
PraûskÈ jaro a jeho reflexe v NDR 37
U příležitosti 40. výročí Pražského jara bylo řečeno již mnohé o tomto fenoménu, který byl přirozeně vnímán i za československými hranicemi. Ve svém
příspěvku se zaměřím především na jeho percepci ze strany východoněmecké
společnosti, která podle bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo,
Romana Herzoga, recipovala dění v ČSSR nejintenzivněji právě v roce 1968.38
Abychom lépe pochopili reakci východoněmecké společnosti na dění v Československu, je zapotřebí poukázat na diametrálně odlišnou atmosféru v obou
zemích v 60. letech. Zatímco v Československu probíhal pozoruhodný pokus
o obnovu občanské společnosti, vyrovnává se východoněmecký režim nejen
se společenskými důsledky stavby berlínské zdi, ale především zahajuje v roce
1965 restriktivní kurs vůči kulturní politice, a vůbec vůči všemu, co se liší od
oficiálního pojetí „socialistické osobnosti“. Ve Východním Německu tak zcela
chybí fenomén spontánního zakládání zájmových organizací, pokusů o znovuobnovení politických stran či seskupení, jež by zastupovaly zájmy nestraníků
a bývalých politických vězňů. V NDR také nedošlo k tematizování otázky rehabilitací a cenzura likvidovala kontinuálně jakýkoliv projev kritického smýšlení. „To co vedlo v ČSSR k Pražskému jaru, zůstalo v NDR kritikou pouze
jednotlivých intelektuálů, kterým chybělo širší společenské zázemí,“ soudí
Annabelle Lutzová.39 Je to tak právě absence onoho „spontánně a lavinovitě probíhajícího výbuchu touhy po životě ve svobodě“,40 kterému byli českoslovenští
reformátoři ochotni naslouchat, aniž mu však současně plně rozuměli, kterým se
liší československá společnost druhé poloviny 60. let od té východoněmecké.
Zakladatel mírových seminářů v Königswalde a stavební voják (Bausoldat)
Hansjörg Weigel uvedl: „Vše, co přicházelo z Prahy, jsme doslova obřadně
hltali.“41 Měl tím v prvé řadě na mysli filmy Jiřího Menzla a Miloše Formana,
37
38
39
40
41
Tato studie vznikla v rámci řešení grantového projektu GA AV ČR KJB8000630703.
Liebermann, Doris; Fuchs, Jürgen; Wallat, Vlasta: Dissidenten, Präsidenten und Gemüsehändler: Tschechische und ostdeutsche Dissidenten 1968–1998. Essen, 1998, str. 245.
Lutz, Annabelle: Dissidenten und Bürgerbewegung: Ein Vergleich zwischen DDR und Tschechoslowakei, Frankfurt/Main 1999. str. 146.
Prečan, Vilém: Lid, veřejnost, občanská společnost jako aktér Pražského jara 1968. in:
Pecka, Jindřich; Prečan, Vilém (ed.): Proměny Pražského jara 1968–1969: Sborník studií
a dokumentů o nekapitulantských postojích v československé společnosti. Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd– Doplněk, Praha – Brno 1993, str. 15.
Kluge, Matthias: „Bausoldat ist man lebenslänglich“: Hansjörg Weigel und das Friedensseminar in Königswalde. in: Widera, Thomas (ed.): Pazifisten in Uniform: Die Bausoldaten im Spannungsfeld der SED-Politik 1964–1989. Göttingen, 2004, str. 97.
38
speed sbornik.p65
38
5.5.2010, 11:25
PraûskÈ jaro a jeho reflexe v NDR
které bylo možno vidět například ve filmovém klubu v Jeně. Bojovník za lidská práva Wolfgang Templin vzpomíná: „V pátek večer jsme jeli vlakem do
Východního Berlína, kam jsme přijeli ráno a šli jsme do Českého kulturního
centra, kde jsme strávili i dvanáct hodin. Bylo nás tak kolem dvaceti a shlédli
jsme tak čtyři až pět filmů v řadě“.42
Československo se stalo pro východoněmecké občany po stavbě berlínské
zdi rovněž jednou z mála destinací, kde se mohli setkat se svými západoněmeckými příbuznými, popřípadě zde strávit i svoji dovolenou. „Navštěvovali
jsme galerie, zažili jsme vzedmutí kultury, (…) kupovali jsme si časopisy
a noviny. Za několik dní pak přišel šok: vpochodování vojsk Varšavské smlouvy. Rozhořčení a pocit studu. Idea socialismu v nás s definitivní platností zemřela,“ vzpomíná Erwin Kratschmer.43
Ideály Pražského jara, zejména pak jistá možnost spojení socialismu s demokracií a občanskými právy, vzbudily zejména mezi východoněmeckými intelektuály velké naděje. Rok 1968 byl dle slov Roberta Havemanna rokem „velkých nadějí a hořkých zklamání“. Pražské jaro pro něho představilo revoluci
shora, poslední možnost vítězství „lepších komunistů nad stalinisty“.44 Velké
naděje v reformní vývoj v Československu vkládal i Rudolf Bahro či Wolf Biermann. Východoněmecké obyvatelstvo však nespatřovalo hlavní přínos Pražského jara v možném prosazení demokratického socialismu, nýbrž dění v ČSSR
i PLR chápalo jako pokus „uniknout ze společnosti, která již nebyla chápána
jako životaschopná“, jak napsal historik a disident Ilko Sascha Kowalczuk.45
Mnoho pozdějších klíčových postav východoněmeckého disentu 70. a 80.
let bylo fascinováno především rozvojem kultury a celospolečenským uvolněním v ČSSR. „Pro nás bylo důležité, co se děje v Praze. Neviděli jsme to tak,
že teď bude pod Dubčekem krásný socialismus, nýbrž nás fascinoval vývoj
a události (2000 slov, zrušení cenzury), to v nás vyvolalo naději, že by to mohlo být v ČSSR úspěšné, a že když to dobře dopadne, tak se něco z toho musí
projevit i u nás,“ vzpomíná Gerd Poppe.46 Většina lidí tak příliš nevěřila v „de42
43
44
45
46
Rozhovor autora s Wolfgangem Templinem z 27. dubna 2006, Berlín.
Kratschmer, Erwin: Tatort Böhmen oder Kde domov můj. in: Liebermann, Doris; Fuchs,
Jürgen; Wallat, Vlasta … c.d., str. 32.
Havemann, Robert: Fragen Antworten Fragen: Aus der Biographie eines deutschen Marxisten. München, Piper 1970, str. 230.
Kowalczuk, Ilko Sascha: „Wer sich nicht in Gefahr begibt…“: Protestaktion gegen die
Intervention in Prag und die Folgen von 1968 für die DDR-Opposition. in: Henke, KlausDietmar (ed.): Widerstand und Opposition in der DDR. Böhlau 1999, str. 267.
Rozhovor autora s Gerdem Poppem z 22. 11. 2007, Berlin. V rámci projektu Das andere
Osteuropa FSO Bremen.
39
speed sbornik.p65
39
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
mokratický socialismus“, uvědomovali si ale provázanost dění v zemích východního bloku, a zdálo se jim, že uvolnění v ČSSR přinutí i Ulbrichta ke změnám
dosavadní restriktivní politiky. K tomu však nedošlo, a lipští občané byli v květnu 1968 svědci kulturního barbarství svého rodáka, Waltra Ulbrichta, který
nechal odstřelit barokní univerzitní kostel, aby na jeho místě mohla vzniknout
děsivá novostavba univerzity Karla Marxe.
Rok 1968 byl v očích východoněmeckého stranického vedení opravdu velmi hektický. V dubnu 1968 byla všelidovým hlasováním schválena nová Ústava, která nejenže omezila působení evangelické církve, ale především v ní byla
zakotvena vedoucí úloha strany ve společnosti. Stranický komentář pak tuto
první socialistickou Ústavu prezentoval jako definitivní rozchod východoněmeckého lidu s imperialistickým západním Německem.47 V tomto roce se také
slavilo 150. výročí narození Karla Marxe a Walter Ulbricht hodlal na konci
června oslavit své 75. narozeniny.
Je všeobecně známo, že Ulbricht patřil k nejzarytějším odpůrcům Pražského jara. Během tzv. drážďanského tribunálu 23. března 1968 otevřeně kritizoval československá média a varoval, „že náš společný nepřítel, imperialismus,
nespí. Snaží se naopak využít nové problémy, které se v jednotlivých socialistických zemích objevily proti nám všem“.48 Od května téhož roku zahájily
východoněmecké sdělovací prostředky masivní protireformní kampaň, která
se však zcela minula účinkem. Interní informace SED jasně dokládají, že se
východoněmecké obyvatelstvo raději informovalo ze západních médií a při
diskuzích v základních stranických organizacích docházelo stále častěji ke kladení otázek, které „nedostatečným způsobem zohledňovaly třídní hledisko“.
„Neměli bychom se míchat do poměrů v ČSSR, tak jako jsme se nemíchali do
dění v Rumunsku či Jugoslávii; odstranění nedostatků ve vedení přeci neohrožuje socialismus; dělnická třída v Československu musí být velmi nespokojena,
neboť jinak by třídní nepřítel stěží mohl získat v tak krátké době tak masovou
podporu“, najdeme v jedné z mnoha zpráv o diskuzi v základních stranických
organizacích.49 Propaganda pak narážela na odmítnutí zejména u těch lidí, kteří
47
48
49
Verfassung der Deutschen Demokratischen Republik: Dokumente, Kommentar. Band I, Erfurt
1969, str. 215–216.
Priess, Lutz; Kural, Václav; Wilke Manfred: Die SED und der „Prager Frühling“ 1968:
Politik gegen einen „Sozialismus mit menschlichem Antlitz“. Berlin, Akademie Verl., 1996,
str. 74.
Archiv RHG (Robert Havemann Gesellschaft)-Berlin, Die SED und das Jahr 1968, Erste
Information über die Probleme der ČSSR im Bereich der Abteilung Wirtschaftspolitik der
unterstellten Grundorganisationen, Magdeburg 23. 7. 1968, list 2.
40
speed sbornik.p65
40
5.5.2010, 11:25
PraûskÈ jaro a jeho reflexe v NDR
se vrátili z Československa a na vlastní oči mohli spatřit, co se dělo v Praze
a jiných městech.
Velmi zajímavým svědectvím je příběh Bernda Eisenfelda, který byl nakonec kvůli protestům proti intervenci odsouzen na dva a půl roku do vězení.
V prvním májovém týdnu roku 1968 navštívil spolu se svým bratrem Prahu
a do svého deníku si posléze zapsal: „Lidé kolem nás působí svobodně a sebevědomě. My se naopak cítíme poněkud konzervativně, a to i pokud jde o naše
oblečení.“
Během pobytu se dostal spontánně do rozhovoru s několika lidmi, kteří
byli na jedné straně nadšeni děním v ČSSR, na straně druhé poněkud pesimističtí, pokud jde o následující vývoj. Mnozí z Pražanů vyjádřili rovněž svoji
lítost nad poměry, které vládnou v NDR a upozornili na ojedinělou možnost
volně cestovat. „Nyní je to prostě fantastické, jen kdyby to tak zůstalo,“ řekl
malíř, jenž před Národním divadlem prezentoval své obrazy. Při této příležitosti ukázal Eisenfeldovi svoji knihu hostů. „V zápisech východních Němců se
zrcadlí závist pestrobarevného světa tohoto malíře a také kritika bledosti
a monotónnosti v NDR. I my jsme přidali náš názor“, píše autor deníku 6. května a loučí se s Prahou. „Cesta zpět probíhá nerušeně. Přijíždíme do Drážďan
a cítíme se opět ztraceni“, končí zápis o této cestě do Prahy.50
Ve tři čtvrtě na šest ráno 21. srpna zazněla ve východoněmeckém éteru
první zpráva tiskové kanceláře ADN o internacionální pomoci, o kterou mělo
požádat československé vedení. Za dalších patnáct minut již byla přenášena
zpráva sovětské tiskové agentury o vojenské intervenci do Československa.
Východoněmecké složky měly od 29. července plnou pohotovost a dvě divize
byly podřízeny přímo sovětskému velení. Ačkoli stranické vedení kladlo
v pozdějším období důraz na účast Lidové armády v „socialistické koaliční
armádě“, dokládá nový výzkum, že východoněmečtí vojáci překročili československé hranice pouze ojediněle. Sedmá tankové divize i jedenáctá motorizovaná obrněná divize zůstaly nakonec deponovány na východoněmecké straně, byly však připraveny kdykoli přispěchat okupantům na pomoc. Přesto jsou
dokumentovány případy výskytu vojáků Lidové armády NDR na našem území. Jednalo se o příslušníky druhého zpravodajského regimentu, který přišel
spolu se sovětskou armádou do ČSSR z Polska, a jehož účelem bylo zajistit
informační spojení mezi Východním Berlínem a Milovicemi.51
50
51
Deník Bernda Eisenfelda, zápis ze 14. května 1968, Archiv autora.
Blíže k tématu Srv: Wenzke, Rüdiger: Die Nationale Volksarmee (1956–1990). in: Diedrich, Torsten (ed.), Im Dienste der Partei: Handbuch der bewaffneten Organe der DDR,
Berlin, Links 1998, str. 488.
41
speed sbornik.p65
41
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Samotná intervence narazila ve východoněmecké společnosti na celkové
odmítnutí, byť většina obyvatel nenašla odvahu a zvolila raději zažitou cestu
útěku do soukromí. Pozdější občanská aktivistka, Ulrike Poppe, vzpomíná na
srpen 1968 následovně: „Byla jsem zrovna s rodiči v Polsku, a když jsme slyšeli, že do Prahy přijely tanky, byl to pro nás šok, neboť jsme všichni Pražské
jaro vnímali jako velkou naději. Působilo to na nás deprimujícím dojmem.
Moji rodiče mi ale říkali, že invaze vlastně jen potvrdila jejich názor, že se
proti režimu nedá nic dělat. Sověti mají vše pod kontrolou a základní poučení
Pražského jara tedy zní: neangažuj se.“52
Zpráva o intervenci do Československa však přesto vyvolala v NDR ojedinělou vlnu odporu. Pro levicové východoněmecké intelektuály představovala
intervence jistou „zradu na světové revoluci“, a Wolfgang Leonhard – autor
proslulé knihy Revoluce propouští své děti – výstižně upozornil na skutečnost,
že k větší diskrepanci mezi politikou KSČ a SED snad už ani nemohlo dojít.53
„Intervence byla ranou, jež se mne tak osobně dotkla, jako kteréhokoliv nejangažovanějšího československého aktéra,“ uvedl Bahro během rozhovoru v létě
1977.54 Podobný prožitek najdeme i u spisovatele a autora jedinečné knihy
Báječná léta, Reinera Kunzeho. Spřízněn s českým národem skrze svoji manželku a překlady básní Jana Skácela do německého jazyka, sledoval dění
v Československu s velkým zájmem. „Poslouchám téměř bez přerušení československý rozhlas. V tomto týdnu jsem zestárl o deset let,“ napsal Kunze, jehož žena zakopla o květiny, které byly jako projev solidarity položeny před
jejich dům v den intervence.55
Východoněmecké bezpečnostní orgány registrovaly do 21. listopadu 1968
více jak dva tisíce projevů tzv. nepřátelského jednání, tedy projevů sympatií
s československým obyvatelstvem. Nejčastější formou byly přitom nápisy na
domech (Ať žije Dubček, Ulbricht zrádce) a velké množství letáků. Jen ve Východním Berlíně se objevily na téměř čtyřech stech místech a státní bezpečnost jich do počátku září zaregistrovala více jak tři a půl tisíce. Skutečný počet
však musel být mnohonásobně větší, neboť mnoho lidí nalezené letáky neodevzdalo, a buď je zničilo, nebo si je ponechalo. Spisovatelka a občanská akti52
53
54
55
Rozhovor s Ulrike Poppe, vedl Alexander von Plato 27. 9. 2007, Berlin. V rámci projektu
Das andere Osteuropa FSO Bremen.
Leonhard, Wolfgang: Meine Geschichte der DDR. Berlin, Rowohlt, 2007, str. 177.
Herzberg, Guntolf; Seifert, Kurt: Rudolf Bahro-Glaube an das Veränderbare: Eine Biographie. Berlin 2002, str. 101.
Kunze, Reiner: Deckname „Lyrik“: Eine Dokumentation von Reiner Kunze. Frankfurt/M.,
1990, str. 17.
42
speed sbornik.p65
42
5.5.2010, 11:25
PraûskÈ jaro a jeho reflexe v NDR
vistka Franziska Groszerová kupříkladu vzpomíná na to, jak spolu se svoji
přítelkyní rozvážela na dně dětského kočárku desítky letáků, které pak obě
vyhazovaly z jedoucího vlaku východoberlínské nadzemní dráhy.56 Ze zprávy
tajného spolupracovníka „Waltra“ – jejího tehdejšího muže Gerta – víme, že
na letácích bylo mimo jiné napsáno: „Rusové pryč z Prahy, Svobodu pro Československo“.
Rovněž Bernd Eisenfeld, který bezprostředně po okupaci poslal solidarizující telegram československému zastupitelství ve Východním Berlíně, distribuoval v září 1968 v Halle vlastnoručně vyrobené letáky, ve kterých použil
Leninův citát o protiprávnosti anexe. Podle svých vzpomínek jich roznesl něco
přes jedno sto, a do svého deníku si pro případ odhalení napsal: „Počítám nejvýše se dvěma dny či varováním“.57 „Člověk ale nemohl myslet na to, co by to
pro něho mohlo znamenat. To by člověk nemohl dělat vůbec nic,“ uvedl Eisenfeld.58 Již během druhého dne roznášení letáků byl však zatčen a v březnu
1969 odsouzen. „Ekonom Bernd Eisenfeld je zažalován podle § 106 trestního
zákona NDR, neboť svoji aktivitu dělal s cílem navádět občany NDR proti
socialistickému společenskému řádu. Tím, že označil bratrskou pomoc států
socialistického tábora jako odporující mezinárodnímu právu a přirovnal ji
k anexi, dopustil se trestného činu protistátního štvaní,“ uvedl Eisenfeldův žalobce při procesu.59
Na velvyslanectví ČSSR ve Východním Berlíně proudily tisíce dopisů a petic, ve kterých jejich pisatelé vyjadřovali podporu československému národu.
Došlo však i k více jak sedmdesáti pokusům o uspořádání protestních demonstrací, ke kterým se sešlo maximálně dvě stě osob. Podobné akce však byly
krátce po zahájení likvidovány bezpečnostními složkami. Pro stranické vedení
bylo nepříjemné, že kritika se objevila i ve vlastních řadách. Podle shrnujícího
přehledu o náladě obyvatelstva z 26. srpna 1968 docházelo nejčastěji k následujícím kritickým připomínkám k intervenci:
a) došlo k porušení principů mezinárodního práva, neboť intervence probíhala proti vůli československého národa
b) dochází k častému zpochybňování toho, že by tzv. patriotické síly v KSČ
požádaly o bratrskou pomoc
56
57
58
59
Rozhovor autora s Franziskou Groszer z 24. 8. 2008, Praha.
Deník Bernda Eisenfelda, zápis ze 21. září 1968, archiv autora.
Rozhovor autora s Berndem Eisenfeldem z 23. 8. 2008, Praha.
Aus der Anklageschrift, dokument poskytnutý autorovi Berndem Eisenfeldem, 2 listy, zde
list 1. Archiv autora.
43
speed sbornik.p65
43
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
c) intervence je vměšováním se do vnitřních záležitostí a mezi lidmi se
stále častěji hovoří o okupaci, agresi a invazi
d) v posledních dnech se množí kritické hlasy k účasti Lidové armády na
intervenci a je zde činěna paralela s rokem 1938
e) objevují se také názory, které poukazují na ustavičnou kritiku USA
v médiích za válku ve Vietnamu, ačkoliv jsme to samé udělali Československu. 60
Ze statistik o zadržených účastnících rozličných solidarizujících akcí jednoznačně vyplývá, že se jednalo převážně o mladé lidi do třiceti let.61 Nejpočetnější pak byla věková skupina 18 až 21 let. Zatímco intelektuálové a studenti
se na protestních akcích objevili spíše sporadicky, tvoří mladí dělníci rozhodující sociální skupinu. Podle historika Michaela Hofmanna se tak do jisté míry
dá hovořit v souvislosti s protestní vlnou roku 1968 o protestu dělníků, kteří
„pochopili, že se za řečmi o socialistickém internacionalismu ve skutečnosti
skrývá nečestná a nesolidární politika“.62
Při pohledu na členskou základnu východoněmeckých opozičních skupin
80. let vystupuje do popředí ještě jeden zajímavý fenomén. Mnozí z nich totiž
prožívali události roku 1968 nejen velmi intenzivně, ale dostali se v souvislosti
se svojí účastí na rozličných formách protestu proti okupaci do prvního
a mnohdy rozhodujícího konfliktu s režimem. 21. srpen 1968 se tak s železnou
pravidelností objevuje při životopisném vyprávění představitelů východoněmeckého disentu jako příklad důležité „existenční zkušenosti“, jak se vyjádřil
Reinhard Weißhuhn, jehož spolužák byl zatčen poté, co poslal svému českému
kamarádovi solidární dopis, který byl zachycen východoněmeckou státní bezpečností.63 I pro Joachima Gaucka, jehož konflikt s režimem začal již v létě
1951, poté co byl jeho otec bez udání důvodu deportován na osm let do sovětského lágru, představuje Pražské jaro pozoruhodný historický mezník. „Sověti
tentokráte poslali tanky proti modelu socialismu, což byl zásadní rozdíl oproti
60
61
62
63
Archiv RHG-Berlin, Die SED und das Jahr 1968; Zusammenfassende Einschätzung über
Stimmung und Meinung der Bevölkerung zur Lage in der ČSSR, 26. 8. 1968, 15 listů zde
list 7.
Pro přesnější údaje Srv: VILÍMEK, Tomáš: Reakce východoněmeckého obyvatelstva na
ideje a potlačení Pražského jara v roce 1968. in: Blažek, Petr (ed.): Opozice a odpor proti
komunistickému režimu v Československu 1968–1989. Dokořán – FF UK, Praha 2005,
str. 290–306.
Hofmann, Michael: „Solidarität mit Prag“: Arbeiterproteste 1968 in der DDR. in: Gehrke,
Bernd; Horn, Gerd-Reiner (ed.): 1968 und die Arbeiter: Studien zum „proletarischen Mai“
in Europa. Hamburg, 2007, str. 102.
Rozhovor autora s Reinhardem Weißhuhnem z 25. 4. 2006, Berlin.
44
speed sbornik.p65
44
5.5.2010, 11:25
PraûskÈ jaro a jeho reflexe v NDR
roku 1953 či 1956, kdy socialismus vůbec nikdo nechtěl. Porážkou Pražského
jara tak přišli Sověti o poslední zbytek renomé, který jim ještě zbýval,“ uvedl
Gauck.64
Reformní snahy československého vedení byly od počátku vnímány východoněmeckými čelními představiteli velmi negativně, a Walter Ulbricht neváhal již v březnu 1968 v Drážďanech použít příměru o „plíživé kontrarevoluci“ v Československu. Uvolnění v oblasti kultury a sdělovacích prostředků stálo
v příkrém rozporu s jistou „dobou ledovou“, která od roku 1965 vládla v NDR.
Cílem tohoto příspěvku je především přiblížit reakci východoněmecké společnosti na srpnovou okupaci, která vyvolala ojedinělou vlnu odporu. Jen během
prvních dvou měsíců po srpnu 1968 registrovaly východoněmecké bezpečnostní orgány více jak dva tisíce projevů kritiky intervence, nabírající nejčastěji formu letáků, nápisů na zdech, ale i malých demonstrací. Nositeli těchto
protestů přitom byli především mladí, kteří v intervenci spatřovali bezprecedentní akt agrese, jež nebylo možné přejít mlčením. Podobné pocity však měla
i řada východoněmeckých intelektuálů, vkládajících značné naděje do experimentu „socialismu s lidskou tváří“. Porážka Pražského jara a první zážitky
perzekuce v souvislosti s účastí na rozličných formách protestu proti východoněmecké účasti na ni, se trvale zapsaly do paměti řady představitelů východoněmeckého disentu, tak jako tomu bylo v případě Bernda Eisenfelda, jehož
příběh je představen v této studii.
64
Rozhovor s Joachimem Gauckem, vedl Alexander von Plato 6. 2. 2008, Berlin. V rámci
projektu Das andere Osteuropa FSO Bremen.
45
speed sbornik.p65
45
5.5.2010, 11:25
MladÌ,Cajthaml
levice a rok 1968
Petr
Revolta jako n·stroj kontrarevoluce?
Dobov· interpretace protest˘ a†demonstracÌ v†letech 1967ñ1969
Oživení zájmu veřejnosti o veřejný život a politiku v Československu v letech 1968–69 sebou přineslo i celou řadu neorganizovaných spontánních veřejných akcí a demonstrací. V období předcházejícím i následujícím by byly
chápány jako jednoznačně protirežimní vystoupení a byly by řešeny přísným
policejním zákrokem a jednoznačným politickým odsudkem. Reformy Pražského jara, které s sebou mimo jiné přinesly respektování ústavně zaručené
svobody shromažďování, si vynutily i změnu přístupu k těmto z hlediska moci
nechtěným projevům politického uvolnění. Po srpnové okupaci se reakce moci
na podobná vystoupení postupně vracela ke standardu předchozích let. Proměny způsobu, jakým režim reagoval na tyto akce v politických usneseních
a oficiální propagandě odrážely změny politické situace a chápání občanských
svobod.
Ve svém příspěvku se soustředím na dobovou interpretaci vybraných nepovolených a neoficiálních demonstrací a protestů v období let 1967–1969, které se setkaly s negativní reakcí moci.
ÿÌjen 1967 (Strahov)
Událostí, která do značné míry formovala způsob reakcí moci na nepovolená shromáždění a demonstrace v období Pražského jara, byly tzv. Strahovské
události. Dne 31. října 1967 došlo ke spontánní demonstraci studentů bydlících v areálu kolejí na pražském Strahově. Důvodem byl kritický technický
stav kolejí a bezvýslednost podnětů k jeho řešení.
Průvod studentů, který směřoval do středu města, byl zastaven na pražské
Malé Straně Veřejnou bezpečností a byl zatlačen zpět na Strahov. Během zásahu proti průvodu a posléze i na samotných kolejích došlo k řadě násilností proti
studentům.65 Tvrdý zásah Veřejné bezpečnosti se setkal s velkým ohlasem.
Postiženým studentům se podařilo získat sympatie velké části veřejnosti a sdělovacích prostředků. Zastali se jich i rektoři Českého vysokého učení technického a Univerzity Karlovy. Postup policejních jednotek se stal předmětem vzrušených diskuzí a polemik.
65
O Strahovských událostech naposledy Pažout, Jaroslav: „Chceme světlo! Chceme studovat!“: Demonstrace studentů z vysokoškolských kolejí v Praze na Strahově 31. října 1967.
in: Paměť a dějiny. 1/2008, str. 4–13.
46
speed sbornik.p65
46
5.5.2010, 11:25
Revolta jako n·stroj kontrarevoluce?
Vedení ministerstva vnitra se zasahujících příslušníků VB zastalo a celý
zásah hodnotilo jako oprávněný. K tomuto stanovisku se po bouřlivé debatě
přiklonilo i stranické vedení.66 Pod tlakem veřejnosti se však zákrok bezpečnosti přesto stal předmětem vyšetřování inspekce ministra vnitra a orgánů prokuratury. Přestože přehmaty příslušníků VB nakonec nebyly potrestány, byl
jejich zásah proti studentům jednou z klíčových událostí, které utvářely nový
přístup vůči neoficiálním a nepovoleným veřejným vystoupením. Zásah Veřejné bezpečnosti proti protestujícím studentům se stal jednou z typických kritizovaných „deformací“ režimu prezidenta republiky a prvního tajemníka KSČ
Antonína Novotného.
Spontánní shromáždění a demonstrace, jichž proběhla během Pražského
jara celá řada, proběhly proto bez zásahu složek bezpečnosti. Obnovená svoboda shromažďování se stala jedním ze symbolů realizace polednové reformní
politiky a jedním z bodů, které diferencovaly postoje ve stranickém a státním
vedení. „Konzervativci“ zpravidla zásahy bezpečnosti hájili a nepovolená veřejná shromáždění kritizovali jako akce organizované pravicovými či jinak protisocialistickými živly. Reformisté oproti tomu využívali podpory, které se jim
na podobných akcích dostávalo, a případné problémy týkající se těchto akcí se
snažili spíše bagatelizovat. Proměnu přístupu k dříve netolerovatelným spontánním shromážděním můžeme vidět i ve zprávách o bezpečnostní situaci, které
vypracovávalo nové reformní vedení ministerstva vnitra. V první polovině srpna 1968 probíhala v Praze řada shromáždění, na nichž byly sbírány podpisy
pod petici požadující rozpuštění Lidových milicí, byla provolávána hesla kritizující nátlak Varšavské smlouvy a požadující skutečnou demokracii v Československu. Zprávy ministerstva vnitra (na rozdíl od situace na jaře 1968, kdy
byly u moci ještě konzervativci) určené vládnímu a stranickému vedení hodnotí radikály mezi demonstranty jako izolované a průběh akcí jako klidný.67
66
67
Národní archiv ČR, fond Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ),
předsednictvo 1966–1971, svazek 49, archivní jednotka 51, bod 18, Zpráva o dosavadním
řešení problémů mezi pražskými vysokoškoláky, 28. 11. 1967.
Informace připravoval tzv. Operační štáb MV zřízený v polovině července 1968 novým
I. náměstkem ministra vnitra Stanislavem Padrůňkem. Archiv bezpečnostních složek, fond
Inspekce ministra vnitra, druhý díl, inv. j. 153 Operační štáb MV – vyšetřování činnosti
v roce 1968. Edice některých informací in: Koudelka, František; Suk, Jiří (eds.): Ministerstvo vnitra a bezpečnostní aparát v období Pražského jara 1968 (leden – srpen 1968).
Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky – Doplněk, Brno 1996. str.
214–218.
47
speed sbornik.p65
47
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Listopad 1968
Situace se pochopitelně proměnila po srpnové okupaci a podepsání Moskevského protokolu, které kodifikovaly podmínky pobytu okupačních vojsk
a první omezení vnucená okupačními vojsky. Svoboda shromažďování sice
nebyla ihned fakticky zrušena, byla však výrazně omezena právě moskevskými protokoly a jimi vynuceným omezením kritiky pobytu sovětských vojsk
a Sovětského svazu vůbec. Vedle faktického obnovení cenzury a omezení svobody tisku, se to nejvíce dotklo svobody shromažďování. Demonstrace a manifestace, které spontánně probíhaly v Československu, a byla na nich kritizována okupace, dávaly sovětskému vedení příležitost kritizovat československé
úřady. V den 50. výročí vzniku Československa, 28. října 1968 došlo v Praze
a v dalších městech ke spontánním shromážděním, během nichž byla provolávána protiokupační a protisovětská hesla. Proti tomu SSSR ostře protestoval.68
Další datem, kdy bylo možno očekávat další veřejné protesty proti okupaci,
bylo výročí sovětské bolševické revoluce 7. listopadu. Ve dnech 6. a 7. listopadu 1968 skutečně došlo v Praze, v Brně a v dalších městech k protiokupačním
vystoupením mládeže. Proti shromážděním zasáhla za použití obušků, slzného
plynu a vodních děl Veřejná bezpečnost a Lidové milice. Od podzimu roku
1967 šlo o první veřejné vystoupení, proti kterému zasáhly československé
bezpečnostní složky. Pokyn k zásahu byl vydán v období zvýšeného sovětského tlaku na československé vedení. Ačkoliv demonstrace nesla rysy jasně politického protisovětského vystoupení, oficiální státní a stranická místa se ji
i zákrok bezpečnosti snažila spíše bagatelizovat. O akci byla vydána jen stručná úřední zpráva.69 Protest proti pobytu sovětských vojsk a domácím kolaborantům byl vykládán jako spíše nepolitická záležitost. Samotný zásah bezpečnostních složek byl prezentován ne jako akce k zabránění politických protestů,
ale jako opatření k obnovení pořádku a zajištění plynulosti dopravy. Demonstrace byla prezentována jako akce izolovaných, asociálních skupin. Důvodem
byla snaha zabránit rozšíření protestů, zejména obavy před zapojením radikalizujících se studentů v souvislosti s blížícím se výročím 17. listopadu. 70 Byly
68
69
70
O tom např. Záznam z čs. velvyslance v Moskvě Vladimíra Kouckého o jednání s náměstkem ministra zahraničí SSSR Leonidem Iljičovem 30. 10. 1968. Edice in: Vondrová, Jitka;
Navrátil, Jaromír (eds.): Mezinárodní souvislosti československé krize 1967–1970. Září
1968 – květen 1970. Brno-Praha, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Doplněk, 1997, str. 163–164.
Rudé právo, 9. 11. 1968, Zpráva o událostech 7. listopadu.
Studentské protesty nakonec proběhly formou okupační stávky na vysokých školách ve
dnech 19. – 21. listopadu 1968. Více viz příspěvek Jakuba Jareše.
48
speed sbornik.p65
48
5.5.2010, 11:25
Revolta jako n·stroj kontrarevoluce?
proto popírány zprávy o účasti studentů na demonstraci 7. listopadu, mladí
lidé na demonstraci byli údajně učni a mladí dělníci. Tomu odpovídala i oficiální
vyjádření představitelů ministerstva vnitra o demonstraci.71
Leden 1969
V lednu 1969 otřáslo Československem protestní sebeupálení studenta Jana
Palacha. Po jeho smrti se odehrála řada manifestačních shromáždění, většina
z nich proběhla bez zásahu bezpečnostních složek, některých se dokonce účastnili i oficiální státní a straničtí představitelé. V neděli 26. ledna 1969 proběhlo
v Praze další z četných shromáždění. Tentokrát nemělo charakter pietní manifestace, ale demonstračního průvodu. Jeho účastníci se vydali z Václavského
náměstí na Malou Stranu k sídlu České národní rady a po té zpět na Václavské
náměstí, kde byl zbytek průvodu rozehnán příslušníky Veřejné bezpečnosti.
Celkem 199 účastníků demonstrace bylo zatčeno. Způsob informování o zásahu
odrážel rozdílná stanoviska sdělovacích prostředků. České noviny se omezily
(jako v případě demonstrací v listopadu 1968) většinou na úřední zprávy72
a zásah bezpečnosti hodnotily jako pořádkové opatření. Účastníci demonstrace byli popisováni jako extremisté bez většího vlivu na společnost. Na Slovensku však tisk demonstracím a zásahu přikládal politický charakter.73
B¯ezen 1969
Ve dnech 21. a 28. března 1969 se na hokejovém mistrovství světa ve Stockholmu utkala československá a sovětská družstva. Čechoslováci v obou utkáních vyhráli. Obě vítězství doprovázely mohutné veřejné oslavy československých fanoušků. Ty zejména po druhém vítězství přerostly v masové protisovětské demonstrace, jejichž nejznámějším projevem bylo zničení pražské
kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot. Nasazení československých
bezpečnostních složek bylo opožděné a nedostatečné.
První oficiální propagandistická reakce se nelišila od informování o podobných protestech v předchozí době. Byla vydána oficiální tisková zpráva, která
71
72
73
K tomu např. vyjádření náměstka ministra vnitra Egida Pepicha: Pepich, Egid: Nebyli to
vysokoškoláci, in: Mladá fronta. 13. 11. 1968.
Ministerstvo vnitra k pokusům o narušení veřejného pořádku v Praze. in: Rudé právo. 27.
1. 1969. též: 199 osob předvedeno na VB. in: Rudé právo. 28. 1. 1969. též: K narušení
veřejného pořádku. Rudé právo. 28. 1. 1969.
Rozvaha – podpora (Extremistické živly nepochodily, uznanie príslušníkom ZNB). in:
Pravda (bratislavská). 28. 1. 1969. též: V súladě so zákonom. in: Pravda (bratislavská).
28. 1. 1969.
49
speed sbornik.p65
49
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
protesty hodnotila jako akce izolovaných extremních skupin, které nemají podporu většiny společnosti.74 Demonstrace však Sověti využili k tvrdému nátlaku na Dubčekovo stranické vedení75 (dodnes se spekuluje na podílu KGB a Státní bezpečnosti na vyvolání nejzávažnějších excesů). Po ultimativních sovětských
stanoviscích byl přehodnocen i oficiální československý postoj. Také v československých oficiálních stanoviscích se začaly objevovat tvrzení o závažnosti
demonstrací, jejich organizování pravicovými a antisocialistickými silami ze
zahraničí. V prohlášeních se objevily pasáže o negativní roli sdělovacích prostředků a podcenění situace stranickým vedením.76 Soustředěný sovětský tlak,
odůvodňovaný nezvládnutím tzv. hokejových událostí Dubčekovým vedením,
nakonec vyústil v dubnu 1969 v do značné míry vynucenou výměnu na postu
šéfa KSČ.77
Srpen 1969
Od jara roku 1969 se stala ústavně zaručená svoboda shromažďování opět
fiktivní, řešení řídnoucích protestů mocenskou silou začalo být režimem opět
považováno za samozřejmé, nikoliv výjimečné. Definitivní tečkou za spontánním naplňováním svobody shromažďování byly demonstrace spojené s prvním
výročím srpnové okupace. Ve dnech 16. – 21. srpna 1969 proběhly v řadě českých a slovenským měst masové demonstrace a pouliční nepokoje, proti nimž
byly nasazeny silné jednotky bezpečnosti, Lidových milicí a armády. V Praze
se je podařilo potlačit teprve po nasazení tanků a další těžké techniky. Zásah si
vyžádal v Praze a Brně pět mrtvých a řadu zraněných. Masové protirežimní
demonstrace byly dobovou propagandou vykládány již zcela politicky jako
pokus o „kontrarevoluční vystoupení“. Vyvrcholením propagandy bylo zvláštní vydání Rudého práva s podtitulem Neprošli, Reportéři Rudého práva o nedávných událostech,78 jehož autoři se skrývali pod pseudonymy Karel Janík
a Ota Staník. Za těmito jmény se skrývali redaktor Rudého práva Stanislav
Oborský a tiskový tajemník ministerstva vnitra Jan Kovář.
74
75
76
77
78
Ministerstvo vnitra ČSR k událostem 28. a 29. března 1969. in: Rudé právo. 1. 4. 1969.
Prohlášení ústřeního výboru KSSS a vlády SSSR, 31. 3.1969, edice dokumentů in: Vondrová, J., Navrátil, J., c.d., str. 288–290.
Vláda ČSSR k událostem 28. a 29. března, in: Rudé právo (a další deníky). 3. 4. 1969. též:
Prohlášení předsednictva ústředního výboru KSČ. in: Rudé právo (a další deníky). 3. 4.
1969. též: Nehazardovať s osudom. Pravda (bratislavská), 3. 4. 1969,
Více Doskočil, Zdeněk: Duben 1969: anatomie jednoho mocenského zvratu. Praha, Doplněk, 2006.
Neprošli... Reportéři Rudého práva o nedávných událostech: Dokumentární reportáž ze
srpnových dnů 1969. Praha, 1969.
50
speed sbornik.p65
50
5.5.2010, 11:25
Revolta jako n·stroj kontrarevoluce?
Na více než třiceti stranách přinesli řadu fotografií z míst protisovětských
nepokojů. Popisky fotografií a komentáře interpretovaly (či spíše dezinterpretovaly) demonstrace z několika hledisek: podle propagandy měly demonstrace
formu kontrarevolučních bojůvek organizovaných agenty západních tajných
služeb, ti údajně seděli v automobilech západních značek, které se pohybovaly
v ulicích. Na ulicích rozhodovali muži v černých (slunečních) brýlích. Prsty
demonstrujících vztyčené k vítěznému „V“ byly údajně jedním z mnohých
domluvených signálů kontrarevoluce.
Druhým cílem komentářů a fotografií bylo „znechutit“ účastníky demonstrací většině čtenářů z řad „slušných“ lidí. Vybrané fotografie měly ilustrovat
násilný charakter demonstrace, častým doprovodným jevem mělo být rabování
obchodů a ničení majetku. Obraz řadových účastníků demonstrace („těch s nimiž
se spřáhlo centrum kontrarevoluce“) dokreslovala série portrétů zadržených,
iniciály pod portrétní fotografií byly doplněny krátkým výpisem z trestního
rejstříku.
Spontánní politická demonstrace tak byla představena jako přísně organizovaná akce, výsledek kooperace západních tajných služeb, jejich domácích
pomahačů a kriminálního podsvětí. Rozsáhlá operace špionů, drobných zlodějů a výtržníků tak nakonec zaplnila prázdné místo. Podle propagandy byly srpnové nepokoje roku 1969 onou kontrarevolucí, proti které před rokem (21. 8.
1968) přijely zasáhnout vojska Varšavské smlouvy.
Srpen 1970 (demonstrace kter· nebyla)
Druhé výročí okupace Československa vojsky „spřátelených“ států se odehrávalo již v jiné atmosféře. K očekávaným pouličním protestům již nedošlo,
přesto se dobová propaganda k tématu demonstrací v srpnu 1970 vrátila. Československá televize v této době odvysílala dokumentární film Obchod s důvěrou. Pořad navazoval na dokument odvysílaný již v dubnu roku 1970 (Svědectví od Seiny), představoval konstrukci spikleneckého kontrarevolučního centra,
které měl řídit literární vědec prof. Václav Černý. On a několik dalších intelektuálů mělo být organizátory československé krize v letech 1968–69. Reforma
socialismu jim měla být údajně jen zástěrkou k nastolení vlastního nedemokratického autoritativního či polofašistického režimu.
Důležitým nástrojem jejich pokusu měly být i demonstrace a ostatní spontánní akce veřejnosti. Byly představeny v jednoznačně negativním světle,
s odkazy na podobné události v zahraničí. Demonstrace mládeže tak byly srovnávány s násilnými protesty studentů v roce 1968 v Západním Berlíně a v Paříži.
Srpnové protesty v roce 1969 byly přestaveny jako symbol včas potlačené ná51
speed sbornik.p65
51
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
silné kontrarevoluce. Kam měl vývoj směřovat, ukázaly archivní záběry z maďarského povstání v roce 1956. Salónní intelektuál a vědec prof. Václav Černý
byl představen jako krvelačný intrikán, který by se nezastavil ani před pověstným věšením komunistů na lucernách. Antikomunismus a násilí tak byly představeny jako hlavní program pouličních demonstrací v Československu v letech
1968–69.
Obnovená svoboda shromažďování se stala jedním ze symbolů Pražského
jara, její postupné omezování doprovázelo nástup normalizace a postupné utužování režimu. Spontánní, nekontrolovaná vystoupení byla chápána jako jednoznačně nebezpečný doprovodný jev destrukce autoritativní moci. I proto se
staly jedním z terčů dobové propagandy a byly zasazeny do umělé konstrukce
kontrarevolučního spiknutí.
52
speed sbornik.p65
52
5.5.2010, 11:25
ZdenÏk Neb¯ensk˝
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe
o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
V následujícím textu se pokouším odpovědět na otázku, jakým způsobem
transnacionální mobilita, kontakty překračující hranice sovětského impéria
a mezinárodní jednání nestátních aktérů, jinak řečeno zahraniční cesty československé mládeže do západní Evropy v šedesátých letech 20. století ovlivnily
středoevropský oficiální diskurs.79 V obecné rovině argumentuji, že diskursivní změna veřejně viditelná během roku 1968 byla zásadně ovlivněna představami o životním stylu představitelů západoevropské levice. Tyto představy si
osvojovaly středoevropské mocenské elity prostřednictvím svých cest do západoevropských měst dlouho před rokem 1968. Toto obecné tvrzení dokazuji
na konkrétním příkladu rozboru výročních zpráv pracovníků a pracovnic mezinárodního oddělení a cestovního odboru ÚV ČSM o zahraničních cestách,
vztazích a kontaktech se západní Evropou. 80 Pracovníci uvedeného oddělení
a odboru ÚV ČSM dostávali tyto zprávy od politických vedoucích, kteří se
zahraničních cest osobně účastnili. 81 Mezinárodní oddělení ÚV ČSM zprávy
z cest shrnulo a dále je postoupilo předsednictvu ÚV ČSM, které je doručilo
příslušnému oddělení ÚV KSČ. Jeho spolupracovníci již jednou upravenou
zprávu z cest znovu proškrtali a zdůraznili ta slova a věty, které byly relevantní
pro připravovaný text o mezinárodní činnosti projednávaném v příslušném bodě
na zasedání politického byro ÚV KSČ.
Přestože slovy W. Churchilla spustil Sovětský svaz na západní hranici svého impéria želenou oponu, interakce mezi Východem a Západem, Severem či
Jihem tak docela přerušeny nebyly.82 Tvrzení H. G. Skillinga, že se komunistický coup d´etat po roce 1948 exkluzivně odvíjel pouze jediným „východním“ směrem a podle představ sovětských mocenských elit vyloučil z většiny
79
80
81
82
Mergel, Thomas: Transnationale Mobilität, Integration und Herkunftsbewusstsein: Migration und europäisches Selbstverständnis im 19. und 20. Jahrhundert, in: Hartmut Kaelble,
Martin Kisch (Hg.): Selbstverständnis und Gesellschaft der Europäer – Aspekte der sozialen und kulturellen Europäisierung im späten 19. und 20. Jahrhundert, Lang, Frankfurt /
Main, 2008, str. 252 nn.
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr.147/12, Rozbor mezinárodní činnosti ÚV ČSM
– Organisovaní mezinárodní činnosti ÚV ČSM a v ČSM.
V následujícím textu bude užíván buď mužský nebo ženský rod v případě, že příslušná
činnost se týkala výhradně mužů nebo žen.
Havighurst, Alfred F.: Britain in Transition: the twentieth century, University of Chicago
Press, Chicago, 1985, str. 392.
53
speed sbornik.p65
53
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
oblastí kultury, včetně vzdělání a vědy, všechny západní elementy, bude v následujícím textu v mnohém doplněno.83 Proměnili se především aktéři transnacionální mobility a mnohostranných interakcí, které překračovaly hranice mezi
Východem a Západem. Skupiny privilegované v meziválečné občansko-kapitalistické společnosti byly nuceny zůstat na jedné straně politické hranice. Jejich místa zaujali přední představitelé a představitelky vytvářející se „nové“
socialistické společnosti. Jednotlivé fronty Studené války např. izraelské volby, protijugoslávská kampaň, začátek Korejské války, povstání v NDR, polské
události, maďarská revoluce, Suezská krize v roce 1956, stavba Berlínské zdi
nebo nakonec i Pražské jaro 1968, ovlivňovaly rozsah transnacionální mobility i prostory, kam nestátní aktéři směřovali84 . Demokratizace, která umožnila
širokým vrstvám společnosti cestovat, se prosadila ve východní Evropě později než v západní Evropě, severní Americe nebo na Dálném východě. 85 Nicméně prostorové a hodnotové představy stejně tak společenské vztahy a emocionální vazby se zdály mít pro transnacionální mobilitu středoevropských aktérů
větší význam než politické umístění v sovětském impériu.
Již během padesátých let navazovala řada historických aktérů ve střední
Evropě intenzivní kontakty se svými protějšky z celého světa. Mnohostranné
vztahy a spojení však nepěstovalo pouze stranické politbyro, členové vlády,
ekonomičtí experti nebo diplomaté reprezentující společnosti zaslíbené socialismu. Sociální sítě odborových předáků, vyslankyní zastupujících socialistické ženy nebo kulturních souborů lidového umění spoluvytvářely široký prostor napříč hranicemi nejen směrem na Východ, nýbrž své názorové příznivce
nacházeli také v západní Evropě, Skandinávii či severní Africe a Blízkém Východě. Stranické vedení středoevropských komunistických stran doufalo, že
podobné interakce zformují nadnárodní generaci socialistických občanů
a občanek. Partikulární způsoby života jednotlivých příslušníků této generace
měly ustoupit do pozadí. Jejich vzájemné vztahy měly být založeny na kladných pocitech, především pak na společně sdíleném přátelství k rusky mluvícímu sovětskému člověku. Generační vrstevníci a vrstevnice měli společně podporovat německé studenty a studentky v úsilí za jednotné, demokratické a mírumilovné Německo; seznamovat poválečnou generaci z kapitalistických
83
84
85
Skilling, H. Gordon: Czechoslovakia’s Interrupted Revolution, Princeton University Press,
Princeton – New Jersey 1976, str. 3.
Skilling 1976, str. 83.
Mergel,Thomas: Europa as Leisure Time Communication – Tourism and Transnational
Interaction since 1945, in: Konrad Jarausch (Hg.): Conflicted Memories – Europeanizing
Contemporary History, Berghahn Books, New York 2007, str. 134 nn.
54
speed sbornik.p65
54
5.5.2010, 11:25
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
i závislých společností se socialistickým způsobem života a prohlubovat její
city k socialismu. Transnacionální mobilita poválečné generace zahrnovala studentské výměny, vzájemná setkání, shromáždění nebo činnost různých organizací jako byl např. Mezinárodní svaz studentstva (MSS).86 Svobodné diskuse,
různost politických názorů, šíření časopisů marxistické i nemarxistické orientace měly v rámci MSS integrovat studenty a studentky z celého světa. Kulturní a studijní materiály o středoevropských socialistických společnostech byly
překládány do mnoha světových jazyků a distribuovány po celém světě. Polská, česká, slovenská nebo maďarská společnost nebyly ve srovnání se Sovětským svazem svázány s tak ostře antikomunistickými významy. Studentská
korespondence a dopisování cíleně i spontánně ustanovovala komunikační kanály procházející železnou oponou.
Vytváření nadnárodní generace bylo vázané na vzájemná pozvání a návštěvy
socialistické a „buržoazní“ mládeže. Každoročně bylo po několik měsíců seznámeno se socialismem několik stovek mladých mužů a žen z více než deseti
zemí světa.87 To umožnilo desítkám členů a členek mládežnických delegací
ČSM, FDJ, ZSP nebo ZSM účastnit se kampaní, manifestací a protestů např.
proti pařížským a londýnským dohodám v mnoha středoevropských městech.
Na druhé straně studenoválečné kampaně nebránily kulturním výměnám mezi
českými resp. moravskými, slovenskými a francouzskými soubory lidového
umění. Studentské cesty a výměny se západní Evropou se staly např. pro funkcionáře Československého svazu mládeže přinejmenším od Stalinovy smrti
vytouženým cílem, jehož dosažení bránily více než evropská politika sovětského vedení a ohledy československého stranického vedení, některé západoevropské konzervativní skupiny. Nejdále pokročila výměna pražských studentů a studentek s rakouskými sousedy, románskou a skandinávskou Evropou.
Nicméně formování nadnárodní generace socialistické mládeže prostřednictvím sítí názorově spřízněných vrstevníků, které procházely všemi směry napříč Evropou, zahrnovalo především příslušníky politické elity. Zahraniční cesty
se týkaly pouze ojediněle svazáků a svazaček z krajských, okresních a místních
výborů, které sdružovaly většinu mládeže. Výměny a jednorázové výjezdy, činnost nadnárodních organizací, manifestační kampaně a shromáždění spojené
s krátkodobým pobytem v zahraničí často nepřekračovaly okruh svazáckých
funkcionářů a jejich známých. Již v polovině padesátých let vyjížděli zájemci
86
87
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 140/21, Činnost MSS v roce 1956 (schváleno
na radě MSS).
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr.147/12, Rozbor mezinárodní činnosti ÚV ČSM
– Organisovaní mezinárodní činnosti ÚV ČSM a v ČSM.
55
speed sbornik.p65
55
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
o německý jazyk, literaturu a historii na studijní cesty do zahraničí, absolvovali přednášky a diskuse, navštěvovali historické a akademické zajímavosti, odpočívali v kulturních a společenských podnicích.88 Rodiny předních pracovníků ÚV ČSM přijímaly pozvání na rekreaci k Mazurským jezerům nebo si užívaly
tři týdny výměnné dovolené v Pobaltí.
Osobní kontakty byly často jediným komunikačním prostředkem. Spolupracovníci zahraničního oddělení ÚV ČSM na vysokých školách zřídka přímo
oslovovali studenty a studentky na chodbách fakult, knihoven nebo před budovou menz a kolejí. V záplavě politických akcí, střídajících se na jevišti dobíhající revoluce, lehce zapadlo narychlo svolané a připravené setkání doporučující cesty do zahraničí. Nebylo výjimkou, že samotní aktivisté postrádali obsáhlejší
a hlubší vědomosti o zahraničních akcích, které propagovali. Po Stalinově smrti,
nástupnických bojích, povstání v Berlíně, Durynsku a Sasku, nepokojích v Pomořansku a protestech v západních Čechách; stranické vedení krátkodobě zablokovalo připravované cesty do SSSR, NDR a Polska, které se uskutečnily až
s několika měsíčním zpožděním.89 Účast na mezinárodní činnosti a zahraniční
turistice se postupně stávala pro mladé muže a ženy v československých městech otázkou společenské prestiže.90 Plány na upevnění křehkých mezinárodních vztahů rozvíjelo hned několik centrálních úřadů, které si však často mezi
sebou konkurovaly nebo na základě stejných informací zaujímaly ke stejnému
případu různé postoje. V mnoha případech zahrnulo jednu stejnou cestu do
zahraničí do své činnosti ministerstvo školství, ministerstvo kultury a mezinárodní oddělení ÚV ČSM současně. 91 Některé cesty se neuskutečnily vůbec,
protože k nim žádný z centrálních úřadů nevydal příslušné rozhodnutí. Zahraniční cesty komplikovaly ještě zásahy úředníků ministerstva zahraničí, které
mělo v této oblasti výhradní slovo a rozdělovalo některé cesty podle náhodného klíče. Chaos stupňovaly také jednorázové snahy dalších činovníků z MSS,
ROH, ČSAV nebo z jednotlivých vysokých škol, kteří se zabývali zahraničními vztahy.
88
89
90
91
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 140/21, Návrh mezinárodní činnosti ÚV ČSM
na rok 1956, str. 2.
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 141/18, Činnost ÚV ČSM na mezinárodním
úseku, str. 3.
Golan, Galia: The Czechoslovak Reform Movement – Communism in Crisis 1962–1968,
Cambridge University Press, Cambridge 1971, str. 39–40.
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 141/18, Činnost ÚV ČSM na mezinárodním
úseku, str. 3.
56
speed sbornik.p65
56
5.5.2010, 11:25
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
Zatímco stranické a vládní špičky produkovaly významy, které byly cestám
do zahraničí připisovány, vedení ČSM zajišťovalo každodenní praxi cestování.
Desítka pracovníků a pracovnic z mezinárodního oddělení ČSM za dobrovolné podpory téměř stovky studentů a studentek se cestami do zahraničí profesionálně zabývala každý den.92 Předsednictvo ÚV ČSM činilo některá zásadnější rozhodnutí na základě podkladů a zpráv, které zpracovalo mezinárodního
oddělení. Sekretariát ÚV ČSM pak řešil provozní otázky cest do zahraničí,
určoval složení cestovatelských týmů podle návrhů krajských výborů ČSM,
rámcově připravoval jejich program, poskytoval finanční garance a redigoval
zprávy z cest pro tisk, rozhlas nebo filmové týdeníky. Přestože si pracovníci
mezinárodního oddělení ÚV ČSM v Praze organizaci cest do zahraničí vyhradili sami pro sebe a v šedesátých letech dlouho upíraly podobnou pravomoc
svým kolegům v SÚV ČSM v Bratislavě, který také postrádal příslušné mezinárodní oddělení, dokázali jeho pracovníci pod záštitou některých dalších oddělení SÚV ČSM prosadit zahraniční cesty mnoho mladých mužů a žen ze
slovenských měst.93
Mocenské změny v sovětském impériu na začátku šedesátých let ovlivnily
proměnu životního stylu středoevropských společností. K těchto změnám patřilo uznání každodenních nároků řadových občanů, včetně volného času
a způsobu jeho trávení, např. během zahraničních cest. V rámci ústředního výboru ČSM vznikl cestovní odbor, který se podílel na přípravě zahraničních
dovolených a prázdnin.94 Cestovní odbor školil vedoucí zahraničních zájezdů
a na doporučení jednotlivých organizací ČSM připravoval svazáky a svazačky
pro práci v mezinárodních táborech. Vedoucí zahraničních zájezdů a průvodců
v zahraničí pocházeli z řad angažovaných straníků, pracovníků a funkcionářů
ČSM. Někteří z nich však postrádali dostatečně široký politický a všeobecný
rozhled, stejně tak neznali cizí jazyky. 95 S rehabilitací principu intelektuálního
výkonu ve druhé polovině padesátých let se zvyšovaly požadavky na jejich
práci. Některé organizace ČSM doporučovaly ty soudruhy, kteří sami chtěli
jako průvodci pracovat, ale nestanovily žádné odborné předpoklady. Často proto,
92
93
94
95
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 147/12, Rozbor mezinárodní činnosti ÚV ČSM
– Organisování mezinárodní činnosti ÚV ČSM a v ČSM, str. 21.
Slovenský Národný archív, fond SÚV ČSM – Bratislava, kr.43/364, Návrh na zriadenie
pobočky cestovného odboru ÚV ČSM v Bratislave.
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 153/11, Zahraniční turistika mládeže v roce
1959, str. 4 nn.
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 156/7, Hodnocení činnosti cestovního odboru
ÚV ČSM a zahraniční turistiky mládeže v roce 1960, str. 5 nn.
57
speed sbornik.p65
57
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
že tyto organizace nominovaly své vlastní funkcionáře. Mnoho z nich hledalo
v zahraniční činnosti únik z manuální práce na letních socialistických brigádách. V první polovině šedesátých let se také zvyšoval počet společenských
organizací z lokálního prostoru, které navazovaly příhraniční kontakty a realizovaly reciproční výměny s partnery ze sousedních zemí. Spřátelené skupiny
mládeže v Sasku, polském Slezsku, severním Maďarsku a Horních Rakousech
usilovaly nezávisle na sobě o prohloubení regionální spolupráce. Pracovníci
mezinárodního oddělení, kteří si nárokovali formální schválení každé zahraniční cesty, sledovali s velkou nelibostí, jak krajské a okresní výbory ČSM,
často s odvoláním na podporu KSČ, obcházejí jejich nařízení.96
Příprava zahraničních cest spadala do pravomoci několika centrálních institucí.97 Mladí lidé, kteří se snažili vycestovat do zahraničí, využívali pro dosažení svého cíle nejasně definované pole působnosti mezi jednotlivými odděleními ÚV KSČ, ÚV ČSM a jednotlivými ministerstvy. V průběhu šedesátých
let se mnoho místních výborů ČSM stalo základnou aktivizujícího se „cestovatelského hnutí“. Mnoho zahraničích cest, především do „spřátelených“ socialistických společností, bylo uskutečněno prostřednictvím spřízněných úředníků na ministerstvu školství a ministerstvu kultury bez souhlasu nebo za
formálního schválení pracovníků mezinárodního oddělení resp. cestovního odboru v sekretariátu ÚV ČSM. Tyto cesty byly vedeny např. jako poznávací
zájezdy, i když se často jednalo o rekreační pobyty. Centrální úřady nedokázaly schvalování cest do zahraničí mezi sebou dostatečně koordinovat. Zahraniční cesty byly připravovány ve velkém spěchu, pracovníci odboru byli nuceni
cesty schvalovat na poslední chvíli a do zahraničí tak někdy mohli vycestovat
i politicky méně angažování svazáci. V úvodu již bylo zmíněno, že transnacionální mobilita, příhraniční kontakty a zahraniční cestování, které spoluvytvářely životní styl první generace socialistické mládeže, byly určovány jednotlivými posuny na studenoválečném poli. Závěrečná slova ženevské konference
v červenci 1955 a následnou listopadovou schůzku ministrů zahraničních věcí
čtyř mocností v Ženevě vnímali pracovníci sekretariátu ÚV ČSM jako uvolnění napětí a rozšíření prostoru pro zahraniční kontakty, výměny a vazby. Pracovníci usilovali o naplnění kulturních dohod se západoevropskými protějšky
a zapojení co nejpočetnějších skupin mladých lidí v západní Evropě do vzá96
97
Ibid., str. 21.
Rychlík, Jan, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu – Pasová,
vízová a vystěhovalecká politika 1848–1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2007,
str. 53.
58
speed sbornik.p65
58
5.5.2010, 11:25
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
jemných výměn.98 Pracovníci cestovního odboru považovali podobné výměny
za způsob, jak aktivizovat západní mládež, která by otevřeně obhajovala „socialistické“ pacifistické projekty v západoevropských zemích.
Z·padnÌ Evropa
Po komunistickém převzetí moci ve střední Evropě pokračovaly mezinárodní kontakty v mírně omezeném rozsahu. Výrazně se proměnili především
jejich aktéři. Pod vlivem velkolepého divadla politických procesů na začátku
padesátých let 20. století byly vztahy se západoevropskými protějšky dočasně
přerušeny.99 Obnovovány začaly být po Stalinově smrti. Z tohoto pohledu začátek šedesátých let 20. století neznamenal výraznou proměnu způsobu cestování, nýbrž významů, které byly zahraničním cestám přikládány. 100 Politická
strategie Chruščovovy mocenské skupiny a její prezentace v československých
médiích znamenal natolik odlišný posun jazyka, který dosud ovládal oficiální
diskurs, že před cestami do západní Evropy musela být pořádána zvláštní týdenní
soustředění, na kterých se účastníci a účastnice zahraničních zájezdů učili novému politickému jazyku. Pracovníci mezinárodního oddělení ÚV ČSM po konzultaci s odpovědnými pracovníky ÚV KSČ se pokusili sestavit katalog otázek,
které byly v souvislosti s destalinizací tematizovány politickou veřejností v západní Evropě.101 Skupina, která cestovala do zahraničí, byla s tímto katalogem
podrobně seznámena během intenzivních soustředění. Probíraly se možné zkušenosti, které mladí lidé mohli při setkání se „západním“ životním stylem získat
a kterých se měl rozhodně vyvarovat. Svazáci a svazačky si měli také osvojit
pravidla politického chování pro případný kontakt s československými exulanty.
Odlišné významy, které politické hře kolem destalinizace přikládala na jedné straně politická veřejnost v západní Evropě a na druhé straně mocenské
elity ve střední Evropě přinášely dočasné omezení mezinárodních vztahů, dynamicky se rozvíjejících v posledních letech. Spolupráci s ortodoxním vedením ČSM odmítaly především studentské svazy z Británie, Beneluxu a Skandinávie.102 Vzájemné výměny mezi střední a západní Evropou tak určoval postoj
98
99
100
101
102
Národní archiv, fond ÚV ČSM – Praha, kr. 156/7, Hodnocení činnosti cestovního odboru
ÚV ČSM a zahraniční turistiky mládeže v roce 1960, str. 4.
Skilling 1976, str. 82.
Golan 1971, str. 86.
Národní archiv, f. ÚV ČSM – Praha, kr. 142/22, Informativní zpráva ze zájezdu do Francie.
Národní archiv, f. ÚV ČSM – Praha, kr. 147/12, Zpráva o mezinárodních stycích ÚV
ČSM v roce 1957, str. 10.
59
speed sbornik.p65
59
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
pražského stranického vedení k Chruščovově politice. Západoevropské studentské organizace odmítaly rozvíjet vztahy s Československým svazem mládeže,
protože vedení ČSM se podle jejich mínění dostatečně nehlásilo k Chruščovově
politice. Výjimku potvrzující pravidlo představovaly výměny s francouzskými
svazy komunistické a socialistické mládeže, které se každoročně zvyšovaly
bez ohledu na politické okolnosti. Také zájezdy československých souborů lidového umění do Skandinávie ovlivňovala mezinárodní politika jen okrajově.103
Pracovník mezinárodního oddělení ÚV ČSM, který vypracoval pro předsednictvo ÚV ČSM závěrečnou zprávu o „mezinárodních stycích“ v roce 1957,
připisoval význam vzájemných vztahů s Francií „tradici“ francouzských vazeb
ke střední Evropě a zájmem francouzské mládeže o Československo, které bylo
údajně pro „buržoazní“ kruhy ve Francii ze všech socialistických zemí nejatraktivnější.104 Vzájemné vztahy s československými protějšky neudržovala pouze
komunistická mládež a studenti, nýbrž také členové a členky socialistických,
katolických, ženských a regionálních hnutí. Přestože vedení Svazu francouzských studentů (UNEF) dávalo otevřeně najevo svoji zdrženlivost a mnoho
svých cest do střední Evropy odřeklo, navštívilo Francii díky jeho pozvání
několik desítek pražských svazáků a svazaček. Dále si kladu otázku, jak různorodé a pestré byly představy, které si pracovníci mezinárodního oddělení
ÚV ČSM s cestami do západní Evropy spojovaly.
Na začátku šedesátých let byly přímé dopravní spoje mezi střední Evropou
resp. Prahou a západní Evropou resp. některými francouzskými městy značně
omezené.105 Pokud nějaký zájezd cestoval např. po železnici do některého z francouzských regionů musel několikrát přestupovat. Přestupy se děly často ve
velkém spěchu, výjimkou nebylo přesedání z jedoucích vlaků. Zájezd mohl
z Prahy vycestovat jen na určitou dobu, která zahrnovala čas jeho vystoupení
v zahraničí, každá hodina cesty byla přesně naplánovaná, pokud došlo ke zpoždění, přicházeli na řadu improvizace a úpravy časového harmonogramu. Překročení československé západní hranice doprovázely složité celní předpisy,
které nabývaly např. při cestách svazáckých souborů lidového umění nebývalých rozměrů, protože zavazadla obsahovala např. lidové kroje, hudební nástroje
103
104
105
Slovenský Národný archív, f. SÚV ČSM – Bratislava, kr.32/227, Zpráva o zájazde súboru
Lúčnica do Škandinávskych zemí (Nórsko, Švédsko a Dánsko) a do NDR.
Národní archiv, f. ÚV ČSM – Praha, kr. 147/12, Zpráva o mezinárodních stycích ÚV
ČSM v roce 1957, str. 12.
Jakubec, Ivan: Schlupflöcher im ‘Eisernen Vorhang’ – Tschechoslowakisch-deutsche Verkehrspolitik im Kalten Krieg – Die Eisenbahn und Elbeschiffahrt 1945–1989, Franz Steiner
Verlag, Stuttgart 2006, str. 101.
60
speed sbornik.p65
60
5.5.2010, 11:25
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
nebo vesnické kulisy. Zavazadla často cestovala po vlastní ose a celní kontrola
na každé státní hranici v západní Evropě zpomalovala jejich přepravu.106 Zástupci československé mládeže nebyly v západoevropských městech vždy vítanými hosty. Pořadatelé uměleckých festivalů sestavovali kulturní program podle
geopolitických popř. geografických kritérií, svazácké soubory zařazovaly hned
za sovětské do jednoho „socialistického“ bloku, někdy bez ohledu na jejich
tematickou orientaci. Československé stranické vedení chápalo vystoupení uměleckých souborů jako propagaci socialistické kultury, západoevropští pořadatelé takovému smyslu rozuměli a snažili se výsledný efekt zmenšit nebo naopak převrátit. Poskytovali členům a členkám socialistických souborů dostatek
volného času a příležitostí, aby se mohli seznámit se společenským a kulturním
životem v západoevropských městech. Do hry převrácených významů vstupovali také západoevropští příznivci socialismu, kteří se naopak pokoušeli vytvořit dodatečný prostor pro další vystoupení svazáckých souborů ze střední
Evropy.
P¯Ìklad francouzskÈho Lille
Na hudebním festivalu ve francouzském Lille v roce 1956 uměleckým souborům z Československa a Rumunska přišla zavazadla s dvoudenním zpožděním. Jejich vystoupení první den festivalu bylo proto zrušeno a celkové účinkování by se tak omezilo na několik minut v závěrečném programu. V prvním
patře lillského Domu studentů objevili vedoucí svazáckého souboru prázdný
sál se scénou pro dvě stovky diváků. Protože organizátoři festivalu mohli těžko
proti vystoupení v zapomenutém sálu něco namítat, snažili se omezit reklamu
kulturního programu, který se pravidelně konal každý večer, na několik plakátů vyvěšených na fakultách. Podle autora informativní zprávy, shrnující pro
mezinárodní oddělení ÚV ČSM cestu svazáckého souboru z Prahy do Lille,
byl ohlas ze strany lillské mládeže obrovský.107 Večer co večer přeplnila sál,
dožadovala se opakování jednotlivých čísel, vyvolávala jména zpěvaček a na
uvedení programu ve francouzském jazyce reagovala nadšenými ovacemi. Přestože doboví účastníci své jednání nenazývali účelově racionálním, takový smysl
svému jednání připisovali. Rovnítko mezi zahraničním vystoupením a propagací socialismu nekladlo pouze předsednictvo ÚV KSČ v Praze, nýbrž také
autor zprávy informující o festivalu v Lille. Přestože bychom očekávali spíše
106
107
Národní archiv, f. ÚV ČSM – Praha, kr. 142/22, Informativní zpráva ze zájezdu do Francie, str. 2.
Ibid., str. 3.
61
speed sbornik.p65
61
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
jeho přesvědčení o umělecké hodnotě hudebního vystoupení v zahraniční, chápal
jej jako „propagaci socialismu“. Případný protiargument, že zpráva byla psána
pro pracovníky mezinárodního oddělení ÚV ČSM, tj. byla psán tak, jak pracovníci očekávali a její pisatel si mohl „ve skutečnosti“ myslet něco jiného,
potvrzuje význam o jeho účelovosti.
Autor zprávy chápal účast na hudebním festivalu v Lille v pragmatických
kategoriích soutěže mezi „socialistickou“ a „kapitalistickou“ propagandou. Záporné významy, které umělecká veřejnost v Lille spojovala se středoevropskými vazaly sovětského impéria, údajně změnilo účinkování svazáckého souboru a převrátilo je ve „vřelé“ sympatie.108 Společný československo-sovětskošpanělský večer v nedalekém hornickém centru Oignies dojednalo ředitelství
důlních závodů. K divákům patřili většinou muži – horníci polského původu,
kteří ve městě tvořili většinu obyvatel. Účinkující pozdravili část obecenstva
také polsky a jedna sólistka zazpívala polskou lidovou píseň. Během večera se
několik účinkujících z frankistického Španělska pokusilo komunikovat s některými československými a sovětskými umělci. Po krátké pauze, která následovala po skončení programu, začali moravský a sovětský harmonikář s jedním
španělským kytaristou hrát k tanci, madridští studenti vyzvali k tanci československé a sovětské dívky. Frankisté se zajímali o odznaky Komsomolu a ČSM.
Na závěr festivalu se rozhodli vedoucí československého souboru uspořádat
pro představitele lillské mládeže a organizátory hudebního festivalu slavnostní
recepci. Jejich občerstvení na počest československých účinkujících bylo podle autora zprávy nudné a rozpačité.109 Vedoucí souboru chtěli ukázat, že i za
nepříznivých okolností, které přináší pobyt v (kapitalistickém) městě jsou pražští
svazáci a svazačky schopni připravit společenské přijetí důstojněji a zábavněji.
V neposlední řadě usilovali o navázání vztahů a spolupráce se svými lillskými
kolegy. Pražské svazačky prostřely stoly českými národními šátky, většina pozvaných dostala malý upomínkový předmět. K jídlu se podávali pražské párky,
slivovice a pivo. Cimbálová kapela vytvářela příjemnou hudební kulisu, která
podporovala uvolněnou náladu.
Cesty do západoevropských měst nebyly pouze jednostrannou propagací
socialismu, jak se ve svých zprávách pro pracovníky mezinárodního oddělení
ÚV ČSM jejich autoři často domnívali. Představy, které umělecké vystoupení
svazáckých souborů produkovalo, neplynuly pouze jedním směrem. Lillská
mládež představy o socialismu nejen přijímala, nýbrž mnoho z nich také spoluutvářela. Vztahy mezi lillskou mládeží a pražskými svazáky tak byly mno108
109
Ibid., str. 4.
Ibid., str. 4.
62
speed sbornik.p65
62
5.5.2010, 11:25
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
hem více interakcí a obousměrným působením, než byl zpravodaj ÚV ČSM
ochoten připustit. V okamžiku, kdy se členové a členky svazáckého souboru
z Prahy pohybovali v okolí svých „ideových“ protějšků, kterými byli např. lokální představitelé francouzské komunistické a socialistické strany, francouzsko-československé společnosti, utvářeli si také představy o západním životním stylu. Jejich přijetí bylo usnadněno již jen proto, že nositeli tohoto životního
stylu byli samotní členové a členky západoevropské levice. Nicméně vzájemná důvěra a porozumění narážely na limity, které z Prahy určovalo stranické
a svazácké vedení. Autor takové souvislosti ve své zprávě částečně reflektoval.
Promýšlené výměny a uvažovaná spolupráce byly vyjednány velmi nezávazně, protože podléhaly schválení pražského vedení. Jestliže se jeden z představitelů studentské organizace v Lille omluvil z recepce organizované československým souborem, protože měl důležité vystoupení v televizi, museli si s jeho
omluvou zástupci československé mládeže udělat jasnou představu, jaké všestranné aktivity zahrnuje životní styl místních funkcionářů západoevropské levice. Pro většinu jejich československých současníků nebylo televizní vysílání
příliš obvyklé a pod studentským angažmá v televizi si mohli představovat vzdálenou budoucnost komunismu.
P¯Ìklad festivalu ml·deûe a†studentstva ve VÌdni (1959)
Ve slovensko-jazyčné zprávě o cestě na VII. Festival mládeže a studentstva
ve Vídni napsal pracovník ideologického oddělení SÚV ČSM, že československá delegace zahrnovala téměř 4000 účastníků a účastnic, včetně 550 delegátů,
1200 cvičenců, 2000 turistů a 250 kanoistů.110 Tak vysoké počty kontrastují se
stranickými dokumenty a materiály ministerstva vnitra, které udělily povolení
k zahraniční cestě mnohem méně československým občanům.111 Moc pracovníků zahraničního oddělení ÚV KSČ i zaměstnanců ministerstva vnitra měla
svá omezení, kterých naopak dokázalo dobře využít bratislavské vedení ČSM
a prosadit cestu svých přátel a kolegů do Vídně navzdory pražskému centralismu. Rakouské mocenské elity sice deklarovaly politickou neutralitu, svazácký
zpravodaj však popisoval Vídeň jako „buržoazní“ město, ve kterém se prosadil
„americký“ způsob život.112 Město ovládaly konzervativní skupiny a levicové
110
111
112
Slovenský Národný archív, f. SÚV ČSM – Bratislava, kr. 40/311, Zpráva o priebehu a výsledkoch VII. svetového festivalu mládeže a študentstva vo Viedni a činnosti československej delegácie.
Rychlík 2007, str. 55.
Slovenský Národný archív, f. SÚV ČSM – Bratislava, kr. 40/311, Zpráva o priebehu a výsledkoch VII. svetového festivalu mládeže a študentstva vo Viedni a činnosti československej delegácie.
63
speed sbornik.p65
63
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
politické síly patřily k ostrakizované menšině. Vídeňské ulice naplňovaly symbolické boje mezi levicí a pravicí, které se pokoušely účastníky festivalu získat
pro socialistické nebo „kapitalistické“ přesvědčení. V souvislosti s „antikomunistickými“ a „protikapitalistickými“ kampaněmi bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem patriotismus československé delegace překračoval hranice železné opony. Ve Vídni žila nejen početná krajanská pospolitost z doby rakousko-uherského impéria, nýbrž také skupiny exulantů, kteří odešli z Československa po roce 1948. Pisatel zprávy vyjadřoval silné obavy, aby někteří
z československých delegátů a delegátek, neopustili výpravu a nerozhodli se
ve Vídni zůstat.113
Výrazové prostředky a vyprávěcí postupy užívaných pisatelem zprávy o vídeňském festivalu se nápadně podobaly úvodníkům z československého tisku
o zahraničním exilu. Na „bezprostřední“ zkušenost z vídeňského festivalu navazoval svazácký zpravodaj pouze okrajově. S výrazným emocionálním zabarvením popisoval příběh představitelů československé emigrace, kteří se rozhodli ukořistit během slavnostní pochodové přehlídky československou vlajku,
na jejíž získání vypsali odměnu 1000 šilinků. O záměru se však dozvědělo
politické vedení československé delegace a rozhodlo vlajku nerozvinout. Během přehlídky přišla za delegací žena, která výpravu ujišťovala, aby se „nebála“ vlajku vyvěsit. Mladý muž, který zaslechl její přesvědčování, začal delegáty provokovat. Požadoval také, aby československé úřady otevřely hranice.
Delegáti namítali, že pro „gaunery“ jsou hranice zavřeny, pro přátele otevřeny.
Potom začali společně skandovat „hanba zrádcům“ a prstem ukazovaly na mladíka, který se vzdálil.114 Naproti tomu vztahy československých delegátů s vídeňskými krajany, řadovými občany, kteří ve městě dlouhodobě žili, provázel
velký zájem o bývalou vlast. Nicméně o socialistické Československo se zajímala především starší generace, která nepatřila k sympatizantům komunistické strany, nýbrž byla orientována sociálně demokraticky nebo katolicky. Starší
krajané vítali československou delegaci, zdravili její členy a členky při každé
příležitosti stejně tak jim vyjadřovali podporu během kulturních a sportovních
her. V městských čtvrtích, kde převažovali krajané, uspořádalo vedení výpravy
zápasy s krajanskými sportovními svazy. Nicméně jejich postoj se odlišoval
od postoje jejich dětí, které k bývalé vlasti svých rodičů nepociťovaly žádný
zvláštní vztah. Děti patřily ke generaci, která se socializovala po druhé světové
válce a neměla o československou společnost žádný zájem.
113
114
Slovenský Národný archív, f. SÚV ČSM – Bratislava, kr. 40/311, Informatívna zpráva
o niektorých poznatkoch z Festivalu, str. 5.
Ibid., str. 7.
64
speed sbornik.p65
64
5.5.2010, 11:25
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
Pražské a bratislavské vedení ÚV ČSM připravovalo účastníky a účastnice
československé delegace na kontakt s vídeňskými krajany v průběhu předfestivalového soustředění, na kterém političtí pracovníci ČSM zdůrazňovali emocionální vztah některých krajanů k vlasti. Cílem bylo krajany oslovit a pokusit
se je získat pro příhraniční spolupráci. Zatímco tělocvičný spolek „Sokol“ byl
po komunistickém převzetí moci v padesátých letech začleněn do jednotné
socialistické tělovýchovné organizace, pracovníci sekretariátu SÚV ČSM plánovali sportovní hry s vídeňskou větví Sokolu, které měly doplnit zvláštní
kulturní představení pro české a slovenské krajany. To vše se mělo uskutečnit
ve viditelné distanci vůči sudetským Němcům v Rakousku, které podporovala
vídeňská radnice. Pobyt na festivalu však nebyl omezen pouze na Vídeň, nýbrž
týkal se také na jejího bezprostřední okolí. Kromě festivalu představily umělecké soubory svůj program společně s populárním orchestrem Karla Krautgartnera pro zájemce o socialistické Československo v Linci, Štýrském Hradci, Knittelfeldu, Bernhofu a Pöchlarnu.115 V rámci svého pobytu se umělecké
soubory zúčastnily „buržoazních“ plesů a slavnostního karnevalu v maskách.
Představení socialistické kultury pro západní publikum byla spojována samozřejmě s politickým významem propagace socialismu. Obsah jednotlivých představení nebyl podrobně zaznamenán, nelze ale předpokládat, že by představení
„lidové hudby“ nebo „lidových tanců“ patřících ke kánonu socialistické kultury, byla inscenována na jevišti středostavovských divadel. Poznámka o spoluúčasti orchestru Karla Krautgartnera spíše naznačuje, že pro rakouské posluchače představovali socialističtí hudebníci hrající populární šlágry originální
zážitek. Nicméně podobná vystoupení byla československou delegací vnímána jako propagace socialismu.
Transnacionální mobilita umožnila vznik fenoménu, ke kterému nelze
v socialistické diktatuře nalézt vzhledem k neexistenci politické opozice viditelnou paralelu. Komunistické strany v západní Evropě resp. jejich mládežnické a studentské organizace se aktivně podílely na přípravě různých kulturních
akcí a sportovních podniků jako např. Festival mládeže a studentstva. Západoevropská levice pomáhala vytvořit podmínky pro účast socialistických delegací ze sovětského impéria. Funkcionáři socialistických a komunistických stran
museli vyjednat povolení úřadů pro pořádání politických manifestací na náměstích a ulicích, pronajmout sportovní a kulturní zařízení pro uvedení festivalového programu, zajistit dopravu, rezervovat pobyt pro účastníky stejně
jako garantovat jejich stravování, zdraví a bezpečnost. Na jedné straně se kapi115
Ibid., str. 13.
65
speed sbornik.p65
65
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
talistické město, ve kterém se festival konal, změnilo v nadnárodní prostor pro
mladé lidi pocházejících z mnoha světových společností a kultur. Na druhé
straně zůstávaly jednotlivé delegace úzce spojené s místními představiteli národních velvyslanectví. Spojení s velvyslanectvími vytvářelo mezinárodní a etnické stereotypy. Politická skladba jednotlivých „národních“ delegací poukazovalo na „liberální“ vztah různých státních úřadů k socialistické iniciativě
jakou Festival mládeže a studentstva ve Vídni nepochybně byl.116 Např. japonská a francouzská delegace zastupovala většinu politických organizací mládeže. Italská výprava se skládala nejen z komunistických a socialistických skupin mládeže, nýbrž na festival přicestovali také radikálové, katolíci a neofašisté.
Levicové postoje zastávali kubánští, venezuelští, argentinští a iráčtí účastníci
a účastnice, protože většina nesocialistických mládežnických a studentských
organizací účast na festivalu odmítla. Mnozí afričtí příslušníci se vyjadřovali
silně nacionalisticky a nedůvěřovali ani francouzským komunistům. V západoněmecké delegaci se v očích československého zpravodaje nejhlasitěji prosadili
mladí ochránci přírody, kteří v mnoha diskusích vystupovali proti provokujícím obhájcům západoněmeckého tržního hospodářství. Zástupci řecké, súdánské nebo ghanské mládeže se účastnili festivalu přes zákaz národní vlády.
Politické vedení československé delegace nacházelo společný jazyk především s ortodoxními představiteli socialistické mládeže, kteří odmítali veřejně
odsoudit stalinismus. Nejintenzivnější kontakty navazovalo československé
vedení s východoněmeckými a bulharskými funkcionáři. Privilegovaný status
byl vyhrazen sovětské kulturní delegaci, jejíž členové a členky z leningradského
baletního souboru zapůsobili mimořádným dojmem na „buržoazní“ vrstvy vídeňské společnosti. Ve srovnání s posledním festivalem uspořádaným v Moskvě,
se změnil postoj řadových účastníků polské výpravy, kteří neprojevovali otevřeně antipatie k Sovětskému svazu a socialismu. Oslavováni byli také čínští
operní umělci a umělkyně. Zda pobyt představitelů nadnárodní generace „socialistické“ mládeže v „kapitalistickém“ městě překonal „buržoazní“ předsudky proti socialismu, jak se domníval autor zprávy, zůstávalo otevřenou otázkou. Stejně tak bylo těžké odpovědět, nakolik několik týdnů trvající přítomnost
socialistických delegátů ve Vídni změnila kulturní vzdálenost „buržoazních“
společenských skupin k domácím stoupencům socialismu. Vídeňský festival
mládeže mohl do určité míry přispět k veřejné viditelnosti komunistického
hnutí, jak doufal československý zpravodaj, který napsal:
116
Slovenský Národný archív, f. SÚV ČSM – Bratislava, kr. 40/311, Zpráva o priebehu a výsledkoch VII. svetového festivalu mládeže a študentstva vo Viedni a činnosti československej delegácie.
66
speed sbornik.p65
66
5.5.2010, 11:25
P¯edstavy ËeskoslovenskÈ ml·deûe o z·padoevropskÈ levici p¯ed rokem 1968
ÑrakouötÌ soudruzi se v†mnoha diskusÌch vyj·d¯ili ve smyslu, ûe festival pomohl
aktivizaci komunistickÈ stranÏ Rakouska, svobodnÈ rakouskÈ ml·deûÌ a†vöem pokrokov˝ch sil·m Rakouska Ö na velkÈ mÌrovÈ manifestaci na Ringstrasse a†Heldenplatz p¯iöli komunistÈ z†celÈho Rakouska Ö podle mÌnÏnÌ nÏkter˝ch rakousk˝ch soudruh˘, VÌdeÚ podobnou manifestaci nevidÏla od roku 1945Öì117
Jak bylo řečeno, vídeňští stoupenci socialismu rozšířili prostor pro transnacionální mobilitu mnoha příslušníků a příslušnic poválečné generace ze socialistických, kapitalistických a koloniálních společností. Rakouští komunisté se
angažovali při organizaci festivalu většinou dobrovolně ve volném čase a na
úkor osobního pohodlí. Pracovali jako pořadatelé, prováděli městem, hlídali
kempy jednotlivých delegací nebo pomáhali s každodenním provozem. Jejich
myšlenkový svět měla určovat důvěra mezi mladými lidmi, která by překovávala všechny rasové, národní, etnické, pohlavní, třídní a náboženské rozdíly.
Velmi silně zůstávaly polarizované ideologické odlišnosti. Jak mocně byly
podobné představy svázány s poválečnou generací, ukazoval příklad klubu socialistické mládeže v Praterstrasse, ve kterém drželi hlídku starší funkcionáři
rakouské socialistické strany. Činovníci vedli diskuse a zajišťovali zábavu pro
členy a členky jednotlivých národních organizací mládeže. Interiér „levicového“ klubu byl zařízen moderním švédským nábytkem, televizí, magnetofonem
a gramofonem. V dalších místnostech se nacházela herna, fotokomora a restaurace. Její bar navštěvovalo mnoho účastníků středoevropských delegací,
kteří si objednávali levnou Coca-Colu. Polskou a maďarskou výpravu klub
v Praterstrasse inspiroval natolik, že dokázali řadu prvků jeho interiéru a některé
body programů prosadit v domácí klubové scéně.
Myšlení československého zpravodaje ovlivnily nejen představy o prostoru,
nýbrž také alternativní představa mocenského řádu. Odlišné významy spojované s československým socialismem založené na intelektuálním transferu konkurovaly etablovanému výkladu marxismu-leninismu. Často nabývaly bizarní
podoby, jako když např. starší funkcionář Rakouské socialistické strany tvrdil,
že československá společnost má více společného se západní Evropou než polská
nebo jugoslávská. Založení neutrálního dunajského soustátí Československa
a Rakouska údajně bránil pouze odmítavý postoj pražských elit k požadavkům
sudetských Němců na odškodnění a právo na vlast.118 Politická kontroverze
rakouského socialisty s delegátem ÚV ČSM, o které informoval československý zpravodaj, však poukazovalo spíše na ortodoxní představy svazáckých funkcionářů než na „skutečné“ politické mínění rakouské sociální demokracie. Funk117
118
Ibid., str. 4.
Ibid., str. 4.
67
speed sbornik.p65
67
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
cionáři ČSM spojovali ve svých úvahách rakouskou sociální demokracii s habsburským impériem z doby před první světovou válkou stejně tak s nároky na
uznání vyhnaných sudetských Němců. Nedůvěru svazáckých funkcionářů prohlubovaly marxisticko-leninské stereotypy tzv. sociálně-demokratického sociálfašismu. Sociálfašismus zabránil v meziválečném období solidaritě sociální
demokracie s komunistickou stranou a usnadnil nástup nacistického panství.
Podle stalinistů a stalinistek musely široké vrstvy obyvatelstva v kapitalistické společnosti přijmout hodnotové představy ekonomicky nezávislé „buržoazie“.119 Jednotlivci i skupiny se cítili být zneuznány v určitých aspektech svých
schopností nebo vlastností. Nabyli přesvědčení, že občansko-kapitalistický řád
dostatečně neuznával jejich kulturní výkony. Naproti tomu socialistická společnost měla mnohem více uznat každodenní potřeby, zájmy, nároky a požadavky těchto sociálně vyloučených a stojících na okraji. Mladí rolníci a dělníci
měli společně se studenty vytvořit nadnárodní generaci socialistické mládeže,
kterou charakterizoval stejný životní styl. Stalinismus se pokusil všechny odlišnosti stigmatizovat a marginalizovat. Generace socialistické mládeže měla
být zformována také prostřednictvím demokratizace zahraničních cest a masové
účasti na mezinárodních slavnostech. Způsob života polské, české, slovenské
nebo maďarské mládeže měl být založen na důvěře a toleranci ke kulturním
rozdílům. Mezinárodní kontakty a vazby měly postupně vytvářet vzájemné porozumění a sjednotit odlišné názory. Nicméně pražské vedení komunistické
strany stejně tak svazáčtí funkcionáři i nadále autoritativně určovali, komu budou
cesty do zahraničí povoleny nebo zamítnuty. Zvyšující se počet účastníků a účastnic zahraničních cest stejně tak kontakty se západoevropskou levicí rozšiřovaly jejich ideologické obzory a vystavily jejich světonázorové přesvědčení procesu permanentní myšlenkové revize. S oslabením cenzury pronikaly získané
„heretické“ představy postupně do veřejné diskuse a konkurovaly jednotnému
výkladu marxismu-leninismu. V roce 1968 pak „heretické“ představy zcela
ovládly oficiální diskurs a nepochybně přispěly k jeho názorové pluralitě.
119
Národní archiv, f. ÚV ČSM – Praha, kr. 106/9, Referát na IX. plenární zasedání ÚV ČSM
o školách III. stupně a vysokých školách.
68
speed sbornik.p65
68
5.5.2010, 11:25
Jakub Jareö
Studenti mezi radikalitou
a†Ñsmyslem pro realituì. ProtestnÌ akce
na FilozofickÈ fakultÏ Univerzity Karlovy
od srpna 1968 do dubna 1969
Od okupace Československa v sprnu 1968 až do nástupu Gustáva Husáka
do vedení KSČ v dubnu 1969 se na vysokých školách v Československu odehrály tři významné studentské akce, které reagovaly na politickou situaci ve
státě. Byly jimi listopadová stávka na podzim 1968, sebeupálení Jana Palacha
v lednu 1969 a tzv. palachiáda, která mu následovala a Dny polednové politiky
v dubnu 1969. Společným rysem těchto akcí byla na jedné straně snaha studentů zabránit počínající normalizaci, na straně druhé pak jejich faktický neúspěch. Smyslem tohoto příspěvku nebude chronologické shrnutí fakt o zmíněných studentských akcích, spíše se pokusím nabídnout jakési (snad) provokativní
zamyšlení nad tím, zda a nakolik byly tyto akce skutečně radikální, a to jak co
se týče formy protestu, tak jeho programových cílů. Budu se ptát, jaké požadavky studenti ve svých prohlášeních kladli, ke komu byly směrovány a zda
měli studenti nějaký plán pro případ, že se situace ve státě nezlepší. Za druhé
mne budou zajímat důsledky zvolené formy protestů, zvláště u listopadové
okupační „stávky“.
Ačkoliv se studentské akce odehrávaly na většině vysokých škol a fakult
v celé zemi, budu vycházet především z jejich projevů na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy. Důvody pro to mám dva. První je obecnější: Filozofická
fakulta UK byla hlavním centrem tehdejších akcí a protestů a jako jejich centrum byla vnímána i veřejností. Druhý důvod je osobnější: už více než rok se
probírám spolu s dalšími kolegy archivem základní organizace KSČ na
Filozofické fakultě UK a nově také palachovským fondem v Archivu bezpečnostních složek. Kromě jiného je v obou fondech řada dokumentů, které se
týkají studentského hnutí ve zmiňovaném období. Ty byly také hlavním pramenem pro tento příspěvek.
Studentské akce v roce 1968 se neobjevily naráz. Studenti byli samozřejmě
velmi aktivní již v průběhu 60. let, ještě výrazněji se pak aktivizovali během
pražského jara, kdy byly na fakultách zakládány Akademické rady studentů
a na celorepublikové úrovni vznikl Svaz vysokoškolských studentů. Tento pohyb pokračoval i po srpnu 1968 a především v období od listopadu 1968 do
dubna 1969, kdy se studenti stali skupinou, která nejvýrazněji a nejvytrvaleji
vzdorovala počínající normalizaci.
69
speed sbornik.p65
69
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Tato jejich role se začala plnit především v souvislosti s listopadovou okupační stávkou. Stávka nepřišla z čistého nebe – již od září se o stávce na vysokých školách přemýšlelo, několikrát byla dokonce vyhlášena stávková pohotovost. V průběhu podzimu pak pro stávku přibyly další argumenty: v říjnu 1968
Národní shromáždění schválilo Smlouvu o podmínkách a dočasném pobytu
sovětských vojsk na území ČSSR, která k nevoli studentů neudávala přesné
datum jejich odchodu; počátkem listopadu cenzura na jeden měsíc pozastavila
časopisy Reportér a Politika; dále se přitom rozšiřovaly okupantské ilegální
tiskoviny; vedení KSČ bylo stále smířlivější a stále více hlasů v nich získávali
oportunisté jako Gustáv Husák a další. Bezprostřední podnětem pro stávku se
stal zákaz veřejné manifestace na Mezinárodní den studentů 17. listopadu. Studenti vedení Akčním výborem pražských vysokoškoláků se proto rozhodli, že
obsadí budovy svých fakult a budou manifestovat po několik dní za jejich zdmi.
Na Filozofické fakultě UK začala okupační stávka již v neděli 17. listopadu, tedy s mírným předstihem před domluveným termínem, který byl stanoven na pondělí 18. listopadu od 8.00 hodin ráno. Podnětem k tomu byla diskuse s členy ÚV KSČ děkanem Jaroslavem Kladivou a filozofem Karlem Kosíkem,
kteří se právě vrátili z plenárního zasedání ÚV KSČ a informovali o normalizačních usneseních, která tam byla přijata.
Průběh stávky na FF UK byl podobný tomu, co se odehrávalo na jiných
fakultách. Studenti se spacáky se nastěhovali do poslucháren, přes den se pořádaly semináře a diskuse, které se týkaly především současné domácí i světové
politiky, na fakultu přicházeli hosté (na FF UK například novináři Karel Kyncl
a Luboš Dobrovský, spisovatel Josef Škvorecký, herci z divadla Rokoko, Jiří
Suchý a Jiří Šlitr, Radek Brzobohatý, šachista Luděk Pachmann a další). V noci
studenti v posluchárnách přespávali. Když se o stávce dozvěděla veřejnost, začali
lidé chodit k budovám fakult, aby studenty podpořili. Přinášeli s sebou nejrůznější dary – od finančních (na FF UK se do stávkového fondu vybralo 4500,- Kč)
až po naturální (kromě jiného dostali studenti také 7000 vajíček od zemědělského družstva z Mnichovic u Strakonic).120
O tomto stávkovém koloritu se popsalo už hodně papíru, nebudeme se mu
proto dále věnovat. Naším tématem je ostatně něco jiného: programové cíle,
které si studenti vytkli jako své hlavní požadavky. Byly obsaženy v dokumentu
s názvem „Deset bodů pražských vysokoškoláků“, který vycházel z „Deseti
bodů“ schválených Svazem vysokoškolských studentů.
120
Hanousek, Ivan: Šli s námi, in: Universita Karlova. 4. 12. 1968.
70
speed sbornik.p65
70
5.5.2010, 11:25
Studenti mezi radikalitou a†Ñsmyslem pro realituì...
Jeho jednotlivé položky nebyly ve vlastním slova smyslu politickými požadavky – byly to spíše obecné principy, které měly být podle studentů ve společnosti realizovány. Prvním a nejdůležitějším bodem byla výzva, aby základnou československé politiky byl Akční program KSČ schválený v dubnu 1968.
Akční program byl také do velké míry inspiračním východiskem pro všechny
další body. V nich se konstatuje, že 2) nemá dojít ke kabinetní politice; že
3) zavedení cenzury je pouze dočasné opatření a má po půl roce skončit; že
4) nesmí být dotčena svoboda shromažďování a spolčování; že 5) musí být
zaručena svoboda vědeckého bádání, literárního a kulturního projevu; dále že
6) musí být zajištěny osobní a právní jistoty občanů; že 7) politici, kteří ztratili
důvěru, odejdou z funkcí; že 8) se bude pokračovat v zakládání podnikových
rad; že 9) svoboda výjezdu do zahraničí bude zaručena a že 10) zahraniční
politika nesmí být v rozporu s Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských
práv.
Všech deset bodů bylo formulováno ve zvláštní neosobní formě: studenti
psali, že „nedojde ke kabinetní politice“, že „bude zaručena svoboda vědeckého bádání“ a tak dále. Nebylo tak zcela explicitně řečeno, kdo konkrétně je za
naplnění těchto svobod zodpovědný.
V celém dokumentu jsou pouze dva konkrétnější požadavky: ve třetím bodě
se uvádí, že zavedení cenzury je opatření pouze dočasné a nebude trvat déle
než půl roku. Studenti na tomto jediném místě naznačují časový horizont, do
kdy má být jejich požadavek splněn. Druhým konkrétnějším požadavkem je
výzva v sedmém bodě: Ti, kteří ztratili důvěru a nikdy dostatečně neobjasnili
svá stanoviska, nebudou setrvávat ve významných funkcích.
Ani tyto dva požadavky, jakkoliv byly konkrétnější než všechny ostatní,
nebyly radikální. V prvním případě bylo zastavení cenzury odsunuto na dobu
za půl roku, ve druhém pak nebylo jmenováno žádné konkrétní jméno a ovšem
ani časový údaj, do kdy mají zkompromitovaní politici odstoupit. Všem deseti
bodům je pak společné, že nestanovují žádné ultimátum – tedy hrozbu, co se
bude dít, pokud požadavky nebudou splněny. Jediný náznak ultimáta se nachází v textu připojeném k Deseti bodům, v němž studenti píší: „Budeme-li přesvědčeni, že činy naší vlády a vedení KSČ nesměřují výrazně k výše uvedenému cíli, vystoupíme znovu.“ Ani to však nelze označit za ultimátum. Chybí zde
jakékoliv stupňování, jakákoliv výhružka; stejně tak není uveden žádný časový
horizont pro toto další vystoupení.
Pokud Deset bodů shrneme, můžeme říci, že v nich studenti nekladli politikům konkrétní požadavky, ale spíše jejich prostřednictvím připomenuli politikům hlavní principy pražského jara s implicitní výzvou, že se od nich nesmí
71
speed sbornik.p65
71
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
odchýlit (pokud nechtějí zklamat svůj lid). Tento mravní (a nikoliv jasně politický) apel Deseti bodů podtrhuje také dopis, v němž studenti vysvětlovali smysl
a charakter své stávky dělníkům a rolníkům. Obracejí se v něm nepřímo také
na politiky, když píší: „Nechceme se smířit s tím, (...) že se dokonce nejvyšší
představitelé naší strany a státu, kteří mají upřímnou a plnou podporu našeho
lidu, bojí hovořit otevřeně o svých problémech a starostech před svým lidem.“
V závěru dopisu již reformní politiky oslovují přímo: „Zůstaňte věrným obrazem (...) hodnot našeho lidu, jste jeho součástí.“ 121
Opatrnost studentského programu byla podtržena i formou protestu, kterou
si zvolili. Okupační stávka totiž jejich protest fakticky uzavřela za dveře fakult
a znemožnila jeho větší přenesení do veřejného prostoru. Někteří radikální studenti sice navrhovali, aby se stávka přesunula také mimo prostory fakult (do
podniků), ale většina jejich kolegů takové návrhy nepodpořila.122 Záměrná opatrnost (jistě i jako předběžné opatření proti případnému policejnímu zásahu)123
opět vyplývá i z dopisu určenému dělníkům a rolníkům: „Stávka má čistě lokální charakter a probíhá přímo v prostorech našich vysokých škol. Nemá charakter destruktivní a nenaruší kvalitu našeho dalšího studia. Se stávkou jsou
solidární i naši učitelé. Udržujeme pořádek na fakultách vlastními silami;
v žádném případě nebude poškozeno zařízení ani prostory fakult ani nebude
narušen veřejný pořádek. Prokazujeme uvědomělou a organizovanou kázeň
i v této mimořádné akci, jakou je naše stávka.“
Dalším příkladem, nakolik byla opatrnost vnímána jako hlavní deviza studentské akce, je i hodnocení, kterým stávku popsal studentům nakloněný Vysokoškolský výbor KSČ. V jeho stanovisku se uvádí, že studenti se „distancovali od hlasů požadujících rozšíření akcí mimo akademickou půdu a rozvážným
jednáním na některých závodech a středních školách prokázali smysl pro realitu a přispěli k udržení pořádku.“ 124
Zanedlouho po listopadové stávce však jeden radikální čin ze studentského
prostředí a konkrétně z Filozofické fakulty UK přesto vzešel. V říjnu 1968 začal na FF UK studovat Jan Palach; nastoupil hned do druhého ročníku, protože
121
122
123
124
Dopis viz Archiv bezpečnostních složek, f. H 682, sv. IX, str. 50–51.
Jaroslav Suk, jeden z radikálních studentů, uvádí ve svých vzpomínkách, že původním
smyslem listopadové stávky bylo pro skupinu jejích iniciátorů rozpoutání stávky generální. Viz Suk, Jaroslav; Hochman, Jiří; Filip, Ota: Počátky odporu proti normalizačnímu
režimu ve vzpomínkách účastníků, in: Cuhra, Jaroslav (ed.). Materiály, studie dokumenty. Ústav pro soudobé dějiny, 8/1997, str. 14.
Policie zasáhla obušky proti demonstracím 6. a 7. listopadu 1968.
Hodnocení stávky vysokoškolských studentů 18. – 21. 11. 1968, ÚSD AV ČR, sb. KV ČSFR,
P 87. (Slova „smysl pro realitu“ zvýrazněna autorem).
72
speed sbornik.p65
72
5.5.2010, 11:25
Studenti mezi radikalitou a†Ñsmyslem pro realituì...
na fakultu přestupoval po předchozím studiu na Vysoké škole ekonomické.
V listopadu se na fakultě zapojil do okupační stávky, ovšem z jejího průběhu
a hlavně z jejích výsledků byl pravděpodobně spíše zklamaný. Vyplývá to alespoň ze vzkazu, který poslal na fakultním shromáždění 6. ledna 1969 studentskému vůdci Luboši Holečkovi. Nabízel v něm Holečkovi jeden svůj nápad:
„Za současné situace je jasné, že isolovaná akce studentstva, ať již jde o stávku,
či demonstraci, je neúčelná. Je totiž nasnadě, že bez pomoci ‚hromadných sdělovacích prostředků‘ se nemůže vyvolat žádná účinná akce v celonárodním
měřítku, například generální stávka. Navrhuji akci, jenž se na první pohled
může zdát bláznivá (možná, že bláznivá je), na místo nějaké demonstrace se
mě jeví účelnější a efektivnější, obsadit rozhlas a vysílat výzvu ke stávce za
zrušení cenzury a za Smrkovského (např.). ... Vlastní akci by mohla provést
poměrně malá skupina a teprve dodatečně by se kolem rozhlasu na pokyn shromáždila masa studentů (nedaleko je budova VŠE – 3 000 posluchačů).“ 125
Odpověď od Luboše Holečka Palach nedostal, dopis našla StB uložený v jedné
kanceláři na Univerzitě Karlově až o několik měsíců později. Již z tohoto dopisu vidíme radikalitu, s níž Palach k tehdejší realitě přistupoval. Byla to jistě
radikalita naivní a nevědomá si všech důsledků – obsazení rozhlasu by jistě
nebylo tak snadné a rozhodně by nezůstalo bez rychlé reakce.
V polovině ledna 1969 se Palach odhodlal k akci, při které svoji dosud
pouze promýšlenou radikalitu proměnil v konkrétní čin. Došel k tomu, že požadavky, které tehdy rezonovaly ve společnosti, nebude možné prosadit bez
nátlaku na politiky. Vzhledem k tomu, že mu chyběly jakékoliv prostředky,
které by mohly mít naději na úspěch, nasadil do politického boje vlastní život.
Napsal dopis, v němž zformuloval dva konkrétní požadavky, které tehdy hýbaly společností: požadoval za 1. okamžité zrušení cenzury a za 2. zákaz rozšiřování „Zpráv“ (ilegálních okupantských novin). Na jejich podporu se pak rozhodl veřejně upálit s tím, že jeho upálení bude pouze první v řadě, pokud by
nebyly požadavky do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, splněny. Pak měly podle
Palacha přijít další lidské pochodně. Dnes už je asi jisté, že Palach zvolil toto
varování pouze jako součást své strategie a že žádná skupina, která by se upalovala dál, neexistovala. To ovšem nic nemění na smyslu Palachova činu, který
přinesl do československého prostředí dosud nepoznanou radikalitu a také věcnost: Palach zformuloval dva jasné požadavky, stanovil pro jejich splnění pětidenní ultimátum a posléze své odhodlání za nimi stát podpořil jasným (byť
extrémním) činem.
125
Dopis Jana Palacha Luboši Holečkovi, Archiv bezpečnostních složek, f. H 682, sv. 1.
73
speed sbornik.p65
73
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Studenti na tuto radikalitu až na výjimky nenavázali. Pohřeb Jana Palacha
a několik manifestací a demonstrací, které se po jeho smrti odehrály, sice přinesly záplavu rezolucí a závazků k další činnosti, prakticky se však studenti
k žádné důraznější aktivitě za prosazení Palachových požadavků neodhodlali.
Jakousi labutí písní studentského hnutí z doby pražského jara a tím také jedné
studentské generace pak byly Dny polednové politiky, které se odehrály v dubnu
1969. Byly vyhlášeny na vysokých školách 14. dubna mezi 8 a 20 hodinou,
jejich náplň byla velmi podobná jako u listopadové stávky – konaly se semináře a diskuse. Ovšem účast již byla výrazně menší a výsledek také: jestliže po
listopadové stávce zbývala naděje, tak po dubnu 1969 již nebyla ani ta.
Jedinou studentskou skupinou (byť studentskou jen zčásti), která ve větších
a radikálních akcích pokračovala i po tomto datu, bylo Hnutí revoluční mládeže. Jeho akce však už měly spíše omezený dopad a ostatní studenty, tedy jejich
naprostou většinu, se jimi k další aktivitě již strhnout nepodařilo.
Nad studentskými akcemi z let 1968 a 1969 se nám nabízí několik otázek.
Jako hlavní především ta, zda největší z nich – listopadová okupační stávka –
byla doopravdy skutečnou stávkou, tedy akcí, která usiluje o prosazení jasných požadavků. Mnohem spíše se totiž zdá být jakousi manifestací, v níž
studenti (včetně velké části pedagogů) vyjádřili svoji vzájemnost a společné
přesvědčení, že situace ve státě je neuspokojivá a že je potřeba s ní něco udělat. Jejich manifest nalezl velký ohlas v široké veřejnosti (i přes embargo, kvůli kterému nemohly sdělovací prostředky o stávce informovat) a po delší odmlce, kdy se společnost postupně smiřovala se stále rostoucími trendy
k normalizaci, veřejné mínění výrazně aktivizovala. Ovšem tím také úspěchy
stávky končí. Jako politický protest skončila stávka neúspěchem, což potvrdil
i vývoj v dalších měsících.
Bylo by samozřejmě nereálné očekávat, že by sami studenti mohli zabránit
nastupující normalizaci. Troufám si však tvrdit (jakkoliv bude taková úvaha
spekulací), že pokud by studenti ve stávce zvolili jinou taktiku, mohl být její
dopad (či alespoň přínos pro budoucnost) podstatně větší. Tím že pouze neadresně deklarovali obecné principy, nepřinutili jednotlivé politiky k tomu, aby
se vůči jejich požadavkům jasně (a třeba negativně) vyhranili. Pokud by jejich
požadavky byly konkrétní a adresné, mohli dosáhnout minimálně toho, že by
oni sami a především veřejnost dříve a jasněji poznali, nakolik jsou reformní
komunisté ještě na jejich straně a nakolik se již vydali vlastní cestou.
Důvodů, proč většina studentů v letech 1968 a 1969 měla tendenci projevit
spíše „smysl pro realitu“ než smysl pro radikalitu, bylo samozřejmě více. Na
prvním místě stojí zcela nepochybně fakt, že se nacházeli ve vojensky okupo74
speed sbornik.p65
74
5.5.2010, 11:25
Studenti mezi radikalitou a†Ñsmyslem pro realituì...
vané zemi. Bez významu nebyla ani jejich čerstvá zkušenost s obušky potlačenou demonstrací, kterou prodělali jenom několik dní před listopadovou stávkou. Stejně tak ale při rozhodování o radikalitě protestu hrálo roli i to, že většina studentů ještě vkládala naději v reformní politiky a nebyla připravena je
hodit přes palubu.126 V neposlední řadě byl rozhodující také ten fakt, že většina studentů – stejně jako v každé jiné době – je ze své povahy spíše pasivní
a umírněná. Tato většina už jen svým počtem porazila radikály, kteří měli na
počátku dalekosáhlejší plány. Tento „konflikt“ mezi umírněnou většinou
a radikály i důvod, proč nakonec „zvítězila“ většina, popisuje ve svých vzpomínkách velmi přesně Jaroslav Suk: „Jestliže většina stávkujících brala za
účel stávky podporu reformní vlády, my radikálové jsem ji stále více chápali
jako akci nátlakovou a částečně protivládní, tj, začínali jsme v reformním křídle vidět ústupkáře. (...) Uvnitř radikálního křídla se ovšem o účelu stávky
příliš nediskutovalo, většinu energie zabralo jen stávku udržet.“127
126
127
Radikálnější studenti o tomto rozchodu s reformními politiky uvažovali. Dokládá to např.
dokument Zpráva o jednání se s. Erbanem – 27. 11. 1968 v budově ÚV NF, ABS, f. H 682,
sv. IX, str. 71–72. Karel Kovanda v něm uvádí, že radikální studenti při formulování programu stávky přemýšleli o vyjádření nedůvěry Dubčekovi. Nakonec však souhlasili s minimální variantou Deseti bodů.
Suk, Jaroslav..., c.d., str. 27.
75
speed sbornik.p65
75
5.5.2010, 11:25
MladÌ, leviceHolubec
a rok 1968
Stanislav
SvÏtov· revoluce 1968
128
podle Immanuela Wallersteina
V dnešních úvahách o roce 1968 obvykle nezaznívá jedna otázka: Je náhoda, že pokus o československou reformu nastal v roce 1968 nebo to nějak souviselo se zahraničními událostmi? Z této otázky plyne otázka druhá a sice,
jaká byla podstata roku 1968 resp. k jakému typu společnosti směřoval vývoj?
Nesdílíme samozřejmě dnes v médiích opakované tvrzení, že šlo o vnitřní boj
mezi dvěma frakcemi jedné zločinecké organizace nebo stále omílané klišé
o „cestě k demokracii“ a jsme si velmi dobře vědomi platnosti postřehu Slavoje Žižka, že „ruské tanky zachránily mýtus pražského jara“129, neboť pokud by
nepřijeli, buď by stranické vedení demokratizační proces sama potlačilo, nebo
by se Československo vydalo na cestu ke kapitalizmu. Zajímavou odpověď na
výše zmíněné otázky nám nabízí myšlení amerického sociologa a historika
Immanuela Wallersteina130, představitele neomarxistické sociologie a zakladatele teorie světového systému. Mimo jiné i zásluhou překladu a publikace jeho
tří knih v posledních letech přechází do diskurzu české akademické levice jím
vytvořené pojmy jako centrum, periferie, semiperiferie, hegemonie, eurocentrizmus a další.131 Wallerstein pokládá rok 1968 za jednu z klíčových událostí
moderní historie s hlubokými kořeny. Dříve než se dostaneme k událostem
tohoto roku v jeho pojetí, načrtněme alespoň stručně dlouhý příběh podle Wallersteina, na jehož konci se rok 1968 nachází.
HlubokÈ ko¯eny roku 1968
Světosystémový přístup tvrdí, že zatímco se světová ekonomika a mezistátní
systém utvářeli v západní Evropě od 16. století, aby do konce století devatenáctého pohltil celý svět, teprve od doby Velké francouzské revoluce se v západní
128
129
130
131
Tato studie vznikla v rámci plnění grantového projektu POSTDOC ZČU.
Žižek, Slavoj: Podkova nade dveřmi. Praha, vvp avu, 2008. str. 85
Wallerstein, Immanuel: The Modern World-System, I. Capitalist Agriculture and the Origins of the European World-Economy in the Sixteenth Century. New York – London,
Academic Press, 1974. Týž: The Modern World-System, II. Mercantilism and the Consolidation of the European World-Economy, l600–l750. New York, Academic Press, 1980.
Týž: The Modern World-System, III. The Second Great Expansion of the Capitalist WorldEconomy, 1730–1840‘s. San Diego, Academic Press, 1989.
Blíže viz Holubec, Stanislav: Immanuel Wallerstein a moderní světový systém. in: Šubrt
Jiří (eds.). Historická sociologie. Plzeň, FF ZČU – vyd. a nakl. Aleš Čeněk, 2007, str. 413–438.
Týž: Teorie světového systému Immanuela Wallersteina. in: Šubrt, Jiří (ed.). Soudobá
sociologie I. (Teoretické koncepce a jejich autoři). Praha, Karolinum, 2007, str. 9 –39.
76
speed sbornik.p65
76
5.5.2010, 11:25
SvÏtov· revoluce 1968 podle Immanuela Wallersteina
Evropě utváří jeho geokultura.132 Tímto pojmem má Wallerstein na mysli jakési ideologické lešení samotného světového systému. Jejím základem se v době
francouzské revoluce staly dvě myšlenky: První, že politická změna je přirozená a druhá, že veškerá moc pochází z lidu. Na základě těchto pouček se vynořily
tři základní ideologie, které vytvořily geokulturu moderního světového systému. Jednalo se o liberalizmus, konzervativizmus a radikalizmus/socializmus.
Konzervativizmus chtěl vše zabrzdit, radikalizmus chtěl vše urychlit a liberalizmus se nacházel někde mezi nimi.133
Každá z těchto ideologií měla své hlavní téma, kterými neutralizovala tzv.
dangerous classes (tj. chudé vrstvy). Bylo to volební právo, sociální stát a národní identita. Přímé, rovné a všeobecné volební právo prosazovali liberálové
a socialisté. Sociální stát prosazovali socialisté i někteří konzervativci. Konečně národní identita se stala hlavní agendou konzervativců. Podle Wallersteina
spolu ale tyto tři ideologie po celé 19. století pozoruhodně dobře koexistovaly
a v mnoha oblastech se navzájem nelišily, např. ve svém vztahu ke kolonializmu.
V rámci konzervativní a radikální odnože geokultury světového systému se
vytvořily od počátku 20. století dvě krajní složky: V rámci konzervativců to
byli ti, kteří se později nazývali fašisty a v rámci radikálů/ socialistů to byli
revoluční socialisté. Pokus krajních konzervativců změnit světový systém v impérium nevyšel a tento směr byl poražen ve dvou světových válkách (Wallerstein s oblibou hovoří o jednom globálním střetnutí v letech 1914 – 1945, které
bylo pokusem Německa změnit světový systém ve světové impérium). Naopak se zdálo, že krajní odnož radikálů bude úspěšnější. Tato hnutí, jež Wallerstein nazývá protisystémovými, se dostala k moci po roce 1945 téměř na celém světě. V západní Evropě začala uskutečňovat program výstavby sociálního
státu, ve východní Evropě program výstavby společnosti sovětského typu a ve
třetím světě se objevila v podobně národně osvobozeneckých hnutí s programem
dekolonizace a hospodářského rozvoje.
Za svůj cíl si hnutí na semiperiferii a periferii kapitalistického světového
systému zvolila „dohnat a předehnat“ jádro systému. K jeho uskutečnění měla
přispět tzv. dvoustupňová strategie: Nejprve ovládnout stát a potom jeho pomocí přeměnit celou společnost. V prvním kroku byla často úspěšná, ovšem
své heslo „dohnat a předehnat“ nenaplnila, protože jak Wallerstein ukazuje na
mnoha místech, je mobilita zemí ve světovém systému velmi obtížná a dochází
132
133
Wallerstein, Immanuel: World Systems Analysis: An Introduction. Durham, Duke University Press, 2004, str. 93.
Wallerstein, Immanuel: The End of What Modernity? in: Wallerstein, Immanuel: After
liberalism. New York, the new Press, 1995, str. 130 – 131.
77
speed sbornik.p65
77
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
k ní jen velmi zřídka. Samozřejmě se při prosazování dvoustupňové strategie
antisystémová hnutí dopustila mnoha svévolných činů a zločinů. Naopak v centru sice dosáhla značného zlepšení postavení širokých vrstev ve společnosti,
ale nedokázala vyřešit problémy odcizení v moderním světě, na což jsou obzvláště citliví intelektuálové a studenti. Díky tomu rostla během 60. let s těmito
hnutími všude na světě všeobecná nespokojenost.
Podle Wallersteina nebyl Sovětský svaz a jeho satelity nikdy skutečně socialistickými státy. Vzhledem k tomu, že fungovaly v rámci mezinárodního systému kapitalistických států a v rámci kapitalistické světové ekonomiky, a vzhledem k tomu, že obě skutečnosti měly obrovský vliv na jejich strukturu a vývoj,
není možné hovořit o jejich socialistickém134 charakteru. Tento argument, je
problematický ze třech důvodů: První důvod je, že podle marxistických kritiků
má Wallerstein sklon přeceňovat vliv obchodu a mezinárodních vztahů a podceňovat produkční způsob.135 Za druhé se zdá, že v padesátých a šedesátých
letech byl sovětský blok skutečně ekonomicky oddělen od kapitalistického světového systému a za třetí Wallerstein ignoruje nedostatek demokracie a existence
vnitřní represe v sovětském systému, což je podle našeho názoru hlavním důvodem, proč není možné nazývat sovětský blok socialistickým, neboť jak říkala Rosa Luxemburgová, socializmus především znamená svobodu pro jinak
myslící.
Jestliže dnes zaznívá v médiích názor, že „rok 1968 potvrdil nereformovatelnost komunizmu“136 , můžeme ve shodě s Wallersteinem odpovědět, že jestli
Pražské jaro něco potvrdilo, pak především imperialistický charakter SSSR,
tedy skutečnost, že z hlediska svého mezinárodního fungování sovětský blok
žádným socializmem nebyl. Imperialistický zásah Sovětského svazu ovšem
134
135
136
Ve shodě s Wallersteinem je pro nás socializmus ekonomicky vysoce rozvinutou společností, která je výrazně demokratičtější a výrazně rovnostářštější než soudobý pozdní kapitalizmus. Toho je samozřejmě dosaženo především převahou nekapitalistických forem
vlastnictví.
Viz Brenner, Robert: Brenner: The origins of capitalist development: A critique of NeoSmithian Marxism. in: New Left Review. 104/ 1977, str. 25–93. Podobný argument byl
použit o jeho tezi o začlenění Polska do kapitalistické světové ekonomiky v 16. století.
Wallerstein tak činí na základě faktu, že se Polsko účastnilo mezinárodního obchodu
s obilím a to i přesto, že byl podíl vyváženého obilí z celkové produkce malý (asi 5%)
a že přetrvávající produkční způsob byl feudálního charakteru. Nolte, Hans Heinrich: Die
Debate um das Weltsystem (Diskussionspapier, Mai 2002) (http://members.aol.com/
cnoltevgws/Weltsystemkonzept.html) Citováno dne 5. 5. 2008.
Blíže viz Křeček, Jan: Obraz roku 1968 v tisku na počátku 21. století (MF Dnes a Lidové
noviny 2000–2007). in: Köplová, Barbara; Wolák, Radim (ed.). Česká média a česká společnost v 60. letech. Radioservis 2008. str. 104–105.
78
speed sbornik.p65
78
5.5.2010, 11:25
SvÏtov· revoluce 1968 podle Immanuela Wallersteina
není možné připisovat nějaké sovětské asijské tradici nebo jej považovat za
logické vyústění komunistického útlaku, ale je nutné jej zahrnout do logiky
fungování kapitalistického světového systému, kde kdykoli je ohrožena něčí
hegemonie, nebo někdo naopak o hegemonii usiluje, roste pravděpodobnost
použití vojenské síly.
Kvůli všeobecné a celosvětové nespokojenosti se „starou levicí“ Wallerstein nazývá rok 1968 světovou revolucí.137 Nebylo to jenom Československo,
Francie, Německo a Spojené státy, ale i Čína, Mexiko, Japonsko nebo Tunisko, kde se protestovalo. Jestliže selhala antisystémová hnutí na periferii a semiperiferii světového systému během 50. a 60. let, ani západní sociální demokracie nebyly schopny splnit svůj program přeměny společnosti. Sociální stát
byl jejich uskutečněným cílem, ale poté měly obtíže nabídnout něco nového.
Rok 1968 byl proto podle Wallersteina především rokem nedůvěry ke staré
levici.
Všechna hnutí roku 1968 vycházela ze dvou myšlenek: První je tvrzení, že
osvobození člověka je všechno a modernita rozvoje techniky je pouhou pastí.
Druhé bylo, že stará levice138 všude na světě zklamala. Zklamala v západní
Evropě v podobě sociálních demokracií, které se od roku 1945 staly součástí
establishmentu, zklamala v sovětském bloku, zklamala v podobě národně osvobozeneckých hnutí ve třetím světě.139 Argumentem o stejné podstatě všech antisystémových hnutí roku 1968 Wallerstein nabourává v Česku rozšířený mýtus,
že pražské jaro bylo zápasem za „svobodu a demokracii“ zatímco západní revolty, byly pouhou klukovinou rozmazlených dětí plných iluzí o „komunizmu“,
které chtěli u nich doma nastolit to, o co už v Československu nikdo neměl
zájem.140
Přestože byla revoluce 1968 poražena politicky, podle Wallersteina se jí
podařilo otřást na světě od doby francouzské revoluce bezkonkurenčně převládající ideologií liberalizmu. Po roce 1968 dochází tedy k opětovnému osvobození ideologií radikalizmu a konzervativizmu z liberální náruče, v níž byly od
svého vzniku. Rok 1968 proto pro Wallersteina představuje obnovení naděje
137
138
139
140
Wallerstein, Immanuel: 1968, Revolution in the World-system. in: Wallerstein, Immanuel. Geopolitics and Geoculture. Cambridge (UK), Cambridge University Press, 1991. Původně vyšlo v: Theory and Society. 18/1989, str. 431–449.
Starou levicí má Wallerstein na myslí sociální demokraty, komunisty nebo národně osvobozenecká hnutí a všechna další antisystémová hnutí, která se především zaměřovala na
získání moci ve státě ať už revoluční nebo parlamentní cestou. Naopak pro novou levici je
charakteristická snaha o zisk kulturní hegemonie a o proměnu hodnot společnosti ze zdola.
Wallerstein, Immanuel: The End of What Modernity? c. d. str. 138.
Tento v Čechách rozšířený argument samozřejmě také ignoruje rok 1968 ve třetím světě.
79
speed sbornik.p65
79
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
ve změnu kapitalistického světového systému, naděje, která trvá dodnes. Rok
1968 je v historii moderního světového systému tím samým v ideologii, čím
byl rok 1914 v ekonomice. Jestliže od roku 1914 trvá až do dnes ekonomická
krize světového systému, od roku 1968 se k ní přidává i krize ideologická.
Rok 1968 byl podle Wallersteina zároveň poslední velkou revolucí. „Podzim národů“ 1989 byl jen jeho pokračováním. Také rok 1989 byl rokem nespokojenosti se „starou levicí“ panující dosud ve východní Evropě.141
Kritika Wallersteinova p¯Ìstupu
Wallersteinův přístup ovšem není bezrozporný. První námitkou je, že ve
svém pojetí ideologií věnuje nedostatečnou pozornost fašizmu. V rámci ideologie radikalizmu/ socializmu také přehlíží jeho stalinskou variantu, která vykazuje jisté podobnosti s nacistickou ideologií, ačkoli nesdílíme víru v nálepku
totalitarizmu, do kterého bývají tyto ideologie zařazovány. Házet do jednoho
pytle s nálepkou stará levice sociálně demokratické strany Západu a komunistické strany sovětského bloku nám nutně připadá jako přílišné zjednodušení
podobně jako v případě pojmu totalitarizmus.
V tomto bodu si Wallerstein podle mého soudu poněkud protiřečí. Na jedné
straně označuje Sovětský svaz za součást kapitalistické světové ekonomiky,
kterému dobře vyhovuje bipolarita studené války a nemá zájem, aby se okolní
svět vydal socialistickou cestou, na druhou stranu ale o zdejších komunistických stranách prohlašuje, že „z nich nikdy nezmizel antisystémový virus, který se v nich opakovaně (a ,horečně‘) se čas od času objevuje. Pokud se Gorbačov odvolává na ,leninizmus‘ proti ,stalinizmu‘ může být považován za jeho
reprezentanta“142 (psáno v roce 1989 pozn. SH).
Třetí námitka se týká návratu ideologií ke svým kořenům díky roku 1968,
a tedy i posilování jejich konfliktu v období po roce 1968 do dneška. Empirická fakta z hlediska společenského diskursu se s Wallersteinem v tomto neshodují: Zlatým věkem velkých konfliktů politických ideologií v západní Evropě
byla doba od nástupu industrializace a urbanizace, kdy je do moderní společnosti zapojena velká část obyvatel a toto období trvá přes dosažení všeobecného volebního práva až do 50. let 20. století, kdy je budován sociální stát, sociální
demokracie ustupuje od svého programu socializmu a přijímá sociálně tržní
hospodářství, konzervativci odstupují od svého programu autoritativního státu
a přijímají sociálně tržní hospodářství v křesťansko-demokratické podobě.
141
142
Wallerstein, Immanuel: The end of What Modernity? c. d. str. 140.
Wallerstein, Immanuel: 1968, Revolution in the World-system. c. d. str. 75.
80
speed sbornik.p65
80
5.5.2010, 11:25
SvÏtov· revoluce 1968 podle Immanuela Wallersteina
V politickém životě tehdy slábnou extrémní směry. Proto bych na rozdíl od
Wallersteina označil za období slábnutí ideologií v Evropě dobu od 50. let
20. století, jak ostatně argumentoval pro případ USA i Daniel Bell.143 Ostatně
rok 1968 bývá považován za poslední revoluční vzepětí „ideologické“ levice
v Evropě.
Na druhou stranu se domnívám, že je třeba velmi opatrně analyzovat situaci
od 70. let. Na jedné straně pokračuje individualizace a depolitizace společnosti, politické přesvědčení hraje stále menší roli v životě člověka, účast ve volbách klesá a sociálně demokratické strany směřují stále více ke středu. Na druhé straně ale vznikají i ideologie nové. V 70. letech to je hnutí zelených, v 80.
letech to je vzestup stran krajní pravice, v 90. letech to je vzestup neokonzervativizmu a počátkem 21. století možná vzestup nové radikální levice (např.
Die Linke v Německu, Socialistická strana Nizozemí). Tyto proměny naopak
dávají Wallersteinovi za pravdu.
Čtvrtým problémem Wallersteinova pojetí je skutečnost, že nová levice,
která se zrodila z roku 1968, je z hlediska síly již jen slabým odleskem levice
staré. Navíc stará levice rok 68 přežila a 70. léta znamenají její mocenský vzestup (např. vstup sociální demokracie do vlády ve Francii a v Rakousku). Rok
1968 nevedl k zásadním změnám politické krajiny v západní Evropě. Jeho jediným dítětem se ukázaly strany zelených, které pronikly do politiky v řadě
nejvyspělejších zemí, ale získaly zde podporu maximálně okolo 10 %, zatímco sociální demokracie si i přes rok 1968 svůj vliv udržela. Teprve další desetiletí ukážou, zda vznik nových stran nalevo od sociálních demokracií počátkem 21. století přinese oslabení jejich postavení.
Pátá námitka se týká zjednodušení role vládnoucí třídy. Podle Wallersteina
byl rok 1968 lidovou revoltou proti staré levici. Toto tvrzení není také zcela
přesné. V západní Evropě byly studentské revolty spíše zaměřené proti „establishementu“ jehož součástí sice někdy byly sociální demokracie, ale převažovaly v něm konzervativní složky. Ve většině zemí západní Evropy vládly tehdy konzervativní strany a sociální demokracie se dostávaly k moci teprve až
v 70. letech. Naopak v Československu v čele pražského jara stanula také část
československé vládnoucí třídy.
Šestá výhrada se nabízí proti Wallersteinovu obrázku světa studené války,
kde i přes rétoriku jsou oba dva hlavní protivníci – USA a SSSR ve skutečnosti s danou situací spokojení a bojují jen naoko. Zatímco SSSR jde o národní
143
Bell, Daniel: The End of Ideology: On the Exhaustion of Political Ideas in the Fifties.
Glencoe Free press, 1960.
81
speed sbornik.p65
81
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
rozvoj a dohánění, USA jde o dominanci v rámci světového systému, k němuž
je ideologicky opravňuje postavení hlavního protivníka SSSR. Wallerstein podle
mého soudu podceňuje skutečnost intenzity ideologického i ekonomického
střetnutí studené války, a ačkoli je možno uznat, že existovaly v USA a jinde
v jádru světového systému síly, kterým existence SSSR a jeho říše vyhovovala
(především tvůrci zahraniční politiky USA), byly zde i síly, kterým překážela
a měly důvod pracovat na jeho zničení (máme tím především na mysli nadnárodní korporace, pro které území, kde nemohly působit, znamenalo trvalou
ztrátu zisku). Ačkoli Sovětský svaz neusiloval o světovládu, neboť mu bylo
jasné, že by vznik socializmu v dalších velkých zemích vedl k oslabení jeho
postavení vůdce socialistického tábora, přesto i v SSSR existovaly síly doufající v přechod nejprve třetího světa a nakonec i jádra světového systému k sovětskému socializmu.
Pro interpretaci Československého pražského jara a jeho událostí Wallerstein podle našeho soudu opomíjí některé aspekty světového systému, které se
do jejich průběhu značně promítly (je třeba říci, že pražskému jaru nevěnoval
žádnou zvláštní studii). V několika větách svého eseje o roce 68 věnovaných
Československu pouze konstatoval, že „není náhoda, že nejvýraznější byly události v Československu, tedy zemi s obzvláště dlouhými a silnými tradicemi
ze třetí internacionály.“ (tj. i zde byly podle něj události bojem proti etablované
„staré levici“). A mylně uvádí že „vůdci pražského jara vedli svůj boj ve jménu
,humanistického komunizmu‘, tedy proti zradě hnutí, jíž byl stalinizmus.“144
Zde je nutno poznamenat, že pojem „komunismus“ v rétorice pražského jara,
na rozdíl od pojmu „socialismus s lidskou tváří“, zcela chyběl.
Ačkoli se české země a Slovensko do značné míry vyvázaly od konce 40. let
z hospodářských vazeb ke kapitalistické světové ekonomice, nikdy nebyly zcela
přerušeny jejich kulturní vazby na jádro světového systému. Po vlně kulturního
rusofilství v první polovině 50. let se začal opět projevovat zájem české společnosti o její již po několik staletí existující kulturní centrum. Vlna americké
hudby, kinematografie ale i literatury, která byla manifestací hegemonické role
USA ve světovém systému po roce 1945, se nevyhnula ani Československu.
Velmi pregnantně toto úsilí shrnul Ivan Sviták ve své odpovědi na otázku „odkud,
kam a s kým?“ v květnu 1968: „Z Asie, do Evropy a sami!“ V tomto světle je
třeba Pražské jaro vidět jako pokus českých zemí alespoň o symbolický návrat
do centra světového systému.
Ke kulturnímu obdivu západu patřil také obdiv jeho společenského modelu, který se začínal uplatňovat od 60. let zejména mezi mladou generací a naopak
144
Wallerstein, Immanuel: 1968, Revolution in the World-system. c. d. str. 70.
82
speed sbornik.p65
82
5.5.2010, 11:25
SvÏtov· revoluce 1968 podle Immanuela Wallersteina
počátky spojováni všeho „ruského“ a „socialistického“ do jedné nevábné hmoty. Máme řadu dokladů názorů mladých nejen obdivující americkou kulturu,
ale i schvalující útok USA na Vietnam. Mezi studenty na vysokých školách
byla komunistická orientace v 60. letech spíše výjimkou než pravidlem (např.
spolužáci vzpomínají na Jana Palacha jako na jediného komunistu v ročníku
na vysoké škole, který byl ovšem ovlivněn maoismem).145 Symbolický rozdíl
mezi československou proreformní mládeží a západní mladou radikální levicí
je vidět na skutečnosti, že zatímco se ti druzí oslovovali „soudružky a soudruzi“,
poté, co takto žertem oslovil sál plný mladých lidí v Praze Josef Smrkovský,
celé auditorium propuklo v úlevný smích.
Pod dojmem Wallersteinovy analýzy bychom se měli zaměřit na čtyři aspekty
zkoumání roku 1968, které jsou dosud českými badateli opomíjeny. Prvním
aspektem je mezinárodní srovnání. Podobný proces jako byl v roce 1968 v Československu, existoval i jinde ve světě. Československý případ byl nicméně
unikátní z hlediska skutečnosti, že se na straně revoluce ocitla i část vládnoucí
vrstvy. Naopak je nutné nepřeceňovat unikátnost sovětského vojenského zásahu. Vojenské intervence supervelmocí nebyly v tehdejším světě výjimkou. Např.
USA přepadly v roce 1965 Dominikánskou republiku nebo v roce 1966 Guatemalu. Není možné zapomínat ani na kontext války ve Vietnamu.
Druhé poučení je, abychom se nekoncentrovali pouze na samotný rok 1968,
ale zajímali se i o léta a desetiletí jemu předcházející. Wallerstein ukazuje, že
cesta k roku 1968 byla velmi dlouhá a úzce souvisí se vznikem moderních
politických ideologií po francouzské revoluci. Československý rok 68 lze v tomto kontextu vidět jako vyvrcholení tradice českého socialistického a komunistického hnutí, které patřilo z hlediska své síly ve střední a východní Evropě
k výjimečným.
Třetí doporučení je, abychom velmi podrobně zkoumali ideologii pražského jara. Jednalo se skutečně o odpor ke staré levici, o antikoloniální hnutí nebo
o obecný odpor vůči socializmu? Byl zamlčeným pozitivním programem Pražského jara, jak jej můžeme rekonstruovat z tehdejšího tisku návrat k parlamentní
demokracii, sociálně demokratický program, jugoslávský model nebo něco zcela
jiného?
145
Jeho spolubydlící na koleji Jan Mészáros po jeho činu uvedl: „Jedná se o člověka zdvořilého, slušného vystupování. Je velmi racionální, tvůrčí typ. Je velmi temperamentní až
vznětlivý. Je rovněž velmi zásadový. Svým přesvědčením je to komunista v tom nejlepším slova smyslu. Jeho zájem o politické dění byl značný. Docházel na čínské velvyslanectví pro různé materiály Maa apod. To, že byl komunista, bylo na fakultě dost ojedinělé, proto byl spolužáky přezdíván bolševik.“ Křižanová, Rebeka: Zásadový samotář, naivní
marxista. In: Týden, 17. 1. 2001, str. 24.
83
speed sbornik.p65
83
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Čtvrté doporučení zní, abychom přestali vidět Sovětský svaz jako jednolitého obra zasazujícího úder, ale zkoumali, jaké síly v sovětské vládnoucí vrstvě invazi prosazovaly (pravděpodobně generalita), jaké síly naopak invazi bránily? Wallerstein ukazuje svým psaním, že i pozice Sovětského svazu byla ve
světovém systému obojaká – na jedné straně uskutečnění snu radikální části
staré levice a na druhé straně imperialistická velmoc. Jak se vyvíjela pozice
Brežněvova nevyššího vedení (jestli jsou pravdivé dohady, že by bylo svrženo,
pokud by nedala rozkaz k invazi)? Jaké byly pro Sovětský svaz skutečné motivy invaze? Byly to ideologické předsudky způsobené stalinistickou paranoidní
mentalitou a maďarskými událostmi 1956, které zabránily moskevským vůdcům prohlédnout skutečný tj. Sovětskému svazu ne nepřátelský charakter Pražského jara? Jakou snahu zda hrála ambice mít v Československu vojenské základny? Nebo sovětské vedení skutečně dobře odhadlo proces, na jehož konci
by bylo vystoupení Československa z Varšavské smlouvy a Rady vzájemné
hospodářské pomoci, což mohlo nastartovat rozpad celého impéria, a z tohoto
hlediska jednalo racionálně?
84
speed sbornik.p65
84
5.5.2010, 11:25
O autorech
Peter Birke (*1965), externí vyučující na Universität Hamburg, volný spolupracovník Nadace Rosy Luxemburgové. Jeho hlavním badatelským zájmem jsou
dějiny neregulovaných sociálních konfliktů a různých forem pracovních konfliktů. V poslední době publikoval studie: Wilde Streiks im Wirtschaftswunder.
Arbeitskämpfe, Gewerkschaften und soziale Bewegungen in der Bundesrepublik und Dänemark (Frankfurt am Main, New York 2007); Besetze Deine Stadt/
BZ din by Häuserkämpfe und Stadtentwicklung in Kopenhagen (Hamburg 2007).
Je společně s Berndem Hüttnerem a Gottfriedem Oym editorem sborníku Linke - Neue Linke. Die sozialen Kämpfe der 1968er Jahre in der Diskussion
[email protected]
(Dietz Berlin 2009).
Petr Cajthaml (*1974), pracuje v Ústavu dějin a archivu Univerzity Karlovy
v Praze. Předmětem jeho zájmu jsou české soudobé dějiny, specializuje se na
dějiny propagandy, dějiny bezpečnostního aparátu a zpravodajských služeb a dějiny vysokého školství. K těmto tématům vydal několik desítek článků (Securitas
Imperii, Sborník Archivu ministerstva vnitra, Historia universitatis Carolinae
[email protected]
Pragensis a další).
Martin Franc (*1973) působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, v. v. i.
a v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. Zabývá se kulturními dějinami,
dějinami konzumu a dějinami vědní politiky zejména po roce 1945. Mj. autor
monografie Řasy nebo knedlíky. Postoje odborníků na výživu k inovacím a tradicím v české stravě v 50. a 60. letech 20. století (Scriptorium 2003). S Jiřím
Knapíkem připravil publikaci Průvodce kulturním děním a životním stylem v [email protected]
kých zemích 1948–1967.
Stanislav Holubec (*1978) působí na Katedře sociologie FF ZČU. Předmětem jeho zájmu je historická sociologie, dějiny každodennosti 20. století a globalizace. Vydal dvě desítky článků (Politologická revue, Časopis národního
muzea, Paideia, Zeitschrift für Weltgeschichte, Kuděj), je editorem knihy Válka míra politická moc (Svoboda, 2009). Je autorem dvou knih: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie (Slon, 2009) a Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době (FF ZČU,
[email protected]
2009).
85
speed sbornik.p65
85
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Jakub Jareš (*1983) je doktorand Ústavu českých dějin FF UK. Zabývá se
dějinami českého vysokého školství v období socialistické diktatury. Je jedním z editorů publikace Jan Palach ’69 (FF UK, 2009) a spoluautor knihy Prověřená fakulta. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969–1989 (ÚSD AV ČR,
2009). Působí jako člen badatelského týmu Výzkum mechanismů činnosti fakultní organizace KSČ na FF UK v období 1969–1989. [email protected]
Zdeněk Nebřenský (*1978) pracuje jako odborný referent programu Leonardo da Vinci v Domě zahraničních služeb. Vystudoval historii se zaměřením na
dějiny dějepisectví, fakultativně hospodářské a sociální dějiny, obecné a komparativní dějiny na FF UK v Praze a jako stipendista programu Erasmus na
Universität Leipzig. Doktorandské studium absolvoval prostřednictvím Česko-německého fondu budoucnosti na Humboldt-Universität Berlin a díky stipendiu Hertie-Stiftung v Berlínském kolegiu pro srovnávací dějiny Evropy.
Zabývá se sociálními a kulturními dějinami střední Evropy po roce 1945, v současné době dokončuje dizertaci k problematice myšlení středoevropského [email protected]
dentstva v letech 1956–1968.
Jaroslav Pažout (* 1974) je historik a archivář. V současnosti je jeho hlavním
působištěm katedra historie Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakulty
Technické univerzity v Liberci. Zabývá se především problematikou československých dějin v 60. až 80. letech 20. století a světovými dějinami v kontextu
československých dějin tohoto období. Vydal mj. knihu Mocným navzdory.
Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. (Praha, 2008). Je spolueditorem publikace Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných očima svých členů. Diskusní setkání 19. října 2007 (s Petrem Blažkem,
Praha, Pulchra 2008). Vedle toho je autorem řady dalších článků a edic [email protected]
mentů.
86
speed sbornik.p65
86
5.5.2010, 11:25
O autorech
Petr Uhl (*1941) je novinář, komentátor deníku Právo. Vystudoval strojní inženýrství. V letech 1968–1969 se účastnil krajně levicového Hnutí revoluční
mládeže, stýkal se s aktivisty studentského hnutí v Německu, Polsku a ve Francii. Později působil v Chartě 77, vydával její bulletin Informace o Chartě 77,
byl členem ve VONS a Polsko-čs. solidarity. Před rokem 1990 byl celkem
devět let vězněn za podvracení republiky. Po roce 1989 byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum a generálním ředitelem ČTK. Později
působil jako expert Komise OSN pro lidská práva a v letech 1998–2001 byl
[email protected]
vládním zmocněncem pro lidská práva.
Tomáš Vilímek (*1976), je postdoktorandem na Ústavu pro soudobé dějiny
AV ČR, v. v. i. a bývalým stipendistou několika německých nadací (Zeit, Nadace německého národa aj.). Věnuje se problematice dějin ČSSR a NDR v 60.
až 80. letech. Vydal řadu studií doma i v zahraničí. Kromě jiného je spolueditorem knih Pět studií k dějinám české společnosti po roce 1945 (2008) a Opozice
a společnost (2009). V roce 2010 mu vyjde kniha Solidarita napříč [email protected]
mi: Opozice v ČSSR a NDR po roce 1968.
87
speed sbornik.p65
87
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Chapter summaries
Peter Birke: Ambiguity of Authonomy: Thesis to the History of European
Protests in the Sixties.
The paper examines the shifts and changes within the discourse about both the
reasons for and the outcomes of what Wallerstein called “global revolution” of
1968. Birke questions the focus on the “cultural revolution” that has been recently stressed by authors like Arthur Marwick and Detlef Siegfried. Instead,
he points out that the connection between different forms of social protest
(urban riots, student movements, wildcat strikes, squats and blockades), its
transnational diffusion and its political dimensions should not be neglected as
an important field of historical research.
Martin Franc: Czech Youth in the Sixties: An Introduction.
The paper summarizes the basic features of the whole volume: The problems
of relations between the youth, year 1968 and the political left. Compared to
the situation in western countries, where the year 1968 was connected with the
generational protest, the “Prague spring” was not characterized by generational conflicts. The main cleavage lay between the reformers and conservatives.
Almost everybody among the youth was the supporter of “liberals” or “reformists”. The conflicts in this camp, which were based of social-economic questions, did not have an opportunity to occur. Even though the youth were rather
in the background of the events during the Prague spring, the situation changed
at the moment of the invasion in August 1968. The young generation prevailed
among the protesting people, and also among the victims of these demonstrations. The youth played a key role not just in the days of invasion: youth and
especially students were the most important part of public resistance against
the forthcoming neostalinist “normalization”. However the political purges
paradoxically opened the way to generational change and offered the possibilities for careers. Part of the youth seized this opportunity at once. Not later
than in 1970 the picture of youth struggling for their liberal demands ceased to
exist and was replaced by the picture of members of Socialist union of the
youth pacified as well as the older generations.
Zdeněk Nebřenský: The Imagination on Western European Left among
the Czechoslovak Youth before 1968
The paper focuses on transnational mobility, contacts crossing borders of the
Soviet empire and international actions of non-government actors in Central
Europe of the 1960s. It deals with the question how foreign travels of commu88
speed sbornik.p65
88
5.5.2010, 11:25
Chapter summaries
nist youth to Western Europe changed Central European official discourse.
The paper argues that the visible rupture of official discourse during the Prague
Spring 1968 was influenced by perception of the Western youth’s life-style.
However, communist elite has appropriated Western life-style step by step during its trips and visits in Western Europe since 1956. Moreover, the flourishing
trips to Western Europe as well as increasing interactions with representatives
of West European Left permanently revised Marxist world view of young generation. As the censorship weakened, heretical demands, needs and claims provoked public debates and made visible Westernized life-style of Czechoslovak
youth. 1968, concept of socialism with “human face”, including democratization of trips to Western Europe, dominated in the official discourse and promoted the social differences among Czechoslovak citizens. The paper explores
yearly reports provided by officials of the international department within Central Committee of the Czechoslovak Youth Union in order to inform communist leadership about international activities of young people.
Stanislav Holubec: The World Revolution of 1968 according to Immanuel
Wallerstein
The paper interprets the events of 1968 using the world-system approach. Its
main representative Immanuel Wallerstein sees it as a “global revolution” which
destroyed the prevailingly liberal “geoculture” dominating the world-system
since the French revolution. He also sees 1968 as a worldwide wave of discontent with the so-called old left in western countries, the soviet bloc and the
third world countries, which gave birth to the new left that might replace the
capitalist world system by a better one. Holubec partly criticizes this approach
arguing that the events were rather an uprising against the conservative establishment than against the old left. He argues that Wallerstein too readily puts
very different movements to the same pot called “the old left” (soviet Stalinists, western social democrats, third world liberation movements). He is also
contradictory in his assumptions that the USSR and the USA were both parts
of the capitalist world-economy but on the other hand claiming that “the antisystemic virus” never disappeared from the soviet parties. Finally, Holubec
does not see 1968 as a rebirth of ideologies but rather the last ideological uprising in Western Europe. Also the so called “new left” which was born in 1968
did not push out the old left form politics, it became a cultural rather than
a political phenomenon and remained politically weak. On the other hand,
Wallerstein ignores one important aspect of world-system explanation of the
1968 events in Czechoslovakia: cultural logic of the world-system. It is the of
89
speed sbornik.p65
89
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
the periphery and semiperiphery to the core working against the legitimacy of
all alternative regimes existing in these zones which isolate themselves from
the core in their attempt to be independent.
Jaroslav Pažout: Students’ Movement in Western Europe 1968 and its
Reception in Czechoslovakia.
The sixties of the 20th century were under the sign of students’ revolts in the
whole world. Revolting students signified a main subject of the huge protest
movement in the West. In Czechoslovakia, students belonged also before the
year 1968 to the significant protagonists of the counter regime opposition; they
became an important part of the reform movement after January 1968. The
protest movement in the West and the reform movement in Czechoslovakia
was a reaction on crises of different social systems which were a result of different reasons. It, of course, influenced acceptation of the radical left-winged
protest movement of west European students in Czechoslovakia, where it went
to the pursuit to reform a system based on a soviet society model. The evaluation of the protest movement of west European students by Czechoslovak citizens, which was not unified, is demonstrated on an example of discussions
between representatives of west European and Czechoslovak student movement at the end of the sixties and on evaluation of the French May crisis of the
year 1968 in Czechoslovak press.
Petr Cajthaml: The Revolt as an Instrument of Counter-revolution? Contemporary Interpretation of the Protests and Demonstrations in 1968–1969
The study describes the ways in which the official Czechoslovak propaganda
and policy reacted on the disallowed demonstrations and public appearances
against the regime in 1968–1969. The reaction of the authorities on the disallowed public assemblies during the Prague Spring was formed by the experience with the clampdown of the students´ demonstration in the end of October
1967 (so called “Strahov Events”). This affair became one of the symbols of
the deformations of the previous period. That is why all spontaneous assemblies before the occupation of Czechoslovakia on August 21, 1968 took place
without an intervention of security apparatus. The changes of regime’s reactions on the spontaneous street appearances are shown on the examples of the
demonstrations in November 1968, in January, March and August 1969. From
the autumn 1968 the Czechoslovak security units interceded against the disallowed public appearances again. While the reformatory part of the communist
leadership tried to smooth the political meaning of the protests over, the pro90
speed sbornik.p65
90
5.5.2010, 11:25
Chapter summaries
soviet communists emphasized an alleged counter-revolutionary character of
the demonstrations. The protests and their interpretations represented a part of
the contemporary political struggle.
Jakub Jareš: Students between Radicalism and “Understanding the Reality”. Protests at the Faculty of Arts and Philosophy, Charles University
between August 1968 and April 1969
The article deals with the demands of the students’ protests at the faculty of
arts and philosophy at the beginning of neo-Stalinist “normalization”. The author compares the program goals of the strike on 17th November 1968 with Jan
Palach’s demands from January 1969 and partly with the so called “Days of
January’s Politics” in April 1969. The author sees the demands of “November
strike” as too general and too moderate to raise any political attention. On the
other hand Palach’s demands are seen as concise and relevant and they brought
together with Palach’s deed a wholly new form of political protest. The author
however comes to the conclusion that even this deed did not raise any political
activity among the Czech students who rather preferred “the sense for reality”
over radicalism.
Tomáš Vilímek: Prague Spring and its Reception in the GDR
The presented study deals with the reflection of the Prague Spring in East
Germany. The East German society perceived the events of 1968 in the neighboring Czechoslovakia very intensively. Attempts to combine socialism with
democracy drew a lot of attention. People in East Germany hoped the ongoing
political liberalization in Czechoslovakia could positively influence the rigid
Ulbricht’s regime. After an aggressive campaign of the SED against the Czechoslovakian concept of “socialism with a human face” and after the August intervention many of East German citizens openly manifested their solidarity
with Czechoslovakia and rejected the official interpretation of the Invasion.
People of East Germany (predominantly young people) defied the SED regime. They manifested their disagreement with the official policies through
leaflet campaigns, slogans on the walls, entries in the book in the Czechoslovak Embassy in East Berlin and participation in rallies. Because of their disapproval of the Intervention many of the future representatives of East German
opposition experienced their first collision with the communist regime. Due to
public unrest related to the Intervention the East German state security registered over 2000 cases of open support for the people of Czechoslovakia.
91
speed sbornik.p65
91
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
P¯Ìlohy
Pas·û z†AkËnÌho programu KS» p¯ijatÈho plÈnem ⁄V KS» 5. dubna
1968. AkËnÌ program p¯edstavuje komplexnÌ programov˝ v˝stup, kter˝
formuluje vÏtöinovÈ postoje ve vedenÌ KS» na ja¯e 1968. Jednalo se pochopitelnÏ o†kompromisnÌ dokument, kter˝ mÏl svÈ z·sadnÌ odp˘rce, jak
ze strany radik·lnÌch reformist˘, tak z†t·bora tzv. konzervativc˘. V†pas·ûi
vÏnovanÈ ml·deûi se p¯edevöÌm vyrovn·val s†problematikou faktickÈho
rozpadu dosud vÌcemÈnÏ monopolnÌho »eskoslovenskÈho svazu ml·deûe. Cesta, naËrtnut· v†AkËnÌm programu, byla skuteËnÏ realizov·na
v†b¯eznu 1969 ustavenÌm Feder·lnÌ rady dÏtsk˝ch a†ml·deûnick˝ch organizacÌ »SSR. Tato forma uspo¯·d·nÌ vöak nemÏla dlouhÈ trv·nÌ.
Ml·deû a†jejÌ organizace
V mládeži vidíme pokračovatele v díle socialistické přeměny společnosti.
Současná politická aktivita a účast mládeže v obrodném společenském procesu dokazuje neoprávněnost paušálních výtek, které často padaly nesprávně na
její adresu. Rozhodující část pracující a studující mládeže je svou energií, kritičností, smyslem pro věcnost a novátorské činy přirozeným spojencem
a významným činitelem při tvorbě a realizaci programových cílů strany. Proto
také je nezbytné zeširoka a s důvěrou otevřít mladým lidem dveře do naší strany.
Zároveň je zapotřebí dát mládeži všech sociálních kategorií úměrně věku
a schopnostem plnou možnost spolurozhodovat o všech jejích i veřejných záležitostech v zastupitelských orgánech; její organizace uznávat jako partnery
stranických a společenských organizací, hospodářských orgánů, národních
výborů a vedení škol při řešení sociálních, pracovních, studijních a jiných naléhavých problémech mládeže a dětí; dát mladým lidem příležitost včas uplatnit znalosti, kvalifikaci a talent na odpovídajících místech včetně míst vedoucích; za jejich účasti budovat kulturní, tělovýchovná a rekreační zařízení, aby
mohli zdravě a efektivně trávit volný čas; práci dobrovolných i profesionálních
cvičitelů, trenérů, instruktorů a ostatních pracovníků, kteří svůj čas a znalosti
obětavě věnují dětem a mládeži, oceňovat jako vysoce společensky prospěšnou a záslužnou činnost.
V této souvislosti musíme říci několik sebekritických slov i ke vztahu strany
k ČSM.146 Donedávna jsme od něho, resp[ektive] od jeho představitelů, chtěli,
aby mezi mládež přenášeli více méně hotové směrnice, které byly často výsledkem subjektivních názorů a necitlivě zasahovaly do vnitřních záležitostí
organizace mládeže. Nedostatečně jsme i mladé komunisty vedli k tomu, aby
146
ČSM – Československý svaz mládeže.
92
speed sbornik.p65
92
5.5.2010, 11:25
P¯Ìlohy
se podíleli na tvorbě politiky strany tím, že by důsledně obhajovali, rozvíjeli
a vyjadřovali zájmy, potřeby, požadavky a stanoviska mládeže jako celku i jejích
jednotlivých skupin. Oslabovala se tím iniciativa mládeže i role její organizace
ve veřejném a politickém životě. K tomu napomáhala i nesprávná zásada tzv.
přímého řízení ČSM stranou.
Samostatnost mládežnického a dětského hnutí však nevylučuje, ale předpokládá jasné ideové vedení, soustavný zájem celé strany a problémy mládeže
a výchovy dětí, praktickou pomoc komunistů dětským a mládežnickým kolektivům a pozorný vztah k mladým lidem v každodenním životě.
Mnohotvárnost potřeb, zájmů a často se měnících zálib mládeže, která sama
je věkově, sociálně, kvalifikačně a jinak vnitřně diferencována, vyžaduje též
členité a diferencované organizace dětí a mládeže. Kromě momentálních dílčích zájmů a zálib různých skupin mládeže existují však naléhavé současné
i perspektivní potřeby a zájmy týkající se celé mladé generace, jejichž vyjádření a prosazení vyžaduje společný postup všech významných oddílů mládeže
a tomu odpovídající formu organizace a společenské reprezentace mládeže.
Domníváme se, aniž mladým lidem chceme předepisovat strukturu mládežnické organizace, že současným potřebám a stavu mládežnického a dětského hnutí
nejlépe odpovídá forma federace.
Bude do značné míry záležet i na dosavadních orgánech ČSM i jiných společenských organizacích, jak tomuto procesu pomohou, aby se zdravá iniciativa mládeže nepotlačila ani zbytečně netříštila, aby bylo účelně využito všech
zkušeností a možností při hledání optimálního rozvoje našeho socialistického
mládežnického a dětského hnutí.
AkËnÌ program KomunistickÈ strany »eskoslovenska p¯ijat˝ na plen·rnÌm zased·nÌ ⁄V KS» dne 5. dubna 1968. Praha, Svoboda 1968, str. 32ñ33.
⁄ryvek z†materi·lu IdeologickÈ komise ⁄V KS» Problematika souËasnÈ mladÈ generace, kter˝ byl projedn·v·n na podzim roku 1965. Ideologick· komise se p¯es sv˘j v·gnÌ n·zev soust¯edila mj. na ot·zky ökolstvÌ,
v˝chovy ml·deûe i†vÏdy. Cel· öedes·t· lÈta se nesla v†duchu snah p¯edstavitel˘ komunistickÈ strany vyrovnat se s†problÈmem mladÈ generace
a†jejÌmu vztahu v˘Ëi panujÌcÌmu ¯ÌzenÌ. P¯itom kolÌsali mezi represÌ a†snahami o†vst¯ÌcnÏjöÌ p¯Ìstup. Za velmi d˘leûitÈ pole, kde probÌhal podle dobov˝ch ideolog˘ Ñboj o†socialistick˝ charakterì ml·deûe, byla povaûov·na oblast tr·venÌ volnÈho Ëasu. Zde se komunistiËtÌ p¯edstavitelÈ snaûili
vÏtöinou s†nep¯Ìliö velk˝mi ˙spÏchy Ëelit vliv˘m masovÈ popul·rnÌ kultury ze z·padu. PostupnÏ se vöak prosazoval p¯Ìstup spolÈhajÌcÌ spÌöe na
93
speed sbornik.p65
93
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
adaptaci zahraniËnÌch vliv˘ a†jejich p¯izp˘sobenÌ st·vajÌcÌ spoleËensk˝m
po¯·dk˘m. Ten je vÌcemÈnÏ reprezentov·n i†tÌmto materi·lem. Sama Ideologick· komise ⁄V KS» vöak do dÏnÌ v†roce 1968 jiû prakticky nezas·hla. Jiû na konci roku 1967 se p¯estala sch·zet a†ofici·lnÏ zanikla v†b¯eznu
1968. Znovu zaËala ve znaËnÏ odliönÈ podobÏ fungovat opÏt v†roce 1969.
Voln˝ Ëas a†kulturnÌ z·jmy dneönÌ mladÈ generace
Vývoj, který v různých oblastech prodělala naše společnost za období dvacet let, zanechal samozřejmě výrazné stopy v kulturních zájmech a myšlení
mládeže. Dnešní mladí lidé se i v této oblasti dosti výrazně liší od mladých
lidí padesátých let. V jejich myšlení a zájmech se odrážejí především vývoj
společnosti a kulturní politika v letech 1956–1965 se všemi rozpory a proměnami. Minulé etapy znají mladí lidé jen zprostředkovaně přes školu, rodinu,
knihu, časopisy atd. Jakákoli cílevědomá výchovná činnost mezi mládeží musí
z těchto faktů vycházet a analyzovat především vlivy období 56–65. Tyto vlivy v oblasti ideologické a kulturní jsou známy a přinesly do výchovného působení na mládež nové požadavky, se kterými se však nedokázala naše činnost
mezi mládeží vyrovnat. Nedostatky v jasné, cílevědomé a reálné koncepci výchovné práce mezi mládeží vedou mimo jiné k rozporům pomíjejícím stěžejní
zásadu – jednotného působení na mladé lidi. Z hlediska vlivu kultury a umění
nutno podtrhnout tyto jevy:
– v oblasti kulturní úrovně, zájmů a potřeb mládeže se projevují výraznější
diference mezi jednotlivými složkami mládeže podle úrovně vzdělání
a kvalifikace, zejména ve vztahu k umění,
– u aktivního jádra mládeže mezi studenty a kvalifikovanými zájem o umění
a kulturu vzrost,
– zájmy se obracejí výrazně k soudobým uměleckým dílům a formám, výrazně se odklonily od klasického umění, lidového dědictví,
– velmi silně zesílil vliv soudobého západního umění, poklesl zájem mládeže
o sovětské umění,
– tyto jevy v oblasti umění se výrazně projevují u myšlenkově vyspělejší, vzdělanější části mládeže (a obdobně také v oblasti užitkového umění, zejména
v taneční hudbě, společenském tanci a podobně),
– jako zcela neúčinné a naopak škodlivé se projevily snahy administrativně
likvidovat některé směry a formy umění či zábavy. Všechny podobné kroky
vyvolávají obvykle reakci „touhy po zakázaném ovoci“, snobské vlny atd.
Zatímco jakékoli projevy schematismu a dogmatismu v některých místech
94
speed sbornik.p65
94
5.5.2010, 11:25
P¯Ìlohy
nebo úsecích kulturní činnosti vyvolávají poměrně rychlou nepříznivou reakci
mládeže, dají se mladí lidé často svést líbivými liberalistickými hesly a frázemi
některých „hlubokomyslných teoretiků“ a „potlačovaných bojovníků za uměleckou svobodu“. Kořen tohoto nepříznivého jevu nutno hledat nejen v nízké
ideové úrovni, ale především v přirozené opozičnosti mladých lidí proti oficiálním kritériím a hodnotám. Je přirozené, že zde zejména u intelektuálně
a kulturně nejvyspělejší části mládeže působí i ideová neujasněnost umělecké
kritiky, která velmi málo pomáhá mladým lidem orientovat se ve skutečných
hodnotách – ať už přicházejí ze západních nebo socialistických zemí. Lze doufat, že postupující normalizace kulturního života přispěje k tomu, aby se mladí
lidé lépe orientovali v názorech a hledali skutečné nefalšované hodnoty. Je to
tím důležitější, že nepochybně vzrostl vliv světové kultury současnosti a mezinárodních kulturních styků na naši mládež.
Z literatury hraje ve výchově mladých lidí velkou úlohu především literatura umělecká a teprve pak literatura naučná. Mladý čtenář získává z literatury
mnohem více poučení, než snad sám hledal a než očekával. Absorbuje do sebe
při četbě i množství nových poznatků o životě, o cizích zemích, o minulosti,
o přírodě, o technice, o psychologii lidí, o filozofických pravdách. A takovéto
poznatky mají hodnotu a platnost nejen věcně poznávací, ale zapalují čtenáře
pro krásu a pro ušlechtilé myšlenky a jednání. U dospívající mládeže se přesouvá těžiště působení literárního díla na výchovu estetickou v širokém slova
smyslu. V žádném jiném věku člověk nečte tolik jako v druhé desítce let. Přitom mezi 14. a 18. rokem se většinou rozhoduje, zda se z mladého člověka
stane čtenář či nikoliv. Proto úsilí získat a upevnit čtenářský zájem jako stálou
kulturní potřebu je velmi důležité, protože četba je závažnou kulturní činností,
která navíc u mládeže má úlohu vývojového faktoru.
Ukazuje se, že ani televize, film a rozhlas nejsou příčinou poklesu zájmu
o četbu (jen přechodně), ani jej nenahrazují, ani neodstraňují, dokonce do jisté
míry rozvoj četby stimulují.
Je příznačné, že podle výzkumu Osvětového ústavu v Praze nejnižší ukazatele zájmu o knihu vykazují v českých zemích Severočeský a Severomoravský
kraj, kde rodiny hospodaří v průměru s mnohem vyššími položkami než jinde
(Most, Ostrava). Byla zde zanedbána celospolečenská potřeba vytvořit v těchto
rychle se rozvíjejících průmyslových oblastech tradiční uvědomělý vztah ke
knize a zvyšovat zde systematicky kulturnost vůbec. Rozbory ukázaly dále, že
čtenářské zájmy jsou nejvyšší na SVVŠ147, kdežto na učňovských školách
147
Střední všeobecně vzdělávací školy – v tehdejším školském systému obdoba gymnázií.
95
speed sbornik.p65
95
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
a učilištích je situace špatná. To ukazuje, jak a kde zvláště je nutné cílevědomě
získávat pro četbu mladé lidi a jejím prostřednictvím na ně působit. Rozvíjet
čtenářské zájmy mladých lidí o literaturu je jedním z nejpodstatnějších požadavků zvyšování kulturní i ideologické úrovně mládeže. Přes rozvoj televize
a její významnou zpravodajskou funkci neklesá zájem mladých lidí o tisk, naopak pod vlivem komunikačních prostředků projevuje neustále vzestupnou
tendenci. Dosavadní dílčí poznatky o vztahu mládeže k tisku jsou zatím velmi
příznivé. Sečteme-li údaje o pravidelném, denním sledování novin (53,4 %)
účastníků a čtení novin „občas“ (40,6 %), vidíme, že 94 % účastníků má vysoký zájem o denní tisk a že četba denního tisku se stala pro mládež samozřejmou kulturní potřebou, jejíž pramen je nutno hledat především v rodině a její
kulturně politické úrovni. Odborné časopisy sleduje vcelku 16,4 % a pouze
6,5 % sleduje časopisy pro mládeže. Teprve za nimi následují časopisy kulturní a lidskou právní, pak časopisy politické, sportovní a konečně cizojazyčné.
Získaný obraz kulturních zájmů mládeže v oblasti tisku ukazuje pole, na němž
je možno nejlépe kultivovat jak psychiku mladých lidí, tak i jejich politické
uvědomění a kulturní profil. Tisk je tedy velmocí, která může tvořivě přispět
k účinné výchově dospívající generace. Ze strany mládeže jsou všechny předpoklady pro účinnou výchovnou práci na tomto poli.
Stále pronikavěji zasahují do života mládeže masové prostředky hromadného působení kultury a informací, zejména rozhlas a televize. Tyto prostředky
upoutávají mládež svou tématikou, pohotovostí, aktualizací a třeba i jinými
momenty zvyšují zájem o další druhy kulturní činnosti, na druhé straně však
někdy vyvolávají opačný proces – totiž pasivní přijímání nabízeného širokého
sortimentu, s čímž se dnes pojí určité otupení nebo dokonce umrtvování zájmů
o jiné oblasti. V otázce „Které rozhlasové programy máš nejraději?“ se ukázalo, že zdaleka největší zájem v českých krajích mají lidé o taneční hudbu
a zábavné pořady, na Slovensku je vztah k těmto pořadům proměnlivý a projevuje se různě co do krajů. Významná je pro mládež kombinace sportovních
přenosů s taneční hudbou a sledování rozhlasových her a četby na pokračování. Vážná hudba je dominantou zájmů jen u necelé dvacetiny. Zpravodajství
a aktuality i pořady vzdělávací nejsou mládeží pravidelně v rozhlase vyhledávány. Zdroje informací tohoto druhu čerpá mládež zejména z televizních aktualit a z četby tisku, čímž se velmi podstatně liší od střední a nejstarší generace,
která rozhlasové zpravodajství vyhledává na prvním místě.
Televize jako jeden z nejmasovějších prostředků politického a kulturního
působení na veřejnost má pro výchovu mladých lidí zvlášť velký význam.
Mimo okruh působnosti televize je z celého souboru 4376 mladých lidí
96
speed sbornik.p65
96
5.5.2010, 11:25
P¯Ìlohy
pouze 4,9 účastníků průzkumu, jinak tedy zhruba 95 % mládeže má možnost
alespoň příležitostně sledovat televizní programy. Obsahovou analýzou bylo
zjištěno, že mezi nejoblíbenější televizní pořady mezi mládeží patří celovečerní filmy a estrády na druhém místě asi přibližně čtvrtina účastníků uvedla kombinaci sportovních přenosů a zábavných pořadů. Kriticky nízký zájem je o vážné
hudební pořady a o vysílání pro děti a mládež. Jde o to, zda význam televize
v životě mládeže je dostatečně chápán samou televizí, zda tato odpovídá zcela
potřebám mládeže jako určité společenské skupiny. Zdá se, že televize zůstává
mnoho dlužna dospívající mládeži, zejména pokud jde o koncepci pořadů.
(Vysílání pro děti a mládež je zaměřováno především nebo obvykle pouze na
děti).
Pro podchycení aktivity mládeže v lidové umělecké tvořivosti znamenala
nesmírně mnoho Soutěž tvořivosti mládeže, vyhlášená poprvé ČSM148 v roce
1947–48. V roce 1962 došlo k dohodě mezi ÚV ČSM, ÚRO149 a MŠK150 o společném vyhlašování soutěží tvořivosti. Byla vytvořena soutěž tvořivosti mládeže a procujících jako jednotná soutěž v oblasti LUT151, řízená společenskými komisemi. V posledních letech však poklesla metodicko-odborná péče o LUT
v domech osvěty. Tyhle otázky řízení LUT jako celku a metodická péče nejsou
podnes vyřešeny.
Změnil se a mění se také zájem mladých lidí o jednotlivé obory a žánry
amatérské umělecké činnosti. Tento vývoj lze charakterizovat jako zájmu z „tradičních oborů“ (sborový zpěv, divadlo loutky, folklór) na netradiční obory (společenský tanec, taneční hudba a džez, kabarety, divadla, poezie, film, fotografie).
Zájmová umělecká činnost mládeže může plnit své poslání jen tehdy, když
bude masová a na dobré ideově umělecké úrovni. Vedení zájmové umělecké
činnosti musí být citlivé. Musí pohotově reagovat na všechny zájmy mládeže,
nestavět se apriorně proti moderním, někdy i módním vlnám a tendencím, ale
umět včas rozpoznat a ovlivnit i využít. Současné problémy v této oblasti lze
charakterizovat takto:
a) nevyjasněnost řízení od shora dolů, vztah amatérů a řídích orgánů,
b) není dostatek kvalifikovaných vedoucích a s tím spojené nedostatky
v metodické péči,
c) přetrvávání různých konzervativních tendencí ve formách i obsahu, malá
schopnost reagovat na nové jevy a tendence,
148
149
150
151
Československý svaz mládeže.
Ústřední rada odborů.
Ministerstvo školství a kultury.
Lidová umělecká tvořivost.
97
speed sbornik.p65
97
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
d) pracovníci ČSM jsou stále příliš zatíženi organizačními otázkami STMP152
a málo pomáhají vlastní činnosti na závodech, školách a vesnicích.
e) lidové školy umění nedostatečně plní své poslání ve vztahu k zájmové umělecké činnosti, uložené jim usnesením ÚV KSČ.
S masovým vkusem mládeže a s vývojem společenské zábavy souvisí oblast džezu a zábavné taneční hudby. Pro mladé lidi je tato hudba denní potřebou a samozřejmou součástí životního stylu. Čas od času se objevují módní
vlny hudebních stylů a tanců. Reakce na ně v prvních dobách byla nepříliš
šťastná.
Tento postup se změnil až v posledních 2–3 letech. Ani dnes však nedokážeme v plné míře včas a věcně reagovat na nastupující módní vlny tak, abychom
co nejvíce paralyzovali jejich eventuální negativní působení a přizpůsobili je
našim podmínkám a potřebám.
Módní vlny (které vyplývají z povahy taneční hudby a společenského tance
jako určitého užitého umění) mají u nás tedy výraznější charakter než jinde,
všestranněji ovládnou repertoár, vytlačí na čas jiné žánry (big-beat).
Problémy kolem džezu se velmi silně odrážejí mezi mládeží. Jejich řešení
je věcí jiného odborného materiálu.
Velkou úlohu ve využití volného času mládeže má společenská zábava.
Právě zde převládá v podstatě zábava stejného druhu jako před 30–40 lety.
Zábava, plesy, taneční kavárna jsou pro pořadatele především zdrojem peněz,
ať již na jakýkoliv účel. Existuje tedy rozpor mezi výchovně estetickými zájmy
a zájmy finančními. Zisk, peníze mají obvykle větší váhu. To se týká iniciativního počinu, jako jsou kavárny mládeže, které na mnohých místech začaly
vznikat před 4–5 lety a úspěšně se rozvíjet. Zájem mládeže o tato zařízení byl
velký. Vkusně upravené, čisté a moderní prostředí, dobrá hudba, pěkný parket,
programy, bez pivních či rumových výtržníků – to vše mládež přitahovalo.
Avšak kavárny mládeže zacházejí většinou na nepřízeň majitele. Bylo by již
nanejvýš účelné, aby ministerstvo vnitřního obchodu spolu s KNV153 a ČSM
tyto otázky řešilo.
V pojetí zábavy existují rozpory mezi mladými a staršími občany, zvláště
na vesnicích a menších městech. Vcelku je však úroveň zábavy u nás na přijatelné výši, i když některé tendence (pasivita, primitivnost) varují a ukazují nutnost hledat a uplatňovat nové, zajímavé a soudobé formy zábavy.
N·rodnÌ archiv, fond Ideologick· komise ⁄V KS» 1958ñ1968 (f. 10ñ5), k. 6, arch. j.
23/1, str. 32ñ38.
152
153
Soutěž tvořivosti mládeže a pracujících.
Krajský národní výbor.
98
speed sbornik.p65
98
5.5.2010, 11:25
P¯Ìlohy
Opakovan· shrom·ûdÏnÌ na 1. m·je v†Praze na Pet¯ÌnÏ u†sochy b·snÌka Karla Hynka M·chy pat¯ily k†nejv˝znamnÏjöÌm otev¯en˝m projev˘m
opoziËnÌch n·lad Ë·sti mladÈ generace v†prvnÌ polovinÏ öedes·t˝ch let.
Vysokou symboliku lze spat¯ovat jiû v†datu po¯·d·nÌ ñ vl·dnoucÌ mocÌ
preferovan˝ Sv·tek pr·ce byl mlad˝mi transformov·n na sv·tek l·sky (jak
odpovÌdalo mÌstu shrom·ûdÏnÌ) a†p¯edevöÌm na slavnosti ve stylu tradiËnÌch maj·les. V†tomto kontextu je t¯eba ch·pat i†vyk¯ikovan· hesla, kter·
tvo¯Ì pozoruhodn˝ pand·n k†ofici·lnÌm seznam˘m hesel pro prvom·jovÈ
pr˘vody. Vzhledem k†hospod·¯skÈ situaci v†hroutÌcÌ se 3. pÏtiletce a†krizi
v†z·sobov·nÌ obsah mnoh˝ z†nich nep¯ekvapÌ. Kritika p¯ÌliönÈho angaûm· »eskoslovenska v†pomoci tzv. rozvojov˝m zemÌm (v tomto p¯ÌpadÏ
KubÏ) se v†öedes·t˝ch letech objevovala takÈ pomÏrnÏ Ëasto, i†kdyû ne
v†takto pregnantnÌ podobÏ. A†samoz¯ejmÏ mimo¯·dnÏ mladÈ lidi dr·ûdily
malÈ moûnosti cestov·nÌ do zahraniËÌ, zejmÈna do zemÌ mimo sovÏtsk˝
blok. Zpr·va prokazuje, jak siln· byla i†v†öedes·t˝ch letech tendence interpretovat protesty mlad˝ch lidÌ v†kontextu jejich t¯ÌdnÌho p˘vodu. Jen
pomalu ho doplÚovaly poukazy na neuspo¯·danÈ rodinnÈ pomÏry.
InformativnÌ zpr·va o†p¯elÌËenÌ ˙ËastnÌk˘ v˝trûnosti
1. m·je na Pet¯ÌnÏ
Přelíčení se konalo ve dnech 21. – 23. 5. 1963 u obvodního soudu Praha 1.
Hlavní líčení bylo vedeno proti Vladimíru Dohnalovi, Morgensternovi, sourozencům Bohdalovým, Stíbrovi, Barochovi, Urbanovi a Kochlíkovi za trestní
čin pobuřování, výtržnictví, hanobení republiky.
Tito mladí lidé se zúčastnili akce na Petříně jednotlivě a nebyli organizováni žádnou skupinou.
Obžaloba viní jmenované z toho, že na 1. máje večer se aktivně zúčastnili
akce u pomníku Máchy na Petříně, vykřikovali hesla hanobící presidenta, vládní
činitele, naše zřízení, hanobící náš vztah k Sovětskému svazu, Kubě a dalším
socialistickým státům. Skandovali tato hesla do mas občanů, kteří se shromáždili v okolí pomníků s cílem vyvolat pobouření. Prokurátor označil jako motiv
jejich činu škodit našemu zřízení. Vykřikovali následující hesla a další hanobící projevy:
– Pryč s marxismem.
– Jsme proti komunismu.
– V naší republice je to jako v koncentračním táboře, protože jsme obepnuti
ostnatým drátem.
– Ještě jednou Kubu a máme prázdnou hubu.
99
speed sbornik.p65
99
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
– SNB154 a milici dáme přes palici.
– Maso není, nejsou tuky, nářadí nám padá z ruky.
– „Vykašlem“ na práci ať dělají Rusáci.
– Když tu stojím, trnu strachy, že mi za to strhnou prachy.
– Není maso, není kmín, jen když lítá Gagarin.
– Tři kroky dopředu, dva kroky zpátky, krámy jsou vyžraný, příjemné svátky.
A další, které jsou uvedeny v obžalobě.
Tato skupina je převážně složena z dělníků a pracující inteligence. Většina
z nich jsou absentéři a fluktuanti. Za rok vymění až 3 zaměstnání. Sourozenci
Bohdalovi již byli trestáni, pochází z buržoazní rodiny, otec architekt, zaměstnával kolem 100 lidí. S výjimkou Bohdala, kterému je 27 roků, ostatní jsou
rozeni v roce 1944–45.
Dohnal – nar[ozen] r[oku] 1945, z dělnické rodiny, otec číšník na Hlavním
nádraží Praha, matka v domácnosti. Pro špatný prospěch byl vyloučen z Průmyslové školy železniční Praha. Pracoval od října 1962 u ČSD155 jako dělník
v přepravě zavazadel, v Závodech 9. května a od dubna 1963 jako plavčík na
Střeleckém ostrově. Je členem ROH, SČSP.156 Podle posudku a charakteristiky
měl špatnou pracovní morálku, projevoval sklony k pití alkoholu a byl několikrát disciplinárně vedením závodu trestán.
Při výslechu doznal, že šel spolu s obžalovaným Morgensternem k pomníku
Máchy, aby se tam spolu pobavili. Protistátní a vulgární hesla považoval za
zábavu a proto je sám skandoval.
Morgenstern – nar[ozen] 1944, z dělnické rodiny, otec řidič v obchodě Ovocezelenina, matka v třídírně skladu obchodu Ovoce-zelenina. Má 2 sourozence.
Absolvoval 3letou železniční školu pro vlakvedoucí, avšak z důvodů nespolehlivosti v práci byl zařazen jako posunovač. Je členem ČSM a Brigády socialistické práce157. Byl již několikrát disciplinárně trestán za absenci a časté
používání alkoholu. V Klatovech vyvolal již jednou rvačku, za kterou byl pokutován 100,- Kčs.
Při výslechu doznal, že se spolu s Dohnalem zúčastnil akce u pomníku Máchy
a spolu s ním skandoval hesla. Při přelíčení lhal a dostal se do rozporu s výpovědí Dohnala.
154
155
156
157
SNB – Sbor národní bezpečnosti.
ČSD – Československé státní dráhy.
ROH – Revoluční odborové hnutí, SČSP – Svaz československo-sovětského přátelství.
Brigády socialistické práce vznikaly od roku 1958 jako kolektivy pracovníků, jejichž členové měly „socialisticky pracovat, socialisticky žít“.
100
speed sbornik.p65
100
5.5.2010, 11:25
P¯Ìlohy
Sourozenci Bohdalovi – Rosand – nar[ozen] 1936, Emilie – 1940 – pochází
z buržoasní rodiny, otec zemřel ve vazbě za pokus o přechod státní hranice.
Matka trestána za spekulaci. Pochází z 9 dětí, z toho jsou 2 ve vězení.
Rosand Bohdal byl trestán v roce 1955 18 měsíci vězení za pokus o přechod
hranice republiky, v roce 1960 1 rok vazby za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
Emilie Bohdalová – trestána v roce 1959 – 4 měsíce podmíněně za urážku
veřejného činitele.
Několikrát změnili zaměstnání. Podle posudků byli v zaměstnání oblíbeni. Emílie pracovala ve Středočeských tiskárnách v kolektivu BSP158.
Přiznali svoji účast na skandování hesel. Emilie doznala i napadení občana při
zákroku bezpečnosti.
Stíbr – nar[ozen] 1944, pochází z rozvrácené rodiny, otec podruhé ženat.
V místě bydliště pokládán za páska159, nedokončil sklářskou školu a nyní v práci
absentér.
Přiznal, že skandoval hesla o koncentráku v ČSSR. Zdůvodňoval to tím, že
babička bydlí u Děčína na státní hranici, kde jsou ostnaté dráty, i když jde
o lid[ově] dem[okratický] stát.
Baroch – nar[ozen] 1944, pochází z dobré rodiny, otec je svědomitý pracovník
Městské správy spojů, stranický funkcionář. Pracoval jako montér, pracovní
morálka velmi dobrá, zapojen v socialistické soutěži, je členem ČSM. Organizace projednala jeho případ a rozhodla na návrh obhájce s[oudruha] Mázla
podat návrh na převzetí jmenovaného na záruku. Obvodní prokurátor zamítl
tuto žádost, protože jde o čin větší společenské nebezpečnosti. V heslech vychvaloval armádu USA.
Urban Jan – nar. 1945, otec řidič, rozhárané rodinné poměry (soudili se s babičkou o syna).
Po 3 ročnících strojnické průmyslovky byl vyloučen za špatné chování (3x 3. stupeň z chování). Na škole zastával funkci v ČSM – kulturní referent. Byl drzý,
předstíral různé choroby, v místě bydliště a na spolužáky měl negativní vliv.
Než byl vyslán do školy, pracoval v Tatře Smíchov, kde byl členem Brigády
socialistické práce, která na něj podala dobrý posudek.
158
159
BSP – brigáda socialistické práce.
Pásek – označení pro mladíka, který se výstředně oblékal, obdivoval se západnímu životnímu stylu a štítil se poctivé práce. Jednalo se o jakýsi předstupeň ke zcela kriminálnímu
chuligánovi.
101
speed sbornik.p65
101
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Po vyloučení ze školy, přešel v dubnu pracovat na stavbu mládeže Tušimice,
kde pracoval jako montér a odpracoval pouze 10 směn.
Přiznal se k vykřikování některých hesel.
Kochlík – po vojenské základní službě. Pracoval jako závozník, později byl na
brigádě SONP160 Kladno. Před vojnou pracoval v závodě Libuš, kde měl dobrou pracovní morálku a chování. Nyní byl hodnocen jako „pásek“ (v místě
bydliště). Na posledním pracovišti byl hodnocen kladně. Doznal, že se dopustil hanění Máchy a kulturní tradice našeho národa hrubým a drzým způsobem.
Nevykřikoval protistátní hesla a nebyl souzen.
Obhajoba:
Obhájci se shodli na názoru, že obžalovaní byli svedeni masovou psychosou účastníků a vinu se snažili hledat jinde. Obhájce Diamant uvedl, že ČSM
se nestará o své členy a čímž se oni dostávají na šikmou plochu. Dokazovali to
na tom, že ve skupině je několik členů a funkcionářů Svazu mládeže. Obviňovali Svaz mládeže z toho, že na 1. máje neorganizoval žádnou zábavu v okolí
pomníku Máchy i jinde. Obhájce Kochlíka uvedl, že jeho výroky byly mnohem podobné programům a vystoupení některých našich umělců v televizi
a rozhlase s výjimkou toho, že oni jsou za to placeni.
Obhájce u sourozenců Bohdalových uvedl jako důvod spáchání jejich činu
v tom, že je to projev nedostatku výchovy naší mládeže. Uváděl, že tito byli do
15 let vychováváni v Domově mládeže.
Obhájce Stíbra uvedl, že nedostatků náplně večer na 1. máje využilo několik elementů, které nebyly dopadeny a Stíbr a ostatní byli pouze svedeni.
Většina obhájců celkem nevhodným způsobem využívala některých nepodstatných nedostatků v obhajobě nebo ve výpovědi svědků. Na tom stavěli to,
že část členů skupiny nebyla usvědčena a nelze ji proto odsoudit. U všech vyloučili nepřátelský vztah k republice.
Rozsudek:
Dohnal – 3 roky odnětí svobody nepodmíněně
Bohdalová – 2 a půl
- ¦¦ Bohdal – 2 roky
- ¦¦ Stíbr – 18 měsíců
- ¦¦ Morgenstern – 10 měsíců
- ¦¦ Urban – 8 měsíců
- ¦¦ 160
Spojené ocelárny, národní podnik.
102
speed sbornik.p65
102
5.5.2010, 11:25
P¯Ìlohy
Baroch – 7 měsíců
- ¦¦ Kochlík – předán místnímu lidovému soudu.
Prokurátor nepřijal rozhodnutí soudu u Kochlíka a obhájci Morgensterna, Urbana a Barocha se odvolali k vyššímu soudu. Všichni odsouzení se nevyjádřili
k rozsudku.
N·rodnÌ archiv (NA), fond ⁄V »SM ñ Praha, k. 1410.
Deset bod˘, kterÈ si vytyËili vysokoökolötÌ studenti v†dobÏ st·vky v†listopadu 1968. Studenti st·vkovali proti nastupujÌcÌmu reûimu tzv. normalizace. Mezi st·vkujÌcÌmi studenty podle pamÏtnÌk˘ panovala velmi bou¯liv· n·lada, ost¯e zamϯen· proti okupant˘m i†proti jejich dom·cÌm
spolupracovnÌk˘m. I†kdyû st·vkujÌcÌ studenty podpo¯ila i†nezanedbateln·
Ë·st pedagog˘, jejich protesty skonËily bez vÏtöÌch ˙spÏch˘. Nezdar st·vky vyvolal u†nÏkter˝ch aktivist˘ pocit, ûe je pot¯eba podniknout razantnÏjöÌ akce. V†lednu 1969 tak n·sledoval Ëin Jana Palacha.
1. Základ naší politiky je a bude Akční program KSČ, přijatý na dubnovém
plénu ÚV KSČ.
2. Nedojde ke kabinetní politice, zejména se obnoví proud informací v obou
směrech mezi občanstvem a vedením.
3. Zavedení cenzury v hromadných sdělovacích prostředcích je opatření dočasné a nebude trvat déle než půl roku.
4. Nesmí být dotčena shromažďovací a spolčovací svoboda.
5. Bude zaručena svoboda vědeckého bádání i literárního a kulturního projevu.
6. Osobní a právní jistota občanů bude zaručena.
7. Ti, kteří ztratili důvěru a nedostatečně hájili svá stanoviska, nebudou dále
setrvávat ve svých funkcích.
8. Bude se pokračovat v ustanovování podnikových rad pracujících, jako podnikových rad samosprávy.
9. Bude zaručena svoboda výjezdu za hranice.
10. V oblasti zahraniční politiky nesmí dojít k participaci na akcích, jež jsou
v rozporu s city č[eskoslovenského] lidu, Chartou OSN161 a Všeobecnou
deklarací lidských práv. Prohlašujeme veřejně, že krédem našich činů je
výhradně humánní myšlenka socialismu v ČSSR. Legální i nelegální ná161
Organizace spojených národů.
103
speed sbornik.p65
103
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
tlak vyvíjený na ČSSR považujeme pouze za dočasný. Nesmíříme se nikdy s tolerováním velmocenské politiky, vedoucí k rozdělení národů. Lidstvo musí spojovat myšlenka vzájemného respektování, nikoliv psychóza
strachu.
P. David: Studentsk· st·vka 18. ñ 21. listopadu 1968. Praha, Svaz vysokoökolsk˝ch student˘ 1968, str. 2.
»l·nek Miroslava Prokeöe, tehdy studenta P¯ÌrodovÏdeckÈ fakulty Univerzity Karlovy v†Praze o†Ëinnosti Svazu vysokoökolskÈho studentstva
(SVS) v†r·mci p¯Ìprav poh¯bu studenta FilozofickÈ fakulty UK Jana Palacha, kter˝ se 16. 1. 1969 pokusil na protest proti nastupujÌcÌ tzv. Ñnormalizaciì o†sebevraûdu up·lenÌm a†19. 1. tÈhoû roku utrpÏn˝m zranÏnÌm
podlehl. Svaz vysokoökolskÈho studentstva, kter˝ pat¯il mezi radik·lnÏ
proreformnÌ organizace ml·deûe v†letech 1968ñ69, organizoval jiû 20. ledna
1969 tryznu za Jana Palacha v†centru Prahy. V˝raznÏ se podÌlel i†na p¯Ìprav·ch samotnÈho poh¯ebnÌho ob¯adu v†mÌstnostech Karolina, na nÏmû
pronesl projev i†p¯edseda SVS Michael Dym·Ëek, a†smuteËnÌho pr˘vodu
mezi StaromÏstsk˝m n·mÏstÌm a†budovou FilozofickÈ fakulty UK (dnes
na N·mÏstÌ Jana Palacha). PoslednÌho rozlouËenÌ na Olöansk˝ch h¯bitovech se ˙Ëastnili pouze rodinnÌ p¯ÌsluönÌci. SmuteËnÌ ob¯ady za Jana
Palacha se p¯emÏnily v†mohutn˝ protest proti n·stupu tzv. normalizace
a†z†mladiËkÈho studenta, kter˝ zahynul pro svÈ ide·ly, se stal jeden
z†nejv˝raznÏjöÌch symbol˘ odporu v˘Ëi nastupujÌcÌmu reûimu. Za podÌl
na uctÏnÌ jeho pam·tky zaplatili pozdÏji mnozÌ z†organiz·tor˘ vËetnÏ p¯edstavitel˘ Svazu vysokoökolskÈho studentstva vöemoûnou perzekucÌ ze
strany reûimu.
10 dnÌ v†pohotovosti
Ve dne v noci drželi studenti dobrovolníci službu na sekretariátě Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy v budově na Gorkého náměstí.162
Studentská tisková agentura TAISS vydávala denně o půlnoci informace ze
všech vysokoškolských center. Bez dálnopisů, bez telegrafu, bez placených
redaktorů a stálých dopisovatelů. Jen z telefonických zpráv, ze stovek rezolucí
a soustrastných telegramů. Pouze pro vnitřní potřebu fakult. Přesto se denně
objevovaly vylepeny v podchodu na Václavském náměstí a kolem nich hloučky lidí. Četli o manifestacích, hladovkách, smutečních shromážděních, zvláštních vlacích a pochodech do Prahy k uctění památky Jana Palacha.
162
Dnes Senovážné náměstí.
104
speed sbornik.p65
104
5.5.2010, 11:25
P¯Ìlohy
A v pondělí 20. ledna se konala vážná demonstrace 1 v Praze za účasti
desetitisíců. Začali jsme ji připravovat teprve týž den v 0.30hod[in], kdy jsme
jednali na Městské správě VB163 o organizačních detailech.
Přibližovalo se datum pohřbu. Stejně jako před Majálesem 68, před listopadovou stávkou, i nyní se z „obvykle dobře informovaných kruhů“ organizátoři
dovídali, že do Prahy se stahují recidivisté a kriminální živly, provokatéři budou podpalovat občany a automobily, část Lidových milic je připravena zakročit proti smutečnímu průvodu, náhle přijel Kosygin164, sovětské tanky se blíží
ku Praze, očekává se státní převrat. Akční výbor pražských studentů prohlásil,
že trasa průvodu byla vybrána nevhodně a až do poslední chvíle žádal její změnu,
jinak že neponese za průběh pohřbu žádnou odpovědnost. Členové předsednictva
SVS nedělali téměř nic jiného, než že jednali s českou vládou. Nedosáhli toho,
aby byl pohřben na Vyšehradě (o nějž žádali pozůstalí, předsednictvo SVS
a biskup dr. Tomášek,165 apoštolský administrátor pražský) a navíc byla na ně
svalena veškerá odpovědnost za průběh pohřbu. Prohlášení a výzvy, oplývající
velkými a prázdnými slovy, byly vydávány jako na běžícím pásu.
V této situaci pokračovali organizátoři v přípravách dnem i nocí, nespali
a energii čerpali většinou z vlastních zásob. Již v pátek se v Karolinu střídaly
desítky studentů ve dvanáctihodinových směnách pořádkových sborů. Starali
se o desetitisíce lidí v obrovské frontě. Starali se i o tisíce věnců, o čestné stráže, seděli u telefonů a vysílaček.
V sobotu dopoledne nastoupilo podle pokynů 1500 studentů označených
pořadatelskými páskami SVS a další tisíce, na něž ne už pásky nedostaly. Za
pomoci příslušníků VB vyklidili ulice od parkujících automobilů. Potom připravili trasu pro smuteční průvod. Hlídali nebezpečné úseky, odháněli zvědavce s lešení a s vrcholu sousoší Mistra Jana Husa.166 Trasa byla rozdělena na
9 úseků, jejichž velitelé si věděli rady i v případě paniky nebo provokace. V kaž163
164
165
166
VB – Veřejná bezpečnost.
Alexej Kosygin (1904–1980), významný sovětský politik, v letech 1964–80 předseda Rady
ministrů SSSR, 1948–52 a 1960–80 člen politbyra ÚV KSSS. Významně zasahoval do
dění v Československu v letech 1968–69. 23. 1. 1969 napsal stejně jako Leonid Iljič Brežněv
dopis svému českému protějšku (v Kosyginově případě šlo o premiéra Oldřicha Černíka),
v němž vyzval československého činitele, aby zamezili ohlasy na Palachův čin a zasadili
se o zastavení odporu proti „normalizace situace“ v zemi.
Míněn František Tomášek (1899–1992), č. představitel římsko katolické církve. V roce
1949 byl tajně vysvěcen na biskupa, v letech 1965–77 apoštolský administrátor pražské
arcidiciecéze. 1977 byl jmenován kardinálem, v letech 1977–92 arcibiskup pražský a primas český.
Míněn pomník od Ladislava Šalouna v Praze na Staroměstském náměstí.
105
speed sbornik.p65
105
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
dém úseku bylo také lékařské stanoviště první pomoci. Řídící vysílačka v automobilu před čelem průvodu měla stálé spojení se stanovišti v Karolinu, na
Filozofické fakultě, na SVS a na Olšanech.
Mezitím na Olšanech vyklidili členové Akademické legie z dejvické VŠCHT167
velký prostor, aby tak dostáli slibu, že vlastní obřad se bude konat jen za účasti
rodinných příslušníků a zvaných hostů. S těmi se však dostalo dovnitř i několik
desítek filmařů a fotoreportérů.
Pět vysílaček Svazarmu,168 sedm kapesních radiostanic, několik megafonů,
35 osobních vozů, čtyři nákladní a dva autobusy je jistě nedostatečné vybavení
pro akci, jíž se zúčastnily statisíce. Proto nejen ochota různých závodů a institucí,
snaha Akčního výboru pražských studentů a obětavost studentských pořádkových sborů, ale hlavně obrovská ukázněnost a uvědomělost občanů, kteří se
sjeli ze všech koutů republiky, aby vyprovodili Jana Palacha na jeho poslední
cestě, je tím momentem, který rozhodl o důstojném průběhu. Tento moment
snad také konečně přinutí některé naše představitele, aby přestali fakticky projevovat studentům i celé veřejnosti nedůvěru v jejich politickou zralost.
167
168
VŠCHT – Vysoká škola chemicko-technologická.
Svazarm – Svaz pro spolupráci s armádou, společenská organizace, která mj. sdružovala
i radioamatéry a zájemce o radiotechniku.
106
speed sbornik.p65
106
5.5.2010, 11:25
Jmenn˝ rejst¯Ìk
Adorno, Theodor W. 24
Andrle, Vladimír 13
Bahro, Rudolf 39, 42
Baroch 99, 101
Beauvoir, Simone de 22
Bell, Daniel 81
Biermann, Wolf 39
Bohdal, Rosand 99, 100 - 102
Bohdalová, Emílie 99, 100 - 102
Boltanski, Luc 29
Brežněv, Leonid Iljič 84, 106
Brzobohatý, Radek 71
Budín, Stanislav 34
Cajthaml, Petr 3, 24, 84, 90
Císař, Čestmír 14
Cohn-Bendit, Daniel 11, 34
Černík, Oldřich 105
Černý, František 35
Černý, Václav 51, 52
Datheilová, Zdeňka 33
Diamant 102
Dobrovský, Luboš 70
Dohnal, Vladimír 99-100, 102
Dubček, Alexander 9, 16, 32, 39,
42, 50, 75
Dutschke, Rudi 11, 20, 22, 31, 35,
36
Dymáček, Michael 104
Eisenfeld, Bernd 41, 43, 45
Fischer, Heinz 6
Forman, Miloš 38
Frank, Pierre 35
Fučík, Julius 11
Gauck, Joachim 44-45
Gaulle, Charles de 33-34
Gilcher-Holtey, Ingrid 22, 33
Ginsberg, Allen 12, 13
Gorbačov, Sergej Michajlovič 80
Gronowski, Michel 35
Groszer, Gert 43
Groszerová, Franziska 43
Havemann, Robert 39-40
Hejzlar, Zdeněk 14
Herzog, Roman 38
Heumos, Peter 27
Hofmann, Michael 44
Holeček, Luboš 73
Horkheimer, Max 24
Husák, Gustáv 69-70
Chiapello, Čve 29
Churchill, Winston 53
Jareš, Jakub 3, 17, 48, 69, 86, 91
Katsiaficas, George 31
Kavan, Jan 13
Kladiva, Jaroslav 70
Klaus, Václav 6
Klein, Jan 14
Kohout, Pavel 14
Kochlík 99, 102-103
Komenda, Jiří 18
Korsch, Karl 22
Kosík, Karel 70
Kosygin, Alexej 105
Kovář, Jan 50
Kowalczuk, Ilko Sascha 39
Krahl, Hans-Jürgen 24
Kratschmer, Erwin 39
Krautgartner, Karel 65
Kriegel, František 6
Krivine, Alain 35
Krivine, Hubert 35
Kunze, Rainer 42
Kyncl, Karel 70
Lenárt, Jozef 8
107
speed sbornik.p65
107
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
Leonhard, Wolfgang 42
Lutzová, Annabelle 38
Luxemburgová, Rosa 5, 20, 78, 85
Málek, Ivan 14
Mao Ce-tung 22, 33, 83
Marcuse, Herbert 22
Menzel, Jiří 38
Merkelová, Angela 5
Mickiewicz, Adam 32
Mitterrand, François 29
Morgenstern 99-100, 102-103
Müller, Jiří 36
Novotný, Antonín 8, 16, 31, 33, 47
Oborský, Stanislav 50
Ohnesorg, Benno 31, 36
Padrůněk, Stanislav 47
Pachmann, Luděk 70
Palach, Jan 17, 20, 49, 69, 72-74,
83, 86, 91, 103-106
Pažout, Jaroslav 3, 13, 16, 18, 31,
37, 46, 86, 90
Pelikán, Jiří 14
Pinc, Zdeněk 13, 36
Plogstedtová, Sibylle 37
Politt, Holger 24
Poppe, Gerd 39
Poppe, Ulrike 42
Prokeš, Miroslav 104
Reich, Wilhelm 22
Rezá šáh Pahlaví Árjamehr,
Muhammad 31, 36
Sartre, Jean-Paul 34
Sekaninová-Čakrtová, Gertruda 6
Selucký, Radoslav 17
Silverová, Beverly 23
Skácel, Jan 42
Skilling, Hubert Gordon 53-54, 59
Smrkovský, Josef 73, 83
Springer, Axel 24
Stalin, Josef Vissarionovič 8, 22,
55, 56, 59
Stíbr 99, 101-102
Suchý, Jiří 70
Suk, Jaroslav 47, 72, 75
Sviták, Ivan 82
Šiklová, Jiřina 36
Škvorecký, Josef 70
Šlitr, Jiří 70
Švabinský, Max 11
Švorcová, Jiřina 11
Templin, Wolfgang 39
Tigrid, Pavel 9
Tito, Josip Broz 32
Tomášek, František 105
Trockij, Lev Davidovič 35
Uhl, Petr 5, 35, 37, 87
Ulbricht, Walter 40, 42, 45, 91
Urban, Jan 99, 101-103
Vodsloň, František 6
Wallerstein, Immanuel 21-23,
76-84, 88-89
Weigel, Hansjörg 38
Weißhuhn, Reinhard 44
Zajíc, Jan 17
108
speed sbornik.p65
108
5.5.2010, 11:25
Pozn·mky
109
speed sbornik.p65
109
5.5.2010, 11:25
MladÌ, levice a rok 1968
110
speed sbornik.p65
110
5.5.2010, 11:25
Pozn·mky
111
speed sbornik.p65
111
5.5.2010, 11:25
Vydala SpoleËnost pro evropsk˝ dialog (SPED)
Politick˝ch vÏzÚ˘ 9, 111 21 Praha 1
e-mail: [email protected]
v nakladatelstvÌ BCS, s.r.o.
Chr·st 59, 289 14 Po¯ÌËany
Stran 112
Vyd·nÌ prvnÌ
Praha 2009
Tisk BCS, s.r.o.
ISBN 978-80-904491-1-4
speed sbornik.p65
112
5.5.2010, 11:25
Download

Mladí, levice a rok 1968