RICHARD SCHEUCH
Praha 1989
© ILUSTRATION LUDVÍK KOLEK, 1987
MARTIN DYRYNK, 1989
1
2
3
POZNÁMKY K VYOBRAZENÍM
Historický charakter Apokalypsy dokreslují dvě mapy na předsádkách od výtvarníka Martina Dyrynka.
Na přední předsádce je ostrov Patmos a křesťanské obce, jimž byla Apokalypsa původně určena. Na zadní
předsádce je východní část římské říše v době napsání Apokalypsy. Na této mapě jsou uvedena v závorce dvě
města, Ninive a Megido, která v té době už sice neexistovala, ale která jsou pro výklad Apokalypsy důležitá.
Na vazbě knihy je grafický objekt od téhož autora, zahrnující nejdůležitější číslovky, které se v Apokalypse
vyskytují.
Všeobecnou platnost Apokalypsy mají zdůraznit dva abstraktní obrazy výtvarníka Ludvíka Kolka, vybrané pro
tuto knihu. Na obálce je znázorněn Nový Jeruzalém. Svaté město Jeruzalém sestupuje z nebe od Boha, září Boží
slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál (Zj 21,10-11). Je zobrazeno korunou snášející
se na trosky starého světa, rudého krví Beránkovou a jeho mučedníků, kteří budou s Bohem kralovat na věky
věků (Zj 22,5).
Frontispis přináší reprodukci Páté pečeti z Apokalypsy. Pod oltářem, kolem kříže, naznačeného průsečíkem
terče, křičí po spravedlnosti ti, kdo byli zabiti pro slovo Boží. Na tomto terči jsou symbolizováni průstřely.
Dostali bílé roucho, naznačené aureolou a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě na krátký čas (Zj 6,9-11).
OBSAH
Poznámky k vyobrazením 4
OBSAH 5
Sedm sborů v Malé Asii -mapa
Východní část Římské říše-mapa 8,9
Předmluva 11
1. ÚVOD (1,1-20)12
Vstupní slovo (1,1-8)12
PRVNÍ VIDĚNÍ A NAPSÁNÍ SEDMI LISTŮ / 1,9 - 3,22 /18
Povolání Jana (1,9-20)18
2. LISTY SBORŮM (2,1-3,22)22
List do Efezu (2,1-7) 23
List do Smyrny (2,8-11)24
List do Pergama (2,12-17)26
List do Thyatir (2,18-29)28
List do Sard (3,1-6)30
List do Filadelfie (3,7-13)31
List do Laodikeje (3,14-22)33
3. ZJEVENÍ (4,1-22,5)36
DRUHÉ VIDĚNÍ: KNIHA SE SEDMI PEČETĚMI / 4,1 - 8,1 /36
Vidění Boží moci (4,1-11)36
Sedmkrát zapečetěnou knihu přijal Beránek (5,1-14)39
Hrůzy šesti pečetí (6,1-17)41
Záchrana vyvolených (7,1-17)46
Sedmá pečeť (8,1)49
TŘETÍ VIDĚNÍ: TROUBENÍ SEDMI ANDĚLŮ / 8,2-11,19 /49
Andělé s polnicemi (8,2-6)49
Hrůzy šesti polnic (8,7 - 9,21)50
Nové povolání k proroctví (10,1 - 11)56
Dva svědkové k výstraze světu (11,1 - 14)57
Sedmá polnice (11,15-19)61
ČTVRTÉ VIDĚNÍ: SEDM BOJŮ ANTIKRISTA A OHLÁŠENÍ SOUDU /12,1-14,20/63
Poražený nepřítel (12,1 - 18)64
Dravé šelmy vládnou zemí (13,1 - 18)69
Ohlášení soudu (14,1 - 5)74
Vize tří andělů (14,6 - 20)75
PÁTÉ VIDĚNÍ: SEDM NÁDOB BOŽÍHO HNĚVU / 15,1 - 16,21 /80
Sedm andělů s nádobami pohrom (15,1 - 8)80
Hrůzy sedmi nádob (16,1 - 21)82
ŠESTÉ VIDĚNÍ: SOUD NAD NEVĚSTKOU A PÁD BABYLÓNA /17,1 - 19,5/87
Soud nad nevěstkou (17,1-18)88
Pád Babylóna (18,1-19,5)92
SEDMÉ VIDĚNÍ: BOŽÍ VÍTĚZSTVÍ /19,6-22,5/98
Pozvání k svatbě Beránkově (19,6-10)99
Kristovo vítězství nad Antikristem (19,11-21)100
Spoutání satana a tisíciletá říše (20,1-6)101
Konečné vítězství a soud (20,7-15)104
Nové nebe a nová země (21,1-8)106
Nový Jeruzalém (21,9-22,5)109
4. ZÁVĚREČNÁ SLOVA (22,6-21)114
Použitá literatura118
6
7
8
9
PŘEDMLUVA
Neodvážil jsem se nazvat svou práci výkladem Apokalypsy, ale jen průvodcem. Průvodce nám chce něco
ukázat, na něco upozornit, k něčemu dovést. Nasbíral jsem zkušenosti a názory mnohých teologů, kteří nám
mohou poskytnout správnou orientaci v tak obtížné četbě. Jim jsem vděčen za všechnu radost, kterou mi
poskytla četba a studium Apokalypsy, neboť není správné domnívat se, že četba Apokalypsy, přes všechny
hrůzy, o nichž vypráví, je četbou pesimistickou. Jména těch, kteří i mne prováděli, najdete v seznamu použité
literatury na konci knihy nebo v odkazech na jejich pojednání v textu samotném k prohloubení některých
dílčích otázek.
Čím více problémů se vyskytuje v našem životě a čím více se blíží konec tisíciletí, tím více také asi bude těch,
kteří budou tvrdit, že přesně určili a vypočítali to, o čem je v Apokalypse řeč. Kniha o této problematice,
kterou jsme v novodobé české literatuře neměli, chce pomoci také tomu, abychom se nenechali zbytečně
zmást těmito blouznivci a pokud možno správně pochopili „ co Duch praví církvím „ ( Zj 2,7.11.17.29 ;
3,6.13.22 ).
Text knihy Zjevení Janova a také zkratky biblických knih jsou vzaty z ekumenického překladu Písma sv. pro
katolíky z roku 1987.
10
11
** R. Scheuch: Profetismus a apokalyptika, Duchovní pastýř 4/19S6
ÚVOD
1,1-20
VSTUPNÍ SLOVO
/I ,1 - 8/
Předmluva nebo vstupní slovo Apokalypsy připomíná formou tehdejší dopisy a obsahuje název, věnování,
požehnání a téma.
1,1
Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím
anděla svému služebníku Janovi.
ZJEVENÍ
Slavnostně a mohutně začíná kniha titulem: „Zjevení.˝ Řecky se to řekne ˝apokalypsis˝. V Novém zákoně se
vyskytuje toto slovo celkem osmnáctkrát. Ve spisech Janových pouze jednou a to zde, na počátku této knihy.
Toto pojmenování nevzniklo současně s knihou, ale podle jejího prvního slova a podle toho, že prorocky
zjevuje a oznamuje, co má přijít. Všechny knihy Písma svatého obsahují zjevení, to je odhalení Božích pravd
lidem. Poslední kniha Písma však dostala název Zjevení Janovo proto, že hned na začátku se prohlašuje, že
Ježíš Kristus v ní vyjevuje skryté pravdy. Koncilní dokument o Božím zjevení poznamenává: „Bůh se ve své
dobrotivosti a moudrosti rozhodl zjevit sám sebe a oznámit tajemství své vůle... A tímto zjevením promlouvá
neviditelný Bůh k lidem jako k přátelům... Tento řád zjevení je uskutečňován činy a slovy ... A takto zjevená
hluboká pravda o Bohu a spáse člověka září nám v Kristu, který je prostředník a zároveň plnost veškerého
zjevení˝ (Dei Verbum, čl. 2). Zjevení, které obsahuje Apokalypsa, je dáno především pro život lidí oné dávné
doby, ale jde o daleko víc, o odhalení Kristových slov, soudů a skutků i v budoucnosti.
Janova Apokalypsa v Novém zákoně není jediná apokalypsa, kterou známe. Není osaměle čnící vrchol, ale je
spíš článkem majestátního horského masívu apokalyptického, jehož soustavu lze vystopovat ve Starém zákoně
(hlavně v knize Daniel a Ezechiel), v mimobiblickém písemnictví pozdního židovstva i raného křesťanstva a
také ve spisech Nového zákona.* Mluví se i o ˝synoptické apokalypse˝ (Mk 13,1nn; Mt 24,1nn; L 2,5nn), o
˝pavlovské apokalypse˝ (2Te 2,1-12) a také v ostatních spisech Nového zákona nacházíme podobný způsob
vyjadřování jako v Apokalypse (Sk 10, 9 -12; 2K 12,1 - 9; 1Te 4,13-17; 1Pt 3,19n; 2Pt 3,10-13). Jedná se tedy
o mohutné náboženské proudění jednolitého charakteru, jež nalezlo písemné vyjádření ve zcela zvláštním
literárním druhu. Teprve biblickému bádání 19. století se podařilo rozpoznat teologické a motivové souvislosti
této apokalyptické literatury a provést retrospektivu, jak se apokalypsy vyvíjely až k plné zralosti od ˝vzorové
apokalypsy˝ starozákonní knihy Daniel až po novozákonní Apokalypsu Janovu. Doba biblické apokalyptiky
zahrnuje časové rozmezí od 2. stol. př. Kr. do 2. stol. po Kr. Podle W. Bossueta je ˝hodinou zrodu pro biblickou
apokalyptiku doba makabejská a jejím duchovním otcem Daniel˝. Krizová a nouzová situace Židů, kteří se
vrátili z babylonského zajetí domů, vytváří k apokalyptickému myšlení přímo vhodné podmínky. Mnohé naděje,
které se během zajetí nahromadily, především žhavá touha po obnově židovské veleříše, se nesplnily; naopak,
triumf pohanských mocností za Alexandra Velikého a jeho nástupců a ztráta samostatnosti židovského národa
vyvolaly velmi těžké krize víry. Kde jen zůstali v této tísni víry proroci, kteří by jako kdysi otcům zvěstovali
útěchu? Národ čekal marně na vystoupení Bohem poslaných proroků (1 Mak 4,46; 9,27; 14,41; Za 13,2nn). V
autorech apokalyps se vyskytla jakási nová forma profetismu.**
První křesťané prožívali též těžkou krizovou situaci, hlavně v době pronásledovaní a také oni hledali útěchu
a posilu v apokalyptice která tehdy byla jako tradiční prvek ještě velmi živá. Avšak pro rané křesťanství není
apokalyptické myšlení charakteristické, ba naopak samotná Apokalypsa Janova se dostávala do kánonu Nového zákona dosti těžce a všechny ostatní novozákonní apokalypsy byly církví odmítnuty. Apokalyptické
vyjadřování neutichlo ani po zredigování novozákonních spisů a vzkvétalo dále. To lze poznat z velkého počtu
křesťanských apokalyps, které vznikly počínajíc druhým křest, stoletím. Jsou to: Apokalypsy Petrova, Pavlova,
Tomášova, Štěpánova, Mariina, Filipova, Bartolomějova a Zachariášova. Zde si můžeme připomenout jednu
z typických věcí pro apokalyptickou literaturu a to, že k zvýšení autority a věrohodnosti vydávají za své autory
významné osoby Starého nebo Nového zákona.
U biblických spisů si dnes klademe otázku, k jakému literárnímu druhu patří. Je to vypravování dějinné, nebo
je to reportáž, podobenství, alegorie nebo symbolika? Vykládat alegorii a symboly patří k nejtěžším úkolům
teologa a tak je tomu právě u Apokalypsy. Nedivme se tedy, že při výkladu Apokalypsy mnohdy docházelo a dochází k omylům a k fantastickým závěrům. Největším nebezpečím je, když někdo chce z Apokalypsy všechno
přesně vypočítat, určit a aplikovat na jisté doby nebo osobnosti dějin. K takovému aplikování jsou náchylní
mnozí věřící sektářského zaměření.
Jak přistoupit k odpovědnému výkladu Apokalypsy? Nejsnáze by se vykládala, kdyby v ní bylo možno najít a
poznat to, co se týká historických událostí a doby 1. stol. Tady by nám velmi pomohla historie a archeologie.
Nejpřesnější výklad by byl tam, kde bychom poznali a vysvětlili, jaké historické události a dění měl na mysli
Jan, když Apokalypsu psal a které první křesťané sami prožívali. Jen velmi opatrně a na rozdíl od našich předků,
nebo blouznivců dneška, můžeme aplikovat události a osoby Apokalypsy na současnost nebo budoucnost.
Mnohá aplikace by nemusela být nezajímavá nebo nepoučná, ale nesmí se z ní dělat závazný a jistý výklad.
Apokalyptické obrazy a symboly se dají totiž aplikovat nezodpovědně na cokoliv a kohokoliv. Nebudeme se proto
tolik snažit konkretizovat a aplikovat tyto obrazy na věci kolem nás, ale spíš necháme poselství Apokalypsy na
sebe působit, protože vše, o čem Apokalypsa píše, se děje a bude dít v dějinách až do konce světa. U uměleckého
díla nám přece nejde tolik o to, abychom věděli, kdo a za jaké situace skladbu napsal, na jaký papír napsal noty,
kolik minut bude skladba trvat, ale spíše o to, abychom je nechali na sebe působit.
Novozákoník J. W. Bowman se domnívá, že Apokalypsa je v podstatě drama. Když uvážíme, co bylo antické
drama, můžeme souhlasit. Ve starém řeckém divadle nebyly divadelní výstupy k zábavě, nýbrž k osvětlení
vztahů mezi bohy, světem a lidmi. Apokalypsa je sestavena jako drama o sedmi jednáních, které má dát správné
pochopení vztahu mezi dějinami a spásou. Budeme-li Apokalypsu studovat proto, abychom všechno dovedli
vysvětlit a aplikovat na konkrétní události v životě světa a církve dneška nebo zítřka, potom na konci svého
odpovědného studia budeme musit přiznat, že se této touhy musíme zříci a musíme zůstat u všeobecných
pravd a zkušeností, že totiž dobro zvítězí nad zlem a že to nebude lehké. Uchráníme se tak nebezpečí, že
bychom někomu ublížili nebo zneužívali biblického poselství. Základní myšlenka Apokalypsy nám bude jasná:
stálý boj dobra se zlem, vítězství Boha a Krista a nutnost být věrným dobru a Kristu za každou cenu. Výklad
některých obrazů a symbolů se nám bude dařit tam, kde poznáme, na co narážel autor ve své době a poznáme,
jak se to podobá i době naší, avšak s upřesňováním a vypočítáváním budeme velmi opatrní. I přes tento jistý
˝nedostatek˝ solidního výkladu proti fantaziím blouznivců bude silně a aktuálně znít prorocká myšlenka Apokalypsy, že Kristus zvítězí a blažení budou ti, kteří mu zůstanou věrni.
Kniha Zjevení nemá ještě úplný věcný výklad, který by církev mohla doporučit alespoň jako pravděpodobný.
Různé výklady Zjevení sv. Jana lze shrnout do čtyř skupin; žádný z nich církev výslovně nezavrhla, ani nepřijala
za svůj.
1. HISTORICKÝ VÝKLAD
Učí, že Zjevení má vztah pouze k událostem v té době, kdy byla kniha napsána. Když pisatel mluví o
budoucnosti a soudech, vyjadřuje prostě své mravní rozhořčení nad zlořády přítomné doby. Tento výklad má
své přednosti v tom, že dává Zjevení do souvislosti s myšlením a událostmi vlastní doby. Jeho slabostí však je,
že nedovoluje, aby kterákoliv část knihy byla vyložena jako proroctví o budoucnosti.
* Fr. Kotalík: Apokalyptická literatura. Duchovni pastýř 7/1981
J. Merell: Poslední kniha Nového zákona. Duchovní pastýř 3/1975
2. VŠEOBECNÝ VÝKLAD
12
13
Vidí v knize Zjevení symbolický obraz stálého boje mezi dobrem a zlem, mezi křesťanstvím a pohanstvím.
Symboly Zjevení podle něho nemají být ztotožněny s žádnou historickou událostí ani v minulostí, ani v
budoucnosti, mají význam všeobecný. Síla tohoto výkladu je v tom, že soustřeďuje pozornost čtenáře na etické a
duchovní pravdy Zjevení, nikoliv na význam symbolů, o nichž kniha hovoří. Nedostatkem je, že znehodnocuje
tuto symboliku, kterou je proroctví do budoucnosti vyjádřeno.
3. HISTORIZUJÍCÍ VÝKLAD
Považuje knihu Zjevení za náčrt církevních dějin od začátku až do druhého příchodu Ježíše Krista. Symboly
znázorňují velké události, které se už staly nebo které se teprve stanou. Všechny hlavní události v dějinách
křesťanství jsou v Apokalypse předem naznačeny, takže Zjevení je jakýmsi dopředu napsaným kalendářem
těchto událostí. Takový výklad zastávali mnozí církevní učitelé starověku i středověku a později reformátoři
a dnes některé skupiny protestantů. Není třeba připomínat, že takové výklady otevírají naplno bránu fantazii.
Nejednotnost vykladačů samotných vnucuje názor, že tento způsob výkladu je chybný.
4. FUTURISTICKÝ VÝKLAD
Učí, že kromě prvních tří kapitol Zjevení, které se vztahují na dobu sepsání knihy nebo na sedm etap v historii
církve, vše následující je předpovědí událostí, které se stanou v době bezprostředně před druhým příchodem
Kristovým.
Přehled:
Zjevení Janovo
kap. 1-3
kap. 4-19
kap. 20-22
Historický výklad
historie prvních obcí
symbolické vyjádření symbolický popis Božího
tehdejších poměrů vítězství
Všeobecný
Výklad
historie
prvních
obcí
symbolické
Vyjádření
boje dobra
se zlem
Historizující
Výklad
doslovně
historie
prvotních
obcí
symbolické
poslední soud,
předpovědi
Tisícileté království, věčná
etap církevních dějin blaženost
Futuristický
Výklad
sedm období
církevní
historie
Poslední
soud nad
světem,
Antikristem
a nevěrnou
církví
autorita svědčí o božském původu a o pravosti knihy: Bůh, Ježíš Kristus, anděl a Jan. Jan sám si nevymýšlí,
ale pouze zapisuje a předává dál to, co mu bylo zjeveno. Zjevení pochází od Ježíše Krista. Ježíš sám má obsah
zjevení od Boha. Zatímco pozemský Ježíš o budoucích věcech hovořil jen málo, oslavený Kristus je zjevuje. To,
co Ježíš nevyjevil v době svého pozemského života, může doplnit oslavený Kristus. Přitom však toto zjevení
nesmí být v rozporu s tím, co Ježíš učil. Je rozvinutím, upřesněním, výkladem jeho učení a poukazem na to,
co znamená. Kniha nemá ukojit zvědavost, ale podat směrnice pro život Ježíšových vyznavačů. Oznamuje, co
lidé potřebují vědět, aby se mohli v životě správně orientovat. Zjevení nechce být tajnou knihou, naopak musí
být dál vyjevováno. Obsah Zjevení dostává Jan od anděla. Řecké slovo ˝angelos˝ znamená posel. Anděl v bibli
představuje nositele Boží vůle a odkazu. Kromě tohoto anděla ˝oznamovatele˝ vystupují v Apokalypse andělé
i v jiných
funkcích, jak poznáme později. Tento anděl dává Janovi jistotu, že to, co poznává, je od Boha. Od Boha, přes
Ježíše a přes anděla vede živý řetěz předávání Zjevení až k Janovi, který ho zapisuje, aby se dostalo k čtenářům a
posluchačům. Poukazem na Boha, Krista a anděla oznamovatele je podtrženo, že Zjevení nevzniklo z lidských
tužeb nebo představ.
MÁ SE TO STÁT BRZO
Některé skupiny prvních křesťanů očekávaly brzký příchod Pána Ježíše a konec světa. Když se paruzie v době
apoštolské nedostavovala, musely se s touto otázkou vyrovnat a správněji ji chápat. Slovo ˝brzo˝ nelze chápat
jako časový údaj, nýbrž jako údaj dějin spásy. Už v 2. epištole sv. Petra je vysvětlováno - ˝Jeden den u Pána je
jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, má s námi
trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání˝ (2Pt 3,8-9). Konec
starého věku již nastal. Začal Kristovým příchodem, ukončen bude při opětovném příchodu Krista k soudu a
dovršení. Čas poslední, konečný, už je tu, protože poslední věci již začaly. Křesťan je do tohoto posledního již
vtažen, proto je mu to blízké. Paruzie už začíná, ale nyní je vše jako poupě, které se má teprve rozvít.
Ten dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista, vše, co viděl.
Vítězství
Dobra
a Boha
1,2
JAN MÁ SVĚDČIT
Jan musí dál předat Boží slovo, svědectví Ježíše Krista a to, co viděl. ˝Vydat svědectví˝ - tento výraz se vyskytuje
v Janově evangeliu třiatřicetkrát a v Apokalypse čtyřikrát. Znamená, že obsah Zjevení má charakter veřejný.
Nebylo dáno pouze Janovi. On je má dále zprostředkovat, nemůže jinak, než o něm vydávat svědectví. Jestliže
je nemožné plně a dokonale poznat Boží myšlenky, pak je teprve nemožné pravdu Boží vměstnat do lidských
slov a pojmů. Viděl Jan skutečně ty obrazy, které popsal ve své Apokalypse, nebo to byly duchovní pojmy,
které se pokusil dodatečně zachytit v mluvě symbolů a podobenství, známých ze Starého zákona a ze způsobů
apokalyptické řeči? Zdá se, že jsou spíš výrazem myšlení víry a naděje. Janovo Zjevení je poslední autoritativní,
závazné a veřejné pro celou církev. Církev neočekává žádné nové veřejné zjevení. Různá vidění a s nimi spojená
tajemství, která tak lidi přitahují, neměla pro ni nikdy velkou cenu. Nemohou nic přidat k evangeliu. Jsou vedle
něho jako skromný obrázek natěrače vedle obrazu mistra. Jedinou jeho chloubou může být, že se dost podobá
originálu. Jedinou chloubou soukromých zjevení je právě to, že neodporují duchu evangelia, že ho dobře
vystihují. V opačném případě musí být odmítnuta. Ve věroučné konstituci o Božím zjevení čteme: ˝Křesťanský
řád spásy jakožto nová úmluva s konečnou platností nikdy nepomine a nelze již očekávat žádné nové veřejné
zjevení před slavným zjevením našeho Pána Ježíše Krista˝ (Dei Verbum čl. 4).
Tisícileté
království,
Věčná
blaženost
AUTORITA KNIHY ZJEVENÍ
Jelikož poslední kniha Nového zákona je spis apokalyptický a protože prvotní křesťanské obce (po nesplněném
očekávání brzkého příchodu Krista) přijímaly se samozřejmou skepsí apokalyptickou literaturu všeho druhu,
musela být již v úvodu Apokalypsy podtržena autorita a věrohodnost, to je její božský původ. Čtyřnásobná
14
1,3
Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť
čas je blízko.
15
PŘEDČÍTANÍ APOKALYPSY
Apokalypsa byla určena k tomu, aby byla předčítána při bohoslužbě. Proto velebí Jan předčitatele, posluchače i
ty, kteří zachovávají co slyšeli, to je, jednají podle toho. Apokalypsa vyslovuje sedm takových blahoslavenství:
1.
Blahoslavený předčítající
Zj 1,3
2.
Blahoslavení v Pánu umírající
Zj 14,13
3.
Blahoslavení bdící
Zj 16,15
4.
Blahoslavení pozvaní na svatbu
Zj 19,9
5.
Blahoslavený, účastný prvého vzkříšení
Zj 20,6
6.
Blahoslavení, kdo zachovávají slova Zjevení
Zj 22,7
7.
Blahoslavení, kdo si vyprali roucha
Zj 22,14
Sedmero blahoslavenství v Apokalypse nám vyjadřuje, že tato kniha není jenom knihou o hrůzách a soudech,
ale je to i kniha naděje a radosti. První blahoslavenství je návodem k správnému čtení Apokalypsy: číst, slyšet,
zachovávat! Ale nejen Apokalypsy, nýbrž celé bible. Je ovšem zapotřebí zachovat pořadí: nejprve číst evangelia,
která vedou ke Kristu Spasiteli, pak epištoly, které vedou do společenství s Kristem v církvi, a nakonec teprve
Apokalypsu, která vede na rozhlednu po obzoru dějin, ke skonání věků a do Boží slávy. V době prvokřesťanské
předčítal knihu Zjevení lektor při bohoslužebném shromáždění. Věřící poslouchali, většinou neuměli číst a
kromě toho posvátných textů, rukopisných svitků bylo málo. Dnes můžeme knihu Zjevení číst i sami v soukromí.
Je velká škoda, že starý předkoncilní lekcionář, který byl v užívání několik století při nedělní bohoslužbě z
Apokalypsy nedával předčítat vůbec nic a o svátcích svatých jen osmkrát do roka (a to latinsky a mnohdy
četl jen kněz sám pro sebe). Pokoncilový lekcionář v tříletém cyklu dává v neděli číst úryvek z Apokalypsy
sedmkrát a v ostatní dny a svátky třiadvacetkrát. Dnes však nestačí jen předčítat, je potřeba věnovat pozornost
také výkladu těchto textů a vysvětlovat Apokalypsu i při samostatných bohoslužbách slova, neboť vědomosti
nás katolíků v tomto ohledu jsou malé, což se nepříznivě projevuje zvláště při agitaci sektářů a rozhovorech
s nimi. Nechceme a nemáme však sahat po Apokalypse jen proto, abychom v náboženských debatách byli
pohotoví a dobře vybaveni, ale proto, že i v Apokalypse je obsaženo Boží slovo pro nás. Nelze se vymlouvat,
že Apokalypsa je příliš těžká a nesrozumitelná. Vždyť naši předkové ve středověku, ač neměli tolik znalostí v
biblistice, často kázali a komentovali právě Apokalypsu. Komentář k Apokalypse od Jakoubka ze Stříbra tvoří
370 kázání na knihu Zjevení.
ČAS JE BLÍZKO
Proroctví se netýká jen daleké a nekontrolovatelné budoucnosti, nýbrž hovoří do přítomnosti. Pro církev
bylo Zjevení za všech dob aktuální a zůstává jím dodnes. Několikrát se v Apokalypse připomíná aktuálnost
oznamovaných věcí. ˝Má se to stát brzo˝ (1,1; 22, 6) ˝Čas je blízko˝ (1,3 a 22, 10). A čtyřikrát oznamuje Pán
svůj brzký příchod: ˝Přijdu brzo˝ (3,11; 22,7.12.20). Není správné věci odkládat, ani není správné být horečně
netrpělivý; správné je být stále pohotově připraven. Bližší, přesnější určení toho času nebo dokonce datování
je nemožné. Blízkost není kategorií časovou, nýbrž kategorií odevzdanosti se Bohu a Kristu a vstupem do
posledního dění.
Jan sedmi církvím v Asii:
1,4a
AUTOR KNIHY
Kniha Zjevení má charakter otevřeného dopisu církvi. Pisatel je v něm čtyřikrát označován jménem Jan (1,1.4.9;
22,8). Tradice pokládala za autora Zjevení apoštola Jana. On sám se apoštolem nenazývá; označuje se vzhledem
k Bohu a Kristu ˝služebníkem˝ (1,1) a vzhledem k čtenářům ˝bratrem˝ a ˝účastníkem soužení, kralování a
vytrvalosti˝ (1,9). Čtenářům byl jistě známý a měl mezi nimi velkou autoritu. Názor, že apoštol Jan je autorem
novozákonních spisů označených jeho jménem (evangelium, tři listy a Apokalypsa), je zajisté nejrozšířenější.
16
Literárně kritické bádání však naznačuje, že v případě Apokalypsy je třeba uvažovat o jiném autorovi nebo konečném redaktorovi než u ostatních knih Janových, protože slovník, styl i teologie se značně liší. Tím ovšem
není dotčena kanonická knihy.
Jestliže církev prohlásila některý spis za kanonický, to znamená, že je v něm z vnuknutí Božího jistojistě obsaženo
Slovo Boží a že, patří do Písma svatého, tím nejsou ještě vyřešeny všechny literární a historické problémy. Kniha
patří do souboru kánonu Písma svatého, ale otázka autorství je u některých knih ponechána rozvážnému a
zodpovědnému bádání exegetů a historiků. Není tedy v rozporu s faktem kanonicky Zjevení, že jeho autorem
nemusí být apoštol a evangelista Jan. Většina novozákonních badatelů sdílí dnes názor, že Apokalypsa má autora
jiného než Janovo evangelium. Otázka autorství nezajímala křesťany teprve v posledních dvou stoletích, nýbrž
od samého počátku. Názory byly různé, jak potvrzuje starokřesťanská literatura. Evangelistovi Janovi připisují
autorství Apokalypsy mučedník Justin v ˝Dialogu se Židem Tryfonem˝ z let 151-155, Fragment Muratoriho
z doby kolem r. 200, lyonský biskup Ireneus (zemřel kolem roku 200) ve svém díle ˝Proti bludům˝, Klement
Alexandrijský (zemřel r. 215) v obou svých dílech ˝Pedagog˝ a ˝Quis dives˝, Hippolyt římský (zemřel roku
235) ve svém spise ˝O Antikristovi˝ a Origenes (zemřel r. 225) ve svém ˝Komentáři k Janovi˝. Proti autorství
apoštola a evangelisty Jana se staví: Gaius, římský presbyter (žil na počátku 3. stol.) ve spise ˝Dialog s Proklem˝,
Dionysius Alexandrijský (zemřel 264), který na důkaz svého tvrzení uvádí, že v Efezu se ukazují hroby dvou
Janů, Eusebius Cesarejský (zemřel r. 340) v ˝Církevních dějinách˝ podává též svědectví Papiášovo o existenci
Jana presbytera, kterému někteří autorství připisovali.
Zajímavé a poučné je též srovnání Apokalypsy a jiných janovských spisů. Styl a řeč všech těchto spisů je
produktem židovského způsobu myšlení a mluvení. Velmi nápadné jsou analogie s písemnictvím kumránským
a zřetelný liturgický akcent, mnohé souhlasné formulace i výrazy. Ale nacházíme také výrazné rozdíly. Zatímco
řečtina ostatních janovských spisů je sice jednoduchá, ale v celku pěkná, řeč ve Zjevení vykazuje prohřešky proti
gramatice a má silně semitský ráz. Dají se rozdíly vysvětlit tradiční semitskou charakteristikou a semitským
jazykem vzrušených prorockých vizí?
Závažná je také otázka, jaké literární prameny a materiály byly autorovi Zjevení k dispozici. M. E. Boismard
poukazuje na několik podvojných zpráv (dublet) v Apokalypse a hovoří o různých pramenech. Někteří
vykladatelé mají za to, že podobně jako se v Pentateuchu dají zjistit jahvistické, elohistické a kněžské prameny,
že se i pro Apokalypsu dá najít řešení v různých tradicích a autorech nebo autorských týmech. Je možné, že bylo
více autorů Apokalypsy podle Jana, kteří nežili v téže době; první (nebo snad celý tým) by podle tohoto dohadu
sepsal z různých pramenů díl apokalyptický (přibližně počínaje 4. kapitolou) a druhý (poslední redaktor) by
v pozdější době provedl v tomto textu některé ˝retuše po způsobu Jana˝ a přidal sedm listů (2,1-3,22), aby tím
dosáhl jisté konkretizace a aktualizace, ze které my dnes můžeme odvodit dobu a místo konečné redakce. Jedno
je však zřejmé: v otázce autorství ještě nebylo vyřčeno poslední slovo; ať je však řešení jakékoliv, nic to nemění
na autoritě knihy Zjevení a Slově Božím v ní obsaženém.
VĚNOVÁNÍ SEDMI CÍRKVÍM V ASII
Jan adresoval svou knihu sedmi církevním obcím v římské provincii Asie. Jsou vyjmenovány v 11. verši. V
římské provincii Asie bylo jistě mnoho křesťanských obcí. Proč je jmenováno právě těchto sedm? Mnohá
číslovka v Apokalypse je použita ne v numerickém významu, nýbrž i symbolicky. Posvátná číslovka sedm
znamená úplnost a celek. Je užita ve Zjevení 54 krát. Těchto sedm křesťanských obcí s biskupským městem
Efezem, jmenovaným na prvním místě (1,11 a 2,1), ve kterém působil sv. Pavel a Jan, udržovalo obzvláště
srdečné bratrské společenství. Ale věnování sedmi církvím platí celému křesťanstvu. Je vybráno sedm obcí,
které Jan znal a v nichž byl znám. Pro rozmanitost jejich života a problémů dobře vystihují rozmanitost a
problémy církve na všech místech světa a ve všech dobách. Jmenované církevní obce v Malé Asii měly význam
pro tehdejší křesťanství, jako dědicové jeruzalémské obce. Podle apokryfních zpráv přesídlil sem apoštol Jan
i Panna Maria. Města ležela na císařské poštovní silnici, a proto i kniha Zjevení - tento důležitý dopis - mohla
být snadno předána každé z církevních obcí, pro které byla určena.
1,4b - 6
Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od
Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví
nás zprostil hříchů a učinil nás králova m kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky. Amen.
17
POŽEHNÁNÍ
Antické dopisy začínaly pozdravem a úvodním přáním. Tak tomu je u biblických dopisů apoštolů, tak tomu
je i v Apokalypse. Úvodní pozdrav je vznešeným hymnem na trojjediného Boha a přáním ˝milosti a pokoje˝
věřícím. Tyto dary ˝milost a pokoj˝ pocházejí od věčného Boha - ˝který jest, který byl a který přichází˝ i ˝od
sedmi duchů před jeho trůnem˝ (tak je popsán Duch svatý) a ˝od Ježíše Krista˝. Je použito pořadí: Bůh, Duch
a Ježíš, protože u poslední osoby bude ještě široce rozveden její význam pro věřící a také z toho důvodu, že ještě
nebylo pevně stanoveno pořadí: Otec, Syn a Duch svatý. Co znamená ˝sedm duchů před trůnem˝? Stejně jako o
Bohu a o Ježíši Kristu předpokládá se i o nich, že jsou dárci milosti a pokoje. Nejde tedy o bytosti jiné podstaty
než Bůh a Ježíš Kristus. Zdá se, že jde o označení Ducha svatého, o pokus vyjádřit Ducha svatého v celé plnosti
jeho působnosti. Číslovka sedm označuje úplnost bez ohledu na to, zda v dobrém (sedm archandělů) nebo ve
zlém (sedm zlých duchů). U Iz 11,2-3 se hovoří o sedmeré různosti Božího Ducha a o sedmi darech Ducha
svatého hovoří i naše katechismy. ˝Sedm duchů Božích˝ je zmíněno ještě ve Zj 3,1; 4,5 a 5,6.
Poslední v trojici je uveden Ježíš Kristus s šesti vznešenými přívlastky. Slovo Ježíš se vyskytuje v Apokalypse
čtrnáctkrát a slovo Kristus osmkrát. TK přívlastky ukazují na to, čím Ježíš Kristus je: ˝věrný svědek, prvorozený
z mrtvých a vládce králů země˝ (1,5). Každé z těchto slov má hluboký význam. ˝Pán všech králů na zemi˝ - to
byl titul, na který si činil výhradní nárok římský císař. Jan dává tento titul Kristu, pravému Pánu a vládci nad
králi světa.
Podobně v 17,14 a 19,16. Je zde odpověď na palčivou otázku prvních křesťanů: Kristus je jediný pravý Kyrios,
Pantokrator (Pán, Vševládce). Tuto důstojnost nemá žádný pozemský vládce, byť i tak mocný jako římský
císař, vydávající se za boha. Tři další přívlastky ukazují, co pro nás Kristus udělal: ˝Miluje nás, svou krví nás
zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce˝ (l,5b-6a). O vykupitelské krvi Kristově
mluví i Zj 7,14. 2idé si byli vědomi, že při všech obětech za hříchy se musela prolévat krev (Lv 17,11) a že bez
prolití krve není očištění ani odpuštění (2d 9,22). Pohanům té doby a oblasti bylo zase asi známo mystérium
z Mitrova kultu, kdy zasvěcenec býval doslova obmyt krví zabitého býka. Také Jan upozorňuje, že jedině krev
- oběť Ježíše Krista nás očišťuje od hříchu. Krev Kristovu i královské kněžství věřících připomíná v Apokalypse
i píseň starců (5,9-10). Chvalozpěv ˝Jemu sláva i moc na věky. Amen˝ (1,6) je známá a často užívaná doxologie
v prvotní církvi.
Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna
pokolení země. Tak jest, amen. Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který
přichází, Všemohoucí.
1,7 -8
TÉMA KNIHY
Tématem je opětný příchod Krista a Boží vláda nade vším. Obrazná mluva o ˝oblacích˝ je běžná ve Starém
i Novém zákoně; vyjadřuje svrchovanou moc soudce světa a patří ke scenérii Božího zjevení (Da 7,13; Mt
24,30). Kristův druhý příchod bude poznatelný všem, i odpůrcům. Když Jan hovoří o těch, ˝kdo ho probodli˝,
nemá na mysli jen ty, kteří byli při křižování na Golgotě, ale všechny, kteří svými hříchy byli příčinou Kristova
utrpení. Všichni poznají svou vinu, ˝budou kvůli němu naříkat˝ (Za 12,10).
Slovo u Izaiáše (44,6): ˝Já jsem první a poslední˝, je vyjádřeno prvním a posledním písmenem řecké abecedy
˝Alfa˝ a ˝Omega˝. Bůh je začátek a konec všeho. Bůh říká první i poslední slovo. Tak jako potřebuje lidská
mluva a písmo všechna písmena, která se nacházejí mezi Alfou a Omegou (mezi A a Z), tak jsou dějiny lidstva
mezihrou - od Boha vycházejí a u Boha končí. Velkou útěchou těžce zkoušené prvokřesťanské obcí je, že dějiny
jsou v rukou Božích i když se to navenek nepoznává. Triumf a vítězství pozemské nepřátelské moci jsou jen
zdánlivé a dočasné. Všemohoucí a Vševládnoucí i uprostřed pozemských událostí provádí a dovršuje svůj plán
spásy.
PRVNÍ VIDĚNÍ A NAPSÁNÍ SEDMI LISTŮ
POVOLÁNÍ JANA
/1,9-3,22/
/ 1,9-20 /
( 1,9 - 10 )
Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo
Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem
za sebou mocný hlas jako zvuk polnice:
MÍSTO A ČAS ZJEVENÍ
Jan nejprve krátce označuje místo, kde měl vizi a situaci, v jaké se nachází. Je vyhnancem na Patmu,* malém
skalnatém ostrůvku poblíž Efezu. Ostrov má rozlohu asi 40 km2 a dnešní název je Patino. Jan se představuje jako
spoluúčastník v souženích, v pronásledováních, která se přehnala přes maloasijské křesťanské obce. On sám byl
asi představeným - biskupem efezské křesťanské obce. Nevíme přesně, o jaké pronásledování šlo. Zda to byly
těžkosti všeobecné nebo jen místní. Ireneus tvrdí, že to bylo v době císaře Domiciána; Tertulián myslel na dobu
Neronovu; Epifanes hovoří, že to bylo už za Claudia. Z řady narážek v knize samotné lze však přece jen soudit,
že to bylo ke konci vlády římského císaře Domi ciána, tedy kolem r. 95. Proč došlo k pronásledování? Prvotní
křesťanské obce zaujímaly k římské říši loajální postoj. Rozhodující bylo slovo Ježíšovo: ˝Co je císařovo, dávejte
císaři, a co je Boží, Bohu˝ (Mk 12,17). Taktéž čteme v Ř 13,1-7; 1Tm 21n; Tt 3,1; 1Pt2,13n. Stalo se asi něco
nadmíru závažného, jestliže se v Apokalypse o státní moci mluví odmítavě. Důvodem napětí byl kult římského
císaře. Už Julius Caesar byl po svém zavraždění o březnových idách r. 44. př. Kr. rozhodnutím římského senátu
povýšen na boha. R. 29. př. Kr. byl císař Augustus ještě za živa zapsán do seznamu národních bohů a na mincích
označen nápisem ˝klaněníhodný syn boží˝. Císař Domicián sám sebe nazýval ˝pánem a bohem˝. Zdá se, že
v římské provincii Asie ke konci prvního křesťanského století prosazovaly úřady poctu císařů zvlášť tvrdými
prostředky a mnozí křesťané, zvlášť slabší ve víře, byli uvedeni ve zmatek: Kdo je pravý Boží syn - římský císař
nebo Ježíš Kristus? Není bez zajímavosti, že vyjmenované křesťanské obce existovaly v místech, kde sídlily
státní úřady a která byla také místy císařského kultu, který vedl ke konfliktu křesťanství s Římem.
Povolání za proroka a zjevení se staly jedné neděle. Označení neděle jako dne Páně je tu poprvé v křesťanské
literatuře. Předtím byla označována jako ˝první den po sobotě˝ nebo ˝první den v týdnu˝ (Mk 16,2; Mt 28,1;
L 24,1; Sk 20,7; 1K 16,2). Označení a slavení neděle jako dne Páně je na památku vzkříšení Pána Ježíše a je
úmyslným odmítnutím židovské soboty.
Vytržení ducha není žádný uměle vyvolaný stav ani bezvědomí, ale zvláštní vnímavost pro Ducha Božího. Jan
při popisování toho, co zažil a viděl šestkrát používá slovo ˝jako˝ (jako zvuk polnice apod.). Z toho lze usoudit,
jak je těžké vyjádřit lidskými slovy, co slyšel a viděl jako Boží poselství. Zjevení nebylo nejasné a mlhavé, ale
lidská slova jsou slabá a nejasná, když ho mají vyjádřit.
* R. Scheuch: Na ostrově Patmos, Katolické noviny 5/1989
1,11 - 12a
˝Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do
Filadelfie a do Laodikeje.˝ Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví.
PŘÍKAZ K SEPSANÍ ZJEVENÍ
Jan nejprve slyšel hlas; byl to asi anděl oznamovatel (1,1). Přikazuje, tak jako později sám Ježíš (1,19), aby Jan vše
zapsal do knihy a poslal sedmi církevním obcím, které jsou tu poprvé vyjmenovány: Efez, Smyrna, Pergamon,
Thyatiry, Sardy, Filadelfie a Laodikea. Názvy měst Smyrna, Pergamon, Sardy a Filadelfie se vyskytují v Novém
zákoně pouze v Apokalypse, se jmény tří ostatních měst setkává se čtenář bible také v jiných novozákonních
spisech. V Efezu (v Novém zákoně šestnáctkrát jmenovaném) působil již sv. Pavel a tamějším křesťanům psal.
Z Thyatiry pocházela prodavačka nachu Lydie (Sk 16,14). A na ztracený dopis křesťanské obci v Laodikeji
vzpomíná poznámka v listu ke Koloským (4,16). Za hlasem se musí Jan otočit; tento symbolický pohyb Janův
může znamenat, že se musí odvrátit od země a obrátit k Bohu.
1,12b - 16
18
19
A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný
řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen
ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm
hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.
OBSAH ZJEVENÍ
Jan vidí Krista uprostřed církevních obcí. Jeho popis není určen pro malířské vyobrazení a představu, ale
všechny jeho rysy jsou symboly jeho moci a schopností. Ani tyto obrazy (symboly) Jan nevytvořil, většinou
mají základ ve Starém zákoně (Daniel a Ezechiel). Když se bude na počátku jednotlivých listů církevním obcím
Kristus představovat, bude každé z nich představen některým z těchto symbolů. Jan nejprve vidí sedm zlatých
svícnů, které, jak se dozvídá od samotného Krista, představují sedm církevních obcí (1,20). Tyto obce jsou
svícny, nositeli světla - evangelia. Uprostřed těchto svícnů je Kristus, který je označen ˝jako Syn člověka˝ termín vzatý z Da 7,13; u synoptiků se vyskytuje šedesátdevětkrát. Kristus není tedy svým věrným vzdálený
a cizí, je uprostřed své církve. Při kultu římského císaře býval císařův obraz vystaven mezi sedmi hořícími
svícny. Zde je pravý Světlovládce - Syn člověka -Ježíš Kristus, kterému náleží panování, sláva i kult. Vlnící se
roucho nebo říza ukazují na kněžskou hodnost a zlatý opasek na královskou důstojnost. Jan poznává, že Ježíš
je nejvyšším knězem a vládcem. Jak veliká je výpověď těchto obrazů! Co si osoboval božský césar, bylo jen
matným odstínem skutečného vládce vesmíru -Ježíše Krista. Bělost hlavy a vlasů je obrazem věčnosti, která
je právě tak stará jako mladá. Bílá barva je ale také obrazem čistoty a slávy. Planoucí oči znázorňují všechno
pronikající vševědoucnost (19,12). Nohy podobné kovu ˝přetavenému ve výhni˝ znázorňují jeho pevnost,
čistotu a snad i soudcovskou moc. Hlas jako hukot příboje znamená velkou sílu a účinnost. Ostrý, dvojsečný
meč v jeho ústech značí jeho neúprosný soudcovský výrok, kterému nemůže nikdo uniknout, a sluncem zářící
vzhled znamená plnost Božího světla. V pravici má sedm hvězd. Tyto hvězdy bývaly symbolem světovlády; se
sedmi hvězdami se dávali zobrazovat římští císařové. Pravice je ruka s předností a vyznamenáním, symbolizuje
i osobní zájem a láskyplnou péči. Sedm hvězd je, jak se Jan dozvídá od samotného Krista (1,20), sedm andělů
církevních obcí. Kdo jsou tito andělé církevních obcí? Sám výraz ˝anděl˝, užívaný ve Zjevení v různém významu,
vyvolává množství různých výkladů. Jedná se o strážného anděla každé církevní obce v duchu staré židovské
představy, že jednotlivci i společenství mají své ochranné anděly? Když Apokalypsa hovoří o vlastnostech a
někdy i slabostech těchto andělů církevních obcí, tušíme, že se nejedná o nadzemské bytosti (2,4-5 apod.). Již
ve Starém zákoně (Ag 1,13; Mal 2,7; 3,1) jsou proroci a kněží nazýváni ˝anděly˝ (posly) Božími. Jako byl v židovské obci označen představitel synagogy ˝andělem˝, tak se zdá odůvodněné, že pod pojmem ˝andělé sedmi
obcí˝ se rozumějí představitelé křesťanských obcí (srov. Mk 1,2; Mt 11,10; L 7,27). Kristus je nejen přítomen
uprostřed svých obcí, ale má i církevní představitele v rukou tak, jako má ve své moci hvězdy.
1,17 - 18
Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: ˝Neboj se.
Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.
Napiš tedy, co jsi viděl - to, co jest, i to, co se má stát potom.
ROZDĚLENÍ APOKALYPSY
Znovu je Janovi přikázáno, aby vše zapsal. Výzva ˝Napiš˝ je ve Zj dvanáctkrát. To proto, aby to bylo zachováno
a povzbuzovalo to věřící všech dob. Na základě tohoto verše se setkáváme často s rozdělováním Apokalypsy na
pět částí:
Předmluva
1,1 - 8
Povolávací vize
1,9 - 20
Listy sedmi obcím
2,1 - 3,22
Vidění budoucnosti 4,1 - 22,5
Závěr
22,6 - 21
„ Napiš, co jsi viděl
to co jest,
co se má stát potom „
jednodušší a přehlednou skladbu, v dnešní podobě má však mnoho vrstev, vložek i opakování. Už sv. Augustin napsal: ˝V této knize je sice mnoho vyjádřeno temně a málo je v ní tak jasné, aby se z
toho dalo pilným zkoumáním vystopovat ostatní, obzvláště proto, že totéž se opakuje mnoha způsoby, takže
se zdá, že stále mluví o něčem jiném, zatímco při přísnějším uvažování zjistíme, že říká totéž vždy jiným způsobem˝ (O Boží obci kn. XX. kap. 17). Mnozí badatelé, kteří se pokoušejí o rozdělení Apokalypsy, nezávisle
na sobě docházejí k závěru, že číslovka ˝sedm˝ hraje důležitou roli i ve skladbě této knihy.* Jedno z mnohých
dělení Apokalypsy přináší i tato kniha, která uchovává i rozdělení podle ekumenického překladu pro katolíky
(viz obsah).
1,20
Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé
sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví.
VYSVĚTLENÍ CO JSOU HVĚZDY A SVÍCNY
Ježíš sám vysvětluje ˝tajemství sedmi hvězd i sedmi svícnů˝. O tom jsme už pojednali, když jsme se
zamýšleli nad obsahem prvého vidění (oddíl 1,12b-16).
* R. Scheuch: O knize Zjevení apoštola Jana, Duchovni pastýř 4/ 1985
ÚČINEK ZJEVENÍ A ÚTĚCHA KRISTOVA člověk nemůže vidět Boha. Ani Jan nemůže jen tak snést
zjevení oslaveného Krista. Podobně i starozákonní proroci (Gn 32,31; Ex 33,20; Dt 5,23-24; Sd 6,22; Iz 6,5; Ez
1,28; Da 7,15; 8,17-18;10,7-9). Hříšný člověk nemůže obstát před živým a svatým Pánem. Nedivíme se tedy,
že Jan padl k nohám Krista jako mrtvý. Ale Zmrtvýchvstalý Pán položil na něho pravici a řekl: Neboj se! Pravice, která nese a chrání i představitele církevních obcí, se pokládá útěšně i na skleslého vizionáře. Kristus
nechce deptat, ale povzbuzovat. Oslavený Pán, tak jako kdysi pozemský Ježíš, říká: Neboj se! (J 6,20; Mk 5,36;
6,50; Mt 14,27). Kristus, přemožitel smrti, potlačuje svým slovem a dílem i poslední základ strachu člověka.
Kristus říká: ˝Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků.˝ Co platilo v
Zj 1,8 o Bohu, to platí i o Kristu: je věčný. Moc Kristovu nad smrtí připomíná i obraz klíčů od smrti a hrobu
(peklo, podsvětí, svět mrtvých, hades). Podsvětí bylo představováno jako pevnost se silnými branami. Jestliže
má Kristus klíče od této pevnosti, pak nemůže smrt a podsvětí věznit nikoho proti vůli Kristově. Svou smrtí
Kristus zvítězil nad smrtí a odňal jí moc a vládu. Možná, že je zde brán také zřetel na věroučnou pravdu,
vyslovenou v apoštolském vyznání víry: ˝Sestoupil do pekel˝ (předpeklí). Hlásá, že vzkříšený Pán přinesl
spásu i těm spravedlivým, kteří zemřeli před jeho vykupitelskou smrtí. Není žádného místa, kde by zpráva o
vykoupení a vítězství Krista nebyla známa.
20
1,19
21
šestnáctém. Šestý list do Filadelfie prý představuje obnovu a záchranu katolické církve po sněmu Tridentském
a obec laodikejská je prý prototypem naší doby, charakterizované zvlažněním a opravdovou blízkostí konce.
Není třeba podotýkat, že vykladači této školy z kruhů protestantských by rozdělili období jinak a dokládali je
jinými letopočty a třeba i jmény hlavních představitelů.
Podle Branhama např.:
1. období r. 33-170, postava sv. Pavla;
2. období r. 170-312, sv. Irenej;
3. období 312-606, biskup Martin;
4. období r. 606-1520, Kolumbus;
5. období r. 1520-1750, Luther;
6. období r. 1750-1906, Wesley
a 7. období od začátku našeho století do konce světa. Takovéto způsoby výkladu však odpovědní biblisté
nesdílejí.
Listy
Sborům
LISTY SBORŮM
2,1 - 3,22
Všechny listy mají stejnou stavbu: označení adresáta, odesilatele, odkaz na dosavadní stav a velké ˝ALE˝,
nabádání k obrácení a pohrůžku trestu a závěrečné zaslíbení.
dopis
adresa
Odesilatel
odkaz na
původní
věrnost
a˝ALE˝
nabádání
k obrácení
a pohrůžka
závěrečné
zaslíbení
1.
2,1a
2,1b
2,2-4
2,5-6
2,7
2.
3.
4.
5.
6.
7.
2,8a
2,12a
2,18a
3,1a
3,7a
3,14a
2,8b
2,12b
2,18b
3,1b
3,7b
3,14b
2,9
2,13-15
2,19-20
3,1b
3,8-9
3,15-17
2,10
2,16
2,21-25
3,2-4
3,10-11
3,18-20
2,11
2,17
2,26-29
3,5-6
3,12-13
3,21-22
LIST DO EFEZU
/ 2,1 -7/
Andělu církve v Efezu piš:
2,1a
EFEZ
Město Efez bylo nejen nejblíže Patmu, ale bylo tehdy nejdůležitějším, největším a nejbohatším městem v Malé
Asii. Ve starověku bylo proslulé filosofem Herakleitem (540-480 př. Kr.) a ˝sedmým divem světa˝ - Artemidiným
chrámem (Diana efezská - Sk 19,23 až 40). Zde působil sv. Pavel (Sk 18,19-21 a 19,1 - 20,1), žák Pavlův Timotej
(itm 1,3) a podle starého podání apoštol Jan. V Novém zákoně máme také list sv. Pavla Efezským. Kromě
Jeruzaléma a Antiochie Syrské byl Efez třetím střediskem raného křesťanstva, později ho předstihl Řím a
Alexandrie. V tomto přístavním městě se nejen překládalo zboží, ale stýkaly se zde i duchovní proudy, kultura
a náboženství východu i západu.
Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který sedmi zlatými svícny:
Listy sedmi obcím se stylově odlišují od ostatních částí Apokalypsy. Popisuje se v nich především přítomný
stav prvokřesťanských obcí v Malé Asii. Kromě listů sv. Pavla jsou nejstarším a nejlepším pohledem do poměrů
prvotní církve. Aby církev mohla pochopit ˝co bude˝, musí především poznat dobře svůj současný stav. Je významnou skutečností, že Kristus mluví v dopisech k těmto obcím osobně. Nastavuje jim zrcadlo, aby poznaly
svůj stav a s pravou připraveností očekávaly jeho příchod. Dodává jim odvahu a sílu pro boje a pronásledování
a posiluje jejich vědomí, že se jejich život uskutečňuje před jeho očima. Tyto listy platí pro všecky doby, pokud
jde o život církve, její klady i zápory. I dnešní církev se mnohdy podobá té nebo oné obci. Při četbě těchto listů
se může učit poznávat sebe sama.
Obsah listů patří nejen církevnímu představenému, kterému je především adresován, ale celé obci a církvi. V
andělu obce je personifikována celá církev. Mezi představenými a věřícími je závislost, souvislost, odpovědnost
a přímá úměrnost. Kristus vidí v životě každé církevní obce klady a zápory. Obec ve Smyrně a Filadelfii se zdá
být vzornou, obec v Sardech a Laodikeji naopak špatnou.
Stoupenci historizujícího výkladu Apokalypsy spatřují zvláště v těchto listech sedm různých období, která budou
v církvi následovat během jejích dějin od začátku až do příchodu Páně. Podle některých list do Efezu znamená
stav a dobu prvotního křesťanství do doby Neronovy. Smyrna znamená období nejtěžších pronásledování až
do doby Konstantina Velikého (i zmíněné ˝soužení po deset dní˝ v 2,10 prý znamená deset pronásledování
křesťanů od římských císařů od Nerona až po Diokleciána). Prorocký smysl listu do Pergama má prý na mysli
období velkých duchovních zápasů s bludy a zachycuje období od čtvrtého do desátého století v Evropě. Čtvrté
období je zachyceno v listu do Thyatir a znamená období rozkvětu zbožnosti, ale i ohrožení mohamedanismem
ve století jedenáctém a dvanáctém. List do Sard prý předpovídal páté období církevních dějin - dobu úpadku,
která nastala ve čtrnáctém století avignonským zajetím a končila až renesančním papežstvím ve století
22
2,1b
PŘEDSTAVENÍ ODESILATELE TOHOTO LISTU V
Vstupní formulí, kterou kdysi zahajovali proroci Starého zákona svá vystoupení (˝Toto praví˝), se ve všech
listech představuje Kristus. Zde - jako ten, kdo má svou církev v moci a je v ní stále přítomen. Je použito obrazu
pravice s hvězdami a procházení mezi svícny z prvního vidění (1,12.13.16).
2,2 - 4
Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty,
kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a
nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.
STAV CÍRKVE
Kristus ví o všem, zná svou církev lépe než ona sama sebe. Chválí ji za správný úsudek, snahu a vytrvalost tam,
kde se jedná o odhalení zla, lžiproroků a lžiapoštolů. Kdo byli tito falešní apoštolové? Snad cestující kazatelé,
kteří nesprávně vykládali křesťanskou nauku
hlavně o ˝svobodě dětí Božích˝, nebo jsou to níže jmenovaní Nikolaité (2,6). Pravá církev nesmí být lhostejná
ke zlu a snášenlivá k nesprávným naukám. Dále je chválena za vytrvalost i v utrpení pro Krista. Z vnějšího
pohledu je to s efezskou obcí v pořádku. To však neznamená, že je bez vady. Kristus jí vytýká, že upustila od
23
své první lásky. Co je touto počáteční láskou? Je to asi láska ke Kristu a bratřím ve víře, která ochabla. Víra
efezským nescházela, chyběla však nadšená, strhující a zapalující láska, kterou zpočátku po uvěření měli.
2,5 - 6
Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li? přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho
místa, jestliže se neobrátíš. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já.
NAPOMENUTÍ
Věřící si mají vzpomenout na svůj původní stav po obrácení, na to, z jaké výšky a jak hluboko klesli. Následuje
pohrůžka soudem, jestliže obec nebude činit pokání a nevrátí se k pravé lásce. V duchu přirovnání církve ke
svícnu, bude soud pohnutí, to je poražení svícnu v kruhu ostatních svícnů a zánik církevní obce vůbec. Církev
neohrožuje jen vnější nebezpečí, jako je pronásledování a bludy, proti nimž se Efezská obec uměla bránit,
ale vnitřní nebezpečí -nedostatek lásky. A v tomto případě zavrhne a odmítne nekající církev sám Kristus.
Po dlouhou dobu byl Efez světlým bodem křesťanstva. Dnes je město hromadou sutin. Nemáme v tom vidět
splnění Kristovy pohrůžky? Na pohrůžku soudem navazuje ještě jednou pochvala za to, že obec nenávidí
skutky Nikolaitů. Ne lidi, ale jejich skutky! Kdo jsou Nikolaité? O těchto Mikulášovcích, jak můžeme počeštěné
označit, víme jen to, co je o nich psáno v Apokalypse - zde a ještě v Zj 2,15. Působili tedy i v Pergamu a‘jistě i v
jiných obcích. Snad jsou to cestující kazatelé ze Samaří, stoupenci hnutí, které se snažilo spojit křesťanskou víru
s pohanskou kulturou a náboženstvím. Nešlo však asi jen o učení, ale i o nemravný a požitkářský život.
2,7
˝Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím:
Tomu, kdo zvítězí,
dám jíst ze stromu života v Božím ráji.˝
ZÁVĚREČNÉ ZASLÍBENÍ
Závěrečné slovo vyzývá k bedlivému naslouchání: Kristus ve všech listech vyslovuje skrze Ducha slovo zaslíbení.
Vítězi, tomu kdo vytrvá, je přislíben věčný život a účast na nebeském Kristově vladařství. Slovo ˝Vítěz˝ patří
k nejmilejším slovům Apokalypsy, je v ní použito sedmnáctkrát. V tomto listě je odměna naznačena výrazem
˝jíst ze stromu života˝. Zde si můžeme připomenout, že v Efezu vedle velkého chrámu stála posvátná datlová
palma. Odměna vítězi může tedy být narážkou a polemikou na ni. Podle Gn 2,9 byl v ráji strom života, z něhož
jíst znamená věčně žít. Věčný život tedy slibuje a dává Pán svým věrným. O stromu života se hovoří i v závěru
Apokalypsy (22,2). Tak je spojen konec věků se začátkem. Konec bude patřit Bohu, tak jako mu patřil i začátek,
a také bible nás ve svém závěru přivádí k tomu, co Bůh pro nás připravil už od samého začátku. Co hříšní lidé
neposlušností pokazili a ztratili, to bude na konci po Božím obnovení vykoupenému lidstvu zase darováno.
LIST DO SMYRNY
/ 2,8 -11 /
Andělu církve ve Smyrně piš:
2,8a
SMYRNA
Smyrna bylo krásné přístavní město severně od Efezu. Byla metropolí Lydie a jedním z nejstarších měst
založených řeckými kolonisty, i s Římany vycházela dobře. Je též jedním ze sedmi měst, která se prohlašovala
za rodiště Homéra. Přestavěna byla za Alexandra Velikého. Již v r. 26 po Kr. vystavěli její občané římskému
císaři a senátu nádherný chrám. Ve Smyrně byla velká a vlivná židovská obec. V čele křesťanské obce stál žák
sv. Jana apoštola - Polykarp, kterému mohl být tento list adresován. Polykarp zemřel mučednickou smrtí kolem
r. 155. V Novém zákoně není o Smyrně jiné zmínky.
Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ:
2,8b
24
PŘEDSTAVENÍ ODESILATELE TOHOTO LISTU
Kristus se představuje této obci jako Král všech věků, který kráčel utrpením a smrtí a vstal z mrtvých. Je to
myšlenka z prvního vidění (1,17n).
2,9
˝Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak té urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je
to spolek satanův!
STAV CÍRKVE
Církevní obec byla vzorná. Tento list, a také list do Filadelfie, obsahuje samou chválu. Vzhledem k okolí, kde
měli pohané skvostné chrámy a židé velké bohatství, byla křesťanská obec chudá, patřili do ní hlavně chudí lidé
z nižších vrstev. Na cestu za Kristem se tehdy dávali většinou chudí (L 6,20; 12,21; 2K 6,10; Jk 2,5). Materiální
chudoba není pro církev žádným neštěstím, naopak je pro ni nebezpečím spíše bohatství. Kristus prohlašuje
chudou církev ve Smyrně za duchovně bohatou.
Křesťané tu asi velmi trpěli od židů, kteří je tak jako i jinde pomlouvali u vrchnosti a označovali za původce
nepokojů. Mezi prvokřesťanskou obcí a synagogou židovskou docházelo k tvrdým střetnutím. Tím, že židé
ubližují křesťanům, připravují se o čestný titul členů Božího lidu a o jméno ˝Žid˝, které pochází od praotce
Judy. (Z hebr. Jehúdah vzniklo řecké Júdaios, lat. Judaeus, z čehož povstalo i české Žid). Až podnes se příslušníci
lidu izraelského obvykle nazývají tímto slovem. Kristus oznamuje věřícím ve Smyrně, že to jsou židé jen podle
jména, a odhaluje jejich pravou podobu. Jsou ˝spolkem satanovým˝, v řeckém textu ˝synagógou satanovou˝.
Musíme dobře porozumět tomuto polemickému výrazu a nesmíme jej vykládat v žádném případě tak, jako
by šlo o odsouzení lidu starozákonní smlouvy (židů) vůbec. K tomu, aby nebylo tohoto a i jiných podobných
textů Nového zákona zneužito k antisemitismu, je dobré poučení sv. Pavla z epištoly Římanům (9.-11. kap.) a
Prohlášení 2. vat. koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (Nostra aetate čl. 4).
2,10
Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete
mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života
NABÁDÁNÍ
Soudobé soužení křesťanů je chudoba a urážky ze strany židů. V budoucnu přijde ještě pronásledování. Kristus
však povzbuzuje věřící, aby se nebáli, oznamuje, že pronásledování bude jen dočasné a že Bůh nikdy své věrné
neopustí. Tak jsou připraveni na nesnadné dny a je jim dán jasný výhled. Lhůta soužení je určena termínem
˝po deset dní˝. Není to skutečných deset dnů, ale symbolické označení jednak krátké doby a jednak doby,
která jednou skončí (Gn 24,55; Nu 11,19; Da 1,12.14). Dar ˝vítězného věnce života˝ pro ty, kteří se osvědčí
ve věrnosti ˝až na smrt˝ je obraz ze starověkého sportovního života. Takovou odměnu dostávali tehdy vítězní
sportovci a závodníci (1K 9,24; Fp 3,14; 2Tm 2,5; 1Pt 5,4; Jk 1, 12).
Kdo má uši, slyš,
co Duch praví církvím:
Kdo zvítězí,
tomu druhá smrt neublíží.˝
2,11
ZÁVĚREČNÉ ZASLÍBENÍ
Vítězi je slíben věčný život. Je zde připomenut obrazem - ˝druhá smrt mu neublíží˝. O druhé smrti se hovoří
ještě na jiných místech v této knize (20,6.14; 21,8). Apokalypsa zde navazuje na židovskou představu, že po prvé
smrti (tělesné, na konci našeho pozemského života, které nikdo neunikne) přijde v posledním věku, na konci
světa, po Božím soudu ˝druhá smrt˝ tedy věčné zahynutí pro ty, kteří nebudou moci obstát při posledním soudu.
Obě smrti jsou postaveny záměrně vedle sebe. Druhá je bezmocná vůči tomu, kdo se drží věrně Krista.
25
LIST DO PERGAMA
/ 2.12 -17 /
Andělu církve v Pergamu piš:
2,12a
PERGAMON
Pergamon bylo od roku 129 př. Kr. hlavním městem římské provincie Asia. Od roku 29 př. Kr. byl zde zřízen
prvý oficiální chrám věnovaný císaři Augustovi, druhý byl zřízen později císaři
Trajánovi a třetí Severovi. Jméno Pergamon doslova znamená ˝Horské město˝. Rozkládalo se skutečně na
vysokém pahorku nad malebným údolím. Městu dominoval ve výši 300 metrů mohutný kvádrový oltář Diův,
pokládaný za jeden ze sedmi divů starověku. Jeho dochované části jsou dnes uloženy v Pergamonském muzeu v
Berlíně. Nejznámější však asi byla Asklepiova svatyně, velmi navštěvovaná poutníky. Asklepios byl bůh lékařství
a k jeho kultu byl přidružen i čilý lázeňský a nemocniční provoz. Asklepiovský znak, hůl ovinutá hadem, se
stal trvalým symbolem lékařství. Jméno města se stalo známým po celém světě vynálezem nového materiálu
na psaní ˝pergamenu˝. Knihovna města obsahovala přes dvěstě tisíc pergamenových svitků a konkurovala
nejproslulejší knihovně starověku v egyptské Alexandrii.
Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč:
2,12b
PŘEDSTAVENÍ ODESILATELE TOHOTO LISTU
Kristus se zde představuje jako bojovník a soudce: ˝Má ostrý dvousečný meč˝. Je to obraz z prvého vidění
oslaveného Pána (1,16). Nebezpečí pro obec věřících v Pergamu spočívalo v tom, že byli příliš tolerantní k
bludařům ve vlastních řadách. Kristus slibuje (2,16), že přijde ˝bojovat mečem svých úst˝, a to nejen proti bludařům, ale i proti těm, kteří je trpí.
2,13-15
˝Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův. Avšak pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve
dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan. Jen to mám proti tobě, že u sebe
máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a
smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů.
STAV CÍRKVE
Těžké bylo postavení církevní obce, neboť žila v místě, kde bylo středisko pohanského kultu. Je to vyjádřeno
slovy: ˝kde je trůn satanův˝ a ˝tam, kde bydlí satan˝ (2,13). Co je míněno tímto trůnem satanovým? Zdá se, že
ani ne tak kult Diův nebo kult císaře v Pergamu, ale zde soustředěný kult Asklepiův. Odznak Asklepiův - had
- byl od křesťanů dáván do souvislosti se satanovou mocí (Gn 3,1—5).
Asklepiovi byla připisována mnohá uzdravení, ba i vzkříšení, míval jméno Sóter - Spasitel a to vše bylo v
rozporu s Ježíšem, pravým Spasitelem.
V takovém prostředí není snadné udržet pravou víru. Kristus obec chválí, že právě zde ˝pevně se drží jeho
jména a nezapřela víru ani ve dnech, kdy jeho věrný svědek Antipas byl zabit˝ v Pergamu. Antipas byl podle
tradice pergamský biskup umučený snad v rozžhaveném kovovém býku za císaře Domiciána. Obec má však
26
svůj nedostatek. Jsou to bludařské tendence, které pronikají doprostřed církve. Náporu zvenku dovedla obec
odolat, ale uvnitř hlodá choroba, jejíž povaha je vykreslena starozákonním podáním o Bala-ámovi a Balákovi.
Naráží se tu na pozdně židovský výklad biblického textu (Nu 31,16; 25,ln), podle kterého prorok Balaám poradil králi Moabitů Balákovi, aby svedl Izraelity k odpadnutí od víry obětními hostinami a smilstvem. Podobné
svádění pronikalo také do křesťanské obce tím, že někteří věřící hájili nebo prosazovali mravní nevázanost a
účast na jídle z pohanských obětí falešně vykládaným učením o svobodě dětí Božích. Dále jsou zde vzpomenuti
bludaři Nikolaité, zmínění i v listě do Efezu (2,6). Nemusí jít nějaké jiné bludaře odlišné od ˝zastánců učení
Balaámova˝, neboť jejich chybou bylo příliš laxní stanovisko k modlářství a mravní nevázanosti, kterou
nesprávně ztotožňovali se svobodou, kterou hlásal sv. Pavel. Balaám byl původce smilství mezi Izraelity a
Moabskými, původce odpadu k pohanské modloslužbě. Počínáním bludařů, kteří jsou v církevní obci, je i tato
obec vystavena stejnému nebezpečí. Rabíni četli jméno Balaáma jako Baal Am, což znamená ˝pána nad lidem˝
- vůdce lidu, v pejorativním smyslu pak svůdce lidu. Tentýž význam má řecké slovo Niko Laos - Nikolaité. Jsou
zde viděni jako nástupci onoho Balaáma. Církev musí být radikální a ostražitá i vůči nedostatkům ve svých
vlastních řadách, aby se nerozložila vlivem mravní zkázy uvnitř sebe samé.
Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst.
2,16
NAPOMENUTÍ
Církevní představený i obec v Pergamu se mají obrátit, činit pokání, nebýt shovívaví vůči nebezpečí bludařů.
Mají se postarat
o očistu. Když tak neučiní, ˝přijde sani Kristus s nimi bojovat mečem svých úst˝. Známe z významných bojů, že
svému mužstvu musel na pomoc přijít sám velitel. Podobně jako byl kdysi Balaám zabit mečem (Nu 31,8), tak
i bludařům uvnitř křesťanské obce je prorokován zánik mečem, který má vítězný Pán, což není ale meč hmotný. Metaforický význam ˝meč úst˝ zde zdůrazňuje jedinečnou a vítěznou moc Božího slova nad bludařským
učením ( Zj 19,15; Iz 49,2; Žd 4,12 )
Kdo má uši, slyš,
Co Duch praví církvím;
Tomu, kdo zvítězí,
Dám jíst ze skryté many;
Dám mu bílý kamének,
A na tom kaménku je napsáno nové jméno,
Které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“
2,17
ZÁVĚREČNÉ ZASLÍBENÍ
Odměna pro vítěze je zde naznačena dvěma obrazy: manou a bílým kaménkem s novým jménem.
Bludaři sváděli k hostinám z pohanských obětí. Zde je naznačeno pravé a věčné nasycení
pro věrné. Mana nám připomíná záchranné nasycení Izraelitů na poušti (Ex 16,1535), ale také eucharistii, v níž je Kristus sám dáván jako pokrm k životu věčnému (J 6,27.
32.35.58). Proč je tato mana nazvána ˝skrytou˝? Podle učení ra bínů mlýny v třetím nebi melou manu pro
spravedlivé a podle Baruchovy Apokalypsy (29,8) na konci věků bude sám Bůh živit své věrné tím, že bude
opět z výšin padat mana. Podle jiného podání jde o manu uloženou v schráně smlouvy (Ex 16,33-35; 2d
9,4), kterou prorok Jeremiáš skryl na hoře Sinaj (2Mak 2,4-8) a která bude nalezena až při příchodu Mesiáše
na konci světa. Křesťanům v Pergamu, kteří se vzdají hostin z pohanských oběť. Síbena účast na hostině v
Božím království. Tak rozumět obrazu o darování bílého kaménku? V návaznosti na manu z nebe si můžeme
připomenout rabínskou tradici, že spolu s manou padaly z nebe i perly a drahé kameny. Znamenalo by to tedy
věčnou odměnu. Bílé a tmavé kameny byly užívány tehdy také pří soudech. Zatímco tmavé kameny znamenaly
27
odsouzení, bílé kameny znamenaly nevinnost a osvobozující výrok. Jednalo by se tedy o omilostnění při Božím
soudu. A ještě jeden zvyk může být za tímto obrazem. Při řeckých zápasech byla dávána vítězi bílá tabulka a
do ní bylo vryto jeho jméno jako průkaz vítěze. Tyto tabulky (tessery) byly zároveň čestnými průkazkami pro
požívání různých veřejných výhod. Jaké to bylo nové jméno, které na kaménku bylo napsáno? Novost jména
může být narážkou na to, že některým významným biblickým osobnostem Bůh a Ježíš Kristus dával nové
jméno (Abraham Gn 17,5; Jákob Gn 32,29; Iz 62,2; 65,15; učedníci Mk 3,16; J 1,42). I každý křesťan je novým
člověkem, ˝novým stvořením˝ (2K 5,17; Ga 6,15; Ef 2,15; 4,22; Ko 3,10). Dosud platí, že člověk je hříšníkem, ale
ten, kdo se osvědčí ve věrnosti Bohu, je před Bohem novým člověkem, ospravedlněným hříšníkem. Jen ten, kdo
dostává Boží milost, ví o tomto omilostnění a daru (Ř 3,24.28), a proto můžeme hovořit o tom, že ˝to jméno
zná jen ten, kdo ho dostává˝. Bílý kamének je tedy obrazem vstupenky a legitimace do Božího království.
THYATIRY
Thyatiry bylo méně významné vnitrozemské město na okružní cestě, která z Efezu vychází a do Efezu se zase
vrací. Bylo městem obchodu a řemesel, známé výrobou purpuru a barvením vlny. Odtud byla prodavačka
nachu Lydie, o které je zmínka ve Skutcích apoštolských (Sk 16,14). Plinius o tomto městě napsal, že to není
příliš vznešená obec.
Velkou chválu vystřídá veliké pokárání. Církevní představený a obec toleruje působení ˝osvícené˝ ženy,
prorokyně Jezábel, která svádí své služebníky, aby se dopouštěli smilstva (necudností) a jedli na hostinách z
masa zvířat obětovaných modlám. Ve výkladu není jednoty, zda šlo o skutečnou ženu, nebo dokonce manželku
samotného biskupa obce, anebo zda je to symbolické označení lidí, což se zdá nejpravděpodobnější, kteří
svádějí obec k nemravnosti a pohanství, tak jako kdysi fénická královna Jezábel sváděla svého muže krále
Achaba a také Izraelity k pohanství (1Kr 16,31n; 18,4.13; 21,25n; 1Kr 9,22-30). V každém případě se asi jedná
o podobné nebezpečí jako v obci v Efezu a Pergamu (2,6; 2,15), kde ti, kteří sváděli k pohanství, byli nazváni
Nikolaité. Šlo o uzavření kompromisu s pohanským světem. Účast na obětních hostinách bývala často spojena
s mravní nevázaností. Je vyhrožováno trestem, nemocí (doslova ˝uvržením na lože˝) jak této falešné prorokyni,
tak jejím dětem, stoupencům.
Zjevení uvádí ještě další nedostatek. Není zase jednoty v tom, zda se jedná o nějaké jiné bludaře, anebo je to jen
další znak u zmíněné prorocké sekty. Jejich hřích je nazván ˝poznáním hlubin satanových˝. Jde asi o gnostické
tendence, které se snaží lidským bádáním odhalit všechna tajemství a spojit se tak s božstvím. Svým poznáním
se vynášejí a domnívají se, že se stávají dokonalými, že jim žádné zlo nemůže uškodit, že jim hřích nemůže
vadit a že je jim vše dovoleno. Gnostikové tvrdili, že mají hluboké poznání. Kristus ale odkrývá jeho kvalitu: je
to hloubka satanská. Možná, že se tito bludaři špatně dovolávali sv. Pavla: ˝Nám však to zjevil Bůh skrze Ducha;
Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží˝ (1K 2,10). Není třeba nic nového nalézat, jen se držet toho, co
bylo Kristem a církví dáno. Narážkou na sněm apoštolů v Jeruzalémě je i slovo Kristovo této obci: ˝Nevkládám
na vás jiné břemeno˝ (Sk 15,28), neboť tento sněm právě přikazoval varovat se smilstva (nejen jako manželské
nevěry, ale i chrámové prostituce a krvesmilstva - manželství mezi příbuznými, které Zákon zakazoval, ale které
u pohanů bylo běžné) a účasti na obětních pohanských hostinách. Proti těmto dvěma příkazům apoštolského
sněmu se bludaři v Thyatirech nejvíce proviňovali.
2,18b
2,26 - 29
LIST DO THYATIR
/ 12,18-29/
Andělu církve v Thyatirech piš:
Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov:
2.18a
PŘEDSTAVENÍ ODESILATELE TOHOTO LISTU
Kristus se zde představuje titulem ˝Syn Boží˝. Takto je jmenován v Apokalypse jedině zde. To, jak Kristus
sám sebe označuje, je narážkou na popis v prvém vidění (1,14.15) a také na žalm 2, který je v pozadí za celým
tímto listem. Syn Boží (2 2,7) je vševědoucí vše vidí: ˝má oči jako planoucí oheň˝. To je připomenuto i ve verši 23: ˝vidím do nitra i srdce člověka˝. Dále
je všemocný a má sílu zničit všechno zlo: ˝má nohy jako zářivý kov˝. To bude řečeno, ale jinými slovy i ve
verši 27.
2,19 - 20
˝Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. Ale to mám proti
tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k
účasti na modlářských hostinách.
STAV CÍRKVE
Obec je kladně hodnocena. Vyznačuje se láskou, vírou, službou a vytrvalostí. A dokonce roste v dobrém.
Křesťané by vždy měli růst v dobrém a ne stagnovat, nebo dokonce klesat, jak se vytýká v listu efezské obci
(2,4-5).
2,21 - 25
Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení
uvrhnu ty, kdo s ni cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve,
že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů. Vám ostatním v Thyatirech,
kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás
jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu.
NAPOMENUTÍ
28
Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce,
tomu dám moc nad národy:
bude je pást železnou berlou,
jako hliněné nádobí je bude rozbíjet
- tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce.
Tomu, kdo zvítězí,
dám hvězdu jitřní.
Kdo má uši, slyš,
co Duch praví církvím.˝
ZAVĚREČNÉ ZASLÍBENÍ
Dvě věci jsou zde slíbeny jako odměna pro vítěze, kteří neudělali falešný kompromis s pohanstvím.
První je ˝moc nad národy˝, to je nad pohany v duchu 2 2,8-9, kde je slíbeno Božímu Synu, že bude ovládat
pohany a zvítězí nad nimi. Na této jeho vládě budou mít podíl i jeho věrní. Tato svrchovaná vláda, i když je
vyjádřena ve starozákonním duchu tvrdými obrazy ˝pást železnou berlou˝ a ˝rozbíjet hliněné nádobí˝, které se
nepodařilo, nesmí vsak být chápána jako pozemská násilná moc nad pohany, nýbrž jako síla evangelia, které
přemůže pohanství. Působivou ukázkou zneužití tohoto místa z Apokalypsy nebo ze Ž 2 může být událost
z našich českých dějin: Ferdinand II. před podepsáním rozsudku smrti nad 27 pány, kteří vedli proti němu
povstání, vyslechl kázání svého zpovědníka právě na text tohoto verše.
Co znamená, že vítěz obdrží ˝hvězdu jitřní˝? V duchu prvé odměny, vlády nad pohanstvím, bychom mohli
vzpomenout, že jitřenka - Venuše byla symbolem římské vlády nad národy. Je zde tedy znovu naznačeno
vítězství křesťanství nad pohanstvím. Tato nejjasnější hvězda byla však také symbolem vítězství světla nad
tmou. Je možno to chápat i jako narážku a protiklad k temnotám ˝satanských hlubin˝. Satan bývá jiným jménem
nazýván Lucifer, to je ˝nositel světla˝. Pravým světlem je však jedině Ježíš Kristus, který se sám v Apokalypse
nazývá ˝jasnou hvězdou jitřní˝ (22,16). V předání jitřenky je nutno spatřovat účast na světle, životě a slávě
Kristově (Da 12,3; Mt 13,43; 2Pt 1,19). Ve věrných křesťanech září světlo Kristovo.
29
to projevilo i ve světských dějinách dvojím dobytím tohoto města. Kristova obec v Sardách byla založena na
správném základě, její počátky byly slibné, je třeba si na to vzpomenout a navrátit se k pravému základu. V
obci jsou ještě někteří dobří jedinci, ˝kteří si svůj šat nepotřísnili˝. Na nich bude záviset, zda svým příkladem
a horlivostí budou moci dát obci nové nadšení. Jestliže neuposlechnou výzvy, přijde Kristův soud. Znovu se
připomíná to, co známe i z jiných míst Nového zákona, že příchod Kristův k soudu bude náhlý a nečekaný
(Mt 24,43-44; ite 5,2).
LIST DO SARD
/ 3,1 - 6 /
Andělu církve v Sardách piš:
3,1a
SARDY
Město Sardy mělo slavnou minulost. Kdysi bylo nejvýznamnějším městem maloasijské oblasti, jeho význam
však stále klesal. Původně bylo zbudováno jako pevnost nad údolím řeky Hermus, později se rozšířilo i do údolí.
Odtud jeho název ˝Sardeis˝ -v množném čísle, naznačující, že jde o dvojměstí. Objev zlata v řece znamenal
velké bohatství zvláště za krále Kroisa, takže se zachovalo přísloví: ˝Bohatý jako Croesus˝. Spatná bdělost
strážců města zavinila dvakrát v dějinách jeho dobytí a to v době císaře
Kýra (r. 549 př. Kr.) a v době Alexandra Velikého (r. 218 př.Kr.). Další pohromou bylo zemětřesení v r. 17 po
Kr., kdy bylo město zničeno, ale štědrou pomocí císaře Tiberia bylo znovu postaveno. Stalo se pak střediskem
zpracování sukna a vlny v Malé Asii. Na tuto výrobu naráží v listě trojí zmínka o ˝rouchu˝ (3,4-5). V Sardách
byla uctívána bohyně Kybele. Římané tu umístili soud. Jak město, tak i tamní křesťanská obec, byly však v
úpadku.
3,1b
Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „ Vím o tvých skutcích - podle jména jsi
živ, ale jsi mrtev.
PŘEDSTAVENÍ ODESILATELE TOHOTO LISTU
Kristus se obci představuje podle popisu z úvodního Janova vidění jako ten, kdo má ˝sedmero duchů Božích˝
(1,4), to je vlastní všechny dary Ducha sv., a jako ten, kdo má ˝sedmero hvězd˝ (1,16.20), to je má v moci
církevní obce i jejich představitele. Podobně se Kristus představuje jako Pán nad církví i v listu do Efezu (2,1).
STAV CÍRKVE
Obec není za nic pochválena, ale je kárána. Na pohled žije, ale je to život pouze vnější. Většina obce spí nebo
vnitřně odumírá. Obec v Sardech ochabla v původním nadšení pro Krista, tak jako obec v Efezu. Přestala
duchovně růst. Být křesťany jen ˝podle jména˝ je ovšem nebezpečí, vždy a všude i mimo Sardy.
3,2 - 4
Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření ! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí
před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít,
přijdu tak, jak přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přece však máš v Sardách
několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.
NAPOMENUTÍ
S církví to může být velmi špatné, ale nikdy ne tak zlé, aby nemohla opět vyjít ze smrti do života. Proto Kristus
napomíná církev především k obnově a nápravě. Je to vyjádřeno slovy: ˝probuď
se, rozpomeň se, čiň pokání˝. Ještě je možno se obrátit. Spát znamená přebývat ve smrti. Probudit se znamená
život. Bdělost, tolik potřebná pro křesťany (Mt 24,42; Ef 5,14) byla v Sardách obzvláště slabou stránkou, jak se
30
Kdo zvítězí,
bude oděn bělostným rouchem
a jeho jméno nevymažu z knihy života,
nýbrž přiznám se k němu
před svým Otcem a před jeho anděly.
Kdo má uši, slyš,
co Duch praví církvím.˝
3,5 - 6
ZÁVĚREČNÉ ZASLÍBENÍ
Odměna věčného života ˝tomu, kdo zvítězí˝, je naznačena třemi věcmi: bílým rouchem, zápisem v knize života
a přímluvou samotného Krista.
Bílé roucho může připomínat bílý šat, který nosil vítězný římský vojevůdce při triumfálním průvodu. Bílý
šat býval v různých náboženských oblastech užíván jako obraz čistoty. Nosili ho zasvěcenci v mystériích a
církev ho přijala jako oděv novokřtěnců. Podle tehdejších představ nebylo možno objevit se před božstvem v
po-špiněném šatě. Bílé roucho znamenalo též omilostnění na soudu Bílé roucho poukazuje na vzkříšení těla
a nebeské oslavení, neboř k šatu patří také tělo toho, kdo ho nosí. (Mk 9,3; Mt 17,2; L 9,29; Zj 3,4; 4,4; 6,11;
7,9.13).
Druhý obraz, který také naznačuje podíl na věčném životě pro vítěze, hovoří o tom, že ˝jeho jméno nebude
vymazáno z knihy života˝. Ve starověku si vládcové vedli pečlivě seznamy obyvatel.
Jména bývala vyšktrnuta z těchto knih v případě úmrtí, zločinu nebo zrady. Odtud asi vznikla představa,
že i Bůh si vede knihu živých, v níž má zaznamenány všechny spravedlivé. (Da 12,1; Mal 3,16; Ž 139,16; Iz
4,3; L 10,20; F 4,3). Nesprávně se tohoto místa dovolává učení o predestinaci. Podle Božího přání všichni lidé
byli určeni pro věčný život a zapsáni v knize života, ale pro zlo a nevěrnost mohou z ní být vymazáni. Ten,
jehož jméno tam nebude napsáno, bude odsouzen, vyloučen z blaženosti věčného života (Zj 13,8; 17,8; 20,15;
21,27).
Závěrečné zaslíbení připomíná též, že sám Kristus se přizná ke svým věrným a zastane se jich na Božím soudu
(Mt 10,32; L 12,8). ˝Přiznám se k němu před Otcem a před jeho anděly.˝
LIST DO FILADELFIE
/ 3, 7 - 13 /
Andělu církve ve Filadelfii piš:
3,7a
FILADELFIE
Filadelfie byla asi nejmladší ze sedmi maloasijských měst. Byla založena v 2. stol. př. Kr. pergamským králem
Attalem II., který pro svou lásku k bratru Euménovi byl označován přízviskem Filadelfos, což znamená v
řečtině ˝bratra milující˝. Podobně jako Sardy a jiná města byla Filadelfie v r. 17 po Kr. postižena zemětřesením.
Byla sice obnovena, ale zemětřesení se často opakovalo. Obyvatelé tehdy žili v nejistotě neustále připraveni
utíkat z domovů, proto prý ani nezamykali dveře. Na to se v tomto listu také několikrát naráží. Žila zde početná
židovská menšina, která byla tak jako i jinde zdrojem těžkostí pro křesťany, ale zdá se, že křesťané misijní
činností některé židy získali pro svou víru.
31
3,7b
Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavítá,
nikdo neotevře:
PŘEDSTAVENÍ ODESILATELE TOHOTO LISTU
Na rozdíl od úvodní vize se zde Kristus představuje dvěma novými označeními, a to jako ˝Svatý a Pravdivý˝.
Je to božské označení (Iz 6,3; 65,16; 1Pt 1,15.16). Ježíš je svatý, i když to židé neuznali; Ježíš je pravý, i když
ho židé nazvali falešným prorokem. V duchu původní vize (1,18) se Kristus představuje jako klíčník: ˝má klíč
Davidův˝. Ukazuje to na jeho mesiánskou hodnost a svrchovanou moc. Jako ˝Syn Davidův˝ má klíč nejen od
Davidova domu, jako ho kdysi měl služebník Eljakím (Iz 22,22), ale i od davidovského mesiánského království.
Koho on vpustí, může do Božího království vejít a nikdo ho odtud nevyžene. Ale před kým on zamkne (Mt
25,10), toho nikdo už nebude moci vpustit. Není bez zajímavosti, že právě ve Filadelfii byl uctíván bůh Janus,
který se zobrazoval s klíčem v rukou. Kristus chce říci: Ne pohanský bůh, nýbrž já mám klíče ode všeho.
3,8-9
˝Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou
moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy
satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem
si tě zamiloval.
STAV CÍRKVE
Církvi ve Filadelfii není v dopise vyčítán žádný nedostatek. Má sice ˝nepatrnou moc˝, avšak to je v očích
Kristových předností, podobně jako u obce ve Smyrně (2,9). Naopak - moc a její zneužití jsou pro církev
nebezpečím. V slabosti lidí se ukazuje síla Kristova (2K 12,9).
Kristus už učinil rozhodnutí o údělu filadelfských křesťanů, ˝otevřel před nimi dveře˝, to znamená, že jim
umožnil vstup do Božího království, do věčného života, který zde na zemi začíná a na věčnosti bude naplněn.
Jiný výklad na tomto místě vzpomíná na otevřenost a odhodlanost pro misijní práci a získávání lidí pro Krista.
Podobně hovoří sv. Pavel (1K 16,9; 2K 2,12; Ko 4,3).
Kristus povzbuzuje církevní obec. Za věrnost se jí dostává odměny v tom, že se někteří ze židů obrátili a
poznali, že křesťané jsou pravý Boží lid, nový Izrael, a že si je Bůh zamiloval. Právě ti, kteří působili církevní
obci ve Filadelfii nejvíce potíží, tak jako obci ve Smyrně (2,9), se k ní připojují - ˝dal jsem˝ nebo ˝dávám do
tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy˝. Více se však stane až v budoucnosti, kdy ˝přijdou a padnou ti
k nohám˝, což znamená uznání Krista od židů v duchu proroctví Izaiášova (45,14;
60,14) o holdu pohanských národů Izraeli. Kristova moc dovede přivodit nečekané situace: z pronásledovatelů
se stanou vyznavači.
3,10 - 11
Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří
obyvatele země. Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze.
NABÁDÁNÍ
Protože obec byla Kristu dosud věrná, slibuje jí Pán ustavičnou ochranu. ˝Zkouška, která přijde na celý svět
a prověří obyvatele země˝ je asi obnovené pronásledování ze strany římského císaře a těžkosti, o nichž se
bude v Apokalypse dále psát. Křesťané tedy nebudou uchráněni těžkostí a pokušení, ale za pomoci Kristovy je
překonají. ˝Neuveď nás v pokušení˝ (Mt 6,13) neznamená, že by pokušení na nás neměla přijít, ale že těmto
pokušením nepodlehneme a nebudeme jimi přemoženi.
I když nebylo možno filadelfské obci nic vyčítat, musí být bdělá i v budoucnosti. Nebezpečí a zkoušky stále
hrozí. Ani církev nejvěrnější nemá vyhrán boj, dokud nepřijde konec. Udrží si vše v pořádku? Potřebuje tedy
slyšet Kristovo nabádání: ˝Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze˝, to je o odměnu. I
pro závodníka je rozhodující teprve cíl. O slávě církve nerozhoduje jen její přítomnost, ale budoucnost. Není
rozhodující v jakém stavu jsme nyní, ale v jakém budeme na konci (1K 10,12).
32
Jako ve verši 2,25 a 3,3 i zde Kristus burcuje slovem o svém příchodu.
Kdo zvítězí,
toho učiním sloupem v chrámě svého Boha
a chrám již neopustí;
napíšu na něj jméno svého Boha
a jméno jeho města,
nového Jeruzaléma,
který sestupuje z nebe od mého Boha,
i jméno své nové.
Kdo má uši, slyš,
co Duch praví církvím.˝
3,12-13
( 51 )
ZÁVĚREČNÉ ZASLÍBENÍ
Vítězi je přislíbena příslušnost k Božímu království. Nebe je zde zobrazeno jako chrám a sloup symbolizuje
význačné postavení v něm. Věrní věřící jsou přirovnáni k takovýmto sloupům (Ga 2,9; itm 3,15). Obrazem
chrámu je tu znázorněno společenství věřících s Bohem a obrazem sloupu je na2načeno důležité místo věrných
z Filadelfie v tomto společenství, i jejich stálé přebývání v něm.
Trojí jméno napsané na sloupu může být vzpomínkou na to, že chrámové sloupy mívaly ozdobné nápisy (1Kr
7,21), anebo na helenistický zvyk, podle něhož velekněz císařského kultu po jednoročním úřadování odstupoval,
ale do chrámu umístil svou sochu, nebo směl vtesat své jméno, jméno svého otce, místo narození a dobu
působení na císařský sloup. Napsání jména připomíná i to, že židovský velekněz nosil svatou čelenku, zlatý květ
s nápisem: kodeš l‘Jahve - ˝Svatý Hospodinu˝ (Ex 28,36-38; Lv 8,9). Poznamenání jménem znamenalo určení
komu a kam patří. Věrní věřící patří především svému Bohu a domovské právo mají v ˝nebeském Jeruzalémě˝
(2d 12,22-23). ˝Nový Jeruzalém˝ znamená, že jde o jiný Jeruzalém než ten, který znali lidé v Palestině. I jméno
Kristovo je nové, to znamená, že se nejedná o Ježíše v jeho tělesném ponížení, ale o Pána (Kyrios) ve slávě (Fp
2,9). Někteří, kteří vidí ve ˝jménu nového Jeruzaléma náznak Ducha sv., vykládají trojí jméno jako narážku na
Nejsvětější Trojici (Otce, Ducha, Syna). Jméno Boží a Beránkovo budou mít jeho věrní podle Zj 14,1 a 22,4
napsáno na čelech, což naznačuje, komu náležejí.
LIST DO LAODIKEJE
/ 3, 14 - 21 /
Andělu církve v Laodikeji piš:
3,14a
LAODIKEA
Laodikea byla založena syrským králem Antiochem II. (261 až 246 př. Kr.) a pojmenována podle jeho manželky
Laodikey Bylo to bohaté obchodní město, proslulé výrobou látek a také město lázeň s ke. Na to narážejí dále
verše 17. a 18. Cicero psal o tomto městě, že je možno si tam v bance proměňovat peníze. Laodikea byla v r.
61 po Kr. zničena zemětřesením, ale její obyvatelé byli tak hrdí a soběstační, že město sami znovu vybudovali
a dotaci
římského císaře odmítli, což zapsal Tacitus v Annálech (14,27). Křesťanskou obec zde asi založil spolupracovník
sv. Pavla Epafros. Pavel vzpomíná na list, který do Laodikeje věřícím napsal (Ko 4,16). Ten se nám však
33
nezachoval. Laodikea ležela v blízkosti Kolos a poměry v obou církevních obcích byly podobné, proto si měli
věřící v těchto obcích také vyměnit dopisy od sv. Pavla. I některá místa epištoly Kolosanům a našeho listu
Laodikejským z Apokalypsy mají stejnou tématiku: o pravém bohatství (Ko 2,1-4; 3,15-16), nové oblečení (Ko
3,9-10), příslib účasti na Kristově království (Ko 3,24).
Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího:
3,14b
PŘEDSTAVENÍ ODESILATELE TOHOTO LISTU
Ježíš je zde nazván jako ˝ten, jehož jméno je Amen˝. Hebrejské slovo ˝Amen˝ znamená: ˝to je jisté˝, ˝to
platí˝. Slovo Amen se nalézá v Novém zákoně stodvacetšestkrát. Překvapivě často je můžeme nalézt ve čtyřech
evangeliích. V Apokalypse je uvedeno na těchto místech: 1,6.7; 5,15; 7,12; 19,4; 22,20. Ježíš je často užíval na
začátku důležitých řečí: ˝Amen, amen, pravím vám.˝ Již velmi brzy se stalo liturgickou aklamací v křesťanské
bohoslužbě (1K 14,16). Protože Kristus je splnění všech Božích příslibů, nazývá se jménem Amen (2K 1,20).
Dále se představuje jako ˝svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího˝, což se ozvalo už v úvodním pozdravu
a první Janově vizi (1,5 a 1,17).
˝Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl stu- 3,15-11 děný nebo horký! Ale že jsi vlažný,
a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A
nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.
STAV CÍRKVE
Stav církve je špatný. Ježíš nevidí žádný její klad, a i když nepřipomíná žádnou velkou těžkost a chybu, ukazuje
jako největší nedostatek to, že věřící jsou polovičatí, vlažní. Obec není ani ˝vřelá˝, naplněná nadšením, ani
˝studená˝, naplněná naprostým nezájmem a odmítáním, je tedy ˝vlažná˝, lhostejná a neutrální. Tento obraz
různé teploty je možná vzat také z toho, že v nedaleké Hierapoli vyvěraly horké sirné prameny, které ve vlažném
stavu měly odpornou chuť až k zvracení. Teplá voda může posloužit jako lék, studená osvěžuje, ale vlažná je
nechutná a nepříjemná. Tak je tomu také s laodikejskou církví; Kristus ji nemůže snést. Kristus by si přál,
aby věřící byli žhaví pro pravdu a spásu (R 12,11). Raději by je dokonce viděl chladné, neboť hříšník se může
polepšit, odpůrce stát příznivcem, ale s člověkem lhostejným nikdo a nic nepohne. Církevní obec byla sama se
sebou spokojená. Kristus jí vytýká bohatství, ať už skutečné, které v tomto prosperujícím městě mohli i křesťané
získat, nebo spíš to, že je duchovně pyšná a soběstačná. Domnívala se, že vše má a nic nepotřebuje. Bohatství
je pro křesťany velkým nebezpečím. Vidíme to i v dějinách církve: čím více majetku měla, tím méně v ní bylo
místa pro Božího Ducha. ˝Nelze sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu˝ (Mt 6,24). Kristus odhaluje pravý
stav církve a nazývá ji ˝ubohou, bednou, nuznou, slepou a nahou˝. Tři poslední obrazy budou dále rozvinuty v
Kristově radě k polepšení a záchraně.
kde církevní obec žila. Ve městě se vyráběly látky na šaty. Byly černé barvy. Není bez zajímavosti připomenout
tehdejší zvyk, že obžalovaní se měli dostavit k soudu v černém. Kristus však nabízí šat bílý, který je znakem
čistoty a spravedlnosti (Iz 61,10; Mt 22,11-12; Zj 16,15). Třetí věc, kterou si mají věřící u Krista opatřit, má
stejně jako obě předcházející zvláštní vztah k tomuto městu. Laodikea byla nejen městem zlata a vlněného
zboží, ale také sídlem lékařské a lékárenské školy. Mají si tedy koupit ˝mast na oči˝, aby prohlédli. Jejich město
prodávalo skutečně jiným městům proslulou oční mast nazývanou ˝kollyrion˝ (latinsky: Collyrium oculis)
podle podoby okrouhlých bochánků, v jakých byla zhotovována. Zde je obrazem duchovního prohlédnutí a
sebepoznání (J 9,41). Napomínání Pána Ježíše jsou výrazem jeho velké starostlivosti o věřící a církev. I Boží
tresty a tvrdá slova mají výchovný smysl, chtějí dosáhnout polepšení a pokání (Př 3,12).
Napomenutí je ještě zdůrazněno nejvroucnějšími slovy Pána: ˝Stojím u dveří a tluču.˝ Ježíšův příchod k církvi
a věřícím není zatím příchodem k soudu, ale příchodem přítele. Zde si můžeme připomenout Ježíšova slova,
jak ho mají jeho služebníci čekat (L 12, 36-38). Pán se nechce vtírat, ale očekává naše svobodné rozhodnutí.
Přichází až ke dveřím, dál nejde, čeká a klepe bude-li mu otevřeno. Tomu, kdo uslyší a otevře mu, slibuje Pán,
že s ním bude stolovat. Je to obraz hlubokého společenství s Pánem, které už zde na zemi můžeme prožívat při
eucharistické hostině a které bude dovršeno v hodu Božího království (L 22,30).
Kdo zvítězí,
tomu dám usednout se mnou na trůn,
tak jako já jsem zvítězil
a usedl s Otcem na jeho trůn.
Kdo má uši, slyš,
co Duch praví církvím.˝
ZÁVĚREČNÉ ZASLÍBENÍ
Nakonec je vítězi přislíbena účast i na Kristově slávě a vládě. Je to naznačeno obrazem, že s ním bude ˝sedět na
trůnu˝. Ne stát opodál, nejen se dívat, ale mít podíl na jeho moci a vládě. Už Ježíš v době pozemského života to
slíbil učedníkům (Mt 19,28; L 22, 29-30). Sám zasedl na trůn spolu s Otcem, na jeho pravici (R 8,34; Ko 3,1) a
totéž slibuje svým věrným.
Obvyklý refrén upozorňuje i ostatní církve, že slovo, které Kristus adresuje laodikejským, mají slyšet i ony,
neboť nejde jen o Laodikeu a nejde jen o tehdejší dobu.
3,18 - 20
Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět
tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň
pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním
večeřet a on se mnou.
NAPOMENUTÍ
Ve třech pozemských obrazech o zlatě, šatech a masti (3,18) nabízí Kristus církvi spásné prostředky. Jedině
Kristus nám dává hodnoty nutné pro křesťanský život a spásu. Od něho je musíme přijmout. Je to vyjádřeno
obrazem ˝kupování˝ (Iz 55,1-3). Člověk si nejvíce uvědomuje hodnotu věcí právě tehdy, když je kupuje. Obraz
˝zlata ohněm pročištěného˝ je znakem víry osvědčené tříbením (lPt 1,7), na níž mají věřící stavět a ne na
pozemském bohatství, na němž asi laodikejští lpěli. Druhý obraz je také pochopitelný velmi dobře v prostředí,
34
3,21 - 22
35
ZJEVENÍ
dojmu, neboť Bůh je nepoznatelný a nemožno ho popsat. Žádný člověk není schopen vyjádřit přiměřeným způsobem, jaký Bůh je. Zmínka o třech drahokamech je vhodným ukakazatelem do nadpozemského světla. Jaspis
je bezbarvý a průhledný drahokam, karneol (sardis) má červenou a smaragd zelenou barvu. Chceme-li tušit,
kdo a jaký je Bůh, pak se musíme dlouze dívat do tohoto záření a světla, v němž on trůní. Někteří vykladatelé
ze symboliky drahokamů vyvozují, že jaspis má znamenat absolutní čistotu Boží, karneol jeho zápal proti zlu
a smaragd věrnost jeho milosti. Zmínka o duze by mohla být připomínkou biblické potopy a Boží věrnosti k
člověku (Gn 9,13-15) anebo svatozáří kolem Božího trůnu, což byla častá představa u starých Řeků a Římanů.
Trůn Boží bude ještě níže popsán (4,5-6), aby majestát Boží ještě dokonaleji vynikl.
4,4
Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem,
na hlavách koruny ze zlata.
ZJEVENÍ
4,1 - 22,5
ČTYŘIADVACET STARCŮ
Okolo Božího trůnu je ještě čtyřiadvacet jiných trůnů a na nich čtyřiadvacet starců. Ti jsou v Apokalypse
zmíněni ještě víckrát
(4,4.10; 5,5.6.8.11.14; 7,11.13; 11,16; 14,3; 19,4). Z biblických a mimobiblických souvislostí vznikly následující
výklady, kdo jsou tito starci:
DRUHÉ VIDĚNÍ:
KNIHA SE SEDMI PEČETĚMI
/4,1-8,1/
VIDĚNÍ BOŽÍ MOCI
/ 4, 1 - 11 /
4,1 - 2a
Potom jsem měl vidění: Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který předtím ke mne mluvil a který zněl
jako polnice, nyní řekl: ˝Pojď sem, a ukážu ti, co se má stát potom.˝ Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha:
ÚVOD K VIDĚNÍ
čtvrtou kapitolou začíná hlavní část Apokalypsy (Zj 4,1-19,8). Možná, že obsahuje dříve samostatné apokalyptické
texty, které byly později začleněny posledním autorem do jednoho celku. Mají na mysli nejen přítomnost, ale i
věci budoucí. Vše je vyjádřeno pestrými a typickými apokalyptickými obrazy.
Janovi je dáno nahlédnout do nebe, to je poznat něco z věcí, které nemůže obyčejný člověk poznat svými
schopnostmi. Bůh a jeho plány jsou lidem nedostupné. Bůh je nad člověka vyvýšený. Sídlí na nebi. Dostat se s
ním do styku a poznat ho znamená vystoupit na nebe, nebo tam aspoň nahlédnout. Nebe nebo aspoň ˝dveře
do něho˝ se musí otevřít, aby člověk mohl něco poznat (Iz 64,1; Ez 1,1; J 10,7.9). Člověk sám si tyto dveře
nemůže otevřít. Sám Bůh musí odhalit něco ze svého skrytého života. Jen málokomu bylo dopřáno poznat
něco z Božích věcí takovýmto nahlédnutím. Podle Nového zákona to bylo dáno Ježíšovi (při křtu Mk 1,10),
Štěpánovi (při smrti Sk 7,55) a Pavlovi (ve vytržení 2K 12,2). Jan nejen vidí, ale i slyší hlas, který už znal (1,10).
Je to hlas anděla vysvětlovatele. Jan, který ˝se octl ve vytržení ducha˝, nebyl ze země přenesen tělesně do nebe.
Jeho pozvání a poznání je duchovní, ne tělesné.
4,2b - 3
A hle, trůn v nebi a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako
smaragdová.
BŮH NA TRŮNU
Nejprve Jan vidí přímo střed nebe: Boží trůn. Bůh sám není jmenován, ale celý popis svědčí o jeho vznešenosti
a moci. Trůn znázorňuje královskou a soudcovskou moc Boží. Vždy si musíme být vědomi toho, že jde jen o
obraz. O trůnu Božím se hovoří v osmnácti kapitolách Apokalypsy (krom kap. 2, 9, 10 a 15). Jan podává jen popis
36
24 židovských kněžských tříd (1Pa 24,4.7-18),
24 oddělení chrámových zpěváků (1Pa 25,9-31),
24 hvězdných bohů zvěrokruhu (babylonské hvězdářství),
24 zástupců starozákonního Božího lidu,
24 (12 patriarchů a 12 apoštolů) zástupců starozákonního a novozákonního lidu,
24 starších jako sbor biskupa.
Mnoho nasvědčuje tomu, že tento poslední obraz vznikl z liturgické zkušenosti prvokřesťanské obce, která
viděla biskupa obklopeného staršími při eucharistické slavnosti. Prožívání prvokřesťanské liturgie bylo tušením
liturgie nebeské. Starci mají Boha především oslavovat (5,8.14; 7,11; 11,16; 19,4), ale někteří z nich i Janovi něco
vysvětlovat (5,5; 7,13). Bílé roucho je obrazem čistoty a koruny na hlavách obrazem jejich vyvýšenosti.
4,5-6a
Od trůnu šlehaly blesky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel - to je sedmero duchů Božích; a
před trůnem moře jiskřící jako křišťál.
CO JE JEŠTĚ U BOŽÍHO TRŮNU
Bůh se zjevoval podle starověkých představ v ohni, blesku a hromobití. Od trůnu tedy ˝šlehají blesky a duní
hromobití˝. Znázorňují moc, velikost a majestát Boží. Bůh je Pán a Soudce a člověk cítí před Bohem také hrůzu
a úděs (Ex 19,16; Ez 1,13; 2 77, 18-19; Jb 37,4-5).
Před trůnem je dále ˝sedmero duchů Božích˝, o nichž jsme četli už v Zj 1,4 a 3,1. Jsou zde přirovnáni k ˝sedmi
hořícím světlům˝ (pochodním, lampám). Je to obraz úplnosti Ducha Božího. Duch byl často znázorňován
ohněm (Mt 3,11; Sk 2,3). Je zde opět jako u Zj 1,4b jmenován Duch sv. dříve než Ježíš Kristus. Ten bude jako
Beránek zmíněn až v kap. 5. Pak budeme moci nazírat u trůnu všechny tři osoby Trojice.
S ohledem na Tób 12,15 a Zj 8,2 by mohli někteří vykladatelé chápat ˝sedmero duchů Božích˝ jako sedm
Božích andělů, kteří jsou v apokalyptické literatuře často jmenováni: ˝Tak se jmenují andělé, kteří bdí:
Uriel, jeden ze sv. andělů, stojící nad světem a tartarem (podsvětím),
Rafael, jeden ze sv. andělů, stojící v čele lidských duchů,
Raguel, jeden ze sv. andělů, vykonává pomstu nad světem světla,
Michael, jeden ze sv. andělů, který je postaven nad nejlepší částí lidstva, nad lidem Izraele a nad chaosem,
Sarakael (Sariel), jeden ze sv. andělů, je postaven nad duchy, kteří ostatní duchy popouzejí ke hříchu,
Gabriel, jeden ze sv. andělů, stojící v čele ráje, hadů a cherubínů,
Ramiel, jeden ze sv. andělů, který je Bohem postaven do čela zmrtvýchvstalých˝ (Kniha Henochova
37
20,1-8). ˝Před trůnem je moře jiskřící jako křišťál˝ - tento obraz má své opodstatnění v prastaré představě,
podle níž se nebeský svět tyčí nad oceánem (Gn 1,7; 2 148,4; Ez 1,22). Nad neklidem světa, v němž zvláště
moře je sídlem zlých sil, je zde moře zářící jako křišťál obrazem bezpečnosti.
4,6b-8a
a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla
tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech
a plno očí hledících ven i dovnitř.
ČTYŘl BYTOSTI
Kolem trůnu jakoby byly tři kruhy: nejprve čtyřiadvacet starců, pak sedm duchů a docela nejblíže čtyři bytosti.
Nejsou to zvířata ani lidé, ale spíš vznešení andělé, duchové bytosti, shrnující v sobě dokonalost všech tvorů.
Tyto verše jsou proniknuty starozákonními apokalyptickými formulemi, hlavně představami z Izaiáše (Iz 6,2)
a Ezechiela (Ez 1,5n; 10,10n). Podle proroků Izaiáše a Ezechiela je nebeský Král obklopen nebeským dvorem.
Zatímco u Izaiáše nebeští trůnní asistenti mají lidský vzhled a u Ezechiela ˝měla každá bytost čtyři tváře˝ (Ez
10,14), je v Apokolypse každá bytost jednoznačně charakterizována a není žádnou smíšenou bytostí. Rozdílné
je pořadí čtyř bytostí - u Ezechiela (10,14): býk, člověk,
lev, orel; ekum. překlad uvádí místo býk ˝cherub˝ a v Apokalypse (4,7): lev, býk, člověk, orel. Někteří se
domnívají, že se jedná o symboly moci (lev), plodivosti (býk), dovednosti (člověk) a rychlosti (orel). Ať už je
zobrazování těchto bytostí jakéhokoliv původu a významu, je to asi obraz rozmanitosti bytostí, které slouží Bohu
a oslavují ho a zprostředkovávají Boží úradky našemu světu. Jejich četné oči znamenají, že jsou zúčastněny na
vševědoucnosti Boží. Jejich křídla značí, že jsou v neustálém pohybu a službě.
Od dob sv. Irenea jsou tyto čtyři bytosti v přeneseném smyslu obrazem a symbolem čtyř evangelistů (Mt člověk, Mk - lev, L - býk a J - orel).
A bez ustání dnem i nocí volají:
˝Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.˝
4,8b
BYTOSTI OSLAVUJÍ BOHA
V Apokalypse je mnoho prvků z prvokřesťanské liturgie. V tomto druhém vidění se ozývají čtyři doxologie
(4,8; 4,11n; 5,9n a 5, 12n). Stále (ve dne i v noci) bytosti střeží Boží trůn a oslavují Boha chvalozpěvem. Jejich
chvalozpěv se opírá o Iz 6,3, který také hovoří o úplné svatosti Boží - v trojím opakování ˝svatý˝. Na rozdíl od
jména Božího ve Starém zákoně (Sabaóth - Bůh zástupů) je zde uvedeno Všemohoucí .(Pantokrator). Druhá
část zpěvu je stejná, jak bylo už uvedeno v 1,4.8.
4,9-11
A kdykoli ty bytosti vzdají čest, slávu a díky tomu, který sedí na trůnu a je živ na věky věků, padá těch
čtyřiadvacet starců na kolena před tím, který sedí na trůnu, a klanějí se tomu, který je živ na věky věků; pak
položí své koruny před trůnem se slovy:
˝Jsi hoden, Pane a Bože náš,
přijmout slávu, čest i moc,
neboť ty jsi stvořil všechno
a tvou vůlí všechno povstalo a jest.˝
STARCI SE KLANĚJÍ BOHU A OSLAVUJÍ HO
Bůh ˝sedící na trůnu˝ má zde označení ˝je živ na věky věků˝, je to titul Boha z Da 4,31. Když čtyři bytosti
oslavují Boha zpěvem, čtyřiadvacet starců ho slaví adorací. Na znamení úcty povstávají, padají na kolena,
klanějí se a pokládají své koruny před trůn To je projev úplné a vrcholné úcty a pocty. Tak býval slaven
orientálním zvykem panovník. Přidávají k tomu slova, která jsou asi starokřesťanskou písní, zachycenou
v Apokalypse. Jejím obsahem je první článek apoštolského vyznání víry - o Bohu Stvořiteli všeho. V době
Janově byli mnozí vládcové (zvláště římský císař), kteří si dávali prokazovat takovou poctu a takto se nechali
38
oslavovat. Císař Domicián se přímo dával titulovat ˝Dominus et Deus noster˝ - Pán a Bůh náš. Apokalypsa
ukazuje, že tento titul patří jedině Bohu.
Obraz na nebi má i svůj odraz na zemi v církvi, která v liturgii zpívá spolu s nebeskými zástupy třikrát ˝svatý˝
a podobně se klaní a oslavuje Stvořitele všeho.
SEDMKRÁT ZAPEČETĚNOU KNIHU PŘIJAL BERÁNEK
/ 5,1-14 /
A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.
5.1
ZAPEČETĚNÁ KNIHA
Trůnící Bůh drží v ruce knihu, která obsahuje Boží tajemství, týkající se světa. Je obrazem Boží vševědoucí
vůle a jeho úmyslů s dějinami lidstva. Jedná se o svitek, ve starověku obvyklou podobu knihy, několikanásobně
ovázaný a podle řeckého zvyku zapečetěný sedmi osobami: vydavatelem a šesti svědky. Tento obraz navazuje
na vidění .podobné knihy u Ez 2,9-10. Kniha je úplně popsaná - doslova: popsaná z obou stran, uvnitř i zvenku.
Podobně je popsaný i proslulý papyrus P52. Tento nejstarší novozákonní papyrus z doby kolem r. 125 po Kr.
obsahuje na přední straně úryvek z evangelia J 18,31-33 a na zadní straně J 18,3˝ až 38. Oboustranné popsání
jmenovaného apokalyptického svitku chce vyjádřit důkladnost, bohatost a přeplněnost obsahu.
Kniha je sedmeronásobně zapečetěna: znamená to nezměnitelnost a nepoznatelnost zapečetěného. Číslo
sedm pečetí může býti symbolické a pak by znamenalo úplnou utajenost obsahu knihy. Boží vůle a plány,
které tato kniha obsahuje, jsou skutečně člověku neznámé a nepoznatelné.
5,2-5
Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: ˝Kdo je hoden otevřít knihu a rozlomit její
pečetě?˝ Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Velmi jsem
plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl:
˝Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.˝
KDO JE HODEN OTEVŘÍT TU KNIHU?
Na scénu vystupuje mocný, silný anděl. Není blíže určen, snad některý z archandělů, snad Gabriel, jehož
jméno se dá překládat: ˝Bůh se projevil jako mocný.˝ Vystupuje v Apokalypse ještě na dvou místech (10,1 a
18,21). Tento anděl se dotazuje všeho stvoření, kdo je hoden otevřít a rozpečetit tu knihu. Žádný tvor nemůže
pečetě rozlomit a knihu číst. Boží plán a úradek zůstává před vším stvořením zatím skryt. Podle starověkého
trojdílného uspořádání vesmíru: nebe, zem a podsvětí (podobně i v Ex 20,4 a Fp 2,10) není tedy nikde nikdo,
kdo by znal Boží úmysly a plány. Nikdo není hoden ani schopen znát budoucnost. Z toho se Jan rozpláče,
neboť z jedné strany cítí, jak je obsah zapečetěného osudového svitku životně důležitý, z druhé strany zná svou
a lidskou bezmocnost a slabost, neboť pro naše hříchy neznáme smysl Boží vůle.
Jan dostává utěšující odpověď od jednoho ze starců. V knize Zjevení mluví k Janovi osmkrát. Slovo starce je
evangeliem - radostnou zprávou: je tady někdo, kdo tu knihu otevře. Je tu někdo, kdo zná Boží vůli a plán. Je
to ˝vítězný lev z pokolení Judova a potomek Davidův˝. Je to citace o Mesiáši z Gn 49,9 a Iz 11,10. Sám Ježíš o
sobě řekl, že zvítězil (J 16,33; Zj 3,21).
5,6
Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytost- mi a starci stojí Beránek, ten obětovaný;
měl přesně sedm rohů, přesně sedm očí, což je právě sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.
BERÁNEK
Slyšení je spojeno s viděním. Jan vidí Beránka. Není to pojem a představa prvým křesťanům neznámá. Ve
Zjevení je Ježíš Kristus označen osmadvacetkrát jako Beránek. Stojí ˝uprostřed mezi trůnem (Bohem) a těmi
čtyřmi bytostmi a starci˝ (reprezentanty stvoření). Je uprostřed všeho a všech. Ukazuje se tu centrální po39
stavení Krista ve všem. Přirovnání Krista k Beránkovi označuje příhodně jeho vykupitelské dílo. Paradoxní
obraz Beránka, který podle řeckého textu zde stojí: ˝jako zabitý˝, chce působivě zvěstovat neslýchané poselství
o Kristu ukřižovaném a zároveň vzkříšeném (1K 1,22n; 15,3n; 1Pt 1,19) a současně vyvolat vzpomínku na
proroctví Izaiášovo o ˝beránku vedeném na porážku˝ (Iz 53,7; J 1,29; L 24,26; Sk 8,32; 1Pt 2,22-24). Už v Zj 1,18
bylo řečeno, že Kristus ˝byl mrtev, ale žije˝.
Beránek má ˝sedm rohů˝. Roh byl v židovstvu chápán jako obraz moci (Da 8,3; Dt 33,17; 2 22,22; Nu 23,22;
1Kr 22,11) a královské hodnosti (2. 112,9; Za 1,18). Sedm rohů znamená, že jeho moc je rozmanitá, ale přitom
dokonale úplná. Rohy jsou nejen na obranu, ale i na zničení nepřítele.
Beránek má ˝sedm očí˝. To znamená bdělost, ostražitost a vševidoucnost. Spojení těchto očí se ˝sedmi duchy
Božími˝ je navázání na Za 4,10, kde Bůh svýma očima ovládá a prohlíží celý svět. Totéž nyní platí o Kristu.
On působí v jednotě s Bohem i Duchem sv. (J 15,26; 16,7-9; 20,22). Jak chápat ˝sedm Božích duchů˝ jsme už
vysvětlili u Zj 4,5.
Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice.
5,7
INTRONIZACE BERÁNKA
Je jediný, kdo může dostat knihu a rozpečetit ji. Je to Kristus, který nyní vstupuje na Boží trůn. Tento verš a další
verše s chvalozpěvy jsou slavností intronizace Beránka. Ježíš Kristus se stává ústřední postavou světových dějin
a objevuje se také ve svém kosmickém významu. Za intronizací Beránka je jasně viditelná nauka o Kristově
vyvýšení. On přebírá knihu a má ji trvale v moci. On se stává uskutečňovatelem jejího obsahu. Bůh tím dal
svému Synu vládu. On, vítězný Beránek, bude řídit děje země a přes všechny
těžkosti je dovede k dobrému konci. To nezmenšuje hodnost a vládu Boha, neboť on je oslavován ve všem, co
Beránek koná.
5,8 - 10
A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu
a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. A zpívali novou píseň:
˝Jsi hoden přijmout tu knihu
a rozlomit její pečetě,
protože jsi byl obětován,
svou krví jsi Bohu vykoupil lidi
ze všech kmenů, jazyků, národů a ras
a učinil je královským kněžstvem našeho Boha;
a ujmou se vlády nad zemí.˝
ČTYŘI BYTOSTI A STARCI OSLAVUJÍ BERÁNKA
Převzetí knihy z ruky Trůnícího je důvodem k oslavě. Oslava postupuje od bytostí nejblíže trůnu (čtyři bytosti
a starci), přes všechny anděly až po celé stvoření. Tři zde zachycené hymnické zpěvy jsou krásnými výtvory
prvokřesťanské liturgie velikonoční. Bohoslužebně-liturgický styl janovské apokalypsy nelze popřít. Kniha
(bohoslužba Slova) a Beránek (bohoslužba oběti) tvoří dva vrcholy apokalyptické liturgie.
Nejprve slaví Beránka čtyři bytosti a starci. Slyšeli jsme o nich už v Zj 4,4.6. Nyní při holdování mají v rukou
loutny a nádoby s kadidlem, bohoslužebné nástroje vzaté z chrámové služby Izraele. Levité provázeli své zpěvy
harfami (loutnami) a kněží měli nádoby s kadidlem (2 33,2; 71,22; Ez 8,11; Iz 43,23; Jr 6,20). Je nám vysvětleno
přímo v Apokalypse, že kadidelnice jsou ˝modlitby Božího lidu˝ - doslova: modlitby svatých. Stoupající dým
kadidla je už v Starém zákoně obrazem modliteb (2 141,2). V Apokalypse se často označují věřící jako svatí
(8,3.4; 11,18; 13,7.10; 14,12; 16,6; 18,20; 20,9). Je to nejen pro jejich etickou hodnotu, ale především proto, že
patří svatému Bohu.
˝Zpívali novou píseň˝. Už ve Starém zákoně se vzpomíná, že po velkých Božích činech zaznívá ˝nová˝ píseň
(2 33,3; 40,4; 96,1; 98,1; 144,9; 149,1; Iz 42,9-10; 43,18-19). Starci zpívají novou píseň, protože v Ježíši Kristu se
stalo opravdu něco velkého a nového
40
Obsahem té písně je hymnus na Krista, na jeho vykupitelskou oběť za všechny lidi. ˝Ze všech kmenů, jazyků,
národů a ras˝ - tyto čtyři výrazy jsou vzpomenuty ještě v Zj 7,9; 11,9; 13,7; 14,6. 2e své věrné Kristus učinil
˝královským kněžstvem˝ doslova: králi a kněžími - je už zmíněno v Zj 1,6. Křesťané , kteří tehdy prožívali
veliký útisk, jsou zde označeni královským kněžstvem. Ne tedy římský císař, ale oni, kterým Kristus už v Mt 5,5
slíbil vládu nad zemí a v Zj 2,26-27 vládu nad národy.
5,11-12
A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů - bylo jich na tisíce a na statisíce;
slyšel jsem je mocným hlasem volat:
˝Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.˝
MNOŽSTVÍ ANDĚLŮ OSLAVUJE BERÁNKA
Také množství andělů slaví Beránka. Obsah jejich chvalozpěvu má příbuzné črty s 1Pa 29,11-12. Jednotlivé
části této oslavy nacházíme v Zjevení i jinde: 7,11; 4,9.11; 5,13. Je zde uvedeno sedm hodnot, které má Beránek
dostat. Počet sedm je náznak úplnosti těchto hodnot při jejich současné rozdílnosti. Prvé čtyři souvisí s
převzetím moci, zbývající tři jsou spíš uznáním ze strany lidí. Jemu totiž od lidí patří pocta, sláva i dobrořečení,
právě tak, jako ji dostává od andělů.
A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat:
˝Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!˝
5,13
VŠECHNO STVOŘENÍ OSLAVUJE BERÁNKA
Oslavy 4. a 5. kapitoly zde vrcholí. Vzdává je všechno stvoření společně Bohu a Kristu. Svědčí to o velmi
vyvinuté kristologii. V Zj 5,3 jsme si připomněli dělení vesmíru na tři sféry (nebe, zemi a podsvětí), zde je
nezvyklé dělení na čtyři sféry (nebe, zem, podzemí a moře). Stvoření na nebi asi nejsou andělé, neboť ti už byli
zmíněni v předchozím chvalozpěvu. Může to být shrnutí všeho, co
už Beránka slavilo, anebo snad lépe nebe zde znamená vzduch a pak by šlo o ptactvo nebeské, anebo dokonce
o hvězdy a hvězdné bytosti. Jak však máme rozumět stvoření pod zemí (podsvětí)? Iz 38,18 říká, že ˝podsvětí
nevzdá Bohu chválu˝. Mohli bychom myslet na Pánovo sestoupení do pekel, obsažené v prvokřesťanském
vyznání (lPt 3,19), potom by to byla oslava z úst těch, které Pán navštívil. O tom jsme se už zmínili v komentáři
k verši Zj 1,18. Mohli by se snad mínit tvorové, kteří žijí v zemi? Pravděpodobně tu Jan spojil oslavu veškerenstva
s představou všeho stvoření podle tehdejšího rozdělování. Příroda je plná stvoření, ať už živého nebo neživého,
nám známého i neznámého a vše slaví Boha a slaví i Beránka. Pozoruhodné je, že nikde nebyl jmenován člověk.
Je snad zahrnut také v tomto chvalozpěvu všeho stvoření, anebo je zahrnut v chvalozpěvu starců, kteří jsou
podle některých výkladů reprezentanty lidí? Viz komentář k verši Zj 4,4. Čtyřdílnému rozdělení všeho stvoření
odpovídá také čtyřdílná doxologie: ˝dobrořečení, čest, sláva i moc˝.
A ty čtyři bytosti řekly: ˝Amen˝; starci padli na kolena a klaněli se.
5,14
ZÁVĚR OSLAVY BERÁNKOVY
Na mohutnou doxologii odpovídají čtyři bytosti. Ony oslavu začaly, ony ji končí. Končí ji slovem: Amen. To
má ve Zjevení čtverý význam: 1. dosvědčení řeči jiného (5,14; 7,12; 19,4); 2. dokončení řeči jiného (5,14); 3.
poslední slovo v řeči hovořícího (1,6.7); 4. je to i jméno Ježíšovo (3,14). Starci neříkají nic, ale klanějí se, adorují
podobně jako v Zj 4,10. V mlčení poklekají tito zástupci lidstva. I my musíme zmlknout a pokleknout před
Božím tajemstvím, jak se zjevuje v Ježíši Kristu.
HRŮZY ŠESTI PEČETÍ
/ 6, 1 - 17 /
Šestou kapitolou začíná vlastní apokalyptická výpověď. Pro apokalyptické myšlení je charakteristické, že konci
41
starého času a poslednímu soudu bude předcházet řada soužení. Při otvírání šesti pečetí nám budou líčeny. Co
se stane po otevření sedmé pečeti se dozvíme až v Zj 8,1. Hrůzy šesti pečetí se netýkají jen budoucnosti;
jsou to události, které člověk i svět už prožíval, avšak jejich nakupení a intenzita svědčí o velikosti zla ve světě a
o vážnosti Božího soudu. Na rozdíl od běžného názoru, že tyto pohromy jsou dílem náhody nebo přírodních
sil, chce tato část knihy zdůraznit, že se to děje s Božím vedením a dopuštěním, že běh dějin se Bohu nevymkl
z rukou, že jeho mocí bude zlo zničeno. Pro věrné jsou tyto události příležitostí ke zkoušce a pro nevěrné
poslední příležitostí k pokání.
Jednotlivé prvky těchto událostí jsou vzaty z dějin, z dobové problematiky prvního století po Kr. Jsou však
komponovány také s přihlédnutím k jiným biblickým látkám - třeba ve Starém zákoně k tzv. egyptským ránám
(Ex 7,14-12,30), jak budeme moci poznat ještě v kap. 8., 9. a 16. Podobné události jsou ohlášeny také v tzv.
synoptické apokalypse (Mk 13, L 21, Mt 24). Např. Lukáš a Janova apokalypsa vypočítávají, i když ne ve stejném
pořadí -sedm ran:
L 21,10-12
dobyvačné války
občanské války
zemětřesení
hladomory
mor
znamení na nebi
pronásledování vyvolených
Zj 6,1n
dobyvačné války
občanské války
hladomory
mor
pronásledování vyvolených
zemětřesení
znamení na nebi
Různé rány, o kterých mluví Janova apokalypsa, nelze chápat jako dějinné události následující za sebou. Jsou to
události, které se daly a dějí a budou dít během celé doby spásy až do jejího dovršení. Ztotožnit některou tuto
hrůzu a znamení s určitou dobou (ať už minulou, přítomnou nebo budoucí) bylo a je pokušením mnohých
neodpovědných vykladatelů a blouznivých čtenářů. Své výpočty a výklady nadřazují hlavní myšlence těchto
zpráv, že křesťané se mají vyznat ve znameních doby starého světa, nepodlehnout a věřit v Boží vítězství.
6,1-2
Tu jsem viděl, jak Beránek rozlomil první ze sedmi pečetí, a slyšel jsem, jak jedna z těch čtyř bytostí řekla
hromovým hlasem: ˝Pojď!˝ A hle, bílý kůň, a na něm jezdec s lukem; byl mu dán věnec dobyvatele, aby vyjel a
dobýval.
PRVÁ PEČEŤ - JEZDEC NA BÍLÉM KONI
Při líčení čtyř apokalyptických jezdců použil autor bohatý materiál, který mu byl částečně znám ze Starého
zákona a částečně z dějinných událostí. Prorok Zachariáš píše ve své osmé vizi (Za 6,1-8) o čtyřech
různobarevných koních. Při nástupu na trůn byl římský císař na začátku her a zápasů přivezen do arény
spřežením barevných koní. Všichni jezdci mají svou plnou moc od Boha, jak vyplývá z opakovaných
slov ˝bylo jim dáno˝ a z toho, že byli zavoláni jednou ze čtyř bytostí u trůnu Božího. Tyto hrůzy a svízele
nepostihnou lidstvo jako slepé přírodní katastrofy, neboť jsou nástrojem v rukou Božích a jsou co do rozsahu
a času stanoveny od něho. To vědomí nám má být útěchou, ale i příležitostí k pokání. První jezdec sedí na
bílém koni. Bílá barva symbolizuje vítězství a triumf. Má v ruce luk, orientální válečnou zbraň a královský
odznak. Dostává věnec. Je to věnec vítěze. Kdo je tento vítěz? Mnozí vykladatelé od dob snad nejstaršího
výkladu celé Apokalypsy od Victorina, který žil ve 3. stol., měli za to, že první jezdec je Kristus, nebo že
znázorňuje vítězný postup evangelia do světa. Vycházeli z toho, že v Zj 19,11.13 je Kristus, Vítěz, nazvaný
Slovo Boží na bílém koni. Potom by toto znamení bylo příjemné a nepatřilo by logicky mezi hrůzy, které
provázejí rozlomení oněch pečetí. Proto i tohoto jezdce správněji vidíme jako zvěstovatele a uskutečňovatele
hrůz a pohrom. Z dějin je známo, že na bílých koních se vraceli římští triumfátoři. Proto je pro některé
vykladatele tento jezdec symbolem římského imperialismu s jeho dobyvačnými válkami. Je však zcela
možné, že tento jezdec symbolizoval Parthy, kteří od východu hrozili římské říši a přinášeli válku a strach
z ní. Otevření prvé pečeti souvisí možná s historickou událostí, když r. 62 po Kr. král Parthů na bílém koni
dobyl vítězství se svými bojovníky právě oněmi luky, o kterých byla zmínka u tohoto apokalyptického jezdce.
Všeobecně můžeme říci, že prvý jezdec je tedy symbolem dobyvačné moci, která válkami ujařmuje národy
a je jednou z nejhorších metel lidstva.
6,3-4
Když Beránek rozlomil druhou pečeť, slyšel jsem, jak druhá z těch bytostí řekla: ˝Pojď!˝ A vyjel druhý kůň,
ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili; byl mu dán veliký
meč.
DRUHÁ PEČEŤ - JEZDEC NA OHNIVÉM KONI
Druhý kůň má barvu ohnivou, červenou, barvu ohně a krve. Je nositelem nepokoje. Jestli prvý jezdec
symbolizoval dobyvačné války, u druhého to mluví o vnitřních bojích: ˝všichni se navzájem vraždili˝. To
znamená občanské války a rozvraty. ˝Byl mu dán veliký meč˝ - to neznamená, že Bůh způsobuje nebo uznává
válku a násilí. Ty mají svůj původ v chtivosti a v hříchu lidstva. Z Božího dopuštění se stávají trestem, ale také
prostředkem kárným. Války i občanské nepokoje křesťan nemůže ospravedlňovat nebo dokonce mít v nich
zálibu, jsou zde přece líčeny jako znamení negativní, hrůzné.
6,5-6
Když Beránek rozlomil třetí pečeť, slyšel jsem, jak třetí z těch bytostí řekla: ˝Pojď˝ A hle, kůň černý, a jezdec
měl v ruce váhy. A z kruhu těch čtyř bytostí jsem slyšel hlas: Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu
tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!˝
TŘETÍ PEČEŤ - JEZDEC NA ČERNÉM KONI
Třetí kůň má barvu černou. Každý ví, že v našem prostředí je černá barva barvou smutku. Jezdec má v rukou
váhy. To by mohlo být obrazem spravedlnosti, ale zde jsou váhy znamením bídy, jak je zřejmé z následujícího
textu. Hlad a bída provází všechny války a nepokoje, ale nejen je. Má daleko hlubší kořeny v nespravedlnosti,
neúrodě a katastrofách ve světě. Bída zde naznačovaná je veliká. ˝Za denní mzdu˝ - v originále: denár - jen
˝mírka pšenice˝ - v originále: choinix (dutá míra - něco víc než litr). ˝Za denní mzdu tři mírky ječmene.˝ Toto
srovnání ukazuje, že je nedostatek dobrého obilí (pšenice), neboť za denár, který byl denní mzdou (Mt 20,2),
si mohl pracující koupit jeden choinix pšenice, čímž se mohl jenom tak tak protlouct životem. Chtěl-li se však
ještě postarat o svou početnou rodinu, byl nucen koupit za stejné peníze ječmen, z kterého nebylo možno
připravit tak výživnou a hodnotnou stravu. Historickému bádání se podařilo odhalit možné dějinné pozadí
pro symboliku třetího apokalyptického jezdce. V r. 92, popř. 93 po Kr. řádil v Malé Asii, tedy na onom území,
na kterém bydleli adresáti sedmi dopisů z Apokalypsy, hrozný hladomor, kdy byl především ječmen drahý a
vzácný.
42
43
Jak rozumět slovům: ˝Olej a víno nech !˝? V řeckém textu je psáno: ˝Vínu a oleji neuškoď!˝ Možná, že zdražení
postihlo nedostatečnou úrodu jara a léta, kdy se sklízely obiloviny, ale podzimní úroda, kdy se sbíraly hrozny a
olej byla bohatá. Možná, že v čase hladu mnozí z bídy ničili a zanedbávali olivy a vinice, což se podle vůle Boží
nemá dít. Z historie si můžeme připomenout tzv. Domiciánův edikt z r. 92, v němž rozkázal zničit v provinciích
polovinu vinic, proti čemuž hlavně v Malé Asii nastal odpor, takže edikt byl odvolán a vinice vzaty do státní
ochrany. Zajímavý je pokus vysvětlit toto místo na základě používání oleje a vína při udělování svátosti. V tom
případě by šlo o ochranu věřících, aby i v čase bídy mohli přijímat svátosti a z nich čerpat potěšení a posilu
hlavně duchovní.
Z Božího trestu pro nevěrné lidstvo není možno vyvozovat, že by Bůh měl zálibu v trestání a týrání lidí hladem
a bídou; když však neposlušné lidstvo nechce přijmout jeho dobrotivé dílo v hojnosti a nechce s ním dobře a
spravedlivě hospodařit, musí se setkat i s takovými bolestnými úkazy, jako následky lidského a společenského
hříchu.
6,7-8
A když Beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: ˝Pojď!˝ A hle, kůň sinavý, a
jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním. Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země
zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami.
ČTVRTÁ PEČEŤ - JEZDEC NA SINAVÉM KONI
Sinavý kůň má barvu plavou, nažloutlou, podobnou mrtvolné barvě. Barva naznačuje, že jezdec bude
nositelem smrti. Má jméno Smrt, v originále Thanatos - to je označení pro mor, kdysi tolik obávaný, který se
stal zobecněním smrti. ˝Svět mrtvých˝, v originále hades, ˝zůstává za ním˝. Thanatos a hades - v biblickém
označení: Smrt a peklo - stupňuje hrůzu smrti nejen na této zemi, ale i na věčnosti.
Vzhledem k množství hrůz by se mohlo zdát, že celá země je beznadějně vydána na pospas zániku a nic nemůže
zkáze uniknout. Vidoucí na Patmu se však dovídá, že jen část země a lidstva bude vydána zásahu pohrom
(˝čtvrtina země˝). Zase je to znamením, že Bůh nechce zkázu, že jeho ochrana spočívá nad zemí i lidstvem a že
stále dává příležitost k nápravě a záchraně, především věrných. Závěrečná zpráva o ˝hubení mečem, hladem,
morem a dravými šelmami˝ je nejen souhrnem všech hrůz čtyř jezdců, ale především citátem z proroka
Ezechiela (Ez 14,21), kde je řeč o Božím soudu nad Jeruzalémem, který bude vykonán také těmito hrůzami, ale
je tam také řeč o ˝záchraně těch, kteří vyváznou˝ (Ez 14,22) a o tom, že Bůh ˝nedělal zbytečně nic z toho, co
vykonal˝ (Ez 14,23). Jak chápat nebezpečí ˝dravých šelem˝, o kterém nebyla dosud řeč u apokalyptických jezdců
předchozích? Jsou průvodním znakem válek, nepokojů a bídy, jsou jejich následkem, neboť v podmínkách a
místech, kde proběhly tyto události, se šelmy objevují (požírání mrtvol) a přemnoží. Dravé šelmy samy o sobě
nejsou tedy jmenovány jako jednotlivá hrůza (války, převraty, bída a smrt). Pod jejich označením si můžeme
představit hady, toulavou dravou zvěř, nebezpečný hmyz a bakterie, které starověkému člověku ovšem nebyly
ještě známy.
mučedníků u paty oltáře Božího. Duše nebo krev, tedy obětovaní svědkové jsou obětí pro Boha. Tak se hovoří
o obětování se člověka Bohu i v Fp 2,17; 2Tm 4,6 a R 12,1. Tato oběť se už nemusela vykonat v jeruzalémském
chrámu, ale mohla se přinášet kdekoliv na zemi. Místo pod Božím oltářem je místem mimořádné blízkosti
Bohu. Podle židovských výkladů se duše mučedníků nacházejí nejen pod oltářem, ale pod Božím trůnem, v
jeho blízkosti. I křesťané vyznávají, že v Pánu zesnulí jsou v Boží blízkosti.
6,10
A křičeli velikým hlasem: ˝Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na
zemi?˝
VOLÁNÍ PO POMSTĚ?
Jako kdysi krev spravedlivého Ábela volala k nebesům (Gn 4, 10), tak nyní slyší Jan volání mučedníků žádajících
pomstu za prolitou krev. Volání po trestu je v ústech těchto svědků jistě zarážející; oni však volají také po
vykonání soudu a ten neznamená jen zatracení pro nevěrné, nýbrž také splnění Božích slibů pro věrné. Máme
zde asi doklad netrpělivé touhy křesťanů prvního století, aby Pán přišel co nejdříve. Volání mučedníků po
odplatě nevychází z osobní pomstychtivosti, nýbrž je voláním po Boží spravedlnosti, žádostí, aby Kristus přišel
k soudu a dovršení.
Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejích počet
nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.
6,11
DAR BÍLÉHO ROUCHA A VÝZVA K TRPĚLIVOSTI Významná je odpověď, kterou mučedníci dostávají.
Nemluví o trestu pro viníky. Je tu především řeč o daru, který dostávají. Každému bylo dáno bílé roucho. Bílé
nebo světlé roucho je symbolem odměny věřících nebo odznakem bytostí patřících Bohu (Mk 9,3; 16,5; Sk
1,10; L 9,29; 24,4; Zj 3,4-5.18). Jsou vyzváni k trpělivosti. Mají mít ˝strpení ještě krátký čas˝ - krátký ve srovnání
s věčností. Apokalyptik asi očekával brzy další utrpení věrných.
Zjevení asi vzniklo mezi dvěma pronásledováními (Neronovým a Domiciánovým). Časový údaj ˝dokud jejich
počet nedoplní spoluslužebníci a bratři, kteří budou zabiti jako oni˝ souvisí s Ř 11,25, kde se má čekat na plný
počet spasených. Kdy bude počet naplněn, ví jedině Bůh. Je to však jen krátký čas a s Boží pomocí bude snesitelný. V tom spočívá veliká útěcha.
6,9
6,12-14
A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně
zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody,
nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstaly na svém místě.
PÁTÁ PEČEŤ - MUČEDNÍCI POD OLTÁŘEM Při otvírání prvých čtyř pečetí se zvlášť nehovořilo o věrných
vyznavačích. Podle předpovědi samotného Ježíše přijdou na ně těžké zkoušky, až po obětování života (Mk
13,9-13; Mt 24,9-10; L 21,12-18). Nyní je Jan vidí. ˝Spatřil jsem pod oltářem ty (v originále: duše těch), kdo byli
zabiti pro slovo Boží a pro svědectví.˝ Tomuto textu daly asi ráz jednak chrámová obětní liturgie Starého zákona,
jednak také vzpomínka na mučedníky neronovského pronásledování. Jeruzalémský chrám už neexistuje. Jde
tedy o oltář v nebi, jako obraz pro obětování se Bohu. V židovském chrámu byly oltáře dva: kadidlový a obětní.
Ve Zj 8,3 a 9,13 je zmínka o prvém, zde a v 8,5; 14,18; 16,7 o druhém. Na tomto druhém oltáři se přinášely oběti
zvířat, rohy oltáře byly pomazané krví zabitého zvířete, ostatní krev byla vylita pod oltář (Ex 29,12; Lv 4,7.34;
1,15; 4,18; Dt 12,27; Lv 7,2). Namísto krve obětovaných mučedníků jsou v Apokalypse pod oltářem duše zabitých
mučedníků, kteří se dovolávají své prolité krve. Krev byla podle židovských představ považována za sídlo duše,
nositele duše nebo života (Lv17,11-14). Tak jako byla kdysi vylita krev obětních zvířat u paty starozákonního
zápalného oltáře, tak si také představoval spisovatel Apokalypsy, dobře obeznámený s židovskými zvyky, duše
ŠESTÁ PEČEŤ - KOSMICKÉ KATASTROFY
Po rozlomení šesté pečeti popisuje Vidoucí na Patmu kosmické katastrofy. Není to konec světa, ale pohne se
to, co podle tehdejších představ bylo pevné a neměnné. Pořádek v přírodě byl to nejstabilnější, co si tehdejší
člověk mohl představit. Bůh - tvůrce vesmíru a jeho řádu může svou moc dokázat právě těmito úkazy. Obrazy
katastrof jsou vzaty z biblických vyprávění Starého i Nového zákona, z literatury apokalyptické a jsou velmi
blízké synoptické apokalypse. Veliké zemětřesení jakoby se dotýkalo celé země. Není nutné identifikovat je
se zemětřesením doby Janovy např. r. 62 nebo jiným zemětřesením. V bibli je zemětřesení průvodní zjev dne
Božího hněvu (Am 8,8; Ez 38,19; JI 2,10 a i ve Zjevení je často vzpomínáno 8,5; 11,13; 16,18). Podobně se
vzpomíná v bibli na zatmění slunce (Am 8,9; Iz 13,10; 50,3; JI 2,10; 3,4). Slunce jakoby mělo smutek, když
˝zčernalo jako smuteční šat˝ - v originále: podobá se žíněnému pytli - oděvu kajícníků a truchlících. Slunce, které
má ozařovat zem, je samo bez světla (podobně Mt 24,29). A když měsíc ˝úplně zkrvavěl˝ (JI 2,31) znamená to,
že též nevykonává své poslání světlo-nosiče. Obraz padajících hvězd není jen obrazem meteorů, ale vyjadřuje
ztrátu hvězd z oblohy; náznak, že to, co mělo být pevné, se pohnulo. Přirovnání k fíkovníku má původ u Iz 34,4
a je též použito v synoptické apokalypse. Avšak i celá obloha se pohne - ˝zmizí, jako když se zavře kniha˝ -
Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro
svědectví, které vydali.
44
45
v originále: jako když se svine svitek. Když byla nebesa roztažená, lidé na nich mohli vidět hvězdy a z nich
mohli číst, nyní je tato kniha zavřená. A nakonec i to, co se zdálo pevné na zemi: hory a ostrovy - nezůstalo
na svém místě. Opět je to obraz ze Starého zákona: Iz 13,10; 34,4; Ji 2,30; Ez 32,7-8 a 2 102, 27. Pozorování
takových úkazů v přírodě má vést člověka k tomu, aby si uvědomil nestálost všeho, s čím se setkává a na čem s.i
zakládá. Jen Bůh je pevný a stálý. Popis zhroucení světa značí, že na této zemi není hodnoty, ke které by člověk
mohl trvale přilnout. Ti lidé, kteří takto rozumějí znamením v přírodě, mohou být šťastní a klidní, neboť myslí
na Boha, který je věčný a neproměnlivý.
6, 15 - 17a
Králové země í velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se
ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: ˝Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který
sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!˝ Neboť přišel veliký den jeho hněvu;
STRACH LIDÍ A HNĚV BOŽÍ A BERÁNKŮV
Lidé, kteří nevěří, že Bůh vše řídí, propadají v takových situacích strachu. Ani ti, kteří spoléhali na své síly,
moc, slávu a bohatství se strachu neubrání. Prchají a chtějí se skrýt jako kdysi Adam (Gn 3,8). Jan chce ukázat
na celek lidstva, kterého se to týká, a proto jmenuje sedm skupin rozličných tříd lidí: ˝králové i velmoži a
vojevůdci, boháči a mocní, otroci a svobodní˝. Číslovka sedm opět vyjadřuje úplnost při rozmanitosti. Volání
marně se skrývajících je citátem z Oz 10,8, který je zmíněn i v L 23,30.
Zarážející jsou slova o hněvu Božím a hněvu Beránka. O hněvu Krista se mluví jen zde. O Božím hněvu i v
Zj 11,18; 14,10.19; 15,7; 16,1.19; 19,15. O ˝velkém dni˝ se v židovské literatuře často hovořilo, právě tak jako
o ˝dni hněvu˝ (Sf 2,3; JI 2,11; Na 1,6; Mal 3,2). Zde jsou oba pojmy spojeny: ˝o velikém dni jeho (nebo jejich)
hněvu˝. Můžeme tyto hrůzy a katastrofy považovat za znázornění Božího hněvu? Není paradoxní, že by se
Bůh hněval? Není. Shovíval již dlouho. Jeho hněv je zde vyjádřením Boží spravedlnosti. Postavit se na stranu
Boží, na stranu dobra, připojit se ke Kristu, nebo postavit se proti Bohu a dobru a Krista odmítnout, to je soud.
Srovnej J 3,19.
kdo bude moci obstát?
6, 17b
KDO BUDE MOCI OBSTÁT?
Kdo vidí jen hrůzy těchto šesti pečetí a také svou slabost a neví nic o Boží pomoci a milosti, musí být zoufalý.
Bude moci někdo obstát? Kapitola 7. nám bude popisovat v krásných obrazech záchranu vyvolených. Sedmá
pečeť nenásleduje bezprostředně po šesté pečeti, nýbrž je mezi ně vložena právě odpověď na otázku: Kdo bude
moci obstát?
ZÁCHRANA VYVOLENÝCH
/ 7,1-17 /
7,1-3
Potom jsem viděl, jak se čtyři andělé postavili do čtyř úhlů země a bránili všem čtyřem větrům, aby žádný z
nich nevál na zemi ani na moře ani na jakékoli stromoví. A hle, jiný anděl vystupoval od východu slunce; v
ruce držel pečetidlo živého Boha a mocným hlasem volal na ty čtyři anděly, jimž bylo dáno škodit zemi i moři:
˝Neskočíte zemi, moři ani stromoví, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!˝
ODDÁLENÍ ZHOUBY A PEČETĚNÍ VĚRNÝCH
Celá sedmá kapitola je jakýmsi oddechem po hrůzné kapitole předchozí, vsuvkou do apokalyptického děje.
Takových vsuvek je v Apokalypse více (8,13; 10,1-11,14). Přerušují děj, vzbuzují napětí a ukazují, že ukončení se
nedá snadno odhadnout a vypočítat. Zde je oddálení konce nařízeno, aby se mohlo provést označení, pečetění,
poznamenání věrných. ˝Čtyři andělé na čtyřech úhlech země˝ mají zadržet ničivé větry. Vichřice a smrště se
svou ničivou silou se staly v apokalyptických představách znakem konce věků a světa. I Komenský hovoří o
vichřici Božího hněvu a míní tím třicetiletou válku. Podle lidových představ o světě se v antice věřilo, že svět je
čtyřhranná deska a že z každého rohu vane určitý vítr přinášející štěstí nebo nepohodu. Nad čtyřmi větry mají
vládu z Božího pověření čtyři andělé (Jr 49,36; Da 7,2), kteří snad jsou v Apokalypse ještě zmíněni (9,13-15).
46
Důvodem k oddálení pohromy je pečetění, značkování věrných. Provede je jiný anděl, ˝vystupující od východu
slunce˝. Přichází z krajiny nebo strany, kde podle bible byl ráj, odkud měl přijít Mesiáš, ze strany, odkud přichází
světlo a život, a proto přináší poznačeným také život a záchranu. Pečetit znamená prohlásit některou věc nebo
osobu za vlastnictví, zde tedy můžeme prohlásit věrné za vlastnictví Boha. O poznačených služebnících Božích
se v Apokalypse mluví ještě v 9,4; 14,1 a 22,4. Je také řeč o poznamenaných přívržencích satana (13,16; 14,9;
16,2; 19,20). Už ve Starém zákoně u Ez 9,4 se setkáváme s podobným označením Božích služebníků. Boží
služebníci mají být poznamenáni ˝na čele˝, neboť to je nejčestnější a také nejviditelnější místo našeho těla,
avšak služebníci satana ˝na své pravé ruce nebo na čele˝ (13,16). Pečetění však nemá za účel uchránit věřící od
tělesných útrap, pronásledování a od zkoušek ve víře. Spíše staví Boží lid pod zvláštní ochranu Boží. Propůjčuje
jim sílu k vytrvalosti a slibuje konečné vítězství. Kdo obdržel pečeť, může obstát s Boží pomocí. Je to poznačení
ke konečné záchraně. Jaké znamení ponesou věrní? V Zj 14,1: ˝mají napsáno jméno Beránkovo a jméno jeho
Otce˝. Jedná se asi o milost Boží, které budou věrni. V životě církve tato pečeť bývala spojována se křtem (2K
1,22). V našem textu však nejde jen o křest, i když křest je též znamením, že patříme Bohu a že jsme jeho lid
pod jeho ochranou. Někteří vykladači připomínají hebrejské písmenko tav, poslední v hebrejské abecedě,
které také značí znamení a původně se psalo jako kříž.
7,4 - 8
Pak jsem slyšel počet označených: sto čtyřiačtyřicet tisíc označených ze všech pokolení Izraele: z pokolení Juda
dvanáct tisíc, z pokolení Ruben dvanáct tisíc, z pokolení Gád dvanáct tisíc, z pokolení Ašer dvanáct tisíc, z
pokolení Neftalím dvanáct tisíc, z pokolení Maňase dvanáct tisíc, z pokolení Šimeón dvanáct tisíc, z pokolení
Levi dvanáct tisíc, z pokolení Isachar dvanáct tisíc, 2 pokolení Zabulón dvanáct tisíc, z pokolení Josef dvanáct
tisíc, z pokolení Benjamín dvanáct tisíc označených.
STO ČTYŘIAČTYŘICET TISÍC OZNAČENÝCH
Samotné označování Božích služebníků se nepopisuje, ale je udán jejich počet: ˝sto čtyřiačtyřicet tisíc˝ a ještě
další určení ˝ze všech pokolení Izraele˝. Uvedené číslo sto čtyřiačtyřicet tisíc je nutno pochopit jako číslo
obrazné. Skládá se z 12 x 12 x 1000. Dvanáct je číslo celku - zvláště starozákonního lidu složeného z dvanácti
kmenů Izraelských; 12 x 12 je mocnina dvanácti a chce vyjádřit plnost a výlučnost a tisíc je symbolickým číslem
pro velké (až nespočitatelné) množství. Celá číslovka sto čtyřiačtyřicet tisíc nám zde představuje Bohem určený
a pro nás nespočitatelný zástup, rovněž tak, jako níže v Zj 7,9: ˝zástup, který by nikdo nedokázal sečíst˝.
Otázka je, jak máme chápat tento zástup blíže určený tím, že pochází ˝z pokolení Izraele˝. Autor Apokalypsy
asi nemínil židy, kteří nepřijali Krista, i když třeba sv. Pavel očekává, že se jednou i celý Izrael obrátí ke
Kristu (Ř 9-11). Autor Apokalypsy Janovy možná znal nějaký židovský apokalyptický pramen, kde byli takto
vyvolení popsáni. Protože však se kapitola sedmá rozpadá na dvě skupiny: 7,1-8 a 7,9-17, pokládají někteří sto
čtyřiačtyřicet tisíc označených z Izraele v prvé skupině za křesťany ze židovstva a skupinu ze všech jazyků a
národů, tedy druhou, za všechny, kteří patří Kristu a Bohu z celého lidstva. Nejsprávnější bude asi názor ten,
který i v těchto označených vidí symbol celistvosti Božího lidu. Podle Nového zákona křesťanstvo nastoupilo
na místo starého Izraele a tvoří nový, duchovní Izrael (Ga 6,16; Ř 9,6; 4,16; 1Pt 1,1 a Jk 1,1). Protože Starý zákon
se svými zaslíbeními byl splněn v Novém zákoně, představuje těchto sto čtyřiačtyřicet tisíc označených veškerý
Boží lid, žijící na zemi, pravý Izrael Nového zákona. Duchovní Izrael v biblické představě je též rozdělen na
dvanáct kmenů, neboť dvanáct bran Nového Jeruzaléma nese dvanáct nápisů, jmen dvanácti pokolení Izraele
(21,12).
Všimněme si ještě seznamu dvanácti pokolení Izraele. Podobné seznamy čteme na několika místech ve Starém
zákoně (Gn 49,3 až 28; Nu 13,4-15; Dt 33,6-25; 1Pa 2,3-8). Seznam v Apokalypse není s žádným úplně shodný.
Na začátku stojí Juda, ač není nejstarší syn Jákobův; avšak z něho pochází Kristus. Vynechán je kmen Dan,
který upadl do modlářství a neměl vliv na život izraelského národa. Místo něho je uveden Maňase, syn Josefův.
Ale místo bratra Manaseova - Efraima je zmíněn otec Josef. Pořadí pokolení není asi uváděno podle významu
praotců, ale podle významu jednotlivých pokolení. Na konci je tradičně Benjamin, nejmladší a také nejmenší.
7,9-10
Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí
před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým
hlasem:
47
˝Díky Spasiteli, Bohu našemu,
sedícímu na trůnu, a Beránkovi.˝
NESPOČITATELNÝ ZÁSTUP
Po obrazu sto čtyřiačtyřicet tisíc, který znamenal církev na zemi, je nyní obraz církve na nebi. Jan vidí Boží
lid, triumfující v nebeské blaženosti. Už se nezdůrazňuje vztah k Izraeli, ale universální poslání církve. Jestli se
dříve udával počet, nyní je zástup nespočitatelný, ˝ze všech ras, kmenů, národů a jazyků˝. To, co je zde popsáno,
patří vlastně už do doby po posledním soudu. Nevadí, že stať je jako vložka umístěna do popisu týkajícího se
doby Janovy a i pozdějšího života církve v tomto světě. Přesný čas nehraje v Apokalypse velkou úlohu. Vložka
je jakoby ze závěru Apokalypsy, ale chce povzbudit církev, kterou bude čekat ještě mnoho těžkostí, aby nabrala
dechu a povzbudila se výhledem k tak nadějné budoucnosti. Tak Pán povzbuzuje své věrné.
Vyvolení jsou před Božím trůnem a před Beránkem jako na slavnosti. Bílé roucho je obrazem čistoty a oslavy.
Ratolesti v rukou připomínají svátky stánků (Lv 23,40; Neh 8,15-17; Za 14,16; 1Mk 13,51; 2Mk 10,7; 2 92,13);
jsou též symbolem vítězství a radosti. Vítězná církev zpívá chvalozpěv ˝Bohu na trůnu a Beránkovi˝. Je to
chvalozpěv na spásu. Spása je opěvována i v Zj 12,10 po pádu draka a v 19,1 po pádu Babylóna.
7,11 - 12
A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi,
klaněli se Bohu a volali:
˝Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost,
díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!˝
ANDĚLÉ SE PŘIDÁVAJÍ K OSLAVOVÁNÍ BOHA
Andělský zpěv připomíná zpěv z 4,11 a 5,12. I zde je to sedminásobný hymnus vypočítávající hodnoty, které
patří Bohu. Zpěv má základy už ve starozákonní liturgii, ale plně se uplatňuje i v liturgii prvokřesťanské církve.
Právě oslava Boha na věčnosti dává vysokou hodnotu bohoslužbám pozemské církve, když se jí podo
bají. Andělé začínají svůj hymnus slovem amen; je to na potvrzení toho, co zpívala vítězná církev před nimi.
Závěrečné amen je dotvrzením zpěvu nejen od andělů, ale i od celé církve.
7, 13 - 14
Jeden z těch starců na mne promluvil: ˝Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?˝ Řekl jsem: ˝Pane můj, ty to
víš!˝ A on mi řekl: :,To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.
KDO BUDE V ZÁSTUPU VYVOLENÝCH
Jeden ze starců odpovídá na tuto otázku, že jsou to ti, ˝kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a
vybílili je v krvi Beránkově˝. Velikým soužením můžeme myslit v duchu Da 12,1 a Mt 24,21-29 soužení a
utrpení před koncem světa, ale podíl na tomto soužení a utrpení mají i předcházející pokolení. Nepatří do
tohoto zástupu jen lidé, kteří budou žít na konci světa, ale i ti, kteří pro Krista dříve trpěli. Všichni dohromady
musí naplnit počet, o kterém byla už řeč v Zj 6,11.
Otázkou ovšem je, zda jsou tu míněni jen mučedníci. Zmínka o ˝krvi Beránkově˝ vzbuzuje představu, že
se jedná o krev mučedníků, a tedy o mučedníky. Nemusí se však jednat jen o mučedníky. Ale velké soužení
je právě tak pronásledování vnější, jako vnitřní pokušení a zkoušky. Ten, kdo je povolán ke svatosti, je stále
vystaven pokušením a zkouškám. Za to, že blažení obstáli, nevděčí sami sobě, nýbrž Kristově krvi, to je jeho
vykupitelskému dílu, které si ve víře a svátosti přivlastnili. Každý člověk je zašpiněný hříchem. Krev Kristova
- jeho oběť na Kalvárii očišťuje, paradoxně vyjádřeno: vybílí roucho člověka. Krev Kristova je prostředkem
vykoupeni (Zj 12,11; Ř 3,25; 5,9; 1J 1,7). Ale vykoupení není jen nabídka spásy, nýbrž člověk musí odvážně a
pokorně po vykoupení sáhnout a s ním spolupůsobit a tento dar přijmout a tak ˝vybílit své roucho˝.
48
7.15-17
Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůně, bude jim
záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před
trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.˝
BLAŽENOST VYVOLENÝCH
Blaženost vykoupených je vyjádřena třemi obrazy: mohou být stále v přítomnosti Boží, dojdou naplnění všech
svých tužeb a budou prosti všech zármutků. Po ospravedlnění, omilostnění a posvěcení mohou svatí stát před
Božím trůnem, to je v jeho blízkosti. Pobyt před Božím trůnem není nečinností, ale stálou (˝ve dne v noci˝)
službou Bohu. Smějí neustále přebývat v nebeské svatyni - chrámu - tím je opět naznačeno společenství s
Bohem. Bůh jim bude záštitou - doslova v řeckém textu: ˝postaví si nad nimi stan˝, tím budou chráněni proti
každé nepohodě.
Ukojení všech tužeb je znázorněno obrazem ˝nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží˝.
Jsou to obrazy vzaté z putování Izraelitů pouští, kdy je tyto věci soužily. Text verše 16 je doslovným zněním Iz
49,10, až na to, že místo pastýře, kterým byl ve Starém zákoně míněn především Bůh, nastupuje nyní Beránek,
který bude ˝pást svůj lid˝. Ten, který je před Bohem Beránkem, pro lid je Pastýřem ( J 10,11.14; 2d 13,20; 1Pt
2,25). Voda, ke které Beránek povede své, je pramenem věčného života (J 4,14) a v Apokalypse se o ní ještě
hovoří v Zj 22,1; 21,6 a 22,17.
Posledním znakem blaženosti svatých bude to, že ˝Bůh jim setře každou slzu s očí˝. Je to citace Iz 25,8. Budou
odstraněny všechny věci a stavy, které vedly ke smutku.
Tyto verše jsou jakýmsi předobrazem blaženosti, která bude vylíčena ještě v 21. kapitole Apokalypsy. Zcela
právem zvolila církev tento úsek za čtení na svátek Všech svatých. Zde poznáváme, že Apokalypsa nelíčí pouze
hrůzy, ale že také utěšuje. Tato absolutní budoucnost je útěchou církvi v přítomné době a dává jí sílu na cestě
k Pánu a jeho království.
SEDMÁ PEČEŤ A ANDĚLÉ S POLNICEMI
/ 8,1 - 6/
A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.
8, 1
SEDMÁ PEČEŤ - TICHO NA NEBI
Při otevření sedmé pečeti jsme zklamáni, neboť se nic neděje. Místo očekávaného vyvrcholení je ticho,
mlčení na nebi. Otevření
sedmé pečeti je popsáno nejstručněji, není však jen závěrem druhého vidění, ale i úvodem k vidění dalšímu.
Zpráva o mlčení jen stupňuje napětí. Tichem a mlčením je napětí nejvíce vyjádřeno. Nebe mlčí. Bůh mlčí. Je to
až příšerné. Mlčení je obrazem klidu před bouří. Udání času ˝asi půl hodiny˝ chce vyjádřit nesnesitelně dlouhé
trvání klidu a stupňovat napětí. V obtížných situacích se mohou stát vteřiny věčností. Jakoby celý vesmír zadržel
dech v tušení něčeho velikého a hrozného.
TŘETÍ VIDĚNÍ:
TROUBENÍ SEDMI ANDĚLŮ
/ 8, 2 - 11, 19 /
Potom jsem viděl, jak sedmi andělům, stojícím před Bohem, bylo dáno sedm polnic.
8,2
ANDĚLÉ S POLNICEMI
Před samotným troubením je krátký úvod, vložka, jakési krátké samostatné vidění. Vizionář v něm především
vidí přípravu k troubení. Sedmi andělům jsou dány polnice a připraví se k zatroubení. Podle židovských představ
bylo stále v Boží přítomnosti sedm archandělů (Tób 12,15); srovnej Zj 4,5-6a. Polnice, které dostali, mají velký
49
význam v židovské chrámové liturgii: jejich zvukem byla zahajována bohoslužba. Pro mohutný a slavnostní
zvuk se pozoun stal také symbolem Božího hlasu (Ex 19,16n; Za 9,14). Polnice má však především význam
eschatologický, ohlašuje Boži soud na konci času (JI 2,1; Sf 1,16; Iz 27,13; Mt 24,31- 1Te 4,16; 1K 15,52).
Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu
8,3-4
dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem. A vystoupil
dým kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tvář.
ANDĚL S KADIDELNICÍ
Jan vidí nebeskou bohoslužbu, při níž předkládá anděl Bohu modlitby věřících. Modlitby jsou zde přirovnány
k vůni a dýmu kadidla. S tím už jsme se setkali ve Zj 5,8. Vůně kadidla měla vzbudit zálibu u Boha. Modlitby
věřících jsou Bohu milé, zvláště když je předkládá anděl a tak je podporuje. V římském kánonu mešní liturgie
se po proměňování říká: ˝Přikaž Bože svému svatému andělu, ať ji (tuto oběť) přenese na tvůj nebeský oltář,
který stojí před tváří tvé Božské velebnosti˝. Nebeský oltář před Božím trůnem nám připomíná kadidlový oltář
z jeruzalémského chrámu. Oltář je v Apokalypse zmíněn sedmkrát (6,9; 8,3.5; 9,13; 11,1; 14,18; 16,7).
Tu vzal anděl kadidelnici, nahrnul do ní oheň z oltáře a vrhl ji dolů na zem; a nastalo burácení, hřímání,
blesky a zemětřesení.
8, 5
SVRŽENÍ OHNĚ Z OLTÁŘE NA ZEM
Anděl vystupuje ve dvojí funkci. Nejdříve předkládá modlitby pozemské a nebeské obce Bohu, potom však také
uskutečňuje božské plány, rozhodnutí a soudy na zemi. Modlitby všech svatých i volání mučedníků: ˝Kdy už,
Pane, vykonáš soud?˝ (6,10) se naplňují. Svržení kadidelnice s ohněm na zem je obrazem vylití Božího hněvu.
Oheň má očistit zem před příchodem Krista a také potrestat zlo. Podle Zjevení i jiné věci jsou svrženy z nebe
na zem: oheň smíšený s krví (8,7); třetina hvězd (12,4); ďábel zvaný satan (12,9); srp ke žni (14,19). Svržení
kadidelnice s ohněm na zem je podobné jako u Ez 10,2. Zde však jsou vzpomenuty blesky, hromy, burácení a
zemětřesení. Je to náznakem a předobrazem hrůz, které se budou dít při troubení andělů (16,18).
A sedm andělů s polnicemi se připravilo, aby začali troubit.
8,6
PŘÍPRAVA K TROUBENÍ
O významu troubení viz Zj 8,2.
HRŮZY ŠESTI POLNIC
/ 8, 7 - 9, 21/
Události, které následují po sedmerém troubení, jsou biblickému čtenáři známy třeba ze synoptické apokalypsy,
jak jsme už mohli pozorovat při vylíčení hrůz sedmi pečetí. Zde však nacházíme doslovné odkazy na ˝sedm
egyptských ran˝ (Ex 7-12), které předcházely odchodu Izraelitů z Egypta. Literární stavba vykazuje formální
podobnost s viděními pečetí:
Vidění pečetí:
1.-4.
(Zj 6,1-8)
5.
(Zj 6,9-11)
6.
(Zj 6,12-17)
Vložka
(Zj 7,1-17)
7.
(Zj 8,1)
Vidění polnic:
1. - 4.
( Zj 8,7 - 12 )
5.
( Zj 9,1 - 12 )
6.
( Zj 9,13 - 21 )
Vložka
( Zj 10,1 - 11,14 )
7.
( Zj 11,15 - 18 )
polnicemi je malá vložka: vidění orla a oznámení běd. Páté a šesté vidění je popsáno jednotlivě a podrobně.
Pak následuje velká vložka, na kterou navazuje sedmé vidění.
Troubení polnic se týká především neživé přírody, i když má důsledky i pro živočichy a pro lidi. Přímé ničení
živočišstva bude vzpomenuto až při hrůzách sedmi nádob Božího hněvu (16,1-21).
Jaký je základní smysl zprávy o hrůzách sedmi polnic? Nepřidržujeme se dějinného výkladu, který se snažil určit
v historii datované období, které bylo charakteristické pro jednotlivá zatroubení a také nepřijímáme alegorický
výklad, v němž se přesně ztotožňovaly jednotlivé popsané hrůzy s lidskými, církevními nebo společenskými
vlastnostmi nebo proudy nebo i jejich představiteli. V tomto popisu se před námi opět otevírá obraz hrozných
utrpení. Odtud pochází také výraz ˝apokalyptické hrůzy˝. Mnohá z těchto utrpení už autor Apokalypsy i
lidstvo prožilo. V tomto ohledu není bez zajímavosti, že u prvých čtyř troubení se hovoří v minulém čase.
Jedná se však o události, které se jako typy neustále vyvíjejí až k události konečné. Proto je vše popsáno s
výhledem do budoucnosti, která má být ještě strašnější než vše, co dosud lidé prožili. Nakonec po zničení všeho
nedokonalého zůstane jen Boží království
jako dokonalé a stálé. Útrapy a svízele jsou výzvou k pokání: věřící v nich poznávají Boží soud nad světem
a pro sebe výzvu k osvědčení. Křesťan by se měl z toho, co bylo a je učit tomu, jak se má zachovat v tom, co
přijde. Bohužel však všechny tyto hrůzy nezapůsobí na lidstvo, aby změnilo svůj život (9,20). Tyto události
nelze vykládat jen jako skutečné události, ale nelze je vykládat ani jen abstraktně. Musíme vidět obojí. Nejprve
se musíme dívat na obraz a vycházet ze skutečného jevu; pak se dostáváme až na hranice představivosti a
pozorujeme, že stojíme před obrazy symbolickými. Skutečnou událost můžeme pak vysvětlit duchovně. Pro
vysvětlování je dobré si všimnout daných tří stupňů: nejprve přírodní katastrofy, pak techniky ničení lidí a
konečně duchovního pozadí.
Čtyři prvá troubení se dotýkají čtyř oblastí stvoření, které byly podle starých představ podstatou kosmu: země,
moře, řek, pramenů a také hvězdného světa. U všech je zmíněno, že postihly jen jednu třetinu. To znamená, že
zkoušky nejsou konečné, že nepostihují všechno, a že by měly být příležitostí k zmoudření a polepšení pro ty,
kteří jimi nebyli postiženi.
Zatroubil první anděl: Nastalo krupobití a na zem začal padat oheň smíšený s krví. Třetina země, třetina
stromoví a veškerá zeleň byla sežehnuta.
8,7
PRVÁ POLNICE
Krupobití spojené s ohněm připomíná sedmou egyptskou ránu (Ex 9,23-24). Obraz je oproti starozákonnímu
popisu rozšířen zmínkou o ˝ohni smíšeném s krví˝. Představa asi vznikla z přírodního úkazu, který se vyskytoval
v okolí Středozemního moře, že totiž ze Sahary vítr přinášel maličké částečky červeného písku. Lidová fantazie
to spojovala s představou krve. Oheň byl živel, kterého se člověk pro jeho ničivou sílu odedávna bál. I když se
hovoří jen o ničení přírody, dotýká se to i člověka - vždyť se mu ničí životní prostředí i potrava. Tak jako Joel
(3,3-4) i Jan vidí v tomto znamení znak blízkého konce věků. Viděno duchovně ukazuje krupobití na násilí,
krev na vraždu a oheň - první vynález člověka - i na veškerou techniku, pokud jí člověk užívá nesprávně,
bez mravní odpovědnosti, a tím ničí zemi.
8,8 - 9
Zatroubil druhý anděl; a jakoby mohutná hora hořící ohněm byla vržena do moře. Třetina moře se obrátila v
krev a zahynula třetina mořských tvorů a byla zničena třetina lodí.
DRUHÁ POLNICE
Literární předlohou pro hrůzu, která následovala po druhém zatroubení, mohla být prvá egyptská rána (Ex
7,20), anebo také výbuch Vesuvu v r. 79, který otřásl sebevědomím tehdejšího světa kolem Středozemního
moře. Nechceme se pouštět do podrobné aktualizace, ale jen si musíme připomenout, že i člověk může ledacos
naházet a vypustit do moře a zkazit tím stvoření.
Prvá čtyři vidění jsou popsána stručně. U vidění polnic na rozmezí mezi prvými čtyřmi a dalšími třemi
50
8,10-11
51
Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny
vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože
byly otráveny.
TŘETÍ POLNICE
Vidění padajících hvězd bylo už zmíněno v Zj 6,13 při popisu toho, co se dalo po zlomení šesté pečeti. Zde je
řeč o hvězdě, která má jméno ˝Pelyněk˝, řecky apsinthos. Tato rostlina sama o sobě není jedovatá, ale ve Starém
zákoně byla přiřazena k otrávené vodě (Jr 9,14; 23,15). Její pád pokazí, otráví vody řek a pramenů, poničí tedy
sladké vodstvo, neboť vody slané, mořské byly už poničeny při druhém troubení. Voda nemusí být přímo
otrávená, stačí, když je nepoužitelná - závadná, když se nedá pít. O hořkých vodách se mluví při exodu Izraelitů
z Egypta v Ex 15,23-24.
Dovedeme si dnes možná lépe představit než první čtenáři Apokalypsy zkázu vody, pro život člověka tak
potřebné a nezbytné, ať už přírodními nebo technickými katastrofami, nebo chemickými látkami. Z hlediska
duchovního má však pád hvězdy Pelyněk, jako souhrn vší trpkosti a hořkosti, hlubší smysl. Prameny kultury,
vzdělání i morálky mohou taky zhořknout.
8,12
Zatroubil čtvrtý anděl, a byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, takže ze třetiny potemněly,
a den i noc byly o třetinu temnější.
ČTVRTÁ POLNICE
Nedovedeme si představit poškození třetiny nebeských těles, která dávala světlo. Snad jde o zmenšení intenzity
světla. Ze tmy měl člověk vždy hrůzu, bývala obrazem zla, tak jako světlo zase obrazem života a dobra, I tento
popis připomíná egyptskou ránu zatmění (Ex 10,21-22) a úkazy na nebeských tělesech (Mk 13,24-25). Jako by
se plnila hrozba Amosa Izraelitům (8,9), anebo hrozba Izaiáše Babylónu (13,10).
Všechno zlo započal člověk svým hříchem a Bůh nyní dopouští, aby ho trýznily následky hříchu, aby poznal,
co je to hřích. I všechno tvorstvo a stvoření trpí tímto hříchem (R 8,20-22). Neštěstí, které přichází na lidstvo
a kosmos, nechce však být zničujícím trestem. Hodina konečného soudu ještě nepřišla. Ještě je stále příležitost
k nápravě.
A viděl jsem a slyšel, jak středem nebeské klenby letí orel a volá mocným hlasem-: ˝Běda, běda, běda
obyvatelům země, až zaznějí polnice tří andělů, kteří ještě netroubili!˝
8, 13
OREL VOLAJÍCÍ: ˝BĚDA˝
Tento verš je malou vsuvkou před dalšími třemi troubeními a varováním obyvatelům země, Předchozí neštěstí se
netýkala přímo lidí, další se jich přímo týkat budou. Orel byl pokládán za nejstrašnějšího ptáka a posla neštěstí.
Objevoval se hlavně po katastrofách tam, kde byly mrtvoly. Zde se objevuje letící orel už před neštěstím. Zvířata
i ptáci mají předtuchu hrůz a katastrof ještě dříve, než přijdou. Že letí středem nebeské klenby je náznakem
toho, že ho může vidět a slyšet nejen Jan, ale i mnoho jiných.
Trojnásobné ˝běda˝ může naznačovat, že mají následovat ještě tři soudy při zatroubení dalších polnic. O
prvním ˝běda˝ je zmínka v Zj 9,12 po hrůzách páté polnice. Konec druhého ˝běda˝ je oznámen v Zj 11,14;
třetí je podle některých vykladatelů vynecháno, anebo podle jiných naznačeno až v Zj 12,12 a popisováno až
do 20. kapitoly.
PÁTÁ POLNICE
/ 9, 1 - 12 /
Páté vidění je vylíčeno podrobně. Hrůzy, které musí lidé prožívat, je nemají zničit, jen trápit. Vhodným obrazem
těchto trápení se staly kobylky, které byly pohromou pro východní obyvatele. O nich byla také řeč v osmé
egyptské ráně (Ex 10,1-20) a u proroka Joela v 1. a 2. kapitole. Zde však jde o víc než jen o tento přírodní úkaz,
vše je stupňováno do hrůzné velikosti a pestrosti.
9,1-2
52
Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti; otevřela
jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
HVĚZDA SPADLÁ Z NEBE
Úvodem k vidění o kobylkách je vidění ˝o hvězdě spadlé z nebe˝. Jde o něco jiného než o spadlou hvězdu
Pelyněk, jak jsme četli při třetím troubení (8,10). Hvězda je asi obrazem Božího anděla, ať už dobrého, vyslaného
k trestání lidí, který je má přivést k pokání, anebo zlého, ďábla (Lucifera - Světlonoše), o jehož pádu z nebe se
zmiňuje i Ježíš (L 10,18). Je mu dán ˝klíč od jícnu propasti˝, což znamená, že má moc nad podsvětím, peklem,
sídlem všeho zla.
Zpráva o tom, že z jícnu propasti se valil dým a bylo zatmění, může mít svou předlohu u proroka Joela (2,2.10;
3,30). Může však být i vzpomínkou na výbuch Vesuvu r. 79 po Kr. Nejde jen o zatmění slunce, ale o moc a vládu
pekelné temnoty nad světlem, zdrojem života a pohody.
9,3 - 6
Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit
trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele. Ale nebyla
jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne
člověka. V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
PŮSOBENÍ KOBYLEK
Nejprve bude popsáno působení kobylek, démonických sil a mocností, které sužují lidstvo, potom i jejich
vzhled. Působení kobylek je neobvyklé, neboť neničí přírodu, ale sužují lidi. Trápí jen ty, kdo nejsou označeni
Boží pečetí na čelech (viz 7,4-8). Existuje tedy
nějaká predestinace, předurčení ke spáse a k zavržení? Tajemství povolání a označení pečetí se nám snad
stává lidsky pochopitelnějším, když uvážíme, že ani ten, kdo nebyl označen na čele Boží pečetí, není předem
zavržený. I jemu dává Bůh příležitost, milosrdnou lhůtu, k pokání a spáse právě i ve zkouškách a těžkostech
života, avšak lidé ji bohužel nevyužijí, jak se ještě dozvíme v závěru 9. kapitoly. Trápení lidí je podobné jako
trápení od škorpiónů (štírů, hmyzu příbuzného pavoukům). Jejich uštknutí je nepříjemné, velmi bolestivé,
i když nezpůsobuje přímo smrt. Zde však není míněna jen bolest tělesná, nýbrž i trýzeň duševní: výčitky
svědomí, smutek a zoufalství z nesmyslnosti života. Doba trápení ˝pět měsíců˝ vyjadřuje nejvyšší stupeň útrap,
neboť kobylky žijí průměrně asi pět měsíců. Tělesné a duševní trápení bude lidi uvádět do velkého zoufalství,
takže by rádi dali přednost i smrti, ale budou musit trpět dále, neboť smrt se jim vyhne. Připomíná to i trápení
Joba (Jb 3,21).
9,7-12
Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako
lidé, hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi. Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako
když množství spřežení se řítí do boje. A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznili lidi
po pět měsíců. Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.
První, ˝běda˝ pominulo, a hle, už jsou tu dvě další!
POPIS KOBYLEK
Zobrazení kobylek je barvitým, básnickým a otřesným obrazem, který má své předlohy v židovské literatuře,
zejména u proroka Joela, ale také v bájných představách o kentaurech a jiných mytologicko-astrálních
představách. Podoba koní naznačuje především ničivou sílu a bojovnost. Kůň byl obávané válečné zvíře. U
Joela jsou též škůdcové posledních věků přirovnáni ke koním (2,4). Obraz lvích zubů je také z Joela (1,6) a
znamená hltavost a dravost i třetí obraz válečné jízdy a spřežení je odtud (2,5). ˝Zlaté věnce˝ značí vítězství,
ale slova ˝něco jako zlaté věnce˝ jsou spíš upozorněním na vítězství zdánlivé. Poznámka o ženských vlasech
může naznačovat jistou vábivost, pancíř zase nepřemožitelnost. V knize Přísloví (30,27) se hovoří, že kobylky
nemají nad sebou krále. Zde naopak o těchto kobylkách je řečeno, že nad sebou měly krále. Je to panovník
podsvětí, hebrejským jménem Abaddon, což znamená Hubitel. V některých rukopisech je uvedeno i jméno
53
řecké Apollyón, což také znamená zánik a zničení. Není správné ztotožňovat ho s bohem Apolonem, neboť ten
byl uctíván jako bůh slunce a blaha a bylo by nesmyslné klást ho do souvislosti s Abaddonem. Pokud by to měla
být narážka a odsouzení tohoto pohanského boha, pak je to slovní hříčka. Jako přiklad nesprávných výkladů
míst a jmen Apokalypsy si zde můžeme uvést, že někteří vykladatelé ztotožňovali např. tohoto Apollyóna s
Napoleonem, a to ne na základě solidního výkladu, ale opět jen jako přirovnání a slovní hříčku.
ŠESTÁ POLNICE
/ 9,13 - 19/
Šesté vidění je také popsáno podrobně. Hrůzy, které postihnou lidi, budou je už ničit. Šesté zatroubení přináší
druhé ˝běda˝. Zničení třetiny lidstva provede démonická armáda na koních, která má přijít od východu, od
Eufratu. V tomto určení je snad obsažena dvojí zajímavá představa, spojená s národem Parthů, kteří z této
krajiny pocházejí. Na jedné straně byli pro Římany obávaným nepřítelem, vzbuzujícím hrůzu, a na druhé
straně v židovských představách byli východní Parthové očekávanou nadějí a touhou, že zničí nenáviděnou
římskou říši.
9,13-15
Zatroubil šestý anděl. Uslyšel jsem jakýsi hlas od čtyř rohů zlatého oltáře, který je před Bohem. Ten hlas nařídil
šestému andělu, držícímu polnici: ˝Rozvaž ty čtyři anděly, spoutané při veliké řece Eufratu!˝ Tu byli rozvázáni
ti čtyři andělé, připravení na hodinu, den, měsíc a rok, kdy mají pobít třetinu lidí.
ČTYŘI ANDĚLÉ OD EUFRATU
Přípravou k hrůznému ničení lidí po zatroubení šestého anděla je vidění čtyř andělů od Eufratu. Tito trestající
Boží andělé jsou podobní andělům na čtyřech úhlech země (7,1), zde však nejsou na všech čtyřech stranách
země, nýbrž jen na východě u Eufratu. Jejich počet, čtyři, ovšem může poukazovat na události po celém světě,
na čtyřech světových stranách. Eufrat je symbolem východu, kde žili útoční a obávaní Parthové, je to nejzazší
hranice římské říše,
ale i místo, odkud kdysi pochodovaly nepřátelské armády proti Izraeli. V době napsání Apokalypsy Parthové
ještě byli drženi na hranici impéria, ale jejich vpád - ˝rozvázání˝, stále hrozil.
HLAS OD OLTÁŘE
Hlas od oltáře, který dává rozkaz k rozvázání čtyř andělů, je hlas Boží. Znamená to, že vše se děje podle Božího
rozkazu a z jeho dopuštění. On má moc i nad ničivými silami. Jestliže je slyšet tento hlas od oltáře, je to
znamením toho, že prosby věřících o Boží zásah byly vyslyšeny (viz 6,9-10 a 8,3).
PŘESNĚ STANOVENÝ ČAS
Události nastanou v přesně určený čas, ale toto určení není lidem zjevné ani vypočitatelné. Přesto však někteří
vykladači podle ˝apokalyptické matematiky˝ chtějí i z udání ˝hodina, den, měsíc a rok˝ vyvodit a poznat více.
Jejich počítání nesdílíme, ale pro zajímavost uvedeme, že se dívají na dobové určení v Apokalypse na základě
zásady ˝den za rok˝, kterou vyčetli v knize proroka Ezechiela (4,6). Z toho pak vypočítávají, že hodina, den,
měsíc a rok - činí 391 let a 15 dní. Pětiměsíční období pátého zatroubení (9,5) - činí 150 let. Protože období
šestého zatroubení následovalo bezprostředně po troubení pátém, vzniká tak období 391 let a 15 dní a k tomu
150 let - tedy: 541 let a 15 dní. Od kdy však počítat? Protože mnozí křesťanští vykladači v hrůzách pátého a
šestého troubení viděli ohrožení křesťanstva mohamedány, určili tito badatelé rok 1299 (dokonce přesně 27.
7. 1299), kdy byla bitva u Bafea u Nikomedie, kterou začal prvý útok otomanských Turků na byzantskou říši.
Za stopadesát let - 27. 7. 1449 prý byl začátek šestého troubení. Za 391 let a 15 dní - tedy 11. 8. 1840 končí čas
šestého troubení a to turecká vláda uznává konec své nadvlády a začíná období poslední, období konce světa.
O nesolidnosti ˝apokalyptické matematiky˝ svědčí to, že možná je zde řeč spíše o přesně určeném čase - jako
termínu - a ne o době trvání, a že jiní počtáři počítali a budou počítat jinak.
POBITÍ TŘETINY LIDSTVA
Doposud byla postižena hrůzami jen příroda (jedna třetina - velká část), nyní je zničena jedna třetina lidstva.
54
9,16 - 19
A jejich jízdních oddílů bylo dvě stě milionů - slyšel jsem jejich počet. A ve vidění jsem spatřil koně a na nich
jezdce: pancíře měli ohnivé, rudě zářící a žhnoucí sírou; hlavy koňů byly jako hlavy lvů a z jejich tlam šel oheň,
dým a síra. Touto trojí pohromou - ohněm, dýmem a sírou ze svých tlam - usmrtili třetinu lidí. Vražedná
moc těch koňů je v jejich tlamách a v jejich ocasech; jejich ocasy jsou jako hadi a hlavy těch hadů přinášejí
zhoubu.
VRAŽDÍCÍ JEZDCI NA KONÍCH
Jan popisuje počet, vzhled a řádění démonických postav a armád. Řecky je opsán jejich počet slovy: dvě
myriády myriád - dvě stě miliónů. Již pouhé číselné vyjádření naznačuje, že lidstvo čeká nepředstavitelné a
neodvratitelné množství hrůz.
Jan popisuje vzhled a působení jezdců. Skutečnost si asi není možno ani představit ani popsat. Barva pancířů
je ohnivě červená, fialově modrá a sírově žlutá (podle jiného překladu). Můžeme ji vidět, když hoří síra, která
je žlutá a hoří modrým plamenem. Síra je znakem pekelných mocností a podsvětí (14,10). Třikrát je zmínka o
ohni, kouři a síře. V nich shoří, udusí se a otráví třetina lidstva. Vidíme příšerný celkový obraz válek, morových
nákaz a hromadného umírání, způsobených démonickými duchy, vyvolaných lidskými vášněmi. Je sotva
možné chtít vykládat různé obrazy a srovnání; ale spíš je třeba pochopit to jako znamení všeho zla, které hrozí
hříšnému lidstvu, jestliže se nedá na pokání. Zde si můžeme připomenout, co vše může vidět za těmito jezdci
čtenář, který popouští uzdu své fantazie.
Popis kobylek se prý nápadně shoduje s popisem letících letadel, koně s pancíři prý připomínají střílející tanky.
Jistě mohl člověk při trošce fantazie nacházet v těchto popisech hrůzy posledních světových válek, ale správný
výklad se nemůže zakládat na těchto ˝aktuálních aplikacích˝, nýbrž na pochopení smyslu. Každá doba zde
může nacházet svůj předobraz i výzvu.
9,20 - 21
A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali
se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se
pohybovat; neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží.
NEKAJÍCÍ LIDSTVO
Bohužel zbylí lidé se ani teď neobrátili. Dvakrát je řečeno ˝neobrátili se˝. Jejich chyba a hřích je tu charakterizován
jako modlářství, které je především proviněním proti pravému Bohu, a pak i jako mravní zkáza, která je
proviněním proti lidem. Hříchy zde vzpomenuté jsou charakteristické pro pohany (Ř 1,23-31). Boží varování
a výzva nemá ohlas. Zostření katastrof zdůrazňuje, že Bůh se sebou nenechá žertovat. Kdo neposlechne Boha
napomínajícího a odpouštějícího, ten se setká s Bohem rozhněvaným a trestajícím.
DĚJ PŘED SEDMÝM ZATROUBENÍM
/ 10,1 - 11,14 /
Než zazní sedmá polnice, setkáváme se opět s vloženou částí, jako před rozlomením sedmé pečeti. Jedná se
hlavně o dvě zprávy: opětné povolání proroka (10,1-11) a vidění chrámu a dva svědkové (11,1-14). Mnohé z
toho, co si zde připomeneme, je obsaženo porůznu i v pozdně židovské apokalyptice, mnohé věci můžeme
nalézt i na jiných místech Janovy Apokalypsy. V každém případě můžeme vždy znovu obdivovat skladatelskoliterární schopnost spisovatele Apokalypsy, který z těchto materiálů utkal tak pestrý koberec. Jen odborníci pak
mohou poznávat i místa švů, na nichž byly různé použité látky spojeny.
Doposud viděl Jan příští události v jejich působení na celý svět. Od nynějška vstupují do jeho zorného pole spíš
určité národy a králové, zvláště Boží lid. Jedná se o tytéž události, jen jejich zorný úhel je jiný a myšlenkový
pochod postoupil dále.
55
NOVÉ POVOLÁNÍ K PROROCTVÍ
/ 10,1 - 11 /
odhalit všechno. I při velikém poučení, pramenícím z bible, Boží plány a úmysly hlavně v podrobnostech
zůstanou pro lidi stále tajemstvím.
10, 1
Tu jsem viděl dalšího mocného anděla, jak sestupuje z nebe, zahalen v oblak. Nad jeho hlavou byla duha, jeho
tvář byla jako slunce, nohy jako ohnivé sloupy;
10, 5 - 7
Potom anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, pozvedl svou pravici k nebi a přísahou při tom, který je
živ na věky věků, který stvořil nebesa, moře a všecko, co je v nich, potvrdil, že lhůta je u konce; ve dnech, kdy
zazní polnice sedmého anděla, naplní se Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům.
MOCNÝ ANDĚL
Jako by Jan byl nyní opět v duchu na zemi a dal nám nahlédnout do způsobu svého povolání a práce. Vidí z
nebe sestupovat mocného anděla, který snad už vstoupil na scénu Apokalypsy před otevíráním
zapečetěné knihy (5,2) a nyní vystupuje opět v souvislosti s knížkou. Popis tohoto anděla je velkolepý, vzbuzuje
respekt a úctu. V některých rysech jako by připomínal Krista z úvodní vize (1,12 až 16). I jeho příchod ˝z
nebe˝ naznačuje, že přichází z moci Boží a Kristovy. Je ˝zahalen v oblak˝, což zvyšuje jeho slávu, ale zároveň
ukazuje na Boha, který ho poslal. Bible často uvádí zjevení Boha nebo Krista v oblaku (2 104,3; Ex 16,10; 34,5;
Da 7,13; Mt 17,5; Sk 1,9; Zj 1,7; 14,14). Také duha je Božím znamením (Gn 9,13.14.16; Ez 1,28; Zj 4,3). Anděl
přináší zvěst o Božím milosrdenství, které naznačuje duha, ale též o Boží moci a soudu, což naznačují nohy
jako ohnivé sloupy.
10.2
v ruce měl otevřenou knížečku. Pravou nohou se postavil na moře, levou na pevninu
OTEVŘENÁ KNÍŽEČKA
Posel Boží má v ruce otevřenou knížečku. Ve Zjevení se už vzpomínala kniha na třech místech: v 1,11 měl
Jan zjevení napsat do knihy, v 3,5 byla řeč o knize života a v 5,1.3 o velké knize. Zde se jedná o knihu jinou, a
tedy i o jiné poselství. Tato knížka připomíná vidění proroka Ezechiela, jemuž byla též dána kniha, kterou měl
polknout (2,8-10); je to krásný a výstižný obraz přijetí Božího poselství.
Anděl stojí ˝pravou nohou na moři, levou na pevnině˝. Moře a země často představují celek světa. A z toho lze
vyvodit, že i poselství, které mocný anděl přináší, se týká celého světa.
10.3
a vykřikl mocným hlasem, jako když zařve lev. Na jeho výkřik odpovědělo sedmero zahřmění.
MOCNÝ HLAS A SEDMERO ZAHŘMĚNÍ
Jan vidí i slyší. Mocný hlas je přirovnán ke řvaní lva. Ve Starém zákoně to bylo obrazem hrozivých Božích
výroků, které člověk musí slyšet, i když nechce (Am 1,2; 3,8; JI 4,16; Oz 11,10; Jr 25. 30). Potom je slyšet
˝sedmero zahřmění˝. Hlas hromu je v bibli hlas Boží (2 29,3-9; 104,7). Máme tu další z řady sedmiček, tak
charakteristických pro Apokalypsu. Je to znak úplnosti a současně různorodosti Božího hlasu.
10, 4
Jakmile doznělo to sedmero zahřmění, chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: ˝Zachovej v tajnosti,
co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš!˝
ZÁKAZ OZNÁMENÍ TOHOTO TAJEMSTVÍ
Jan chce zapsat to, co slyšel při zahřmění. Je mu však řečeno: ˝Zachovej to v tajnosti (řecky: zapečeť) a nic
nepiš˝. V 1. kapitole Zjevení dostal Jan příkaz všecko zapsat, zde je mu to zakázáno. Je to pro knihu Zjevení
nezvyklé a ojedinělé. Se zapečetěním už napsané knihy se setkáváme v Da 12,4 a 8,26. Tam však zapečetění je
jen dočasné a po určité době má být kniha zase otevřena. V naší souvislosti s hlasy sedmi hromů se nehovoří,
že by se měl jejich obsah někdy vyjevit. Připomíná to i zážitek sv. Pavla, který ˝uslyšel nevypravitelná slova, jež
není člověku dovoleno vyslovit˝ (2K 12,4). Pavel to přijal jako zvláštní dar pro sebe. Také Jan asi slyšel v hlasu
hromů to, co bylo určeno především a jedině pro něho a ne pro ostatní. Z konce kapitoly, kde se dozvíme, že
Jan má prorokovat všem národům, můžeme vyvodit, že toto vidění a slyšení ho mělo posílit a připravit
k tomuto úkolu. Mělo význam jen pro něho. Jan nesmí napsat vše, co slyšel. Ani Apokalypsa nemůže tedy
56
BLÍZKOST KONCE TAJEMSTVÍ
Boží tajemství se však přece naplní. Upozorňuje na to mocný anděl ˝s pozdviženou pravicí k nebi˝, s gestem
přísahy (Gn 14,22; Ez 20,15) neboli věrohodného mluvení. Je to nejvyšší možný druh přísahy, dovolávající se
živého Boha, jako v knize Daniel (Dn 12,7) a Stvořitele, který bude také Dokonatelem všeho. Obsahem přísahy
je právě toto Boží dokončení. ˝Lhůta je u konce.˝ Dokončeno bude všechno až zazní ˝sedmá polnice˝; bude to
popsáno dopodrobna
a široce v kapitole 12-20. Lidem volajícím v dobách tísně a svízelů k Bohu ˝jak dlouho ještě˝, dostává se zde
ujištění, že při zvuku sedmé polnice bude Boží tajemství naplněno. Co je to Boží tajemství? Je to věčný plán
vykoupení a spásy všehomíra. Bude odhaleno při druhém příchodu Krista. Božím zjevením se lidé dozvídají
něco o smyslu dějin. Věřící může obstát v těžkých dobách pravě s vírou v toto dovršení. Je ubezpečen o
neodvolatelně konečném vítězství dobra.
10,8 - 11
Hlas, který jsem slyšel z nebe, opět ke mně promluvil: ˝Jdi, vezmi tu otevřenou knihu z ruky anděla, který stojí
na moři i na zemi.˝ Přistoupil jsem tedy k tomuto andělu a požádal ho, aby mi tu knihu dal. Řekl mi: ˝Vezmi ji
a sněz; v žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech bude sladká jako med.˝ Vzal jsem tu knihu z ruky anděla a
snědl ji; v mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku. Tehdy jsem slyšel:
Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.˝
VÝZVA K DALŠÍMU PROROKOVÁNÍ
Velice dramaticky je popsáno další povolání proroka. Text se shoduje s povolávacím viděním proroka Ezechiela
(Ez 2,8-3,2). Podobný případ je i u Jeremiáše (Jr 15,15-16). Jan dosud možná jen hleděl a poslouchal. Nyní má
také něco vykonat. Tím, že má ˝sníst knížku˝, je naznačeno, že má strávit, přijmout, osvojit si Boží poselství
a nevydávat své myšlenky a interpretace za Boží slovo. Z počátku chutná obsah Božího poselství sladce,
později hořce. Sladkost a hořkost knížky souvisí s jejím obsahem. Ten je dobrý, protože oznamuje vítězství
Boží pravdy, ale zároveň zlý, neboť hovoří i o těžkostech, pronásledováních a soudu. Víra dává člověku jak
radost, tak i bolest, hlavně tam, kde člověk má podle víry žít a zvěstovat ji a setkávat se proto s těžkostmi a
případnými nepříjemnostmi. S Janem musí každý křesťan vzít na sebe jak sladké, tak trpké, jako
účast na utrpení a slávě Kristově. Poslaní Janovo prorokovat národům, kmenům, jazykům i králům,
je v Apokalypse uvedeno sedmkrát. Označuje celek lidstva.
DVA SVĚDKOVÉ K VÝSTRAZE SVĚTU
/ 11,1 - 14 /
VIDĚNÍ CHRÁMU / 11,1-2 /
V době obléhání Jeruzaléma od Římanů se stateční bojovníci uchýlili do vnitřních prostor chrámu s
přesvědčením, že ho Bůh nevydá pohanům. Čekali zvláštní Boží zásah. Pro křesťany je chrám symbolem církve,
do ní se utíká lid nové smlouvy, křesťané. Zde se cítí pod Boží ochranou. Jako po šesté pečeti byla řeč o ochraně
a záchraně těch, kteří bylí označení i pečetí, tak je tomu i zde.
57
Tu mi byla dána rákosová míra a anděl mi řekl: ˝Vstaň, změř Boží chrám i oltář a spočítej ty, kteří se tam
klanějí.
11,1
ZMĚŘENÍ CHRÁMU
Jan je vyzván, aby změřil chrám, oltář a spočítal věrné ctitele Boží, ˝ty, kteří se tam klanějí˝. Má měřit jen vnitřní
chrámový prostor. Je třeba si připomenout, že již stan setkávání, který zřídil Mojžíš na poušti, a později i chrám
Šalamounův i Herodův měly vnitřní a vnější nádvoří. Před chrámem (svatyní) se nacházelo vnitřní nádvoří, v
němž stál veliký zápalný obětní oltář a veliké umyvadlo pro liturgické očišťování. K tomuto vnitřnímu nádvoří
se pojilo vnější nádvoří, do něhož měly přístup ženy a na jeho okraji i pohané. Jan má změřit jen vnitřní obvod
chrámu, to znamená, má ho zajistit jako nedotknutelné útočiště. Scéna připomíná Ez 40, 3n a Za 2,5. Měření
chrámu se vyskytuje ve Starém zákoně s trojím účelem: podle míry starého chrámu se má budovat chrám nový
(Ez 40,2n; Za 2,5; Jr 31,39), měření má určit, co má být zničeno (Iz 34,11; Am 7,7-9) a je měřeno to, co má
být zachováno (2S 8,2). Zde je měření použito v tomto třetím slova smyslu: Co má být zachráněno. Nejde o
hmotnou záchranu, ale o duchovní ochranu před pohanským vlivem.
Jako zákon, tak i chrám byl však jen stínem věcí budoucích (2d 10,1). Zde je symbolem věrné církve. Do něj
patří věřící jako sloupy (3,12). Představa církve jako stavby a chrámu je obsažená i v epištolách sv. Pavla a Petra
(1K 3,16; 2K 6,16; 1Pt 2,5). Vnitřní život církve, ono božské v ní, zvěstování učení a zprostředkování milosti
zůstanou zachovány stále. Ve své podstatě je nezničitelná (Mt 16,18).
11,2
Ale vnější chrámový dvůr vynech a neměř, protože byl vydán pohanům; ti budou pustošit svaté město po
dvaačtyřicet měsíců.
CO NEMÁ BÝT MĚŘENO
‚
To co nebude změřeno, to je vnější nádvoří chrámu, ale i ˝svaté město˝ (Jeruzalém), bude zničeno pohany.
Vnější činnost církve není tedy proměřena, není uchráněna zpohanštění a zkázy. Mnozí křesťané, pohybující se
pouze okrajově v církvi, odpadnou, podlehnou pohanským svodům a moci. Co se kdysi přihodilo Jeruzalému
skutečnému, je varovným znamením a předzvěsti toho, co se děje neustále duchovnímu Jeruzalému, církvi (L
21,24).
Neměřená část chrámu (nádvoří pohanů) symbolizuje i ty, kteří jsou mimo církev, nejsou označeni pečetí, jsou
bez ochrany Boží a tím také snáze vydáni zkáze.
DOBA PUSTOŠENÍ
Doba pustošení má trvat určitý čas, čas přesně nevypočitatelný, i když se udává čtyřiceti dvěma měsíci. Je to
symbolické a apokalyptické číslo, polovička ze sedmi roků. Toto číslo pochází z Da 7, 25, kde se praví: ˝Svatí
budou vydáni do jeho rukou (zpohanštělého krále) až do času a časů a poloviny času.˝ Slovo čas se též překládá
slovem ˝doba˝ a podle běžného výkladu znamená rok. Jedná se tedy o tři a půl roku, to je 42 měsíců nebo 1260
dní taktéž uvedených v Apokalypse (11,3; 12,6). Ve Zjevení se s touto dobou a číslem setkáváme na těchto
místech: 11,2.3; 12,6.14 a 13,5. Symbolická doba, která znamená dobu soužení a dobu zla a také dobu pohanů
a zpohanštění, má souvislost s časem znesvěcení jeruzalémského chrámu Antiochem Epifanem od června
168 (nebo 167) př. Kr. do jeho očištění Judou Makabejským v prosinci 165 (nebo 164) př. Kr. tedy 42 měsíců
(1Mak 1,54; 4,52; 2Mak 10,5). Podle Jk 5,17 a L 4,25 se s touto dobou setkáváme i ve Starém zákoně, kdy za
proroka Eliáše nepršelo tři a půl roku (1Kr 17,1; 18 1) Touto dobou je též míněn ˝čas pohanů˝, o němž se
hovoří bez dalšího určení v L 21,24. Nejde jen o pohanské národy, ale spíše o protibožské, démonické, zlé síly.
Tuto hodnotu není radno přesně přepočítávat a určovat. Zde často dochází u různých vykladačů, kteří chtějí
na den přesně určovat tento čas, k nepravým výkladům a omylům.
Pojmy v této kapitole je tedy nutno brát symbolicky: chrám, oltář a modlící se jsou církev věrná; vnější část
chrámu a Jeruzalém jsou církev nevěrná a židovstvo, které nepřijalo Krista. Pohané jsou zlé, protibožské
mocnosti.
58
Z těchto veršů slyšíme dvojí velkou útěchu. Především, že ti, kteří byli změřeni a spočítáni, budou uchráněni
od zkázy a záhuby a dále, že to, co bylo vynecháno a nemělo být změřeno, co je tedy nedokonalé a vydané na
pospas zlu, není ztraceno navždy. Tři a půl roku je jen poločas doby úplné - sedmi let. Touto vírou a radostnou
nadějí žili první křesťané, kteří pavlovský řečeno věřili, že spásy dojde „plnost pohanů a židů“ (Ř 9., 10. a 11).
DVA SVĚDKOVÉ
/ 11,3-14 /
Jaké úkoly mají křesťané v tomto věku? Mají se spokojit jen s chrámovým křesťanstvím? Mají se stáhnout před
zlým světem? Zajisté ne. Tento odstavec nám vysvětlí naši úlohu jako svědků.
11,3-6
A povolám své dva svědky, a oblečeni v smuteční šat budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní.“ To jsou ty dvě
olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země. A kdyby jim chtěl někdo ublížit, vyšlehne oheň z jejich úst a
sežehne jejich nepřátele; takto zahyne každý, kdo by jim chtěl ublížit. Ti dva svědkové mají moc uzavřít nebesa,
aby nebylo deště za dnů jejich prorokování, a mají moc proměnit vody v krev a sužovat zemi všemi možnými
pohromami, kdykoliv budou chtít.
PŘEDSTAVENÍ SVĚDKŮ
Kristus dává církvi dva svědky. Aby mohla být nějaká výpověď uznána, bylo k tomu zapotřebí dvou svědků (Dt
17,6; 19,15; Mt 18,16; 2K 13,1; 1Tm 5,19; 2á 10,28). Slovo „martyr“ znamená svědka, potom zvláště mučedníka.
Svědkové jsou ti, kteří hlásají Boží pravdu a jsou pro ni ochotni také trpět. Oblečeni jsou do „smutečního“
nebo „žíněného“ šatu, což je obrazem jejich výzvy k pokání, k změně života. Žíněné roucho je oděvem smutku
a pokání (Gn 37,34; Iz 37,1-2; Mt 11,21; Zj 6,12). Doba jejich volání ke kajícnosti trvá stejně dlouho jako
útisk svatého města: „tisíc dvěstě šedesát dní“, to je 42 měsíců. Tu dobu už známe z předchozích veršů. Tedy
ani světu ohroženému a pustošenému pohanstvím nebudou chybět Boží svědkové. Víme, že je to čas nejvyšší
nouze a epocha panství Antikrista. Dále se dovídáme, že jsou nazváni „dvěma olivami a dvěma svícny“. Tento
text vychází ze Za 4,2-14, kde se hovoří o sedmiramenném svícnu a dvou olivách. Zachariáš těmito olivami
rozuměl kněze Jozua a vůdce Zorobábela, dva pomazané ke kněžské a královské činnosti, která zahrnuje celý
život člověka i společnosti. Zákon Boží je nazýván „světlem lidí“ (Př 6, 23). Olivy a jejich olej jsou znakem
oživujícího Božího ducha. Oba svědci jsou pomazaní Páně, stavějí celý svůj život do Božích služeb a podobně
jako olej ve svícnu, který se svícením sám stravuje, se obětují Bohu. Mocné skutky, které vykonávají ve třech
oblastech stvoření: na nebi, na vodstvu i na zemi, připomínají divy, které konali Mojžíš a Eliáš. Mojžíšovu
činnost můžeme poznat ve „vyšlehnutí ohně proti nepřátelům“ (Nu 16,15-35) a „proměnění vody v krev“
(Ex 7,14n). Druhé znaky připomínají činnost Eliášovu „uzavření nebe“ (1Kr 17,1n; Sír 48,3; L 4,25; Jk 5,17);
„zničení nepřátel“ (2Kr 1,10n; Sír 48,3).
A nyní se pokusíme odpovědět na otázku, kdo jsou ti dva svědkové Boží? Mohli bychom najít i více dvojic. Ze
Starého zákona je jistě nejdůležitější vzpomenout na už zmíněné, Mojžíše a Eliáše, kteří vystupují i v Novém
zákoně při proměnění Páně (Mt 17,3). 0
Eliášovi se věřilo, že vystoupí i před příchodem Páně (Mal
3,1.3.23-24; Mk 6,15; 8,28; 1,2-3; Mt 11,10.14). Může se myslit také na už zmíněné Jozua a Zorobábela a podle
některých vykladačů i na Henocha a Ezdráše nebo také na Jeremiáše a Barucha. Židé vykládali dvě olivy
ze Za 4,14 o Mojžíšovi a Áronovi, Áronovi a Davidovi, Zorobábelovi a Jozuovi. Podle některých vykladačů
přichází v úvahu i dvojice mučedníků apoštolů Petra a Pavla, sloupů prvotní církve, umučených za Neronova
pronásledování ne v Jeruzalémě, ale v Římě.
Sv. Bonaventura a po něm někteří katoličtí vykladači středověku zde poznávali sv. Františka a Dominika,
někteří protestantští teologové zase Luthera a Melanchtona. Neurčitost, nejednotnost a různost až protikladná
takových historizujících výkladů dokazuje jejich nesprávnost. Je možné, že šlo o některé postavy z doby Janovy,
ale Zjevení není jen knihou historickou, má platnost pro každý věk a každý věk může a musí hledat, jak se
v něm uskutečňují jednotlivé prvky knihy Zjevení. Zdá se, že bude nejvhodnější za tyto svědky považovat
všechny kazatele pokání s mimořádnými dary, zvláště ty, kteří přijdou v dobách velkých zkoušek. Nemusí to
být nový příchod Mojžíše a Eliáše, ale těch, kteří budou jednat v duchu a síle těchto velikánů.
Posláním svědků Božích není „sužovat zemi“ ve vlastním slova smyslu, nemají radost z trápení lidí, ale jejich
výzva k pokání je tak závažná, že její neuposlechnutí bude zemi i lidem jen ke škodě.
59
Až ukončí své svědectví, vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí.
11,7
ŠELMA PŘEMŮŽE SVĚDKY
Podle předpovědi Pána Ježíše nemohou křesťané čekat, že vítězství bude hned na jejich straně. Spíš musí
následovat svého mistra i v utrpení (Mt 10,16-39). O tom je řeč i v tomto verši. Satanská (zlá) moc přemůže
Boží svědky, když oni splnili své poslání. Poprvé zde vystupuje šelma, která je v Apokalypse představitelkou zla
a jeho hlavních přisluhovačů. Více se o ní dozvíme v kapitole 13. a 17. Zde je nazvána „šelmou z propasti“, a tím
je kromě její dravosti určen i její podsvětný, pekelný charakter. O propasti jsme už četli v 9,1.11 jako o místu,
kde přebývá ďábel. O této šelmě je možná řeč i u proroka Daniela, když popisuje působení čtvrtého zvířete
(7,2ln) a míní jím asi Antiocha Epifana IV. V podobě šelmy je zřejmě vyjádřena idea protibožských sil - satana
a jeho říše -které se projevují v mnohých zlých říších a lidech tohoto světa. Pro prvé čtenáře Apokalypsy tato
šelma představovala především pohanský Řím, který pronásledoval křesťany. Je v ní popsáno zneužití světské
moci. Konkretizovat a alegorizovat tuto šelmu na jisté říše a osoby je pokušením mnohých vykladačů knihy
Zjevení. Je možná dovedným vystižením Janových úmyslů, ale odhaluje více naše lidské myšlení a nepřátelské
představy, než přesný význam Božího slova. Vzpomeňme jen na to, že např. Luther viděl v této šelmě papeže.
11,8 - 10
Jejich těla zůstanou ležet na náměstí toho velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl
také ukřižován jejich Pán. Lidé ze všech národů, čeledí, jazyků a kmenů budou hledět
tři a půl dne na jejich mrtvá těla a nedovolí je pochovat. Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat
a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopřáli klidu.
POTUPENÍ MRTVOL SVĚDKŮ
Mrtvoly svědků ležely na náměstí města nepochovány. To znamenalo v oné době velkou potupu, neboť ten,
kdo nebyl pohřben, byl podle tehdejších představ vyloučen ze vzkříšení a z věčného života. Ten, kdo je mrtev
déle než tři dny, nemůže už být ani přivolán zpět k pozemskému životu, neboť podle židovského pojetí duše se
zdržuje poblíž mrtvoly zemřelého jenom po tři dny. Obyvatelé města se domnívali, že takovýmto zneuctěním
se zbaví nepohodlných kazatelů navždy.
„Veliké město“ nazývané v Apokalypse Babylón je chápáno především jako Řím (14,8; 16,19; 17,5.18; 18,2.10n).
Zde však je „obrazně nazváno Sodoma a Egypt, kde byl ukřižován jejich Pán“. Sodoma byla symbolem
nemravnosti (Dt 32,32). Tak hovořili už proroci (Iz 1,10; Jr 23,14). Egypt byl krajem protibožské moci a Božího
zavržení (Ex 1-11). V knize Moudrosti jsou Sodoma a Egypt jmenovány spolu (19,14). Slova „kde byl ukřižován
jejich Pán“ jako by určila, že tímto městem je pozemský Jeruzalém. Jeruzalém je nyní pro apokalyptika také
městem protibožským a pohanským. Pozemský Jeruzalém není nikde v Apokalypse jmenován. Samotné jméno
Jeruzalém se v ní užívá o nebeském Jeruzalémě. Jeruzalém už za života Ježíšova platil jako město „vraždící
proroky“ (L 13,34). Jako Sodoma a Egypt jsou typická označení hříšnosti a nepřátelství vůči Bohu, tak Jeruzalém
je zde představitelem všech, kteří se postavili proti Božím poslům.
Ze smrti svědků budou mít pohanští lidé radost, neboť se budou domnívat, že přestane jejich kázání o pokání.
Oni ho sice neposlouchali, nebo neposlechli, ale už přítomnost Božích svědků byla jim nemilou a jejich
napomínání, i když na ně nedali, jim bylo nepříjemné a cítili výčitky svědomí. To patří také k tomu „souženi“,
které od svědků zakoušeli (11,5-6). Avšak jejich radost nebude trvat dlouho. Jen „tři a půl dne“, to je po dobu,
kdy zůstanou mrtva těla svědků nepohřbena. Číslovka tři a půl jako polovina z dokonalého čísla sedm zde
neznamená přesně určený čas, ale spíš dobu krátkou, dočasnou.
11,11 - 13
Ale po třech a půl dnech vstoupil do nich duch života přicházející od Boha, postavili se na nohy a hrůza padla
na ty, kdo to viděli. Tu uslyšeli ti dva proroci mocný hlas z nebe: „Vstupte sem!“ A vstoupili do nebe v oblaku,
a jejich nepřátelé na to hleděli. V tu hodinu nastalo veliké zemětřesení, desetina toho města se zřítila a v
zemětřesení zahynulo sedm tisíc lidí. Ostatních se zmocnil strach a vzdali čest Bohu na nebesích.
60
OSLAVA SVĚDKŮ
Křesťanští svědkové se setkávají s nepochopením, pronásledováním i zabíjením, ale jejich věrná služba nevede
k zániku, porážce a smrti, ale k oslavě a vítězství, které je zde popsáno jako jejich oživení a nanebevzetí. Úděl
věrných mučedníků je podoben údělu jejich Pána. Tak jako ukřižovaný Kristus po třech dnech vstal z mrtvých
a umlčel triumf svých nepřátel, tak se stane i dvěma svědkům. Bůh jim dá znovu život. Způsobí to „duch života“,
který, jak známe, vešel do prvního člověka (Gn 2,7) a který v Ezechielově vidění oživil mrtvé kosti (Ez 37,10).
Oslava svědků je vylíčena dále i jejich „vstoupením do nebe“, což připomíná především nanebevstoupení Páně
(L 24,51; Sk 1,9), ale i nanebevzetí Eliášovo (2Kr 2,11) a z apokalyptické literatury také nanebevzetí Mojžíšovo.
I nepřátelé Boží budou musit zažít vítězství svých nenáviděných protivníků.
Oslava a vítězství Božích svědků je něčím novým a velkolepým. Je znakem konce starého světa a začátku
nového věku. Podle Ez 38,19 má před koncem věků přijít na zemi Izraelskou velké zemětřesení. To vidí po
vzkříšení svědků Božích i autor Apokalypsy. Tím dostává situace opět rys podobný událostem po smrti Pána
Ježíše (Mt 27,51; 28,2).. Zemětřesení je znakem převratné změny.
Je ovšem také Božím trestem a proto ničí „desetinu města“ a „sedm tisíc lidí“. Boží trest zase neničí úplně, ale
dává naději. Ti, kteří přežili a pochopili, kromě toho, že „se jich zmocnil strach, vzdali čest Bohu na nebesích“.
Je to jediné místo v Apokalypse, kde lidé činí pokání. Zatímco v 9,21 a 16,9 se hovoří o nekajícnosti lidí, zde
vzdávají slávu Bohu nebeskému. Označení „nebeský Bůh“ je užito v Novém zákoně zde a pak ještě v Zj 16,11.
Tak označovali Boha pohané a je tak možná označeno obrácení části pohanů, kteří si uvědomují své hříchy a
navracejí se k Bohu.
11, 14
Druhé „běda“ pominulo; hle, už je tu třetí!
KONEC DRUHÉHO A ZAČÁTEK TŘETÍHO ZVOLÁNÍ „BĚDA“
Zopakujme si, že před pátým zatroubením anděla (8,13) se ozývá „běda“, taktéž před šestým zatroubením
(9,12). Nyní je ohlášeno třetí „běda“ před zatroubením sedmé polnice (11,14). Toto „běda“ dolehne až později
(12,12b). Nyní sedmá polnice ohlašuje oslavu Boha a jeho díla.
SEDMÁ POLNICE
/ 11,15 - 19 /
Sedmé troubení je ukončením třetího vidění Janova. Je to text velice vznešený a radostný. Má tři části: dvě
hymnické oslavy Boha a vizi schrány Boží smlouvy (archy úmluvy). Co se děje při sedmém troubení, mohlo
by být závěrem Apokalypsy. Je možné, že sedmým troubením byl uzavřen apokalyptický text z předkřesťanské,
židovské doby, který nalezl své použití v Janově Apokalypse. Scéna v nebesích, líčená zcela ve starozákonním
koloritu, by představovala triumfální závěr původně samostatného pojednání.
11,15
Zatroubil sedmý anděl. A ozvaly se mnohé hlasy v nebi: „Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš; a
bude kralovat na věky věků.“
HLASY V NEBI
Setkáváme se s dvěma hymny, které zpívá nebeská obec, ale které odpovídají hymnické liturgii prvotní církve.
Prvý hymnus zpívají mocné hlasy nebešťanů, které oznamují, že se vlády nad světem ujal Pán (Hospodin) a
jeho Mesiáš (Pomazaný, Kristus). Nebeské zástupy slaví tuto událost jako něco již uskutečněného. Proto Jan
mluví o budoucnosti formou minulého času. Není třeba pochybovat, že se to stane, ač toho ještě nejsme svědky.
Na Boží sliby je možno vždy hledět jako už na vyplněné.
11.16 - 18
Čtyřiadvacet starců, sedících na svých trůnech před Bohem, padlo na kolena, klaněli se Bohu a volali:
„Dobrořečíme tobě, Pane a Bože všemohoucí,
který jsi a kterýs byl,
že ses chopil veliké moci, která ti náleží,
a ujal ses vlády.
61
Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj,
čas, abys soudil mrtvé,
odměnil své služebníky proroky
a všechny, kdo jsou svatí
a mají úctu ke tvému jménu,
malé i velké;
abys hubil ty, kdo hubili zemi.“
ČTVRTÉ VIDĚNÍ:
SEDM BOJŮ ANTIKRISTA
A OHLÁŠENÍ SOUDU
/ 12,1 - 14,20 /
DĚKOVÁNÍ STARCŮ
Starci učí i pozemskou církev, jak má oslavovat Boha a děkovat mu, jak se mu má klanět, vždyť jsou asi
představiteli věřících (4,4). Obsahem jejich hymnu je především dík Bohu za to, že se ujal vlády. Je zde nazván
„Pán Bůh Všemohoucí“ (Vševládnoucí) jako v Zj 1,8 a 4,8. Dále je označen jako ten, „který je a který byl“,
stejně jako v Zj 1,8 a 4,8, kde je ovšem označen i jako ten, „který přichází“. To je zde vynecháno; jsme už svědky
absolutní budoucnosti, vůči níž je vše už jen minulé nebo přítomné. Jinak je si možno všimnout, že to, zač
starci děkují jako za to, co už je vykonáno, bude dále ve Zjevení ještě popisováno: odpor národů (19,19-21),
soud nad mrtvými (20,11-14), odměna věrných (20,4) a zničení zlých (20,9). I církev se už může radovat z
Božího vítězství a vlády, i když není ještě všude uskutečněno.
Pro církev to bude doba odměny. Jsou uvedeny tři skupiny odměněných: „proroci, svatí a ti, kdo mají úctu k
Božímu jménu“. Proroci nejsou jen ti, kteří předpovídají budoucnost (10,7.11; 11,3), ale vůbec ti, kteří mluví
k lidu jménem Božím (Ex 7,1). Svatými jsou v Novém zákoně nazýváni věřící. A ti třetí jsou podle židovského
názvosloví „proselyté“, to je pohané, kteří přijali židovskou víru a mravnost. Tak označovali i první křesťané ty,
kteří se k církvi přidávali z rozličných národů (Sk 10,35; 13,16.26). Mohli bychom v nich vidět i všechny, kteří
dojdou spásy ne pro víru v Krista a příslušnost k církvi, protože se s těmito skutečnostmi nemohli seznámit, ale
budou spaseni pro své přesvědčení a víru, pokud žili podle svého svědomí.
Toto vidění je ústředním místem Apokalypsy. Ukazuje hrůznými obrazy boj zla s dobrem. Na jedné straně
je Bůh a jeho věrní: Kristus, archanděl Michael, andělé, církev a věřící a na druhé straně ďábel (drak) a jeho
přisluhovači (šelma z moře a šelma ze země), ale i lidé, kteří je obdivují a jim slouží. Obrazy tohoto dramatického
vidění mohl vizionář čerpat ze Starého zákona, z pozdně židovských spisů a apokalyps, které snad byly ovlivněny
i velmi starými mytologickými odkazy z babylonsko-iránsko-frygické oblasti.*
Stejně jako dosavadní apokalyptická vidění, i tento úsek zachovává strukturu sedmi: vidění sedmi různých
znamení. Každé znamení je uváděno zcela specifickou formulací: „Na nebi se ukázalo“ (12,1.3); „Tu jsem viděl“
(13,1.11; 14,6) a „A viděl jsem“ (14,1.14).
SEDM VIDĚNÍ RŮZNÝCH ZNAMENÍ:
„Žena oděná sluncem“ (12,1)
„Ohnivý drak“ (12,3)
„Šelma z moře“ (13,1)
„Šelma ze země“ (13,11)
„Beránek“ (14,1)
„Tři andělé soudu“ (14,6 - 13)
„Syn člověka a andělé žní“ (14,14 - 20)
Jiné dělení tohoto úseku vidí celek ve 12. a 13. kapitole a rozděluje ji na sedm bojů draka a jeho šelem:
Posledním důvodem děkování Bohu je, že „zahubil ty, kdo hubili zemi“. Bůh nemá zálibu v ničení, on je Tvůrce.
Zde se však jedná o ničení kladné, tvůrčí, neboť tímto zničením zlých zabrání Bůh dalšímu ničení, které oni
prováděli.
SEDM BOJŮ: drak ničí hvězdy (12,1 - 4)
drak chce zničit dítě (12,4b - 6)
drak bojuje s anděly (12,7 - 12)
11, 19
Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy; rozpoutaly se blesky a rachot
hromu, zemětřesení a hrozné krupobití.
* Richard Scheuch: Žena a drak (12. kap. Apokal.), Duchovní pastýř 4/1988
VIDĚNÍ SCHRÁNY SMLOUVY V NEBESKÉM CHRÁME
Janovo vidění nebeského chrámu by mohlo být doplňkem k vizi o měření chrámu (11,1). Jan však nepopisuje
nebeský chrám, ale všímá si toho nejposvátnějšího v něm, schrány smlouvy. Už to, že nebeská svatyně je
otevřená, je výpovědí, že mnoho z toho, co bylo dříve tajemné a nedostupné, je nyní zřejmé a přístupné.
U měření chrámu (11,1) byla řeč o církvi; zde ve vidění schrány Boží je naznačeno něco z Boží blízkosti a
přítomnosti. V starozákonním židovském chrámu byla v nejposvátnější části, velesvatyni, uchovávána schrána
smlouvy, ve které byly uloženy desky zákona (smlouvy) s Bohem (1Kr 8,6; Dt 10,5). Tuto schránu však nemohl
vidět žádný žid, i když to bylo jeho touhou. Jedině jednou do roka ji mohl vidět velekněz. Židé věřili, že jejich
chrám i schrána smlouvy byly zhotoveny podle chrámu v nebesích (2d 8,5). Pozemská schrána smlouvy se v
dobách babylonské nadvlády ztratila, ale židé věřili, že se na konci věků zase najde a to bude znamenat opět
Boží přítomnost v Izraeli (2Mak 2,4-8), neboť tato schrána byla chápána také jako Boží trůn.
Na tak velkou věc, jako je odhalení Boží skrytosti a jeho přítomnosti, odpovídá i příroda. Boží zjevení je v bibli
často provázeno blesky, hromy a zemětřesením (4,5), rovněž tak i Boží soud (8,5; 16,18). V našem verši je k nim
přidáno ještě „hrozné krupobití“.
62
drak bojuje proti ženě (12,13 - 16)
drak bojuje proti potomstvu ženy (12,17)
šelma z moře (12,18 - 13,9)
šelma ze země (13,11-18)
Kapitolu 14. dělí na úvodní zpěv a ohlášení soudu:
Zpěv nové písně před Beránkem (14,1-5)
SEDM ANDĚLŮ SOUDU
/ 14,6 - 20 /:
anděl s evangeliem (14,6-7)
anděl ohlašující pád Babylóna (14,8)
anděl ohlašující soud nad stoupenci šelmy (14,9-13)
Syn člověka (14,14)
anděl vyzývající ke žni (14,15-16)
anděl se srpem (14,17)
anděl vyzývající k vinobraní (14,18-20)
63
PORAŽENÝ NEPŘÍTEL
/ 12,1 - 18 /
My katolíci jsme byli zvyklí nazývat dvanáctou kapitolu Zjevení „Žena a drak“. Tato kapitola, tak často vykládaná
a tak často i umělecky znázorňovaná, byla pokládána za klíč k výkladu celé Apokalypsy. Kdo je tato žena? Hned
na začátku naší odpovědi musíme říci jasně, že tato žena je symbolem církve. V biblické obrazné řeči symbolizuje
žena často nějaké společenství, lid (ve Starém zákoně: dcera siónská; v Novém zákoně: církev). Tak je i tato
nebeská žena symbolickou postavou. Je „znamením“. Není možno za ní hledat nějakou historickou osobu.
Představuje lid Boží, Starého i Nového zákona, který Jan vidí v duchovní jednotě. Je nebeským praobrazem
Božího lidu, církve. Takto stojí církev před Bohem jako zářící nevěsta a velkolepá královna, ale současně jako
pronásledovaná matka, rodící za porodních bolestí. Ze starozákonního lidu Božího vzešel tělesně Mesiáš a v
církvi Nového zákona se neustále znovu rodí křesťané z vody a Ducha svatého.
Při volnější interpretaci můžeme v této nebeské ženě také vidět Marii, neboť Mesiáš (Kristus) se narodil z
Panny Marie. Takovéto chápání ženy z Apokalypsy bylo velmi časté v katolické církvi,
i když ne snad v prvých křesťanských stoletích, ale doznalo později především prostřednictvím liturgie a
křesťanského umění velikého rozšíření. Čtení o ženě oděné sluncem je užíváno při liturgii některých mariánských
svátků. Něco z postavy této ženy odpovídá Marii (ona porodila dítě, syna, Mesiáše), ale celkový obraz Marii
přerůstá, neboť pronásledovaná žena má ještě i jiné děti (věřící křesťany).
PRVNÍ ZNAMENÍ
A ukázalo se veliké znamení na nebi:
12,1a
VELIKÉ ZNAMENÍ NA NEBI
Znamení je věc nebo událost, která má dokázat Boží moc a ozřejmit jeho vůli. Židé např. žádali Ježíše, aby
udělal nějaké znamení, podle kterého by poznali, že je Mesiáš (L 11,16). Znamení pocházejí od Boha, ale může
jich používat i zlý duch, aby klamal. I o takovýchto znameních čteme v Apokalypse (13,13-14; 16,14 a 19,20).
V prvé polovině Apokalypsy slovo znamení nebylo vůbec použito, zde je použito poprvé a v druhé polovině
Apokalypsy je užito celkem sedmkrát (12,1.3; 13,13.14; 15,1; 16,14 a 19,20).
Znamení je na nebi. To zde neznamená jen jeho vznešenost a dobrotu, neboť i druhé znamení - drak, bude na
nebi, ale také, že má kosmický, všeobecný význam. To, co se děje nyní na zemi (boj zla s dobrem), bylo už dříve
rozhodnuto a vybojováno na nebi.
Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.
12,1b
ŽENA ODĚNÁ SLUNCEM
V prvotním a vlastním slova smyslu tato žena znamená církev. Je matkou Mesiáše, ovšem ne ve smyslu lidského
fyzického zrození, nýbrž jako společenství, z něhož Mesiáš přišel. Pokolení Židů bývalo nazýváno „dcerou
siónskou“ (2 9,15; Iz 1,8; 62,11; Sf 3,14; Mi 4,9-10), nebo „dcerou jeruzalémskou“ (PÍ 1,8; 2,13). V Ga 4, 2326 se hovoří o Jeruzalému jako o naší matce. Z Izraele, jako společenství Božího lidu, přišel Mesiáš. Proto už
sv. Augustin psal, že touto ženou je starozákonní obec Boží. U Mi 4,9-10 a Iz 66,7-9 je řeč o dceři siónské v
porodních bolestech, ta slova se však také hodí na církev Kristovu, která nastoupila na místo dcery siónské a
která rodí další potomstvo patřící Mesiáši. I útěk na poušť (12,6) je nejen vzpomínkou na pobyt Židů na poušti
v době útěku z Egypta, ale i na útěk a pobyt církve na poušti - to je v ústranní, vyloučení z veřejného vlivu v
době pronásledování a zvláště na konci věků. Rovněž tak „dvanáct hvězd kolem její hlavy“ připomíná dvanáct
kmenů izraelských a v křesťanství i dvanáct Ježíšových apoštolů.
Sluncem zářící vzhled znamená plnost Božího světla a slávy jako u oslaveného Krista v Zj 1,16 (viz Z 104,2).
Stojí nad měsícem, symbolem nestálosti a také starým symbolem mateřství. To by mohlo znamenat, že stojí
vznešeně a nezměnitelně nad pozemskou proměnitelností a nestálostí.
64
12.2
Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina.
PORODNÍ BOLESTI
Porodní bolesti symbolizují příchod nové mesiánské doby (Iz 66, 7; Oz 13,13; Jr 4,31; Ř 8,22). Velké věci bývají
v lidstvu velmi bolestně uskutečňovány. I církev, zvláště v dobách pronásledování, získává další potomstvo
velmi těžce a bolestně. Jestliže první obraz zářící královny nám ukázal církev slavnou a vítěznou, tento ukazuje
církev trpící.
DRUHÉ ZNAMENÍ
12.3
Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl
královskou korunu.
OHNIVÝ DRAK
Drak je symbolem zla, ďábla. Blíže to bude vysvětleno ve verši 9. Představuje souhrn zla, vše protibožské. V
Apokalypse se vyskytuje na těchto místech: 12,3.4.7.9.13.16.17; 13,2.4.11- 16 13 a 20,2. I drak, ač představuje
úplně jiné a protikladné hodnoty než žena, je nazván znamením. Je nejprve viděn „na nebi“, avšak jak se
dozvídáme opět ve verši 9, bude „svržen na zem“. Drak je blíže
popsán a charakterizován. „Ohnivá“ nebo červená barva znamená jeho ničící a krvelačnou sílu a také ukazuje
na jeho sídlo v pekelném ohni. „Deset rohů a sedm hlav“ znamená jeho velikou moc a útočnost. Je to obraz
vzatý z Da 7,7.24. Tomuto satanskému zjevení chybí i symetrie, znamení pořádku. Jako „Boží opice“ snaží se
drak napodobit znamení Beránkovy moci, ba dokonce je chce překonat. Je to skutečný protipól Krista (AntiKrist). Koruny na hlavách jsou odznakem moci a slávy. Takovouto korunu má na hlavě Kristus (19,12), a proto
i ďábel se chce podobně vyzdobit.
PRVÝ BOJ DRAKA - PROTI HVĚZDÁM NA NEBI
/ 12,4a /
Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem.
11,4a
SMETENÍ TŘETINY HVĚZD
Drak bojuje proti všem Božím hodnotám. Hvězdy jsou dárcové světla a znamení řádu. Ďábel chce temnotu a
chaos. A proto jeho prvý boj se obrací proti těmto hodnotám. Toto „smetení třetiny hvězd z nebe“ může být
připomínkou vyprávění o boji mezi anděly Božími a anděly satanovými na nebi v dávném prvopočátku. Lucifer byl kdysi jako světlonoš jedním z nejzářivějších andělů. Jeho pýcha byla příčinou jeho pádu, při němž část
andělů strhl s sebou do propasti (Iz 14,12; Da 8,10; Zj 6,13; 12,7-9). „Třetina“ znamená velké množství, tak jako
u zničení třetiny lidstva po šestém troubení (9,18), ale zároveň ukazuje na to, že ďábel nebude moci na svou
stranu nikdy získat všechny a že nebude moci zvítězit.
DRUHÝ BOJ DRAKA - PROTI DÍTĚTI
/ 12,4b - 6 /
A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.
12,4b
ODPOR PROTI MESIÁŠI
Zlý duch se musí nejprve pokusit o zničení toho, který přišel, aby ho přemohl - Mesiáše. Chce zničit Mesiáše
hned při jeho narození. Proto vidí apokalyptik draka chystajícího se „pohltit dítě, jakmile se narodí“. V chování
65
draka se projevuje ono prastaré „nepřátelství mezi ním a ženou a mezi jeho a jejím potomstvem“ (Gn 3,15). Tato
vize může být pochopena jako připomenutí událostí narození Ježíše v Betlémě, jeho pronásledování Herodem,
až po Ježíšovo nanebevstoupení. Takto to chápe mariologický výklad této kapitoly. Jan však nechce popisovat
jen nepřátelství zlého ducha proti Ježíšovi, ale i proti církvi a věřícím, které Bůh chrání a zachrání.
12.5
Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho
trůnu.
ZÁCHRANA DÍTĚTE
Narozené „dítě, syn“ (typický výraz pro hebrejský jazyk - Iz 66, 7; Jr 20,15) nemůže být zlým duchem přemoženo.
Je to přece ten, kterému podle proroctví Žalmu 2,8 má být dána vláda nad všemi národy. To je v Apokalypse
zmíněno i v 2,27 a 19,15. V naddějinném pohledu vidí vizionář vše od narození Páně až po jeho nanebevstoupení, které je vítězstvím i záchranou Mesiáše (2d 1,3; 10,12).
12.6
Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát
dní.
ZACHRÁNĚNÍ ŽENY
Protože drak je bezmocný proti Mesiáši, bojuje proti ženě (viz Zj 12,13n). Musí před ním prchnout na poušť,
kde ji Bůh živí a ochraňuje. Bylo-li možné kvůli zrození Mesiáše myslit v první chvíli ještě u této ženy na
Marii, matku Ježíšovu, pak tento verš již nedovoluje žádný mariánský výklad. Při vzpomínce na putování
Izraelitů pouští je možno myslit tedy na národ Izraelský, z něhož přišel Mesiáš, a při pohledu na novozákonní
lid Boží, církev, si uvědomujeme, že v době pronásledování se musí i církev stáhnout z veřejného života a může
v nejvyšší nouzi a v ohrožení života přežít jenom s pomocí Boží. Tak jako národ izraelský nebo prorok Eliáš
byli chráněni a živeni na poušti, tak se vždy Bůh postará o svůj lid. Doba pobytu je určena číslem tisíc dvěstě
šedesát dní. Nejde však o skutečný počet dní, nýbrž o označení doby, v níž má zlo moc. S tímto číslem a jeho
významem jsme se už seznámili v Zj 11,2, kde jsme četli o době pustošení.
TŘETÍ BOJ DRAKA - S MICHAELEM A ANDĚLY
/ 12.7-12 /
A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem.
12,7
MICHAEL A JEHO ANDĚLÉ
Boj Michaela s drakem (dobra se zlem) na nebi je pokračováním toho, co jsme už četli ve verši 4a. Zdá se, že
vyprávění o vítězství Michaela nad satanem tvořilo samostatnou látku, která je v Apokalypse vkomponována
do vize narozeného a povýšeného Mesiáše, neboť hlavně Kristovo spasitelské dílo přivodilo satanův pád. Co se
udalo skrze Krista na zemi, udalo se souběžně i na nebi. Tak jako původ zla přesahuje rámec pozemských dějin,
přesahuje tento rámec také překonání zla. Boj v nebi je apokalyptickým líčením toho, co kdysi prohlásil Ježíš:
„Viděl jsem padat satana jako blesk z nebe“ (L 10,18; J 12,31). Abychom správně porozuměli, musíme rozlišovat
mezi pádem andělů před počátkem věků, Kristovým vítězstvím nad satanem a konečným zatracením satana na
konci věků, což vše může být smícháno a propojeno v apokalyptickém vyprávění. Přemožení zla je právě tak
skutečností minulou, přítomnou i budoucí.
Dosud nebyl žádný anděl jmenován. Jméno Michael (Mí-ka-el) znamená: Kdo je jako Bůh? Archanděl Michael
je znám hlavně z knihy Danielovy (10,13.21; 12,1). Byl pořadím nejvyšší mezi anděly a vlastním představitelem
Boha (andělem Jahveho) a byl chápán především jako ochránce Izraele (Ex 14,19; 23,20.23; 32, 34; Nu 20,16; 2
34,8; 35,5.6). V Novém zákoně je jmenován dvakrát: Ju 9 a Zj 12,7.
Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi.
DRAK A JEHO ANDĚLÉ
O boji satanských mocí proti nebi se hovořilo v Orientě všeobecně. Ve všech náboženstvích od babylonských,
perských, egyptských,
řeckých až k manichejským a mandejským mýtům se vzpomíná tato vzpoura proti Bohu a také přemožení
ďábla. Zlo nemůže absolutně zvítězit nad dobrem, to nám zvěstuje svržení draka a jeho andělů z nebe. Třikrát
je zmíněno svržení draka (12,4.9.13). Neznamená to však, že by byl úplně zbaven moci, jeho působištěm bude
nyní země (12,9).
A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho
andělé.
JMÉNA DRAKOVA
Je vzpomenuto, že drak je onen had, který svedl první lidi v ráji (Gn 3,1). Je označen slovem „ďábel“ od řeckého
diabolos, to je pomlouvač. V janovských spisech je tento výraz použit osmkrát. Hebrejsky je označen slovem
„satan“, to je protivník (J 13,27 a osmkrát v Apokalypse).
A slyšel jsem mocný hlas v nebi:
„Nyní přišlo spasení, moc d království našeho Boha
i vláda jeho Mesiáše;
neboť byl svržen žalobce našich bratří,
který je před Bohem osočoval dnem i nocí.
Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu
a pro slovo svého svědectví.
Nemilovali svůj život tak,
aby se zalekli smrti.
Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte!
Běda však zemi i moři,
neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti,
protože ví, jak málo času mu zbývá.“
12,10 - 12
ZHODNOCENÍ A DŮSLEDKY SVRŽENÍ DRAKA
To, co ohlašuje mocný hlas v nebi, je další z hymnů v Apokalypse. Nastává nová doba. Je vylíčena čtyřmi pojmy:
spasení, moc a království Boží a vláda Mesiáše. Zvítězil Bůh, který se podle předchozího vyprávění nesnižuje
k tomu, aby sám s ďáblem bojoval. Na to stačí jeho anděl, Michael. Na spáse se budou podílet lidé, kteří také
zvítězí nad ďáblem. Ne svou silou, ale pro oběť Kristovu a věrné svědectví jeho slovu. Vykoupení je zásluhou
Kristovou a především a první se na něm podílejí mučedníci, kteří zpečetili své svědectví vlastní krví. Na místo
satana, který vystupoval jako žalobce na lidi u Boha, nastoupil Kristus jako přímluvce, obhájce a zachránce lidí.
Myšlenka na ďábla jako žalobce před trůnem Božím se objevuje již ve Starém zákoně (Jb l,6n Za 3,ln) a lze ji
také vyčíst z L 10,18; 22,31; Mt 13,25.39.
Svržení satana z nebe vede k jásotu nebes a všech blažených, ale má i druhou, stinnou stránku: způsobí ve světě
velké „běda“. Satan není ještě odsouzen k úplné bezmocnosti, avšak jeho moc je omezena co do místa: na zemi
a co do času: až do soudného dne (1Pt 5,8). „Málo času“, který mu zbývá, je asi stejná doba jako ve verši 6. a
14.
12, 8
66
12,9
67
ČTVRTÝ BOJ DRAKA - PROTI ŽENĚ
/ 12,13 - 16 /
Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna.
12, 13
VÁLKA PROTI POTOMSTVU ŽENY
Zachránění církve neznamená, že by už měla mít pokoj navždy. Církev jako taková je nezničitelná, je v Boží
ochraně tak jako Kristus, ale jednotlivé církevní obce a jednotliví věřící budou mít do konce světa stále těžkosti.
Ďábel už ví o své porážce, ale chce strhnout do svého vlastního neštěstí co možná nejvíce lidí. Právě proti těm
nejvěrnějším, „kteří zachovávají přikázání a drží svědectví“, je zloba ďábelská největší.
PRONÁSLEDOVÁNÍ ZENY
Apokalyptik znovu rozvádí to, co naznačil ve verši 6. Když se nepodařilo zničit Krista (Syna ženy), bojuje nyní
proti ženě (církvi). Je míněno především pronásledování křesťanů římskou říší, ale protože se jedná o symbol,
i obdobné události v životě křesťanů vůbec.
TŘETÍ ZNAMENÍ
ŠESTÝ BOJ DRAKA - JEHO POMOCNÍKEM JE ŠELMA Z MOŘE
/ 12,18 - 13,10 /
12, 14
Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště, kde ukryta před
hadem byla zachována při životě rok a dva roky a polovinu roku.
A drak se postavil na břeh moře.
OCHRANA ŽENY BOHEM
Ač to není výslovně zmíněno, ochranu ženě poskytl Bůh. Je to vylíčeno několika obrazy. Především žena unikne
drakovi pomocí „dvou mocných orlích křídel“. Už ve Starém zákoně byla orlí křídla znakem Boží pomoci a
záchrany (Ex 19,4; Dt 32,11; Iz 40,31). Orlí křídla znázorňují rychlou a bezpečnou Boží ochranu. Je připraveno
i útočištné místo. Je jím „poušť“. I toto místo je poznamenáno starozákonními představami, především
vyjitím Izrael
z Egypta na poušť (Ex 19,2n). Poušť není pouze místem útočiště a záchrany, je i místem zvláštní Boží blízkosti
a vedení a mimořádných milostí Božích, např. nasycení manou (Ex 16). Bůh svou církev živí i po celý ten čas,
po který to bude potřebovat. Tento čas je zde naznačen výrazem, který už známe ze Zj 11,2.3; 12,6.14 a o němž
ještě uslyšíme v Zj 13,5.
A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl.
12, 15
VLASTNÍ BOJ DRAKA PROTI ŽENĚ
Drak, který je zde chápán jako mořský netvor, nemůže pronásledovat ženu až na poušť, použije však jiné ničivé
síly: „proud vody“. Proud vody je zpravidla něčím nebezpečným a zlým. Pouze v J 7,38 je použit v dobrém
úmyslu, když Ježíš hovoří o „proudech živé vody“. Jinak je to síla ničivá. K této představě mohlo dojít i na
základě pozorování chrlení vody u velryb. Drak by pak mohl patřit k mořským obludám - leviatan: Jb 3,8; 2
74,13n; 89,10-11; 104,26; Iz 27,1; Ez 29,3.
Ale země přispěla ženě na pomoc, otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou drak vychrlil.
12,16
ZEMĚ POMOHLA ŽENĚ
Podle starověkých představ moře a vody byly symboly zla a nebezpečných sil. Naproti tomu země, kterou dal
Bůh lidem, byla pokládána za dobrou. V mytologii se často hovoří o tom, že zem uzavře svazek s narodivším se
panovníkem a proto také v této situaci přichází země na pomoc ženě a „pohltí řeku, kterou drak vychrlil“. Na
toto vyprávění měla možná vliv i některá místa ze Starého zákona: Nu 16,30-32; 26,10; Dt 11,6. Rozmanitým
způsobem pomáhá Bůh církvi v nebezpečích.
PÁTÝ BOJ DRAKA - PROTI POTOMSTVU ŽENY
/ 12, 17 /
12, 17
Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají
přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.
68
12, 18
BŘEH MOŘE
Závěr dvanácté kapitoly už připravuje scénu pro výstup šelmy z moře. Proto se setkáváme s drakem stojícím
na břehu moře. Je možno ovšem také číst, že na břeh moře se postavil Jan, ale lepší a logičtější je chápání, že na
břehu moře chce ďábel přivítat svého spojence, vystupujícího z moře v podobě šelmy.
DRAVÉ ŠELMY VLÁDNOU ZEMÍ
/ 13,1 - 18 /
Ve třinácté kapitole Zjevení se dozvíme o tom, že ďábel má dva pomocníky, dvě šelmy, šelmu z moře (13,1n)
a šelmu ze země (13, 11n), které mu pomáhají ve vládě nad zemí i v pronásledování věřících. Jako protiklad
k nebeské Trojici: Bohu, Kristu a Duchu (v jehož jménu mluvili proroci) se tu uvádí ďábelská trojice: drak
(satan), šelma z moře (Antikrist) a šelma ze země (falešný prorok).
13,1 - 3a
Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských
korun a na hlavách jména urážející Boha. Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy
medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc. Jedna z jejích hlav vypadala jako
smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila.
VZHLED ŠELMY Z MOŘE
Text Zj 13,1-8 měl zřejmě svou předlohu v Da 7,1-28. Avšak tak jako v knize Danielově byla obsažena zcela určitá
politická výpověď, zaměřená proti Nebúkadnesarovi (Nabuchodonosorovi), králi Babylónu (604-562 př. Kr.),
tak obsahuje i Janova Apokalypsa konkrétní politické zaměření, které bylo křesťanům ve svém starozákonním
obrazném zahalení zcela pochopitelné. Předpokládáme, že při zahalení hrály určitou úlohu důvody bezpečnosti
vůči římským úřadům. Zřejmě bylo prvokřesťanským čtenářům přesně známo, co tu autor chtěl říci. Zvíře
představuje především římskou říši a císaře, který pro sebe vyžadoval božskou poctu; to nemohli křesťané
přijmout. Ovšem má i všeobecnou platnost. Projevuje se během celých dějin neustále v násilných diktátorech
a dobyvatelích. Jedná se o zneužívání světské moci, která sama sebe uctívá a zbožšťuje.
Moře, z něhož šelma přichází, znamenalo zlý a nebezpečný živel. Už to, že šelma vystupuje z moře, tedy od
západu, naznačuje, že onou nenáviděnou šelmou je císařský Řím. Musíme si zde ovšem připomenout, že první
křesťané nebyli protistátním živlem a uznávali státní moc (Mk 12,7; R 13,1-7; 1Tm 2,1n; Tt 3,1; IP 2,13n). Silná
kritika v Apokalypse (v kap. 13 a 17) tedy není vyjádřením odporu proti státní moci jako takové, ale proti
jejímu zneužívání, jak ho pocítili na sobě mnozí první křesťané, kteří ze stanoviska své víry musili odmítnout
kult císaře, a proto byli pronásledováni.
Šelma má „deset rohů a sedm hlav“, je to obrazem její moci. Daniel viděl kdysi čtyři Bohu nepřátelské světové
říše v různých podobách zvířat (lev - moc, medvěd - síla, levhart se „čtyřmi hlavami“ - dovednost a zvíře
„strašné, příšerné a mimořádně mocné - s deseti rohy“). Jan je vidí všechny pohromadě v jediné nestvůře.
Deset rohů a sedm hlav bývá někdy vykládáno jako deset nebo sedm římských císařů. To je podepřeno hlavně
výkladem Zj 17,9: „Sedm hlav je sedm pahorků - kde je prý zjevná narážka na „Město sedmi pahorků“ Řím. Je však otázkou, zda toto místo (13,1) a další (17,7.10n) znamená seznam sedmi nebo deseti římských
69
císařů. Číslovka sedm tu symbolicky může označovat velikost moci římských císařů a zároveň rozličnost této
moci. Uveďme si seznam římských císařů prvního křesťanského století: 31-14 Augustus; 14-37 Tiberius; 37-41
Caligula; 41-54 Claudius; 54-68 Nero; 69-79 Vespasián; 79-81 Titus; 81-96 Domicián; 96-98 Nerva; 98-117
Traján.
Hlavy i rohy jsou ozdobeny. Na rozdíl od draka, který měl sedm korun na sedmi hlavách (12,3) má šelma z
moře „deset korun na deseti rozích a na hlavách „jména urážející Boha“, což mohou být jména sedmi římských
císařů, anebo některý výsostný titul, který si císař přivlastňoval v kultu: Sebastos (řecky), Augustus (latinsky)
- Uctíváníhodný; Deus, Divus - Bůh, Syn Boží; Sóter - Spasitel, Zachránce.
Šelma z moře je výkonným orgánem ďábla, neboť „drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc“. Šelma je Antikristem,
a protože ďábel se opičí po Bohu, který Krista vzal k sobě na trůn a vzkřísil ho, i šelma „dostává trůn“ a její
„smrtelné zranění je zahojeno“. Paralela k Beránkovi z prvého a druhého vidění Janova je jasná. Několikrát se
opakuje, co bylo šelmě z moře dáno (13,2.4.5.7). Je tedy falešnou napodobeninou Krista, který o sobě řekl: „Je
mi dána veškerá moc na nebi a na zemi“ (Mt 28,18),který sedí na trůnu (22,3) a který byl zabit (5,6.12; 13,8).
Zmínka o smrtelném zranění, které bylo zahojeno, je možná narážkou na zranění nebo zabíti některého z
císařů. Asi nepřichází v úvahu Caesar, který byl sice zavražděn, ale nikdy se nehovořilo o jeho oživení. Někteří
míní Caligulu, který po svém nástupu na trůn těžce onemocněl, a zdálo se, že zemře, ale nečekaně se uzdravil.
Aby mohlo vše platit o tomto císaři, mění se v některých rukopisech i číslo šelmy - 666 z 13,18 na 616.
Nejpravděpodobnější je však to, že je míněna smrt Neronova, která mohla být smrtelnou ranou pro římské
impérium. Po Neronovi přišla doba rozvratů a vláda tří slabých císařů, avšak přesto byla říše posilněna za
Vespasiána, Tita a Domiciána. A toho byl dokonce autor Apokalypsy svědkem. V době Janově existovala pověst
o Neronovi redivivovi, která hovořila o tom, že Nero vlastně vůbec nezemřel. Jeho tajemný skon dal podnět
k domněnce, že jen odešel na východ k Parthům a opět se vrátí, třeba z podsvětí a ujme se vlády. Někteří to
spatřovali v osobě Domiciánově.
zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka.
13, 3b - 4
A celá země v obdivu šla za tou šelmou; klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také
před šelmou a volali: „Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“
ČTVRTÉ ZNAMENÍ
SEDMÝ BOJ DRAKA - JEHO POMOCNÍKEM JE ŠELMA ZE ZEMĚ
/ 13,11 - 18 /
OBDIV A UCTÍVÁNÍ ŠELMY
Obdiv lidí k císařské moci přechází až k uctívání, což bylo nepřijatelné pro křesťany. Třikrát se vyskytuje výraz:
„klekali“ (před drakem 13,4; před šelmou 13,4.8). Jedná se tedy přímo o božskou poctu čili o zbožštění císařů a
jejich moci. Tak lidé klesají do nejhlubšího stavu, odvracejí se od Boha a uctívají věci stvořené a lidské osobnosti
(Mt 4,10b; Ř 1,21-24).
13,5 - 6
A bylo jí dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě a měla moc po čtyřicet dva měsíce. A tak otevřela ústa a rouhala se
Bohu, jeho jménu i jeho příbytku, všem, kdo přebývají v nebi.
ROUHANÍ ŠELMY
Moc šelmy nebude však věčná. Je označena symbolickou číslovkou 42 měsíců, kterou už známe z předchozí
četby (11,2.3; 12,6.14) a která znamená dobu tísně a pronásledování, ale protože je polovinou doby dokonalé
(7 let), je dobou jen dočasnou.
Tak jako zvíře z Danielova vidění (Da 7,8.20.25) i tato šelma se rouhá. Mluví proti „Bohu, jeho jménu i jeho
příbytku, všem, kdo přebývají v nebi“. Rouhání není jen všeobecně proti Bohu, ale proti „jeho jménu“, že si
některá Boží jména a tituly přisvojuje, dále proti „jeho příbytku“, což může znamenat podle některých zneuctění
Jeruzaléma a chrámu, ale i rouhání se věřícím, kteří „jsou Božím chrámem“, a také proti nebi jako místu Božího
přebývání. Poslední rouhání je proti svatým a vyvoleným v nebi. Proti věřícím na zemi použije šelma svou moc
v pronásledování, které je tu nazváno bojem, tak jako u Da 7,21.
13,7 - 8
A bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem,
národem, jazykem i rasou; budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejíchž jména nejsou od stvoření světa
70
MOC ŠELMY
Čtyřnásobný výpočet moci šelmy nad „kmeny, národy, jazyky i rasami“ znamená univerzálnost, světovost.
Římská říše chtěla rozšířit svou moc na celé tehdy známé lidstvo, ale tento vrchol její moci bude i začátkem
jejího pádu. Všichni se účastní oslavováni a adorace této šelmy. „Budou před ní klekat“ - budou se k ní modlit!
Ani v té době, kdy je Bůh popírán, nejsou lidé bez kultu. Člověk musí něco uctívat, není-li to pravý Bůh, je to
modla, třeba v podobě absolutistické moci. Této modloslužby se však neúčastní věrní, to je ti, „jejichž jména
jsou zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka“, o níž jsme už uvažovali ve výkladu Zj 3,5.
13, 9 - 10
Kdo má uši, slyš! Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít. Ted musí
Boží lid osvědčit trpělivost a víru.
NAPOMENUTÍ
Na závěr vyprávění o šelmě z moře a před objevením se šelmy ze země je vsunuta náboženská sentence napomenutí, které je uvedeno tak jako závěrečná zaslíbení v některých listech maloasijským obcím (2,7.11.17)
a v němž máme možnost poznat hlas samotného Krista (Mt 11,15; 13,9.43). Je to výzva „Božímu lidu“ (řecky:
svatým), aby vytrvali i ve zkoušce a pronásledování. Text má dvojí variantu a také dvojí možné chápání. Buď
je to výzva k statečnému mučednictví, před nímž není možno uniknout. „Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí.
Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít“, jak uvádí náš překlad, anebo druhá možnost, že Bůh odplatí
pronásledovatelům podle jejich jednání: „Kdo odvléká do zajetí, půjde do zajetí. Kdo zabíjí mečem, mečem
zemře.“
13,11 - 12a
V tom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Z
pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc.
ŠELMA ZE ZEMĚ A JEJÍ MOC
Satan nejenom narušuje a ničí život tím, že působí prostřednictvím zneužité světské moci, ale i zneužitím moci
náboženské. Přidává
šelmě z moře (Antikristovi) pomocníka v šelmě ze země. Vypadá jako ovce, beránek, tzn. předstírá podobu
Kristovu. Když však otevře ústa, ukazuje svou dračí, ďábelskou podstatu - lež. Jan označuje tuto zlou šelmu i
jako falešného proroka (16,13; 19,20; 20,10). ,
Také Ježíš varoval kdysi před falešnými Mesiáši a lživými proroky (Mk 13,22; Mt 7,15). První šelma se vynořila
z moře, na jehož druhém břehu byl Řím. Druhá šelma vyvstala ze země. Tím se naznačuje Malá Asie a falešné
nauky a kulty zvláště v ní se prosazující. Šelma ze země představuje kněžstvo císařského kultu v Malé Asii.
Všechnu svou moc má tato šelma od šelmy prvé a té také slouží. Kněží císařského kultu byli pod vedením moci
římské říše a vše dělali pod jejím dozorem.
ČINNOST ŠELMY ZE ZEMĚ
Nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou, které se zahojila její smrtelná rána.
71
13,12b
NUTÍ OBYVATELE, ABY KLEKALI PŘED PRVNÍ ŠELMOU
Činnost druhé šelmy sestává z reklamy a propagandy kultu Antikrista. Obklopí světskou moc zdáním
náboženského posvěcení. U obyvatel země má dokonalý úspěch. Hlavně když připomíná „zahojení smrtelné
rány šelmy“ (13,3.14) a tím dokazuje její nezničitelnost.
13,13 - 14a
A činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem. Bylo jí dáno dělat znamení
ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země;
ČINÍ VELIKÁ ZNAMENÍ
V divech a senzacích lidé vidí důkazy. Nejen proroci Boží, ale i falešní proroci dělali divy (Mk 3,22; 13,22; 2Te
2,9-10). To, že „nechá oheň sestoupit na zem“, je nejen karikováním moci Eliášovy na hoře Karmel (lKr 18,38;
2Kr 1,10), ale možná i náznakem něčeho, co dovedli propagandisté na základě magie nebo umění té
doby lidem předvádět. Mohlo jít třeba o stroj, kterým podle Dio Cassia za Caliguly napodobovali blesky a
hromy.
Rozkazuje obyvatelům země, aby postavili sochu té šelmě, která byla smrtelně zraněna mečem, a přece
zůstala naživu.
13, 14b
DÁVÁ ROZKAZ K POSTAVENÍ SOCHY ŠELMY
Hrůznost svádění je i v tom, že druhá šelma nutí lidi k zhotovení sochy nebo obrazu prvé šelmy k jejímu
kultickému uctívání. Z dějin víme, že např. v Efezu byl postaven Domiciánovi nový velký chrám s jeho sochou
v nadživotní velikosti. I když Augustus v Římě zakázal císařský kult a císařové byli v Římě uctíváni až po smrti,
na východě se kult rychle šířil, a to právě uctíváním soch a obrazů císařů. Už ve Starém zákoně bylo zakázáno
uctívat věci zhotovené rukama a to i křesťané aplikovali na toto císařské uctívání.
13,15
Je jí dáno, aby do sochy té šelmy vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo
před ní nepokleknou.
OŽIVUJE SOCHU
Čím by byly všechny obrazy a sochy císařovy bez asistence a kultu císařského kněžstva? Platilo by o nich:
„Ústa mají, ale nemohou mluvit“ (2 115,5). Propaganda falešného proroka dovede oživit modly. Ze starověku
máme dokonce i zprávy o oživení soch. Jednalo se o kouzla, břichomluvu, hypnózu a jiné triky. Jsou známá
i jména mužů, kteří v této činnosti vynikli: Apollonius z Tyany, Apelles z Aškalonu na dvoře císaře Caliguly,
Simon Magus a jiní. Zdánlivě oživená socha, ve skutečnosti pak první šelma, světská moc, dává rozkaz k
pronásledování těch, kteří tento kult odmítají. Popis odpovídá i vyprávění z Da 3,5.7.15.
13, 16
A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch,
NUTÍ K NOŠENÍ ZNAMENÍ ŠELMY
Všichni lidé, představení zde ve třech skupinách, které v sobě obsahují vzájemné protivy („malí i velcí,
bohatí i chudí, svobodní i otroci“), mají patřit šelmě. Mají nosit její odznak, znamení, cejch. Není jasné, o
jaké znamení mělo jít, ale v každém případě to byla ochota šelmě sloužit a ji uctívat, doklad toho, že člověk
je v moci satanově. Zvířata i lidé bývali označováni cejchem, komu patří. Vlastníkem mohl být člověk, ale
i božstvo. Označení mělo být zřetelné: „na pravé ruce nebo na čele“, tedy na nejlépe viditelném místě těla.
Možná, že je to i narážka na židovský zvyk nosit tefilim na hlavě a na levé ruce. O důsledcích tohoto znamení
pro jeho nositele se dozvíme dále v 14,11; 16,2; 19,20 a naopak pro neoznačené v 13,17. O pečetění věrných
jsme četli v kapitole 7,3-4.
72
aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména.
13,17
NEDOVOLUJE KUPOVAT ANI PRODÁVAT NEOZNAČENÝM
Jedná se o diskriminaci těch, kteří se neúčastní státního kultu. Hospodářský bojkot („zákaz kupovat a prodávat“)
je jistě nejsilnější, neboť po delší době zkrušuje a vysiluje. Zúčastnit se naplno hospodářského a společenského
života i výhod římské říše mohli jen ti, kteří byli ochotni prokazovat božský kult císaři. Jen jako mimochodem
je nám sděleno, že označení spočívá „ve jménu té šelmy nebo číslici jejího jména“.
13, 18
To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set
šedesát šest.
ČÍSLO ŠELMY
Číslo šest set šedesát šest je šifra pro jméno člověka, kterého představuje první šelma. Židé a Řekové neměli
zvláštní znaky pro číslice. Pro tento účel používali písmena abecedy. Oblíbená byla hra pomocí tzv. gematrie
sečíst číselné hodnoty jednotlivých písmen jména a to pak vyjádřit číslem (součtem). Jen zasvěcený věděl, které
jméno to je. V Pompejích se našel nápis : Miluji tu, které číslo je 545. Tomu rozuměla jen milovaná dívka a
nikdo jiný. Spisovatel Apokalypsy možná nechtěl a ani nemohl napsat, že vidí v císaři satanského činitele a udat
přesně jméno toho císaře. Vyjádřil to však tak, že čtenáři rozuměli jeho slovu, ale nerozuměli
mu nepovolané osoby, a to hlavně stoupenci císařského kultu, a ani ten, kdo byl šelmou označen. I ze Zj 17,11 lze
poznat, kdo asi byl míněn tou šelmou. Je označena jako „osmý král“. Jak se na příslušném místě dozvíme, jedná
se o císaře Domiciána, pod jehož vládou Jan i mnozí křesťané trpěli. Při určování člověka, který je tímto číslem
míněn, „je třeba pochopit“, (13,18) a níže v 17. kapitole je psáno: „Ať pochopí ten, komu je dána moudrost“
(17,9). Je velké množství různých výkladů a výpočtů, které jsou nesprávné a jsou typickou ukázkou zneužívání
Apokalypsy proti skutečným nebo domnělým odpůrcům. O tajemství čísla šest set šedesát šest bylo v průběhu
téměř dvou tisíciletí křesťanské exegese předloženo množství zajímavých a vzájemně si protiřečících výkladů.
K vysvětlení čísla šest set šedesát šest jsou využívány staroorientálně - židovské číselné mystické představy a
číselná symbolika, jakož i dějinné narážky.
Pozoruhodné je, že vedle zřejmě původního čísla šest set šedesát šest se nalézá několik
rukopisů s číslem 616. Za touto korekturou, měnící číslo 666 na číslo 616 stojí zřejmě snaha
popsat císaře Gaia Caesara (37-41 po Kr.), většinou nazývaného Caligula, který dal postavit
svou sochu v jeruzalémském chrámě a jehož číselná hodnota řeckých písmen dává číslo 616.
G a i o s
K a i
s a
r
3 1 10 70 200 = 284 20 1 10 200 1 100 = 332
celkem 284 plus 332 = 616
Jan nechtěl asi ani vytvořit protivu k jménu IÉSOYS - Ježíš, které má hodnotu 888. Ani nešlo o protivu k 777,
což bylo číslo dokonalosti, kdežto číslo 666 je číslem zlým a protibožským, neboť obsahuje tři šestky a samo
číslo šest je nešťastné a nedokonalé, protože vzniká půlením čísla dokonalého a úplného (12) a zmenšením čísla
posvátného (7).
Jelikož je výslovně řečeno, že číslo šest set šedesát šest znamená označení člověka, zdá se, že ani pokus rozeznat
v tajemství tohoto čísla římské císařství nebo římskou říši není dostatečný. Rovněž tak není správné přímo
vypočítávat jména osob z jiných dob než z doby vzniku Apokalypsy.
Připomeňme si dva nejsolidnější výklady, které nás upozorní na císaře Domiciána. První z nich podle hebrejské
gematrie nepřímo, druhý podle řecké už přímo.
73
V
hebrejských písmenech dává nápis - Neron Késar - císař Nero právě toto číslo.
N
50
r
200
w
6
n
50
k
s
100 60
r
200 = 666
A slyšel jsem hlas z nebe jako hukot množství vod a jako zvuk mocného hřmění; a znělo to, jako když
hudebníci rozezvučí své
Nevadí při tom, že késar je bez jodu, to je v hebrejštině častější. Nejedná se však o historického císaře Nerona.
Známe pověsti o Neronovi redivivovi. V době, kdy byla Apokalypsa napsána, vládl už Domicián. Pisateli
Zjevení byl druhým Neronem, vystouplým z propasti (podsvětí) Zj 17,8. Podivným se může zdát, proč by se v
řecky psané Apokalypse mělo počítat podle hebrejských písmen, čtenáři křesťanské Apokalypsy hebrejštinu už
asi neznali.
Druhý výklad pochází z řeckého titulu císaře Domiciána. Jeho oficiální, úřední označení bylo: AUTOKRATÓR
KAISAR DOMITIANOS (nebo DOMETIANOS) SEBASTOS GERMANIKOS Nejvyšší vládce císař Domicián
uctíváníhodný vítěz nad Germány. Tento titul byl udáván ve zkratkách: A KAI DOMET (nebo DOMU) SEB GE
(nebo G). Číslo této zkratky je právě 666. Když uvedeme DOMET, pak poslední zkratka je GE; když použijeme
DOMIT, pak poslední zkratka je G. To první je pravděpodobnější:
A
KAI
DOMET
SEB
GE
1 + 31 +
419 +
207 +
8
= 666
Méně pravděpodobné je použití tzv. trojúhelníkových čísel, které bylo v době helenistické velmi známé. Z
Apokalypsy 17,11: „Ta dravá šelma, která byla a není, je osmý král“, je možné vyčíst řešení právě na základě
těchto trojúhelníkových čísel. Hodnotu takového čísla dostaneme sečtením všech číselných hodnot od 1 až
po to určité číslo. Pod číslem trojúhelníku k číslu 8 se rozumí součet všech čísel od 1 až do 8 včetně. Číslo
trojúhelníku k 8 je 36. A číslo trojúhelníku k 36 je 666. Podíváme-li se na seznam římských císařů u výkladu
veršů 13,1-3a anebo 17,10-11, pak je „osmým“ mezi nimi císař Domicián (81-96 po Kr.). Tím by podle úvah o
čísle trojúhelníku bylo pod číslem 666 možno rozumět císaře Domiciána, za jehož vlády vypuklo v Malé Asii
právě silné pronásledování křesťanů a Jan byl vypovězen na ostrov Patmos.
V
přeneseném slova smyslu a u všeobecně platného výkladu Apokalypsy by touto šelmou mohl být míněn
každý hrůzovládce, který by se svým počínáním podobal proslulému Neronovi nebo Domiciánovi. V různých
výkladech se myslilo zejména na císaře Caligulu, Trajána, Juliána Apostatu, papeže Benedikta IX. a Pavla V.,
Mohameda, Martina Luthera, Jana Kalvína, Bezu, Napoleona i Hitlera, jejichž jména po určitých manipulacích
dala číselnou hodnotu 666.
PÁTÉ ZNAMENÍ OHLÁŠENÍ SOUDU
/ 14,1 - 5 /
To, co viděl Jan ve 12. a 13. kapitole bylo znepokojující, co je napsáno ve 14. kapitole, je pro křesťany povzbuzující.
O působení satana a jeho pomocníků a přisluhovačů jsme už slyšeli. Ale musíme vidět celou odhalenou
skutečnost dobra a zla. Proto uvidíme také Krista a jeho věrné a soud nad vším zlem. Ve 14. kapitole jako by byl
střed Zjevení, před ní bylo totiž popsáno třikrát sedm vidění a po ní opět třikrát sedm vidění.
A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno
jméno jeho i jméno jeho Otce.
14,1
BERÁNEK NA SlONU
Vize Beránka na Siónu se zástupem vykoupených nepřináší žádný nový aspekt; spíše je jen shrnutím toho, co už
známe (7,1-17). Hora Sión je označení východního pahorku v Jeruzalémě, na kterém stála jebúsejská pevnost.
Od doby vystavění Šalamounova chrámu byl tento pahorek nazýván horou Sión. Sión bral významnou úlohu
v židovském očekávání konce věků a spásy (JI 3,5; 4,17). Byl místem posvátného shromáždění věrného lidu s
Bohem. Zde je tedy místem shromáždění Beránka (Krista) a jeho vyvolených, kteří jsou označeni počtem sto
čtyřicet čtyři tisíc (7,4), což je symbolické číslo, kterým je míněna celá obec svatých. Jsou označeni jménem
Beránkovým a jménem Boha Otce. V 7. kapitole se hovořilo jen o pečeti, zde je udáno i jméno. Tak jako šelma
měla své stoupence označeny (13,16-17), tak je má označeny i Beránek a Otec. V Zj 3,12 byla zmíněna tři
jména, zde dvě a v Zj 22,4 jedno.
74
14,2-3
nástroje. Zpívali novou píseň před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před starci. Nikdo nebyl schopen
naučit se té písni, než těch sto čtyřicet čtyři tisíce z obyvatel země, kteří byli vykoupeni.
ZPĚV NOVÉ PÍSNĚ
Jan slyší hlas z nebe, hukot a zpěv. Tak je popsán zpěv věřících kolem Pána. Ve zvuku hlasu by někdo mohl
spatřovat hlasy andělů, zpěv písně je zpěvem vykoupených. Vše svědčí o mohutném a slavném zpěvu (1,15;
5,9; 19,1.6). „Nová píseň“ byla už zmíněna z Zj 5,9. Je podle vzoru písní ze Starého zákona písní vítěznou (2
33,3; 96,1; 149,1; Iz 42,10; Sd 5,1n), Jen vykoupení se mohou té písni naučit, tzn. mohou ji slyšet, porozumět jí
a přivlastnit si ji. Dostalo se jim milosti, že ji mohou zpívat a radovat se z jejího obsahu. Píseň vítězné církve v
nebi povzbuzuje i církev na zemi. Vykoupení zpívají před „trůnem“ (Zj 4,3), před „čtyřmi bytostmi“ (Zj 4,6) a
před „starci“ (Zj 4,4).
14, 4 - 5
To jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Ti jako
první z lidstva byli vykoupeni Bohu a Beránkovi. Z jejich úst nikdo neuslyšel lež; jsou bez úhony.
VLASTNOSTI VYKOUPENÝCH
Čtyřnásobným způsobem charakterizuje Jan vyvolené:
a)
„neposkvrnili se se ženami, zůstali panici“ - Někteří Otcové církevní (Augustin, Jeroným) chápali
toto místo doslova, považovali pohlavní život i manželství za poskvrňující a vysoce hodnotili panictví a panenství
(Mt 19,12; Mk 12,25; 1K 7), avšak toto slovo z Apokalypsy neobsahuje nějaké podceňování ženy a manželství,
není také míněno pouze tělesně. Neboť často si musíme v Apokalypse hmotné vykládat duchovně. Může to
znamenat: být prost vší nemravnosti (2K 11,2), ba ještě víc: být volný pro Krista. Protože bible znázorňuje ráda
poměr Boha k jeho lidu jako snoubeneckou lásku a jako manželský svazek, může to znamenat také: zachovat
Bohu věrnost. Modloslužba a pohanství je věc, kterou by se křesťané poskvrnili.
b)
„následují Beránka“ - Znamená to, že žijí podle jeho vzoru, kráčejí cestou kříže (Mt 10,38; Mk
8,34; J 21,18-19), aby pak měli účast na jeho slávě (L 9,23).
c)
„první vykoupení“
- Izraelité měli ve zvyku obětovat první úrodu Bohu, nazývali ji
prvotinou
(Dt 26,1-11; Lv 23,10.17). Počet sto čtyřicet čtyři tisíc možno chápat jako
prvotinu buď ve smyslu prvé části rozsáhlé úrody (žní), anebo ve smyslu daru, to je
oběti Bohu.
d)
„nelhali“ - Neúčastnili se na prolhanosti pohanského světa. Děti lži - jsou děti ďábla (J 8,44),
pravdomluvnost je znakem věřících (Iz 53,9; Sf 3,13).
Jiným slovem „bezúhonní“ jsou shrnuty všechny jejich vlastnosti - tak se podobají Beránkovi (1Pt 1,19).
ŠESTÉ ZNAMENÍ
VIZE TŘÍ ANDĚLŮ
/ 14, 6 - 13 /
Je ohlášeno vyúčtování Boží, Boží soud. Ohlášení i provedení je popsáno jakoby najednou. Každý ze tří andělů
soudu, kteří zde vystupují (14,6.8.9), má své zvláštní poselství. Poselství Boží je tak významné, že jeden anděl ho
nestačí sám zvěstovat. Jan líčí soud jakoby v šesti stupních: ohlášení soudu, soud nad protikřesťanským světem,
nad Babylónem, Antikristem, nad satanem a nad mrtvými. Líčení soudu je jednolitý celek, který nám Jan
ukazuje z různých hledisek. Tak jako i jinde, Jan krouží neustále kolem téhož předmětu a ukazuje jej pokaždé z
jiné pozice. Soud ovšem se neděje jen v daleké budoucnosti, nýbrž koná se i v současnosti. I my se nacházíme
uprostřed soudu.
1. ANDĚL S EVANGELIEM / 14, 6 - 7 /
75
Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům
země, každé rase, kmeni, jazyku i národu,
14,6
POPIS ANDĚLA
„Ve středu nebeské klenby“ viděl Jan v Zj 8,13 letět orla, který oznamoval trojí běda. Tím je naznačeno, že
může být viditelný všem obyvatelům země. Anděl letící středem nebeské klenby, zvěstuje věčné evangelium
- radostnou zprávu. V janovských spisech je toto slovo užito jedině zde. Do poslední chvíle Bůh oznamuje a
nabízí všem lidem svou milost (Mt 24,14; Mk 13,10).
14,7
Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před
tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“
OBSAH VĚČNÉHO EVANGELIA
Oznámení „mocným hlasem“ znamená, že ho každý může slyšet. Obsah je spojen s prvým Božím přikázáním
a obsahuje to, co bylo podstatou prvokřesťanského kázání (kerygma): výzvu k pokání a uznání Boha (Sk 14,15;
17,24). A třebaže je tam řeč také o bázni a o Božím soudu, pro věřící to neznamená strach, pro ně i Boží soud
je vysvobozením. Kdo se bojí Boha, nemusí se bát světa a naopak. Soud nad lidmi, kteří přesto Boha nebudou
uctívat je popsán v kapitole 15. a 16.
2. ANDĚL OHLAŠUJÍCÍ PÁD BABYLÓNA
/ 14.8 /
a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem.
14,10b
MUČENÍ OHNĚM A SÍROU
Je to obraz vzatý z popisu zničení Sodomy a Gomory ohněm a sírou a stal se obrazem mučení, zkázy a utrpení
(Gn 19,24; Ez 38,22).
MUČENÍ PŘED SVATÝMI ANDĚLY A BERÁNKEM
Mučení není k radosti andělů a Beránka, ale asi se jedná o psychologický účinek vzhledem k zatraceným.
Potrestání před anděly je obraz vzatý ze židovstva (L 12,9; 15,10). Nesnesitelnost a narůstání muky spočívá
právě v tom, že je prožívána v přítomnosti Boží a jeho věrných, které tito zatracení neuznávali, popírali a pronásledovali. Bylo by možné to vyjádřit výrazněji: Bůh a jeho služebníci představují peklo pro zavržené.
14,11
A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím
obrazem a nechal si vtisknout její jméno.
VĚČNÝ TREST
Hrozná skutečnost pekla je zde ještě zdůrazněna jeho věčným trváním (Iz 34,9-10; 66,24; Da 12,2).
14,8
Za ním letěl druhý anděl a volal: „Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím a dal
jim pít z poháru hněvu.“
BABYLÓN
Podobné ohlášení je i dále v 18,1-3. Babylón byl již v židovském myšlení (Iz 21,9; Da 4,27) symbolem Bohu
nepřátelské mocnosti. Se svatým městem Jeruzalémem kontrastuje hříšný Babylón. Babylón je zde ovšem šifrou
pro Řím (1Pt 5,18), neboť v době prvokřesťanské už jako mocné pohanské město neexistoval. Volání anděla
je složeno z biblických slov: Iz 21,9; Jr 50,2; 51,8. Opakování slov „padl“ chce zdůraznit osvobozující jistotu.
Druhý anděl svým poselstvím připravuje to, co bude popisováno dále v kap. 17,1-19, 10.
Špatný vliv Říma na ostatní národy té doby je vyjádřen obrazem opíjení vínem a smilstvem, což může znamenat
jak uvolnění a zkažení mravů, tak také vášnivé uctívání model (Jr 51,7).
3. ANDĚL OHLAŠUJÍCÍ SOUD NAD CTITELI ŠELMY
/ 14,9 - 13 /
14,9
Za nimi letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její
cejch na čelo či na ruku,
POTRESTÁNÍ CTITELŮ ŠELMY
Třetí anděl také mocným hlasem, tedy všem slyšitelným, ohlašuje trest nad ctiteli šelmy, kteří jsou popsáni tak
jako v 13,12.16. Trest je vyjádřen starozákonními obrazy.
bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu;
VÍNO BOŽÍHO ROZHORLENÍ
Tak jako ve verši 8. hovořil Jan o Babylónu, který opíjel národy, tak nyní podobný obraz uvádí pro Boží trest. Číše
Božího hněvu a víno rozhorlení je obraz biblický: Iz 51,17.22; Jr 25,15n; 2 75,9. „Neředěné“ víno, neoslabené
vodou, je velmi opojné, tak také silný bude Boží hněv.
14,10a
76
14, 12
Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.
POVZBUZENÍ K VYTRVALOSTI
Tresty, kterých se dostane nevěrným a přisluhovatelům šelmy, jsou pro křesťany silným podnětem a
napomenutím k vytrvalosti a věrnosti až do konce. Vyplatí se „zachovávat Boží přikázání a věrnost Ježíši“.
Jakoby zde byl připomenut Starý zákon - přikázání a Zákon nový - víra v Ježíše.
14, 13
A slyšel jsem hlas z nebe: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch,
ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“
BLAHOSLAVENSTVÍ VĚRNÝCH
Hlas z nebe opět přikazuje Janovi něco zapsat. Takový příkaz dostal na začátku (1,11.19), potom zde ve středu
Apokalypsy a dostane ho ještě ke konci (Zj 19,9; 21,5). Za tímto hlasem je sám Duch Boží, tak jak bylo také
psáno v listech všem sedmi církevním obcím.
Máme zde již druhé blahoslavenství z Apokalypsy.
Prvé bylo v 1,3 a další budou ještě v 16,15; 19,9; 20,6; 22,7.14.
Tak jako Ježíšova blahoslavenství z Horského kázání (Mt 5,3-12) i toto blahoslavenství spočívá v účasti na
věčné spáse.
„Blahoslavení jsou mrtví, kteří umírají v Pánu“. Zdůrazněno je „od této chvíle“, to je nyní. Po smrti může každý,
kdo je spojen s Pánem, vejít do blaženosti a není mu třeba, aby čekal až do všeobecného, konečného vzkříšení a
soudu (2K 5,9; Fp 1,23). Je zbytečná obava o ty, kteří by zemřeli před příchodem Páně. Nebeská blaženost je zde
vylíčena jako „odpočinek“ od pozemských prací, strastí a námah. To pro souženého člověka není sice nejvyšším,
ale nejbližším štěstím. Tento odpočinek a klid není však žádným nicneděláním, nýbrž stálým svátečním dnem
77
(2d 3,7-4,11). Štěstí blažených je ještě zvětšeno přislíbením: „jejich skutky jdou s nimi“, to je jejich věrnost
Bohu, jejich vytrvalost v pronásledování jsou, obrazně řečeno, jejich průvodci do posmrtného života a vydávají
svědectví před Otcem v nebesích.
SEDMÉ ZNAMENÍ
PŘÍPRAVA A VYKONÁNÍ SOUDU
/ 14,14 - 20 /
Po třech andělích, kteří ohlašují soud, přichází Syn člověka a další tři andělé, kteří soud připravují a též provádějí.
I Syn člověka může být nazýván andělskou bytostí (Mal 3,1), a proto chceme-li i zde mít potřebné číslo sedmi
andělských bytostí, je takto chápán. Jinak by měl své ústřední místo po třech andělech soud ohlašujících a před
třemi anděli soud provádějícími.
4, syn Člověka / 14,14 /
14,14
A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce
ostrý srp.
POPIS SYNA ČLOVĚKA
V Apokalypse se hovoří dvakrát o někom, kdo je „jako Syn člověka“ (1,13; 14,14). Je to odkaz na Da 7,13; Mt
8,20; J 1,51 a míněn je Mesiáš - Kristus. Nejprve provádí soud on, dokončí ho andělé. „Oblak“ je znakem Boží
přítomnosti a slávy (2 97,2; Da 7,13;.Mt 17,5; Mk 13,26), „koruna ze zlata“ (19,12) znamená, že se objevuje
královský vítěz, „ostrý srp“ (JI ) znamená soudcovskou moc.
5. ANDĚL VYZÝVAJÍCÍ K SOUDU
/ 14,15 - 16 /
14, 15
V tom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: „Pošli svůj srp a
začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála.“
ROZKAZ K USKUTEČNĚNÍ ŽNĚ
Kristus dostává příkaz k provedení soudu od anděla. Jak tomu máme rozumět? Protože anděl přichází „z
chrámu“, tedy z Boží blízkosti, nejde o jeho rozkaz, ale o rozkaz Boží. Podle židovského pojetí je anděl viditelným
rozkazem Božím. Kristus byl vždy poslušný Otce (J 4,34; 5,19.30). Čas a hodina je tedy určena Bohem.
A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata.
14, 16
PROVEDENÍ ŽNĚ
Syn člověka vykoná soud nad zemí, který je popsán jako žně obilí. Připomíná líčení soudu prorokem Joelem
(4,13). Zně obilí vykoná Kristus sám, což připomíná, že se jedná o spravedlivé, které si odvede do svého domu
(Mt 3,12; 13,30; L 3,17).
6. ANDĚL SE SRPEM / 14, 17 /
14.17
A další anděl vyšel z nebeského chrámu a také on měl ostrý srp.
78
ANDĚL PŘIPRAVENÝ K VINOBRANÍ
Poslední soud není popsán jen jako žeň obilí, ale i jako vinobraní. Neprovádí ho Syn člověka sám, ale s
pomocí anděla (andělů) a snad i svatých (1K 6,2). I tento anděl vychází „z chrámu“, tedy od Boha. Vinobraní
bude popsáno až níže (14,19-20).
7. ANDĚL OD OLTÁŘE / 14, 18 /
14.18
A jiný anděl vyšel od oltáře a ten měl moc nad ohněm. Zavolal mocným hlasem na toho, který měl ostrý srp:
„Pošli svůj ostrý srp a skliď hrozny na vinicích země, neboť víno dozrálo.“
ROZKAZ K USKUTEČNĚNÍ VINOBRANÍ
Poslední anděl nese Boží rozkaz „od oltáře“ andělovi, který bude provádět vinobraní, jako ho nesl i před tím
anděl z chrámu Synu člověka, který prováděl žeň.
Při rozlomení páté pečeti jsme se dozvěděli o „duších pod oltářem“. Souvislost mezi Zj 6,9-11 a 14,18 dokazuje,
že nyní bylo volání mučedníků pod oltářem i modlitby posvěcených (8,3-4) vyslyšeny.
14,19a
Tu hodil ten anděl svůj srp na zem a sklidil víno země.
PROVEDENÍ VINOBRANÍ
Proč následuje druhé svržení srpu, přestože byla zem už požata srpem prvým? Snad proto, že sklizní obilí
je míněn soud Boží nad lidem Božím a obrazem sklizně vína je míněn soud nad zatracenými. Bývá ovšem v
Apokalypse často zvykem mluvit o téže věci rozmanitým
způsobem. Obraz dvou úrod pochází ze starého palestinského zemědělského roku, který počítal s dvěma
úrodami (žní obilí a sbíráním hroznů).
14, 19b - 20
A uvrhl je do velikého lisu Božího hněvu. A v lisu za městem byly hrozny stlačeny a vytékající krev
dosahovala až po uzdy koní na vzdálenost sto šedesát mil.
LIS BOŽÍHO HNĚVU
Víno je vhozeno do lisu. Už Iz 63,3 oznámil, že lis je místem ničení nepřátel. O lisu Božího hněvu hovoří Joel
4,13. Je tím znázorněna hrůza soudného dne. Bůh je nejen milosrdný, ale i spravedlivý a přísný. On nedovoluje,
aby se s ním žertovalo. S tím musíme počítat. Proto se hovoří o „Božím hněvu“ (Ř 1,18; Zj 15,7; 16,1.19; 18,3).
Kdo bude šlapat tento lis Božího hněvu, je ukázáno až v 19,15.
Lisování „za městem“ vychází z obyčeje, že za městem bývaly páleny mrtvoly, a tak i Boží soud nad nevěrnými
bude za oním městem.
Město není jmenováno, ale může jím být míněn pouze Jeruzalém, který je pro věrné místem útočiště a svatým
okrskem záchrany. Podle židovské představy se měl Boží soud konat mimo Jeruzalém buď v údolí josafatském
(JI 4,2.12), nebo na Olivové hoře (Za 14, 2-12).
Izrael bude zachráněn na svatém místě (Za 14,21).
Barva vína výstižně představuje krev. V návaznosti na Iz 63,3 je to sám Kristus, který bude v „rouchu postříkaném
krví šlapat lis Božího hněvu“ (Zj 19,13.15). Líčení mohutného proudu krve je vyňato z mimobiblických
židovských apokalyps. V Knize Henochově (100,3) čteme: „kůň se brodil až k hrudi v krvi hříchu a vůz se topil
až po vrchol“.
Tento soud bude ještě popsán v 19,11-20,15. Číselný údaj 160 mil, 1600 stadií (1 stadie je 192 m; přibližně
tedy 300 km) mohl znamenat délku Palestiny, která měřila od severu k jihu (od Tyru až k egyptské hranici)
1664 stadií. Tak soudil už sv. Jeroným. Chápeme-li však celou scénu v přeneseném smyslu, pak je tím míněn
celý svět, neboť násobek čísla čtyři symbolizuje svět (4 x 4 x 100). Jen ten, kdo zůstane „v městě“, nepřijde do
„lisu“.
79
PÁTÉ VIDĚNÍ:
SEDM NÁDOB BOŽÍHO HNĚVU
/ 15,1 - 16,21 /
SEDM ANDĚLŮ S NÁDOBAMI POHROM
/ 15.1 - 8 /
V kapitole 6. jsme byli svědky hrůz šesti pečetí, v kapitole 8. hrůz šesti polnic; nyní máme před sebou hrůzy
sedmi nádob Božího hněvu. Mezi všemi těmito hrůzami je myšlenková souvislost, a v tomto posledním vidění
i stupňování. Vidění v Apokalypse jsou uváděna spíše cyklicky než chronologicky. V pečetích, polnicích i nádobách hněvu se nám představují tytéž věci, ale vždy z nového hlediska. I to je charakteristické pro apokalyptický
sloh - stále větší stupňování. Průběh Božího soudu je očekáván se stále větším napětím. Obsahem pátého vidění
je nejprve úvod (kapitola 15) a pak vylití nádob hněvu (kapitola 16).
15.1
A viděl jsem na nebi jiné znamení, veliké a podivuhodné: sedm andělů, kteří přinášejí sedm posledních pohrom
- jimi se dovrší Boží hněv.
NADPIS CELÉHO PÁTÉHO VIDĚNÍ
Vidění „sedmi andělů, kteří přinášejí poslední pohromy“, je nazváno „znamení“, tak jako i vidění „ženy“ a
„draka“ v Zj 12,1.3. Výslovně se připomíná, že jsou to pohromy „poslední“, takže po nich už bude jen pohroma
věčná a trvalá - Boží soud. Těmito pohromami „se dovršuje Boží hněv“ nad špatným životem lidstva. Bůh
ovšem ještě nyní chce, aby se lidé obrátili a činili pokání. Ale lidé se bohužel zatvrzují a stupňují své hříchy až
k rouhání (16,9. 11.21).
15.2
Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili
se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny
VÍTĚZOVÉ OSLAVUJÍCÍ BOHA
Jan obrací naši pozornost od andělů s pohromami k vidění vítězů
oslavujících Boha. „Stojí na jiskřícím moři“. Některé překlady hovoří o „skleněném moři“. O jiskřícím moři
„jako křišťál“ byla už řeč v Zj 4,6. Bylo tam obrazem vznešeného nebeského klidu. Zde je moře „planoucí
ohněm“, což může připomínat soud, který se pod ním bude dít na zemi. Podle Gn 1,9 to mohou být „vody pod
nebem“, z nichž podle tehdejších představ přicházely deště, ale i blesky a oheň. Zmínka o tomto moři může být
ovšem i v souvislosti s tím, co se dozvíme později o Mojžíšově písni, která byla zpívána zachráněnými Židy po
přechodu Rudým mořem (Ex 15). Nyní stojí na jiskřícím moři ti, „kteří zvítězili nad šelmou“ (13,2), „nesklonili
se před jejím obrazem“ (13,14-15) a „nenechali se označit číslicí jejího jména“ (13,17). Jsou to mučedníci a ti,
kteří vytrvali, nedali se donutit k odpadu a zachovali věrnost Kristu. Budou zpěvem oslavovat Boha a mají
proto „Boží loutny“, tak jako starci oslavující Beránka (5,8).
a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu:
„Veliké a podivuhodné jsou tvé činy,
Pane Bože všemohoucí;
spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty,
Králi národů.
Kdo by se nebál tebe, Pane,
a nevzdal slávu tvému jménu,
neboť ty jediný jsi Svatý;
všechny národy přijdou a skloní se před tebou,
neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“
15,3 - 4
PÍSEŇ MOJŽÍŠOVA A BERÁNKOVA
V Zj 5,9 a 14,3 jsme četli o zpěvu „nové písně“. Zde je píseň nazvána „písní Božího služebníka Mojžíše a písní
Beránkovou.“ Jedná se o jednu píseň, píseň křesťanských vítězů, která je podobná písni, kterou zpíval Mojžíš
po záchraně svého lidu před pronásledováním faraóna, a je složena z citátů Starého zákona. Poukaz na Beránka
by mohl být skrytým odkazem na velikonočního beránka, jehož krví byly před odchodem z Egypta pomazány
obě veřeje a práh dveří (Ex 12,22). Novozákonní svědci vědí, že byli zachráněni Kristem - Beránkem.
Bůh je v písni nazván „Všemohoucí“ jako v Zj 1,8. V písni jsou především opěvovány Boží činy (podobně jako
v Ž 111,2; 139,14
a 1Pa 16,9). Je též oznámeno, že se Bohu budou klanět a oslavovat ho všechny národy, tak jako v Ž 86,9 a Mal
1,11.
15.5
Potom jsem viděl, jak se otevřela svatyně stánku svědectví v nebi a vyšlo sedm andělů, přinášejících sedm
pohrom;
SEDM ANDĚLŮ, PŘINÁŠEJÍCÍCH POHROMY
V následujících verších bude popsána příprava k vylití nádob pohrom. Pohromy budou Božím trestem, proto i
andělé, kteří je nesou, přicházejí od Boha, což je zde znázorněno tím, že přicházejí ze „svatyně stánku svědectví
v nebi“. Tento nebeský chrám byl již zmíněn v Zj 11,19.
15.6
byli oděni kněžským rouchem, čistým a zářícím, a kolem prsou měli zlaté pásy.
ODĚV ANDĚLŮ
Sedm andělů je oděno kněžskou a královskou hodností a důstojností (lněné bílé roucho a zlatý pás). Celý popis
je asi podle Ez 9,2; Da 10,5 a též Zj 1,13; 19,8.14.
15.7
Jedna ze čtyř bytostí před Božím trůnem podala těm sedmi andělům sedm zlatých nádob naplněných
hněvem Boha, živého na věky věků.
PŘEDÁNÍ NÁDOB HNĚVU
Prostředníky mezi Bohem a anděly byly čtyři bytosti, zmíněné už v Zj 4,6-8. Jedna z těchto bytostí předává
andělům „sedm zlatých nádob naplněných hněvem Boha“. Jsou symbolem trestající soudní Boží moci. To, co
nastane, není jen výsledkem činnosti přírodních živlů, ale děje se na Boží rozkaz.
15.8
Svatyně byla naplněna oblakem slávy a moci Boží, takže nikdo nemohl vstoupit do svatyně, dokud se
nedokoná sedmero pohrom, které přináší těch sedm andělů.
NIKDO NEMŮŽE VSTOUPIT DO SVATYNĚ
Scéna chrámu naplněná „oblakem slávy a moci Boží“ (dýmem, podle jiných překladů) připomíná Ex 40,3435 a především Ez 10,4
10,4 a Iz 6,4; 1Kr 8,10; Ez 44,4), kde oblak znamená Boží moc, slávu a přítomnost. Kde je takto Bůh přítomen,
tam nemůže svévolně vstoupit nikdo druhý. Nyní „nikdo nemůže vstoupit do svatyně“, už nemůže nikdo Boha
ovlivnit ani přímluvnými modlitbami. Už je pozdě. Milosrdná láska Boží je nyní uzavřena. Nastupuje Boží
spravedlnost, která se projeví jako trestající vylitím nádob hněvu.
80
81
HRŮZY SEDMI NÁDOB
/ 16,1 - 21 /
16,1
A slyšel jsem mocný hlas ze svatyně, jak praví sedmi andělům: „Jděte a vylejte těch sedm nádob Božího hněvu
na zem!“
ROZKAZ K VYLITÍ NÁDOB
Tím, že andělé přicházeli z nebeské svatyně a od jedné z bytostí dostali nádoby hněvu, bylo naznačeno, že vše
se děje z dopuštění a rozkazu samotného Boha. Jasně je to vysloveno i „mocným hlasem ze svatyně“, který dává
rozkaz k „vylití nádob Božího hněvu na zem“. Je to hlas samotného Boha, neboť nikdo jiný neměl v této chvíli
přístup do svatyně (15,8).
Pohromy, které přijdou při vylévání nádob, jsou sestaveny na základě egyptských ran. Je tomu podobně jako při
hrůzách šesti polnic v kap. 8 a 9. Už rabíni čekali na konci věků zopakování egyptských ran.
Troubení polnic a vylévání nádob můžeme porovnat takto:
troubení:
nádoby:
postižena je:
1. krupobití a oheň z nebe
1. vředy na lidi
země
2. moře se změnilo v krev
2. moře se změnilo v krev
moře
3. otrávení vod
3. vody se změnily v krev
prameny a řeky
4. zatmění hvězd
4. výheň slunce
hvězdy a slunce
5. kobylky
5. tma na zemi
země
6. vojska od Eufratu
6. králové od východu (Eufratu)
lidé
7. blesky, hromy, země třesení 7. blesky, hromy, zemětřesení
lidé
a krupobití
a krupobití
Z přehledu je vidět úplná shoda u pohromy 2., 3., 6., 7., částečná shoda u 4. a 5. Odchylka je jen na začátku u
1. U hrůz polnic je postižena vždy jen třetina, nyní je postiženo celé stvoření. Tím je vyjádřeno stupňování a
zostření katastrofální situace. Božímu soudu nic a nikdo neunikne.
První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vřed padly na lidi označené znamením dravé
šelmy a klekající před jejím obrazem.
16, 2
Třetí vylil svou nádobu na řeky a prameny vod: a změnily se v krev.
VYLITÍ TŘETÍ NÁDOBY
Třetí pohroma Božího hněvu připomíná také první egyptskou ránu (Ex 7,14-25). „Třetí anděl vylil svou nádobu
na řeky a prameny vod: a změnily se v krev“. Nejen voda mořská, ale i pramenitá se mění v krev, stává se
nepoužitelnou, takže jsou postiženi lidé i zvířata, kteří jsou na tuto vodu odkázáni. Můžeme si připomenout,
že člověk, který nechce pít „krev Kristovu“, dávající život a věčnost (J 6,54), musí teď zahynout žízní, anebo pít
krev doby konce, přinášející smrt.
16,5
Tu jsem slyšel, jak praví anděl, který má moc nad vodami: „Spravedlivý jsi, Bože, svatý, který jsi a kterýs byl,
že jsi vynesl tento rozsudek:
HLAS ANDĚLA VOD
U třetí pohromy si připomeneme dva hlasy, které nám vysvětlí, že to, co se děje, je spravedlivé. Spravedlnost
Boží musí být chválena. Jan nejprve slyší „anděla, který má moc nad vodami“, později „hlas od oltáře“. Podle
židovských představ měly rozličné živly své anděly (anděl světla, anděl moře, anděl tmy, anděl deště, anděl
krupobití, anděl dozrávání ovoce, anděl početí, anděl různých živlů apod.).
Těm, kdo prolili krev svatých a proroka, dal jsi pít krev; stalo se jim po zásluze!“
16, 3
Druhý vylil svou nádobu na moře: a změnilo se v krev jako krev zabitého a všechno živé v moři zahynulo.
VYLITÍ DRUHÉ NÁDOBY
Druhá pohroma Božího hněvu připomíná první egyptskou ránu (Ex 7,14-25). Moře se mění v krev a vše živé
v něm zahynulo. Moře bylo ve starověkých představách místem zla a obav. Z moře vyšlo zlo (první šelma
vystoupila z moře - Zj 13,1), nyní jsou zničena všechna mořská zvířata. Mohli bychom si připomenout i symboliku krve; zatímco ve Starém zákoně krev obětních zvířat a v Novém zákoně „krev Kristova“ představovaly
očištění od hříchu, záruku spasení a záchrany, zde se stává krev viditelným znamením zhouby. Ten, kdo se
nechce nechat posvětit a zachránit krví Spasitele, bude nyní jinou krví uvržen do záhuby.
82
16,6
TREST ZA PROLITOU KREV MUČEDNÍKŮ
V chvalozpěvu na „spravedlivý rozsudek Boží“ anděl vod vysvětluje, že prolitá krev, která volá k nebi, žádá
zadostiučinění. Lidé prolévali krev „svatých a proroků“, míněni jsou především prvokřesťanští mučedníci; nyní
se musí „napít této krve“, přijmout tento trest.
A od oltáře jsem slyšel hlas: „Ano, Pane Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy.“
VYLITÍ PRVÉ NÁDOBY
Prvá pohroma Božího hněvu připomíná šestou egyptskou ránu (Ex 9,8-12). Tehdy byli postiženi jen Egypťané,
nyní lidé uctívající šelmu a „označení znamením dravé šelmy“. Trest v podobě vředů je hrozný (vředy jsou „zlé
a zhoubné“). Starověký člověk se zvláště obával vředů, neboť neznal jejich podstatu a neuměl je léčit. Můžeme
si z dějin připomenout, že např. za Nerona zemřelo na třicet tisíc lidí na mor. Je skutečně zvláštní souvislost
mezi hříchem a potrestáním. Hrdě nosili přívrženci a ctitelé šelmy její znamení na čele a na rukou. A nyní totéž
jejich tělo je postiženo ošklivými vředy, znamením Božího hněvu. Projev hříchu je mnohdy viditelný i na těle
hříšníka. Celý člověk - jeho tělo, duše a duch, je vrženo do pohromy.
16,4
16,7
HLAS OD OLTÁŘE
Druhý chvalozpěv zní od oltáře. Je to hlas duší mučedníků pod oltářem, o nichž jsme četli v Zj 6,10 a kteří volali
po soudu za svou prolitou krev.
Nyní uplynula „krátká doba“ (6,11), kterou museli přetrpět, než nastane „pravý a spravedlivý Boží soud“.
Čtvrtý anděl vylil svou nádobu na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidí svou výhní.
16, 8
VYLITÍ ČTVRTÉ NÁDOBY
Jestliže při zatroubení čtvrtého anděla nebeská tělesa ze třetiny potemněla (8,12), pak při vylití čtvrté nádoby
naopak „slunce spaluje lidi svou výhní“. Slunce bylo stvořeno k tomu, „aby dávalo světlo“ a je nazváno „dobrým“
(Gn 1,15.18). Nyní se stává nástrojem Božího trestu nad špatnými lidmi. Lidé, kteří už neměli k dispozici
žádnou vodu, jsou nyní ještě páleni výhní slunce. Hříšník shoří před Boží spravedlností.
16.9
Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se,
aby mu vzdali čest.
83
LIDÉ PROKLÍNAJÍ BOHA
Podivná je reakce zatvrzelých. „Lidé se neobrátili“, ale naopak „proklínali Boha“. Bůh dává možnost k pokání a
jeho tresty mají k němu lidi dovést. Bohužel lidé ve své zatvrzelosti „nevzdali Bohu čest“.
Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma,
16,10
VYLITÍ PÁTÉ NÁDOBY
Pátá pohroma Božího hněvu připomíná devátou egyptskou ránu (Ex 10,21 - 23). Pátá „nádoba je vylita na trůn
šelmy“. Je zasaženo centrum a nejchoulostivější místo moci zla. V satanském království „nastává tma“. Je zasažen
císařský Řím a z toho se zatmělo v celé říši. V historickém pojetí je tady narážka na soumrak pohanského Říma,
jehož lesk a slávu lidé tak obdivovali.
16,11
lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů.
LIDÉ SE ROUHAJÍ BOHU
Ctitelé šelmy měli možnost poznat slabost a zlo šelmy i jejího království. Ale ani v této bezvýchodné krizi a
hodině „se neodvrátili od svých činů“. Bezmocný vztek a zahořknutí uctívačů šelmy, kteří nyní poznávají vedle
svých četných utrpení a „trýzněni vředy“ (16,2) ještě svou bezmocnost, je popsán velmi působivě: „hryzali se
bolestí do rtů“. Tma je slepotou srdce a urputné zatvrzelosti.
16,12
Šestý anděl vylil svou nádobu na velikou řeku Eufrat: a její voda vyschla, aby byla připravena cesta králům od
východu slunce.
VYLITÍ ŠESTÉ NÁDOBY
.
I
Šestá pohroma Božího hněvu připomíná něco z druhé rány egyptské (Ex 8,1-7), kde Mojžíš vztahuje svou
ruku na egyptské vody. Je možné si též vzpomenout na porážku historického Babylóna perskými vojsky r. 539
př. Kr. Podle Herodota král Kýros dobyl Babylón tím, že svedl vodu Eufratu do jiného řečiště mimo Babylón a
vyschlým řečištěm se dostala perská vojska vítězně do města. Židům v babylónském vyhnanství toto vítězství
krále Kýra přineslo svobodu (Iz 44,27-28).
Anděl vylije nádobu „na velikou řeku Eufrat“. Eufrat, o němž jsme už četli v 9,14, byl jako velká řeka pro římskou
říši přirozeným ochranným valem. S odvoláním na Parthy, kteří jsou zde nazváni „králové od východu slunce“
a kteří představovali v druhé polovině prvního křesťanského století velké nebezpečí na východní hranici římské
říše, je nyní řečeno, že po „vyschnutí vody“ Eufratu nebudou Parthové již nikým zadržováni a zničí římskou
říši. Tento poukaz, vztahující se historicky na současníky, má však být chápán i v přeneseném smyslu. Tak jako
již nebude existovat pro římskou říši přirozený ochranný val, tak se již nebude moci ani jiná démonická říše za
něčím skrývat. Říše Antikristova je tímto beznadějně vystavena útoku a zániku.
A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z úst lživého proroka vystoupili tři nečistí duchové, podobní
ropuchám.
16,13
( 145 )
TŘI NEČISTÍ DUCHOVÉ
Jan vidí „tři nečisté duchy, vystupující z úst draka, šelmy a falešného proroka“. O drakovi a dvou šelmách jsme
se už dozvěděli v kapitole 12-13. Falešný prorok zde zastupuje druhou šelmu ze země. Protibožská fronta
je nyní rozmnožena o tyto tři démonské duchy, jejichž nečistota, velkohubost a nadutost jsou „charakterizo84
vány jako „podobní ropuchám“. Žába platila nejen za ošklivou, ale i za nečistou. V Persii byla považována za
nositelku nemocí a smrti.
16,14
Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáždili k boji v
rozhodující den všemohoucího Boha.
ÚLOHA NEČISTÝCH DUCHŮ
Mají za úkol, aby zázračnými znameními spojili všechny krále země k boji proti Bohu a Mesiáši. Na konci
světa se např. v knize Henochově očekává boj králů země proti Jeruzalému. Ale i boj této aliance proti Bohu je
předem prohraný. Boj nastane v den, který nese jméno dne Božího: „den všemohoucího Boha“ (2Pt 3,12).
„Hle, přicházím nečekaně jako zloděj!
Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat,
aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“
16, 15
VÝZVA K BDĚLOSTI
Kdy nastane tento den soudu a boje? Nevíme. Křesťané jsou nabádáni k bdělosti. Tak jako před sedmou pečetí a
sedmou polnicí máme zde vložku, která před vylitím sedmé nádoby hněvu přerušuje předchozí sled myšlenek.
Promlouvá tu sám Ježíš, což je v knize Zjevení krom začátku (l,17n) a konce (22,12-16) jedinečné. Tak jako
kdysi poučoval Ježíš své učedníky, že mají bdít, neboť jeho příchod bude jako příchod zloděje (Mt 24,42; Mk
13,33), tak hovoří i zde. „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj“. To říkal i obci v Sardech (3,3). Podobně psal i
sv. Pavel (1Te 5,2).
Bdělost je předpokladem blaženosti. Ježíš Kristus zde pronáší další své blahoslavenství, které je v Apokalypse.
A to už třetí. Viz přehled u 1,3. Pán váže blaženost na bdělost (L 12,37) a na uchování si čistého šatu (Mt 22,12).
Šatem může být míněna milost
( 146 )
Boží, kterou mají věřící střežit a uchovat a neztratit ani na okamžik, jak bylo připomenuto i obci v Sardech (3,45). Možná, že bdělost je zde spojena s oblečením i z toho důvodu, že při pohodlí bylo zvykem odkládat šaty.
Člověk tedy má bdít, aby při náhlém příchodu Páně nebyl zastižen jako lenošící a nemusel shánět šaty, nebo
dokonce nezůstal „nahý a nebylo vidět jeho nahotu“.
Shromáždili ty krále na místo, zvané hebrejsky Harmagedon.
16, 16
HARMAGEDON
Místo, kde se shromáždí králové k poslednímu boji, je nazváno hebrejsky Harmagedon. Je to místo spíš
symbolické než topografické, které připomíná některé staré události a boje, jež jsou předobrazem této poslední
bitvy. Je to jméno nejenom hrůzné, ale i potěšitelné, neboť vítězství bude na straně Boží. Podle jiných překladů
krále shromáždí na tomto místě „anděl“. Ve verši 14. jsme slyšeli, že je shromáždí „tři ďábelští duchové,“ což
se nám zdá pochopitelnější. Jinde je to nejmenovaný a neurčený anděl, možná, že anděl se šestou nádobou
pohrom, možná, že jiný. Chce se tím naznačit, že i toto shromáždění odbojných králů není bez dopuštění Boha,
který má vše v rukou a jedná prostřednictvím andělů.
Místo eschatologického rozhodujícího boje je nazváno „Har Magedon“. K vysvětlení tohoto jména, které
se v celém svatém Písmě vyskytuje pouze zde, byla předložena četná řešení, z nichž však žádné nenalezlo
všeobecného uznání. Při hledání hebrejské předlohy tohoto jména máme čtyři možnosti, z nichž ta prvá je asi
nejpřesnější:
1)
85
har m’giddón - to znamená: Hora Magidon. Protože však v Palestině v rovině Jizreel ( Ezdrelon ) je jen
rovina Megido, nebo město téhož jména (Megiddo), navrhují někteří čísti:
2) ar m‘giddón - to znamená: Město Megido - a čtou zde Armagedon.
Jiní zase myslí na
3) ara m’giddón - to znamená: Krajina megidská.
Je možno číst i jako
4) har moed - to znamená: Hora shromáždění (setkávání) Iz 14,13. Megido (v Septuagintě také nazváno
Magedon, nebo Maggedo) bylo významnou pevností na jednom severním výběžku pohoří Karmel,
PŘÍRODNÍ KATASTROFY
Vylití sedmé nádoby je popsáno jako pohromy způsobené přírodními katastrofami: „blesky, hřmění, burácení
a zemětřesení“. O těchto pohromách byla řeč v Apokalypse i na jiných místech (4,5; 8,5; 11,13.19). Zde však
je neštěstí ještě vystupňováno a je to připomenuto i citováním Da 12,1: „jaké dosud nebylo“. Zemětřesení
představuje nejvyšší možný trest a bylo nejobávanější metlou hlavně tehdejších východních krajin. V
apokalyptickém popisu je rozšířeno na celý svět.
z níž může být ovládnuta rovina Ezdrelon, rozkládající se na sever odtud a důležitým bojištěm starověku.
Můžeme připomenout, že tímto místem procházely i armády středověku a novověku. Starému zákonu, který
na několika místech mluví o Megidu, je však výraz Hora (pohoří) u Megida cizí. Bylo to opevněné město v
Jizreelské nížině, sídlo jednoho z kanaánských panovníků (Joz 12,21). Podle Sd 5,19 zpívala Debora vítěznou
píseň po vítězství Izraelitů při Vodách megidských. Šalamoun tu budoval opevnění (1Kr 4,12; 9,15; lPa 7,29).
V Megidu zemřel judský král Achazjáš, pronásledovaný Jehuem (2Kr 9,27). Ale nejvíce se vryla do myslí
Izraelitů vzpomínka na Megido v souvislosti s králem Jošijášem, který se postavil proti egyptskému králi
(faraónovi) Néchoovi (Néko) a ten ho v Megidu zabil (2Kr 23,29). Podle 2Pa 35,20-27 tam byl jen postřelen,
ale zemřel po převozu do Jeruzaléma. Jeho boj s faraónem je chápán v bibli jako neposlušnost Boha.
Faraón Nécho táhl bojovat dále na východ. Jeho cílem byl Eufrat a není bez zajímavosti, že tato řeka je také
jmenována v událostech po vylití šesté nádoby Božího hněvu. Z toho můžeme vyvodit poučení: U Megida byl
poražen ten, kdo bojoval proti Bohu a jeho úmyslům.
V době římské vlády byla v Megidu a jeho okolí římská posádka a od ní dostalo i město jiné jméno Legio.
Jméno Megido se v té době vytratilo, proto musil Jan upozorňovat na jeho hebrejský název.
Jestliže chceme chápat Harmagedon jako horu nebo nějaký vrch u Megida, pak můžeme připomenout horu
Karmel, typickou pro okolí Megida. Podle lKr 18 tam zvítězil Eliáš nad pohanskými kněžími a tak nám může
tato hora opět připomenout marný boj odpůrců božích a jejich porážku.
Dále můžeme poznamenat, že shromáždění protibožských sil na hoře Megido (Harmagedon) je protějškem
shromáždění přívrženců Beránka na hoře Sión (Zj 14,1; Žd 12,22).
Harmagedon hraje významnou úlohu v propagandě Svědků Jehovových, kde je ztotožňován s budoucí světovou
jadernou válkou. My si musíme připomenout, že ho nemůžeme chápat jako geografické označení, nýbrž v
přeneseném smyslu jako místo shromáždění ďábelského vojska. Harmagedon by mohl být tedy nejvhodněji
vyložen jako symbol porážky protibožských sil. V dalších kapitolách Zjevení Jan o této porážce hovoří, ale už
bez udání jména místa
(19,19.21). Je tedy typem a symbolem Božího vítězství na konci dějin nad všemi nepřáteli.
Sedmý anděl vylil svou nádobu do ovzduší a z chrámu od trůnu zazněl mocný hlas: „Stalo se!“
16,17
VYLITÍ SEDMÉ NÁDOBY
Sedmá pohroma Božího hněvu připomíná sedmou egyptskou ránu (Ex 9,13-35) a také události, které se už
daly při hrůzách sedmé polnice (11,19). „Nádoba je vylita do ovzduší.“ Dosavadní pohromy zasahovaly jen
zemi, nyní se jedná i o ovzduší, ale pohromy z něho zasáhnou také lidi a zemi. Už v Zj 11,15 se v nebi ozvaly
hlasy oznamující, že Bůh se ujal vlády, nyní je slyšet hlas přímo z nebeského „chrámu a od trůnu“. Je to přímo
hlas Boží, který oznamuje konec. Zvolání „Stalo se“ má naznačit, že jsou skončeny tresty, které měly před
koncem přimět bezbožné lidstvo k polepšení. Podobné slovo zaznělo z kříže při smrti Ježíšově: „Dokonáno je“
(J 19,30), znamenalo tehdy pro lidstvo naději na vykoupení. Nyní od Božího trůnu znamená pro neobrácené
soud a konec. Totéž slovo bude ještě vysloveno při stvoření nové země a nebe (21,6).
16, 18
A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi;
tak silné bylo to zemětřesení.
86
16, 19
A to veliké město se roztrhlo na tři části a města národu se zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal
mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu.
POSTIŽENÍ BABYLONU A POHANSKÝCH MĚST
„Velikým městem“ a „velikým Babylónem“ se v Apokalypse míní především pohanský Řím. Zemětřesením
je toto město „roztrženo na tři části“, což znamená jeho rozdělení, jeho nejednotu a tím i předzvěst zkázy a
zániku. Tento pád byl ohlášen už v Zj 14,8 a bude podrobněji ještě popsán v Zj 17,1-19,10. „Města národů“
- to je spojenců Říma - se při tomto Božím trestu „zřítí“ úplně. Nejednota v hlavním městě a těžké pohromy v
městech provinčních jsou předzvěstí brzkého pádu impéria. V prorocké mluvě obrazů lze chápat zemětřesení
také duchovně jako otřesy lidských pořádků a násilné převraty. „Bůh si vzpomněl“ na zločiny této moci a mocnosti a „dal mu pít z poháru vína trestajícího hněvu“ (Zj 14,10; 19,15; Jr 4,26; 25,15.16; Na 1,6).
Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy,
16,20
MIZÍ OSTROVY A HORY
Po rozlomení šesté pečeti (6,14) hory a ostrovy „nezůstaly na svém místě“, zde „zmizely“. Země je takřka
srovnána. Při posledním světovém soudu (20,11) zmizí celá země i nebe. Tímto obrazem je vykreslena nestálost
všeho na zemi a nepevnost základů lidské společnosti (Ez 26,15-18).
na lidi padaly z nebe kroupy těžké jako cent; a lidé proklínali Boha za pohromu krupobití, protože ta
pohroma byla strašná.
16,11
KRUPOBITÍ
Krupobití je ničivý přírodní úkaz a starověký člověk se ho nejen bál, ale připisoval mu až démonický význam.
Hrůzy sedmi polnic (11,19) i hrůzy sedmi nádob končí krupobitím. Velikost tohoto trestu je naznačena
„kroupami těžkými jako cent“. Váha je uvedena v řeckém textu „talantiaion“, to je asi 40 kg.
Tak jako po vylití čtvrté a páté nádoby Božího hněvu i nyní se lidé nepolepšili, ale dokonce „proklínali Boha“.
Byla to poslední příležitost zapůsobit na lidstvo výchovným trestem. V trestech, které po sobě následovaly, byla
neustále nabízena milost těm, kdo se polepší. Nyní je už vše marné. Při předchozích trestech bylo uvedeno, že
se lidé „neobrátili“, nyní už se o tom nemluví, neboť účinek byl právě opačný, než by měl být. Dále už přijde
trest konečný a nezměnitelný.
ŠESTÉ VIDĚNÍ:
SOUD NAD NEVĚSTKOU
A PÁD BABYLÓNA
/17.1-19.5/
V šestém vidění se podrobněji znovu líčí to, co už bylo řečeno při vylití sedmé nádoby, která postihla „veliký
Babylón“, jímž je v historickém pojetí chápán Řím a symbolicky každé město - mocnost a moc, která je mu
podobná především v násilí, nemravnosti a pohanství. Pro správné pochopení je třeba si připomenout, co
znamenal dávný Babylón. Podle biblického vyprávění (Gn 11) se v něm lidstvo spojilo proti Bohu. Stavělo věž
87
až do nebe, ale babylónská věž padla a došlo ke zmatení jazyků lidstva. Historické město Babylón bylo hlavním
městem novobabylónské říše, která zničila na čas i judské království. Toto město se stalo pro Židy typem
světové moci, násilí, požitkářství a pohanství. V době napsání Apokalypsy byl takovým světovým městem Řím,
který si v ničem s Babylónem historickým nezadal a který pronásledoval první křesťany. Tento Babylón - Řím
je v Apokalypse opět typem, všeobecně platným příkladem pro kterékoliv světové město všech dob až do konce
světa, které si počíná podobně. Nejde tedy o Řím jako takový, jako město nebo jako říši, ale o hodnotu, kterou
mělo. Apokalypsa neodsuzuje a nezavrhuje stát a jeho moc jako takové, nýbrž jen zneužívání moci.
17. a 18. kapitola patří úzce k sobě, ale těžko v ní nalézáme nějaké přehledné schéma. Jan zde popisuje soud
nad satanskou a zvrácenou mocí v dvojitém obraze: chlípné nevěstky a města Babylónu v protikladu k nevěstě
Beránkově a svatému městu (21,2). Nejprve spatří Jan obraz nevěstky sedící na šelmě (17,1-6), pak mu anděl
podá vysvětlení (17,7-18) a nakonec bude vylíčen soud nad Babylónem, nad nímž jeho společníci naříkají,
zatímco vyvolení v nebi se radují (18,1-19,5).
Pokud by někdo chtěl i v tomto vidění najít schématické rozdělení podle čísla sedm, pak lze konstatovat
následující sedmero dílčích vidění:
1.
Vidění nevěstky Babylón
(17,1-18)
2.
Oznámení soudu nad Babylónem
(18,1-3)
3.
Výzva Božímu lidu k útěku
(18,4-8)
4.
Trojnásobné naříkání nad pádem Babylóna
(18,9-19)
5.
Výzva, k radosti
(18,20)
6.
Provedení soudu
(18,21-24)
7.
Radost na nebi
(19,1-5)
SOUD NAD NEVĚSTKOU
/ 17,1- 18 /
17,1 - 2
Tu přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm nádob, a promluvil ke mně: „Pojď se mnou, ukážu ti soud
nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se
opíjeli obyvatelé země.“
ÚVOD K VIDĚNÍ
Jeden „ze sedmi andělů“, který není blíže určen, ukazuje Janovi nejen „velikou nevěstku“, ale i „soud nad ní“.
Drastický výraz „nevěstka“ je vzat ze Starého zákona (Iz 23,15n), ve významu odpadu od Boha a nevěry. Touto
nevěstkou je míněn pohanský Řím, jako představitel démonské moci, tedy pro svou mravní kvalitu. Jako
Kristus bude mít svou nevěstu - církev, tak Antikrist má tuto nevěstku. Výraz „usazenou nad vodami“ je citací
z Jr 51,13, kde byl užit o Babylónu, ležícím na řece Eufratu, s mnoha kanály a zavodňovacími stavbami. Řím
leží jen na řece Tibeře a je nedaleko moře. Jde však o přirovnání v duchovním smyslu. V následujícím 5. verši
je přímo nevěstka nazvána Babylónem. A podle verše 15. „vody, na nichž nevěstka sedí“, jsou mnohé národy,
které Řím ovládal a které jím jako směsice národů a jazyků proudily.
Obraz „smilnění s touto nevěstkou“ je obrazem modloslužby a připomíná, jaký vliv měl pohanský Řím i na
ostatní národy (Iz 23 17; Jr 51,7; Zj 18,3).
17, 3
Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné
rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích.
VIDĚNÍ NA POUŠTI
Babylón byl obklopen nejen vodou, ale i pouští. Když se chtěl člověk z Palestiny dostat do Babylóna, neměl jiné
východisko, musel touto pouští projít.
Ve Zj 12,6 byla řeč o útěku ženy (církve) na poušť. Bylo to pro ni místo záchrany. Nyní vidí Jan z pouště zánik
88
Babylóna, jak bylo předpověděno (Iz 21,1-2).
O „vytržení ducha“ jsme už četli v Zj 4,2.
„Žena sedí na šelmě“ - představa nevěstky sedící na šelmě může mít původ v představě bohyně města
Říma, která byla v římské říši uctívána a jejíž kult byl spojen s kultem císařským. V orientě se setkáváme se
znázorněním božstva na zvířeti (Mitra). Přitom vlastnosti zvířete vyjadřují i vlastnosti božstva. Proto i Jan
věnuje více pozornosti popisu šelmy než nevěstky. Zdá se, jakoby v postavě nevěstky byla více spatřována
duchovní, náboženská, ideologická moc Říma a v šelmě spíše hospodářská a politická moc římského impéria.
Dá se však také říci, že co platí o šelmě, která nese ženu, platí i o ženě samotné.
„Nachová barva šelmy“ značí jednak císařskou hodnost, dále ne-mravnost: podobná barva jako má na sobě
nevěstka - „purpur a šarlat“ (17,4) a také krev mučedníků.
Šelma je „plna rouhavých jmen“. Podle Zj 13,1 měla šelma rouhavá jména jen na sedmi hlavách, zde je vylíčena
jako plná rouhání. Její moc je znázorněna tak, jako v Zj 13,1 „sedmi hlavami a deseti rohy“.
Šelma ze 17. kap. je totožná se šelmou z moře z kap. 13.
17,4
Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár,
plný ohavností a nečistoty svého smilství,
VNĚJŠÍ DOJEM A SKUTEČNÝ VLIV NEVĚSTKY
Vnějškově působí žena královsky vznešeným dojmem - je „oděna purpurem“ (Ez 28,13; Iz 47,1-2; J 19,2).
„Šarlat“ má společný se šelmou, což naznačuje stejnou kvalitu obou, neboť oděv naznačuje v apokalyptické
literatuře kvalitu. I množství ozdob znamená císařský přepych, ale i výstroj nevěstek, které svým vystrojením i
šperky lákaly k sobě muže.
V ruce má „zlatý pohár“, což opět vyjadřuje velké bohatství i moc, ale uvnitř je „plný ohavností a nečistoty
jejího smilstva“.
17,5
a na čele měla napsáno jméno - je v něm tajemství: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností
na zemi.“
JMÉNO NEVĚSTKY
Římské nevěstky mívaly na čelence nebo na pokrývce hlavy často napsáno své „jméno“. Toto jméno je označeno
jako „tajemství“. Dozvídáme se, že je to „Babylón, Matka smilstva a všech ohavností“. Čtenář Apokalypsy věděl,
o koho jde, že se jedná o Řím a jeho nemravnosti.
Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků.
17,6a
KREV MUČEDNÍKŮ
Jan ví, že Řím pronásleduje křesťany. Proto vidí „ženu zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků“. Slovo
„martyr“ znamená svědka i mučedníka (2,13).
17, 6b - 7
Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. Ale anděl mi řekl: „Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té
sedmihlavé a desetirohé šelmy, která ji nese.
ÚŽAS JANŮV
Je to reakcí na to, co dosud viděl. Nad mocí šelmy žasli i obyvatelé země (13,3; 17,8). Mohli obdivovat její velikost
a moc. Je třeba ovšem odhalit pravou skutečnost a tu ukáže Janovi opět vysvětlující anděl, jak se dozvídáme v
následujících verších 17. kap.
Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, byla a není; vystoupí ještě z propasti,
89
17, 8
ale půjde do záhuby. A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života,
až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude.
„pět jich padlo“
(jsou mrtví)
Šelma byla a není a znovu se objeví
První vysvětlení tajemství šelmy je popsáno slovy: „byla a není; vystoupí ještě z propasti, ale půjde do záhuby“.
Vylíčení šelmy je podobné jako v 13,1-10. Nové je to, že vystoupí „z propasti“ a ne z moře, což jasně odhaluje
její pekelný charakter, a nová je i zmínka o „časech“ šelmy. Dvakrát je v tomto verši řečeno, že „byla a není a
zase bude“. V Zj 1,8 je Bůh představen jako ten, „který je, byl a přichází“, neboť jedině Bůh je věčný. Bůh není
nikdy ve stavu nebytí, šelma ano, a proto není věčná.
Tyto verše byly asi napsány pod vlivem pověsti o Neronovi, která se šířila v posledních desetiletích prvního
křesťanského století. Po smrti císaře Nerona (r. 68 po Kr.) se totiž rozšířila pověst, že Nero vůbec nezemřel,
nýbrž že uprchl do východních oblastí římské říše a že se vrátí neočekávaně s velkou vojenskou silou. Tento
mýtus o Neronovi nalezl své literární zpodobnění v Sibylině proroctví asi z r. 80 po Kr.: „A z Itálie se objeví velký
král jako uprchlík. Prchá, zmizí a je nezvěstný, přes řeku Eufrat, po tom, co poskvrnil svou zločineckou ruku
krví matčinou a mnoha dalších ... Na západ se táhne spor nově rozpoutané války. Římský uprchlík pozvedne
velký meč a takto překročí s mnoha tisíci řeku Eufrat“ (Sibylino proroctví IV, 119-122; 137-139; srov. V, 28-34;
143-148; 214-227; 361-364).
Ať pochopí ten, komu je dána moudrost.
17,9a
JEN MOUDRÝ POCHOPÍ
Zde se nám připomíná, tak jako v Zj 13,18, kde byla řeč o tajemství čísla šelmy, že i toto tajemství šelmy
pochopí jen ten, „komu je dána moudrost“. Nemoudří obyvatelé země mohou žasnout a uctívat šelmu, „jejich
jméno není od založení světa zapsáno v knize života“, vyvolení však nemohou podléhat tomuto svádění.
Sedm hlav je sedm pahorků, na nichž ta žena sedí, a také sedm králů:
17, 9b
CO JE SEDM HLAV
Nejprve se dozvídáme, že „sedm hlav je sedm pahorků“. Nemůže jít o jiné pahorky než sedm pahorků, na nichž
je rozložen Řím. Jsou to Palatinus, Capitolinus, Quirinalis, Coelius, Esquilinus, Viminalis a Aventinus. Řím
byl považován za „urbs septicollis“ - město sedmi pahorků. Zena sedí jednak „na šelmě“ (17,3.7), jednak „na
sedmi pahorcích“, což znamená jednotu ženy a šelmy, hlavního města Říma i celé říše, moci duchovní i světské.
Jedná se tu o snahu zachytit kvalitu Říma z rozličných stran. I Antikrist se tu jeví hned jako šelma, hned jako
žena a hned jako jedna z hlav šelmy (17,10).
Dále se dozvídáme podrobnosti o sedmi králích.
17,10 -11
pět jich padlo, jeden kraluje, jeden ještě nepřišel. Až přijde, bude smět zůstat jen nakrátko. A ta dravá šelma,
která byla a není, je osmý král, a přece jeden z těch sedmi; jde však do záhuby.
SEDM KRÁLŮ A KRÁL OSMÝ
Dobový výklad se snaží upřesnit tyto údaje a uvést je do souladu se seznamem římských císařů. Jak je to těžké,
ukazují různé pokusy výkladu. Připomeneme si dva nejdůležitější, které zůstávají v době prvotního křesťanství,
neboť dalších uměle sestavených a aplikovaných na církevní a světské dějiny do konce světa by byla nesmírná
řada podle nápadů a chuti vykladačů.
90
1. možnost
Augustus (31-14)
Tiberius (14-37)
Caligula (37-41)
Claudius (41-54)
Nero (54-68)
Vespasián (69-79)
Titus (79-81)
2. možnost
Caligula
Claudíus
Nero
Vespasián
Titus
Domicián
Nerva (96-98)
„jeden kraluje“
„jeden ještě nepřišel“
„a ta dravá šelma
je osmý král“
Domicián (81-96)
Traján (98-117)
V prvním případě se počítají všichni římští císařové, počínaje Augustem. Pět jich již zemřelo. Kdo vychází z
toho, že oba první císařové Augustus a Tiberius, jmenovaní v evangeliu (L 2,1; 3,1), nepronásledovali křesťany,
začne řadu teprve císařem Caligulou,
typem Antikrista. V úvahu se berou také textově kritická hlediska a poznatky. Jestliže první věštba a první
zápis Apokalypsy byl proveden již za císaře Vespasiána, pak by mohl být císař Domicián, za jehož vlády dostala
Apokalypsa definitivní podobu, tím osmým. To se zdá být nejvěrohodnější.
Jiný možný výklad sedmi císařů může brát v úvahu úplný počet císařů, kterého má římská říše dosáhnout,
než bude zralá na zánik. Zde by se opět uplatnil význam čísla sedm jako čísla úplnosti. Před Janem může tedy
stát dlouhá řada vládců. Nakonec přichází poslední světový vládce, Antikrist, „dravá šelma, osmý král“. Podle
své podstaty náleží do skupiny sedmi. Je osmý, poslední „a jde“, což nesmíme přehlédnout, „do záhuby“ (i v
17,8).
17, 12 - 13
Deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale v jedinou hodinu přijmou královskou
moc spolu se šelmou. Budou zajedno ve svých úmyslech a svou sílu i moc dají té šelmě.
CO JE DESET ROHŮ
Antikrist (římská říše) má své spojence. Jsou označeni jako „deset králů“. O koho se jedná? Není pravděpodobné,
že by těmi deseti králi mělo být deset císařů od Augusta až k Trajánovi. Je-li psáno, že „přijmou královskou moc
spolu se šelmou“, mohlo by se jednat o „krále od východu“ (16,12), kteří povstanou s navráceným Neronem
(Nero redivivus) na krátký čas, to je „na jedinou hodinu“. Možná, že tu jde jen o ony četné anonymní pomocníky,
kteří poskytovali politické moci Říma své služby. „Budou zajedno“ - jednomyslnost je krásná, když se jedná o
dobro, ale příšerná, když se jedná o zlo.
17, 14
Ti budou bojovat s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním,
jsou povolaní a vyvolení a věrní.“
VÍTĚZNÝ BERÁNEK
Výsledkem jednomyslnosti spojenců je boj proti Kristu, který je tu nazván Beránkem. Boj Beránka s Antikristem
a jeho spojenci se zde nepopisuje, snad až v 19,11-21. Beránek zvítězí, neboť on je „Pán pánů a Král králů“
(2Mak 13,4; 1Tm 6,15). To je titul,
který byl v orientě znám v kultu císařů. Používali ho panovníci některých veleříší (Babylónie, Egypt, Řím).
Kyrios Kristus byl uctíván v prvokřesťanské liturgii jako pravý Král celého kosmu, Pantokrator. Radostné je, že
na tomto vítězství budou mít podíl i ti, kteří patří Beránkovi.
A řekl mi: „Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky.
91
17,15
CO JSOU VODY
O vodách, na nichž byla usazena nevěstka, jsme už četli ve verši 1. Zde anděl vysvětluje Janovi, že tyto vody jsou
„národy, davy, rasy a jazyky“. Již ve Starém zákoně je běžné označení mnoha vod pro národy a jazyky (Iz 8,7; Jr
47,2). Impérium opravdu ovládalo mnoho národů.
17,16
A těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma pojmou nevěstku v nenávist, oberou ji o všecko až do naha a budou
rvát její tělo a spálí ji ohněm.
NENÁVIST PROTI NEVĚSTCE
Nastává nečekaný obrat situace. Ti, kteří dosud byli spojenci velké nevěstky, jsou náhle jejími zavilými nepřáteli.
„Deset rohů i šelma pojmou nevěstku v nenávist“. Zlo není tvořivé, je ničivé a nakonec musí zničit samo sebe.
Uskutečňuje se to, co i Ježíš říkal o rozděleném království satanově (L 11,17-18).
Zničení je popsáno obrazy, které se hodí jednak na nevěstku („oberou ji o všechno až do naha, budou rvát její
tělo“), ale i na město („spálí ji ohněm“). Řím byl nenáviděn svými vlastními vazaly a jimi bude také zničen.
17,17
Neboť Bůh jim vložil do srdce, aby provedli jeho záměr, řídili se jedním úmyslem a odevzdali šelmě svou
královskou moc, dokud se nedokoná, co Bůh řekl.
BOŽÍ VŮLE SE SPLNÍ
Bůh je Pánem nade vším a vše používá ke svému cíli. Tak je tomu i nyní. I zlé síly a mocnosti, aniž by to tušily,
stávají se nástroji
Božího soudu. Domnívají se, že prosazují svou vůli, ale ve skutečnosti musí plnit vůli Boží. „On jim to vložil
do srdce“. Stane se, „co Bůh řekl“.
Ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, panující nad králi země.“
17,18
KDO JE TA ŽENA
Znovu je Janovi připomenuto, že ta žena je „veliké město, panující nad králi země“. Je to tedy v době Janově
císařský a pohanský Řím, který tehdy byl ještě silný a pronásledoval křesťany. Městu Řím se stavěly chrámy a
Róma byla uctívána jako bohyně. Jak tížila nespravedlivá vláda a pronásledování Jana i ostatní křesťany! Jak
velká byla tedy radost a naděje z této vize o zániku mocnosti, která o sobě prohlašovala, že bude stále mladá a
že bude trvat věčně.
PÁD BABYLÓNA
/ 18, 1 - 19, 5 /
Soud nad nevěstkou byl v kapitole 17 popsán jako Janova vize. Pád Babylóna je opakováním toho, co už Jan
viděl. Není to ovšem vidění a líčení zkázy a zániku, ale spíš to, co Jan slyšel při této události. Nejprve hlas anděla
(18,1-8), pak hlas naříkajících nad pádem Babylóna (18,9-19), nakonec výzvu k radosti (18,20). Jediná událost,
kterou vidí jako symbol, je vržení mlýnského kamene do moře (18,21), ale i při tom slyší pravé vysvětlení, co
to znamená (18,22-24) a nakonec jasně slyší vítězný zpěv v nebi (19,1-5).
18. kapitola Zjevení je po stránce slohové a literární odlišná od ostatních kapitol. Je považována za ukázku
spisovatelského a básnického umění autora. Bohatě čerpá ze Starého zákona, zvláště z proroctví a zpráv o
zániku starověkého Babylóna a jiných starověkých měst. Skutečný Babylón už byl zničen. Jan však zapsal to, co
čeká pyšné a nemravné město Řím a jemu podobná města a systémy až do konce dějin. V době napsání Zjevení
se Řím pyšnil svou mocí a velikostí. Jeho zánik je však neodvratný. Kapitola je složena ze žalozpěvů, neboť
uslyšíme věci smutné, ale celé vidění skončí chvalozpěvem, neboť křesťanům je oznámeno zničení moci, která
stála proti Bohu a která je pronásledovala.
92
Potom jsem viděl jiného anděla, jak s velikou mocí sestupuje z nebe ; a země byla ozářena jeho slávou.
18,1
VIZE MOCNÉHO ANDĚLA
Jan vidí „jiného anděla“ než některého s nádobami pohrom, o nichž byla řeč v předchozích kapitolách. Podle
zprávy, že „má velikou moc a sestupuje z nebe“, domnívají se někteří vykladači, že jde o mocného anděla ze
Zj 10,1, který je stejně charakterizován. Podle toho, co oznamuje, mohl by být ztotožněn s druhým andělem v
ohlašování soudu (14,8).
Zvolal mohutným hlasem:
„Padl, padl veliký Babylón
a stal se doupětem démonů,
skrýší všech nečistých duchů
a každého zlověstného a nenáviděného ptáka;
neboť vínem Božího hněvu pro smilství té nevěstky
byly opojeny všecky národy,
králové světa s ní smilnili
a bohatí kupci země bohatli z její rozmařilosti a přepychu.“
18,2-3
HLAS MOCNÉHO ANDĚLA
Tak jako v Zj 14,8 i zde je ohlášen soud a pád Babylóna. Bude to město neobydlené lidmi, jen „nečistí duchové“
v něm budou sídlit. Jednotlivé obrazy žalozpěvu a zničení Babylóna narážejí na citáty ze Starého zákona o zkáze
historického Babylóna, Týru, Ninive a jiných měst (Iz 21,9; 13,20-22; Jr 50,39; 51,8.37; Sf 2,14 až 15; Bár 4,35).
Je určena také vina a ti, kteří se provinili. Vina je popsána jako „smilství“, to je modloslužba, a jako „rozmařilost
a přepych“. Jsou zmíněny tři skupiny lidí, které měly podíl na těchto hříších Babylóna. Jsou to „všechny národy“,
tedy obyčejní lidé, kteří souhlasili s počínáním tohoto nespravedlivého města, dále „králové světa“, to jsou ti,
kteří svou mocí politickou podpořili Babylón, a nakonec „bohatí kupci“, kteří podporovali Babylón finančně a
hospodářsky a těžili z toho.
A slyšel jsem jiný hlas z nebe:
18,4
„Vyjdi, lide můj, z toho města,
nemějte účast na jeho hříších,
aby vás nestihly jeho pohromy.
VÝZVA K VYJITÍ Z BABYLÓNA
Nyní mluví k věrným blíže neurčená osoba. Jan slyšel „hlas z nebe“, tak jako v Zj 10,4.8 a 14,2.13. Může se
jednat o hlas Boha nebo Krista. Podle toho, jak níže nazývá své věrné: „můj lide“, většina vykladačů chápe, že
je slyšet samotného Krista. Slovo Kristovo může však být oznamováno nějakým jeho poslem, tedy nějakým
dalším andělem.
Jde o výzvu „vyjít z toho města“. Je to výzva, kterou Bůh často adresoval svému lidu. Lot a jeho příbuzní mají
vyjít ze Sodomy (Gn 19,12); Mojžíš má vyvést národ židovský z Egypta (Ex 3,10); Izaiáš a Jeremiáš vyzývají
Židy, aby „vyšli z Babylóna“ (Iz 52,11; Jr 51,6.45). Jako kdysi Boží lid vyšel ze skutečného Babylóna, aby se
mohl vrátit do Jeruzaléma, tak dnešní lid Boží je vyzván, aby vyšel z „velikého Babylóna“, aby mohl vejít do
„nového Jeruzaléma“ (21,2). Podobně vyzývá své učedníky i Pán Ježíš, když mluví o zkáze Jeruzaléma (Mt
24,16). Podstatnou součástí křesťanského života je odvaha k exodu. Ten, kdo si připustí zlý svět a tím světské
93
záležitosti do svého nitra, propadne světu a bude se světem potrestán. Výzva k vyjití z Babylóna neznamená
však únik ze skutečného života, nýbrž distancování se od „babylónských“ poměrů. Podobně psali i apoštolově
(Ef 5,11; Jk 1,27).
Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi
a Bůh nezapomněl na jeho viny.
18,5
VELIKOST HŘÍCHU BABYLÓNA
Ve vyprávění o babylónské věži je řečeno, že její vrchol měl dosahovat až k nebi (Gn 11,4). Babylón chtěl svou
mocí a slávou dospět až k nebi. Ale dospěl tam jen svými hříchy, a tak si zasloužil Boží trest.
Odplaťte po zásluze té nevěstce,
dvojnásob jí odplaťte za její činy!
V poháru, který připravovala,
18,6 - 7a
připravte pro ni dvojnásob; kolik si užila slávy a hýření, tolik jí dejte tečí trýzně a žalu.
VÝZVA K ODPLATĚ
Hlas z nebe se nyní obrací na ty, kteří mají provést trest Boží. Mohou to být v dobovém pojetí třeba Parthové,
kterých se římská říše obávala, mohou to být v prorockém chápání pohanské národy, které vyvrátí římské
impérium. Výzva k odplatě je citací 2 Jr 50, 15.29. Za své hříchy má nevěstka splatit dvojnásob, neboť hřešila
ne ze slabosti, ale z pýchy a velikášství. O dvojnásobném odčinění hříchu je psáno u Iz 40,2 a o dvojnásobné
odměně u Za 9,12.
Protože si namlouvá: Trůním jako královna, vdovou nejsem a neokusím smutku -
18,7b
VYCHLOUBÁNÍ NEVĚSTKY
Nevěstka se chlubila svým postavením: „trůním jako královna“. Nemůže se představit ušlechtilými jmény
manželka a matka, ale říká, že „není vdova“. Těžké a smutné bylo postavení vdov a bezdětných. Její muž může
být jedině Antikrist. Má mnoho spojenců, kteří jsou jejími milenci (18,3.9). Tak se chlubila „dcera babylónská“
i u proroka Izaiáše: „Já nebudu sedět jako vdova, nepoznám, co je to ztratit děti“ (Iz 47,8).
proto v jediném dni dopadnou na ni pohromy:
smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm.
Neboť mocný je Hospodin,
Bůh, který ji odsoudil.“
18, 8
BOŽÍ TREST
V duchu toho, co předpověděl historickému Babylónu prorok Izaiáš: „trest v jediném dni“ (47,9), přijde trest
i na apokalyptický Babylón. Není popsán jako „bezdětnost a vdovství“, ale „smrt, žal a hlad“ a také „zničení
ohněm“, což jsme už slyšeli v Zj 17,16. Zničení ohněm je vzpomínka nejen na požár Říma za Nerona, který
se podle apokalyptických představ na konci světa zopakuje, ale i na texty ze Starého zákona (Iz47,14; Jr 50,32;
51,25.30.32; Ez 28,18).
TROJNÁSOBNÉ NAŘÍKÁNÍ NAD PÁDEM BABYLÓNA
Pohanská velmoc, Babylón (Řím), měla významné místo ve světě. Proto se její pád dotkne všech obyvatel země.
Uslyšíme nářek tří skupin lidí: králů, kupců a námořníků, jichž se pád Babylóna přímo existenčně dotýká.
94
18,9 - 10
Pak budou naříkat nad ní a bědovat králové světa, kteří s ní smilnili a hýřili, až uvidí dým hořícího města;
z hrůzy nad jeho zkázou neodváží se přiblížit a budou naříkat: „Běda, běda, ty veliký Babylóne, město tak
mocné, jak v jedinou hodinu byl nad tebou vykonán soud!“
NÁŘEK KRÁLŮ
Tyto krále už známe ze Zj 6,15; 17,2 a 18,3. Nejsou to asi králové z Zj 17,12.16, kteří naopak k pádu Babylóna,
nevěstky, přispěli. Tito byli s Babylónem ve všem spojeni, „smilnili a hýřili“ s ním. Zánik „věčného“ města je i
pro ně pohromou. Naříkají nad ním tak, jako kdysi knížata nad zkázou Týru (Ez 26,16-17). Pomoci Babylónu
se však neodváží, „neodváží se ani přiblížit“. Je to postoj lidí, kteří se druhých drží ze sobeckých pohnutek, jen
když z toho něco mají, ale jakmile tuší nějaké nebezpečí, ihned se vzdalují.
Nářek králů, kupců i námořníků končí skoro stejným voláním „Běda, běda, ty veliký Babylóne“, který jsi zanikl
„v jedinou hodinu“, to je v krátké době (18,10.16-17.19).
18, 11 - 17a
A bohatí kupci země naříkají a bědují nad ním, protože už nikdo nekoupí jejich zboží: náklady zlata a stříbra,
drahokamů a perel, kmentu a purpuru, hedvábí a šarlatu, cedrového dřeva a předmětů ze slonoviny a předmětů
ze vzácných dřev, náklady mědi, železa a mramoru, skořice a indického koření, voňavek, mastí a vykuřovadel,
vína a oleje, mouky a obilí, dobytčat a ovcí, koní a vozů a otroků a zajatců. Plody, které jsi dychtivě sklízelo, jsou
pryč, všechen lesk a nádhera zašlý a není po nich památky. Kupci, kteří s tím vším obchodovali a z toho města
bohatli, z hrůzy nad jeho zkázou neodváží se přiblížit a budou plakat a naříkat: „Běda, běda, tak veliké město,
které se oblékalo do kmentu, purpuru a šarlatu,
které se zdobilo zlatem, drahokamy a perlami - a v jedinou hodinu je zničeno takové bohatství!“
NÁŘEK KUPCŮ
Máme před sebou mistrné vylíčení nářku kupců a obchodníků, kteří zůstávají sedět na svém zboží, které
nemohou prodat. Vzorem tohoto žalozpěvu mohl být nářek kupců při pádu Týru (Ez 27,1 až 24). 2alozpěv
kupců je sobecký a jejich jedinou starostí bylo navrácení jejich peněz. Zajímavý z hlediska kulturních dějin
je obsáhly sortiment zboží - 30 druhů, který ovšem zahrnuje méně předměty každodenní potřeby, jako spíše
vysloveně luxusní zboží, a tím popisuje zhýčkané a sebejisté prostředí nasycenosti. Jako králové podporovali
toto město svou politickou mocí, tak tito kupci ho podporovali hospodářsky a samozřejmě z toho také měli
zisk, „z toho města bohatli“ (v. 15). Zboží můžeme rozdělit do šesti skupin:
1)
Předměty okrasné: zlato, stříbro, drahokamy a perly.
2)
Textilie: kment a purpur, hedvábí a šarlat.
3)
Hotové výrobky: cedrové dřevo, předměty ze slonoviny, ze vzácných dřev, náklady mědi,
železa a mramoru.
4)
Kosmetické výrobky: skořice a indické koření (bývalo používané na výrobu parfémovaného
oleje na vlasy), voňavky, masti a vykuřovadla.
5)
Delikatesy: víno a olej, jemná mouka a obilí (egyptské).
6)
Věci hospodářské: dobytek a ovce, koně a vozy, otroci a zajatci
(v řeckém textu: „lidské duše”).
„Plody, které byly dychtivě sklízeny” mohou znamenat souhrn všeho tohoto zboží, nebo také „rané ovoce”
či ovoce podzimu, které bylo jako další zboží do Říma dováženo pro hostiny boháčů. Rozsáhlý výčet zboží
chce ukázat na nepředstavitelný luxus moci-pánů a zároveň na do nebe volající sociální nespravedlnost. Nářek
kupců končí také voláním „běda, běda” a vzpomínkou na město, „které se oblékalo do kmentu, purpuru a
šarlatu, které se zdobilo zlatem, drahokamy a perlami” (v. 16) - tak byla popsána i nevěstka (17,4). Opět se
připomíná, že „bylo zpustošeno v jedinou hodinu.”
18,17b -19
A všichni velitelé lodí, dopravci zboží, námořníci a kdokoli se živí plavbou, neodváží se přiblížit a budou
volat, až uvidí dým toho
95
hořícího města: „Co se mohlo rovnat tomu velikému městu !“ A sypou si prach na hlavu a v pláži a nářku
křičí: „Běda, běda, tak veliké město, na jehož blahobytu zbohatli všichni majitelé námořních lodí - a v jedinou
hodinu bylo zpustošeno!“
NÁŘEK NÁMOŘNÍKŮ
Všichni, kteří se zabývali lodní dopravou a do Říma vozili zboží z Egypta, Indie a až z Cíny, též žasnou a
naříkají. Oni přece znali mnohá města na světě a Řím se jim zdál nejslavnější. Proto volají: „Co se mohlo rovnat
tomu velikému městu!“ Autor Janovy Apokalypsy se nechal při tomto líčení inspirovat textem Ez 27,27-31,
kde naříkají nad zkázou Týru námořníci, kteří si na hlavu házejí prach a usedají do popela. Tak jako králové a
kupci i námořníci vše jen pozorují a „neodváží se přiblížit“. Sypání popela by mohlo být i znakem pokání. Zde
však asi jde jen o zděšení nad tím, „že tak veliké město bylo zpustošeno v jedinou hodinu“, jak i tito námořníci
vyjádřili ve svém závěrečném volání „Běda, běda“.
18, 20
Raduj se, nebe a svati, apoštolově i proroci, protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek, jaký ono vyneslo
nad vámi.
VÝZVA K RADOSTI
Líčení katastrofy Babylóna je přerušeno výzvou k radosti. Kdo se může v takové situaci radovat? Radovat se ze
zániku démonických mocností je pro způsob myšlení a vyjadřování Starého zákona (Dt 32,43; Jr 51,48) a pro
mimobiblickou apokalyptiku charakteristické.
Pozoruhodný je sled těch, kteří se mají radovat: „Nebe a svatí, apoštolově i proroci“. V Zj 11,18 a 18,24 jsou
nejprve jmenováni proroci. Zde však nejsou míněni starozákonní proroci, ale charismatici prvokřesťanských
obcí, na které poukazoval sv. Pavel (1K 12, 28) a které také jmenoval až po apoštolech. Apokalypsa zde
přebírá pavlovský sled výčtu. Vůdčí postavení v obci měl apoštol a apoštolský žák, ale vedle nich působili také
charismaticky obdarované osoby. Možná, že je to též narážka na smrt apoštolů sv. Petra a Pavla v Římě, o níž
Jan jistě věděl.
Radost nevychází ze zničení, ale z vítězství Boží spravedlnosti. Toto vítězství je hlavním tématem Apokalypsy.
Bůh odsouzením Říma odčinil křivdu, kterou toto město a jeho říše páchaly na křesťanech. Jak tento zástup v
nebi jásal se dozvíme až v Zj 19,1-5.
18,21
A jeden silný anděl pozvedl balvan, těžký jako mlýnský kámen, vrhl jej do moře a zvolal: „Tak rázem bude
svržen Babylón, to veliké město, a nebude po něm ani památky.
ZNÁZORNĚNÍ PÁDU BABYLÓNA
Již potřetí se setkáváme v Apokalypse se symbolickým činem. V Zj 5,3 to bylo označení vyvolených, v Zj 11,1
měření chrámu a nyní zde je to „vržení balvanu do moře“. „Silný anděl“, který tento symbolický čin provede,
také vysvětluje, co to znamená: „tak bude také svržen Babylón“. Představa, že zlo bude ponořeno jako kámen do
vody, se nalézá opakovaně v bibli. O Egypťanech, kteří pronásledovali lid Boží, je napsáno, že je Bůh „uvrhl do
hlubin jako kámen do dravých vod“ (Neh 9,11). Prorok Jeremiáš přikazuje Serajášovi, aby v Babylónu předčítal
z knihy, do níž prorok zapsal soud nad Babylónem. Dále mu říká: „Přivaž ke knize kámen a hoď ji doprostřed
Eufratu. Řekni: Tak bude potopen Babylón a nepovstane ze zla, které na něj uvedu“ (Jr 51,63-64). Také v ústech
Ježíšových se vyskytuje tento obrazný obrat: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve
mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny“ (Mt
18,6).
18, 22 - 23a
Nikdy už v tobě nezazní hudba, neozve se harfa, píšťala ani trubka, nikdy už v tobě nebude řemeslník ani umělec,
nikdo už v tobě neuslyší zvuk mlýnů, nikdy už v tobě nezasvitne světlo lampy, nikdo už v tobě nezaslechne hlas
ženicha a nevěsty.
96
ZÁNIK ŽIVOTA V BABYLÓNU
Zánik města bude úplný. Nesmírné zpustošení kdysi tak kvetoucího města je popsáno šestkrát po sobě
následujícím oznámením, „co v něm už nikdy nebude“. Namísto zvuků hudby bude ticho, zaniknou řemesla i
umění, dokonce nebude ani slyšet hluk „mlýnů“. Mohlo se jednat též o malé ruční mlýnky, na nichž hospodyně
připravovaly ráno potřebné množství mouky na celý den (Jr 25,10). Setmělo se v domech a ulicích Babylóna,
kdysi osvětlených září pochodní. Také mladá láska mezi ženichem a nevěstou uhasla. Město bude mrtvé. Zánik
je zde vykreslen podle starozákonní předlohy zkázy Týru (Ez 26,13), zkázy židovské vlasti (Iz 24,8) a zkázy
historického Babylóna (Jr 25,10).
18, 23b - 24
Tvoji obchodníci vládli světem a tvé čarovné nápoje mámily celé národy; ve tvých zdech tekla krev proroků a
svatých a všech zavražděných na zemi.“
DŮVODY ZKÁZY BABYLÓNU
Jsou dány tři důvody zkázy Babylónu.
První je jeho politická a hospodářská moc: „obchodníci vládli světem“. Je to napsáno tak jako u Iz 23,8 o vládě
boháčů v Týru.
Druhý důvod zkázy je pohanství a nemravnost šířené z tohoto města: „čarovné nápoje tohoto města mámily
celé národy“.
Podobně si stěžoval prorok Nahum na pohanské město Ninive (Na 3,4). Hlavní vina Babylóna, v očích prvních
křesťanů Říma, je však pronásledování věřících, a to nejen v Římě, ale i v jiných částech impéria. Tak jak to říkal
Pán Ježíš o Jeruzalémě (Mt 23, 35.37), tak to píše nyní Jan o Římě.
Chápeme však, že je řeč o „všech zavražděných na zemi“, kteří svůj život obětovali ve sporu mezi dobrem a zlem
až do příchodu Božího království.
RADOST NA NEBI
/ 19,1 - 5 /
Pád Babylóna je v šestém vidění ukončen vítězným jásotem v nebi. Hranici mezi šestým a sedmým viděním lze
těžko určit. Verše 19,1-10 bychom mohli pokládat za závěr šestého vidění, ale také i za začátek vidění sedmého.
Protože antifonální hymnus (19,1-5) je oslavou pádu Babylóna, považují ho mnozí vykladači za závěr šestého
vidění a další verše (19,6-10), kde je řeč o svatbě Beránkově, řadí už do vidění sedmého.
Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: „Haleluja ! Spasení, sláva i moc patří
Bohu našemu,
19, 1
ZPĚV NEBESKÉHO ZÁSTUPU
Ve Zj 18,20 byli nebeští obyvatelé vyzváni k radosti. Nyní slyšíme jejich radostný zpěv. Je složen podle synagogální
liturgie anebo liturgie prvokřesťanských obcí, kde zpěv chóru se střídal s odpovědí lidu. Podobný radostný
zpěv známe už ze Zj 7,9-12; 14, 2-3 a ještě ho uslyšíme v 19,6-8. Oslavné volání „Haleluja!“ je z hebrejského
halelú - jáh, tzn. chvalte Jahve (Pána, Hospodina). Toto volání přešlo bez překladu i do bohoslužby křesťanské
církve a my ho známe z římské liturgie v podobě - aleluja. Ve Starém zákoně se vyskytuje jako úvod, případně
zakončení mnohých žalmů (104-106; 111-113; 115-117; 146-150). V Novém zákoně se vyskytuje jen čtyřikrát
a to výhradně v Janově Apokalypse (19,1. 3.4.6).
19,2-3
protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy!
Vždyť odsoudil ta velikou nevěstku,
která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím,
spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků,
která lpí na jejích rukou.“
A znovu volali:
„Haleluja!
Na věky věků vystupuje dým z toho bořícího města.“
97
DŮVODY K OSLAVĚ BOHA
Důvodem k Boží oslavě je spravedlivý soud, který vykonal nad nevěstkou a to, že pomstil krev mučedníků. To
jsou věci, které už známe. Rovněž tak o dýmu z hořícího Babylóna - Říma byla už řeč (kapitola 17 a 18).
POZVÁNÍ K SVATBĚ BERÁNKOVĚ
/ 19,6 - 10 /
Zatímco první sbor na začátku 19. kapitoly chválil spravedlnost Božího soudu nad nevěstkou, zpívá tento
druhý sbor o Boží vládě a svatbě Beránkově, a proto ho zařazujeme k sedmému vidění jako jeho úvod.
19,4
Tehdy těch čtyřiadvacet starců spolu se čtyřmi bytostmi padlo na kolena; klaněli se před Bohem sedícím na
trůnu a volali: Amen, haleluja.“
A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu:
„Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.
ZPĚV A KLANĚNÍ STARCŮ A BYTOSTÍ
K oslavování Boha se přidávají i starci a čtyři bytosti, které známe už z kapitol 4, 5 a 11. K zmíněnému slovu
haleluja přidávají i slovo amen. Hebrejské slovo amen znamená: „je jisté a platí“. V Novém zákoně se nalézá
celkem 126 krát, v Apokalypse je na
ČTVRTÉ „HALELUJA“
„Ohromný zástup“, který není blíže určen, takže se někteří domnívají, že jde o anděly, jiní o církev, mohutně
zpívá už po čtvrté haleluja. Hlavním důvodem tohoto zpěvu je, že Bůh se ujal vlády. Jan vnímá to, co se uskuteční
až v době poslední.
těchto místech: 1,6.7; 3,14; 5,14; 7,12; 19,4 a 22,20. Sám Kristus, který je splněním Božího příslibu, je v
Apokalypse nazván slovem Amen (3,14). Již velmi brzo se toto slovíčko stalo liturgickou aklamací i v křesťanské
bohoslužbě.
A od trůnu zazněl hlas: „Zpívejte Bobu našemu všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velcí.“
19, 5
VÝZVA K OSLAVOVÁNI BOHA
Všichni jsou vyzváni, aby oslavovali Boha. Podobně začínají žalmy 113, 134 a 135. Slova „služebníci Boží, bojící
se Boha (proselyté), malí i velcí“ jsou slova užívaná v bohoslužbě synagogální.
Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy,
19,6
19,7a
SVATBA BERÁNKOVA
Boží království je naznačováno mnoha obrazy a podobenstvími. V tomto verši je to obraz Beránkovy svatby.
Je to obraz vrcholné blaženosti pro církev, která, jak se níže dozvíme, je „chotí“ Beránkovou. Ženich, Beránek,
je Kristus. Svazek, který Bůh uzavřel se svým vyvoleným národem, je často ve Starém zákoně přirovnán k
manželské lásce (Oz 2,4.21; Iz 54,4n; 62,4n; Ez 16,7n). V Novém zákoně mluví Kristus opakovaně o mesiášské
svatební hostině. Je nazýván Ženichem (Mt 9,15; J 3,29). On je královským Synem (Mt 22,1n), kterému byla
vystrojena velká svatební hostina (L 14, 16n). I sv. Pavel mluví o církvi jako nevěstě Kristově (2K 11,2) a Krista,
milujícího církev, dává jako vzor pro lásku manželů (Ef 5,25.32).
jeho choť se připravila
a byl jí dán zářivě čistý kment,
aby se jím oděla.“
19, 7b - 8
Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.
SEDMÉ VIDĚNÍ:
BOŽÍ VÍTĚZSTVÍ
/19,6-22,5/
Zatímco předchozí vidění o pádu Babylóna bylo spíše popsáním toho, co Jan slyšel, je toto poslední vidění o
dokonání všeho, o Božím vítězství a vládě, nakupením různých vizí, které Jan spatřil. Rozmanitý materiál je
spojen v posledním vidění. Těžko se dá najít nějaké jasné schéma. Záliba dělit v Apokalypse vše na sedm se tu
může ovšem též uplatnit. Bereme-li stereotypní slovní obrat „a viděl jsem“ jako členění této poslední skupiny
různých vizí, pak můžeme rozeznat sedm vizí:
1. vize: Vítěz na bílém koni
(19,11-16)
2. vize: Anděl na slunci
(19,17-18)
3. vize: Vítězství nad šelmou a falešným prorokem
(19,19-21)
4. vize: Spoutání satana
(20,1-3)
5. vize: Svržení satana a tisícileté království
(20,4-10)
6. vize: Všeobecné vzkříšení a poslední soud
(20,11-15)
7. vize: Nové nebe a nová země
(21,1-22,5)
Je možno najít i jiných sedm obrazů, jak budeme sledovat dále.
98
CHOŤ BERÁNKOVA
Na svatbu je třeba se připravit. Pro nevěstu to znamená především připravit svatební šaty. Proto i zde je řeč o
přípravě šatů. Ty šaty jsou jí „dány“ a jestliže se dozvídáme, že ty šaty jsou „spravedlivé skutky svatých“, pak
si musíme uvědomit, že na společenství s Bohem nemáme nárok pro žádné ze svých zásluh. Při veškeré naší
snaze, která je nutná, si spásu zasloužit nemůžeme, ale dostáváme ji darem. Proti rudému purpuru a šarlatu
nevěstky (17,4) je nevěsta Beránkova oděna do „zářivě čistého kmentu“. Tak jako v Zj 3,5 a 6,11 je bílé, zářivé
roucho znakem vítězství a nebeské slávy.
Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“
19, 9a
BLAHOSLAVENSTVÍ POZVANÝCH NA SVATBU
Zde máme už čtvrté blahoslavenství v Apokalypse - viz přehled u Zj 1,3. V apokalyptických obrazech církev
vystupuje na svatbě Beránkově jako nevěsta i jako host. Je třeba ovšem tomuto pozvání zůstat věrný, neboť
známe také slovo Ježíšovo, že je „mnoho povolaných, ale málo vyvolených“ (Mt 20,16; 22,14 - podle variant v
ekumenickém překladu).
19,9b
A řekl mi: „Toto jsou pravá slova Boží.“
99
PRAVDIVOST BOŽÍHO SLOVA
Jan je ujištěn o tom, že vše, co prožívá a co má zapsat, je pravé, pravdivé a spolehlivé, neboť to pochází od
Boha.
19, 10
Tu jsem padl na kolena k jeho nohám. Ale on mi řekl: „Střež se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji
bratří, kteří vydávají svědectví Ježíšovi. Před Bohem poklekni!“ Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha
proroctví.
JAN SE KLANÍ ANDĚLOVI
Po tom, co se dozvěděl a co viděl, Jan „padl na kolena“, což je orientální projev úcty před tím, kdo k němu
naposled hovořil. Toto místo má v Zj 22,8-9 téměř doslovný duplikát. Anděl z nebe však odmítá každé takovéto
uctívání, které náleží jedině Bohu: „Před Bohem poklekni!“ (Dt 6,13; Mt 4,10). Ze skutečnosti, že ani žádnému andělovi nepřísluší božské uctívání, mohla prvokřesťanská obec vyrozumět, že to tím spíše nepřísluší ani
žádnému člověku, byť se sám nazýval jako římský císař „Divus Augustus“. Ve vydávání svědectví Ježíšovi jsou
anděl i Jan i ostatní věřící jenom služebníci Boží. Slovo svědectví (řecky martyria) neznamená jen mučednictví,
ale každé svědectví o Ježíši a pro Ježíše. Tento výraz je použit v Apokalypse devětkrát.
KRISTOVO VÍTĚZSTVÍ NAD ANTIKRISTEM
/ 19,11 - 21 /
KRISTŮV VÍTĚZNÝ PŘÍCHOD / 19, 11 - 16/
19,11 - 21
A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí
a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a
nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.
KRISTUS VÍTĚZ
Otevřenými nebesy vidí Jan něco z absolutní budoucnosti. Je to Kristovo vítězství a soud nad nepřáteli. Kristův
majestátní zjev připomíná první Janovo vidění Krista (1,12n) a také některé věci zmíněné v sedmi listech
maloasijským církevním obcím. Kristus není výslovně jmenován, ale z děje i několika pojmenování, která
ho charakterizují, poznáváme, že se jedná o něho. „Sedí na bílém koni.“ Není to ovšem bílý kůň jednoho z
apokalyptických jezdců (6,2), který byl koněm zkázy a války. Je to kůň vítězství a triumfu. Orientální králové a
vítězní vojevůdcové měli zálibu v bílých koních.
JMÉNA KRISTOVA
Setkáváme se tu s názvy a pojmenováními, která charakterizují Krista čtverým způsobem:
museli mluvit o společném autorovi.
4) Níže se dozvíme ještě o čtvrtém jménu vítězného Krista: „Král králů a Pán pánů“ (19,16).
DALŠÍ CHARAKTERISTIKA VÍTĚZNÉHO KRÁLE
Slova „jeho oči plamen ohně“ známe už z Zj 1,14 a také Da 10,6. Znamenají, že soudcovskému pohledu Krista
nezůstane nic skryto a neunikne mu žádné klamavé zdání. „Množství královských korun“ znázorňuje jeho
vládu nade vším. Bývalo zvykem, že vladaři při ovládnutí dalších zemí používali i dalších korun ovládnutých
oblastí. Např. Ptolemaios měl při vítězném vstupu do Antiochie dvě koruny, jednu za Egypt a druhou za Asii
(1Mak 11,13). V Apokalypse má drak sedm (12,3) a šelma deset korun (13,1), což je stejně málo proti množství
korun Krista, který přemůže i tyto mocnosti a bude všechno ovládat. Má na sobě „plášť zbrocený krví“. Možná,
že je to zmínka o jeho vlastní krvi jako odkaz na jeho spasitelnou smrt (1,5), možná také, že je to krev jeho
nepřátel jako znamení vítězství, kterého nad nimi dobyl (Iz 63,ln; Zj 14,20; 19,15).
19.14
Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu.
NEBESKÁ VOJSKA
V Novém zákoně je zachycena představa, že Mesiáš na konci nepřijde sám, ale s ním přijdou i nebeské zástupy
(Mt 16,27; 25, 31; 26,53; L 9,26; 2Te 1,7). Jsou stejně jako Kristus na bílých koních a oděni „do bělostného čistého
kmentu“, roucha oslavených. Tyto zástupy, aniž by bojovaly, jsou účastný Kristova vítězství a jeho triumfu.
19.15
Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný
vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího.
KRISTŮV SOUD
Kristův soud ukazují tři výstižné, nám už známé obrazy. Prvý je „ostrý (dvousečný) meč“, který už známe ze
Zj 1,16 a 2,12. Z určení, že „vychází z jeho úst“ (Iz 11,4; Mdr 18,15; 2Te 2,8) poznáváme, že se jedná o Boží
Slovo a že pouhé slovo z Kristových úst rozhodne a dopadne se zničujícím účinkem na zlořečené (Mt 25,41).
Druhý obraz je vzat z pastýřského života, který byl též přenášen na vládce lidské společností. Holí pastýř ovce
zachraňoval a vedl. Hůl však bývala okovaná a pastýř ji užíval na obranu stáda proti dravé zvěři. Nyní ji použije
proti nepřátelům, které „bude pást železnou berlou“. Je to obraz známý z I2 11,4; 2 2,9; Zj 2,27; 12,5. Nepřátelé
budou musit být násilím přemoženi, když neposlechli poučující a varující slova. Třetí obraz Kristova soudu je
„tlačení lisu trestajícího hněvu Božího“, o čemž jsme už četli v Zj 14,19-20.
Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.
1) „Má jméno Věrný a Pravý“ (19,11) - tak se představil Kristus církevní obci v Laodikeji (3,14).
Kristus nejen mluví pravdu, ale on „je Pravdou“ (J 14,6). Kristus slíbil svým následovníkům, že
„zanedlouho“ (J 16,16-18) ho opět uvidí, a že splní všechna svá zaslíbení. Jan nyní vidí, že přišla hodina věrnosti
a splnění.
2) Jeho jméno „nezná nikdo než on sám“ (19,12). Zdá se nám to divné, když zde čteme, že jeho jméno nikdo nezná, a
zároveň se v tomto odstavci^ dozvídáme tři Ježíšova pojmenování. Chce nám to připomenout, že my lidé nemůžeme
žádnými slovy a jmény do statečně vyjádřit Kristovu vznešenost a hloubku. V epištole Filipským (2,9) čteme:
„Bůh mu dal jméno nad každé jméno.“ Žádný člověk a žádná teologie nemůže nikdy podstatu a tajemství Krista
vyčerpat. Na co však člověk sám nestačí, může mu být dáno a od haleno zjevením. A tak Kristovi služebníci
znají i jméno svého Pána, a to znamená podle tehdejšího orientálního chápání jeho samotného, aspoň
nějakým způsobem.
3) „Jeho jméno je Slovo Boží“ (19,13). Tak je také psáno na začátku evangelia sv. Jana (J 1,1.14). Z toho
vyvozují někteří vykladači totožnost mezi autorem Apokalypsy a autorem Janova evangelia. Nám však by mělo
stačit, když řekneme, že obě díla pocházejí z myšlenkového kruhu janovsko-efezského, aniž bychom zároveň
100
19,16
KRÁL KRÁLŮ A PÁN PANŮ
Dozvídáme se čtvrté pojmenování vítězného Krista. Toto jméno v Apokalypse bylo už uvedeno v Zj 17,14 a
1,5. Je to citace z Da 2,47
Jako kdysi měla šelma na plášti plno rouhavých jmen (17 3) tak i Kristus jako její vítězný protivník má „na
plášti a na boku“‘ tam, kde se nosíval meč, napsáno jméno: „Král králů a Pán pánů“, které nejvíce vystihuje
svrchovanou moc Krista nade vším.
PŘEMOŽENÍ ŠELMY A FALEŠNÉHO PROROKA
/ 19,17 - 21 /
19, 17 - 18
A viděl jsem jednoho anděla, jak stojí na slunci a volá mocným hlasem na všechny ptáky letící středem nebes:
„Pojďte, slétněte se k veliké hostině Boží! Budete se sytit těly králů a vojevůdců a bojovníků a koní i jezdců;
těly všech, pánů i otroků, slabých i mocných.“
101
SVOLÁVÁNÍ PTÁKŮ K HOSTINĚ
Před zničením Božích nepřátel svolává „anděl na slunci“ ptáky k pohřební hostině. Tento text má svou předlohu
v Ez 39,17-20, kde ústy proroka Bůh svolává ptactvo na hostinu z mrtvol svých nepřátel. Orlové a supi bývali ve
starověku hrobaři mrtvol po bitvách. I Ježíš to vzpomíná: „Kde je mrtvola, slétnou se i supi“ (Mt 24,28). Podle
Zj 19,9 budou spravedliví účastni svatební večeře (hostiny) Beránkovy. Naproti tomu satanovi bojovníci se stanou kořistí dravých ptáků. Postihne to všechny pomocníky satanovy, kterých je mnoho, mocných i prostých,
jak jsou zde vyjmenováni. Je to hrůzný obraz, který potvrzuje věcnou smrt a zahynutí všech, kteří se postavili
proti Bohu.
19,19
A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti
jeho vojsku.
SHROMÁŽDĚNÍ VOJSKA
Jan vidí dvě fronty: na jedné straně šelmu a její armádu a na druhé straně Krista s jeho vojskem. Šelma je
Antikrist (13,1-10) a o shromažďování králů jsme už četli v Zj 16,14.16. Zatím se dozvídáme jen o přemožení
hlavních pomocníků a přívrženců satana. Jeho konečný pád bude vylíčen až později a bude před tím také
shromažďovat vojska proti „svatým a městu, které Bůh miluje“ (20, 8-9).
19,20a
Ale šelma byla zajata a s tu i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali
cejch šelmy a klekali před jejím obrazem.
ZAJETÍ ŠELMY A FALEŠNÉHO PROROKA
Je překvapivé, že není vůbec popisována bitva mezi Kristem a jeho protivníky, nýbrž pouze vítězství Kristovo
nad šelmou a falešným prorokem (šelmou ze země), jehož činnost spočívala ve službě šelmě z moře a svádění
lidí k jejímu uctívání, což je zde výslovně znovu vzpomenuto (13,12-13). Proti oslavenému Kristu není možno
totiž bojovat. Je možné se na to připravovat, ale boj proti Bohu je předem prohraný.
Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou.
19,20b
OHNIVÉ JEZERO
Hrozný trest nad šelmou a falešným prorokem je popsán jako „hození do ohnivého jezera“, a to ještě „za živa“,
aby si byli trestu pálení vědomi. Toto sdělení je doplněno v Zj 20,10. Dozvíme se, že oba tam budou i se satanem
„trýzněni dnem i nocí na věky věků“. Výraz „jezero“ (ohnivé něho hořící) se vyskytuje v Apokalypse šestkrát
(19,20; 20,10.14.15; 21,8). Je to nový obraz pro peklo a jeho oheň, užívaný u synoptiků (Mt pětkrát; Mk třikrát
a L jedenkrát - např. Mt 5,22; Mk 9,43) a v epištole Jakubově (jedenkrát - Jk 3,6). Název peklo je překladem
hebrejské gehenny, která vznikla z názvu údolí Ge Hinnom na jihozápad od Jeruzaléma, kde byly v minulosti
k poctě pohanských model upalovány i lidské oběti a k tomu udržován stále oheň. Později se toto místo stalo
smetištěm, kam byly sváděny splašky z Jeruzaléma. A tak se toto místo stalo vhodným obrazem pro osud a
zavržení hříšníků. Také starozákonní zprávy, které vypravují o zkáze Sodomy a Gomory „sírou a ohněm“ (Gn
19,24) a o potrestání buřičů, kteří se vzepřeli Mojžíšovi, kdy „země rozevřela svůj jícen a pohltila je a oheň
vyšlehl od Pána a pozřel je“ (Nu 16,32.35), měly vliv na představu, že Boží trest se odehraje v „kouři, ohni a
síře“ (9,2.17). Také mimobiblické Apokalypsy znají představu „propasti plné ohně“ nebo „hořícího moře“ pro
zatracené.
Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly.
19, 21
100
OSUD OSTATNÍCH PROTIVNÍKŮ
I ostatní protivníci (králové země a jejich vojska) budou zničeni, „budou pobiti mečem vycházejícím z úst
jezdce“, to je Kristovým slovem (Mt 25,41; ITe 2,8). Svolaní ptáci se nasytí jejich mrtvolami. Někomu se to
může zdát děsné a hrůzné. Tyto popisy nechtějí ukojit naši přirozenou zvědavost, ale chtějí vážně varovat,
abychom nebrali Boží soud na lehkou váhu.
SPOUTÁNÍ SATANA A TISÍCILETÁ ŘÍŠE
/ 20,1 - 6 /
Ve 20. kapitole se setkáváme s novou a nezvyklou látkou. Je příbuzná s látkou židovských apokalyps, do nichž
možná pronikala z prostředí perského. Připomeneme si nejprve omezení moci zla, které bude popsáno spoutáním
satana. To umožní vládu spravedlivých, a nakonec zničení zla vůbec, což bude popsáno jako uvržení ďábla a
smrti do hořícího jezera. V popise zničení všeho protibožského vidíme opačné pořadí, než bylo v nastolení
jejich moci: satan (kapitola 12), šelma a falešný prorok (kapitola 13), veliké město (kapitola 17); zničení města
(kapitola 18), zničení šelmy a falešného proroka (kapitola 19) a zničení satana (kapitola 20).
Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz.
20, 1
ANDĚL S KLÍČEM A ŘETĚZEM
Desátá i osmnáctá kapitola začínaly viděním „anděla sestupujícího z nebe“. Z moci Boží a z jeho pověření se
tedy děje to, co Jan vidí. Klíč v ruce tohoto anděla je symbolem moci á řetěz symbolem omezení. Propast je
symbolem sídla zlých sil a démonů. Četli jsme už o ní v Zj 9,1. Ale i nad ní má nakonec Bůh moc.
20,2 - 3
Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji
a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas
propuštěn.
SPOUTÁNÍ SATANA
Propast se nyní stane vězením pro satana; jeho konečným přemožením bude až vhození do ohnivého jezera
- pekla (20,10). Jako zločinec je satan spoután, ale ne navždy, zatím jen na „tisíc let“, což bude vysvětleno níže
(20,4). Je to doba, po kterou nebude moci „klamat národy“, to je bezprostřední působení na lidi je mu omezeno,
nebude moci bránit v práci na hlásání království Božího. Podle sv. Augustina je satan „psem na řetězu“. Uvázán
je pro ty, kteří se připojili ke Kristu, a volný je pro ty, kteří Krista odmítají. Zlý duch je označen tak jako ve
Zj 12,9, což znamená jeho dravost, nebezpečnost, pomlouvačnost a odpor proti Bohu. Satanova moc byla
spoutána hlavně spasitelnou smrtí Kristovou (J 12,31), ale on sám není ještě zničen, proto je připomenuto, že
„musí být ještě na krátký čas propuštěn“.
Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud.
20,4a
SOUD BOŽÍ
V dalším vidění Jan vidí obraz nebe. Především vidí „trůny, na nichž usedli soudci“. Trůny jsou symbolem
soudní a vládní moci. Nejsou blíže jmenováni ti, kteří mají soudit a vládnout s Kristem. Vše je viděno a popsáno
jako u Da 9,9n. Vykladači nejsou jednotní, zda se jedná o čtyřiadvacet starců (4,4) nebo snad o všechny svaté
(Da 7,22). Myšlenka na to, že věřící budou mít podíl na Kristově soudu a vládě, není Novému zákonu cizí (L
22,30; 1K 6,1-3; Zj 3,21), v žádném případě však nevystupují jako hlavní soudcové, ale pouze jako přísedící,
neboť Otec „dal všechen soud do rukou Synovi“ (J 5,22).
20,4b
Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou
šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na Čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s
Kristem na tisíc let.
101
TISÍCILETÉ KRÁLOVSTVÍ
Už jsme si připomněli ty, kteří budou mít podíl na Kristově soudcovské moci, nyní uslyšíme, že budou mít
i podíl na Kristově vládní moci. Jsou to především mučedníci. Je o nich psáno, že „byli sťati“, což je častý
způsob popravy u Římanů, a to buď sekerou nebo mečem. Tito zabití jsou však typem pro mučedníky všech
dob i všech způsobů zabití. Jsou také typem pro všechny svědky víry, vyznavače, kteří nepodlehli moci zla a
pohanství. To je vyjádřeno slovy, že neuctívali Šelmu a nepřijali její znamení, což známe už ze Zj 13,12.16.
Podle některých překladů by se jednalo dokonce o dvě skupiny: jednak mučedníky, jednak ty, kteří neuctívali šelmu, čili mučedníky a vyznavače. To ovšem nemůžeme vyčíst z našeho ekumenického překladu, podle
kterého se jedná jen o mučedníky.
Je o nich psáno „nyní povstali k životu“. Co to znamená? Nikoli opětné získání pozemského života a právě tak
ne vzkříšení těla. Tato slova znamenají, že duše mučedníků a vyznavačů vstupují do věčného života a vládnou
s Kristem. Jedná se o ožití po tělesné smrti, znamená to vstup do věčného života, do nebe hned po smrti.
Tento život je též v Apokalypse nazván „první vzkříšení“ (20,6). Jde o život v blízkosti Boha, spočívající v
blaženosti a podílu jak na Kristově soudu a vládě, tak i na kněžské (přímluvné) službě, což si připomeneme
níže (20,6). Jedná se zřejmě o život duší těchto mučedníků a vyznavačů a ne o jejich vzkříšená a oslavená
těla, jak to bude až po posledním soudu na konci světa. Dá se to poznat z řeckého originálu, který píše o tom,
že Jan viděl „duše“ sťatých. Z našeho ekumenického překladu to nemůžeme vyčíst. Můžeme si k tomu také
připomenout, že Jan viděl po rozlomení páté pečeti „pod oltářem duše těch, kdo byli zabití pro slovo Boží“
(6,9). Slovo „duše“ se v našem ekumenickém překladu objevuje jen ve vysvětlivkách pod čarou, které citují
věrně řecký text. Jedná se tedy o něco, co není ještě tou poslední skutečností věčného života v plnosti, ale na
čem už mají tito věrní podíl.
To je také naznačeno údajem, že vládnou s Kristem „na tisíc let“. Mnozí vykladači se domnívají, že tento čas
je čas symbolický. Je to čas omezené vlády satana, který je „spoután na tisíc let“ (20,3). Údaj o tisíciletém
království se vyskytuje v bibli jen zde a není ničím typickým a specifickým pro křesťanství. Sv. Jeroným ho
dokonce pokládal za bajku. Pochází spíš z pozdně židovského myšlení a očekávání snad až z 1. stol. po Kr., které
bylo ovlivněno v této věci myšlením perským. V církevních dějinách se myšlenkv tisíciletého království ujala
blouznivá hnutí, zvaná chiliasmus (řecky: chilioi - tisíc) nebo millenarismus (latinsky: mille - tisíc).
V apokalyptickém myšlení a očekávání se rozšířilo pojetí, že dějiny světa jsou vytvářeny podle vzoru šestidenního
tvůrčího procesu a že tím zahrnují světový týden o šesti tisíciletích, po nichž následuje velký věčný Sabbat.
Mezi pátým a šestým dnem, který je dobou Mesiáše, je vsunuto spoutání satana, jehož časové trvání bylo
udáváno velmi rozdílně (40, 400, 1000 nebo 2000 let). Tak je uvedeno ve většině mimobiblických apokalyps (4
Ezdrášova 7,20n; Kniha Henochova 93, a 91,12-19; Apokalypsa Baruchova 40,3). V odvolání na stvořitelský
týden (Gn 1,3-2,3) a s odkazem na slova Žalmu 90,4: „V tvých očích je tisíc let jako včerejší den“, což můžeme
srovnat také s 2Pt 3,8, existovalo mínění, že i v dějinách existuje velký světový týden. Můžeme si udělat tento
přehled o židovsko-apokalyptickém pojetí světových dějin:
1. a 2. světový den - 2000 let bez Zákona (před Abrahámem)
3. a 4. světový den - 2000 let pod Zákonem (od 52. roku života Abrahámova do r. 240 po Kr.) 5. a 6. světový
den - 1000 let - pátý den (ke konci této světové epochy: spoutání satana a první vzkříšení) - 1000 let - šestý den
- mesiášská epocha (ke konci této světové epochy: svržení satana, všeobecné vzkříšení a všeobecný soud)
7. věčný den - světový sabbat (nové nebe, nová země, nový Jeruzalém)
Možnost, že autor Janova Zjevení formuloval tisícileté království navrátivšího se Krista v závislosti na židovské
tradici o tisícileté mesiášské říši, nemůže být popírána. Používá však této představy, aby povzbudil trpící svědky
poukazem na zvláštní odměnu panování s Kristem.
Nesprávný chiliasmus učí, že tisíc let před posledním soudem založí Kristus na zemi svou říši. Této nauky
se drželi v prvých křesťanských stoletích i významní církevní spisovatelé jako Papiáš, sv. Justin a Tertulián.
Změna nastala hlavně výkladem sv. Augustina, který přenesl tisícileté království z budoucnosti do minulosti
a přítomnosti. U něho je to doba působení církve zde na zemi a milénium začalo ukončením pronásledování
křesťanů v říši římské. Vliv výkladu sv. Augustina na církev byl velký, takže blouznivý chiliasmus zastávaly jen
heretické skupiny. V naší době podobné názory šíří některé protestantské skupiny a hlavně Svědkové Jehovovi.
*
102
Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší.
20, 5
OSTATNÍ MRTVÍ
Když chápeme tisícileté království jako vládu, soud a kněžskou přímluvu svatých v nebi, dozvíme se nyní, jaký
úděl mají zesnulí hříšníci. Je o nich psáno, že po dobu tisíciletého království, to je do konce světa, „nepovstanou
k životu“. Ne, že by neexistovali a nežili. Oživení a prvé vzkříšení je možno chápat jako kvalitu života.
O svatých je řečeno, že ožili, neboť mají účast na blaženosti s Kristem, což je hříšníkům odepřeno. Jestliže
hříšníci nežijí tímto plným a blaženým životem, pak nežijí vlastně vůbec, nanejvýš živoří, nacházejí se v
jakémsi mezistavu. čeká na ně až všeobecné vzkříšení na konci věků.
20, 6
To je první vzkříšeni. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá
moci, nýbrž Bůh a Kristus učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let.
PRVNÍ VZKŘÍŠENÍ
Starý zákon neměl jasnou představu o nesmrtelnosti duše. Když mluví o posmrtném životě, používá slova
vzkříšení, oživení. Jedině zde v Apokalypse je v bibli řeč o „prvém vzkříšení“. Můžeme ho chápat jako kvalitu
blaženého života spravedlivých hned po jejich smrti, omezenou nikoli časovým trváním, ale spíše tím, že se na
ní nepodílí „celý člověk“, nýbrž jen jeho duchová složka. Vzkříšení těla se uskuteční až na konci světa (druhé
vzkříšení). Tuto skutečnost velmi vhodně vyjadřuje nauka o nesmrtelné duši, existující i po smrti. Ač tato
nauka pochází spíš z prostředí helénského, stala se učením církve.
* Jan Heller: Tisícileté království. Kostnické jiskry 26-30/1987
Učení církve zná jen jedno vzkříšení, při posledním soudu, kdy vstanou jak dobří, tak špatní (Mt 25,46; J
5,28-29; 6,54; 1K 15, 51-53). O tomto vzkříšení mluví Zj 20,11-13. Nazýváme je všeobecným vzkříšením.
Termín „druhé vzkříšení“‘ není v Apokalypse vůbec zmíněn, rovněž tak není ani jinde v bibli.
PÁTÉ BLAHOSLAVENSTVÍ
V dalším blahoslavenství Apokalypsy (viz Zj 1,3) je „blahoslavený“ nazván i slovem „svatý“; je šťastný, protože
má „podíl na prvním vzkříšení“. To znamená, že se již nemusí obávat „druhé smrti“, je zajištěn před věčným
zatracením.
DRUHÁ SMRT
Několikrát je v Apokalypse řeč o „druhé smrti“. Je tím míněno věčné zahynutí, peklo, v Apokalypse představované
„hořícím jezerem“ (20,14; 21,8). O „první smrti“ není výslovná zmínka, ale je to přirozená tělesná smrt, které
neujde nikdo z lidí. Ta však nemá moc zničit člověka, zvláště spravedlivého, který i po smrti žije, jak jsme
se dozvěděli výše. Jedině „druhé smrti“, to je zatracení po posledním soudu, je třeba se obávat. Tato „druhá
smrt“ však nebude mít moci nad spravedlivými. To nám připomnělo i závěrečné zaslíbení věrným ve Smyrně
(2,11).
KNĚŽSKÁ SLUŽBA VYVOLENÝCH
Blažení budou s Bohem a Kristem nejen soudit a kralovat, což jsme už četli, ale Bůh a Kristus „je učiní svými
kněžími“. O kněžství věřících hovořil Iz 61,6 i 1Pt 2,9. Svatí budou mít tedy podíl na všech úřadech Krista, na
soudu, vládě i kněžství. Stojí před Bohem. Jsou zástupci lidstva. Uctívají Boha a vládnou, tzn. jsou i vůči světu
aktivní. Jsou pomocníky církve na zemi tím, že se za ni přimlouvají, a tak jejich soud, vláda a kněžská služba
znamená pro církev na zemi pomoc a posilu.
103
KONEČNÉ VÍTĚZSTVÍ A SOUD
/ 20,7 - 15 /
Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře
20,7
PROPUŠTĚNÍ SATANA
Žádný jednotlivec a žádná společnost, i kdyby dosáhli dokonalého stavu, nemohou si být jisti před silami zla a
dalším pokušením (Mt 12,43n; Zj 20,31). To nám připomíná i „propuštění satana ze žaláře“, to je propasti, v níž
byl spoután. Je zde vylíčeno poslední vidění před koncem světa a posledním soudem.
20, 8
a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich
jako písku v moři.
GÓG A MAGÓG
Jedná se o poslední „boj“ pomocníků satana, o poslední nápor zla. Podle pradávné orientální představy je
země plochá deska uprostřed zvýšená. „Čtyři úhly světa“ naznačují celek země. Bylao nich už řeč v Zj 7,1.
Z obrovského množství sil shromážděných satanem, kterých bude „jako písku-v moři“, vystupují dvě,
Góg a Magóg. Vyprávění o knížeti Gógovi ze země Magóg se nalézá jen v Ez 38,1-39,29. Podle Ez 38,15
se jedná o národy na sever od Palestiny. Góg je osobní jméno (1Pa 5,4). Magóg naproti tomu je někdy
osobní jméno (Gn 10,2; 1Pa 1,5), někdy jméno země nebo národa (Ez 38,1). Představa Góga a Magóga je
společným vlastnictvím celého pozdního židovstva. Sumerské slovo „gug“ znamená temnotu, tmu. Podle
toho by znamenal Góg „knížete temnot“. Slovo Magóg asi pochází z „mat góg“, to znamená země Góga.
Postavy Góga a Mogóga a toho, co s nimi souvisí, si Janova Apokalypsa vzala z knihy proroka Ezechiela:
Ezechiel
Apokalypsa
Mesiášská říše (Ez 37) .
Tisíciletá říše (20,4-6)
Góg a Magóg (Ez 38 a 39)
Góg a Magóg (20,7-10)
Nový Jeruzalém (Ez 40)
Nové nebe, nová země a nový Jeruzalém (21,1n)
Podle proroka Ezechiela měl Góg organizovat odpor proti Izraeli v době babylónského zajetí i po něm. Pod
jménem země Magóg je zakrytě uveden Babylón. Dosaďme za souhlásky tohoto slova (m - g - g) sousední
souhlásky podle hebrejské abecedy (1 a b) a čtěme je v obráceném sledu a zjistíme, že jde o (b - b - l) Čili
o Bábel. V Janově Apokalypse jsou tato jména neznámých, avšak obávaných pohanských národů symbolem
všech, kteří se s ďáblem spojí k poslednímu marnému odporu proti Bohu.
20, 9
Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých, a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil
oheň z nebe a pohltil je.
PORÁŽKA NÁRODŮ
Jan vidí, jak ohromné zástupy vojsk postupují a obkličují „tábor svatých a město, které miluje Bůh“. Je to lid
Boží a Jeruzalém, nikoli však jako místo topografické, nýbrž jako symbolický střed Boží říše na zemi. Obklíčené
Boží obci však pomůže Bůh, který zničí nepřátele „ohněm“, což je známý obraz Božího soudu a trestu (Gn
19,24; 2Kr 1,10; Ez 38,22; L 9,54).¨
20.10
Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří sira a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou
trýzněni dnem i nocí na věky věků.
SVRŽENÍ ĎÁBLA
Definitivní porážka zla je popsána vizí ďábla svrženého do jezera, které je místem úplné záhuby; tam už byli
104
svrženi šelma i falešný prorok (19,20). Falešný mesiáš, falešný prorok a falešný bůh skončí stejně. Jejich zničení
neznamená, že by přestali existovat, ale „budou trýzněni dnem i nocí na věky věků“. Peklo je věčné. Stálé
trápení a věčná bezútěšnost.
20.11
A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i sebe a už pro
ně nebylo místa.
SEDÍCÍ NA TRŮNU
Odsouzením tří hlavních protibožských sil nastal konec starého světa, závěr světových dějin. Jan vidí trůnícího
Soudce. Není jmenován, ale jde o Boha, který má vykonat svůj soud nad zbývajícím stvořením (Da 7,9; Iz
6,1), neboť konečný, poslední soud patří jemu (Mt 6,4; 18,35; R 14,10). Bělost trůnu symbolizuje Boží svatost,
velikost trůnu Boží moc.
Poslední soud popisuje Apokalypsa na tomto místě překvapivě stručně. O mnohých věcech Božího soudu byla
už řeč v předchozích kapitolách, které v různých variantách z různých hledisek psaly o téže věci.
ZMIZENÍ ZEMĚ A NEBE
Před Božím soudem - „pohledem“ neobstojí nic poznamenaného hříchem. Nedokonalé a nepevné před ním
zmizí. Zmizí tedy i stará zem a nebe, to je stará podoba hříšného světa. Rozsáhlé líčení konce starého světa je
na jiných místech Nového zákona: Mk 13 4-37-Mt 24,3-31; 25,31-46; L 17,22-30; 1Te 4,13-18; 2Te 2,1 - 12; 2Pt
3,1-13. Pán Ježíš řekl, že „nebe a země pominou“ (L 21,33). Zmizení nebe a země je obrazem prorockým, který
nelze nutně aplikovat na přírodní zákony a děje, není možné v něm vidět důkaz, že nutně zanikne země nebo
hmota. Obsahuje mravní pravdu, že před Bohem nic nedokonalého neobstojí a že bude musit být všechno
proměněno, obnoveno (21,5). I Ježíš hovoří „o obnovení všeho“ (Mt 19,28).
Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stoji před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla
otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.
20, 12
SOUD NAD MRTVÝMI
Víme už, že Apokalypsa rozlišuje „první vzkříšení“ (20, 4-6), které prožijí jen vyvolení, kteří budou s Kristem
vládnout a „všeobecné vzkříšení“, o němž je nyní řeč. Před Božím soudem budou všichni, „mocní i prostí“,
nebude žádné výjimky.
KNIHY ČINŮ KNIHA ŽIVOTA
Ze židovstva i z bohaté apokryfní literatury převzali křesťané obraz, že skutky všech lidí jsou zaznamenávány
do knih (Da 7,10; Mal 3,16). Tím je naznačeno, že Bůh ví o všem, co se dalo a co lidé udělali. Podle těchto
knih činů bude proveden soud. Jan však vidí nejen tyto knihy, ale ještě i „knihu života“. O takové knize, která
obsahuje jména vyvolených, je také v Písmě řeč: Da 12,1; L 10,20; Fp 4,3 a zvláště v Apokalypse, kde je také někde
nazývána „Beránkova kniha života“: Zj 3,5; 13,8; 17,8; 20,12.15; 21,27. Tato kniha je seznamem vyvolených, jak
vyplývá z verše 15.
SOUD PODLE ČINŮ
Přebohatá je biblická literatura, která zdůrazňuje, že Boží soud bude proveden podle skutků lidí: Z 62,13; Př
24,12; Sír 16,14;
****************************************************
35,22; Mt 25,35-45; J 5,29; R 2,6; 2K 5,10; 2Tm 4,14; Jk 2,24; lPt 1,17; Zj 2,23; 14,13; 20,12-13; 22,12. Nesmíme
si vsak myslit, že si můžeme spásu zasloužit jen svými skutky. Rozhodující je postoj ke Kristu, jenž jediný je
spásou lidstva. Proto je v Apokalypse také řeč o dvou druzích knih, které naznačují, že při Božím soudu mají
své místo skutky člověka zapsané v knihách činů, ale i milost Boží a vyvolení, které jsou naznačeny zapsáním
105
do knihy života. Bůh ve své vševědoucnosti předvídal, zda jednotlivec bude spolupůsobit a spolupracovat s
nabízenou milostí nebo ne. Z dvojího kořene vyrůstá naše spása, z milosti Boží, kterou nám zasloužil Kristus
a z našeho spolupůsobení.
Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její číše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů.
20,13
VŠEOBECNOST SOUDU
Ve verši 12. jsme četli, že při soudu nebude žádná výjimka, např. na základě stavu a protekce, zde se nám
připomíná, že nebude ani žádného jiného rozdílu, který by mohl spočívat třeba ve způsobu pohřbení zesnulých.
Zvlášť hrozivá byla tehdy představa smrti utopením v moři, podle níž člověk nepochovaný v zemi neměl naději
na vzkříšení. Jan chce třemi vzpomenutými oblastmi, moře, smrt a její říše, v duchu tehdejšího rozdělení kosmu
(5,13), naznačit, že odevšad půjdou zesnulí k soudu. Můžeme to chápat také tak, že mrtví v moři jsou ti, kteří
nemohli být pochováni; v říši mrtvých, to je podsvětí, jsou ti, kteří pochováni byli, a ve smrti je každý, kdo před
soudem nemohl už být pochován.
MORE JIŽ VŮBEC NEBYLO
S údivem Jan konstatuje, že moře pominulo. V moři viděli tehdy nečistý živel, vyšla z něho šelma (13,1), lidé
měli z moře strach, bylo znamením chaosu, neklidu a ohrožení. Jeho zmizení znamená pokoj a klid nového
stavu světa.
A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro
svého ženicha.
21, 2
NOVY JERUZALÉM
Do nového světa je postaveno „svaté město, nový Jeruzalém“. Je to také symbol. Symbol Božího přebývání,
společenství s jeho lidem, obraz oslavené církve. Je to protiva velikého a nemravného města Babylónu, které
známe z kapitoly 16., 17. a 18. Nejedná se o obnovu pozemského Jeruzaléma, který zanikl r. 70 po Kr. Město
„sestupuje z nebe od Boha“, což naznačuje, že v něm nebude nic nedokonalého.
20, 14 - 15
Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize
života, byl uvržen do hořícího jezera.
KRÁSA NOVÉHO JERUZALÉMA
Krása vztahu mezi Bohem a jeho lidem je vyjádřena známým obrazem nevěsty (Ez 16,11-12; Ef 5,27; 2K 11,2).
Popsána bude později (21,9-22,5). O připravenosti nevěsty - církve jsme už četli v Zj 19,7.
ZÁNIK SMRTI A JEJÍ ŘÍŠE
Vláda smrti, největšího nepřítele člověka (1K 15,54 - 55), je skončena. Když nebude smrti, nebude ani její říše,
to je podsvětí. Zánik smrti a její říše je popsán nám už známým obrazem „uvržení do hořícího jezera“ (19,20;
20,10). Je to peklo, které pohltí vše zlé. Druhá smrt znamená věčné zavržení, trápení a umírání.
21,3
A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boži uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni
budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,
ZAHYNUTÍ ZLÝCH LIDÍ
Stejný osud, jako postihl šelmu z moře, falešného proroka i draka, ale také smrt a její říši, postihne i všechny
zlé lidi. Jsou to ti, kteří podle Apokalypsy „nebyli zapsáni v knize života“ a budou ještě v Zj 21,8 znovu
jmenováni.
NOVÉ NEBE A NOVÁ ZEMĚ
/ 21,1 - 8 /
A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť pevní nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
21, 1
NOVÉ STVOŘENÍ
Jsme svědky poslední vize Janovy. Po zániku všeho starého, nedokonalého a pokaženého vzniká nové a
dokonalé. Jako nebylo přesně popsáno zahynutí starého, tak není ani přesně popisován vznik toho nového. Je
to vyjádřeno jen obrazně na základě tradovaných představ (Iz 65,17; 66,22). Proces přeměny můžeme chápat
dvojím způsobem. Prvé mínění, které bylo možná ovlivněno myšlením perským, se domnívá, že hříšný kosmos
prodělá v celosvětovém „ohni“ (2Pt 3,10-13) totální očištění a bude zbaven viny. Z očištěného prvního stvoření
Bůh vytvoří „nové nebe a novou zemi“, druhé stvoření. Toto pojetí bylo známé obci v Kumránu (1 Kumránský
hymnus III, 29-36). Z očištěných prvků minulosti bude vytvořeno nové, kvalitativně odlišné. Naše vyjadřování
by si pak mohlo zvyknout mluvit na místo o „konci světa“ o „přeměně světa“ nebo o „budoucnosti světa“.
Druhý výklad hovoří o úplném zániku prvního kosmu a zcela novém stvoření (Kn. Henochova 72,1; 91,16).
Důležité je však jen to, že obnova bude Božím dílem.
106
BOŽÍ PŘEBÝVÁNÍ S LIDMI
„Hlas od trůnu“ je asi hlas některého anděla, který oznamuje to, co už Jan viděl, že Bůh bude přebývat se svým
lidem. Společenství s Bohem je odvěká touha věřícího lidu (2 10,1; 42,3; Mt 5,8). „Příbytek Boží“ je narážka na
Boží přebývání s vyvoleným národem ve stanu setkávání a v jeruzalémském chrámu. Nyní se splnila slova o
tom, že Bůh bude přebývat se svým lidem (Lv 26,11; Ez 37, 27; 48,35 a Za 8,8).
21,4
a setře jim každou slzu s očí. A smrtí již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo,
pominulo“.
CO POMINE
Bude odstraněno vše bolestné. Splnilo se proroctví Izaiášovo (25,8; 35,10). Už dříve bylo oznámeno, že „Bůh
setře každou slzu“ (7,17) a že „nebude smrti“ (20,14), nyní je ještě přidáno, že nebude „ani žalu ani nářku ani
bolesti“.
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“
21,5a
BOH STVOŘITEL A OBNOVITEL
Jedině na tomto místě promluví k Janovi sám Bůh. Prvé co oznamuje, je to, že on „tvoří všechno nové“.
Stvořitelská a tvůrčí činnost je pro Boha nejcharakterističtější. Boží slovo je zopakováním toho, co už řekl ústy
proroka Izaiáše (43,19). Nové se začalo dít již působením Krista a nyní vyvrcholilo ( Mt 19,28; Sk 3,21; 2K
5,17).
A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“
107
21, 5b
PRAVDIVOST BOŽÍHO OZNÁMENÍ
Další slova Boží řečené Janovi je ujištění o pravdivosti a věrnosti . všeho, co Bůh oznamuje; nejen tato slova, ale
i slova Kristova, andělů a jiných bytostí, které k Janovi promlouvaly, jsou pravdivá. Tato věta se znovu ozve v
22,6. Na začátku dostal Jan rozkaz od anděla, aby vše zapsal (1,11), nyní ho dostává i od Boha samotného.
A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.
21,6a
SPLNĚNÍ VŠEHO
Pravdivost Božího slova se prokazuje především jeho vyplněním (Ž 33,9; Zj 16,17). Bůh je věčný a čas chápe
jinak než my lidé. U něho je vše ihned skutečností, budoucí je již současné. My na mnohé musíme ještě čekat.
Proto je zde také připomenuta Boží věčnost slovy: „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec“. Tato slova už známe
z Zj 1,8. A ještě zazní v 22,13. Na tom místě budou však pronesena Ježíšem.
Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.
21, 6b
NAPLNĚNÍ VŠECH TUŽEB
Naplnění všech tužeb života je vyjadřováno obrazem napojení. Žíznící smí pít z pramene života. To, co Bůh
slíbil slovy Izaiášovými (55,1), se stává, skutečností. Pramen vody živé je sám Ježíš Kristus (J 4,10.14; 7,37; Zj
7,17). Dar věčné blaženosti je darem Boží milosti a omilostnění, proto je řečeno, že žíznící bude moci pít „zadarmo“.
Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bobem a on mi bude synem.
21,7
ODMĚNA VÍTĚZI
O zaslíbené odměně pro vítěze jsme četli v závěru všech listů církevním obcím v Zj 2. a 3. Bůh zde slibuje
vítězi všechno, co už řekl, a přidává, že „mu bude Bohem a on mu synem“. Je to obraz důvěrné blízkosti Boha
a člověka. Bůh není blízký a důvěrný jen svému lidu jako celku (21,3), nýbrž každému jednotlivci osobně jako
otec synovi. Proto může člověk říkat Bohu „Ty“.
21, 8
Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v
jezeře, kde hoří oheň a sira. To je ta druhá smrt.“
ZAVRŽENÍ NEVĚRNÝCH
Po oznámení odměny pro věrné bude řeč o Božím odsouzení hříšných a nevěrných. Apokalypsa vyjmenuje ty,
které Bůh nebude moci nazvat svými dětmi a nad nimiž zvítězí „druhá smrt“. Jejich „údělem bude jezero, kde
hoří oheň a síra“ (19,20; 20,10.14.15) Protože hlavní myšlenka Apokalypsy je povzbuzení věřících k věrnosti
Kristu a dobru, jsou na prvém místě těch zavržených jmenováni „zbabělci“. Výsledkem zbabělosti je nevěrnost,
proto jsou jako druzí jmenováni „nevěrní“. Jako třetí jsou jmenováni „nečistí“, asi ti, kteří se poskvrnili službou
šelmě a její oslavou. Další hříšníky můžeme rozdělit do dvou skupin, které mají vždy co činit s proviněními
proti přikázání nezabiješ a nesesmilníš. V doslovném chápání jsou to „vrahové“ a „cizoložníci“ a v přeneseném
„zaklínači“, kteří také v jiných překladech jsou nazýváni čarodějníci, kouzelníci, traviči, neboť ohrožují
duchovní život, a pak „modláři“, neboť modloslužba bývala chápána v náboženském smyslu jako nevěra vůči
Bohu. Nakonec jsou uvedeni „všichni lháři“, protože podle janovského pojetí je lež vrcholným projevem služby
ďáblu (J 8,44).
NOVÝ JERUZALÉM
/ 21,9 - 22,5 /
Budoucí Boží království nám bude představovat Apokalypsa ve vizi nového, svatého města Jeruzaléma. Poslední
větu vyznání víry „očekávám život budoucího věku“, nám přibližuje velkolepými a nádhernými obrazy. Líčení
108
nového Jeruzaléma je vzato ze Starého zákona (Iz 54,110; 60,3.19n; Ez 40,1-42,20; Tób 13,16n) ale také z
mýtů starých národů. Město, nevěsta, drahokam, světlo, život - to je to nejcennější, co na zemi máme, ale po
překročení viditelných skutečností tyto obrazy odkazují na věci duchovní a proto i věčné.
A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních
pohrom, a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“
21, 9
NEVĚSTA, CHOŤ BERÁNKOVA
Stejně jako ve Zj 17,1, tentýž anděl, který tehdy představoval Janovi „velikou nevěstku“, Babylón, nyní představuje
Janovi „nevěstu, choť Beránkovu“, nebeský Jeruzalém. Nevěstou je církev, Boží lid, shromážděný během dějin
ze všech národů. Jan ji už viděl ve 12. kapitole jako „ženu oděnou sluncem“, ale pronásledovanou, nyní ji vidí
jako „nevěstu ozdobenou pro svého ženicha“ (21,2). Dvojí název „nevěsta a choť“ ukazuje na panenskou a
manželskou lásku, která v pozemském životě obojí současně není možná. Zde poukazuje na stále novou lásku
mezi Bohem a jeho lidem.
21, 10 - 11
Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z
nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál.
VIDINA SVATÉHO MĚSTA
V Zj 17,3 byl Jan „ve vytržení ducha na poušti“, když viděl nevěstku. Nyní je „na veliké a vysoké hoře“, když vidí
svaté město Jeruzalém. Podobně viděl zaslíbenou zem Mojžíš z hory Nebo (Dt 32,49) a také prorok Ezechiel
viděl Nový Jeruzalém z vysoké hory (Ez 40,2). O tomto vidění „města, sestupujícího od Boha“ jsme už četli v
Zj 21,2, nyní bude následovat i popis.
ZÁŘ BOŽÍHO MĚSTA
Záření a třpyt jako odraz Boží nádhery je prvním dojmem z nebeského města. Připomíná to popis z Iz 60,1n a
také zář kolem Božího trůnu z Zj 4,3, která byla přirovnána k jasu drahých kamenů.
21,12 - 14
Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsána jména
dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na
západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti
apoštolů Beránkových.
POPIS SVATÉHO MĚSTA
Nejprve si všimněme hradeb Božího města. Zatím je o nich řečeno, že jsou „mohutné a vysoké“, jejich míra a
materiál budou udány až v Zj 21,17-20. Hradby skýtaly starověkým obyvatelům měst pocit bezpečí. Hradby jsou
rozděleny dvanácti branami na dvanáct částí a každá z nich má „základní kámen se jménem apoštola“. Jména
dvanácti apoštolů nejsou uvedena, takže se vykladači domnívali, že místo Jidáše může být uveden bud Matěj
(Sk 1,26), anebo apoštol Pavel. Ale o to nejde. Jde o myšlenku, že církev spočívá na apoštolských základech; ač
je především dílem Božím, budovali ji také apoštolově a po nich jejich nástupci (Ef 2,20; lPt 2,5).
Město má dvanáct bran a tím, že jsou po třech rozloženy do všech světových stran, je naznačena univerzalita
spásy, mohou přicházet lidé ze všech národů. Pro starověká města bylo důležité, aby především brány byly
dobře střeženy; a proto i zde je zmínka, že „brány budou střeženy anděly“. Nejde možná jen o naznačení
výsostné jistoty a bezpečí, ale i vznešenosti a slávy. Každá brána nese jméno jednoho z pokolení synů Izraele,
tak jako u Ez 48,31-34. Dvanáct pokolení Izraele bylo povoláno, aby se jako první nastěhovali do svatého
města. Proto jsou jejich jména napsána na branách. Pak zazněla radostná zvěst, že ze všech národů přijdou
vyvolení do Božího království (L 13,29).
Zde si můžeme ještě všimnout označení „dvanáct“, které na tomto místě zaznělo šestkrát. V Novém zákoně je
užito sedmdesát-pětkrát a v Apokalypse třiadvacetkrát. Je to číslo vyvolení Božího lidu, přičemž starý Izrael
(dvanáct pokolení) a nový Izrael (dvanáct apoštolů, církev) přecházejí jeden do druhého. Je to ovšem také počet
109
mohutné velikosti a úplnosti vyvoleného Božího lidu a číslo, které označuje plný úspěch Boží v dějinách.
Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby zaměřil město i jeho brány a hradby.
21, 15
MĚŘENÍ SVATÉHO MĚSTA
Již v Zj 11,1 byla řeč o měření chrámu. Nyní je popisováno měření nebeského Jeruzaléma. Z měření vysvítá
velikost a dokonalost tohoto Božího města, které je cílem zbožné touhy Božího lidu. I „zlatá míra“, kterou se
měří, ukazuje na dokonalost, důstojnost a nádheru svatého města. Nejde o skutečné míry, ale zase o symboly.
Zpráva má svou předlohu u Ez 40nn a 48,30-35. Anděl má změřit .,město i jeho brány a hradby“, ale níže bude
řeč jen o rozměrech města a hradeb.
21,16
Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr.
Jeho délka, šířka , výška jsou stejné.
ROZMĚRY MĚSTA
Půdorysem města je čtverec, platící kdysi za symbol souměrnosti a dokonalosti. A ještě víc: také výška má
stejnou míru. Podobá se tedy krychli, která u Řeků byla znakem nejvyšší dokonalosti. Někteří vykladači
nemají na mysli krychli, ale jakousi formu pyramidy podle předobrazu babylónských mohutných staveb. Jiní
upozorňují na to, že nový Jeruzalém je vytvořen podle modelu velesvatyně Šalamounova chrámu, která byla 20
loket dlouhá, vysoká a široká (1Kr 6,20). Níže se však dozvíme, že chrámem je Bůh a Beránek (21,22).
Jsou udány i rozměry, které přesahují veškeré pozemské hranice: „dvanáct tisíc měr“, řecky stadií. Jedna stadie
měří přibližně 192 m. Dvanáct tisíc stadií je asi 2200 km (vzdálenost z Londýna do Leningradu). Můžeme si
ještě připomenout, že číslo dvanáct je symbolem spásy a číslo tisíc číslem plnosti.
Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl.
21, 17
ROZMĚRY HRADEB
Míra hradeb je 144 loket, to je asi 70 m. Oproti velikosti města se nám mohou zdát hradby malé. Proto někteří
uvažují, že nemusí jít o jejich výšku, ale o jejich hloubku. Rozměry hradeb mají však také hluboký smysl. Číslo
144 je násobkem 12 X 12 a znamená dokonalost po každé stránce. Je to číslo, které odkazuje na počet těch, kdož
byli povoláni ke spáse (viz Zj 7,4). Je to číslo Bohem určené a lidsky nezměřitelné. Poznámka o „lidské míře,
kterou použil anděl“, nám chce opět zdůraznit, že Boží věci jsou nám nezměřitelné, a že lidské míry a obrazy
nám je jen znázorňují a nepostačují k tomu, abychom si o nich mohli učinit správnou představu.
Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál.
21,18
MATERIÁL HRADEB A MĚSTA
Nejdražší, nejčistší a nejzářivější drahokamy jsou stavebním materiálem Božího města. Hradby jsou postaveny
z jaspisu, město ze zlata, což vše vypovídá o jeho hodnotě a kráse, je to prostě poklad. Sv. Jan Zlatoústý napsal,
že toto vše je nám sděleno spíš k rozjímání vnitřnímu než k vnějšímu představování. Je tu řeč o hodnotě
svatých, kteří budou zářit ve světle Božím (Mt 13,43; 2K 3,18).
21,19 - 20
Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon,
čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneoi, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras,
jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst.
MATERIÁL ZÁKLADŮ HRADEB
Podrobněji nám jsou popsány základy města z různých drahokamů. Nebudeme určovat, co znamenají. Tyto
110
kameny tvoří nádherný barevný obraz a jsou obrazem krásy Božího města. Jejich počet a popis má předlohu
na několika místech ve Starém zákoně. Především v náprsníku židovského velekněze, který byl složen rovněž
ze dvanácti drahých kamenů s jmény dvanácti synů Izraele (Ex 28,17-21). O drahokamech je také řeč v popisu
krásy pračlověka v ráji (Ez 28,13), v Izaiášově vizi Siónu (Iz 54,11-12) a v chvalozpěvu Tobiášově (Tób 13,17).
A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z
průzračného křišťálu.
21, 21
MATERIÁL BRAN
Krása bran, kterými vstupujeme do Božího království, je přirovnána k hodnotě a kráse perly (Mt 13,45).
MATERIÁL NÁMĚSTÍ
Tak jako město samo i náměstí je ze zářícího zlata (21,18). Náměstí bývala určena k společenskému životu
obyvatel. Soužití vyvolených je vzácné a čisté. Vše, co ztěžovalo na zemi pospolitý život, je zde vyloučeno. Toto
zlaté a průsvitné město je obrazem dokonalé životní pospolitosti všech svatých v Boží říši.
Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.
21, 22
NEPŘÍTOMNOST CHRÁMU
Ve svatém městě Jan nevidí žádný chrám a vysvětluje: „Bůh a Beránek je jeho chrámem.“ Ve starém světě byl
chrám zvláštním místem Boží přítomnosti. Když viděl Ezechiel nebeské město, viděl v něm také chrám (Ez 40).
Při dřívějších vizích viděl i Jan chrám a oltář jako symboly Boží přítomnosti a prostředky liturgie. Bylo to tak
ve starém, nedokonalém světě, který pominul. Boží přebývání jen v chrámě nebylo představou plně výstižnou,
neboť pak jako by Bůh nebyl v Jeruzalémě a celém světě. Křesťanství ví, že správný poměr k Bohu není vázán
jen na chrám (Mk 13,2; J 4,21). Boha není možno omezit jen na jedno místo. Proto celý nebeský Jeruzalém je
jediným chrámem, neboť Bůh je v něm všude přítomen. Nebeské město bez chrámu neznamená tedy žádný
nedostatek, nýbrž naopak, plnou Boží přítomnost všude a se všemi.
To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo; září nad ním sláva Boží a jeho světlem je
Beránek.
21, 23
NEPŘÍTOMNOST SLUNCE A MĚSÍCE
V novém stvoření nebude zdrojem světla slunce a měsíc, ale sám Bůh a Beránek. Tak to už předpovídal
Izaiáš (Iz 24,23; 60,19). Beránek je „světlem kosmu“ (J 1,4.9; 3,19; 8,12; 9,5; 12,45n) a činí každé stvořené
světlo zbytečným. Protože nebude ani noc, jak se dozvíme níže (21,25 a 22,5), nebude potřeba ani těchto
starých zdrojů světla. Bůh a Beránek jsou zdrojem věčného světla.
21.24
Národy budou žít v jeho svede; králové světa mu odevzdají svou slávu.
OBYVATELÉ SVATÉHO MĚSTA
Zrak vidoucího se nyní obrací na obyvatele svatého města. Plní se slovo proroka Izaiáše (2,2; 60,1.3.5) o
národech a králích přicházejících do nového Jeruzaléma. Všechny národy se budou moci sejít, sjednotit a
spolužít; všechno hodnotné, slavné a čestné budou moci vnést do tohoto města (14,13).
Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.
111
21.25
STÁLÝ A VOLNÝ PŘÍSTUP DO MĚSTA
Brány se zavíraly v době ohrožení a v noci. Tyto nebezpečné situace už neexistují (Iz 60,11, Za 14,7; Zj 21,23),
a proto je možný stálý přístup do města.
V něm se shromáždí sláva i čest národů.
21.26
VĚČNÉ HODNOTY
Znovu se opakuje, co jsme četli ve verši 24, že všechno, co každý národ vytvořil v pravých hodnotách, především
mravních, se stane věčným.
21,27
A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize
života.
KDO NEVSTOUPÍ DO SVATÉHO MĚSTA
Poslední varování a napomenutí nám připomene ty, kteří nebudou moci vstoupit do Božího království. V
návaznosti na Iz 52,1 se ukazuje, že to je všechno „nesvaté a ti, kteří se rouhají a lžou“. Ti všichni, jak už známe
ze Zj 21,8, najdou svůj konec v ohnivém jezeře. Znovu se nám připomíná, že jen věrní, ti, kteří byli spojeni s
Kristem, „zapsaní v Beránkově knize života“ (3,5; 20,12) budou v Božím království.
A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova.
22, 1
ŘEKA ŽIVÉ VODY
Nejprve ukázal anděl Janovi vnějšek Božího města, nyní obrací jeho pozornost k vnitřním věcem. Všechny
budou naznačovat vítězství, blaženost a věčnost života. Jan nejprve vidí řeku života. Je to motiv známý už z
ráje (Gn 2,10) a z vize proroka Ezechiela (47, 1-12), ale i Joela (4,18) a Zachariáše (14,8). Ráj se znovu vrací.
Všechny touhy života, hlavně „žízeň po životě“, životě věčném, budou ukojeny. Voda, pramenící „u trůnu
Božího a Beránkova“, ukazuje, kde je zdroj a pramen věčného života. O vodě živé hovořil i Ježíš se samařskou
ženou (J 4,10-14) a o slavnosti stánků v chrámě (J 7,37-38). Tato voda živá je darem Božím a darem Krista,
který nás k němu vede a „zadarmo“ nám ho nabízí (7,17; 21,6; 22,17). Můžeme vzpomenout na křest, který
bývá k tomuto prameni věčného života přirovnáván.
Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka;
každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.
22,2
STROMOVÍ ŽIVOTA
Rajská představa hojného a blaženého života byla na počátku stvoření symbolizována vodou a stromovím,
které skýtaly nápoj i pokrm k životu (Gn 2,9n). Těmito věcmi je zajištěn i věčný život v nebeském Jeruzalémě.
Nachází se v něm strom života, který byl původně v ráji (Gn 2,9; 3,22). Tento strom je symbolem věčného
života. Je o něm v Apokalypse řeč i na jiných místech (2,7; 22,14. 19). Na tomto místě použil ekumenický
překlad místo slova „strom‘“ života, výraz „stromoví“, neboť to lépe umožňuje představu toho, co je psáno v
řeckém textu Zjevení. Také vize proroka Ezechiela hovoří o stromoví, které podobně jako zde v Apokalypse
dává ovoce každý měsíc a jeho listí je lékem (Ez 47,12). Každoměsíční úroda a úroda dvanáctkrát do roka
znamená stálou úrodu, čili plnost věčného života, který nemůže být ničím ohrožen, neboť listí tohoto stromu
má moc stálého uzdravení.
Obraz pití vody a požívání ovoce stromu života má především duchovní smysl. Mohli bychom vzpomenout
na svaté přijímání Těla a Krve Páně, pokrmu a nápoje k životu věčnému, který je nám už zde na zemi nabízen.
Taktéž bychom mohli uvažovat i v souvislosti s léčivou mocí listí o Boží pomoci a lásce ke všem („pro všechny
národy“), která dovede vyléčit ze všech škod, které lidstvo utrpělo.
112
A nebude tam nic proklatého.
22,3a
ODSTRANĚNÍ PROKLATÉHO
Připomíná se, co v Božím městě nebude. „Nic proklatého“ a níže ještě uslyšíme, že tam „nebude noci“. Vše,
co bylo pod kletbou, muselo zůstat venku (21,27; 22,15). Tak to také prorokoval Zachariáš (14,11). Prokletí už
nebude existovat, neboť Kristus svou spasitelnou smrtí sejmul z lidstva kletbu a nyní v novém stvoření se to
dovrší (Ga 3,13).
22,3b - 4
Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele
ponesou jeho jméno.
VĚČNÁ BLAŽENOST
Bůh je uprostřed svatého města přítomen jako vládce a s ním na trůně vládne i jeho Syn. Mnohokráte jsme četli
v Apokalypse o trůnu jako symbolu Boží vlády. Níže uslyšíme, že s Bohem budou kralovat i jeho věrní.
CO BUDE NÁPLNÍ VĚČNÉ BLAŽENOSTI
Ukazují se nám dvě věci: služba Bohu a patření na Boha. Už jsme četli ve Zj 7,15, že vyvolení budou Bohu
sloužit dnem i nocí. Tato služba nebude otročení, ale spontánní uctívání, účast na nebeské liturgii, i když zde
není užito řecké slovo „leiturgia“, ale „latreuo“, což znamená službu dobrovolnou, ne oficiální.
Hledět na něčí tvář znamená blízký vztah k druhému a vzájemnou důvěru. Vidět Boha patřilo k touhám věřících
lidí (Ž 17,15; Mt 5,8; 1J 3,2). Na zemi to nebylo dokonale možné, nyní ho mohou
stále poznávat „tváří v tvář“ (1K 13,12).
Být označen něčím jménem znamená patřit mu. O tom, jak svatí byli poznačeni a nesli jméno Boží, jsme už
četli (3,12; 14,1; 7,3-4).
22, 5
Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem
a budou s ním kralovat na věky věků.
VĚČNÉ SVĚTLO
Jako v Zj 21,23.25 znovu Jan říká, že zde není noci, která je v našem životě spíš znakem temnot a obav, ale i hříchů
(R 13,12; 1Te 5,2), neboť kde je Bůh, tam je každá temnota vyloučena. On je zdrojem světla duchovního.
ÚČAST NA KRALOVÁNÍ S BOHEM
Nebeská vize je zakončena posledním příslibem, že vyvolení budou s Bohem „kralovat na věky věků“. Už při
stvoření světa dal Bůh lidem moc panovat nad veškerým hmotným stvořením (Gn 1,26). Nyní, na konci, se to
naplní pro všechny věrné, kteří budou s Bohem a Beránkem vládnout nade vším. To znamená, že už nebudou
pod žádnou ujařmující mocí, ale budou se těšit věčné svobodě a hojnosti, kterou ve starém světě měli jen
králové, a to jen na čas. Tak dokončuje Bůh svůj plán spásy, započatý v ráji, lidmi a zlými silami pokažený, ale v
novém nebi, zemi a Jeruzalémě dokončený. O podílu na kralování s Bohem jsme četli (1,5-6; 3,21; 20, 4.6).
Zde končí prorocké výpovědi Apokalypsy. Nic nového nám už dále nebude zjeveno, není to ani možné, vždyť
tolik nám bylo zjeveno a dáno poznat (1K 1,4-5). Jen abychom se podle toho dovedli také zařídit.
113
ZÁVĚREČNÁ SLOVA
22,6 - 21
A řekl mi: „Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko.
Závěr Apokalypsy není jednotný. Je reminiscencí na to, co bylo možné při jednotlivých vizích vidět a slyšet.
Po způsobu proroků se střídají mluvčí. Hned mluví anděl (22,6.10), hned Jan (22,8.20 b), hned zase hovoří
Ježíš (22,7.16.20a) a snad i žák nebo tajemník vizionáře (22,18). Není možno ovšem všude přesně určit, kdo
hovoří. Není to ani důležité. Důležité je, abychom za všemi těmito mluvčími a zprostředkovateli zaslechli Boží
slovo. Závěr knihy dosvědčuje znovu její pravdivost, brzký příchod Krista a touhu církve po setkání s ním.
Závěr Apokalypsy připomíná závěrečné slovo Janova evangelia (J 20,30-31) a doplňující 21. kapitolu s opětným
závěrečným slovem (J 21,24-25). V konci Apokalypsy vidí někteří teologové také dva závěry. První (22,6-17)
a druhý (22,18-21). Vyvstává tudíž otázka, zda na konečné redakci Janova evangelia i Janovy Apokalypsy
nepracoval tentýž redaktor.
22, 6 - 7a
A řekl mi: „Tato slova jsou věrná a pravá; Pán, Bůh dávající Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby
oznámil svým služebníkům, co se má brzo stát: Hle, přijdu brzo.
VĚROHODNOST KNIHY
Anděl potvrzuje věrnost a pravdivost posledního zjevení o novém Jeruzalémě (21,9-22,5). Podobně potvrzoval
anděl pravdivost proroctví o pádu Babylónu (19,9) a sám Bůh obnovu všeho (21,5). Boží slovo, které přicházelo
v pozdní prvokřesťanské době k obcím, muselo prokázat svou autoritu, aby bylo uznáno, neboť nemálo bludařů
(gnostikové, Nikolaité a jiní) vnášelo do křesťanských obcí
neklid. Proto se připomíná, že je to Duch Boží, který mluví skrze proroky a že to je Bůh, který poslal anděla, aby
vysvětlil Janovi i všem Božím služebníkům, „co se má brzo stát“. To bylo už řečeno v prvých slovech Zjevení
(1,1). Jen slovo o brzkém příchodu Pána mohlo přinést posilu pronásledovaným křesťanům.
Blaze tomu, kdo se drží proroctví této knihy.
22,7b
ŠESTÉ BLAHOSLAVENSTVÍ
Toto blahoslavenství těch, kteří „se drží proroctví této knihy“, je shodné se závěrem prvého blahoslavenství ze
začátku Apokalypsy (1,3). Tam byli blahoslaveni ti, kteří „předčítali, slyšeli a zachovávali“ to, co je napsáno v
této knize. Nyní na konci Apokalypsy už věřící slyšel a četl, takže zbývá volat po zachování a dodržování všeho
oznámeného.
22,8 - 9
To jsem slyšel a viděl já, Jan. A když jsem to uslyšel a spatřil, padl jsem na kolena k nohám anděla, který mi to
oznamoval. Ale on mi řekl: „Střež se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov
této knihy. Před Bohem poklekni!“
JAN SE OPĚT PŘEDSTAVUJE
Tak jako na začátku (1,1.4.9) i zde na konci se Jan představuje. Jeho jméno pro velkou autoritu v církvi, potvrzuje
pravdivost a věrohodnost.
JAN SE OPĚT KLANÍ ANDĚLOVI
Uchvácen tím, co viděl a slyšel, Jan opět „padá na kolena před andělem“ tak jako kdysi, když se dozvěděl o pádu
Babylóna a o pozvání k svatbě Beránkově (19,10). Možná, že anděla považoval za Syna člověka. Jeho adorace
je stejně jako dříve odmítnuta poukazem na to, že jedině Bohu se máme klanět. Jan se naopak dozvídá o svém
vysokém ocenění, ale i o ocenění těch, „kdo se drží slov této knihy“. Jako služebník Boží a prorok se totiž
dostává na stejnou úroveň s andělem.
114
22,10
PŘÍKAZ NEZAPEČETIT KNIHU
Zapečetěná kniha nebo starověký svitek znamená, že má zůstat v tajnosti to, co obsahuje. Tak tomu však není s
obsahem Apokalypsy. Křesťanství vůbec není tajným náboženstvím nebo učením jen pro vybraný kroužek lidí.
Obsah víry musí být hlásán a znám všem. Tak je tomu také se zjevením, kterého se dostalo Janovi. Apokalypsa
má být známa a přístupna všem, a to hned. Jen výjimečně slyšel Jan, že má uchovat v tajnosti, co se ozvalo v
sedmeru zahřmění (10,4), jinak má naopak vyjevovat vše, co poznal, ať už k napomenutí hříšníků nebo k posile
a potěšení věrných. Rozkaz nepečetit knihu je pravým opakem rozkazu, který dostal Daniel, když měl uchovat
v tajnosti vidění a slova, která se dozvěděl, neboť „se uskuteční až za mnoho dnů a až v době konce“ (8,26;
12,4.9). U Jana je tomu naopak, neboť „čas je blízko“.
22,11 - 12
Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně - kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý,
kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak
jednal.
PODIVNÉ VAROVÁNÍ
čtyřverší ukazuje dvě skupiny lidí, zlé a spravedlivé. Tyto verše byly vytvořeny podle starozákonní předlohy (Da
12,10 a Ez 3,27) a ukazují nám, že Bůh dopřává všem svobodu a nikoho nechce k ničemu nutit. Spása záleží
na svobodném rozhodnutí. K tomu má člověk svobodnou vůli. Bůh nechává růst pšenici i plevel (dobré i zlé)
až do žní (Mt 13,30); potom bude každý souzen podle toho, jak jednal (2,23; 20,13). Napomenutí má podobný
smysl jako v Zj 13,9-10.
Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.
22, 13
AUTORITA KRISTA
Co bylo řečeno v Zj 1,8 a 21,6 o Bohu, to nyní vztahuje Kristus na sebe. Syn je s Otcem od věčnosti. On řekl: „Já
a Otec jsme jedno“ (J 10,30). Že Ježíš je „první i poslední“, to řekl už na začátku Janovi (1,17) a představenému
obce ve Smyrně (2,8). Kristova postava, jak je vylíčena v Apokalypse, září v oslnivém světle
a my si můžeme uvědomit jeho ústřední postavení ve všem, neboť on je začátek i konec všeho a smysl i cíl
dějin.
Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.
22, 14
SEDMÉ BLAHOSLAVENSTVÍ
Poslední blahoslavenství se týká těch, kteří „si vyprali roucha“. Známe už, že „si vyprali svá roucha v krvi
Beránkově“ (7,14). Je to narážka jak na mučedníky, tak také na ty, kteří činí pokání a spoléhají se na vykupitelskou
krev Kristovu. Toto upřesnění se v některých rukopisech (Vulgáta) dostalo jako doplněk i k tomuto verši. V
jiných rukopisech na základě opisování a diktování se místo „vyprali si roucha“ objevují slova: „kdo jednají
podle jeho přikázání“. Jen ve svatebním šatě je možno se účastnit svatební hostiny (Mt 22,11-14) a zde je
řečeno, že jen ve „vypraném rouchu“ je možno vstoupit do nového Jeruzaléma.
Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři - každý, kdo si libuje ve lži.
115
22, 15
VYLOUČENÍ NEKAJÍCÍCH
Jsou vyjmenováni ti, kteří do města Božího nevejdou. Podobně jsme četli i v Zj 21,8.27.
Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní, církvích.
22, 16a
JEŽÍŠ SE PŘEDSTAVUJE
Čtrnáctkrát je v Apokalypse zmíněno Ježíšovo jméno. Pouze zde se však představuje on sám. Ač vystupoval
přímo v Apokalypse Ježíš poměrně málo, byla jeho přítomnost a svrchovanost v celé knize stále zřejmá.
Vlastním zjevovatelem všeho je Ježíš, který vše obdržel od Otce (1,1) a prostřednictvím „svého posla“ to dále
oznamuje všem církvím. Tímto poslem může být míněn anděl vyjevující nebo i sám Jan.
22.16b
Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova,
jasná hvězda jitřní.
HODNOSTNÍ TITUL JEŽÍŠŮV
Ježíš se představuje dvěma krásnými tituly, které už známe z Apokalypsy. Nejprve jako „potomek z rodu
Davidova“. Je zde položen důraz na zakořenění Ježíšovo ve starozákonním Božím lidu a v královském rodu
Davidově (2S 7,16; Iz 11,1; Zj 3,7; 5,5). Dále se nazývá „jasnou hvězdou jitřní“, hvězdou, která znamená světlo
a nový den. Je to obraz vzatý z Bileámova proroctví o tom, že „vyjde hvězda z Jákoba“ (Nu 24,17). Ve Zj 2,28
jsme o tomto symbolu už četli i uvažovali.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI
Zde máme poslední slova Kristova v bibli. Hovoří o tom, co jsme mnohokráte v Apokalypse slyšeli, že přijde
brzo. Je to nejdůležitější myšlenka Apokalypsy a zdroj naší naděje a optimistického pohledu do budoucnosti.
Jen v závěru této knihy hovořil Kristus třikrát o svém příchodu (22,7.12.20). Na toto poslední slovo Krista
nemůže Jan ani nikdo jiný, kdo to slyší a věří, odpovědět jinak, než také volat: Amen, přijď, Pane Ježíši! Slovo
Kristovo od nás žádá souhlas. Ten je zde nejprve vyjádřen hebrejským slovem amen, což znamená ano, a
pak aramejským voláním Maran atha, to je: Náš Pán přichází, které je možno vyslovit i jako Marana tha, a to
znamená Přijď, náš Pane. Toto volání bylo užíváno v prvokřesťanské liturgii, jak o tom svědčí aramejské užití
tohoto slova v 1. epištole sv. Pavla Korintským (16,22) a také zpráva raného křesťanského spisu Didaché ze
začátku 2. století (10,6).
Milost Pána Ježíše se všemi.
PŘÁNÍ MILOSTI
Janova Apokalypsa je uzavřena žehnajícím pozdravem obcím i všem čtenářům, tak jak to bylo obvyklé při
psaní biblických dopisů (1K 16,23; 2K 13,13; Ga 6,18; Ef 6,24; Fp 4,23; 1Te 5,28; 2Te 3,18). Tato slova jsou
vhodným vyvrcholením nejen Apokalypsy, ale zároveň všech biblických knih, jak je známe.
22, 17
A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať
zadarmo nabere vody života.
TOUŽEBNÉ VOLÁNÍ PO PŘÍCHODU KRISTA
V tomto verši vystupují skupiny: Duch, nevěsta, ten, kdo slyší a ten, kdo žízní. Nevěstou je církev, která touží po
Kristu jako po svém ženichovi (Pis 4,16; Zj 19,7; 21,2.9). V církvi působí Duch svatý a on zde mluví za církev a
volá s církví (Ř 8,26). Ten, kdo slyší, byl především posluchač předčítání Apokalypsy, jak bylo zvykem v prvotní
církvi (1,3), ale i každý, kdo slyší a poslouchá církev a Ducha svatého v ní mluvícího.
A kdo je žíznící? Jsou to snad katechumeni a ti, kteří touží po spáse a po Kristu a ještě nejsou členy církve? Jsou
vyzváni, aby „přistoupili a nabrali vody života“ (Iz 55,1; J 7,37). Až toto učiní a přijmou milost Boží, budou i
oni volat s modlící se církví, aby Pán přišel.
22,18 - 19
Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran
popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na
stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.
POSLEDNÍ NAPOMENUTÍ
Jan přísně napomíná každého, „kdo slyší slova proroctví této knihy“, aby si nedovolil na ní nic měnit. Tak
hovořil Mojžíš po vydání Zákona (Dt 4,2; 13,1), Ježíš v kázání na hoře (Mt 5,19) i sv. Pavel v epištole Galatským
(1,8-9). Zvláště u této prorocké knihy bylo nebezpečné něco z ní vypustit a něco přidat. Není zde odsouzeni
výkladu této knihy, ale výkladu nesprávného a neúplného. Co je zde řečeno o Apokalypse, platí o všech knihách
biblických. Člověk nemá právo používat Boží slovo podle vlastní libovůle a manipulovat s ním podle svých
přání. Boží slovo volá člověka k odpovědnému užívání (2Tm 4,2). Přísné tresty, kterými Jan hrozí porušovatelům
celistvosti Božího zjevení, byly už v Apokalypse zmíněny (rány v 15. a 16. kapitole a odnětí podílu na stromu
života a pobytu ve svatém městě v kapitole 22).
Ten, od něhož je toto svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši!
22,20
116
22,21
117
POUŽITÁ LITERATURA
K LISTŮM SEDMI CÍRKVÍM:
Manek, Jindřich: Sedm listů z Apokalypsy, Ústřední církevní nakladatelství Praha 1957.
Otter, Jiří: Sedmero poselství o zaslíbení věrným, Kostnické jiskry 1986 č. 29-36.
Sieg, Franciszek: Listy do siedmiu Kosciolów, Michalineum Warszawa 1985.
K CELÉ APOKALYPSE:
Adámek, ]arolím: Apokalyptický Kristus, V. Kotrba Praha 1947.
Gábriš, Karol: Zjavenie Jána, Tranoscius, Církevní nakladatelství Bratislava 1977.
Geiger, Albert: Die Geheime Offenbarung, Katholisches Bibelwerk Stuttgart 1964.
Jankowski, Augustyn: Apokalipsa sw. Jana, Pallottinum Poznaň 1959.
Lapple, Alfred: Die Apokalypse nach Johannes, Don Bosco Verlug München 1966.
Miklík, Konstantin: Zjevení svatého Jana, Marie Rosa Junova Tasov 1947.
Prager, Mirjam: Das neue Jerusalem, Katholisches Bibelwerk Klosterneuburg 1979.
118
Download

Zde