JAN AMOS KOMENSKÝ
TRUCHLIVÝ
Předmluva vydavatele
Truchlivého díl první
to jest smutné a tesklivé člověka křesťana nad žalostnými vlasti a církve bídami naříkání, v
kterémž se jemu nejprvé Rozum, potom Víra ozývají, potěšovati jeho, ale nadarmo usilujíce.
Zatím tedy Kristus vystoupě zůřivě jej z netrpělivosti obvinňuje, místné strašlivých svých ran
příčiny ukazuje, bolestí jemu ulehčuje a časné i věčné vysvobození zaslibuje, i jak by se k
obojímu hotoviti měl, poučuje.
Plésání Truchlivého, nad sliby Božími rozveseleného.
Modlitba Truchlivého, v rozmáhajícím se protivenství lkajícího.
Truchlivého druhý díl
to jest Rány obnovující a jitřící se v člověku teskností v čas dlouhotrvajících Božích metel a
těžkostí, kdež tělo déle již bíd snášeti se zpěčuje, a tesklení ačkoli, Rozum osvícený všelijak
zapuditi se snažuje, nemůž však, jako ani Víra; až Kristus opět se ozva, dokonalou teprv k
pozbytí hrůz a nabytí dobré mysli cestu ukazuje. Sepsaný s začátkem Nového léta
MDCXXIV.
Předmluva vydavatele
Výrazem největšího žalu Komenského nad úplnou zkázou vlasti a církve, proti níž neviděl
nikde žádné pomoci, jest spisek Truchlivý, formy dialogické, vzniklý ve dvou částech r. 1622
a 1624. Z jaké nálady mysli povstal, spisovatel dosti podrobně sděluje v listě P. Montanovi
IX. (Patera, Korresp. Kom., str. 235).
Ve své sklíčenosti marně se těšil četbou spisu Justa Lipsia "De constantia", nemoha pak v
noci úzkostmi spáti, dal se do čtení proroka Isaiáše, pak i jiných proroků, když mu četba ta
skýtala jakousi úlevu. Ale plné útěchy dostalo se mu teprve ze slov Kristových.
1
Když na počátku dílu I. "Truchlivý", jímž se míní sám spisovatel, běduje a hořekuje, Rozum
domlouvá mu marně, neboť nechce ani příčiny svého nářku sděliti. Teprve na opětovné
vybídnutí ukazuje na zkázu vlasti a potlačení pravdy Boží. Rozum podává důvody filosofické
i ze života, kterak třeba i neštěstí klidnou myslí snášeti, než Truchlivý je odmítá, nemaje v lidi
pražádné naděje. I vystupuje Víra, poukazujíc výroky písma sv. na všemohoucnost Boží. Ale
Truchlivý namítá, že nepřátelům čisté víry dobře se vede, a vše jim jde po vůli, kdežto
upřímným vyznavačům Kristovým snášeti jest jen protivenství, tak že by měli spíše svou
věrou pohrdnouti. Když pak Truchlivý nejraději by o té věci jednal s Kristem samým,
dostavuje se k rozhovoru sám Kristus, jenž poukazuje nejprvé na svou moc nad lidmi.
Truchlivý uznává divné řízení Boží a leká se, ježto Kristus ohlašuje další utrpení pro hříchy
lidské. Hlavní příčinou jeho nářku jest opuštěnost evangelíkův od Boha, Kristus však vytýká,
že ten lid sám svými neřestmi vzdal se Hospodina, proto naň připadly ty nesnáze. I chystá
sklíčeným odměnu na věčnosti, kdežto lidem zlým, oplývajícím nyní štěstím, nastane tam
zkáza. Utrpení na světě není nežli zkušebným prostředkem pro vyvolené; proto nemají
spoléhati na pomoc lidskou, nýbrž Boží. Slibuje pak Kristus, že někteří z nich přečkají pokuty
a budou opět potěšeni, nepřátelé pak budou mocně potřeni. Na svých věrných dožaduje se: 1.
stálých modliteb, 2. opravdového pokání, 3. plnění vůle Boží, 4. trpělivosti a stálosti v
trápeních, 5. chystání na život věčný, spíše než na časný. Končí týmiž slovy, jako v "Listech
do nebe", slibuje nastávající svůj příchod. Truchlivý rozplesává se nad těmi sliby a končí
modlitbou v přibývajícím protivenství.
Dialogická forma spisu dobře se hodí ke sporu, jejž vede "Truchlivý" nejprvé s Rozumem,
potom s Věrou. Sentence na počátku ze Seneky a jiných filosofů vybraně poukazují k tomu,
že se míní rozum světlem zjevení neosvícený. Útěchy čerpané ze Starého zákona, zvláště z
největších filosofů mezi proroky, Isaiáše a Jeremiáše, zastupuje Víra, jíž spisovatel míní
zjevení doby předkřestanské. Ale ani ty nepostačují na úplnou odevzdanost ve vůli Boží,
jakkoli Truchlivému přinášejí úlevu. K tomu třeba je teprve zákona Kristova, radostného
poselství jeho (evangelia) a jistoty konečného spasení, jímž se sklíčený člověk může dokonale
potěšiti.
Na počátku dílu II. Truchlivý upadá opět v nářek nad přibývajícími, již nesnesitelnými
strastmi. Rozum vytýká mu netrpělivost a nedostatek udatnosti. Vždyť i jiní lidé již mnoho
vytrpěli. Truchlivý namítá, že strádá přece vlast, země jemu nejbližší. Rozum odkazuje na
Boha jako správce všech věcí, potom vykládá (dle I. knihy spisu Lipsiova), že při spořádání
všech věcí na světě patrný je stálý jich zápas, ostatně i jinak věci lidské trvají jen na čas a
2
musí pak zajíti. Nářkem proti tomu se nic nespraví. Jinak jsou trpké příhody užitečným
lékařstvím (dle II. kn. Lipsiovy), neboť podněcují k službě Boží a pokutují za hříchy, mimo to
pokořují se jimi nenapravitelní bezbožníci. Na Bohu z konání jeho počtu se dožadovati samo
sebou je nemožné. Také slouží poplenění zemi potřebnému úbytku lidstva. Dále Rozum těší
Truchlivého, že bohatství vůbec nemá veliké ceny, smrt pak že je člověku všude jistá. A když
Truchlivý znovu naříká nad přibývajícími pohromami, Rozum vypočítává mu jiné krvavé
války světové (poslední v této části partie dle II. kn. Lipsiovy). Že pak Truchlivý již se
odhodlává vše snášeti, vystupuje Víra, jež odkazuje ho k Bohu, opravujíc zoufalství jeho,
nebot Bůh své vyvolené jisté zachrání, a to třebas i zázrakem, jak patrno na Eliášovi.
Truchlivý děsí se jen příchodu Antikristova, Víra však ukazuje na zkažení jeho a vysvětluje
proroctví o něm. Mimo to připomíná všelijaká neobyčejná znamení, jež se právě dějí. Také
události z dějin Israelitů symbolicky vysvětluje jako znamení příhod novějších. Truchlivý
přijímá to napomenutí, ale poukazuje na nové a nové i hroznější útisky evangelíků. Víra jej
utěšuje tím, že vrchol útisků zajisté - bude znamenati brzký konec zla. Vystupuje Kristus a
kárá pochybnosti, poroučí trpěti a odkazuje na svůj příklad. Velí Truchlivému odevzdanost ve
vůli Boží, zakazuje mudrování o činech Božích a slibuje svou ochranu. Na konec mu
doporoučí denní obírání Davidem (knihou Žalmů). Truchlivý velebí za to Boha.
V listě P. Montanovi Komenský uvádí, že v době skládání dílu I. tohoto spisku marně se
obíral četbou Lipsiovou, a skutečně v tomto díle jen na prvních větách patrno, že užil několika
obratů ze začátku I. knihy Lipsiovy; za to v díle II. přidržoval se z valné části postupu
myšlenek tohoto filosofického dialogu mezi mladým Justem Lipsiem, prchajícím z vlasti
válkami občanskými rozervané, a mezi Karlem Langem, professorem v Lutychu. Čerpal tu
zejména z kn. I., kap. 8-16, potom z kn. II., kap. 6-12, 13, 19-24, jak v poznámkách pod
textem zevrubněji ukázáno.
V posledních částech toho dílu použil také některých dokladů ze své doby o pronásledování
podobojích v Čechách a na Moravě, jež později zařazeny byly v "Historii o těžkých
protivenstvích církve české".
Tisk pražský dílu I., o němž Komenský činí zmínku, nám se nedochoval, byl-li vůbec pořízen.
Jsme tedy jen odkázáni na jediný známý rukopis obou prvních dílů, který se chová nyní v
městské knihovně Vratislavské (sign. M. 1472) a pochází z pozůstalosti Josefa Kačera,
duchovního správce českého sboru evangelického ve Velkém Táboře pod Sycovem (něm.
Polnisch Wartenberg) v Pruském Slezsku (zemř. 1871).
3
Není to prvopis, nemaje ani stopy obvyklé opravy rukou Komenského, nýbrž pouhý opis ze
stol. XVII., v citacích písem sv. (na vnějším okraji karmínem velmi drobným písmem) dosti
chybný. Psán jest rukou dovednou (osoby mluvící a slova význačná karmínem) na malých
stránkách dvanácterkových; díl I. zaujímá 150 stránek, díl II. stránek 140 (str. 100-107
číslovány dvakráte, 108-113 nově). Zkratky vyskytují se jen při m a n (většinou na konci
slov), pak při jest a při h v koncovkách, ale jen místy (v tomto vydání jsou rozvedeny).
Z rukopisu toho podán otisk beze všech poznámek v časopise "Hlasy ze Siona", ročn. 1871.
Nový otisk, v němž cizí slova zaměněna jsou českými a připojeny poznámky z parallelních
míst Lipsiových (citov. dle vyd. z r. 1605), jakož i některé jiné doklady historické, vydal Josef
Šmaha r. 1892 nákladem V. Neuberta na Smíchově (s věnováním a stručným úvodem, jakož i
čtyřmi ukázkami rukopisu); str. 68 veliké 8".
Německý překlad spisu toho vydán jest r. 1628 v Prešpurce s názvem: "Trauren über Trauren
und Trost über Trost. Sehr dienlich auff alle zeiten, Sonderlich bey jetziger noht der gantzen
Christenheit. Durch einen liebhaber Goettliches trosts verdeutscht.
Esa. 22, 4. Laßt mich bitterlich weinen. Zach. 1, 17. Der HERRE wird Sion wieder Troesten.
Gedruckt zu Bresburg MDCXXVIII."
Tisk ve 12", stran 250. Citáty biblické podávají se na okraji, rovněž na str. 8-14. latinské
citáty sentencí z klassiků. Překlad je celkem dosti věrný, ač nikoli všude doslovný, pouze
"Plésání" z konce dílu I. přeloženo jest v překladě tomto až za díl II.
Jan V. Novák.
Truchlivého díl první
to jest smutné a tesklivé člověka křesťana nad žalostnými vlasti a církve bídami naříkání, v
kterémž se jemu nejprvé Rozum, potom Víra ozývají, potěšovati jeho, ale nadarmo usilujíce.
Zatím tedy Kristus vystoupě zůřivě jej z netrpělivosti obvinňuje, místné strašlivých svých ran
příčiny ukazuje, bolestí jemu ulehčuje a časné i věčné vysvobození zaslibuje, i jak by se k
obojímu hotoviti měl, poučuje.
Truchlivý sám v sobě.
Ach, ouvech, nastojte, což jest sobě na tom nešťastném světě počíti? a kam se podíti? co před
sebe vzíti? Ach, kde pomoc? kde rada jaká? Ach, kéž jest za moře někam zaletěti, a neb se do
hrobu skrýti, a neb kde jest smrt, aby těm neřestem konec učinila?
Rozum.
4
I což to za naříkání tak přílišné? Což sobě tak stýskáš, člověče milý? Cožs umlkl? Oznam
mně!
Truchlivý.
Ani ty, ani žádný pomoci mně nemůže, ach, nastojte hoře mého, což sobě počíti mám ?
Rozum.
Ale toť jest příliš, což sobě pak zoufati chceš?
Truchlivý.
Ba blížeť jest toho než dále, že nic již o žádném člověku, nic o Bohu, nic o pomoci jeho
smýšleti nebudu.
Rozum.
Ach, pro milý Bůh, nedejž takovým myšlením sobě na srdce vstupovati. Ale cožť pak, proč
neoznámíš, kdo ví, nenajde-li se rada?
Truchlivý.
Ach, nenajde, již sem ji dosti hledal, a jest vše daremné!
Rozum.
Toť není moudrého člověka povaha, tak sobě zámutek (již pak odkudkoli pošlý) v hlavu
zavzíti, aby se z něho ani vyraziti, ani vyvesti, ani o to ohledati dáti nechtěl; však někdy
samým rozmluvením a věrnému příteli bídy své potoužením bolesti odléhá, někdy pak tak
šťastná přichází hodinka, že člověk z prostřed nejhlubšího zámutku k rozveselení bývá
přiveden; vyraz se z té přílišné tesknosti, a porozmluvme o tom, co pak jest to, což tě trápí.
Truchlivý.
Ach, starosti, bolesti, svírání plno v srdci mém, více mám, než vlasů na hlavě, a není odtušení
žádného.
Rozum.
Předce já, co pak jest to, slyšeti žádám.
Truchlivý.
Na všecky strany zle: ukrutný, krvavý meč hubí mou milou vlast, zámkové, hradové a pevná
města se dobývají, městečka, vsi, krásní domové a chrámové se plundrují a páli; statkové se
loupí, dobytkové zajímají a hubí; nebohý chudý lid se ssužuje, trápí, po místech i mordují a
zajímají. Nebo rozliční zšílení národové již na čtvrtý rok na nás se jako oblakové shánějí, a
ještě k upokojení žádné není naděje, tak že snad brzy všecko v poušť obráceno bude; a ještě k
upokojení žádné naděje není tak brzy. A což nejbolestnějšího jest, pravda Boží se potlačuje,
čisté Boží služby se zastavují, kněží vyhánějí a do žalářů dávají. Mnozí, na nichž ozdoba
5
vlasti a cirkve záležela, neb ukrutně zmordováni, neb posměšně vypuzeni, nejedni z nich (z
nichž i já nešťastný jsem) lidské vsteklosti se děsíce bídně se pokrývají, žádného okamžení
pro úklady a zálohy bezpečni nejsouce. Summou, nepřátelé žíznící krve naší do těsna nás
ženou, nýbrž již vehnali a z našeho pádu plésají, a daří se jim čím dále tím lépe, co jen
naměří, jde jim všecko šťastně. Kdo by pak o nevinné se ujal a ssouženým na retuňk přispěl,
není pod tím nebem žádného. Všecka naděje i ta, kterouž sme k Bohu až posavád měli, nám
klesla a klesá. Voláme-li k němu, neslyší a spomoci nechce, opuštěni jsme až posavád
odevšad, nelze již než zahynouti; ó kéž ale přijde smrt a zaškrtí.
Rozum.
Že se nad těmi žalostnými věcmi troudíš, kteréž se dějí, toho já tobě haněti nemohu. Nebo
necítiti v věcech odporných žádné bolesti, špalka jest vlastnost a ne člověka; a že ne tak
dalece příčinou vlastního nějakého neštěstí jako příčinou obecných, vlasti a církve se
dotýkajících neřestí žalostíš, není divu. Nebo, jakož Democritus říkával, obecná bída těžší
jest, proto že není odkud pomoci se nadáti. A však toho chváliti nemohu, že sobě tvé bídy nad
slušnost zveličuješ, jako by a neb nikdá žádný podobných věcí netrpěl, a neb to neštěstí, v
kterémž nyní jste, v štěstí se vám obrátiti nemohlo.
Truchlivý.
Co prý v štěstí se obrátiti ? Ach, ach!
Rozum.
Ano, v štěstí pravím; nemůže zajisté tak zle býti, aby zase dobře býti nemohlo.
Truchlivý.
Bezpochyby po smrti sobě tanec slibujeme, když meč a oheň všecko zžíře, když od nepřátel,
od hladu a strachu, hořem a žalostí vyhyneme, a neb když v žaláři, a neb u vyhnání, neb pod
ukrutným jhem nešťastný život tráviti musíme.
Rozum.
O mrtvých nemluvím, které meč trefil a neb ještě trefí; ti tam. Ale kdo ještě živ jest, naděje
jemu odmítati nesluší. Dí Seneca: Naděje proti bídám lékařství jest.
Truchlivý.
Ó bídnějšího lékařství! Co mne Seneca léčiti chce nadějí, kterýž jinde pravdy tajiti nemoha
vyznal: Dobře se nadějíce a zle se majíce, pomíjí nám všecken čas života našeho. Čehož my
zarmoucení na zbyt dosti okoušíme. Vidímť já již, vidím nyní patrně, že bláznovství jest a
nesmyslnost, nadějí se troštovati. Po čtyři léta teď pořád nadějí sme se krmili, že zlé přestane
a dobré přijde, ono pak naprosto čím dále tím hůře. Potratili sme statky, potratili čest a dobré
6
jméno; potratili mnozí manželé manželky, manželky manžely, rodičové dítky, dítky rodiče,
přátelé přátely; potratili sme svobodu k sloužení Pánu Bohu; potratili sme bezpečnost života;
so potratili sme již i všecku naději.
Rozum.
A to bude nejhorší, stratíte-li naději. Nebo se ne zle v přísloví říká: Kdo statek stratil, nic
nestratil; kdo poctivost a bezpečnost stratil, polovici stratil; a kdo naději a trpělivost stratil,
všecko stratil. Kdo zajisté posečkati nechce, až by zlé přešlo, a dobré přišlo, jak jemu pomoci?
A protož, člověče milý, jen od naděje nepouštěj; dokudž duše v člověku, dotud nechť jest i
naděje.
Truchlivý.
Slýchával sem já, že naděje z lidí blázny dělá, ale tomu sem ani nevěřil, ani nerozuměl; nyní
pak i věřím i rozumím, když v očekávání svém sklamáni jsouce, nepřátelům k smíchu jsme,
sami pak u sebe za svou naději styděti se musíme. Ó bída a žalosti, co sme sobě v jistotě
slibovali, všecko uteklo od nás. Což jest jedinou učiniti?
Rozum.
A což se pak dokonce z pochybování vyvesti nedáš?
Truchlivý.
A co mně pak ukazuješ, čím bych se vyvesti mohl; naprosto nevidím, čím se ukojiti.
Rozum.
Nadějí (pravím), že lépe bude; nebo jakož štěstí lidského ten jest cíl, aby a neb pobuda
přestalo, a neb se v odporné štěstí proměnilo: tak jest, věř mi, docela i s neštěstím lidským.
Nebo ono není stálá věc v světě, než pobuda přestane, a neb v štěstí se promění.
Truchlivý.
Třeba, třeba promění, třeba nepromění, a u nás to již příliš daleko zašlo.
Rozum.
Rozumně promluvil Seneca, mluvíc o bolestech těla, že nemohou i veliké i dlouhé býti; sou-li
veliké, přetrhnou se brzy, proto že smrt přivolají. Pakli sou menší a trvají dlouho, sou
snesitedlnější. Podobně i v této věci jest; když bídy vlasti tvé na nejvyžší vzejdou, věř mi,
přetrhnou se, a bude lépe. Pakli ještě nejsou tak veliké, proč sobě tak netrpělivě máš počínati?
Truchlivý.
Přemilejšího potěšení; tím se tedy těšiti máme, že vlast má, velikostí bíd přemožená a
zemdlená jsoucí, brzo duši vypustí, to jest, dokonalou zkázu vezme.
Rozum.
7
Jinák rozuměj, že totiž tyranství těch, kteříž vás trápí, když nejvýš vyjde, spadne dolů a slomí
hlavu; nebo staré a skušením stvrzené povědění, že žádné násilí nemůže dlouho trvati.ll
Poněvadž pak, co se s námi nyní děje, všecko násilné jest, můžeš dobrou naději míti, že to a
neb brzy jako napatý luk pukne, a neb oslábne.
Truchlivý.
Vždy tedy mne nadějí troštuješ a neukazuješ mně nejmenšiho nic, odkud by pak a jak bídy
naše přítrž miti mohly. Předstíráš mi příklady, že se někdy při někom neštěstí v štěstí
proměnilo, a mlčíš o tom, že také bývali lidé, kteří nežli se proměny dočekali, přišlé na ně
neštěstí jako vítr do sebe je vchumlalo a sehltilo, jakýchž vždycky bývalo jest na světě dosti, a
s námi naprosto k témuž se chýlí.
Rozum.
Jižť jest darmo; přišlo-li by předce mimo naději, což jest dělati, než trpělivě nésti, buď co
buď. Rada jest moudrých: Čeho změniti nelze, trp mlče; dí Cicero, že největší bláznovství
jest, hrubě se nad čímkoli trápiti. Bias onen zajisté vysvědčil, že ten toliko bídný jest, kdo své
bídy dobromyslně snášeti neumí. A patrné jest, na kohož by těžké břemeno vzloženo a k
němu tuze přivázáno bylo, že lépe jest tiše pod ním jíti, a neb na posledy ležeti, nežli
neužitečným se pachtováním tíhoty a trápení sobě přidávati.
Truchlivý.
Smrt milejší jest, nežli takový život, v němž není než hrůza, strach, bolest, svírání, pláč a
žalost.
Rozum.
Příčinou věcí odporných smrti sobě žádati jest přílišné netrpělivosti a zoufalství znamení.
Truchlivý.
A když pak není kdo pomoci a kdo potěšiti ?
Rozum. Komu raditi nelze, nelze pomoci. Jižť ukazuji polehčení tesknosti, jiných
trpělivost a naději, ale u tebe všecko ničímž jest.
Truchlivý.
V pravdě takové potěšení ničímž jest. Co to zločince jdoucího k šibenici potěší, by ty mu
krásně o tom mluvil, že jiné také věšívají; a co jest platno jemu, jest-li on se propuštěním
troštuje, když ho předce vedou; co prospěje, že by ho napomínal, aby sobě udatně počínal, že
to jinák býti nemůže.
Rozum.
8
Jižť nevím, skoro by mne na to přivedl, žeť bych povoliti musil; takť jest, že naděje lidská
přenejistá věc jest, obyčejně mejlí. A když není utvrzena naděje, jak jest trpělivu býti, zvláště
pak, že tato naše bida není bídám jiných lidí rovna ? Nebo sme doufali v Boha, na něj se
bezpečíce, a hle, s tím se vším v zahanbení sme necháni, nevím sic, pravdu mluvě, jakou tobě
naději udělati.
Víra.
Aj, není-li naděje u lidí, u Boha se najíti může; nestatčuje-li lidského potěšení, Božského
hledej, člověče. Bůh raditi může, když žádný tvor raditi nemůže. Nebo on řekl: Chceš-li se
obrátiti, Izraeli, ke mně se obrať (Jerem. 4, v. 1).
Truchlivý.
I to jest daremné, nebo sme skusili, že již se zatvrdil proti nám Hospodin, vzal na sebe hněv,
stíhá nás, morduje a nešanuje, a jakžkoli voláme a křičíme, zacpává uši před modlitbami
našimi; obestřel se oblakem, aby k němu proniknouti nemohla modlitba (Pláč Jer. 3, v. 43).
Víra.
Tak-liž se již pak dokonce potěšiti nedáš, duše milá? Takliž neužitečnými přemyšlováními
svírati se budeš? A co pak již dokonce přestalo milosrdenství Hospodinovo, a konec vzalo
slovo jeho? Což již zapomenul se smilovávati Bůh silný? Co neumí učiniti proměny pravice
nejvyžšího? (Žal. 77, v. 9.)
Truchlivý.
Umělať by, však nechce. Nýbrž uvrhl nás do bláta, a v pošlapání vydal nás, voláme-li k němu,
neslyší; hledáme-li tváři jeho, odvrací ji od nás; obrátil se nám v ukrutného nepřítele; silou
ruky své proti nám bojuje, k hrobu odkládá nás, tak že daremné jest obraceti se k němu (Job.
30).
Víra.
Ale nepochybujž tak docela, má jediná duše, však pak Bůh věrný jest, kterýž nad možnost nic
nedopustí; a když maličko potrpíme, zase nás vytrhne, zmocní, upevní a dokonalé učiní (I.
Kor. 10).
Truchlivý.
Tvůjť jest starodávní zvyk vždycky se troštovati. Já abych pravdu vyznal, dávno sem se toho
neštěstí bál; hned mi to srdce pravilo, že to štěstí, kteréž se nám ukázalo, dlouho nám trvati
nebude. Tys se naproti tomu vždycky čímsi kojila, že pravda Boží již v světě plac obdrží, a
my se jí puídržející že také vzrosteme, pokoj a bezpečnost, svobodu a slávu míti budeme,
nýbrž i nad nepřátely panovati. A byloť se to začalo, ale jako sníh v létě, tak lo se nám
9
rozplynulo to naše štěstí. Já již jináč nevím, než že sme my posavád v hrubém omylu stáli,
sebe za pravou Kristovu církev, onyno za bludné křesťany drževše; nebo Bůh jinák mezi námi
a jimi rozdíl ukazuje, k nim se zná, nás pak zamítá.
Víra.
Ale na jakáž to pro Bůh myšlení přicházíš, duše milá? Pamatujž se, člověče milý.
Truchlivý.
Tak pravím a nejináč, na nich se zaslíbení církvi učiněná plní, a ne na nás.
Víra.
I která pak zaslíbení ?
Truchlivý.
Ta, že církev nepřemožená bude, jíž žádný převálčiti moci nebude, ani brány pekelné (Mat.
16, v. 18). Že nepřátelé proti ní povstávající poraženi budou (5. Mojž. 26, v. 7). Žádný proti ní
vymyšlený nástroj (totiž žádná nasnovaná rada) že se nepodaří (Izai. 54, v. 16. 17). A její pak
naproti tomu rady a předsevzetí že půjdou šťastně (5. Mojž. 28, v. 8). Aj, všecko to plní se na
nich. Nepuntovali-liž se již naši proti nim kolikrát, a to rozličným spůsobem? A hle, vždycky
chybuje. Nesebrali-liž kolikrát veliké síly? A hle, vždycky poraženi. Oněch pak rady vždycky
jdou, jejich vojska vždycky vítězí. A co za tím jde, také podlé onoho Božího promluvení, na
nich i na nás, pravé jest: Aj, služebníci moji jísti budou, vy pak hlad trpěti budete. Aj,
služebníci moji píti budou, vy pak žízniti budete. Aj, služebníci moji veseliti se budou, vy pak
zahanbeni budete. Aj, služebníci moji prozpěvovati budou pro radost srdce, vy pak kvíliti
budete pro bolest srdce. (Izai. 65, v. 13). Oni zajisté jedí, pijí, veselí jsou, my hlad a nouzi
trpíme, lekáme se, hanbíme, úpíme pro sevření ducha, kam se díti, nevíme; ach, nastojte nám!
Rozum.
To jest v pravdě tak, kdyby Bůh s námi byl, nikoli by se tak s námi nedálo (Jud. 6, 13); nebo
poněvadž on řekl: Nikoli tě nenechám, aniž tě opustím; nás pak nechal a opustil, slepí sme,
neznáme-li odtud, že se nás odčítá (Žid. 13).
Víra.
A což pak písmo praví, že ani milosti ani hněvu po těch věcech, kteréž se zevnitř dějí, nezná
člověk (Jan 16, v.20). Proto jmenovitě, že jednostejné jsou zlých i dobrých případnosti,
jednák se těmto zámutku, jednák oněmno radosti dostává (Eccle. 9, v. 1. 2). Svatým se zde
také slávy někdy udílí, a však na větším dile pod křížem bývají (4. Ezdr. 7, v. 17). Nebo jim
řečeno jest: Plakati a kvíliti budete vy, ale svět se bude radovati. A opět: V nenávisti budete
pro jméno mé. Vydadí vás v ssoužení a budou vás mordovati (Mat. 24, v. 9). A kdybych tobě
10
všecka písma, že Pán Bůh nechce své než v trpkostech míti na světě, vyčítati měl, den by
nestatčil. A protož to nám raději církve pravé znamením jest, že v ouzkostech a trápeních
jsme; nebo se tu na nás Kristovy řeči plní.
Truchlivý.
I jestližeť tedy tak placeno býti má za pobožnost, nejlépe udeřiti ní o zem a býti, jako onino
jsou, v svobodě a slávě (Mal. 3, v. 14).
Víra.
Uchovejž toho Pán Bůh. Ale proč jen takovým myšlením sobě so na srdce vstupovati dáš ?
Tak-ližs pak tou teskností ze všeho brku vyražen, žeť písma svatá ani na pamět nejdou. Přečti
sobě aspoň Žalm 36. a 73, najdeš tam, že nešťastným těni světským lidem, kteříž zde na zemi
své nebe mají, není proč štěstí jejich záviděti; nebo na plzkém místě stojí, sláva a radost jejich
nestálá jest, a hned za tím jáma zatracení očekává (Žalm 94). A že nejlépe jest přidržeti se
Boha a jej za svůj podíl míti, buď jak buď.
Truchlivý.
A když pak trpce z svými nakládá, jak že tu dělati? Ač snad ale on ne o všem ví, co se s námi
děje; nebo jakž by sic taková nesnesitedlná břemena na ty, kteříž jemu slouží, vzkládati mohl?
Rozum.
Praví se sic, že Pán Bůh všemohoucí a vševědoucí jest, ale já nevím sám, jak tomu věřiti,
když tak mnohému zlému přítrže nečiní, a tak mnozí nadarmo k němu volají.
Víra.
Toť sou hovadná myšlení; což by pak ten, kterýž učinil ucho, neslyšel? A ten, kterýž stvořil
oko, nespatřoval ? Co ten, kterýž lidi umění učí, sám nerozumí? (Žal. 94, v. 9. 10.)
Truchlivý.
Nedbá tedy o nás, děj se s námi, jak děj, jemu v nebi dobře.
Víra.
Ó nikoli nenedbá, ale obmýšlí dobré milujícím sebe, když je cvičí, a uhlédaje příhodný svůj
čas, o ně se zasazuje a vysvobozuje ze všelijakých ouzkostí (Žal. 94, v. 12. 16).
Truchlivý.
Mluví se o tom, a nevím, kde skutek; my tak mnoho již hanby, posměchu, nebezpečenství,
strachu a svírání hrozných okoušíme, že nad to býti nemůž, a on se slitovati nechce, ani na
trápení naše, ani na modlitby nic nedbá. Ó kéž jest aspoň s ním samým mluviti a vzeptati se
jeho, jaký na tom má užitek, že se nesnadní s námi? (Job. 10, v. 2. It. 23, v. 2. 3.) Kéž jest k
11
trůnu jeho přijíti a od něho slyšeti, proč nás trápí, a míní-li kdy obměkčiti srdce své k nám a
slitovati se nad námi.
Kristus.
Kdo jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými ? (Job. 38, v. 2.) Kdo se to proti
Všemohoucímu staví a odpovídá Bohu silnému tak pyšně ? Tak-liž tě jalo srdce tvé,
neužitečný člověče ? Tak-liž blíkají oči tvé? (Job. 15, v. 12.) Co vaditi se strojíš s Nejvyžším,
žeť neukazuje všech cest svých ? (Jerem. 2, v. 29.) Či chceš rádcím mým býti, a přidati mi
srozumění, a naučiti mne stezce soudů ? (Iz. 40, v. 14.) Já jsem ten, jemuž dána jest moc na
nebi i na zemi (Mat. 28, 18), nýbrž já jsem od věku první ten i poslední, kromě něhož není
Boha (Iz. 44, v. 6). Kterýž sem zemi učinil mocí svou, a utvrdil okršlek světa moudrostí svou,
a opatrností svou roztáhl nebesa (Jerem. 10). Kterýž měřím hrstí svou vody, a nebesa pídí
rozměřuji. Vážím měrou prach země, kterýž vážím na váze hory a pahrbky na závaží (Izaiáš
4). Kterýž sem rozsázel lidi na okršlku svém (Izaiáš 44). A dávám jim život i dýchání i
všecko, a vyměřuji cíle přebývání jejich (Skut. 17, v. 28). U vichru a bouři jest cesta má.
Oblak prach noh mých. přede mnou se třesou sloupové nebeští, hory chřadnou, a pahrbkové
se rozplývaJí; země hoří před tváří mou, a moře vysychá před žehráním mým (Nahum 1, v. 3.
Job. 26). Všickni národové jsou jako nic přede mnou, za nic a za marnost u mne sepokládají
(Izaiáš 40, v 17). Já jsem Hospodin, kterýž, co chci, to činím, na nebi i na zemi, v moři i ve
všech propastech (Žalm 135, v. 6). A činím veliké, nezpytatedlné věci, jimž počtu není (Job.
5, v. 9). U mne zajisté jest moudrost a síla, u mne jest rada a rozumnost. Bořím-li já, kdo bude
zase stavěti ? Zavírám-li já, kdo otevře? Já rozmnožuji národy a hubím je zase; vylévám
potupu na urozené, a sílu mocných zemdlévám; uvodím radu v nemoudrost, odjímám
výmluvným řeč, a mocné vyvracím (Job. 12). Já na nebesích sedě zástupy své na zemi šikuji,
a mohu zavolati i vod mořských a vyliti je na svrchek země (Amos 9, v. 6). Já jsem Bůh
všelikého těla, přede mnou nemůž skryta býti žádná věc; jsem veliký v síle a zprávě své, oči
mé otevřené jsou na všecky cesty synů lidských (Jerem. 32, v. 27). Všecko zlé i dobré, kteréž
se kdekoli děje, já činím (Amos 3, v. 6). Rozumíte-liž tomu, synové lidští, že já sám všecko
činím? Povstaň, přepaš se jako muž a odpovídej mi (Job. 38, v. 3).
Truchlivý.
Porozumívám, Hospodine, že ruka tvá učinila a činí všecko.
Kristus.
I pročež tedy neumlknete přede mnou, obyvatelé prachu, a proč neoněmějí rtové vaši před
obličejem mým ? Což vás důstojnost má nepředěšuje? (Job. 13, v. 11.) Což se v odpory dávati
12
budeš s Stvořitelem svým, střepino hliněnná ? (Isai. 45, v. 9). Nebo kdo mne vyučovati bude
umění? Kdo mně vyměřovati bude cestu, a kdo mi řekne: Činíš nepravost ? (Job. 2.) Kdo mně
svěřil zemi, abych k jeho zdání ji zpravoval, a co on oblibuje, to toliko zvoloval? (Job. 34, v.
14. 32.) Soudové moji jsou hlubokost nesmírná. Kdo jest mně rovný? (Žal. 34, v. 13. 37.) Kdo
mi rok složí (Jer. 49, v. 19), chtěje nestižitedlnost mou vystihnouti ? (Job. 11, v. 7.) Jak
nebesa převyšují zemi, tak myšlení má myšlení vaše (Isai. 55, v. 9). Já co myslím, nelituji
toho, aniž se odvracím (Jerem. 4, v. 28).
Truchlivý.
Skláním se před tebou, Hospodine, Stvořiteli můj, nebo poznávám, že ruka tvá všecko činí, a
že jsi divný v zprávě své při synech lidských (Žalm 66, v. 5), a že myšlení tvá o nás jsou
divná (Žal. 40, v. 6). Aj, již umlknu a neotevru více úst svých, poněvadž ty činíš všecko to
(Žal. 39, v. 10). Chaternýť sem, což bych odpovídal tobě; ruku svou kladu na ústa svá, jednou
sem mluvil, alc nebudu vlce odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati (Job. 39).
Kristus.
Já jsem ten, kterýž sem na vás násilé bojů vylil a zapálil oheň vůkol vás (Isai. 42, v. 25). Já
sám nabrousil sem meč a dal do rukou těch, kteříž vás mordují; vydal sem vás v ruce lidí
steklých, všecko hubících ohněm prchlivosti své (Ezech. 21, v. 9. 31). Já sám dmýchám na
vás. Kdo zbrání vztažené ruce mé ? Pustil sem na vás meč, kdo jej odvrátí ? Pustil sem na vás
oheň, kdo jej uhasí ? Pustil sem na vás bídy, kdo je zapudí ? Nebo zdali kdo odvrátí střelu,
vystřelenou od střelce silného ? Když hladovitý lev zvěř dáví, kdo jej odžene ? Když se oheň
rozhoří v slámě, kdo jej uhasí ? Oheň můj zanícen jest nyní na okršlku zemském, aniž
přestane, dokudž nepopálí základů země (4. Ezdr. 16).
Truchlivý.
Běda nám tedy hříšným, jakž ostojíme před zůřivostí rozhněvání tvého ?
Kristus.
Toť jsou toliko počátkové bolestí, Ikání a zahynutí, počátek zlých věcí, ran a úzkostí i metel
mých (Mat. 24, v. 8). Nebo já sem sobě nyní čas obral, abych navštívil všecky bydlející na
zemi, jakž sem zdávna prohlašoval skrze služebníky své proroky, že v posledních časích
mnohé a žalostné bídy půjdou na zemi (4. Ezdr. 9; v. 3. It. 5, v. 16. Mat. 24, v. 7). Nu, nyníť
jest čas, nyní povstal hněv můj proti všechněm národům, hřmot můj půjde až do končin země;
v soud vcházím s všelikým tělem. Aj, bída půjde z národu na národ, a vichřice veliká strhne
se až do končin země (Jer. 25, v. 32). Čas rozhněvání, čas trápení, čas spuštění jest nyní; sevru
úzkostmi lidi, aby chodili jako slepí, a vylévána bude krev jako prach (Sof. 1, v. 15).
13
Truchlivý.
Mezi tím, panovníče Hospodine, církev tvá také trpí a nejvíce téměř, jakž se nyní děje.
Kristus.
I což mi do toho, zdaž nejste všickni ze spolka národ hříšný, lid obtižený nepravostmi, synové
zpurní, opustili ste cesty mé a odešli po líbostech srdcí svých (Izai. 1). Proč mám milostivější
býti vám než jiným? Chtěli ste jinák věřiti než jiní, a nechtěli ste jinák živi býti než jiní, tak že
neméně učiněni ste oškliví v očích než pohané. Nýbrž projděte pohany, najdou-li se kde
podobné bezbožnosti, jako v mém křesťanstvu, pýcha, nádhernost, lakomství, ukrutnost,
ožralství, nečistota, ošemetnost, a pro ty-liž věci nemám mstíti ? dí Hospodin. Nýbrž od
svatyně mé začni, meči můj. A kdo znal vůli mou a nečinil jí, ať jest bit dvojnásobně (Ezech.
9, v. 6. Luk. 12, v. 47). Lid můj vydal se k činění zlého, od nejmenšího až do největšího. Jak
prorok, tak kněz páší nepravost (Jer. 6, v. 13), i v domě mém nacházím nešlechetnost, všecky
mám za podobné Sodomě a Gomoře; protož budiž cesta jejich podobná plzkostem v mrákotě
(Jer. 23, v. 12). Stříbro mé obrátilo mi se v trusky (Izai. 1, v. 22). Jsou jen cín, olovo a železo
napořád všickni (Ezech. 22, 18). Není pobožného a upřímého v lidu mém, co zlého jest,
páchají oběma rukama (Mich. 7, v. 3). Slovo mé všechněm se zošklivilo, napořád zvetšela
napomínání má. Kdo by jim lidskými básněmi uši lektal, a neb kázal o víně, jak se ožírati
mají, to by byl prorok pro ně (2. Tim. 4, v. 3. Mich. 2,. v. 17). Vrchnost oboje, duchovní i
světská, po marnostech odešla. Tito chrániti majíce chudých, jen je zžírají (Mich. 3, v. 7),
podlé užitku soud, nýbrž moc konajíce (Amos 5, v. 17) a jen lakomství svého a rozkoše
hledíce (Amos 6, v. 4) o církev mou nic se neujímali. Onino podobně ve všeliké svobodě těla
jiným se připodobňovali, nýbrž předčili, zákona mého ne k navedení sebe a jiných k bázni mé
užívajíce, ale k společným různicem a vzbuzováním mezi sebou a lidem mým nenávisti
natahujíce jeho (Ezech. 22, v. 26). Což vám mám učiniti, lide můj, osvědčoval sem se již po
mnohé časy, posílaje slovo své štědře a prose, abyšte přestali hněvati mne (Jer. 44, v. 4).
Posílal sem i znamení a zázraky mnohé minulých let, na nebi i na zemi, krev a oheň a sloupy
dýmové a jiné (Joel 2, v. 30). Bil sem také vás ranami lehčejšími, mokry, suchem, neúrodami,
housenkami, myšemi, morem také po místech, vždy návěští dávaje, že trestati mohu,
nenapravíte-li se (Joel 1. Amos 4). Ó byť sobě byl usrozuměl lid můj, byl by v rozšířenl svém
zůstal, aniž bych přemrště jej, dále jej trápil (Nah. 1, v. 12). Ale kdo jest, kdož to připustil k
srdci? (Jer. 12, v. 11.) Kdo jest, kdož by poznati chtěl přísnost hněvu mého a ulekl se zůřivosti
mé? (Žal. 90, v. 11.) Nadarmo sem jich napomínal, nadarmo i bil, kázně mé nepřijali. A
protož již sem začal rozepři s lidem mým (Oz. 4, v. 4), bíti a pléniti jej budu (Ezech. 2, v. 1).
14
Metly hubící chopil sem se, ptoto že nemohu déle snášeti nešlechetnosti jejich a ohavností,
kteréž činí (Jer. 44, v. 22). Čistéť jsou zajisté oči mé, nemohou se na zlé věci dívati, protož
jich přehlídati nechci ani mlčeti, nebudu šanovati (Abak. 1, v. 13), aniž odpustím, aniž se
smiluji, abych zkaziti neměl (Jer. 14, v. 12). Vichřice na hlavu lidu mého přišla a trvati bude,
dokudž nevykonám úmyslu srdce mého (Jer. 23, v. 19). Běda vám, hříšníci, nebo přišly na nás
věci zlé, a zůstanete v nich, nebo nevysvobodí vás Bůh, proto že ste hřešili proti němu (4.
Ezdr. 15, v. 25). Prociť, meči můj, a bí hříšníky z lidu mého (Amos 9, v. 10). Vy nařízení
hejtmané proti městu mému, jimž sem hubící zbraně do rukou dal, jděte, mordujte,
neodpouštějž oko vaše, ani se slitovávejte; starce, mládence i panny, maličké i ženy mordujte
a od svatyně mé začněte (Ezech. 9, v. 5, 6).
Truchlivý.
Ach, panovníče Hospodine, zdaliž zahubíš všecky ostatky lidu tvého, vylévaje prchlivost svou
? (Ezech. 9, v. 8.) Ach, meči Hospodinů, dokudž se nespokojíš, přestaň, navrať se do pošvy
své, utiš se, zastav se (Jer. 47, v. 6).
Kristus.
I jakž by se spokojil, však sem já přikázal jemu (Jer. 47, v. 7).
Truchlivý.
Ó zůřivý, hrozný Bože, tak-lis sobě uložil zkaziti lid tvůj ? Zdaliž dokonce zamítáš Judu?
Zdali Sion oškliví sobě duše tvá? Proč nás tak biješ, abychom uzdraveni býti nemohli ?
Poznávámeť, Hospodine, bezbožnosti naše a nepravosti otců našich, že sme hřešili proti tobě;
nezamítejž nás pro jméno tvé; nezlehčuj stolice slávy; rozpomeň se, neruš smlouvy tvé s
námi; slituj se pro jméno tvé, toběť sme zhřešili. Ó naděje Izraelova, vysvoboditeli jeho v čas
ssoužení, proč se nám ukazuješ jako nepřitel, však pak jméno tvé nad námi vzýváno jest,
neopouštějž nás (Jer. 14).
Kristus.
Byť se pak i Mojžíš a Samuel postavili před obličejem mým, nikoli nemohu míti srdce k lidu
tomuto; nechť jdou předce: kdo oddán k smrti, na smrt; kdo k meči, pod meč; kdo k hladu, k
hladu; kdo k zajetí, do zajetí; nebo mne opustil lid můj. Kdo by se slitoval nad tebou ? Kdo by
tě politoval ? Já sem již ustal želeje, protož vztahuji ruku svou, abych tě zkazil; meč, mor,
hlad vás hubí. Komu toliko budu chtíti, dám život místo kořistí, na kterémkoli mistě; a však i
ti chci, aby hrůz okoušeli, a stud přikrýval tváře jejich (Jer. 45, v. 5).
Truchlivý.
Zamítáš-liž tedy dokonce lid tvůj ?
15
Kristus.
Co pro vás mně zpustne země ? (Job. 15, v. 4.) Co nejsem mocen z kamení Abrahamovi
vzbuditi syny ? (Luk. 3, v. 8.) Co nemůže od vás odjato býti království Boží a dáno býti lidu,
činícímu užitky jeho ? (Mat. 21, v. 43.) Amen, amen, pravím vám, že se stane, obrátím se k
jiným národům a dám jim jméno mé, aby mi ostříhali nařízení mých, vás pak opustím,
poněvadž ste mne opustili; byšte pak i žádali ode mne milosrdenství, neslituji se (4. Ezdr. 1, v.
24. 25).
Truchlivý.
Ó střeva má, bolest trpím, ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, že potření za potřením
provolává se lidu tomu! (Jer. 4, v. 19.)
Kristus.
Kdo mi to dá, aby hlava má byla vodou, a oči mé pramenem slzí, abych dnem i nocí
oplakávati mohl zmordovaných dcerky lidu mého (Jer. 9)
Truchlivý.
Ale což pak učiníš, Hospodine, velikému jménu tvému, kteréž vzýváno jest nad námi ? (4.
Ezdr. 8, v. 18.)
Kristus.
Bych pak na vás uvedl desateru zhoubu (Iz. 6, v. 13), a přidal tak mnoho ještě ran, a roztřískal
vás v hněvě mém jako střepinu (Žalm 2, 9), a učinil vás podobné Sodomě a Gomoře, a oddal
v pustinu věčnou a v prokletí na odivu a k užasnutí všemu světu (Iz. 1, v. 9. Jer. 25, v. 18):
zdaž bych vám křiv byl, když ste se vystřáhnouti nedali? (Ezech. 33, v. 9.) Ale jakž sem
mluvil proti tobě, tak zkormouceno jest srdce mé ve mně, ano i střeva slitování mých
pohybují se ve mně. Nevykonám prchlivosti hněvu mého, nezkazím lidu mého; nebo Bůh
silný jsem a ne člověk; nebo lítostivého srdce svého zatajiti nemohu (Oze. 11, v. 8). Jakž bych
tě vydal, ó Efraime, jakž bych tě vydal, ó Izraeli, a však zdržím se pro své jméno, abych vás
nevyhladil (Iz. 48, v. 9).
Truchlivý.
Oslavovati tě budeme, Hospodine, že hněviv jsa na nás, nevypouštíš však prchlivosti své
docela (Izai. 2). Milosrdenství tvé bude, nebudeme-li docela vyhubeni (Pláč Jer. 3, v. 22).
Toběť přísluší spravedlnost, nám pak zahanbení tváři naší. Nebo jsi spravedlivý, a spravedliví
všickni soudové tvoji (Dan. 9, v. 7). Budiž jen zřejmé milosrdenství tvé ku potěšení našemu
podlé řeči tvé mluvené (Žal. 29, v. 75). My mezi tím poneseme kázeň tvou, poněvadž sme
hřešili proti tobě. Když jen milosrdenství tvého neodejmeš od církve tvé; nebo já, víš a znáš,
16
srdcí zpytateli, že sem nejvíc pro lid tvůj bolestil, pro potření dědictví tvého hořelo ve mně
srdce mé (4. Ezdr. 5, v. 5).
Kristus.
Známť já, že ty se pro Izraele v mysli tvé kormoutíš, ale zdaž jej pak více milovati můžeš
nežli ten, kterýž jej učinil? Mnohoť se tobě ještě nedostává, aby ty více milovati mohl
stvoření nežli já (4. Ezdr. 5, v. 33. It. 8, v. 47). Vímť já, kdo jsou moji, a jak zástupcím jejich
býti v čas ssoužení (2. Tim. 2, v. 19. Jer. 15, v. 12). Mnohé pak věci já činím, kteréž se divné
zdají v očích vašich a odporné rozumu, proto že myšlení mých o vás neznáte (Žal. 40, v. 6).
Protož by vám v bázni mé stojícím nejlépe bylo mlčelivě se míti a hotového čekati. Nic však
méně, poněvadž ty horlíš o dům můj (Žalm 73, v. 5), a nad bídami církve mé, kterouž sem k
tříbení vydal nepřátelům, nebo znám skutky tvé a práci tvou, tesklíš, aj, ukáži tobě částku cest
mých, aby poznati mohl, jak v soudu a v spravedlivosti a mnohém milosrdenství já svět řídím
(Zjev. 2, v. 2). A však jestliže upř(mně s pokorou žádáš vyrozumívati tajemstvím mým, nebo
já tiché vyučuji cestě mé (Přísl. 3, v. 32. Žal. 25, 9. 14).
Truchlivý.
Bože můj, slávo věčná, já prach sem a popel (Jerem. 18, v. 20). A však poněvadž mluviti před
sebou dopouštíš služebníku tvému, otevru ústa má a truchlosti srdce mého před tebou vylévati
budu (4. Ezdr. 8, v. 6. Žal. 142. Job. 42, v. 4). Vyslýchejž mne, když bych mluvil, a když
bych se tázal, oznamuj mi. V čem bych zbloudil, posluž mi k srozumění; čehož nevím, pouč
mne, Bože, spasiteli můj (Job. 6, v. 24. Žal. 25, v. 5).
Kristus.
Oznam tedy i na místě jiných spolu lkajících: Co vás trápí? čeho se lekáte? a čeho ode mne
žádáte? A pozoruj, jak já tobě k srozumění sloužiti budu (Žal. 32, v. 8). Pozoruj, pravím, nebo
já Hospodin mluviti budu (Iz. 1, v. 2).
Truchlivý.
Největší trápení naše, nejmilejší Spasiteli náš, toto jest, žes nás tak dokonce opustil, že
žádného znameníčka přítomnosti a milosti tvé nám ukázati nechceš.
Kristus.
Nevěřtež tomu, vyvolení moji, aniž myšlení taková vstupujtež na srdce vaše. Jak se málo
matka může zapomenoutí nad plodem života svého, tak málo, nýbrž mnohem méně na vás se
mně zapomenouti možné jest. Aj, já na dlaních mých vyryl sem vás, aby pamět vaše vždycky
přede mnou byla (Izai. 42, ,v. 16).
Truchlivý.
17
Z takového potěšení buď milosti tvé věčná chvála; než jakž pak tomu rozuměli máme, žes nás
v takové vydal zpuštění před očima nepřátel našich?
Kristus.
To vám přivolali hříchové vaši. Kdybyšte vy byli zajisté ostříhali svattosti, k níž povoláni jste,
a nepřipodobňovali se světu tomuto, nebylo by vás trestati potřebí. Ale když ste vy ve
všelikou světskou bujnost, pýchu, lakomství, ožralství a jiné marnosti, kteréž mezi vámi na
vrch vzešlý, se pustili, mlčeti-liž sem k tomu měl? Nebylo mi možné toho snášeti. Běda
dráčům nádherným (Izai. 49, v. 18. Žal. 81, v. 14). A kdo na to co dbal ? Protož nepravosti
vaše dolehly na vás (Bar. 3, v. 13. Izai. 3. Izai. 42, v. 20). Učtež se tedy, v kázni mé jsouce,
poznávati, jak hořká věc jest opouštěti Hospodina a nešetřiti bázně jeho (Jerem. 2, v. 19).
Truchlivý.
Tvrdýť jsme my pak lid tvůj.
Kristus.
Přidej: hříšný. Jako se starý lid můj k tomu znal: Na hříchy pak náleží trestání (Iz. 64, v. 6.
Žal. 106, v. 6); tak jistě, hříchy vašimi přinucen jsa, vás tresci a právě neobyčejné dílo dělám,
proto že bych byl hotovější vám dobře činiti, jakž obyčejně činím (Dan. 9, v. 4. Izai. 1, v. 28).
Mezi tím, když i tresci, ne pro zkažení, ale pro vzdělání vaše to činím; biji, tresci, abych
uzdravil a k sobě obrátil (Izai. 19, v. 22). Proháním vás pod hůl, abych vás do závazku
smlouvy zase vehnal (Ezech. 20, v. 27). Stavím se proti vám, abyšte mi se vinni dali a tváře
mé hledali (Oz. 5, v. 14).
Truchlivý.
Ale biješ nás tuze.
Kristus.
Nejen prut, ale i hůl má vám se líbiti musí, jako služebníku mému Davidovi, jestliže jen mé
zprávě a rozšafnosti se důvěřujete (Žal. 23, v. 4).
Truchlivý.
Biješ nás tak tuze, že nechceš přestati.
Kristus.
A proč vy nechcete přestati hřešiti ? Jak oheň má zhasnouti, když se na něj dříví přikládá?
(Oze. 5, v. 4.) Hněv pak můj jest oheň, a hříchové vaši sláma. A kdo se k tomu, aby se ranami
těmito napravil, má? Pozorujiť já a poslouchám, byl-li by kdo, že by želel zlosti své, ale
žádného nevidím, každý jest jako kůň, jenž v běhu svém zastaviti se nechce (Jer. 8, v. 6). Co
by se užasnouti měli, ještě k tomu rozkoš provodí a pod metlami mými výskají (Izai. 29, v. 9).
18
Kdež jest tedy to, pročež bych já zastaviti měl hněv můj? (Jere. 5, v. 7.) Bojím se, že ještě
přísněji s mnohými zajíti musím.
Truchlivý.
I však se pak modlíme a smilování žádáme.
Kristus.
Ale kdo, kde? Však já na to šetřím a pilně hledím, najde-li se kdo, kdož by hradbu udělal a v
mezeře se před tváří mou za tuto zemi postavil, abych jí dokonce nezkazil, a nenacházím
žádného (Ezech. 22, v. 30). Hledím, chopí-li se mne kdo, aby mne v rozhněvání mém zastavil,
a žádného není (Izai. 64, v. 7). Pastýři s lidem mým by to činiti měli a u mne v úzkostech rady
hledati, ale zhlúpěli, nečiní toho (Jer. 10, v. 21). Pak-li to kteří činí, jen se obyčej koná, rty
mne odbýváte (Izai. 29, v. 13). Aniž ke mně volají, že by litovali hříchů, ale příčinou obilé,
totiž pro věci své časné, že na nich újmu berou, proto jen samo bolestí, sic odejmu-li já ruku
mou, nábožnost jejich hned přestane, nebo jsou jako omylné lučiště (Oze. 7, v. 16). Ach,
známť já to všecko, neoklamá mne žádný (Galat. 6, v. 7).
Truchlivý.
I vždyť jsou ještě, milý Pane, kteříž upřímým srdcem hněvu tvého čitedlnost mají a v
milosrdenství tvém naději skládají.
Kristus.
Známť já je dobře (Nah. 1, v. 7. Luk. 16, v. 15). A protož rcete spravedlivým, že dobře jim
bude, nebo ovotce z skutků svých jísti budou (Izai. 1, v. 3. 10). Aniž kdo bude zahanben ze
všech těch, kteříž doufají ve mne (Žal. 34, v. 23).
Truchlivý.
A jakž se pak to děje, že v těchto tvých ranách podlé vinných i nevinným se dostává? Nebo
mnozí z pobožných utrpěli, a jiní téhož na sebe čekají.
Kristus.
Rozhněvání mé to s sebou nese, abych k ukázání zůřivosti mé spravedlivé i nespravedlivé
plénil (Ezech. 21, v. 4). Mezi tím zdaž kdo přede mnou nevinný jest? (Job. 4, v. 17.) A nad to
scestně myslíte, myslite-li, že bych já tak jako vy v rozhněvání činiti měl, abych pochytě hůl
slepě do houfu pral, tref, koho tref! Ó nikoli! Nýbrž když hněv můj na zemi puštěn býti má,
nejprvé se v nebeském mém kanceláři úsudkové dějí, kdo, proč a jak trestán býti má. Zatím
služebníky mé angely vysílám, kteříž nevidědlná znamení na těch lidech, jichž ušanovati
mám, dělají, a k těm se již zhouba přibližiti nemůže (Ezech. 9). O čemž proroka mého vidění
přečísti můžeš a rozvážiti bedlivě. Věz tedy, že má prozřetedlnost veliká jest, pouštím-li já
19
meč na kterou zemi, vyměřuji mu také cestu, kudy by jiti měl (Ezech. 21, v. 16). Že pak vždy
některé z pobožných trefuje, z jistého mého usouzení to se děje, a smrt jejich blahoslavená
jest před očima mýma, i cožkoli sic trpí, požehnané (Žal. 116, v. 15).
Truchlivý.
Ale jest lítostivou věcí, že pobožné z bezbožnými zahrnuješ a v ty pokuty, kteréž na hříšnlky
zsíláš, je také pojímáš. Začež, aby jemu toho nečinil, služebník tvůj David se modlil (Žal. 26,
v. 9).
Kristus.
Dobře Sirach, služebník můj, pověděl: Všecky věci pobožným obracejí se k dobrému,
hříšnlkům pak ke zlému (Sir. 39, v. 33). Jakož zajisté věci dobré, když jičh bezbožní spolu s
pobožnými užívají, nic neprospívají, tak věci zlé pobožným, když jich spolu s bezbožnými
okoušeti musejí, nic neškodí. Zrní spolu s plevami na jednom humně jedním větrem se zmítá,
tolikéž stříbro spolu s truskami do jednoho se ohně dává, oboje se zmítá a pálí, ne aby se to
zmíchalo a k jednomu cíli přišlo; tak jest dilo mé na světě. Věječkou mou převívám humno
mé (Mat. 3, v. 12). A přeháním, jako zlatník stříbro, skrze oheň syny mé (Malach. 3, v. 3). Co
mého jest, zůstane mně, co mně nepřináleží, odchází na místo své. Co věječky mé a ohně
mého vy, kdož jste moji, se bojíte ?
Truchlivý.
Dělejž tedy, milý Spasiteli, jakž se tobě dobře líbí, převívej a přeháněj, pal a tluč, jakž chceš,
jen k spasení našemu. Mezi tím ještě mluviti budu a dotazovati se na soudy tvé, ačkoli vím, že
spravedliv zůstaneš. Proč se pak cestě bezbožníků předce šťastněji vede, nežli nám? Že
nepřátelé tvoji, nemající tebe před očima, takové štěstí mají, jde jim všecko podlé vinše; nýbrž
zdá se, že ty je sám štěpuješ a vzděláváš, a oni se vkořeňují a rostou, kvetou, zelenají se, slávy
a rozkoší nazbyt mají, ješto mezi tím pobožní jako smetí a ohryzek býti musejí; jest-liž pak to
u tebe spravedlivé?
Kristus.
Nejste vy nynější první, kteříž se nad štěstím jiných, závidíce jim ho, pálíte. I Job i Jeremiáš i
Azaf i jiní tím se trápívali (Job. 21. Jer. 12. Žal. 73). Ale věřte mi, vyvolení moji, kdyby na
těch vezdejších věcech nejlepší vaše dobré záleželo, nejmenší by mi věcí bylo, odklidě
bezbožných vám samým k pokojnému uživání zemi dáti; nebo pro vás a ne pro onyno
stvořena jest (4. Ezdr. 7, v. 11). Než strojím já pro vás jinou, lepší věc, nebe; a k němu vím,
jak mám vás vésti (Izai. 9, v. 13). Lidu pak, nad nímž se věčně smilovati nestrojím, dávám
oddíl v životě tomto (Žal. 17, v. 14). Proč jim toho závidíte, sami přednější věci u mne
20
majíce? Měli byšte služebníka mého Davida následovati, kterýž maje k sobě jasnou tvář
obličeje mého obrácenou, nedbal, že onino hojnost vína a obilé měli, a v žalmu 37. jiným to
také, že na mé lásce vnitřní více, než na zevnitřním, světském štěstí záleží, ukazoval.
Netrpělivý.
Bezbožní nejsou hodni toho, aby jim i zde tak mnoho dobrého činiti měl.
Kristus.
Kdybych já při rozdávání darů hodnosti toliko šetřiti měl, nevím, čeho byšte i vy hodni byli,
ale já v milosrdenství svět řídím a v štědrosti mé znám býti chci všelikému tvoru mému (Sir.
16, v. 17). Chci slouti bohatý ke všechněm a spasitel neb dobrodínce všech, protože nemám v
nenávisti žádného tvoru mého (1. Tim. 4, v. 10); ale oni toho neznají, nýbrž všecko sobě a neb
slepému štěstí připisují, tak se s svým štěstím zpínajíce a honosíce, jako by žádného Boha,
kterýž by jimi vládl, nebylo; vše to mně známé jest, a však ani nevděčnost jejich dobroty mé
nevyprazdňuje (Luk. 6, v. 35). Oni mezi tím sobě škodí, nebo v zpouře a nadutosti kráčejíce
slepě mezi osídly přenebezpečnými kráčejí, politování jistě hodnější jsou než závisti; smečky
zajisté jejich při zemi skryté jsou, a léčky jejich na stezkách jejich, krokové jejich, než se
nadějí, zmotáni bývají, a nohy jejich podraženy (Eccles. 9, v. 12. Job. 18, v. 7). Všecko štěstí
jejich jest jako sen tomu, kterýž procítí (Žal. 73, v. 20). Cíl jejich jest zahynutí (Jer. 12, v. 3.
Žalm. 92). K tomu, kdybyšte do srdcí jejich nahlednouti měli a na slávu jejich ne povrchně
jen, než jakž samo v sobě jest, patřiti, našli byšte tam plno strachů a nepokoje (Izai. 57, v. 20.
21. It. 20, v. 5).
Truchlivý.
Ale jak, milý Pane, bezbožnosti jejich přehlídati můžeš, nebo plní jsou pejchy a ukrutnosti
vražedlné, a jménu tvému se rouhají.
Kristus.
Prchlivosti při mně není; jsem Bůh lítostivý, dlouho čekající a milostivý i shovívající (Izai.
27, v. 4. Exod. 34, v. 6).
Truchlivý.
Pročež tedy jiným tak mnoho přehlídaje, svým přehlídati nic nechceš, nýbrž, hřešíme-li, hned
nás tresceš a hněvivě s námi zacházíš? (4. Ezdr. 3, v. 30.)
Kristus.
Snášelivost má ke všechněm se vztahuje, sic kdybych rovně vám nepřehlídal a neodpouštěl,
dávno byšte shlazeni byli od hněvu mého (4. Ezdr. 7, v. 67). Že pak dříveji vás než jiné tresci,
21
činím to z lásky, kterouž k vám mám. Víte zajisté, že sem řekl, a na tom stojím, že koho já
miluji, toho tresci (Zjev. 2, v. 19).
Truchlivý.
Nám pak to těžko přichází, trestání a bolest za znamení lásky míti, nebo se to nám hněvu
znamení raději zná.
Kristus.
Vím já, že rozum váš tak o tom soudí, ale mně odpornou jemu věcí víru vaši cvičiti se vidí, an
duha na obloze přicházejíjcího deště a mokra i zatím povodní sama z sebe znamením jest. A
hle, Otec můj lidskému pokolení ji znamením vyhlásil, že více povodní zatopeni býti nemají.
Což je tedy, že dokračující na vás trápení samo z sebe hněv zvěstovati se zdá, když já vám
jinák jemu rozuměti poroučím? A rozumu-liž vašemu raději než mně věřiti budete? A však to
i vlastním soudem zstihnouti můžete, že vás tresce tudy lásky, oněch netrescíc k nim hněvu
dokazuji (Job. 36). Vás zajisté když tresci, pro upamatování se v hříších a obrácení vás ku
pokání to činím. Oněch pak poněvadž spasiti nedbám, nechávám jich choditi po radách jejich,
až by se i v pekle jako hovada octli (Žalm 49). Kterému nemocnému lékař lékařství dávati
přestává, že od něho pouští, ukazuje. Tak koho já hřešícího trestati přestávám, zlé jest
znamení.
Truchlivý.
Kázní tvou nepohrdáme, poněvadž k spasení užitek přináší (Žid. 12, v. 11). Než měli bychom
tvýma rukama trestáni býti, což by nám snesitedlnější bylo; ale ty nás líbosti nepřátel našich
vydáváš, kteříž s námi, jak se jim vidí, k hanbě a posměchu našemu zacházejí; to jest, což
nám kázeň tvou lítostivějši činí (2. Sam. 24, v. 14. 4. Ezdr. 5, v. 30).
Kristus.
Má ruka vždycky jest, kteráž švihá, nepřátelé, hlad, mor a jiné rány nejsou než prutové a neb
holí v ruce mé (Izai. 10, v. 5). Kterého já pak kdy prutu na vás užívati mám, v tom sobě
vyměřovati nedám, než užívám v tom mé prozřetedlnosti. Jednou sem toliko Davidovi,
kterým by prutem umrskán býti chtěl, vybrati sobě dovolil; vůbec toho nečiním, aniž vám
lidské ruky více než mé obávati se jest potřebí (2. Sam. 24, v. 14). Nebo poněvadž nepřátelé
jsou hůl, metla, sekera, pila v ruce mé, nic oni více nemohou sami z sebe, než což ruka má
skrze ně dělá (Izai. 10, v. 5). Jakož zajisté sekera nepodtíná, kteréhož chce stromu, než na
který ji sekáč zavede; a pila nepřeřezuje, v kolikero chce, než v kolikero ji řezáč táhne; a
metla nemrská, ani hůl nebije, dokud chce, než dokudž ten, kterýž ji rozvádí, dokládá: tak se
skrze nepřátely, jistotně věřte, ne jejich, ale má vůle děje, při kom chci, jak chci a dokud chci.
22
Truchlivý.
Jimť se ne tak zdá, oni jako vlastní mocí všecko dělají, a na svých radách se zakládajíce,
přehonosně mluví, i proti nebi ústa stavějíce a po všech na zemi jazyk vozíce; a jde jim, jak
sobě co ukládají, odkudž nám není možné, než báti se zlobivých a chytrých rad jejich (Žal.
12, v. 5. Item 73, v. 8).
Kristus.
To vše odtud jest, že vy mé všemohoucnosti a vševědoucnosti rozuměti nechcete, než mne
sobě jako nějakého hloupého špalka v mysli malujete, a neb za marného diváka věcí svých
stavíte, ješto já sebou nebe i zemi naplňuji (Jer. 23). Já všechněm lidem do srdcí hledím (Přísl.
15). Nýbrž já sám všech lidí srdci hýbi, kam chci (Přísl. 21). Já, kterým chci radám, dávám
prospěch, a kterým chci, zasměji se (Item 8. Žalm 2). Roztahuje ptáčník sítky své, jak rozumí,
a strojí lep, jak nejchytřeji umí, ale aby mu ptáci vázli neb nevázli, to ode mne jest, proto že
všecko, i ty vrabce v počtu mám, a bez vůle mé žádnému na zemi padnouti nedopustím (Žalm
50). A co pak vy nejste ptáků dražši, aby na vás před vašimi čihaři menší byl pozor, ó malé
víry? Nýbrž pravím vám, chcete-li jen rozuměti, že i ti vašich hlav vlasové u mne v počtu
jsou; což vám pak více povědíti mám? (Mat. 10.) A protož se mýlíte, tak o tom mluvíce, že
nepřátelům všecka naměření jdou. Není tomu tak, sic by jistě dávno po vás bylo. Nebo rady
jejich ty jsou ustavičné, abyšte vyhlazeni byli (Žal. 74, v. 8). A hle, posavád ještě nedotáhli.
Nebo já ruším rady jejich, a toliko to ze všech jejich rad, co mi se vidí, aby k vyřízení přišlo,
dopouštím. Truchlivý.
Divnějšíť jest umění tvé nad náš vtip, Bože, spasiteli náš (Žal. 139). Dejž nám, prosíme, na
tvé všemohoucí řízení mocně spoléhati a tobě všecko k zpravování poroučeti. My však předce
před nepřátely musíme se styděti, když nás jim v moc dáváš, že nás hubí, vyhánějí, příbytky
naše boří s posměchem (Jer. 9, v. 19).
Kristus.
Mne se raději styďte, jehož ste rozhněvali.
Truchlivý.
Nechť i toto promluvím ku Pánu mému: Proč ty, všemohoucí jsa, nevyhladíš nepřátel tvých a
lidu tvého pojednou, tak aby vyvolení tvoji bezpečně bydliti a tobě sloužiti mohli? Kristus.
K tomu mi Otec můj berlu odvedl, abych uprostřed nepřátel mých panoval (Žal. 110). Bez
nich tedy panovati nechci, nýbrž chci, aby uprostřed vsteklosti jejich má moudrost mně k
slávě se prokazovala; a vaše spasení také toho vyhledává, abych jmenovitě měl skrze koho
vás v poslušenství zdržovati, v výstupcích napravovati, v víře a trpělivosti cvičiti, v horlivosti
23
brousiti (Jud. 3, 1). A tak tedy pro vás jich potřebuji, snáším je (Žal. 116). Nad to mám i mezi
nimi, kteříž časem svým obráceni býti mají (Skut. 9, 15). Prchlivosti tedy vesměs uživati
nemusím, než snášelivosti. A vaše věc jest, za ně se modliti a jim odpuštění raději nežli
vyhlazení žádati, jako sem já a moji apoštolé činívali (Luk. 23, v. 34).
Truchlivý.
Ale že pak i ty snášíš, o nichž víš, že zatvrdilí jsou, to jest divné.
Kristus.
Dotud snáším, dokudž jich, jakž sem řekl, potřebuji k konání neobyčejného díla mého. Sic
když se to zpraví, umím já dobře metlu hněvu mého zlámati a na oheň uvrci (Izai. 9, v. 4).
Činíval sem to až posavád všechněrn zarputilým protivníkům lidu mého, činím a ještě činiti
budu i dále; než že můj obyčej jest čekati, až by dovršili zlost a vyplnili míru nepravostí
svých. Tu pak schopě se, zacházím s nimi podlé zůřivosti mé.
Truchlivý.
Řekls, milý Pane, že oči tvé čisté jsou, na zlé věci dívati se nemohoucí (Abak. 1, v. 13). A tak
i uši tvé čisté jsou, nemohoucí slyšeti věcí zlých. I jakž tedy slyšeti můžeš tak mnohá
posměšná, která se jménu tvému dějí, rouhání, když nevážně zšílená ta zběř věřícím tvým
říká: Kde jest Bůh váš, kéž vás vysvobodí, však ste v něho doufali (Žal. 42, v. 4). My zajisté
jiného Boha nemáme žádného kromě tebe, aniž o něm víme. A protož bezbožné ty útržky ne
na jiného se vztahují, ó ty jediný, pravý a živý Bože, než na tebe, a stýště se nám jistě slýchati
je (Žalm 123, v. 2). Mnozí z pobožných až duši vylévají, tak se nad tím trápí, že se od
nešlechetných důstojnému jménu tvému posměch děje. Jak pak ty to v své Božské uši slyšeti
můžeš ? (Žal. 42.)
Kristus.
Všeho do času. Ale procítímť, a zvědíť, kdo jest ten (Žal. 10), na něhož se ptají a jemuž
útržky činí (Izai. 33, v. 10). Nebo jakž bych na jméno mé lehkost dopustiti měl? (Izai. 45, v.
11.)
Truchlivý.
Mezitím předce prodlíváš, a dlouhočekání tesknost činí. Vždycky se nadějeme, že již již
pomoc přijde, a spatřiti jí nemůžeme. Nýbrž očekáváme-li na světlo, většl tma nás přikvačuje;
ohlédáme-li se, brzo-li se nám blesk nějaký zableskne, ano čím dál, tím víc mrákota nás
obstupuje; mumleme jako nedvědi a jako holubice lkáme. Čekáme na vysvobození, a ono se
od nás vzdaluje (Izai. 59, v. 9. 11). Ach, kolikrátž pak s oněmi starými tu smunou píseň
zpívati budeme: Žeň pominula, léto se dokonalo, a my nejsme vyproštěni (Jer. 8, v. 20). Proč
24
nás tak dlouho zdržuješ ? Proč nevzneseš pravice své ? Proč nevyvedeš pře naší ? (Žal. 14, v.
11.)
Kristus.
Kdo vám kázal tak brzké sobě vysvobození slibovati? Zdaž nevíte, jak starý můj Izrael
sedmdesáte let v Babyloně a před tím také mnoho let v Egyptě vyhledati musel? Z vás pak
ještě někteří ani dobře trpěti nepočali, a již utrpení chcete míti konec. Jiní, ač hlouběji dojati,
řídcí však do těsna vehnáni, aby opravdově pod mou ruku se kořili, mezi sebou svorní byli,
marnosti opouštěli a ke mně s pláčem úpěti se naučili. Vás sobě samy za svědky beru, a což se
vůbec děje ? Zdali tedy vás pod metlou ještě držeti a urážeti a třebas přísněji trestati příčiny
nemám?
Truchlivý.
My se pak nejednou divíme, čím jest to, že ty těm, kteříž se o tvou pravdu a utištěný lid tvůj
zasazují, nežehnáš radám jejich, prospěchu nedáváš a vojska jejich zahanbuješ. Nepřátelé se
tím ještě v své slepotě utvrzují, že jejich, ne naše pře tvá jest, a z věřících v tebe nejedni na
divná myšlení a kolotání přicházejí.
Kristus.
Že se to tak děje, příčiny mnohé jsou. Předně zajisté skládají se mnohé rady beze mne a bez
dotazování se z úst mých (Iz. 30, v. 1, 2); totiž na vlastní prozřetedlnost spoléhajíce, lidskou
chytrost chytrostí přemoci se domnívajíce, což není z ducha mého. Zdali Bůh silný člověka
potřebuje? (Job. 22, v. 2.) Mnozí pak z vás tak jsou nepokojní, že nechtí než kvaltovati se
násilným cest vyhledáváním, jak co nejdřív kázeň mou z sebe střásti, až ustávají nad
množstvím rad (Izai. 47, v. 13). Ješto by lépe bylo k Bohu se obrátě celým srdcem utišiti se,
doufati v něj a trpělivě na jeho pomoc očekávati (Izai. 30, v. 7). Nebo pláč a slzy nejjistší sou
zbraň církve mé, ti by vás prostředkové nezahanbovali (Joel. 2, v. 12). S vojsky vašimi
podobně jest, když jich sobě nětco seberete, hned se vítězstvím troštujete, a nepřátelům
herštujete, jako by vám již chybiti nemohlo; ješto sem já to osvědčil, že v vozích a koních
doufati pohanská věc jest; lid Boží jméno Hospodina Boha svého připomínati má (Žal. 20, v.
8). Proč sem Gedeonovi veliké vojsko majícímu vítězství dáti nechtěl, než proto, že já nechci,
aby lid můj silou ruky své chlubiti se měl (Jud. 7, v. 2). Ovšem v očích mých toho trpěti
nemohu, aby sobě lid můj na cizích národů pomocech a confederacích zakládati měl, nebo k
neúctě jména mého to jest, když se místo ramene mého rámě lidské za podporu mého
království staví. Pro tu sem tam někdy příčinu proti Jeruzalemským horlil, že od Assyrských
ssoužení byvše v Egyptských naději složili, jimž sem se osvědčil, že Egyptští sou lidé a ne
25
Bůh silný; koní jejich tělo a ne duch (Is. 31, 1. 3); a neusrozumějí-li sobě, že je ze spolka
vyhladím, aby i pomocník i ten, kterýž ku pomoci býti měl, spolu padli; jakž se i stalo. Vy
pak co ste jiného až posavád dělali, než o rozmnožování confederací se starali, silu králů a
knížat sjednocených zveličovali, počet vojsk jejich rozpisovali, nepřátelům tím herštujíce? A
summou posavád větší k těm věcem než ke mně patření bylo. A měl sem já předce k neúctě
své těm věcem prospěch dávati a v nesmyslnosti vaší vás utvrzovati? Ó nic jistě, jinak se
musite učiti, v čem naději skládati máte, lide můj (Jer. 9, v. 23. 24). K tomu přiliš mnozí na to,
že pře dobrá jest, spoléhali, a málo na to, aby ji také dobře vedli, pamatovali. Když na onen
čas Izraelští proti ohavným Gabaonitským k boji táhli, z mého poručení to se stalo, a při
dobrou měli, a však sou dvakrát poraženi. Proč se tak stalo ? Proto že na dobrotu pře spolehše,
opováživše se všeho, bez modliteb v to se dali. Ale když zahanbeni jsouce přede mnou se
ponižovali a s pláčem modiili, dal sem jim potřetí vítězství (Judic. 20). Nadto ještě bojovníci
ti, kteříž o mou církev bojovati by měli, bezbožní jsou na větším díle, rovně jako jiní, ožralci
oškliví, smilníci nečistí, dráči a trapiči lidští, nemilosrdní, svatokrádcové, také chrámu a věcí
svatých loupežníci, ne slávy mé, než zisků svých hledající. Na onen čas já sem pro jediné
svatokrádežství Achanovo celé Izraelské vojsko před nepřátely zahanbil, a měl bych nyní pro
tak mnohé nešlechetnosti netrestati? (Joz. 6.) Bude-li po tak častém přemrštění náprava a větší
na mne ohled a ke mně doufání, kázeň a řád, budu jak věděti malou porážku hojným
vítězstvím jako tam někdy vynahraditi. Naposledy toto o tom také smýšlejte, že vašeho
vysvobození čas ještě nepřišel, protož se prostředkové jen vinou, točí a kroutí i křiví, jíti
nechtějí; než když čas mnou uložený přijde, bude jinák. Má jest zajisté všeliká věc pod nebem
(mým spořádáním stojí), čas mordování, čas hojení, čas smutku a pláče, čas veselé a
poskakování, čas boje i čas pokoje (Eccle. 3, v. 1).
Truchlivý.
Na tvou tedy hodinku, kteroužs k našemu spomožení odložil, očekávati povinné jest; než že
pak předce onino svou vsteklost provodí, bolestno jest na to se dívati, ovšem toho zakoušeti.
Kristus.
I co jest to tak bolestného ? Truchlivý.
Zapovídají tvé čisté služby, odjímají chrámy a naprzňuji je modlářstvím svým, některé i boří
neb ohněm pálí (zvláště vojenská zšílená zběř), služebníky tvé církve potupně vyhánějí,
knihy, v ničhž tvé nebeské učení popsáno, po místech páli a všudy to dělati strojí: Mnohé
pobožné do vězení berou, jiným statky odjímají i k mordování jich se brousí. Odkudž nejedni
26
z choulostivosti a někteří z převrácenosti srdce od evangelium tvého odcházejí a jiných ještě
zrazovati pomáhají, nad nimiž nelze než úpěti pobožným lidem.
Kristus.
Však já to lépe spatřuji než jiní, jak sobě i bezbožní lidu mého trapiči i utrápení moji počínají,
ale na všecko to já jednou odpovídám: Zde jest trpělivost a víra svatých (Zjev. 13, v. 10).
Kdybych nechtěl, abyšte co trpěli, nedopouštěl bych toho na vás. Chrámů co se dotýče, však
se jich mnohým spůsobem zle užívalo: Nerádi ste do nich chodili, a neb z obyčeje, aniž vám
byli verštatové kázně, jako někdy za první přesnosti církve, ale nadělali ste sobě z nich peleší
pochlebnictví, jen k evangelistské svobodě, jiní k rozmařilosti a jalovosti v křesťanství svém
sobě sloužíce; a protož zžírá-li je oheň po místech, přečistí se i tim špína vaše. Služby se
zastavují, mrtvoly na to málo dbají, a živějším to na žádnou škodu nebude; nebo hladu slova
mého pocítíce, bude jim nebeský ten pokrm žádostivější. Zdaliž nevíte, že vy Boží rolí jste,
jakž z poručení mého můj apoštol Pavel vyhlásil? (1. Kor. 3, v. 9.) Oráč pak zdali naschvál
časem rok i dvě i tři léta neb více let země neopouští a úhorem ležeti nenechává, věda
jmenovitě, že jí to neuškodí, nýbrž že jemu zkypří a výnosnější bude ? A já činím totéž při mé
rolí církvi, opouštím ji po místech, kde potřebu znám, na čas, aby mi potom tím jadrnější
ovotce nesla z té horlivosti (Žal. 74, v. 9). Knihy že pálí, neděste se, pravdy mé mi nespálí
(Izai. 30, v. 20. 21). Kněží že vyhánějí a neb do vězení dávají, jest i v tom má vůle, chci, aby
se od domu mého začínal soud. A chci, kteříž jiné vyučovali v čas pokoje, aby v čas
protivenství příklad trpělivosti na sobě ukazovali, od meče, ohně, zajetí a loupeží hubeni
jsouce, a jim to neškodí nic, neb jen prubováni, čištěni a bíleni býti mají až do času, až by se
to, což se vykonati má, vykonalo (Dan. 11, v. 33). Statkové vaši že v loupež a v rozchvátání
přicházejí, i tomu sem chtěl. Nebo ste nejedni v nich sobě zakládali, ješto já chci, aby
vyvolení moji v Bohu bohatí býti se snažovali (Luk. 12, v. 21). Příčinou nestálých vrtochů a
odpadlců nekormuťte se, nebo já proto převívám humno mé a přepaluji stříbro mé, aby plevy
od zrna, trusky od stříbra odešly (Malach. 3, 3. 1. Jan. 1, v. 9). Vycházejí z vás proto, že
nebyli z vás. Činí-li vám bližní vaši nevěrně, pamatujte na to, že se mně z nejbližších mých
jeden zpronevěřil a mne na smrt zradil. Co se vám nového přihází, zvláště poněvaáž sem
předpověděl, že se vám to od rodičů, bratří, příbuzných a přátel díti bude ? (Luk. 21, v. 16.) A
summou, co vás koli pro mne potkává, milé vám býti má. Neteskliti nad tím, ale radovati
byšte se, měli, kdybyšte mne milovali, nebo sem já tak poručil, tak apoštolé moji činili (Skut.
5).
Truchlivý.
27
Zpívámeť i my o tom, že milo pro tě trpěti, a duch hotov jest, než tělo nemocno (Mar. 13, v.
28). Jaks ty o sobě také, milý Spasiteli, vyznal, než věci (abych již všecko, co nás kormoutí,
vyznal) tyto nás poněkud choulostivé činí, že nepřátelé nechtí za ty vidíni býti, že by nás pro
náboženství trápili, než dávají barvu rebelství, tak že trpěti musíme jako zločinci, ješto to
apoštol tvůj Petr křesťanům zapověděl (1. Petr. 4, v. 15). A my, kdyby se nám to pro tě zjevně
dálo, mileji bychom vše podníkali, jako jiní mučedlníci tvoji.
Kristus.
Před očima mýma jsou všecky věci nahé a odkryté (Žid. 4. v. 13). Vaše nemoudrost a
výtržnost, kteří se jí v čem dopustili, není mně neznámá. A však nepřátelskému zápolí také
rozumím, kteříž pro mne vás nenávidíce, jiným to přistírají. Ale takť jsou so i prorokům
činívali, kteříž byli před vámi, že na ně ledcos sčítali, lhouce pro mne; viz příklady (3. Králov.
18, v. 17. Jerem. 26. a 38. Amos. 7. Mat. 17). Nýbrž mne samého pro nebeské mé učení
zahladiti usilovali a sečtli na mne, že sem lid bouřil, králem se dělal, císaři daně dáti
zbraňoval (Luk. 23). Radujte se tedy, že se vám tak jako mně děje, že já, soudce váš i jejich,
té při dobře rozumím.
Truchlivý.
Takť se tomu těšíme, že ty, zpytateli srdcí, všecko znáš (Žal. 74). Než co pak dále s námi a
nepřátely našimi v úmysle máš, milý Spasiteli?
Kristus.
Toť já v tajnostech mých složené mám a již spořádané, rozvážené a rozečtené mám (Dan. 5).
Vám pak toho znáti není potřebí (Skut. 1). Toto však vám ku potěšení pravím, o čemž
nepochybujte, že někteří přečkáte tyto mé pokuty, spatříte potěšení mé (4. Ezdr. 9, v. 7. 8).
Nebo potresce vás z kázně své propustím vás a na nepřátely hněv svůj obrátím (Izai. 43).
Nebuduť na věky nesnadniti se s vámi, ani se věčně hněvati pro nepravosti vaše. Rozhněval
sem se a biji vás, a však uzdravím vás a navrátím vám pokoj a hojné potěšení, lide můj (Izai.
57, v. 16). Jakž jen za hříchy vaše z ruky vaší vezmu, zjevím slávu svou na vás. Všickni pak,
kteří se zlobili proti vám, zahynou, kteří se nesnadnili s vámi, v nic obráceni budou a na nic
přijdou. Kteří válčili s vámi, vítr je zachvátí, vicher rozptýlí je, a vy v Hospodinu plésati
budete. Nebo já tě ujmu za tvou pravici, já tobě pomohu, neboj sě, červíčku Jákobe, hrstko
Izraelova, já spomohu tobě, já sem vykupitel tvůj (Izai. 4, v. 11. 12). Na maličkou chvilku
opustil sem tě, ale v slitování převelikém shromáždil sem tě (Izai. 54, v. 7).
Truchlivý.
I máme-liž na to spoléhati, milý Spasiteli? Přeslavníť jsou toto slibové tvoji.
28
Kristus.
Zdvihna ruku svou přisahám, že pohanění vaše připadne na nepřátely vaše, nebo já s vámi
sem a patřím na vás, abych vám spůsobil bezpečné bydlení jako za puedešlých let. Já to
mluvim, rada má půjde (Ezech. 36, v. 7. 9. 11). Nebo zdaž já dokonce zavrci mohu lid můj ?
(Izai. 46.) Byť se hory pohybovaly a pahrbkové ustupovali z místa svého (Jer. 31, v. 37),
milosrdenství však mé neodejde od tebe, a smlouva pokoje mého nepohne se, praví slitovník
tvůj Hospodin. Hněv můj netrvá než na kratičko (Izai. 54, v. 8. 10), s večera potrvá pláč lidu
mému, a zjitra navrátí se veselé prozpěvování. A horlím proti nepřátelům, že když jim ku
potrestání podám lidu mého, oni beze všeho milosrdenství obtěžují je jhem svým a k úpění
přivodí, a skrze pýchu jejich jménu mému útržka se činí každý den. A protož pozná lid můj,
že já mluvím (Iza. 47).
Truchlivý.
Pravdomluvným a milosrdným se ukážeš, Hospodine, lidu tvému, tomuť se těšíme (Miche. 7,
v. 20). A však při nás se předce mdloba lidská ozývá, pobožní se lekají, jedni k druhým tytýž
bázlivá slova mluvíce. Nevážíš-liž nám toho těžce? (Malach. 3, v. 18.)
Kristus.
Co vám kdy na mysl vstupuje, já všecko vím. A když vy v koutech se zstupujíce šepcete
(Ezech. 12, v. 5), a jedni druhé buď děsíte neb potěšujete, já všeho pozoruji, a všecko do
pamětných knih vám, kteříž jméno mé připomínáte, k dobrému zaznamenávati dávám
(Malach. 3, v. 16).
Truchlivý.
My sic kdykoli tvé milosrdenství rozjímáme, cele se jemu těšíce, u víře a v naději se vespolek
ustavujeme. Ale když nám zase věci ty, kteréž bud při sobě, buď při nepřátelích svých vidíme,
na mysl jdou, nemůžeme než slábnouti jaksi v naději, ačkoli víme, že ty nám na nic než na
tvou všemohoucnost a v nic než v milosrdenství tvé doufati velíš.
Kristus.
I což jest to takového, což vás u víře rozpakuje? Truchlivý.
To i jiné. Ku příkladu, když na to hledíme, že sme již tak příliš zemdlení a přetříbení,
nemožné se nám téměř zdá, abychom zase povstati a otaviti se mohli.
Kristus.
Jestli ste vy zemdlení, já nejsem, já umím i zemdlenému sílu dávati, i zemdleného proti
silnému občerstviti umím, což toho neznáte? (Izai. 40, v. 28.) Co jste neslýchali ? Má jest rada
i šťastný prospěch (Amos. 5, v. 9), má jest rozumnost, má i síla (Přísl. 5). Ne vaší mocí tedy a
29
silou stane se, což předpovídám, ale Duchem mým (Zachar. 4, v. 6). Já sem byl k svým
Jeruzalémským, na síle své zakládajícim (pozorujte toho), takto řekl: Byšte vy pak všecko
Kaldejských vojsko pobili, tak že by toliko zranění zůstali, skrze ty však zkazím město toto
(Jer. 37, v. 10). Vám pak vlastní mdloby se lekajícím přestane to, pravím zajisté to. By pak
nepřátelé vaši všecka za vás bojující vojska pobili, že by jen někteří zranění pozůstali, skrze ty
však vykonám vůli mou k zastání vás a zkažení nepřátel vašich; nebo zdaž jest ukrácena ruka
má, aby nemohla zachovati? (Izai. 50, v. 2.) Zdaliž jest mně potřebí velikého množství, když
já pomoci chci mdlejším?
Truchlivý.
Ale nás i toto kormoutí, že sebe hříšné, nepovolné a metel tvých ne tak, jakž by náleželo,
dbající nalézáme; kdo ví, nezatvrdíš-li se?
Kristus.
Svědomť sem já zpozdilosti vaší i zatvrdilosti mnohých z vás. A však jest-li vy nevěrní, já
věrný zůstanu, nebo zapříti sám sebe nemohu. Tuto zajisté ne o vás samy činiti jest, ale i o
zšílený ten lid, útržku činící jménu mému a slávu mou zatemňující (Žal. 74, v. 10); a protož
na hříšnost a nehodnost vaši zapomena, pro sebe samého a pro své jméno, aby před obličejem
nepřátel mých v zlehčení vydáno nebylo, to učiním. Nebo jakž bych se na lehkost jména
svého dívati mohl? Protož oslavím je před očima vašima (Izai. 41, v. 20. It. 40, v. 25). Nýbrž
sama vaše mdloba nedopustí mi (It. 48, v. 9. 11), aby sceptrum bezbožníků dlouho nad losem
spravedlivých mých panovati mělo proto (Ezech. 20, v. 14. a 17), abyšte zemdleni jsouce
nevztáhli k nepravosti rukou svých (It. 36, 22. a 23. Žal. 125).
Truchlivý.
Mezi tím se nepřátelé předce sílí a na nás brousí, odkudž nemůže než strach jejich obkličovati
nás pro jejich vsteklost.
Kristus.
Já sem pak řekl: Strachů jejich nebojte se, ani se kormuťte, ale Pána Boha posvěcujte v
srdcích vašich (1. Petr. 3, v. 14). Nebojte se útržky lidí bídných, a hanění jejich neděste se;
nebo má spravedlnost a mé spasení ostojí, já, já sem utěšitel váš; jakýž si ty, že se bojíš
čiověka smrtedlného a syna člověka podobného trávě, a zapomena se na Hospodina, děsíš se z
prchlivosti člověka, jakž se jen postrojí, aby hubil, ješto dýchání jeho jest v chřípich jeho, ale
já jsem Hospodin, kterýž skrocuji vsteklost mořskou i všecken svět v hrůzi zdržuji (Izai. 51, v.
8. a 11).
Truchlivý.
30
Oni pak hned na prosto sobě uložili vyhubiti nás, aby ani jména našeho nepozůstalo (Žal. 74,
v. 8. It. 83, v. 5).
Kristus.
Když já se nepřátelům, takové věci v úmysl beroucím, směji (Žal. 2, v. 4), vy pak proč se
rmoutite? Vímť já o pýše a chloubě jejich (It. 37, v. 11. 12), ale jistě žeť nepřijdou k vykonání
myšlénky jejich (Izai. 16, v. 6). Počnou slámu a porodí strniště (Izai. 33, v. 11). Pamatujte na
vidění služebníka mého Ezdreáše (4. Ezdr. 4, v. 14. 15.) a rozumějte, že marné jest puntováni
národů proti těm, s nimiž jest Bůh silný; protož Hospodina zástupů samého posvěcujte, on
buá.bázeň a strach váš, lidských pohrůžek neděste se (Izai. 8, v. 10. 12. a 13).
Truchlivý.
Ale že pak oni jsou prchlí a velmi vsteklí, co sobě v úmysl vezmou, předce k cíli vedou.
Kristus.
Známť já vsteklost jejich, ale špatná ona jest k tomu, aby, což lo chtí, dovesti mohli (Jer. 48,
v. 10). Nebo mně i hněv člověka sloužiti musí, a ostatek já zůřivostí skrotím (Žal. 77, v. 11).
Zdaž mi se zajisté udidel nedostává, kteráž bych zpínajícím se v ústa vlože, v stranu je uvedl?
(Is. 37, v. 29.)
Truchlivý.
Oni sou přechytří v svých věcech.
Kristus.
A já sem ten, kterýž lapám v chytrostech moudré a v nic obracím myšlení zchytralá, aby
nemohli k skutku přivesti ruce jejich ničehož, a působím, aby bláznové rady, od nichž sami
časem svým sejdou, skládali (Job. 5, v. 12. 13. Žal. 5, v. 11). To jest hle! umění mé, rozumíteliž jemu.
Truchlivý.
A vždyť jest moc jejich veliká, kteréž my se děsíme.
Kristus.
Proto že mé moci, jak daleko větší jest, rozuměti nechtějí. I nejsilnější lidská síla jest jako
koudel, do níž uvrhu jedinou jen jiskru hněvu mého, hned všecko hoří, aniž kdo uhasiti můž
(Izai. 1, v. 31).
Truchlivý.
A jest jich mnoho, kteříž ligu a neb punt mezi sebou vyzdvihše, jednomyslně na tom zůstali i
přísahami se zavázali, že učení čisté i všecky, kdož se jeho přídržejí, po všech národech
vyhladiti chtějí, aby ani znamení a památky nezůstalo (Žal. 3, v. 5).
31
Kristus.
Běda množství lidí, puntujících se proti mně, nebo je okřiknu, a budou všickni jako pleva v
čas vichřice (Izai. 57, v. 13). Neznají zbírající se proti lidu mému národové myšlení mých,
aniž rozumějí radě mé, že je tudy v jedno shromažďuji jako snopy na humno, aby potom od
lidu mého pomláceni býti mohli (Mich. 4, v. 11. 12. a 13). Nýbrž já umím samy je zrotiti a v
hromadu spustiti, aby sami sebe na odivu lidu mého hubili (Zach. 14, v. 13). Dělával sem toho
mnoho a ještě umím (Paralip. 20, v. 22). Vše snadné ruce mé. Protož vy, když punty a stroje
jejich vidíte, a neb o nich slyšíte, nic se v doufánlivosti nepohybujíce, sami u sebe říkejte:
Puntujtež se jen, lidé, však potříni budete, přepašte se jen, však potříni budete, vejděte jen v
radu, však bude zrušena. Ustanovujte, co chcete, však neostojíte, nebo s námi jest Bůh silný
(Izai. 8, v. 9).
Truchlivý.
A oni pak již téměř, co chtěli, dovedli, nás sobě podmánili, nás v moci mají a praví, že nás
dědičně drží a držeti budou, to že se změniti nemůž. Zdali tedy reku udatnému, co uchvátil,
odzo jato býti může? Zdaž zajatý lid, kdož jej spravedlivým právem držl, bývá odjat? (Izai.
49, v. 24.)
Kristus.
I zajatý lid reku udatnému odjat bude, i to, což uchvátil násilník, vyproštěno. Nebo já s těmi,
kdo se s lidem mým nesnadní, nesnadniti se budu, a syny své vysvobodím.
Truchlivý.
Ó, oni o tom jináč smýšlejí. Proměny žádné nečekají, naší naději se posmívají a tvrdšími
věcmi ještě hrozí nám.
Kristus.
Slyším já to v své uši, že, kteří vás trápí a pro jméno mé vypovídají, říkají: Nechť se zjeví
sláva Hospodinova. Aj, zjevíť se v pravdě, vám ku potěšení, a oni zahanbeni budou (Izai. 66).
Truchlivý.
A smějí o té slávě a prozřetedlnosti i zprávě své přehonosně mluviti, jako by rozumem svým
všecken svět přesahovali, a všecko všucly k jejich poslušenství přináleželo, tak že nerci se
žádný v ničem opříti a z moci jejich vytáhnouti nemůž (Žal. 12, v. 5. It. 17, v. 10), ale ani
cknouti žádný kout nesmí, a pejcha jejich roste čím dále, tím více (It. 73, v. 6).
Kristus.
Znám já to do nich, že oni sobě přivlastňují srdce podobné srdci Božímu, lidé jako jiní jsouce
(Ezech. 28). Ale sklamáť je pejcha jejich, nebo když skrze ně dokonám dílo své na hoře Sion
32
(totiž při lidu svém), navštívím hned zatím ovotce srdce pyšného a nádhernost vysokých očí
jejich. Říká pyšný ten: V síle ruky své vykonal sem to; v moudrosti své odjal sem muže
národů, poklady jejich sem vzebral, a mocí svou strhl sem obyvatele k zemi, aniž jest, kdo by
otevřel ústa svá proti mně. Ale ty, lide můj, neboj se Assura; prutem umrská tě toliko, a holi
když opřáhne na tebe, zláme se mu, a složeno bude jho jeho z šíje tvé po maličkém času skrze
přítomnost Pomazaného mého, nebo podetnu to, což vysoko zrostlo (Izai. 10, v. 12. It. v 13,
14. 25. 27).
Truchlivý.
Tedy nás pomstíti strojíš, milý Páne, nad těmi, kteří nás ssužují?
Kristus.
Strojím jistě; nebo horlím pro Sion horlením velikým, když sem já se maličko rozhněval, a
oni pomáhali ke zlému (Zach. l, 20 v. 14. 15). Již povstanu, již vyvýšen budu a zveleben (Izai.
33, v. 10). Probuď se, Jeruzaléme, kterýžs pil z ruky Hospodinovy kalich prchlivosti i
kvasnice z kalichu hrůz vyvážil, proto že není, kdo by tě politoval; aj, já ujímám se tebe a
beru z ruky tvé kalich hrůzy, nebudeš ho píti více, ale dám jej do ruky těch, kteříž tě ssužují;
musejíť mně jej píti bezbožní, až i kvasnice vyváženy budou. Já vzbudim na trapitele lidu
mého vicher, a dchnutím svým rozdmýchám je (Žal. 75, v. 9. Izai. 51, v. 17. 22. 23. 4. Ezdr.
12, v. 32). Ohrnu rámě svattosti mé před očima všech národů, a bojovati budu proti
nepřátelům mým (Izai. 52, v. 10). Půjde meč můj až do Babylona (4. Ezdr. 15, v. 43). Tam se
staví hněv můj, na něj vyleji prchlivost mou, jakž sem zdávna skrze proroky i angely
ohlašoval. Již přichází den pomsty mé, abych zkazil modly jeho a svrhl na zem nevěstku,
opilou krví svatých mých. Nebo přivedu proti Babylonu shromáždění národů velikých z zemí
půlnočních, kteříž se zšikují proti němu a dobudou ho, proto že se veselíte a pléšete, ó dráči
dědictví mého! Zbujněli ste jako jalovice; provyskujete jako rekové, zahanbena bude matka
vaše, a zapýří se rodička vaše. Říkávají: Jakž by polámáno bylo kladivo vši země! Ale já sem
na tě polékl, ó Babylone, než zvíš, polapen a vzat budeš, proto že si se směl potýkati s
Hospodinem.
Otvírá Hospodin poklady své, vynese nástroje hněvu svého proti tobě. Nebo dílo to panovníka
Hospodina zástupů jest a bude. Shromažďte se proti Babylonu, obtáhněte jej, ať mu nelze
ujíti, odplaťte jemu podlé skutků jeho, jakž dělával jiným, učiňte jemu. Nebo proti Hospodinu
pýchal, proti svatému Izraelskému. Aj, já proti tobě sem, ó pýcho, praví Hospodin; nebo přišel
den tvůj, čas, abych tě navštívil. Již padne ten pyšný, a nebude, kdo by jej zdvihl. Nebo utiskli
syny mé, a zjímavše je krutě drželi. Ale vykupitel jejich silný, jehož jméno jest Hospodin,
33
povede při jejich, a uvede na všecku směsici Babylona meč. Kdo jest vyvolený můj, skrze
něhož vykonám usouzení mé? Byltě Babylon zlatým koflíkem v ruce Hospodinově,
opojujícím všecku zemi. Víno jeho pili národové a králové, a zpivše se zbláznili se, ale již
potřín bude silným kladivem rozrážejícím, skrze něž sem potíral národy za dlouhé časy, ale
již sám rozražen bude pro bezpráví, kteréž činil lidu mému. Vyjděte z něho, lide můj, abyšte
vysvobodili duši svou od prchlivosti hněvu Hospodinova, a nebuďte srdce choiilostivého,
když půjde pověst boje roku tohoto i druhého ještě, pravím, úzkost půjde a ukrutnost v zemi, a
pán na pána. Byť pak vstoupil Babylon na nebe a ohradil vysoko pevnost svou, ode mne však
na něj vyjdou zhoubcové, i padne ten, kterýž zapečeťuje, plný moudrosti a nejkrásnější a
drahým kamením se přiodívající, a nástrojové bubnů a píšťal vůkol něho. Za ochránce sem ho
postavil na hoře svaté své, a on poněkud byv upřímý na cestách svých, vydal se potom v
kupectví a loupeže, naplňoval zemi bezprávím a velmi hřešil proti mně. Pozdvihlo se srdce
jeho slávou jeho, ke zlému užíval moudrosti své příčinou jasnosti své, a kupectvím svým
poškvrnil svatyně mé. Protož vyhladím ho z hory Boží, a porazím ho na zem před obličejem
králů, aby se dívali na něj. Což vidouce národové dějí: To-liž jest ten muž, kterýž nepokojil
zemi a pohyboval královstvím? Přisáhl Hospodin zástupů jistě, že, jak sem myslil, tak bude, a
jakž sem uložil, stane se, že potru toho pyšného, a odejmu jho jeho z šíje národů. To jest ta
rada, kteráž zavřína jest, a poněvadž Hospodin zástupů tak usoudil, kdo to zruší, ruku jeho
kdo odvrátí? Rlká sic Babylon: Sedím královna a pláče neuzřím; ale přijdou v jeden den rány
její, smrt a hlad a pláč, ohněm spálena bude; nebo silný jest Pán, kterýž ji odsoudil, i plakati
budou všickni kupci jeho po krajinách, z daleka stojíce a pomoci nemohouce; ale radovati se
bude nebe i svatí apoštolé i proroci i církev na zemi (Ezech. 28. Izai. 14. Zjev. 17, v. 18.
Jerem. 55, v. 5).
Truchlivý.
Hallelujah, spasení a sláva a čest i moc tobě, Pánu Bohu našemu. Neboť jsou praví a
spravedliví soudové tvoji, kterýžs odsoudil nevěstku tu velikou, jenž porušila zemi smilstvím
svým, a pomstils krve služebníků svých z ruky její. Hallelujah (Zjev. 19). Ale co pak potom
bude, milý Pane?
Kristus.
Vzbuzen bude také Gog a Magog (Zjev. 20). A zatím lid můj odpočívati bude (Ezech. 38. a
39), kteříž zanecháni budou dříve, nežli přijde den soudný (4. Ezdr. 13, 29). A bude kázáno
evangelium všechněm národům pod nebem (čehož posavád ještě nebylo) na osvědčení (Mat.
24). A vejde plnost pohanů do církve, a ostatkové semene Abrahamova obrátí se také (Řím.
34
11, v. 25. a 26), a hledati budou Hospodina Boha svého a mne Davida, krále svého, a
předěšeni jsouce poběhnou ke mně (Ozee. 3, v. 5); to se stane v posledních časích. Nebo ještě
jednou pohnu nebem i zemí a mořem i suchostí, pohnu, pravím, všemi národy, a přijdou k
žádoucímu všech národů, a naplněn bude sÍávou dům můj (Agge. 2, v. 7. 8). A tak po
ssouženích těchto vymstě já se nad protivníky svými, obnovím církev svou jako za
starodávna, soudce její jako s počátku, a rádce její jako sprvu, a slouti bude městem mým
věrným (Isai. 24, v. 26). Při tom však falešní proroci nejedni povstávati budou, nepravosti své
rozmohou, láska ustydne, a poslední světa ubezpečení jako za dnů Noe nastane, ale kdo v
dobrém setrvá, ten spasen bude (Mat. 24, v. 11. 12. 13).
Truchlivý.
Chvála budiž tobě, Bože, Vykupiteli náš, že ku poučení a výstraze nám všecka díla svá buď
vlastním hlasem svým, a neb skrze ústa služebniků svých proroků zjevuješ (Amos 3, v. 7).
Porozumívámeť, že za těmito žalostnými ranami ještě potěšení stojí, kteréž chováš lidu
svému. Ale kdo ví, kdo jeho dočká? My přítomní, kteříž se na tvé skutky nyní díváme, snad
všickni vyhyneme ?
Kristus.
Ne všickni. Nebo nepomine pokolení toto, až se všecko to stane (Mat. 24, v. 32). A jsou z
přístojících někteří, kteříž neokusí srnrti, až uzří království Boží (Luk. 9, v. 27).
Truchlivý.
Ale snad větší díl nás vyhyne.
Kristus.
Tomu chci; nebo ostatky toliko zachovám. Ostatky, pravím, tak jako po česání olivy dvě neb
tři olivky na vršcích větví zde i onde se spatřují (Izai. 10, v. 22. It. 17, v. 6).
Truchlivý.
Aj, ti kdo ví čeho okusiti musejí třebas.
Kristus.
Bez toho nebude. Uvrže některé z vás ďábel do vězení, a jiní jiných těžkostí okusíte a pocítíte
za některý den, abyšte zkušeni byli, ale nebojte se nic toho (Zjev. 2, v. 16). Nebo ten, kdož
smášeti bude nebezpečenství v ten čas, ten zachován bude. Nebo kteří nyní v nebezpečenství
upadli, ti jsou, jenž mají víru k Nejsilnějšímu (4. Ezdr. 13, v. 23). Kdo do vězení povede, do
vězení půjde. Zabije-li kdo mečem, sám mečem zabit bude; zdeť jest víra a trpělivost svatých
(Zjev. 13, v. 10).
Truchlivý.
35
My se nyní nejvíce vyhnání bojíme.
Kristus.
Okršlek země jest můj i všecka plnost jeho (Žal. 24). Kdekoli kdo jest, když já s ním jsem,
ničeho se mu nedostávati nebude, proto že dobrota má a milosrdenství jej zprovozují. Mám
také moc, kterému chci národu, přikázati pochovati u sebe vyhnaných mých (Izai. 16). Přijdeli vám to předce trpko, já potřebu znám, abyšte poutníci na zemi jsouce (Žid. 11, v. 13, učili
se nebeskou vlast sobě zachutnávati; kterouž já vám již, vy děIejte co dělejte, osladčovati
musím, jak vím. Sic by se vám spolu s světem Předjordání toto dobře líbilo, jakž sem již
nazbyt toho při mnohých z vás, i služebnících mých znamenal (4. Mojž. 32), ješto já vám
nebe a ne zemi za dědictví strojím, a tomu abyšte rozuměli, chci. Jdětež tedy za mnou, by s
pláčem bylo, lide můj, kudy vás koli vedu, a rozsívejte drahé símě poslušenství, a přijde čas,
že s plésáním budete snášeti snopky své (Žal. 126, v. 6).
Truchlivý.
Dějž se tedy tvá nejsvětější vůle, jen s námi podlé zůřivosti své nezacházej, vždy prosíme,
milý Spasiteli.
Kristus.
Však prchlivosti žádné při mně není, a nestrojím vás tak bíti, jako nepřátely vaše, než podlé
míry trestati vás budu, bych pak vás i zavesti dal; a tím bude znamenitý užitek spůsoben (Izai.
27, v. 4. It. 27, v. 9), že tak nepravost vaše očištěna bude. Jen vy sobě netrpělivostí svou bíd
nepřidávejte, a nezveličujte jich v očích svých, já na to jistě pozor mám, jakž sem vždycky při
svatých svých činíval, abych na žádného nad možnost nic nevzkládal, v tom se mi dověřiti
můžete, že tak věrný i prozřetedlný jsem (1. Kor. 10, v. 13).
Truchlivý.
Ó by již povstal, Hospodine, a soud vykonal, aby k skončení přišla nešlechetnost bezbožných,
a spravedliví aby utvrzeni byli (Žal. 7, v. 10).
Kristus.
Odečtení jsou mi dnové bídy vaší, i hodina pomsty o nich uložená ta ještě nepřišla, na ni
počkati musíte (Žal. 56, v. 9). Nač pomsta má dokročiti má, to ku pomstě dozráti musí (Dan.
9, v. 24. Item 12, v. 11. 12). Co má zahubeno býti, to musí prvé dobře zbujněti; co pád veliký
učiniti má, to prvé vysoko vyzdviženo býti musí (Zjev. 18, v. 7. Izai. 14, v. 14. Luk. 10).
Protož ještě do jistého času trpte, a potom přijde zaslíbení mé, přijde konec, a nesklamámť.
Jestliže by pak i poprodlilo se, posečkej na ně, neboť jistotně dojde a nebude meškati. Vaše
36
věc jest na mou hodinku čekati, a ne abych já vám k vůli své hodiny měnil (Abak. 2, v. 3. Jan
2).
Truchlivý.
Což jest činiti, než jakžs ty, náš Spasiteli, v své truchlosti k Otci říkal, říkati: Otče, ne jakž já
chci, ale jakž ty chceš. Ty mezi tím, Bože, Spasiteli náš, poučuj nás, jak choditi máme v
pravdě tvé (Mat. 26, v. 39; Žalm 25).
Kristus.
Poučím a tomuto od vás chci: Předně, abyšte se, v kázni mé jsouce, ustavičně modlili a
skroušeným srdcem milosrdenství sobě žádali (Luk. 18, v. 1). A modlte se i za nepřátely své
(Mat. 5). Zatím pokání svaté opravdově činiti hleďte. Neboť já pokoj sic mluvím lidu svému,
jakž si slyšel ode mne, však tak, abyšte se nenavracovali více k bláznovství (Žal. 80). Chlubili
jste se až posavád evangelium mým, bratrstvím mým, čistotou učení mého, ale chlouba vaše v
ústech byla a ne v skutcích, čemuž nechci, aby se tak dálo. Protož pod metlou mou jsouce,
přiložte mysl k skutečnému činění vůle mé (Izai. 41, v. 6. It. 42, v. 23). Přestaňte prvních
nepravostí, a vyvede vás Bůh z trápení (4. Ezdr. 16, 75. Job 11, v. 12). Sic jinák vám chlouba
mého chrámu nic neprospěje, osvědčuji vám (Sof. 2. v. 3), ale brž zahynete všickni (Malach.
1, v. 9. It. 3, v. 10). Všickni tedy ohledejte cest svých a zpytujte je, proto že všickni máte v
čem napravovati (Jer. 9, v. 13. Izai. 3, v. 15). Dále poroučím vám tiše se míti, zvláště před
nepřátely, abyšte zlosti jich nerozněcovali. (Žalm 37).
A poněvadž ne ihned konec ještě bude, trpělivosti užívejte a v bídách těch ,tak se mějte, jako
příchozí na světě. Kdo prodává, jako by utíkal, a kdo kupuje, jako ten, kterýž má stratiti; kdo
staví, jako by neměl bydliti; kdo rozsívá, jako by neměl žíti (4. Ezdr. 16, v. 41. 42. 43, 44);
nebo ještě proměny budou (Luk. 21, v. 29). Potká-li vás rozchvátání statku, vyhnání, vězení, a
cokoli trpíte, trpte tiše, zdržujíce od pláče a naříkání hlas svůj (1. Kor. 7, v. 29. 30. Jer. 31, v.
16). Neboť to býti musí, aby vyvolení moji zkušeni byli jako zlato (4. Ezdr. 16, 74). A buďte
stálí, nebo byť kdo i přivolil jim připochlebíti se, v posměchu předce bude, a já sem všechněm
bázlivým, z strachu mne opouštějícím dávno již peklo osvědčil (Zjev. 21, v. 8). Neděste se
trápení svých, ale myslte raději, poněvadž se od vás začíná soud můj, jaký konec býti musí
těch, kteříž nejsou povolní evangelium Božímu (1. Petr. 4, v. 17). Potěšení v těžkostech a v
tesknostech když hledáte, nehledejte ho jinde než v písmích mých, jinde ho nenajdete, tam ho
bohatě najdete. Nebo byť se země podvracela a hory padaly do prostřed moře, byť i ječely a
kormoutily se vody jeho, a skály se rozrážely od silného dutí jeho, město Boží obveseluje se
praménky Božími (Žal. 46, v. 3).
37
Azaf štěstí, pýchu a vsteklost nepřátel vida, k upokojení v srdci i svém přijíti nemohl, než až
všel do svatyně mé (Žal. 73, v. 17). íi David tolikéž tím se v ssoužení zdržoval, že jej slovo
mé obživovalo, a zákon můj potěšení jeho byl i v nejtěžším trápení, v němž by sic byl zahynul
(Žalm 119, v. 50. 92). Protož vám v zámutcích vašich tutouž studnici, tytýž praménky ku
potěšení ukazuji, slova své a zákon svůj. Nechte nepřátel, nechť hledí, čeho chtí, vy svého
hleďte a těšte se mezi tím budoucím svým vyproštěním, a jeho také žádostivě čekejte. Nebo
nyní dnové trápení jsou, z nichžto však vysvobodím vás, dí Pán všemohoucí, nebojte se, aniž
jaké pochybování vstupuj na srdce vaše, jen sobě ukrácení dnů zlých žádati nepřestávejte (4.
Ezdr. 16, v. 75. Job. 2, v. 13). Naposledy napomínám vás, milí moji, hotovte se k věčnosti
raději, než k zdejšímu bytu. Nebo i zaslíbení má o vysvobození vašem k onomuno vice než k
tomuto životu patří; svět zajisté prudce pomíjí a jde k dokonání svému, i způsob jeho pomíjí.
Protož utíkejte stínu věku tohoto a čekejte věčného světla; děkujíce tomu, kterýž vás k
nebeskému bytu povolal (4. Ezdr. 2, v. 35). Nebo proč se kormoutiti máte porušitedlnými,
smrtedlnými věcmi ? Proč v srdci raději přítomné nežli budoucí věci nosíte? (Job. 7, v. 15.)
Protož odřekni se každý porušení, a pusť smrtedlná přemyšlování mimo sebe, a zavrz
břemena lidská od sebe. Odlož myšlení těžkých, a z světa se přestěhovati pospíchej. Nebo kdo
panovati bude nad smysly svými a vyučí srdce své, ten zachová život svůj a dojde po smrti
milosrdenství, a tehdážť se spravedlivých jména ukáží (4. Ezdr. 14, v. 13. 14. 34). A
vysvobozeni budou všickni, kteříž nalezeni budou v knihách života, a stánek můj bude s
lidmi, a přebývati budu s nimi. A ti, kteříž jiné vyučovali, stkvíti se budou jako blesk oblohy;
a kteří jiné mnohé k spravedlnosti přivozovali, stkvíti se budou na věčné věky (Dan. 12, v. 1.
3); s všelikých očí setru slzu, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude
více, nebo první věci pominuly. Kdo svítězí, ten obdrží dědičně všecko (Zjev. 21, v. 3. 4. 7).
Poslední mé osvědčení toto jest: Kdo škodí, škodiž ještě; a kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest
spravedlivý, ospravedlniž se ještě; a kdo jest svatý, posvětiž se ještě. Aj, přijduť brzo, a
odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podlé skutků jeho. Blahoslavení, kdož
ostřihají přikázaní mých, aby měli právo k dřevu života! Tak praví ten, kterýž dává svědectví
o těchto věcech; jistěť přijdu brzo.
Přijdiž tedy, Pane Ježíši, a nemeškej.
Amen.
38
Plésání Truchlivého, nad sliby Božími rozveseleného.
Prozpěvujte nebesa, a plésej země, zvučně prokřikujte hory. Neboť jest potěšil Hospodin lidu
svého, a nad chudými svými slitoval se (Izai. 49, v. 13). Radujte se v Hospodinu a plésejte
spravedliví; prozpěvujte jemu všickni upřímého srdce (Žal. 32, v. 11). Rcete všichni bojící
Hospodina, že na věky trvá milosrdenství jeho (Žal. 118, v. 4). Milosrdenství jeho veliké jest,
když sme dokonce nevyhynuli, slitování jeho nepřestávají, ale nová jsou každého jitra. Dobrý
jest Hospodin těm, kteříž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá. Dobře jest trpělivě
očekávajícímu na spasení Hospodinovo. Dobře jest muži tomu, kterýž nosí jho jeho, kterýž by
i opuštěn byl, trpělivě se má v tom, což na něj vzloženo, dávaje do prachu ústa svá, až by se
ukázala naděje; neboť Pán nezamítá na věčnost, nýbrž zarmoutě zase se slitovává podlé
množství milosrdenství svého, proto že netrápí z srdce (Pláč Jer. 3, v. 20). Hospodine,
vyvyšovati tě budeme, nebo činíš předivné věci; rady tvé z dávna uložené jsou pouhá pravda.
Ty jsi byl hradem chudému, útočiště před povodní a zastřením před horkem. Hlučení
cizozemců ty jsi přetrhl a zhoubu ukrutných zastavil. Ty jsi Bůh náš, na tebeť sme očekávali,
a tys nás vysvobodil (Izai. 25, v. 4). Zachovals při životu duši naši, aniž si dopustil, aby se
poklesla noha naše. Nebos nás toliko zpruboval, ó Bože, přečistils nás, jako přečištěno bývá
stříbro; uvedls nás do léče, krutěs ssoužil bedra naše, vsadils nám člověka na hlavu naši, vešli
sme byli do ohně i do vody, a však jsi nás uvedl do rozvlažení (Žal. 66, v. 9). Nýbrž všecko,
což se dálo při nás, dělals pro dobré naše. Hospodine Bože náš, panovaliť sou nad námi páni
jiní než ty; my pak na tvé jméno sme se rozpomínali, a aj, oni zemřeli, a památku jejich si
zahladil. My sme v úzkostech hledali tebe, a v trestání jsouce vylévali prosby, a tys oslavil
jméno své (Izai. 26, v. 12). Milujte Hospodina všickni svatí jeho, neboť ostříhá Hospodin
věřících svých a též vrchovatě odplácí provodícím pýchu. Zmužile sobě počínejte, a posílíť
Bůh srdce vašeho, všickni, kteříž naději máte v Hospodinu. Doufejtež v Hospodina až na věky
(Žal. 31, v. 24. 25), nebo v něm jest skála věčná, jeho soudové když se konají na zemi,
obyvatelé okršlku učí se spravedlnosti; lépe jest doufati v Hospodina, nežli naději skládati v
lidech (Izai. 26, v. 4. 9). Lépe jest doufati v Hospodina, nežli naději skládati v knížatech (Žal.
118, v. 8). Bůh jest útočiště naše i síla, ve všelikém ssoužení pomoc vždycky hotová; protož
se nebudeme báti, byť se i země podvracela, Bůh jest uprostřed nás, Bůh přispěje na pomoc
hned v jitře, přítrž učiní bojům, poláme lučiště a kopí, i vozy spálí ohněm (Žal. 46). Kteří se
bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, nebo spomocníkem a štítem takových on jest (Žalm
115). Doufej, Izraeli, a ty, dome Jákobů, nermuť se, neboť na nás nezapomenul Nejvyžší v
pokušení (4. Ezdr. 12, v. 46). Hospodin jest soudce náš, Hospodin jest ustanovitel práv
39
našich; Hospodin jest král náš, on spasí nás (Izai. 33, v. 22). Kde jest bůh podobný Bohu
našemu, jenž by snímal nepravost a promíjel přestoupení ostatkům dědictví svého, jenž by
nedržel na věky hněvu svého, protože líbost má v slitovávání se? (Mich. 7, v. 18.) Očekávejž
tedy duše naše na něho.
Modlitba Truchlivého, v rozmáhajícím se protivenství lkajícího.
Pane, všemohoucí Bože, kterýž zůstáváš na věky, jehož důstojnost převyšuje všecko, jehož
trůn nestižitedlný jest a sláva neobsáhlá, jemuž přístojí zástupové angelů s třesením, a před
jehož rozhněváním svadne země (4. Ezdr. 8, v. 20, 21); kterýžs pro hříchy naše uvedl
zahanbení na nás, a v líbost nepřátel našich vydals nás, vyznáváme před tváří tvou, že sme
bezbožně činili, neposlouchajíce hlasu tvého; a však, Hospodine, nalož s námi milostně (Dan.
9), pro své jméno spomoz nám a zachovej nás. (Žal. 109, v. 21. 26). Proč nás zamítáš tak do
konce, proč tak rozněcuješ prchlivost svou proti nám ? (Žal. 74, v. 1.) Odhliviž se, Hospodine,
rozpomeň se, polituj nás, nakloň ucha svého a slyš úpění naše. Otevři oči své a viz ssoužení
naše (Bar. 2, v. 16). Pršíme od hněvu tvého jako list my všickni. Nepravosti naše jako vítr
zachvacují nás (Izai. 64, v. 6). Rozhněvals se, že sme hřešili, a biješ nás, a však my věříme, že
zachováni budeme. Tvojiť jsme zajisté, i když hřešíme (Moudr. 15, v. 2). A ty jako otec syny
mrskáš nás. Jsi v pravdě, ó Hospodine, otec náš, a my hlína, ty učinitel náš, a my dílo ruky
tvé; pročež by se tak příliš hněval na nás ? Však pak víš, že tvůj lid jsme, nad nimiž tvé jméno
vzýváno jest, a kteréžs sobě vybral za dědictví (Izai. 64, v. 8, 9). Popatřiž tedy s nebe a
pohleď z příbytku svattosti své, že leckdos nejšpatnější vládne lidem dědictví tvého. A kteří
zajali nás, krutě nakládají s námi so (Izai. 63). Povstaň, ó Hospodine, ať se nesílí člověk. Pusť
na ně strach, ať tomu porozumějí národové, že smrtedlní jsou (Žal. 9, v. 20). Povstaň, ó
Hospodine, ať tomu porozumějí národové, že smrtedlní jsou, a ty jsi Bůh silný; k toběť jest
naděje naše, vznes ruku svou a nezapomínej se nad chudými. Proč se díváš z daleka stoje?
(Žal. 10, v. 1. 12.) Proč se skrýváš v čas ssoužení? Však jsi ty, Hospodine, králem věčných
věků. Proč se díváš na nátisk lidu svého? a útržky jména svého přeslýcháš? Kdež jest někdejší
horlivost tvá a veliká síla tvá? Kde množství milosrdenství a slitování tvých ? Nám-liž se pak
zadržovati budou ? Ty jsi Otec náš, Vykupitel náš, toť jest od věčnosti jméno tvé (Izai. 63, v.
15, 16). Hospodine, ve dne i v noci voláme, a neslyšíš; každý den rozprostíráme ruce své před
tebou, a nehledíš (Žal. 88, v. 10). Až dokavád, Hospodine? na věky-liž se zapomeneš na mne?
Dokavád se svírati budeme v srdci svém a rad vyhledávati v mysli své ? Vzhledni, Hospodine,
40
a vyslyš (Žalm 13). Hřešiliť sme, vinni se dáváme. Odpusť, ó Hospodine, lidu svému, a
nevydávej dědictví svého v pohanění (Joel. 2, v. 17). Ne nám, ne nám, Hospodine, dej tu čest,
ale jménu svému. Neb proč říkati mají bezbožní: Kdež jest ten Bůh jejich? (Žal. 115, v. 1, 2.)
Odvrať hněv svůj od nás a vylej prchlivost svou na národy, kteříž tebe neznají, jména tvého
nevzývají (Jer. 10, v. 25). Proč nás tak dlouho trápiti máš? (Pláč Jer. 5, v. 20. 21.) Obnov dny
naše jako za starodávna. Hospodine, svatý Bože, nechť nezemřeme, ale nechť nám toliko ku
potrestání jest nepřítel (Abak. 1, v. 12). Zemdleni jsme, a však by ty nás zbil, nepřestaneme
doufati v tebe. Nebo u tebe není rozdílu v spomáhání, buď ve mnoze neb v mále (Job 13).
Pomoziž nám mdlým pro své jméno, nebo v tobě doufáme, Hospodine, však jsi ty Pán Bůh,
nechť proti tobě nemá moci bídný člověk (2. Paralip. 14, v. 11). Hospodine, nezahanbuj tváři
těch, kteříž doufají v tebe, ale ať sou pyšní zahanbeni, kteříž doufají v sebe a zpínají se silou
ruky své. Uzdrav nás, Hospodine, a zdrávi budeme, vysvoboď nás, a vysvobozeni budeme
(Jer. 17, v. 14). Navrať se k nám, ó Bože, kterýžs nás byl zavrhl, a uděl nám pomoci před
nepřátely, nebo nemáme v kom jiném doufati. Marná jest zajisté všecka pomoc lidská, ale v
tobě sobě udatně počínáme, ty pošlapáš nepřátely naše.
Amen.
Truchlivého druhý díl
to jest Rány obnovující a jitřící se v člověku teskností v čas dlouhotrvajících Božích metel a
těžkostí, kdež tělo déle již bíd snášeti se zpěčuje, a tesklení ačkoli, Rozum osvícený všelijak
zapuditi se snažuje, nemůž však, jako ani Víra; až Kristus opět se ozva, dokonalou teprv k
pozbytí hrůz a nabytí dobré mysli cestu ukazuje. Sepsaný s začátkem Nového léta
MDCXXIV.
Truchlivý.
Ach, ouvech, běda mně, což se to pak děje? Podvrátiti-liž se pak s námi chce ta země? Či ten
svět zahynouti strojí, či co pak s námi nešťastnými bude?
Rozum.
Což to nového? Opět-liž se k netrpělivosti a naříkání navracíš?
Truchlivý.
Ach, nenavraceti-liž se k naříkání, když se bídy nejen zase navracují, ale i tak ukrutně
rozmáhají, že již žádného potěšenf, io žádné rady není, leč zoufati sobě; běda nám hříšným!
Rozum.
41
I všaks pak již odtušení sobě byl dal předešle a slíbils, že mile trpěti chceš, cokoli Pán Bůh
dopustí.
Truchlivý.
Co nás předešle potkávalo, bylo ještě snesitedlné, ale nyní nesnesitedlné věci, nesnesitedlné
naprosto přicházejí.
Rozum. Co tak nesnesitedlného?
Truchlivý.
Zdaž sám nevidíš, já toho jak povědíti nevím, slov mi se nedostává, nebo se všecky bídy,
válka, meč, hlad, mor, zajímání, * vyhánění nám hříšným na hlavu shrnuly.
Rozum.
Všecko to prvé bylo, a jižs toho byl oželel.
Truchlivý.
Oželel, proto že se polehčení a vysvobození slibovalo; ono pak čím dál tím hůř. Půl druhého
sme opět léta v bídách těch strávili, a nerci-li konce nevidíme, ale vidíme před sebou propast
jakousi bezednou, do níž padáme čím dál tím hlouběji. Nebo co v tom čase opět lidí
pomordováno? Co pozajímáno? Co hladem, morem, zimou a nahotou, hořem a žalostí,
strachem a děšením pomřelo? Co chrámů zodjímáno? Co kněží vyhnáno? Co vyžšího i
nižšího stavu lidí očhuzeno? Co jich vězením a trápením rozličným, a neb také chytrými
svody o duše připraveno? A není na tom světě k spomožení naděje žádné. Ujímá-li se kdo
toho od východu neb od západu, všecko se trhá, a sami ti, kteříž pomáhati se praví, do větších
nás bíd tlačí loupežemi, pálením, mordováním a zajímáním, ach nastojte, nás hubíce. Ti pak,
kteříž nás pod ukrutným jhem drží, více se proti nám nevinným jitří a zlobí, k hrdlu již sáhati
a na řád pléniti se strojíce. Běda nám hříšným Moravanům a Čechům! Což již činiti? Kam se
díti? Není útočiště žádného, leč utéci ale někam preč, ale kam? Všudy ten oheň plápolá. A
kudy? Cesty i stezky všecky loupeží a nebezpečenství plné. Tu pak býti pod ustavičnou pastí,
každého okamžení smrti a zahynutí čekaje.
Rozum.
Jakť jest koli, předce jest mi divná ta tvá netrpělivost.
Truchlivý.
A co pak mníš, že mám nějaké železné srdce, aby žádné bolesti necítilo ?
Rozum.
Nepravím žádné; než takové, jakáž při tobě jest, přílišné a nemírné, pravím, že k srdci
připouštěti nesluší.
42
Truchlivý.
Ale pro jméno Boží, jak že nepouštěti? An bíd odevšad hodinu po hodině přibývá, že div
srdce strachem neusvadne, div žalostí nepukne, ba co dím, nepukne? Puká již mnohých, že
duši hořem vylévají, a já rovně jen, brzo-li dosvadnu, čekám. Nebo jdu-li mezi lidi kam, nic
neslyším než pláč a naříkání. Vstrčím-li se kam do soukromnosti, strach nenadálého
přikvačení mne svírá. Poslouchám-li novin, všecko zlé slyším. Neposlouchám-li, tesknosti se
ubrániti nemohu. Bdím-li, v ustavičném jest mysl kolotání, spim-li, snové mne děsí, tak že ani
starosti zaspati, ani se z ní nijakž vyběhati nelze, že by sobě již zaškrcení libovala duše má,
jakž Job řekl, a smrt nad život.
Rozum.
A kdo tím vinen, než tvá a tobě podobných netrpělivost? Kdyby ty sobě udatnou mysl vzal
těch věcí nedbati, nedbal by. Nech by se chvílo, jak by chtělo, stal by nepohnutý předce a
díval by se na ty vichřice světa, ne s veselou-li, aspoň s trpělivou myslí.
Truchlivý.
Slyšel jsem prvé již i to tvé mudrování i jiné trošty. Ale věz, že já již rozumím, že k trpělivosti
napomínati a trpěti není jedno a též. A tak mnoho již skušením vím, že když na jednoho
opravdu dolehne, i udatnost ho pomine.
Rozum.
Nemusí býti opravdová udatnost, která se zviklati dá. Nebo to jest ctnost, věř mi, v níž kdyby
se ty jednou dobře ustanovil, by vlast tvá nejen chvíla se, ale podvracela, ty by nepohnutedlný
stál, žádného okolo sebe blýskání, hřímání, přívalu, krupobití, nýbrž aby se nebe s zemí
mísilo, nic nedbaje.
Truchlivý.
Tak bych špalek býti musel, ne člověk.
Rozum.
Ne špalek, člověk; ale člověk rozumný, bídy své lehoučce nesti umějící.
Truchlivý.
Kdyby má samého bída byla, snad bych i já lehčeji ji nesl; ale že pak hrozné tyto neřesti celé
vlasti a církve se dotýkají, to jest, čehož zažiti nemohu, bolestiti a úpěti musím.
Rozum.
Nehněvej se, můj milý, že se tě zeptám, opravdu-li pravíš, že se pro vlast a církev tak trápíš?
Truchlivý.
A opravdu-li ty se na to ptáš, či mne zbědovaného tak vysmíváš ?
43
Rozum.
Já opravdu. Nebo vím jistotně, že se tu šalba a faleš provodí, a mnozí bolest svou za obecnou
vydávají, ana jejich vlastní, domácí bude. Slibnáť sou ta slova: Truchlím nad vlastí, ale z
srdce-li jdou, přihlédnouti potřebí. Polus, slovoutný na onen čas komediantník, když v
Athénách tragedii stroje žalostný prokázati měl spůsob, dal sobě málo před tím umrlého syna
svého tělo tajně přinesti, na nějž hledě a roztouže se opravdovým pláčem theatrum naplnil.
Podobně činíte vy na řád téměř, svého dobrého toužíte a obecným jménem to přikrýváte.
Vyjde v městě oheň, udělá se pokřik, zbíhají se chromí téměř i slepí, ruky přičínějí všickni.
Proč? Pro milost-li vlasti? Zeptej se každého, najdeš, že se o svou chalupu bojí, buď že již
hoří, a neb by se k ní dohořeti mohlo. A jakož když hrom na někoho udeří, rána na jednoho
padá, strach na okolostojicí všecky: tak v válce, v moru a jiných těch neřestech každý, jehož
se nedotýká, leká se, proto že se každý za svou také kůži bojí. Nebo pověz mi medle, proč,
když se o válce a neb moru v Azii neb v Africe slyší, neděsíš se? Když v Čechách a Moravě,
drkoceš, křičíš, naříkáš, rukama lomíš? Proč to medle, jestliže veřejné zhouby pokolení svého
pláčeš?
Truchlivý.
Proto že jest má vlast, ne onyno vzdálené krajiny.
Rozum.
Tudy-liž vyjdeme? I zdali nejsou na témž okršlku s tebou, pod touž oblohou bydlící, či
kolikos těch okolo tebe honů toliko patria bude? Ó ne tak, ne tak; okršlek země, a kdekoli lidé
z též krve pošlí bydlí, vlast jest; než že ty jménem vlasti blízké toliko své pohodlí a nepohodlí
přikrýváš. Můj milý, kdyby ti to někdo zaručil, že přes všecku tuto válku tvá chalupa, rolí,
peníze a cokoli máš, i s tebou v pokoji zůstane, ty jen aby se na všecko ao bezpečně díval,
také-li by tak jako nyní bolestil? Co mlčíš? Odpovídejž.
Truchlivý.
Mně se zdá, že také.
Rozum.
Těžceť věřím; ale nechť na svědomí nesahám. To vím jistotně, že by se lidé našli, kteříž by
nejen nebolestili, alebrž s chutí nad cizím neštěstím oči pásli; ta jest přirozená lidská
převrácenost. Mezi tím by i truchlil, věř mi, že by mírnější ta truchlivost byla, než tato. Postav
mi medle člověka, kterýž by se na břehu mořském stoje na troskotající a potopující se lodi
díval; lítostiti sic bude, ale ne bez jakési z divadla toho líbosti, proto že cizí nebezpečenství
vidí bez svého. Ale dej ho mezi ně na tu lodí tonoucí, platí, že v sobě jinakší truchlost ucítí. A
44
protož toto nejprv pravím, ne upřímně vy naříkavci s Bohem i lidmi zacházíte, svého
nepohodlí pod jménem vlasti a cirkve oplakávajíce.
Truchlivý.
O jiných nevím; o sobě tvrditi smím, že lituji a litovati budu vlasti své přemilé, bych pak tisíc
mil odtud byl, a v nebezpečenství jejím žádného mně nebezpečenství nebylo. Aniž mne
namluvíš, abych za pověru měl tu částku země, kde zrozen a chován sem, známé, přátely a
příbuzné mám, nad jiné více milovati. Nepřejiť žádné krajině, by ona z druhé strany světa
byla, Bůh jest mi svědek, nic podobného; ale poněvadž mi to, co se tam děje, v očích není, a
jsou neznámí moji, co div, že se pro ně tak netroudím.
Rozum.
Trouditi se pro vlast nezapovídá se; než tak se nepokojiti. Nebo jiné jest bíd čitedlnu býti a
jiné trápiti se; jiné slzeti a jiné babsky naříkati, jiné teskniti a jiné zoufati, jako ty chceš.
Truchlivý.
Když se pak bídy tak rozmnožují, že se již ani slov, ani slz nedostává, a proti nim ani rady ani
naděje nestatčuje? Nedíval bych se na ně, ale kam oči díti? Nepřipouštěl bych k srdci, ale jak,
když rána na ránu, bolest na bolest přichází? O sobě já pravím, že bych se někdy za mořem
rád viděl, a ještě raději do té země vrazil, jen aby se jednou již aspoň nešťastného toho života
odbylo.
Rozum.
Kdyby ty sobě moudře počínal, člověče, nebylo by toho potřebí; jmenovitě kdyby bedlivě
rozjímal, že všecky tyto zlé věci od přemoudrého Boha pocháaejí a obyčejné jsou všemu
světu, a jsou užitečné, a jsou nepříliš těžké: mohl by té, o níž sem prv zmínku učinil, udatnosti
nabyti. Jakož kdyby mne trošičku o těch věcech mluvícího poslechnouti chtěl, mám za to, že
by tě škodlivá ta zbytečnost tesknosti pominula.
Truchlivý.
Nehádám; nebo sem již řečňování těch a troštů syt. A však herež, prav, co chceš.
Rozum.
Nejprvé prosím tebe, věříš-li (ač vím, že věříš), že Bůh jest: Bůh, pravím, věčná, neobsáhlá,
neskonalá bytnost, všecko sama sebou vyplňující, všecko prostupující, všecko spatřující,
všecko všemohoucností svou zdržující, všecko vůlí svou, cožkoli na okršlku oblohy, na
oblacích, na zemi, v propastech a kdekoli jest a neb se děje, řídící. To zajisté velebnost
Božství jeho s sebou nese, aby v zprávě měl všecka díla svá; tomu bytnost všech tvorů chce,
aby řízením Božím stáli, poněvadž žádné síly, žádné moci, žádného díla, žádného hnutí není
45
krom od něho, proto že bytnosti neni žádné krom od něho. Aniž mu co obtížnosti aneb
roztržitosti přináší tato věci velikost a rozličnost. Pouští zajisté věčná ta světlost na všecky
strany papršlky své a jedním i týmž bleskem všecky spolu, nebe, země, moře i pekla
hlubokosti pronikající, nejen přítomná jest všemu, ale i sama všecko řídí; jakž vtipně a
moudře Aristoteies vysvědčil, pravě: Quod in navi gubernator, in curru auriga, in choro
praecentor, in urbe lex, in exercitu imperator; id in orbe deus est. Hoc tantum discrimine,
quod illis quidem laboriosum suum regimen, anxium et exercitum est, deo autem sine dolore
aut labore seiunctumque ab omni corporis nisu. To jest: Co prý jest na lodi marinář, na vozi
vozataj, mezi zpěváky kantor, v městě právo, v vojště generál, to jest v světě Bůh, s tím toliko
rozdílem, že oněmno zpráva jejich s prací, nesnadností a roztržitostí přichází, Bohu pak bez
tesknosti, bez práce a všelikého tělesného namáhání. Šetř duše své v těle, jak ona všecky
nezčíslné jeho oudy
řídí, jak mnohé a rozličné v jednu a touž chvíli práce koná, okem vidí, uchem slyší, jazykem
mluví, rozumem přemyšluje, srdcem se raduje neb hněvá, nohama při tom, rukama a kdo ví
kolika jinými oudy vnitř i zevnitř hýbá. To pak, co v těle tvém mysl, to v světě Bůh jest, věříšli, že tomu také tak?
Truchlivý.
Ovšcm žeť věřím.
Rozum.
Jestliže opravdu věříš, nevím tedy, jak při tobě takové naříkání místo může nacházeti ? Nebo
řídí-liť všecky věci Bůh, nejpředněji tedy lidi, jakožto nejpřednější mezi všemi vidědlnými
tvor svůj řídí, a všecko, co se s ním děje, k jistému, sobě známému, ačkoli nám ukrytému cíli,
tajným také a jistým pořádkem vede. A tak tedy náhoda již v světě místa nemá, zlé i dobré
zhůry k nám plyne, z tajné Boží kanceláře všecky ordinancí, co se kde díti má, na všecken
svět se roznáši, a podlé nich exequucí jdou. Že někudy země třeseni města podsnací, že
někudy mor lidi tříbí, že někudy meč a oheň krajiny hubí, vše to odtud. A ty se o to zpouzíš,
repceš, naříkáš? Kdo? Člověk; prach, stín. Na koho? Hrozím se povědíti: na Boha. Báseň byla
u starých, že prý obrové kdys jacísi byli, kteříž Boha z nebe vybojovati chtěli; ale to báseň
jest. Vy naříkavci praví jste ti obrové, kteříž, co na vás jest, Bohu na trůn jeho se zpínáte a
sceptrum z rukou vydíráte, sami jinák a moudřeji bezpochyby svět říditi chtíce. Ó slepoto
lidská! Slunce, měsíc, hvězdy, všickni živlové a všickni životčichové Stvořiteli svému, jak s
nimi nakládá, tak povolní jsou; sám milý tvor rozumný vrchní té moci z moci se vytahovati
chce, a když odolati nemůž, repce aspoň, a neb sobě z netrpělivosti pysky hryze a tak i jinák
46
sebou nepokojně zmítá. Ješto jaká nesmyslnost? Proti proudu chtíti plovati? Sedíš-li v lodí
řízení Božího, jdi, kam lodí jde, ne nazpět; sic utoneš. Směšný by byl, kdo by člun maje k
skále přivázaný, tytýž provazu potahoval mysle, že skálu k sobě přitáhne, a on pak sám k ní se
táhne. Nemenší bláznovství vaše, kteříž k skále neproměnitedlných úsudků Božích jsouce
přivázáni, taháním a zpěčováním se ji sobě, a ne sebe jí po vůli míti chceme. Ale toho
bláznovství zanechme medle, máme-li rozum, a za slušné mějme, aby se líbilo člověku, cokoli
se líbí Bohu, poněvadž on nic v světě nečiní, než což prvé, aby se stalo, za potřebné usoudil,
nejsa ani nedbalý ani nerozmyslný v činech svých, aby snad od nás teprv pamatován a
hamován býti měl. Odstup od Boha ta prozřetedlnost! Odstup od nás ta všetečnost!
Truchlivý.
Já na Boha nenaříkám, než na bídy.
Rozum.
Tím nevyjdeš; nebo kdyžť se dílo nětčí nelíbí, dělníka tím stíháš, by ty mu o to vůči i neříkal.
Rád bych mezi tím věděl, jakým ty právem s vlastí svou z toho chceš vyňat býti, čemuž
všecko pod oblohou poddáno býti musí nevyhnutedlně? Zkázu míním a porušitedlnost. Nebo
ten jest zákon všech stvořených věcí, aby smrtedlné byly a samy od sebe k proměnám a
pádům se klonily. Žádné věci pod sluncem dáno není vždycky růsti a neb státi; každá zrostouc
přestati a postojíc klesnouti má a musí. Pohleď zhůru i dolů, všudy najdeš, že jedno za
druhým míjí a mizí, a neb aspoň mění se a jinačí. Nejtrvánlivější v světě jest obloha s
okrasami svými, a však hle, i slunce s měsícem se zatmívá, i hvězdy dolů prší a neb hasnou.
Nebo že některé hvězdy z oblohy se stratily, i kteréž před málo ještě lety vídány byly, a již
jich není, vědí astronomové, a vědí, že i samy sphaery nebeské zviklaly se a z glejchu svého
vystoupily, tak že i slunce daleko nyní blíže země chodí než před časy, jako by se ku pádu
sama obloha klonila. Pohleď pod oblohu, všecko nestálé najdeš. Povětří nad námi v oblaky, a
oblakové v déšť a sníh vždycky se mění; větrové nimi tytýž sem i tam zmítají a s nimi se od
jednoho konce světa k druhému honí. Pohleď na studnice a řeky, kteréž se věčné zdají, najdeš
příklady, že některé dokonce vyschly, některé tok svůj změnily. Hor a pahrbků jak mnoho
země třesení zpřevracelo, požřelo, jinam přeneslo? Ne mezi lidmi toliko války jsou, ale i mezi
samými živly. Na moře třeba s zemí se podívej. Moře zemi ústavně zatapením hrozí a na ni se
s zvukem a ječením strašlivým každodenně rozbíhá, často i vítězí a celé krajiny zatopuje, celé
ostrovy požírá. Aniž se země choulí a ustupuje, ale zase svého mstí a sobě časem nové břehy
odkrývá, nové ostrovy, u prostřed třeba moře, nic vsteklosti jeho nedbající dělá. I jestližeť
veliké tyto a od Boha k stálému na světě bytu postavené věci proměn takových zniknouti
47
nemohou: jak domové, města, obce, království, a nechť také dím, církve, neproměnné býti
mají ? Co od lidí vzděláno a neb spořádáno, rovně tak smrtedlné jest jako oni sami. Jak každý
člověk své narození má, svůj zrůst, sílu, sešlost a smrt: tak i ty věci začínají se, rostou, stojí,
sílí; vše k tomu cíli, aby padly. Každé město a každé království; věř, má svůj původ, to jest
tajným Božím osudem odměřený svůj čas, kterýž když přijde, padnouti musí, by všecken svět
bránil. Kde jest slavná Troja, jíž hluk národů vybojovati za deset let nemohl? Kde Babylon,
jehož zdi a věže oblaku dosahovaly? Kde Thebae, o sto branách město ? Kde Carthago,
vybojovatelkyně národů? Kde Řím, monarchií pošlapávatel? Kde Sparta, ušlechtilostí práv a
svorností měšťanů ohražená? Kde Tyrus, Sidon, Korint, kupectvími se stkvějící ? Kde
Numantia, urputně před Římany svobody své hájící? Kde Atheny, všeho světa škola? Kde
Jeruzalem, město svaté, Boha samého někdy obydlí a příbytek ? Všecko v rumu leží, ba
některých již ani rumů neznati; některých sotva v knihách památka zůstává. A ty se za svou
Prahu, Olomouc, Vratislav, a nevím co víc, bojíš, aby se s příhodami nepotkaly? Potkají, věř
mi, neubráníš toho, ty ani žádný, buď nyní a neb jindy někdy. I Konstantinopoli, i Paříži, i
Benátkám, i Římu tomu novému také jejich čas přijde, věčného na zemi nic není. O městech
ještě mluvím; krajin a království tentýž los jest. Kvetly kdysi východní strany, Assyria, Egypt,
Židovstvo, v umění válečném i literním předčily; přestěhovalo se potom do Europy oboje to,
tam to všecko barbaries přikryla. V Europě se nyní opět všecko bouří, láme, třeští, k
veřejnému pádu chýlí; Nový svět naproti tomu kvesti začíná. Ó předivní a nestihlí světa
osudové, jak se všecko v kolo točí, jedno zhůru, druhé dolů jde! jedno vstává, druhé padá!
Dlouhého nětco v světě bejti nemůže, stálého nikdež nic. Ó kéž tobě, člověče, možné jest do
oblaků vystoupiti a na ustavičné národů a krajin proměny se podívati! Viděl by, jak to všecko
divně osudové pletou a mísí. Ty vstaň, ty padni, ty panuj, ty služ, ty se vyskytni, ty zastup; a
všecko jde. Ty, první světe, bezpečně sobě počínej, hoduj, kvas, aj, vody se hrnou k zatopení
tebe. Ty, Sodomo a Gomoro, dejte se v prostopášnost, oheň a síra již prší k sehlceni vás. Vy,
Kananejští národové, stavějte města, štěpujte zahrady a vinnice, cvičte se k boji; národ mezi
tím táhne, kterýž vás vyplemení do čista. Vy, Trojanští, braňte se hrdinsky deset let;
vyvráceni však i s svým královstvím buďte. Vy, Izraelští, vy, Judští, s nejmocnějšími národy
v smlouvu vcházejte; rozptýleni však buďte do čtyř stran světa. Bezpečně sobě počínejte,
národové, ty mezi tím, Salmanazar, ty Nabuchodonosor, ty Cyre, ty Alexander, ty Attilo, ty
Tamerlanes, vy Vandalové, vy Gottové, vy Saraceni, Tataři a Turci, vy Hišpané, postavte se,
plašte a hoňte je; ustupujte však jedni druhým zas. Ty, řecká země, kvetlas prvé; lež za to. Ty,
vlaská, panovalas; služ za to. Ty, německá, vydrželas sceptrum svých osm set let; nyní pusť je
48
již. Ty, česká, vysedělas pod korunou pět set let, slož ji; poručí-liť se, vstavíš ji zase. Ty,
Moravo, pokojs měla kolik set let, nyní za to bud národům v loupež. Ty, Hišpania, šlapej po
národech v oudy; a však téhož zase čekej. Kdo jest kde, kdo tomu ubrániti chce? Vystupte,
hrdiny, které se sobě světem vládnouti zdáte, vyhledejte cesty k odvrácení osudů, rozsílejte
dekréty a mandáty, beřte na se pancíř a zbroj: oč, nám že ustupovati budete s hanbou, a
osudové půjdou předce. A co pak ty, bídný pokoutníče, naříkavostí svou zpraviti chceš ?
Truchlivý.
Tvrdé jsou to řeči; aniž smutku ujimají, alebrž přidávají. Nebo jestližeť se to neštěstí osudem
valí, odvrátiti ho tedy nelze, a potěšení nepozůstává žádného.
Rozum.
Píší o jakémsi Kreontovi, že když dcera jeho hořela, on lítostí do ohně skočiv ji objímal; ale
tím jí nepomohl nic a sobě uškodil, protože spolu s ní shořel. Tak ty spíše shoříš v hoři svém,
nežli slzami svými uhasíš oheň tento, tím jist buď.
Truchlivý.
A což je pak pro Bůh činiti?
Rozum.
To, co rozumný člověk činí, když se mu dům zapálí, a uhasiti nemoha, otra ruce a vzdechna
jde odtud a poručí škodu svou Bohu, život v kořist maje. A však nemohu-li bolesti tvé
nevyhnutedlností těch bíd ukrotiti, ukrotím ji, za to mám, měkčejším flastrem: dokázáním
totiž, že bídy tyto vlasti a církve ne zlé, ale dobré a užitečné věci jsou. Co hlavou kroutíš?
Truchlivý.
Že užitečné věci jsou ty, kteréž se nyní dějí? Loupeže, vraždy, krve vylévání, paní a panen
prznění, mládeže zajímání a do pohanských zemi zavozování, Božích služeb zastavování a
modlářství vzdělávání, vsí, městeček, měst a celých krajin zpuštění etc. Divná tvá filozofia,
jestliže tyto věci u tebe dobrými a užitečnými slovou.
Rozum.
Ne jelikož filozofií nadšen, ale jelikož od Boha osvícen sem, o tom mluvím; ale pravím, že
trpké tyto věci i dobré i užitečné jsou. Dobré proto, že od dobrého Boha, od něhož tak nemůže
zlého nětco pojíti, jako on sám zlý býti. I trpkosti zajisté, které od něho sou, proto že sou
lékařství ústům hořká, živatu zdravá.
Truchlivý.
49
Povoluji o ranách těch, které se od Boha samého zsílají, jako neúroda, hlad, mor a rozličné
nemcci; ale co lidská zšelmilost působí, války, tyranství, vraždy, utiskování neslýchaná, to
nevím, jak by dobré slouti mohlo.
Rozum.
Můž a v pravdě jest, proto že i to od Boha jest. Oboje zajisté vrchovišťná voda slove, i ta,
která se v horách z studynky béře, i ta, která se odtud po trubách do města vede; jen že snad
po trubách vedená kalu a nečistoty nětco přijímá. A cos zapomenul, jaks předešle od samého
Pána učen byl, že nepřátelé jen hůl, prut, pila a sekera jsou v ruce jeho ? Kterýchž on užívá,
jak chce a na koho chce, odkud chce. Nech ty jen tyrana, ať sobě provodí, nadýmá se,
pohrůžkami dýše, v slzách a krvi lidské brodí; Bůh skrze něho mimo oumysl jeho soudy své
koná, čemuž on nerozumí, tak jako k naměřenému cíli od střelce střela, sama toho necítíc, letí.
A jakož v vojště jiný a jiný při žoldnéřích jest úmysl: tento pro svobodu, onen pro loupež, jiný
pro slávu, jiný pro vymštění se etc. na vojnu táhne; všickni však pánu svému bojovati a k
vítězství pomáhati musejí: tak všickni všech lidí dobří i zlí úmyslové Bohu bojují a k cíli od
něho naměřenému, i nemyslíc na to, jdou; jakž Jozef bratřím svým řekl: Vy ste o mně myslili
zlé, ale Bůh myslil dobře (Genes. 50, v. 20). Nech se vstěká Farao, přičiní robot, morduje
dítky, honí a stíhá Izraelské, co zpraví? Roznítí Izraelských k modlitbám horlivost, přivolá na
sebe a království své zasloužilé pokuty a napomůž, aby veliká Boží sláva na světlo vyvedena
byla. Co Nabuchodonozor obmejšlí, co Vespezián dobýváním svatého města? Slávu svou; ale
v pravdě jsou pochopové a popravcové Boží k trestání národu bezbožného. A protož co tobě
do toho, že cizozemci, Španělé, Vlaši, Poláci, Charváti, Uhři, Turci etc. vlast tvou hubí ?
Hospodin zahvízdl na ně a svolal je od končin země.
Truchlivý.
Ales pravil, že to k užitku; a nyní o tom mlčíš.
Rozum.
K užitku arci. Nebo tím Bůh dobré cvičí, bujné tresce, zlé potírá, veřejně pak světu obnovu
dává; vše pro naše dobré. Tu náš veliký čtver užitek. A ať o prvním napřed promluvím;
vidíme, že i nejlepší lidé v ty bídy zahrnuti bývají. Proč ? Láska Boží to lo působí, ne
nenávist. Nebo je sobě tím ve ctnostech cvičí a brousí. Kdo umělým plavcem býti chce, na
moři se uprostřed bouře a vlnobití musí vycvičiti; kdo soldátem zkušeným, do bitvy musí,
mezi ručnice, kordy a oštípy, nic ani potu ani krve nedbaje. A jak ty pak křesťanem býti chceš
bez pokušení ? Kteráž odkudkoli jsou, škola tvá jsou, v níž se trpělivosti učíš. Pec zkušuje
zlato, a trápení člověka. Zdaž pěkný užitek není ? Druhý cíl jest trestání; kteréž dvojím
50
způsobem prospívá: jako bič, když sme zhřešili, a jako uzda, abychom nehřešili. Otcovská
zajisté ruka jest, kteráž hřešícího časně a často tresce, katovská, která pozdě a jednou. Tak i
nám nyní otcovský bič jsou tyto Boží rány, proto že sme zhřešili, abychom se upamatovali.
Hřešili sme, pravím, Čechové a Moravané, přílišnou bujností; protož holi na nás bylo třeba.
Hojnost měvše pokoje a sytost chleba, řechtali sme; odjal nám to. Zboží a statku měvše dosti,
k zbytečnosti a marnostem sme užlvali; odjal nám to. Svobody měvše plnost, k svémyslnosti
sme ji obraceli; odjal nám ji tedy; a tím lehoučkým trestáním shlazuje hříchy naše. V pravdě
lehoučkým! Nebo co za tak množství hříchů ? U Peršanů býval obyčej, že když urozená osoba
nětco provinnila, sukni z něho svlekouc, místo něho kyjmi tepali. Vlastně to tento laskavý
Otec činí nám, dítkám svým, že trestati nás maje ne nás se dotýká, ale zevnitřní ty věci, šaty,
peníze, rolí, tělo, (nebo i tělo jen jakés roucho a přikryvka na člověku jest) za nás trpěti
musejí. Ó jak to otcovská kázeň! Kteráž také uzdou jest, již nám v čas na krk umítá, když k
hříchům kvapící vidí. Nebo jakož někdy lékaři žílu zatínají, ne že by již nemocen byl, než aby
se nemoc předešla: tak Bůh ranami těmito příčiny k hřešení svým odjímá. Nebo on, kterýž
všecky stvořil, nejlépe všech přirození zná, a čeho kdy komu potřebi, nejlépe rozumí.
Truchlivý.
A zdaž sme my nejhorší, že nás nejtouže a nejdéle švihá?
Rozum.
A však já o trestání zlých ještě nemluvím, než o kázni svých. Ptej se lékaře, proč ne každému
nemocnému lékařství dává? Snad mu do každého není. Ptej se, proč jednomu více než
druhému pelynku a elleboru dává? Snad toho vyhledává nemoc jeho? Hle, nemocen jsa,
prozřetedlnosti člověka se svěřuješ; a tuto Boží prozřetedlnost podhlídáš ? S tebouť se
bezpochyby o to raditi bude, jak a dokud má koho švihati ? A že se tobě kázeň jeho nelíbí,
nechá tě tak? Ó nic! Plač ty a škleb se, jak chceš a dokud chceš; koflík však zámutků píti
musíš, a vlast tvá s tebou, kterýž ne bez příčiny tobě a jí tak plný nalévá nebeský ten lékař.
Truchlivý.
Ach, což jest to hořké lékařství, jestližeť lékařstvím slouti má!
Rozum.
Herež, že hořké, když jen užitečné. Ó kdyby tobě neb mně viděti možné bylo, jak mnoho sobě
vyvolených svých Pán Bůh tímto trpkým lékařstvím na duši jejich uzdraví ? jak mnohým
bujný svrab hříšného těla jejich zažene? jak z nich mnoho porušených, shnilých a jedovatých
humorů, kteříž by věčnou smrt přivolati byli mohli, vypurguje. Skrytéť jsou to věci před
námi, kteréž Bohu velmi známé. Protož nám jen tomu věřiti a ostatek čest jeho jemu
51
nechávati povinné jest. Ovšem pak třetí užitek ran těchto oblíbení jest hodný, jmenovitě že
jimi stírá a pléní zlé, nenapravitedlné bezbožníky. Pro bezpečnost dobrých se děje, rozumiš
sám, když vrchnošt zloděje, loupežníky a jiné škůdce katem odpravovati dá. A co jiného Pán
nejvyžší činí, když válkou, hladem, morem bezbožný svět tříbí, než že sobě zemi čistí, aby
méně škůdců bylo, so a jiní sobě příklad brali?
Truchlivý.
Ó kdyby to tak bylo, jakž pravíš, aby zlí tříbeni byli pro ochranu dobrých! Přestalť bych já i
každý rozumný rád na té Boží zprávě. Ale že pak dobří trpí nejvíc, zlých se rány ty chybují,
vidíme patrně. Proč pak to ?
Rozum.
Kam mi se to vychyluješ ? Jáť o cíli mluvím, proč na tebe a jiné Pán Bůh trápení dopouští,
aby rozuměl, jsi-li dobrý, že tě cvičí; jsi-li padlý, že tě pozdvihá; jsi-li zlý, že tě stírá. A ty se
na mne dobýváš, proč tohoto neb onohono míjí. Neseděl sem v Boží radě, aniž sem přípis
dekrétu jeho viděl; tajnosti jsou to, do nichž nahlédati nesluší. Motýlové a mušky obyčej ten
mají (vídals to bezpochyby), že večer na hořící svíčku naletují, až se opálí; tak mysl do tohoto
blesku soudů Božích narážející. Co kdybychť řekl, že Bůh proto méně vinné tresce, více
vinným přehlídá, že se jemu tak líbí; dosti-li by měl? Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že
se tak líbilo před tebou, řekl Kristus, Pán náš. A takť ovšem sluší. Kdo na vůli Boží prostě
nepřestává, než příčiny věděti chce, ten ještě, co Bůh jest a co moc jeho, nerozumí. Když by
čeledín od hospodáře a poddaný od pána počtu žádal, onenno za hanbu, tento za rebellí by
sobě to pokládal. A ty Pána nebe i země pod examen míti chceš ? Kdyby cizozemec přijda,
práva a zřízení vlasti tvé stíhati chtěl, medle nenesl-li by toho těžce a neokřikl ho ? A ty,
obyvatel jsa země, práva a zřízení nebeská stíhati budeš ? Hleď, aby nepřemudroval.
Mezi tím povímť, co mohu. Pán Bůh vinným promíjí, pravíš. Promíjí-li pak či odkládá toliko
? Nepromíjí v pravdě, než odkládá, prodlívá, shovívá, vše do času. Kdybych já několik maje
dlužníků, jednoho hned upomínal, druhému čekal, co tu nespravedlivého činím ? Na vůli mé
to záleží. Leč že se ty za Pána Boha bojíš, aby mu nětco neušlo, aby odkládaje nezapomenul.
Ale té příhody neboj se, člověče milý; není Pán Bůh náhlý, ale jest pamětlivý, řikávali staří; a
tak jest. Neumlčíť se jemu žádný ani neukryje. V očích jsou jemu vždycky všickni, nýbrž v
rukou tak jisti, jako v okovách.
Truchlivý.
Ale by čisté bylo, kdyby tyrané hned sklízíni byli, na příklad jiným, a aby utištěným bylo
spomoženo.
52
Rozum.
Opět-liž Pánu Bohu tvé rady potřebí, aby mu již nejen spůsob, než i čas pomst vyměřoval; za
soudce-li pak jej svého máš, či za služebníka a popravce ? Když ty díš: Tento bití hoden, tento
meče, tento oběšení etc., aby on hned jíti a úsudek tvůj vykonati musel? Ó nestydatosti! Ale
věz, že Pán Bůh trochu lépe než ty věcem těm rozumí. Tebe pudí vášeň, nenávist, hněv a
zlobivost; on v soudu řídí všecko, napravení bud těch bezbožníků a neb vašeho, kteréž skrze
ně trápí, čekaje. Potřebují někdy dlouhého švihání tvrdí hřbetové naši; ty pak hned s metlou
do ohně chceš ? Ou ne, ještě jí třeba, měj strpení. Medle když se na komedii díváš, také-li tě
mrzí, že ne hned v prvním actu Absolona viseti, Herodesa v krvi se váleti, bohatce v pekle
hořeti vidíš ? Nehádám; proto že rozumíš, že sobě nejprv bezbožníci provoditi a pomst
zasluhovati musejí; pomsta každého že v poslcdním actu čeká. Tu hle, komediantníku
pořádek hry jeho pasíruješ, a Bohu pořádek soudů jeho mustrovati smíš? Nech ty jen, ať
komedia Boží tak jde, jak jde, posledek dobře ukáže, kdo čeho zasloužil. By ty pak v komedii
té nedoseděl až do toho času, dosedí jiní, by po tvé smrti bylo, a dívati se a děsiti nad soudy
Božími budou. Naposledy k spokojení mysli tvé toto povím, že pomsty Boží ne všecky takové
jsou, jakovéž ty spatřovati a počítati umíš; aby rozuměl, že ne hned, čeho ty nevidíš, toho
není. Troje Pán Bůh na bezbožníky pomsty má: Jedny dotýkající se těla, jako jsou zbavení
statku, zbavení cti, vyhnání, žalář, smrt. Druhé dotýkající se duše, v živém ještě těle, jako jsou
strach a bázeň, pykání a želení, tesknost a hrůza svědomí. Třetí dotýkající se těla i duše po
smrti. Nestírá-li prvními těmi vždycky bezbožných, druhými v pravdě dvojími stírá. A ať o
vnitřních těch trápeních svědomí zlého napřed nětco povím: Jisté jest, že bezbožníci, ne
vždycky-li, jistými aspoň časy, když svědomí procítí, hrůz a strach pociťují. Nebo ta jest
neproměnitedlná mysli zlým svědomím sevřené vlastnost, že vždycky prv bolesti cítí, než
přijdou. Saul víme, jak se trápil, vždycky se děsil a naříkal, že se proti němu všickni puntují,
an nic toho nebylo. Dionysius tyran vyznal, že život jeho tak byl veselý jako toho, nad jehož
hlavou ostrý meč visí. Tiberius hryza se sám v sobě, k senátu list napsal a v něm tato slova:
Dii me deaeque peius perdant, quam perire quotidie sentio. Nechť mne bohové zatratí, žeť
každý den zahynutí své cítím. Nero, kdo by ho zabil, najíti nemoha, vzkřikl: Ale sám-liž pak
já ani přítele ani nepřítele nenalézám? Tohle jsou pravé muky, to, ne povrchní ta tvá tesknost!
Nebo jakož těžší nemoc jsou souchotiny než zimnice ačkoli tato patrnější jest: tak jest těžší
trápení vnitřní to hryzení svědomí, kteréž znenáhla zžírá bezbožníky a k smrti táhne. Nech
pak oni mezi tím vesele se stavějí, hodují, kratochvílí, pracht provodí: ty mámiti se nedej. Nic
to jiného není, než jako by zločinec v žaláři ortele smrti čekaje, vrhcáby, kartami, vínem a
53
hudbou žalost svou zahnati chtěl, ale nadarmo. Nebo hrůze nastávající smrti zahnati se nedá.
Protož ty bezbožných za osvobozené od pomsty nepokládej, by ty na nich pomst neviděl.
Nevidíš-li dnes, uhlédáš snad zejtra; ne na těle-li, na duši; ne zde-li, věčně. Nebo Boží jest
pomsta, kteréž on žádnému vinnému nepomine a nic nezamešká. Ty jen soudce všeho světa
nepřesuzuj a jemu soudů jeho zanechej.
Truchlivý. Nu, nechť jest tak; nech bezbožným přehlidá neb dopouští Pán Bůh, nechci o
to nic říkati. Než cos dříve řekl, že tyto zlé věci obnovu světu přinášejí, jak tomu
rozuměti ? Obnovu sic i sám vidím; ale škaredou obnovu: místo měst a hradů rum;
místo vsí a městeček požáry; místo ourodných rolí a vinnic oulehle; místo lidných obcí
pustiny; takovou-liž sobě obnovu libuješ ?
Rozum.
Ne o obnově země a dříví a kamení mluvím, než o obnově pokolení lidského, k níž že takové
neřesti slouží, skutek poučuje. O čemž takto sobě přemyšluj, že Stvořitel jedné každé věci v
světě jisté cíle a meze vyměřil, z nichž vystupuje-li co, ruší se harmonia světa, a věc ta
skrocena býti musí. Má nebe své meze, má moře, má země, mají životčichové, mají lidé, mají
města, mají krajiny a království. Kteréž meze obzvláštně ti tvorové, jimž ploditi se dáno jest,
rádi přestupují. Na lidech to vidíme, že se hustěji rodí, než mrou přirozeně; jakž to i na
počátku i po potopě i potom několikrát stalé rychlé rozplození ukazuje. Dobytek, zvěř,
ptactvo, ryby, kdyby se netříbily, v nesmírná by také stáda zrostly. Města, zámky, hrady
každý věk staví a množí, kdyby v to oheň a jiné příhody nevkročovaly, sotva by se to v tom
světě změstknalo. Což tedy div, jestliže se někdy na tu tvorů bujnost srp pustí, aby zbytečného
některý tisíc válkou neb morem požato bylo ? Beztoho kde bychom se změstknali? Odkud
vyživení měli? Obnovuje sobě tedy Stvořitel tvor země, a aby celé pokolení zachováno býti
mohlo, po částkách jemu se nětco ujímá; tak jako, když v těle příliš mnoho krve, nětco se jí
vypouští ven, pro zdraví celého těla. Nebo když jl v žilách plno, ráda hřeje a kazí se; ale když
se jí upustí, zkřehne a zčerství. Tak lidé, když jich na světě mnoho, tlačí se mezi nimi; ale
když se přetříbí, že pátý neb desátý sotva zůstane, hned lepší v světě svornost, věrnost a
přátelství. Čítal-lis, jak Homerus Trojánskou válku vypisovati začíná baje, že bohové v nebi
sněm měli, kdež prý bohyně země předstoupíc sobě naříkala, že mnoho nešlechetných lidí na
sobě nositi musí, kteříž že jí jakožto neužitečná břemena k velikému jsou obtížení, a protož
aby bohové na cesty pomyslili, jak by jí spomoženo býti mohlo. Tu když jeden tak, jiný jinák
se přimlouvali, naposledy Mars vystoupě ukázal k tomu nejbližší cestu, válku, aby mu jen
stropiti ji povolili. Nebo prý tu všecka neužitečná chasa odevšad poběhne, a vespolek se tříbiti
54
budou. Takž jemu povoleno a Venuši, aby skrze Parisa a Helenu válce té základ položila,
poručeno. I začala se válka; a mám za to, že tě se svět tehdáž přetříbil, když ze všech národů
jedni Řekům, druzí Trojánským na pomoc se zbíhali, a dřív desíti let šestnáctekrát stotisic lidí
pohynulo. Jestliže tedy i Moravu a Čechy Bůh tak přetříbiti chce, obnovu konečně chce
udělati. Historie mne dobře troštují, že po válkách, moru, drahu obyčejně dobře bývalo. I to
pryč zajímání lidí často Pán Bůh k dobrému obracel, tak jako umělý zahradník rouby a štípky
z jedné zahrady do druhé užitečně přenáší. Skrze zajatou Izraelskou děvečku Náman Syrský k
zdraví těla i duše přiveden. Skrze zajatého Daniele a tovaryše jeho Nabuchodonozor a potom
Darius a Cyrus ku poznání pravého Boha ziskáni, tak že pocta jeho veřejnými mandáty po
národech rozhlašována byla. A co ty víš, co Bůh nyní tím národů mícháním obmýšlí? Za to
tedy mějme, že co se s námi děje, to k nětčemu v světě nápomocné jest, bychom my i nevěděli
k čemu.
Truchlivý.
Ta tvá řeč k tomu jest, abych rozuměl, že co Bůh naměří, to jíti musí; ale jak bych já tím
smutku pozbyti mohl, ještě nevidím.
Rozum.
Ale, milý Bože s tebou! I když vidíš, že Bůh dělá, a že tomu vyhnouti nelze, a že pro jistý
užitečný cíl to vše se děje, samo to k trpělivosti tě vede. Mezi tím nestraš se těch věcí, a
nebudouť strašné. Děti mají obyčej, když koho v maškaře vidí, báti se. Odběží-li maškary,
strach jich pomíjí; a takavá jest vaše bázlivých povaha; chřestu se více bojíte než samé věci.
Ale kdybyšte na ně bez larvy zdravým soudem hleděli, nebylo by opravdu přílišně čeho se
lekati. Nebo čeho se medle lekáš? Obloupení a znuzení? Budeš tedy chudý. Což na tom?
Takoví se na svět rodíme, nazí a nic nemající. Zdá-liť se potupné slovo chudoba, nazov to
jiným jménem, polehčením třeba. Nebo o to méň pečování míti budeš; o to méň strachu. A
budeš-li živ do pokojnějších časů, zase nětco míti můžeš; živá hlava vždycky klobouček
nachází.
Truchlivý.
Já se vyhnání více bojím.
Rozum.
Nedej se tedy honiti, než jdi dobrovolně, nestává-liť tu bytu, jinam, a budeš tam ne vyhnanec,
než příchozí. Moudrý kdekoli jest, doma jest; blázen i doma jest u vyhnání, mysli ustanovené
nemaje.
Truchlivý.
55
Ale jest nebezpečenství smrti od tyranů.
Rozum.
Jako by pak i bez tyranů sám sebou vždycky jí nenosil.
Truchlivý.
Ale smrt násilná.
Rozum.
A co, když zimnice, kámen, božec, šlak udáví, bez násilí to bývá?
Truchlivý.
Tomu se lékařstvím ubrániti mohu.
Rozum.
Můžeš, dokud se na tě opravdově neoboří; sic smíchem budou tvá lékařství.
Truchlivý.
To se nečasto přihází.
Rozum.
Častěji než meč neb jiná ta násilná smrt, jakž ji jmenuješ.
Truchlivý.
Ale v tom není takové hrůzy.
Rozum.
A o tomž mluvím, že se ne samého nebezpečenství (kteréž tu i tam jednostejné jest), ale jen
okolo stojícího chřestu a larvy bojíš. Nebo coť medle udělá zástup velikých, hlučících vojsk?
Co oblak břinkajících mečů a halapart; tolikéž hřímajících a blýskajících ručnic a děl? Co
brousících se na tebe nepřátel rozličnost? Zabijí; tožť summa všeho. I však totéž jedinká
zimnice zpraví.
Truchlivý.
Ale tamto jest smrt bolestná.
Rozum.
Nýbrž lehčejší často než od zimnice, kteráž třeba rok člověka trápí a znenáhla moří, tuto se
toho někdy v okamžení odbude.
Truchlivý.
Ale to jest smrt ohavná a potupná.
Rozum.
Smrt ohavná a nepoctivá býti nemůže, leč by nepoctivý život předešel. Hleď na nejslavnějši
lidi, od světa počátku násilnými smrtmi mřeli.
56
Truchlivý.
Ale mne toto předce trápí, že tu ne o mne samého činiti jest, než o celou vlast.
Rozum.
O vlast ty se neboj, ona nezahyne. Těžší věci jindy na jiné krajiny přicházívaly, a stojí předce.
Truchlivý.
Co prý těžší? Ty mne na to nenavedeš, aby kdy který národ, který věk věci nad naše přítomné
snášel. Válka nás nejedna, než několikera stírá; mor od polu pustých některých měst zanechal;
či co dím zanechal? Ještě žere. Drahota jest všech věcí, o jakéž ani slýcháno není, daní a
poplatků nad lidskou možnost nejen od vrchností, ale od zběři vojenské se ukládá, v loupež
sme; a co nejtěžšího, tyranství se a kvalt provodí, nad těly i dušemi lfdskými; a ještě k horším
věcem naprosto se schyluje nejen u nás, ale vůkolí po národech. Ach, časů nešťastní sme
dočekali, na jakéž otcové naši ani otcové otců našich mysliti neuměli.
Rozum.
Vidím, žes málo v historiích zběhal, protož tě maličko do nich pozavesti a z starých příběhů
nětco ukázati musím, aby viděl, že podobné sic, ale větší věci před námi bývaly. Válka nás
hubí, pravíš. A co prvé nebývalo válek ? Z světem se, věř mi, začaly, z světem se dokonají.
Ale nebývaly, řekneš, tak ukrutné jako naše tyto; nýbrž naproti tomu stín jsou války naše proti
starým. V které nynější bitvě sto tisíc, dvakrát sto tisíc lidu padne, jako v starých, Izraelských
třeba bitvách jednoho dne ?
Najdeš toho v biblí několik příkladů. Izraelští (2. Paralipom. 38.) v jeden den zbili jedno sto
dvadceti tisíc Judských. A zase jiným časem Judští Izraelských pětkrát sto tisíc (2. Paralip.
13). Zerach pak, mouřeninský král, veda tisíc tisíců v vojště svém, se vším tím houfem od
Judských jest potřín (2. Paral. 14). Nyní pak, když tří čtyří tisícové padnou, za hrozné krve
prolití sobě počítáte; což by u starých ničímž nebylo. Připomenu naschvál, co jediný židovský
národ v poslední své válce vystál. Nejprvé jich v Jeruzalémě z poručení Flora vladaře zbito
šest set třidceti; v Cezaree od obyvatelů z nenávisti k náboženství jich pomordováno dvadceti
tisíc, v Scytopoli třinácte tisíc, v Aškalonu dva tisíce, v Ptolomajdě dva tisíce, v Alexandrii
padesáte tisíců, v Damašku deset tisíců; to vše jen od obecného zbouřeného lidu. Potom od
římských vojsk při dobytí Joppen 8400, na hoře Gabulon 2000, v bitvě u Aškalonu 18.000, so
v Afecku po dobytí jeho 15.000, na hoře Garizim 11.600, v Jotapě 30.000, v Joppe opět jich
ztopeno 4200, v Tarikbě 6500, v Gamale (z kteréhož města žádný neušel kromě dvou žen)
9000, v Jiškale 5000, Gadarenských 13.000 kromě těch, kteříž do řeky vskákali bez počtu. V
Idumejských městech jich zbito 15.700, v zámku Massada sami zoufavše sobě, hrdla sobě
57
zodjímali 960, v Cyréně jich zbito 3000, v Jeruzalémě pak po všecken čas obležení zbito a
rozličnými smrtmi pomřelo desetkrát sto tisíc; zajato devadesáte tisíc a sedm. Summa
dvanáctekrát sto tisíc a čtyřidceti tisíc. Tohle jedinký národ v menší krajině, než Moravská s
Českou zemí jest, ža dvě neb za tři léta vystál! Srovnejž mi s tím války celé Europy, za
několik let takový počet nahledáš-li ? Co oči sklopuješ ? Víceť takových příkladů, postaviti
mohu. V jedné Punitské válce mezi Hanibalem a Římany přes patnáctekrát sto tisíc lidí
zahynulo. Domácí válka mezi Pompejem a Caesarem přes třikrát sto tisíc lidí stála. Iulius
Caesar o sobě sám zapsal, že za kolikos let proti Hišpanii a Gallii válku veda, jedenáctekrát
sto tisíc a dvadceti devět tisíc lidí v polních toliko bitvách pobil. Jehož desítikrát sto tisíci
Alexandr Veliký převýšil. Nebo o něm poznamenáno, že bitvami pohubil a pozajímal
dvadceti a jedenkrát sto tisíc a osmdesáte tři tisíce lidu. Děsíš-li se nad těmito věcmi ? Přidej,
chceš-li, i toto k tomu. Xerxes proti Rekům desetkrát sto tisíc samého zbrojného lidu vedl a ve
třech bitvách všecko to stratil. Fabius v jedné bitvě 110.000 Francozů, C. Marius 20.000
Cimbrů, poslednějšího pak věku Aetius 160.000 Hunnů, Tamerlanes 180.000 Turků zbil a
sám 120.000 svých Tatarů stratil. A co mnoho vyčítati mám ? Den by mně minul. Aniž v
válkách těch sami lidé hynuli; města také. Jeruzalém, město veliké a slavně vystavené,
dvakrát do posledního kamene zbořeno. Cartago sedmnácte dní hořelo, a ostatek až do gruntu
rozmetáno. Podobně Troia, Babylon etc. Sempromius Grachus v Hišpanii tři sta měst vyvrátil.
Španělé před sto lety jak v Novém světě hospodařili, ví se, rozličnými smrtmi nebohé
nezbrojné Amerikány ne jako hovada bijíce, než jako housenky brániti se nemohoucí hubíce.
Napsal Bartholomeus de las Casas, arcibiskup jejich, že nevěří, aby starý tento náš svět tak
mnoho lidí měl, jak jich tam mnoho v krátkých letech postříleno, mečem zbito, v vodách
stopeno, ohněm popáleno etc. Hrůza mne podjímá, když na to myslím, i jaký to hrozný hněv
Boží na tu druhou polovici světa přišel, že v málo letech náramně lidné, veliké, široké,
nezčislné země jako požár pusté zůstaly. Ani stín ani podoba, nic toho u vás není.
Kdež mně pak mor, hlad, šacuňky a tyranství nynější zveličuješ, srovnejme je medle s
starými, a však krátce. Za rok teď asi, co hádáš, pomřelo-li v Moravě a Čechách morní ranou
? Čtyřidceti neb padesát tisíců, sotva více. V Judstvu pak za Davida krále rána ta sedmdesáte
tisíc jich, ještě ne za celý den, složila. Za císaře Justiniana v Konstantinopoli a okolo tak
ukrutný mor byl, že každý den pět, někdy deset tisíc jich schovávali. A opět za cisaře Michala
tak hrozný, že Zonaras napsal, že se již živých nedostávalo k pohřbování mrtvých. Fr.
Petrarcha o moru, kterýž za jeho času (okolo léta 1259) Vlaská země vystála, píše, že z
každého tisíce sotva desátý a ze sta jediný zůstal. Strany drahoty a hladu nic ještě nač naříkati
58
nemáme (Pán B. jen dále ostříhej), přirovnáme-li se k starým; co v Samaří a Jeruzalémě v čas
obležení měst těch bylo, již známé jest. Za císaře Justiniana, když zemi Vlaskou Gottové
hubili, takový všudy povstal hlad, že v samém Picenském kraji padesáte tisíc lidí hladem
pomřelo; a vůbec nejen masso lidské a lejna ku pokrmu brali, ženy dvě sedmnácte mužů
nočně zabivše snědly, až od osmnáctého, kterýž časně lest skoumal, samy zabity a snědeny.
Jiných nezčíslných příkladů pomíjim. U nás, díka Bohu, ne nějaký nesnesitedlný hlad, než
toliko drahotu cítíme, ale kteráž od hojnosti a lacinosti peněz (v pravdě tak jest) pochází.
Šacuňků co se dotýče, těžcíť jsou, neodpírám; ale těžší bývali, když každý statku svého
desátý, osmý, pátý díl, někdy polovici k obecné potřebě dáti musil; jakž se několikrát u
Římanů i jiných národů stalo; přemoženým pak dokonce statky z rukou bráti, ani to nová věc
není. Těžší ještě nade všecko to věc bývala u starých, o nIž vy nic nevíte, a dejž Bůh, abyšte
nezvídali, deductio coloniarum; to jest přestěhování lidí z jedné krajiny do druhý, když
vítězové, aby se jim podmáněný národ zase zprotiviti nemohl, do rozličných krajin je po
houfích i s čeládkami rozvesti, a naproti tomu města jejich odjinud přivedeným lidem osaditi
poručili, čehož příklad na Izraelských a Samaritanech (4. Král. 17). Toho že se s vámi ještě
neděje, aby vás do Hišpanie, do Vlach rozváděli etc., chváliti Boha, ne naříkati povinni jste.
Ale díš: Ukrutnost a tyranství panuje, rozličné těžkosti a ssužování se na nás vymýšlejí, na
těle i na duši. Míníš-li některých předních pomordování, jiných cti zbavení, nic nového. Sylla
zmocnivše vlasti své, Říma, čtyři tisíce sedm set spoluměšťanů vyhnal, za šelmy (jakž se to
nyní říká) vyhlásiv; mezi nimiž jedno sto a čtyřidceti rádních pánů bylo, a brzy potom osob
rytířských tři tisíce. Týž Sylla, když se mu čtyři regimentové soldátů (kteří prvé svobody
vlasti hájíce, proti němu sloužili) poddali, do obecního dvoru je svesti, zbraň odníti a všecky
postínati dal, nic proseb jejich ani svého prvé jim slíbeného perdonu nedbaje. Servius Galba
císař, vzav v podezření tři města Hišpanská, že by mu dosti věrní nebyli, svolal je jako na
sněm a zmordoval jich devět tisíc. Lucullus, když se mu v též Hišpanii Kaucenští poddali,
proti accordu dvadceti tisíc jich pomordoval, tu vinu dávaje, že se spěšně nepoddali.
Antoninus Caracalla císař k Alexandrinským pro jakýs paškvil nelibost vzav a pod způsobem
- pokoje do města vjev, všecko zbíti dal, tak že náramně lidné město pusté zůstalo. Podobně
Theodosius, jinak pán křesťanský, v Tesalonice učinil, že když mu některé úředníky zbili, an
za to sedm tisíc vinných i nevinných bez rozdílu postínati dal. O Pařížské svadbě (kdež pod
zradou do třidcíti tisíc na větším díle panstva a lidí předních pod obojí pomordováno) nyní
mlčím; o Hišpanské v Nyderlandu, Franckrejchu, Anglii před lety také. Jak mnoho jich pro
náboženství mečem postínáno, jak mnoho po šibenicích, po stromoví, po vratech vlastních
59
domů pověšeno, jak mnoho koními posmýkáno, počtvrceno, do kol vpleteno, ohněm
popáleno, v vodách potopeno; jak jim jazykové vyřezováni, za nehty cvekové biti, na škřipce
a do kozlů věšeni etc., o tom jsou celé knihy.
Jděte pak, moji Čechové a Moravané, a na přísnost vrchnosti své nade všecky prvních věků
příklady naříkejte, an se ještě daleko s vámi toho, co s jinými jindy, neděje. Přičínějí-li robot,
ještě vám nemluvňat nemordují; berou-li napořád statky, neberou napořád hrdel; pálí-li knihy,
nepálí vás samých. Vidíš sám, že s vámi ještě na vrch nevzešlo, jako jindy s jinými.
Neskrotnete-li pod tou kázní (k té pak krotkosti i trpělivost přináleží), ještě vás P. Bůh kam
vesti má. Ale toho vám nevinšuji.
Truchlivý.
Iny, tedy, co na nás vzloženo, poneseme; kdyby jen Pán Bůh těžších již věcí dopouštěti
nechtěl.
Rozum.
Řekl sem, že vám toho nevinšuji; aleť za to také rukojmím býti nemohu. Nebo co Bůh
usoudil, nevím. Než abych pravdu pověděl, bojím, jaksi, proto že malou všudy nápravu mezi
lidmi vidím.
Truchlivý.
A tak se tedy nenadarmo srdce mé leká a potěšení připustiti nechce. Cítí ono, cítí v pravdě, že
zle bude. Nebo se k tomu předce odevšad chýlí. Praktiky nepřátel všudy pronikají, kde se
proti nim jaký vymyšlený prostředek vyskýtá, všecko zas letí zpátkem; cože pak nám hříšným
činiti?
Rozum.
Zdaž již oznámeno nemáš ? Trpěti a mlčeti.
Víra.
Zdažť sem i já neoznámila, člověče milý, co činiti ? K Bohu se obrať, k němu volej a na jeho
pomoc a potěšení čekej. Zdaž to již dosti není utvrzeno, že Bůh jest, kterýž hněvu nedrží na
věčnost, ani podlé hříchů našich nakládá s námi; ale smilovává se a vykonaje pomstu zase
ukazuje milost lidu svému. Počkej jen a doufej v Hospodina, uzřiš, že sklamán nebudeš.
Truchlivý.
Ó jak jsou to nejistí troštové! Spoléhal sem na ně až posavád; a kde toho užitek jaký ? Právěť
nejsme zklamáni, kteři se vysvobozením kojíme, ani nic než hanba přikrývá tváře naše, čím
dál tím víc.
Víra.
60
Toť nikdy slibováno nebylo, že se hanbiti nemáte; poněvadž , tomu chce Bůh a toho hledá,
abyšte hanbiti a styděti svých hříchů učili se. Ale budete-li se pokorně míti a v Boha doufati v
ssoužení svém, té naději, že nedopustí zahanbenu býti, zaslíbil ten, kterýž věrný jest.
Truchlivý.
Jakž pak nedopouští, poněvadž nás dokonce opouští ? Ačkoli doufáme v něj, vysvobození
však dočekati nemůžeme žádného.
Víra.
Ale pamatujž se, prosím tebe, a nemluv tak neopatrně. Doufáme v Boha, pravíš. A co pak
naříkati, reptati, pochybovati, od naděje pouštěti a zoufati téměř jest v Boha doufati ?
Davidovoť jest doufání jinakší bývalo, kterýž uprostřed teskností říkával: Měj se mlčelivě k
Bohu, duše má, vždyť jest on předce spasení tvé (Žal. 62, v. 6). A když mu s pomocí Pán Bůh
příliš odkládal, říkával: Já modliti se a nezbedně volati budu, dokudž nevyslyší mne (Žal. 55,
v. 18). Ty pak nevoláš, než repceš, nedoufáš, než zoufáš. Nesoudně také sebe a jiné pobožné
za zahanbené kladeš; a to pro dvojí příčinu. Jedno, že ještě skonání Boží této komedie (nech
to tak nazovu) nepřišlo, a komu vítězství zůstane, neukázalo se, ješto písmo praví: Pozor měj
na pobožné, že jejich poslední věci potěšené jsou (Žal. 37, v. 37). Všetečnosti se tedy
dopouštíš, že před časem o tak veliké věci soud činíš. Druhé, dopouštíš se nevděčnosti, že
Božího divného v tak zlý čas opatrování jisté důvody maje, jeho nevyznáváš, nýbrž Boha
naříkáš, že vás opouští. Což pravda není. Nebo kdyby byl opustil, již by po vás bylo. Vy pak
uprostřed nepřátelské vsteklosti, a aj, živi jste; ač by vás rádi zkazili, nemohou však (Žalm
124).
Truchlivý.
Ale se k tomu však chýlí.
Víra.
Ten, kterýž posavád moc svou v divném vás opatrování prokazoval, i dále to činiti mocen
jest.
Truchlivý.
O moci já nedisputuji, vím, že můž; ale chce-li ?
Víra.
Chce, chce Pán Bůh chrániti sobě vyvolených svých etc., zaslíbil, tomu se těš (1. Kor. 10). a
ku Pánu Bohu o smilování volati nepřestávej.
Truchlivý.
Co platno volat, když se neozývá ?
61
Víra.
Jakť se ozývati má ? Z nebe na tebe volati ? Nemáš-liž ještě ozývání v písmě dosti ? Slibů
totiž, že volajícího tebe ani žádného neoslyší.
Truchlivý.
To není ozývání k modlitbě, než slib před modlitbou. Ale já ozývání takové miním, jakéž by
se cítiti mohlo a poznati, že k modlitbě již nětco činí a neb činiti strojí, jmenovitě, kdyby
prostředky aspoň zatím nějaké k našemu vysvobození ukazoval. Tuto pak prostředkové, na
nichž by se naděje zakládati mohla, všickni z rukou a oči nám se tratí, čím dál tím víc. Jak tu
medle nepochybovati ?
Víra.
Dvojí hloupost v této tvé řeči vidím: Jedno, že prostředků nevidíš, ješto jsou. Druhé, že Boha
k prostředkům přivazuješ. O čemž abych nejdřív nětco řekl, zdaliž pak nevíš, že Bůh nic než
skrze lidi vykonati nemůž ? A nepřátel jinák poraziti, leč skrze chřest a hluk vašich zbraní a
vojsk ? Jací medle prostředkové k zachování Izraelských byli tehdáž, když za nezbrojným
množstvím rozpálená Egyptská vojska vstekle se hnala a již již dostihala, před nimi pak bylo
divoké moře, a z obou stran příkré a skalnaté hory stály, tak že uhnouti se a utéci nebylo kam
? (2. Moj. 14.) Item jací byli prostředkové před rukama, když 33 králů oblehlo Samaři s
takovým množstvím, že by se jim prachu, kterýž byl po po ulicech Samařských, po hrsti
nebylo dostalo ? Král pak Izraelský proti nim neměl než koliks set lidu (3. Král. 20). A
podruhé, když obležena a tak ssoužena byla Samaři, že hladem lidé mřeli a jedni druhé jedli?
(4. Král. 7.) Item jací byli prostředkové, když proti Jozafatovi takové množství nepřátel
přitáhlo, že zkřikl: Hospodine Bože, v nás není žádné síly k odpírání množství tomuto tak
velikému, aniž vime, co činiti, jediné že k tobě obrácené jsou oči naše ? (2. Paral. 20). Item,
jací prostředkové byli, když Senacherib Ezechiášovi všecky pevnosti až po Jeruzalém
zdobýval, a odnikud nikdež žádné pomoci ani naděje ku pomoci nebylo ? (4. Král. 19.) Bůh
sobě prostředky našel, prostředky takové, na jakéž by žádmý z lidí mysliti byl neuměl. Proti
Faraonovi nastrojil moře, kteréž jej s vsteklými jeho vojsky pozřelo. Třidceti tří králů s vojsky
jejich porazil skrze 232 pacholíků. Krále Assyrského opět od Samaři skrze hluk vojsk, kterýž
nad nimi v povětří udělal (an nic nebylo), zahnal. Jozafatových nepřátel meč jednoho proti
druhému obrátil, že se sami pomordovali, a lid Boží co činiti neměl, jen kořisti zbírati.
Senacheriba když nebyl kdo na zemi bíti, angela naň poslal, kterýž mu jedné noci 185 tisíc
lidu pomordoval. A takovýchť bych příkladů více mohl připomenouti. Vidíš-liž, že Bůh k
62
lidským viditedlným prostředkům přivázán není; ale když spomoci chce, že na tisíce cest má,
byť pak lidé ani jedné neviděli ?
Truchlivý.
To se tam zázračně dálo; nyní Bůh divů nečiní.
Víra.
Kdož to praví ? Slýchals snad, že se říká, že zázrakové v církvi přestali; a takť jest. Zázrakové
totiž, kteříž se skrze lidi dáli; Bůh sám divů činiti nikdy sobě nezamezil ani nepřestal;
chceme-li skutky jeho souditi, divů před očima vždycky dosti máme. Nebo kdo medle církev
ode dvou teď set let, aby od rozzlobeného Antikrista vyhlazena nebyla, zdržoval Zdali
lidským ramenem stala posavád ? Kdo v počátcích obnovy za český národ bojoval ? Když se
na sta tisíce nepřátel shromažďovalo a často, než české vojsko uhlédali (ješto proti nim jako
stádo koz bývalo), již prchali zase ? Zdali angel v bílém odění před vojsky jejich na špicu
spatřín nebýval? Kdo léta 880 classem Hispanicam, kteráž terror Europae nazvána byla,
rozvrhl a zkazil Kdo v Gallii posavád církev zdržuje, s níž kolik králů a celé království
zápasíce, kolikrát se všemi vojsky ustali a sami sebe dříve než ty, kteréž v moci měli, zkazili ?
Kdo jim teď ode čtyř let svázané ruce drží, aby v rukou nás majíc, nevyhubili však? Ó
nesoudní, že divů Božích viděti nechcete! Pakli že předce zázraků tak makavých, jakž byšte
vy chtěli, nečiní, vizte, nejste-li sami tím vinni, nevěrou svou. Nebo zvláštní jest věc, což s.
Marek zapsal, že Pán Ježíš v Nazaretě žádného divu učiniti nemohl pro nevěru jejich (Marek
6, 5). Hle, nevěra Bohu moc zadržuje, aby divů činiti nemohl. Ó ulekniž se toho a napotom
prozřetedlněji o Boží moci mluv a smýšlej, nežli aby ho k prostředku tak, jakž činíš,
přivazovati měl. Mezi tím hloupost tvou i v tom vidím, že žádných prostředků, jimiž by
zašlým vašim věcem pomoženo býti mohlo, nevidíš. Nebo zdaž jich není? Lidi míním, kteříž
se o při vaši ještě předce zasazují, a nepřátelé jich konečně ještě nesnědli, ačkoli všecku i zlost
i lest vynakládali posavád. Pohleď k východu i západu i půlnoci, uhlédáš je; proč sobě naděje
dobré neděláš, že je konečně Pán Bůh k něčemu ještě chová, ačkoli prospěchu dáti odkládá?
Truchlivý.
Rozumím, koho míníš; ale ach, jak to všecko mdlé! Jedni otevřeneu mocí tak do kouta
vehnáni, druzí lstivými praktikami tak svázáni, že se hnouti žádný nesmí; nechci já na to více
naděje stavěti.
Víra.
Ne na toť velím, než na Boha, kterýž skrze to, co chtíti bude, vykonati moci bude; jemu i malí
prostředkové dosti sou, o čemžť (pozoruj) pěkný příklad povím. Eliáš, služebník Boží, vida
63
Izraelskou zemi půlčtvrtiletým suchem strápenou, tak že lidé i hovada mřeli, modlil se Bohu,
aby se smiloval a déšť seslal. Pomodliv se kázal služebníku svému na vrch hory Karmelu
vyjíti a pohleděti k moři, již-li by se jaký vodu nesoucí oblak ukazoval. Služebník se vrátil, že
nevidí nic. On modlil se podruhé a kázal opět jíti. On se opět vrátil, že nikdež nic [se]
neukazuje. On se modlil znovu a vyhlídal znovu, a nebylo nikdež nic; až po sedmém modlení
a vyhlídnutí oznámil služebník, že mračínko vystupuje z moře jako šlepěje člověčí. Ach, což
to bylo k svlažení celé, a to ještě tak náramně vyprahlé země ? Eliáš však nic se nerozpakoval;
když jen viděl, so že Pán Bůh prostředek ukazuje, věřil, že to Pánu Bohu dosti bude; poslal k
Achabovi, aby pospíšil z pole do města, že se dešť valí; a sám podpáše se běžel také, a než i
sám doběhl, i král dojel, zmokli všickni, a vlahy měla dosti všecka země z tak malého obláčku
(3. Král. 18). Tak by vám náleželo nynl modliti se stále, a když prostředky vidíte vyskýtati se
jakkoli malé, věřiti cele, že Pán Bůh skrze nevelikou svou moc provesti můž a provede, když
se jemu líbiti bude, by pak až do sedmikrát vaše modlitby a vyhlídání daremné se býti zdály.
Naposledy by vás naděje předce nesklamala.
Truchlivý.
To byla jiná. Eliáš sobě od Boha oznámeno měl, že déšť dá; protož tím jist byl, pochybovati
mu nebylo potřebí. Ale my, aby nás z těchto neřestí vytrhnouti měl, nemáme zaslíbení.
Víra.
Ale co pak mluvíš, prosím tebe. Málo-liž v písmě slibů máš, že Bůh v úzkosti věčně
nenechává? Že nad možnost nedopouští? Že do pekla uvodí i zase vyvodí? Že, kdo jej v
ssoužení vzývá, toho vyslýchá a vytrhuje? Plná jsou toho písma. Což všechno tak tobě, jak
jinému komukoli z věřících k sobě a přítomným časům slyšeti volno jest, nýbrž povinno.
Zvláště poněvadž slavní ti, dávno prohlášení slibové o zkažení Antikrista a vysvobození z
vazby jeho církve na tyto časy vpadají, můžeš tím raději trpěti a toho vysvobození čekati.
Truchlivý.
Co ty mi pak o tom Antikrista zkažení vždycky baješ? Ješto písmo zjevně praví, že on zkažen
nebude, než až jasným teprv příchodem Páně. (2. Tessalon. 2, 8).
Že pak ty cosi tam z knihy Zjevení béřeš, kdo ví, jestli ta kniha kanonicská? A byť byla, kdo
ví, jaký toho jest smysl? Nebo ta jsou vidění a mluvení figurná a proroctví. Proroctví pak
každého víme, že ta jest vlastnost, že se dříve vyplní než vyrozumí. Pro ty tedy nejisté
výklady tvé já se onoho zřetedlného Pavlova svědectví nepustím a Antikrista se děsiti
nepřestávám.
Víra.
64
Tož hle to tvá přílišná bázlivost působí. Mezi tím opravdu-li knihu Zjevení v pochybnost
béřeš? Jestliže tak, nemusíš jistotně v písmích vycvičených smyslů míti; sic by vida viděl, že
nic lidského není, než sama Ducha svatého nad všeliký ostrý meč pronikavější výmluvnost a
plnost nebeských tajemství. Pakli z vášně tu svatou knihu tak drbeš, věz, že se trestání hodné
lehkosti dopouštíš. Kdo ví, jaký jest smysl ? díš. Odpovídám: Ačkoli mnoho tam jest
tajemství zatemnělých, kterýmž nevyrozurníme, leč až po splnění, a neb v nebi; ten však
artikul o zvrácení Antikrista z trůnu jeho tak jest pro potěšení církve světle položen i v
Zjevení i v Danielovi a jiných prorocích, že div, kdo o tom pochybovati můž. Aniž Pavlovo
povědění co na odpor jest. Nebo (abychť vždy k srozumění posloužil) trůj Antikristů pád
podlé písem znamenáme:
zjevení,
Pád zsazení,
zkažení.
Prvním pádem již ode dvou set let a více padati začal. Druhým padne, když hnízdo jeho
rozptýleno a moc nad národy odňata bude. Třetím v den soudný, když do propasti bude
pohřížen. Nebo že i po zkažení Babylona ostatkové nějací pověr a modlářství mezi mnohými
zůstávati budou, podobné jest. Pavlovo tedy promluvení (kteréhož prý bezbožníka Pán zabije
duchem úst svých a zkazí zjevením jasné přítomnosti své) o prvním a třetím pádu patrně vzní,
Janovo pak vidění (Zjev. 17. a 18) o druhém. Nýbrž i to apoštolské povědění na druhý pád
vstáhnouti se můž, poněvadž dne soudného nejmenuje než jasnou přítomnost Páně toliko,
kteráž se i v nynějším Antikrista odsouzení dosti jasně a všemu světu patrně vyskytnouti můž
a vyskytne bohdá. Co hlavou vrtíš?
Truchlivý.
Že tak o tom směle mluvíš, jako by věděl, že se stane; ješto se k tomu nic nepodobá.
Víra. Ba věř mi, že podobá. Nejen dávní prorocká prohlášení, ale i přítomné Božské
skutky já soudím; a vidím naprosto, že Bůh velikého cosi k oslavení církve své učiniti
strojí. Vidím divy a zázraky nejedny nápodobně, jako se v Egyptě dály: Voda se po
místech v krev mění, v studnicích i řekách, s deštěm z nebe padající. Příkladů teď od
roku několik máme v rozdílných krajinách. Viděli sme pominulého léta neobyčejné
zázračné žížaly, zvláště dvoje: jedny v zlatých pancířích s lidskými obličeji, vnitř plné
krve, druhé housenky černé, jiným sic postavou podobné, ale běhu a díla neobyčejného.
Nebo houfně jako zšikované vojsko cestami táhly milliony jich, a to spěšně a prudce,
jedna druhou předstíhajíc a porážejíc; a nejedly žádné užitečné byliny ani stromů, než
65
bodláčí toliko a konopě. Všaks to sám viděl. Čímž co Pán Bůh míní, já nevím; než to
vím, že zázrak jest; a vím, že se bodláčí v písmě falešné učení a učitelé, provazy pak
(kteříž se z konopí strojí) moc, násilí a tyranství nazývá. K tomu spatříni jsou zázračni
na nebi nejedni úkazové, až i tma a neb zatmění světel nebeských neobyčejná. Na zemi
pak rány Boží rozličné, krupobití po mistech v Čechách neslýchané, v němž takoví
kusové ledu z nebe padali, že ovce i lidi na poli a v horách zvěř zbita; obilí pak do
poslednlho klasu někudy ztlučeno, nápodobně jako v Egyptě. Mor také hrozný na lidech
i na hovadech etc. Co tedy pozůstává, než jako i tamto slavné lidu Božího z poroby
vysvobození ? Počkej jen, uzříš sílu ramene Hospodinova, jak on v nepřátelích svých
oslaven bude. Co tamto Mojžíš lidu řekl, to já pravím vám: Nebojte se, stůjte jen a vizte
spasení Hospodinovo, kteréž vám spůsobí (Exod. 14, 13).
Truchlivý.
To tam bylo lidu Izraelskému řečeno. Kdyby nám podobné potěšení seslal Pán Bůh, mileť
bych i já na něm přestal a na skutky Boží rád čekal. Ale my takového zaslíbení nemáme.
Víra.
Cokoli napsáno jest, k naučení našemu napsáno jest, abychom skrze trpělivost a písma
potěšování naději měli (Řím. 15, v. 4). Nýbrž cokoli se s nimi dálo, u figuře se dálo a napsáno
jest k našemu napomenutí, kteříž jsme již na konci světa (1. Kor. 10, v. 11).
Truchlivý.
Vím, že se stalo u figuře. Ale co figurovalo? Ne naše neb nětčí tělesné nějaké vysvobození,
ale duchovní skrze Krista stalé z pekla vysvobození. Protož proč mi to sem táhneš ? Jistě mně
se zdá, že to starých těch příkladů a povědění tak smělé citování nic není než písem daremné
natahovánl a snad i hříšné falšování. A ty to často děláš, znamenám já; leccos z písma
přivodíš, což ne o těchto časích, než o tehdejších příbězích povědíno jest.
Víra.
Nu, jižs mi nevěru svou a hloupost pronesl. A což mi z Božího slova jen planou historii, jako
jiná lidská psání jsou, udělati chceš? Ach, ne k jednomu času, a neb k jedné neb některým
toliko osobám v písmě mluví Bůh; než veřejné jsou řeči jeho, ke všemu světu a všechněm
věkům se vztahující. Pomíjejí lidé jako tráva, jedni za druhými, pravda jest; i bezbožní, k
nimž pohrůžky, i pobožní, k nimž slibové Boží se vztahují; ale samo Boží slovo, v němž
slibové a pohrůžky jsou, nepomíjí, ale trvá na věky (Izai. 40, v. 8). Věk jeden míjí, jiný
nastává, dí písmo, ale příhody vždycky jsou jednostejné; co bylo, jest nyní; což se nyní děje,
bývalo již prvé (Eccles. 1, v. 4. 7). Nebo není nového nic pod sluncem, jen se obnovuje tvář
66
země (Žal. 104, v. 30). Bůh pak, jehož léta nikdy nepřebíhají, jest, kterýž vždycky (Žid. 1. v.
12), aniž se mění (Mal. 3, v. 6). Protož slova jednou od něho mluvená vždycky se všechněm
trefují, kteříž v podobných příčinách jsou s těmi, k nimž jednou mluveno. Mocný toho příklad
Izaiáš 54, v. 9., kdež Bůh chce, aby lid Izraelský přísahu, kterouž byl Noelovi po potopě
učinil (o nezkažení více vodami lidí), za jistotu měli, že je nepřátelům jejím zkaziti nedá, ješto
to kolik set let potom a v jiné příčině bylo. Tak co Abakuk o zkažení Izraelského lidu skrze
Kaldejské vynesl (Abak. 1, 5. 6), toho Pavel svatý k hrožení židům zkažením skrze Římany
užil (Skut. 13, v. 41). Co Jeremiáš o vyvrácení starého Babylona psal (Jerem. 50. a 51.), to
angel v Zjevení všecko na vyvrácení Antikristova hnízda obrátil (Zjev. 18). A že to tak býti
má, aby, co Bůh jednou v písmě mluví, i na jiné časy a věky (mutatis mutandis) slyšáno bylo,
patrně to sám Pán Bůh u Izaiáše v 51. ukazuje, kdež onomu lidu z Babylona vysvobození
zaslíbiv, dokládá: Soud svůj za světlo národům vystavím; na mneť ostrovové čekají a po mém
ramenu touží. Nebesa jako dým mizejí, a obyvatelé z země mrou; ale mé spasení trvá od
národů do pronárodů. Slyštež to, kteříž milujete spravedlnost etc. A za touť příčinou se slovo
Boží semenem neporušitedlným nazývá, že kdekoli a kdykoli se do srdce uvrže, všudy a
vždycky a neb víru a radost, a neb bázeň a strach plodí (1. Petr. 1, v. 23). A protož ty příkladu
toho, kterýžť sem připomenula o slavném lidu Božího z Egypta vyvedení, za cizí neměj;
zvláště poněvadž zjevně slyšíš, že co se s tím lidem dálo, u figuře se dálo, pro naše
napomenutí, kteříž jsme na konci světa. Nevěříš-li tomu, vydrab ta slova z zákona, pakli věříš,
že z zákona ani literka jedna hnuta býti nemá a nemůž (Mat. 5, v. 18), nestrkejž tedy Božími
slovy tak od sebe, jako by k tobě nepřináleželo, cokoli kdy svým ku potěšení Bůh mlúvil a
neb činil.
Truchlivý.
Dobře napomenutí to přijímám. Než předceť opravdu těžko přichází, a nevím do toho jak se
vpraviti, těšiti se vysvobozením z Antikrista moci, kterýž tak náramně před očima našima se
sllí, že již v Italii a Hišpanii zjevně nad podmáněním kacířů (de subacta Germania et
debellatis haereticis) triumfy slaví; a my toho přebídní lidé, že arci podmáněni jsme, nadpříliš
okoušíme. V pominulou vánoční slavnost, víš, co se stalo, do kolika evangelistských kostelů
vstekle vpadli, kněží i lid rozplašili, z šatů svlékli (některé do naha, v tak krutou zimu,
obojího pohlaví), některé poranili, pozajímali, svátostí Kristových hanebně poškvrnili,
rozházeli a pošlapali, sodomství neslýchané v chrámích a při oltářích Božích provodili etc.
Ach, srdce mi nad tím trne, co se děje. Nebo naprosto žádného konce té vsteklosti není. Bože,
ohledniž se ale pro milosrdenství své.
67
Víra.
Že zlost jejich na vrch vzchází, neodpírám. Nebo takť jest; ale ty toho ne k pochybování, než
k ustavování se v naději užívati by měl. Četl-lis Augustinovo promluvení: Deus horam
liberationis plerunque differt in momentum disperationis; Bůh s hodinkou vysvobození
obyčejně až do hodiny zoufání odkládá, ale ne přes ni. Když se duplikují cihly, Mojžíš bývá
ve dveřích. Když k potření Izraelských Farao vojska šikuje, tehdáž se mu propast za hrob
odvírá. Když se ďábel v posedlém nejvíc bouří a jím lomcuje (Mar. so 9, v. 20. Zjev. 12, v.
12), naděje jest dobrá, že brzké vypuzení své cítí; protož sobě ještě povoliti chce. A o
Babylonské nevěstce zjevně jest předpovědíno, že když se nejvíc sepne a říkati začne: Již
sedím královna, a pláče neuzřím,oy že právě tehdáž rychle a jako v jeden den přijdou rány
její, smrt a pláč i hlad, a ohněm spálena bude. A aby o tom nepochyboval, dokládá nebeský
hlas: Nebo prý silný jest pán, kterýž potupi ji (Zjev. 15, v. 7). A protož dobré mysli buď; na
vrch vzcházející nepřátel zlost, pýcha a tyranství brzkého jejich pádu znamením jest. Bůh jen
tebe a všecky upřímé posiluj a potěšuj.
Truchlivý.
Kdyby to Bůh dal, aby bylo, jakž mluvíš, již by to člověk vždy nějak trpěl. Ale kdo vi, kdo
toho dočká ? A kdo ví, co ještě přetrpěti musíme. Předceť nelze než tesklivu bejti, dokud se
nedokoná.
Kristus.
A předce-liž se pak proti mně zmítati budeš, prachu a popele ? Předce-li proti mým cestám
rad vyhledávati ? Předce-li skutky mými spokojen nebudeš? Zdažť sem prv nepověděl světle
dosti, že to nyní mé na zemi dllo, pléniti národy? A ještě na tom jsem, a tříbiti vás budu do
vůle své, aby i těm, kdož o vás slyší, v uších znělo. Nepřátelům pak proti vůli vaší shovívati
chci a za metlu je proti vám užívati. Ty-liž se o to se mnou zpouzeti chceš ? čí soud můj
zrušiti a sám soudcím světa býti?
Truchlivý.
Zhřešil sem i nyní; odpusť nemoudrost mou. Slíbilť jsem byl, že ostříhati budu jazyka mého,
abych nehřešil, dokudžkoli přede mnou jest nepřítel. Ale bolest nová zbouřila srdce mé,
hořelo ve mně, a roznícen jest oheň v přemyšlování mém. Vidím na sobě sám, že marnost jest
člověk, jakkoli pevně stojící. A protož oněmím znovu, aniž otevru úst svých, poněvadž ty sám
činíš všecko to, jen odejmi metlu svou, abychom od švihání ruky tvé dokonce nevyhynuli
(Žalm 39).
Kristus.
68
Co pak nelíbí se tobě, že já svět tresci? Osvědčilť sem se prvé, že se mně zalíbilo, abyčh nyní
v zůřivosti své národy navštěvoval. A protož sem vztáhl rámě své, abych konal dílo své,
neobyčejné dílo mé, a konám je a konati budu, a překaziti sobě so nedám, dokudž
nevykonám. Nelíbí-li se tobě, že se i vás, kteříž se přikrýváte jménem mým, dotýká? Lepší-li
jste pak, než Abel, Lot, Abraham, David a jiní svatí a mučedlníci moji, kteréž sem skrze vodu
i oheň proháněl ? Nebo ten jest soud můj, aby, kdo mojí jsou, zde trpěli. Nechceš-li v tom
houfu býti, odstup od nich.
Truchlivý.
Ach, Pane, kamž bych od tebe šel, u tebe slova věčného života maje.
Kristus.
Jdiž tedy a nerepci; za mnou, pravím, jdi cestou úzkou, a coť poručím, čiň, co na tě vskládám,
nes.
Truchlivý.
Všakť sem to i na křtu slíbil i několikrát slib obnovil, že tebe následovati, a co pravíš, i činiti i
trpěti chci, dokud živ. A tať jest stálá vůle má, a duch hotov, než tělo mdlé.
Kristus.
Jak jste vy mně pak všickni na Petrovu formu! Jednák se tužíte z daleka, jednák slábnete z
blízka, jednák chcete kříže všecky pojísti, dokud tu žádného není; jednák před jedním trnete,
když na oči přijde. Ale mne, mne byšte následovali, kterýž sem z daleka tiše se měl, z blízka
trpělivě. Vinulť sem se i já, kroutil a troudil, padal a prosil, když mi trpěti nastávalo, takť jest;
ale mé utrpení těžšího cosi bylo než vaše, zdaž nevíš? Na mne hříchové všeho světa a hněv
Boží jako břímě nesnesitedlné doléhali, a hrůzy smrti a pekla obstupovaly. Ale vy milostí
Boží a životem věčným, nýbrž i časnou ochranou a pomocí mou dosti ste ubezpečeni, a
předce coufáte. Ješto na mně příklad máte, že já, když mne kříž minouti nemohl, podklonil
sem se svému Otci a podložil kříži ramena trpělivě jako béránek, ani úst svých proti tomu
neotevra. Nechceš-li ty tak, k čemu pak říkáš: Buď vůle tvá? Vypusť to z modlitby.
Truchlivý.
Nedejž mi na to mysliti Bůh můj na věky, abych vůli svou na místo tvé stavěti měl. Hotovoť
jest srdce mé, Bože, jíti po tobě, jen toliko že po tvém smilování touží a teskní.
Kristus.
A jáť sem se prv vysvětlil, že smilovati se míním a konečně strojím. Co pak mi nevěříš? či
mníš, že mi tvé rady v obstarování prostředků nějakých potřebí? Mníš, že mi se bez tvých
fresuňků rozumnosti neb síly nedostává ? Že nemám k vysvobození vás Mojžíše nějakého,
69
neb Gedeona, neb Jefte, neb Samsona, neb Davida, neb Jéhu, neb Konstantina atd. Či nemám
již kamenného neb ohnivého na nepřátely krupobití, jako někdy ? Či nemohu zavolati vod
mořských a zatopiti jich? A neb rozkázati zemi rozstoupiti se a požříti je? Či nemám žádného
již angela, kterýž by Senacheribovi pyšných jeho vojsk poodklidil, a neb nadutého Herodesa
červy ranil? Či nemohu pustiti strachu, aby zutíkali ssužující vás? Ó nic; všecko to v hrsti
mám, ale hříchové vaši zdržují rozpálený hněv můj. A však že sobě naposledy ani
nekajicností vaší překaziti dáti nechci, abych povstati neměl proti nepřátelům jména mého,
zaslíbil sem i s přísahou.
Truchlivý.
Rozpomínám se na to nyní. Než přiházi se nám, Pane milý, jako synům Izraelským v Egyptě,
o nichž napsáno, že neslyšeli Mojžíše pro úzkost ducha a službu přetěžkou (2. Mojž. 6, v. 9).
V pravděť k nám někdy potěšování tvá nemohou pro úzkost ducha a těžkost bíd.
Kristus.
Znám já mdlobu vaši, kteří v tom z mdloby hřešíte; protož vás v ní snáším, jako i onyno. A
však slova má tobě vždy připomínám a k nim odkazuji. Kdyby ty na mé řeči v písmě pozor
měl, byl by i uprostřed nejtěžších těžkostí zákon můj potěšením tvým. A protož k zákonu tě a
svědectvím odsílám. Neučiníš-li podlé tohoto slova, nevzejdeť záře, ale v temnostech a
hrůzách srdce tvého tápati budeš, až i zahyneš, slibujiť to a předpovídám.
Truchlivý.
Zachovejž toho, Hospodine, zachovej pro milosrdenství své.
Kristus.
Chceš-li tedy zachován býti, cestu k tomu tobě ukáži, cestu dokonalou tuto. Přestaň sobě
vybírati, jaký by tvůj neb jiných na světě způsob býti měl, a poruč to mně. Přestaň mozkem
tvým rozdílu mezi štěstím a neštěstím činiti, a za štěstí všecko měj, cokoli od mé ruky
pochází, by žalář byl, by šibenice, by hranice etc. Přestaň se i ohlédati, co v světě šustí a
chřestí, a hleď, aby jen mně tiše sloužil a zavra oči věřil, že já tebe i jiné vyvolené své přímou
cestou ku potěšení vedu, byť se tobě pak cesta k zámutkům, a neb aspoň divné nějaké motání
a okolkování zdálo. Odlož, pravím, rozumu tvého, chceš-li ku pokojení mysli přijíti, odlož i
vůle tvé, pravímť na konec. Ani nechtěj, ani nežádej, ani nemysli, aby nětco jinák bylo, než já
činím. Modliti se mně můžeš, a těžkosti své i jiných přednášeti dovolujiť, nýbrž i poroučím;
ale vyměřovati a trápiti se nad tím, co se děje, nedovoluji, ani báti a lekati se nešťastného
nětčeho. Nebo to nevěry jest znamením. A já vím, že ty se o sebe bojíš, jakžkoli se obecným
dobrým zastíráš. Ale chceš-li sebou bezpečen býti a ničeho v tom světě se nebáti, totoť radím:
70
Oddej se mně v ochranu, a to cele a se vším všudy, přijmu tě pod křídla svá, a nevybojuje tě
žádný, leč kdož by mne vybojoval. Poruč mně, pravím, všecko tvé, tělo i duši, čest i statek,
zdraví i nemoc a všecky příhody tvé, dlouhost života tvého i čas a způsob smrti tvé; summou,
co se s tebou neb jinými díti má, o to se starati přestaň, a na mne tu při uval, a slož ve mně
naději; já všecko to zpravím a budu tobě štít a pavéza vůkol tebe, strážný tvůj nedřímající; a
budu tě chovati jako v stanu, v skrejši obličeje mého a jako v městě hraženém; a poručím
angelům mým šetřiti na všech cestách tvých, a okolo tebe vojensky se klásti, a kde potřebí, na
rukou tě nositi; nýbrž sám tě nositi a pěstovati budu, aby se nepoklesl; pak-li by se poklesl,
aby se neurazil. Půjdeš-li přes oheň a vodu (nebo toho sobě zanechávám, abych tě vedl, kudy
potřebu znáti budu), budu s tebou, aby tě proud nezachvátil a oheň nesehltil. Summou
blahoslavený budeš, a dobře bude tobě. Poněvadž pak učedlník jsi v této mé škole, a poněkud
hloupý učedlník, vystavujiť na ten čas za mistra Davida mého, k němuž do žalmů jeho
každodenně na učení choď; porozumíš tam všechněm připomenutým sladkým zaslíbením
mým, že pravda a amen jsou, nejinák než jako by je z nebe slyšané měl; spatříš tam udatnost
víry a trpělivosti ukázaného sobě toho mistra tvého; a pocítíš sám skutečně, jak všickni, kdož
se stínu křídel mých svěřují, i uprostřed nepřátel, i uprostřed smrti, i uprostřed pekla, i když se
ta země s nimi podvrací, předce vždycky bezpečni, veseli a dobré mysli jsou. Přijímáš-liž tuto
radu?
Truchlivý.
Přijímám, můj nejmilejší Spasiteli, přijímám rád. Neboť celým srdcem věřím, že tak jest a
nejinák: koho tvá pravice přichrání, ten že dobře ochráněn, opatřen a ubezpečen jest na věky.
Věřím, Pane, zpomoz jen nedověře mé a posilniž mne sám duchem tvým.
Kristus.
Nedověře a mdlobě tvé zpomoženo bude, budeš-li té školy, o nížť sem pověděl, pilen a při
tom nezapomínati Ducha mého vzývati ku pomoci. Nebo on jest utěšitel smutných a lékař
neduživých. Činiž to, cožť poroučím, a více se k netrpělivosti a nesmyslným těm naříkáním
nenavracuj, trp, dokud tobě já, co by se trpělo, zsílám; a když vám zaslíbené vysvobození
sešli, ne v něm a v věcech vezdejších potěšených, ale ve mně se kochej. A s tím odejdi a stůj v
losu tvém.
Truchlivý.
Oslavuji tě, Hospodine, Bože můj, kterýž dokazuješ mnohého milosrdenství svého k těm,
kteříž se tebe bojí, snášeje mdloby a křehkosti, a odpouštěje přestoupení a přikrývaje
nemoudrost naši. Porozumívám, že ty sám všecko jsi. Kdo předivné slávě tvé a zprávě rozumí
71
při synech lidských, nemá proč trápiti se, ani čeho lekati, kdo všemohoucí ochranu tvou při
vyvolených tvých rozvažuje. Ale já sem nesmyslný byl, jako hovádko hloupé, ledčíms se
plašiti dající; ješto sám ty, Hospedine, dchnutím tvým všecky světa i pekla vsteklosti řídíš.
Blahoslavený, kdož rozumí, jak dobré jest milosrdenství tvé a silná pravice tvá k konání toho,
což prvé předuložila, aby se stalo. Aj, teď jsem, Pane Bože můj, teď stojím, abych činil vůli
tvou a na skutky tvé ne s teskností již a s strachem, ale s plésáním a s potěšením se díval. Čiň,
co chceš; veď, kam chceš; poruč, co chceš; vzlož, coť se líbí; vůle tvá nechť se děje, má pak i
všech v světě lidí ať ničímž jest, jen na milosrdenství tvé nezapomínej, hrozné soudy tvé při
světu konaje, jakož nezapomeneš; ach, nezapomeneš, ujistils srdcím našim. Protož všecka
sláva, všecka chvála, všecka čest, všecka síla, všecko království, všecka moc, všecka
důstojnost, všecka velebnost, všecko požehnání bud samému tobě, živému, nesmrtedlnému
Bohu, po všech světa stranách i v neskonalé výsosti, na věčné věky věkův. Amen i
Amen.
72
Download

JAN AMOS KOMENSKÝ TRUCHLIVÝ