Barry Lopez
Arktické sny
Toto je překlad sbírky esejů, který jsem pořídil pro jedno slovenské nakladatelství. Kniha měla
vyjít na Vánoce 2005.
A pretože to vydávali Slováci, sú niektoré eseje po slovensky, iné po česky. Chýbajú mapy, inak
je text už po dvoch textových revíziách. Niektoré prekladateľské poznámky – tie, ktoré sa týkali
ťažby ropy na Aljaške – už, pravda, nie sú dnes aktuálne.
Kniha už nikdy nevyjde, tak si dovoluji dát ji k dispozici aspoň takto. Mapy si laskavý čtenář
dohledá snadno na internetu.
A. Markoš, jaro 2014
Obálka: Reprodukce plátna Church: Ledovce, 18**
Záložka: Medailón autora plus foto
Barry Lopez (*1945) napsal šest knih dokumentaristických a osm povídkových (*ověřit současný
stav). Jeho články se objevují pravidelně v nejrůznějších časopisech. Je nositelem nejrůznějších
prestižních cen. Slovensky vyšla jeho studie O vlkoch a ľuďoch (Abies 2002?).
Zadní strana obálky:
Kniha esejů o krajině, zejména pro ty, kdo mají rádi podobná vyprávění Václava Cílka (Krajiny
vnitřní a vnější, Makom, kniha míst), Petra Mikšíčka (Sudetská pouť aneb Waldgang) nebo Jiřího
Sádla a spol. (Krajina a revoluce). Autor s neobyčejnou citlivostí líčí arktickou krajinu, lidi a zvířata
v ní, cykly ročních dob, klimatu a lidských kultur, i historii dobývání Arktidy křesťanskou civilizací.
[stránka]
Věnuji Sandře
1
[stránka]
Krajina budí zdání naprosté trvalosti. Není nepřátelská, je prostě zde – nedotčená, tichá, úplná. Je
prázdná, ale navzdory nepřítomnosti lidských stop máte pocit, že jí rozumíte a že si v ní dokážete najít
své místo.
EDMUND CARPENTER
Aspoň raz v živote by mal človek sústrediť myseľ na večnosť zeme. Mal by sa odovzdať krajine,
v ktorej žil, pozrieť sa na ňu z toľkých uhlov, z koľkých sa len dá, obdivovať ju a byť jej súčasťou.
Mal by si predstavovať, ako sa jej dotýka vlastnými rukami v každej sezóne, a načúva zvukom, ktoré
tými dotykmi vyvolá.
Mal by myslieť na všetky bytosti, ktoré ju obývajú, mal by načúvať najjemnejším závanom vetra. Mal
by pozbierať mesačný svit a farby úsvitu i stmievania.
N. SCOTT MOMADAY
Obsah
Obsah .......................................................................................................................................... 2
Frontispice .................................................................................................................................. 3
Poděkování ................................................................................................................................. 4
Předmluva................................................................................................................................... 7
Prolog: Pondova zátoka na Baffinově ostrově ......................................................................... 14
1. Arktikós ................................................................................................................................ 23
2. Pižmoň .................................................................................................................................. 42
3. Medveď biely –Tôrnârssuk .................................................................................................. 62
4. Narval ................................................................................................................................... 89
5. Prelety priestorom a časom ................................................................................................ 108
6. Led a světlo ........................................................................................................................ 138
7. Krajina srdce ...................................................................................................................... 167
8. Pohnutky mnichů – a těch ostatních ................................................................................... 197
9. Severná cesta ...................................................................................................................... 228
Epilog: Ostrov Sv. Vavřince v Beringově moři ..................................................................... 260
Slovenské a české názvy živočíchov a rastlín ........................................................................ 265
2
Frontispice
Kraj pod sněhem mlčí
tam stopy jsou vlčí
tam zbytečně budeš mi psát.
Tam v dřevěné boudě
sen o zlaté hroudě
já nechám si tisíckrát zdát.
Ref.:
Severní vítr je krutý
počítej má milá s tím
K nohám ti dám zlaté pruty
nebo se vůbec nevrátím.
Už obrůstám vousem
a vlci už jdou sem
už slyším je výt blíž a blíž.
Už mají mou stopu
už cítí že kopu svůj hrob
a že stloukám si kříž.
Ref…
Zde leží ten blázen
měl dům a chtěl bazén
a opustil tvou krásnou tvář.
Má plechovej hrnek
a pár zlatejch zrnek
a nad hrobem polární zář.
Ref…
(Jan Svěrák)
3
Poděkování
Mé dluhy jsou ohromné a pocity vděčnosti zejména k těm, kdo se mnou cestovali Arktidou, jsou velmi
hluboké. Především jsou to Lloyd Lowry, Bob Nelson a Katka Frostov8, erudovaní a ryzí společníci,
se kterými jsem se účastnil průzkumu pobřeží Beaufortova, Čukotského a Beringova moře. S Bobem
Stephensonem jsem toho hodně procestoval po Aljašce: prošli jsme hory Brooks Range, Melčinskou
kotlinu, horní Yukon a ostrov Sv. Vavřince. Kerrymu Finleyovi patří můj dík za to, že mě doprovodil
a pomáhal mi na severu Baffinova ostrova. Don Ljungblad mě zase zavedl do jarních ledů Beringova
moře mezi velryby. Ray Schweinsburg mi představil lední medvědy Kanadského souostroví. Pobyt na
Banksově ostrově se mnou sdíleli Rick Will, Becky Cole, Shirleen Smith a Bill Abercrombie; na
ostrově Pingok to byl zase Bruce Dinneford.
Děkuji také důstojníkům a posádce motorové lodi Soodoc, jmenovitě kapitánu Pittu Schroterovi, jeho
zástupci Nielsi Jorgensenovi, třetímu důstojníkovi Jeanu-Lucu Bédardovi a druhému inženýrovi
Andrému Gillovi – ti všichni si našli čas a trpělivost pro mé otázky. Chtěl bych také poděkovat
důstojníkům a posádce lodi Oceanographer patřící NOAA, mužům společnosti Panarctic Oils
z vrtných plošin „Cape Mamen“ a „Whitefish“ a osádce základny v Rae Point na Melvillově
poloostrově za jejich pomoc a srdečnost.
Dostával jsem rozsáhlou logistickou podporu od několika institucí: v USA to bylo hlavně aljašské
ministerstvo pro rybolov a lov, v Kanadě pak Polární projekt pro výzkum kontinentálního šelfu,
ministerstvo pro energetiku, doly a zdroje, ministerstvo pro obnovitelné zdroje (sekce pro kontrolu
lovné zvěře). Pomohla mi také vláda Severozápadního teritoria a ministerstvo životního prostředí
(odbor atmosférických služeb). Děkuji také za pomoc pracovníkům pro styk s veřejností společností
Panarctic Oils, Sohio Alaska Petroleum Company a Cominco.
Bez podpory Colina Crosbieho a jeho lodní společnosti by pro mne nebylo možné vypravit se po
stopách Johna Davise a Williama Parryho. Bez pomoci Georga Hobsona, ředitele společnosti Polar
Continental Shelf, a laskavosti jejich pilota Duncana Granta, který pro mne vždy našel místečko
v letadle, bych nemohl podnikat tak rozsáhlé výlety po celém Kanadském souostroví. Srdečné díky.
Spousta vědců mi štědře poskytovala svůj čas pro dlouhatánské rozhovory. Vedle těch, které už jsem
zmínil, to byli Anne Gunnov8, Kent Jingfors, Thor Larsen, Dennis Andriashek, John Burns, Mitch
Taylor, Martha Robusov8, Cliff Hickey, Peter Schledermann a Bob Janes. Důležité rozhovory mi
poskytli také Christian Vibe, Frank Miller, Murray Newman, Rick Davis, James Helmer, Diane
Lyons, Harriet Critchley, Poul Henrichsen, Greg Galik, Sam Luciani a Guy Palmer.
Nenacházím slov, jak bych vyjádřil svou vděčnost obyvatelům mnoha domorodých vesnic za jejich
ohleduplnost a pochopení, které měli vůči mým vpádům. George Noongwook, Vernon Slwooko, Alex
Akeya, Bob Ahgook a Ooliuk Nakitavak se mi laskavě věnovali, a David Kalluk mi poskytl velmi
cenný rozhovor a zkušenosti. Qujannamiik.
4
Na svých cestách jsem se často potřeboval najíst a přenocovat. Všem, kdo mi otevřeli své příbytky,
patří mé soukromé poděkování.
Peter Schledermann z Arktického institutu Severní Ameriky v Calgary laskavě svolil, abych mohl u
nich pracovat a využívat jejich knihovnu. Když jsem se v jedné době neměl kam podít, poskytl mi
místo k práci Colleen Cabot na Teton Science School, Teton, Wyoming. S překlady z latiny mi
pomohl Martin Antonetti a z jazyka inuktitut zase Kerry Finley. Mnozí lidé laskavě poskytli
dokumenty, o které jsem požádal. Obzvlášť jsem zavázán Arthuru Credlandovi z Muzea městských
doků v Kingston Upon Hull za kroniku cest velrybářské lodi Cumbrian. Steve Amstrup, Malcolm
Ramsay a Gordon Stenhous mě zásobili materiálem o ledních medvědech, David Gray o pižmoních; o
potáplicích mi poskytl materiály Jim Levison, o mrožích Bud Fay. Anthony Higgins poskytl
informace o ostrově Oodaaq a Marty Grossman o Edwardu Israelovi.
Osobní i profesionální dík patří Lewisi Laphamovi z Harper’s, Robleymu Wilsonovi z North
American Review, Johnu Rasmusovi z Outside a Paulu Perrymu z Running, všem za finanční podporu
po dobu práce na rukopisu.
S některými lidmi jsem mluvil jen krátce, a přesto mi velmi pomohli projasnit mé myšlenky a úmysly.
Obzvláštní dík zaslouží Ted Muraro, Maurice Haycock, Jørn Thomassen, Martin Luce a Keith
Quinlan.
Některé myšlenky povstaly i z rozhovorů s přáteli, kteří se o Arktidu jinak nijak zvlášť nezajímali.
Podobné dluhy se dost těžko definují, a přece nejsou o nic míň skutečné jako vděčnost k příteli, který
vás doprovází. Dick Showalter, Tony Beasley a China Galland patří mezi tyto přátele.
Speciální poděkování za veškerou pomoc patří mé asistentce a písařce Isabele Stirlingov0.
Nakonec ještě mnohý dík mému vydavateli Lauriemu Schieffelinovi a agentu Peteru Schultsovi za
důvěru, kterou ke mně chovali během dlouhého období psaní, a za vyčerpávající čtení různých verzí
rukopisu.
Moje žena Sandra mi byla svými radami, povahou a podporou jako vždy, štítem.
Hluboký a pokorný dík vám všem.
Poznámka prekladateľa
Žijem už 36 rokov v Prahe a preložil som niekoľko kníh do češtiny, nič do slovenčiny. Želanie
vydavateľstva Abies, aby som sa pokúsil o kombinovaný slovenský a český preklad tejto knihy, bola
pre mňa zaujímavou výzvou. Dá sa to urobiť vďaka tomu, že jednotlivé kapitoly knihy sú vlastne
samostatné eseje a navzájom na seba odkazujú len voľne. Niektoré slová, ktoré znejú v oboch
jazykoch rôzne a mohli by znižovať zrozumiteľnosť textu, uvádzam v preklade hneď v texte.
V origináli autor kladie niektoré informácie až na samý koniec knihy, ja som dal prednosť
priebežnému uvádzaniu:
1. Originál obsahuje tiež zoznam geografických súradníc miestnych názvov, ktoré sa vyskytujú
v knihe. Predpokladám, že čitateľ si ľahko nájde na mape napríklad Baffinov ostrov alebo
5
Beaufortovo more, preto u takýchto dominánt súradnice neuvádzam. U ostatných miestnych názvov
som dal prednosť uvádzať súradnice (zaokrúhlené na celé stupne) hneď za menom lokality. Teda
napríklad Bailey Point (75; 115), kde prvé číslo je severná zemepisná šírka a druhé číslo západná
zemepisná dĺžka. Lokality s východnou zemepisnou dĺžkou sa vyskytujú len výnimočne – v tom
prípade je to uvedené, napríklad Mount Newton (79; 18V).
2. Na konci originálu je i päť poznámok, na ktoré odkazuje text. Dal som prednosť umiestneniu týchto
poznámok hneď za tú kapitolu, ktorej sa to týka.
Špeciálnym problémom boli pre mňa názvy živočíšnych a rastlinných druhov; snáď v ničom inom sa
slovenčina a čeština neodlišujú viac ako v národnom vedeckom názvosloví (no, ešte píšu Eskimák
a Eskymák, a skorbut sa v češtine volá kurděje). Na konci knihy je preto register českých
a slovenských názvov zvierat a rastlín, spolu s názvami vedeckými.
Eskimácke slová, ak nie je uvedené inak, sú z inuitských dialektov kanadskej východnej Arktídy. Sú
uvedené kurzívou, až na slová, ktoré už zdomácneli aj v našich jazykoch (iglú, kajak). Slovo caribou
prekladám striedavo ako „karibu“ alebo „sob“.
Ďakujem Eve Fischelovej, ktorá veľmi dôkladne prezrela české texty, a **** za revíziu textov
slovenských.
Dúfam len, že čitateľ bude pri čítaní prežívať podobnú radosť, akú som zažíval ja pri prekladaní.
6
Předmluva
Vedle úcty k samotné krajině mě k napsání této knihy vedly ještě dva důvody.
Jednoho léta jsem s přítelem tábořil na Aljašce, v západní části horstva Brooks Range. Z útesu, na
kterém jsme vztyčili stan, jsme měli výhled na stovky čtverečních mil tundry. Je to jižní část plochy,
kde se shromažďují stáda karibu ze západní části americké Arktidy, aby zde přivedla na svět mláďata.
Po tyto dny jsme však pozorovali nejen karibu a vlky, které jsme sem přišli studovat. Potkali jsme i
rosomáka, lišku obecnou, sysla dlouhoocasého, na drobných nožkách si vykračující kolihu i agresivní
chaluhy – a ti všichni před námi odhalovali něco ze svých skrytých životů. Jedné noci jsme s úžasem
pozorovali, jak se mladý grizzly opakovaně snaží probít přes ročního vlčka, který tam samojediný
hlídal před norou s vlčaty. Medvěd to nakonec vzdal a šel si po svém. Pozorovali jsme lovící sovice
sněžné i káni rousnou a také stáda karibu, která se jako závoj kouře valila údolím.
Toho večera, o kterém chci vyprávět, bylo na Ilingorackém útesu (69; 162) chladno a větrno. Jen
půlnoční slunce jako malý drak na severní obloze vysílalo trochu tepla, které hřálo na tvářích.
Vypravil jsem se do tundry do ptačího hnízdiště. Všichni ti ptáci si staví hnízda na zemi, a tak jsou
nesmírně zranitelní. Pozoroval jsem skřivana ouškatého, ne většího než pěst. Vrátil mi pohled
s železným odhodláním. Jak jsem se přibližoval, kulíkové hnědokřídlí vyskákali z hnízd a v hystericky
sehrané scénce dovedně předstírali zlomené křídlo, jen aby mě odlákali od spletených stébel trávy,
která skrývala jejich bledá, tmavě stříkaná vejce. Vajíčka zářila měkkým čistým světlem jako okno na
Vermeerově oleji. Obdivoval jsem tuto pronikavou a koncentrovanou krásu naservírovanou na
prázdný stůl okolní planiny. Šel jsem dál a narazil jsem na strnada severního, nehybně jako skála
sedícího na hnízdě, s třpytivýma očičkama. U hnízda sněžných sov jsem se zastavil. Jsou ještě
obdivuhodnější než kulíci. Znehybněl jsem. Divoká záře v jejich očích pomalu pohasla a jedna z nich
se pomalu vrátila a posadila na tři vejce, s výrazem nejvyšší ostražitosti. Druhá mě pozorovala a
jakmile jsem se pohnul, okamžitě se snažila podívat se mi zpříma do očí.
Na těchto večerních vycházkách jste mě často mohli vidět v mírném předklonu, s rukama v kapsách,
jak pohlížím na ptáky a znaky života v jejich hnízdech. Klaněl jsem se jim pro jejich plodnost, tak
nečekanou v těchto vzdálených končinách, děkoval jsem za poklidné arktické světlo, které sestupovalo
na kraj jako dech, jako dýchání.
Připomínám si divoké a zasvěcené životy ptáků toho večera, i na nevázanost, s jakou malé stádo
karibu v průběhu několika okamžiků překonalo řeku Kokolik při své cestě na severozápad. Vzpínali se
jako divoké kobyly a rozstřikovali proti večernímu slunci gejzíry vody, a na druhé straně se otřásali
jako obrovští psi, až kolem nich rozkvetl slídově zářivý mrak drobných kapiček.
Připomínám si ten tlak světla na svém obličeji, divoké pobíhání telátek karibu i intenzivní teplo
vyzařující z vajec uložených pod těmi ke všemu odhodlanými rodiči. Až do té doby jsem si nikdy
neuvědomil, jak laskavé může být sluneční světlo – možná to bylo proto, že půlnoční slunce bylo zcela
7
mimo mou běžnou zkušenost. Jak osvobozující! Jak prodchnuté soucítěním s krajinou, která tak
výmluvně nesla vtisk celých staletí zimy.
Během těch letních dnů na Ilingorackém útesu nebylo jediné tmavé noci, nikdy se nesetmělo. Ptáci se
vylíhli, prospívali a pak odletěli na jih ve stopách karibu.
xxi
Druhá okolnost, proč píši tuto knihu, má prchavější kontury. Jednoho večera jsme projížděli kolem
hřbitova v Kalamazoo v Michiganu. Jeden z kamenů tam označuje místo posledního odpočinku
Edwarda Israela, stydlivého mladého muže, který v roce 1881 vyplul na Sever pod vedením poručíka
Adolphuse Greelyho. Greely a jeho muži postavili základnu na severní straně Ellesmerova ostrova,
700 km od pólu, a po celé léto 1882 prováděli průzkum okolí. Výprava, která je tam zase měla
vyzvednout, se toho roku nedostavila a nepřišla ani v roce následujícím. V zoufalství se Greelyho
skupina 25 mužů rozhodla postupovat na jih, v naději, že cestou potká záchrannou expedici roku 1884.
Přezimovali na mysu Sabine na východním pobřeží ostrova (79. rovnoběžka); během zimy jich 16
našlo smrt z hladu a kurdějí (s. skorbut), jeden spáchal sebevraždu a dalšího zastřelili pro krádež
potravin. Israel, astronom expedice, zemřel 27. května 1884; tři týdny poté byl zbytek expedice
zachráněn. Ti, co přežili, na něho vzpomínali jako na nejsympatičtějšího muže ze všech.
Pamatuji si, jak jsem se ohlížel zadním oknem auta a v ubývajícím světle hleděl na Israelův hrob. Co
si myslel, že tam nahoře nalezne? Jak si to místo představoval, když onoho červnového rána 1881
opouštěla jeho loď Proteus své kotviště v St. John na Newfoundlandu?
Odpověď už nedostaneme. Snad byl puzen obrazností vlastních představ, tak jako John Davis a
William Baffin před ním a Robert Peary a Vilhjalmur Stefansson po něm. Možná chtěl zanechat stopu
jako vědec, zakousnout se do arktické krajiny a pak se vrátit domů, aby se podobně jako Darwin
věnoval usedlému a přemýšlivému životu kdesi na farmě v Michiganu. Možná jen dychtil po
neobvyklých zážitcích. Můžeme si jen představovat, že si snad cosi přál, chtěl si splnit jakýsi osobní,
soukromý sen, a v jeho jménu dal všanc i vlastní život.
Byl pohřben v atmosféře obecného pohnutí a vlastenecké rétoriky. Na náhrobku stojí:
V ŽIVOTĚ DÍTKEM BOŽÍM
VE SMRTI HRDINOU
** Mapka, která je tam bůhví proč. Místo toho dát jinou s trasou Israelovy cesty nebo nic
Dva zážitky, které jsem zde popsal, mi často přicházely na mysl během těch čtyř či pěti let mého
putování Arktidou. První, bezčasý a plný světla mi připomínal božskou nevinnost a vrozenou krásu
nenarušených vztahů. Druhý, příběh nenaplněného snu, připomínal zase dlouhý lidský zápas, duševní i
fyzický, o to naučit se žít na Dálném severu. Na svých cestách jsem došel k přesvědčení, že lidské
touhy a aspirace byly součástí krajiny stejně jako vítr, samotářská zvířata a jasné plochy skal a tundry.
A poznal jsem, že krajina je zde nezávisle na tom všem.
Krajina vás vyvede z míry tím, že má vždy navrch nad vším, co si o ní můžete myslet. Ve svém
výrazivu je tak křehoučká jako myšlenka, a přece větší než co dokážeme obsáhnout. A přesto ji
8
můžeme poznat. Zvídavá mysl si rozloží krajinu na prvočinitele, aby pak jednotlivé díly znovu
poskládala do skládačky – klimbavý kvítek, barvu noční oblohy, mručení zvířete – a z toho všeho se
pokouší vžít do její „geografie“. Současně se snaží najít si v krajině své místo, aby tak rozehnala pocit
odcizení.
Nejvíc jsem se zajímal o tu část Arktidy, která se rozprostírá mezi Beringovým průlivem na západě a
Davisovým průlivem (mezi Grónskem a Baffinovým ostrovem) na západě. Najdeme tam obrovské a
monotónní pláně sněhu a ledu, které se na léto promění v mělké vodní plochy, je to oceán tundry i
zrzav0 ostrůvky hledící k obloze. Ale najdou se tam i překvapivé a fascinující věci – například
Wilberforcův vodopád na Hoodově řece (67; 109) prudce padá do 50metrového divokého kaňonu
uprostřed kanadské tundry a jeho řev je slyšet na míle daleko. Humboldtův ledovec (SZ cíp Grónska),
vysoko čnící, 80 km dlouhý okraj grónské ledovcové pokrývky, s gargantuovskou a hrozivou silou telí
ledové hory do Kaneovy zátoky. Rozdrásaná krajina centrálního a východního Melvillova ostrova má
erodovanou barvu pouštního okru, tlumené žluti a červeni – jako někde v kaňonech a vyschlých
strouhách jižního Utahu. A jsou zde místa ještě exotičtější, jako například řeka Ruggles, která v zimě
vytéká z jezera Hazen na severovýchodě Ellesmerova ostrova, teče 600 metrů temnotami jako Styx,
lemovaná oblaky páry, aby nakonec zmizela pod svým vlastním ledem. Na Severozápadním teritoriu,
mezi Bathurstovým mysem (70; 128) a řekou Horton, zase už po staletí hoří v podzemí vrstvy
bitumenu a okolní pobřežní pahorky vypadají jako obrovské kouřící výsypky průmyslové hlušiny.
Jižně od středního toku řeky Kobuk (západní Aljaška) se na rozloze stovek čtverečních kilometrů tyčí
třicetimetrové písečné duny. A na východě Grónska se nachází arktická oáza Země královny Luisy
(77; 247), údolí divokých trav a letního kvítí obklopené stěnami grónského ledovce.
Arktida má klasické rysy pouštní krajiny, je prázdná, klidná, rozlehlá a tichá. Na Ostrovech královny
Alžběty přecházejí suché tundrové planiny s močály v prohlubních, typické pro jih, do plání
zvětralých skal a štěrku na severu – tam je dojem pouště ještě realističtější. Na Baffinově a
Ellesmerově ostrovu, a také na severu Aljašky, se tyčí horstva s ostrými vrcholky, které si uchovávají
svou nepřístupnost, i když jste docela blízko, a to ještě zvýrazňuje pronikavě asketický ráz kraje.
Zdánlivou monotónnost krajiny však oživují proměny počasí a také zvířata – především ptáci a karibu.
A protože přehlédneme najednou velkou rozlohu a protože sluneční světlo procházející bezprašným
vzduchem činí kontury neobyčejně ostrými, vystupujícími zřetelně před vašima očima; jejich
přítomnost je přímo hmatatelná.
S arktickou tundrou je to podobné jako s jinými krajinami, které nám na první pohled připadají pusté:
budete-li hledat důvěrný vztah, náhle se rozevře jako květní poupě. Najednou spatříte v té monotónní
hnědi tundrových drnů záblesky zářivé červeni, oranže a zeleni. Pavouk slíďák se vrhá na lesklého
brouka. Cár pižmoní vlny je zapleten do levandulově zeleného květenství lomikamene. Když dánský
přírodovědec Alwin Pederson poprvé přistál na severovýchodě Grónska, zapsal si: „Musím si přiznat
zvláštní pocity, když hledím na tu Bohem zapomenutou kamennou poušť.“ Než však opět odplul, psal
o pižmoních pasoucích se v Jamesonově zemi (71; 23) na šťavnaté trávě tak vysoké, že jim nebyly
9
vidět hlavy. Psal také o nunatacích, kamenných špičkách, které, strmíce nad ním, prorážejí
pleistocénní ticho grónského ledovce. Jako jeho, i můj pohled se často náhle a nečekaně zarazil o
gracilní žebro arktického zajíce či hedvábný zámotek jakési housenky.
Bohatství života v tundře rozežene všechny dojmy prázdnoty a podobnost scenérie s divadelní scénou
napovídá, jak bude příběh pokračovat. Za letní procházky je větrem pročištěný vzduch jasný až do
nejzazší dálky. Život se vám připomíná jen tu a tam, ale zato intenzivně: stopy zvířat, zbytky bělokura
v sovím vývržku, trs plazivé vrby s listím téměř zcela ohlodaným od zajíců. Smíte si dovolit doprovod
ptáků, kteří vás věrně následují. (Vědí dobře, že jste druh zvířete, a proto dříve nebo později utrousíte
něco k snědku.) Pisíci poletují před vámi a pokřikují tuituek, což je také jejich jméno u Eskymáků.
Lomíte se strmým vápencovým suťovištěm mrazem rozpukaných šutrů a naděláte randál, jakoby se
tříštilo sklo – a v dálce už se zvedá medvěd, aby se podíval, co to tam vyvádíte: jeho miskovité přední
pracky se ani nehnou a celý postoj je natolik lidský, že vás to poněkud znervózní.
V potočních náplavech, zejména v západní části, můžete narazit na mamutí kel. A na východě zase
najdete neporušený kruh z kamenů, kterými si nějaký lovec před 1 500 lety zatížil okraje svého
koženého stanu. Tyto staré dorsetské tábory1 ležící podél pobřeží, na trasách používaných obyvateli
Arktidy po čtyři tisíciletí, dojímají svou připomínkou bezčasového odhodlání lidí. Výjimečně poutník
narazí také na úctyhodnější kamenné základy velkého domu, opuštěného lidem thulské kultury někdy
ve 12. století. (Na takových místech může někdy chladný a suchý arktický vzduch zachovat dokonce
zbytky – ještě stále charakteristicky zapáchající – tuleně kroužkového, kterého ulovili a snědli před
nějakými 800 lety.) Častěji však narazíte na zbytky táborů ze století dvacátého, s artefakty mnohem
méně povznášejícími než úlomek opracované kosti karibu, vyřezávaný kus dřeva, nebo kousek kůže se
stopami šití na tábořištích dorsetských či thulských. Ale tyto artefakty se budou rozpadat právě tak
pomalu: velmi dlouho se tu budou povalovat červené plechovky od řezaného tabáku značky Prince
Albert, konzervy od sušeného mléka Pet či javorového sirupu Long Cabin. V nejnovějších tábořištích
je to jako bobky poseto použitými bateriemi a nejrůznějším střelivem do pušek i brokovnic.
Pozvednete zrak od těchto zbytků, ať už pocházejí z kteréhokoli století, a pohlédnete do dálky. Krajina
kam až dohlédnete zní harmonickou autoritou a výdrží, kterou jí propůjčily její dějiny – jichž jsou tato
tábořiště nedílnou součástí. Jen ty nejnovější stopy jsou neurčitě znepokojující. Nějak je nelze zřetelně
odvodit od okolní krajiny. Jen falešně předstírají, že také patří do této přírody.
Nemůžete cestovat Arktidou a nezarazit se probíhajícími změnami. Co vidíte na moderních tábořištích
podél pobřeží, je svědectvím toho, jak náhle vtrhly mezi místní obyvatele cizí technologie s novými
nástroji i způsoby života. Zpočátku se docela dobře dokázali přizpůsobovat, ale rychlost změn se
neustále zvyšuje. Nutnost neustálého přizpůsobování už vede ke zmatkům. A nové nástroje nesou
s sebou ještě složitější soustavu nových názorů. Domorodé kultury – od ostrova Sv. Vavřince
v Beringově moři až po Grónsko – se nacházejí ve stavu rychlé ekonomické přestavby a vnitřního
1
Pozn. překl.: tábory lidu dorsetské kultury – bude o nich ještě řeč.
10
sociálního přerodu. V nedávném vědeckém pojednání o situaci na ostrově Nunivak (60; 166) se
například píše, že přechod stravovacích návyků – od úlovků k potravinám nakupovaným v krámě – je
tak rychlý, že jej nelze vlastně ani postihnout. A nese s sebou nejrůznější komplikace vyživovací i
sociální. „Než se tento článek objeví v tisku,“ píše autor, „bude mít už jen historickou hodnotu.“
Změny, které přináší průmysl, neušetřily ani Aljašku – poté, co na severním pobřeží v Proudhoe Bay
(70; 148) byla v roce 1968 objevena ropa: protíná ji 1 300 km dlouhý transaljašský ropovod, nedávno
ještě prodloužený ke Kuparuku. A další stavby:

objevily se ropné základny v Kanadě na Melvillově ostrově a poloostrově Tuktoyaktuk (70;
132);

otevřeny velké zinkové doly na severu Baffinova ostrova a na Malém Cornwallisově;

postavily se stovky mil nových silnic;

zintenzívnila se doprava – lodní, letecká, i kamionová.
Bouřlivé a zcela nepředvídatelné počasí, extrémně nízké teploty, dlouhá období temnoty, velká
vzdálenost od zásobních skladů, stabilizace staveb postavených na permafrostu (pod stavbou
permafrost taje a ta se všelijak naklání) – to vše způsobuje, že tyto podniky jsou astronomicky drahé.
V Kanadě by nebyly možné, nebýt štědrého financování federální vládou.
Když se na těch pár teček, tolik vzdálených od sebe, podíváte na mapě, tyto radikální změny
posledních let vám ani tak strašné nepřipadnou. Spustily však řetězovou reakci, která má vážný
ekonomický, psychologický i sociální dopad na usedlosti a vesnice celého Severu. A úspěch oněch
podniků, i když často jen nepatrný, povzbuzuje k dalším rozvojovým projektům (viz i poznámku na
konci této předmluvy). Znepokojení vyvolává také soustřeďování moci v rukou lidí, kteří sice vládnou
velkým ekonomickým potenciálem, ale pramalým citem pro geografické zvláštnosti této oblasti.
Příznačné je vyprávění jednoho muže z vesnice Toktoyaktuk, ležící u ústí řeky Mackenzie.
V padesátých letech putoval pravidelně podél pobřeží se svým psím spřežením. Jednoho dne se mu v
cestě objevila stanice časného radarového varování, i zašel se tam podívat. Vojáci ho přivítali ne jako
místního obyvatele, ale spíš jako postavu z arktických pověstí. Nadšeně krmili jeho psy hromadou
syrových bifteků. Pokaždé, když se tam objevil, poplácávali ho po zádech a cpali do psů stejky. Jejich
velkorysost se zdála zvláštní a jeho vztah k nim byl tak neskutečný, že tam raději přestal chodit. Ještě
po celé měsíce však pokaždé, když projížděl kolem toho místa, měl ohromnou práci udržet psy pod
kontrolou.
Když projíždíte vesnicemi, ale i pustou krajinou, nemůžete si nepovšimnout známek rozvratu ani se
ubránit pohnutí. Plodí to sklíčenost, protože převážně je zaviněn nedbalým zacházením s krajinou a
zneužíváním jejích obyvatel, sklíčenost hraničící s beznadějí. Jistěže jsem přemítal o těchto věcech
jako každý, kdo tudy projíždí, ale krajina, její čistota s jakou se dává smyslům, mnohem častěji
odvedla mé myšlenky od těchto problémů současnosti. Co mě přinutilo sklonit se nad skřivanem? Jak
si lidé představují krajinu, do které zavítali? A jak ta krajina formuje představivost těch, kdo v ní
11
bydlí? Jak formuje touha po porozumění samotnou znalost? Podobné otázky se mi tenkrát zdály být
ušlechtilejší, podstatnější pro pochopení, než nějaké starosti běžného dne.
Při svém hledání odpovědí jsem cestoval s nejrůznějšími lidmi. Byl jsem s Eskymáky na lovu narvalů
u severního pobřeží Baffinova ostrova i na lovu mrožů v Beringově moři. S mořskými ekology jsem
procestoval stovky mil jako jejich společník při zkoumání pobřeží a příbřežních moří. S malířikrajináři jsem obešel Kanadské souostroví. Byl jsem na vrtné plošině s dělníky, kteří dobývají ropu při
teplotách minus 30 stupňů. Pobyl jsem i s kosmopolitní posádkou nákladní lodi, která se courala podél
západního pobřeží Grónska a v Severozápadním průplavu. Každá z těchto skupin měla ke krajině
odlišný přístup.
Prázdnota tundry, která se jako mihotavý přízrak vynořovala z oceánu.
Modročerné kopule zimní oblohy, mrazivá nádhera plná blikajících hvězd.
Stádo pižmoňů, kteří se na vrcholu pahorku rozestavují do obranného postavení, a jejich dlouhé
chlupy vějí kolem nich jako jediný velký příval tmavé vody.
Žíla olovnato-zinkové rudy, která se leskne drobnými zrcátky v mokré druhohorní sluji pod povrchem
Malého Cornwallisova ostrova.
Naříkání a kvílení pokrývky oceánského ledu, když se v krystalově čistém zimním vzduchu prohýbá a
láme.
To všechno, co krajina jest a co vyvolává, její skutečný význam i metaforické ozvuky, nachází různé
pochopení u všech těch různorodých lidí.
Tyto rozmanité přístupy věší nad osudem každého člověka velký otazník, ale tady se také rodí sny a
nadějné představy.
Sny jednotlivých lidí… Může jít o veskrze soukromá přání typu: kéž by radostné odhodlání arktických
ptáků probudilo v duši přítele opět chuť žít. Nebo ušlechtilé přání, aby drobné vědecké zjištění
vyvzdorované na krajině bylo užitečné pro lidi. V těchto soukromých snech se skrývá naděje, že
nežijeme své životy zbytečně.
Mnohem větší sny si lidské skupiny nesou s sebou po celá tisíciletí. Je to vyprávění o odhodlání a
naději, které je odpovědí na otázku, jak se máme chovat, aby se moudrost našich předků přenesla i na
další pokolení. To je příběh věčného rozhovoru – nejen mezi lidmi samotnými o tom, co bychom sami
chtěli, ale také rozhovoru mezi člověkem a krajinou – rozjímání a úžas, který v nás vyvolá bouře na
prérii, rozeklané kontury mladého horstva nebo náhlý vzlet hejna kachen z osamělého jezera. Už po 40
tisíc let si navzájem vykládáme příběh o svém místě na Zemi. V jádře tohoto vypravování je, myslím,
jednoduchá a trvalá útěcha, že je možné žít s krajinou v moudré shodě, a žít dobře. Budeme-li se k ní
chovat s úctou, snad shodíme nabubřelou neznalost, která nás tíží.
Když při cestě na Sever opouštíme poslední hradbu stromů, necháváme za sebou i sýce rousného,
který svou zmrzlou kořist rozmrazuje na vlastní hrudi. Před námi leží otevřená a divoká krajina, jejíž
mapy se hemží tečkami s bizarními jmény: ledovec Bratra Jana, mys Bílý kapesníček, zátoka Lodní
posádky, Medvídkův ostrov, Zebrové útesy, fjord Obratnosti, kaňon Sv. Patricka, zátoka Hladu.
12
Eskymáci stále ještě loví tuleně v širokých zátokách kolem ostrovů Synů duchovenstva či ostrovů
Královské astronomické společnosti.
Toto je země, kde z letadla zahlédnete plující ledové hory zvíci velkoměsta a kde lední medvědi
přilétají z hvězd. Je to oblast, která je podobně jako poušť opředena metaforami a předtuchami. Tím,
že se pokloníte skřivanímu hnízdu, můžete opět zasvětit život svému snu.
Poznámka
Výčet nejvíc znepokojujících problémů a trendů, které ohrožují Arktidu:
 Sebedůvěra, s jakou se kanadská ropná společnost Panarctic Oils staví k obviněním, že
vypouští průmyslový odpad do oceánu.2
 Rozhodnutí quebecké vlády, že eskymácké vesnice, které jí odmítly postoupit své území za
účelem těžby ropy, přestávají existovat jako politické jednotky.
 Prosazování špatně promyšlených megaprojektů, jako například přehrazení Beringova průlivu
za účelem zmírnění drsného podnebí v USA, nebo použití nukleární trhaviny k prohloubení
přístavu u Thompsonova mysu na Aljašce (68; 166).
 Špatně naplánovaný výzkum života, prováděný pod tlakem nebezpečí z prodlení, který vedl ke
smrti či zraněním zvířat.
 Destrukce metodou nepatrných krůčků, jako v případě rozrušování migračních tras velryby
grónské na západě.
 Rozsáhlé vandalské ničení archeologických nalezišť lidmi z geologického průzkumu,
vládními úředníky, vědci a bohatými soukromníky.
 Nejasné zákonodárství týkající se odpovědnosti za znečištění v mezinárodních vodách.
 Neochota kanadské vlády chránit křehký habitat dalekého Severu tak, že by tam zastavila
průzkum nerostných surovin.
 Přechod od čistě vědeckých výzkumných projektů k projektům spojeným s průmyslovým
rozvojem.
 Mrak atmosférického znečištění přicházející ze severního a středního Ruska.
Literatura k těmto problémům: Berger, T.: Northern frontier, Northern homeland (1977); Dacks, G.: A
choice of futures (1981); Freeman, M.: Proceedings of the 1st international symposium on renewable
resources and the economy of the North (1981); Livingston, J.: Arctic oil (1981); Nettleship, D.N., &
Smith, P. (eds.): Ecological sites in Northern Canada; Richardson, B.: Strangers devour the land
(1976).
2
Pozn. překl.: Výtka se týkala znečišťování na severu, ale nakonec největší katastrofa se odehrála u jižního
pobřeží nedaleko terminálu transaljašského ropovodu. Jen tři roky po vydání této knihy, 23. března 1989 tam
ztroskotal tanker Exxon Valdez a uniklá ropa způsobila rozsáhlé znečištění mořských a pobřežních ekosystémů,
ze kterého se vzpamatovávají dodnes. Podrobnosti na http://www.evostc.state.ak.us/.
13
Prolog: Pondova zátoka na Baffinově ostrově
Jednoho teplého letního dne roku 1823 vplachtila 360tunová velrybářská loď Cumbrian do Pondovy
zátoky (73; 72) na severu Baffinova ostrova. Vracela se z krátké plavby na sever do Lancasterova
průlivu. Čekali, že tam naleznou slibné „nové vody“, ale za dva týdny křižování nenatrefili ani na
jedinou velrybu. Co bylo z pohledu kapitána ještě horší, asi 40 jiných lodí, které se místo toho
rozhodly jen poflakovat v ústí Pondovy zátoky, mělo neuvěřitelné štěstí „Několik lodí,“ lamentuje
kapitán Johnson v lodním deníku, „ulovilo přes 12 velryb, jedna nebo dvě jich má 15 a jedna je už
plná…“
Ani Cumbrian však nemusel dlouho čekat. Nově objevené vody v západní části Baffinova moře (West
Water, 74; 76) se hemžily oblíbenou kořistí velrybářů – velrybou grónskou. Hned dalšího dne, 28.
července, ulovili tři. V následujících dnech jich dostali dalších 12, a do konce sezóny jich měli 23. Už
20. srpna zamířili dál od pobřeží do oblasti bez plovoucího ledu a pak už jen obepluli Mys Farewell3 a
hnali se do Anglie. Velrybí tuk, který vezli, poskytne 236 tun oleje používaného do pouličních lamp a
při zpracování syrové ovčí vlny v textilkách. Vezli také 4,5 tuny kostic, ze kterých budou šprycle
deštníků, okenní žaluzie, přenosné ovčí ohrady, okenní síťky a nábytkové pérování.
Cumbrian připlul do přístavu Hull 26. září, bouřlivě vítán z břehu. Kluci vlítli do lanoví ve snaze
získat tradiční girlandy sluncem vybílených stuh, které visely v půlce hlavního stěžně. Majitelé lodi si
mnuli radostí ruce. V předchozím roce byl úlovek jen poloviční, protože toho roku se žádné z lodí
nepodařilo překonat ledovou bariéru v Davisově průlivu. A ještě o rok dřív, v roce 1821 se Cumbrian
navracel s chmurnou zprávou, že tři lodi z Hullu a alespoň čtyři z jiných britských přístavů byly
rozdrceny ledem.
Sezóna 1823 dala zapomenout na minulé trable. West Water u ústí Pondovy zátoky se zdálo být velmi
slibným místem. A Cumbrian přivezl také mroží kůže a slonovinu, které získal výměnným obchodem
s Eskymáky z Grónska a ze severního pobřeží Baffinova ostrova. Také získali pár narvalích klů.
Jestliže se udrží ceny oleje a kostic, jestliže budou dva dobré bezledové roky za sebou, jestliže Londýn
nezruší subvencované ceny pro tento druh průmyslu nebo nezruší ochranná cla…
Nic z toho v té chvíli příliš netrápilo muže z posádky. Tam ve West Water pracovali od „vidím do
vidím“ – neměli žádnou noc – připraveni spouštět čluny, kdykoliv se objeví „ryba“. Spali nataženi na
palubě a stravovali se nepravidelně. Dny mezi krami byly opojné, počasí nádherné. Vzdálené kontury
Bylotova a Baffinova ostrova se jevily jako vyryté dotvrda kaleným světlem, ve vzduchu čirém jako
křišťál. Tyto nadpozemské výhledy je naplňovaly směsí úžasu a radosti. Neutuchající světlo jim bylo
vzpruhou a dávalo jim pocit satisfakce a důležitosti – což jistě souviselo i s jejich náročnou prací.
Léto roku 1823 bylo vrcholem šťastných let britského arktického velrybářství, let následujících po
napoleonských válkách. Objev loviště West Water přišel do období ožívajícího trhu s velrybími
3
Pozn. překl.: Na dnešních mapách označený jako Kap Farvel neboli Umanarssuaq. To je jen ilustrace, jak těžko
se hledá na dnešních politicky korektních mapách.
14
výrobky a obchodníci z přístavů Hull, Peterhead, Dundee, Aberdeen a Whitby zaznamenali v letech
1818-1824 tučné zisky. Rok 1825 už předznamenal úpadek: technologický pokrok i britská
ekonomická politika způsobily oslabení domácích i zahraničních trhů s olejem a kosticemi, a časté a
velmi citelné ztráty nepojištěných lodí vyčerpaly zdroje investičního kapitálu. Problémem začínal být i
nadměrný lov – vždyť jen v jediném roce 1823 bylo zabito 2 000 velryb.
Předmětem veškerého tohoto zájmu byla bytost, kterou Britové komerčně lovili po 212 let: nejprve
v zátokách špicberských a v rozvolněných ledových polích Grónského moře, později v jižních částech
Davisovy úžiny, a nakonec v severních a západních vodách Baffinova moře.4 Z jejího patra vybíhaly
dlouhé, někdy až pětimetrové lišty černomodrých kostic, určených k cezení planktonu, a vytvářely
závěs ve tvaru U. Zavalité tělo, s obrovskou hlavou tvořící třetinu jeho délky, bylo obaleno vrstvou
tuku tlustou až půl metru – v poměru k tělu víc tuku než u kterékoli jiné velryby. Tuk z dobře rostlého
zvířete mohl vydat až 25 tun oleje a okolo 300 kostic vážilo celou tunu. Poté, co z velryby obrali
kostice, odřízli ploutve (dělal se z nich klih) a seřízli tuk, odhodili 15metrový trup do moře, kde se na
něj sesypal mrak všudypřítomných mořských ptáků.
Protože byla špatným plavcem, protože se po zabití mrtvola udržela na hladině, protože poskytovala
neobvyklý výtěžek kostic a tuku, byla to ta pravá velryba, po které všichni pásli. Velryba grónská,
polární velryba, ta velryba. V západní Arktidě dostala později jméno bowhead („křivohlavec“) podle
obrysu čelisti.
Kůže tohoto zvířete je jemně zbrázděná – na omak připomíná hrubší rašpli – a má barvu černého
sametu zjemněného šedí. Pod bradou a na břiše přechází do bílé. Tmavohnědé oči velké jako kravské
se skoro ztrácejí na obrovité hlavě. Dýchací otvor ostře vystupuje jako malý vulkán, což velrybě
dovoluje nadechnout se i v úzkých štěrbinách mezi krami. Kůže je tak citlivá na dotek, že když na
spící velrybu dosedne pták, ta doslova vyskočí. Hroznou bolest způsobenou harpunou si nikdo z nás
neumí představit. (V roce 1856 zaznamenal jeden harpunář lodi Truelove, že zasažená velryba se
ponořila tak zběsile, že odmotala kilometr provazu za 3,5 minuty, aby nakonec narazila na dno,
zabořila se 3 metry do černého bahna a zlomila si vaz.)
Má ohromnou sílu. Jedna velryba harpunovaná v Grónském moři odmotala, než ji zdolali, skoro 10
km lana (vážilo 3 tuny), přetrhla 2 další lana silná 6 cm (a dlouhá 1500 a 3000 m) a málem potopila do
všech těch lan zamotaný osmimetrový člun. Dne 27. května 1817 jiná grónská velryba ještě 30 hodin
poté, co byla harpunována, táhla za sebou plně vystrojenou loď rychlostí 2 uzlů, a to ještě při „středně
čerstvém větru“.
Pronásledování tohoto zvířete neznalo žádných mezí. Cumbrian za oné plavby v r. 1823, měsíc
předtím, než vplul do Lancasterova průlivu, ulovil v Davisově průlivu obrovskou grónskou velrybu,
samici dlouhou 17 metrů. Když ji objevili, spala mezi drobnými krami. Jakmile se loď přiblížila,
velryba se probudila, pomalu loď obeplula, potom se jemně opřela o příď a začala ji tlačit. Loď takto
4
Pozn. překl.: Na jiných mapách jen Baffin bugt, resp. Baffin bay, tj. zátoka či záliv.
15
couvala asi 2 minuty, než se užaslá posádka vzpamatovala a velrybu harpunovala. Celá tato
mimořádná příhoda mužstvo dost znepokojila – námořníci neměli podobná tajuplná znamení rádi.
Právě v těch místech Davisova průlivu, u severozápadního pobřeží Grónska, bylo totiž občas slyšet
v klidném počasí, jaké právě panovalo, divné hvízdání – začínalo vysokým tónem a končilo
hlubokým. Takto se ohlašovaly vichřice přicházející od nejvíc obávaného severozápadu. Čím silnější
zvuk byl, tím prudší byl vichr. Toho léta při prodírání se ledovými náplavami neslyšeli námořníci
onen zvuk ani jednou – ale velrybu, která je tlačila zpět, jakoby jim chtěla naznačit, aby se vrátili, rádi
neměli.
Mnozí se necítili na těchto loveckých výpravách ve své kůži – to hlavně kvůli nepředvídatelnému
výskytu plovoucího ledu. Ale ve svých denících zaznamenali i něco jiného – že tyto končiny oplývají
nádherou pronikavější a vznešenější, než kdy viděli. Před jejich očima padaly do zelené vody ledové
hory z ledovců tak vysokých, že připomínaly křídové doverské útesy. Větry strhávaly vodu z jezírek
na povrchu ledovců a ta se snášela dolů v podobě duhového oparu. Skupiny bílých běluh klouzaly jako
duchové pod kýlem lodi. Řvaní tisíce papuchalků v lanoví způsobilo pravou kakofonii zvuků. Mroži
se svítícími kly a světlými fousy pomalu proplouvali tichou zátočinou a jejich těla kovově svítila ve
večerním slunci. Muži psali svým zemitým a jednoduchým stylem o tom, jak byli okouzleni „půvabem
a velikostí“.
Celá scenérie činila všechno to zabíjení jaksi nepatřičným. Zabíjení však patřilo do jiné kategorie – šlo
o práci a zabezpečování rodiny, a proto slitování a soucit šly rychle stranou. „Kvůli nějakým pocitům
soucitu,“ zapsal si jeden kapitán, „neobětujeme dobrodružství, hodnotu kořisti a radost z úlovku.“
27. července – to ještě stále lamentovali nad časem ztraceným plavbou na sever – se Cumbrian plavil
na jih podél pobřežního ledu lemujícího Bylotův ostrov a neustále se mu dostávalo svědectví o
úspěšnosti ostatních lodí. V deníku čteme: „Na některých místech podél okrajů ledu se pohupovaly
celé stovky obraných trupů. Vzduch byl na míle kolem zkažen zápachem, který se zvedal ze záplavy
hnijícího masa. K večeru bylo mrtvých těl ještě víc a výpary útočící na naše chřípí byly téměř
nesnesitelné.“
A nad tím vším plachtili a pokřikovali buřňáci velcí a rackové šedí. Opravdu bohatý masakr.
Toho léta měli na jižním konci ostrova Bylot svůj letní lovecký tábor místní Eskymáci Tununirmiut
(lovili tam narvaly). S britskými velrybáři, které nazývali upirnaagiit, muži léta, běžně obchodovali.
Směňovali kožešiny ledních medvědů, mroží kůže a kly a rukavice z tulení kůže za cínové nádobí,
jehly, ocelové nože a jiné užitečné či ozdobné předměty. V pozdějších letech, kdy se už lov velryb
nevyplácel, držel majitele lodí nad vodou už jen tento obchod. Kapitáni se proto všude sháněli po
kožešinách, kůžích, slonovině a různých zvířatech určených pro zoo. Teď se však píše rok 1823:
období vykořisťování Eskymáků a sociálních změn v jejich komunitách mělo teprve nastat. V době
návštěvy Cumbrianu byli Tununirmiut ještě domorodými lovci a jejich zvyky nebyly dostupností
nových druhů zboží ještě nijak pozměněny. Jako nomádi cestovali po mořském ledu a řídili se cestami
zvířat, která sledovali jako zdroj jídla, oblečení, nástrojů i nádobí.
16
Kdybychom měli zobecnit tuto ranou fázi obchodních vztahů, dá se říct, že Eskymáci se snažili
přizpůsobit se – opatrně a v jistých mezích – této neznámé kultuře, která snadno a v krátkém čase
dokázala ulovit neuvěřitelné množství velryb, a také přinášela spousty nadmíru užitečných věcí, jako
například tkaniny nebo pily. Evropané, kteří si většinou hleděli svých cílů, měli rádi primitivní a
exotické stránky těchto setkání. Dychtili po suvenýrech i po sexuálních kontaktech se ženami, a
doufali v dobré obchody. Mladé ženy se za oněch zdraví prospěšných odpolední navracely z lodi a
vykládaly, že bílí muži hřadují na poschoďových palandách jako nějací appaliarsuit – alkouni na
skalním útesu. Manžel si ptačím křídlem otřel z prstů tulení tuk a chtěl vědět, jestli žena náhodou
nepřinesla štipku tabáku. Eskymáci kladli velký důraz na základní příkaz – vlastní přežití. Z Evropanů
nebyli ani zdaleka tolik vyvedeni z míry, jak si to oni mysleli.
Nadřazenost, kterou velrybáři pociťovali při styku s Eskymáky, byla falešná a domýšlivá. Evropané
nedokázali ocenit eskymácký přístup ke světu. Jakkoli uznávali, že Eskymáci jsou chytří se svými
kostěnými nástroji a vodotěsným oblečením, mysleli si, že ve srovnání s jejich vlastním vybavením
jsou tyto dovednosti zastaralé či jednoduše přežilé. Jeden z důstojníků to shrnul tak, že Eskymáci jsou
„pokleslí co do postavy, inteligence i vášní“. Byli to lidé, ze kterých mohli mít jistý i když
zanedbatelný prospěch, ke kterým se chovali jako k dětem a nebrali je vážně. Říkali jim „yaks“.
Eskymáci byli překvapeni tím, že námořníci se pokoušeli žít bez dovednosti a doprovodu žen.
Uznávali, že bezesporu mají „hodnotné a vhodné věci a nářadí“, ale smáli se jim za to, že nejsou
schopni se adekvátně oblékat, živit a pečovat o sebe. Pohlíželi na velrybáře se směsí ilira a kappia,
stejnými pocity, s jakými hledí i na současného návštěvníka moderní vesnice Pond Inlet. Ilira je strach
doprovázený obdivem, kappia strach z nepředvídatelného a zlého. Když sledujete ledního medvěda, to
je ilira. Když musíte překonat moře pokryté tenkým ledem – kappia.
V roce 1832, jen několik let po navázání obchodních styků v této oblasti, začali velrybáři nacházet
prázdné opuštěné vesnice. Veškeré obyvatelstvo tam během zimy vymřelo na záškrt anebo plané
neštovice (s. ovčie kiahne), zavlečené Evropany. Začali si uvědomovat, že i zdánlivě bezčasová
Arktida se může měnit. Rozsáhlé a speciální dovednosti Eskymáků, nashromážděné stovkami let
trpělivého zpovídání krajiny, se začaly pomalu vytrácet…
Přes moře na severovýchod od Pondovy zátoky, na grónském pobřeží západně od mysu York (74; 67)
se objevoval zajímavý úkaz, který velrybáři nazvali Karmínovými útesy. Sníh zde nabýval rudých
odstínů, což se vysvětlovalo různě: růstem nějakých plísní nebo rudě zbarveným trusem alkounů,
živících se garnáty.5 Východně od těchto rudých útesů na neznámém místě, kterému Eskymáci říkali
Savissivik (dnes je tam osada stejného jména), leželo naleziště meteoritického železa. (Eskymáci
štípali kousky železoniklové slitiny a zhotovovali z nich hroty harpun a čepele nožů, a také s nimi
obchodovali. Savik v jazyce znamená železo i nůž.) Britové o tom místě slyšeli v roce 1818, ale ještě
v roce 1823 dokonce ani důstojníci dost dobře nevěděli, kde by měli ono místo hledat. Vždyť ještě
5
Dnes víme, že zbarvení pochází od pigmentů jistých sladkovodních řas, které rostou na sněhu.
17
netušili ani to, zda Grónsko je či není ostrovem. V té době se ještě nikdo nedostal k pólu blíž než na
800 km.6 Věřili Henrymu Hudsonovi, který v oněch končinách pobýval v roce 1607; myslel si, že na
pólu ční ohromná čedičová hora obklopená klidným a teplým mořem. Nevěděli, že i grónská velryba
„zpívá“ podobně jako keporkaci, kterým naslouchali v severním Atlantiku cestou na arktická loviště.
Nic nevěděli o grónském žralokovi (Somniosis microcephalus), na kterém Dánové později postaví
první komerční rybolov (kvůli tuku z jeho jater). Netušili nic o kulturách, které obývaly Arktidu před
Eskymáky, i když nevědomky směňovali také artefakty těchto kultur.
V roce 1823 byla Arktida vzdálenou bájnou zemí, obývanou zajímavými zvířaty a neznámými lidmi,
posledním neobjeveným složitým ekosystémem planety. Krajina tajemných událostí, odpouštějícího
požehnání světla, ale také temnoty ubíjející až k zešílení. Krajina tak studená, že mrzne kořalka, a
mráz láme všechno, čím pronikne – včetně skal. Nezmapované teritorium, na které si nikdo nevznášel
nárok a kde Evropané bídně hynuli už od doby starých Skandinávců: gangrény z omrzlin, otrava játry
ledního medvěda, rozpad tkání od kurdějí (s. skorbut), bídná smrt na ledu vedle vraku lodi
rozebraného na palivo až po čáru ponoru…
Sebedůvěra a nadšení velrybářů v Pondově zátoce tak byly mírněny povědomím, jaké hrůzy na ně
mohou číhat. Všichni si byli vědomi své obrovské neznalosti místa – nejen u mužů posádky, ale také u
lidí, kteří psali všechny ty učené poznámky o životě velryb nebo o barvě planktonu v mořských
proudech. Strachem ani neznalostí se však ovládnout nedali. V dané chvíli byly jejich lodě „bezpečné
jako záchranný člun a těsné jako láhev“. Za dva měsíce budou už pěkně doma u svých rodin, s roční
gáží v kapse, a možná si přivezou i nějaké ty kalhoty z ledního medvěda, aby se mohli vytahovat, a
třeba pazourkový nůž pro kluka. A k tomu plno historek pro sousedy, o zázračném zachránění před
utopením, o tom, jak za jedno ráno nasbíral na břehu 6 000 kajčích vajec, nebo o tom, jaké to je spát
s eskymáckou ženou.
Snadno si dovedeme představit jejich smysl pro divoká dobrodružství, třeba za slunného červencového
nedělního odpoledne, kdy se neloví, protože kapitán je správný křesťan a ctí neděli. Posádka lelkuje na
palubě a muži si na prosluněné palubě ukazují své suvenýry: například rozpaky budící pižmoní lebku
s masivními základy rohů a vystupujícími očnicemi, která „patří jakémusi polárnímu dobytku“
z oblasti daleko na západě a severu, jak vyrozuměli od jednoho Eskymáka. Anebo jeden článek
starého železného řetězu, který dokazuje, jak kdosi z nich tvrdí, že Vikingové pluli ze svých sídel na
jihu Grónska daleko na sever, a to už před staletími. Zde je zase malá slonovinová řezba lidského
obličeje, zkroušeného jakýmsi psychotickým smutkem, artefakt zaniklé dorsetské kultury. Myslím si,
že museli cítit pnutí mezi neznámou kvalitou těchto objektů a banalitou svého každodenního života –
prošlapanou palubou na které seděli, a složitou, i když dobře známou spletí plachet a ráhen nad
hlavou.
6
Pozn. překl.: Tj. zhruba na 83. stupeň šířky – jeden stupeň činí asi 110 km.
18
Možná, že někdo z nich zmíní, jak jednou viděl ledního medvěda daleko od pobřeží, jak plave
odměřenými tempy přes rozbouřené tmavé moře; a s tímto tématem se do debaty vmísí ještě další druh
napětí – napětí mezi krásou a krutostí. A pak se řeč možná stočí na Eskymáky, jak úžasní to musí být
lidé, když tady dovedou přežít, jak odhodlaní a přátelští; no jo, ale jak otravné jsou ty jejich primitivní
zvyky – představte si, viděl jsem matku, jak vytírala dítěti zadek vlastními vlasy; jo a já zase viděl
muže, jak zabíjí ptáka chyceného do oka tak, že mu propíchl srdce, aby nepoškodil peří.
Ve svých oddělených střídmě zařízených kajutách možná lodní důstojníci čtou spisek Williama
Scoresbyho Zpráva o arktických oblastech, nebo nedávno vydaný cestopis Williama Parryho, který
spolu s Johnem Rossem otevřel v r. 1818 cestu do těchto končin. Parryho sice obdivovali, jinak ale
měli dost nízké mínění o těchto britských výzkumných expedicích. Lodě, které se nechají zamrznout
do ledu a unášet s ním, plné nezkušeného mužstva, s důstojníky hledajícími „nehynoucí slávu“ – to
vše jim připadalo jako pompézní projev státní politiky, který nemá skoro žádný praktický význam.
Muži i důstojníci však asi nejvíc přemýšleli o nákladu tuku a kostic v podpalubí, neboť tam byla
uložená hmatatelná hodnota. Výtěžek z jediné velryby prodaný v hullských docích znamenal 1015násobek ročního výdělku při práci na břehu.
Mužům na palubě mžourajícím do sluníčka a vychutnávajícím si svůj volný den patrně nepřišlo na
mysl, jaký naprostý rozvrat zde svým počínáním způsobují jak Eskymákům, tak velrybám. Místo toho
měli pocit, že se na ně usmálo štěstí, a těšili se už domů.
*
Kanadský historik W. Gillies Ross opatrně odhaduje, že v Davisově průlivu mohlo být usmrceno až
38 000 velryb grónských, a to většinou loděmi britské flotily. Kvalifikovaný odhad velikosti jejich
dnešní populace je 200. Neexistují žádná podobná čísla o tom, kolik domorodých lidí v této oblasti
podlehlo záškrtu, neštovicím, tuberkulóze, dětské obrně a dalším nemocem. Historici se domnívají, že
90 procent není nikterak nadsazené číslo. Eskymácké populace se z toho nevzpamatovaly dodnes.7
To, co se událo v Pondově zátoce ve vrcholné fázi arktického velrybaření, ukazuje v malém, co
doprovázelo šíření západní kultury kdekoli v Arktidě. Hned vás jistě napadne velmi znepokojující
myšlenka, zda také současné aktivity – dobývání ropy, plynu a RUD – nejsou postiženy kletbou
krátkého života podobně jako velrybářský průmysl. A zda nejsou stejně naivní – vždyť přírodopis této
oblasti je i po 150 letech jen povrchní a neucelený. Dnes však není ohroženým prvkem ekosystému
velryba, nýbrž soubor vědění domorodých lidí. Nemůžeme nabídnout žádný jiný příběh, který by
obstál delší dobu proti tomu jejich, nenabízíme žádnou ideu lidského vztahu k této krajině, ideu
nezávislou na západní vědě a na touze řídit a vlastnit. Našemu vztahu chybí historická hloubka,
nevíme nic o tom, co se zde hodnotí jako temné a co je delikátní.
Naše představy o základních hodnotách této krajiny se také liší. Budoucnost Arktidy je jiná z pohledu
právníka sedícího v Montrealu a zabývajícího se vypořádáváním pozemkových nároků Inuitů, a jiná se
7
„Eskymák“ je souborné jméno, které se vztahuje na dědice kulturní tradice Thule v dnešní Kanadě a na tradice
Punuk a Birnirk na Aljašce. Viz též poznámku na konci této kapitoly.
19
jeví lodnímu návrháři ve Švédsku, který plánuje tanker – ledoborec schopný plout severní trasou
z Rotterdamu do Jokohamy. Přírodopis Arktidy – opylování jejích květů čmeláky, původ a myšlení
dorsetského lidu, či zvyky rosomáka – znamená cosi jiného pro inuka vytahujícího své sítě v ústí
Hayesovy řeky (67; 95), pro biologa pozorujícího stádo karibu, kterému se do cesty postavil
transaljašský ropovod, a pro současného turistu, který si letí na severní pól pro svou obligátní porci
kaviáru a šampaňského.
Taková různorodost názorů a zájmů v nově dobývané krajině není nic nového. Co je nové a
znepokojující, je dopad na samotnou krajinu, a proto je nutné se také zabývat onou různorodostí.
V mírném podnebí máme co činit s krajinami, které se na podobné protichůdnosti snadno adaptují.
Dlouhá vegetační sezóna, mírné teploty, vysoká biodiverzita, deště tak akorát – to vše pomáhá zahladit
stopy lidského zneužívání. Arktické ekosystémy se v tomto směru liší – jsou mnohem zranitelnější
vůči všem pokusům o „uspokojení obou stran“. Je proto znepokojující ta netrpělivost, s kterou se dnes
hledají rychlé shody a kompromisy.
Naše zásadní problémy s komerčním a průmyslovým rozvojem Severu a s vlastnostmi ekonomiky,
kterou jsme oblasti vnutili, pramení v základní cizosti samotné krajiny, ve věcech těžko uchopitelných,
jako například že my, obyvatelé mírného pásma, máme oblibu v jistém typu a trvání světla. Máme
v krvi ten zvláštní časotvar krajiny těsně po západu slunce, kdy začnou zpívat cikády a lidé posedávají
na verandách. Nic z toho nemůžeme v Arktidě čekat.
Potíže, které máme v oceňování, ba i v rozpoznávání dané krajiny, souvisí se vzdáleností, která novou
kulturu dělí od její původní domoviny. My lidé mírného pásma jsme odjakživa neměli v lásce pouště
nebo širé rozlohy tundry a ledu. Pro nás to vše znamenalo pustinu – a v celé historii nás pranic
nezajímalo, co se tam děje a co se jim děje. Přesto si myslím, že jejich hodnota bude jednoho dne i pro
nás nevyčíslitelná. To právě proto, že světelný a časový režim je v Arktidě tak různý od našeho, a díky
tomu dokáže tato země překvapivým způsobem obnažit bohorovnost našich názorů o krajině vůbec.
Pro nás nezvyklé rytmy této země jsou v protikladu se zápaďáckým rozvrhováním času. Když pro nic
jiného, tak kvůli neustále se měnící délce dne. K tomu pravidelně zamrzající oceán, který je i dnes
nepřekonatelnou překážkou včasných dodávek čehokoli. Tato krajina nechce spolupracovat podle
zaběhaných pořádků, a to je pro mnohé rozčilující.
Máme-li vymyslet nějaký osvícený návod, jak se má člověk v Arktidě chovat, musíme se
dobrat propracovanějšího porozumění samotné krajiny. Nemyslím tím ještě další a podrobnější
matematické modely, ale hlubší porozumění její vlastní přirozenosti – jako bychom přistupovali
k nějaké neznámé civilizaci, se kterou chceme sjednat oboustranně přijatelný modus vivendi. Pokusím
se vás proto přivést zpět k těmto skutečným tvářím krajiny a k tomu, co dokáží vyvolat. Budeme
jednoduše kráčet tundrou, dívat se, jak se listy trpasličí vrby či břízy třepetají ve větru, budeme
naslouchat klapotu kopyt migrujících karibu. Přiložíme ucho k pádlu kajaku kdesi v Beaufortově moři
a uslyšíme dlouhé, třepetavé tremolo – to volá tuleň vousatý. Přiložíme prst k eskymáckému
obsidiánovému nástroji, abychom okusili ostří jako u skalpelu.
20
Jedné zimy jsem se nacházel na vrtné plošině, postavené na mořském ledu severně od Melvillova
ostrova. Pod plošinou je v ledu otvor, kterým se dolů spouští samo vrtné zařízení. A v tomto jezírku
jsem jednou v jedné z těch chvil jakoby mimo čas uviděl vynořit se tuleně. Já a tuleň jsme na sebe
hleděli v naprostém tichu, já ve své bundě, zkoprnělý uprostřed jakési pochůzky, a tuleň v nehybné
vodě, s lesknoucíma se hnědýma očima na své šedivé a jakoby kočičí hlavě. On tam setrvával ze
zvědavosti, já proto, že jsem se zamyslel nad tím, na jak vzdáleném okraji světa se to nacházím.
Pohnul jsem hlavou a kapuce mi trochu sklouzla na stranu – a v zápětí tuleň zmizel v gejzíru vody.
Měl ohromné oči. Přistoupil jsem k okraji a hleděl do tmavého oceánu. Nebylo by mě víc překvapilo,
kdyby byl sem – do této oázy světla, kterou představovala plošina a náš tábor – ten tuleň spadnul
přímo ze zimního nebe.
Může to skončit katastrofou, nebudeme-li přemýšlet o tom, co všichni ti lidé zde dělají, a nevezmemeli přitom v úvahu i svět tuleňů. Soustředíme-li se na hledání a situaci nás lidí, aniž jsme poznali
krajinu, aniž jsme jí naslouchali. Jistěže se nestane nic zvláštního zítra ani za rok, ale katastrofa to
bude z pohledu dlouhé cesty, po které se odhodlaně ubíráme – tam na jejím konci se najednou budeme
divit, jak jsme mohli zajít až tak daleko.
Celým mým povídáním v této knížce se vinou tři témata:

jak arktická krajina ovlivňuje naši obrazotvornost;

jak snaha využít krajinu mění náš pohled na ni; a

co se stane s naším žebříčkem hodnot v konfrontaci s neznámou krajinou.
Co to znamená být bohatý? Je to snad touha prožít krvavá dobrodružství a nahromadit jmění – tedy to,
co přivádělo na sever velrybáře a jiné dobrodruhy? Anebo to znamená mít hezkou rodinu a vštípit si
hluboké a důvěrné znalosti o své domovině – tak jak to Tununirmiut vysvětlovali velrybářům
v Pondově zátoce? Znamená to uchovat si schopnost respektu a úžasu, hladovět neustále po tom, co je
skutečné a hodnotné? Znamená to žít v morálním míru s vesmírem?
Není možné znát jasné odpovědi na tyto otázky, ale když přijdeme na místo, kde jsou běžné složky
života chápány zcela jinak, máme šanci pohledu z jiné perspektivy. A pak si můžeme znovu promýšlet
cestu k trvalému pocitu bezpečí duše a srdce, cestu přizpůsobení k běhu času, kterému říkáme historie,
historie naše i historie světa.
Tento sen, který se bude odvíjet na následujících stránkách, je společným snem lidí velikých i
prostých.
**
Poznámka
Slovo „Eskymák“ pochází od francouzského Esquimaux, odvozeného asi od algonkinského slova
eskipot, které znamená „pojídač syrového masa“. Někteří Eskymáci si dnes myslí, že toto slovo na ně
vrhá špatné světlo u současných lidí, a tak používají jiná jména. Název Inuit, používaný nejčastěji, se
vztahuje k Eskymákům z východní kanadské Arktidy. Eskymáci od Beringova průplavu dávají
21
přednost jménu Yup’ik, a ti z delty řeky Mackenzie zase Inuvialuit. Slovo Eskymák budu používat
všude tam, kde píši o setkáních domorodých obyvatel Arktidy s Evropany od počátku 16. století.
(Podrobnější vysvětlení původu jména Eskymák a všech ostatních jmen viz D. Dama: Introduction to
Arctic, v 5. svazku souboru Handbook of North American Indians, 1984, 5-7.)
Tito historičtí Eskymáci byli malí zavalití lidé s malými chodidly i rukama, a poměrně krátkýma
nohama. Tváře byly plné a často se dal rozpoznat záhyb očního víčka, který svědčí o jejich nedávném
příchodu z Asie (pozdější než u indiánů). Jejich tváře i tělesné proporce prozrazují jistý stupeň
fyziologického přizpůsobení se chladu; podobně mají, ve srovnání s bělochy, vyšší bazální
metabolismus. K jejich úspěšnému přežívání v Arktidě však mnohem víc přispěla jejich tradiční
potrava bohatá na nasycené tuky, a také výjimečně dobré izolační vlastnosti jejich oblečení. Dalšími
charakteristikami těchto historických Eskymáků byla masivnější spodní čelist a placatý nos.
Literatura k psychologii a myšlení Eskymáků: Blodgett J. & The Winnipeg Art Gallery: The coming
and going of the shaman: Eskimo shamanism and art (1978); Boas, F.: The central Eskimo (1888);
Briggs, J.: Never in anger (1970); Brody, H.: The people’s land (1975); Carpenter, E.: Eskimo realities
(1973); Freeman, M. (ed.): Inuit land use and occupancy project, vol. 1; Hall, E.S.: The Eskimo
storyteller: Folktales from Noatak, Alaska 1975); Nelson, R.: Hunters of the northern ice (1969);
Rasmussen, K.: Intellectual culture of the Iglulik Eskimos. Report of the 5th Thule expedition, 1921-4,
vol. 7, No. 1, 1929.
22
1. Arktikós
Jednoho zimního odpoledne, kdy Slunce vůbec nevyšlo a Měsíc zase už 6 dnů nezapadal, jsem stál na
povrchu zmrzlého moře 30 km od ostrova Mackenzie Kinga (78; 111). Led v Hazenově úžině sice
není úplně hladký, ale jeho povrch nejeví známky tak silného namáhání a tříštění jako například led
v Lincolnově moři (na sever od Grónska). Proudy jsou zde poměrně slabé a za těch 9-10 měsíců, co je
moře zamrzlé, se ledový krunýř sotva hne.
Na jižním horizontu v rozsahu asi 80 stupňů svítí čára hrající odstíny fialové a kobaltové. Led a sníh
však tyto barvy sotva odrážejí – vše pronikajícím světlem je zde měsíční svit modravé barvy
naředěného mléka. Dohlédnete tak na 3-4 kilometry, ale v mdlém světle se oko nezachytí žádných
kontur. S výjimkou modři na jihu je celý svět tvořen jen měsíční září a černou oblohou.
Obloha takto při úplňku sice nemá žádnou hloubku, ale hvězdy svítí jasně. To hvězdy mě teď
přinutily, abych se na své procházce zastavil. Polárka, Severní hvězda, mi visí přímo nad hlavou.
Kdykoli jsem předtím našel na obloze Velký vůz a sledoval pomyslnou čáru k Polárce, vždy jsem
hleděl k severu, k severní obloze. Tohoto odpoledne však hledím přímo vzhůru.
Je to jen náhoda, že Polárka se nachází nad severním geografickým pólem (nad jižním pólem žádnou
podobnou hvězdu nenajdeme). Zdá se, jakoby seděla přímo na prodloužené zemské ose, a její poloha
se v historické době změnila tak nepatrně, že ji bereme za konstantní. Sloužila od nepaměti jako
navigační bod všem cestovatelům po severní polokouli. Bod na obloze nad severním geografickým
pólem nazývají astronomové severním pólem astronomickým a Polárka se od tohoto bodu odchyluje o
necelý stupeň.
Hledím teď přímo nahoru na tuto kotvu, žlutavou hvězdu stokrát větší než naše Slunce, alpha Ursae
minoris, jedinou hvězdu, která nejeví známky pohybu. Kolem ní krouží suita sedmi jasných a sedmi
slabších hvězd, které dohromady dávají onu známou „naběračku“ čili Velký vůz, což jsou zadní partie
a ocas většího souhvězdí Velké medvědice, latinsky Ursa maior, řecky Arktos. Už v rané historii naší
civilizace se vědělo, že kraje daleko na severu musí ležet po tímto souhvězdím. Proto staří Řekové
nazvali celou oblast Arktikós – země Velké medvědice.8
Staří pokládali Arktidu za místo nedosažitelné. Přesto si ji ale nepředstavovali jako místo nehostinné –
i když se tam muselo putovat přes ponurou hraniční oblast. Podle řeckých mýtů se na nejzazším
severu rozkládal bohatý jezerní kraj s azurovou oblohou, kde vane něžný vánek (zephyr), kde
žijí plodná zvířata a kde stromy rodí i v zimě. To vše se rozkládalo dál na sever od oblastí, odkud
přichází studený severní vítr (boreas). Obyvatelé této Hyperborey byli pokládáni za nejstarší
z lidských plemen a povahou byli podobni své zemi – soucitní, neznalí nouze, hloubavé povahy.
8
Pozn. překl.: Severní pól ležel v archaické době mezi oběmi medvědicemi v souhvězdí Draka, asi 10° od
nynější polohy. Kolem pólu tedy tančily dvě medvědice (Arktikó – jde o gramatický tvar duál) a mezi nimi drak.
Arktida tedy není kraj Velké medvědice, ale obou. Podrobněji viz www.fysis.cz i s citáty z Homéra, Herakleita a
dalších.
23
V některých hyperborejských legendách se vyskytují zajímavé obrazy tamní pohody – například se
tam mluví o bílém peří, které se snáší z oblohy. (Je to patrně narážka na jemně načechraný sníh – ale
nemusí jít jen o podobnou metaforu. Na pobřeží Aljašky mi jednoho letního dne proletělo nad hlavou
obrovské hejno pelichajících kachen a v jeho sledu se všude kolem vzduchem tiše pohupovaly stovky
peříček. A v zápisech z arktických expedicí 19. století zase najdeme zmínky o tom, že při jistých
typech námrazy celé lanoví lodě vypadalo jakoby pokryté peřím.)
Možná, že se k Řekům donesla nějaká zpráva o dlouhém a poklidném severském létě a to je
přesvědčilo o existenci blahobytných Hyperborejců. Mnohem častěji však se připomínala temná,
hrozivá stránka těchto vzdálených končin. Jižní kultury je pokládaly za pustiny se zmrzlými horami,
divokými větry, za semeniště zla. Pro teology 7. století to byla místa duchovního rozvratu, sídlo
Antikrista. V době, kdy byly jižní kultury ohrožované Góty, Vandaly a dalšími severskými národy (z
těch pozdějších nutno zmínit Vikingy), vynořila se v představách dvojice Goga a Magoga, postav
ztělesňující ve Starém zákoně samu podstatu zla; ti dva obrazně vedli všechny ty mýtické hordy, které
se tenkrát sesypaly na civilizované národy. Byly to síly temnot sešikované proti silám světla. V jedné
anglické legendě se vypráví o tom, jak byla severská armáda poražena a Gog s Magogem přivedeni
v řetězech do Londýna. (Jejich sochy stály v centru před Cechovním domem [Guildhall] po celých 500
let a byly zničeny teprve při leteckém náletu za 2. světové války.)
18
Mírnější konec měla legenda, která se váže k pahorku Gogmagog nedaleko Cambridge. Jeden z obrů
bojujících v barbarské armádě se prý zamiloval do mladé ženy z jihu. Ta se však s takovým
polozvířetem nehodlala bavit a zavrhla ho. Obra to vzalo, ve smutku ulehl a víc nevstal. Jeho tělo se
proměnilo na pahorky.
Naše prozaická nátura definuje Arktidu jako oblast, která se rozprostírá hned kolem několika druhů
pólů.9 Nejpřesněji z nich je definován samotný severní pól, ale i jeho poloha je jemně rozostřená.
Tektonická aktivita, gravitační působení měsíce, neustálý přesun sedimentů řekami z jednoho místa na
jiné, to vše způsobuje, že „zemská káča“ se nevrtí úplně hladce a zemská osa se proto mírně chvěje.
Kdybychom do severního pólu zapíchli nějaké pisátko, tak by na pomyslný papír kreslilo nepravidelný
kruh o průměru zhruba 10 metrů; kruh by se uzavřel jednou za 428 dní. Kdybychom tyto kruhy
registrovali po velmi dlouhou dobu, vešly by se všechny do tzv. Chandlerova kruhu o průměru asi
20 m. Průměrná poloha středu tohoto kruhu pak definuje severní geografický pól.
Ani s ostatními póly to není jednoduché. Severní magnetický pól, který určuje uspořádání zemského
magnetického pole a magnetosféry (ta se rozkládá vysoko nad atmosférou), ležel v r. 1985 na 77.
9
Co je jižní hranicí Arktidy, se tak přesně říct nedá. Například polární kruh se k tomuto vymezení nehodí. Ve
Skandinávii probíhá oblastí natolik ohřátou od zbytků Golfského proudu, že i v těchto šířkách ještě mohou žít
ještěrka živorodá, zmije a skokan hnědý. Naopak pod polárním kruhem se nachází Jamesova zátoka v Kanadě
(54; 81), a přitom tam žijí lední medvědi. Jako jižní okraj Arktidy byly proto různými experty navrhovány a
jinými opět zavrhovány například jižní hranice permafrostu, severní hranice lesa, geografické rozšíření jistých
živočichů, červencová izoterma 10°C apod.
24
stupni severní šířky a 120. stupni západní délky, asi 50 km východně od ostrova Edmunda Walkera, na
jižní straně Findlayské skupiny ostrovů. Tento bod je asi 650 km severněji a mírně západněji od místa
na západní straně poloostrova Boothia, kde jej poprvé objevil James Clark Ross.
Obr. 1.1. (19) Pohyb severního magnetického pólu od r. 1600 dodnes (hodnoty do r. 1831 jsou jen
přibližné). Předpokládaný vývoj do r. 2050 ukazuje posun k ruskému pobřeží. dát i geomagn. pól.
Další z pólů – severní geomagnetický – je místo, na kterém by se měl severní magnetický pól
vyskytovat podle teoretických výpočtů. Tento pól leží asi 800 km východně od skutečného
magnetického pólu, u severních břehů Grónska.
Další severní pól už dnes obvykle nebývá zmiňován a téměř se vytratil. V 19. století se věřilo, že
žádný bod na Zemi není hůř dostupný než jisté místo v oceánském ledu na sever od Aljašky, asi 84°S
a 160°Z. Předpokládalo se, že toto místo je centrem, kolem kterého se pomalu otáčí celá masa
oceánského ledu, takže se tam nelze dostat lodí, a cesta pěšky nebo se psím potahem je příliš
nebezpečná. Tento „pól nedostupnosti“, o nic víc zjevný než samotný pól geografický, byl už
samozřejmě mnohokrát pozorován ze vzduchu a pravděpodobně ho navštívily i ruské ledoborce.10
Mnohem užitečnější než vytyčování všelijakých čar a pólů je pro pochopení Arktidy udělat si
představu o ročním cyklu pohybu Slunce po obloze. Oku obyvatele mírného pásma to vše připadá
nepravidelné a nezvyklé. Hranice mezi světlem (den) a tmou (noc) je jaksi rozplizlá, a ještě jsou dny
střídavě příliš dlouhé nebo příliš krátké.
Není snadné si představit arktické putování Slunce, protože za ty desetitisíce let, co obýváme mírné
pásmo, máme o tom jisté ustálené představy. Navíc jako pozemské bytosti, na rozdíl od
vzduchoplavců a vodních zvířat, jen málokdy myslíme ve třech rozměrech. Vzpomínám, jak mě to
poznání poprvé vzalo, když jsem jednou v zimě letěl do Barrow na severním pobřeží Aljašky. Bylo
zhruba poledne a letěli jsme přímo na sever. Když jsem si vykroutil krk a současně přitlačil tvář na
okénko, mohl jsem uzřít Slunce na jižním obzoru. Vypadalo to, že se z toho místa během celého
dvouhodinového letu ani nehnulo. Když jsme přistáli v Barrow, bylo zdánlivě pořád ještě na stejném
místě. Když jsem pak kráčel vesnicí, uvědomil jsem si něco, co mi předtím nedošlo: v zimě na
dalekém severu se Slunce pomalu vynoří na jihu a posléze zmizí téměř na stejném místě, jako když
velryba dělá kotoul na hladině. Představa, že Slunce „vychází na východě a zapadá na západě“ tam
prostě neplatí. Dělení dne na ráno, dopoledne, odpoledne a večer je konvencí: pro nás tak zažitou, že si
to sotva uvědomujeme, konvencí naší literatury a umění. Zde se to jeví úplně jinak.11
10
V srpnu 1977 se sovětský ledoborec Arktika (23 400 tun výtlaku, s výkonem 75 000 koní) dostal až na
geografický pól.
11
Všechny severské národy – Eskymáci v Kanadě, Jakuti v Rusku a Sámové (Laponci) ve Skandinávii si
v posledních letech přizpůsobili své životní rytmy tak, aby se synchronizovali se střídáním dne a noci v jižněji
položených zemích. Tyto země jim určují rozvrh dne i přísun informací – a na obojím se stávají stále víc
závislými.
25
Pochopit pohyb Slunce v Arktidě není jednoduché. Představte si, že stojíte na severním pólu právě 21.
června, v den slunovratu. Vaše nohy spočívají na vrstvě sněhu a větrem obroušeného ledu. Když
odhrabete sníh, uvidíte mořský led, šedobílý a neprůhledný.12 Asi 2 metry pod ledem začíná Arktický
oceán, tmavý, s vodou o teplotě asi -1,7°C a 4 kilometry hluboký. Jste 700 km od nejbližší souše,
kterou představuje ostrůvek Oodaaq severně od Grónska. Stojíte najednou ve všech 24 časových
pásmech a stojíte severně od kteréhokoli místa na planetě. Tento den opíše Slunce na obloze kružnici,
která bude ve všech místech přesně 23 a půl stupně nad obzorem.
Teď si představujme, že je neustále 21. června a postupujme na jih po 100. poledníku, směrem
k Mexico City. Zpočátku na dráze Slunce nebudete pozorovat žádné větší změny, záhy však se začne
vychylovat: na jižním směru stoupá Slunce výš, na severním klesá níž k obzoru. Jak budete postupovat
k jihu, bude se tato asymetrie projevovat stále víc. Když dojdete ke Garryho jezeru v Severozápadním
teritoriu, což je zeměpisná šířka 66°33´ (polární kruh), dotkne se Slunce poprvé severního horizontu za
vašimi zády. To už jste dost hluboko v časovém pásmu, a tak moment, kdy se Slunce dotkne
horizontu, můžete označit za „půlnoc“. O 12 hodin později bude zde stát slunce 47° nad jižním
obzorem – nastane místní „poledne“. Teď, když budete postupovat dál na jih, už vám to začne
připadat, že Slunce se pohybuje napříč oblohou, místo aby po ní kroužilo. Začne zapadat za severním
obzorem a vy – pořád ještě uvěznění ve stejném datu a postupující na jih – začnete zažívat „noc“. Noci
jsou krátké, vlastně zpočátku jde jen o jakýsi prodloužený soumrak. Záhy se však bude večer šeřit čím
dál tím víc a nad ránem zase bude znát, jak se soumrak postupně rozplývá. Kdesi na pláních Manitoby
pak konečně zažijete pravou „tmu jako o půlnoci“ a budete-li chtít pokračovat v cestě, tak bez baterky
budete už klopýtat.
Kdybyste v takto pozastaveném slunovratovém dnu pokračovali dál, povšimli byste si tří skutečností:
1. Noci budou znatelně delší a delší;
2. Polední Slunce bude stát na jižní obloze stále výš a výš. Stále zřetelněji bude také znát, že
vychází na východě a zapadá na západě;
3. Příšeří za soumraku a rozbřesku bude stále kratší, až nakonec se stane jen chvilkovým jevem.
V Mexico City Slunce vychází i zapadá briskně, a sluneční svit je jevem každodenním, nikoli
sezónním jako na Severu.
Kdybyste se na pólu octli o šest měsíců později, 21. prosince – za zimního slunovratu13 – uprostřed
polární noci, nezapadala by před vašima očima jediná hvězda – všechny by vám kroužily nad hlavou
zleva doprava. Kdyby za sebou nechávaly světelnou šmouhu jako na dlouhodobě exponovaném filmu,
12
Pozn. překl.: Tento mořský led je slaný a po rozpuštění se nedá pít. To je rozdíl oproti plovoucímu ledu např.
v Baffinově nebo Grónském moři: tyto kry vznikají odlupováním (telením) od suchozemských ledovců a
obsahují vodu sladkou. Mořský led se ovšem může dlouhým stáním odsolit: při mrznutí mořské vody
krystalizuje voda, a mezi krystaly zůstávají drobné kapičky solanky a ta ze starých ker postupně „vyteče“.
13
Pozn. překl.: Slunovrat je vlastně v češtině i slovenštině slovo zavádějící: angličtina používá mezinárodní
slovo solstice – tedy zastavení Slunce. Bez moderních měřicích přístrojů po několik dnů připadá lidem délka
světelného dne prakticky stejná – změna délky dne se pozná až 2-3 dny po astronomickém slunovratu: proto se
Vánoce a svatojánské svátky (a jejich ekvivalenty) slaví až 24. prosince, resp. června.
26
objevily by se vám nad hlavou soustředné pestrobarevné kruhy stále o menším a menším průměru, až
by ten poslední – zanechaný Polárkou – měl průměr jen 2° a obkružoval by tmavý bod prázdného
prostoru přímo nad pólem.
Kdybyste zopakovali svou pouť na jih v tento den, pozorovali byste všechno v obráceném gardu. Ten
den by byla na pólu po celý den tma. Na pláních Manitoby by vám už začínaly den a noc připadat
vyvážené – tedy pokud pocházíte z mírného pásma a víte, že v zimě jsou dny krátké. V tropech by
opět nastaly stejně dlouhé dny a noci, s jen krátkými obdobími šera.14
21. prosince byste museli za Sluncem šlapat dost dlouho – 2600 km až k polárnímu kruhu. Zimní
temnota by však nikdy nebyla úplná. Do dlouhé arktické noci prorážejí dlouhá období šírání a slabý
svit hvězd je po celou zimu zesilován odrazem od povrchu ledu a sněhu. Nejsou tu žádné lesy, které
by zastínily zemi, a jen na málo místech jsou horské řetězce, takže není třeba se potýkat s nočními
stíny hor. V tomto směru se Arktida velmi podobá poušti – otevřená krajina bez překážek, kde úplněk
dodává dost světla pro noční pochod.
V jižnějších šířkách nemá příliš smyslu zastavovat se u takového jevu jako je šerosvit, ale v Arktidě to
smysl věru dává! Toto slabé světlo zde přetrvává po tak dlouhou dobu, že astronomové rozlišují
dokonce několik typů šera.15 V mírném pásmu je šírání každodenním jevem ráno i večer. Na dálném
severu se stává jevem sezónním, pokračuje den po dni, s tím jak Slunce na podzim zapadne až dokud
se na jaře opět nevyhoupne nad obzor. V mírném pásmu je den v zimě sice o moc kratší než v létě,
přesto ale každý den začíná dobře rozpoznatelným svítáním, prodlouženým „prvním světlem“
slibujícím nový začátek. Na dálném severu nezačíná den pokaždé znovu.
V roce 1597 musel holandský badatel Willem Barents, jehož pochroumaná loď vmrzla do ledu,
přezimovat i s posádkou za dost mizerných podmínek na severním cípu Nové Země. S velkou
nedočkavostí proto čekali na návrat Slunce: tmu nenáviděli víc než chlad a žádný dlouhodobý šerosvit
jim nemohl nahradit nerušený pohled na rozzářenou hvězdu. Navzájem si citovali Šalamounova slova
„Příjemnéť jest zajisté světlo a milá věc očima viděti slunce“ (Kazatel 11,7). Slunce se nakonec
objevilo – a hned o 12 dní dříve, než předpokládali. Nemohli v tom nevidět Boží zásah. Mávali mu
radostně a nevěřícně v ústrety a celá příhoda jim dodala sílu k překonávání svízelné situace, ve které
se octli.
Dnes víme, že to, co viděli Barentsovi muži onoho lednového dne nebylo Slunce, ale jen jeho odraz,
fata morgána. Slunce bylo v té době stále ještě 5° pod obzorem, ale atmosféra odrážela jeho paprsky
jako zrcadlo. Takové úkazy, kterým se dnes říká „novozemské obrazy“, jsou v Arktidě běžné. Jsou
14
Nerovnoměrné doby osvitu v Arktidě jsou způsobeny sklonem osy zemské rotace, kombinované s oběhem
planety kolem Slunce. Podrobněji viz Poznámku na konci kapitoly.
15
Občanský (civilian) soumrak trvá od momentu západu Slunce do doby, kdy je Slunce 6° pod obzorem. Lodní
(nautical) soumrak nastává, když je Slunce 6-12° pod obzorem. Konečně astronomický soumrak nastává, když je
Slunce 12-18° pod obzorem – to už mohou astronomové začít se svou prací, která se plně rozběhne s nástupem
noci, tj. v době, kdy je Slunce víc než 18° pod úrovní horizontu.
27
varováním všem těm, kdo očekávají přesné popisy, připomínají nám, že vesmírné „panty“ někdy
mohou vrzat.
*
Kdybyste se při těch svých poledníkových cestách za letním a zimním svitem nakonec obrátili zpět,
mohli byste si pro změnu všímat změn v osídlení krajiny životem. Celkový počet živočišných i
rostlinných druhů (biodiverzita) by se směrem k severu snižoval – a po dosažení arktických oblastí by
snížení bylo už značné. Celková produktivita v rámci druhů (počet potomků v roce) by také klesala.
Načasování zrodu mláďat by se stále těsněji vázalo na sezónní cykly. Změnily by se také nejrůznější
strategie, které dovolují zvířatům přežívat, množit se, nalézat potravu a chránit se před nepřízní
klimatu. Dlouhodobá stabilita ekosystémů klesá. Vaše pouť by začala v místech, kde neznají čtyři
roční doby, z pralesů s tyčícími se lesními velikány, kde voda je vždy v kapalném stavu a kam se
podíváte, tam objevíte nějaký čůrek, kde seznam známých zvířat je obrovský a zdaleka ne konečný.
Skončili byste v zemi, kde mnohá zvířata na celou jednu sezónu hibernují, kde voda periodicky
zamrzá, kde stromy přežívají připlácnuté k povrchu a kde seznam všech savců je tak krátký, že se ho
raz dva naučíte nazpaměť.
Při této cestě z jihu byste získali celkový dojem, že jste přešli od velmi složitého světa do světa
mnohem jednoduššího. V jisté chvíli byste se například ze smíšených lesů, ve kterých žádný druh
stromu nemá převahu, dostali do jehličnatých lesů jen s jediným nebo dvěma druhy stromů, takže
všechny kopce svítí stejným odstínem zeleni. Váš dojem by však byl zcela falešný. V arktických
ekosystémech naleznete stejnou elegantní a důkladnou propracovanost, stejný divoký půvab jako
v ekosystémech tropických. Jen se toho tady pohybuje mnohem méně, ale zase, co se pohybuje je na
otevřených rovných plochách tundry viditelnější, dostupnější, spočitatelné. Složitost arktických
ekosystémů není založena například na jakýchsi esoterických potravních nárocích 100 druhů brouků
žijících na stejném fláku tropické půdy. Zde se jedná o propracovanost, s jakou je nutno rytmicky čelit
světelným a teplotním extrémům. O propracovanost nutnou ke zvládnutí masových přesunů
stěhovavých zvířat. Propracovanost spojenou s adaptací na drastické, avšak přirozené výkyvy
v hustotě populací.
I navzdory tomu však budeme při své cestě z tropů mít pocit, že našemu zraku se skrze ty změny
velkého rozsahu nabízí jakási ne dost vyvinutá krajina. Nevycvičenému oku laika bude připadat do
poslední mrtě zbavená všech základních předpokladů života: tekoucí vody, světla a tepla. Bude si
myslet, že se tam snad ani nemohou nacházet žádné niky pro zvířata. A pro živočicha lidského jakoby
tam takový životodárný výklenek nebyl k nalezení už vůbec. Ale niky tady jsou – a jsou zabydleny
živočichy, kteří se v nich cítí doma. (Úžas, který pociťujeme při setkání s ledním medvědem pramení
částečně z prostého obdivu nad tím, že dokáže přežívat v prostředí, kde my sami bychom zašli za pár
dní. Stejný dojem mají mnozí z těch, kdo se vydali na arktickou pouť s doprovodem Eskymáků. Jejich
vynalézavost a úsporné jednání prozrazují intimní obeznámenost s prostředím. Jistěže, oni jsou tam
doma.)
28
Všímejme si teď při našem putování k severu výrazných změn ve složení půdy. Půda je živý systém,
propletenec hlíny (částečky písku, jílu a naplavenin) a organické hmoty v různém stádiu rozkladu. Na
jejím vzniku se podílí eroze, drcení a leptání organickými kyselinami; podílí se na něm také rostliny,
živočichové (například saprofágní brouci) i houby (saprofyti) – ti všichni rozkládají organické látky;
podílí se na něm i výměšky žížal a kdovíco ještě. Myriádami chodbiček vybudovaných mravenci,
hlodavci i červy, dýchá kyslík, jakoby byla zvířetem. Je obydlena stovkami druhů různých bytostí –
hlísticemi, chvostoskoky, bakteriemi a houbami.
V tropických končinách jsou saprofágové a saprofyti při rozkladu organických látek příliš rychlí.
Recyklace živin (fosfor, sodík, draslík) jde takovým tempem, že se vlastně žádná půda nestačí
vytvořit. V mírném pásmu je obrat organických látek mnohem pomalejší, zejména v zimě, kdy
studenokrevní živočichové zpomalí či zcela zastaví svou aktivitu. Výsledkem toho je, že nad
načervenalým a sterilním jílem, tak charakteristickým pro tropy, se vytvoří bohatá a hluboká vrstva
humusu. Směrem k severu ustupují tyto úrodné humusové vrstvy tvrdším a méně úrodným
hnědozemím – to proto, že kvůli nižším teplotám ubývají (co do různorodosti i počtu) saprofágové i
saprofyti, a také všichni ti provzdušňovači a půdotvorné organismy. Tyto kyselé podzolové půdy
boreálních lesů a stepí končí na severní hranici lesa a místo nich se poprvé objeví nehostinné půdy
tundrové.
Téměř všude, kam se v otevřené tundře vrtnete, budete nacházet odumřelé listy, zachovalé částí květů
či úlomky větviček – výsledek dlouhých let nerušeného hromadění organických látek. Rozkladné
pochody jsou v Arktidě neobyčejně zpomaleny, protože práci zastává jen nepatrný počet rozkladačů, a
mají k dispozici jen krátkou sezónu. Celková produkce organických látek také ani zdaleka nedosahuje
hodnot typických pro mírné pásmo, a tak vlivem všech těchto činitelů se tvoří jen velmi málo humusu.
Arktické půdy jsou tenké, kyselé, špatně odvodňované a špatně provzdušněné. Schází jim fosfor i
dusík, živiny tak nutné pro rostliny. (Výjimkou jsou půdy v okolí liščích nor a také na nízkých
pahrbcích, na které běžně usedají sněžné sovy a chaluhy, když se krmí. Vysoká koncentrace živin na
místech těchto „organických výsypek“ vysvětluje tamní bujný růst trav a neobvyklou pestrost letních
květin.)
Abychom to shrnuli. S naší cestou na sever se bude měnit hloubka i kvalita půdy, po které budeme
kráčet. A všichni ti nejrůznější živočichové a rostliny, jejichž život je spjat s půdou, budou stále méně
schopni se přizpůsobit sníženému přítoku energie a budou proto ubývat. Ty zbylé budou pracovat
navíc pomalu a během tmavých a studených období přestanou úplně. Nakonec se octneme v krajině
bez žížal a mrchožroutů, v místě, kde téměř není prsť a kde půdotvorné procesy téměř neprobíhají, na
mrtvém štěrku polární pouště.16
16
Pozn. překl.: Je zajímavé, že autor nezmiňuje obrovské plochy tundrových rašelinišť, kde se hromadí velké
množství organické hmoty a zmrzlého metanu. Je to patrně tím, že jeho reportáže se většinou týkají těch
nejsevernějších oblastí anebo příbřežních zón, kde rašeliniště nejsou.
29
Při naší cestě na sever si také nemůžete nevšimnout, jak se budou postupně objevovat roční doby
typické přibýváním, úbytkem či relativně stabilním denním světlem, to vše ve spojení s jistými
rozsahy teplot. V mírném pásmu zaznamenáte střídání období, která jsou nezaměnitelná, snadno od
sebe odlišitelná, zasluhující si jméno. Dál na sever se nám „jaro“ a „podzim“ začnou stále víc vytrácet,
až se nakonec stanou záležitostí jen několika týdnů. Ze zbylých dvou období bude zima trvat značně
déle než léto. A zima s létem také formují výslednou tvář krajiny.
Roční doby jsou v našich myslích spjaty hlavně s vegetačním cyklem. Když nemluvíme přímo o
čtyřech hlavních obdobích (a ty jsou pro nás neustálými vztažnými body – vždy přítomný a zdánlivě
nejpřirozenější způsob, jak si rozvrhnout naše životy), mluvíme někdy o období růstu a období zmaru;
v tom druhém případě líčíme krajinu jako upadlou do spánku. Uprostřed arktické zimy však máme
intenzivní pocit, že krajina je jak skála pukající pod dopadem železného perlíku, a tak si tam jen těžko
dovedeme představit cokoli živého, i kdyby tím životem mělo být jen semínko, i kdyby to semínko
mělo tvrdě spát! Ani v létě, v často marnotratných sprškách červencového světla, nemyslíme na růst,
na lány pšenice a zrající broskve. Spíše nám napadne slovo odklad – jakoby se život jen na chvíli
vymanil z pout země. V této krajině, která nezná pozvolné přechody mezi létem a zimou – příjemná
rána na konci dubna nebo odpoledne babího léta – v této zemi dvou ročních období se sice žije a umírá
jako všude jinde, ale živé bytosti jsou víc než kdekoli jinde bytostmi sezónními.
Výjimkou nejsou ani stromy. Průběh severní hranice kontinentálního lesa v Severní Americe je
zvláštní. Čára vede od Labradoru na jihozápad, proštrikuje se pod Jamesovou zátokou, pak se stáčí na
severozápad napříč kanadským prekambriálním štítem, sleduje řeku Mackenzie skoro až k Severnímu
oceánu a pak se klikatí na západ údolími pohoří Brooks Range a řeky Kobuk až do Nortonovy zátoky.
Vysvětlení těchto nepravidelností souvisí s místním klimatem – hranice lesa kopíruje obvyklé letní
průniky chladných mas arktického vzduchu během léta.
Stromy na dalekém severu podobně jako zvířata patří jen k několika málo druhům: najdeme zde
nějaké ty vrby rostoucí v údolích, kde jsou chráněny před větrem, a trpasličí břízu. Na samotné linii
lesa jsou pak borovice a břízy jedinými stromy, které přišly na úspěšnou strategii přežívání. 17 Hranice
je tam, kde se jejich počty drasticky snižují až k nule, v zóně široké jen několik mil, a dál na sever už
přetrvávají jen izolované ostrůvky všude tam, kde se sešly příznivější podmínky v podobě klidného
povětří, dostatku vláhy a živin. Ostrůvky stromů v oceánu tundry.
Růst stromů je v Arktidě omezován několika faktory. Jistěže nedostatek světla potřebného
k fotosyntéze k nim patří, ale hned po něm přichází teplo. Strom stejně jako zvíře potřebuje
k pohánění svých životních pochodů teplo. Toho se mu dostává ze Slunce, avšak v Arktidě panuje
silná souvislost mezi množstvím tepla a vzdáleností od povrchu. V létě může tento rozdíl činit až 10°C
na prvním čtvrtmetru, a to kvůli ochlazování větrem na jedné straně, a schopností tmavého povrchu
zesílit účinky slunečního svitu. Aby stromy srovnaly svůj tepelný rozpočet a přežily, nezbývá jim, než
17
Pozn. překl.: V sibiřské tajze k nim přistupuje ještě modřín (s. smrekovec).
30
tulit se k zemi, a jsou proto nizoučké. Jedině vrby – nápaditá skupina, která zasluhuje zmínku na
prvním místě – někdy rostou i do výšky, ale i tak jen v místech, kde terén tlumí vysušující a mrazivé
větry.
Nedostatek vody je dalším faktorem, který omezuje růst stromů. V arktické tundře nepadne za rok víc
srážek než někde v Mojavské poušti – a navíc jen v létě je ještě dostupná v kapalné formě – jediném
skupenství, které stromům k něčemu je.
Permafrost, věčně zmrzlá půda ležící pod povrchem tundry, způsobuje stromům další potíže. Jejich
kořeny by byly schopny pronikat i skalnatým terénem, ale tyto hluboko zasahující kořeny, díky kterým
strom vydrží i ve větrné krajině a sahá si na vodu v hluboko položených zásobárnách, nejsou jim
v Arktidě k ničemu. Na to, aby se vypínaly do výše, je moc chladno, a navíc kapalná voda je dostupná
jen v několika horních centimetrech povrchu – jen tato vrstvička stačí v létě roztát. (Je ironií, že kvůli
neprostupnosti permafrostu dochází k situacím, že v těch několika týdnech, kdy voda dostupná je, stojí
stromy doslova v močále.)
S arktickými stromy se pojí aura nezlomnosti. Na řezu kmene Richardsonovy vrby, ne tlustším než váš
prst, odhalíte s pomocí lupy až 200 letokruhů. Většina tundry samozřejmě vypadá, že je zbavená
stromů, a to i v mnoha místech, kde ji ve skutečnosti pokrývá hustý koberec nízkých prastarých vrb a
bříz. Najednou si uvědomíte, že kráčíte po lese!
*
Téměř všechna společenstva organismů na Zemi jsou poháněna slunečním zářením. S nedostatkem
světla musí živočichové i rostliny upravovat svůj růst a každodenní aktivity. Možná vás překvapí, že
na Arktidu dopadá za rok stejné množství světla jako na tropy, ale toto světlo se dostaví jaksi naráz, a
ještě pod velmi nízkým úhlem dopadu, takže nemá potřebnou sílu. Pravidelný světelný režim dne a
noci, navíc s vysokým úhlem dopadu světla, to vše je hlavním důvodem stability tropických
ekosystémů. Vždyť s výjimkou období dešťů nejsou žádné velké rozdíly v teplotě a vlhkosti mezi
dnem květnovým a prosincovým. Zvířata i rostliny si samozřejmě vypracovaly rozmnožovací i
vyživovací strategie, které s tímto téměř nepřerušeným přísunem světla počítají.
V mírném pásmu nejsou denní přísuny světla v průběhu roku rovnoměrné, a místní živáčkové se proto
musí přizpůsobit sezónnímu způsobu života. V Arktidě je tato nutnost dovedena do extrému. Období
světla už se nedají tak snadno rozporcovat do jednotlivých dnů. Také průměrná teplota se mění spíše
v průběhu 365 dnů než v rytmu dne a noci. K tomu zdroje vody bývají zmrzlé, a kalné světlo klade
obzvláštní nároky na ty živočichy, kteří používají k orientaci zrak. Samotný rytmus světla způsobuje
různé potíže. Většina živočichů přizpůsobuje rytmus svého žití 24hodinovému střídání dne a noci.
Nemají potřebnou výdrž ani přizpůsobivost k měnícím se světelným podmínkám, které představuje
arktické léto bez noci a zima beze dne.18
18
Některá zvířata, například alky a další ptáci, kteří nepatří mezi pěvce, se mohou „odvázat“. Ostatní si podržují
24hodinový denní rytmus i v podmínkách, kdy jej nemohou synchronizovat s pomocí východu a západu Slunce.
31
Arktické organismy zvolily různé strategie, jak přežít období nedostatku světla a tepla. Obecně
spočívají buď v tom, že si vytvoří izolační vrstvu tuku, anebo zpomalí či zcela zastaví své metabolické
pochody. Když necháme stranou teplokrevná zvířata a kvetoucí rostliny (ty musí zvládnout během
krátkého léta celý proces od květu až po plody), nejčastější strategií arktických organismů je
schopnost vydržet zamrznutí či upadnout do stavu s velmi nízkým metabolismem, kdykoli se ochladí,
a rychle se vrátit k plnému výkonu, jakmile se dostatečně oteplí. Pavouci a hmyz, spolu s lišejníky,
kapradinami a mechy prostě na celou zimu ztuhnou. Stromy, hnědý medvěd nebo sysel dlouhoocasý
sice svůj metabolismus nezastaví, ale sníží jej na velmi nízkou úroveň. Ryby a mnozí brouci mají
v buňkách kryoprotektivní látky, které chrání před zamrznutím a umožňují jim prodloužit svou
aktivitu i do chladnějšího období.19 Jiné adaptivní strategie se podobají adaptacím pouštních rostlin.
Například kožovité listy lomikamenů a chlupaté listy rojovníku snižují během krátkého léta odpar
drahocenné vody.
Jinou strategií studenokrevných živočichů je prodloužení doby vývoje. Nedostatečný příkon sluneční
energie jim často nedovoluje ukončit celý vývojový cyklus, a tak si jej musí „naplánovat“ tak, aby je
příchod zimy nezastihl v některém zranitelném stádiu. Další strategií, jak co nejvíc využít krátkého
období slunečního svitu, jsou listy trpasličí břízy. Ty přetrvávají zimu a rostlina tedy na jaře může
začít s fotosyntézou ihned; nemusí čekat, až jí vyraší listy. Jiným příkladem adaptace jsou žloutkem
bohatá vajíčka tresky, takže embrya dostanou náskok20 a malé rybičky se už líhnou přesně v době, kdy
příchod světla rozdmýchá rozvoj planktonu, kterým se živí. Tento náskok jim umožní vyrůst, zesílit a
lépe přežít období, kdy oceán na podzim opět zamrzne.
Vědci se domnívají, že tropické ekosystémy jsou nejstarší na Zemi. Ve srovnání se severními
ekosystémy, které svůj vývoj periodicky zastavují, nebo byly nástupem ledovců i zcela zničeny, mají
tropy výhodu celých tisíciletí nerušené biologické evoluce. Vládne zde i zvláštní druh biologické
stability, kterou na Severu nenajdeme: celkový počet jedinců kteréhokoli druhu se v čase sotva mění.
Biologická stabilita je odrazem stálosti klimatu a je udržována složitými potravními sítěmi a rychlým
růstem. Je zde mnoho druhů, které mají hodně potomstva a využívají velké množství biologických nik.
Systém je odolný vůči většině přirozených narušení, jakým je třeba nemoc, která by vyhubila všechny
stromy jistého druhu. Je dostatečně rozrůzněný, a tak ho taková příhoda z rovnováhy nevyvede.
Někteří biologové si myslí, že všechny ekosystémy se vyvíjejí směrem ke stabilitě, která se projevuje
vysokou diverzitou, tedy tak, že společenstvo čítá mnoho různých druhů organismů a jejich populace
zaznamenávají jen drobné výkyvy. Podle těchto představ se ekosystémy mírného pásma a Arktidy
Některá zvířata patrně pravidelně registrují polohu Slunce vůči orientačním bodům v terénu, nebo rozpoznávají
denní změny ve složení slunečního světla.
19
Pozn. překl.: To je zejména problém mořských ryb. Voda pod ledem má teplotu asi -1,7°C; tkáně živočichů
však obsahují mnohem méně soli a mrznou dřív: kus masa, krev, nebo sladkovodní ryba při této teplotě už
zmrznou na kost. Mořské ryby i plankton proto obsahují ve svých buňkách, tkáních a krvi velké množství
kryoprotektivních látek, které snižují bod mrznutí vody v tělních tekutinách. To není samozřejmě jediný
problém, který musí vyřešit: při těchto teplotách by už například u většiny „normálních“ organismů nefungoval
metabolismus – ryby však zůstávají čilé, dál loví plankton a unikají tuleňům.
20
Pozn. překl.: Tresky se vytírají v březnu.
32
zvolna vyvíjejí k této představě tropické stability a diverzity. Vyvíjejí, ale ke složitým potravním sítím
a pružné diverzitě nemohou nikdy dospět v žádném myslitelném časovém měřítku! Severské
ekosystémy se musí vypořádat s výraznými výkyvy v dodávce sluneční energie, a jejich vývoj je proto
značně pomalejší. Zažívají také pravidelná drastická narušení způsobená normálními nepravidelnostmi
počasí (výkyvy toho druhu, jaké způsobí zničení úrody citrusových plodů na Floridě, nebo jaké
předčasně probudí montanské medvědy ze zimního spánku). A není nouze ani o nepředvídatelné
klimatické katastrofy.
Společenstva – ekosystémy severských rostlin a živočichů – se liší od těch jižnějších větší biomasou a
nižší celkovou produktivitou. Místo mnoha druhů s poměrně malým počtem jedinců je zde druhů
méně, ale zato početných – vzpomeňme stáda karibu nebo mraky komárů. Přesto se dá říct, že ani tato
početnost nedokáže každý rok zajistit produkci dostatečného počtu mláďat a zabránit tak výkyvům
v počtech jedinců. Početnost populací v důsledku toho dramaticky kolísá – například náhlý vpád
nepříznivého počasí, tak typický pro časné i pozdní léto, vnáší rozvrat do některých arktických
populací. Týká se to hlavně teplokrevných živočichů. Na sibiřském Wrangelově ostrově například 10
let po sobě docházelo na sklonku jara ke sněhovým bouřím a sněžné husy se po celé toto období
nezmohly ani na jedinou snůšku vajec. Jejich populace spadla proto v období 1965-75 ze 400 tisíc na
méně než 50 tisíc. V některých letech smetou jarní bouře v Grónském moři tisíce novorozených
tuleních mláďat z ker do moře, a ta utonou. V říjnu 1973 padal na kanadském souostroví mrznoucí
déšť. Přes ledovou krustu se pižmoni nedokázali probít k potravě a té zimy jich skoro tři čtvrtiny
zahynuly.
Kvůli těmto vrtochům počasí charakterizují biologové arktické ekosystémy jako „stresované“ či
„náchylné k nehodám“; podtrhují tím jejich odlišnost od ekosystémů tropů či mírného pásma.
Svým mírnějším klimatem a delšími sezónami vhodnými pro odchov mláďat jsou tato pásma přece jen
vlídnější. Dlouhé jaro na jihu dovoluje ptákům dvě i tři snůšky vajec, jestliže ta předchozí je zničena
nepřítelem nebo počasím. Pták, který hnízdí v Arktidě, má ve srovnání s tím jen krátkodobý přísun
sluneční energie, a musí toto období využít rychle a účinně: musí vychovat mláďata, uložit zásoby
tuku pro cestu na jih, a ještě navíc zvládnout přepeření, namáhavý proces, který si jejich jižní příbuzní
mohou dovolit rozložit na několik měsíců. (Zmíněný přísun sluneční energie se samozřejmě netýká jen
světla a tepla: přináší i vodu k pití, pohání růst rostlin, které slouží ptákům za potravu, a probouzí také
hmyz, který je zdrojem bílkovin pro mláďata.)
Protože tito ptáci musí čelit současně nepředvídatelnému počasí a krátké sezóně, je velmi důležité
správně načasovat jak příchod a snůšku vajec na jaře, tak opuštění hnízdišť na konci léta. Když potom
červnová vánice nebo náhlý srpnový mráz zahubí celou jednu generaci mladých ptáčat nebo 10 000
tuleních mláďat či stovky telat karibu, projeví se v nejdrsnějším světle, jak je tento z podstaty křehký
ekosystém ovlivnitelný katastrofami. Stres, kterého si snadno povšimneme, však není příznakem
slabosti či křehkosti arktických ekosystémů. Ty naopak vykazují obdivuhodnou odolnost. Populace
33
kanadských pižmoňů po zimě 1973-4 rychle rostla, tuleni nadále prosperují v Grónském moři a v roce
1982 už na Wrangelově ostrově opět kejhalo kolem 300 000 hus.21
Když konečně staneme na konci své pouti po poledníku, když budeme hledět na rozlohu tundry, v ruce
s oním krátkým seznamem savců, kteří tam mají domov, budeme se ptát, proč se nám seznam tak
ztenčil. Pro odpověď nemusíme chodit daleko: stačí vzhlédnout k té žluté hvězdě, která na nás tak
blahodárně září z modré letní oblohy. V první řadě jde vždy o světlo, sestupující světlo. Je pro život
nepostradatelné ještě víc než teplota. Hlavním důvodem, proč zde žije tak málo druhů, je to, že jen
málokterý druh dokáže sladit svůj metabolismus a růst s takovým nedostatkem světla. (Až druhým
důvodem je to, že mnohá teplokrevná zvířata nedokáží nashromáždit dostatek tuku k přežití tak tuhé
zimy.) Na své cestě k severu jsme mohli potkat zhruba 3 200 druhů různých savců; zde za hranicí
stromů, v této ledové a na světlo chudé poušti jich žije jen asi 23.22 Ze známých asi 8 600 druhů ptáků
přezimuje v Arktidě jen šest nebo sedm23 a zalétá tam k hnízdění asi 70. Z nesmírného množství
hmyzích druhů jich v Arktidě najdeme sotva 600,24 a z 30 000 druhů ryb jich dokáže tady mít svůj
domov jen asi 50.
V některých pobřežních částech Arktidy (například Lancasterův průlivy (74; 85), záliv Královny
Maud (68; 101), v deltách řek Mackenzie, Yukon a Kuskokwin či na severním pobřeží Beringova
moře) najdeme často velká seskupení zvířat, která jakoby popírala předchozí líčení divokých kolísání
ekosystému. Arktida tam překypuje životem. Jde však o letní shromáždiště u dobře známých oáz
navzájem oddělených velkými vzdálenostmi. A jde hlavně o zvířata stěhovavá: husy, alky a mořské
savce. Než v září udeří zima a moře a řeky zamrznou, budou všichni pryč. Ze zvířat, která se vyskytují
pohromadě ve větším počtu, by zimní návštěvník Arktidy potkal jen karibu a pižmoně, občas i zajíce,
ale to vše také jen na několika málo místech.
Všechno živé samozřejmě nemůže odletět, uplavat či odklusat do teplejších krajů. Ti, co zůstávají, se
musí rozptýlit do oblastí, kde mají dobrou šanci nalézt potravu a kde se naskýtá aspoň nějaká ochrana
před počasím. Některé druhy hibernují, a to až 7-8 měsíců. Hraboši a lumíci jdou také pod sníh, ale
zůstávají aktivní po celou zimu. Vlci posunou svá teritoria do míst, kde jsou karibu a losi. Polární lišky
následují ledního medvěda na oceánský led a živí se odpadky z jeho stolu. Zajíci hledají větrem
umetené vyvýšeniny, kde se mohou pást. Všichni tito usedlíci mají tuhý kořínek a rozhodně
21
Jakým způsobem se arktické populace vzpamatovávají z katastrof, zůstává do velké míry záhadou. Co však už
výzkum odhalil, je skutečnost, že arktické ekosystémy, na rozdíl od ekosystémů mírného pásma, nejsou schopny
současně zvládat běžné stresy, ke kterým v evoluci přivykly, a stresy nové, které vnáší člověk. K těm patří
například olejové skvrny, znečištění důlní hlušinou, hluk lodí anebo nepřirozený systém prasklin v ledu
způsobený ledoborci. Arktické populace jsou asi víc zranitelné zásahem člověka než jakékoli jiné populace, se
kterými jsme zatím přišli do styku.
22
Pozn. překl.: Seznam těchto druhů najdete v Tabulce 1 na konci kapitoly. Asi není úplný, protože autor se
věnuje hlavně americké Arktidě – je pravděpodobné, že z euroasijské strany by ještě několik druhů přibylo. Také
by se na obou kontinentech jistě našel nějaký ten netopýr. Další kapitolou jsou mořští savci – seznam některých
z nich je v Tabulce 2 na konci této kapitoly.
23
Pozn. překl.: Seznam těchto druhů najdete v Tabulce 3 na konci kapitoly.
24
Z tohoto množství je 175 druhů parazitických vos, 25 druhů pilatek, 40 druhů můr, 100 druhů všelijakých
ponrav, 150 druhů pakomárů a menší množství muchniček, tiplic, pestřenek, čmeláků, komárů, chvostoskoků,
blech, motýlů a asi 60 druhů brouků.
34
nepochybují o tom, že se zde na jaře s vámi opět shledají (jakkoli vám se to bude zdát krajně
nepravděpodobné).
*
Při mých sezónních toulkách se mi symbolem zimní vytrvalosti a odolnosti stal lumík velký. Když ho
načapáte v letní tundře, jak sbírá nějaké lišejníky či kořínky suchopýru, vztyčí se na zadní a zaujme
postoj nepřátelského vyčkávání, takže je vám hned jasné, že si s ním nemáte zahrávat. Že je malý, ho
nijak nediskvalifikuje – vyzařuje z něho statečnost, což vzhledem k nechráněnému terénu překvapuje
ještě víc.
Lumíci jsou za běžných okolností usedlí obyvatelé tundrového společenstva. Přišli na tato místa někdy
před 8 000 lety přes velké úseky otevřené vodní plochy a rozsáhlé plochy mořské ledové tříště. V zimě
žijí pod izolujícím sněhovým příkrovem, v podsněžném světě tmavých, studených, vlhkých tunelů a
před větrem chráněných chodeb. Na jaře se vynořují do krajiny mnohem pestřejší, teplejší, ale také
otevřené. Jsou pronásledováni hladovými sovicemi a chaluhami, obratně je loví lišky i lasice. Většinou
neskýtá tento jeden z článků hned několika potravních řetězců nic překvapujícího. V některých
místech však dochází k tomu, že populace lumíků jednou za 3-4 roky doslova exploduje. Lumíci se
vynoří ze svých sněžných doupat v ohromném počtu a vyrazí – věří se, že naslepo – na pochod
tundrou.
Periodickému přemnožení populací lumíků se podobají také jiné cykly, i když nejsou tak výrazné:
vzestup a pád populací zajíců a rysů, nebo karibu a vlků. Cykly souvisí patrně se zhroucením potravní
základny lumíků. Množství dostupné potravy dosáhne vrcholu a pak se zhroutí, a tak jen co na jaře
zmizí sníh a dá se putovat, chytří lumíci vyrážejí z takového místa do všech směrů. Příležitostně
doputují k mořskému útesu nebo bystré řece a čelo proudu zvířat tlačené zadním vojem pak mizí ve
vodách.
Polární badatel Laurence Irving, utábořený jednou na štěrkové naplavenině nedaleko aljašského
pobřeží, si zapsal: „Na jaře tohoto roku, kdy počty lumíků vrcholily, navštívil můj tábor jeden čilý a
bojovný lumík… Všude bylo plno vyšlapaných stezek a mnoho kilometrů od pobřeží jsem na ledě
nacházel mrtvá těla. Mořské směřování tohoto ztřeštěného stěhování nedávalo žádný smysl, ale dobře
ilustruje odvahu, která vede k dalekému šíření.“ Irvingova zpráva, pravda, mluví jen o zvířatech a
nikoli o skryté populační dynamice, které se zvířata účastní. Nepochybně jednoduchý život, který
lumíci vedou v tundře, jakoby naznačoval, že je to dynamika jednoduchá, avšak zběsilé migrace
ukazují, že obsahuje jakýsi bláznivý prvek. Takže lumík má složité chování, je jemně nastavený do
svého světa a je poněkud záhadný.
Pokaždé, když jsem za slunného dne potkal lumíka a zachytil jeho pohled, jsem si pomyslel: hle,
nepoddajné zvíře. Hle, důstojný život. Může se mi snad přihodit, že za pár let ve slabé chvilce už
zapomenu na tuto vůli a vybaví se mi místo toho nějaký proces? To, jak lumík dává najevo svou vůli
k životu, budu snad potom vysvětlovat biochemickými pochody? Anebo budu vycházet z toho, co vím
35
o lidské touze? Budu mít dost trpělivosti naslouchat lumíkovi, když mi bude chtít povídat o časech
uplynulých od odchodu ledů?
Jednoho dne, malátný sluncem a ovzduším, jsem pár kilometrů od našeho tábora usnul v tundře.
Uvelebil jsem se ve velkém trávovém ostrůvku ve skalní rozsedlině, zabalil do bundy a v tu ránu jsem
byl v limbu. Když jsem se vzbudil, nevstal jsem hned, ale pomalu jsem otáčel hlavu, abych zahlédl, co
se děje kolem. Kousek ode mne, za vápencovým kamenem, který vyčníval asi 25 cm nad terén jako
jakási zídka, se krčil sysel dlouhoocasý. Z jeho chování se dalo vyčíst, že naslouchá, že tuší jakési
nebezpečí na druhé straně kamene, v mělké proláklině. Po chvilce položil zlehka přední packy na okraj
kamene a pomalu se vztyčil, aby viděl na druhou stranu. Potom hlavu položil na kámen mezi packy a
v této pozorovací poloze setrval. Celé to vzbuzovalo dojem, že čeká, až pomine jakési nebezpečí
číhající na druhé straně. Pomyslel jsem si, že tam asi vidí lišku nebo rosomáka, snad i medvěda, a tak
je opatrný.
Nepřestal jsem ho pozorovat ze svého vyhřátého úkrytu mezi kameny. Jestliže je tam medvěd, bude
pro mne lepší neodcházet, dokud se sysel neuklidní a neodejde.
Ležel jsem tam a pociťoval, že nás cosi tajemného pojí se světem zvířat a že zvířata sama nás do
tohoto pouta občas vtáhnou. Sdílíme spolu hlad i strach, tak jako máme stejně slanou krev.
Sysel zmizel. Nadzvedl jsem se, abych viděl za kámen, ale neuviděl jsem nic, ba ani žádné stopy.
Vracel jsem se do tábora a přemýšlel o tom, jak zvířata zabydlují svůj prostor a čas svými migracemi,
trpělivým čekáním, svými pelechy. Neprojevují snad úmysly, odvahu, obezřetnost?
Máloco nás tak vyvede z míry jako přítomnost divokých zvířat. Přitahují nás jako přílivové proudy a
vyvolávají otázky o vůli, o etické angažovanosti, o společném původu.
Nevím proč, ale vždy, když jsem byl v Arktidě, dumal jsem často o chování zvířat a o cestičkách
evoluce. Nevím, zda to bylo těmi širými prostory, poměrně sporým životem toho kraje, krátkou dobou
evoluce těchto ekosystémů, neobvyklými setkáními s osamělými zvířaty nebo tím, že jsem si
uvědomoval, nakolik je v mé vlastní moci všechno to tady rozvrátit. Zajímalo mne, odkud ta zvířata
přišla, odkud jsme přišli my a kam se každý z nás ubírá. Ekosystém je stár pouhých 10 000 let,
zformoval se teprve po ústupu wisconsinského zalednění. Skutečnost, že jde o nejmladší ekosystém
naší planety, mu dodává jistý nádech svěžesti a naléhavosti. (Je pozoruhodnou shodou, že historici
označují stejných 10 tisíciletí jako dobu civilizovaného člověka, od skromných začátků kdesi v severní
Mezopotámii až dodnes. Arktické ekosystémy i člověk patří tedy do stejného krátkého období –
holocénu. Lidstvo je vlastně starší než Arktida, jestliže budeme počítat začátek dějin od objevení se
kromaňonského člověka před 40 000 lety.)
Lidé jsou součástí stejných biologických systémů jako jiné bytosti, ale nutno říct, že se neřídí stejnými
evolučními zákonitostmi. S tím, jak se objevily různé vynálezy – lovecké zbraně, ochranné oděvy,
rozdělávání ohně a později zemědělství a pastevectví – začalo lidstvo nejen zabírat specifické niky
jiných zvířat, ale dokázalo obsadit i oblasti, které byly do té doby nedostupné. Zvířata, na která člověk
v těchto místech narazil, byla vytěsněna nebo vyhubena. Neměla jinou volbu, protože jsou vázána na
36
místa, kde najdou potravu (uložená sluneční energie), vodu a úkryt – a tyto niky nemohou jen tak
opustit, pokud se nepozmění samotný charakter druhu, anebo pokud si nenajdou nástroje. Člověk se
z těchto vazeb vymanil díky technologickému pokroku a neuvěřitelnému zmohutnění své potravní
základny, a tak příroda už nadále nedokáže regulovat velikost lidské populace. Když pomineme
epidemie, novou dobu ledovou nebo naše vlastní zbraně, tak jedinou nadějí pro zastavení růstu lidské
populace a rozšiřování potravinové základny (a do ní dnes spadají i ropa, exotické minerály, fosilní
zásobárny vody, velké rozlohy lesa apod., a jejím důsledkem je také neustálé ubývání druhů) je lidská
moudrost.
Když chodím tundrou, když nacházím pohled lumíka, když sleduji stopy rosomáka, žasnu nad tím, jak
chabý je rozsah toho moudra, kterým disponujeme. Je nepochybné, že Arktidu dobýváme s úmyslem
vytěžit její přírodní zdroje, chceme, aby se pro nás stala „užitečnou“. Co nám při tom chybí, ba ani
v nás nedřímá? Kvůli čemu jsem tak nesvůj, když kráčím touto krajinou štěbetajících ptáků,
vzdálených karibu a výhružně se tvářících lumíků? Chybí nám zábrany.
Jelikož lidstvo může obcházet evoluční zákonitosti, je jeho povinností, říkají evoluční biologové,
uložit si zákony jiné, které bude dodržovat – jinak si vyčerpá potravní zdroje a nemuselo by přežít.
Člověk si musí uložit jistá omezení. Musí nalézt jiné a moudřejší vztahy s krajinou. Musí se stát
vnímavějším k potřebám sluncem poháněné protoplasmy, na které závisí stále i jeho život. To
sebeomezení si musí uložit ne proto, že by mu snad došly zdroje tvořivosti a vynalézavosti, ale proto,
že tím dosáhne moudrosti, po které prahne už po celá staletí. Kdysi vzal svůj osud do vlastních rukou,
teď musí použít veškerý svůj kritický důvtip, aby posoudil, kde je radno se raději stáhnout.
Jeden Yup’ik, lovec z ostrova Sv. Vavřince mi jednou vysvětlil, jaké naší vlastnosti se tradiční
Eskymáci nejvíc bojí. Je to naše schopnost pozměnit krajinu, a to v ohromném rozsahu, a navíc to
dokážeme dělat s pomocí elektroniky i z nějakého vzdáleného města. Eskymáci, kteří si myslí, že
přece ještě neztratili všechna svá propojení se světem zvířat, hledí na nás jako na lidi, kteří možná
svou odluku už završili. Nazývají nás, se směsí nevěřícnosti a obav „lidmi, kteří mění svět“.
*
Pamatuji si jeden letní večer na mořském ledu v ústí zálivu Admirality (73; 86). Ležel jsem na sobích
kožešinách ve svém stanu a hojil si drobné zranění, které jsem si přivodil při vyvrhování narvala.
V osmičlenné skupině jsme byli jen dva běloši a jen já jediný jsem nemluvil inuktitsky, což tam venku
na ledu jen prohlubovalo mé pocity izolace. Tam jsem si nejasně vybavil slova Wilfreda Thesigera,
který cestoval s beduíny. Tu pasáž jsem si později v jeho knize vyhledal, zní takto: „Byl jsem šťasten
ve společnosti těchto mužů, kteří se rozhodli, že mě budou doprovázet. Cítil jsem náklonnost k nim
osobně a pochopení pro jejich způsob života. Avšak i když mě snadnost našich vztahů těšila,
nenamlouval jsem si, že bych se snad mohl stát jedním z nich. Oni byli Bedu a já nikoli, oni byli
muslimové a já křesťan. Ale navzdory tomu jsem byl jejich druhem a spojovalo nás neporušitelné
pouto.“
37
Tam ve stanu jsem věděl jako každý, kdo nějakou dobu lovil s Eskymáky, že to nejsou žádní idyličtí
lidé, bez chyby před zrakem Božím. Ale jsou to lidé, či alespoň někteří z nich, kteří mají ještě stále
blízko k Zemi, ještě udržují zbytky dávné filosofie, jak se k Ní chovat, filosofie, kterou my už jsme
zapomněli. Naše první moudrost jakožto moudrost druhu, to, co nás odlišuje, vyrostla v intimním
spojení se Zemí. Jakkoli jsme se od tohoto stavu vzdálili, nezdálo se mi toho večera nemožným obrátit
se a nalézt jej znovu. Toužil jsem po tom, abych se těchto lidí mohl ptát, protože to, co v dnešní době
na Severu pácháme, dostává už hrozivý nádech neodvolatelnosti.
Chtěl jsem se také ptát pozorných návštěvníků, lidí, kteří byli uneseni krajinou. Každou kulturu jsem
si představoval jako studnici jistých správných poznatků o vesmíru – právě v tom je naše cena pro ty
druhé a jejich cena pro nás. Přemýšlel jsem tam v tom stanu o naší vlastní kultuře: o sbírkách knih v
alexandrijské knihovně, o Darwinově a Mendelově rozmýšlení nad pokusnými záhony, o architektuře
katedrály v Chartres, o Bachových violoncellových sonátách, o Schweitzerově filosofii, o vhledech
fyziků Plancka a Diraca. Copak jsme ušli tuto cestu jen proto, aby nás smetly naše vlastní technologie
a zradily politické neshody či neosobní hrabivost jakýchsi korporací?
Neměl jsem pražádnou představu o tom, v čem by ta moudrost měla spočívat. Znal jsem toho poměrně
dost z kvantové mechaniky, abych chápal, že svět je vždy tak trochu mimo ohnisko, a tudíž na nic si
nemůžeme zaostřit zcela přesně – a proto neexistují ani přesné a jednoznačné odpovědi. Tušil jsem, že
poznání pramení v krajině, a že ona se nám odhalí, zvolíme-li si dobře své průvodce.
Vyhlédl jsem ze stanu. Byla hodina po půlnoci. Vál slaboučký jižní vítr – námořníci z 19. století by ho
charakterizovali jako „s náběhem k bezvětří“. Nakitavak ležel natažen na vrstvě kožešin a spacáků na
svých dlouhých saních qamutiik a pozoroval klidnou tmavou vodu v průrvě mezi dvěmi velkými
krami: dříve nebo později se tu musí vynořit narvalové. Jeho bratr David držel obouruč hrnek čaje a
hleděl k západu – odtud je čekali. Rty měl nataženy k hladině horkého čaje a chladným povětřím se
rozléhalo jeho srkání.
Tito muži národa Tununiarusirmiut, příbuzní oněch Tununirmiut z východu, kteří se před 160 lety
setkali s velrybáři v Poundově zátoce, věděli mimo jakoukoli pochybnost a váhání, co by je učinilo
šťastnými, co by je naplnilo pocitem uspokojení a bohatství: hojnost zvířat.
A tak jsme tam čekali.
38
Tabulka 1. Seznam savců žijících v tundře
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
Ursus arctos
Ursus maritimus
Mustella erminea
Mustela nivalis
Mustela vison
Gulo gulo
Canis latrans
Canis lupus
Vulpes vulpes
Alopex lagopus
Marmota caligata
Spermophilus undulatus
Dicrostonyx torquatus
Lemmus sibiricus
Clethrionomys rutilus
Microtus oeconomus oeconomus
Microtus miurus
Erethizon dorsatum
Lepus arcticus
Lepus othus
Alces alces
Rangifer tarrandus caribou
R. t. pearyi
R. t. groenlandicus
Ovibos moschatus
medvěd hnědý (grizzly)
medvěd lední
hranostaj
lasice
norek
rosomák sibiřský
kojot (prériový)
vlk obecný
liška obecná
liška polární
svišť
sysel dlouhoocasý
lumík velký
lumík sibiřský
norník tajgový
hraboš severní
hraboš polární
kuandu (urson) kanadský
zajíc polární
zajíc tundrový
los
sob karibu
sob Pearyho
sob grónský
pižmoň
39
medveď hnedý
medveď biely
hranostaj čiernochvostý
lasica obyčajná
norok americký
rosomák severský
kojot prériový
vlk
líška obyčajná
líška polárna
svišť sivý
syseľ dlhochvostý
lumík kopýtkový
lumík hnedý
hrdziak severný
hraboš severský
hraboš polárny
urzon stromový
zajac polárny
zajac tundrový
los
sob karibu
sob Pearyho
sob grónsky
pižmoň severský
Tabulka 2. Seznam mořských savců Arktidy
Odobenus rosmarus
Cystophora cristata
Mirounga angustirostris
Erignathus barbatus
Halichoerus grypus
Histriophoca fasciata
Phoca groenlandica
Phoca hispida
Phoca largha
Balaena mysticetus
Eubalaena glacialis
Eschrichtius robustus
Megaptera novaeangliae
Balaenoptera borealis
Delphinapterus leucas
Monodon monoceros
Balaenoptera acutorostrata
Orcinus orca
Physeter catodon
mrož (syn. m. lední)
čepcol hřebenatý
rypouš severní
tuleň vousatý
tuleň kuželozubý
tuleň pruhovaný
tuleň grónský
tuleň kroužkovaný
tuleň pacifický
velryba grónská
velryba černá
plejtvákovec šedý
keporkak, plejtvák
dlouhoploutvý
plejtvák sejval
běluha
narval
plejtvák malý, mink
kosatka dravá
vorvaň
mrož
tuleň mechúrnatý
tuleň nosatý
tuleň dlhofúzy
tuleň sivý
tuleň pásavý
tuleň grónsky
tuleň krúžkovaný
tuleň larga
veľryba grónska
veľryba čierna
veľrybovec sivý
vráskavec dlhoplutvý
vráskavec sejval
bieluha žltobiela
narval jednorohý
vráskavec minke
kosatka dravá
vorvaň tuponosý
Tabulka 3. Seznam ptáků přežívajících v tundře po celý rok
Corvus corax
Nyctea scandiaca
Lagopus mutus
Falco rusticolus
Carduelis hornamanni
Pagophila eburnea
Rhodostethia rosea
krkavec velký
sovice sněžní
bělokur horský
raroh lovecký
čečetka bělavá
racek sněžný
racek růžový
40
krkavec čierny
sova snežná
snehuľa horská
sokol poľovnícky
stehlík belavý
čajka
čajka
Poznámka
Nerovnoměrné osvětlení glóbu je způsobeno nakloněním zemské osy vzhledem k ekliptice a dvěma
druhům pohybu: rotaci planety jednou za 24 hodin, čímž se tvoří den, a ročního oběhu kolem Slunce –
díky tomu se střídají roční doby.
Představte si, že držíte v natažené levé ruce míč a v natažené pravé ruce pravítko kolmo vzhůru. Mírně
nakloňte pravítko směrem k míči. A teď překřižte ruce a vyměňte tak vzájemné postavení obou
předmětů. Jestliže pravítko představuje zemskou osu a míč Slunce, přešli jste tím od situace při letním
slunovratu k situaci při slunovratu zimním (na severní polokouli). Při letním slunovratu jsou severní
polární oblasti nakloněny směrem k Slunci, o 6 měsíců později jsou od něho odvráceny – pokaždé o
23½°. (Při rovnodennosti obě polární oblasti – a vlastně všechna místa na Zemi – mají den i noc o
stejné délce.)
Měnící se poměr denního svitu a tmy v kterýkoli den na dalekém Severu (v tropech zůstává stejný,
v mírném pásmu se mění podle roční doby) je výsledkem naklonění zemské osy a rotace planety.
Poměr bude nerovný v kterýkoliv den kromě obou rovnodenností. Na vrcholu zimy nebo léta nemusíte
rotaci planety vůbec brát v úvahu, zatímco v mírném pásmu se na délce dne rovným dílem podílejí jak
rotace, tak poloha planety na oběžné dráze.
41
2. Pižmoň
42-Je uprostred júna, a tak niet pochýb o tom, čo by za chladného a mrazivého decembrového dňa
vôbec tak jasné nebolo: že rieka Thomsen je naozaj riekou. Zbiera sa z bezmenných potôčikov
strednej a východnej časti Banksovho ostrova a tečie, tmavá a iskrivá v letnom svetle, na sever do
Castelovej zátoky v M’Clurovom prielive. Jej voda je bohatá na živiny a severovýchod Banksovho
ostrova (asi 73; 121) je vďaka tomu arktickou oázou, útočišťom veľkého počtu rastlín a živočíchov.
Zelené a úrodné údolie Thomsenu je pozoruhodnou krajinou už len preto, že ostatné časti ostrova sú
prázdnou štrkovitou púšťou, na ktorej sa roztrúsene vyskytujú jednotlivé rastliny – tu chumáč
nátržníka, tam zase trs silenky bezbyľovej. Na západnom brehu rieky, kde práve táborím medzi dvoma
potokmi (Ableovým a Bakerovým) je krajina drsná: vodná erózia sa hlboko zahryzla do vysokej
plošiny, ktorá sa zdvíha na západe. Ale aj tak i tu sa vás zmocní pocit útočišťa, lebo tieto brehy púštnej
farby nikdy neboli pokryté pleistocénnymi ľadovcami. Podobne ako západná a stredná Aljaška, aj
väčšia časť Banksovho ostrova zostávala počas ľadových dôb bez zaľadnenia. Tieto miesta boli možno
pred 20 000 rokmi brehom nezamrznutého Severného oceánu.
Prišiel som sem pozorovať pižmone. Spolu s bizónom predstavujú jeden z mála druhov veľkých
živočíchov Severnej Ameriky, ktoré prežili poslednú ľadovú dobu. Ich ďalší spoluobyvatelia – mamut,
pravlk obrovský, severoamerický druh ťavy, obrovský medveď Arctodus – vyhynuli. Pižmoň vydržal
ako jediný a žije si v tundre spokojne, výborne prispôsobený arktickému životu.
Sedím s dobrým binokulárnym ďalekohľadom na kraji drobivého strmého útesu vysoko nad riekou.
V týchto miestach sa rieka kľukatí cez široké pramenné lúky a cez tundru. Po ľavej strane mám jeden
taký ostrý riečny oblúk, po pravej sa Bakerov potok zarýva do rozbrázdenej krajiny smerom na západ.
Ďaleko na juhu vidím zhluky čiernych bodiek – ich zvláštny a neostrý obraz aj na vzdialenosť 3-4 km
pritiahne i oko neozbrojené ďalekohľadom. Z pomalého pohybu tých tmavých bodov na hnedavej
tráve úbočia poznáme, že ide o živé tvory. A kdesi v hlbinách mysli sa pri pohľade na tieto vzdialené
dlhosrsté príšery prebudí aj akási dávna ostražitosť. Prebúdza sa v nás dávny inštinkt lovca.
Široká dolina, v ktorej sa pižmone pasú, svojou farbou a tvarom pripomína údolia v Tibete. Prikladám
k očiam ďalekohľad: cez jeho sklá vyzerajú zvieratá ešte tmavšie, úbočie hrá všetkými odtieňmi
hnedej a nebo nad vzdialeným koncom údolia dostalo hlbší modrý odtieň. Svetlo sa mihotá na telách
zvierat. Spomínam si na pozorovanie jedného biológa – špecialistu na pižmone: „Vyzerajú v tej
krajine takí čistučkí. Ako žiadne iné zviera kontrastujú tak na pozadí bielych odtieňov zimy, ako aj na
pozadí letnej tundry.“
Odkladám ďalekohľad späť do lona. Popoludnie, kedy sa zastavil čas. Mám pocit akoby tie desiatky
štvorcových kilometrov tundrovej hnedej a ostricových lúk boli všetky na dosah ruky tak ako stránky
môjho zápisníka – spôsobuje to ostré a nerozptýlené svetlo v bezprašnom vzduchu. V tom obraze niet
falše. Stvorenia tam dole podídu pár krokov, potom sa zastavia a obzerajú sa. Dva žeriavy nehybne
stoja pri rieke. Pearyho karibu, štíhle, farby mesiaca v splne, sa pasie na brehu typickým nervóznym
42
spôsobom ako všetka vysoká zver. Tundra je plná mlák z roztopeného snehu; v tom šikmom svite
svietia na planine ostrou tmavomodrou farbou. Uprostred väčších jazierok žiaria spod hladiny
akvamarínové bloky ľadu ako srdce dočasne porazenej zimy.
Na druhej strane rieky sa pod reťazcom kopcov pasú ďalšie pižmone – v skupinkách po troch-štyroch,
alebo vo väčších čriedach z 10-12 zvierat. Zaznamenávam si toto usporiadanie do zápisníka. Z môjho
hľadiska je najviac pozoruhodný počet teliat, ktoré sa dajú jasne rozoznať i na tú vzdialenosť trochštyroch kilometrov, pretože hravo poskakujú okolo dôstojne sa pohybujúcich starších kusov. Zo 49
kusov je 12 teliat. Nie je ľahké uveriť, že ostricové lúky podo mnou toľko uživia, zvlášť keď sa
v pozadí rysujú všetky tie holé kopce a erodované plošiny. Myseľ sa vzpiera vziať na vedomie tú
plodnosť a poskakovanie teliat. Pižmoni na druhom brehu sa pasú na sladkom deväťsile, na lístkoch
štiavu, na všivci, na tráve a na vodnej ostrici. Všetko sa to leskne v slnečnom svite – zvieratá, jazierka,
mlčiace snežné veže. Všetko má nádych pôvodného stvorenia.
Beriem ďalekohľad a opäť sa zameriavam na južnú skupinu zvierat. Je ich tam 50-60, z toho 10-15
teliat. Chvíľku ich pozorujem, kým ma nevyruší varovný krik žeriava. Okamžite vidím, ako sa na
juhovýchod odo mňa ostražito vztýčil v tráve polárny zajac. Na severovýchode krúti nervózne hlavou
na všetky strany sova snežná sediaca na trse trávy; svojou farbou sa podobne ako zajac dobre vyníma
na pozadí. Zajac, napätý akoby bol niekto zahvízdal, ma objaví a uprene sa na mňa zahľadí. V tej
chvíli mám pocit, akoby sa svet napäl ako luk a cítim celý ten priestor okolo, akoby sme so zajacom
a sovou stáli všetci traja na dne prázdneho rybníka. Celé to trvá do chvíle, kým sa zajac zase nespustí
a nezačne sa venovať vŕbovým lístkom, a sova sa opäť uprene zahľadí do doliny pod sebou.
Varovné hlasy žeriavov pokračujú; až keď sa trošku posuniem, aby ma nevideli, prestávajú škriekať.
Za mnou severným smerom sú moji štyria spoločníci, strakato vyobliekaní, takže si ich naozaj nikto
nemôže spliesť s nejakým zvieraťom. Sú to archeológovia a hrabú sa v jednom kopci: punktičkársky
mapujú rozloženie zvyškov na mieste tábora „Medených“ Eskimákov z 19. storočia. Miesto je
označené šifrou PjRa-18, ľudskou rečou ho voláme Kuptana. Ako všetky tábory v tejto oblasti je i toto
miesto temer na vrchole vetrom ošľahaného kopca a má výhľad na všetky tie ostricové lúky, výborné
pastviny pižmoňov. Na 20 000 štvorcových metroch okolo táboriska je roztrúsených asi 27 000 kostí,
pochádzajúcich z asi 250 zvierat. Archeológovia prezývajú to miesto „kostnica“. A medzi tým sa
nájdu kruhy z okruhliakov, ktoré kedysi zaťažovali okraje stanu z koží karibu, úkryt pred vetrom
a dažďom. Sú tam aj zvyšky zásobární mäsa postavené z bridlice a platní hnedeľu, a v nich drevené
uhlie
pochádzajúce
z vŕbových
a vresových
vetvičiek.
Dolná
čeľusť
arktického
sivoňa,
skonzumovaného kedysi pred sto rokmi, sa ešte stále leskne rybím tukom. Tento dávny svedok
ľudského hladu budí pocit, že sa čas zastavil.
Pižmoni, ktorí sa tak flegmaticky pasú na juhu a na bohatých lúkach na východe, sú možno
potomkovia tých, ktorých vybielené lebky s tmavými rohmi sa povaľujú okolo.
História tohto tábora začína v 19. storočí.
Obr. s. 46.
43
V septembri 1851 plával od západu okolo severného pobrežia Banksovho ostrova, úžinou, ktorá
neskôr dostala jeho meno, kapitán M’Clure s loďou Investigator. Zúfalo sa nažil dostať sa zo zovretia
ľadu. Pri východnom myse ostrova objavil plytkú zátoku, ktorú pomenoval Bay of God’s Mercy (t.j.
Zátoka Božieho zmilovania), a tam aj prezimovali. Nasledujúceho leta sa ale ľad v zátoke nerozlámal
a museli prezimovať na tom istom mieste ešte raz. Na jar 1853 ich tam našla záchranná skupina lode
Resolute, ktorá zimovala pri Melvillovom ostrove. (Obe lode boli časťou britskej výpravy, ktorá
pátrala po stratenej Franklinovej expedícii.25) M’Clure musel nerád uznať, že Investigator sa dostal do
pasce, a tak i s mužstvom opustil 450-tonovú, meďou obitú loď a odišiel so záchrannou skupinou na
Melvillov ostrov.
„Medení“ Eskimáci žijúci o 300 km ďalej na Viktóriinom ostrove sa nejako o opustenej lodi
dozvedeli. (Títo Kanghiryuakmiut a Kanghityuachikmiut žili v oblasti zátok Minto [71; 117] a Princa
Alberta [70; 115] a s belochmi sa nikdy predtým nestretli: po prvý raz do ich končín zavítali americkí
veľrybári až v roku 1906. Zanedlho dostali prezývku „medení“ podľa nástrojov, ktoré si vyrábali
z medi vyťaženej z miestnych ložísk.) Nevieme presne, kedy títo ľudia prvý raz prekročili po jarnom
ľade úžinu Princa Waleského, ale ich postup sa dá dobre vystopovať celým údolím Thomsenu až do
Mercy Bay.
Je iróniou, že také bohatstvo, akým bola pre nich opustená loď, sa dostalo do rúk práve ľuďom
z Viktóriinho ostrova. Dovtedy sa nachádzali na samom konci nie jednej, ale hneď dvoch arktických
obchodných ciest. Prvá viedla od západu, zo Sibíri a pozdĺž severného pobrežia Aljašky; druhá
prichádzala z juhu, z kanadského vnútrozemia, po toku rieky Mackenzie. Naraz sa prúd tovaru na
oboch cestách otočil.26 Veľmi zriedka sa k nim dostávali veci, aké našli v Mercy Bay, a už vôbec nie
v takom množstve. Chajda na brehu a sama loď boli pre nich rovnakým zázrakom, ako by bola pre nás
všetkým možným naložená vesmírna loď.27
Eskimáci sa zrejme vydávali na svoje každoročné výpravy do Mercy Bay len tak naľahko, aby mali na
saniach a v košoch nesených psami dosť miesta na nazbierané veci. Najviac cenené boli pásy železa
a tkaniny, a tiež dosky z mäkkého dreva, ktoré sa dali opracovávať oveľa ľahšie než sobie parohy. Ale
aj medené obitie lode, pletené odevy, konopné laná, vlnená priadza a kožené topánky (tie sa hodili len
kvôli tej koži – ako obuv do arktického počasia boli úplne nanič, aj keď Briti na to prichádzali len
veľmi pomaly.)
25
Pozn. prekl.: V ďalších kapitolách sa dozvieme, že loď Resolute priplávala od východu; uvidíme, že kus mora
južne a západne od Melvillovho ostrova, ktorý oddeľoval obe lode, bol hlavnou a temer neprekonateľnou
prekážkou na tzv. Severozápadnej ceste.
26
Tento zvrat toku predmetov spočiatku splietol antropológov, ktorí študovali dejiny obchodu na ďalekom
Severe. Iní zase, netušiac nič o zmene, ktorú priniesol do života Eskimákov z Viktóriinho ostrova vrak
Investigatora, si mylne po celé roky mysleli, že tieto kmene predstavujú časť akejsi pôvodnej, nedotknutej
kultúry domorodcov.
27
Pozn. prekl.: Spomeňte si na knihu bratov Arkadija a Borisa Strugackých Piknik u cesty (Mladá fronta 1973) –
niektorí čitatelia sa možno pamätajú aj na film Stalker natočený podľa nej. Investigator a Eskimáci mohli slúžiť
ako dobrý predobraz tohto príbehu.
44
Na svojej ceste na sever si Eskimáci brali len trochu tulenieho mäsa a tuku, a tak jedli to, čo sa im
podarilo uloviť cestou – príležitostného karibu, preperujúce sa husi (vtedy nemôžu uletieť a sú
bezbranné), ryby a plno pižmoňov. Lovili ich tak, že ich najprv vyhnali z lúk do kopcov. Ako sa dalo
čakať, pižmone sa tam zošikovali do obranného postavenia a psy sa postarali, aby tak aj zostali.
Poľovníci ich potom strieľali šípmi s medenými alebo železnými hrotmi; samotný šíp bol veľmi
dôkladne vyrezaný z vŕbových konárov, a hrot bol pripojený šľachami. (Dnes nachádzame jednu
lopatku za druhou, a v každej je kruhová diera po šípe, a to pod takým uhlom, že šíp musel zasiahnuť
srdce. Eskimáci poznali výborne anatómiu týchto zvierat.)
Zvieratá sa rozštvrtili na mieste, a tam aj založili ľudia svoj tábor. Z takýchto táborov potom zrejme
celé leto pendlovali malé skupinky na loď a do chaty a zase späť. Na jeseň, keď prvé snehy opäť
dovoľovali cestu na saniach, sa ľudia vracali na juh, kde na tuleňoch mohli prežiť zimu. Tie isté
táboriská boli zrejme používané rok čo rok a na niektorých miestach sa tak hromadili stovky kostier –
ako na tom našom nálezisku PjRa-18. Do roku 1981 našli výskumníci 150 takýchto táborísk, väčších
i menších, a okolo nich rozhádzané kosti asi z 3 000 pižmoňov.
Vyzerá to, že pod takýmto tlakom lovcov došlo ku kolapsu populácie pižmoňov ešte skôr, než sa
podarilo loď i chatu vyťažiť úplne. (Zvyšky chaty sú tam dodnes, loď sa nájsť nepodarilo – buď sa
potopila alebo odplávala preč.) V 90. rokoch cesty z Viktóriinho ostrova prestali.
Polárny bádateľ Vilhjalmur Stefansson precestoval v rokoch 1914-18 Banksov ostrov niekoľkokrát
krížom krážom, ale nikde na žiadne pižmone nenatrafil. Nikde na ostrove ich nikto nevidel ani potom.
Až v roku 1952 jeden kanadský biológ hlásil samotárskeho býka v povodí Thomsenu. Býk mohol
pochádzať z nejakého malého zvyšku pôvodnej populácie, ktorá tam nezbadane prežívala, alebo
mohla prejsť nejaká skupina z Viktóriinho ostrova rovnakou cestou ako kedysi Eskimáci. V 50. a 60.
rokoch boli pižmone vidieť na severe ostrova sporadicky, ale výskumy zo začiatku 70. rokov už
potvrdili prítomnosť 1200 až 1800 zvierat. Ďalší vzostup hlásili v roku 1975, a na začiatku 80. rokov
obývalo už ostrov neuveriteľných 16 až 18 tisíc zvierat.
Vysvetliť neobyčajne úspešný návrat pižmoňov na Banksov ostrov biológovia poriadne nevedia.
Nevedia toho veľa ani o ich rozmnožovaní ani výžive a asi ani o ďalších faktoroch, ktoré pri tom hrali
úlohu. Sú to napríklad dlhé obdobia priaznivého počasia, alebo snáď neprítomnosť karibu, ktoré
s pižmoňmi súťažia o rovnakú potravu? Medzi sebou sa však biológovia zhodnú na tom, že bohaté
ostricové lúky v údolí Thomsenu hrali zásadnú rolu v prípade obrody severnej populácie pižmoňov;
odtiaľ sa potom šírili i ďalej na juh.
Súčasný návštevník pocíti v okolí Thomsenu nezlomnosť tejto krajiny: uvidí bohatý a rôznorodý svet
vtákov, stretne mnoho polárnych líšok, nájde množstvo dier lumíkov a na svahoch uvidí húfy zajacov
a karibu. A neujde mu ani veľký počet pižmoních teliatok. Život v údolí je pevný a majestátny.
Tu by sme mohli skončiť s dobrým pocitom obnovy čried po masakre spôsobenom v minulosti
Medenými Eskimákmi. Mohli by sme si myslieť, dobre, boli vyhubení hrubými a bezohľadnými
ľuďmi túžiacimi zmocniť sa pokladov z Mercy Bay. Ojedinelá príhoda. Hneď však prídu na myseľ
45
podobné príhody z Pondovej zátoky. A začnú sa odvíjať ďalšie, oveľa staršie príbehy o človeku
a vymieraní zvierat.
Osudné strety človeka s divými zvieratami majú zložité biologické i ekonomické pozadie. V 40. a 50.
rokoch Eskimáci skoro vybili populáciu vlkov na južnej strane Banksovho ostrova len preto, aby im
vlci nevyberali klepce na líšky. V rokoch 1981-82 hubili zase v tejto časti pižmoňov, aby tak zbavili
stáda karibu potravných konkurentov. Soby sú pre Eskimákov zdrojom potravy a pižmoni im vraj
vypásali potravu. (Severovýchodná časť ostrova v okolí Thomsenu je pre Eskimákov akousi oázou,
nekonečne plodnou krajinou, z ktorej prúdia zvieratá, aby uspokojili ich potreby mäsa, kostí, šliach
a kožušín. Eskimáci tam preto nepoľujú ani nekladú pasce.)
Vyhubenie zvierat intenzívnym lovením je situácia, ktorá sa opakuje odpradávna. Pred 2 500 rokmi
takto obyvatelia Aleutských ostrovov zrejme vybili morskú vydru v okolí ostrova Amchitka.
Novozélandské vtáky moa boli vyhubené Maormi pred 800 rokmi. Zoogeografi nedávno zistili, že na
Havajských ostrovoch bola ešte pred príchodom Európanov (1778) vyhubená domorodcami viac než
polovica miestnych vtákov. (Motiváciu poľovníkov nepoznáme, ani nevieme, či si uvedomovali
následky svojich činov, a či snáď by sa chovali inak, keby si ich aj uvedomovali. Niektorí
antropológovia upozorňujú, že to čo my hodnotíme ako masakre bizónov a karibu v priesmykoch
alebo na prechodoch cez rieky, nemuselo byť v prehistorických ani historických dobách vnímané ako
neetické. Všetko to mohlo byť v naprostom súlade s predstavami prírodných ľudí o prírode
a o zákonitostiach jej kolobehu.)
Tradícia vybíjania celých populácií divých zvierat však ide ešte viac do minulosti. Arthur Jelinek,
ktorý sa venuje paleontológii stavovcov, nenachádza jediné dobré slovo pre chovanie prvých
obyvateľov Severnej Ameriky. Nazýva ich koristníkmi, „proti ktorým nemali zvieratá žiadnu obranu“.
Títo prisťahovalci sa preto stali „pôvodcami hlbokých zmien“ v ekosystémoch Severnej Ameriky na
začiatku holocénu. Jelinek konštatuje, že šlo o „vrcholne zdatnú a rýchle sa rozširujúcu skupinu
predátorov, s obdivuhodným deštrukčným potenciálom.“
Jelinek svoje hodnotenie stavia na katastrofálnom vymieraní veľkých cicavcov v Severnej Amerike
pred 18 000 rokmi – takzvané pleistocénne vymieranie. On si myslí, že v ňom hral kľúčovú úlohu
človek.
Severoamerické prérie pred príchodom Európanov si obyčajne predstavujeme ako miesta kypiace
životom: žilo tam 60 miliónov bizónov a ďalšie milióny antilop, losov a jeleňov, spolu s medveďmi
a vlkmi. To všetko však už boli iba zvyšky zoskupení zvierat ohromnej rôznosti a početnosti.
V porovnaní s pozdným pleistocénom bola Severná Amerika 18. storočia chudobným svetom, „z
ktorého len nedávno vymizli najväčšie, najstrašnejšie a najbizarnejšie formy“. Obrovské pásovce,
pozemné leňochody tak obrovské, že keď sa postavili na zadné nohy boli vysoké ako dnešná žirafa,
gepardy, šabľozubé tigre, mamuty, kone a ťavy, a aj blízki príbuzní severských pižmoňov – to bolo
všetko vtedy už preč, populácie i druhy. Aj sama krajina sa zmenila: tam, kde cestovateľ 18. storočia
46
našiel len púšte, bývali šťavnaté pasienky s veľkými pasúcimi sa čriedami, doprevádzanými suitou
mäsožravcov a mrchožrútov.
Prečo vlastne všetky tie zvieratá na konci pleistocénu vymreli, existuje veľa navzájom si protirečiacich
názorov, ale všetky sa zhodnú na tom, že úlohu v tom hrala jedna z dvoch príčin. Buď sa zmenilo
podnebie tak rýchlo a drasticky, že zvieratá nemali čas sa prispôsobiť, alebo boli vyhubené človekom.
Niektorí vedci možno až príliš rýchlo vypúšťajú z hry človeka. Myšlienku, že by tento „inteligentný“
mäsožravec mohol plytvať mäsom, pokladajú za neudržateľnú (aj keď dôkazy o opaku sú k dispozícii
tak z prehistórie, ako aj z nedávnej doby). Sú skeptickí aj čo sa týka možností vtedajších zbraní
a poľovníckych techník. A myslia si aj, že vtedy žilo príliš málo ľudí, aby mohli spôsobiť také
hekatomby zvierat. Jedným slovom, klimatická zmena ako vysvetlenie by mala stačiť. Podľa tejto
teórie krajina vyschla a v dôsledku toho sa radikálne zmenilo zloženie i rozšírenie rastlín. Veľké
bylinožravce, závislé na istých druhoch rastlín, vymreli, a spolu s nimi aj ich predátori a mrchožrúti.
Tieto modely síce občas zahrnujú aj človeka, ale len ako faktor, ktorý zasadil systému, už aj tak
extrémne sužovanému stresom, posledný úder.
Nazbieralo sa dosť premúdrených, pádnych a pôsobivých argumentov v prospech jedného i druhého
vysvetlenia. Asi sa nedá poprieť, že človek hral v tom všetkom významnú, aj keď možno nie
rozhodujúcu úlohu. Že by to mohol zvládnuť hravo a účinne, dokazuje osud bizóna, holuba
sťahovavého, alky veľkej alebo veľryby grónskej. A túto schopnosť sme veru nestratili ani dnes, a tak
vymieranie bude asi pokračovať, s tým ako sa s rastom ľudskej populácie exponenciálne zvyšuje
rýchlosť rozvracania prirodzených domovín.
Ľutujeme, že vyhynuli jeden druh hvizdáka (Numenius borealis), morská lasica (Mustela macrodon),
labradorská kačica (Camptorhynchus labradorius), Pallasov kormorán (Phalacrocorax perspicillatus)
alebo Stellerov kôrokožec bezzubý (Hydrodamalis gigas). Ťažko dnes budeme pátrať prečo.
Zdráhame sa prijať priamu zodpovednosť za tieto straty. Sme možno i v práve – aj keď biologické
argumenty sú tak trochu pritiahnuté za vlasy – keď si myslíme, že náš druh je v podstate ako každý iný
a nič s ním nie je v neporiadku, a že na vymieraní druhov nie sme podpísaní vždy len my sami.
(Kalifornský kondor napríklad je odsúdený vyhynúť z dôvodov ekologických.) A veď aj celá naša
história ako biologického druhu je doprevádzaná drastickým znižovaním počtu či dokonca vyhubením
zvierat a obsadenia ich niky vždy, keď sa ukázalo, že je to potrebné alebo želateľné. Nemusíme sa
kvôli tomu hanbiť či kritizovať našich predkov. Musíme však z tohoto poznania vyvodiť chladnokrvné
konštatovanie, že kráčame do vlastnej záhuby v neľútostnom vesmíre riadenom chemickými,
fyzikálnymi a biologickými zákonmi. Plodnejším a iste aj príjemnejším prístupom je uvedomiť si, že
máme akúsi inteligenciu, aby sme pochopili, čo sa deje, že máme dosť vyrovnanosti, aby sme sa
nenechali zastrašiť zložitosťou úkolu, a aj odvahy podniknúť kroky, ktorých ovocie my sami už
neuvidíme.
Keď tak človek kvočí v tábore Kuptana a rýpe sa pižmoním rebrom v zemi medzi dvoma vŕbovými
kríčkami, ani nemôže mať Medeným Eskimákom vybitie pižmoňov za zlé. Možno že dokonca vedeli
47
– veď úroveň ich porozumenia už ťažko dnes budeme rekonštruovať – že pižmone sa vrátia, aj keď to
vyzerá, že ich vyhubili všetky. Ťažko môžeme niečo vyčítať aj dnešným eskimáckym poľovníkom na
ostrove, že sa chcú zbaviť vlkov, aby chránili svoje príjmy z líščích kožušín, alebo pižmoňov, keď si
chcú zaistiť dostatok sobieho mäsa. Oni sa len snažia prispôsobiť ekonomike, ktorá je z ich pohľadu
zvláštna. Možno že by sme si mohli navzájom pomôcť. Ich tradičná filozofia kladie dôraz na etické
zaobchádzanie so zvieratami. Z ducha tejto tradície, kombinovanej s európskou predstavou súcitného
ohľadu by mohol vyrásť základ nového vzťahu k zvieratám. Potrebujeme prístup spočívajúci
v osvietenom rešpektovaní, a to umožní obom ľudským skupinám etickejšie myslenie, a snáď aj zaručí
naše dôstojnejšie chovanie v budúcnosti – lebo zvieratá budú i naďalej proti nám bezbranné.
Odsúvam rebrom nabok vysušený zimný trus pižmoňov i čerstvejšie zajačie bobky, vetrom vybielené
chuchvalce sobej srsti i vrstvu skrútených listov z vŕby a lomikameňa, až odhalím vlhké a cenné
bahno: základy. Nech boli morálne sklony lovcov Kanghiryuakmiut a Kanghityuachikmiut akékoľvek,
jedli mäso pižmoňov, ktoré sa kedysi pásli na týchto vŕbach. Z ich rohov si robili naberačky, z kostí
nástroje, a za prvých mrazivých jesenných víchric spali pod ich hrubými kožami. Prežili. V dlhodobej
histórii človeka, tej pred príchodom i po ústupe ľadovcov platilo toto viac než sa dá vypovedať.
Keď som sa vztýčil a rozhliadol sa po údolí, cítil som úžasnú hĺbku času: ja sám, na storočnom
táborisku, v údolí, o ktorom vedci tvrdia, že nikdy nebolo pokryté ľadovcom, a ktoré dnešní Eskimáci
pokladajú za posvätné územie. Pižmoni sa pásli okolo, akoby som pre nich neznamenal nič viac ako
kameň. Lebky ich predkov sa povaľovali na slnku pod mojimi nohami, a zo svahu Kuptany studeno
zafičalo na moju nepokrytú hlavu.
Prvé pižmone, ktoré som v živote videl, boli na výskumnej farme za Fairbanksom na Aljaške. Bol
nádherný letný deň, keď vlahý vzduch, prázdne polia okolo a okolité kopce dávali všetkému zdanie
nevinnosti. Z vysokej trávy pod svahom, na ktorom som stál, sa vynorilo jediné zviera. Tráva sa za
ním vlnila, až kým nezostalo nehybne stáť na prázdnom priestranstve a jeho dlhá srsť prestala víriť
tiež. V tej chvíli ma ohúrili vlastnosti zvieraťa, ktoré si pamätám dodnes: pohybovalo sa s orientálnou
dôstojnosťou, aby potom znehybnelo v meditačnej póze. Zdalo sa, že je stelesneným sústredením.
Potom sklonilo hlavu a pokračovalo v ceste, s odhodlanosťou, akú som u veľkých zvierat nikdy
nepozoroval. Ukázali sa základy jeho tmavých rohov a za ním vysoké plecia s golierom elegantnej
hrivy. Utkvel mi v pamäti ako akýsi budhistický mních či samurajský bojovník. O pár mesiacov som
poznal, že to boli charakteristiky dosť unáhlené, ale ako mnoho iných nezvaných vhľadov ostali mi
a držím ich v mysli naďalej.
Vstúpil som do šesťakrovej ohrady s chovateľom, dánskym študentom Aljašskej univerzity Paulom
Henrichsenom. Zvieratá sa zdržovali v malom smrekovom lesíčku a Henrichsen ma varoval, aby som
si dával pozor, držal sa blízko plota a bol pripravený naň rýchlo vyliezť. Prichádzali sme spoza
terénnej vlny a videli sme im iba chrbty. Udivilo ma, že z tohoto pohľadu si zviera, s jeho hrbom
a žltohnedou srsťou za lopatkami, môžeme ľahko pomýliť s grizzlym. Prišli sme bližšie a prekvapilo
ma zase, aké sú vlastne malé. Potom, keď sme boli ešte bližšie, žasol som, ako šikovne sa preplietajú
48
medzi stromami a pritom zostávajú v tesnom kontakte, bok po boku, nevadili im tyčkovité kmene
smriečkov.
Už sme ich viac nechceli rušiť, vrátili sme sa k plotu a len sme sa dívali. Tu a tam som sa na dačo
spýtal a Henrichsen odpovedal. Zvieratá nás ostražito sledovali, červenými nozdrami svojich širokých
čiernych nosov nasávali vzduch a krútili veľkými zlatohnedými očami, ako keby nevedeli, čo si majú
počať s tými dvoma postavami, ktoré tam stoja na slnku.
Pozdejšie, keď už sme kráčali po pastvine s karibu (v porovnaní s pižmoňmi sa mi zdali nervózne
a pohybovali sa akosi zmätene), som Henrichsenovi hovoril o tom, že mi pižmoň pripadal ako
orientálec.
„Ale veď vieš, odkiaľ pochádzajú, nie?
„Veď hej“, zasmial som sa, „ale v tej chvíli som si nespomenul.“
Pochádzajú z náhorných planín severnej Číny, kde sa ich predkovia adaptovali na spola ovčí, spola
dobytčí alpínsky a tundrový život. Kanadský paleontológ Richard Harington si myslí, že samotný rod
Ovibos sa objavil asi pred 2 miliónmi rokov na stepiach strednej Sibíri, a bol zastúpený hneď
niekoľkými druhmi. Eurázijský druh Ovibos pallantis, ktorého kedysi lovil kromaňonský človek,
možno prežil až do novoveku na ruskom polostrove Tajmyr. Súčasný americký druh Ovibos
moschatus prešiel cez pevninský most, ktorý je dnes Beringovou úžinou, asi pred 125 tisíc rokmi za
illinojského zaľadnenia, ale možno ešte skôr. Pred ním tam takto asi prešli aj predkovia a príbuzní
tohoto druhu: Symbos cavifrons bolo vyššie a štíhlejšie zviera, ktoré bolo dominantným druhom
pižmoňa po celý pleistocén; Praeovibus, tiež väčší, štíhlejší a dlhonohý; Bootherium, malý lesný
pižmoň; a Euceratherium, ktorý žil v horách. Všetky tieto druhy vyhynuli na sklonku pleistocénu,
spolu s dvoma druhmi samotného rodu Ovibus – O. yukonensis a O. proximus. Zvyšky posledného
prežívajúceho druhu, Ovibos moschatus, sa našli až ďaleko na juhu v New Jersey a Nebraske: žil tam
na vrchole posledného, wisconsinského glaciálu.
Keď začal wisconsinský ľadovec pred 18 000 rokmi ustupovať, pižmone sa z dnešného územia
stredných a východných Spojených štátov posúvali na sever s ním. Ich vzdialení príbuzní, ktorí dnes
žijú na juh od zálivu Kráľovnej Maud, na sever od Veľkého medvedieho jazera a v údolí rieky Thelon,
sa nazývajú pevninské pižmone severské (O. moschatus moschatus). Druhá skupina prežívala
zaľadnenie v refúgiách na ďalekom Severe a po ústupe ľadovca sa rozšírila na juh, pozdĺž východného
pobrežia Grónska a na ostrovy Ellesmerov, Devon a Melvillov; tieto pižmone sa nazývajú grónske (O.
m. wardi).28
Pižmoň má len jediného súčasného príbuzného, a tým je takin žijúci v severnom Tibete, ťažkopádne
zviera podobné teľaťu, s vyčnievajúcim rypákom ako má antilopa sajga, na krátkych zavalitých
nohách a malými, dozadu zahnutými rožkami: to všetko a aj spôsob pohybu prezrádza, podobne ako
28
Títo pižmoni boli úspešne vysadení aj na rôznych miestach na Aljaške, pretože tamojšia populácia pižmoňov
bola v 19. storočí vyhubená.
Pozn. prekl.: Dnes sa s grónskymi pižmoňmi stretneme i v Nórsku. Boli tu vysadení v jednom údolí, ale odtiaľ sa
už niekoľko skupín rozšírilo do okolia.
49
u pižmoňa predkov typu horskej kozy alebo ovce. (Hrubé zlaté rúno, za ktorým sa plavil Jason, bolo
z takina.)
Pôvod pižmoňov bol pre prvých pozorovateľov záhadou. Ernest Thompson Seton ho na základe ťažkej
hlavy a ramien radil k bizónovi, Stefansson si myslel, že je príbuzným horskému dobytku z Európy,
a nórsky výskumník Otto Svedrup ho nazýval „polárnym dobytkom“. To všetko sú síce tiež príbuzní,
ale vzdialení. Medzi najbližších príbuzných hneď po takinovi patrí japonský kozorožec serov, kamzík,
koza zo Skalnatých hôr, a berberská ovca.
Jeho vedecké meno Ovibos moschatus sa dá preložiť ako „ovcotur pižmový“, a príliš sa na neho
nehodí, rovnako ako meno „pižmoň“. Zviera totiž nemá žiadne pižmové žľazy. V sezóne párenia
vylučujú býky látku, ktorú cítiť v ich dychu a aj v mäse, akokoľvek dobre spracovanom. Zosnulý John
Teal, ktorý sa venoval štúdiu pižmoňov, charakterizoval tento zápach ako „štipľavý a mierne
sladkastý“. Iný biológ ho popísal ako „pižmovo sladký pach pripomínajúci gorilu“. Podľa Teala je
pach menej prenikavý ako u ostatných prežúvavcov, a tak je vlastne záhadou, prečo vlastne meno
zvieraťu prischlo. Možno, že keď v 17. storočí tieto zvieratá Európania uzreli prvý raz na západných
brehoch Hudsonovho zálivu, pripomínal im exotický vzhľad a pach býkov kabara pižmového
z Orientu. Vtedy všeobecne vládlo zbožné prianie, aby sa Severná Amerika vyrovnala Orientu svojím
bohatstvom, a obchodníci sa určite nesnažili túto ilúziu o obchodnej základni nijako rozptyľovať.
Dlhá lesklá srsť spadajúca ako sukňa je pri prvom stretnutí najpozoruhodnejšou charakteristikou
zvieraťa, najmä ak sa pohybuje. (Eskimáci nazývajú pižmoňa oomingmaq, čo znamená „zviera
zarastené dlhou bradou“.) Keď Nicolas Jérémie píše, že nepoznáme „ani zblízka, na ktorej strane je
hlava,“29 nie je to ani tak príliš pritiahnuté za vlasy. Kožušina je tvorená pravidelným usporiadaním
rôznych druhov srsti, ale Jérémiemu a ďalším pripadala neučesaná, pretože pozorovali pižmoňov len
v lete, v čase pĺznutia. Neuveriteľne hustá podsada z vlnitých vlasov dlhých asi 6 cm prilieha tesne
k telu a pokrýva ho celé okrem kopýt, rohov, a malého úseku medzi nozdrami a pyskom. Trup,
brucho, boky a krk sú naviac pokryté hustou vrstvou dlhých a hrubých srstíc (č. pesíky), ktoré visia
dole ako sukňa, a splývajú s kratšími pesíkmi, ktoré splývajú zo šije na krk a tvoria hrivu. Za
lopatkami sa na chrbte vytrácajú, a toto miesto, pokryté iba podsadou, sa volá sedlo.
Najdlhšie vlasy, až 75 cm, visia z krku. Vlasy sukne neustále dorastajú a najvýraznejšie sú u starých
zvierat a u páriacich sa býkov. Podsada vypadáva koncom mája a začiatkom júna vo veľkých
flajstroch a pásoch, ale úplne vypadne cez vrstvu dlhých pesíkov až niekedy v auguste, takže zvieratá
vyzerajú akoby prišli rovno z praveku. Táto nepružná vlna je na váhu osemkrát teplejšia než ovčia a je
jemná ako vlna kašmírskych kôz alebo lamy vikune. Z jediného pižmoňa sa jej dá získať až 5 kg;30
ako spočítal jeden snaživý pozorovateľ, stačilo by to na 40-pramennú priadzu dlhú 250 km.
Teľce sa liahnu s krátkym kožúškom novorodeneckej podsady a škoricovými srsticami. Ku koncu leta
im narastie hustejšia zimná srsť, ale hrubé dlhé vlasy im rastú až v druhom roku.
29
30
Relation de détroit de la baye de Hudson, 1720.
Pozn. prekl.: na jeden sveter treba 200-300 g vlny.
50
Podsada je v oblasti sedla biela alebo žltkastá, na ostatných miestach bledohnedá s nádychom do
škoricovej. Srstice sú čierne na trupe a na bokoch a prechádzajú vpredu do tmavohnedej až gaštanovej.
Nohy pod kolenom predných a pätou zadných nôh sú biele. V niektorých populáciách a u niektorých
kusov prevažuje biela srsť aj na hlave, tlame, okolo rohov a v záhlaví. Eskimáci tvrdili, a aj vedci
nedávno potvrdili, že v oblasti zálivu kráľovnej Maud žijú aj pižmone béžové. (V roku 1853 videli
britskí námorníci albinotickú kravu s tmavým teľaťom na Melvillovom ostrove pri Smythovom myse.)
Veľmi hustá srsť, v ktorej sa strácajú oblé uši aj chvost, spôsobuje, že pižmone sa zdajú byť väčšie než
sú v skutočnosti. Ich hmotnosť sa môže dosť meniť podľa pohlavia, ročnej doby a potravy.
„Priemerný“ dospelý býk váži asi 300 kg, samica 180. Dospelý býk je v kohútiku vysoký 140 cm a od
nosa po zadok meria 220 cm, u kráv činia tieto miery 120 a 190 cm.
Rastú veľmi pomaly. Býky dorastú do dospelej veľkosti v šiestom či siedmom roku, kravy v piatom až
šiestom. Váha zvierat kolísa podľa kanadského zoológa Bena Huberta preto, lebo býky sú v
„pozitívnom nutričnom stave“ (teda keď priberajú) iba v dvoch mesiacoch z celého roka – v júli
a auguste. Ďalšie 4 mesiace sú v rovnováhe, a zbytok roka, od jesennej ruje a po väčšinu zimy,
chudnú. Kravy naberajú váhu celých 5 mesiacov a strácajú ju v zime a aj po pôrode a počas laktácie
(dojčenie trvá asi 15 mesiacov).
Charakteristické rohy trochu pripomínajú kaferského byvola, ale stáčajú sa smerom dole k lícam, a až
potom sa stáčajú dozadu a vybiehajú nahor a do strán. U samíc sú rohy kratšie a tenšie a ostrejšie,
a nezrastajú do helmice na temene hlavy ako u býkov. Rohy pomaly rastú celý život, a u starších
zvierat sú tmavohnedé s bledšími špicmi. Dospelú figúru dosiahnu vo štvrtom roku u samíc, v šiestom
u býkov. Rohy slúžia predovšetkým ako obrana proti šelmám, ale dajú sa použiť i na vyhrabávanie
vegetácie a hrajú dôležitú a zložitú úlohu v sociálnych vzťahoch a v období ruje.
Veľké oči prerážajúce hustou kožušinou umožňujú dobrý rozhľad do strán a majú obdivuhodné
vlastnosti. Zdvojená sietnica zosiľuje obraz počas zimnej tmy a šerosvitu, a vodorovné zrenice sa
dokážu úplne zatiahnuť, aby tak chránili pred snežnou slepotou. (Tradiční Eskimáci to napodobňovali
a nosili snežné „okuliare“.) Okolo zreníc sú dobre vyvinuté dúhovky, ktoré chránia sietnicu pred
ostrým svitom oblohy i pred svetlom odrazeným od snehu a ľadu.
Na svoju veľkosť je pižmoň pozoruhodne pohyblivý a pohybuje sa s istotou. Čiastočne je to vďaka
tvaru a štruktúre kopýt - sú zaguľatené, s ostrým okrajom a zospodu vyhĺbené. Mohutné päty sú
predpokladom dobrého odrazu na kameňoch, tvrdom teréne i na rôznych druhoch snehu. Predné
kopytá sú väčšie a v zime slúžia aj na prebíjanie sa a hrabanie vo vrstve vetrom ubitého snehu
a povrchového ľadu. Pižmoň k tomu používa aj bradu.
Pohybovať sa dokážu zrejme len dvoma spôsobmi – obyčajnou chôdzou alebo cvalom. Cval je
v porovnaní s pomalou, skoro bezcieľnou chôdzou, rýchly a rázny. Zvieratá dokážu bežať bez
prerušenia niekoľko míľ, nakrátko sa zastavia v dokonalej pohode, a potom ešte obdivuhodne rýchlo
vybehnú strmým kamenistým úbočím – odhaľujú tak svoj horský pôvod. Majú zvláštny zvyk, že keď
51
vstávajú, zostanú občas sedieť na zadku, ako keby sa nad čímsi zamysleli. Dospelé kusy sa tiež rady
prevaľujú na chrbát a hovejú si s nohami vytrčenými do vzduchu.
Dospelé zvieratá sa obyčajne správajú dôstojne až tupo, a to aj vtedy, keď teľce okolo divoko šantia
a keď líšky prebiehajú čriedou sem a tam. V lete sú však schopné aj poskakovať v potokoch a riekach
a je vidieť, že z toho čľapkania a striekania majú vyslovený pôžitok. (Jeden americký archeológ mi
vyprával, že videl, ako črieda zbehla kamenitým svahom do potoka a tam vyvádzali a vyhadzovali na
všetky strany ako kone.) Pohyblivá voda je len krátkodobým letným javom, a novorodené teľatá sú
z nej paf, keď ju vidia prvý raz. Anne Gunn, škótska biolóžka, to raz pozorovala: „Kukali očarovane
ako teľa na nové vráta. Bolo ich sedem či osem a mali asi 2 mesiace. Strkali sa na kraji a báli sa
omočiť si nohy, a potom rýchle zdupkali späť k čriede, aby sa pred tým čudom schovali.“ Mladé teľce
sa často naháňajú uprostred pasúcej sa čriedy alebo sa hrajú na „kráľa hory“, keď víťaz balansuje
svojím tapírovitým telom na vrcholku nejakého výčnelku či trsu, so všetkými štyrmi pokope ako
nejaká horská koza.
Medzi prežúvavcami sú pižmone jedinečné intenzitou vzájomného telesného kontaktu. Ešte aj keď
bežia, cválajú tesne bok po boku, rameno pri ramene. Najpôsobivejšiu ukážku tohto chovania som raz
videl na Sewardovom poloostrove v Beringovej úžine. Črieda v panike pred nízko letiacim lietadlom
obiehala kopec. Bežali ako jedno jediné zviera a takto vykreslili aj ladný oblúk, aby zmenili smer.
Divoké a synchrónne povievanie dlhej srsti pripomínalo tmavý morský príboj dorážajúci na útes, než
sa zase zavinie sám do seba. Dlhodobý výskum pižmoňov toto synchrónne chovanie často zmieňuje;
dozvieme sa napríklad aj to, že celá črieda má asi 150-minútový cyklus pastvy a odpočinku, a to v lete
aj v zime.
Ak sa blíži nebezpečné zviera alebo človek a jeho psy, zomknú sa pižmone do tesného húfu; často tak
urobia samy od seba, niekedy po náhlom zabučaní vedúceho býka. (Vedúceho býka najľahšie
rozpoznáme práve v takýchto situáciách: ako posledný sa do húfu včleňuje a ako prvý potom z neho
vybieha.) Zvieratá sa najprv zoradia bok po boku do radu alebo klinu, s vedúcim býkom uprostred
a mladšími býkmi na krajoch. Ak nepriateľ zmení smer, alebo ak sa blíži zvierat viac, vytvoria kruh
zadkami k sebe a s teľcami a ročiakmi zaklinenými do medzier medzi dospelými.
Toto obranné postavenie nie je vždy úplne symetrické a pižmone ho nezaujímajú vždy – niekedy
jednoducho ujdú. Z evolučného hľadiska je však tento spôsob obrany mimoriadne účinný proti ich
najväčším nepriateľom – vlkom. Vlci môžu uspieť, len ak sa dostanú k niektorému zvieraťu zozadu
a oddelia ho tak od čriedy, alebo ak vniknú do chvíľkovej medzery v hradbe tiel a uchmatnú teľa. Sú
v týchto situáciách samozrejme veľmi trpezliví a vynaliezaví – veď inak by už neboli na svete.
Takúto tesnú obrannú formáciu nepoznáme u žiadneho iného druhu, a preto je zaujímavé premýšľať
o tom, kde sa u pižmoňov vzala. Niektorí bádatelia si myslia, že pižmone dávajú pred otvorenými
rovinami prednosť zvlnenému terénu a upozorňujú na to, že črieda, prv než zaujme obranné
postavenie, vybehne na vrchol nejakého kopca. Ak vlci prekvapia osamelé zviera, to sa snaží chrániť
si zadné partie tak, že zacúva k záveju alebo nejakej terénnej vlne. Často tiež pomaly cúva do rýchle
52
tečúcej rieky. V kruhovom rozetovom postavení samozrejme každé zviera poskytuje ostatným ochranu
zboku a zozadu. Z toho by sa dalo usudzovať, že kedysi žili pižmone dlhý čas v otvorenej krajine
a naučili sa poskytovať si navzájom „terénnu vlnu“ potrebnú k obrane.
Veľkosť a zloženie čriedy sa v priebehu roka dosť mení. Letné skupiny sú menšie, tvorené 2-10
zvieratami, zatiaľ čo na zimu sa ich môže spojiť šesťdesiat i viac. V lete stretnete aj osamelého
pižmoňa (skoro vždy je to býk), alebo čriedy jedného pohlavia, zložené z kráv alebo býkov
obklopených mladšími zvieratami a teľcami. V sezóne párenia sa síce ukáže, ktorý dospelý býk sa
bude v čriede páriť, to ale neznamená, že by sa takéto zoskupenie dalo jednoducho označiť ako „býk
so svojím háremom“. (Býky zápolia o svoje právo byť otcom v búrlivých vzájomných stretnutiach;
čím sa v týchto chvíľach zaoberajú kravy, nie je jasné, ale asi nie sú v týchto drámach až tak pasívne
ako by sa mohlo zdať.)31
V krajných situáciiách sa zloženie čriedy môže meniť každú chvíľu, alebo zostáva bez zmeny po celé
mesiace. Po dlhšom pozorovaní môžeme dojsť k záveru, že to, čo sme považovali za veľkú čriedu
pasúcu sa na riečnej nive, je v skutočnosti súbor niekoľkých čried. Dve čriedy môžu splynúť do
jedinej, a tá sa hneď deň nato rozpadne na tri. Čriedy nie sú ani chaotické, ale nemajú ani pevnú
štruktúru – predstavujú v danej chvíli súdržné sociálne usporiadanie. Biológovia predpokladajú, že
toto chovanie poskytuje zvieratám výhody pri pastve, rozmnožovaní i v stratégiách prežívania, ale
v čom konkrétne by tieto výhody mali spočívať, nevedia.
Zmeny v zložení čried ukazujú, že jednotlivé zvieratá i celá črieda sú „jedincami“. Črieda nie vždy
budí dojem skupiny kráv, ktoré práve odstavili mláďatá, spolu s mladými zvieratami, to celé vedené
dominantným býkom. Aj kravy aj býky určujú pohyby a chovanie čriedy, aj keď je pravda, že aktivita
býkov je často viditeľnejšia. Vodcovia čriedy sa objavujú nielen, keď sa priblíži nepriateľ, ale aj
akonáhle treba prekonať prekážku – hrozivú rieku, strminu, drobivý zárez potoka. Individuálne
znalosti aj ostatných zvierat alebo nedávne vzájomné skúsenosti vstupujú v takých chvíľach do hry
tiež. Zvlášť markantne sa to prejavuje vtedy, keď treba zaujať defenzívne postavenie. Možno, že ak sa
zvieratá dobre nepoznajú, mohli by podľahnúť panike a utiecť od matiek a teliat. Tam, kde sa dobre
poznajú, sú ich kroky efektívne a presné, a staršie zvieratá strkaním a kopaním donútia momentálne
zmätené a tvrdošijné teľatá schovať sa do ochrannej hradby.
Často sa nám nedarí takéto udalosti popísať adekvátne, a to preto, že bezmyšlienkovite si
predstavujeme zvieratá ako bytosti, ktoré sa riadia iba inštinktom. Pochybujeme o tom, že by mohli
mať nejaké motívy pre svoje chovanie, či dokonca že by mohli byť vynaliezavé. Poučenie z evolúcie
pižmoňov, zvierat, ktoré sa posledné 2 milióny rokov príliš nezmenili, je také, že či už je ich
31
Ten, kto sa pokúša určiť nejaké všeobecné pravidlá chovania čriedy, čelí vždy poznaniu o veľkej rôznorodosti
a nepravidelnostiach. Napríklad rozdiely vo vekovom zložení alebo v pomere pohlaví môžu vyústiť do veľmi
rozdielneho chovania čriedy za inak porovnateľných okolností. Terénni biológovia veľmi dobre vedia, že nie je
jednoduché prísť na to, čím sa zviera práve zaoberá. A to, čo zvieratá robia, môže zase byť oveľa zložitejšie než
to, čo sa objaví v našich popisoch či meraniach.
53
rozhodovanie duchaplné alebo ťažkopádne, rozhodujúci počet zvierat sa nakoniec vždy rozhodol
správne.
Živé a nepokojné chovanie býkov v dobe párenia je tak nabité energiou, že ľudia pri jeho pozorovaní
pociťujú nervóznu pobavenosť a rozjarenosť. Podobné chovanie – pretlačovanie hlavami,
predvádzanie rohov, výpady – možno pozorovať po celý rok, ale v dobe párenia sú častejšie
a búrlivejšie. Inokedy mierne a dobre prepracované vzťahy medzi býkmi sa vyhrocujú až na ostrie
noža.
Biológ David Gray pozoroval po celé roky zblízka chovanie býkov na Bathurstovom ostrove (75;
100), v oblasti priesmyku Bieleho medveďa. Ich vzájomné stretnutia ako prvý roztriedil do niekoľkých
kategórií, ktoré teraz popíšem (podľa stúpajúcej intenzity).
Najmiernejšou formou je (obyčajne) pasívne vytláčanie jedného býka druhým z miesta na pastvisku.
Keď sa druhý býk blíži, ten, čo tam už je, jednoducho miesto opustí (a často sám vyženie niekoho
ďalšieho). Býk však môže aj zdvihnúť hlavu a prichádzajúceho si prezerať, ako výraz pozornosti
a výstrahy, alebo aj miernej hrozby (ale aby sme boli úprimní, niekedy jednoducho len močí).
Vážnejším výrazom hrozby, ktorý je známy iba u pižmoňov, je zohnutá hlava a vytieranie slivkovitých
predočnicových žliaz o vnútornú stranu predných nôh. To sa niekedy deje tak rázne, že to vyzerá,
akoby si býk „brúsil rohy“. Ešte väčšie vzrušenie prejaví tým, že rozhrabáva hrotmi rohov zem alebo
nakláňa hlavu. Pri tomto postoji sa býky pohybujú proti sebe s odvráteným pohľadom, ramenom
dopredu a s dobre viditeľnou „korunou“ zo spojených rohov. Keď tak robí jeden, tak vlastne krúži
bokom okolo druhého zvieraťa, ak to robia obaja naraz, dochádza k „paralelnej chôdzi“.
Najvážnejšími stretmi sú skutočné nárazy hlavami a výpady rôznej intenzity. Dva býky sa môžu
postaviť čelami proti sebe a mierne sa navzájom chvíľu pretláčať, alebo naopak tlačiť poriadne
a k tomu rýchle a divoko mykať hlavou. Strata iniciatívy znamená vystaviť sa zboku bodnutiam
ostrých rohov. Ak sa dva býky dostanú až sem – s predvádzaním naklonenia hlavy, paralelného tanca,
strkania a výpadov – stávajú sa ich pohyby štylizovanými. Pre takéto súboje si nájdu rovnú plochu,
čím ešte viac zvýraznia rituálnu atmosféru. Obyčajný krok prechádza do strojenej chôdze na
napnutých nohách, pomalej a zdôrazňujúcej každý pohyb. Než dojde k výpadu, kmitajú obaja partneri
hlavou na obe strany a cúvajú od seba, akoby sa vzduch medzi nimi rozpínal. Zo vzdialenosti 6-10
metrov sa proti sebe rozbehnú a dojde k zúrivej zrážke hlavy proti hlave, takže často sa jeden z nich
posadí na zadok, alebo sa obaja vztýčia na zadné nohy. Trieska to ako keď sa lámu ľady na mori.
Takto môžu na seba útočiť opakovane. Keď od seba cúvajú, prekypujúci energiou, poskytujú pohľad
ako z dávnoveku. Hriva stojí dupkom, aby zvýraznila mohutnosť prednej časti tela. Oči a dlhé suknice
srsti sa blyštia. Ak k tomu fúka vietor a franforce starej srsti sa trepotajú ako stuhy, vyzerajú divé a
sústredené býky ako nejaké obludy z apokalypsy. Takéto boje končia niekedy tragicky.
Párenie už nie je také divoké. Býky sa z nášho pohľadu až nechutne a pochlebnícky vtierajú do priazne
vnímavých (rujných) samíc. Neustále sa okolo nich točia, vzrušene a servilne, vetria pri vaginálnom
otvore, pritláčajú sa k samici bokom a kladú hlavu na jej bedrá, strkajú ju do krku a niekedy predným
54
kopytom škrabú do boku. Predvádzajú aj čosi ako svadobný tanec a s vykrútenou hlavou neustále
pritom samicu pozorujú. A ručia pritom tak, že sa to podobá revu leva v klietke, ako hovorí Gray.
K spojeniu dojde, keď samica po opakovaných býkových výbojoch zostane nehybne stáť a on ju
obskočí. Celý akt trvá len chvíľku.
K páreniu dochádza od polovice augusta do polovice septembra. Teľatá sa liahnu o 240-250 dní
neskôr, od polovice apríla do polovice mája. Ako u všetkých druhov, ktoré sú prenasledované
šelmami, rodia sa plno vyvinuté, temer ihneď sa dokážu postaviť a čoskoro už dokážu aj bežať.
V polovici apríla ešte vládne zima, ale ak teliatka náhodou nezmoknú, prežívajú veľmi dobre. Majú
dobré kožuchy a dostatočne vyvinutý tzv. hnedý tuk, ktorý slúži na produkciu tepla. Väčšinu času
v prvých dňoch strávia odpočinkom a dojčením. Matky na ne ticho mrnčia. Za studeného počasia im
matkino telo slúži ako štít – schúlia sa medzi jej nohami a spia, zatiaľ čo ona vystaví vetru zadnú časť
tela.
V dobe telenia, teda asi mesiac, sa čriedy zdržujú na jednom mieste, ale aj inokedy len zriedka putujú
na väčšie vzdialenosti. Letné pastviny, s tučnolistými ostricami, ktoré sa vynoria spod snehu v júni, sú
často len pár kilometrov od pastvín zimných, kde vietor obnažuje slnkom vysušenú trávu. Skutočnosť,
že pižmone putujú len málo, vysvetľuje i dôležitú stránku ich ekológie: len pomerne málo miest v
Arktíde, roztrúsených ďaleko od seba, uživí populáciu pižmoňov v zime i v lete.
Bádatelia si myslia, že migrácie na nové miesta nastávajú v čase párenia, keď dominantný býk vypudí
ostatné býky a tie potom odchádzajú s niekoľkými kravami a založia si vlastnú čriedu. O tom, ako
čriedy nachádzajú nové pastviny, existujú rôzne teórie. Podľa jednej z nich samotárske býky putujú
v lete na veľké vzdialenosti, a ak nájdu oblasť s vhodnou celoročnou pastvou, vracajú sa k nejakej
čriede blízkej tomu miestu, odkiaľ sa vypravili na prieskum. Keď príde jeseň, prevedú čriedu cez
riedko zarastenú oblasť alebo aj cez zamrznuté more k novým pastvinám. Cestu si asi značia
feromónmi (látkami, ktoré zviera vyrába a je schopné čuchom zase rozpoznať32). Býky značkujú
pachom tak, že rozstrekujú moč na trávu alebo na vyvýšeniny – činia tak hlavne v dobe párenia.
Značkujú trsy trávy aj výlučkami svojich predočnicových žliaz. Tieto pachové značky veľmi
pravdepodobne hrajú rolu pri párení, ale môžu byť dôležité aj pri regulácii hustoty pižmoňov na
danom území. Značky môžu chrániť krajinu pred nadmerným vypásaním tak, že pudia zvieratá
k tomu, aby sa rozptýlili.
Ako sa dokážu orientovať vo svojej vlastnej krajine počas zimnej tmy a snehu, a ako vôbec vnímajú
priestor okolo seba, o tom nevieme nič.
*
Pižmone si udržujú stálu teplotu tela okolo 38°C nezávisle na teplote okolitého vzduchu. Pretože často
musia vydržať vonku dlho aj pri extrémne nízkych teplotách -40°, pri ktorých zalezie do úkrytu už aj
biely medveď a možno i líška, je ich schopnosť udržovať stálu teplotu pozoruhodná. Teplo, na ktoré sa
32
Pozn. prekl.: Nie je to práve najlepšia definícia feromónu, ale nepôjdeme do podrobností.
55
spoliehajú, je produkované normálnym bunečným metabolizmom, spaľovaním tukových zásob
a niektorými ďalšími zložitými metabolickými pochodmi. Hustá kožušina poskytuje výbornú tepelnú
izoláciu, a tak len málo z toho tepla cez ňu unikne: to je vidieť na tom, že sneh, ktorý im víchrica
nakopí na chrbát, sa vôbec netopí.
Ekológovia vedia s istotou, že arktické zvieratá nezvyšujú svoj bazálny metabolizmus, až kým teplota
neklesne pod určitú kritickú teplotu. Tá sa rôzni u rôznych druhov, ale pohybuje sa okolo hodnoty
mínus 45°C. (Platí to i pre vtákov.) Inými slovami, arktická klíma nenúti zvieratá jesť viac: hlavnou
obranou proti chladu nie je vyššia produkcia tepla, ale lepšie šetrenie s ním. V roku 1747 upozornil
Karl Bergmann na to, že tvorba tepla je proces prebiehajúci v troch rozmeroch (teplo sa šíri všetkými
smermi), zatiaľ čo vyžarovanie je jav dvojrozmerný (povrchom tela). Zvieratá žijúce v chladnom
prostredí budú mať preto sklon zväčšovať sa, lebo pomer hmotnosti (tvorba tepla) k povrchu (straty)
bude tak vyšší.
Toto takzvané Bergmannovo pravidlo je dnes už predstavou zastaralou, podobne ako iné pravidlo,
Allenovo, vyslovené v roku 1877. Allen si všimol, že v chladných podmienkach existuje trend k
skracovaniu telesných výbežkov ako sú uši, končatiny, chvosty a tlamy. Napriek mnohým výnimkám
sú však obe pravidlá založené na solídnej skúsenosti. Zastaralé sú skôr preto, že dnes poznáme aj iné,
efektívnejšie adaptácie na udržanie tepla. Jednou z nich je kožušina, ktorá má naprosto výnimočné
kvality u polárnej líšky a u pižmoňa. Biely medveď má zase hrubú izolačnú vrstvu tuku, a pri veľkých
zimách si ešte k tomu zalezie do brloha. Iné zvieratá, zvlášť vtáky, ohrievajú studenú žilnú krv
prichádzajúcu z výbežkov vystavených chladu: krv sa protiprúdom ohrieva v slučke teplej arteriálnej
krvi a až potom vstupuje do telesného jadra. Zvieratá tiež môžu ohrievať rôzne časti tela rôzne:
napríklad polárnej líške môžu vychladnúť labky až na 0°C. Menia tiež vodivosť nervového systému
a tak nepociťujú chlad. Žiadna z týchto adaptácií ale nie je účinná samotná, a fyziologický
a biochemický výskum nám odhaľuje stále zložitejší obraz, ako môžu arktické zvieratá vydržať
extrémne mrazy (napríklad je zaujímavé, ako zabraňujú stratám vody alebo ako dokážu tieto straty
nahradzovať).
Pižmone aj iné zvieratá šetria v zime teplom aj pozoruhodnou úspornosťou pohybov. Vo veľmi
chladnom počasí, keď každý pohyb znamená spaľovanie vzácnych tukových rezerv, zostávajú zvieratá
jednoducho dlhý čas nehybne stáť – tak dlho, že ktosi prišiel i s odborným názvom „hibernácia
postojačky“. Ak musia v chladnom počasí predsa len putovať, prekonávajú akýkoľvek hlbší sneh
v rade, pričom zvieratá vzadu pozorne našľapujú do stôp predchodcu. Počas víchric môžu na niekoľko
dní aj zaľahnúť. (Jeden prieskumník v Grónsku sa raz poriadne vyľakal, keď hľadal závetrie medzi
snehom pokrytými kopčekmi, ale ako medzi ne zapadol, začali milé kopčeky – pižmone – vstávať.)
Alwin Petersen si myslel, že za najväčších búrok vyjdú pižmone na otvorené priestranstvo, kde vietor
fúka len jedným smerom a zošikujú sa do klina špičkou proti vetru: vedúci býk na špici, teľce a ročiaci
vzadu. David Gray ale o tom pochybuje. Pozoroval raz čriedu pri vetre o sile 45 km/h a pri teplote
56
mínus 33°C (takže efektívna teplote bola skoro -70°C). I tak sa zvieratá „pásli ako obyčajne alebo
ležali zadkom proti vetru“.33
Švédsky biológ Kent Jingfors raz v zime táboril v koryte rieky Sadlerochit na Aljaške (70; 144), len
aby zistil, ako tam prežívajú pižmone. Spomína na „celé dni“ takej zimy a tmy, že musel sústrediť
všetku vôľu na to, aby bol schopný vykonávať čo aj najjednoduchšie úkony. Okolo neho ostražito
prechádzali vŕbovým porastom zvieratá. Sledoval ich s baterkou v snahe zistiť na akých rastlinách sa
to pasú. Musel ich obdivovať. Každý, kto sa niekedy pokúsil podať nejaký pracovný výkon pri -40°C,
bojoval pritom dlho so zimnou temnotou a vie, ako reže pri týchto teplotách vetrom hnaný sneh,
užasne nad tým, že nejaký tvor môže takéto podmienky znášať po celé týždne a vôbec ho to nevyvedie
z miery.
***
Prežívanie pižmoňov v „medzných podmienkach“ je samozrejme určené tým, čo a ako často jedia; ako
je to však určené zostáva záhadou. Aj ich ročné metabolické rytmy sú rovnako zložité ako príjem
živín. Vitamíny skupiny B im vyrábajú bachorové mikroorganizmy a vitamín A čerpajú v zime zo
zásob v pečeni. Zásoby na mesiace bez slnka majú aj vitamínu D (nutný na príjem vápnika a fosforu).
Konzumujú denne asi 20 kg potravy, a ešte viac v júli a auguste, keď si tvoria zásoby tuku na zimu.
Keby tak len biológovia vedeli, ako vyzerá optimálna diéta pižmoňov, koľko, čoho a kedy! A keby
vedeli, ako využívajú dostupné rastliny v rokoch, keď sa rozmnožujú a keď nie, a ako im chutia rôzne
rastliny ako napríklad všivec alebo ostropysk. Keby toto všetko vedeli, priblížili by sa k odpovediam
na niektoré zložité otázky. Aké vonkajšie faktory sú napríklad treba, aby sa zvieratá párili a mali
mladé? A keby sme to už vedeli, ako poznáme habitat vhodný pre pižmone v miestach, kde práve
nežijú?
Slávny návrat pižmoňov na Banksov ostrov totiž nie je ojedinelým javom. Začiatkom zimy 1973-74
prišiel nečakaný dážď a na povrchu tundry vznikla vrstva ľadu, ktorá na mnohých miestach Arktídy
znemožnila pižmoňom dostať sa k potrave. Na východe Melvillovho ostrova tej zimy vyhynulo až 48
percent všetkých čried, včítane väčšiny zvierat v oblasti zvanej polostrov Dundas (75; 112). Keď o pár
rokov D. C. Thomas z kanadskej Stráže ochrany prírody (Canadian Wildlife Service) hlásil, že táto
populácia opäť prekvitá, vyslovil hneď aj domnienku, že bola znovu osídlená z blízkeho refúgia,
arktickej oázy menom Bailey Point (75; 115).
Bailey Point je možno najlepším miestom pre život pižmoňov v celej Arktíde vysokých šírok. Celkové
zrážky (teda i množstvo snehu) sú nízke, ľad na povrchu sa tvorí len zriedka, miesto je chránené pred
zimnými víchricami a nížiny a nivy vodných tokov sú úrodné. V týchto severných šírkach nájdeme
ešte najmenej tri podobné miesta: Mokka Fjord na východnom brehu ostrova Axela Heiberga (79; 90),
polostrov Fosheim (80; 84) v severnej časti Ellesmerovho ostrova a nížina Truelove s okolím (75; 85)
33
V Arktíde padá snehu len málo, často nie viac než 10-12 cm, a tak sú snehové búrky vzácne. Časté sú však
víchrice v pobrežných oblastiach – práve tam, kde je väčšina osád. Silné vetry spojené so zúrivou metelicou
zo suchého snehu, ktorý už napadol predtým, môžu vydržať celé dni. Na Ďalekom severe sa takýto vietor volá
„blizard“.
57
na ostrove Devon. Okolie rieky Thomsen je zrejme piatou oblasťou. Pravdepodobnými refúgiami sú aj
grónske lokality v Pearyho zemi na severe (83; 33) a Hochstetterov polostrov na východnom pobreží
(76; 21).
Neexistujú žiadne štúdie, ktoré by porovnali výživu pižmoňov v menovaných oblastiach (ani
porovnávacie štúdie s oblasťami, kde sa tu a tam tiež vyskytnú). Aj tak si americká botanička Martha
Robus myslí, že rýchlosť, s akou pižmone obsadia či znovu obsadia nejaké miesto, závisí na výžive.
Jej práca sa sústredila na nádhernú oblasť v okolí rieky Sadlerochit na severovýchode Aljašky: tam,
kde mrzol Kent Jingfors, keď pracoval na svojom doktoráte. (Pižmoni sa v týchto miestach objavili asi
v júni 1969 a sú potomkami 51 zvierat, ktoré boli predtým vysadené na Barterovom ostrove, 65 km od
pobrežia. Ďalšie sa odvtedy usadili aj v priľahlých oblastiach, okolo riek Jago a Canning.)
Než začal Jingfors študovať svoju čriedu pri Sadlerochit, myslelo sa o dospievaní pižmoňov asi toľko,
že samice sa po prvý raz pária v štvrtom roku života, rodia každé dva roky, a len málokedy majú
dvojčatá. Jingfors nestretol žiadne dvojčatá, ale zato zaznamenal, že kravy môžu rodiť už dvojročné,
a niektoré mali teľatá aj v rokoch nasledujúcich po sebe. Populácia sa rozrastala úžasnou rýchlosťou.
Povodie Sadlerochitu je nepochybne bohaté, ale predsa treba vycvičené oko, aby rozoznalo spojitosť
medzi druhmi a množstvom rastlín a veľkým počtom pižmoňov v týchto miestach. Začnime na
západnom brehu rieky. Povrch je väčšinou holý, samý štrkový násyp, sute a mrazové zvetraliny. Žije
tu len málo rastlín – kuklík, vŕba (Salix phlebophylla), chlpaňa, ostropysk. V máji a júni, keď sa topia
snehy a niva rieky je zatopená, zdržujú sa pižmone na týchto vyvýšeninách a na suchej tundre za nimi,
ktorá je zarastená ostrovčekmi rakytníku, trpasličej brezy a páperníku.
Na úpätí týchto kopcov sú ostricové a trávnaté porasty napájané topiacim sa snehom. Ďalej smerom
k rieke je rovina, kde prevažuje vres s trpasličou brezou, brusnicou, vŕbou (tentoraz hlavne Salix
planifolia pulchra) a páperníkom. Okolo potôčikov rastie iný obľúbený druh vŕby (S. richardsoni).
V týchto miestach sa pižmone v lete výdatne pasú.
Popísaná rovina sa zvažuje k rieke Sadlerochit s pobrežnou húštinou rôznych vŕb (S. subcoerulea,
alaxenesis, brachycarpa), s plochami trávy a vikovitých rastlín bohatých na dusíkaté látky, ako
hedysarum, vlčí bôb, kozinec; rastie tam aj vŕbovka.
Keby ste boli pižmoň, pozerali by ste na takéto miesto s množstvom najrôznejších a jedlých rastlín ako
na Božie požehnanie. Pižmone sa najviac popásajú na vŕbach, a Martha Robus si myslí, že vysoká
živná hodnota týchto rastlín poskytuje tamojším pižmoňom po dlhší čas – v porovnaní s okolitými
oblasťami – priaznivú energetickú výhodu. Vďaka tomu sa táto črieda dokáže rozmnožovať tak
rýchlo.
V miestach, kde nie je taký bohatý vŕbový porast, sú pižmone viac viazané na trávu a ostrice. Dlho sa
myslelo, že ich potrava je jednoduchá. Dnes vieme, že konzumujú veľký výber bylín, tráv, ostríc a
machu. Pochutnávajú si na lipnici, kukučke, psiarke, brusniciach, štiave a rakytníku. Strava sa mení
s ročným obdobím, miestom, kde pižmone práve sú, a podlieha aj všelijakým výstredným potrebám a
58
chúťkam. Dávajú prednosť pastvinám, ktoré vyhovujú aj sobm, ale prežijú aj na drsnejšej diéte než
možno ktorýkoľvek iný prežúvavec.
*
Keď premýšľame o vzájomných vzťahoch zvierat v komunitách, obyčajne sa náš záujem obmedzí na
premýšľanie o tom, kto komu slúži ako potrava. Terénni pozorovatelia, ktorí zažili s pižmoňmi všeličo
(a neboli to iba príjemné chvíle) hovoria často o vzťahoch týchto zvierat s vtákmi. Strnádka snežná
a strnádka severská si vystielajú svoje hniezda v tundre vlnou pižmoňov. Tieto i ďalšie vtáky (kulík
(Pluvialis), pomorníky) často poletujú s veľkým rozčuľovaním sa nad veľkými zvieratami, ktoré by im
mohli rozdupať hniezdo. Keď si pižmone v zime vyhrabávajú potravu, obnažujú i pastvu pre zajace
a vŕbové púčiky pre snehule. Zo záhadných dôvodov majú zo spoločnosti pižmoňov zvláštne potešenie
líšky. Pri svojom putovaní vyrušujú pižmone všelijaký hmyz, ktorý potom vtáky s chuťou lovia. Mŕtve
telá slúžia ako potrava mrchožravým zvieratám, a hmyz, ktorý sa z mŕtvoly liahne, je opäť potravou
strnádok.
Žijú okolo 20 rokov, niektoré aj dlhšie. Umierajú nástrahami prostredia, stávajú sa obeťou šeliem,
a dosť sa ich aj utopí v riekach, keď sa topia snehy. Umierajú hladom aj vplyvom podnebia, alebo si
zlámu krk pádom do roklí. Býky môžu umrieť v dobe párenia na smrteľné zranenia zo súbojov alebo
na infekciu v zlomenom rohu. Majú obdivuhodne málo vonkajších parazitov, takže len málokedy ich
vidíte sa škrabať. Občas im na oči a uši dotierajú komáre a muchy.
Sú to zvieratá pokojné, ale vyrovnanosť si nesmiete spliesť s poddajnosťou. John Teal raz pozoroval
býka, ktorý vyskočil do vzduchu s neskrývanou snahou zachytiť pontón nízko letiaceho lietadla.
Martha Robus zase videla, ako pižmoň zahnal grizzlyho, ktorý sa mu zatúlal do jeho vŕbového „hája“.
A Anna Gunn sa raz na Ostrove princa Waleského dostala do stretu s naštvaným býkom, ktorý práve
prehral súboj s iným býkom. Mala síce zbraň, ale nechala sa radšej zahnať do rieky, kde ležala vo
vode a vo vztýčenej ruke držala nad vodou pušku, notebook a kameru. Spomína, ako kňučala bolesťou
trčiac v ľadovej vode a čakajúc, kým sa býk stiahne.
Takéto chovanie a vôbec trpezlivosť a nevtieravosť podobných pozorovateľov snáď nejako splatí
všetky tie zhovädilosti, ktorých sa ľudia dopúšťali v minulosti. Jeden cestovateľ bol napríklad
zvedavý, koľko vydrží helma býčích rohov, a tak tam jednému býkovi vpálil guľku z 9,3 mm
protipancierovej pušky. Iný pozoruhodný chlapík zapriahol mesačné teľa (matku predtým zabil) do
saní, aby študoval „inštinktívne obranné chovanie proti vlkovi, ktorý visel na boku saní“. Potom to
teliatko priviazal i priamo k mŕtvemu vlkovi, aby zaznamenal, akým spôsobom sa bude pokúšať
o vyslobodenie. Takéto hnusné zábavy sa kedysi vydávali za vedu, a ak boli dobre štatisticky
podložené, boli v istých kruhoch ako veda aj prijímané.
*
Dve najťažšie obdobia v histórii však čakali pižmone v nedávnej dobe. V 19. storočí boli vo
východnej subarktickej oblasti vyvražďované Eskimákmi a indiánmi: buď na mäso pre posádky
veľrybárskych lodí, alebo na kožušiny pre Spoločnosť Hudsonovho zálivu. Druhé smutné obdobie
59
začalo na začiatku 20 storočia, keď boli vystrieľané celé čriedy, aby sa získalo jedno či dve teliatka pre
nejakú zoologickú záhradu, alebo ako potrava pre grónskych lovcov kožušín a ich psov. O prvom
období sa dobre vie, spadá do obdobia hubenia bobra na východe kontinentu a pohromy amerického
bizóna. Druhé obdobie zostáva ale dosť nepovšimnuté:
Na prelome 19. a 20. storočia žili pižmone vo veľkom počte (mohlo ich byť až 2 000) pozdĺž
severovýchodného pobrežia Grónska, na miestach ako sú polostrovy Hold With Hope (74; 21)
a Hochstetter (76; 21), na ostrove Clavering (74; 21), a v Jamesonovej zemi pri Scoresbyho úžine (71;
24). Veľrybári a lovci tuleňov, ktorí pracovali pozdĺž týchto pobreží, si zvykli vystupovať na breh
a poľovať na pižmone kvôli mäsu. So psami čriedu ľahko zahnali do pasce a do jedného ju vystrieľali.
Ako to napísal jeden lodný prírodovedec: „Po takejto návšteve, keď sme vybili všetky zvieratá, to
bude trvať pekných pár rokov, kým sa nimi krajina opäť zaplní.“
Na začiatku 20. storočia sa v tejto oblasti pohybovali aj nórski lovci kožušín a tí strieľali pižmone
jednak ako návnadu do pascí a potravu pre psy, ale aj preto, že chytali zvieratá pre zoo. Zastrelili
stovky pižmoňov, a zakrátko bola budúcnosť tohoto zvieraťa na severovýchode Grónska vážne
ohrozená. Po ostrej kritike tejto zvyklosti mali Nóri ešte tú drzosť, že z nešváru obvinili traperov
dánskych. Tých síce bolo len málo, ale vraj boli „rasovo menej uspôsobení“ k rýchlym presunom na
bežkách a tak im cesty trvali oveľa dlhšie. A tak aby sa dostali živí späť do svojho tábora, museli vraj
zabiť omnoho viac zvierat.
Ešte krušnejší osud začal stíhať pižmone, keď o ne začali prejavovať záujem zoologické záhrady.
Jedinou cestou, ako získať živé teliatko, bolo vystrieľať všetky dospelé kusy v defenzívnom postavení.
Obranné výpady posledného živého zvieraťa stojaceho uprostred mŕtvych druhov museli patriť
k najpatetickejším scénam, aké kedy zinscenovali civilizovaní ľudia. Ejnar Mikkelsen, dánsky historik
spolupracujúci s Američankou Elisabeth Hone, odhadoval v roku 1932, že na každé chytené teľa
muselo padnúť 5 dospelých zvierat. Hone dospel k číslu 2000 zmasakrovaných pižmoňov v období
rokov 1899 až 1926. Zoologické záhrady nakoniec podpísali dohodu, ktorá tento obchod ukončila.
A lovci kožušín, ktorí to všetko robili, boli nakoniec vyhnaní potom, čo Dánsko začalo uplatňovať
svoju ochrannú vládu nad oblasťou.
Dnes prežívajú pižmone na Aljaške, kde ich je asi tisíc, všetko potomkovia úspešného vysadenia.
V Kanade ich žije asi 40 tisíc pozdĺž severného okraja kontinentu a na ostrovoch, a populáciu na
severe a východe Grónska odhaduje P. C. Lent na 1500. Každou snehovou víchricou alebo ľudským
zásahom – a ani proti jednému z toho neexistuje žiadna poistka – sa môžu tieto počty hneď zajtra
radikálne zmeniť.
*
V rozrytých kopcoch južne od tábora Medených Eskimákov PjRa-18 som si zapísal poznámku. Je to
jedna z takých myšlienok, akú by som inak hneď vzápätí zabudol. Možno, že trpím istými zlozvykmi,
alebo som si vtedy bral príklad zo seriózneho vedenia protokolov mojimi vedeckými spoločníkmi,
60
a vďaka tomu nezapadla. Na stránkach zaplnených hrubými terénnymi náčrtkami strnádok snežných a
rozloženia kostí v okolí Bakerovho potoka som napísal slovo „nevinnosť“.
Stalo sa to na konci dlhého popoludnia, počas ktorého som putoval alebo posedúval neďaleko malej
čriedy pozostávajúcej zo siedmich dospelých, jedného ročiaka a štyroch teliat. Zapísal som si to ako
reakciu na niečo, čo som nikdy nemohol uvidieť na pižmoňoch zavretých na farme: boli tak intenzívne
výborní, práve preto, že boli tým čím sú. Čím dlhšie som pozoroval, tým viac sa stávali časťou miesta,
kde žili a deja, ktorý tvorili. Ich farba i rozmery oproti kontúram krajiny boli ako vypočítané.
Z pohľadu evolučného nevedeli nič o ľuďoch a o ich plánoch.
Pri dlhom návrate, najprv ja sám do PjRa-18, a potom odtiaľ v pätici cez tundru do nášho stanového
tábora pri rieke, som premýšľal o tom, akí sú zraniteľní. Na mieste PjRa-18 stroskotá premýšľanie
o nevinnosti na známkach stretu dvoch spoločností, ktoré nemali vo svojich základoch Sókrata.
Jednou z nich boli prefíkaní poľovníci a druhou tieto najnápadnejšie a najskromnejšie zo zvierat
Arktídy.
Pri jedle poznamenal šéf našich antropológov Cliff Hickley na adresu Medených Eskimákov: „Na
vlastnú škodu si nevšímame rôznorodosti medzi ľudskými kultúrami.“
Po večeri som zbehol k vode umyť si vlasy a trochu posedieť. Na druhej strane sa pásli dva
striebornosivé soby. Bolo tak teplo, že som mohol byť bosý. Na kopcoch nado mnou boli vidno čierne
bodky pižmoňov a biele pasúcich sa zajacov. V hlave mi spievala rieka a drobné kvapôčky mi stekali
po hrudi. Čipewayský sprievodca Saltatha sa raz spýtal francúzskeho kňaza, čo leží za pozemským
životom. „Už si mi povedal, že v nebi je nádherne“, povedal mu. „Teraz chcem ešte vedieť, či tam
môže snáď byť krajšie ako v letnej krajine s pižmoňmi, keď občasné útržky hmly letia nad jazerom
a jazero je modré a mníšiky často pokrikujú? To je tá pravá nádhera. Ak je nebo ešte krajšie, budem
rád. Budem v ňom s radosťou odpočívať až do vysokého veku.“
Pri odpočinku na konci dňa, v tichu letného večera, odkladá svet svoju rôznorodosť a svoje nároky na
budúcnosť a zastaví sa len a len v rytme svojej túžby.
61
3. Medveď biely –Tôrnârssuk
Morská scenéria pod nízkou sivou oblohou bola skoro bez farieb. Roztrúsené kryhy tlmili pohyby
veľkých vĺn a do toho sa v nehybnom povetrí striedali spŕšky snehu a franforce hmly. Hladina bola
čierna ako lak na japonských drevených kazetách.
Stáli sme traja v malej otvorenej loďke asi 200 km od severozápadného pobrežia Aljašky, blízko
južnej hranice polárneho ľadu v Čukotskom mori. V tento studený septembrový deň sme sa spolu
s dvoma morskými biológmi vydali na lov tuleňov krúžkovaných. Z obsahu ich žalúdkov sme
zisťovali, akými rybami sa tulene živia. Vlečnou sieťou sme zase chytali tie ryby a skúmali, čím sa
živia ony, a z odoberaných vzoriek planktónu sme sa zas dozvedali, čím sa živili všetky tie potvory,
ktoré slúžili za potravu rybám.34
Tomuto skúmaniu morských potravných reťazcov sme sa venovali už niekoľko týždňov, pričom sme
vo svojej lodičke postupovali západným smerom pozdĺž aljašského pobrežia – od západných brehov
Jonesových ostrovov (70 32; 149) po Point Barrow. Tam sme sa nalodili na 90-metrovú
oceánografickú výskumnú loď Oceanographer a vyrazili do Čukotského mora. Ďalšie 2 týždne sme
každé ráno z paluby materskej lode spúšťali svoju loďku a pracovali sme až do večera v oblasti
morského ľadu.
Už tri dni sme sa plahočili bez úspechu: len dvakrát sme uvideli tuleňa, ale zakaždým len na zlomok
sekundy. Pohybovali sme sa pomaly a rovnomerne medzi kryhami, bez slova, len tu a tam sme zdvihli
k očiam poľný ďalekohľad, aby sme si lepšie prezreli nejakú malú tmavú škvrnu na vode. Je to kus
ľadu? Vták? Či snáď tuleň, ktorý sa vynoril, aby sa nadýchol? Po niekoľkých dňoch výcviku
v rozpoznávaní všetkých tých preludov, tvarov a pohybov, ktoré znamenajú tuleňa, nebolo už také
ťažké rozoznávať podobné úkazy a porovnať ich s „vzorovým obrazom“ v mysli. Ťažšie bolo naučiť
sa čakať, potichu a so sústredenou pozornosťou.
Tri páry dobrých očí sa usilovne namáhali – a nič. Prišla hmla a zase sa rozplynula. Potom nás
pošibala snehová prehánka. V najnádejnejších úsekoch sme vypínali motor a nechávali sa unášať
prúdom. Ľad, i napriek príležitostným zvislým tvarom, len dotváral vnem prázdnoty celej scény, pocit
bezcieľnosti. Kryhy vyzerali ako náhodne rozhádzané, mlčiace hrudy zeme. Náš kompas sa
nevzrušene otáčal vo svojom kvapalnom väzení a na požiadanie ukazoval k bodom na obzore – ale aj
obzor bol zamaskovaný šikmo padajúcim snehom a hmlou.
Tak sme sa niesli, upíjali po malých dúškoch horúce nápoje a pritom neustále hľadeli do tej prikrývky
šedivobieleho ľadu prešívanej atramentovo čiernou vodou. Akonáhle jeden z nás spozornel, druhí
dvaja to okamžite pocítili a nastražili sa tiež – celý ten čas sme sa chovali ako lovci. Veď všetko okolo
– more, množstvo tresiek v mori, ročná doba – napovedalo, že tu tulene byť musia! Len pre nás akoby
neexistovali.
34
Tento výskumný projekt bol časťou rozsiahleho výskumu ktorý financoval Úrad pre využívanie krajiny,
pobočka pre výskum morského života kontinentálneho šelfu okolo Aljašky. Výsledky mali viesť k reguláciám
ťažby ropy v pobrežnej zóne tak, aby viedla k čo najmenšiemu poškodeniu prírody.
62
Pozdné leto v plávajúcom ľade… Studený, vlhký vzduch si nakoniec nájde cestičku aj do dobre
zateplených topánok, a prenikne cez vlnené oblečenie až do kostí. A vtedy myseľ, ktorá mimovoľne
zaznamenáva, ako dlho už trčíte vonku, začína na vás dotierať vidinami pohodlia. Pomaly, širokým
oblúkom sme otočili našu loďku, a ten obrat bol predzvesťou konca dňa. Aj keď sme nepoľavovali
v pozorovaní, myšlienkami už sme boli na materskej lodi. Počas prvej časti našej výpravy sme
prespávali na brehu v stanoch, teraz nás ale čakala horúca sprcha, večera pri stole len tak naľahko
v domácom oblečení, a potom šup do suchučkej postele! Keď sa deň chýli ku koncu, už vás v kútiku
mysle takéto vyhliadky celkom tešia.
Bob uvidel medveďa prvý: slonovinovo biela hlava sa šinula sklovito čiernou vodou asi 100 metrov od
nás, na špičke véčka rozbiehajúcich sa vĺn. Spomalili sme a opatrne sme sa priblížili až na 10 metrov.
Bol to samec, podľa Boba asi trojročný. Osobne sám Veľký lovec tuleňov.
Medveď sa otočil, nahnevane si nás prezeral a potom si to namieril ku kryhe. Jediným ladným
pohybom vyletel z vody a vzápätí už dopadol na okraj kryhy aj zadnými nohami, urobil krok a otriasol
sa. Voda odlietala vo veľkých striekancoch a na chvíľu ho zahalila svätožiarou z drobných kvapôčiek.
Sklonil hlavu a chvíľu si nás prezeral malými tmavými očkami. Potom prešiel na druhý koniec kryhy
a na druhej strane bez jediného čľapnutia, s nohami natiahnutými dopredu, vkĺzol opäť do vody
a plával preč.
Prekľučkovali sme medzi kryhami a opäť sme ho dohonili. Priamo magneticky nás priťahoval,
sledovali sme ho ako ohúrené deti; veď sme sa tu aj plietli do vecí, do ktorých nám nič nebolo!
Priblížili sme sa tak ako pred chvíľou a on sa zlostne otočil víriac vodu, otvoril tlamu so sivým
jazykom, svetlo fialovými perami a bielymi zubami – a zasyčal. Náhle sa stočil k veľkej kryhe, opäť
sa na ňu katapultoval, vytriasol vodu z kožucha, prešiel na druhú stranu a zmizol vo vode.
Už sme ho nechali. Len sme ďalej pozorovali tohoto neohrozeného vládcu, ako prechádza svojím
panstvom. „Gazdom“ (farmer) ho pomenovali lovci veľrýb, pretože „naozaj budí dojem sedliaka, keď
sa tak majestátne prechádza medzi brázdami ľadových polí“. John Muir, ktorý navštívil tieto končiny
v roku 1899, napísal, že „medvede sa v tejto krajine pohybujú, akoby im odjakživa patrila“.
Polárny medveď je bytosť arktických pomedzí: loví na okrajoch ľadových polí, na hladine mora a na
brehoch kontinentov. Aj meno dostal podľa toho: „ľadový medveď“. Jeho svet povstáva priamo pod
jeho nohami vtedy, keď sa dni začnú krátiť, a na jar zase mizne. Potápa sa na dno mora za mušľami
a chaluhami a potom sa bez jediného zvuku vynorí, aby si obzrel spiaceho tuleňa. Tridsať kilometrov
od brehu ho nájdeme sa mágať uprostred kŕdľa rýb. Morský medveď. A potom v zime, keď jeho
príbuzný medveď hnedý sladko spí, on sa vydáva na morský ľad a loví. V lete zase vedú jeho stopy až
150 km do vnútrozemia a hoduje tam na šuche a čučoriedkach.
Ešte pred pár rokmi radili tohoto dômyselného lovca do zvláštneho rodu Thalarctos, v ktorom
dominoval on sám ako jediný druh. Dnes je zase tam, kde bol pôvodne, v rode Ursus spolu s grizzlym
a hnedým medveďom. Nie že by sa im naozaj podobal, ale patrí k nim vraj na základe podobných
génov.
63
Čo nás toho dňa v Čukotskom mori tak ohúrilo, bola jeho mohutnosť. V tejto časti Arktídy sa
trojročný medveď vydáva na more pravdepodobne po prvý raz. Aby sa uživil práve tu, musí už vedieť
dobre loviť, lebo pohyblivá masa ľadu je pre medveďa tým najťažším loviskom. V septembri sú
medvede celé vycivené a už netrpezlivo len čakajú, kým sa vytvorí súvislý ľad – ich pravý lovecký
terén. My sme za tie tri dni usilovného hľadania uvideli iba dva tulene. A tak sme ako primrazení
zízali na mladého medveďa, ako sa majestátne nesie tým sivobielym chaosom. Striaslo nás a rýchlo
sme otvárali termosky s kávou. Prihnala sa snehová spŕška a keď sa opäť vyjasnilo, už sme medveďa
z kymácajúcej sa lodičky ledva rozoznali ďalekohľadom. Mladý a úspešný lovec, doma a na svojom.
Ten si svoje tulene našiel.
Polárny medveď sa stal predmetom pozornosti vedcov len nedávno, a veľa s a o ňom nevie. Aj to čo
vieme – hlavne ide o veľkosť a pohyby jednotlivých populácií – sa zistilo len s veľkými ťažkosťami
a za drahé peniaze, a výskum bol poháňaný obavami, že medveď je ohrozený vyhubením.
Rusi spustili poplach ako prví a zakázali lov medveďov už v roku 1956. Savva Uspenskij si v roku
1961 myslel, že ne svete ich žije už len okolo 5 000. Americkí biológovia prišli vtedy
s optimistickejším odhadom viac než 17-19 tisíc – ale žiadny z týchto odhadov nebol spoľahlivý.
A neexistovali ani prostriedky, ako skutočné počty zistiť. V tom čase boli medvede pod obrovským
tlakom poľovníkov: strieľali ich Američania na Aljaške, lovilo sa na Svalbarde35 i v Kanade. Odhaduje
sa, že v polovici 60. rokov na Aljaške podľahlo spoločnému úsiliu domorodých poľovníkov
a športových strelcov loviacich z lietadla okolo 300 medveďov ročne, v Kanade ich bolo 400,
v Grónsku zabili za rok 200 medveďov a na Svalbarde mali komerční traperi a športoví strelci
z Európy na svedomí asi 400 medveďov za rok. Celkový počet zaznamenaných úlovkov (číslo iste
nižšie než skutočný počet ulovených zvierat) bol teda okolo 1 300 za rok a ak mal pravdu Uspenskij,
tak sa vybíjala štvrtina populácie ročne.
Našťastie pravdu nemal. Ale začali sme si aspoň všímať, aké sú medvede zraniteľné, a uvedomili sme
si, že nemáme k dispozícii ani základné údaje, ktoré by sa mohli stať podkladom pre reguláciu
odstrelu. Preto Spojené štáty zvolali v roku 1965 medzinárodné stretnutie do Fairbanksu. Tu došlo
k medzinárodnej dohode o sledovaní polárneho medveďa, a to pod hlavičkou Medzinárodnej únie na
ochranu prírody a prírodných zdrojov (International Union for the Conservation of Nature and Natural
Resources, IUCN). Únia zostavila do roku 1968 skupinu odborníkov, ktorá mala za úlohu sústreďovať
všetky informácie a zlaďovať regulačné programy, ktoré sa musia týkať zvieraťa putujúceho
teritóriami piatich krajín, a to ešte cez moria tých najvyšších zemepisných šírok.36
Výskum tejto skupiny biológov priniesol nové informácie – často dosť poplašné – a znamenal aj
koniec niektorých starých teórií. Napríklad sa dovtedy verilo, že medvede sledujú pohyb ľadu, ktorý
sa v smere hodinových ručičiek otáča okolo pólu. Povedzme že v Kanade sa im narodia mláďatá,
35
Pozn. prekl.: Nórske súostrovie, u nás známe ako Špicbergy – podľa najväčšieho ostrova Spitzbergen.
Ide o dohodu IUCN Polar Bear Agreement, ktorú podpísali SSSR, Nórsko, Dánsko, Kanada a USA v roku
1973, a ktorá nadobudla platnosť 26. 5. 1976. Je to dodnes (t.j. do r. 1986, pozn. prekl.) jediná dohoda, ktorú
týchto 5 polárnych štátov podpísalo.
36
64
v ruskej Arktíde ich vychovávajú, a opäť sa pária niekde na Špicbergách či v Grónsku. Táto predstava
bola vyvrátená veľmi rýchlo. Medvede síce často putujú po ľade na veľké vzdialenosti, ale jednotlivé
populácie Arktídy sú dobre rozpoznateľné. Medvede zachovávajú vernosť svojim zimným loviskám,
letným útočištiam a miestam, kde odpradávna rodia mláďatá – napríklad okolie Owl River
v Manitobe, ostrovy Zeme Františka Jozefa, údolie Bogen na ostrove Kongsoya na Svalbarde, či
Wrangelov ostrov.
Z týchto veľkých populácií jedna, zdá sa, kočuje medzi Svalbardom, Zemou Františka Jozefa
a východným pobrežím Grónska. Druhá sa zdržuje v okolí severného a severozápadného pobrežia
Aljašky. Tretia skupina žije v kanadskej Arktíde a je tvorená menšími, horšie rozoznateľnými
skupinami – napríklad medvede na južnej časti Hudsonovej zátoky alebo Jamesovej zátoky si zdá sa
žijú sami pre seba. (Majú aj inú letnú stravu, iné zvyklosti pri stavbe brlohov, a aj inú populačnú
dynamiku: rodia väčší počet mláďat, ktoré sa osamostatňujú skôr ako v iných populáciách.) Ľadový
medveď je pomerne ústupčivý a málo agresívny, hlavne keď ho porovnáme s medveďom hnedým.
Robert Brown, anglický cestovateľ píše v roku 1868 v reakcii na populárne dobové legendy, že by
oveľa radšej stretol bieleho medveďa než grizzlyho: „Nemôžem si pomôcť … ale vstrebali sme názory
o zúrivosti polárneho medveďa, ktoré sa zakladajú skôr na predstavách, ako by to malo byť, než na
tom, ako sa veci naozaj majú.“
Biele medvede dorastajú do rôznej veľkosti a ich hmotnosť sa v priebehu roku môže dosť dramaticky
meniť. (Keď sa veľmi urastený medveď postaví na zadné nohy, môže sa týčiť až do výšky tri a pol
metra a vážiť 900 kg. Existuje plno správ aj o medveďoch štvormetrových, ktorí vážili i viac než tonu,
ale skôr než o medveďoch sú to výpovede o zle skalibrovaných váhach, o natiahnutých kožiach, alebo
sa jednoducho preháňalo.) Medvede jedia do sýtosti na jar, v lete je ich strava len ľahká, a v zime
prijímajú potravy len málo alebo vôbec žiadnu (to v prípade samíc, ktoré zimujú a rodia v brlohu).
Hmotnosť dospelých samcov sa pohybuje medzi 250 a 800 kg a merajú od nosa po špičku chvosta
okolo 1,9-2,5 m. Samice vážia 150-350 kg a merajú 1,7-1,9 m.
Okrem toho, že sú menšie a ľahšie, majú samice aj užšiu lebku a nižšie čelo. Mladé dospelé samce
majú dlhšie nohy a vyzerajú vedľa samíc akosi vyhúknutí. Skúsení pozorovatelia tvrdia, že samice
majú dlhšiu srsť na chrbte, zatiaľ čo u samcov je lepšie vyvinutý „hrebeň“ na zadnej časti predných
nôh. Srsť starších jedincov je často kratšia a na tlame im preto presvitá tmavá koža. Eskimáci dokážu
rozpoznať pohlavie zvieraťa aj podľa stôp, a to nielen preto, že stopy samcov sú väčšie (môžu byť
dlhé až 33cm a široké 22): poznajú to i podľa jemnej kresby, ktorú zanecháva dlhšia srsť samca,
a podľa toho, že prsty samice sú viac stočené smerom dovnútra.
Biely medveď má i charakteristickú chôdzu. Keď sa k vám blíži čelne, vyzerá, akoby prednými
nohami vesloval: obrovské laby letia najprv do strán a až tesne pred dopadom kmitnú dopredu. Zadné
nohy zase dopadajú tak tesne za predné, že sa vám zdá, akoby sa medveď neustále snažil kopnúť sa do
vlastnej prednej nohy. Zozadu vyzerá krivonohý, s nohami do O – najviac je to vidieť u dospelých
samcov. Predné nohy vyzerajú dlhé, pretože hrudník je úzky a tak medzera medzi nimi prechádza
65
rovno do krku. Zadné nohy sú však v skutočnosti dlhšie: keď sa na medveďa pozeráte spredu, zadok je
vyššie než ramená. Zboku, zhora i spredu má telo klinovitý tvar, a tento dojem ešte zvyšuje vlnitý
pohyb dlhého krku.
Medveď kráča rýchlosťou asi 4 km za hodinu. Keď sa dá do klusu, pohybuje ako mimochodník,
obidvoma nohami na jednej strane tela naraz. Na krátku vzdialenosť – keď napríklad dobieha
k odpočívajúcemu tuleňovi – dokáže rýchle skákať až štyridsiatkou. Na všetky vzdialenosti to samice
a mláďatá vyhrávajú nad samcami.
Medvede sa pohybujú s elegantnou gráciou, akoby leteli ponad všetkými tými strmými a rozoklanými
hromadami morského ľadu. Majú aj ohromnú silu a obratnosť. Ten istý medveď, čo jediným pazúrom
vyťahuje z masy chalúh tenučké vetvičky, dokáže ranou prednej laby omráčiť bieluhu. Obratný je tak,
že dokáže chňapnúť po lumíkovi v tráve, a pritom dokáže vyhodiť do vzduchu dvestokilového tuleňa
dlhofúzeho.
84
Slonovinový a perlový odtieň jeho srsti je spôsobený lomom slnečného svetla v jeho pesíkoch.
Samotný chlp je priesvitný, bezfarebný. Najčistejšiu bielu môžeme vidieť po jarnom lienení sa a na
mladých medvieďatách. Vplyvom slnečného svetla sa kožuch jemne sfarbí: jemne do žlta na zadku
a bokoch, na končatinách zase chytí citrónové, marhuľové, smotanové či slamové odtiene. Tie sa
každý rok menia spolu s vekom. Pri nízkom slnku jesenného podvečera môže starší samec svietiť
zlatom ako pole zrelej pšenice.
Kožuch má vlastnosti, aké nenájdeme u žiadneho iného cicavca. Už oddávna bolo záhadou, ako to, že
v porovnaní s kožušinou vlka alebo karibu má dosť nedobré izolačné vlastnosti. Navyše, na rozdiel od
bobrieho kožucha, ktorý zachytí vrstvu vzduchu medzi kožou a vodou, stráca medvedí kožuch vo vode
až 90 percent svojej izolačnej schopnosti. Ukázalo sa nakoniec, že polárny medveď sa vo vode (ktorá
odvádza teplo z tela asi 20krát rýchlejšie ako nehybný vzduch) spolieha na vrstvu podkožného tuku,
nie na kožuch. Na vzduchu ho hreje hustá vlnitá podsada prekrytá pomerne riedkymi srsticami dlhými
okolo 10 cm. Tie sú také hrubé a lesklé, že vyzerajú akoby boli zo syntetiky. Naviac sú duté, a to
znamená, že medvedí kožuch zostane aj vo vlhkom stave vztýčený a nesplstnatie. A vďaka väčšej
vzdialenosti medzi chlpmi aj tomu, že sú rovné a hladké, strasie medveď z tela všetku vodu skôr než
na ňom stihne zmrznúť. (Keď sa potrebuje osušiť, často sa aj váľa v snehu, ktorý je výborným pijakom
– aj ľudia, ktorí sa náhodou prepadnú cez ľad, to tak robia.)
Druhá funkcia dutých medvedích chlpov, kľúčová k pochopeniu, ako to, že mu nie je zima, bola
objavená náhodou. Keď medveďa fotíte z lietadla na bielom pozadí snehu a ľadu, tak na obrázku
samozrejme veľa neuvidíte. V 60tych rokoch sa preto jeden americký vedec rozhodol, že použije
infračervenú kameru – veď cicavec predsa musí byť teplejší než okolitý ľad, nie? Medveď sa však na
filme neobjavil, tak je dobre izolovaný! Jediné čierne fliačiky na tejto fotografii boli medvedie stopy,
ktoré boli teplejšie ešte niekoľko minút potom, čo ich medveď zanechal. (Pazúry a tlapky sú aj
miestami, kade sa medveď zbavuje nadbytočného tepla.) Náš vedec potom skúsil iný film, citlivý na
66
svetlo ultrafialové. V tejto oblasti kožuch svetlo absorbuje, a konečne sa na fotografii objavil čierny na
bielom ľade. A to viedlo k druhému objavu: vlásky medvedej srsti fungujú ako vláknová optika! Vedú
krátkovlnnú zložku slnečného svetla až k tmavej koži, a tam sa zapájajú do zložitého kolotoča
medvedej termoregulácie, o ktorom nevieme skoro nič.37
Biele medvede sa, zdá sa, dostali do Arktídy len pomerne nedávno, uprostred pleistocénu.38 Podľa
najviac uznávanej teórie sa nejaká populácia hnedých medveďov ocitla v izolácii kdesi na Sibíri
a rýchlo sa vyvinula v medveďa ľadového. (To znamená, že rýchlosť ich evolúcie je ohromujúca.
Biele medvede dnes dokonca vykazujú rozdiely medzi populáciami vo veľkosti. Keď budeme
postupovať od východného Grónska na západ, budú sa medvede poľahky zväčšovať, a najväčšie kusy
dorastajú v oblasti Beringovho a Čukotského mora.) Geneticky sa i dnes líšia od hnedého medveďa
tak málo, že spolu môžu mať plodné potomstvo, t. j. potomstvo, ktoré samo sa môže ďalej
rozmnožovať). Aj analýza krvi ukáže na veľkú podobnosť. Zvieratá sú to však úplne iné.
Hnedé medvede, aj s grizzlym, sú bytosti suchozemské. Živia sa väčšinou rastlinnou potravou a majú
celkom dobrú predstavu o svojom teritóriu, ktoré vďaka tomu môžu aj brániť. Ľadový medveď sa živí
skoro výlučne mäsom, a jeho „teritórium“ sa sťahuje spolu s ním. Rozdiely v potrave sa poznajú na
zuboch. Prezrádzajú polárneho medveďa ako šelmu, ktorá prepadáva zo zálohy a živí sa mäsom: dlhé
špičiaky, menšie stoličky prispôsobené na trhanie potravy, zakrpatené črenové zuby, a rezáky
vyklonené smerom von, takže môžu slúžiť ako jemná pinzeta. Hnedý medveď má špičiaky kratšie
a stoličky a črenové zuby sú širšie a ploché, prispôsobené k rozomieľaniu rastlinnej potravy.
Evolučné rozdiely sú vidieť aj na celkovej stavbe tela, Hnedý medveď má široké ramená a širokú tvár,
zatiaľ čo biely má ramená úzke a má dlhý „rímsky“ nos. Krk je dlhší, hlava menšia. Je vyšší než hnedý
medveď, ale nemá takú mohutnú hruď, a aj celkovo má subtílnejšiu stavbu tela. Chodidlá sú väčšie
a husto ochlpené aj medzi vankúšikmi na chodidlách. Medzi prstami je čiastočná plávacia blana
a čiernohnedé pazúry sú ostrejšie, ale menšie, než u hnedého medveďa. Nemá hrb medzi lopatkami
a chýba mu typický výraz tváre, ktorý majú hnedé medvede vďaka citlivým a pohyblivým perám, tak
vhodným na zbieranie všelijakých bobúľ.
Najpozoruhodnejšie je to, že sa dokázal takto zmeniť v takom krátkom čase. Jeden i druhý je pre nás
medveď. Pozorujte však polárneho medveďa, ako sa tíško vynorí na hladine trhliny medzi kryhami,
zadíva sa svojimi čiernohnedými očkami na spiaceho tuleňa dlhofúzeho, nezvučne sa nadýchne
37
V zoo sa bežne stáva, že farba i celkový vzhľad medveďa ľudí prekvapí – a duté vlásky jeho srsti môžu pritom
hrať zvláštnu úlohu. V sladkovodných rybníčkoch, ktoré majú medvede vo svojom výbehu, žijú sinice a tie sa
môžu nasťahovať do dutín v nalomených chlpoch a veselo sa tam množiť. Takto postihnuté medvede – nedávno
sa to stalo v zoo v San Diegu, ale vidieť to aj inde - sa potom oku návštevníka predvádzajú zelené. Jemné
tieňovanie kožucha väčšinou mizne vplyvom dezinfekčných a čistiacich prostriedkov používaných v zoo a v
cirkusoch, a stráca sa aj pri spracovaní kožiek v garbiarni. Celkový vzhľad medveďov trpí aj vtedy, keď sú
v zajatí v klimatických pásmach, kde nepotrebujú ukladať hrubú vrstvu podkožného tuku, ani si vypestovať
poriadnu zimnú srsť. Ich tmavá koža potom presvitá cez srsť a medvede vyzerajú akoby vypĺznuté a vyziabnuté.
38
Pozn. prekl.: Pleistocén začal asi pred 1,8 miliónmi rokov, skončil s poslednou dobou ľadovou pred 10 000
rokmi. Medveď ľadový sa ale neobjavil uprostred pleistocénu, ako naznačuje autor, ale pred púhymi 100-200
tisíc rokmi!
67
a zmizne pod hladinou tak, že nesčerí ani vlnku. Možno sa potom zamyslíte nad bezstarostnosťou,
s akou prideľujeme zvieratám mená.
*
87
Keď sa 5 polárnych štátov podpísalo pod programom IUCN o spolupráci, zamerali svoj výskum po
vzájomnej dohode rôznymi smermi. Američania a Nóri vyvíjali techniky značkovania medveďov a ich
neskoršieho vyhľadávania, a tak určili hranice jednotlivých oddelených populácií. Američania tiež
začali s technológiou elektronického sledovania. Kanaďania sa sústredili na lovecké spôsoby medveďa
a na jeho vzťahy so zvieraťom, ktoré je jeho najčastejšou potravou – tuleňom krúžkovaným. Nóri
s pomocou Kanaďanov začali študovať aj fyziológiu medveďa. Tento výskum sa robil v Churchille
(Manitoba) na odchytených medveďoch z populácie žijúcej v južnej časti Hudsonovej zátoky, a viedol
ho Nils Øritsland.
Øritsland veľmi rýchlo odhalil plno ohromujúcich skutočností. Pretože medvede pravidelne
prechádzajú do vody a z vody, musia vyriešiť problémy s ohrevom a chladením tela, ktoré takýto život
prináša. Nakoniec ukázal, že bazálny metabolizmus39 medveďa úplne postačí na udržanie telesnej
teploty za najrôznejších podmienok. Zistil tiež, že zimná srsť je dostatočnou ochranou ešte pri
teplotách -40°C a vetre 25 km/h. (Laboratórne pokusy sú vždy trochu podozrivé, pretože
zjednodušujú. Pri takom vetre medveď normálne voľakde zaľahne už pri mínus 25-30 stupňoch: hľadá
úkryt za hrebienkami naplavených krýh, alebo si vyhrabe dočasný brloh.)
Jediným „problémom“ medveďa, ako ukázal Øritsland, je zbaviť sa nadbytočného tepla
produkovaného pri svalovej práci. Ukázal, že medveď to rieši zvýšeným prekrvením najmenej
izolovaných častí tela – chodidiel a pazúrov, tlamy, a končatín. A majú na to ešte špeciálne zariadenie:
dve vrstvy tenkých svalov na chrbte za lopatkami, umiestnené medzi kožou a tukovou vrstvou. Krv
prúdiaca do týchto všetkých miest buď vyžaruje teplo priamo do okolia, alebo prichádza do styku
s predtým už ochladenou krvou – takže to funguje ako akýsi protiprúdový výmenník tepla. Ak sa
teplota telesného jadra Øritslandových medveďov zvýšila nad 38,5 stupňa, zvýšil sa im pulz zo 45 až
na 148 úderov za minútu, súčasne miesto obyčajného dýchania začali dychčať a tak vetrali pľúca
studeným vzduchom.
Pri plávaní sa medveď neprehrieva, takže keď sa potrebuje ochladiť, môže jednoducho skočiť do
vody. A môže aj jesť sneh.
Príčinou tak ľahkého prehriatia je vrstva podkožného tuku. Tá je najhrubšia na vonkajšej strane
zadných nôh a zadku a na zadnej strane chrbta – tam všade môže mať až 11 cm. Menej tuku je na
prednej časti trupu, predných končatinách a krku. Ľadový medveď vďačí svojej tukovej vrstve za
izoláciu i za výživu. Počas piatich zimných mesiacov, ktoré samica strávi v brlohu, keď čaká mladé,
rodí a dojčí mláďatá, žije len a len zo svojich tukových zásob. Medvede prečkávajúce búrky
39
Pozn. prekl.: Bazálny metabolizmus sú výdaje energie, keď je organizmus v kľude a „nič nerobí“.
68
v dočasných brlohoch alebo čakajúce na pevnine, kým zamrzne more, prežívajú tiež len takto. Táto
životospráva spôsobuje, že keď začiatkom augusta kotná samica z južnej časti Hudsonovej zátoky
prichádza na breh, váži 350 kg, ale keď v apríli opúšťa brloh, má len 160 kg. Podobne aj samce, ktoré
koncom leta prídu na breh, aby tu vyčkali, kým more zamrzne a mohli zase loviť, môžu za tie 3
mesiace stratiť viac ako 30 percent svojej hmotnosti.
V lete si medvede v tundre okolo pobrežia Hudsonovej zátoky vyhrabávajú jamy na prespávanie, a
tam sa schovávajú pred priamym slnečným svitom. Niekedy sa v snahe ochladiť sa prehrabú až na
úroveň permafrostu. Keď chcú spať za teplého počasia, často ležia na chrbte s odhaleným bruchom
a končatinami. V studenom počasí sa naopak skrútia do klbka, s nohami na bruchu a hlavou na hrudi,
kde dýchajú ohriaty vzduch – a vetru vystavujú len chrbát.
Isteže výsledky Øritslandových pokusov majú istú príťažlivosť, pretože dovoľujú zjednodušovať
a poskytujú číselné údaje. Keď však budete pozorovať medvede priamo v divočine, budete žasnúť nad
komplikovanosťou ich životných prejavov a chovania. Zvieratá striedavo vyhľadávajú úkryt a voľné
priestranstvo, spia a cestujú, lovia rôznu korisť, pária sa a hibernujú. Ten zväzok odpočinku, námahy
a jedla, na ktorom sa spokojne nesú ich životy, sa nedá rozkúskovať. Podobne ako v prípade ladného
veľkého oblúku, ktorý vytočí krasokorčuliar, ide aj tu o motív života, ktorý keď sa predvedie v plnom
nasadení je nádherný.
Úspešný medveď, ktorý sezónu za sezónou s prehľadom dokáže riešiť, čo život prináša, ktorý v pravý
čas robí pravé veci, sa môže dožiť 30 rokov. Okrem toho, že sa musí naučiť ako sa uživiť, je
fascinujúcou ukážkou chovania aj starostlivosť samíc o to, aby sa na svete objavovali aj nové
medvede.
Kým samica koncom októbra lebo začiatkom novembra zalezie do brloha, musí si nazbierať hrubú
vrstvu tuku, ktorý ju aj jej potomkov udrží nažive až do jari, keď bude môcť opäť loviť. Ak nie je
počasie búrlivé a je dosť potravy, zalieza neskôr. Ak je potravy málo, môže sa rozhodnúť, že ten rok
zimovať vôbec nebude. Ak musí čeliť včasným búrkam, ktoré jej bránia loviť, môže si urobiť dočasné
hniezdo, vyčká tam a až potom sa rozhodne, čo ďalej. K oplodneniu dochádza u medveďov počas
trojtýždňovej ruje v apríli a máji, ale oplodnené vajíčko sa usadzuje v sliznici maternice až oveľa
neskoršie: niektorí bádatelia si myslia, že k tomu dôjde až potom, keď sa samica rozhodne k dlhému
pobytu v hniezde. Len oplodnené samice dospievajú k takej voľbe.
Medvedice sú pri výbere snehu, v ktorom si vyhrabú hniezdo k pôrodu, rovnako prieberčivé ako
Eskimáci, keď majú stavať iglu – ostatne obidve stavby majú mnoho spoločného. Obyčajne si vyberie
miesto, kde sa záveje tvoria už v ranej jeseni; často je to na záveternej strane hrebeňa ale blízko k jeho
vrcholu. Na takom mieste nehrozí, že by hniezdo obnažili zimné víchrice a ani ho nemôže zasypať
lavína. Hniezda sa v rôznych detailoch líšia, ale isté spoločné prvky majú všetky. Vstupný tunel dlhý
1,5-3 m o priemere 60-70 cm vedie do kopca k malej komore; tá je len taká veľká, aby sa v nej
medvedica mohla obrátiť. Z komory vedie ešte vetrací otvor.
69
Medvedica nastaví prietok vzduchu a hrúbku snehovej vrstvy (sneh je vynikajúci tepelný izolátor) tak,
aby v hniezde bola stála teplota okolo 0°C, nezávisle na tom, čo sa deje vonku. Docieli to tak, že sama
vydáva teplo – asi toľko čo 200wattová žiarovka – a toto teplo zadržiava v komore vďaka tomu, že
tunel stúpa a v jeho ústí sa dá postaviť snehový uzáver. Medvedica prispôsobí potrebám aj výšku
strechy. (Eskimáci používajú veľmi podobnú techniku.)
Medvedica neupadá do pravého zimného spánku. Tlkot srdca i dych sa síce veľmi spomalia, ale
telesná teplota klesne len nepatrne. To jej dovoľuje prebrať sa za malú chvíľu k plnej aktivite. Ak je
v hniezde príliš teplo, vytvorí sa na stenách vrstva ľadu, ktorá síce komôrku ochladí, ale súčasne bráni
výmene plynov cez steny. Medvedica v takom prípad buď ľad oškrabe a prispôsobí vetranie, alebo si
hneď vedľa vyhrabe noru novú. Jørn Thomasen, ktorý niekoľko rokov pozoroval zimujúce medvedice
na Svalbarde, si myslí, že medvedice sa líšia v úspešnosti zimných hniezd. Staršie medvedice akoby sa
učili z minulých chýb a v neskoršom veku stavajú hniezda s lepšou výmenou plynov, lepšie
uchovávajúce teplo a lepšie prispôsobené hrajúcim sa mláďatám.
Hniezda sú veľmi čisté. Medvedica spaľuje tuk a nie proteíny, a tak vylučuje len veľmi málo odpadu.
Aj vodu čerpá hlavne z týchto tukových rezerv a len tu a tam si lizne snehu.
Mláďatá, obyčajne dve, niekedy jedno alebo tri, a len veľmi zriedka štyri, sa rodia v decembri alebo
začiatkom januára. Sú slepé a hluché, s nedobrou tepelnou izoláciou, nevedia chodiť ani čuchať.
V prvých týždňoch závisí ich život na troch veciach: na hniezde, na teplých záhyboch materského tela
a na jej bohatom mlieku. (Mlieko má konzistenciu smotany. Tí, čo ho ochutnali, hovoria, že má chuť
rybieho tuku a vonia po tuleňoch alebo rybách. Je výživnejšie ako mlieko veľrybie a obsahuje viac
proteínov ako tulenie.) A opäť len vďaka ochrane dobre postaveného hniezda si matka môže dovoliť
presmerovať svoj metabolizmus na produkciu tepla a mlieka potrebného pre mladé.
Novorodené mláďatá sú maličké – nevážia ani pol kila – takže medvedica môže skryť novorodenca do
„dlane“. Asi po 24 dňoch nadobudnú sluch a po ďalšom týždni už aj vidia. Trvá ale ešte niekoľko
ďalších týždňov, kým sa naučia chodiť a orientovať sa čuchom. Koncom marca či začiatkom apríla už
vážia mláďatá okolo 11 kíl a matka – podľa počasia a stavu mláďat – vyrazí s nimi na povrch. Prvý
deň sa nezmôže na viac ako sedieť mátožne na slniečku pred brlohom. Vyváľa sa v snehu, aby si
vyčistila kožuch, a trochu sa motá po okolí a tu a tam zhltne trs trávy alebo lišajníka.
Keď je hniezdo postavené dobre, je vchod chránený pred vetrom a smeruje na juh alebo na západ, aby
sa využilo popoludňajšie slniečko. Mláďatá sa odvážia na tento preslnený dvor až pár dní po matke
a niekoľko ďalších týždňov sa od neho vôbec nevzďaľujú. Matka ich často kŕmi tak, že sedí na slnku,
opretá o závej, a mláďatá jej ležia na bruchu. Zatiaľ čo pijú, zakloní hlavu a pozerá na nebo, alebo sa
obzerá z boka na bok, alebo môže mláďatá nežne kolísať na zložených predných nohách.
Tieto prvé týždne sú rozhodujúce pre život matky i detí. Matka váha medzi túžbou odísť, loviť
a najesť sa, a nutnosťou venovať čas učeniu a výcviku mladých – príprave na cestu. Väčšinou more
nie je ďalej ako deň cesty. Niekedy ale, ako v prípade medveďov z južnej časti Hudsonovej zátoky, je
cesta omnoho dlhšia a vyžaduje stavbu prechodných hniezd.
70
Rasmus Hanson a Jørn Thomasen videli asi vyliezať z hniezda viac medvedíc, ako ktokoľvek iný:
strávili niekoľko rokov pozorovaním na tradičnom zimovisku v údolí Bogey na Svalbarde. Väčšina
týchto medvedíc zimuje v dlhom rade pod hrebeňom Retziovej hory. (Aj keď ich je tam toľko, len
málokedy vidno vonku naraz dve rodiny. Nevieme, ako si to medvedice dokážu zariadiť, aby sa pri
výcviku mláďat navzájom nevyrušovali.)
Pretože svah hory je miestami až 70 stupňov strmý, prvým problémom je dostať mláďatá dole do
doliny. Učia sa napodobňovať matku, ktorá zlieza buď chrbtom dopredu, obzerá sa cez rameno a brzdí
pazúrmi, alebo sa spúšťa bokom a kormidluje všetkými štyrmi nohami, alebo hlavou dolu po bruchu.
Keď raz je už dole, dáva záchranu kotúľajúcim sa mláďatám.
Danson a Thomasen hovoria, že počas tých prvých dní, ktoré rodina trávi vonku, matky často
oddychujú, zatiaľ čo mladé intenzívne cvičia. Nájdu si snehovú alebo ľadovú hrudu a tú hádžu,
prenasledujú a zápasia s ňou, pričom po nej chňapkajú a hryzú ako mačence. Vrhajú sa aj jedno na
druhé a váľajú sa v snehu a idú si po krku. Obaja Nóri vyhodnotili toto chovanie tak, že mláďatá sa
cvičia v troch ohľadoch. V prvom rade posiľujú a cvičia sa koordinovať svoje pohyby. Osvojujú si aj
sociálne návyky a schopnosť komunikovať, vďaka čomu bude môcť matka v nasledujúcich dvoch
rokoch s potomkami prežívať a úspešne loviť. A cvičia sa aj v bojovom umení. To bude v budúcnosti
dôležité pre samce, keď budú spolu zápasiť v dobe párenia, ale aj pre samice, keď budú musieť brániť
mladé. (Podľa niektorých bádateľov sa samce pokúšajú zabiť každé mláďa, ktoré stretnú, hlavne ak
ich matka nebráni dosť vehementne.)
Keď mláďatá dosť zosilnejú a dokážu koordinovať svoje pohyby, keď už vedia chodiť a poslúchajú na
matkine povely „Stoj!“ a „Ideme!“, opúšťa rodina hniezdo. Dni, keď všetci žili len zo zásob matkinho
tuku, pomaly končia.
Eskimáci zo severozápadného Grónska volajú ľadového medveďa pisugtúk, veľký pútnik. Pomocou
značkovacích pokusov a rádiových sond vedci zistili, že väčšina medveďov sa túla len na istom území,
niektorí sú ale skutoční diaľkoví pútnici. Napríklad jeden medveď, ktorého označkovali na Svalbarde,
sa o rok neskôr vynoril o 3 200 km juhozápadne blízko Nanortaliku v Grónsku. Jedna medvedica zase
prešla za dva dni vzdušnou čiarou 320 km. Medveďa už videli aj na takom nepravdepodobnom mieste
ako je hrebeň Mount Newton na Svalbarde, vo výške 2 000 m nad morom. V decembri 1957 zase
videla posádka na plávajúcej kryje Alpha medvedicu s mláďaťom na zemepisnej šírke 84°. (Zamotala
sa do káblov osvetlenia ranveje a pokúšala sa ich vytrhnúť tesne pred tým, než malo pristáť lietadlo.)
Plávajúca ruská posádkavidela v roku 1937 medvedicu s mláďatami menej ako 200 km od pólu.
Myslíme si, že ľadové medvede sú zvieratá Severu a „Sever“ predsa nebude zasahovať príliš ďaleko
na juh. Potom nás prekvapí, že si stavajú zimné hniezda ešte na 53. rovnobežke, na ostrove Akimiki
v južnej časti Hudsonovej zátoky.40 Odtiaľ sa príležitostne zatúlajú až na východné pobrežie
40
Pozn. prekl.: Len aby sme si to dokázali predstaviť, tak Praha je kúsok nad 50. stupňom, Prešov leží na 49.
rovnobežke a Bratislava tesne nad 48°. 53. rovnobežka, o ktorej je tu reč, prebieha nad Berlínom a Varšavou. Čo
všetko zariadi teplý Golfský prúd…
71
Newfoundlandu až k St. John’s (asi 48°). Niektoré historky o medveďom putovaní už svedčia skôr o
ezoterickej vytrvalosti a osamelosti. Napríklad v roku 1938 zastrelili postaršiu medvedicu vo
vnútrozemí Quebeku, blízko Peribonky na jazere Saint-Jean (48 46; 72 03). Zrejme putovala od zátoky
Sv. Vavrinca pozdĺž rieky Saguenay do Jamesovej zátoky, ktorá leží 600 km severne od tohoto miesta.
Raz sme sedeli na kryhe s Rayom Schweinsburgom, kanadským biológom, ktorý študuje ľadové
medvede, a pozorovali útesy ostrova Devon. Vtedy mi povedal: „Kedysi som si myslel, že suchá zem
ich zastaví. Ale nie, prekonajú akýkoľvek terén – zastaví ich len také miesto kde nieto čo jesť.“
Medveď je veľkým pútnikom nielen kvôli prekonaným vzdialenostiam, ale aj preto, že putuje zo
zvedavosti a neúnavne. Eskimácki lovci z Grónska jediným slovom pisugtúk vyjadrujú úspešne
a zrozumiteľne všetky tieto vlastnosti.
Eskimáci, dlhodobí a dychtiví pozorovatelia ľadového medveďa, šírili aj veľa ďalších historiek, ktoré
veda prijímala skepticky, ba s pohŕdaním. Napríklad zhodne tvrdia, že medvede sú ľaváci, a keď treba
ustupovať pred útočiacim medveďom, treba sa vždy držať po jeho pravom boku. 41 Hovoria aj o tom,
že sa medveď pri stopovaní tuleňov maskuje ľadovou kryhou, ktorú tlačí pred sebou, že ranený
medveď zastavuje krvácanie snehom. Na mrože vraj medvede hádžu kamene a kusy ľadu, aby ich
poranili alebo odviedli ich pozornosť a ľahšie sa tak zmocnili ich mláďat. A vrchol všetkého: samice si
vraj na dobu hniezdenia zaštoplia zadok.
Nie je ľahké podobné veci poprieť. Nielen že tým spochybňujete spoľahlivosť vyprávača: vy
pochybujete aj o vynaliezavosti medveďa! Preklad z domorodého jazyka tiež nemusí stáť za veľa a tak
môžete popierať aj veci, ktoré nikdy nikto takto nemyslel. Najlepší terénni biológovia, ktorí už
dosiahli hlboké porozumenie chovania týchto zvierat, zaujímajú postoj, že také veci sa snáď i stávajú,
aj keď oni sami ich nikdy nepozorovali. Antropológ Richard Nelson to stručne zhrnul takto: „Eskimáci
sú vrcholne spoľahliví pozorovatelia chovania zvierat, a mnohé z najmenej uveriteľných historiek som
mohol potvrdiť vlastným pozorovaním.“ Niektorí vedci sa úporne bránili predstave, že by medvede
mohli používať nástroje, kým to kanadskí biológovia neuvideli v roku 1972 na vlastné oči na
severnom pobrežím ostrova Devon: medvedica tam 20-kilovým kusom ľadu tĺkla na strechu
snehového brloha tuleňa krúžkovaného, aby ju rozbila a dostala sa dnu. Vedci potvrdili aj iné dávne
tvrdenie Eskimákov, že medvede stopujú malú korisť ako sú lumíky. Alebo to, že medveď loví kačky
podobne ako kosatka – tak že podpláve plávajúci kŕdeľ.
Aj jedna z najvytrvalejších legiend pochádza asi od Eskimákov, ale asi naozaj ide o výmysel. Vraj keď
sa plazia k tuleňovi, zakrývajú si svoj tmavý nos labou alebo kusom snehu. Veď ako ináč? – medveďa
na kilometer nevidíte, ale jeho čierny nos áno. Akože by ho nezbadal tuleň? Asi ho aj zbadá –
ale práve to medveď chce. Z hľadiska tuleňa sa medveď, ktorý sa čelne približuje po hladkom ľade –
s prednou časťou tela prikrčenou k ľadu a tlačenou pohybom zadných nôh – nebude skoro vôbec
pohybovať. Pohyb zadných nôh je skrytý za obrysom zadku. Ak tuleň zaostrí na tmavý nos, rozplynie
41
Grónski Eskimáci majú preto výhrady proti oficiálnej pečati Kráľovskej obchodnej spoločnosti Grónska, na
ktorej je zobrazený medveď so vztýčenou pravou labou. Tak to predsa nemôže byť!
72
sa obrys medveďa na pozadí okolitého ľadu. Na tú vzdialenosť to potom vyzerá, akoby tam odpočíval
nejaký iný tuleň. Z optických dôvodov sa bude nos na pozadí okolitej scenérie zdať až do poslednej
chvíle približne rovnako veľký. A vtedy sa medveď na tuleňa vyrúti.42
Je možné, že medveď sa pritlačí k ľadu len preto, aby medzi jeho nohami nepresvital obzor. A možno,
že chce mať svoj tmavý nos nízko na ľade, aby to vyzeralo, že je tam tuleň. Bez priamych dôkazov,
bez pokusov, môžeme iba špekulovať.
Samozrejme, každý terénny biológ si úporne želá podobné povedačky potvrdiť, stať sa svedkom
spontánnej, nenarežírovanej udalosti v divočine. Žiadny laboratórny pokus ani konštrukcie vymyslené
pri táborovom ohni nenahradia bohatú a zložitú štruktúru vecí, ktoré sa prihodia „tam vonku“.
A terénni vedci dobre vedia, že čo pozorujú môže odporovať tomu, čo čítali alebo počuli.43 Jedno
jediné pozorovanie, napríklad ako medveď pripláva k tuleňovi a zabije ho na otvorenej vode, nemá
žiadnu štatistickú hodnotu. (Mnohí biológovia pochybovali, že by sa mu taká vec mohla podariť, až
kým to jeden z nich, Donald Furrell so svojím eskimáckym spoločníkom Davidom Oolooyukom,
jedného dňa v roku 1978 neuvideli.) Inými slovami, z podobných príhod sa nedá zovšeobecňovať na
všetky medvede. Približujú nám však vynaliezavosť jednotlivcov a rozsah schopností, ktorými vládne
celý druh. Alebo nám prezradia nejakú nevšednú techniku, ktorú ovláda len určitá skupina medveďov.
Tieto príhody nám prinášajú dôležité poznanie o rôznorodosti schopností v rámci celého druhu týchto
veľkých šeliem. Pozorujte si ich ako dlho chcete, aj tak vám nepredvedú všetko, čo vedia.
Raz sme leteli s Rayom Schweinsburgom v helikoptére pozdĺž Barrowovej úžiny, a tu sme uvideli
osamelého medveďa, ako si to vykračuje južným smerom. „Tak rád by som ho sledoval,“ kričal na
mňa cez rev motorov. „Len tak sa tam spustiť a potom ísť za ním.“ A potom zagúľal očami a usmial
sa, pretože vedel, že je to nemožné.
Pozeral som sa z okna na tie stovky štvorcových kilometrov ľadu, ktoré ležali pred medveďom. Aj
keby sme ho sledovať mohli, pomyslel som si, čo vlastne by sme si z toho odniesli? Zase raz som si
spomenul na zápisky Wilfreda Thesigera o tom, ako putoval púšťou so svojimi beduínskymi
spoločníkmi. Arktída pripomína takú púšť nielen kvôli nedostatku vlahy a pustému terénu, ale aj preto,
že kladie na človeka aj podobné nároky. Uprednostňuje ľudí odolných a praktických, ktorí si všimnú
i ten najmenší záchvev života v krajine, ktorá netrénovanému oku pripadá beztvará a nekonečná. Ľudí
s ostražitosťou dravca rozoznávajúceho najmenšie drobnosti, odhaľujúceho detaily. Civilizované
kultúry toto „domorodé oko“ stratili – na tom sa zhodnú inak veľmi rôznorodí pozorovatelia: napríklad
42
Pozn. prekl.: Ako keď pozorujete vlak blížiaci sa k stanici. Celé minúty vyzerá, ako keby stál v diaľke, a naraz
je s hrmotom pri vás.
43
V jednom z nedávnych pokusov nútili medvede šľapať v kolese a ukázalo sa, že medvede skoro nič nevydržia,
lebo sa veľmi rýchlo prehrievajú. Skrátka prekvapivo nevýkonní chodci… Keď som o tomto pokuse vyprával
jednému biológovi, ktorý o medveďoch čosi vie, len sa smial: „Pravdaže, veď medveď v kolese sa správne
pohybovať ani nemôže. Na kolese ho nemôžete vidieť ako kráča proti vetru, s nohami kmitajúcimi ako veľké
kyvadlá, striedavo odkrývajúc a zakrývajúc časti tela prístupu chladného vzduchu. Tam na ľadových pláňach si
vykračuje na veľké vzdialenosti a vôbec mu nenapadne, že by sa mal prehrievať.“
73
Vladimír Arsenev, ktorý písal o mandžuskom domorodcovi Dersu Uzalovi, alebo Laurens van der
Post, ktorý zase líči púštnych obyvateľov Kalahari.
Nielenže strávite veľa času pozorovaním zvieraťa, kým budete schopní povedať, čo že to vlastne robí;
veľmi dlho vám bude trvať, než sa naučíte, ako pozorovať. Zdvorilo, ale opakovane vám to pri
každom stretnutí pripomenú Eskimáci. Dokážu vám dať najavo, ako nepríjemne je im v spoločnosti
ľudí, ktorí sú schopní činiť neodvratné rozhodnutia, a pritom im chýba potrebná vnímavosť, nie sú
schopní orientovať sa v týchto severných krajinách a už vôbec sa nenadchnú pri predstave dlhodobých
pozorovaní. Keď ich takto počúvam hovoriť, musím im len pritakať. A vždy potom premýšľam o tom,
ako strašne sme závislí na tom, či nám naši terénni biológovia verne a v celej šírke zreferujú, čo
vlastne tie zvieratá robili, keď ich oni pozorovali. Ako musíme pevne veríť, že sa im podarí priblížiť
sa schopnostiam „domorodého oka“.
Medveď tam dole medzitým zmizol z dohľadu – zakryl mi ho rám dverí helikoptéry.
Sledovať medveďa, či jednoducho ísť v jeho stopách, znamená „skúúútočne sa niečo dozvedieť“, ako
hovoria s úsmevom Eskimáci. Nielen to, kam sa uberal, ale aj ako sa vyrovnal s vecami, ktoré sa mu
cestou prihodili. Stopy napríklad prezradia miesto, kde medveď náhle vyskočil do vzduchu a dopadol
otočený iným smerom – a vy začnete pátrať, čo ho tak mohlo prekvapiť. Stopy mláďaťa kráčajúceho
vedľa matky sa náhle stratia – to vyskočilo mame na chrbát, aby sa trochu odviezlo v tento chladný
deň. Stopy medveďa na morskom ľade môžu sledovať líniu hrebienka, ktorý vzniká na styku dvoch
ľadových polí. Ten môže skrývať tulenie úkryty a medveď ide vo vzdialenosti nejakých 30 metrov od
neho a po záveternej strane. Čerstvé stopy, ktoré sa stáčajú do fjordu vám nedávajú žiaden zmysel,
kým neuvidíte vtáčí bazár, pod ktorým medveď zbieral uhynuté vtáky. Stopa samca križuje stopu
samice a pridáva sa k nej. Iná stopa sa náhle stáča a neomylne kamsi smeruje. Dovedie vás k aglu –
dýchacej diere tuleňa – a nájdete tam známky trpezlivého medvedieho vyčkávania. Stopy pod
vysokým útesom vám priblížia loveckú príhodu júlového rána, v mieste chránenom pred slnkom.
Široké kročaje tučného medveďa v júni sú iné od stôp októbrového vycivenca. Uvidíte, že medveď sa
dôsledne vyhýba hlbokému snehu a nelezie ani na jar do mlák z topiaceho sa snehu, kde sa môže
poraniť o ostré ľadové ihlice. Prídete ku kryhe takej tenkej, že by neudržala človeka a tu zistíte, že
medveď ju prekonal kĺzavým pohybom ako ploštica vodomerka: rozkročený tak, že sa skoro hruďou
dotýkal povrchu.
Všetky tieto stopy ukazujú, že svet ľadového medveďa je krajinou pachov a optických vnemov.
Vníma, zvlášť v lete, aj tepelný reliéf krajiny a vyhľadáva si chladnejšie miesta.
Zo stoviek podobných pozorovaní už boli biológovia schopní urobiť si určitú predstavu. Samce sa
v lete držia hlavne pobrežia, zatiaľ čo matky s malými i dospievajúcimi mláďatami majú sklon si
skracovať cestu vnútrozemím. Medvede využívajú aj horské priesmyky a rôzne rokle a iné terénne
útvary. Niekedy to vyzerá, akoby šlo o tradičné cesty cez rôzne šije, inokedy o príležitostné skratky,
keď sa treba vyhnúť neistému ľadu či voľnej vode. (Aby ste si mohli dovoliť skratku, musíte mať
74
v hlave zafixovanú mapu a vedieť, kde práve ste. Iba pamäť vám nestačí. Ako si medvede vytvoria
takú mapu a ako ju používajú – to je jedna z najzaujímavejších otázok.)
Eskimáci sa spoľahlivo orientujú v kostrbatej topológii pohyblivého ľadu podľa nebeských telies
a podľa prevládajúcich vetrov a morských prúdov. Ako to zvláda medveď, nevie nikto. Vieme len, že
bez blúdenia trafia na miesta, kde sa zhromažďujú tulene. Každý rok sa tiež vracajú do oblastí, kde sa
pária a hniezdia. A neomylne nájdu cestu na breh po stovkách míľ strávených na mori. Dosť udivujúce
by bolo už to, keby tieto orientačné schopnosti predvádzali na súši, kde predsa len existujú trvalé
orientačné body. Oni to ale zvládajú i na mori, kde sa zmrznutá krajina formuje každý rok znova, kde
sa reliéf môže zmeniť zo dňa na deň vznikom nového styčného hrebeňa alebo naopak vznikom trhliny,
v ktorej prúdia kryhy. V niektorých oblastiach s pevným ľadom putujú medvede celé týždne bez toho,
že by videli pred sebou čosi iného než nepretržitú líniu horizontu, nekonečnú rozlohu zmrznutých
plání, nekonečnú studenomodrú kopulu nebies a na nej studené biele slnko.
Toto územie si zaberajú pre seba. Tu sa dokážu orientovať a cieľavedomo putovať.
Veľký čierny nos neustále nasáva ľadový vzduch cez nosnú dutinu a ladí ju na každý pach. Medvedica
sa vyšplhá na pahorok tvorený mnohoročným ľadom, postaví sa na zadné a prehľadáva okolité ľadové
polia. Labou si cloní oči pred ligotavým marcovým jasom. Pokračuje v ceste. Na polceste cez čerstvo
zamrznutú trhlinu odrazu ustrnie v pohybe, s jednou labou ešte vo vzduchu. Nakláňa pomaly hlavu
a strihá ušami. S ohromnou sústredenosťou ovoniava vzduch v rôznej vzdialenosti od ľadu. Našla
netsika. A ten, niekde tam dole pod snehom a ľadom Melvillovej úžiny možno už tiež dobre vie, že sa
dostavil sám nanuk.
Vzájomný vzťah medzi loveným zvieraťom a lovcom začal byť až nedávno predmetom rovnako
intenzívneho štúdia ako bolo predtým poznávanie života jednotlivých druhov. Ian Stirling, kanadský
polárny biológ, neobyčajne obohatil naše poznanie života medveďov tým, že súčasne s pozorovaním
loviacich medveďov sledoval aj tuleňa krúžkovaného a dynamiku polárneho ľadu. S pomocou
odborníka na tulene Toma Smitha mohol tak na jar roku 1974 vysvetliť nečakaný náhly úbytok
medveďov v Amundsenovej zátoke. V zime 1973-74 v oblasti málo snežilo – tak málo, že až na pár
izolovaných miest si tulene nemali v čom hĺbiť hniezda, v ktorých sa im rodia mladé. Ľad bol navyše
veľmi stabilný a nepraskal tam, kde v zime zvykne praskať. Neprerušená ľadová pokrývka možno
ovplyvnila dostupnosť tulenej potravy. V dôsledku toho sa tulene odsťahovali (jeden zo značkovaných
tuleňov dorazil až k Dežnevovmu mysu na Čukotke) a len málo z nich tam zostalo rodiť. No
a medvede buď umreli od hladu alebo odišli tiež. A to všetko v podstate len preto, že tej zimy
napadalo málo snehu…
Tuleň krúžkovaný, ktorého medveď bežne loví, je malý morský cicavec, ktorý je doma na morskom
ľade. Krátky ňufák a veľké oči pripomínajú mačku, len na ulízanej hlave chýbajú uši. Krátky krk,
široké ramená a súdkovitý, dozadu sa zužujúci trup – to všetko má spoločné so svojimi príbuznými
tuleňom grónskym, pásavým a largou. Ako oni sa vonku z vody pohybuje veľmi nemotorne, lebo na
rozdiel od mroža alebo uškatca sa nevie postrkovať dopredu zadnými končatinami – plutvami.
75
Tuleň krúžkovaný je najpočetnejší z veľkých cicavcov Arktídy – Rusi odhadujú, že ich je najmenej tri
a pol miliónu. Sú však nespoločenskí a len málokedy sa združujú vo veľkom počte. Mláďatá sa rodia v
apríli na ľadovej kryhe v zastrešenom snehovom hniezde, a už o 8-10 týždňov sa dokážu postarať
o seba. Dospievajú približne v šiestom roku a pária sa na prelome marca a apríla. Je zaujímavé, že
tulene sa živia naraz na dvoch stupňoch potravného reťazca: chytajú rôzne treskovité ryby, ale súčasne
sa živia aj zooplanktónom, ktorý slúži tým rybám ako potrava. Odstavené mláďatá sú rôzne veľké – to
sa čiastočne vysvetľuje tým, že ak sa začnú ľady lámať skôr, nemôžu byť dojčené tak dlho ako by sa
patrilo a sú teda menšie. Dospelý tuleň je dlhý 100-150 cm a váži 40-110 kg. Počas párenia, dojčenia a
pĺznutia jedia tulene len málo a môžu stratiť až 30 percent svojej hmotnosti. To je aj jediná doba, keď
sa chovajú teritoriálne. Niekedy chránia svoje aglu tak agresívne, že mladé tulene, ktoré vyskočili na
ľad nesprávnym otvorom, sa nemôžu vrátiť do mora. Vlastník diery ich tam nepustí a oni vonku
zmrznú.
Medzi mnohé otázky týkajúce sa života tuleňa krúžkového patrí i tá, ako dokáže nájsť pod ľadom
potravu v temnote polárnej noci a ako si dokáže „zapamätať“ polohu svojho aglu – hlavne ak sa
potápa hlboko a do oceánskych prúdov.
Tuleň je najviac vystavený na milosť medveďovi, keď sa vynára, aby sa nadýchol. Keď sa povaľuje
vonku na ľade, tak si dáva neobyčajný pozor: každých 20-30 sekúnd sa na 6-8 sekúnd porozhliadne po
okolí, a takto „spí“ hneď vedľa diery, takže sa mu obyčajne podarí včas zmiznúť. Inou zraniteľnou
skupinou sú matky s mláďatami v hniezde, a tiež samce a samice bez mláďat, ktoré si tiež budujú
brlohy pod snehom – ale o tom bude reč až za chvíľu.
Z pohľadu medveďa je tuleň rýchle a pozorné zviera, ktoré sa dá uloviť len vo chvíľkach, keď je
zraniteľné – keď sa vynára na hladinu aby sa nadýchlo, alebo keď je vonku na ľade. Medvede stopujú
tulene po ľade alebo k ním tíško priplávajú. Pozorovať medvediu trpezlivosť a rozhodnosť na takejto
postriežke je fascinujúcim zážitkom.
Naša medvedica, ktorú sme opustili ako stuhla uprostred Melvillovho prieplavu, začula tuleňa, ako sa
vynoril vo svojej snehovej jaskyni, donieslo sa k nej aj tlmené začľapkanie, ako sa tuleň vyťahoval
z aglu. Medvedie kroky sú temer nepočuteľné – pretože srsť na chodidlách medzi prstami stlmí
praskanie a vŕzganie snehu. Medvedica si v mysli predstaví, kde presne pod snehom sa tuleň
nachádza. Keď sa priblíži na 5-6 metrov, znehybnie po každom krôčiku na 15-20 sekúnd, len uši jej
hrajú v snahe zachytiť pohyby tuleňa. A potom skočí, všetkými štyrmi prerazí strechu prístrešku
a pristane priamo nad aglu. Tuleň je tak odrezaný od vody a nemá šancu.
Niekedy stačí jediný úder 20-kilovou tlapou na strechu brlohu. Niekedy ale strecha drží a on musí
začať hrabať – to už má šancu uspieť len tak jedna k piatim. Vždy ale presne vie, v ktorej časti brlohu
je aglu a skoro vždy neomylne mieri tam.
Snáď žiadny iný mäsožravec nepoužíva toľko rôznych stratégií ako okabátiť jediný druh koristi, ako
používa ľadový medveď voči tuleňovi krúžkovanému. Pol hodiny trpezlivo pláva ku kryhe
s odpočívajúcim tuleňom, nečujne sa tu a tam vynorí a skúma terén a opäť sa ponorí. Alebo sa tvári
76
ako nevinný kúsok ľadu, ktorý si len tak náhodou tančí po vode stále bližšie a bližšie k tuleňovi. Keď
sa dostane až ku kraju, priamo exploduje z vody von a jediným úderom tuleňa zahluší. Keď tuleňa
stopuje po ľade, ľahne si hruďou na ľad a pomaly sa šmýka po hrudi a predných nohách, využívajúc
každú terénnu nerovnosť ako úkryt. Alebo odškriabe ľad pri okolí aglu tak, že nechá len tenkú vrstvu
a potom si tam ľahne, aby vlastným telom zamedzil prístup svetla. Tuleň tam dole si myslí, že je tam
stále tá istá vrstva snehu a ľadu ako predtým. Medveď si v blízkosti aglu môže vybudovať aj snehovú
stenu a skrytý za ňou vyčkáva. A keď si tuleň príde oddýchnuť, vyrúti sa znenazdajky spoza nej.
Stirling, ktorý strávil viac než 2 000 hodín pozorovaním poľujúcich medveďov, kladie dôraz na
niektoré skutočnosti. V prvom rade je medveď úspešný len málokedy. Úspešnosť za rôznych situácií –
pri rôznej ľadovej pokrývke, rôznom výskyte tuleňov, ročnej dobe, pohlaví a veku medveďa alebo
tuleňa – kolísa medzi 2 a 25 percentami. Podľa Stirlinga najúspešnejšou a samozrejme neustále
uplatňovanou metódou je trpezlivo sedieť pri aglu a čakať, kým sa tuleň nevynorí. (Medveď
samozrejme vie podľa rôznych maličkostí, napríklad ako na okrajoch diery namŕza ľad, alebo podľa
intenzity tulenieho pachu, či je diera navštevovaná dosť často a či sa mu také vysedávanie vyplatí.)
Hlavne staršie medvede sú neobyčajne trpezlivé. Vyčkávajú pri aglu aj 3-4 hodiny, ležiac po vetre na
hrudi, skrytí pred pohľadom vynárajúceho sa tuleňa. Tu a tam, aby sa trochu pretiahol, sa medveď
tíško na chvíľu vztýči, pripravený okamžite ísť zase „k zemi“, keby začul tuleňa.
Tesne pred vynorením sa tuleň vydýchne a unikajúce bublinky privedú medveďa do strehu. Tuleň sa
v kužeľovitom otvore objaví hlavou napred. (Pri vynáraní vždy vyšpľachne von trochu vody, ktorá
hneď zamrzne – takže zvonku vyzerá otvor ako malý kráter. Aby otvor celkom nezamrzol, musí tuleň
pazúrmi neustále oškrabávať prirastajúci ľad.44) Medveď musí útok perfektne načasovať a pohybuje sa
neuveriteľnou rýchlosťou. Obyčaje prvá dopadne jedna z predných láb nasledovaná tlamou rýchle, že
ak facka nedokázala tuleňa náhodou zabiť, vypustí dušu len o zlomok sekundy neskôr. Ako píše Frans
Van der Velde: „Všetko – tlapy, pazúry tlama i zuby – spolupracujú v takej dokonalej súčinnosti
a útok je taký rýchly, že tuleň nemá skoro žiadnu šancu uniknúť.“
Ak medveď loví vyhrievajúceho sa tuleňa, tak k nemu nebeží, ale približuje sa skokmi. Spovedal som
raz Thora Larsena, ktorý pozoroval medvede na Svalbarde viac ako 15 rokov. Keď prišla reč na ich
spôsob lovenia, odpovedal: „Mačky. Sú ako veľké mačky.“ Sú rýchle? „Je neuveriteľné ako
bleskovo… – no hej, sú pekne rýchle.“ Sú prefíkané? „Ako ináč. Na každom kroku veľmi dobre vedia
čo robia. A sú trpezlivé.“
Larsen, Stirling, Dennis Andriashek, Schweinsburg a ďalší „medvedí“ biológovia s dlhoročnými
terénnymi skúsenosťami často hovoria o schopnosti medveďov vynájsť sa v neobvyklej situácii
a pokúsiť sa o praktické riešenie. „Sú dôvtipné“, hovorí Larsen, „a to neustále živí všetky tie legendy
o neobyčajných medvedích výkonoch – napríklad ako používajú nástroje či ako sa pri pohybe
maskujú.“
44
Pozn. prekl.: Z líčenia už čitateľ isto poznal, že tuleň používa viac otvorov a len nad niektorým má
vybudovaný aj prístrešok.)
77
Je udivujúce, akú najrôznejšiu zver medvede dokážu uloviť, a každý druh kladie na lovca iné nároky.
V západnej Arktíde lovia tuleňa largu a krúžkovaného, vo východnej grónskeho. Ťažším orieškom už
sú veľké tulene dlhofúzy a mechúrnatý z východného pobrežia Grónska. V trhlinách (leads)
a savssatoch45 lovia bieluhy a narvaly. Dobrou korisťou sú im mláďatá tuleňa dlhofúzeho,
a príležitostne uloví aj pižmoňa, mroža, zajaca, ktorý si zdriemol, alebo preperujúce husi,
ktoré nemôžu uletieť. Žerú aj vtáčie vajíčka, chaluhy a celú paletu bobúľ z tundry. A zdochliny:
medveď prežíva celé mesiace na morom vyvrhnutej veľrybe grónskej alebo na mrožovi, ktorý uviazol
na plytčine. Za sebou ale tiež zanecháva mršiny – a tie sa stávajú zaujímavou stránkou miestnych
ekologických vzťahov. Dospelý a zdravý medveď obyčajne zožerie z tuleňa len tuk a zvyšok nechá
družine, ktorá sa nikdy nezdržuje príliš ďaleko – polárnej líške, rôznym čajkám (Larus hyperboreus,
L. thayeri, Pagophila eburnea), a všadeprítomným krkavcom. (V zime žijú polárne líšky ďaleko od
pobrežia na zamrznutom oceáne a prežívajú len vďaka paberkovaniu po medveďovi.)
Ak však tuleňa zabije matka s mláďatami, je pravidlom, že skonzumujú svoju obeť celú, a pozbierajú
aj to, čo po sebe nechali samci. Nepoznáme ešte podrobnosti, ale je jasné, že táto „deľba práce“ je pre
udržanie zdravej populácie medveďov veľmi dôležitá.46
Ľadový medveď nie je spoločenským ani sociálnym tvorom – v tom zmysle ako sú sociálnymi
zvieratami trebárs vlky či gepardy. Ich repertoár gest a zvukov je dosť obmedzený a väčšina z toho sa
aj tak používa len na to, aby sa jeden druhému pratali z cesty. Keď vidíte medveďa, vidíte obyčajne
osamoteného medveďa – samca, samicu alebo matku s mláďatami. Schádzajú sa len pri špeciálnych
príležitostiach, a o takýchto zletoch sa potom dlho hovorí.
Dvaja Američania pozorovali v roku 1874 v Beringovom mori na ostrove Sv. Matúša 250-300
medveďov „ktorí sa tam pásli a ryli ako stádo diviakov.“ (Jeden kapitán, ktorý videl podobnú scénu v
zelenom údolí pri brehoch východného Grónska, ju prirovnal k stádu oviec na anglickej lúke).
V septembri a októbri sa na pobreží Churchillovho mysu (58 46; 93 12) tiež melie plno medveďov.
Podobne ako tí na ostrove sv. Matúša vyčkávajú, kým zamrzne more, aby mohli opustiť pobrežie
a s ním aj život spojený s leňošením a zbieraním bobúľ v týchto letných útočištiach.
Kvôli potrave sa medvede zbiehajú minimálne v dvoch prípadoch. Ak jeden medveď naďabí na dobré
lovisko tuleňov, je pravdepodobné, že tak za pol dňa sa tam odkiaľsi vynorí desať alebo pätnásť
ďalších medveďov. Voľajako sa to dozvedia! Podobne ich priťahujú savssaty a vyplavené mršiny
veľrýb. V roku 1980 ich na veľrybe grónskej pri Svalbardskom pobreží takto hodovalo 56. Larssen
hovorí, že vedci netušia, ako sa medvede o podobných veciach dozvedajú. Určite hrá istú úlohu aj
45
Savssaty sú plochy nezamrznutej hladiny, ktoré vznikajú najčastejšie vo fjordoch. Tam sa stáva, že pruh
súvislého ľadu je taký rozsiahly, že ho už morské cicavce nedokážu podplávať a uniknúť na more. Ako fjord
stále viac zamŕza, sústreďujú sa často až stovky narvalov a bieluh na stále menší fliačik otvorenej vody, kde sa
ešte môžu nadýchnuť. Ak sa ľad včas nepoláme alebo neustúpi, stáva sa savssat osudnou pascou. Pozri 4.
kapitolu.
46
Pozn. prekl.: Takže takto nepriamo sa otcovia predsa len starajú o svojich potomkov.
78
puch, ale medvede prichádzajú zo všetkých smerov a z veľkých diaľok. „Proste sa odrazu a veľmi
rýchlo objavia všade tam, kde sa niečo deje“, hovorí Larssen.
Pri týchto stretnutiach si medvede všímajú jeden druhého len málo. Žerú, navzájom skoro
nekomunikujú, a potom si zase každý ide svojou cestou. Úplne inak to vyzerá, ak matka s mláďatami
stretne samca – okamžite sa pred ním dajú na útek. Ak sa dva samce stretnú na stope rujnej samice,
dochádza zase k prudkým a dlhotrvajúcim zápasom. (Tieto boje sú také časté, že skoro nestretnete
samca nad šiesť rokov, ktorý by nemal podriapanú tvár.) Nevie sa o tom veľa, ale príležitostne sa vraj
občas spolčia dva mladé samce a lovia a putujú spolu.
Jedinou pretrvávajúcou sociálnou jednotkou je tak matka so svojimi mláďatami. Obyčajne zostávajú
spolu dva roky a zatiaľ ich matka naučí loviť. Táto skupinka má samozrejme neustále a intenzívne
sociálne kontakty. Staršie medvede občas vydávajú zvuky: keď sa nazlostia, tak nahlas syčia, mrmlú
a škrípu zubami, a vo chvíľach vzrušenia fučia. Mláďatá naopak majú dosť široký zvukový repertoár.
V prítomnosti ľudí syčia, jačia a fňukajú, vydávajú všelijaké mľaskavé zvuky a mrmlú. Vedci
predpokladajú, že matka s mláďatami tiež komunikuje niekoľkými jednoduchými zvukmi. Jedným
z nich by mohla byť nejaká verzia zafučania, tichý a opakovaný signál, ktorý sa dá v priestore dobre
lokalizovať, ale nenesie sa ďaleko – tak by mohla mláďatá varovať pred nebezpečenstvom – blížiacim
sa samcom, tenkým ľadom alebo besnou (č. vzteklou) líškou.
Matka nejakým spôsobom vládnuť mláďatám musí, až kým sa nedokážu uživiť samy. Keď nie z iných
dôvodov tak preto, že by jej mohli skaziť lov, na ktorom sú všetci závislí. (Jeden vedec mi povedal, že
medvedice to možno riešia tak, že dlhým pochodom mláďatá uťahajú a potom idú loviť, kým sa mladé
vyspia.)
Mláďatá zrejme ovládajú základy remesla ako je plazenie alebo číhanie, ale chýba im cvik. Možno že
ich matky cvičia tak, že naaranžujú modelové situácie, alebo ich mláďatá pozorujú a potom imitujú.
Ich prvé pokusy o ulovenie tuleňa sú frenetické a netrpezlivé. Mladého medveďa už po 10 minútach
čakanie pri aglu omrzí. Alebo sa divo rozbehne cez celú kryhu a vrhne sa do vody za unikajúcim
tuleňom. Ako v prípade iných šeliem, aj tu naliehavá potreba hrá hlavnú rolu pri upevňovaní vôle
k úspechu. Ale aj tak do jedného roka zaisťuje všetku potravu matka.
Biele medvede majú pomerne málo potomkov, ale do ich výchovy a ochrany investujú toľko času, že
väčšina z nich zaručene prežije. Po 24-26 mesiacoch sa rodinka rozpadá, mladé si idú svojou cestou
a samica sa často hneď zase pári. Súrodenci niekedy ešte chvíľu zostávajú pokope, ale nakoniec sa tiež
rozídu. V tejto chvíli už prežitie medveďa závisí na tom, či sa dokáže naučiť žiť sám. Zo všetkých
vekových kategórií je táto najzraniteľnejšia a s najvyššou úmrtnosťou.
Biológ Charles Jonkel takto zhrnul problémy, ktorým musí mladý medveď čeliť za to prvé leto čo je
sám. Za prvé nemá dosť skúseností, a to je neodmysliteľná vlastnosť úspešného lovca. Za druhé, jeho
možnosti sú obmedzené, pretože je ešte malý – veľké tulene ako dlhofúzy alebo mechúrnatý mu
uniknú. Nemusí mať ani dosť sily, aby sa včas vlámal do tulenieho brlohu a tuleň mu preto bez
problémov ujde. Za tretie, má naliehavú potrebu potravy, nielen preto, že ešte rastie, ale aj preto, že si
79
musí nahromadiť vrstvu tuku, z ktorej bude žiť v dobe núdze. Za štvrté, musí sa naučiť orientácii,
pochopiť a zapamätať si vzťahy medzi prúdmi, prevládajúcimi vetrami, polohu pevninských
ukazovateľov, priebeh pobrežia. A za piate musí čeliť konkurencii a konfliktom so staršími
medveďmi, ktorí ho často o jeho korisť jednoducho oberú.
Samica bude musieť raz – uprostred svojho života – nadobudnúť novú a náročnú schopnosť: ako
postaviť hniezdo a ako udržať nažive mláďatá. Na samcoch je zase obdivuhodná ich celoročná
schopnosť loviť (pretože častejšie než samice sú vonku po celý rok) a ich drzá zvedavosť. Samce
preskúmajú skoro všetko, čo objavia na morskom ľade. Z evolučného hľadiska ide možno len
o obyčajnú vynaliezavosť – zvedavý medveď sa možno častejšie naje. Odvrátená strana tejto vlastnosti
sa prejavuje až dnes, s tým ako sa šíri ťažba nafty a ako armáda naopak opúšťa vojenské objekty.
V takých miestach môže zvedavosť stáť medveďa život.
*
Dorsetská kultúra prekvitala v kanadskej Arktíde a v severnom Grónsku medzi piatym storočím pred
a desiatym nášho letopočtu. Preslávenými objektmi tejto kultúry sú takzvané „plávajúce“ či „letiace“
medvede. Najznámejší z nich našli na mieste zvanom Alernerk (69 24; 81 48Z) blízko dnešnej osady
Iglooloik na Melvillovom polostrove. Je vyrezaný zo slonoviny, dlhý asi 15 cm a pochádza asi z roku
500. Hlava a telo medveďa sú vytiahnuté do linky, predné nohy splývajú dozadu pozdĺž tela a zadné
ťahá za sebou. Akoby plachtil či letel. Celá soška trochu pripomína človeka. Na chrbtovej strane
rozoznáme štylizovanú kostru – chrbticu a rebrá, a jasne sú vyznačené aj krčné stavce a kĺby končatín.
Spodná strana – hruď a brucho – sú vypuklé a bez telesných podrobností. V krku má malú komôrku
s vysúvacím dreveným viečkom – zrejme na uschovanie červenej šminky.
Dorsetskej kultúre – hlavne v jej závere – asi velili vplyvní šamani, ktorí aj vyrábali tieto rezby. Tí sa
privádzali do tranzu, v ktorom „odlietali“ zo svojich tiel a odoberali sa do ríše duchov na dne mora či
na Mesiaci. Tam sa radili, ukľudňovali duchov a mámili na nich všeličo – vo svoj vlastný prospech
i v prospech svojich pacientov. Na týchto cestách ich často doprevádzali mocní pomocní duchovia,
a medzi nimi čnel ľadový medveď bez akejkoľvek konkurencie. Medveď pomohol angakokovi čiže
šamanovi opustiť telo, aby mohol lietať. (Zvýraznenú kostru pokladajú za dôraz na odtelesnenú formu
putovania.)
Jednou z najzaujímavejších vecí na týchto rezbách je realizmus. Najprv som si myslel, že ide o
štylizované figúrky podobné rezbám z mastenca (č. mastku), aké vyrezávajú dnešní Eskimáci. Až keď
som videl medvede na polárnom ľade, uvedomil som si, že štylizované boli naopak moje predstavy.
Medvede skutočne pózujú presne tak, ako to vidíme len v malučko prehnanej forme na rezbách. Tak to
vidí oko domorodca: v jadre je to realizmus maskovaný zdanlivo príliš bujnými predstavami.
Raz som sa spýtal Raya Schweinsbuga, čo si myslí o tých povestiach o medveďoch, čo sa chodia
prechádzať na dno oceánu so svojimi angakockými spoločníkmi. „Nuž“, odvetil „videl som raz
medvedie stopy, ktoré viedli na kraj veľkej diery v ľade a tam skončili. Z diery von žiadne stopy
80
neviedli a široko ďaleko nebolo v tomto kryhovom poli jediného miesta, kadiaľ by sa medveď mohol
dostať späť. Potom sa nečuduj, že sa rozpráva o tom, ako sa medvede špacírujú po dne.“
A ak ste už dakedy videli medveďa, ako pláva v 10-metrovej hĺbke v čírej vode, ako vesluje a ladne
splýva, robí obraty a kotrmelce ako morská vydra, už sa nebudete diviť, keď vám povedia, že vie aj
lietať.
Umelecké a filozofické pochopenie, ktoré pre ľadového medveďa majú Eskimáci i predeskimácke
kultúry naznačuje, že tu máme do činenia so špeciálnou príťažlivosťou, ktorú pre týchto ľudí medveď
má. Do istej miery sa Eskimáci i medvede podobajú a ich životné osudy vedúce k úspešnému
prispôsobeniu sa v Arktíde bežia ruka v ruke. Pre oboch je lovným zvieraťom tuleň krúžkovaný, aj
keď pre Eskimákov nie až tak kľúčovým. Aj ich lovecké metódy, ako je trpezlivé vyčkávanie pri aglu
alebo rôzne spôsoby prikrádania sa k obeti, sú až nápadne podobné. (Medvede boli v Arktíde skôr,
a tak to boli Eskimáci, ktorí sa naučili, či aspoň vylepšili niektoré techniky tak, že pozorovali, čo
v podobných situáciách robí medveď.) Niektoré skupiny Eskimákov opúšťajú na zimu suchú zem
a trávia zimu na morskom ľade – rovnako ako medveď. A obidva druhy poľovníkov zlikvidujú dobré
lovisko tuleňov za dva týždne a musia tiahnuť ďalej. Obidvom poskytuje živobytie okraj ľadu a okraj
pevniny. A v prípade, že tulene zmiznú, hrozí obidvom hlad.
Človek i medveď trpia aj premenlivosťou tvrdej klímy, a tak obaja nesú svätožiaru úspešných
a odolných bytostí. Antropológovia i biológovia používajú aj rovnaké prívlastky: nepoddajný,
praktický, vytrvalý, vynaliezavý, schopný učiť sa na prvý raz. Ale sú aj rozdiely: medvede tu a tam
strácajú na poľovačke trpezlivosť. „Videl som medveďa, ako pol dňa chcel dostať jedného tuleňa“,
píše jeden cestovateľ, a keď mu zlyhali všetky úskoky „strašne zareval, metajúc okolo kusy snehu,
a odklusal.“ Aj iní často videli zlostných medveďov, ako tesne po nepodarenom útoku na tuleňa
rozhadzujú kusy ľadu alebo bijú do vody. To Eskimákov len tak z miery nevyvediete, a už vôbec nie
vtedy, keď poľujú. Obyčajnou reakciou na neúspech v podobných situáciách je – smiech.
Spriaznenosť Eskimákov s medveďmi je ľahko pochopiteľná – majú podobné ekologické nároky,
majú aj – ako sme videli – podobné obydlia, a vieme aj o tom, ako si Eskimáci vedia vážiť úspešného
poľovníka. Keď stiahnu medveďa z kože, až vás mrazí ako sa podobá človeku. Ale je v tom vzťahu
ešte čosi viac, lebo slúžia jeden druhému za obeť.
Vo vode sa medveď bojí kosatky a mroža, lebo tam nie je schopný zasadiť smrteľný úder – nemá
pevnú oporu. Na súši si dáva pozor na mroža a na človeka, ale aj tak si veru na oboch aj počíha. Taký
pekne hladný medveď vyskúša odolnosť jedného i druhého. A predstava silného, odhodlaného
a prefíkaného zvieraťa, ktoré na nich číha, sa hlboko zahniezdila v mysliach ľudí, ktorí si tam vonku
na morskom ľade dobre uvedomovali svoju zraniteľnosť. V takej rozbrázdenej krajine sa medveď
môže nepozorovane prikradnúť celkom blízko. Strach, že nás niečo chce uloviť, je v nás hlboko
zažraný – možno ako matná spomienka na otvorené savany južnej Afriky. U človeka, ktorý za
zimného popoludnia číha pri aglu na tuleňa, rozhliada sa v tom polosvetle a hlboko v podvedomí
81
neustále striehne na zabijácky šelest medvedích kročají, u takého človeka musí byť strach priamo
hmatateľný.
Medvede pokladali človeka za akýsi druh odpočívajúceho tuleňa. Niektoré z týchto stretnutí skončili
rýchlo: výpad, jediný úder, mŕtvy muž.47 Niekedy sa ale medveď smrteľne prepočítal a sám skončil
mŕtvy s tuleňou harpúnou alebo nožom v tele. Posledný typ stretnutí bol vyhľadávaný aj úmyselne ako
skúška dospelosti mladého muža. To neboli len chvíle plné strachu, to boli chvíle úcty a zbožnenia.
Vďaka podobným skúsenostiam sa udržovalo v kultúre povedomie o všadeprítomnosti bytosti, ktorú
všetci majú v posvätnej úcte. Pre Eskimákov to bol Tôrnârssuk – ten kto dáva moc.
Stretnúť sa s medveďom a dať na vážky vlastný život, to bol aj zápas s čímsi čo je skryté v človeku.
Stret sa odohrával na tichej, mŕtvej a vyvýšenej planine. Ak ste zvíťazili, našli ste v sebe niečo
nerozložiteľného, niečo ako semeno. Ak ste opustili bojisko, znamenalo to, že ste celkom určite živý.
Získali ste tak dôveru k vlastnému životu a životu svojich blízkych v tejto drsnej krajine, kde žiť
znamenalo rozumieť, mať trpezlivosť a mať zmysel pre humor. To všetko vám bolo dané, keď ste sa
dotkli medveďa. To bol medveďov dar.
Cestovateľ Knud Rasmussen sa raz spýtal eskimáckeho muža, čo je to šťastie a radosť, a ten
odpovedal: „Naraziť na čerstvú medvediu stopu vo chvíli, keď sane ostatných sú ešte ďaleko vzadu.“
**
Inak videli medveďa muži, ktorí zápolili s geografickými záhadami, alebo tí, ktorí snívali o
objave bohatej rudnej žily v Novom svete… Barentsa a jeho ľudí vyľakali medvede mnoho ráz počas
onej zimy 1597, keď uvideli včasné svitanie (pozri 1. kapitola). Už v predchádzajúcom roku zabili
medvede dvoch členov skupiny, a teraz to vyzeralo, akoby bez prestania číhali okolo zimného tábora.
Vynervovaní chlapi pozorovali v matnom svetle, ako medvede rozťahujú po okolí obrovské kusy mäsa
(z veľryby, ktorú vyvrhlo more). 15. apríla 1597, keď sa už niekoľko týždňov žiadny medveď
neobjavil, našiel sa jeden dobrovoľník, že vlezie do brlohu s jeho stenami pokrytými primrznutou
srsťou a nesúcimi stopy pazúrov. „Ale nebol tam príliš na dlho, lebo v takých miestach obkukovať sa
bál,“ píše Gerrit de Veer.
De Veerov denník líči medvede – podobne ako denník Jacoba van der Brugge z podobne sužovanej
expedície na Svalbard v roku 1634 – ako strašidelných lupičov. Tento obraz vydržal po celú dobu
arktických prieskumov – a medveď si ho pestoval. Skupiny medveďov sa náhle objavovali na
zahmlenom pobreží ako svorky akýchsi bielych vlkov. Vyhrabávali hroby a rozťahali mŕtvoly po okolí
– to pôsobilo ešte strašidelnejšie než keby ich boli iba zožrali. Drzo vliezli tichým krokom svojich
veľkých láb priamo doprostred tábora a vôbec si nevšímali výstrely – veď boli zvyknutí na explozívne
zvuky pukajúceho ľadu. Prieskumníci často našli zásobný tábor rozváľaný od medveďov: vrecia múky
rozťahané jedným smerom, spacáky opačným, z bední s prístrojmi zostali len triesky a konzervy
s jedlom boli priamo chirurgicky otvorené jedným pazúrom. Pravdaže to ľudia vnímali ako
47
Pozn. prekl.: ak to bol medvedí samec, musel byť sklamaný, ako je málo chutného tuku na tomto zvláštnom
tuleňovi.
82
zlomyseľné záškodníctvo! A ešte k tomu tí, čo jedli z medveďa a nedávali si pozor, mohli mať dojem,
že sa im medveď mstí aj po smrti – že ich otrávil. Ak zjedli medvediu pečeň (č. játra), trpeli vracaním
a letargiou, strašnými bolesťami hlavy, lúpala sa im koža a vypadávali vlasy. Tí čo jedli mäso, sa zase
nakazili trichinelózou.48
Vzdialení tisíce míľ od známych krajov, poriadne vyplašení, žijúci v neustálom vypätí mizerného
života na lodi – nie div, že Európania zabíjali každého medveďa, ktorý sa im priplietol do cesty. Bolo
to úzkoprsé a príliš mužnosti v tom tiež nebolo. Boli doby, keď zastreliť si pár medveďov patrilo
k zábave spojenej s cestou do Arktídy. Pravidelne na nich strieľali z lodnej paluby – len tak, aby si
pocvičili mušku. Za jedného dlhého letného popoludnia v roku 1896 ich takto jeden kapitán
veľrybárskej lode postrieľal hneď 35 – len tak, z nudy či zo športu. Zvedavý a vôbec nie agresívny
medveď, ale z pohľadu cestovateľov iba akýsi objekt, ktorý si neobvyklým spôsobom vykračuje po
ľade – si znova a znova kráčal v ústrety vlastnej smrti. V roku 1875 kotvila jedna veľrybárska loď pri
rovnom pobrežnom ľade, a tak si tam posádka zašla zahrať futbal. Okolo bola hmla, a naraz uprostred
hry sa z tej hmly vynoril medveď a začal naháňať loptu. Muži utiekli. Podobné historky len
utvrdzovali v ľuďoch pocity, že v chovaní medveďov je čosi urážlivého, či že si s nimi zahrávajú, tu
v tomto nehostinnom kúte sveta, kde na žarty niet ani pomyslenia. A strieľali na medvede
s ľahostajnosťou typickou pre kolonizátorov.
Najviac pohoršujúce a odsúdeniahodné zo všetkých týchto stretnutí, ku ktorým došlo v 19. storočí, sú
historky o tom, ako si posádky veľrybárov a lovcov tuleňov perverzne pohrávali s materinskými citmi
medvedice. Patrilo to k ich bežným kratochvíľam. William Soresby píše napríklad o tom, ako lovci
mrožov zapálili kus tuku, aby prilákali medvede. Prišla medvedica s dvoma mladými, posadila
medvieďatá neďaleko, pristúpila k ohňu a snažila sa z neho nejaký kus vytiahnuť. Muži to celé
pozorovali z bezpečia paluby. Hádzali medvedici kúsky tuku a ona ich odnášala mladým. Keď k nim
prichádzala s posledným kúskom, muži obidve medvieďatá zastrelili. V nasledujúcej polhodine
medvedica „hladila raz jedno, raz druhé a snažila sa dostať ich na nohy“. Odstúpila a volala ich, aby
šli za ňou, zase sa vrátila a lízala im rany. Zase kúsok odišla a „chvíľu nariekala“, zase sa vrátila
a hladkala mŕtvolky „s nevysloviteľnou nehou“. Znudení – alebo zahanbení? – muži nakoniec
zastrelili aj ju a nechali ju tam ležať vedľa mláďat.
Občas odchytili aj živé mláďa, aby ho predali do zoo alebo niekomu darovali. V novembri 1876 sir
Allen Young zastrelil medvedicu a jedno z jej mláďat, a potom chytil druhé do lasa ako dar pre princa
Waleského.49 Mláďa sa zúrivo bránilo, kým ho reťazami nepriviazali k železným kruhom na palube.
48
Medvedia pečeň obsahuje toxické koncentrácie vitamínu A, takže konzumácia pečene vedie
k hypervitaminóze spojenej s popísanými príznakmi. U 60 percent medveďov je mäso nakazené cystami hlíst
rodu Trichinella. Ak je mäso nedostatočne tepelne spracované, cysty prežijú, hlísty sa množia v čreve (a
spôsobujú často zažívacie ťažkosti a katary) a potom prenikajú do svalov, kde sa zapuzdria. Postihnutý človek
má pocity ako pri reumatizme a pri ťažkej infekcii môže aj zomrieť.
49
Európske pomazané hlavy dostávali ľadové medvede už od 10. storočia ako pozornosť od výskumníkov. Tí
ich potom používali ako nástroj diplomacie. Prišli na to, že medvede sú neobyčajne cenené v severnej Afrike
83
Matku vyvrhli a mláďa zabalili do jej kože v nádeji, že ho to upokojí. Tretí či štvrtý deň sa mladému
medveďovi podarilo pretrhnúť reťaze. Strčili ho preto do malej klietky, kde zostal po celú ďalšiu
plavbu. Mláďa revalo po celé hodiny a mykalo za reťaz, ktorú malo ešte stále okolo krku. Trápil ho
lodný pes, ktorý mu kradol žrádlo a hrýzol ho do láb. Asi sa domyslíte, odkiaľ pochádzalo mäso,
ktorým ho kŕmili. Keď konečne doplávali do Anglicka, ležalo mláďa natiahnuté na zemi, zmietalo sa
v kŕčoch a lapalo po dychu. Zahynulo o týždeň neskôr. Frank Buckland napísal štýlom vtedy tak
typickým: „Keby bol prežil, iste by robil česť svojej krajine a svojmu rodu.“
Tieto historky sú pravda z inej doby, ale zbabelé zosmiešňovanie, tupá necitlivosť a falošná honba za
dobrodružstvom pretrvávajú aj v nás a ovplyvňujú nás tiež. Pre takýchto ľudí nepredstavuje medveď
žiadnu skutočnú hodnotu, nemá duchovnú moc ako orodovník, nemá schopnosť povzniesť ľudský
život. Okolnosti, za akých medvede umierali, len podčiarkovali odcudzenosť ľudí. V tej istej dobe
zabíjali medvede aj Eskimáci, ale robili to s vedomím úcty a so samozrejmými spirituálnymi
záväzkami. Mŕtveho medveďa bolo napríklad treba zmieriť pomocou darov. Máme sklon označiť
takéto ohľady ako „poveru“, ale možno „umenie vnímať“ by bolo oveľa viac namieste – naznačuje, že
človek by si mal uvedomovať, s čím na svete zaobchádza.
Európania sa v Arktíde necítili vo svojej koži a medveď sa pre nich stal symbolom všetkej tej
nesmiernej ľahostajnosti nevľúdnej krajiny. Výčitky svedomia, ktoré predsa len pociťovali z toho, ako
sa chovajú, postupne prerástli v obdiv. Ale v medveďovi obdivovali akúsi bytosť, ktorá bola iba
zvláštnym odrazom ich samých. De Veerov zlodejský duch, ktorý bránil západnému pokroku, sa
neskôr stal zdrojom zábavy, ešte neskoršie obyčajným dotieravcom a skončil nakoniec v našich očiach
ako akási ušľachtilá bytosť, pútnik nehostinnou krajinou, s plnou hlavou melancholických myšlienok.
Romantická, odcudzená, do seba zahľadená bytosť.
V povestiach, ktoré si Eskimáci vykladajú ešte aj dnes, vystupuje ľadový medveď väčšinou v roli
pomocníka a spoločníka, ako Tôrnârssuk. Môže však vystupovať aj ako Kokogiaq, medveď
s desiatimi či viacerými nohami. Jednej zimy sa stalo, že sa nikdy nevracali ľudia, ktorí odchádzali
poľovať do istých končín. To preto, že tam sídlil desaťnohý medveď. Keď sa poľovníci v tých
končinách rozhliadali, Kokogiaq začal pohybovať nohami, takže to vyzrelo, akoby tam kráčali nejakí
ľudia. Poľovníci sa vydali tým smerom, aby sa s nimi pozdravili, a stali sa Kokogiakovou korisťou.
Nakoniec sa našiel muž, ktorý medveďa vyprovokoval, aby ho prenasledoval, a pritom ho vlákal do
úzkej ľadovej rokliny, kde sa Kokogiaq nemohol otočiť. Muž ho obehol a prebodol odzadu svojím
oštepom. Odvtedy sa poľovníci z týchto miest opäť vracajú.
A plno podobných vyprávaní.
Z takýchto historiek o Tôrnârssukovi či Kokogiaqovi sa často dozvieme všeličo o telesných
vlastnostiach medveďa (ako sa jeho telo môže zakliniť do ľadu, zatiaľ čo človek prekĺzne) ale aj jeho
povahe. Napríklad melancholické putovanie je podkladom pre vyprávanie polárnych Eskimákov
a na Strednom Východe a tak ich posielali, spolu so sokolom poľovníckym, ako kráľovský sprievod do týchto
končín.
84
o tom, ako sa medveď zamiloval do mladej vydatej ženy. Zaprisahával ju, aby s mužom nikdy o ich
stretnutiach nehovorila, lebo ten by sa určite pokúsil ho zabiť. Raz po neúspešnej poľovačke na
medvede jej však príde muža ľúto a prezradí mu, kde býva jej milenec. Medveď však tam v diaľke
začuje jej nočný šepot, a tak včas opustí svoj domov a namieri si to k snehovému obydliu darebnej
milenky. Už zdvihol labu, aby sa vlámal dnu – a vtom ju zase pripažil. Zradený a plný žiaľu sa vydáva
na dlhé samotárske putovanie.
Európana takéto vyprávanie dojme, pre Eskimáka znamená náznak nebezpečenstva. Veď medveď
zabraný do podobných myšlienok nedáva pozor, kadiaľ kráča: mohol by sa prepadnúť na tenkom ľade
alebo si nevšimnúť znamenia, ktoré by ho doviedli k aglu a k potrave.50
Veda nám dnes ukazuje, že medvedie dlhé a samotárske cesty veru neodpovedajú podobným
predstavám. Presviedčame sa o tom vždy, keď sa náhodou takémuto medveďovi pripletie niekto do
cesty. V rokoch 1978-81 bolo v kanadskej Arktíde v sebaobrane zastrelených 84 medveďov.
Nebezpečenstvo je naozaj veľké. Napríklad v r. 1973 bol zabitý vodič traktora v Beaufortovom mori
neďaleko Kendallovho ostrova (69; 135). V roku 1975 zabil medveď, tiež v Beaufortovom mori,
stavebného robotníka na palube člnu. V auguste 1975 medveď ťažko zranil človeka z vedeckej stanice
na Somersetskom ostrove (73; 93). A v Churchille v Manitobe (58; 94) zmrzačil medveď ľudí v roku
1966 a 1967, usmrtil jedného chlapca (1968) a muža (1983).
Prvé dva prípady súvisia s priemyselným využívaním Arktídy, útoky v Churchille však pramenia zo
zvláštnej zhody okolností. Medvede z južnej časti Hudsonovej zátoky prichádzajú na breh koncom
júla a v auguste, súčasne s plávajúcimi ľadmi. Medvedice väčšinou zostávajú cez zimu na pevnine
a stavajú si hniezda na území medzi Churchillovou a Nelsonovou riekou, zatiaľ či samce a nedospelí
jedinci oboch pohlaví sa koncom leta zhromažďujú v okolí Churchillovho mysu, asi 40 km východne
od obce Churchill. To preto, že v týchto miestach začína more zamŕzať najskôr. A tak tu vyčkávajú
celý september a október „dočasne odrezaní od svojich špecializovaných predátorských ník,“ ako to
napísal jeden vedec.
O tomto neobvyklom usporiadaní vecí sa nevedelo nič, až kým sa odrazu medvede nezačali objavovať
priamo v osade. Vedci si myslia, že sa udalosti pohli týmto smerom v r. 1957, keď Spoločnosť
Hudsonovej zátoky zatvorila svoju pobočku v ústí Nelsonovej rieky, a súčasne vo Fort Churchille
zrušili základňu americkej vzdušnej obrany. V oblasti prestali vojenské manévre, medvede mali
odrazu pokoj a populácia sa začala rozrastať. A tak v polovici 60. rokov sa vo veľkom počte objavili
na smetisku v Churchille a ľakali ľudí. Tí ich zase trápili tak, že na nich strieľali z malorážok alebo ich
naháňali v autách.
V posledných rokoch už bolo menej útokov a aj zastrelených medveďov, a to aj napriek tomu, že
medvedia populácia naďalej rastie. Bol vypracovaný systém, ktorý zahŕňa včasné varovanie, výchovu
obyvateľov, odpudzovanie medveďov a správu územia. Obyvatelia teraz vnímajú medvede s láskou,
50
Pozn. prekl.: Takže aj u týchto ľudí je medveď zrkadlom – ich samých.
85
ako atrakcie, ktoré sem lákajú turistov. Niektorí návštevníci, ktorí to miesto navštívia, si však odnášajú
zmes znechutenia a zvláštnych pocitov. Veď niektoré medvede tam pobehujú s veľkými číslami
namaľovanými na boku, iné sa hrabú medzi plameňmi a v dyme tlejúcej skládky; jeden medveď tam
raz i zahynul, keď sa pokúšal zožrať vyhodenú autobatériu.
Nemá konca tá záplava amatérskych i profesionálnych fotografov, filmárov a televíznych štábov.
Lákajú medvede na hrnce majonézy a obťažujú obyvateľov, aby im robili štatistov pri rôznych
naaranžovaných situáciách. Churchill viac ako ktorékoľvek iné miesto predstavuje udalosť stretu
jedného druhu zvierat, ktorý zažíva pomerne rýchlu evolúciu, s inou bytosťou, ktorej evolúcia je ešte
mnohokrát rýchlejšia. V tejto chvíli je Churchill – spolu s asi 30 medveďmi, ktorí sú v severnej
Kanade každoročne zastrelení, pretože „obťažujú“ alebo ohrozujú ľudí – odpoveďou na otázku, čo to
znamená priemyselné využívanie Arktídy. Treba ale poznamenať, že akonáhle ľad dosť zosilnie,
churchillské medvede zmiznú.
Nedávne výskumy veľkosti populácií a ich dynamiky viedli k zákazu strieľania medveďov na
Svalbarde a k čiastočnému zákazu odstrelu v USA.51 Domorodci v Grónsku naďalej poľujú na
medveďa, očividne bez nejakého ohrozenia jeho populácie. V Kanade boli pre domorodcov zavedené
kvóty, a tento systém v minulosti celkom dobre fungoval. Samozrejme kvóty sa stávajú predmetom
všelijakých politických manipulácií; ako mi prezradil jeden vedec, často sú používané nie ako
maximálne číslo, ale ako číslo, ktoré treba stoj čo stoj dosiahnuť.
V roku 1965 sa na Aljašskej univerzite konala konferencia vedcov, ktorí sa zaoberali biológiou
bielych medveďov. Vtedy sa najviac obávali toho, že medveďa vyhubí nadmerný odstrel. Dnes všetci,
s ktorými som hovoril, vidia najväčšie nebezpečenstvo nie v strieľaní, ale v rozvoji priemyslu a s tým
spojenými aktivitami – napríklad v dopyte po nových a nových údajoch týkajúcich sa života a
chovania medveďov.52 V popredí starostí vedcov sú tri oblasti. Tou prvou sú nebezpečné látky
v životnom prostredí. Medveď stojí na vrchole potravného reťazca a v jeho tele sa najviac koncentrujú
polychlórované bifenyly, ťažké kovy, chlórované uhľovodíky ako dieldrín – to všetko sa v tele
medveďov našlo. Aj odpady súvisiace s vrtmi a ťažbou tiež ohrozujú život medveďov. Druhým
dôvodom obáv je rušenie hniezdiacich samíc hlukom z lietadiel a iných dopravných prostriedkov
a sondami.53 A nakoniec sa treba starať o to, ako celý ten mumraj ovplyvní populáciu tuleňov – a tým
i medveďov.
51
V súlade s Dohodou o ochrane morských cicavcov (Marine Mammal Protection Act), ktorá nahradila tvrdšie
pravidlá spomínanej dohody IUCN o ochrane ľadového medveďa, neexistujú žiadne obmedzenia, čo do počtu
alebo sezóny, pre domorodých poľovníkov. Na nich sa nevzťahuje ani zákaz odstrelu mláďat, samíc s mláďatami
alebo samíc v brlohu.
52
Pod tlakom takých požiadaviek sa množia zle rozvrhnuté alebo zle rozmyslené výskumné projekty, pri ktorých
dochádza k zraneniam ba i smrti medveďov. Pozri napríklad práca N. A. Øritsland: Environmental Studies No.
24. Ottawa: Northern Affairs Program, Northern Env. Protection Branch, 1981.
53
Seizmické skúmanie používa rôzne explózie a vibrácie k mapovaniu zemskej kôry a odhaľovaniu ložísk
minerálov a ropy. Zakaždým, keď sa vylepší technológia prieskumu, sa výskumníci vracajú na tie isté miesta,
aby získali presnejšie výsledky.
86
Najväčší problém predstavujú zvedaví jedinci – ako im zabrániť, aby neliezli do priemyselných
objektov? Určitý úspech mali odpudzovače ako elektrické ploty alebo policajné pušky s gumovými
projektilmi. Medveďa však len tak ľahko nezastavíš ani neoklameš.
Biológovia z IUCN, vedomí si všetkých týchto problémov, preto žiadajú vyhlásenie „zón nulovej
aktivity“ či, ako to nazývajú Rusi, „zón kľudu“. Tam by sme nemali medvede rušiť žiadnymi
ľudskými aktivitami.
**
Jedného májového popoludnia, ďaleko od podobných starostí, som v helikoptére doprevádzal dvoch
biológov, ktorí sliedili po rujných samiciach na ľade Lancasterovho prielivu (74; 85). Poznal som
týchto mužov, mal som ich rád a veril som im. Dokázal som sa aj vcítiť do zmiešaných pocitov, ktoré
mali o svojej vlastnej práci. Jeden z nich raz objavil medvedicu práve keď dojčila mláďatá; netušila
o jeho prítomnosti. Sedela opretá o snehový závej, mláďatá v náručí, a pokojne sa rozhliadala po
scenérii morského ľadu. „Díval som sa a sám seba som sa pýtal: prečo preboha vyrušujem tieto
zvieratá?“ Rozpačití boli aj ohľadne preparátov, ktoré sa používajú na znehybňovanie medveďov.
Používali Ketamine a Rhompun (hydrochlorid ketamínu, resp. xylazínu). Sú lepšie než predtým
používaný Sernylan (hydrochlorid fencyklidínu, bežná droga predávaná na ulici pod názvom „anjelsky
prach“) – tá vyvolávala psychotické reakcie a spôsobovala ťažkosti s dýchaním. Ale aj tak je
uspávanie problematickou vecou. Jeden biológ sa mi zveril: „Zakaždým, keď prenasledujem zviera
s uspávacou šípkou, zažívam konflikt. Akým právom smiem získavať informácie týmto spôsobom?“
V tom popoludní sme na Lancasterovom prielive boli právo kvôli takýmto neradostným povinnostiam.
Značkovali sme zvieratá a získavali informácie o tých už označkovaných. Nasadzovali sme im rádiové
obojky, aby sa dali sledovať pomocou satelitov. Videli sme veľa medveďov. Pristáli sme aj pri
zvyškoch mroža, zabitého – alebo iba skonzumovaného? – medveďmi. Videli sme dvojročné mláďatá
s matkou znepokojene utekajúcich pred zvukom nášho motora, a videli sme aj samce so samicami –
dvojice chystajúce sa k páreniu, ako sa za nami otáčajú. Videli sme aj samicu s päťmesačnými
mláďatami: šplhali cez ľadovú bariéru a matka ich postrkovala nosom.
Jedna z medvedíc, ktorá dostala šípku, sa zložila v triešti rozbitého ľadu. Zatiaľ čo ju tí dvaja
obmeriavali, obzeral som si jej nohy. Ktosi mi povedal, že medvedie pazúry svojím jemným
tieňovaním spoľahlivo prezrádzajú vek zvieraťa, podobne ako u tuleňa krúžkovaného. Žiadne
„letokruhy“ som však nenašiel. Potom som si prezeral štruktúru jej srsti a ohmatal som si jej mäsité
ucho – ako keby som si prezeral nejaký exponát v múzeu. Necítil som sa pritom nijako dobre, a tak
som odstúpil k najbližšiemu ľadovému hrebienku a sadol som si na kryhu. Bol krásny deň, jasná
obloha v pozadí veľmi vysokých cirov, kvôli ktorým bolo nebo bledšie ako obvykle. Asi dvadsať pod
nulou, bezvetrie.
Ako som tam tak sedel, moji spoločníci obrátili bezvládnu medvedicu na chrbát, a ja som v bielobe jej
srsti uvidel medzi jej nohami čosi ružového. Pysky jej vulvy boli zdurené a jej genitálie svojou
87
veľkosťou i tvarom pripomínali ženské. Odvrátil som pohľad – mal som pocit, že som vtrhol do jej
súkromia.
Po celý zbytok dňa som sa nemohol zbaviť tohto obrazu zraniteľnosti.
88
4. Narval
Stojím na kraji súvislého morského ľadu v ústí Zálivu Admirality na severe Baffinovho ostrova. Sme
5-6 km od brehu na otvorenom mori, aj keď pevný podklad pod nohami akosi nesedí k obratu
„otvorené more“. Pozdĺž hranice bieleho ľadu a tmavej vody stojí niekoľko eskimáckych táborov.
Všetci sme prišli z miesta zvaného Nuvua, ktoré leží asi 50 km na juh na špici polostrova Uluksan,
a prišli sme kvôli poľovačke na narvaly. Niekde tu musia krúžiť vo voľnej vode Lancasterovej zátoky,
lebo čakajú, až popraská aj táto posledná ľadová prekážka a oni budú mať prístup na svoje pastviská
v Zálive Admirality.
Kráčam po okraji ľadu v žiarivom neprestávajúcom júlovom svetle – po toľkých týždňoch ma to už
začína unavovať – a dychtivo pozorujem tiene na ľade. Človek pociťuje súčasne strach i akúsi eufóriu,
aká sa dostavuje vo vzdialených končinách, keď viete, že ste zraniteľný a počasie si s vami môže
pohrať – aj smrteľne. Vietor je len slabý a fúka od severu, môžem pozorovať jemné čerenie hladiny.
Keby sa ale otočil a začal fúkať z juhu, ľad pod nami by sa začal otvárať. Pukliny naprieč zálivom,
včera ešte len pár centimetrov široké, by sa začali rozširovať, a my by sme mali čo robiť, aby sme sa
vrátili do Nuvuy, a to aj keby sme sa pohli pri prvej známke, že sa vietor mení.
Pred niekoľkými dňami sa do podobnej pasce dostal jeden z týchto mužov. Vzdialená explózia, akoby
tam vybuchol dynamit, mu oznámila, a kompas rýchle namierený k Bordenovmu polostrovu hneď aj
potvrdil, že veľká kryha o ploche nejakých 12 km2, na ktorej táboril, sa odtrhla od ľadu v zálive
Admirality a pláva do otvorených vôd Lancasterovej zátoky. On i jeho spoločník poznali miestne
morské prúdy, a preto sa ihneď vydali k východu. Po 12 hodinách sa na pokraji vyčerpania dostali na
miesto, kde ich kryha bola ešte zachytená o dno v plytkej vode pri brehu. Okolo tohoto bodu sa
pomaly otáčala v obrovskom oblúku, aby sa nakoniec odpútala a odplávala preč. Skočili a brodili sa
ľadovou triešťou, až sa nakoniec dostali na pevnú zem.
Príliš ale na tieto veci nemyslím, lebo som zaujatý hemžením vtákov všade okolo. Čiernonohé čajky
trojprsté, fulmary ľadové a alky zrkadlové v bezváhovej akrobatike plachtia a bez pohybu sa vznášajú
nad prúdmi a vírmi spôsobenými zooplanktónom a treskami, aby sa tam každú chvíľu strmhlavo vrhli
za jedlom. Vonku na ľade sa pri kope narvalích vnútorností hašteria čajky ( *Larus thayeri) o kus
mäsa – drzé, strkajúce sa vtáky; medzi nimi tu a tam rezervovanejšia čajka *** (Pagophila eburnea).
Vtáky prelietajú nad týmito vodami v takých množstvách, že vás to pokúša šantiť s nimi. Niektoré
druhy tu svoje sťahovanie končia a budú tu hniezdiť, iné pokračujú ďalej na sever na ostrovy Devon
a Ellesmerov alebo na severozápad Grónska. Zo svojho miesta môžem pozorovať vtákov hniezdiacich
na neprerušenom 15-kilometrovom útese medzi Baillargovou a Elvinovou zátokou (73; 84). Útes je
hrboľatá stena zo sedimentov i vulkanických hornín plná všelijakých prehĺbenín a ríms a zdvíha sa z
vody pod uhlom 80°. Hniezdi tam viac ako 50 tisíc fulmarov ľadových. V podobných kolóniách okolo
Lancasterovho prielivu sa zhromažďujú desiatky ba stovky tisíc aliek zrkadlových, aliek hrubozobých
89
a čajok trojprstých, aby tu v krátkom lete zahniezdili a získavali potravu. Čajky, rybár dlhochvostý,
hus snežná? (Anser (Chen) caerulescens), kajka morská, potápač veľký a alka drobná, to všetko sa už
vo veľkých kŕdľoch prehnalo nad našimi hlavami. Aby ste si urovili predstavu: Alka drobná, malý
zavalitý morský vtáčik s čiernou hlavou a bielym spodkom tela hniezdi na severozápade Grónska
v počte asi 30 miliónov. Z tohoto počtu nad Lancasterovou zátokou prelieta v máji a júni tretina.
Predstavte si tú scenériu. Ľadová plocha, kde táboríme, je biela ako vaječná škrupina, na západe
Borgenov polostrov hýriaci odtieňmi hnedej a okrovej, na východe sa tmavé útesy Brodeurovho
polostrova strácajú v hmlách, a k tomu šikovné poletovanie vtákov nad vodou – to všetko dáva krajine
zvláštnu a prenikavú hĺbku. Oko zahľadené do bledých odtieňov na horizonte sa rýchlo vracia
k čiernej hladine, kde – čľup! – práve mizne pod hladinou alka zrkadlová.
Krik vtákov, zvuk krídiel svištiacich ako strely, špliechanie vody, to všetko neprestane ani na chvíľku,
tak ako neustáva ani denné svetlo. Lancasterov prieliv je jednou z mála arktických morských
rezervácií, miesto plné živých bytostí v množstvách, aké inak nachádzame iba v Antarktickom oceáne.
Toto sú najbohatšie moria sveta. Morskí ekológovia nevedia presne, prečo to práve tu tak prekypuje
životom; rozhodujúcu úlohu však istotne majú morské vzostupné prúdy a prísun živín vodou
z ľadovcov na ostrove Devon.54
OBR.
Hniezdia tu a obživu získavajú tri milióny kolóniových vtákov, väčšinou fulmar ľadový, čajka
trojprstá a alka zrkadlová. Niet tu viac grónskych veľrýb – 10 000 či koľko ich bolo –, ale trávi tu leto
tretina severoamerických bieluh a viac než tri štvrtiny svetovej populácie narvalov. Nikto poriadne
nevie, koľko je tu rôznych druhov tuleňov, ale pravdepodobne viac ako štvrť milióna. Navyše tu
nájdeme tisíce atlantických mrožov. Na pobreží si tu biele medvede stavajú svoje zimné brlohy a v lete
tam nájdeme tisíce polárnych líšok.
Teraz však myslím viac na to, čoho sa priamo zachytávajú moje zmysly: svišťanie a otočky rybárov
nad vodou, kotkodákanie fulmarov, a ľadový vzduch naplnený dychom morského života. Toto
spoločenstvo najrôznejších stvorení – vrátane tých pod hladinou – vytvára jedinečný prienik zeme,
vody a vzduchu. Toto je zvláštne miesto stretnutí, podobne ako na rozhraní lesa a čistiny, tam, kde sa
sladká voda riečnej delty mieša s prílivom, alebo tam, kde rieka prechádza v pobrežné spoločenstvo
nivy. Stretávanie zvierat z rôznych ekosystémov dodáva takýmto rozhraniam evolučný potenciál.
Vtáky tu behajú po ľade a ponárajú sa pod hladinu vody, aby si tam našli potravu. Morské cicavce
prerážajú tú istú hladinu opačným smerom, aby sa nadýchli.
54
Lancasterský prieliv bol navrhnutý na svetovú biologickú rezerváciu Medzinárodným biologickým
programom. Spojené národy vyhlásili oblasť za prírodné miesto celosvetového významu. Stabilita tohto
ekosystému je ale v súčasnosti ohrozovaná ťažbou ropy v mori a tiež stále intenzívnejšou morskou dopravou.
David Nettleship, ornitológ, ktorý v tejto oblasti nazbieral obrovské skúsenosti, píše: „Ekonomický rozvoj by sa
mal prísne regulovať, aby sa tak zabránilo zničeniu neobyčajne bohatej arktickej oázy. Jej poškodenie by bolo
vykročením smerom k tomu, že arktické vody sa zmenia na púšť.“
90
Hranice každej krajiny, nech už je to horizont, koniec údolia, či záhyb rieky v kaňone, vybičujú
očakávania pozorovateľa. Hranice, miesta, kde nie je zreteľne vidieť, priťahujú ľudskú zvedavosť. Po
jednej takej vzrušujúcej hranici sa práve prechádzam a pozorujem vtáky, ktoré popierajú zákony
gravitácie. Podobné je to v kvantovej mechanike: aj tam to čo je dôležité obýva rozhranie medzi vlnou
a časticou, medzi tým čím je a čím sa stáva, obýva okraj času, ktorý ruší naše geometrie. V biológii sa
takéto prechodové zóny medzi dvoma rôznymi komunitami nazývajú ekotóny.
Ekotón v Zálive Admirality sa rozpína v dvoch rovinách. Ak sa chce zviera dostať z otvoreného mora
do zátoky, musí byť nezávislé na atmosférickom vzduchu: súvislý ľad je preto bariérou pre migrácie
kytovcov. Vo zvislom smere zase žiadny vták nedokáže prekonať ľadovú vrstvu, a tak čajky alebo
alky nemôžu pod vodu, aby si tam nachytali drobné rybky. Navyše je pod ľadom aj tma.
Keď stojíte na kraji tejto vyše metrovej ľadovej vrstvy, nachádzate sa na bohatom biologickom
rozhraní. Spodná strana ľadu je porastená riasami, takže ľad má na sebe škvrny zlatohnedej farby. Na
týchto rozsievkach sa pasie zooplanktón, ktorý sa v týchto miestach pohybuje v celých mrakoch –
podvodná galaxia rôznych kôrovcov (č. korýši). Tieto sú zase potravou pre kŕdle tresiek, a na nich sa
zase kŕmia morské vtáky, narvaly a tuleň krúžkovaný, ktorý zase živí bieleho medveďa a jeho
prostredníctvom aj líšku. Riasy ktoré zásobujú túto potravinovú sieť sa nazývajú „epontické,“ t.j. riasy
z morského ľadu. (Tulene, čajky a ostatné vtáky a cicavce morských okrajov sú „pagofilné“.) Všetko
to drží pokope ľad. Tulene žijúce v okolí ľadu sú na brehu veľmi zraniteľné, a tak ľad im poskytuje
lepšie miesto pre odpočinok, a k tomu je rovno nad miestom, kde sa aj kŕmia. Ľad poskytuje
i potrebný povrch pre už spomenuté riasy. Treskám je ochranou pred vtákmi a pred tlupami narvalov,
a chráni zase narvaly pred kosatkami. Je to cesta, po ktorej sa medveď vydáva na oceán. Aj mne
poskytuje tu na oceáne pevnú podporu pod nohami, a tak tu som a žasnem.
Prechádzam sa tu a pozorujem vtáky, a tak trochu si uvedomujem aj biologické záhady týchto
pokojných nehlbokých vôd, v ktorých sa tu a tam mihnú strieborné siluety tresiek. Som naplnený
šťastím. Vdychujem slaný vzduch a cítim na tvári slnečné teplo. Spomínam na slnečné dni na
kalifornských plážach za môjho detstva. Človeka naplní bohatstvom aj takáto bezcieľna prechádzka, či
už je to v lese, na prérii alebo po pobreží.
Nie všetko je tu ale také láskavé a oduševnené. Neustále si uvedomujete, ako ďaleko ste od brehu.
A bojím sa aj mrožov. Mroží samec je obrovské zviera – skoro ako menšie auto. Na krátke
vzdialenosti sa dokáže vo vode pohybovať s ohromujúcou šikovnosťou a rýchlosťou. Mrože sa
normálne živia iba organizmami morského dna – lastúrnikmi (č. mlži), červami a krabmi – ale tu a tam
sa objaví neobyčajný mrož. Je to skoro vždy osamelý samec, ktorý zámerne loví a zabíja tulene. Jeho
kly nesú škrabance od pazúrov tuleňov bojujúcich o život. (Na Ostrove Sv. Vavrinca volajú Eskimáci
takéhoto neobyčajného mroža angeyegbaq.) Táto zriedkavá šelma sa vrhá z kryhy na malé lode
a potom prenasleduje a pozabíja ľudí, ktorí vypadli do vody. Jeden môj priateľ raz stál so svojím
eskimáckym druhom na kraji ľadu, keď ho ten varoval, aby odstúpili od kraja. Stiahli sa nejakých 5-6
91
metrov – a ani nie o minútu sa vo vodnej explózii vynoril práve na tom mieste mrož. Rovnaký trik
používa aj biely medveď.
Myslím na tú príhodu, keď sa tu tak motám po kraji. Nemám vycvičené ucho, aby som ako ten
Eskimák rozpoznal blížiaceho sa mroža. Skúsené ucho domorodca. Prechádzam sa tu a som zraniteľný
ako každý, kto sa vydal do neznáma.
Tu a tam som sa zastavil a započúval. Stále iba krik vtákov. Až zrazu v tom bolo aj čosi iného. Ten
zvuk som nikdy predtým nepočul, ale keď sa ozval, explozívny a bublavý, inštinktívne som pochopil,
čo to je, ešte skôr než všetci v tábore vyskočili. Snažil som sa ich zazrieť, zachytiť paru z ich dychu,
teplú hmlu vystupujúcu proti obzoru, alebo biely špic klu rozrážajúceho vodu, či obrys tmavého tela,
ktorý by si uchovával tvar v tiež tmavej, stále sa pohybujúcej vode. Niekde tam boli medzi
plávajúcimi kryhami, ale už sú zase preč. Aj ostatní ich začuli. Ľudia z tábora na západ od nás, tmavé
siluety na oslepujúco bielom ľade, na nás mávajú vztýčenými rukami.
*
Prvé narvaly, ktoré som v svojom živote videl, žili ďaleko odtiaľto, v Beringovej úžine. V ten deň, čo
som ich zazrel, som pochopil, že nič z pozemského prírodopisu ma predtým nedokázalo tak veľmi
a tak náhle uchvátiť. Ako keby sa tu zhmotnilo čosi z beštiára, nejaká divná bytosť typu žirafy. Ako
keď máte čiesi svedectvo, ktorému nemáte dôvod neveriť, ale predsa len máte trochu pochybností,
pretože vám to pripadá celé pritiahnuté za vlasy, a tu zrazu sa vám všetko jediným pohľadom potvrdí.
Bol som vtedy s biológom Donom Ljungbladom, ktorý sa zaoberal štúdiom veľryby grónskej, a boli
sme na transekte – hliadkovom lete nad Beringovým morom. Bolo to v máji a prvé zvieratá sa pomaly
predierali na sever Beringovou úžinou, na svoje letné pastviny v Beringovom a Čukotskom mori.
Každý deň sme pri týchto letoch vídali bieluhy a mrože, rôzne druhy tuleňov, a aj kŕdle vtákov
tiahnúcich na svoje sibírske hniezdiská. Nepoznal som žiadnu inú časť Severnej Ameriky, kde by
človek mohol vidieť toľko zvierat. Samo Beringovo more je možno najbohatšie zo všetkých severných
morí, rovnako úrodné ako zátoka Chesapeake (východ USA, štát Maryland,) alebo Grand Banks
(Newfoundland). Je bohaté na kraby, tresky, platesy, slede, lastúrniky, a lososy, a celé sa to vyčísľuje
v podstate divokým odhadom, rád sem, rád tam. Počty vtákov a morských cicavcov, ktoré tu v lete
nachádzajú obživu, pripadajú fantastické aj tomu, kto už videl všetko možné; snáď sa im vyrovná
Serengeti alebo život pri brehoch Antarktídy. Na vrchole jarného sťahovania ostáva nad množstvom
vtáčieho života v Beringovom mori rozum stáť.
Tie dva týždne lietania s Ljungbladom medzi tisíckami tvorov vo vzduchu i v mori boli opojnou
skúsenosťou. Čriedy bieluh sa mihali pod priehľadným novým ľadom na tichých plytčinách. Celé
letky kačiek sa blýskali pod nami a snažili sa pred nami uniknúť. Leteli sme nad kryhami so stovkami
červených škvŕn – svedectvom mrožích pôrodov. Po celom dni takého hľadenia do ostrého svetla
odrazeného od ľadu i vody, a aj kvôli tomu, ako boli tieto pozoruhodné udalosti natesnané v čase, sa
mi stávalo, že som bol večer úplne oslepený.
92
Všetky pozoruhodnosti arktickej krajiny, ktoré som už poznal, sa mi vtedy nad Beringovým morom
pripomenuli: jej zemepisné i časové ohraničenie, zriedkavé bohaté oázy života obklopené rozsiahlymi
úsekmi pustatiny, rozvrat zabehaných časových rytmov, aj biologická zraniteľnosť tak dojímavá za
tohto odpúšťajúceho letného svitu.
Ten deň čo sme uvideli narvaly sme leteli na juh, nízko nad Beringovou úžinou. Kryhy na Čukotskom
mori boli tak nahusto, že sa nezdalo možné, že by veľryby mohli preniknúť až sem. Ale radšej sme to
kontrolovali, pretože veľryby si dokážu odsunúť aj takéto veľké kryhy, a možno dlhú cestu na sever
absolvovali nepozorovane po ruskej strane, kde ľadu nebolo toľko. V myšlienkach som sa zaoberal
dvoma veľrybami, ktoré sme videli ráno. Plávali vedľa seba v širokom páse neobyčajne voľnej vody
medzi útesmi pobrežného ľadu a kompaktnou masou morských krýh. Keď sme nad nimi prelietali,
predviedli nám spoločne, ako dve 50-tonové akvabely, pomalý obrat a ladné splývanie. Ljungblad
zavolal do sluchátok: „Čakajú“. Čakali, kým sa rozpadne ľadová bariéra v Beringovej úžine.
Ljungblad jeden rok videl až 300 takto pokojne čakajúcich veľrýb, niektoré sa vyvaľovali hore
bruchom, iné zase odpočívali s vystrčenými hlavami, obrovskou čeľusťou opreté o ľad.
Vprostred tohoto snenia sa zrazu objavili narvaly. Boli to dva samce, so slonovinovými klami
vystupujúcimi špirálovito z prednej časti hlavy, podobní jednorožcom, za ktorých boli v minulosti aj
často považovaní. Boli približne rovnako veľkí a ležali bez pohybu vedľa seba na hladine v dlhom
rovnom koridore. Očami som ich sledoval ešte skôr, než som si ich stačil uvedomiť či dokonca
upozorniť ostatných. Kukal som ako oparený, ale to už začal ktosi volať. Udalosťou nebolo iba to, že
sme videli narvaly, ale aj to, že sme ich videli tu, pár kilometrov severozápadne od Kingovho ostrova
v Beringovom mori (64; 168). Za celé roky čo vedci sledujú tieto vody, nikdy v Beringovom mori
živého narvala nevideli. Súdiac podľa masy ľadu všade okolo, museli stráviť zimu na tomto mieste.55
Boli tu buď doma, čo je veľmi zvláštna myšlienka, alebo privandrovali v jeseni z najbližších populácií,
z vôd severnej Sibíri alebo severovýchodnej Kanady.
Objavenie sa týchto zvierat bolo veľmi dráždivé, a tak sme nad nimi neustále krúžili, až kým nám
neodplávali pod ľad a zmizli. Až potom sme sa pozreli jeden na druhého. Čo to všetko malo vlastne
znamenať?
Keď niečo uvidíte, ešte neznamená, že to aj dokážete vysvetliť. Vždy sa budú rojiť rôzne vysvetlenia
dokonca aj tam, kde je dostatok dobrej vôle. Jadro nespochybniteľnej informácie je púhy bod
v priestore, interpretácie sa na ňu nabaľujú v snahe premeniť bod na čiaru, usmerniť informáciu.
A smerov, ktorými sa výklad môže vydať, užitie, ktoré môže dostať v spoločnosti rozrôznenej
kultúrne, profesionálne alebo geograficky, je snáď neobmedzené množstvo. Tvárou v tvár takýmto
možnostiam sa dobrí vedci stávajú opatrnými. V oblasti ako Arktída, kde mnohí bažia po bohatstve a
iní zase sa boja pľundrovania krajiny, sa interpretácia môže rýchlo dostať z dosahu vedcov. Keď majú
zhodnotiť význam takejto biologickej udalosti a odpovedať na otázky ako „Čo tam tie zvieratá robia?“
55
Narval nie je v ľadovom poli zďaleka tak silný ako grónska veľryba. Prebije sa tak cez 15 cm ľad. Veľryba
svojím čelom a občas aj dolnou čeľusťou sa dokáže prebiť aj cez ľad hrubý 45 cm!
93
alebo „Kam patria?“, často sa zháčia. Niekedy odmietajú rozvinúť význam pozorovania, lebo nevedia
vysvetliť, čo to znamená a sú podozrievaví k ľuďom, ktorí tvrdia, že odpoveď poznajú. Niektorí
dokonca podozrievajú toho, ktorý sa pýta, z nekalých myšlienok.
Premýšľam takto, keď sa v mysli zaoberám narvalmi. O existencii žiadneho iného zvieraťa severnej
pologule sa nepochybovalo viac ako o narvalovi. Pre niektorých je úžasnou správou už len to, že by
toto stvorenie mohlo skutočne žiť v ohrozených vodách Beringovho mora. Je pre nich významným
znamením v predvečer éry naftárskych prieskumov v týchto končinách. Pre tých, čo držia licencie na
prieskum ložísk ropy a plynu v priehlbniach Navarin (63; 174) a Norton (63; 164), je táto zvesť
komplikujúcim obťažovaním zo strany ochrancov zvierat. Skoro nikto nebude len tak pre nič za nič
žasnúť nad skutočnosťou, že toho popoludnia 16. apríla 1982 päť ľudí uvidelo dva narvaly a bola to
vec tak nečakaná, že boli z toho celí paf. Ale boli: bez reči a len žasnúc krúžili nad nimi. V tej chvíli
tie zvieratá nepotrebovali mať akýkoľvek význam pre kohokoľvek.
O Saturnových prstencoch vieme viac než o narvalovi. Kam sa podejú a čím sa živia v zime, keď je
príliš tma a chladno, aby sa po nich dalo pátrať? Čílsky básnik a esejista Pablo Neruda sa vo svojich
pamätiach pozastavuje nad tým, ako mohlo takto veľké zviera zostať tak dlho zahalené tajomstvom
a bez akéhokoľvek ospevovania. Jeho meno, hovorí, „patrí k najkrajším z morských mien, je to meno
morského spievajúceho kalicha, meno krištáľovej kopije.“ Ako je možné, divil sa, že nikto si ešte
nezvolil priezvisko Narval alebo nepostavil nádherný Narvalí mrakodrap?
Odpoveď čiastočne tkvie v poľutovaniahodnom spojení tohto mena so smrťou. Bledá farba narvalej
kože bola prirovnávaná k farbe utopenca, a myslelo sa, že meno je zloženinou zo slov starej nórčiny
pre „mŕtvolu“ a „veľrybu“, nár a hvalr. Stredoveká viera, že narvalie mäso je jedovaté, len
podporovala podobný výklad, a podobne aj viera, že narvalí „roh“ chránil pred otrávením. Francúzsky
prírodovedec Buffon v 18. storočí ovplyvnil celé generácie svojich čitateľov, keď napísal, že zviera
„obľubuje masakry, útočí bez dôvodu a zabíja bez potreby.“ Jedna dávna a smutná udalosť z dejín
ľudského prenikania na nehostinný sever je tiež spojená s narvalom. V roku 1126 stroskotal na
islandskom pobreží prvý islandský biskup Arnhald. Mŕtve telá a časť nákladu lode vyvrhlo more na
močarisko, ktoré potom dostalo meno Jazero mŕtvych. Bolo pozoruhodné, že medzi vyvrhnutými
vecami bolo množstvo narvalích klov „popísaných červeným nezmazateľným runovým písmom, takže
na konci plavby snáď každý námorník vlastnil jeden taký kel.“
Profesor germánskych jazykov W. P. Lehmann si myslí, že spojenie so smrťou je výsledkom akejsi
lingvistickej zhody. Staré nórske nárhvalr (a jeho odvodeniny do ostatných jazykov) bolo výsledkom
ľudovej prešmyčky zo slova nahvalr, ktoré podľa Lehmanna znamenalo „veľrybu, ktorá sa vyznačuje
dlhým úzkym výbežkom (klom)“.
Napriek tomu dodnes niektorí ľudia nazývajú narvala „mŕtvolnou veľrybou“ a s tým je spojená
nepodložená, ale v istých kruhoch zakorenená viera, že prináša ľuďom smrť. To sa zvieratám
v dejinách stávalo často, že im bola pripísaná nejaká vlastnosť, ktorú si ľudia odvodili z názorov
a domnienok, ktoré nemali nič spoločného so skutočným životom zvieraťa. Hlbšie popisy súčasnej
94
terénnej biológie sú čiastočným protijedom k tendencii neopatrného dávania názvov. A je tiež úlohou
literatúry, ako nám to pripomína Neruda, povyťahovať zvieratá z políc, do ktorých sme ich zaradili
a kde ležia spolu s rôznymi amuletmi a bizarnými zbierkami hodín, a vrátiť im ich život.
Záhady spojené s narvalmi ale nerozptyľuje veda ľahko. Začnime konštatovaním, že žijú pod vodou
a obývajú celoročne oblasť polárneho ľadu. Nie je jednoduché ani lacné tráviť čas v ich blízkosti, a tak
už len toto je veľkou zábranou terénneho výskumu, a to aj v lete. Vedci sa často musia uspokojiť
s tým, čo sa deje na hladine otvoreného mora v blízkosti pozorovacieho stanovišťa umiestneného
vysoko na pobrežných útesoch. Ešte tak môžu ponoriť do mora hydrofóny a zaznamenané zvuky
potom porovnávať so zvukovými prejavmi príbuznej a oveľa lepšie preskúmanej bieluhy.
O pravidelných rytmoch narvalieho života, o migráciách, párení a rodení mláďat, a o ich vzťahu ku
klimatickým zmenám či zmenám veľkosti populácie, nevieme skoro nič.56
Vedci tak dokážu presne charakterizovať len zviera ako také, ale už nie ekologické vzťahy a chovanie
tejto sociálnej a združujúcej sa malej veľryby. (Bohužiaľ práve to čo nevieme je kľúčom k pochopeniu
dôsledkov, ktoré môžu pre narvaly vyplynúť z priemyslového rozvoja v oblasti.) Dospelé samce dlhé
skoro päť metrov a vážiace 1 500 kg sú asi o tretinu väčšie ako samice. Samce poznáme aj podľa
slonovinového klu, ktorý vystupuje z ľavej strany hornej čeľuste a môže mať až tri metre. Zriedkavo
sa nájde aj samica s klom a ešte zriedkavejšie zviera s dvoma klami, každý z jednej strany.
Zboku vyzerá narvalia hlava v porovnaní s telom malá a tupá. Jej dominantou je vysoké guľaté čelo
naplnené tzv. bioakustickými lipidmi – ide o tukovité látky, ktoré zvieraťu dovoľujú používať zvukové
vlny k dorozumievaniu s inými veľrybami, a aj zistiť polohu – svoju vlastnú i cudzích objektov –
v trojrozmernom priestore. Krátke predné plutvy sotva slúžia niečomu inému než ako kormidlovacie
plochy pri potápaní. Kužeľovité telo sa začína zužovať hneď za plutvami (tam meria po obvode
najviac – až 2,5 m) a končí na chvoste ako na výšku postavená elipsa. Miesto chrbtovej plutvy je len
nízky nepravidelne vrúbkovaný hrebeň o dĺžke 1,5 m. Veľmi zaujímavo je tvarovaná chvostová
plutva: pri pohľade zhora má srdcovitý tvar podobný listu ginka, s hlbokým zárezom uprostred
a dlhými lalokmi, ktorých konce sa zahýbajú smerom dopredu.
Spredu je hlava akoby štvorcová a asymetrická a v popredí mohutného hrudníka vyzerá malá. Aj ústa
vyzerajú akoby malé na takom veľkom zvierati; ich horná pera tak-tak že zakrýva krátku klinovitú
čeľusť. Oči sú nad a za vyhnutými kútikmi úst, takže to vyzerá akoby sa zviera usmievalo. (Ako
poznamenáva prírodovedec Peter Warshall, strata tvárových svalov znamená, že zviera nie je schopné
žartovne pokrčiť čelo, zdvihnúť neveriaco obočie, ani sústredene špúliť pery.) Jediný mesiačikovitý
dýchací otvor je na spojnici očí.
Mláďatá narvalov sú skoro jednoliate sivé, u mladých dospelých kusov sa objavujú biele fľaky a pruhy
na bruchu a mramorovanie na bokoch. Dospelé kusy sú tmavosivé na hlave a pozdĺž chrbta., zatiaľ čo
56
Znalosti a múdrosť Eskimákov nám tu bohužiaľ príliš nepomôžu. Domorodí poľovníci sú expertmi
v najrôznejších odvetviach miestneho prírodopisu, ale majú len veľmi mizerné pochopenie pre populačnú
dynamiku sťahovavých zvierat. Dôvod je jasný: Tieto zvieratá časť svojho života trávia inde, „mimo komunity“,
za geografickým i javovým horizontom krajiny, ktorú majú s Eskimákmi spoločnú.
95
svetlejšie odtiene nájdeme na hornej strane plutiev a biele a žltobiele zospodu. Zadná časť a boky sú
čierno-sivo mramorované. Staršie zvieratá, hlavne samce, môžu byť temer úplne biele. Podľa
niektorých sú samice vždy svetlejšie na bokoch.
Mramorovaný vzhľad kože, ktorá je na dotyk ako hladký naolejovaný kameň, je fascinujúci. Hlavne
na chvostovej plutve, kde sa prelínajú pruhy tmavosivej s bielo-šedivou, nemôže už byť obraz
malebnejší. Na iných častiach tela prevládajú škvrny. William Scoresby píše: „Tieto fľaky sú okrúhle
alebo elipsovité. Na zadnej časti, kde ich priemer málokedy presiahne 5 cm, ich je viac a sú tmavšie,
ale vždy je medzi nimi čisto biela časť. Na bokoch sú škvrny menej výrazné, menšie a neostré. Na
bruchu sa už temer nedajú rozoznať, je ich málo a na niektorých miestach chýbajú úplne.“ Tieto
obrazce prestupujú kožou v celej jej hĺbke, čo je asi 1,5 cm.
Vo vode dostávajú narvaly, slovami britského prieskumníka života veľrýb Basila Lubbocka, „veľa
odtieňov, od tmavo zeleného až po intenzívne modrý“, to všetko v závislosti na svetle a farbe vody.
Narvaly sú dobrými plavcami – dokonca môžu jemne meniť obrysy tela, aby tak zmenšovali trenie.
Rýchlosť i manévrovacia schopnosť im dovoľuje loviť aj rýchlu korisť – tresku ***, halibuta i ***
(Sebastes marinus) – a aj unikať nepriateľom, kosatkám a grónskemu žralokovi (Somniosus
microcephalus).
Narvaly žijú v tesnom kontakte s okrajmi súvislého ľadu a niekedy ich nájdeme hlboko v súvislom
ľadovom poli, celé míle od otvorenej vody. (Je záhadou, ako určia, či sa systém puklín, ktorým do
ľadového poľa prenikli, neuzavrie, aby sa mohli aj vrátiť.) Dokážu prežiť v oblastiach, kde vládnu
silné prúdy a vetry, takže kryhy na hladine sa divoko pohybujú a kde sa voľné plochy hladiny môžu
veľmi rýchlo zatiahnuť alebo zamrznúť. (Podobne ako morskí vtáci akýmsi záhadným zmyslom zistia,
že daná plocha sa čoskoro uzavrie, a stihnú miesto opustiť.) Ich schopnosti predvídať pohyby a vznik
ľadu, ktorý ich zbavuje prístupu k vzduchu, však nie sú neomylné: svedectvom o tom sú pomerne
zriedkavé a často fatálne príhody zvané savssat.
K savssatom najčastejšie dochádza pri západnom pobreží Grónska. V pozdnej jeseni, keď sa narvaly
ešte stále zdržujú v hlbokých fjordoch, môže dojsť k zamrznutiu ústia fjordu, a odtiaľ potom ľadový
pancier postupuje dovnútra. Od istej chvíle je ľad už taký široký, že ho narval nedokáže na jedno
nadýchnutie podplávať. Medzitým sa ľad začne tvoriť aj okolo brehov a rastie morskému ľadu
v ústrety. Narvaly sú postupne natlačení do stále menšej a menšej plochy voľnej vody. Niekedy je
doďaleka počuť ich ručanie a mrmlanie, akoby kravské bučanie a explozívne výdychy.
Dánsky vedec Christian Vibe pobýval 16. marca 1943 pri takom savssate na západnom pobreží
stredného Grónska. Stovky narvalov a bieluh boli chytené v pasci blízko otvoru o ploche púhych 2 m2.
Čierny povrch vody bol úplne „tichý a pokojný“ píše Vibe. „Potom však hladinu náhle prerazili tmavé
tiene a biele zvieratá, ktoré sa v elegantných krivkách vynárali a zase mizli – striedavo narvaly
a bieluhy. Vynárali sa bok po boku, takže to vyzeralo, akoby sa jeden druhému viezli na chrbte, a
predviedli kotrmelec, pričom zamávali vo vzduchu peknými chvostami. Najprv narvaly, potom
bieluhy a zase narvaly – každý druh zvlášť. V otvore to vrelo, poskakovalo a špliechalo. K tomu dutý
96
pískavý zvuk pri nádychu – ako keď sa nasáva vzduch dlhou železnou rúrou. Voda kmitala a vlny sa
prelievali ďaleko na povrch ľadu.“ Vyšplechnutá voda aj para z výdychov zamŕzali na okrajoch
savssatu a ešte viac ho tým zužovali. Napriek tejto horúčkovitej aktivite Vibe nepozoroval jediný
prípad poranenia od obrovských narvalích klov.57
Narval patrí do podradu Odontoceti, ozubených veľrýb, kde patrí aj vorvaň, do nadčeľade
Delphinoidea, kde sú spolu s delfínmi, a do čeľade Monodontidae - narvalovité, kde už je s ním len
rod bieluha (Delphinapterus leucas). Biológovia tvrdia, že na rozdiel od bieluhy, ktorá sa potuluje
skôr popri brehoch, je narval druhom pelagickým (t.j. žijúcim na otvorenom oceáne), je viac
adaptovaný na život uprostred ľadu a preto aj prezimuje ďalej ne severe. Z toho, čo vieme o bieluhách,
sme si rekonštruovali životný cyklus narvalov takto: pária sa v apríli a o 14 mesiacov neskôr – v júni
alebo júli – rodia jediné mláďa dlhé poldruha metra a vážiace 75 kg. Mláďatá majú 2-3-centimetrovú
vrstvu tuku, ktorá ich chráni pred chladom. Dojčenie trvá asi 2 roky a mláďatá zostávajú s matkou tri
toky alebo aj dlhšie. Opäť podľa toho, čo je známe o bieluhách, si myslíme, že samice dospievajú
medzi 4. a 7. rokom, samce medzi siedmym a deviatym.
Narvalov obyčajne stretnete v malých skupinkách po dvoch až ôsmich zvieratách, a často sú
rovnakého pohlavia aj veku. V lete sú skupiny samíc s mláďatami menšie a menej súdržné než
skupinky samcov. Počas jarnej migrácie vznikajú čriedy, v ktorých je 300 i viac zvierat.
Živia sa hlavne arktickými druhmi tresiek (Boreogadus saida; Arctogadus glacialis, ), ***
(Rheinhardtius hippoglossoides) i *** (Sebastes marinus) a ďalšími druhmi rýb, sépiami a v istej
miere aj rôznymi garnátmi, chobotnicami a kôrovcami. Majú zložitý päťdielny žalúdok, ktorý trávi
potravu rýchlo a nechá z nej len chitínové zobáky chobotníc a sépií, panciere kôrovcov a sluchové
kosti spolu s očnými šošovkami rýb. Z týchto zvyškov potom biológovia rekonštruujú narvaliu diétu.
Na koži narvala nájdeme dva druhy „veľrybích vší“ (v skutočnosti sú to malé kôrovce). Sú v miestach,
kde ich prúd vody nemôže tak ľahko strhnúť z tela: v dutine okolo koreňa klu, v záreze chvostovej
plutvy a v poranených miestach. Staršie zvieratá môžu byt natoľko zamorené týmito parazitmi, že sa
pozorovateľ až zhnusene odtiahne.
Keby ste tak stáli na kraji útesu na severe Bordenovho polostrova na Baffinovom ostrove, mohli by ste
v nepretržitom júnovom svetle pozorovať po niekoľko týždňov ustavičný prúd tiahnúcich narvalov.
Prekvapila by vás ich šikovnosť a rýchlosť, zladenosť, s akou všetky zvieratá plávajú a potápajú sa,
a akási bdelá vyrovnanosť, ktorá z nich vyžaruje, pripravenosť čeliť všetkému, čo im osud priveje do
cesty. Ich príťažlivosť tkvie hlavne v ich mohutných a ladných pohyboch v troch rozmeroch, takže
pripomínajú plachtiacich vtákov za bezmračného dňa. Úžasným druhom ich synchrónneho chovania
sú skupinové ponory. Miznú všetci ako jedna zmenšujúca sa sivá formácia, ktorá sa rozplýva na
tmavom pozadí. Ponárajú sa do hĺbky viac ako 300 m, a ich stratégiou je vyhnať kŕdeľ tresiek
57
Pri tomto savssate vtedy Eskimáci zabili 340 narvalov a bieluh; potom ľad konečne popraskal a ostatné
zvieratá mohli uniknúť. Na jar roku 1915 takto Eskimáci ulovili v priebehu niekoľkých mesiacov v zátoke Disko
z dvoch savssatov vyše 1 000 narvalov a bieluh. Aj nepozorné vtáky, hlavne alka hrubozobá a alka malá, ktoré
potrebujú na vzlietnutie dlhú dráhu po hladine, sa môžu ocitnúť na príliš malej ploche a zostanú tam uväznené.
97
k hladine tak rýchlo, že ryby stratia vedomie kvôli príliš rýchlej dekompresii plávacích mechúrov. Na
hladine plávajú potom tisíce omráčených rýb – k veľkej spokojnosti narvalov, tuleňov grónskych
a celých kŕdľov vzrušených fulmarov ľadových a čajok trojprstých.
Keď takto pozorujete zhora, prekvapí vás aj bohatstvo ich sociálnych vzťahov, ktoré sú dobre
hierarchicky prepracované podľa veku aj pohlavia. K „socializácii“ medzi samcami často patrí aj
používanie klov. Často ich krížia nad vodou ako meče, alebo sa pretlačujú tak, že jeden samec núti
druhého k ponoreniu tým, že sa mu klom navalí na chrbát. Alebo pózujú čelne, s klami priloženými
k sebe.
Helen Silverman, ktorá vo svojej doktorskej práci študovala sociálnu štruktúru a chovanie narvalov,
popisuje ako typickú túto scénu z Lancasterovej zátoky: „Pri jednej príležitosti plávala do kanálu
v ľade skupina päť zvierat zložená z dvoch samcov, samice, mláďaťa a jedného nedospelého jedinca.
Skupinka sa zastavila na hladine asi na 30 sekúnd. Jeden zo samcov sa otočil, podplával mláďa
a dvakrát ho vyhodil nad vodu, pričom matka nijako neprotestovala. Samec sa potom klom jemne
dotkol boku samice a celá skupina pokračovala západným smerom.“
Človek sedí vysoko na útese v slnečnom veternom júnovom dni – a také počasie navodí známy pocit
povznesenosti, ktorý sa pri tejto príležitosti, keď pritom ešte môžete pozorovať zvieratá, dá zhrnúť
jediným eskimáckym slovom quviannikumut – cítiť sa hlboko šťastným. V takomto rozpoložení sa
vám krásne premýšľa o záhadnom narvalovi. Odvtedy, čo som sa prvý raz mohol pozrieť do narvalích
úst s harmonikovitými záhybmi na jazyku, s bielym vnútrajškom posiatym purpurovými škvrnami,
uvedomujem si príbuznosť tohoto zvieraťa s vorvaňom – aj ten má takto vyfarbenú ústnu dutinu.
Podobne ako vorvaň aj narval sa ponára do veľkých hĺbok. A len narvaly a vorvane dokážu spať na
hladine často aj celé hodiny. Na hladine rovnako aj ležia: trčí im von chrbát od dýchacieho otvoru po
chrbtový lem, zatiaľ čo zbytok tela aj s chvostom visia dolu. Podobne ako vorvaň aj narval je povestný
svojimi zubami, a podobne ako vorvane aj narvaly boli lovené, aj keď len krátko, kvôli spermacetu –
jemnému oleju z čelnej dutiny.
Ako všetky veľryby – a my tiež – aj narval odvodzuje svoj pôvod z dávnych hmyzožravcov. Počas
kriedy až do paleocénu boli súčasťou vývojovej línie vedúcej k dnešným kopytníkom ako sú hrochy
a antilopy – a potom došlo k náhlemu obratu. Pred 380 miliónmi rokov sa stavovce vynorili z vody na
suchú zem, ale po 330 miliónoch rokov na zemi sa línia, z ktorej raz budú veľryby, vrátila do oceánu.
Prvé primitívne kytovce sú známe z eocénu, spred 45 miliónov rokov, a prvé ozubené veľryby sú ešte
o 18 miliónov rokov mladšie – z oligocénu. Dovtedy sa už udiali všetky tie neobyčajné prispôsobenia,
ktoré dovoľujú cicavcom dýchajúcim vzduch prežívať v mori.
Keď sa tak zhora pozeráte na osamelú veľrybu pokojne sa vznášajúcu v modrozelenej vode,
pripomínate si všetky tie evolučné zmeny, ktorými tieto cicavce prešli až do dnešnej doby. Zadné
končatiny úplne zmizli a len na kostre sa zachovali zbytky panvy. Voda dobre nadnáša, telo
nepotrebovalo príliš podporu kostry a mohlo vďaka tomu narásť do veľkých rozmerov a pritom
nestratiť schopnosť rýchleho a šikovného pohybu. Opustili svet s divokými výkyvmi teplôt (tam, kde
98
som, sú rozdiely medzi letnými a zimnými teplotami až 70°C) a vymenili ho za svet, kde sa teplota
skoro nemení. Nerezignovali ale na svoju teplokrvnosť a izolovali sa vrstvou tuku, ktorá je v prípade
narvalov 5-8 cm hrubá.
Najväčšie zmeny sa však týkali spôsobu uchovávania kyslíka v tele a v evolúcii nových zmyslov, aby
umožnili orientáciu vo svete, ktorý je svetom zvukov a nie obrazov a pachov ako na povrchu.
Keď tu dýcham tento arktický vzduch, až 34 percent kyslíka v mojom tele sa zdržuje v pľúcach, 41
percent ho koluje v krvi, 13 je ho vo svaloch a 12 percent sa nachádza v tkanivách ostatných orgánov.
Človek sa zhlboka nadýchne len vo chvíľach námahy alebo vzrušenia. Narval sa zhlboka nadychuje
zakaždým a pri nádychu úplne naplní svoje malé pľúca vzduchom, a potom počas 15-minútového
potopenia hospodári s kyslíkom inak ako my. Len asi 9 % ho zostane v pľúcach, zatiaľ čo po 41 % sa
rozdelí medzi krv a svaly a 9 % ide do ostatných tkanív. Kyslík sa viaže na hemoglobín v krvi
(rovnaký ako ten náš) a na myoglobín vo svaloch. (Vysoký obsah myoglobínu spôsobuje, že mäso
narvalov, ako aj ostatných morských cicavcov, má tmavú fialovohnedú farbu.)
Zmeny obehového systému sa týkajú rozvoja rete mirabile (divotvorná sieť) a pečeňových žíl, a toho,
že miestami môže krv meniť smer prúdenia. Sú to adaptácie na vysoké tlaky, ktorým je telo vystavené
pri potápaní sa do veľkých hĺbok.
V krvi je rozpusteného len málo dusíka, takže nedochádza ku kesónovej chorobe pri vynáraní. Oxid
uhličitý, splodina dýchania, je účinne skladovaný, kým nenastane príležitosť, aby bol explozívne
vypudený z pľúc.
Ak si to chceme všetko vyskúšať my, potrebujeme k tomu zložité zariadenia: akvalung, dekompresné
komory, potápačské oblečenie, opasky so závažím, plutvy. A ani potom nedoceníme všetky radikálne
premeny, ktorými muselo prejsť telo cicavca ako je narval. V prvom rade sme bytosti dvojrozmerného
sveta – nepozeráme sa príliš často do výšok. Skúmame dĺžku a šírku vecí, nie ich výšku. Narval má
len málo dvojrozmerných skúseností – to keď mu voda omýva kožu na hladine a keď musí prekonať
hladinu, aby sa mohol nadýchnuť.
Druhou zábranou, prečo sa nemôžeme vžiť do narvalovho sveta je skutočnosť, že on svoj svet poznáva
inou sústavou zmyslov než aké máme my. Oba chemické zmysly – chuť a čuch – zrejme vymizli
úplne, aj keď nepochybne dokáže určovať stupeň slanosti vody. Hmat ale ostal zachovaný. Má dobre
vyvinutú schopnosť vnímať tlak – veľmi dobre vie určiť hĺbku a ako dobrý poľovník vníma jemné
turbulencie spôsobené kŕdľom tresiek kdesi pred ním v tomto mizerne osvetlenom svete. Zrak je
zakrpatený kvôli nedostatku svetla. Oko sa zmenilo tak, aby vydržalo vysoké tlaky, dráždenie slanou
vodou, neustály prúd vody a iný lom svetla pod vodou. (Nad vodou vidí narval svet očami, ktoré sa
nemôžu v očniciach pohybovať, astigmaticky a navyše s veľmi obmedzenou schopnosťou zaostriť na
rôzne vzdialenosti.)
Ako inak musí vyzerať svet pre takúto bytosť, ktorá vidí iba na krátku vzdialenosť a miesto toho
obýva trojrozmerný svet zvukov! Možno hudobníci majú akési povedomie o tom, ako vyzerajú emócie
a podnety, ktoré sú spojené s týmto druhom vnímavosti.
99
Pre pozorovateľa vysoko na útese sa zdá byť Severný oceán úplne tichý. Keby ste však strčili pod
vodu hydrofón, odhalili by ste sféry „hluku“, ktorú dokážeme analyzovať len pomocou analyzátorov
zvukového spektra a nahrávok. Tremolové bučanie tuleňov dlhofúzych. Elektrické cvakanie garnátov.
Barytónový rev mroža. Vysoko nasadený brechot a kňučanie tuleňa krúžkovaného. Cvakanie, čisté
tóny, trilky podobné vtáčím, a harmonické akordy bieluh a narvalov. Slonie trúbenie veľryby grónskej.
K tomu pristupujú zvuky presúvajúcich sa sedimentov na dne, kvílenie a praskanie morského ľadu,
a škrabavé zvuky krýh po dne plytkej vody.
Narval nielen že sa cíti v tejto kakofónii ako doma a má pocit okolia, aký my máme na podvečernej
prechádzke; dokonca dokáže aj nerušene zaspať na hladine Lancasterovej zátoky v takomto slnečnom
dni.
Najdôležitejšou jednotlivou zmenou, ktorá nastala v sluchovom aparáte veľrýb a umožnila im život
v tomto svete, je vzájomná izolácia oboch zvukových kanálov. Tak môže zviera vnímať podvodné
zvuky každým uchom zvlášť a určovať smer prichádzajúceho zvuku. (Aj my to dokážeme, ale iba na
vzduchu: pod vodou sa zvuk šíri nesmerovane našimi lebečnými kosťami.) Narval samozrejme počuje
veľké množstvo zvukov a my môžeme len premýšľať o tom, ktorým z nich venuje pozornosť a aké
informácie mu prinášajú. Narvaly aj samy vydávajú všelijaké zvuky, ktoré budú asi dôležité
predovšetkým pre iné narvaly, ale možno aj pre iné zvieratá.
Vedci delia narvalie zvuky do dvoch skupín. Zvuky vydávané pri dýchaní počujeme my ako všelijaké
druhy sykotu, stenania, pískania a bublania. Druhá skupina zvukov je pravdepodobne spojená
s echolokáciou a dorozumievaním. Tá sa delí na 3 skupiny: cvakanie s frekvenciou asi 500 za
sekundu, pulzujúce tóny a čisté tóny. (Niektoré z týchto zvukov sa dajú začuť aj z lode ako akési
bublanie vychádzajúce spod hladiny.)
Predpokladá sa, že cvakavé zvuky používajú narvaly na zistenie polohy svojich druhov, koristi a vecí
v priestore – ako sú okraje ľadových polí a smer trhlín v ľade. Pulzné tóny sa týkajú sociálnych
kontaktov a majú osobné charakteristiky, takže sú akýmsi „podpisom“ každého jedinca. Čisté tóny
slúžia tiež na komunikáciu medzi jedincami. Podľa publikácií niekoľkých vedcov z Americkej
akustickej spoločnosti sa zdá, že „narval je menej hlučný než bieluha, vydáva asi menej druhov
zvukov a mnohé z nich sú v pásme, ktoré ľudské ucho nedokáže vnímať.“ Neskoršie štúdie však
tvrdia, že narvaly sú „pod vodou neuveriteľne hovorné“ a že záznamy sú „temer zahltené zvukmi
najrôznejšieho trvania a frekvenčného rozloženia.“ Tá istá práce konštatuje, že väčšina narvalieho
akustického správania „zostáva pre nás v oblasti dohadov“.
Idem do týchto všetkých detailov preto, že tu proti sebe stoja dva predpoklady. Ten prvý hovorí, že
schopnosť veľrýb vydávať a prijímať najrôznejšie zvuky naznačuje, že ide o bytosti „inteligentné“.
Ten druhý je zo správy kanadskej vlády, kde sa hovorí, že pokračujúci rámus spôsobený podvodným
vŕtaním, spolu s hlukom z doprovodných lodí a lietadiel „podľa všetkého nepredstavuje žiadne
ohrozenie (pre narvaly), lebo v Lancasterovej zátoke už i tak existuje vysoká úroveň hluku
pochádzajúceho z prirodzených zdrojov.“
100
Ťažko si dokážeme predstaviť tak obmedzenú obrazotvornosť a takú necitlivosť k životu, akú
odhaľujú citované slová. Isteže môžu byť veľryby menej „inteligentné“ než sme my, nech už pod
inteligenciou myslíme vôľu, predstavivosť alebo logiku. Ale veď predsa sama predstava, že
inteligentné sú a že by ich mohol rušiť hluk z našich zariadení, nie je konštatovaním, ale skôr výrazom
možnosti, výrazom nášho úctivého prístupu k tajomstvu, ktoré z nedostatku lepších slov nazývame
„narval“. Keď tak stojím na útese a pozorujem vodou ošľahaný chrbát stvorenia podo mnou, ako tam
leží na vode nehybne ako mních zabraný do modlitby, napĺňa ma vznešené nutkanie pokúsiť sa
o nadviazanie spojenia s ním.
Pozerám dole. Štyri alebo päť narvalov tam spí na hladkom pokojnom mori, ktoré svieti priškrteným
svetlom ako prvé hviezdy na večernej oblohe. V okolí i ďaleko na horizonte plachtia vzduchom vtáci,
kúsky života, ktoré sa mihnú a zase miznú. Pod spiacimi narvalmi sa v prúdoch prelievajú a mihajú
kŕdle rýb, a jasný deň sa pomaličky zaťahuje.
*
Prvý popis narvala, tvrdí britský učenec Odell Shepard, nájdeme v spisoch Ktésia, gréckeho lekára
žijúceho v Perzii v 5. storočí pred n. l. Ten len referuje, že počul, že také zviera žije v Indii. Viera
v existenciu zvieraťa podobného koňovi, udatného, s jedným rohom na čele, sa upevnila vplyvom
spisov Aristotela a Plínia, a ešte neskôr encyklopedistu Izidora zo Sevilly. Aj biblia sa nechtiac
a ironicky stala autoritou, čo sa jednorožca týka, pretože prekladatelia Septuaginty preložili hebrejské
slovo re’em (zrejme šlo o dnes už vyhynutého pratura Bos primigenius) do gréčtiny ako „jednorožec“.
Legenda o jednorožcovi a následné účinkovanie narvala v tejto legende je príbehom zaujímavým
z mnohých pohľadov. Až do stredoveku sa tradovala len prepisovaním z jednej knihy do druhej, od
jedného vzdelanca k druhému, ale nestala sa súčasťou európskej ľudovej tradície. V renesancii sa
objavili najrôznejšie „vysvetlenia“ existencie jednorožca z pera vedcov, učencov i teológov.
Akokoľvek prehnané sa mohli zdať skeptikom, existencia narvalích klov sa poprieť nedala.
A samozrejme žiadny kresťan nesmel pochybovať o existencii jednorožca, pretože by sa tým protivil
autorite Biblie.
Učenci si myslia, že Ktésiova pôvodná správa sa týkala skomoleného líčenia antilopy oryxa alebo
nosorožca. Nikto o nej nepochyboval, pretože Gréci ako Ktésias si mysleli, že „groteskné monštrá
z indického náboženského umenia“, ktoré sa objavovali na perzských tapisériách sú obrazmi
skutočných zvierat. V stredovekej Európe dôveryhodnosť legendy posilňoval obchod so vzácnymi
klami narvalov a mrožov; ľudia pripisovali tieto kly mýtickým zvieratám zoroastrovskej aj kresťanskej
tradície, a legendu posilňovali aj vidiecke zvyky bizarne meniť rohy domácich zvierat. Záujem
bohatých a učených ľudí o toto kráľovské zviera však mal okrem očarovania aj svoju praktickú
stránku. Všetky vládnuce rody v 14. a 15. storočí boli tiesnené nebezpečenstvom politicky
motivovaného travičstva a jednorožcov roh bol všeobecne uznávaný ako najlepší protijed.
Odell Shepard vo svojej Legende o jednorožcovi píše o širokom spektre hodnôt spojených v renesancii
s rohom jednorožca: „Bol spoločníkom ľudí za tmavých nocí a na nebezpečných miestach, nosili ho na
101
svojom srdci, zaobchádzali s ním nežne ako s pokladom. Vo dne ochránil človeka pred letiacim šípom
a v noci pred nákazou pohybujúcou sa v temnotách, chránil pred travičmi, pred epilepsiou aj pred
ďalšími menej ušľachtilými chorobami tela, o ktorých sa nesluší hovoriť v súvislosti s takou
ušľachtilou vecou. Jedným slovom šlo súčasne o amulet, talizman, zbraň i lekárničku.“
Narvalí kel predstavoval v stredoveku ako roh jednorožca celé imanie, jeho úlomky sa vyvažovali
dvadsaťnásobne zlatom. Shepard odhaduje, že v polovici 16. storočia sa v Európe nevyskytovalo viac
ako 50 klov, každý s podrobným certifikátom pôvodu. Slúžili ako dary kráľom a cirkvi a boli
vyhľadávané ako korisť všetkými dobyvateľmi, ktorí o nich vedeli. Dva kly ulúpené v roku 1204
križiakmi v Konstantinopoli boli venované katedrále sv. Marka v Benátkach a môžete ich tam vidieť
dodnes.
Dovoz klov do Európy závisel na obchode s Islandom a Grónskom. Pritom je iróniou, že ľudia, ktorí
kly dovážali – obyčajní námorníci ako napríklad tí čo sa utopili spolu s islandským biskupom – nemali
ani potuchu o existencii jednorožcov ani o hodnote klov pre tých, ktorí na jednorožca veria. Kly zase
nakupovali ľudia, ktorí vôbec netušili, že existujú nejaké narvaly.
Zdá sa, že prvým Európanom, ktorý tieto dve oddelené predstavy spojil, bol kartograf Gerhard
Mercator – v roku 1621 prvý raz označil narvaly ako zdroje rohov jednorožca. V roku 1638 mal
dánsky profesor a „zoológ a antikvár vysokých kvalít“ Ole Wurm v Kodani prednášku, na ktorej tiež
ukázal na túto spojitosť. Vtedy však už bola celá legenda o jednorožcovi hlboko zakorenená vo
všetkých vrstvách európskej spoločnosti a nedala sa len tak ľahko rozptýliť. Okrem toho bol „roh“
príliš cenným komerčným artiklom a nedalo sa ho len tak zo dňa na deň vyhlásiť za bezcenný.
A nakoniec čo má byť – nie je to snáď naozaj jednorožec, len žijúci v mori? Prečo by nemal mať jeho
roh tie isté účinky ako roh jednorožca suchozemského?
Časom narvalí kel stratil svoj vplyv v lekárskych kruhoch, obchod s ním upadol a legenda sama sa
vymkla z rúk duchovných a učencov rozšírila sa do všeobecného povedomia. Stala sa milá srdciam
romantikov, umelcov a básnikov. Tento prechod ale premenil aj odvekú legendu tradovanú učencami
už od Ktésia. V tej vystupoval jednorožec ako tvor ušľachtilý, ktorý vládol úžasnou silou – aj keď ju
nepoužíval k zlým cieľom. Bola to bytosť súcitná, aj keď osamotená a neskrotne divoká. Ako taký sa
stal heraldickým symbolom potulných rytierov a kráľov. Jakub I. ho v roku 1603 nechal vložiť do
britského znaku a v roku 1671 sa Christian V. stal prvým dánskym kráľom, ktorý mal korunovačný
stolec zostrojený zo samých narvalích klov.
Pod vplyvom kresťanskej verejnosti sa legenda zmenila na príbeh chytenej a skrotenej beštie. Zviera
stratilo svoju robustnosť, nezávislosť a hrdosť divokého žrebca a premenilo sa na zvieratko veľkosti
kozy počúvajúce v pastorálnej krajine krásnu pannu. Ústredný príbeh o tom, ako dokáže premeniť
rieku s jedovatou vodou na pitnú, aby sa všetci mohli napiť (pripomína to Mojžiša s jeho čarovnou
palicou pri vodách Mary) upadla do zabudnutia. Tvor, o ktorom kedysi Solinus vo svojej Polyhistorii
písal „Toto zviera sa nikdy nenechá chytiť živé – môžete ho zabiť, ale nie zajať,“ sa stal symbolom
krotkého panenstva a poslušnosti.
102
Jedno zimné popoludnie som vo Vancouveri hovoril s jediným človekom, ktorému sa kedy podarilo,
čo i len nakrátko, vystavovať živé dospelé narvaly. (Všetkých 6 zvierat prinesených v roku 1970 zo
severu Kanady uhynulo za pár mesiacov na zápal pľúc.) Murray Newman, riaditeľ Akvária Britskej
Kolumbie, mi rozprával o veľkých ťažkostiach, ktoré sú spojené s odchytom týchto zvierat a s ich
chovom v zajatí – zvlášť ťažké je to u samcov s ich dlhými klami. Pochyboval, že by sa v budúcnosti
mohol nejakému akváriu chov podariť. Ako sme tam tak stáli a pozerali na vancouverský prístav v
pozadí vzorných trávnikov Akvária, napadlo mi, že popis z Polyhistorie je prekvapivo verný
a prorocký.
Keď poťažkávate narvalí kel v ruke, pripadá vám zavalitý a pritom pružný. Je to na priereze okrúhly,
rovnomerne sa zužujúci oštep zo slonoviny, po väčšinu svojej dĺžky s dutinou (tá je u živého zvieraťa
vyplnená zubnou dreňou). Môže vážiť až deväť kilogramov, je dlhý 2,5-3 m a jeho priemer sa zužuje
z desiatich centimetrov v zubnom lôžku až na jeden centimeter na špici. Hladký a vyleštený špic je
dlhý 5-8 cm, je na konci zaokrúhlený, niekedy aj klinovitý. Zbytok klu je šrafovaný pravidelným
špirálovým vzorom, ktorý sa točí sprava doľava a vykoná 5-6 otočiek, kým sa nevytratí. Často sa
rovnobežne s týmito špirálami vyskytuje jedna drážka. Niekedy je povrch jemne vlnkovatý.
Šrafovaná časť je na dotyk drsná a v nehlbokých ryhách vzorku často žijú riasy. Tie dávajú klu žíhaný
zelenkavý, akoby zakalený odtieň, ktorý kontrastuje s bielym špicom aj s 25-30 cm úsekom žltkastej
slonoviny vnorenej do ľavej časti hornej čeľuste.
Hlboko do 19. storočia trvali spory o to, ktoré z pohlaví nesie kel alebo či sa kel môže vyskytovať
u oboch pohlaví. Aj keď mnohí si mysleli, že ide iba o samce, porozumeniu bránili doložené správy
o samiciach vyzbrojených klom; v roku 1684 jeden kapitán dokonca venoval hamburskému múzeu
lebku samice nesúcu dva veľké kly. Nemecký vedec Solomon Reisel k tomu v roku 1700 oznámil, že
niektoré narvaly majú aj „mliečne kly“. Príliš nepomohlo ani to, že síce existovalo mnoho špekulácií,
ale nikto poriadne nevedel, načo narvalovi jeho kel je. (Ešte jedna prozaická chyba sa do toho
priplietala: v tlačiarni niekedy omylom zrkadlovo otočili predlohy kresieb, a tak sa v knihách
objavoval narval s klom na pravej strane a opačným, pravotočivým špirálovaním.)
Nakoniec sa predsa len došlo k vierohodným informáciám. Špirály na kle idú sprava doľava. Vo
vývoji začínajú v hornej čeľusti oboch pohlaví dva zárodky zubov – možných klov. U samíc tieto
zárodky väčšinou vytvrdnú do pevných slonovinových kolovitých zubov s výbežkom na jednej strane,
ako má fajka z morskej peny (to boli tie Reiselove „mliečne zuby“). U samcov zostáva pravý zub
nevyvinutý, „ako malý kúsok surového železa“, zatiaľ čo ten ľavý sa skoro vždy vyvinie v živý orgán,
v neustále rastúci a dobre prekrvený zub. Vo veľmi vzácnych prípadoch narastú obidva kly a u oboch
pohlaví. V tom prípade sú obidva ľavotočivé, teda nedodržujú symetriu ako u mroža alebo slona. Pri
pohľade zhora sa takéto dvojčatá postupne odkláňajú od seba. U niektorých samcov sa ľavý kel nikdy
nevyvinie a v tomto prípade nemajú ani pravý. Asi u troch percent samíc sa vyvinie jediný, ľavý kel.
Vyriešiť, ako je to s pohlavnými rozdielmi a rastom klov bolo oveľa jednoduchšie než prísť na to, aký
je ich účel. Kel mal fungovať ako akési hrable, ktorými sa vyháňajú ryby sediace na dne; mal
103
fungovať ako oštep k napichávaniu koristi; a samozrejme sa mu prikladal účel obranný. Žiadna
z týchto špekulácií nebrala v úvahu, že celkom spokojne si nažívajú aj narvaly bez klov. Robin Cook,
biológ, ktorý sa o vec dlho zaujímal, navyše tvrdí, že kel je príliš krehký na to, aby mohol vydržať
opakované hrabanie po dne. Napadať tie ryby, ktoré narvalom slúžia normálne za potravu by bolo
krkolomné a hlavne zbytočné, a keby snáď narval chcel napichovať väčšie ryby, mohol by mať
problémy, ako ich potom z kla stiahnuť. A za tretie, nikto nikdy nevidel, že by narval používal svoj kel
k útočeniu na iné zvieratá alebo že by sa ním bránil.
Skutočnosť, že narvaly si často krížia kly nad vodou, a že pri koreni klu sa nachádza tá časť lebky, kde
sa tvoria zvuky, viedla ku špekuláciám, že kel by mohol hrať nejakú úlohu pri prijímaní alebo naopak
vydávaní zvukov (znova sa nehľadelo na to, ako to robia samice). Zubári určili, že v zubnej dreni sa
nenachádza žiadna z bioakustických tukovitých látok nutných k echolokácii, to však neznamená, že by
narval nemohol pomocou klu usmerňovať zvuk a účastniť sa tak akýchsi „turnajov vo vyrevúvaní“.
(Zubári ešte vymysleli, že keď je kel tak bohato zásobovaný krvou, mohol by slúžiť aj ako chladič,
a samce by tak mohli poľovať s väčším nasadením. Biológovia im ale tento nápad neschválili.)
William Scoresby, jeden z najbystrejších a najhorlivejších pozorovateľov, akí sa kedy vydali na more,
si v roku 1820 myslel, že kel je jednoducho druhotným pohlavným znakom ako je brada u mužov, ale
že možno slúži aj na prerážanie tenkého ľadu, keď sa skupina narvalov potrebuje nadýchnuť. Vedci na
to odpovedajú, že narval by si to veľmi dobre rozmyslel, než by vystavil svoj kel takému nárazu, ale
prvá Scoresbyho domnienka bola samozrejme správna.
Samce sa zúčastňujú porovnávacích vystavovaní svojich klov, tak ako to poznáme u iných druhov
cicavcov, kde sa vyskytujú podobné výrazné ozdoby. Občas ale medzi nimi dochádza aj k drsným
fyzickým kontaktom. Hlavy mnohých pohlavne dospelých samcov sú všelijako doškriabané, a našli sa
aj ranené narvaly so zlomeným špicom klu v rane. (Vedci, ktorí podrobne skúmali svalovú sústavu
narvalov tvrdia, že krčné svalstvo narvalovi nedovoľuje robiť obranné pohyby, ale ani nie sú schopní
klom útočiť ako rapírom. Samci zaobchádzajú so svojím klom veľmi šikovne a opatrne, ako sme to už
videli v prípade savssatu.) Okolnosti, za akých by mohlo dochádzať k zraneniam sú známe – ide
o budovanie a udržovanie sociálnej hierarchie medzi samcami, zvlášť v dobe párenia. Ako k tým
zraneniam
dochádza
konkrétne
a ako
často,
to
je
stále
predmetom
diskusií.
Jedna
z pravdepodobnejších hypotéz je tá, že samce pózujú čelom proti sebe, s klami priloženými vedľa
seba. Ten s kratším klom tak môže utrpieť všelijaké škrabance a občas aj vážnejšie zranenie.
Nemalý počet narvalov, takých 20 až 30 percent, má kly zlomené. Niektoré zlomené kly nesú zvláštne
„plomby“, ktoré veľmi účinne uzatvoria dreňovú dutinu. Zubári hovoria, že táto zátka je jednoducho
obyčajné ukladanie nového „reparatívneho dentínu“, iní pozorovatelia ale dlho tvrdili, že je tam
zarazený špic klu iného narvala – naozaj to tak vyzerá. (Zlomené kly iných narvalov však môžu
obsahovať vo svojej dutine kamene a sediment.)
Obnažená zubná dreň je miestom, kde sa chytá infekcia, nehovoriac už o bolesti. Preto predstava, že sa
snažia dieru zapchať (ak to teda neurobí „reparatívny dentín“) dáva zmysel. Že by mohol vyzvať iného
104
narvala, aby mu s tým pomohol je zaujímavá myšlienka, rovnako ako tá, že samce kladú konce klu na
čelnú, na zvuk citlivú guľu iného narvala a takto mu vo zvukových súbojoch odovzdávajú akúsi
„správu“. Asi by bolo unáhlené tvrdiť že narval tu a tam čosi so svojím klom nerobí – napríklad že
nikdy neprinúti nejakú platesu, aby sa zdvihla z dna. (Herman Melville žartoval, že možno používajú
kel na otváranie obálok.) Zdá sa však byť jasné, že hlavnou, a možno že aj jedinou, funkciou klu je
sociálna. Robin Best si naviac myslí, že tento krehký, dlhý a často polámaný orgán sa dostal na koniec
svojej evolúcie.
Ostáva ešte jedna otázka: prečo je kel skrútený? D’Arcy Wentworth Thomson, slávny anglický biológ,
ktorý zomrel v roku 1948, ponúkol vynikajúcu a presvedčivú odpoveď. Vyšiel z toho, že tlak
chvostovej plutvy dáva telu veľmi slabý točivý moment. Kel, uložený pevne, ale nie úplne
nepohyblivo vo svojom lôžku v hornej čeľusti, odporuje tejto sile, aj keď s malým úspechom.
Výsledkom toho je, že po celý život sa narval akoby otáča okolo vlastného kla. Nepravidelnosti
v lôžku vedú k drobným ryhám na povrchu kla a ako rastie, celý proces ústi do špirálovitého
usporiadania týchto rýh.
*
Slonovina rýchlo vysychá a krehne a potom sa už dá len ťažko opracovávať, a preto najväčšia hodnota
klov pre Eskimákov, ktorí toto zviera odpradávna lovili, bola v tom, že im nahrádzali stavebné drevo.
V niektorých oblastiach, kde sa na narvaly najviac poľovalo, nie sú stromy a ani sa tam nevyplavuje
drevo.58 V týchto miestach slúžili kly ako poriská oštepov, výstuž stanov, materiál na stavbu saní,
výstuže – skrátka všade tam, kde bol treba nejaký rovný a dlhý kus materiálu.
Eskimáci ich najčastejšie lovili na jar, keď sa presúvali k okraju pobrežného ľadu, a potom v lete
v zálivoch a fjordoch. Pokiaľ to môžem posúdiť, Eskimáci narvalovi nepripisujú žiadnu spirituálnu
dôležitosť. Ako v prípade karibu ide jednoducho o sťahovavú potravu, ktorej duch (kirnniq) sa dá
ľahko uzmieriť. Narval nemá sprostredkovaciu moc alebo prirodzenú autoritu, akou sa pýšia biely
medveď, vlk, mrož a krkavec.
Okrem klov si grónski obyvatelia cenili aj narvaliu kožu ako najlepší materiál na psie postroje, pretože
ostáva poddajná aj vo veľmi studenom počasí a nevyťahuje sa, ak zvlhne. Šľachy z chrbta boli cenené
ako nite nielen pre trvanlivosť, ale aj kvôli veľkej dĺžke. Vonkajšie vrstvy kože boli dôležitým
zdrojom vitamínu C – je naň rovnako bohatá ako surová tulenia pečeň. Tuk horí jasným a čistým
žltým plameňom a býval zdrojom svetla a tepla, keď sa sedelo v iglu a vyrezávali sa háčiky na ryby
alebo šili palčiaky. A jediný narval vydržal ako potrava pre psí poťah na celý mesiac.
Dnes už je to iné. Úžitkový prístup starých poľovníkov k zvieraťu už dnes mnohých uráža, a ich
zručnosť vyvierajúca z presných a detailných znalostí zvieraťa a jeho prostredia už u príliš mnohých
ľudí nevyvoláva sympatický obdiv.
58
Pozn. prekl.: Toto drevo prinášajú do oceánu veľké rieky, hlavne sibírske. Drevo potom krúži s oceánskym
ľadom okolo pólu a príležitostne sa dostáva na breh.
105
Keď som v roku 1982 v Lancasterovej úžine pozoroval poľovačku na narvaly z kraja ľadovej kryhy,
už žiadny z nich nebol zabitý preto, aby slúžil ako krmivo pre psy. Tie už nahradili snežné ťahače. Ani
žiadne šľachy už nikto nepotreboval na šitie. Brali sa len kly, aby ich mohli v dedine predať za
peniaze. A ešte muktuk, koža s tenkou vrstvičkou tuku – tú si poľovníci vzali do svojho tábora
v Nuvua. (Na túto delikatesu sa každú jar všetci tešia a s pôžitkom ju jedia. Má chuť ako lieskové
oriešky.)
Osud narvalov v Lancasterovej úžine nepochybne závisí na plánoch na otvorenie naftových
a plynových vrtov v týchto končinách, ale súčasný tlak poľovníkov sa ukazuje byť rovnako významný.
V posledných rokoch Eskimáci zo severu Baffinovho ostrova akosi stratili pri jarnom love na narvala
disciplínu. Strieľali neuvážene, na veľké vzdialenosti a vôbec bez rozmyslu, a pritom ešte používali
nevhodné kalibre pušiek a nesprávny typ munície, takže v dôsledku toho všetkého poranili veľa
zvierat. Navyše niekedy prekročili kvóty určené kanadským ministerstvom rybolovu, a monitorované
Medzinárodnou komisiou pre veľrybárstvo (International whaling commission).59 Je ale treba povedať
aj to, že Eskimáci sú na najvyššej úrovni kanadskej vlády bežne vylučovaní z rozhodovania o týchto
otázkach, a ani im nikto neponúkol radu ohľadne palnej sily a dosahu moderných zbraní. Každý pokus
Eskimákov prispôsobiť svoju kultúru a držať krok s druhou kultúrou dovezenou z juhu je
doprevádzaný neustálym a často blahosklonným dohľadom. Ľahko pochopíme, že občas strácajú svoju
navyknutú vyrovnanosť.
Kerry Finley, morský biológ, ktorý študuje morské cicavce a dobre pozná poľovačky na narvalov na
Baffinovom ostrove, píše: „Z hľadiska prežitia narvalov je bezpodmienečne nutné, aby Inuiti zaujali
významnejšie posty, v ktorých by sa sami mohli starať o hospodárenie s morskými zdrojmi.“ Myslí si,
že bez splnenia tejto podmienky sa nepodarí vyriešiť žiadny z ostatných problémov.
*
V tých dňoch som chodil po kraji kryhy a dúfal, že začujem narvaly, len kvôli zážitku z ich
prítomnosti. A súčasne som si želal, aby radšej neprišli. Narval srdnato bojuje o svoj život a je
bolestné jeho zápas sledovať. Keď už boli po smrti, jedol som ich mäso ako hosť ľudí, s ktorými som
tam bol, z úcty k vzdialeným predkom a k čomusi, čo je staršie než som ja sám.
Díval som sa zblízka na čajku (Pagophila eburnea), malého vtáka s vysokým pískavým hlasom. Má
pozoruhodnú schopnosť zhmotniť sa náhle v krajine, bohvie odkiaľ. Raz som prekontroloval desiatky
štvorcových kilometrov oblohy a presvedčil sa, že nikde niet ani vtáčika, a potom som hodil do vody
kúsok tulenieho mäsa, ktoré tam plávalo na hladine. Za pár minút sa mi nad hlavou čajka objavila.
Nedá sa ani určiť, z ktorého smeru sa vynorila. Jednoducho tu zrazu je.
Poletovali okolo po jednom či po dvoch. Ako každé zviera vo vlastnom prostredí, zdá sa čajka úžasne
prispôsobená. Aby šetrila teplom, jej nohy sú v porovnaní s inými čajkami kratšie a plávacia blana je
59
Tieto obvinenia pozri podrobne: (1) Finley K.J. a spol., Aspects of the narwhal hunt in the Eastern Canadian
Arctic, Report of the International Whaling Commission 30 (1980), 459-464; (2) Finley K.J. a Miller G.W., The
1979 hunt for narwhals and the examination of harpoon gun technology near Pond Inlet, Northern Baffin Island,
Rep. Int. Whaling. Comm. 32 (1982), 449-460.
106
menšia. Pazúriky má dlhšie a ostrejšie, aby sa lepšie mohla udržať na zmrznutých mršinách a na ľade.
Hniezdo si vystiela chaluhami, aby zachytávalo slnečné telo a pomáhalo tak inkubovať vajíčka. Aby
sa vyhla vode, ktorá by jej v zime zamŕzala na nohách, naučila sa majstrovsky zbierať predmety z
hladiny bez toho, aby musela kvôli tomu pristávať. V zime ide v stopách bieleho medveďa. Ak sa
v tých stopách dlho neobjaví žiadna mršina, uspokojí sa aj s medvedím lajnom. Prezimuje na
oceánskom ľade. Rod Pagophila – milovník ľadu.
Pri svojej prechádzke som premýšľal o legendárnom zvierati z Číny, o ktorom som počul, že je
zvykmi podobné jednorožcovi, ale súčasne veľmi nenáročné, ako tá čajka. Volá sa ki-lin. Je milosrdné
ako jednorožec, ale má aj čosi z rytiera ducha alebo mnícha. Odell Shepherd píše: „Na rozdiel od
jednorožca známeho na Západe, ki-lin nemá žiadnu komerčnú hodnotu, zo žiadnej časti jeho tela sa
nevyrábajú lieky. Existuje si sám pre seba, a nie kvôli liečeniu, obohacovaniu, zábave či dokonca
poučeniu ľudí.“ Stelesňuje všetko, čo je obdivuhodné na ideále.
Pri našom aristotelovskom a karteziánskom vnímaním zvierat ako púhych objektov sa z nich aj
v náboženstve stali len akési nádoby prechovávajúce naše symboly. Jednostranne zameraní len na
fungovanie zvieracích tiel nie sme takou kultúrou, ktorá by brala ki-lina príliš vážne. Sme inou
kultúrou a píše sa iná doba. Ani v súčasnej Číne nie je ki-lin v takej úcte, v akej býval za dynastie
Sung. Ale je radostné vedieť, že sa predstava o ki-linovi vôbec mohla zrodiť. Objavila sa vtedy, keď
človek zvíťazil nad strachom z prírody i nad nedôverou k nej, a nad svojím nutkaním vládnuť jej tak,
aby mu celá bola k službám.
Dejiny miešania ľudských kultúr sú aj dejinami obchodu – s objektmi ako sú narvalie kly, myšlienky,
alebo veľké príbehy. Privlastňujeme si z toho všetkého to, čo pokladáme za najlepšie. Ki-lin stelesňuje
nádhernú a dobrú myšlienku – je to bytosť, ktorú nikto nemôže vlastniť a ktorá slúži ľuďom, keď
potrebujú jej múdrosť, bytosť ktorá napomáha k dôstojnosti a uznaniu ľudských skutkov, ktorá stojí
v pozadí všetkých veľkých tajomstiev týkajúcich sa života.
Nemienim tu navrhovať, aby sa narval stal akýmsi symbolickým ki-linom. Ani si nemyslím, že ústup
k primitívnemu oceňovaniu života, ktoré sa ešte uchovalo u niektorých Eskimákov, by bol
„odpoveďou“ na naše nikdy nekončiace pochybnosti. Pochybnosti o tom, či je správne vtrhnúť do
krajiny, s ktorou nás nespájajú naše dejiny a o tom, či je správne zneužívať iné kultúry. Ale viem, že
keby sme jednoducho porozumeli krajine, ktorá nie je naša a ktorú nevieme popísať, tejto bohorovnej
arktickej krajine, snáď by sme našli útechu. Odkryli by sme v sebe skrytého ki-lina, ako lúč svetla.
107
5. Prelety priestorom a časom
Bola ešte tma a zdalo sa mi, že drobno prší. Odklopil som stanový vchod a vyzrel von. Cez veľký
Mesiac hnala víchrica roztrhané mračná. Možno, že sa do rána aj vyjasní. Zvuky, ktoré som pokladal
za kvapky, boli spôsobené iba vetrom – svedkom búrky, ktorá zúrila kdesi ďaleko.
Napolo prebudený som si začal uvedomovať aj iné zvuky: vysoké kakofónne kvíkanie, akoby tam
brechal teriér alebo kvíkali vyplašené prasiatka. Jednotlivé výkriky sa zmenili na stúpajúci hukot ako
z nejakého vzdialeného štadiónu, ten stúpal a nakoniec pohasol.
Bol to nočný krik husí snežných (Anser (Chen) caerulescens). Raz v septembri na konci dňa
vyplneného prácou som ich pozoroval ako tiahnu nad Aljaškou. Neúnavné úsilie, s akým sa prebíjali
vo vyrovnaných radoch západným smerom, bolo neuveriteľne povznášajúce. Hneď ďalší rok na jar
som ich videl na Banksovom ostrove, ako tiahnu v malých kŕdľoch po 20-30 vtákoch na sever. A tejto
jesene som sa vybral do severnej Kalifornie, stráviť pár dní na ich včasnom zimovisku pri jazere Tule
v Klamatskej panvi.
Jazero Tule60 pozná málokto v Amerike. Je to útočište, kde sa každú jeseň zhromažďujú v obrovskom
množstve kačky aj husi, takže celá oblasť budí dojem prosperujúcej krajiny kypiacej životom. Každý
deň tu môžete uvidieť milióny vtákov: *** Anas acuta, *** Aythya affinis, hlaholka zlatooká, kačica
divá, kačica lyžičiarka, chochlačky; na lúkach gagotá bernikla bielobradá, hus bieločelá, ** Chen
(Anas) rossii, hus snežná, a k tomu labuť tundrová. Na otvorených priestranstvách medzi jazerami
a močiarmi, kde sa všetok tento hyd kŕmi a odpočíva, nájdeme drozdy a spústu ďalších drobných
spevavcov. A krúžia tam osamelé dravce ako kaňa sivá, ** Buteo jamaicensis, orliak morský
a pustovky.
Klamatská panva, v ktorej sa okrem jazera Tule nachádzajú ešte štyri takéto útočištia, patrí
k najbohatším habitatom pre sťahovavé vtáky v Severnej Amerike. Západným smerom od Tule je iné
veľké a plytké jazero, Lower Klamath Lake. Smerom na východ, za škripinovými močiarmi, je nízka
terénna bariéra, kde hniezdi č. sova pálená a na ktorej sa ešte dajú rozoznať terénne značky akéhosi
dávno zmiznutého domorodého ľudu. Juhozápadným smerom kazia scenériu zvyšky internačného
tábora pre Japoncov z 2. svetovej vojny. Na poliach, ktoré sa rozkladajú na sever, východ a juh, sa
v tmavej sopečnej pôde pestuje sladovnícky jačmeň a zimné zemiaky.
Tej noci, keď som si myslel že prší a keď som znova zaspával pri kriku snežných husí, som načúval aj
zvukom ich nočného letu, mohutnému stĺkaniu vzduchu nado mnou a divokému svišťaniu krídiel.
Tieto surové zvuky budia dojem, akoby Klamatská panva bola človekom neobývaný kus zeme, po
predkoch vydržaný zvieratami, ktoré si ho každý rok obsadia pre seba. Po niekoľkých dňoch pobytu
v okolí husích kŕdľov som sa tu však prestal cítiť ako votrelec. Cítil som pokoj, ktorý môžu vtáky
vniesť do duše človeka, a takto upokojený som začal byť vnímavý k najstarším tajomstvám. K
60
Pozn. prekl.: Tule je anglické meno pre šachorovitú rastlinu rodu škripina (Scirpus, č. skřípina).
108
tajomstvu prírody a priestoru, k tajomstvu svetla dopadajúceho z nebies, k tajomstvu času, ktorý sa
ako voda zlieval do prítomnosti.
Pri jazere Tule sa zdržovalo asi štvrť milióna snežných husí. Na svitaní plávali bok po boku na jazere,
ako obrovská plť kilometer dlhá a pol kilometra široká. Keď sa tento kŕdeľ začne dvíhať do vzduchu,
ozve sa zvuk podobný prvému náporu búrky, ktorý rozospieva strechy z vlnitého plechu. (Keď sa
budete snažiť rozoznať v tom jednotlivé zvuky, budete mať dojem bielizne plieskajúcej na šnúre vo
vetre.) Vo vzduchu úplne žiaria. Keď letia proti slnku, kontrastuje nepriehľadná beľ vodou
vyleštených kontúr ich tiel s priehľadnými letkami a chvostovými perami. Najviac sa to blíži
koncentrovanej a nepoškvrnenej bielobe polárnych líšok. Proti sivastej búrkovej oblohe svietia
neskutočným jasom, iskriacim a bez tieňovania.
Na obilné polia v okolí jazera sa chodia pásť v kŕdľoch po 5-10 tisíc. Niekedy ich je naraz vo vzduchu
aj 40-50 tisíc. Zdvíhajú sa z polí ako dym vo veľkých víriacich prúdoch, stúpajú a súčasne sa po nebi
rozťahujú do takej šírky, že ich už ani nepoberiete naraz do zorného poľa. Jeden pohyblivý a zaoblený
franforec desiatich tisíc jedincov prestupuje priestorom a akoby sa zrážal s podobným kŕdľom letiacim
opačným smerom; prekrývajú sa ako posuvné japonské steny, až nakoniec vaše zorné pole stráca
hĺbku a máte pocit, ako keby ste sa dívali na dno mora s kŕdľom rýb.
Na týchto vtákoch ma privádza do úžasu – okrem ich svietivej bielosti, veľkých počtov a udivujúcej
vitality – šikovnosť, s akou sa vedia pripojiť k väčšiemu kŕdľu alebo sa od neho odpútať. Každé zviera
v kŕdli predstavuje jednotku väčšiu než je ono samo – vzniká takto zviera iného typu. Nikdy som
nevidel, že by nejaká hus prekážala inej husi pri pristávaní, ani sa nestalo, že by sa husi na hladine
niekedy zrazili pri štarte, jedno ako husto tam boli natlačené. Kŕdeľ sa zošikuje do protivetru a jemne
ako padajúce lístie celý pristane za niekoľko sekúnd. Ich pohyby neustále priťahujú zrak – to kvôli
napätiu medzi roztiahnutými parabolickými líniami letu, náhle prerušovanými nečakanými
a obratnými pohybmi; to všetko v troch rozmeroch.
A ešte niečo vás fascinuje. Prilietajú zo samého kraja sveta, a predsa s neomylnou presnosťou nájdu
každý rok toto malé jazero. Ich hniezdiská sú na severných okrajoch kontinentu v Kanade a v riečnych
údoliach Wrangelovho ostrova v ruskej Arktíde. Prastaré migračné cesty cez Beringovu úžinu a pozdĺž
pacifického pobrežia a ďalej k východnej strane Skalnatých hôr sú staršie než národy, ktorým tieto
územia patria dnes. Životy mnohých zvierat sú obmedzované človekom, ale odhodlanosť týchto
bytostí dodržovať staré rozvrhy pohybov nám stoicky pripomínajú, že existuje aj iný a základnejší
poriadok vecí. Prítomnosť týchto vtákov v krajine neskrýva žiadnu lesť – keď budete medzi nimi
táboriť, ľahko sa vám môže stať, že ucítite dotyk transcendentna.
Vtáky priťahujú myseľ i srdce zvláštnou silou. Ich schopnosť elegantne splývať v kŕdli a vytvárať tak
čosi väčšieho, tak ako to robia divé husi, schopnosť prekonávať rozsiahle priestory, kde my by sme sa
nedokázali vôbec orientovať, to všetko ukazuje na tajomné a dobre vypracované umenie. Máme
radosť z ich letu, aj keď ide trebárs len o vrabčiaky frčiace cez námestie. V Arktíde, kde môžete vtáky
pozorovať v ohromnom množstve, sa tieto pocity úžasu a eufórie ešte násobia. Keď prídete na jar do
109
Anadyrského zálivu Beringovho mora na ruskom pobreží, uvidíte, ako sa celá hladina strieborne
trbliece masou sleďov, a rovno doprostred toho vlietajú mníšiky ako krupobitie kamienkov. S rybou sa
vracajú na strmé útesy, z ktorých pri každom závane vetra padajú do mora ako sneh tisícky už
nepotrebných vaječných škrupín. 6. augusta 1973 oboplával ornitológ Nettleship mys Skruis Point na
severe ostrova Devon a ocitol sa tvárou v tvár „stratenej“ hniezdnej kolónii alky zrkadlovej. Tiahla sa
pred ním na juhovýchod v dĺžke 22 km. A cestovateľ, ktorý by sa vybral na Veľkú planinu Koukdjuak
na Baffinovom ostrove, prekročil by niekoľko riek a prebrodil jazierka a krivolaké potôčiky, ktoré
nakoniec znechutia aj líšku, prišiel by na miesto, kde sa preperujú husi, plné závejov vypadaného
peria. Môžete ich tam naberať celé hrste a rozhadzovať do vetru ako plevy. V Hudsonovom prielive sú
útesy Diggesovho ostrova (63; 78) a priľahlého Wolstenholmovho mysu na cípe polostrova Ungava,
a na nich žijú 2 milióny alky hrubozobej. Tie sa potom odsťahujú do svojho zimoviska na Grand
Banks.
*
Obr. 156. Trasy jesenného sťahovania husí snežných z hniezdisk na Wrangelovom ostrove
a v severnej Kanade k jazeru Tule v Kalifornii.
*
Tieto obrovské koncentrácie života sú, ako som už viac razy spomenul, iba dočasné a hlavne
dezorientujúce. Ide o arktické oázy, ktoré oddeľujú od seba stovky míľ útesov, močiarov a riečnych
údolí, kde nenájdete jediné vtáčie hniezdo vodného či morského vtáka. A kŕdle sťahovavých husí
a kačiek prídu a čochvíľa už zase odlietajú – za 5-6 týždňov musia zvládnuť hniezdenie, vlastné
preperenie a vykŕmenie potomstva tak, aby sa dokázalo vzniesť do vzduchu. To čo vidíme vo veľkých
hniezdnych kolóniách, je preto akýsi paradox – sneh a ľad na chvíľku miznú a život môže prekvitať,
vtáky nachádzajú dosť potravy pre seba i pre mladé. Vtáky, chránené pred pozemskými šelmami na
svojich ostrovných útočištiach alebo na hniezdiskách uprostred zaplavených pobrežných rovín, môžu
zhodiť všetko perie naraz a nemusia mať obavu, že sú na pár týždňov zbavené možnosti úteku do
vzduchu. A na tú chvíľku je všade i dostatok potravy, takže bohato pokryje nielen všetky denné
potreby, ale aj energetické nároky na preperovanie a na hromadenie tukových zásob potrebných na
cestu na juh.
Tých niekoľko prchavých týždňov je v živote vtákov rozhodujúcich. Ak bolo počasie dobré a všetko
sa podarilo načasovať, prichádzajú potom na zimoviská akoby so zvláštnou aurou úspešnosti. Keď
prichádzajú v októbri k jazeru Tule, môžete ich obdivovať a vôbec nepotrebujete presne vedieť,
na ktorom z tých niekoľkých vzdialených miest prišli na svet. Jedno či sú od rieky Egg na Banksovom
ostrove, z ústia rieky Anderson na severozápadnom teritóriu, alebo údolia rieky Tundrovaja
z Wrangelovho ostrova. Stačí vedieť, že každý z tých vtákov začal svoj život a po prvý raz sa
nadýchol v tých nehostinných arktických kútoch, a že prichádza sem po prvý, piaty, desiaty raz… Ich
úspešnosť vás núti žasnúť nad týmto spôsobom života, rozťahaného na tisíce míľ a spojeného
110
s neustálym sťahovaním každých 4-5 týždňov. Ubúdajúce jedlo i svetlo na jeseň, očakávanie nových
hodov na jar.
Pozoroval som, ako sa husi ráno dvíhajú z jazera, krúžia biele na modrom kalifornskom nebi a mieria
na polia dvojradového jačmeňa, aby sa napásli. Neostáva mi nič iného, len premýšľať o význame
takéhoto nomádskeho života, o tom, ako ich životy zapadajú do toku času. Ostrejšie sa mi v mysli
rysujú tie rozlohy priestoru medzi zemou a nebom, medzi týmto miestom a ďalekým severom. Každé
ráno sa nádhernými pohybmi uberali zamýšľaným smerom, pohybmi túžby, ktoré sú len drobnými
arabeskami na tých dlhých severojužných trasách od riek Tundrovaja alebo Egg. V tejto dennej hodine
vyzerali veľmi roztúžene.
*
Nemusíte byť v teréne príliš dlho, aby ste si všimli, že časové a vzdialenostné škály sa u väčšiny
zvierat líšia od našich. Veľkosť tela, spôsob pohybu, druh prekážok, ktoré sa im stavajú do cesty,
prostredie, ktorým sa pohybujú, dĺžka života – to všetko je iné než u človeka. Biológovia v minulosti
mali sklon myslieť len v ľudských mierkach, a pretože ľudia sa príliš nesťahujú, pokladali aj
sťahovavé chovanie zvierat za čosi mimoriadneho. Dôraz kládli na prekonávané vzdialenosti a na
pozoruhodné navigačné schopnosti. Dnes sa už tak ostro nerozlišuje medzi migráciami a inými
formami pohybu zvierat (a rastlín). Javorová vrtuľka znášajúca sa v lese na zem, cikcakový let motýľa
na letnej lúke a rybár dlhochvostý, ktorý sa na jeseň vydáva na 20 000 km dlhú cestu, idú za rovnakým
cieľom: za prostredím, ktoré bude priaznivé pre ich rast a prežívanie. Okrem toho vedci dnes vedia, že
zvieratá používajú aj zmysly, o ktorých príliš veľa zatiaľ nevieme: cítia napríklad elektromagnetické
pole, odrazy zvukových vĺn, alebo rozdiely tlaku vzduchu, a orientujú sa podľa nich.
Keď biológovia študujú diaľkové ťahy zvierat ako je napríklad hus snežná, predpokladajú najprv, že
zviera obýva akúsi „známu oblasť“ (familiar area), a v jej rámci potom hovoria o „priestore domova“
(home range), kam patrí miesto letného a zimného pobytu, miesto párenia a hniezdenia, a tiež
migračné trasy. Známa oblasť zaberá tú časť krajiny, o ktorej má zviera aké-také povedomie, a toto
povedomie získava hlavne prieskumom okolia svojho domova v období dospievania. Takéto
intenzívne skúmanie je, pokiaľ vieme, súčasťou chovania všetkých dospievajúcich zvierat.
Predpokladá sa, že sa tým zvyšuje prežívanie skupiny, pretože zvieratá takto vedia, kam môžu
v prípade nutnosti uniknúť z priestoru domova.
Zavedenie pojmu priestor domova však okamžite vedie k otázke: ako zvieratá poznajú tú časť tohto
priestoru, v ktorej predtým nikdy neboli? A ako vedia, kedy je užitočné do tejto oblasti prejsť?
Odpovede na tieto otázky ostávajú skryté, aj keď vieme, že pozorovateľným výsledkom je to čo
nazývame sťahovaním, migráciou. A o tom, ako zvieratá zvládajú tieto presuny, sa už čosi vie. Mnohé
zvieratá, dokonca i také jednoduché ako sú morské sasanky, majú istý druh priestorovej pamäti
a pomocou nej sa orientujú vo svojom svete. Časť tejto pamäti je nesporne podmienená geneticky,
druhá časť je výsledkom učenia počas ciest s rodičmi alebo osamote. Vieme, že zvieratá majú celú
škálu zmyslov určených k navigácii z jedného miesta na iné, k určeniu vlastnej polohy v priestore,
111
a k tomu, aby sa mohli vlastnosti prostredia učiť. Ktoré sú to a v akých kombináciách sa používajú,
a aký druh informácie sa vlastne pamätá, sa môžeme iba dohadovať.
Predstava väčšiny z nás o sťahovaní zvierat sa týka presunov vo veľkej mierke: vieme o vtákoch
prichádzajúcich na zimovisko, o lososoch tiahnúcich proti prúdu riek, alebo o stádach pakoňov, zebier
a gaziel putujúcich savanou východnej Afriky. Presuny poslednej skupiny súvisia s rozložením
dažďov v ekosystéme Serengeti – Mara. Ich celoročné približne cyklické putovanie za dažďom
odhaľuje obdivuhodnú a prepracovanú sieť výhod, ktoré si všetky zúčastnené organizmy –
bylinožravce, tráva i šelmy – poskytujú. Načasovanie všetkých udalostí – dozrievanie tráv, hnojenie,
príchod dažďov, rodenie mláďat – vyzerá akoby bolo perfektne premyslené, všetky potreby a úsluhy
vyvážené. Nečudo, že prví výskumníci hovorili o Božom pláne.
Uveďme si ešte iné známe príklady sťahovania zvierat v severnej Amerike: každoročný príchod
lastovičiek na misijnú stanicu San Juan Capistrano, marcový príchod veľrybovca sivého k pobrežiu
Oregonu, alebo presun zvierat ako je los medzi rôznym zemepisnými šírkami. Keď som prvý raz
prišiel do Arktídy, viedli ma hlavne predstavy takýchto masových presunov. Časom mi však pomohli
získať cit aj pre všetky ostatné a rôznorodé putovania živých bytostí po Arktíde. Naučili ma uvedomiť
si, do akých detailov sú všetky tieto zdanlivo jednoduché prírodné javy prepracované. Pri pozorovaní
sťahovania veľrýb, vtákov či karibu som myslím pochopil princípy, z ktorých vychádzali niektorí
ľudia, keď vypracovávali svoje metaforické schémy symetrie, melódie a harmónie skrytej vo vesmíre.
V Arktíde môžeme používať rôzne druhy migrácií, a nie každý je závislý na ročnom cykle. Ešte stále
napríklad pokračuje prispôsobovanie sa podmienkam, ktoré nastali po ústupe pleistocénneho
zaľadnenia, ktorý sa začal asi pred 20 000 rokmi. Niektoré druhy mierneho pásma sa postupne ale
vytrvalo šíria na sever a pritom menia svoje chovanie – alebo získavajú lepší kožuch, ako v prípade
lumíka alebo polárnej líšky.
V kratších intervaloch – rádovo stáročných – dochádza ku klimatickým výkyvom, ktoré sú
zodpovedné za cyklické severojužné posuny hranice rozšírenia niektorých druhov. Napríklad za
posledných 50 rokov sa treska a niektoré druhy vtákov posunuli pozdĺž západného pobrežia Grónska
viac na sever a populácie líšky obyčajnej sa zase udomácnili v severnejších končinách americkej
tundry.61 Zvieratá, ktoré už žijú v Arktíde dlho, odpovedajú migráciou na krátkodobé ekologické
katastrofy, akou bola pre pižmone zima 1973-74 (pozri 3. kapitolu), alebo na drastické výkyvy
v hustote populácie, keď sa ako lumíky vracajú na uprázdnené územia a iné zase opúšťajú.
Existujú rôzne stratégie, ako čeliť zmenám podmienok v priebehu roka: nízkym teplotám, tme,
snehovej pokrývke a nedostatku potravy. Lumíky sa stiahnu pod sneh, čmeliaky stuhnú v zimnom
spánku a polárne líšky sa vydajú na zamrznutý oceán. Mnoho iných druhov, medzi nimi karibu, mrož,
veľryby alebo vtáky, sa sťahujú často na značné vzdialenosti. Napríklad rybár dlhochvostý sa na konci
61
V posledných rokoch sa drozdy (Turdus migratorius) začali objavovať až na Baffinovom ostrove. Eskimáci
v okolí Pond Inlet a Arctic Bay sa s nimi stretli po prvý raz okolo roku 1942 (spoznali ich podľa popisu bielych
cestovateľov). Hovoria, že sa sem vtáky vtedy presunuli preto, lebo vtedy „sa na juhu veľa bojovalo“.
112
arktického leta presúva až do Antarktického oceánu, a tak ide asi o zviera, ktoré zo všetkých zvierat na
svete zažíva najmenej nočnej tmy. Iné sťahovavé vtáky menia svoju ekologickú niku – napríklad tak,
že sa presťahujú nad otvorené more: pomorník dlhochvostý chytá v lete v tundre hlodavce, v zime sa
však mení na pelagického zberača nad severnými moriami.
Na kratších časových škálach sa odohrávajú presuny zvierat počas jediného ročného obdobia – videli
sme to na príklade pižmoňov. A sú tu aj denné rytmy – napríklad niektoré vlčie svorky každý večer
opúšťajú brlohy a vydávajú sa na lov. (Už sme si povedali, že zvieratá v Arktíde si udržiavajú denný
rytmus činností aj napriek neprerušovanému dennému svetlu.)
A teraz si to všetko poskladajte dokopy a uvedomte si, že zviera ako je pižmoň môže byť naraz
súčasťou rôznych cyklov. A keď populáciu lumíkov postihne nejaká katastrofa, tak sa to týka i
sovy snežnej, lebo tá musí letieť za iným zdrojom potravy. Pripomeňme si aj jarné sťahovanie
k okrajom topiacej sa ľadovej bariéry. A do toho tie obrovské mračná všelijakého hmyzu nad tundrou.
Z toho všetkého sa vám začne dávať dokopy rozľahlý a zložitý obraz arktických presunov. Ešte sme
zabudli na ryby a všelijaké článkonožce, ktoré sa na jar oslobodzujú z ľadového zovretia. Nehovorili
sme ani o putovaní medveďov. A vrcholom všetkého je úžasný a svojrázny svet oceánu vzdušného
planktónu, plného plachtiacich pavúkov a iných útlych bytostí, ktoré sa v lete vznášajú nad zemou.
Nie je jednoduché obsiahnuť mysľou rozsah všetkého tohoto hemženia. Pre toho, kto sa v tom chce
vyznať sa veci komplikujú aj tým, že tradičné chovanie je len akýmsi hrubým obrysom, v rámci
ktorého zvieratá vždy ešte niečo v krajine skúšajú. Sú stále pripravené odpovedať na výzvy a výstrahy,
o ktorých my nevieme vôbec nič.
Ťahy zvierat Arktídou sú tak podmanivé hlavne preto, že sa odohrávajú v rozmedzí niekoľkých
krátkych mesiacov. Sťahovavé zvieratá ako grónska veľryba alebo hus snežná prichádzajú už
s posledným dychom zimy. Tu sa kŕmia, odpočívajú, vychovajú mláďatá a pripravujú sa na cestu
k juhu – všetko sa musí stihnúť, kým prídu prvé jesenné mrazy a snehové víchrice. Prichádzajú
v ohromných množstvách a prekonávajú stovky a tisíce kilometrov, len aby tu strávili tých pár
týždňov, keď sa to tu hemží životom vo vode, tundre i v teplom vzduchu. Keď tam vtedy ste, priamo
cítite, ako sa krajina napĺňa, cítite, ako v nej pod vplyvom svetla čosi priamo fyzicky rastie, všetko
objíma a slávi. Pri svojich pozorovaniach všetkých tých príchodov a odchodov, cítiac, ako sa krajina
rozpína, aby ich všetkých prijala a pokračuje v tom až do dňa odchodu, zvykol som si prirovnávať
ťahy k dychu, k dýchaniu krajiny. Na jar hlboký nádych, vdýchnutie svetla i zvierat. Zatajený dych po
celé leto. A jesenný výdych, ktorý ich všetkých odfúkne na juh.
*
To zvieratá určujú väčšinu miest, ktoré navštívite v Arktíde – lebo súš i more sú rozsiahle a je tam ľudí
len málo. Nikde to na vás nedoľahne tak ako zjari v severnej časti Beringovho mora. V niektorých
častiach sveta, a morské úžiny sú typickým príkladom, sa migračné vlny zvierat zužujú do úzkych
koridorov. Na Bospore a Gibraltare je miesto, kde vtáky prelietajú smerom severojužným a morské
bytosti zase východozápadným, akoby cez lievik presýpacích hodín. Beringova úžina je ale z hľadiska
113
sústredenia veľkých počtov zvierat naprostým unikátom. Pevniny sú tu rozložené tak, že sa k sebe
približujú len na severe: Čukotský polostrov z východnej pologule, s jej posádkou vtákov a cicavcov,
sa temer dotýka Sewardovho polostrova západnej hemisféry, s jej vlastným nákladom živáčikov.
Zbiehajú sa tu aj severopacifické pobrežia oboch kontinentov, a tak sa tu v jednom bode stretajú
migračné vlny morských veľrýb a pelagických vtákov, príbrežných tuleňov a mrožov, a pobrežných
vtákov ako napríklad kajok.62
Beringovo more samotné sústreďuje toľký život aj preto, že je neuveriteľne bohatým zdrojom potravy
pre morské cicavce. Mnohé z tých vtákov, rýb a cicavcov, ktoré tam stretneme počas jarnej a jesennej
migračnej vlny, patria k miestnym populáciám. Blízkosť oboch kontinentov, zbiehajúce sa pobrežia,
veľkosť a rôznorodosť vtáčích populácií – to všetko spôsobuje, že pre pozorovateľov vtákov z Európy
i Ameriky pripomína oblasť Beringovej úžiny vzdialený raj.
Zažil som na Beringovom mori jar, leto aj jeseň (vždy v inom roku), s morskými výskumníkmi som sa
tam plavil alebo lietal. Pri týchto príležitostiach ma zakaždým udivovalo, že moji americkí
spoluobčania o týchto jarných sústredeniach organizmov nič nevedia – veď ide o neuveriteľný úkaz!
Ak začneme na juhovýchode, tak tam do delt riek Yukon a Kuskokwim sa od mája do septembra
zdržuje 24 miliónov sťahovavých vtákov, morských i pobrežných. Patrí k nim bernikla tmavá, žeriav
(? kanadský?), niekoľko druhov kajok a potáplic; a rôzne vtáky, ktoré sa pasú na brehu: kačica
chrapkavá, chochlačky, kulík, kamenár strakatý, a celá severoamerická populácia husi **Chen (Anser)
canagica a kajky kráľovskej.63
V mori žije veľké množstvo sleďov, rôzne druhy tresiek a halibutov, a nachádzajú sa tu asi najväčšie
plochy (lavice) lastúrnikov na svete; už len vďaka tomu je toto more výnimočné. Z mora vyrážajú do
aljašských riek postupne rôzne druhy lososov. V máji to začína v státisícových počtoch losos čaviča,
nasledovaný ešte väčšou vlnou kety, a asi o týždeň sa valí príval gorbuše. Procesiu v júli uzatvárajú
kisut a nerka.64
Okrem spomínaných 24 miliónov vtákov v oblasti delt predpokladajú ornitológovia, že v severnej
oblasti Beringovho mora žije asi 5 miliónov morských vtákov – väčšinou je to *Aethia cristatella, alka
hrubozobá, čajka trojprstá a menšie počty druhov ako sú mníšik bielobradý a *corniculata, kormorány
a alka *columba. K tomu pripočítajme pol milióna kačíc ľadových, ktoré zimujú v južnej časti Ostrova
sv. Vavrinca. A v okrajových zónach, v slaných močarinách lemujúcich brehy sú ďalšie a ďalšie
62
Morské cicavce, ktoré tiahnu pozdĺž amerického pobrežia, prekonávajú bariéru Aleutských ostrovov prielivom
západne od ostrova Unimak. Pozorovateľ stojaci na myse Sarichef na tomto ostrove zažije úžasné divadlo. Na
východnej strane kontinentu vzniká podobné úzke hrdlo zbiehavosťou Grónska a Baffinovho ostrova
v Davisovej úžine. Spolu s rozsiahlou ľadovou bariérou v Lancasterskej úžine to spôsobuje podobné
nahromadenie morských cicavcov i vtákov. Tam je najlepšie pozorovacie miesto na myse Hay na Bylotovom
ostrove.
63
Mnohí z týchto vtákov, napríklad kačica Anas acuta, hus bieločelá a labuť tundrová, letia na zimu tiež do
Klamathskej panvy, podobne ako husi snežné, ktoré sa v deltách oboch riek nakrátko zastavujú, aby sa napásli
cestou zo Sibíre.
64
Pozn. prekl.: Autor líči len dianie na americkej strane mora, ale tá istá aktivita je aj na strane ruskej. Všetky tie
rusky znejúce mená lososov o tom svedčia najlepšie.
114
vtáky: kŕdle sťahovavej kajky bielohlavej (Polisticta stelleri), Limnodromus, pobrežníka
čiernozobého, hvizdáka pásovohlavého – tieto druhy prečesávajú plytčiny. Pozorovateľ v pobrežných
lagúnach môže zrakom naraz obsiahnuť 10 i 20 tisíc vtákov, mnohé z nich v nádhernom svadobnom
šate. A ak vám takéto čísla nič nehovoria pomyslite si na úžasné chvíle, ako ten deň v máji 1982, keď
okolo osady Nomo temer bez prestania celé dve hodiny prelietali kŕdle žeriava *** (Grus canadensis)
tiahnúcich do Ruska. Alebo iný deň, keď okolo miesta Dall Point v oblasti delt počas 2 hodín preletelo
75 000 kajok kráľovských.
A to zatiaľ hovoríme len o vtákoch a nespočítateľných rybách. V marci sa okrem toho v južnej časti
Beringovho mora, pri okraji súvislého pásu krýh (ice front), sústreďuje viac než trištvrte milióna
morských cicavcov: 300 000 tuleňov dlhofúzych, 75 000 tuleňov pásavých 225 000 tuleňov larga,
250 000 mrožov, 4 400 veľrýb grónskych a 15 000 bieluh. A v pohyblivom ľade okolo pobrežia,
hlboko v zóne ľadu, žije viac než milión tuleňov krúžkovaných, ktoré sú najlepšie prispôsobené
k životu v ľadovom poli.
Všetko toto živočíšstvo je na jar pudené k ceste na sever a čaká len na chvíľu, keď sa ľad začne lámať
a topiť. Dovtedy sa musia uspokojiť s voľnou vodou v oblasti plávajúcich krýh na juhu. V tejto
okrajovej zóne širokej 10-40 km sa prekrývajú areály troch druhov tuleňov (podľa prevládajúcich
vetrov a búrok v severnom Pacifiku). Mrož prezimuje hlbšie v tejto oblasti, kde sú kryhy už dosť
veľké na to, aby ho uniesli. (Mrož sa dokáže prebiť až 20-centimetrovou vrstvou súvislého ľadu,
pričom používa svoju veľkú hlavu ako baranidlo. Ak pri náhlom mraze ostane uväznený na povrchu,
presunie sa po ľade na miesto, kde sa môže prekopať späť do vody, k potrave. Tulene takto putovať po
povrchu nedokážu.) Veľryby prichádzajú do tejto zóny počas zimných mesiacov. Už koncom apríla,
keď je ľad okolo Ostrova sv. Vavrinca ešte súvislý, skúšajú sa už grónske veľryby prebiť na sever
okolo ruského brehu. Ak ľad nie je príliš hrubý, nasledujú ich čriedy bieluh. Keď sa koncom apríla
a začiatkom mája začne ľad lámať, vydajú sa na cestu mrože a pár týždňov po nich aj všetky tri druhy
morských tuleňov. Hneď, ako sa otvoria pukliny a kanály v ľade, stávajú sa miestom obživy pre kŕdle
kajek kráľovských, kajok morských a kačíc ľadových.
Povrch obrovskej rozlohy ľadovej pokrývky Beringovho mora má v apríli a máji rôzne vlastnosti.
Miesta, kde kryhy nakrátko popraskali, nakopili sa jedna cez druhú a znovu sa spojili, hrajú všetkými
odtieňmi sivej farby a oslňujú systémom puklín. Inde nájdete desiatky štvorcových kilometrov
rovného ľadu pokrytého vrstvou snehu: temer neprerušená biela plocha, len tam, kde sa zrazili dve
veľké kryhy, sa tiahne drsný šev vystupujúcich hrboľov a tie vrhajú tiene. Potom sa odrazu objaví
prieruba kilometer dlhá a 6 m široká, v nej voda čierna ako atrament a s okrajmi, ktorých obrys sa na
oboch stranách zrkadlovo kopíruje. Za nejaký čas spoznáte, že väčšina týchto dlhých a širokých trhlín
je orientovaná od juhozápadu na severovýchod. Občas sa rozširujú do väčších oblastí otvorenej vody
veľkých ako menšie jazero. Uprostred mája sa grónske veľryby presúvajú na severovýchod týmto
každoročne sa obnovujúcim systémom trhlín – cez Beringovu úžinu do Point Barrow. Ich stopa sa dá
poznať tam, kde chrbtami odreli spodný povrch ľadu, alebo tam, kde sa prebíjali cez ľad v novo
115
zamrznutých trhlinách, aby sa mohli nadýchnuť. (Tieto stopy svedčia o obdivuhodnej schopnosti
veľryby nájsť si cestu v ľadovej spúšti z jednej sústavy trhlín do druhej.) Pretože majú bielu čeľusť
a fľaky na bruchu, môžeme ich niekedy vidieť plávať tesne pod priehľadným ľadom. Častejšie však
takto uvidíme čriedu bieluh so svojimi sivými mláďatami.
Ak je ľad vpredu ešte vcelku (ktovie ako to môžu vedieť), melú sa veľryby vo väčších trhlinách,
vyvádzajú, vyskakujú z vody a dokonca robia premety. V tomto čase sa aj pária. Súčasne s veľrybami
môžu vplávať do systému trhlín aj mrože a tulene krúžkované a dlhofúze. A ak v trhlinách voda znova
zmrzne, nájdeme v ľade dýchacie diery rôznych, druhovo typických tvarov.
Prevládajúce smerovanie trhlín núti zvieratá, aby plávali prednostne istým smerom, a tak v prípade, že
je ľad vpredu ešte nepriestupný, koncentrujú sa v niektorých miestach. Južne od Beringovej úžiny sa
vďaka tomu občas naskytnú nezabudnuteľné scény. V apríli 1981 jeden vedec letel nad kanálom asi
kilometer širokým a 20 km dlhým, a napočítal tam 332 veľrýb grónskych – to je skoro desatina
tichomorskej populácie. Možno ich tam bolo aj viac, ale musel sa vrátiť kvôli medzinárodnej
dátumovej hranici, ktorá je tam súčasne aj hranicou ruskou.
Akonáhle sa grónske veľryby – spolu s bieluhami, väčšinou mrožou a tuleňov – posunú na sever, stane
sa Beringovo more letným teritóriom iných druhov veľrýb. Od severoamerických i kórejských brehov
priplávajú veľrybovce sivé a z Pacifiku zase vráskavce minke a kosatky. Sejval, vráskavec dlhoplutvý
a občasná veľryba čierna sa dostávajú až na úroveň Ostrova Sv. Vavrinca. (Vody, ktoré v máji tak
prajú páreniu grónskych veľrýb, sa stávajú v júni hrozivými, pretože tam teraz kosatky so strojovou
presnosťou útočia na mrože a na veľrybovce sivé. Pritom sa stáva, že uloveného mroža nechajú tak
a z utopenej veľryby vyhryznú iba jazyk. Akokoľvek sa nám takéto veci môžu občas zdať kruté,
obrovské množstvo zvierat, ktoré sa tu každý rok vyskytuje, svedčí o spravodlivom rozložení síl.)
Že o ekosystéme Beringovho mora toho ešte veľa nevieme, ukazujú aj súčasné rozpaky týkajúce sa
jeho najväčších obyvateľov. Potuluje sa tam akýsi druh veľryby, podobnej veľrybe grónskej, ale s
hlavou plochou, trochu iným tvarom čeľustí a rebier a s kosticami jasnejšej farby. Eskimáci, ktorí
volajú grónsku veľrybu ingitivak, majú pre túto záhadnú veľrybu meno ingutuk. O jej existencii vieme
prinajmenšom od 70. rokov 19. storočia, keď o nej píše kapitán veľrybárskej lode a historik Charles
Scammon, nikto ju však odvtedy poriadne nepopísal. Ešte menej známou veľrybou je veľká hnedá
veľryba typu grónskej; v tomto prípade však môže ísť o takto sfarbené vývojové štádium Balaena
mysticetus.
Jarný návštevník osady Nome (65; 165)65 sa ocitne na samom kraji tohto jarného prílivu života
v Beringovom mori. Z mysu Nome východne od osady môže pozorovať gejzíry veľrýb, môže vidieť
tiahnuce mrože a tulene, množstvo alkovitých vtákov, ktoré sa tam potápajú za rybami, a kačky
prelietajúce medzi pevninou a brehom. Proti prúdu rieky Nome mieria lososy. Blízko zátoky Safety sa
pasú kŕdle labutí, kačíc a husí, a na pláž sa vyťahujú tulene largy. A ak budete mať šťastie, v tundre
65
Pozn. prekl.: Dnes dedina, ale v časoch zlatej horúčky v r. 1898 mala 20 000 obyvateľov.
116
severne od osady uvidíte zaujímavého vtáka otvorenej krajiny – skaliarika sivého, malého drozdovi
podobného vtáka, ktorý si môže nárokovať rovnaké vavríny čo do migračnej vzdialenosti ako už
spomínaný rybár. Prilieta z Ruska spolu so slávikom modrákom, trasochvostom žltým a kolibkárikom
severským; niektorí jedinci však mohli prezimovať až v Saudskej Arábii, ba dokonca na severnom
kraji Sahary. V Severnej Amerike dosahujú až k rieke Mackenzie.
Tento vtáčik je pripomienkou toho, že nie všetky ťahy sa odohrávajú smerom severojužným.
V Severnej Amerike je nováčikom a experimentuje: skúša kam až si môže – odpovedajúc na zmeny
prostredia – posunúť hranice doposiaľ známeho areálu. Nič nie je pre zvieratá stanovené napevno.
Jedného popoludnia poznamenal jeden muž z Nome, že migrácia grónskych veľrýb je „tohto roku
oneskorená“. Samozrejme, že nebolo „neskoro“, sťahovanie je časťou celkového aranžmán, ktoré sa
z roka na rok v detailoch líši. Zvieratá sa neriadia našimi rozvrhmi. Nie iba s nami si dohovárajú
schôdzky.
*
Keď preplávajú Beringovou úžinou ryby a morské cicavce, keď sa vtáci navrátia na svoje obvyklé
hniezdiská v deltách a kolóniách, ponúka sa nám tretie dejstvo arktického predstavenia: ťah karibu.
Sú tri severoamerické poddruhy karibu. Prvý z nich – sob karibu (Rangifer tarrandus caribou) je
najväčší, žije v tajge, v subarktickej zóne a migruje len na krátke vzdialenosti. Sob Pearyho (R.t.
pearyi) je najmenší a jeho populácie obývajú časti grónskeho pobrežia a severné ostrovy Kanadského
súostrovia – tieto populácie sa tiež sťahujú len na pomerne krátke vzdialenosti. Skutočným
cestovateľom je tretí poddruh – sob grónsky (R. t. groenlandicus). Asi dva milióny ich každoročne
putujú stovky míľ medzi zimoviskami v blízkosti hranice stromov a dobre známymi miestami
v tundre, kde privádzajú na svet mláďatá.66
Biológovia rozoznávajú viac ako 30 veľkých skupín a každá žije v inej oblasti. Najdlhšie trasy
putovania majú aljašské čriedy a skupina Porcupine, ktorá sa pohybuje pozdĺž americko-kanadskej
hranice; v Kanade potom (od západu k východu) črieda Bluenose, Bathurst, Beverly a Kaminuriak.
Vedci si nie sú istí, aký signál povzbudí soby, aby vyrazili na cestu – možno vtedy, keď už nazbierali
v tele dostatok tuku, aby to vydržali. Na svojej ceste zažívajú jarné blizardy a prekonávajú ľadom
spútané rieky, to všetko s obrovským odhodlaním a dobrou znalosťou smeru. Volia však aj skratky
naprieč krajinou, kde často kráčajú hlbokým snehom v husom rade. Teľné samice idú v čele tohto
sťahovania, dospelé býky zaostávajú často o celý mesiac a niekedy na letné „pôrodné“ pastviny ani
nedôjdu. Na konci tejto namáhavej cesty sú samice úplne vychudnuté a zúbožené. Cesta za nimi,
zvlášť v miestach, kde museli prekonávať rozvodnené rieky, je posiata mršinami stoviek utopených
alebo smrteľne zranených zvierat. Cieľ ich cesty vyzerá, ako píše biológ George Calef „pochmúrne
a nehostinne. Na zmrznutom povrchu sú mláky vody, kraj je často zahalený do hmly a na
66
Žiaden z týchto troch poddruhov nepatrí k euroázijskému poddruhu sob európsky (R .t. tarrandus, č. sob
polární). Ten bol ale hojne privážaný na Aljašku ako domáce zviera a veľa sa ich potom pridružilo k čriedam
karibu.
117
zakrpatených rastlinách a holých skalách si neustále pohvizduje vietor.“ Predsa majú tieto neradostné
končiny aj veľa výhod. Predátorov je málo – vlci sa od čried odpútali v južnejších končinách, kde
majú priaznivejšie podmienky pre výchovu mláďat. Rastlinstva je dostatok. A miesto buď poskytuje
lepšiu ochranu pred jarnými snehovými víchricami, alebo je tam tých víchric menej než v susedných
oblastiach.
Väčšina teliat sa rodí v rozmedzí niekoľkých dní, a najmenej o mesiac skôr, než sa na čriedu vrhnú
mraky komárov, muchničiek, strečkov a ovadov – z hľadiska ľudského pozorovateľa sú potom
zvieratá vystavené neľútostnému trápeniu. Keby ste sa zamýšľali nad udalosťami, ktoré sú pre
arktický život typické, tak to bude hlavne nápor energie, ktorá sa vo vás na jar prebúdza s každým
novým dňom, ktorý je o 10-15 minút dlhší než predchádzajúci. Takou udalosťou je aj deň, keď sa ráno
prebudíte a oceán pred vami je zamrznutý. A k udalostiam podobného druhu patrí aj chvíľa úľavy, keď
nad čriedou karibu zafúka vietor a prinúti hordy komárov, ktoré nie sú dobrými letcami, sadnúť na
zem.
170-Po otelení sa kravy s teliatkami pripoja k čriedam nedospelých zvierat, jalových kráv a k býkom
do čried, ktoré majú 75 tisíc i viac hláv a rozprestierajú sa od obzoru k obzoru. Pomaly postupujú
k juhu a rozpadávajú sa do menších skupín. Prvé jesenné búrky ich ešte zastihnú v otvorenej krajine
a v studenom vzduchu a na snehu títo „siví pastieri tundry“, ako ich nazval jeden aljašský básnik,
„plynú ako oblaky dymu“. Zimné útočište nachádzajú v nízkej tajge.
*
OBR. Rozloženie najväčších čried karibu v severoamerickej Arktíde.
*
Keď čriedy odtiahnu preč, vyzerajú „pôrodnice“ ako tie najopustenejšie miesta na svete, aj keď pritom
veľmi dobre viete, že na budúci rok sa soby sem zase vrátia. Dovtedy sa tu skoro nič nezmení. Kopy
trusu sa v týchto končinách rozkladajú tridsať rokov. Zvyšky vlkom strhnutého zvieraťa tam môžu
ležať neporušené ďalšie tri-štyri roky. Čas sa tu zlieva do ticha a potom sa rozplýva. Krajina zbavená
pohybu.
Príchody a odchody zvierat počas krátkeho leta udeľujú Arktíde svojrázny rytmus, ale pocítite ho len
na niektorých miestach. Väčšinou nachádzate v lete aj vzime len ticho ležiacu krajinu. Arktický
prieskumník De Long hovoril, že „je to skvelý kraj, keď sa chcete naučiť trpezlivosti“. Čas je tu
podobne ako svetlo, niečím prechodným. Čas sa vznáša nad krajinou ako jastrab, alebo sa zrúti ako
vták, ktorému puklo srdce a zostane len nehybnosť zvaná smrť. Ale v tenkej vrstvičke vlhkosti, ktorá
pokrýva vankúšik machu na skale v tundre, nájdete s dobrou lupou hemženie, ktoré je akoby vložené
do okolitého bezčasu. Drobné zrniečka života zvané *** (Tardigrada, č. želvušky) korzujú cez
planiny a kaňony nefritovo zelenej vegetácie. Ale i tu je čas neustále na hrane kolapsu. V zime to
všetko zmrzne. Letný vietor vyženie vodu z machu a vrhne ju medzi pusté kamene – a mach sa
pomaly scvrkne do vysušenej hrudky. Takto tam môže ležať 20-30 rokov a spolu so svojimi
obyvateľmi čakať, až sa navráti jeho čas.
118
Všetci obyvatelia Arktídy poznajú ten sled nekonečných od seba neodlíšiteľných hodín. Ani krátke
leto nie je žiadnym divokým napchávaním sa. Tu a tam náhly pohyb útočiacich vlkov a utekajúcich
sobov, tu a tam šantiace teliatko pižmoňa, výskok líšky, strmhlavý let rároha, ale inak sa Arktídou
klenie dlhý neprerušovaný oblúk času. Zmierajúce šero. Žiadne letné búrky s cikcakmi bleskov.
Všetko to plynie – kryhy, karibu, pižmone… Keď ležíte na chrbte v presvietenej tundre kdesi v údolí
na ostrove Ellesmere, máte dojem, že ľadová doba skončila len pred pár dňami. Bez okolitej vravy
súčasného života, toho neustáleho pozadia, v ktorom sme zvyknutí žiť, môžete priamo cítiť celú tú
rozlohu času, ktorá nás delí od našich mezopotámskych začiatkov. Náš život dnes pozostáva
z rýchleho sledu klipov. Jediným lusknutím prstov dokážeme načrtnúť geologické mapy, ktoré nám
prezradia možné ložiská ropy v treťohorných horninách Svedrupovej panvy pod tundrou Ellesmerovho
ostrova. Klip. A toto je životný cyklus sysľa dlhochvostého. Klip. A toto je zoznam motýľov. Klip.
Výčet rastlín. Všetko pomenovať, a potom to zložiť a zakresliť do máp a zapísať do katalógov, ako
keby to už bol, pravda až na niekoľko nevýznamných detailov, kvalifikovaný popis. Krajina však nie
je plátno, jej obraz sa nedá vytvoriť takto.
Keď sa tak vyvaľujete na Ellesmerovom ostrove na zvlnenej tundre bez zvierat, bez jedinej ľudskej
stopy, cítite to ticho, ktoré sa klenie nad oblasťou až kamsi po Áziu. Zimný pohľad pižmoňa, jasné
oko lesknúce sa v aureole srsti zlepenej snehom, to je pohľad cez závoj času, ktorý vydržal všetky
príchody a odchody ľadovcov.
Môžete tam takto sedieť dlho a pohrávať si, ako s kamienkom v ruke, s celými dejinami ľudstva.
Ticho a čisté svetlo k tomu priamo vyzýva.
*
Vedci už dlho poznajú najrôznejšie rytmy života v Arktíde, aj keď vlastne sa to netýka iba Arktídy.
Odborníci na rastlinný peľ skúmali vrstvy tundrovej pôdy a z peľového zloženia odhalili periodické
zmeny rastlinného krytu – v závislosti na klimatických zmenách. Vrty v grónskom ľadovci tiež
dokumentujú, ako sa v priebehu stáročí rytmicky menili priemerné teploty. Archeológovia,
paleobotanici a paleozoológovia podrobne preskúmali arktické smetiská a odkryla sa im postupnosť
dávnych kultúr charakterizovaných rôznymi artefaktami, kultúr, ktoré tiež prichádzali podľa
klimatických zmien. Kosti z týchto skládok ukazujú, že aj ich lovná zver sa menila v závislosti na
tomto dlhodobom pulzovaní.
Mnoho vedcov si myslí, že všetky tieto údaje sú prepojené do jedinej siete, že rytmy ľudských
migrácií, klimatických zmien a cyklov živočíšnych populácií musia byť navzájom pospájané. Stačí
šikovný matematik, a do tohto celkového obrazu vám nakoniec musí zapadnúť aj cyklus zmien
populácie zajaca amerického a rysa s periódou 9 rokov, alebo sedemdesiatročný cyklus karibu.
Málokto sa ale naozaj pokúsil dôsledne poskladať všetok ten materiál, a sú aj takí, ktorí na takéto
detailne vypracované vzťahy neveria. Jeden sa ale našiel: dánsky vedec Christian Vibe od 30tych
rokov 20. storočia vzal možnosť takej skladačky vážne, a žiadne iné dielo nie je tak tesno späté
119
s pokusom nájsť základnú periódu arktických cyklov, ten dráždivý údaj tak nevýslovne potrebný pre
biológov, historikov aj ťažiarske firmy.
Klimatické zmeny – nástupy a ústupy ľadovcov na severnej pologuli – sú charakteristické pre celý
pleistocén, obdobie, v ktorom sa utváral človek.67 Vibe to vedel, a pretože veril, že čokoľvek vieme, sa
dá použiť k odhadu budúcich klimatických zmien v Európe a Amerike, sformuloval si celý rad otázok.
Prečo na začiatku 20. storočia bolo v Ammassaliku na východnom pobreží Grónska tak málo tuleňov,
keď na juhozápadnom pobreží ich bolo plno? Prečo došlo k náhlemu kolapsu západogrónskych
populácií karibu na konci 18. aj 19. storočia? Ako vysvetliť periodické výkyvy v severských ťahoch
sleďov a tresiek v severnom Atlantiku?
Vibe preštudoval záznamy Kráľovskej grónskej obchodnej spoločnosti, ktorá nakupovala tulenie
i líščie kožušiny, narvalie kly a iný tovar. Keď tieto údaje porovnal s každoročnými pohybmi
morského ľadu a ročnými zrážkami – dažďovými i snehovými – došiel k názoru, že za tým všetkým sú
akési pravidelnosti. Aby svoje nálezy spresnil, porovnal ich s 232 rokmi záznamov Spoločnosti
Hudsonovho zálivu o obchodovaní s kožušinami, a so záznamami o produkcii vlny na juhozápade
Grónska.
Prvou pravidelnosťou, ktorá sa mu zjavila, bol asi 150-ročný cyklus tvorby a pohybu morského ľadu –
podľa všetkého to podporovali aj denníky arktických výskumných lodí. Kľúčovým zistením v tejto
ranej fáze Vibovej práce bolo, že zmeny arktickej klímy, ktoré boli zodpovedné za dlhodobé zmeny
v rozšírení morských i suchozemských zvierat severojužným smerom, boli zviazané s lunárnym
cyklom 18,6 roku (tak dlho trvá, kým Mesiac pretne obežnú dráhu Zeme na tom istom mieste).
Pretože nejde o celoročný násobok, maximálny a minimálny dopad, ktorý to má na príliv (a tým na
tvorbu ľadu a na počasie), nastáva vždy v inej ročnej dobe. Na základe toho odvodil Vibe 3 druhy
cyklov: primárny klimatický cyklus s periódou 698 rokov, sekundárny s periódou 116,3 rokov (t.j.
šestina primárneho), a potom ešte jeden, ktorý nazval „skutočnou periódou ekologického cyklu“ –
11,6 rokov.
A teraz je na vás, čo si o tom budete myslieť. Môžete považovať Vibeho zistenia za geniálne
a matematicky dobre vybrúsené, alebo poviete, že je to všetko nemožne rozťahané a zložité, a príliš
vám to na vašej ceste k porozumeniu arktických zmien nepomôže. Celé jeho skúmanie by sme mohli
považovať len za ezoterické a divné počínanie, keby nebolo dvoch vecí. Za prvé, v Arktíde si ostré
oscilácie uvedomujete neustále. Pre obyvateľov Arktídy je toto vedomie bežným pozadím, na ktorom
sa odohráva ľudské myslenie i chovanie zvierat, podobne ako pre nás 4 ročné doby v pásme miernom.
Napriek tomu, že sa tento rytmus vyjavuje na každom kroku a náhle výkyvy mali pravdepodobne
dopad nielen na miestne živočíchy, ale aj na kultúry, ktoré sa v týchto oblastiach vyvíjali, Vibe bol
zatiaľ jediný, kto sa pokúsil o seriózny popis celého javu. Za druhé, pretože Vibeho teórie vysvetľujú
67
V dejinách Zeme bolo len málo období zaľadnenia: za posledných 600 milónov rokov boli len štyri, a to
posledné vlastne ešte prebieha. Všetko nasvedčuje tomu, že holocén, t.j. obdobie v ktorom žijeme posledných 12
tisíc rokov, je len medziľadovou dobou, dočasnou úľavou pred novým zaľadnením a návratom wisconsinského
ľadovca v Amerike a würmského v Európe.
120
aj výkyvy v klíme mierneho pásma a predpovedajú, ako sa tu bude ohlasovať nová doba ľadová, mali
by mať významný dopad na vývoj obchodu a ekonomiky – a tým skôr to platí pre Arktídu.
Povedať, že Arktída je charakteristická ostrými výkyvmi je to isté ako vyhlásiť, že jarný vzduch je
v miernom pásme lahodný – skúste ale vysvetliť, prečo je to tak. Základným rytmom Severu je zimaleto. Prechody trvajú len krátko a často ide o zhubné obdobia, keď sa dočasne nedajú použiť žiadne zo
zaužívaných potravných stratégií tak zvierat, ako aj ľudí. Dlhá zima a krátke leto – to sú časové
obdobia, na ktoré sa všetok život veľmi dômyselne zariadil. Prípravy na zimu môžete vidieť na
každom kroku. Hranostajovi vyrastie biely kožuch a lumík kopýtkavý dostane svoje dlhé pazúry na
hrabanie v snehu. Tundrové hlodavce sa z nočného života v lete premenia na tvory denné – len
s niekoľkými nepravidelnými dňami medzi tým. Polárna líška si vo svojej zásobárni ukladá ulovené
lumíky do pekných rovných radov.
Tieto oscilácie doprevádza ešte iný úkaz: dlhé obdobia, keď sa nič nedeje, sú vystriedané náhlym
pohybom. Osem mesiacov ste so svojím psím záprahom cestovali sem a tam cez rieku, už ste si zvykli
na to akoby to bola pevná zem, a jedného dňa sa prebudíte a týči sa tam nakopenie krýh. Jarné ticho je
prerušované výstrelmi praskajúceho ľadu, a potom nasleduje zvuk ako keď sa lámu vetvy a padá strom
– to sa kryhy preklápajú a drú o brehy. K podobnému, ale strašnejšiemu úkazu dochádza na morskom
brehu. Uprostred zimy sa náhle a bez varovania, akoby ožil, nahrnie obrovský kus ľadu i niekoľko
desiatok metrov do vnútrozemia. Eskimáci nazývajú tento jav ivu.68 Iným príkladom je tichý príchod
karibu do inak úplne pustej krajiny. Alebo čakanie pri diere vľad, kedy sa konečne vynorí tuleň.
Čakanie, kým sa uzavrie trhlina v morskom ľade. Aj pre toto dlhé čakanie, pripravené ale na náhlu
zmenu, majú Eskimáci slovo: quinuituq. Stelesnená trpezlivosť.
Keď som tak cestoval po Arktíde, často som si kládol otázku, či vôbec existujú aj rytmy, ktoré by boli
jej vlastné, nie vnútené zvonka. Názor, že je všetko len vnútené, je síce oprávnený, ale môže nás
učiniť slepými k istým veciam. Vždy som mal dojem zo svojich pozorovaní, že zvieratá svojím
chovaním dávajú najavo, že dodržiavajú aj iné, vlastné rytmy – nedokážem ale presne formulovať,
prečo si to myslím. Uniká nám cit k pomenovaniu všadeprítomnosti takých rytmov.
Nejde len o akúsi akademicú otázku: odhalenie svojského rytmu (či rytmov) arktického života by bolo
veľmi dôležité. Pochopiť, prečo je istá oblasť iná, hneď spočiatku sa skloniť pred jej tajomstvami,
znamená ubrániť sa pred provincializmom, ktorý ubíja obrazotvornosť a zadusí schopnosť rozoznávať
detaily.
Ďalším dôvodom, prečo treba hľadať vlastné rytmy a predstavovať si, ako by vlastne mali vyzerať,
súvisí s pretrvávaním všímavosti k veciam, ktoré nie sú bežné. Dlho sme vnímali zvieratá ako akési
stroje a krajinu, po ktorej sa pohybujú, ako namaľované kulisy. V posledných rokoch sa začal tento
zastaralý obraz meniť. Začíname hľadieť na zvieratá ako na záhadné bytosti, a to i v rámci vytríbeného
68
Nikto nebral vyprávanie Eskimákov vážne až do roku 1982. Vtedy archeológovia, ktorí pracovali na
archeologickom nálezisku prehistorickej osady Utoqiagvik neďaleko Barrow na Aljaške, objavili takýmto ľadom
rozdrvenú 5-člennú rodinu.
121
západného učenia, ktoré berie do úvahy i faktory ako sú biochemické a genetické pravidlá. Zvieratá
podliehajú zmenám, nič nie je nastálo, a ich chovanie môžeme predvídať vždy len do istej miery. Svet
premenlivých faktorov, ktorým zvieratá venujú pozornosť, je ohromne zložitý, a ich odpoveď na ne je
často veľmi dômyselná. Čím viac sú biológovia schopní poznať, tým viac sa im jednotlivé zviera,
podobne ako ľudský jedinec, javí ako odraz energetického usporiadania, aké kvantová mechanika
predpovedá pre častice vo vnútri atómu.
Aj na prostredie zvieraťa, pozadie na ktorom to zviera vnímame, môžeme hľadieť ako sme hľadeli na
zviera – ako na čosi, čo sa nedá úplne postihnúť a popísať. A ak sa pokúsite pochopiť zviera bez tohto
pozadia a nejde len o akési cvičenie obrazotvornosti, riskujete, že nepochopíte ani jedno, ani druhé.
Tým, čím sú, sú vďaka tej druhej zložke.
Vnímanie priestoru a povaha – spôsob a smer – pohybov častíc menších než sú atómy, to sú témy,
ktorými sa zaoberali vedci ako napríklad Werner Heisenberg, Erwin Schrödinger, Paul Dirac alebo
David Bohm. Predpokladám, že rovnaké myšlienky, možno tiež tak nádherné vo svojej zložitosti, sa
jedného dňa vynoria v závislosti s pohybom zvierat v ich krajine. Let krkavca hore údolím,
meandrovanie pasúcich sa sobov, dráha osamelého medveďa na morskom ľade. Sotva vieme, na aké
podnety sú tieto pohyby odpoveďou: rozhodli sme sa ich popisovať v priestorových a časových
mierkach, ktoré sa nám zdajú byť primerané, ale nemáme žiadnu istotu, že sú im naozaj primerané.
Keď pozorujete sokola poľovníckeho a sovu snežnú, ako sa preháňajú po spoločnom nebi, pýtate sa,
ako život jedného ovplyvňuje život toho druhého. Keď sedíte na vŕšku a pozorujete pomalé splývanie
dvoch pižmoních čried na ostricovej lúke, vaša snaha objaviť v tých pohyboch nejakú logiku je
zápolením s neistotou. Keď pozorujete kŕdeľ snežných husí, ako spolu rozrážajú protivietor, pýtate sa,
kde jedno zviera začína a kde iné končí. Zvieratá nás ohromujú nie preto, že navonok vyzerajú
jednoducho, ale tým, ako ťažko dokážeme nakoniec vymotať, oddeliť každé z nich zo všetkých
zložitostí života. A práve tieto jemné nuanse faktov a predstáv sú typické pre fyziku častíc, ktorá je
prírodnou filozofiou našej doby. Zvieratá sa pohybujú pomalšie ako častice beta a prekonávajú –
z pohľadu elektrónového oblaku – nesmierne priestory. Ale aj tak nás nabádajú k rovnakým otázkam
ohľadne podstaty života a podstaty vzťahov, ktoré udržujú podoby energií v rozpoznateľných
obrazcoch.
*
Keď sa veda snaží určiť cesty a dobu príchodu človeka do Nového sveta, nemá k dispozícii omnoho
viac ako úlomky dreveného uhlia z dávnych ohňov a občasný nález zlomku nástroja z dávneho
loviska. Je len málo sporov okolo otázky, ako sa tam človek dostal – ľudia preputovali z Ázie cez
širokú suchú planinu, ktorú dnes nazývame Beringia, a to v niekoľkých vlnách v pozdnom pleistocéne.
Panujú ale nezhody okolo otázky, či mohol prísť skôr ako pred 35 000 ba dokonca 20 000 rokmi.
S určitosťou sa dá povedať len to, že ľudia žijú v Severnej Amerike najmenej 14 000 rokov.
Ak budeme predpokladať, že človek prišiel po suchu a nie na lodi, a ešte vo viacerých vlnách, muselo
sa to stať buď skôr ako pred 35 000 rokmi, keď bol pevninský most Beringie voľný, alebo nie príliš
122
dlho po tomto termíne, najneskôr tak pred 23-25 tisíc rokmi. (Pevninský most síce zanikol až niekedy
pred 11 000 rokmi, ale pred 23-25 000 rokmi sa naskytla posledná možnosť pokračovať ďalej na juh
na centrálne planiny amerického kontinentu. Potom už vrcholila ľadová doba, východný a západný
kontinentálny ľadovec sa spojili a oddelili tak Arktídu a prérie od seba. Západ Aljašky ostal v tej dobe
bez zaľadnenia a niet pochýb o tom, že ľudia vtedy žili na východe Beringie, až kým nestúpla hladina
oceánov v dôsledku topenia ľadovcov a nezaplavila most spojujúci Áziu so Severnou Amerikou.)
Mnohí archeológovia predpokladajú, že človek prišiel v dvoch vlnách. Prvá (tá mohla prísť už pred
23-25 tisíc rokmi alebo skôr) priniesla so sebou nástroje zo štiepaného kameňa a kostí, podobné
nástrojom neandertálskym alebo mousterierskym.69 Druhá vlna prišla asi pred 13 000 rokmi a priniesla
pokrokovejšiu tradíciu nástrojov, porovnateľnú s nástrojmi kromaňoncov z Aurignacu.70 Obe skupiny
prišelcov boli kultúry loviace veľké zvieratá – prežívali na veľkorohom bizónovi, leňochodovi
a mamutovi.
Nevie sa, ako bola osídlená samotná Arktída, t.j. územie východne a severne od pevninského mostu.
Spomínané rané kultúry lovcov boli asi pred 5000 rokmi vystriedané menej ťažkopádnou a oveľa
pôsobivejšou kultúrou, ktorá sa vyznačovala veľmi jemne opracovanými malými nástrojmi. Tieto
kultúry miniatúrnych čepelí boli asi prvé, ktoré osídlili severoamerickú Arktídu.
Archeológovia vedia o dvoch obdobiach v nedávnej minulosti, keď bola klíma dostatočne teplá na to,
aby sa v lete dalo v kožených člnoch cestovať medzi ostrovmi Kanadského súostrovia. K týmto
„klimatickým optimám“ došlo pred 3500-4500 rokmi a zase pred 900-1100 rokmi; a pri oboch
príležitostiach došlo naozaj k intenzívnej migrácii.
Louis Giddins, archeológ, ktorý má dar nachádzať dôležité prehistorické miesta, odhalil následnosť
kultúr na mieste zvanom Onion Portage na rieke Kobuk (67; 158) a na myse Krusenstern na Aljaške
(67; 164). Z nich potom odvodil základnú chronológiu jednotlivých fáz vývoja kultúr v Arktíde.
Z výsledkov Giddinsa i ďalších archeológov, ktorí pracovali v severnej Kanade a v Grónsku, bolo
v posledných rokoch možné zostaviť ucelený obraz vývoja ľudského osídlenia severoamerickej
Arktídy.
Než budeme pokračovať, dve poznámky. Za prvé, sťahovať sa do týchto končín bolo veľmi odvážnym
činom. Prežiť tu si vyžadovalo návyky a technológie, ktoré títo poľovníci nemohli mať, nehovoriac
o odolnosti psychickej. Za druhé, šlo o veľmi malé skupiny ľudí. Stojí za zmienku, že všetky tie
mikročepele doteraz objavené medzi západnou Kanadou a severným Grónskom, sú dielom menej než
500 ľudí. Arktída ponúkala ľuďom len obmedzené zdroje, ktoré boli rozsiate po veľkej ploche a len
ťažko sa dali získať. Okolo roku 1000, keď bola na svojom vrchole kultúra Thule, obývalo celú
Arktídu – od Point Barrow po Pearyho zem – nie viac než 5000 ľudí.
69
Moustierska tradícia dostala meno podľa nástrojov objavených pri Le Moustier v kraji Dordogne vo
Francúzsku. Predstavuje vrchol neandertálskej kultúry stredného paleolitu pred 40-110 tisíc rokmi.
70
Aurignacká tradícia sa objavila spolu s niekoľkými ďalšími na vrchole paleolitu v západnej Európe pred 10-40
tisíc rokmi – vtedy kromaňonci vystriedali kultúru neandertálsku.
123
Prví ľudia, ktorí prišli do Severnej Ameriky, boli asi paleo-indiáni, ktorí sa usídlili v aljašskom
vnútrozemí a šírili sa na juh. Na ktorých miestach sa sformovali paleo-Eskimáci, teda ľudia, ktorí
v Arktíde ostali žiť, sa nevie, ale archeológovia dávajú prednosť oblasti okolo Beringovho mora
a východnej Sibíri. Títo arktickí príslušníci mongolskej rasy mohli, ale nemuseli byť, predkami
dnešných Eskimákov; v každom prípade sa tu objavili asi pred 5000 rokmi, kedy zrejme preplávali
Beringovu úžinu na otvorených kožených člnoch. Táto kultúra je typická svojimi detailne štiepanými
reznými nástrojmi z rohovca a obsidiánu, dlhými 2-3 cm a širokými 3 mm. Táto kultúra a jej odnože
sú často zmieňované ako ASTt (Arctic Small Tool tradition – arktická tradícia malých nástrojov).
Táboriská ASTt boli objavené ďaleko na východe v Pearyho zemi v severnom Grónsku (tamojšia
kultúra sa nazýva Independence I, podľa fjordu Independence, kde bola odkrytá), a rozprestierajú sa
viacmenej rovnomerne po celej americkej i kanadskej Arktíde. Niektoré z týchto miest vyzerajú,
akoby boli obývané len na jedinú noc či nanajvýš na niekoľko týždňov – potom sa šlo ďalej. Títo
ľudia poľovali na pižmoňa, bieleho medveďa, polárnu líšku a zajaca a na kačice, a podľa nástrojov sa
dá usudzovať, že viedli život drsný a chudobný. Kanadský archeológ Robert McGhee píše, že ľudia
kultúry ASTt sa nasťahovali snáď do „najchladnejšej, najtmavšej a najpustejšej končiny, akú kedy
obýval človek“. Myslí si, že v zime, keď trpeli núdzou o potravu, snáď akoby až hibernovali v tých
svojich nevykúrených a neosvetlených príbytkoch. Dnes hľadíme na zvyšky z ich sídiel – šidlo z líščej
kosti, kremenný špic k šípu, kruh kameňov, ktoré zaťažovali okraje stanu – s hlbokou úctou.
S postupným ochladzovaním sa čelo zamŕzajúceho oceánu posunulo viac na juh a ľudia kultúry ASTt
zrejme ustúpili. Vystriedala ich iná kultúra ASTt zvaná preddorsetská, ktorá priputovala asi pred 3500
rokmi. Toto už boli ľudia viac spoločenskí a technologicky pokročilejší. Z mastenca vyrezávali misy
a v nich spaľovali tuk získaný z morských cicavcov – tak kúrili i svietili. Vyrábali si malé drevené
sane, na ktorých sťahovali svoje veci. (Mnoho preddorsetských táborov sa nachádza v miestach, kde
karibu prekračujú rieku alebo tam, kde sa dajú nastražiť pasce na ryby; tieto miesta využívali odvtedy
až dodnes aj všetky kultúry, čo prišli po nich.)
Preddorsetskí ľudia obývali hlavne oblasť okolo Foxe Basin (67; 77), s hojnosťou morských
i suchozemských cicavcov. V obdobiach, keď sa oteplilo, sa asi šírili aj do okolia. V preddorsetských
lokalitách boli objavené svedectvá najrôznejších technológií. (Pod technológiou rozumieme súbor
nástrojov, náradia, zbraní a iných vecí určených k špecifickému účelu, napríklad úprave koží na
zhotovovanie odevov, alebo lovu karibu.) Používané stavebné a výrobné materiály zahrnovali kameň,
kosť, kože, slonovinu, paroh, veľmi zriedka aj drevo. Niektoré nástroje boli vysoko špecializované,
určené napríklad na lovenie istého druhu zvieraťa a v určenom období alebo za určitých okolností.
Inak sa loví tuleň na otvorenej vode a inak, keď sa číha pri aglu. Z nálezísk zisťujeme, že asi pred
2800 rokmi ustúpila preddorsetská kultúra inej, nazvanej dorsetská.
Mnohí archeológovia si myslia, že dorsetská kultúra vyrástla z rôznych prvkov preddorsetskej.
Možno, že tu bolo aj ovplyvňovanie zo súčasnej grónskej kultúry zvanej Independence II; alebo od
kultúr aljašských; alebo snáď aj od dávnych indiánskych kultúr z juhu. Nech už vznikli akokoľvek,
124
objavili sa po prvý raz v oblasti Foxe Basin v severnej Kanade. Mali kožené lode, malé sane a lepšie
vybavenie na morský lov než ich predchodcovia. A budovali si domy zo snehu.
Dorsetské rezby predstavujú zďaleka najlepšie umenie z eskimáckej prehistórie. (Porovnateľné s nimi
sú ešte diela ich súčasníkov – kultúr Okvik a Ipiutak z oblasti Beringovho mora.) Väčšina archeológov
sa zhodne na tom, že na tejto kultúre je čosi jedinečného. Na rozdiel od iných kultúr Dorseťania skoro
nezdobili veci bežnej potreby a zachovali sa len pomerne zriedkavé veci umeleckého charakteru,
všetko rezby. Všeobecne sa predpokladá, že slúžili šamanskej mágii, a mnohí v nich odhaľujú určité
temné hĺbky. Rezby z parohu, kosti alebo mrožieho klu znázorňujú zvieratá, najčastejšie bieleho
medveďa. potom sú tu ľudské postavy alebo chiméry zvierat a ľudí; a nakoniec ľudské tváre
v chaotických výjavoch. Prevedenie môže byť realistické i štylizované, a väčšina rezieb je veľkosťou
nenápadná.
Cit pre detail je tak ostrý a remeselné vyvedenie natoľko zručné, že dokážete rozpoznať potáplicu
ľadovú od štíhlozobej. Štýl podľa kanadského umelca a kritika Georgea Swintona „vyžaruje
náruživosť a moc … napriek svojej pozoruhodnej jemnosti a delikátnosti.“ Ľudské tváre na niektorých
rezbách podľa niektorých hodnotiteľov akoby odrážali muky či psychotické stavy. Swinton ich
prirovnáva k štýlu nemeckého expresionizmu a hovorí, že ich forma „zdôrazňuje spokojnosť, vitalitu
a nadšenie (ako opak štýlu, elegancie a odosobnenia).“ Inými slovami, prvotnou kvalitou je viac
tvrdosť než očarovanie.
Okolo „temných“ stránok dorsetského umenia sa možno narobilo zbytočne mnoho rozruchu; ale
archeológovia sa naozaj zhodujú na tom, že dorsetské umenie je akosi rozčuľujúce, zatiaľčo umenie
kultúr pred ním ani po ňom tieto stránky nemá. Giddings popisuje kultúru dorsetského typu Ipiutak
z Aljašky (Point Hope) ako „grotesknú a divnú“, zatiaľ čo po nej nasledujúcu Starú kultúru
Beringovho mora ako „vyrovnanú a radostnú – akoby umelec viedol zaistený ba kľudný život.
Okolnosti, za akých boli tieto rezby nájdené, zvyšujú pocit akoby zlej predtuchy. Frohlich Rainey,
ktorý kopal na pohrebisku Ipiutaku raz našiel malé vyrezávané kopýtko soba na akejsi násade, ktorá
trčala z panvovej oblasti ľudskej kostry. Keď miesto lepšie očistil, ukázalo sa, že táto dlhá tyč zo
slonoviny prechádzala vnútrajškom chrbtice a vynorila sa zase v lebke, kde sa ohýbala a pokračovala
do miest, kde kedysi bývali ústa, a tam končila malou ručičkou natiahnutou ako keby prosila.
V júli 1979 našiel jeden mladý archeológ na jednom dorsetskom nálezisku ďaleko na severe sobiu
lopatku, a nález ním otriasol. Táto plochá kosť bola z oboch strán zdobená množstvom tvárí
s rozďavenými ústami. Pamätá sa ešte dnes, ako za toho studeného a zamračeného rána len sedel
z nálezom v ruke a bez slova dumal nad úzkostlivým výrazom tých tvárí. „Bol som taký vyľakaný, že
som doslova nevedel, čo mám robiť,“ povedal mi. Potom mi podal svoje poznámky z toho dňa
a poznamenal: „Preto sú tie zápisy také nudné.“ Bol taký znepokojený, že dokonca v noci dvakrát
vstal, rozbalil nález a pozoroval ho.
Keď som tieto predmety sám nakoniec držal v ruke, obdivoval som viac šikovnosť umelcov, a nezdali
sa mi ani tak temné ako skôr provokujúce.
125
*
Dorsetská kultúra vrcholila v chladnom období Arktídy. Keď sa začalo opäť otepľovať a nastalo
klimatické optimum v rokoch 900-1100, vystriedala ju dosť rozdielna kultúra zvaná Thule.
Archeológovia nevedia, či nositelia dorsetskej kultúry s Thule splynuli, alebo či boli vyhnaní na sever
a juh od oblasti Foxe Basin. (Roztrúsené dorsetské skupiny prežívali v bezpečí severného Quebecu
a Labradoru až približne do roku 1400.)
Thule bola veľmi životaschopná kultúra na vysokej úrovni, kultúra lovcov veľrýb, ktorá vznikla
v oblasti Beringovej úžiny ako pokračovateľka Starej kultúry Beringovho mora. Robert McGhee
napísal, že táto staršia kultúra vyvinula lovecké techniky, „ktoré jej umožnili udržovať bohatú
a spoľahlivú ekonomiku, a tak viedla spôsob života, ktorý bol pravdepodobne rovnako bohatý ako
život ktorejkoľvek inej kultúry bez poľnohospodárstva a priemyslu.“
Stará kultúra Beringovho mora bola vystriedaná bohatšou kultúrou z oblasti Ostrova Sv. Vavrinca,
nazvanou Punuk. Ako sa začalo okolo r. 900 otepľovať, posúvali sa títo ľudia zrejme viac a viac na
sever a pozdĺž severozápadného pobrežia Aljašky lovili veľryby a ďalšie morské cicavce. Tu sa buď
zmiešali s kultúrou Birnirk, alebo ju vytlačili. Títo Punukovia či Punuk-Birnirkovia sa potom vo
veľkých kožených člnoch zvaných umiak pohli cez Beaufortovo more na východ a v severnej Kanade
dali vznik ľudu Thule.
Thulania, už priami predchodcovia dnešných Eskimákov, sa veľmi rýchlo šírili na východ. Celých
4000 km od Point Barrow na západe do Pearyho zeme na východe zvládli možno len za dve alebo tri
generácie. Ako sa počasie otepľovalo, došlo pravdepodobne k tomu, že východná populácia veľryby
grónskej sa stretla so západnou v oblasti Perryho kanálu (t.j. M’Clareova úžina, a prielivy Melvillov,
Barrowov a Lancasterov) a súčasne s nimi museli ďaleko na sever do Kanadského súostrovia prenikať
veľké čriedy narvalov a bieluh. Na západe prezimoval asi tuleň larga a tuleň pásavý vo vyšších
šírkach, a to isté platilo asi na východe pre tuleňa sivého, dlhofúzeho a grónskeho. Slovom celý
ekosystém sa posunul na sever. Východo-západnému cestovaniu prestal brániť ako dosiaľ morský ľad
a nedostatok zvierat v niektorých obdobiach. (Pritom vzostup priemernej ročnej teploty nebol oveľa
väčší než jeden stupeň Celsia – už to stačilo na takéto prevratné zmeny. Hranica lesa sa v severnej
Amerike posunula vtedy o 100 km na sever.)
Thulania boli vynikajúci poľovníci. Mali zložité techniky lovenia morských cicavcov a používali ich
z umiaku (pri lovení veľrýb a mrožov), z morských krýh aj z kajakov.71 Ich vynálezom sú aj sane
ťahané psami. Zaviedli aj dômyselné vylepšenia harpúnovacích techník Dorseťanov. Ich zimné
príbytky boli zemľanky s dlážkou a spodkom stien z kameňa, na ktorom bola nadstavba stien
z rašeliny. Strecha bola z koží vystužených veľrybími rebrami a kosticami a na tom bola ešte vrstva
rašeliny.
71
Umiak je vynálezom kultúry Thule. Ide o otvorený čln z kože mroža alebo tuleňa dlhofúzeho, dlhý asi 10 m,
niekedy so štvorcovou plachtou a jedným sťažňom so stupienkami. Na dlhých cestách v ňom obyčajne veslovali
ženy, zatiaľ čo muži ich nasledovali v jednomiestnych, kratších, nižších a prekrytých kajakoch, takže mohli
kedykoľvek poľovať. Umiak sa preto niekedy nazýval „loďou pre ženy“.
126
Thulania vynikali ako veľmi úspešný ľud. Duchom, aj keď samozrejme nie pokrvne, sú spriaznení
s európskou magdalénskou kultúrou lovcov sobov z posledného obdobia vrchného paleolitu.
Magdalénske obdobie doviedlo k dokonalosti jaskynné maľby (napríklad Altamira a Lascaux)
a bohaté a zručné zdobenie loveckých zbraní a iných spotrebných predmetov – napríklad nádherne
vyrezávané kostené ihly s vyvŕtaným uchom. Magdalénski lovci žili 10 tisíc rokov pred Thulanmi a aj
ich kultúra prekvitala v období klimatického optima. Táto prednosť, spojená s vedomím úspechu, ich
zrejme naplnila životným elánom a sebavedomím. Spôsob života založený na love sobov a vylepšený
umením perfektne zapadal do krajiny, v ktorej sa ocitli.
Na ďalekom severe bol tento spôsob loveckej kultúry ekologicky odôvodnený aj dlho potom, čo boli
inde v Európe lovecké kultúry nahradené neolitickými pastiermi a poľnohospodármi. Európska
postupnosť paleolit – mezolit – neolit bola dlho pokladaná za prirodzený a dokonca nutný smer,
ktorým sa uberá ľudský pokrok, ale tento model sa zle aplikuje na krajinu s permafrostom a dlhými
zimami. Poľnohospodári aj pastieri mali dobrý dôvod, prečo neísť do Arktídy. (Výnimkou sú Sámovia
čiže Laponci zo severu Škandinávie a Kolského polostrova. Ako jediný severský ľud začali
dobrovoľne viesť polokočovný život.)
Klimatické optimum, ktoré dovolilo kultúre Thule rozšíriť sa tak rýchlo až do severného Grónska
a súčasne Nórom obsadiť grónsky juh, skončilo okolo roku 1100. Po ňom prišlo ochladzovanie, ktoré
vyhnalo Thulanov z najvyšších šírok a zahubilo Nórov, pretože tí boli čiastočne závislí na
poľnohospodárstve a nedokázali sa preto zmene prispôsobiť. Thulská kultúra sa rozpadla do
niekoľkých oddelených tradícií: polárni Eskimáci okolo fjordu Inglefield v Grónsku – centrálni
Eskimáci z Baffinovho ostrova – Eskimáci Karibu rozšírení po pevnine až k ostrovu Southampton (64;
84) – to boli kmene, ktoré sa stretli s druhou vlnou európskych prieskumníkov (po Nóroch) v 16. a 17.
storočí.
Ochladzovanie, ktoré vyvrcholilo Malou dobou ľadovou (1650-1850), spôsobilo zmenu zloženia
i početnosti arktickej fauny. V dôsledku toho bolo treba eskimácke tradície, nástroje a metódy zdedené
od kultúry Thule zmeniť alebo úplne opustiť – len tak mohli jednotlivé izolované skupiny prežiť.
V čase, keď sa stretli s Európanmi, sa teda práve nachádzali v prechodnej fáze medzi tradíciou Thule
a vyhraňujúcou sa kultúrou eskimáckou.
Tento proces prechodu – videli sme, že archeológovia považujú Thule za priameho predchodcu
Eskimákov – hral veľmi dôležitú úlohu. Skoro všetci Európania mali sklon vnímať Eskimákov ako
ľudí hrubých, vedúcich surový život. Nevnímali prebiehajúci prechod kultúry od vyvinutej
k degradovanej fáze, nemali pochopenie pre zmeny vnútené prostredím, nedokázali rozoznať rozdiely
medzi rôznymi eskimáckymi kultúrami. Všetky tieto dávne postoje viedli k tomu, že sa v európskom
povedomí zafixoval obraz Eskimákov ako zaostalej rasy. Keby bola tá druhá, rozhodujúca vlna
Európanov stretla miesto Eskimákov Thulanov tak ako kedysi Nóri, možno by mali o ich kultúre inú
mienku. (Ale ktovie: keď vidíme, ako sa Cortés choval k Aztékom, tak je to dosť nepravdepodobné.)
127
Keď sa archeológovia snažia načrtnúť hrubú predstavu o arktickej prehistórii, majú sklon porovnávať
rôzne fázy kultúry na základe jej materiálneho bohatstva, a zdôrazňujú tiež, že k prechodom medzi
jednotlivými fázami dochádzalo na rôznych miestach v rôznych dobách. Ľudia, ktorých prví
Európania našli na pobreží Labradoru, v južnom Grónsku alebo na polostrove Ungava, nemuseli vraj
byť vôbec Eskimáci, t.j. potomkovia kultúry Thule, ale zvyšky kultúry dorsetskej. Takéto porovnanie
potom vynesie napríklad kultúram ASTt prívlastok „zbedačené“, lebo ich prirovnávame k Thule alebo
k ich vlastným predchodcom – loveckým kultúram zo Sibíri. Západná spoločnosť odjakživa pohŕdala
kultúrami, ktoré sa vyvinuli inde než v miernom pásme – toto neporozumenie vychádza hlavne z toho,
že nepochopila, aké nároky na týchto ľudí kladie krajina, v ktorej žijú.
Archeológovia i mnohí súčasní pozorovatelia Arktídy hľadia melancholicky na zašlú slávu kultúry
Thule a pokladajú ju nielen za pokročilejšiu než sú neskorší nomádski Eskimáci, ale aj do väčšej
miery súdržnejšiu. Bola to posledná arktická kultúra, ktorá zanikla ešte pred príchodom Európanov.
Preto, a aj kvôli zrejmým podobnostiam s rozvinutými kultúrami európskeho paleolitu, má pre nás
určitú príťažlivosť. Z ich nástrojov a obydlí vyžaruje energia, túžba i nadšenie. Študentka z náleziska
ne Ellesmerovom ostrove to pekne zhrnula, keď mi vyprávala o hrote harpúny, ktorý našla: „Jediným
účelom tej veci bolo zabodnúť sa do mroža. A predsa ju vyrobili tak, aby lahodila oku.“
Obdiv, ktorý pocítite kľačiac medzi žalostnými troskami tábora ASTt, môže byť veľmi hlboký. Aká to
húževnatosť! Aká odvaha! Na thulskom nálezisku budú vaše pocity iné. Chýba tu ten pocit
odcudzenosti a vzdialenosti a miesto toho cítite hlbokú úctu. V predstavách vám vyvstávajú mohutní
a hrdí ľudia. Jemné a pritom výkonné nástroje sú, ako povedala tá študentka, aj krásne. Peter
Schlederman, ktorý kopal na väčšine prehistorických nálezísk kanadskej Arktídy, mi raz pri večeri
v Calgary povedal: „Všetko čím sme spočíva v našom duchu. A my archeológovia skúmame dlhú líniu
toho, čím sme.“
188-Obr. Osídlenie Severnej Ameriky a Grónska eskimáckymi kmeňmi v historickej dobe.
Za to, že dokážeme vôbec rozoznávať rôzne skupiny historických Eskimákov, vďačíme niekoľkým
výnimočným etnografom, ktorí medzi nimi určitú dobu pobývali - spomeňme mená ako Knud
Rasmussen, Kaj Briket-Smith, Diamond Jennes, Franz Boas, Hans Steensby. Keby sme začali
s výpočtom od západu, tak tu máme tieto skupiny:

Eskimáci severných svahov, ktorí možno zachovali najviac z thulského dedičstva. K nim patrí
aj vnútrozemská skupina zvaná Nunamiut;

Eskimáci z delty rieky Mackenzie;

Medení Eskimáci, tí ktorí obývali ostrov Victoria a záliv Coronation a putovali k vraku lode
Investigator v zátoke Mercy. Táto skupina bola objavená ako posledná;

Prostrední Eskimáci, z Baffinovho ostrova a polostrovov Melvillovho a Boothie;

Eskimáci Karibu, ktorí žili v tundre severozápadne od Hudsonovej zátoky;
128

Polárni Eskimáci, najviac izolovaná skupina zo severozápadného Grónska. (Táto malá skupina
pomáhala mnohým arktickým expedíciám, vrátane Roberta Pearyho a Fredericka Cooka.
V roku 1949 im dánska vláda presťahovala ich ústrednú osadu Uumannaq (Thule) o 100 km
severnejšie (77; 69; teraz sa volá Qaanaaq), pretože sa v tých miestach stavala strategická
základňa NATO.)
V rámci Prostredných Eskimákov existovali menšie skupinky s rozdielnymi tradíciami, napríklad:

Netsilik, známi svojimi rezbami z mastenca;

Igloolik, skupina, ktorú stretli britskí veľrybári v Pondovej zátoke

Sadlermiut z ostrova Southampton (65; 84), ktorí v roku 1900 do jedného vymreli na
epidémiu, ktorú k nim zavliekla škótska veľrybárska loď Active. Malé zlomky informácií,
ktoré sa nám o nich zachovali, naznačujú, že táto skupina uchovávala vo svojej tradícii nemalé
dedičstvo dorsetskej kultúry. Dnes na ostrove žijú Aivilik, príbuzní Eskimákom Karibu.
Aj v súčasnosti samozrejme pravidelne miznú v rôznych častiach sveta kmene ako boli Sadlermiut.
Alebo natoľko splývajú so západnou kultúrou, že ich vlastná myšlienková a materiálna tradícia
prestane byť zrozumiteľná alebo aj úplne zanikne. Tieto straty sú tragické a závažné, a sú
znechucujúce, pretože k nim často dochádza kvôli nevšímavosti a nenásytnosti. To nie je ako keď
zanikla kultúra Thule. Každý pochopí, že tá zanikla z prirodzených dôvodov, že rozsudok vyslovila
sama krajina. S odchodom Sadlermiut však ubudlo aj čosi z nás, lebo sme ich súčasníkmi, lebo
tvrdíme, že sme pochopili skutočnú hodnotu života, a aj preto, lebo máme v úcte súcit. Sadlermiut boli
kľúčom k pochopeniu ostrova Southampton. Pohľad na protiklad drsnej krajiny a ich očividne
úspešného života v nej nás privedie k záveru, že s ich odchodom sme prišli o kus životnej múdrosti.
Už viac nemôžeme vziať do ruky nejakú vec a spýtať sa „Prečo ste to vytvorili?“ a „Čomu to slúži?“
a dúfať, že začujeme odpoveď, ktorá by aj tak zaznela len v jednom prípade z tisíca, odpoveď, ktorá
odhalí, čo ten predmet znamená. Odpoveď, ktorá otvorí bezčasové vnútro ľudskej mysle, obsiahne
celé storočia a presiahne onen objekt v ruke.
Kamkoľvek som prišiel, cítil som stratu, ktorá nastala vymretím Sadlermiut; o to väčšiu vďaku
pociťujem k tým, ktorí si zapisovali pozorovania ľudí Arktídy, popisovali ich techniky a postarali sa
o zachovanie artefaktov ich kultúry. Aj keď nedokážeme odhaliť význam nejakej veci, môžeme žasnúť
nad jeho funkciou a nad ľuďmi, ktorí ho vyrobili. S minimom dostupných materiálov dokázali
Eskimáci vyrobiť najrôznejšie úžitkové predmety, ktoré sa vyznačujú dômyselnou úpravou, určením
a vhodnosťou použitého materiálu.72
Zamyslime sa nad odievaním. Zimné oblečenie bolo skoro výhradne zo sobích kožušín. Kožušiny
polárnej líšky alebo ovce Dallovej (žije v západnej Arktíde) sú síce teplejšie, ale sú príliš jemné.
72
Samozrejme, použitý materiál pochádzal skoro výhradne z lovených zvierat. Obyčajne to prijímali ako dary,
ktoré zase zo strany ľudí predpokladajú etické záväzky voči zvieratám. Dve paralelné kultúry – ľudská
a zvieracia – boli navzájom previazané biologicky, a pre Eskimákov aj spirituálne; to všetko už dnes uniká
nášmu porozumeniu. Ulovené zviera neznamenalo smrť, prevládalo vedomie, že ide o dar.
129
Karibu nemá duté srstice ako biely medveď a miesto toho obsahuje veľké dutiny rozdelené
prepážkami. Výsledok je ale ten istý: výborná a ľahká tepelná izolácia. Kože dospelých kráv
ulovených na začiatku jesene, keď ešte kožušina nie je príliš hustá, poskytovali najlepšiu kombináciu
teplého a pritom ľahkého materiálu. (Kožušiny z pozdnej jesene, podobne ako kožušiny sobích býkov
alebo pižmoňov, boli na nosenie príliš ťažké, ale hodili sa zase ako výborné prikrývky na spanie.)
Koža sobích teliat bola dobrá na výrobu bielizne a spodnú časť obuvi. Koža s predných končatín
odolávala odieraniu, a preto sa hodila na holene obuvi a na palčiaky. Golier na parke bol z rosomáka
alebo vlka, kožušín, z ktorých sa ľahko dá striasť námraza, ktorá sa usadzuje z dychu. Drobné stehy
boli rôzne utiahnuté podľa toho, či bolo treba sa chrániť pred vetrom a snehom, alebo zabrániť
zrážaniu vlhkosti. Letné odevy sa častejšie vyrábali z tuleních koží, lebo boli nepremokavé. Boli šité
šľachami, ktoré keď zvlhli tak napučali (a tak sa stehy zatiahli a boli nepremokavé tiež). Obuv bola
podrazená kožou tuleňa dlhofúzeho, ktorá je rovnako pevná ako mrožia, ale je ľahšia.
V zimných topánkach sa miesto onúc niekedy nosili celé vtáčie kože otočené perím dovnútra.
Nepremokavé plášte do dažďa boli z tuleních čriev. Na pohodlnú chôdzu po snehu sa hodila zase obuv
„podbitá“ kožušinou bieleho medveďa.
Eskimácke oblečenie bolo pomerne citlivé a vyžadovalo každodenné ošetrovanie v podobe zašívania,
zmäkčovania a sušenia. Na druhej strane bolo ľahšie a teplejšie než akákoľvek výbava, akú si priniesli
západní prieskumníci. Po niekoľkých osudných skúsenostiach preto vodcovia expedícií už trvali na
tom, že každý člen výpravy dostane eskimácku výbavu. V mnohých ohľadoch eskimácke oblečenie
predčí i dnešnú výbavu expedícií.
Pozrime sa, ako dokonale dokázali zúžitkovať celého karibu. Z kože boli odevy, prikrývky a vaky,
z kostí a parohov zase zbrane. Eskimáci si všimli, že kĺby uloveného zvieraťa zamŕzali tým neskôr,
čím ďalej boli od stredu tela, a tak v mrazoch používali tuk z nožičiek ako mazadlo tetivy luku.
(Západná civilizácia na to prišla tiež a vyrábala podobný olej z dobytčích nôh). Kostná dreň bola
palivom, krv sa hodila na lepidlo, šľachy boli miesto motúzov, lán a iného viazacieho materiálu. Čo sa
nezjedlo hneď, uložilo sa na núdzové jarné mesiace. (Súčasný antropológ Richard Nelson bol udivený
tým, aké výborné anatomické znalosti majú ešte aj dnešné eskimácke ženy a ako rýchlo dokážu
rozštvrtiť aj veľké zviera „na stále menšie a menšie kúsky, bez píly a bez lámania kostí.“)
Neustále bude udivovať šírka znalostí o zvieracích častiach, o tom, čo sa hodí na čo. Vedeli, že roh
pižmoňa je ohybnejší než sobí paroh, a preto bočné hroty rybárskeho oštepu boli z rohov. Ak ste
potrebovali udržať v suchu šľachy na opravu odevov, najlepšie vrecko bolo z kože lososa. Hrubé, ale
priehľadné črevo tuleňa dlhofúzeho bolo dobrým materiálom na okná do snehového príbytku – také
„okno“ sa dalo pri cestách ľahko zbaliť a neskrehlo v mraze. Oká na morské kačice vyžadovali
materiál, ktorý vydrží v morskej vode – vlákna z kostíc! Páperie z kajky sa priviazalo na koniec palice
a tá sa zapichla do snehu vedľa aglu: chvejúce sa pierka prezradili tíško vydychujúceho tuleňa.
Najtvrdšie kosti boli z bieleho medveďa, a tak sa používali všade tam, kde bol treba silný a ostrý kolík.
130
Všimnite si aj jemné imitatívne súlady vo výtvoroch Eskimákov: držadlo na konci dlhého remeňa, na
ktorom sa po ľade ťahajú domov ulovené tulene, je vyrezané do tvaru bieleho medveďa. Šíp na lov rýb
má hrot zo zobáku potáplice, lovca rýb. Šľachy z bieluhy sa na zošívanie tuleních koží hodia lepšie
než šľachy zo soba – vhodné a jemné rozlišovanie. Perá na šípy treba vziať zo snežnej sovy alebo
z kormorána. A ešte ukážka vynaliezavosti: čerstvo nachytané ryby sa poskladajú pekne za sebou do
vlhkej tulenej kože, poriadne sa to zabalí a nechá zmrznúť – a môžete úlovok ťahať ako sane.
Samotné sane sú obdivuhodná vec. Lyžiny saní boli poskladané z dlhých úsekov sobích parohov,
zviazaných spolu remeňmi z tulenej kože. Na spodnú stranu sa po vrstvách nanášala kaša
z rozdrveného machu. Nakoniec prišla vrstva ľadu, veľmi starostlivo vyleštená. Výsledkom toho boli
ohybné sane, ktoré sa aj ľahkým postrčením rozbehli po snehu a ktoré sa dali ťahať aj po krivolakom
morskom ľade a príliš sa nezasekávali.
Otto Geist, ktorý v 20. rokoch kopal v lokalite Punuk na Ostrove sv. Vavrinca, vyhotovil zoznam
predmetov vyrobených z jediného materiálu – mrožieho kla. Každý z nich bol určený na špecifický
druh práce alebo na špecifický účel, napríklad spona na psí postroj, kolík do rany, aby ulovený tuleň
nekrvácal, súčiastka na líščiu pascu, alebo kolík na napínanie stanového lanka. Zoznam obsahuje vyše
sto položiek.
Edmond Carpenter v svojej knihe Eskimácke pravdy (Eskimo Realities) uvádza dobre známu
skutočnosť, že Eskimáci rýchlo pochopia podstatu akéhokoľvek mechanického problému a vyriešia
ho. Aj v prípade, že príslušný objekt nikdy v živote nevideli, vyberú z rôznych úlomkov a „odpadkov“
čosi s primeranou pevnosťou v ťahu, alebo s potrebnou torznou schopnosťou a pružnosťou, alebo vec
odolnú k zahrievaniu, opakovanému zmrznutiu či korózii, a tento materiál opracujú jednoduchými
nástrojmi tak, že slúži – aj keď možno nie natrvalo. Bádatelia 19. storočia píšu často o tejto
improvizačnej schopnosti Eskimákov, a súčasní vedci, ktorým sa pokazili rôzne prístroje či hodinky,
by o tom tiež vedeli čo-to doplniť.
*
Uprostred pohoria Brooks Range na Aljaške je malá osada, ktorá sa dnes volá Anaktuvuk Pass (68;
152) Miestni Eskimáci patria k skupine Nunamiut a až donedávna žili z lovu karibu, Dallových oviec
a losov. Pôvodne žili kočovným životom: zimu trávili v horách a leto u príbuzných pri Beaufortovom
mori – tam vymieňali sobie kožušiny za tulenie a za tuk. S tovarmi našej civilizácie sa po prvý raz
zoznámili v 18. storočí, keď sa k nim dostal ruský tabak. Dostal sa k nim od Eskimákov z údolia rieky
Colville, a tí ho zase vymieňali s Eskimákmi z okolia Beringovho mora. Po roku 1850 začali na
severozápadné pobrežie Aljašky prichádzať s veľrybármi veľké množstvá múky, čaju, kávy a tabaku,
spolu s puškami a muníciou, a samozrejme sa objavil aj alkohol. Nunamiut síce neboli priamo
ovplyvnení ako ich príbuzní na pobreží, ale aj tak zažili hlbokú zmenu. Čriedy karibu, na ktorých boli
životne závislí, boli decimované kvôli zásobovaniu lodných posádok, a tak Nuniamut museli opustiť
svoj horský spôsob života. Svoju „ekonomickú základňu“, doposiaľ založenú na lovení, premenili na
131
obchod. Niektorí si našli sezónne zamestnanie na pobreží, ale väčšina sa dala na lov kožušinových
zvierat.
K ďalšej zmene došlo v 30. rokoch 20. storočia, keď sa ako vzdialená ozvena ekonomickej krízy
v USA zrútil trh s kožušinami a obchodné stanice sa zatvorili. V roku 1934 sa preto niekoľko rodín,
ktoré vedeli, že sa medzitým čriedy karibu spamätali a opäť migrujú cez hory, rozhodlo vrátiť
k pôvodnému a radostnejšiemu spôsobu života. Ten prvý rok si postavili tábor na sútoku riek
Anaktuvuk a Colville a niekoľko rokov naďalej pravidelne cestovali na pobrežie, kde rybárčili a lovili
tulene. Po tomto krátkom období privykania sa v roku 1939 vrátili do svojej domoviny v Brooks
Range.
O desať rokov neskôr dostali prísľub, že ich budú letecky zásobovať tovarom a že na leto bude
k deťom dochádzať učiteľ – to povzbudilo niekoľko skupín, aby sa sústredili v mieste zvanom
Tulugak Lake. V roku 1951 sa táto skupina 65 ľudí posunula ešte o pár míľ na juh, a v mieste
Anaktuvuk Pass bol založený poštový úrad – v stane lovca menom Homer Mekiana. Dnes (t.j.
v polovici 80. rokov, pozn. prekl.) má osada asi 180 obyvateľov. Majú tu obchod, cez satelit môžu
telefonovať a prijímať televízny signál a je tu nová škola, sauna a bazén. To všetko postavené z
príjmov za aljašskú ropu.
Za posledných 50 rokov sa podobný príbeh opakoval i s podobným sledom udalostí mnoho ráz v celej
Arktíde. Kočujúci lovci sa sústredia na jedno miesto kvôli obchodu. Nasledujú – vplyvom obchodu
a peňazí – radikálne zmeny domorodého spôsobu života. Niektorí podniknú namáhavý pokus
zachovať aspoň zdanie starších obyčajov. Nakoniec sa ale z jazyka vytratia podstatné časti slovníka
a dochádza k hlbokému rozkladu sociálnych, náboženských, politických a stravovacích návykov, to
všetko pod tlakom misionárov, úradníkov a cudzích podnikateľov. Poľovnícka zručnosť, schopnosť
mužov a žien udržať rodinu nad vodou, znalosť života vyvierajúceho z trpezlivosti a odhodlanosti – to
neboli vlastnosti príliš oceňované votrelcami. Tí kládli dôraz na iné cnosti: presnosť, osobná hygiena,
sebavzdelávanie a vysoký stupeň usporiadanosti a plánovania denného rozvrhu.73
Z ľudí prichádzajúcich zďaleka pokladajú Nunamiut za svojich priateľov niekoľkých antropológov
a biológov. Tí vedia o bohatstve ich znalostí, hlavne čo sa týka prírodopisu oblasti, a dokážu to oceniť.
Niektorí muži a ženy kmeňa sa vyrovnane a s cťou preniesli cez všetky tie zmeny, ktorým museli
v živote čeliť, a stali sa pre vedcov symbolmi neokázalej múdrosti. To samozrejme nie je iba prípad
osady Anaktuvuk Pass. Mnohí vedci v článkoch, knihách i osobných rozhovoroch hovoria o povahe
svojich eskimáckych spolupracovníkov. Obdivujú ich prirodzenú inteligenciu, poctivosť a zmysel pre
73
Je jednouché vyjadriť pochybnosti o takýchto cnostiach a medzi prisťahovalcami navyše nájdeme veľa
skorumpovaných alebo hrabivých ľudí. Toto usporiadanie vecí ale uvádza Eskimákov do postavenia
bezmocných tvorov. Väčšina z ich sa pritom nijako zmenám života nebráni, len by si to radi načasovali
a nasmerovali podľa svojich predstáv. „Predsa nikto nebude tvrdohlavo vyhľadávať čo najtvrdší spôsob života!“
povedal mi jeden muž. Treba ale povedať aj to, že mnohí ľudia ponúkli Eskimákom nefalšovanú pomoc.
V kanadskej Arktíde napríklad často počujete chválu na katolíckych misionárov, pretože tí sa dlhodobo venujú
jedinej osade, snažia sa naučiť domorodý jazyk, učia sa loviť a kladú veľký dôraz na kvalitu školskej výchovy.
132
humor. Berú ako osvieženie, že môžu pobývať v prítomnosti ľudí, ktorí nevedú príliš veľa
všeobecných a abstraktných rečí a sústreďujú sa radšej na praktické, špecifické a konkrétne veci.74
Anaktuwuk Pass som navštívil v roku 1978 s priateľom, špecialistom na vlky. Ten tu mal svoj dočasný
domov a všetci si ho vážili za jeho takt, záľubu v načúvaní, a za pomoc pri chrípkovej epidémii.
Strávili sme niekoľko dní pozorovaním vlkov a karibuov v neďalekých údoliach a navštívili sme
niekoľko domácností. Muži toho rozprávali veľa o poľovaní – celé večery boli zaplnené historkami.
Chvíľami zavládlo ticho, keď ktosi poznamenal hlbokú pravdu, a chvíľami zaznievali výbuchy
smiechu, keď nás niekto dokázal profesionálne baviť na svoj účet. Jedného popoludnia sme osadu
opustili a vydali sme sa západným smerom k prameňom rieky Utukok.
Aljašské ministerstvo pre rybolov a lov tu malo malú terénnu stanicu (70; 162) na kraji malej, štrkom
pokrytej pristávacej plochy. Biológovia sa tu venovali pozorovaniu karibuov, losov, hnedých
medveďov, rosomákov, a – s príchodom môjho spoločníka – aj vlkov. Okolie Utukoku a prameňov
rieky Kokolik vyzerá v lete divoko a kľudne. Čriedy západoarktických karibu prechádzajú cez
pahorky na svojej spiatočnej ceste z miest, kde rodili teľatá. Slnko neustále svieti z niektorej časti
oblohy – celý týždeň sme mali nádherné počasie. Loviace orly skalné krúžili vysoko nad kopcami.
Snežné sovy nás pozorovali zo svojich posedov na trsoch trávy. Myšiarka močiarna, sokol poľovnícky
– samé známe tváre.
Pár dní po našom príchode sme si asi 10 km južne postavili tábor, z ktorého sme mohli pozorovať
jeden vzdialený vlčí brloh. V tejto otvorenej zvlnenej krajine som mal občas dojem, že nič nemôže
ostať skryté. Práve v týchto dňoch som to chodil na svoje prechádzky pozdĺž horského útesu
Ilingnorak a navštevoval hniezdiace vtáky, tu som si zvykol klaňať sa im, ako píšem v úvode tejto
knihy, ako výraz úcty ku všetkému nádhernému a tajomnému v ich živote.
Jednotlivé zvieratá, ktoré sme pozorovali, si ohmatávali svoje okolie a skúšali robiť veci, ktoré
predtým neskúsili ony a možno ani žiadny z ich predchodcov. Odhaľovali nám tak svoje schopnosti
poradiť si s novinkami. To, že si zvieratá dokážu udržať schopnosť prispôsobiť sa novému, patrí
k ústredným tajomstvám evolúcie.
Pozorovali sme, ako vlci poľujú na karibu a sovy na lumíkov. Videli sme sysľa dlhochvostého, ako sa
pasie na iroku, horskom štiave. V roku 1949 vyprával Robert Flaherty úžasnú príhodu, ktorú sa neskôr
podarilo Edmundovi Carpenterovi uverejniť. Je o mužovi menom Komok. Ten sa v roku 1902, keď
jeho rodine hrozila smrť hladom, rozhodol putovať cez zamrznuté more na jeden ostrov, kde čakal, že
nájdu potravu (ide o malý ostrov neďaleko mysu Wolstenholme [63; 78] na severnom špici
quebeckého polostrova Ungava). Cestou cez more sa raz náhle pod ich táborom otvorila trhlina a oni
74
Niektoré vedecké práce, ktoré súvisia s Nunamiut: Gubser N.: The Nunamiut Eskimos: Hunters of caribou
(1965); Binford L.: Nunamiut ethnoarchaelogy(1978); Ingstad H.: Nunamiut: Among Alaska’s inland Eskimos
(1954); Rausch R.: Notes on the Nunamiut Eskimos and mammals of the Anaktuwuk Pass region, Brooks
Range, Alaska, Arctic 4, 146-195, 1951; Irving L.: Birds of Anaktuwuk Pass, Kobuk, and Old Crow US National
Museum Bill. 217 (1960); Anaktuwuk Pass: Land use values through time, G. Spearman, Occasional paper no.
22, Cooperative park studies, Anthropology and historic preservation, University of Alaska (1979).
133
prišli skoro o celý majetok – o všetky nože, šípy, harpúny, kože, kamenné lampy a väčšinu psov.
Ostali bez loveckého náčinia, bez kamennej lampy, s ktorou rozpúšťali ľad na pitnú vodu, bez potravín
a náhradného oblečenia. Komokovi ostali len jedny sane, pár psov, snežný nôž, s ktorým sa vykrajujú
bloky snehu na stavbu obydlia, a kresacie kamene na zapálenie ohňa.
Jedli psov a tí psi, ktorých si nechali, tiež žrali svojich zabitých druhov. Nakoniec sa na ostrov dostali.
Komok si z najrôznejších nie príliš vhodných materiálov zostrojil nové lovecké náčinie, postavil
útulok a zabezpečil ho teplom. Úspešne aj poľoval. Prakticky z ničoho rekonštruoval celú svoju
hmotnú kultúru, improvizoval a vynaliezal. Prežil on i jeho rodina, a aj psi sa mu rozmnožili.
Celé roky trpezlivo zbierali vzácne kúsky vyplaveného dreva, až kým nemali dosť na kostru umiaku.
Našetrili aj kože tuleňa dlhofúzeho, z ktorých Komokova žena ušila vodotesný trup. Jedného letného
dňa sa potom nalodili a plavili späť na Ungavu. Robert Flaherty, ktorý sa v tom čase pohyboval po
pobreží, videl, ako sa celá rodina aj so psami približuje k brehu. Keď prišli bližšie, poznal aj tvar
umiaku a strih eskimáckeho odevu, ale aj to, že všetko je to akési divné a improvizované. Zoznámili sa
a Flaherty sa spýtal, z ktorej časti sveta sa tu objavujú. „Z ďalekého ostrova tamtým smerom“ odvetil
Komok. Potom sa usmial a začal žartovať o tom, ako mizerne asi musí ten ich umiak vyzerať, a celá
rodina sa dala do smiechu.
Myslím na túto príhodu, pretože jej jadrom je pracovitosť a zručnosť, odhodlanie a vynaliezavosť
jednej rodiny. Pretože je o ľuďoch, ktorí obstáli v každom momente a v každej situácii, v ktorej sa
ocitli, akokoľvek okolnosti vyzerali hrozné a neprekonateľné.
V tých dňoch na rieke Ilingnorak som o loveckom umení nevedel toľko čo viem dnes. Začal som len
rozoznávať obrysy toho, čo som sa mal naučiť v nasledujúcich rokoch strávených s Eskimákmi.
Z toho, čo som sa mal naučiť vďaka tomu, že ma rôzni ľudia uviedli do situácií, z ktorých by som sa
sám príliš ľahko nevymotal. Pochopenie, ktoré som mal už vtedy, sa týkalo podstaty lovu, pohybu ľudí
v krajine, a strachu. A z pozorovania zvierat sa rodili myšlienky.
Je dobre zdokumentovaná skutočnosť, že v severských poľovníckych spoločnostiach videl lovec sám
seba zviazaného v posvätnom spojení s väčšími zvieratami, na ktoré poľoval. Tento vzťah bol plný
povinností – k zvieratám, k sebe samému a k jeho rodine. K veľkým a možno tragickým zlyhaniam
pôvodných skúmaní domorodých ľudí však patrilo nepochopenie role ženy vo veciach týkajúcich sa
lovu. Myslím, že ak môžeme predpokladať, že sa lovec cítil viazaný k zvieratám, ktoré lovil, tak platí
aj to, že by považoval túto zmluvu za neúplnú a akosi aj nepatričnú, ak do nej nebola zahrnutá aj jeho
žena. V žiadnej spoločnosti lovcov by nemohol muž poľovať sám. Bol na nej v prvom rade závislý
z dôvodov samozrejmých – pripravovala mu jedlo a oblečenie, bola mu spoločníčkou, zdrojom
potešenia a povzbudenia. Ďalšie dôvody povahy náboženskej si môžeme iba domýšľať – patrili
k spoločným povinnostiam a úsluhám manželov voči loveným zvieratám.
Poľovať podľa mojej skúsenosti – a poľovaním jednoducho myslím nachádzať sa vonku v krajine –
znamená byť v určitom stave mysle. Človek zmobilizuje všetky svoje schopnosti s cieľom stať sa
úplne súčasťou krajiny. To je viac ako načúvať hlasom zvierat alebo pozorovať stopy kopýt či vnímať
134
zmenu počasia. Je to aj viac ako len jednoducho analyzovať to, čo cítime. Poľovať znamená mať
krajinu okolo seba ako odev. Vnoriť sa do bezslovného dialógu s ňou znamená, že sa prestanete
rozprávať so svojimi druhmi. Znamená to, že sa oslobodíte od rozumových predstáv o tom, čo ktorá
vec znamená, a sústredíte sa na to, čím je. A potom si uvedomíte, že veci sú len pokiaľ sú v spojení
s inými vecami. Tieto vzťahy – napríklad čerstvé kvapky vody na kameňoch trčiacich z vody
a súčasné vzdialené krákanie krkavca – sa vám začnú skladať do obrazov, a tieto obrazy sú neustále
v pohybe. A náhle sa súčasťou obrazu – a v ňom je zakomponovaný i váš hlad, i myšlienky na rodinu,
a aj myšlienky údolia ktorým prechádzate, všetky tie typické rastliny a vône – stane karibu. Stojí
priamo pred vami. Vystreliť šíp či guľku, to je ako vyriecť nahlas slovo: stane sa to akosi na samom
okraji vášho zorného poľa.
Stav mysle nám známy len zo snenia, to neracionálne a nelineárne obsiahnutie vecí, v ktorom sa
môžete prepadnúť časom i priestorom, je stavom, v ktorom sa, verím, nachádza domorodý poľovník.
Je to rámec, do ktorého sa pretaví trpezlivosť, výdrž aj očakávanie.
Stredobodom, ku ktorému sa poľovník patriaci k tomuto druhu spoločnosti upieral, nebolo zabitie
zvierat, ale všetky tie tisícky vzťahov, o ktorých vedel, že ho viažu ku svetu, ktorý so zvieratami
obýva. Dodržiaval svoje povinnosti veľmi úzkostlivo, pretože predstavovali preňho všetko, čo vedel
o prežívaní. To isto neznamená, že takto žili všetci alebo že dobrí muži nemohli trpieť hladom. Ani že
šamani, ktorých povinnosťou bolo prihovárať sa u síl schopných posiľovať tieto vzťahy, nemysleli
občas aj na svoj osobný prospech alebo úskok. To znamená len toľko, že väčšina ľudí vedela, ako sa
majú chovať.
Základným rozdielom medzi našou a eskimáckou kultúrou, rozdielom, ktorý cítiť v istých situáciách
ešte aj dnes, je ten, že my sme sa neodvolateľne oddelili od sveta obývaného zvieratami. Všetky
zvieratá a prvky prírodného sveta sme premenili na objekty. S nimi potom manipulujeme tak, aby
slúžili komplikovaným cieľom, ku ktorým sa uberajú naše osudy. Eskimáci majú ťažkosti, keď majú
pochopiť túto našu odluku a sami seba si v tejto situácii nevedia vôbec predstaviť. Pre mnohých z nich
je to akoby ste im odopreli svetlo alebo vodu – nepredstaviteľné!
Z toho, že sme premenili zvieratá na objekty, pramení druhý rozdiel oboch kultúr: my sa chováme
k zvieratám neosobne. Nielen k zvieratám okolo nás, ale aj k tým, ktoré žijú v ďalekých končinách.
Pre Eskimákov má väčšina stretnutí so zvieratami svoje miesto a sú to stretnutia osobné. Zvieratá,
ktoré stretávajú, sú súčasťou komunity a človek má voči nim povinnosti. Čo Eskimákov privádza na
západnej kultúre najviac do pomykova je ono odosobnenie vzťahov s ľudskými a zvieracími členmi
spoločenstva. Zmätok skôr násobí než by zjednodušovala ich snaha naučiť sa túto objektivizáciu.
Za toto intímne spojenie s prírodou musia ale Eskimáci aj platiť. Keď som si preberal, v čom sa líšia
od ľudí mojej vlastnej kultúry, uvedomil som si, že žijú s oveľa väčšími obavami. Každodenne
prežívajú viac strachu než my. Nejde o strach toho typu, že vypadnete z umiaku do vody, ani o strach
vysiľujúci. Majú obavy preto, že úplne prijímajú aj násilné a tragické stránky prírody. Je to strach
spojený s vedomím, že náhle a kataklizmatické udalosti sú súčasťou života rovnako ako chvíle, keď sa
135
zastavíte, aby ste mohli obdivovať niečo krásne. Keď sa Knud Rasmussen pýtal šamana Eskimákov
stredu na ich vieru, dostal odpoveď: „My neveríme, my sa bojíme.“
Ak mám tieto myšlienky rozvíjať ďalej, musím povedať, že nie je správne vnímať poľovnícke kultúry
typu eskimáckych ako kultúry, ktoré žijú v nerušenej harmónii a rovnováhe s prírodou. Ich rešpekt
k zvieratám ani ich vnímavosť k drobným rozdielom v krajine nie sú ani dosť prísne ani dosť úplné na
to, aby sa tento vzťah blížil k ideálnemu súzvuku. Nikto z nich toľko nevedel, a ani by to nikto z nich
netvrdil. Čelili prírode so strachom, zmesou ilira (nervózny údiv) a kappia (zlá predtucha). Prijali lov
za svoj spôsob života – spolu s krutosťou, ktorá je s ním spojená, aj keď ju nevyhľadávali. Neboli
nijako sentimentálni, takže mnohí prišelci ich považovali za krutých, hlavne kvôli tomu, ako sa
správali k psom. Neboli ani nevinní. Aj oni poznali v svojich dejinách vraždu i krvnú pomstu medzi
kmeňmi. A dnes v osadách, z ktorých som vychádzal na svoje poľovačky, nájdete rodiny rozložené
alkoholom, drogami a ctižiadosťou. Aj keď nijako nemôžeme takéto javy popierať, rovnako ako
nebudeme ľpieť na romantických predstavách o loveckom živote, predsa len je dobré si uvedomiť, s
akým zápasom i v podmienkach omnoho priaznivejších môže byť často spojená snaha o život dôstojný
a chápajúci, vnímavý a umiernený. Zapremýšľajte, ako asi musia interpretovať sily života ľudia, ktorí
žijú vo svete, kde sa vyskytujú bleskové a fatálne katastrofy ako je ivu, náhle vysunutie morského ľadu
na breh. Krajina veľmi poznateľným spôsobom formuje myseľ ľudí.
202-Dobrým dôvodom prečo je aj dnes dobre putovať s eskimáckymi poľovníkmi je, že keď
odmyslíme niektoré nepríjemné detaily – napríklad že jedlo vám vôbec nechutí, intelektuálna
konverzácia viazne a nikto nič metodicky neplánuje – cítite okolo seba neustále prítomnosť ľudí, ktorí
čosi vedia o tom, ako prežiť. V najlepšom zmysle slova sú odolní, praktickí a nadšení. Oblastiam,
o ktorých vedia že sa v nich vyznajú, venujú najvyššiu pozornosť. Vládnu kvalitou nuannaarpoq,
schopnosťou neobyčajne sa radovať zo skutočnosti, že ste nažive; a sú radi, keď túto vlastnosť objavia
u iných. Pre nás, čeliacim neustále nejakým armagedonom, je to celkom dobrá spoločnosť na
zoznámenie.
Keď som bol s Eskimákmi v teréne, často som sa sám seba pýtal, prečo ich vlastne obdivujem.
Obdivoval som ich povedomie, že sú tu preto, aby obstarávali živobytie pre iných, obdivoval som ich
tichý hlas, ktorým hovorili, keď došlo ku krviprelievaniu. Nikdy som si nenamýšľal, že snáď
pochopím ich vlastné hľadiská, tie chvíle nadprirodzene zvýšenej všímavosti k veciam alebo riziko
spojené s braním života; ale rešpektoval som ich lebo som vedel, ako vážne tieto veci brali. Keď som
sa cítil zmätený tým, že sa pohybujem v poriadku sveta, do ktorého nepatrím, zvykol som si utiekať sa
k múdrosti mojej vlastnej kultúry. Západná filozofia – metafyzika, epistemológia, etika, estetika
a logika – kladie tieto otázky (v poradí v akom som vymenoval jej oddiely): Čo je skutočnosť? Čomu
môžeme porozumieť? Ako sa máme správať? Čo je to krása? Na aké predpisy, vzory, sa môžeme
spoľahnúť?
Pri týchto cestách som sa pýtal, čo asi vidia moji spoločníci tam, kde ja vidím smrť. Vnímajú aj oni
tanec slnečných lúčov na vode ako krásny? Akým znakom v krajine verí eskimácky lovec? Viem, že
136
tieto znaky sa môžu líšiť od toho, čo človek zdanlivo vidí pred sebou. Obrazy sveta sa môžu
zaujímavým spôsobom líšiť.
*
Vtedy na útesoch Ilingnorak, keď som videl medveďa rozhrabávať zem, aby sa dostal k syslovi, keď
som pozoroval loviacich vlkov, škovránka ušatého odhodlane sediaceho na hniezde, a čriedu sobov
prekračujúcich rieky a rozstrekujúcich vo večernom slnku spŕšku diamantových kvapiek, vtedy mi
stačilo iba sa dívať. Bol to veľký posun a prestávka v mojom živote. Krajina akoby celá zvonila
v jemnom vyladení. Spomenul som si, ako kdesi v týchto končinách, po prúde rieky sa v roku 1947
zastavil na svojej ceste vedec menom Edward Sable. S úžasom hľadel na folsomský hrot oštepu
z krásne vrúbkovaného rohovca, ležiaci na pieskovcovej rímse. Ľudia putujúci krajinou…
137
6. Led a světlo
204-Rozhlasová předpověď počasí z minulého večera byla stručná a zlověstná: nad severní částí
Labradorského moře hrozí vichřice. Čeho jsme se však báli, nebylo ani tak rozbouřené moře. Před
námi byly ledovce – a my jsme se v temnotě plavili vstříc této bariéře ledových hor velkých jako
katedrály, pomalu přinášených od severu Kanadským proudem. Nepokořená plovoucí monstra
oddělená od pobřežních ledovců75 západního Grónska, od šedivých mramorových stěn jako Savissivik
(76; 65), Torsukattak (70; 51) anebo Upernavik (73; 56). Věděli jsme, že na takto rozbouřeném moři,
při vlnobití, nedokáže lodní radar rozpoznat ani horu padesátkrát větší než je naše loď.
Tou lodí byla plně naložená MV Soodoc,76 která vezla zařízení a roční zásoby pro jeden arktický důl.
Odhodlaně si razila cestu tmavými vodami a přídí rozstřikovala spršky. Vítr naříkal v lanoví a vyl
v palubních jeřábech. Vlny už začínaly dosahovat doprostřed paluby, kde jsme stáli. Posádka uzavírala
světlíky a průlezy a připravovala se na divoké kymácení a vlnění, které mělo záhy nastat.
Do Davisova průplavu jsme ale dorazili v pořádku. Bouře nás minula po levoboku a ztratila se v dáli:
dostali jsme dočasný odklad, jakému se vám v takové chvíli ani nechce uvěřit.
Následujícího rána jsem stál na přídi a pozoroval, jak loď hladce rozráží dvoumetrové vlny
černozelené vody. Z vln se vynořovaly ony ledové masivy, kvůli kterým někteří z nás toho moc
nenaspali, a mířily přímo na jih, obklopené šedivým tichem, pratvary nesoucí se v chladném vzduchu.
Stačilo, abychom o některý z nich jen zavadili a loď by se za zvuků poplašných sirén rozpadla. A my
bychom se hrnuli po schůdkách ke spouštěcímu zařízení a nastupovali do titěrných záchranných člunů,
zdržováni narychlo na sebe naházeným oblečením, přímo na samé hraně života a smrti. Spustit se mezi
led do šestimetrových vln, to už budete hrůzou zcela bez sebe.
Propluli jsme bez příhod. Koukal jsem na temné vlny a sledoval, jak elegantně si vede pták právě
přistávající na lodi. A pak jsem se šel dozadu nasnídat.
Daleko za námi byl Montreal. Plavili jsme se trasou Severozápadní cesty a brázdili jsme stejné vody,
viděli stejné barvy a stejná zvířata jako před námi Frobisher, Davis nebo Baffin. Ostatně kvůli tom
jsem požádal, aby mě vzali s sebou. A kvůli tomu, abych zahlédl ledovce, které všechny ty cestovatele
umlčely. Jestli jsem někdy toužil vidět Sever, bylo to kvůli ledovcům. Už vám neřeknu, zda tato touha
ve mně dřímala už po celá léta, nebo se začala zhmotňovat jen s blížící se cestou. Když jsem je však
nakonec uviděl, měl jsem pocit, že jsem na toto setkání trpělivě čekal velmi dlouho, jako na audienci u
dalajlámy.
Odpoledne toho dne, co nás minula bouře, jsem stál na pravoboku při okně. Tlustostěnné ochranné
sklo spuštěné, lokty na parapetu, nohy u topení a tváře vystavené proudu chladného vzduchu. První
plovoucí ledovce jsme zahlédli hned na sever od průlivu Belle Isle (52; 57, mezi Newfoundlandem a
75
Pozn. překl.: Čeština (i slovenština) má slovo „ledovec“ (ľadovec) jak pro plovoucí ledové hory (iceberg), tak
pro ledovce pevninské (glacier). Když se obě verze octnou v jediné větě („ledovec se odlamuje z ledovců“),
přináší to překladateli zajímavou zábavu.
76
Název je zkratkou od Motor Vessel Sault („Soo“) Dominion of Canada. 110 m dlouhá, 7 000tunová nákladní
loď s posádkou 23 mužů.
138
Labradorem). Byly všelijak nakloněné a zbrázděné činností oceánu. Vypadaly nesmírně smutně,
jakoby otřesené jakousi neznámou pohromou. Propluli jsme kolem nich. Dále na sever začínaly
vypadat spíš jako opozdilí vojáci, kteří se belhají za svou jednotkou, nesly se zahloubané do sebe,
opuštěné a obrovské. Jako kdyby se snesly z oblasti mýtů, svědkové jakéhosi soumraku bohů a
katastrofy. Spadlé kusy Měsíce.
Ještě dál na sever se už tyčily s větším sebevědomím. Už to byly monolity a jejich impozantní strmé
stěny připomínaly palác Potala v tibetské Lhase, obrovskou budovu určenou k asketickému rozjímání.
Proplouvali jsme mezi nimi ve vzdálenosti necelého kilometru. Přebíhal jsem z jedné strany lodi na
druhou a žasnul, jak něco tak naléhavě připomínající život lze mít na dosah ruky, a přesto se to zdát
být tak vzdálené. Jako kdybyste přelétali ve vzducholodi kolem Annapurny a Everestu.
Ta připomínka života nebylo jen zdání. Tuleni grónští a hejna mořských ptáků jsou přitahováni
rybami, které se hemží ve vodách bohatých na živiny u paty ledových hor. Je to způsobeno
promícháváním oceánské vody proudem studené sladké vody do teplejších, a proto lehčích slaných
vod oceánu. Dalekohledem jsem mohl sledovat závoje tyrkysové vody padající ze stometrové výšky
do moře.
Chvílemi jsem odstupoval od svého okna na pravoboku, abych si pořídil náčrtek anebo se podíval skrz
dalekohled. Žasnul jsem nad chováním světla v přítomnosti ledovců a obdivoval jsem jejich strohý a
nezadržitelný postup přes vody. Jejich barva byla výsledkem hry světla přicházejícího ze slunce,
z mraků a z vody. Světlo jim však dávalo i velikost: čím silnější a přímější nasvícení, tím ostřejší
kontrasty na povrchu samotného ledu i na rozhraní ledu a vody, tím jemněji vystupovalo krajkoví
jejich pochmurných stěn. Čím hlubší modř nebe, tím jasněji vystupovaly ledové hory na jeho pozadí.
Výkřiky o odstínech plnily můj zápisník: všechny druhy šedi holubí, perlové i kouřové. Vysoká
hradba stolové hory vypadala v mém dalekohledu jako ulomený kus tmavého mastku. Jiná zas čněla
proti obloze oblá jako lidské čelo a byla plná vyrážek a rýh jako rozdrásané břicho vorvaně. Plavaly
zde celé zasněžené horské masivy, amfiteátry, ostré hroty. Strmé stěny často kolmo spadaly do moře
jako žulové desky s povrchem facetovaným jako surový nefrit, nebo jako hrubě opracovaný obsidián.
Na styku s vodou do nich bušil příboj: hloubil do nich prohlubně a jeskyně a vytvářel ledové mosty; to
vše připomínalo mořský útes. U hladiny svítil led akvamarínovou modří a kontrastoval tak se
šedobílými stěnami o kus výš. Stékající voda místy vyplňovala pukliny a vytvářela louže, a ty
v závislosti na tloušťce okolního ledu byly buď mléčně bílé nebo hrály jasnou modří. Na čerstvých
zlomech svítila ledová hora modrozeleně, na starších zlomech přecházely barvy do odstínů
šedozelených. Za soumraku si půjčovaly své barvy od Slunce: růžovou, žlutočervenou, červené moaré
a světle fialové stíny. Led světlo jednak odrážel, jednak soustřeďoval a tím zesiloval svými
křišťálovými výstupky a hranami.
Ledovec nese také náklad kamenů, štěrku, bahna a písku, které jsou příčinou různých šmouh na jeho
povrchu. Nečistoty se hromadí u paty ledovce, a jak ten taje a vystupuje výš z vody, vytvářejí
139
naplaveniny na jeho bocích řadu vodoznaků. Když se pak ledovec láme a všelijak naklání, kříží se tyto
čáry v nejnemožnějších úhlech anebo směřují k nebi.
Skoro to ani nebylo zapotřebí, ale třetí důstojník mi dva z plovoucích ledovců proměřil sextantem:
jeden byl 64,7 m vysoký a 465,4 m dlouhý a druhý měl rozměry 70,4 krát 371 m. Podobnými čísly
však ledovec nepostihnete. Led sahá hluboko pod hladinu a samozřejmě má i třetí rozměr. Je nemožné
určit, jaká část ho je pod vodou – námořníci obvykle používají pravidlo, podle kterého jsou pod vodou
4/5 výšky a 7/8 hmotnosti ledové hory. Jak loď ledovou horu míjí, její tvar se neustále mění. Objevují
se nová a nová údolí, svahy pokryté větrem udusaným sněhem, valy a věže, sloupovité útesy… Za
chvíli zopakujete svá měření a dostanete úplně jiná čísla.
Jednoho dne se kryt nízkých mraků ubírajících se k severovýchodu rozestoupil, a nám se otevřel
nerušený pohled k severnímu a západnímu obzoru. V prudkém slunečním světle teď svítí plovoucí
ledovce na tmavé vodě ostře bíle jako lodní plachty v bouři. Po chvíli se ledovce odpoutávají od
hladiny a volně se vznášejí na jasně modré obloze. Čtyři nebo pět jich tam pluje jako přeludy a vůbec
to, zdá se, neberou vážně. S úsměvem klouže můj pohled k těm, co jsou blíž a pouštím se opět do
neumělých náčrtků. Vzpomínám na katedrály v Ranchos de Taos v Nové Mexiku a Svatého Františka
v Assisi – někteří fotografové se na taková místa navraceli po celá desetiletí, chtiví uchopit ducha
místa jen v odstínech bílé a černé. Co by říkali Edward Weston, Wynn Bullock nebo Paul Strand na
toto? Po celé hodiny se vydržím dívat z bočního okna, jak kolem plynou výtvory přírody, jaké jsem
nikdy předtím neviděl. Míjejí mě ve vymydleném, nádherném počasí a vypadají naprosto tiché,
nepravděpodobné a úžasné.
*
V grónském vnitrozemí pokračuje wisconsinské zalednění s nezmenšenou silou. Ledovcový pokryv
neustále přirůstá vrstvami stlačeného sněhu a v něm uvězněného vzduchu a rozlézá se různě rychle do
stran. Je dlouhý téměř 2,5 tisíce kilometrů, široký 700 a v některých místech až 3,3 km tlustý. Pod
jeho váhou se celý ostrov prohýbá natolik, že jeho střed leží nějakých 350 m pod úrovní moře.
Ledovcové splazy nebo přímo okraje dosahují na několika místech pobřeží a tam se pak odlamují (telí)
obrovské masy ledu a uplouvají s mořskými proudy. Jedním z nejpozoruhodnějších míst je
Humboldtův ledovec (80; 63), jehož 120 m vysoká palisáda se táhne 80 km severojižním směrem nad
Kaneovou zátokou.
Většina plovoucích ledovců severní polokoule pochází ze západního pobřeží Grónska, kde se
pevninský ledovec telí do zátok Melvillovy a Disko. Chvíli putují se Západogrónským proudem na
sever, a potom se s Kanadským proudem obrátí na jih a ještě téhož nebo následujícího roku dorazí do
Labradorského moře. Ačkoli jsou tyto ledové hory úctyhodných rozměrů, zůstávají trpaslíky ve
srovnání s jiným druhem plovoucího ledu – plovoucími ostrovy. Ty se oddělují od severního pobřeží
Grónska a severovýchodu Ellesmerova ostrova z ledovcových splazů, které přesahují z pevniny do
mořských zátok. (Jsou tvořeny tzv. šelfovým ledem, který bývá přirovnáván tu k ledovcovému, tu
k mořskému ledu, avšak vlastně není ani tím ani oním.) Tyto ledové ostrovy mohou mít plochu až 800
140
km2 a jsou až 50 m silné. Zabudují se do masy oceánského ledu a spolu s ním putují kolem pólu. To
jsou ideální místa pro dlouhodobou vědeckou základnu. Drží dobře pohromadě a jejich povrch je
rovný a rovnoměrně vlnkovaný jako vlnitý plech – skvělá výzkumná plošina. (Jeden takový ostrov
dostal i jméno – Fletcherův ledový ostrov T-3. Měl rozlohu 130 km2 a vyplul z Disraeliho fjordu [83;
75] na Ellesmerově ostrově jako „oddenek“ Ward Huntova ledového útesu. Po 25 let sloužil různým
vědeckým týmům jako základna, než ho v polovině 70. let nadobro opustily.) Ledové ostrovy
obyčejně po celá desetiletí krouží kolem pólu jako součást kompaktního ledu, až se jich nakonec
zmocní Východogrónský proud a v jeho vodách se postupně rozpadnou a roztají.
Skoro tak rozsáhlé, ale mnohem tlustší jsou tabulové ledovce, které se odlamují nikoli ze splazů, ale ze
samotného těla ledovce, pokud ten z pevniny přesahuje až do moře. Mohou mít objem větší než 200
km3 a představují tak největší plovoucí objekty na severní polokouli. Dalším druhem sladkovodního
ledu v Arktidě je říční led a led z jezer a jezírek v tundře (ty často mohou vymrznout až do dna), a také
ledové čočky a klíny, které se tvoří v permafrostu. Tyto útvary pak tvarují povrch tundry – vznikají na
něm geometricky uspořádané mrazové trhliny (tzv. patterned ground, tj. rozkreslený povrch), anebo se
z povrchu zvedají půlkulaté útvary zvané pingy. (Dobře známým místem, kde je asi 150 těchto pingů
starých 3-5 tisíc let, je Toker Point východně od ústí řeky Mackenzie.)77
Led, který se tvoří na povrchu oceánu se nechová tak předvídatelně jako led sladkovodní. Jeho
vlastnosti jsou dány podmínkami, za jakých vznikal, jak byl posléze přetvářen a také jak je starý.
Fyzikální vlastnosti mořského ledu – rozložení sil, pružnost a tvárnost, sama krystalová mřížka ledu –
jsou velmi složité. Jak napsal jeden vědec: „Sotva je nějaká jiná látka na Zemi, která by byla tak
poddajná, nečekaně složitá a ošidně pasivní.“
Sladká voda, jak víme, zamrzá obvykle při 0° C. Mořská voda začíná zamrzat až při teplotách okolo 1,7° C (podle slanosti). Nově vzniklý led obsahuje solanku78 a není tedy v pravém slova smyslu
pevným tělesem. Při zatížení, než se rozlomí, se všelijak prohýbá, zatímco sladkovodní led praská
naráz jako skleněná tabule. (Právě proto není bezpečné jít ani na 10centimetrový mořský led, zatímco
na rybníku člověka udrží i led poloviční síly.)
Když nefouká vítr a voda neproudí, objeví se led na povrchu moře nejdřív jako tenký film – připomíná
to mastný olejový povlak. Tato vrstvička nabírá na tloušťce do jakési šedivé kašovité hmoty zvané
krupicový led (grease ice), a ta při 2-3 cm vykrystalizuje do formy zvané „nila“. Čerstvá nila se vlivem
pohybů oceánu vlní jako hedvábí a je téměř průhledná – tedy je tmavá jako voda pod ním. Při tloušťce
asi 10 cm ztrácí nila průhlednost a dostane jméno mladý nebo šedý led. Když průhlednost zcela ztratí,
stává se z něho led prvního roku. V tomto stádiu už přirůstá jen pomalu.
77
Permafrost není ledem, ale zmrzlou půdou (také se mu česky říká „věčně zmrzlá půda“). Není snadné jej
charakterizovat, protože se může chovat i jako led, a pak pozorujeme ony povrchové vybouleniny vzniklé
krystalizací ledu. Vznik permafrostu je komplikovaný a dlouhodobý – vyskytuje se v té části Arktidy, která
nikdy nebyla pokryta ledovcem. Východně od poloostrova Tajmyr dosahuje tloušťky až 600 m.
78
Pozn. překl.: Vymrzají krystaly čisté vody a mezi nimi zůstává kapalina ve formě stále více koncentrovaného
roztoku solí. Ten by tuhnul až při mnohem nižších teplotách.
141
Do jara je led prvního roku tlustý tak 1,2-1,5 m. Jestliže během léta z něho něco zbude, stává se na
podzim dvouletým ledem, který je namodralý a mnohem tvrdší. (To proto, že se z něho postupně
vymyly a vytekly solné roztoky a jejich místo nahradily ledové krystaly.) Tento led dále roste, až se po
několika letech jeho tloušťka ustálí na 3-3,5 m. Jestliže neroztaje ani během druhého léta, začne se mu
jednoduše říkat mnoholetý led neboli led z polárního ledového pole (polar pack ice).79 Ještě
podivuhodnější formou mnoholetého ledu, která se tvoří na otevřeném oceánu, je tzv. paleokrystalický
led – ten může být až 15 m silný.
Oceánský led se vyskytuje ve formě rozsáhlých polí vzniklých nakupením a spojením nejrůznějších
forem plovoucího ledu. Pole mohou být do různé míry přerušována dlouhými trhlinami otevřené vody
(leads). Podle výskytu trhlin a vzájemného poměru ledu a volné vody pak existuje jemnější
nomenklatura pro kvalitu mořského ledu (například „close pack“ znamená povrch pokrytý ledem ze
70-90 procent).80
Při formování mořského ledu mají skoro vždy slovo také vítr a mořské proudy. Jestliže se moře
rozbouří ve stádiu šedého ledu, rozláme se led na velké plotny, které na sebe narážejí a posléze se
pospojují v různých úhlech, kdy okraje ploten trčí všelijak do prostoru: vznikne změť „lívancového
ledu“ (pancake ice). Jestliže vítr rozláme nilu, jednotlivé vrstvy se často charakteristickým způsobem
navzájem zaklesnou do struktury zvané „finger-rafting“. Tlusté kusy ledu se mohou navršit jeden přes
druhý, nebo tvoří nižší hřebeny či shluky rozlámaných ker, bez ladu a skladu stmelených dohromady.
Tyto útvary pak zvětrávají účinkem větrem hnaného ledu do zaoblených pahorků. Ještě tlustší kry,
nejdříve rozlámané větrem, přílivem a proudy, mohou být navršeny do ohromných hromad a pásů,
které pak vyčnívají 5-15 m nad okolním ledem a právě tolik pod ním. To jsou takzvané tlakové hřbety
(pressure ridge).
Působení větru a proudů je tak mohutné, že stěží najdete kdekoli v Arktidě místa s hladkým ledem –
vyjma zátok a mělkých příbřežních zón. Na jaře se na povrchu ledu začnou tvořit louže nebo díry
(často v místech bývalých aglu) a s tím spojený systém povrchových potůčků. V dvouletém ledu se
pak na dně těchto louží tvoří dlouhé ledové jehly, kterým se zdaleka vyhýbají lidé, psi i lední medvědi.
Ve svrchní vrstvě jednoletého ledu, už zbavené solných roztoků, se občas tvoří filigránský svíčkovitý
led (candle ice), který zvoní jako křišťálový svícen a při doteku ruky nebo poryvem větru se celý
poroučí.
Pohyb ledu závisí na účincích větru a proudů; a protože vítr i proudy sledují většinou ustálené dráhy,
nacházejí vědci každým rokem na stejných místech stejné typy ledového pokryvu. V zálivu
Coronation (68; 112), kde jsou větry a proudy slabé, lze nalézt neobvykle hladký led rozprostírající se
79
Ledové pole v širším smyslu slova pak zahrnuje všechny druhy ledu, které se staly součástí této masy. Nepatří
sem ale led pobřežní, související s pevninou.
80
Vzhledem k tomu, jek nebezpečný je plovoucí led pro lodě, bylo nezbytné tuto terminologii propracovat do
velkých podrobností. Odbornou nomenklaturu týkající se typu a rozsahu mořského ledu lze najít v publikacích
Illustrated glossary of snow and ice (vydal Scott Polar Institute) a Pilot of Arctic Canada (Canadian
Hydrological service).
142
na kilometry daleko ve všech směrech. V Naresově průlivu81 mezi Grónskem a Ellesmerovým
ostrovem se mnoholetý led hnaný od severu vrší do nakupenin vysokých až 25 m a vzniká tak
neobyčejně rozrytý povrch, který na severu a západě přechází do ještě kostrbatějšího ledu Lincolnova
moře.
Různorodost ledu a mnoho způsobů, jakým se může lámat, přemisťovat a tvárnit, ohromí každého
nového návštěvníka Arktidy. To, co doma zná jen jako běžný povrch srovnatelný se skálou nebo
hlínou, se zde mění na exotický terén jakoby z jiné planety. Když se pod vámi začne prohýbat nila,
nemáte nejmenší potuchy, jak se zachovat. Musíte-li překonat se saněmi rozdrásaný ledový hřeben,
nebo kličkovat s malou lodičkou úzkými trhlinami a každou chvíli vás to může rozmačkat, sotva si
vzpomenete na nějakou jinou krajinu, který by byla tak vysilující a vyžadující pokoru.
Chcete-li si udělat představu o tektonické aktivitě oceánského ledu na větším měřítku, když chcete
lépe pochopit neustále se měnící povrch Severního oceánu, je dobré nad ním létat. Shora vám budou
obrovské do sebe zakleslé pláty nily připadat jako jemná práce se skleněnými tabulemi pospojovanými
na rybinu. Na sebe naskládané vory z mladé nily vypadají jako roztroušené mraky. Tmavé kusy ledu
prozrazují převrženou kru porostlou epontickými řasami, anebo může jít o místo, kde se pohyboval,
odpočíval a kálel mrož. Dlouhé čáry šedobílého ledu táhnoucí se přes širokou, sněhem pokrytou
planinu prozrazují místo srůstu v místě bývalé trhliny. Když sledujete tento nízký hřebínek, můžete
objevit díru a kolem červené skvrny na sněhu – místo medvědího hodování. Na otevřené vodě se tvoří
čeřiny šedého ledu. V zimě stoupá z trhlin, kde se setkává poměrně teplá voda s ledovým vzduchem,
pára jako ledový kouř.
Odhalí se vám také cikcakovitý tvar dlouhé trhliny, podlouhlá tmavá oka volné vody, blýskavé
pramínky a dlouhé pásy meandrující ledové drtě, které se táhnou, kam až oko dohlédne. Všechny
menší kry v závětří širších trhlin uhýbají severnímu větru doprava pod úhlem 30°. (Coriolisova síla,
způsobená rotací planety, takto na severní polokouli odklání všechny pohyblivé předměty pohybující
se poledníkovým směrem; na jižní polokouli se odklánějí na opačnou stranu.)
Protože se led uspořádává jako jakási harmonika, najdou se v oceánském ledu trhliny s volnou vodou i
v té nejtužší zimě. Také podél pobřeží, kde se tvoří vrstva ledu připoutaného k břehu, vznikají
předvídatelné poruchové trhliny na jeho rozhraní s ledem mořským, zejména tam, kde vanou větry
z pevniny. (Tato oblast poruch tvoří pravidelnou migrační cestu pro vodní savce, a tam je také nejvíc
vyhledávají jejich pronásledovatelé – medvědi i lidé.)
Vedle těchto zlomových trhlin podél pobřeží a mnohých trhlin, které se pravidelně otevírají a zavírají
v mase oceánského ledu, existují ještě poměrně velké oblasti, které zůstávají bez ledu po celou zimu
(angličtina převzala jejich ruské jméno polyňa). Vděčí za svou existenci jedinečnému a typickému
uspořádání proudu a větrů. Podle své velikosti a umístění skýtají útočiště pro značná množství
81
Pozn. překl.: Souborný název pro dílčí průplavy Kennedy Channel, Hall Basin a Robeson Channel.
143
přezimujících ptáků a mořských savců. (West Water lovců velryb v Baffinově moři, o které mluvíme
v 1. kapitole, je jižním koncem největší takové plochy v Severní Americe, zvané North Water.)
Pobřežní led, led v zátokách nebo led v místech, kde tolik nefouká, skýtá klidný a spolehlivý povrch,
na kterém se dá cestovat dokonce i v noci. Oceánský led za pobřežní trhlinou už má své kouzlo,
protože je v neustálém pohybu, střídají se tam nejrůznější povrchy, a protože poskytuje živobytí pro
různá zvířata. Odvážit se tam však pěšky znamená jednoduše koketovat se smrtí. Led se účinkem větru
pohybuje nepravidelně a nelze předvídat, jak se natočí ta nebo ona kra. Zejména na větších krách vám
schází jakýkoli vjem pohybu nebo pootočení. Člověk najednou zjistí, že je daleko od břehu, nebo si
s hrůzou uvědomí, že nemá nejmenšího tušení, kde je. V každé pobřežní osadě od fjordu Inglefield až
po ostrov Sv. Vavřince vám budou vykládat o někom, kdo se dostal do podobné pasti (často při
pronásledování medvěda) a už ho nikdo nikdy neviděl.
Drtící mohutnost pohybujícího se ledu nepředstavuje velké nebezpečí pro lidi opěšalé nebo cestující se
psím spřežením. Obvykle jsou na povrchu ledu dost mrštní. Být jí však vydán na pospas v člunu nebo
malé loďce znamená užít si vyčerpávajícího pocitu nervy drásající zranitelnosti. V květnu 1814 zůstal
William Scoresby uvězněn se svou velrybářskou lodí v ledovém poli východně od Grónska. Vypravil
se proto na pěší průzkum poslední míle manévrování, která jej, jak očekával, měla vyvést na volnou
vodu. Jako mnozí v této situaci i on byl strachy bez sebe. Byl však současně uchvácen okolním ledem,
sílou, s jakou se o sebe třely kry, znepokojujícím rozsahem a nepředvídatelností všech pohybů kolem.
Zvuky, které led vydával při neustálém hledání kompromisu se silami větru, mu připomínaly, jak píše,
„složité zařízení nebo vzdálené hromobití“. Jeho posláním bylo najít cestu ven, a přitom žasnul, jak ho
celkové naladění od tohoto úkolu odvádí. Ztratil onen pocit naléhavé potřeby, s kterým vyrazil na led,
zapomněl na žalostné skřípání namáhaného trupu lodi; stal se z něho „bezstarostný divák“. Bylo mu,
jako kdyby se procházel po zádech jakéhosi obrovského a umravněného zvířete.
Mořský led býval zhoubnějším prostředím tenkrát za časů dřevěných kocábek, než vám to připadá
dnes při pohledu z můstku ledoborce vyztuženého ocelí. Ale žádný námořník – tehdy jako dnes – není
bez starostí, když se tam octne. Velrybáři se ledem prodírali se svými mizerně vybavenými loděmi a
po celé měsíce přežívali na samé hranici svých možností. Když se námořníci 19. století potřebovali
vymotat z ledu na volnou vodu, anebo když potřebovali přežít nápor ledu, který na ně naháněla
vichřice, měli několik možností manévrování. Byl-li vítr příznivý a předek lodi zesílen, mohli si cestu
„provrtat“, řídíce se pokyny hlídky z pozorovacího koše. Plachetnice však nemá zpáteční chod ani
nemůže spoléhat na pokyny typu „pomaloučku“ nebo „naplno vřed“. Mnohem častěji proto museli
vzít loď do vleku velrybářských člunů a veslovat. Anebo ji navijákem přitahovat ke kotvě, kterou
předtím vyvlekli daleko dopředu. Anebo tak, že z přídě navijákem spouštěli člun s 3-4 námořníky a
tímto „bucharem“ rozbíjeli led před lodí.
V neklidném poli ker se mohlo stát, že i 250tunová loď mohla být rozdrcena ve dvou či třech
minutách: nejdřív byla explodujícími dubovými žebry trupu vymrštěna do vzduchu, aby se v zápětí
poroučela na dno s chrochtáním připomínajícím klavír drcený v průmyslovém lisu. V blízkosti čela
144
ledového pole chránila posádka loď před bouří tak, že vyřízla do ledu dočasný přístav. Velmi často
však muži o tuto ochranu záhy přišli a museli započít nové kolo vyčerpávajícího řezání a odstraňování
ledových bloků. V nepokojném počasí se celé pole vlnilo jako skládačka a loď každou chvíli dostala
ránu, „že to z ní málem vyrazilo mozky“. V době bouře nebo při prodírání se ven z ledu se důstojníci
snažili dostat z posádky maximum. Situace se navíc mohla měnit každou minutu – klidný led se mohl
roztančit během okamžiku. Důstojníci proto pociťovali tíhu neustálé zodpovědnosti a bdělosti. Jak
napsal jeden kapitán, který se 17 hodin probíjel trhlinou podél pobřeží: „Nikdy v životě jsem tolik
nekouřil jako během té doby. Vykouřil jsem 22 doutníků a nepočítaně dýmek a každou hodinu mi
nosili kávu. Nevím, zda nás tudy protáhl všechen ten tabák a kafe, ale zvládli jsme to bez škrábnutí.“
K poškozením, často vážným, docházelo každou chvíli. „Nepřetržité směny u pump a zbytek posádky
s kbelíky v rukou,“ píše kapitán jednoho parníku, „dokázaly čerpat 7-8 tun vody za minutu, ale loď se
plnila ještě rychleji.“ Teplota vody pod nulou. Na trhliny v trupu se používalo co se dalo: ucpávka
z plachet, lanoví, koudel… Námořníci zoufale hledali ochranu v závěsu za plovoucími ledovci.82
Ledovec se však mohl rozpadnout a loď to mohlo buď spláchnout nebo rozdrtit. Když bouře pominula,
nemuseli aspoň ve svých kójích poslouchat „drásavé a trhavé zvuky a nárazy“ spolu s naříkáním a
praskáním lodního trámoví. Ale i tak jim rozmarná a neutišitelná povaha ledu brnkala neustále na
představivost – dokud se z něho nevymotali.
Jestliže se velmi ochladilo, což bylo ke konci velrybářské sezóny časté, pokryla se celá loď námrazou
– za několik hodin vzniklo „křišťálové obložení zpevněné dechem nebes“. V takových chvílích mohl
člověk tiše stojící na palubě slyšet tikot svých hodinek. Muži, kteří už padali vyčerpáním u pump nebo
ztráceli chuť k jídlu, když naslouchali, jak jim led loupe z trupu měděné pobití, se teď vyhrnuli na led
a vypouštěli draky nebo čutali do balónu jako kluci někde na pastvině.
Když bylo sevření ledem vážné, vynesla si posádka své věci na palubu – a čekala. Loď mohla odolávat
tlaku po celé týdny, než se kýl konečně prolomil a voda zatopila nákladový prostor. I když už loď byla
ztracena, neklesla obvykle hned: muži měli dost času vystoupit a odkráčet – měli-li štěstí – na nějakou
jinou loď. Na podzim 1777 byste mohli takto potkat na ledu u severovýchodního pobřeží Grónska víc
než 350 opěšalých lovců velryb a tuleňů. Asi 140 z nich – ti co našli jídlo a oblečení v domorodých
osadách – se nakonec protlouklo až do dánských vesnic na západním pobřeží, ostatní zahynuli. V roce
1830 to rozdrtilo v Melvillově zátoce (75; 61, u západního pobřeží Grónska) tolik lodí, že v jedné
chvíli tam tábořilo na ledě (v místě zvaném „dvorek u kůlny“) téměř 1000 mužů. Mimo loď se cítili
vyvázáni z pravomoci kapitánů, a tak pálili rozbité lodě a motali se kolem v nekončících opileckých
oslavách. (Při této výstřední katastrofě kupodivu nezahynul jediný člověk.)
O pět let později zůstala osamělá skupina britských lodí, které příliš dlouho otálely s návratem,
beznadějně uvězněna v Baffinově moři. Muži neměli pořádné oblečení ani stravu na dlouhou zimu.
Většina z nich umřela hlady, vyčerpáním a zoufalstvím během čtyř měsíců, během kterých byli spolu s
82
Ledovec, vzhledem k tomu, že má hluboký kýl, se pohybuje s proudy, zatímco ledové kry jsou hnány větrem.
Ledovec tedy může razit cestu proti náporu ker a skýtat tak lodi ve svém závěsu ochranu.
145
ledem pasivně vlečeni na jih Kanadským proudem. Lodní deníky jsou dojímavé. 11. listopadu 1835
píše důstojník lodi Viewforth: „Počasí se zklidnilo. Kolem lodi si hraje spousta různých ryb, a mezi
nimi jsme viděli i jednorožce a běluhy. Právě se nacházíme jižně od mysu Searle (67; 62) – nádherná
scenérie. Měsíc svítil po celý den: nikdy nezapadá, což jsem předtím nikdy neviděl.“ A 13. listopadu
píše první důstojník na Jane: „Silná vichřice se sněhem; silné sevření, loď velmi trpí, jen Bůh ví, zda
to vydrží. Je to hrozné; jestli se bude poroučet za těchto dlouhých nocí, nemáme žádnou naději. Nechť
Bůh ochraňuje náš útulek.“ Když konečně v únoru dospěli k čelu ledového pole, led se otevřel a opět
kolem nich zavřel, zase se otevřel a znovu je uvěznil. Každý den museli křísit své naděje od nuly.
Jedna z lodí se potopila. Když se ostatní lodě konečně vysvobodily, měly některé příliš málo mužů
k obsluze plachet a zmítaly se bez cíle v počasí tak mizerném, že po celé dni nebylo možné určit
azimut ani zjistit polohu. Některé z lodí potkaly velrybáře, kteří už pluli do nové sezóny. Jako
zázrakem se nakonec všechny lodě dostaly do Anglie. Hned další rok vmrznul do ledu další tucet lodí.
Polovina z nich se potopila a ztráty na životech byly rozsáhlé – na lodi Dee umřelo 44 mužů z 58, na
Advice 42 z 49.
Někdy se všechno odehrálo bleskově. 26. dubna 1832 ve 3.30 ráno narazila velrybářská loď Shannon
z Hullu, hnaná severovýchodní vichřicí, čelně do plovoucího ledovce. Kapitán běžel ve tmě dopředu a
rukama narazil na ledovou stěnu, která je míjela a přitom rozervávala bok lodi. Šli ke dnu během
několika minut, zmizelo 16 mužů a 3 chlapci. Zbytek se krčil pod plachtou na kusu vraku, který se
díky vzduchové bublině držel na hladině; neměli žádné jídlo ani vodu. Přežili tak, že si navzájem
pouštěli žilou, jímali krev do boty a pili ji – tři další muži mezitím zahynuli. 2. května vylezl jeden
muž zpod plachty, aby se sebou skoncoval, a tu zahlédl dánskou brigu. Všichni kromě kapitána měli
omrzliny. Historik, který se zabývá dějinami velrybářství, píše: „Jejich záchrana byla jedním z těch
zásahů Prozřetelnosti, o jakých se potom ještě dlouho vypráví.“
V mysli se mi vybavují poslední obrazy zkázy: zbytky několika posádek se ztuhle krčí za hradbou
postavenou z mrtvých kamarádů, aby se aspoň trochu ochránili před vlnobitím, které si pohrává
s jejich krou.
Tyto hrůzy a masakry jsou nám dnes vzdáleny. Arktidu dnes poznáváme častěji z letadla, uprostřed
praskání neustálého rádiového kontaktu. Anebo z vytopeného můstku ledoborce vedeného ponurými
pohyby gyrokompasu a vesmírným tichem satelitního navigačního systému. Tato zařízení zkracují čas
i vzdálenosti a uklidňují nás tím, jak dovedou udržet nebezpečí v uctivé vzdálenosti. Z takovýchto
míst ale hodnotíme krajinu, náhle zmenšenou, dost jinak.
Navzdory tomu všemu jen málo mužů z posádek severských lodí nemá ponětí o příhodách, které se
zde udály dávno před nimi. Ani žádný z dnešních kapitánů, jehož ledoborná superloď třídy IA
registrovaná v Londýně u Lloyda si to rychlostí pěti uzlů hasí metrovým ledem, nespí moc klidně,
protože ho moří všechny ty historky, které kdy slyšel. Imunní jsou jen lidé, pro které je vzpurnost
krajiny jen nepříjemnou překážkou, kterou nutno zkrotit za pomoci strojů.
Zmrzlý oceán se ve svém zimním spánku přesto vrtí jako nějaký drak.
146
*
Max Dunbar, průkopník arktické oceánografie, popisuje Severní ledový oceán s jistým pohnutím.
Vzhledem k nedostatku seismických i magnetických měření a také vrtů z oceánského dna zůstává pro
nás jeho vznik záhadou; a protože větší část jeho vod kryje led, je nejméně prozkoumaným místem
světových moří. Jeho vody jsou poměrně neúrodné, hlavně když je srovnáme s vysokou produktivitou
moří subarktických. Tato nízká produktivita není dána ani tak chladem a nedostatkem světla, jako
nedostatečným mícháním vody ve svislém směru. Bez přísunu živin ze dna (anorganické soli –
fosfáty, nitráty, silikáty) se život v osvětlených svrchních vrstvách udržuje jen s obtížemi. (Dunbar se
domnívá, že jde o oceán mladý, o čem svědčí také skutečnost, že v něm nežijí žádné endemické druhy,
žije tu jen málo druhů planktonu a planktonní populace jsou malé.)
Oceánografové dělí oceán do 5 oblastí, které jsou charakterizovány několika málo druhy organismů.
Nejsevernější je abyssální (hlubinná) oblast kolem pólu, neustále pod ledem a nejméně známá. Mezí ní
a pobřežím se nachází mělká oblast plná plovoucího ledu, která dostává větší množství slunečního
svitu, a také zde dochází k částečnému promíchávání vodního sloupce. Podél amerického a
eurasijského pobřeží je zóna brakické vody s velkými výkyvy teplot i slanosti – to díky obrovskému
množství sladké vody proudící sem z řek. (Zjara přivádí řeka Lena do moře Laptěvů víc vody, než je
průtok kterékoli jiné řeky severní polokoule.)
V Arktidě většinou schází přílivové zóny se svým typickým osazenstvem mořské trávy, chaluh a
vilejšů – to proto, že dno těchto mělkých vod je každým rokem orašplováno ledem. Některé oblasti
přesto hostí malé populace přílivové zóny, a toto společenstvo tvoří čtvrtou skupinu boreálního
litorálu. Ruští vědci, daleko nejzkušenější oceánografové Arktidy, rozpoznávají mezi brakickým
pobřežím a mělkou oblastí vyšších šířek ještě pátou zónu – mělkou oblast nižších šířek (v podstatě jde
o rozsáhlé šelfové moře – kontinentální šelf na sever od ruské pevniny je největší na světě).
Život v ledových mořích se točí kolem jarního vodního květu epontického fytoplanktonu, kterým se
odstartuje vzestup zooplanktonu, žívícího se těmito řasami. Dravý zooplankton, několik druhů korýšů
a malé množství druhů ryb (v zásadě treska arktická a polární) tuto potravní síť obohacují, jak už jsme
si řekli na jiném místě.83 Led zadržuje 99 procent slunečního svitu, na druhé straně izoluje tyto bytosti
před tuhou zimou panující nahoře; samozřejmě led formoval celou jejich evoluci a individuální vývoj.
Ekologické vztahy v Severním oceánu nemohou být pochopeny, aniž bychom existenci ledu brali
v potaz. Mnozí oceánografové proto považují tuto oblast za jedinečnou krajinu vyžadující speciální
ohledy.
Zakladatelé ekologie pracovali téměř výlučně v ekosystémech mírného pásma. V jejich původních
představách nefigurovaly žádné dramatické skokové změny tak typické pro arktické ekosystémy.
Některé podmínky typické pro tamní ekosystém byly vnímány spíše jako překážky než jako normální
83
Arktické ryby se tomuto nezvyklému prostředí přizpůsobily několika způsoby. Arktická treska má například
ústa vytočená dopředu a vzhůru, což jí umožňuje sbírat potravu ze spodních povrchů ledu. Protože světlo je tam
jen sporé, mají arktické druhy poněkud větší oči, a protože studená voda je hustší než teplá, jsou to vesměs lepší
plavci než jejich příbuzní z jihu.
147
podmínky pro život. Sníh a led byly například považovány zpočátku jako dočasné a víceméně
nedůležité faktory prostředí a ne jako jeho integrální součást. Přitom jsou stejně závažným faktorem
pro život zvířat, jakým je na Filipínách déšť nebo v Arabské poušti sluneční svit. Sníh a led vytvářejí
například podklad, po kterém zvířata mohou přejít na pastviny v létě nedostupné. Jsou překážkou,
která víc než chlad přinutí semenožravé ptáky odlétat s podzimem na jih. Sníh poskytuje úkryt pro
hranostaje a příbuzné lasicovité šelmy, které se před nepřáteli zahrabou a pod příkrovem se
prohrabávají na velké vzdálenosti. Pro bělokura znamená sníh tepelnou izolaci – na noc se do něho
celý zahrabe. Vytváří různé terénní nerovnosti, za kterými se může krýt číhající masožravec; ten se ale
při pronásledování boří, zatímco jeho dlouhonohá oběť se širokými chodidly uniká. Je přístřeším pro
malého lumíka, který by jinak musel mít tak dlouhou srst, že by se nemohl ani pohybovat. Pro rostliny
funguje zjara jako jakýsi skleník a v zimě je zase chrání před vysušujícími větry. Kvůli sněhu musí
sysel dlouhoocasý hibernovat, protože se nemůže přemisťovat, zatímco jeho příbuzná poletuška je
v korunách stromů aktivní po celou zimu.
Hlavním předmětem zájmu evolučního biologa tedy musí být v Arktidě zima, ne léto. Ekolog vnímá
sníh jako neodmyslitelný prvek krajiny, podobně jako půdu. Sníh jedněm zvířatům brání přístupu
k potravě, na jiné činí ohromné energetické nároky a pro další je zase vítanou tepelnou izolací.
Pro ekologa je led jen krajní variantou sněhu, ale ovlivňuje život zvířat do různé míry – výrazně i
delikátně. Kvalita a typ mořského ledu jsou pro mořské savce stejně důležité jako topografický reliéf a
kvalita porostu pro zvířata suchozemská. Tuleni a mroži se nechávají odvézt na krách k novým
zdrojům potravy a kry jim také poskytují místo k odpočinku, línání a rození mláďat. Jsou pro ně
dočasným útočištěm před kosatkami a šelmami z pevniny. V zimě se zamrzlé moře stává mostem, po
kterém migrují pižmoni, karibu, lední medvědi i polární lišky. Plovoucí ledovce a rozsáhlé zbytky
ledových nakupenin v zátokách, které se nepřestávají vlivem přílivu a odlivu pohybovat, mohou
zajistit dostatečnou plochu nezamrzlé hladiny, aby tam skupinka mrožů mohla přežít a uživit se do
jara. V listopadu řeky zamrzají a posléze jejich koryto vyschne (zamrzá celé povodí a nepřichází
z něho žádná voda) – pak se můžete probít ledem a procházet se po říčním dně. S oblibou si tam v
zimě zakládá bivuak lední medvěd.
222-Velmi vzrušujícím a stále do velké míry záhadným propojením ledu a arktického života jsou
zimní a jarní polyně. Polyně jsou dvojího druhu – úzké a dlouhé příbřežní, a mořské, podobné
jezerům. Otevřená voda, která se ve stejných místech udržuje každý rok, poskytuje pro některá zvířata
útočiště na celou zimu a na jaře se stává také etapovou zastávkou pro zvířata táhnoucí na sever. (Stálé
rozložení míst s otevřenou vodou hraje bezesporu klíčovou roli v ovlivňování migračních tras mnoha
mořských ptáků i savců.)
*
OBR. Místa, kde se v kanadské Arktidě vyskytuje po celý rok nezamrzlá hladina moře. Upraveno
podle I. Stirling a H. Cleator: Polynyas in the Canadian Arctic.
*
148
Polyně zůstávají bez ledu díky složitému spolupůsobení různých sil: větru, proudů, přílivu a možná i
vzestupného proudění. Jsou obzvlášť důležité jako zimní útočiště pro mrože a tuleně vousatého, méně
už pro tuleně kroužkované, narvaly a běluhy. Mohou zde prospívat i někteří ptáci, jako alkoun obecný,
kajky, hoholka lední, nebo racek (Rhodostethia rosea). Jak se jim daří uživit se v těchto tmavých a
ukrutně studených místech, zůstává pro vědce záhadou.
Opravdový význam polyní se ale ukáže na jaře. Růst fytoplanktonu zde může začít o celé dva měsíce
dřív než v přilehlých oblastech pokrytých ledem, a tak umožňují důležitý start do sezóny pro
stěhovavé koloniální ptáky (buřňák velký, racek tříprstý, alkoun malý a tlustozobý). Jsou také životně
důležité pro předvoj velryby grónské, narvala a běluhy.
Když se mluví o polyních, okamžitě se v mysli vybaví také obraz narvalů a běluh v pasti savssatů. A
také nepravidelné výkyvy v tvorbě mořského ledu, které mohou překvapit právě pelichající mořské
ptáky. (Na jaře 1964 takto vmrzlo do ledu v Beaufortově moři 100 000 kajek královských – desetina
celé populace.) Silný pocit ztráty tváří v tvář velkoplošné katastrofě nám však často nedovolí pochopit,
že tento tanec na hraně mezi životem a smrtí k severským ekosystémům neoddělitelně patří. Události,
k jakým dochází při zamrzání moří, jen tuto hranu více zviditelňují.
Jednoho podzimního dne počítal můj přítel ornitolog tažné ptáky v zátoce Demarcation na severu
Aljašky, v místě zvaném Pingokralik (70; 141). Na několika jezírkách v tundře také pozoroval chování
tří nebo čtyř rodin potáplice severní a malé. Potáplice nedovedou chodit po zemi a k tomu, aby vzlétly
z hladiny, potřebují dost dlouhou dráhu. V polovině září, kdy mláďata potáplice malé dosahovala jen
poloviny velikosti rodičů, se přihnala sněhová bouře. V průběhu několika dní jezírka zamrzla. Jednoho
dne můj přítel po probuzení zastihl jednu dospělou potáplici s mladými, jak usilovně šlapou vodu, aby
udrželi aspoň kousek volné hladiny. Druhý z rodičů, který přenocoval na moři, přilétal každou
půlhodinu s potravou v zobáku, ale tak jako jeho partner nemohl vzlétnout, on zase nemohl přistát.
Druhý den se natolik oteplilo, že rodiče mohli vzlétat a přistávat s potravou pro mladé. Potáplice
z tohoto i několika dalších jezírek vytrvaly v tomto chování, ale našeho pozorovatele vyhnalo počasí
do lepšího bydla. Nedozvěděl se tak, jaký osud stihl mláďata (dospělí je mohli snadno opustit).
Poslední co viděl, byli dospělí ptáci pendlující k moři a zpět, tmavé skvrny ztrácející se v sněhových
poryvech. Odhodlaní i tváří v tvář nepříznivému osudu. Úspěšná zvířata.
*
Část jednoho léta jsem strávil v Resolute (75; 95) na ostrově Cornwallis, kde se nachází kanadskou
vládou financovaná stanice pro výzkum kontinentálního šelfu. Během těch týdnů jsem měl možnost
mluvit z celou řadou vědců – byli tam archeologové, biologové, ornitologové i geologové. Nejvíc však
na mě zapůsobil penzionovaný geolog Maurice Haycock, který se mnou mluvil o malířství. V té době
to byl osmdesátník, měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru geologa ve službách kanadské vlády, a
také kariéru hornisty v Symfonickém orchestru města Ottawy. Na geologických výpravách ho často
doprovázel kanadský krajinář A. Y. Jackson a spolu malovali krajinu Severozápadního teritoria.
149
Jednoho odpoledne jsme spolu sešli na břeh Barrowovy úžiny, abychom obdivovali nádhernou fatu
morgánu vzdáleného ostrova Somerset, visící nad obzorem. (Puikartuq, říkají Eskymáci, vyletěl si pro
lok vzduchu.) Prozkoumali jsme také jedno tábořiště kultury Thule. A přitom mi vyprávěl své zážitky
z let dvacátých, kdy se ještě cestovalo se psím spřežením. Zvlášť u jednoho momentu se dlouho
zastavil, to když mi vyprávěl, jak jel na saních po hladkém pobřežním ledě v zářivém jarním dnu, míli
za mílí. Čas se zastavil a on zažíval tak nerušenou odloučenost, že jeho vědecká mysl hladce řešila
jeden problém za druhým. Vykládal mi to tónem, jako když někdo vzpomíná na svou dávnou lásku.
Byl okouzlující tento muž na konci života plného bohatých a autentických prožitků.
Budu teď vypravovat o jednom večeru v táboře, kdy jsem zavítal na návštěvu do jeho pokoje. Ležel na
posteli, s jednou rukou přes čelo. V druhé ruce držel pár štětců, které se právě chystal opláchnout po
celodenním malování. Snažil se mi slovy přiblížit svůj obdiv ke krajině. Vzpomínal, jak jednou
maloval na jižním kraji Grand kaňonu a měl potíže, jak zpodobit vzduch, který se tetelil mezi ním a
vzdáleným severním břehem.
Snažil se mi vysvětlit, jak obtížné to je, malovat vzduch. A vyprávěl také, jak rád maluje zde na
Cornwallisu, pláni plné ledovcové drti, kde se sotva udržela nějaká rostlinka, protože má zálibu v
detailu. „Je to krajina jemných tónů,“ říkal a štrachal štětci, které měl v ruce. Na chvíli se odmlčel a
pak řekl: „Odstíny jsou zde jemnější než na polední obloze.“
Naslouchal jsem a cítil na hlavě dotek večerního slunce nazírajícího oknem. Pokoj byl plný vzduchu,
prosvětlený jako prázdná letní ložnice na některém z pláten Edwarda Hoppera. Viděl jsem, jak jasně
svítí Haycockovy oči, když se tak probíral v houštině své paměti, viděl jsem také jeho velké zbrázděné
ruce a vnímal jsem lesk obrázku, který ráno namaloval na kus březové překližky. Pozorně jsem mu
celou dobu naslouchal, i když ve skutečnosti ubíhaly i celé minuty, kdy jsme oba mlčeli. Vzpomínal,
jak s Jacksonem malovali tundru v okolí Velkého Otročího jezera; Jackson byl členem radikální
Skupiny sedmi, kteří se v desátých letech proslavili svým osobitým kanadským stylem krajinomalby.
A také povídal o tom, proč vůbec vyráželi na tyto malířské výpravy. Šlo o rozhovor s krajinou, řekl.
Večer nám pokojně ubíhal. Nakonec se přece jen zvedl a šel vymýt štětce a já se odebral k sobě, lehl
jsem si a přemýšlel. Kdybych byl malířem, také bych byl unesen plností a jemnými odstíny zdejšího
světla. Po celých 24 hodin můžete vybírat z palety barev, k tomu jsou vám k dispozici panoramatické
výhledy do drsné pouště pod obrovitou prérijní oblohou a čistý jakoby zředěný vzduch. Led a voda
odrážejí světlo pod útesy, kde byste normálně čekali stín, a odtud letí zpět k obloze a prozařuje
povětří. V některých hodinách krajina září jako vybroušený diamant.
Je zvláštní, že tato samozřejmá a odzbrojující krása chybí na plátnech, které zde v 19. století malovali
Evropané. Avšak je pravda, že náplní skoro všech těch prací byl britský průzkum Arktidy – svědectví
o tom, jak národ vyvolený Bohem bojuje se živly zákeřné krajiny. Arktida, kterou malovali, bylo
místo daleko za hranicemi civilizace, obluda, která vysávala ctnostné a podnikavé duchy.
K nejznámějším patří plátno Caspara Davida Friedricha Polární moře (1824), na kterém vidíme
výzkumnou loď (v prvních náčrtcích to byla Hope), jak leží rozdrcená mezi obrovskými přes sebe
150
navalenými krami. Pak je zde William Bradford a jeho Arktické léto, průnik ledem v Melvillově zátoce
(1871) – tam vidíme v pozadí trojstěžník, který, sám zalitý světlem, se prodírá do popředí, kde je
ledová bariéra zastíněná mrakem, a na ní leží jako kříž zlomený stěžeň jakési jiné lodi. A vzpomeňme
ještě plátno Člověk míní, pánbůh mění od Edwina Landseera, na kterém se dva impozantní lední
medvědi dobývají do vraku ledem rozdrcené lodi.
V 19. století se americká luministická tradice krajinomalby dostala sice jen k okrajům Arktidy, ale toto
hnutí dokázalo přiblížit Sever mnohem lépe než Evropané. Malíři této školy vyhledávali tišící a
pokojné světlo a nacházeli je na pobřeží Nové Anglie, v místech jako je Provincetown
v Massachusetts. Historik umění John Russell v narážce na rozpoložení národa po občanské válce
mluví o „léčivém světle“. Mluvím o těchto plátnech z Nové Anglie, protože krajinářská tresť jejich
světla je právě tím, co naplňuje Arktidu. Na svých toulkách kolem Resolute jsem – zejména ve
večerních hodinách kolem půlnoci – vídával scény, které mi silně připomínaly práce luministů jako
byl Fitz Hugh Lane. Na mysu Vera na ostrově Devon (76; 89) byla jednoho večera hladina Jonesova
průplavu tak tmavá a matová, že vypadala jako spálená země, a na ní plavaly ledovce tak zářící, že oko
nevydrželo na ně hledět. Jindy zase u západního pobřeží ostrova Ellefa Ringnese (79; 102) jakoby
vzduch a ne slunce byl zdrojem monotónního světla, které zvýrazňovalo pouze dlouhé a pokojné linie:
holé pobřeží jdoucí v ústrety tmavé vodě a voda splývající s modrou prázdnotou nebe. A opět ve dvě
v noci jsem na Banksově ostrově pozoroval stádo pižmoňů v silném světle kráčející do vršku
porostlého zelenou trávou, ve vzduchu jakoby vymytém letním deštěm, se zářícími skvrnami rudého
všivce a bílého kuklíku v popředí. Stejně jako na oněch plátnech z Nové Anglie „požehnání všude,
kam oko dohlédne“.
Ten večer, co jsem mluvil s Haycockem, jsem ve svých poznámkách narazil na slova vězně, který
vzpomínal na dobu strávenou v temné samovazbě. Píše, že jediné světlo, které zakoušel, byl „jasný
záblesk záře“, když křečovitě sevřel víčka. Toto světlo přicházející z temnot „jakoby vycházelo
z inkoustu“ jako „ohňostroj“. Píše: „Mé oči hladověly po světle, po barvách…“ Na plátnech západních
malířů, a luministů zvlášť, je tento hlad po světle přímo hmatatelný. Západní civilizace, myslím, baží
po světle, tak jako touží po požehnání a Božím míru.
Ten večer jsme s Haycockem rozmlouvali v ubikaci, kam mají přístup jen vědci (sám Haycock tam
směl být jen z titulu své dávné vědecké minulosti), a jeho umělecké nadšení mi o to víc přiblížilo
obrovské rozpětí lidského hledání. Netoužíme znát jenom věci, které se pak objevují ve vědeckých
pojednáních, ale ve vzdálených končinách hledáme také krásu a povznesení. Když si připomeneme
tradici dávných cestovatelů se širokou paletou zájmů a připomeneme si také, co všechno si jejich
obecenstvo doma přálo o dalekých zemích znát, tak nám tato vládní vědecká ubikace bude připadat
jako značně zdegenerovaná výspa civilizace. Není zde místo pro malíře, hudebníky ani spisovatele. A
ani pro historiky. Jestliže připustíme, že pátrání po vědění v jakékoli vzdálené oblasti má být
rovnostářsky užitečné pro každého, pak je tato situace velmi zvláštní. A přesto se nijak neliší od
stovky jiných podobných míst roztroušených po světě. Kdekoli se chceme rychle a účinně zmocnit
151
míst, která jsou pro nás zcela neznámá, míst, která nám nepatří a kterým nerozumíme, pak první a
často jediné zhodnocení, kterého se nám dostane, je vědecké. A tím pádem je jaksi – nehotové.
I kdyby však byla konečná charakteristika nějakého fleku krajiny sebepečlivější a sebehlubší, zůstane
nedostatečnou. Krajina si svou identitu udržuje a tato identita je hlubší a rafinovanější, než se můžeme
dopátrat. V tom případě však máme jednoduchý úkol: musíme k ní přistupovat bez vypočítavosti a
ohleduplně. Musíme se snažit vnímat rozsah a mnohost jejích projevů – od počasí až po barvy zvířat.
Měli bychom tam přicházet už s úmyslem zachovat některá její tajemství jako druh moudrosti, kterou
lze zakoušet, nikoli zpochybňovat. A být připraveni na ony chvíle, kdy se nám krajina odkryje, kdy se
ve všednosti zjeví cosi posvátného. V té chvíli poznáte, že krajina o vaší přítomnosti ví.
*
Nezkušený návštěvník si bude zpočátku myslet, že s výjimkou několika podzimních týdnů postrádá
Arktida barevnost. Barvy krajiny jsou barvami pouště, okr a siena půdních vrstev, a roztroušené
šedozelené rostlinky na holém povrchu. Až když se podíváte pořádně, zjistíte, že monotónní skalnatý
pokryv polární pouště hraje myriádami odstínů zelených, červených, žlutých a oranžových lišejníků.
Čistá a vytříbená bělost labutě tundrové nebo sluncem ozářeného ledu v černé vodě. Příležitostně
zazáří jasná barva – v létě květy, na podzim zase stráň svítící listím vrb nebo medvědice; anebo
duhové barvy rostlinného oleje na povrchu tundrové louže; nebo jasné barvy lící kajky královské.
Častěji jsou však tyto barvy jen jakýmisi tečkami na obraze, nikoli tahy štětce, a ztrácejí se v bledších
odstínech krajiny.
Strhující barvy se v Arktidě objevují spíš na obloze, se zářivým soumrakem či svítáním a s polární
září. (Převládajícími barvami polární záře jsou bledě zelená a jemně růžová. Jednou jsem v tundře
obrátil zvětraný sobí paroh a na jeho bílém povrchu jsem objevil stejné dvě barvy. Podobné shody –
jinou takovou je přistávající alkoun a Eskymák vzpřímeně pádlující ve svém kajaku – drží krajinu
pohromadě.)
Barvy úsvitu a západu září na zimní arktické obloze po celé hodiny. Ve dnech, kdy se jižní obloha jen
na chvíli osvětlí kolem poledne, rozprostírají se tmavě fialové vrstvy přerušované purpurem a tmavou
modří až přes 80° horizontu, nad známou levandulovou a nad tenounkou zlatou čárou. První jarní
východozápad může zářit „karmínem a lakem, které přecházejí do odstínů rudých, žlutých a
šafránových“, jak si do svého deníku zapsal jeden britský lodní lékař. Na jaře a na podzim, kdy jsou
východy a západy víc odděleny v čase, svítí jasná červeň, oranž a odstíny žlutě skrze růžové a
lososové pozadí, skrze světle modrozelenou, meruňkovou a indigovou, přesně tak jak to můžeme
pozorovat i v nižších zeměpisných šířkách. V zimě má nebe vzhled perleti, jako vnitřek lastury. Barvy
letního nebe jsou pastelové, ale teplota světla přeci jen kolísá, a tak kolem půlnoci se vytrácejí odstíny
žlutě a modré odstíny se prohlubují.
230-Pro nováčka velmi zvláštním úkazem arktické oblohy je nečekané bohatství různých kruhů, aureol
a koróny kolem Slunce a Měsíce, pak samozřejmě polární záře, a také různé druhy přeludů a faty
morgány nad mořem. Jejich četnost na dalekém severu má několik příčin. V atmosféře se často
152
vyskytují ty typy ledových krystalů, které umožňují lom světla kole Slunce a Měsíce. Vzduch sám je
velmi čistý. Běžné jsou slabé inverze ve spodní atmosféře spolu s rozdíly teploty oceánu na různých
místech – to vše přispívá ke vzniku přeludů. A navíc arktická oblast leží právě pod tou oblastí
atmosféry, kde vzniká polární záře.
William Parry trávil zimu 1819-20 na pobřeží Melvillova ostrova. Zde načrtnul dodnes slavný obraz
slunečních aureol, oblouků a parahelií čili falešných sluncí. V jediném náčrtku zachytil mnohé
z úkazů, jaké lze běžně vidět v Arktidě, osamoceně i v různých kombinacích. V době pořízení náčrtku
se Slunce nacházelo asi 22° nad severovýchodním obzorem. Bylo obklopeno aureolou, která zabírala
44° šířky horizontu, a druhou aureolou o šíři 92° – ta byla zčásti pod horizontem. (Podle jejich
poloměru se jim říká 22stupňové a 46stupňové kruhy.) Oba tyto kruhy byly podepřeny oblouky a další
oblouk se táhnul vodorovně od východu k západu a protínal slunečný kotouč (paraheliální oblouk). Na
průsečíku paraheliálního oblouku a 22stupňového kruhu svítila dvě jasná falešná Slunce. Třetí falešné
Slunce svítilo pod tím skutečným přímo na čáře obzoru.
*
OBR, Parryho kresba slunečních aureol a falešných Sluncí. *
Tento obrázek dokáží fyzikové snadno vysvětlit na základě chování a lomu paprsků, ohybu světla na
různých druzích ledových krystalů, když známe jejich stavbu. Fyzik Robert Greenler dokonce téměř
dokonale reprodukoval všechny prvky Parryho kresby pomocí počítačového modelu, který zahrnoval
všechny zmíněné zákonitosti. Je to hold přesnosti a úplnosti Parryho díla.
Jiný britský průzkumník, Francis M’Clintock, v roce 1857 právě řídil pohřební obřad nad dírou v ledu,
když tu si všimnul chladného prosincového Měsíce. „Měsíc byl olemován úplnou aurou a ta byla
protnuta vodorovnou čarou bledého světla, která obkroužila celou oblohu. Nad Měsícem byly části
dalších aur a svítilo tam šest falešných Měsíců. Mlžná atmosféra dodávala úkazu, který trval víc než
hodinu, strašidelný odstín.“
Fyzikální vysvětlení všech těch ohybů a odrazů světla na ledových krystalech a vodních kapičkách je
strašně složité. Oblouky a kruhy jsou někdy jen slabé a vyskytují se v různých nečekaných
kombinacích. Uvidět je je často věcí tréninku. Jednoho jarního dne jsem nad Lancasterovou zátokou
viděl tzv. sluneční sloup – jemný a nejasný bílý sloup či pero (mělo to tvar ocasní letky nějakého
zpěvného ptáka), který stál mezi Sluncem a jihovýchodním obzorem. Toho večera pár minut po
půlnoci stály na horizontu z obou stran Slunce duhové štíty – velmi neobvyklý případ falešných
Sluncí.84
84
V jisté době jsem míval ve zvyku pozorovat „prázdnou“ část arktické oblohy přímo oproti Slunci. V sektoru
větším než 60° jsem toho potom nacházel mnohem víc i na obloze mírného pásma. Vnímal jsem například
perleťovou proměnivost sluneční nebo měsíční aury v mracích, nebo nočním světlem ozářené vysoké mraky ve
stratosféře za pozdního večera. Avšak nejsložitější a úžasný obraz slunečních oblouků a kruhů, jaký jsem kdy
viděl, se mi ukázal na zimní obloze nad Los Angeles. Zpočátku jsem to zahlédl jen koutkem oka a myslel jsem
si, že jsou to větrem rozcuchané pásy po letadlech. Málem jsem ani nezvedl oči.
153
Polární záře, aurora borealis, pavučinovité závěsy bledého světla pulzující na arktické obloze, vás
přitáhnou právě proto, že vypadají tak nesměle. „Nelze přihlížet tomuto nádhernému úkazu jinak než
s úžasem“, napsal britský antarktický polárník Robert Scott, „a přesto tento pocit není vyvolán
jasností, ale naopak jemností světla a barev, jeho průhledností, a především jeho roztřesenou
prchavostí formy. Nejde však o třpytivou okázalost oslňující zrak, jak to někteří popisují. Spíše se
dovolává obrazotvornosti tím, jak naznačuje cosi čistě duchovního…“
V polárních cestopisech málokdy najdete opravdu ucelenou reakci na tento úkaz, zato téměř každý,
kdo se o polární záři rozepisuje, mluví za prvé o nedostatečnosti svého jazyka, a za druhé o vším
pronikající a uklidňující spirituální přítomnosti. Mezi Eskymáky je záře často spojena s popisem
událostí před příchodem života na zem nebo po jeho zániku, je připisována hře ještě nenarozených
dětí, anebo ji líčí jako pochodně v rukou mrtvých, kterými svítí živým, aby jim pomohli při lovu.
Když se polární záře občas objeví i v nižších zeměpisných šířkách severní polokoule, pocity s ní
spojené jsou značně odlišné – to proto, že převládající barva tady je rudá.85 Pro středověké Evropany
znamenala požáry a katastrofy. Vikingové si zase mysleli, že jde o odraz ohňů ve Vulkánově výhni.
Mnohem vědečtěji a prozaičtěji založení aljašští horníci ze začátku 20. století se domnívali, že jde o
jakousi plynnou formu blesku, nebo o záři z radiových dolů.
Poprvé jsem polární záři zahlédl nad Wrangellovými horami, během letu ze Seattle do Anchorage.
Byla jasná noc a zprvu jsem se domníval, že jde o Měsícem nasvícený mrak toho druhu, jaký často
vidíme přilepený na vrcholku hory. Pak jsem si všiml, že se to pohybuje. Naprosto uchvácen jsem
sledoval prapor bledého světla, který se rozvíjel nad zasněženými horami – než letadlo změnilo kurs.
Ty pohyby něčím připomínaly cvičení tai-či: ladné, do sebe ponořené a protahované.
Spodní okraj polární záře se málokdy snese blíž než nějakých 150 km nad povrch. Lidskému zraku to
však často připadá, že se dotýká země – to kvůli potížím s vnímáním hloubky u prostorových objektů
neznámé velikosti. Celý úkaz se vymyká přesnému popisu kvůli své velikosti a pohybu. Světelná stěna
se často táhne na stovky kilometrů a je 200 i více kilometrů vysoká. Jak intenzita světla stoupá, začíná
se „záclona“ vlnit i ve vodorovném směru – v obřích esovitých křivkách se navíjí na sebe a pak zase
odvíjí.
S perspektivou a vzdáleností jsou i další problémy. Pro toho, kdo stojí pod úkazem (jeho vrchol je
vykloněný směrem k jihu) může aurora vypadat jako svazek paprsků sbíhajících se nad jeho hlavou.
Viděna ze strany (přímo pod spodním okrajem) může vypadat jako prosvětlený kouř stoupající ze
země. Z dálky zase může připomínat lehounkou hedvábnou záclonu, visící kolmo dolů a vlnící se
v nočním vzduchu.
85
Osobní svědectví překladatele: Viděl jsem polární záři jen jednou v životě, a věřte nebo ne, bylo to večer 17.
listopadu 1989. Celá severní obloha zářila tmavě rudě; tím směrem však leželo z mého pohledu Kladno, takže to
mohla být také pověstná „rudá záře“ (i když předtím jsem to nikdy nepozoroval). V půl desáté dávali zprávy, kde
se mj. mluvilo o živlech na Národní třídě a o tom, že už je vše pod kontrolou. Na závěr se hlasatelka loučila
slovy: „Kdo bydlíte mimo město, běžte se podívat na severní oblohu, je tam nádherná polární záře.“ Takže to
musela být pravda, když to říkali v televizi.
154
Polární záře se vyskytuje v úzkém koridoru zvaném aurorální ovál se středem nad severním
magnetickým pólem. Jde o elektrické výboje v ionosféře a vidíme ji proto, že část energie se uvolňuje
i ve formě viditelného světla. Nejběžnější nádech – bledá bělavá zeleň a růžová trochu do fialové – je
světlo vyzařované atomy kyslíku. V obdobích vysoké aktivity se k tomu přidávají i molekuly dusíku
s karmínovým světlem – to se ale většinou omezuje jen na spodní okraj záclony.
Představte si, že se díváte od Slunce k Zemi. Úplně vlevo svítá, přímo před vámi svítí poledne a
vpravo je rozmezí mezi dnem a nocí. Ze slunce proudí plyn ionizovaných, tj. nabitých částic –
většinou jde o jádra hélia a vodíku – zvaný sluneční vítr. Tento proud míjí naši planetu, jako když
proud vody v potoku omývá kámen trčící v korytě. Tím se na denní straně zplošťuje zemské
magnetické pole (magnetosféra) a protahuje se na straně noční. Jak sluneční vítr Zemi míjí, vyvolává
elektrický proud proudící z našeho pohledu zleva doprava. Sluneční částice, které jsou nositeli tohoto
proudu, se setkávají s nejmenším odporem podél siločar zemského magnetického pole, které se
v polárních oblastech ohýbají směrem k povrchu (jako dráty deštníku k jeho rukojeti). Částice proudící
z kladného pólu vlevo způsobují polární záři. Pak se vznesou a proudí dál doprava k zápornému pólu,
a tím způsobují úkaz, který vidět nemůžeme – polární vítr (polar wind).
Jak se tedy proud řítí dolů nálevkou magnetosféry na pólu, excituje (vybuzuje) v atomech kyslíku a
vodíku elektrony, a ty při návratu do stabilního stavu vyzařují obdrženou energii ve formě paprsků
různých energií: rentgenové paprsky, ultrafialové i infračervené světlo, radiové vlny, a také světlo
viditelné.
Nehybná stěna světla, která nám připadá jako oblouk orientovaný od východu k západu, je
nejmírnějším druhem tohoto úkazu. Čím větší energii mají částice slunečního větru, tím hlouběji
pronikají do ionosféry, a tím vyšší je světelná stěna. Změny intenzity elektrického pole vyvolaného
slunečním větrem, a také změny magnetického pole samotného větru, způsobují ve světelné stěně
různé vroubky a záhyby kolmé na východozápadní směr, a také její různé vzdouvání či cupování.
Změny elektrických a magnetických polí a jimi způsobené změny barev a pohybu jsou vyvolané
magnetickými bouřemi na Slunci. Největší magnetické bouře se objevují v jedenáctiletém cyklu a jsou
ve spojení s explozemi v blízkosti slunečních skvrn a úkazy zvanými koronární díry. Mnohem
běžnější druh magnetických bouří pak způsobuje „typickou“ sérii polárních září, které se objevují za
zimních večerů. Nejprve se náhle rozjasní a tato záře se promění do průhledného závoje aurory. Její
jemné paprsky pak začínají vystupovat do popředí. Přes závěs, který se začne řasit do hlubokých
záhybů, probíhají vlny východním i západním směrem. Celá scéna se pak může pozvolna pohybovat
k severu. Nad ránem se rozpadá do svítících ostrůvků připomínajících mraky.
Energie celého systému je úžasná – trilion wattů při proudu milionu ampérů. Nejdivočejší sluneční
bouře roztančí magnetické kompasy, vnesou zmatek do radiokomunikací a v dlouhých vodičích,
jakým je Aljašský ropovod, indukují elektrické proudy.
Mnozí lidé tvrdí, že polární záře také vydává zvuky, tlumené svištění či „pískavý a pleskavý zvuk,
jako když v silném větru rozvinete prapor“, jak napsal polárník Samuel Hearne. Někteří Eskymáci
155
zase říkají, že „světla“ reagují na pískání a přijdou blíž. Záře snadno v lidech vyvolá pocity úžasu a
něžnosti, ale nejpozoruhodnější účinek na diváka je ten, že ho emočně povznese a rozjásá. Nebe
dostane třetí rozměr na obrovské ploše a celé je to tak nádherné, že sebelítost je vskutku nemožná.
Pamatuji si na jeden noční zimní let z Proudhon Bay do Fairbanksu. Obloha byla jasná a polární záře
velmi intenzivní. Od jihu svítil měsíc a zasněžená krajina dole odhalovala každý detail se stíny
zvýrazňujícími její reliéf. Dala se dokonce rozpoznat slabá čára oddělující zasněženou tundru od stejně
zasněženého ledu. Aurorální závěs se táhnul západním směrem k osadě Wainright a dál do
Čukotského moře. Nacházela se ve své rané fázi průhledných paprsků, dlouhý, bledý a přízračný oheň.
Mohl jsem zahlédnout hory Brooks Range i planinu North Slope pod nimi. Vzpomínal jsem na dny,
kdy jsem v těch horách tábořil, na putování tundrou a také na táboření u pobřeží západně od Prudhoe.
Jasně jsem všechna ta místa viděl, ale byla to polární záře čnící nad tím vším, a díky ní se místa, která
by jinak zůstala jen body na mapě, proměnila ve skutečnou krajinu. A mé vzpomínky se staly
bezprostředními a hmatatelnými.
*
Nikdo neví, zda se první lidé dostali na Island a z něho do Grónska a Severní Ameriky nějakou
náhodou nebo plánovitě. Mohlo to být tak, že lidem na Faerských ostrovech se Island příležitostně
zjevoval jako velký tyčící se přízrak – jako tenkrát mně ostrov Somerset. Takové přeludy se objevují
tehdy, když se vrstva teplého vzduchu nasune nad plochu studené vody. Odražené světlo, které by
jinak unikalo do prostoru, je odráženo zpět k zemi v několika krocích, tak jak prochází vrstvami
vzduchu o různé teplotě.
Přeludy se obvykle dělí na dvě skupiny. Při svrchním přeludu, jako ten somersetský, vidíme zdánlivý
objekt nad jeho vzorem, při spodním se obraz promítá pod zobrazovaný objekt. Svrchní přeludy jsou
typické nad arktickým mořem v létě, obzvlášť v pozdním odpoledni jasného dne. Vzdálené ostrovy,
lodě, čáry pobřeží a ledové hory se vznášejí nad skutečným obzorem a připadají divákovi bližší, než
ve skutečnosti jsou. Moře je lehce konkávní a horizont se zdá být nezvykle daleko.
Svrchní obrazy vznikají tak, že světelné vlny vycházejí z hustšího (a chladnějšího) vzduchu v nízké
atmosféře do řidšího a teplejšího vzduchu. Rovnoměrné vrstvy stále teplejšího vzduchu (tedy vrstvy
rozložené v dokonalém teplotním gradientu) se chovají jako soustava čoček, každá další méně a méně
korektivní. Paprsek, který všemi těmito vrstvami prochází, se v plynulém oblouku vrací k zemi. Divák
pak vidí čistý a jasný obraz skutečného objektu.
Když jsou však čočky uspořádány tak, že jedna víc korektivní je mezi dvěma čočkami méně
korektivními, je světlo otočeno zpět. Pokud se to povede v dostatečné míře (například proto, že ve
spodní atmosféře panuje silná teplotní inverze), uvidí pozorovatel nejen ten první obraz, ale ještě jeden
převrácený obraz posazený na prvním. Další série takovýchto korektivních čoček „mimo pořadí“ (tj.
ještě jedna teplotní inverze) vytvoří třetí obraz, tentokrát zase správně orientovaný, posazený na
druhém. S ještě jinak pozměněným pořadím čoček může první obraz zcela zmizet a mezi obzorem a
druhým, převráceným obrazem, pak zeje mezera.
156
Míra „zploštění“ (tj. vertikální komprese běžná u nadpočetných obrazů), počet obrazů, které se objeví,
zdánlivé zvětšení obrazu – to vše závisí na strmosti teplotních změn ve svislém měřítku a na
přítomnosti zvratů v této posloupnosti. Přeludy samozřejmě jsou vždy nedokonalé. Dochází k různým
pokřivením způsobeným chvěním vzduchu, a také proto, že sama atmosférická čočka je astigmatická –
ve vertikálním směru je mnohem víc zakřivená než v horizontálním. Všechny přeludy jsou proto ve
svislém směru poněkud rozmazané. Právě astigmatický charakter atmosféry, spolu se složitými
atmosférickými inverzemi nad stejnoměrně jasnými plochami jako je mořský led, dávají vzniknout
nejpůsobivějšímu z arktických přeludů, fatě morgáně. Tyto rozsáhlé „horské řetězce“ nebo „městská
panoramata“ vypadají i pro oko toho nejstřízlivějšího pozorovatele naprosto skutečné díky
společnému působení několika optických jevů.
Za podmínek umožňujících vznik faty morgány vytvoří sluneční světlo odražené od mořského ledu a
procházející přes stále teplejší vzduch zdání jakési šedavé hradby v dálce. Stěna vypadá obrysem i
detaily jako nějaká vzdálená palisáda mírně rozmazaná oparem. Tento jev vzniká tím, že astigmatická
atmosférická čočka rozlámala obraz ledu na úseky světla a stínu a svislé zamlžení odstranilo jakékoli
rozpoznatelné detaily. Jestliže se pak vrstvy vzduchu mírně načechrají vánkem a pak se navrátí do
horizontální polohy v pravidelném rytmickém střídání (způsobeném přitažlivostí), toto střídání vytvoří
stabilní vrcholky a věže a iluze je úplná. Svrchní okraj přeludu je zoubkovaný jako hřeben nějakého
horstva. Šedivé stěny připomínají sněhem pokryté svahy, a to až do takových detailů, jako jsou tmavé
okraje hřebenů s odfoukaným sněhem; jsou vidět i rokle hlubokých horských údolí.
Přeludy byly zdrojem radosti a pobavení mnoha polárníků. Přivodily jim šťastné pocity a pocit
podivného úžasu, které ozvláštňovaly jejich vážnou a často únavnou práci průzkumu pobřeží a
vytyčování kurzů. Jen faty morgány stály poněkud stranou těchto nevinných vrtochů. I ostřílení
výzkumníci vehementně trvali na tom, co viděli, a do svých map zakreslovali hory a ostrovy
v místech, kde nebylo nic než prázdná obloha. Tato zjevení byla tak přesvědčující, že pochybnosti
jiných výzkumníků (dokonce i kolegů ze stejné výpravy) se setkaly s opovržením. Výpravy, které byly
vyslány později, aby údaje ověřily, často viděly stejnou fatu morgánu a jen dále prohlubovaly zmatek.
Až když ve svých náročných cestách pokračovaly, a tedy obraz střídavě objevovaly a zase nenalézaly,
mohly ukázat, že v těch místech žádná země není.
V roce 1913 byla takto vyslána Macmillanova výprava, aby potvrdila existenci „Crockerovy země“,
kterou zaznamenal Robert Peary na severozápad od mysu Thomase Hubbarda na severu ostrova Axel
Heiberg. „Barnardovy hory“ popsané Johnem Rossem v r. 1818 jako propojení ostrovů Devon a
Ellesmere napříč Jamesovým průlivem, byly vyvráceny v r. 1852 Edwardem Inglefieldem. Efemérou
byla i „Presidentova země“, kterou popsal průzkumník Charles Francis Hall. „Země Krále Oscara“ a
„Petermannova země“ byly zase popsány rakouským důstojníkem hledícím z mysu Fligelli v Zemi
Františka Josefa; nikdo tyto země více nespatřil. Vilhjalmur Stefansson se vypravil dvakrát hledat
„Keenanovu zemi“ v Beaufortově moři.
157
Někteří průzkumníci si myslí, že tyto falešné pevniny ani nemusely vždy být faty morgány, nýbrž
velké tabulové hory ledových ostrovů. To, co objevil kozácký průzkumník Alexej Markov v r. 1715
daleko na sever od delty Jany, vskutku asi bylo ledovou horou o rozloze stovek čtverečních kilometrů.
„Ohromné ledové hory“, které mu bránily v další cestě, od té doby už nikdo neviděl.
*
Monotónní povrch Arktidy způsobuje časté potíže s vnímáním velikosti a hloubky, zejména za
mračných dnů. Polární zajíc nebo bělokur vám někdy zmizí na sněžném pozadí, až když se k nim
přiblížíte na 2-3 metry. Dokonce když zvíře na pozadí dobře vyniká, jako například sob nebo hnědý
medvěd, často máte potíže s určením, zda se jedná o velké zvíře v dáli, nebo o malé kousek od vás.
Stefanssson v knize Můj život mezi Eskymáky vzpomíná na příhodu, kdy celé hodiny stopoval
tundrového medvěda hnědého, aby se nakonec ukázalo, že jde o sviště. Jeden švédský polárník už ve
svém deníku téměř dokončil popis skalnatého mysu se dvěma neobvykle symetrickými horskými
ledovci, to celé jako součást většího ostrova, když se ukázalo, že celou tu dobu hledí na mrože. Johan
Miertsching cestující s M’Clurem na palubě lodi Investigator píše o ledním medvědovi, který, když
uviděl přibližující se lovce „se zvedl do vzduchu a uletěl“. Žádný medvěd, jen sovice sněžná. „Takové
komické klamy,“ píše, „se nám stávají každou chvíli.“
Bílá tma (white-out) je dalším úkazem, kdy dochází ke zmatení smyslů. Dochází k němu často při
zamračené obloze nebo v mlze: světlo přicházející z jednoho směru je stejně silné jako světlo
z kteréhokoli jiného směru. Žádné stíny, žádná hloubka prostoru, žádný obzor. Potácíte se, jako když
jdete potmě po schodech. Na rychlých motorových saních se vám úlekem zastaví srdce, když náhle
zjistíte, že svět nemá povrch.
William Scoresby ve své Zprávě z arktických oblastí (1820) nabízí nevšední vysvětlení chybného
vnímání hloubek, které je u některých pobřeží běžné. Tato místa jsou typická velkým kontrastem mezi
holými skalami a okolním sněhem a ledem. Při nepřítomnosti středních tónů má oko problémy
s vnímáním třetího rozměru toho, co má před sebou. Oko také běžně odhaduje vzdálenost podle
modrého světla rozptýleného v ovzduší (proto jsou okraje vzdálených hor mírně rozmazané), čistá
arktická atmosféra však rozptyluje světlo jen málo. Když pak měli námořníci před sebou takové
kontrastní černobílé pobřeží v čistém ovzduší a netušili, jak je vysoké, nedokázali odhadnout, zda jsou
od břehu 5 nebo 25 mil. V 16. století vyslal dánský král Frederick II. Mogense Heinsona do Grónska,
aby tam pátral po ztracených dánských osadách. Celé týdny bojovali s ledem a sněhovými bouřemi,
než zahlédli severovýchodní pobřeží Grónska. Při jasné obloze a s příznivým větrem si to zamířili
k tyčícím se útesům. Po několika hodinách to však vypadalo, že se k pobřeží nepřiblížili ani o píď.
Dojem byl tak přesvědčivý, že Heinson začal věřit, že loď trčí bez pohybu na nějakém podmořském
skalisku. Vyděšen dal příkaz otočit loď a prchal, dokud se pobřeží neztratilo z dohledu – pak nastoupil
kurs směr Dánsko.
*
158
Mám ve zvyku všímat si podobností, hlavně tvarových a barevných. Například podobnost kosti lumíka
pohozené v tundře a snítky lišejníku parožnatky rostoucího hned vedle ní. Zvuk domorodého bubnu
vyrobeného z mrožího střeva má zvláštní podobnost se zvuky, které vydává mrož pod vodou. Nebo
podobnost mezi věcmi, jaké jsem nikdy předtím neviděl, a něčím známým – například konec žebra
sněžného zajíce připomíná chrliče katedrál. Scoresbyho pozorování stojí za zapamatování, protože
kontrasty černé a bílé jsou tím, co drží Arktidu pohromadě. Sluncem nasvícené ledovce a matné tmavé
moře jsou typickým příkladem. Nebo sněžní zajíci, kteří se pasou na zastíněném svahu hory. Anebo
kterýkoli z bílých arktických ptáků – třeba racků nebo labutí – na pozadí tmavých hor nebo půdy.
Anebo obráceně: černí alkouni obecní proti bílému ledu. Nebo ptáci, kteří sami jsou výrazně černobílí:
sovice sněžná, sněhule severní, alkoun malý, husa sněžná. Černá velryba grónská se svou bílou
kresbou na bradě. Mrož na ledové kře. Trhliny v jarním ledu.
Udivující kontrast podobných obrazů nám připomíná náš sklon všímat si často jen poloviny toho, co
tato nevlídná krajina nabízí, a zapomínat na tu stránku věcí, která je buď nesnadno přístupná anebo
myšlenka na ni je znepokojující. Špatně osvětlený oceán pod ledem, tak těžko pro nás přístupný,
zůstává neznámou, a neznámá je i zimní část ročního cyklu řady živočichů a rostlin. Život tuleně
kroužkovaného na ledu známe dobře, ale o jeho životě v otevřeném moři nevíme nic. Zimní
návštěvník zná nádherný hrdelný zpěv Eskymáků katajak, ale nesmí slyšet výkřiky šamana, který,
svázán pomocníky mrožími řemeny, „putuje“ v transu. Známe obraz stád karibu, jak se ve sněhové
bouři, jako kouř z táboráku, prodírají horstvem Oglivie; ale neviděli jsme nikdy rodící samici ubíjenou
krkavci.
Budu si vždy pamatovat hejno uhlově černých alkounů svištících nad bělostným ledem.
Uprostřed léta, když jsem líhával na zádech na proteplené tundře, myslel jsem často na zimu. To proto,
že léto sice bylo plné pohody, ale já jsem se snažil pochopit, jak do skládačky zapadají všechny
stránky této krajiny. To zima, se svojí železnou lhostejností, se svojí strašnou tíhou, je vysvětlením
letní extáze. Přemýšlení o zimě přináší nepokoj. Nejde jen o chlad, i když ten vás přiměje kňučet
bolestí; říká se, že i skály to pod jeho působením vzdávají a rozpadají se. Chlad ne, ale sklíčenost.
Temnota, která se snáší. Zimní vítr, který zvedne v osadě loď a jako šílenec ji žene po zamrzlém
pobřeží. Ústní podání Eskymáků je plné přízračných obrazů ze zimních měsíců, obrazů podivných
úmrtí, divokých oblud, zohavení a bolesti. V slabém světle mezi zavátými domy zimní osady můžete
přímo cítit dech čehosi, co má místo srdce kus ledu.
Vzpomínám si na lednový Fairbanks (65; 148), kdy teploty celý týden setrvávaly pod minus 40 stupni.
Každá stopa vlhkosti v atmosféře vymrzla v led za vzniku ledové mlhy. V tom chladu je nádherný
pohled na stádo karibu, nad nímž jako mrak visí mlha vydýchané vlhkosti, nebo na plachtící sovu, za
kterou se táhne mlžná dechová stopa. Ale ve Fairbanksu, kde se kouř ze všech topenišť, aut a
otevřených ohňů pověsil přímo nad ulicemi, bylo toto období dost deprimující. Rozmazával obrysy
budov a tlumil zvuky projíždějících, špatně viditelných aut. Pod sněhem tvrdým jak beton zmizely
všechny obrubníky. Ve slabém bílém světle se v uličkách za obchody promenovali obrovští krkavci a
159
hrabali se v odpadcích. V bílém oparu dřepěli na vrcholcích telefonních sloupů, koukali dolů a
vydávali své ohlušující krákání. Nikdy jsem neměl pocit něčeho tak předpotopního.
Zimní temnota zhatí všechny výhledy. Chlad vás nutí pořádně se zachumlat a žene vás rychle zpátky
domů. Také mysl se zahledí jen do sebe.
V zimě se pokouším vybavit si jaro s jeho světlem tak oslňujícím, že ani zavřená víčka nejsou
ochranou – lidé spí s kouskem plsti přes oči. (Připomíná mi to malířku Winifred Petchey Marsh, která
při malování v tundře v okolí Eskimo Pointu [61; 94] používala sněžné brýle s tenkou štěrbinou,
protože běžné tmavé sluneční brýle zkreslovaly barvy.) Jaro se vzduchem tak čistým, že máte dojem,
že z břehů řeky Colville musíte dohlédnout až kamsi do Iowy, jen tam mít nějakou vyvýšeninu. Ale
v zimě myslím i na temnotu. Například tu, která se snáší nad osudem kaminuriackých karibu kvůli
nadměrnému vybíjení ze strany Eskymáků, dnes, v naší době. Nikdo se neodvažuje proti tomu něco
říct, z obavy že bude označen za rasistu. Je jednodušší ponechat soby jejich osudu, než překonat
temnotu v koutě našich srdcí. Temná politika se za dlouhých nocí mění v soumračný osud krajiny. A
zvedá se vztek.
Přemýšlím o Eskymácích. Temnější stránky lidské duše nejsou odváty s příchodem civilizace. Nejsou
to věci, se kterými jsme se dokázali vypořádat. Podle mých zkušeností Eskymáci dobře vědí o svých
sklonech ke krutosti, ale odmítají se o tom bavit s bílými, protože byli poučeni, že se jedná o emoce a
nutkání primitivů. Pleteme si primitivitu s neschopností vysvětlit, jak funguje žárovka. Za primitiva
máme někoho, kdo nás vyrušuje. To však, co je opravdu primitivní v nás jako v nich – surové
žádostivosti, etická devastace – se snažíme zamést pod koberec; anebo ponecháváme na nich
samotných, aby se změnili. Mohou vás zahanbit pohledem, který říká, že vědí své.
Je v tom kus ironie. Máte v dálavách ztracenou vesnici, ve které můžete přes satelit sledovat sportovní
přenosy, kde pobíhá klučina s harvardským tričkem, a kde se večer, po kázání v baptistickém kostele o
metle komunismu, pojídají těstoviny na plátěných ubrusech. A dokonce i zde, nebo právě zde, můžete
zejména během příprav na lov zachytit ony letmé náznaky dávné moci, nadlidskou sílu neohrožené
intenzity, angakoq. Ta moc je prostředníkem s temnotami. Je to quamaneq, šamanské světlo, jasný
oheň, nevysvětlitelná pochodeň, která mu umožňuje vidět v temnotách – doslova i metaforicky. Jde
temnotě po krku a je prvobytná – tak primitivní jako výron krve. Venku na lovu, v té změti krve a
zbrklého střílení, v tom opojném objetí radosti a krutosti, může přihlížející někdy cítit hranu
primitivnosti. Ve své bezuzdnosti je děsivá. Zahání pocit hladu. A ve svém nadšení pro hmatatelné
projevy života může překonat zábrany srdce a duše.
Temnota způsobuje těžkou zimní depresi, kterou polární Eskymáci nazývají perlerorneq; podle
antropologa Jeana Malaurieho to znamená „tíha života“. Zahrnuje to pohled do budoucnosti se všemi
povinnostmi, návrat do současnosti s pocitem porážky, únavu ještě předtím, než jste cokoli začali,
samu dřeň vzteku a zbědovaný smutek. Znamená to „mít dost života“, jak řekl Malauriemu muž zvaný
Imina. Postižený si neklidně trhá oděv. Žena bezcílně seká nožem po všem, co se nachází v iglú.
160
Člověk vyběhne polonahý do mrazivé noci, řve na celou vesnici a pojídá psí lejna. Nakonec ho ostatní
členové rodiny s velkým porozuměním uklidní a uloží ke spánku. Perlerorneq. Zima.
V mysli si prohlížím drobnou dorsetskou masku s úzkostným pohledem.Vzpomínám na den plný
chyb, když jsem lovil tuleně na ledě Beaufortova moře. Nějak mi tenkrát připadalo, jakoby všechny
trable toho dne byly způsobeny selháním mých reakcí, i když to byla úvaha nemístně sebestředná. Pak
jsem ještě s jedním mužem stahoval na malé ledové kře, v naprosté tichosti, tuleně vousatého. Oceán
byl hladký jako skleněná tabule. Odkudsi zaskřehotala potáplice. Najednou mi napadlo, že kra pod
mýma nohama by mohla náhle roztát. Vždyť stojím na kusu vody plovoucím na vodě! Srdce mi bušilo
až někde v krku. Později jsme jedli. Jedl jsem tulení maso.
Žádné léto není dost dlouhé na to, aby zapudilo zimu. Zima se vždy vrátí. Rádi byste získali představu
o tom, co to je plný život, život který by dokázal čelit každé situaci. Zvíře umírá. A vy si pokládáte
dvě ústřední filosofické otázky: „Co je to smrt?“ a „Co je přirozeností zvířete?“ A pak usnete v proudu
světla. Probudí vás hlas kulíků a potáplic. Pár centimetrů před vašima očima kvete trs v barvě pařížské
modři. O kousek dál se pod váhou čmeláka prohýbá mák. Nad hlavou plavou mračna kumulů dráždivé
jako plody léta. Převalíte se na břicho a objímáte zemi.
Černý alkoun letí nad bílým ledem a pak se ztrácí nad tmavou vodou.
*
Během své cesty na lodi Soodoc, vzhůru Davisovým průplavem na ostrov Little Cornwallis, jsem
trávíval odpoledne v kabině velkého nakladače, který tam stál přikurtovaný k palubě spolu s dalšími
těžkými stroji. Byl jsem tam chráněn před větrem i občasným deštěm a skrz velká okna jsem mohl
obdivovat moře a led. Někdy jsem si četl v Pilotovi v arktické Kanadě. Nebo dějiny Arktidy, s mapou
rozloženou na kolenou.
Dny mezi ledovci míjely pomalu. Vysedával jsem ve své improvizované kabině, nebo jsem postával
na přídi, nebo jste mě mohli zastihnout na můstku, s dalekohledem a poznámkovým blokem.
Míjely nás ledové hory, jakoby tam pluly kousky státu Montana. Trochu jiné geografické útvary, než
na jaké jsem byl zvyklý.
Ledovce způsobují nezvyklé vnímání prostoru, protože horizont ustoupí a nebe se vznese, a mezi nimi
nezůstávají žádné linie, které by je spojovaly. Je to perspektiva, která naháněla strach rodinám pionýrů
na bezlesých severoamerických prériích. Nebo prostor savany, jen tu a tam ukotvený skupinkou
stromů. Krajinky z dynastií Ťang a Sung (7.-12. století) podobným členěním vytvářely dojem
přítomnosti obrovského prostoru. Vskutku námětem těchto maleb byla často jejich zdánlivá prázdnota.
Americká krajinomalba 19. století, abychom se vrátili k tématu probíranému o něco dříve, odhaluje
zápas se světlem a prostorem. To ji také odlišuje od jejích evropských současníků s tradicí
pastorálních krajinek lemovaných stromy, světa viděného oknem dostavníku. Američtí malíři se
snažili zachytit přítomnost ducha severoamerické krajiny. Tyto malby byly, podle soudobých znalců,
inspirované muži a ženami, kteří „spatřili tvář Boží“ v prériích, horách a na březích řek. Jedním
z nejčistších výrazů tohoto způsobu nahlížení krajiny byly téměř asketické kompozice luministů.
161
Atmosféra těchto maleb je klidná a kontemplativní, naznačují spíše osobní než veřejné setkání
s krajinou. Někteří kritikové, například Barbara Novak ve studii Příroda a kultura věnované tomuto
období, nacházejí v těchto malbách i jakousi zvláštní „ztrátu ega“. Umělec sám se vytrácí a autoritou
se stává sama krajina. Světlo těchto děl se chová jako živá bytost, je živou, integrální částí celé
scenérie. Krajina je posvátná, impozantní, skutečná. Přestává být pouhým symbolem, jakým byla v té
době v Evropě.
V roce 1859 Frederic Edwin Church, jeden z nejslavnějších luministů a tehdy na vrcholu uznání od
kritiků i obecenstva, vyplul do vod v okolích Newfoundlandu. Chtěl si pořídit nějaké skici plovoucích
ledovců, protože je pokládal za samo vtělení světla do přírody. Po třítýdenní plavbě se vrátil do svého
ateliéru v New Yorku, aby tam namaloval velké plátno.
Malé pracovní skici – některé velké jen jako dlaň – nesou svědectví obdivuhodné a pracovní intimity.
Zachycuje monolitickou mohutnost ledovců, ale i jejich zvětralý obnošený vzhled, jakého nabudou,
když nakonec doplují na jižní konec Labradorského moře. Když jsem pozorně prozkoumal jednu
kresbu z 1. července, všiml jsem si, že je pod ní připsáno tužkou „podivně nadpřirozené“.
Výsledné plátno dostalo název Ledovce (The Icebergs) a má úctyhodné rozměry 2 (výška) krát 3
metry. Divák má pocit, že do plátna vstupuje, a tak to i Church chtěl. V popředí se nachází ledový
útes, část ledovce, který zabírá větší část obrazu a vlevo prudce strmí do popředí. Vpravo se ledový
útes mění v jeskyni vymletou vlnami. Uprostřed vidíme klidnou zátoku, která se vlevo otevírá do
tmavšího oceánu s bouřkovými mraky na obzoru a s dalšími ledovci v dáli. Na pravé straně obrazu
vidíme vzdálené pobřeží zátoky, kterému dominuje vysoká stěna ledu a sněhu. Nad oceánem se
převalují mlhy. Stínování a tvary jsou vyvedeny zkušeně – vždyť Church byl nadšený naturalista a
velmi dbal na přesnost. Barvy jsou věrné, i když mírně přikrášlené.
Tuto dnes velmi známou americkou krajinomalbu doprovázejí dvě podivnosti. Když bylo plátno
poprvé dne 24. dubna 1861 vystaveno v Gaupilově galerii v New Yorku, vzbudilo mnohem menší
ohlas než zhýčkaný Church očekával. Snad to bylo tím, že v jedné věci se lišilo od ostatních jeho děl:
nebylo tam ani stopy po člověku. Přesvědčen, že někde musel udělat chybu, odnesl Church obraz
zpátky do ateliéru a přidělal na popředí nějaké zbytky lodního vraku – kus hlavního stěžně
s pozorovacím košem. Pak ho vystavil v Bostonu, ale nebylo tam přijato o nic lépe než v New Yorku.
Až v Londýně začala kritika i obecenstvo pět chválu. „Vrcholně tajemný a nádherný obraz,“ napsal
kritik v Manchester Guardian. Anglie, s delší tradicí arktického výzkumu a lovu velryb a jen několik
let po tragédii Sira Johna Franklina, byla jistě k tématu vnímavější.
Druhou zvláštností je to, že Churchův obraz se na 116 let „ztratil“. Po londýnské výstavě ho v r. 1863
zakoupil jakýsi Sir Edward Watkin a umístil ho do své usedlosti Rose Hill nedaleko Manchestru. Přes
Watkinova syna se dostal ke kupci celé nemovitosti; ten ho daroval blízkému kostelu Sv. Wilfreda, ale
byl mu s politováním vrácen, protože byl příliš velký. Do roku 1979 pak bývalé sídlo Rose Hill
sloužilo jako chlapecká polepšovna a Ledovce po celou tu dobu, bez rámu, visely nad schodištěm –
kterýsi z kluků plátno i podepsal. Majitelé, hledající prostředky na provoz reformní školy, nabídli dílo
162
do dražby, aniž by znali jeho hodnotu. Obraz se vrátil do New Yorku a 25. října 1979 byl vydražen za
2,5 milionu dolarů, nejvyšší cenu, jakou kdo do té doby v Americe zaplatil. Dnes visí v Texasu, v
Dallaském muzeu umění.
*
Churchovo rozhodnutí přimalovat na obraz zlomený stěžeň bezesporu vypovídá o jeho obchodním
talentu. Je v tom ale i cosi navíc, cosi současně velmi cynické a velmi prosté.
Můžeme se snažit jak chceme, ale pokud se neuchýlíme k podobným prostředkům, sama příroda nám
moc smyslu dávat nebude. Může jít o neskrývaný poukaz na přítomnost člověka jako v případě
Churchova stěžně tvaru kříže, nebo jen o neurčité, metaforické prostředky – kontrast, vzpomínka,
analogie. Vždy však vnášíme do cizích světů kousek světa svého, abychom si je takto sami pro sebe
vyložili. Těžko si lze představit, že bychom se mohli chovat jinak. Riziko tohoto počínání je v tom, že
autoritou, která bude na nás promlouvat z obrazu, budou jen ony metafory a nikoli krajina sama.
Zkoumat spletitost vzdálených krajin znamená vyvolat myšlenky o vlastní vnitřní krajině našeho
srdce, známé krajině naší paměti. Krajina nás vyzývá, abychom se usebrali a pochopili lépe sami sebe.
Když lidé západu hledali metaforu ledovců, kdekdo je přirovnával ke katedrálám. Domnívám se, že
důvody jsou hlubší než jen očividná podobnost linií a velikostí. Má to co dělat s naší zálibou ve světle.
Architektura katedrál znamenala pro evropskou civilizaci kvantový skok vpřed. Gotické katedrální
kostely se svými širokými arkýři plnými slunce a vzepjatými pilíři dovolujícími dát okna tam, kde
předtím mohly být jen kamenné zdi, harmonický interiér – tato „architektura světla“ byla oslavou nově
formulované teologie. „Bůh je světlo,“ píše francouzský kulturní historik o této době, „a každá bytost
povstává z tohoto prapůvodního, nestvořeného avšak tvořícího světla.“ Robert Grosseteste, zakladatel
oxfordské univerzity, píše ve 12. století, že „fyzické světlo je nejlepší, nejdelikátnější, nejnádhernější
ze všeho, co existuje“.
Po intelektuální stránce byly 11. a 12. století věkem opatrné dialektiky, věkem, který rozpracoval
různé vztahy do takové hloubky, že se daly vyjádřit matematicky a použít při stavbě katedrál. Nejenže
Bůh byl světlo, ale světlem byl také vztah mezi Bohem a člověkem. Katedrály způsobem, jakým
zachytávaly sluneční světlo, byly výrazem Boha a současně výrazem spojení člověka s Bohem.
Estetika doby, píše Duby, byla „založena na světle, logice, průhlednosti a touze po Bohu v lidské
formě.“ Jak scholastičtí mniši ve svých exegetických pojednáních, tak negramotní lidé, kteří vystavěli
tyto kostely a nechali je vzlétnout k nebesům – v Beauvais byli už skoro v 50 metrech, když se jim
zřítila – obě tyto skupiny tvořili „lidé žádostiví vznést se nad svou bídu skrze moc světla“, jak píše
Duby.
Byla to doba mystická. Když se dominikánský mnich Heinrich Suso modlil, často mu připadalo, že se
„vznáší ve vzduchu, že plachtí mezi časem a věčností, na vysoké vlně neproniknutelných zázraků
Božích“. Byla to doba vizionářů, kteří kázali o Novém Jeruzalémě z Apokalypsy, ve kterém už nebude
místo pro temnotu.
163
Vztyčení těchto monumentů duchovního uvědomění znamenalo obrodu měst, bez kterých by obdobné
stavby nemohly existovat. (Jejich stavba byla financována většinou penězi od rodící se třídy kupců a
obchodníků, nikoli šlechty.) Časem se však katedrály stávaly stále více esoterickými,
intelektualizovanými do té míry, že dnes už jsme ztratili povědomí o syrové, duchovní žádostivosti,
která dala původně podnět k jejich stavbě. Současnému návštěvníkovi znalému architektury, která to
umí se světlem s větší lehkostí a promyšleností, připadají katedrály tmavé. Jejich kámen je rozleptaný
kyselinami a korozivními látkami průmyslového spadu. Věk mystiky, který je zrodil, ustoupil
poměrně rychle věku rozumového intelektu, rozsáhlé barokní teologické abstrakci.
Na závěr trochu ironie: celá ta matematika, která umožnila stavbu katedrál, byla pečlivě pěstována
Araby a Maury, takzvaně nevěřícími.
S příchodem 13. století si Evropa začala uvědomovat rozsáhlost Asie a váhu jiných kultur. Citujme
opět Dubyho: „Šíření znalostí a pokroky ve sféře kulturní otevřely Evropanům oči a oni byli přinuceni
vzít na vědomí, že svět je nekonečně větší, různorodější a méně povolný, než si mysleli jejich otcové.
Byl plný národů, které nepřijaly slovo Boží, odmítaly ho přijmout a nenechaly se jen tak porazit
zbraní. Svaté války skončily a přišel čas průzkumníků, obchodníků a misionářů. Koneckonců, proč
trvat na boji s nevěřícími, zkušenými to bojovníky, když bylo mnohem výhodnější vloudit se do těchto
neporazitelných říší za pomoci obchodních transakcí a mírumilovné modlitby?“
Toto přesvědčení neslo Portugalce do Indie, Španěly do Peru a Francouze s Brity do zapadlých
severních končin Ameriky. O pár století později tato filosofie přivlastňování hnala Američany,
Kanaďany a Rusy do Arktidy.
Podle obecného přesvědčení je evropský člověk na míle vzdálen věku katedrál. Přistál na Měsíci.
Vyléčil neštovice. Zkrotil sílu atomu. Tomuto názoru by se však dalo oponovat a poukázat na to, že
vše, čeho Evropané za těch 900 let dosáhli, je jen složité zacházení s materiály, ohromující způsob, jak
ovládli fyzikální principy hmoty. Že to, co nás oslňuje, je pouhý způsob vyjadřování. Že náš věk není
věkem mystiky, ale výjimečných odborníků, kejklířů. Že vztyčení katedrál bylo posledním divokým
vzepětím Evropy, než opět zapadla zpět do tenat intelektu.
Z dnešních věd pouze kvantová fyzika našla cestu zpět k rovnoprávnému vztahu s metaforami, těmi
základními nástroji představivosti. Ostatní vědy jsou občas tak sešněrovány rozumovými analýzami a
mají takový strach z metafor, že rozpoznávají a odsuzují antropomorfismus jako druh intelektuální
rakoviny – místo aby ho uplatnily jako nástroj srovnávacího zkoumání. To je přitom snad jediná cesta,
jak mysl pracuje, skrze paralelismus, kterému říkáme příběh.
Existuje jedno slovo z věku katedrál: agapé. Znamená výraz intenzivní duchovní spřízněnosti
s tajemstvím „sdílení života s jiným životem“. Agapé je láska a může znamenat „lásku k bližnímu
skrze Boha“. V širším pojetí a svou podstatou znamená pokorné a vášnivé přijetí něčeho, co je mimo
mne, ve jménu toho, koho nazýváme Bohem, ale co také zahrnuje mne a je Bohem. Člověk jako druh
nepochybně vděčí za to, že je tady, své inteligenci; svou budoucnost jí svěřujeme také. Nevíme však,
164
zda inteligence je důvodem nebo zda je oním přáním objímat a být objímán tím, co teologové i
fyzikové nazývají Bohem. Jinými slovy, zda inteligence je současně i láskou.
*
Jednoho dne, když jsem opět seděl na obvyklém místě na nákladní palubě lodi Soodoc, přidal se ke
mně druhý inženýr se dvěma šálky kávy. Pocházel z Guayany. A tak jsme si povídali o Guayaně a také
o ledovcích – nějakých 40-50 jich bylo v dohledu. Zvedl pohled k jednomu z nich a zeptal se:
„Nechtěl byste se na něm usídlit? Člověk se tam může utábořit a sveze se až na Newfoundland.
Vystoupí si v Saint John’s. Co vy na to?“, smál se.
Zasmáli jsme se tomu. Pak jsme dalekohledem pátrali po přeludech, ale bezúspěšně. Přestávka
skončila a inženýr se vrátil do podpalubí. Vyklonil jsem se z přídě a pozoroval neobyčejnou hladkost
vlny vzedmuté v pokojných vodách Melvillovy zátoky. Pozoroval jsem ledovce, které ztělesňují tuto
krajinu. Strohé a nesmiřitelné. Drsné ale nikoli nepřátelské. Bytosti mdlého světla. Jednou jsme
tábořili v údolí Anaktiktoak v centrální části Brooks Range na Aljašce. Můj přítel hleděl na to široké
ledovcové údolí plné jemné zeleně a slámové žluti, se sluncem tančícím na hladině jezera Tulugak a
řeky Anaktuvuk v dáli – a prohlásil, to je tak nádherné, že by jeden brečel.
Díval jsem se na ledovce. Byly tak nádherné, že jednoho jímala hrůza.
**
Poznámka překladatele:
Když se v této kapitole mluví o světle a ledovcích, nelze nevzpomenout trampoty, které měl se
zobrazováním ledovců moravský polární dobrodruh Jan (Eskymo) Welzl. V devadesátých letech 19.
století procestoval celý svět, až se nakonec dostal na ostrov Nová Sibiř a tam nějakých 30 let
spokojeně nažíval s místními Eskymáky; tvrdil, že jako náčelník (tedy – jsou to vůbec Eskymáci?).
Obchod ho však odtud zavedl až na Aljašku, tam ho chytili a jako československého občana
„repatriovali“ do Evropy. Než se vrátil do rodného Zábřehu, potloukal se nějakou dobu po Hamburku.
Mimo jiné namaloval a vystavoval obraz, který je „10 metrů dlouhý, 4 metry široký a obsahuje 52
oddělení“. Obraz větší než ten Churchův. Přišlo se podívat hodně lidí. Ale Welzl měl s ledovci také
problém: „Ten pád tady byl, že ani ty námořníky nepoznali, že to ledový hory só. Jeden námořník tu
zvěsť mi dal, že pré ledovy hory se musijó svítit ve slunku jako hvězdičky, že to viděl, jak to všelijaky
různy barvy hraje, dyž taková věc na vodě plave. Tož sem si lámal hlavu, jak to udělat, aby to byly
ledovci jako opravdicky, do se svitijó ve slunku.“ Vyřešil to tak, že nakoupil zlaté a stříbrné flitry a
nanesl na obraz. Podobně jako u Churche ani tady to nezabralo: „Jenomže ty lidi byli hlópi a žádné mi
povědět nemohl, co by to všecko zobrazení dávalo.“ Samozřejmě to líčení vzbuzuje ve čtenáři veselí,
ale z celého povídání čiší stejně smutek, že byl vytržen z prostředí, které měl z duše rád.
Welzl si našetřil peníze na návrat a v r. 1929 dorazil až do Dawsonu na Yukonu, v kanadském
Severozápadním teritoriu. Dál už nemohl, aby nebyl úřady USA opět deportován zpět. Zde také v r.
165
1948 zemřel ve věku 80 let. Ukázka je z knihy B. Golombek a E. Valenta: Trampoty eskymáckého
náčelníka v Evropě. Praha: F. Borový 1932.
166
7. Krajina srdce
252-Na úzkém pobřeží ostrova Pingok stěží rozpoznáte denní rytmus přílivů a odlivů – a to i v době,
kdy je moře bez ledového pokryvu. V této části Severního oceánu, kde Beaufortovo moře omývá
severní pobřeží Aljašky, kolísá hladina tak o prst. Za bezvětrného dne můžete pozorovat neporušený
obraz mraků v zrcadle mořské hladiny. Když se postavíte špičkami těsně u vody a vydržíte takto
pozorovat scenérii celých 6 hodin, sotva vám voda vystoupá k podpatkům. Jedna z osobitostí této
krajiny. To ve východní části americké Arktidy, v zátoce Ungava (60; 68) a v zálivech Kanadského
souostroví se projevují pohyby moře mnohem razantněji a rozdíly hladin mezi přílivem a odlivem činí
někdy až 12 metrů.
Obr. Ostrov Pingok
Ostrov Pingok má souřadnice 70°35´S a 149°35´Z a leží pár kilometrů od aljašského pobřeží,
nějakých 50 km východně od delty řeky Colville. Je nejzápadnější z Jonesova souostroví, řetězce
bariérových ostrůvků, které lemují mělkou oblast podél pobřeží zvanou Simpsonova laguna – oblíbené
útočiště stěhovavých kachen.
Až donedávna do této části arktického pobřeží příliš návštěvníků nezavítalo. V únoru 1968 však byla
v Prudhoe Bay, 60 km východně, objevena ropa – až sem je za jasných dnů vidět na horizontu
stoupající kouř a pochodně hořícího plynu. Pár kilometrů jihozápadně, v Oliktok Point, se na pobřeží
nachází operační základna rychlého varování (Distant Early Warning). Na samotném ostrově se také
setkáváme se stopami průniku moderních lidí: všude jsou odpadky pocházející z průzkumných prací a
vojenských cvičení a též z nedávných tábořišť vědců i Eskymáků. Porůznu se tu povalují kusy
polyetylénového potrubí, prázdné dřevěné bedny, bílé plechovky od plynu i součástky z přívěsných
motorů.
Z lidských děl na ostrově – který je asi 7 km dlouhý a necelý kilometr široký – vynikají dvě žluté
dřevěné boudy na západním konci a soustava triangulačních bodů na konci východním. V jedné
z obou malých budov o jedné místnosti jsem strávil s několika mořskými biology část dvou letních
sezón. Většinou jsme byli na moři, avšak za větrných dnů, za neodmyslitelných srpnových sněhových
bouří anebo když bouřlivé moře nedovolovalo práci na malé lodi, jsem bloudíval po ostrovní planině
pokryté tundrou.
Mám rád takové chvíle, kdy mohu pomalu procházet krajinou a uvědomovat si její bezprostřední
propojení se smysly, v očekávání všeho, co přede mnou skrývá. Oko se náhle zaměří na cosi
blýskavého v trávě – hle chitinový pancíř nějakého hmyzu. Nos zachytí sotva citelný závan jakési
arktické vůně. V rukou obracím starou kost – a najednou mi v mysli vyvstane zvíře, kterému patřila a
167
představuji si, jak se nese krajinou. Nebo řešíte hádanku nepravidelně rozmístěných kamenů. A tam
zas otisky a zpřetrhané pavučiny vypravují o událostech, které už se neodstanou.
Nacházel jsem také kachní peří, které moře vyvrhovalo na pobřeží v dlouhých liniích a v ohromném
množství. Na straně přivrácené k laguně jsem v mělké vodě objevil stopy karibu, ostré jakoby tam
zvířata proběhla jen před chviličkou. Musela se na ostrov dostat za pozdního jara, těsně předtím než
roztál led na laguně. Přidřepnul jsem si všude tam, kde nepravidelné úlomky roztroušené v tundře
obzvlášť intenzivně připomínaly přítomnost zvířat. Například tam, kde na břehu sladkovodního jezírka
oždibovaly trávu bernešky velké. U lebky tuleně kroužkovaného, kterou do míst vzdálených stovky
metrů od břehu přinesl mořský led či nějaké zvíře. Anebo v místech, kde slehlá vegetace prozrazovala
nedávné místo odpočinku lišky.
Na mořské straně ostrova jsem objevil dlouhý pás země a pod ním pruh blýskavého ledu – to na
povrch vystupoval okraj ledové čočky, která leží pod tundrou. Vrstva rostlin a prsti tam visela přes
ledový okraj jako kštice. Vytrvale ale beznadějně jsem se pokoušel připlížit se k hejnům pasoucích se
hus. Dobře maskovaný bělokur se mi střídavě ztrácel a objevoval na pozadí tundry. Na poličku u své
postele jsem ze svých toulek přinášel různé předměty, abych s nimi chvíli pobýval a obdivoval je:
zlomenou páteřní ploténku z běluhy, prehistoricky vypadající pancíř jakéhosi mořského korýše,
přehršle různého peří. Hmatatelné doklady mého mírumilovného zkoumání, objekty, na kterých ještě
lnulo cosi z pronikavého původního tajemství.
Na fotografii, která je často nepříliš uspokojujícím shrnutím místa, vypadá Pingok bezútěšně a
opuštěně. V zimě se ztrácí, stává se součástí jednolité bílé pláně, která přechází na jedné straně v led
Beaufortova moře a na straně druhé do roviny pobřežní tundry. Objevuje se v červnu, hýřící květy,
hmyzem a ptactvem, jen aby za pár měsíců opět zmizel pod nápory prvních sněhových bouří. Našinci,
který nachází povzbuzení ve vzrostlém stromoví, kterého rozveselí zpěv skřivana, který je zvyklý se
kochat vlněním travnatých ploch, připadá krajina Pingoku ubohá. I já, když jsem tam poprvé přišel,
jsem měl zafixovanou tuto představu nehostinného kraje, představu, která vzešla z čtení a
z vypravování jiných. Během oněch týdnů, kdy jsem se směl nakrátko s ním seznámit, se však tyto
představy o syrovém kraji měnily. Ostře jsem si uvědomil předsudky, které chováme vůči podobným
oblastem, když je pokládáme za primitivní, drsné, pohanské. V krajinách, jako je tato, máme sklon
bezmyšlenkovitě zřizovat odkladiště našich jedovatých zplodin nebo testovat zbraně. Do podobných
pouštních území jsme kdysi vykazovali heretiky a vyháněli obětního kozla obtěžkaného náklady
našich prohřešků.
Pro jednotlivce není snadné poznat rozdílné krajiny. Přimět krajinu ke konverzaci je jako přinutit
k tomu divoké zvíře. Složitý soubor pocitů a sebejistoty, které nás poutají k rodné hroudě, se jen
zřídka podaří vypěstovat v člověku přesazeném do jiných končin.
V našem západním myšlení přetrvává víra, že všechny kultury by měly prozkoumávat svět a že lidé
hledají nová území proto, že je k tomu nutí hospodářské tlaky. V tomto sice platném, avšak neosobním
konstatování se ztrácí jednodušší věci jako zvědavost, snaha vést méně komplikovaný způsob života,
168
touha po znovunabytí důvěrného vztahu, po obrodě. I to jsou impulsy, které nás ženou do nových
krajů! A přání pak způsobuje, že obrazotvornost zkreslí kontury toho, co v cizích zemích nacházíme.
Touha po bohatství, po obrodě či triumfu určuje kontury nových území stejně a možná i víc než
vědecká měření a popisy, neřkuli požadavky ekonomických výbojů.
*
V roce 1893 mluvil Frederick Jackson Turner před Americkou historickou společností v Chicagu. Jeho
přednáška znamenala předěl ve vývoji americké historiografie, tj. způsobu, jak dějepisci chápou
příčinné propojení minulých událostí. Turnerova myšlenka, která vešla ve známost jako „hypotéza
hranice“, je dnes nedílnou součástí toho, jak nahlížíme minulost naší země [tj. USA, pozn. překl.], a
tato představa se nám zdá být nezpochybnitelná. Tenkrát však ji nikdo nezastával a byla ojedinělá.
Před rokem 1893 zastávala většina historiků názor, že Spojené státy se zformovaly na základě touhy
osvobodit se od evropských vlivů, anebo že byly ve hře hospodářské a sociální faktory, které se pak
naplno projevily během Občanské války. Turner nabídl třetí pohled: Ameriku formovala stále na
západ posunovaná hranice mezi civilizací a panenským územím – hranice jak skutečně existující, tak i
její obraz v lidských myslích. Charakter národa, vyznačující se podnikavostí, iniciativou a tvrdou
prací, říkal Turner, se formoval ze zkušenosti občanů s tímto rozhraním. Dějepisci Turnerovu
hypotézu ve všeobecnosti přijali, po skoro celé další století ji rozvíjeli a odvíjeli z ní své výklady
událostí.
Turnerův postřeh poukázal přinejmenším na dvě skutečnosti. Ukázal, že směr, kterým se ubírá výklad
národních dějin, může podléhat změnám. A také upozornil na to, že krajiny, ve kterých se dějiny
odvíjejí, jsou dvě: ta „venku“, která působí na lidi fyzicky, a ta v našich představách: projekce, výtvor
našich myslí. V severoamerických dějinách je to nejvíc patrné na období průniku na západ během 19.
století. Politikové i lobbisté, noviny i obchodníci například vášnivě diskutovali o tom, zda jsou prérie
vhodné pro zemědělství. Ve většině z těchto pří převládaly politické fráze přistěhovalců a
pochybovačů spolu s abstrakcemi zemědělských teoretiků – a to vše platilo víc než svědectví samotné
krajiny: údaje o srážkách a svědectví těch, kdo tam žili.
Takto to však chodí. I dnes patří k nejmrzutějším a nejvíc do očí bijícím problémům Severní Ameriky
skutečnost, že zákony a nařízení vydávané ve Washingtonu a Ottawě prozrazují neomluvitelnou
neznalost oblastí, pro které mají platit. Avšak i my, kdo si tu práci dáme a putujeme krajinou, ji
vnímáme jen nedokonale. Naše vjemy jsou také dány našimi předsudky a přáními. Fyzická krajina je
nestrukturovaným místem setkávání v prostoru a čase a vcelku ji pojmout nedokáže vůbec nikdo. To
však nemusí nutně znamenat, že snad máme v úsilí o její pochopení umdlívat. Zkusme ke krajinám
přistupovat s představou, že jejich tvary a barvy, různorodost života, kterým oplývají, pocit, který
máte, když mnete kousek hlíny mezi prsty, zvuk letního lijáku, vůně rašících pupenů, že to vše je
součástí čehosi tajemného. Jestliže pojmeme krajinu jako tajemství, usnadní nám to náš přístup k ní.
Přiznejme krajinám postavení, jaké přiznáváme jiným tajemstvím – na rozdíl od pouhých hlavolamů –
přiznejme jim, že jsou živé.
169
V této souvislosti mi vyvstávají dvě vzpomínky. Jednou jsem se v Anaktuvuk Passu zeptal jistého
muže, co dělá, když navštíví nové neznámé místo. „Naslouchám,“ odpověděl. A to je všechno: je třeba
naslouchat tomu, co nám země říká. Bloudit krajinou a mít smysly napjaté v očekávání toho, co mi
řekne – dlouho předtím, než sám vyslovím jediné slovo. Vstoupí-li člověk s podobným respektem,
může věřit, že se mu krajina otevře. Má druhá vzpomínka je opět spojena s americkými malíři 19.
století. Snažili se odlišit od svých evropských kolegů a začali krajinu vnímat jako mocnost:
okouzlující i obávanou, nekonečně poutavou a nepochopitelně bohatou, nepoznatelnou a divokou.
„Krajina je tváří Boží,“ říkali.
*
Když vystoupím z našeho malého příbytku na ostrově, k jihu i k východu se přede mnou rozprostírá
jednotvárná tundrová pláň. Několik racků šedých vzlétne a vzápětí se zas snese k zemi. Na tváři cítím
studený a vlhký vzduch, jaký na vás dýchne, když doma otevřete lednici. Pár metrů od dveří, obnažená
a osamocená na povrchu tundry, se povaluje mrtvolka kajky mořské. Ještě kousek dál k západu se
suší, odborně napjatá mezi krátkými kolíky, kůže tuleně vousatého. Ještě kousek dál tím směrem
vidím lyskonoha úzkozobého, jak v divokých spirálách křižuje sladkovodní jezárko a sbírá plankton.
Už dva dny duje jihozápadní vítr – to proto dnes trčíme na břehu. Obloha hrozí bouří a sněhem.
Kráčím tundrou k jihu a přemýšlím, zda se mi podaří uvidět u laguny nějaké kachny. Nejasně si
představuji, že odtud se vydám východním směrem, kde je tundra sušší a snáz se po ní kráčí, a potom
překročím ostrov znovu a podél jeho mořského břehu se vrátím zpět.
Na takto plochém terénu, ještě zvýrazněném nízkou oblohou, dumám o nekonečné rozloze těchto
končin. Nekonečnost je to však ošidná. Deníky polárních badatelů jsou plny skrytých očekávání při
zahlédnutí každého jen trochu pozoruhodného prvku, zřetelně vystupujícího v tak beztvaré krajině.
Jsou místa, která lidské oko zachytí okamžitě. A je zde i cosi dalšího v tom, jak krajina usměrňuje
pohyb člověka, kdy, podobně jako když procházíte pouští, už zpola nějaké zvláštní setkání očekáváte.
Lidí je tu tak málo a jejich záležitosti jsou částí onoho proudu znalostí tak typického pro podobné
vzdálené oblasti. A tak už napůl očekáváte, že toho člověka, o kterém tušíte že ho záhy potkáte,
vlastně už znáte. Jednou, když jsem tábořil na horním Yukonu, jsem v dálce zahlédl muže v kanoi.
Jakmile zvedl dalekohled k útesu s hnízdem sokola stěhovavého, došlo mi, kdo to je. Uhodl jsem to na
základě poznámky, kterou jsem týden předtím čirou náhodou zaslechl v hospodě ve Fairbanksu: šlo o
biologa, který měl za úkol sčítání sokolů. Je dost pravděpodobné, že on zase věděl, co tam
pohledávám já. Krajina nám v takových chvílích prozrazuje cosi o sobě.
Jestliže mysl popustí spolehlivé otěže, kterými spoutala čas, nečiní tak popuzujícím způsobem, jako
když někdo plýtvá něčím cenným. Začne spíš čas vnímat jako cosi nerozlišeného podobně jako
plochost této krajiny. A pak se mysl povznese nad vzdálenosti a vy najednou putujete daleko beze
strachu, a rozlohy krajiny vás neporazí. Jestliže je člověk vhodně oděn, nese si něco potravy a dokáže
si opatřit další a dovede se utábořit, pak jeho mysl může svobodně spolupracovat se smysly a
170
vychutnat si krajinu. Připomínám, že nelákavá planina tundry je pro své obyvatele skladištěm plným
potravy i důležitých nástrojů.
Při svém brouzdání mrazem rozpraskaným terénem k jihovýchodu si všímám pohybů ptáků. Oblohou
se míhá vzdálená skvrnka letící potáplice. Nad tundrou poletuje strnad savanový. Ptáci přilétají a
odlétají – tu na moře za potravou, tu na lagunu odpočinout si; a zdá se, že v těch přeletech je jistý řád.
Vědci říkají, že přílety a odlety, krmení a odpočinek se opakují ve 24hodinovém rytmu. Popis
jednotlivých pohybů se však stává kostrbatějším a složitějším než tato obecná zkušenost – jako ostatně
vždy, když se snažíme rozfázovat nějaký pohyb na jednotlivé okamžiky.
Zvuk mých kroků se mění, jak přecházím z vlhkého terénu na suchý a naopak. Mikrohabitaty. Listuji
pamětí a snažím se vybavit si rostliny, které charakterizují různá stanoviště: jaké že to rostliny
umožňují rozpoznat na první pohled mesickou tundru od hydrické, a hydrickou od xerické? Už si to
nepamatuji. A koneckonců, znalost podobných obecností by jen zastírala bohatost forem přede mnou.
Tahle drobná stanoviště, podobně jako ta rozsáhlejší, přecházejí jedno v druhé nepozorovaně. Skrze
nějakou známou krajinu si přibližujeme neznámou; známe-li zvyklosti jistého zvířete v jisté oblasti,
máme sklon připisovat podobné jednání příbuznému zvířeti v jiné oblasti. Ale nakonec se ukáže, že
žádná krajina není kopií jiné. Obecnosti jsou abstrakcí a čáry na našich topografických mapách
odhalují nejen měřítko, na jakém jsme schopni rozlišovat, ale též míru, s jakou jsme ochotni přehlížet
jednotlivosti.
Jedna botanička mi kdysi popisovala svou trpělivou pitvu trsu rostlin, tak typického pro tundru: mívají
v průměru tak 30 cm a vystupují téměř půl metru nad okolní terén. Nejdřív oddělila živé rostliny od
mrtvých a zaznamenávala, kolik jich je a ke kterým druhům přísluší. Spočítala všechen hmyz i zbytky
bobulí, a tak pokračovala až k těm nejmenším objektům, které už byly sotva vidět a nedaly se uchopit,
aniž by se polámaly. Trvalo to celé hodiny a její pozornost i vnímání času se též ustálily na této časové
škále. Řekla mi, že jen jednou vzhlédla od práce a pohlédla na tundru se statisíci trsy všude kolem až
k obzoru; pod dojmem tohoto pohledu se pak dlouhé minuty nedokázala přinutit k tomu, aby se opět
sklonila nad práci.
Moje procházka po ostrově Pingok je bohatá na dojmy, ale uvědomuji si, že si nevšímám mnohého
z toho, co míjím, protože mé smysly nejsou dost ostré, protože neumím rozlišovat, a proto, že se v této
krajině nevyznám. Velmi by mi pomohlo, kdybych znal jazyk místních lidí. Místní jazyk umí
rozpoznávat místní úkazy a pomůže vyprovokovat krajinu, aby vystoupila ze své anonymity.
Vím, kolik mi toho uniká – stačí mi, když si připomenu tváře Eskymáků, se kterými jsem putoval –
jak jejich oči neustále prohledávaly krajinu. I když si s nimi povídáte doma, jsou radši, když sedí u
okna. Neustále vyhlížejí ven, vzhlížejí k obloze, odhadují počasí. Jak se tak blížím k laguně, abych si
prohlédl hejno, které zdáli připomíná krmící se bělokury, musím se pousmát nad jednou vzpomínkou,
která mi vyvstala: kdysi se myslelo, že kurděje jsou způsobeny pustým vzhledem arktického pobřeží.
U laguny nenacházím žádné kachny, jen dalekohledem mohu v dálce zahlédnout tmavou čáru shluku
ptáků na druhém břehu, v závětří. Uvelebuji se v prohlubni, kde tolik nefouká, udělám si pohodlí a
171
pozoruji triedrem protější břeh. Po nějakých 10-15 minutách vidím dvojici karibu. Jeden Eskymák,
kterému Stefansson poprvé v životě předvedl dalekohled, se zeptal, zda je možné vidět skrz něj „do
zítřka“. Stefansson pochopil otázku doslovně a pobavilo ho to. Inukova otázka však byla
pravděpodobně míněna takto: „Je tato věc dostatečně účinná, aby se dalo zahlédnout něco, co k tobě
bude putovat ještě celý den, například blížící se stádo karibu?“ Anebo: „Je tam vidět příhodné místo
k táboření, které se nám bude hodit zítra navečer po celodenním putování?“ Někteří eskymáčtí lovci
mají neuvěřitelně dobrý zrak – dovedou odhalit karibu, který se pase na kopečku vzdáleném 5-6
kilometrů. Ale pečlivost, s jakou dobrý lovec přistupuje k prohlídce kraje, se nejlépe pozná tehdy, kdy
tak činí s dalekohledem. Dlouho poté, co cizinec otráveně odložil dalekohled v marné snaze objevit
známky pohybu zvířete, lovec ještě prohledává každé zákoutí. Prohlídka zdánlivě naprosto pusté
tundry kolem dokola celého obzoru mu může trvat i hodinu – sektor po sektoru.
Dá se tomu naučit – a takové zkoumání vám vždy nakonec odhalí nějakého sysla dlouhoocasého,
potulujícího se rosomáka, nebo ptáka na hnízdě; prostě něco, co vám prozradí, v jaké hře jste se to
octli a co se děje. A když se vám to podaří, když se takto nebo nějakým jiným způsobem dokážete
zbavit netrpělivosti, nebudete se cítit v krajině tak nápadní.
Kráčím dlouho po pobřeží, až přijdu na místo, kde je tundra sušší, a tam se stáčím do vnitrozemí. Na
půlcestě skrze ostrov nacházím husí lebku, zdánlivě náhodně pohozenou, podobně jako ta mrtvá kajka
u naší boudy. Ten, kdo se umí ptát, někdo, kdo je na podobných útržcích informace závislý jinak než
já, by mohl přijít na to, proč ta lebka tady je. Ale už vidím, jak se od jihovýchodu srocuje sněžná bouře
– bude lepší, když si pospíším na mořský břeh; pro případ, že by na cestě bylo něco vážnějšího,
navede mě pobřeží k domovu. Pokládám lebku, tenkou jako z papíru, zpět na zem. Daleko na východě
je vidět nakloněnou špičku věže, kterou zde postavil z naplaveného dřeva Ernest Leffingwell v r. 1910
jako orientační bod, když mapoval zdejší pobřeží. Jak tam trčí, budí dojem opuštěné budovy, rozpadlé
a pocuchané větrem. Stojí tam jako připomínka všech pokusů o ovládnutí této pustiny. Je to symbol
porcování a svazování, které pak umožňuje náležité dělení a registrování těchto ploch, a tím zakládá
vlastnická práva na krajinu.
*
Z hlediska nás lidí odjinud není historie ostrova příliš bohatá. V roce 1826 pronikl skoro až sem
britský námořní důstojník John Franklin, když po souši postupoval na západ od ústí řeky Mackenzie.
Cílem výpravy bylo setkání v Point Barrow, o dalších 400 km na západ. Avšak špatné počasí a fyzické
vyčerpání mužů způsobilo, že „dospěli k bodu, kdy vytrvalost by byla nerozvážností“, a otočili to na
podzim zpět. Robert M’Clure86 zde vysadil v srpnu 1850 skupinu mužů, aby navázali kontakt se
skupinkou místních Eskymáků. Jak napsal 33letý misionář Moravských bratří, který se s nimi vylodil
také, pokládali Eskymáci loď za „plovoucí ostrov“. „Každý obrat lodi, i když byla vzdálena půl
hodiny veslování, v nich vyvolal nové vzrušení, jakoby všichni dostali elektrický šok.“
86
Pozn. překl.: Ten, co později uvízl na Banksově ostrově a jeho loď se stala bonanzou pro Eskymáky a
katastrofou pro pižmoně – viz 2. kap.
172
Později v 19. století navštěvovali ostrov američtí velrybáři, kteří si ze zdejších jezer doplňovali zásoby
vody. V září 1913 zde Stefansson opustil loď Karluk, kterou později čekal smutný osud. (Šlo o
velrybářskou brigantinu přestavěnou na expediční loď. Dostala se do ledového sevření a byla unášena
daleko na západ, kde ji to posléze rozdrtilo a potopilo. Polovina posádky později zahynula.) V těchto
letech se zde pohybovali i obchodníci a průzkumníci jako byl Leffingwell. V r. 1952 zde archeolog
William Irving prováděl první vykopávky prehistorických míst. Pár let na to vybudovali v Oliktoku už
vzpomínanou operační základnu rychlého varování. V 60. letech postavilo Americké námořnictvo ony
dvě boudy (3 x 6 m) pro potřeby Mořské arktické výzkumné stanice se sídlem v Barrow. Později
sloužily i potřebám Programu průzkumu vnějšího kontinentálního šelfu a jiných projektů. Občas hostí
i Eskymáky putující podél pobřeží – proto ta napnutá tulení kůže v tundře, nedaleko našeho příbytku.
Historie ostrova z hlediska původních obyvatel je daleko bohatší, ale o to méně známá. Poloha ostrova
naznačuje, že byl po celá staletí využíván loveckými tlupami, i když asi ne nepřetržitě. Dnes je
jediným svědectvím o tomto osídlení asi tucet 400 let starých přístřešků, patrných v tundře podle
vyčnívajících kusů naplaveného dřeva a velrybích žeber. Tento kus severoamerického pobřeží nebýval
zřejmě nikdy příliš osídlen. V r. 1981 byla tato sídla z Pingoku největším známým prehistorickým
nalezištěm na severním pobřeží Aljašky.
Bystrý archeolog by na tomto místě musel zbytky podobného tábořiště předpokládat. Jméno ostrova
pochází z jazyka Inupiatun a znamená „země povstávající nad kopulí ledu“. Vztahuje se k dlouhé
písečné duně na mořské straně ostrova, která poskytuje závětří před bouřemi. Podobná ochrana je u
tohoto pobřeží velmi vzácná a jistě si jí všichni všimli a využívali ji.
Lovci utáboření na Pingoku měli i výhodu časné dostupnosti tuleňů vousatých i kroužkovaných
v oblasti ústí řeky Colville. Sladkovodní led v těchto místech začíná tát dříve, než se začne lámat led
mořský. Na Simpsonově laguně zase nacházeli stěhující se husy a kachny. Pobřeží poskytuje značné
množství náplavového dřeva z řeky Mackenzie – některé kmeny jsou dlouhé až 10-12 metrů. Na
ostrově se nacházejí sladkovodní jezera. Poskytuje proto výbornou základnu pro sledování tahů sivenů
a běluh, a v září také velryb grónských, navracejících se do Beringova průlivu. Na pevninském břehu
laguny se dala očekávat stáda karibu.
Archeologický průzkum odhalil, že lidé, kteří zde žili v letech 1550-1700, lovili všechna tato zvířata, a
také mrože a lední medvědy. Mezi nejzajímavější nálezy patří třpytka zhotovená z medvědího zubu,
drobný luk pro dítě, a kus destičkového brnění z parohů.
Když stojíte mezi zbytky těchto příbytků, udiví vás, kolik z historie Arktidy leží nedotčeno jen tak na
povrchu. O to víc si uvědomíte, jak kontrastují se snadněji rozluštitelnou historií naší. Zde je hrot šípu
na ptáky, támhle zase přívěsek z mrožího klu – ale jaké představy se pojily k těmto objektům?
Najdou se zde i zbytky pozdějších eskymáckých příbytků: stavby z drnů a velrybích kostí z 20. let 20.
století. V nedávné době sem etnohistorikové přivedli lidi, kteří v nich ještě tenkrát pobývali. Zde, mezi
artefakty a přímo v krajině, se snažili oživit „kulturu paměti“. Kulturu vázanou na nástroje, kterých už
173
dnes nikdo neužívá a které jsou ještě stále nejpřesněji popsány výrazy inupiatunského jazyka – jehož
slovní zásoba se rapidně ztenčuje.
Jedné neděle v létě 1981 nás navštívila skupina Eskymáků z osady Barrow. Prováděli průzkum využití
krajiny – složitý proces oceňování, jehož výsledky místní lidé používají jako podklad pro domorodé
nároky na jistá území. Trochu jsme pohovořili o „historii“ ostrova Pingok (jakoby bez podobných
podpůrných detailů, vyžadovaných lidmi, kteří vlastní mapy, zůstávalo místo jen rozmazaným a
nenárokovatelným kusem země). Dnes mohou ostrov zachránit pro sebe, jen budou-li moct doložit
jeho přijatelnou a ověřitelnou historii. Všichni jsme mnohem radši a s větším nadšením obrátili list a
začali mluvit o lovu. Náhodné rozhovory jako tento, daleko od sídel, kde existují silná politická a
rasová pnutí, bývají často velmi srdečné. Nikdo tady nebude probírat věci, které by mohly vést
k rozbrojům, ani nebude klást otázky, které by druhá strana mohla vnímat jako všetečné. Mluvit o lovu
je věc dobrá a přijatelná za všech okolností. Obě strany si takto mohou vyměnit hodně informací
týkajících se místní krajiny. Když sdílíte s přítomnými podrobnosti o životě zvířat, cítíte, že autorita
tohoto nároku na zemi je stejně legitimní a důležitá jako věci nalezené v nějakém 400 let starém
příbytku.
Muži cestovali v malé lodi východním směrem (a z pohledu cizince – velmi běžného – vypadali
nedostatečně oděni a špatně zásobeni pro takovou cestu). Poté co nás opustili, povídali jsme si o
dějinách eskymácké kultury. Ti muži si nesli s sebou vypůjčenou historiografii, síť naučených údajů,
kterou navlékali jako síť na nerozlišenou sféru času, která pramenila z jejich vlastní tradiční a nepsané
historie. Je to systém, se kterým se stále lépe seznamují a šikovně ho využívají. Z eskymáckých žen,
které zde seděly na vyplavených kládách a vypravovaly na mikrofon podrobnosti z dob svého mládí,
vyzařovala důstojnost a autorita. Nechávaly vyvstávat své vzpomínky na základě upřímné touhy
jiných lidí po poznání, a my jsme mohli sledovat, jak se při té řeči zhmotňují ve vzduchu vlákna,
pouta, která je opět spojují s touto krajinou.
Projekty využití a osídlení krajiny probíhají ve spolupráci s místními lidmi v celé Arktidě. Účelem je
podpořit jejich nároky na území a chránit jejich lovecká práva. Tyto studie odhalily, že existuje
dlouhodobé a nepřetržité spojení mezi různými skupinami domorodých lidí a jednotlivými
obydlenými oblastmi. Je nemožné oddělit jejich kultury od krajiny – krajina představuje druh znalosti,
která s nimi putuje v čase. Krajina je pro ně tím, čím je pro nás někdy architektura. Poskytuje pocit
místa, rozlohy a historie; a také přesvědčení, že nikdy nedojde k tomu, čeho se všichni nejvíc děsíme –
k zániku a zapomnění.
„Jsme zde (tj. žijeme tady a právě na tomto místě) proto, že naši předkové jsou opravdoví,“ řekl
jednou v rozhovoru jeden muž. Předkové jsou skuteční díky znalostem a užívání krajiny, díky svému
zaujetí krajinou. Jedna žena, opuštěná v melancholii nemocničního pokoje, řekla jinému tazateli, že
občas zvedne ruce před oči a hledí na ně: „Přímo na své ruce vidím linku pobřeží, pláže, jezera, hory a
kopce, které jsem navštívila. Mohu vidět tuleně, ptáky a zvěř…“ Jiný Eskymák, který cítil rozpad
vztahů své kultury s krajinou, nahrazování lovecké ekonomiky jinou, řekl při rozhovoru, že nejlepší by
174
bylo, kdyby se Inuiti stali „myslí vládnoucí zemi“. Domníval se, že jejich vědomí, vytvořené k obrazu
krajiny, se do ní bude moci vmyslet a budou lépe vědět, kudy dál. Jak ukázal zmíněný průzkum
využití a osídlení krajiny, ani on, tak jako většina Eskymáků, není schopen pochopit význam lidského
života, který by byl oddělen od krajiny – od zvířat, počasí, zvuků lámajícího se ledu. Nepřišli na chuť
obživě, která se musí pořizovat za peníze.
Franz Boas ve své knize Centrální Eskymáci (The Central Eskymo, 1888) obšírně líčí narození dítěte a
popisuje oblečení, které dítě nosí v prvních dnech života: čepičku z kožešiny polárního zajíce, prádlo
z peří, kapuci ze sobího koloucha, i s ušima. Člověk je dojat úsilím, které matka věnuje zejména tomu,
aby okamžitě stvrdila místo dítěte v síti složitých a propracovaných vztahů s „krajinou“, s budoucím
zdrojem jeho spirituálního, psychologického i fyzického blaha. Téměř o sto let později popsal etnolog
Richard Nelson v knize Modli se ke krkavci (Make prayers to the Raven, 1983) podobné chápání
přírody u dnešních Kojuků. Mnoho věcí se mezitím změnilo, ale nesporným zůstává přetrvávající
propojení s místní krajinou – její praktická znalost, vnímavost k ní a její vzývání. Dodnes je také
patrné, že krajina je součástí všech tradičních vyprávění. Je to důkaz úzkého propojení s ní, důkaz
zvláštního a okouzlujícího sladění lidského chování s jejími delikátními nároky. Mnozí z těchto lidí ji
neopustili – a ona neopouští je. Pro člověka přicházejícího z měst na jihu je obtížné i jen tušit
bohatství tohoto svazku a ocenit jeho hodnotu. Přesto věřím, že tato archaická příchylnost ke krajině
by se mohla stát protilékem k osamělosti, jejíž příčinu spatřujeme v odcizenosti a beznaději naší
vlastní kultury.
*
Stáčím dalekohled od Leffingwellovy věže a na písečné duně podél severního pobřeží zahlédnu
polární lišku. V zimě se z ní stává velký cestovatel, podobně jako medvěd lední a vlk. V létě, když
voda rozruší její pobřežní habitat, často setrvává na jednom místě – například na ostrově jako je tento.
Vždy dělá dojem, jakoby někam pospíchala, a pak se náhle zastaví, posadí se a odpočívá. Vybíhá na
drobné vyvýšeniny a čichá na všechny strany.
Srst polární lišky dostává v létě nádech hnědi, která se míchá se slonovinovou bělí podsady. (V zimě
je kožich zářivě bílý, nebo s odstínem šedomodrým či béžovým – takovým liškám s odstínem se říká
„modré“.) Tak jako u jiných zvířat, i její život je neobyčejně zajímavý. Rozsah a upravenost jejích
zimních úkrytů a také schopnost vydržet ve velmi nízkých teplotách jsou ohromující. Rovněž její
parazitování na ledním medvědovi. Je nejpřátelštější a nejdůvěřivější ze všech lišek Severní Ameriky
– i když mnohé expediční deníky ji častují přívlastky „nestydatá“ a „drzá“ a znevažují ji jako
„parazita“ a sběrače odpadků. Polární lišky jsou neúnavné a vytrvalé ve shánění potravy. Důkladně
prohledávají linii pobřeží, podél kterého putují, a podobně jako lední medvědi se i lišky z širého okolí
záhy shluknou u nějaké zdechliny. Jestliže si ale místo mršiny zvolí kuchařův stan a 30-40 jich tam
neustále pobíhá a zběsile po všem chňapá, je pochopitelné, že počáteční pobavení, s jakým to členové
expedice sledují, se snadno časem změní v mrzutost a vztek. Lišky natolik otravovaly ztroskotavší
druhou kamčatskou expedici Vituse Beringa, že když se mužům podařilo některou chytit, tak ji
175
umučili k smrti s bezuzdnou krutostí. Snad se to dá pochopit, protože muži byli mračny hmyzu
dovedeni na pokraj šílenství.
Zdatnost, s jakou si lišky opatřují potravu, se jim tak po příchodu bělochů do Arktidy stávala osudnou.
(Vztahy se současnými Eskymáky souvisí s lidskými zájmy více, i když pro lišku jsou stejně zhoubné.
Předtím si jí příliš nevšímali, ale s nástupem obchodu s kožešinami a založením obchodních stanic
v osadách se liška stala nejvíce pronásledovaným kožešinovým zvířetem Arktidy.)
Pozoruji tedy lišku, jak běží po duně a krátké nožičky se jí jen tak míhají. Už jsem její stopy (nebo to
byla jiná liška?) viděl na několika místech pláže. Představuji si ji, jak neustále pročesává celý ostrov,
tu chytí lumíka, tam najde nějaké zbytky z tuleně, anebo hledá ptáka méně statečného než je racek
šedý, aby ho obrala o vajíčka. V mysli si kreslím síť jejích stop jako předivo tmavých žilek
obepínajících ostrov – celé by muselo být vyzvednuto do vzduchu, aby se dalo z výšky obhlédnout a
neztrácelo se ve spleti husté zeleně a trsů květin.
Protože je liška posazená mnohem blíž k povrchu a je mnohem menší než člověk, v jejím vnímání
musí být ostrov mnohem „delší“ než pouhých sedm km. A když takto putuje, střídajíce pobíhání
s odpočinkem, a když toho tolik „vidí“ svým černým čumákem – jak vlastně vypadá v její mysli
Pingok? A jak se její chápání mění v průběhu roku? A co představuje ostrov pro raroha, pro pavouka,
a co pro velrybu echolokující podél jeho pobřeží? Jak vnímá ostrov potáplice, tvor vody a vzduchu,
která těžkopádně vystupuje na břeh jen na nějakém skrytém místě jezera, kde má své hnízdo? A jak jej
vnímá čmelák, který se na noc uchyluje do koruny nějakého květu, a díky tomu je jeho svět o pár
stupňů teplejší? Jak připadá povrch ostrova stvoření malému, avšak čipernému, jakým je lasička? A
jak vedou prostorové vzpomínky takové zdatné cestovatele, jakými jsou karibu nebo lední medvěd?
Jeden můj přítel, který pracoval jedno léto na ostrově Bathurst (76; 100) u Průsmyku ledního
medvěda, spatřil jednou vlka, jak pádí s ulovenou kachnou. Viděl, jak vlk svou kořist zahrabává, a
když pak vlk odběhl, chtěl si skrýš obhlédnout. Nenašel ji; přitom šlo o otevřenou, nijak nečleněnou
krajinu. Vrátil se po vlastních stopách, zkontroloval znovu azimut a zkusil to podruhé a pak ještě
jednou – bez úspěchu. Usoudil, že vlk musel být vnímavější nebo že drží toto místo v mysli jinak. Po
této zkušenosti mu krajina už připadala mnohem složitější než předtím.
Jednou, bylo to na mořském ledě, jsem opustil ochranu našeho dočasného útočiště a ve vichřici jsem
se vydal na procházku podél svazku elektrických kabelů. Poryvy větru dosahovaly síly 40 uzlů a bylo
-30° C. Stál jsem tam dlouho zády k větru a koukal do mdlého lednového svitu, plný strachu, že mě to
odvane pryč, že ztratím spojení s pupečníkovou šňůrou kabelů, do které jsem se zaháknul botou. Oba
konce kabelu se ztrácely v té vířící bělobě. V okruhu zhruba 12 metrů, kam jsem dohlédl, byly jen
ledové hrboly. Přemýšlel jsem, jaký smysl pro směr by měla liška, kdyby teď stála na mém místě, a
jak rozdílně bychom oba řešili svou potřebu potravy a úkrytu.
176
Můžeme jen spekulovat o tom, jak si zvířata uspořádávají krajinu, aby jim dávala smysl. Světy, které
vnímají, jejich Umwelten, jsou každý jiný.87 Odhalit, co je Umweltem zvířete a vysvětlit ho vyžaduje
hodně trpělivosti a experimentální vynalézavosti, vyžaduje svobodnou výměnu informací mezi
různými pozorovateli, hodiny a hodiny přímých pozorování a odpor ke snaze vystihnout vlastnosti
zvířete nějakou zkratkou. Podle mé zkušenosti právě tuto metodu používají Eskymáci. Za ideálních
podmínek by to mohlo být i metodou naší vědy.88
Mnozí biologové si uvědomují tajemství, kterým jsou opředena pozorovaná zvířata. Chápou, že po
objektivní stránce to, co mají před sebou, je nesmírně složité, a že po subjektivní stránce zvířata žijí
způsobem, který se neslučuje s naším přístupem ke světu. Vědí, že zatímco lze postavit pokusy, které
mohou odhalit leccos z vlastností zvířete, zvíře samo bude vždy představovat cosi víc než jakýkoli
součet pokusných dat. Uvědomují si, že jejich práce může být velice přesná, ale to že ještě nezaručuje
správnost získaných výsledků. Pochopili, že chování jedince se může značně lišit od chování obecně
předpokládaného u příslušníků jeho druhu a že i stejný druh se může chovat dost rozdílně na různých
místech a v různých letech.
Získat úplný a přesný obraz o životě jednoho zvířete je velmi obtížné – obzvlášť v Arktidě, kde terénní
podmínky způsobují tolik problémů a omezují pozorování. Mnozí biologové, kteří se na Severu
zabývají studiem karibu, pižmoňů, vlků a ledních medvědů, jsou těmito omezeními vyvedeni z míry
víc, než bychom normálně čekali. To proto, že průmysl, který celý tento výzkum arktické zvířeny
financuje, se nezajímá o zvíře jako celek, ale jen o ty stránky jeho života, které by mohly ztěžovat
průmyslový rozvoj či dokonce mu bránit. Abychom však byli spravedliví: zajímají se také o situace,
ve kterých by průmysl mohl zvířata ohrožovat v jejich způsobu života. Biology znepokojuje úzký
záběr tohoto přístupu, spěch, ve kterém se musí výzkum provádět, a stále víc i to, jak se život zvířat
proměňuje v čísla. Neosobní statistika maskuje jak složitost, tak etické stránky postavení divočiny.
Biologové jsou zneklidněni „tyranií statistiky“, „nástupem počítačových modelářů“, a přáním
průmyslu získat údaje o „standardizovaném zvířeti“, které se pokaždé bude chovat předvídatelným
způsobem.
Jeden kanadský vědec mi to řekl takto: „Příčí se mi, že já jako biolog jsem nucen redukovat chování
zvířat na čísla – přímo to nenávidím. Máme-li však udržet své pozice tváří tvář zbrklým developerům,
87
Svět, který vnímáme kolem zvířete my, je jeho prostředí, co z toho vnímá zvíře samo, je jeho Umwelt (z něm.
„okolní svět“; někdy se to překládá jako „osvětí“). Dané prostředí obsahuje mnoho Umweltů a žádné dva z nich
nejsou totožné. Představa Umweltu, se kterou přišel v r. 1934 Jakob von Uexküll, předpokládá, že struktura
smyslových orgánů, důležitost, jakou pro dané zvíře mají, jejich citlivost a rozlišovací schopnost se liší u
různých druhů zvířat.
88
V praxi se však obě metody obvykle liší. Metoda Eskymákova není tak formální jako vědcova, ale není proto
nutně méně přesná. Kdybychom měli srovnávat, vědcům se často nedostává pozorovacího času a obvykle si
vybírají k podrobnějšímu studiu jen některé stránky života zvířete. Ekologický přístup Eskymáka je založen do
větší šíře a bere v úvahu vztah zvířete k mnoha často zdánlivě nedůležitým faktorům prostředí. Touto cestou se
dává i současná věda. Věda ví toho zase víc o životě stěhovavých zvířat, zejména o jejich rozšíření a trasách
přesunu. Eskymáci se dost zdráhají zobecňování vlastností jednoho zvířete na všechny jedince druhu, jak to činí
věda. V posledních letech se však mnozí vědci naučili toho také o jednotlivých zvířatech víc než mnohý
Eskymák. Poslední generace vysoce erudovaných a velmi zkušených domorodých lovců pomalu odchází ze
scény…
177
musíme produkovat čísla a čísla, protože to je to jediné, čemu jsou ochotni naslouchat. Celý svůj život
věnuji hledání odpovědí na jisté otázky – a oni by je chtěli mít do dvou měsíců! A cokoli jim o
zvířatech řekne domorodý člověk, je pro ně nezajímavé. Jen samé nepotřebné anekdoty.“
Víra v autoritu statistik a odmítnutí eskymáckých příběhů jako „anekdotických“ je rozpolcenost, se
kterou se často setkáváme v posudcích na zprávy o arktickém environmentálním výzkumu. Statistika
se dá samozřejmě upravit. Jeden biolog zkoumající velryby mi to řekl naplno: „Když budeš výsledky
týrat dost dlouho, prozradí ti cokoli.“ A statistikův Umwelt pak zajisté hraje roli při stavbě
„statistického obrazu“ krajiny. Vyprávění Eskymáků je zdvořile odmítnuto ne snad proto, že by
Eskymáci byli špatnými pozorovateli nebo že by dokonce lhali, ale proto, že jejich vyprávění se nedá
zestručnit do formy, se kterou by se dalo snadno pracovat, a ani neústí do žádného shrnujícího závěru.
Jejich slova se až příliš obtížně dají přetavit do čísel.
Co v Arktidě začínajícímu vědci nejvíc chybí, není nedostatek představ o tom, jak krajina funguje. Ani
nepostrádá teoretické znalosti a proto ví, jak věci zapadají do sebe. Schází mu však čas strávený
v terénu, dlouhodobý kontakt se specifickými zdroji, které ho povedou k porozumění. Mnozí vědci,
například antropolog Richard Nelson, biologové zaměřeni na mořské savce John Burns, Francis Fay a
Kerry Finley, nebo odborník na suchozemské savce Robert Stephenson, si našli společníky z řad
eskymáckých lovců a s jejich pomocí se dopracovali k hlubšímu pochopení arktických ekologických
vztahů. Nelson přišel do Wainwrightu počátkem 60. let a nejdřív přijímal vyprávění lovců značně
skepticky. Později napsal větu, kterou může podepsat kdokoli, kdo s těmito lidmi putoval krajinou
aspoň rok: „Jejich vyprávění, která vypadají zpočátku naprosto nevěrohodně, se téměř vždy ukáží být
správná.“
*
Kráčím teď k duně, za kterou se mi ztratila liška. Přitom si připomínám, jak nenápadné rostlinky pod
mýma nohama dokáží z místních kyselých a špatně odvodněných půd účinně získávat živiny a vodu.
Rostliny jsou spleteny do kompaktní rohože, a tak mohou udržet váhu sněhu, procházejícího karibu
nebo člověka – nerozdrtí je to. Kmínky těchto vrbiček jsou kratší než u jejich jižnějších příbuzných,
ale nesou mnohem více drobných listů, aby lépe využily světlo. Rostlině může trvat celá léta, než se
zmůže na úrodu semen. Co si tyto rostliny šeptají ve svých snech, jaké výstrahy a touhy si mezi sebou
vyměňují?
Začíná trochu sněžit, šikmo od jihovýchodu. Zrychluji krok, s pohledem střídavě na zemi a u
horizontu. Co si asi myslel Kolumbus, plující do Zaitonu, velkého přístavu říše Cathay, když přistál
v západním Atlantiku? Jak Coronado vnímal texaské Llano Estacado, nejsurovější místo jaké kdy
viděl na své cestě do Quivery? Co říkala africká krajina Mungo Parkovi, hledajícímu Niger? 89 Způsob,
89
Pozn. překl.: Francisco Coronado se v letech 1540-1542 vypravil z Mexika prozkoumat území dnešních
amerických států New Mexico a Texas. Výpravu hnala fáma o bohatých městech v této oblasti (jedno z nich
mělo být Quivera). Průzkumníci objevili kaňon řeky Colorado a pár indiánských osad a zklamaní skončili u řeky
Kansas.
178
jakým člověk vnímá krajinu, kterou putuje, závisí nejméně na třech faktorech: na tom co ví, na tom co
si představuje a na jeho celkovém naladění.
Co člověk zná, získává buď přímo na místě, nebo to vyčetl z knih, anebo získal od místních
pozorovatelů. Tyto informace však zpracuje každý po svém, podle svého kulturního zázemí a
povahového založení. Běloch putující Arktidou má například sklon hledat pouze vztahy typu příčina –
následek nebo dravec – oběť. Je také obzvlášť vnímavý na rostliny a živočichy, které by pomohly
vyplnit „díry“ v biologickém systému. Lidé obecně pak při průzkumu dávají přednost zraku před
svědectvím ostatních smyslů a víc je budou přitahovat zvířata, která jsou velikostně srovnatelná
s člověkem. Také na krajinu shlížíme z určité výšky a v neznámém prostředí vyhledáváme
panoramatické výhledy.90
Naše představy o nové krajině závisí také na očekávání: například toho, co asi bude za blízkým
horizontem tamtěch kopečků, nebo za čárou dalekého obzoru. Očekávání je také ovlivněno tím, co
chceme na svém putování vidět – třeba hnědého medvěda vztyčeného v tundře, nebo mamutí kel trčící
z aluviální naplaveniny potoka. Očekávání se zakládá na tom, co víme o zážitcích jiných lidí v těchto
končinách. Na hlubší úrovni však je také přáním odhalit něco nového, neznámého nebo neslýchaného
– třeba sněžnou sovu sedící bez pohnutí na zádech pižmoně, květ oblíbené barvy, jaký zde nikdo
předtím nenašel, nebo labutě malé na zimní polyni.
Představy navozují otázky a ty dávají krajině rozměr časový. Jsou tyto stopy rosomáka letošní nebo
loňské? Jak starý může být tento oranžový lišejník? Objeví vlci, pohybující se na obzoru, skupinku
karibu, která se pod námi pokojně popásá na mokřině? Proč lidé, kteří zde tábořili, odhodili tuto
vyřezávanou tulení kost?
Naladění ke krajině se definuje dost obtížně. Otrávený cestovatel, který má plnou hlavu starostí o to,
co se děje doma, bude vůči krajině slepý. Na opačné straně škály máme hladového domorodého lovce
– nikdo nemůže být ke krajině vnímavější než on. Jestliže někdo při spatření čehosi krásného pociťuje
touhu nebo soucítění, když je schopen pocítit vzrušení při neočekávané události, bude asi naladěn
optimisticky. Ten, kdo ztratil v Arktidě přítele při leteckém neštěstí, nebo ten, kdo přišel o všechny
úspory při spekulacích s akciemi arktických dolů, může vnímat krajinu jako nepřátelskou; je naladěn
tak, že v ní nepozná žádné hodnoty.
Touha každého z nás po porozumění, a rozdíly, které mezi námi jsou co do ostrosti smyslů, vedou
k tomu, že každý z nás nalezne v krajině něco, čeho si ostatní nevšimnou.
Jak čas plyne, spojí se u místních obyvatel útržky znalostí o dané oblasti do formy příběhů. Komunita
si je pamatuje, a díky tomu ani nezvyklé věci neupadnou v zapomnění a neztratí na významu. Tyto
příběhy představují pro místní lidi propracovaný a dlouhodobý vhled do příslušné krajiny. A příběhy
Mungo Park: skotský lékař, který se po předchozích neúspěšných pokusech v r. 1805 vypravil hledat Niger a
bájné město Tellem. Výprava dorazila do jakéhosi města, kde byla rozprášena obyvateli, kteří pak byli
přeživšími účastníky líčeni jako „zombie“. Park tam zahynul.
90
Pozn. překl.: Stejně vnímaví či nevnímaví však můžeme být k rodné krajině. Doporučuji čtenářům knihy
Václava Cílka Krajiny vnější a vnitřní, Praha, Dokořán 2002, a Makom, kniha míst, tamtéž 2004.
179
jsou dennodenně potvrzovány, dokonce i tím, že jsou všelijak vylepšovány, když vypravěč zabloudí
do oblasti mezi tím, co je nepochybné a tím, co si jen představuje nebo o čem on sám nepochybuje.
Tato složitá, avšak snadno sdílená „realita“ se těžko přenáší mimo tu oblast, kde se zrodila, aniž by
sklouzla do obecností, do zavádějících či nepřesných abstrakcí.
Postřehy lidí protékají krajinou jako záplava, která nechá tu a tam viset ideje jako kusy vlhkého
papíru, útržky, které nutno posbírat a rozluštit. Nikdo nemůže povědět celý příběh.
*
Když se chci vrátit na západ, do domečku, musím vystavit tvář větru. Sestupuji na mořské pobřeží,
kde mi poskytne ochranu duna. Hoholky a kajky tančí na vlnách u pobřeží, zobákem proti větru. Tam,
kde je duna přerušena, vidím do tundry bičované větrem a sněhem. Myšlenky zaletí do naší boudy a já
dostávám chuť na teplý čaj, pak se však opět věnuji okolí a při chůzi pozoruji kachny. Takové
pozorování člověka vždy zpomalí. Myslím na ty dlouhé měsíce, které zde trávili první badatelé
uvěznění v ledu – někteří uvízli se svou lodí i na tři-čtyři roky. Jejich vyhlídky na včasný návrat
nebyly příliš dobré, a přesto jejich deníky odhalují, že málokdy věnovali pozornost zvířatům, která je
míjela – tedy pokud neznamenala potravu, neohrožovala ani neobtěžovala. Byli daleko od domova a
cítili se bezmocní – a krajinu během svého čekání sotva vnímali, a když, tak jen jako překážku. To
naše nevšímavost je jiného rázu. Dnes chceme žít na mnohem kratších časových škálách. Podráždí
nás, když se životy zvířat odvíjejí způsobem, který nevyhovuje našim představám – například když
zvíře jen tak sedí a „nic“ nedělá. V jednotvárné tundře vlevo i v těsném hejnu hnědých kachen po mé
pravé ruce hledám jakési směřování, něco co přetrvává. Nic. Po několikahodinové procházce vidím,
jak se tundra i kachny ztrácejí v bouři, a má mysl se obrací k jiným tématům.
Lakotská žena Elaine Jahner píše, že středem každého náboženství lovců je víra, že ve fyzické krajině
sídlí krajina spirituální. Jinými slovy, příležitostně se v krajině cosi zatetelí, a v té chvíli se zvýrazní
kontury, barvy i pohyby a zjeví se cosi posvátného, co člověka vede k víře, že existuje i jiný rozměr
reality, odpovídající tomu fyzickému, ale jinačí.
Tváří v tvář široce prosazovanému racionálnímu vědeckému přístupu ke krajině jsou esoterické vhledy
a spekulace zastíněny a ztrácí se tak cosi hlubokého. Krajina je jako poezie: je nevysvětlitelně
soudržná, její význam nás přesahuje a má moc povznést hodnoty lidského života.
Náš příbytek se tiše vynořuje přede mnou ve vrcholící sněhové vánici. Vypadá, jakoby stál v bílé
jeskyni nebo na vzdáleném konci kaňonu. Zvuk se ke mně teď dostává jen z bezprostřední blízkosti.
Vzdálený křik ptáků se ztratil. Slyším jen vrzání svých bot na písku, šplouchání vln u břehu a fičení
větru kolem uší.
Skrz okno vyzařuje žluté světlo a uvnitř vidím přítele, jak za stolem voskovaným provazem spravuje
roztřepený konec lodního lana. Dám si horký čaj, nasoukám se na svou pryčnu a budu se snažit
vybavit si věci, které jsem sice viděl, ale v té chvíli si nenašly cestu k mé mysli.
*
180
Ve 30. letech 20. století začal Benjamin Lee Whorf vysvětlovat svůj vhled, který získal o struktuře
jazyka Hopi. Ukázal, že tento jazyk je dost omezen co do gramatických časů, protože se nevztahuje
k času jako k něčemu, co existuje odděleně od prostoru. Je také poměrně chudý na podstatná jména,
ale zato bohatý na slovesa. Je to jazyk, který vykresluje svět pohybu a měnících se vztahů, svět jako
nepřetržité „tkanivo“ času a prostoru. K popisu kvantové mechaniky se hodí neskonale lépe než třeba
angličtina nebo čeština. Čeština porcuje čas do lineárních úseků tím, že používá různé časy sloves. Je
to jazyk bohatý na podstatná jména, chudý na slovesa, je založen na protikladu nehybného prostoru
stojícího v toku času. Je jazykem statického prostoru vhodným k popisu, řekněme, architektonickému.
Za stejných podmínek by dítě kmene Hopi nemělo příliš problém s pochopením teorie relativity,
zatímco české dítě by to mělo zase snadnější s dějepisem (samozřejmě kdyby se učily ve své
mateřštině). Představa času plynoucího od minulosti k přítomnosti by Hopiho vyvedla z konceptu.
V r. 1936 Whorf píše, že domorodé jazyky „mají bohatou, jemně propracovanou, nádherně logickou
rozlišovací schopnost týkající se příčinnosti, jednání, výsledků, dynamických i energetických kvalit,
směřování zkušenosti apod“. Ukazuje, že neexistuje nic takového jako primitivní jazyky a že
neexistuje žádný prazáklad, na kterém by všechny kultury stavěly svou metafyziku: „Ne všichni
pozorovatelé jsou vedeni stejnými fyzikálními důkazy a nejsou tak vedeni ani ke stejné představě
vesmíru.“
Tyto myšlenky už byly do jisté míry obsaženy v díle antropologa Franze Boase, který zdůrazňoval
ucelenost různých domorodých kultur. Reagoval tak na převládající viktoriánský názor, že všechny
kultury lze redukovat na soubor „pravdivých“ výroků o světě. (Boasův „funkcionalistický“ přístup byl
mezitím nahrazen „strukturalistickým“ – ten úmyslně nasazuje na kulturu abstraktní a subjektivní
měřítka.)
Whorf, Boas a další badatelé přelomu 19. a 20. století vybízeli k pohledu na lidskou kulturu jako na
soubor pravidel, který nám pomáhá utřídit si skutečnost. Skutečnost mohla u různých kultur vypadat
různě, i když různé skutečnosti mohly být promítnuty současně na stejnou krajinu. Přitom neexistuje
jakási nejvyšší a obecně platná skutečnost: proto jestliže se kterákoli kultura rozhodne soudit vnímání
světa zavedené jinou kulturou, zejména liší-li se taková kultura svou tradicí, musí postupovat velmi
obezřetně.
V posledních letech nám díla badatelů jako Joseph Campbell nebo Claude Lévi-Strauss osvětlila
nádherné panoráma lidské vjemové zkušenosti a vyzdvihla nejen naše různé přístupy k tomu, co nás
obklopuje (tj. ke krajině), ale také podobnosti, které všichni sdílíme. Například pro lovecká
společenstva se podle Lévi-Strausse zvíře těší velké totemové úctě nejen proto, že je potravou a proto
je dobré ho jíst, ale též proto, že je „dobré ho myslet“. Je „dobré“ představovat si zvíře.
Badatelé jako Richard Nelson, Edmund Carpenter a Hugh Brody rozpracovali tyto myšlenky pro
podmínky Arktidy; přitom každý z nich se zajímal o jinou stránku existence Eskymáků. Jejich práce
ukázaly celistvost a soudržnost různých pohledů na Arktidu. Poukázaly také na řadu nedorozumění,
která pramení z předpokladu, že každý nahlíží na věci podobně jako my. Eskymácké vnímání krajiny
181
nás tak staví před stále větší etické, politické a ekonomické problémy – to proto, že bychom byli
raději, kdyby v této krajině převládaly naše představy.
Už jsem zmínil Nelsonovu práci týkající se přírodopisu a lovu. Brodyho vliv se týkal problémů okolo
využití a osídlování krajiny. Carpenter zase výstižně psal o umění Eskymáků a o jejich vnímání
prostoru. Nepřekvapí nás, že každý z těchto badatelů upozorňoval, že k pochopení, o čem vlastně
Eskymáci mluví, když mluví o krajině, je třeba dokonale znát jejich jazyk až na úroveň místního
dialektu. Nelson říká, že je těžké se dobrat pochopení chování mořského ledu u pobřeží Wainwrightu,
kde led je velmi aktivní, zejména když plně nerozumíme eskymácké terminologii. A Brody
v souvislosti s eskymáckými představami o důvěrném soužití s krajinou jen suše poznamenává:
„Klíčové pojmy neumím přeložit.“
Carpenter odhaluje souznění mezi inuktitutským jazykem a eskymáckými řezbami: v obou případech
se klade hlavní důraz na to, co je dynamické, a na pozorování z různých úhlů pohledu. V angličtině,
říká Carpenter, věnujeme velkou pozornost všemu, co se týká času, zatímco Eskymáci zdůrazňují
mnohost prostorů. My předpokládáme, že všichni lidé se v prostoru orientují podobně a proto i na
objekty v něm pohlížejí ze stejného úhlu: nahoře je nahoře, dole je dole, tím směrem je sever a tamtím
jih. Když však Eskymák popisuje nějaké vzdálené místo, říká Carpenter, často se vůbec nezmíní o
rozloze krajiny, která leží mezi námi a cílem (právě to by udělalo dojem na nás a vyjádřili bychom to
pojmy vzdálenosti). Místo toho mluví o geografických bodech, a navíc ne nutně v tom pořadí, v jakém
bychom se k onomu místu přibližovali. Cizímu pozorovateli se proto může zdát, že Eskymáci nemají
„žádný smysl pro směr“. Navíc Eskymák putuje tak trochu jako polární liška: tu odbočí, aby
prozkoumal něco neobvyklého, tam sice postupuje vpřed, ale neustále pochod přerušuje přestávkami
na čaj – místo toho aby se neúnavně dral k „cíli“. A tak bychom Eskymáka mohl podezírat
z nedostatku sebekázně a lehkomyslnosti. Všechno to však souvisí s tím, jak Eskymák vidí sám sebe
v pletivu času a prostoru, jak on vnímá svůj „postup“, kam si on sám do proudu trvání umístil své čáry
a body.
Do rozdílné a přitom rafinované mysli Eskymáka se bez znalosti jeho jazyka můžeme vžít jen
okrajově. A pochopitelně to platí i obráceně: každý vypadá v očích toho druhého tak trochu jako
primitiv.
Eskymácký jazyk je nejskvělejší tam, kde je řeč o krajině a lidském pobývání v ní. Mladí lidé ze
současných eskymáckých osad, zejména ve východní Arktidě, říkají, že když jsou s rodiči venku
v krajině, mají potíže s vyjadřováním, a to i když doma spolu mluví celou dobu jazykem inuktitut.
Nejde ani tak o slovník jako o to, že mají potíže s větnými konstrukcemi a idiomy, a tak jsou
zaskočeni vlastní neschopností plynně mluvit. Právě tam venku, v loveckých táborech a během
putování se jazyk obrozuje.91 Jazyk Eskymáků se mění podle roční doby – výrazy pro různé druhy
91
Tak je to i s některými lidmi. Často v arktických osadách potkáte člověka, který vypadá těžkopádný,
nezodpovědný, letargický, až se divíte, že se dovede o sebe postarat – a pak zjistíte, že venku se promění
v člověka neuvěřitelně zručného, energického a bystrého.
182
sněhu se objeví v zimě, zatímco ty, které se týkají lovu velryb, přicházejí ke slovu zjara. A tak celé
oblasti jazykového vyjadřování začínají mizet, protože se týkají činností, které se přestávají
provozovat. Už se necestuje se psím spřežením. Už není třeba znát detaily třeba mroží anatomie,
protože některé části zvířete se už nepojídají ani nepoužívají k žádným jiným účelům. A na prosby
šamanů se dnes také nehledí příznivě.
Whorf si představoval, že jazyk je něco, co člověk vynalezl ve své mysli a pak to rozprostřel na
skutečnost, něco co krajině vnutil, jakoby krajina byla jakousi zásobárnou, do které ukládá své
představy. Myslím, že se mýlil ve dvou věcech. Za prvé, krajina není netečná – a právě proto, že je
živá, bude se nakonec protivit vnucování takové skutečnosti, která není odvozena z ní samé. Za druhé,
jazyk přece není něco co krajině můžeme vnutit. On se vyvíjí právě v rozhovoru s krajinou – když
kamik prstem hodnotí kvalitu mořského ledu, když ochutnáváme z úrody bobulí, když opravujeme
saně při světle lampy s tulením tukem. Jen dlouhodobé hledání vede k dobře rozlišenému jazyku. Sám
řád jazyka, ekologie jeho zvuků a myšlenek, je odvozen od obcování s krajinou. Když se učíte
domorodý jazyk, učíte se, jak se mluvčí tohoto jazyka zabydleli ve své krajině.
*
Americký zeměpisec Yi-Fu Tuan ve svých dílech rozlišuje mezi pojmy prostoru a smyslem pro místo.
Lidé, říká, vycházejí z míst, ke kterým jsou připoutáni, kde nacházejí přístřeší a porozumění, a
vydávají se do beztvarých prostorů, charakterizovaných pocitem volnosti, dobrodružství a neznáma.
„V otevřeném prostoru si člověk intenzivně uvědomuje své místo, které nosí v srdci; a v osamění
chráněného místa ho pronásleduje rozlehlost okolního prostoru.“ Nově objevená místa opředená
radostí i strachem pak vkládáme do své geografie a rozšiřujeme tak oblast míst původních. Usilujeme
o rovnováhu a harmonii mezi známými místy a neznámými prostory, a tím činíme neznámo
srozumitelným, nebo aspoň více přijatelným.
Tuanova slova platí, ať už se týkají vstupu do nepoužívané místnosti ve velkém domě, nebo pobytu
v Arktidě. To, co se vyjeví na samém konci a co je, zdá se, vždy součástí putování v divočině, je
neustálý zápas mysli o soulad s onou záhadnou entitou, Zemí.
A ještě jedna myšlenka z Tuana: kulturou nejvíc uctívaná místa nemusí být nutně viditelná – ne vždy
jde na ně ukázat prstem. Zviditelňují se až v dramatu – při vyprávění, tanci, představení. A právě to, co
je na krajině neviditelné, činí z toho, co pro někoho je jen prázdný prostor, pro jiného místo
k pobývání. Významem místa v krajině je míněno to, že právě toto místo je obtěžkáno pamětí, váží se
k němu posvátná i profánní vyprávění – a celá krajina propojuje spoustu takových míst. Názor, že je
nutno definovat především prostor, ještě než je s ním spojený nějaký význam – tedy snaha o politické
vymezení, o vykolíkování vlastnictví nebo o průmyslové využití – prozrazuje kolonizátorskou
neotesanost.
Je snadné podcenit moc dlouhodobého propojení s krajinou; nejen s konkrétním místem, ale s tokem
její paměti a obraznosti, tak jak naplňuje například naše sny. Osobnost mnoha lidí nekončí na povrchu
jejich kůže, ale překračuje je pomocí jejich smyslů a vrůstá do krajiny. Když je pak krajina náhle
183
mrzačena či přestavována, působí to těmto lidem psychické utrpení. Tito lidé jsou spojeni s krajinou
jakoby světelnými pouty, a žijí v druhu času, který nezná přítomnou chvíli, ale je, v součinnosti
s pamětí, rozepjatý přes celý jejich život. Protnutí těchto vláken způsobí nejen bolest, ale také pocit
vykořenění.
K nejvíc znepokojujícím politickým problémům naší doby patří rozpínavost národů do krajin ležících
mimo jejich hranice, a přetváření těchto krajin, v představách i ve skutečnosti, v něco co má sloužit
vzrůstajícím potřebám těchto národů. Cestovatel se v tomto od národního státu často liší: on nechce
přivodit krajině ležící za hranicemi jeho vlasti žádný rozvrat. Přichází na návštěvu a chce se dobrat,
skrze nesporné kontrasty, k obnovenému pocitu hodnot, které skýtá jeho rodná hrouda. Hledá zde úctu
kterou by pak rád prokazoval své vlastní krajině, jíž vděčí za to, čím je. Hned zkraje se však začne
potýkat s mapou, která uspořádává krajinu podle jistého chápání prostoru a která už obsahuje
hodnotící soudy o tom, co je důležité a co není. Všude, kde jsem byl, jsem měl s sebou mapu, a žádná
nebyla úplně přesná. Všechny byly průmětem víry, že prostor lze takto hezky uspořádat. Jistěže
nemůžete obviňovat mapy a ani nemůžete putovat bez nich. S radostí jsem je vytahoval z batohu či
zadní kapsy kalhot a objasňoval si s jejich pomocí situaci. Nahýbal jsem se přes rameno navigátora,
abych měl lepší představu o tom, kde se právě nacházíme a kam letíme. Načrtával jsem si mapy do
deníku, abych mohl jiným vysvětlit, kde jsem to byl, a abych zjistil, zda mi mohou potvrdit či
rozmnožit mou zkušenost z toho místa. Znám dobře onu směs spokojenosti a přání – když jeden ví,
kde přesně se v té pustině nachází, a když chce také plně pochopit prostor, který je mapou vymezen.
Avšak snažil jsem se být na pozoru. Dokonce i dobrá mapa, taková s rukou vepsanými čárami a
symboly, ve které se Tuanovy „prostory“ už proměnily v „místa“, si na autoritu jen hraje. To, co
držíme v ruce, je jenom přiblížením k tomu, co je tam venku. Hezky poskládaná náhražka.
Začnu s tím, že perspektiva většiny map je abstrakcí, protože představuje ne to, co vidí nehybné oko,
nýbrž co vidí oko v pohybu. Mapa je dvojrozměrná, zatímco Země trojrozměrná a zakřivená.
Provedení ani způsob projekce proto nikdy není úplně přesné a při větším měřítku je zkreslení
ohromné. (Nejznámějším druhem mapy světa je Mercatorova projekce, na které je Arktida rozlehlejší
než celé Rusko a kde Grónsko vypadá skoro stejné jako Severní Amerika. Chvíli to trvá, než se jeden
odnaučí toto zkreslení vnímat.) Mapy uspořádávají prostor matematicky. Obrysy jsou nakresleny
s pomocí různých druhů souřadnic a do toho jsou vepsaná jména. Dostáváme tak abstrakci skutečnosti
– často nádhernou a obdivuhodnou. Uspořádanost, jednoduchost a jasnost údajů jsou samozřejmě
často velmi svůdné.
Existují nejrůznější mapy Arktidy a poskytují ohromné množství informací. Kdybyste je mohli někde
nerušeně studovat a dokázali byste všechny ty informace strávit, stal by se z vás arktický Marco Polo.
V první řadě je to sbírka fyziografických map o vysokém rozlišení, pořízených s pomocí satelitů,
letadel a všelijak vylepšených počítačově. Pak přicházejí mapy znázorňující migrační trasy karibu za
posledních 10 let. Pavučina elektronických pozorovacích míst ve vojensky citlivých místech, jakým je
sever Beringova moře. Denní hlášení o ledovém pokryvu a letních trasách lodní dopravy, rozesílané
184
elektronicky a kreslené na termofaxový papír.92 Jsou tu i mapy vyžadující hodně přemýšlení, se
zakreslenými izotermami (teplotní gradienty), izogramy (magnetické gradienty) a izantery (teplotní
gradienty ukazující kvetení rostlin). A další mapy znázorňující místa archeologických nálezů,
zimoviště ledních medvědů anebo ložiska štěrkopísků.93
Ze všech nejraději mám fyzickou mapu s polární projekcí, se Severním ledovým oceánem uprostřed.
Lemují ho severní pobřeží Eurasie a Severní Ameriky a celé Grónsko. Krásně vyniká úzký vstup do
oceánu mezi Grónskem a Svalbardem, protože hluboké vody v těchto místech jsou znázorněny hlubší
modří, než u moří kontinentálního šelfu. (Toto je také jediné místo, kudy mohou téct hlubokomořské
proudy do Polární pánve a ven z ní.) A všechna ta neznámá místa – Novosibiřské ostrovy, Karské
moře, Země Františka Josefa – odkázaná k ohromnému zkreslení na mercatorských mapách, mohou
být zakreslena v normálních proporcích.
Pohled na mou nástěnnou mapu mi připomíná jedinečnou geografickou jednotu celé oblasti – jedno
jak daleko půjdete na východ nebo západ, pořád jste v ní. Z mapy je patrné, o co blíže je z Rotterdamu
do Jokohamy přes Beringův průplav než přes průplav Panamský. K tomu ta dech vyrážející
nepřístupnost Grónska, když ho takto mohu sledovat v plné kráse, nezkreslené a neořezané. Mohu se
prsty dotýkat ostrova Ellesmere s Agassizovým ledovým štítem a exotickými plošinami, vysněné
krajiny mé mladosti. Baffinův ostrov se po eskymácku řekne oomingmannuna, země pižmoňů.
*
Nejstarší mapy Arktidy odrážely zkušenost a představy (či omyly) kultur, které je kreslily. 94 Dlouho
předtím, než se kartografie stala terénní vědou, byla aktivitou čistě kontemplativní: kartografové
kreslili vybájené kraje a neskutečné pevniny podle své představivosti. Arktida na jejich mapách byla
tmavým, hornatým a ledovým krajem „divochů, kteří nemají jazyk ani rozum a jen syčí jako husy“.
Anebo naopak byla líčena jako idylické místo, kde stále svítí Slunce a moře jsou teplá. Buď Asgard,
norská citadela plná zefýrů, třpytivého světla a moci, nebo Niflheim, studená pustina nikdy nekončící
temnoty a s pachem smrti.
Víc se Arktida otevřela zkušenosti, když nizozemští lovci velryb objevili v 16. století Svalbard, a s
prvními průzkumy směrem východním k Nové Zemi (Willoughby a Chancellor 1553, Barents 1596) a
k západu (Frobisher 1576-8, Davis 1585-7, Hudson 1607-10, Baffin 1616). V následujících staletích
byla kousek po kousku odkrývána pod příkrovem sněhu a ledu. Její země i vody byly zakresleny do
map. Konečnou tečku za dávnými představami Starého světa znamenala plavba lodi Fram, která
uskutečnila velkolepé obeplutí Arktidy (1893-6). V roce 1892 prohlásil Robert Peary Grónsko za
ostrov. V letech 1915-17 objevil Stefansson poslední velké plochy souše na Dálném severu. Pobřeží
92
Pozn. překl.: Nu, osmdesátá léta. To dnes jim to vyjíždí z barevné tiskárny.
Zdroje štěrkopísků jsou svou důležitostí na druhém místě, hned za zásobami ropy a plynu. Obrovské množství
štěrku je třeba na stavbu letišť a plošin pod stavby – to proto, že stavět přímo na permafrostu je velmi obtížné.
94
Pozn. překl.: V této souvislosti viz R.H. Ramsay: K vybájeným pevninám, Panorama, Praha 1978. Velká část
knížky je věnována Arktidě a objevným cestám; čtenář tam najde i přehršle nádherně fantastických dávných
map.
93
185
Kanadského souostroví bylo podrobně znovu proměřeno během 2. světové války a těsně po ní jako
součást vojenského průzkumu a při této příležitosti byly objeveny poslední větší ostrovy ve Foxově
pánvi západně od Baffinova ostrova – včetně Ostrova vzdušných sil (Air Force Island) o rozloze
zhruba 1200 km2.
Část kouzla Arktidy byla i v nepřesném vymezení jejích hranic. Plochá krajina splyne v zimě se
zmrzlým mořem. V létě zase v některých oblastech jsou nízko položené části souše tak propletené s
mělkým mořem, že je téměř nemožné říct, co je co. Snadno si pak můžeme myslet, že ještě někde
mohou existovat kousky neobjevené pevniny – což se nedávno potvrdilo dosti dramatickým
způsobem. V r. 1968 geografové konečně propočítali, že ne grónský mys Morris Jesup, ale ostrůvek
Kaffeklubben, objevený Pearym v r. 1900, je nejsevernějším kouskem suché země. V roce 1978 však
byl mezi ledem objevený další drobný ostrůvek, který leží ještě o 1,5 km severněji od Kaffeklubben.
Pojmenovali ho Oodaaq, po Polárním Eskymákovi, který v r. 1909 doprovázel Pearyho na pól.95
S postupem času byly vybájené pevniny Arktidy pomalu nahrazovány obrysy, jaké tam byly
doopravdy nalezeny – a ještě rafinovanější satelitní mapování s vylepšováním map pokračuje. Zmizela
„Frobussherova úžina“, která protínala Kanadu od Atlantiku až k Západnímu oceánu na mapě George
Besta z roku 1587; není už Otevřeného polárního moře, ke kterému se s důvěrou plavil v r. 1607
Henry Hudson; ztratil se i pevninský most spojující Norsko se Svalbardem a mnoho dalších mylných
představ.
Mnohé ze starých map Arktidy s jejich vybájenými ostrovy byly jen výrazem touhy po něčem lepším a
po usnadnění lidského plahočení – taková byla touha po Rajských ostrovech západu, nebo po cestě na
„ostrovy koření“ Molukky, cestě, na které by nečíhaly španělské lodi ani turečtí překupníci. Stočme
tyto mapy a uložme je pietně zpět do zásuvek, s úctou k lidským dějinám a k ohromnému záběru
lidské touhy, k hledání spočinutí, které překračuje hranice rodné země.
Tím však, že je odložíme, se koloniální tragédie na nich zachycené nestanou méně smutnými.
Varování proti dobyvačnému mámení se tím nesmí stát méně zřetelným. Ani skutečné krajiny se
nesmí vytratit ze zřetele. Budoucí doba nás zajisté bude hodnotit jako stejně svéhlavé a lakotné, jako
byli naši průzkumničtí předkové, a naše plány shledá stejně nehodnými a nemoudrými, jako se některé
předchozí plány prosperity zdají dnes nám. Snad nám také prominou.
*
Zvykli jsme si přemýšlet o rozlehlosti Arktidy právě proto, že známá Mercatorova projekce ji roztáhla
od jednoho konce světa k druhému. Tato představa, že se oblast neuzavírá, že mezi jednotlivými
oblastmi „leží celý svět“, je falešná. Oblast je do sebe uzavřená jako kterýkoli stát. Je jako Austrálie –
95
Oodaaq se narodil v r. 1878 nebo 1879 a žil do poloviny 50. let. Doprovázel celou řadu badatelů a vědců, a
skoro každý z nich zanechal historii jeho jméno v jiné psané podobě, například Ootah (Peary), Odârk (Mylius
Erichsen), Odaq (Rasmussen) nebo Ûtâq (Jena Malaurie). Ostrov Oodaaq byl objeven 26. 7. 1978 Uffe
Petersenem během průzkumu severních oblastí Grónska, který prováděl Dánský geodetický institut. Petersenův
kolega mi napsal: „Je to poměrně malý flák štěrku o průměru 30 m a v nejvyšším bodě méně než metr nad
mořem. Má souřadnice 83°40´32,51´´S; 30°40´10,12´´Z.“
186
s velkým pouštním mořem uprostřed a s většinou obyvatel žijících na pobřeží. Není tak rozlehlá jako
Pacifik – spíše jako asijské stepi. Rozlohou jako Čína, počtem obyvatel jako Brno.
Geografická jednota Arktidy se odvíjí od společného klimatu, cyklů světla a tmy a velké podobnosti
zvířecího osídlení na západě i na východě – lední medvěd, velryba grónská, polární liška, tuleň
kroužkovaný, sovice sněžná. Je jen málo zvířat, která žijí jen v jednom koutě Arktidy jako narval. A
z těch, která žijí všude kolem pólu, jen málokterá vykazují geografické rozdíly na úrovni poddruhů –
příkladem je mrož.96
Dnešnímu člověku cestujícímu do Arktidy může arktická krajina připadat tupě monotónní, ale tato
zkušenost pramení, myslím, z toho, že příliš hledí do prázdných map oblasti a potom nad nimi jen létá.
Letadlo podobně jako mapa navozuje falešný smysl pro prostor. Umožňuje jednoduchost a sevřenost,
ale nikoli díky ostřejší perspektivě, ale tím, že mění vztah mezi prostorem a časem. Kabina letadla je
uměle osvětlená, chráněna před nástrahami počasí, zředěný vzduch je plný benzínových výparů a
tabákového čoudu a je tam mnohem větší randál než dole. Mnozí z těch, kdo létají Arktidou, často
namačkaní jeden na druhého, spolu s tažnými psy a krabicemi s nejrůznějšími zásilkami, mají z toho
mírné hlavybolení a často trpí druhem jakési prostorové a časové dezorientace. Koluje spousta
historek o vládních úřednících a reportérech, kteří si to přihasí do severních osad odkudsi z jižní
Kanady, tomu, co se jim říká, moc nenaslouchají a trvají na návratu ještě ve stejný den. Jejich spěch,
ledová necitelnost a aura moci souvisí, zdá se, nějak s letadlem. Ohromné zhuštění času a prostoru
pomocí letadla nemá v severních osadách obdoby. Tito návštěvníci si pak odnášejí domů poznatky o
krajině, které jsou často zkreslené a z jejich zpráv je cítit zahořklý odpor.
Letadlo je velkým pokušením – ale ten, kdo se chce něco naučit o krajině, kdo chce získat pojem o
věrohodnosti map, které jsou právě v oběhu, musí z něho vylézt. Musíte ven do krajiny a spát na zemi
– anebo strávit odpoledne rozebíráním drnu. Musíte putovat podle rozvrhů, které vám určí pižmoni.
Tábořit na mořském pobřeží a pozorovat táhnoucí kachny. Musíte postát před zelenými
serpentinovými stěnami hor Jade Montains severně od řeky Kobuk, anebo si vyjít na zimní
popraskaný mořský led, abyste slyšeli jeho dření a skřípání „jako kňučení štěňat a dunění včelího
roje“, jak napsal americký cestovatel Elisha Kent Kane. V žaludku mrože vyvrženého na jarním ledu
naleznete sediment z mořského dna. Zvolna si uvědomíte, že čtvrt milionu mrožů žijících v Beringově
a Čukotském moři dennodenně přemisťuje sem a tam celé tuny písku a drobných kamínků. Pak se
mysl stočí k lumíkům a hrabošům, kteří zase obracejí stovky tun tundrové zeminy. A jako v dětské hře
přeskočíte v mysli na lidi kultury Thule, kteří vláčeli do svých táborů velké kameny a stavěli z nich
ohromné pasti na ledního medvěda – s padacími kamennými dveřmi. Domorodí obyvatelé šutry
přemisťující…
96
Homogenitu kraje ještě více zvýrazňuje skutečnost, že původní obyvatelé poloviny Arktidy – od Beringova
průlivu až po severní Grónsko, mluví téměř stejným jazykem. Taková jazyková propojenost není známa nikde
jinde na světě. Skutečnost, že Eskymáci mluvící různými dialekty si rozumí, usnadnila ustavení jejich
politického zastoupení – Inuitské cirkumpolární konference. Tato organizace pomáhá aljašským, kanadským i
grónským Eskymákům při uplatňování územních nároků a při jejich snahách o sebeurčení.
187
Když putujete celé dny pod ohromnou klenbou oblohy; když si u Thomsenovy řeky na Banksově
ostrově uvědomíte, jak daleko jste od světa; když jste svědky neutišitelné vitality tažných psů, jejichž
štěkot zní na míle zmrzlým údolím; když seznáte – například při pozorování strnada severního
pojídajícího kosti lumíka kvůli vápníku – jak různé titěrnosti udržují tuto zemi pohromadě…, pak
začnete vnímat bezčasové, nespočitatelné hlubší rozměry krajiny.
To ale musíte trvat na tom, že opustíte letadlo, které dennodenně přilétá a odlétá jako střela.
Christian Vibe mi vyprávěl jednu příhodu z doby, kdy se zdržoval v severním Grónsku, na
poloostrově Hayes, a z malé osady Uummannaq (Thule)97 podnikal výpravy se psím spřežením.
V jarních měsících roku 1940 putoval podél východního pobřeží Ellesmerova ostrova a živil se
zásobami, které si tam uložil před mnoha měsíci. Jeden z jeho přátel z osady věděl, že Vibe je Dán, a
že by ho mohly zajímat informace, které v květnu dorazily do osady. Muž přejel se saněmi Smithovu
úžinu a na druhém břehu vyhledal zásobárnu, protože věděl, že se u ní Vibe později objeví. Na
pemikánovou konzervu vyškrábal v eskymáckém slabikovém písmu tento vzkaz:
němec bere dánsku maso
král ještě žije
v krámě už není benzín.
Vibe pochopil téměř okamžitě. Německo vstoupilo s Dánskem do války (tedy „bere mu potraviny“);
vláda krále Christiana nebyla svržena; a protože je válka, nedorazí na jaře do Uummannaqu
zásobovací loď. Vibe vyprávěl, jak tam držel tu konzervu v rukavicích, koukal v jasném světle na své
psy a sporé zásoby a uvědomoval si, že se teď domů nepodívá hodně dlouho.
*
Někteří badatelé brali Eskymáky a jejich znalost krajiny vážně a žádali je, aby jim načrtli mapy
okolního území.98 Eskymáci souhlasili a tyto mapy se staly velkým dobrodiním pro cestování i
průzkum v Arktidě. Dnes nám poskytují vhled o způsobu, jakým Eskymáci vnímali prostor kolem
sebe.
Dobrá znalost místní krajiny a schopnost nakreslit podrobnou mapu jsou dvě značně se lišící
dovednosti. Nicméně Eskymáci, muži i ženy, dokázali nakreslit velmi přesné mapy pobřeží i
vnitrozemí své domoviny. Robert M’Clure řekl v r. 1856 svému životopisci, že Eskymáci ze
západního pobřeží ostrova Victoria kreslili tužkou a na papír, „jakoby byli na hydrografickou práci
zvyklí“. Jiný britský námořní důstojník obdivoval v r. 1826 na Mysu prince Waleského mapu oblasti,
kterou mu Eskymáci „velmi vynalézavým a srozumitelným způsobem“ a ve správném měřítku
sestavili s pomocí kamenů, klacků a oblázků. Franz Boas píše, že Eskymáci ve východní Arktidě
97
Pozn. překl.: Tato osada měla souřadnice 76; 69. V roce 1949 byla přemístěna kvůli stavbě americké vojenské
základny a dnes se jmenuje Qaanaaq (77; 69). Viz též s. ***.
98
Zhotovování map stavělo Evropany před několik problémů. Už jen to, že období dovolující plavbu bylo krátké
a během těchto letních měsíců byla většina pobřeží zahalena do mlhy, nebo je blokoval led. Navíc stejné
podmínky, které způsobovaly fatu morgánu, zkreslovaly i tvary pobřeží, a způsobovaly, že pokusy určit polohu
lodi se nedařily. Ohromná délka pobřeží a prázdnota a rozdrásanost pobřeží, na kterém se skupiny zeměměřičů
vyloďovaly, ještě víc odrazovaly od tohoto náročného úkolu.
188
kreslili mapy tak přesné, že když je srovnával s vlastními nákresy, rozpoznal každý detail. „Je
pozoruhodné,“ píše, „že jejich představy o vzájemné poloze a směru orientačních bodů u pobřeží,
značně od sebe vzdálených, jsou tak zřetelné.“ To se týkalo lineárních vzdáleností až 1500 km a
rozloh až 400 000 km2. Dokázali také snadno číst mapy a náčrtky Evropanů, a to v jakékoli orientaci –
i vzhůru nohama nebo ze strany. Neměli také nejmenší problémy s přechodem od jednoho měřítka
k druhému, nebo s tím, aby udrželi zvolené měřítko u mapy, kterou kreslili.
187-Eskymáci vyráběli a používali mapy dlouho před příchodem Evropanů – sloužily jim jako
mnemotechnické pomůcky k uspořádání rozsáhlých souborů místních jmen a také jako pomůcka při
navigaci. Ty navigační bývaly vyřezány ze dřeva, což mělo obrovské výhody, protože mapy byly
trojrozměrné (což je ve východní Arktidě velmi užitečné), odolávaly počasí a neutopily se, když
náhodou vypadly z lodi.
*
OBR. Nahoře je mapa oblasti Cumberlandova průplavu a Frobisherovy zátoky, jak ji po paměti
nakreslil Eskymák jménem Sunapignanq. Dole mapa stejné oblasti zhotovená současnými
kartografickými technikami.
*
Edmund Carpenter projevoval obzvláštní zájem o rozdíly, které existují mezi námi a Eskymáky ve
vnímání prostoru; v tom, že Eskymáci nedávají přednost žádnému ze směrů. Píše, že na mapě, kterou
mu nakreslili Aivilikové, se nesrovnalosti týkaly jen oblastí, kde se intenzivně lovilo – byly na mapě
větší než ty méně navštěvované. Současné mapy Eskymáků dosvědčují stejnou přesnost a bohatost,
jsou důkazem, že ti, u kterých tato součást jejich kultury ještě přežívá, si nadále uchovávají znalost
místní geografie. Svědčí také o obdivuhodné dokonalosti, s jakou kultivují svou paměť, a také o tom,
že jejich záliba v dlouhých cestách po ledě stále přetrvává. A to vše navzdory skutečnosti, že většina
z nich už dnes žije v trvalých osadách.
Stopy lidské přítomnosti v krajině jsou jako mapy – uspořádávají nerozlišený prostor jistým způsobem
a obzvlášť uklidňují v otevřené krajině. Když narazíte na několik dorsetských táborů, dodá to krajině
rozměr i směr – a člověka navíc potěší i sám pohled na ně. Totéž platí pro místa, kde se stáda karibu
už po staletí brodí přes řeku či překonávají horská pásma.
Význačné orientační body, které pomáhají poutníkovi a vládnou nad pustinou, ale také dobře znatelné
zásahy do krajiny, které byly vytvořeny bezděčně při vykonávání nějakých činností, jsou v Arktidě
obzvlášť nápadné. Nejvíce působící jsou inuksuit, balvany vztyčené do podoby lidské postavy, kterými
je posetá krajina na východě. Kdysi ukazovaly směr k místům, kde stáda karibu musí překonávat
prohlubně nebo skalní soutěsky, a na jezerních březích vyznačovaly místa vhodná pro rybolov. Z doby
kultury Thule se zachovaly kamenné vrše a také kamenné ohrady omezující pohyb bělokurů. Kamenné
mohyly vztyčené prvními Evropany dosud ční na kopcích, mysech a zákrutech pobřeží, a dosud slouží
pilotům i ostatním cestovatelům jako navigační pomůcky.
189
Většina stop lidské činnosti z nedávné doby už tak oslňující není. V Kanadě se například nedávno
probudil pocit osudného propojení se Severem, a k tomu se dnes váže nevázané stavění mohyl, kde to
koho napadne. Památné mohyly zase staví průzkumné geologické týmy, těžaři ropy a kdejací úředníci
a potentáti. Uvnitř bývá obyčejná tabatěrka s polaroidovým snímkem křenících se chlápků, anebo se
v mohyle skrývá bytelnější kovová schránka ukrývající větší barevnou fotografii nějakého vládního
úředníka i s celou jeho rodinou. (Spoustu místních dovádí takovéto znevažování opravdových
průzkumníků k nepříčetnosti. Považují toto stavění mohyl za pompu či bláznovství a rozmetávají je
všude tam, kde na ně přijdou.)
Ještě víc než tyto nezasloužené pomníky dráždí oko desítky tisíc kilometrů kolejí vyježděných při
neustálém hledání ropy a plynu a stovky tisíc prázdných barelů od benzínu v tundře všude tam, kde
tábořili vědci, technici a v poslední době i eskymáčtí lovci. Jak se vědecké i průzkumné metody
vylepšují, vrací se průzkumníci znovu a znovu na stejná místa a systém kolejí zanechaných pásovými
traktory je stále hustší. Ta místa už znovu nezarostou, stlačená půda se nezkypří, jarní deště stopy
nesmyjí. Pokud se s nimi něco děje, tak jen k horšímu. Obnažená půda zachytává víc slunečního svitu,
permafrost v těch místech začíná tát a traktorová cesta se začne propadat a rozšklebovat, jako erozní
rýha někde na louce v místech nezpevněných kořeny.
*
Puluwatani, domorodci z Karolín, se proslavili přesností, s jakou dovedou navigovat své lodi na
otevřených mořích mezi roztroušenými ostrovy jižního Pacifiku. Orientují se pomocí východu a
západu jistých hvězd, všímají si výskytu ptáků, zkoumají slanost vody, systém mořských proudů a
vzdouvání hladiny. Podobně i Eskymák si při navigaci v polární noci, v bílé tmě, či přes beztvaré
úseky ledu a sněhu, účinně pomáhá všemi záchytnými body, jakých se mu jen může dostat. V mlze na
letním pobřežním ledu vnímá z jedné strany hlasy ptáků na útesech, z druhé zvuky příboje na okraji
ledového pole. Před začátkem cesty přes otevřený terén si zapamatuje úhel, pod kterým fouká vítr, a
opakovaně kontroluje svůj azimut na kožešinovém límci své parky – podle toho jak si ve větru líhají
chlupy. Když se mu to ve tmě nebo sněhové vichřici nedaří, shýbá se, aby viděl, jak jsou orientované
sastrugy, brázdy zhutnělého sněhu, které se tvoří ve směru převládajícího větru. Pamatuje si směr
puklin, které překračuje v ledu. Pukliny mu mohou odhalit přítomnost mysu či pevniny, anebo mu
prozradí, že už je na známém místě, kde se jejich uspořádání opakuje rok co rok. Je třeba věnovat
pozornost každému detailu – tmavý objekt na ledu může být kámen odhalující skryté pobřeží.
Neustálá pozornost k podobným detailům, vzpomínky na to, jak ten kraj vypadá, připomínka příběhů
vyslechnutých od jiných cestovatelů a lovců, pohyb zvířat – hlavně ptáků, „mapa oblohy“, to vše
pomáhá poutníkovi udržovat směr.99 Hledání takových drobných životně důležitých znaků, zejména
99
Vzdálené místo s volnou vodou často vrhá tmavý stín na mraky nad ním: to je „vodní nebe“. Led ležící za
obzorem zase často způsobuje jemné bílé světlo na obzoru zvané „ledový odraz“. Výraz „mapa oblohy“ se
vztahuje na jakoukoli hru světel a stínů, jaká může nastat na obloze. Dobře vycvičené oko může rozpoznat i
různé druhy ledového odrazu. Například sněhem pokrytý kraj se na obloze projeví nažloutlým odstínem.
190
v oslepujícím jarním světle (nejlepší doba na dlouhé cestování, protože už je dost světla a led ještě
drží) nebo v zimní krajině téměř postrádající kontrasty může být vyčerpávající pro toho, kdo neví,
čeho si všímat nemusí.
Tyto navigační dovednosti jsou dodnes součástí života některých arktických osad, i když se cestuje na
sněžných traktorech a ne na saních či pěšky. Podobné dovednosti jsou pro zdar cesty – zejména když
je nutno překonávat zamrzlé moře – důležitější než ta nejlepší mapa a navigační prostředky. Mlhy a
vichřice skryjí topografické orientační body nutné k cestování podle mapy. Na kompas se v těchto
končinách také nemůžete spolehnout: čím blíže budete k magnetickému pólu, tím více bude převládat
vertikální a slábnout horizontální složka magnetického pole, a střelka vám začne apaticky bloudit od
východu k západu a zpět. Bez užitku jsou v některých šířkách a délkách také korekce na magnetickou
deklinaci. Ionosférické poruchy včetně magnetických bouří a jevu zvaného „absorpce polární
čepičkou“ mají nedobrý dopad na přístroje pro rádiovou navigaci. Množství teplotních inverzí v létě
nedovoluje zaostřit sextant na čáru horizontu. A satelitní mapy zaznamenávající pohyb mořského ledu,
zasílané elektronicky lodím, se obnovují až po 24 hodinách.
V Arktidě se nemůžete spolehnout, že Slunce vychází na východě a zapadá na západě, a čím víc na
sever půjdete, tím méně hvězd bude vycházet nebo zapadat. Měsíc je v létě tak bledý, že je sotva vidět.
Nejspolehlivějšími ukazateli směru pro většinu Eskymáků je proto chování větru a mořských proudů,
pravidelné uspořádání trhlin v ledu a znaky jako směr říčního toku. Sotva kdy uslyšíte, že se někdo
vydává na „východ“, aby tam lovil, navštívil někoho, anebo jen tak.
*
Jednoho zářijového rána jsem se takto vypravil východním směrem (v mém pojetí). Byl jsem v malé
lodi spolu s několika přáteli z naší vědecké základny v Beaufortově laguně, v blízkosti kanadské
hranice. Byl příjemný den s dobrým počasím a my jsme měli za sebou týden práce na moři, při
studeném větru a dešti a zatažené obloze. Mířili jsme k hranici Yukonu, který měl pro všechny
romantické kouzlo. Pluli jsme asi 40 km podél pobřeží, dokud nám nepřehradil cestu led - naštěstí se
tak stalo jen pár set metrů od hranice.
Shodili jsme parky a tak trochu bez cíle jsme se motali po tundře v blízkosti sloupů z naplaveného
dříví, kterými byla vyznačena hranice mezi oběma státy. Stopy karibu a proudy stěhovavých hus a
kachen, nepřítomnost hraniční kontroly a také Slunce na bezmračné obloze – to všechno přispívalo
k tomu, že jsme s překročením hranice nedělali žádné cavyky. Našli jsme chomáč srsti ledního
medvěda zachycený v suché trávě tundry a také jeho stopy v místě, kde sestoupil ze strmého srázu na
pobřežní led a pokračoval na moře.
V tak krásném okamžiku bylo těžké si představit, že současně existují po světě i státní hranice, na
kterých vládne hrozivé napětí. Všichni jsme byli především prodchnuti naplněním svého snu z dětství
– byli jsme na Teritoriu Yukon! Naším ukazatelem byla ona krajina v našich hlavách. To představa
Pevninský led je zářivě bílý, mírně do žluta, ledové pole na moři je čistě bílé, zatímco led v zátoce má šedivý
nádech.
191
nás sem přivedla, na toto místo v tundře, které bychom jen s velkými obtížemi byli schopni rozpoznat,
ať podle rostlin a zvířat nebo podle topografie, od podobných koutů ležících o míli východně či
západně. Skutečnost, že jsme tady, byla výrazem bezstarostné nevinnosti. Postávali jsme tam asi
hodinu, navzájem jsme se vyfotili, a byli jsme nadšeni šťastnou shodou tak nádherného počasí s naší
představou „Yukonu“.
Podobné představy, neméně skutečné, ale s mnohem větším dopadem, přivedly Evropany do Arktidy
před několika staletími. Hledali kraje a průplavy, o kterých věděli, že existují, ale které nikdy neviděli;
a nikdy neuvěřili, že nejsou, když se jim je nepodařilo najít. Představovali si, že tak jako existuje
Magellanova úžina u Hornova mysu na jihu, musí existovat jiná, úžina Anian, na severu; tak jako
existuje Západní a Východní, Severní a Jižní oceán. Cožpak nejerudovanější zdroje doby – mořské
mapy – nepopisují takový průliv? A cožpak to není logické, že Frobisher musí nalézt zlato v Arktidě,
když je Španělé našli v tropech?
Když tito raní průzkumníci psali své oficiální zprávy o tom, co viděli, zdráhali se kritizovat přijatý
obecný názor, to co bylo znázorněno na oněch vysoce ceněných mapách. Měli proto spíš sklon věci
přikrášlovat, aby oni sami vypadali věrohodněji. Často dokonce věřili, že cosi uzřeli i tam, kde nic
nebylo, protože bylo přece určeno, že to tam je, ne? Cožpak jsme nezahlédli slabý obrys pobřeží těsně
před tím, než se spustila mlha? Cožpak jsme neslyšeli vzdálený příboj, než se proti nám spikly tma a
protivítr? Krajina měla přece stvrzovat a nikoli vyvracet vědomosti o světě, vědomosti čerpané ze
zdrojů jako Ptolemaios. Zprávy těchto prvních badatelů byly hojně čteny a předávány dál. Propletenec
jejich přání a pozorování byl velmi volně interpretován kartografy (kteří museli zase hájit svou vlastní
reputaci), a tak přežívala geografie znázorňující na západ od Evropy vybájené ostrovy a průplavy,
geografie existující pouze v srdcích lidí.100
Dopad těchto představ byl samozřejmě značný. Podobná mentální geografie se stane zeměpisem,
kterému uvěří celá společnost, a může se tak stát mnohem vlivnější než skutečné postavení pevnin a
moří. Jak píše J. Wreford Watson, obecná představa nějaké neznámé oblasti „sestává z toho, co lidé
věří že naleznou, na co se těší, že to naleznou, a nakolik jsou odhodláni to nalézt; z toho jak nálezy
zapadají do existujícího myšlenkového rámce a ze způsobu, jak jsou předvedeny“. Toto, říká Watson,
je pak skutečně v nové oblasti i „nalezeno“.
Jiný zeměpisec, John L. Allen, takto přemýšlí o způsobu, jakým se vypravujeme do nových světů:
„Jestliže budeme na průzkum pohlížet jako na ucelený proces spíše než na řadu oddělených událostí,
jeho hlavní složky musíme spatřovat v obrazotvornosti. Žádné cestovatelské dobrodružství nezačíná
bez stanovených cílů, a ty vycházejí z představ o povaze a významu oblastí, které mají být
prozkoumány.“ Celý průzkum je tedy veden předem vytvořenými představami. „Terénní pozorování,“
píše Allen, „jsou těmito představami zkreslena. Výsledky průzkumu jsou v psaných zprávách
100
Pozn. překl.: Opět v této souvislosti upozorňuji na Ramsayovu knihu K vybájeným pevninám.
192
upravovány a interpretovány ve světle přetrvávajících klamných představ, a činí se pokusy zabudovat
nové informace do existujících, částečně mylných systémů a rámců zeměpisného porozumění.“101
V posledních 20 letech [psáno v 80. letech 20. století, pozn. překl.] se část pozornosti akademických
geografů odvrátila od pouhého zeměpisného popisu a začali se zajímat o země, které existují pouze
v představivosti lidí. Rozsah a složitost těchto takzvaných kognitivních map je udivující. Obyvatel
města například vnímá sám sebe umístěna v prostoru, který specificky zvýrazňuje určité obchody,
parkoviště a zastávky hromadné dopravy. Jedné ulici či budově dává přednost před jinými jako místu
příležitostních setkání s přáteli. Zná nejbezpečnější cestu z místa na místo a bez nesnází se dostane do
určité restaurace, i když přitom nemusí znát názvy žádné z ulic, kterými prochází. Takovou mentální
mapou Eskymáka by mohlo být obsáhnutí té oblasti, ve které obvykle loví: ví, kde se zjara objevují
karibu, kde se dají najít brusinky, kde se dá narazit na soudržná hejna ryb, která místa jsou v červnu
příliš podmáčená a nedají se projít, kde je dobré ložisko mastku a kde zase je vždy dostatek
vyplaveného dříví.
Kognitivní mapy – ať už městského člověka nebo Eskymáka – budou prostorově dost špatně
odpovídat mapám stejných oblastí zhotovených pomocí měřicích přístrojů a kartografických pomůcek.
Přesto zůstávají vyzkoušenými, na osobu šitými nástroji, které jsou zbavené všech nadbytečností a
jsou okamžitě přizpůsobitelné novým zkušenostem. Jejich platnost nepodléhá protiřečením.
Obecně platné vnímání oblasti vyžaduje jiný druh představ. Mentální mapy jsou příliš osobní –
nemohou zprostředkovat celé to bohatství neviditelné krajiny. O tuto součást obrazu oblasti dbají její
domorodí obyvatelé přinejmenším stejně jako o její součásti fyziografické. Jahnerův termín
„spirituální krajina“ odkazuje ještě přiléhavěji na vztahy uvnitř fyzické krajiny, které nás činí
vnímavými k přítomnosti sil a vztahů, které naplňují naše náboženské cítění. Jestliže „krajinou srdce“
budeme rozumět krajinu dostupnou smyslům, tak jak je uchovávána v lidské paměti a povstává v ústní
tradici, jako zásobárna jak mytologické, tak „reálné“ historie, tak potom snad bude tento výraz
postačující.
Amos Rapoport, australský architekt, který se jako Tuan a Carpenter zajímá o význam „místa“,
provedl průkopnický výzkum u domorodých kmenů Kurna, Arunda, Walbiri a dalších. Mapoval jejich
mytologické krajiny. Pochopil, že příběhy, které skládají pozadí kmenového mýtu o jeho původu,
významu a poslání ve vesmíru, jsou „nepozorovatelnými realitami“, které však jsou vysloveny v
„pozorovatelných jevech“. Jinými slovy, krajina zpřítomňuje mýtus a dovoluje také lidem, aby byli
skuteční.
Příběhy, které se odvíjejí na pozadí místní krajiny a které dovolují vyslovit přetrvávající vztah
k životu, jsou pro lidi stejně neodmyslitelné jako potrava a voda, říká Rapoport. Krajina mýtu není
totožná s přírodní, konstatuje, ale obě se překrývají v jistých bodech, které jsou viditelné v krajině. A
meze místní krajiny, zdůrazňuje, nejsou něčím, k čemu se dá dojít politickou dohodou – jsou pevně
101
Pozn. překl.: Tak trochu to připomíná žádosti o výzkumné granty, které vyplňují dnešní vědci.
193
dány mytologií. Nelze je upravovat. Rapoportova studie neobyčejným způsobem ozřejmuje, že
Evropané patrně „naprosto nechápou podstatu krajiny, a je to dáno jejich světonázorem“.
Jistěže je to vždy velké riziko extrapolovat z jedné domorodé kultury na jinou. Neznám však žádnou
práci z Arktidy, která by byla s Rapoportovou srovnatelná, a jeho pozorování vypadají po všech
stránkách stejně fundovaně jako kteréhokoli jiného antropologa z těch, které znám. Zápisky
nejpozornějších arktických výzkumníků, těch co měli vlohy pro naslouchání a zaznamenávali
metaforické dojmy bez vlastního komentáře, se hemží mytologickými událostmi, které se váží
k určitým místům. Eskymáci nemají tolik citu pro zemi jako domorodí Australané: mají ho spíš pro
moře a povrch moře je nestálý a každým rokem se obnovuje. Přesto máme dost nepopiratelných
důkazů, že v Arktidě se skrývá krajina větší než ta, kterou popisují vědecké studie, a rozsáhlejší než ta
zakreslená na mapách Americké geodetické společnosti (US Coast and Geodetical Survey). Je to
krajina, kam šamani míří svým qaumaneq, šamanským světlem.
Touhou všech domorodých lidí všude na světě bylo dosažení souhlasného vztahu s krajinou. Splynout
s ní, dosáhnout čas od času stavu vysoké harmonie, souzvuku. Touha po tomto transcendentním
souznění zahrnovala i vypracování loveckých a sběračských vztahů se zemí; vztahů, ve kterých bylo
jasné, že převládá vzájemná péče. A znamenala též zachovávání příběhů, které člověka váží ke
krajině.
Vzpomínám si na scénu z jedné z britských arktických expedicí: skupina námořních důstojníků
uvolněně postává na pláži, na které tři nebo čtyři Eskymáci kreslí na jejich žádost mapu. Mladí
důstojníci shledali mapu exotickou a zajímavou, avšak skoro až příliš jdoucí do podrobností, příliš
teatrální. Myslím, že Eskymáci kreslili mapu, která z jejich hlediska neměla sloužit jen jako obyčejná
navigační pomůcka: měla být shrnutím jejich místa ve známém vesmíru. Takže sice položili řadu
z kamení, která znázorňovala horstvo a okolo nakreslili čáru pobřeží, ale zakreslili tam také malé a
zdánlivě nedůležité zátočiny, kde se obzvlášť dobře daly lovit husy, anebo vyznačili tu část řeky, která
obzvlášť dobře splňovala nároky pro vytírání nelmy obecné. Mapa byla současně mnemotechnickou
pomůckou, spojovala jména míst a příběhy spojené s těmito místy a tito tři či čtyři muži nechávali
před důstojníky odvíjet příběh svého lidu. Neměli potuchy, co se z toho má vynechat pro potřeby
těchto netrpělivých mužů. Neuměli oddělit příběhy a místní filosofii od krajiny. Důstojníci se později
upamatovali jen na to, že ty mapy byly okouzlující. Kdyby jim Eskymáci řekli o prvních pěti knihách
Bible jen to, že jsou prostě fascinující, byli by je měli za blbce.
Příběhy vyrůstající z krajiny a fixující se na místo byly dvojího druhu. Jeden druh pocházel
z mytologického času a odvíjel se na pozadí mytologické krajiny; tyto příběhy byly pečlivě udržovány
v nezměněné formě. (Vždy se mohlo stát, že vypravěč sám nepostihl všechnu moudrost, která se
skrývala v takto konzervovaném příběhu a opakovaně prokazovala svou cenu.)
Druhá skupina příběhů se týká putování a vyprávění o tom, co se komu přihodilo v letech, kam ještě
sahá paměť. Právě v těchto místech se narodila moje dcera; zde můj švagr zabil dva karibu právě té
194
zimy, co mi lední medvěd roztrhal všechny mé psy; tady, na Titiraliku, se mi polámal sněžný skútr a
musel jsem domů pěšky; v Seenasaluqu naše rodina táboří od doby, co jsem se narodil.
Neporušená krajina potvrzuje oba druhy příběhů. Poskytuje neustálé opakování posvátných i
profánních kontextů pro všechno toto vypravování, které udržuje lidi při životě, a krajinu živou
v lidech. Jazyk a příběhy drží představy pohromadě.
Pro nás, kdo nejsme lovci, žijeme ve městech a nijak nám to nevadí, a ctíme myšlenky, o kterých by
byl málokterý Eskymák ochotný se bavit, připadá podobná vnímavost téměř tajemná. A nemusíme
vůbec poznat její cenu. Tím se však sami odstříháváme, myslím, od zdroje moudrosti. Někdy máme
sklon plést si drsný způsob života s drsnou myslí, syrové maso s barbarstvím a neschopnost
konverzace s nedostatkem obrazotvornosti. Myslím, že převažujícím dojmem u lidí, kteří vylezou
z letadla a projdou si ve vesnici vlnou mejdanů, obranné nevrlosti i sebevědomého jednání obyvatel, je
poznání, že v těchto lidech se dá nalézt moudrost. A jednou přijde ten velký okamžik, kdy se objeví
isumataq, člověk, který dokáže vytvořit tu pravou atmosféru umožňující moudrost poznat…
Je to moudrost bezčasá, která přežije krach lidského hospodaření. Přežije války. Přežije definice –
protože jde o bezejmennou moudrost uznávanou všemi. Je to porozumění způsobu, jak vést řádný
život, jak se správně chovat k jiným a ke krajině.
Nejde o moudrost, která by snad komukoli chyběla, či moudrost, o které by snad měla jedna kultura
lepší povědomí než jiná. Snadno si dovedu představit osobnost typu Thomase Mertona, člověka
dneška, spíše úctyhodného než slavného, jak sedí s jedním-dvěma Eskymáky či Eskymačkami
v pobřežní osadě a jak se přesvědčuje, že tato lidská moudrost je přítomna i v tomto koutě světa. Pak
se zahledí na hory, led a ptáky, aby s jejich pomocí překládal tuto moudrost do slov.
*
Jednoho červencového večera jsem letěl s dvěma paleontology z ostrova Ellef Ringnes (79; 102) do
jejich nového tábora, který se nacházel asi 600 km jihozápadně u zátoky Castel (74; 119) na Banksově
ostrově. V předchozích letech tento muž a žena odhalili nádherné kapitoly arktické historie. Na
Ellesmerově ostrově našli v tlusté vrstvě uhlí prokládaného drobivou horninou, ve formaci Eureka,
celou řadu fosilií. Tyto fosilie ukazují, že v eocénu, před 40-50 miliony let, rostly v Arktidě sekvoje a
ginko. Těšila se vlhkému a mírnému, téměř teplému klimatu a žila zde zvířata podobná těm, která
nacházíme v eocenových vrstvách Evropy. V té době se pevninské kry Severní Ameriky a Eurasie
teprve začaly od sebe oddělovat na severním konci vznikajícího Atlantického oceánu, a tak zvířata jen
nedávno ztratila možnost putovat sem a tam.
Robert West, Mary Dawson a já jsme několik hodin dřepěli na skládacích sedačkách v letadle zvaném
Twin Otter („vydří dvojčata“), tísněni všelijakým tábornickým vybavením a sbírkami fosilií.
Naslouchal jsem a radoval se jejich vyprávění o jejich práci, o splněných nadějích a nesplněných
snech sezón strávených v terénu. Sledoval jsem jejich výklad o tom, jak vypadala v eocénu krajina
ubíhající pod námi, jak se po ní proháněli tříprstí koníci a žili tam dávní létající lemuři a prehistoričtí
krokodýli. To se nedalo zahlédnout, člověk si to musel jen představovat. Vykládali o svém trpělivém
195
prohledávání mrazem rozpukaného štěrku, ve kterém hledali kousky mineralizovaných kostí, zubů a
schránek, úlomky zkamenělého dřeva a otisky spadlého listí, svědectví o dávné krajině.
300-Let trval dlouho. Museli jsme křičet, abychom se slyšeli v řevu motorů, nebo jsme si kreslili
obrázky. Kdesi nad Melvillovým ostrovem se pilot Duncan Grant otočil k nám a také poslouchal,
zatímco druhý pilot řídil letadlo. Grant začal vyprávět o dějinách arktických průzkumů, o tématu, které
ho zajímalo a v kterém se vyznal. Blížili jsme se právě k jižnímu okraji ostrova Dealy (75; 108), kde
v r. 1852 zimoval Kellet se svou posádkou na lodi Resolute. Chtěl nám to místo ukázat, a také o kus
dál upozornit na místo Parryho zimního tábora v zátoce pojmenované Winter Harbor.
Nad M’Clurovou úžinou oddělující Melvillův a Banksův ostrov jsme shlíželi na masivní ledové hřbety
tvořené změtí velikánských kusů ledu. Když jsme se blížili k pobřeží, snažil se nám Grant, překřikující
motory, předvést, co asi viděl Pim, když na jaře 1853 pádil z Dealyho ostrova k Banksovu, aby tam
zachránil M’Clura a jeho posádku lodi Investigator. I když byl červenec a nasvícení krajiny úplně jiné
než na jaře, mohli jsme vidět, co nám Grant ukazoval a jak živě si celou událost představoval. Přestali
jsme mluvit a poslední půlhodinu jsme jen koukali z letadla.
Letěli jsme nad stády pižmoňů. Šikmé světlo vyvolávalo na svazích kopců tak bukolickou idylu, že
vypadali jako stáda černého dobytka pasoucího se na anglických pastvinách. Přelétli jsme nad ústím
řeky Thomsen a pak chvíli kroužili, aby paleontologové mohli vybrat místo k táboření. Grant přistál
na štěrkové lavici, kde nerostlo skoro nic – ideální výstup formace Eureka. Vyložili jsme jejich věci a
pak jsme jen tak postávali a rozhlíželi se. Byl nádherný večer. Usmívali jsme se v nevyslovené naději,
že jejich hledání bude úspěšné.
Mary mi předala svazek dopisů, které napsali svým rodinám a požádala mě, abych je odeslal, až se
vrátíme do Resolute. Zamávali jsme se smíšenými pocity lítosti a přání úspěchu. Letěl jsem celé
hodiny s paklíkem dopisů vedle sebe. Přemýšlel jsem o tom, jak velmi touží přátelé, kolegové a
cestovatelé, kteří se potkají na cestách, sdílet své znalosti, sdílet vše, co viděli i co si představovali. Ne
kvůli tomu, aby se vytvořilo jakési sdílené porozumění, ale aby sdíleli pochopení, ke kterému se
dopracovali oni sami. V takové atmosféře vzájemné úcty, ve které každý může rozbalit svou mapu a
nemusí se bát sporu, podezření či krádeže, si můžeme představovat lidské dějiny kráčející dlouhými a
ladnými kroky.
Přemýšlel jsem o tom všem na zpáteční cestě do Resolute (74; 94) a pozoroval jsem, jak nám
Melvillův ostrov a pak i Bathurst mizí v oblacích, které nás doháněly od západu.
196
8. Pohnutky mnichů – a těch ostatních
Jednoho rána jsme vypluli z našeho tábora na ostrově Pingok, a i když jsme věděli o blížící se bouři,
neznepokojovalo nás to. Plánovali jsme práci na otevřené vodě mezi břehem a okrajem souvislého
ledu, jen pár mil odtud. Ze své otevřené šestimetrové lodi jsme se chystali spouštět na dno vlečné sítě.
Jako obvykle jsme byli teple oblečeni a přes to jsme ještě natáhli výbavu do nepohody.
V podobných situacích si jistě připouštíte možnost, že byste mohli i zahynout; připravujete se na to – a
potom na ni zapomenete. Na lodi jsme kromě vědecké výbavy vozili i záchranné prostředky a
vybavení k nouzovému přežívání. Měli jsme signální světlice, záchranné vesty a stan a každý z nás
měl vak s náhradním oblečením, spacákem a jídlem na týden. Každé ráno jsme prováděli inventuru
lodního vybavení a do vzdáleného základního tábora jsme odvysílali své plány na ten den. Při odchodu
jsme na stole ve své ubikaci zanechávali zprávu o tom, kdy jsme odešli, azimut našeho cíle a hodinu
předpokládaného návratu.
Mí společníci, všechno vědci, brali tyto věci vážně, ale zase kolem toho nenadělali zbytečný humbuk
ani únavnou povinnost. Předjímali potíže, a proto se na ně připravovali, a nebezpečí spojené s jejich
prací je neodrazovalo, nýbrž vedlo jejich kroky. S takovými lidmi je radost cestovat. Jako při jiných
cestách životem i tady člověk doufá, že ho osud nesvede s člověkem, který pokládá za nutné
dramatizovat rizika podniku, nebo je arogantně samolibý či chtivý předvádět, jak všude byl a všechno
zná.
Naše kamarádství vyrůstalo z našeho nadšení pro práci a z potěšení, které nám skýtala krajina,
z každodenního kontaktu s mořskými ptáky, tuleni a rybami. Málokdy přišly tyto věci na přetřes –
objevovaly se spíše jako občasné povzbudivé či chápavé slovo během tvrdé práce v nekončící vlhkosti
a chladu. Náš vzájemný respekt pramenil z toho, že jsme mohli navzájem na sebe spoléhat, a tento
pocit byl pro naše přežití stejně důležitý jako záchranné prostředky naskládané ve velké modré bedně
před stanovištěm kormidelníka.
Celé dopoledne jsme třídili obsah vlečných sítí i sítí na plankton. Kolem poledne jsme vypnuli motory,
nechali se unášet pod zataženou oblohou a poobědvali jsme. Vlny začínaly pleskat o boky lodi, ale
bude to trvat ještě pár hodin, než vyrostou do metrové výše – což byl náš limit. V pohodě. Rozhodli
jsme se proto, že se podíváme po tuleních na okraji ledového pole, ještě než v dalších dnech do něho
poplujeme. Asi za hodinu však ledové kry provedly neznatelný manévr, a než jsme si to stačili
uvědomit, byli jsme odříznuti od moře. Vítr naháněl kry k sobě a plochy vody se uzavíraly. Najednou
jsme byli 200 metrů od volné vody a velká kra, navzdory větru se tlačící na nás od západu, hrozila, že
nás uzavře ještě hlouběji v ledovém poli. Ztratili jsme rychlost a loď už proto nereagovala na pohyby
kormidla – v této chvíli byla blokována ze všech stran.
V těch prvních hodinách jsme pracovali horlivě a beze slov. Všichni jsme věděli, co nám hrozí. I
kdyby snad někdo zachytil náš nouzový signál, nebyli bychom schopni udat svou přesnou polohu;
197
trčeli jsme v poli ledu, které nás unášelo na východ. A blížila se třídenní bouře. Kry mohly naši loď
rozdrtit a poslat ke dnu, anebo ji z vody, ve které jedině nám mohla sloužit jako ochrana, vytlačit ven.
Využívali jsme každé skulinky, která se otevřela ve směru k volné vodě, sekáčky jsme je rozšiřovali a
tlačili jsme se do ní na plný výkon našich dvou motorů o 90 koňských silách a všichni čtyři jsme se
vzpírali na zádi a z boků. Snažili jsme se probít do nedalekého malého oka volné vody. Odtud, jak se
zdálo po krátké pěší rekognoskaci, by se nám snad mohlo podařit dostat se ven. Když už nám chybělo
jen nějakých 10 metrů, zaváhali jsme, zda osekávání bude ten nejlepší způsob, jak se probít přes jednu
velkou zvětralou kru z ledové bariéry, která nám stála v cestě. Kdybychom ji štípli špatně, mohlo by se
posunout její těžiště, kra by se překulila a strhla by loď pod hladinu. Jedinou alternativou bylo
vytáhnout loď, vážící 1,5 tuny, celou z vody. Pomocí improvizovaného systému ledových kotev, lan,
kladek a pák, popoháněni obrovskou vůlí vyváznout, jsme ji nakonec vytáhli na kru, přenesli na
druhou stranu a zase spustili na vodu.
Být to už otevřená voda, mohli jsme slavit. V dané situaci jsme si však vyměnili jen krátké pohledy
plné omluvitelné, avšak nikoli pošetilé naděje. Zatímco jsme se plahočili s přenášením lodi, začínal se
už ten flíček volné vody uzavírat. Od moře nás pořád ještě oddělovala velikánská kra. Tam, kde do ní
bil příboj, spadala kolmo do vody, stěnou přes metr vysokou. I kdybychom loď opět přetáhli vrchem,
nedokázali bychom ji na druhé straně z takové stěny spustit na vodu.
Dva zůstali v lodi a já s jedním kolegou jsme se vypravili každý opačným směrem, prozkoumávat
terén. Pár set metů východně jsem našel volnou trhlinu. Rychle jsem ji prohlédl a pak signalizoval
zvednutým sekáčkem ostatním. Zpočátku byla průrva téměř neprůchodná; pár minut to trvalo, a
mezitím se kanál zase uzavřel. Předek lodi jsme opřeli o kru, která nás dělila od moře, a pustili jsme
motory na plný výkon ve snaze pozdržet ji proti větru, zatímco ostatní kry se budou s větrem
pohybovat k východu. Trhlina se začala otevírat a se řvoucími motory se nám ji podařilo rozevřít na
dva metry. Teď každý z nás musel pracovat rozhodně a v souladu s ostatními. Muž u kormidla pustil
zpátečku, otočil loď a vyrazil do průrvy. Rychle jsem poskočili o šest metrů, naklonili jsme loď na
jednu stranu a provedli obrat o 120°. Jeden z nás běžel na příď a rychlým a mohutným úderem
usekával přečnívající ledové výčnělky, které stály v cestě. Dva jsme se vykláněli a střídavě
vyskakovali z lodi na led a odstrkovali větší úlomky ledu hrozící zatarasit průchod. Čtvrtý muž
obsluhoval motor a kormidlo. Náhle se vrhnul stranou, aby vytrhnul pravý motor ze sevření ledu. Muž
na přídi odhodil sekáč a proběhl dozadu, aby mu pomohl zabrat. Přímo jsme cítil, že to bylo jen o
chlup, ale loď se nakonec od ledu odlepila. Příď se najednou probila skrz a náhle naše nohy přestaly
cítit odpor. Naskákali jsme přes okraj do lodi a padli na podlahu, zplihlí jako pytle brambor,
vyčerpaní. Byli jsme venku.
Venku jsme sice byli, ale na moři se vzdouvaly dvoumetrové vlny a byli jsme na míle od pobřeží,
které nebylo vidět. Za těch několik hodin, co jsme byli uvězněni v ledu, bouře značně zesílila a
odvlekla nás bůhví jak daleko na východ. Loď taktak že zvládala vlny a nedalo se s ní křižovat –
mohli jsme postupovat víceméně jen přídí proti vlnám. Krátké průhledy mezi hřebeny vln nám
198
neprozradily nic. Viditelnost byla špatná kvůli letícímu dešti se sněhem a vodní tříšti – a pobřeží je zde
tak jako tak velmi ploché. Mohli jsme pouze doufat, že jsme ještě stále na východ od Pingoku, který je
nejzápadnějším z bariérových ostrůvků, a ne na západ od něho, na úrovni Harrisonovy zátoky, kde vítr
nabírá na síle a břeh je mnohem dál.
Vylévali jsme vodu a dorozumívali se, překřikujíce fičení větru a řev lodních šroubů, které se co chvíli
vynořovaly z vody. V přední části jsme z plachty vytvořili úkryt, který zmírňoval nápory moře a
vodních spršek. Z přídě jsme odvláčeli vše, co se dalo. Zmocnila se nás sebejistota a pocit, že už jsme
vyvázli. Postupujeme. Jsme v bezpečí. Jestliže neztroskotáme a jestliže jsme dost daleko na východ,
už se v závětří pobřeží doštracháme někam, kde se dá bouře přečkat.
Prodírali jsme se vpřed. Tři z nás stáli zády k větru.
V oné přetrvávající sebejistotě jsem začal rozpoznávat ještě jiný druh pokoje či uvolnění. Pomalu
jakoby se zvětšovala vzdálenost mezi mým tělem a mými myšlenkami a vše bylo jakési tlumené, jako
v nějaké tmavé chodbě s tlumivým kobercem. Uvědomoval jsem si, že mi je zima a že se třesu. Pod
šaty jsem cítil suché ostrůvky tepla a s tím kontrastovaly střídavé závany chladu na mém hrudníku,
jakoby chladný dech. S poklidem, jako ve snu, jsem si uvědomoval, že celou pravou stranu mám
promáčenou. Můj ochranný oděv byl na pravé straně roztržen.
Uvědomoval jsem si, že bych se měl převléknout do suchého, ale toto přání jsem nějak nedokázal
přenést na své končetiny. Nacházely se jakoby daleko ode mne. Vím, že jsem na kohosi tupě civěl,
pak jsem se přece jen začal hýbat a mokré šaty ze mne spadly. Nedokázal jsem promluvit jediné slovo.
Jakoby mě někdo vestoje zahrabal. Chvíli nato jsem měl zase dojem, že sedím na holé zemi, ale tak
nějak jakoby sám v sobě. Vůbec jsem si neuvědomoval, že to se mnou hází na dně lodi jako s nějakou
bednou.
Když už jsem byl v suchém a chráněn před vodou plachtou, došlo mi, že už jsem v bezpečí; ale běh
času jsem nevnímal. Ani jsem nedokázal utřídit své zrakové vjemy. Začal jsem se soustřeďovat na to,
abych vnímal, co se děje na lodi, a potom jsem začal rytmicky napínat a uvolňovat své svaly. Ráz-dva,
ráz-dva – a čas začal opět plynout. Zaslechl jsem výkřik. Pokusil jsem se zavolat také a odpověď mě
přenesla na samý okraj času, jen do něho opět vstoupit. Najednou jsem si uvědomil, že se zvedám, že
opět dokážu čelit rozbouřenému moři.
Ty výkřiky ohlašovaly pobřeží. Našli jsme Pingok.
Zakotvili jsme v závětří, došli do našeho přístřešku, převlékli se a udělali večeři. Pocit uvolnění se
projevil formou přestřelky vtipů, kterými jsme se navzájem častovali. Pak jsme se v klidu najedli,
zalezli do pelechů a spali jako medvědi v zimě.
*
Bouře trvala dva dny. Málem jsme přišli o loďku, když se přetrhlo jedno z kotevních lan – a tak jsme
opět celí promokli při jejím zachraňování. To už však nebylo nic víc, než s čím jsme počítali, když
jsme sem šli. Odpoledne druhého dne – to už vichřice zeslábla jen na občasné zlostné poryvy a slunce
se pokoušelo probít skrze nízké mraky – jsem se vypravil na dlouhou procházku.
199
Ještě stále ve mně hlodaly rozpaky z toho, jak jsem se já, silný a zdravý chlap, tak znenadání sesypal
do stavu apatického břemena bez jakékoli vůle. Dlouho jsem však nad tím nepřemýšlel. A až se moře
uklidní, vyplujeme na moře zase a půjdeme znovu i mezi ledy. Budeme si jen dávat větší pozor, ale
jinak se na našem odhodlání nic nezměnilo.
S tak čerstvou zkušeností jsem nemohl nemyslet na křehké a nechráněné irské a norské lodice, které se
vydávaly napříč Atlantikem, vzdorujíce ledovým krám unášeným na jih Východogrónským proudem.
Co je proboha popohánělo do těch končin? Všechno, co víme, je jen to, co jsme dokázali vyčíst ze
záznamů dávných historiků. A to, co napsali, bylo poznamenáno vším možným: úctou k předchůdcům
jako Ptolemaios, Solinus nebo Isidor; jejich národním a náboženským přesvědčením; ješitností;
dobovými představami. Když se tyto texty navíc ještě překládaly, anebo když oni sami překládali
z jiných zdrojů, dobarvil se historický záznam ještě spoustou odhadů, přizpůsobení a obyčejných
omylů. A tak staré záznamy umožňují nejrůznější výklady. A tato přikrášlená líčení jsou méně
realistická a méně drásavá než to, co jsme zažili v ledu my. To už jsou události přežvýkané a
rozhodnuté.
Rozhodl jsem se projít i ostrov po celé délce, vždyť bouře už slábla. A cestou jsem dumal o osudech
těchto prvních přistěhovalců, lidí, jejichž jména nikdo nezná. Lidí plujících na lodích, z nichž se
nezachoval ani popis ani kresba, plujících v bouřích, jako byla tato, ale mnohem dále od pobřeží. Lidí,
jejichž úmysly a sny si můžeme pouze představovat.
Nejstarší arktické cesty jsou zaznamenány v islandských ságách a irských imramhách. Zapsány však
byly až stovky let poté, co se uskutečnily, lidmi, kteří sami necestovali, jen o těchto dávných cestách
slyšeli. Jak napsal polární badatel a historik Fritjof Nansen, norské eddy i islandské ságy jsou
„vyprávěním ve stylu historických romancí, založeném na legendách a víceméně nespolehlivé tradici“.
Totéž lze říct o imramhách a také o líčení cesty svatého Brendana – i když způsob líčení i sama
příhoda jsou v tomto případě jiného druhu než příběhy v ságách.
Na následujících stránkách budeme mluvit o představě cesty do země Kathay, o Severozápadním
průchodu, představě, která je starší než samy ságy. Hledání podobného průchodu, cesty k bohatství,
kterou je třeba sledovat nebezpečnými končinami, zaměstnávalo celé generace. Skrývá se za tím lidská
touha z nejstarších – sen o jmění vykoupeném strádáním, sen o spočinutí, kterého lze dosáhnout skrze
naději.
Musím hned zdůraznit dvě věci. Málokterý z těch původních dokumentů mluví o krásných duších a
neskrývané citlivosti účastníků oněch dramat. Selhává i nejběžnější přirovnání těchto cest k dnešním
cestám do vesmíru. Kosmonaut je přece vhodně vystrojený a profesionálně vycvičený, je neúnavně
opečováván během celé cesty a jeho pouť sleduje celý národ. Vládne těmi nejlepšími pozorovacími a
navigačními prostředky. První lidé, kteří se vypravili do Arktidy, nedostali před vyplutím fotografie
opačného břehu. Plavili se na primitivních lodích s ještě primitivnějšími navigačními pomůckami a
jejich mapy se neopíraly o žádné místopisné podklady. Ztroskotávali tak často, že je obtížné najít
zmínky o jejich smrti – ztroskotání a smrt nestály tenkrát nikomu ani za zmínku. Většinou se jim
200
nedostalo žádné morální ani finanční podpory. Nesnesitelně a osudově trpěli nepřízní počasí,
kurdějemi, hladem, nepřátelstvím Eskymáků, žízní… Jejich odvaha a odhodlání byly někdy tak
extrémní, že připadaly spíš děsivé a nezvyklé než heroické. Poháněla je vize úspěchu. V nejhorších
chvílích drželi pohromadě poutem vzájemných ohledů, vědomím soudržnosti nebo tvrdé lodní
disciplíny. Takové ukázky ryzích lidských kvalit nacházíme ve skupině mladých mnichů na duchovní
cestě na bárce, mezi světoběžnými námořníky Johna Davise v 16. století i v zimovišti Williama
Parryho na Melvillově ostrově v letech 1819-20.
V denících a příhodách z těchto cest, které jsem četl, mě dojímalo, jak intenzivně z nich promlouvají
vlastnosti lidského ducha: hluboké přání, složitosti lidské vášně a hrabivosti. Někdo například musel
tyto cesty platit – a ať to byl kdokoli, věřil, že se mu vklad vrátí. Málokdy byl cíl tak nesobecký jako
touha po rozšíření geografických znalostí lidstva. Arktická cesta hledající neznámá bohatství (nebo
cestu k nim) mohla znamenat hmatatelné bohatství pro investora a slávu a společenský vzestup pro
kapitána či kormidelníka. Pro obyčejného námořníka to znamenalo nějaký ten kousek exotiky, snad i
šanci zbohatnout, no a přinejhorším aspoň nějaké to neuvěřitelné povídání. I to stačilo, aby se nechal
zapsat do mužstva.
Při čtení jsem se snažil vžít se do takového neobyčejného prahnutí po podobných zážitcích, jak se
stane, že samotná touha přivede skupinu lidí do podobných hrůzostrašných končin. Dosažené úspěchy
mohou odhalit pohnutky, které příslušná osoba má za morální, odhalují také touhu nebýt jako všichni
ostatní, a odhalují též naladění doby. V tomto světle lépe pochopíme, že mnohým ruply nervy. Takto
selhal Bering v r. 1728 v Čukotském moři – jednoduše nesdílel horoucí přání cara Petra po poznání
východních oblastí Ruska. Člověk snad také lépe chápe badatele, kteří byli natolik posedlí vlastním
úspěchem, že jim přišlo zatěžko vyslovit jakékoli uznání Eskymákům, bezejmenným druhům
z výpravy, nebo neúnavným psům, kteří všichni jim byli k službám.
Dějiny Arktidy se mi tenkrát zdály být výsledkem osobních pohnutek jednotlivých mužů, kteří
usilovali o dosažení svých vlastních cílů. Součástí těchto dějin byla však i jiná touha, která přesahuje
tak početné hrdinské výkony jednotlivých osob. Byla to touha po bezpečném a počestném cestování
světem.
Kráčel jsem po pobřeží a jen tu a tam jsem se zastavil, abych sebral z bouřkou udusaného břehu nějaký
předmět – kousky velrybích obratlů, vodou nasáknuté ptačí pero či divně vypadající avšak
všudypřítomné kousky plastů – to vše vám nedovolí upadat do romantična.
Příběhy, které jsem si toho odpoledne nechal procházet myslí, mě fascinovaly, ale ne snad proto, že
mohly sloužit na podporu jedné či druhé strany v různých sporech – jako když se Frederick Cook a
Robert Peary přeli, kdo z nich dosáhl jako první severního pólu. Zastavoval jsem se u nich kvůli tomu,
co vypovídaly o lidském snažení. Za zdvořilými a střídmými deníky britských námořních důstojníků,
za sebevědomými výplody energických průzkumníků se skrývá život statečných, zmatených a snících
lidí. Mnohé záznamy jsou svědectvím o tom, že všechny ty hrdinské činy byly jen jakýmsi pozadím.
Ti lidé dávali jasně najevo, že se celou svou osobností snaží najít smysl svého pobytu v těchto
201
končinách, protože zdůvodňovat výpravu jen průzkumem by jim připadalo jako naprostá pošetilost.
Potřebovali pocit, že to, co dělají, je nutné; když ne pro ně samotné, tak pro národ nebo lidstvo.
Literatura o arktických průzkumech často líčí tyto události jako příběh odhodlané vůle vítězící nad
hrozivými nástrahami přírody. Myslím, že by bylo moudřejší nebrat podobná líčení v úvahu – líčení,
ve kterých je krajina nepřítelem odhodlaným zlomit člověka a ve kterých lidé vítězili nebo podlehli.
Bude lepší se zaměřit na ty části, které mluví o lidské touze dosáhnout čehosi významného, osvobodit
se od smutného břemena každodenního života - od neznalosti, chudoby ducha, lenosti a od nebezpečí,
že člověk skončí v anonymitě a nouzi. Na tuto drsnou krajinu se soustředili lidé, kteří chtěli
podobnému osudu uniknout a zvítězit nad ním. Arktickými příběhy se jako červené vlákno proplétají
sny, které tam čekají i na nás.
*
Apsley Cherry-Garrard, který doprovázel Roberta Scotta,102 říkal, že samotný průzkum je fyzickým
výrazem pro intelektuální vášeň. Pronesl tato slova v době, kdy už většinu expedicí podporovaly různé
Královské společnosti nebo vlády, poplatné viktoriánskému smyslu pro povinnost, zvědavost a
pravověrnost. Avšak zpočátku daleko víc podporovaly průzkumné úsilí kruhy obchodní, vojenské a
náboženské. Šly do toho kvůli zisku nebo kvůli dobývání nových území pro příslušnou zemi nebo pro
Boha. Tyto výpravy také získaly mnohem více geografických znalostí. Přesto výstižná a idealistická
slova Cherry-Garrarda stojí za zapamatování. Poukazují na vztah mezi námahou a vírou, k tomu, že
naděje na odměnu nemalým dílem přispívá k rozhodnutí vydat se do neznáma. Na první pohled se
může zdát, že slogany alžbětinských kupců nic takového neobsahují. A máme snad takto vysvětlovat
cesty irských mnichů, kteří hodlali nalézt terra repromissionis sanctorum, požehnanou zemi ležící za
temnou propastí, která odděluje profánní od svatého? Ano, Cherry-Garrardovo shrnutí obsáhne
všechny arktické cesty – intelektuální vášeň pro cokoli, co si jejich účastníci představovali, sloužila
jejich vlastnímu uspokojení.
Touha po materiálním prospěchu, po duchovní či emočním extázi nebo po poznání – stopy těchto tří
motivů nalezneme snad v každé arktické expedici. Od samého začátku však nejhouževnatější byla
touha po finančním úspěchu. Nansen například v r. 1911 vidí jednoduše v celém arktickém průzkumu
důkaz vítězství neznáma nad lidským odhodláním: „Nikde jinde jsme neprosazovali svou cestu
pomaleji, nikde jinde nám každý nový krok nepůsobil tolik potíží, tolik nouze a utrpení, a zajisté nikde
jinde neskýtaly výsledné objevy méně materiálních požitků.“
Když na chvíli pomineme irské poutníky a Nory, raným evropským průzkumníkům záhy došlo, že
kromě kožešin ze subarktické zóny a rybolovu na okrajích Arktidy nelze z krajiny vyzískat žádné
hmatatelné bohatství. Cartierův slavný výrok, že Labrador vypadá jako „země, kterou Bůh dal
Kainovi“, by mohl platit i jako všeobecný odsudek celé oblasti. Praeter solitudinem nihil video (kromě
osamění nevidím ničeho), napsal jeden z prvních průzkumníků. A přesto sledujeme jedno ztroskotání
102
Pozn. překl.: Dobyvatel jižního pólu. Dostal se tam 18. 1. 1912, čtyři týdny po Amundsenovi. Na zpáteční
cestě zahynul.
202
za druhým, jeden bankrot za druhým: expedice pokračovaly, taženy nejtenčím vlákénkem naděje
a nejoptimističtějšími očekáváními. Nejlepší mužové se plavili po svou smrt – v zájmu mužů chtivých.
A neskrupulózní podnikatelé a namyšlenci všech odstínů využívali i nadále ke svým kejklům všeho
nového, co bylo objeveno.
Marně hledáme rozumné vysvětlení pro toto nadšení – průzkum Arktidy byl stejně nesmyslný jako
Pizarrův pochod za Eldorádem nebo Coronadovo surrealistické bloudění bezcestím jihozápadního
llana. Španělská konkvista vedla aspoň ke zlatu a stříbru, a v pozdější době ke kvalitním rudám. A
když jsem tak bloudil pustým Pingokem a hlavou mi procházely obsahy svazků od Hakluyta,
školometské rozvažování Samuela Elliota Morisona,103 osobní vzpomínky Johna Davise nebo
Williama Parryho, dospěl jsem pokaždé ke stejnému znepokojivému místu: celý evropský průzkum
každičkého koutku Nového světa byl popoháněn představou, že tam v dáli leží bohatství. Zlato,
kožešiny, vzácná dřeva, Elyzejská pole, kontrola obchodních cest do Orientu – to vše se muselo ověřit,
získat, zpracovat, rozdělit a bránit. A všechny tyto vzdálené projekty musely být ziskové, nebo se
musely jako ziskové jevit, anebo se musely financovat, aby se ziskovými staly. Úkol to byl divoký a
neobyčejný. Navíc ho komplikovala skutečnost, že když jsme přišli do Severní Ameriky, už tam lidé
žili: bylo třeba zrušit všechny jejich nároky na toto bohatství.
Filosoficky nejvíc znepokojivé na našem vpádu do Nového světa je podle mne naše definice bohatství
– způsoby jeho získání a náš názor na to, jaké druhy bohatství lze vlastnit a předávat. Panenská krajina
vzbuzuje úctu, přání, porozumění. Avšak neobdělávaná krajina, jakou byla severoamerická, také
vzbuzuje vágní pocit, že na takovém místě může člověk svůj život povznést nebo promrhat, podle toho
jak se chová. Naše diskuse s původními obyvateli samozřejmě není u konce. Ale ještě pořád si
klademe otázku: co by se dalo tady z toho vytřískat?
Příběhy, které na podobné otázky navazují, odhalují nejen přání jistých lidí dosáhnout jiného druhu
bohatství než toho, které je očividné, ale také tušení, že Severní Amerika skýtá víc než jen materiální
statky. Nabízela jim bohatství, které se nedalo vlastnit, jako čistý vzduch nebo pohled na 300 000 hus
sněžných pasoucích se nerušeně na planině u Koukdjuaku. Nelze pozměnit historické skutečnosti, že
vzduch už není čistý, hus se tam už nepase tolik a stříbrné doly ve velké hoře Potosí vstupují do pátého
století své existence v atmosféře městské beznaděje a bídy. Nelze změnit ani to, že s původními
obyvateli jsme zacházeli špatně.
Naše znepokojení podobnými věcmi je poctivé a uvádí nás do rozpaků. Naše potíže částečně tkví
v tom, že při setkání s novým bohatstvím trváme na tom, že budeme všechno do poslední mrtě
definovat sami. Neradi máme, když nám cosi vzdoruje tím, že se definuje samo. Také jsme nesví při
pomyšlení na to, že hejno sněžných hus, které se jako sněhová bouře zvedá nad Baffinovým ostrovem,
má pro lidstvo stejnou nebo větší hodnotu než všechno to stříbro, cín a měď vykopané v bolivijských
103
Richard Hakluyt (1552-1616) – alžbětínský spisovatel, který psal o námořních výpravách a objevech své
doby; S. E. Morison (1887-1976) – americký historik. Davise a Parryho snad už představovat není nutné.
203
Andách v Potosí. To nejsou pochybnosti nové – táhnou se s Amerikou už od doby Kolumba a Johna
Cabota.104
Nakonec se každá kultura musí rozhodnout. Musí prodiskutovat a určit, co z toho, co ji obklopuje
hmotného i nehmotného, rozruší a promění v materiální bohatství. A za co ze svého kulturního
bohatství – od tradice, že chodíme do nedotčených hor za odpočinkem, až po znalost, jak financovat
fúzi společností – bude bojovat, aby se zachovalo.
Když jsem toho dne kráčel podél dlouhého pobřeží Pingoku, pochopil jsem ještě jednu stránku našeho
setkávání s Amerikou, stránku, kterou jsem zpočátku nedokázal pojmenovat. Souviselo to s tolerancí.
Zdálo se mi jasné, že musíme být tolerantní k hodnotě různých druhů vnímání, na které nás upozorňují
všechny ty nejrůznější zvířecí Umwelten na ostrově. Musíme mít úctu také k neobdělávané krajině,
kterou nikdo nevlastní. Nahlédl jsem také, že potřebujeme pochopit vztah mezi tolerancí a různými
druhy hodnot, pochopit, jak je tolerance k nepozměněné zemi propojena se základem vskutku
bohatého života.
*
Když Pytheas vyplul z Marseille k Herkulovým sloupům (Gibraltar) a pak to otočil na sever, aby se
tam pídil po cínu a jantaru, nebyl pravděpodobně první – Kartáginci tam už asi byli před ním. Jeho
záznamy a mapy se nedochovaly. Římští historikové, kteří žárlili na jeho úspěch – zřejmě to byl on,
kdo poprvé obeplul Velkou Británii a objevil Orkneje – později jeho zásluhy snižovali. Plul zřejmě až
na sever Norska nebo na Island – obě tato místa mohla být zemí, kterou nazývá Thule.105 Jeho cesta
(330-325 př. n. l.) se běžně uvádí jako první v dějinách průzkumu Severu, ale jde samozřejmě o dějiny
z pohledu Středomoří. Předkové severoevropských Keltů a Norů bezpochyby brázdili tamní vody už
tenkrát.
Středomořský pohled na Arktidu, který se udržel až do doby alžbětinských námořníků, se formoval
dvěma protiklady: Arktida představovala hrozbu a současně spásu. V mysli klasického středověkého
evropského vzdělance byl Sever spojen s vpády a rozvratem – začalo to dost nejasnými zprávami o
Cimeranech (okolo 800 př. n. l.), pokračovalo teutonskými kmeny, které válčily s Římany, až po Nory
a Sasy v pozdějších staletích. Sever byl obýván divokými a pohádkovými bytostmi jako amazonky
nebo psohlavci. Žili tam barbarští Sithové, jejichž země hraničila s nehostinným pobřežím severního
oceánu. Dalo se tam chodit pro cín nebo jantar, pro koně a kožešiny, ale tyto kraje, které se „točily pod
hvězdami“, byly obývané „popudlivým a zlovolným lidem“, který měl „medvědí náturu“. Ti lidé
pojídali syrové maso a tuk a sbírali vejce „bažinné drůbeže“ (kulíků, racků a hus). Byli stejně
nepochopitelní a nebezpeční jako noční můra.
*
104
Pozn. překl.: John Cabot alias Giovanni Caboto (asi 1450-1499) – benátský mořeplavec, který v anglických
službách objevil severoamerický kontinent.
105
Pytheas označuje názvem Thule zemi vzdálenou šest dnů plavby na sever od Británie.
204
Samotný Severní oceán byl místem vodních vírů (Chaos, Maelström) a divokých náporů vod.
(Středomořští námořníci neznali příliv a odliv, dokud nevypluli do oceánu, proto je to tak
ohromovalo.) Hyperborejské moře, píše jeden mnich v 6. století, „zná jen Ten, kdo ho stvořil“.
Oceanus innavigabilis nebo Oceanus caligans vel rigens, říkají mapy. Nesplavný drsný oceán
zahalený v temnotě. Ovšem za tím vším, za oblastí, kde vládnou Boreas, Caecias, Argestes Thrascis a
další severní větry, na opačné straně Rhipejských hor „hrozících svým sněhem“ se rozprostírala země
příjemná a lahodná, méně trápená a mnohem úrodnější než kterákoli země, kterou kdo viděl. Pastviny
jsou tam tak skvělé, že „kdyby dovolili dobytku se pást déle než jen po malý úsek dne, roztrhalo by ho
to na kusy“. Zvuk tekoucí vody tam zní jako smyčcový kvartet. Víno dozrává dvanáctkrát do roka,
obilí má v klasech ne zrna, ale rovnou bochníky. Lidé tam žijí v naprostém míru, „daleko od tyranie
zla a válek“. Kolem jejich svatých míst krouží hejna labutí.
Země Hyperborejců, která ležela za hranicemi zlovolnosti ztělesněné barbary, patřila v různých
převlecích (například různé Ostrovy blažených na západě nebo norský Vineland) k nejmohutnějším
výplodům obrazotvornosti Západu. Stejné představy o zemi, kde „není nepřátel“ (Elyzejská pole,
Hesperidy, Avalon, Eldorádo nebo irský Brasil) byly neoddělitelné od raných fází průzkumu
Arktidy.106
Imramhy, irské mořské ságy, vypravují o cestách mnichů, kteří hledali Ostrovy blaženosti a současně,
jak už to chodilo, pustá místa vhodná k rozjímání na samém okraji „oceánské pouště“. Nejznámější
z těchto příběhů, Navigatio sancti Brendani abbatis, byl zapsán někdy v 9. nebo 10. století, a
vypravuje o sedmileté cestě opata sv. Brendana v lodici spolu se 17 mnichy. Brendan se narodil kolem
roku 489 v hrabství Kerry a v době, kdy se vypravil na svou cestu (či cesty), byl opatem v Clonfertu
(vých. Galway).107
Jejich loď zvaná carraugh bylo plavidlo dlouhé, úzké, otevřené, ale přitom vhodné i k námořním
plavbám. Sestávala z kostry podobné koši z proutí, potažené volskými kůžemi impregnovanými
dubovým tříslem a utěsněnými lojem. Brendan a jeho mniši si vezli víno a studenou stravu,
pohybovali se za pomoci vesel nebo plachty vztyčené na jednostupňovém stožáru, spali na vřesových
matracích, a v zátočinách, které prozkoumávali, spouštěli kamennou kotvu. Líčení jejich cesty je
úžasné a je plné exstatických vizí a neuvěřitelných příhod. Cizince pozdravovali zdvořilými gesty a
pomáhali jim svým léčitelským uměním. Nebezpečí, kterému stáli tváří v tvář, věnovali jen malou
pozornost. Vedl je soucit, údiv a úcta (tak rozdílné od témat vlastnictví, rodokmene, krveprolití a
prokletí, kterými překypují pozdější, islandské ságy).
Volné čtení dovoluje představu, že Brendan dospěl na Faerské ostrovy a na Island, a snad zahlédl i
čnící vrchol sopky Beerenberg na ostrově Jan Mayen (71; 08). Jednou potkali ledovec, kolem kterého
106
Většina map klade tyto bájné ostrovy západně od Evropy, ale bývaly spojovány také se severem. Portugalský
objev Azorských ostrovů a Madeiry v 15. století (féničtí obchodníci je ve starověku znali také) dále živil
představy, že na západ od nich leží ještě další ostrovy.
107
Pozn. překl.: Opět upozorňuji na Ramsayovu knihu, která přináší spoustu zajímavostí ohledně Ostrovů
blaženosti i o cestě sv. Brendana.
205
museli tři dny těžce veslovat. Okouzlen jeho krásou navrhl Brendan, aby v něm propluli otvorem,
který ve večerním světle vypadal jako „oko Boží“.
Tito neposkvrnění, velkorysí, nevinní a pozorní muži byli, musíme přiznat, vynikajícími cestovateli.
V 5. a 6. století bylo Irsko kulturním centrem Evropy. Jeho kmenové kláštery skýtaly útočiště pro
intelektuální práci i pro duchovní cvičení. Pod tlakem Říma, aby svou tradici podřídili učení ostatních
křesťanů, a ohroženi barbarskými Vikingy se tito mniši, úporní jako kdysi esejci,108 vypravili na sever
a západ, na Faery a Island, aby zde vybudovali své cely a kláštery na ostrozích a pobřežích obrácených
k Západnímu oceánu. Tradice, málo podepřená spolehlivými prameny, říká, že odtud pokračovali ještě
před Nory do Grónska a dál na Labrador, Newfoundland a do údolí řeky Sv. Vavřince.
Norové, kteří přicházeli v jejich stopách, jsou po Keltech druhý evropský národ, který vstoupil do
Arktidy. Bývají líčeni jako pleniči a marnotratníci, ale není to příliš přesná charakteristika. Podle ság
objevil Island v r. 860 Gardar Svavarsson, Dán narozený ve Švédsku. Mnozí z těchto Norů prchali
před tyranií krále Haralda I. Krásnovlasého, nebo před povstáními místních obyvatel v Irsku, Skotsku
nebo v Normandii. Začali přicházet po r. 870; byli to farmáři a rybáři, nikoli piráti. Grónsko, které asi
objevil Nor Gunnbjörn Ulfsson, se stalo známým díky Erikovi Rudému, kterého vypověděli v r. 982
z Islandu za to, že dvakrát bez příčiny zmařil lidský život. Vyhnanství trvalo 3 roky a on dlel v místě
dnešní oblasti Julianehåb v Erikově fjordu (61; 46).109
V r. 986 se Erik z Islandu opět vypravil do Grónska s 25 loděmi, z nichž 14 (okolo 500 lidí) dorazilo
do Erikova fjordu. Postavili si domy z kamene a rašeliny, s rašelinovými střechami položenými přes
mořem vyplavené trámy. Chovali plemeno malého skotu, ovce a kozy, lovili tuleně a mrože a rybařili.
Toto byla komunita, zvaná Východní osada (dnes Julianehåb alias Qaqortoq); kromě ní existovala
ještě Západní osada (64; 52, dnes Godthåb alias Nuuk) asi 300 km na severozápad. Obě osady
vzkvétaly v 11. a 12 století, kdy provozovaly pravidelný obchod se severní Evropou. Směňovaly se
mroží kly, rarohové, kůže ledních medvědů a tuleňů za železo, obilí, nářadí a jednoduchá zařízení. Šlo
o samostatný stát, ale vzhledem k slabé ekonomice nikdy příliš politicky silný – v r. 1261 se dostal
pod norskou správu. Obchod, na kterém byly osady závislé, tvrdě regulovaný podle norských pravidel,
chřadl z různých příčin: vznikla silná hanza, norské hlavní město přesídlilo do Kodaně a norský
přístav Bergen, ze kterého obchodní lodi do Grónska vyplouvaly, postihl finanční úpadek. Obě
grónské kolonie záhy upadly do zapomnění. Soběstačná ekonomika nikdy nebyla jejich předností, a
tak po zániku obchodního spojení norská populace buď vymřela nebo splynula s okolními Eskymáky.
Poslední zbytky obyvatel snad byly odvlečeny v 16. století anglickými otrokáři…110
108
Pozn. překl.: Přísná židovská sekta z přelomu letopočtu (-2. až 1. stol.) žijící v klášterech u Mrtvého moře a
kritizující tehdy vládnoucí ortodoxii.
109
Většina norských a dánských jmen se dnes nahrazuje jmény v grónské eskymáčtině. Používám starší,
známější místní názvy. Erikův fjord se dnes nazývá Tunulliarfik.
110
V Análech islandského biskupa Gisli Oddssona ze 17. století najdeme kousavou poznámku. Praví se tam, že
Norové, kteří kolem r. 1000 přijali křesťanskou víru, nakonec opustili svou morálku, víru a vyšší kulturu a
„přešli na způsoby amerických lidí“ (et ad Americae populos se converterunt).
206
Podle široce přijímané interpretace dvou ság, ságy Erika Rudého (zvané též sága Thorfinn Karlsevni) a
Vyprávění o Gróňanech, se jakémusi Bjarni Herjulfssonovi v r. 986 přihodilo, že při cestě do Grónska
ho bouře odvála daleko na západ. Než se vrátil do Erikova fjordu, vystoupil na břeh nejprve na
Labradoru a pak na Baffinově ostrově. V r. 1001 se Erikův syn Leif vypravil v jeho stopách, aby
nalezl vzácné zboží, dřevo. Zastavil nejprve na Baffinově ostrově (Helluland, „Země plochých
kamenů“) a posléze i na Labradoru. Toto místo je označeno Markland (Země lesů), takže to mohlo být
někde na 54. rovnoběžce, kde se na pobřeží vyskytoval široký pás lesa. Nakonec přistál ještě na
severním pobřeží Newfoundlandu (Vinland111), poblíž průlivu Belle Isle.
Helge Ingstad odkryla v r. 1960 pozůstatky norské osady u L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu.
Toto místo mohlo být trvale obydleno Leifem, jeho bratry a Thorfinnem Karlsevnim, a to až do roku
1014. Podle všeho však šarvátky s místními indiány a Eskymáky komplikovaly situaci a proto se tam
pobyt nevyplácel. Gudrid, vdova po Leifově bratrovi Thorsteinovi, zde povila Karlsevnimu na podzim
1009 syna Snorriho.
Po zániku grónských kolonií se povědomí Evropy o Arktidě omezilo jen na Island, se kterým
udržovala pravidelné spojení. Ještě v 16. století toho věděli v západní Evropě víc o cestě sv. Brendana
než o grónských koloniích a Leifu Ericssonovi.
*
V 13.-15. století se evropské povědomí o geografii odvíjelo od kruhových map a ještě starších map ve
tvaru T. Kruhové mapy představovaly svět jako disk se Středozemním mořem uprostřed velkého
kontinentu, který byl obklopen vodami. Vnější obrys tohoto kontinentu měl tři velké zálivy – Rudé
moře, Perský záliv a Kaspické moře. Na T-mapách leželo Středozemní moře svisle, Černé moře bylo
nahoře a do něho ústily vodorovně řeky Don a Nil. Ostrovy na kruhových mapách byly „rozloženy
víceméně podle vkusu, nebo tam, kde zrovna bylo místo“. Na samém okraji světa se stýkaly oblasti
vzduchu, moře a podsvětí. Šlo ale spíše o abstrakci kartografů – jinak se všeobecně přijímal názor, že
Země je kulatá. (Lidé mluvili o Zemi jako o ploše jen proto, že neuměli sférickou projekci; a první
globusy se objevily až v r. 1492.)
Začátkem 14. století se tyto mapy zhotovované ptolemaiovskou projekcí začaly pomalu proměňovat.
S vývojem kompasu (portolano) začaly být obrysy pobřeží lépe zakresleny. Různě pojmenované
Ostrovy blaženosti se postupně stěhovaly na západ a sever, do méně známých vod. (Ostrov Brasil,
šoupaný sem a tam, se nacházel ještě na mapách britské Admirality z r. 1783.) Grónsko, pro Evropany
15. století ztělesnění a nejvzdálenější výběžek Arktidy, se na mapách i prvních globech objevovalo
někdy jako poloostrov vybíhající ze Skandinávie nejdřív na sever a pak na západ (Fra Mauro, 1459),
jindy jako výběžek Střední Asie (Clavus Nancy, 1472) nebo jako její nejvýchodnější cíp (Contarini,
1506). Oblast severního pólu bývala zobrazována jako moře, jako samostatná pevnina (Terra
111
Ságy byly zapsány až asi 200 let poté. Jméno Vineland mohli vymyslet až autoři psané formy, se sklonem
k zaznamenávání všeho, co slyšeli a v co věřili (co četli). V jejich podání to byla země, kde se obilí vysévá samo
a rostou tam hrozny vhodné k lisování vína.
207
septemtrionalis), nebo jako součást jakéhosi polárního kontinentu (Terrae polaris pars). Koncem 15.
století, kdy už se v Evropě běžně užíval kompas, tam kreslili tmavou magnetickou horu.
Co se týče geografických údajů, Evropa 15. století nedala moc na zkušenost, ani si nějak nevybírala.
Podvržené zábavné příhody z cest Sira Johna Mandevilla (Travels, 1356) hltala stejně dychtivě jako
očitá svědectví Marca Pola (1298) a oběma autorům byla prokazována stejná úcta. Jako v případě
zavedení lodního kompasu a portolanových map nebylo zaručeno, že skutečné geografické objevy
budou vítány, nebo že se podle nich bude někdo také chovat. Když John Cabot vyplul z Bristolu
(1497), aby nalezl Newfoundland, měl s sebou glejt Henryho VII. Jeho objev však po návratu vzbudil
v Anglii pramalou pozornost a záhy byl téměř zapomenut. Jak napsal Samuel Eliot Morison, jeho vize
byla v Anglii „jako exotické kvítko rašící na neobdělané půdě“.
Podle názoru amerického geografa Carla Sauera rybařili Bristolané u newfoundlandských břehů už
několik let před Cabotem, ale nikdo se nestaral o to, komu země patří a který panovník by tak na ni
mohl vznášet nároky. Jediné, o co se starali, byly tresky. Cabotův příchod však přesto stojí na počátku
nového období, ve kterém se obraz Arktidy začal v myslích Evropanů rýsovat poněkud ostřeji. Jeho
cesta vzbudila první vážný zájem o možnost existence Severozápadního průchodu – skrze průliv
oddělující Severní Ameriku od Polovy čínské provincie Anian. Odtud už by lodi mohly nerušeně plout
podél jejích břehů na jih – do přístavů Kathaje, na Moluky a k indickým břehům.
Než však Angličané začali takový průplav hledat na Newfoundlandu, severně od Cabotova místa
přistání, prozkoumali už Verrazano a Cartier ve francouzských službách jižní směr. Verrazano byl Ital
z Toskánska. Podobně jako Kolumbus – Janovan pracující pro Španěly, i Cabot – Janovan pracující
pro Anglii, byl průzkumníkem na volné noze v době, kdy monarchové ani kupci nebyli tolik nadšení
vyhlídkami v Novém světě a víc pozornosti věnovali tomu Starému. Jejich prvořadým zájmem bylo
nalézt chráněnou, nerušenou trasu do Číny. Atlantik byl španělským oceánem a cesta kolem Afriky
byla zase portugalská. Cesta po souši přes Střední východ zase vyžadovala platby tureckým
překupníkům. (Z hlediska Anglie ohrožovali Španělé také její export na evropský kontinent.)
Možné cesty museli proto Francouzi a Angličané hledat v Severní Americe. Mohlo to jít jižním
směrem – to pokud Newfoudland čili Nově Nalezený Ostrov byl, jak všichni doufali, výběžkem Asie.
Anebo severně od Cabotova místa přistání, jestliže je Severní Amerika kontinentem. Třetí možností
bylo plout přímo na západ – to v případě, že Newfoundland je jen jedním z mnoha ostrovů tvořících
„západní země“. Angličané věděli také o možnosti Severovýchodního průchodu kolem norského
Severního mysu: Alfred Veliký112 totiž přepsal střízlivou a přesnou zprávu Ottarovu, který se se svými
norskými společníky plavil někdy kolem r. 880 do Bílého moře. Protože Anglie hledala odbytiště pro
své vlněné oděvy, byla Severovýchodní cesta obzvlášť lákavá. První pokus však podnikli až r. 1553.
Verrazana vyslali na průzkum v r. 1524 Francouzi, kteří byli podobně jako Angličané tísněni
španělskou a portugalskou nadvládou v Jižním oceánu a překupníky v Levantu. A měli i stejnou
112
Pozn překl.: Alfréd Veliký (848-899) nejvýznamnější z anglosaských panovníků, položil základy anglického
království.
208
potřebu orientálního „koření“ – což tenkrát neznamenalo jen konzervační a ochucující přípravky do
potravin (a také zvýrazňovače chuti přidávané do kazících se potravin), ale také léčiva, barviva, oleje,
kosmetiku a voňavky. Verrazano se plavil podél východního břehu Severní Ameriky a vyloučil
existenci jakéhokoli průplavu v oblasti mezi Floridou a Novým Skotskem (s výjimkou oblasti řetězce
ostrovů u pobřeží Severní Karoliny – za nimi ležící zátoka Pamlico mu připadala jako začátek
Pacifiku). O 10 let později vplul Cartier poprvé do zálivu Sv. Vavřince. I zde ho už předběhli
španělští, francouzští, portugalští a angličtí rybáři plující sem za treskou; nemluvě o Estevão
Gomesovi (Portugalci pracujícímu pro Španěly) a João Alvares Fagundesovi, portugalském majiteli
lodí s koloniálními plány.
Na své druhé cestě (1535) hledal Cartier zemi „Saguenay“ (jméno, které si vymyslel jakýsi Huron
zvaný Donnaconna, aby ohromil Francouze) a prozkoumal přitom řeku Sv. Vavřince. Došel až
k vodopádům a zklamán jim dal jméno „Čínské vodopády“. (Francouzský zájem o průplav na západ
pak pokračoval hledáním po řekách mírného pásma – tato aktivita patřila k hlavní agendě průzkumu
kontinentu po dalších 300 let.)
Portugalci si mysleli, že Newfoundland by už mohl ležet východně od čáry, kterou se smlouvou
z Tordesillas dělily sféry vlivu mezi jimi a Španělskem (zhruba 45. poledník), a že by jim tedy mohl
patřit. Vyrazili proto z Azor i z Lisabonu na průzkum. João Fernandez, lavrador čili něco jako střední
rolník (podobně španělský hidalgo), se dostal v r. 1500 až na grónský mys Farewell (dánsky Farve,
eskymácky Umanarssuaq). (Toto místo bylo nazváno podle něho, jen v anglické mutaci, Labrador;
později ale kresliči map použili toto jméno pro oblast ležící víc západně.) Ve stejném roce přistál na
Newfoundlandu Gaspar Corte Real, našel stopy po druhé, ztracené Cabotově expedici a zajal tam 57
indiánů kmene Beothuk, které odvezl s sebou do Lisabonu. Vracel se do oblasti v r. 1501 a také se
ztratil. Následoval ho jeho bratr Miguel v r. 1502, a jeho karavela zmizela také…
Anglický kupec Robert Thorne byl toho názoru, že do Kathaje se dá plout dvěma cestami: buď rovně
přes pól, nebo západně úžinou, která se nachází kdesi severně od Newfoundlandu. Začalo se jí říkat
Průplav tří bratří (Fretum trium fratrum); neví se už, zda podle tří bratří Corte Realových nebo podle
tří Cabotových synů. Král Jindřich VIII. (mimo Česko známý všude jako Henry VIII., pozn. překl.)
poslechl Thorna a v r. 1527 vyslal na průzkum dvě lodě – Dominus vobiscum, která se ztratila, a Mary
of Guilford s kapitánem Johnem Rutem. Rut proplul asi třetinu cesty podél labradorského pobřeží, pak
ale ztratil nervy, otočil loď a zamířil s ní do Západní Indie.
Jindřich VIII. se evidentně o nějaký Severozápadní průchod nezajímal, avšak myšlenka žila v myslích
severoevropských podnikatelů. Nebyli sice bůhvíjak optimističtí, ale jistou naději chovali. Angličané
vnímali Ameriku před i po Verrazanovi a Cartierovi jako zemi objevenou náhodou, která jim stojí
v cestě, a nutno ji nějak obeplout nebo proplout. Severní cesta nevypadala příliš povzbudivě kvůli
ledu. I ti, kdo ještě věřili v Parmenidovy geografické zóny, došli k názoru, že ledovým pásmem nelze
proplout, nebo že je to průchod příliš nebezpečný, aby mohl sloužit jako obchodní cesta. Jiní, jako
například Robert Thorne, se domnívali, že nejhorší led se nachází hned na polárním kruhu, a za ním už
209
je otevřený oceán, dobré počasí a bezpečná plavba až k úžině Anian, která byla západním protějškem
Úžiny tří bratří.
Investoři v Anglii a Nizozemí, dvou zemí s největší potřebou spolehlivé a bezcelní cesty na Východ,
byli opatrní. Sebastian Cabot byl okouzlující a přesvědčivý muž těžící z reputace svého otce a šiřitel
zpráv o severních cestách, kterých se údajně zúčastnil. Při získávání rizikového kapitálu na
financování severní výpravy působil velmi věrohodně. Podobně kartografové, kteří už viděli
vystupovat na horizontu obrysy Severní Ameriky, byli velice výmluvní. V r. 1553, jako guvernér
společnosti, které se později začalo říkat Muscovy Company [Moskevská společnost, pozn. překl.],
vyslal tři lodi severovýchodním směrem, pod vedením Sira Hugha Willoughbyho. (Lodi byly
optimisticky pobity olovem, což je mělo chránit proti šášním, až doplují na druhé straně do teplých
moří Jižního oceánu.) Willoughby a posádky dvou jeho lodí zmrzli u severního pobřeží Kolského
poloostrova. Třetí loď pod vedení Richarda Chancellora připlula do Bílého moře. Přes zimu podnikl
Chancellor tisícikilometrovou cestu do Moskvy a založil takto pevninskou obchodní cestu pro ruské
kožešiny.
V roce 1556 jedna loď společnosti proplula Karskými vraty (71; 58V) a její kapitán Stephen Borough
byl prvním Evropanem, který pohlédl na Karské moře, rozsáhlé a zastrašující pole ledu za Novou
Zemí. Polekaně otočil a vrátil se do Anglie: Kathaj byla najednou blíže, když se cestovalo přes
Moskvu.
Holanďané také podnikli pokusy na tuto světovou stranu. Willem Barents, který se plavil ve službách
Jacoba van Heemskerke, doprovázený druhou lodí pod vedením Jana Cornelise Rypa, objevil v r.
1596 souostroví, které nazvali Spitsbergen; pravděpodobně je ale o 500 let předběhli norští námořníci,
kteří nazvali oblast Svalbard, tj. „studené pobřeží“. Lodi se pak rozdělily: Ryp se vrátil do
Amsterdamu, zatímco Barents to stočil východně k Nové Zemi v naději, že když obepluje ostrov od
severu, podaří se mu najít cestu přes Karské moře. Obeplul severní cíp ostrova a pak ho ledy přinutily
vybudovat zimní tábor. V tomto Ledovém přístavu, jak říkali místu přezimování, si postavili chatu
z naplaveného dřeva, svítili si tukem ledních medvědů a škorpili se s liškami. Žili ve strachu
z medvědů, oslabovaly je kurděje a trpěli hrozným a neústupným chladem. Teplo z ohně, který
neustále hořel v chatě, nestačilo roztopit ani led na podlaze o pár stop dál. Během zimy jim ledy
rozdrtily loď, což byla podívaná, „při které nám všem vstávaly vlasy hrůzou“. Na jaře opravili muži
jeden z lodních člunů a uskutečnili obdivuhodnou cestu střídavě po ledě a po volné vodě, až po 2500
kilometrech dorazili na Kolský poloostrov. Barents cestou zemřel na kurděje. Gerrit de Veer sepsal
celé dobrodružství v díle Pravdivý a podrobný popis tří cest, tak podivuhodných a úžasných, že o
podobných nikdo předtím neslyšel atd. Dílo je svědectvím o příšerných podmínkách, které museli
muži snášet, a přibližuje nám i některé děsivé stránky, které souvisely hlavně se strachem ze zvířat.
210
Od té doby se Holanďané ani nikdo jiný o Severovýchodní průchod nezajímal až do doby, kdy kozáci
odkryli dálněvýchodní části Ruska, Stroganov rozšířil své kožešinové impérium a Petr Veliký vyslal
své expedice.113
Za Alžběty I., dcery Jindřicha VIII. a Anny Boleynové, se Anglie stala významnou námořní sílou.
Země také nabyla povědomí o své národní identitě, kterou ztělesňovala právě královna. V těchto
letech psal Shakespeare (1558-1603), Francis Bacon zavedl vědeckou metodu a Richard Hakluyt
sepsal své Základy navigování (The principal navigations). Královnini „námořníci Západní země“
(West Coutry sailors) značně rozšířili sféru politického vlivu země. Francis Drake obeplul svět, a
Walter Raleigh organizoval anglickou kolonizaci Virginie. John Hawkins, stejný pirát jako jeho
kolegové Drake a Thomas Cavendish (další plavec kolem světa), vynalezl nejrůznější vylepšení ve
stavbě lodí a přispěl s několika dalšími (např. s Martinem Frobisherem) k porážce španělské Armady
v r. 1588. V roce 1587 proplul John Davis, který byl z té bandy asi nejmírnějším bojovníkem a
pirátem, podél západního pobřeží Grónska pohodlně až do Baffinovy zátoky.
V alžbětinské době byla představa splavné Severozápadní cesty velmi živá. Byla energicky
propagována velmi významným obchodníkem Michaelem Lokem a podporovaly ji i vážené osobnosti
jako Hakluyt a filosof John Dee. Vášnivě ji propagoval královnin favorit Sir Humhprey Gilbert v díle
Rozprava o objevení nové cesty do Kathaje (tento pán byl devonský rodák, stejně jako Drake, Raleigh
a Davis, i když na moři se jim rovnat nemohl). Konečně kolovaly Anglií alespoň dvě dobře prodávané
historky, potvrzující existenci Anianského průplavu. Jakýsi mnich jménem Antonio Urdaneta
vyprávěl, že tudy proplul v 50. letech, a portugalský námořník Martin Chacque tak prý učinil v r. 1556
– oba ve směru od západu na východ. Obě historky byly smyšlené.
Unesen tímto nadšením, založil Michael Lok Čínskou společnost (Cathay Company) a v r. 1575
vypravil Martina Frobishera na objevnou cestu. Frobisher vyplul z Londýna na malém čtyřstěžníku
Gabriel s posádkou 18 mužů, doprovázen podobnou malou lodí Michael a ještě menší bezejmennou
pinasou obsazenou čtyřmi muži. V bouři, která naštípla hlavní a ulomila přední stěžeň Gabriela, se
pinasa potopila. Jak se blížili ke Grónsku, kapitán a posádka Michaela „přestali věřit v celý podnik“ a
„cítili se oprávněni odloučit se“ od Frobishera: vrátili se domů a oznámili, že Gabriel se potopil v
bouři.
11. srpna si Frobisher myslel, že průplav našel – ve skutečnosti ale vplul do zátoky na jihu Baffinova
ostrova, která vede od jihu k severu a dnes nese Frobisherovo jméno. Strávil 15 dnů průzkumem obou
břehů, přičemž si myslel, že západní patří k Severní Americe a východní k Asii, a pak to otočil
k domovu, přesvědčen, že našel vstup do průplavu. Na východním břehu jeden námořník sebral jakýsi
113
Jednou z pohnutek k nalezení Severovýchodního průchodu podél Asie a pak na jih „úžinou Jezzo“ bylo
omezení na obchod s Kamčatkou pro lodi připlouvající z jihu, které uvalil japonský císař. Kamčatka platila
Japonsku značné odvody – má se za to, že ze svých stříbrných dolů. Holanďané si byli jisti, že severní cesta
existuje. Holandští námořníci, kteří ztroskotali na pobřeží Koreje, tam totiž objevili na břeh vyvrženou velrybu,
v jejímž těle trčela harpuna špicberských velrybářů. Velryba se tam nemohla dostat jinak než průplavem mezi
Asií a Severní Amerikou.
211
kámen „jen tak na památku z toho místa“. Kámen se ale dostal do ruky Lokovi a ten prohlásil, že jde o
zlatonosnou rudu; získal díky tomu finanční podporu a vyslal v r. 1577 druhou expedici. Frobisher se
svou vírou v průplav a hnaný ctižádostí mořského vlka k tomu, aby ho nalezl, se asi čerta staral o
těžební projekty, přesto se ale vypravil dolovat, jak mu přikázali, a svůj průzkum omezil na
Frobisherovu zátoku.
Tři lodi – Gabriel, Michael a Aid, vlajková loď desetkrát větší než první dvě – se 23. září vrátily do
Anglie s nákladem 200 tun bezcenného nákladu bronzově se lesknoucí slídy (amfibolitu a pyroxenitu).
Lok přesto, aby nalákal nové investory, zařídil, aby náklad byl vysoce oceněn. Částečně uspěl, i když
ti chytřejší už zůstali stranou. Třetí cesta skončila tragédií. V květnu 1578 vyplulo 15 lodí. Cestou tam
se v bouři potopila loď Denys, a když se vraceli s 1350 tunami pochybné rudy, potkalo je několik
dalších bouří, ve kterých utonulo 40 lidí, z toho mnoho horníků z Cornwallu.
Královna Alžběta až do samého konce neztratila víru v Lokův podnik. Při první cestě mávala lodím
proplouvajícím po Temži z palácového okna v Greenwichi. V předvečer druhé cesty jí Frobisher směl
políbit ruku. Před třetí cestou mu pověsila na krk zlatý řetěz a natáhla ruku, aby ji mohl políbit každý
z kapitánů. Při druhé výpravě našli Frobisherovi muži na poloostrově, který sama Alžběta nazvala
Meta incognita, mrtvolu narvala ve vysokém stupni rozkladu, a vzali jeho kel. Ve zprávě o cestě píše
Dyonyse Settle, že muži vložili do dutiny klu pavouky a ti zahynuli. „Sám jsem ten pokus neviděl,“
píše, „ale byl jsem ujištěn, že je to pravda: na základě této vlastnosti jsme došli k přesvědčení, že
pochází z mořského jednorožce.“ Frobisher věnoval kel královně.
Celý podnik zanechal Loka v dluzích a Čínskou společnost přivedl k bankrotu. Očividná nenasytnost
některých z investorů, překrucování fakt ve snaze udržet podnik při životě a ztráta životů dělníků – to
vše zanechalo pěknou pachuť v mnoha ústech. Frobisher sám očistil své jméno v boji, byl povýšen do
šlechtického stavu a padl v r. 1594 v bitvě se Španěly.
Cesty zcela jiného druhu podnikl o osm let později John Davis, asi nejzpůsobilejší se všech
alžbětinských navigátorů, muž mnohem klidnější povahy než byl vznětlivý Frobisher, méně
autoritářský ke svým podřízeným. Nebyl také tolik hrabivý a své úspěchy tolik nevytruboval – to je
částečně i důvod, proč se jako jediný z party „námořníků Západní Země“ nikdy nestal šlechticem.
S podporou Adriana Gilberta, významného lékaře z hrabství Devonshire, Williama Sandersona,
londýnského obchodníka a dobrodruha, a pod patronací vévody z Walsinghamu vystrojil Davis dvě
malé lodě, Sunneshine a Monneshine (tj. Sluneční, resp. Měsíční svit). První jmenovaná měla na
palubě i čtyřčlenný orchestr. Vypluly 7. června 1585 z Dartmouthu na devonském pobřeží.
Výprava poprvé přistála u mysu, který se dnes jmenuje Kap Walløe na jihovýchodním pobřeží
Grónska, ale zdržovala je mlha a spoustu ledu unášeného Východogrónským proudem. „Protivný
hřmot ledu vzbuzoval v nás divné pocity. Proto jsme to místo považovali za prázdné a pusté, bez
jakýchkoli cítících či rostoucích stvoření a nazvali je Desolation (tj. pustota).“ Lodi pak obepluly mys
Farewell (toto jméno mu dal sám Davis při své druhé cestě) a 29. července muži konečně vystoupili na
212
břeh poblíž staré norské osady Godthåb. A zde se odehrálo jedno z nejpamátnějších setkání dvou
kultur, jaké jen lze nalézt v literatuře o Arktidě.
Davis se skupinou několika mužů právě prováděl rekognoskaci z vrcholu jednoho ostrůvku ležícího
v zátoce, kterou pojmenoval Gilbertova (dnes Qussuk, 65; 51). Z břehů zátoky je spatřili Eskymáci, a
někteří k nim hned vyrazili na kajacích. Vydávali přitom „bídné zvuky“, píše John Jane „plné
hlasitých výkřiků a skřeků: připadalo nám to jako vytí vlků“. Davis přikázal orchestru, aby hrál, a
důstojníci s muži tančili. Eskymáci v kajacích se opatrně přibližovali k břehu a dva kajaky se odvážily
úplně k pláži. „Mluvili hlubokými hrdelními hlasy,“ píše Jane, „a jazykem, kterému jsme nerozuměli.
Nakonec jsme je přilákali přátelskými gesty a zdvořilými posunky. Konečně jeden z nich ukázal rukou
na Slunce a pak se udeřil do prsou, až to zadunělo.“ John Ellis, kapitán na Mooneshine, ho začal
imitovat – také ukázal na Slunce a bil se v prsa. Jeden z Eskymáků nakonec vystoupil na břeh. Neměli,
co by mu darovali, tak mu dali aspoň části svého oblečení; celou dobu také pokračovali v tanci při
zvuku orchestru.
Druhého rána byly posádky probuzeny stejnou skupinou Eskymáků, kteří teď stáli na kopečku, na
kterém minulého dne stáli důstojníci. Bušili do bubnu, tančili a zvali je k sobě.
(Davisovo příznivé líčení Eskymáků je v raných arktických zprávách výjimkou. Shledal je „velmi
poddajnými, prostými protřelostí nebo dvojznačného konání“. Při své druhé cestě se na stejné místo
vrátil a konalo se nadšené a hlučné shledání.)
Dva dny po setkání s Eskymáky Davis přeplul průlivem, který později pojmenovali po něm, a na
Baffinově ostrově vplul do zátoky Cumberland. Podle toho, že byla bez ledu a široká, podle charakteru
přílivu a odlivu, podle velryb, které směřovaly východním směrem, a podle „barvy, přirozenosti a
kvality vody“ soudil, že se nachází u vstupu do Severovýchodního průplavu. Potěšen tímto zjištěním
se vrátil domů. (Na přezimování se nedalo ani pomyslet: lodi byly příliš malé a nemohly vézt zásoby
na celý rok.) Třetího října píše Walsinghamovi (státní tajemník, pozn. překl.), že o přítomnosti
průplavu „nelze pochybovat, skoro v každé roční době jím lze plout, moře je splavné a bez ledů,
povětří snesitelné a voda hluboká“.
Gilbert, Sanderson a Walsingham byli tímto pokrokem potěšeni, a tak se, i s podporou exeterských
obchodníků, vydává Davis 7. května 1586 na cestu znovu, s flotilou čtyř lodí: velkou lodí Mermayde,
čtyřstěžníky (bark) Sunneshine a Mooneshine a s pinasou North Starre. Davis vyslal Sunneshine a
North Starre podél východního pobřeží Grónska s příkazem hledat, kam až to půjde, cestu přes pól.
S dvěma loděmi pak plul do Godthåbu, kde složili z připravených dílů ještě jednu pinasu, a s pomocí
čtyřiceti Eskymáků ji spustili na vodu.
Setkání s Eskymáky se zpočátku neslo v přátelském duchu, ale nálada se začala kalit, když se ukázalo,
že Eskymáci jsou „úžasní zloději, zejména železných věcí“. Davis se snažil situaci uklidňovat.
Pokračoval ve velkorysém obchodování a konejšil své muže, aby se krotili. Jednoho odpoledne však
došlo k házení kamenů, které přerostlo v bitku, a jeden z jeho mužů byl zraněn. To už míra přetekla, a
Davis s dobrým větrem vyrazil na sever.
213
17. července potkala plavidla obrovský tabulový ledovec, „který v nás vyvolal obrovský úžas“. Pohled
to byl tak neuvěřitelný, že Davis se ani nesnažil o nějaké popisy a říká jen: „Myslím, že něco
podobného nikdo nikdy neviděl.“ Obeplouvali ledovec 13 dnů. Davisův průplav (jak jej později
pojmenovali) byl plný plovoucího ledu – přitom rok předtím tam nebyl žádný. Ten pohled působil
nedobře na smýšlení mužů a začali Davise prosit, aby to otočil k domovu. Přistál proto opět na
grónském pobřeží, rozebral pinasu, nechal přenést zásoby a poslal Mermayde s těmi, kdo si přáli
návrat, domů. S ostatními to na Mooneshine namířil k Baffinovu ostrovu. Minuli, aniž si ho všimli,
vstup do zátoky Cumberland, v sněhové vánici překročili Hudsonův průliv a pokračovali jižním
směrem podél labradorského pobřeží, kde na improvizované háky nalovili obrovské množství tresek.
Patrně v zátoce Trunmore, kde se zastavili, aby usušili ryby, byli napadeni „divokými lidmi této
země“. Dva z mužů na to doplatili životem a tři byli raněni. Hned nato bouře málem vyvrhla obě lodi
na břeh, když se roztrhlo jedno z kotevních lan. 11. září obrátil Davis k domovu, kde se dozvěděl, že
druhé dvě lodi se příliš daleko nedostaly, protože je zastavil led, a že North Starre šla v bouři i s celou
posádkou ke dnu.
I když Davisovi sponzoři už tolik nehýřili nadšením, přeci jen ho v r. 1587 vypravili na třetí cestu.
Bylo dohodnuto, že zatímco Davis bude prozkoumávat místa, o kterých si myslel, že by mohla skrývat
průchod (Davisův průliv, zátoka Cumberland, Hudsonův průliv, Hamiltonův záliv na Labradoru),
ostatní lodi budou lovit tresku, aby tak se pokryly výlohy expedice. Davisova loď, malá pinasa
jménem Ellen, si však hned první den cesty polámala kormidlo, a vůbec se „pohybovala jako vůz
tažený voly“.
*
Obr. mapa *
V Godthåbu se Davis věnoval průzkumu fjordu, zatímco posádka jedné z lodí montovala dohromady
čtvrtou loď – další pinasu. (Plánoval, že v ní se bude věnovat průzkumu, zatímco ostatní tři lodi budou
lovit ryby.) Opět propuklo nepřátelství, protože Eskymáci lodním řemeslníkům zase kradli hřebíky.
Davis to tentokrát nezvládl. Když došlo až na slepý výstřel z kanónu, nechal rozestavěnou pinasu
rozebrat a naložit na Elizabeth. Do lodi Sunneshine hodně teklo a posádka Elizabeth byla na pokraji
vzpoury, protože chtěla pryč. Davis se s nespokojenci proto rozloučil a sám pokračoval s Ellen na
sever podél grónského pobřeží, až na 72°46´; toto místo nazval Sanderson’s Hope (tj Sandersonova
naděje – rozuměj pro průplav). Oceán tam byl otevřený k severu a západu a voda hluboká tak, „že se
nedala změřit“. Bohužel vítr nefoukal tím směrem, a proto se vydal na jihozápad. Po dvou dnech
trápení v ledovém poli dospěl na Baffinově ostrovu k mysu, který nazval Cape of God’s Mercy (mys
Boží milosti, už druhý v pořadí – jeden mys takto pojmenoval už na první cestě, u vchodu do rádoby
Severozápadní cesty). Vplul do zátoky Cumberland, ale když vítr zeslábnul, otočil to a plul na jih
okolo Frobisherovy zátoky, kterou pojmenoval Lumley’s Inlet. (Myslel si, že je v těchto končinách
první – v té době neexistovala spolehlivá metoda určení zeměpisné délky, a navíc všichni věřili
problematické Zenově mapě, která měla Frobisherovu zátoku zakreslenu na pobřeží Grónska.)
214
Opět jako před rokem zaznamenal „divoké víření“ přílivů a odlivů v Hudsonově zátoce „spojené
s hučením, jaké vydává divoká voda pod Londýnským mostem“. Motali se podél labradorského
pobřeží a hledali Sunneshine a Elizabeth - měly Ellen poskytnout eskortu, protože Ellen měla mizerné
plavební schopnosti. Už tam však nečekaly, a tak se 15. srpna Davis vypravil směrem na Dartmouth
sám – překonával oceán celý měsíc.
Davisovy výsledky z těchto cest jsou úžasné. Zakreslil do map větší část labradorského pobřeží, přes
1000 km západního pobřeží Grónska a větší část jihozápadního pobřeží Baffinova ostrova. Jeho
záznamy o pohybu ledů, rostlinách a zvířatech, proudech, o grónském vnitrozemí a také etnografické
popisy Eskymáků jsou první svého druhu. Zanesl tyto kraje nejen do map, ale odkryl je i pro vědu.
„Traverse-Booke“ – lodní knihy, které na svých cestách zavedl, se staly modelem pro standardní lodní
deníky. Vyvinul přístroj, později známý jako Davisův kvadrant, který předjímal zrcadlový kvadrant a
dnešní sextant. A kniha The seaman’s secrets (Tajemství námořníka, 1594), která čerpá hlavně
z popsaných tří cest, se stala v 17. století biblí anglických námořníků .
V následujících letech objevil Davis ještě Falklandy a vyplul i do Pacifiku, aby se tam pokusil nalézt
západní vstup do Průchodu. Zahynul v r. 1605 v Malackém průlivu kousek od Singapuru rukou
japonských pirátů, stár 55 let. Byl to muž loajální a odvážný, tolerantní k lidem různých povah. Jeho
navigační umění bylo směsí vědeckého postřehu a praktické zkušenosti. V díle Worlde’s
hydrographical description (Hydrografický popis světa, 1595) píše o světle, které v létě dopadá na
severské oblasti. Poznamenává, že tato světelná koupel činí z krajiny pod Polární hvězdou
„nejdůstojnější místo“ na Zemi.
*
Davisovy expedice, podobně jako všechny ostatní, se vypravovaly na cestu nepojištěné – riziko
ztroskotání dané nedokonalými přístroji, špatnými mapami a nezkušeným vedením bylo jednoduše
příliš vysoké. Zkušený námořník jakým byl Davis, uměl určit zeměpisnou šířku pomocí kvadrantu,
astrolábu anebo vzpomenuté vlastní verze kvadrantu. Měl také tabulky deklinací, aby mohl provádět
opravy na chyby kompasu. Měl-li štěstí, sehnal si i deník nebo průvodce od kormidelníka, který byl
v dané oblasti před ním – tam našel varování ohledně číhajících útesů a užitečné informace týkající se
přílivů a odlivů. Avšak až do roku 1735, kdy John Harrison sestrojil prvý spolehlivý chronometr,
neexistovala žádná spolehlivá metoda, jak určit zeměpisnou délku.
Skici a mapy nebyly pro expedice – zejména ty na západ – velkou pomocí. Příliš mnoho informací
v nich bylo nejasných nebo neopodstatněných a vylepšování map často znamenalo potýkat se
s teoretickými geografickými představami doby – s tím neměli mořští vlci příliš trpělivost. Jelikož
neuměli určit zeměpisnou délku, měli potíže s přesným zakreslováním nově objevených zemí, aby tak
vylepšili staré mapy. Kromě toho Zenova mapa z r. 1558, smyšlená slátanina, která ukazovala
v západním Atlantiku mnoho velkých ostrovů, měla tak velikou autoritu, že dokonce John Davis si
myslel, že musí „sladit svou práci s univerzálně přijímanými omyly“.
215
Zkušený námořník, který si všímal počasí a jemnůstek v chování moře i své lodi (obzvláště když tu
loď znal), se často nechal vést intuicí, dokonce i u neznámých pobřeží. Jestliže plul „s odhadem a
s důvěrou v Boha“, většinou odhadoval správně. Před velkou obchodní lodí dával přednost lodi malé a
dobře ovladatelné – což přinášelo časté spory s těmi, kdo expedici financovali. Pokud to šlo, snažil se
plout v doprovodu jiné lodi. (Ale až v r. 1821, když se Parry s loděmi Hecla a Fury vydal na svou
druhou arktickou expedici, došlo všem, jak moudré je mít dvě úplně stejné lodi se zaměnitelnými
náhradními díly.)
Ti nejlepší námořníci měli ohromující schopnost udržet své lodi v chodu – s hromádkou všelijakých
sbastlovaných kousků dokázali improvizovat všelijaké opravy stejně dobře jako Eskymáci. Na cizím
pobřeží často vytáhli menší loď na břeh celou, aby jí mohli záplatovat trup. Podmínky v arktických
vodách, v neustálém nebezpečí, že led loď rozdrtí, byly hrozné. Strava byla strašně jednoduchá: solené
hovězí nebo treska, chléb a sušený hrách, sýr, máslo, pivo. Všechno se jedlo za studena, nedostávali
žádné teplé nápoje jako káva nebo čaj. Spali, kde se dalo, po koutech mezi složenými zásobami, a měli
štěstí, když vlastnili jednu nebo dvě soupravy rezervního oblečení pro případ, že zmokli nebo
prochladli. Nebezpečí kurdějí a ztroskotání číhalo neustále.114
Podmínky na lodích se pozvolna zlepšovaly, mapy se stávaly přesnějšími, a objevily se dokonalejší
navigační přístroje. Knihy, jako Davisova Tajemství námořníka, šířily technické znalosti o navigaci.
V 17. století už kartografové neměli sklony náhodně dokreslovat tu a tam nějaký ten ostrov. Velké
plochy jako Atlantik už nechávali prázdné – takové chování by bylo jejich předchůdce ještě šokovalo.
Síť portolanových čar na mapách pobřeží se změnila v obrazec 32 větrů, kreslených jako korunní
plátky na růži – větrnou čili kompasovou růžici. Průzkum byl ale nadále věcí dohody mezi bankéři a
snílky a prováděli ho nepoddajní kapitáni s obětavými posádkami. A protože účty se platit musely,
myšlenka na zisk z obchodu s nově objevenými zeměmi nikdy nescházela z myslí účastníků těchto
výprav.
*
Po Davisovi záhy následovalo několik dalších důležitých cest. V r. 1607 se k pólu vypravil Henry
Hudson – s 10 muži a malým chlapcem v pinase. Podél východního pobřeží Grónska se dostali až na
73. stupeň, kde Hudson pojmenoval pevninský výběžek Hold with Hope (tj. V naději). Na zpáteční
cestě objevil ostrov Jan Mayen a velrybářská loviště pod Špicberkami. Pak následovala výprava
k Nové Zemi a další výprava, která tam původně také měla namířeno, ale stočila to k východnímu
pobřeží Severní Ameriky, kde prozkoumala řeku Hudson. V r. 1610 vyplul Hudson opět do arktických
vod. Přezimoval v Jamesově zátoce, což je jižní výběžek zátoky a průlivu nesoucích dnes jeho jméno.
Na jaře se část posádky z obavy před hladem vzbouřila. Hudsona s jeho synem, třemi věrnými
114
Kurděje jsou nemocí způsobenou nedostatkem vitamínu C a projevující se krvácivostí kapilár, vypadáváním
zubů, anémií a celkovou slabostí. Jejich příčina byla tenkrát neznámá. Oběti „měly nejistý klopýtavý krok,
zhubly a měly ustaraný výraz“. Až v r. 1747 úspěšně vyléčil postižené námořníky James Lind, skotský námořní
lékař, a to pomocí citronů a pomerančů. Příděl citrónové šťávy se v britském loďstvu stal standardní prevencí od
r. 1795, ale na dlouhých cestách se ani tak nedařilo předejít všem symptomům.
216
námořníky a čtyřmi nemocnými vsadili na loďku a spustili na moře – už je nikdy nikdo neviděl.
Údajní vůdcové vzpoury byli později zabiti Eskymáky. Ti co přežili, pluli na Discovery domů za
politováníhodných podmínek, kdy museli pojídat svíčky, trávu a cupaninu z ptačích kožek.
Podnikatelé, kteří Hudsona vyslali, se více zajímali o další cestu než o nějaký soud nad vzbouřenou
posádkou a v r. 1612 poslali loď zpět pod velením Thomase Buttona. Dosáhl vzdáleného konce
Hudsonova zálivu, uvědomil si, že jde o vnitrozemské moře, a pojmenoval bod na pobřeží Hopes
Checked (tj. Ověřené naděje, 61; 95). (Hudson si ještě myslel, že se nachází v Pacifiku, a proto nazval
mys u jižního vstupu do Hudsonova průlivu Hopes Advance (tj. Vzestup naděje 61; 69). Button
přezimoval v ústí řeky Nelson, objevil ostrovy Coats, Southampton a Mansel, na jaře ještě vplul do
průplavu Roes Welcome a dostal se až na 65. rovnoběžku.
V r. 1615 vypluli kormidelník William Baffin a kapitán Robert Bylot na první ze svých dvou
důležitých společných cest, tentokrát na sever od Hudsonova zálivu, do Foxe Basin a Frozen Strait (tj.
Zmrzlá úžina, 66; 84) a rozhodli, že přes Hudsonův průliv žádná cesta dál na západ nevede.115 Baffin,
nadaný navigátor a také chytrý a přesný pozorovatel, si povšiml, že na oceánském pobřeží příliv
přichází od jihovýchodu a opadává směrem severozápadním. Správně proto předpokládal, že
k průchodu vede cesta přes Davisův průliv, a v r. 1616 se s Bylotem vypravili tím směrem.
(Hudsonova, Buttonova a obě Baffinovy cesty byly podniknuty na lodi Discovery, trojstěžníku velkém
jako Davisův Sunneshine.)
Na své druhé cestě se Bylot a Baffin dostali přes Davisovu úžinu až na 78. stupeň a tento rekord drželi
po dalších 200 let.116 Podle svých sponzorů – stejných lidí, kteří předtím financovali Hudsona a
Buttona – pojmenovali řadu ostrovů, zátok a mysů: to jsou jména na mapách jako Smith, Jones,
Lancaster, Digges nebo Wolstenholme. Při návratu Baffin zmapoval pobřeží ostrova, který dnes nese
jeho jméno, a zakreslil je do map až po místo, kde už práci odvedl před ním John Davis.
Když se Baffinovy zápisky a mapy připravovaly do tisku, byly podrobeny tvrdé cenzuře: jeho
objevům nikdo nevěřil a do map se nedostaly. (Teprve v r. 1818 Sir John Ross potvrdí všechno, co
zaznamenal Baffin.) Baffinova práce a také Buttonovy deníky byly takto utajeny pravděpodobně na
přání investorů, kteří si nepřáli, aby jejich konkurenti v Baffinově moři slídili po průplavu. Dějiny
Hudsonovy zátoky zůstávají i po Buttonově cestě v r. 1612 truchlivou kronikou katastrofálních
pohrom a různého vychloubání, to vše s cílem najít Severozápadní průchod a nalézt bohatství
v podobě kůží a zlata. Když potom Karel II. v r. 1670 udělil Princi Rupertovi a dalším „gentlemanům
dobrodruhům v Hudsonově zátoce“ trvalý pronájem, udělil tím této společnosti suverénní právo na
všechny země v povodí řek tekoucích do Hudsonovy zátoky. Toto dalekosáhlé privilegium však bylo
podmíněno tím, že společnost bude vyvíjet úsilí k nalezení Severozápadního průchodu. Když však
„gentlemani dobrodruzi“ uviděli balíky nádherných kožešin, které ze subarktického vnitrozemí
115
Pozn. překl.: Úžinu Fury a Hecla v severozápadním cípu Foxe Basin neobjevili.
Norové se snad dostali až na „Norðrsetur“, což by mohlo být někde u úžiny Sullorsuaq (70; 53) a možná i dál.
Artefakty norského původu byly nalezeny v osadě tulské kultury na poloostrově Bache na Ellesmerově ostrově
(79°); je však nejisté, jak se tam dostaly.
116
217
přinášeli Pierre Radisson a Médard Chouart de Groseilliers, rychle na podobný průzkum zapomněli.
Měli před očima ohromné jmění. Aby si ho pojistili a vytvořili si zde obchodní monopol, začala
Společnost zpočátku záměrně mařit hledání Průchodu v této oblasti – to proto, že případný obchod
podél takové cesty do Číny by je míjel. Výše úplatku, který prokazatelně zaplatili jakémusi
Christopheru Middletonovi, aby zfalšoval záznamy ze svých zkoumání, nakonec vyprovokovala
britskou Admiralitu v r. 1734 k tomu, že sama vyhlásila ohromnou sumu 20 000 liber jako odměnu
tomu, kdo nalezne Severozápadní průchod.
Historie Společnosti Hudsonova zálivu je historií neobyčejně vlivné a skoro autonomní skupiny
sledující zvláštní zájmy, která po několik století silně ovlivňovala politický, sociální, ekonomický a
environmentální osud území většího, než je rozloha většiny států. Její stabilní zdroj příjmů z Nového
světa – kožešiny – pozměnil zaměření arktických průzkumů. Při opuštěném vzhledu krajiny se nikomu
ani nezdálo, jak ohromné počty vysoce kvalitních kožešin budou z ní proudit rok co rok, ani že tento
tok bude trvat tolik let.117
Jiným, ještě dřívějším zdrojem bohatství objeveným obchodníky-dobrodruhy v Arktidě, byl lov
velryb. Nejdříve se rozvíjel v blízkosti Špicberk, kde měl své základny a kde konkurence byla
obrovská, zejména mezi Holanďany a Brity. Později se přenesl i na volné moře, do „velrybářské
zátoky“, což je jazyk nezamrzající vody na severu Grónského moře, západně od Špicberk – poslední
stopa Golfského proudu.118 Na jaře se v těchto končinách provozoval také lov tuleňů – na „západním
ledě“, který lemoval teplejší vody „zátoky“ od západu. (Lov velryb a tuleňů vzkvétal v grónských a
norských mořích víc než sto let – pak se velrybáři zaměřili na Davisovu úžinu a severoameričtí lovci
začali využívat stejně velká loviště tuleňů u severního a východního pobřeží Newfoundlandu.)
Když se Henry Hudson vrátil v r. 1607 do Anglie se zprávou o velrybách západně od Špicberk, začali
lidé vnímat Arktidu jako oblast, která sama má jistou hodnotu, tedy nejen jako místo, kudy vede jakási
nejistá spojka do Pacifiku. Její bohatství nemohlo být předvedeno důrazněji, než to učinili Radisson a
Groseilliers: připochodovali přímo na dvůr Karla II. obtíženi nákladem kuních, bobřích, rysích a
rosomáčích kožešin ze subarktické Kanady. Kromě nějakého toho uhlí v místech jako jsou Špicberky
nevydala Arktida v dalších 300 letech nic víc. Avšak kožešiny a rozšiřující se lov tuleňů, velryb a
tresek byl dobrou zprávou pro investory, kteří si už začínali myslet, že se nechali vtáhnout do nějakých
geografických výzkumů, když přitom jediné, co si přáli, byla návratnost jejich (značných) investic.
S tím, jak rostlo impérium Společnosti Hudsonova zálivu, s rozvojem mořského lovu, s dovozem
117
V letech 1769-1868 prodala Společnost Hudsonova zálivu na londýnských aukcích mimo dalších kůží a
kožešin také 891 091 lišek, 1 052 051 rysů, 68 694 rosomáků, 288 016 medvědů, 467 549 vlků, 1 507 240 norků,
94 326 labutí, 275 032 jezevců, 4 708 702 bobrů a 1 240 511 kun. V témže období, jen po kratší dobu,
obchodovaly s kožešinami ve stejném rozsahu ještě dvě další společnosti: North West Company a Canada
Company.
118
Přesněji jde o Západošpicberský proud, který je pokračováním teplého Norského proudu, a ten je zase
pokračováním Severoatlantického proudu, který vlastně je z hlediska oceánografů nejzazším výběžkem
Golfského proudu. Teplý Západošpicberský proud obtáčí severozápadní cíp Špicberk a pak se jeho část noří pod
polární led, aby se po dalších 2 500 km vynořil u Novosibiřských ostrovů. Z toho si můžeme udělat představu,
jak ohromné množství karibské vody zde teče.
218
obrovského bohatství ze Severní Ameriky do Evropy a také s prolomením obchodních bariér v jižním
Atlantiku, přestala být myšlenka Severozápadního průchodu zajímavou po obchodní stránce. Stala se
místo toho výzvou k rozluštění geografické záhady.
V době prvních cest Evropanů do Arktidy zůstávaly severní okraje Eurasie i Severní Ameriky
neprobádané. V r. 1725 vyslal car Petr Veliký Dána Vituse Beringa na průzkum východních okrajů
Sibiře, s úkolem zjistit, zda je Sibiř spojená s Amerikou. V r. 1728 Bering proplul úžinou, která dnes
nese jeho jméno, a pokračoval na severozápad až po 67. rovnoběžku. 119 I když moře bylo volné a dalo
se plout podél čukotského pobřeží a k ústí Kolymy, Bering se vrátil. V mlze, která ležela nad úžinou,
neuviděl ani břehy Ameriky. Tam doplul až geodet Gvozděv v r. 1732 lodí, kterou tam zanechal
Bering – přistál v blízkosti dnešního Point Hope. V r. 1741 se sem Bering vypravil podruhé, aby
zakreslil průběh amerického pobřeží; byl s ním i přírodovědec Georg Wilhelm Steller.120 Při zpátečné
cestě Bering ztroskotal na Komandorských ostrovech (55; 167V) a zemřel, čímž zaokrouhlil počet
mužů, kteří na výpravě zahynuli, na třicet.
Mezi roky 1733 a 1742 podnikli Rusové obdivuhodný a málem úspěšný pokus prozkoumat a
zmapovat celé severní pobřeží Asie od ústí Obu až k nejvýchodnějšímu výběžku Čukotky. Jen
nejvýchodnější úsek, od Medvědího mysu, musel čekat až do r. 1824 na Ferdinanda von Wrangela. (V
r. 1867 pak jeden kapitán velrybářské lodi, Alfred Lang, pojmenoval po něm Wrangelův ostrov.)
*
Obr. Mapa 339-*
Průliv, který odděluje oba kontinenty (západní vstup do Severozápadního průchodu), byl podle
některých historiků objeven v r. 1648 kozákem Semjonem Děžněvem. Španělé vyslali do těchto
končin své průzkumníky také, ale ti se nikdy nedostali tak daleko na sever. Řecký kormidelník
Apostolos Valerianos (Juan de Fuca) tvrdil v r. 1595 Michaelovi Lokovi v Benátkách, že se před třemi
lety dostal k Anianskému průplavu, který leží na 47. rovnoběžce. Mnozí pochybují, že se dostal až tak
daleko na sever, ale v těch končinách se jakási úžina opravdu nachází, a tak dostala v r. 1788 jeho
jméno. Další zcela jasně nepodložené zprávy o svém vstupu do průlivu Anian šířili Maldonado (1588)
a de Fonte (1640). První evropskou lodí, která doplula až k Beringovu průplavu, byla však loď Jamese
Cooka v r. 1778, který plul na sever a západ, až byl na dohled od Icy Cape (Ledový mys, 70; 162). (V
očekávání tohoto vývoje pozměnila Admiralita podmínky pro udělení oné 20tisícové odměny. Teď se
o ni mohly ucházet královské i soukromé lodi a počítal se úspěch jakoukoli cestou, ne nutně přes
Hudsonovu zátoku. Ukazuje to jasně na to, že hledání průchodu bylo teď věcí zájmu státního, nikoli
119
Záznamy dynastie Sung svědčí o mnohem dřívějších cestách do této oblasti. V r. 458 plul budhistický mnich
Hui Šan spolu s dalšími čtyři mnichy na sever podél Kuril a pobřeží Kamčatky a pak pokračoval na východ přes
Aleuty až na Aljašku.
120
Steller popsal a pojmenoval cestou mnoho nových zvířat, včetně sojky Stellerovy (což je důkaz, že opravdu
v Americe přistáli) a korouna bezzubého (Hydrodamalis gigas, „mořská kráva“), kterého vědci už nikdy více
nespatřili živého. Kožešiny mořské vydry, kterou přeživší členové expedice přinesli, přilákaly na ta místa ruské
trapery, kteří se pak vyznamenali krvavým útiskem domorodého obyvatelstva.
219
obchodního, a že se konečně přihlédlo i k Baffinově zprávě, že přes Hudsonovu zátoku cesta
nevede.121)
V době, kdy Cook vplul do Čukotského moře, byly severní pobřeží Ameriky a také většina
Kanadských ostrovů neznámou zemí. 14. července 1771 dospěl neporazitelný a vytrvalý suchozemský
cestovatel Samuel Hearne k místu v blízkosti ústí řeky Coppermine v zálivu Coronation (68, 112);
doprovázela ho skupina indiánů od Otročího jezera a čipevajský vůdce Matonabbee. Při tomto svém
už třetím pokusu zaznamenal Hearne prvý geografický referenční bod na americkém severním
pobřeží. V r. 1789 dospěl Alexander Mackenzie na ostrov v deltě řeky, která nese dnes jeho jméno, a
určil tak druhý bod. V letech 1819-22 a 1825-27 britské výsadkové jednotky pod velením Johna
Franklina zmapovali pobřeží od ostrovů Return Islands (149°) po Turnagain point na poloostrově Kent
(107°). Cesty Hearneho a Mackenzieho, spolu z průzkumem pobřeží Britské Kolumbie, které provedl
George Vancouver v r. 1792, a Cookovým průzkumem severoamerického pobřeží od ústí řeky
Columbia až po Icy Cape, vyloučily možnost Severozápadní cesty jižně od zhruba 68. rovnoběžky.
Existuje-li cesta vůbec, musí tedy vést severně od amerického pobřeží, v neznámé oblasti.
**
Důvody, proč hledat průchod západním směrem (na východní cestu se rezignovalo, protože led
severně od Ruska se pokládal za neprostupný), se s léty měnily. Kolem roku 1820 už nikdo
neprosazoval komerční využitelnost takové cest. William Scoresby to stručně shrnul ve své Zprávě o
arktických oblastech (Account of the Arctic regions): ledový pokryv je velmi proměnlivý rok od roku,
vysoké zeměpisné šířky, sezóna je příliš krátká. Ale zůstávaly možnosti nových geografických objevů,
možnost vědeckých – přírodovědeckých – výzkumů, prostá zvědavost a také možnost, že se podaří
objevit nějaký ten důl. To vše udržovalo myšlenku na Severozápadní průchod při životě.
V r. 1815, když bylo konečně po napoleonských válkách, se Sir John Barrow, druhý tajemník
Admirality, mohl plně začít věnovat svému koníčku – zeměpisu, a obzvlášť otázce Průchodu. Měl tu
moc, že mohl vysílat britské lodi a námořní důstojníky na expedice, které sám navrhl, a celému
podniku také dodal smysl vznešeným účelem. Barrow pohrdal hloupými motivy jakéhokoli druhu,
k tomu odsuzoval arktickou hegemonii Společnosti Hudsonova zálivu jako „absurdní stav věcí“.
Naivně také věřil v nadřazenost služebního a sociálního postavení nad praktickou zkušeností – toť
znak, který byl typickým znakem Angličanů jeho i následujících generací.
Scoresby, zkušený lovec velryb, měl patrně na zřeteli tuto Barrowovu aroganci, když v r. 1820 vznesl
zdvořilou námitku proti „požadavku navigačních zkušeností v ledových mořích“ u důstojníků, kteří
figurovali v Barrowových plánech. „Žádný úsudek, jakkoli hluboký, a žádný talent, jakkoli pronikavý,
121
V této době byla vypsána i další cena 5 000 liber pro loď, která se do stane do oblasti v rozmezí jednoho
stupně kolem pólu. Třetí z cen, rovněž 5 000 liber, čekala na toho, kdo se dostane přes 110. poledník – protože
už bylo možné určovat i délky. Cook měl na palubě jeden z Harrisonových chronometrů, aby mohl přesně
stanovovat délky západně od Greenwichského poledníku – nazýval ho „naším nikdy neselhávajícím
průvodcem“. Panovačná Admiralita sice chronometr potvrdila, ale nechala jeho tvůrce čekat na odměnu (dalších
20 000 liber) celých 37 let. Nedokázali pochopit, že problém dokázal vyřešit neurozený občan.
220
nemůže nahradit potřebu zkušenosti,“ píše Scoresby. Barrow zcela jistě tato slova četl, ale ne zcela
jich dbal. Nutno však dodat, že za 27 let, co řídil arktické výzkumy, se stala jen jediná vážná nehoda –
i tak však stojí za to zaznamenat Scoresbyho obecnou poznámku o těch, kdo lezou do Arktidy, aby
tam „hledali slávu“.
Rybářské lodi nepochybně navštěvovaly pobřeží Newfoundlandu už před Cabotem, Frobisherovu
zátoku před Frobisherem, v Hudsonově zálivu byly dřív než Hudson a v Lancasterově průlivu před
Rossem. Tito muži vždy poodstoupili stranou, nechali gentlemany, ať si objeví nějakou tu novou zemi,
a pak se zas vrátili k rybolovu (či lovu velryb nebo tuleňů). Tito lidé si „nové znalosti“ ponechávali
spíše pro sebe – a vůbec měli jen slabé vazby na sociální a intelektuální vrstvy, kde taková znalost
mohla znamenat politický vzestup nebo uznání.
A protože neexistovala vzájemná informovanost mezi, řekněme, kartografy a běžnými námorníky, obě
skupiny měly o stavu výzkumu Arktidy rozdílné povědomí. Joseph Moxon, anglický kartograf žijící
v Amsterdamu, si zašel v r. 1652 do hospody a tam se setkal s jedním holandským námořníkem, když
náhodou zaslechl jeho rozhovor s partnerem. Námořník povídal o tom, že sloužil na dopravní lodi,
která v sezóně vozila velrybí tuk ze Špicberk. Jednoho roku připluli příliš brzy a ještě nebylo dost
zboží na plný náklad. Proto kapitán využil příležitost, kterou skýtalo otevřené moře, a vyplul na sever.
Velrybáři na Špicberkách si o podobných výletech nad 80. rovnoběžku vedli záznamy – a tento muž
tvrdil, že byli pouhé 2° od pólu. Jistěže přeháněl, ale velrybáři se v dobrých letech, kdy to led
dovoloval, dostávali až někam na 83. stupeň. Moxon byl ohromen, že o tom nic neví, a námořník byl
jistě ohromen zase tím, že se člověk jako Moxon o podobné věci zajímá.
Nejenže muži tak rozdílného postavení a zájmu konverzovali jen zřídka. Terénní pozorování rybářů,
lovců velryb nebo řadových námořníků byla vyššími kruhy pokládána za nepřiměřená vyvíjejícím se
potřebám vědy a nehodila se ani k obecnému poučení politicky či obchodně zdatných mužů. Tento
nezdvořilý postoj hned od počátku bránil široce pojatému porozumění Arktidě a přispíval k druhému
problému: v různých kruzích vedených speciálními zájmy přežívaly předsudečné názory, které nijak
nevycházely ze zkušenosti. Sféry znalostí výrobce map, schopného námořníka, velrybářského
kapitána, Eskymáka a britského námořního důstojníka zůstávaly navzájem odděleny kvůli
opovrhování a blahosklonnosti a kvůli sociální politice, která dělila lidi podle vzdělání, rasy,
sociálního postavení a národnosti. Podobné třídění vedoucí k intoleranci doprovází lidské životy od
nepaměti, ale v oblasti geografických znalostí nutno těchto předělů obzvlášť litovat. Žádná třída ani
kultura si nemůže nárokovat úplné pochopení krajiny.
Odstup, který dnes panuje mezi většinou obyčejných obyvatel Arktidy a aspiracemi průmyslníků a
sociálních architektů, má svůj původ v oněch raných rozdílech. Bristolští rybáři si mysleli, že
Cabotova první výprava je jakousi rozšířenou královskou kratochvílí. Námořní důstojníci zase vnímali
prosté námořníky jako pošuky a adolescenty – jak proboha ti by mohli něco vědět o tom, jak se
naviguje mezi ledy? Ostřílení zaměstnanci Společnosti Hudsonova zálivu měli nové přistěhovalce za
221
pitomce, protože jejich nešikovnost a neobratnost pokládali za nekvalifikovanost a hloupost. A
Eskymáky už nebral vážně vůbec nikdo.
Muži jako Scoresby vyčnívají v arktických dějinách, na pozadí svářlivých názorových hegemonií, tak
charakteristických hlavně pro ekonomickou sféru. Měl obrovské zkušenosti jako kapitán velrybářské
lodi, prováděl nezaujatá vědecká pozorování, měl vzdělání z Cambridge, a věnoval pozornost názorům
jiných. I dnes jako ve Scoresbyho dobách je patrné, jak se podobných lidí nedostává ve vědě, obchodu
i v oblasti věcí veřejných. V krajině, kde je v sázce sama její budoucnost, pak přetrvávají rasové,
sociální a intelektuální bariéry. Lidé otevřené mysli se ani dnes navzájem nesetkávají příliš často.
*
John Barrow byl neoblomný a odhodlaný uskutečnit v Arktidě to, co si předsevzal: pečlivé hromadění
vědeckých znalostí. Vroucně věřil, že jeho činnost bude poctou pro všechny zúčastněné, a mezi jeho
prioritami nechybělo ani přání povznést prestiž Anglie ve světě. V r. 1818 vyslal na sever 4 lodi, které
svým vybavením, zásobami a spolehlivostí o celá světelná léta předčily dávné kocábky Davise a
Baffina. Mezi lodními důstojníky byli lékaři, kresliči a navigátoři a s nimi personál k obsluze celé
škály vědeckých přístrojů umístěných na palubě: barometrů, chronometrů, umělých horizontů,
teodolitů, kyvadel, zařízení k odběrům vzorků vody, teploměrů. (Na palubách také byli, se Scoresbyho
nadšeným souhlasem, kapitáni a kormidelníci ze špicberských podniků – prvním se někdy říkalo lední
kapitán či lodivod.)
Lodi vypluly v červenci a v severním Atlantiku se od sebe odloučily s optimistickým očekáváním, že
se opět shledají v Pacifiku. Dorothea a Trent měly kurs vytyčen na sever ke Svalbardu, Isabella a
Alexander do Baffinovy zátoky. První dvě lodi, drcené nemilosrdně vichřicemi a ledovými poli, se
uchýlily na Špicberky do Magdalena Bay a Fair Haven; zde posádky provedly nutné opravy a plulo se
domů. Druhé dvě lodi, vedené Sirem Johnem Rossem a poručíkem Williamem Parrym, propluly ve
společnosti asi 40 velrybářských lodí Davisovým průlivem, vpluly do Melvillovy zátoky, kterou takto
pojmenovali, a pak dospěly na svůj „nejzazší sever“ u jižního vstupu do Smithova průlivu. Na
Grónském pobřeží potkali skupinu polárních Eskymáků. Začala překvapující a pamětihodná diskuse,
za pomoci tlumočníka, kterého si vezli z jihu Grónska. V jedné chvíli se Eskymáci obrátili k lodi
Isabella a ptali se: „Kdo jsi? Co jsi? Odkud přišlas? Snad ne ze Slunce či Měsíce?“
Ross usoudil, že v Smithově průlivu nejsou vyhlídky plavby nejlepší, otočil to na západ a jih a
zkoumal ústí průlivu Jonesova a Lancasterova. Hlásil potom, že Lancasterův průliv je pouhou zátokou
uzavřenou horským hřebenem. (Žádný z důstojníků tento názor nepotvrdil a nikdo nepochopil, proč na
tom Ross tak trval. Naprosto mu to zničilo kariéru.) Když pak pluli na jih podél Baffinova ostrova,
potvrdili důstojníci přesnost a úplnost Baffinovy tolik diskutované zprávy a zatajených map, a také
objevili a pojmenovali Pondovu zátoku. (Jejich zpráva o velkém množství velryb v těchto nových
„Západních vodách“ přilákala hned v následujícím roce první masivní nájezd lovců velryb.) Po
návratu dal Parry neústupně avšak diskrétně ve známost, že Lancasterův průliv není blokován žádným
horstvem a že tudy by Admiralita měla napřímit své další hledání.
222
Parryho výprava do Lancasterova průlivu o rok později (1819) patří k nejobdivuhodnějším a
nejpoutavějším arktickým výpravám, nemluvě o její úspěšnosti. Lodi Hecla a Griper, vybavené
zásobami na 2 roky, si to v pozdním jaře namířili k mysu Farewell. Dělová loď Griper byla tak
„vratká“, že když se mělo plout jinak než po větru, museli ji po většinu doby táhnout, neměla-li
expedice ztrácet čas. Parry denně vyhazoval do moře zapečetěnou láhev označenou bílou tkaninou;
v ní byla zpráva o souřadnicích lodi, spolu s některými vědeckými údaji. Nálezce byl vyzýván (v šesti
různých jazycích), aby zprávu zaslal Admiralitě spolu s údaji, kde a kdy ji našel.
Pluli nejprve na 57°S a 30°V, kde se v Atlantiku měla nacházet bájná země Buss, kterou měl objevit
Bridgewater, když ho v r. 1578 poslal Frobisher s Michaelem domů; nic tam ale nenašli. Vpluli do
Východogrónského proudu a vyměnili průzračně modrý Atlantik za kalné ledovcové vody. Přepluli
kolem mysu Farewell a octli se ve známé flotile mořských ptáků: alkounů tlustozobých, grónských
papoušků (papuchalk bělobradý), kuřátek matky Careyové (buřňáček bělavý), mořských holubů
(alkoun obecný) a grónských vlaštovek (rybák dlouhoocasý). V Davisově průlivu ulovili mořského
koně (mrož), kterého druhý lékař na Hecle, Alexander Fisher¸ pečlivě pitval. Muže síla mrože udivila:
zlomil harpunu, která mu propíchla obě srdeční předsíně, a pak vydržel bojovat ještě dalších 10 minut.
Vystopovali a zastřelili také několik ledních medvědů, které Fisher rovněž důkladně zkoumal a
popisoval.
Led je sevřel jen na chvíli, když si razili cestu ledovým polem uprostřed Baffinova moře, a tak dorazili
k Lancasterovu průlivu o měsíc dříve než před rokem. V dohledu nebyl žádný led a na západě nebyla
vidět žádná překážka. Jeden důstojník si zapsal do deníku, že sice každý vedl v uctivé patrnosti
skutečnost, že Ross tam viděl hory, avšak nikdo nemohl „potlačit své potěšení“ při vyhlídce na
otevřenou vodu.
Led opět zastavil jejich postup v západní části Lancasterovy zátoky. Parry využil čas na průzkum
jižním směrem, do zátoky Prince regenta, a pak opět pokračovali na západ. 21. srpna vzbudilo rozruch
zlomené lodní ráhno, které plulo v moři. Copak tady byl někdo už před nimi? Nikoli – jeden
z námořníků se rozpomenul, že vypadlo z lodi předtím, než se vydali na jih do zátoky. Postup byl
obdivuhodný. Podobně jako Verrazano před 300 lety nebo jako Cook v Beringově průlivu se těšili
výbornému počasí a dobrému větru. Poblíž Fellfoot Pointu na ostrově Devon jeden z důstojníků
s veselým pokrčením ramen určil azimut a vzdálenost k pólu. Narazili na velké houfy běluh a Parry se
domníval, že připlouvají od ústí řeky Mackenzie a že tedy vpředu se nachází volná voda. Námořníci
k běluhám připlouvali v člunech a „neustále se navzájem vybízeli, aby veslovali opatrně“, aby se
dostali co nejblíže a slyšeli jejich zpěv – zvuk „jako když se prstem přejíždí po okraji sklenice“.
4. září v 9.15 překročili 110. poledník a mohli si nárokovat cenu Admirality. Parry teď skoro každou
hodinu pojmenovával nějaký ostrov či mys. Na několika místech zastavil u pobřeží na dostatečně
dlouhou dobu; jeho muži tak mohli objevit primitivní ruiny (dorsetské?) a přinesli na palubu i lebky
pižmoňů. Ve vnitrozemí ostrova Byam Martin (75; 104) našli také narvalí kel.
223
Parry sledoval, jak střelka kompasu bezcílně bloudí a poskakuje, a správně usoudil, že se nachází na
sever od magnetickém pólu. Nařídil kompasnici odnést do podpalubí a navigoval podle hvězd – což za
arktického léta není jednoduché. Začátkem září, když byli u Dundasova poloostrova na Melvillově
ostrově, se počasí začalo zhoršovat a před nimi se hromadil led. V poledne 17. září dosáhli
nejzápadnějšího bodu své cesty na 112°51´; pak se vrátili asi o 80 km na místo, které nazvali Zimní
přístav a tam rozložili zimní tábor.
Zima udeřila tak rychle, že když se lodi chtěly dostat pod ochranu přístavu, bylo třeba prosekat čtyři
km dlouhý a deset m široký kanál v novém, 15centimetrovém ledu. Lodi zakotvily v 10 m hluboké
vodě, 120 m od sebe a asi 200 m od břehu. Na břehu postavili chatu a do ní vědecký důstojník výpravy
Edward Sabine umístil své přístroje. Od lodí k chatě vedla lana; po dvou příhodách, které málem
skončily špatně (obešly se naštěstí jen s amputací několika prstů), zakázal Parry vzdalovat se od lodí
víc než na dohled.
Výjimečný Parry, který během cesty oslavil 29. narozeniny, se na přezimování připravil velmi
důkladně. Z podpalubí vytáhli velkou plachtu a napnuli ji přes stožáry tak, že paluba byla zcela
chráněná a dalo se na ní nacvičovat divadlo. 5. listopadu se hrála Slečna osmnáctka aneb milenecké
zmatky a podobné frašky se hrály po celou zimu. Na konci sezóny měla Slečna ještě encore. Sabine na
Parryho příkaz začal redigovat a vydávat noviny The North Georgia gazette and Winter Chronicle,
které vycházely od 1. listopadu každé pondělí po 22 týdnů.122 Objevovaly se tam důsledně anonymní
povídky, básně a články podepsané jmény jako Petr Strčvšudenos, Honza Slaboduch apod., a také se
tam objevovaly rozsudky různých pří před Soudem zdravého rozumu. Důkladnější čtení nám prozradí,
že ne všichni důstojníci přispívali do plátku a že právě oni byli terčem klukovských vtipů, kterými se
ostatní důstojníci bavili.
V prvních týdnech zahlédli jen velmi málo zvířat, a Perry proto usoudil, že karibu, bělokurové a další
zvířena musela odkráčet po ledě do zimovišť na americkém kontinentě. Na místě zůstali jen vlci a
polární lišky. Jednu z nich chytili a „Jack“ se stal mazlíčkem natolik krotkým, že žral každému z ruky.
Psi na palubě přicházeli do kontaktu s vlky, kteří bloudili okolo. Bílý setter Carlo jednou vyběhl ven a
už se nevrátil. Zato Parryho černý newfoundland Boatswain se dostal do křížku s vlkem a vlk z toho
vyšel zle pochroumaný.
Důstojníci i mužstvo žili v poměrném komfortu: každý den se pekl čerstvý chléb a vařilo pivo (s
výjimkou dní, kdy nechtělo kvůli chladu kvasit). Pára z vaření a dýchání zamrzala na přepážkách a
musela se pravidelně osekávat. Šaty, zdá se, nikdy neuschly; lůžkoviny – i když jednou týdně
vykuřované prachem a octem – také zůstávaly stále vlhké. Každý muž vyfasoval jednou za šest dní
15centimetrovou svíčku a světlo se stávalo vzácným. Parry a jeho důstojníci se obávali tří věcí:
kurdějí, oné stálé arktické hrozby; nicnedělání, které, jak věřili, vedlo jak ke kurdějím tak
122
Parry pojmenoval první řadu ostrovů severně od Parryho kanálu Severní Georgií (podle krále George III;
severní proto, aby je odlišil od Jižní Georgie u Antarktidy). Dnes jsou to Parryho ostrovy.
224
k nespokojenosti; a konečně měli starost o vlastní osud. V denících také vyjadřují starost o své rodiny,
které se jistě kvůli nim doma trápí až moc.
Muži byli pravidelně vyšetřováni na známky kurdějí a součástí denní dávky byly každé ráno ¾ unce
(asi 100 g) antiskorbutika – citrónové šťávy s cukrem. (Kvůli nejhorším případům pěstoval podnikavý
Parry u komína svého pokoje hořčici a řeřichu. Vyžadoval také denní cvičení na palubě – nebo při
dobrém počasí na břehu. Každý muž také dostával denní úkoly – a bylo jich tolik, že v polovině zimy
se už ozývalo reptání, že je moc práce – což Parryho jen těšilo.)
Po večerech se důstojníci scházeli, aby si spolu četli nebo naslouchali hudbě: Parry hrál na housle a
jeden z důstojníků na flétnu. V neděli se konaly bohoslužby. Navzdory pravidelnému životu a „veřejné
povinnosti tvářit se optimisticky“ byli si všichni vědomi své zranitelnosti, a „chmurné vyhlídky se
občas vkrádaly i do těch nejstatečnějších srdcí“.
Muži si krátili čas tím, že venku odpalovali ledové petardy, nebo si vyráběli lampičky, ve kterých
pálili tuk mořských zvířat ulovených v létě – to jim pomáhalo rozptylovat zimní temnotu. Mnozí se
vydávali na dlouhé procházky „v tichu, které se ycela lišilo od vyrovnaného klidu, tak
charakteristického pro obydlenou krajinu; toto bylo ticho podobné smrti, ticho bezútěšné osamělosti,
ticho z nepřítomnosti čehokoli živého“. Parry píše o radosti, že mohl patřit na skálu trčící ze sněhu, o
tom, jaká úleva to byla pro oko. O tom, že člověka pobrukujícího si pro sebe bylo slyšet na míli
daleko. A také o explozích, které vydávala mrznoucí dřevěná konstrukce lodí.
Příchod Slunce byl očekáván s takovou nedočkavostí, že ve dnech, kdy už se mohlo ukázat díky
refrakci, drželi na hlavním stěžni Hecly neustálou hlídku. V den D, 3. února, čekala na hlídku ve
strážním koši celá fronta – každý po 10 minutách. Slunce se objevilo v 11.40 místního času.
13. února dostali dva námořníci 36 ran za opilství. Čtrnáctého naměřili -50°C a pan Fisher vylezl na
stěžeň a lil vodu přes cedník z 12metrové výšky, aby zjistil, jestli zmrzne, než dopadne na palubu. Dne
24. února dal pan Sabine sušit své šaty příliš blízko kamen, šaty chyly a od nich se v 10.15 vzňala celá
jeho pozorovatelna. Oheň rychle uhasili, ale muž, který se snažil vynést ven přístroje, přišel kvůli
omrzlinám o všechny prsty na obou rukou. Mladý ochočený racek šedý při této nehodě zahynul a
v nejbližším čísle novin mu byl věnován důstojný nekrolog.
Přešel březen i duben, ale chladné počasí nepřestávalo a muži zažívali podobný úžas, jaký by zažívali
v severní Anglii, kdyby se tam se Sluncem nebylo vrátilo i teplo a neobjevily se známky jara. 9. dubna
nakreslil Parry onen slavný náčrtek falešných sluncí a oblouků (viz kap. **, obr. **). 16. dubna se
objevila zářivá sluneční koróna, když vrstva lehkých chlupatých obláčků procházela pod Sluncem a
vyvolala „na svých okrajích nejjemnější a nejčistší odstíny jezerní modři, modrozelené a žluté barvy,
jaké jen si lze představit.“ 16. června se objevila trojitá duha.
Parry nepočítal s tím, že se budou zdržovat na místě tak dlouho, a začal mít obavy, zda se mu podaří
vyplout včas, aby před koncem léta dorazil až na Icy Cap na Aljašce (70; 162, tam co byl Cook).
Počítal, že pokud se mu podaří vyplout před 16. červnem, bude vše v pořádku. V květnu začali muži
225
nosit černé krepové roušky, aby nedostali sněžnou slepotu, a radovali se z pohledu na první kapalnou
vodu, která se objevila na černém nátěru. 24. května pršelo, ale led nejevil žádné známky slábnutí.
1. června vyrazil Parry s 11. důstojníky a námořníky na průzkum k severu a západu. Muži táhli vozík
se 400 kg zásob a výbavy; byl opatřen plachtou, aby snáze překonával nástrahy vlhkého a zasněženého
terénu. Parry pojmenoval mnoho geografických míst po svých důstojnících a mužích, sbíral
geologické vzorky a prozkoumal zbytky dávného eskymáckého tábořiště. Také postavil několik
kamenných mohyl, což dělal skoro vždy, když se dostal na pobřeží. Mohyly byly asi 4 m vysoké se
základnou rovněž 4 m. Do základů vpravili měděný nebo cínový válec, nebo někdy i plechovku od
polévek pánů Dankina a Halla; v nádobě byla jména účastníků výletu, datum, krátká zpráva o cestě a
někdy i drobná mince z kapsy některého důstojníka nebo knoflík z uniformy.
K lodi se vrátili patnáctého. Protože led nejevil známky pohybu, vyslal Parry skupinky lovců na 10
dnů, aby doplnily zásoby masa (husy, karibu, pižmoně, bělokury), a také vysílal lidi denně na sběr
šťovíku.
Konečně 1. srpna vypluly obě lodi ze zimního přístavu a namířily si to k Icy Cape. Nedostaly se však
dál než před rokem. Ledová zátka v M’Clurově průlivu nebyla prostupná a kry byly obrovské – jedna
z nich, která rajtovala na jiné, byla vysoká 13 m. Sedmého srpna uviděli daleko na jihozápadě pobřeží,
které nazvali Banksova země na paměť Sira Josepha Bankse, zastánce Severozápadní cesty; tento úkol
po něm převzal v r. 1815 Barrow.
Parry už zavedl dvoutřetinové příděly pro případ, že zde bude muset strávit druhou zimu. Chtěl se
probít víc na jih oklikou východním směrem. Až 30. srpna uznal, že letos to už nepůjde, a nařídil kurs
k domovu. Na cestě z Lancasterova průlivu dal jméno ostrovu North Somerset (dnes Somerset) podle
rodiště poručíka Liddona, kapitána Griperu, a dnešní ostrov Devon nazval North Devon podle rodiště
svého. 4. a 5. září potkali velrybáře z Hullu. Následujícího dne u zátoky Clyde Inlet na Baffinově
ostrově (70; 69) potkali Eskymáky, a než vyrazili směr Anglie, strávili tam s nimi několik dní.
Parry pak napsal, že nepočítal s tak tvrdým klimatem ani s tím, že sezóna k plavbě je tak krátká. Jeho
úspěch však byl velkolepý. Bude trvat dalších 80 let, než někdo na jedné cestě objeví tolik nového
území – a před ním neviděl tak mnoho vůbec nikdo.
14. září se Hecla dostala do bouře, která jí utrhla záchranný člun, ulomila přední stěžeň půl metru nad
přední nástavbou, zlomila hlavní stěžeň a urazila čelen. Aby se zbavili té spouště, museli uříznout i
pravou kotvu. 27. září uviděli ostrov Foula na Šetlandách. 29. září vystoupil Parry na břeh
v Peterheadu (Skotsko, severně od Aberdeenu) a vsedl do kočáru směr Londýn. S ním se vezly
v zapečetěných obalech všechny deníky, kresby, skice, a poznámky všech důstojníků expedice, „aby
se s nimi naložilo tak, jak Admiralita uzná za vhodné“.
Následujícího jara Parry vyplul znovu, aby se poohlédl, zda záliv Prince regenta nemá také jižní vstup.
Nalezl ho – je to průliv Fury a Hecly vedoucí z Foxe Basinu.
*
226
V tomto duchu se ubíraly mé myšlenky, když jsem chodil po břehu Pingoku. Den po drobné příhodě
v ledu si dokážete představit, i když jistě ne do detailů, jakými sedmimílovými kroky kráčeli někteří
z těchto mužů do neznáma, den za dnem. Představuji si Brendana, jak spí na dně člunu na vřesové
matraci, představuji si opuštěné kolonisty v Erikově fjordu v 13. století. Příkladného Johna Davise
v jeho ubohé pinase Ellen. Sotva si dokážeme představit všechnu tu hrůzu, ale i soustředění se na víru
v něco, co nás přesahuje. Na pustých pobřežích, které prozkoumával, píše Davis, že Bůh přece nemohl
stvořit žádnou krajinu, která by nebyla přístupná, že žádné pustiny přeci neexistují.
Kráčím takto a připomínám si Brendanovu úctu, připomínám si cesty Davise a Parryho a myslím na
to, jak jedinečné okamžiky to byly. Nevyhnutelné strádání překonané touhou po duchovním
povznesení, přáním pochopit to, co leží v temnotách. Přemýšlím o mužích z Parryho Zimního tábora.
Jaké v sobě nosili sny, které nikdo nezapsal, které nikdy necestovaly Parryho kočárem, ale zůstávaly
v srdcích. Druh snu, který dává směr celému životu, životu, jaký si představuje ten, kdo jednou uzřel
ony břehy.
227
9. Severná cesta
Na Parryho prvej expedícii neprebiehalo všetko tak hladko ako to vyzerá v jeho denníkoch. Stránky
North Georgia Gazette napríklad prezrádzajú, že dôstojníci druhej lode – Griperu – akoby do lepšej
spoločnosti ani nepatrili. Medzi námorníkmi sa vyskytovali aj drsnejšie nátury: zápis vrchného lekára
nám napríklad prezradí, že akýsi William Scott umrel na následky alkoholizmu a akútnej psychózy.
Druhý lekár z Hecly, Alexander Fisher, si 28. februára poznamenáva: „Na dôstojníckej palube sa
predčítali časti paragrafov 2, 19 a 27 služobného poriadku, a potom nasledoval denný rozkaz, ktorý sa
týkal hlavne včerajšej hádky medzi dvomi dôstojníkmi.“
Takéto drobné odchýlky od nepoškvrneného obrazu, aký Parryho správa väčšinou predkladá, by sme
mohli považovať za púhe malichernosti – ale ich nenásilné zahládzanie už naznačuje spôsob
referovania, ktorý v budúcnosti prevládne. Odteraz sa správy o arktickom výskume budú predkladať
verejnosti účelovo – tak aby posilnili už existujúce predstavy o neosobnom nepriateľstve týchto
končín a o úlohe, ktorá tam stojí pred ľudstvom. Arktída sa stala miestom, kde sa dala preukázať
služba vlasti a úspechy expedícií sa tak stali štátnym záujmom. Ešte neskôr sa Arktída stala scénou, na
ktorej sa predvádzali osobné úspechy a hrdinstvá jednotlivcov ako boli Robert Peary, Friftjof Nansen
alebo Vilhjalmur Stefansson. Súťaž o zemepisné výsledky bola na konci 19. storočia rovnako vášnivá
ako voľakedy súťaž o obchodnú prevahu a stále viac a rafinovanejšie sa do propagácie týchto
výskumných ciest zapájala aj tlač.
Admiralita žiadala úplný prístup k všetkým záznamom z Parryho expedície preto, že si želala – či skôr
Sir John Barrow tak chcel – zachovať úspešný, celistvý, usporiadaný a inšpirujúci obraz o celom
podniku. Barrow zdôrazňoval, že účelom týchto ciest je nezaujatý vedecký a geografický prieskum;
oveľa menej šlo o obchodné výhody, ktoré by snáď mohli z toho plynúť tiež. „Všetky prípadné nové
objavy“ píše v r. 1818 v štýle noblesse oblige, budú slúžiť všetkým národom „bez toho, že by sa
museli podieľať na nákladoch a rizikách“ výskumu.
Keď bol ale Barrow nútený obhajovať tieto vznešené ideály, tak obdivuhodne naplnené Parryho
expedíciou, zhrnul veru celú vec heslom „Znalosti znamenajú silu.“ V pozadí sa rysovala i snaha
o posilnenie medzinárodnej prestíže a ekonomickej hegemónie Anglicka, ktoré sa práve vynorilo
posilnené z napoleonských vojen. Keď sa zdalo, že Rusko by mohlo v Arktíde dovŕšiť to, čo
Angličania začali, Barrow sa s úspechom angažoval, aby im v tom zabránil. Píše, že nechať „cudzie
námorníctvo, aby dovŕšilo Severozápadnú cestu, keď naše lode naširoko otvorili obidva vstupy do nej
[Cook 1778, Baffin 1616], by bolo len krôčik od národnej samovraždy.“
Ľudia, ako bol Barrow, usilovali o vyvolanie verejného nadšenia v prospech celého úsilia. To malo
samozrejme veľký význam, lebo určovalo predstavy verejnosti o tom, ako to v skúmanej oblasti chodí.
Nebolo by však úplne presné, keby sme to všetko nazvali akýmsi intrigánstvom – aj keď sa nakoniec
stávalo, že v mene takéhoto úsilia sa jednotlivci, hľadajúci osobný úspech, dopúšťali podvodov.
228
Veď aj dnes sa stáva, že priemysel diskrétne požiada svojich vedeckých konzultantov, aby výsledkom
výskumu prostredia dodali žiadanú formu. Geografi, ako napríklad John L. Allen, si myslia, že v hre je
skôr túžba nájsť presne to, čo sme sa vybrali hľadať – a formulovať nálezy tak, aby vyhovovali
takýmto cieľom, a to aj za cenu protirečení.
Nesmieme pritom zabúdať, že šlo o celkom čisté úmysly – veď želanie poznávať neznámo je veľkou
pohnútkou k činom. A k cnostiam západnej civilizácie patrí želanie získať z nového poznania,
akokoľvek deformovaného, prospech pre ľudí. Máloktorý historik si trúfne presne odhadnúť, kde už
záujmy ľudí ako boli Barrow alebo Robert Peary prestávajú slúžiť spoločnosti a slúžia len im samým.
Kedy plány na industrializáciu prekročia hranicu a začnú slúžiť ekonomike štátu, miesto aby zvyšovali
prosperitu jeho obyvateľov.
*
Cestovať po Arktíde znamená čakať. Dopravné služby, hlavne v zime, ale aj v lete okolo pobreží
zahalených v hmle, sú dosť nespoľahlivé. Cestovateľ môže skysnúť na celé dni v blízkosti nejakého
malého letiska a trčí tam buď preto, že lietadlo by sa už naozaj malo každú chvíľu objaviť, alebo preto,
že ho poháňajú ďalšie povinnosti. V takýchto situáciách si často čítam denníky výskumných výprav,
hlavne keď sa týkajú oblastí, v ktorých práve som. Snažím sa takto pochopiť, prečo ľudia idú do
krajiny, ktorá sa tak dôrazne vyznačuje práve neprítomnosťou človeka. A pomaličky dostávajú iný,
hlbší význam objekty ako mohyla na jednom z mysov Cornwallisovho ostrova, rozhádzané zvyšky
lodného zimoviska na Fury Beach (73; 92), alebo bezútešné pobrežie ostrova Kráľa Williama (69; 98),
kde toľko ľudí našlo svoju smrť (všetko som to videl z lietadla). Pri pohľade na ne som cítil nadšenie,
vcítenie sa aj súcit – a zmocňovali sa ma aj všelijaké nostalgické úvahy. To všetko dopĺňa
prírodovedné poznatky a pomáha nám nájsť kontakt s krajinou, ktorú obývame.
Vo všetkých tých denníkoch, v životopisoch bádateľov i v súčasných líčeniach sa vždy znova objavujú
spoločné témy hľadaní a porážok, túžob a ich naplnenia. Keď však zaujmeme istý odstup, ukáže sa, že
majú skoro vždy jedno spoločné – sú odcudzené od skutočnej krajiny. Nech krajina vyzerá akokoľvek,
je tu vlastne len preto, aby plnila istú úlohu. A veľmi často je to úloha nepriateľa, protivníka, s ktorým
sa rujeme vo svojich snoch. Ľahostajnosť krajiny voči ľudskému životu sa tak stáva ironicky jej
prednosťou. Extrémnou formou takéhoto odcudzenia sú situácie, v ktorých krajina neznamená skoro
nič viac ako javisko, na ktorom sa môžu predvádzať ľudia, vedecké či ekonomické teórie, alebo kde sa
odohrávajú zápasy medzi štátmi alebo ľuďmi. Málokedy chýba drzý, vyzývavý prístup – v tom je
výnimkou zrelý úžas Johna Davisa, ktorý nachádzame v jeho cestopisoch. Strety s krajinou boli v 19.
storočí skôr drsné než láskavé. Sú formované viktoriánskym myslením, želaním presadiť sa proti
ohromným prekážkam, zakaliť si charakter v žiari povznášajúcich myšlienok, pobývať v exotickom
prostredí, založiť zbierky a vztýčiť monumenty. Žiadne pohnútky, ktoré kedysi viedli mníchov, žiadne
srdečné návštevy, žiadne kolísanie medzi pochopením a úžasom, žiadne cesty bez pomyslenia na
privlastnenie si a využitie. Navyše máloktorý cestovateľ nebol obmedzený prísnym časovým
rozvrhom celého podujatia.
229
A predsa s každou novou expedíciou sa znova rodila nádej na nový začiatok, nádej, že sa krajina
odhalí, že sa dopracujeme k výborným, presným a detailným mapám. Že pocit krásy a samoty nás
hlboko prenikne. Tí niekoľkí, ktorým krajina bola spoľahlivým zdrojom poučenia, sa snažili vnímať
jej svetlé i tmavé stránky.
Čítal som si tieto príbehy, štylizované tak, aby v nich vynikol zmysel pre poslanie a cieľ, alebo tak,
aby vyhovovali vkusu svojej doby, a dúfal som, že narazím na zblúdenú poznámku o vlastnostiach
krajiny, o ktorých zatiaľ ešte nepadla zmienka, na úsek, kde autor toľko nekontroloval svoje
myšlienky a predstavuje krajinu ako čosi živé.
V podstate všetky expedície, ktoré nasledovali po Parryho výprave, boli britské, a to až do katastrofy,
ktorá postihla Sira Johna Franklina. Všetky tie