Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
debaty
mladých právníků
2007
Univerzita palackého v olomouci
2007
Debaty mladých právníků 2007
ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny
debaty
mladých právníků
2007
Sborník příspěvků z konference
monseho debaty mladých právníků,
konané ve dnech 10.–12. 9. 2007
Právnickou fakultou
univerzity palackého v olomouci
Právnická fakulta
Univerzita palackého v olomouci
2007
Debaty mladých právníků 2007
editor © Ondrej Hamuľák a kol.
ISBN
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Obsah
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
VĚROHODNOST DŮKAZNÍCH PROSTŘEDKŮ
Renáta Šínová................................................................................................................................11
SOUČASNÝ REŽIM POZNÁVÁNÍ A DOKAZOVÁNÍ V ČESKÉM CIVILNÍM ŘÍZENÍ
Karel Svoboda................................................................................................................................14
PRÁVNÍ ÚPRAVA VZNIKU A NÁSLEDNÉHO ŘEŠENÍ KOMPETENČNÍCH SPORŮ
Klára Bartoníčková........................................................................................................................19
VYBRANÉ PROCESNO-PRÁVNE ASPEKTY OBCHODNÉHO REGISTRA V
SLOVENSKEJ REPUBLIKE
Monika Némethová........................................................................................................................23
NĚKOLIK POZNÁMEK K VÝKONU ROZHODNUTÍ VYKLIZENÍM
Radek Spurný.................................................................................................................................26
STAV A PERSPEKTÍVY SLOVENSKÉHO A EURÓPSKEHO EXEKUČNÉHO PRÁVA
(VÝCHODISKOVÉ TÉZY)
Marek Števček...............................................................................................................................28
VYKONAVATEL EXEKUTORA VS. VYKONAVATEL SOUDU
Jan Vylegala...................................................................................................................................31
DETENČNÍ ŘÍZENÍ
Kristýna Outlá................................................................................................................................34
PROCESNÍ ÚPRAVA AKCIOVÝCH SPORŮ – PŘEKÁŽKA PRAKTICKÉ REALIZACE
HMOTNÉHO PRÁVA
Adam Rakovský.............................................................................................................................38
DORUČOVANIE PÍSOMNOSTÍ, VEČNÝ PROBLÉM SLOVENSKÉHO CIVILNÉHO
PROCESU?
Alexandra Kotrecová.....................................................................................................................41
PRÁVNICKÁ OSOBA – POHLED HISTORICKÝ
Ondřej Frinta..................................................................................................................................46
TECHNICKÝ PRŮKAZ JAKO SOUČÁST MOTOROVÉHO VOZIDLA?
Blanka Tomančáková.....................................................................................................................50
PRÁVNE POSTAVENIE SPRÁVCU PODĽA SLOVENSKÉHO KONKURZNÉHO PRÁVA
Martin Kubinec..............................................................................................................................52
Debaty mladých právníků 2007
ALTERNATÍVY PRÁVNEJ ÚPRAVY KÚPNEJ ZMLUVY APLIKOVANÉ
VO VYBRANÝCH PRÁVNYCH SYSTÉMOCH
Mária Jamrišková...........................................................................................................................56
EVROPSKÁ SOUKROMÁ SPOLEČNOST
Radka Kunčíková...........................................................................................................................58
ZÁKLADNÉ ROZDIELY MEDZI PRACOVNOPRÁVNYMI A OBCHODNOPRÁVNYMI
KONTRAKTMI
Peter Tonhauser..............................................................................................................................62
K PRACOVNOPRÁVNYM ASPEKTOM VÝKONU ČINNOSTÍ ORGÁNOV
OBCHODNÝCH SPOLOČNOSTÍ
Slavomír Slávik..............................................................................................................................65
POSTAVENIE ZAMESTNANCA V PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOCH PO NOVELE
ZÁKONNÍKA PRÁCE
Katarína Svitanová.........................................................................................................................70
OCHRANA ZAMĚSTNANCŮ PŘI SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU
Jindřiška Fialová............................................................................................................................73
POSTAVENIE A PÔSOBENIE ZÁSTUPCOV ZAMESTNANCOV
Andrea Olšovská............................................................................................................................76
DOVOLENÁ NA ZOTAVENOU PODLE NOVÉHO ZÁKONÍKU PRÁCE
Ivana Hendrychová........................................................................................................................80
ZÁSADA ROVNÉHO ZACHÁZENÍ A ZÁKAZ DISKRIMINACE
V PRACOVNÍM PRÁVU ČR
Olga Dvorská.................................................................................................................................82
Mezinárodní a evropské právo
UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHODČÍCH NÁLEZŮ V ČR
Klára Svobodová............................................................................................................................88
ODMÍTNUTÍ PRAVOMOCI SOUDU VE VĚCECH OBČANSKÝCH A OBCHODNÍCH:
SOUČASNÉ PŘÍSTUPY
Petra Bohůnová..............................................................................................................................92
PŘEDVÍDATELNOST JAKO FAKTOR LIMITUJÍCÍ NÁHRADU ŠKODY
PŘI MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ
Zdeněk Nový..................................................................................................................................96
TRANSNACIONALIZACE MEZINÁRODNÍHO PROCESNÍHO PRÁVA EU
Radka Chlebová...........................................................................................................................100
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
ROZTRIEŠTENOSŤ NADVÄZOVACÍCH KRITÉRIÍ V KOMUNITÁRNOM PRÁVE
Elena Júdová................................................................................................................................103
MEDZINÁRODNO – PRÁVNA ZODPOVEDNOSŤ ŠTÁTOV, HISTÓRIA
A SÚČASNÝ STAV JEJ KODIFIKÁCIE
Radoslav Seman...........................................................................................................................107
MOŽNOSTI TRESTNEJ ZODPOVEDNOSTI ŠTÁTOV
V MEDZINÁRODNOM PRÁVE VEREJNOM
Katarína Galdunová.....................................................................................................................110
POJEM INVESTICE V NEDÁVNÉ JUDIKATUŘE MEZINÁRODNÍHO STŘEDISKA
PRO ŘEŠENÍ SPORŮ Z INVESTIC
Pavel Bureš..................................................................................................................................113
SOCIÁLNÍ ASPEKTY PRÁVA NA ŽIVOT
Jan Kratochvíl..............................................................................................................................115
OCHRANA OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM V RÁMCI MEZINÁRODNÍ
ORGANIZACE PRÁCE
Jana Komendová..........................................................................................................................120
PÔSOBENIE PRÁVNIKOV V EURÓPSKOM PRÁVNOM PRIESTORE
Radoslav Svitana..........................................................................................................................124
NÁRODNÍ PROCESNÍ AUTONOMIE V REFLEXI NA PŘÍPAD UNIBET
Václav Stehlík..............................................................................................................................127
REFORM TREATY – CO NOVÉHO PŘINESLO LÉTO EVROPĚ?
Ondrej Hamuľák..........................................................................................................................131
DEFINOVANIE OSOBNEJ A ÚZEMNEJ PÔSOBNOSTI KOMUNITÁRNEHO
KARTELOVÉHO PRÁVA
Ondrej Blažo................................................................................................................................136
Trestní právo a správní právo
PRÁVNÍ ÚPRAVA ALTERNATIV K TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY OBSAŽENÁ
V NÁVRHU NOVÉHO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU
Filip Ščerba..................................................................................................................................142
ÚPRAVA TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI PRÁVNICKÝCH OSOB VE VYBRANÝCH
EVROPSKÝCH STÁTECH
Ivana Rabinská.............................................................................................................................145
Debaty mladých právníků 2007
NOVÉ TRENDY VE VĚZEŇSTVÍ
Jana Navrátilová...........................................................................................................................148
PRÁVNA PODSTATA SÚHLASU POŠKODENÉHO AKO OKOLNOSTI VYLUČUJÚCEJ
PROTIPRÁVNOSŤ ČINU.
Eduard Burda...............................................................................................................................152
EUROZATYKAČ (ARGUMENTY PRE A PROTI) Z POHĽADU VYBRANEJ JUDIKATÚRA
ESD, ESĽP A NIEKTORÝCH VNÚTROŠTÁTNYCH SÚDOV
Marek Kordík...............................................................................................................................156
VYBRANÉ OTÁZKY ÚMLUVY OSN PROTI NADNÁRODNÍMU ORGANIZOVANÉMU
ZLOČINU
Bronislava Coufalová...................................................................................................................159
ODVOLANIE A KONANIE O ŇOM
Margita Prokeinová......................................................................................................................162
ÚVAHA NAD CIEĽOM REKODIFIKÁCIE SLOVENSKÉHO TRESTNÉHO PROCESU
Jaroslav Klátik.............................................................................................................................165
ODDELENÉ SPRÁVNE SÚDNICTVO V PODMIENKACH SLOVENSKEJ REPUBLIKY
Juraj Vačok...................................................................................................................................169
NĚKOLIK POZNÁMEK K REGULACI OBSAHU V HROMADNÝCH SDĚLOVACÍCH
PROSTŘEDCÍCH
Olga Pouperová............................................................................................................................171
VYBRANÉ ASPEKTY APLIKOVATELNOSTI SPRÁVNÍHO ŘÁDU V SOCIÁLNÍM
ZABEZPEČENÍ
Gabriela Halířová.........................................................................................................................175
NĚKOLIK POZNÁMEK K ZÁKONU O SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH
Petra Melotíková..........................................................................................................................179
MODELY ORGANIZACE DOHLEDU NAD FINANČNÍM TRHEM V EVROPSKÉ UNII
Michael Kohajda..........................................................................................................................181
PROBLEMATIKA NOVODOBÉHO MODELU FINANCOVÁNÍ VZDĚLÁVACÍHO
SYSTÉMU V DÁNSKU A JEHO KOMPARACE SE SYSTÉMEM FINANCOVÁNÍ
VZDĚLÁVÁNÍ V ČR
Petra Adámková...........................................................................................................................185
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ – PERSONA NON GRATA V ŘÍZENÍCH VE VĚCECH
ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Magdaléna Peterková...................................................................................................................188
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Ústavní právo a právní komparatistika, teorie práva a právní dějiny
ÚSTAVNÍ LIMITY ZÁKAZU EXTREMISTICKÉ SYMBOLIKY
Michal Bartoň..............................................................................................................................192
POSLANECKÁ IMUNITA – PRÁVNY, ČI MORÁLNY PROBLÉM
Juraj Hamuľák.............................................................................................................................195
VŠICHNI VOLIČI JSOU SI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ
Marek Antoš.................................................................................................................................197
SPEJEME OD KOOPERÁCIE K ODLUKE?
Lucia Rentková............................................................................................................................202
PRINCIP LEGALITY V ČESKO-RAKOUSKÉM SROVNÁNÍ
Veronika Tomoszková a Maxim Tomoszek.................................................................................205
PRÁVNÍ A FAKTICKÉ POSTAVENI SPOLKOVÉ RADY RAKOUSKÉ REPUBLIKY
Zuzana Šilhanová.........................................................................................................................212
TEACHING COMPARATIVE LAW AT THE UNIVERSITY OF WARMIA
AND MAZURY IN OLSZTYN
Jakub Jan Szczerbowski, Magdalena Zielińska...........................................................................215
AKTUÁLNÍ ÚSTAVNÍ PROBLÉMY TVORBY ZÁKONŮ
Jan Wintr......................................................................................................................................217
LEGISLATÍVNA SMRŠŤ AKO PROBLÉM KVANTITY ?
Branislav Fábry............................................................................................................................221
RETROAKTIVITA V PRÁVNOM ŠTÁTE
Vieroslav Júda..............................................................................................................................224
LUDWIG WITTGENSTEIN A RIADENIE SA (PRÁVNYMI) PRAVIDLAMI
Lucia Berdisová...........................................................................................................................227
KULTÚRNY A HISTORICKÝ KONTEXT PRÁVA
Tomáš Gábriš...............................................................................................................................233
CIRKEVNÉ ZÁKONY Z ROKU 1949
Jozef Horňáček.............................................................................................................................239
TEORETICKÉ A IDEOLOGICKÉ DIMENZIE PRÁV A SLOBÔD OBČANOV
V ÚSTAVE ČSSR
Andrea Lichá................................................................................................................................243
Debaty mladých právníků 2007
10
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
VĚROHODNOST DŮKAZNÍCH PROSTŘEDKŮ
Renáta Šínová
Skutkové poznatky o rozhodných skutečnostech získává
v občanském soudním řízení soud procesním dokazování. Jeho
poslední fází je pak pro soudní rozhodnutí zvláště důležité hodnocení důkazů, jež je obecně chápáno jako myšlenková činnost
soudce, při které je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Výsledkem
hodnocení z hlediska závažnosti je určení významu, který má
tento důkaz pro rozhodnutí, tj. zda soud může o tento důkaz
opřít svá skutková zjištění. Zákonnost důkazu určuje, zda byl
důkaz získán a proveden v souladu se zákonem, pravdivost pak,
jak vyplývá z logiky věci, zda je možné skutečnosti na základě
tohoto důkazu zjištění považovat za pravdivé či nikoli.
V souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, je hodnocení důkazů ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Dle tohoto ustanovení
soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci. Volné hodnocení důkazů se však týká pouze jejich hodnocení z hlediska pravdivosti. Určení závažnosti
a zákonnosti důkazů není výsledkem volné úvahy soudce, ale při
jejich určování je soud vázán zákonem stanovenými pravidly.
Je zřejmé, že hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti
tak patří mezi nejdůležitější a také nejnáročnější úkoly soudce
rozhodujícího spor či jinou právní věc v občanském soudním
řízení. Jedná se o velmi složité myšlenkové operace, pro něž
s ohledem na individuální okolnosti každého řízení nelze stanovit žádná pravidla konkrétnější povahy. Při určování pravdivosti je nezbytně nutné se též zabývat věrohodností důkazem
poskytované zprávy, jež v sobě zahrnuje posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku, jehož provedením byl
důkaz získán.
Občanský soudní řád, ani odborné publikace zaměřené
na odvětví civilně procesního práva se vymezením věrohodnosti
nezabývají, a to ačkoli je na věrohodnost důkazních prostředků
v několika ustanoveních odkazováno. Vymezení pojmu věrohodnosti (kredibility) tak nacházíme pouze v Blackově právnickém slovníku, kde je tento pojem objasněn jako „worthiness
of belief“, tj. hodnota důvěry (víry), a to pouze ve spojení se
svědeckou výpovědí., Věrohodnost může být dle mého názoru
JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 33 Odo 579/2005
Viz tamtéž
Viz rovněž Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde,
2006, s. 274.
Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže pravidla, z nichž
by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Podstatou zjištění skutkového
stavu věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných a sporných
skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat
za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů. Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2003, sp.zn. 28 Cdo
1709/2002
§ § 118b, 118c, 126, 205a a 250d o. s. ř.
Viz Black´s Law Dictionary with pronunciations. Fifth Edition.
West Publishing Co., 1979.
Věrohodnost (Credibility) - vlastnost svědka, která činí jeho svědectví hodnotným nebo přesvědčivým. Viz Blackův právnický slov-
chápána jako vlastnost, jež nám určuje, zda jsou relevantní subjekt, popř. zpráva, kterou nám poskytuje, hodny důvěry, tj. zda
jim máme či nemáme věřit jako pravdivým.
Gramatickou interpretací ustanovení § 118b, § 118c, 205a
a 250d občanského soudního řádu dospíváme k závěru, že věrohodnost je posuzována u všech důkazních prostředků, jejichž
použití v občanském soudní řízení zákon připouští. V praxi se
však při hodnocení důkazů o věrohodnosti hovoří pouze tam,
kde je zdrojem informace fyzická osoba. Nejčastěji se pojem
věrohodnosti objevuje v souvislosti s výpovědí svědka, u tohoto důkazního prostředku tento pojem ostatně také zmiňuje
výslovně o. s. ř.. Dle mého názoru lze však stejně dobře hovořit
o věrohodnosti výpovědi účastníka. Ztotožňuji se se závěry Nejvyššího soudu, v souladu s nimiž však z hlediska věrohodnosti
nelze hodnotit tvrzení účastníků učiněná mimo jejich výpověď.10
Hodnocení věrohodnosti se týká pouze důkazních prostředků
a důkazů jimi získaných, u tvrzení, která účastník učiní mimo
rámec své výpovědi soud pouze dochází k závěru, zda tato jsou
nebo nejsou provedeným dokazováním prokázána.11
Jako problematické se mi jeví posouzení, zda je možné
o hodnocení z hlediska věrohodnosti hovořit také v souvislosti s důkazem znaleckým posudkem. Znaleckého posudku soud
v řízení využívá tam, kde je třeba posoudit skutečnosti na základě odborných znalostí. Jak bude objasněno níže, posouzení míry
odborných znalostí je jedním z kritérií při hodnocení věrohodnosti původce zprávy, je tedy zřejmé, že u znalce toto kritérium
nelze aplikovat stejně jako u svědka či účastníka, protože znalce
soud přibírá právě proto, že je třeba jeho odborných znalostí.
Bylo by tedy nelogické a zcela v rozporu s vymezeným účelem znaleckého posudku v řízení pak znalecký posudek označit
za nevěrohodný z důvodu, že znalec, který jej podal nemá dle
názoru soudu dostatečné odborné znalosti k posouzení předmětných skutečností. Z těchto důvodů (nemožnosti aplikovat
na znalecký posudek a osobu znalce kritérium expertízy – viz
níže) se také v judikatuře u hodnocení znaleckého posudku spíše setkáváme s pojmem přesvědčivosti. Ústavní soud ve svém
nálezu ze den 6. 5. 2003 uvedl: „Důkaz znaleckým posudkem
včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit
podle § 132 o. s. ř., tj. především podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné
znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud může hodnotit
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění znaleckého posudku a jeho soulad s provedenými důkazy.“ 12,13
Na znalecký posudek mohou mít nepochybně vliv osobní
zájem znalce na výsledku řízení, jeho vztah k účastníkům apod.
Je zřejmé, že tyto okolnosti vedou k vyloučení osoby znalce
z řízení (§ 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících), jestliže ale vyjdou najevo až poté, co byl znalcem v řízení
znalecký posudek podán, nevidím překážky v označení tohoto
znaleckého posudku za nevěrohodný proto, že byl podán podjaník. I díl. Victoria Publishing, 1990.
Viz § 126 o. s. ř. odst. 2 věta první: „Na počátku výslechu je třeba
zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho
věrohodnost.“
10 Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu II Odon 14/1996 z 15.8.1996,
zdroj ASPI
11 Některé sekundární okolnosti jejich projevů mimo rámec provádění
důkazního prostředku však mohou mít na následné hodnocení jejich
výpovědi vliv. Viz níže.
12 Viz nález Ústavního soudu ze dne 6.5.2003, sp. zn. I ÚS 483/01,
Sbírka nálezů a usnesení, č. 60/sv. 30
13 Viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2001, sp.zn. 30
Cdo 2219/2000
11
Debaty mladých právníků 2007
tým znalcem – nevěrohodnou osobou. Naopak mi tento termín
připadá v daných souvislostech vhodnější než nepřesvědčivý.
Závěrem tedy můžeme zhodnotit, že věrohodnost je typicky posuzována u důkazního prostředku svědeckou výpovědí, z hlediska věrohodnosti soud může rovněž hodnotit i tvrzení účastníků
učiněná v rámci jejich výpovědi. Výjimečně pak budou soudy
hodnotit věrohodnost znalce, popř. znaleckého posudku.
Již výše bylo objasněno, z jakých důvodů nelze soudu v jeho
obtížné úloze posouzení věrohodnosti konkrétního důkazního
prostředku pomoci stanovením obecně platných pravidel. Úplná
absence vymezení obsahu sledovaného pojmu, jakož i určitých
alespoň základních vodítek při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků z tohoto hlediska, však není dle mého názoru
žádoucí. Může vést k rozdílným názorům jednotlivých soudců
při interpretaci tohoto pojmu a následně pak k nejednotnosti rozhodování, jež přispívá ke snížení právní jistoty.
Ústavní soud se např. zabýval výkladem ustanovení § 205a
odst. 1 o. s. ř. pís.c) ve svém rozhodnutí ze dne 7.2.2006. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobkyni, která v řízení
uvedla, že se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole, přiznáno právo na výživné zletilého dítěte.
Žalovaný se proti rozsudku odvolal s odůvodněním, že teprve
po vyhlášení rozhodnutí vyšlo najevo, že žalobkyně byla ze
studia vyloučena. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s odvoláním na to, že nebyla naplněna ani jedna
z výjimek z principu neúplné apelace ovládajícího odvolací řízení vymezených v § 205a o. s. ř. Žalovaný podal proti rozhodnutí
ústavní stížnost a Ústavní soud dospěl k závěru, že byly v dané
věci beze zbytku naplněny podmínky ust. § 205a odst. 1 písm. c)
o. s. ř.. „Stěžovatelova zjištění, byť dodatečně učiněná a teprve
v odvolacím řízení prokázaná, jednoznačně zpochybňovala výpověď stěžovatelovy dcery, svědeckou výpověď její matky, jakož
i další důkazy listinného charakteru provedené prvoinstančním
soudem (např. smlouvu o poskytnutí jednoletého pomaturitního
vzdělání), a odvolací soud měl k nově zjištěným skutečnostem
v plné míře přihlédnout.“14
Naproti tomu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí Jc 21 Cdo
818/2003 dospěl k závěru, že ustanovení § 205a pís. c) nelze
aplikovat, jestliže má být pomocí skutečností a důkazů, které
účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, skutkový stav zjištěn jinak,
než jako ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. V odůvodnění svého rozhodnutí
vyslovuje Nejvyšší soud jednoznačně, že v případě zpochybnění věrohodnosti jde o vyvrácení závěrů soudu prvního stupně
o tom, že určitý důkazní prostředek je věrohodný a proto z něj
lze při zjišťování skutkového stavu vycházet, nikoli o zjištění
skutkového stavu zcela jinak, než byl tímto soudem zjištěn. Zcela pak pro aplikaci ustanovení § 205a odst. 1 pís. c) nepostačuje
zpochybnit jen tvrzení účastníka.15
Z obou výše citovaných ustanovení tak lze nepochybně cítit rozpor, jenž je o to více alarmující, že se jedná o rozhodnutí
právě Ústavního a Nejvyššího soudu. Nelze si v této souvislosti
nepoložit otázku, jak má při hodnocení věrohodnosti důkazního
prostředku postupovat soudce okresního soudu, jsou-li na skutečnosti, jež ji zpochybňují, odlišné názory soudců Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu?
Věrohodnost důkazu není pouze termínem civilně procesního práva, ale především dokazování ve formálně logickém
smyslu. Při vymezování postupu soudu, jež hodnotí důkaz
z hlediska jeho věrohodnosti, se tak nejprve pokusme odrazit
14 Viz IV. ÚS 125/05 ze dne 7.2.2006, zdroj ASPI.
15 Viz Soudní judikatura 10/2003, s. 784.
12
od pravidel logického myšlení.16 Pravidla k posouzení věrohodnosti jsou subsumována pod pravidla kritického myšlení, kde
tato charakterizována jako objektivní a subjektivní komponenty
věrohodnosti zdroje nebo zprávy. Skládá se ze dvou primárních
dimenzí – důvěryhodnosti a expertízy (odborného posouzení),
jež mají následně své objektivní i subjektivní komponenty.
Důvěryhodnost představuje úsudek příjemce zprávy založený
na subjektivních faktorech. Expertíza může být rovněž vnímána
subjektivně, ale zahrnuje v sobě relativně objektivně posouditelné znaky zdroje nebo zprávy. Sekundárně mohou být posuzovány i charisma zdroje či jeho fyzický vzhled apod.17
V rámci kritického myšlení se pak rozlišuje pět kritérií
pro posouzení věrohodnosti, pro něž se vžilo označení RAVEN.18,19 Prvním kritériem je reputace (R-reputation) určující
spolehlivost zdroje. na základě předchozích zkušeností se zdrojem můžeme usuzovat na pravdivost jeho tvrzení (ten, kdo lhal
dříve, může lhát i teď), rovněž tak na spolehlivost zdroje můžeme
usuzovat dle jeho aktuálního postavení ve společnosti. Druhým
kritériem je schopnost vidět (A – ability to see), jež při hodnocení věrohodnosti vyžaduje posouzení, zda byl zdroj informace
schopen jeho smysly vnímat tvrzené skutečnosti či nikoli. Třetím kritériem je tzv. vložený zájem (V- vested interest). Osobní
zájem zdroje na výsledku vyplývajícího z jím poskytnuté informace je bezpochyby faktorem ovlivňujícím jeho věrohodnost.
Při jeho posuzování je nutné obezřetně posoudit rizika, která
pro zdroj vyplývají z lživě, jakož i naopak pravdivě poskytnuté informace. Čtvrtým kritériem je expertíza neboli odborné
posouzení (E-expertise). Věrohodnost zdroje informace může
být rovněž závislá na tom, zda zpracování jím získané informace vyžaduje zvláštní odborné znalosti. V návaznosti na míru
nutnosti odborného vzdělání pro získání konkrétní informace je
možné usuzovat na věrohodnost výpovědi (nemohu vypovídat
o stavu technického zařízení v inkriminovanou dobu, nemám-li
dostatek znalostí o tom, jak funguje). Konečně pátým kritériem
je neutralita (N-neutrality), tj. posouzení okolností, které mohou
zdroj informace přinutit jeho informaci podat tak, aby podporoval určitý názor. na rozdíl od třetího kritéria tj. osobního zájmu
se zde nesleduje osobní zájem zdroje, ale aspekty, které mohou
narušovat jeho neutralitu ve sledovaném případě (např. jeden
z účastníků sporu je jeho kamarád apod.) .
Není vyloučeno, aby těchto obecných pravidel při určování
míry věrohodnosti v řízení provedeného důkazního prostředku, využil i soudce rozhodující relevantní kauzu. O obdobnou
formulaci kritérií, jež mají být při hodnocení věrohodnosti
důkazního prostředku zohledněny, se pokouší i judikatura
českých soudů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33
Odo 189/2001 uvádí: „Při důkazu výpovědí svědka musí soud
16 Základem hodnotícího postupu jsou vedle obecných a odborných
zkušeností soudce též pravidla logického myšlení (fomulovaná
do logických zásad), jakož i zásada tzv. dostatečného důvodu, který
vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno.
Viz Rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1438/2000 ze dne
20. 6. 2001.
17 Credibility is the objective and subjective components of the believability of a source or message. Traditionally, credibility is composed of
two primary dimensions: trustworthiness and expertise, which have
both objective and subjective components. That is, trustworthiness
is a receiver judgment based on subjective factors. Expertise can
be similarly subjectively perceived but includes relatively objective
characteristics of the source or message as well (e.g., source credentials or information quality). Some secondary dimensions include source dynamism (charisma) and physical attractiveness, for example. Viz
http://en.wikipedia.org/wiki/Credibility
18 Jedná se o zkratku složenou z prvních písmen jejich anglických názvů.
19 Viz http://www.criticalthinking.org.uk/criteriaofcredibility.html
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký
má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci
a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež
doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídání,
vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi,
ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným
na základě hodnocení jiných důkazů.“20
K výše uvedeným kritériím RAVEN tak Nejvyšší soud při
posuzování věrohodnosti svědecké výpovědi ještě připojuje velmi důležité kritérium způsobu reprodukce v řízení relevantních
informací.21 I přesto, že jsme výše vymezili určitá kritéria, jichž
je možné se při hodnocení věrohodnosti důkazního prostředku držet, nelze odhlédnout právě od tohoto velmi důležitého
aspektu, jenž soudce při hodnocení důkazů zcela nepochybně
ovlivňuje. Soudce při provádění důkazního prostředku svědecké
výpovědi sleduje chování svědka. na jeho úsudek mohou mít
vliv i takové skutečnosti, jako je přímý oční kontakt se svědkem,
zda se svědek při řeči zadrhává, či zda naopak mluví souvisle
bez větší emotivních projevů apod. Tyto okolnosti jsou zcela
nepochybně výsledkem subjektivního vnímání soudce, nelze je
však v žádném případě při hodnocení důkazů pomíjet, či např.
označit za nežádoucí.
Např. Macur ve své publikaci Hodnocení přednesů stran
zastoupených advokátem v civilním soudním řízení uvádí, že
„ani procesní jednání, které zdánlivě nesouvisí se skutkovou
problematikou sporu, nemusí být z hlediska hodnocení důkazů bezvýznamné. Jestliže například soud na základě přednesů
strany zjistí její obecnou nezkušenost a praktickou neschopnost,
může z tohoto poznatku vycházet při posouzení otázky, zda byl
naplněn skutkový znak právní normy předpokládající „nezkušenost osoby pro vedení provozu.“22
Hodnocení důkazů je, jak bylo výše uvedeno, myšlenková činnost soudce, je tedy plně na jeho zodpovědnosti. Soudce
při hodnocení důkazů může přihlédnout i k těm okolnostem,
jež nemohou být z objektivních důvodů vyjádřeny v protokolu o jednání.23 Výsledky hodnocení důkazů musí být ale vždy
zřetelně a jasně formulovány, tak aby byly vyšší instancí přezkoumatelné. domnívám se proto, že jestliže soud k okolnostem,
jež nemohou být obsaženy v protokolu o jednání, při hodnocení
věrohodnosti svědka nebo účastníka přihlédne, musí to vyplývat i z formulace obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí. Je
tak nutné, aby soud v odůvodnění např. uvedl „z emotivního
projevu svědka při výpovědi vyplynulo, že má na věci osobní
zájem“ či „z uvolněného spontánního projevu účastníka“ apod.
za aktuální právní úpravy pak již nic nebrání odvolacímu soudu,
aby v případě, že se se závěry soudu prvního stupně neztotožní,
provedl dokazování relevantními důkazními prostředky znovu.
Vrátíme-li zpět ke dvěma kontroverzním rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, pak se domnívám, že
s ohledem na výše uvedené, se lze přiklonit spíše k argumentaci soudu Nejvyššího. Věrohodnost je vnímána jako vlastnost
konkrétního důkazního prostředku, jež má vliv na závěr soudu
o jeho pravdivosti, resp. o pravdivosti skutkových zjištění jeho
provedením získaných. Zpochybnění věrohodnosti důkazní-
ho prostředku, jež je podmínkou aplikace výjimky z principu
neúplné apelace, je nutné chápat jako zpochybnění okolností,
na jejichž základě soud dospěl k závěru o věrohodnosti použitého důkazního prostředku. ke zpochybněním věrohodnosti svědecké výpovědi tak povedou např. nové skutečnosti svědčící
o osobním zájmu svědka na výsledku řízení či o jeho vztahu
k některému z účastníků, jestliže soud jeho věrohodnost založil
na přesvědčení o jeho neutralitě apod. Je zřejmé, že nelze opomíjet ani argumentaci Ústavního soudu, dle níž je v rozporu
s právem na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jestliže
odvolací soud nevyhoví odvolání proti rozhodnutí s odůvodněním na princip neúplné apelace tam, kde v odvolacím řízení
vyšly najevo nové skutečnosti původní rozhodnutí jednoznačně
zpochybňující. Řešení dané situaci ale spatřuji v nutnosti změny
právní úpravy obsažené v § 205a o. s. ř. regulujícím výjimky
z principu neúplné apelace.24
Hodnocení důkazních prostředků z hlediska jejich pravdivosti je nesmírně náročným a složitým procesem. Řada odborníků se přiklání k názoru, že se soud při hodnocení důkazů
musí spokojit s vysokou mírou pravděpodobnosti, neboť poznat
absolutní pravdu je nemožné.25 U důkazního prostředku svědecké výpovědi a výpovědi účastníka posouzení jejich pravdivosti
předpokládá posouzení jejich věrohodnosti. V českém právním
prostředí nemají soudci při hodnocení důkazů z hlediska věrohodnosti nikterak usnadněnou úlohu. Určitým vodítkem je jim
dostupná judikatura, ta však není, jak bylo upozorněno, jednotná. Soudce může při posuzování věrohodnosti postupovat i dle
kritérií kritického myšlení s přihlédnutím k sekundárním okolnostem, jež mohou věrohodnost důkazního prostředku ovlivňovat. Nelze však zpochybnit, že závěr, jehož soudce při hodnocení
důkazního prostředku dosáhne, je výsledkem jeho myšlenkové
činnosti jako individuální osoby, jež je za rozhodnutí v daném
řízení odpovědná.
Zlepšení situace tak lze spatřovat nejen v sjednocování judikatury, ale dle mého názoru především v kladení zvláštních
nároků na osobu soudce a především pak na jeho odbornou přípravu, která by měla nepochybně zahrnovat seznámení s pravidly formální logiky a kritického myšlení.
Seznam použité literatury
Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde,
a. s., 2006.
Civilní judikatura, Výběr aktuálního rozhodnutí Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu České republiky. Druhé vydání. Praha:
Linde , a. s., 2005.
Macur, J. Hodnocení přednesů stran zastoupených advokátem v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie, 1996, č. 4,
s. 8 a násl.
Macur, J. Důkazní břemeno a teorie o uplatňování pravděpodobnosti při hodnocení důkazů v civilním soudním řízení.
Právník, 1995, č. 4, s. 356 a násl.
Blackův právnický slovník. I. díl. Victoria Publishing, 1990.
Black´s Law Dictionary with pronunciations. Fifth Edition.
West
Publishing Co., 1979.
20 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp.zn. 33 ODo
189/2001
21 Tyto okolnosti však neignorují ani pravidla kritického myšlení, jak
bylo výše uvedeno, považují je za okolnosti, jež je možné při hodnocení věrohodnosti posuzovat sekundárně.
22 Viz Macur, J. Hodnocení přednesů stran zastoupených advokátem
v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie, 1996, č. 4, s. 13.
23 Viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn.
26 Cdo 2505/2000
24 Je nutné především zvážit nutnost změny formulace § 205a odst. 1
pís. f) o. s. ř. tak, aby zahrnoval i skutečnosti, jež vznikly před vyhlášením rozhodnutí, o nichž se ale účastník dozvěděl až po vyhlášení.
25 Viz Macur, J. Důkazní břemeno a teorie o uplatňování pravděpodobnosti při hodnocení důkazů v civilním soudním řízení. Právník,
1995, č. 4, s. 357.
13
Debaty mladých právníků 2007
Résumé
The article is dealing with the weighing of evidence as concerns its credibility. It considers the contain of the concept “credibility” in relation to evidence in civil proceedings and subsequently it tries to determine some criteria, which could be taken
into consideration by court when deciding about credibility of
certain evidence. It goes from general criteria for determining
the credibility of evidence which exist within the critical thinking rules and from relevant cases of Czech courts.čl.4 SOUČASNÝ REŽIM POZNÁVÁNÍ
A DOKAZOVÁNÍ V ČESKÉM CIVILNÍM ŘÍZENÍ
Karel Svoboda
Teorie práva o rozhodovací činnosti soudu hovoří jako
o otevřeném procesu, v němž soudce v interakci s účastníky
řízení zjišťuje pro rozhodnutí podstatná fakta a poté na základě
učiněných zjištění vydává takzvaný individuální akt aplikace
práva. Tedy rozhodnutí, jímž soud projevuje svoji pravomoc
orgánu veřejné moci a autoritativně zak ládá, mění, ruší nebo
staví najisto právní poměry mezi účastníky.
Řízení před soudem by tedy mělo být maximálně otevřenou
poznávací a rozhodovací činností. To znamená, že soud by měl
mít oprávnění (zároveň i povinnost) bez omezení hledat a nalézat jak skutek, tak právo. Takového ideálního stavu však z řady
důvodů nelze v civilním řízení dosáhnout. Například proto, že
řízení je třeba ukončit v rozumné době, navzdory možné pasivitě
nebo dokonce obstrukcím některé ze stran sporu. Proto existují zákonodárcem předepsané procesní postupy, které urychlují
průběh řízení na úkor dokazování. Tím mám namysli především zákonné koncentrace řízení (např. § 118b, § 118c, § 119a
o. s. ř.).
Tyto postupy však podvazují zjišťovací a dokazovací aktivitu soudu. V zavádění stále nových koncentračních ustanovení
se tedy skrývá nebezpečí, že soudci ztratí zcela nezbytnou míru
volnosti, kterou musí při zjišťování skutku a při aplikaci práva
mít. Zaměřme nyní pozornost na jednotlivé procesní instituty,
které soudy při zjišťování pravého stavu věci omezují a pokusme se o jejich analýzu.
V čem je soud zákonodárcem omezován
Nejzásadnější novelou občanského soudního řádu (dále
jen o. s. ř.), jenž oslabila pozici soudu při dokazování během
civilních sporů, byl zákon č. 171/1993 Sb. Soudy od té doby,
s výjimkou nesporných řízení, nemají povinnost (zároveň ani
právo) zjišťovat všechny pro rozhodnutí důležité skutečnosti.
Důkazní aktivita (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) přešla
na účastníky.
Možnosti soudu zjišťovat skutek dále oklestila novela o. s. ř.
č. 30/2000 Sb., která podtrhla režim neúplné apelace (§ 119a
o. s. ř.) a uzákonila i speciální režimy koncentrovaného řízení
14
JUDr. Karel Svoboda, soudce Okresního soudu Plzeň – město, doktorand Fakulty právnické ZPČU v Plzni.
Boguszak J., Čapek J., Gerloch A. Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 161–163.
Knapp V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 133–
134.
Koncentrací řízení rozumíme zavedení skutkového a důkazního
„stopstavu“, který stranám i soudu od určitého okamžiku řízení
brání ve vnášení nových skutečností a důkazů. V podstatě dochází
k umělému zakonzervování skutkového a důkazního stavu k určitému okamžiku řízení. Například účastníci mohou tvrdit skutková
a důkazní nova jen do doby skončení prvního jednání (§ 118b o. s. ř.)
nebo do doby počátku vyhlašování rozsudku (§ 119a o. s. ř.).
Účastníky ve sporných řízeních od zmíněné novely tíží tzv. břemeno důkazní. To znamená, že pokud nenaplní svoji povinnost tvrdit
a prokazovat pro rozhodnutí důležité skutečnosti, vystavují se riziku
neúspěchu ve sporu (viz § 120 odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda
senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř.,
účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci
vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
(§ 114b o. s. ř., § 118b o. s. ř., § 118c o. s. ř.). Tyto nové procesní instituty zavádějí skutkové a důkazní „stopstavy“. - Soudy
a účastníci totiž mohou (s určitými výjimkami) dokazovat jen
do určité fáze řízení. Například jen do doby skončení prvního
jednání (§ 118b o. s. ř.), do okamžiku vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně (§ 119a o. s. ř.) apod.
Posledním významným limitem, kterým od 1.ledna 2008
hodlá zákonodárce omezit důkazní a prověřovací činnost soudů
během sporu, je zavedení tzv. elektronického platebního rozkazu.
Druhy a důvody pro omezení zjišťovací aktivity soudu
V případě, že soud zkoncentruje řízení na základě vlastního
rozhodnutí nebo pokud ke koncentraci řízení dochází na návrh
jedné ze stran sporu pro zjevné obstrukce protistrany, lze ustanovení, která soud v jeho aktivitě během sporu omezují, akceptovat. Řízení je třeba uskutečnit v přiměřené lhůtě a účastníci
i soud musí mít k dispozici prostředky, kterak průtahům v řízení
zabránit. Téměř veškerá koncentrační ustanovení dávají soudu
na vybranou, zda řízení zkoncentruje či nikoli. Omezení důkazní
a zjišťovací aktivity soudu za těchto okolností je třeba pokládat
za legitimní.
K témuž závěru však nelze dospět za situace, kdy zákonodárce soudu bezvýjimečně přikáže, aby neprováděl vůbec žádný přezkum skutku a aby za každých okolností vyhověl návrhu
vznesenému některým z účastníků. Až dosud se zákonodárce takto extrémnímu omezení úlohy soudu během řízení vyvaroval.
Novela o. s. ř. zavádějící elektronický platební rozkaz ovšem
s takovým zásahem do pravomoci soudu počítá. Nejen že soud
nemá mít povoleno přezkoumávat, zda se skutek odehrál tak,
jak je v žalobě popsáno, dokonce se soudu zakazuje, aby právně
hodnotil, zda žalobcův požadavek odůvodňuje jím požadované
plnění.12 Soudní jednání a rozhodování za takových okolností
přestává být otevřeným rozhodovacím procesem.13 Soud přestává být soudem a mění se v onen „automat na žvýkačky“.14 K omezení role soudu při zjišťování skutku během sporného řízení může podle procesních předpisů dojít buď z vlastní
iniciativy soudu, z iniciativy strany sporu nebo z důvodu,
který předepisuje přímo zákon (tedy zákonodárce).
Příkladem, kdy soud během řízení omezuje sám sebe, je
kvalifikovaná výzva soudce adresovaná žalobci podle § 114b
občanského soudního řádu.10 Touto výzvou se žalovanému ukládá, aby ve stanovené lhůtě uvedl skutkové námitky, které vznáší
proti žalobnímu požadavku. Pokud žalovaný zůstane nečinný,
uplatní se předpoklad, že skutek se odehrál tak, jak je popsán
v žalobě.
Nové zásady poznávání v českém civilním procesu
S omezením, které soudu vznikne na základě iniciativy některého z účastníků sporu, počítá ustanovení § 118c o. s. ř. PodV trendu omezujícím zjišťovací a důkazní aktivitu soudu,
le tohoto ustanovení může strana, která se cítí být poškozena
obstrukcemi jiného účastníka, soudu navrhnout, aby usnese- který zákonodárce počínaje novelou o..s. ř. č. 171/1993 Sb. naním11 uložil všem stranám sporu povinnost k uvedení veškerých stolil, lze vysledovat následující pravidla:
skutečností a důkazů. po uplynutí soudem stanovené lhůty již
a) pravidlo „kdo mlčí, souhlasí“ a nic nenamítá
účastníci další skutečnosti a důkazy mohou do řízení vnášet jen
b) pravidlo povinné součinnosti soudu s účastníky
zcela výjimečně. Z logiky věci vyplývá, že toto omezení platí
c) pravidlo nevyhnutelné koncentrace
i pro soud.
Pravidlo „kdo mlčí, souhlasí“ v českém právu výslovně
nenajdeme. A přesto se tato zásada právě v civilním procesu (i při zjišťování pro rozhodnutí důležitých faktů) uplatňuje
jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a.
Ustanovení § 114b o. s. ř. upravuje kvalifikovanou výzvu soudu zásadním způsobem. Platební rozkaz vydaný na základě třevůči žalovanému, na jejímž základě žalobce musí žalovaný uvést ba i nedoložených žalobních tvrzení se stane exekučním tituskutečnosti a důkazy, které vůči žalobě namítá. Pokud tak žalovaný lem, pokud proti němu žalovaný včas nebrojí.15 Soud vycháve stanovené lhůtě neučiní, má se za to, že žalobcův nárok uznává. zí ze skutku popsaného v žalobě a na návrh vyhlásí rozsudek
Ustanovení § 118b o. s. ř. zavádí zvláštní důkazní režim pro vyjme- pro zmeškání v případě, že žalovaný k prvnímu jednání bez
novaná řízení (typově se jedná a řízení o ochranu před zneužíváním
omluvy nepřijde.16 Soud vydá „fiktivní“ rozsudek pro uznání,
informací, řízení týkající se hospodářské a nekalé soutěže, o spory
vyvolané konkurzem a vyrovnáním). Veškeré skutečnosti a důkazy
musí být účastníky uplatněny nejpozději do skončení prvního jednání ve věci. Z logiky věci se stejné omezení vztahuje i na soud.
viz § 205a o. s. ř.
Blíže viz např. Svoboda K.: Elektronický platební rozkaz? Prozatím
krok vedle. Právní rozhledy č. 9, s. II.
10 Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1,2,) a věcí uvedených v § 118b a § 120
odst. 2, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu… Podle § 114 odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě
nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok,
který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku
musí být poučen.
11 Podle § 118c odst. 1 o. s. ř. „dochází-li v projednání věci k průtahům proto, že účastník je nečinný nebo že přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy,
může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci uvedené v § 120 odst. 2
o. s. ř., na návrh jiného účastníka rozhodnout, že ve věci lze uvést
rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou soud určí, a že k později uvedeným
skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo.“
12 Podle navrhovaného znění § 171a občanského soudního řádu (dále
jen o. s. ř.) soud vydá na návrh žalobce elektronický platební rozkaz, je-li v návrhu označen nárok znějící na peněžitou částku. Soud
nepřezkoumává oprávněnost nároku žalobce
13 Srovnej např. s Gerloch A. Teorie práva. 1. vydání, Pelhřimov: Aleš
Čeněk, 2000, s. 131 – 140.
14 V souvislosti se zamýšleným zavedením elektronického platebního
rozkazu tento vcelku přiléhavý pojem jako první použil 2.3. 2007
ve svém vyjádření pro Lidové noviny Pavel Bachratý, soudce Krajského soudu v Brně.
15 Podle § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může vydat platební rozkaz, je-li
v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li
uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním
rozkaze žalovanému uloží, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku nebo aby
v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal.
16 Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání
nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet
dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích
nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání,
které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil
k jednání, pokládají se tvrzení žalobce o skutkových okolnostech,
týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud roz-
15
Debaty mladých právníků 2007
jestliže žalovaný ignoruje na výzvu k vylíčení skutečností, jež
proti žalobcovu požadavku namítá.17
Soud tedy provádí dokazování jen tehdy, když si strany
(zejména žalovaný) takový způsob zjišťování rozhodujících
faktů vlastní aktivitou vynutí. Například včas podaným odporem do platebního rozkazu, přítomností (žalovaného) při prvním
jednání, uplatněním věcných námitek na základě výzvy soudu
podle § 114b o. s. ř.
V určitému okamžiku řízení dochází k nevyhnutelné koncentraci řízení.18 od té chvíle již účastníci ani jejich zástupci nadále nemohou označovat ve svůj prospěch další tvrzení
a důkazy.19 dochází k umělému „zakonzervování“ skutku. Nadále se vychází z toho, že posuzovaná událost proběhla tak, jak
bylo prokázáno do doby zkoncentrování řízení.
Střety zákona s dosavadní soudní praxí20
které byly provedeny.“21 – Takže soud svého práva vyhledávat
důkazy může, ale nemusí využít. Záleží tedy na soudci, zda bude
chtít některému z účastníků pomoci s unesením jeho důkazního
břemene.22
Takový výklad ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. by byl
absurdní.23 Soud by neměl vlastní důkazní iniciativou ovlivňovat případný výsledek sporu. Úkolem soudu po novelách o. s. ř.
č. 171/1993 a č. 30/2000 Sb. není dokazovat (tedy dělat práci
za účastníky), ale nestranně věc rozhodnout.24
Stávající soudní praxe navzdory novelizacím stále připouští
v podstatě libovolné vměšování soudu do dokazování. na určitý
nesoulad mezi současnou procesní úpravou a zavedenou soudní
praxí nyní upozorníme tím, že popíšeme a pojmenujeme případy, kdy soud musí a kdy naopak nesmí ve sporném řízení aktivně vyhledávat nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR „soudci jsou při výkonu své
funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“
Svoji nestrannost pochopitelně nesmí ohrožovat ani sám soud
například tím, že třeba i bezděky zneužije své důkazní aktivity
ve prospěch některé ze stran sporu. na základě čl. 82 Ústavy
tedy můžeme dospět k prvnímu omezení důkazní „svévole“ soudu. – Soud nesmí sám od sebe vnášet do sporu nové skutečnosti nebo důkazy, jestliže je již před jejich využitím nasnadě,
že zřejmě prospějí jen jedné ze stran sporu.
Toto omezení důkazní iniciativy soudu během civilního
řízení má dvě výjimky. Především se neuplatní u tzv. „nesporných řízení“ vyjmenovaných v ust. § 120 odst. 2 o. s. ř.25 Další
výjimkou je situace, při níž rozhodnutí soudu závisí na posouze-
Můžeme shrnout, že zákonodárce si s mocí soudní „pohrává“ tím, že klade rozličná procesní omezení, jimiž omezuje
možnosti soudu zjišťovat skutek a na základě „volné“ úvahy
něj aplikovat právo. Ovšem ani soudy nezůstávají v boji s mocí
zákonodárnou o právo na dokazování a samostatné rozhodování zcela pasivní. Novelám oklešťujícím jejich možnosti aktivně zjišťovat a poznávat pro rozhodnutí důležité skutečnosti se
soudci brání využitím nedůsledností zákonodárce projevujících
se v platné právní úpravě.
Možnost soudu aktivně a „svévolně“ dokazovat nynější
praxe (pro sporná řízení) dovozuje z ustanovení § 120 odst. 2
o. s. ř.: „Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 (o „nespory“),
může soud provést i jiné než účastníky navrhované důkazy v pří- 21 Úmysl zákonodárce opustit zásadu materiální pravdy je pro nesporná řízení jasně patrný z důvodové zprávy k novele o. s. ř. č.
padech, kdy potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo.“ –
171/1993 Sb.: „Je navrhována taková změna ustanovení § 120, kteZ této formulace by se mohlo zdát, že soudce může sám od sebe
rá by respektovala i v postupu soudu při dokazování rozdíly mezi
vnášet do sporného řízení libovolné důkazy či skutečnosti. Věta
řízením sporným a nesporným a která by zakotvila, že řízení sporné
druhá téhož ustanovení tuto „libovůli“ soudu rozhodně neredumusí být ovládáno zásadou projednací. Důkazní povinnost účastkuje: „Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých
níka je vůdčí zásadou, která ovládá dokazování před soudem. To,
tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů,
jakým směrem se bude ubírat důkazní řízení, musí být určováno
17
18
19
20
16
hodnout rozsudkem pro zmeškání.
Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1,2,) a věcí uvedených v § 118b a § 120
odst. 2, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu… Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě
nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok,
který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku
musí být poučen.
Nutná koncentrace byla pro sporná řízení zavedena novelou č.
30/2000 Sb. do té doby mohli účastníci nabízet další skutečnosti
a důkazy po celou dobu řízení, dokonce i před odvolacím soudem.
To vedlo k protahování řízení.
Toto pravidlo má své výjimky (§ 205a o. s. ř.). Účastníci mohou
i nadále tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, pokud jimi chtějí
prokazovat závažná procesní pochybení soudu prvního stupně nebo
zpochybňují-li věrohodnost dosud provedených důkazů. Strana
sporu může také uvádět takové skutečnosti a důkazy, které nastaly
až poté, co řízení bylo zkoncentrováno. ke koncentraci předpokládané v § 119a os.ř. nedojde, pokud soud účastníka nepoučil o svém
předběžném skutkovém a právním náhledu na věc nebo pokud
jej neupozornil na fakt, že ke koncentraci má podle zákona dojít.
ke koncentraci nedochází v tzv. nesporných řízeních vyjmenovaných v § 120 odst. 2 o. s. ř.
Podrobněji viz Svoboda K.: Limity aktivního dokazování soudem.
Může si soud v civilním řízení dokazovat, co chce? Právní rozhledy
č. 14.
22
23
24
25
aktivitou účastníků a nikoliv povinností oktrojovanou soudu, která
podle dosavadní úpravy nahrazuje případnou nečinnost účastníků
ve sporu.“
Je třeba si uvědomit, že v jakémkoli stádiu sporného řízení a dokazování lze učinit závěr o tom, jak by spor dopadl, pokud by nebyly
provedeny žádné další důkazy. Jestliže soud využije své důkazní
iniciativy, posune tím skutková zjištění do jiné roviny, a to téměř
vždy ku prospěchu pouze jedné ze stran.
Možnost nevykládat zákon doslova, dlouhodobě připouští i Ústavní
soud. Srovnej například Pl. ÚS 21/96 – viz Sbírka nálezů a usnesení
ÚS 7, č. 13, s. 87: „Soud není absolutně vázán doslovným zněním
zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho
vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají
svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém
celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí
zakládat na racionální argumentaci.“
Novela o. s. ř. č. 171/1993 Sb. přenesla břemeno tvrzení a dokazování ve sporu ze soudu na účastníky. Novela o. s. ř. č. 30/2000
Sb. prohloubila režim neúplné apelace a zdůraznila tak odpovědnost
účastníků za výsledek sporu. Ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat i s přihlédnutím k nově vloženým ustanovením o. s. ř.,
především k ust. § 118a, 119a o. s. ř.
Podle § 120 odst. 2 o. s. ř. mezi nesporná řízení patří řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření rodičovství,
v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení,
v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných
právnických osob (§ 200e).
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
ní skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst.
1 o. s. ř., § 114a odst. 2 písm. c) o. s. ř.).26 V takovém případě
soud je povinen ustanovit znalce, i kdyby to účastník, jemuž je
prokázání skutečnosti zjistitelné na základě znaleckého posudku
ku prospěchu, nenavrhl.27
Podle § 120 odst. 4 o. s. ř. „soud může vzít za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků.“ Z formulace zákona se může
zdát, že záleží na libovůli soudu, zda se odhodlá k prověřování
skutečností, které mezi účastníky nejsou reálně sporné. I tady
však platí, že zpochybnění shodných tvrzení účastníků je zpravidla ku prospěchu pouze jedné ze stran řízení. Pokud tedy soud
ze shodných tvrzení nevychází a shodně tvrzenou skutečnost učniní předmětem dokazování, opět pomáhá jedné ze stran sporu
a ovlivňuje tak možný výsledek sporu. Odpověď na otázku, kdy
soud musí a kdy nemá vycházet ze shodných tvrzení, lze nalézt
za pomoci systematického výkladu (tedy v souvislostech s ostatními ustanoveními o. s. ř.).
Podle § 6 o. s. ř. má soud zjišťovat pouze „skutečnosti, které
jsou mezi účastníky sporné.“ Z tohoto ustanovení je zřejmé, že
shodná tvrzení účastníků může soudce zpochybňovat jen velmi
zřídka. Ve sporných řízeních (kde břemeno tvrzení a břemeno
důkazní leží výlučně na účastnících) by soud sám od sebe shodná tvrzení stran zpochybňovat neměl. Je na stranách sporu,
aby naplňovaly svoji povinnost tvrzení a následně i povinnost
důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a),b) o. s. ř.), to vše s vědomím
rizika neúspěchu ve sporu.
Ovšem v nesporných řízeních (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) je naopak soud povinen pátrat po materiální (pokud možno úplné)
pravdě. I v „nesporech“ však soudce má (viz již citovaný § 6
o. s. ř.) shodná tvrzení účastníků respektovat. Vyvracet shodná
tvrzení účastníků soud může v nesporných řízeních jen pokud
je jasné, že tato tvrzení jsou v rozporu s dosud provedenými
důkazy a zároveň i s „veřejným“ zájmem28 na pravdivém
zjištění skutku. Například rodiče nezletilého v řízení o výživném souhlasně uvádějí, že otec dítěte je zcela bez prostředků,
ovšem z dosavadního dokazování vyplývá opak. Je „veřejným“
zájmem, aby vyživovací povinnost plnil přímo otec a nikoli stát
formou sociálních dávek.
Zastánci zachování široké důkazní iniciativy soudu tvrdí,
že pokud soudce ztratí možnost aktivně vnášet do řízení nové
skutečnosti a důkazy, nebude moci ve věci správně (na základě pokud možno úplného stavu věci) rozhodnout.29 Tyto názo-
ry však jsou v rozporu se změnami, ke kterým došlo novelami
o. s. ř. č. 171/1993 o. s. ř. a č. 30/2000 Sb. Břemeno tvrzení
a dokazování v současnosti tíží strany sporu, soud jim toto břemeno nesmí ulehčovat. Soudce ovšem má povinnost účastníky
na počátku řízení (§ 99 odst. 1 o. s. ř.) a před vyhlášením rozsudku (§ 119a odst. 1 o. s. ř.) seznámit se svým předběžným
skutkovým a právním závěrem.
Lze konstatovat, že původní povinnost soudu zjišťovat
materiální pravdu30 se po novele o. s. ř. č. 30/2000 Sb. převtělila
do povinnosti soudu poučovat strany o hmotném právu (§ 118a
o. s. ř.).31
Dílčí limity omezující důkazní a zjišťovací aktivitu soudu
Ze současných ustanovení občanského soudního řádu lze
vyvodit několik základních limitů, které na základě vůle zákonodárce určují a omezují důkazní aktivitu soudu během
civilního řízení:
a) Soud nesmí z vlastní iniciativy vnášet do civilního
řízení nové skutečnosti nebo důkazy, pokud je již před jejich
zajištěním a provedením pravděpodobné, že mohou prospět
pouze jedné ze stran řízení. V „nesporech“ toto pravidlo
neplatí.32
b) Důkaz znaleckým posudkem je však soud z úřední
povinnosti povinen provést vždy, když je pro rozhodnutí třeba odborných znalostí.
c) Soud nesmí (s výjimkou skutečností „do očí bijících“) do civilního řízení vnášet skutkové okolnosti, které by
posouvaly spor mimo rámec dosavadních účastníky tvrzených skutečností. V „nesporech“ toto pravidlo neplatí.
d) Shodná tvrzení účastníků soud ve sporném řízení
nemá zpochybňovat svojí vlastní důkazní aktivitou. V nesporném řízení soud shodná tvrzení zpochybnit může, ale
jen tehdy, když jsou shodná tvrzení v rozporu s dosud provedenými či zajištěnými důkazy a zároveň „veřejný“ zájem
vyžaduje, aby vyšel najevo skutečný stav věci (materiální
pravda).
I při vědomí dosud zákonodárcem nedořešeného konfliktu
mezi zásadou projednací a zásadou vyšetřovací zastávám názor,
že výše popsaná pravidla dokazování před civilním soudem není
možné ignorovat.
Trendy dokazování do budoucna
26 Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení
účastníků znalce.
27 Viz např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co
164/2000 z 28.3. 2000: „I když je žalobce v řízení procesně pasivní (nemá další důkazní návrhy s ohledem na námitky žalovaného)
a je-li zjevné, že rozhodnutí soudu bude záviset na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, je v takovém případě
povinností soudu vyžádat si zpracování znaleckého posudku postupem dle § 127 OSŘ.“
28 Podle některých autorů jsou nesporná řízení narozdíl od sporů
ovládána zásadou vyšetřovací proto, že u „nesporů“ je dán zvláštní
– „veřejný“ zájem na tom, aby úprava právního vztahu nebyla ponechána jen na vůli jeho subjektů, ale aby byla vázána na autoritativní rozhodnutí státního orgánu. Viz Winterová A. - Zoulík F. a kol.:
Civilní právo procesní. 3. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004, s.
386 až 392.
29 Srovnej např. Boguszak J. – Čapek J. – Gerloch A.: Teorie práva: 2. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 147: „V civilním
řízení soudním se postupuje (v případě, že je výjimečně nemožné
dosáhnout zjištění pravdy) podle zásady, že soud usiluje o zjištění
maximální pravděpodobnosti, přičemž odstraňuje v maximální míře
jakékoliv rozumné pochybnosti.“
Je faktem, že do občanského soudního řádu jsou vnášeny stále ve větší míře koncentrační prvky navozující pro soud
i pro účastníky prakticky nepřekročitelné skutkové a důkazní
„stopstavy.“ Tyto změny zákonodárce odůvodňuje tím, že civilní soudní řízení je třeba zrychlit. Zákonodárce (tedy konkrétní
politici) však vytrvale zapomínají vysvětlovat, že taková urychlení sebou nutně přinášejí odklon od zásady materiálního řízení
a příklon k zásadě řízení formálního.33 Tohoto faktu si bohužel
30 Zásadou materiální pravdy (přesněji materiálního řízení) se český
civilní proces řídil do novely občanského soudního řádu č. 171/1993
Sb.
31 Blíže viz Svoboda K.: Hmotněprávní poučovací povinnost soudu
– mýtus nebo realita?“ Právní fórum č. 2, s. 46-49.
32 viz například Svoboda K.: Jak vyzrát na nespory. Právní fórum č. 4,
s. 130–133.
33 Materiální pravdou (přesněji materiálním řízením) rozumíme postup
soudu, při němž se zjišťují všechny skutečnosti důležité pro řízení
a rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda jsou účastníci aktivní nebo
pasivní. Formálním řízením (formální pravdou) rozumíme řízení,
při němž se uplatňují instituty, které soudu ukládají, aby vycházel
17
Debaty mladých právníků 2007
nepovšimla ani česká teorie práva.34 domnívám se, že zavádění
dalších institutů urychlujících řízení na úkor zjišťování pro rozhodnutí důležitých skutečností nad rámec již existující procesní
úpravy povede k podstatnému oslabení moci soudní. Soudy ztratí svoji tradiční roli hledačů skutku a práva, protože zákonným
omezením své důkazní aktivity ztratí účinné prostředky k tomu,
aby mohly „pravdu“ a „právo“ svobodně nalézat.
Do budoucnosti dokonce soudům hrozí (navrhovaný elektronický platební rozkaz), že budou podstatně omezeny nejen ve
své poznávací, ale i právně hodnotící činnosti.
Již výše jsem se zmínil o tom, že soudy nejsou v konfliktu
o své právo na nalézání a dokazování pasivní. Využívají zákonných a koncepčních neujasněností občanského soudního řádu
(například rozporu mezi ustanoveními § 6 o. s. ř. na straně jedné
a například § 119a, § 101 odst. 1 o. s. ř. na straně druhé) a rozšiřují svoji poznávací a důkazní aktivitu zřejmě nad rámec rozumného výkladu současné zákonné úpravy. „Svévolné“ dokazování
a vnášení účastníky netvrzených skutečností do sporu zpravidla
prospívá pouze jedné ze stran sporu a takový postup ze strany
soudu tak většinou vede k porušení zásady nestrannosti. Tedy
prakticky jediné zásady, kterou pro civilní řízení před soudem
výslovně stanoví přímo Ústava (čl. 82 odst. 1).
Konflikt o rozsah práva (a zároveň povinnosti) civilního
soudu poznávat a dokazovat pro řízení a rozhodnutí důležitá
fakta je tedy konfliktem o právo moci soudní vydávat individuální akty aplikace práva. Tento konflikt je přirozený, dochází
k němu v každé době. Je nereálné si myslet, že soudy mohou mít
při zjišťování důležitých skutečností absolutní volnost. na jedné
straně stojí požadavek na rychlé rozhodování sporů, na straně
druhé nezbytnost zachovat soudům prostor pro nalézání skutku
i práva. Konflikt těchto dvou hodnot je třeba hodnotit jako střet
mezi dvěma principy. Tedy cestou poměřování, nikoli absolutní
negací jedné z nich.35
I do budoucna lze očekávat, že zákonodárce bude pokračovat v nastoleném trendu a pokusí se prosadit další omezení poznávací a dokazovací „svévole“ soudu. Soudy se i nadále budou
takovému možnému vývoji bránit využíváním výše popsaných
systémových nejasností vyplývajících z platného občanského
soudního řádu. V dlouhodobém časovém horizontu se však prosadí záměry zákonodárce.
– mýtus nebo realita?“ Právní fórum č. 2
Svoboda K.: Jak vyzrát na nespory. Právní fórum č. 4
Svoboda K.: Elektronický platební rozkaz? Prozatím krok
vedle. Právní rozhledy č. 9
Svoboda K.: Limity aktivního dokazování soudem. Může si
soud v civilním řízení dokazovat, co chce? Právní rozhledy č. 14.
Zusammenfassung:
Seit der Annahme der letzten Novelle OSR (Bezeichnung für
die tschechische ZPO) beschränkt der tschechische Gesetzgeber
ständig Befugnis der Zivilgerichte die für die Entscheidung in
der Sache wichtigen Tatsachen auszusuchen und zu beweisen.
Dieser einführt immer neue Arten der Verhandlungskonzentrationen, die ab einem bestimmten Zeitpunkt einer Verhandlung
die streitenden Parteien und gleichfalls die Richter daran hindert, in die Verhandlung neue Tatsachen und Beweise zu bringen. Dieses Verhalten seitens Gesetzgebers führt zur Einführung
der neuen Regeln, die die tschechische Zivilprozessordnung vor
November 1989 nicht kannte. Es handelt sich vor allem um folgende Grundsätze: 1) die Regel: wer schweigt, der stimmt zu
und macht keinen Einwurf. 2) die Regel des obligatorischen Zusammenwirkens des Gerichtes mit den streitenden Parteien. 3)
der Grundsatz der unvermeidlichen Konzentration.
Die Beschränkung der Gerichte bei der Ermittlung der für
die Entscheidung wichtigen Tatsachen kann zukünftig zu widrigen Folgen führen. Die Gerichte können nämlich bislang
unveräußerliches Rechtes die Tat und das Recht zu suchen
entheben werden. Erste solche Bedrohung stellt die den elektronischen Zahlungsauftrag (in Deutschland Mahnbescheid) einführende Novelle dar. Der Gesetzgeber sollte die Gerichte nicht
dazu verpflichten, einen Zahlungsauftrag nur aus dem Grunde
auszuhändigen, dass ein Kläger darum gebeten hat und ein bestimmtes Formular ausgefüllt hat.
Die Gerichte verteidigen sich gegen diese vom Gesetzgeber
benutzten und gleichfalls das Recht der Gerichte zum Beweisen begrenzenden Anordnungen damit, dass diese die in unserer gültigen Prozessregelung umfassende gesetzliche InkonseSeznam použité literatury:
quenz bislang erfolgreich ausnutzen. Der Gesetzgeber ist jedoch
Rechtsgestalter. Nur eine Novelle reicht dazu, den Gerichten das
Boguszak J. – Čapek J. – Gerloch A. : Teorie práva. Praha: Recht auf Tatfindung definitiv abzunehmen.
ASPI Publishing, 2004.
Knapp V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995
Gerloch A. Teorie práva. 1. vydání, Pelhřimov: Aleš Čeněk,
2000
Winterová A. - Zoulík F. a kol.: Civilní právo procesní.
3. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004
Svoboda K.: Hmotněprávní poučovací povinnost soudu
z toho, že pravda se má tak a tak, ovšem tato povinná skutková „zjištění“ nemusí nutně odpovídat skutečnosti. Výklad pojmu „pravda“
viz například Knapp V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck
1995, s. 217 – 218.
34 Boguszak J. – Čapek J. – Gerloch A. : Teorie práva. Praha: ASPI
Publishing, 2004, s. 147: „ V civilním řízení soudním se postupuje (v případě, že je výjimečně nemožné dosáhnout zjištění pravdy)
podle zásady, že soud usiluje o zjištěná maximální pravděpodobnosti, přičemž odstraňuje v maximální míře jakékoliv rozumné
pochybnosti.“
35 Srovnej například s Boguszak J.: Sborník Právní principy. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999; nebo Dworkin R. M.: Když se práva
berou vážně. Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 112 - 172
18
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
PRÁVNÍ ÚPRAVA VZNIKU A NÁSLEDNÉHO
ŘEŠENÍ KOMPETENČNÍCH SPORŮ
Klára Bartoníčková
Úvod
Název příspěvku ,,Právní úprava vzniku a následného řešení
kompetenčních sporů“ je, jak musím hned na úvod sebekriticky
přiznat, dosti obecný a čitatel si pod tímto názvem může představit celou škálu sporů, otázek a problémů s nimi souvisejících.
Kompetenčních sporů (konfliktů) může být totiž celá řada.
Nejběžnější dělení, které se vyskytuje v odborné literatuře, je
dělení kompetenčních konfliktů do tří skupin, a to na spory
v rámci moci výkonné, spory mezi orgány moci výkonné a orgány moci soudní a spory mezi orgány moci soudní. V rámci
mého příspěvku bych se ráda zaměřila na na posledním místě
zmiňované, tedy kompetenční spory mezi orgány moci soudní.
Vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku velmi rozsáhlou,
zaměřím se, po určitém obecném úvodu do tohoto tématu, především na problematické aspekty s nimi související.
Mezi soudy může vzniknout hned několik typů kompetenčních sporů. Jednak se mezi soudy v rámci civilního soudnictví,
trestního soudnictví či soudnictví správního mohou vyskytnout
spory o příslušnost (typicky místní či věcnou), které jsou řešeny
jednotlivými procesními předpisy, tedy občanským soudním řádem (dále jen o. s. ř.), soudním řádem správním (dále jen s.ř.s.)
a trestním řádem.
Kromě těchto sporů však mohou vzniknout i spory mezi
soudy jednotlivých druhů soudnictví, konkrétně mezi soudy
v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví,
které také budou hlavním předmětem mého příspěvku. Zajímavé by ale bylo zamyslet se nad tím, zda je možné, aby vznikl
kompetenční spor i mezi soudem civilním a soudem trestním.
Poškozený má v rámci trestního řízení právo žádat, aby soud
uložil obžalovanému v odsuzujícím rozsudku povinnost nahradit škodu, která mu byla obžalovaným způsobena. Poškozený
tak tedy může uplatnit svůj soukromoprávní nárok na náhradu
majetkové škody (škody, kterou lze vyjádřit v penězích) přímo v trestním řízení, tzv. adhezním řízení. Stejně tak však
má i možnost obrátit se na soud, který rozhodne o jeho nároku
v civilním soudním řízení, takže kompetenční spory v tomto případě nepřipadají v úvahu.
Mgr. Klára Bartoníčková, katedra občanského práva a pracovního
práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
Tedy osoba, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (§ 43 z.č. 141/1961 Sb.,
trestní řád.
Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením
dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké
výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Velmi zajímavá v souvislosti s uplatněním nároku poškozeného
na náhradu škody je otázka litispendence v rámci řízení civilního a v rámci řízení trestního, kdy si neodpustím alespoň malou
poznámku. Paragraf 44 odst. 3 trestního řádu totiž výslovně zmiňuje pouze překážku res iudicata, kdy v tomto paragrafu stanoví,
že návrh nelze podat, jestliže o nároku na náhradu škody již bylo
rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení (toto
rozhodnutí však ještě nemusí být pravomocné). Překážka litispendence tu tedy neplatí. Viz. usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25.6.2003, sp.zn. 3 To 489P/2003. Jinak je
tomu ale v řízení civilním, kdy podání návrhu na náhradu škody
v rámci adhezního řízení brání dle § 83 o. s. ř. podání tohoto návrhu k soudu v rámci civilního řízení. Viz. Rc 22/79 Stanovisko Cpj
Spory mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve
správním soudnictví, tedy de facto spory o to, zda se v dané věci
jedná o věc soukromoprávní či veřejnoprávní, řeší zvláštní senát,
zřízený z.č. 131/2002 Sb. Paragraf 1 odst.1 zmiňovaného zákona stanoví: Podle tohoto zákona se postupuje při kladných nebo
záporných kompetenčních sporech o pravomoc či věcnou příslušnost (dále jen pravomoc) vydat rozhodnutí, jehož stranami
jsou (a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo
profesní samosprávy, (b) soudy v občanském soudním řízení
a soudy ve správním soudnictví. pro spory dle písm. (a) používá
zákon označení spory o pravomoc, spory dle písm. (b), tedy spory mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním
soudnictví již zákon označuje jako spory o věcnou příslušnost.
O věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního
zákona (tedy z.č. 150/2002 Sb.) hovoří i § 104b a 104c o. s. ř.
Jedná se však v případě takovéhoto kompetenčního konfliktu
o spor o věcnou příslušnost či spíše o spor o pravomoc?
Spor o pravomoc či věcnou příslušnost ?
Pravomocí se v obecné rovině rozumí souhrn oprávnění určitého orgánu jednat a rozhodovat v určitých, zákonem stanovených záležitostech. Pravomocí soudu se tak rozumí vymezení
okruhu záležitostí, které soudy projednávají a rozhodují. Není
pochyb o tom, že spory o pravomoc mohou vzniknou mezi soudy rozdílných soustav, popř. mezi soudy ČR a soudy cizozemskými. Může vzniknout spor o pravomoc i mezi soudy jednotné
soudní soustavy?
V České republice rozlišujeme čtyři druhy soudnictví, a to
soudnictví civilní, soudnictví správní, soudnictví trestní a soudnictví ústavní. V rámci každého z těchto druhů soudnictví je
také samostatně vymezena pravomoc soudů vykonávajících tento druh soudnictví. Civilní pravomoc soudů je upravena v § 7
o. s. ř., kdy soudy v občanském soudním řízení projednávají
a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. Tyto
spory a jiné právní věci, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté o. s. ř. Pravo35/78. pro poškozeného, který chce, aby obě řízení probíhala současně a nedocházelo tak ke zbytečným průtahům se tedy zdá být
výhodné nejprve se obrátit na soud civilní a teprve poté podat návrh
i v rámci adhezního řízení. Otázkou však je, jak by v takovémto
případě postupoval soud civilní. Vzhledem k tomu, že je povinen
zkoumat splnění podmínek řízení v průběhu celého řízení, a nikoliv pouze na jeho počátku, byl by nucen i v tomto případě civilní
řízení zastavit. V praxi se tak však zjevně neděje a soudy, pravděpodobně s cílem ochrany poškozeného, civilní řízení nezastavují a vyčkávají na rozhodnutí soudu trestního (viz i např. usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.6.2003, sp.zn.
3 To 489P/2003: ,,Z občanskoprávního spisu je zřejmé, že příslušná
soudkyně zjistila, že je souběžně vedeno trestní stíhání obžalovaných a že poškozená uplatnila v trestním řízení nárok na náhradu
škody ve smyslu § 43 odst.3 trestního řádu. Ve věci nebylo dosud
vydáno žádné další rozhodnutí, je zřejmé, že občanskoprávní soud
čeká na rozhodnutí soudu trestního“) Účelem § 44 odst.3 trestního
řádu, vylučujícího překážku litispendence v rámci adhezního řízení,
je ochrana poškozeného, který by si po zvážení všech okolností věc
rozmyslel a rozhodl by se uplatnit svůj nárok raději v rámci řízení
adhezního a až v případě, že by podle výsledků dokazování nebyl
pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo – li by
pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další
dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání, by se obrátil
na soud civilní. Jakákoliv analogie s § 83 o. s. ř. je v tomto případě
nepřípustná (viz. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.6.2003, sp.zn. 3 To 489P/2003).
19
Debaty mladých právníků 2007
moc soudů ve správním soudnictví je upravena v § 4 s.ř.s. Soudy
ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem, ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, ochraně před nezákonným
zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách a dále ve
věcech volebních a ve věcech politických stran a politických
hnutí.
Věcná příslušnost nám oproti tomu určuje, jaké záležitosti
ze zákonem vymezené pravomoci soudů vykonávajících jednotlivé druhy soudnictví, jsou oprávněny vykonávat jednotlivé
články soustavy soudů. Věcná příslušnost je opět stanovena jednotlivými procesními předpisy.
Na základě výše uvedeného se domnívám, že spory o pravomoc mohou vzniknout i mezi soudy vykonávajícími jednotlivé
druhy soudnictví. Nasvědčovalo by tomu totiž speciální vymezení pravomoci pro jednotlivé druhy soudnictví. Spory o věcnou
příslušnost mohou vzniknout mezi jednotlivými články soustavy
soudů. Soudy, které vykonávají v České republice správní soudnictví jsou pouze zvláštní senáty krajských soudů a Nejvyšší
správní soud. ke kompetenčnímu konfliktu tedy může dojít mezi
specializovaným senátem krajského soudu a senátem krajského
soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení. Je však možné, aby spor o věcnou příslušnost vznikl mezi stejnými články
soudní soustavy, v podstatě v rámci jednoho soudu? domnívám
se, že nikoliv, a proto si na základě této úvahy dovolím kritizovat zákonodárce za nevhodně zvolený pojem sporu o věcnou
příslušnost a nikoliv sporu o pravomoc, jak by bylo dle mého
názoru v této situaci přesnější. Vznik kompetenčního sporu mezi soudy v občanském
soudním řízení a soudy ve správním soudnictví
Ještě než se dostanu k samotné právní úpravě řešení kompetenčních sporů mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy
ve správním soudnictví, tedy již k samotnému řešení nastalého
sporu, domnívám se, že je nejprve vhodné osvětlit, jakým způsobem vlastně k těmto sporům může dojít.
Určit, zda správní orgán rozhodl ve věci soukromoprávní
či veřejnoprávní bývá často problém, a to nejen pro osoby práva neznalé, ale i pro samotné právníky. Často tedy může dojít
k tomu, že se účastník obrátí s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu na soud, který k tomuto řízení nemá pravomoc.
Tato situace je pak řešena jak občanským soudním řádem, tak
i soudním řádem správním. Paragraf 46 odst. 2 s.ř.s. stanoví, že
v případě, že se navrhovatel obrátí na správní soud s návrhem
na přezkum rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích
své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, správní soud
takovýto návrh odmítne a zároveň poučí navrhovatele o tom,
že do jednoho měsíce od právní moci usnesení o odmítnutí
může podat žalobu k soudu rozhodujícímu v občanském soud
20
Tomuto mému názoru však může odporovat definice příslušnosti
a pravomoci dle Winterové: Příslušnost vymezuje působnost jednotlivých soudů v rámci soudní soustavy, kdežto pravomoc soudu ji
vymezuje mimo rámec soudní soustavy vůči orgánům, které do ní
nepatří (např. vůči orgánům správním). Viz. Winterová, A., Civilní
právo procesní. 4. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva, Linde, Praha 2006, s. 121. I přes takovéto vymezení
však setrvávám na svém názoru a domnívám se, že spor o pravomoc
může vzniknout i mezi soudy v rámci jedné soudní soustavy.
Stejně tak správní soud návrh odmítne i tehdy, domáhá – li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má
jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení v řízení nalézacím (§ 7 odst.1 o. s. ř.).
ním řízení dle části páté občanského soudního řádu (§ 7 odst. 2
o. s. ř.).
Na odmítnutí takového návrhu správním soudem by se však
dalo použít i ustanovení o odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 1
písm. d) s.ř.s., které uvádí, že soud odmítne návrh, který je dle
soudního řádu správního nepřípustný. za nepřípustný je totiž dle
§ 68 písm. b) s.ř.s. považována také žaloba, podaná proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci. Právní úprava
odmítnutí takového návrhu je tedy nadbytečně zdvojená a jejím
důvodem je pravděpodobně větší přehlednost, kdy do znění § 46
odst.3 s.ř.s. byly zařazeny veškeré věci spadající do pravomoci
soudů rozhodujících v občanském soudním řízení.
Došla – li správním soudem odmítnutá žaloba v uvedené
jednoměsíční lhůtě soudu rozhodujícímu v občanském soudním
řízení, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu
došla odmítnutá žaloba (návrh na zahájení řízení). Ustanovení
§ 82 odst.3 o. s. ř. o zahájení řízení má na mysli, že řízení u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení je za splnění daných podmínek zahájeno dnem, kdy byla podána původní (tedy
odmítnutá) žaloba. Přestože je znění tohoto paragrafu v tomto
ohledu dost nejasné, uvedený výklad jasně vyplývá ze zařazení
odstavce tři pod § 82 o. s. ř., upravující zahájení řízení (v případě, že by totiž řízení bylo zahájeno až dnem, kdy odmítnutá
žaloba došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení,
uvedené ustanovení by bylo nadbytečné a na daný případ by se
vztahoval § 82 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce tak splní požadovanou
dvouměsíční lhůtu (§ 247 o. s. ř.) i v případě, že by se v této
lhůtě obrátil nejprve na soud správní. Znění § 82 odst. 3 o. s. ř.
chrání navrhovatele před negativními dopady způsobenými často nejasnou hranicí mezi právem soukromým a veřejným a tedy
obtížností určit, zda správní orgán rozhodl ve věci práva soukromého či veřejného.
Obdobný postup při nakládání s žalobou ve věci, ke které
nemá soud rozhodující v občanském soudním řízení pravomoc
nabízí i občanský soudní řád. Paragraf 104b o. s. ř. stanoví dvojí
postup při nakládání s žalobou, jejíž projednání a rozhodnutí nepřísluší do pravomoci (věcné příslušnosti) soudu v občanském
soudním řízení. Soud v takovém případě buď řízení zastaví nebo
usnesením vysloví, že není věcně příslušný a rozhodne o postoupení věci příslušnému soudu rozhodujícímu věci správního
soudnictví.
V případech dle § 104b odst.1 o. s. ř., tedy pokud civilní
soud usnesením zastaví řízení (k zastavení řízení dle § 104b
odst.1 dojde v případě, že se navrhovatel obrátí na civilní soud
s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a ve věcech volebních (§ 4 odst.1 písm.a) a odst.2 písm.a) s.ř.s. upravující pravomoc soudů ve správním soudnictví) zároveň poučí žalobce
o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve
správním soudnictví. O poučení o možnosti obrátit se na správní
soud s návrhem ve věcech volebních však toto ustanovení mlčí.
Znamená to tedy, že v takovýchto případech soud o možnosti
obrátit se na správní soude nepoučuje nebo je možno toto poučení podřadit pod znění tohoto ustanovení o poučení o možnosti
O kompetenční spor se v této fázi ještě nejedná, a to ani v případě, že správní soud odmítl žalobu přes nesouhlas správního orgánu
a ten podá návrh zvláštnímu senátu na rozhodnutí tvrzeného kompetenčního sporu, ve kterém tvrdí, že se jedná o věc práva veřejného.
Spor tohoto charakteru, k jehož řešení by byl povolán zvláštní senát,
však může vzniknout pouze mezi soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení a soudem ve správním soudnictví. Takovýto
návrh, kdy ještě nebyla ani podána žaloba k soudu rozhodujícímu
v občanském soudním řízení, zvláštní senát rozhodující kompetenční spory odmítne jako předčasný. Rozhodnutí č. 338 Sbírky rozhodnutí NSS 10/2004.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ke správnímu
soudu? domnívám se, že takové podřazení není ve všech věcech
týkajících se věcí volebních možné. Prvním problémem je formulace poučení o možnosti podat žalobu. Ve věcech volebních
se však nepodává žaloba, ale návrh ( § 32 s.ř.s.). Druhým závažnějším problémem je, že občanský soudní řád výslovně stanoví,
že poučuje o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu. Ve všech věcech volebních se však nevydává rozhodnutí. K tomu, že by soud měl poučovat o možnosti obrátit se ve
věcech volebních s návrhem na správní soud by se snad dalo
dospět na základě logického výkladu za použití argumentu per
analogiam legis. Nic to však nemění na faktu, že novela ustanovení § 104b odst.1 by byla více než potřebná.
I zde pak platí (pouze však ve věcech žalob proti rozhodnutí
správního orgánu10), že v případě, že tak žalobce učiní ve lhůtě
1 měsíce, žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení (§ 72 odst.3 s.ř.s.). Znění
§ 72 odst.3 s.ř.s. je v tomto případě jasnější než zmiňované znění § 82 odst.3 o. s. ř. Zajímavé ale je, že znění § 104b odst.1
o. s. ř. neukládá, oproti znění § 46 odst.2 s.ř.s., civilním soudům
povinnost poučit žalobce o této jednoměsíční lhůtě ani o tom,
k jakému soudu má být žaloba podána. Jak uvádí Fiala, je však
nutné aby usnesení o zastavení řízení obsahovalo poučení o tom,
v jaké lhůtě má být žaloba podána, u kterého věcně příslušného
soudu správního soudnictví lze žalobu podat, že žaloba musí
být podána u soudu místně příslušného a že za den podání nové
žaloby bude pokládán den, kdy soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení došla původní žaloba, bude – li nová žaloba podána v označené lhůtě u věcně a místně příslušného soudu
správního soudnictví. I v tomto případě slouží tato jednoměsíční
lhůta k ochraně navrhovatele.
V případech, kdy se navrhovatel žalobou domáhá ochrany
před nečinností správního orgánu, ochrany před nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, rozhodnutí ve věcech politických stran a politických hnutí nebo
rozhodnutí o kompetenční žalobě (§ 4 odst.1 písm. b), c), d)
a odst.2 písm. b) s. ř. s.) dle soudního řádu správního je postup
daleko snadnější, nedochází k zastavení řízení, soud pouze usnesením vysloví, že není věcně příslušný a rozhodne o postoupení
věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního
soudnictví. Paragraf 104b odst.2 výslovně stanoví, že právní
účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají
zachovány.
Proti usnesení o zastavení řízení a usnesení o vyslovení věcné nepříslušnosti je odvolání přípustné.
Shodně, avšak dosti nepřesně a zmatečně, upravují oba procesní řády postup při vzniku sporu mezi specializovaným senátem krajského soudu zřízeného pro věci správního soudnictví
a jiným senátem téhož krajského soudu. Ani občanský soudní
řád ( § 104b odst.3 o. s. ř.) ani soudní řád správní (§ 46 odst.4
Rozhodnutí se vydává např. v případech ochrany ve věcech registrace (viz. § 33 z.č.247/1995 Sb.), nikoliv však již ve věcech neplatnosti voleb a hlasování.
A to i přesto, že takové poučení by bylo vzhledem ke krátkosti lhůt
k podání návrhu ke správnímu soudu (viz. níže) v podstatě bezpředmětné.
10 § 72 odst. 3 o zachování účinků podání žaloby k civilnímu soudu se
totiž vztahuje pouze na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu. Co se týče věcí volebních, ochranná jednoměsíční lhůta se
zde neuplatní a navrhovatel tak v podstatě ztratí, vzhledem k velmi
krátkým lhůtám stanovených zvl. zákony (např. lhůta pro podání
návrhu proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny je dle § 86
z.č. 247/1995 Sb.pouhé dva dny od doručení rozhodnutí), domoci
se svého práva před správním soudem.
s. ř. s.) totiž neupravují postup senátů před vznikem samotného
sporu, avšak řeší až situaci v případě, že mezi nimi spor vznikne.
Postup v tomto případě je tedy ponechán až samotné praxi, která
se postupně v takovýchto situacích ustálí. po napadnutí žaloby
na soud je žaloba posouzena a dle toho přidělena dle rozvrhu
práce buď specializovanému senátu pro věci správního soudnictví nebo senátu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Soudy (tedy přesněji řečeno senáty) si poté žalobu neformální
cestou předají a pokud by následně mezi nimi vznikl spor o to,
kdo má danou věc projednat a rozhodnout, obrátí se s návrhem
(bez toho, aniž by došlo k odmítnutí žaloby či zastavení řízení)
na zvláštní senát zřízený z.č.131/2002 Sb.11
Až dosud ve výše popsaných případech (mimo situace zmíněné na posledním místě) jde v podstatě o hladký průběh řízení
a druhý soud (tedy soud civilní či správní) , na který byl účastník se svým návrhem odkázán nebo kterému byla věc civilním
soudem postoupena může začít, za předpokladu, že uzná svoji
pravomoc, v dané věci jednat a rozhodnout. Problém, a spor
v pravém slova smyslu, nastane až tehdy, pokud se i tento soud
domnívá, že v dané věci nemá pravomoc, tedy že se jedná o věc
svou povahou soukromoprávní či naopak veřejnoprávní. Tento
stav je opět řešen oběma procesními řády víceméně shodně, nutno však říci, že precizněji a daleko jasněji, opět bohužel soudním řádem správním. Soudní řád správní v § 46 odst.3 vylučuje
výše zmíněný postup v případě, zastavil – li již dříve v téže věci
soud v občanském soudním řízení pravomocně řízení proto, že
věc má být vyřízena ve správním soudnictví. V takovém případě soud podá návrh k zahájení řízení o kompetenčním sporu zvláštnímu senátu dle z. č.131/2002 Sb. Soudní řád správní
záměrně opomíjí fakt, že civilní soud může nejen řízení zastavit,
ale v určitých případech (dle již zmiňovaného § 104b odst.2)
vyslovit svou nepříslušnost a věc postoupit správnímu soudu.
V takových případech totiž spor o pravomoc mezi soudem civilním a soudem správním vyvstat nemůže, není rozhodné, zda jde
v řízení, v němž například ochrana před nečinností správního
orgánu vyšla najevo, o právo soukromé či veřejné.12 Jak uvádí komentář k soudnímu řádu správnímu, může se jednat jak
o rozhodnutí o subjektivním právu veřejném, tak o subjektiv11 Rozhodnutí č. 1069 Sbírky rozhodnutí NSS 2/2007: Je-li z žaloby
nepochybné, že ji nemá projednat a rozhodnout o ní specializovaný
senát krajského soudu pro věci správního soudnictví, jemuž byla
žaloba nesprávně přidělena, ale jiný senát téhož soudu v občanském
soudním řízení, musí být věc krátkou cestou – interním neformálním postupem – předána civilnímu soudnímu oddělení k projednání a rozhodnutí. Je nepřípustné, aby specializovaný senát nejprve
odmítl návrh a až poté věc předal k vyřízení jinému senátu téhož
soudu v občanském soudním řízení.
Rozhodnutí č. 337 Sbírky rozhodnutí NSS 10/2004: Pravidelný postup (tj. rozhodnutí o odmítnutí žaloby správním soudem)
nepřichází do úvahy v případech dle § 46 odst. 4 s.ř.s., tj. tehdy,
je- li adresátem žaloby soud, který je jak soudem věcně příslušným
k projednání žaloby ve správním soudnictví, tak i soudem věcně
příslušným k projednání žaloby podle nové části páté občanského
soudního řádu, a je tedy jen otázkou rozvrhu práce takového soudu,
kterému soudnímu oddělení je věc přidělena.
12 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 487 Sbírky rozhodnutí
NSS 3/2005: Podle ustanovení § 2 s.ř.s. poskytují soudy ochranu
veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak
stanoví tento zákon. In fine citovaného paragrafu lze nalézt důvod,
proč lze považovat pravomoc správního soudu svěřenou mu v ustanovení § 4 odst.1 písm. b) s.ř.s. za autonomní ve vztahu k obecné
charakteristice soudní ochrany poskytované veřejným subjektivním
právům fyzických a právnických osob.
21
Debaty mladých právníků 2007
ním soukromém právu.13 Určující je, že správní orgán nevydal
rozhodnutí (osvědčení), přestože tak byl povinen učinit. Zákon
– byť nepřímo- chrání tak i subjektivní práva soukromá, správní soud však nerozhoduje o nich, toliko o povinnosti správního orgánu rozhodnout.14 Občanský soudní řád totiž v části páté
o. s. ř. ochranu před nečinností neupravuje a na civilní soud se
tak může žalobce obrátit až s žalobou ,,proti“ rozhodnutí tohoto
orgánu. V případě, že by zákonodárce neumožnil ochranu před
nečinností správního orgánu i ve věcech práva soukromého,
došlo by tak k protiústavní situaci denegatio iustitiae. Znění § 46
odst.3 s.ř.s. je tedy zcela správné a logické a nepotřebuje, jak by
se na první pohled mohlo zdát,dalšího doplnění.
Stejným způsobem, tedy podáním návrhu na zahájení řízení
před zvláštním senátem o rozhodnutí kompetenčního konfliktu,
postupuje i soud civilní v případě, že je k němu podána žaloba,
která byla předtím odmítnuta soudem správním s tím, že věc
nespadá do jeho pravomoci, což se však domnívá i soud civilní.
Ustanovení § 104c o. s. ř. je však poněkud matoucí. Zákonodárce použil nevhodnou formulaci, kdy stanovil, že civilní soud se
obrátí s návrhem na zvláštní senát, v případě, že správní soud
v dané věci odmítl návrh s tím, že jde o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, náleží-li věc
do věcné příslušnosti soudu správního. Zákonodárce tak v podstatě předjímá správný úsudek civilního soudu. Změna uvedené
formulace by byla jistě v záplavě nepřesných formulací v obou
procesních řádech, speciálně však v občanském soudním řádu,
ku prospěchu věci.
že kompetenční spor vznikne v případě, že si jedna strana osobuje pravomoc vydat v téže věci týchž účastníků rozhodnutí,
poté, co druhá strana již pravomocné rozhodnutí vydala. Nejednalo by se však o kompetenční konflikt i v případě, že by u druhé
strany sporu řízení teprve probíhalo? K odpovědi na tuto otázku
můžeme vycházet i ze znění § 4 z.č. 3/1918, o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů. Ten kladný kompetenční spor definuje jako spor vznikající v případě, kdy k téže
záležitosti dva různé správní úřady nebo řádný soud na straně
jedné a správní úřad či nejvyšší správní soud na straně druhé
příslušnost si osobují. O právní moci rozhodnutí obdobně mlčí
i soudní řád správní či zákon o Ústavním soudě. domnívám se,
že ke vzniku kladného kompetenčního konfliktu není nutné, aby
již jedna ze stran sporu vydala pravomocné rozhodnutí, kladný kompetenční spor jistě vzniká i v případě, že u obou stran
probíhají v téže věci, týchž účastníků paralelně dvě řízení, tedy
obě strany si osobují pravomoc v dané věci rozhodnout. pro případ, že by již jedna ze stran vydala v dané věci pravomocné
rozhodnutí a zvláštní senát by došel k závěru, že vydání tohoto
rozhodnutí není v její pravomoci, kompetenční zákon umožňuje
zvláštnímu senátu vyslovit nicotnost takového rozhodnutí.
Pro současné znění ustanovení § 1 odst. 2 z.č. 131/2002 Sb.,
by snad mohla hovořit pouze skutečnost, že zvláštní senát nechce svým rozhodnutím zasahovat do činnosti soudů, které, jak
stanoví procesní řády jejich činnost upravující, přihlížejí k tomu,
zda jsou splněny podmínky, za nichž mohou rozhodnout ve věci
samé (podmínky řízení), kdykoli za řízení (§ 103 o. s. ř).17
Pojem kladného kompetenčního sporu
Závěrem
Jak občanský soudní řád tak i soudní řád správní řeší situace
vzniku a následného řešení kompetenčních konfliktů záporných,
tedy kdy ani soud civilní ani soud správní nechtějí v dané věci
z důvodu nedostatku pravomoci danou věc rozhodnout. O kladném kompetenčním konfliktu se ani jeden z nich nezmiňuje a z.
č.131/2002 Sb. obsahuje pouze definici kladného kompetenčního sporu. Je jím dle § 1 odst.2 věty první takový spor, ve kterém
si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné
věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou
vydáno pravomocné rozhodnutí.15 16Zákon zde výslovně uvádí,
Co lze ještě říci závěrem? Jak z výše uvedeného zřetelně
vyplývá, právní úprava vzniku a následného řešení kompetenčních sporů mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve
správním soudnictví, i samotná právní úprava řízení ve věcech,
o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem dle části páté občanského soudního řádu, je velmi komplikovaná a vyvolává celou
řadu interpretačních problémů, které zcela jistě přesahují rámec
pouhé teorie. na této právní úpravě se jasně projevila snaha zákonodárce po co nejrychlejším řešení nastalého problému, která se však ne velmi překvapivě, projevila na kvalitě této právní
úpravy. Zarážející je ale fakt, že i po tak dlouhé době od nabytí
13 Stejně tak i v případě žaloby na ochranu před nezákonným zásaúčinnosti z.č. 150/2002 Sb., 151/2002 Sb. a z.č. 131/2002 Sb.,
hem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Viz. rozhodnutí
tedy 1.ledna 2003 nebyla dosud alespoň část těchto problemazvláštního senátu č. 1244 Sbírky rozhodnutí NSS 7/2007.
14 Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M., Soudní řád tických aspektů odstraněna. Nezbývá než doufat, že tak bude
učiněno v dohledné budoucnosti.
správní. Komentář.1. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, s. 186.
15 K totožnosti věci viz. např. rozhodnutí zvláštního senátu 725/2005
Sb.NSS, který se zabýval domnělým kladným kompetenčním sporem mezi Okresním soudem v Břeclavi a Finančním úřadem v Břeclavi. Kromě toho, že v tomto případě nebyla splněna jedna z podmínek vzniku kompetenčního sporu, tedy totožnost sporu, k žádnému
faktickému kladnému kompetenčnímu sporu vůbec nedošlo.
16 K pojmu kladného kompetenčního sporu a totožnosti věci i usnesení zvláštního senátu č. 205 Sbírky rozhodnutí NSS 5/2004. V tomto
rozhodnutí zvláštního senátu šlo o věc navrhovatele Úřadu průmyslového vlastnictví, kdy druhou stranou sporu byl Okresní soud
v Benešově. Navrhovatel byl Okresním soudem vyzván, aby se
vyjádřil k žalobě dle § 244 a násl. o. s. ř. ve věci rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky. Navrhovatel
se obrátil na zvláštní senát s tím, že okresní soud nemá pravomoc
rozhodovat ve věci výmazu ochranné známky, to je toliko v pravomoci navrhovatele. domníval se tedy, že zde vznikl kladný kompetenční konflikt. Zvláštní senát tento návrh odmítl s tím, že ačkoliv
v totožné věci individuálně určených účastníků rozhodl jak správní
orgán, tak i následně rozhodne soud, je třeba mít na zřeteli, že rozhodují po sobě, každý v jiné časové rovině. Ve stejné časové rovině
by tedy mohlo kolidovat jedině rozhodování soudu rozhodujícího
22
Résumé
This article is about the problematical aspects of the legal regulation of the origin and solution to the so called conflicts over
the competence between the civil courts and the administrative
courts. Special attention is dedicated to the problems of competence (the concept of the competence), origin of the conflicts
over the competence regulated by the Civil Procedure Code and
the Administrative Procedure Code and also the positive conflict
over the competence (it means when both bodies intend to act).
v občanském soudním řízení a soudu rozhodujícího ve správním
soudnictví. Návrh na řešení kompetenčního sporu byl tedy v této
věci předčasný.
17 Kdykoliv v průběhu řízení zkoumá podmínky řízení i soud správní
– § 64 s. ř. s.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
VYBRANÉ PROCESNO-PRÁVNE ASPEKTY
OBCHODNÉHO REGISTRA V SLOVENSKEJ
REPUBLIKE
Monika Némethová
1. Úvod
Obchodný register predstavuje v spoločnosti s trhovým
hospodárstvom najdôležitejší nástroj evidencie zákonom stanovených skutočností o podnikateľských subjektoch. Nemenej
významná je aj jeho informačná funkcia - údaje, ktoré sú v ňom
zapísané, poskytujú podnikateľom východisko nielen pri uzatváraní zmlúv, ale aj pre prijímanie iných dôležitých rozhodnutí.
Pôvodná právna úprava obchodného registra v Slovenskej
republike bola predmetom dlhodobej kritiky predovšetkým zo
strany podnikateľských subjektov, ktoré jej vyčítali pomalosť
konania vo veciach obchodného registra, nejednotnosť rozhodovania na jednotlivých registrových súdoch, značný časový
odstup zverejňovania rozhodnutí registrových súdov o obsahu
zápisu v Obchodnom vestníku a pod. Potreba prijatia novej
právnej úpravy vychádzala tiež z požiadaviek Európskej únie
a taktiež aj z Programového vyhlásenia vlády SR, ktorá sa zaviazala vytvoriť predpoklady pre zefektívnenie práce v obchodnom registri, vrátane legislatívneho a technického zabezpečenia
obchodného registra.
Vzhľadom na skutočnosť, že za hlavnú príčinu pôvodných
problémov sa považovalo samotné súdne konanie, hľadalo sa
také riešenie, ktoré by podstatným spôsobom zmenilo charakter registračného konania (zákon č. 530/2003 Z.z. o obchodnom registra o zmene a doplnení niektorých zákonov tu zaviedol nový pojem „registrácia), tak, že toto sa nebude spravovať
ustanoveniami Občianskeho súdneho poriadku (ďalej v texte
len OSP). Z tohto dôvodu bol prijatý samostatný zákon - zákon č. 530/2003 Z.z. o obchodnom registri a o zmene a doplnení
niektorých zákonov (ďalej v texte len zákon o obchodnom registri), ktorý, až na drobné výnimky, vylučuje subsidiárne použitie
OSP. od 1.2.2004 je v dôsledku týchto zmien pôvodné konanie
vo veciach obchodného registra podľa OSP zredukované len
na tzv. „zosúlaďovacie“ konanie a na konanie o námietkach proti odmietnutiu vykonania zápisu.
Základná právna úprava hmotno-právnych aspektov obchodného registra bola ponechaná v ustanovení § 27 Obchodného zákonníka, pričom je tu potrebné konštatovať, že ani táto nie je
v oblasti princípu materiálnej publicity bezproblémová (pričom
za najväčšiu zmenu v tejto oblasti je možné označiť legislatívne
vypustenie princípu negatívnej materiálnej publicity).
Cieľom môjho príspevku je analýza vybraných procesnoprávnych ustanovení, či už zákona o obchodnom registri alebo ustanovení Občianskeho súdneho poriadku týkajúcich sa
obchodného registra, ako aj analýza ich použitia v rozhodovacom procese registrových súdov. Taktiež som chcela poukázať
JUDr. Monika Némethová, PhD., katedra obchodného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici.
Bližšie pozri Dôvodová správa k zákonu č. 530/2003 Z. z. o obchodnom registri a o zmene a doplnení niektorých zákonov
Bližšie pozri Csach, K.: Materiálnoprávne účinky chýbajúcich,
správnych a nesprávnych zápisov v obchodnom registri (Materiálna publicita registra), In.: Vzájemné ovlivňování komunitární
úpravy českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu
jejich reforem – Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, UK Praha
2007, s. 32.
na niektoré praktické problémy a nedostatky, ktoré so sebou spomínaná právna úprava prináša, ako aj na jej posledné zmeny.
2. Registrácia
Ako som už vyššie uviedla, zákon o obchodnom registri
zaviedol nový pojem – „registrácia“ a definuje ju ako postup
pri zápise údajov do obchodného registra, zápise zmeny zapísaných údajov a výmaze zapísaných údajov. V dôvodovej správe
k zákonu sa v tejto súvislosti konštatuje, že tento postup nemá
povahu občianskeho súdneho konania ale spadá pod inú činnosť
súdu v zmysle siedmej časti OSP. Túto skutočnosť potvrdzuje
aj samotné znenie OSP, kde sa v siedmej časti týkajúcej sa inej
činnosti súdu v ustanovení § 352a konštatuje, že „súd vykonáva
zápis údajov do obchodného registra, zmenu zapísaných údajov,
výmaz zapísaných údajov a ukladá listiny do zbierky listín podľa osobitného zákona“. Napriek tomuto, podľa môjho názoru
jednoznačnému zaradeniu registrácie, sa vyskytujú v odbornej
literatúre aj opačné názory, podľa ktorých bez ohľadu na text
dôvodovej správy a bez ohľadu na to, že zákon o obchodnom
registri ju neoznačuje ako konanie, ale ako postup, je registrácia
osobitným druhom občianskeho súdneho konania upraveného,
pokiaľ ide o jeho prvú časť v osobitnom zákone.
Právna úprava so sebou priniesla formalizáciu návrhov
na zápis (zmenu zápisu, výmaz) do obchodného registra – tento
návrh musí byť navrhovateľom podaný na tlačive ustanovenom
osobitným predpisom, konkrétne vyhláškou MS SR č. 25/2004
Z.z., ktorá upravuje vzory tlačív na podávanie návrhov na zápis údajov do obchodného registra, návrhov na zápis zmeny zapísaných údajov a návrhov na výmaz zapísaných údajov, ako
aj zoznam listín, ktoré je potrebné k týmto návrhom priložiť.
Pokiaľ by návrh nebol podaný na predpísanom tlačive (a to aj
v prípade, že by inak obsahoval všetky náležitosti vyžadované
právnou úpravou), považuje sa podľa ustanovenia § 6 ods. 2 zákona o obchodnom registri za neúplný a registrový súd zápis
nevykoná. Prechod na tlačivá vo svojich začiatkoch spôsoboval
nemalé problémy, o čom svedčia aj štatistické údaje, v zmysle
ktorých prvé dva mesiace po účinnosti zákona bol pomer medzi registrovanými a odmietnutými návrhmi 1:1. Tento stav
sa samozrejme časom zlepšil výrazne v prospech návrhov registrovaných, právna úprava však mohla na podávanie návrhov
na predpísanom tlačive prejsť aj postupne.
Nóvom právnej úpravy je možnosť podať návrh na zápis
(zmenu zápisu, výmaz) v elektronickej podobe, ktorá je zavedená od 1. 8. 2007. Túto možnosť zaviedla novela zákona
o obchodnom registri č. 24/2007 Z. z, ku ktorej bola zároveň
vydaná vykonávacia vyhláška 319/2007 Z. z. o postupe pri
overovaní osobných údajov na účely elektronického konania vo
veciach obchodného registra.
Prijatie uvedeného právneho predpisu podľa dôvodovej správy predstavuje plnenie záväzkov Slovenskej republiky vyplývajúcich z jej členstva v Európskej únii a vychádza z požiadav
Dôvodová správa k zákonu č. 530/2003 Z. z. o obchodnom registri
a o zmene a doplnení niektorých zákonov
Ďurica, M.: Poznámky k novej právnej úprave obchodného registra
(procesné súvislosti), In.: Právny obzor 4/2004, s. 309. Autor tu,
okrem iného, vychádza z ustanovenia § 1 OSP v zmysle ktorého
Občiansky súdny poriadok upravuje postup súdu a účastníkov konania v občianskom súdnom konaní, čím v podstate definuje občianske súdne konanie ako postup.
Dubová, I.: Nová právna úprava obchodného registra, Právny obzor
4/2004, s. 303.
Dôvodová správa k návrhu zákona č. 24/2007 Z. z., ktorým sa mení
a dopĺňa zákon o obchodnom registri
23
Debaty mladých právníků 2007
ky harmonizácie nášho právneho poriadku s právom Európskej
únie. Cieľom tejto úpravy je transpozícia smernice Európskeho
parlamentu a Rady č. 2003/58/ES z 15. júla 2003, ktorou sa
mení a dopĺňa smernica Rady č. 68/151/ EHS z 9. marca 1968
a jej cieľom je zabezpečenie urýchlenia zápisu údajov o spoločnostiach do obchodného registra a jeho následného zverejnenia
prostredníctvom využitia moderných informačných technológií.
Významným prínosom novej právnej úpravy pre širokú verejnosť
je aj poskytovanie právne záväzných výpisov z obchodného registra a listín zo zbierky listín na základe elektronickej žiadosti a to
tak v papierovej, ako aj v elektronickej podobe.
Z pohľadu zapísaných osôb je zásadnou zmenou najmä skutočnosť, že elektronickými prostriedkami je možné podať už samotný návrh na zápis do obchodného registra a rovnako je možné
– čisto elektronickými prostriedkami – uložiť listinu do zbierky
listín. Návrh na zápis sa podáva v elektronickej podobe tlačiva,
ktorá sa zverejní na internetových stránkach ústredného portálu verejnej správy (informačný systém verejnej správy na poskytovanie služieb a informácií verejnosti povinnými osobami
prostredníctvom spoločného prístupového miesta v sieti internet,
ktoré zabezpečuje spoločné funkcie evidencie, autentifikácie, autorizácie a podpory používateľov, riadenia toku informácií, elektronickej podateľne a elektronických platieb poplatkov), a ktorá
obsahuje náležitosti ustanovené osobitným predpisom, pričom
tento návrh musí byť podpísaný zaručeným elektronickým
podpisom navrhovateľa, inak registrový súd naň neprihliada.
Ten, kto podpíše návrh na zápis elektronickým podpisom, bude
povinný zabezpečiť overenie svojich osobných údajov na účely
elektronického konania.
Ak sa návrh na zápis podáva v listinnej podobe, všetky listiny podľa § 5 ods. 2 zákona o obchodnom registri musia mať listinnú podobu, inak bude návrh na zápis považovaný za neúplný.
Ak sa však návrh na zápis podá elektronickými prostriedkami,
tieto listiny je možné podať v listinnej podobe alebo elektronickej podobe elektronickými prostriedkami podľa § 3 ods. 3
zákona o obchodnom registri.
Ak sa návrh na zápis podá elektronickými prostriedkami, tie
listiny, ktoré s k nemu doložia v elektronickej podobe, musia
byť podané spolu s návrhom na zápis, inak registrový súd naň
nebude prihliadať. Registrový súd nebude na návrh na zápis prihliadať ani v tom prípade, ak k návrhu na zápis podanom elektronickými prostriedkami nebudú všetky listiny, ktoré sa dokladajú v listinnej podobe, doručené na registrový súd súčasne.
Ak sa návrh na zápis podá elektronickými prostriedkami
a všetky alebo niektoré listiny, ktoré sa k nemu dokladajú, sa podajú v listinnej podobe, musí byť v návrhu uvedené, ktoré listiny
sa podávajú v listinnej podobe a ktoré v elektronickej podobe.
Účinky doručenia návrhu na zápis v tomto prípade nastanú až
vtedy, ak bola na registrový súd doručená listina alebo listiny,
ktoré sa mali podať v listinnej podobe, a registrovému súdu prišla informácia o zaplatení súdneho poplatku. Lehota na doručenie listiny alebo listín, ktoré sa mali podať v listinnej podobe,
a lehota na zaplatenie súdneho poplatku je 15 dní odo dňa podania návrhu na zápis elektronickými prostriedkami.
Ak sa návrh na zápis a listiny, ktoré sa k nemu dokladajú,
podá len elektronickými prostriedkami, účinky doručenia návrhu na zápis nastanú v deň, keď súdu príde informácia o zaplatení
súdneho poplatku a neuplynie 15 dní odo dňa podania návrhu
na zápis elektronickými prostriedkami.
V súvislosti s problematikou návrhov na zápis do obchodného registra je potrebné upozorniť, že tu neplatí dispozičná zásada, inak uplatňovaná v občianskom súdnom konaní. V prípade,
že by navrhovateľ chcel vziať návrh späť, zákon o obchodnom
24
registri mu to v § 5 ods. 4 neumožňuje, nakoľko späťvzatie návrhu sa nepripúšťa. „Ak by aj navrhovateľ chcel po podaní návrhu
na zápis vziať tento späť, je takýto úkon podľa tohto zákona neprípustný a jeho účinky nenastanú. Dispozičná zásada, ktorá je
inak pre účastníkov súdneho konania vyjadrená v § 96 OSP tak,
že títo môžu vziať za konania svoj návrh späť, pre registračné
konanie neplatí.“ (V tejto súvislosti je vhodné doplniť, že aj
§ 200b ods. 1 OSP nepripúšťa späťvzatie námietok proti odmietnutiu vykonania zápisu).
4. Námietky
V zmysle § 8 ods. 4 zákona o obchodnom registri je proti odmietnutiu vykonania zápisu možné podať v lehote 15 dní
námietky, ktoré možno považovať z akýsi druh opravného
prostriedku. Problém, ktorý tu vzniká je skutočnosť, že zákon
o obchodnom neupravuje obsahové a ani formálne náležitosti
týchto námietok, a tieto nie sú upravené ani v OSP. Vzhľadom
na vyššie spomínané zmeny právanej úpravy, ktoré zaviedli
možnosť podať návrh na zápis (zmenu zápisu, alebo výmaz)
do obchodného registra v elektronickej podobe, bol doplnený
aj OSP o ustanovenie § 200ba obsahujúce osobitné ustanovenia
pre elektronické podanie námietok proti odmietnutiu vykonania
zápisu. Tieto námietky musia byť podané v elektronickej podobe tlačiva, ktorá sa pre elektronické podanie zverejní na internetovej stránke ústredného portálu verejnej správy, a podpísané
zaručeným elektronickým podpisom navrhovateľa,
inak na ne registrový súd neprihliada. Pokiaľ ide o námietky
podávané v listinnej podobe osobne sa stotožňujem s názorom,
že nie je povinnosťou (ale iba možnosťou) navrhovateľa podávať námietky vo forme nového vyplneného formulára v zmysle vyhlášky č. 25/2004 Z. z.. na odstránenie vád, ktoré viedli
k odmietnutiu vykonania zápisu, preto postačí podanie námietok
v písomnej forme bez toho, aby bol podaný nový formulár (za
predpokladu, že dôvodom odmietnutia nebola napríklad skutočnosť, že nebol podaný správny formulár vyžadovaný vyhláškou
č. 25/2004 Z. z.). Akékoľvek podanie navrhovateľa, z ktorého
obsahu je zrejmá jeho vôľa doplniť chýbajúce údaje alebo opraviť nesprávne údaje alebo iným spôsobom odstrániť nedostatky,
je preto potrebné považovať za námietky proti odmietnutiu vykonania zápisu.10
V praxi registrových súdov je však možné stretnúť sa s názorom, že aj v prípade, ak bol návrh na zápis odmietnutý z dôvodu, že v tlačive návrhu neboli uvedené správne údaje v porovnaní s údajmi vyplývajúcimi z predložených príloh, je potrebné,
aby bol v námietkach predložený nový formulár, ktorý bude
obsahovať správne a úplne vyplnené údaje, ktoré sa navrhujú
do obchodného registra zapísať. Dôvodom je skutočnosť, že až
v prípade, ak sú v návrhu na zápis všetky povinne zapisované
údaje vyplnené správne, môže byť konštatované, že sa údaje
uvedené v návrhu na zápis (návrh v zmysle vyhlášky č. 25/2004
Z.z.) zhodujú s údajmi vyplývajúcimi z predložených príloh, čo
je jedna z podmienok, ktorá musí byť splnená, aby bol zápis
navrhovaných údajov do obchodného registra vykonaný.
5. Vyhláška č. MS SR 150/2007 Z.z. - novela vyhlášky MS
SR č. 25/2004 Z.z. v súvislosti s novelou Obchodného zákonníka
Dibdiaková, D.: Zákon o obchodnom registri s komentárom. Poradca, 7/2004 .
Ďurica, M.: Poznámky k novej právnej úprave obchodného registra
(procesné súvislosti), In.: Právny obzor 4/2004, s. 309.
10 Patakyová, M.: Obchodný zákonník. Komentár. 1.vydanie. Praha:
C. H. Beck, 2006, s. 76.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Novela Obchodného zákonníka (zákon č. 19/2007 Z. z. )
účinná od 1.2.2007 zaviedla pre podnikateľov povinnosť preukázať vlastnícke alebo užívacie právo k nehnuteľnosti, ktorej
adresu má ako sídlo zapísanú v obchodnom registri. Táto novela
sa premietla aj do praxe registrových súdov, a to novelizáciou
vyhlášky MS SR č. 25/2004 Z.z., vykonanou vyhláškou MS SR
č. 150/2007 Z.z. účinnou od 1.4.2007.
Dvojmesačné právne vákuum /od účinnosti novely Obchodného zákonníka po účinnosť spomínanej novely vykonávacieho predpisu/ v praxi registrových súdov znamenalo, že aj keď
Obchodný zákonník vyžadoval preukázanie vlastníckeho alebo
užívacieho práva, resp. súhlas vlastníka nehnuteľnosti so zápisom nehnuteľnosti ako sídla do obchodného registra, registrové
súdy nevyžadovali preukázanie tejto skutočnosti, nakoľko dva
mesiace absentovali k tejto úprave príslušné ustanovenia vo vykonávacom predpise.
Po účinnosti vyhlášky č. MS SR 150/2007 Z.z. však naďalej
ostali v praxi registrových súdov niektoré otázky.
Vlastnícke právo k nehnuteľnosti je možné preukázať celkom jednoducho, a to výpisom z katastra nehnuteľností. Pri
preukazovaní užívacieho práva však môže vzniknúť problém
v prípade, ak bola uzatvorená napríklad podnájomná zmluva
medzi nájomcom a podnájomcom nehnuteľnosti. Pri predložení
podnájomnej zmluvy je síce zrejmé, že tu existuje užívacie právo, avšak nie je zrejmé, či nájomca môže prenajať nehnuteľnosť
do užívania ďalšej osobe. V tomto prípade by bolo vhodné preukázať aj právo nájomcu na prenechanie nehnuteľnosti do užívania ďalšej osobe, a to buď výslovným súhlasom vlastníka,
prípadne predložením listiny (nájomnej zmluvy), ktorá užívanie
nehnuteľnosti ďalšej osoby nevylučuje. Pri takomto skúmaní
jednotlivých listín by však registrové konanie stratilo jeden zo
svojich základných znakov – formálnosť.
Problematická je aj formulácia novovloženého ods. 2 § 4 vyhlášky MS SR č. 25/2004 Z.z., ktorý znie „ K návrhu podľa § 2
sa prikladá listina, ktorou sa preukazuje vlastnícke právo alebo
užívacie právo k nehnuteľnosti alebo jej časti, ktoré užívanie
nehnuteľnosti alebo jej časti ako sídla alebo miesta podnikania
nevylučuje, alebo súhlas vlastníka nehnuteľnosti alebo jej časti
so zápisom nehnuteľnosti alebo jej časti ako sídla alebo miesta podnikania do obchodného registra podľa osobitného predpisu.“. Návrhom podľa § 2 vyhlášky sa pritom rozumie návrh
na zápis údajov do obchodného registra, návrh na zápis zmeny
zapísaných údajov a návrh na výmaz zapísaných údajov.
Pri doslovnom výklade uvedeného odseku 2 § 4 vyhlášky MS SR č. 25/2004 Z.z., by sa listina preukazujúca užívacie
alebo vlastnícke právo k nehnuteľnosti, resp. súhlas vlastníka
so zápisom nehnuteľnosti ako sídla spoločnosti mala prikladať
ku každému návrhu. To znamená, nielen k návrhu na zápis osoby do obchodného registra a k návrhu na zápis zmeny zapísaných údajov do obchodného registra v prípade zmeny sídla, ale
aj k akémukoľvek návrhu na zápis zmeny zapísaných údajov
a k návrhu na výmaz.
Z krátkej praxe registrových súdov je však zrejmé, že predloženie listiny preukazujúcej vlastnícke prípadne užívacie právo
k nehnuteľnosti zapísanej ako sídlo spoločnosti sa vyžaduje len
v prípade zápisu osoby do obchodného registra a pri zmene zapísaných údajov do obchodného registra v prípade zmeny sídla.
Zoznam použitej literatúry:
Bartošíková, M.: Rejstříkové peripetie aneb jak novela novelu stíhá, In.: Aktuálne otázky práva, Zborník vydaný pri príležitosti životného jubilea prof. Jozefa Suchožu, UPJŠ, Košice,
2006, s. 144 a nasl.
Csach, K.: Materiálnoprávne účinky chýbajúcich, správnych a nesprávnych zápisov v obchodnom registri (Materiálna
publicita registra), In.: Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu
jejich reforem – Sborník ze setkání kateder obchodního práva
právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, UK
Praha 2007, s. 26 a nasl.
Dibdiaková, D.: Zákon o obchodnom registri s komentárom.
Poradca, 7/2004.
Dubová, I.: Nová právna úprava obchodného registra, Právny obzor 4/2004, s. 295 a nasl.
Ďurica, M.: Poznámky k novej právnej úprave obchodného
registra (procesné súvislosti), In.: Právny obzor 4/2004, s. 307
a nasl.
Patakyová M, a kol.: Obchodný zákonník, komentár, 1.
vydanie, C. H. Beck, Praha, 2006.
Résumé
The topic of this article is the field of commercial register
proceedings. Act Nr. 530/2003 Coll. on Commercial Register
effective as from 1. 2. 2004 brought about signigficant changes concernig procedural aspect of commercial register in the
Slovak republic. In her paper the author brings the attention to
the some insufficiencies and technical mistakes contained in this
new regulation.
25
Debaty mladých právníků 2007
NĚKOLIK POZNÁMEK K VÝKONU
ROZHODNUTÍ VYKLIZENÍM
Radek Spurný
Vyklizení je jedním ze způsobů výkonu rozhodnutí pro nepeněžitá plnění. Právní úprava tohoto institutu je obsažena
v ustanovení § 340 – 344 občanského soudního řádu v platném
znění (dále též OSŘ). K této zvláštní úpravě je třeba pochopitelně přiřadit ještě obecná ustanovení o výkonu rozhodnutí.
Občanský soudní řád zná dva typy vyklizení, a to vyklizení
bez bytové náhrady a vyklizení s bytovou náhradou. Kritérium
toho, jaký z těchto typů se v konkrétním případě použije, leží
v samotném exekučním titulu, tedy v rozhodnutí nalézacího
soudu, které povinnému ukládá povinnost k vyklizení. O tom,
jestli bude vyklizení povinného vázáno na zajištění bytové
náhrady, se rozhoduje v řízení nalézacím, nikoli vykonávacím.
Soud výkonu rozhodnutí není oprávněn posuzovat otázku, zda
a jaký druh bytové náhrady má být pro povinného zajištěn. Soud
výkonu rozhodnutí nemůže brát na zřetel ani to, že ve věci došlo
od vydání vykonávaného rozhodnutí ke změně poměrů, která
měla vliv na přiznání bytové náhrady. Změna poměrů může spočívat např. v tom, že povinný sám získal odpovídající byt, byloli vyklizení vázáno na zajištění bytové náhrady, popř. v tom, že
začal vychovávat dítě, bylo-li vyklizení vázáno pouze na zajištění přístřeší. Ačkoli jsou obdobné námitky v exekučním řízení
zhusta vznášeny, soud se jimi nemůže zabývat, neboť je vázán
exekučním titulem. Řešení této situace spočívá v podání určovací
žaloby, kterou by se žalobce domáhal např. určení, že povinnost
k vyklizení bytu je či není vázána na zajištění náhradního bytu.
Tento závěr byl opakovaně potvrzen i soudní judikaturou.
Pokud by však povinný, kterému náleží bytová náhrada,
svou povinnost k vyklizení splnil i bez zajištění bytové náhrady,
nebylo by třeba zmíněnou určovací žalobu podávat. “Jestliže se
totiž ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit
dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo
k zániku závazku splněním. Výkon rozhodnutí zde tedy nepřichází v úvahu a byl-li již nařízen, musí být zastaven“.
Vrátíme-li se k tomu, kdy bude prováděno vyklizení bez
bytové náhrady a kdy s bytovou náhradou, můžeme uzavřít, že
vyklizení s bytovou náhradou připadá v úvahu vždy, obsahuje-li
exekuční titul výrok o tom, že povinný je k vyklizení povinen
po zajištění bytové náhrady. Z tohoto pohledu nepostačí, aby
byla zmíněná skutečnost obsažena v odůvodnění, musí být vždy
ve výroku rozhodnutí. Naproti tomu, pokud exekuční titul žádný takový výrok neobsahuje, provede se vyklizení bez bytové
náhrady. To znamená, že výrok vykonávaného soudního rozhodnutí nemusí výslovně obsahovat, že povinnost k vyklizení není
vázána na bytovou náhradu.
Vyklizení je způsob výkonu rozhodnutí, kterým bylo povinnému uloženo, aby vyklidil nemovitost nebo stavbu, která má
charakter movité věci, nebo jejich část (byt, místnost).
Podstata vyklizení, a to u obou jeho typů, spočívá v
a) vykázání povinného a všech, kdo se v objektu zdržují
na základě jeho práva,
26
JUDr. Radek Spurný, doktorand, Fakulta právnická Západočeské
univerzity v Plzni.
Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo
1827/99 ze dne 27. 10. 1999, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 45/2000
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání.
Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství
a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 690.
b)
c)
odstranění věcí patřících povinnému a dalším osobám,
předání, resp. zpřístupnění vyklizeného objektu
oprávněnému.
“Vedlejším produktem této konstrukce je pak potřeba, jak
posléze naložit s věcmi, jež byly z vyklizovaného prostoru
odstraněny“.
Vyklizení bez zajištění bytové náhrady v praxi nepřináší
problémy. Nařízení výkonu rozhodnutí zde není vázáno na žádné specifické podmínky. pro úspěch tohoto výkonu rozhodnutí je
klíčové, aby povinný nebo některý z příslušníků jeho domácnosti byl ochoten převzít vyklizené věci nebo aby se našel vhodný
schovatel.
Podle ustanovení § 341 odst. 1 OSŘ se výkon rozhodnutí
provede tak, že soud učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu
byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou
se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu, a aby byli vykázáni povinný a všichni, kdo
se tam zdržují na základě práva povinného. O provedení výkonu
vyrozumí soud povinného nejméně pět dní předem. Stejně tak
se vyrozumí oprávněný a příslušný orgán obce. Exekučně neobvyklá povinnost soudu vyrozumět povinného o provedení výkonu je vysvětlena povahou výkonu. Povinný totiž nemá možnost
zmařit účel výkonu rozhodnutí ani tím, že by předmět výkonu
ukryl (jedná se vesměs o věci nemovité), ani tím, že by jeho
provedení bránil (zákon má prostředky na překonání případného
odporu povinného).
Osudem vykázaných osob se zákon nijak nezabývá. Pokud
jde o odstraněné věci, ty se mají dle ustanovení § 341 odst. 2
OSŘ v prvé řadě předat povinnému nebo některému ze zletilých
příslušníků jeho domácnosti. Povinného ani další osoby však
není možno k převzetí věcí nijak donucovat. V praxi není neobvyklé, že k převzetí věcí nedojde, a to čistě z obstrukčních důvodů. na tuto eventualitu pamatuje ustanovení § 341 odst. 3 OSŘ,
které stanoví, že není-li přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl
věci převzít, nebo je-li převzetí věcí odmítnuto, sepíší se věci
a dají se na náklady povinného do úschovy obci nebo jinému
vhodnému schovateli. Teprve není-li možné dát věci do úschovy, nelze výkon rozhodnutí provést. Tato případná nemožnost
uložení zakládá důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.
Zákon detailně nevymezuje, kdo může být schovatelem.
Vzhledem k výslovnému znění zákona jím mohou být typicky
obce. Ty však mnohdy nemají pro úschovy dostatečné kapacity.
Proto zákon připouští i schovatele jiného. “Zřejmě by jím mohla
být jak fyzická, tak i právnická osoba, která bude ochotna věci
do úschovy převzít a nebudou výhrady k její způsobilosti tuto
činnost zajišťovat“.
Ačkoli oprávněný není povinen schovatele zajistit ani označit, je nepochybně v jeho zájmu, aby schovatel zajištěn byl.
Proto lze oprávněným doporučit odpovídající procesní aktivitu. V této souvislosti může vzniknout otázka, zda by mohl být
schovatelem i oprávněný. domnívám se, že ani pro toto řešení
neexistuje zákonná překážka.
Když si povinný nebo jiná oprávněná osoba odstraněné věci
převezme, řízení o výkon rozhodnutí je tím ukončeno, a to aniž
by o tom bylo vydáno zvláštní rozhodnutí. Jestliže jsou věci
dány do úschovy, má povinný možnost si je do šesti měsíců
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání.
Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství
a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 672.
Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2001, s. 541.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
od uložení vyzvednout. Když se tak stane, výkon rozhodnutí
končí. Pokud nikoli, budou věci na návrh schovatele prodány
podle ustanovení o prodeji movitých věcí. Výtěžek prodeje
po odečtení nákladů úschovy a prodeje se vyplatí povinnému,
čímž je výkon rozhodnutí ukončen. Věci, které se nepodaří prodat, nabídne soud schovateli na úhradu nákladů úschovy za dvě
třetiny odhadní ceny. Pokud dojde k odmítnutí převzetí ze strany
schovatele, připadají věci státu.
Jestliže povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo jeho
pobyt není znám, postupuje soud přiměřeně podle ustanovení
§ 185g OSŘ, tedy podle ustanovení, které upravuje tzv. staré
úschovy. Soud tudíž rozhodne, že zbytek výtěžku připadne státu,
jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do tří roků ode dne vyhlášení
předmětného usnesení.
Jestliže bylo uvedeno, že výkon rozhodnutí vyklizením bez
zajištění bytové náhrady nepřináší v praxi problémy a jeho nařízení není vázáno na žádné specifické podmínky, pak u vyklizení
se zajištěním bytové náhrady je pravdou opak. Právní úprava je
obsažena v pouhých dvou paragrafech, přesto ji lze považovat
(při respektování širokého výkladu provedeného judikaturou)
za dostačující.
Ustanovení § 343 odst. 1 OSŘ stanoví, že ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo
místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt,
náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí
výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve
vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení
bytu náleží přístřeší.
Povinnou součástí návrhu na výkon rozhodnutí s bytovou
náhradou je určení bytové náhrady. pro oprávněného je nepochybně komplikované, aby disponoval stejnou bytovou náhradou v okamžiku podání návrhu i v okamžiku, kdy bude o návrhu
rozhodováno. Není přitom třeba připomínat, že to, kdy okamžik
rozhodování nastane, není účastníkům předem známo. V zájmu
oprávněného tedy je, aby mohl operativně bytovou náhradu
měnit. “Ačkoli je použití ustanovení o změně návrhu ve vykonávacím řízení zásadně vyloučeno, specifika daného výkonu
a praktické ohledy vedou k tomu, aby existovala možnost takový návrh přesto (resp. výjimkou ze zásady) uplatnit“. Soudní
praxe tedy vychází z toho, že oprávněný může až do rozhodnutí
soudu určení bytové náhrady měnit. Připuštěním této výjimky
se předešlo mnoha komplikovaným situacím. Nutno dodat, že
z procesního hlediska uplatňuje oprávněný změnu určení bytové
náhrady změnou návrhu, o které musí soud rozhodnout. V duchu
shora popsané výjimky by soud měl změny návrhu vesměs připouštět.
V této souvislosti by mohla vyvstat i otázka, zda může
oprávněný ve svém návrhu označit alternativně několik bytových náhrad s tím, že pokud soud nebude považovat za dostačující bytovou náhradu základní, může se dále zabývat bytovou náhradou alternativní. Jsem toho názoru, že položená otázka může
být zodpovězena kladně, neboť pro alternativní návrh nevidím
žádné zákonné překážky.
Podstatnou náležitostí návrhu na výkon rozhodnutí s bytovou náhradou naopak není listina vydaná státním orgánem nebo
orgánem obce anebo notářský zápis, které by prokazovaly, že
bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí (dále jen kvalifikovaná listina). Přesto
se však lze v soudní praxi setkat s případy, že soudy považují návrh nedoložený kvalifikovanou listinou za neúplný a po
oprávněných žádají doplnění listiny. Tento postup nelze považovat za správný. Nedoložení kvalifikované listiny nemůže být
v žádném případě důvodem pro odmítnutí návrhu pro jeho neúplnost.
O kvalifikované listině se zmiňuje ustanovení § 343 odst. 3
OSŘ, které normuje, že nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému
rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší,
listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo
notářským zápisem, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení
výkonu rozhodnutí jednání. Význam kvalifikované listiny spočívá v tom, že je-li tato listina doložena, může soud podanému
návrhu vyhovět bez nařízení jednání. To odpovídá obvyklému
průběhu vykonávacího řízení, které je zásadně koncipováno
jako řízení bez jednání s tím, že výjimečné nařízení jednání je
na místě pouze stanoví-li tak zákon či považuje-li to za nutné
předseda senátu.
Naproti tomu pokud kvalifikovaná listina doložena není, je
soud povinen nařídit před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Při jednání poté proběhne dokazování o tom,
zda je bytová náhrada pro povinného zajištěna a zda odpovídá
vykonávanému rozhodnutí. “Typickými důkazními prostředky
jsou výslechy svědků a listiny dokládající především způsob
zajištění bytové náhrady, zprávy a vyjádření státních orgánů
a orgánů obcí jakož i fyzických a právnických osob, potvrzení
nebo odborná vyjádření, případně i znalecké posudky, o stavební stavu bytu nebo nemovitosti, v níž se nachází, jakož i ohledání bytu nebo nemovitosti“. Při tomto dokazování se do značné míry uplatní zásada vyhledávací, neboť soud je v souladu
s ustanovením § 343 odst. 3 OSŘ povinen provést i jiné důkazy
potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Odpovědnost za výsledek dokazování však pochopitelně nese oprávněný, což výslovně vyplývá i z ustanovení § 343
odst. 2 OSŘ, podle kterého je povinen prokázat zajištění bytové
náhrady.
Zákon sice trvá na tom, aby oprávněný prokázal zajištění
bytové náhrady, nestanoví však, jakým způsobem se tak může
stát. V žádném případě nestačí pouhé tvrzení oprávněného
o tom, že bytovou náhradu zajistil, ani jeho případné písemné
prohlášení v tomto smyslu. Soudní praxe považuje za dostatečný důkaz o zajištění bytové náhrady např. prohlášení třetí osoby,
že je připravena uzavřít s povinným nájemní smlouvu ohledně
náhradního bytu, popř. doložení uzavřené nájemní smlouvy ve
prospěch povinného.
Jestliže budou splněny obecné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí a pokud bude prokázáno, že povinnému je
zajištěna odpovídající bytová náhrada, soud usnesením výkon
rozhodnutí nařídí. Posléze po právní moci usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí soud výkon provede, a to obdobným způsobem jako v případě vyklizení bez bytové náhrady. Jediný rozdíl
spočívá v tom, že odstraněné věci se přestěhují do určené bytové
náhrady, a proto není třeba hledat schovatele.
Ve vztahu k povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti má vykonavatel provádějící vyklizení povinnost předat bytovou náhradu, a to po provedení přestěhování.
Přístřeší lze považovat za bytovou náhradu svého druhu, a proto
Odmítnou-li tyto osoby bytovou náhradu převzít, uloží se klíče
bude pro zjednodušení nadále v textu podřazeno pod termín bytová
náhrada.
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání.
Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství
a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 678.
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání.
Praha: Linde Praha, a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství
a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 691.
27
Debaty mladých právníků 2007
u soudu nebo orgánu obce a povinný se o tom vyrozumí. Nezačne-li povinný bytovou náhradu bez vážného důvodu do šesti
měsíců od uložení užívat, jeho práva k bytové náhradě uplynutím této lhůty zanikají.
STAV A PERSPEKTÍVY SLOVENSKÉHO
A EURÓPSKEHO EXEKUČNÉHO PRÁVA
(VÝCHODISKOVÉ TÉZY)
Seznam použité literatury
Marek Števček
Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006.
Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha,
1997.
Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1.vydání.
Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství
a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004.
Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2001.
Hneď v úvode tohto krátkeho zamyslenia sa bude nevyhnutná podstatná terminologická poznámka. Slovenské exekučné právo je v súčasnosti integrálnou súčasťou systému tzv.
európskeho práva v tom zmysle, že extenzívny výklad pojmu
„európske exekučné právo“ v sebe zahŕňa všetky subsystémy
exekučného práva jednotlivých členských štátov Európskej
únie. V tomto najširšom význame tak prakticky oddeľovanie
európskeho a „národného“ či vnútroštátneho stratilo praktický
význam a zmysel. Nepochabne však cítime, že medzi týmito
pojmami jestvuje rozdiel – minimálne v šírke denotátu jednotlivých pojmov. Európske exekučné právo je pojem v istom zmysle širší ako slovenské exekučné právo, ale naozaj len v jednom
obmedzenom význame, ktorý sme práve načrtli.
Situácia je zložitejšia v tom, či je vôbec pojem „európske
exekučné právo“ legitimizovaný v právnej vede. Exekučné právo, presnejšie civilné exekučné právo, je integrálnou súčasťou
civilného procesného práva, a teda vyvstáva otázka, do akej
miery možno hovoriť o samostatnom európskom civilnom procese, a tým aj o samostatnosti európskeho civilného exekučného práva. domnievame sa však, že pojem európskeho civilného
procesu je vo vede civilného procesu podrobený predsa len širšej analýze, a viac či menej je pomerne legitímny a opodstatnený. Naproti tomu však zastávame názor, že o samostatnosti
európskeho exekučného práva doteraz hovoriť nemožno. Stručné zdôvodnenie tohto názoru vyplýva prakticky (nie po nejakej
hlbšej teoretickej analýze, na ktorú na tomto fóre nemáme
priestor) z ustanovení primárneho práva ES/EU a z utilitaristickej potreby vnútroštátnej právnej praxe vysporiadať sa s istým
okruhom otázok, ktoré európska doktrína považuje za pomerne
vžité súhrnné pomenovanie týchto otázok ako „súdna spolupráca v civilných veciach“.
Tento pojem zaviedla tzv. Maastrichtská zmluva (Zmluva
o založení Európskej únie), a vyprecizovaný bol do konkrétnych
dôsledkov Amsterdamskou zmluvou, kde sa táto pôvodne kompetencia členských štátov stáva kompetenciou Spoločenstva.
Podľa článku 65 Zmluvy ES možno ciele súdnej spolupráce
medzi členskými štátmi (tzv. druhý pilier EU) rozdeliť do troch
oblastí:
1. Zlepšenie a zjednodušenie procesných inštitútov, resp.
partikulárnych právnych úprav členských štátov v konkrétnych
otázkach civilného procesu. za najdôležitejšie nástroje efektivity
európskeho civilného procesu sa považuje:
– systém doručovania súdnych písomností,
Právní předpisy
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění
Summary
The Czech Code of civil procedure distinguishes two different
kindsof dismantlement. These are the dismantlement with substitute housing andthe dismantlement without substitute housing. The
question whether the dismantlement will be subject to provision of
a substitute housing is being solved in the injunctive proceedings
and not in the distrainment proceeding.
The dismantlement is a method of distrainment, in which an
obligation is imposed on the defendant to dismantle the immovable
property or construction of movable property, or a specific part of
such a property (a specific flat or room).
The dismantlement without substitute housing is quite trouble
free and usually we do not experience any problems. This type of
dismantlement is not limited by specific requirements of law. The
key point determining the success of such a dismantlement is whether the plaintiff convinces the defendant or someone from his/her
household to receive the movable equipment and objects being
dismantled from the property or whether the plaintiff finds another
person willing to deposit this equipment.
The dismantlement with substitute housing is however
producing some practical problems, which have to be solved by
case-law. A compulsory requirement for a dismantlement with substitute housing is identification of a specific substitute housing. The
case-law provides on this point that the plaintiff is entitled to change
the chosen substitute housing until the final decision is delivered,
though. There is no legal requirement for a certificated deed within
the meaning of § 343/3 of Code of civil procedure to be produced
by the plaintiff in the proceedings. Therefore, the action cannot be
refused based on non-production of this deed. However, where such
a certificated deed is produced in the proceeding, the court is au- JUDr. Marek Števček, PhD, katedra občianskeho práva, Právnická
thorized to decide the case without an oral hearing. In a proceeding
fakulta Univerzity Komenského v Bratislave.
where no certificated deed was produced, the court has to order an Exekučné právo je široká oblasť spoločenských vzťahov, a preto je
–podľa nášho názoru nie celkom správne- vžitý pojem civilné exeoral hearing in the matter before a final decision is delivered.
kúcie v tých prípadoch, kedy je potrebné vyjadriť prvok „civilnosti“
The Code of civil procedure imposes a clear obligation on the
daného vzťahu v tom zmysle, že v civilnoexekučnom vzťahu vystuplaintiff to demonstrate that a substitute housing is secured for the
pujú subjekty viac-menej v rovnoprávnom postavení ako opozitum
defendant. The case-law interprets this obligation in a manner that
pojmu daňovej, správnej či inej „verejnej“ exekúcie. Nesprávnosť
it is sufficient when an accordant declaration is issued by a third
takejto diferenciácie spočíva podľa nášho názoru v tom, že samotperson that this person is prepared to conclude an tenancy agreený civilný proces, civilné procesné právo zahŕňajúce aj exekučné
ment for the substitute housing with the defendant. Where a tenankonanie, skôr odvetvím verejného práva. Konieckoncov, samotné
členenie práva na verejné a súkromné bolo podrobené značnej kriticy agreement was already concluded in favour of defendant before
ke, resp. je neustále predmetom odborných diskusií. Porovnaj napr.
the oral hearing, this agreement also clearly is sufficient evidence of
: Verejné a súkromné právo, Zborník z medzinárodnej vedeckej
provision of substitute housing.
konferencie, VO PF UK, 2006.
28
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
– kooperácia v oblasti súdneho dokazovania,
– uznanie a výkon súdnych (a za istých okolností aj mimosúdnych, napr. rozhodcovských a arbitrážnych) rozhodnutí.
Práve uznávanie a výkon súdnych rozhodnutí je podľa nášho
názoru najpálčivejším problémom právnej praxe, zavádza sa
dokonca pojem „voľný pohyb súdnych rozhodnutí“.
2. Kompatibilita procesných pravidiel v oblasti právomoci.
3. Kompatibilita celkových procesných pravidiel v členských štátoch prostredníctvom právnych aktov sekundárneho
práva. Ide vlastne o víziu či koncepciu permanentného zlepšovania procesných pravidiel v tom zmysle, aby sa čo najviac
odstránili prekážky spočívajúce v rozdielnosti právnych úprav
jednotlivých členských štátoch ES/EU.
Takto definovaný, hoci opisným spôsobom a nie celkom
v zmysle stredoeurópskej právnej tradície, pojem európskeho civilného procesu, lepšie povedané európskeho procesného
práva, sa dá akceptovať. Najmä preto, že aj pojem európskeho civilného procesu je determinovaný existenciou samostatnej
súdnej sústavy komunitárneho práva v užšom zmysle, teda nie
súdna sústava ako množina či sumár všetkých vnútroštátnych
národných súdnych sústav, ale existenciou samostatnej, nezávislej a vistom zmysle nadradenej súdnej sústavy SES/EU, a tou je
Súdny dvor ES.
Súdny dvor ES/EU je, nielen zo samotného názvu, nepochybne súdom, teda orgánom justičného charakteru s právomocou jasne vyčlenenou nielen ad hoc, ale konštantne v príslušných právnych aktoch komunitárneho práva. Všeobecne možno
konštatovať, že hlavnou právomocou tohto orgánu je podávať
záväzný výklad komunitárneho práva, pričom tento výklad sú
súdy členských štátov v zásade povinné rešpektovať. Tento výklad spravidla podávajú v rámci konkrétneho konania, najčastejšie konania o prejudiciálnej, predbežnej otázke nastolenej vnútroštátnym súdom v konkrétnom spore, v konkrétnom súdnom
(spravidla civilnom) konaní. Otázka teda znie, aký charakter má
konanie pred Súdnym dvorom ES. Veda slovenského civilného procesu k tejto otázke doposiaľ nezaujala žiadne stanovisko,
&ba dokonca sa k tejto otázke vôbec nevyjadrila. Zastávame
názor, že konanie pred Súdnym dvorom ES/EU má charakter
civilného procesu, a nie akéhosi nedefinovateľného a pojmovo
efemérneho konania „sui generis“. Konanie pred Súdnym dvorom ES je konaním súdnym, ktoré v zásade plní tri základné
funkcie:
1.
Funkcia ústavného súdu, teda strážcu zákonnosti,
v tomto prípade dohľad nad dodržiavaním komunitárneho práva, jeho výklad a aplikácia (v spolupráci
s vnútroštátnymi súdmi),
2.
Funkcia správneho súdu, teda preskúmavanie platnosti komunitárnych právnych aktov,
3.
Funkcia klasického civilného súdu, napríklad v prípade zamestnaneckých žalôb či konaní o náhradu škody
spôsobených orgánmi Spoločenstva.
V prípadoch, kedy Súdny dvor vykonáva funkciu civilného
súdu Spoločenstva, bude možné bez akýchkoľvek výkladových
problémov hovoriť o tom, že rozhodovanie o civilnoprávnych
nárokoch bude prebiehať v civilnom súdnom procese, nakoľko
všetky pojmové znaky civilného procesu sú dané: existujú procesné subjekty vstupujúce do procesnoprávnych vzťahov vlastnými procesnými úkonmi so zameraním na ochranu svojho
súkromnoprávneho nároku. konanie pre Súdnym dvorom ES
je teda súhrnom právnych vzťahov zakotvených v Procesnom
poriadku a Štatúte Súdneho dvora, pričom pojmovo možno
vnímať citeľnú blízkosť klasickým vnútroštátnym procesným
poriadkom. Súdny dvor vydáva rozhodnutia, ktoré sa doručujú,
sú preskúmateľné, dokonca nútene vykonateľné prostriedkami
vnútroštátneho práva. Pochopiteľne, isté odlišnosti toto konanie
nepochybne vykazovať bude.
Naproti tomu komunitárne, či európske právo nemá samostatný systém výkonu svojich vlastných rozhodnutí, vlastný
exekučný systém. Exekúcia rozhodnutí ESD je ponechané plne
v kompetencii vnútroštátnych, národných civilných exekučných
sústav. Rovnako to je v prípadoch výkonu (a predchádzajúceho
uznania) cudzieho súdneho rozhodnutia, či inak judikovaného
nároku, prípadne iného nároku, ktorého podkladom je exekučný
titul v akejkoľvek, aj nejustičnej forme. Vykonáva sa prostriedkami vnútroštátneho exekučného práva, komunitárne právo najčastejšie prostredníctvom sekundárnych právnych aktov vytvára
len istý priestor, styčné body, rámcové pravidlá pre určité typy
vzťahov, ktoré môžeme definovať ako vzťahy civilnoexekučné
(s výhradou uvedenou v poznámke pod čiarou č. 1).
Z uvedeného vyplýva, že samostatný systém európskeho
exekučného práva definovaný nie je a reálne v praxi ani neexistuje. Či a v akej forme vznikne, je otázkou perspektívy a vývoja
viac alebo menej politického, nie nevyhnutne právneho charakteru. Podľa nášho názoru budú silnieť tlaky na integráciu exekučného systému jednotlivých členských štátov, ale snaha o úplné jeho unifikovanie je bezpochyby iluzórna. Je to definované
jednak difúznosťou právnych úprav v oblasti exekučného práva,
jednak historickoprávnymi determinantami a v neposlednom rade
aj prirodzenou snahou členských štátov o určitú mieru autonómnosti v právnej úprave prostriedkov štátnomocenského donútenia,
akými nepochybne prostriedky exekučného práva sú.
Perspektíva európskeho exekučného práva tak zostáva
na dlhší čas len v pozícii potenciálneho ovplyvňovania prostriedkami sekundárneho práva vnútroštátnych právnych poriadkov. Momentálne najsilnejším takýmto prostriedkom je v rámci
„programu voľného pohybu súdnych rozhodnutí“ práve problematika uznávania výkonu cudzích rozhodnutí na území členského štátu, rámcovo upravená nariadením Rady č. 44/2001 a je
tak jedným z krokov, ktoré vedú k jednotnému výkonu cudzích
súdnych rozhodnutí.
Proces uznávania a vykonateľnosti cudzích rozhodnutí
na území iného členského štátu možno rozlišovať na tri fázy,
ktoré spolu úzko súvisia, ale nie sú podmienené jedna na druhej.
Zachovávajú si tak do určitej miery svoju autonómiu (vykonateľnosť môže byť prehlásená aj bez posudzovania podmienok
oznania, rozhodnutie nemusí byť vykonané, aj keď bola vykonateľnosť rozhodnutia prehlásená). Ide o nasledujúce fázy:
a) uznanie rozhodnutia
b) prehlásenie o vykonateľnosti rozhodnutia (exequatur)
c) výkon rozhodnutia
Zatiaľ čo prvé dva inštitúty sú upravené nariadením Rady
č. 44/2001, výkon rozhodnutia, ako aj opravné prostriedky sa
riadia právom štátu výkonu. Aplikované národné predpisy však
nesmú odporovať zmyslu nariadenia, čo sa týka prípustnosti
výkonu rozhodnutia.
Uznanie cudzích rozhodnutí je upravené v prvom oddiele
III. kapitoly nariadenia v čl. 33 a nasl. Podľa tejto úpravy je
možné uznať rozhodnutie buď automaticky (čl. 33 ods. 1 nariadenia) alebo v niektorom z troch konaní o uznaní podľa čl. 33
ods. 2 a 3.
Rozhodnutia vydané v niektorom členskom štáte sú v ostatných členských štátoch uznávané v zásade neformálne bez tohto,
aby bolo vyžadované zvláštne konanie. Pokiaľ teda rozhodnutie
zodpovedá podmienkam stanovených v čl. 32 nariadenia, spadá
Rozhodnutie C-39/02 Maersk Olie A/S v. Firma M. de Haan en W.
de Boer zo dňa 14. 10. 2004.
29
Debaty mladých právníků 2007
do vecného rozsahu čl. 1 nariadenia a nie je daný dôvod pre odopretie uznania, bude takéto rozhodnutie bez ďalšieho uznané,
a to aj v prípade, že doposiaľ nenadobudlo právoplatnosť. Súd je
však povinný odoprieť uznanie cudzieho rozhodnutia, pokiaľ sú
odopieracie dôvody namietnuté alebo objektívne dané. Odmietnutie má potom formu buď samostatného výroku alebo vydania
“nadväzujúceho“ rozhodnutia, ktoré by s uznaním bolo nezlučiteľné. Návrh na uznanie cudzieho rozhodnutia sa podľa čl.
39 nariadenia podáva súdu alebo príslušnému orgánu uvedenému v zozname v prílohe II. Miestna príslušnosť sa určuje podľa
bydliska (sídla) strany, voči ktorej je výkon navrhovaný, alebo
podľa miesta výkonu.
V prípade vyššie spomínaného “automatického” uznania
rozhodnutí však hrozí nebezpečenstvo uznania protikladných
rozhodnutí, keďže každý súd, musí o uznaní cudzieho rozhodnutia rozhodnúť samostatne a nie je viazaný incidenčným
uznaním ostatných súdov. Uznanie naviac nie je stanovené vo
výroku rozhodnutia súdu, ale iba v jeho odôvodnení. Z tohto
dôvodu sa proti nemu nie je možné odvolať a nevzniká prekážka rozhodnutej veci (rei iudicatae). Strany preto môžu mať
záujem na záväznom určení uznania cudzieho rozhodnutia. To
slúži okrem iného zásade procesnej ekonómie, pretože súdy,
ktoré sa neskôr touto vecou zaoberajú, nemusia o uznaní ako
o predbežnej otázke rozhodovať. Z tohto dôvodu je v čl. 33 ods.
2 nariadenia stanovené, že „any interested party who raises the
recognition of a judgement as the principal issue in a dispute
may, in accordance with the procedures provided for in Sections
2 and 3 of this Chapter, apply for a decision that the judgement
be recognised.“ Konanie sa začína podaním návrhu na osobitné
konanie na súde štátu, v ktorom má byť rozhodnutie uznané.
V prípade, že je uznanie rozhodnutia samostatnou vecou (nejde
o predbežnú otázku), postupuje sa podľa čl. 38 a nasl. nariadenia.
Pokiaľ je uznanie alebo neuznanie cudzieho rozhodnutia
potrebné k rozhodnutiu v inej veci, je potrebné podmienky uznania skúmať v predbežnom konaní. V takomto prípade je daná
právomoc súdu, ktorý rozhoduje vo veci samej. Čo môže byť
ktorýkoľvek súd členského štátu (čl. 33 ods. 3 nariadenia).
Za osobitné uznávacie konanie možno považovať aj unznávacie konanie v rámci konania o opravnom prostriedku proti
rozhodnutiu o prehlásení vykonateľnosti (čl 33 ods. 2). V konaní o opravnom prostriedku proti prehláseniu vykonateľnosti je
však možné vzniesť námietku existencie dôvodov pre neuznanie
rozhodnutia výlučne v prípade, že je vedené samostatné konanie
o uznaní.
Čo sa týka „uznania“ rozhodnutia, ako aj stanovenia „účinkov“ rozhodnutia, legálna definícia týchto pojmov v nariadení
chýba. Európsky súdny dvor sa touto problematikou zaoberal
vo svojom rozhodnutí Hoffmann v. Krieg. Podľa spomínaného rozhodnutia musí byť uznaným cudzím rozhodnutiam
v dožiadanom štáte priznané také účinky, ako v štáte, v ktorom
bolo rozhodnutie vydané (tzv. teória rozšírenia účinkov). Jedinou hranicou je verejný poriadok uznávajúceho štátu. Je však
zároveň potrebné brať do úvahy, že pri výkonu rozhodnutia je
rozhodujúce právo štátu, v ktorom sa rozhodnutie vykonáva,
a to bude aplikované namiesto práva štátu, kde bolo rozhodnutie
vydané. To znamená, že cudzie rozhodnutie, ktoré bolo prehlásené za vykonateľné a ktoré zostáva vykonateľné v štáte pôvodu,
nemusí byť ďalej vykonané v štáte uznania, pokiaľ podľa práva
druhého štátu nie je výkon možný z dôvodov, ktoré nespadajú
do aplikačného rozsahu nariadenia.
Podrobnejší rozbor uznávania a výkonu cudzích súdnych
rozhodnutí však nie je predmetom tohto príspevku. Ako sme už
naznačili, exekúcia „európskych“ rozhodnutí je takmer výlučne
vecou vnútroštátneho práva. Ako je teda na tom slovenské exekučné právo v súčasnosti?
Pojem exekučné právo z etymologického hľadiska zahŕňa
výkon rozhodnutia. Exekúcia a výkon rozhodnutia sú preto
de facto synonymá. Túto samozrejmosť zdôrazňujeme z toho
dôvodu, že slovenské exekučné právo nepredstavuje len vzťahy
vzniknuté pri uplatňovaní Exekučného poriadku, teda osobitného zákona č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej
činnosti (ďalej len Exekučný poriadok v príslušnom gramatickom tvare). Slovenské exekučné právo predstavuje komplexný
vzťah právnych predpisov. Nepochybne však, ak chceme mapovať stav exekučného práva a jeho perspektívy do budúcnosti,
musíme vychádzať práve zo spomínaného osobitného predpisu, Exekučného poriadku. Ním sa datuje vznik dvojkoľajnosti
civilných exekúcii, teda paralelná existencia systémov výkonu
rozhodnutia podľa Občianskeho súdneho poriadku ako všeobecného predpisu a exekúcie podľa predpisu osobitného. Je potešiteľné, že práve uvedenou dvojkoľajnosťou exekučných systémov sa inšpirovala aj česká právna úprava, ktorá k nej pristúpila
prijatím Exekučného poriadku v roku 2001.
Slovenské exekučné právo po niekoľkých rokoch existencie
oboch systémov prikročilo k ďalšiemu kroku, nutné je povedať,
bez predchádzajúcej širšej odbornej, a vzhľadom na závažnosť
problému aj žiaducej celospoločenskej diskusie. Týmto krokom
bola negácia jedného systému a ponechanie takmer výlučne systém exekúcii na osobitnom predpise. V Občianskom súdnom
poriadku, konkrétne v jeho šiestej časti, tak prakticky zostali
upravené len parciálne otázky tzv. personálnej exekúcie a vymáhanie trov súdneho konania, presnejšie povedané nezaplatených
súdnych poplatkov Justičnou pokladnicou. Celé bremeno civilných exekúcii bolo prenesené na systém súdnych exekútorov.
To v odbornej verejnosti bolo prijímané so značnou nevôľou
vzhľadom na absenciu právnického vzdelania u veľkej časti
exekútorov, čo zákonodarca vyriešil vznesením osobitnej požiadavky na doplnenie si magisterského stupňa vysokoškolského
vzdelania právnického smeru pre všetkých súdnych exekútorov,
čo zase zanechalo „pachuť“ v ústach vysokoškolských pedagógov, ale to je už téma na úplne inú diskusiu...
Napriek tomu, že od uvedenej reformy uplynuli už tri roky,
domnievame sa, že je to prikrátka doba na naozaj hlbokú, kritickú
reflexiu existencie jednokoľajového systému civilných exekúcii.
Trúfame si však predpovedať, že v dohľadnej dobe k zmene systému výraznejším spôsobom nedôjde, pôjde skôr o kozmetické
korekcie a hasenie najvypuklejších problémov, ktorých je samozrejme viac než dosť. Narážame najmä na silnejúcu systémovú
dekonštrukciu v derridovskom postmodernom zmysle, na rastúcu nekoncepčnosť legislatívneho procesu, na chaos v oblasti zákonodarstva vôbec. Opätovne ide o širší problém tzv. externalít
v právnom prostredí, problém rozpadu paradigiem 19. storočia,
problém prerodu spoločenského zriadenia, no napriek tomu isté
problémy v exekučnom práve sú týmito skutočnosťami neospravedlniteľné.
Za všetky môžeme spomenúť problém, ktorý prax ešte nie
celkom postihla, no domnievame sa, že až prepukne v plnej sile,
bude o to vypuklejší. Iste aj v českej právnej praxi zarezonovala
reforma záložného práva uskutočnená tak v Českej republike,
ako aj na Slovensku. Jedným zo spôsobov realizácie záložného
práva je v Slovenskej republike podľa hmotnoprávnej úpravy aj
Rozehnalová. N. – Týč. V. Evropský justiční prostor ve věcech predaj zálohu na exekučnej dražbe. Slovenský zákonodarca však
pozabudol dať tejto úprave procesnoprávne krytie – predaj zácivilních. Brno: Masarykova Univerzita, s. 315.
30
Rozhodnutie 145/86 Hoffman v. Krieg zo dňa 04. 02. 1988.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
lohu na exekučnej dražbe nie je uvedený v taxatívnom výpočte
spôsobov exekúcie, je teda prakticky nerealizovateľný. Podľa
našich informácii zatiaľ žiaden exekútor na Slovensku si netrúfol prekročiť túto hranicu a opierať sa o vyššie právne princípy,
nikto sa nepokúsil podať výklad toho, čo vlastne zákonodarca
týmto zamýšľal, či skôr „zamýšľal“...
Podobných problémov parciálneho charakteru je v slovenskom exekučnom práve viac ako dosť, no nie je zmyslom tohto
príspevku, ani úmyslom autora ich hlbšie analyzovať. Systémovo možno konštatovať, že slovenské exekučné právo dospelo
do štádiá pomerne samostatného pododvetvia civilného práva
procesného, a preukázalo svoju životaschopnosť. Jeho perspektíva je v slovenskom právnom prostredí ďaleká a prognóza jeho
problémov hlboká. Nepochybne však pôjde o problémy riešiteľné, podstata spočíva v celospoločenskom konsenze a akceptovaní východísk právnej úpravy.
Resume
The article proscribes the legal status and briefly a history of
slovak civil executions law with and european aspect. He submits several problems and potencional solutions, and also the
article is dealing with some philosophical problems of todays
legislation in Slovak republic.
VYKONAVATEL EXEKUTORA VS.
VYKONAVATEL SOUDU
Jan Vylegala
I. Úvod
Příspěvek je zaměřen problematice postavení vykonavatele exekutora, neboť v současné době, resp. od přijetí zák. č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (EŘ),
je to jeden z palčivých problémů, který ztěžuje efektivně dosahovat účelu zákona, a to nucený výkon exekučních titulů (prostřednictvím exekuce prodejem movitých věcí).
II. Jádro
Spornou skutečností, která zapříčiňuje tento stav, je, zda
vykonavatel exekutora, jako tzv. další zaměstnanec (který smí
vykonávat jednoduché úkony související s exekuční nebo další činností - § 27 odst. 2 EŘ) může provádět soupis movitého
majetku (tak jako vykonavatel soudní) a být při tom v postavení
veřejného činitele (tak jako vykonavatel soudní). V opačném
případě by jeho jednání mohlo zakládat mj. trestněprávní odpovědnost (viz dále).
Pojem veřejného činitele vymezuje trestní zákon (TZ).
Legální definici obsahuje § 89 odstavec 9. Je jím mj. i soudní
exekutor, avšak u vykonavatelů je takové postavení přinejmenším sporné.
Postavení vykonavatele (soupis movitého majetku, zahrnutí
pod pojem veřejného činitele) zákon (EŘ, TZ) výslovně neřeší.
Bylo proto následně na praxi a výkladu, jak se s tím vyrovnat.
Exekutoři vychází pochopitelně z EŘ a analogicky dle zák. č.
Mgr. Jan Vylegala, doktorand, Právická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně.
Veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního
sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování
exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření
soudu podle zvláštního právního předpisu (zvláštním právním předpisem se rozumí zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech
a exekuční činnosti (exekuční řád) – pozn. autora), pokud se podílí
na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci,
která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních
předpisů (například zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon., zákon č.
23/1962 Sb., o myslivosti a další - pozn. autora) je veřejným činitelem fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží,
stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní
odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých
ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán
v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo
jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek
považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Pro účely trestných činů úplatkářství (přijímání úplatků § 160, podplácení § 161 a nepřímé úplatkářství § 162) se pod pojem veřejný
činitel zahrnují i další vyjmenované subjekty v ustanovení § 162a
TZ.
Podotýkám, že jde o taxativní výčet..
EŘ odkazuje na subsidiární použití OSŘ. Dle § 51 odst. 1 nestanoví-li EŘ jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení
OSŘ. Dle odst. 2 nestanoví-li EŘ jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které OSŘ a další právní předpisy jinak svěřují
31
Debaty mladých právníků 2007
99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ) a vyhl. č. 37/1992 Sb.,
o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (JŘ), která upravuje
oprávnění soudního vykonavatele. JŘ dává soudnímu vykonavateli oprávnění provádět mj. soupis movitých věcí dle § 326
OSŘ (srov. § 46 odst. 2 písm. b) JŘ, který obsahuje demonstrativní výčet oprávnění soudního vykonavatele). Postavení veřejného činitele při těchto úkonech mu poté přiznává rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR Rt 49/2001.
V případě vykonavatelů exekutora se v otázce soupisu movitých věcí se stalo rozhodujícím zejména rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR 4 Tz 32/2006 - viz dále (obdobně argumentuje též 5
Tdo 478/2004). Rozhodnutí, z nepochopitelného důvodu, nepřiznává vykonavatelům exekutora oprávnění provádět soupis
movitého majetku, natož požívat při tom postavení veřejného
činitele. Rozhodnutí vychází ze zákonného dělení úkonů exekutora na úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti a jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční činností.
Koncipienty a kandidáty může exekutor písemně zmocnit
k úkonům, které jsou předmětem exekuční nebo další činnosti.
Tzv. další zaměstnance však může exekutor pověřit vykonáním
jen jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční nebo další
činností. Upravit, co se rozumí takovými úkony, však již zákon
zapomněl.
Je otázkou výkladu, zda jsou faktické úkony týkající se soupisu majetku povinného řazeny do činnosti, která je předmětem
exekuční činnosti či jde o jednoduché úkony související s exekuční činností. Toho částečně využil Nejvyšší soud a zařadil
soupis movitého majetku do první skupiny úkonů.
Osobně se domnívám, že se nejedná úkony, které jsou
předmětem exekuční činnosti, i když se jedná již o konkrétní
úkony v rámci konkrétní exekuce prodejem movitých a směřují k postupné realizaci účelu exekuce prodejem movitých věcí.
na druhou stranu se podle mého názoru nejedná ani o jednoduché úkony pouze související s exekuční činností. Jde o zásadní
úkony, kterými se přímo zasahuje do právní sféry povinného,
potažmo mnohdy třetích subjektů. Je třeba, aby osoby realizující
tyto úkony měly náležité znalosti, což však nezbytně neznamená nutnost takové úkony činit prostřednictvím exekutora, kandidáta nebo koncipienta, tak jak požaduje Nejvyšší soud. Není
ani v objektivních možnostech exekutora, ani soudce (který má
k tomu účelu k dispozici soudní vykonavatele) být přítomen
každému soupisu movitých věcí. za tím účelem exekuční řád
v návaznosti na občanský soudní řád a jednací řád pro okresní
a krajské soudy počítá s tzv. dalšími zaměstnanci (§ 27 EŘ).
Spojitost (analogii) lze odvodit z úkonů, ke kterým je podle
OSŘ (a dalších prováděcích předpisů) oprávněn soudní vykonavatel při výkonu rozhodnutí. Stejně jako soudní vykonavatel,
je vykonavatel exekutora v zásadě osoba bez právního vzdělá-
32
při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo
jinému zaměstnanci soudu.
Soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí (příp. hodlá bezprostředně provést) soupis věcí povinného, je veřejným činitelem ve smyslu § 89
odst. 9 TZ. Toto usnesení dává soudnímu vykonavateli oprávnění
provést samotný soupis včetně všech úkonů souvisejících s provedením soupisu (například postup dle § 325a a 325b o. s. ř. (mimo
jiné osobní prohlídka, prohlídka bytu a jiných místností povinného
včetně zjednání si přístupu do takových prostor vyžaduje-li to výkon
rozhodnutí.). zjednání si přístupu do takových prostor vyžaduje-li to
výkon rozhodnutí.). V takovém případě se tedy osoba provádějící
výkon rozhodnutí nemůže dopouštět trestného činu poškozování
cizích práv (§ 209), omezování osobní svobody (§ 231), porušování
domovní svobody (§ 238) či krádeže (§ 247).
§ 21 odst. 1 EŘ nebo § 25 EŘ.
§ § 27 odst. 2 EŘ.
ní. Soud (exekutor) však u ní musí zajistit dostatečnou znalost
právních předpisů pro výkon jeho činnosti, k níž také v případě
pochybností vydává soud (exekutor) závazné pokyny. Není tak
důvod, aby úkony, které ve výkonu rozhodnutí běžně vykonávají
soudní vykonavatelé bez právního vzdělání, nemohli v exekuci
vykovávat vykonavatelé exekutora, resp. museli v je vykonávat
osobně exekutoři či jejich koncipienti a kandidáti.
Nejvyšší soud je zásadně opačného názoru.
V relativně novém rozhodnutí 4 Tz 32/2006 se Nejvyšší
soud (na rozdíl od vrchního soudu – pozn. autora) vyjádřil tak,
že exekutorský vykonavatel, jako tzv. další zaměstnanec není
oprávněn provádět soupis movitých věcí povinné, neboť se
nejedná o jednoduchý úkon související s exekuční činností,
ale o úkon který je předmětem exekuční činnosti, a nemůže tak být tímto úkonem exekutorem pověřen. Nejedná se
tedy o výkon úředního rozhodnutí v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud se však ani náznakem nezabývá rozborem či
vysvětlením, co on sám považuje nebo co rozumí úkony, které
jsou předmětem exekuční činnosti nebo jednoduché související úkony. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že k takovému
úkonu je potřeba určitá míra odborné a morální kvalifikovanosti
(nikoli právní – pozn. autora), neboť je s tímto spojen zásah
do občanských práv a svobod, a proto se jedná o úkon, který je
předmětem exekuční činnosti. na tzv. dalšího zaměstnance exekutora nejsou kladeny nároky jako na exekutora, exekutorského
kandidáta nebo koncipienta.
Lze shrnout, že judikatura, která se negativně staví k provádění soupisu movitých věcí exekutorskými vykonavateli, vychází v zásadě z argumentace, že soupis prováděný vykonavatelem
exekutora není jednoduchým úkonem souvisejícím s exekuční
činností, ale úkonem, který je předmětem exekuční činnosti.
Takový úkon pak smí provést pouze exekutor, exekutorský koncipient nebo exekutorský kandidát, a ve výkonu rozhodnutí jim
de facto naroveň postavený soudní vykonavatel, ačkoli zákon
u něj nepředpokládá takové odborné znalosti. Oproti tomu exekutorský vykonavatel takový úkon provést nemůže, protože
judikatura předpokládá výkon těchto činností osobou s určitou
mírou odborné a morální kvalifikovanosti, podotýkám že nikoli však právní, ačkoliv zákon takové předpoklady nepožaduje.
I když zákon nepožaduje odborné znalosti, souhlasím s tím, že
vykonavatel by tyto znalosti mít měl. Těžko říci, kde Nejvyšší
soud bere za jisté, že exekutorský vykonavatel a priori nemůže
být odborně kvalifikován pro provedení soupisu, aniž by zdůvodnil proč, a soudní vykonavatel ano. Z odůvodnění lze vypozorovat nerovnoprávnost v postavení totožných subjektů. Nejvyšší soud řadí vykonavatele exekutora, z hlediska odbornosti,
na úroveň právně vzdělaných koncipientů, kandidátů, či samotného exekutora, aniž by své stanovisko odůvodnil, ale co víc,
aniž by to požadoval zákon. Toto rozhodnutí je stěžejní zejména
z hlediska trestněprávní odpovědnosti vykonavatele exekutora,
neboť tento se, provádí-li soupis movitých věcí, může dopouštět
trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 TZ), omezování osobní svobody (§ 231 TZ), porušování domovní svobody
(§ 238 TZ) či krádeže (§ 247 TZ), a dále i soudní exekutor, jehož
vykonavatelé provádí soupis, resp. své vykonavatele soupisem
pověří (pověřuje) a sám se takového soupisu nezúčastní, se může
dopouštět trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 TZ či např. návod k porušování domovní svobody.
Pokud však bereme v potaz základní zásadu úmyslného spáchání
trestného činu, pak při výkonu činnosti vykonavatele exekutora
jeho úmysl směřuje k jinému cíli, než je popsán v jednotlivých
skutkových podstatách. Nejpravděpodobnější stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody (když
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
v úvahu bude připadat zavinění ve formě nepřímého úmyslu).
V současné době je připravena novela exekučního řádu, která mj. zavádí „třetí kategorii“ zaměstnanců, a to vykonavatele
exekutora. Tento by byl oprávněn ke všem úkonům, které ve
výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí
soudní vykonavatel (a analogicky i dle judikatury by se pak
nacházel v postavení veřejného činitele). za to však stanoví,
jakousi diskriminační daň v podobě kumulativních podmínek
pro výkon tohoto povolání, aniž by podobné podmínky požadoval po soudních vykonavatelích. Každopádně i taková novela, byť
ne příliš vydařená, je v této fázi přínosem pro právně jistější postavení tzv. dalších zaměstnanců exekutora i exekutora samotného,
nejen z hlediska případné trestně právní odpovědnosti.
III. Závěr
Je pravda, že exekutoři postupují „rázněji“ než soud při
výkonu rozhodnutí. Účelem zákona však bylo vyřešit pomalý
způsob soudního výkonu rozhodnutí, jež je jistě v rozporu se
zásadnou rychlosti a hospodárnosti řízení. Ovšem při dodržení
zákonných postupů. V žádném případě neobhajuji jakékoli nezákonné úkony exekutorů. Ale možná, že i „ráznost“ je hlavní
důvod, proč se Nejvyšší soud brání přiznat exekutorským vykonavatelům oprávnění provádět soupisy movitého majetku povinného (a postavení veřejného činitele), jak je tomu u soudních
vykonavatelů. Možná že se Nejvyšší soud namísto právních otázek a právního výkladu zákona spíše věnoval sociálnímu aspektu a sociálním příčinám exekuční činnosti a cílem jeho rozhodnutím již od počátku bylo exekutory přibrzdit, než podat jasný,
racionální a právní výklad oprávnění tzv. dalšího zaměstnance
exekutora, vykonavatele exekutora.
Je faktem, že soudní exekutor je jakýsi „quasipodnikatel“
a vykonává svoji činnost hlavně za účelem zisku a snaží se zisk
maximalizovat.
Je však třeba říci, že je na místě konkrétní obrana samotného
povinného a ne jakási kvaziochrana Nejvyššího soudu, která generálně zakáže provádět soupis vykonavatelem exekutora.
Mám za to, že Nejvyšší soud dostatečně nezdůvodnil svá
rozhodnutí, kterými nepřiznává vykonavatelům exekutora
oprávnění provádět faktické zajišťovací úkony v exekučním
řízení, tj. soupis movitého majetku, a soudním vykonavatelům
ano, ačkoli se jedná o totožné subjekty. Nejenže staví totožné
subjekty do nerovnoprávného a diskriminačního postavení, ale
de facto se judikát („názor“) stal podkladem pro založení trestně
právní odpovědnosti, a jsem přesvědčen, že takový názor nemůže do budoucna obstát.
The Supreme Court in its negative decisions made use of the
generality of the Execution law and in my opinion did not give
enough reason to its negative opinion. My opinion is that the
distrainer has the right to make a list of personal property and
this is expressed in my presentation. The presentation gives the
arguments why I think that the distrainer has the right to make
the list of personal property.
Literatura
Jelínek, J. a kol. 2006. Trestní zákon a trestní řád. Praha: Linde.
24. vydání s poznámkami a judikaturou.
Kasíková, M., Kučera Z., Plášil, V., Šimka, K. 2005. Zákon
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)
a předpisy související. Praha: C. H. Beck. Komentář.
Kratochvíl V. a kol.. 2002. Trestní právo hmotné – obecná část.
3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita.
Šámal, P., Púry, F., Rizman S. 2004. Trestní zákon. Komentář. II.
díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck.
Zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).
Zák. č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení.
Vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy
Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. 1360/90-OOD, kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele
Rozhodnutí Rt 49/2001 4 To 810/2000
Rozhodnutí Nejvyššího soudu 5 Tdo 478/2004.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tz 32/2006
Resumé
The presentation shortly analyse problem why the distrainer cannot make the list of personal property of debtor. The
distrainer is the same person as judicial executor and should
have the same rights and duties as him. The judicial executor
has the right to make the list of personal property; the distrainer
has not this right. The main reason is opinion of the Supreme
Court of Czech Republic. Other problem is that Execution law is
in some parts too general. But I am sure the Execution law presumes the same rights for distrainers as have judicial executors.
Novelizovaný EŘ by tedy měl třídit zaměstnance exekutora na koncipienty a kandidáty, vykonavatele exekutora, a další zaměstnance.
Plná způsobilost k právním úkonům. Bezúhonnost. Pracovní poměr
k exekutorovi po dobu nejméně 2 let. Složení kvalifikační zkoušky.
Vykonavatel exekutora.
33
Debaty mladých právníků 2007
DETENČNÍ ŘÍZENÍ
Kristýna Outlá
lze-li tento souhlas předpokládat. V případě, že nemocný odmítá
přes náležité vysvětlení potřebnou péči, ošetřující lékař si o této
skutečnosti vyžádá písemné prohlášení, tzv. revers.
Zákon o péči o zdraví lidu dále v ustanovení § 23 odst.
4 taxativně vyjmenovává možnosti převzetí fyzické osoby
do ústavní péče bez jejího souhlasu, a to v případě, že:
a) jde o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž
lze uložit povinné léčení,
b) osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace
ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo
c) není možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví,
d) jde o nosiče.
Konečně ustanovení § 24 zákona o péči o zdraví lidu ukládá
zdravotnickému zařízení povinnost do 24 hodin oznámit soudu,
v jehož obvodu má sídlo, že došlo k převzetí nemocného bez
jeho písemného souhlasu do ústavní péče z důvodů uvedených
v § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu. Převzetí se soudu
neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí.
Ve srovnání s řízením o povolení zadržení v ústavu podle
ustanovení § 292 a násl. občanského soudního řádu z roku 1950,
které se týkalo jen zadržení v psychiatrické léčebně, případně
v psychiatrickém oddělení nemocnice, platná úprava OSŘ dopadá na všechny případy, kdy je osoba bez svého souhlasu umístěna
do ústavu (zdravotnického zařízení), tedy nikoli jen do psychiatrické léčebny. Detenční řízení se tedy týká např. i těch případů,
kdy je umístěný izolován vzhledem ke svému onemocnění přenosnou chorobou, případů, kdy je do ústavní, resp. nemocniční
péče převzat zraněný, který vzhledem ke svému stavu není schopen dát souhlas, případů, kdy rodiče nezletilého dítěte odmítnou
udělit souhlas s držením svého dítěte v nemocničním zařízení
apod.
Přesné určení, co považuje občanský soudní řád za „ústav
zdravotnické péče“, nelze nalézt ani v ustanoveních občanského
soudního řádu, ani zákona o péči o zdraví lidu, který v této souvislosti hovoří pouze o ústavní péči. Dalo by se ovšem dovodit,
že tím, že zákon o péči o zdraví lidu blíže nevymezuje, v jakém
zařízení může být ústavní péče prováděna, považuje za toto zařízení každé zdravotnické zařízení, jejichž druhy přesně vymezuje
zákon o péči o zdraví lidu v ustanovení § 35–38.
Podstata detenčního řízení spočívá v povinnosti ústavu zdravotnické péče stanovené ustanovením § 191a odst. 1 OSŘ oznámit do 24 hodin soudu převzetí fyzické osoby bez jejího souhlasu. Shodný postup pak určuje občanský soudní řád v ustanovení
§ 191a odst. 2 i pro osobu převzatou do ústavu zdravotnické péče
s vlastním písemným souhlasem, která je však později omezena
ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. V obou případech se musí jednat o omezení osobní svobody na základě
zákona v případech uvedených v ustanovení § 23 odst. 4 zákona
o péči o zdraví lidu.
Detenční řízení patří mezi řízení, která je možné zahájit i bez
návrhu. Povinné oznámení ústavu tak nemusí splňovat obecné
podmínky a především formální náležitosti návrhu na zahájení
řízení, neboť je považováno pouze za podnět k zahájení řízení.
Řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče upravuje občanský soudní řád (dále jen
OSŘ) v ustanovení § 191a – 191g a bývá označováno také jako
tzv. řízení detenční. Slovo má svůj základ v latinském výrazu
detineo znamenajícím zadržovat.
S účinností v současné době platného občanského soudního řádu, kterým byl zrušen do té doby účinný z.č. 142/1950
Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, ve znění pozdějších
předpisů, tedy od 1.4.1964, nebylo detenční řízení tímto právním předpisem upraveno. Rozhodování ve věci ústavní péče bez
souhlasu nemocného patřilo dle z.č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu (dále jen zákon o péči o zdraví lidu), do kompetence národních výborů.
Ustanovení § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu upravovalo, za jakých podmínek je možné převzít nemocného
do ústavní péče, je-li toho podle povahy onemocnění třeba
a kdy je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, to vše
bez souhlasu nemocného. Jednalo se o případy nemocí, u nichž
bylo možné uložit povinné léčení, dále ohrožoval-li nemocný
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu své okolí, nebylo-li možno vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho
souhlas, eventuelně jestliže nemocný stižený duševní poruchou
ohrožoval sám sebe.
V souladu s ustanovením § 24 zákona o péči o zdraví lidu
bylo zdravotnické zařízení povinno oznámit převzetí nemocného
do ústavní péče bez jeho souhlasu svému nadřízenému národnímu výboru do 48 hodin po přijetí nebo po omezení jeho volného pohybu. Nadřízený národní výbor toto opatření odborně
posoudil a dospěl-li k závěru, že existují pochybnosti o nutnosti
ústavní péče bez souhlasu nemocného, přezkoumal jej, následně
projednal s národním výborem nižšího stupně a učinil závěr, že
jej potvrzuje nebo ruší.
O přezkoumání konkrétního opatření bylo možné znovu
žádat, zlepšil-li se zdravotní stav nemocného nebo uplynulali lhůta k tomu účelu stanovená národním výborem. Jestliže
důvody další ústavní péče bez souhlasu nemocného pominuly,
nemocný se propustil.
Kromě toho zákon o péči o zdraví lidu stanovoval, že bylli někdo převzat do ústavní péče pro duševní poruchu, mohl
nemocný, osoby jemu blízké, národní výbor, případně samo
zdravotnické zařízení kdykoli navrhnout, aby rozhodnutí národního výboru bylo přezkoumáno soudem. Nový návrh na přezkoumání soudem pak bylo možné podat až po uplynutí šesti
měsíců od právní moci předešlého rozhodnutí soudu.
Zpět do občanského soudního řádu se detenční řízení dostalo novelou OSŘ č. 519/1991 Sb. s účinností od 1.1.1992, a to
především s ohledem na závažnost důsledků toho řízení.
Současná právní úprava detenčního řízení v občanském
soudním řádu má úzkou souvislost s platnou hmotněprávní
úpravou zákona o péči o zdraví lidu.
V prvé řadě aktuální znění zákona o péči o zdraví lidu odebírá orgánům státní správy oprávnění přezkoumávat ústavní
péči. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu nově Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném zněupravuje provádění vyšetřovacích a léčebných výkonů, ktení, definuje „nosiče“ jako fyzické osoby po nákaze vyvolané virem
lidského imunodeficitu, fyzické osoby vylučující choroboplodné
ré mohou být prováděny jen se souhlasem nemocného, nebo
34
JUDr. Kristýna Outlá, doktorandka, Fakulta právnická Západočeské
univerzity v Plzni.
Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha,
1997. s. 316.
zárodky břišního tyfu a paratyfu a fyzické osoby s chronickým
onemocněním virovým zánětem jater B a C, pokud jim nebo jejich
zákonným zástupcům byla tato skutečnost lékařem sdělena.
Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2006. s. 939.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Řízení zahajuje soud usnesením podle ustanovení § 81 odst.
3 OSŘ. Místní příslušnost rozhodujícího soudu je dána nejen
ustanoveními § 191a a 191b OSŘ, ale také ustanovením § 88
písm. d) OSŘ, které upravuje výlučnou příslušnost soudu namísto příslušnosti obecné soudu odpůrce. Místně příslušným soudem pro detenční řízení je takto určen soud, v jehož obvodu se
předmětný ústav nachází.
Již z názvu marginální rubriky ustanovení upravujících
detenční řízení je patrné, že toto řízení má dvě fáze, a to řízení
o přípustnosti převzetí umístěného do ústavu a řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu zdravotnické
péče.
První fáze začíná vlastním zahájením řízení detenčního.
Primární úkon soudu ihned po zahájení řízení musí směřovat
k ustanovení opatrovníka převzaté osobě pro řízení, pokud nemá
jiného zákonného zástupce (např. zákonného zástupce u nezletilého, opatrovníka u nesvéprávného nebo advokáta či obecného zmocněnce), neboť tato musí být v souladu s ustanovením
§ 191b odst. 2 OSŘ vždy zastoupena. Opatrovníkem pro řízení může být s účinností od 1.8.2005 (z.č. 205/2005 Sb.) pouze
advokát. Takto ustanovený opatrovník pro řízení je oprávněn
a současně povinen vykonávat svoji funkci pouze v průběhu detenčního řízení, v ostatních záležitostech není oprávněn
umístěného zastupovat.
V této fázi řízení není zpravidla nutné nařizovat jednání
a vzhledem ke krátké časové lhůtě, v níž má být rozhodnuto,
by to bylo i poněkud obtížné. To ovšem neznamená, že by soud
jednání nařídit nemohl, má-li za to, že je to pro rozhodnutí ve
věci nezbytné.
Následně má soud podle ustanovení § 191b odst. 3 OSŘ
povinnost provést důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů či nikoli a vyslechnout umístěného a ošetřujícího lékaře. Blíže se zákon k důkaznímu řízení nevyjadřuje, nezbývá proto, než dovodit, jaké důkazní
prostředky by měl soud provést.
V důkazním řízení v první fázi detenčního řízení nemohou
být provedeny všechny myslitelné důkazy, a to z jednoho prostého důvodu. Soud je totiž limitován zákonnou sedmidenní lhůtou,
ve které musí posoudit, zda postup ústavu zdravotnické péče byl
či nebyl v souladu se zákonem, tedy zda omezení osobní svobody umístěného je odůvodněné a v tomto smyslu rozhodnout.
Je proto pochopitelné, že v této situaci může být důkazní řízení
omezeno pouze na provedení důkazů předvídaných v ustanovení
§ 191b odst. 3 OSŘ. na druhé straně však nelze touto poměrně
krátkou lhůtou odůvodnit neprovedení těch důkazů, které mohly
a tudíž i měly být provedeny a řízení tak provést pouze formálně, bez řádného zjištění skutkového stavu.
Lze tedy dovodit, že soud v tomto stádiu řízení musí především zjistit pokud možno veškeré dostupné informace týkající se osoby umístěného a okolností jeho převzetí do ústavu.
Tyto skutečnosti nemá soud možnost zjistit jiným způsobem
než výslechem umístěného a jeho ošetřujícího, případně jiného, lékaře. Vzhledem k tomuto omezenému výběru důkazních
prostředků by se soud měl pokusit získat co nejvíce relevantních
údajů, o něž by mohl opřít svoje rozhodnutí.
Dalším důkazem připadajícím v úvahu je výslech nejbližších
příbuzných umístěného, který ovšem může být zavádějící, neboť
v praxi nejsou ojedinělé případy, kdy se rodina sama snaží umístit rodinného příslušníka do ústavu zdravotnické péče proti jeho
vůli, ať už jsou její důvody jakékoli (např. neochota starat se
o starého člověka, či snaha získat opatrovnictví nad nemocným,
a mít tak možnost nakládat s jeho financemi). Kromě toho může
soud provést výslechy např. jiných lékařů, kteří přišli do styku
s umístěným, či použít k dokazování související listinné důkazy
týkající se např. zdravotního stavu umístěného před převzetím
do ústavu apod.
Vždy však musí pečlivě zvážit jednotlivá tvrzení vyslýchaných osob, věrohodnost všech důkazů a učinit odůvodněný
závěr o tom, zda byl umístěný převzat do ústavu ze zákonných
důvodů.
Již několikrát byla zmíněna povinnost soudu rozhodnout
o zákonnosti převzetí umístěného do ústavu v zákonem stanovené lhůtě. Tuto lhůtu určuje ustanovení § 191b odst. 4 OSŘ jako
lhůtu sedmidenní, jejíž běh počíná dnem, kdy došlo k omezení
podle ustanovení § 191a OSŘ. Z této lhůty může připadnout 24
hodin, tedy jeden den na oznámení ústavu, soudu tak na všechny požadované úkony zbývá pouze šest kalendářních dnů, takže
jeho postup musí být rychlý a neformální. Není výjimkou, že
soud provede některé úkony přímo v ústavu a vyrozumí o nich
vyslýchané nejčastěji telefonicky nebo telefaxem.
První fáze detenčního řízení končí rozhodnutím soudu ve
věci. Meritorním rozhodnutím je usnesení o tom, že k převzetí
došlo ze zákonných důvodů, které je nutno přesně specifikovat,
nebo o tom, že převzetí bylo nezákonné.
Rozhodnutí soudu je často vzhledem ke krátké době, v níž
musí být vydáno, vydáváno bez odpovídajícího dokazování,
ačkoli jeho důsledky jsou značně závažné. Jestliže soud rozhodne, že k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů,
pak může být v ústavu držen až do další fáze detenčního řízení, tedy na dobu až tří měsíců, ačkoli se později může ukázat
jeho převzetí do ústavu jako neodůvodněné. Je proto nutné opět
důrazně apelovat na soud, aby si pečlivě a se vší zodpovědností opatřil co nejvíce dostupných důkazů a posoudil skutečnosti
z nich vyplývající tak, aby eliminoval možnost chybného rozhodnutí.
Závažnost detenčního řízení podporuje také ustanovení § 35
odst. 1 písm. g) OSŘ, které řadí řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče mezi řízení,
do nichž může po zahájení vstoupit státní zastupitelství, které
je v tomto řízení oprávněno ke všem právním úkonům příslušícím účastníku řízení vyjma úkonů, které může vykonat jen
účastník právního vztahu.
Usnesení, kterým soud rozhodl podle ustanovení § 191b odst.
4 OSŘ musí být co nejrychleji vyhotoveno a doručeno umístěnému, jeho zástupci, případně opatrovníkovi pro řízení a ústavu.
Jestliže se však ošetřující nebo jiný lékař při svém výslechu vyjádřil, že umístěný není schopen pochopit smysl ani obsah usnesení, může soud v souladu s ustanovením § 191c odst. 1 OSŘ
od doručení umístěnému upustit. Je však diskutabilní, do jaké
míry je lékař, ačkoli odborník, schopen ve velice krátké zákonné
lhůtě skutečně jednoznačně určit, zda umístěný je či není schopen
pochopit obsah usnesení a stálo by za úvahu, zda by nebylo vhodnější doručovat usnesení umístěnému vždy. Lékaři však namítají,
že zejména odůvodnění usnesení může mít neblahý vliv na psychický i zdravotní stav umístěného a potažmo tak na jeho léčbu.
Proti konstatovanému usnesení připouští občanský soudní
řád v ustanovení § 191c odst. 2 možnost podání řádného opravného prostředku – odvolání, kterou přiznává jak umístěnému,
případně jeho zástupci nebo opatrovníku, tak i ústavu za předpokladu,
že soud rozhodl, že k převzetí umístěného nedošlo ze
Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha,
zákonných důvodů. Nehledě na to, kdo z uvedených účastníků
1997. s. 317.
Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd. odvolání podal, odvolání nejsou přiznány suspenzívní účinky,
Praha: C. H. Beck, 2006. s. 942.
35
Debaty mladých právníků 2007
a nemůže tak být důvodem k propuštění umístěného z ústavu.
Nic však nebrání ústavu propustit danou osobu, i když bylo rozhodnuto, že její převzetí do ústavu proběhlo v souladu se zákonem, jestliže ústav shledá např. po několikadenním nebo několikatýdenním pobytu umístěného v ústavu, že jeho stav se zlepšil
natolik, že další držení v ústavu není zapotřebí.
Je logické, že pouze v případě, že soud vysloví závěr, že
k převzetí umístěného došlo ke zákonných důvodů, a tento je
omezen nebo vyloučen ze styku s vnějším světem, může se
detenční řízení přesunout do své druhé fáze, kterou je řízení
o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu
zdravotnické péče.
Do této fáze vstoupí detenční řízení, jsou-li splněny shora konstatované podmínky určené ustanovením § 191d odst. 1
OSŘ, aniž by muselo být opětovně vydáváno usnesení o zahájení řízení podle ustanovení § 81 odst. 3 OSŘ, a to v podstatě ihned po vydání usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 OSŘ.
Na rozdíl od prvního stádia řízení, které je omezeno na zjištění základních skutečností, provádí se ve druhé fázi detenčního
řízení řádné a důkladné důkazní řízení. za tím účelem musí soud
podle ustanovení § 191d odst. 2 OSŘ ustanovit znalce z oboru psychiatrie, jehož povinností je umístěného vyšetřit, zjistit
jeho zdravotní stav a vypracovat znalecký posudek odpovídající
na otázku, zda je další držení umístěného v ústavu za současného
omezení nebo vyloučení styku s vnějším světem nezbytné, příp.
na jakou dobu, či zda nezbytné není. K osobě znalce lze pouze
dodat, že jím nemůže být z pochopitelných důvodů ustanoven
lékař, který v předmětném ústavu pracuje, aby byla vyloučena
jeho případná podjatost, ať již vědomá či nevědomá.
Důkazní řízení se však v žádném případě nesmí omezit jen
na znalecké dokazování, ačkoli je možné je považovat za jeden
z nejvýznamnějších důkazů. Soud je povinen provést všechny
důkazy potřebné pro závěr, zda je či není další držení umístěného v ústavu nutné. Okruh a rozsah důkazů bude záviset především na důvodu umístění do ústavu podle ustanovení § 23 odst.
4 zákona o péči o zdraví lidu.
Dalším rozdílem druhé fáze proti první je povinnost soudu vždy nařídit jednání. Při tomto jednání, ke kterému soud
předvolá zásadně umístěného a jeho zástupce nebo opatrovníka
pro řízení, provede soud výslech znalce, zváží výslech umístěného a jeho ošetřujícího lékaře a případně provede další vhodné
důkazy (ustanovení § 191d odst. 3 OSŘ). Výslech umístěného,
ale dokonce i jeho předvolání k ústnímu jednání není obligatorní, nýbrž opět závisí na vyjádření ošetřujícího lékaře nebo
znalce ve znaleckém posudku, zda je umístěný schopen vnímat
průběh a význam tohoto jednání.
Jestliže výslech umístěného a provedení dalších důkazů podléhá uvážení soudu, výslech znalce je naopak obligatorní a soud
je povinen jej provést v každém případě. Bohužel však v praxi
nejsou ojedinělé případy, kdy výslech znalce proveden není.
Po provedení všech důkazů, které soud nebo účastníci
považují za nezbytné pro rozhodnutí o dalším držení umístěného
v ústavu, soud meritorně rozhodne. Vzhledem k tomu, že tímto
rozhodnutím detenční řízení končí, občanský soudní řád určil
v ustanovení § 191d odst. 4 jako formu tohoto rozhodnutí rozsudek. Ve výroku rozsudku musí soud rozhodnout, zda je další
36
Znalec je osobou fyzickou nebo právnickou, která prostřednictvím
svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem
určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek
tohoto posouzení. (Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád.
Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 592; z.č. 36/1967 Sb.,
o znalcích a tlumočnících)
Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2006. s. 944.
držení umístěného přípustné a na jakou dobu, případně, že další
držení umístěného v ústavu se nepřipouští.
Stejně jako v prvním stádiu detenčního řízení i zde zákon
stanovil omezující lhůtu pro rozhodnutí. Ustanovením § 191d
odst. 4 zakládá občanský soudní řád povinnost soudu vyhlásit
rozsudek do tří měsíců od výroku o přípustnosti převzetí umístěného do ústavu. Tímto přesným vymezením se občanský soudní řád snaží předejít sporům ohledně počátku běhu této lhůty,
neboť jasně popírá možnost, aby lhůta začala běžet až po právní
moci usnesení o přípustnosti převzetí.
Shora konstatovaným rozsudkem může být dle ustanovení
§ 191e odst. 1 OSŘ další držení umístěného připuštěno maximálně na dobu jednoho roku od jeho vyhlášení, případně na dobu
kratší. Uplynutím takto stanovené doby účinnost rozsudku zaniká a soud musí opět posoudit, zda zdravotní stav umístěného
odůvodňuje jeho další držení v ústavu a znovu o této skutečnosti
rozhodnout.
Ústav může obdobně jako v první fázi detenčního řízení sám
rozhodnout o zkrácení rozsudkem určené doby trvání držení
umístěného a propustit jej na základě svého odborného úsudku.
Ani jiné osoby však nemusejí zůstat nečinné. Občanský soudní řád přiznává v ustanovení § 191f umístěnému, jeho zástupci,
opatrovníku a osobám jemu blízkým právo ještě před uplynutím doby, po kterou bylo připuštěno držení umístěného v ústavu
požádat soud o nové vyšetření a rozhodnutí o propuštění. Tato
žádost je však podmíněna existencí odůvodněné domněnky, že
další držení umístěného v ústavu není důvodné. Občanský soudní řád blíže nespecifikuje, do jaké míry a jakým způsobem musí
být domněnka odůvodněna osobou žádající o přezkoumání situace, ale lze dovodit, že pokud není návrh zjevně bezdůvodný,
soud je povinen se jím zabývat, řádně zjistit skutečný skutkový
stav a v tom smyslu i rozhodnout.
Jestliže soud návrh opakovaně zamítne a nelze-li očekávat
zlepšení zdravotního stavu umístěného, je v jeho moci současně
rozhodnout, že další vyšetření před uplynutím doby stanovené
původním rozsudkem podle ustanovení § 191d odst. 4 OSŘ již
neprovede.
Rozsudek podle ustanovení § 191f OSŘ má suspenzívní účinek, pokud jde o jeho vykonatelnost, v případě, že soud rozhodne
o propuštění umístěného. Ústavu je pak uložena povinnost plnit,
která spočívá v propuštění umístěného na svobodu, a to v obecné lhůtě 3 dnů (nebo lhůtě stanovené rozsudkem) od právní moci
rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ, po jejímž uplynutí
se rozsudek stává vykonatelným. Pokud však bude proti rozsudku podáno řádně a včas odvolání, jeho vykonatelnost se odkládá
a umístěný bude držen v ústavu až do konečného rozhodnutí ve
věci. na druhé straně rozhodne-li soud podle ustanovení § 191f
OSŘ tak, že návrh na propuštění umístěného se zamítá, stává se
toto rozhodnutí vykonatelné spolu s nabytím právní moci v souladu s ustanovením § 161 odst. 2 OSŘ.10
Posledním ustanovením, které občanský soudní řád věnuje
detenčnímu řízení, je ustanovení § 191g, které se týká nákladů
řízení. Obecně platí, že náklady řízení platí stát, ovšem jedná se
o náklady, které v rámci detenčního řízení vznikly právě státu
(typicky např. znalečné). Účastníci se nesou své vlastní náklady
každý z nich sám. Výjimku tvoří náklady právního zastoupení,
jestliže osobě držené v ústavu byl soudem ustanoven opatrovník
Osoby blízké definuje ustanovení § 116 z.č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v platném znění, jako příbuzného v řadě přímé, sourozence
a manžela a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala
jako újmu vlastní.
10 Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha,
1997. s. 318–319.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
pro řízení z řad advokátů. Takto vzniklé náklady jsou pak rovněž
hrazeny státem.
Detenční řízení je řízením, kterým je zasahováno do práva
chráněného snad ve všech právních řádech, a to práva na osobní
svobodu. Vzhledem k tomu by měl zákonodárce dbát na to, aby
v tomto řízení nebyly žádné nejasnosti, a nemohlo tak dojít k jakémukoli pochybení, v jehož důsledku by byla osobní svoboda
jedince omezena nedůvodně, byť na sebekratší dobu.
Jako problematické lze hodnotit ustanovení § 191c odst. 1
OSŘ, které umožňuje soudu rozhodnout, že nebude doručovat
usnesení o tom, že k převzetí do ústavu došlo ze zákonných
důvodů umístěnému, má-li za to, tento nebude schopen pochopit obsah takovéhoto rozhodnutí. Výše bylo zmiňováno, že tak
soud činí na základě vyjádření ošetřujícího lékaře, ale vzhledem
k časové tísni nemusí být lékařovo posouzení daného pacienta jednoznačné. Jako řešení lze navrhnout změnu ustanovení
§ 191c odst. 1 OSŘ s tím, že usnesení podle ustanovení § 191b
odst. 4 OSŘ by byl soud povinen doručit umístěnému zásadně
vždy, přičemž ve zvlášť závažných případech by byla připuštěna výjimka, event. by rozhodnutí soudu nemuselo obsahovat
odůvodnění.
Velký nedostatek zákonné úpravy detenčního řízení je
spatřován ve znění ustanovení § 191d odst. 4 OSŘ, kde je sice
stanovena lhůta tří měsíců pro rozhodnutí o tom, zda umístěný
bude dále držen v ústavu a jak dlouho, jejíž běh počíná výrokem
o přípustnosti převzetí umístěného do ústavu, ale již není řešeno, jakým způsobem by měl soud a potažmo i ústav postupovat
v případě nedodržení této lhůty. Zákonná tříměsíční lhůta nebyla
zákonodárcem do předmětného ustanovení začleněna bez nějakého záměru. Tento záměr je pak zřejmý a zcela očividně má
směřovat k zajištění co nejmenšího zásahu do základních práv
a svobod jedince. Jestliže by nedodržení zákonné lhůty nemělo
žádné následky, mohla by být tato lhůta svévolně porušována
bez možnosti jakékoli reparace.
Toto ustanovení by proto mělo být upraveno s tím, že v případě porušení tříměsíční lhůty i o jediný den (event. jen jedinou
hodinu, neboť nejen datum, ale i přesný čas výroku soudu o přípustnosti převzetí nemocného do ústavu, lze určit z protokolu
o jednání), bude umístěný bez dalšího propuštěn na svobodu.
Obdobně je řešena situace v souvislosti s omezením osobní svobody v trestním řízení.
Závěrem je možno konstatovat, že úprava detenčního řízení
prošla zvláště díky z.č. 205/2005 Sb. přínosnou přeměnou, to
však neznamená, že by byla zcela dokonalá a že by jí neměla být
věnována zákonodárcem i v budoucnu náležitá pozornost.
Právní předpisy
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění
Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu
Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících
Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění
Summary
The detention proceeding belongs to a group of non-contentious proceedings in the Czech legal system. In the Czech Republic
we can find two different kinds of civil proceedings, although the
Code of Civil Procedure does not specify it expressly. These are
contentious proceedings and non-contentious proceedings. Both
of these proceedings come under the civil proceedings, which means, they have some common but also several different features.
The Code of Civil Procedure regulates the detention proceeding in paragraphs 191a and the consequential ones.
The detention proceeding is concern a test of admissibility
of certain person‘s previous placement into a health care institution and his holding in custody there. This proceeding is divided
into two stages, the first of them lasts for seven days at the most
and the court has to decide in this time limit, whether the placement of a specific person into a health care institution has been
legal or not. The court does not have to hold an oral hearing on
this subject, but it has to exercise evidence, at least it has to hear
the concerned person and his attending physician.
During the second stage, the court decides, whether the concerned person can be hold in custody in the health care institution
for additional time and for how long. The court has to exercise
more evidence and it has to announce the decision within the
three-month period.
In both stages of the detention proceeding there is a possibility to appeal, which does not have a suspensory effect, though.
Since the 1st of August 2005 the concerned person has the
right to have a guardian for the whole detention proceeding and
this has to be a qualified attorney only.
The current legal regulation of the detention proceeding is not
perfect, but it is being continuously changed depending on gained
real-life experience.
Seznam použité literatury
Bureš, J., Drápal, L., aj. Občanský soudní řád. Komentář. 7.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2006.
Hartmann, A. Nesporné řízení. 1. vyd. Praha: Československý
Kompas, 1926.
Ott, E. Řízení nesporné. 1. autorizované vydání. Praha: Všehrd,
1905
Schelleová, I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha,
1997.
Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 1.
vyd. Brno: IURIDICA BRUNENSIA, 1996.
Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2003.
Winterová, A., aj. Civilní právo procesní. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004.
Zoulík, F. Řízení sporné a nesporné jako druhy civilního procesu. Studie ČSAV. 1. vyd. Praha: ACADEMIA, 1969.
37
Debaty mladých právníků 2007
PROCESNÍ ÚPRAVA AKCIOVÝCH SPORŮ
– PŘEKÁŽKA PRAKTICKÉ REALIZACE
HMOTNÉHO PRÁVA
Adam Rakovský
Úvodem bych si dovolil vysvětlit pojem akcionářské spory a motivy, které mě vedly k napsání tohoto příspěvku, který
na specifickém případě pojednává o vztahu hmotného a procesního práva v českém právním řádu. pro právo exekuční či
konkursní, které je mojí hlavní doménou, není překvapivým
zjištěním, že procesní úprava některých institutů (jako jsou
odporovatelnost, neúčinnost, společné jmění manželů v exekuci či soupis konkursní podstaty) fakticky natolik modifikuje hmotněprávní stav, že procesní úprava převáží a významné
hmotněprávní instituty (jako jsou spoluvlastnictví, vlastnictví,
zápisy v katastru nemovitostí či jiných rejstřících) či významné
hmotněprávní zásady vyloučí z použití.
Jakkoliv je či může být tento stav, kdy procesní normy v podstatě derogují hmotněprávní oprávnění, pro jednotlivé účastníky
(občansko-)právních vztahů v konkrétních momentech a situacích šokující a dokonce se může jevit jako nespravedlivý, je nakonec po mém soudu odůvodněn tím, že jednotlivé výše zmiňované procesní instituty jsou výslovně v právním řádu zakotveny
a skutečně bdělý účastník právních vztahů s nimi může počítat
a relevantně se s nimi vypořádat.
V případě akcionářských sporů je ovšem situace odlišná, a to
především proto, že v zákoně jednotlivé hmotněprávní instituty
(žaloba na neplatnost valné hromady, nárok na náhradu škody
proti představenstvu, nárok na jmenování znalce k přezkoumání
ovládací zprávy, nárok na rozhodnutí o likvidaci atd.) zakotveny
jsou, ale jejich procesní vynucení v mezích obecného civilního
procesu je natolik komplikované, že jde o nároky v podstatě naturální.
Pro účely tohoto příspěvku řadím mezi typové případy akcionářských sporů (i) spory o neplatnost usnesení valné hromady,
(ii) spory o náhradu škody vůči představenstvu či ovládajícím
osobám, (iii) spory o neplatnost různých úkonů zavazujících
společnost, (iv) spory o určení statusu akcionáře, skupiny akcionářů nebo společnosti samé a (v) spory o peněžité nároky
vzniklé v důsledku různých rozhodnutí valné hromady.
I. Česká procesní úprava akciových sporů
V účinném českém právním řádu jsou akciové spory upraveny lakonicky v jednom ustanovení § 200e OSŘ. Lapidárně by
se obsah tohoto ustanovení dal shrnout tak, že řízení ve věcech
sporů mezi společníky obchodních společností navzájem a společníky s samotnou obchodní společností (obecně cum grano
salis řečeno statusové spory) jsou projednávány v nesporném
řízení, lze je zásadně zahájit ex offo a okruh účastníků je vymezen okruhem osob, které jsou dotčeny příslušným rozhodnutím.
Z toho ovšem logicky vyplývá i omezení okruhu účastníků,
neboť definice § 94 OSŘ nepřipouští existenci vedlejšího účastenství ve sporu, což zejména v případě, kde je výsledkem sporu
závazné rozhodnutí pro všechny akcionáře, nutně vede k omezení práva na spravedlivý proces.
38
Za inspiraci k napsání tohoto příspěvku, část komentovaných rozhodnutí a mnoho neocenitelných komentářů k jednotlivým popisovaným případům děkuji svému společníkovi v advokacii JUDr. Martinu Uzsákovi, LL.M. Interpretace a závěry jsou však výlučně moje
a za jakékoliv chyby odpovídám sám.
JUDr. Adam Rakovský, advokát v Praze a externí doktorand na PrF
ZČU Plzeň
A) Spory o neplatnost usnesení valných hromad
Tyto spory bylo dlouho jádrem doktrinálních debat a vlajkovou lodí sporové agendy týkající se akciových společností. Časem dospěla judikatura i legislativa k pregnantní formulaci požadavků jak na procedurální podmínky konání valných hromad
tak i na jednotlivá - nejobvyklejší – usnesení valných hromad.
Na tomto místě opomenu jak probíhá věcný přezkum odůvodnění námitek proti přijatým rozhodnutím valných hromad
akciových společností a budu presumovat, že žalobce má ve své
argumentaci pravdu. I v takových případech lze ovšem snahy
žalobce poměrně úspěšně torpédovat. Tak například poměrně
pravidelně dochází k tomu, že samotné usnesení valné hromady předvídá majetkovou dispozici s částí majetku společnosti
a je-li napadané usnesení valné hromady z jakéhokoliv důvodu
vadné, je zřejmé, že je nezbytné zabránit následnému převodu
aktiv společnosti na podkladě právě takto vadně schváleného
usnesení valné hromady. Logicky se jeví jako vhodné vydání
předběžného opatření.
V prvním případě Krajský soud v Ostravě usnesením pod
sp. zn. 23 Cm 66/2002 návrhu na nařízení předběžného opatření
vyhověl, když zakázal nakládání s 100% akcií dceřiné společnosti mimojité s odůvodněním, že „Pokud by však prodej nabídnutých akcií byl realizován, mohlo by to mít nevratné účinky
i v případě, že soud dojde k závěru, že k prodeji došlo v rozporu
s právem.“
Podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci vyhověl
a svým rozhodnutím pod sp. zn. 8 Cmo 303/2002 usnesení
soudu prvního stupně změnil tak, že návrh odmítl. dovodil totiž
mimo jiné, že žalobci netvrdili a neosvědčili naléhavost potřeby
zatímní úpravy, protože „netvrdí, jaká konkrétní újma jim jako
akcionářům žalovaného prodejem akcií v majetku žalovaného
hrozí“.
Obdobně ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 Nc
1/2002 došlo k vydání předběžného opatření zakazujícího nakládání s nemovitostmi společnostmi, které měly být podle usnesení valné hromady zastaveny k zajištění závazku třetí osoby.
Prvostupňový soud dospěl k závěru, že „Z předložených listin,
které navrhovatel předložil v rámci řízení o předběžném opatření … osvědčil svá tvrzení, že je třeba zatímně upravit poměry
účastníků řízení, neboť majetková podstata v rozsahu odpůrcem
vlastněných nemovitostí se může při jejich případném převodu
(realizaci zástavního práva) změnit.“
I v tomto případě bylo podáno odvolání a Vrchní soud v Olomouci ve věci sp. zn. 2 Cmo 267/2002 konstatoval, že „Žalobce rozhodující skutečnosti odůvodňující nařízení předběžného
opatření dostatečně nevylíčil, neboť v návrhu sice vyslovuje
obavu, že by mohlo (v budoucnosti) dojít v případě nákupu
předmětných akcií a zřízení zástavního práva k jeho realizaci,
neuvádí však žádné konkrétní údaje o tom, proč by k takovéto
situaci mělo dojít a že by takové nebezpečí bylo bezprostředně hrozící. Žalobce pouze obecně poukazuje na to, že by mohlo
dojít k poškození žalovaného a potažmo i akcionářů, nijak však
nespecifikuje, jaká konkrétní práva žalobce jako akcionáře by
měla být ohrožena.“
Sluší se snad pouze dodat, že po zrušení předběžných opatření došlo v prvním případě k tomu, že 100% akcií dceřiné společnosti bylo prodáno bez výběrového řízení a v druhém případě
Obě rozhodnutí citována podle Uzsák, M.: Několik poznámek
k předběžným opatřením ve věcech obchodních, Soudní rozhledy
č. 5/2003, s. 146–149.
Obě rozhodnutí citována podle Uzsák, M.: Několik poznámek
k předběžným opatřením ve věcech obchodních, Soudní rozhledy
č. 5/2003, s. 146–149.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
byly nemovitosti rovnou prodány třetí osobě bez přiměřeného
protiplnění (nikoliv pouze zatíženy zástavou) …
Pozoruhodná na těchto případech je slepota (necitlivost) odvolacího soudu k tomu, že akcionář primárně hájí svá majetková
práva (tj. právo na podíl na zisku, resp. právo na podíl na likvidačním zůstatku). Obhajobu svých majetkových práv považuji
za takovou notorietou, že jej není třeba soudu sdělovat (tento by
měl soud znát ze své rozhodovací činnosti). Jak však bude poukázáno dále, tato slepota k majetkovým poměrům akcionářů je
identická i u pražského Vrchního soudu (blíže pod bodem C)).
V této části je nicméně místo pro poukaz na jinou svéráznou procesní obstrukci, a to požadavek doložit, že žalobce byl
ke dni podání žaloby akcionářem společnosti. Tento požadavek
vychází z pokřiveného výkladu ustanovení § 131 ObchZ, dle
něhož může být žaloba na neplatnost usnesení valné hromady
podána pouze ve lhůtě tří měsíců od přijetí napadaného usnesení. V případě akciové společnosti s akciemi na majitele je však
prakticky nemožné zjistit, kdo je v jiný den než v den konání
valné hromady akcionářem společnosti. V rozhodnutí sp. zn.
50 Cm 55/2003 nejprve soud vyzval žalobce, aby doložil, že
byl ke dni podání žaloby akcionářem společnosti. Takový důkaz
však u akcií na majitele fakticky nelze podat, neboť pokud akcie
jejich vlastník nesloží do úschovy u obchodníka s cennými papíry, není schopen prokázat, že celou dobu ode dne konání valné hromady do podání žaloby a i ke dni projednávání věci (viz
§ 154 OSŘ) leží ony akcie „ve slamníku“. Přesto však i tzv. neunesení důkazního břemene ohledně této otázky bylo pro Krajský
soud v Brně ve věci sp. zn. 50 Cm 55/2003 důvodem pro zamítnutí žaloby.
B) Spory o náhradu škody vůči představenstvu
či ovládajícím osobám
Svérázným případem jsou škodové nároky proti představenstvu a ostatním členům orgánů vznášené akcionáři s kvalifikovaným podílem na základním kapitálu jakožto zákonnými
zástupci společnosti.
Jinou kapitolou jsou spory s ovládajícími či propojenými
osobami, které samozřejmě mohou působit akciovým společnostem stejné škody jako členové jejich orgánů. V těchto souvislostech lze poukázat na přístup soudů k přezkumu tzv. ovládacích zpráv vypracovávaných společnostmi v koncernech podle
§ 66a odst. 8 – 12 ObchZ.
Opakovaně totiž došlo k tomu, že taková zpráva vypracována nebyla a ostatní (neovládající) akcionáři požádali o jmenování znalce za účelem přezkoumání takové zprávy. Krajský soud
v Ostravě pak ve věci sp. zn. Nc 5032/2002 tento návrh odmítl
a konstatoval, že zákon přesným výčtem situací, kdy lze jmenovat znalce limituje soud v tomto řízení, a protože zákon nepamatuje na možnost přezkoumat vztahy mezi ovládající a ovládanou
osobou v případě, kdy nebyla ovládací zpráva vyhotovena, není
možné znalce jmenovat. Úvaha o argumentu a minori ad maius,
tj. že pokud zákon připouští jmenování znalce v případě chybně vypracované zprávy, tím spíše by měl připouštět jmenování
znalce pro případ, že zpráva nebyla vypracována vůbec, soudu
zjevně unikla. Ani odvolání v dané věci nebylo úspěšné.
Archiv autora. Nepublikováno.
Archiv autora. Nepublikováno.
C) Spory o neplatnost různých právních úkonů
zavazujících společnost
Tyto spory jsou v současné době jádrem sporné agendy týkající se akciových společností. Typově jde o to, že se akcionář
domáhá určení, že ta či ona smlouva uzavřená ohledně majetku
společnosti je z různých důvodů neplatná. Tzv. leading case v této otázce byly spory akcionářů (i) bývalé Investiční a poštovní
banky, a.s., kteří po červnu 2000 domáhali soudního přezkumu
prodeje celého podniku této banky nuceným správcem do rukou
Československé obchodní banky a.s. a (ii) bývalé Agrobanky
a.s., kteří se domáhali soudního přezkumu prodeje části podniku
nuceným správcem americké společnosti GE Money Bank a.s.
Nabyvatelé podniků a ve shodě s nimi i Městský a Vrchní soud
v Praze byli schopni a ochotni tvrdit, že žádný akcionář (bez
ohledu na výši svého akciového podílu na akciové společnosti)
nemá tzv. naléhavý právní zájem na určení, zdali byl či nebyl
prodej podniku platný či nikoliv. Z tohoto procesního důvodu se
pak soudy odmítly meritorně zabývat převodní smlouvou.
Tento závěr je zjevně absurdní a byl odmítnut Nejvyšším
soudem nejprve ohledně bývalé Agrobanky a.s. ve věci sp. zn.
29 Odo 535/2001 následovně: „Závěr, že vzhledem k tomu, že
smlouva již byla uzavřena a právo tedy již bylo eventuálně porušeno, vzniklo žalobci právo na plnění, a proto se má domáhat
svého práva žalobou na plnění, není správný, není-li žalobce
účastníkem napadené smlouvy. Žalobci z napadané smlouvy
nevznikají žádná práva ani povinnosti, nemůže se tedy žalobou
na plnění z této smlouvy ničeho domáhat. Přitom ale uzavření
smlouvy o prodeji části podniku může mít významný vliv na právní poměry společnosti, jejímž je akcionářem, a tedy zprostředkovaně i na jeho právní poměry, např. (vazbě na obsah smlouvy)
na výši jeho podílu na likvidačním zůstatku.“ a posléze i ve
věci bývalé Investiční a poštovní banky a.s. ve věci sp. zn. 29
Odo 767/2002 daleko lapidárněji s tím, že „Akcionář má naléhavý právní zájem na určení platnosti smlouvy o převodu podniku
společnosti, jíž je akcionářem.“
Uvedená rozhodnutí otevřela prostor pro úvahy, jaké všechny úkony akciové společnosti je možné napadat ze strany akcionářů. Tak např. Krajský soud v Ostravě ve věci sp. zn. 26 Cm
47/2005 dospěl k závěru, že přezkum převodu majoritního
podílu na dceřinné společnosti je ze strany akcionáře vyloučen,
neboť „právní postavení akcionáře vůči akciové společnosti zůstává – i přes uskutečněný děj – stále stejné (nelze vůbec
hovořit o nějaké nejistotě). Žádné z jeho práv akcionáře společníka nebylo realizací převodu podílů na dceřiné společnosti
ohroženo a nemohlo vést k vzniku nejistoty v jeho právním vztahu ke společnosti.“
Toto rozhodnutí bylo posléze Vrchním soudem v Olomouci
ve věci sp. zn. 8 Cmo 240/200610 bez jednání zrušeno s tím, že
převodem akcií dceřiné společnosti může být dotčeno majetkové právo akcionáře na podíl na zisku (viz § 178 ObchZ), eventuelně na podíl na likvidačním zůstatku.
Naopak ve věci sp. zn. 23 Cm 66/2002 Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že 100% akciový podíl na dceřinné společnosti může být dokonce samostatnou částí podniku a projednával otázku platného převodu tohoto akciového podílu.11
10
11
Publ. pod č. 33974 (JUD) in ASPI.
Viz www.nsoud.cz.
Archiv autora. Nepublikováno.
Archiv autora. Nepublikováno.
Citováno podle Uzsák, M.: Několik poznámek k předběžným opatřením ve věcech obchodních, Soudní rozhledy č. 5/2003, s. 146
–149.
39
Debaty mladých právníků 2007
D) Spory o určení statusu akcionáře, skupiny akcionářů
nebo společnosti samé
Mezi těmito spory dominují na straně statusu akcionářů
spory o určení osob jednajících ve shodě, o určení povinnosti
učinit nabídku převzetí a na straně statusu společnosti návrhy
na likvidaci společnosti. Jakkoliv by se mohlo zdát, že návrh
na likvidaci společnosti podaný akcionářem z důvodu vlastnictví vlastních akcií v majetku společnosti po delší než zákonem
připuštěnou dobu, nemůže být procesně soudem torpédován,
neboť jde o řízení, které je soud povinen zahájit i bez návrhu
(§ 161b odst. 4 ObchZ), opak je pravdou.
Autorovi se přihodilo, že byl soudem vyzván k tomu, aby
prokázal svou aktivní legitimaci k podání takového návrhu (!!)
a poté, co akcie nebyly předloženy v originálu, Krajský soud
v Brně ve věci sp. zn. 50 Cm 87/200412 návrh na likvidaci bez
meritorního přezkumu zamítl s odůvodněním, že k přezkumu
rozhodných skutečností, tj. zdali společnost má či nemá v majetku delší než předepsanou dobu vlastní akcie, nemůže dojít,
pokud není takový návrh podán akcionářem.
Takto absurdní rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci ve věci
5 Cmo 383/200613 bez jednání zrušil s tím, že navrhovatel likvidace společnosti z důvodů dlouhodobé držby vlastních akcií
akcionářem dokonce ani být nemusí. Teprve po tomto rozhodnutí dospěl prvostupňový soud k meritornímu přezkumu návrhu
a okolností v něm uvedených.
Jinou kategorií sporů o status, jsou spory o status akcionářů
společnosti. Velmi často jsou totiž různé akcionářské skupiny ve
společnosti obviňovány z toho, že jednají ve shodě, resp. že opomenuly učinit nabídku převzetí a z toho údajně vyplývá nemožnost hlasovat na valné hromadě. I tyto spory byly opakovaně
z různých procesních důvodů torpédovány tak, že – pokud je mi
známo – fakticky zanikly vyjitím z užívání (desuetudo).
E) Spory o peněžité nároky vzniklé v důsledku různých
rozhodnutí valné hromady
Zde vykračujeme z limitů prve citovaného ustanovení § 200e
OSŘ a „na tapetu“ se dostávají ustanovení § 83 a § 159a OSŘ,
která pojednávají o některých aspektech tzv. hromadných žalob,
a to především z pohledu litispendence a závaznosti rozhodnutí
v jedné věci i pro účastníky dalších řízení. Obecně totiž soudy
v akciových věcech již dovodily, že domáhat se rozhodnutí, které by bylo ku prospěchu i dalších akcionářů (tzv. kolektivní žaloby) je nemožné.14 Nicméně i na toto téma se konečně v českém
právním prostředí začíná více publikovat a s ohledem na rozsah
tohoto příspěvku na tyto publikace odkazuji,15 neboť se ztotož12 Archiv autora. Nepublikováno.
13 Archiv autora. Nepublikováno.
14 V nepublikovaném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.
26 Cm 236/2002, je výslovně uvedeno, že „Z hlediska petitu podané
žaloby by bylo možno dovodit, že se jedná o tzv. kolektivní žalobu
podanou jedním z oprávněných. Žalobce tak uplatnil své individuální právo a ve věci samé se domáhá vydání rozhodnutí, které by
bylo možno vztahovat i na ostatní akcionáře společnosti A a.s., tedy
na osoby, které ke dni zahájení řízení u soudu nejsou jeho účastníky. Projednávání věcné takovýchto žalob český právní řád a z něj
zejména pak občanský soudní řád neumožňuje. Tato skutečnost bez
dalšího vedla soud k zamítavému rozhodnutí …“ Rozhodnutí je
v archivu autora.
15 Smolík, P.: Hromadné žaloby – současnost a výhledy české právní
úpravy. Právní fórum č. 11/2006; Zima, P.: K tzv. hromadným žalobám. Právní rozhledy č. 4/2003; Winterová, A.: Procesní důsledky
skupinové žaloby v českém právu in. Pocta Jiřímu Švestkovi, ASPI
40
ňuji s jejich závěry, a sice, že právní úprava je (i) diskriminující vůči druhým a dalším účastníkům sporu, (ii) procesní řešení
skrze odchylky v úpravě překážky litispendence a překážky věci
rozsouzené je nedostatečné, neboť třetí osoby jsou významně
(bez možnosti reparace) zasaženy ve svém právu na spravedlivý
proces, a (iii) bylo by záhodno dbát v legislativě více o koordinaci hmotného a procesního práva. Tak např. ve věci sp. zn.
15 Cm 203/200416 odmítl Krajský soud v Ostravě spojit k jednomu řízení dvě věci týkající se nároku na doplatek z nabídky
převzetí a místo toho pozdější z obou řízení přerušil do skončení řízení o prvně napadlém návrhu. Jeho stanovisko pak Vrchní
soud v Olomouci ve věci sp. zn. 5 Cmo 43/200717 potvrdil.
II. Mezitímní závěry
Výsledky shora citovaného náhodného výběru soudních rozhodnutí lze shrnout asi následovně. Procesní úprava akciových
sporů, resp. jejich řešení, velmi efektivně umožňuje oddalovat
meritorní řešení před soudem, a to prostřednictvím přepjatého
zkoumání procesních požadavků na samotný běh řízení. Těmito
požadavky jsou jednak prokazování samotného akcionářského
vztahu ke společnosti, prokazování naléhavého právního zájmu
a především opomíjení faktu, že akcionář hájí především svá majetková práva, která jsou primární součástí jeho vztahu ke společnosti. Lze ocenit, že ve shora uvedených případech mnohdy
došlo v odvolacím či dovolacím řízení k nápravě nevyhovujícího stavu, avšak s přihlédnutím ke Keynesovskému „na konci
jsme všichni mrtví“ jde o nedostatečnou útěchu. od napadaných
skutečností mnohdy uplynuly roky, což fakticky vyloučilo reálný dopad jednotlivých rozhodnutí na nastolený právní stav.
Logicky se nabízí otázka co je důvodem shora popsaného
rozhodování českých soudů v akciových sporech. Banální úvaha
by vedla k závěru, že vše je důsledkem přepjatého formalismu
českých soudců a vedla by ke zkoumání osobnostních profilů
jednotlivých soudců. V poněkud sofistikovanější formě lze nalézt
tuto kritiku opakovaně např. u Zdeňka Kühna,18 ale i u jiných,
zejména zahraničních analytiků českého soudnictví. Je samozřejmě možné, že část českých soudců nepronikla do hospodářské povahy souzených věcí a nemá odvahu řešit tzv. složité případy19 meritorně. Osobně se však domnívám, že příčina i řešení
shora traktovaných problémů spočívá jednak v procesní úpravě
rozhodování o akciových sporech a jednak v určité společenské
atmosféře (společenské poptávce), která se ve druhé polovině
devadesátých let ohledně akciových sporů dramaticky změnila.
S ohledem na délku příspěvku si však dovolím vyhradit tuto část
argumentace jinému příspěvku.
Použitá literatura
Kühn, Z.: Aplikace práva soudcem v éře středoevropského
komunismu a transformace, C. H. Beck, 2005.
Kühn, Z.: Aplikace práva ve složitých případech. Právní principy v judikatuře, Karolinum, 2002.
16
17
18
19
2005; Winterová, A.: Hromadné žaloby (procesualistický pohled),
XVI. Karlovarské právnické dny, 2007, s. 428 a násl.
Archiv autora. Nepublikováno.
Archiv autora. Nepublikováno.
Za všechny jeho práce odkázat např. na analýzu „příčin postkomunistické právní krize“ jak zní podtitul práce „Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace“ vydané
u C. H. Beck v roce 2005.
Podrobněji Kühn, Z.: Aplikace práva ve složitých případech. Právní
principy v judikatuře, Karolinum, 2002.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Smolík, P.: Hromadné žaloby – současnost a výhledy české
DORUČOVANIE PÍSOMNOSTÍ, VEČNÝ
právní úpravy. Právní fórum č. 11/2006.
PROBLÉM SLOVENSKÉHO CIVILNÉHO
Uzsák, M.: Několik poznámek k předběžným opatřením ve věPROCESU?
cech obchodních. Soudní rozhledy č. 5/2003.
Winterová, A.: Procesní důsledky skupinové žaloby v českém
Alexandra Kotrecová
právu in. Pocta Jiřímu Švestkovi, ASPI 2005.
Winterová, A.: Hromadné žaloby (procesualistický pohled) in
Existencia dobrej a efektívnej právnej úpravy inštitútov funSborník z konference XVI. Karlovarské právnické dny,
gujúcich v rámci civilného konania, je jedným z predpokladov
2007.
prejednania a rozhodnutia veci bez zbytočných prieťahov, so
Zima, P.: K tzv. hromadným žalobám. Právní rozhledy č.
zachovaním všetkých procesných práv a povinností subjektov
4/2003.
tu aktívnych a vystupujúcich. Predstavuje záruku zachovania
procesných zásad existujúcich a garantovaných na vnútroštátResumé
nej aj na medzinárodnej úrovni. doručovanie predstavuje jeden
z takýchto inštitútov, je jedným zo základných procesných úko„The article deals with the current judicial practice on share- nov v civilnom konaní. Zároveň je jeden z najvýznamnejších
holders actions against the companies. Based on the survey of prostriedkov komunikácie, využívaným mimo priestorov súdboth published and unpublished „leading cases“ seems to be ap- nych siení, medzi súdom a subjektmi civilného procesu, najmä
propriate to construct hypothesis for the further research that (i) účastníkmi. Slúži taktiež na získanie nevyhnutne potrebných
the courts and deciding judges are either unqualified for solving informácií, ktorých znalosť je predpokladom ďalšieho postupu
such complicated issues or deciding judges are – from the differ- súdu v konaní.
ent reasons starting with the atmosphere in society and ends with
Samotné teoretické východiská hovoria o nutnosti precíztheir former professional carrier and formation - very strict and nej zákonnej úpravy, ktorá musí na jednej strane rešpektovať
formal which hinder them from deciding issues not on the basis záujmy účastníkov konania a potrebu ich úplného a účinného
of the procedural matters but on the basis of the substantive (ma- informovania prostredníctvom doručovania, a na druhej strane
terial) law or (ii) the procedural rules themselves are so strict doručovanie musí byť upravené tak, aby jeho procesná úprava
and formal that there is no space for the judges to over-cross neblokovala dosiahnutie účelu konania vyjadrené v § 1 Zákoprocedural issues which implies solution vesting in new (differ- na č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok. Zabezpečenie
ent, special) procedural rules for class cases and similar disputes spravodlivej ochrany práv a oprávnených záujmov, cestou najbetween shareholders and the companies. The finally proposed častejšie využívanou, nástrojmi ochrany subjektívnych práv
hypothesis is also the standpoint of the author.”
a povinností.
Je nepochybné, že doručovanie z hľadiska významu v samotnom konaní má výrazné procesné dôsledky, vzhľadom
na zachovanie práva na spravodlivý proces ako aj ochrany
a právnej istoty účastníkov. Ide predovšetkým o právne následky, procesné účinky, práva a povinnosti s rešpektovaním práva
na spravodlivú súdnu ochranu v konaní. Nepochybne zohráva
významnú úlohu pri garancii rovného postavenia, pri zachovaní
rovnosti zbraní. V poslednom období sa však v súvislosti s doručovaním stretávame s narastajúcimi problémami, ktoré sú spojené s tým, že riadne doručenie sa stáva viac a viac náročnejším,
ak nie nemožným bojom s veternými mlynmi v podobe adresáta,
ktorý sa nezdržiava v mieste svojho bydliska, prípadne sa chce
doručeniu súdnej zásielky vyhnúť a napokon aj v podobe tzv.
procesne neaktívneho účastníka. Pri tom všetkom samozrejme
nevynímajúc ešte účastníka neznámeho pobytu.
Otázkou zostáva ako na tieto skutočnosti reflektuje právna úprava doručovania v podmienkach Slovenskej republiky.
V akej miere je týmto smerom zabezpečená spravodlivá ochrana
práv a oprávnených záujmov v rámci civilného konania.
Z hľadiska historického je jednoznačné, že právna úprava
doručovania, prešla istým vývojom. V prvej Československej
republike upravoval doručovanie v civilnom konaní s platnosťou aj pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi zák. čl. I/1911
Občiansky súdny poriadok. Ten zakotvil všeobecné postupy
pri doručovaní. Následná bližšia a podrobnejšia apretúra bola,
s účinnosťou pre Slovensko a Podkarpatskú Rus, obsiahnutá vo
vládnom nariadení č. 99/1924 Sb. zák a nař., ktorým sa vydáva nový jednací poriadok pre okresné súdy. na území Čiech
JUDr. Alexandra Kotrecová, katedra občianskeho práva, Fakulta
práva Janka Jesenského, Vysoká škola v Sládkovičove.
Mazák, J.: Základy občianskeho procesného práva, Bratislava, Iura
edition 2004, s. 73.
Singer, J. – Milota, A. – Sporzon, J. – Turner, A.: Příruční sbírka
41
Debaty mladých právníků 2007
v období prvej Československej republiky boli otázky doručovania upravené v zák. č. 113/1895 ř.z. Civilný súdny poriadok.
Ďalšie podrobnosti o doručovaní, ako aj špecifikáciu náležitostí
doručenky upravoval rokovací poriadok súdov, ako vykonávací
predpis vydaný k Civilnému súdnemu poriadku. Zaujímavým
bolo, že v zmysle ustanovenia § 292 tohto zákona, doručenky
úradného orgánu v úradnej záležitosti, zodpovedajúce predpísanej forme, boli považované za verejné listiny. Tým pádom
boli z hľadiska charakteru, postavené napr. na roveň rozsudku.
Prvým pre celé územie platným civilno procesným kódexom, ktorý samozrejme obsahoval aj právnu úpravu doručovania, bol zákon č. 142/1950 Zb. O konaní v občianskoprávnych
veciach. Ten obsahovo takmer porovnateľne upravoval tento inštitút, pričom dokonca samotné znenie bolo obsiahnuté takmer
v zhodnom paragrafovom označení, ako je tomu v prípade súčasne platného občianskeho súdneho poriadku. Opätovne na tieto ustanovenia nadväzovala podrobná právna úprava obsiahnutá
vo vykonávacom predpise, konkrétne, v nariadení ministra spravodlivosti č. 95/1952 Zb., ktorým sa vydáva spravovací poriadok pre súdy.
Táto právna regulácia bola nahradená, v súčasnosti v Slovenskej aj v Českej republike, platným zákonom č. 99/1963
Zb. Občiansky súdny poriadok, ktorý v istej zmenenej podobe
dosiahnutej početnými novelami vykonanými v obidvoch krajinách, platí dodnes, už viac ako 44 rokov. Tým sa zaraďuje medzi jednu z najstarších zákonných úprav dodnes vôbec účinných.
na túto právnu úpravu následne nadväzuje vyhláška č. 543/2005
Z.z o spravovacom a kancelárskom poriadku v znení vyhlášky
č. 417/2006 Z.z., ktorá upravuje napríklad aj špecifický postup
pri doručovaní niektorým adresátom napr. osobám, ktoré požívajú diplomatické výsady, osobám držaným v ústave zdravotnej
starostlivosti, tým na ktorých sa vykonáva trest odňatia slobody.
Zakotvuje aj náležitosti doručenky, podrobnosti týkajúce sa doručovania súdnym doručovateľom a iné.
Z komparácii a pri podrobnejšom štúdiu aktuálnych a v minulosti platných relevantných ustanovení, možno dospieť k záveru, že základný charakter právnej úpravy doručovania ako aj
samotný mechanizmus doručovania, na Slovensku, zostal viac
menej zachovaný zhodne, od roku 1950. Menila sa len právna
sila, pokiaľ išlo o pramene práva a niektoré podrobnosti, súvisiace aj so spoločenskými zmenami.
Aktuálne je základná právna úprava doručovania, tak ako už
bolo spomenuté, je obsiahnutá v zákone č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok. Konkrétne ide o ustanovenia § 45 – 50a.
Tie vzhľadom na závažné procesné dôsledky , ktoré zákon spája
s doručovaním, ponúkajú pomerne podrobnú úpravu tohto procesného inštitútu.
Vo všeobecnosti v zmysle zákona rozlišujeme niekoľko základných foriem doručovania. Jednak hovoríme o tzv. obyčajnom
doručovaní, ďalej o doručovaní do vlastných rúk. Občiansky
súdny poriadok pozná aj doručovanie vyvesením na úradnej
tabuli súdu a napokon doručovanie tzv. verejnou vyhláškou.
Napokon z hľadiska aplikácie zákonných ustanovení, môžeme
v istej miere rozlišovať aj doručovanie osobám fyzickým a právnickým. Súd doručuje písomnosti sám alebo poštou. Okrem toho
môže doručovať aj prostredníctvom súdneho exekútora, orgá-
42
justičních zákonov platných na Slovensku a Podkarpatskej Rusi,
Bratislava, Concordia 1933, s. 485 a nasl.
Hora, V.: Civilní řád soudní a jurisdikční norma (zákony ze dne 1.
Srpna 1895, č.110,111,112,113 ř.z., Praha, Kompas, 1922, s. 322
a nasl.; Kerecman, P.: O náhradnom doručovaní do vlastných rúk
prostredníctvom pošty, Justičná revue, 56, 2004, č. 1, s. 51.
Kerecman, P.: O náhradnom doručovaní do vlastných rúk prostredníctvom pošty, Justičná revue, 56, 2004, č.1, s. 51.
nu obce, príslušného útvaru Policajného zboru a za podmienok
ustanovených osobitým predpisom aj prostredníctvom Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky. Nakoľko aj napriek
primárnemu doručovaniu prostredníctvom súdu, čo zdôrazňuje
aj znenie samotného zákona, tým, že ho kladie na prvé miesto,
to nespôsobuje až také značné ťažkosti. Budem sa preto ďalej
podrobnejšie venovať spôsobu doručovania najvyužívanejšiemu
a najbežnejšiemu a to doručovaniu cestou pošty, hlavne tzv. poštovými doručovateľmi, so zameraním na doručovanie písomností určených do vlastných rúk.
Pokiaľ ide o doručovanie právnickým osobám, možno konštatovať, že súdna prax sa dlho potýkala s týmto problémom,
najmä s problematikou vytvárania tzv. fiktívnych sídiel a umelým vytváraním prekážok v rámci súdneho konania, spojených
s nemožnosťou transformovania písomnosti do sféry adresáta
právnickej osoby. Novela Občianskeho súdneho poriadku vykonaná zákonom č. 501/2001 Z.z. včlenila nové ustanovenia
§ 48 ods. 2 a 3, ktoré mali riešiť problém náhradného doručenia
právnickým osobám ako aj fyzickým osobám, ktoré sú oprávnené podnikať. Následne sa však vynorila nová otázka, na ktorú
bolo aj v právnických kruhoch poukázané. Ide o vzťah ustanovenia § 47 ods. 2 a § 48 ods. 2 a 3 O.s.p. V niektorých komentároch sa možno stretnúť s vysloveným názorom, že použitie
týchto ustanovení sa navzájom vylučuje. V istom smere bol
naznačený už aj opak predmetného tvrdenia, pričom si dovolím v tomto smere názorovo súhlasiť, v súlade s tým ako mi je
známe aj z činnosti a praxe slovenských súdov. Nepochybne sú
tieto otázky zaujímavé, podrobnejšie sa im však na tomto mieste
nebudem venovať nakoľko úvahy v tomto smere by mohli byť
predmetom samostatného článku.
Z praktického pohľadu najčastejšie komplikácie a problémy vznikajú v súvislosti so zásielkami, ktoré sú určené do vlastných rúk adresáta - fyzickej osoby. doručovanie zásielky určenej
do vlastných rúk znamená, že písomnosť ako takú nemožno vydať nikomu inému len adresátovi. Závažnosť doručenia do vlastných rúk, súvisí jednak s druhom listín, ktoré sa touto cestou
doručujú, ako aj s právnymi následkami, ktoré je ich doručenie
spôsobilé vyvolávať.
Pre účely zabezpečenia plynulosti priebehu konania, ako aj
ochrany procesných práv a povinností subjektov v tomto konaní
vystupujúcich, existuje zákonom garantovaná možnosť, či už
pri doručovaní obyčajnom, ale predovšetkým pri doručovaní
do vlastných rúk, okrem zákonom stanovených výnimiek, nahradiť takéto doručovanie presne upraveným procesným postupom, ktorý sa nazýva náhradné doručenie.
Náhradné doručovanie fyzickým osobám v kontexte s písomnosťami doručovanými do vlastných rúk je upravené v § 47
ods. 2 O.s.p. Podmienky pre vznik fikcie doručenia písomnosti
do vlastných rúk vyplývajú zo znenia obsahu tohto ustanovenia.
V zmysle § 47 ods.2 „Ak nebol adresát písomnosti, ktorá sa má
doručiť do vlastných rúk, zastihnutý, hoci sa v mieste doručenia
zdržuje, doručovateľ ho vhodným spôsobom upovedomí, že mu
§ 45 ods. 1, zákona č. 99/1963 Zb., Občiansky súdny poriadok.
Súd môže vo svojom obvode doručovať aj prostredníctvom súdnych
doručovateľov. Z hľadiska využívania doručovania prostredníctvom týchto subjektov ide skôr o výnimku ako o bežnú vec. Dôvodom môže byť aj personálne vybavenie súdov týmito osobami.
Napríklad Okresný súd Bratislava IV má jedného takéhoto súdneho
dorzčovateľa.
Bureš,J. – Drápal, L. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád, 3. Vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, s. 121.
Kerecman, P.: dielo cit. v poznámke č. 4, s. 66, Valjentová, M.:
K niektorým problémom pri doručovaní v civilnom procese, Justičná revue, 59, 2007, č.3, s. 370 a nasl.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
zásielku príde doručiť znovu v deň a hodinu uvedenú v oznámení. Ak zostane i nový pokus o doručenie bezvýsledným, uloží
doručovateľ písomnosť na pošte alebo na orgáne obce a adresáta
o tom vhodným spôsobom upovedomí. Ak si adresát zásielku
do troch dní od uloženia nevyzdvihne, považuje sa posledný deň
tejto lehoty za deň doručenia, i keď sa adresát o uložení nedozvedel“.10 Z uvedeného vyplýva, že písomnosť možno považovať
za náhradne doručenú iba za podmienok, že: 1. Zákon možnosť
náhradného doručenia nevylučuje (náhradné doručenie nie je
možné napríklad pri platobnom rozkaze, upovedomení o začatí
exekúcie...), 2. bol zachovaní predpísaný postup doručovateľom
pri doručovaní a napokon, 3. zdržiavanie sa v mieste doručenia.
K potrebe splnenia týchto podmienok sa vyslovil aj Ústavný súd
ČR vo svojom náleze zo dňa 1.10. 2002 v ktorom vyslovil, že
„V prípade náhradného doručovania je v ustanovení § 47 ods.2
o.s.ř konštruovaná právna fikcia, že účinky doručenia písomnosti nastanú po uplynutí stanovenej doby ex lege aj voči tomu, kto
písomnosť fakticky prevzal. Právna fikcia ako nástroj odmietnutia reality právom, je nástrojom výnimočným. Aby mohla svoj
účel (dosiahnutie právnej istoty) splniť, musí rešpektovať všetky
náležitosti, ktoré s ňou zákon spája. Pokiaľ nie sú všetky právne
náležitosti splnené, nie je súd oprávnený naplnenie fikcie konštatovať (čl. 2 ods. 2 Listiny základných práv a slobôd, podľa
ktorého je možné uplatňovať štátnu moc len v prípadoch a medziach stanovených zákonným spôsobom)“. 11 To, že preukazovanie týchto skutočností spôsobuje v praxi nemalé problémy a je
schopné výrazným spôsobom predĺžiť samotné konanie vyplýva
aj z bohatej judikatúry, ktorá je v tomto smere známa.12
Dokladom o doručení písomnosti a zároveň dokladom preukazujúcim splnenie podmienok predpokladaných zákonom
pre náhradné doručenie je doručenka. S účinnosťou od 1. júla
2007 sa doručenke priznáva povaha verejnej listiny a to priamo zákonom. Táto skutočnosť už bola niekoľkokrát v českej aj
slovenskej súdnej judikatúre zdôraznená. Napríklad uznesenie
Najvyššieho súdu ČR uvádza, že „Doručenka je listina, ktorá
má povahu listiny verejnej a od súkromných listín sa líši svojou
dôkaznou silou, pokiaľ nie je preukázaný opak, pravdivosť toho,
čo je v nej osvedčené“13, avšak svoje legislatívne deklarovanie
nachádza v zákonnej norme až teraz.
Ustanovenie § 45 bolo novelou Občianskeho súdneho poriadku, vykonanej zákonom č. 273/2007 Z.z., doplnené o ods. 2, ktorý
ustanovuje, že „Údaje uvedené na potvrdení o písomnosti (ďalej
len „doručenka“) sa považujú za pravdivé, ak nie je dokázaný
opak“. Zaradenie takéhoto ustanovenia priamo do zákona možno
hodnotiť veľmi pozitívne. Z jeho samotného obsahu vyplýva, že
aj napriek skutočnosti, že doručenka nie je verejnou listinou (porovnaj ustanovenie § 134 O.s.p.), je jej priznaná takáto povaha.
Týmto odpadá náročné a zdĺhavé dokazovanie pravdivosti a preskúmavanie postupu doručovateľa. Je to taktiež výrazný krok proti prieťahom v konaní. Pokiaľ totiž bude účastník spochybňovať
pravdivosť údajov uvedených na doručenke (napr. že doručovateľ
nedodržal zákonom predpísaný postup alebo sa v mieste doručovania v čase doručovania nezdržiaval), bude musieť o tom súdu
predložiť dôkazy.
Z hľadiska náležitostí doručenky, tie sú v súčasnosti obsiahnuté vo vyhláške č. 543/2005 Z.z. v znení vyhlášky 416/2006
Z.z.o Spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresné súdy,
krajské súdy, Špeciálny súd a vojenské súdy. V zmysle § 144
na doručenke sa uvedie: odosielateľ, číslo konania, označenie
doručovanej písomnosti, adresát. domnievam sa, že takýto obsah
doručenky, vzhľadom na postavenie, ktoré jej bolo právnou normou priznané nie je dostačujúci. Túto skutočnosť si rovnako uvedomuje aj zákonodarca, pričom k dôvodovej správe k predmetnej
novele uvádza, „že sa pripravujú práce na tlač novej súdnej zásielky, s údajmi na doručenke v záujme jednoduchšieho posúdenia
účinnosti doručenia“. Jej náležitosti a znenie by mali byť opäť
obsiahnuté v spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresné
a krajské súdy, ktorý aj s ohľadom na tieto potreby, bude prijatý
ako nový. na tomto mieste si dovolím poukázať na právnu úpravu
doručovania, vo vzťahu k doručenke, tak ako ju zakotvuje český
Občanský soudní řád po novele vykonanej zákonom č. 555/2004
Sb. V dôsledku tejto novely sa zmenilo postavenie doručenky, tak,
že už jej nie je priznané postavenie verejnej listiny, ale jej povaha
je rovnaká ako je to v súčasnom znení slovenského Občianskeho
súdneho poriadku, t.j. doručenka má už „len“ povahu verejnej listiny. Zákonodarca taktiež usúdil, čo sa prejavilo v spomínanej novele, že pokiaľ ide o jednotlivé náležitosti doručenky, ktoré musí
bezpodmienečne obsahovať, budú začlenené priamo v Občanském soudním řádu. Podrobnejšie ide o povinné prvky doručenky,
v spojení s jednotlivými prípadmi, ktoré sa pri doručovaní môžu
objaviť (napr. ak bola písomnosť doručená, uložená, vyzdvihnutá,
prípadne ak bolo odopreté jej prijatie a iné).14
na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že v porovnaní s našou
právnou úpravou, ide len o akúsi kozmetickú úpravu, v podobe
presunu právnej regulácie do zákonnej normy vyššej právnej
sily. Nie je ale tomu celkom tak. Ide hlavne o cestu zdôraznenia
a preukázania nevyhnutnosti zachovania potrebných normatívne
predpísaných postupov. Takáto legislatívna úprava by sa možno
mohla stať istým legislatívnym podkladom pre definitívne dotvorenie účinnosti ustanovenia § 45 ods.2 O.s.p. a to nielen v súvislosti s podpisom a dátumom uvedeným na doručenke, ako je
tomu momentálne teraz. na druhej strane je nutné poznamenať, že
bude rozhodne nevyhnutné, aby aj samotné osoby vykonávajúce doručovanie, t.j. poštový doručovatelia boli náležite poučený
o spôsobe správneho vypĺňania tejto, pre súd, mimoriadne dôležitej listiny, aby si uvedomili samotný význam toho, ako výrazne je schopná ovplyvniť rýchlosť a priebeh samotného súdneho
konania. V opačnom prípade by sa mohlo stať, že by ďalší postup v civilnom procese podstatne závisel od vôle doručujúceho
orgánu. 15
Výraznú úlohu pri doručovaní písomností, zohráva nielen
správne dodržaný postup a naplnenie predpokladov vyžadovaných pre doručovanie zákonov, ale aj aktivita a pasivita samotného účastníka. Ten je svojim konaním spôsobilý výrazne ovplyvniť
súvislý priebeh konania a spôsobiť negatívne a nechcené predlžovanie priebehu súdneho konania a narúšanie cieľov garantovaných prostredníctvom súdnej ochrany. Ide najmä o dve situácie.
V prvom prípade účastník, ktorého adresa súdu je známa,
v čase doručovania spôsobuje obštrukcie, tým, že preukazuje, že
práve v čase doručovania sa v mieste doručovania nezdržiava.
Druhým prípadom je situácia, že adresát sa často nachádza mimo
miesta doručovania a preto vznikajú pochybnosti o účinnosti náhradného doručenia.
10 § 47 ods. 2, zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok.
11 Nález Ústavného súdu zo dňa 1. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 92/01, Sb.
nál. a usn., č. 115/sv. 28.
12 Uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 13.6.2001, sp.zn. 25 Cdo
2610/2000
13 Uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 25.10.2001, sp. zn. 30 Cdo
2554/2000
14 § 50f, zákon č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád.
15 Za úvahu stojí aj to, čo nie je úplne novou myšlienkou, aby sa pre
doručovanie súdnych písomností vytvoril osobitý orgán. Dôvodom
je, že Slovenská pošta ako orgán, ktorý vykonáva doručovanie poštou má síce personálne vybavenie na doručovanie, avšak z hľadiska
odbornosti a posúdenia významu doručovania súdnych písomností
možno o kvalifikovanosti výrazne pochybovať.
43
Debaty mladých právníků 2007
Existenciu týchto situácii a nevyhnutnosť potreby si uvedomil aj samotný zákonodarca. na ich riešenie reflektoval už cestou spomínanej novely Občianskeho súdneho poriadku vykonanej zákonom č. 273/2007 Z.z. Konkrétne ide o nové znenie § 49,
ktorý umožňuje účastníkovi zvoliť si, resp. označiť aj adresu
iného miesta v Slovenskej republike, na ktorú mu má byť doručované, prípadne si zvoliť zástupcu pre doručovanie. Následne
ods. 3 uvádza že, „Ak sa niektorá zásielka určená do vlastných
rúk, vráti z miesta, ktoré pre doručovanie označil účastník konania, z miesta jeho pobytu evidovaného podľa osobitých predpisov alebo od zvoleného zástupcu pre doručovanie ako neprevzatá, súd môže všetky nasledujúce písomnosti pre tohto účastníka
ukladať na súde s účinkami doručenia k siedmemu dňu od odoslania rovnopisu doručovanej písomnosti podľa ods. 4“.16 Možno konštatovať, že táto právna úprava je prínosom a vychádza
v ústrety práve osobám, ktoré sa často v mieste svojho trvalého
bydliska nezdržiavajú, rieši teda druhú predpokladanú vyššie
spomenutú situáciu. Takáto právna apretúra umožňuje, aby si
tieto osoby, zvolili pre doručovanie aj iné miesto, prípadne zástupcu pre doručovanie, napr. ak pracujú v inom meste, prípadne
je predpoklad, že sa budú istý čas zdržiavať v zahraničí a podobne. Tým na seba preberajú zodpovednosť za následky doručenia.
Sú povinní starať sa o svoje záležitosti v súdnom konaní. Čo
je ale nepochybné, aj tu sa vyžaduje aktivita a vôľa samotného
účastníka. 17
Na druhej strane, dovolím si tvrdiť, prvý vyššie uvedený
prípad, kde pasívny postoj účastníka, vyvoláva tzv. nekonečné
doručovanie, táto novela nevyriešila. Súd síce aj v tomto prípade
môže použiť ustanovenie § 49 ods. 3, avšak len za podmienky,
že účastník konania bude o tomto riadne poučený. V zmysle
§ 49 ods. 5 súd poučuje účastníka obvykle na začiatku konania, prípadne môže doručiť toto poučenie vo forme doručovania do vlastných rúk (najčastejšie poštovým doručovateľom).
V tomto prípade je náhradné doručenie vylúčené.18 Súd teda
bude musieť aj naďalej prešetrovať, najmä vypočúvaním doručovateľa, či sa osoba v mieste, do ktorého bolo doručované
zdržiava a či sa tu aj zdržiavala v čase doručovania. Ak teda ide
o procesného ignoranta dá sa predpokladať, že na pojednávanie
sa nedostaví a rovnako sa bude vyhýbať aj doručeniu písomnosti, ktorej obsahom je spomenuté poučenie. domnievam sa, že
neobstojí ani argumentácia zákonodarcu tým, že „v čase doručovania prvej písomnosti účastník spravidla ešte nepozná obsah
súdnej zásielky je jeho snaha o neprevzatie minimalizovaná“.19
Napokon nie je možné nespomenúť niekoľko problémov
spojených s doručovaním účastníkovi neznámeho pobytu alebo
tiež procesne neaktívnemu účastníkovi, u ktorého nie je úplne
jednoznačné, či nie je neznámeho pobytu. na to, aby súd mohol
jednoznačne prehlásiť, že účastník je neznámeho pobytu, musí
to mať jasne a bez pochýb preukázané. Kým sa ale preukáže, že
určitá osoba je neznámeho pobytu, súd musí vykonať celý rad
úkonov so zachovaním postupu, ktoré vylúčia opak.
Z hľadiska miesta, kde súd doručuje, ide najčastejšie o miesto - adresu, ktoré pre doručovanie označil jeden z účastníkov
(vo svojom návrhu alebo v žalobe). Okrem toho v Slovenskej
republike je vytvorený centrálny register obyvateľov v zmysle
osobitého zákona, zákona č. 253/1998 Z.z. O hlásení pobytu
občanov Slovenskej republiky a registri obyvateľov Slovenskej
republiky. V zmysle tohto zákona sa vedú informácie o trvalom
a prechodnom pobyte občanov Slovenskej republiky. Paragraf 2
16
17
18
19
44
§ 49 ods. 2 a 3, zákon č. 99/1963 Z.z, Občiansky súdny poriadok.
Otázkou zostáva skutočné využívanie tohto inštitútu súdmi.
§ 49 ods.5, zákona č. 99/1963 Zb.
Dôvodová správa k zákonu č. 273/2007 Z.z., s. 14.
tohto zákona zakotvuje, že „občan hlási, v rozsahu ustanovenom
týmto zákonom, začiatok a skončenie svojho pobytu v obci,
v hlavnom meste Slovenskej republiky Bratislave a v meste Košice hlási tieto údaje mestskej časti a vo svojom vojenskom obvode príslušnému úradu“.20 Pobyt je trvalý a prechodný. Pokiaľ
teda súdu nie je známa adresa účastníka, na ktorú má písomnosť doručovať, obracia sa v prvom rade na centrálny register
obyvateľov s prosbou o vyžiadanie informácií o trvalom alebo
prechodnom pobyte účastníka. V prípade, ak tento dožiadaný orgán nemá žiadne informácie o pobyte tejto osoby, súd túto skutočnosť nemôže jednoducho uzavrieť s tým, že tento subjekt je
neznámeho pobytu. Pre účely jednoznačného preukázania tohto
faktu musí požiadať o informácie, t.j. obrátiť sa aj na iné orgány, napríklad na políciu, prípadne môže tiež dotazovať posledné
známe pracovisko adresáta. Sudca sa v tomto smere akoby premieňa na detektíva babôčku, ktorý už nerozhoduje len o právach
a oprávnených záujmoch uplatnených v civilnom konaní, ale je
povinný pátrať, či je účastník skutočne neznámy a môže mu byť
ustanovený opatrovník v zmysle § 29 ods. 2 O.s.p alebo ide len
o pasívneho účastníka, ktorému písomnosti nie je možné doručiť
s tým, že sa súdu vracajú ako neprevzaté. Z hľadiska poslednej
praxe súdov, tie sú nútené dožadovať napríklad aj mobilných
operátorov, s cieľom zistiť aktuálnu adresu, za účelom dosiahnutia účinného doručenia.
Vyriešenie tohto problému je žiaduce najmä z dôvodu zamedzenia prieťahov v konaní, jeho neprimeranej dĺžky.
Možno je jednoduché v tomto smere povedať, treba byť
striktný. domnievam sa však, že jednou z možných kľúčov k riešeniu týchto problémov je aj potreba striktného rešpektovania
a vynucovania zákonnej obligatórnej povinnosti hlásenia trvalého
alebo prechodného pobytu každého občana a taktiež každej jeho
zmeny a to pod hrozbou skutočného uloženia sankcie.21 Následne
by Občiansky súdny poriadok zakotvil predpoklad, že sa doručuje
primárne buď na adresu, ktorú uviedol účastník, ktorému sa má
doručovať sám, alebo ak takúto adresu neuviedol, vychádza sa
z údajov uvedených v centrálnom registri evidencie obyvateľov
obsahujúcich informácie o jeho pobyte. Pokiaľ by sa z takejto
adresy vrátila zásielka s označením „neprevzatá“, súd by už ďalej nemusel zisťovať, či sa tu táto osoba skutočne zdržiava alebo
nie. Vychádzal by z fikcie, že toto je skutočné miesto pre doručovanie adresáta a v prípade zásielky určenej do vlastných rúk
by prišlo k účinnému náhradnému doručeniu. Prípadný opak by
musel preukazovať účastník, namietajúci pravdivosť tejto fikcie.
Odpadla by aj povinnosť súdu poučovať, nakoľko údaje vedené
v centrálnom registri o adresách, by sa v zmysle zákona považovali za pravdivé, až kým by nebol preukázaný opak.
Pokiaľ by sa zásielka z tohto miesta vrátila s označením na doručenke ako adresát „neznámy“, súd by už ďalej nemusel zisťovať, či je táto osoba skutočne neznáma, prostredníctvom iných
orgánov, ale mohol by priamo ustanoviť takejto osobe opatrovníka pre konanie, opäť vychádzajúc z pravdivosti údajov vedených
v centrálnom registri obyvateľov.
Vyššie uvedené úvahy v súvislosti s doručovaním načrtávajú
len základný okruh problémov, s ktorými sa súdy v rámci svojej
činnosti musia stretávať a ktoré majú bezprostredný dopad na samotných účastníkov vystupujúcich v konaní. Nepochybne je ich
však oveľa, oveľa viac.
Poslaním justičných orgánov a teda aj súdov, je „služba sú20 § 2 ods. 1, zákon č. 253/1998 Z.z. o hlásení pobytu občanov Slovenskej republiky a registri obyvateľov Slovenskej republiky.
21 Je pravdou, že nesplnenie ohlasovacej povinnosti trvalého a prechodného bydliska sa považuje v súčasnej dobe za priestupok, ale
skutočné ukladanie sankcii za jej nesplnenie je v praxi prakticky
nulové.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
denia“ pre celú spoločnosť v jej plnej rôznorodosti. 22 Vykonávajú ju prostredníctvom súdnych konaní, pričom jedným z nich
je aj civilný proces. V civilnom procese sa poskytuje ochrana
najmä súkromnoprávnym, ale aj iným vzťahom, ktorých ústrednou črtou je rovnosť v nich vystupujúcich subjektov. Samotné
procesné úkony v podobe inštitútov, ktoré skladajú a tvoria priebeh celého konania musia byť aj legislatívne kreované tak, aby
zachovávali účel dosiahnutia žiaducej právnej ochrany a aby
boli spravodlivé. Spravodlivé aspoň v tom smere, že prinútia
subjekty v konaní vystupujúce rešpektovať nielen svoje práva,
ale aj práva ostatných, o ktoré v konaní ide. Nepochybne je tomu
tak aj pokiaľ ide o doručovanie v civilnom procese a jeho právnu
úpravu a to predovšetkým preto, že riadne a účinné doručenie
bez pochýb predstavuje jeden zo spôsobov zabezpečenie práva
na spravodlivý súdny proces.
Použitá literatúra
legal standards, we deal with permanent ambitions to improve
institutes functioning in it. Admittedly, delivery too. The main
problem is in spite of all ambitions, still the delivery to natural
persons. Many questions which seem like legislative lucky solution at first sight, don’t find an adequate use in practice. The
situation seems more complicated, while Slovak Republic is one
of the member states of European Union and functions within
the framework of European space. Consequently while the very
domestic juridical modification suffers of certain defects, it will
have an effect on enforcement and application of European juridical standards. The basic role consequently stays, to find an effective juridical modification which would be able to guarantee
the observance of all assumptions of maintenance of the right to
fair trial along with the practical point of view, would react on
existing social conditions. The juridical modification in which
the activity and passivity of participants of the very process
plays certain significant role in proper delivery.
Bureš,J. – Drápal, L. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád,
3. Vydání, Praha, C. H. Beck, 1997,
Hora, V.: Civilní řád soudní a jurisdikční norma (zákony
ze dne 1. Srpna 1895, č.110,111,112,113 ř.z., Praha, Kompas,
1922,
Dôvodová správa k Zákonu č. 273/2007,
Horák, J. – Hromada, M.: Civilní proces s účastníkem neznámeho pobytu, Právní rozhledy, 6/2007,
Kerecman, P.: O náhradnom doručovaní do vlastných rúk
prostredníctvom pošty, Justičná revue, 56, 2004, č.1, s. 51.
Maximová, J.: Rýchlosť, rozhodnosť, trpezlivosť v súdnom
konaní cez prizmu etiky, Justičná revue, 58, 2006, č. 8 – 9, s.
1283.
Mazák, J.: Základy občianskeho procesného práva, Bratislava, Iura edition 2004,
Singer, J. – Milota, A. – Sporzon, J. – Turner, A.: Příruční
sbírka justičních zákonov platných na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, Bratislava, Concordia 1933,
Vrcha, P.: Civilní judikatura (výber aktuálních rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, 2. vydání, Praha, Linde Praha a.s., 2005,
Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 4. Aktualizované vydání, Praha, Linde Praha a.s., 2006,
Zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok,
Zákon č. 99/1963 Sb. Občanskí soudní řád,
Zákon č. 253/1998 Z.z. O hlásení pobytu občanov Slovenskej republiky a registri obyvateľov Slovenskej republiky,
Vyhláška č. 543/2005 Z.z. v znení vyhlášky 417/2006 Z.z.
o Spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresné súdy, krajské súdy, Špeciálny súd a vojenské súdy.
Summary
Delivery presents, from the point of view of civil process,
one of the most significant adjective acts which we deal within
this process with. The most important, not just from the point of
view of demand of rapid and effective delivery of the specific
judicial paper, but first of all for the exigency of observance of
the whole legal operation of which the effect reflects in the main
maintenance of all basic adjective rights and liberties guaranteed up to domestic mark, as well as up to international mark.
On the way to innovation and to increase of efficiency of the
most utilized form of defense of subjective rights adjudicated by
22 Maximová, J.: Rýchlosť, rozhodnosť, trpezlivosť v súdnom konaní
cez prizmu etiky, Justičná revue, 58, 2006, č. 8 – 9, s. 1283.
45
Debaty mladých právníků 2007
PRÁVNICKÁ OSOBA – POHLED HISTORICKÝ
Ondřej Frinta
I. Obecně
Jeden z nejslavnějších českých civilistů kdysi na adresu právnické osoby prohlásil, že je jistě odvážné vybrat si ji
za předmět přednášky, neboť: „výraz ten je průchozím místem
myšlení právnického, místem, kam se přichází s různých stran,
kde nikdo nesetrvává dlouho, kde halas různých mínění je tak
silný, že není možno se dorozuměti.“
Čtenář mi jistě dá za pravdu, že tato myšlenka neztratila
nic na své aktuálnosti ani po uplynutí více než sedmdesáti let
od okamžiku, kdy byla vyslovena. Položil jsem si otázku, proč
právě u tohoto institutu jsme svědky tolika názorových střetů,
onoho silného halasu, který zaznívá na adresu právnické osoby
ze všech možných stran. Není v možnostech tohoto příspěvku
odpovědět na tuto otázku vyčerpávajícím způsobem. Když jsem
se touto otázkou zabýval ve své disertační práci, dospěl jsem při
svých úvahách k závěru, že je nutno si uvědomit, jak byla právnická osoba pojímána a chápána v dobách minulých.
Účelem této stati je seznámit čtenáře s dílčími poznatky,
k nimž jsem dospěl při rozboru právní úpravy dob nejstarších,
totiž úpravy právnických osob v římském právu.
Předesílám, že právní systém starověkého Říma je nutno
– dle mého názoru – zkoumat především jako právo positivní,
které platilo po určitou historickou epochu, nikoliv jako systém
věčných a neměnných dogmat, staletími opakovaného memorování zvěčněných do jakýchsi absolutně platných a nezpochybnitelných pravd.
Již z období, kterým se zde zabývám, pochází prazáklad rozdělení právnických osob na dvě podmnožiny, a sice na ty, jejichž
substrát je tvořen osobami (právnická osoba typu korporace)
a na ty, jejichž substrát je tvořen majetkem (právnické osoby
typu nadace). Tohoto rozdělení se přidržím také v této stati a pojednám nejprve o korporacích a po té o nadacích.
II. Korporace
A Gaius pokračuje dále:
„Quibus autem permissum est corpus habere collegii societatis sive cuiusque alterius eorum nomine, proprium est ad
exemplum rei publicae habere res communes, arcam communem et actorem sive syndicum, per quem tamquam in re publica,
quod communiter agi fierique oporteat, agatur fiat.“ (D 3, 4, 1, 1, Gaius 3 ad ed. provinc.)
„Tyto citáty, jsou obsaženy v Digestech, byly positivněprávním (zvýrazněno O.F.) předpisem obecného práva, které
platilo v celé západní části Evropy až do konce XVIII. století.
po generace byla opakována, memorována, až se tak vžila, že se
mělo za to, že platí jaksi z rozumu samotného, čili že jsou přirozeně-právními zásadami a to tím spíše, že se v Digestech neviděl
zákoník, nýbrž manuál vší soudcovské moudrosti.“
V Gaiových myšlenkách vidíme přísně logickou stavbu:
dozvídáme se, kdo – našimi slovy: jaké entity (a) mohou „mít
(právní) podstatu (základ)“ (= corpora habere), (b) za jakých
podmínek a rovněž tak, (c) co to pro takovou entitu znamená
(= vlastní majetek oddělený od majetku členů). Všimněme si,
že zde nejde na prvém místě o rozlišování společnosti (societas)
od spolku (collegium). Ba naopak, zdůrazňuje se, že pro založení obou platí totožný režim – nikdo nemůže sám dle libovůle
založit ani společnost (societas), ani spolek (collegium), neboť
v obou případech je to omezeno zákony. Nic více a nic méně.
Nedosti na tom, také režim společného majetku je totožný
pro oba typy pospolitostí (arg. „corpus habere collegii societatis
sive cuiusque alterius eorum nomine“): v obou může být společný majetek, společná pokladna a obě mohou mít jednatele nebo
představeného, který bude za pospolitost jednat v jejích věcech,
tj. ve věcech společných všem členům pospolitosti. To ukazuje, že zde není kladen důraz na založení dvou od sebe odlišných
právních konstrukcí (jedna bez právní subjektivity a druhá s ní),
nýbrž že jde prostě o pouhé předpisy upravující sdružování osob,
a to z politických důvodů způsobem omezujícím. To nemusí být
na první pohled patrné, nicméně je nutno upozornit na názor
Sedláčkův, že v průběhu dějin se tato ustanovení hypostasovala
a v různých obdobích dějin (a filosofie) byla různě chápána: „za
thomistické společenské filosofie rozdíl mezi členem a korporací
chápán byl analogicky (analogia entis), za protestantské filosofie chápán byl jako dialektická nebo diskursivní antithese. Podle
toho vypadala starší universitas jinak než novověká korporace,
čímž máme skvělý případ, jak nezměněnou právní normu možno různým způsobem aplikovati.“ Dle Sedláčka je totiž nutno
odhlédnout od hypostasování těchto ustanovení a prostě se tázat: „Quibus perissum est corpora habere?“ A pak je prostě
odpovědět: „Neque societas neque collegium neque huiusmodi
corpus passim omnibus habere conceditur: nam et legibus et senatus consultis et principalibus constitutionibus ea res coercetur.
Paucis admodum in causis concessa sunt huiusmodi corpora.“
Počnu úvahu o korporaci v římském právu slavným citátem
Gaiovým:
„Neque societas neque collegium neque huiusmodi corpus
passim omnibus habere conceditur: nam et legibus et senatus
consultis et principalibus constitutionibus ea res coercetur. paucis admodum in causis concessa sunt huiusmodi corpora: ut ecce
vectigalium publicorum sociis permissum est corpus habere vel
aurifodinarum vel argentifodinarum et salinarum. item collegia romae certa sunt, quorum corpus senatus consultis atque
constitutionibus principalibus confirmatum est, veluti pistorum „Kterýmž jest povoleno míti podstatu coby spolek, společnost nebo
jednu či druhou z těchto, mohou mít, právě tak, jako například stát,
et quorundam aliorum, et naviculariorum, qui et in provinciis
společné věci, společnou pokladnu a jednatele nebo představeného,
sunt.“
skrze kterého, jako ve státě, co má být provedeno a učiněno ve spo(D 3, 4, 1, pr., Gaius 3 ad ed. provinc.)
46
JUDr. Ondřej Frinta, katedra občanského práva, Právnická fakulta
Univerzity Karlovy v Praze
Sedláček, J.: Právnická osoba. In: Právník LXXII, 1933, 11, s. 329.
„Společnosti ani spolky, ani tělesa tohoto druhu nemohou být kýmkoliv libovolně ustavena: neboť zákony, senatusconsulta a císařské
konstituce tuto věc omezují. pomálu jsou tělesa tohoto druhu povolena: například pachtýřům státním je dovoleno míti podstatu,(= corpus = základ, podstata, hmota, „tělesnost“) stejně tak těžířům zlata,
stříbra a soli. stejně tak jsou v Římě určité spolky, jejichž podstata
je potvrzena senatusconsulty a císařskými konstitucemi, například
pekaři a určití jiní a vlastníci lodí, kteří též jsou v provinciích.“
lečném, bude (tak) učiněno.“
Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského
zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 331.
Při čemž rozdíl mezi jednatelem (actor) a představeným (syndicus,
též curator, magister) je ten, že prvý je nepřímým zástupcem, zatímco druhý je ten, kdo onu entitu řídí podle stanov. (Bartošek, M.:
Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 1994, s. 66.)
Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského
zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 331.
„Kterým (komu) jest dovoleno míti (společnou) podstatu?“
„Společnosti ani spolky, ani tělesa tohoto druhu nemohou být kým-
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Oprostíme-li se takto od hypostase těchto ustanovení a od jejich
odlišného pojímání v různých obdobích, pak můžeme uzavřít,
že tyto pasáže Digest neříkají nic více a nic méně než to, že samostatnou podstatu (s odděleným majetkem) lze založit pouze
v souladu s předpisy, které to upravují. Jak uvádí Heyrovský:
„Plná svoboda spolčovací se byla zabezpečena ustanovením XII
tabulí, že collegia sobě mohou dáti libovolnou ústavu. Tato svoboda spolčovací vzala za své koncem republiky. Najmě zrušily
lex Iulia a pozdější zákony všecka collegia krom starobylých
a zapověděly utvoření nových. Odtud byly spolky pokládány
za dovolené zpravidla jen, když v každém jednotlivém případě
bylo uděleno senatem nebo císařem zvláštní povolení státní, leč
by náležely ke třídě spolků, které byly připuštěny již všeobecným zákonným předpisem.“10
Z uvedeného vysvítá, že lze-li samostatnou podstatu (našimi
slovy – právnickou osobu) založit pouze v souladu s platnými
právními předpisy,11 je třeba se ptát, jak se tak učiní. Odpověď
nám dává Gaius:
„Sodales12 sunt, qui eiusdem collegii sunt: quam gracei
έταιρείαν13 vocant. his autem potestatem facit lex pactionem
quam velint sibi ferre, dum ne quid publica lege corrumpant.
sed haec lex videtur ex lege solonis tralata esse.“14
(D 47, 22, 4, Gaius 4 ad l. xii tab.)
Spolek tedy vzniká spolčovacím aktem několika osob, tj. smlouvou. Tyto osoby dávají sobě lex collegii, tedy spolkové stanovy (ústavu) po vzoru obce, v nichž určují účel spolku, jak se může někdo stát
jeho členem a jak jím být přestane, atd. „I po jiných stránkách jsou
collegia organizována dle vzoru obcí, jakož vůbec právnická osobnost kollegia bývá pojímána podle obdoby obce (…).“15 V různých
obdobích však měla ona smlouva různé právní účinky – pokud jde
o nejstarší doby, „(...) zdá se, spolky netvořily zvláštní právnické osoby: i když tu bylo vytvořeno jmění, určené společným účelům, zůstávali jeho subjekty členové spolku (tedy stejně jako při societě).“16 Ani
v pozdější době „nebyly však všechny ještě právnickými osobami,
nýbrž právní subjektivita se přiznávala jen těm z nich, jejichž statuta
(„lex collegii“) napodobovala zásadně organisaci státu či spíše obce:
srv. Gai. D 3, 4, 1, 1.“17 To také dokládá, že „povolování“ ze strany
státu (v dobách, kdy bylo zavedeno), nesledovalo propůjčování právní osobnosti entitě odlišné od jednotlivého člověka, nýbrž šlo o prostou kontrolu (omezení) sdružovacího práva.18
10
11
12
13
14
15
16
17
18
koliv libovolně ustavena: neboť zákony, senatusconsulta a císařské
konstituce tuto věc omezují. Pomálu jsou tělesa tohoto druhu povolena.“
Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4.
vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 173.
Jinak by šlo o spolek nedovolený (collegium illicitum), který by
samostatnou podstatu neměl.
K rozdílu mezi sodaliciem a collegiem: Sodalitates neboli sodalicia
byla vývojově nejstarší a jejich účely byly náboženského charakteru (péče o kult, uctívání, obětiny). Collegia byla vývojově mladší
a byla nejprve zřizována státem, a to k uctívání bohů zavedených
státním kultem. (Srov. Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého
práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 173.)
Hétairean, čili hétairové = družiníci, nejbližší společníci krále, kteří
tvořili elitní jízdu či mu jinak sloužili.
„Druhové jsou ti, kteří patří k témuž spolku: což Řekové nazývají družiníky (hétairy). Zákon je opravňuje uzavřít si (mezi sebou,
pozn. O.F.) jakoukoliv smlouvu, pokud tím neporuší veřejný zákon.
Tento zákon zdá se být přejat ze Solonova zákona.“
Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4.
vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 174.
Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. III.
Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním nákladem
autora, 1947, s. 76.
Boháček, M.: op. cit. sub 16, s. 76.
„Ovšem musilo v době císařské, vyjmouc že by spolek náležel k dru-
Ve světle uvedeného vystupuje tedy na prvém místě ohledně
spolčování hledisko politické. Když Solón a po jeho vzoru též Zákon
dvanácti desek zapovídal porušovat veřejný zákon při sdružování, šlo
tu jak o osoby sdružené bez toho, aby k jejich sdružení byla připnuta
právní osobnost, tak o osoby, jejichž sdružení bylo koncipováno jako
podstata (corpus). Citované regule jsou tedy koncipovány především
pro saturaci politických cílů, nejde tu o cílené koncipování sdružování osob jednak s právní subjektivitou a jednak bez ní. Se skutečností,
že je možno se takto sdružit buď jedním či druhým způsobem, se
v uvedených citacích počítá jako s holým faktem, který však není
předmětem nějakého zevrubného teoretického zájmu tehdejších autorů.
Vidíme tedy, že záleželo čistě na koncipování spolčovacího dokumentu, zda z něj povstane nová podstata čili nic. „Obtíž vzniká tím,
že contractus societatis může také býti podkladem korporace a pak
celá tato stavba ztrácí základy.“19
Charakteristický byl také vývoj obsahu právní subjektivity
takto vzniklých korporací. V nejstarších dobách totiž nebyla jejich subjektivita shodná s tou, kterou požívaly obce: „Zejména
dlouho neměly právo propouštěti na svobodu své otroky. Obecně udělil spolkům „manumitendi potestatem“ teprve Markus
Aurelius (…). Ze stejné doby pochází také senatusconsultum,
které dovolilo zřizovati ve prospěch spolků odkazy (...).“20 Paulus praví:
„Cum senatus temporibus divi marci permiserit collegiis legare, nulla dubitatio est, quod, si coprore cui licet coire legatum
sit, debeatur: cui autem non licet si legetur, non valebit, nisi
singulis legetur: hi enim non quasi collegium, sed quasi certi
homines admittentur ad legatum.“21
(D 35, 5, 20, Paulus 12 ad plaut.)
Ani na tomto místě Digest tedy nenacházíme dalekosáhlé
úvahy o rozdílu mezi jednou či druhou formou sdružení občanů.
Prostě se konstatuje, že jde-li o sdružení, které je právem uznáno a tedy mu náleží „corpus“, nechť je majetek z odkazu jeho
vlastnictvím, nikoliv vlastnictvím jednotlivých členů. Pokud jde
o sdružení, které je nedovolené a tudíž nemá „corpus“, připadne
majetek jednotlivcům. Nic více a nic méně.
Výklad o korporacích v římském právu můžeme tedy shrnout tak, že je nutno od sebe odlišovat samotné sdružování
tehdejších lidí, které bylo postupně omezováno a formu, jakou
sdružení mělo. Ať už šlo o societu nebo o korporaci, v obou
případech byl na prvém místě zájem na tom, aby nedocházelo
k porušování veřejných zákonů. Spolek, jako entita vybavená
oproti societě samostatnou podstatou (corpus), se vyvinul teprve
později, a to po vzoru fungování státu a obcí. I přes to byla jeho
způsobilost k právům zprvu omezenější než způsobilost obcí.
hu všeobecně připuštěnému, k spolčení se vyžádáno býti zvláštní
povolení (concessio) státní. Ale taková concessio byla vlastně jen
dispensací od zákonů, zapovídajících spolčování (coire), a nelze
ani v takovém spolupůsobení státní moci spatřovati propůjčování
právnické osobnosti pro jednotlivý případ.“ (Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto
v Praze, 1910, s. 176.)
19 Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského
zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 331-332.
20 Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. III.
Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním nákladem
autora, 1947, s. 76-77.
21 „Když senát za času slavného Marca dovolil odkazovat collegiím,
není pochyb, že je-li odkázáno collegiu, které je po právu (dosl.:
corpore cui licet coire = kterému náleží právo sdružit se – coire),
odkaz mu náleží. Kterému (collegiu) však (coire) nenáleží (tj. jde
o collegium illicitum, pozn. O.F.), je-li mu odkázáno, nebude to
platné, leda by bylo odkázáno jednotlivcům. V tom případě, nikoliv
jako(by) collegiu, nýbrž jako jednotlivým lidem, odkaz přísluší.“
47
Debaty mladých právníků 2007
V těchto dobách se nepoužívalo označení „právnická osoba“,
nýbrž se samostatnost spolku vyjadřovala výrazem „corpus.“
V Digestech se s touto konstrukcí pracuje bez toho, aby to bylo
doprovázeno hlubokomyslnými úvahami o justifikaci či personifikaci těchto subjektů odlišných od lidí, ani filosofickými kontroversemi ohledně tohoto institutu.
Konstrukce collegia, koncipovaného jako samostatného
tělesa (= corpus) vystupuje „pouze“ jako obecně akceptovaný
a účelný způsob sdružování, který je třeba promítnout do dalších
institutů, ovšemže především souvisejících s otázkami závazkovými, majetkovými a procesními.22
III. Nadace
Předně je třeba upozornit, že označení tohoto institutu výrazem „nadace“ nemá oporu v římském právu. Český výraz
„nadace“ pochází od staročeského „nadánie“ (od dát), zřejmě
zkříženo s „donace“ (od lat. donatio).23 V dobách římského práva šlo tedy o situaci, kdy sice existovala určitá právní instituce,
neměla však pro své označení žádný přesný výraz.24
Také vývoj „nadací“, jako samostatných subjektů právních,
byl postupný. Úplné počátky nutno vidět ve víře Římanů v posmrtný život. V nejstarších dobách, kdy rodinné (a rodové) vazby byly velmi silné, nebylo třeba, aby se jednotlivci jakkoliv
starali o zajištění potřebných náboženských úkonů po své smrti,
když bylo zřejmé, že rodina tuto funkci splní. Postupně však
rodové i rodinné vazby slábly a tak se ukázalo praktickým, ve
strachu o posmrtný osud duše, nařídit, aby určitý majetek byl
použit právě na potřebné památeční obřady. Jde o prazáklad
nadací, které sledují ryze soukromé účely (soukromé nadace).
Ovšemže v těchto počátečních dobách vůbec nemohlo být řeči
o tom, že se takto určený majetek stával samostatným právním
subjektem. Zpravidla šlo o prosté darování s příkazem, že určitá
část majetku má být použita k danému účelu.25
Důležitější však byly nadace, které směřovaly k saturování
potřeb více či méně veřejných. I ty však byly nejprve zřizovány stejným způsobem, jako jsme popsali u nadací soukromých.
O nich se dnes mluví jako o „nesamostatných nadacích“, což
nepovažuji za nejpřiléhavější, neboť se tu výraz s dnes již přesně
ustáleným obsahem podsouvá k označení jevu, který označujeme výrazem jiným, rovněž tak obsahově ustáleným. Onou „nesamostatnou nadací“26 totiž není nic jiného, než „jmění věnované nějakému účelu, převedeno na existující právní subjekt,
zvláště korporaci, a připojenou disposicí (určením účelovým při
darování či odkazu) vázáno tak, že jeho vlastník (tj. ten, na nějž
se právě převádí, pozn. O.F.) je trvale povinen užívati ho ve sho22 Zdůrazněním skutečnosti, že se v Digestech s oběma možnostmi
sdružování se zachází jako s „pouhým“ faktem, který nevzbuzuje
většího teoretického zájmu, v žádném případě nesnižuji myšlenkovou vyspělost tehdejších právníků. Chce se mi říci – ba naopak,
právě v tom spočívá jejich velikost, že pro efektivnější umožnění
výkonu práva sdružovacího ve formě „corpusu“ nepotřebují mohutný metaprávní aparát úvah, který by možnost užití této právnělogické konstrukce ospravedlnil.
23 Rejzek, J.: Český etymologický slovník. 1. vydání. Voznice: Leda,
2004 (dotisk), s. 400–401.
24 Wójcik, M.: Fundacje dobroczynne w rzymskim prawie poklasycznym. Lublin: Katolicki Uniwersytet Lubelski, 2003, s. 22.
25 Srov. Wójcik, M.: op. cit. sub 23, s. 17-19.
26 Srov. Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. III. Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním
nákladem autora, 1947, s. 78n. či Heyrovský, L.: Dějiny a systém
soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze,
1910, s. 177n.
48
dě s přáním mecenášovým.“27 Nejde tedy o nic více a nic méně,
než o darování či odkaz s podmínkou (příkazem). O právní samostatnosti takto transferovaného jmění tu opět nemůže být ani
sebemenšího náznaku.28
Jako zvláštní druh nadací se uvádí také tzv. „alimentační
zřízení císařská.“ Ta jsou zaznamenání hodná především jako
na svou dobu pokrokový a sofistikovaný systém péče o sociálně potřebné, ovšem také o nich platí to, co bylo řečeno výše
o „nepravých nadacích“ - s nadací v našem slova smyslu (samostatný subjekt právní) nemá tato císařská „nadace“ vůbec nic
do činění. Jak se dovídáme z dochovaných tabula Veleias a tabula Baebianorum, šlo o systém nízko úročených půjček. Císař
svěřil svůj kapitál do správy obcím (vlastníkem zůstával císař),
které jej pak spravovaly tak, že poskytovaly půjčky držitelům
pozemků (úrok 5 %), a to za současného zajištění návratnosti
zástavním právem na onom pozemku (obligatio praediorum).
Výnos z těchto půjček se sice opět stával majetkem císaře, obec
s ním však měla naložit dle jeho příkazu tak, aby z císařské milosti „pueri puellaeque alimeta accipiant.“29,30
Pokud vůbec přistoupíme na označení daru či odkazu s příkazem výrazem „nepravá nadace,“ pak tato císařská „nadace“
není podřaditelná ani pod tento výraz, neboť zde nedochází
k přechodu vlastnického práva z císaře na obec, ta vystupuje
pouze v roli správce. Nelze si zde nevšimnout velké podobnosti
s institutem trustu, který je typický pro common law.31
„Teprve za císařů křesťanských bylo lze učiniti nadace k účelům
dobročinným tak, že byly zřízeny samostatné ústavy (pia corpora),
sloužící přímo a samostatně určitému účelu, jako nemocnice (nosocomia), sirotčince (orphanotrophia), chudobince (ptochotrophia), ústavy
na pohoštěnou pocestných (xenodochia), pro výchovu dětí (brephotrophia) a pod. Jmění nadační tu nenáleží ani státu nebo obci nebo jiné
korporaci, ani jednotlivé fysické osobě (…). Samostatné nadace tohoto
druhu (…) jsou samy subjektem práv a právních závazků, příslušejících k účelu nadačnímu. za takové subjekty vlastního jmění uznávají
se též křesťanské kostely (ecclesiae), kláštery (monasteria) a jiná místa
pro konání pobožnosti. (…) Co do způsobilosti k právům a k činům
rovnají se nadace celkem korporacím (…). Mohou však vesměs ustanoveny býti za dědice32 a požívají některých právních výhod.“33
Právě Heyrovským zmíněná odlišnost v postavení dědickém dává
vyniknout ryzí praktičnosti, s níž s ke korporacím a nadacím přistu27 Boháček, M.: op. cit. sub 25, s. 79.
28 To platí i o stipulaci, při níž korporace „přijímala“ ono jmění, což
znamenalo, že učinila vnitřní usnesení, do nějž přejala podmínky,
které stanovil dárce.
29 Tj. aby (chudí, potřební) chlapci a dívky obdrželi výživu.
30 Dle Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4.
vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 178 a Wójcik, M.: Fundacje
dobroczynne w rzymskim prawie poklasycznym. Lublin: Katolicki
Uniwersytet Lubelski, 2003, s. 23-24.
31 Trust je taková právní konstrukce, podle níž vlastník majetku
(zakladatel; settlor, trustor, grantor) převede majetek do správy jiné
osobě (trustee). Z kontinentálního úhlu pohledu jde sice o převod
vlastnického práva ze zakladatele na trusteeho, u trusteeho jde však
o specifickou formu vlastnictví, neboť tento majetek nemůže být
postižen případnými věřiteli trusteeho – jako by tento majetek tvořil
samostatný, oddělený fond. Výnosy z takto spravovaného majetku
jsou zpravidla odděleny a plynou ve prospěch třetích osob (beneficiary, cestui que trust). Srov. Scoles, E., F. et al.: Problems and Materials on Decedents‘ Estates and Trusts. Sixth Edition. Gaithersburg
– New York: Aspen Law & Business, 2000, s.336.
32 A contr. spolky: „Ještě v nejnovějším právu jsou některé z nich
obmezeny v tom neb onom a nejsou jmenovitě spolky všeobecně
způsobilými děditi.“ (Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého
práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 174.)
33 Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4.
vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910, s. 178.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
povalo. Pokud bylo účelem korporace lépe uspořádat osoby, které se
za nějakým účelem chtěly trvalejším způsobem sdružit a poskytnout
jim možnost, aby mohlo být jejich jmění vlastní odděleno od jmění
spolku, nebylo kvůli tomu nezbytné vybavovat spolek způsobilostí být
ustanoven za dědice. Oproti tomu, jestliže je nějaký majetek prohlášený za samostatný subjekt určen k tomu, aby z něj (resp. z jeho výnosů)
byl dosahován určitý (zejm. dobročinný) účel, je samozřejmé, že by
bylo kontraproduktivní klást překážky proti rozmnožení tohoto majetku jakýmkoliv (zákonným) způsobem. Tato nerovnost v postavení
mezi korporacemi a nadacemi dosvědčuje, že vývoj obou vedl odlišnými cestami a byl zapříčiněn odlišnými důvody.
Můžeme shrnout, že koncept účelově vyčleněného jmění, jakožto
samostatného subjektu právního, vyvíjel se postupně a svého naplnění
došel teprve později, za doby křesťanských císařů, a to nezávisle na vývoji konceptu korporace.
IV. Shrnutí
Poznali jsme, že v římském právu byla – po určitém vývoji
– právní osobnost přičleňována ke dvěma typům entit, které jsou
odlišné od jednotlivého člověka. Jednak šlo o sdružení osob,
k němuž byla právní subjektivita připojena zejm. tehdy, pokud
bylo organizováno podobně jako stát či jako obec a jednak šlo
o jmění, které mělo plnit určitý účel. V prvém případě šlo o to
umožnit efektivní sdružování lidí za současného oddělení jejich
osobního majetku a majetku společného, který měl sloužit při
činnosti sdružení jako celku. V druhém případě, ač prazáklady spočívají v poněkud egoistickém strachu o posmrtný osud
vlastní duše, nakonec převládly motivy typicky veřejné a dobročinné. Má-li určité jmění trvale a dlouhodobě sloužit dosahování určitého cíle, bez ohledu na osudy těch, kteří s ním při tom
nakládají, pak se „zvěčnění“ existence tohoto jmění v podobě
subjektu právního jeví jako efektivní a užitečné, neboť jenom
jeho konstruováním jako samostatného subjektu právního můžeme dosáhnout toho, že toto jmění nebude pouhým objektem
právních vztahů, a tedy nebude jako celek značně zranitelné (vystaveno převodům či přechodům z osoby na osobu). Ze srovnání
mezi darem či odkazem, k němuž je připojen účelový příkaz
a koncipováním určitého majetku v právní rovině v podobě samostatného subjektu právního vychází nám tedy druhý způsob
jako bezpečnější z hlediska trvalého (věčného) dosažení sledovaného účelu.
Jak již bylo uvedeno výše, zde citovaná místa Digest lze
vykládat různě, podle toho, z jakého filosofického pohledu se
na uvedená místa díváme. To vede Sedláčka k závěru, který on
sám označuje buď za odvážný či naopak za triviální: „(..) celá
velká literatura o právnické osobě není ničím jiným, než variacemi na sporné výklady justiniánských Digest o právnické osobě.“34 Z našeho úhlu pohledu jde jistě o názor odvážný,
nicméně také o názor zásadní. Oprostíme-li se od způsobu, jakým se těchto míst Digest chápaly ty či ony (právně-)filosofické
proudy, redukují se ohledně institutu právnické osoby Digesta
na několik míst, z nichž hlavní jsme citovali výše a z nichž vyplývá toliko, že lidé se mohou sdružovat pouze v souladu s právem a pokud tak učiní (zejm. když při tom napodobí organizaci
obce), může být jejich sdružení považováno za subjekt určitých
práv, zejm. může mít vlastní (oddělený) majetek, v pozdější době
může propouštět otroky a též mu může být něco odkázáno.
Poznali jsme také, že vývoj konceptu samostatného sdružení
osob a samostatně stojícího majetku byl oddělený a směřoval
k uspokojení odlišných cílů. Větší pozornosti ze strany zákono34 Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského
zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 330.
dárců se z pochopitelných mocensko-politických důvodů těšily
všechny formy sdružování lidí (ať už v korporaci či mimo ni),
než z hlediska vládnoucích elit vcelku bezvýznamné odkazování majetku podmíněné určitými příkazy k dobročinnosti.
Ba naopak, v období křesťanských císařů stává se zakládání
dobročinných ústavů jevem žádoucím a podporovaným přímo
samotnými panovníky, když křesťanství vždy silně akcentuje
myšlenku pomoci bližnímu, zejm. nemocnému a chudému.35
To přetrvalo až do středověku a silně ovlivnilo dnešní chápání nadací: „Historický základ, z něhož vzešly novodobé útvary nadační, jest spatřovati v charitativních institucích jež se
v ranném středověku vytvářily v úzké souvislosti s působností
církve, jsouce ponejvíce církevními orgány spravovány a přímo
včleněny doj její organisace.“36 Původní základ dnešní koncepce
právnické osoby tedy spočívá na ryze „technicistním“ uchopení
možných právních konstrukcí a postupů a na jejich podřízení
ryze praktickým cílům.
Můžeme tedy plně souhlasit s názorem Hurdíkovým, že
v dobách starověkého Říma a jeho právníků nelze ještě hovořit o propracované a celistvé koncepci právnické osoby jakožto
obecně teoretického právního institutu, nýbrž o pouhém „prazákladu“, který měl v této době před sebou prakticky celý svůj
vývoj, do dnešní doby stále neukončený.37
Seznam použité literatury
Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha:
Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky,
1994.
Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském.
III. Část všeobecná. Sešit první. 1. vydání. Praha: vlastním
nákladem autora, 1947.
Havelka, J. (red.): Slovník veřejného práva československého.
Svazek II. 1. vydání. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer
– Brno, 1932.
Hurdík, J.: Právnické osoby. (Obecná právní charakteristika.)
Brno: Masarykova universita v Brně, 2000
Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4.
vydání. Praha: J. Otto v Praze, 1910
Rejzek, J.: Český etymologický slovník. 1. vydání. Voznice:
Leda, 2004 (dotisk).
Scoles, E., F. et al.: Problems and Materials on Decedents‘ Estates and Trusts. Sixth Edition. Gaithersburg – New York:
Aspen Law & Business, 2000.
Sedláček, J.: Právnická osoba. Legislativní problém občanského
zákoníka. In Právník č.11/1933, s. 329n.
Wójcik, M.: Fundacje dobroczynne w rzymskim prawie poklasycznym. Lublin: Katolicki Uniwersytet Lubelski, 2003.
35 Srov. Wójcik, M.: Fundacje dobroczynne w rzymskim prawie
poklasycznym. Lublin: Katolicki Uniwersytet Lubelski, 2003, s.
27.
36 Hermann-Otavský, E., in Havelka, J. (red.): Slovník veřejného práva
československého. Svazek II. 1. vydání. Brno: Polygrafia – Rudolf
M. Rohrer – Brno, 1932, s. 711.
37 Srov. Hurdík, J.: Právnické osoby. (Obecná právní charakteristika.)
Brno: Masarykova universita v Brně, 2000 s. 51.
49
Debaty mladých právníků 2007
TECHNICKÝ PRŮKAZ JAKO SOUČÁST
MOTOROVÉHO VOZIDLA?
Summary
The paper deals with historical background of the legal institute of artificial person. The author focuses particular fragments of Digest mentioning artificial person and shows, that
in the most recent times it is not possible to consider artificial
person as a general and theoretically elaborated institute. Mentioned fragments of Digest concerning with the corporation are
stipulating the freedom of association and its restrictions, but
not the theory of artificial person, which developed later. In the
second part the author focuses on the type of artificial person
called foundation and showing historical circumstances of its
origination confirms the independent and separate development.
This is a validation of the outcome about the late origin of the
general theory of artificial person as well.
Blanka Tomančáková
Nejvyšší soud řešil v rámci dovolání spor mezi leasingovým
nájemcem a leasingovou společností, kdy po skončení tohoto
závazkového vztahu (poté co nájemce uhradil všechny splátky
za vozidla) odmítla leasingová společnost vydat nájemci technické průkazy s tím, že uplatňuje své zadržovací právo z titulu
zajištění své pohledávky, kterou má proti nájemci z důvodu úroků z prodlení.
Nejvyšší soud uvádí ve svém zdůvodnění, že technický průkaz silničního motorového vozidla je jako listina „ovladatelný
hmotný předmět“ a z pohledu ustanovení § 119 obč. zák. by
mohl být považován za „movitou věc“. na druhé straně musí být
přihlédnuto k tomu, že nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde
o doklad, jehož smyslem (účelem) je osvědčovat (obsahovat) zákonem a jinými právními předpisy stanovené údaje o silničním
motorovém vozidle, k němuž byl příslušným orgánem vydán
(vystaven), a to formou veřejné listiny, tj. listiny, která dokládá pravdivost toto, co je v ní uvedeno, není-li prokázán opak.
Technický průkaz silničního motorového vozidla tedy slouží
potřebám lidí (a má užitnou hodnotu) vždy jen „ve spojení“ se
silničním motorovým vozidlem, kterého se týká; jinak (aniž by
tímto způsobem byl takto funkčně spojen s příslušným silničním motorovým vozidlem) nemá žádný právní význam. Z uvedených důvodů je třeba dovodit, že technický průkaz silničního
motorového vozidla podle své povahy funkčně náleží k silničnímu motorovému vozidlu, k němuž byl vydán (vystaven), a že
silniční motorové vozidlo utrpí funkční újmu, kdyby mělo být
užíváno bez technického průkazu (proto je také třeba v případě ztráty nebo zničení technického průkazu vydat ke stejnému
silničnímu motorovému vozidlu nový technický průkaz - srov.
zejména § 11 vyhlášky č. 243/2001 Sb.).
Součástí věci ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák.
je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale
i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně; znehodnocením věci se rozumí rovněž funkční újma, která
má za následek ztrátu její peněžité hodnoty nebo jiné poškození,
pro které není schopna zcela nebo zčásti sloužit svému původnímu účelu. Technický průkaz silničního motorového vozidla je
proto třeba - jak též dovodily soudy - považovat z uvedených
důvodů za součást vozidla, k němž byl vystaven (vydán).
Nejvyšší soud však zřejmě vydal toto rozhodnutí a odůvodnění poněkud účelově, a to zřejmě za účelem stanovení povinnosti leasingové společnosti vydat technické průkazy, které
byly předmětem sporu. Nejvyšší soud se totiž ve zdůvodnění
svého rozhodnutí nezabýval vůbec možností, zda by se nemohlo
jednat nikoli o součást věci, ale buďto o věc samostatnou nebo
spíše o příslušenství věci. Navíc ve zdůvodnění, proč se jedná
o součást věci, vzal Nejvyšší soud v potaz pouze jedno z kritérií,
kterým se podle právní teorie vymezuje součást věci. Pokud bychom vzali tyto argumenty Nejvyššího soudu za správné, museli
bychom například říct, že průkaz původu musí být nutně součástí psa. Rozebereme-li si však tyto pojmy, dospějeme zjevně
ke zcela jinému závěru, než k jakému dospěl Nejvyšší soud.
Věci jsou předmětem občanskoprávních vztazích. Občan
50
JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského
práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého
v Olomouci.
21 Cdo 694/2006
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
ský zákoník pojem věc nedefinuje, teorie ji však vymezuje jako
ovladatelný hmotný předmět či ovladatelnou přírodní sílu, které
obojí slouží potřebám lidí, tedy mají užitečnou hodnotu. Znaky tedy jsou ovladatelnost věci a její použitelnost pro potřeby
lidí. Jedním z dalším znaků věci v právním smyslu podle teorie
je rovněž pojem užitečnosti, je-li určitý hmotný předmět věcí
v právním smyslu. Fakt, zda je konkrétní hmotný předmět věcí
v právním smyslu, se vždy posuzuje s ohledem na okolnosti
a povahu konkrétního případu. Hmotný předmět neztrácí charakter věci v právním smyslu jen při nahodilé dočasné neovladatelnosti. Užitná hodnota předmětu je závislá objektivně na úrovni
vědecko-technického poznání. K posouzení, zda by technický
průkaz mohl být samostatnou věcí se však vrátíme později.
Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím
věc znehodnotila. Neoddělitelnost však není jen neoddělitelnost
fyzická nebo technická, ale i neoddělitelnost funkční. Je kladen
důraz na znehodnocení věci jako takové, a nikoliv na znehodnocení její oddělené části. Znehodnocení je nějaká funkční újma,
kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu buď vůbec
a nebo z velké části.
Součást věci hlavní není samostatnou věcí v právním smyslu.
Hlavní věc a součást tvoří jedinou věc (celek), který podléhá jedinému právnímu režimu. Právní úkony se tak vztahují nejen na věc
hlavní ale i na její součást.
Technický průkaz sice funkčně náleží k motorovému vozidlu,
ale náleží k němu i fyzicky? Nastartuje osoba motorové vozidlo
bez technického průkazu? Pokud se nejedná o speciální vozidlo
z Japonska, které podle nejnovějších technologií chce po řidiči
nejen otisk prstu, ale i technický průkaz, pak se domnívám, že ano.
Je možné oddělit technický průkaz, aniž by se vozidlo znehodnotilo? Pokud by tato teorie přicházela v úvahu, pak v případě,
že přijde povodeň a odnese vlastníkovi technický průkaz, tak už
se by se mu nikdy nepodařilo převést vlastnické právo k vozidlu.
To samozřejmě není pravda, protože v případě, že vlastník nebo
provozovatel vozidla ztratí, zničí, poškodí nebo mu byl odcizen
technický průkaz motorového vozidla, požádá ve lhůtě stanovené
zákonem o vydání nového technického průkazu registrační místo,
v jehož správním obvodu má své bydliště nebo místo podnikání
- je tedy možné požádat o nový technický průkaz.
Hlavní věc a součást tvoří jedinou věc a jsou jako celek
podrobeny jedinému právnímu režimu. Technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla je dokladem
k vozidlu, který je chráněn ochrannými prvky proti padělání
a ve kterém jsou zapsány technické údaje vozidla. Technický průkaz silničního motorového vozidla je - jak vyplývá především ze zákona č. 56/2001 Sb. a z ustanovení § 2 písm. f)
vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel doklad, kterým
se osvědčují schválení technické způsobilosti vozidla k provozu
na pozemních komunikacích, údaje o vlastníku a provozovateli
vozidla, údaje o provedených technických změnách na vozidle
a změnách v registru silničních vozidel a údaje o provedených
technických prohlídkách vozidla, pokud této technické prohlídce podléhá; do technického průkazu se dále zapisují zejména
zástavní práva k silničnímu motorovému vozidlu. Technický průkaz silničního motorového vozidla je veřejnou listinou
a musí být chráněn ochrannými prvky proti padělání. Je to tedy
listina, kterou se převážně (kromě dalších údajů) identifikují
vlastníka věci a jeho práva, případně omezení jeho práv. Při převodu vlastnického práva se nepřevádí technický průkaz, převádí
se vlastnické právo k věci, které je v technickém průkazu evidováno (vyznačeno). po převodu vozidla je nový vlastník povinen
údaje v technickém průkazu změnit. Tedy vlastník věci nepřevádí technický průkaz, ale převádí vozidlo.
Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci
hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby s věcí byly trvale užívány.
U příslušenství věci je tedy potřeba rozlišovat mezi hlavní a věcí,
která k ní přísluší a která věci hlavní slouží. Která z těchto věcí
je věcí hlavní a která příslušenstvím, záleží na porovnání jejich
významu (hlavně hospodářského). Jedna z náležitostí, aby mohla být věc považována za příslušenství věci hlavní, je, že musí
být vlastníkem určena k trvalému užívání s touto hlavní věcí,
přičemž se vyžaduje trvalé a ne jen přechodné užívání s věcí
hlavní. Tyto věci musí být rovněž spojeny společným účelem.
Příslušenství ale neztrácí nic na své povaze, pokud není s věcí
hlavní dočasně užíváno. Příslušenství má vždy povahu samostatné věci, lze je tedy převádět i bez současného převodu vlastnického práva k věci hlavní a to i bez přihlédnutí k hospodářské
účelnosti nebo neúčelnosti. Příslušenství musí dále existovat
vedle věci hlavní a musí být s věcí hlavní spojeno hospodářským
účelem. Příslušenství i věc hlavní musí patřit stejnému vlastníkovi. Příslušenství sdílí osud věci hlavní a to bez ohledu na to,
zda strany smlouvy toto ve smlouvě implicitně uvedli či se o příslušenství vůbec nezmínili.
Podle výše uvedených argumentů musí být příslušenství
a věc hlavní vlastníkem určeny k trvalému užívání. V případě
vozidla a technického průkazu tomu tak je, neboť vlastník (ve
vlastním zájmu) určuje, že technický průkaz je určen k trvalému
užívání ve spojení s věcí hlavní – tedy vozidlem. Obě tyto věci
(vozidlo a technický průkaz) musí být spojeny společným účelem, přičemž zde je účelem registrace (identifikace) vlastníka,
oprávnění osoby tam uvedené nakládat s danou věcí a identifikace dalších skutečností týkajících se vozidla jako věci hlavní.
Technický průkaz neztrácí nic na své povaze, není-li dočasně
užíván s věcí hlavní. Pokud provozovatel (řidič) zapomene technický průkaz vzít s sebou do vozidla, neznamená to ani že vozidlo
nenastartuje ani že příslušná osoba přestala být vlastníkem.
Příslušenství musí mít povahu samostatné věci, musí být
převoditelné i bez současného převodu věci hlavní, popř. i bez
přihlížení k hospodářské účelnosti či neúčelnosti. Je jistě možné, že bude technický průkaz předmětem koupě jako samostatná
věc. Jistě existují nadšenci – sběratelé – kteří budou ochotni zaplatit kupní cenu za určitý technický průkaz. V tomto okamžiku
se tak technický průkaz stává předmětem koupě a naplní se nám
podmínka povahy příslušenství jako samostatné věci.
Argumentu, že příslušenství a hlavní věc patří témuž vlastníkovi, přisvědčuje fakt, že při převodu vlastnického práva k vozidlu je nutné změnit osobu zaregistrovanou v technickém průkazu
jako vlastník auta. Navíc i když strany kupní smlouvy zapomenou uvést v kupní smlouvě, že se vozidlo převádí i s technickým
průkazem, je jasné, že tomu tak je, protože příslušenství sdílí
právní osud věci hlavní, aniž by to strany ve smlouvě jakkoli
implicitně identifikovali.
Z výše uvedených argumentů jasně vyplývá, že závěr Nejvyššího soudu, který vyplynul z jeho rozhodnutí, že technický
průkaz je součástí motorového vozidla, není správný. Technický
průkaz je příslušenstvím motorového vozidla, neboť vyhovuje
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník.
všem kritériím, která jsou na příslušenství kladena.
Komentář. 10.vyd. Praha: C.H. Beck, 2006.
§ 11 vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci
vozidel
§ 6 odst.2 vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb.,
o registraci vozidel
PR č.6/1998
K tomu srovnej judikaturu Nejvyššího soudu týkající se příslušenství nemovitosti.
51
Debaty mladých právníků 2007
PRÁVNE POSTAVENIE SPRÁVCU PODĽA
SLOVENSKÉHO KONKURZNÉHO PRÁVA
Resumé
The article deals with the decision of the Supreme Court no.
21 Cdo 694/2006, which states that the technical documentation
Martin Kubinec
of a car, to which it was issued, is considered to be a part of
a subject. The article finds arguments upon which it is necessary to consider the technical documentation to be an adjunct of
1. Úvod
a thing, not its part, as it meets all criteria of an adjunct. It is mainly the fact that adjuncts are things which belong to the owner
Zákon č. 328/1991 Zb. o konkurze a vyrovnaní, prijatý ešte
of the main thing and are determined by the owner to permanent
za existencie ČSFR v roku 1991 predstavoval po roku 1989
use with the main thing.
prvú komplexnú úpravu insolvenčného konania a pre Slovensko
bol platným a účinným až do konca roku 2005. na Slovensku
i v Českej republike bol pritom tento zákon početne novelizovaný a vzhľadom na rozsiahle politicko-ekonomické zmeny
v oboch štátoch už nevyhovoval požiadavkám podnikateľskej,
ale ani súdnej praxe.
K tomu následne pristupovali také problémy, ako súbežná
existencia viacerých právnych režimov pre rôzne konkurzné
konania, čo malo za následok značnú neprehľadnosť právnej
úpravy a nedostatok výsledkov sudcovskej rozhodovacej činnosti, reagujúcich na dynamicky sa rozvíjajúcu aplikačnú prax.
Dôsledkom týchto negatívnych prvkov bola predovšetkým neprimeraná priemerná dĺžka konkurzov (3-7 rokov) a nízka miera
uspokojenia pohľadávok veriteľov na úrovni približne 5-10 %
z uznaných pohľadávok v konkurze. Uvedené dôsledky, spolu
s presvedčením vtedajších predstaviteľov rezortu justície o existencii tzv. konkurznej mafie a tzv. umelých konkurzov, viedli
k prijatiu úplne novej právnej úpravy úpadku.
Od 1. januára 2006 je tak v Slovenskej republike účinným
nový zákon č. 7/2005 Z. z. o konkurze a reštrukturalizácii v znení zákona č. 353/2005 Z.z. a zákona č. 520/2005 Z. z. (ďalej
aj ako len Zákon o konkurze, resp. ZKR), ktorý spoločne so
zákonom o správcoch č. 8/2005 Z.z. (ďalej aj ako len Zákon
o správcoch, resp. ZoS) a zatiaľ štyrmi vykonávacími právnymi
predpismi predstavujú komplexnú rekodifikáciu konkurzného
práva na Slovensku.
V Českej republike nadobudne 1. januára 2008 účinnosť
rovnako nový zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a spôsoboch jeho
riešenia (insolvenčný zákon), ktorý sa rozsahovo vyrovná novej
slovenskej úprave insolvenčného práva, pričom však český zákonodarca legislatívno-technicky uprednostnil jednotnú právnu
úpravu, ktorej podstatu sústredil do jedného všeobecne záväzného právneho predpisu so silou zákona a len niektoré čiastkové
otázky vyčlení do vykonávacích predpisov.
Slovenský Zákon o správcoch vychádza z tzv. formálneho
modelu regulácie výkonu správcovskej činnosti, tzn. zo systému, ktorý je presne zákonne upravený, a v ktorom je regulačným orgánom buď orgán verejnej správy alebo komora.
Licenčným orgánom v tomto prípade je Ministerstvo spravodlivosti, ktoré vykonáva aj na iné právnické alebo fyzické osoby
delegovateľnú vzdelávaciu funkciu, ďalej monitorovaciu a disciplinárnu funkciu.
52
JUDr. Martin Kubinec, PhD., katedra súkromného práva, Právnická
fakulta Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica
vyhláška MS SR č. 665/2005 Z.z., ktorou sa vykonávajú niektoré
ustanovenia zákona č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, vyhláška MS SR č.
643/2005 Z.z., ktorou sa ustanovujú podrobnosti o spôsobe určenia
platobnej neschopnosti a predlženia, vyhláška MS SR č. 666/2005
Z.z. o Kancelárskom poriadku pre správcov a vyhláška č. 291/2005
Z.z. o vzdelávacom poriadku správcov v oblasti konkurzu a reštrukturalizácie.
Dôvodová správa k návrhu zákona o správcoch – všeobecná časť.
zdroj: www.justice.gov.sk
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Popri iných zásadných zmenách sa uvedené právne predpisy
výrazne dotkli, a nielen terminologicky, aj právneho postavenia
správcu, rozsahu jeho práv a povinností, a rád by som preto venoval niekoľko poznámok aktuálnej právnej úprave konkurzného konania práve v tomto smere.
2. Správca ako podnikateľ a subjekt konkurzného konania
Rámcovo možno konštatovať, že rekodifikáciou došlo
k výraznému posilneniu právneho postavenia správcu v tom
najširšom zmysle, a to tak vo vzťahu k veriteľom, ako aj voči
úpadcovi, ale aj tretím osobám, ktorých súčinnosť je pre správcu
potrebná pre efektívny výkon jeho funkcie, čo v zásade možno
hodnotiť ako pozitívny prvok novej úpravy. Ustanovenie § 75
ZKR napr. zakotvuje povinnosť širokého okruhu subjektov poskytnúť správcovi pre jeho činnosť bezodkladnú a bezplatnú súčinnosť, vynútiteľnú napr. pokutami až do výšky 100.000,- Sk,
či predvedením dotknutých osôb na súd, apod., čo nepochybne
pomôže efektivite výkonu správcovskej činnosti.
Otázka právneho postavenia správcu ako podnikateľa je pomerne problematickou. Objavujú sa totiž hlasy, ktoré tvrdia, že
správca nie je a nemôže byť považovaný za podnikateľa, pretože
plní najmä funkcie, ktoré sú vo verejnom záujme (sanácia dlžníka, ochrana záujmov veriteľov).
V § 2 ods. 2 Zákona o správcoch možno totiž nájsť odkaz
pod čiaru, z ktorého možno vyvodiť, že výkon funkcie správcu
je podnikaním podľa § 2 ods. 1 OBZ (vhodnejšie by pritom bolo
použiť odkaz v podobe „2 ods. 1 a 2 Obchodného zákonníka“),
čiže správca je podnikateľom podľa § 2 ods. 2 písm. c) OBZ,
ktorý podniká na základe iného než živnostenského oprávnenia
podľa osobitného predpisu - Zákona o správcoch.
Osobne sa rovnako domnievam, že vykonávanie funkcie
správcu spĺňa všetky atribúty podnikania v zmysle § 2 ods. 1
Obchodného zákonníka a odôvodnenie nesúhlasného stanoviska správcov tkvie z praktického hľadiska, o. i. najmä v tom, že
správcovia, pokiaľ sú platiteľmi dane z pridanej hodnoty podľa
osobitného predpisu, sú povinní platiť z odmeny správcu daň
z pridanej hodnoty, no na rozdiel napr. od exekútorov, ktorí plnia
v zásade podobné úlohy, si daňovú povinnosť nemôžu uplatniť
spolu s odmenou ako pohľadávku voči úpadcovi v rámci konkurzného konania.
Nová česká úprava v § 38 insolvenčného zákona priznáva
správcovi, ktorý je platiteľom dane z pridanej hodnoty, právo
uplatniť a uspokojiť nárok na odmenu spolu s daňou z pridanej
hodnoty, ktorú bude musieť odviesť zo svojej odmeny. V slovenských podmienkach tak v prípade správcov ide o takpovediac ojedinelý prípad u slobodných povolaní, keď je odmena
správcu zdaňovaná dvakrát devätnástimi percentami – daňou
z príjmu a daňou z pridanej hodnoty – to pritom neplatí napr. pre
exekútorov, advokátov, notárov apod.
Pokiaľ ide o postavenie správcu v rámci konkurzného konania v širšom ponímaní, zákon mu priznáva „osobitné procesné
postavenie, pretože nie je účastníkom konania, i keď je dôležitým subjektom konkurzného konania. Má špecifické postavenie
vo vzťahu k úpadcovi.“ Správca pritom podľa etapy konkurzného konania môže vykonávať svoju funkciu ako:
a) predbežný správca,
b) správca,
c) správca pri oddlžení (rehabilitačný správca),
d) reštrukturalizačný správca,
e) dozorný správca.
Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii.
Poradca podnikateľa, Žilina, 2006, s. 150.
Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii.
V súvislosti s postavením správcu je potrebné podotknúť,
že správca vystupuje napohľad čiastočne ako zástupca úpadcu
(dlžníka), čiastočne ako zástupca veriteľov, takže mu odborná
literatúra prisúdila postavenie subjektu konkurzného konania sui
generis v širšom poňatí. Je to dané napr. tým, že Zákon o konkurze v hmotnoprávnej rovine (napr. pokiaľ ide o oprávnenie
nakladať s majetkom, patriacim do podstaty podľa § 44 ZKR)
priznáva správcovi postavenie osoby, ktorá koná v mene úpadcu
a na jeho účet (postavenie priameho zástupcu), na strane druhej v procesno-právnej rovine má správca priznanú samostatnú
aktívnu a pasívnu legitimáciu ( § 47 ods. 4 ZKR). Vhodnejším
sa zdá byť pritom zosúladenie a zjednotenie postavenia správcu
buď v jednom alebo druhom smere.
3. Predpoklady pre výkon funkcie správcu
Správcovskú činnosť môžu podľa aktuálnej právnej úpravy
(§ 2 ods. 1 a 2 ZoS) vykonávať fyzické osoby alebo právnické
osoby, zapísané do zoznamu správcov, vedeného Ministerstvom
spravodlivosti SR, v prípade právnických osôb len v právnej
forme verejnej obchodnej spoločnosti alebo komanditnej spoločnosti.
Predpokladmi zápisu fyzickej osoby do zoznamu správcov
je občianstvo Slovenskej republiky alebo členského štátu Európskej únie, úplná spôsobilosť na právne úkony, trvalý pobyt
na území Slovenskej republiky alebo na území členského štátu,
bezúhonnosť, dôveryhodnosť a odborná spôsobilosť.
Práve posledný predpoklad však v aktuálnych legislatívnych
podmienkach spôsobuje najväčšie problémy. na preukázanie odbornej spôsobilosti totiž zákon o správcoch vyžaduje vykonanie
odbornej správcovskej skúšky, ktorej predchádza odborná príprava v zákonom stanovenom rozsahu 100 hodín, pričom je vyžadovaná minimálne 90% účasť uchádzača o vykonanie skúšky.
na rovnakú úroveň sa pritom kladú znalosti práva a ekonomiky,
keď dvojdňová správcovská skúška, vykonávaná pre trojčlennou komisiou, má rovnocennú právnu a ekonomickú časť, pozostávajúce z riešenia prípadových štúdií, písomného testu a ústnej
odpovede.
Som pritom presvedčený, že pre potreby zvyšovania a udržiavania odbornosti správcu by plne postačovalo organizovanie
odbornej prípravy s dobrovoľnou účasťou tak, aby sám správca
mohol určiť, ktorú oblasť svojich vedomostí potrebuje doplniť,
či zopakovať. Týka sa to najmä uchádzačov s právnickým vzdelaním vo väzbe na ekonomickú časť skúšky a budúceho vykonávania správcovskej činnosti a naopak.
Rovnako tak sa javí účelnejšie, aby rozsah učebných osnov
pre správcov bol vypracovaný jednotne a pod priamou gesciou
ministerstva tak, aby nedochádzalo k tomu, že budú uchádzači
na odbornej skúške skúšaní z otázok, ktoré im buď neboli prednášané, alebo ktoré, popravde, s výkonom správcovskej funkcie
ani priamo, či nepriamo nesúvisia…
Predpokladom výkonu funkcie správcu je súčasne zriadenie
kancelárie správcu v obvode toho konkurzného súdu, v obvode ktorého bude vykonávať správcovskú činnosť – v kancelárii
musí správca zamestnávať potrebný počet zamestnancov v pracovnom pomere, viesť správcovské spisy, vypracovávať časovú
špecifikáciu svoje činnosti – to všetko znamená podstatné zvýšenie administratívnej náročnosti správcovskej činnosti.
Poradca podnikateľa, Žilina, 2006, s. 151.
Podobné predpoklady platia aj pre právnické osoby, ktoré majú
vykonávať správcovskú činnosť – v tomto prípade však musia podmienky, vyžadované pre fyzické osoby - správcov, spĺňať členovia
štatutárneho orgánu právnických osôb – správcov – bližšie pozri
v § 21 a nasl. Zákona o správcoch.
53
Debaty mladých právníků 2007
Pozitívnym prvkom novej úpravy je aj to, že umožnila,
ako už bolo uvedené, vykonávať funkciu správcu aj špecializovaným právnickým osobám - špecificky však len v dvoch
právnych formách obchodných spoločností - verejnej obchodnej
spoločnosti a komanditnej spoločnosti.
Zákonodarca mohol byť, domnievam sa, v tomto prípade odvážnejší a pripustiť všetky formy obchodných spoločností, teda
aj právne formy kapitálových spoločností a otázky zodpovednosti za škodu spôsobenú správcovskou činnosťou vyriešiť prostredníctvom kogentnej a zvýšenej povinnosti poistenia zodpovednosti za škodu, spôsobenú pri výkone správcovskej činnosti.
4. Zodpovednosť správcu za výkon správcovskej činnosti
V súlade s ustanovením § 12 ZoS správca zodpovedá
za škodu, ktorú spôsobí v súvislosti s výkonom správcovskej
činnosti, pričom na jeho zodpovednosť sa vzťahujú ustanovenia
Občianskeho zákonníka, čo je napohľad zaujímavé riešenie, keď
správcovskej činnosti zákon priznáva charakter podnikateľskej
činnosti – domnievam sa, že by bolo vhodnejšie dať prednosť
obchodno-právnej báze zodpovednosti za škodu, spôsobenú pri
výkone funkcie správcu.
Ustanovenie § 12 ods. 2 ZoS upravuje jediný liberačný
dôvod pre zbavenie sa zodpovednosti správcu, z čoho možno
vyvodiť, že zodpovednosť za škodu, spôsobenú správcom pri
výkone správcovskej činnosti, je postavená na objektívnom
princípe – správca sa tak zodpovednosti za škodu zbaví v prípade, ak preukáže, že škode nemohol zabrániť ani pri vynaložení
všetkého úsilia, ktoré bolo od neho možné požadovať.
Pre porovnanie - napr. v novom českom insolvenčnom zákone možno nájsť v § 37 samostatnú právnu úpravu zodpovednosti za škodu, postavenú na objektívnom princípe, a to aj so
samostatnou úpravou premlčania nárokov voči insolvenčnému
správcovi.
Vzhľadom na povinnosť správcu uzavrieť povinné zmluvné poistenie zodpovednosti za škodu, je v zákone o správcoch
deklarovaný aj priamy právny nárok poškodeného (predpokladá
sa, že najmä veriteľa, príp. úpadcu) domáhať sa nároku na náhradu škody voči poistiteľovi, pričom je vylúčená zodpovednosť
štátu za škodu, spôsobenú správcom.
5. Povinnosti a práva správcu
Medzi základné povinnosti správcu patrí aj povinnosť vzdelávať sa v rámci ďalšieho vzdelávania (mimo odbornej prípravy
na správcovskú skúšku), tzn. priebežne prehlbovať a rozširovať
odborné vedomosti a schopnosti – najmä účasťou na prednáškach, seminároch a vedeckých konferenciách, prednáškovou
činnosťou, publikačnou činnosťou, samostatným štúdiom
a praktickým výkonom správcovskej činnosti. Toto ďalšie vzdelávanie musí pritom správca pravidelne preukazovať každé dva
roky získaním aspoň 60 kreditných bodov – na ilustráciu napr.
za publikačnú činnosť vo vedeckom časopise s nákladom aspoň
300 výtlačkov môže správca získať 1 kreditný bod za jednu normostranu....
Tieto povinnosti, zvýšená administratívna náročnosť výkonu správcovskej činnosti demotivovali podstatnú časť pôvodných správcov, ktorý po účinnosti Zákona o správcoch a Zákona o konkurze nepodali žiadosť o zápis do nového zoznamu
správcov, a tak ich počet klesol o viac než tisícdvesto. Špecifickým a pomerne kontroverzným prvkom novej právnej úpravy
postavenia správcu sú teda výrazná administratívna zaťaženosť
a podstatne zvýšené nároky na odbornosť správcov. Tie sa
prejavujú v už naznačenej časovo a finančne náročnej odbornej
príprave a odbornej správcovskej skúške, nehovoriac však o potrebe ďalšieho vzdelávania i o možnosti opätovného preskúšania
všetkých správcov napr. pre prípad zásadnej zmeny právnych
predpisov.
Zákon o správcoch tak zakotvil správcovi povinnosť vzdelávať sa v rámci účasti na odborných podujatiach, prednáškach
a publikačnej činnosti, to je však už niečo, čo ide nad rámec
obvyklých požiadaviek na kvalitu akéhokoľvek podnikateľa,
vykonávajúceho podnikateľskú činnosť podľa Obchodného zákonníka.
Najmä tento fakt, domnievam sa, výrazne obmedzil počet
správcov, ktorí vykonávajú správcovskú činnosť – z približne 1400 správcov ich počet klesol na približne jednu šestinu
– k 31.8.2007 bolo v zozname správcov, vedenom Ministerstvom spravodlivosti SR zapísaných spolu 231 správcov. Tento
efekt bol určite čiastočne želateľný, jedným dychom však treba
podotknúť, že pri súčasnom počte prebiehajúcich konkurzných
konaní podľa novej právnej úpravy je aj aktuálny počet konkurzných správcov zbytočne vysoký.10
Nová úprava totiž podstatne obmedzila právo veriteľov podávať návrhy na vyhlásenie konkurzu tým, že zakotvila oprávnenie veriteľa podať návrh na konkurz len v prípade, že veriteľ
disponuje vykonateľnou pohľadávkou voči dlžníkovi, pričom
táto podmienka sa vyžaduje aj pre ďalšieho označeného veriteľa, ktorého musí označiť navrhovateľ. na základe takejto zmeny
v právnej úprave sa tak výrazne obmedzila motivácia veriteľov
podať návrh na kolektívne uspokojenie všetkých veriteľov pred
individuálnym uspokojením pohľadávky dotknutého veriteľa
v rámci exekúcie.
Zákonodarca v úvodných ustanoveniach Zákona o správcoch zakotvil medzi základné povinnosti správcu vykonávať
správcovskú činnosť čestne, zodpovedne a svedomito, s odbornou starostlivosťou (pričom konanie s odbornou starostlivosťou
definuje Zákon o konkurze ako konanie so starostlivosťou primeranou funkcii alebo postaveniu konajúcej osoby po zohľadnení všetkých dostupných informácií, ktoré sa týkajú alebo
môžu mať vplyv na jej konanie), s využitím všetkých svojich
skúsenosti a odborných vedomostí a bez zbytočných prieťahov.
Poradca podnikateľa, Žilina, 2006, s. 159.
Správca je povinný zachovávať mlčanlivosť, čo však neplatí K základným podmienkam výkonu funkcie správcu bližšie napr.
v prípade zákonných výnimiek, resp. potom, čo ho povinnosti
Ďurica, M.: Podmienky na výkon funkcie správcu od 1. júla 2005.
In.: Bulletin slovenskej advokácie, č. 6-7/2005, s. 38-53 a zákon č.
mlčanlivosti zbaví ministerstvo spravodlivosti. Týmito ustano8/2005 Z.z. o správcoch
veniami „sú dané morálno – etické kritériá pre výkon funkcie
10 Pre porovnanie – v roku 2006 bolo na všetkých konkurzných
správcu.“
54
na Slovensku podľa dostupných informácií, vykonávajú správcovskú činnosť k 31.7.2007 len 3 obchodné spoločnosti v právnej
forme komanditnej spoločnosti a 228 správcov – fyzických osôb.
Nový český insolvenčný zákon pripúšťa len právnu formu verejnej
obchodnej spoločnosti ako právnickej osoby, vykonávajúcej činnosť insolvenčného správcu.
Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii.
súdoch Slovenskej republiky – okresné súdy v Bratislave, Trnave, Nitre, Trenčíne, Banskej Bystrici, Žiline, Košiciach a Prešove
podaných spolu 645 návrhov na vyhlásenie konkurzu a 10 návrhov
na reštrukturalizáciu. V predchádzajúcom roku 2005 bolo na všetky
konkurzné súdy Slovenskej republiky doručených spolu 3 907 návrhov na vyhlásenie konkurzu. V prvom polroku 2007 bolo na konkurzné súdy podaných 292 nových návrhov na konkurz a 5 návrhov
na reštrukturalizáciu. Zdroj: www.justice.gov.sk
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Širokému počtu povinností správcu v zásade zodpovedá jediné motivujúce právo – právo na odmenu – s ním pritom súvisí takisto jedna zo zmien, ktorej podstatou je zvýšenie odmeny
za výkon činnosti predbežného správcu a ďalej priznanie tzv. paušálnej odmeny správcu za výkon správcovskej činnosti v štádiu
od vyhlásenia konkurzu do konania prvej schôdze konkurzných
veriteľov.
6. Záver
Resumé
Author of the report concentrated his attention to the analysis of laws, which regulate the position of the administrator in
Slovak legal system in context with the recent legal modification, especially his position as a businessman, his rights, duties
and responsibility. Writher mentioned the apparent defaults and
problematic parts of the code, which are able to cause the aplication problems in future praxis.
Výkon správcovskej činnosti na Slovensku, ako je zrejmé
z vyššie uvedeného, sa výrazne zmenil a už zďaleka nie je takým
atraktívnym, ako tomu bolo v minulosti. Faktom je, že zmeny
boli čiastočne želateľné a potrebné, no v prípade niektorých
z nich bez zodpovedajúceho odôvodnenia a obsahu. Ak má byť
správca ústrednou postavou celého procesu konkurzu a na ňom
má byť podstatná zodpovednosť pri napĺňaní účelu konkurzného konania, je nevyhnutná plynulá kooperácia všetkých zainteresovaných subjektov, ktoré sa konkurzného konania zúčastňujú
- v prípade, že tomu tak nebude, môže to mať, minimálne v jednotlivých prípadoch, za následok neefektívnosť konkurzu.
Nová právna úprava totiž vychádza z čiastočne neodôvodneného predpokladu výraznej aktivizácie veriteľov v rámci
konkurzu pri uplatňovaní ich práv, vrátane primeraného „tlaku“
na správcu, ktorá bola dosiaľ všeobecne len veľmi chabou a aj
sám sa staviam k tejto prezumpcii pesimisticky. Každé konanie
subjektov v trhovom prostredí je motivované ziskom, teda aj veritelia v konkurze sú aktívni jedine vtedy, ak im ich správanie
môže priniesť zjavný alebo skrytý zisk.
V tejto súvislosti sa objavil zaujímavý ohlas, podľa ktorého:
„Základným kameňom celého slovenského systému insolvenčného konania je správca. Správca trhom nominovaný a veľmi
prísne regulovaný, napriek tomu však správca, ktorý nemôže
pochádzať z iného, než zo slovenského inštitucionálneho prostredia. Toto riešenie považujem za najodvážnejší a zároveň najriskantnejší prvok celej slovenskej reformy – a to predovšetkým
v reorganizačnom (reštrukturalizačnom – pozn. autora) konaní.“11
Použitá literatúra
Ďurica, M.: Zákon o konkurze a vyrovnaní, Úplné znenie zákona s komentárom a judikátmi, Poradca podnikateľa, Žilina,
2003,
Svoboda, J. a kol.: Občiansky zákonník, EUROUNION, Bratislava, 2003,
Ďurica, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii.
Poradca, Žilina, 2006,
Ďurica, M.: Obchodné spoločnosti v rozhodovacej praxi súdov,
In.: Bulletin slovenskej advokácie, č. 3/99,
Ďurica, M.: Zrušenie, likvidácia a zánik obchodných spoločností (1. časť). Justičná revue, 55, 2003, č. 11, s. 1034 - 1049,
Ďurica, M.: Zrušenie, likvidácia a zánik obchodných spoločností (2. časť). Justičná revue, 55, 2003, č. 12, s. 1113 - 1127,
Ďurica, M.: Zrušenie, likvidácia a zánik obchodných spoločností (3. časť). Justičná revue, 56, 2004, č. 1, s. 12 - 37,
Ovečková, O.: Konkurzné právo a revitalizácia podnikov, In.:
Právny obzor č. 1/98,
11 Richter, T.: Slovenská rekodifikace insolvenčního práva: několik lekcí pro Českou republiku. In.: Právní rozhledy, č. 25/2005, s. 732.
55
Debaty mladých právníků 2007
ALTERNATÍVY PRÁVNEJ ÚPRAVY KÚPNEJ
ZMLUVY APLIKOVANÉ VO VYBRANÝCH
PRÁVNYCH SYSTÉMOCH
Mária Jamrišková
rozoznáva veci, ktoré sú hnuteľné na základe svojej prirodzenej
povahy a veci, ktoré za hnuteľné prehlasuje zákon. Okrem iného
to znamená, že za hnuteľné veci sa považujú napríklad záväzky
a žaloby, ktorých predmetom sú splatné čiastky alebo hnuteľné
veci. Maingui k tomu poznamenáva: „Rímske právo a neskôr
autori Code Civil vytvorili kúpnu zmluvu predovšetkým za účelom scudzovania hnuteľných vecí. Napriek tomu sa tieto ustanovenia používajú i na nehmotné statky, kde nám zaužívaná terminológia evokuje skôr použitie pojmu cesia: ide napr. o prevod
práv z patentu, obchodnej značky, autorského práva a podobne”.
Dutilleul a Delebecque takisto upozorňujú, že ide o terminologický spor: „V podstate ide o jazykový problém. Všeobecne pojem
”predaj” rezervujeme pre prevod práva k hmotnej veci, kým pri
ostatných právach vravíme skôr o ”cesii”: nedeliteľné časti, právo používania, pohľadávky… V skutočnosti je to však ten istý
právny úkon, ktorého úpravu Občiansky zákonník sústredil pod
spoločným názvom ”predaj”.“ Napriek takto zvolenej konštrukcii sú jednotlivé prípady postúpenia práva (napr. priemyselných práv) upravené aj ďalšími špeciálnymi ustanoveniami.
Nech už je predmetom zmluvy čokoľvek, jeho vlastníkom
musí byť predávajúci. Prevod vlastníckeho práva z nevlastníka
(ktorý pri dobromyseľnosti kupujúceho pripúšťa náš Obchodný
zákonník) nie je možný a taká zmluva je neplatná. Môže však
založiť právo na náhradu škody, ak kupujúci nevedel, že vec patrí
inému. Judikatúra toto pravidlo zaujímavo konkretizuje: neplatnosť takejto zmluvy má relatívny charakter a je v prospech kupujúceho, ktorý jediný má právo sa jej domáhať. Je zrejmé, že toto
právo bolo kupujúcemu zverené preto, že pri úspešnej revindikačnej žalobe zo strany vlastníka bude on tým postihnutým. Treba však povedať, že podobne ako našom občianskom práve aj
francúzska odborná literatúra pripúšťa možnosť nadobudnutia
vlastníctva od nevlastníka prostredníctvom držby.
Na rozdiel od slovenskej právnej úpravy, ktorá nijak špeciálne nezužuje spôsobilosť subjektov uzavrieť kúpnu zmluvu, francúzsky Občiansky zákonník taxatívne vymedzuje okruh subjektov, ktoré za istých okolností nemôžu vec získať prostredníctvom
kúpy. Tak napríklad opatrovník nemôže kúpiť vec z majetku svojho zverenca a takisto mandatár nemôže sám odkúpiť vec ktorej
predajom bol poverený. Celkom inšpiratívna je tiež poistka proti
zneužívaniu verejných funkcií, pretože verejný úradník si nemôže na dražbe ani inak kúpiť majetok obce alebo štátu, ktorý spravuje. Takéto kúpne zmluvy, či už uzavreté priamo menovanými
subjektami alebo nastrčenými osobami, sú zo zákona postihnuté
sankciou neplatnosti. Pre zaujímavosť možno tiež uviesť, že až
v roku 1986 bolo zrušené ustanovenie, ktoré, až na tri výnimky,
zneplatňovalo kúpnu zmluvu medzi manželmi.
V nemeckom práve je kúpa - Kaufvertrag - komplexne
upravená v občianskom zákonníku. Napriek tomu aj obchodný zákonník obsahuje pár paragrafov vzťahujúcich sa na kúpu
v obchodných vzťahoch. Nemecké chápanie kúpnej zmluvy sa
od francúzskeho trochu líši. Nemecká kúpna zmluva nemá translačný charakter a teda jej samotným uzavretím ešte neprevádza
vlastnícke právo k veci na kupujúceho. Je konsenzuálnou zmluvou, ktorá zakladá len záväzok predávajúceho, aby toto právo
previedol.
Pri vymedzení predmetu kúpnej zmluvy je však nemecké
právo bližšie francúzskemu, než nášmu. Občiansky zákonník
(BGB) v § 433 ods. 1 výslovne stanovuje, že kúpnou zmluvou
Vďaka osobitnej – duálnej - štruktúre súkromného práva
v slovenskom právnom poriadku je postavenie kúpnej zmluvy
zatiaľ pomerne komplikované. Pripravovaná rekodifikácia súkromného práva by výhľadovo mala sprehľadniť a zjednodušiť
predovšetkým záväzkové právo, čím sa pravdepodobne dotkne aj
právnej úpravy tohoto najfrekventovanejšieho kontraktu. Pevne
verím že pri formulácii ustanovení budúcej právnej úpravy nepríde len k doslovnému prevzatiu určitého zvoleného vzoru (ako sa
v slovenskej legislatíve často stáva), ale po zrelej úvahe sa vyberie optimálny variant vyhovujúci predovšetkým potrebám praxe.
V tejto súvislosti považujem za vhodné bližšie sa zoznámiť
s alternatívami právnej úpravy kúpnej zmluvy, využívanými vo
vybraných právnych systémoch. po zrelej úvahe som za objekt
komparácie zvolila modelové právne poriadky dvoch hlavných
právnych systémov.
Pri podrobnejšom skúmaní právnych úprav kúpnej zmluvy
v rôznych štátoch je možné vystopovať viaceré odchýlky špecifické pre jednotlivé právne poriadky. Nech už sú rozdiely akékoľvek, vo všetkých skúmaných právnych poriadkoch v podstate
platí určité všeobecné vymedzenie kúpnej zmluvy - je to synalagmatická zmluva, cieľom ktorej je výmena určitých vecí za peniaze. Rozdiely potom vyplývajú z rôzneho historického vývoja
právnych poriadkov.
Dnešná podoba právnych poriadkov patriacich do rodiny
kontinentálneho právneho systému je podmienená najmä recepciou rímskeho práva a kodifikačným úsilím 19. storočia. Oba tieto faktory sú výrazné najmä vo francúzskom práve, ktoré ako
prvé v novoveku vytvorilo ucelenú kodifikáciu súkromnoprávnych odvetví. Úprava kúpnej zmluvy je komplexne obsiahnutá
v Občianskom zákonníku (Code Civil).
Oproti slovenskej právnej úprave vidím najvýraznejší rozdiel v tzv. translatívnom charaktere francúzskej kúpnej zmluvy.
V zmysle Code Civil je totiž „zmluva perfektná a vlastníctvo
prechádza z predávajúceho na nadobúdateľa od momentu, kedy
sa dohodnú na predmete a cene, a to i keď vec zatiaľ nebola odovzdaná, ani cena zaplatená”. Takže vlastnícke právo k predávanej
veci prechádza na kupujúceho už samotným uzavretím kúpnej
zmluvy a nie až jej odovzdaním, ako je tomu u nás.
Právna úprava kúpnej zmluvy vo Francúzsku nemá duálny
charakter. Z hľadiska predmetu prevodu je formulácia zákona široká a pripúšťa, aby všetko čo je predmetom obchodných
vzťahov bolo zároveň predmetom kúpnej zmluvy. Jedinou podmienkou je, aby osobitný zákon nezakazoval scudzenie tohto
predmetu. Je zrejmé, že predmetom kúpnej zmluvy sa tak môžu
stať všetky hmotné veci - hnuteľné aj nehnuteľné. Je zaujímavé,
že predmetom kúpnej zmluvy zrejme môžu byť i nehmotné práva, čo slovenská právna úprava pri kúpnej zmluve nepripúšťa.
Vychádzam z čl. 1607 Code Civil, ktorý pri úprave spôsobu
odovzdania veci uvádza aj pravidlo pre odovzdanie „des droits
incorporels”, čiže doslova nehmotných práv. V našom ponímaní
pojmu „vec“ je táto formulácia v rozpore so všeobecným vymedzením kúpnej zmluvy v čl. 1582 Code Civil – „kúpnou zmluvou
sa jedna strana zaväzuje vec dodať a druhá za ňu zaplatiť”. Treba
si však uvedomiť, že francúzske právo pri hnuteľných veciach Maingui, D.: Contrats spéciaux, 2. édition. Dalloz, 2000. s. 91.
56
JUDr. Mária Jamrišková, Ph.D. , katedra súkromného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica.
Code Civil, Dalloz, Edition, 2000.
Dutilleul, F. C., Delebecque,P.: Contrats civils et commerciaux, 4.
édition. Dalloz, 1998. s.106.
Civ. 3, 16. april 1973, Bulletin arrets des chambres civiles de la
Cour de cassation III. n. 303.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
je možné prevádzať aj práva. „Predmetom kúpnej zmluvy tak
môžu byť veci (hnuteľné aj nehnuteľné), práva (hypotéka, patent,
úžitkový vzor, ochranná známka) a okrem toho všetky obchodovateľné statky (výrobný postup, lekárska prax)”. V nemeckom
chápaní je povinnosťou predávajúceho zabezpečiť prevod vlastníckeho práva, ale sám pri tom nemusí byť vlastníkom veci alebo
majiteľom práva. Aby však pri priemyselných právach neprišlo
k omylu, treba upozorniť, že „poskytnutie licencie k niektorému
priemyselnému právu nie je kúpnou zmluvou, pretože v takom
prípade sa prenecháva len užívanie. Podobne leasingovú zmluvu nie je možné podriadiť pod kúpnu zmluvu, ani keď obsahuje
opčnú doložku o kúpe”. Zmluva má len obligačný charakter
a prevod vlastníckeho práva sa spravuje podľa ustanovení vecného práva. V praxi to znamená, že strany uzatvárajú samostatnú vecnoprávnu zmluvu o prevode vlastníckeho práva. Nemecké právo si tak „podržalo rozlišovanie medzi titulom a modom
adquirendi”.
Anglo-americký právny systém je od nášho kontinentálneho pomerne výrazne odlišný. Vzhľadom na porovnanie kúpnej
zmluvy sa tieto rozdiely prejavujú predovšetkým v prameňoch
právnej úpravy, ale tiež v špecifickej tvorbe zmlúv. Hlavným definičným znakom anglického práva je skutočnosť, že je právom
sudcovským (judge made law).
Osobitný je aj spôsob ako common law vôbec chápe zmluvu.
Zaujalo ma, že „na rozdiel od kontinentálnych právnych systémov vychádza anglické právo z myšlienky, že obligačnoprávna
zmluva nezakladá nárok na splnenie, ale len nárok na náhradu
škody za porušenie zmluvou prevzatých záväzkov, teda za porušenie zmluvy. Zmluva je niečo ako záručný prísľub: dlžník sľubuje náhradu škody, ak svoje povinnosti nesplní riadne alebo
vôbec. Zodpovednosť je rýdzo objektívna, nastupuje v okamžiku
nesplnenia a na zavinení nezáleží.” Ak sa teda vrátim ku kúpnej zmluve, podľa Sale of Goods
Act ide o zmluvu, ktorou predávajúci prevádza, alebo sa zaväzuje previesť vlastníctvo k tovaru na kupujúceho za dohodnutú
peňažnú úhradu. „Kúpna zmluva teda môže byť absolútna alebo podmienená. Ak podľa zmluvy prejde vlastnícke právo až
v budúcnosti, alebo na základe splnenia danej podmienky, zmluva sa nazýva agreement to sell. Vlastná kúpna zmluva má teda
tiež translačný účinok, podobne ako vo Francúzsku”10. Podľa
Clarka pojem “tovar” vo vymedzení anglickej kúpnej zmluvy
na základe Sale of Goods Act11 zahŕňa všetky hnuteľné veci
okrem peňazí12. Nevzťahuje sa teda na predaj nehnuteľností,
ktorý je upravený osobitným spôsobom. na rozdiel od nemeckej
úpravy predávajúci musí byť vlastníkom veci. Ako upozorňuje
Jolowicz13, anglické právo nemá ekvivalent francúzskej úpravy
držby a pomerne striktne aplikuje pravidlo, že nikto nemôže dať
to, čo sám nemá (nemo dat quod non habet). Uzatváranie kúp-
nej zmluvy sa riadi všeobecnými pravidlami vyvinutými počas
historického vývoja common law. Podstatnými náležitosťami sú
dohoda (t.j. ponuka a jej prijatie), určitosť podmienok , úhrada
a úmysel vytvoriť právny vzťah14. Posledný rozdiel na ktorý by
som chcela takto všeobecne upozorniť sa pri anglickej kúpnej
zmluve týka významu podmienok. Ako už bolo povedané, kúpna zmluva môže byť absolútna alebo podmienená. Nie všetky
podmienky sú však pre právny osud zmluvy rovnako dôležité.
Common law tak rozlišuje tzv. conditions, čo sú podmienky tak
dôležité pre zmysel zmluvy, že ich nedodržanie je dôvodom na to,
aby zmluva bola považovaná za zrušenú. Takouto podmienkou je
podľa Sale of Goods Act napr. vlastnícke právo k tovaru, jeho
popis, funkčná spôsobilosť. na rozdiel od toho tzv. warranties
sú menej významnými, vedľajšími podmienkami. Ich porušenie
neruší zmysel a účel zmluvy. za warranty sa považuje dohoda
týkajúca sa tovaru, ktorá je však vo vzťahu k hlavnému účelu
zmluvy vedľajšia. Jej porušenie zakladá nárok na náhradu škody,
nie však na odmietnutie tovaru a zrušenie15.
Úprava kúpnej zmluvy v Spojených štátoch amerických je
podmienená príslušnosťou USA do systému common law a preto
sa na ňu v podstate vzťahujú špecifiká, ktoré som uviedla pri anglickej kúpnej zmluve. Napriek tomu i tu boli v minulom storočí
snahy o zjednotenie niektorých oblastí obchodného práva zavŕšené vydaním Jednotného obchodného zákona – Uniform Commercial Code. Tento odvádza svoju platnosť od autority jednotlivých štátov združených v USA a nie od federálnej vlády. od roku
1968 platí vo všetkých štátoch, okrem Louisiany. Tá ako jediná je
dodnes verná systému európskeho kontinentálneho práva, ktoré
aplikovali francúzski prisťahovalci. I keď Louisiana medzičasom
prijala niektoré časti Uniform Commercial Code, problematika
kúpnej zmluvy je výnimkou. Jej komplexnú úpravu obsahuje
louisianský občiansky zákonník prijatý po vzore francúzskeho
Code Civil. Jednotlivé odlišnosti sa však priebežne vyrovnávajú a ako poznamenáva Hawk, dnes sa o Uniform Commercial
Code (UCC) naozaj dá povedať, že sa stal jednotným zákonom.
I keď sa úprava kúpnej zmluvy v UCC od anglickej veľmi nelíši,
rozdiel je v chápaní tzv. consideration16. Britská požiadavka
na prítomnosť tzv. consideration v zmluve znamená, že na to, aby
vznikol strane záväzok z jej právneho úkonu, musí dostať protisľub od svojho zmluvného partnera. Napríklad ak ponúknem
predať niekomu tovar, nie som týmto návrhom viazaná, dokiaľ
sa mi nezaviaže zaň zaplatiť. dovtedy je to môj jednostranný sľub
a ten nie je záväzný. V USA to už neplatí. Ak obchodník urobil písomne ponuku na predaj tovaru, táto nemôže byť odvolaná
len pre nedostatok consideration – teda len preto, že zatiaľ má
jednostranný charakter. Vo Veľkej Británii by odvolateľná bola,
až kým ju druhá strana neprijme a tiež niečo nesľúbi (zaplatenie
kúpnej ceny). Neodvolateľnosť však nie je časovo neobmedzená,
obchodník je viazaný počas lehoty troch mesiacov.
Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo kupní
Vlastnícke právo sa aj podľa amerického práva získava kúpsmlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam, 1995 č.3, s. 52.
nou zmluvou. Predmet vlastníctva je široký, „zahŕňa aj práva,
viď dielo cit. v pozn. 5, s. 52.
dlhy a nehmotné statky ako sú ochranné známky, patenty a autor Pelikánová, I.: Obecní úvahy o kupní smlouvě a obchodní kupní smlouské práva“17.
vě. Acta Universitatis Carolinae Iuridica, Praha, 1998 č.2, s. 30
10
11
12
13
Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo kupní
smlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam, 1996 č.4, s. 80.
viď dielo cit. v pozn. 7, s. 32.
Zákon o predaji tovarov, po prvýkrát vydaný v r. 1891, predstavoval kvázi kodifikáciu starej jurisprudencie common law. V systéme
common law však zákon nemá rovnakú váhu ako v kontinentálnom
práve, živý je len potiaľ, pokiaľ ho sudcovia uplatňujú, Základným
prameňom práva ostáva systém pravidiel prijatých a časom preverených v rámci common law.
Bližšie pozri: Clark, M.: Droit commercial in: Jolowicz, J.A.: Droit
anglais 2. édition, Dalloz 1992. s. 176.
Jolowicz, J. A.: Droit anglais 2. édition, Dalloz 1992 s. 162.
14 viď dielo cit. v pozn. 8, s. 80.
15 viď dielo cit. v pozn. 8, s. 81.
16 consideration v angličtine prioritne znamená úvahu, ale tiež pohnútku a v danom prípade by sa to voľne dalo preložiť aj ako odmena.
Je jednou z podstatných etáp uzatvárania zmlúv.
17 viď dielo cit. v pozn. 7, s. 32 .
57
Debaty mladých právníků 2007
Zoznam použitej literatúry
EVROPSKÁ SOUKROMÁ SPOLEČNOST
Dutilleul, F. C., Delebecque,P.: Contrats civils et commerciaux,
4. édition. Dalloz, 1998
Jolowicz, J.A.: Droit anglais 2. édition, Dalloz 1992
Maingui, D.: Contrats spéciaux, 2. édition. Dalloz, 2000
Pelikánová, I.: Obecní úvahy o kupní smlouvě a obchodní kupní
smlouvě. Acta Universitatis Carolinae Iuridica, Praha, 1998
č.2
Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákonníku, 3. díl. Linde
Praha, 1997
Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo
kupní smlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam,
1995 č.3
Schulz, B., Munková, J.: České, německé a francouzské právo
kupní smlouvy v právněsrovnávacím pohledu. Ad Notam,
1996 č.4
Radka Kunčíková
Summary
The author focused on the clarification of the character of
the legal regulation in selected foreign countries. Considering
historical development of Slovak legal regulation, author offers
a brief comparison of legal regulation of Contract of Sale in continental states Germany and France, and as a complement with
Great Britain an USA.
1. ÚVOD
Vnitřní trh tvoří území všech členských států Evropské unie
(dále jen EU). Cílem tohoto trhu byla snaha o vytvoření prostoru, ve kterém by platily zásady volného pohybu zboží, osob,
služeb a kapitálu. To vedlo ke vzniku nových obchodních příležitostí, otevření trhů a podpoře hospodářského růstu. Úlohou EU
je odstranit zbývající překážky a zaručit volnou hospodářskou
soutěž.
Jedním z prostředků jak zajistit bezproblémové fungování vnitřního trhu je harmonizace práva. K prvním oblastem
harmonizovaným na komunitární úrovni patřilo právo společností. Důvodem bylo, aby podniky mohly provádět svoji činnost za stejných podmínek ve všech členských zemích. Avšak
v posledních desetiletí proběhlo v podnikatelské oblasti mnoho změn způsobených globalizací hospodářství a ne vždy byla
komunitární legislativa schopna na ně zareagovat. Zde pomohl
situaci objasnit a upřesnit Evropský soudní dvůr prostřednictvím
své judikatury. V rámci zjednodušení přeshraničního podnikání vzniklo
také postupně několik nadnárodních forem společností. I když
došlo k úpravě jejich statutu na komunitární úrovni, což mělo
zajistit jednotnou právní úpravu na celém území EU, v mnoha
oblastech právě tyto předpisy odkazují na vnitrostátní legislativu
a tím situaci komplikují.
Jistým krokem kupředu by měl být proto vznik nové formy
nadnárodní společnosti, kterou by měla být právě evropská soukromá společnost (dále jen EPC). Při vytváření jejího statutu by
se chtěli europoslanci zmíněnému nedostatku vyhnout.
2. EVROPSKÁ SOUKROMÁ SPOLEČNOST
(EUROPEAN PRIVATE COMPANY – EPC)
Návrh usnesení obsahující doporučení Komisi o statutu
evropské soukromé společnosti (dále jen návrh usnesení) byl
v Evropském parlamentu přijat kvalifikovanou většinou dne 1.
února 2007.
Návrh usnesení vychází z požadavku na zlepšování
a modernizaci v oblasti obchodních společností, který byl vyjádřen v květnu roku 2003 ve sdělení Komise Radě a Evropskému
parlamentu. Sdělení je známo pod názvem Modernizace práva
obchodních společností a posílení správy a řízení společností
v Evropské unii–plán postupu. Na základě podnětu ze strany Evropského parlamentu tedy
letos v červenci otevřela Evropská komise veřejnou debatu, která poběží až do 31. října 2007. Její součástí je dotazník vypracovaný Evropskou komisí. Jeho prostřednictvím by měly být získány názory ze strany veřejnosti na nutnost existence uvedené
formy společnosti.
58
Mgr. Radka Kunčíková, katedra obchodního práva a mezinárodního
soukromého práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
Např. judikatura týkající se práva na usazení, volného pohybu
služeb apod.
Viz anonymní: www.europarl.europa.eu – Usnesení Evropského
parlamentu obsahující doporučení Komisi o statutu Evropské soukromé společnosti, KOM(2003)0284, 1. 2. 2007
Dotazník je k dispozici v angličtině na internetových stránkách
www.europa.eu. Můžeme jej nalézt také na stránkáchMinisterstva
průmyslu a obchodu.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Cílem EU je vytvořit formu společnosti, jenž by zajistila
jednotnou právní úpravu na komunitární úrovni bez závislosti na legislativě jednotlivých členských zemí a usnadnila tak
malým a středním podnikům jejich přeshraniční činnost, neboť
právě pro ně by měla být výše zmíněná forma společnosti přínosem.
Důvodem snahy EU o usnadnění podnikání těchto subjektů je skutečnost, že právě ony jsou páteří evropské ekonomiky.
V EU je registrováno zhruba 23 milionů malých a středních podniků, což je přibližně 99 % všech společností v EU.
Statut EPC má proto v co možná největší míře vycházet
z aquis communitaire a minimálně čerpat z práva vnitrostátního.
Ať už se tedy jedná o založení nebo změnu společenské smlouvy, způsobilost k právům a právním úkonům, nabytí nebo zániku členství nebo o odpovědnost jednatelů, všechny tyto oblasti,
včetně některých dalších, by měly být upraveny pouze nařízením o statutu EPC. Z toho plyne, že statut má být koncipován
jako jednotný a konečný. Pravidla z něj vycházející by se měla
uplatňovat pouze doplňkově. Primárně by se použila ostatní pravidla Společenství, následně pak ustanovení, která jsou platná
pro obdobné formy společnosti ve státě, ve kterém má společnost své sídlo.
Jednotná právní úprava má podnikatelům zajistit právní jistotu a zjednodušit podnikání na vnitřním trhu.
Návrh usnesení obsahuje doporučení týkající se založení
společnosti, jejího kapitálu, společenské smlouvy, organizace,
ručení, přeměny, likvidace apod. Všechny zmíněné oblasti jsou
však v návrhu usnesení řešeny jen v obecnější rovině. Podrobněji se jim bude věnovat až samotný návrh nařízení o statutu
EPC, který se začne zpracovávat nejdříve po skončení veřejné
debaty.
2. 1 Založení ESC
Co se týče založení EPC, je Evropský parlament toho názoru, že by mělo být možné založit společnost ex nihilo (tzv. „na
zelené louce“), z již existující společnosti, fúzí několika společností nebo také v rámci společné pobočky. Podnikatelům by
tak byla dána širší možnost jakým způsobem společnost založit
než je tomu např. u evropské akciové společnosti. Tu zásadně
ex nihilo založit nelze. Stejně tak by jim měla být dána možnost
volby v otázce, zda bude mít společnost strukturu monistickou
(správní rada) nebo dualistickou (představenstvo–vedoucí orgán, dozorčí rada–dozorčí orgán).
2. 2 Základní kapitál
Základní kapitál společnosti má činit 10 000 EUR. Částka
může být členy společnosti splacena i v jiné měně, jejíž výše
bude v době zápisu společnosti do příslušného rejstříku ekvivalentní s touto částkou. Zápis by pak měl proběhnout v zemi,
v níž by měla společnost své sídlo, podle vnitrostátních předpisů
daného členského státu přijatých v souladu se směrnicí Rady č.
68/151/EHS, o koordinaci ochranných opatření za účelem dosažení jejich rovnocennosti ve Společenství.
ma, předmět podnikání, sídlo, kapitál, orgány, které by měly
mít oprávnění zastupovat společnost před soudem a vůči třetím
osobám, výše vkladu společníků a doba trvání společnosti, je–li
společnost zakládána na dobu určitou.
2. 4 Jednatelé
V otázce organizace navrhuje Evropský parlament, aby měla
společnost aspoň jednoho jednatele. Předpokládá se, že první
jednatelé by byli (stejně jako u s. r. o.) uvedeni ve společenské
smlouvě. Určeni by byli rozhodnutím společníků. Jednatelem by
se logicky nemohla stát osoba, které bylo na základě rozhodnutí soudu nebo správního orgánu zakázáno vykonávat funkce
srovnatelné s funkcí jednatele. za úkony jednatele nebo jednatelů porušující trestněprávní nebo občanskoprávní ustanovení by
tyto osoby odpovídaly samostatně, v případě více jednatelů pak
společně a nerozdílně.
2. 5 Přeměna společnosti
V souladu s již harmonizovaným právem Společenství by
měla být EPC dána možnost fúze na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES, o přeshraničních fúzích kapitálových společností, rozdělení společnosti a přemístění sídla.
Pokud by taková úprava neexistovala, uplatnily by se právní předpisy pro obdobnou formu společnosti v daném členském státě.
EPC má být také dána možnost přeměny na evropskou
společnost (dále jen SE). Zde se uplatní nařízení Rady (ES) č.
2157/2001, o statutu evropské společnosti.
2. 6 Zrušení, likvidace, platební neschopnost,
zastavení plateb
Návrh nařízení ve svém obsahu pamatuje také na zrušení,
likvidaci, platební neschopnost a případné zastavení plateb.
V těchto případech by měli jednatelé bez zbytečných průtahů,
nejpozději ovšem po třech týdnech požádat o zahájení konkurzního řízení. Výše zmíněné události by měly podléhat předpisům,
které by na základě tohoto nařízení platily jednotně v každém
členském státě. Výjimku by měl tvořit pouze institut platební
neschopnosti, jehož právní úprava by se řídila předpisy platnými
v členském státě, v němž by se nacházelo sídlo společnosti.
Za závazky vzniklé z jednání společnosti by pak EPC odpovídala celým svým majetkem.
3. KOMPARAČNÍ SROVNÁNÍ
3. 1 EPC a s. r. o.
Pokud bychom chtěli EPC přirovnat k některé z českých forem společností, má EPC svou formou nejblíže ke společnosti
s ručením omezeným (dále jen s. r. o.).
S. r. o. je kapitálovou společností, která povinně vytváří základní kapitál prostřednictvím vkladů svých společníků. Obdobně by tomu mělo být také u EPC.
V případě s. r. o. dochází k oddělení podnikatelského rizika
společnosti od majetkového postavení společníků. Společníci
tedy ručí za závazky společnosti pouze do výše souhrnu nesplacených vkladů všech společníků. U EPC otázka rozsahu ručení
2. 3 Společenská smlouva
Podle návrhu usnesení by měla být EPC založena společenskou smlouvou, přičemž o formě úkonu dosud rozhodnuto není. V návrhu usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení
V obsahu zmíněného návrhu jsou však již uvedeny její možné
Komisi o statutu evropské soukromé společnosti je uveden na místo
obsahové náležitosti. K nim patří právní forma, obchodní firpojmu obchodní firma pojem obchodní jméno
Viz Eurostat, ČSÚ: Najít práci je snazší u malých firem, 27. 10.
2006
Veřejná debata poběží do 31. 10. 2007. do té doby je také možné
zasílat vyplněný dotazník.
V návrhu usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení Komisi o statutu evropské soukromé společnosti se nehovoří
o odpovědnosti jednatelů, nýbrž o jejich ručení, což je nesprávné
označení daného institutu. Jednatelé za své úkony odpovídají, nikoliv ručí.
59
Debaty mladých právníků 2007
zatím blíže upravena není. Z návrhu usnesení je ovšem patrné,
že neomezené ručení společníků v tomto případě uplatňováno
nebude.
Za své závazky by měla EPC odpovídat, stejně jako s. r. o.,
celým svým majetkem.
Co se týče založení, dá se předpokládat, že právní úprava
EPC bude obdobná jako u s. r. o. , i když formu úkonu návrh
nařízení podrobněji neřeší. Obě jmenované formy společností
by tedy mohly být založeny i jednou osobou.
Zakládány by byly společenskou smlouvou nebo zakladatelskou listinou. V případě s. r. o. musí mít společenská smlouva
vždy písemnou formu a musí být podepsána všemi zakladateli.
Pravost podpisů je povinně úředně ověřována.
Zakládá–li s. r. o. jedna osoba, nazývá se zakládací dokument
zakladatelská listina. Ta musí mít formu notářského zápisu.
Pokud jde o obligatorní náležitosti společenské smlouvy, je
z návrhu usnesení patrné, že u EPC budou tyto náležitosti podobné jako u s. r. o.
Dalším společným znakem by se mohla stát nutnost provedení zápisu do příslušného rejstříku (v případě s. r. o. je jím rejstřík obchodní) a povinnost splacení minimální výše základního
kapitálu před tímto zápisem.
V návrhu usnesení zatím ještě nedochází k podrobnější
úpravě, avšak z té obecné lze předpokládat, že bude mít EPC
i následně svou formou blízko k české s. r. o.
Na rozdíl od EPC není jeho cílem dosahování zisku pro vlastní potřebu. Činnost sdružení musí být spojena s hospodářskou
činností jiných subjektů (jeho členů) a ve vztahu k ní musí mít
pouze doplňující povahu. Členové evropského sdružení tak mohou propojit svoji činnost s jinými členy sdružení, aniž by přišli
o svou právní a ekonomickou nezávislost.
Společným rysem obou forem společností by byl jejich obligatorní zápis do příslušného rejstříku ve státě, v němž by měly
své sídlo.
Pokud jde o členskou základnu, je zde patrný rozdíl. Evropské sdružení musí mít minimálně dva členy pocházející z rozdílných členských států. Tato podmínka by u EPC splněna být
nemusela.11
Rozdílně by pak byla upravena otázka ručení společníků.
Pokud jde o evropské sdružení, zde ručí společníci za závazky
společnosti společně a nerozdílně. Pokud by se jednalo o ručení
společníků EPC, lze z návrhu usnesení soudit,12 že neomezené
ručení společníků v tomto případě uplatňováno nebude.
Členové sdružení nemusí poskytovat vklady, což znamená,
že není nutné, aby při vzniku sdružení vytvářeli základní kapitál.
U EPC má být situace jiná, neboť u této formy společnosti by
měl být základní kapitál obligatorní náležitostí při jejím zakládání a následném vzniku.
3. 4 EPC a evropská družstevní společnost
Poslední existující formou nadnárodní společnosti je evropská družstevní společnost, jejíž statut je obsažen v nařízení Rady
č. 1435/2003 o statutu evropské družstevní společnosti (dále jen
evropské družstvo). 13
Hlavním cílem evropského družstva je uspokojování potřeb
členů nebo rozvoj jejich hospodářských a sociálních činností.
Pokud se jedná o založení společnosti, není u EPC třeba splnit určitý počet osob pro její založení jak je tomu u evropského
družstva. Návrh nařízení se pouze zmiňuje o tom, že by měla být
dána možnost jedné nebo více fyzickým či právnickým osobám
založit v některém členském státě EPC, aniž by měly v tomto
státě sídlo.
Dalším pozitivem je již zmiňovaná výše základního kapitálu. Finanční rozdíl zde sice není tak markantní jak tomu bylo
při srovnávání EPC s SE, ale pořád je výše základního kapitálu,
kterou by bylo nutné do společnosti vložit, nižší než u evropského družstva. U něj je výše vkladové povinnosti stanovena
na 30 000 EUR. Pokud ovšem vnitrostátní právní předpisy
vyžadují pro určité činnosti vyšší základní kapitál, musí se
evropské družstvo se sídlem v daném členském státě těmito
předpisy řídit, stejně jako by tomu bylo v případě EPC.14
3. 2. EPC a SE
Základem právní úpravy SE je nařízení Rady č. 2157/2001,
o statutu evropské společnosti. Nařízení je v členských státech
přímo aplikovatelné od 8. října 2004.
Základním rozdílem mezi SE a EPC by byla výše základního kapitálu. na rozdíl od SE (120 000 EUR) by nemusel být
základní kapitál, který se společníci rozhodnou do EPC (10 000
EUR) vložit tak vysoký (120 000 EUR). Ovšem v případě, kdy
je v členském státě u společnosti s určitým předmětem podnikání vyžadován kapitál vyšší, musí být tato povinnost splněna.
V českém právním řádu se můžeme s touto situací setkat např.
u bank. Z tohoto důvodu je zřejmé, že SE není svou formou
vhodná pro střední a malé podniky.
Právní úprava SE je obsažena nejen v nařízení o statutu evropské společnosti, nýbrž i v právních předpisech přijatých členskými státy k provedení opatření, která se týkají výhradně SE,
ale také dalšími předpisy právních řádů jednotlivých členských
zemí. Je jasné, že se ani u EPC nebude možné zcela vyhnout
odkazům na vnitrostátní právo. V těchto případech by měly odkazy směřovat především k harmonizovaným právním oblastem
jakými jsou např. rejstřík nebo účetnictví. K tomu by však mělo
docházet minimálně a úprava by měla být obsažena hlavně v na4. ZÁVĚR
řízení o statutu evropské soukromé společnosti.
Ačkoliv se europoslanci snažili o odstranění překážek podZa pozitivum EPC bychom mohli považovat možnost jejího
založení na tzv. „zelené louce“ (ex nihilo). Taková možnost u SE nikání v rámci vnitřního trhu vytvořením nadnárodních forem
společností, velkého úspěchu zatím nedosáhli. Evropské hospodána není.10
dářské zájmové sdružení, jehož statut existuje již od roku 1985
3. 3 EPC a evropské hospodářské zájmové sdružení
se prozatím příliš mnoho nerozšířilo a o evropské společnosti,
Další formou nadnárodní společnosti je evropské hospodář- kterou je možno zakládat od roku 2004 platí totéž.
ské zájmové sdružení (dále jen evropské sdružení), jehož statut
Založit nadnárodní společnost v podobách v jakých ji známe
je upraven nařízením Rady č. 2137/85 o evropském hospodářském zájmovém sdružení. Jde o nejstarší nadnárodní formu 11 Viz předchozí výklad.
společnosti, jejímž cílem je podpora hospodářské spolupráce 12 Viz předchozí výklad.
13 na tuto úpravu pak navazuje úprava národní. Stejné schéma funzejména mezi malými a středními evropskými podniky.
Viz zákon č. 21/ 1992 Sb., o bankách, ve kterém je stanoveno, že
minimální výše základního kapitálu činí 500 000 000 a minimálně
v této výši musí být tvořen peněžitými vklady.
10 Viz nařízení Rady č. 2157/ 2001, o statutu evropské společnosti.
60
guje u již dříve zmíněných druhů nadnárodních forem společností.
Tomuto schématu by se chtěli evropští zákonodárci při vytváření
statutu evropské soukromé společnosti vyhnout, jak již bylo zmíněno výše.
14 Viz předchozí výklad.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
přináší zatím spíše úskalí než výhody. Důvodem je především
složitá právní úprava, neboť komunitární právo častokrát odkazuje na právo vnitrostátní. Zmíněná skutečnost může vzbuzovat nejistotu a často pro podnik znamená další náklady spojené
s poradenskou službou.
Těmto peripetiím by se chtěli europoslanci při vytváření statutu EPC vyhnout.
Jejich cílem je vytvoření jednotné komunitární úpravy s minimálními odkazy na právo vnitrostátní. Tím chtějí subjektům
zajistit větší míru právní jistoty a odstranit další překážky při
přeshraniční činnosti podniků na vnitřním trhu.
Pokud se podaří vytvořit statut EPC na základě myšlenky
jednotnosti její právní úpravy, bude tato nová forma společnosti
pro subjekty působící na vnitřním trhu jistě přínosem.
Ovšem zatím je vše pouze ve stadiu příprav a teprve čas ukáže do jaké míry se podaří tuto myšlenku zrealizovat.
a questionnaire through which should be acquired public opinion on the necessity of existence of this new form of company.
EPC should be an analogy to the Czech Limited Lability
Company and it should faciliate cross-frontier activities especially for small and middle companies.
In contrast to multinational corporations that were formed
sooner, EPC as widely as possible should proceed of aquis communitaire and minimally refer to domestic law.
This would mean the removement of next obstacle on the
European market and would help to facilitate to enterprise within the frame of it.
Použitá literatura
Zákony
Obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů
Komunitární předpisy
Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 o statutu Evropské
společnosti
Nařízení Rady (ES) č. 2137/1985 o statutu evropského
hospodářského
zájmového sdružení
Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 o statutu evropské družstevní
společnosti
Usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení
Komisi o statutu evropské soukromé společnosti
(2006/2013(INI))
Internetové odkazy
www.business.center.cz
www.cebre.cz
www.cs.wikipedia.org
www.ec.europa.eu
www.mpo.cz
www.podnikani.idnes.cz
www.pravnizpravodaj.cz
www.srovnavacipravo.cz
www.zakony.idnes.cz
Summary
European Private Company (EPC) is a new suggested form
of company which institutional frame shold be orginally derivated of message which is known entiled Modernising Company Law and Enhancing Corporate Governance in the European
Union – A Plan to Move Forward.
The proposal of decree that contents the recomendation of
Motion of resolution on the European Private Company statue
was received by European Parliament on the 1st of February
2007.
Public consultation of this proposal is now passing on till
the end of October 2007. The constituent of this consultation is
61
Debaty mladých právníků 2007
ZÁKLADNÉ ROZDIELY MEDZI
PRACOVNOPRÁVNYMI
A OBCHODNOPRÁVNYMI KONTRAKTMI
Peter Tonhauser
1. Úvod
Zákonník práce reguluje pracovnoprávne vzťahy medzi
zamestnancom a zamestnávateľom pri výkone závislej práce
zamestnanca za mzdu. Táto všeobecne pertraktovaná definícia predstavuje základné a východiskové charakteristické črty
pracovnoprávneho vzťahu medzi zamestnancom a zamestnávateľom na základe ktorého vykonáva zárobkovú činnosť prevažná väčšina obyvateľov.
Súčasný ekonomický trend prináša so sebou nielen postupnú liberalizáciu pracovnoprávnych vzťahov ale aj predovšetkým
výrazný odklon od tradičného chápania pracovného pomeru.
Potreba neustáleho znižovania nákladov a flexibilita pracovnoprávnych vzťahov sa premieta do čoraz častejšieho nahrádzania
pracovnoprávnymi vzťahmi, vzťahmi obchodnoprávnymi.
Pracovná zmluva je postupne nahrádzaná obchodnoprávnymi zmluvami, a to buď jednotlivými typmi zmlúv uvedenými
v siedmej hlave Obchodného zákonníka, alebo rôznymi hybridnými zmluvami, prípadne inominátnymi zmluvami. Typickým
príkladom jeho nahradenie zamestnancov vykonávajúcich prácu
na základe pracovnej zmluvy tými istými osobami vykonávajúcim činnosť pre podnikateľa (zamestnávateľa) na základe mandátnej zmluvy.
Charakteristickým znakom súčasných trendov v právnych
vzťahoch medzi zamestnancami a zamestnávateľmi je predovšetkým čiastočné obchádzanie pracovnoprávnych predpisov
a využívanie možností, ktoré právny poriadok poskytuje jednotlivým zmluvným stranám. Strach zamestnancov a o svoje
pracovné miesta výrazným spôsobom obmedzuje ich ochranu
a možnosti reparácie vzniknutého stavu.
Podriadenie právneho vzťahu, ktorý má znaky pracovného pomeru pod režim Obchodného zákonníka nemusí byť pre
zamestnancov prínosom, napriek skutočnosti, že sa to podľa
počiatočných obdobiach, ktoré znamenajú spravidla nižšie odvodové povinnosti nových živnostníkov , zdá. Pracovný pomer
predstavoval významnú garanciu ochrany práv zamestnancov
voči zamestnávateľom. Samozrejme, že prehnaná ochranná
funkcia vo vzťahu k zamestnávateľom spôsobovala opačné
tendencie vo vzťahu k zamestnancom a premrštená ochrana
zamestnancov sa nakoniec vždy obrátila voči ich záujmom. Preto pracovný pomer nemôže byť len rigidným právnym vzťahom
medzi zamestnancom a zamestnávateľom vychádzajúci z premisy vykorisťujúceho zamestnávateľa a zúboženého zamestnanca.
Pracovné právo musí stanoviť moderné a perspektívne formy
pracovnoprávnych vzťahov medzi zamestnancom a zamestnávateľom.
2. Základné teoretické východiská
Pracovnoprávne vzťahy sú definované v § 1 ods. 1 Zákonníka práce, ktorý vymedzuje ich základný obsah a to výkon práce
zamestnanca pre zamestnávateľa za mzdu. Takéto ohraničenie
právnych vzťahov je dôvodom neustáleho zvyšovania počtu živnostníkov a podriaďovanie klasických pracovnoprávnych vzťahov Obchodnému zákonníku.
62
JUDr. Peter Tonhauser, Katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela Banská
Bystrica.
Novela Zákonníka práce zaviedla do právnej úpravy definíciu závislej práce za závislú prácu, ktorá je vykonávaná vo
vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti zamestnanca, sa považuje výlučne osobný výkon práce zamestnanca
pre zamestnávateľa, podľa pokynov zamestnávateľa, v jeho
mene, za mzdu alebo odmenu, v pracovnom čase, na náklady
zamestnávateľa, jeho výrobnými prostriedkami a na zodpovednosť zamestnávateľa a ide o výkon práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určených činností
Dôležitým momentom hodnotenia právnych vzťahov je
oblasť spoločenských vzťahov, ktoré regulujú.
Pracovnoprávny vzťahy sú charakteristické reguláciou
závislej práce za mzdu podľa pokynov zamestnávateľa. Práve
pojem „závislá práca podľa pokynov zamestnávateľa“ odlišuje
pracovnoprávne vzťahy od vzťahov obchodnoprávnych.
Závislosť sa prejavuje tým, že zamestnanec vykonáva prácu prostriedkami zamestnávateľa, ktoré sú v jeho držbe alebo
vlastníctve a výkon jeho práce spočíva v zabezpečovaní ľudského prvku zamestnávateľovi. Zamestnanec svojim osobným
výkonom práce predovšetkým poskytuje zamestnávateľovi
„ľudský obsah práce“, bez ktorého by zamestnávateľ nedokázal zabezpečovať predmet svojej činnosti. Práve spomínaná
črta zamestnanca odlišuje pracovnoprávne vzťahy od vzťahov
obchodnoprávnych, pretože podnikateľ vykonáva prácu za účelom zisku vo vlastnom mene a na vlastnú zodpovednosť a práve táto skutočnosť je definičným znakom, ktorý dokáže presne
tieto právne vzťahy diferencovať. Podnikateľ pri výkone svojej
činnosti spravidla nepoužíva prostriedky tretej osoby, pre ktorú
vykonáva svoju činnosť.
Zamestnávatelia tak veľmi často pokrývajú výkon závislej
práce obchodnoprávnymi vzťahmi, ktoré sú flexibilnejšie najmä
vo vzťahu k skončeniu pracovného pomeru.
Základné charakteristické znaky
pracovnoprávneho vzťahu
Pracovnoprávny vzťah sa zakladá na základe pracovnej
zmluvy uzatvorenej medzi zamestnancom a zamestnávateľom
v zmysle § 42 od. 1 Zákonníka práce. Vzhľadom na doktrinálne vymedzenie § 20 Zákonníka práce, predstavuje pracovná zmluva jedinú právnu skutočnosť na základe ktorej vzniká
pracovný pomer. Pracovná zmluva ako dvojstranný právny
úkon sa uzatvára súhlasným prejavom vôle dvoch zmluvných
strán – zamestnanca a zamestnávateľa. Pri uzatváraní pracovnej
zmluvy sú si obidve zmluvné strany rovné, čím sa uplatňuje zásada dobrovoľnosti výberu zmluvného partnera. Suboordinarita
zmluvných strán nastupuje až po uzatvorení pracovnej zmluvy
a zamestnanec je na základ tejto skutočnosti povinný vykonávať
prácu a plniť úlohy zamestnávateľa.
Charakteristickými znakmi pracovného pomeru sú:
-
výkon práce nie vo vlastnom mene a na svoju zodpovednosť
-
výkon práce podľa pokynov zamestnávateľa
-
výkon práce pracovných prostriedkami zamestnávateľa
-
výkon práce za mzdu alebo inú odmenu
Podstatné náležitosti pracovnej zmluvy sú stanovené v § 42
ods. 1 Zákonníka práce a to: druh práce, miesto výkonu práce,
deň nástupu do práce a mzdové podmienky. Zákonník práce síce
definuje pracovnú zmluvu ako písomný právny úkon, ale s poukazom na znenie § nespája s nedodržaním jej predpísanej formy
neplatnosť takéhoto právneho úkonu. Zákonník práce nespája
neplatnosť právneho úkonu s nedodržaním jeho písomnej formy.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Teória pracovného práva považuje náležitosti pracovnej
zmluvy uvedené v § 42 ods. 1 Zákonníka prác za podstatné náležitosti. Je preto otázne, či absencia niektorej z podstatných náležitostí pracovnej zmluvy spôsobuje neplatnosť pracovnej zmluvy. Pokiaľ pracovná zmluva neobsahuje miesto výkonu práce, je
možné považovať za miesto výkonu práce sídlo zamestnávateľa.
V prípade, ak zamestnanec nemá v pracovnej zmluve uvedenú
mzdu, je zamestnávateľ povinný poskytnúť zamestnancovi
mzdu vo výške minimálnej mzdy alebo minimálnych mzdových
nárokov .
Obsahom pracovnoprávneho vzťahu sú práva a povinnosti jednotlivých strán pracovného pomeru, ktoré vyplývajú so
veľkého množstva právnych predpisov regulujúcich uvedené
oblasť. Predovšetkým a jedná o predpisy na zabezpečenie bezpečnosti a ochrany zdravia pri práci, ktoré podstatným spôsobom zasahujú od obsahu pracovného pomeru v prospech zamestnanca.
Ďalším významným momentom je oblasť zodpovednosti zamestnancov za škodu, v ktorej je priamo zakomponované
ochranná funkcia pracovného práva, ktorá je v rozpore s princípom objektívnej zodpovednosti za škodu uvedené v Obchodnom zákonníku.
Základné charakteristické znaky podnikania
Najčastejším spôsobom obchádzania pracovnoprávnych
vzťahov je vykonávanie činnosti fyzickou osobou na základe
živnostenského oprávnenia v zmysle zákona č. 455/1991 Zb. ,
podľa ktorého je živnosťou sústavná činnosť prevádzkovaná samostatne, vo vlastnom mene, na vlastnú zodpovednosť, za účelom dosiahnutia zisku a za podmienok ustanovených týmto zákonom. resp. v zmysle zákona č. 513/1991 Z.z.
Základným znakom podnikanie je výkon činnosti vo vlastnom
mene, na vlastnú zodpovednosť za účelom dosiahnutia zisku.
V nasledovnom texte uvádzam podstatné rozdiely medzi
obchodnoprávnymi a pracovnoprávnymi kontraktmi, ktoré
tieto právne vzťahy od seba odlišujú.
1. Spôsobilosť na právne úkony
Zamestnanec nadobúda spôsobilosť mať práva a spôsobilosť vykonávať právne úkony dovŕšením pätnásteho roku veku.
Práca fyzickej osoby vo veku do 15 rokov alebo práca fyzickej
osoby staršej ako 15 rokov do skončenia povinnej školskej dochádzky je zakázaná. Tieto fyzické osoby môžu vykonávať ľahké práce, ktoré svojím charakterom a rozsahom neohrozujú ich
zdravie, bezpečnosť, ich ďalší vývoj alebo školskú dochádzku
len pri
a) účinkovaní alebo spoluúčinkovaní na kultúrnych
predstaveniach a umeleckých predstaveniach,
b) športových podujatiach,
c) reklamných činnostiach.
Výkon ľahkých prác povoľuje na žiadosť zamestnávateľa
príslušný inšpektorát práce po dohode s príslušným orgánom
verejného zdravotníctva.
Živnostenský zákon stanovuje podmienku 18 rokov ako
predpoklad vykonávania živnostenského oprávnenia.
2. Uzatváranie zmlúv
vznikom pracovného pomeru, avšak výrazne v nich prevláda
ochranná funkcia pracovného práva.
Pred uzatvorením pracovnej zmluvy je zamestnávateľ povinný oboznámiť fyzickú osobu s právami a povinnosťami, ktoré
pre ňu vyplynú z pracovnej zmluvy, s pracovnými podmienkami
a mzdovými podmienkami, za ktorých má prácu vykonávať.
Zamestnávateľ nesmie vyžadovať od fyzickej osoby informácie o tehotenstve, o rodinných pomeroch, o bezúhonnosti
s výnimkou, ak ide o prácu, pri ktorej sa podľa osobitného predpisu vyžaduje bezúhonnosť, alebo ak požiadavku bezúhonnosti vyžaduje povaha práce, ktorú má fyzická osoba vykonávať
a o politickej príslušnosti, odborovej príslušnosti a náboženskej
príslušnosti. Ide o skutočnosti, ktoré môžu diskriminovať určité
kategórie zamestnancov a preto zákonodarca pristúpil k regulovaniu informačnej povinnosti zamestnanca. na druhej strane
je ale fyzická osoba povinná oboznámiť zamestnávateľa o skutočnostiach, ktoré bránia výkonu práce alebo ktoré by mohli
zamestnávateľovi spôsobiť ujmu, a o dĺžke pracovného času
u iného zamestnávateľa, ak ide o mladistvého.
Obchodný kódex vymedzuje poskytovanie informácie pred
uzatvorením kontraktu medzi zmluvnými stranami tak, že v prípade, ak si strany pri rokovaní o uzavretí zmluvy navzájom poskytnú informácie označené ako dôverné, nesmie strana, ktorej sa tieto informácie poskytli, prezradiť ich tretej osobe a ani
ich použiť v rozpore s ich účelom pre svoje potreby, a to bez
ohľadu na to, či dôjde k uzavretiu zmluvy, alebo nie. Posúdenie
skutočnosti, či daná informácia má charakter dôvernosti záleží
na zmluvných partneroch. Kto poruší túto povinnosť, je povinný
na náhradu škody, obdobne podľa ustanovení § 373 a nasl. Obchodného zákonníka.
Odlišným spôsobom je upravená náhrada za porušenie informačných povinností pri uzatváraní zmluvy zo strany druhého
partnera . V prípade , ak zamestnávateľ bude od fyzickej osoby
požadovať informácie, ktoré nie sú v súlade so Zákonníkom práce má fyzická osoba nárok na primeranú náhradu, ktorej výšku
však Zákonník práce nedefinuje. Obchodný zákonník odkazuje
ustanovenia o náhrade škody v zmysle § 373 a nasl.
Zákonník práce neobsahuje zákaz poskytovania informácii
zo strany zamestnanca o skutočnostiach, ktoré s dozvedel pri
osobnom pohovore so zamestnávateľom a zamestnanec nie je
tak viazaný mlčanlivosťou.
Ďalším významný diferenčným znakom je možnosť uzatvárať zmluvy podľa Zákonníka práce a Obchodného zákonníka.
Zákonník práce vychádza z tzv. uzatvoreného rozsahu
zmlúv, ktoré je možné v zmysle platnej pracovnoprávnej legislatívy uzatvárať. Teoretický základ systému numerus clausus
zmluvných typov vychádza z ustanovenia § 18 Zákonníka práce. V prípade § 244 (súčasný § 18 Zákonníka práce) Zákonníka
práce ide kogentné ustanovenie zákonníka práce a v Zákonníku
práce neobsahuje doteraz potrebný iný právny základ, ktorý by
umožňoval uzatvárať nepomenované zmluvy v pracovnom práve. Vzhľadom na kogentný charakter ustanovenia § 244 Zákonníka práce nemožno prípadné uplatňovanie iných než v pracovnoprávnych predpisoch upravených typov zmlúv argumentovať
ústavnou zásadou, že je dovolené všetko, čo nie je zakázané.“
opodstatnenie tohto ustanovenia je v súčasnej dobe diskutabilné, pretože na jednej strane je jedným z dôvodov odklonu
od pracovnoprávnych vzťahov a bráni prieniku osobitných inštitútov do pracovného práva, na druhej strane garantuje legálnu
ochranu zamestnanca voči jednostranným kontraktom, ktoré
by degradovali význam a ochrannú funkciu pracovného práva.
V záujme ochrany fyzickej osoby, ktorá sa uchádza o zamestnanie reguluje Zákonník práce tzv. predzmluvné vzťahy .
Barancová, H.: K prípustnosti atypických zmlúv v pracovnom práNejedná sa o pracovnoprávne vzťahy, pretože tie vznikajú až
ve. Právny obzor, 81, 1998,č. 6, s. 534
63
Debaty mladých právníků 2007
Snaha o odstránenie tohto ustanovenia vedie cez nahradenie § 18
ustanovením analogickým znením § 51 Občianskeho zákonníka.
Touto cestou sa vydal český zákonodarca, ktorý práve v novom
Zákonníku práce otvoril zmluvný systém v oblasti pracovnoprávnych vzťahov. Slovenská práva úprava sa naopak uberá smerom k sprísňovaniu a uzatváraniu pracovnoprávnych vzťahov.
Na rozdiel od kogentnej pracovnoprávnej úpravy je Obchodný zákonník oveľa dispozitívnejší a umožňuje zmluvným stranám
zmluvy, ktoré sú v Obchodnom zákonníku definované (tzv. pomenované zmluvy) a zmluvy, ktoré nie sú presne špecifikované. Numerus clausus zmluvných typov neobmedzuje iba diapazón zmlúv vo vzťahu k vzniku pracovného pomeru, ale predovšetkým zasahuje do samotného obsahu pracovného pomeru
a to predovšetkým vo vzťahu k zabezpečeniu práv a povinnosti
a sankcii za ich porušenie. Explicitný výpočet zabezpečovacích
právnych prostriedkov umožňuje zmluvným stranám zabezpečiť práv a povinnosti z pracovnoprávnych vzťahov výlučne
spôsobom uvedeným v § 20 Zákonníka práce. Aplikácia zabezpečovacích inštitútov občianskeho zákonníka nie je vzhľadom
na kogentnosť tohto ustanovenia možná.
Obchodnoprávna úprava umožňuje zmluvným stranám
využiť vhodnejšiu škálu prostriedkov na ochranu záujmov jednotlivých zmluvných strán.
Významnou skutočnosťou, ktorá môže ovplyvniť konkurenčné prostredie medzi jednotlivými účastníkmi hospodárskej
súťaže je predovšetkým
-
Ochrana dôverných informácii podnikateľa
-
Otázka vykonávania činností pre viaceré subjekty
-
Problematika výkonu činnosti po ukončení zmluvného
vzťahu
Obchodný zákonník problém ochrany dôverných skutočností rieši prostredníctvom obchodného tajomstva. Zákonník
práce túto pojem obchodné tajomstvo nepoužíva, ale stanovuje
povinnosť zamestnanca zachovávať mlčanlivosť o skutočnostiach, ktoré sa dozvedel počas výkonu práce. Pojem skutočnosti,
ktoré sa zamestnanec dozvedel počas výkonu práce je širší ako
pojem obchodné tajomstvo a zahŕňa aj skutočnosti, ktoré pod
definíciu obchodného tajomstva nespadajú. Problémy tieto skutočnosti spôsobujú zamestnávateľom vtedy, keď zamestnanec
ukončí pracovný pomer a jeho povinnosť zachovávať mlčanlivosť končí. Pokiaľ obchodné tajomstvo je možné riešiť právnymi prostriedkami ustanovenia § 53 Obchodného zákonníka,
pri ostatných skutočnostiach nie je zamestnávateľ oprávnený
vzniknutú situáciu riešiť. Osobitný význam má úprava zachovania mlčanlivosti v prípade vrcholových zamestnancov tvoriacich manažment zamestnávateľa. Títo zamestnanci prichádzajú
do styku s citlivými informáciami, ktorých utajenie je nevyhnutné zabezpečiť. V prípade porušenie tejto povinnosti sa náhrada
škody riadi ustanoveniami Zákonníka práce o náhrade škody.
Povinnosť zachovávať obchodné tajomstvo trvá, pokiaľ
sú splnené všetky podmienky uvedené v § 17 Obchodného zákonníka. Pokiaľ skutočnosti, o ktorých je zamestnanec povinný
zachovávať mlčanlivosť nespadajú pod režim obchodného tajomstva, povinnosť uvedená v § 81 písm. f) zaniká skončením
pracovného pomeru.
Používanie informácii po skončení pracovného pomeru, ktoré zamestnanec získal počas pracovného pomeru v neprospech
zamestnávateľa môže spĺňať znaky generálnej klauzuly nekalej
súťaže v zmysle § 44 Obchodného zákonníka. V takomto prípa-
de by zamestnávateľ mohol využiť právne prostriedky ochrany
proti nekalej súťaži uvedené v § 53 Obchodného zákonníka.
Ďalšou skutočnosťou je stanovenie subjektov, pre ktoré vykonáva zamestnanec prácu. Zákonník práce umožňuje zamestnávateľovi zakázať zamestnancovi zárobkovú činnosť v odvetví, ktoré je zhodné s predmetom podnikania zamestnávateľa.
Právna úprava zákazu vykonávania inej zárobkovej činnosti
bola do Zákonníka práce č. 65/1965 Zb. zavedená novelou č.
231/1992 Zb. predovšetkým z dôvodu často sa vyskytujúcich
zneužívania informácii zo strany zamestnancov pre konkurenčné spoločnosti ako nový prvok boja s konkurenciou, ktorú
priniesla trhová ekonomika. na základe ustanovenia § 75 potreboval zamestnanec súhlas zamestnávateľa na vykonávanie zárobkovej činnosti, ktorá bola zhodná s predmetom podnikania
zamestnávateľa. Vo vzťahu k vedúcim organizácie a vedúcim
pracovníkmi v jeho priamej riadiacej pôsobnosti zamestnávateľa platil tzv. absolútny zákaz vykonávania zárobkovej činnosti, ktorá bola zhodná s predmetom činnosti zamestnávateľa, čo
znamenalo, že tzv. vrcholový manažment nemohol vykonávať
zárobkovú činnosť, ktorá bola zhodná s predmetom podnikania
zamestnávateľa. Novela č. 206/1996 Z.z. nahradila pojem vedúci organizácie pojmom štatutárny orgán.
Rekodifikácia pracovného práva priniesla odstránenie absolútneho zákazu vykonávania zárobkovej činnosti štatutárnymi
orgánmi a im podriadenými zamestnancami a zrovnoprávnila
vykonávanie zárobkovej činnosti s ostanými zamestnancami.
Novela Zákonníka práce č. 210/2003 Z. z. rozšírila zákaz vykonávania inej zárobkovej činnosti v prospech zamestnávateľa,
ktorého predmet činnosti je nielen zhodný ale aj obdobný s predmetom činnosti zamestnávateľa, čo opätovne novela Zákonníka
práce odstránila.
V rámci zmluvnej voľnosti v zmysle Obchodného zákonníka môžu dohodnúť aj exkluzivitu svojich vzájomných vzťahov
a prípadné sankcie za porušenie tejto povinnosti.
Tretím problematickým bodom je problematika konkurenčných doložiek. Teoretická koncepcia právnej úpravy konkurenčných doložiek vychádza zo snahy chrániť záujmy podnikateľov
pred konkurenčnou činnosťou ich vlastných bývalých zamestnancov. Predovšetkým je nutné posúdiť, či tento právny je
vzťahom pracovnoprávnym, občianskoprávnym alebo obchodnoprávnym. V prípade zakotvenia konkurenčných doložiek ako
zmluvného typu v Zákonníku práce bude možné tento vzťah
posúdiť podľa právnych noriem pracovného práva.
Konkurenčné doložky obmedzujú zamestnanca v jeho práve
podnikať alebo vykonávať inú zárobkovú činnosť.
Ústavný súd Českej republiky vo svojom rozhodnutí konštatoval, že konkurenčné konanie bývalého zamestnanca voči
zamestnávateľovi porušuje ústavnú zásadu rovnosti strán pri
podnikaní. „Rovnosťou v práve podnikať je potrebné rozumieť
potenciálnu alebo relatívnu rovnosť, ktorá znamená, že sa pre
právo podnikať vyžaduje, aby bolo zásadne uplatňované za rovnakých faktických pomerov . Pretože v danej veci nemožno prehliadnuť, že napadnuté rozhodnutia založili nerovnosť na strane
sťažovateľa – navrhovateľa, spočívajúcu v tom, že roky budované poznatky o jednotlivých metódach či dokonca objavy a iné
skutočnosti, majúce podnikateľskú hodnotu, boli uvoľnené bez
ďalšieho k aplikácii tretím osobám, t.j. vedľajším účastníkom,
predtým odporcom, ktorí sa o ne nemuseli nijako zaslúžiť.“
Prax vyriešila tento problém uzatváraním konkurenčných
doložiek v zmysle ustanovení obchodného alebo občianskeho
zákonníka ako tzv. inominátne kontrakty v ktorom sa zamestnanec pod sankciou zmluvnej pokuty, spravidla niekoľkonásobku
3. Ochrana záujmov zmluvných strán
64
§ 269 ods. 2 Obchodného zákonníka
Rozhodnutie Ústavného súdu Českej republiky II. ÚS 192/95
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
priemernej mzdy, zaviaže, že nebude vykonávať činnosť, ktorá
je konkurenčná k činnosti zamestnávateľa.
Slovenský Zákonník práce neobsahuje žiadne ustanovenia týkajúce sa zákazu vykonávať určitú činnosť po skončení
zamestnania u doterajšieho zamestnávateľa.
Vzhľadom na všeobecne uznávaný doktrinálny výklad § 18
Zákonníka práce, ktorý ustanovuje, že Zmluva podľa tohto zákona alebo iných pracovnoprávnych predpisov je uzatvorená, len
čo sa účastníci dohodli na jej obsahu vylučuje uzatváranie iných
typov zmlúv ako sú zmluvy výslovne uvedené v Zákonníku.
Záver
Problematika korelácie obchodného a pracovného práva je
aktuálnym problémov súčasného obdobia, kedy pracovné právo
reaguje na problémy globalizácie a potláčania práv zamestnancov v záujme efektívneho rozvoja ekonomiky. Vyriešiť tento
problém je možné výlučne na základe kompromisu medzi rigidnou a flexibilnou pracovnoprávnou úpravou.
Summary
The article deals with the basic differences between labour
contracts and commercial contracts. Actual economical trends
cause not only consistent liberalisation of labour relations but
mainly massive declension from traditional comprehension of
the relations between employee and employer. Need for continual decreasing of expenses and the flexibility of labour relationships cause the fact, that labour relations are often supplied by
commercial relations. The moot questions are arising mostly in
the sphere of contractual system, competitive clauses and a protection of information during the labour relationship and after
its termination.
K PRACOVNOPRÁVNYM ASPEKTOM VÝKONU
ČINNOSTÍ ORGÁNOV OBCHODNÝCH
SPOLOČNOSTÍ
Slavomír Slávik
Úvodom
Zdá sa, že všetko začalo rozhodnutím Vrchného súdu v Prahe, v zmysle ktorého činnosť štatutárneho orgánu spoločnosti
s ručením obmedzeným nevykonáva fyzická osoba v pracovnom pomere a to ani v prípade, že nie je spoločníkom, lebo
funkcia štatutárneho orgánu spoločnosti nie je druhom práce.
Vznik a zánik tohto právneho vzťahu nie je regulovaný pracovnoprávnymi predpismi a riadi sa obsahom spoločenskej zmluvy. Judiciálna činnosť uvedeného súdu ovplyvnila a vytvorila
ustálenú judikatúru všeobecných súdov a to vrátane Najvyššieho
súdu Českej republiky. Citovaný záver o nemožnosti aplikovania
pracovnoprávnych predpisov na právne vzťahy majúce základ
vo výkone činnosti orgánov obchodných spoločností si prevzal
a osvojil aj Najvyšší súd Slovenskej republiky. na uvedenom
právnom závere nehodlám nič meniť, nič nové uviesť (asi by
nebolo ani čo) a s uvedeným sa plne stotožňujem. Nie celkom je doriešená otázka následkov právnych úkonov subjektov
právneho vzťahu, ktoré sú rozporné s citovaným rozhodnutím.
Následky sú aplikačnej praxi nejasné a to z dôvodu, že pracovnoprávna úprava, a to ako v Slovenskej republike, tak i v Českej
republike, upravuje neplatnosť právnych úkonov samostatne,
oddelene od úpravy občianskoprávnej.
K právnemu postaveniu členov orgánov
obchodných spoločností
Vzťah medzi spoločnosťou a členom orgánu spoločnosti pri
zariaďovaní záležitostí spoločnosti sa spravuje primerane ustanoveniami o mandátnej zmluve, ak zmluva medzi spoločnosťou
a členom orgánu spoločnosti neupravuje daný právny vzťah
inak. Obchodný zákonník prípadnú zmluvu medzi spoločnosťou
a členom orgánu spoločnosti nazval zmluva o výkone funkcie.
Spravil tak bez toho, aby stanovil jej essentialia negotii a začlenil ju do diapazónu zmluvných typov. Táto skutočnosť dostatočne odôvodňuje pokladať túto zmluvu za zmluvu inominátnu.
Právna úprava tak režimu vzťahu člena orgánu konkrétnej formy obchodnej spoločnosti dáva subsidiárne a dispozitívne režim
mandátnej zmluvy. Niektorí autori zmluvu o výkone funkcie
pokladajú len za variant mandátnej zmluvy. Môžeme sa stretnúť aj s názorom, že nie je možné tento právny vzťah dohodou
Mgr. Slavomír Slávik, katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave.
Rozhodnutie Vrchného súdu v Prahe sp. zn. 6 Cdo 108/1992, rozhodnutí uverejnené pod číslom 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisk NS ČR
Napr. Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo dňa
26. novembra 1997 sp. zn. 5 Cdo 92/97, uverejnený pod číslom
48/1999.
Autorovi je známy iba ojedinelý právny názor o nesúhlase so záverom vyjadreným Vrchným súdom v Prahe a to záver prof. Dalibora
Hanesa v jeho monografii Hanes, D. Spoločnosť a ručením obmedzeným, IURA EDITION, Bratislava 2000, s. 198. Autor tohto diela
rovnako poukazuje na staršiu judikatúru Vážny rozh. Č. civ. 7584
z roku 1927.
Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku 2 díl, 3. vyd.,
Praha: Aspi Publishing, 2004, 576 P, s. 164.
65
Debaty mladých právníků 2007
jeho subjektov subsumovať pod režim mandátnej zmluvy. Argumentom je, že v danom prípade sa nejedná o založenie mandátneho vzťahu medzi účastníkmi, ale iba o úpravu práv a povinností vo vzťahu, ktorý už vznikol voľbou či menovaním.
Niektoré ustanovenia mandátnej zmluvy však budú, v dôsledku
špeciálnej a v niektorých prípadoch možno hovoriť o kogentnej
právnej úprave na daný právny vzťah, nerealizovateľné.
Prof. Pelikánová v už citovanom diele považuje záväzok plynúci zo zmluvy o výkone funkcie za záväzok intuitu personae.
Uvedené viaže platnosť tejto zmluvy na osobné plnenie zo strany člena orgánu obchodnej spoločnosti. Výkon funkcie je teda
osobný a individuálny. Takéto obmedzenie je zdá sa prílišné a na
úpravu právneho vzťahu zmluvou založeného úplne nevhodné.
Je nutné akceptovať tvrdenie, že člen orgánu obchodnej spoločnosti sa môže nechať pri výkone tejto funkcie zastúpiť. Akceptovaním charakteru právneho vzťahu ako vzťahu intuitu
personae navyše znamená jeho pripodobňovanie k vzťahu
pracovnoprávnemu. Čo je stav právne len ťažko udržateľný.
Stav de lege lata zároveň pokrýva zmluvou o výkone funkcie aj právny vzťah spoločníka obchodnej spoločnosti pri zariaďovaní jej záležitosti. Záver je však opätovne podrobený kritike teórie obchodného práva. Spoločník akciovej spoločnosti je
v zmysle tejto kritiky oprávnený plniť záležitosti spoločnosti aj
v pracovnom pomere. K opačnému záveru dôjdeme pri osobných obchodných spoločnostiach. Z charakteru osobnej spoločnosti vyplýva povinnosť osobnej účasti jej spoločníkov na jej
činnosti. V poňatí tejto konštrukcie je teda spoločník povinný
pre spoločnosť pracovať, čo vyplýva z ich korelačného spoločenského vzťahu. Je samozrejmé, že daný záver sa bude
vzťahovať len na spoločníkov verejnej obchodnej spoločnosti
a komplementárov komanditnej spoločnosti. V ďalšom texte sa
vrátim k otázke platnosti, či neplatnosti dojednania pracovného
pomeru pri zariaďovaní záležitosti obchodnej spoločnosti.
Problémom subjektov právneho vzťahu majúcim pôvod
v zmluve o výkone funkcie je prípadná absencia dohody
o odplate resp. neplatnosti alebo absencie zmluvy. Uvedené
považujem za problém iluzórny, je nepravdepodobné (ak vôbec
akceptovateľné), aby niekto daný nedostatok zmluvnej úpravy
riešil ináč ako primeraným realizovaním ustanovení mandátnej
zmluvy, k čomu ináč nabáda aj samotný normatívny text.
Bez povšimnutia nie je možné ponechať pre oblasť záväzkovoprávnu kľúčové ustanovenie § 261 Obchodného zákonníka.
V treťom odseku citovaného ustanovenia sú vymedzené vzťahy, na úpravu ktorých je daná výlučne obchodnoprávna úprava.
V týchto ustanoveniach sa nachádzajú aj vzťahy medzi členmi štatutárnych orgánov a obchodnou spoločnosťou. Trochu
vágna sa zdá byť právna úprava vzťahu člena štatutárneho orgánu družstva so samotným družstvom. Ustanovenie § 261 ods.
3 písm. b) Obz zaraďuje k absolútnym obchodom vzťah medzi
členom družstva a družstva, avšak len pokiaľ vyplýva z členského vzťahu v družstve. Nie je zrejmé, až ako ďaleko smeruje
táto právna konštrukcia. Zahŕňa aj vzťah člena predstavenstva
družstva voči samotnému družstvu a to s ohľadom na ust. § 238
ObZ? Svojím charakterom má družstvo najbližšie k osobným
spoločnostiam a teda v súlade s tým, čo bolo vyššie uvedené, je
priamo povinnosťou člena družstva pracovať v jeho prospech.
Uvedené je však prelomené ustanovením § 227 ods. 3 ObZ. Bez
snahy o podávanie výkladu obchodnoprávnych noriem som
66
Štenglová, I. Plíva, S. Tomsa, M. A kolektív.: Obchodní zákoník,
10. vyd., Praha, C.H. Beck 2005, s. 215.
Dědič,J. a kol.: Obchodní zákoník, komentář, Díl I, Praha, Polygon,
2002, s. 448 a rovanko aj Pelikánová, I. v diele cit. v odkaze 4.
Patakyová, M. A kol.: Obchodný zákonník. Komentár. 1.vydanie.
Praha : C. H. Beck, 2006, 1021 s., str 158.
toho názoru, že ani tento vzťah nie je možné riešiť dojednaním pracovného pomeru resp. iného pracovného vzťahu.
Mojím cieľom nie je podávať výklad k ustanoveniam zmluvy o výkone funkcie a iných obchodnoprávnych vzťahov, k čomu
sa koniec koncov ani necítim ako oprávnený, avšak bez stručného poňatia obchodnoprávneho aspektu činnosti členov orgánu
obchodnej spoločnosti by tento príspevok ostal nenaplnený.
K pracovnému pomeru
Pre zodpovedanie otázky, ktorá je predmetom tohto príspevku je nutným ozrejmiť a precizovať základné pojmy pracovného práva. Ozrejmením týchto pojmov dostaneme odpoveď
na otázku, či vôbec pracovný pomer vznikol. Vznik pracovného
pomeru je takto základným kritériom pre zodpovedanie aplikačných nezrovnalostí pri uzatváraní pracovných pomerov s predmetom činnosti konateľ obchodnej spoločnosti.
Pracovný pomer je len jeden z viacerých možných pracovnoprávnych vzťahov. za predmet individuálneho pracovnoprávneho vzťahu je možné považovať výkon závislej práce,
resp. to, k čomu tento výkon smeruje (t.j. práva, veci, ľudská
činnosť)10. Uvedené platí aj o pracovnom pomere. Pracovný
pomer je zmluvný a záväzkový vzťah, v rámci ktorého jeden
jeho účastník (zamestnanec) sa zaväzuje pre druhého účastníka
(zamestnávateľa) vykonávať prácu11.
Pre pracovný pomer je charakteristické špecifikum pri postavení jeho subjektov. Pracovné právo je považované za odvetvie
práva, ktoré je priradzované k súkromnému právu. Postavenie
subjektov uzatvárajúcich pracovný pomer je však odlišným, ako
to je vo vzťahoch obchodnoprávnych. Princíp rovnosti zmluvných strán vlastný súkromnému právu je v prípade pracovného
pomeru mierne modifikovaný. Prvky rovnosti sú dané len pri
okamžiku vzniku pracovného pomeru. Inými slovami rovnosť
zmluvných strán (zamestnávateľa a zamestnanca) je daná
len do dňa, ktorý bol dohodnutý ako deň nástupu do zamestnania. po tomto dni sa postavenie zmluvných strán modifikuje tak, že princíp rovnosti sa mení na princíp subordinácie.
Postavenie zamestnávateľa sa takto stáva silnejším a výhodnejším a v tomto zmysle narúša základnú zásadu súkromného
práva. Zamestnávateľ je oprávnený jednostranne ukladať druhej
zmluvnej strane povinnosti a zamestnanec sa stáva hospodársky
a ekonomicky závislým od zamestnávateľa. Dispozičná právomoc zamestnávateľa však nie je bezhraničná. Obsah oprávnenia zamestnávateĺa ukladať povinnosti zamestnancovi sa odvíja
od samotného obsahu pracovnej zmluvy ako určujúceho faktora
pracovného pomeru. Oprávnenie ukladať povinnosti zamestnancovi je dané aj samotným normatívnym textom.
Predmetom pracovného pomeru je osobný výkon práce,
ktorá je špecifikovaná druhovo. Zamestnanec nie je a ani nesmie byť predmetom pracovného pomeru, nakoľko uzatvorením
pracovnej zmluvy sa stáva jeho subjektom. Totožnosť subjektu
a objektu právneho vzťahu nie je prípustná.
Teória pracovného práva pokladá pracovný pomer
za kooperatívny právny vzťah12. Základom tohto markantu pracovného pomeru je skutočnosť, že jediný zamestnanec
Autor si je vedomý aj existencie kolektívnych pracovnoprávnych
vzťahov, avšak ich zahrnutie do tejto problematiky ďaleko presahuje účel toho príspevku.
10 Barancová, H. Schronk, R. Pracovné právo, Sprint, Bratislava
2006, s. 204.
11 Tamtiež s. 340.
12 Barancová, H. K vymedzeniu pojmu pracovného pomeru. Pracovný pomer alebo obchodnoprávny vzťah?, Právny obzor, 87, 2004, č.
1, s. 28–44 .
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
nemá pre zamestnávateľa praktickú hodnotu. Významným pre
zamestnávateľa je len pracovný kolektív ako organizovaný
celok, do ktorého sú jednotliví zamestnanci začlenení.
Práca ako jediný spôsobilý predmet pracovného pomeru musí mať črty závislej práce. Posledná novela Zákonníka práce preniesla definíciu závislej práce do normatívneho
textu zákona, čím odstránila alebo prinajmenšom znížila možnosti obchádzania a špekulatívneho výkladu jeho ustanovení.
V zmysle tejto novely13 sa za závislú prácu považuje výlučne
osobný výkon práce zamestnanca pre zamestnávateľa, podľa
pokynov zamestnávateľa, v jeho mene, za mzdu alebo odmenu,
v pracovnom čase, na náklady zamestnávateľa, jeho výrobnými
prostriedkami a na zodpovednosť zamestnávateľa a ide o výkon
práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určitých činností,
ktorá je vykonávaná vo vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa
a podriadenosti zamestnávateľa.
Osobný výkon práce v pracovnom pomere znamená to,
že zamestnávateľ ma záujem len na osobnom plnení povinností plynúcich z existujúceho pracovného vzťahu. Korelujúcim
právom zamestnanca je jeho istota, že zamestnávateľ nie je
oprávnený prijať plnenie v rámci tohto existujúceho pracovného
pomeru od iného – nonsubjekt14.
Prof. Barancová ako jeden z markantov pracovného pomeru pokladá dovolenosť výkonu práce. Svoje argumenty odvíja
od dovolenosti ľudskej činnosti (jedine tá je predmetom pracovného pomeru) z pohľadu právneho poriadku a dobrých mravov.
Ako nedovolený výkon práce pokladá aj činnosť vykonávanú
vo faktickom pracovnom pomere. K uvedenému si dovolím
pristaviť sa. Faktický pracovný pomer spočíva na chybách
pracovnej zmluvy. Z tohto pohľadu však nepokladám faktický
pracovný pomer za nedovolený. Chyby pracovnej zmluvy, ktoré
môžu viesť k vzniku faktického pracovného pomeru, spôsobujú
jej neplatnosť. Neplatnosť však nie je totožná s nedovolenosťou. Právna norma ustanovuje to, čo má byť. Príkaz, zákaz
alebo dovolenie tvorí jej podstatu, jej genus proximum15. Nedovolenosť určitého správania sa je vyjadrená príkazom alebo
zákazom určitého správania sa. Nekonformita s takto vyjadreným príkazom alebo zákazom zároveň znamená možnosť sankčnej postihnuteľnosti. Neplatnosť právneho úkonu vzniká nerešpektovaním jeho principiálnych náležitostí. Tieto sú vo svojej
časti vlastné všetkým právnym úkonom a naopak, časť z nich je
individuálna. Neplatnosť pojmovo nevyžaduje protiprávnosť
(nedovolenosť) a naopak, protiprávne konanie nie je konaním neplatným. Zároveň je nutným uviesť, že nevyhnutným
následkom protiprávnosti a rovnako aj neplatnosti je vznik zodpovednosti. Zodpovednostný právny vzťah vzniká podľa môjho
názoru okamihom porušenia právnej povinnosti (protiprávne nedovolené konanie) alebo okamihom nedodržania stanovených
náležitostí právneho úkonu16. Normatívny text však nevyjadruje
zákaz faktického pracovného pomeru a naopak, reguluje právne
vzťahy v jeho rámci vznikajúce. Faktický pracovný pomer nie
je sankčným následkom neplatnosti právneho úkonu (pracovnej zmluvy) ale jeho logickým vyústením. Právnym základom,
o ktorý sa opiera faktický pracovný pomer je inštitút bezdôvodného obohatenia. Zákonník práce síce ustanovenie, od ktorého
sa odvíja faktický pracovný pomer, systematicky zaradil pod
marginálnu rubriku neplatnosť právneho úkonu, avšak uvedené je zrejmou nesprávnosťou. Podstatou faktického pracovného
pomeru, bez toho, aby som ponechal bez povšimnutia iné nároky
z neho plynúce, je vydanie bezdôvodného obohatenia. Uvedené
je možné vyjadriť slovami, zamestnávateľ musí vydať plnenie,
ktoré od zamestnanca prijal. Plnením je výkon závislej práce
a vydanie bude spočívať v peňažnom plnení. Podľa prevažujúcej
časti právnej teórie ku vzniku záväzku vrátiť bezdôvodné obohatenie sa nevyžaduje, aby bezdôvodné obohatenie bolo získané
na základe protiprávneho úkonu tak, ako je to pri zodpovednosti
za škodu17. Inštitút bezdôvodného obohatenia nastupuje všade
tam, kde vzniknutý právny vzťah nie je možné riešiť iným právnym inštitútom. Konečne je možné uviesť, že bezdôvodné obohatenie je zodpovednostným právnym vzťahom, o čom svedčí aj
jeho systematické zaradenie v normatívnom texte. Zodpovednosť však pri faktickom pracovnom pomere nastupuje ako
následok neplatnosti iného, v časovom slede mu predchádzajúceho, právneho vzťahu.
Pracovný pomer je vzťahom ex lege odplatným a nesamostatným. Existujúca povinnosť zamestnanca poslúchať svojho zamestnávateľa, plniť jeho pokyny určuje charaketiristiku
pracovného pomeru.
K pojmu zamestnanec
Iným kľúčovým pojmom je inštitút zamestnanca. Zamestnancom je fyzická osoba, ktorá v pracovnoprávnych vzťahoch,
a ak to ustanovuje osobitný predpis, aj v obdobných pracovných
vzťahoch, vykonáva pre zamestnávateľa závislú prácu. Osobitosti
rozoberaného pojmu sú dané predovšetkým charakterom jeho činnosti. Závislú prácu, jej náležitosti, markanty sú uvedené vyššie,
z tohto dôvodu sa podujmem len na stručnú charakteristiku inštitútu zamestnanca a to len vo vzťahu k predmetu tohto príspevku.
Zamestnancom môže byť len fyzická osoba, ktorá vystupuje k zamestnávateľovi vo vzťahu závislosti. Ako už bolo
vyššie spomenuté miera závislosti je daná samotnou právnou skutočnosťou, ktorou vznikol pracovný pomer. Závislosť môžeme
rozlíšiť na osobnú a hospodársku (ekonomickú).
Osobná závislosť zamestnanca ja daná predovšetkým
povahou jeho zaradenia, jeho pozíciou v pracovnom kolektíve. V pozíciach vrcholového manažmentu, vedúcich zamestnancov je kvalitatívne iná ako v pozíciach „obyčajných„ zamestnancov. Vrcholový manažment v podstatne menšej miere podlieha
pokynovému právu svojho zamestnávateľa18.
Hospodársku závislosť nie je prípustné vykladať tak, že
zamestnanec je v polohe absolútne závislého na príjme poskytovaného mu zamestnávateľom. Plnenie za výkon práce v pracovnom pomere však predstavuje vo všeobecnosti hlavný príjem
zamestnanca. V súčasnej dobe sa pod pojem hospodárskej závislosti zahŕňa aj inštitút označovaný ako nová forma otroctva19.
Ide o osoby, ktoré nevykazujú osobnú podriadenosť (závislosť)
a z tohto dôvodu nie sú zamestnancami, ale na strane druhej nevykazujú ani charakteristické znaky klasického občianskoprávneho
či iného súkromnoprávneho záväzkového vzťahu. Ide o tému,
ktorá presahuje tému tohto príspevku. Z tohto dôvodu na bližšie
13 zákon č. 348/2007 Z. z.
zoznámenie sa s touto témou odkazuje na dielo prof. Barancovej
14 V tomto prípade sa jedná o nonsubjekt, nakoľko v zmysle tejto
publikovanom v Právník 3/2004.
konštrukcie sa nepôjde o subjekt právneho vzťahu založeného pracovnou zmluvou. Jedným dvojstranným právnym úkonom nie je
možné zaviazať a prijímať plnenie od fyzickej osoby, ktorá nie je
subjektom daného právneho vzťahu – nonsubjekt.
15 Prusák,J. Teória práva, Vydavateľské oddelenie právnickej fakulty
UK, Bratislava 1997, s. 215.
16 Autor si je vedomý rozdielu absolútnej a relatívnej neplatnosti.
17 Barancová, H. Zákonník práce Komentár, Sprint, Bratislava 2001,
s. 485.
18 Barancová, H. K pojmu zamestnanec, Právník, Ústav státu a práva
AV ČR, 3/2004, s. 246.
19 Tamtiež s. 259.
67
Debaty mladých právníků 2007
Podstatným sa mi javí posúdiť právne postavenie členov orgánov obchodných spoločností. Týchto nie je možné pomenovať
termínom vedúci zamestnanci, ktorý je už bližší pracovnoprávnej
úprave. Člen štatutárneho orgánu nevykonáva svoje postavenie
dané mu obchodnoprávnou úpravou v pracovnom pomere, teda
nie zamestnancom. Táto skutočnosť je o to dôležitejšia, že člen
štatutárneho orgánu následne logicky nemôže byť ani vedúcim
zamestnancom. Konateľ obchodnej spoločnosti nevykonáva
prácu v stave podriadenosti zamestnávateľovi, neplní jeho
pokyny, naopak tieto sám ukladá. Je však bežným javom, že
aj členovia štatutárnych orgánov vystupujú v pozícii zamestnanca voči zamestnávateľovi, ktorým je právnická osoba, ktorej sú
štatutárnym orgánom. Pre platnosť takto dohodnutej a uzavretej
pracovnej zmluvy sa však vyžaduje rozdielnosť predmetu činnosti vykonávanej na základe zmluvy o výkone funkcie a druhu
práce podľa pracovnej zmluvy. Zmluva v praxi označovaná ako
aj manažérska zmluva na to, aby založila pracovný pomer, musí
v sebe involvovať všetky essentialia negotii pracovnej zmluvy.
Opak by s určitosťou viedol k jej neplatnosti.
Považujem za vhodné v tejto súvislosti sa okrajom
zmieniť aj o prípustnosti iných zmluvných typov v pracovnoprávnych vzťahoch ako tých, ktoré sú vymienené v príslušnom
normatívnom texte. Manažérska zmluva, ktorou sa založí pracovný pomer (to prepokladá naplnenie všetkých podstatných
náležitostí pracovnej zmluvy), ktorá zároveň upraví aj práva
zákonníkom práce nepoznané, nie je spôsobilým právnym titulom vedúcim k vzniku pracovnoprávnych vzťahov, ktoré subjekty uzavretej zmluvy predpokladali20. Úmyselne som sa však
vyhol tvrdeniu o ich neplatnosti.
K faktickému pracovnému pomeru
(aj keď tá nie je pojmovo vylúčená) ale inštitút bezdôvodného obohatenia. Rovnako vo faktickom pracovnom pomere
vystupuje zamestnanec a zamestnávateľ, preto nie je celkom
vhodné používať termín osoba22.
Dovolím si v tejto súvislosti použiť zrejme už všeobecne
známu judikatúru v zmysle, ktorej je faktický pracovný pomer
inštitútom pracovnoprávnym. Nároky z tohto pracovného vzťahu sú upravené v Zákonníku práce. Zamestnancovi
vo faktickom pracovnom pomere náležia v podstate rovnaké
nároky ako zamestnancovi v platne dohodnutom pracovnom
pomere. To predovšetkým znamená, že zamestnanec má nárok
na mzdu, nárok na náhradu mzdy pri prekážkach v práci, nárok
na dovolenku, nárok na náhradu škody a pod.. Faktický pracovný pomer nie je potrebné ukončiť spôsobom predpokladaným
v ustanovení § 59 Zp, pretože právne neexistuje. Zamestnancovi
vo faktickom pracovnom pomere však neprináleží ochrana pri
neplatnom skončení pracovného pomeru, nakoľko táto pojmovo
vyžaduje neplatnosť pri skončení pracovného pomeru a nie je
pri jeho vzniku23.
V aplikačnej praxi v procese kreovania a ustanovovania
do funkcie člena štatutárneho orgánu môže dojsť prakticky
k týmto situáciam.
Popri zmluve o výkone funkcie je uzatvorená pracovná
zmluva, ktorá však pokrýva od výkonu činnosti člena štatutárneho orgánu rozdielnu činnosť (napr obchodný zástupca, obchodný riaditeľ).Takáto situácia je právne perfektnou, súladnou
s ratio a ocassio legis Zákonníkom práce. Nie je vylúčená možnosť, že takéto zmluvy budú obsiahnuté v jednej listine, čo však
na uvedenom závere nič nemení.
Popri zmluve o výkone funkcie je uzatvorená pracovná
zmluva, ktorá pokrýva činnosť rovnakú ako je činnosť člena štatutárneho orgánu, prípadne ju obsahovo aj presahuje.
Je nutné súhlasiť s prof. Barancovou, podľa ktorej, ak by
výkon výlučne len závislej práce zamestnanca bol pokrytý
zmluvnými typmi rôznych právnych odvetví, z ktorých by pre
zamestnanca vyplývali výhody, ktoré sú vzhľadom na ich povahu, obsah i rozsah v pracovnom práve neprípustné, išlo by nielen
o porušenie zákona, ale i obchádzanie zákona a v mnohých prípadoch aj o porušenie dobrých mravov, teda o neplatnosť takéhoto právneho úkonu24.
Pre správne právne posúdenie takto uzatvorenej zmluvy je
nevyhnutým podradiť zistený skutkový stav pod právnu normu, ktorá na tento stav dopadá. Právnym titulom, od ktorého sa
odvíja celý skutkový stav je zmluva o výkone funkcie (označená môže byť ľubovoľne, napríklad aj ako manažérska zmluva).
Obsahom tejto zmluvy budú v načrtnutom prípade aj práva, ktoré
prekračujú rámec daný pracovným právom. Čo je však podstatnejšie, v tomto prípade pôjde o nespôsobilý predmet právneho
úkonu. Inými slovami pôjde nedovolenosť právneho úkonu25,
s ktorým by bola spojená jeho neplatnosť. Záver o tom, že takýto právny úkon je neplatný a z tohto dôvodu vzniká faktický
pracovný pomer, teda pracovnoprávny vzťah je záverom značne
zjednodušeným.
Zdieľam názor, že práva a povinnosti plynúce zo zmluvy
o výkone funkcie (manažérskej zmluvy) je nutné klasifiko-
K vzniku faktického pracovného pracovného pomeru dochádza z dôvodu neplatnosti pracovnej zmluvy. V slovenskom
právnom poriadku je zákonný podklad faktického pracovného
pomeru daný ustanovením § 17 ods. 3 Zp. Neplatnosť právneho
úkonu nemôže byť zamestnancovi na ujmu, ak neplatnosť nespôsobil sám. Normatívny text citovaného predpisu nie je však
celkom precízny. Zo samotného textu nie je celkom zrejmé, kam
až siaha zákonodárna vôľa. Slová „ak neplatnosť nespôsobil
sám“ nie sú podľa môjho názoru určité, nakoľko zo zákonného
textu nie je zrejmá miera spoluzavinenia. Mám však za to, že
vôľa zákonodárcu skôr smerovala k zamýšľanému cieľu, ktorý
možno vyjadriť slovami „ak neplatnosť nespôsobil zamestnanec výlučne sám“. Neplatnosť pracovnej zmluvy, pre nedodržanie jej základných náležitostí (napr. pre nedovolený druh práce),
vždy spôsobí zamestnanec spolu so zamestnávateľom. Výlučné
zavinenie zamestnávateľa je len ťažko predpokladateľné. Z tohto dôvodu sa cieľ, ktorého splnenie zrejme sledoval zákonodárca, nesplní, čo robí z citovaného ustanovenia zákona obsolétnu
právnu normu. Výklad všeobecných súdov túto neperfeknosť
prekonal a v aplikačnej praxi nedochádza k problémom pri realizovaní inštitútu neplatnosti právneho úkonu.
V českej literatúre sa môžeme stretnúť s tvrdením, že náhrada škody v prípade faktického pracovného pomeru má osobe
odčiniť v pracovnoprávnych vzťahoch ujmy, ktoré jej vznikli
v dôsledku toho, že nedošlo ku vzniku pracovného pomeru21. 22 pozri dielo cit. v odk. č 17 s. 249
23 Sborníku stanovisek, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv
V tomto prípade sa však nejedná o inštitút náhrady škody
o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí
20 K numerus clausus zmluvných typov v pracovnom práve pozri viac
Barancová, H. K prípustnosti atypických zmlúv v pracovnom práve,
Právny obzor, 81, 1998, č. 6, s. 533 – 538.
21 Bělina, M.: Pracovní právo, 2 vyd., C. H. Beck, Praha 2004, s.
631
68
Nejvyššího soudu III, SEVT, Praha 1980, s. 25
24 Barancová, H. Výkon závislej práce vo vzťahu k zmluvným typom
pracovného a obchodného práva, Bulletin advokacie, Česká advokátni komora, 1999, č. 5, s. 15
25 Vojčík, P. Občianske právo hmotné, I. diel, Univerzita Pavla Jozefa
Šafárika v Košiciach, Košice, 2002 str,
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
vať individuálne26. Záver o tom, že záväzky, ktoré sú v rozpore s Zp sú neplatné, prípadne, že celá zmluva je neplatná, je
nekonformný s právnym poriadkom. Právny úkon môže byť
neplatný pre rozpor s obsahom alebo účelom zákona len vtedy,
pokiaľ nezodpovedá príkazu alebo zákazu stanoveného právnou
normou alebo pokiaľ nesleduje účel v právnej norme vyjadrený
a jediný dovolený. Rozhodným však bude správne zistenie
právnej normy, pod ktorú je nutné posudzovaný právny
vzťah podradiť.
Je nerozhodným ako zmluvné strany svoj právny vzťah
označili, alebo aké o ňom mali subjektívne predstavy, rozhodným naopak je, aké následky s prejavenou vôľou spája právny
poriadok. Subjekt právneho vzťahu nemusí mať úplne správnu
predstavu o právnom stave, ktorý má v dôsledku jeho prejavu
vôle nastať. Uvedené znamená, že rozhodným je zistenie
obsahu prejavenej vôle a s takto zisteným obsahom následne právny poriadok spojí právne následky. Právny úkon je
prejav vôle smerujúci najmä k vzniku tých práv alebo povinností, ktoré právne predpisy s takýmto prejavom spájajú. V nami posudzovanom prípade je teda nutné každý záväzok plynúci
zo zmluvy posúdiť individuálne. V prípade, ak s prejavom vôle
právny predpis spája uzatvorenie pracovnej zmluvy a táto bude
mať všetky jej náležitosti a zároveň zamestnanec bude vykonávať prácu netotožnú s výkonom činnosti štatutárnych orgánov
obchodných spoločností, vznikne pracovný pomer.
Pri právach a povinnostiach z nej plynúcich, ktoré nebudú
korešpondovať s pracovnoprávnou úpravou, to jest budú ju presahovať, bude potrebné v prvom rade zistiť, či s takým prejavom vôle vôbec právny predpis spája vznik pracovnoprávneho
vzťahu. Ak áno, tak v tejto časti bude zmluva o výkone funkcie
neplatná. Ak by právny predpis s takto prejavenou voľou spájal
vznik iného prácovnoprávneho vzťahu trebárs vzťahu obchodnoprávneho, jeho platnosť či neplatnosť bude potrebné posúdiť
podľa iných právnych predpisov.
Záverom sa chcem vyjadriť k faktickému pracovnému pomeru. Aplikačná prax v prípade, ak sa dohodne v zmysle vyššie
uvedeného pracovný pomer, kde druhom práce bude len konateľ
tej ktorej obchodnej spoločnosti, bude zrejme smerovať automaticky k faktickému pracovnému pomeru. Ide však o záver predčasný a podľa môjho názoru nesprávny. na to, aby vôbec vznikol
faktický pracovný pomer pojmovo vyžaduje neplatnú pracovnú
zmluvu, teda neplatný dvojstranný právny úkon. Ako už bolo
vyššie uvedené, výkon činnosti člena štatutárneho orgánu nie
je závislou prácou a člen štatutárneho orgánu nie je zamestnancom. Z tohto pohľadu teda chýba podstatný znak právneho
úkonu a to jeho predmet a subjekt. Bez predmetu a subjektu
nie je vôbec právny úkon - non negotium. Teda ani nevznikol
pracovnoprávny vzťah, ktorý by bol neplatný a ako taký by
vyvolal iné nasledky ako následky predpokladané, čo znamená, že by smeroval k bezdôvodnému obohateniu. Inými
slovami povedané k faktickému pracovnému pomeru. Zhrnutie tohto je možné nasledovne. Právny predpis s dvojstranným
právnym úkonom (pre ozrejmenie sa jedná o pracovnú zmluvu
s predmetom činnosti len konateľ obchodnej spoločnosti) spojí
vznik iných ako pracovnoprávnych nárokov. Je len predpokladom, že by smeroval k zmluve o výkone funkcie. Je zároveň
možné takýto úkon pokladať za úkon úplne bez právnej relevancie.
Resumé
The author underlines the fact that when performing activities of statutory body of a limited liability company, which
is a commercial law relationship by virtue of law, on the basis
of an employment agreement, the above is not covered by an
appropriate legal act. Defects of such legal act are so grave that
they must necesarrily lead us to the conclusion of its legal nonexistence - non negotium. Thus the expression of will causes legal consequences other than those which were originally intended, or it is an expression of will with no legal meaning at all.
26 Kalenska, M. Manažerská smlouva v českém právnim řádu, Bulletin advokacie, Česká advokátni komora, 1999, č. 5, s. 6
69
Debaty mladých právníků 2007
POSTAVENIE ZAMESTNANCA
V PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOCH
po NOVELE ZÁKONNÍKA PRÁCE
Katarína Svitanová
Po prijatí nového pracovného kódexu v roku 2002 sa predpokladalo, že oblasť pracovnoprávnych vzťahov je na dlhú
dobu vyriešená. Skutočnosť však bola iná, pretože novoprijatý
Zákonník práce bol novelizovaný ešte pred svojou účinnosťou
a mnohokrát potom. Prínosom by bolo, keby si to vyžadovala
rýchlo sa rozvíjajúca aplikačná prax. Žiaľ, k takýmto zmenám
dochádzalo z dôvodu konkrétnej objednávky. Musím konštatovať, že slovenský pracovný kódex prechádza extrémami, ktoré
zneisťujú zmluvných partnerov v pracovnoprávnom vzťahu. Prvou radikálnou zmenou bola novela 210/2003 Z. z., ktorú nazývajú tiež zamestnávateľskou novelou, to znamená, že jej znenie
bolo v prospech zamestnávateľov. Druhou radikálnou zmenou
je novela 348/2007 Z. z., ktorú nazývajú zamestnaneckou novelou, čiže jej znenie určitým spôsobom mení resp. má zlepšiť
postavenie zamestnanca v pracovnoprávnych vzťahoch. Základné zmeny spočívajú najmä vo vymedzení možnosti zmluvnej
úpravy pracovných podmienok pri výkone práce medzi zamestnávateľom a zamestnancom, v zavedení definície závislej práce,
tak aby nedošlo k vylúčeniu zamestnanca z pracovnoprávnej
ochrany, ak jeho právny vzťah nenapĺňa znaky samostatného
podnikania napr. podľa živnostenského zákona. Zákonodarca
zharmonizoval jednotlivé ustanovenia Zákonníka práce s právom Európskej únie a dohovormi Medzinárodnej organizácie
práce. Ide najmä o oblasti právneho postavenia vysielaných
a agentúrnych zamestnancov, platobnej neschopnosti zamestnávateľa, prechodu práv a povinností pri nájme, pracovných
pomerov na určitú dobu a na kratší pracovný čas, obmedzenie
reťazovitých uzatváraní pracovných pomerov, pracovnej pohotovosti, ako aj možnosti preplatenia nevyčerpanej dovolenky,
presahujúcej základnú výmeru, ak si zamestnanec nevyčerpá
dovolenku ani v nasledujúcom kalendárnom roku. Novelou sa
taktiež vymedzili niektoré pojmy, napríklad definícia zamestnanca so zdravotným postihnutím a nová definícia závislej práce. Vymedzilo sa právne postavenia zamestnanca, ktorý vykonáva domácku prácu a teleprácu, súbežné poskytnutia odstupného
a plynutia výpovednej doby pri skončení pracovného pomeru
výpoveďou a pri skončení pracovného pomeru z dôvodu pracovného úrazu, choroby z povolania alebo naplnenia najvyššej
prípustnej expozície, poskytnutia odstupného vo výške desaťnásobku priemerného zárobku zamestnanca, zúženie okruhu
zamestnancov, s ktorými možno dohodnúť v pracovnej zmluve,
že nadčasová práca bude zohľadnená v mzde zamestnanca, poskytovanie náhrady škody, ktorú spôsobí zamestnanec zamestnávateľovi z nedbanlivosti a náhrady škody v prípade vedomého
neupozornenia na hroziacu škodu alebo nezakročenia proti hroziacej škode na štvornásobok priemerného mesačného zárobku
zamestnanca. Znovu sa zaviedla dohoda o pracovnej činnosti,
ktorú zamestnávateľ môže uzavrieť na práce nepresahujúce 10
hodín týždenne.
Novelou Zákonníka práce č. 348/2007 Z. z. bol do Základných zásad, ktoré sú interpretačnými pravidlami výkladu jednotlivých ustanovení Zákonníka práce, doplnený nový článok:
„Zamestnávateľ môže o zamestnancovi zhromažďovať len
osobné údaje súvisiace s kvalifikáciou a profesionálnymi skúsenosťami zamestnanca a údaje, ktoré môžu byť významné
70
JUDr. Katarína Svitanová, katedra pracovného práva, Právnická
fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici
z hľadiska práce, ktorú zamestnanec má vykonávať, vykonáva
alebo vykonával. Zamestnávateľ nesmie bez vážnych dôvodov spočívajúcich v osobitnej povahe činností zamestnávateľa
narúšať súkromie zamestnanca na pracovisku a v spoločných
priestoroch zamestnávateľa tým, že ho sleduje bez toho, aby bol
na to upozornený, alebo kontroluje listové zásielky adresované
zamestnancovi ako súkromnej osobe. Ak je u zamestnávateľa
zavedený kontrolný mechanizmus, je zamestnávateľ povinný
informovať zamestnanca o rozsahu kontroly a spôsoboch jej
uskutočňovania.“ Z dôvodu lepšej vynutiteľnosti práva však
mal dať zákonodarca toto ustanovenie do paragrafového znenia,
nie len do Základných zásad. Hoci bolo zámerom zákonodarcu
viac chrániť zamestnanca, dikciou tejto zásady sa mu to príliš
nepodarilo. Tento článok si môže zamestnávateľ extenzívne vykladať. V takomto prípade by však mala prednosť Ústava SR, ako aj
Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd,
ktorý vymedzuje, že „každý má právo na rešpektovanie svojho
súkromného a rodinného života, obydlia a korešpondencie.“
Pojem závislá práca
Posledná novela Zákonníka práce vsunula do § 1 odseky
2 a 3, v ktorých sa nachádza vymedzenie pojmu závislá práca.
Myslím si, že je to nesystematické začlenenie. Názory na zavedenie definície závislej práce do Zákonníka práce sa rôznia.
na jednej strane ide o názor, ktorý zdôrazňuje nevyhnutnosť
a opodstatnenosť zavedenia definície. na druhej strane je tu
názor, ktorý tvrdí, že nebolo potrebné zavádzať striktnú definíciu závislej práce, pretože ju možno vydedukovať z jednotlivých ustanovení Zákonníka práce. Prikláňam sa k druhému
názoru, pretože presné vymedzenie akéhokoľvek pojmu prináša so sebou pre prax nečakané a značné úskalia. Zákonodarca
definoval závislú prácu na základe Odporúčania Medzinárodnej
organizácie práce č. 198/2006 o pracovnom pomere a opieral sa
o teóriu pracovného práva, kde závislosť práce patrí k základným charakteristikám pracovného pomeru. Tento pojem bol
zavedený v dôsledku skúseností v aplikačnej praxi, kde čoraz
častejšie a v značnom rozsahu dochádzalo a aj dochádza k prípadom, kedy sú zamestnanci nútení zmeniť svoj pracovnoprávny
status na obchodný vzťah, a to aj napriek tomu, že tieto fyzické
osoby budú naďalej vykonávať tú istú závislú prácu. Takýmto spôsobom sa zamestnanci menia na podnikateľov (samostatne zárobkovo činné osoby), a to aj napriek skutočnosti, že
nedochádza k naplneniu základných charakteristík podnikania.
Závislá práca nemôže vykazovať znaky podnikania ako sústavnej činnosti vykonávanej samostatne podnikateľom, vo vlastnom mene, na vlastnú zodpovednosť, za účelom dosiahnutia zisku. Zamestnávateľ sa tým snaží zbaviť povinností, ktoré mu
voči zamestnancom vyplývajú zo Zákonníka práce a oslabuje sa
tým aj právna ochrana zamestnancov vyplývajúca z pracovnoprávnych vzťahov. Čo je však dôležité, riziko nimi vykonávanej
práce neznáša subjekt, pre ktorý prácu vykonávajú. na druhej
strane máloktorý zamestnávateľ si uvedomuje, že ak aj zamestnáva v režime zakrytého pracovného pomeru kvázi-živnostníka, ide o simulovaný právny úkon, ktorý je absolútne neplatný.
Avšak ani „zamestnanec“ - živnostník si nie je vždy vedomý
tejto skutočnosti, a tak prakticky nedochádza ani k súdnym žalo
čl. 11 Základných zásad, zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce
v znení neskorších predpisov
čl. 8, Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných
slobôd
§ 2 ods. 1, zákon č. 513/1991 Zb. Obchodný zákonník v znení
neskorších predpisov
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
bám, ktorých výsledkom by bolo rozhodnutie súdu o zakrytom
pracovnom pomere a o tom, že ide o pracovný pomer. Fyzická
osoba, ktorá vykonáva závislú prácu ako živnostník by si v prípade súdneho sporu mohla úspešne od fyzickej či právnickej
osoby, pre ktorú túto prácu vykonáva („zamestnávateľa“) nárokovať na všetky výhody a práva, ktoré vyplývajú z pracovného
pomeru. Fyzická osoba, ktorá vykonáva závislú prácu a nie je
v pracovnoprávnom vzťahu, ale podniká na základe živnosti, znáša všetky riziká podnikania, taktiež si musí sám platiť
odvody na účely sociálneho poistenia a zdravotného poistenia.
V praxi sa často stávajú prípady, keď si fyzická osoba, ktorá
vykonáva závislú prácu ako živnostník neplatí odvody na účely
sociálneho poistenia a v prípade sociálnej udalosti (napr. choroba, tehotenstvo a iné) jej nevzniká nárok na sociálne dávky.
Ak by však vykonával prácu v pracovnoprávnom vzťahu, takýto
problém by sa nemohol stať, lebo jednotlivé odvody na účely sociálneho poistenia platí zamestnávateľ. „Výber správnej
zmluvnej formy výlučne závisí od obsahu vykonávanej práce.
Ak má vykonávaná práca základné črty závislej práce, na výkon
takejto práce musí byť uzatvorený pracovnoprávny vzťah. Ak
takéto črty vykonávaná práca nemá, zamestnávateľ môže aj
po novelizačnej zmene využit príslušný zmluvný typ Obchodného zákonníka, Občianskeho zákonníka, resp. živnostenského
zákona. Výkon činností živnostníkov resp. iných podnikateľov
bude však možný len za predpokladu, že ide o takú prácu, ktorá
vykazuje právne znaky podnikania“. Definícia závislej práce,
ako ju vymedzuje Zákonník práce, bude v praxi spôsobovať
problémy. „Za závislú prácu, ktorá je vykonávaná vo vzťahu
nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti zamestnanca, sa
považuje výlučne osobný výkon práce zamestnanca pre zamestnávateľa, podľa pokynov zamestnávateľa, v jeho mene, za mzdu
alebo odmenu, v pracovnom čase, na náklady zamestnávateľa,
jeho výrobnými prostriedkami a na zodpovednosť zamestnávateľa, pričom ide o výkon práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určitých činností. Závislá práca môže byť vykonávaná
výlučne v pracovnom pomere, v obdobnom pracovnom vzťahu
alebo výnimočne za podmienok ustanovených v Zákonníku práce aj v inom pracovnoprávnom vzťahu. Závislou prácou nie je
podnikanie alebo iná zárobková činnosť založená na zmluvnom
občianskoprávnom alebo zmluvnom obchodnoprávnom vzťahu
podľa osobných predpisov.“ Táto posledná veta má len deklaratórny charakter, pre prax nemá zásadný význam. Vo vymedzení pojmu závislá práca chýba druhové a priestorové určenie
pracovného záväzku. Je tam tiež odkaz na pracovný pomer, ktorý však nie je v Zákonníku práce vymedzený. Vo všeobecnosti
v pracovnom pomere zamestnávateľ realizuje záväzkový vzťah
so zamestnancom, prideľuje mu prácu, dáva záväzné pokyny,
kontroluje výkon zamestnanca, zabezpečuje zamestnancovi
vhodné pracovné podmienky. Fyzická osoba, ktorá má vykonávať závislú prácu, by mala trvať u zmluvného partnera na tom,
aby bol ich vzťah aj formálne označený ako pracovnoprávny
vzťah.
Zamestnanec a skončenie pracovného pomeru
Postavenie zamestnanca sa poslednou novelou čiastočne
zmenilo aj pokiaľ ide o skončenie pracovného pomeru. Výpoveď zo strany zamestnávateľa predstavuje výrazný zásah
do postavenia zamestnanca. Znovelizoval sa § 62, ktorý sa týka
Porovnaj dôvodovú správu k novele Zákonníka práce č. 348/2007
Z. z.
§ 2, 3 zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení novely č.
348/2007 Z. z.
výpovedných dôb. Ustanovenie § 62 Zákonníka práce o výpovedných dobách má kogentný charakter, pokiaľ ide o minimálnu
dĺžku výpovedných dôb, teda nemožno ich dohodou účastníkov
skracovať. Zo znenia tohto ustanovenia však vyplýva možnosť
predĺžiť výpovednú dobu. Ak by ale zamestnávateľ stanovil
kratšiu výpovednú dobu, než je zákonná výpovedná doba, výpoveď by bola v tejto obsahovej časti neplatná a platila by zákonná
dĺžka výpovednej doby.
Všeobecná dĺžka výpovednej doby je najmenej dva mesiace
a je rovnaká pre zamestnanca aj zamestnávateľa. Ak je výpoveď
daná zamestnancovi, ktorý odpracoval u zamestnávateľa najmenej 5 rokov, je výpovedná doba najmenej tri mesiace. V kolektívnej zmluve je možné dohodnúť ustanovenia, v zmysle ktorých
sa výpovedná doba niektorým skupinám zamestnancov predĺži,
napríklad u rodičov starajúcich sa o deti, u zamestnancov pred
dovŕšením veku pre vznik nároku na dôchodok.
Zotrvanie zamestnanca v pracovnom pomere aj počas plynutia výpovednej doby má zabezpečiť novo vsunuté ustanovenie § 62 ods. 3. Ak zamestnanec nezotrvá v počas plynutia
výpovednej doby u zamestnávateľa, zamestnávateľ má právo
na peňažnú náhradu v sume priemerného zárobku tohto zamestnanca za jeden mesiac. na túto peňažnú náhradu má však
zamestnávateľ nárok len v prípade, ak uzavrel so zamestnancom dohodu o peňažnej náhrade, ktorá je súčasťou pracovnej
zmluvy alebo je súčasťou dodatku k pracovnej zmluve. Z dikcie
zákona vyplýva, že dohoda o peňažnej náhrade by nemala byť
samostatným dokumentom, predpokladá sa ako súčasť pracovnej zmluvy. dohoda o peňažnej náhrade musí byť pod sankciou
neplatnosti v písomnej forme. Ak ide o už vzniknutý a trvajúci
pracovný pomer môže zamestnávateľ k pracovnej zmluve dohodnúť dodatok obsahujúci dohodu o peňažnej náhrade, s ktorým však musí zamestnanec súhlasiť. Ak zamestnanec odmietne
podpísať dodatok k pracovnej zmluve, ktorý obsahuje dohodu
o peňažnej náhrade, nemá zamestnávateľ nárok na peňažnú náhradu, ak zamestnanec nezotrvá počas výpovednej doby v pracovnom pomere. Zamestnávateľ má právo na náhradu škody,
ktorá mu vznikla neúčasťou zamestnanca v pracovnom pomere
počas výpovednej doby, bez ohľadu na to, či dohodol so zamestnancom dohodu o peňažnej náhrade alebo nie. Zamestnávateľ
má nárok na peňažnú náhradu aj v prípade, keď zamestnanec
nezotrvá u zamestnávateľa aj len časť výpovednej doby.
Do ustanovenia o ponuke inej vhodnej práce zákonodarca
poslednou novelou vsunul možnosť pre zamestnávateľa skončiť pracovný pomer výpoveďou, ak sa zamestnanec odmietne
podrobiť predchádzajúcej príprave na túto inú prácu. na jednej
strane je tu rozšírené právo zamestnávateľa uplatniť výpoveď,
na druhej strane z toho však vyplýva aj určitá povinnosť zamestnávateľa ponúknuť zamestnancovi aj takú prácu, ktorá si
vyžaduje predchádzajúcu prípravu zamestnanca a ešte mu túto
prípravu aj zabezpečiť. Dôvodová správa k novele 348/2007 Z.
z. totiž výslovne uvádza, že sa rozširuje vymedzenie vhodného zamestnania. Toto novo vsunuté ustanovenie môže spôsobiť v aplikačnej praxi spory o vhodnosti inej práce v súvislosti
s kvalifikáciou zamestnanca. Až súdy budú pravdepodobne musieť vo svojej judikatúre hľadať nové hranice medzi tým, čo je
a čo nie je „iná práca vhodná pre zamestnanca“ a podať výklad,
kam až siaha povinnosť zamestnávateľa zaškoliť zamestnanca
na výkon inej práce.
Do § 64 ods. 1 písm. c) prešiel zákaz výpovede zo strany
zamestnávateľa osamelej zamestnankyni alebo osamelému zamestnancovi, ktorý sa stará o dieťa mladšie ako tri roky, ktorý
bol pred novelou 348/2007 Z. z. ustanovený nesystematicky
v časti o podnikovej sociálnej politike v § 163. Toto ustanovenie
71
Debaty mladých právníků 2007
– či už v pôvodnom alebo v súčasnom znení – by mohlo byť
vnímané ako diskriminácia z dôvodu manželského a rodinného
stavu, ktorú zakazuje čl. 1 Základných zásad Zákonníka práce,
§ 13 Zákonníka práce, ako aj antidiskriminačný zákon. Ak by
sme to chceli vnímať ako pozitívnu diskrimináciu osamelých
zamestnankýň či zamestnancov, bolo by to v rozpore s Ústavou
SR, pretože – ako konštatoval Ústavný súd – ústava umožňuje
pozitívnu diskrimináciu len vo vzťahu k ženám všeobecne, mladistvým a zdravotne postihnutým.
Zákonník práce pôvodne ustanovoval odlišné plynutie výpovednej doby pri výpovedi danej zamestnávateľom zamestnancovi preto, že nesmie ďalej vykonávať doterajšiu prácu pre ohrozenie chorobou z povolania, a pri výpovedi danej pre dosiahnutie
najvyššej prípustnej expozície na pracovisku určenej záväzným
posudkom orgánu na ochranu zdravia (§ 65). V týchto prípadoch bol zamestnávateľ povinný zabezpečiť zamestnancom nové
vhodné zamestnanie a výpovedná doba skončila až vtedy, keď
zamestnávateľ túto povinnosť splnil. Toto ustanovenie, ktoré
spôsobovalo zamestnávateľom problémy, bolo zrušené novelou
348/2007 Z. z. s odôvodnením, že zamestnávateľovi sa nemôže
ukladať povinnosť zabezpečiť zamestnancovi nové vhodné zamestnanie, pretože táto povinnosť patrí v zmysle zákona o službách zamestnanosti do pôsobnosti príslušných úradov práce,
sociálnych vecí a rodiny.
Domácka práca a telepráca
Ďalšou novinkou, ktorú priniesla novela Zákonníka práce
účinná od 1. septembra 2007, je zakotvenie domáckej práce
a telepráce. V samotnom nadpise paragrafu 52 „Domácka práca
a telepráca“ je rozpor: telepráca je totiž v skutočnosti len jednou
z foriem domáckej práce, nejde teda o dve samostatné skutočnosti. domácku prácu uvedený paragraf definuje ako prácu pre
zamestnávateľa podľa podmienok dohodnutých v pracovnej
zmluve doma alebo na inom dohodnutom mieste; teleprácu definuje ako prácu pre zamestnávateľa podľa podmienok dohodnutých v pracovnej zmluve doma alebo na inom dohodnutom
mieste s použitím informačných technológií. V obidvoch prípadoch je súčasťou definície skutočnosť, že zamestnanec vykonáva
prácu v pracovnom čase, ktorý si sám rozvrhuje. za domácku
prácu alebo teleprácu sa však nepovažuje práca, ktorú zamestnanec vykonáva príležitostne alebo za mimoriadnych okolností
so súhlasom zamestnávateľa alebo po dohode s ním doma alebo
na inom ako zvyčajnom mieste výkonu práce za predpokladu,
že druh práce, ktorý zamestnanec vykonáva podľa pracovnej
zmluvy, to umožňuje.
Pracovný pomer zamestnanca, ktorý vykonáva domácku
prácu alebo teleprácu, sa spravuje Zákonníkom práce s niekoľkými odchýlkami:
-
Nevzťahujú sa na neho ustanovenia o rozvrhnutí určeného týždenného pracovného času a o prestojoch.
-
Pri dôležitých osobných prekážkach v práci mu nepatrí od zamestnávateľa náhrada mzdy s výnimkou
úmrtia rodinného príslušníka.
-
Nepatrí mu mzda za prácu nadčas, mzdové zvýhodnenie za prácu vo sviatok, mzdové zvýhodnenie za nočnú prácu ani mzdová kompenzácia za sťažený výkon
práce.
Zákonník práce neuvádza žiadne osobitné dôvody na vykonávanie domáckej práce alebo telepráce ani okruh zamestnancov, ktorí by mohli takúto prácu vykonávať, a na druhej strane nestanovuje ani žiadne obmedzenia. Pri telepráci však má
zamestnávateľ viacero osobitne určených povinností. Najmä
72
má povinnosť zabezpečiť, nainštalovať a pravidelne udržiavať
technické a programové vybavenie potrebné na výkon telepráce,
okrem prípadov, keď zamestnanec vykonávajúci teleprácu používa svoje vlastné vybavenie. Toto ustanovenie môže však viesť
k tomu, že zamestnávateľ bude požadovať od zamestnanca, aby
používal vlastné vybavenie na teleprácu. Tak sa môže zamestnávateľ veľmi ľahko vyhnúť určenej povinnosti a dokonca nemá
voči zamestnancovi určenú ani žiadnu kompenzačnú povinnosť
za použitie vlastného vybavenia. Z citovaného ustanovenia ďalej nie je zrejmé, či sa na použitie vlastného vybavenia vyžaduje
dohoda medzi zamestnávateľom a zamestnancom. Bez výnimky je ustanovená povinnosť zamestnávateľa zabezpečovať, najmä pokiaľ ide o softvér, ochranu údajov, ktoré sa spracúvajú
a používajú pri telepráci a informovať zamestnanca o všetkých
obmedzeniach používania technického vybavenia a programového vybavenia, ako aj o sankciách v prípade porušenia týchto
obmedzení. Ani tu nie je konkretizovaný spôsob oboznámenia
zamestnanca, prípadne spôsob kontroly.
Pracovné podmienky zamestnanca pri domáckej práci a telepráci nesmú znevýhodňovať zamestnanca v porovnaní s porovnateľným zamestnancom na pracovisku zamestnávateľa.
Zaujímavé je ustanovenie odseku 3, stanovujúce zamestnávateľovi povinnosť prijať opatrenia, ktoré predchádzajú izolácii
zamestnanca vykonávajúceho domácku prácu alebo teleprácu
od ostatných zamestnancov a dávajú mu možnosť stretávať sa
s ostatnými zamestnancami. Toto ustanovenie je v praxi nevykonateľné a neskontrolovateľné.
Použité pramene
Ústava Slovenskej republiky, Ústavný zákon č. 360/1992 Zb.
v znení neskorších predpisov
Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd
Zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov
Zákon č. 348/2007 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa Zákonník práce, vrátane dôvodovej správy
Resumé
Pracovný kódex Slovenskej republiky bol novelizovaný
zákonom č. 348/2007 Z. z. s účinnosťou od 1. septembra 2007.
Táto novela má priniesť zlepšenie postavenia zamestnanca
a zvýšenie jeho ochrany. Autorka sa v článku zaoberá novo
zavedenými inštitútmi, ako sú definícia pojmu závislá práca, ako
aj úprava domáckej práce a telepráce. Ďalej venuje pozornosť
zmenám v súvislosti so skončením pracovného pomeru.
Summary
The Labour Code of the Slovak Republic has been amended
by Law No. 348/2007 Coll., in force since 1 September 2007.
The amendment has been to improve the situation of employees
and their protection. The author resolves new institutes, as the
concept of dependent work, home work and teleworking. She
also gives attention to changes of the termination of employment.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
OCHRANA ZAMĚSTNANCŮ PŘI SKONČENÍ
PRACOVNÍHO POMĚRU
Jindřiška Fialová
1. ÚVOD
Na institutu ochrany zaměstnanců při skončení pracovního
poměru se s novým zákoníkem příliš nezměnilo, přesto se ale
domnívám, že jde o téma, které v určitém okamžiku zajímá každého z nás. Existují určité, často i mylné představy stran pracovního poměru o tom, jak pracovní poměr skončí a co od sebe
mohou v té chvíli očekávat.
Zákoník práce v § 48 taxativně vyjmenovává všechny právní úkony a právní události, které mají za následek skončení pracovního poměru. Rozeznáváme skončení pracovního poměru
dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době, uplynutím sjednané doby, smrtí zaměstnance, smrtí
zaměstnavatele fyzické osoby, který podnikal na základě jiného
než živnostenského oprávnění a skončení v případě pracovního
poměru cizince. Pracovní poměr nekončí žádným, v podstatě
subjektivním rozhodnutím jedné ze stran pracovního poměru
a neskončí ani v okamžiku, kdy zaměstnanec dosáhne důchodového věku. Přesné vymezení metod ukončení pracovního poměru vlastně tvoří jakousi primární ochranu zaměstnance, ale
i zaměstnavatele. Zdá se to možná jasné, ale v praxi se bohužel
vyskytují případy, ze kterých vyplývá opak.
2. ZPŮSOBY SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU
Dohoda
Nejjednodušší způsob rozvázání pracovního poměru je
dvoustranná dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem,
jak ji popisuje § 49 zákoníku práce. dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. To je posun od starého zákoníku,
který při nedodržení písemné formy žádnou sankci nestanovil.
Pracovní poměr skončí dnem, na kterém se strany dohodly nebo
také až nastane určitá událost, např. skončení konkrétních sezónních prací nebo návrat zaměstnankyně z mateřské dovolené.
Předpokládá se, že písemnou smlouvu sepíše zaměstnavatel,
který na výslovné přání zaměstnance uvede také důvody, které vedly k rozvázání pracovního poměru. Zvláštní význam má
uvedení organizačních, popř. zdravotních důvodů jako důvodů
pro skončení pracovního poměru, protože při nich má zaměstnanec nárok na odstupné dle § 67 zákoníku práce.
V praxi často dochází ke stavu, kdy není dohoda účastníků
na jedné listině, ale na dvou. Jedna ze stran odešle písemný návrh
druhé straně a ta buď ihned nebo ve lhůtě stanové navrhovatelem na dohodu přistoupí nebo ji odmítne. Přijetí návrhu po lhůtě
je neplatné, stejně jako přijetí návrhu s výhradami. Mlčení neznamená souhlas. Při skončení pracovního poměru dohodou se
na zaměstnance nevztahují obecná ustanovení o ochranné době
nebo o zákazu výpovědi. Předpokládá se, že souhlas s dohodou
je dán svobodně a s úmyslem pracovní vztah ukončit a z tohoto
důvodu zřejmě nepotřebuje zaměstnanec podle mínění zákonodárce zvláštní ochranu. Může ale dojít k situaci, že pracovník
nemá vůli poměr ukončit, ale naopak , je k tomu zaměstnavatelem nucen a o dohodu tak v žádném případě nejde. na tuto
situaci zákoník práce pamatuje tak, že umožňuje zaměstnanci
Mgr. Jindřiška Fialová, katedra občanského práva a pracovního
práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
obrátit se dle § 72 zákoníku práce do dvou měsíců od uzavření
takové dohody na soud s tím, že byla uzavřena v tísni. dokáže-li
zaměstnanec svá tvrzení, soud dohodu zruší. Vyskytuje se také
takový nešvar v podobě „výpovědi dohodou“, kdy se následně
musí podle obsahu zjišťovat, zda-li jde o dohodu nebo výpověď.
V žádném případě se ale nejedná o další způsob skončení pracovního poměru.
Výpověď
Výpověď je zřejmě nejsložitější cesta jak ukončit pracovní
poměr, a to zejména pro zaměstnavatele. Je tomu tak proto, že
se jedná o jednostranný právní úkon, kterým kterýkoli ze subjektů pracovního poměru projevuje vůli pracovní poměr skončit
bez ohledu na stanovisko druhého subjektu, protože samozřejmě není potřeba, aby druhá strana s výpovědí souhlasila. Je
zřejmé, že takový úkon znamená jistý zásah do zájmů účastníka
pracovního poměru vůči kterému směřuje, a proto musí podléhat určité kontrole a také musí probíhat podle stanovených
podmínek. Zákoník práce výpověď upravuje v § § 50 až 54, kde
se věnuje také souvisejícím institutům jako je výpovědní doba
nebo zákaz výpovědi. Výpověď musí být vždy písemná, jinak je
neplatná a její případné odvolání musí mít stejnou formu. Dále
musí být doručena druhé straně do vlastních rukou a musí obsahovat vlastnoruční podpis obou stran, i když to zákoník výslovně neuvádí.
Výpověď může dát jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel.
Dává-li ale výpověď zaměstnavatel, musí obsahovat jeden z výpovědních důvodů, které zákoník práce vyjmenovává v § 52. Je
tomu tak v souladu s uznávanou dohodou Mezinárodní organizace práce č. 158, o ukončení zaměstnání. Toto opatření rozhodně
směřuje k ochraně zaměstnanců, když vlastně nezáleží na vůli
zaměstnavatele (zákonodárce chce předejít „libovůli“ zaměstnavatele), zda-li dá zaměstnanci výpověď, ale naopak musí vybrat
jeden z uvedených důvodů, který navíc musí v případě pochybností být schopen věrohodně prokázat, jinak soud výpověď zruší
jako neplatnou. Důvod, který zaměstnavatel uvede jako výpovědní, nesmí být zaměnitelný s jiným a také nemůže být později
změněn. Zákoník práce ani přes snahu pravicových poslanců nezná výpověď bez udání důvodu a ani výpověď pro ztrátu důvěry,
popř. pro osobní neshody stran. Případné porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů se musí vztahovat k zaměstnancem vykonávané práci a zaměstnavatel musí být opět připraven své důvody vysvětlit. To, že na straně zaměstnance taková
povinnost není, je podle mého názoru jen dalším důkazem, jak
zákoník myslí na ochranu zaměstnance pro případ skončení pracovního poměru a vytváří tak pracovníkům privilegované postavení.
Výpovědní doba
Výpovědní doba je ve své podstatě institut chránící zaměstnance před náhlým a „drtivým“ dopadem výpovědi. Má umožnit
stranám pracovního vztahu se s novou situací vyrovnat a poskytnout dostatek času k hledání nového zaměstnání.
Pro začátek počítání výpovědní doby je důležitý okamžik
doručení výpovědi. I tady je patrná větší výhoda pro zaměstnance, když zákoník stanovuje, že stačí, když pracovník dodá výpověď nejbližšímu nadřízenému, zatímco zaměstnavatel výpověď
doručuje dle § § 330 až 333 zákoníku práce, tedy osobně nebo
prostřednictvím držitele poštovní licence bez možnosti náhradního doručení. Zasílá-li výpověď prostřednictvím poštovního
GALVAS, M. Pracovní poměr aneb Co by měl vědět každý zaměstnavatel i zaměstnanec. Brno: Elita Bohemia, 1995.
73
Debaty mladých právníků 2007
doručovatele, musí být adresována do vlastních rukou a účinky
doručení nastanou i tehdy, pokud zaměstnanec odmítne zásilku
převzít. Jinak může zaměstnavatel doručit výpověď zaměstnanci na pracovišti nebo kdekoli, kde bude zastižen.
Výpovědní doba musí být stejná jak pro zaměstnavatele,
tak i pro zaměstnance a činí minimálně dva měsíce (§ 51 odst.
1 zákoníku práce). Začíná běžet prvním dnem kalendářního
měsíce, který následuje po doručení výpovědi a obvykle končí posledním dnem určeného kalendářního měsíce. Zákon také
nezakazuje, aby během výpovědní doby byl pracovní poměr
ukončen okamžitě nebo dohodou. Ten pak končí uplynutím
nedřívější lhůty. Zákaz výpovědi
Ochranný institut zákazu výpovědi je upraven v § § 53 a 54
zákoníku práce a použije se především za okolností, kdy by daná
výpověď mohla způsobit určitému okruhu zaměstnanců příliš
velké problémy. Zaměstnavatel tak nesmí dát výpověď pracovníkovi, na kterého se vztahuje ochranná doba, a to je dle § 53
odst. 1 zákoníku práce např. doba, během níž je zaměstnanec
dočasně pracovně neschopný pro nemoc, kterou si nezpůsobil
sám, doba, kdy je zaměstnanec plně uvolněn pro výkon veřejné
funkce a nebo doba, kdy je zaměstnankyně těhotná nebo kdy
zaměstnankyně nebo zaměstnanec čerpají rodičovskou dovolenou.
V případě, že byla výpověď dána již před vznikem ochranné
doby a výpovědní lhůta by tak skončila během ní, uplatní se pravidlo, že výpovědní doba se zastavuje a pokračuje až po uplynutí ochranné doby. Dále platí, že „výpověď, kterou zaměstnavatel
dává bez ohledu na to, zda věděl nebo mohl vědět, že zaměstnanec je v ochranné době, je právně neúčinná. Rozhodující je
objektivní skutečnost, nikoli vědomost o ní“. Tento rys zákazu výpovědi je příznivý především pro těhotné zaměstnankyně,
vůči zaměstnavateli je ale takové ustanovení neseriózní.
Zákaz výpovědi není bez výjimek, nelze např. po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnával pracovníky,
když podnik končí svou činnost. Další odchylkou jsou důvody,
pro které lze poměr zrušit okamžitě. Ovšem zde se uplatní výjimka pro zaměstnance čerpající mateřskou nebo rodičovskou
dovolenou. Nicméně po pečlivém prostudování předmětných
ustanovení lze dojít k závěru, že žádná skupina zaměstnanců není chráněna absolutně za každou cenu, což se v kontextu
ochranářského zákoníku práce může jevit téměř jako pozitivní.
Okamžité zrušení
Zaměstnavatel i zaměstnanec mají pouze dva zákonné důvody, pro které lze pracovní poměr okamžitě zrušit. § 55 zákoníku
práce dává tuto možnost zaměstnavateli v případě, že zaměstnanec byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu
odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, a pokud spáchaný
trestný čin souvisel s výkonem povolání, pak stačí pravomocné
odsouzení k odnětí svobody na šest měsíců. Druhá varianta je
možná v případě, kdy zaměstnanec poruší povinnost vyplývající
z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem, přičemž ale zákoník takové chování dále
nespecifikuje, takže se musí postupovat individuálně s ohledem
na související okolnosti. na ochranu zaměstnance, konkrétně
těhotné zaměstnankyně nebo pracovníků čerpajících rodinnou
dovolenou se staví ustanovení § 55 odst. 2 zákoníku práce, které neumožňuje zaměstnavateli s těmito osobami rozvázat tímto
způsobem pracovní vztah.
Zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr jestliže
není podle lékařského posudku nadále schopen vykonávat práci
a zaměstnavatel ho ani po 15 dnech od obdržení posudku nepřeložil na jinou práci nebo také v případě, že je zaměstnavatel
po 15 dnech v prodlení s výplatou mzdy nebo její části. Pokud
se pracovník uchýlí k této variantě skončení pracovního poměru,
má pak nárok na náhradu mzdy za výpovědní dobu.
Hromadné propouštění
Hromadné propouštění se odvíjí od velikosti podniku zaměstnavatele. Rozumí se jím skončení pracovního poměru
na základě organizačních důvodů pro minimálně deset až třicet
zaměstnanců v průběhu 30 kalendářních dnů. Před samotným
uskutečněním hromadného propouštění musí zaměstnavatel informovat příslušný odborový orgán a projednat s ním opatření,
která by vedla ke zmírnění nepříznivých důsledků pro zaměstnance. Stejně tak se musí zaměstnavatel spojit s příslušným úřadem práce.
Pracovní poměr hromadně propouštěného zaměstnance
skončí nejdříve uplynutím 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele úřadu práce, ve které informuje o jednáních
s odborovým orgánem a uvádí konkrétní údaje o hromadném
propouštění. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborový orgán
ani rada zaměstnanců, je zaměstnavatel nucen splnit své povinnosti vůči všem propouštěným zaměstnancům.
Postup zaměstnavatele je poměrně zdlouhavý, ale řekla
bych, že odpovídá závažnosti celého aktu hromadného propouštění. Nejprve zaměstnavatel informuje odborový orgán
nebo radu zaměstnanců a to minimálně 30 dní před zamýšleným
doručením výpovědi zaměstnancům a zahájí jednání, během
nichž se projednávají plánovaná organizační opatření. Současně
informuje úřad práce ve svém obvodu, aby ten zajistil potřebné
kroky na trhu práce. Výslednou zprávu s konkrétními informacemi o počtu propouštěných zaměstnanců a jinými údaji opět
doručí dotčenému úřadu, přičemž od této doby začne běžet výše
zmíněná lhůta pro podání výpovědi všem propouštěným zaměstnancům. Skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením je
zcela výjimečný institut, který zákoník práce upravuje v § § 55
a 56. Jedná se o tzv. výpověď na hodinu, kterou mohou využít
obě strany pracovního vztahu v mimořádných případech určených zákonem. Podle judikatury lze projev okamžitého zrušení vzít zpět, pokud druhá strana na dalším zaměstnávání trvá.
Ustanovení § 60 zákoníku práce navíc konkretizuje požadavky
na projev vůle vedoucí k okamžitému zrušení, tj. písemná forSkončení pracovního poměru na dobu určitou
ma, přesně vymezený a nezaměnitelný důvod a včasné doručení.
pro obě strany pak platí, že důvodů vedoucích k okamžitému
Zákoník práce upravuje skončení pracovního poměru na dozrušení mohou využít buď jen v subjektivní lhůtě 2 měsíců,
bu určitou v § 65. Časově omezený pracovní poměr skončí uplypopř. v objektivní lhůtě 1 roku.
nutím doby, na kterou byl sjednán. na tom nemění nic ani fakt,
74
JAKUBKA, J. Zákoník práce s komentářem. Olomouc: ANAG,
2007.
JAKUBKA, J. Výpověď z hlediska zaměstnance i zaměstnavatele.
Praha: Grada Publishing, 2000, s. 46.
JOUZA, L. Právní úprava postupu zaměstnavatele při skončení
pracovního poměru. Práce a mzda 2-3/2003, s. 1-10.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
že zaměstnankyně je v té době těhotná, nebo že se na pracovníka
vztahuje ustanovení o ochranné době. Jestliže byl pracovní poměr sjednán na dobu trvání určitých prací, měl by zaměstnavatel upozornit zaměstnance alespoň tři dny předem, že pracovní
poměr skončí, aby si mohl hledat nové zaměstnání. Ovšem ještě
před uplynutím sjednané doby nebo ukončením dočasných prací mohou obě strany pracovní poměr ukončit v jeho průběhu
jakýmkoli jiným způsobem uvedeným v § 48 zákoníku práce.
Výpovědní lhůta, která by byla delší než původně dohodnutá
doba pro trvání poměru, tento neprodlužuje.
V praxi dochází k situaci, kdy zaměstnanec pokračuje ve výkonu prací s vědomím zaměstnavatele i po dohodnutém termínu. Zákoník, v rámci upevnění postavení zaměstnance, pro tento případ stanoví, že pracovní poměr se automaticky přemění
na poměr uzavřený na dobu neurčitou a zaměstnanec tak nabývá
veškerých výhod trvalého pracovního vztahu. Jinou možností
jak prodloužit pracovní poměr na dobu určitou je jeho tzv. řetězení. To upravuje § 39 zákoníku práce, který říká, že poměr
mezi stejnými účastníky lze prodlužovat maximálně po dobu
dvou let. Uplyne-li ale mezi jednotlivými poměry více než šest
měsíců, řetězení se zastavuje. Existují samozřejmě výjimky,
na které se maximální doba poměru na dobu určitou nevztahuje,
jako je např. pracovní poměr uzavřený na dobu trvání překážek
v práci dočasně nepřítomného zaměstnance.
POUŽITÁ LITERATURA
GALVAS, M. Pracovní poměr aneb Co by měl vědět každý zaměstnavatel i zaměstnanec. Brno: Elita Bohemia, 1995.
JAKUBKA, J. Zákoník práce s komentářem. Olomouc: ANAG,
2007.
JAKUBKA, J. Výpověď z hlediska zaměstnance i zaměstnavatele. Praha: Grada Publishing, 2000.
JOUZA, L. Právní úprava postupu zaměstnavatele při skončení
pracovního poměru. Práce a mzda 2-3/2003.
RESUMÉ
The protection of the employees within the termination of
contract of employment is still frequent theme because it applies
to majority of people. We meet with the information about this
topic in press, in media and also in practise; however, it is not
always the true information. How is the employee protected? Is
it sufficient or needless? The article is dealing with the situation
of this institution according to the new Labour Code.
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době
Při podpisu pracovní smlouvy může být mezi stranami písemně sjednána zkušební doba a to na maximálně tři měsíce;
nemůže být prodlužována (§ 35 odst. 1 zákoníku práce). Nelze ji
mezi stranami dohodnout zpětně, i pouze den prodlení po vzniku pracovního poměru má za následek její neplatnost. Stejně tak
skončení pracovního poměru jediný den po uplynutí zkušební
doby nebo zpětně, je právně irelevantní. Během zkušební doby
může zaměstnavatel stejně jako zaměstnanec pracovní poměr
písemně bez uvedení důvodů zrušit. Zákoník sice v § 58 odst. 2
uvádí, že písemné oznámení by mělo být druhé straně doručeno
alespoň tři dny předem, ale nejedná se o povinnost, takže pokud
se tak nestane, nemá to na skončení poměru vliv, podobně jako
ochranná doba. Vzhledem k tomu, že úprava institutu zkušební doby je natolik komplikovaná a nejednoznačná, nebudu se jí
dále na tomto místě věnovat. Ráda bych jen podotkla, že v případě skončení pracovního poměru dle § 66 zákoníku práce se
může zaměstnanec dovolávat především případného neplatného
sjednání zkušební doby.
3. ZÁVĚR
Jak jsem zmínila na začátku svého příspěvku, na institutu
ochrany zaměstnanců při skončení pracovního poměru se s novým zákoníkem práce příliš nezměnilo, a to jak po stránce teoretické, tak především po stránce faktické. Nový zákoník práce
snad ještě více upevnil pozici zaměstnance. Chápu potřebu „slabší“ stranu chránit, ale mnohdy se tak děje na úkor svobodného
podnikání. domnívám se, že stačí, aby byl zaměstnanec alespoň
trochu nezodpovědný a nespolehlivý a hned se z něj stává noční
můra všech zaměstnanců, protože je „nevyhoditelný“. Pracovní
právo by mělo podle mého názoru směřovat spíše k uvolnění
vztahů a stanovení základních práv a povinností, místo toho
máme změť vzájemně se popírajících ustanovení. Pokud jste ale
mírně neseriózní zaměstnanec, pak se těšte z ochrany, kterou
vám zákonodárce poskytl. Snad nebude trvat příliš dlouho.
75
Debaty mladých právníků 2007
Postavenie a pôsobenie zástupcov
zamestnancov
Andrea Olšovská
Jedným zo základných ústavných je právo na koaličnú slobodu. Právo na koaličnú slobodu zakotvené v Článku 37 Ústavy
Slovenskej republiky je vymedzené ako právo každého slobodne sa združovať na ochranu svojich hospodárskych a sociálnych
záujmov a obsahovo presahuje rámec pracovnoprávnych vzťahov. Práva na koaličnú slobodu sa však možno v nadväznosti
na Článok 51 Ústavy Slovenskej republiky domáhať len v medziach zákona, ktoré ho vykonávajú a je špecifickým prejavom
všeobecného práva združovať sa upraveného v Článku 29 Ústavy Slovenskej republiky.
Právo na koaličnú slobodu ako základné hospodárske a sociálne právo garantujú medzinárodné zmluvy, a to Všeobecná
deklarácia ľudských práv z roku 1948, Medzinárodný pakt
o hospodárskych a sociálnych právach z roku 1966, dohovor Medzinárodnej organizácie práce o slobode združovania
a o ochrane právo odborovo sa organizovať č. 87 z roku 1948
a Dohovor o vykonaní zásad práva organizovať sa a kolektívne vyjednávať č. 98 z roku 1949. na európskej únie koaličnú
slobodu a práva na kolektívne vyjednávanie garantuje Európska
sociálna charta z roku 1961 v článku 8 a 9.
JUDr. Mgr. Andrea Olšovská, katedra pracovného práva a práva
sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Trnavskej univerzity
v Trnave.
Barancová, H.: Ústavné právo slobodne sa združovať a súčasný
stav kolektívneho pracovného práva v Slovenskej republike. In:
Právo a zaměstnaní, č. 1/2002, s. 14.
Klíma, K.a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň, Vydavatelství
a nakladatelství A. Čeněk 2005, s. 807.
Článok 23 ods. 4: Každý má právo na ochranu svojich záujmov
zakladať odborové organizácie a pristupovať k nim.
Článok 8: 1. Štáty, zmluvné strany paktu, sa zaväzujú zabezpečiť:
a) právo každého na zakladanie odborových organizácií a právo pristupovať do odborových organizácii podľa vlastného výberu, podliehajúce iba stanovám príslušnej odborovej organizácie, na uplatňovanie
a ochranu svojich hospodárskych a sociálnych záujmov, ............
c) právo odborových organizácií na slobodnú činnosť, nepodliehajúcu
žiadnym obmedzeniam okrem tých, ktoré ustanovuje zákon a ktoré
sú nevyhnutné v demokratickej spoločnosti v záujme národnej bezpečnosti alebo verejného poriadku alebo na ochranu práv a slobôd
druhých,
d) právo na štrajk za predpokladu, že sa uskutočňuje v súlade so zákonmi príslušnej krajiny.
Článok 2 dohovoru: Pracovníci a zamestnávatelia bez akéhokoľvek
rozdielu majú právo bez predchádzajúceho schválenia ustanovovať
organizácie podľa vlastnej voľby, ako aj stať sa členmi takých organizácií, a to pod jedinou podmienkou, že sa podriadia stanovám
týchto organizácií.
Článok 5: S cieľom zabezpečiť alebo podporovať slobodu pracovníkov a zamestnávateľov vytvárať miestne, celoštátne alebo
medzinárodné organizácie a môcť vstupovať do týchto organizácií
na ochranu ich hospodárskych a sociálnych záujmov sa zmluvné
strany zaväzujú, že vnútroštátne právo ani jeho aplikovanie v praxi
nie sú na ujmu týchto slobôd.
Článok 6: na zabezpečenie účinného výkonu práva kolektívne vyjednávať sa zmluvné strany zaväzujú:
1. podporovať vzájomné konzultácie pracovníkov a zamestnávateľov
na základe rovnosti,
2. podporovať tam, kde je to potrebné a vhodné, systém dobrovoľného vyjednávania medzi zamestnávateľmi alebo ich organizáciami na jednej strane a organizáciami pracovníkov na druhej strane
s cieľom upraviť podmienky zamestnania kolektívnymi zmluvami,
76
Podľa súčasného právneho stavu sa právo na koaličnú slobodu realizuje v oblasti pracovnoprávnych vzťahov prostredníctvom zástupcov zamestnancov. Zákonník práce vychádza
z princípu duálneho zastúpenia zamestnancov. za zástupcov
zamestnancov sa v zmysle § 11a Zákonníka práce považuje
príslušný odborový orgán, zamestnanecká rada alebo zamestnanecký dôverník. Článok 10 Zákonníka práce zakotvuje pôsobenie odborových orgánov, zamestnaneckých rád alebo zamestnaneckých dôverníkov u zamestnávateľa a súčasne ukladá
zamestnávateľovi povinnosť umožniť ich pôsobenie na svojich
pracoviskách. V súlade s § 229 ods. 1 Zákonníka práce s cieľom
zabezpečiť spravodlivé a uspokojivé pracovné podmienky sa zamestnanci zúčastňujú na rozhodovaní zamestnávateľa, ktoré sa
týka ich ekonomických a sociálnych záujmov, a to priamo alebo
prostredníctvom príslušného odborového orgánu, zamestnaneckej rady alebo zamestnaneckého dôverníka.
V aplikačnej praxi dochádza často k nedorozumeniam
ohľadne pôsobenia zástupcov zamestnancov u zamestnávateľa,
ktoré vedú k názoru, že zamestnávateľ je povinný „zabezpečiť“
pôsobenie zástupcov zamestnancov na svojich pracoviskách.
Uvedený názor však nie je v súlade s koncepciou práva na koaličnú slobodu. Právo založiť si odborovú organizáciu alebo
zvoliť si zamestnaneckú radu je právom zamestnancov, nie ich
povinnosť. A čo sa týka zamestnávateľa, ten nie je povinný zabezpečovať kreovanie zástupcov zamestnancov.
Sloboda odborového združenia vychádzajúca z koaličnej
slobody je garantovaná Článkom 37 ods. 2 Ústavy Slovenskej
republiky, podľa ktorého odborové organizácie vznikajú nezávisle od štátu a nepripúšťa obmedzovať počet odborových organizácií, ako aj zvýhodňovať niektoré z nich v podniku alebo
v odvetví. Vznik a činnosť odborových organizácií ako aj ostatných združení na ochranu hospodárskych a sociálnych záujmov
však v súlade s Článkom 37 ods. 3 Ústavy Slovenskej republiky
možno obmedziť zákonom, ak ide o opatrenie v demokratickej
spoločnosti nevyhnutné na ochranu bezpečnosti štátu, verejného
poriadku alebo práv a slobôd druhých. Z uvedeného vyplýva, že
realizácia práva na koaličnú slobodu by mala byť v medziach
príslušných zákonov.
Za odborovú organizáciu sa podľa § 230 ods. 1 Zákonníka
práce považuje občianske združenie podľa osobitného predpisu.
Týmto osobitným predpisom je zákon č. 83/1990 Zb. o združovaní občanov v znení neskorších predpisov (ďalej len zákon
o združovaní). Zákon o združovaní však právo združovať sa garantuje len občanom Slovenskej republiky a umožňuje zakladať
spolky, spoločnosti, zväzy, hnutia, kluby a iné občianske združenia, ako aj odborové organizácie a združovať sa v nich.
Odborové organizácie ako právnické osoby vznikajú na základe evidencie na Ministerstve vnútra Slovenskej republiky.
Princíp evidencie odborových organizácií na rozdiel od registrácie ostatných združení (kedy je potrebné predchádzajúce schválenie príslušného štátneho orgánu) vyplýva z postavenia odborových organizácií ako nezávislých organizácií, do ktorých štát
nemôže zasahovať. Návrh na evidenciu odborovej organizácie
môžu podávať najmenej traja občania, z ktorých aspoň jeden
musí byť starší ako 18 rokov.
Vzhľadom na to, že zamestnávatelia často nevedeli, či na ich
pracoviskách pôsobia odborové organizácie, novela Zákonníka
práce zakotvila novú povinnosť, a to povinnosť odborovej
........
4. právo pracovníkom a zamestnávateľom na kolektívne akcie v prípade
konfliktu záujmov vrátane práva na štrajk, s výnimkou záväzkov,
ktoré by mohli vyplynúť z platných kolektívnych zmlúv.
Novela Zákonníka práce bola prijatá zákonom č. 348/2007 Z.z.
ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
organizácie písomne informovať zamestnávateľa o začatí svojho pôsobenia u zamestnávateľa a predložiť mu zoznam členom
odborového orgánu (§ 230 ods. 1 Zákonníka práce). Zákonník
práce požaduje predloženie zoznam členov odborového orgánu,
nie všetkých členov odborovej organizácie.
Právny status zamestnaneckých rád a zamestnaneckých
dôverníkov upravuje § 233 – 236 Zákonníka práce. na rozdiel
od odborových organizácií zamestnanecká rada nemá právnu
subjektivitu, nemá status právnickej osoby. Zamestnanecká rada
je orgánom, ktorý zastupuje všetkých zamestnancov zamestnávateľa a môže pôsobiť u zamestnávateľa, ktorý zamestnáva najmenej 50 zamestnancov (u zamestnávateľa, ktorý zamestnáva
menej ako 50 zamestnancov, ale najmenej päť zamestnancov,
môže pôsobiť zamestnanecký dôverník).
Právo voliť členov zamestnaneckej rady alebo zamestnaneckého dôverníka majú všetci zamestnanci zamestnávateľa,
ak u zamestnávateľa pracujú najmenej tri mesiace. Právo byť
volený za člena zamestnaneckej rady alebo za zamestnaneckého
dôverníka má každý zamestnanec zamestnávateľa starší ako 18
rokov, ktorý je bezúhonný, nie je blízkou osobou zamestnávateľa a pracuje u zamestnávateľa najmenej tri mesiace.
Zamestnanci sa v súlade s § 229 ods. 4 Zákonníka práce
zúčastňujú prostredníctvom zástupcov na utváraní pracovných
podmienok spolurozhodovaním, prerokovaním, právom na informácie a kontrolnou činnosťou.
Môže nastať situácia, že u zamestnávateľa nepôsobia zástupcovia zamestnancov, ale môže vzniknúť aj taký stav, že u zamestnávateľa pôsobí viacero odborových organizácií, prípadne
pôsobí popri sebe zamestnanecká rada a odborová organizácia.
V tomto prípade podľa § 229 ods. 7 Zákonníka práce patrí odborovej organizácii patrí právo na spolurozhodovanie, na kontrolnú činnosť a na informácie a zamestnaneckej rade patrí právo
na prerokovanie a na informácie.
Zákonník práce rieši aj situáciu, ak popri sebe existujú viaceré odborové organizácie. V súlade s § 232 ods. 1 Zákonníka
práce musí zamestnávateľ v prípadoch týkajúcich sa všetkých
alebo väčšieho počtu zamestnancov, ak všeobecne záväzné
právne predpisy alebo kolektívna zmluva vyžadujú prerokovanie alebo súhlas odborového orgánu, plniť tieto povinnosti
k príslušným orgánom všetkých zúčastnených odborových organizácií, ak sa s nimi nedohodne inak. Ak sa orgány všetkých zúčastnených odborových organizácií nedohodnú najneskôr do 15
dní od požiadania, či súhlas udelia, alebo nie, je rozhodujúce
stanovisko orgánu odborovej organizácie s najväčším počtom
členov u zamestnávateľa.
Čo sa týka vzťahu odborovej organizácie k jednotlivému
zamestnancovi, v súlade s § 232 ods. 2 Zákonníka práce ak u zamestnávateľa pôsobia popri sebe viaceré odborové organizácie,
vystupuje v pracovnoprávnych vzťahoch príslušný odborový
orgán odborovej organizácie, ktorej je zamestnanec členom. Ak
ide o neorganizovaného zamestnanca, tak v tomto prípade podľa § 232 ods. 3 Zákonníka práce vystupuje v pracovnoprávnych
vzťahoch ten orgán odborovej organizácie, ktorá má najväčší
počet členov u zamestnávateľa, ak zamestnanec neurčí inak.
Možno konštatovať, že významnou činnosťou zástupcov zamestnancov je najmä kolektívne vyjednávanie. Podľa Článku 36
písm. g) Ústavy Slovenskej republiky zákon zamestnancom zabezpečuje právo na kolektívne vyjednávanie. Článok 10 Zákonníka práce garantuje, že zamestnanci a zamestnávatelia majú právo
na kolektívne vyjednávanie. Právo na kolektívne vyjednávanie
§ 229 ods. 6 Zákonníka práce zveruje len odborovým orgánom.
v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré
zákony.
Právna úprava týkajúca sa kolektívneho vyjednávania je
obsiahnutá v zákone č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní
v znení neskorších predpisov (ďalej zákon o kolektívnom vyjednávaní). Slovenská právna úprava na rozdiel od medzinárodných
zmlúv vychádza z užšieho vymedzenia kolektívneho vyjednávania, ktorého cieľom je uzatvorenie kolektívnej zmluvy. Podľa
dohovoru Medzinárodnej organizácie práce č. 154 o podpore
kolektívneho vyjednávania sa pojem kolektívne vyjednávanie vzťahuje na všetky vyjednávania medzi zamestnávateľom,
skupinou či organizáciami zamestnávateľov a organizáciou alebo organizáciami zamestnancov. Účelom tohto vyjednávania je
stanovenie pracovných podmienok, upraviť vzájomné vzťahy
medzi zamestnancami a zamestnávateľmi a vzťahy medzi sociálnymi partnermi.10
Kolektívne vyjednávanie predstavuje vo všetkých členských
štátoch Európskej únie významný nástroj vytvárania a regulácie
pracovných podmienok medzi zamestnávateľom a zamestnancami. na jednej strane stretávame s rozvojom kolektívneho vyjednávania, napríklad v Belgicku, Dánsku, Fínsku, Francúzsku,
Holandsku, Rakúsku, Slovinsku alebo Švédsku, na strane druhej
je evidentný aj pokles kolektívneho vyjednávania, a to najmä
v Bulharsku, Nemecku, Českej republike, Poľsku, Slovensku.
Čo sa týka úrovne kolektívneho vyjednávania, v „starých“ členských štátoch je viac ako dve tretiny zamestnancov pokrytých
kolektívnymi zmluvami, zatiaľ čo v „nových“ členských štátoch
Európskej únie je to menej než 50% zamestnancov. Právo kolektívne vyjednávať zabezpečujú všetky právne poriadky členských štátov a rôznym spôsobom upravujú procesné podmienky
uplatňovania tohto práva.11
Zmluvnými stranami kolektívneho vyjednávania sú na jednej strane zamestnávatelia, resp. ich organizácie a na strane
druhej zástupcovia zamestnancov. Vo väčšine členských štátov
Európskej únie právo kolektívne vyjednávať patrí odborovým
organizáciám. Stretávame sa však aj s výnimkami, kedy je právo kolektívneho vyjednávania garantované zamestnaneckým radám, napríklad v Estónsku, Litve alebo v Lotyšsku. Toto právo
im však patrí len pre oblasť kolektívneho vyjednávania s cieľom
uzatvorenia dohôd so zamestnávateľom na podnikovej úrovni
a len v prípade, ak u zamestnávateľa nepôsobí odborová organizácia.
Kolektívne vyjednávanie medzi príslušnými orgánmi odborových organizácií a zamestnávateľmi upravuje zákon o kolektívnom vyjednávaní12. Pojem kolektívneho vyjednávania tento
zákon vymedzuje úzko, pretože jeho cieľom je len uzavretie kolektívnej zmluvy. Širšie vymedzenie pojmu kolektívneho vyjed Pozn. Slovenská republika tento dohovor zatiaľ neratifikovala.
10 Bělina, M.a kol.: Pracovní právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha, C. H. Beck 2004, s. 391.
11 Právny rámec kolektívneho vyjednávania je zakotvený buď priamo
v Zákonníku práce alebo v širšie koncipovanom právnom predpise
upravujúcom priemyselné vzťahy (napr. v Bulharsku, Francúzsku,
Maďarsku, Írsku, Litve, Lotyšsku, Poľsku, Slovinsku alebo Španielsku), prípadne v osobitnom právnom predpise upravujúcom
kolektívne vyjednávanie alebo kolektívne zmluvy (napr. v Českej
republike, Estónsku, Fínsku, Nemecku, Rumunsku a Slovenskej
republike). V severských krajinách, Dánsku, Nórsku a Švédsku je
právny rámec kolektívneho vyjednávania väčšinou určený dvojstrannými základnými dohodami uzatvorenými asociáciami zamestnávateľov a odborovou organizáciou na podnikovej úrovni.
Špecifikom je Taliansko, kde sú základné dohody upravujúce kolektívne vyjednávanie uzatvárané na tripartitnej úrovni.
12 Novela zákona o kolektívnom vyjednávaní, ktorá výrazne pozmenila doterajšiu právnu úpravu bola prijatá zákonom č. 328/2007 Z.z.
ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších predpisov.
77
Debaty mladých právníků 2007
návania nachádzame v Článku 10 Zákonníka práce, podľa ktorého zamestnanci a zamestnávatelia majú právo na kolektívne
vyjednávanie.
Podľa § 231 Zákonníka práce odborový orgán uzatvára so
zamestnávateľom kolektívnu zmluvu, ktorá upravuje pracovné
podmienky, vrátane mzdových podmienok a podmienky zamestnávania, vzťahy medzi zamestnávateľmi, resp. organizáciami zamestnávateľov na strane jednej a zamestnancami a odborovými organizáciami, resp. ich organizáciami na strane druhej.
Kolektívna zmluva však môže upravovať len také podmienky,
ktoré sú výhodnejšie, ako upravuje Zákonník práce alebo iný
pracovnoprávny predpis za predpokladu, ak to tieto zákony výslovne nezakazujú alebo z ich ustanovení nevyplýva, že sa nemožno od nich odchýliť.
Špecifikum kolektívnych zmlúv je v tom, že okrem zmluvných strán je kolektívna zmluva záväzná aj pre zamestnávateľov, za ktorých uzavrela kolektívnu zmluvu organizácia zamestnávateľov a aj pre zamestnancov, za ktorých uzavrel kolektívnu
zmluvu príslušný odborový orgán alebo vyšší odborový orgán.
Právna úprava uzatvárania kolektívnych zmlúv však ide ešte ďalej, pretože príslušný odborový orgán uzatvára kolektívnu zmluvu aj za zamestnancov, ktorí nie sú odborovo organizovaní.13
V prípade uzatvárania kolektívnych zmlúv odborové organizácie vystupujú a konajú v mene všetkých zamestnancov spoločne a vo vzájomnej dohode, ak sa nedohodli medzi sebou inak.
Vzhľadom na to, že často sa odborové organizácie nedohodli pri
uzatváraní kolektívnych zmlúv, čím došlo k zablokovaniu ďalšieho kolektívneho vyjednávania, novela zákona o kolektívnom
vyjednávaní sa pokúsila daný problém vyriešiť prostredníctvom
rozhodcu. Ak sa zúčastnené strany nedohodnú, vzniká spor o určenie odborovej organizácie oprávnenej na uzatvorenie kolektívnej zmluvy, ktorý rieši rozhodca.
Zmluvné strany sa môžu na osobe rozhodcu dohodnúť, ak sa
nedohodnú, na žiadosť ktorejkoľvek z nich ho určí Ministerstvo
práce, sociálnych vecí a rodiny Slovenskej republiky. Rozhodca
vydá doklad, ktorý oprávňuje príslušnú odborovú organizáciu
na rokovanie a uzatváranie kolektívnej zmluvy.
Ak sa nedohodnú odborové organizácie ohľadne uzatvorenia kolektívnej zmluvy, zamestnávateľ je oprávnený uzatvoriť
kolektívnu zmluvu s odborovou organizáciou s najväčším počtom členov u zamestnávateľa alebo s ostatnými odborovými organizáciami, ktorých súčet členov u zamestnávateľa je väčší ako
počet členov najväčšej odborovej organizácie. Právo zamestnávateľa rozhodnúť sa uzatvoriť kolektívnu zmluvu s odborovou
organizáciou, ktorá má najväčší počet členov, ak sa odborové organizácie nedohodli na spoločnom postupe, zaviedla spomínaná
novela zákona o kolektívnom vyjednávaní. Je však diskutabilné,
či takouto právnou úpravou nedochádza k porušovaniu ústavnej
zásady zakotvenej v Článku 37 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky, podľa ktorej je neprípustné zvýhodňovať niektorú z odborových organizácií.
Krajným prostriedkom riešenia sporov sociálneho dialógu je
štrajk alebo výluka. Štrajk je starým a veľmi často používaným
nástrojom presadzovanie sociálnych a ekonomických záujemcov zamestnancov. Štrajk možno považovať za inštitút kolektívneho pracovného práva, ktorý charakterizujú určité znaky.
za štrajk sa považuje dočasné čiastočné alebo úplné prerušenie
práce určitou skupinou zamestnancov, nie jednotlivca. Štrajk je
13 Špecifickú právnu úpravu však má Bulharsko, Estónsko, Írsko,
Lotyšsko, Nemecko a Švédsko, podľa ktorej sa kolektívna zmluva
vzťahuje len na tých zamestnancov, ktorí sú členmi odborovej organizácie.
78
totiž prejavom konfliktu skupinových záujmov, je prostriedkom
pracovného boja v rámci koaličnej slobody a je určitým legalizovaným nátlakom zamestnancov na zamestnávateľa.14
Právo na štrajk je zakotvené v článku 8 Medzinárodnom
pakte o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach, Medzinárodná organizácie práce považuje štrajk za akceptovaný legitímny a krajný prostriedok obrany ekonomických a hospodárskych záujmov zamestnancov, ktoré vyplýva z práva na slobodu
združovania. Jednotlivé členské štáty Európskej únie zakotvujú
právo na štrajk rôznym spôsobom. Nemecko právo na štrajk
považuje za súčasť koaličnej slobody, Francúzsko, Portugalsko
a Taliansko priamo garantujú právo na štrajk vo svojich ústavách. Španielsko a Švédsko pripúšťajú štrajk ako kolektívne
opatrenie pracovného boja.15
Právo na štrajk zaručuje Článok 37 ods. 4 Ústavy Slovenskej
republiky. Ústava Slovenskej republiky podmienky uplatnenia
práva na štrajk ponecháva na zákon. V nadväznosti na Článok
51 Ústavy Slovenskej republiky sa možno domáhať práv uvedených v Článku 35, 36, 37 ods. 4, 38 až 42 Ústavy Slovenskej
republiky len v medziach zákonov, ktoré tieto ustanovenia vykonávajú. Takýto osobitný zákon nebol však doposiaľ prijatý.
Podmienky realizácie práva na štrajk upravuje zákon o kolektívnom vyjednávaní, ktorý však uplatnenie práva na štrajk
umožňuje len v prípade kolektívneho sporu o uzatvorenie kolektívnej zmluve. Podľa doterajších výkladov právnej teórie sa
dalo vyvodiť, že ak doteraz nebol prijatý osobitný zákon, ktorý
by upravoval podmienky realizácie práva na štrajk, nemôže to
ovplyvniť kvalitu práva na štrajk a štrajk v rámci kolektívneho
vyjednávania sa považoval len za jeden z možných druhov štrajku. V ostatnom čase sa však v odbornej literatúre objavil názor,
podľa ktorého právo na štrajk možno realizovať len v rámci kolektívneho sporu o uzatvorenie kolektívnej zmluvy preto, lebo
zákon iný druh štrajku neupravuje.16
Ak by právna teória akceptovala tento názor, štrajk vyhlásený v iných prípadoch ako v spore o uzatvorenie kolektívnej
zmluvy by bol nezákonný. Takýto výklad, ktorý by obmedzoval právo na štrajk len na jeden prípad by v podstate negoval
Ústavou Slovenskej republiky zaručené právo na štrajk. za nezákonný totiž nemožno považovať štrajk len z toho dôvodu,
že neexistuje zákonná úprava. Štrajk ako krajný, ale legitímny
prostriedok vyplývajúci zo základnej ústavnej slobody združovania slúži k obrane sociálnych a hospodárskych záujmov zamestnancov.17
Treba rozlišovať, či iný štrajk ako štrajk v spore u uzatvorenie kolektívnej zmluvy je dovolený. na základe vyššie uvedeného možno konštatovať, že iné štrajky dovolené sú, avšak
nepožívajú právnu ochranu. Ústavné záruky sú poskytované len
takej realizácii práva na štrajk, ktoré zodpovedajú podmienkam
stanoveným zákonom. Až týmto vykonávacím zákonom sú dane
medze v akých sa možno práva na štrajk domáhať pred štátnymi
orgánmi, pred súdom. Vyhlásenie iných štrajkov, ktoré nepozná
platné zákonodarstvo nemožno nikdy vylúčiť, je však možné
14 Galvas, M.a kol.: Pracovní právo. Brno, PF MU 2004, s. 655, 657.
15 Klíma, K.a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň, Vydavatelství
a nakladatelství A. Čeněk 2005, s. 811.
16 Drgonec, J.: Základné právo na štrajk: rozsah a podmienky jeho
uplatnenia v právnom poriadku Slovenskej republiky. In: Justičná
revue, 59/2007, č. 6-7, s. 759-780.
17 2 Co 157/97 (ČR, Právní rozhledy 1998, Rozhodnutie 11:585): Neexistencia zákona, ktorý by podľa čl. 27 ods. 4 Listiny základných
práv a slobôd mal vymedziť , za ktorých je možné právo na štrajk
realizovať neznamená, s výnimkou prípadu, na ktorý dopadá zákon
č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších predpisov, negáciu ústavným zákonom zaručeného práva na štrajk.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
pre takto vyhlásené štrajky dovodiť, že síce nie sú zakázané, ale
nepoužívajú ústavnej alebo zákonnej ochrany. Ak totiž nedošlo
k prijatiu osobitného zákona o štrajku, nie je možné na základe
tohto dôvodu konštatovať, že by bolo právo na štrajk v iných
prípadoch ako v spore o uzatvorenie kolektívnej zmluvy popreté. Ak by bolo právo na iný štrajk upreté, došlo by k nenaplneniu
podstaty a zmyslu ústavného práva na štrajk.18 „Právna úprava
štrajkového práva rieši iba jeden prípad z množiny predpokladaných druhov štrajkov, štrajk pre prípad sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy.“19
Článok 10 Zákonníka práce garantuje, že zamestnanci a zamestnávatelia majú právo na kolektívne vyjednávanie a v prípade rozporu ich záujmov zamestnanci majú právo na štrajk
a zamestnávatelia majú právo na výluku. Z uvedeného vyplýva,
že právo na štrajk alebo na výluku ako nástroj riešenia možno
využiť v prípade akýchkoľvek nezrovnalostí, rozporov, ktoré
vzniknú medzi zamestnávateľmi a zamestnancami, nielen v prípade kolektívneho sporu o uzatvorenie kolektívnej zmluvy podľa zákona o kolektívnom vyjednávaní.
Na základe vyššie uvedeného možno na záver konštatovať,
že môžu existovať dva druhy štrajkov, a to štrajk zákonom upravený, t.j. zákon o kolektívnom vyjednávaní a štrajk zákonom
neupravený, avšak realizovaný na základe zásady „čo nie je zakázané, je dovolené“. Podmienky realizácie zákonom neupraveného štrajku je potrebné odvodzovať od základných ústavných
zásad, zásad Zákonníka práce, medzinárodného pracovného
práva.20
Právo na štrajk právna úprava Slovenskej republiky priznáva
s obmedzením v závislosti od povolania.21 Ústava Slovenskej
republiky ako aj zákon o kolektívnom vyjednávaní taxatívnym
spôsobom určuje kategórie osôb, ktoré nemajú právo na štrajk
a ktoré môžu uplatniť právo na štrajk len za určitých podmienok.22
agreement is codified by the Act No.2/1991 Coll. on Collective
Bargaining. However, neither the Labour Code nor any other
law excluded other forms of collective bargaining between the
employees‘ representatives and the employers or their representatives.
According to the Collective Bargaining Act the strike is partial or complete stoppage of work by the employees. The definition of the strike in the Collective Bargaining Act is a narrow
definition, intended merely for the purpose of the settlement of
a collective labour law dispute arisen from collective bargaining
aimed at the conclusion of a collective agreement. In comparison with the Collective Bargaining Act the right to strike in
a broader framework is codified by Article 37 of the Constitution
of the Slovak Republic.
Resumé
According to Article 37 of the Constitution of the Slovak
Republic the right of freedom to associate for the protection of
economic and social interests is guaranteed for everybody.
The right of freedom to associate in trade unions forms part
of a broader concept of the constitutional right of the freedom of
association. According to the Labour Code there is dual system
in the protection of the interests of the employees in the form of
work councils and trade unions in the Slovak Republic.
Employees shall participate in the employment relationships
by means of competent trade union body, works council or the
works trustee in the creation of just and satisfactory working
conditions by point decision – making, negotiation, right to
information and inspection activity. Employees shall have the
right to collective bargaining only through the competent trade
union body.
Collective bargaining is a bilateral relation between the
employees‘ representatives on the one hand and the employers
or employers‘ representatives on the other hand. The part of
collective bargaining aimed at the conclusion of a collective
18 Klíma, K.a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň, Vydavatelství
a nakladatelství A. Čeněk 2005, s. 811.
19 Janičová, E. In: Čič, M. a kol.: Komentár k Ústave Slovenskej
republiky. Matica Slovenská 1997, s. 196.
20 Galvas, M.a kol.: Pracovní právo. Brno, PF MU 2004, s. 660, 661.
21 Drgonec, J.: Ústava Slovenskej republiky. Komentár. Šamorín,
Heuréka 2007, s. 413.
22 Článok 37 ods. 4 a 54 Ústavy Slovenskej republiky, § 20 zákona
o kolektívnom vyjednávaní.
79
Debaty mladých právníků 2007
DOVOLENÁ NA ZOTAVENOU PODLE NOVÉHO
ZÁKONÍKU PRÁCE
Ivana Hendrychová
Zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „ZP“), nový zákoník práce, je účinný od 1. ledna 2007 a spolu s ním bylo do oblasti pracovního práva zavedeno i několik
nových zásad, jejichž uplatnění bude mít vliv mimo jiné i na
oblast poskytování a čerpání dovolené na zotavenou.
Zatímco zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen původní zákoník práce, „pZP“), odpovídal základnímu účelu pracovního práva, kterým bylo vytvořit
právní rámec pro výkon závislé práce zaměstnancem pro zaměstnavatele za odměnu, při záruce odpovídajícího právního
postavení zaměstnance a odpovídajících podmínek pro výkon
jeho práce, nový zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), si klade
jiný cíl, a to především liberalizaci pracovněprávních vztahů
a vymezení pracovněprávních vztahů k dosavadnímu občanskému zákoníku tak, aby při zachování zvláštností pracovněprávní
úpravy byl zvýrazněn společný soukromoprávní charakter úpravy koncipovaný podle zásady „co není zakázáno, je dovoleno“.
Dosavadní zákoník práce zakotvoval velmi omezenou možnost sjednávat jednotlivá práva a povinnosti odchylně od úpravy
vyplývající ze zákona. V minulosti mohli této úpravy využívat
především zaměstnavatelé, kteří provozovali podnikatelskou
činnost a to hlavně v případech odměňování zaměstnanců.
ke sjednávání odchylné úpravy bylo možné využít zejména
kolektivní smlouvu a jen v omezené míře smlouvu pracovní či
jinou. Zásada „co není dovoleno, je zakázáno“, která byla v minulém zákoníku práce uplatňována a dle níž si zaměstnavatel
a zaměstnanec mohli zakládat vzájemná práva a povinnosti pouze v mezích ustanovení zákona a nesměli si odchylně upravit
nic, co zákon přímo nedovoluje, byla v rozporu s ústavním principem „co není zakázáno, je dovoleno“, který je vyjádřen v čl.
2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy
České republiky.
Zavedení ústavně konformní zásady, tedy zásady „co není
zakázáno, je dovoleno“ do ZP je, společně se zavedením metody delegace, tedy aplikace ustanovení občanského zákoníku (dále jen „OZ“) tam, kdy to ZP výslovně stanoví, jednou
z největších změn v ZP. Přímo v § 2 odst. 1 ZP zakotveno, že
práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být
upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že
se od něj není možné odchýlit. Tato zásada umožní větší liberalizaci v pracovněprávních vztazích a výrazně posílí i princip
smluvní volnosti jejich účastníků. do ZP je tedy nově dán prostor pro odchylná ujednání účastníků pracovněprávních vztahů
větší a bude možné k tomu účelu využívat nejen kolektivní či
pracovní, ale i například i nepojmenovanou smlouvu podle OZ.
Aplikace OZ tam, kdy to ZP výslovně stanoví, byla do ZP zavedena z důvodu negativního hodnocení izolovanosti pracovního
práva, kdy dosavadní ZP sám upravoval i obecné instituty. Lze
tedy jen uvítat nový vztah ZP a OZ, který je v ZP zvolen, jímž
je princip tzv. delegace, kdy text navrhovaného zákoníku práce
výslovně odkazuje na konkrétní paragrafy OZ, které se uplatní
i pro pracovněprávní vztahy. To je nepochybně praktické, avšak
ne v případě, že odkazuje na konkrétní paragrafy stávajícího OZ,
80
Mgr. Ivana Hendrychová, katedra pracovního práva a sociálního
zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.
aniž by bral v potaz přípravu zcela nového občanského kodexu.
Je zřejmé, že takováto úprava ohrožuje stabilitu nové pracovněprávní úpravy, neboť krátce po jejím přijetí, až nabude platnosti
nový občanský zákoník, bude nezbytná její zásadní novelizace
nebo dokonce její zrušení a nahrazení úpravou novou.
S tvrzením, že ZP umožní větší liberalizaci v pracovněprávních vztazích však někteří autoři nesouhlasí, neboť se domnívají, že dispozitivní ustanovení v ZP navržena sice jsou, avšak obtížně se hledají, a nadále je v ZP tak značné množství kogentních
ustanovení, od kterých není možné se odchýlit, že v konečném
důsledku je reálná smluvní volnost jen o něco málo větší než
v nynějším ZP.
Princip liberalizace se v ZP projevuje především rozšířením smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů při
současném respektování principu rovného zacházení. Co se problematiky rovného zacházení a zákazu diskriminace týká, předpokládá zákoník práce samostatný zákon, a to zákon o rovném
zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací
(antidiskriminační zákon), který však Parlament České republiky neschválil, a proto je zcela nepochybné, že zamítnutí zákona
poslaneckou sněmovnou způsobí závažné problémy, a to zejména v praktické aplikaci zákoníku práce.
Úprava nejdelší doby odpočinku, tedy dovolené na zotavenou, je v novém ZP do jisté míry odlišná od úpravy v zákoně č.
65/1965 Sb. „Do jisté míry“ proto, že ač je text nově navrhovaných ustanovení v převážné většině jiný, je často pouze přeformulováním stejného obsahu právní úpravy současně platné.
Zároveň však nelze konstatovat, že by k žádným změnám nedošlo. Byly zavedeny některé nové instituty, některé dříve obsažené instituty již v novém ZP nejsou a u dalších došlo k jejich
odlišnému obsahovému vymezení či ke změně podmínek jejich
využití či čerpání.
Již v označení části týkající se v nadpisu uvedené doby odpočinku, můžeme vidět rozdíl mezi původní a novou úpravou.
Zatímco v pZP je dovolená označena jako „Dovolená na zotavenou“, v novém ZP je označena již pouze jako „Dovolená“. Je
otázkou, zda pojem „na zotavenou“ zákonodárce pouze opomenul, či zda chtěl naznačit, že dovolená má mít jiný účel, než je
zotavení zaměstnance. Každopádně se však v důvodové zprávě
o původu vynechání pojmu „na zotavenou“ zákonodárce nezmiňuje a píše pouze, že podobně jako překážky v práci na straně
zaměstnance patří úprava dovolené k tradiční úpravě pracovněprávních vztahů, která musí mít nezastupitelné místo i v novém
zákoníku práce. Lze se však domnívat, že především z toho důvodu, že v pracovním procesu stráví téměř každý člověk velkou
část svého života, je třeba věnovat pozornost zejména tomu, aby
nedocházelo k ohrožování zdraví a případnému takovému ohrožení předcházet a je tedy namístě, aby se zaměstnanci v průběhu
doby, kdy nevykonávají činnost pro zaměstnavatele, dostatečně zotavili. Ze všech výše uvedených důvodů by pak dovolenou mělo být vždy myšleno delší souvislé volno, které je delší
než nepřetržitý odpočinek v týdnu a které je určené k zotavení,
ke zdravotní kompenzaci nebo k jiným specifickým účelům.
Hlavním účelem dovolené na zotavenou je poskytnutí delšího souvislého pracovního volna zaměstnancům po celoroční
práci v zájmu obnovy pracovní síly, zotavení zaměstnance, zachování či upevnění zdraví pracovníků a kompenzace různých
nepříznivých faktorů.
Ve svém výčtu uvádí ZP v § 211 následující druhy dovolené – dovolená za kalendářní rok nebo její poměrná část, dovolená za odpracované dny, dodatková dovolená. Nepočítá však
již s druhem dovolené, který byl obsažen ve starém ZP, další
dovolenou. Další dovolená měla jakýsi kompenzační charakter
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
a jejím smyslem bylo kompenzovat ztížení života zaměstnancům s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou dle bývalého
§ 85 ZP a zaměstnancům, jejichž práce je závislá na povětrnostních vlivech. Nárok na dovolenou takových zaměstnanců se pak
prodlužoval o další dny. Vzhledem k proklamované liberalizaci pracovněprávních vztahů, která zajišťuje, že zaměstnavateli
není zakázáno, aby sjednal další druh dovolené, může tento, při
zachování zásady rovnosti a zákazu diskriminace poskytovat
i jiné druhy dovolené.
Úprava dovolené za kalendářní rok a její poměrné části zůstává v podstatě nezměněna, přičemž však v § 212 odst. 3 ZP
je navíc pro upřesnění uvedeno, že poměrná část dovolené přísluší v délce jedné dvanáctiny též za kalendářní měsíc, v něm
zaměstnanec změnil zaměstnání, pokud skončení pracovního
poměru u dosavadního zaměstnavatele a vznik pracovního poměru u nového zaměstnavatele na sebe bezprostředně navazují;
zaměstnanci přísluší v takovém případě poměrná část dovolené
od nového zaměstnavatele. za bezprostřední navázání bude zřejmě možné pokládat i případy, kdy mezi skončením předchozího pracovního poměru a vznikem nového pracovního poměru
zaměstnance byly dny pracovního klidu. Perličkou je, že dosavadní právní úprava při změně zaměstnavatele byla taková, že
poměrná část dovolené se poskytovala v rozsahu jedné dvanáctiny dovolené za kalendářní rok za každý celý kalendářní měsíc
nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru, a tato poměrná
část dovolené náleží zaměstnanci i za kalendářní měsíc, ve kterém změní zaměstnání a skončí pracovní poměr u jednoho zaměstnavatele a bezprostředně začne pracovat u zaměstnavatele
jiného, přičemž však zaměstnanci náleží poměrná část dovolené
od toho zaměstnavatele, u něhož byl v pracovním poměru déle
než polovinu měsíce. pro počítání času v takovém případě nám
sloužilo ustanovení § 266 ZP, které ve svém odst. 2 stanovilo,
že polovinou měsíce se rozumí 15 dnů. Změnil-li zaměstnanec
zaměstnání v polovině měsíce, poskytoval mu poměrnou část
dovolené za tento měsíc již nový zaměstnavatel a to i tehdy,
skončil-li zaměstnání před polovinou měsíce, na jeho skončení
bezprostředně navazovaly dny pracovního klidu a nástup u nového zaměstnavatele byl až po polovině měsíce.
Výměra dovolené činí nadále čtyři týdny. Zatímco však
v pZP se hovořilo o základní výměře 4 týdny, nový ZP hovoří
o nejméně čtyřech týdnech, a to v kalendářním roce. I dříve se
při stanovení délky dovolené vycházelo z toho, že 4 týdny je minimální délka dovolené, avšak výslovně to v ustanoveních pZP
zakotveno nebylo. dovolená se poskytuje v týdnech, přičemž
tato úprava vychází nejen ze směrnice 2003/88/ES, o určitých
aspektech stanovení pracovní doby, ale i z úmluvy Mezinárodní
organizace práce č. 132/1970, o každoroční placené dovolené (č.
229/1998 Sb.). Často však dochází k tomu, že dovolená je čerpána v kratších časových intervalech, tedy dnech, či částech dnů,
je tedy potřebné přepočítat dovolenou na pracovní dny a zjistit,
kolik pracovních dnů dovolené připadne zaměstnanci na jeho
celkovou dovolenou v kalendářním roce. Takovéto čerpání je
sice k vidění u každého druhého zaměstnance, avšak lze říci, že
je v přímém rozporu s účelem poskytování dovolené na zotavenou, neboť za den, či jen půl dne, nebude naplněn účel zákonného ustanovení týkajícího se dovolené, kterým je dostatečné
zotavení a regenerace zaměstnance.
Jak bylo řečeno výše, výměra dovolené činí nejméně 4 týdny
v kalendářním roce. Avšak zaměstnancům zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3, kterými jsou stát, územní samosprávný
celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány
z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele
nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, nebo školská
právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle
školského zákona, náleží dovolená ve výměře 5 týdnů v kalendářním roce. Jelikož jsou tito pracovníci zaměstnanci zaměstnavatelů, kteří nemají možnost prodlužovat svým zaměstnancům
dovolenou z důvodu závislosti na státním rozpočtu, není možné
těmto zaměstnancům prodloužit dovolenou. Jiná je však situace u ostatních zaměstnavatelů. Tito zaměstnavatelé na základě
nově zavedené zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ mohou
dovolenou svým zaměstnancům prodloužit. Je také možné, aby
byly sjednány podmínky pro prodloužení dovolené. Zaměstnavateli je také dána možnost, aby prodloužil dovolenou pouze
určitým skupinám zaměstnanců, přičemž však musí při takovém
prodloužení dovolené respektovat úpravu rovného zacházení.
Tato úprava přináší průlom do dosavadní právní úpravy, neboť
tato byla v předmětné oblasti značně sporá a názory na tuto problematiku se různily. Dle pZP bylo zakázáno, aby zaměstnavatel
při poskytování či prodlužování dovolené na zotavenou jakýmkoliv způsobem diferencoval mezi jednotlivými zaměstnanci,
aby některé z nich diskriminoval z důvodů uvedených v § 1
odst. 4 pZP, aby prodloužení dovolené podmiňoval splněním
dalších podmínek či odchylným způsobem jejího čerpání. Nově
se tedy zaměstnavateli umožňuje při respektování zásady rovného zacházení prodloužit dovolenou pouze určitým skupinám
zaměstnanců. Je však třeba mít na paměti, že dovolenou nelze
prodloužit například pouze o dny, je třeba se striktně držet zásady prodlužování o týdny.
Ke změně dále dochází také v počtu dnů při poskytování
dovolené za odpracované dny. Nově náleží dovolená za odpracované dny v délce jedné dvanáctiny dovolené za kalendářní
rok za každých ne 22, jak bylo obsaženo v dosud platné právní
úpravě, ale za každých 21 odpracovaných dnů v příslušném kalendářním roce.
Co se doby čerpání dovolené týká, zůstává zachována zásada, že nástup dovolené určuje zaměstnavatel. na rozdíl od pZP,
kde dobu čerpání dovolené určoval zaměstnavatel podle plánu
dovolených, v ZP je tento pojem nahrazen pojmem rozvrh čerpání dovolené. Jedná se však pouze o terminologickou úpravu,
která nemění nic na principech poskytování dovolené, a to především těch, že aby byl naplněn smysl dovolené, měla by tato
být čerpána zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve
kterém právo na dovolenou vzniklo. K důležité změně však dochází při oznamování doby čerpání dovolené. Zatímco dříve byl
zaměstnavatel povinen pouze oznámit dobu čerpání dovolené
alespoň 14 dní předem, přičemž tato doba mohla být výjimečně zkrácena, dal-li k tomu souhlas příslušný odborový orgán,
dle nového ZP je zaměstnavatel povinen písemně oznámit dobu
čerpání dovolené zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se
nedohodne se zaměstnancem na kratší době.
Poslední významnější změna se týká hromadného čerpání dovolené. Hromadné čerpání dovolené může zaměstnavatel
v dohodě s odborovou organizací, případně, nepůsobí-li tato
u zaměstnavatele, zaměstnavatel sám určit, je-li to nutné z provozních důvodů. Tato úprava byla v podstatě v totožném znění
převzata z nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí
zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, přičemž však je nově stanoveno, že určení hromadného
čerpání dovolené je možné pouze je-li to nutné z provozních
důvodů.
81
Debaty mladých právníků 2007
ZÁSADA ROVNÉHO ZACHÁZENÍ A ZÁKAZ
DISKRIMINACE V PRACOVNÍM PRÁVU ČR
Použitá literatura
Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Praha, C. H. Beck,
2004.
Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Brno, Masarykova
univerzita a nakladatelství doplněk, 2004.
Galvas, M., Prudilová, M. Pracovní právo ČR po vstupu do EU.
Brno, CPBooks, a.s., 2005.
Hochman, J., Jouza, L., Kottnauer, A. Zákoník práce; Komentář
a předpisy souvisící. 4. vydání. Praha, Linde, 2004.
Jakubka, J. Nový zákoník práce ve znění novely č. 585/2006
a včetně důvodové zprávy od 1.1.2007. 2. aktualizované vydání. Olomouc, Nakladatelství ANAG, 2007.
Jouza, L. Nový zákoník práce v praxi. Bulletin advokacie, 2007,
č. 5.
Jouza, L. Zákoník práce s komentářem. 5.vydání. Praha, Polygon, 2004.
Roubal, J., Círman, V. Hygiena a fyziologie práce v průmyslu.
Praha, Práce, 1962.
Šubrt, B. K návrhu nového zákoníku práce. Práce a mzda, 2005,
č. 11.
Vysokajová, M. K návrhu nového zákoníku práce. Právní fórum,
2005, č. 8.
Resumé
The topic of my article with the name: The vacation in the
new labor law codex is the amendment of this institute with the
direction to the differences between the former and the current
labor law codex. The new labor law codex sets itself the task to
be a practical norm that allows wide contractual freedom and
the norm that does not tie the participants of labor-law relations more than necessary. It introduces many new principles and
methods, such as the rule “what is not forbidden, is allowed”, or
the principle of delegation. Mainly the rule “what is not forbidden, is allowed” does to a certain extent influence the adjustment
of vacation, because completely new is for example the rule,
that the employer can distinguish between different groups of
employees by affording elongated vacation or set rules for reaching this elongated vacation. At the same time the employer is
bound by the rule of equal handling and prohibition of discrimination. In my article I first briefly describe the new principles in
the labor code and thereafter I elaborately devote myself to the
paragraphs that have been changed by introducing of the new
labor law codex and currently mention the most important.
Olga Dvorská
„Rovnost“ – toť pojem skloňovaný již více než dvě staletí,
nicméně stále aktuální, ba dokonce čím dál tím více nabývající
na významu. Problematika rovnosti, resp. rovného zacházení,
a především zákazu negativní diskriminace, tj. neodůvodněného rozlišování mezi osobami v zásadně stejném, resp. srovnatelném postavení, jež je opakem rovného zacházení, je jednou
z klíčových otázek diskutovaných nejen na půdě organizací,
ať národních či mezinárodních, zabývajících se problematikou
lidských práv. Současně se jedná o jeden z klíčových principů
práva Evropských společenství (dále jen „ES“), v němž má tento
fenomén zásadní význam.
Rovněž v oblasti českého právního řádu má tato problematika své nezastupitelné místo a stále více nabývá na významu,
a to nejen z důvodu členství České republiky (dále jen „ČR“)
v Evropské unii (i když např. v rámci pracovního práva byla
do zákoníku práce, jakožto základního předpisu – kodexu – tohoto právního odvětví, výslovně zakotvena až v době přípravy
České republiky na toto členství, a to v souvislosti s nezbytnou
harmonizací českého právního řádu s komunitárním právem) či
z důvodu plnění jiných mezinárodněprávních závazků.
Jedná se tedy o institut, jenž proniká celým právním řádem,
nicméně tento příspěvek je zaměřen především na aspekty rovnosti a s ní souvisejícím zákazem diskriminace v oblasti práva
pracovního. I zde se však jedná o problematiku značně rozsáhlou, která by vydala minimálně na několik knih, a proto si tento
příspěvek neklade za cíl postihnutí všech problémů a otázek.
Jeho účelem je spíše poskytnout čtenáři základní přehled v této
oblasti se zaměřením na vývoj a současnou situaci právní úpravy rovného zacházení a zákazu diskriminace v rámci českého
pracovního práva.
Vývoj právní úpravy
Až do roku 2000 nebyla v pracovněprávních předpisech
zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace výslovně
zakotvena vůbec. Vycházelo se pouze z obecného ústavněprávního principu obsaženého v čl. 3 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“), dle něhož se základní práva
a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti,
jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo
etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Antidiskriminační ustanovení byla do původního zákoníku
práce, tj. zákona č. 65/1965 Sb., vložena až na základě plnění
závazků ČR vyplývajících z Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými
společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé z roku
82
JUDr. Olga Dvorská, katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.
Zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, sice v preambuli uváděl, že
občané mají právo na zaměstnání bez ohledu na rasu, barvu pleti,
pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, členství
v politických stranách nebo příslušnost k politickým hnutím, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, zdravotní stav nebo věk,
nicméně další podrobnosti neobsahoval a krom toho se ani nevztahoval na všechny pracovněprávní vztahy.
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
1993 (v ČR vyhlášena pod č. 7/1995 Sb.), a sice tzv. první euronovelou provedenou zákonem č. 155/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem byly do ustanovení
§ 1 tehdy platného zákoníku práce vloženy dva nové odstavce.
Dle nově vloženého odstavce 3 byla všem zaměstnavatelům
uložena povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování
za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo
jiného postupu v zaměstnání.. Odstavec 4 téhož ustanovení pak
zakázal v pracovněprávních vztazích jakoukoliv diskriminaci
zaměstnanců z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických
hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. Dále bylo zakázáno i takové jednání zaměstnavatele,
které diskriminuje nikoliv přímo, ale až ve svých důsledcích.
za diskriminaci se naopak nepovažovaly případy, které stanovil
zákoník práce nebo zvláštní právní předpis nebo kdy byl pro to
věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec
vykonával a který byl pro výkon této práce nezbytný.
Uvedenou novelou bylo současně doplněno ustanovení § 7
zákoníku práce o další odstavce, které stanovily, že za ponižování lidské důstojnosti se považuje i nežádoucí chování sexuální
povahy na pracovišti, které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního
vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která
ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, a dále zakotvily práva obětí diskriminace a zákaz
postihu za uplatňování takových práv.
Povinnost zajišťování rovného zacházení a zákazu diskriminace byla postupně vložena též do dalších pracovněprávních
předpisů.
Srov. § 7 odst. 2 původního zákoníku práce: „Nikdo nesmí výkonu
práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo
k ponižování jeho lidské důstojnosti. za ponižování lidské důstojnosti se považuje i nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti,
které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako
podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností
vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“
§ 7 odst. 3 původního zákoníku práce: „Zaměstnavatel nesmí zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat
proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“
§ 7 odst. 4 původního zákoníku práce: „Dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami, má zaměstnanec právo se domáhat,
aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.“
§ 7 odst. 5 původního zákoníku práce: „Pokud byla ve značné míře
snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti
a nebylo postačující zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích.“
§ 7 odst. 6 původního zákoníku práce: „Výši náhrady podle odstavce 5 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.“
Např. do zákona o mzdě (zákon č. 1/1992 Sb. – platný do 31. prosince 2006) bylo novelou provedenou zákonem č. 217/2000 Sb. vloženo
nové ustanovení § 4a upravující institut stejné mzdy za stejnou práci
a práci stejné hodnoty; rovněž v zákoně o platu (zákon č. 143/1992
Výše citovaná ustanovení byla následně, opět v souvislosti
s plněním požadavku harmonizace českého právního řádu s právem ES, doplněna tzv. druhou euronovelou provedenou zákonem
č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb.,
o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Podstatou této novely bylo z hlediska zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace vložení dalších odstavců
do § 1 zákoníku práce, v nichž byly definovány základní pojmy,
jako přímá a nepřímá diskriminace, obtěžování či sexuální obtěžování, a dále stanoveno, jaké jednání se za diskriminaci považuje a jaké nikoli, tj. vedle pozitivního vymezení pojmu
diskriminace, též jeho definice negativní.
Sb. – od 1. ledna 2007 je jeho působnost omezena pouze na vojáky
z povolání) byl do § 3 vložen odstavec upravující také tento institut;
novelou č. 167/1999 Sb. byla v zákoně o zaměstnanosti (zákon č.
1/1991 Sb. – od 1. října 2004 nahrazen zákonem č. 435/2004 Sb.)
zrušena preambule a její text spolu s doplněním výjimek, při nichž
se nejedná o diskriminace, byl vsunut do § 1; následně bylo toto
ustanovení, a současně ustanovení § 2, doplněno novelou provedenou zákonem č. 220/2002 Sb. o další podrobnosti zásady rovného
zacházení a zákazu diskriminace, a to především v souvislosti s harmonizací českého právního řádu s komunitárním právem.
Srov. § 1 odst. 6 původního zákoníku práce: „Přímou diskriminací se rozumí jednání nebo opomenutí, kdy je, bylo, nebo by bylo,
na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů
(§ 1 odst. 4), se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji či výhodněji
než s jiným zaměstnancem.“
Srov. § 1 odst. 7 původního zákoníku práce: „Nepřímou diskriminací se rozumí jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či
zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě rozlišování podle
vymezených diskriminačních důvodů (§ 1 odst. 4); nepřímou diskriminací z důvodů zdravotního stavu je i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, která jsou v konkrétním případě
nezbytná, aby fyzická osoba se zdravotním postižením měla přístup k výkonu pracovní činnosti a funkčnímu nebo jinému postupu
v zaměstnání.“
Srov. § 1 odst. 8 původního zákoníku práce: „Obtěžováním se rozumí jednání, které je zaměstnancem, jehož se to týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo
důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření
nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti.“
Srov. § 1 odst. 9 původního zákoníku práce: „Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané,
nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení
důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může
být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní
výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“
Srov. § 1 odst. 5 původního zákoníku práce: „Za diskriminaci se
nepovažuje rozdílné zacházení z důvodu uvedeného v odstavci 4,
pokud z povahy pracovních činností nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon
práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, a který je pro výkon této
práce nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. za diskriminaci se rovněž nepovažuje
dočasné opatření zaměstnavatele směřující k tomu, aby při přijímání zaměstnanců do pracovněprávního vztahu, při odborné přípravě
a příležitosti dosáhnout funkčního nebo jiného postavení v zaměstnání bylo dosaženo rovnoměrného zastoupení mužů a žen, pokud
k takovému opatření existuje důvod spočívající v nerovnoměrném
zastoupení mužů a žen u zaměstnavatele. Postup zaměstnavatele
však nesmí směřovat v neprospěch zaměstnance opačného pohlaví, jehož kvality jsou vyšší než kvality současně s ním přijímaných
zaměstnanců do pracovněprávního vztahu.“
83
Debaty mladých právníků 2007
V zásadě se tedy dá říci, že po přijetí výše uvedených novel
příslušných pracovněprávních předpisů, byla právní úprava
principu rovného zacházení a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích vzhledem k mezinárodním závazkům ČR,
především pokud jde o požadavky komunitárního práva, dostačující. Situace se však výrazně změnila v souvislosti s přijetím
nového zákoníku práce, tj. zákona č. 262/2006 Sb.
Původní návrh antidiskriminačního zákona
V době přípravy nového kodexu pracovního práva, který
měl aktualizovat právní úpravu pracovněprávních vztahů a přizpůsobit ji tak současnosti, jelikož od přijetí původního zákoníku práce, tj. od roku 1965, došlo k výrazným změnám, a to
nejen v oblasti vývoje společnosti obecně, nýbrž v souvislosti
s událostmi roku 1989 též k zásadním politickým změnám, které
podstatně ovlivnily právní prostředí v ČR, byl současně zpracován návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích
ochrany před diskriminací (tzv. antidiskriminační zákon).
Navrhovaný zákon měl, dle svého § 1, blíže vymezit právo
na rovné zacházení ve věcech práva na zaměstnání a přístupu
k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné
výdělečné činnosti, pracovních a jiné závislé činnosti včetně odměňování, členství a činnosti v odborových organizacích, radách
zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, členství a činnosti v profesních komorách včetně výhod, které tyto organizace
svým členům poskytují, sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístupu ke zdravotní péči a jejího
poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování a přístupu
ke zboží a službám včetně bydlení, pokud jsou nabízeny nebo poskytovány veřejnosti. Dále obsahoval definice jednotlivých pojmů, vymezení přípustných forem rozdílného (diskriminačního)
zacházení a tzv. pozitivních opatření, právní prostředky ochrany
před diskriminací a institucionální zajištění rovného zacházení
a ochrany před diskriminací. V této souvislosti byla upravena
zvláštní působnost veřejného ochránce práv, který měl za tím
účelem zajišťovat mediaci, poskytovat právní pomoc ve věcech
ochrany před diskriminací, vydávat doporučení a stanoviska,
provádět nezávislý výzkum a poskytovat informace veřejnosti.
Je třeba poznamenat, že návrh vykazoval určité nedostatky,
jako např. nedostatečnou, resp. v podstatě žádnou úpravu sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod,
ačkoli v rámci vymezení působnosti zákona v § 1, byly i tyto
oblasti výslovně uvedeny (viz výše). Diskriminační důvody
byly rozděleny do dvou kategorií, a sice na důvody taxativně
vymezené v § 2 odst. 3 písm. a), které měly jakési privilegovanější či důležitější postavení, a na důvody ostatní, vyjmenované
demonstrativním výčtem v § 2 odst. 3 písm. b). Poukázat lze
rovněž na některé neurčité pojmy, jako např. oprávněný účel či
přiměřené a nezbytné prostředky, aniž by bylo blíže uvedeno,
dle jakých kritérií se oprávněnost účelu či přiměřenost a nezbytnost prostředků bude posuzovat a kdo ji bude posuzovat. Kromě
toho též vymezení působnosti veřejného ochránce práv přímo
v návrhu antidiskriminačního zákona, namísto novelizace zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, bylo dle mého názoru značně nesystémové.
Některé z těchto, popř. i další důvody, nejspíš vedly k tomu,
že ačkoli vláda i Poslanecká sněmovna návrh zákona schválily,
84
byť Poslanecká sněmovna s několika pozměňovacími návrhy,10
Senát návrh zákona nepodpořil, na své 9. schůzi dne 26. ledna
2006 jej zamítl a dne 31. ledna 2006 vrátil Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna o návrhu zákona vráceném Senátem
hlasovala na své 56. schůzi dne 23. května 2006, přičemž zákon
nepřijala. Tak byl osud uvedeného návrhu antidiskriminačního
zákona definitivně zpečetěn.
Tato skutečnost však neměla vliv jen na samotný antidiskriminační zákon, nýbrž i na celou oblast pracovněprávních
vztahů. S přijetím antidiskriminačního zákona totiž počítaly
některé v té době rovněž projednávané návrhy zákonů, mezi
nimiž byl i návrh nového kodexu pracovního práva. V návrhu
nového zákoníku práce byla právní úprava rovného zacházení
a zákazu diskriminace zredukována na minimum. V podstatě
se omezila pouze na zakotvení této základní zásady s vymezením určitých specifických výjimek pro oblast pracovněprávních
vztahů, přičemž pokud jde o definice pojmů a prostředky právní
ochrany před diskriminací, odkazoval návrh nového zákoníku
práce na zvláštní právní předpis, jímž měl být právě antidiskriminační zákon. Jelikož po zamítnutí antidiskriminačního zákona
se tato skutečnost již neodrazila na právních předpisech na tento
zákon odkazujících, došlo tak dnem 1. ledna 2007, kdy nabyl
účinnosti nový zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.), a současně pozbyl platnosti původní kodex (zákon č. 65/1965 Sb.),
který rovné zacházení a zákaz diskriminace upravoval mnohem
podrobněji, k zásadní mezeře v právní úpravě této problematiky
způsobující zároveň porušení závazku ČR vůči Evropské unii
(dále jen „EU“) spočívajícím v plné harmonizaci vnitrostátního práva s právem komunitárním. Uvedená skutečnost vedla až
k zahájení řízení podle čl. 226 Smlouvy o založení Evropského
společenství z roku 1957, v platném znění (dále jen „Smlouva
o ES“), ve věci porušení této smlouvy.11
10 Vedle drobných legislativně-technických úprav a nahrazení pojmu
„nepříznivý zdravotní stav“, jenž se již neužívá, pojmem „zdravotní postižení“ byly doplněny další přípustné formy rozdílného
zacházení, z navrhované zvláštní působnosti veřejného ochránce
práv byla vyňata mediace a omezena možnost poskytování právní
ochrany na informování o možnostech této ochrany. na druhé straně
však bylo doplněno právo vyžadovat od kterékoliv právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání informace nezbytné
pro posouzení obsahu podnětu.
11 V současné době jsou proti ČR vedena v oblasti rovného zacházení čtyři řízení pro porušení Smlouvy o ES (viz důvodová zpráva
k návrhu antidiskriminačního zákona). Z toho jsou dvě řízení ve fázi
formálního upozornění a dvě řízení ve fázi odůvodněného stanoviska:
1) Řízení č. 2006/2262 – Evropská komise vytýká chybnou implementaci směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický
původ;
2) řízení č. 2006/2434 – Evropská komise namítá v návaznosti
na vnitrostátní implementaci směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se
stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání,
následující body:
a) nedostatečně podrobná definice diskriminace,
b) neslučitelnost podmínky týkající se absence poruch sexuální preference pro nábor příslušníků celní správy (bylo napraveno zrušením vyhlášky č. 89/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky na zdravotní způsobilost příslušníků Celní správy České republiky a vady
a stavy, které vylučují přijetí uchazeče do služebního poměru nebo
vylučují nebo omezují výkon služby);
c) omezený rozsah působnosti vnitrostátních transpozičních předpisů ve vztahu k rozsahu působnosti směrnice;
d) nedostatečná transpozice ustanovení týkající se rozdílu v zacházení na základě věku;
3) řízení č. 2005/0284 – Evropská komise namítá, že ČR netransponovala směrnici Rady 86/378/EHS o zavedení zásady rovného
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Exkurz do mezinárodněprávní úpravy
Úvodem této části příspěvku je třeba podotknout, že se jedná
skutečně pouze o stručný exkurz do mezinárodněprávní úpravy
principu rovného zacházení a zákazu diskriminace. V podstatě
zde bude nastíněn pouze určitý základní rámcový přehled, neboť
tato úprava je natolik obsáhlá, zejména v rámci Evropské unie,
že její detailnější rozbor by vydal na několik samostatných
článků.
Jak jsem konstatovala již v úvodu tohoto příspěvku, je
problematika rovnosti a s ní související zákaz diskriminace
předmětem zájmu nejen vnitrostátních právních řádu, nýbrž se
jedná o téma diskutované rovněž na půdě mezinárodních organizací, jako např. Organizace spojených národů, Mezinárodní
organizace práce, Rady Evropy a dalších, včetně EU, jež se stalo
základním stavebním kamenem většiny mezinárodních právních
instrumentů.
Z mezinárodních smluv či deklarací, které se zabývají
problematikou rovného zacházení a zákazu diskriminace, lze
zmínit především Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku
1948, deklarující, že všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní
v důstojnosti i právech; jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství, zaručující všem všechna práva
a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo
jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení a zakazující jakoukoli diskriminaci z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž osoba náleží, ať jde o zemi nebo
území nezávislé, nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo
podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity, Mezinárodní
pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt
o hospodářských, sociálních a kulturních právech, oba z roku
1966 (v ČR vyhlášeny pod č. 120/1976 Sb.), zaručující všem
jednotlivcům práva v něm upravená bez jakéhokoli rozlišování
podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného
smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu
nebo jiného postavení, či Úmluvu o právech dítěte z roku 1989
(v ČR vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.), zajišťující práva v ní upravená všem dětem bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy
pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného
smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu,
majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného
postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců.
Na půdě Organizace spojených národů byly v oblasti
rovného zacházení a zákazu diskriminace přijaty zejména
následující dokumenty. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 (v ČR vyhlášena pod č. 62/1987 Sb.),
definující pojem „diskriminace žen“ jako jakékoli činění rozdílu,
vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož
důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání
nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný
stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv
a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní,
občanské nebo jiné oblasti, Opční protokol k uvedené úmluvě
z roku 1999 (v ČR vyhlášen pod č. 57/2001 Sb. m. s.), vym-
zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků;
4)řízení č. 2005/0286 – Evropská komise namítá, že ČR netransponovala směrnici Rady 96/97/ES, kterou se mění směrnice 86/378/
EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků.
Ve všech řízeních hraje důležitou roli antidiskriminační zákon.
ezující působnost Výboru pro odstranění diskriminace žen, či
Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 (v ČR vyhlášena pod č. 95/1974 Sb.), definující pojem „rasová diskriminace“ jako jakékoli rozlišování,
vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase,
barvě pleti, rodovém nebo národnostním nebo etnickém původu,
jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání,
užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod
na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní
nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života.
Z mezinárodních smluv uzavřených v rámci Rady Evropy
je třeba poukázat především na Úmluvu o ochraně lidských
práv a základních svobod z roku 1991 (v ČR vyhlášena pod
č. 209/1992 Sb.), zajišťující všem jedincům užívání práv a svobod v ní uvedených bez diskriminace založené na jakémkoli
důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství,
politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ,
příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení, Evropskou sociální chartu z roku 1961 (v ČR vyhlášena
pod č. 14/2000 Sb. m. s.), revidovanou v roce 1996 (revize byla
ČR podepsána, avšak k ratifikaci dosud nedošlo), zdůrazňující,
že užívání sociálních práv by mělo být zajištěno bez diskriminace z důvodu rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického
názoru, národního původu nebo sociálního původu, či Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin z roku 1995 (v ČR
vyhlášena pod č. 96/1998 Sb.), stanovící, že ochrana národnostních menšin a práv a svobod příslušníků těchto menšin tvoří
nedílnou část mezinárodní ochrany lidských práv a jako taková
spadá do rámce mezinárodní spolupráce, přičemž jakákoliv
diskriminace založená na příslušnosti k národnostní menšině je
zakázána.
Na půdě Mezinárodní organizace práce byly přijaty zejména Úmluva č. 111 o diskriminaci z roku 1958 (v ČR vyhlášena
pod č. 465/1990 Sb.), definující pojem „diskriminace“ jako
jakékoli rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti založené
na rase, barvě pleti, pohlaví, náboženství, politických názorech,
národnostním nebo sociálním původu, které má za následek
znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání, či jakékoli jiné rozlišování,
vylučování nebo dávání přednosti, jež má za následek
znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení
v zaměstnání nebo povolání, které může být určeno zúčastněným
členským státem po projednání s reprezentativními organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků, pokud takové organizace existují, a s jinými příslušnými orgány, a Úmluva č. 100 o stejném
odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty
z roku 1951 (v ČR vyhlášena pod č. 450/1990 Sb.), upravující
problematiku rovného zacházení a zákazu diskriminace v rámci
odměňování.
V rámci EU, resp. komunitárního práva, existuje řada
právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. V oblasti primárního práva je zákaz diskriminace
na základě státní příslušnosti, pohlaví, rasového či etnického
původu, náboženství či víry, zdravotního postižení, věku nebo
sexuální orientace obecně upraven v čl. 12 a 13, speciálně
pak pro pracovněprávní vztahy je rovněž upraven zákaz diskriminace na základě národnosti v čl. 39 a problematika stejné mzdy za práci stejné hodnoty je řešena v čl. 141 Smlouvy
o ES. V sekundárním právu jsou tyto základní zásady dále rozebrány a podrobněji upraveny např. směrnicí Rady č. 75/117/
EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících
se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy,
směrnicí Rady č. 76/207/EHS o zavedení zásady rovného
85
Debaty mladých právníků 2007
zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání,
odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní
podmínky, směrnicí Rady č. 79/7/EHS o postupném zavedení
zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení, směrnicí Rady č. 86/378/EHS o zavedení
zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků, směrnicí Rady č. 86/613/
EHS o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy
samostatně výdělečně činné, včetně oblasti zemědělství,
a o ochraně v mateřství, směrnicí Rady č. 96/34/ES o rámcové
dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi
UNICE, CEEP a EKOS, směrnicí Rady č. 97/80/ES o důkazním
břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, směrnicí
Rady č. 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení
s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, či
směrnicí Rady č. 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec
pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.12
K novému návrhu antidiskriminačního zákona
výčtu demonstrativním, a sice národnost. A konečně byla upravena problematika rovného zacházení a zákazu diskriminace
v oblasti sociálního zabezpečení, jež v původním návrhu zákona
zcela chyběla, ačkoli v ustanovení vymezujícím jeho věcnou
působnost výslovně uvedena byla.
I navzdory těmto úpravám však dle mého názoru vykazuje
stávající návrh antidiskriminačního zákona podstatné nedostatky.
Především je třeba upozornit na nedostatečné vymezení
vztahu navrhovaného antidiskriminačního zákona k ostatním
zákonům upravujícím rovněž princip rovného zacházení a zákazu diskriminace. Z důvodové zprávy sice vyplývá, že předložený
návrh si klade za cíl nejen splnění požadavků práva ES, pokud
jde o harmonizaci vnitrostátních právních řádů členských států
s komunitárním právem, nýbrž též sjednocení právní úpravy
této problematiky v rámci českého práva. Výslovně se pak
v důvodové zprávě uvádí, že antidiskriminační zákon má mít
vůči ostatním zákonům povahu předpisu obecného s tím, že
v případě jeho rozporu s jinými předpisy upravujícími rovné
zacházení se tyto zvláštní zákony použijí přednostně. V samotném textu zákona to však již uvedeno není. Dle mého názoru by
měl antidiskriminační zákon zahrnovat veškerou oblast rovného
zacházení a zákazu diskriminace, přičemž by tak byl obecným
zákonem, dalo by se říci jakýmsi kodexem, v této oblasti, který
se subsidiárně použije vždy, když zvláštní zákon nestanoví jinak. Právní úprava této problematiky ve speciálních právních
předpisech by se však měla omezit na minimum, a sice pouze
na vymezení odůvodněných odchylek od úpravy obecné, či
v případě úpravy zvláštností typických pouze a jen pro dané
odvětví či oblast.
Skutečnost, že nynější návrh antidiskriminačního zákona
výše uvedenému požadavku nevyhovuje, lze demonstrovat např.
na jedné z jeho stěžejních částí, v podstatě té nejvýznamnější,
a sice vymezení diskriminačních důvodů. Nejen, že návrh
antidiskriminačního zákona, na rozdíl od úpravy zásady rovného
zacházení a zákazu diskriminace v původním zákoníku práce (tj.
zákoně č. 65/1965 Sb.), výslovně uvádí pouze nezbytné minimum diskriminačních důvodů,13 nýbrž také ponechává stanovení
diskriminačních důvodů ve zvláštních zákonech beze změny,
přestože se výčet těchto důvodů v jednotlivých předpisech liší
a právní úprava je tak již v této základní otázce roztříštěna.14
Po prvním nezdařeném pokusu o zpracování obecného
antidiskriminačního zákona v rámci českého právního řádu (viz
výše) spatřil světlo světa nový návrh téhož zákona. V podstatě se
dá říci, že je v mnohém totožný s původním návrhem, nicméně
alespoň „nepatrných“ změn přece jen doznal.
Krom drobných textových úprav, byly např. odstraněny
některá ustanovení uvádějící, že diskriminací je též diskriminace z důvodu vztahu k určité osobě, u níž je dán některý
z diskriminačních důvodů, či úprava tzv. pozitivních opatření,
na druhé straně bylo doplněno konstatování, že fyzická osoba má právo v právních vztazích, na které se vztahuje tento
zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována, zaměstnavatelům uloženo ve věcech práva na zaměstnání
a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, pracovních a jiné závislé
činnosti, včetně odměňování zajišťovat rovné zacházení, definován pojem „zdravotní postižení“, jenž nahradil původní pojem „nepříznivý zdravotní stav“, či rozšířena úprava přípustných
forem rozdílného zacházení.
Zřejmě s ohledem na pozměňovací návrhy Poslanecké
sněmovny byla též působnost veřejného ochránce práv v oblasti
rovného zacházení a zákazu diskriminace omezena na poraden- 13 Zatímco původní zákoník práce vymezoval jako diskriminační
důvody pohlaví, sexuální orientaci, rasový a etnický původ, národskou, výzkumnou a informační činnost, přičemž oprávnění
nost, státní občanství, sociální původ, rod, jazyk, zdravotní stav,
provádět mediaci v tomto návrhu antidiskriminačního zákona
věk, náboženství a víru, majetek, manželský a rodinný stav, povinjiž zařazeno nebylo. na rozdíl od původního návrhu byla právní
nosti k rodině, politické a jiné smýšlení a členství v politických straúprava působnosti veřejného ochránce práv tentokrát zcela
nách, politických hnutích, odborových organizacích a organizacích
logicky a systémově zařazena do zákona o veřejném ochránci
zaměstnavatelů, navrhovaný antidiskriminační zákon se omezuje
pouze na pohlaví, sexuální orientaci, rasu a etnický původ, národpráv, prostřednictvím novelizace tohoto zákona, nikoli přímo
nost, zdravotní postižení, věk a náboženství, víru a světový názor.
do antidiskriminačního zákona. doplněna byla též novelizace
14 Např. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozněkterých dalších zvláštních zákonů.
dějších předpisů, hovoří v § 26 odst. 3 a § 133a odst. 1 o pohlaví,
K nejpodstatnějším změnám však patří redukce
rasovém nebo etnickém původu, náboženství, víře, světovém názodiskriminačních důvodů pouze na důvody uvedené v původním
ru, zdravotním postižení, věku anebo sexuální orientaci; zákon č.
návrhu zákona, který Senát počátkem roku 2006 zamítl, taxa150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
tivním výčtem, tj. pohlaví, sexuální orientace, rasa, etnický
uvádí v § 35 odst. 4 jako diskriminační důvody pohlaví, národní,
původ, zdravotní postižení, věk, náboženské vyznání, víra
sociální nebo rasový původ, příslušnost k národnostní nebo etnické
menšině, barvu pleti, jazyk, náboženství, víru, světový názor, polia světový názor, doplněné o jeden důvod uvedený původně ve
12 Blíže k problematice principu rovného zacházení a zákazu diskriminace (equality of treatment and prohibition of discrimination)
v oblasti mezinárodního práva a zejména Evropské unie např. Blanpain, R. European Labour Law. 10th revised edition. The Hague:
Kluwer Law International, 2006, či Blanpain, R. Equality of Treatment in Employment. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1990
(in: International Encyclopedia of Comparative Law Volume XV,
Labour law; Chapter 10).
86
tické nebo jiné smýšlení, zdravotní postižení, věk, majetek, rod nebo
jiné postavení, anebo sexuální orientaci; v zákoně č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou uvedeny v § 49
odst. 1 písm. e) jako diskriminační důvody příslušnost k národnostní menšině, etnický původ, rasa, barva pleti, pohlaví, sexuální
orientace, jazyk, víra nebo náboženství, politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických
hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo stav manželský nebo
Občanské právo, pracovní právo a obchodní právo
Dle mého názoru by naopak obecný antidiskriminační zákon
měl obsahovat výčet diskriminačních důvodů co možná nejširší,
jenž by odpovídal jak mezinárodněprávní úpravě, tak i úpravě ve
speciálních zákonech v rámci českého právního řádu, přičemž
v případě nezbytného odchýlení se od těchto důvodů by mohl
obsahovat podrobnosti týkající se takových odchylek, popř.
ponechat právní úpravu odůvodněných odchylek zvláštním
právním předpisům. Uvedené problémy navíc podtrhuje definice
pojmu „rovné zacházení“ pouze pro účely antidiskriminačního
zákona, zatímco další pojmy jsou vymezeny obecně, jelikož
dovětek „pro účely tohoto zákona“ neobsahují.
V této souvislosti lze zmínit další nedostatek návrhu
antidiskriminačního zákona, a to nejednotnost terminologie, nejasné a neurčité definice a užívání nejasných a neurčitých pojmů,
v praxi zřejmě působících výkladové problémy, jako např. legitimní cíl či přiměřené a nezbytné prostředky apod. Stejně jako
původnímu návrhu antidiskriminačního zákona se dá rovněž
vytknout nedůslednost ve vymezení takových pojmů, či alespoň
kritérií pro jejich bližší specifikaci, jakož i neurčení subjektu,
který o tom, zda se jedná o legitimní cíl a prostředky nezbytné či přiměřené, bude rozhodovat. Co když např. dle mínění
zaměstnavatele v jeho dobré víře půjde o uvedené důvody,
avšak dle názoru soudu, ačkoli cíl bude legitimní, prostředky
k jeho dosažení nebudou přiměřené či nezbytné?
Podobných otázek a problémů by nejspíš bylo možno v souvislosti s novým návrhem antidiskriminačního zákona vymezit
jistě ještě několik, nicméně prostor pro tento příspěvek je omezen, a tudíž se spokojím s nastíněním alespoň těchto, výše uvedených, dle mého názoru základních a podstatných problémů či
nedostatků. Závěrem pouze doplním, že dne 11. června 2007
svým usnesením č. 622 vláda návrh antidiskriminačního zákona
schválila, a následně předala Poslanecké sněmovně. Uvidíme, jak
se bude vyvíjet osud již druhého návrhu takového zákona dál.
Summary
The scope of the equality of treatment and prohibition of
discrimination principle is very extensive and due to this fact is
impossible to deal with all legal aspects, though we look apart
from other aspects, like social, psycholigical or moral aspects.
Evolution of society was followed by development of legal regulation this principle in the sphere of international relationship and
also within the scope of legal order of each individual state.
Neither in the Czech republic there was different. The basic
framework was created by art. 3 par. 1 Bill of Human Right and
Fundamental Freedoms and consequently was the priciple of
equality of treatment and prohibition of discrimination projected
also into each legal branch and its legal provisions. In the sphere
of labour law were this questions gradually added in the Labour
Code, which is the basic bill of this legal branch, nevertheless this
code was not alone. Also other legal regulations were amended in
the same sense.
However, this development was interrupted and returned
back, when on 1st January 2007 came into effect new Labour
Code, which reduced the legal regulation of the equality of treatment and prohibition of discrimination principle on the minimum
level and in the rest refered to special legal regualtion in the Bill
of Anti-discrimination, but this bill was not approved in the legislative proces. Previous Labour Code was avoided on the same
date. This fact influenced the relationships between Czech Republic and other states, and especially the relationship between
Czech Republic and European Union, where this problem caused
begining action against Czech Republic due to the fact of nonfulfilment obligation of harmonisation legal order with the law of
European Community. Result of this action could be imposing
very legible sanctions on Czech Republic.
Currently, government of Czech Republic passed new draft
Bill of Anti-discrimination, which should repair these absences of
legal regulations. Nevertheless, it is importatnt to note that neither
Použitá literatura
this new draft is without certain mistakes, problems, obscurities
and uncertainties. Consequently at present is very hard to estimaV příspěvku uvedené vnitrostátní i mezinárodní právní předpisy
Návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích te, if this draft will be pass also by the parliament and in which
ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) z roku shape. Anyway, solving these problems in the short time, but not
at the expense of their quality, is necessary, in order to avoid sanc2005, včetně důvodové zprávy (sněm. tisk 866)
Návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích tions on Czech Republic.
ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) z roku 2007, včetně důvodové zprávy (sněm. tisk 253)
Blanpain, R. European Labour Law. 10th revised edition. The
Hague: Kluwer Law International, 2006
rodinný. Krom toho je problematika rovného zacházení a zákazu
diskriminace upravena též v dalších zákonech, jako např. § 2a zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem
a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením,
ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb.,
o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, § 48 odst. 1 písm. k)
zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 2
odst. 1 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním,
středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve
znění pozdějších předpisů, atd.
Jen pro úplnost dodávám, že čl. 3 odst. 1 LZPS zaručuje lidská práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka,
víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo
sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
87
Debaty mladých právníků 2007
UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHODČÍCH
NÁLEZŮ V ČR
Klára Svobodová
1. Úvod
2. Rozhodčí nález
Rozhodčí nález je bezpochyby jedním z klíčových pojmů
mezinárodního rozhodčího řízení, který se vyskytuje jak ve vnitrostátních předpisech o rozhodčím řízení, tak v mezinárodních
smlouvách. Přesto je však málokdy definován. Vymezení rozhodčího nálezu je zajímavé právě v mezinárodní rozhodčí praxi,
protože tady je řada otázek různě pojímána. Jako příklad může
sloužit Vzorový zákon UNCITRAL. Při jeho přípravě byla navrhována tato definice rozhodčího nálezu: „Rozhodčím nálezem
je konečný nález, který se vztahuje na všechny otázky předložené
rozhodcům, a jakékoli jiné rozhodnutí rozhodců, které konečně
rozhoduje o věci samé, pravomoci rozhodců nebo procesní otázce za předpokladu, že rozhodci toto rozhodnutí jako nález označí.“ Konsenzu však bylo dosaženo jen pro první část definice,
proto od ní bylo nakonec zcela upuštěno.
Definici rozhodčího nálezu neobsahuje ani zákon
o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ), ten uvádí pouze jeho náležitosti. Rozhodčí nález je obdobou rozsudku v občanském
soudním řízení, vydává se vždy, když je rozhodováno ve věci
samé nebo alespoň je-li ukládána povinnost k úhradě nákladů
řízení. Rozhodčí nález lze tedy charakterizovat jako písemné, konečné rozhodnutí vydané řádně ustanovenými rozhodci
ve věci samé obsahující mimo jiné určitě formulovaný výrok
o předložené otázce. ZRŘ hovoří jen o rozhodčím nálezu,
umožňuje ale využití více druhů rozhodčích nálezů, které se
v mezinárodní rozhodčí praxi objevují. Základním typem je
konečný, resp.celkový konečný nález, kterým je rozhodnuto
o všech nárocích, které byly v řízení uplatněny. Jeho vydáním
zaniká pravomoc rozhodců. Částečným nálezem se rozhoduje
o části nároku. I tento nález je konečný, pravomoc rozhodců ale
nezaniká. Mezitimní rozhodčí nález rozhoduje pouze o základu
nároku, není tedy konečný.
Náležitosti rozhodčího nálezu upravuje § 25 ZRŘ. Rozhodčí nález musí vyhotoven písemně, usnesen a podepsán většinou
rozhodců, jeho výrok musí být určitý a musí obsahovat odůvodnění, pokud se strany nedohodly jinak. Práva a jim odpovídající
povinnosti musí být v nálezu určeny přesně a způsobem, který
nevyvolává pochybnosti. Z toho vyplývá, že rozhodnutí musí
obsahovat individualizaci oprávněného a povinného, vymezení
práv a povinností k plnění, obsah a rozsah plnění. Bez těchto
náležitostí by nemohl být rozhodčí nález vykonatelným rozhodnutím. pro odůvodnění rozhodčího nálezu je možné využít § 157
OSŘ, který upravuje odůvodnění rozsudku. Kromě toho by se
odůvodnění rozhodčího nálezu mělo zabývat také otázkami pravomoci rozhodců, ustanovení rozhodců, místa rozhodčího řízení
apod.10 Rozhodčí nález by měl být jako takový označen, obsahovat rovněž specifikaci stran i rozhodců, místo a datum vydání.
Toto vyplývá z povahy nálezu jako exekučního titulu.
Rozhodčí nález má v ČR účinky pravomocného soudního
V globalizovaném světě stále roste počet, velikost i složitost
mezinárodních obchodních transakcí. S nimi zároveň nevyhnutelně narůstá i pravděpodobnost sporů z těchto transakcí, které
je třeba řešit. V mezinárodním obchodním prostředí existuje
více institů sloužících k řešení sporů. Tyto instituty se dají rozdělit do tří známých skupin. Jednak je to řízení před národními
soudy, jednak mezinárodní rozhodčí řízení a v neposlední řadě
tzv. alternativní způsoby řešení sporů. Každý z těcho způsobů
s sebou nese své výhody i nevýhody.
Mezinárodní rozhodčí řízení je pravděpodobně nejpreferovanější metodou řešení sporů v mezinárodním obchodě. Podstatou rozhodčího řízení je dobrovolné postoupení řešení sporu
třetí straně, která po provedeném řízení vydá závazné a vykonatelné rozhodnutí. Základními předpoklady realizace mezinárodního rozhodčího řízení jsou příspustnost z pohledu dotčených
právních řádů a existence rozhodčí smlouvy. dotčenými právními řády jsou tady především právní řád státu, kde se rozhodčí
řízení koná, a právní řád státu, kde se žádá o výkon rozhodčího
nálezu.
Rozhodčí nález sám o sobě není nic víc než kousek papíru. Získání rozhodčího nálezu ještě nezaručuje vítězné straně,
že druhá strana splní povinnost, kterou jí nález ukládá. Pokud
povinná strana nesplní svoji povinnost dobrovolně, oprávněná
strana bude chtít rozhodčí nález vykonat. Výkon rozhodčího nálezu může být nařízen pouze národními soudy. Oprávněná strana
se tak musí obrátit na obecné soudy, a to v místě, kde má povinná strana nějaký majetek. V případě mezinárodního rozhodčího
řízení to bude často v jiném státě, než kde se rozhodčí řízení
konalo. Nucenému výkonu rozhodčího nálezu tak nutně musí
předcházet jeho uznání.
Rozhodčí nálezy mají stejné účinky jakou soudní rozhodnutí, základní principy zacházení s cizími rozhodčími nálezy
se zásadně neliší od zacházení s cizími soudními rozhodnutími. V důsledku principů suverenity a teritoriality mohou soudy
rozhodovat o výkonu rozhodnutí jen na svém území. Rozhodčí
řízení není tak silně spojováno s určitým státem jako soudnictví,
dá se proto říct, že uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu je
obecně snažší než v případě cizích soudních rozhodnutí.
V oblasti uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů panuje
relativně vysoký stupeň podobnosti právních úprav. Příčinou je
jednak velký počet smluvních stran Úmluvy o uznání a výkonu
cizích rozhodčích nálezů uzvařené 10.6.1958 v New Yorku (dále
jen Newyorská úmluva) a jednak harmonizace pod vlivem
Vzorového zákona UNCITRAL. Poznatky o uznání a výkonu
rozhodčích nálezů v ČR lze využít i pro uznání a výkon rozhod- Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů.
čích nálezů v zahraničí.
Mgr. Klára Svobodová, katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Alternativní způsoby řešení sporů nebo také ADR z anglického Alternative Dispute Resolution.
V ČR publikována pod číslem 74/1959 Sb.
Vzorový zákon o mezinárodní obchodní arbitráži přijatý komisí
UNCITRAL 21.6.1985, dostupný na www.uncitral.org
Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004, s. 180
Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním
obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 162
Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004, s. 183; Rozehnalová,
N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním
styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 163
V souladu s § 30 ZRŘ
10 K odůvodnění rozhodčího nálezu viz např. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář,
C. H. Beck, Praha, 2004, s. 204 - 205
Mezinárodní a evropské právo
rozhodnutí, a to od okamžiku, kdy byl doručen. Takový rozhodčí
nález je soudně vykonatelný.11 ZRŘ rovněž umožňuje stranám
uzavřít smír ve formě rozhodčího nálezu,12 který se pak od ostatních rozhodčích nálezů neodlišuje. Pouze v jeho odůvodnění
bude uveden fakt, že výrok nálezu je výsledekem smíru.
3. Cizí rozhodčí nález
Pro uznávání a výkon rozhodčích nálezů je stěžejní rozlišení
mezi domácím a cizím rozhodčím nálezem. Toto dělení může
být založeno na dvou kritériích. Jednak je to místo vydání rozhodčího nálezu a jednak je to právo, podle kterého byl rozhodčí
nález vydán (obvykle procesní normy). O tom, co je považováno za cizí rozhodčí nález, rozhoduje právo státu, kde se o uznání
a výkon rozhodčího nálezu žádá. Od pojmu cizí rozhodčí nález
je třeba ještě odlišovat pojem mezinárodní rozhodčí nález, kterým se rozumí rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení s mezinárodním prvkem.13
V dosahu ZRŘ se za cizí rozhodčí nález považuje nález vydaný mimo území ČR, tedy v cizím státě. Co se rozumí pod
místem vydání rozhodčího nálezu? V rámci rozhodčího řízení
musíme odlišovat místo konání rozhodčího řízení, místo (stát),
jehož právu podléhá rozhodčí smlouva, místo provádění důkazů,
místo schválení a podpisu rozhodčího nálezu a právě místo vydání rozhodčího nálezu. Není-li v nálezu uvedeno jinak, je možné vycházet z toho, že místo vydání nálezu je totožné s místem
konání rozhodčího řízení. Je-li stranami dohodnuto místo řízení,
je třeba, aby byl nález vydán minimálně v témže státě. Volba
místa řízení má obvykle základ v úvahách stran o budoucím
výkonu rozhodčího nálezu v konkrétním státě, a tím i o použití
příslušných mezinárodních smluv či existenci vzájemnosti.14
Newyorská úmluva v článku I vymezuje cizí rozhodčí nález jako nález vydaný na území jiného státu nebo nález, který
není ve státě výkonu považován za národní. Druhá část definice
reaguje na případy, kdy strany podřídily rozhodčí řízení jinému procesnímu právu než právu státu, kde se rozhodčí řízení
koná, a nález je vydán na základě těchto jiných procesních norem. Pokud by ve státě konání rozhodčího řízení nešel vykonat
jako domácí nález, musí tu existovat šance jeho uznání a výkonu
alespoň podle Newyorské úmluvy.
4. Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů v ČR
Uznání a výkon jsou dva odlišné pojmy. Uznání znamená, že
cizímu rozhodčímu nálezu jsou přiznány tytéž účinky jako domácímu. Výkon pak znamená nucené splnění povinnosti, kterou
rozhodčí nález ukládá. U cizích rozhodnutí se někdy setkáváme
i s tzv. prohlášením vykonatelnosti (exequatur). Česká úprava
prohlášení vykonatelnosti v případě rozhodčích nálezů nezná.
V České republice existují tři možné cesty (prameny) uznání
a výkonu rozhodčích nálezů: mnohostranné mezinárodní úmluvy, dvoustranné mezinárodní smlouvy a vnitrostátní úprava.
Mezi mnohostrannými úmluvami je bezpochyby rozhodující
Newyorská úmluva. Vzhledem k počtu smluvních států by ji
bylo možné označit za páteř uznání a výkonu rozhodčích nálezů v mezinárodním prostředí.15 V případě dvoustranný smluv
11 § 28 ZRŘ
12 § 24 ZRŘ
13 K vymezení mezinárodního prvku viz Kučera, Z.: Mezinárodní
právo soukromé, doplněk, Brno, 5. vydání, 2001, s. 17 - 19
14 Bělohlávek, A.: Místo konání rozhodčího řízení, Právní zpravodaj,
č. 3, 2004, s. 13 - 15
15 Existují i některé zvláštní úpravy, např. Úmluva o řešení sporu z investic mezi státy a občany druhých států (Washingtonská úmluva),
přicházejí v úvahu smlouvy o právní pomoci a smlouvy o investování a ochraně investic. Vnitrostátní úpravu představuje ZRŘ,
který upravuje tuto otázku v § § 38 – 40.
Pro stranu domáhající se uznání a výkonu cizího nálezu
v ČR je důležitá otázka možnosti využití jednotlivých cest, tedy
vzájemný vztah pramenů úpravy. Článek VII odst. 1 Newyorské
úmluvy obsahuje tzv. pravidlo nejpříznivějšího zacházení. Toto
pravidlo umožňuje straně, která žádá o výkon, využít postup
jak podle Newyorské úmluvy, tak podle jiných mezinárodních
smluv či vnitrostátní úpravy, pokud je to pro ni příznivější. Musí
si však zvolit pouze jednu cestu, nemůže kombinovat více úprav
dohromady. Je-li tedy v konkrétním případě ve hře Newyorská
úmluvu, některá dvoustranná smlouva i ZRŘ, na základě článku
VII jsou zachovány všechny zmíněné cesty.
4.1 Newyorská úmluva
Newyorská úmluva se vztahuje na uznání a výkon
rozhodčích nálezů vyplývajících ze sporů mezi fyzickými či
právnickými osobami, které byly vydány na území jiného státu než toho, kde se žádá o výkon, nebo nejsou ve státě výkonu
pokládány za národní. K pojmu rozhodčí nález uvádí pouze to,
že se jím rozumí nálezy vydané rozhodci ustanovenými pro jednotlivý případ a nálezy vydané stálými rozhodčími soudy.
Česká republika využila možnost, kterou dává článek
I odst. 3 Newyorské úmluvy a učinila výhradu, podle níž uznává
jen rozhodčí nálezy vydané na území jiného smluvního státu.
Článek I odst. 3 umožňuje rovněž omezení užití úmluvy jen
na obchodní spory. Tuto výhradu ČR nevyužila.
Newyorská úmluva zasahuje pouze fázi uznání. Vlastní výkon se řídí národním právem. V případě ČR tedy OSŘ nebo
exekučním řádem. Úmluva rovněž neupravuje, jak má vypadat
průběh uznání. I ten se řídí národními normami. V ČR neznáme
zvláštní řízení o uznání. Uznání je realizováno tím, že se k němu při nařízení výkonu přihlédne. Článek III Newyorské úmuvy
zavazuje státy uznat rozhodčí nález za závazný a povolit jeho
výkon podle svých předpisů za podmínek stanovených úmluvou. Newyorská úmluva stanoví tyto podmínky: žádost o uznání
a výkon, prvopis nebo řádně ověřená kopie rozhodčího nálezu,
prvopis nebo řádně ověřená kopie rozhodčí smlouvy. Rozhodčí
smlouva musí být písemná a musí odpovídat vymezení písemné formy podle článku II odst. 2 Newyorské úmluvy. Článek II
obsahuje poměrně úzké vymezení písemné formy, bude proto
záležet na interpretaci soudu, u něhož se o uznání žádá.
4.1.1 Důvody pro odepření uznání a výkonu
Newyorská úmluvy rovněž uvádí důvody, pro něž je možné
uznání a výkon rozhodčího nálezu odmítnout.16 Důvody jako
celek je možné charakterizovat následovně: jejich výčet je taxativní, nález nelze přezkoumávat ve věci samé, důkazní břemeno
je upraveno v úmluvě.17 Důvody je možné rozdělit do dvou skupin. První skupinu obsaženou v článku V odst. 1 přezkoumává
soud pouze na návrh strany a tyto důvody jsou pravidelně postaveny na jiném právu, než je právo státu výkonu. Druhou skupinu
(článek V odst. 2) soud přezkoumává ex officio a je založena
na právním řádu státu výkonu. do první skupiny patří důvody
týkajcí se platnosti rozhodčí smlouvy, vad řízení, rozsahu pravomoci, rozhodců a rozhodčího nálezu a jeho účinků. do druhé
skupiny náleží problematika arbitrability a veřejného pořádku.
v ČR vyhláška č. 420/1992 Sb.
16 Stejné důvody nalezneme i v článku 36 Vzorového zákona UNCITRAL.
17 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním
obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 197
Debaty mladých právníků 2007
Newyorská úmluva stanoví, že soud může, nikoli musí, ode) Vady rozhodčího nálezu (článek V odst. 1 pís. e))
mítnout uznání a výkon nálezu, pokud je dán některý z uvedeUznání a výkon lze odmítnou, pokud se rozhodčí nález nených důvodů. I když existuje některý z důvodů pro odepření, je stal dosud pro strany závazný, byl zrušen nebo jeho výkon byl
odložen. Rozhodující je tu právní řád země, kde byl nález vyna uvážení soudu, zda uznání a výkon odmítne.
dán, nebo země, podle jejíhož práva byl vydán. Odložení výkonu rozhodčího nálezu připadá v úvahu v případě, že byla poa) Platnost rozhodčí smlouvy (článek V odst. 1 pís. a))
Toto ustanovení zahrnuje dva důvody. Prvním z nich je ne- dána žádost o zrušení rozhodčího nálezu.21 za závazný se tady
způsobilost stran rozhodčí smlouvy k jednání, v jejímž důsledku považuje rozhodčí nález, proti němuž nemohou být uplatněny
je rozhodčí smlouva neplatná. Nezpůsobilost je nutné posoudit opravné prostředky a může být soudně vykonán.22 podle nějakého právního řádu. Newyorská úmluva hovoří o neNejzajímavější otázkou související s tímto ustanovením je
způsobilosti podle zákona, který se na strany vztahuje. Budou možnost uznání a výkonu rozhodčího nálezu, který byl po svém
proto použity kolizní normy soudu, u nějž se o výkon žádá, a na vydání pravomocně zrušen soudem ve státě, kde byl vydán.
jejich základě určen rozhodný právní řád. V případě ČR by to Newyorská úmluva uznání a výkon zrušených rozhodčích nábyl § 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukro- lezů nevylučuje, v konkrétním případě bude záležet na uvážení
mém a procesním (dále ZMPS).
soudu. pro připuštění možnosti uznání zrušeného nálezu mluví
Druhým důvodem je neplatnost rozhodčí smlouvy z jiných jazykový, systematický i teleologický výklad Newyorské úmlupříčin včetně nearbitrability sporu. Neplatnost bude posuzována vy. Jak již bylo uvedeno výše, soudy podle textu úmluvy mopodle práva, které strany pro rozhodčí smlouvu zvolily,18 nebo hou, ale nemusejí odepřít uznání a výkon nálezu, i když je dán
podle práva země, kde byl vydán rozhodčí nález v případě, že některý z důvodů uvedených v článku V. Často bývá namítáno,
strany právo nezvolily. Toto ustanovení bývá národními soudy že zrušený rozhodčí nález nelze považovat za nález ve smysinterpretováno jako respektování národních kolizních pravidel, lu Newyorské úmluvy, protože zrušený nález přestává existonikoli jako kolizní norma pro platnost rozhodčí smlouvy.19 Ne- vat. Jediným ustanovením úmluvy, které se zabývá zrušeným
měla by sem spadat otázka formy, protože ta je přímo upravena nálezem, je právě článek V odst. 1 pís. e). Jestliže úmluva přiúmluvou, ale rozhodnutí soudu zmiňují i tuto otázku.20
pouští odmítnutí uznání a výkonu zrušeného nálezu, pak i tento
je nálezem pro účely Newyorské úmluvy. Těžko lze odmítnou
b) Vady řízení (článek V odst. 1 pís. b))
výkon něčeho, co neexistuje. Cílem Newyorské úmluvy je zajišToto ustanovení pokrývá takové vady řízení, které mají tění uznání cizích rozhodčích nálezů za stanovených podmínek.
za následek porušení zásady řádného procesu. Newyorská Úmluva stanoví podmínky, při jejichž splnění státy nemohou
úmluva výslovně uvádí, že strana nebyla řádně vyrozuměna uznání a výkon odmítnout. Nestanoví ale podmínky, za nichž
o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo že nemoh- by je státy odmítnout musely. Uznání a výkon zrušeného nálezu
la z jiných důvodů uplatnit své požadavky. Spadá sem napří- není porušením Newyorské úmluvy, jejím obcházením ani není
klad i problém nestrannosti a podjatosti rozhodců. V souvislosti v rozporu s jejím účelem. Uznání a výkon zrušeného rozhodčího
s vyrozuměním strany vyvstává otázka doručování, resp. otázka nálezu s sebou nese svá rizika, zejména s ohledem na právní jispožadavkům kterého právního řádu má doručování odpovídat. totu stran. Rozhodčí nález zrušený ve státě svého vydání může
Podle právního řádu státu, kde se rozhodčí řízení koná, mohlo totiž být v některých státech vykonatelný a v jiných ne. Riziko
být doručení zcela v pořádku, ale už nebylo podle právního řádu se zmenší, pokud budou soudy odmítat uznání a výkon nálezů
státu, kde má strana bydliště (sídlo) a kde se následně žádá o vý- zrušených pro vady, které jsou považovány za závažné překážky
kon. Asi nejvhodnější by bylo kumulativní splnění podmínek uznání a výkonu nálezu (vady uvedené v článku V odst. 1 pís.
obou právních řádů. Pak by ve fázi uznání a výkonu nenastal a)–d)), a uznávat pouze nálezy zrušené podle místních specificproblém.
kých pravidel.23
c) Rozsah pravomoci (článek V odst. 1 pís. c))
Toto ustanovení se týká otázky překročení pravomoci rozhodců, tzn. že rozhodčí nález se týká sporu, pro který nebyla
uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v jejích mezích.
Newyorská úmluva výslovně uvádí, že pokud jde vadnou část
nálezu oddělit, zbytek může být uznán a vykonán.
f) Arbitrabilita (článek V odst. 2 pís. a))
Arbitrabilita sporu neboli přípustnost sporu k řešení je
stěžejním problémem rozhodčího řízení, protože dává odpověď
na otázku, jaké spory je vůbec možné v rozhodčím řízení řešit.
V případě tohoto ustanovení Newyorské úmluvy je arbitrabilita
hodnocena z pohledu práva státu, v němž se o uznání a výkon
žádá. V českém právním řádu je arbitrabilita upravena v § 2
d) Vady složení rozhodčího soudu nebo průběhu řízení (člá- ZRŘ.
nek V odst. 1 pís. d))
Rozhodující pro posouzení těchto otázek je dohoda stran
g) Veřejný pořádek (článek V odst. 2 pís. b))
a při její neexistenci právo místa, kde se rozhodčí řízení konalo.
Uznání a výkon rozhodčího nálezu lze odmítnout pokud
Odepřít uznání rozhodčího nálezu na základě tohoto ustanovení by byly v rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž se o ně
lze jen v případě, že se jednalo podstatnou vadu průběhu řízení, žádá. Důvody, které se objevují jako náplň tohoto institutu, obtechnické vady obvykle nejsou dostačující.
vykle představují závažné vady týkající se průběhu řízení nebo
rozhodčího nálezu. Patří sem především nestrannost a nepodjatost rozhodce,24 nemožnost realizace základních procesních
18 Moderní úpravy rozhodčího řízení umožňují stranám zvolit právo
pro rozhodčí smlouvu. V praxi je ale málo časté, že strany včleňují
do smlouvy specifickou doložku o volbě práva pro rozhodčí smlouvu.
19 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním
obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 199
20 Rozehnalová, N.: K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, Obchodní právo, č. 2, 2003, s. 5
21 V ČR je tato možnost upravena v § 32 odst. 2 ZRŘ.
22 V ČR viz § 29 ZRŘ
23 Střelec, K.: K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu, Bulletin advokacie, č. 3, 2004, s. 34 - 44
24 Je však nezbytné, aby skutečně byla porušena zásada nestrannosti.
Nestačí, že pouze existují okolnosti, pro které mohl být rozhodce
nestranný. Mezinárodní a evropské právo
práv strany, jiné případy porušení procesních zásad, nedostatek
odůvodnění.25 Veřejný pořádek se nesmí stát důvodem pro věcný přezkum rozhodčího nálezu.
V roce 2002 představila Komise Mezinárodní právní asociace26 Konečnou zprávu o mezinárodním rozhodčím řízení
a použití veřejného pořádku jako důvodu pro odmítnutí uznání
a výkonu rozhodčích nálezů.27 Tato Zpráva uvádí čtyři základní doporučení, jak by národní soudy měly zacházet s veřejným
pořádkem. Pojem veřejného pořádku by měl být vykládán úzce
a lze ho definovat následovně. Jedná se a) o základní zásady vztahující se ke spravedlnosti či morálce, které stát chrání, i když
není přímo dotčen; b) o pravidla sloužící k ochraně politických,
sociálních nebo ekonomických zájmů státu a c) o povinnost státu respektovat mezinárodní závazky. Otázku, co je v rozporu
s veřejným pořádkem, soud posoudí podle svého práva. Nedodržení kogentních norem, které nejsou součástí veřejného pořádku státu výkonu, by neměly představovat důvod pro odmítnutí
uznání a výkonu. Pokud by uznání a výkon nálezu znamenaly
porušení mezinárodních závazků stát, uznání a výkon mohou
být odmítnuty.
4.2 Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů
ZRŘ obsahuje v § § 38–40 úpravu uznání a výkonu cizích
rozhodčích nálezů, která se od úpravy v Newyorské úmluvě
částečně liší. Cizím rozhodčím nálezem se pro účely ZRŘ rozumí rozhodčí nález vydáný v zahraničí, tedy v jiném státě než je
ČR. Základní podmínkou pro uznání a výkon rozhodčího nálezu
je vzájemnost. Jde tedy o to, zda stát, na jehož území byl rozhodčí nález vydán, uznává rozhodčí nálezy vydané v České republice. Z textu § 38 ZRŘ také vyplývá, že vzájemnost se považuje za zaručenou i v případě, že cizí stát prohlašuje všeobecně
cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájemnosti.
Pojetí materiální vzájemnosti v ZRŘ je tak mírnější než je tomu
u soudních rozhodnutí. Postačí obecně příznivý přístup k cizím
rozhodčím nálezům. ZRŘ neobsahuje žádné ustanoví o tom,
kdo je oprávněn potvrdit vzájemnost. Je proto nutné využít ustanovení § 54 ZMPS, který tuto pravomoc svěřuje Ministerstvu
spravedlnosti.
Uznání cizího rozhodčího nálezu se nevyslovuje zvláštním
výrokem, neprobíhá o něm zvláštní řízení. Uznání je realizováno v rámci řízení o výkon, a to tím, že se k cizímu rozhodčímu nálezu přihlédne. za splnění podmínek § 39 ZRŘ jej tak
český orgán při rozhodování o výkonu posuzuje jako rozhodčí
nález tuzemský. Rozhodnutí o nařízení výkonu je protřeba vždy
odůvodnit. Výkon nálezu je realizován podle OSŘ nebo podle
exekučního řádu.
§ 39 uvádí důvody, pro které je možné uznání rozhodčího
nálezu odmítnout. Všechny důvody musí soud zkoumat ex officio, což je ve srovnání s Newyorskou úmluvou značně zatěžující. Znění § 39 je, že nález bude odepřen, je-li dán některý z uvedených důvodů. Z toho vyplývá, že pokud důvod existuje soud
musí uznání odmítnout. Tím se úprava v ZRŘ liší od Newyorské
úmluvy, která dává soudu možnost uvážení. Vzhledem k velkému počtu smluvních států Newyorské úmluvy je však úprava
v ZRŘ spíše okrajová. Ani podle ZRŘ soud není oprávněn
k věcnému přezkumu rozhodčího nálezu.
25 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním
obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002, s. 203
26 The International Law Association (ILA) Committee
27 Viz Mayer, P., Sheppard, A.: Final ILA Report on Public Policy as
a Bar to Enforcement of International Arbitral Awards, Arbitration
International, vol. 19, No. 2, 2003, s. 249 - 263
a) Rozhodčí nález není pravomocný nebo vykonatelný (§ 39
pís. a))
Právní moc či vykonatelnost rozhodčího nálezu se bude posuzovat podle práva země, kde byl nález vydán. V této souvislosti je asi nejzajímavější možnost uznání a výkonu zrušeného
rozhodčího nálezu v dosahu ZRŘ. Z dikce ustanovení poměrně
jednoznačně vyplývá, že uznání a výkon zrušeného nálezu je
vyloučena. Pokud byl rozhodčí nález zrušen ve státě, kde byl
vydán, je nemožné, aby byl v tomto státě pravomocný či vykonatelný.
b) Rozhodčí nález je stižen vadou, pro kterou by domácí
rozhdočí nález mohl být zrušen (§ 39 pís. b))
§ 39 tady odkazuje na § 31 ZRŘ, který vypočítává důvody
pro zrušení domácího rozhodčího nálezu. Řada důvodů odpovídá důvodům pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu
upravených v Newyorské úmluvě. § 31 uvádí následující důvody: nearbitrabilita sporu, neplatnost rozhodčí smlouvy, problém
rozsahu rozhodčí smlouvy, nezpůsobilost rozhodce, rozhodčí
nález nebyl usnese většinou rozhodců, porušení základních procesních práv stran, plnění určené v nálezu je nemožné či nedovolené, důvody, pro které lze žádat o obnovu v soudním řízení.
c))
c) Rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku (§ 39 pís.
O veřejném pořádku bylo pojednáno už u Newyorské úmluvy. V některých státech bývá rozlišováno mezi domácím a mezinárodním veřejným pořádkem. V českém prostředí nelze hovořit o zvláštním veřejném pořádku pro tuzemské rozhodčí nálezy
a pro cizí rozhodčí nálezy. Někdy se však hovoří o tom, že výhradu veřejného pořádku je třeba vůči cizím rozhodčím nálezům
posuzovat mírněji. pro vymezení veřejného pořádku v ČR nám
může pomoci ustanovení § 36 ZMPS, které hovoří o zásadách
společenského a státního zřízení a právního řádu, na nichž je
nutné bez výhrady trvat.28
5. Závěr
Tento příspěvek nevyčerpal veškeré otázky související s uznáním a výkonem cizích rozhodčích nálezů v České
republice. Týká se jen základních otázek. Schéma možných postupů uznání a výkonu rozhodčích nálezů v ČR je podobné jako
v jiných státech. Existují tedy tři cesty, resp. prameny uznání
a výkonu cizích nálezů. za prvé je to cesta mnohostranných mezinárodních smluv, z nichž je nejdůležitější Newyorská úmluva.
Vzhledem k počtu svých smluvních států je Newyorská úmluva
páteří uznání a výkonu rozhodčích nálezů v mezinárodním prostředí. Druhou cestou jsou dvoustranné mezinárodní smlouvy,
ať již smlouvy o právní pomoci nebo smlouvy o ochraně investic. Třetí možnost pak představují vnitrostátní úpravy, v případě České republiky zákon o rozhodčím řízení. V oblasti uznání
a výkonu rozhodčích nálezů v současné době panuje vysoký stupeň podobnosti právních úprav, což je způsobeno jednak počtem
smluvních států Newyorské úmluvy a jednak vlivem Vzorového
zákona UNCITRAL.
28 Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů: komentář, C. H. Beck, Praha, 2004
Debaty mladých právníků 2007
Seznam literatury
Bělohlávek, A.: Místo konání rozhodčího řízení, Právní zpravodaj, č. 3, 2004, s. 13 – 15
Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů, C. H. Beck, Praha, 2004
Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, doplněk, Brno, 2001,
5. vydání
Mayer, P., Sheppard, A.: Final ILA Repor on Public Policy as
a Bar to Enforcement of International Arbitral Awards, Arbitration International, Vol. 19, No. 2, 2003, s. 249 - 263
Rozehnalová, N.: K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů,
Obchodní právo, č. 2, 2003, s. 2 – 9
Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, Aspi Publishing, Praha, 2002
Rozehnalová, N.: Určení fóra a jeho význam pro spory s mezinárodním prvkem, Bulletin advokacie, č. 4, 5, 2005
Střelec, K.: K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího
rozhodčího nálezu, Bulletin advokacie, č. 3, 2004, s. 34–44
Tweeddale, A., Tweedale, K.: Arbitration of Commercial Disputes: International and English Law and Practice, Oxford
Univeristy Press, New York, 2005
Resumé
This contribution deals with recognition and enforcement of
foreign arbitral awards in the Czech Republic. It doesn’t cover
all aspects of this field; it only tries to address the most important
questions. Before dealing with recognition and enforcement it is
necessary to determine the concepts of arbitral award and foreign arbitral award. In the Czech Republic there are three possible ways of recognition and enforcement of awards: multilateral conventions, bilateral treaties and domestic legislation. The
most important multilateral convention is New York Convention
on Recognition and Enforcement of Arbitration Awards which
is the „core stone“ of recognition and enforcement of arbitral
awards in international context. domestic legislation is represented by Act No. 216/1994 Coll., on arbitration and enforcement of arbitral awards.
ODMÍTNUTÍ PRAVOMOCI SOUDU VE VĚCECH
OBČANSKÝCH A OBCHODNÍCH: SOUČASNÉ
PŘÍSTUPY
Petra Bohůnová
1. Úvod
V souvislosti s ekonomickými a politickými změnami roste
počet sporů s mezinárodním prvkem a soudní řízení se přesunují
i do států, kde to dříve nebylo obvyklé. Vzhledem k tomuto trendu se jeví žádoucí přijetí multilaterální úmluvy, která by stanovila jednotná pravidla pro určování mezinárodní pravomoci soudů a pro uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí ve věcech
civilních a obchodních, a zajistila tak předvídatelnost důsledků
sporů a jejich soudní řešení spravedlivé pro všechny zúčastněné.
V roce 1992 proto navrhly USA přijetí globální Haagské úmluvy
o pravomoci a cizích soudních rozhodnutích ve věcech občanských a obchodních (dále jen „Haagská úmluva“). Jednou z nejkomplikovanější oblastí, v nichž musí být dosaženo konsenzu,
je koncepce odmítnutí mezinárodní pravomoci jednoho soudu
ve prospěch soudu jiného, jestliže pro rozhodnutí jednoho sporu
existují alternativní fóra. Jedná se o případy, kdy:
a) každá ze stran žaluje druhou v téže věci u jiného soudu nebo
b) jedna ze stran žaluje stranu druhou, která, aniž by
podala žalobu u jiného soudu tvrdí, že spor má být
rozhodnut jiným soudem.
Obecně rozlišujeme dva základní přístupy: institut litispendence aplikovaný tradičně v kontinentálním právu v případech
uvedených sub a), a doktrína forum non-conveniens široce užívaná ve státech common law pro řešení případů sub b).
Obě koncepce odmítnutí pravomoci soudu se značně liší,
proto musí být v připravované Haagské úmluvě dosaženo
kompromisu přijatelného pro všechny strany. V předloženém
příspěvku se pokusíme stručně nastínit základní prvky obou
přístupů v právu komunitárním a v právu USA, které nejvíce
ovlivňují budoucí znění diskutovaných ustanovení Haagské
úmluvy, a shrnout jejich pozitiva a negativa.
2. Litispendence
Smyslem institutu litispendence v kontinentálních právních řádech je vyloučit situaci, kdy by o téže věci probíhalo
mezi týmiž stranami současně více než jedno řízení před různými soudy. To s sebou přináší riziko řady negativních dopadů:
vydání rozhodnutí, která si odporují a jejichž účinky jsou teritoriálně omezeny, uznání cizího rozhodnutí dříve, než skončí
řízení „domácí“, nedostatek právní jistoty účastníků, vysoká
finanční i časová náročnost a zbytečné zatěžování soudů.
Při aplikaci institutu litispendence obecně platí tzv. „pravidlo prvního“ („first in time rule“). V souladu s ním je soud,
u kterého byla podána žaloba později, povinen přerušit nebo
zastavit řízení ve prospěch prvního soudu, kterému tak vznikne výlučná pravomoc. Zatímco řešení takové situace v rámci
jednoho státu nepřináší problémy, v řízeních s mezinárodním
prvkem je tomu naopak. Pokud paralelní řízení probíhají před
soudy různých států, nelze překážku litispendence uplatnit
automaticky, neboť řízení u cizího soudu nemusí být pro soud
Mgr. Petra Bohůnová, katedra mezinárodního a evropského práva,
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.
Překážku litispendence nelze zaměňovat s překážkou rei iudicatae,
která se uplatňuje teprve po vydání rozhodnutí.
Mezinárodní a evropské právo
právně relevantní. Ne každý právní řád totiž překážku litispendence zná.
Z tohoto důvodu je snaha upravit tuto problematiku cestou
mezinárodních smluv. za nejúspěšnější lze považovat nařízení
Rady (ES) 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), resp. Úmluvu
o pravomoci soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech
občanských a obchodních z roku 1968 (tzv. „Bruselská úmluva“) a paralelní Úmluvu o pravomoci soudů a uznání a výkonu
rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z roku 1988
(tzv. Luganská úmluva).
2.1 Nařízení Brusel I
V čl. 27 nařízení Brusel I je zakotven výše popsaný tradiční institut litispendence – pokud je mezi týmiž stranami v téže věci zahájeno řízení u soudu více členských států, automaticky je aplikováno „pravidlo prvního“. Přitom
je soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinen bez
návrhu přerušit řízení až do doby, než bude určena pravomoc soudu, který řízení zahájil jako první. Poté se druhý
soud prohlásí za nepravomocný ve prospěch soudu prvního.
Pro jednotnou aplikaci nařízení Brusel I, resp. Bruselské úmluvy, vyložil Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) následující
pojmy:
Pojem „táž věc“ může být chápán jako vztah mezi stranami („cause of action“) a také jako stejný obsah, resp. konkrétní
předmět sporu („subject matter“). ESD v této souvislosti konstatoval, že „věc“ není totéž co „předmět sporu“. Přesto je čl. 27
nutné vykládat široce, tzn. o tutéž věc jde, i když se uplatněné
nároky liší.
O „tytéž strany“ se jedná i v situaci, kdy se jejich procesní
postavení obrátí (žalovaný se stane žalujícím a naopak). Tytéž
strany však nemusí být tytéž osoby (např. pojištěnec a pojistitel), jsou-li jejich zájmy identické a nerozlučné. Co se týče určování soudu, před nímž bylo řízení zahájeno
nejdříve, odkazovala judikatura ESD na pravidla legis fori.
Vzhledem ke značným rozdílům mezi jednotlivými právními
řády ale nový čl. 30 nařízení jednotně stanovil, že pro zahájení
řízení je rozhodující
1) okamžik, kdy písemnost obdržel soud nebo
2) okamžik, kdy je písemnost předána úřadu, který pro
Např. české soudy k řízení v cizině nikdy nepřihlíží, je-li ve věci
dána výlučná tuzemská pravomoc nebo pokud by cizí rozhodnutí
nemohlo být v ČR uznáno. § 83 OSŘ se týká zastavení řízení zahájeného u tuzemského soudu, probíhá-li řízení v téže věci již u jiného tuzemského soudu; na řízení v cizině se nevztahuje. V takové
situaci by podle okolností mohlo být řízení přerušeno podle § 109/2
OSŘ. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: doplněk, 2004, s. 395. Naopak italský zákon
o mezinárodním právu soukromém, který je nejnovější ze všech
těchto zákonů platných v členských státech EU, nově obsahuje
i úpravu litispendence po vzoru Bruselské úmluvy. Walter, G. Lis
Alibi Pendens and Forum Non Conveniens: From Confrontation via
Co-ordination to Collaboration. European Journal of Law Reform,
2002, č. 4, s. 69.
Z dvoustranných úmluv je to např. Smlouva o právní pomoci mezi
ČR a SR z roku 1992.
Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor (v civilních
otázkách). Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 288 – 291.
Rozhodnutí ESD 144/86 Gubish Maschinenfabrik KG v. Palumbo
a C-406/92 Tatry v. Maciej Rataj.
Rozhodnutí ESD C-351/96 Drouot Assurances SA v. Consolidated
Metallurgical Ind.
Rozhodnutí ESD 129/83 Zelger v. Salinitri No. 2.
vádí doručení, pokud musí být písemnost před podáním soudu
doručena žalovanému. Podmínkou je, že žalující učinil patřičná
opatření k podání písemnosti k soudu.
Ke stanovení pravomoci soudu postačí, že vůči ní nebyly uplatněny námitky, zvláštní rozhodnutí není nutné. Soud,
u něhož bylo zahájeno řízení později, nesmí přezkoumávat pravomoc prvního soudu. Výjimkou jsou věci pojišťovací, spotřebitelské smlouvy a výlučná pravomoc.
Na rozdíl od čl. 27 je čl. 28 určen pro situaci, kdy se nejedná
o řízení paralelní, ale o řízení související, tj. mezi řízeními je
dán tak úzký vztah, že jejich společné projednání a rozhodnutí
je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. Tehdy může soud,
u něhož bylo řízení zahájeno později,
1) řízení přerušit nebo
2) dokud nejsou řízení skončena v prvním stupni, na návrh strany prohlásit, že není příslušný, jestliže je soud, u něhož
byla žaloba podána dříve, příslušný pro řízení o těchto žalobách
a spojení těchto řízení je podle jeho práva přípustné.
Toto pojetí se blíží doktríně forum non-conveniens, neboť
zůstává pouze na úvaze soudu, zda v takovém případě využije institutu litispendence ve prospěch dříve zahájeného řízení.
Podmínkou je, že první soud má pravomoc a jeho právní řád
umožňuje konsolidaci řízení.10
Nařízení Brusel I tak kombinuje rigidní pravidlo lis pendens
v čl. 27 a flexibilnější přístup obdobný foru non-conveniens v čl.
28. pro použití jednoho z nich je rozhodující určení, zda se jedná
o řízení v „téže věci“.
3. Doktrína forum non-conveniens
V řízeních s mezinárodním prvkem ve státech common law
hraje v současné době zásadní roli doktrína forum non-conveniens.11,12 V souladu s ní může soud, který má jinak pravomoc,
zastavit řízení, pokud podle jeho názoru není vhodným fórem
pro rozhodnutí ve věci nebo existuje „lepší“ fórum. K rozvoji
doktríny forum non-conveniens došlo v USA v souvislosti s nárůstem žalob, které s fórem nijak nesouvisejí a mají za cíl pouze
využít jeho výhod (např. vysoké náhrady škody nebo neplacení
soudních nákladů při neúspěchu ve sporu atd.), což americké
soudy neúměrně zatěžuje. od litispendence se doktrína forum
non-conveniens liší jednak tím, že není omezena na paralelní
řízení, jednak širokou diskreční pravomocí soudů. pro její aplikaci musí být v souladu s americkou judikaturou splněny dvě
základní podmínky:13
1) musí existovat vhodné alternativní fórum. Alternativní
fórum není vhodné, pokud u něj nelze vést řízení o předmětu sporu, jestliže by k němu byl žalujícímu odepřen přístup
pro nedostatek finančních prostředků, nemá-li fórum osobní pra
10
11
12
13
Rozhodnutí ESD C-351/89 Overseas Union Insurance v. New
Hamshire Insurance
Mehren, A. T. Theory and Practice of Adjudicatory Authority. In
Recueil des Cours, 2002, Tome 295 de la collection. The Hague:
Marinus Nijhoff Publishers, 2003, s. 350.
Stückelberg, M. Lis pendens and forum non conveniens at the
Hague Conference. Brook. J. Int´L, 2000 – 2001, s. 956.
V některých kontinentálních právních řádech se objevují prvky
doktríny forum non-conveniens, ale pouze ve velmi omezeném rozsahu (např. § 23 německého nebo § 429c nizozemského občanského soudního řádu. Mehren, A. T. v díle cit. v pozn. č. 9, s. 316.
doktrína forum non-conveniens není jednotná, ale v různých státech
vykazuje větší či menší odlišnosti, jako je britská „two-step analysis“ nebo australský „clearly inappropriate forum test“. V USA se
její použití liší i mezi federálními a státními soudy. Stručně např.
Stückelberg, M. v článku cit. v pozn. č. 10, s. 955 – 957.
Debaty mladých právníků 2007
vomoc nad některými nebo všemi žalovanými, a proto nemůže Tabulka č. 1: Komparace institutu litispendence a doktríny forum
ve věci rozhodnout úplným rozsudkem, nebo jestliže je fórum non-conveniens
podjaté nebo není schopno určitou věc rozhodnout.14
Forum non
Litispendence
2) musí být zváženy veřejné a soukromé zájmy. K prvně
– conveniens
jmenovaným patří v USA zejména zaneprázdněnost soudů, činZaložená a potvrzená
nost porotců a zájem na tom, aby byla určitá věc rozhodnuta
Pravidla
Pevně stanovená,
judikaturou Nejvyššího
místním soudem.15 K soukromým zájmům patří např. domicil/
pro použití
„mechanická“
soudu USA, flexibilní
sídlo stran, možnost donutit svědky aj. osoby, aby se dostavili
k soudu, přístup k důkazům, vztah mezi sporem, fórem a rozPovinnost
hodným právem, náklady na řízení, fakt, že v jiném státě běží
aplikace
Ano
Ne
paralelní řízení a vykonatelnost rozsudku. Soudy mají hodnotit
soudem
také motivaci stran pro volbu toho kterého fóra – zda je založená
Případy
Pouze paralelní řízení
Všechna řízení
na důležitých důvodech nebo jde pouze o snahu získat takticpoužití
kou výhodu. Jeví-li se druhé fórum jako vhodné k rozhodnutí ve
Úspora v případě, že
věci a je-li pravděpodobné, že rozhodnutí bude moci být v USA
soud nalezne vhodnější
uznáno, může být doktrína forum non-conveniens použita. Soud
Úspora, vede se jen
fórum, které má k věci
Náklady
však nemá povinnost zastavit řízení a může se tedy rozhodnout,
jedno řízení.
užší vztah a u kterého
16
že v něm bude pokračovat.
se nacházejí svědci,
Relevantní naopak není, že důsledkem změny soudu bude
důkazy, strany atd.
použití hmotného rozhodného práva, které je pro žalujícího
Úspora, vede se jen
Záleží na konkrétních
méně výhodné. V případě paralelních řízení není narozdíl od inČas
jedno řízení.
okolnostech.
stitutu litispendence rozhodující časová posloupnost podaných
žalob.
Jasně daná
pravidla, úspora
Flexibilita, možnost
Podle Nejvyššího soudu USA je doktrína forum non-cončasu a nákladů,
přesunout řízení
veniens jednou z forem boje proti forum shopping, neboť reprávní jistota,
ke vhodnějšímu fóru
aguje na zneužívání fóra žalujícím. Soudy doktrínu forum
předvídatelnost
non-conveniens obvykle využívají pouze v případě, kdy uvedePozitiva
né faktory mluví jednoznačně ve prospěch žalovaného. To však
Prostředek proti
Prostředek proti
úplně neplatí, pokud žalující nemá domicil v USA, zejména pak
forum shopping,
forum shopping, nutí
pokud šlo o transakci provedenou nebo škodu vzniklou v zahrarelevantní je pouze
žalujícího, aby vybral
prvně podaná žaloba.
vhodné fórum.
ničí.17
4. Zhodnocení litispendence a doktríny
forum non-conveniens
V následující tabulce uvádíme srovnání institutu litispendence a doktríny forum non-conveniens. Je evidentní, že oba
přístupy mají svá pro i proti. Institutu litispendence je právníky
ze zemí common law vyčítána zejména přílišná rigidita a podpora „závodu na soud“ („race to courthouse“), která brání případnému smírnému urovnání sporu. Kontinentální právníci naopak
doktríně forum non-conveniens vytýkají právní nejistotu a příliš
velký prostor pro soudní uvážení.
Obě koncepce odmítnutí pravomoci soudu se sice značně
liší, mají ale i několik společných bodů – stanovují podmínky,
za nichž soudy mohou odmítnout výkon své pravomoci, jsou
prostředkem v boji proti forum shopping a státy, v nichž jsou
tradičně aplikovány, se jich nechtějí vzdát.18
Negativa
Existuje-li více
alternativních fór
(např. čl. 2 a 5, 6 a 7
nařízení Brusel I),
zvyšuje se tendence
stran k forum
shopping.
Problémy v případě
nejednotných
procesních pravidel.
Snaha stran podat
žalobu jako první,
„závody k soudu“,
překážka pro smírné
vyřešení sporu.
Negativa
14 Nelson, N. Forum non-conveniens, comity, antitrust injunctions
and parallel proceedings. In: Proceedings of the annual meeting.
1996, s. 64.
15 Stückelberg, M. v článku cit. v pozn. č. 10, s. 955.
16 Mehren, A. T. v díle cit. v pozn. č. 9, s. 319.
17 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA Gulf Oil v. Gilbert a Piper Aircraft v. Co. v. Reyno.
18 Danford, B. B. The Enforcement of Foreign Money Judgements in
the United States and Europe: How Can We Achieve a Comprehensive Treaty? [citováno 27. srpna 2007]. dostupný z: www.allbusiness.com.
Strana, která chce
řízení blokovat, podá
žalobu ve státě, kde
řízení trvají dlouho
(např. Itálie, Belgie).3
Vyšší náklady
v případě, kdy soud
odmítne svou pravomoc
a žalující musí platit
veškeré náklady
soudního řízení znovu.
Příliš velká diskreční
pravomoc soudů
„Závod o rozsudek“
v případech paralelních
řízení, aby cizí
rozsudek vydaný
v řízení započatém
později v zahraničí
nebyl v USA uznán
a proti americkému
rozsudku se neuplatnila
překážka rei iudicatae.1
Účastníci řízení se snaží
podat druhou žalobu,
aby dosáhli rychleji
rozhodnutí u jimi
zvoleného soudu.2
Právní nejistota,
nepředvídatelnost,
volba soudu podle
formálních pravidel
nezajišťuje rozhodování
ve věci tímto soudem.
Hrozba dalšího sporu
o to, kde bude soud
řešen.
Mezinárodní a evropské právo
Poznámky k tabulce č.1
1
2
3
Silberman, L. A Proposed Lis Pendens Rule for Courts in the United
States: International Judgemetns Project of the American Law Institute. In Einhorn, T., Siehr, K. Intercontinental Cooperation Through
Private International Law – Essays in Memory of Peter E. Nygh.
The Hague: T. M. C. Asser Press, 2004, s. 351–352.
Tamtéž
Tamtéž, s. 353.
Rozhodnutí ESD C-351/89 Overseas Union Insurance v. New
Hamshire Insurance.
Rozhodnutí ESD C-351/96 Drouot Assurances SA v. Consolidated Metallurgical Ind.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA Gulf Oil v. Gilbert a Piper
Aircraft v. Co. v. Reyno.
5. Závěr
Resumé
Kontinentální právní systém vyžívající konceptu litispendence je založen na požadavku právní jistoty, avšak tím, že strany nutí k zahájení soudního řízení, může mít negativní dopad
na jejich vztahy. Navíc může existovat i fórum vhodnější nebo
rozhodující efektivněji než to, které zvolil žalující a kde musí být
spor rozhodnut. doktrína forum non-conveniens se na druhou
stranu snaží zvolit co nejvhodnější fórum pro rozhodnutí sporu,
přičemž může mezi stranami vzniknout další spor o vhodnost
fóra. Nevýhodou je dále nedostatek právní jistoty a přílišná volnost pro rozhodování soudu. Oba systémy sledují legitimní cíle,
ale žádný nepředstavuje dokonalou kombinaci předvídatelnosti,
efektivity a rovnosti pro všechny případy.
S ohledem na tyto skutečnosti vypracovali autoři připravované Haagské úmluvy návrh čl. 21 a čl. 22 obsahující kombinaci
konceptu litispendence a forum non-conveniens,19 pro jejichž
rozbor však v tomto příspěvku bohužel není místo.
This paper deals with concepts of declining jurisdiction in
civil law and in common law, which are the most difficult points
to reach a consensus in the proposed global Hague Convention
on Jurisdiction and Foreign Judgments in Civil and Commercial Matters about. First, the civil law concept of lis pendens is
introduced whereas the stipulations of the regulation Brussels
I are pointed out. Second, the basic features of the American
doctrine forum non-conveniens are described. Then, both concepts are shortly compared and evaluated. In the conclusion, it
is suggested, that none of the mentioned concepts is ideal and
that it would be useful to combine their positives in the drafted
Hague Convention.
Použité literatury
Cuniberti, G. Forum Non Conveniens and the Brussels Convention. In: The international and comparative law quarterly.
2005, č. 4, s. 973 - 981.
Danford, B. B. The Enforcement of Foreign Money Judgements
in the United States and Europe: How Can We Achieve
a Comprehensive Treaty? [citováno 27. srpna 2007]. dostupný z: www.allbusiness.com.
Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: doplněk, 2004.
Mehren, A. T. Theory and Practice of Adjudicatory Authority.
In Recueil des Cours, 2002, Tome 295 de la collection. The
Hague: Marinus Nijhoff Publishers, 2003.
Nelson, N. Forum non-conveniens, comity, antitrust injunctions
and parallel proceedings. In: Proceedings of the annual meeting. 1996, s. 62 - 67.
Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor (v civilních
otázkách). Brno: Masarykova univerzita, 2003.
Silberman, L. A Proposed Lis Pendens Rule for Courts in the
United States: International Judgemetns Project of the American Law Institute. In Einhorn, T., Siehr, K. Intercontinental
Cooperation Through Private International Law – Essays in
Memory of Peter E. Nygh. The Hague: T.M.C. Asser Press,
2004, s. 340 – 356.
Stückelberg, M. Lis pendens and forum non conveniens at the
Hague Conference. Brook. J. Int´L, 2000 – 2001, s. 949
– 981.
Walter, G. Lis Alibi Pendens and Forum Non Conveniens: From
Confrontation via Co-ordination to Collaboration. European
Journal of Law Reform, 2002, č. 4, s. 69 – 85.
Rozhodnutí ESD 129/83 Zelger v. Salinitri No. 2.
Rozhodnutí ESD 144/86 Gubish Maschinenfabrik KG v. Palumbo a C-406/92 Tatry v. Maciej Rataj.
19 Walter, G. v článku cit. v pozn. č. 2, s. 76 – 78, 82 – 85.
Debaty mladých právníků 2007
PŘEDVÍDATELNOST JAKO FAKTOR
LIMITUJÍCÍ NÁHRADU ŠKODY PŘI
MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ
Zdeněk Nový
1. Úvod
Proč existuje limitace náhrady škody ve smluvním
právu, nebude zřejmě nikdy uspokojivě zodpovězeno. Důvod
lze spatřovat v prevenci obdobných porušení smluv v budoucnu
a zajištění právní jistoty a spravedlnosti ve smluvních vztazích.
Hrazení nepředvídatelné škody by mohlo mít v některých
případech i likvidační charakter. Limitace může plynout jednak
ze zákona (mezinárodní smlouvy) jednak ze smluvního ujednání
stran. Tento příspěvek se zabývá předvídatelností jakožto druhem limitace náhrady škody, vyplývajícím ex lege.
Předvídatelnost omezuje náhradu škody na škodu, kterou
v době uzavírání smlouvy mohla strana porušující smlouvu
objektivně předvídat tak, jak by ji předvídala i rozumná osoba
ve stejné pozici jako strana porušující smlouvu.
Předvídatelnost reaguje na skutečnost, že smluvní strany
vstupují do smluvního vztahu za stavu určitého, časově fixovaného, vyvážení výhod a rizik. Jinými slovy, není spravedlivé,
aby smluvní strana nesla rizika, která nemohla předvídat, když
smlouvu uzavírala.
Funkcí běžných smluv je reagovat na normální a předvídatelná rizika. Reakce na nepředvídatelná rizika je pak doménou
smluv pojišťovacích. Strana tedy nemůže nést riziko, které v době uzavření smlouvy nemohla předvídat a tudíž pro ně
nemohla sjednat patřičné pojištění.
Předvídatelnost je jedním z nemnoha příkladů, kdy kontinentální právo i common law zakotvují obdobná právní řešení
v oblasti smluvního práva. Není tedy divu, že se s předvídatelností setkáváme také v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Úmluva“), která představuje
úspěšný unifikační projekt, který vychází z komparace národních právních řádů. Právě předvídatelnosti v kontextu Úmluvy
bych se chtěl věnovat v tomto příspěvku.
2. Předvídatelnost v národních právních řádech
2.1 Francie
Francouzský právník Molinaeus dovodil, že je spravedlivé,
aby byla náhrada limitována pouze na tu škodu, která mohla být
rozumně předvídatelná v době, kdy byla smlouva uzavírána.
Později tuto úvahu převzal do svého myšlenkového instrumentaria Pothier, jeden z myšlenkových otců Code Civil (dále
jen „CC“). Není divu, že v jeho čl. 1150 nalézáme manifest
předvídatelnosti v této podobě: „Dlužník je odpovědný pouze
za škodu, kterou mohl nebo měl předvídat v době uzavírání
smlouvy, za předpokladu, že nesplnění jeho povinnosti nebylo
úmyslné.“10
Francouzské pojetí předvídatelnosti vykazuje jednu zvláštnost, a to, že umožňuje přiznat náhradu nepředvídatelné škody
v případě úmyslného jednání, kterým byla škoda způsobena(viz
rozbor sub 3)
2.2 Anglie
V Anglii se potom předvídatelnost objevila poprvé v proslulém rozhodnutí Hadley v. Baxendale11, kde soud konstatoval:
„Jestliže smluvní strany uzavřely smlouvu, jíž jedna z nich porušila, náhrada škody, kterou má obdržet druhá strana v důsledku tohoto porušení, by měla být taková, aby mohla být čestně
a rozumně vzata v úvahu buď jakožto vzniknuvší přirozeně, tj.
podle běžného chodu věcí, anebo taková, o níž může být rozumně předpokládáno, že mohla být v úvaze obou stran, v době, kdy
uzavíraly smlouvu, jako pravděpodobný následek jejího porušení.“12
Soud tak v daném případě rozeznal dvě pravidla, kdy je
náhrada škody předvídatelná:
pokud vznikla podle normálního chodu věcí,
škoda nevznikla podle normálního chodu věcí, nýbrž jakožto následek zvláštních nebo abnormálních okolností, o nichž
v době uzavírání smlouvy, žalovaný (porušitel smlouvy) měl
dostatečnou vědomost.13
2.3 Německo
Německé právo nezná institut předvídatelnosti jako takové.14
Namísto toho při přičítání odpovědnosti za škodu pracuje s tzv.
adekvátní kauzalitou.15 Jinými slovy, škodu je přičitatelná eo ipso
předvídatelná, když je zřejmé, že z pohledu nestranného (optimálního) pozorovatele za normálního chodu věcí, škoda vznikne.16
Introduction to the Comparative Study of Private Law. Cambridge-
New York – Melbourne: Cambridge University Press, 2006, ss. 547Úmluva vychází z národních právních řádů „hlavních“
548.
právních systémů. Proto je vhodné uvést alespoň ve stručnosti
úpravu předvídatelnosti v některých právních řádech. Některé Zimmermann, R.: The Law of Obligations: Roman Foundations
of the Civilian Tradition. Oxford - New York: Oxford University
významné právní řády byly opominuty, což je dáno omezeným
Press, 1996, s. 829.
prostorem, který je pro tento příspěvek vymezen, jakož i jeho Ibid.
tématickým zaměřením.
10 Čl. 1150 CC zní : „Le debiteur n‘est tenu que des dommages et
Mgr. Zdeněk Nový, katedra mezinárodního a evropského práva
Masarykovy Univerzity, Brno
Cf. Atiyah, P.S.: An Itroduction to the Law of Contract. Oxford:
Clarendon Press, 1995, s. 465-466.
Ibid.
L. c.; ačkoliv mi není známo, že by dalo pojistit pro jakoukoliv výši
budoucí škody.
Treitel, G.H.: Remedies for Breach of Contract (courses of action
open to a party aggrieved). International Encyclopedia of Comparative Law. Volume VII, Contract in General. Chapter 16. Tübingen: J.C.B: Mohr (Paul Siebeck), 1976, s. 60.
Publikována jako Sdělení Federálního ministerstva zahraničních
věcí č. 160/1991 Sb., O Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní
koupi zboží.
Byla tak vynechán např. výklad předvídatelnosti § 351 Restatement
(Second) of Cotracts. K tomu srov. Gordley, J.- Mehren, A. T.: An
11
12
13
14
15
16
intéręts dui ont éte prévus ou qu‘on a pu prévoir lors du contrat,
lorsque ce ne‘ est point par sont dol que l‘obligation n‘est point
exécutée.“; podobně čl. 1225 italského Codice Civile.
(1854) 9 Exch. 341.; zasvěcený komentář k rozhodnutí podávají
Atiyah, P. S. in op. cit. sub 1, s. 465.
Výtah z textu rozhodnutí naleznete v Gordley, J.- Mehren, A. T.: An
Introduction to the Comparative Study of Private Law. CambridgeNew York-Melbourne: Cambridge University Press, 2006, ss. 545546.
Op. cit. sub pozn. 1, s. 467.
Schlechtriem, P., Basic Structures and General Concepts of the
CISG as Models for a Harmonisation of the Law of Obligations,
Juridica International, 2005, 10, s. 33.
Cf. Beale, H.- Hartkamp, A.- Kötz, H,-Tallon, D.: Contract Law.
Cases, Materials and Texts on. Oxford – Portland, Oregon, Hart
Publishing, 2002, s.823.
Ibid., s. 824.
Mezinárodní a evropské právo
Oproti této teorii však byla v Německu rozvinuta ještě tzv. teorie ochranného účelu právní normy.17 Tato limituje náhradu škody
z hlediska předvídatelnosti tak, že vyžaduje, aby právní povinnost,
která byla porušena byla určena k ochraně smluvní strany právě
od takového protiprávního následku, který skutečně nastal.18
3. Předvídatelnost jako limita náhrady škody v Úmluvě
Náhrada škody je upravena v čl. 74 Úmluvy. Náhrada škody
v Úmluvě vychází z koncepce tzv. plné kompenzace zahrnující
„částku odpovídající ztrátě, včetně ušlého zisku, kterou utrpěla
druhá strana v důsledku porušení smlouvy.“19 Náhrada škody je
limitována těmito faktory: příčinnou souvislostí, pravidly dokazování, povinností zmírnit škodu20 a předvídatelností škody.21
Úmluva stojí na objektivní odpovědnosti za škodu. To znamená, že jako předpoklad odpovědnosti za škodu není vyžadováno zavinění.
Z tohoto důvodu Úmluva výslovně nestanoví (na rozdíl od.
Čl. 1150 CC)22, že je strana, která porušila smlouvu, povinna
nahradit i nepředvídatelnou škodu, pokud škodu způsobila úmyslně, tj. prostřednictvím jedné z forem zavinění.
I přes tuto koncepci náhrady škody v Úmluvě se nicméně
jeví sporným, zda je správný názor, že strana, která způsobila úmyslně škodu druhé smluvní straně, odpovídá dle Úmluvy,
pouze za škodu předvídatelnou.23
Jednak si sotva lze představit, že škoda způsobená úmyslně24
není předvídatelná. Jednak, i když Úmluva spočívá na objektivní odpovědnosti, tj. nejde o koncepci odpovědnosti založené
na zavinění, nelze připustit, aby byla straně, která jedná ve zlém
úmyslu způsobit škodu, ponechána výhoda spočívající v tom, že
hradí jen předvídatelnou škodu.
Úmluva ve svém čl. 7 odst. 1 stanoví povinnost interpretovat
Úmluvu s přihlédnutím k dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu. Tudíž i čl. 74 Úmluvy je třeba vykládat v souladu
s dobrou vírou. Z dobré víry jakožto obecné zásady pak vyvěrá specifická zásada nemo auditur turpitudinem suam allegans,
tj. že nikdo nemůže těžit z nepoctivého jednání.25 Soud by tak
mohl přiznat i jinak nepředvídatelnou škodu, kdyby interpretoval článek 74 v souladu s dodržováním dobré víry v mezinárodním obchodu, tj. ve smyslu, že jednání v úmyslu způsobit škodu
je v rozporu s dobrou vírou. Tudíž strana, která způsobila škodu
úmyslně, nahradí i nepředvídatelnou škodu.26
17 L. c..
18 Cf. rozhodnutí německého soudu in op. cit. sub 14, s. 824.
19 Např. Knapp, V. , in Bianca, M. – Bonell, M. J. et al.: Commentary
on International Sales Law. Milan: Giuffrč, 1987, s. 543. Rozsah
škody zahrnuje jak je zakotveno v mnoha právních systémech damnum emergens i lucrum cessans.
20 Cf. čl. 77 Úmluvy.
21 Mullis, A., Twenty-Five Years On – The United Kingdom, Damages
and the Vienna Sales Convention, RabelsZ, 2007, band 71, s. 39.
22 Čl. 1150 CC je třeba číst vždy s čl. 1382 CC.
23 Knapp, V. , in Bianca, M. – Bonell, M. J. et al.: Commentary on
International Sales Law. Milan: Giuffrč, 1987, s. 542.
24 Úmysl obsahuje volní a rozumovou složku, vyjádřenou slovy,
že porušitel smlouvy chtěl způsobit škodu svého jednání a věděl,
že škodu způsobí. Přičemž Jiří Švestka používá u explikace pojmu „věděl“ u přímého úmyslu slova „představil si“, „předvídal“.
K tomu cf. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. et al.: Občanské
právo hmotné. Svazek druhý. Díl třetí. Závazkové právo. 4., aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2006, s. 456.
25 Švestka, J., in op. cit. sub pozn. 23, s. 36.
26 Zde by mohlo být namítnuto, že náhrada nepředvídatelné škody,
může mít likvidační charakter pro stranu, která úmyslně způsobila
druhé straně škodu. Nicméně, pak je dobré se ptát, jednak po smyslu
Článek 74 ve své větě druhé stanoví, že: „Náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo měla předvídat v době uzavření
smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, o nichž věděla nebo
měla vědět, jako možný důsledek porušení smlouvy.“
Je namístě provést další rozbor tohoto článku a odpovědět
na otázky kdo, co a kdy a jak měl předvídat.
3.1 Kdo měl předvídat škodu
Jak je patrno z gramatického výkladu článku 74 Úmluvy,
předvídat měla strana porušující smlouvu. Tady se Úmluva liší
od „Hadley rule“, kdy musí být škoda v úvaze obou stran.27
Zřejmě lze dovodit, že ono „v úvaze obou stran“ znamená, že
žalobce (poškozený) potřebuje předmět smlouvy k nějakému
zvláštnímu, specifickému účelu a o tomto zvláštním účelu žalovaný (porušitel smlouvy) ví. 28
Úmluva sice stanoví, jak řečeno výše, „strana porušující
smlouvu“, ale často bude de facto existovat předvídatelnost i na
straně žalobce (poškozeného). Úmluva se v tomto bodě shoduje
s úpravou obsaženou v čl. 1150 CC, který také váže předvídatelnost pouze na vědomost strany, která porušuje právní povinnost.29
Při hodnocení jednání osoby dle čl. 74 Úmluvy se nehodnotí
její subjektivní postoj k předvídatelnosti, nýbrž zda by každý
rozumný obchodník v dané situaci, mohl vznik škody předvídat.
Jde o jeden z projevů principu rozumnosti, který je na vícero
místech Úmluvy zmiňován.30 Nicméně předvídatelnou škodou může být i škoda, kterou by rozumná osoba v dané situaci
nepředvídala, ale byla předvídatelná pro konkrétní osobu za specifických podmínek, plynoucích ze specifik případu.31
limitace náhrady škody na škodu předvídatelnou a na s tím spojený
teleologický výklad ustanovení čl. 74 Úmluvy. Podle mého názoru
toto ustanovení omezuje náhradu škody na škodu předvídatelnou
proto, aby bylo dosaženo určité právní jistoty mezi smluvními stranami při uzavírání smlouvy ohledně možných negativních následků
spojených s případnou budoucí škodou. K tomu srov. Rozehnalová, N.: Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 460.
Nikoliv už proto, aby prospívalo straně, která způsobí škodu úmyslně.
27 „in contemplation of both parties.“
28 Op. cit. sub pozn. 4, s. 64.;
29 Cf. Weill, A.-Terré, F.: Droit civil. Les obligations. Quatričme édition. Paris: Dalloz, 1986, s. 395.
30 Např. čl. 8, 18, 25, 35 Úmluvy
31 Např. A uzavře s B kupní smlouvu na stroje k průmyslovému čištění prádla, v níž se A zaváže, že tyto stroje dodá B dle dodací podmínky INCOTERMS 2000 f.o.b. Hamburg 29. 9.2007. A se zpozdí
s dodávku o 7 dní. Předvídatelná škoda je tvořena ušlým ziskem
za toto období, kdy B nemohl čistit prádlo. Každá rozumná osoba
může předpokládat, že ten, kdo nakupuje stroje k průmyslovému
čištění je použije právě k průmyslovému čištění.
Odlišná situace: skutkový stav jako v předchozím případě. B nicméně
potřebuje stroje na průmyslové čištění prádla, aby naplnil smlouvu, v níž se zavázal vládě státu C, že vyčistí 30 000 ks vojenských
uniforem jeho armády. A ví z předchozího obchodního styku s B,
že jsou mu pravidelně svěřovány veřejné zakázky vlády C na čištění oblečení příslušníků jeho vojska. Průměrná rozumná osoba nemohla předvídat, že B nedodrží smlouvu s vládou, protože nemohla
vědět, že B pravidelně čistí oblečení vojáků státu C. Tato osoba by
tak odpovídala tak, jak bylo naznačeno v prvním případě, tj. za ušlý
zisk za 7 dní nečištění. Osoba A vzhledem k jeho specifické znalosti
o předchozích zakázkách B na čištění vojenských uniforem mohla
předvídat škodu vzniklou porušením smlouvy s vládou státu C.
Debaty mladých právníků 2007
3.2 Co má být předvídáno
Otázka „co“ má být předvídáno obnáší dilema, zda vznik
škody nebo rozsah škody.32 Předvídat rozsah škody bude někdy
dosti těžké či dokonce nemožné. Komentář k čl. 7.4.4 Principů
mezinárodních obchodních smluv (dále jen „PICC“)obsahuje
pravidlo, že se „předvídatelnost vztahuje k povaze nebo typu
škody, ale nikoliv k rozsahu škody, ledaže rozsah škody je takový, že změní jeden druh škody v jiný.“33Z této záhadné formule,
která není v PICC nijak explikována, lze dovodit snad tolik, že
předvídatelnost se vztahuje k povaze nebo typu škody.34
3.3 Kdy má být škoda předvídána
Vznik škody má být dle čl. 74 předvídán v okamžiku uzavření smlouvy.35 po tomto okamžiku se hradí i škoda nepředvídatelná, pokud jsou splněny další předpoklady odpovědnosti
za škodu.
Okamžik uzavření smlouvy je stanoven v čl. 23 Úmluvy
takto: „Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky se
stane účinným podle ustanovení této Úmluvy.“
Pravidla, která určující proces uzavírání smluv nalezneme
v čl. 18 a 19 Úmluvy. K uzavření smlouvy může dojít na základě
přijetí nabídky smluvní stranou.
V případě tzv. modifikovaného přijetí je smlouva uzavřena
i v případě, že přijetí obsahuje dodatky nebo odchylky, které
podstatně nemění podmínky nabídky, ledaže navrhovatel bez
zbytečného odkladu ústně vznese proti rozdílům námitky nebo
za tímto účelem odešle oznámení.
Můžeme tedy uzavřít, že od okamžiku přijetí, který je stanoven ve výše uvedených ustanoveních, je lhostejno, zda strana porušující smlouvu vznik škody předvídala čili nic. Porušitel tudíž odpovídá i za nepředvídatelnou škodu, která vznikla
po okamžiku uzavření smlouvy.
3.4 Jakým způsobem musí být škoda předvídána
Škoda musí být předvídatelná jakožto „možný následek“
porušení smlouvy.36 Jedná se tedy o ty následky, kterých si porušující strana byla vědoma vzhledem k povaze a účelu smlouvy
a obchodního odvětví, v němž smluvní strana působila.37
Na rozdíl od „Hadley rule“ zde Úmluva vyžaduje pouze
„možný“, nikoliv „velmi pravděpodobný“ následek a je tudíž
více nakloněna žalobcům (poškozeným) než žalovaným (porušitelům smluv).38
Předvídatelnost vzniku škody musí být vnímána ve světlé všech skutečností, které měl nebo mohl vědět. Zde vidíme
již vícekrát zmíněnou objektivizaci vnímání předvídatelnosti
rozumnou osobou, a to s přihlédnutím nejen k faktickým skutečnostem, ale i k existujícím právním skutečnostem a právním
vztahům.39
4. Předvídatelnost vzniku škody v aplikační praxi
Protože předvídatelnost je právní institut, který dává poměrně široký prostor k uvážení soudcům, je proto vhodné před32 Op.cit. sub pozn. 23, s. 47.
33 UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts.
Rome: UNIDROIT 1994, s. 200: „Foreseeability relates to the nature or type of the harm but not to its extent unless the extent is such
as to transform the harm into one of a different kind.“
34 Obdobně Op. cit. sub pozn. 23, s. 48.
35 Nikoliv v okamžiku porušení smlouvy.
36 Výraz „possible consequence“
37 Op. cit. sub pozn. 23, s. 46
38 Ibid., s. 47.
39 Op. cit. sub pozn. 23, s. 46.
stavit některá z rozhodnutí soudů k problematice předvídatelnosti v Úmluvě. Jejich společným znakem je ten, že jsou velmi
rozdílné.
V prvním případě německý kupující uzavřel smlouvu s nizozemským prodávajícím, jejímž předmětem byla dodávka sýrů.40
Jelikož 3% sýrů bylo vadných, kupující požadoval náhradu škody včetně ušlého zisku v podobě ztráty čtyř velkoobchodních
partnerů a škody způsobené jednomu vlastnímu zákazníkovi.
Nižší soudy kupujícímu nevyhověly a ten se obrátil na Bundesgerichsthof, který rozhodl, že prodávající musel vědět v době
uzavírání smlouvy, že kupující nakupuje zboží za účelem dalšího prodeje a tudíž mohl předvídat, že mu dodávka vadných sýru
může způsobit výše uvedenou škodu.
Často citovaným je také rozhodnutí Delchi Carrier SpA v.
Rotorex ze dne 9. 9. 1994 rozhodované u U.S. District Court for
the Northern District of New York.41 V tomto případě italský
kupující nakoupil 10800 kompresorů pro klimatizaci od amerického prodávajícího (a zároveň výrobce). Kompresory měly být
dodány ve třech dodávkách. První dodávka dorazila ke kupujícímu. Ten za ni zaplatil odpovídající částku. Když byla druhá
dodávka na cestě, kupující zjistil, že kompresory z první dodávky jsou vadné.
Následně kupující odstoupil od smlouvy a žádal náhradu
škody. V době uzavření smlouvy, kupující informoval prodávajícího, že kompresory mají být použity ve výrobě zvláštních
přenosných klimatizační zařízení. Soud seznal, že prodávající
mohl předvídat následující škodu: náklady na odstranění vad
na kompresorech, manipulaci a skladování kompresorů, náklady
na zmírnění škody, ušlý zisk.
Dalším případ byl řešen před Arbitration Insitute of the Stockholm Chamber of Commerce.42 Ruský prodávající a německý
kupující uzavřeli smlouvu na prodej ocelových tyčí. Spor vznikl
ohledně kvality těchto tyčí, kdy zákazník kupujícímu tyto vrátil.
Kupující následně odmítl zaplatit kupní cenu. po dlouhých jednáních kupující zaplatil polovinu kupní ceny. Prodávající zahájil
rozhodčí řízení o doplacení celé kupní ceny. Rozhodčí soud v této věci konstatoval, že předvídatelná škoda sestává z poplatků
za přepravu, pojištění, cla, skladování, expertní posudek zboží
a úroky z prodlení.43
Finský soud Helsingfors hovrätt shledal jako předvídatelnou
škodu vzniklou na good-will právnické osoby.44“ Problémem je
v vyčíslení této škody a její prokázání. I to mohlo být motivem,
proč některé soudy odmítly přiznat poškození good-will jako
předvídatelnou škodu.45
Typickým příkladem, kdy škoda bude předvídatelná je případ, kdy italský prodávající a německý kupující uzavřely smlouvu o prodeji použitých automobilů.46 Automobil, o nějž ve
sporu šlo, měl licenci z roku 1992 a počítadlo, které ukazovalo
nízký počet ujetých kilometrů. Kupující dále prodal automobil
třetí osobě, která později zjistila, že automobil má licenci z roku
40 Citováno dle DiMatteo, L. A. et al.: International Sales Law: A Critical Analysis of CISG Jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 200, s. 154.
41 Dostupný
z WWW:
<http://www.unilex.info/case.
cfm?pid=1&id=59&do=case>
42 Dostupný z WWW:< http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=
case&id=435&step=Keywords>
43 Ibid.
44 dostupné z WWW: <http://www.cisgw3.law.pace.edu/cases/
001026f5.html>
45 Např. rozhodnutí dostupné z WWW:<http://www.unilex.info/case.
cfm?pid=1&do=case&id=841&step=Abstract>; Op. cit. sub 23, s.
47.
46 dostupné z WWW:< http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=
case&id=227&step=Abstract>
Mezinárodní a evropské právo
1990 a že má ve skutečnost najeto více kilometrů, než ukazuje
dia of Comparative Law. Volume VII, Contract in General.
počítadlo.
Chapter 16. Tübingen: J.C.B: Mohr (Paul Siebeck), 1976.
Prodávající musel zaplatit této třetí osobě náhradu škody UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts.
a uplatňoval tuto náhradu škody proti prodávajícímu. Soud přiRome: UNIDROIT, 1994.
znal kupujícímu náhradu škody s odůvodněním, že náhrada ško- Vekás, L.,The Foreseeability doctrine in Contractual Damages
dy, kterou musel zaplatit kupující třetí osobě byla předvídatelCase, Acta Juridica Hungarica, 2002, č. 1-2, ss. 145-147.
nou škodou ve smyslu čl. 74 Úmluvy, neboť prodávající věděl, Weill, A. - Terré, F.: Droit civil. Les obligations. Quatričme édiže kupující je dealerem automobilů v době uzavření smlouvy.
tion. Paris: Dalloz, 1986.
Zimmermann, R.: The Law of Obligations: Roman Foundations
5. Závěr
of the Civilian Tradition. Oxford-New York: Oxford University Press, 1996.
Z výše uvedených případů, které jsou poměrně variabilní,
se těžko dovozují obecné závěry. Plyne z nich však, že orgány
Summary
aplikující Úmluvu sehrávají klíčovou úlohu v určování, která
škoda je předvídatelná, a která už nikoliv. za předvídatelnou
The main purpose of my paper is to offer some thoughts
škodu lze považovat zejména škodu, která byla způsobena třetí about foreseeability as an important factor limiting the conosobě v důsledku faktických či právních vad předmětu plnění tractual damages in international sale of goods.
smluvní stranou. Problematická je předvídatelnost vzniku škody
First, The nature and the roots of foreseeability in national
na good-will právnické osoby a také její vyčíslení.
legal orders are examined. A particular attention is dedicated to
Důležitou úlohu sehrává dokazování předvídatelnosti vzni- English, French and German law.
ku škody v rámci procesního práva a zejména onus probandi.
Consequently, I am concerned about the analysis and the
Důkazní břemeno bude zřejmě na tom, kdo tvrdí, že škoda byla interpretation of the article 74 of the United Nations Convenpředvídatelná, tedy na poškozeném.47
tion on Contracts for the International Sale of Goods. I deal,
Nevyřešenou otázkou zůstává, zda je nutno předvídat pova- in particular, with the following questions: who should foresee
hu či typ škody, anebo rozsah škody. Tento problém vyvěrá damages, when damages should be foreseen, whether damages,
ze skutečnosti, že samotný institut „škody“ a její rozsah nelze or the extent of damages should be foreseen and in which manoddělit, neboť rozsah je škodě imanentní. Osobně zastávám sta- ner damages ought to be foreseen.
novisko, že není třeba předvídat přesný rozsah náhrady škody.
Finally, I aim at foreseeability in action, that is to say the
Závěrem se domnívám, že lze přiznat náhradu škody, i když by decisions of courts and arbitrators concerning the foreseeability
byla jinak nepředvídatelná, pokud byla škoda způsobena úmy- according to the United Nations Convention on Contracts for the
slně, pokud bude čl. 74 Úmluvy věta druhá interpretován v sou- International Sale of Goods.
ladu s dobrou vírou.
6. Seznam použité literatury:
Atiyah, P. S.: An Itroduction to the Law of Contract. Oxford:
Clarendon Press, 1995.
Beale, H. - Hartkamp, A.- Kötz, H,-Tallon, D.: Contract Law.
Cases, Materials and Texts on. Oxford – Portland, Oregon,
Hart Publishing, 2002.
Bianca, M. – Bonell, M. J. et al.: Commentary on International
Sales Law. Milan: Giuffrč, 1987.
DiMatteo, L. A. et al.: International Sales Law: A Critical Analysis of CISG Jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005.
Gordley, J. - Mehren, A. T.: An Introduction to the Comparative
Study of Private Law. Cambridge- New York – Melbourne:
Cambridge University Press, 2006.
Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. et al.: Občanské právo
hmotné. Svazek druhý. Díl třetí. Závazkové právo. 4., aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2006.
Mullis, A., Twenty-Five Years On – The United Kingdom,
Damages and the Vienna Sales Convention, RabelsZ, 2007,
band 71, ss. 35-51.
Schlechtriem, P., Basic Structures and General Concepts of the
CISG as Models for a Harmonisation of the Law of Obligations, Juridica International, 2005, 10, s. 33.
Rozehnalová, N.: Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI,
2006.
Treitel, G. H.: Remedies for Breach of Contract (courses of
action open to a party aggrieved). International Encyclope47 Vekás, L.,The Foreseeability doctrine in Contractual Damages
Case, Acta Juridica Hungarica, 2002, č. 1-2, s. 167.
Debaty mladých právníků 2007
TRANSNACIONALIZACE MEZINÁRODNÍHO
PROCESNÍHO PRÁVA EU
Radka Chlebcová
Teritoriální rozsah evropských procesních norem
Evropská unie vytvořila svébytný systém norem mezinárodního procesního práva. První vlaštovkou byla v roce 1968
Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí
v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“), která byla přijata členskými státy Evropského společenství
na základě čl. 293 Smlouvy o ES (dále jen „SES“). Jejím nástupcem je Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále jen „Bruselské nařízení“), jehož právním základem je čl. 65 SES. V souladu s tímto ustanovením je Evropské společenství oprávněno přijímat opatření v oblasti soudní
spolupráce v občanských věcech, pokud je to nutné k řádnému
fungování vnitřního trhu. Jak Bruselská úmluva tak i nařízení
definují ve svých preambulích hlavní cíl, jímž je posílit „uvnitř
Společenství“ právní ochranu zde domicilovaných osob. Takto
formulovaný cíl by sváděl k tomu, abychom omezili teritoriální
aplikační rozsah evropských procesních norem pouze na intrakomunitární vztahy, tedy na situace, kdy jak strana žalovaná, tak
i žalující jsou domicilované na území Společenství. Znění jednotlivých ustanovení spolu s jejich výkladem však k tomuto
závěru nevedou a judikatura ESD je pak přímo vyvrací. Jestliže
v procesních předpisech Společenství objevíme normy, které se
aplikují na všechny skutkové stavy, jak na intrakomunitární, tak
i skutkové stavy dotýkající se třetích států, tedy na všechny případy s mezinárodním prvkem před soudy členského či smluvního státu, můžeme hovořit o univerzálním či transnacionálním
právu procesním právu EU. Tento příspěvek by se měl zaměřit
na teritoriální rozsah působnosti procesních norem EU a především na rozbor klíčového rozhodnutí ESD ve věci Owusu.
Problém paralelní mezinárodní příslušnosti členského
a nečlenského státu
Bruselské nařízení určuje mezinárodní příslušnost soudů ES
v případech, které vykazují spojitost s územím ES nebo s některým státem ES, a řeší, který ze soudů ES bude mezinárodně
příslušný k rozhodnutí sporu. V případech, na něž se Bruselské
nařízení nevztahuje, a v případech výslovně vyloučených z jeho
JUDr. Radka Chlebová, katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně.
Srov. např. ustanovení o uznání a výkonu, litispendenci nebo čl. 23
odst. 3 Bruselského nařízení.
V literatuře se objevují oba tyto pojmy relativně sporadicky. Častěji
se v souvislosti s judikaturou ESD ve věci Owusu hovoří o extenzivním rozšíření teritoriálního aplikačního rozsahu evropských procesních norem. Toto je však pouze jeden z projevů transnacionality
evropského procesního práva. Další je potřeba hledat v samotné
povaze jednotlivých ustanovení a jejich formulaci, neboť např.
ustanovení o uznání a výkonu se použijí na rozsudky vydané v členských státech ES bez ohledu na právní základ určení mezinárodní
soudní příslušnosti. Evropský systém uznání a výkonu se pak aplikuje i na rozhodnutí, která mají pramalý vztah k území ES, jejichž
strany mohou být domicilované zcela mimo ES, a kde byla založena
soudní příslušnost národními (často tzv. exorbitatními) procesními
normami. Evropský systém uznání a výkonu se tak výrazně transnacionálně rozšiřuje i na neevropské skutkové stavy.
aplikačního rozsahu, je možné pro určení mezinárodní příslušnosti i nadále použít národní procesní normy. Problematická
situace však nastává, jakmile soud členského státu ES disponuje
mezinárodní příslušností k rozhodnutí sporu a současně i soud
nečlenského státu má založenu příslušnost na základě jeho
národních procesních norem. Tato situace může nastat, má-li
např. žalovaný domicil na území členského státu ES, ale strany
prorogovaly výlučnou pravomoc soudů třetího státu, nebo má-li
třetí stát dle svých národních procesních norem výlučnou pravomoc k rozhodnutí sporu. Jsou v takových případech soudy ES
oprávněny zastavit soudní řízení či odmítnout svou příslušnost
založenou evropskými procesními normami ve prospěch soudů
třetího státu?
Bruselská úmluva ani nařízení tuto situaci neřeší. Když
byla Bruselská úmluva připravována, nacházely se extrakomunitární vztahy teprve ve svých plenkách. I proto nebyla otázka
teritoriálního aplikačního rozsahu úmluvy blíže a podrobněji
projednávána. Tvůrci se omezili pouze na úpravu vztahů mezi
smluvními státy. Bylo provedeno rozlišení mezi soudními rozhodnutími pocházejícími od soudů smluvních států, jejichž
uznání a výkon je podroben jednotným pravidlům obsaženým
v Úmluvě, a ostatními soudními rozhodnutími pocházejícími ze
třetích států, kde je otázka uznání a výkonu podrobena národnímu právu. Již z tohoto rozlišení je jasné, že Úmluva a posléze
i nařízení jsou daleko od toho, aby neměli transnacionální dopad
na třetí státy. Předmětem uznání a výkonu jsou totiž nejen rozhodnutí, u nichž byla soudní příslušnost založena na jednotných
pravidlech Úmluvy, ale i rozhodnutí čistě vnitrostátní a dále
rozhodnutí ve věcech s mezinárodním prvkem, u nichž nebyla
soudní příslušnost založena na pravidlech Úmluvy, ale na národních (typicky pokud se jednalo o strany domicilované ve třetích
státech). Rozsudky vydané ve dvou posledních případech jsou
však i přesto vykonatelné ve všech státech Společenství a to
na základě jednotných pravidel Úmluvy či nařízení.
Relevantní judikatura ESD
Otázka teritoriálního rozsahu Bruselské úmluvy a nařízení
byla již několikrát vnesena před ESD. Jedním z prvních případů
bylo rozhodnutí ve věci Group Josi. V tomto případě vznikl
spor vznikl mezi kanadskou společností UGIC a belgickou společností Group Josi. Kanadská společnost UGIC podala žalobu
u francouzského soudu - v místě sídla svého jednatele. Group
Josi proti tomu namítala nedostatek pravomoci. Skutkový stav
Group Josi vykazoval spojitost s několika členskými státy
a klíčovou otázkou bylo, který z nich je příslušný ve věci rozhodnout. ESD v rozhodnutí ve věci Group Josi konstatoval, že
kapitola II Bruselské úmluvy je v zásadě aplikovatelná tam, kde
žalovaný má domicil nebo sídlo v členském státě, i když žalobce
má domicil v nečlenském státě.
Stále otevřena zůstávala otázka, zda je možné použít evropské normy i za situace, kdy má skutkový stav vztah pouze k jednomu členskému státu a dále ke státu nečlenskému – tedy kdy
se rozhoduje o rozdělení mezinárodní příslušnosti mezi soudem
Společenství a třetího státu. K této otázce se ESD poprvé vyjádřil
ve věci Owusu. Článek 2 Bruselské úmluvy se dle ESD použije
v rámci sporu před soudy některého smluvního státu mezi účast
Audit, B., The Application of Private International Norms to „Third
Countries“ : the Jurisdiction and Judgements Example. In: Nuyts,
A., Watté, N., International civil litigation in Europe and relations
with third states. Bruxelles : Bruylant, 2005, s. 56 an.
Rozhodnutí ESD ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. C-412/98:
Group Josi
Mezinárodní a evropské právo
níky řízení s bydlištěm na území tohoto státu, který má určitý
vztah k třetímu státu, nikoliv však k jinému smluvnímu státu.
Ačkoliv totiž sice samotné použití pravidel Bruselské úmluvy
o příslušnosti vyžaduje existenci mezinárodního prvku, mezinárodní povaha dotčeného právního vztahu nemusí pro účely
použití uvedeného ustanovení nutně vyplývat ze zapojení několika smluvních států z důvodu merita sporu nebo vzájemného
bydliště stran sporu. Účast smluvního státu nebo třetího státu
například z toho důvodu, že v prvním státě má žalobce a žalovaný bydliště a ve druhém státě došlo ke sporným skutečnostem,
může taktéž dotčenému právnímu vztahu přiznávat mezinárodní
povahu.
ESD v tomto rozhodnutí dále konstatoval, že není možné použít teorii forum non conveniens, jejíž použití se opírá
o národní procesní normy, k odmítnutí mezinárodní příslušnosti
soudu ES založené čl. 2 Bruselské úmluvy. Skutečnost, že se
spor nemá žádný vztah k jinému smluvnímu státu, ale toliko k jednomu smluvnímu a dále třetímu státu, není podstatná.
Použití této teorie by mohlo zasáhnout předvídatelnost pravidel
o příslušnosti upravených úmluvou, a následkem toho i zásadu
právní jistoty, která je základem této úmluvy. Navíc přípustnost
námitky forum non conveniens by mohla zasáhnout jednotné
použití pravidel o příslušnosti obsažených v úmluvě a právní
ochranu osob usazených ve Společenství.
ESD učinil ve věci Owusu velice obecný závěr, který by
se dal snadno interpretovat tak, že stačí téměř jakákoli spojitost mezinárodního skutkového stavu se Společenstvím, která je
podložena ustanovením o mezinárodní soudní příslušnosti státu
Společenství, aby se i na vztahy mající silnou souvislost s územím třetích států aplikoval evropský režim a aby došlo k vyloučení národních procesních norem, jež by jinak umožňovaly přenechat řešení sporu soudům tohoto třetího státu. Takto pojatá
interpretace se nedá vyloučit, ale ve svých důsledcích povede
k absurdním závěrům. ESD považoval čl. 2 Bruselské úmluvy
i nařízení za kogentní normu, od níž není možné se odchýlit.
Takový rigorózní přístup by však vedl k neakceptování smluvního ujednání stran, které by v případě volby komunitárního soudu
bez dalšího bylo zohledněno, a tím i k nepřiměřenému omezení
smluvní volnosti stran. Podobná situace nastává v případě litispendence. Bude-li soudní řízení týkající se stejných stran a stejného nároku zahájeno u soudů dvou států Společenství, bude
později zahájené zastaveno. Nicméně bude-li zahájeno soudní
řízení nejdříve mimo Společenství, není nikde vyloučeno vedení paralelního soudního řízení ve členském státě a vznik odporujících si soudních rozhodnutí, která nebude možno uznat ani
vykonat. Stejné obtíže působí i výlučná pravomoc soudů třetích
států, kterou – je-li čl. 2 za všech okolností kogentní – nemohou
soudy členských států zohlednit a odmítnout tak svou mezinárodní příslušnost. Dále pak také dobrovolné podřízení se soudnímu řízení vedenému ve třetím státě a překážka věci ve třetím
státě rozhodnuté.
Ve všech těchto případech by doslovná aplikace rozhodnutí
ve věci Owusu vedla k absolutnímu vyloučení národních procesních norem, které by umožňovaly přesunout řízení do třetího
státu, a k univerzálnímu založení mezinárodní soudní příslušnosti soudů ES, kdykoli má žalovaná strana bydliště na území
ES. Konkrétní okolnosti daného případu by pak již nemohly být
zohledněny. Vedle transnacionální povahy některých ustanovení (např. uznání a výkon, litispendence) by se jednalo o další
rozměr transnacionality procesního práva ES. Ale může být rozhodnutí ve věci Owusu skutečně vykládáno tak široce a použito
Srov. Rozhodnutí ESD ve věci sp. zn. C- 281/02: Owusu.
Srov. Rozhodnutí ESD ve věci sp. zn. C- 281/02: Owusu.
i v případech, které nemají zcela shodný skutkový stav? Kde
jsou hranice použitelnosti evropského procesního práva?
Nejasnosti plynoucí z rozhodnutí Owusu
Na rozhodnutí ve věci Owusu jsou zarážející především dvě
věci: ESD se vůbec nezabýval druhou položenou otázkou, která
se týkala konkrétních okolností, za nichž je možné odmítnout
použití čl. 2 Bruselské úmluvy – tedy zda použití národních procesních norem je vždy v rozporu s Úmluvou nebo jen za splnění určitých požadavků. V rozhodnutí ve věci Coreck ESD
připustil použití národního práva za účelem určení práva rozhodného pro posouzení platnosti prorogační dohody stanovující
výlučnou příslušnost soudů třetího státu. Bude-li posléze taková
dohoda shledána platnou, evropský režim se stává nepoužitelným a soud je oprávněn odmítnout na základě svých národních
procesních norem příslušnost založenou evropskými normami. Teprve, bude-li dohoda neplatná, je možné použít příslušnost stanovenou evropskými normami. Je rozhodnutí ve věci
Coreck překonáno novou judikaturou ve věci Owusu a nebo je
naopak Coreck limitujícím faktorem dopadu Owusu?
Zadruhé, ESD se nikdy nevypořádal s otázkou, zda odmítnutí příslušnosti ve prospěch soudů třetího státu vůbec spadá
do aplikačního rozsahu evropských procesních norem. Místo
toho rovnou konstatoval, že i v případech, které mají silný vztah
ke třetím státům, je založena mezinárodní příslušnost na základě
čl. 2 Bruselské úmluvy a nařízení. Pokud by otázka odmítnutí
příslušnosti ve prospěch soudů třetího státu byla mimo aplikační rozsah Bruselské úmluvy a nařízení, bylo by možno pro její
vyřešení i nadále používat národní procesní normy. Vzhledem
k tomu, že ESD se této otázce vyhnul a ihned konstatoval, že se
v takovém případě použije čl. 2, nepřímo tím řekl, že tato situace spadá do aplikačního rozsahu Bruselské úmluvy a nařízení.
Obecnost této výpovědi a nezkoumání konkrétních okolností,
za nichž je možné odmítnout použití čl. 2 Bruselské úmluvy,
naznačuje, že judikatura ve věci Coreck je novou judikaturou
nejspíše popřena.
Tento závěr podporují i následující názory ESD:
•
Článek 2 Bruselské úmluvy i nařízení byl považován
za kogentní ustanovení, které se použije vždy, má-li žalovaný
domicil na území ES. Soud by pak nikdy nemohl odmítnout příslušnost založenou tímto ustanovením.
•
ESD zdůraznil, že účelem Bruselské úmluvy i nařízení
je harmonizovat pravidla o mezinárodní příslušnosti členských
státu. Výjimkou jsou pouze případy, kdy je aplikace evropských
norem výslovně vyloučena (čl. 1) a kdy žalovaný nemá domicil
na území ES (čl. 4) – zde je použití národních procesních norem
zachováno.
•
Čl. 293 SES umožňuje zajištění vzájemného uznávání
soudních rozhodnutí. Podmínka vzájemnosti se však již neobjevuje čl. 65 SES, což naznačuje rozšíření možného aplikačního
rozsahu evropských procesních norem. ESD dále zdůraznil, že
jednotná (tedy univerzální či transnacionání) aplikace Bruselské
úmluvy napomáhá bezesporu řádnému fungování vnitřního trhu.
Argument podpory řádného fungování vnitřního trhu se zdá být
pro ESD klíčovým. O rozsah tohoto pojmu můžeme vést spory,
je však logické, že řádné fungování vnitřního trhu není možné, pokud si odmyslíme vnější (extra-komunitární) obchodní
i osobní vztahy subjektů společenství, tedy pokud vnitřní trh
neprodyšně uzavřeme. Chceme-li zlepšit fungování vnitřního
Rozhodnurí ESD ze dne 9. 11. 2000 ve věci sp. zn. C-387/98:
Coreck
Srov. Schlosserova zpráva, para 176.
Debaty mladých právníků 2007
trhu, musíme vzít v úvahu i vztahy se třetími státy. To mimo jiné
znamená zahrnout je do aplikačního rozsahu evropských procesních norem.
Na tomto místě je vhodné podotknout, že i pokud by skutkový stav vykazoval spojení s několika členskými státy, nebyla
by tato okolnost způsobilá změnit argumentaci ESD. Dá se totiž
předpokládat, že v situacích majících vztah pouze k jednomu
členskému a dále třetím státům by byl mnohem silnější důvod
pro odmítnutí aplikace evropských norem a použití národních,
něž by tomu bylo v situacích vykazujících spojení s několika
členskými státy. Pokud ESD odmítl použít národní právo právě
v prvním případě, tím spíše bude jeho použití vyloučeno v druhém případě.
Jediná možnost, jak zabránit absurdním následkům doslovné aplikace rozhodnutí ve věci Owusu, je omezit toto rozhodnutí
pouze na daný skutkový stav (použití teorie forum non conveniens) a odlišit Owusu od dalších, na první pohled podobných
případů. Skutkový stav ve věci Owusu vykazoval následující
klíčové znaky: 1) dotčen byl pouze jeden členský stát a žádný
jiný členský stát nebyl dle evropských norem příslušný k rozhodnutí sporu. 2) Příslušnost členského státu byla založena čl.
2 Bruselské úmluvy. 3) Strana žalovaná i žalující byly domicilovány v jednom státě. 4) Odmítnutí příslušnosti dle národních
norem nemělo kogentní charakter, ale bylo ponecháno na volném uvážení soudu.10
Rozhodnutí ve věci Owusu by tak mělo být odlišeno od:
•
Případů výlučné příslušnosti soudů třetího státu plynoucí z jeho vnitrostátních procesních norem.
•
Ujednání stran o výlučné mezinárodní příslušnosti
soudů třetího státu.
•
Případů dříve zahájeného řízení ve třetím státě.
•
Dobrovolného podřízení se žalovaného soudnímu
řízení před soudem třetího státu.
•
Případů res iudicata.
Bude-li mít žalovaný domicil na území členského státu,
bude na základě kogentního čl. 2 Bruselské úmluvy či nařízení
vždy založena mezinárodní příslušnost soudu tohoto členského
státu pro rozhodnutí sporu. Omezení této soudní příslušnosti je
možné toliko v případech výslovně předvídaných v nařízení –
tedy na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 II. kapitoly.11 Jestliže všechny výše citované situace spadají vzhledem
ke kogentnímu charakteru čl. 2 do aplikačního rozsahu Bruselské úmluvy či Bruselského nařízení, a je-li využití jurisdikce
evropských soudů nespravedlivé a nepřiměřené (např. proto, že
vede k paralelním soudním řízením, vzniku rozporných a tím
i vzájemně neuznatelných soudních rozhodnutí), musíme se
pokusit najít podstatné odlišnosti těchto situací od Owusu a na
jejich základě pak definovat nepsané hranice aplikace evropských procesních norem.12
1. Konzistentnost řešení: Jestliže výše jmenované případy
jsou v intrakomunitárních situacích výslovně upraveny a soudu jednoho členského státu je umožněno odmítnout příslušnost
ve prospěch soudu jiného členského státu, je nespravedlivé
a nekonzistentní neumožnit stejný postup i ve prospěch soudů třetích států. Soud členského státu by tak měl mít možnost
odmítnout svou příslušnost minimálně v těchto stěžejních případech: Pokud strany prorogovaly výlučnou příslušnost soudu
třetího státu, pokud soudy třetího státu mají dle svých národních procesních norem výlučnou příslušnost k rozhodnutí sporu
a v otázce lis pendens. Nerespektování těchto situací vyústí ve
zbytečné paralelní vedení soudních řízení v členském státě ES
a ve třetím státě a s velkou pravděpodobností k vzniku rozporných rozhodnutí, která nemohou být vzájemně uznána a vykonána. Požadavek konzistentnosti řešení požaduje, aby se situacemi
dotýkajícími se třetích států zacházelo stejně jako se situacemi
intrakomunitárními. Zjednodušeně řečeno: Soud členského státu by měl posuzovat otázku mezinárodní příslušnosti jeho soudů
a soudů třetího státu na základě stejných hledisek, jako to činí
v případě rozhodování o příslušnosti mezi členskými státy ES.
Odmítnutí příslušnosti by však bylo vyloučeno v případech, jako
byl Owusu, neboť evropský procesní režim neumožňuje odmítnout příslušnost s odvoláním se na teorii forum non conveniens.
2. Rozsah evropských procesních norem: Tento argument
je postaven na premise, že v případech dotýkajících se třetích
států nechává evropský procesní režim nedotčena národní procesní ustanovení umožňující odmítnout příslušnost, která jsou
srovnatelná s ustanoveními uznávanými evropskými normami.
Výše jmenované situace by se nacházely mimo aplikační rozsah
Bruselské úmluvy i nařízení a bylo by při posuzování mezinárodní příslušnosti možno použít národní procesní normy, které
mají svou obdobu v Úmluvě a nařízení. Použití tohoto argumentu je podpořeno rozhodnutím ve věci Coreck a dále i příslušnými
pasážemi Schlosserovy zprávy, na něž se ESD v tomto rozhodnutí odvolal.
Tento argument je však snazší teoreticky popsat než prakticky aplikovat. Největším problémem jeho aplikace bude,
jak moc si musí národní procesní normy umožňující odmítnutí příslušnosti a evropské procesní normy odpovídat. Stačí, že
sledují tentýž účel, nebo je potřeba přesnější shoda? Navíc se
ESD ve věci Owusu vyhnul odkazu na jiná dřívější rozhodnutí
a ani se nezabýval konkrétními podmínkami možného odmítnutí mezinárodní příslušnosti založené čl. 2 Bruselské úmluvy.
Přidáme-li ještě váhu, kterou ESD přikládá požadavku řádného
fungování vnitřního trhu, stává se argument rozsahu evropských
procesních norem nepoužitelným. Jakkoli to hovoří proti zdravému rozumu, nic v rozhodnutí Owusu nenasvědčuje tomu, že
by ESD zamýšlel omezit jeho dosah jen na situace forum non
conveniens.
Nepsané hranice evropského procesního práva?
Závěr
Je velice těžké, v podstatě až nemožné, najít principy,
K omezení aplikace evropských procesních norem v situacích, kdy je sice založena příslušnost soudu ES na základě čl. 2, na nichž je rozhodnutí ve věci Owusu vystaveno, a které byale skutkový stav vykazuje silnou spojitost se třetím státem, je chom mohli zobecnit na další situace. Hlavní myšlenky tohoto
rozhodnutí jsou však jasné: Soud členského státu nemůže použít
možno použít následující argumenty:
námitku forum non conveniens, k odmítnutí mezinárodní příslušnosti stanovené čl. 2 Bruselské úmluvy či nařízení. Mezi10 Fentiman, R., Civil Jurisdiction and Third States: Owusu and Af- národní prvek potřebný pro aplikaci evropských procesních
ter. In: Common Market Law Review, 2006, volume 43 , issue 3 , norem může být založen i vztahem skutkového stavu k jedinému
p. 705-734.
smluvnímu státu a dále třetímu státu. Požadavek řádného fungo11 Srov. čl. 3 odst. 1 Bruselského nařízení.
vání vnitřního trhu vyžaduje jednotnou aplikaci evropských pro12 Heinze. Ch. A., Dutta, A., Ungeschriebene Grenzen für europäische
Zuständigkeit bei Streitigkeiten mit Drittstaatenbezug. In: IPRax, cesních norem a vede k rozšíření jejich aplikačního rozsahu i na
extrakomunitární vztahy. Stále však zůstává nezodpovězeno,
2005, s. 224 an.
Mezinárodní a evropské právo
ROZTRIEŠTENOSŤ NADVÄZOVACÍCH
KRITÉRIÍ V KOMUNITÁRNOM PRÁVE
zda soud členského státu může v některých případech odmítnou
svou příslušnost ve prospěch soudů třetího státu, a pokud ano,
o jaké případy se jedná. Odpověď nám poskytne až sám ESD.
Elena Júdová
Použitá literatura
Heinze. Ch. A., Dutta, A., Ungeschriebene Grenzen für europäische Zuständigkeit bei Streitigkeiten mit Drittstaatenbezug.
In: IPRax, 2005, s. 224 an.
Fentiman, R., Civil Jurisdiction and Third States: Owusu
and After. In: Common Market Law Review, 2006, volume 43 ,
issue 3 , p. 705-734.
Audit, B., The Application of Private International Norms to
„Third Countries“ : the Jurisdiction and Judgements Example.
In: Nuyts, A., Watté, N., International civil litigation in Europe
and relations with third states. Bruxelles : Bruylant, 2005, s. 63.
Struycken, A., Das Internationale Privatrecht der Europäischen Gemeinschaft im Verhältnis zu Drittstaaten und zur Haager
Konferenz. In: Zeitschrift für europäisches Privatrecht, 2004,
volume 12 , issue 2 , p. 276-295.
Kreuzer, K., Zu Stand und Perspektiven des Europäischen
Internationalen Privatrechts. In: RabelsZ, 2006, s. 1-88.
Resumé
Die Frage des räumlichen Anwendungsbereichs des Brüsseler Übereinkommens war zur Zeit ihrer Entstehung noch nicht
relevant. In den folgenden Jahren hat sich aber gezeigt, dass zB.
die Bestimmungen über die Anerkennung und Vollstreckung der
Entscheidungen „transnational“ in den Situationen anwendbar
sind, die nur kleine Gemeinschaftsbezüge aufweisen. Es handelt sich vor allem um die Situationen, wann die beiden Parteien außerhalb der EG ansässig sind und wann die internationale
Zuständigkeit des mitgliedstattlichen Gerichts auf Grund des
nationalen Prozessrechts gegründet wurde. Ein weitres Ausmaß
hat die Transnationalität des europäischen Prozessrechts in der
Judikatur des EuGH bekommen, und zwar vor allem in der
Rechtssache Group Josi und Owusu. Im Einklang mit diesen
Entscheidungen ist nur mehr relevant, ob der Beklagte in der EG
ansässig ist, und falls diese Bedingung erfüllt ist, kann man die
internationale Zuständigkeit des mitgliedstaatlichen Gerichts
nicht mehr auf Grund des nationalen Prozessrecht ablehnen. Wie
extensiv die Entscheidung in der Rechtssache Owusu ausgelegt
wird und inwiefern es auch an andere mehr oder wenige Fälle anwendbar wird, wird sich in der zukünftigen Judikatur des
EuGHs zeigen.
I.
Európska únia, resp. jej predchodca a súčasný prvý pilier
Európske spoločenstvá, je integračné zoskupenie vznikajúce
s primárnym cieľom zjednotenia národných trhov a vytvorenia
jednotného spoločného trhu. Spoločný trh je charakterizovaný
zrušením prekážok stojacich v ceste voľnému pohybu osôb, služieb, tovaru a kapitálu. Prekážky však stále existujú a to najmä
v oblasti právnej. Hoci ekonomické bariéry medzi národnými
trhmi boli prekonané a štáty nemôžu tovar pochádzajúci z iných
štátov podrobovať žiadnym dodatočným podmienkam, právne
vzťahmi medzi obchodníkmi a spotrebiteľmi a medzi obchodníkmi navzájom sa stále spravujú, v súčasnosti už 27 rôznymi súbormi noriem občianskeho práva. Viaceré z nich patria
do rôznych právnych rodín, alebo sú poznačené transformáciou
zo socialistických právnych poriadkov. Existujúce rozdiely medzi právnymi poriadkami členských štátov znamená pre aktérov
spoločného trhu dodatočné náklady a neistota právnej úpravy
ich právnych pomerov.
Jedným z riešení by bola unifikácia civilného práva v oblasti
záväzkových vzťahov. Tento cieľ sa však ukázal byť v dohľadnej dobe nereálny. Ako vhodnejšie riešenie sa javí zjednotenie
kritérií na základe ktorých súdy členských štátov vyberajú z kolidujúcich právnych poriadkov ten, ktorý použijú na posúdenie
práv a povinností strán súkromnoprávnych vzťahov. Unifikácia
kolízneho práva - t.j. súboru kolíznych noriem ktoré prostredníctvom v nich obsiahnutých kolíznych, alebo i nadväzovacích
kritérií (štátne občianstvo, obvyklé bydlisko, sídlo strán, miesto
polohy veci, miesto uzavretia zmluvy a pod.) spájajú právne pomery a právne otázky z konkrétnym právnym poriadkom podľa
ktorého sa tieto budú spravovať, nezasahuje národné právne poriadky tak citlivo ako unifikácia hmotnoprávnych noriem. Stranám prináša zjednotenie nadväzovacích kritérií predvídateľnosť
určenia rozhodného práva a istotu že ich právne vzťahy sa budú
spravovať vždy rovnakým právnym poriadkom, bez ohľadu
na to, súd ktorého štátu bude vo veci rozhodovať.
Prvá norma komunitárneho práva ktorá sa zaoberala unifikáciou kolízneho práva medzi členskými štátmi Európskeho
hospodárskeho spoločenstva bola prijatá už v roku 1980 v Ríme,
vo forme medzinárodnej zmluvy. Bol to dohovor o práve rozhodnom pre zmluvné záväzky (ďalej len Rímsky dohovor).
Príspevok vznikol ako výstup grantu Európskej komisie Jean
Monnet, pod názvom „Európske medzinárodné právo súkromné“,
č.grantu 04/0193.
JUDr. Elena Júdová, Ph.D., katedra medzinárodného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici.
TOMÁŠEK, M.: Lesk a bída „europeizace“ občanského práva, in:
Právník 1/2004, roč. CXLIII, s. 1-15
k charakteristike komunitárneho práva viď: SIMAN, M .-SLAŠŤAN, M.-IVANOVÁ-ŽILÁKOVÁ, D.: Primárne právo Európskej
únie, Bratislava 2006, s.32 a nasl.; alebo JÚDA, V.: Vplyv vstupu
do EÚ na právny poriadok Slovenskej republiky ako asociovanej
krajiny, in.: Teoretickoprávne súvislosti vstupu suverénneho štátu
do Európskej únie. Zborník z konferencie, Ústav štátu a práva SAV,
Bratislava 2001, s. 231 a nasl.
Ako norma práva Európskeho (hospodárskeho) spoločenstva
je Rímsky dohovor z r. 1980 označovaný pre jeho prepojenosť
na E(H)S zjavnú z preambuly dohovoru a jeho záverečných ustanovení, ako i z ďalších skutočností ako je okruh zmluvných štátov.
Debaty mladých právníků 2007
Tvorcovia dohovoru si od jeho prijatia sľubovali zvýšenú úroveň právnej istoty, posilnenie dôveryhodnosti a stability právnych vzťahov, zabezpečenie širokej ochrany nadobudnutých
práv. Práve preto boli kolízne normy v Rímskom dohovore
formulované ako univerzálne použiteľné, bez ohľadu na intrakomunitárny alebo extrekomunitárny charakter záväzkov.
Po vstupe do platnosti zmien ktoré v Zmluve o založení
Európskeho (hospodárskeho) spoločenstva z r. 1957 (ďalej len
Zmluva o ES, alebo ZES) a najmä Hlavy IV. článku 65, získali priamo orgány Európskeho spoločenstva právo unifikovať
kolízne právo členských štátov. S určitým pozdržaním bolo
v júli tohto roku prijaté Nariadenie (ES) č. 864/2007 o práve rozhodnom pre mimozmluvné záväzky, tzv. Rím II.. Dlho pripravovaný návrh Nariadenia o práve rozhodnom pre zmluvné záväzky COM(2005) 650 final, je momentálne znovu prerokovávaný
v členských štátoch vo verzii schválenej Radou 25.6.2007.
Napriek tomu že napríklad bod 5. preambuly návrhu Rím
I. uvádza že transparentnosť legislatívy Spoločenstva vyžaduje aby čo najviac kolíznych noriem bolo spojených do jedného
právneho nástroja, v skutočnosti je tento vytvárajúci sa jednotný
systém kolíznych noriem Európskeho spoločenstva narušovaný
množstvom kolíznych noriem a skrytých kolíznych noriem, obsiahnutých v právnych aktoch (nariadeniach a smerniciach) prijímaných v rámci iných politík. Článok 20 Rímskeho dohovoru,
článok 22 návrhu Nariadenia Rím I., článok 27 Nariadenia Rím
II. dávajú týmto ustanoveniam prednosť pred jednotným katalógom kolíznych noriem ktorý obsahujú. Systém kolíznych
noriem je tak ďalej „drobený“ (a to i z hľadiska ich priestorovej
aplikácie) a stáva sa zbytočne komplikovaným, až neprehľadným.
Nie je možné v rozsahu venovanom tomuto článku zmapovať všetky ustanovenia komunitárneho práva ktoré sú kolíznymi
normami alebo ktoré zakladajú pre štát povinnosť určité kolízne
normy prijať, ani mieru ich interakcie s Nariadeniami (pripravovaným) Rím I. a Rím II. Podrobne sa týmto otázkam venuje
napríklad Henry Duintjer Tebbens10, Michael Bogdan11, alebo
autori Michael Wilderspin a Xavier Lewis12. V tomto príspevku
Giuliano Lagarde Report, Journal officiel C 282 z 31.10.1980, s.
001-0050, bod 1.
bližšie viď: KESSEDJIAN, C.: Le passé et l`avenir du droit international privé européen dans le cadre de l`intétration de l`Union
européenne, Revue des Affaires Européennes. Law & European
Affaires, Éditeur Alain M.Mys, Paris, 2001-2002; REMIEN, O.:
European private international law, the european community and
its emerging area of freedom, security and justice, Common market law review, Kluwer law international, Netherlands, Volume 38,
2001, s. 74 a nasl.
k návrhu Rím I. viď: GALDUNOVÁ, K.: Rím – dohovor alebo
nariadenie?, in: Komunitárne právo a skromné právo členského
štátu. Zborník, Univerzita Mateja Bela Právnická fakulta, Banská
Bystrica 2007, s. 108-118.
U článku 27 Nariadenia Rím II. a článku 22 návrhu Nariadenia
Rím I. je viditeľný určitý rozpor medzi ich anglickým a francúzskym znením. Anglický text v oboch prípadoch hovorí o prednosti
ustanovení komunitárneho práva, ktoré v špecifických prípadoch
„ustanovujú kolízne normy- lay down conflict-of-law rules“, zatiaľ
čo francúzsky text zakladá prednosť ustanovení komunitárneho
práva ktoré „upravujú [riešia] kolízie zákonov- rčglent les conflits
de lois“. Slovenský preklad zodpovedá anglickému textu.
10 Prehľad časti týchto noriem podáva DUINTJER TEBBENS, H.:
Les rčgles de conflit contenues dans les instruments de droit dérivé,
in: Les conflits de lois et le systčme juridique communautaire. Zborník, Dalloz, Paris 2004, s. 101-116
11 BOGDAN, M.: Concise Introduction to EU Private International
Law, Europa Law Publishing, Groningen 2006, Kap.9 s. 155-165
12 WILDERSPIN, M.- LEWIS, X.: Les relations entre le droit com-
sa sústredíme najmä na akty výslovne uvedené v prílohe k článku 22 písm.a) pôvodného návrhu Nariadenia Rím I. (II.) a na
niektoré vybrané smernice, ktoré, i keď to nie je na prvý pohľad
zjavné, tiež prejudikujú prijatie konkrétnych kolíznych noriem
(III.).
II.
Článok 22 pôvodného návrhu Nariadenia Rím I.
COM(2005) 650 final favorizuje pred ustanoveniami Nariadenia jednak akty inštitúcií ES ktoré ustanovujú kolízne normy
v špecifických veciach – písm.a), ako i akty ktoré určujú pravidlá na podporu dobrého fungovania vnútorného trhu, ak takéto pravidlá nie sú uplatniteľné spolu s právnym poriadkom
určeným na základe ustanovení medzinárodného práva súkromného – písm.c). Druhý uvedený príklad sa týka najmä súboru
spotrebiteľských práv zakotvených vo viacerých smerniciach,
ktoré majú v práve Spoločenstva pozíciu kogentných noriem,
ich aplikácia však nezodpovedá klasickej teórii imperatívnych
noriem v medzinárodnom práve súkromnom.13
Akty ktoré pokrýva písm.a) sú taxatívne uvedené v prílohe
I. Medzi nimi dominujú tzv. poistné smernice č. 88/357/EHS
z 22.6.1988 a 2002/83/ES z 5.11.2002. Poistné zmluvy, s výnimkou zaisťovacích zmlúv, sú vylúčené z predmetu úpravy
Rímskeho dohovoru, práve s ohľadom na existujúce kolízne
normy v smerniciach (prvá smernica o poistení bola prijatá ešte
v sedemdesiatych rokoch). Ku kolízii s Rímskym dohovorom
tak nedochádza. Avšak, keďže kolízne normy v smerniciach
(v tomto prípade ide o klasické kolízne normy) sú použiteľné
iba na poistné zmluvy kryjúce riziká nachádzajúce sa na území
členských štátov, dochádza k štiepeniu právnej úpravy medzi
komunitárne právo a národné právne úpravy. Okrem toho smernica 88/357/EHS Druhá smernica o priamom poistení s výnimkou životného poistenia, obsahuje v článku 7 písm.d) skrytý odkaz na národné právne úpravy. Predmetný článok hovorí, že ak
členské štáty ktorých právo je použiteľné v zmysle ustanovení
čl.7 písm.b) a c) poskytujú väčšiu slobodu výberu práva, strany
môžu využiť túto možnosť. Právne poriadky prevažnej väčšiny
európskych štátov umožňujú v oblasti zmluvných záväzkov neobmedzenú slobodu práva, tzn. širšiu než čl.7 smernice.
Systému kolíznych noriem zakotvených v poistných smerniciach je vytýkaná i priveľká komplikovanosť. Smernica
2002/83/ES o životnom poistení v čl.32 stanovuje ako rozhodné
právo právo štátu kde má poistenec obvyklý pobyt, alebo, ak sa
strany na tom dohodnú, právo štátu ktorého je poistenec štátnym
príslušníkom. Strany si však môžu zvoliť i iný právny poriadok,
ak to umožňuje právo štátu kde má poistenec obvyklý pobyt.
Podľa nášho názoru toto ustanovenie určovanie rozhodného
práva iba zbytočne komplikuje a vlastne zachováva rozdielnosť
kolíznoprávnej úpravy. I jeho význam pre ochranu práv poistenca je otázny. V konečnom dôsledku závisí od aplikácie ostatných ustanovení smernice ako imperatívnych noriem. Navyše
ods. 5 toho istého článku hovorí, že ak v odsekoch 1 až 4 nie je
ustanovené inak, členské štáty uplatnia na poistné zmluvy svoju
všeobecnú úpravu medzinárodného práva súkromného týkajúcu
munautaire et les rčgles de conflits de lois des États membres, Revue critique de droit international privé, č.1 január-marec/ 2002,
roč. 91, s. 1-37. Pokrač. Revue critique de droit international privé,
č.2 apríl-jún/ 2002, roč. 91, s. 289-313.
13 Imperatívne normy nanucujú svoju aplikáciu bez ohľadu na to,
ktorý právny poriadok je určený ako rozhodný. Práva a povinnosti
zakotvené v predmetných smerniciach sú aplikovateľné, obdobne
ako v článku 5 ods.2 Rímskeho dohovoru, len ak rozhodné právo
nezakotvuje obdobné práva alebo povinnosti.
Mezinárodní a evropské právo
sa zmluvných záväzkov. Je možné že obe tieto ustanovenia mali
odkazovať späť na Rímsky dohovor. Prečo potom ale poistné
zmluvy neboli zahrnuté do Rímskeho dohovoru, zakotvujúc ako
hlavné kolízne kritérium kritérium miesta kde sa poistné riziko
nachádza?! I Rímsky dohovor upravuje v čl.7 podmienky aplikácie imperatívnych noriem.
Smernica 88/357/EHS v čl.7 obsahuje pre určenie rozhodného práva pre poistné zmluvy identické kritérium ako Rímsky dohovor v čl.4 – zmluva sa spravuje právnym poriadkom
štátu s ktorým najužšie súvisí. Štátom s ktorým najužšie súvisí pritom môže byť len niektorý zo štátov uvedených v ods.1
písm. a) až c). Platí však prezumpcia že zmluva najužšie súvisí
so štátom v ktorom je umiestnené poistné riziko. Komplikované je i určenie podmienok za ktorých si strany môžu zvoliť
právo. V sérii ustanovení v úvode článku 7 sú podrobne rozpísané situácie v ktorých si strany môžu vybrať ten-ktorý právny
poriadok, aby nakoniec takto zvolený právny poriadok ustúpil
ustanoveniam národných právnych poriadkov (Rímskeho dohovoru ?) zakotvujúcim širšiu slobodu voľby práva. Samotné
miesto kde sa poistné riziko nachádza a ku ktorému smerujú
ustanovenia oboch smerníc ako k centrálnemu poistnému kritériu, je doktrínou vnímané pozitívne. Podľa prezentovaných
názorov predstavuje vhodnejšiu alternatívu ako zladiť požiadavky vnútorného trhu a právnu istotu strán,14 než presadzujúci sa princíp krajiny pôvodu,15 často vnímaný tiež ako skryté
kolízne kritérium.
Pripravovaná úprava kolízneho práva pre oblasť zmluvných záväzkov poistné zmluvy nevylučuje, v uvedenom
článku 22 však zakotvuje prednosť ustanovení smerníc. Návrh Nariadenia Rím I. v znení zmien navrhnutých nemeckým
a talianskym predsedníctvom 2005/0261 (COD) z 25.6.2007
obsahuje v článku 5a osobitné kolízne normy pre poistné zmluvy, inšpirované ustanoveniami smerníc. Otázkou je ako bude
vyzerať definitívna podoba článku 22 po prijatí takejto úpravy.
Pri zachovaní prednosti smerníc je navrhovaný článok 5a použiteľný len na poistné zmluvy kryjúce riziká nachádzajúce sa
mimo Európskeho spoločenstva. Navyše sa vytvorí zbytočná
duplicita právnej úpravy. Ak ustanovenia smerníc stratia prednosť, kolízne normy v nich zakotvené a ich národné transpozície nebudú mať praktické využitie.
K stretu právnej úpravy dochádza v prípade ďalšej smernice uvedenej v Prílohe I. Rímskeho dohovoru - Smernice
96/71/ES o vysielaní pracovníkov v rámci poskytovania služieb. Uvedená smernica neobsahuje kolíznu normu v klasickom ponímaní medzinárodného práva súkromného. V zmysle
článku 3 ods.1 Smernice je členský štát povinný zabezpečiť
aplikáciu svojich právnych predpisov týkajúcich sa taxatívne vymenovaných otázok, i na pracovníkov ktorí sú dočasne
vyslaní na jeho územie. V tomto zmysle sa preambula smernice b.10 odvoláva na úpravu imperatívnych noriem v čl. 7
Rímskeho dohovoru. Tu sa však podobnosť s imperatívnymi
normami končí. Už spomínaný článok 3 v ods.7 umožňuje aby
pracovník bol podriadený právu iného štátu, ak je toto právo
pre neho výhodnejšie. V spojení s týmto ustanovení sa článok
3 ods.1 javí ako materializovaná kolízna norma16, obdobne
ako čl.6 ods.1 Rímskeho dohovoru venovaný individuálnym
pracovným zmluvám.
Kritérium zvolené v článku 3 Smernice o vyslaných pracovníkoch je v rozpore práve s ustanovením čl.6 Rímskeho
dohovoru. Smernica zakotvuje pre vymedzené aspekty pracovnoprávneho vzťahu použitie práva miesta kde zamestnanec
dočasne pracuje a toto právo predstavuje minimálny štandard
ktorý musí byť zachovaný i keď sa pracovná zmluva sama
spravuje iným právom. Rímsky dohovor stanovuje pre pracovnoprávne vzťahy právo štátu kde zamestnanec obvykle vykonáva prácu ako rozhodné právo, a to i v prípade že prechodne
pracuje v inom štáte. Právo miesta kde je práca obvykle vykonávaná obsahuje minimálny štandard, na ktorý má pracovník
právo i v prípade že sa pracovná zmluva spravuje zvoleným
právnym poriadkom. za zmienku stojí i to, že uplatnenie rozoberaných ustanovení smernice nie je obmedzené len na právne vzťahy vo vnútri Spoločenstva, ale na základe čl.1 ods.4
Smernice požívajú rovnaké výhody výhodnejšej právnej úpravy i zamestnanci vyslaní zamestnávateľom so sídlom mimo
územia členského štátu.
III.
Povahu imperatívnych noriem, resp. kogentných noriem
práva Spoločenstva má séria smerníc prijímaných za účelom
posilnenia práv spotrebiteľov. Sem môžeme zaradiť Smernicu
93/13/EHS o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách, Smernicu 94/47/ES o ochrane kupujúcich v súvislosti
s niektorými prvkami zmlúv o kúpe práva na časovo obmedzené
užívanie nehnuteľností (tzv. tiem-sharing smernica), Smernicu
1999/44/ES o určitých aspektoch predaja spotrebného tovaru
a záruk na spotrebný tovar, ďalej Smernica 97/7/ES o ochrane
spotrebiteľov v prípadoch zmlúv na diaľku a Smernica 2002/65/
ES o poskytovaní finančných služieb spotrebiteľom na diaľku.
Článok 6 ods.2 Smernice 93/13/EHS, článok 7 ods.2 Smernice 1999/44/ES, článok 12 ods.2 Smernice 97/7/ES a článok 12
ods.2 Smernice 2002/65/ES obsahujú takmer identické ustanovenia, ktoré členským štátom ukladajú povinnosť zabezpečiť, že
spotrebiteľ nepríde o práva garantované mu uvedenými smernicami v dôsledku voľby právneho poriadku tretieho (nečlenského) štátu, ak má zmluva úzky súvis s území Spoločenstva resp.
jeho členského štátu.
Skutočnosť že zákonodarca považoval za potrebné upraviť
len situácie keď bola realizovaná voľba práva, by naznačovala
že v prípade nerealizácie voľby je spotrebiteľ dostatočne chránený. To by znamenalo že smernica sa obracia iba na situácie,
ktoré sa mimo voľbu práva spravujú právom členského štátu.17
Právo rozhodné pre spotrebiteľské zmluvy upravuje Rímsky dohovor o práve rozhodnom pre zmluvné záväzky v čl.5. Zmluva, ktorej druhou zmluvnou stranou je spotrebiteľ, sa spravuje
právom štátu obvyklého pobytu spotrebiteľa ak je splnená jedna z nasledujúcich podmienok: a) spotrebiteľ podnikol všetky
kroky potrebné na uzavretie zmluvy v štáte svojho obvyklého
pobytu, b) objednávka bola prevzatá od spotrebiteľa v štáte jeho
obvyklého pobytu, alebo c) kúpna zmluva bola uzavretá na zá14 HEUZÉ, V.: Le droit des assurances, in: Les conflits de lois et le klade tzv. nákupného výletu organizovaného predávajúcim.
Španielsky zákonodarca, vychádzajúc zrejme z rovnasystčme juridique communautaire. Zborník, Dalloz, Paris 2004,
s.250
kej logiky, transponoval ustanovenia smernice v tom zmysle,
15 k pôsobeniu princípu krajiny pôvodu na normy MPS bližšie viď že španielske normy na ochranu spotrebiteľa sú aplikovateľné
HELLNER, M.: The Country of Origin Principle in the E-commerce Directive: A Conflict with Conflict of Laws?, in: Les conflits
de lois et le systčme juridique communautaire. Zborník, Dalloz, Paris 2004, s. 205–224.
16 Materiálnymi kolíznymi normami sa v našej literatúre zaoberá napr.
ROZEHNALOVÁ,N.-TÝČ,V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách), Masarykova univerzita, Brno 2005, s. 99 a nasl.
17 BOGDAN, M.: Concise Introduction toEU Private International
Law, Europa Law Publishing, Groningen 2006, s.155.
Debaty mladých právníků 2007
na zmluvu ktorá spĺňa kritériá rovnaké ako sú kritériá v článku
5 RD. Táto transpozícia však bola, na základe podania Európskej komisie, penalizovaná Súdnym dvorom ES v rozhodnutí
C-70/03. Ten rozhodol že, akokoľvek vágny je termín „úzkeho
vzťahu“ s územím spoločenstva, členský štát nemôže ohraničiť
aplikáciu ustanovení smernice súborom predeterminovaných
kritérií, tak ako je to v prípade čl.5 RD.
Problém spôsobuje i fakt, že všeobecná kolíznoprávna úprava
v Rímskom dohovore rozlišuje medzi aktívnym a pasívnym spotrebiteľom. Zvýšená ochrana v zmysle čl.5 RD sa týka len pasívneho spotrebiteľa. V záujme zabezpečenia rovnakého postavenia
spotrebiteľov na vnútornom trhu Spoločenstva a v záujme jednoty
kontraktu, členským štátom nezostáva nič iné, než transformovať
aplikačné pravidlo horeuvedených smerníc ako bilaterálnu kolíznu normu. Ak by členské štáty prevzali predmetné ustanovenie
doslovne, znamenalo by to, že spotrebiteľ ktorý súhlasil s voľbou práva bude chránený, zatiaľ čo na postavenie spotrebiteľa
ktorý nezvolil právo a jeho zmluva nezodpovedá kritériám čl.5, sa
použije právo štátu v ktorom má sídlo poskytovateľ služieb (čl.4
RD). Navyše, aby bola zachovaná aspoň určitá miera koherencie
s Rímskym dohovorom, mala by národná transpozícia zakotviť
v prvom rade použitie práva štátu v ktorom má spotrebiteľ obvyklé bydlisko. Len v prípade že tento právny poriadok neposkytuje spotrebiteľovi práva zodpovedajúce právam garantovaným
v Smerniciach, môže byť použitý domáci zákon. Musíme si totiž
uvedomiť že zákonodarca pri transpozícii smernice v skutočnosti
stanovuje použitie národného právneho predpisu.
Trochu iná situácia vzniká pri transpozícii článku 9 Smernice
94/47/ES o time-sharingu. Článok 9 neobmedzuje svoju aplikáciu
iba na zmluvy pre ktoré strany zvolili právo, ale vyžaduje aby
spotrebiteľ nebol zbavený práv poskytnutých mu touto smernicou, ak sa nehnuteľnosť ktorá je predmetom zmluvy nachádza
na území Spoločenstva. Smernica stanovuje síce konkrétne kritérium, ktoré je navyše súlade s čl.4 ods.3 Rímskeho dohovoru
používajúcim rovnaké kritérium pre zmluvy o nehnuteľnostiach.
V praxi však môže prísť k prekrývaniu sa čl.9 smernice a čl.5
RD. V prípade že belgický spotrebiteľ uzavrie v Belgicku zmluvu
na časový prenájom nehnuteľnosti nachádzajúcej sa v Španielsku
a vykoná pre túto zmluvu voľbu švajčiarskeho práva, sudca bude
povinný preveriť či švajčiarske právo obsahuje minimálny základ
stanovený time-share smernicou a vykonať porovnanie švajčiarskeho a belgického práva v zmysle čl.5 Rímskeho dohovoru.18
Až potom môže pristúpiť k určeniu rozhodného práva.
V návrhu Nariadenia Rím I. je pre spotrebiteľské zmluvy
vylúčená možnosť voľby práva. Návrh zachováva rozdelenie
na pasívneho a aktívneho spotrebiteľa, avšak podmienky pre definovanie spotrebiteľskej zmluvy ako pasívnej sú oveľa menej
reštriktívnejšie. Nový článok 5 pokrýva i zmluvy o time-sharingu, pre ktoré bude tým pádom rozhodné právo obvyklého pobytu
spotrebiteľa. Kryjú sa ustanovenia zakotvujúce kogentné použitie
spotrebiteľského práva Spoločenstva. Okrem článku 22 zabezpečujúceho prednostnú aplikáciu smerníc, je tu i článok 3 ods.5
ktorý hovorí, že voľba práva uskutočnená stranami nemá vplyv
na uplatnenie kogentných noriem práva Spoločenstva, ak sú všetky prvky kontraktu lokalizovateľné na území Spoločenstva. Toto
ustanovenie sa zdá byť prevzaté práve zo spotrebiteľských smerníc a vytvára znovu duplicitu právnej úpravy.
18 viď WILDERSPIN, M.-LEWIS, X.: Les relations entre le droit
communautaire et les rčglesde conflits de lois des Ětats membres,
in: Revue critique de droit international privé, č.2 avril-juin 2002,
roč. 91, s. 291 a nasl.
Záver
V tomto článku sme načrtli len niektoré z problematických
oblastí komunitárnej úpravy cezhraničných právnych vzťahov.
Napriek postupujúcej unifikácii kolízneho práva v rámci Európskeho spoločenstva pretrváva roztrieštenosť právnej úprav medzi množstvo noriem sekundárneho práva a národných právnych
poriadkov predstavujúcich transpozície relevantných smerníc.
V rozpore so zámerom vytvoriť jednotný systém kolíznych noriem, stojacich za politikou nariadení prijímaných na základe
čl.65 Zmluvy o založení ES, práve smernice, ktorým je dávaná
prednosť pred týmito nariadeniami, vytvárajú priestor pre rozdielnosť právnej úpravy v dôsledku národných transpozícií.
Pre strany zmluvných kontraktov tento systém prináša ďalšie
komplikácie. Systém kolíznych noriem sa stáva neprehľadným,
ťažko zrozumiteľným, vyžadujúci navyše zložitú identifikáciu
ustanovení národných právnych poriadkov, do ktorých boli transponované ustanovenia smerníc. V konečnom dôsledku sme sa
dostali zase na začiatok – k volaniu po jednotnom a prehľadnom
systéme určovania rozhodného hmotného práva. Jedným zo
spôsobov ako by sa dal tento stav riešiť, je vypustenie ustanovení o prednosti osobitných kolíznych noriem z Nariadenia Rím
II. ako i z pripravovaných nariadení a eliminovanie ustanovení
o priestorovej aplikácii materiálneho práva smerníc. Vhodnou
príležitosťou na tento krok je pripravovaná revízia spotrebiteľského acquis communautaire.19 Ustanovenia typu článku 3
ods.5, spolu s klauzulami o aplikácii imperatívnych noriem sú
podľa nášho názoru plne spôsobilé zabezpečiť aby osoby v prospech ktorých sú smernice prijímané, neboli zbavené práv vyplývajúcich im z komunitárneho práva.
Použitá literatúra
SIMAN, M .-SLAŠŤAN, M.-IVANOVÁ-ŽILÁKOVÁ, D.:
Primárne právo Európskej únie, Bratislava 2006, ISBN 80969554-0-3
BOGDAN, M.: Concise Introduction to EU Private International Law, Europa Law Publishing, Groningen 2006, ISBN
90-76871-70-1
ROZEHNALOVÁ,N.-TÝČ,V.: Evropský justiční prostor
(v civilních otázkách), Masarykova univerzita, Brno 2005,
ISBN 80-210-3054-2
Teoretickoprávne súvislosti vstupu suverénneho štátu do Európskej únie, Materiály z medzinárodnej vedeckej konferencie
konanej v dňoch 28.-30.marca 2001 v Piešťanoch, Ústav
štátu a práva SAV, Slovak Academic Press, Bratislava 2001,
ISBN 80-85665-59-X
Komunitárne právo a skromné právo členského štátu. Zborník,
Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica
2007, ISBN 978-80-8083-401-2
sous la direction de: A.Fuchs, H.Muir Watt, E.Pataut: Les conflits de lois et le systčme juridique communautaire, Contributions issues du Colloque tenu les 17 et 18 novembre 2003,
Éditions Dalloz, Paris 2004
Revue des Affaires Européennes. Law & European Affaires, Éditeur Alain M.Mys, Paris, 2001-2002
Revue critique de droit international privé, roč. 91, č.1/2002
január-marec, s. 1-37. č.2/2002 apríl-jún,
19 Viď Zelenú knihu Komisie o revízii acquis communautaire vo
veciach ochrany spotrebiteľov (ÚV EÚ 2007,C 61) a stanovisko Európskej skupiny Medzinárodného práva súkromného k nej
z 14.05.2007, dostupné na www.gedip-egpil.eu.
Mezinárodní a evropské právo
Právník 1/2004, roč. CXLIII
Giuliano Lagarde Report, Journal officiel C 282 z 31.10.1980
Common market law review, Kluwer law international, Netherlands, Volume 38, 2001
www.eur-lex.europa.eu
www.curia.eu
www.gedip-egpil.eu
www.rome-convention.org
Summary
In order to support legal certainty of the subjects of common
market of the European Community (EC), the EC authorities
have proceeded to the unification of the conflict law by means of
adopting regulations on the basis of Art. 65 of the Treaty on Establishment of the European Community (TEC). Nevertheless,
besides the regulations, the conflict rules or the provisions leading to the determination of the relevant material law for certain
aspects of the private law relations are included also in the sectional directives. Since the list of these is rather long, we have
chosen only some examples, e.g. the insurance directives, the
consumers´ protecion directives and the time share directive.
The set of the provisions of the regulations which have been
adopted or which are to be adopted on the basis of Art. 65 TEC
enjoys the precedence over the conflict rules included in directives. But as we can see in the examples presented in this article,
the former ones create very complicated system and some of
them led to the contradictory solutions. The situation is even
more complicated due to the fact that the parties are bound not
directly by the rules contained in directives, but by the national
rules transposing directives and it is rather difficult for the parties to know and understand all of them. In our opinion, it is
neither on behalf of the principle of legal certainty of the subjects of common market, nor of the weaker party. We find the
existing provisions of the regulations able to ensure the protection of those interests of the Community which are considered
mandatory.
MEDZINÁRODNO – PRÁVNA ZODPOVEDNOSŤ
ŠTÁTOV, HISTÓRIA A SÚČASNÝ STAV
JEJ KODIFIKÁCIE
Radoslav Seman
Úvod
Každý štát, ktorý je členom medzinárodného spoločenstva je
povinný dodržiavať pravidlá medzinárodného práva, pokiaľ sa
na neho vzťahujú. Ak tieto pravidlá poruší, postihnú ho následky
medzinárodným právom stanovené. V tomto zmysle hovoríme
o medzinárodnej zodpovednosti (responsabilité) štátov.
Myšlienka kodifikovať zásady a normy upravujúce zodpovednosť štátov v ucelenom medzinárodnoprávnom dokumente nie je
nová. Už v období medzi dvoma svetovými vojnami sa uskutočnili prvé pokusy kodifikovať túto oblasť medzinárodného práva,
či už na pôde osobitných medzinárodných orgánov, poverených
úlohou kodifikovať rôzne oblasti medzinárodného práva, alebo
pod dohľadom rôznych medzinárodných organizácií, súkromných vedeckých spoločností, inštitúcií, právnických fakúlt a pod.
Rovnako sú známe i práce jednotlivcov, medzinárodneprávnych
teoretikov, v ktorých sa autori pokúšajú formulovať návrhy textu
medzinárodných dohovorov o zodpovednosti štátov.
Súčasne s tým však treba konštatovať, že všetky pokusy
o kodifikáciu medzinárodnej zodpovednosti štátov v ucelenom
medzinárdneprávnom dokumente v minulosti neboli úspešné.
Existuje viacero príčin, prečo popri existujúcich snahách kodifikovať túto významnú oblasť medzinárodného práva, neboli
tieto snahy realizované. Je to predovšetkým samotná závažnosť
a zložitosť problematiky, rôznorodosť a často i protichodnosť
záujmov zainteresovaných strán.
Zodpovednosť za medzinárodne protiprávne správanie
pravdepodobne nikdy nebude prekonaná záležitosť, vzhľadom
na to, že vždy sa nájde štát, (resp. viacero štátov) ktorý porušuje
svoj záväzok. O to viac je kodifikácia tohto inštitútu naliehavejšia.
1. Obdobie činnosti Spoločnosti národov
Už v r. 1914 prijalo Zhromaždenie Spoločnosti národov
rezolúciu, v ktorej vyzvalo Radu Spoločnosti národov, aby
vytvorila výbor expertov, ktorého úlohou malo byť vypracovanie zoznamu tých oblastí medzinárodného práva, ktorých úprava by bola želateľná a uskutočniteľná v medzinárodných dohovoroch. Výbor expertov pre kodifikáciu medzinárodného práva
zasadal v r. 1925 v Ženeve. V záujme lepšej organizácie práce
boli vytvorené podvýbory, pre skúmanie jednotlivých dielčich
otázok, pričom jeden z podvýborov sa zaoberal práve problematikou medzinárodnej zodpovednosti štátov, a to najmä týmito
problémami:
1. „Či a v ktorých prípadoch je štát zodpovedný za škodu, ktorá je spôsobená cudzincovi alebo jeho majetku na území
štátu,
2. Či a v akej forme je možné očakávať prijatie medzinárodného dohovoru, ktorý by stanovoval skutočnosti potrebné
pre vznik zodpovednosti štátu a v takýchto prípadoch zakazoval
použitie donucovacích opatrení pred vyčerpaním prostriedkov
pokojného riešenia.
Zhromaždenie Spoločnosti národov prijalo v r. 1927 roz
JUDr. Radoslav Seman, katedra medzinárodného práva a európskych
štúdií, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave.
Hobza, A: Úvod do mezinárodního práva mírového II, Typus, Praha 1935, s. 382.
Debaty mladých právníků 2007
hodnutie o zvolaní prvej kodifikačnej konferencie, na programe
ktorej mala byť problematika štátnej príslušnosti, problematika
územných vôd a problematika medzinárodnej zodpovednosti
štátov za škodu, ktorá je spôsobená na ich území majetku alebo
osobe cudzinca. Zhromaždenie Spoločnosti národov poverilo
Radu Spoločnosti, aby vytvorila prípravný výbor, ktorého úlohou bolo vypracovať správu , obsahujúcu podrobné údaje pre
diskusiu ku každej otázke zahrnutej do programe konferencie.
Prvá kodifikačná konferencie sa uskutočnila v Haagu v dňoch
13. marca až 12. apríla 1980. Otázka medzinárodnej zodpovednosti štátov za škodu spôsobenú na území štátu osobne alebo
majetku cudzinca sa prerokúvala v treťom výbore konferencie.
Výbor preskúmal otázku a prijal 10 článkov o medzinárodnej
zodpovednosti štátov. V záverečnej správe výbor konštatoval, že
vzhľadom na nedostatok času nemohol dostatočne preštudovať
problematiku a ukončiť svoju prácu.
Návrh dohovoru o medzinárodnej zodpovednosti štátu
zostal nedokončený. Nielen nedostatok času bol prekážkou
pre úspešnú kodifikáciu.. Pri vypracovaní textu navrhovaných
článkov sa prejavili rozpory medzi stanoviskami zúčastnených
strán.
V ďalšom období sa Spoločnosť národov k problematike
zodpovednosti štátov až do ukončenia jej činnosti už nedostala..
Môžeme súhlasiť s názorom Kolosova, ktorý píše:
„Analýza obsahu desiatich článkov, ktoré boli prijaté
v treťom výbore háagskej konferencie v roku 1930 poukazuje
na neschopnosť jej účastníkov dosiahnuť úroveň chápania problémov verejneprávnej zodpovednosti.“
Kodifikačné úsilie na pôde bývalej Spoločnosti národov
bolo zamerané na jedinú špeciálnu oblasť, a to na otázku medzinárodnej zodpovednosti štátov za škodu spôsobenú osobe
alebo majetku cudzinca na území štátu, pričom sa nevenovala
pozornosť všeobecným otázkam medzinárodnej zodpovednosti
štátov.
2. Obdobie činnosti OSN
Názory Garsíju-Amadora boli preto členmi Komisie vrátane
sovietskeho profesora G. I. Tunkina, oprávnené kritizované.
V rokoch 1956–1961 Komisia vzhľadom na dokončovanie kodifikačných prác v iných oblastiach, ako napr. arbitrážne konanie,
diplomatické styky, konzulárne styky a pod., nebola schopná
začať s kodifikáciou medzinárodnej zodpovednosti štátov, hoci sa
občas tejto otázke na svojich zasadnutiach venovala. Tak v r. 1956
vzala na vedomie prvú správu osobitného spravodajcu G. Amadora a bez prijatia rozhodnutí v jednotlivých otázkach obsiahnutých
v správe vyzvala osobitného spravodajcu, aby pokračoval v práci
prihliadnuc na názory členov komisie. V r. 1956–1961 predložil
Amador Komisií šesť správ, ktoré boli prijaté v podstate kriticky
a jeho zastaralá koncepcia bola v rokoch 1960–1963 definitívne
zamietnutá a nahradená novou koncepciou, ktorá sa už ale viaže
k druhej etape činnosti Komisie.
Medzníkom v činnosti Komisie OSN pre medzinárodné právo v súvislosti so skúmaním otázky zodpovednosti štátov je rok
1963 , kedy sa práca Komisie začala uberať kvalitatívne novým
smerom. Predovšetkým sa dosiahla jednomyseľnosť v tom, že
sa v ďalšej etape práce uprednostnia všeobecné otázky pred
otázkami špeciálnymi.
To znamená, že otázka zodpovednosti štátu za medzinárodneprotiprávne jednanie sa bude skúmať ako samostatný problém. od spájania tejto otázky s otázkou ochrany cudzincov a ich
majetku sa upustilo. Tiež sa dosiahla zhoda v tom, že v kodifikačnom procese sa bude prihliadať na pozitívne prvky vo vývoji
medzinárodného práva v povojnovom období. za nového spravodajcu Komisie pre otázku zodpovednosti štátov bol vymenovaný taliansky právnik R. Ago.
Podvýbor sa jednomyseľne rozhodol predložiť Komisii pre
medzinárodné právo návrh hlavných bodov, ktoré by sa v súvislosti s problematikou medzinárodnej zodpovednosti štátov mali
preskúmať. Tieto návrhy mali slúžiť ako smernice pre prácu
osobitného spravodajcu, ktorého Komisia mama po vyriešení
predbežných otázok určiť.
Išlo o nasledujúce body:
a) definovanie medzinárodnej zodpovednosti štátu,
b) vznik medzinárodnej zodpovednosti
c) formy medzinárodnej zodpovednosti
Podvýbor taktiež odporúčil Komisii, aby sa otázka zodpovednosti iných subjektov medzinárodného práva než štátov,
napríklad medzinárodných organizácií ponechala stranou.
V ďalších rokoch sa Komisia pre medzinárodné právo
vzhľadom na ukončovanie kodifikačných prác v iných oblastiach, opäť nemohla intenzívne zaoberať skúmaním otázky medzinárodnej zodpovednosti štátov. Urobila tak až koncom 60- tich
rokov, potom ako ukončila práce v oblasti zmluvného práva
a osobitných misií.
Do roku 1980 osobitný spravodajca Komisie predložil 8
správ o medzinárodnej zodpovednosti štátov.
Jedno z plodných a úspešných období bolo v rokoch 1969–
1978, keď osobitný spravodajca R. Ago predložil 35 článkov
I. časti kodifikačného návrhu, ktoré v r. 1980 Komisia prijala
v prvom čítaní. Akokoľvek možno mať výhrady k niektorým
ustanoveniam napr. čl. 33, 35), v celosti možno označiť I. časť
návrhu za dosť vypracovanú, vyjadrujúcu obsah medzinárodného obyčajového práva aj jeho základné vývojové trendy. To
sa však už nedá povedať o čl. 1–16 II časti návrhu, ktorá je
Orgánom povereným úlohou napomáhať progresívnemu rozvoju a kodifikácii medzinárodného práva v rámci štruktúry OSN
je Komisia OSN pre medzinárodné právo. Tento orgán sa témou
medzinárodnej zodpovednosti zaoberá od svojho vzniku.
Na svojom prvom zasadnutí v r. 1949 Komisia OSN pre medzinárodné právo zaradila otázku o medzinárodnej zodpovednosti
štátov medzi 14 otázok medzinárodného práva, ktoré boli určené na kodifikovanie. V nasledujúcom období však Komisia dala
prednosť skúmaniu iných otázok medzinárodnej zodpovednosti
štátov. Valné zhromaždenie sa vo svojej rezolúcií 799 /VIII/ zo 7.
12. 1953 obrátilo so žiadosťou na Komisiu „pristúpiť ihneď ako
to bude považovať za možné, ku kodifikácií princípov medzinárodného práv, upravujúcich zodpovednosť štátu.
V činnosti Komisie pre medzinárodné právo, pokiaľ ide
o otázku medzinárodneprávnej zodpovednosti štátov, možno
vymedziť dve kvalitatívne etapy. V prvých rokoch činnosti sa
Komisia (najmä pričinením osobitného spravodajcu pre otázku
medzinárodnej zodpovednosti štátov Garciu – Amadora, ktorý
k uvedenej otázke predložil Komisii v rokoch 1956 – 1961 viacero správ) venovala v podstate otázke zodpovednosti štátu za škodu, ktorá je spôsobená cudzincovi alebo jeho majetku na území
štátu, čím prakticky pokračovala v práci započatej v období činnosti Spoločnosti národov. Ako sa ukázalo, takéto nasmerovanie Vršanský, P.: Súčasný stav kodifikácie medzinárodnoprávnej zodpovednosti štátu v medzinárodnom práve, Aktuálne otázky rozvoja
kodifikačných prác bolo nevhodné a neúčelné.
Kolosov, J.M.: Zodpovednosť v medzinárodnom práve, Pravda
1978, s. 90
socialistickej vedy medzinárodného práva – Zborník, Slovenská
spoločnosť pre medzinárodné právo SAV, Bratislava 1981
Mezinárodní a evropské právo
výsledkom práce osobitného spravodajcu W. Riphagena, ktorý
v rokoch 1980-1986 predložil celkovo sedem správ. Vzhľadom
k tomu, že Willem Riphagen nebol opätovne zvolený za člena
Komisie a musel byť ustanovený nový zvláštny spravodajca,
Komisia sa v r. 1987 vôbec problematikou zodpovednosti štátov
nezaoberala.
Ako je známe, osobitní spravodajcovia často vsúvajú
do správ vlastné teoretické koncepcie. Tie bývajú niekedy neaktuálne a zastaralé, ale aj dôsledky ich použitia sa môžu prejaviť
aj po ďalšej dobe. Tak sa najprv v II. Časti návrhu naplno prejavila problematická koncepcia R. Aga – koncepcia alternatívnych
právnych následkov. T.j. reparačných u medzinárodných deliktov a u medzinárodných zločinov. Táto koncepcia, ktorá vychádza z názoru, ktorý R. Ago zastával už pred 2. svetovou vojnou
bola vyjadrená v komentári k čl. 1 I. časti návrhu. V súlade
s týmto názorom „v medzinárodnom práve, ako v ktoromkoľvek právnom systéme, protiprávne správanie môže ... vyvolať
nie len jeden typ právnych vzťahov (not to just one type of legal
relationship) ale dva typy vzťahov, každý charakterizovaný
odlišnou úpravou.
Komisia OSN pre medzinárodné právo svoju prácu nad
návrhom 59 článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie ukončila v roku 2001, kedy Valnému
zhromaždeniu OSN odporučila, aby svojou rezolúciou zobral jej
návrh na vedomie a v neskoršom období prípadne uvážil možnosť uzavretia kodifikačného dohovoru o zodpovednosti štátov
za medzinárodne protiprávne konanie. Výsledky práce Komisie
tvoriace prílohu rezolúcie Valného zhromaždenia OSN č. 58/83
z 28. januára 2002 predstavujú kodifikáciu pravidiel o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konania, pretože
z predmetu svojej úpravy vylučujú zodpovednosť medzinárodných organizácií a zodpovednosť jednotlivcov zastupujúcich štát
za ich medzinárodneprotiprávne správanie (čl. 57 a 58 Návhru
Komisie.)
článkov o zodpovednosti za protiprávne správanie sa vôbec nevyriešila otázka budúcnosti tohto inštitútu.
Aj napriek sklamaniu, ktoré výsledky činnosti Komisie priniesli, neznamená to úplný neúspech a bezvýznamnosť jej práce. Návrh článkov môžeme pokladať za určitý medzistupeň
od základnej, obyčajovej regulácie ku konečnému cieľu – kodifikácii. Návrh je právne nezáväzný, avšak disponuje určitým aspektom oficiálnosti.
Po takmer 60-ročnej práci Komisie sme stále v štádiu nevyjasnenosti cieľa v tejto oblasti.. Konštruktívny prístup by si vyžadoval najmä zmenu v konaní štátov, resp. zmenu vo vedomí tých
ľudí, ktorí sú dosadzovaní do vedúcich pozícií.
Keď sa predsa štáty nevedia správať podľa práva, ako to môžu
požadovať od svojich občanov???
Použitá literatúra
Hobza, A. Úvod do mezinárodního práva mírového II. Typus,,
Praha 1935
Klučka, J. Medzinárodné právo verejné (všeobecná časť), Bratislava: Iura Edition, 2004
Kolosov, J. M. : Zodpovednosť v medzinárodnom práve. Pravda
1978
Vršanský, P. Súčasný stav kodifikácie medzinárodnoprávnej
zodpovednosti štátu v medzinárodnom práve, Aktuálne
otázky rozvoja socialistickej vedy medzinárodného práva
– Zborník, Slovenská spoločnosť pre medzinárodné právo
SAV, Bratislava 1981
Resume
International responsibility of states is one of the most
important institution not only in international law, but in law
generally. Despite the importance and size, international law is
not perfectly regulated by law at all. And these imperfections, or
Záver
leaks, may be taken as an advatage by states, and they do, so as
to satisfy their needs and reach their own goals. With an effort
Napriek tomu, že Komisia OSN pre medzinárodné právo sa to protects their own economic positions, states often abandon
už dlhé roky snaží o systematizáciu, unifikáciu a kodifikáciu oby- claiming the responsibility, and by this behavior the authority of
čajových pravidiel zodpovednosti za protiprávne správanie, jej inernational law is questionable.
výsledky však väčšinou priniesli sklamanie.
Kodifikáciou presného postupu, pri ktorom ex lege nastúpia
aj právne následky pri porušení medzinárodných pravidiel by sa
nepochybne zvýšila aj efektivita medzinárodného práva vôbec.
Komisia však navrhla Valnému zhromaždeniu OSN iba prijatie
vhodnej rezolúcie a uzavretie kodifikačnej zmluvy predpokladá
až neskôr.
Prípadná kodifikácia zodpovednostných pravidiel v budúcnosti by mala čisto právotvorný charakter. Takáto kodifikačná dohoda
môže byť právne záväzná iba medzi štátmi, ktoré k zmluve pristúpia. Ak by teda niektoré štáty k zmluve nepristúpili, bude medzi
nimi, prípadne medzi nimi a signatárskymi štátmi platiť pôvodná
obyčajová regulácia medzinárodnej zodpovednosti, obyčajová
úprav platí vždy, kodifikácia je len jej záväzný výklad. Pripravovaná kodifikačná zmluva je založená inkorporovaní obyčajových
pravidiel do zmluvnej formy. Jeho znakom však je, že upravuje aj
doposiaľ obyčajovou normotvorbou neregulované aspekty medzinárodneprávnej zodpovednosti, resp. oblasti, v ktorých je obyčajová úprava malo stabilizovaná. Tým môže kodifikácia prispieť
k pokrokovému rozvoju medzinárodného práva. Prijatím Návrhu
Klučka, J.: Medzinárodné právo verejné (všeobecná časť), Bratislava: Iura Edition, 2004
Debaty mladých právníků 2007
MOŽNOSTI TRESTNEJ ZODPOVEDNOSTI
ŠTÁTOV
V MEDZINÁRODNOM PRÁVE VEREJNOM
Katarína Galdunová
ÚVOD
Medzinárodné právo verejné je právnym odvetvím, o ktorom niektorí laici, ale aj akademici hovoria, že nie je právom
ako takým. Avšak tí odborníci, ktorí sa tomuto odvetviu práva
venujú, odôvodnene tvrdia, že medzinárodné právo verejné je
právnym odvetvím a že je potrebné poukazovať na jeho špecifiká, a nie spochybňovať jeho právny charakter.
Jedným zo špecifík medzinárodného práva verejného sú
aj jeho subjekty fungujúce vo vzťahu koordinácie, nie vo vzťahu subordinácie, ktorý je charakteristický pre vzťahy subjektov
na vnútroštátnej úrovni. Štáty ako primárne a plnoprávne subjekty medzinárodného práva verejného sú subjektami suverénnymi. na rozdiel od vnútroštátneho práva, kde je moc rozdelená
medzi tri zložky, zákonodarnú, výkonnú a súdnu, štáty na medzinárodnoprávnej a medzinárodnopolitickej úrovni sami rozhodujú o forme prijatia a o obsahu prijatých noriem ako aj o ich
výkone, prípadne o sekundárnych zodpovednostných normách
nastupujúcich v prípade neplnenia primárnych záväzkov. S tým
súvisia aj možnosti zodpovednosti štátov na medzinárodnoprávnej úrovni. Zároveň je potrebné mať na pamäti, že napriek koordinačnému charakteru vzťahov medzi štátmi zostáva otázka
zodpovednosti štátov chrbtovou kosťou medzinárodného právneho systému. V tomto článku by sme sa chceli venovať výlučne
tzv. trestnej zodpovednosti štátov, možnosti ustanovenia takéhoto inštitútu v medzinárodných vzťahoch.
lúciu zaoberajúcu sa zodpovednosťou štátov a Návrhom Komisie. Touto rezolúciou zároveň požiadalo generálneho tajomníka, aby požiadal vlády jednotlivých členských štátov OSN, aby
sa písomne vyjadrili k Návrhu a aby poskytli informácie o ich
praxi v tejto oblasti. Súčasťou rezolúcie bola aj požiadavka, aby
sa uskutočnilo zozbieranie a preskúmanie rozhodnutí medzinárodných súdov, tribunálov a iných orgánov, ktoré sa v svojich
rozhodnutiach odvolávajú na Návrh. Všetky požiadavky mal
splniť generálny tajomník tak, aby sa mohlo Valné zhromaždenie touto problematikou zaoberať na svojom 62. zasadnutí v roku 2007.
Návrh obsahuje 59 článkov a tiež komentár k nim. Je rozdelený do 4 častí, ktoré sa postupne zaoberajú medzinárodne protiprávnym konaním štátu, obsahom medzinárodnej zodpovednosti štátu a implementáciou tejto zodpovednosti. Je zaujímavé, že
všeobecné ustanovenia sú až poslednou časťou Návrhu.
Komisia sa zodpovednosťou štátov zaoberala rozličnou intenzitou od svojho prvého zasadnutia v roku 1949. Hoci táto téma
nebola na zozname priorít, postupne sa vykryštalizoval konkrétny obsah skúmanej problematiky. Členovia Komisie sa zhodli,
že primárne treba vyriešiť zodpovednosť štátov vo všeobecnej
rovine, že sa napr. nebude zaoberať konkrétnejšími situáciami
ako zodpovednosť štátov za majetok cudzincov. Otázky zodpovednosti ostatných subjektov medzinárodného práva verejného
alebo zodpovednosti štátov za škodlivé dôsledky konania nezakázaného medzinárodným právom mali byť riešené až po vyriešení zodpovednosti primárneho subjektu, štátu. Rozhodnutím
Komisie sa skúmaná problematika všeobecnej zodpovednosti
rozdelila na niekoľko častí, pričom v strede záujmu ostala zodpovednosť štátu za medzinárodne protiprávne konanie. To bolo
nakoniec prijaté vo forme predstaveného Návrhu a z úrovne odborných debát posunuté na politickú úroveň.
TRESTNÁ ZODPOVEDNOSŤ ŠTÁTOV?
ZODPOVEDNOSŤ ŠTÁTOV na MEDZINÁRODNEJ
ÚROVNI
Ja by som sa teraz chcela vrátiť k postupnému okliešťovaniu problematiky zodpovednosti štátu, a to konkrétnejšie
k niekedy tak často spomínanému článku 19 prvého čítania
pripravovaného návrhu. Článok predstavoval delenie medzinárodne protiprávnych aktov, za ktoré by bol štát zodpovedný,
na zločiny a delikty. Avšak Komisia musela po búrlivej debate
na svojom 50. zasadnutí konštatovať, že v danej oblasti chýba akýkoľvek konsenzus. Keďže zároveň vyčlenila iné otázky,
ktoré boli sporné, ale ktoré bolo možné súhlasne dotiahnuť
do konca, problematická otázka sa mala doriešiť spôsobom
rozpracovania povinností štátov erga omnes. V roku 2001,
na svojom 53. zasadnutí, Komisia rozhodla, že na ochranu základných záujmov medzinárodného spoločenstva ako celku stačia ustanovenia rozvíjajúce problematiku ius cogens. Pozrime
sa však spolu na otázku tzv. trestnej zodpovednosti štátov aj
z iného uhla pohľadu.
Pojem trestnej zodpovednosti právnických osôb vo všeobecnosti je sám osebe kontradiktórny. Ak sa na to pozrieme
z hľadiska medzinárodného práva, nemôžeme obísť situáciu
JUDr. Katarína Galdunová, katedra medzinárodného práva a európ- po 2. svetovej vojne a návrhy na to, aby Nemecko nieslo zodskych štúdií, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratisla- povednosť za rozpútanie svetovej vojny. Avšak rozsudok Norimberského tribunálu je jasný a zrozumiteľný:
ve.
Pozri aj Mráz, S., Poredoš., F., Vršanský, P.: Medzinárodné verejné
„Zločiny proti medzinárodnému právu páchajú ľudské
právo. Bratislava : IURA EDITION, 2003, s. 19.
osoby, nie nejaké abstraktné bytosti a len potrestaním jednotV roku 2001 prijala Komisia OSN pre medzinárodné právo
(ďalej aj Komisia) Návrh článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie (ďalej aj Návrh). Tento Návrh
bol ako výsledok dlhoročnej práce Komisie a jej spravodajcov
predložený Valnému zhromaždeniu OSN s odporúčaním, aby
bol ako príloha súčasťou rezolúcie VZ OSN, ktorou by Valné
zhromaždenie mohlo Návrh prezentovať. Komisia tiež odporučila, aby Valné zhromaždenie v neskoršej fáze zvolalo medzinárodnú konferenciu splnomocnených zástupcov, ktorá by Návrh preskúmala s ohľadom na možnosti prijatia medzinárodnej
zmluvy. Komisia bola názoru, že prípadné názorové nezhody by
mohli byť vyriešené na tejto medzinárodnej konferencii.
Valné zhromaždenie podľa odporúčania Komisie prijalo
v roku 2001 rezolúciu, ktorej prílohou bol samotný Návrh. Takýmto spôsobom dalo Návrh do pozornosti vládam a rozhodlo,
že otázke zodpovednosti štátov sa bude venovať na svojom 59.
zasadnutí. V roku 2004 prijalo Valné zhromaždenie ďalšiu rezo-
Pojem trestnej zodpovednosti štátu je v tomto článku totožný s pojmom medzinárodnej zodpovednosti štátu za trestné činy.
Francisco V. García Amador (1956-1961), Roberto Ago (19691972, 1976-1980), Willem Riphagen (1980-1986), Gaetano Arangio – Ruiz (1988-1989, 1991-1996), James Crawford (1998-2001).
Pozri GA Res 56/83 z 12. decembra 2001.
Pozri GA Res 59/35 z 2. decembra 2004.
62. zasadnutie Valného zhromaždenia OSN má začať 16. septembra
2007.
Pozri článok 26 Návrhu článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie.
Mezinárodní a evropské právo
livcov, ktorí páchajú takéto zločiny, môžu byť presadené ustanovenia medzinárodného práva.“
Na druhej strane je nutné si uvedomiť, že právo ako spoločenská imperatívna kategória podlieha istej forme vývoja. To,
čo bolo v 40. rokoch 20. storočia nepredstaviteľné, začína mať
zákonne upravené postavenie v trestnom práve krajín angloamerického právneho systému, ako aj kontinentálneho právneho systému. Právne poriadky jednotlivých krajín poukazujú
na nutné zavedenie inštitútu trestnej zodpovednosti právnických osôb napr. v oblasti ochrany životného prostredia. Táto
potreba vychádza jednak zo skutočnosti, že právnická osoba
koná a jednak z nutnosti ochrany vyšších hodnôt. V tomto
zmysle sa pôvodné societas delinquere non potest mení na societas delinquere potest. V niektorých kruhoch nie je prekvapením ani to, že sa objavuje aj v odôvodneniach rozsudkov,
resp. oddelených právnych názoroch10, medzinárodných súdnych orgánov. Práve jedným z týchto názorov chcem poukázať
na možnosti, ktoré má v súčasnosti medzinárodné právo verejné vo vzťahu k zodpovednosti štátov.
Bývalý prezident Interamerického súdu pre ľudské práva,
Antonio Augusto Cancado Trindade, sa v roku 2003 vo svojom
oddelenom právnom názore v prípade sťažnosti pozostalých
obete Myrny Mack Chang proti štátu Guatemala obracia na teoretický koncept, ktorý vo svojom návrhu predkladanom Komisii z pozície spravodajcu predstavil R. Ago. Uvedenú koncepciu môžeme nazvať aj koncepciou alternatívnych právnych
následkov, ktorá rozlišuje závažnosť konania štátu. V prípade
Myrna Mack Chang v. Guatemala Interamerický súd stanovil,
že právo na život Myrny Mack Chang bolo porušené za obzvlášť závažných okolností. Tento záver vyplynul z hodnotenia utajených operácií vojenských informačných zložiek, ktoré
vykonalo oddelenie prezidentskej kancelárie (Estado Mayor)
a ktoré tolerovali viaceré verejné osoby a orgány povinné konať. To všetko sa uskutočnilo za podpory štátu, ktorý zahájil
a umožnil viaceré selektívne mimosúdne popravy.11 Takéto
konanie štátu nemôže medzinárodné spoločenstvo ako celok
tolerovať, a to ani v prípade, že by mali byť potrestané osoby, ktoré konali v mene štátu. Medzinárodnoprávna trestná
zodpovednosť jednotlivca nevylučuje zodpovednosť štátu, ba
práve naopak. K dosahovaniu spravodlivosti je potrebné, aby
sa tieto dva inštitúty navzájom dopĺňali. Pozor, v prípade štátu
nemôžeme hovoriť o trestnej zodpovednosti ako nám je známa
z úrovne vnútroštátneho práva. Medzinárodná zodpovednosť
štátu sa neriadi členením na občianskoprávnu a trestnoprávnu zodpovednosť tým spôsobom, ako zodpovednosť upravuje
väčšina národných právnych poriadkov.
Právny pozitivizmus v oblasti zodpovednosti štátu na medzinárodnej úrovni zdôrazňuje medzinárodnú obyčaj a v budúcnosti, v prípade prijatia Návrhu Komisie pre medzinárodné právo, pravdepodobne tiež medzinárodnú zmluvu. Takýto
prístup vyzdvihuje suverenitu štátu a jeho výsostné postavenie v medzinárodnom spoločenstve štátov. Avšak na medzinárodnej úrovni neexistujú len bilaterálne a multilaterálne
vzťahy medzi týmito plnoprávnymi členmi medzinárodného
spoločenstva. Práve z premisy existencie medzinárodného
spoločenstva ako celku vychádzajú jednak povinnosti štátu
Barboza, J.: International Criminal Law. 278 Recueil des cours
de l´Academie de Droit International de La Haye, 1999, s. 82 a 96.
10 Pozri napr. Separate Opinion (oddelený právny názor) sudcu A.A.
Cancado Trindade vo veci Masacre de Plan de Sanchez v. Guatemala a Myrna Mack Chang v. Guatemala.
11 Pozri konečné rozhodnutie Interamerického súdu pre ľudské práva
z 25. novembra 2003.
erga omnes12 a jednak inštitút kogentných noriem.13 Sú to tieto
vzťahy, na ktoré poukazuje koncepcia alternatívnych právnych
následkov Roberta Aga. Aj keď sme si už povedali, že zodpovednosť štátu na medzinárodnej úrovni nemôžeme rozčleniť
na občianskoprávnu a trestnoprávnu, skúsme si pre lepšie pochopenie pomôcť slovenským Trestným zákonom. Jeho prvý
oddiel upravuje pojem a druhy trestného činu. Uvádza rozdiel
medzi prečinom a zločinom, pričom dôležitým kvalifikačným
prvkom je závažnosť. Podľa § 10, ods. 2 dokonca nejde ani
o prečin, ak vzhľadom na spôsob vykonania činu a jeho následky, okolnosti, za ktorých bol čin spáchaný, mieru zavinenia
a pohnútku páchateľa je jeho závažnosť nepatrná. na druhej
strane, § 11, ods. 3 stanovuje, že v niektorých prípadoch môžeme kvalifikovať zločin aj ako obzvlášť závažný. Z uvedeného
vyplýva, že protiprávne správanie môže vyvolať nie iba jeden
typ právnych vzťahov.
Aj pri hodnotení konania štátu je možné poukázať na skutočnosť, že niektoré akty protiprávneho konania štátu môžu zasahovať bilaterálne alebo multilaterálne vzťahy medzi štátmi.
Niektoré akty však môžu zasahovať zásadné záujmy medzinárodného spoločenstva ako celku. Práve v takom prípade by nešlo len o medzinárodné protiprávne správanie štátu, ktoré by sa
dalo klasifikovať ako medzinárodný delikt, ale o závažné porušenie zásadných noriem medzinárodného práva, čo by malo
za následok klasifikáciu konania ako štátom spáchaný zločin.
Opakujem však, že nie je možné danú klasifikáciu porovnávať
s kvalifikačnými znakmi trestného činu upraveného trestnoprávnymi normami vnútroštátnych právnych poriadkov.
Každý právny systém obsahuje základné princípy, ktoré
ho ovplyvňujú pri tvorbe jeho noriem. Ak je samozrejmé, že
medzinárodné spoločenstvo považuje napr. konkrétny zákaz
mučenia za normu priamo vychádzajúcu z jeho základných
princípov, potom je pochopiteľné, že porušenie tejto medzinárodnoprávnej normy má iný ohlas aj v prostredí medzinárodnopolitických vzťahov ako porušenie bilaterálnej obchodnej
dohody.14
Ak sme už povedali A, musíme povedať aj B. Dôležitou
agendou v rámci oblasti zodpovednosti štátu je aj otázka foriem odstránenia dôsledkov protiprávneho konania a s tým
súvisiacich možností náhrady škody. Samozrejme, v prípade
možnosti náhrady škody nemám na mysli len finančnú náhradu
obetiam. Aj keď je častokrát nemožné obnoviť pôvodný stav
a obetiam sa v istom zmysle „len“ vyplatí náhrada škody, dôležitou súčasťou je morálne zadosťučinenie a reálne ubezpečenie
o neopakovaní porušenia medzinárodného záväzku, od ktorého štát upustil.15 V oblasti medzinárodnej zodpovednosti štátu
je aj v prípade jej obsahu potrebné hľadieť nielen na náhradu
škody obetiam či smerom k medzinárodnému spoločenstvu,
ale aj na otázky sankcií. Je pochopiteľné, že zánik právnickej
osoby ako možný trest vo vnútroštátnom trestnom práve nie je
aplikovateľný. Bez pochyby je však nielen možná, ale priam
žiadaná úprava právneho poriadku daného štátu, ktorá by zabezpečila neopakovanie porušenia medzinárodnoprávnych záväzkov. V oblasti sankcií je nielen možná, ale priam žiadaná
povinnosť štátu napr. vykonať vyšetrovanie a následne spravodlivým súdnym procesom vykonať zadosť spravodlivosti.
12 Pozri rozhodnutie Medzinárodného súdneho dvora z roku 1962:
Belgicko v. Španielsko, tzv. prípad Barcelona Traction,
13 Pozri článok 53 Viedenského dohovoru o zmluvnom práve z roku
1969.
14 Pozri členenie v: Mráz, S., Poredoš., F., Vršanský, P.: Medzinárodné verejné právo. Bratislava : IURA EDITION, 2003, s. 57.
15 Klučka, J.: Medzinárodné právo verejné. Bratislava : IURA EDITION, 2004, s. 185
Debaty mladých právníků 2007
Problematika reparačná i sankčná sa v tejto oblasti môžu prekrývať. Ale obe oblasti sú dôležité pre výkon spravodlivosti.
A obe sú prejavom nutnosti toho, že v niektorých oblastiach
má štát zvýšenú zodpovednosť. Či už koná niekto v jeho mene
alebo niekto má možnosť takto konať, keďže štát takéto konanie svojou benevolenciou umožňuje.
Príklady z realizácie medzinárodnoprávnej ochrany základných ľudských práv činnosťou medzinárodných súdnych
dvorov sú dôkazom, že takáto medzinárodná zodpovednosť
štátu je už realitou dnešných dní medzinárodného práva. Európsky súd pre ľudské práva, Interamerický súd pre ľudské
práva a pravdepodobne v dohľadnej dobe aj Africký súd pre
ľudské práva svojimi rozhodnutiami jednak ukladajú náhradu
škody obetiam porušenia ich ľudských práv a jednak stanovujú sankčnú povinnosť štátu. Najzrozumiteľnejším príkladom
je pravdepodobne prípad Detí ulice,16 v ktorom Interamerický
súd pre ľudské práva stanovil štátu povinnosť pomenovať vybudované výchovné centrum po jednej z obetí.17
ZÁVER
Napriek názorom o možnosti a potrebe zakotvenia princípu
medzinárodnej zodpovednosti štátov v jej celej šírke, t. j. vrátane zodpovednosti za medzinárodné zločiny v ich osobitnom
zmysle slova, je v súčasnosti kodifikácia uvedeného princípu
nepredstaviteľná. V Komisiou odporúčanom Návrhu už nie je
možné nájsť kontroverzný článok 19, ktorý bol zahrnutý do prvého čítania.
Vnímanie trestných činov na medzinárodnej úrovni medzinárodným spoločenstvom je samo osebe paradoxom. Vo
všeobecnosti to súvisí s dvomi faktormi. Jedným z nich problematika analógie, ktorá zvádza k ponímaniu trestného činu
na vnútroštátnej úrovni. Druhým z nich sú politické okolnosti.
Zdôrazňovanie potreby stíhania jednotlivcov za spáchanie činov
trestných podľa medzinárodného práva sa nemôže považovať
za dostačujúci prvok dosahovania spravodlivosti na medzinárodnej úrovni. Je zrejmé, že ak existujú kogentné normy medzinárodného práva, ich porušenie je závažnejšie ako porušenie dispozitívnych medzinárodnoprávnych noriem. Popieranie
existencie trestného činu štátu na politickej či akademickej pôde
neznamená, že neexistuje.18 Otázkou tak nielen na akademickej pôde ostáva, či koncept medzinárodnej zodpovednosti štátu,
vrátane zodpovednosti štátu za medzinárodné trestné činy štátu,
je problematikou de lege lata alebo de lege ferenda.19
POUŽITÁ LITERATÚRA
Azud, J.: Medzinárodné právo. Bratislava : VEDA, vydavateľstvo SAV, 2003
Cassesse, A.: The Rome Statute of the International Criminal
Law. Oxford : Oxford University Press, 2002
Klučka, J.: Medzinárodné právo verejné (všeobecná časť). Bratislava, Iura Edition, 2004
Mráz, S., Poredoš, F., Vršanský, P.: Medzinárodné verejné právo. Bratislava : Iura Edition, 2003
16 Prípad Villagrán Morales a iní v. Guatemala.
17 Pozri rozhodnutie Interamerického súdu pre ľudské práva z dňa 26.
mája 2001.
18 Oddelený právny názor sudcu A. A. Cancada Trindada vo veci
Myrna Mack Chang, para 53.
19 Pozri Abi-Saab, G.: The Concept of „International Crimes“ and its
Place in Contemporary International Law in: Weiler, J. H., Cassese,
A., Spinedi, M., ed.: International Crimes of State. Berlin, New
York : Walter de Gruyter, 1989, s. 143.
Potočný, M. - Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní
část. Praha : C. H. Beck, 2003
Ragazzi, M.: The concept of international obligation „Erga
Omnes“. Oxford : Clarendon, 2000
Šturma, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhaní zločinů podle
mezinárodního práva. Praha : Karolinum, 2002
Weiler, J. H., Cassese, A., Spinedi, M., ed.: International Crimes
of State. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1989
Barboza, J.: International Criminal Law, 278 Recueil des cours
de l´Academie de Droit International de La Haye, 1999
Čepelka, Č.: Mezinárodní trestní soudnictví, Právník 1999, roč.
138, č. 10
Návrhu článkov o zodpovednosti štátov za medzinárodne protiprávne konanie
GA Res 56/83 z 12. decembra 2001
GA Res 59/35 z 2. decembra 2004
Rozsudok Interamerického súdu pre ľudské práva vo veci Myrna Mack Chang v. Guatemala
www.un.org
www.oas.org
RESUME
The article deals with an interesting challenging terminology of a crime of State. The author presents a present state of the
international law norms, pointing out the work of the UN International Law Commission. The article compares relevant parts
of the Draft articles on Responsibility of States for internationally wrongful acts and some opinions concerning international
responsibility of State that could include aggravated responsibility of the State in case of breaking of peremptory norms, i. e.
in case of a crime of the State that would act against common
values of the international community as a whole.
Mezinárodní a evropské právo
POJEM INVESTICE V NEDÁVNÉ JUDIKATUŘE
MEZINÁRODNÍHO STŘEDISKA pro ŘEŠENÍ
SPORŮ Z INVESTIC
Pavel Bureš
„Soudní pravomoc Střediska se vztahuje na každý právní
spor vznikající přímo z investice mezi smluvním státem a občanem jiného smluvního státu (…), o němž strany ve sporu písemně souhlasí, že bude předložen Středisku. Pokud strany vyslovily souhlas, nemůže žádná z nich jednostranně svůj souhlas
odvolat.(…)“
Opomenutí definice pojmu investice ve Washingtonské
úmluvě bylo zcela záměrné. Ač bylo při vypracovávání úmluvy navrhováno mnoho definic, vyjednávači se shodli na tom,
že pojem investice není třeba definovat, když i tak je potřebný
pro to, aby bylo Středisko pravomocné souhlas státu i investora s předložením sporu Středisku. Poté co rozhodčí tribunály
rozhodly, že souhlas může být udělen i jinak než jen kompromisem nebo v kompromisní doložce, otevřel se pro rozhodce další
nedobytý interpretační prostor. do roku 1997 se arbitři spokojili s tím, že potvrdili, že zkoumaná operace je investicí. V roce
1996 je Středisku předložen spor mezi holandskou společností
Fedax a Venezuelou. Ta popírá kompetenci Střediska. Základní
procesní zbraní pro odpůrce, stát přijímající investici, je popřít
soudní pravomoc Střediska poukázáním na to, že právní spor
nevyplývá z investice, jelikož se o investici nejedená. Tak by
totiž spor rozhodoval rozhodčí tribunál ad hoc, a nebo národní soudce. V případu Fedax v. Venezuela se rozhodci poprvé
zabývají pojmem investice dopodrobna. V nálezu se tribunál
vyslovuje zásadním způsobem, že i dlužnické cenné papíry
(vlastní směnky – promissory notes) lze považovat za investici.
Tribunál se dále vyslovuje, že pojem investice vymezují smluvní strany samotné v mezinárodních dohodách o ochraně investic.
Záleží tedy na nich jak široce pojem investice vymezí. Tribunál
tak klade určité spojení mezi čl. 25 úmluvy a bilaterální dohodou o ochraně investic. Toto však vede k názoru, že neexistuje
žádné objektivní kritérium pro vymezení pojmu investice, když
tento je stanoven čistě subjektivně souhlasem dvou smluvních
stran.10
Ze třech podmínek pro soudní pravomoc soudů, kdy dvě
jsou objektivní (I. právní spor –nikoli politický, a II. vznikající
přímo z investice) a jedné subjektivní (III. souhlas stran s předložením sporu Středisku), se stává jedna podmínka objektivní
(právní spor) a dvě subjektivní. Když totiž původně objektivní
podmínka investice je nahrazena „investicí“ vymezenou v dvoustranné dohodě o ochraně investic. Z toho vyplývá, že „vše“ se
může stát investicí, pokud se strany na tom dohodnou11.
K částečnému zmírnění tohoto přístupu totálního vyprázdnění pojmu investice dochází po arbitrážním nálezu ve věci Salini
v. Maroko12. Arbitrážní tribunál rozhodoval o tom, zda výstavba dálnice z Rabatu do Fes italskými firmami Salini Costruttori
Pojem investice (rozuměj mezinárodní) lze chápat ve dvojím smyslu . Jako činnost a jako výsledek činnosti. Prvotně,
tedy jako činnost investování, tvoření, rozvíjení či financování
prvků nezbytných pro fungování dlouhotrvající aktivity mající
za cíl výrobu či distribuci majetku či služeb umístěných v jiné
zemi. Druhotně, jako výsledek činnosti – majetek, práva
a rozličná aktiva, která jsou přímo či nepřímo zahraničním
investorem určena pro konkrétní výrobní či distribuční aktivitu
s cílem získání určitého prospěchu.
Ať se zabýváme investicí jako procesem nebo výsledkem
procesu je tento pojem především pojmem ekonomickým.
Investice jsou jakákoliv aktiva (peníze, pohledávky, know how,
atd.), které investor přináší do země , aby tam za určitého rizika
podnikal a měl z toho prospěch. pro ekonomy není tedy tolik
podstatný obsah pojmu investice, ale především její finální
určení – vytvoření majetku. Jinak je tomu u definice právní. Ta
totiž zkoumá obsah pojmu investice. Právník se zabývá metodou, prostředky, které směřují k vytvoření majetku. Často ho
zajímá, zda jde o investici přímou či nepřímou, finančního rázu
či nefinanční atd. K vytvoření majetku tedy z pohledu právníka dochází různými způsoby za použití různých prostředků.
Proto také nenalezneme jednotnou právní definici investice,
ale vždy jen obecnou definici, kterou následuje výčet jednotlivých transakcí, kterými se ta či ona investice rozumí. A tak
je investice definována jinak v národní legislativě o podpoře
investic, jinak regionálními instrumenty, které zajišťuji volný
pohyb kapitálu (OECD, EU), jinak ve dvoustranných dohodách o ochraně a podpoře investic (BITs), jinak v Úmluvě
o Mnohostranné agentuře pro investiční záruky (MIGA) podepsané v Soulu v roce 1985. Je pochopitelné, že každá mezinárodní dohoda, nebo národní předpis podávají svou definici
investice podle potřeb, ke kterým jsou ta či onen vypracováni.
S určitým údivem však zjišťujeme, že vedle několika mnohostranných smluv, asi 3000 BITs a nepočetně národních přepisů
stojí Washingtonská úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany z druhých států z roku 1965, která zřídila Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ICSID) a která
pojem investice nevymezuje. Údiv je to o to větší, když si uvědomíme, že od pojmu investice odvisí kompetence Střediska,
respektive daného rozhodčího soudu řešit spor. Soudní pravomoc je totiž v zásadě založena na třech podmínkách: právně investic mezi státem investora a státem přijímajícím investici
ní spor, vznikající přímo z investice, ke kterému strany daly
(AAPL v. Srí Lanka, 1990).
písemný souhlas. Čl. 25 (1) Washingtonské úmluvy uvádí:
Sdělení FMZV č. 420/1992 Sb.
Mgr. Pavel Bureš, katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
SALMON, (J.), (dir.)Dictionnaire de droit international public,
Bruylant, Bruxelles, 2001, s. 613.
Ibid.
Bilateral Investment Treaties.
Úmluva vstoupila v platnost 1. října 1966. Český text úmluvy viz
sdělení FMZV 420/1992 Sb.
Není záměrem tohoto příspěvku rozebírat všechny tři podmínky
soudní pravomoci Střediska: Co se však týče podmínky písemného
souhlasu, lze jen připomenout, že tento může být udělen trojím způsobem, tak jak to vyplývá z ustálené judikatury Střediska. Klasicky
v kompromisu, nebo kompromisní doložce v kontraktu mezi investorem a státem, v národní legislativě státu přijímající investici (SPP
v. Egypt, 1992), nebo v dvoustranné dohodě o podpoře a ochra-
ŠTURMA, (P.), Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení
sporů, Linde, 2001, s. 20.
Viz Fedax N.V. v. Republic of Venezuela (Case No. ARB/96/3),
Decision on Objections to Jurisdiction of July 11, 1997; 37 ILM
1378 (1998). ŠTURMA (P.), op. cit. s. 100.
10 Bilaterální dohody o ochraně a podpoře investic používají často
pro vymezení pojmu investice funkční výčet jednotlivých operací.
11 Provázanost čl. 25 (1) úmluvy s jednotlivou dvoustrannou dohodou
o ochraně investic byla potvrzena také rozhodčím nálezem v případu ČSOB v. Slovensko. Viz Ceskoslovenska obchodni banka, a.s. v.
Slovak Republic (Case No. ARB/97/4), Decision on Objections to
Jurisdiction of May 24, 1999, 14 ICSID Rev.-FILJ 251 (1999).
12 Viz Salini Costruttori S.p.A. and Italstrade S.p.A. v. Kingdom of
Morocco (Case No. ARB/00/4), Decision on Jurisdiction of July
23, 2001, [French original] 129 Journal du droit international 196
(2002).
Debaty mladých právníků 2007
a Italstrade lze, či ne považovat za investici ve smyslu čl. 25
Washingtonské úmluvy. Rozhodci, opírajíce se o doktrínu, stanovili čtyři podmínky, kritéria, rysy, které operace musí naplňovat, aby se jednalo o investici. Pojem investice tudíž vyžaduje
určitý přínos investora, který probíhá v určitém trvání (2-5 let),
je spojen s jistou účastí a rizikem investora a přispívá k hospodářskému rozvoji hostitelského státu. Tribunál dále zdůrazňuje,
že ve skutečnosti mohou být tyto čtyři elementy ve vzájemném
vztahu (interdependent). Další rozhodčí tribunály navazují
na toto rozhodnutí a při posuzování zda zkoumaná operace je či
není investicí uplatňují tzv. Salini test.
V případu Mihaly v. Srí Lanka13 bylo rozhodci stanoveno,
že výdaje vynaložené k získaní investiční nabídky (preparation for a project of investement) nelze považovat za investici.
Podobně, nevrácená bankovní záruka poskytnutá pro zajištění
stavby těžební základny nebyla rozhodci v případu Joy Mining
v. Egypt14 uznána za investici. Arbitrážní tribunál rozhodl, že
základní kontrakt mezi stranami byl pouhou kupní smlouvou,
kdy trvání operace nebylo nijak zvlášť významné. Vzhledem
k tomu, že cena byla v plné výši zaplacena předem nejednalo se
o zákonitost přínosu a návratnosti. Riziko „investora“ bylo pouhým podnikatelským rizikem. A i když výše bankovní záruky
byla dosti vysoká nepředstavuje významný přínos pro egyptské
hospodářství.
Naopak v případu LESI v. Alžírsku15, opět za použití Salini
testu, bylo rozhodnuto, že zkoumanou operaci, výstavba přehrady, lze považovat za investici ve smyslu čl. 25 (1) Washingtonské
úmluvy. Tribunál ale dospěl k názoru, že investici tvoří pouhé tři
elementy. Aby kontrakt byl považován za investici, musí kontrahent učinit vklad v dané zemi, vklad musí trvat po nějakou dobu
a musí s sebou nést jisté riziko. Není naopak zapotřebí dokazovat přínos hospodářskému rozvoji země. Tato čtvrtá podmínka
ze Salini testu je podle rozhodců i tak obtížná k prokázání a je
implicitně zahrnuta v předchozích třech kriteriích16.
I když Salini test je určitým vodítkem pro rozhodce, neznamená to, že by byl pojem investice pro účely zkoumání soudní
pravomoci Střediska vymezen pro vždy. Je to vidět i v posledně
uvedeném případu LESI, kdy rozhodci upravují kriteria stanovená v Salini testu. To tedy znamená, uvedeno ad extremum,
že arbitrážní tribunál si nejprve sám nastaví kriteria, jaká by
operace měla splňovat, aby byla považována za investici a pak
následně zkoumá, zda předmětná operace tato kritéria naplňuje
a do jaké míry.
Proces jakým rozhodci postupují při zkoumání zda se jedná či ne o investici je analyzován v dosud posledně publikovaném nálezu ve věci Malaysian Historical Salvors v. Malajsie17.
Spor mezi Malajskou společností pro záchranu historických
plavidel a Malajsií vznikl po zaplacení nižší provize z aukčního
prodeje předmětů vyzdvižených z britské lodi, která ztroskotala u Malacké úžiny v roce 1817. Malajsie namítala pravomoc
Střediska vzhledem k tomu, že smlouvu o vyzdvižení předmě13
14
15
16
17
Viz Mihaly International Corporation v. Democratic Socialist
Republic of Sri Lanka (Case No. ARB/00/2), Award and Concurring
Opinion of March 15, 2002, 17 ICSID Rev.—FILJ 142 (2002).
Viz Joy Mining Machinery Limited v. Arab Republic of Egypt
(Case No. ARB/03/11), Award of August 6, 2004, 19 ICSID Rev.—
FILJ 486 (2004).
Consortium Groupement L.E.S.I. - DIPENTA v. Algeria (Case No.
ARB/03/8), Award of January 10, 2005; [French original] 19 ICSID
Rev.—FILJ 426 (2004).
Ibid. odst. 14.
Malaysian Historical Salvors, SDN, BHD v. Malaysia (Case No.
ARB/05/10), rozhodčí nález ze 17. května 2007. Viz http://www.
worldbank.org/icsid/cases/pdf/MHS_v_Malaysia_Award.pdf.
tů (salvage contract) nelze považovat za investici. Jediný rozhodce (Michael Hwang ze Singapuru) v případu nabízí velmi
teoretický pohled na praxi arbitrážních tribunálů při posuzování zda zkoumanou operaci lze považovat za investici. Rozebírá
při tom detailně několik rozhodčích nálezů (Salini, Joy Mining,
LESI, Patrick Mitchel, ČSOB, Bayindir, Jan de Nul) a dochází
k závěru, že existují dva přístupy pro posouzení pojmu investice
– přístup typických vlastností (typical characteristic approach)
a kompetenční přístup (jurisdictional approach).
Tyto dva přístupy se odlišují způsobem posuzování jednotlivých znaků (kritérií, podmínek) investice (hallmarks of “investment”). „Zatímco kompetenční přístup, striktně definován,
vyžaduje, aby všechny stanované znaky investice byly přítomny
ještě před tím, než je kontrakt považován za investici, přístup
typických vlastností neznamená nutně, že tribunál rozhodne,
že se jedná o investici, i když jeden nebo více znaků chybějí.
Jestliže je důkaz podpírající jeden či více znaků investice oslaben, tribunál může na záležitost pohlížet z celkové perspektivy
a stanovit, zda existují jiné důkazy ve prospěch dalších znaků,
které jsou natolik silné, že vyrovnají slabiny jiných znaků.“18
Tedy podle Hwanga tam, kde jsou znaky investice prokazatelně
přítomny (nepřítomny) lze užít kompetenční přístup, který snáze
odůvodní rozhodnutí o existenci či neexistenci takových znaků.
Naopak tam, kde znaky investice nejsou tak zcela evidentní (co
do povahy nebo rozsahu) použije přístup typických vlastností.
Tak například v případu Salini v. Maroko rozhodci použili
přístup typických vlastností, když uvádějí „obecně se považuje že investice zahrnuje“ (“generally considers that investment
infers”) a kladou jednotlivé znaky do vzájemného vztahu, aby
tak podpořili celkovou perspektivu investice.
Je však zřejmé, jak také uvádí rozhodce Hwang19, že rozdíly
mezi oběma přístupy jsou vytvořeny uměle, akademicky a v praxi
arbitrážní tribunály postupují empiricky, případ od případu. Je ale
možné vymezit čtyři možné výstupy při posuzování soudní pravomoci Střediska vzhledem k pojmu investice.
a)
skutkový stav silně podporuje znaky investice a tribunál
se, za použití kompetenčního přístupu, prohlásí za pravomocný;
b) skutkový stav jasně ukazuje, že jeden či více znaků
investice chybí a tribunál je nepravomocný;
c)
skutkový stav jasně neukazuje relevantní znaky investice, jeden či více znaků je oslaben, tribunál však rozhodne o své soudní pravomoci řešit spor, jelikož pohlíží
na investici z celkové perspektivy a zkoumá jednotlivé
znaky v jejich vzájemném vztahu;
d) skutkový stav jasně neukazuje relevantní znaky investice, všechny znaky jsou v určité míře přítomny, ale vzhledem k jejich váze, kvalitě tribunál usoudí, že předmětná
operace není investicí a prohlásí za nepravomocný spor
řešit.
V případu Malaysian Historical Salvors nabízí rozhodce pět
znaků investice:
i)
zákonitost zisku a výnosu
ii) přínos/vklad
iii) trvání kontraktu
iv) podstoupené riziko
v) hospodářský rozvoj hostujícího státu
Tyto znaky rozhodce zkoumá co do jejich existence, váhy, kvality a také jejich vzájemný vztah. dochází k závěru, že předmětný
kontrakt nelze považovat za investici ve smyslu čl. 25 (1) Washingtonské úmluvy.
18 Ibid. odst. 70.
19 Ibid. odst. 106.
Mezinárodní a evropské právo
SOCIÁLNÍ ASPEKTY PRÁVA na ŽIVOT
Nedávné nálezy Mezinárodního střediska pro řešení sporu z investic nám ukazují, že i „pouhý“ empirický přístup
rozhodčích tribunálů lze jistým způsobem teoreticky uzavřít.
Totiž za předpokladu, že kombinujeme závěry z nálezů Salini
a Malaysian Historical Salvors. Je totiž patrné, že v následujících případech budou rozhodci pro posouzení zda zkoumaný
kontrakt je či není investicí používat Salini testu. A to ať v plné
míře nebo s korekcí. Při tom však vždy uplatní, podle skutkového stavu případu, přístup kompetenční, či spíše častěji přístup
typických vlastností. Je velmi pravděpodobné, že z rozhodovací
činnosti arbitrů vyplyne kompaktní definice pojmu investice.
Lze však stěží předpokládat, že tato bude definicí univerzální.
Spíše bude definicí novou, další, určenou pro potřeby posouzení
soudní pravomoci Střediska.
Jan Kratochvíl
Životy nejsou nejčastěji ztraceny přímým zabitím či popravou. Naopak, nejvíce životů je ztraceno nedostatkem jídla, pitné
vody, odpovídající zdravotní péče apod. Ramcharan v roce
1985 napsal: „Je třeba zdůraznit, že jelikož více lidí každodenně
umře z důvodu hladu a nemoci než je jich zabito, museli bychom
mít klapky na očích, kdyby ‘požadavek přežití’ nebyl předvídán
jako součást konceptu práva na život“. Sociální nároky jsou
běžnou součástí práva na život v několika národních jurisdikcích, kde se rozvinul koncept práva na život v důstojnosti.
Tento koncept zahrnuje celou řadu determinant bytí, které umožňují jednotlivci vést smysluplný život a právo na život tak přiLiteratura
rozeně chrání i určité aspekty práva na zdraví, obydlí, či výživu.
Výklad práva na život jako práva na život v důstojnosti nedávno
CARREAU, (D.), JUILLARD (P.), Droit international éconopřijal i Meziamerický soud pro lidská práva. Účelem této prámique, 2. édition, Dalloz, 2005.
ce je prozkoumat do jaké míry Evropský soud pro lidská práva
HORCHANI, (F.), Oů va le droit de l’investissement ? Désordre
a Výbor pro lidská práva mají „klapky na očích”, či do jaké míry
normatif et recherche d’équilibre, Pedone, 2006.
v jejich pojetí sociální práva představují integrální součást práva
SALMON, (J.), (dir.), Dictionnaire de droit international public,
na život. za tímto účelem bude prozkoumána praxe Evropského
Bruylant, Bruxelles, 2001.
soudu pro lidská práva a Výboru pro lidská práva.
ŠTURMA, (P.), Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení
sporů, Linde, 2001.
Současný stav case-law
http://www.worldbank.org/icsid/cases/cases.htm
Za dobu své mnohaleté existence oba orgány již měly příležitost
se několikrát vyjádřit k sociálním aspektům práva
Rozhodčí nálezy
na život. Nejvíce case-law u obou orgánů najdeme ve spojení
Fedax N.V. v. Republic of Venezuela (Case No. ARB/96/3), práva na život s právem na zdraví. Spojení s jinými sociální
právy je velmi sporadické a v případě Soudu prakticky neexisDecision on Objections to Jurisdiction of July 11, 1997
Salini Costruttori S.p.A. and Italstrade S.p.A. v. Kingdom of tující.
Morocco (Case No. ARB/00/4), Decision on Jurisdiction of
July 23, 2001.
Mihaly International Corporation v. Democratic Socialist
Republic of Sri Lanka (Case No. ARB/00/2), Award and
Concurring Opinion of March 15, 2002.
Joy Mining Machinery Limited v. Arab Republic of Egypt (Case
No. ARB/03/11), Award of August 6, 2004.
Consortium Groupement L.E.S.I. - DIPENTA v. Algeria (Case
No. ARB/03/8), Award of January 10, 2005.
Malaysian Historical Salvors, SDN, BHD v. Malaysia (Case No.
ARB/05/10), rozhodčí nález ze 17. května 2007.
Resumé
The article deals with the conception of international investment so as it is understood in a recent case law of the International Centre for Settlement of Investment Disputes. It shows how
the “investment”, firstly as a objective condition for the jurisdiction of the Centre shifts then to subjective condition. Arbitral
tribunals create therefore a linkage between art. 25 of Washington Convention (1965) and the bilateral investment treaties. As
it appears from the award in Malaysian Historical Salvors case,
when deciding whether an operation in question is an investment or not, the arbitrators apply, in principle, a combination of
two approaches – typical characteristic approach on one hand
and jurisdictional approach on the other hand. Application of
these approaches conduce an arbitral tribunal to decide on a case-by-case basis.
Právo na zdraví
Ve své Obecné poznámce č. 6 z roku 1982 Výbor zdůraznil,
že právo na život je nejvyšší právo (supreme right) a nemělo by
být vykládáno restriktivně. Ochrana práva na život vyžaduje
od státu celou řadu pozitivních opatření. Příkladmo Výbor zmínil, že by bylo žádoucí, aby smluvní strany přijaly veškerá možná opatření ke snížení kojenecké úmrtnosti a zvýšení průměrné
délky života, zejména přijetím opatření k odstranění podvýživy
a epidemií. Rozvedení tohoto pojetí práva na život najdeme
v několik závěrečných doporučení.
V případě projednávání zprávy Severní Korey Výbor zopakoval svá slova z Obecné poznámky č. 6 o potřebě chránit život
svých občanů a přijmout opatření na snížení kojenecké úmrtnosti a na zvýšení průměrné délky života, tentokrát však explicitně
řekl, že jde o povinnost států vyplývající z čl. 6. Výbor několikrát zmínil povinnost států bojovat proti epidemiím, zejména
v kontextu HIV/AIDS. V závěrečných doporučeních Ugandě
Výbor vyjádřil své znepokojení nad efektivitou opatření přija
Mgr. (PF UK), Ing. (VŠE), LL.M. (Nottingham). V současné době
interní doktorand katedry mezinárodního práva Právnické fakulty
Univerzity Karlovy. Zpracování tohoto příspěvku bylo částečně
podpořeno grantem Grantové agentury Univerzity Karlovy.
Každý rok zemře přes dva milióny lidí z důvodu nedostatku bezpečné vody (Hardberger [2005], s. 331).
Ramcharan (ed.) [1985], s. 9.
Nejrozvinutější je tento koncept v judikatuře Nejvyšší soudu Indie
(viz Woods [2005], či Muralidhar [2006]).
Srovnej Indigenous Community Yakye Axa v Paraguay, Meziamerický soud pro lidská práva, 17. červen 2005, odst. 162.
Výbor pro lidská práva, Obecná poznámka č. 6, odst. 1.
Výbor pro lidská práva, Obecná poznámka č. 6, odst. 5.
Závěrečná doporučení: DPR of Korea (CCPR/C/72/PRK), odst. 12.
Debaty mladých právníků 2007
tých v boji proti AIDS a vyzval vládu, aby přijala komplexní
opatření, aby více osob trpících HIV/AIDS mělo přístup k odpovídající antiretrovirální léčbě. Výbor tak přímo zahrnul právo
na specifickou lékařskou péči do práva na život. V obdobně formulovaných doporučeních adresovaných Keni,10 Výbor zdůraznil, že všichni postižení AIDS musí mít rovný přístup k odpovídající léčbě. Tím se implicitně opřel o povinnost států vyplývající
z práva na zdraví, aby lékařská péče byla dostupná (accessible)
pro všechny.11 V některých doporučeních však šel Výbor ještě
dále a kritizoval státy za obecně špatnou zdravotní péči. Ve dvou
případech Výbor v kontextu vysoké mateřské a kojenecké úmrtnosti vyzval členské státy, aby zlepšily přístup ke zdravotním
službám a zajistily, že zdravotnický personál obdrží odpovídající, respektive lepší školení.12 Zde již tedy v kontextu, kdy jsou
přímo ohroženy životy, Výbor vyžaduje, aby matky a kojenci
měly přístup k zdravotní péči náležité kvality. Jde tedy již o další složku práva na zdraví a to kvalitu (quality). Tyto závěrečná
doporučení dokládají, že Výbor má komplexní pohled na právo
na zdraví v rámci práva na život. V rámci individuálních stížností však zatím tento pohled nebyl příliš otestován.13
Z praxe Soudu, lze vysledovat, že ke vztahu práva na zdraví
a práva na život také není a priori nepřístupný. V případu L.C.B.
v UK, stěžovatelkou byla dcera bývalého příslušníka britské
armády, který se zúčastnil jaderných testů na Vánočních ostrovech v letech 1957-58. Stěžovatelka se narodila v roce 1966 a ve
svých čtyřech letech u ní byla zjištěna leukémie. Proto žádala Soud, aby shledal porušení článku 2, protože Velká Británie
nevarovala její rodiče o hrozbě pro jejich děti a nemonitorovala
její zdraví od narození, aby mohla být nemoc dříve diagnostikována.14 Soud se zabýval meritem věci, neboť „první věta čl.
2 odst. 1 Úmluvy ukládá státu nejen aby se zdržel úmyslného
a nezákonného vyvolání smrti, ale aby také přijal přiměřená
(appropriate) opatření k ochraně života osob v jeho jurisdikci.
… Úlohou Soudu je tedy určit, zda za daných okolností stát přijal všechna opatření nutná k tomu, aby její život nebyl zbytečně
vystaven nebezpečí.“15 I když si Soud nebyl jistý, zda její otec
byl skutečně vystaven nebezpečnému stupni záření, přesto se
rozhodl posoudit, zda by stát porušil nějaké své povinnosti kdyby
tomu tak bylo. V tomto ohledu rozhodl, že pokud by s ohledem
na úroveň poznání v dané době bylo pravděpodobné, že ozáření
otce bylo způsobilé skutečně ohrozit zdraví stěžovatelky, měl
by stát povinnost poskytnout příslušné rady rodičům stěžovatelky a sledovat její zdravotní stav.16 Nicméně Soud neshledal
v daném případě žádné porušení čl. 2, neboť podle dostupných
informací nebyl přesvědčen o prokázání existence příčinné souvislosti mezi ozářením otce a leukémií u dítěte, počatého v pozdější době.17 Z daného případu tak vyplývá, že pokud by stát
měl informaci o skutečné hrozbě nakažení smrtelnou chorobou
konkrétního jednotlivce je povinen tuto informaci sdělit, aby
dostál svým závazkům z čl. 2 Úmluvy.18 I když případ nebyl
10
11
12
13
14
15
16
17
18
Závěrečná doporučení: Uganda (CCPR/CO/80/UGA), odst. 14.
Obdobně Závěrečná doporučení: Namibie (CCPR/CO/81/NAM),
odst. 10.
Závěrečná doporučení: Keňa (CCPR/CO/83/KEN), odst. 15.
Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, Obecná poznámka č. 14, odst. 12.
Závěrečná doporučení: Mali (CCPR/CO/77/MLI), odst. 14 a Závěrečná doporučení: Kongo (CCPR/C/COD/CO/3), odst. 14.
Prakticky zde lze uvést jeden relevantní případ: Plotnikov v Rusko
(stížnost č. 784/1997), kde však stěžovatel úspěšný nebyl.
L.C.B. v UK (stížnost č. 23413/94), odst. 36.
L.C.B. v UK, odst. 36.
L.C.B. v UK, odst. 38 (mé zvýraznění).
L.C.B. v UK, odst. 39.
Srovnej také L.C.B. v UK, odst. 40, kde tuto povinnost Soud expli-
o poskytnutí zdravotní péče jako takové, ale spíše o informacích
o zdravotním stavu a monitorování zdravotního stavu (lékařské prohlídky), přesto znamenal velký posun v case-law. Soud
v zásadě souhlasil, že otázky týkající se zdravotnictví mohou být
součástí pozitivních závazků státu v rámci práva na život.
V případu Berktay s odkazem na případ L.C.B. v UK Soud
uvedl, že „první věta článku 2 odstavce 1 ukládá státu: chránit
život jednotlivce před … nebezpečím nemoci.“19 Konkrétní příklady jak má stát chránit osoby před nebezpečím nemoci, však
dosud v judikatuře hledáme marně. V několika dalších případech se Soud spíše zaměřil na celkovou roli státu v regulaci
zdravotnictví.
V případu Nitecki v Polsko, Soud zopakoval, že „nemůže
být vyloučeno, že jednání a opomenutí orgánů státu v oblasti
zdravotní politiky mohou v některých případech vyvolat odpovědnost v rámci čl. 2.“20 V případu Powell v UK Soud navázal
na předchozí rozhodnutí Komise21 a formuloval zásady, které
se týkají míry odpovědnosti státu za smrt způsobenou špatnou
zdravotní péčí z důvodu selhání lidského faktoru (nedbalostní
úmrtí). Soud zdůraznil, že odpovědnost státu nevznikne pokud
„přijal odpovídající opatření pro zajištění vysokých odborných
standardů u lékařských odborníků a k ochraně života pacientů“
a k úmrtí dojde v důsledku chyby lékaře.22 Soud pouze dodal, že
v takovém případě se však aktivuje procedurální povinnost státu
incident řádně a efektivně vyšetřit.23
Je tedy zřejmé, že stát má určité povinnosti, co se týče regulace kvality poskytované zdravotní péče, které vyplývají z článku 2. Nevyřešenou otázkou však zůstává do jaké míry „odpovídající opatření pro zajištění vysokých odborných standardů“
mohou obsahovat i nějakou minimální úroveň péče, například
přestavovanou alespoň odborností lékařů. Soud je zatím velmi
opatrný k vyslovení nějakého substantivního porušení článku 2
v kontextu úrovně zdravotní péče. Této otázce se Soud vyhnul
i v mezistátním případu Kypr v Turecko. Zde pouze Soud poznamenal, že „nepovažuje v tomto případě za nezbytné prozkoumat v jakém rozsahu článek 2 může ukládat smluvní straně
povinnost učinit dostupným určitý standard zdravotní péče.“24
Lze však dovodit, že zmínka Soudu, že nebude prozkoumávat
„rozsah“ vyžadované zdravotní péče v rámci čl. 2 implikuje, že
určitá úroveň existuje a není tedy v zásadě třeba zkoumat vůbec
její existenci.25
Jak vidíme oba orgány provázanost práva na zdraví a práva
na život neodmítají. Lze však říci, že Výbor je poněkud progresivnější. To lze však vysvětlit větší volností, kterou má v případě
vydávání závěrečných doporučení oproti individuálním případům.26 V rámci těchto doporučení Výbor nadnesl dvě hlavní
citně připustil.
19 Berktay (stížnost č. 22493/93), odst. 154. „La Cour observe que
les trois affaires précitées concernaient l’obligation positive que la
premičre phrase de l’article 2 § 1 impose ŕ l’Etat : protéger la vie
de l’individu contre les tiers ou contre le risque de maladie.“
20 Nitecki v Polsko (stížnost č. 65653/01), odst. 1.
21 Například případ Tavares v Francie, který se týkal úmrtí stěžovatelovi manželky při porodu v nemocnici. Viz Pellonpää [1993], s.
865.
22 Srovnej také případ Byrzykowski v Polsko (stížnost č. 11562/05),
kde byly tyto povinnosti více konkretizovány.
23 pro detaily této povinnosti srovnej např. Mowbray [2002], či
Mowbray [2004], s. 27-40.
24 Kypr v Turecko (stížnost č. 25781/94), odst. 219.
25 Mowbray k tomuto případu poznamenává, že Soud velmi jemně
naznačuje, že článek 2 může od členských států vyžadovat poskytnutí minimální úrovně zdravotní péče. Mowbray [2004], s. 26.
26 Některé části závěrečných doporučení jsou formulovány spíše
v duchu návrhů a dialogu než autoritativního výkladu právních
Mezinárodní a evropské právo
složky práva na zdraví – dostupnost a kvalitu. V kontextu osob
nakažených HIV přímo vyslovil povinnost státu zajistit odpovídající standard péče. Oproti tomu Soud je ve svých rozsudcích
mnohem více opatrný. Žádná stížnost ve své substantivní části
nebyla dosud úspěšná. na druhou stranu se Soud ve svých rozsudcích do jisté míry zabýval i kvalitou zdravotní péče (Powell
v UK). V případu Nitecki nevyloučil ani otázku dostupnosti péče.
Vše se však odehrává na nejvyšší úrovní zdravotních koncepcí,
zdravotní legislativy atd. Koncentrace na koncepční roli státu ve
zdravotnictví spíše než na konkrétní selhání některých zdravotníků je logická s ohledem na přičitatelnost jednání státu a tedy
vznik mezinárodněprávní odpovědnosti. Nicméně nedořešenou
otázkou zůstává, zda Soud někdy v budoucnu vysloví, že tato
regulační role státu zahrnuje i povinnost zajistit určitou úroveň
zdravotní péče. dosavadní judikatura to nevylučuje. V následují sekci uvidíme, že ve zvláštních podmínkách osob zbavených
svobody taková povinnost existuje.
Právo na zdraví osob v detenci
V několika závěrečných doporučeních Výbor vytvořil vztah
mezi články 6, 7 a 10 Paktu a zdravotní péčí poskytovanou osobám zbaveným svobody, kdy nedostatečné péče může představovat porušení těchto článků Paktu .27 V případu Cabal a Pasini
stěžovatelé, kteří byli v Austrálii drženi v extradiční vazbě namítali, že byli vězněni společně s osobami, které měly přenosné choroby, čímž bylo ohroženo jejich právo na zdraví. Výbor k tomu
podotkl, že „právo na zdraví není specificky chráněno Paktem“,
avšak „Výbor se domnívá, že opomenutí oddělení osob zbavených svobody s přenosnými chorobami od jiných osob zbavených svobody může být problematické zejména s ohledem na čl.
6 odst. 1 a čl. 10 odst. 1.“28 Nedostatečná zdravotní péče bude
může tedy představovat porušení zákazu nelidského zacházení.
V případech, kdy však v důsledku špatné péče je přímo ztracen
nebo ohrožen život půjde rovněž o porušení práva na život. To
dokládá případ Lantsov v Rusko.
Případ se týkal úmrtí pana Lantsova ve vazbě v Moskvě.
Jeho matka si u Výboru stěžovala, že pan Lantsov dostal akutní
zápal plic přímo ve vězení a v důsledku nedostatečné zdravotní
péče na jeho následky zemřel. V kritických třech dnech před
svou smrtí, kdy se jeho stav vážně zhoršoval, pan Lantsov neobdržel žádnou zdravotní péči i přes opakované žádosti jeho spoluvězňů. na nemocniční oddělení věznice byl přesunut až několik
minut před svou smrtí. Výbor shledal porušení práva na život
pana Lantsova: „smluvní strana v případě zadržení a detence
jednotlivců na sebe bere odpovědnost starat se o jejich život. Je
na smluvní straně, aby si zorganizovala svá místa detence takovým způsobem, aby věděla o zdravotním stavu osob v detenci
jak jen to je rozumně možné. Nedostatek finančních prostředků
nemůže tuto odpovědnost snížit. Výbor má za to, že řádně fungující lékařské služby v místech detence by mohly a měly vědět
o nebezpečné změně zdravotního stavu pana Lantsova. Výbor
se domnívá, že smluvní strana nepřijala přiměřená opatření
k ochraně života pana Lantsova během doby jeho detence.“29
Lze uzavřít, že podle Paktu má stát povinnost přijmout přiměřené kroky k zajištění odpovídající úrovně zdraví osob v detenci.30
Tato povinnost vyplývá souběžně z článků 6, 7 a 10 Paktu.
Rozhodovací praxe Soudu se vyvinula obdobným způsozávazků (srovnej O‘Flaherty [2006]).
27 Např. Závěrečná doporučení: Gruzie (CCPR/CO/74/GEO), odst. 7.
či Závěrečná doporučení: Moldávie (CCPR/CO/75/MDA), odst. 9.
28 Cabal a Pasini v Austrálie (stížnost č. 1020/2001), odst. 7.7 (zvýraznění v originále).
29 Lantsov v Rusko (stížnost č. 763/1997), odst. 9.2.
30 Srovnej také Joseph, et al. [2004], s. 183.
bem. V případu Anguelova neposkytnutí lékařské péče vedlo
k samostatnému porušení článku 2. Zde šlo o zadržení policií
pana Zabchekova, jehož zdravotní stav se na stanici zhoršoval,
avšak policie oddalovala poskytnutí lékařské pomoci. Když byl
lékař konečně přivolán, nařídil převoz zadrženého do nemocnice, kde krátce po příjezdu zemřel. Soud poznamenal, že od doby,
kdy policisté zpozorovali, že zdravotní stav zadrženého není
zcela v pořádku do doby než dorazil lékař uplynuly dvě hodiny. Přitom podle lékařských zpráv právě zpoždění v poskytnutí lékařské pomoci bylo osudným. Soud tedy vyslovil porušení
článku 2, protože takové chování policistů „znamenalo porušení
povinnosti státu chránit životy zadržených osob.“31 Z daného tedy vyplývá, že součástí obecné povinnosti států chránit
životy zadržených osob32 je také poskytnutí včasné lékařské
péče, pokud si to stav zadrženého vyžaduje. Tato povinnost
je tedy v zásadě obdobná povinnosti v rámci Paktu, kde státy
jsou „odpovědné za život a blaho (well-being) osob, které drží
v detenci“.33
Pozitivní povinnost chránit život osob nacházejících se ve
veřejné moci, jak v podání Výboru tak Soudu, zahrnuje rovněž
poskytování odpovídající zdravotní péče. Z case-law Výboru
však zcela zřejmě nevyplývá hranice mezi čl. 6 na jedné straně a čl. 7 a 10 na straně druhé. Zdá se, že pokud v důsledku
nedostatečné zdravotní péče dojde ke ztrátě života, stát poruší
své pozitivní závazky vyplývající z práva na život. Opodstatněnost této striktní povinnosti v případě osob v detenci zřejmě leží
v jejich zvlášť zranitelném postavení.
Výživa a obydlí
Jak bylo již zmíněno, Výbor ve své Obecné poznámce č. 6
mimo jiné uvedl, že právo na život vyžaduje od státu přijetí opatření
k odstranění podvýživy.34 V případě projednávání zprávy Severní
Korey, se výbor vyjádřil ke katastrofální situaci ohledně výživy obyvatel této země, která v druhé polovině 90. let prodělala dlouhý hladomor v jehož důsledku podle odhadů zahynuli statisíce lidí.35 Výbor
vyjádřil své silné znepokojení, že Severní Korea nepřijala opatření,
ve spolupráci s mezinárodním společenstvím,36 která by adresovala
potravinovou situaci, zejména příčiny a důsledky sucha a dalších přírodních katastrof. V důsledku tak došlo k porušení článku 6.37
V jednom ze svých nedávných závěrečných doporučení Výbor
vytvořil i spojitost mezi právem na život a právem na obydlí. V případě Kanady Výbor vyslovil své znepokojení nad tím, že „bezdomovectví vede k vážným zdravotním problémům a dokonce smrti.“38
Obecný vývod, který však z těchto sporadických prohlášení
Výboru lze udělat je, že právo na život bude dotčeno pouze tehdy, když je přímo dotčen život. Buď tedy jako v případě Korey
jde o hrubé porušení práva na výživu s tragickými následky nebo
v případě Kanady již některé osoby v důsledku bezdomovectví
přišly o život.
Anguelova (stížnost č. 38361/97), odst. 130.
Viz Keenan (stížnost č. 27229/95), odst. 91.
Fabrikant v Kanada (stížnost č. 970/2001), odst. 9.3.
Výbor pro lidská práva, Obecná poznámka č. 6, odst. 5.
Severní Korea nezveřejnila žádné oficiální údaje. Střídmé odhady
se pohybují kolem 600.000 obětí (http://www.lrb.co.uk/v27/n24/
cumi01_.html).
36 Tímto odkazem na mezinárodní společenství dal Výbor jasně najevo svůj názor, že státy, pokud samy nejsou schopny zajistit plnou
realizaci práv, mají povinnost se snažit zajistit si pomoc mezinárodního společenství. Toto vyjádření je významné z hlediska interpretace čl. 2 odst. 1 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech. Tato zajímavá otázka je však mimo předmět této práce.
37 Závěrečná doporučení: DPR Korea (CCPR/C/72/PRK), odst. 12.
38 Závěrečná doporučení: Kanada (CCPR/C/79/Add.105), odst. 12.
31
32
33
34
35
Debaty mladých právníků 2007
Závěry z case-law
Přehled case-law Výboru a Soudu lze shrnout vyjádřením,
že ani jeden z orgánů sociální aspekty práva na život nevyloučil. Oba orgány jsou ve své judikatuře sice poměrně zdrženlivé,
avšak neuzavřely si cestu pro její další rozvoj. I když oba orgány
se vyjadřují k sociálním aspektům spíše v kontextu pozitivních
povinností nelze říci, že by negativní povinnosti zcela opomíjely. Například v případu Nitecki Soud zmiňoval, že jak jednání
tak opomenutí státu v oblasti zdravotní politiky mohou vyvolat
odpovědnost v rámci práva na život.
Dále lze učinit závěr, že způsob, kterým je život ohrožen
není z pohledu práva na život relevantní. Výbor se tohoto práva
dovolával v celé řadě situací, jak v kontextu práva na výživu,
práva na zdraví, tak v jednom případě i obydlí. Soud zatím
pouze v případě práva na zdraví, nicméně principy byly vždy
formulovány obecně a například ve věci Öneryildiz vyslovil,
že článek 2 je aplikovatelný „v kontextu jakékoliv činnosti, při
kter&ea