rozhovor
Sára Nadžáfíová (34)
Í
ránská hudebnice, vystudovala
skladbu a klavír. Film Píseň bez
domova o její snaze vymanit se
ze sítě zákazů a uskutečnit v Teheránu mezinárodní koncert pro
ženské hlasy získal cenu publika
za nejlepší dokument na mezinárodním festivalu v Montrealu,
aktuálně je k vidění na festivalu
Jeden svět. Žije v Teheránu.
Ajat Nadžáfí (38)
Í
ránský dokumentarista a divadelní režisér, bratr Sáry Nadžáfíové.
Vystudoval scénografii v Teheránu
a kulturní studia v Kostnici. Jeho
snímek Fotbal: Přísně tajné o íránských fotbalistkách hrajících v hidžábu získal cenu Teddy na Berlinale
v roce 2008. Je režisérem oceněného dokumentu Píseň bez domova.
Žije v Berlíně.
Ajat: Jsem přesvědčený, že ten ajatolláh
sám nevěří tomu, co říká. Ví, že to je nesmysl, stejně jako ví, že je nesmysl, aby Sára seděla zahalená v čádoru. Ale taková je
oficiální linie. Ženy jsou trestány za to, že
chlapi jsou slaboši a nedokážou ovládat své
chování. To samé platí pro hidžáb (povinnost žen zakrývat hlavu a tělo, pozn. red.).
Ale to není jenom islám, v mnoha náboženstvích se muži cítí být ženami ohroženi.
Sára a Ajat Nadžáfíovi
SVOBODA POD ROUŠKOU HIDŽÁBU
V Íránu mají ženy zakázáno zpívat na veřejnosti. Sára
Nadžáfíová si přesto umínila uspořádat v Teheránu mezinárodní
koncert pro ženské hlasy. A o tom, jak se žije ženám pod
hidžábem, natočila spolu s bratrem Ajatem úspěšný film.
text: Radka Smejkalová / foto: Robert Sedmík, Profimedia.cz
54
D
ostali jste se až k duchovnímu
vůdci, který na kameru vysvětluje, proč vlastně íránské ženy nesmějí zpívat sólo…
Ajat: To je celá Sára! Přišla za ním zahalená
do čádoru (černý plášť zakrývající celou postavu, pozn. red.) s tím, že si dělá osobní rešerši pro studium islámu. A ajatolláh jí vysvětluje, že při poslechu ženského sólového
zpěvu by se muži mohli vzrušit. Kamera byla
malá, evidentně mu vůbec nedošlo, že by
z toho mohl být film. Navíc ajatolláhové
hrozně rádi mluví o náboženství, on byl dokonce velice potěšen.
Uspokojilo vás jeho vysvětlení?
Sára: Šla jsem za ním, abych to pochopila,
ale nepochopila jsem nic.
Ajate, vy žijete už léta v Berlíně, i tam máte
pocit, že ženy muže ohrožují?
Ajat: Muži jsou přece všude středobodem
světa! V Německu před pár dny Bundestag
odhlasoval rovnoprávnost mužů a žen na
pracovištích. I v Německu se o rovnoprávnosti žen a mužů musí hlasovat! Byl jsem
hrdý na to, že se poslanci vyslovili pro, ale
je smutné, že na to musí být zákony (dlouho
diskutovaný zákon zavádí třicetiprocentní
kvóty pro zastoupení žen v dozorčích radách
velkých podniků, pozn. red.).
Změnila se v Íránu situace žen poté, co v roce
2013 nastoupil do prezidentského úřadu Hasan Rúhání?
Sára: Ne.
Ajat: Rúhání vzal do vlády několik žen, ale
musejí být zahaleny v čádoru. V privátní
sféře či v byznyse je mnoho velmi vlivných
55
rozhovor
Můžete volně cestovat?
Ajat: Překážky nám kladou hlavně cizí ambasády. Írán naopak chce, aby lidé jako Sára
ze země odešli. Jenže je složité dostat vízum. A když už ho dostanete, tak vás pak tři
čtvrtě hodiny vyslýchají na letišti jenom
proto, že jste Íránec nebo Íránka. Jako se
stalo Sáře na letišti v Praze. Lidé, kteří chtějí mluvit svobodně jako ona, celá ta nová
generace, chtějí být slyšet. Ale naše vláda
nás ignoruje a svět nám nechce naslouchat.
PRAVIDLA HRY
mají Íránky přesně
daná – zahalovat
hidžábem hlavu
i tělo na ulici
i při sportu.
Váš film o touze po svobodě ženského zpěvu
se, předpokládám, v Íránu do distribuce nedostane?
Ajat: Ne. Ale to neznamená, že ho nikdo
v Íránu neuvidí. Já naopak doufám, že ho uvidí co nejvíce lidí! Můj předchozí film vysílala
v Íránu zakázaná BBC Persian a koloval na
DVD s perskými titulky. Zakázané filmy na
DVD se do íránských ulic dostávají v podstatě vzápětí, perské titulky se k nim vyrábějí
v Turecku nebo Malajsii.
Takže cenzuru nemá íránský režim tak úplně
pevně v rukou?
Ajat: V době internetu a satelitů je cenzura
k ničemu. Například v Íránu je zakázán
Twitter, a přitom všichni vysocí představitelé státu ho používají. Pokud chcete vědět, co
INZERCE
žen, ve vzdělávacím systému máme dokonce více univerzitních profesorek než Německo. Když se ženy drží pravidel, tak mají
vykolíkované hřiště.
SEGREGACE podle pohlaví
v Íránu platí i v autobusech nebo
bazénech. Na plážích, které nejsou
vyhrazené pouze ženám, mají
Íránky povinnost zůstat zahalené.
feministky mají za to, že nemá smysl bojovat proti zákonu o rodině do té doby, než se
ženská populace postaví na vlastní nohy. Je
mnoho žen, kterým ta ideologie vyhovuje,
cítí se ochraňovány. Muž je zodpovědný za
obživu, když ženě neposkytuje dost prostředků, má právo se s ním kvůli tomu rozvést. A pak je tu mahr (svatební věno, které
dává ženich nevěstě, aby ji zajistil pro případ
ovdovění nebo rozvodu, pozn. red.). Musíte
si uvědomit, že zejména v chudých rodinách
na venkově je mahr jedinou podporou, které
se ženě dostává.
Pořád existuje v Íránu pohlavní segregace?
Sára: Ano. Třeba v autobusech. Ženy sedí
vepředu a muži vzadu.
Ajat: Když řídí žena, sedí ženy vepředu,
když řídí muž, je to naopak. Ale v metru,
v taxíku nebo v dálkových autobusech to
neplatí.
Co třeba pláže nebo bazény?
Ajat: Tam chodíme dohromady, rozhodně.
A plaveme tam spolu nazí! (Ajat se tváří naprosto vážně.)
Sára: Ty kecáš! (Oba vyprsknou smíchy.)
Bazény mají jinou otevírací dobu pro muže
a jinou pro ženy. Na severu Íránu je jedna
pláž vyhrazená ženám, jinde se musejí jít
schovat za plentu.
Ajat: Můžete si jít s rodinou zaplavat, ale pokud žena nechce plavat v dlouhém černém
baloňáku, nýbrž v bikinách, musí jít do speciálního úseku pláže ohrazeného plentou.
Sára: Ženy hrají v hidžábu i fotbal.
Ještě stále platí, že se muž může rozvést tím,
že řekne ženě třikrát za sebou: „Rozvádím se
s tebou“?
Sára: Ano.
Ajat: Ne, musí jít k soudu.
Sára: On může jít k soudu a rozvést se se
56
i Když řídí žena,
sedí ženy vepředu,
když řídí muž,
je to naopak.
mnou, ale já nemůžu jít k soudu a rozvést se
s ním. Má více práv než já. Ženy po rozvodu
nedostávají do své péče děti, ty zůstávají
u otce.
Ajat: Muži mají obecně více práv, ale ženy také mohou něčeho dosáhnout ve svůj prospěch.
Sára: Jenže to je složité. Před pár měsíci mi
skončila platnost pasu, bez manželova souhlasu by mi nový nevydali. Ale můj muž je
fajn. Je i ve filmu, zpívá tam.
Zákon o rodině se za poslední dekády často
měnil, že?
Ajat: Je to komplikované. Dokonce i íránské
Sáro, při přípravě koncertu jste cestovala
i do Paříže. Na záběrech je vidět, že jste ve
svobodném světě jak ryba ve vodě. Nechtěla
jste emigrovat?
Sára: Nikdy mě nenapadlo odejít z Íránu, já
to tam miluju, a navíc si myslím, že to je
místo, kde mám co říct. Tady bych neměla
co říkat, já patřím tam. Navíc je důležité, že
nová generace je velice jiná. Můžu je podpořit a oni mohou podpořit mě. I kvůli ní je
dobré, abych zůstala v Íránu.
Ajat: Zato já jsem byl v beznaději, potřeboval jsem víc svobody, proto jsem odešel. Sára zůstala, ale ne proto, že by neměla možnost odejít. Silné ženy zůstávají.
Ona věří, že má možnost něco změnit. Za
posledních osm let, co žiju v Německu,
byl mým nejsilnějším zážitkem právě dokument o Sářině koncertu. Takové momenty v Německu nezažívám, tam není
zač bojovat.
Tajemství Mariána Labudy
Jedinečný dokumentární portrét
legendy česko-slovenského filmu
Jeho tajemství prozradí Jiří Menzel, Lucie Bílá,
Milan Lasica i Labudův syn Marián a vnuk Riško
V pátek 27. března
večer na TV Barrandov
57
rozhovor
PÍSEŇ BEZ
DOMOVA.
FOTO: REELINDIEFILMFEST.COM
Záběr ze
stejnojmenného
snímku. Sára
jako skladatelka
těžce nese, že její
hudbu nemohou
interpretovat
sólové ženské hlasy.
si myslí ajatolláh Chameneí, sledujte ho na
Twitteru. Vrcholem všeho bylo, když Netanjahu chtěl v americkém Kongresu poukázat
na to, jak je Írán nebezpečný, a citoval přitom tweet Chameneího. To je ten nejabsurdnější okamžik v moderní politické historii.
Sáro, jak to bylo s cenzurou koncertu, který
jste chtěla v Teheránu zorganizovat?
Sára: Já jsem skladatelka, skládám hudbu
i pro ženy a chci, aby měly možnost zpívat
bez omezení. Musela jsem žádat o povolení
uspořádat koncert, vysvětlovat, proč by se
vůbec měl konat, potřebovali jsme povolení
pro texty všech písní, trvalo to strašně dlouho, dvakrát to zamítli, až napotřetí povolili.
To v tom filmu ani není vidět, jinak by musel trvat alespoň pět hodin.
Když se vám podařilo konečně vyběhat
všechna povolení a přijeli hudebníci z Francie a Tuniska, tak vám ministerstvo kultury
a islámských záležitostí koncert na poslední
chvíli stejně zakázalo.
Sára: Byla jsem strašně rozezlená. Řekla
jsem jim, že v tom případě cizinci odjedou
z Íránu s vědomím toho, jak jsou na tom
iránské zpěvačky bídně a že o tom jistě rádi
poreferují ve světě.
Ajat: V tomto bodě pro mě jako filmaře byl
jeden z nejzajímavějších okamžiků celého
filmu. Najednou bylo vidět, jak Sára odkládá všechny masky, jak je rozčilená, protože
si uvědomuje, že když to teď neustojí, tak
koncert nebude. Koncert nakonec byl. Měli
58
jsme právě zbrusu novou vládu prezidenta
Rúháního, která chtěla vyslat do světa pozitivní signál.
Tak trochu ode zdi ke zdi, to je metafora pro
postavení žen v íránské společnosti, že?
Ajat: Doby byly různé. Když Qamar zpívala
v Teheránu v roce 1924 poprvé na jevišti bez
hidžábu, tak ji strčili do vězení. O deset let
později, za vlády šáha Pahlavího, naopak
policie atakovala ženy v ulicích a hidžáby
jim násilně strhávala. A po islámské revoluci v roce 1979 se hidžáb stal zase povinným.
Co se stane, když Íránka poruší povinnost
zahalit se na veřejnosti?
Sára: Včera jsem měla problém na letišti,
můj zimník se jim zdál moc krátký. Měl by
být pod kolena. Musela jsem podepsat, že už
se to nestane. Dříve takovéto problémy na
letišti nebývaly.
Ajat: Poprvé si vás předvolají a musíte jim
podepsat, že už to nikdy neuděláte. Příště to
bude horší. Je za to i vězení nebo zbičování.
A jak se vlastně trestá ženský sólový zpěv na
veřejnosti?
Ajat: To tak hrozné není. Přijde policie a vykáže vás. Zakážou vám zpívat vůbec. Jsou ale
íránské zpěvačky, které zpívají v zahraničí
a domů se vracejí bez problémů. V Německu
dokonce íránská ambasáda na takový jeden
koncert posílala pozvánky, to bylo absurdní.
Sára: Ten zákaz sólového ženského zpěvu
platí na území Íránu. Ženy mohou zpívat,
ale ne sólo. Anebo sólo, ale jenom pro ženské publikum. Když se proflákne, že Íránka
zpívala sólo v zahraničí a bez hidžábu, může to být problém.
Vy jste se nebáli nést se svým filmem svoji
kůži na trh?
Sára: Ne, nikdy mě nenapadlo se bát. Nikdo
ostatně nevěděl, že ten film děláme.
i Ženy jsou
trestány za to, že
chlapi jsou slaboši
a nedokážou
ovládat své chování.
Jaké jste měli dětství?
Sára: Rodiče nás velice podporovali. Maminka byla ředitelkou hudební školy.
Ajat: Opravdový život se odehrává v soukromých domech, tam vás nikdo omezovat
nemůže. Uvnitř rodiny jsme měli veškerou
svobodu. Svoboda ostatně nemá nic co do
činění s vládami nebo zeměmi. Svoboda je
velice osobní záležitost, je v nás. 59
Download

Svoboda pod rouškou hidžábu