Technologie - I.ročník
Školitelé: Čelákovice Admin, Cintlová Yvona, Šafařík Josef , Hončíková Helena
Platnost od 5.11.2012 08:16 do 30.6.2015 08:16
Dokončeno
70%
Název předmětu: Technologie I. ročník
Zaměření: Obor 33: Truhlář pro výrobu nábytku
Vyučující:
Josef Šafařík
Forma studia: Kombinované
Zařazení předmětu do studijního plánu: Povinný kurz
Způsob ukončení předmětu: Splnění průběžných testů, ústní zkoušení
Kontakt na vyučujícího (email):
[email protected]
Konzultační hodiny: dle předchozí dohody
Tento kurz již studujete.
Obsah kurzu
Obsah kurzu Technologie- I.ročník
1. Úvod do předmětu
1.1 Základní technologické pojmy
1.2 Rozdělení technologických operací
1.3 Obsah a sortiment dřevařské prvovýroby
1.4 Ochrana bezpečnost a hygiena práce
2. Způsoby ručního opracování materiálů
2.1 Výběr materiálů, měření, rýsování
2.2 Výběr a příprava nástrojů
2.3 Řezání
2.4 Hoblování
2.5 Vrtání
2.6 Dlabání
2.7 Broušení
2.8 Vykružování
2.9 Opracování jiných materiálů, kovů a plastů
3. Ruční konstrukční spojování
3.1 Spoje kovovými spojovacími prostředky
3.2 Spoje dřevěnými spojovacími prostředky
3.3 Rohové a středové spoje plošných dílců a rámů
3.4 Výroba spárovek
3.5 Příklady v návaznosti na ČSN
4. Technologická příprava dřeva
4.1 Zařízení a pracovní postupy
4.2 Druhy sušáren, vybavení sušáren
4.3 Sušení dřeva umělé a přírodní
4.4 Způsoby měření vlhkosti
4.5 Ochranné napouštěcí roztoky na impregnaci dřeva
4.6 Rozdělení roztoků s ohledem na ekologii
4.7 Tváření a ohýbání dřeva
5. Technologie výroby základních materiálů ze dřeva a na
bázi dřeva
5.1 Pilařská výroba - výroba řeziva
5.2 Technologie výroby dýh, laťovek, překližek
5.3 Výroba aglomerovaných materiálů
6. Lepení dřeva, výroba polotovarů, příprava dílců
6.1 Lepení, dýhování
6.2 Úprava dílců fóliemi a lamináty
6.3 Úprava bočních ploch
6.4 Speciální úpravy ploch a bloků
6.5 Tvarování se současným lepením
Přihlášen Cintlová Yvona
Odhlásit
Jazyk:




Kurzy
Diskuzní fórum
Výsledky testů
Certifikáty
hledej...
Dokončeno
70%
Kurz – Technologie - I.ročník
2. lekce - Způsoby ručního opracování materiálů
Školitelé: Čelákovice Admin, Cintlová Yvona, Šafařík Josef , Hončíková Helena
2. lekce - Způsoby ručního opracování materiálů
2.1 Výběr materiálů, měření, rýsování

Výběrem materiálu začíná technologický proces výroby každého výrobku.
Pro výběr materiálu na daný výrobek platí kritéria, vztahující se ke druhu
výrobku, jakosti materiálu a rozměrům materiálu:
a) druh výrobku: podle toho, jakým podmínkám a namáhání bude výrobek
vystaven, se vybírá vhodný druh dřeva.
b) Jakost materiálu: normy pro výrobky předepisují i jakost použitého materiálu,
dovolené vady, například dovolený počet suků na 1m délky, velikost a délku
koncových trhlin apod.
c) Rozměry materiálu: závisí na rozměrech výrobků a jejich jednotlivých částí.
Tyto rozměry jsou předepsány kótami na výrobních výktesech.

Měření materiálů - rozměry výrobků a dílců jsou na výkresech kótovány v
milimetrech (mm).

Značí se: l = délka , b= šířka, h = tloušťka.
Délka řeziva je definována jako nejkratší vzdálenost obou čel. Měří a udává se v
cm, zaokrouhleno na celá čísla. Tloušťka se měří v mm , ve vzdálenosti 15mm od
čela. Šířka řeziva se měří v polovině délky, udává se v celých cm. Řezivo se
dodává a eviduje v m3, ve stejnch jednotká se počítá spotřeva masivního dřeva na
výrobek.

Měření konstrukčních desek- konstrukčními deskami rozumíme velkoplošné
materiály použíané na plošné dílce (korupusy skříní, stolové desky atd.)
délka a šířka všech konstrukčních desek se měří a udává v cm, tloušťka v
celých mm.
Měřící a rýsovací pomůcky
Na měření drážek slouží skládací nebo svinovací metry.
Větší vzdálenosti měříme pomocí pásma, kratší pomocí
ocelových nebo plastových měřidel. Pokud chceme zjistit
přesnou tloušťku materiálu, šířku drážek či průměr a
hloubku otvorů, použijeme posuvné měřidlo. Klasické
měřidla měří s přesností na desetinu milimetru, digitální na
dvě desetiny milimetru.
Měření, kreslení a kontrolu úhlů vykonáváme pomocí úhlových měřidel.
Úhelník se skládá ze dvou na sebe kolmých ramen, přičemž delší z nich je
obvykle vybaveno pravítkem. Pokosník je obdobou úhelníku, jen jeho
ramena svírají úhel 45°. Nastavovací pokosník má obě ramena pohyblivá a
slouží k přenášení libovolných uhlů.

Rýsování rozměrů - u řeziva rýsujeme rozměry na pravou stranu desky,
protože řezivo bývá po vysušení prohnuté do žlábku a pokládá se levou
stranou na pracovní stůl. Rozměry se rýsují silnou měkkou tužkou. Pro
rýsování na částečně opracovaných materiálech se místo tužky může použít
rejsek nebo truhlářské šídlo. Oblouky a kružnice se rýsují pomocích různých
druhů kružidel. narýsované čáry musí být přesné, zřetelné. Chybná čára se
označí vlnovkou, která se kreslí přes tuto čáru.
Rejsek Veritas – jednoduchý
Rejsek s milimetrovou stupnicí
Tento rejsek má kruhový nůž, který precizně řeže vlákna. . Můžete plynule přejíždět přes
hrany dřeva. Břit je broušený z vnitřní strany.
Lze jednoduše přenášet rozměry – například ze spodku dlabu můžete jednoduše přenést
rozměr na orýsování čepu.
Rejsek je opatřen milimetrovou stupnicí 2 – 150 mm. Kontaktní plocha je z leštěné mosazi.
2.2 Výběr a příprava nástrojů
Nástroje a nářadí se podle funkce a použítí při obrábění dřeva rozdělují do několika
skupin:
- nářadí upevňovací a přidržovací
- nástroje obráběcí
- nástroje pomocné.
Nářadí upevňovací a přidržovací slouží k dokonalému upevnění a upnutí
materiálu při obrábění. Nejdůležitější je hoblice, truhlářská ztužidla, kleštiny, lisy,
svěráky, dřevěný skřipec.
HOBLICE
TRUHLÁŘSKÁ RYCHLOSVĚRKA
KLEŠTINA
SVĚRÁK
Nástroje obráběcí oddělují při obrábění část materálu a tím mění jeho rozměry a
tvar. Například pily, hoblíky, vrtáky, dláta...
HOBlÍK
VRTÁK DO DŘEVA HADOVITÝ
DLÁTA
Nástroje pomocné pomáhají usnadnit práci s obráběcími nástroji, napomáhají
jejich vnikání do materiálu, slouží k údržbě nástrojů. Jsou to například kladiva,
šroubováky, kleště, brusy na nástroje atd.
Příprava obráběcích nástrojů:
Obráběcí nástroje musí být řádně naostřené, musí mít dodrženou správnou
geometrii a jejich břity musí mít správný tvar. Nástroje se ostří ručně nebo stojně
na speciálních strojích, zvaných ostřičky.
Ostřička na pilové řetězy
Příprava pil spočívá v rozvedení a naostření zubé. Rozvádění zubů je střídavé
vyhýbání zubů doprava a doleva pomocí rozváděcích kleští.
Rozvedené zuby rozšiřují řeznou spáru tak, že je v místě zubů širší než tloušťka
pilového listu. tím se zamezí svírání pilového listu řezaným materiálem.
Rozváděcí kleště na pilové pásy
Příprava hoblíkových želízek spočívá v ostření a obtahování. Ostření se provádí
nejčastěji na ležatých brusech vlhčených vodou, příliš otupená nebou zubatá
želízka se ostří na otáčivých brusných kotoučích. Na želízko se nesmí příliš tlačit,
protože se třením silně zahřívá a břit se může zakalit. Po hrubém nabroušení se
želízko obtahuje. Obtahování se provádí na přírodních nebo syntetických
brouscích, které se vlhčí buď vodou nebo petrolejem.
Ostření vrtáků je velmi náročené, protože se při něm snadno zamění úhel břitu i
průměr vrtáku. Osrří se pouze břit. Dláta se ostří podobně jako hoblíková želízka.
Pilový řetěz - seřízení, ostření
Seřízení omezovacích patek
POZNÁMKA:


Před zahájením úpravy seřízeni omezovacích patek je nutno
upravit napnuti řetězu.
Většina pilových řetězů OREGON má na omezovací patce vyraženo číslo, které určuje správné
seřízení omezovací patky (v tisícinách palce).
Obr. Seřízení omezovací patky (0,64 mm)
1. Použijte měrku pro správné seřízení omezovacích patek. Kontrolujte správné seřízení
omezovacích patek po každém 3 - 4 ostřeni.
2. Měrku pro seřízení omezovacích patek nasaďte na horní část řetězu tak, aby omezovací
patka byla zasunuta ve výřezu měrky.
3. Jestliže omezovací patka vystupuje z měrky, odpilujte plochým pilníkem přesahující část.
Nikdy nesnižujte omezovací patky více, než je uvedeno.
POZNÁMKÁ: V žádném případě nesnižujte hřbety nárazníků spojovacích a hnacích článků.
4. Při snižováni omezovacích patek pilujte vždy ve směru zevnitř ven.
Obr. Orientace řetězového článku
5. Po snížení omezovacích patek upravte vždy přední část každé omezovací patky do
původního tvaru (zaobleného, nebo stupňovitého). U řetězů s nárazníkovými články může
dojít k tomu, že pro dokonalé naostření řezacích zubů nebo pro správné snížení omezovacích
patek je nutno ostřené zuby nebo snižované omezovací patky posunout k vrcholu vodící lišty,
nebo řetěz sejmout z vodící lišty.
POZNÁMKA: Při úpravě tvaru omezovacích patek je vhodné chránit břity řezacích zubů
měrkou pro seřízení omezovacích patek.
Jak ostřit řezací zuby
POZNÁMKA: Jestliže ostříte řetěz na pile, je nutno nejprve upravit napnutí řetězu.



Nalezněte nejprve přesné pokyny pro ostření Vašeho pilového řetězu (stanovte typ Vašeho
pilového řetězu).
Jestliže si nejste jisti Vámi stanoveným typem Vašeho pilového řetězu, zeptejte se nejbližšího
zástupce fy OREGON.
Zkontrolujte a seřiďte omezovací patky.
Ostření řezacích zubů kruhovým pilníkem
1. Přesvědčte se, že 15 nebo 20% průměru pilníku vždy přesahuje hřbet řezacího zubu. Použití
správného vodítka je nejjednodušší způsob pro dodržení této polohy pilníku.
2. Pro dodržení správného úhlu ostřeni veďte směrové vodítko vždy tak, aby vyznačené rysky
byly rovnoběžné s Vaším řetězem.
3. Nejprve naostřete řezací zuby na jedné straně řetězu, pak naostřete řezací zuby na druhé
straně řetězu.
4. Jestliže je poškozena nebo opotřebena chromovaná část na hřbetě nebo boku zubu, je nutno
ji zcela odstranit!
5. Délka všech řezacích zubů musí být stejná!
POZNÁMKA: Nepilujte hřbety nárazníků spojovacích a hnacích článku!
Zdroj: Oregon - Pokyny pro údržbu a bezpečnost práce
Zpracoval: David Gross
2.3 Řezání
Řezání pilou je základní způsob dělení dřeva pilovým listem upnutým do rámu
nebo vsazeným do rukojeti. Jakost a vzhled obrobené plohy závisí na velikosti
zubů. Řezání velkými zuby je sice rychlejší, ale řez je hrubý. Malé zuby řežou
jemně a čistě. Pily s jemným ozubením se proto používají k přesnému čistému
řezíní. Ozubení se zákldním sklonem (tupoúhlé) má úhel řezu větší než 90° a
používá se pro příčné řezání.
Ozubení přímé (pravoúhlé) máúhel řezu 90° a používá se k podélnému řezání.
Ozubení s předním sklonem (ostroúhlé) má úhel řezu menší než devadesát stupňů a
slouží k řezání podél vláken.
Druhy pil:
Ruční pily používané pro truhlářské práce se podle zúůsobu upevnění
pilového listu dělí na rámové a vsazené.
Rámové pily:
Jsou v truhlářské pryxi nejvíce používané. Pilový list je oběma konci upeněn do
rámu. Rám se skládá ze dvou ramen držících piloví list, rukojeti, vyztužovací
příčky, motouzu a napínacího kolíku.
Rozlišujeme tyto druhy rámových pil:



Rozsečka - je dlouhá 700 mm, má velké zuby a používá se pro příčné i
podélné řezání na hrubé rozměry
Osazovačka - je kratší, má délku 600-700 mm, má jemné ozubení a používá
se pro přesné řezání, například pro řezání ozubů a osazování čepů.,
Vykružovačka - má pilový list dlouhý 600 mm a široký jen 4 až 10 mm, s
jemným ozubením. Používá se k řezání různě zakřivených tvarů. Může být
upravena tak, aby se list dal na jednom konci snadno vysadit pro řezání
otvorů uvnitř plochy (tzv. vypínačka)
- rámová pila osazovačka
Vsazené pily:
Vsazené pily se používají obvykle na příce,kde nelze použít rámové pily. Mají
pilový list vsazený jedním konecem do rukojeti. K těmto pilám patří:





čepovka - menší pila s vyztuženým hřbetem. Má rovný pilový list s velmi
jemným ozubením a používá se na osahování čepů a na další konstrukční
spoje, kde se važaduje přesné řezání
ocaska - má širší pilový list na konci mírně zúžený a hrubé ozubení. Používá
se k rozřezání velkých ploch
děrovka má velmi úzký piloý list zúžený na konci až do špičky. Je určena k
řezíní a rozšíření otvorů v ploše a také je vhodná k řezání oblouků do větších
ploch
svlakovka má krátký pilový list s jemným ozubením vsazený do rukojetí tak,
že se dá nastavovat na různou hloubku řezu. Slouží k řezání svlakových
drážek
pilka na dýhy má list v místě ostří zaoblený do oválného tvaru a velmi malé
zuby nožovitě nabroušené, tak, že řeže oboustranně.
Pila svlakovka
Pilka na dýhy
2.4 Hoblování (Bližší informace v příloze číslo 1)
Hoblování je oddělování třísek z plochy
dřeva pomocí hoblíku. Hoblováním získává
obrobek hladký a rovný povrch, potřebný
tvar a přesné rozměry.
Pomocí hoblíků vyrovnáváme a uhlazujeme
povrch dřeva. Vznikají tak dlouhé ploché
třísky - hobliny. Pracovní částí hoblíku je
želízko. Některé hoblíky mají před želízkem
ještě tzv.. klopku, která slouží na lámání
třísky ihned po jejím oddělení želízkem. Jen
tak lze dosáhnout hladké plochy a omezit
vytrhávání dřevěných vláken. Podle tvaru
želízka a úhlu jeho postavení v lůžku
rozeznáváme různé druhy hoblíků:

Macek - je dlouhý 48 až 55 cm, má želízko s
klínem a používáme ho na zarovnávání dlouhých
obrobků,

Hladík - je dlouhý 24 cm, nemá klopnu a můžeme s ním hoblovat tlusté a křivé povrchy nebo
boční plochy,

Klapkař - je stejně velký jako hladík, má však před želízkem klopnu. Používáme ho podobně
jako velký hoblík, ale na kratší obrobky,


Uběrák - má délku 24cm a užší želízko, které je vybroušené do oblouku. Hoblík slouží k
hrubému zarovnání nerovných ploch a na odhoblování větších vrstev dřeva,


Zubák - je stejně velký jako rovnacia, jeho želízko však svírá úhel 70 až 80°. Na konci želízka
jsou vyfrézované jemné drážky, které na opracované ploše tvoří malé rýhy. Zubák použijeme
v případě, že chceme opracovávané plochy zdrsnit,
Římsovník - je výrazně užší než ostatní hoblíky, takže s ním můžeme hoblovat polodrážky,
drážky, profily apod.
Existuje řada dalších speciálních hoblíků, které jsou obvykle jednoúčelové a nepatří k
běžnému vybavení dílny. Patří sem např.. drážkovník, polodrážkovník, svlakovník, kocour,
člunkař atd.
2.5 Vrtání
Vrtáním zhotovujeme do obrobku válcovité otvory kruhového průřezu. Nástrojem
je vrták, který se otáčí kolem své osy. Vrtání je v truhlářské praxi velmi častým
druhem obrábění za účelem:




odstraňování vadných suků,
předvrtávání otvorů pro vruty a šrouby,
vrtání otvorů pro různá kování
vrtání otvorů pro kolíky.
Vrtné otvory mohou být průchozí nebo neprůchozí. Mohou mít tvar válcovitý,
stupoňovitý, se zahloubením.
Před vrtáním je vhodné vyznačit si střed vrtaného otvoru truhlářským šídlem.
Další užitečné informace k vrtání naleznete například zde.
Druhy vrtáků:
Vhodný vrták se volí podle druhu a účelu vrtaného otvoru. K vrtání do dřeva se
používají hlavně tyto druhy vrtáků:









truhlářské šídlo a špičák
nebozez
hadový vrták
špulíř
šroubovitý vrták
Forstnerův vrták - sukovník
zátkovník - sukořez
záhlubník
hrotovník
Vrták LEWIS
 vyroben z chrom-vanadiové oceli, 6-hranná stopka
 spirála LEWIS pro rychlé odvádění třísky
 vhodný pro vrtání tvrdého i měkkého dřeva
Forstnerův vrták
 středící hrot, 2 hlavní a 2 naváděcí břity dle DIN 7483
 vhodný pro vrtání měkkého dřeva
Forstnerův TCT vrták
 profesionální kvalita, středící hrot, 2 hlavní a 2 naváděcí tvrdokovové břity
 vhodný pro vrtání tvrdého dřeva, laminovaných, překližkových, dřevotřískových a OSB
desek
CV vrták
Plochý kopinatý vrták
CV vrták extra dlouhý
Výstružný vrták
Zdroj obrázků vrtáků: http://www.vrtaky-abrasiv.cz/nastroje-na-drevo.htm
Vyspravování suků
Názorný návod naleznete například zde
Zdravé suky, srostlé s okolním dřeve se nevysprvují. Vadné suky, které jsou
popraskané, vypadavé nebo nahnilé se spravují - vrtají se a nahradí vlepenou
zátkou.
Zátky vrtné ze dřeva se vlepují do otvoru tak, aby směr vláken na ploše zátky byl
rovnoběžný se směrem vláken na ploše okolního dřeva.
2.6 Dlabání, druhy dlát
Dlabáním se rozumí oddělování a vybírání jednotlivých hrubých třísek různé
velikosti při zhotovování podélných otvorů - dlabů nebo konstrukčních spojů.
Nástrojem k dlabání je dláto a dřevěná palička. Pro dosžení přesných rozměrů
dlabaného otvoru dláto zasekáváme na vnitřní straně rysky. Průchozí otvor dlabeme
nejdříve z jedné strany asi do poloviny tloušťky obrobku, pak dlabeme z opačné
strany, aby se na protější ploše kolem otvoru nevyštípala vlákana. stejným
způsobem dlabeme i rozpory pro čepy nebo pro ozuby.
Druhy dlát:
Nejdůležitějšími nástrojy k dlabání jsou trulářská dláta - ploché, hraněné, čepovací
a duté dláto. Kromě nich se používají speciální dláta k zapouštění závěsů,
zadlabávání zámků a řezbářská tvarovaná dláta. Dláto se skládá z kovové čepeli
šikmo sbroušené zpravidla pod úhlem 25°, která je ukončena trnem pro vsazení do
rukojeti ze dřeva nebo z plastu.
Hlavní druhy dlát používané v truhlářské výrobě jsou:






ploché dláto
hraněné dláto
čepovací dláto
duté dláto
zapouštěcí dláto
zadlabávací dláto
Rovné dláto
Rovné dláto hraněné
Úzké duté dláto
Značená na zapouštěsím dlátu a
rovné dláto bez rukojeti
Duté dláto Narex
Celokovová zpouštěcí dláta
Přípravek na zapouštění okenních a
dveřních závěsů
Dvouhrotá a tříhrotá zapouštěcí
dláta zn.Narex
Čepovací dláta
Zámkové dláto
Šikmá dláta
Rohové dláto
Dláta rovná
jsou dláta s dlouhou a pevnou čepelí, která není po stranách zkosena. Jejich výhodou je velká
pevnost, vydrží i silné údery paličkou. Jejich využití je univerzální, zvlášť vhodná jsou pro
hrubší práce. Vyráběná v šířkách 3–50 mm.
Dláta rovná hraněná
jsou dláta, která mají na obou bočních hranách zkosení, které jim umožňuje dostat se i do
úzkých a nesnadno přístupných míst. Hraněná dláta se používají zejména na výrobu
truhlářských spojů. Jsou dostupná v šířkách 3–50 mm.
Dláta dutá
jsou vhodná pro vysekávání kulatých nebo zaoblených otvorů nebo zasekávání oblých hran
stavebního kování. Vyrábí se v šířkách 5–40 mm.
Dláta čepovací /děrovače, děropáče/
jsou silná dláta, určená pro přesné vysekávání truhlářských spojů a pro dlabání do větší
hloubky. Čepovací dláto se volí tak, aby jeho šířka odpovídala šířce dlabaného otvoru. Jsou
vyráběná v šířkách 2–20 mm.
Dláta zapouštěcí /děrovače křížové/
jsou dláta určená k vysekávání otvorů pro okenní a dveřní závěsy. Jsou jednohrotá, dvouhrotá
nebo tříhrotá, 1–3 mm silná, 24–34 mm široká. Síla dláta se volí dle síly plechu zakovávaného
závěsu.
Dláto zámkové /děrovač zámkový/
je ocelové úzké dláto s dvěma rameny zahnutými do pravého úhle, kde na každém rameni je
ostří. Ostří jsou k sobě kolmá. Slouží k zapouštění zámkových mechanismů v jinak
nepřístupných místech.
Dláta šikmá /kosá/
jsou dláta určená především pro začišťování materiálu v rozích nebo jiných špatně
přístupných místech. Jsou pravá nebo levá, zkosení bývá cca 30 stupňů. Jsou vyráběná v
šířkách 6–30 mm.
Dláta rohová
jsou určená k začišťování rohů dlabů či pro přesné pravoúhlé zarovnávání rohů otvorů.
Úhel ostří truhlářských dlát je cca 25–30 stupňů, dle tvrdosti opracovávaného materiálu. Čím
je materiál měkčí, tím ostřejší úhel brousíme.
ZDROJ ke kapitole "Dláta":
http://www.truhlarime.cz/naradi/dlata.html
2.7 Broušení
Broušení je opravování povrchu materiálu za účelem odstranění nerovnosti po jiných
nástrojích a docílení hladkého a čistého povrchu, například před povrchovou úpravou
nátěrovými hmotami. Nástrojem jsou brusná zrna, nalepená na papíře či plátně. Brusný papír
je označem číslem zrnění, které znamená počet ok síta na ploše jednoho palce čtverečního.
Čím větší číslo tím je brusivo jemnější. Pro broušení dřeva a nátěrů se používá zrněné od 20400.



papíry s číslem rznění 20-80 jsou určeny k hrubému broušení
papíry s číslem zrnění od 80-120 jsou středně jemné
papíry s číslem zrnění od 150 -400 jsou jemné
Broušení před povrchovou pravou se obvykle provádí dvakrát. Nejdříve se brousí napříč
vláken pro vyrovnání plochy a potom se plocha uhladí jemnějším brusným papírem podél
vlákna. Broušení se může provádět ručeně nebo strojově. K ručnímu broušení se používá
špalík z měkkého dřeva. V malých provozech se často používají ruční elektrické brusky
pásové, vibrační, kotoučové. Strojně se brousí na různých typech brusek, především na
bruskách pásových, případně válcových a kombinovaných.
2.8 Vykružování
Vykružováním rozumíme zhotovování různých pravidelných nebo nepravidelných oblouků a
zaakřivení s použitím více druhů nástrojů. Tvar a rozměry se rýsují podle výkresu nebo podle
šablony. Vnější obvody narýsovaného tvaru se vyřezaávají vykružovačkou, vnitřní obvody
děrovkou. Vykroužená plocha se začišťuje. Nástroj pro začištění se volí dle velikosti
zakřivení:



obliny s velmi mírným zakřivením se přehoblují klopkařem nebo člunkařem,
hodně zakřivené a nepravidelné části se opravují rašplí, pilníkem nebo škrabkou.
konečné vyhlazení se provádí brusným papírem - zrnění 80-120
2.9 Opracování jiných materiálů, kovů a plastů
Pracoviště pro opravobání kovů je obvykle vybaveno pevným stolem s kovovou konsrukcí,
popmůckami pro měření, rýsování a nástroji pro obrábění kovů. Na stole je připevněn stolový
svěrák, do kterého se při obrábění upínají kovové součásti.
K měření a rýsování se používají kovové metry a pravítka, posuvná měřítka, úhloměry,
rýsovací jehly, kružítka a důlčíky.Kovové součásti se obrábějí řezáním, stříháním, pilováním,
vrtáním, zahlubováním, děravěním, ohýváním, vyklepáváním.








Řezání se provádí ruční rámovou pilou s kovovým rámem.
Stříháním se dělí tenké materiály - plechy a to nůžkami na plech ručními, stolními nebo
elektrickými
Pilování se provádí pilníky
Vrtání - používají se šroubovité vrtáky upnuté do ruční elektrické vrtačky
Zahlubování otvorů pro zápustné hlavy nýtů a šroubů se provádí kuželovým záhlubníkem
podobně jako u dřeva.
děrováním se zhotovují malé otvory v tenkém materiálu - plechu pomocí průbojníku.
Ohýbání malých tenkých součástí pomocí hran svěráku nebo kovadliny a kladiva. Větší
součásti se ohývají pomocí různých přípravků, trubky se ohýbají v ohýbačkách,
Vyklepáváním se varují plechy pomocí kladívka nebo paličky z tvrdé pryže apod.
Víceúčelová ohýbačka
Další zajímavé informace, včetně videoukázek naleznete na :
http://www.rucni-obrabeni.cz/prace.php
Přihlášen Cintlová Yvona
Odhlásit
Jazyk:




Kurzy
Diskuzní fórum
Výsledky testů
Certifikáty
hledej...
Dokončeno
70%
Kurz – Technologie - I.ročník
3. lekce - Ruční konstrukční spojování
Školitelé: Čelákovice Admin, Cintlová Yvona, Šafařík Josef , Hončíková Helena
3. lekce - Ruční konstrukční spojování
Obsah lekce:
3.1 Spoje kovovými spojovacími prostředky
3.2 Spoje dřevěnými spojovacími prostředky
3.3 Rohové a středové spoje plošných dílců a rámů
3.4 Výroba spárovek
______________________________________________________________________
Klasifikace konstrukčních spojů:
Konstrukční spoje rozdělujeme:
1. Podle použitých spojovacích prostředků na:


spoje nelepené - jsou rozebíratelné, vytvořené pomocí mechanických spojovacích prvků
(hřebíky, sponky, šrouby, vruty, spojovací kování)
spoje lepené - vytvořené buď pouhým lepením, nebo pomocí dalších vložených prvků (kolíky,
pera, lamely apod. Jsou rozebíratelné.
2. Podle způsobu spojování:


spoje plošné - slouží k rozšíření nebo prodloužení materiálu (obkládání stěn, výroba
spárovky)
spoje rámové - rohové nebo středové spoje vlysů (rámové dveře, okenní rámy atd.)

rohové a středové spoje plošných dílců - spojování dílců z konstrukčních desek (korpusů
skříní, zásuvek)
3.1 Spoje kovovými spojovacími prostředky
SPOJOVÁNÍ HŘEBÍKY
V truhlářské výrobě se kovové hřebíky používají k připevňování zad skříněk, ken
zásuvek, zpevňovacích růžků pod sokly skříní, ke zpevnění některých
konstrukčních spojů např. přeplátováním.
Každý hřebík je charakterizován tvarem hlavy, dříku a špičky. Rozměry hřebíku se vyjadřují dvojčíslem ( 1,6 x
40 ). První číslo udává průměr dříku a druhé délku hřebíku.
Podstatou hřebíkového spoje je tření mezi dřevem a zatlučeným hřebíkem. Aby se toto tření
zvýšilo mají některé hřebíky pod hlavou rýhovaný dřík a ostrou špičku. Především záleží na
hloubce zatlučení hřebíku a struktuře vláken kolem dříku. Při zatloukání hřebíku je
nejvhodnější truhlářské kladivo, které má rovnou plosku, aby se hřebíky pod jeho údery
neohýbali. Při zatloukání s kladivo drží na konci násady a úder se vede kolmo na hlavu
hřebíku.
Základní pokyny pro spojování pomocí hřebíků :
·
Rozměry hřebíků zvolte podle tloušťky přibíjeného dílu.Při přibíjení tenkého materiálu
na tlustý má bít délka hřebíku asi trojnásobkem tloušťky přibíjeného dílu.
·
Několik dostatečně dlouhých hřebíku vytvoří pevnější spoj než větší počet hřebíku
kratších.
·
Pevný spoj vytvoříte šikmým zatlučením hřebíku, především do čelního dřeva.
·
Hřebíky zatloukejte v přiměřené vzdálenosti od okrajů dřeva.
·
Hřebíky, které jsou špatně zatlučené vytahujeme pomocí štípacích kleští. Hřebík příliš
nesvírejte, aby se nepřeštípl. Pod klešti si přiložte destičku ( z důvodu nepoškození dřeva ).
SPOJOVÁNÍ VRUTY
Spojování pomocí vrutů poskytuje větší pevnost než spoj s hřebíky. Další výhodou je, že spoj
je rozebíratelný. Vruty se vyrábí nejčastěji z oceli nebo z mosazi. Mají hlavu se zářezem pro
šroubovák, válcový krček a závit. Označují se podobně jako hřebíky ( 5x30 ). Hlava vrtů je
nejčastěji půlkulatá nebo zápustná.
K zašroubování a uvolnění vrutů používáme šroubovák. Správný šroubovák vybereme podle
velikosti zářezu na hlavě vrutu. Šířka šroubováku má být stejná nebo nepatrně menší než je
hlava vrutu. Jeho tloušťka se má rovnat šířce drážky. Je-li šroubovák volný poškozuje zářez
vrutu.
Před zašroubováním vrutu je nutné vyvrtat pro vrut díru. Průměr díry by musí být menší, než
je průměr dříku vrutu. Vrut poté drží pevně ve dřevě.
Základní pokyny pro spojování vruty :
·
Používejte jen šroubováky správné velikosti.
·
Pevně si upněte materiál.
·
Šroubovák používejte pouze ke šroubování, nepoužívejte ho jako páčidle nebo dláto.
·
Dbejte na kolmé postavení vrutu i šroubováku. Pracujte citem, hlavně při dotahování
vrutu.
SPOJOVÁNÍ SPONKAMI
Sponky se používají k připevnění tenkých konstrukčních desek, ke zpevnění rohových rámů,
především v čalounické výrobě. Aby se snadno zarážely, mají sbroušené nožky. Nožky
sbroušené směrem dovnitře se při zarážení sbíhají, nožky sbroušené směrem ven se rozbíhají
a tím zvyšují pevnost spojení.
Příklad sponek ke spojování lišt a rámečků
SPOJENÍ ŠROUBY
Šrouby se v truhlářské výrobě používají ke speciálním účelúm pro demontovatelné spoje. Jsou
obvykle součástí dvoudílného spojovacího prvku, druhým dílem je matice. Jednodílné
spojovací šrouby (konfirmát) jsou speciální šrouby na spojování korpusových dílců skříní.
Otvory pro tyto šrouby se vrtají speciálními stupňovitými vrtáky.
konfirmát
stupňovitý vrták
- Šrouby s válcovou maticí slouží například ke spojíné dna a půdy s boky skříně, nohy stolu s
luby apod. Matice nemá vnější závit a vkládá se do vyvrtaného otvoru.
- Spojovací šrouby dvoudílné se používaje ke spojení skříňových korpůsu do sestavy. Skládají
se ze dvou částí, obě části mají stejné hlavy.
- Kombinované vruty a šrouby se uplatňují přo spojování neh menších stolků se stolovou
deskou, noh s rámem tvořícím základ lůžkového nábytku atd.
3.2 Spoje dřevěnými spojovacími prostředky
Kolíkové spoje patří k nejčastějším způsobům konstrukčního spojování ve výrobě nábytku.
Vyrábějí se z tvrdéo dřeva, nejčastěji bukového. Mají povrch hladký nebo rýhovaný s
podélnými či spirálovými rýhami. Pevnost kolíkového spoje je ovlivněna vlhkostí kolíků a
dílsců, těsností spojení, rozměry kolíku a počtem kolíků ve spoji. Aby plochy spojované
kolíky na sebě těsně dosedaly, musí být otvory pro kolíky na každé straně o 1mm hlubší , než
je délka kolíku. Tato vůle se nazývá technologická spára.
Průměr kolíků se volí podle tloušťky spojovaných materiálů. Do tlouštťky 16mm se používají
kolíky o průměru 6 mm, při tloušťkách materiálů od 16-19 mm kolíky o průměru 8 mm a pro
tlustší materiály jsou určeny kolíky o průměrech 10-12 mm.
Spojování vloženými pery
Pera se používají méně než kolíky. Pužívají se více k plošnému spojení než k rohovému. Pero
se zhotovuje nejčastěji z překližky nebo masivního dřeva. Tloušťky per jsou 3,5,7 mm. Šířka
obvykle 35 mm. Drážky do pera se zhotovují ručně hoblíkem drážkovníkem, častěji se však
frézují. V hloubce drážky se nechává technologická spára 1 mm na obou stranách.
Lamely
Otvory pro lamely se frézují delší než je lamela. Při montáži lze tedy lamelu v drážce
posunout a tím přesně osadit dílce k sobě. Lamely mají oválný tvar. Zhotovují se obvykle z
překližky v různých velikostech. Pužívají se k plošnému i rohovému spojení.
Fréza na lamelové spoje:
Zdroj obrázku: http://www.vseprodrevo.cz/i.axd?s=3756.jpg&h=500&w=1000&v=
3.3 Rohové a středové spoje plošných dílců a rámů
Jedním z největších omezení, kterým musí čelit každý, kdo pracuje se dřevem, je velikost a
délka kusů dřeva, jež lze na trhu získat. Tyto parametry jsou určeny rozměry stromů
rozřezaných na řezivo, dýhy apod. Řemeslníci vyvíjeli po staletí různé způsoby, jak co
nejlépe spojovat kusy dřeva dohromady. Výsledkem je zpravidla zvětšení celkové délky,
průřezu či spojení prvků dřevěné konstrukce. Spojení umožňuje větší všestrannost použití
dřeva. Vlastnosti, které se spojením dvou kusů dřeva zlepší, závisejí velkou měrou na tom,
jaký druh spojení se použije. Třeba že existuje mnoho různých spojů, lze je všechny rozdělit
do několika málo skupin. Tato záložka nabízí informace o nejčastěji používaných druzích
spojů, které lze rozdělit do tří základních skupin:



Šířkové, rohové či příčné spoje
Středové, rámové spoje
Podélné spoje
Různé spoje nabízejí obrovské množství různých řešení, jak spojit dva nebo více kusů dřeva a
dát jim vlastnosti, jaké by jinak nezískaly. Kromě toho, že přinášejí vlastní estetické a užitné
hodnoty, představují spoje současně hold umu a zručnosti řemeslníků, kteří je v minulosti
vymysleli.
Šířkové spoje
Tento druh spojů slouží ke zvětšení šířky kusu dřeva. Šířkové spoje se dělí do dvou
základních skupin. První tvoří spoje dvou kusů dřeva, které při spojování ohoblujeme a
natřeme lepidlem a slepíme na tupo. Do druhé skupiny patří spoje, jejichž pevnost je dále
zvětšena pery, drážkami nebo čepy. Spoje náležející do druhé z uvedených skupin se volí,
pokud je cílem zvětšit odolnost materiálu proti možným namáháním. Jestliže se ke spojení
použijí kovové součástky, nazývají se kovové spojky. Ty se používají zpravidla při stavbě
domů.
spoje vložené na pero a drážku
spoje na vlastní pero a drážku
Výklad pro Rámové spoje - spojení vlysů na čep a rozpor naleznete zde
Výklad pro spojení vlysů na čep a dlab naleznete zde
Další informace naleznete: http://prace-se-drevem.spibi.cz/Drevo-Spoje.html
3.4 Výroba spárovek
Spárovky a jejich vlastnosti
Spárovka je přírodní materiál, který je slepený lepidlem na přírodní bázi. Lepí se z lamel
různých tloušťek a délek. K lepení se používá disperzních a polyuretanových lepidel. Tyto
deskové materiály se používají jako polotovar pro výrobu dřevěných schodišť, masivních
podlah, interiérového nábytku, pracovních desek, kuchyňských desek, parapetních desek,
stolových noh a kuchyňských doplňků.
Technické vlastnosti spárovky
Spárovky se dále dělí podle kvality:




kvalita AB - obě strany pěkně čisté, bez suků a defektů
kvalita AC - jedna strana čistá, druhá strana s možnými menšími suky
kvalita BC - oboustranně jaderné bez výraznějších vad
kvalita CC - s drobnými vadami-očka a zamodrání, oboustranně barevné jádro

kvalita CD
Spárovky jsou obvykle dodávány ve dvou provedeních:


Průběžné spárovky (fix): dlouhé lamely po celé délce desky
Nastavované spáovky (cink): nekonečný vlysy, kratší lamely napojované
Spárovky podle typu dřeviny
Spárové desky lze také charakterizovat podle typu dřeviny, ze které se vyrábí:



z listnatých stromů - javor, buk, dub, jasan, višeň, ořech a habr
z jehličnatých stromů – spárovka smrk, borovice
z exotických dřevin – Hevea, Iroko, Mahagon, Teak, …
spárovka buk
Buková spárovka má světložlutou narůžovělou barvu. Jde o tvrdé a těžké dřevo.
spárovka dub
Dubová spárovka je velmi oblíbená v nábytkářství a pro výrobu dveří. Podlaháři jí také
používají pro výrobu podlah. Pro výrobu dubové spárovky se dováží řezivo z oblastí lužních
lesů Jižní Moravy a Východních Čech. Jde o řezivo takřka bezsuké.
spárovka smrk
Spárovka smrková je slepenec smrkových lamel. Je vhodná na výrobu interiérového
nábytku, polic a poliček. Tyto polotovary lze také použít na obklady stěn a stropů. Při
ošetření zátěžovým lakem je smrková spárovka vhodná i na podstupně schodů.
spárovka borovice
Na výrobu borovicové spárovky se dováží borové řezivo ze severovýchodní Sibiře. Spárovka
se vyrábí z průběžných lamel, nebo z délkově napojovaných lamel.
spárovka iroko
Spárovka s exotického dřeva iroko se vyznačuje svou žlutohnědou až tmavě hnědou barvou.
Díky své tvrdosti se používá jako stavební dřevo. Je vhodná pro venkovní použití.
Zdroj:
http://www.heveawood.cz/cz/odborne-clanky-a-informace/sparovky-a-jejich-vlastnosti/

Priloha_1_hobliky.ppt
Kurz – Technologie - I.ročník
4. lekce - Technologická příprava dřeva
Školitelé: Čelákovice Admin, Cintlová Yvona, Šafařík Josef , Hončíková Helena
4.lekce - Technologická příprava dřeva
OBSAH LEKCE:






Zařízení a pracovní postupy
Druhy sušáren, vybavní sušáren
Umělé a přírodní sušní dřeva
Způsoby měření vlhkosti
Ochranné napouštěcí roztoky na impregnaci dřeva
Tváření a ohýbání dřeva
Zařízení a pracovní postupy
Přípravou dřeva rozumíme technologickou úpravu dřeva a jeho ochranu před
znehodnocením. Vysoušením na určitou vlhkost upravujeme dřevo zpravidla před jeho
zpracováním na konečné výrobky, jako nábytek, okna, dveře, stavební dřevěné konstrukce
apod. Hydrotermická úprava se využívá před zpracovnáním dýhárenské kulatiny na dýhy,
před ohýbáním dřevěných hranolků při výrobě ohýbaného nábytku nebo pro barevné
zušlechtění dřeva.
SUŠENÍ DŘEVA
Účelem sušení je odstranění přebytečné vlhkosti ze dřeva odpařením do okoního prostředí. Je
to nutná podmínka k tomu, aby dřevo získalo vlastnosti potřebné pro další zpracovnání a
požadované ve výrobku.
Přirozené sušení využívá k odpařování vlhkosti atmosférický vzduch s jeho přirozeným
prouděním .Je energeticky nenáročné, avšak zdlouhavé, protože závisí na klimatických
podmínkách.
Umělé sušení prováděné v sušárnách je náročnější a nákladnějí, sušení však trvá kratší dobu.
Podle toho, jakým způsobem se přenáší teplo ze sušícího prostředí do materiálu, rozlišujeme
sušení teplovzdušné, přehřátou parou, dielektrické, kontaktní atd. Nejpoužívanější je sušení
teplovzdušné.
HYDROMETRICKÁ ÚPRAVA DŘEVA
Pojem hydrometrická úprava se rozumí účinek vlhka a tepla na dřevo za účeem změny jeho
fyzikálně mechanických, technologických a užitných vlastnosí. Hlavní důvody plastifikace
jsou:
1) zpracovatelské - především plastifikace dřeva, například dočasné změkčení dřeva před
zpracováním. Vlivem plastifikace se snižuje řezný odpor a zvyšuje se schopnost tvarování
dřeva.
2) estetické, tj. zbarvení dřeva na tmavší odstín, barevná egalizace a zvýraznění kresby dřeva.
Dosahuje se tak lepšího vzhledu zejména bukového dřeva.
Plastifikace dřeva:
Cílem plastifikace je dosažení dočasných nebo trvalých změn fyzikálně mechanických
vlastností potřebných pro další zpracování. Jsou to hlavně změny pevnosti, vyrovnání
růstových napětí a sterilizce dřeva (zničení škůdců, zárodků ve dřevě). Podleplastifikačního
prostředí, které na dřevo působí, rozlišujeme plastifikaci:
a) hydrotermickou úpravou = působením vodní páry nebo horké vody
b) chemickou = působením chemických látek, především plynného nebo kapalného čpavku,
nebo amoniakální (čpavkové) vody.
c) plastifikaci energií s vysokým kmitočtem = pomocí vysokofrekvenčního proudu nebo
ultrazvuku.
Technologické podmínky plastifikace
a) Druh dřeviny
b) Vlhkost
c) Rozměry materiálu
a) Druh dřeviny
Nejvhodnějšími dřevinami pro plastifikaci a tvarování jsou tvrdé listnaté dřeviny
roztroušeně pórovité nebo kruhovitě pórovité. Z domácích dřevin jsou to tedy
především buk, jasan, dub, ale i javor, ořech, akát, třešeň, bříza. Buk s podílem
reakčního dřeva má kromě malého množství pentózanů také malý podíl ligninu.
V plastifikovaném stavě se vyznačuje výbornou ohýbatelností.
Nicméně plastifikovat a tvarovat se dají všechny dřeviny, to znamená i jehličnaté, které
mají ovšem podstatně nižší možnosti deformace. Jehličnaté dřeviny se vyznačují
výraznými letokruhy a šířkovými rozdíly jarního a letního dřeva, což znamená
rozdílnou hustotou mezi jarním a letním dřevem. Další nevýhodou jehličnatého dřeva je
větší obsah ligninu (obr. 2), který je v procesu plastifikace klíčový a menším podílem
pentózanů. Tyto charakteristiky jehličnatého dřeva se jeví jako méně vhodné.
Obecně se plastifikují a tvarují spíše tvrdé dřeviny.
b) Vlhkost
Vlhkost dřeva pro plastifikaci se pro jednotlivé způsoby plastifikace liší. Pro klasickou
metodu pařením je to vlhkost odpovídající MH. Obecně lze říci, že vlhkost je jeden
z nejdůležitějších parametrů. Vlhkost se při jednotlivých metodách plastifikace výrazně
projevuje. Je důležitá jako plastifikační činidlo.
c) Rozměry materiálu
Dobu plastifikace ovlivňuje příčný průřez hranolku resp. vzdálenost mezi obvodem a
středem hranolku. Se zvětšováním vzdálenosti se bude doba plastifikace prodlužovat.
SHRNUTÍ:



Plastifikace (teplota a tlak) dočasně změní skupenství dřeva.
To umožní materiál délkově stlačit, dojde k posunu vnitřní struktury dřeva.
Po skončení působení tlaku zůstane zachován určitý podíl deformace.
Použití ohýbacího dřeva
Použití ohýbacího dřeva umožní tvorbu různých zaoblených tvarů, mnohdy zcela
neřešitelných běžnými truhlářskými postupy. Toto dřevo snadno naohýbáte i podle předem
připravených šablon. Ušetříte tím spoustu času a peněz, když je potřeba vyrobit tvary, které
by byly běžnou truhlářskou technologií složité a někdy i nemožné. Pro ilustraci udělat na liště
uzel je velmi snadné. Ohýbací dřevo zefektivní výrobu ve smyslu úspory času při tvorbě
složitých ohybů. Velkou roli zde hraje estetičnost a pohledová stránka výrobku, neboť je to
dřevo čisté, odpadá všelijaké viditelné délkové napojování. V neposlední řadě otevírá
obrovský prostor pro kreativitu a tvůrčí práci při navrhování nejen atypického nábytku, ale i
celých interiérů, různých tvarů schodišť, v designérství, v modelářství, dále pak ve
výstavnictví, kde se velmi rychle a jednoduše realizuje výstavní stánek s originální konstrukcí
z ohýbacího dřeva, což má velký vliv na upoutání pozornosti z pohledu návštěvníků výstavy.
Ohýbací dřevo lze použít i jako pomůcku při tvorbě různých zakřivených šablon pro další
výrobu atd.
Další významnou vlastností ohýbacího dřeva je využití jeho schopnosti tlumit vibrace (násady
na kladiva a palice), dále pak jako tlumící úchopová madla u strojů s vibracemi a vzhledem k
jeho akustickým vlastnostem lze ho použít k tlumení zvuku.
Toto dřevo je převážně používáno při výrobě schodišť, nábytku, modelů, tvorbě interiéru a
sice jako:






madla na schodišťová zábradlí obloukových a spirálových tvarů
nákližky (hrany) kulatých, oválných a různě zakřivených desek stolů a nábytkových ploch
soklové, podlahové lemovací lišty u zakřivených zdí a kulatých sloupů
zasklívací lišty ve dveřích, oknech atd.
konstrukční tvarové lišty
obloukové rámy
Pro venkovní použití je toto dřevo nevhodné!
Důvod: při změně vlhkosti se ohýbací dřevo délkově pohybuje v rozmezí ± 1%
Jak obrábět a řezat
hoblování: je třeba dávat pozor na směr vláken a dřevo neopracovávat proti jejich směru


řezání: lze řezat a brousit jako normální dřevo
frézování: v případě frézování tenké lišty je třeba je třeba tuto lištu upnout k vodítku, neboť
má snahu vibrovat, jinými slovy se lišta vlastně snaží uhnout nástroji
Pokud je vlhkost dřeva vyšší jak 12%, je nutné před obráběním dřevo vysušit, protože při
opracování vlhkého dřeva by se mírně vytrhávala vlákna
Je nutné vědět, že ohýbací dřevo se při vysoušení mírně délkově zkracuje. Z toho tedy plyne,
že:


nezakracovat ohýbací dřevo na přesné délky před dalším skladováním
dbát na to, že před lepením by neměla vlhkost přesáhnout 10%. Např.: pokud by byly lišty
zvlhčeny (pro ohýbání) a po jejich ohnutí se mají lepit, musí se nejprve vysušit. Teprve pak je
lze lepit, či jinak upevňovat a to nejlépe v zafixovaném přesném tvaru (šablona atd.). V
případě madel na zábradlí se madlo po ohnutí provizorně uchytí na zábradlí a nechá se
samovolně vyschnout. Pak je s ním možno provádět jakékoliv úpravy a následně montáž
napevno.
Vlhkost dřeva
Ohýbací dřevo se nesmí namočit do vody!
Proces vlhčení je velmi jednoduchý. Ohýbací dřevo (po opracování v rovném stavu) umístíme
do prostředí, kde je vysoká vzdušná vlhkost a ponecháme ho zde určitou dobu v závislosti na
tloušťce dřeva. Za tuto dobu si dřevo do sebe samo natáhne vlhkost. Optimální vlhkost je 1518%.
Provizorní a nejjednodušší vytvoření vlhkého prostoru:
K vytvoření takového prostoru nejjednodušším způsobem potřebujeme: igelit (fólie v roli),
papírové kartony ze starých krabic (vlnitá lepenka) a polystyren. Na podlahu položíme
kartony na délku, o něco málo delší než je lišta, kterou potřebujeme zvlhčit. Kartony polijeme
vodou, aby se řádně namočily (vodou nešetřit). Z polystyrenu nařežeme pásky ca. 2x2 cm,
které položíme příčně na namočené kartony po ca. 50cm, jako proklady. Na tyto
polystyrénové pásky položíme ohýbací dřevo tak, aby se nedotýkalo namočených kartónů. Na
toto dřevo položíme opět polystyrénové pásky a celé to přetáhneme igelitovou fólií a
zamezíme přístupu okolního vzduchu (přitisknout k podlaze). V takto vytvořeném prostoru si
ohýbací dřevo samo natáhne do sebe vlhkost a tím se dosáhne dokonalého provlhčení v celém
průřezu. Tento proces trvá ca. 2-10 dní, v závislosti na tloušťce dřeva.
Pozor: slabší profily ohýbacího dřeva se při vlhčení mohou prověsit vlastní tíhou, tzn. pokud
je mezi proklady velká vzdálenost, hrozí kontakt dřeva s vodou.
Následující obrázek znázorňuje jednoduchý proces vlhčení:
Plastifikace dýhárenské kulatiny
Dýhárenskou kulatinu je důležité skladovat, kvůli uchování její jakosti. Skladuje se na
skládkách, kde se provádí ochrana vodním postřikem nebo ve vodních bazénech. Tam má
kulatina nejlepší ochranu, protože je úplně ponořená.
Ke zpracování se kulatina krátí na špalky kotoučovými nebo řetězovými pilami. Špalky pro
lupání dlouhé asi 1,3-2,5 m pro krájení 2-7 m. Podélné dělení záleží na druhu dřeviny a její
kresby. Je to jednoduché dělení, dělení na polovinu, na čtvrtiny a dělení na párové prizmy u
velkých průměrů. Prizmy se krájejí na radiální dýhy.
Vyrobené dýhy se musí vysušit, protože mají vysokou vlhkost. Suší se v sušárnách
válečkových nebo pásových. Některé druhy se suší přirozeně v krytých prostorech za
normální teploty.
Vysušené se třídí na listy bez vad, na listy s vadami a na podformátní kousky. Upravují se na
nich vady přelepením trhlin nebo vlepením záplat. Podformální kousky dýh se upravují do
pravoúhlých tvarů. Krájené dýhy se skládají do svazků. Jsou uskladněny bez přístupu denního
světla, aby nezměnily barvu působením slunečního záření. Ukládají se na sebe bez prokladů.
Svazky krájených dýh se oddělují podložkami z konstrukčních desek.
TEPELNÁ ÚPRAVA PRED LOUPÁNÍM DÝH
Při výrobe dýh je důležitá hladkost a nepřerušenost jejich povrchu. Jednotlivé části dřeva,
které vytváří letokruhy, se snaží, když jsou loupáním odříznuty, vyrovnat. Na
vnější(roztažené) straně vzniká napětí, které je tím vetší, čím vetší je pružnost dřeva(modul
pružnosti), tlouštka loupané dýhy a čím menší je prů mer výřezu. Aby list dýhy zůstal rovný a
nevrátil se po odříznutí nožem do původní polohy, je nutno zvýšit jeho plastičnost a snížit
jeho tvrdost. Dř evo musí být ,,změkčeno“.
Tvárnost a plastičnost ovlivňují zejména:
· pórovitost dřevních pletiv - čím je větší, tím je dřevo tvárnější
· vlhkost dřeva - čím je vyšší, je dřevo tvárnější
· teplota dřeva - při vysokých teplotách se tvárnost zvyšuje, zejména se současným
zvyšováním vlhkosti.
Hlavní cíle a účel plastifikace:
· dočasné snížení tlakové pevnosti dřeva v príčném(tangenciálním a radiálním) směru (asi o
40%), pricemž dochází k vyrovnání pevnosti v obou směrech
· zvýšení neformovatelnosti dreva (až o 30%)
· eliminace vnitřních růstových pnutí a tím zmenšení deformace kroucení dýh, případne i
výrobku z nich. Rů stová pnutí podstatně ovlivnují stanovení režimu hydrotermické úpravy
dřeva. Při manipulaci čerstvé nebo nedostatecně hydrotermicky upravené kulatiny se na
přícném řezu okamžite objevují čelní praskliny, které se velmi rychle rozširují od středu k
obvodu. Podobně v dýhách, vyrobených z takovéto kulatiny, při
paření vznikají praskliny v takovém rozsahu, že jsou v některých řrípadech nepoužitelné.
· dosažení pevnosti v tahu napříč vláken (tj.zvýšení soudržnosti a pevnosti dýh)
· snížení počtu trhlin po noži a dosažení vysoké hladkosti povrchu dýh
· odstranění průsvitu (transparentnosti) dýh
· dosažení rovnomerného zbarvení dýh
· dosažení rovnomerné tlouštky dýh
Tepelná úprava dřeva se musí provádet pouze v určitých hranicích teploty a doby
trvání. maximální vyrovnání pevnosti v tlaku v tangenciálním a radiálním směru
· u tvrdých listnatých dřevin pri teplotě kolem 90°C
· u jehličnatých kolem 70°C
· u některých listnáčů kolem 45°C
SUŠENÍ A SKLADOVÁNÍ DŘEVA
Jak již bylo řečeno, nelze čerstvé dřevo ihned po pořezání použít ke zhotovení jakéhokoliv
výrobku. Vlhké dřevo podléhá při dodatečném vysoušení tvarovým i rozměrovým změnám a
je rovněž snadno napadnutelné biologickými škůdci a špatně k němu přilnou nátěry.
Při sušení se ze dřeva odstraňuje přebytečná voda co nejrychleji a nejúsporněji na hodnotu
vlhkosti odpovídající hodnotě vlhkosti prostředí, ve kterém bude výrobek používán. Dřevo
skladujeme a sušíme současně, protože od chvíle skácení stromu do jeho zpracování má dřevo
snahu si udržet stav vlhkostní rovnováhy s okolním prostředím. Dřevo uložené ve vodě, nebo
dřevo dokonale impregnované tvoří výjimku. Čerstvě pokácené dřevo má průměrnou
absolutní vlhkost asi 60- 100%. Lehká dřeva mají vyšší vlhkost, těžká dřeva mají nižší
vlhkost. U lehkého dřeva je značný rozdíl mezi vlhkostí jádra a vlhkostí běli. Např. u borovice
je vlhkost jádra 30- 40% a vlhkost běli 100- 120%. U těžkých dřevin je tento rozdíl malý.
Např. dub má vlhkost jádra 50-80% a vlhkost běli 70-80%. Voda se nejrychleji odpařuje z
plochy příčného řezu. Zde se také nejdříve vytvoří výsušné trhliny a vznikají vhodné
podmínky pro napadení dřevokaznými houbami. Proto je již v této fázi vhodná ochrana čel
nátěry. Na skládkách výřezy ukládáme tak, aby byly izolovány od půdní vlhkosti. Následuje
odvoz k dalšímu zpracování. Řezivo i palivo získáváme nejčastěji v nevysušeném stavu.
Sušení paliva není tak složité, jako sušení řeziva. Postačuje zabránění přístupu vody do hrání
a rozřezání na vhodné délky polen, aby mohlo dřevo přirozeným způsobem dostatečné
vyschnout.
Vznik trhlin a deformací v palivovém dřevě není důležitý. Závadou by mohl být výskyt
dřevokazných hub při pomalém vysoušení, protože dřevo rozložené houbami má nižší
výhřevnost. Sušení řeziva je třeba věnovat patřičnou pozornost. Pokud se dřevo bude sušit
příliš rychle, nezabráníme deformacím a znehodnocení. Naopak při příliš pomalém sušení
může dojít k napadení a znehodnocení dřeva dřevokaznými houbami a plísněmi. Dřevo lze
sušit přirozeným nebo umělým způsobem.
Přirozené sušení řeziva
Přirozené sušení dřeva spočívá v pozvolném vysoušení řeziva v přírodních podmínkách bez nároků na
jinou energii. Řezivo poskládáme podle určitých pravidel do hrání (viz. dále), které jsou zastřešeny
nebo umístěny pod přístřeškem, kterým může proudit vzduch. Doba sušení je závislá na dřevině,
tlouštce řeziva, na počáteční a konečné vlhkosti, na teplotě a na vlhkosti a rychlosti proudícího
vzduchu. Rychleji vysychá měkké dřevo a řezivo s menší tloušťkou. V našich podmínkách dosahujeme
konečné vlhkosti kolem 15%. Předpokládaná doba sušení je od několika měsíců do tří let. Místo
přirozeného sušení musí být na suchém pozemku s případně odvedenou spodní vodou a ze všech
stran musí být přístup větrům. Povrchová vrstva humusu musí být odstraněna a nahrazena štěrkem
nebo jiným vodopropustným materiálem
Řezivo se skládá do hrání.
Hráně (viz. obrázek)stavíme na podstavcích vysokých asi 40 cm, na které umístíme podklady
ze zdravého dřeva tak, aby spodní desky byly alespoň 50 cm nad zemí. Tím je zajištěno
proudění vzduchu v hráni. Řezivo klademe kolmo na poklady ve vzdálenosti asi 4 cm
zvětšující se od středu. Na první vrstvu řeziva se kladou prokladky o rozměrech asi 2x 4 cm
na svislici nad základy. Druhou vrstvu řeziva klademe tak, aby mezery byly na svislici nad
mezerami v první vrstvě. Mezi deskami necháváme mezery široké 3 - 8 cm. Aby se zabránilo
deformaci řeziva, je nutné prokladky umístit přesně nad sebou. Prokladky se vyrábí ze
suchého a zdravého dřeva. Mokré a nezdravé prokladky mohou řezivo nakazit dřevokaznými
houbami. U jehličnatého řeziva je klademe nad středy podstavců, u listnatého je pokládáme
v menších rozestupech i mezi podstavci. Hráně stavíme široké max. 2 metry, dlouhé od 3 do
6 metrů a vysoké max. 6 metrů. Hotová hráň se musí zastřešit. K tomuto účelu je výhodné
použít různé plechy nebo konstrukce s plechy a plasty. Střecha chrání dřevo před deštěm,
sněhem a sluncem. Průběh sušení se kontroluje pomocí vlhkostních vzorků, vyříznutých ze
středové části řeziva asi 1,5 cm nad zemí. Vypočítá se jejich hmotnost na konci sušení.
Kontrola sušení spočívá ve vážení vlhkostních vzorků.
Výše popsaný způsob sušení řeziva je nejpoužívanější, protože je nejlevnější. V praxi se
obvykle nejprve dřevo suší přirozeným způsobem a poté (je- li to nutné) se uměle dosouší
v sušárnách.
Umělé sušení řeziva
Umělé sušení se provádí nejčastěji v teplovzdušných komorových sušárnách, v nichž je řezivo
po dobu sušení v klidu. Sušárny mohou být stálým vybavením závodu (zděné sušárny) nebo
celokovové přenosné. Malé přenosné sušárny mají kapacitu asi 6 m3, velkokapacitní sušárny
až 100 m3. Doba sušení řeziva tloušťky 25 mm z 60 % na 6% vlhkosti trvá od 21 do 39
hodin. Při umělém sušení se řezivo nejprve ohřívá, teplota zvolna stoupá a vzduch se podle
potřeby zvlhčuje.
Nesmí být příliš vlhký. Po důkladném prohřátí řeziva se vlhkost vzduchu v sušárně zmenšuje
a teplota se zvyšuje na 90- 100°C (ve vysokoteplotních sušárnách až na 130°C). Po dosažení
konečné vlhkosti se řezivo postupně ochlazuje na teplotu venkovního vzduchu, popř. na
teplotu o 25°C vyšší. Po skončení tohoto procesu musí být řezivo několik dnů uskladněno
v uzavřených vytápěných skladech.
Kurz – Technologie - I.ročník
5. lekce - Technologie výroby základních materiálů ze dřeva a na bázi dřeva
Školitelé: Čelákovice Admin, Cintlová Yvona, Šafařík Josef , Hončíková Helena
5. lekce - Technologie výroby základních
materiálů ze dřeva a na bázi dřeva
Dřevařskou výrobu rozdělujeme na:


Dřevařská prvovýroba
Dřevařská druhovýroba
Dřevařská prvovýroba zahrnuje prvotní zpracování dřeva. Realizuje se v těch oborech
dřevařského průmyslu, které zpracovávají surové dřevo, nebo dřevní odpad. Patří sem
pilařská výroba, výroba dýh, výroba překližek, výroba dřevotřískových a dřevovláknitých
desek.
Dřevařská druhovýroba zahrnuje druhotné zpracování dřeva. Uskutečňuje se v oborech,
které zpracovávají dřevařské polotovary na konečné výrobky. Do této skupiny patří výroba
nábytku, stavebně truhlářská výroba, výroba dřevěných konstrukcí, dřevěných staveb, výroba
zápalek, hudebních nástrojů, hraček atd.
Sortiment dřevařské prvovýroby
Pilařská výroba
Pilařská výroba se u nás vyznačuje největší spotřebou dřevní hmoty. Hlavním produktem je
řezivo -hranoly, pražce, účelové přířezy aj. Odřezky, hobliny, štěpky, piliny aj. jsou cennou
surovinou pro obor aglomerované výroby a v určitém rozsahu se používají jako palivo pro
výrobu elektrické energie a tepla v elektrárnách. Pilařská výroba je v ČR charakteristická
nadbytečnými kapacitami, které lze odhadnout na cca 20 procent.
Mezi produkty pilařské výroby patří neopracované řezivo a pražce. Jsou to výrobky vzniklé
řezáním kmenů paralelně s podélnou osou kmene, u kterých jsou rovnoběžné nejméně dva
boky. Pilařské výrobky řezané souběžně ze dvou stran nazýváme omítané. Vedlejším
sortimentem jsou odřezky, kratiny, krajiny a další malé kusy vhodné např. na výrobu
aglomerovaných desek.
Pořez pilařské suroviny
Pilařskou surovinou jsou části kmenů listnatých a jehličnatých stromů (tzv. pilařské výřezy),
které splňují nároky, kladené na jejich rozměr a kvalitu. Pořez pilařské suroviny je realizován
pomocí pilařských strojů. Jsou to vertikální rámové pily, vertikální a horizontální pásové pily,
kotoučové pily a řetězové pily.
Sortiment dřevařské prvovýroby – překližované materiály:
Jsou to materiály vyrobené slepením několika vrstev dýh nebo více druhu materiálu.
1) Dýhy – vyrábí se podélným dělením na tenké listy nebo pásy z přírodního dřeva
Výroba dýhy:
Dýhy jsou materiály vyrobené podélným dělením na tenké listy nebo pásy z přírodního dřeva.
Pro jejich výrobu se používají výřezy z tuzemských dřevin (jehličnatá a listnatá dýhárenská
kulatina), ale také cizokrajné dřeviny, které se dovážejí. Dýhy rozdělujeme na okrasné a
konstrukční. Vyrábějí se loupáním, řezáním, krájením nebo zvláštními způsoby.
Loupáním se vyrábějí okrasné dýhy s kresbou ovlivněnou upevněním výřezu v loupacím
stroji a také dýhy technické. Tloušťky loupaných dýh jsou 0,6-3,5 mm. Řezáním se vyrábí
na horizontálních pilách, přičemž jsou velké ztráty dřeva a malá výtěžnost. Zpracovává se bez
předchozí plastifikace kvůli fyzikálním vlastnostem dřeva. Řezné dýhy mají tloušťku 0,8-4
mm. Krájením se vyrábějí okrasné dýhy. Kresbu dýh můžeme ovlivnit položením
dýhárenského výřezu na stůl. Jejich tloušťka je 0,6-0,8 mm.
Dýhárenskou kulatinu je důležité skladovat, kvůli uchování její jakosti. Skladuje se na
skládkách, kde se provádí ochrana vodním postřikem nebo ve vodních bazénech. Tam má
kulatina nejlepší ochranu, protože je úplně ponořená.
Ke zpracování se kulatina krátí na špalky kotoučovými nebo řetězovými pilami. Špalky pro
lupání dlouhé asi 1,3-2,5 m pro krájení 2-7 m. Podélné dělení záleží na druhu dřeviny a její
kresby. Je to jednoduché dělení, dělení na polovinu, na čtvrtiny a dělení na párové prizmy u
velkých průměrů. Prizmy se krájejí na radiální dýhy.
Vyrobené dýhy se musí vysušit, protože mají vysokou vlhkost. Suší se v sušárnách
válečkových nebo pásových. Některé druhy se suší přirozeně v krytých prostorech za
normální teploty.
Vysušené se třídí na listy bez vad, na listy s vadami a na podformátní kousky. Upravují se na
nich vady přelepením trhlin nebo vlepením záplat. Podformální kousky dýh se upravují do
pravoúhlých tvarů. Krájené dýhy se skládají do svazků. Jsou uskladněny bez přístupu denního
světla, aby nezměnily barvu působením slunečního záření. Ukládají se na sebe bez prokladů.
Svazky krájených dýh se oddělují podložkami z konstrukčních desek.
2) Překližky – překližky se vyrábí z dýh slepováním, jsou různé tloušťky
Podrobnější informace:
Překližky jsou kompozitní desky vyrobené ze tří nebo více vrstev loupaných nebo krájených
dýh. Jednotlivé dýhy jsou na sebe lepeny křížem. Počet dýh je většinou lichý, ale může být
sudý, když se dají dvě podélné nebo příční dýhy (vložky) na sebe. Tloušťka dýh se v desce
může měnit, ale vždy musí být tloušťky souměrné od středové dýhy. Někdy se pro zvětšení
pevnosti do středu překližky vkládá kovová vložka.
Vlastnosti:
Oproti rostlému dřevu mají lepší rozměrovou a tvarovou stálost. Lze je zpracovávat běžnými
dřevoobráběcími nástroji a stroji jako masivní dřevo. Jsou vyráběny jako velkoplošné desky o
rozměrech 1,2 m × 2,4 m. V nábytkářském průmyslu se používají na velké rovné plochy, jako
např. výplně a opláštění rámů, záda skříní a dna zásuvek. Používají se také tvarové překližky
například na sedáky u židlí.
Rozdělení překližek:



Truhlářské překližky
Vodovzdorné překližky
Multiplex
Překližka bez povrchové (okrasné) úpravy
3) Laťovky – jde o slepené latě z obou stran polepené dýhami
Podrobnější informace:
Laťovky jsou překližované materiály vyrobené oboustranným překlížením laťovkového
středu dýhami. Laťovkový střed je vyroben nejčastěji ze smrku nebo jedle jako vrchní dýhy.
Používá se SM, TP, OS nebo BK. Laťovky se nejčastěji používají na výrobu skříňového
nábytku, stolových desek nebo pro výrobu dveří. Dále se používají při výrobě lůžkového
nábytku.
Rozdělení laťovek:


Lepené – klasicky, blokový způsob, střed ze slepených dýh
Spojení motouzem

Spojení tavným vláknem
4) BIO desky – je to třívrstevná lepená deska
Podrobnější informace:
Biodeska je masivní vrstvená deska, která se vyrábí za dodržování přísných ekologických
předpisů. Jedná se o přírodní produkt bez chemického zpracování, který se dodává v dřevině
smrk, borovice a modřín, v různých kvalitách v závislosti na vašich požadavcích.
Přednosti produktu:
Chová se jako přírodní masivní dřevo, vyznačuje se tvarovou stálostí a pevností. Výhodou je
vysoká pevnost v ohybu, materiál tedy odolně působí proti dlouhodobému povětrnostnímu
namáhání.
Struktura:
Jedná se o třívrstvý lepený materiál, který lze opracovat frézováním, broušením, mořením,
lakováním, případně natíráním. Deska je složena ze 3 vrstev vzájemně na sebe lepených.
Vyrábí se z 1 středové vrstvy a dvou vnějších vrstev. Vnější vrstvy jsou složeny z průběžných
lamel lepených po délce. Po přebroušení se desky slepí v jeden celek. Středová vrstva se lepí
příčně pod úhlem 90 stupňů proti vrchním vrstvám, což vede k větší stálosti desek a menšímu
kroucení.
Sortiment dřevařské prvovýroby – aglomerované materiály:
Jedná se o velkoplošné desky nebo tvarové výlisky z rozmělněné dřevní hmoty spojené
lisováním pomocí lepidel do požadovaného tvaru. Výhodou těchto materiálu je využití méně
kvalitní dřevní suroviny pro jejich výrobu a získání materiálu větších rozměrů.
1) Dřevotřískové desky – je materiál vyrobený roztřískováním dřevního odpadu a třísky
se dodatečně slepují lepidlem do větší plochy
Podrobnější informace:
Dřevotřískové desky




často se povrchově upravují, polepují dýhami nebo foliemi z plastů, například
podlahové palubovky
využití v nábytkářském průmyslu, stavebnictví
třísky se míchají se syntetickým lepidlem a za tepla lisují v hydraulických
lisech
lepení probíhá ve velkoplošných lisech za určité teploty a tlaku
Plošně lisované
Třísky jsou orientovány rovnoběžně s plochou. Využívají se především pro výrobu nábytku.
Podle způsobu dokončení ploch je rozdělujeme na:



dýhované masivní dýhou – na plochu se nalisuje dýhová sesazenka
dokončené folií – laminotřískové desky (lamino) v různé úpravě a barvě povrchu (imitace
dřevin,
různé barvy)
dokončené lamináty – např. horní desky na kuchyňský nábytek
Výtlačně lisované
Třísky (pěchované) jsou orientovány kolmo na plochu materiálu. Tyto materiály se používají
především ve stavebnictví jako příčky v budovách, při výrobě dřevostaveb a ve stavebně
truhlářské výrobě.
OSB desky – desky s orientovanými třískami
Jsou to dřevotřískové desky, jejichž vlastnosti jsou srovnatelné s překližkami. Jsou vyrobeny
z tenkých dlouhých třísek, které jsou v každé vrstvě orientované do jednoho směru. OSB
desky jsou určeny především ke stavebním účelům, ale i na nábytek.
2) Dřevovláknité desky – je materiál vyrobený z dřevních vláken s přídavkem lepidla a
aditiv zlepšující vlastnosti desky
Dřevovláknitá deska je velkoplošný materiál vyrobený na bázi dřeva. Vyrábí se z vláken
dřeva nebo jiných lignocelulózových materiálů. Soudržnost je dána uspořádáním vláken a
jejich inherentními a adhezními vlastnostmi. Pro zvýšení pevnosti, odolnosti vůči vlhkosti,
ohni, hmyzu, hnilobě nebo pro zdokonalení jiných vlastností je možné v průběhu výroby
přidávat pojiva a jiné komponenty. Tato definice se vztahuje pro výrobu mokrým způsobem.
Mokrým výrobním procesem se vyrábí měkká dřevovláknitá deska (hobra) určena k izolaci
stěn.
Rozdělení dřevovláknitých desek:
Dřevovláknité desky tvrdé



obchodní název SOLOLIT
použití v nábytkářském průmyslu – především na výrobu nábytku pro záda síní a dna zásuvek,
ale také na obklady
vyrábí se v surovém stavu – Sololit, nebo povrchově upravené nátěrem – Sololak, případně s
nalisovanou dýhou nebo folií
Dřevovláknité desky polotvrdé (MDF)



homogenní materiál, který můžeme dále opracovávat frézováním apod.
Vyrábí se v provedení dýhované masivní dýhou, laminované folií nebo surové, které jsou
určeny pro dokončení barevnými nátěry.
Využití: pro výrobu nábytku na korpusy a přední plochy
Dřevovláknité desky měkké





obchodní název HOBRA,
jedná se o izolační materiál pro zvukovou a tepelnou izolaci
jsou vyrobeny z rozvlákněného jehličnatého dřeva způsobem
mají dobré tepelně a zvukově izolační vlastnosti
výroby mokrou cestou, po navrstvení dřevní hmoty dojde k předlisování a následně se desky
suší na požadovanou vlhkost
3) Dřevocementové desky


izolační panel na bázi lehkého dřeva (dřevní vlny) a cementu
obchodní název HERAKLIT
HERAKLIT – desky z dřevní vlny – vznikají přidáním pojiva (cement nebo magnezit).
Potom je hmota vtlačována do forem. Heraklit má poměrně nízké tepelněizolační vlastnosti,
ale dobrou schopnost tepelné akumulace a difuzní propustnost.
4) Pilinové desky



dobré izolační vlastnost
využívají se například při stavbě hospodářských budov, chat apod.
výroba nábytkových dílců
5) Voštinové desky
Desky jsou vyrobené z papírových voštin. Jádro tvoří papírová voština, která se pokryje z
obou stran různými druhy papíru dle požadavku zákazníka. Takto vzniklé desky jsou
charakteristické především nízkou hmotností a vysokou pevností v tlaku (až 50 tun/m2 při
rovnoměrném rozložení váhy).
Výrobky z papírových voštin:





výplně
papírové palety
ochranné obaly
ochranné rohy
proložky
Hlavní výhody výrobků:





nízká váha
výhodná cena
vysoká pevnost v tlaku
snadná manipulace
plně recyklovatelné
6) Pazderové desky – desky ze stonků jednoletých rostlin
Jsou to jednovrstevné desky, lisované z pazdeří, což je odpad při zpracování lněných a
konopných stonků a z odkorňovaných pilin.
7) Cementotřískové desky
Jsou vyrobeny z cementu, dřevených třísek, vody a přísad. Neobsahují formaldehyd ani
azbest. Jsou určeny pro podlahové systémy, pro konstrukci příček, stěn, slouží jako finální
vrstva odvětrávaných fasád. Lze je užít i jako ztracené bednění.
Jejich předností je nehořlavost, odolnost proti povětrnostním vlivům, mrazuvzdornost
odolávají působení plísní a hmyzu. Působí rovněž jako výborná zvuková izolace.
Další předností je snadná opracovatelnost – dají se bez problémů řezat či vrtat.
Desky určené pro pohledové se vyrábějí s povrchovou úpravou počínaje nátěry až po povrchy
imitující dřevo či omítku. Základní typ desky se vyrábí v tloušťkách od 8 – 32 mm a
základním rozměru 3350 x 1250 mm. Desky určené pro podlahy jsou opatřeny polodrážkou,
nebo pérem a drážkou.
Pořez pilařské suroviny
Pilařskou surovinou jsou části kmenů listnatých a jehličnatých stromů (tzv. pilařské výřezy),
které splňují nároky kladené na jejich rozměr a kvalitu. Pořez pilařské suroviny je realizován
pomocí pilařských strojů. Jsou to vertikální rámové pily, vertikální a horizontální pásové
pily, kotoučové pily a řetězové pily.
Kmenové pásové pily se používají k řezání kvalitních výřezů na řezivo V případě pásových
pil jde o pořez individuální, protože se odřezují desky po jedné.
Vertikální rámová pila (lidově nazývaná katr) je pila s
mohutným stojanem zakotveným v podpilí. V rámu, který se
pohybuje svislým pohybem, jsou upnuty pilové listy. Do rámu
se podle požadovaného sortimentu upíná potřebný počet
pilových listů v příslušných vzdálenostech od sebe.
Vzdáleností pilových listů je dána tloušťka řeziva. Před
pilovými listy je výřez uchopen tzv. rýhovacími válci, které se
otáčejí protisměrným pohybem a vtahují výřez proti zubům
pil.
Pořez může být realizován dvěma způsoby:
• Pořez naostro.
• Pořez prizmováním.
Pořez naostroje uplatňován většinou u listnatých dřevin.
Spočívá v tom, že se výřezy řežou pouze jedním průchodem
rámovou pilou. Veškeré vzniklé řezivo je neomítané.
Pořez prizmováním se nejčastěji uplatňuje pro jehličnaté
výřezy. To znamená, že výřez prochází buď dvakrát rámovou
pilou, nebo dvěma rámovými pilami. Během prvního
průchodu se na kraji odřeže několik desek a středová část
(prizma). Ta se potom otočí o 90 a při druhém průchodu
pilou se z prizmy nařeže již omítané řezivo. Za rámovou pilou
většinou následuje linka na úpravu řeziva kotoučovou pilou.
Upravuje se šířka a délka řeziva.
Dýhy a velkoplošné materiály
Dýhy- tenké listy dřeva tloušťky 0,05- 10 mm.
Vyrábí se třemi způsoby-loupáním, krájením a řezáním.
Podle účelu dělíme dýhy na technické a okrasné.
Technické dýhy se přímo zpracovávají (např. krabičky na zápalky, pletené košíky apod.),
okrasné dýhy se používají jako krycí vrstvy nábytkových částí nebo na obklady apod. Dýhy se
vyrábí z dýhárenských výřezů (tzv. klátů). Před výrobou se provádí plastifikace dřeva
vařením nebo pařením.
Řezáním se vyrábí dýhy, u kterých se kladou vysoké nároky na jejich technickou kvalitu. Jsou
to především dýhy na výrobu hudebních nástrojů. Nesmějí obsahovat ani mikroskopické
trhliny, což lze dosáhnout pouze řezáním. Řezat je lze rámovou pilou na dýhy nebo
kotoučovou pilou na dýhy (viz. obrázek)
Kotoučová pila na dýhy a rámová pila na dýhy
Loupáním se dýhy vyrábí na loupacích strojích. Klát je upnut do rozet, které klátem otáčejí
proti ostří loupacího nože. Tloušťka dýhy je určena vzdáleností ostří nože od přítlačné lišty.
Klát může být upnut do rozet centricky (kmen upnut na obou stranách ve středu) nebo
excentricky (kmen upnut mimo střed).
Loupání dýhy (centrické)
Krájení dýh se provádí na krájecím stroji. Klát se upne na stole krájecího stroje. Proti němu
se přímočaře pohybuje suport nesoucí krájecí nůž a přítlačnou lištu. Krájené dýhy si
zachovávají svoji přirozenou kresbu. Při jejich výrobě nevzniká až na nožový zbytek žádný
pořez. Nevýhodou krájených dýh je to, že vykazují často vlivem paření změnu zbarvení. Na
spodní straně se struktura buňky dřeva mírně podélně nalamuje a mohou vznikat trhlinky.
Tuto stranu označujeme jako levou stranu dýhy. Levá strana by měla být použita k nalepení
na plochu. Loupané a krájené dýhy se suší zpravidla na 5 - 7% vlhkosti v sušárnách.
Mezi velkoplošné materiály na bázi dřeva mimo jiné řadíme: překližky,
tvarované překližky, laťovky, dřevotřískové desky:
Překližky jsou desky překližované ze tří nebo více vrstev (vždy lichý počet) loupaných nebo
krájených dýh, které jsou lepeny kolmo na směr vláken. Na vnější dýhy jsou kladeny
vzhledové nároky. Nejvíce jsou vyráběny truhlářské překližky třívrstvé (tloušťky 3, 4, 5mm),
pětivrstvé (tloušťky 6,8 mm) a sedmivrstvé (tloušťky 9,12 mm - viz obrázek). Vrchní dýhy
jsou vyrobeny z bukového dřeva, uvnitř se střídají dýhy ze smrkového, jedlového a bukového
dřeva. Překližky se používají při výrobě nábytku (zadní částí skříní, poličky), ve stavebnictví
apod.
Tvarované překližky se vyrábí z loupaných dýh tloušťky 0,3 až 1 mm. Jako lepidlo se
používají močovinoformaldehydové pryskyřice. Tvarování se provádí lisováním za
současného ohřívání v dřevěných nebo kovových formách. Používají se v nábytkářství –
sedací plochy, opěradla sedacího nábytku, profilové nohy stolů apod.
Laťovky se skládají z laťovkového středu z latí smrkového nebo jedlového dřeva a z povrchu
z tlustých dýh (překližovaček), které jsou lepené křížem (viz. obrázek). Latě ve středu mohou
být slepeny nebo jsou mezi nimi mezery. Laťovky mají podobné vlastnosti jako překližky.
Kvalita je dána velkou měrou strukturou středu. Jejich tloušťky jsou 16,19, 22, 25, 30 a 35
mm, délky od 1550 do 2440 mm a šířky od 1220 do 1620 mm.
Laťovky se používají při výrobě nábytku a dveří, protože se svým masivním středem hodí ke
konstrukčním účelům.
Dřevotřískové desky se vyrábí z odpadových nebo uměle vyrobených třísek z různých dřevin.
Třísky se nejdříve po zhotovení suší, třídí a poté se mísí s lepidlem a nanáší do třískových
koberců. Ty se poté lisují a zahřívají ve víceetážovém lisu. Hotové desky se formátují,
klimatizují, brousí a třídí. Dřevotřískové desky se používají při výrobě nábytku, kde se
dýhují, a ve stavebnictví.
Jednovrstvé desky se skládají z rovnoměrné vrstvy třísek a při výrobě nábytku se používají
jen zřídka.
Třívrstvé třískové desky a vícevrstvé třískové desky mají středové vrstvy z hrubých třísek a
povrch z jemných krycích třísek. Vzniká tak větší pevnost v ohybu a hladký povrch vhodný k
dýhování a laminování.
Laminované plošné lisované desky
Laminované plošné lisované dekorativní desky se skládají z vícevrstvé třískové desky a
dekorativních krycích papírů napuštěných syntetickou pryskyřicí. Krycí vrstvy jsou tvořeny
ze 3 až 6 vrstev pevného sulfátového papíru napuštěného fenolovou pryskyřicí a z dekorativní
vrstvy z melaminové pryskyřice a overlay- papíru. Tyto plastové vrstvy se vzájemně a s
jádrem z třískové desky spojují v lisech při tlaku 30 barů a teplotě 150°C.
Vlastnosti:
•Povrch laminovaných desek není nutné upravovat, po rozřezání je třeba olepit pouze viditelné boky
desek.
•Desky mají objemovou hmotnost asi 710 kg/m3.
•Desky se vyznačují vysokou pevností v ohybu a dobře zachovávají rovinnost.
•Povrch je bez pórů, velmi odolný proti otěru, proti horké vodě, horkým dnům hrnců, slabým
zásadám, kyselinám a alkoholům běžným v domácnostech.
•Chuťově a pachově neutrální, snadno se čistí a krátkodobě odolají cigaretovému žáru.
•Nejsou odolné vůči silně barvicím tinkturám, kyselině chlorovodíkové a dusičné, hydroxidu
sodnému, peroxidu vodíku a hydroxidu draselnému.
•Povrchy lze poškodit ostrými a špičatými předměty.
Kurz – Technologie - I.ročník
6. lekce - Lepení dřeva, výroba polotovarů, příprava dílců
Školitelé: Čelákovice Admin, Cintlová Yvona, Šafařík Josef , Hončíková Helena
6. lekce - Lepení dřeva, výroba polotovarů,
příprava dílců
Lepení a moření
Ohýbací dřevo lze lepit a mořit běžně dostupnými prostředky, které se používají v truhlářské
výrobě. Platí zde jen malé omezení v případě cinkových spojů, kde pouze voda může způsobit
narušení spoje, neboť tyto spoje jsou ve výrobě lepeny disperzním lepidlem jež neodolává
vodě.
Nejprve lepit a pak mořit!!!
Bude-li se ohýbací dřevo délkově nastavovat, není vhodné lepit jen „na tupo“ bez použití
kolíků, případně čepu ze závitové tyče. Nejvhodnější je lepit v šikmém řezu tj. 3-4 násobek
lepeného průřezu.
Při moření vodními roztoky ohýbací dřevo nenamáčet a vyvarovat se nadměrného navlhčení
tímto mořidlem. Dochází zde k mírné délkové roztažnosti a při vysychání k délkovému
zkracování.
Studium dokončete pročtením přílohy.
Lepené spoje - lepidla močovinoformaldehydová
Dodává se jako šedobílý 60% vodní roztok. Lepidlo je po vytuhnutí nerozpustné a netavitelné.
K vytvrzení lepidla je nutné přidávat chlorid amonný jako tužidlo. Tužidlo se nejprve rozpustí
ve vodě na 20% roztok (20 % hmot. dílů tužidla a 80 % vody). Lepidlo se smísí s roztokem
tužidla v poměru 10 : 1 ve prospěch lepidla.
Vytvrzené lepidlo je značně křehké, proto se do lepicí směsi přidávají zvláčňovací látky,
hlavně mouka. Životnost lepicí směsi po přidání tužidla je omezena asi na jednu hodinu.
Močovinoformaldehydová lepidla se uplatňují především v průmyslu. Lepí se jimi překližky,
laťovky, třískové a pazdeřové desky. Tato lepidla se také používají při dýhování. Pro uvedené
účely mají močovinoformaldehydová lepidla celou řadu příznivých vlastností. Jsou to vhodná
barva, zdravotní nezávadnost, poměrně nízká cena, dobrá lepivost a především v širokém
rozsahu regulovatelná lisovací doba. Například stejná lepicí směs tuhne při pokojové teplotě
4 – 5 hodin, ale při 100 °C za 3 – 4 minuty a při 130 °C za necelou minutu. Dobu tvrdnutí lze
také zkracovat přídavkem kyselin, práce však je ztížená tím, že taková lepicí směs má velmi
krátkou životnost. Vždy je přitom nutné tento rychlý způsob lepení za studena předem
vyzkoušet.
Pro lepení spojů, spárovek a všude tam, kde styčné plochy nelze zatížit tlakem, je dobré
přidávat do močovinoformaldehydových lepidel lepidla na bázi PVAc (polyvinylacetátů).
Poměr míchání 2 : 1 ve prospěch močovinového lepidla. Tato směs není zvláště v řemeslné
výrobě příliš známá, má však řadu předností.
Lepené spoje - lepidla glutinová
Glutinová lepidla patří mezi nejstarší lepidla, obvykle se nazývají kostní nebo kožní klih.
Slouží svému účelu celá staletí a ještě dnes jsou oblíbená zvláště v uměleckém truhlářství a
při výrobě hudebních nástrojů.
Glutinová lepidla vykazují velmi dobrou lepivost, jsou pružná, světlé barvy, zdravotně
nezávadná, jednosložková. Dodávají se ve formě tabulek, častěji granulovaná. Rozpouštějí se
v teplé vodě ohřáté na 60 až 80 °C, vařením se silně poškozují. Rozpouštění trvá 2 – 3 hodiny.
Aby se lepidlo nepřipalovalo na dně nádoby, rozpouští se ve dvojité nádobě (klihovaru); do
vnitřní části klihovaru se vloží granulované lepidlo spolu s vodou v poměru 1 hmotnostní díl
lepidla a 2 hmotnostní díly vody. Vnější nádoba obsahuje pouze vodu, která působí jako
termostat a zabraňuje připalování klihu.
Lepicí glutinový roztok se nanáší zásadně teplý 40 až 50 °C, při nižší teplotě rosolovatí,
špatně se roztírá a má nedostatečnou smáčivost (říká se, že klih mrzne). Také lepené dřevo
nesmí mít teplotu nižší než 20 °C a rovněž tak pracovní prostředí.
Až na výjimky je nutné styčné plochy potřené lepidlem k sobě přitlačit tlakem asi 0,3 MPa
(3 kp/cm2). Lisovací doba činí 2 až 4 hodiny. Slepený spoj, při němž bylo použito živočišných
klihů, není odolný vůči vodě, zvýšené teplotě ani mikroorganizmům. Většinou se však tento
nedostatek nepociťuje, lepená spára je totiž obalena dřevem, které brání působení
nepříznivým vnějším vlivům. Nedostatky glutinových lepidel lze ve značné míře omezit
aplikací formalínu (vodního roztoku formaldehydu).
Formalín se v množství asi 10 % objemových může vmísit přímo do lepicího roztoku. Tím se
však použitelnost lepidla nebezpečně zkrátí (podle teploty na 15 až 5 minut), a proto je lepší
nanést formalín na jednu styčnou plochu a druhou opatřit lepicím roztokem.
Lepené spoje - lepidla kaseinová
Starým a osvědčeným lepicím prostředkem je lepidlo kaseinové. Našlo oblibu zvláště u těch
zpracovatelů, kteří nemají důvěru k materiálům kupovaným a rádi si potřebné prostředky
připravují sami.
Kaseinové lepidlo je v podstatě odtučněný, vysušený a na prášek rozemletý tvaroh, který se
mísí s páleným práškovým vápnem a potaší nebo hydroxidem sodným. Hmotnostní poměry
jednotlivých složek jsou: 75 % kaseinu, 20 % vápna a 5 % potaše nebo hydroxidu sodného.
Dobře promíchaná směs se rozpouští ve vlažné vodě v poměru 1 objemový díl prášku a 2 díly
vody. Roztok má barvu i konzistenci smetany.
Lepidlo má velmi dobrou lepivost, pružnost, nanášet a lepit s ním lze i za nízkých teplot (až
do + 5 °C). Lisovací doba je delší (nejméně 5 h). Spoj odolává vodě a zvýšené teplotě, méně
mikroorganismům.
Kaseinové lepidlo se nehodí pro dýhování, přítomné alkalické látky pronikají přes dýhu a
způsobují neodstranitelné žluté a hnědé zabarvení, nevýhodou je rychlé otupování nástrojů.
Lepené spoje - polyvinylacetátová disperze
Polyvinylacetátová disperze (PVAc) patří mezi nejmodernější dřevařská lepidla, která se
používají hlavně pro montážní účely (tam, kde nelze zajistit těsnost styčných ploch tlakem).
Mezi tyto lepidla patří například Dispercoll, Herkules, Duvilax.
Před použitím se nijak neupravuje. Je to lepidlo jednosložkové, smetanově bílé barvy a
konzistence. Po nanesení na plochu potřebuje asi 20 s na vsáknutí do dřeva. Pokud se však
tato otevřená doba příliš prodlužuje, snižuje se lepivost. Dostatečně pevný spoj vyžaduje
zalisování po dobu 2 h, pokud však nebude ve spoji napětí nebo není nutné s lepeným
výrobkem pohybovat, stačí lisovat 15 minut.
Disperzní lepidla PVAc téměř vytlačila v průmyslové výrobě donedávna nejvýznamnější
dřevařská lepidla glutinová. Proti nim mají výhodu především v tom, že se dají použít za
studena, vyžadují kratší lisovací dobu a lepený spoj je odolnější vůči vodě.
Rámové spoje
Rámy nemají jen obrazy. Rámy tvoří pevné nosné části konstrukcí nábytku a stavebně
truhlářských výrobků.
Jednoduchý rám se skládá ze čtyř vlysů, složitější konstrukce rámů mohou mít ještě
jednosměrné nebo křížové příčky.
Vlysy rámů se mohou spojovat přeplátováním, na čep a rozpor, na kolíčky, na zadlabaný čep
apod. Tam, kde nemá být spoj vidět, volí se vazba na pokos s neprůběžným čepem, kolíčky
nebo vloženými čepy – lamelami. Vlysy tvořící dělící příčky rámů se mohou připojit na
zadlabaný čep nebo na kolíčky.
Křížové spojení příček může být provedeno přeplátováním, kolíčky, čepy.
Rohové spojení konstrukčních desek
Nejstarší a tradičně používané rohové spojení spárovek a laťovek je spoj na ozuby.
Otevřenými ozuby se spojují zpravidla jen konstrukční části, zvenčí neviditelné, např.
zásuvky. Vzhledově čistší, ale výrobně náročnější jsou ozuby polokryté (jednostranně kryté) a
celokryté.
Rohové spojení desek lze také provést na péro a drážku, je však méně pevné. Nejvíce se
uplatňuje spojení desek na válcové čepy – kolíčky. Je to spoj snadno proveditelný a
použitelný i pro připojení vnitřních příček.
Připojení příček ke spárovce se dělá pomocí svlaku a rybiny.
Spojování lubů a noh
Luby sedacího a stolového nábytku se spojují s nohou pomocí zadlabaných čepů nebo
kolíčků.
Zadlabané čepy dávají všestranně spolehlivé vazby, kolíkové spoje vyžadují přesné
provedení.
Při spojení noh s luby se často uplatňují vazby rozebíratelné. Umožňují lepší skladovatelnost
a v určitých případech i spolehlivější držení. Příkladem, kdy je demontovatelný spoj kostry
stolu nutný, je připojení kulatých noh s menším průměrem. Rozebíratelných spojů
používaných při vazbě lubů s nohou je řada. V oblibě jsou zvláště ty, kdy noha je do lubu
tvořícího pevný rám zašroubována.
Zdroj: http://drevo.celyden.cz/drevene-polotovary/
Připojené soubory

Teorie_lepeni.pdf
Download

Technologie I. ročník Truhlář.pdf