§
Práva
duševního
vlastnictví
Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Malostanské náměstí č. 25
Praha 1 - Malá Strana
Obsah
Úvod neboli Jak příručku používat
1. Systematika práva duševního vlastnictví
1.1 Smysl, povaha a účel ochrany duševního vlastnictví
1.2 Systém práva duševního vlastnictví
1.3 Předpisy na ochranu duševního vlastnictví
1.4 Trvání práv duševního vlastnictví
1.5 Strategické plánování při využívání duševního vlastnictví
2. Právo autorské a práva související s právem autorským
2.1 Právo autorské
2.1.1 Autorské dílo
2.1.1.1Software
2.1.2 Vznik práva autorského
2.1.2.1 Školní (studentská) díla a školní představení
2.1.2.2 Zaměstnanecká díla, díla na objednávku
2.1.3 Osoba autora
2.1.4 Obsah práva autorského
2.1.5 Nakládání s právem autorským
2.1.6 Užívání cizích autorských děl
2.1.6.1 Čerpání z cizích děl, dovolené citace
2.1.6.2 Užívání cizích děl knihovnami, osiřelá díla
2.1.6.3Užívání děl pro vlastní potřebu fyzické osoby nebo vnitřní potřebu
právnické osoby
2.1.6.4Díla užitého umění a architektury, užití děl umístěných na
veřejném prostranství
2.1.6.5 Vystavování děl
2.1.6.6 Užívání cizích děl na základě smluvního oprávnění
2.2 Práva související s právem autorským
2.2.1 Právo k uměleckým výkonům
2.2.2 Právo ke zvukovým záznamům
2.2.3 Právo ke zvukově obrazovým záznamům
2.2.4 Právo ke zvukově obrazovým záznamům
2.2.5 Právo k původnímu rozhlasovému a televiznímu vysílání
2.2.6 Právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu
2.2.7Právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením
rozmnoženiny pro osobní potřebu
§
1
2.3 Zvláštní práva
2.3.1 Právo k titulu díla
2.3.2 Právo pořizovatele databáze
2.3.2.1 Obsah práva pořizovatele databáze
2.3.2.2 Omezení a výjimky z práva pořizovatele databáze
2.3.2.3 Trvání práva pořizovatele databáze
2.4 Ochrana a vymáhání práva autorského a práv souvisejících
3. Průmyslová práva
3.1Práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti, know-how a obchodní
tajemství
3.1.1 Vynálezy
3.1.1.1Předmět ochrany
a) Způsobilý předmět ochrany (technické řešení)
b) Novost
c) Vynálezecká činnost
d) Průmyslová využitelnost
• Výsledky výzkumu, právo na patent a průmyslověprávní kolize
a) Spolupůvodci
b) Podnikový vynález
c) Spolupráce na výzkumu
d) Průmyslověprávní kolize
• Patentová přihláška
a) Přihlašování do ciziny
• Obsah a trvání práv z patentu
• Nakládání s patentem
3.1.2 Dodatková ochranná osvědčení
3.1.3 Užitné vzory
3.1.4 Topografie polovodičových výrobků
3.1.5 Zlepšovací návrhy
3.1.6Průmyslové vzory a průmyslové vzory Společenství (zapsané a
nezapsané)
3.1.7 Know-how a obchodní tajemství
3.2 Práva na označení
3.2.1 Ochranné známky a ochranné známky Společenství
3.2.2 Právní ochrana nezapsaného označení
3.2.3 Označení původu, zeměpisná označení a zaručené tradiční speciality
§
2
3.2.4 Název a dobrá pověst právnické osoby
3.2.5 Obchodní firma, jméno podnikatele a společné jméno podnikatelů
3.2.6 Doménová jména
3.3 Zvláštní práva
3.3.1 Práva k odrůdám rostlin a odrůdová práva Společenství
3.4 Ochrana a vymáhání průmyslových práv
4. Další literatura
5. Přílohy
5.1 Ukázka patentu
5.2 Ukázka průmyslového vzoru
5.3 Ukázka ochranné známky
§
3
Úvod neboli Jak příručku používat
Účelem této příručky je poskytnout čtenáři pokud možno stručným a jasným způsobem základní orientaci v právu duševního vlastnictví. Příručku lze číst jako knihu
nebo ji prostě mít „při ruce“ při řešení konkrétních praktických problémů. Neočekává se, že čtenář bude po jejím přečtení odborníkem na právo duševního vlastnictví,
které je samo nesmírně rozmanité a zaměstnává specialisty – právníky, patentové
zástupce a techniky, kteří se často dokonce naplno věnují jenom určitému výseku
práva duševního vlastnictví.
Při psaní příručky jsme se záměrně vyhýbali odkazům na paragrafy a obsáhlému
citování zákonů, což by podle našeho úsudku spíše zabíralo místo užitečnému výkladu. Čtenář je proto obecně obeznámen s příslušnými zákony v úvodech kapitol, může si sám zákony obstarat a probíranou matérii v nich případně vyhledat; ke
stejnému účelu slouží také přehled dle našeho názoru nejužitečnější literatury pro
další studium umístěný v závěru publikace (přehled je záměrně selektivní, zájemci
o hloubkové studium naleznou odkazy na další prameny právě ve zde uváděné literatuře). Ve výkladu je důraz kladen zejména na základní otázky práva autorského
a vynálezeckého (patentového). O méně významných oblastech práva duševního
vlastnictví je pojednáno zejména z praktických důvodů mnohem stručněji. Je tomu
tak i proto, že základní principy práva autorského lze v obecné rovině vztáhnout
na veškerá práva s právem autorským související a zvláštní práva (vše v 2. části této
příručky) a že základní principy patentového práva lze vztáhnout na veškerá práva
k výsledkům technické tvůrčí činnosti, zejména užitné a průmyslové vzory. Pro úplnost je v závěru podán též výklad práv na označení, především práva známkového.
Předpokládáme a také k tomu čtenáře vyzýváme, aby se při výskytu složitějších problémů poradil s právníkem, ať již v podniku, v advokátní kanceláři nebo u patentového zástupce, čímž lze předejít mnohým dlouze se táhnoucím problémům. Tato
příručka nemá nahrazovat nezávislou právní radu přizpůsobenou specifikům každého problému, ale má sloužit k tomu, aby čtenáři při jeho vlastní práci v určitých
problémových případech „zablikala kontrolka“ a aby se zamyslel nad případnými
důsledky svého jednání právě z hlediska práva duševního vlastnictví. Ať se již jedná
o odpovědnost vůči jiným osobám za užití jejich duševního vlastnictví nebo o patřičnou ochranu vlastního duševního vlastnictví, o to, aby se předčasnou publikací
nového technického řešení sám vynálezce nepřipravil o jeho patentovatelnost, aby
byla zajištěna ochrana obchodního tajemství či aby bylo vlastní duševní vlastnictví plně zhodnoceno. Věříme, že se nám náš záměr podařilo naplnit.
§
5
Systematika práva duševního vlastnictví
1. Systematika práva duševního vlastnictví
1.1 Smysl, povaha a účel ochrany duševního vlastnictví
Právo duševního vlastnictví je zvláštní právní odvětví, podobor občanského práva, upravující právní vztahy k některým nehmotným statkům. Nejedná se však
o homogenní kategorii s jednotnými pravidly a principy, už jenom proto ne, že sem
spadají předměty práv natolik různé, jako jsou např. autorské dílo, vynález, ochranná známka nebo obchodní tajemství. Všechny je spojuje prakticky jenom to, že jsou
schopné existovat nezávisle na hmotné věci, jsou obvykle univerzálně reprodukovatelné a potenciálně všudypřítomné, tj. schopné současné nezávislé existence. Odtud také starší a tradiční výraz „práva k nehmotným statkům“. Právo duševního
vlastnictví a práva k nehmotným statkům nejsou, striktně vzato, synonyma, protože
pod práva k nehmotným statkům se obvykle zařazují také práva osobnostní, např.
právo na vlastní podobiznu, jež nespadají pod práva duševního vlastnictví. Právem
na ochranu osobnosti se zde také proto věnujeme zcela okrajově.
Nový občanský zákoník
Stávající česká koncepce práv k nehmotným statkům je definitivně opuštěna v návrhu nového občanského zákoníku nacházejícího se v legislativním řízení. Podle
tohoto návrhu se již nebude pohlížet na předměty práva duševního vlastnictví jako
na „nehmotné statky“, ale jako na „věci“ a předmět vlastnictví. Právo se tak vlastně
formálně dostane do souladu s již zažitým pojmem „duševního vlastnictví“. Zásadní dopady na praxi se však v této souvislosti neočekávají.
1.2 Systém práva duševního vlastnictví
Pro přehlednost lze práva duševního vlastnictví systematicky dělit na práva průmyslová a právo autorské, společně s tzv. právy souvisejícími s právem autorským.
Průmyslová práva pak zahrnují jak práva k výsledkům tzv. technické tvůrčí činnosti, typicky k vynálezům, tak práva na označení, např. právo k ochranné známce.
Autorské právo chrání výsledky umělecké nebo vědecké (odborné) tvorby, ale též
některé předměty spíše technické povahy, např. zvukové nahrávky nebo audiovizuální záznamy. Kdesi na pomezí stojí počítačové programy, chráněné u nás jako
literární autorská díla, současně však za určitých specifických okolností patentovatelné jako technická řešení, či průmyslové vzory neboli designy, spadající mezi
průmyslová práva, ale mající mnoho styčných bodů s právem autorským.
§
6
Systém práva duševního vlastnictví lze graficky znázornit takto:
Práva autorská / Práva průmyslová
Výsledky
tvůrčí
činnosti
Právo
autorské
Výsledky
netvůrčí
činnosti
Práva související
s právem
autorským
Práva
k předmětům
technické
tvůrčí činnosti
Práva
na označení
Pro jednotlivé kategorie platí určité univerzální charakteristiky. Tak třeba právo
autorské a práva související s právem autorským vznikají již okamžikem vytvoření příslušného předmětu ochrany. To zjednodušeně znamená, že např. již samotným namalováním obrazu vznikají malíři výlučná práva k jeho užití, aniž by
musel cokoli dalšího podnikat, dílo registrovat, zveřejnit či dokonce podepsat.
Nemusí se k dílu dokonce ani hlásit a přesto mu k němu práva vzniknou. Naopak
je tomu prakticky u všech předmětů průmyslově právní ochrany, které jsou obvykle chráněny teprve od okamžiku jejich registrace u příslušného úřadu, jímž
je ve většině případů v České republice Úřad průmyslového vlastnictví. Získání
ochrany u průmyslových práv tak bývá poměrně nákladné a nároky na její přiznání jsou obvykle mnohem vyšší než u práv autorských (navíc s kratší dobou
ochrany), na druhou stranu však poskytují svým vlastníkům širší a účinnější
nástroj v soutěži s konkurencí, neboť autorské právo obsahuje poměrně mnoho
výjimek a omezení.
1.3 Předpisy na ochranu duševního vlastnictví
Duševní vlastnictví je chráněno i právem mezinárodním. Česká republika je smluvní stranou všech důležitých úmluv týkajících se práva duševního
vlastnictví. Některé smlouvy jsou obecné a dotýkají se mnoha různých aspektů práva duševního vlastnictví, jako např. Dohoda o obchodních aspektech
práv k duševnímu vlastnictví (tzv. Dohoda TRIPS, příloha Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, vyhlášená pod č. 191/1995 Sb.). Účelem
mezinárodních smluv je obvykle závazek přiznávat práva z duševního
vlastnictví občanům všech smluvních států, případně též harmonizace
§
7
některých podstatných ustanovení týkajících se vzniku a rozsahu ochrany, výjimek z ochrany apod. Nejnovějším mezinárodním nástrojem vztahujícím se
plošně na veškeré duševní vlastnictví je doposud neúčinná, zato ale mediálně
známá Dohoda ACTA („Obchodní dohoda proti padělání“), která stanovuje minimální standard pro vymáhání práv duševního vlastnictví, jemuž však české
právo v podstatě již nyní vyhovuje.
Z hlediska vnitrostátního práva je dobré upozornit, že právo duševního vlastnictví je v ČR chráněno již na ústavní úrovni. Vedle výslovné zmínky v čl. 34
Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), lze na ochranu duševního vlastnictví v zásadě vztáhnout i obecná ustanovení v Listině základních práv a svobod týkající se ochrany soukromého vlastnictví a majetku, a dále též některá
ustanovení o ochraně osobnosti (např. ve vztahu k osobnostním právům autorů).
Ústavní předpisy jsou konkretizovány řadou zvláštních zákonů, vztahujících se
zpravidla k jednomu z oborů práva duševního vlastnictví (autorský zákon, zákon
o vynálezech a zlepšovacích návrzích, zákon o ochranných známkách apod.),
o nichž bude podrobněji pojednáno níže. Souborně je upravena problematika vymáhání práv z průmyslového vlastnictví zákonem o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, řada zákonů však obsahuje svou úpravu nároků z porušení práv
(autorský zákon, zákon o ochraně práv k odrůdám apod.). Některých obecných
problémů práva duševního vlastnictví se dotýkají i zákon o vysokých školách [zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon
o vysokých školách)] a zákon o podpoře výzkumu a vývoje [zákon č. 130/2002 Sb.
o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje)],
na což bude ve výkladu upozorněno.
Zcela svébytnou kategorií je pak právo Evropské unie. To je zdrojem v podstatě
dvou různých druhů předpisů. Směrnice nejsou přímo závazné a pouze ukládají členským státům implementovat do národního práva určitá právní pravidla,
čímž harmonizují nejdůležitější aspekty práva duševního vlastnictví napříč Evropou, jako je doba trvání, nároky na ochranu počítačových programů a databází nebo minimální nároky z porušení práva duševního vlastnictví. Naproti
tomu nařízení jsou přímo závazná a představují proto jakýsi „evropský zákon“.
V právu duševního vlastnictví je nařízení pouze několik, jsou však poměrně
významná, protože zavádějí vedle národních práv i práva evropská, např. evropskou („komunitární“) ochrannou známku, evropský průmyslový vzor či
§
8
evropská odrůdová práva. Vytváří se tak poměrně složitý systém, v němž dochází k interakci mezi národními a evropskými právy. O jejich vzájemných vztazích
se zmíníme v příslušných kapitolách.
1.4 Trvání práv duševního vlastnictví
Trvání práv duševního vlastnictví je zpravidla zákonem omezeno na určitou
dobu, během které má výlučně majitel práva prostor hospodářsky zhodnotit svou
investici. Doba trvání je různá, obecně vzato spíše kratší u průmyslových práv
a delší u práva autorského. V některých případech však může právo duševního
vlastnictví trvat neomezeně dlouho, např. pokud se podnikatel rozhodne chránit své jedinečné know-how nebo technické řešení jako obchodní tajemství, je
mu ochrana (zjednodušeně řečeno) poskytnuta až do doby, než je sám prozradí.
Stejně tak v případě práv na označení, např. ochranné známky, lze tato práva
udržovat bez časového omezení.
Maximální možná doba trvání ochrany u základních předmětů práva duševního
vlastnictví:
Vynález
Doba
trvání
20 let od podání
patentové
přihlášky,
až 25 let u léčiv
Autorské
dílo
Obchodní
tajemství
Ochranná
známka
70 let od smrti
autora
Do doby než
bude vyzrazeno
Do zdruhovění
1.5 Strategické plánování při využívání duševního vlastnictví
Alespoň rámcové poznání práva duševního vlastnictví umožňuje lépe plánovat
důležité kroky při výzkumu a vývoji nebo běžné akademické práci. Řekněme,
že při výzkumu supravodivosti vyvinul univerzitní tým materiál jedinečných
technických vlastností s aplikovatelností v elektrotechnickém průmyslu. Již
během výzkumu, zejména pak po jeho úspěšném završení, stojí vysoká škola
před rozhodnutím, jak s jeho výsledky naložit. Z hlediska praktického – stejně jako z hlediska právního – je nutné zvážit několik možností, na nichž je
možné demonstrovat interakci autorského práva a průmyslových práv (práv
§
9
k obchodnímu tajemství, know-how, vynálezu, užitnému nebo průmyslovému
vzoru anebo k ochranné známce).
Předně je možné výsledky výzkumu publikovat v odborném tisku. Takový článek patrně vyvolá značný ohlas a počet citací a zajistí prestiž autorům i vysoké
škole, na druhou stranu však může jeho unáhlené publikování zmařit případnou
patentovatelnost řešení a autorům článku poskytne jenom malou ochranu – autoři mají možnost zabránit jiným osobám, aby článek bez jejich souhlasu vydaly
či aby jej vydaly pod svým jménem (plagiátorství), nemůžou však právně zabránit tomu, aby se takto publikované výsledky přebíraly a případně i průmyslově
využily. Proto je rozumné zamyslet se též nad jinými prostředky ochrany.
V úvahu přichází především patentování takovéhoto nového materiálu. Patent
je sice poměrně nákladný a má relativně krátkou dobu trvání, obecně 20 let od
podání přihlášky, umožňuje však vyloučit z využívání vynálezu jiné osoby. Hodnota patentů udělených některým ze států nejvyspělejších ekonomik světa (USA,
Japonsko, Německo, Británie, Francie) může být závratná, přičemž lze najít způsoby, jak náklady na registraci alespoň dočasně snížit. Lze např. po podání přihlášky prozkoumat trhy, odbytové možnosti nebo zájem investora, a to během
lhůty k podání žádosti o úplný průzkum, tedy ještě před zaplacením veškerých
nutných poplatků. V USA zase znají institut předběžné přihlášky, který může
mít podobný efekt. Někdy je zase možné upřednostnit ochranu užitným vzorem
místo patentu, což je řešení levnější, přitom však je někdy i na základě přihlášky užitného vzoru možné využít 12 měsíční mezinárodní patentové priority pro
podání patentové přihlášky v cizině, najdeme-li v mezidobí investora. Někdy se
lze rozhodnout pro zachování vynálezu jako obchodního tajemství – výhoda je
zřejmá, majitel vynálezu pak nemusí usilovat o registraci a svůj vynález může
výlučně využívat po neomezenou dobu, což samozřejmě nevylučuje, že vynález
zatím vynalezne někdo jiný. Je to ale určitě levnější varianta, ačkoli vyžaduje jisté
náklady na zajištění utajení vynálezu. Problémem takového řešení ovšem je, a to
platí obzvlášť pro vysokoškolský výzkum, že vynález je hůře licencovatelný, neboť
zájemci o licenci musí být předmět obchodního tajemství objasněn dostatečně
přesně, aby mohl být obchod uskutečněn. Současně je obchodní tajemství zvláště křehký statek – nezávislé vyvinutí nebo zpětná analýza výrobku jsou legální
a můžou vést dokonce k patentování takového řešení jiným soutěžitelem. Obchodní tajemství jiného subjektu není totiž na překážku patentovatelnosti,
protože není přístupné veřejnosti a tedy není ani součástí „stavu techniky“
v právním slova smyslu.
§
10
V určitých případech může mít původce vynálezu ještě zcela jiné zájmy. Původce může mít v úmyslu získat patent pro účely blokování konkurence nebo pro
účely obrany při případném nařčení z porušení patentových práv konkurenta.
Taková praxe je běžná zvláště v oblasti informačních technologií v USA, kde je
stav techniky značně nepřehledný a zásah do patentových práv cizích osob často
nevyhnutelný. U nás je tento problém do jisté míry eliminován, v souladu s veřejným zájmem, institutem nucené licence, přestože prakticky není používán.
Opačným případem může být situace, kdy původce zamýšlí „věnovat“ svůj vynález veřejnosti a chce zabránit, aby si jej mohl kdokoli přivlastnit (monopolizovat).
V takovém případě nemusí usilovat o ochranu vynálezu ani patentem, ani právem k obchodnímu tajemství, ale postačí informace o vynálezu zveřejnit a tím
je učinit součástí „stavu techniky“. Tím se původcův vynález stane překážkou
patentovatelnosti. To ale také znamená, že i sám původce se tím současně připraví o možnost své řešení prodat nebo ponechat si výlučně pro sebe. Přesto však
může na věci profitovat, neboť původce většinou disponuje jedinečným knowhow, tedy znalostmi a výrobními zkušenostmi umožňujícími nejefektivnější
výrobu, resp. využívání vynálezu. I kdyby tedy bylo technické řešení volné, jiné
osoby mohou mít ještě vždy zájem na poskytnutí takového know-how od původce, ať již formou zaškolování, osobního poskytnutí služeb, poskytnutí různých
interních informací a dokumentů atd. Některé z těchto dokumentů mohou mít
zároveň i povahu obchodního tajemství.
Patentová ochrana není jedinou možnou alternativou. Např. ve výše uvedeném
příkladě může dojít k vyvinutí nového supravodivého materiálu aplikovaného
v supravodivých kabelech specifického vzhledu – barevného provedení, kombinací různých výtvarných prvků atd. Je dobře možné, že takové provedení neboli
design bude způsobilý k ochraně průmyslovým vzorem. Registrace průmyslového vzoru může být účinným nástrojem, jak vyloučit konkurenci z užívání
stejného nebo podobného vzoru, a to až po dobu 25 let. Na rozdíl od patentu
umožňuje evropské právo dokonce jedinou registraci tzv. „průmyslového vzoru společenství“ platnou po stejnou dobu pro celou Evropskou unii. Dokonce
i v případech, kdy původce opomene registraci, nabývá určitá práva k nezapsanému průmyslovému vzoru, která ovšem trvají pouze po dobu tří let od prvního
zpřístupnění veřejnosti a která umožňují postupovat v podstatě pouze proti
úmyslnému převzetí průmyslového vzoru.
§
11
V případech, kdy je vyvinut nový výrobek, má někdy původce zájem na tom,
aby byl u veřejnosti s tímto výrobkem spojován jenom on, k čemuž mu může posloužit registrace ochranné známky, tj. obchodního označení (typicky slovního,
grafického nebo kombinovaného graficko-slovního), které označuje určitý výrobek nebo službu a svému majiteli zajišťuje, že spotřebitelé jeho výrobek rozeznají.
Pokud uživatel výlučně užívá, třeba i díky registrovanému průmyslovému vzoru
nebo patentu, po určitou dobu svůj výrobek, nabude pak obvykle silný goodwill
(„dobrou pověst“) ve vztahu k takovému výrobku, případně službě, který pak
i po vypršení patentové či jiné ochrany zůstane hodnotným nehmotným statkem podniku. Zmiňme např. Aspirin, který je doposud u spotřebitelů oblíben
pro svou velkou reputaci, přestože existuje řada generik s totožným chemickým
složením a účinky. Chytrý podnikatel proto zplna využije poskytnuté doby průmyslověprávní ochrany a i marketingově podporuje svou ochrannou známku
tak, aby se z ní po uplynutí ochrany výrobku stal silný konkurenční nástroj.
V určitých případech pak lze získat ochrannou známku nejenom na určitá slova
nebo logo, ale také na trojrozměrný obal výrobku – jedná se o tzv. prostorové
známky, např. slavná láhev Coca-Coly. V různých zemích světa se právní praxe
staví různě, většinou značně zdrženlivě, k možnosti registrovat jako ochrannou
známku i samotný tvar výrobku. Nikoli tedy jenom jeho obal, ale sám výrobek –
např. jedinečné tvarové provedení kabelu spočívající třeba v tom, že kabel nebude
hladký, ale bude zvláštním způsobem upraven. Není vyloučeno, aby byla i tato
možnost aplikovatelná a je dobré ji prozkoumat, zejména ve vztahu k zahraničí.
Např. v USA se možnost zapsání takové ochranné známky připouští, stane-li se
pro uživatele charakteristickou. Tak tomu obvykle bude po určité době, ve které
bude uživatel výlučně takové nezapsané označení užívat – z toho důvodu může
být výhodné kombinovat průmyslově vzorovou ochranu či americký patent na
design se známkovou ochranou a zajistit si tak časově neomezený monopol na
specifický tvar výrobku. I tady je vidět, jak je důležité v obchodní politice uvážlivě
pracovat s právy duševního vlastnictví a vzájemně je kombinovat. Dobrý advokát
nebo patentový zástupce by pak přirozeně měl na tyto souvislosti upozornit.
Vydejme se nyní prozkoumat ve větších podrobnostech jednotlivé druhy duševního vlastnictví.
§
12
Právo autorské a práva související s právem autorským
2. Právo autorské a práva související s právem autorským
Právo autorské, práva s ním související i některá další zvláštní práva jsou u nás
upravena jednotně v autorském zákoně [zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
(autorský zákon)].
Nejstarší mezinárodní smlouvou upravující autorské právo je Bernská úmluva
(Revidovaná úmluva bernská vyhlášena pod č. 133/1980 Sb. a č. 19/1985 Sb.),
která již v 19. století stanovila minimální principy ochrany autorským právem
a požadavek vzájemného uznávání práv. Z důvodu neúčasti USA a některých dalších zemí na bernském systému byla později uzavřena ještě Všeobecná úmluva
o autorském právu (vyhlášená pod č. 134/1980 Sb.), která omezila formální požadavky na vznik autorského práva. Z důležitých mezinárodních smluv zmiňme
ještě tzv. internetové úmluvy Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO)
týkající se ochrany autorských práv a některých práv souvisejících v digitální
éře (vyhlášeny byly pod č. 33/2002 Sb. a č. 48/2002 Sb.) a tzv. Římskou úmluvu
o ochraně práv souvisejících s právem autorským (Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací, vyhlášena pod č. 192/1964 Sb. a č. 157/1965 Sb.). Ačkoli jsou práva zaručena
Bernskou úmluvou, popřípadě dalšími smlouvami, podle výkladu Nejvyššího
soudu přímo aplikovatelná v České republice, praktický dopad těchto smluv je
malý, neboť jejich ustanovení jsou prakticky plně převedena do autorského zákona.
2.1 Právo autorské
Smyslem práva autorského je zejména podpora umělecké a vědecké tvořivosti
uznáním majetkových práv autora a jeho investice do díla, jakož i poskytnutí
ochrany osobnostním zájmům autora na plodech jeho duševní práce.
2.1.1. Autorské dílo
Ochrana osobnosti a autorské právo
Někdy zamýšlíme použít určitou fotografii, třeba pro ilustraci nebo do propagačního materiálu, přičemž se však na publikaci domluvíme pouze s fotografem. To však v mnoha případech nestačí. Pokud bychom např. chtěli uveřejnit
fotografie studentů v propagačních materiálech vysoké školy, měli bychom
§
13
k tomu obvykle obdržet jejich souhlas. Souhlas nemusí být písemný, ale vyžadování podpisu pod jednoduše formulovaným souhlasem lze jenom doporučit.
Občanský zákoník dává totiž každému právo, aby nebyly atributy jeho osobnosti,
jako jsou podoba, hlas, ale i osobní dopisy apod., využívány bez jeho souhlasu
s výjimkou účelů vědeckých, uměleckých nebo zpravodajských. Doplňme, že reklama, třeba i umělecká, pod tyto výjimky nespadá a souhlasu bude v takovém
případě potřeba vždy.
Autorské právo chrání výsledky tvůrčí umělecké nebo vědecké činnosti, čili autorská díla. Autorským dílem může tedy být jak dílo umělecké (např. hudební,
výtvarné, audiovizuální apod.), tak dílo vědecké (např. odborný článek, publikace, kartografické dílo apod.).
Je na místě zdůraznit, že autorskými díly jsou též díla užitého umění a architektury a díla souborná, jako jsou sborníky, časopisy, encyklopedie, databáze apod.,
musí však splňovat nároky obecně kladené na autorská díla. Musí se tedy jednat
o jedinečný výtvor tvůrčí činnosti autora. Výjimkou jsou databáze, která se na
základě určité fikce zákona považují za autorská díla, jsou-li způsobem výběru
nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem, tj. pokud
autor učinil rozhodnutí o výběru prvků nebo jejich uspořádání. U souborných
děl se proto bude potřeba zabývat vždy minimálně dvěma druhy práv – právy k obsahu a právy k soubornému dílu jako celku. Pokud proto budeme chtít
přetisknout antologii moderní české poezie, budeme muset mít svolení jak od
autorů jednotlivých básní, tak od editora sborníku, tj. toho, kdo jednotlivé básně
vybral a uspořádal do antologie. Vedle databází, které jsou autorovým vlastním
duševním výtvorem, existují i takové, které tyto vlastnosti nemají. I ty ale mohou
být chráněny tzv. zvláštním právem pořizovatele databáze, o němž je pojednáno
v kapitole 2.3.2 níže.
Musíme podotknout, že autorské právo chrání jedinečný způsob vyjádření díla,
nikoli ale obsah díla. To znamená, že v případě odborné publikace nemá autor
právo bránit jiným z jeho publikace čerpat výsledky určitého výzkumu, třebaže jedinečné, pokud zároveň nedochází ke kopírování samotného textu článku,
ať již doslovného nebo přibližného, a to i pokud by se z hlediska vědecké etiky
jednalo o určitý druh parasitismu, zvláště nebyl-li by zdroj řádně citován. V oblasti umění se v této souvislosti mluví o „holém námětu“, např. Bernsteinova
West Side Story je pouze volně inspirována příběhem Romea a Julie a i kdyby Shakespeare žil, nejednalo by se o zásah do jeho autorských práv, proto-
§
14
že dochází pouze k užití jeho nápadu nebo myšlenky, bez ohledu na to, zda je
originální).
Autorské dílo může být zachyceno na nějakém hmotném podkladě, jak tomu
ostatně obvykle i bývá, ale autorským dílem může být stejně tak např. literární
dílo, které není napsáno na papíře, třeba spatra pronesená přednáška nebo projev.
Aby určité dílo bylo dílem autorským, musí se (s výjimkami níže uvedenými) navíc jednat o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora. Dle českého práva se vyžaduje skutečně statistická jedinečnost díla a autorská tvůrčí činnost. Je-li statisticky
možné, aby různé osoby dospěly autorskou tvorbou nezávisle na sobě ke stejnému
výsledku, není naplněn definiční znak jedinečnosti autorské tvorby s důsledkem
absence autorskoprávní ochrany takového výtvoru, jenž je v takovém případě
„pouze“ výsledkem určitých (třebaže hodnotných) řemeslných dovedností a rutinních postupů a nikoli autorským dílem. Zkoumá-li jedinečnost určitého výtvoru
z pohledu autorskoprávní ochrany soud, zpravidla požádá o stanovisko znalce.
Je to autorské dílo?
Ačkoli jsou požadavky na autorskoprávní ochranu formálně značně vyšší v ČR
než v jiných zemích světa, v praxi se tato ustanovení vykládají poměrně široce
a ochrana se přiznává i menším neboli bagatelním dílům jako jsou krátké články,
technické výkresy apod. Někdy však může být opravdu těžké posoudit, zda se již
jedná o autorské dílo či ne. Konečné rozhodnutí soudu bude vždy do určité míry
nepředvídatelné a opřené hlavně o stanovisko soudního znalce. V takových případech je na místě opatrnost, zvláště zamýšlíme-li takové dílo dále užít (přetisknout,
umístit na Internet apod.) a raději s takovým dílem nakládat jakoby se o autorské
dílo jednalo. Tím lze předejít nepříjemným důsledkům v podobě zákazu dalšího
užití díla. Je-li dílo přetištěno jako součást větší monografie či sborníku, může pak
dojít k zákazu nakládání s celou takovou publikací.
Závěrem lze zmínit, že u některého druhu děl, jako jsou politické projevy, úřední
díla – zejména předpisy a úřední rozhodnutí, či obecní kroniky, je autorskoprávní
ochrana z důvodů veřejného zájmu zcela vyloučena nebo omezena.
§
15
2.1.1.1 Software
Počítačové programy jsou specifickou kategorií rozkročenou nad autorským i patentovým právem. Obecně platí, že počítačové programy jsou univerzálně chráněny autorským právem, a to jako díla literární. Vychází se z toho, že programátor
má k dispozici programovací jazyk, při jehož použití je schopen napsat požadovaný program s určitými operačními schopnostmi. Podobně jako spisovatel, i programátor má vždy možnost volby mezi velkým počtem variant, jakým způsobem
svého cíle dosáhne a jak tedy program napíše. Velkou výhodou autorskoprávní
ochrany je to, že vzniká bez nutnosti počítačový program jakkoli registrovat, přičemž nároky na autorskoprávní ochranu jsou dokonce sníženy tak, že postačí,
aby byl program osobně vytvořen, nemusí se jednat o „jedinečný výsledek tvůrčí činnosti“, odlišně od většiny jiných okruhů autorské tvorby. Též doba trvání
ochrany je dostatečně dlouhá, u počítačového programu snad až přespříliš. Současně však má i nevýhodu, a to tu, že ochraňuje pouze specifický způsob zapsání
počítačového programu, tedy jeho konkrétní vyjádření. Pokud však někdo jiný
svou vlastní prací vyřeší stejný problém jako jeho předchůdce, za použití nového
vlastního programu, nemá předchůdce obvykle žádné nástroje, jak mu zabránit
ve využívání svého programu, i když třeba technické řešení problému, tedy vlastně „myšlenka programu“, mohla být jedinečná. Z tohoto důvodu někteří výrobci počítačových programů usilují také o získání patentové ochrany pro svá nová
technická řešení používající počítačový program. Patent jim totiž umožní získat
kontrolu nejen nad konkrétním zdrojovým kódem, ale právě nad způsobem, jakým program řeší určitý problém (i když by se třeba zápis zdrojového kódu lišil).
Co znamená ©?
V některých zemích světa, zvláště USA, bylo po dlouhou dobu potřeba uvádět na
vydaných dílech tzv. copyrightovou výhradu v podobě „© [jméno majitele práv]
[rok prvního vydání díla]“, jinak dílo autorskoprávní ochranu nezískalo. Ačkoli dnes ani v USA uvádění této výhrady není nutné, poskytuje její uvedení řadu
právních výhod a rozhodně lze uvádění výhrady doporučit, obzvlášť pokud se
uvažuje o distribuci v cizině nebo prostřednictvím Internetu. Musí se však uvést
pravdivě a řádně, zejména se jako majitel práv musí uvést pouze autor nebo nabyvatel neomezené výhradní licence, popřípadě osoba vykonávající práva autora, např. zaměstnavatel, a to k celému dílu, u kterého je copyrightová výhrada
uvedena.
§
16
• Vznik práva autorského
Autorské právo vzniká autorovi, a to okamžikem vytvoření díla. Ochrana se vztahuje i na nedokončená a nezveřejněná díla a na části děl a k jejímu vzniku není
potřeba žádných formalit nebo registrace.
Autorské právo však nevzniká jenom vytvořením nového díla. V případě, kdy
starší dílo, třeba i dílo již nechráněné autorským právem, někdo tvůrčím způsobem změní (tzv. zpracuje), nabývá taková osoba výlučná práva ke svému zpracování. Zůstaneme-li u Romea a Julie, anglický originál dramatu může vydat kdokoli,
ale jeho český překlad Jiřího Joska nikoli. Překladatel totiž hru tvůrčím způsobem
zpracoval, tj. přeložil. To obdobně platí i pro jiná zpracování, např. pokud je vědecké pojednání aktualizováno na nový stav poznání autorem odlišným od původního autora, má práva k takovému nově zpracovanému pojednání jak původní
autor, tak nový autor. V případě vydání či jiného užití je pak potřeba vypořádat
práva s oběma. To platí dokonce i v případě neoprávněného zpracování, tedy když
druhá osoba zpracuje dílo prvního autora bez jeho souhlasu. Tato druhá osoba je
sice odpovědná původnímu autorovi za neoprávněné zpracování, současně však,
pokud by původní autor chtěl nakládat se svým dílem ve zpracované podobě (třeba pokud se mu tato podoba zamlouvá), potřebuje k tomu svolení zpracovatele.
2.1.2.1 Školní (studentská) díla a školní představení
Studenti běžně vytvářejí při plnění svých studijních povinností autorská díla.
Autorským dílem zpravidla je i seminární práce nebo odevzdaný výkres, nejsou
jimi jenom závěrečné studentské práce. Naopak školním dílem není rigorózní
nebo habilitační práce či profesorská přednáška, protože nevznikají při plnění
studijních povinností. Obecnou zásadou je, že autorská práva k takovému dílu
vykonává výlučně student, je však v nakládání s dílem omezen v tom, že je nemůže užít ani jinému poskytnout licenci, pokud by to bylo v rozporu s oprávněnými
zájmy školy. Tak by tomu mohlo být jenom za určitých zvláštních okolností, například při výrobě školního filmového díla, kde by poskytnutí výhradní licence ke
scénáři mohlo zmařit užití filmu jako takového. Běžná odborná publikace vlastního výzkumu obvykle v rozporu s oprávněnými zájmy školy nebude, výjimkou
by mohla být situace, kdy dílo současně vydává také škola. Platí také, že pokud
student své školní dílo užije nebo poskytne licenci k jeho užití, má škola nárok
na podíl na studentově výdělku takto dosaženého. Tento podíl však nesmí být
nikdy vyšší než náklady, které na vytvoření díla škola vynaložila.
§
17
Vedle toho může škola na studentovi požadovat, aby jí za obvyklých obchodních
podmínek udělil licenci k užití svého školního díla. Pokud by student na licenci
za takových podmínek odmítal přistoupit, má škola právo domáhat se u soudu
nahrazení studentova projevu vůle soudním výrokem. Jedná se bezpochyby o nepraktické řešení, a i proto obsahuje zákon výjimku, podle které může škola i bez
souhlasu studenta – autora užít jeho dílo pro svou vlastní vnitřní potřebu nebo
k výuce.
Zákon o vysokých školách obsahuje nyní zvláštní úpravu, která vysokým školám
ukládá zveřejňovat disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce studentů
prostřednictvím „databáze kvalifikačních prací“, kterou spravuje. Škola má dále
způsob zveřejnění stanovit svým vnitřním předpisem. Zákon též zakotvuje právní
domněnku souhlasu autora se zveřejněním práce jejím odevzdáním, čili omezuje
v tomto ohledu osobnostní právo autora rozhodovat o zveřejnění svého autorského díla. Některé vysoké školy chápou toto ustanovení podle našeho názoru nesprávně, jakoby se jednalo o zákonnou licenci k neomezenému užití díla studenta
a často zpřístupňují tyto práce veřejnosti prostřednictvím Internetu. Dochází tak
k sdělování díla veřejnosti bez časového a místního omezení, které je v rozporu
s autorským zákonem i právem EU, zejména směrnicí 2001/29/ES o harmonizaci
určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, která přesně stanovuje, jaká jednání může členský stát povolit bez souhlasu
autora. Domníváme se, že poněkud nedotažené ustanovení zákona o vysokých
školách, které ukládá vysokým školám zveřejňovat, nikoli však užívat, práce studentů, je potřeba vykládat v souladu s autorským zákonem, který stanovuje podmínky, za jakých může vysoká škola studentské práce užívat. To platí tím spíše, že
u rigorózní práce se obvykle ani nejedná o školní dílo. Požadavku zpřístupnění
veřejnosti lze vyhovět za současného respektování autorských práv studenta buď
půjčováním na místě samém nebo nanejvýš terminálovým zpřístupněním prací
offline, tj. jejich zpřístupněním v elektronické podobě prostřednictvím technických zařízení umístěných v objektu vysoké školy jednotlivcům ze strany veřejnosti
k jejich výzkumu nebo soukromému studiu bez možnosti pořízení digitální rozmnoženiny uživatelem. K jakémukoli užití nad rámec uvedeného, např. prostřednictvím Internetu, musí mít vysoká škola licenční oprávnění sjednané se studentem, přičemž student je oprávněn na vysoké škole požadovat poskytnutí licence
za obvyklých obchodních podmínek. Škola naproti tomu nesmí poskytnutím
licence podmiňovat přístup k obhajobě práce, jak řada škol pohříchu činí.
§
18
Škola může taktéž uspořádat školní představení. Pokud se tak neděje za účelem
hospodářského nebo obchodního prospěchu a v představení účinkují pouze studenti nebo učitelé, může i bez souhlasu autora a bez povinnosti platit licenční
odměnu užít autorské dílo, a to i kdyby se nejednalo o školní dílo. Patří sem obvykle koncertní a divadelní představení žáků a studentů uměleckých škol (od základních po vysoké), při nichž takto mohou být provozována díla dramatická,
hudební i jiná, bez ohledu na to, kdo je jejich autorem.
2.1.2.2 Zaměstnanecká díla, díla na objednávku
Ačkoli autorské právo náleží od počátku autorovi, v případech, kdy dílo vzniklo ke
splnění pracovněprávních povinností autora, nastává specifická situace. Přestože
naše právo technicky vzato nezná převod autorského práva na jinou osobu a vždy
se jedná pouze o odvozené oprávnění od autora, který zůstává nositelem autorského práva, v zaměstnaneckých vztazích autorský zákon konstruuje situaci, která
v mnohém převod práva připomíná. Pokud si totiž autor a zaměstnavatel nesjednají v pracovní smlouvě jinak, není autor oprávněn sám dílo vytvořené ke splnění
povinností ze zaměstnaneckého poměru užít a je to naopak zaměstnavatel, kdo
tzv. „vykonává“ majetková práva autora a tedy uděluje jiným osobám oprávnění
užít dílo autora. Autor tím prakticky ztrácí jakoukoli kontrolu nad svým zaměstnaneckým dílem a k nakládání s ním je oprávněn výlučně zaměstnavatel, který
může toto právo také převést na jiné osoby, je-li to s autorem smluveno. Není-li to
smluveno, může zaměstnavatel jiným osobám pouze poskytovat licence. Zvláštní
pozornost je potřeba věnovat uzavírání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti), na něž se tato
ustanovení také vztahují. Přednášky, příspěvky do sborníků a jiná autorskoprávně relevantní činnost prováděná na základě takových dohod je posléze zcela pod
kontrolou zaměstnavatele, není-li v dohodě výslovně domluveno jinak!
V pozici zaměstnavatele je též společnost nebo jiná právnická osoba, pro kterou
dílo vytvořil její člen nebo člen jejího orgánu, pro něhož taková povinnost vyplývala ze smlouvy nebo vnitřních předpisů právnické osoby. Může se např. jednat
o jednatele společnosti s ručením omezeným, o společníky nebo o členy občanského sdružení.
Jako zaměstnavatel nevystupuje ten, kdo si vytvoření díla objedná u autora jako nezávislého dodavatele v pozici osoby samostatně výdělečně činné.
§
19
Na to je dobré myslet ve smlouvě o dílo, když je objednávané plnění předmětem
práva autorského, protože zákon dává objednateli pouze limitované oprávnění
takto vzniklé dílo užít k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, přičemž autor může své
dílo poskytnout i jinému, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele.
Obsah těchto vágních termínů jako „účel smlouvy“ a „zájmy objednatele“ musí
být v případě sporu dokazován a vykládán soudem, což může vést ke značné nejistotě.
Z režimu díla na objednávku jsou však vyňaty počítačové programy, databáze,
kartografická díla a kolektivní díla. Pokud si objednatel objednává zhotovení takových děl u autora ve svobodném povolání nebo živnostníka, vykonává majetková
práva autorská k takovému dílu, jako kdyby byl zaměstnavatelem, není-li sjednáno
jinak. Úprava nepříznivá autorům je odůvodněná značnou investiční náročností
a technickou povahou těchto děl.
• Osoba autora
Autorem je osoba, která dílo vlastní činností skutečně vytvořila a nikoli ten, kdo
třeba poskytl autorovi radu, informace, technickou podporu či zázemí. Autor je
také osobou, které primárně vzniká autorské právo, a to bez ohledu na věk autora,
takže i dítě je způsobilé nabýt autorské právo k vlastnímu výtvoru, ač s ním může
nakládat pouze prostřednictvím zákonného zástupce uzavírajícím jménem dítěte
licenční smlouvu.
Z hlediska prokazování autorství pro případ sporu je významné, že u soudu je
za autora považován ten, kdo je jako autor u vydání díla obvyklým způsobem
uveden, neprokáže-li se opak. V praxi to znamená, že je to vždy strana žalovaná,
tj. strana bránící se nařčení z neoprávněného zásahu do autorského práva, kdo
musí prokazovat, že osoba označená jako autor není skutečným autorem díla
a tedy ani osobou, která by mohla podat žalobu. I z tohoto důvodu je proto dobré
dbát na pečlivé uvádění autorství.
Vytvoří-li více osob společnou tvůrčí činností autorské dílo jako dílo jediné, jedná
se o dílo spoluautorské. Požadavku na to, aby se jednalo o „dílo jediné“, je třeba
rozumět tak, že jednotlivé příspěvky autorů nemají samy o sobě hospodářský
význam. V případě vědeckého sborníku se nejedná o spoluautorské dílo, protože jednotlivé stati v něm zařazené jsou samostatnými díly (nezapomínejme
§
20
však, že uspořadatel sborníku může mít autorské právo ke způsobu jeho uspořádání, které je na jednotlivých zařazených dílech nezávislé). Totéž platí např. o písni
s rozdílnými autory hudby a textu, kdy se jedná o dvě samostatná díla spojená do
jednoho celku s cílem společného provádění. Kolektivní monografie je však spoluautorským dílem, i když jsou příspěvky spoluautorů rozeznatelné (např. když
určité osoby psaly určité kapitoly monografie). Rozlišení je někdy složitější, má
však vážné praktické důsledky, zejména co se nakládání s takovým dílem týče.
Nejpodstatnější rozdíl představuje fakt, že se spoluautorským dílem musejí nakládat všichni spoluautoři společně. To znamená, že licence udělená písemně spoluautory musí být podepsána všemi z nich. V případě, kdy některý ze spoluautorů
bezdůvodně odpírá udělení souhlasu s licencí, mohou se ostatní spoluautoři u soudu domáhat nahrazení jeho projevu vůle soudním rozhodnutím. Je samozřejmě
v zájmu právní jistoty, aby si spoluautoři své vztahy, zejména podíly na výnosech
a způsob nakládání s dílem, upravili smluvně. Nedohodnou-li se, má se za to, že
podíly spoluautorů jsou úměrné velikosti jejich tvůrčích příspěvků a nejsou-li rozeznatelné, jsou podíly spoluautorů rovné.
Specifickým druhem díla je dílo kolektivní. Pro ty je charakteristické, že příspěvky
jednotlivých autorů nikdy nejsou schopné samostatného užití, čímž je kolektivní
dílo podobné dílo spoluautorů. Na rozdíl od spoluautorského díla však kolektivní
dílo vzniká pod vedením investora – právnické nebo fyzické osoby, která dílo též
pod svým jménem uvádí na veřejnost. Praktické použití tohoto institutu je však
poměrně malé pro jeho ne zcela jasné definiční vymezení. Kolektivním dílem
může být např. jazykový slovník nebo projektová dokumentace ke stavbě vycházející z architektonického návrhu architekta, vždy ale záleží jak konkrétně bude
k práci na díle fakticky docházet. I proto investoři raději uzavírají obecné licenční
smlouvy a na institut kolektivního díla obvykle nespoléhají.
• Obsah a trvání práva autorského
Výše bylo stručně vysvětleno, na co se autorské právo vztahuje, jak a komu vzniká, zbývá však osvětlit vlastní obsah autorského práva, tedy jaká práva s sebou
autorské právo autorovi přináší. Autorské právo je totiž jakýmsi pomyslným
svazkem různých práv, z nichž rozlišujeme dvě velké kategorie, autorská práva
osobnostní a autorská práva majetková.
§
21
Osobnostní práva jsou souborem různých oprávnění, která poskytují autorovi –
nezávisle na majetkových právech a poskytnutých licencích – určitou kontrolu
nad způsobem užívání jeho díla a jejichž účelem je zejména ochrana reputace autora. Autor má tak právo rozhodovat o zveřejnění svého díla, má právo na určení
svého autorství k dílu a na to, aby jeho jméno bylo uváděno způsobem, který si
sám určí (např. pseudonymně) nebo aby jméno nebylo uváděno vůbec (tj. dílo
bude uvedeno anonymně). Zveřejnění je přitom třeba chápat jako neopakovatelný okamžik prvního zpřístupnění díla veřejnosti a autor tak rozhoduje, zda si
za vytvořeným dílem stojí natolik, že jej „pustí do světa“. Autor má též právo na
nedotknutelnost neboli integritu svého díla, takže se může bránit nedovoleným
zásahům do svého díla, jako jsou neautorizovaný překlad, zpracování, úpravy
apod. V případě, že autor poskytl někomu licenci, je nabyvatel oprávněn provádět
běžné úpravy díla (např. běžná editace v redakci časopisu, běžné úpravy dramatu
při zkoušení na divadle apod.), i takové úpravy si však autor může vyhradit. Veškerá tato oprávnění zanikají smrtí autora, i po jeho smrti se však osoby autorovi
blízké nebo organizace kolektivní správy práv autorských můžou domáhat, aby
jeho dílo nebylo užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu – to znamená, že
např. autorovi příbuzní nemohou zabránit jakékoli změně díla, ale pouze takové
změně nebo takovému užívání, které skutečně snižuje hodnotu díla (např. použití
díla v hanlivém nebo nedůstojném kontextu). Určité kontroverze vzbuzuje užití
díla výsměšným, parodickým nebo vyhroceně kritickým způsobem, kdy se sráží
ústavně chráněné osobnostní zájmy autora (případně pozůstalých) na užití díla
způsobem nesnižujícím jeho hodnotu s ústavně chráněným zájmem na svobodě
slova. Tato kolize nebyla doposud českými soudy uspokojivě řešena a je potřeba ji
vždy posuzovat případ od případu.
Základním majetkovým právem autora je právo dílo užít a udělit jinému oprávnění k jeho užití. Takové užití může mít různou formu a autorský zákon příkladmo
vypočítává základní druhy užití. Jedná se o právo na rozmnožování díla, rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, pronájem a půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla a konečně právo
na sdělování díla veřejnosti. Posledně zmíněné sdělování veřejnosti zahrnuje
nejrůznější aktivity, při nichž dochází k rozšiřování počtu recipientů autorského
díla sdělovaného z určitého zdroje. Typicky jde o veškerá užití na internetové síti,
ale i o provozování díla živě (např. na divadle) nebo ze záznamu (např. v kině)
a přenos takového provozování díla (např. na velkoplošnou obrazovku před
divadlem), dále o vysílání díla rozhlasem či televizí, přenos rozhlasového či
§
22
televizního vysílání (např. rozvody kabelové televize) a provozování rozhlasového
či televizního vysílání (např. spuštěním televizního nebo rozhlasového přijímače
pro hosty v restauraci). Vedle těchto základních majetkových práv zná ještě autorské právo další specifická majetková práva, jako jsou právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla výtvarného umění (vztahující se především na činnost
aukčních domů s uměním) a právo na dodatečnou odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu (tzv. autorské poplatky). Posledně zmíněné
právo je mediálně proslulé a patřičně kontroverzní, jeho skutečnou podstatou je
však zapojení autorů do řetězce využívání jejich děl při rozmnožování pro osobní
potřebu, na kterém nemohou participovat přímo. Lze doplnit, že rozmnožování
pro osobní potřebu není legální ve všech zemích, tak jako v České republice, a že
v souladu s evropským právem může členský stát považovat rozmnožování pro
osobní potřebu za legální, pouze pokud zavede právo autorů na dodatečnou odměnu.
Majetková práva autorská trvají obecně po dobu autorova života a 70 let po jeho
smrti, přičemž tato lhůta se počítá od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž
autor zemřel. U děl spoluautorských zanikají majetková práva teprve uplynutím
této lhůty u toho ze spoluautorů, který zemřel jako poslední. Z toho důvodu jsou
také na některé velké projekty (vývoj software, kartografických děl, velkých monografií apod.) někdy vybráni i mladí spolupracovníci, čímž lze značně prodloužit dobu ochrany. U některých děl, jako jsou díla pseudonymní a anonymní, platí
specifická úprava, kterou nutno aplikovat podle okolností případu a kterou zde
nerozebíráme. Majetková autorská práva k dílům audiovizuálním končí podle
českého práva uplynutím 70 let od smrti posledního přeživšího ze čtveřice specificky vyjmenovaných na filmu zpravidla spolupracujících osob, jimiž jsou režisér,
autor scénáře, autor dialogů a autor původní hudby (je-li autor scénáře současně
autorem dialogů a režisérem, jak je u tzv. autorského filmu obvyklé, je pochopitelně rozhodující pouze okamžik jeho smrti a smrti hudebního skladatele).
Dílo, u něhož uplynula doba ochrany, se označuje jako volné dílo. V některých
výjimečných případech však může i zde existovat ochrana, a to pokud někdo objeví a zveřejní nikdy nezveřejněné dílo, čímž mu vzniká zvláštní výlučné právo
k takovému dílu (viz kapitola 2.2.5).
Z hlediska mezinárodního je dobré si uvědomit, že ne ve všech zemích
je doba trvání práv upravena stejně jako v Česku nebo v EU, kde je doba
§
23
trvání práv v podstatě sjednocena. Pokud bude dílo (nebo jiný předmět ochrany)
užíváno v cizině nebo třeba na Internetu, přístupném kdekoli na světě, musí být
promyšleno i to, jestli takové užití nezasáhne do práv autora v cizině. Např. v USA
se může doba ochrany u některých děl vázat na první publikaci díla a trvat 95 let
od takového vydání či na jinou zvláštní lhůtu, a to třeba i u děl, která jsou u nás už
volná nebo která u nás ochrany vůbec nepožívají pro absenci jedinečnosti. Z těchto důvodů se někdy při užití děl na Internetu přistupuje k tzv. filtrování či geofiltrování IP adres, které více či méně efektivně zabraňuje přístupu k dílu z ciziny
a vylučuje tak zásah do autorských práv v zahraničí.
V České republice a v mnoha dalších zemích (ne však ve všech) ale platí zásada, že
se cizím autorským dílům neposkytuje ochrana delší než ve státě jejich původu,
takže dílo cizího autora, prvně publikováno v jeho zemi, kde ochrana trvá pouze
50 let po smrti autora, nebude v Česku chráněno 70 let po smrti tohoto autora, ale
pouze 50 let.
Problém
Řekněme, že 1. 3. 1930 byl nakladatelstvím Melantrich vydán sborník „Přírodní
vědy nepatří na filosofickou fakultu“ a že ve sborníku byly zařazeny odborné statě
na toto téma, mimo jiné také referát profesora Kamene „K desetiletí Přírodovědecké fakulty UK“. Sborník sestavil editor Šikovný (1880 – 1950). Prof. Kamen
bohužel v den publikace dostal infarkt z velkého množství sazečských chyb ponechaných v jeho novém článku.
Univerzita Karlova v Praze zamýšlí otisknout sborník nebo jeho část v rámci
projektu „Dějiny Univerzity Karlovy“. Lze otisknout celý sborník? Lze otisknout
pouze stať prof. Kamene? Lze otisknout úryvky ze stati? Popřípadě odkdy je tak
možno učinit?
Pokud bychom chtěli otisknout celý sborník, museli bychom vypořádat práva
editora sborníku, pana Šikovného, stejně jako práva všech autorů příspěvků ve
sborníku zařazených. Práva po panu Šikovném, zesnulém v roce 1950, uplynou
teprve 1. 1. 2021, tj. 70 let od 1. ledna roku následujícího po smrti autora. Pokud
bychom chtěli otisknout celý sborník, museli bychom se předem domluvit s dědici
pana Šikovného, kteří o existenci jeho autorských práv ani nemusejí mít potuchy nebo nemusejí být vůbec dohledatelní a pochopitelně též s autory ostatních statí, případně s dědici jejich práv. V takovém případě by nebylo možné
§
24
celý sborník vydat, ledaže by sborník vznikl v rámci určitého pracovního poměru
(např. k univerzitě), kdy by se se žádostí o licenci bylo možno obrátit na příslušného zaměstnavatele, který by mohl, ale nemusel s právy disponovat – záleží na
dobové právní úpravě.
Řešením může být vydání pouze článku prof. Kamene, poněvadž zemřel 1. 3.
1930, což znamená, že majetková práva k jeho článku uplynula 1. 1. 2001. Pokud
bychom nevydávali celý sborník, ale pouze jednu stať, nezasáhli bychom totiž do
práva uspořadatele sborníku ani do práv autorů ostatních statí a nemuseli bychom
tato práva vypořádávat.
Technické prostředky ochrany
Ačkoli v českém autorském právu platí obecná zásada, že rozmnoženina pro
osobní potřebu je legální, jsou zde jisté výjimky. Především není možné prolamovat technické prostředky ochrany zamezující pořizování rozmnoženin (či dovolující pořídit jenom určitý počet rozmnoženin), i když za jinak legálním účelem
pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu. Bude se jednat např. o prolomení
ochrany DVD (tzv. „ripování“), o prolomení zašifrovaného přístupového kódu
nebo hesla apod. Toto právo, někdy označováno za zvláštní majetkové právo „přístupu k dílu“, značně rozšiřuje možnosti autora zamezit využívání díla, což se jeví
v digitálním prostředí, umožňujícím pořízení dokonalé kopie díla během chvilky,
jako velmi potřebné.
Majetková práva jsou, na rozdíl od práv osobnostních, předmětem dědění.
Autor je může zanechat dědicům v závěti nebo je dědici nabudou podle zákonné posloupnosti, nezanechal-li autor závěť. Nemá-li autor dědiců, dílo se nestává volným, jak tomu je v některých zemích, ale práva k němu připadnou jako
tzv. odúmrť státu a k jejich užití bude potřeba svolení státu, resp. Státního fondu
kultury ČR nebo Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie
u děl audiovizuálních. Stát může pochopitelně autorská práva nabýt i jako závětní
dědic autora. Co s díly, která nejsou volná, takže je potřeba svolení k jejich užití,
ale jejich autor nebo nositelé práv nejsou známi, je otázka, kterou se zabýváme
níže, konstatujme však již nyní, že tento problém tzv. osiřelých děl není zatím
uspokojivě legislativně vyřešen.
Z výlučného práva autora dílo užít existuje řada výjimek, o nichž bude podrobněji pojednáno při výkladu některých praktických problémů níže. Autorský
zákon totiž dává práva nejenom autorovi, ale i veřejnosti, vyvažuje tedy zájmy
§
25
různých skupin společnosti a stojí na tezi, že jakmile autor své dílo zveřejní, může
již pouze v omezenější míře kontrolovat jeho další užití.
Zcela zjevně se tato zásada promítá v tzv. zásadě vyčerpání práv, která je typická
pro celou oblast práva duševního vlastnictví. Podle ní je předmět chráněný právem autorským, uvedený autorem nebo s jeho souhlasem v hmotné podobě na
trh v Evropské unii (nikoli jinde!), volně distribuovatelný i bez souhlasu autora,
a to na celém území Evropské unie. Jinými slovy, pokud autor udělí nakladateli
oprávnění vydat knihu nebo článek, nemá již právo zabránit prodeji takové knihy
nebo časopisu dalším osobám nebo distributorům. Je potřeba zdůraznit, že zásada vyčerpání práv se vztahuje jenom na se souhlasem autora pořízené hmotné
rozmnoženiny. Pokud si tedy někdo pořídí knihu a následně ji chce prodat do antikvariátu, může tak svobodně učinit. Pokud si však pořídí elektronickou knihu
a následně chce stažený elektronický soubor prodat nebo věnovat jinému, dopouští se porušení práva autorského, a to i kdyby přitom svůj soubor smazal,
tj. soubor by jenom „přesunul“, nikoli „zkopíroval“, např. na přenosný disk svého známého. To samé platí o počítačových programech, kdy počítačový program
na CD lze dále prodat, zatímco počítačový program instalovaný z elektronicky
distribuovaného (staženého) souboru dále prodat nelze. Na to je dobré myslet při
pořizování softwarového vybavení, kdy je vhodné požádat o dodání CD místo
zaslání elektronického souboru, neboť poté je někdy možné nepoužívané programové vybavení za zbytkovou cenu prodat. Právní názor odborné veřejnosti však
v oboru prodeje použitého software není doposud ustálen a i v dalších zemích
Evropy se různí.
2.1.5 Nakládání s právem autorským
Autor, resp. jeho zaměstnavatel mohou s právem autorským nakládat, tj. mohou
udělit jiné osobě oprávnění k užití díla. To může být nevýhradní nebo výhradní.
V případě výhradní licence pak není nikdo kromě nabyvatele licence oprávněn
s dílem nakládat; výjimkou by mohl být sám autor, musel by se na tom ale s nabyvatelem výhradní licence domluvit. Druhou výjimkou by byl případ, kdy by dílo
i nadále užívaly osoby, kterým byla dříve udělena nevýhradní licence. Je proto
dobré nechat se v případě nabývání výhradní licence ujistit, že na díle neváznou
starší nevýhradní licence. Výhradní licence způsobuje neplatnost všech případných pozdějších licencí v rozsahu, v níž do jejího rozsahu zasahují.
§
26
Je dobré si uvědomit, že zákaz užití díla, k němuž byla poskytnuta výhradní licence, i samotným autorem se vztahuje nejenom na opětovné vytištění původního
textu, ale vztahuje se i na přepracování původního textu a v podstatě na jakoukoli
práci s původním textem, pokud by z nového textu nebo jeho struktury bylo patrné, že je postaven na starším textu. Vzhledem k tomu, že zejména při vědecké
práci není neobvyklé, že je potřeba navázat na vlastní starší výzkum nebo text
a že úplné psaní takového textu od začátku není praktické ani účelné, je potřeba
být na pozoru, aby si autor takový druh užití svého textu při poskytování výhradní licence vyhradil pro sebe a osoby, kterým udělí svolení. Totéž platí, například
pokud zamýšlíme článek připravený do časopisu třeba v budoucnu vydat v knižním souboru s dalšími texty, musíme na takové vydání obdržet svolení od vydavatele časopisu, jestliže jsme mu předtím poskytli výhradní licenci.
Nabyvatel licence, ať již výhradní či nevýhradní, může toto oprávnění poskytnout další osobě formou tzv. podlicence, vždy však jenom se souhlasem autora.
Nabyvatel licence je oprávněn se souhlasem autora svou licenci rovněž postoupit;
v takovém případě nastupuje na místo dosavadního nabyvatele licence osoba, na
kterou byla licence postoupena.
Samotné autorské právo nemůže autor převést, vždy je možné pouze udělit oprávnění k jeho užití. Nemůže se svého autorského práva dokonce ani vzdát. To byl
také jeden z důvodů, proč vznikla organizace Creative Commons. Tato organizace vydává několik druhů vzorových licenčních smluv, v jejichž režimu může
autor své dílo zveřejnit. Jedná se o smlouvy bezúplatné, které vymezují, jakým
způsobem může veřejnost dílo užívat. Lze si vyhradit, že dílo nesmí být používáno pro komerční účely, že nemůže být změněno nebo že může být užíváno pouze, je-li řádně uveden jeho autor. Zásadní podmínkou všech licencí je, že pokud
uživatel vytvoří odvozené dílo, tj. dílo zpracuje, musí takto zpracované dílo uvést
na veřejnost v režimu stejné licence. Tím je zajištěno, že si nikdo nemůže přisvojit
práva k zpracování. Porušení těchto podmínek, například uvedení díla bez autorství autora, ačkoli si je autor vyhradil, není pak pouze porušením smlouvy, ale
i žalovatelným neoprávněným užitím autorského díla se všemi důsledky z toho
vyplývajícími. Díla uvedená pod licencí creative commons proto nejsou k volnému užití, ani nejsou vyňata z režimu autorského zákona, jsou pouze autorem nabídnuta k užití za jiných podmínek, než je tomu u standardních licencí.
§
27
Při využívání vlastního autorského díla, ať již se nacházíme v pozici autora, dědice
autora, zaměstnavatele nebo i majitele práva souvisejícího s právem autorským, je
rozumné využívat služeb kolektivních správců a nechat se zastupovat pro všechny nebo některé způsoby užití. Vedle jiného má např. autor děl literárních, resp.
jeho zaměstnavatel, nárok na dodatečnou odměnu z užití děl rozmnožováním
pro osobní potřebu.
2.1.6 Užívání cizích autorských děl
K užívání cizích děl může dojít buď na základě licenční smlouvy, nebo na základě
zákonné výjimky, kterých zná autorský zákon několik a o většině z nich zde bude
pojednáno. Rozlišujeme proto užití smluvní nebo mimosmluvní. Vedle těchto
oprávněných užití existuje samozřejmě též užití neoprávněné, které zakládá právní odpovědnost neoprávněného uživatele.
Ani v případě zákonných výjimek z autorského práva není možné bezuzdné vytěžování cizího díla. Výklad všech výjimek podléhá totiž tzv. třístupňovému testu, podle
kterého lze dílo užít bez svolení autora pouze v případech stanovených zákonem,
není-li užití v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně
dotčeny zájmy autora. Třístupňový test má tedy funkci jakéhosi korektivu, který zabraňuje excesivnímu výkladu výjimek z autorského práva autora. Dovolávat se výjimek z ochrany nelze ani v případě, pokud bychom k jejich využití museli obejít technické prostředky ochrany, například prolomit šifrování, jak již bylo výše zmíněno.
2.1.6.1 Čerpání z cizích děl, dovolené citace
Čerpání z cizích děl může být dvojího druhu. Může se předně jednat o čerpání
informací. Takové použití cizího díla však obvykle není vůbec autorskoprávně
relevantní a je autorským zákonem dovoleno. Za určitých okolností, zejména pokud by se na původ informace neodkázalo, může takové jednání představovat
porušení vědecké etiky nebo akademických předpisů.
Pokud má však čerpání z jiného článku povahu přebírání textu, jedná se již
o autorskoprávní užití. Text může být buď převzat doslovně, nebo může být napodoben. Výměna několika slov, celých vět nebo i kapitol však nemá vliv na to, že
se jedná o autorskoprávní užití. Obvykle má i převzetí celkové struktury cizího
díla, odborného nebo uměleckého, povahu autorskoprávního užití.
§
28
Autorský zákon připouští, aby mohl každý do jisté míry přebírat z textů a děl
jiných autorů formou citace. Bez možnosti citace si lze pochopitelně těžko představit vědecký diskurs nebo uměleckou tvorbu. Ani citace však nemůže být bezbřehá. Obecně je povoleno citovat pouze ze zveřejněných děl a za řádného uvedení
autorství a pramene. Pokud jsme měli přístup k nezveřejněnému dílu, lze z něj
citovat pouze se svolením autora. Dále též platí, že je možno citovat pouze výňatky z cizích děl, nikoli celá díla, ledaže se jedná o citaci při vědecké tvorbě, kdy lze
citovat i celá drobná díla. Takové užití však musí být pouze v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem a v souladu s poctivými zvyklostmi, tedy v podstatě se
zásadami citace obvyklými u vědecké tvorby.
Pokud někdo překročí dovolený rozsah citace, stává se z něj neoprávněný uživatel.
Pokud přitom ještě přebíraný text pozmění, nejedná se o „polehčující okolnost“,
ale naopak o to závažnější zásah, který kromě majetkových práv porušuje i osobnostní právo autora na integritu díla. Vrchol neoprávněného užití je plagiátorství,
kdy neoprávněný uživatel vydává převzaté dílo za své. Takový způsob neoprávněného užití zasahuje též do osobnostního práva autora na uvedení jeho autorství.
2.1.6.2 Užívání cizích děl knihovnami, osiřelá díla
Knihovny slouží jako zdroj cenných informací a pochopitelně v nich dochází
k nakládání s autorskými díly. Knihovny především půjčují rozmnoženiny autorských děl veřejnosti. Za půjčování autorských děl je knihovna povinna platit
autorům odměnu stanovenou zákonem; z této povinnosti jsou zákonem osvobozeny knihovny vysokých škol a některé další zákonem vyjmenované knihovny.
Zvukové a zvukově obrazové záznamy přitom lze půjčovat pouze na místě samém
a není-li uživateli umožněno pořízení rozmnoženiny. Vedle půjčování je knihovna oprávněna pořídit jednu rozmnoženinu díla pro konzervační potřeby, kterou
není oprávněna půjčovat. Knihovna je též oprávněna zhotovit rozmnoženinu díla
poškozeného nebo ztraceného a na trhu již nedostupného; takovou rozmnoženinu je pak též oprávněna půjčovat. Knihovna je taktéž oprávněna dílo digitalizovat
a zpřístupňovat na terminálech umístěných v knihovně, podobně jako vysoká
škola u studentských závěrečných prací (viz výklad výše).
V souvislosti s provozem knihoven vyvstává též někdy problém tzv. osiřelých
děl. V případě knihoven byl již problém částečně eliminován, neboť je knihovně umožněno pořízení rozmnoženiny ztraceného nebo poškozeného výtisku,
§
29
který již není na trhu dostupný. Někdy však vyvstane potřeba užít dílo, jehož autor není znám nebo jeho dědici nejsou dohledatelní. Vzhledem k tomu, že takové
dílo nemůže nikdo užít, přichází zbytečně určitá hodnota vniveč. I z toho důvodu
se momentálně připravuje na evropské úrovni směrnice, která by měla zjednodušit situaci uživatelům, kterým bude moci kolektivní správce udělit oprávnění
k užití osiřelého díla online.
2.1.6.3 Užívání děl pro vlastní potřebu fyzické osoby nebo vnitřní potřebu právnické osoby
Za autorskoprávní užití autorský zákon nepovažuje užití díla pro osobní potřebu
fyzické osoby, jestliže takové užití není za účelem dosažení hospodářského prospěchu, např. při podnikání. Za tuto výjimku z autorského práva jsou autoři kompenzování dodatečnou odměnu, tzv. autorskými poplatky, o nichž již byla řeč.
Vedle fyzické osoby jsou k pořízení rozmnoženiny oprávněny též právnická osoba
a podnikající fyzická osoba, na rozdíl od nepodnikající fyzické osoby se však jejich
oprávnění týká pouze tiskových rozmnoženin na papír. V případě vysokých škol je
možné i jinými způsoby pro vlastní potřebu užívat školní díla (viz výklad výše). Dále
mohou vysoké školy, resp. pedagogové užívat výňatky z děl nebo i celá díla pro ilustrační účel při vyučování nebo při vědeckém výzkumu. Rozhodně však není možné
rozmnožovat díla nebo jejich částí a rozdávat je studentům. Jinak řečeno, studentům
může být dílo předvedeno projektorem na zeď, ale studenti si musí jeho rozmnoženinu koupit nebo si pořídit samostatně kopii příslušné části díla v knihovně.
Z práva na osobní rozmnoženinu jsou zcela vyňaty počítačové programy,
u nichž je ke každé rozmnoženině potřeba souhlasu majitele práv vyjma technických rozmnoženin nutných k provozu legálně nabytého programu. Stejná výjimka platí i pro kopírování vydaného notového záznamu; kopii vydaného notového
záznamu (omezení se tak nevztahuje na rukopisy, třebaže notačním počítačovým
programem vysázené) si nesmí pořídit ani fyzická osoba, třebaže by tak činila
pouze pro svou osobní potřebu. I při pořizování rozmnoženiny pro osobní potřebu nebo vlastní vnitřní potřebu platí zásada třístupňového testu, takže excesivní
systematické pořizování rozmnoženin by mohlo být již nedovoleným užitím. Zákon pak výslovně za nedovolené považuje např. neoprávněné natočení filmu
divákem v kině nebo stavbu provedenou neoprávněně podle cizího architektonického návrhu, třebaže by se jednalo o stavbu „pro osobní potřebu“.
§
30
2.1.6.4 Díla užitého umění a architektury, užití děl umístěných na veřejném
prostranství
Díla užitého umění a architektury požívají taktéž autorskoprávní ochrany.
Z praktických důvodů je však z této ochrany vyloučeno právo autora na pronájem,
půjčování a vystavování díla v jeho užitné podobě, tj. v případě architektonického
díla v podobě stavby. V nezbytně nutné míře lze též provést změnu dokončené
stavby, autor by však o tom měl být zpravidla informován předem.
Díla užitého umění mohou být obvykle chráněna právem k průmyslovému vzoru.
Připouští se ale souběh obou druhů ochrany. Právo z průmyslového vzoru však
dává svému majiteli účinnější nástroje ochrany než právo autorské a zvláště u perspektivního designu by se mělo využívat. V některých zemích, např. v Německu
nebo USA, je autorské právo k předmětům užitého umění omezeno s poukazem
na možnost průmyslově vzorové ochrany. Na to je dobré myslet v případě zamýšleného exportu zajímavého designu.
Autor architektonického díla, ale též jakéhokoli jiného díla, které je trvale umístěno na veřejném prostranství, je též omezen tím, že nemůže zabránit užití takového díla na pohledech, fotografiích, ve filmu apod. Výjimka z ochrany se však
vztahuje pouze na běžné a dvourozměrné způsoby užití, nikoli na trojrozměrné
modely, na excesivní užití v reklamě, na fotografování díla z veřejně nedostupných míst či z letadla, na fotografování interiéru apod. Zásadně musí též být uveden autor díla, název díla a jeho umístění.
2.1.6.5 Vystavování děl
Vlastník originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného nebo fotografického je
oprávněn dílo vystavovat nebo bezplatně zapůjčit k vystavení, aniž by k tomu měl
svolení autora. Takového svolení je však potřeba, jestliže si autor tento způsob
užití vyhradil například v kupní smlouvě. Autor může dát svou vůli najevo též
zápisem do rejstříku vedeného kolektivním správcem, jímž je pro výtvarný obor
v současnosti Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného
umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s.
Do autorského práva nezasahuje ani užití rozmnoženiny díla pro účely propagace jeho výstavy nebo jeho prodeje.
§
31
2.1.6.6 Užívání cizích děl na základě smluvního oprávnění
Osoba, která má zájem dílo užít, se pochopitelně nemusí a obvykle ani nemůže
spoléhat na zákonné výjimky. V takových případech si tedy musí zajistit svolení
autora prostřednictvím licenční smlouvy. Tu může uzavřít přímo s autorem nebo
nositelem práv. Autorské právo umožňuje na rozdíl od obecného občanského práva sjednat licenční smlouvu i mezi osobami, které si nejsou vzájemně známy, proto je možné nabýt oprávnění k užití třeba akceptací podmínek creative commons,
které již byly zmíněny.
Hledáme-li dílo k ilustračním či jakýmkoli jiným účelům a chceme-li mít jistotu, že nezasáhneme do cizích práv, je dobré zkusit najít dílo, k němuž si autor nevyhradil všechna práva, tj. je publikováno pod licencí creative commons.
Takové hledání umožňují běžné vyhledávací služby, např. Google, nebo se lze
podívat přímo na úložiště volněji licencovaných děl jako Wikimedia Commons
(http://commons.wikimedia.org). Při užití díla je potřeba respektovat podmínky jeho užití, obvykle se jedná zejména o požadavek řádného uvedení autorství
a pramene a republikace pod toutéž licencí.
V případě, že má pedagog nebo škola zájem licencovat práva na přetištění určitých textů pro posluchače kurzu nebo sestavení materiálů pro kurz, může se
obrátit na příslušné nakladatele. Na trhu též působí nezávislí zprostředkovatelé
licencí pro podobné účely jako je Copyright Clearence Center (http://www.copyright.com/), které má v nabídce k licencování široký výběr evropských a světových odborných děl.
Někdy je potřeba licencovat určitý druh hromadně. V takovém případě může pomoci licencování prostřednictvím kolektivního správce práv k určitému okruhu
děl. Pro díla výtvarná byl již zmíněn správce OOA-S, pro díla hudební se jedná
o OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., pro díla
literární a audiovizuální DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura o. s.
(zmíněny jsou jenom hlavní druhy děl a hlavní kolektivní správci působící v Česku). Kolektivní správa práv existuje též pro některá práva související s právem autorským, kde ji vykonává INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců
a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o. s. Výhoda hromadné
licence spočívá v tom, že se v řadě případů vztahuje i na autory, kteří nejsou kolektivním správcem zastoupeni, a to až do doby, než sami z podmínek licence
§
32
vystoupí, což nemohou učinit u práv, která jsou tzv. povinně spravována kolektivními správci a nelze je vykonávat jinak (např. právo na kabelový přenos děl a právo na výše zmíněné „autorské poplatky“). Pokud tedy třeba Český rozhlas zamýšlí sdílet na Internetu rozhlasové hry napsané podle literárních děl spravovaných
kolektivním správcem DILIA, může s DILIA sjednat hromadnou smlouvou, jíž
získá licenci k užití děl a na základě které se dostane příslušným autorům odměny,
aniž by musel jednat individuálně s každým nositelem práv. Stejně tak zamýšlíme-li uspořádat výstavu, veletrh nebo jinou akci, na které bude užita hudba ze
záznamu, není nutné kontaktovat individuálně jednotlivá hudební vydavatelství,
postačí sjednat licenční smlouvu se správcem INTERGRAM (ve vztahu ke zvukovým záznamům a uměleckým výkonům) a OSA (ve vztahu k hudebním dílům).
Oblast kolektivní správy je nicméně poměrně komplikovaná a v této příručce se
jí věnujeme pouze okrajově. Dodejme jen, že kolektivní správa práv autorských
a souvisejících je státem regulovanou činností a může ji vykonávat pouze osoba
disponující oprávněním Ministerstva kultury. V současné době v Česku působí
šest kolektivních správců.
2.2 Práva související s právem autorským
Pro práva související s právem autorským platí v zásadě podobné principy jako
pro tradiční autorské právo popsané výše. U souvisejících práv lze vytyčit dvě kategorie předmětů ochrany. Tou první jsou umělecké výkony, k nimž náleží právo
výkonným umělcům, jimiž jsou zpěváci, dirigenti, hudebníci, herci a jiné osoby,
které předvádějí/provádějí autorská díla, tou druhou jsou veškeré další předměty níže uvedené, které slouží především k ochraně investice a kde může být původním nositelem práv i právnická osoba. U druhé skupiny lze navíc s předměty
ochrany volně obchodovat („prodávat je“), zatímco, obecně řečeno, u práv autorských a práv k uměleckému výkonu lze tato práva pouze licencovat.
Obsahem jsou veškerá tato práva podobná právu autorskému, neboť svému nositeli zaručují především právo předmět ochrany užít stejně jako autorské dílo,
tj. způsoby výše popsanými, a udělit jinému oprávnění k jeho užití. Výjimkou neexistující v autorském právu je oprávnění provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání užít vydanou nahrávku (zvukový záznam s uměleckými výkony)
na základě tzv. úplatné zákonné licence, tedy za odměnu placenou nositelům
práv povinně prostřednictvím kolektivního správce.
§
33
Lze též předem učinit obecnou poznámku, že počtem roků určená doba trvání
práv se ve všech případech počítá teprve od 1. ledna roku následujícího po roce,
v němž došlo k rozhodné události, podobně jako u práva autorského.
2.2.1 Právo k uměleckým výkonům
Právo k uměleckým výkonům je bližší právu autorskému v tom, že na rozdíl od
ostatních předmětů ochrany zná osobnostní práva výkonných umělců (právo na
uvedení jména, právo zabránit zkomolení nebo znetvoření výkonu apod.) a že
k jeho vzniku je potřeba individuální interpretační tvorby. Slouží tedy i ochraně
osobnostních zájmů výkonného umělce, nikoli jenom k ochraně investice.
Ke vzniku práva k uměleckému výkonu je potřeba interpretace uměleckého (nikoli vědeckého) díla. V případě přednesu odborné přednášky není přednášející
v roli výkonného umělce, pokud však recitátor přednese báseň, je potřeba, chceme-li chtít užít např. záznam této recitace na Internetu, na CD apod., zajistit nejenom práva autorská k básni od autora, ale též práva k uměleckému výkonu od
recitátora. Na rozdíl od práva autorského se nevyžaduje u interpretace uměleckých děl jedinečnost a postačí vlastní interpretační vklad výkonného umělce bez
ohledu na jeho úroveň a kvalitu provedení.
U opakovaného provozování téhož díla, např. reprízami na divadle nebo opakováním koncertního programu, vzniká pokaždé nový umělecký výkon, třebaže
leckdy k nerozeznání podobný tomu z předešlého představení.
Vytvoří-li umělecký výkon skupinové těleso, např. sbor, orchestr apod., jedná
jménem celého tělesa umělecký vedoucí tělesa, např. sbormistr, nezvolí-li si členové tělesa většinou hlasů jiného společného zástupce.
Osobnostní práva výkonného umělce zanikají, podobně jako u práva autorského, smrtí. Majetková práva výkonného umělce trvají 50 let od vytvoření výkonu,
dojde-li však v této době ke zveřejnění výkonu, zanikají tato práva až 50 let od
zveřejnění, což de facto znamená posun pouze v případě, že je výkon zveřejněn
v jiném roce, než byl vytvořen, např. filmová premiéra se uskuteční o rok později
než samotné natáčení. Podotkněme, že v současné době je v platnosti směrnice
EU o prodloužení doby ochrany, podle které jsou členské státy povinny od 1. listopadu 2013 prodloužit dobu ochrany hudebních uměleckých výkonů na 70 let.
§
34
2.2.2 Právo ke zvukovým záznamům
Právo ke zvukovým záznamům chrání investici výrobce nahrávky vložené do
jejího pořízení. Jde např. o zajištění studia, sjednání technických a uměleckých
profesí atd. Toto právo pak svědčí tomu, kdo na svou odpovědnost poprvé zaznamená zvuky, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba (tj. objednatel
nahrávky). Právo se nevztahuje pouze k nahrávkám uměleckých výkonů, ale k jakýmkoli nahrávkám zvuků, ať se již jedná o zvuky parní lokomotivy, o záznamy ruchů či atmosfér pro film, o interview nahrané na diktafonu redaktora nebo
o experimentální nahrávku vzniklou ve zvukovém studiu. Není proto možné bez
zamyšlení se nad možnými právy k nahrávce vzít jakoukoli nahrávku, ať již archivní nebo dostupnou na Internetu, za účely zapracování do vlastního projektu.
Nositel práva ke zvukovému záznamu obvykle uvádí své oprávnění tzv. fonogramovou výhradou otištěnou na nosičích v podobě „℗ [jméno majitele práv] [rok
prvního vydání díla]“.
Právo ke zvukovým záznamům a k uměleckým výkonům se vzájemně doplňuje,
ale může se i blokovat, proto je potřeba vždy vidět veškeré vztahy komplexně.
Pokud se vysoká škola rozhodne, že nechá zpěváka nahrát hymnu vysoké školy,
bude škola majitelem práva k takto pořízenému zvukovému záznamu, současně
však bude muset vypořádat práva se zpěvákem, příp. též hudebníky, k jejich uměleckému výkonu a pochopitelně autorská práva k textu a hudbě hymny.
Práva výrobce zvukového záznamu trvají 50 let od pořízení zvukového záznamu.
Pokud je však zvukový záznam v průběhu této doby vydán (tj. zpřístupněn veřejnosti formou hmotných rozmnoženin určených k odbytu, např. LP desek nebo
CD), zaniká právo výrobce až za 50 let od takového vydání; právě ke zjednodušení
počítání doby ochrany slouží výše zmíněná fonogramová výhrada, neboť ta uvádí
rok prvního vydání záznamu na nosičích. Nedojde-li během této doby k vydání
díla, byl-li však v této době zvukový záznam sdělen veřejnosti např. rozhlasovým
vysíláním, vystavením na Internetu apod., zaniká uvedené právo uplynutím 50 let
ode dne tohoto sdělení. Stejně jako u hudebních uměleckých výkonů i u hudebních zvukových záznamů platí pro členské státy EU povinnost prodloužit dobu
ochrany na 70 let od 1. listopadu 2013.
§
35
Problém
U slavnostního otevření Matematicko-fyzikální fakulty 1. 9. 1952 pořídila Univerzita Karlova nahrávku projevu prezidenta Gottwalda „O úloze fyziky v boji za
mír“. Nahrávka nebyla nikdy vydána, ale Univerzita Karlova ji poskytla ze svého
archivu Československému rozhlasu v rámci recesistického silvestrovského vysílání 31. 12. 1989. Český rozhlas spustil v roce 2011 internetový projekt „Naši
prezidenti“ a ke stažení na Internetu zpřístupnil i tuto nahrávku projevu K. Gottwalda. Má Univerzita Karlova v Praze právo zakázat takové užití a má nárok na
kompenzaci?
Předně nutno říct, že projev prezidenta republiky lze považovat za politický projev, u něhož je autorskoprávní ochrana omezena a který lze užít pro informativní
účely i bez souhlasu autora, takže se pro teď nebudeme zabývat autorskými právy
k tomuto projevu, kterými jinak disponují dědici autora. Zároveň se u přednesu politického projevu nejedná o umělecký výkon, protože politický projev není
umělecké dílo, takže se není nutné zabývat ani právy k uměleckému výkonu. Přesto však autorský zákon přiznává Univerzitě Karlově v Praze práva výrobce zvukového záznamu k takové nahrávce, a to i bez ohledu na její kvalitu. Zbývá zjistit,
jestli práva výrobce doposud trvají. Nahrávka byla pořízena 1. 9. 1952, takže práva
by uplynula 1. 1. 2003, jenomže během této doby byla nahrávka, ač nevydána,
oprávněně poprvé sdělená veřejnosti rozhlasem dne 31. 12. 1989. Z toho vyplývá,
že práva k nahrávce zaniknou (dle současné úpravy) teprve 1. 1. 2040 a do té doby
bude mít právo záznam užít výlučně Univerzita Karlova v Praze a další užití Českým rozhlasem by tato univerzita mohla zakázat.
Je vidět, že strategickým rozhodováním o způsobu zveřejnění, tj. nejdřív na Internetu/rozhlasem/televizí, posléze vydáním na nosičích CD, lze významně
prodloužit dobu ochrany. Kdyby ve výše uvedeném příkladě Univerzita Karlova
v Praze předmětný projev vydala na CD v roce 2002, uplynula by práva k nahrávce až 1. 1. 2053, tedy 100 let po jejím pořízení (podle nové úpravy, která by měla
být účinná od roku 2013, dokonce až 1. 1. 2073).
Filmové snímky a autorské právo
Zvlášť komplikované právní vztahy vznikají při výrobě audiovizuálních děl,
tj. filmů, ale i zcela jednoduchých snímků, třeba objednaného propagačního
spotu, kdy je potřeba myslet jak na vypořádání práv autorů, tj. režiséra jako
autora audiovizuálního díla a autorů tzv. děl audiovizuálně užitých jako jsou
§
36
literární předloha, scénář, kamera, střih, scénografie apod., tak na vypořádání
práv výkonných umělců (herců, hudebníků apod.) a výrobce zvukově obrazového záznamu.
2.2.3 Právo ke zvukově obrazovým záznamům
Právo ke zvukově obrazovým záznamům stojí na podobných principech jako právo ke zvukovým záznamům (s mírně odchylným počítáním doby ochrany) a opět
náleží tomu, kdo záznam na svou odpovědnost pořídil nebo pro koho tak učinila
z jeho podnětu jiná osoba. Slouží k ochraně investice filmového producenta nebo
jiného výrobce audiovizuálního záznamu vložené do pořízení takového záznamu, přičemž se ale toto právo vztahuje na jakékoli záznamy, třeba i levné nebo
rutinní, jako např. záznam z průmyslové kamery nebo svatební video.
Právo výrobce zvukově obrazového záznamu trvá 50 let od pořízení záznamu,
přičemž je-li v této době záznam zveřejněn, zaniká až za 50 let od takového zveřejnění. Na rozdíl od zvukového záznamu zde tedy nehraje roli datum prvního
vydání.
2.2.4 Právo k původnímu rozhlasovému a televiznímu vysílání
Právo k původnímu rozhlasovému a televiznímu vysílání svědčí rozhlasovému
nebo televiznímu podniku a trvá 50 let od prvního vysílání. Pokud tedy např. rozhlas živě přenáší koncert, není možné pořídit záznam takto vysílaného koncertu,
ani kdyby se jednalo o díla dávno mrtvých skladatelů a dokonce i kdyby měl ten,
kdo si takto záznam pořizuje, svolení příslušného orchestru k pořízení záznamu,
ani záznam dále šířit bez svolení rozhlasu. To nevylučuje, aby si zájemce o pořízení záznamu pořídil takový záznam se svolením výkonných umělců (orchestru,
dirigenta, sólistů) a autora hudby na místě sám a není vyloučeno ani pořízení
záznamu vysílání fyzickou osobou doma pro její osobní potřebu.
2.2.5 Právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu
§
V případě, kdy někdo objeví dílo, u kterého už uplynula doba ochrany a které by
tedy mělo být dílem volným, přičemž však toto dílo nebylo nikdy zveřejněno,
zakotvuje autorský zákon určitou pobídku pro takovou osobu, aby dílo zveřejnila. Pokud tak učiní, získá výlučné právo dílo užít, i když třeba není autorem,
37
a to po dobu 25 let od zveřejnění. Chrání se tím také investice vynaložená na
zveřejnění dosud neznámého díla.
Problém
Na půdě vily Bertramka se při velkém úklidu objevil podivný svazek, z něhož se
po podrobném studiu vyklubala doposud neznámá partitura alternativní finální
scény Mozartova Don Giovanniho, ve které Don Giovanni hbitě unikne Komturovi a žije dál životem prostopášníka. Scéna nebyla nikdy zveřejněna, protože
se Mozart bál reakce prudérní dobové společnosti. Majitel budovy se rozhodne
vzácnou památku věnovat Národní knihovně, je ale sběhlý v autorském právu
a před jejím předáním knihovně partituru sám vydá vlastním nákladem. Národní divadlo, které připravuje premiéru nové inscenace Dona Giovanniho s nově
objeveným finále, tak musí licenčně nabýt oprávnění k jejímu živému provádění
od objevitele, tj. prvního zveřejnitele.
2.2.6 Právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny
pro osobní potřebu
Nakladatelé, kteří na rozdíl od výrobců nahrávek a filmů prakticky nemají žádná
zvláštní práva garantovaná přímo autorským zákonem a musí je nabývat licenčně
od autorů, jsou podle zákona pouze oprávněni podílet se na výnosech z tzv. autorských poplatků vybíraných v souvislosti s tiskovým rozmnožováním literárních
děl pro osobní potřebu, obdobně jako autoři (viz kapitola 2.1.4).
2.3 Zvláštní práva
Vedle již zmíněných práv obsahuje autorský zákon též úpravu zvláštních práv,
která se jednoznačné kategorizaci vymykají a jsou proto někdy označována jako
práva „svého druhu“ (sui generis). Jedná se o právo k titulu díla a právo pořizovatele databáze.
2.3.1 Právo k titulu díla
§
Autorský zákon chrání titul díla dvěma způsoby. Obecně se uznává, že tituly, které jsou jedinečné a natolik tvůrčí, že mohou být považovány za literární dílo
samy o sobě, zvláště pak tituly fantazijní, např. název pantomimy Ladislava
Fialky „Devět klobouků na Prahu“, jsou chráněny přímo jako díla autorská.
38
Jiné tituly, ač třeba obsahují běžné spojení nebo rutinní popis, třeba drama „Horský hotel“ nebo odborný titul „Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie“, však mohou být chráněny také na základě zvláštní klauzule zákona,
která vlastně zakazuje nekalou soutěž a určité parazitování na pověsti nebo klamání totožným názvem. Ochrana se však nevztahuje na zcela „druhová“ označení jako „Stavební právo“, „Úvod do matematiky“ nebo drama pojmenované po
ústředním hrdinovi obvyklého postavení či jména, např. „Otec“, „Eva“, „Matka“
nebo na slova, která z jiného důvodu zcela postrádají způsobilost rozlišovat díla
různých autorů („Don Juan“, „Juro Jánošík“). Nikdo tak nemůže pro své dílo používat názvu již použitého jiným autorem pro dílo téhož druhu, „jestliže by to
mohlo vyvolat nebezpečí záměny obou děl, pokud nevyplývá z povahy díla nebo
jeho určení jinak“. Je tedy potřeba, aby byly splněny všechny podmínky, tj. a) stejný druh díla (dílo literární, dramatické, hudební, filmové atd.), b) existence nebezpečí záměny, c) povaha nebo určení díla nevylučuje aplikaci tohoto ustanovení
(např. určení jenom určitému okruhu uživatelů nebo jiná povaha – odborné dílo
naproti dílu uměleckému apod.). Jinými slovy, titul Horský hotel by klidně mohl
být titulem odborného pojednání o ještědském vysílači, ne však nového dramatu, ledaže by bylo nějakým zřejmým způsobem dáno najevo, že drama nesouvisí
s Havlovou starší hrou téhož názvu. U deskriptivního odborného názvu, jako je
ten uvedený výše, se ochrana, pokud vůbec existuje nebezpečí záměny, vztahuje
jenom na totožný titul díla.
Právní praxí prozatím nebyla zodpovězena otázka doby trvání tohoto práva. Možné
jsou v podstatě dva výklady, buď ochrana zaniká s majetkovými právy autorskými,
nebo není časově omezena a náleží poslednímu oprávněnému uživateli díla, což je
výklad zastávaný německým Nejvyšším soudem ohledně obdobného ustanovení
německého práva. Je proto vhodné doporučit obezřetnost při výběru titulu pro nové
dílo, aby nedocházelo ke zbytečnému zmatení či dokonce zásahu do cizích práv.
2.3.2 Právo pořizovatele databáze
Jako poměrně nový a kontroverzní institut se v našem autorském právu pod vlivem práva EU (jinde ve světě je zatím málo rozšířeno) objevuje právo pořizovatele
databáze. Zmínili jsme již výše, že autorským dílem může být i souborné dílo, splňuje-li nároky obecně kladené na autorská díla, jakož i databáze, je-li způsobem
výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem,
což samo o sobě dopadá na většinu databází.
§
39
Jsou však i databáze, které nejsou duševním výtvorem, pokud jde o „způsob výběru nebo uspořádání obsahu“. Ohledně způsobu výběru tomu tak bude, pokud
existuje obecné kritérium na položky zařazované do databáze, které nejsou vybírány, ale automaticky zařazovány (např. v katalogu poštovních známek musí být
z povahy věci veškeré poštovní známky vydané v příslušné zemi a žádný prostor
pro duševní práci ohledně způsobu výběru pak neexistuje). Obdobně u uspořádání obsahu může chybět duševní rozhodování, pokud jsou položky uspořádány
podle určitého jednoduchého pravidla, např. podle abecedy, nebo, v našem příkladu s katalogem známek, podle data vydání. I takovéto databáze jsou však chráněny, za podmínky, že „pořízení, ověření nebo předvedení obsahu databáze představuje kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad“ pořizovatele databáze.
Je zde tedy chráněna investice do databáze. Na rozdíl od některých práv souvisejících s právem autorským (právo k zvukovému záznamu, k zvukově obrazovému
záznamu, k vysílání) však nepostačuje pouhé sestavení databáze pořizovatelem,
ale musí se jednat o podstatný vklad pořizovatele, přičemž se toto ustanovení vykládá tak, že úsilí a prostředky pořizovatele musejí směřovat specificky k pořízení databáze, takže ochrana se nevztahuje na databáze vzniklé jako vedlejší, resp.
nutný produkt pořizovatelovy běžné obchodní činnosti, např. výsledkové listiny
dostihů pořizované organizátorem dostihů.
2.3.2.1 Obsah práva pořizovatele databáze
Pořizovatel databáze má právo na „vytěžování“ (tj. přepis, tedy prakticky rozmnožování) nebo „zužitkování“ (tj. zpřístupňování veřejnosti rozšiřováním rozmnoženin, sdělováním počítačovou sítí apod.) celého obsahu databáze nebo její kvalitativně nebo kvantitativně podstatné části. Stejně tak má pořizovatel databáze právo
zabránit vytěžování nebo zužitkování sice nepodstatných částí obsahu databáze,
je-li opakované a systematické, např. pokud uživatel postupně po malých částech
přepíše podstatnou část databáze. To platí i pro jiné jednání, které není běžné ani
přiměřené a které je na újmu oprávněným zájmům pořizovatele databáze, čili veškeré netypické uživatelské jednání nespojené s běžným užíváním databáze.
Sluší se podotknout, že právo autorské a právo pořizovatele databáze může existovat souběžně a mít různé majitele – autora, který rozhodoval o uspořádání určité
databáze a pořizovatele databáze, který svou investicí databázi pořídil. Pokud si
obě osoby vzájemné vztahy řádně neupraví, může pochopitelně dojít k vzájemnému blokování a ke zmaření investice.
§
40
2.3.2.2 Omezení a výjimky z práva pořizovatele databáze
Databázi, která je zveřejněna, lze vytěžovat nebo zužitkovávat při jejím běžném
užívání a v kvalitativně nebo kvantitativně nepodstatných částech. Stejně tak je
povoleno vytěžování nebo zužitkovávání pro osobní potřebu a pro účely úřední.
Důležitá je výjimka umožňující vytěžování nebo zužitkovávání pro účely vědecké
nebo vyučovací, ovšem pouze v odůvodněném rozsahu a za současného uvedení
zdroje.
Zcela specifické problémy způsobuje užívání různých vědeckých databází a registrů ve všech vědních oborech, zvláště např. v biotechnologii. Ačkoli jejich užití
pro vědecké účely je v zásadě dovoleno, i zde platí poznámka o tzv. technických
prostředcích ochrany učiněná v kapitole 2.1.4 výše, ze které vyplývá, že pokud
pořizovatel databáze technicky znemožní přístup ke své databázi, např. podmiňuje přístup uživatelským jménem a heslem, nelze takové technické prostředky
obcházet, a to ani, pokud by účel vytěžování nebo zužitkování byl jinak legální,
tj. např. pro účely vědecké. Pořizovatelé takových databází často podmiňují právo
přístupu zaplacením poplatku a uzavřením smlouvy s restriktivními podmínkami, někdy si dokonce smluvně vynucují podíl na patentu vynálezu, který vznikl na základě využití údajů z jejich databáze, což samo o sobě přináší skutkově
i právně složité situace. Při akceptací takových podmínek, např. kliknutím na monitoru počítače, je dobré být ostražitým, zvláště u velkých a nákladných projektů.
Stejně tak však lze doporučit sestavení pečlivě formulovaných smluvních podmínek pro cizí uživatele v případě, že jsme sami pořizovateli potenciálně cenné databáze. Smluvně lze totiž docílit alespoň částečné ochrany i v zemích, které jinak
právo k „netvůrčím“ databázím neznají (USA, Japonsko a další), a to smluvním
omezením uživatele v nakládání s údaji vytěženými z databáze.
2.3.2.3 Trvání práva pořizovatele databáze
Právo pořizovatele databáze trvá 15 let od pořízení databáze, pokud však v této
době pořizovatel databázi zveřejní, zaniká jeho právo teprve za 15 let od prvního
takového zpřístupnění. Určitou nástrahu však představuje ustanovení, podle kterého „každý nový kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad do databáze
spočívající v doplnění, zkrácení či jiných úpravách má za následek nový běh
trvání práva“. Na jednu stranu se jedná o pobídku pro pořizovatele neustále
adaptovat anebo doplňovat obsah databáze, na druhou stranu však na straně
§
41
uživatelské veřejnosti může dojít k tomu, že k příslušné databázi nebude mít nikdy
volný přístup.
Problém
Univerzita Karlova v Praze se rozhodne vydat seznam telefonních linek svých
zaměstnanců. Pověřený zaměstnanec seznam zkompiluje z podkladů univerzity
a ihned jej 1. 3. 2011 zpřístupní elektronicky na interní školní síti. Každoročně
je pak příslušný zaměstnanec pověřen ověřováním aktuálnosti informací a provedením případně nutných oprav. Tento zaměstnanec je k 1. 2. 2028 propuštěn.
Zklamán z podmínek v pracovním poměru, rozhodne se podnikat, ještě týž rok
vydá telefonní seznam zaměstnanců Univerzity Karlovy v Praze tiskem a nabídne
ho dokonce univerzitě ke koupi.
Má univerzita právo zabránit bývalému zaměstnanci v tomto jednání? Změní
se něco, pokud byl telefonní seznam publikován veřejně? A co když na seznam
všichni zapomněli a bývalý zaměstnanec si na nápad vzpomněl až v roce 2028,
kdy z internetových stránek kateder a z osobních kontaktů ve vlastním diáři seznam aktualizoval a vydal?
Seznam byl připravován pro univerzitu a práva k telefonnímu seznamu coby databázi vznikla od počátku (1. 3. 2011) Univerzitě Karlově v Praze. Každoroční aktualizace údajů způsobuje nový běh 15leté lhůty, takže bývalý zaměstnanec jedná
v roce 2028 protiprávně, a to i pokud by byl seznam zpřístupněn veřejně a nikoli
jenom interně. Pokud však od pořízení seznamu nikdo seznam nikdy nekontroloval, ani neaktualizoval, a bývalý zaměstnanec v roce 2028 seznam z běžně
dostupných zdrojů, nikoli však z cizí databáze nebo interních údajů univerzity,
zkompiluje, činí tak po právu a navíc sám nabude práva pořizovatele k takto
vzniklé databázi.
2.4 Ochrana a vymáhání práva autorského a práv souvisejících
Autorský zákon obsahuje komplexní úpravu odpovědnosti za porušení autorského práva a práv souvisejících. Prostředky ochrany rozlišuje na občanské a správní. Trestněprávní prostředky ochrany upravuje trestní zákoník. Občanskoprávní
nároky autora zahrnují právo na určení autorství, právo domáhat se sdělení informací o rozsahu a způsobu neoprávněného užití a o totožnosti osob, které se
ho účastnily, právo zakázat ohrožení práva nebo opakování zásahu do práva,
§
42
právo na odstranění následků zásahu do práva, včetně práva požadovat zničení
neoprávněných kopií a právo na poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a to i v penězích. Hlavními nároky jsou ale nárok na náhradu
škody a na vydání bezdůvodného obohacení, které se rovná dvojnásobku obvyklé
licenční odměny, jakou by musel žalovaný zaplatit za obdobné užití, kdyby měl
sjednanou licenci. Místo autora se majetkových nároků musí domáhat nabyvatel
výhradní licence, pokud byla výhradní licence udělena.
Zásahem do autorských práv se může právnická osoba nebo podnikající fyzická
osoba dopustit správního deliktu a fyzická osoba přestupku s hrozící sankcí do
150.000,- Kč.
V případě vážnějšího jednání může být takový zásah kvalifikován podle trestního zákoníku jako trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících
s právem autorským a práv k databázi nebo trestný čin padělání a napodobení díla
výtvarného umění (§ 270, 271 trestního zákoníku), při nejzávažnějších jednáních
s horní hranicí trestní sazby 8, resp. 10 let. Za trestný čin může být stíhána zásadně pouze fyzická osoba. Výjimku stanovuje zákon č. 418/2011 o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, podle kterého je právnická osoba
trestně odpovědná za trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících
s právem autorským a práv k databázi podle § 270 trestního zákoníku (nikoli však
za trestný čin padělání a napodobení díla výtvarného umění podle § 271 trestního
zákoníku).
Vzhledem k tomu, že majitel práva často ani neví o tom, že dochází k zásahu do
jeho práva, existuje dnes řada služeb, které nabízejí monitorování fotografií, článků, nahrávek či jiných předmětů ochrany a upozorňují uživatele na potenciální
neautorizované užití. Je samozřejmě praktické takové služby využívat.
Zvláštní výjimky z odpovědnosti za porušení autorského práva obsahuje zákon
o některých službách informační společnosti (zákon č. 480/2004 Sb., o některých
službách informační společnosti a o změně některých zákonů), který stanoví,
že pouhé poskytování prostoru nebo přenosu v prostředí elektronických komunikací nezakládá odpovědnost za porušení autorského práva. Obecně ale platí,
že jakmile se poskytovatel služeb elektronických komunikací o porušení
autorského práva hodnověrně dozví, musí zakročit, jinak mu hrozí, že se za
takové jednání stane také odpovědným.
§
43
Průmyslová práva
3. Průmyslová práva
Zatímco právo autorské vybízí především k umělecké kreativitě a k šíření poznatků, úkolem průmyslových práv je povzbuzovat technologický rozvoj. Má se za
to, že podnikatel bude více motivován investovat do výzkumu a rozvoje, pokud
mu nově vynalezená řešení přinesou zisk. Vzhledem k tomu, že každý výzkum je
pln slepých uliček a jenom zlomek řešení má naději na ekonomický úspěch, musí
existovat pobídka v podobě výlučných práv s omezenou dobou trvání, během
níž bude mít majitel práva zaručenu exkluzivní možnost svůj vynález využívat
a z takového využívání zaplatit jak výzkum takového vynálezu, tak náklady na
neúspěšný vývoj, generovat zisk a investovat do budoucího vývoje. Těmto cílům
slouží především práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti. Práva na označení, jako např. právo k ochranné známce, mají naopak jiný význam, včetně veřejného zájmu na tom, aby nebyl spotřebitel klamán ohledně identity podnikatele
nebo jeho výrobku.
Právní úpravu nalezneme v jednotlivých níže zmiňovaných zvláštních předpisech týkajících se určitého předmětu ochrany – vynálezů, užitných vzorů, průmyslových vzorů, polovodičových topografií, odrůd rostlin, ochranných známek
atd. Téměř všem je však společná úprava ochrany a vymáhání průmyslových práv,
která je obsažena v zákoně o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví [zákon
č. 221/2006 Sb. o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů
na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví)].
Úřadem příslušným v České republice pro poskytování ochrany a vedení rejstříků téměř všech předmětů průmyslověprávní ochrany je Úřad průmyslového
vlastnictví („ÚPV“), což je ústřední orgán státní správy zřízený zákonem, v jehož pravomoci je zejména rozhodovat ve správním řízení o přiznání ochrany na
některé předměty duševního vlastnictví jako jsou vynálezy, průmyslové vzory,
užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky, zeměpisná
označení a označení původu výrobků. Řízení o udělení ochranných práv k odrůdám spadá pro svá specifika pro Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský
zřízený ministerstvem zemědělství. Na správní řízení před těmito úřady se obecně vztahuje správní řád (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád), přičemž některé
odlišnosti upravují jednotlivé zvláštní předpisy na ochranu duševního vlastnictví. Proti rozhodnutím úřadů lze obecně podat opravný prostředek podle
§
44
správního řádu (podle povahy rozhodnutí buď rozklad, nebo odvolání). Pokud
budeme i druhostupňové rozhodnutí považovat za vadné, lze se nápravy domoci
cestou soudní žaloby proti takovému rozhodnutí ve dvouinstančním soudním
řízení.
Na úrovni Evropské unie plní obdobné funkce Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (OHIM) se sídlem ve španělském Alicante, který registruje průmyslové
vzory a ochranné známky Společenství. K registraci odrůdových práv Společenství je příslušný Odrůdový úřad Společenství se sídlem (CPVO) ve francouzském
Angers. Proti rozhodnutím obou agentur EU se lze odvolat v rámci úřadu a v případě nespokojenosti s odvolacím rozhodnutím pak příslušný úřad žalovat s využitím dvouinstančního řízení před soudy EU.
3.1 Práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti, know-how a obchodní tajemství
Pod tuto základní kategorii spadá většina průmyslových práv. Zahrnuje jak výsledky ryze technické tvůrčí činnosti čili vynálezy, užitné vzory nebo technická
řešení chráněná jako obchodní tajemství, tak výsledky esteticko-technické tvůrčí
činnosti jako průmyslové vzory neboli designy, které se již vlastně svou povahou
pohybují na pomezí autorského práva a práv průmyslových.
Výsledky technické tvůrčí činnosti mohou mít různou povahu i různou kvalitu.
Od relativně bagatelních zlepšovacích návrhů přes užitné vzory až po vynálezy.
Konzultace s odborníkem může v konkrétním případě pomoci zvolit vhodnou
strategii pro uplatnění jejich průmyslově právní ochrany.
3.1.1 Vynálezy
Právní úprava vynálezů je zakotvena především v zákoně o vynálezech a zlepšovacích návrzích (zákon č. 527/1990 Sb. o vynálezech a zlepšovacích návrzích).
Biotechnologické vynálezy jako velmi specifickou kategorii vynálezů upravuje
zákon o ochraně biotechnologických vynálezů (zákon č. 206/2000 Sb. o ochraně
biotechnologických vynálezů a o změně zákona č. 132/1989 Sb., o ochraně práv
k novým odrůdám rostlin a plemenům zvířat, ve znění zákona č. 93/1996 Sb.).
Na rozdíl od autorského práva, kde mezinárodní smlouvy stanovují pouze
určitá obecná kritéria a podmínky vzájemného uznávání autorských práv,
§
45
mezinárodní smlouvy u průmyslového vlastnictví mají velmi závažný praktický
dopad. Pokud by nebylo mezinárodních smluv, musel by přihlašovatel vlastně podat patentovou přihlášku ve všech zamýšlených zemích najednou, jinak by totiž
mohl přijít o patentovatelnost v některých zemích, neboť jeho vynález by se již
v mezidobí mohl stát součástí „stavu techniky“. Z toho důvodu existuje mezinárodní systém ochrany, který výrazně zmírňuje praktické potíže spojené s uplatňováním průmyslově právní ochrany, o nichž prakticky pojednáme v kapitole
o registraci.
3.1.1.1 Předmět ochrany
Vynálezem v právním slova smyslu je určité technické řešení, které je nové, je
výsledkem vynálezecké činnosti a je průmyslově využitelné.
a) Způsobilý předmět ochrany (technické řešení)
Předně musí být vynález vůbec způsobilý k ochraně, tj. technickým řešením (pozitivní vymezení), u něhož současně není vyloučena patentová ochrana, např.
z důvodu veřejného zájmu (negativní vymezení).
Ačkoli se nároky na patentovatelné předměty v různých zemích více či méně liší
(otevřenější jsou např. ve Spojených státech, restriktivnější jsou pak v Evropě), ve
výsledku zahrnují vždy velmi širokou škálu nejrůznějších technických řešení ve
všech oborech průmyslu a zemědělství, nejnověji včetně farmacie a biotechnologie. Může se jednat o věc, typicky výrobek, zařízení, směs, chemickou sloučeninu
anebo látku, jakož i určitý biologický materiál, nebo postup, např. způsob výroby.
Za určitých okolností může být dokonce patentovatelná i nově zjištěná vlastnost
známého předmětu, jsou-li splněny ostatní podmínky patentovatelnosti; majitel
patentu pak nemá právo kontrolovat předmět jako takový, má však právo kontrolovat nově vynalezené použití takového předmětu.
Zákon o vynálezech zná též několik negativních vymezení patentovatelnosti, jinými slovy ustanovuje, co vynálezem není. Jedná se např. o objevy, vědecké teorie, matematické metody (za určitých okolností však může být určitý algoritmus
chráněn jako součást patentovaného řešení), estetické výtvory, způsoby vykonávání obchodní činnosti, hraní her, plány, pravidla apod., počítačové programy (zde však existuje řada výjimek, viz kapitolu 2.1.1.1 výše), pouhé podávání
§
46
informací, diagnostické metody a způsoby chirurgického nebo terapeutického
ošetřování lidského nebo zvířecího těla, vynálezy, jejichž využití by se příčilo
veřejnému pořádku nebo dobrým mravům či odrůdy rostlin a plemena zvířat.
Odrůdám rostlin je poskytována zvláštní průmyslově právní ochrana, plemenům
zvířat nikoli. Přesto však může být určitá rostlina nebo zvíře patentovatelné jako
biologický materiál podle zákona o biotechnologických vynálezech, a to i když se
nejedná, striktně vzato, o technické řešení.
b) Novost
„Utajený“ stav techniky
Ani pečlivá průmyslově právní rešerše vždy neodhalí veškerý stav techniky a někdy jej ani odhalit nemůže. Součástí stavu techniky jsou totiž také ty vynálezy,
které jsou přihlášeny k patentování, jejichž přihlášky však doposud nebyly zveřejněny, neboť ty se zveřejňují teprve po 18 měsících od podání. Určité riziko, že byl
přihlašovatel před podáním přihlášky předběhnut, proto existuje vždy.
Naopak, za součást stavu techniky se logicky nepovažují technická řešení, která
jejich původce nebo majitel uchovává jako obchodní tajemství. Na takové řešení
může být i později jinému bezelstnému přihlašovateli udělen patent, současně tím
však podle českého práva není dotčeno právo dřívějšího uživatele daný předmět
užívat.
Lapidárně řečeno, vynález je nový, není-li součástí stavu techniky ke dni práva
přednosti, kterým je v ČR v zásadě den podání přihlášky. Součástí stavu techniky
je vše, co bylo zpřístupněno veřejnosti. Jedná se tedy zejména o literaturu, a to
patentovou i nepatentovou, jak odbornou, tak i populárně naučnou, stejně jako
o řešení prezentovaná veřejně pronesenou přednáškou nebo řešení již veřejně využívaná.
Je nesmírně důležité poznamenat, že i samotný vynálezce nebo přihlašovatel
může zmařit své právo na patent, pokud sám svůj vynález zveřejní před podáním
přihlášky, neboť až na marginální výjimky nebo případy „ukradeného“ obchodního tajemství znamená takové jednání vždy ztrátu práva na patent.
§
Za účelem zjištění novosti se zpravidla provádí příslušnými odborníky průmyslově právní rešerše. Tu lze ovšem doporučit provést již v rámci výzkumu
a vývoje za účelem předejití „vynalézání vynalezeného“.
47
c) Vynálezecká činnost
Kritérium vynálezecké činnosti zjednodušeně znamená, že vynález nemůže být
výsledkem pro odborníka zjevné kombinace odvozené od stavu techniky. Jinými
slovy, na to, aby byl vynález nový, postačí, že ve stavu techniky se neobjeví pramen, který by víceméně přesně odpovídal vynálezu (kombinace pramenů se pro
posouzení novosti zásadně nepřipouští). I když je však vynález nový, může se jednat o technické řešení, které by bylo pro odborníka v oboru, bez nepřiměřeného
experimentování, zjevnou kombinací známých řešení.
Pro posouzení kritéria vynálezecké činnosti se nepřihlíží k nezveřejněným patentovým přihláškám. Ty mohou být pouze překážkou novosti, jejich kombinace
však nemůže být překážkou vynálezecké činnosti.
d) Průmyslová využitelnost
Průmyslová využitelnost především předpokládá, že vynález představuje proveditelné řešení, nikoli jednorázový neopakovatelný produkt náhody. Stejně tak vynález nemůže odporovat např. fyzikálním zákonům, řekněme zákonům termodynamiky v případě perpetua mobile; má-li ÚPV pochybnosti o realizovatelnosti
vynálezu, může přihlašovatele požádat, aby svůj vynález předvedl.
3.1.1.2 Výsledky výzkumu, právo na patent a průmyslověprávní kolize
Aby mohl kdokoli patent získat, musí mu náležet tzv. právo na patent, které je
též samostatně převoditelné – vynálezce, který nemá prostředky na patentování,
může např. svůj vynález, přesněji právo na patent, prodat, ať již za jednorázovou
částku nebo za podíl na výnosech z využívání vynálezu. Právo na patent je rovněž
předmětem dědictví, takže ani úmrtí vynálezce neznamená ztrátu možnosti vynález patentovat. Po přihlášení vynálezu se obsah práva na patent formálně změní na právo z patentové přihlášky, s nímž je také možno disponovat. Teprve po
udělení registrace získává přihlašovatel patent, s nímž lze opět volně disponovat.
§
V nejjednodušší situaci má právo na patent vynálezce, který řešení vynalezl sám
a nezávisle, tj. nikoli v souvislosti s plněním svých pracovních povinností nebo
na zakázku. Pokud takový vynálezce svůj vynález přihlásí, nebývá posouzení jeho práva na patent složité. Pravdou však je, že tato romantická představa
48
vynálezce – domácího kutila dnes v době velkých vědeckých týmů, ústavů a korporátního výzkumu obvykle neodpovídá realitě.
a) Spolupůvodci
Je poměrně obvyklé, že se na vývoji vynálezu podílí větší výzkumný tým. Již samotné zjišťování, kdo se skutečně vlastní vynálezeckou činností na vývoji specifického řešení podílel, může být složité, přičemž zákon stanovuje, že podíly jednotlivých spolupůvodců na právu na patent se určují podle toho, v jaké míře se
na vytvoření vynálezu podíleli, což se jistě zjišťuje ještě nesnadněji. Vedle dohody
přispějí k redukci problémů též detailně vedené denní záznamy z výzkumu, kontrola osob, které se na výzkumu podílí atd.
Obecně vzato platí, že za původce vynálezu nebudou považovány osoby, které
poskytly pouze technické zázemí či případně obecnou radu, kterým směrem by
se měl výzkum ubírat, ale pouze osoby, které skutečně vynaložily vědeckou-výzkumnou (vynálezeckou) tvůrčí práci. To může být pochopitelně nejednou těžké
posoudit, a proto je zcela namístě předem smluvně domluvit rozsah jednotlivých
podílů na právu na patent, resp. právech z patentové přihlášky, resp. na samotném
patentu. Rovněž je možné se domluvit na založení společnosti a ve společenské
smlouvě uspořádat své vzájemné vztahy a nároky z využívání patentů [viz též
písm. b) níže].
Není-li mezi spolupůvodci jiné dohody, mohou s vynálezem nakládat pouze jednomyslně, převádět svůj podíl však může každý, ostatní spolupůvodci však mají
na takový podíl předkupní právo. Pokud tedy část spolupůvodců odmítá např.
patent prodat, je možné, že ta část, která s prodejem patentu souhlasí, prodá pouze svoje podíly, čímž kupující získá nejenom podíl na patentu, ale hlavně právo
vynález pro sebe využívat. Taková transakce ovšem předpokládá, že ostatní spolupůvodci své předkupní právo, třeba pro vysokou cenu, nevyužijí.
b) Podnikový vynález
§
Vytvoří-li původce vynález ke splnění úkolů z pracovněprávního nebo členského
vztahu, nabývá právo na patent zaměstnavatel. V praxi není zcela vyjasněno,
jakých vztahů vedle vztahů zaměstnaneckých se tato úprava týká. Může se
jednat o vztah vyplývající z členství v určité právnické osobě, pokud z povahy
49
věci vyplývá, že člen uskutečňuje určitou vynálezeckou činnost z titulu tohoto
vztahu. Několik společníků společnosti s ručením omezeným např. založilo společnost za účelem výzkumu, na kterém se společně podílejí. Ačkoli nejsou zaměstnanci, právo na patent bude mít u takto vyvinutého vynálezu právě společnost.
Cestou založení společnosti může upravit své vztahy se soukromými investory
i vysoká škola; takovým společnostem s účastí veřejného sektoru se říká spin-off.
Sporné je, zda jsou studenti, např. doktorandi, vázáni povinností z členského
vztahu k vysoké škole, tj. jakožto členové akademické obce vysoké školy a jestli
tedy má vysoká škola právo na patent jejich technických řešení vytvořených při
plnění školních povinností. Vzhledem k těmto nejasnostem lze pouze doporučit,
aby byla situace se studentem smluvně zajištěna, než bude připuštěn k výzkumu.
Pokud k vytvoření vynálezu dojde, je povinností zaměstnance – původce tuto
skutečnost zaměstnavateli sdělit a umožnit mu, aby se mohl s vynálezem v jeho
úplnosti seznámit, tj. včetně poskytnutí veškeré dokumentace a dalších informací, které jsou vynálezci známé a můžou být významné pro posouzení vynálezu.
Poté, co byl zaměstnavatel řádně informován, začíná běžet lhůta tří měsíců, ve
které je povinen se rozhodnout, zda právo na patent uplatní či nikoli. Zároveň
jsou zaměstnavatel i zaměstnanec povinni zachovávat o vynálezu v této době mlčenlivost. Pokud zůstane zaměstnavatel pasivní či své právo odmítne, přechází
právo na patent zaměstnanci, který s ním pak může volně nakládat.
Jestliže se však zaměstnavatel rozhodne své právo uplatnit, ztrácí zaměstnanec
navždy právo s vynálezem nakládat. Má však přesto právo jednak na své řádné uvedení coby původce vynálezu, jednak právo na přiměřenou odměnu vůči
zaměstnavateli. Právo na přiměřenou odměnu přitom zaměstnanci náleží bez
ohledu na to, zda nakonec bude na vynález patent udělen nebo zda se zaměstnavatel vůbec rozhodne podat patentovou přihlášku. Vyčíslení této odměny není
nikdy jednoduché. Zákon poskytuje pouze určité vodítko, když stanoví, že záleží na technickém a hospodářském významu vynálezu, přínosu dosaženého jeho
možným využitím, na podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a na rozsahu pracovních úkolů zaměstnance. Není přitom potřeba, aby vynález byl využit,
hodnotí se pouze, jaké jsou jeho potenciální možnosti využití. V případě, že je
pak vynález skutečně využit a takové využití se dostane do zjevného nepoměru s již vyplacenou odměnou, má zaměstnanec právo na dodatečné vypořádání. Vnitropodnikové předpisy mohou tato obecná kritéria upřesnit podle
§
50
specifické místní situace, nemohou je však popřít. V případě sporu musí pochopitelně odměnu stanovit soud.
Spolupráce na výzkumu a veřejná podpora
V případě, kdy vysoká škola spolupracuje s podnikatelem na výzkumu, musí se
počítat též s evropskými a národními předpisy upravujícími poskytování veřejné podpory. Obecně řečeno, podnikatel by neměl mít ze spolupráce výhody, jaké
by neměl, kdyby spolupracoval se soukromým subjektem; pokud ano, jednalo by
se o veřejnou podporu, která by se musela zvlášť posuzovat. Jednou z podmínek
podle Rámce Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací je i to,
že si vysoká škola ponechá práva k duševnímu vlastnictví, nebo je prodá za plnou
tržní cenu.
U složitějšího výzkumu, na kterém se podílí více subjektů, může lehce nastat situace, že ve výzkumném týmu jsou osoby v zaměstnaneckém poměru k různým
zaměstnavatelům. Tehdy mají příslušní zaměstnavatelé právo na vynález pouze
v rozsahu podílu příslušejícího jimi zaměstnaným původcům. Zaměstnavatelé
jsou pak mezi sebou v poměru obdobném poměru spolupůvodců a měli by si dohodou upravit práva a povinnosti z toho vyplývající.
To platí obdobně pro spolupráci soukromého investora s vysokou školou, kdy je
potřeba předem vyjednat vlastnictví práv a způsob nakládání s nimi, podíl na
nákladech zajištění průmyslověprávní ochrany a podíl na výnosech z využití
vyvinutých řešení, stejně jako otázku vlastnictví práv na budoucích technických
vylepšeních vynálezu provedených jednou nebo druhou stranou. Jak už přitom
bylo řečeno, důležité je smluvně zajistit u všech účastníků mlčenlivost ohledně
takových řešení, a to přinejmenším do doby, než padne rozhodnutí o tom, jakým
způsobem a jestli bude s řešením nějak nakládáno. V takových případech není
ani možné publikovat výsledky výzkumu nebo jenom za podmínky, že nebude
zveřejněna podstata vynalezeného řešení. Např. u stroje si lze představit zveřejnění informace o tom, že byl vyvinut nový stroj určitých vlastností a efektivnějšího
výkonu a u chemické látky je nutno se omezit na některé její vlastnosti nebo účel,
aniž by bylo zveřejněno, jak byla připravena. Častokrát tedy taková dílčí publikace
nebude vyhovovat požadavkům kladeným na vědecké publikace, ovšem někdy
lze najít po konzultaci s příslušným právním specialistou způsob, jak výsledky
výzkumu publikovat a neohrozit zároveň jejich patentovatelnost.
§
51
V případě financování výzkumu z prostředků poskytovatelů veřejné podpory
podle zákona o podpoře výzkumu a vývoje by si měl poskytovatel ve smlouvě
s příjemcem upravit užívací a majetková práva k výsledkům podpořené činnosti.
Zákon v těchto případech ukládá příjemci veřejné podpory, aby uplatnil práva
k předmětům duševního vlastnictví a převedl je na poskytovatele podpory, resp.
zpřístupnil stanovenému okruhu osob, jedná-li se o veřejnou zakázku, jinak zůstávají v jeho vlastnictví; způsob nakládání s výsledky výzkumu a vývoje je příjemce podpory povinen upravit svým vnitřním předpisem.
d) Průmyslověprávní kolize
Za účelem obeznámení se se stavem techniky a „nevynalézání vynalezeného“ se
na začátku mnoha výzkumných projektů provádí rešerše průmyslově právních
informací. Ta umožní nejenom seznámení se s trendy v oboru, ale také upozorní
na potenciální průmyslověprávní kolize, tedy situace, kdy by vyvíjené technické
řešení mohlo zasahovat do dřívějších práv jiné osoby z patentu, užitného vzoru či
případně jiného práva duševního vlastnictví.
Po dokončení výrobku, ale ideálně již průběžně v různých fázích jeho vývoje, se
doporučuje provádět prověrku průmyslověprávní nezávadnosti. V jejím průběhu
příslušný odborník srovnává vyvíjený výrobek se stavem techniky a posuzuje, zda
nehrozí zásah do práv třetí osoby, případně navrhuje provedení takových změn,
které dřívější patentované řešení obejdou. Není-li možné dřívější patent obejít,
lze zahájit jednání o licenčních podmínkách nebo případně navrhnout zrušení
patentu, shledáme-li, že patent neměl být vydán. Řízení o zrušení patentu je relativně levné řešení, jak navrhnout zrušení patentu tzv. žádostí o přezkum. K návrhu je potřeba samozřejmě připojit důkazy, které poukazují na to, že patent neměl
být vydán, např. proto, že patentované řešení již bylo před podáním patentové
přihlášky součástí stavu techniky.
Chceme-li mít větší jistotu, že naše řešení neporušuje cizí patent, lze se obrátit
na ÚPV s tzv. žádostí o určení, aby autoritativně rozhodl, že nový výrobek práva
z dřívějšího patentu neporušuje. Nevýhodou tohoto řešení je, že může trvat poměrně dlouho, stejně jako výše zmíněné přezkumné řízení, a navíc soutěžitele
upozorní na směrování našeho vlastního výzkumu.
§
52
3.1.1.3 Patentová přihláška
Časová přímka – řízení o udělení patentu v ČR
Přihláška – zveřejnění (18 měsíců)
– úplný průzkum (nejpozději 36 měsíců) – udělení patentu
Přihláška musí zejména obsahovat popis vynálezu včetně uvedení způsobu jeho
průmyslové využitelnosti, u biologických materiálů musí být jejich vzorek deponován ve veřejné sbírce. Dále musí přihláška obsahovat stručnou anotaci shrnující
podstatu řešení, případně výkresy a hlavně tzv. patentové nároky. Vynález musí
být popsán dostatečně určitě (návodně), aby jej odborník mohl uskutečnit. Pokud
by přihláška takový popis neobsahovala, mohlo by to být důvodem pro jeho zrušení. Právě sdílení informací o vynálezu s veřejností je totiž jednou ze základních
podmínek jakési nepsané úmluvy mezi společností a původcem, na základě které původce získá časově omezené výlučné právo svůj vynález využívat, veřejnost
však získá brzo (dříve, než kdyby byl vynález utajen) cenné poznatky, které mohou sloužit k dalšímu rozvoji. Není proto možné, aby původce přihlásil své řešení
k patentové ochraně a současně zamlčel některé jeho aspekty, pro které nebude
jeho řešení prakticky využitelné jinými, aby je mohl jako své obchodní tajemství
využívat po uplynutí patentové ochrany sám.
Podanou přihlášku již nelze rozšiřovat, lze ji pouze vzít zpět a podat přihlášku
novou, mezitím však může přihlašovatel ztratit právo přednosti. Je proto nutné
uvážit přesně dobu, kdy přihlašovat. Mělo by to být dostatečně brzo na to, aby bylo
zachováno právo přednosti a dostatečně pozdě na to, aby bylo řešení přihlášeno
jako „dozrálé“ a úplné, aby se předešlo tomu, že patentová ochrana bude zbytečně
malá. Záleží pochopitelně na konkrétní situaci. Pokud např. k završení stejného
vývoje nebo výzkumu směřuje paralelně také jiný tým, bude zde spíše zájem na
urychleném patentování třeba i nedokonalého řešení.
Vlastní jádro patentové přihlášky tvoří patentové nároky, neboť určují podstatné
znaky vynálezu jako nového technického řešení, jinými slovy vynález definují.
Přihlašovatel patentovými nároky vlastně vymezuje to, co si nárokuje jako svůj
majetek. Při sporech o zásah do práv z patentu pak hraje roli právě výklad patentových nároků, resp. posouzení, zda technické řešení domnělého porušitele
odpovídá patentovým nárokům majitele patentu nebo je případně alespoň
§
53
ekvivalentní patentovým nárokům majitele patentu. Analýza patentových nároků je proto klíčová také v případě vývoje technického řešení, které má obejít
platný patent (angl. design around). Nutno dodat, že obcházení patentu není nějakou eticky nebo právně zavrženíhodnou činností, ale naopak prospěšnou aktivitou, která může dále posouvat technologický pokrok a obohacovat stav techniky
o nová, třeba efektivnější řešení.
a) Přihlašování do ciziny
Nejstarší mnohostrannou úmluvou na poli průmyslových práv je Pařížská unijní
úmluva (revidovaná Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví, vyhlášená pod č. 64/1975 Sb. a č. 81/1985 Sb.). Její největší předností je, že přiznává
přihlašovateli 12 měsíců od data národní přihlášky, ve které může přihlásit přihlášku na stejné řešení v jakémkoli smluvním státě Pařížské unijní úmluvy, jimiž
je dnes velká většina všech zemí světa. Přihlašovatel následně přihlašuje vynález
v cizině u jednotlivých patentových úřadů. Tento postup může být efektivní, zejména pokud chceme patentovat jenom v několika málo zemích a máme v nich
již určitý obchodní záměr, např. kromě ČR ještě v USA a Německu. Pokud však
přihlašovatel nemá přesnou představu o zemích, v nichž by případně svůj vynález
využil, a chce získat delší dobu „na rozmyšlenou“, může využít cesty mezinárodní
přihlášky podle Smlouvy o patentové spolupráci (č. 296/1991 Sb., známá též pod
anglickou zkratkou PCT – Patent Cooperation Treaty). Ta poskytuje přihlašovateli značný komfort, ačkoli také zvyšuje náklady patentové přihlášky.
Na základě Smlouvy o patentové spolupráci může totiž přihlašovatel podat jednu přihlášku u národního patentového úřadu a zajistit si tak prioritu u všech
smluvních států, mimo jiné u všech průmyslově vyspělých států. Současně je zde
relativně dlouhá doba, než se zahájí národní fáze řízení, neboť je nejdříve prováděn předběžný mezinárodní průzkum přihlášky. Přihlašovatel pak má nejenom k dispozici více času, neboť se národní fáze řízení celkově může posunout až
o 30 měsíců, ale má také dobrou představu o výhledech přihlášky na úspěch.
Tomu může pak přizpůsobit rozhodnutí o tom, zda bude v řízení pokračovat, případně ve kterých smluvních státech bude o patentovou ochranu usilovat. Na tu
bude muset vydat další finanční prostředky, protože v národní fázi řízení provádí
jednotlivé národní patentové úřady již úplný průzkum přihlášky.
§
54
Evropský patent a patent EU
Nedostatky systému založeného Evropskou patentovou úmluvou vedly členské
státy ES a později EU již dávno k jednání o jednotném patentu, který by na základě jednoho řízení automaticky poskytl přihlašovateli ochranu ve všech členských státech v rozsahu stanoveném jednotnými pravidly a vykládaném jedním
soudem.
Na rozdíl od evropského patentu má být patent EU výrazně levnější alternativou
k národním patentovým přihláškám, kromě jiného též díky odpadnutím potřeby
početných překladů, návrh je ale nyní blokován a jeho další osud je nejistý.
3.1.1.4 Obsah a trvání práv z patentu
Majitel patentu je oprávněn vynález výlučně využívat a vyloučit ostatní z jeho využívání. Bez jeho svolení tak nesmí být výrobek obsahující patentované technické řešení nebo vyrobený patentovaným způsobem dovážen, vyráběn, prodáván,
ba ani nabízen k prodeji, skladován či používán; stejně tak nesmí být používán
či nabízen k použití patentovaný postup. Toto právo přísluší majiteli patentu od
oznámení o udělení patentu, majitel patentu však má právo požadovat zpětně přiměřenou náhradu i od těch, kdo předmět patentu využívali v době po zveřejnění
přihlášky do udělení patentu; pokud na základě přihlášky patent není udělen, přihlašovatel toto právo pochopitelně nemá. Přiměřená náhrada se zpravidla stanovuje ve výši odpovídající licenčnímu poplatku, jaký by byl obvyklý za příslušné
využívání vynálezu, pokud by jej majitel patentu licencoval.
Srovnáme-li obsah práv z patentu s právem autorským, vidíme, že majitel patentu
má silnější postavení. Může zakázat nejenom samotnou výrobu patentovaného
výrobku, ale na rozdíl od autora i pouhé držení patentovaného výrobku nebo
jeho pouhé využívání v závodu soutěžitele. I pro vynálezy platí již zmíněná zásada
vyčerpání práva, která je v obměněné podobě vlastní všem právům z duševního
vlastnictví, na základě které platí, že pokud dal majitel patentu svolení k prodeji
výrobku chráněného patentem na území EU, nemůže již zabránit jeho dalšímu
používání nebo prodeji. To neplatí, udál-li se prodej bez souhlasu majitele patentu
v takové zemi EU, kde vynález nebyl patentován, a výrobek je dovážen do členského státu EU, kde vynález patentován je.
§
55
Majitel patentu je však dle českého práva v některých ohledech omezen. Nejdůležitějšími výjimkami z jeho práva jsou:
a) právo předchozího uživatele předmět patentu využívat, pokud jej sám využíval,
třeba jako obchodní tajemství, již předtím, než podal majitel patentu přihlášku,
b) právo lékárníka individuálně připravovat lék v lékárně na základě lékařského
předpisu, i když je samotné léčivo patentováno,
c) právo využívat vynález při neobchodní činnosti, a
d) právo experimentovat s vynálezem.
Pro vysoké školy a vědecko-výzkumná pracoviště je důležité, že v České republice
můžou vynález využívat, pokud se nejedná o obchodní činnost, tedy jde-li o činnost vědeckou, o výuku, experimentování, zkoumání vynálezu atd., a to dokonce včetně případné výroby prototypu nebo experimentální kopie. U samotného
experimentování není dokonce stanovena jako podmínka ani neobchodní činnost, takže pro tento účel může vynález využívat i soutěžitel samotného majitele
patentu. Dodejme, že tak velkoryse koncipované výjimky z práva majitele patentu
řada průmyslových zemí nezná. Může být proto atraktivní lokalizovat zajímavý
mezinárodní výzkum, např. s americkým partnerem, v České republice za účelem
eliminování rizik z přísné patentové ochrany.
Práva z patentu trvají 20 let od podání přihlášky, za podmínky, že majitel patentu
platí udržovací poplatky podle zákona č. 173/2002 Sb. o poplatcích za udržování patentů a dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na
ochranu rostlin a o změně některých zákonů. Udržovací poplatky se platí každoročně, eventuálně na několik let dopředu, a jejich výše je vzestupná, stejně jako
v mnoha jiných zemích. Smyslem je motivovat majitele patentů, aby nevyužívané
vynálezy dříve zpřístupnili veřejnosti. Dobu ochrany vynálezu nelze prodlužovat
nad zmíněných 20 let s výjimkou ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin, o nichž se zmíníme v kapitole 3.1.2 níže.
3.1.1.5 Nakládání s patentem
Bude-li patent vydán, ale také již před jeho vydáním, může majitel vynálezu nakládat s právy z patentu, resp. před jeho vydáním s právy z přihlášky. V případě,
že majitelem vynálezu je výzkumné pracoviště nebo vysoká škola, nedá se předpokládat, že by samo takové pracoviště vynález využívalo – vyrábělo výrobky.
Spíše bude patent nabídnut k prodeji nebo licencování, a to i různě pro různé
§
56
země. V případě poskytnutí licence si majitel patentu stále udržuje nad patentem určitou kontrolu, v případě prodeje nikoli. Cenou za prodej nebo poskytnutí práv může být jednorázově určený poplatek nebo podíl na výnosech z využití
vynálezu, příp. kombinace obou. Poskytovateli licence lze doporučit posledně
zmíněnou variantu, tedy ustanovení o podílu na výnosech s určitou minimální
garantovanou odměnou. V licenční smlouvě je dobré myslet též na úpravu vlastnických práv k technickým zlepšením, které případně nabyvatel licence nebo jím
oprávněné osoby provedou v budoucnu a zajistit si na nich rovnou podíl nebo
předkupní právo.
Nepředpokládáme-li, že zájemce o licenci lehce nalezneme nebo víme naopak
o větším množství potenciálních zájemců o licenci, lze využít institutu nabídky
licence. V takovém případě ÚPV zapíše do rejstříku, že majitel patentu nabízí nevýhradní licenci. Taková nabídka je neodvolatelná a kdokoli ji může přijmout. Pro
majitele patentu má výhodu i v tom, že platí pouze poloviční udržovací poplatky.
Současně však nemůže udělit nikomu výhradní licenci, čím může hodnota patentu, resp. jeho obchodní přitažlivost klesnout. Institut nabídky licence je z uvedených důvodů často využíván vysokými školami.
Někdy se podnikatel uchýlí k patentové ochraně jako prostředku blokování či vyloučení konkurenta z jeho užití, aniž by sám plánoval vynález využívat. Takové
jednání, ačkoli je někdy legitimní a v některých zemích i dovolené, může způsobit
odpovědnost za protisoutěžní jednání. Vedle toho může ÚPV v případě bezdůvodného neužívání vynálezu udělit k vynálezu nucenou licenci, ačkoli se k tomuto kroku uchyluje zcela výjimečně.
Z hlediska práva hospodářské soutěže je též potřeba upozornit na to, že některá
jednání, zvláště u subjektů s dominantním postavením na trhu, ať již zmíněné
nevyužívání patentu čili odmítání udělení licence, stejně jako udělení výhradní
licence vázané na koupi dalších statků nebo podmíněné jinými svazujícími podmínkami může být považováno za zneužití dominantního postavení. Přípravu
takových dokumentů je proto vhodné konzultovat s podnikovým právníkem
nebo advokátem.
§
57
3.1.2 Dodatková ochranná osvědčení
Dodatková ochranná osvědčení jsou zvláštním majetkovým právem ke specifickému druhu vynálezů – k léčivům a přípravkům na ochranu rostlin. Právní
úpravu lze nalézt v zákoně o vynálezech a zlepšovacích návrzích a v právu EU.
Jedná se fakticky o prodloužení patentové ochrany na tyto vynálezy se stejnými
účinky, jaké měl původní patent. Udělením dodatkového ochranného osvědčení
lze prodloužit patentovou ochranu celkově až o 5 let. Vzhledem k tomu, že lhůta k podání žádosti o udělení dodatkového ochranného osvědčení je 6 měsíců,
může se teoreticky jednat o prodloužení až na 5 a půl roku. Důvodem zavedení
dodatkových ochranných osvědčení, nejdříve v USA a později v EU, byl fakt, že
po podání patentové přihlášky na léčivo nebo rostlinný přípravek musí výrobce podstoupit zdlouhavé povolovací řízení u státních orgánů z důvodu ochrany veřejného zdraví (podle doby jeho trvání se též určuje platnost dodatkového
ochranného osvědčení, která však nesmí překročit zmíněných 5 let). Často se tak
výrobek dostane na trh v době, kdy již třeba polovina patentové ochrany uplynula.
V ČR se jedná o řízení před Státním ústavem pro kontrolu léčiv, resp. před Státní
rostlinolékařskou správou.
3.1.3 Užitné vzory
Právní úpravu užitných vzorů lze nalézt v zákoně č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech. Užitné vzory se udělují na průmyslově využitelná technická řešení, která
jsou nová a přesahují rámec pouhé odborné dovednosti. Užitné vzory se tedy
udělují na podobné předměty jako patenty, ovšem s méně striktními požadavky
na ochranu. Jedná se tedy často o technická řešení, která by neprošla přísnými
kritérii na patentovou ochranu, konkrétně požadavkem na vynálezeckou činnost.
Užitným vzorům se proto někdy také říká malé vynálezy, protože pro ochranu
jsou způsobilá i drobnější vylepšení techniky. Naopak z ochrany užitným vzorem
jsou vyloučeny způsoby výroby a pracovní činnosti, stejně jako biologický materiál, přičemž tyto předměty lze pouze patentovat.
Ochrana užitným vzorem může být nesmírně praktickou variantou nákladného
a zdlouhavého patentového řízení. Zvláště to platí u technických řešení, u nichž
se nepředpokládá příliš dlouhá životnost, s ohledem na to, že ochrana užitným vzorem nemůže přesáhnout 10 let od podání přihlášky. Může se též stát,
že vyjdou najevo skutečnosti, pro které bude mít přihlašovatel za to, že jeho
§
58
patentová přihláška by nemusela uspět a rozhodne se raději přihlášku změnit na
přihlášku vzorovou, což mu zákon umožňuje (jedná se o tzv. odbočení).
Na rozdíl od patentu nemá majitel užitného vzoru nárok na přiměřenou odměnu
od osob, které vzor užívaly v době do zápisu užitného vzoru, je však také pravdou,
že vydání užitného vzoru není na rozdíl od patentu záležitostí let, ale měsíců. Je
tomu tak zejména proto, že ÚPV neprovádí průzkum novosti, ale pouze kontroluje splnění formálních požadavků na přihlášku. Z důvodu rychlého řízení je pak
právní jistota majitele užitného vzoru ohledně jeho zrušitelnosti značně menší než
u patentu. Pro jiné osoby, které budou mít zájem na zrušení užitného vzoru, bude
jistě jednodušší nalézt důkazy o absenci absolutní světové novosti, na základě kterých bude muset ÚPV užitný vzor zrušit.
Je dobré vědět, že na překážku novosti není, byl-li užitný vzor svým majitelem
zveřejněn v době 6 měsíců před podáním přihlášky. To znamená, že nevhodné
zveřejnění sice může způsobit nemožnost patentování vynálezu, je ale obvykle
možné situaci zachránit alespoň přihlášením užitného vzoru a/nebo přihlášením
patentu v těch zemích, které nepovažují zveřejnění majitelem v určité době před
podáním přihlášky za překážku patentovatelnosti, např. v USA.
Dodejme, že mnoho zemí světa užitné vzory nezná a akceptuje pouze patentové
přihlášky. Výjimkou jsou zejména země ovlivněné německým právem, tj. především střední Evropa (Německo, Rakousko, státy Visegrádské čtyřky), ale také
třeba Japonsko. Ve zbytku pak platí i pro užitné vzory obecně principy patentové
ochrany, které byly vyloženy výše.
3.1.4 Topografie polovodičových výrobků
Investiční náročnost vývoje polovodičových výrobků, prakticky řečeno mikročipů, a současně jednoduchá možnost zkopírovat masku (topografii) takového
výrobku vedly v 80. letech minulého století k zavedení zvláštního druhu průmyslového práva, aby byl stimulován vývoj nových, menších a efektivnějších
mikročipů. U nás je toto právo zaručeno zákonem č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků. Ochrana se poskytuje topografii, která je výsledkem tvůrčí činnosti původce a není v průmyslu polovodičových výrobků
běžná. Ochrana se nevztahuje na vlastní mikročip, který může být eventuálně
chráněn patentem, ale na jedinečné vyjádření konstrukčního schématu čipu.
§
59
Některé rysy jsou proto shodné s ochranou autorskoprávní, která také ochraňuje
pouze jedinečné vyjádření určité myšlenky. Ochrana topografie vzniká podáním
přihlášky nebo alternativně prvním veřejným využitím, ovšem pouze pokud je
přihláška podána do dvou let od takového využití. Jak je vidět, unáhlené zveřejnění nechráněné topografie lze do dvou let napravit podáním přihlášky u ÚPV.
Ochrana následně trvá 10 let, nutno však dodat, že praktické využití tohoto druhu ochrany je mizivé, jednak pro prudkou dynamiku oboru, jednak pro přímé
uplatňování ochrany patentové.
3.1.5 Zlepšovací návrhy
Zlepšovací návrhy, vymezené zákonem o vynálezech a zlepšovacích návrzích,
představují zvláštní kategorii technických řešení vztahující se i na jednoduchá
výrobní, provozní nebo technická zdokonalení, včetně řešení problémů životního
prostředí anebo bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebrání-li jim dřívější práva z patentu (nebo analogicky z užitného vzoru). Zlepšovacím návrhem může být
i prosté provozní vylepšení, třeba i nepřesahující schopnosti běžného odborníka,
tedy i taková vylepšení, která nejsou způsobilá patentové nebo vzorové ochrany.
Zlepšovací návrhy obvykle představují know-how svého majitele, ale nezapisují se
do žádného rejstříku. Často budou i součástí obchodního tajemství podnikatele.
Stejně jako obchodní tajemství nebo know-how, ani zlepšovací návrh nezakládá
univerzální (absolutní) právo zlepšovatele zakázat jeho užívání jinou osobou, která jej nezávisle vyvinula, zlepšovatel má především právo zakázat zneužití svého
zlepšovacího návrhu osobou, které jej nabídl, tj. má práva v rovině smluvní, příp.
nekalosoutěžní, podobně jako je tomu u obchodního tajemství. Cizí státy obdobnou úpravu obvykle neznají a zlepšovací návrhy chrání pouze jako know-how či
obchodní tajemství.
Právo nakládat se zlepšovacím návrhem má zlepšovatel. Pokud však zlepšovatel
vytvoří zlepšovací návrh v rámci plnění pracovních povinností, přísluší toto právo zaměstnavateli. Vedle toho má zlepšovatel, na rozdíl od vynálezce, povinnost
nabídnout zaměstnavateli svůj zlepšovací návrh i tehdy, jestliže jej sice nevytvořil
k plnění pracovních povinností nebo jej dokonce provedl ve svém domově, ale
zlepšovací návrh se týká oboru práce nebo činnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatel má následně 2 měsíce na rozhodnutí, zda nabídku zlepšovacího návrhu
přijímá a zlepšovatel má nárok na odměnu. Pokud zaměstnavatel nabídku nepřijme, nebude se zlepšovacím návrhem oprávněn nakládat.
§
60
3.1.6 Průmyslové vzory a průmyslové vzory Společenství (zapsané a nezapsané)
Průmyslovým vzorem se obecně vzato rozumí úprava vnějšího vzhledu výrobku. Nemá tedy nic společného s užitným vzorem, který chrání technické řešení
obdobně jako patent. U průmyslového vzoru se může jednat o způsob barevného, materiálového, tvarového nebo ozdobného provedení výrobku. Typickými
průmyslovými vzory mohou být dekor textilu, střih šatů, karoserie automobilu
a předměty užitého umění vůbec, ale i typografická sada nebo grafické symboly.
V některých zemích se rozlišují trojrozměrné průmyslové nebo továrenské modely a dvourozměrné průmyslové vzory (např. Francie), u nás máme pro oba druhy
jednu kategorii průmyslových vzorů upravenou zákonem o ochraně průmyslových vzorů (zákon č. 207/2000 Sb. o ochraně průmyslových vzorů a o změně
zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů). Situace je však složitější v tom, že nezávisle na
českém právu existuje i panevropská ochrana tzv. průmyslových vzorů Společenství podle Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 o (průmyslových) vzorech Společenství
a prováděcích předpisů. Největší výhodou vzoru Společenství je, že přihlašovatel
může na základě jedné přihlášky a jediného řízení získat ochranu ve 27 zemích.
Evropská ochrana je revoluční v tom, že přiznává limitovanou ochranu i nezapsaným vzorům Společenství, což může být výhodné pro podnikatele v nejdynamičtějších odvětvích průmyslové výroby, např. v průmyslu oděvním.
Průmyslové vzory se pohybují kdesi na pomezí práva autorského a práv průmyslových a k průmyslovým právům se řadí spíše z tradičních důvodů a pro některé podobné vlastnosti, jako jsou povinný zápis (až na výše uvedenou výjimku),
krátká doba trvání, volná převoditelnost, větší rozsah práv majitele průmyslového
vzoru oproti právu autorskému a menší počet výjimek a omezení z výlučných
práv majitele.
Podmínkou vzniku práva na průmyslový vzor je především absolutní světová
novost. Na rozdíl od vynálezů není zde na překážku novosti, pokud byl vzor
zpřístupněn veřejnosti přihlašovatelem, jestliže přihlašovatel podal přihlášku
nejpozději do 12 měsíců od takového zpřístupnění. Druhou podmínkou je individuální povaha vzoru. To znamená, že i pokud je průmyslový vzor nový, není
způsobilý k zápisu, není-li dostatečně individualizován od dřívějšího vzoru,
zjednodušeně řečeno, je dřívějšímu vzoru příliš podobný. Zákon charakterizuje požadavek individuální povahy tak, že celkový dojem, který vzor vyvolává
§
61
u informovaného uživatele, se liší od celkového dojmu, který u takového uživatele
vyvolá dřívější vzor. Přihlíží se přitom ke specifikům a zvyklostem v oboru. Při
posuzování zápisné způsobilosti ani při posuzování zásahu do práva k průmyslovému vzoru se nepřihlíží k těm aspektům průmyslového vzoru, které jsou dány
jeho technickou funkcí. Tak např. při posuzování vnější úpravy kabátu není rozhodné, zda má v souladu se svou funkcí otvory pro ruce a hlavu, límec a podobné
funkční prvky.
Majitel práva k průmyslovému vzoru má výlučné právo užívat vzor na výrobcích,
takové výrobky dovážet, vyvážet, prodávat, používat či výrobky nabízet nebo
skladovat. Rozdíl oproti autorskému právu je patrný v tom, že majitel průmyslového vzoru může zakázat výrobek i užívat, třebaže se tak děje pouze neveřejně
a pro vlastní potřeby závodu. Majitel vzoru však nemůže zakázat užívání pro neobchodní účely, experiment nebo výuku, podobně jako u patentu. Podstatné je, že
majitel má práva pouze k takovému vzoru, jaký je v úředním rejstříku vyobrazen.
Proto je vhodné zapisovat vzor teprve, máme-li ujasněnou představu o jeho konečné podobě. Nekonzistentní užívání průmyslového vzoru může ohrozit nebo
významně omezit rozsah práv jeho majitele.
Práva ze vzoru vznikají zveřejněním nebo podáním přihlášky u ÚPV (u národního průmyslového vzoru) nebo Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (u vzorů
Společenství). Je-li však přihlášen doposud nezveřejněný vzor, má majitel vzoru
právo ze vzoru vůči třetí osobě za dobu do zveřejnění přihlášky pouze tehdy, kdy
taková osoba nejednala v dobré víře. To samé platí v případě uplatňování ochrany
z nezapsaného vzoru Společenství, kdy má majitel nároky vůči jinému uživateli
prakticky pouze v případě úmyslného převzetí vzoru.
Dobu ochrany průmyslového vzoru a zapsaného vzoru Společenství lze prodloužit až na 25 let. V případě nezapsaného vzoru Společenství však ochrana trvá pouze 3 roky od prvního zpřístupnění veřejnosti.
Estetická provedení výrobků lze tedy chránit různými způsoby nebo jejich kombinací. Především právem autorským, bude-li se jednat o díla užitého umění, která budou splňovat podmínky kladené na autorská díla jako jedinečné výsledky
umělecké tvůrčí činnosti autora. Právo autorské vzniká automaticky, takže
o jeho zajištění se stačí postarat smluvně při současném vedení dobré evidence
o tom, kdo konkrétně se na estetickém řešení podílel a kdy. Vedle autorského
§
62
práva má podnikatel možnost ochrany prostřednictvím zde probírané ochrany průmyslovým vzorem. Ta je výhodná u individuálně provedených výrobků,
přičemž z hlediska ceny a efektu se jako nejvýhodnější jeví požádat o zápis průmyslového vzoru Společenství zajišťující práva napříč všemi členskými státy EU.
I pokud bychom zapomněli na registraci, je dobré vždy prozkoumat, jestli nesplňujeme podmínky na dodatečnou registraci v ochranné lhůtě 12 měsíců nebo
jestli nemáme práva vyplývající z nezapsaného vzoru Společenství a trvající
3 roky od prvního zpřístupnění veřejnosti. V případech, kdy podnikatel hodlá
užívat určité zdobení nebo dekor opakovaně na výrobcích různého druhu, může
být průmyslově vzorová ochrana nevýhodná a drahá, neboť obvykle nelze nechat
jako vzor zapsat určité zdobení, nýbrž zapisovat se musí každý nový výrobek, který takové zdobení obsahuje. V těchto případech určitých produktových řad může
být výhodné zapsat charakteristické zdobení jako ochrannou známku, přičemž
navíc práva z ochranné známky můžou trvat neomezeně dlouho. Jiné způsoby
ochrany příliš v úvahu nepřipadají, když se rozumí, že vnější úpravu výrobku
nelze obvykle užívat jako obchodní tajemství, protože se nutně musí uvádět na
veřejnost.
3.1.7 Know-how a obchodní tajemství
Know-how v nejširším slova smyslu znamená informace umožňující provedení
určitého úkolu, uskutečnění určitého výrobního nebo pracovního procesu či
provozování určitého zařízení. Know-how představuje majetkovou hodnotu
a je významnou součástí podniku, není však celé právně chráněným statkem.
Např. obecné znalosti a schopnosti, i když byly nabyty během zaměstnání, si
je zaměstnanec oprávněn „vzít“ s sebou i po opuštění zaměstnavatele; určitá ochrana takovéhoto know-how zaměstnavatele je možná pouze na základě
smluvního práva, třeba sjednáním konkurenční doložky omezující po určitou
dobu zaměstnance od přijetí zaměstnání v oboru činnosti bývalého zaměstnavatele.
Na rozdíl od know-how představuje obchodní tajemství tradiční předmět
průmyslověprávní ochrany, třebaže není chráněn zvláštními předpisy na
ochranu průmyslového vlastnictví, ale přímo obchodním zákoníkem (zákon
č. 513/1991 Sb.) v rubrice týkající se práva nekalé soutěže i v obecných ustanoveních. Zákon rozumí obchodním tajemstvím veškeré skutečnosti obchodní,
výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou
§
63
nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (i jinému podniku můžou být obdobné
skutečnosti z jeho činnosti známé, k ochraně však stačí, že nejsou v oboru běžně
známé všem), mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Z definice vyplývá, že je to právě určitá část
know-how, která bude nejčastějším předmětem obchodního tajemství. Jedná se
typicky o věci (výkresy, výrobní dokumenty, pracovní metodiky, utajované seznamy ověřených obchodních partnerů nebo zákaznické listy apod.), nezveřejněné
přihlášky předmětů průmyslového vlastnictví (nezveřejněná patentová přihláška,
přihláška nezveřejněného užitného nebo průmyslového vzoru či polovodičové
topografie apod.), ale i nehmotné informace týkajících se specifických výrobních
či obchodních postupů. Ty zvláště v menších podnicích nemusí být zachyceny
písemně, podnikatel však musí dát najevo, že má zájem na jejich utajení.
Splnění všech uvedených definičních podmínek musí být současné, aby se o předmět obchodního tajemství jednalo. Je proto na podnikateli, aby podnikl aktivní
kroky k utajování svého obchodního tajemství, toto utajení zajišťoval smluvně,
bezpečnostními opatřeními na pracovišti, vyloučením cizích osob z provozů,
v nichž by se bylo možno s obchodním tajemstvím seznámit apod. Utajení se
musí taktéž odpovídajícím způsobem vynucovat, takže nepostačí existence formálního obecného ustanovení o mlčenlivosti v pracovní smlouvě, ale mělo by se
jednat o specifický závazek, který bude pravidelně kontrolován a v případě porušení právní cestou vynucován. V opačném případě podnikatel riskuje, že jej
vlastní nedbalost připraví o právní ochranu obchodního tajemství. Rozumí se, že
se ochrana nevztahuje jenom na obchodní tajemství podnikatele v úzkém slova
smyslu, ale i jiných osob, pokud se účastní soutěže, třeba vysoké školy.
Majitel obchodního tajemství má právo zabránit jeho užívání, pouze však došlo-li
k jeho užívání na základě toho, že se o obchodním tajemství neoprávněný uživatel
dozvěděl:
• z důvodu pracovního nebo členského vztahu k majiteli obchodního tajemství
nebo z titulu výkonu funkce, k němuž byl povolán státním orgánem, nebo
• vlastním nebo cizím protiprávním jednáním.
Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od patentu nebude zásahem do práva
k obchodnímu tajemství zpětná analýza výrobku dostupného na trhu provedená konkurentem či sledování konkurentova závodu a jeho výrobních postupů z veřejně přístupného chodníku. Naopak podniková špionáž spočívající
§
64
v neoprávněném nebo v podvodném vstupu do závodu, v odcizení či neoprávněném rozmnožení interních dokumentů, podplácení zaměstnanců apod. představuje typické zakázané jednání.
Atraktivita obchodního tajemství může spočívat v tom, že jeho předmětem mohou být i statky nezpůsobilé patentové ochrany (např. obchodní nebo výukové
metody) a že jeho ochrana trvá tak dlouho, dokud obchodní tajemství existuje, čili dokud je podnikatel odpovídajícím způsobem utajuje nebo není legálně
odhaleno. Na druhou stranu je obchodní tajemství náchylnější k odhalení, třeba
zpětnou analýzou, což u patentu poskytujícího absolutní ochranu nehrozí. Záleží
proto na specifikách oboru a na konkrétních okolnostech případu, pro který druh
ochrany se podnikatel rozhodne.
Obchodní tajemství, jakož i know-how, jsou způsobilými předměty licence, kterou lze někdy účinně kombinovat s patentovými a jinými průmyslově právními
licencemi.
3.2 Práva na označení
Práva na označení představují svébytnou kategorií průmyslového vlastnictví. Na
rozdíl od předchozích předmětů práv zde není zájem na ochraně určité tvůrčí
činnosti, námahy nebo práce, nýbrž zájem na ochraně dobré pověsti podnikatele
a na ochraně spotřebitele. Typickým chráněným označením je zapsaná ochranná
známka, ale může se jednat také o název subjektu nebo třeba nezapsaný název určité produktové řady, který může také požívat právní ochrany. Vychází se přitom
z toho, že pokud poskytneme výlučné právo k užívání označení jejímu majiteli,
bude mít spotřebitel jistotu, že pod daným označením dostane vždy zboží nebo
služby stejné kvality, což by mělo zpětně motivovat podnikatele k udržování kvality zboží a služeb.
Je třeba rozlišovat ochrannou známku nebo jiné obchodní označení a označení samotného podnikatele. Nezapsaná značka nebo ochranná známka označují
určitý výrobek nebo službu a od samotného podnikatele se mohou lišit, takže
např. výrobcem bramborových lupínků Bohemia Chips je INTERSNACK a. s.
Je pravdou, že někdy se obojí příliš neliší, takže poskytovatelem služeb železniční osobní přepravy pod známkou České dráhy jsou České dráhy, a. s., i zde
je ale vidět, že název podnikatele obsahuje dodatek označující právní formu.
§
65
Doba trvání práv na označení není zákonem omezena a nebylo by to ani vzhledem k jejich povaze účelné. Můžou tedy trvat do doby, než jsou svým majitelem
opuštěna nebo zaniknou na základě jiných skutečností, které jsou níže zmíněny.
3.2.1 Ochranné známky a ochranné známky Společenství
Ochranná známka je zpravidla nepraktičtějším druhem obchodního označení,
které lze získat relativně levně a na časově neomezenou dobu, se silným právem vyloučit z jejího užívání jiné soutěžitele. Lze předně usilovat o zapsání české ochranné známky u ÚPV podle zákona o ochranných známkách [zákon č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon
o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Vedle toho nebo místo
toho si však majitel může nechat označení zapsat jako evropskou (komunitární)
ochrannou známku neboli ochrannou známku Společenství podle Nařízení Rady
(ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství (pro aktuální kodifikovanou podobu viz Nařízení č. 207/2009). Výhoda posledně zmíněné úpravy spočívá v tom,
že přihlašovatel získá na základě jediného řízení před Úřadem pro harmonizaci
na vnitřním trhu (OHIM) v Alicante ochrannou známku s platností napříč všemi
členskými státy EU. Pro přihlašování mimo EU je pak praktické využít buď 6 měsíční lhůty dané Pařížskou unijní úmluvou, ve které může přihlašovatel z jednoho
smluvního státu přihlásit známku přímo u známkových úřadů v dalších smluvních státech, nebo podat mezinárodní přihlášku podle Protokolu k Madridské
dohodě nebo pouze podle Madridské dohody (Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek, vyhlášená pod č. 65/1975 Sb.
a č. 78/1985 Sb. a Protokol k ní, vyhlášen pod č. 248/1996 Sb., č. 63/2008 Sb. m. s.
a č. 64/2008 Sb. m. s.), a to u Mezinárodního úřadu Světové organizace duševního
vlastnictví (WIPO) v Ženevě.
Ochrannou známkou může být vše, co je veřejnost schopna vnímat jako obchodní označení způsobilé rozlišit výrobky nebo služby jednoho soutěžitele od druhého. Nejčastěji se jedná o slova (Škoda, Staropramen, ČSA), grafické symboly (tři
pruhy Adidas, háček Nike, postavička „Kitty“), kombinace slov a symbolů (bílomodré kruhové logo s černou obrubou s nápisem BMW nebo černý lev na bílém
poli s bílou hvězdou na černém poli obtočený červenou mašlí s nápisem KOHI-NOOR), trojrozměrné objekty (např. jaguár ve skoku u automobilů Jaguar,
charakteristická láhev likéru Becherovka), ale může se jednat též o zvukovou
§
66
znělku (znělka Family Frost, řvoucí lev společnosti Metro-Goldwyn-Mayer).
Diskutuje se též o jiných druzích ochranných známek (hologramové známky,
pachové známky), které se však prozatím příliš neujaly. Aby konkrétní označení
mohlo být ochrannou známkou, musí mít rozlišovací způsobilost, nemůže se tedy
jednat o druhová či popisná označení (Voda, Víno, Autobusová doprava, Dobrá
kola, Nejlepší pečivo, Zdravý čaj apod.); to platí, i kdyby bylo označení provedeno
v cizím jazyku, kdy se obvykle vychází z jeho českého ekvivalentu (Water, Wasser, Aqua se posuzuje stejně jako české Voda). Není však vyloučeno, že pokud
podnikatel po určitou dostatečně dlouhou dobu sám výlučně užívá určité popisné
označení, začne si jej veřejnost s takovým označením spojovat, takže označení
se pro něj stane charakteristické, jinými slovy získá rozlišovací způsobilost ať již
jako slovo (Dobrá voda pro stolní vodu) nebo v kombinaci s určitým grafickým
provedením (DNES pro deník). Opačným rizikem pro podnikatele je, že se nevhodným užíváním jeho známka stane druhovým označením pro daný druh výrobku (eskalátor, termoska, zips, jojo, kerosin), čímž majitel známky ztratí práva
ke své známce.
Není vyloučeno, aby existovalo více shodných ochranných známek vedle sebe.
Tak tomu bude, neexistuje-li nebezpečí záměny mezi oběma výrobky či službami,
tj. jde-li o výrobky či služby zcela jiného druhu. Veřejnost se např. nebude domnívat, že knižní nakladatelství Linde vstoupilo do plynárenského průmyslu, takže si
je nezamění s dodavatelem vzácných plynů téhož jména. Jiná situace může nastat
u známek s reputací nebo věhlasem, kde je velká pravděpodobnost zmatení na
straně konzumentů. Z toho důvodu neuspěje žadatel o zápis ochranné známky
Coca-Cola, i kdyby chtěl pod tímto označením třeba jenom distribuovat plyn.
Volbu ochranné známky je dobré konzultovat nejenom s marketingovými odborníky, ale i s právním oddělením podniku nebo advokátem či patentovým zástupcem specializovaným na ochranné známky. Obecně platí, že podnikatelé mají
tendenci preferovat označení popisné či dokonce druhové, jednak z toho důvodu,
aby spotřebiteli bylo okamžitě jasné o jakou službu, či výrobek se jedná, jednak
z toho důvodu, že si přejí vyloučit konkurenci z používání takového označení.
Známky jako Dobrá voda, Dobrá vinice, Kvalitní dovolená apod. jsou toho dobrým příkladem. Naopak chytří právní zástupci radí spíše známky z vymyšlených
slov, třeba Häagen-Dazs, nebo ze slov sice existujících, ale použitých v jiném
kontextu, jako Google, Koh-i-noor, Apple apod. Obecně totiž platí, že takové
známky jsou „silnější“, to znamená, že poskytují svému vlastníkovi možnost
§
67
postupovat proti mnohem širšímu okruhu neautorizovaných jednání. Zjednodušeně řečeno, vlastník známky Dobrá voda nemůže zabránit, aby soutěžitel inzeroval svou stolní vodu jako vodu, jako dobrou minerálku nebo dokonce i jako
dobrou vodu. Naproti tomu vlastník známky Häagen-Dazs bude moct zabránit
nejenom doslovnému užití takového označení, ale i jeho užití v různých variantách, např. Dazs-Häagen, Hágen-Däz, Hgn-Daz atd. Ostatně, nutnost konzultovat
specialistu na ochranné známky spočívá i v tom, aby byla před zahájením užívání
nové známky provedena patřičná rešerše a aby bylo vyloučeno, že po vynaložení
velkých nákladů na uvedení nového výrobku vyjde najevo existence práv z dříve
zapsané ochranné známky, s níž je nové označení v kolizi.
V kontextu života vysoké školy je dobré si uvědomit, že i vysoká škola by měla mít
zapsanou ochrannou známku pro ty oblasti druhů a služeb, kde vstupuje na trh
jako soutěžitel, třeba u nakladatelské činnosti, komerčních vzdělávacích kurzů,
ale i upomínkových předmětů, oděvního zboží, psacích a kancelářských potřeb
s logem vysoké školy. Ačkoli u nás doposud není zvykem, aby příjmy z tzv. merchandisingu tvořily významnou součást rozpočtu vysoké školy, trend směrem
k plnému využití dobré pověsti ve jménu vysoké školy byl již nastoupen. Studenti,
absolventi, akademici i široký okruh příznivců tvoří skupinu potenciálních konzumentů pro zboží, které deklaruje příslušnost k určité vysoké škole. Vysoká škola
má proto široké možnosti pro uplatnění svého goodwillu i v takových vedlejších
aktivitách, jako je prodej suvenýrů. Nemusí samozřejmě tyto předměty vyrábět,
ale může své ochranné známky uvážlivě licencovat a dosáhnout i na opomíjené
zdroje příjmů.
Majitel ochranné známky má právo svou známku užívat, tj. označovat jí své výrobky nebo služby, používat ji v reklamě, na obchodních listinách apod., a má
právo vyloučit ostatní z takového užívání, tj. zakázat prodej výrobků nebo poskytování služeb pod stejným nebo podobným označením, jejich nabídku, dovoz,
vývoz, inzerci apod. Běžné neobchodní užívání známky nebo odkaz na známku,
např. v textu příručky práva duševního vlastnictví, zmíněním v divadelní hře
nebo ve filmu, není zásahem do práv majitele ochranné známky.
§
Práva z ochranné známky můžou trvat po neomezenou dobu, pokud je vlastník pravidelně obnovuje, včetně platby příslušného správního poplatku. Práva
k ochranné známce lze samozřejmě také licencovat a ochrannou známku lze
převést („prodat“).
68
3.2.2 Právní ochrana nezapsaného označení
Nezapsané označení může být slovní nebo grafické a někdy se mu také říká „nezapsaná značka“. I v případě, že je podnikatel nedbalý a nemá své označení registrováno jako ochrannou známku, může za určitých okolností zakázat užívání stejného nebo podobného označení nebo zápis stejné nebo podobné známky, zejména
pokud prokáže, že své označení užíval dříve. Práva majitele nezapsaného označení jsou chráněna zejména právem proti nekalé soutěži dle obchodního zákoníku
a do jisté míry též výše zmíněnými předpisy o ochranných známkách. Zásadní
rozdíl spočívá v tom, že zatímco majitel ochranné známky nemusí v případě sporu dokazovat práva na své označení a je naopak na žalované straně, aby případně
práva žalobce na jeho ochrannou známku vyvracela, majitel nezapsaného označení musí u soudu kromě jiného prokázat, že je majitelem takového označení, že
jej užívá v obchodním styku a odkdy, což může být důkazně složité.
3.2.3 Označení původu, zeměpisná označení a zaručené tradiční speciality
Označení původu a zeměpisná označení jsou upravena na národní úrovni zákonem č. 452/2001 Sb. o ochraně označení původu a zeměpisných označení
a o změně zákona o ochraně spotřebitele; jejich rejstřík a řízení o zápisu vede ÚPV.
Obojí je upraveno společně se zaručenými tradičními specialitami na úrovni EU
evropským právem [Nařízení Rady (ES) č. 509/2006 o zemědělských produktech
a potravinách, jež představují zaručené tradiční speciality a Nařízení Rady (ES)
č. 510/2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských
produktů a potravin]; návrh se podává u ÚPV, ale řízení o zápisu vede následně
Komise přímo s členským státem, nikoli s navrhovatelem. Na rozdíl od národních
označení se ta evropská mohou týkat pouze zemědělských produktů a potravin.
Označení původu a zeměpisná označení se týkají výrobků, příp. také služeb charakteristických pro určitý region a vyráběných/provozovaných v tomto regionu.
Na rozdíl od běžného označení „Made in the Czech Republic“ nebo „Made in
the EU“, které může, zjednodušeně řečeno, užívat kdokoli, kdo výrobek v dané
zemi vyrábí, zeměpisné označení a označení původu lze užívat pouze v případě,
že zeměpisná poloha determinuje určité charakteristické vlastnosti výrobku. Platí
přitom, že nároky na označení původu jsou přísnější než na zeměpisné označení. Zatímco u zeměpisného označení postačí, pokud lze určitou jakost, pověst
nebo jinou vlastnost přičíst zeměpisnému původu, u označení původu musí
§
69
být jakost nebo vlastnost výrobku dána výlučně nebo převážně zvláštním zeměpisným prostředím zahrnujícím přírodní a lidské činitele. Často tomu bývá tak,
že označení původu u veřejnosti přímo splyne s označením příslušného výrobku
z dané oblasti. Pokud si např. někdo objedná Tokaj či Roquefort, nemusí dodávat,
že má na mysli tokajské víno nebo roquefortský sýr. I zeměpisná označení mají
u veřejnosti často jednoznačnou pověst, třebaže ne tak silnou. Jejich vlastnosti ale
nejsou dány výlučně zeměpisným původem (Budějovické pivo, Sedlčanský hermelín, Piešťanské kúpeľné oblátky).
Na úrovni EU existuje také zvláštní ochrana tzv. zaručených tradičních specialit (např. Lovecký salám nebo Spišské párky). V těchto případech není nutné,
aby byla výroba lokalizována v určité zeměpisné oblasti, je však nutné zachovávat
tradiční pravidla výroby zemědělského produktu nebo potraviny, která dodávají
výrobku jeho jedinečnou povahu.
Co dělá tyto druhy duševního vlastnictví zvláštním, je jejich kolektivní povaha.
Kdokoli, nejenom přihlašovatel, je oprávněn je užívat, splňuje-li příslušné podmínky, tj. vyrábí tradičním způsobem na daném území výrobek. Z povahy věci
je též omezeno právo uživatelů s označením nakládat, takže je nelze licencovat
nebo postoupit. Obsah práva uživatelů těchto označení spočívá především v jejich
právu vyloučit z užívání osoby, které přísné podmínky na výrobu nesplňují. Je
zřejmé, že trvání těchto práv není časově omezeno, mohou však také zaniknout,
např. chráněné označení původu zanikne, přestanou-li existovat přírodní a lidské
činitele, které podmiňovaly jedinečný ráz produktu.
3.2.4 Název a dobrá pověst právnické osoby
Vedle dobrého jména výrobku nebo služby podnikatele – právnické osoby, které
je obvykle spojováno s příslušnou ochrannou známkou, může i podnikatel sám
požívat dobré pověsti, jež je součástí jeho tzv. goodwillu. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) přiznává ochranu názvu i dobré pověsti podnikatele, ovšem
nejenom podnikatele, ale i jakékoli jiné právnické osoby, třeba neziskové organizace a také vysoké školy.
§
70
Jakákoli právnická osoba má nárok požadovat, aby se jiná právnická osoba zdržela užívání jejího dříve užívaného názvu. Při posuzování takového nároku
se nepřihlíží k dodatku rozlišujícímu právní formu. Pokud by tedy např. jiná
osoba založila občanské sdružení Univerzita Karlova o. s., mohla by se univerzita
úspěšně domáhat, aby se sdružení přejmenovalo.
Vedle vlastní ochrany názvu poskytuje občanský zákoník též ochranu dobré pověsti, a to na principech obdobných ochraně osobnosti fyzické osoby. Zásahu do
dobré pověsti právnické osoby se dopustí např. ten, kdo lživě informuje o tom, že
právnická osoba je např. dlouhodobě v prodlení s plněním svých závazků, že je
účastníkem kartelu, že neplatí daně nebo se dopouští jiného protiprávního jednání apod. Takové jednání se někdy též označuje jako „korporátní defamace“ čili
pomluva právnické osoby. Obranou vůči obvinění ze zásahu do dobré pověsti
může být jednak důkaz pravdivosti takových tvrzení, jednak obrana spočívající
v prokázání faktu, že daná právnická osoba dobrou pověst nemá, např. pro notorické neplnění svých závazků. Dobrá pověst i nepravdivost obviňujících tvrzení
se však presumují a žalovaný musí pravdivost svých tvrzení, jakož i případnou
absenci dobré pověsti právnické osoby dokazovat.
3.2.5 Obchodní firma, jméno podnikatele a společné jméno podnikatelů
Pokud je osoba zapsána do obchodního rejstříku, což je veřejně přístupný seznam
podnikatelů vedený krajskými soudy, říkáme názvu takto zapsané právnické
osoby nebo jménu takto zapsané fyzické osoby obchodní firma. Osoba zapsaná
v obchodním rejstříku je vždy považována za podnikatele, i kdyby ve skutečnosti
nepodnikala. Ačkoli v běžné mluvě se o firmě často mluví jako o subjektu práv,
tj. jako o podnikateli či společnosti, právně se nejedná o správné použití. Firma
v právním smyslu označuje pouze název nebo jméno osoby, pod kterým je zapsána do obchodního rejstříku, ne osobu samu. Firma je tedy předmětem, nikoli
subjektem práva. Podnikatel má právo vyloučit jiné osoby z užívání své obchodní
firmy, ať by ji užívaly ve svém názvu nebo jako svou ochrannou známku.
Dlužno dodat, že podnikající fyzická osoba, nezapsaná v obchodním rejstříku,
může také vedle svého jména a příjmení v obchodním styku užívat za svým jménem rozlišující dodatek. Pokud jsou např. v obci dva pekaři se stejným jménem, je
logické, že se bude chtít ten, kdo začne podnikat později, odlišit a bude používat
za svým jménem určitý dodatek, např. Jan Novák – Pekař na rohu. I takový rozlišující dodatek pak bude chráněn proti pozdějšímu místnímu uživateli, který
se bude také prezentovat jako Pekař na rohu, a to předpisy proti právu nekalé soutěže. Je zřejmé, že takový odlišující dodatek může být i nezapsanou
§
71
obchodní značkou nebo zapsanou ochranní známkou. Můžou se ale také odlišovat, pokud by se podnikatel podpisoval jako Jan Novák – Pekař na rohu, ale
obchod by provozoval pod vývěskou Pekárna na rohu. Totéž platí v případě, že
se rozhodnou společně podnikat dva nebo více pekařů pod jménem Pekárna na
rohu. Jejich společné jméno bude pak požívat stejné ochrany.
3.2.6 Doménová jména
Doménová jména jsou zvláštním druhem označení, které umožňuje uživatelům
internetové sítě snadnou identifikaci internetových stránek, aniž by bylo potřeba znát číslo IP adresy. Na rozdíl od ostatních předmětů duševního vlastnictví
je ochrana doménových jmen založena téměř výlučně na smluvním základě
(z práva k doménovému jménu nevyplývají žádná absolutní práva, pokud se nejedná současně o předmět jiného práva na označení, např. ochrannou známku)
a vymáhání práv z doménových jmen se děje častěji prostřednictvím alternativního řešení sporů. Při užívání doménového jména druhé úrovně (umístěné před
doménou první úrovně, od níž je odděleno tečkou) může dojít ke kolizi s dřívějším právem na označení nebo jménem jiných osob, které se za určitých okolností
mohou domoci, aby byla doména zrušena, příp. přiřknuta jim. Příslušná úprava
je však převážně obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách registrátorů
a správců domén první úrovně, stejně jako v doporučujících vzorových smluvních
podmínkách. Pouze výjimečně lze najít komplexní úpravu v právním předpise,
jakým je třeba ohledně domény .eu Nařízení Komise (ES) č. 874/2004, kterým
se stanoví obecná pravidla pro zavádění a funkce domény nejvyšší úrovně .eu
a zásady, jimiž se řídí registrace ve znění pozdějších nařízení.
Pravidla pro stanovení, kdy k zásahu došlo a kdy nikoli, existují a neustále se vyvíjejí, není zde však prostor pro jejich podrobné probrání. Konstatujme pouze,
že podle toho o jakou doménu první úrovně se jedná a u koho je registrovaná
se může posuzovat též příslušnost alternativního panelu, rozhodce nebo soudu
k rozhodnutí sporu. Z důvodu větší právní jistoty doporučujeme užívat spíše českou nebo evropskou doménu u českého registrátora, abychom eliminovali riziko
sporu o doménu ve vzdáleném státě.
§
72
3.3 Zvláštní práva
3.3.1 Práva k odrůdám rostlin a odrůdová práva Společenství
Ochrana práv k odrůdám je již tradiční součástí práva duševního vlastnictví.
Kdysi byla u nás možná i registrace práv k plemenům zvířat, která se dnes v souladu s evropským právem nepřipouští. Práva k odrůdám se opět přiznávají na dvou
úrovních, ať již jako národní podle zákona o ochraně práv k odrůdám (zákon
č. 408/2000 Sb. o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996
Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů)
se zápisným řízením před Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským nebo jako evropská s platností pro celé území EU podle Nařízení Rady (ES)
č. 2100/94 o odrůdových právech Společenství se zápisným řízením před Odrůdovým úřadem Společenství (CPVO) v Angers.
Aby mohla být odrůda chráněná, musí být nová, odlišná (s alespoň jednou přenosnou vlastností odlišující ji od jiných skupin rostlin), uniformní (homogenní)
a dostatečně stálá. Novosti není na překážku, není-li odrůda zpřístupněna jiným
osobám dříve než rok před podáním přihlášky, přičemž zákon obsahuje i některé
další výjimky.
Příslušné předpisy chrání nejenom odrůdu jako takovou, ale i názvy odrůd (jedná
se o zvláštní případ práva na označení), takže nikdo nemůže pro svou odrůdu
použít názvu již dříve používaného pro odrůdu stejného nebo příbuzného druhu
kdekoli v EU nebo v členských státech Unie pro ochranu nových odrůd rostlin.
3.4 Ochrana a vymáhání průmyslových práv
Ochrana a vymáhání průmyslových práv jsou pro většinu průmyslově právních
institutů předmětem jednotné úpravy provedené v zákoně o vymáhání práv
z průmyslového vlastnictví (zákon č. 221/2006 Sb. o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví). Tento zákon se zabývá především občanskoprávními nároky vůči porušitelům práv
a upravuje i některé otázky procesního charakteru. Porušení průmyslových práv
fyzickou osobou může vést též k odpovědnosti za přestupek na úseku porušování průmyslových práv a porušování práv k obchodní firmě podle zákona
o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích), příp. u právnické
§
73
osoby k odpovědnosti za specifické správní delikty podle zvláštních předpisů (zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu
zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví, zákon č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele, zákon č. 64/1986 Sb. o České obchodní inspekci). Porušování průmyslových práv může vést u fyzické osoby nebo jednatele právnické
osoby k odpovědnosti za trestný čin porušení práv k ochranné známce a jiným
označením nebo trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle
trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Na rozdíl od práva autorského nebude
právnická osoba nikdy sama trestně odpovědná, neboť zákon č. 418/2011 o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vylučuje trestní odpovědnost
právnické osoby za trestný čin porušení chráněných průmyslových práv (§ 269
trestního zákoníku).
Občanskoprávními nároky majitele práv jsou zejména nárok informační, tj. nárok na sdělení údajů o původu zboží a identitě osob zapojených do neoprávněné
distribuce zboží porušujícího práva z průmyslového vlastnictví, dále nárok na stažení výrobků z trhu, jejich zničení, jakož i zničení materiálů, nástrojů a zařízení
používaných převážně k činnostem ohrožujícím právo a nárok na náhradu škody
a vydání bezdůvodného obohacení. U zásahu do práv z úmyslu či nedbalosti lze
obecně přiznat náhradu škody ve výši dvojnásobku obvyklého licenčního poplatku, jinak pouze ve výši licenčního poplatku.
Kdokoli se může setkat s problematikou vymáhání práv z průmyslového vlastnictví ve dvou případech – buď jako majitel práva, které je ohroženo nebo porušeno, nebo jako neoprávněný uživatel předmětu duševního vlastnictví. Ohledně
posledně zmíněného je záhodno říct, že se tak nemusí stát vinou uživatele. Odpovědnost za porušení průmyslových práv je (podobně jako u autorského práva
a práv souvisejících) totiž zásadně objektivní. V některých oborech průmyslu je
pak možné zasáhnout do cizích práv k vynálezu, užitnému vzoru apod. lehčeji
než v jiných. Je pak na jednání stran, zda jsou schopny rozumně věc vyřešit. Samozřejmě, že absence úmyslu způsobuje nemožnost trestního stíhání pro takové
protiprávní jednání, ačkoli takové jednání často vyplývá z nedbalé či žádné průmyslověprávní prověrky, kterou by měl řádný hospodář obvykle provádět.
§
74
Pokud jsme majiteli práv z průmyslového vlastnictví, je dobré se nespokojit
pouze s rozvinutým průmyslově právním portfoliem, ale dbát také o jeho plné
využití, ať již vlastními silami nebo prostřednictvím licencování. Vedle toho
je též nutné odpovídajícím způsobem svá práva hlídat před zásahy třetích osob.
Pouze rychlá reakce obvykle zajistí uspokojivou náhradu za zásah do práva a zamezí dalšímu neoprávněnému užití, např. prostřednictvím institutu předběžného
opatření.
Velké podniky často provádějí průmyslověprávní monitoring vlastními silami,
obvyklejší však je na tuto činnost sjednávat externí specialisty. Vedle advokátů
a patentových zástupců působí na trhu též specializované společnosti, které nabízejí monitoring ochranných známek či jiných průmyslových práv a které včas
informují majitele práv o hrozícím zásahu.
§
75
Další literatura
4. Další literatura
Čada, K. Průmyslověprávní informace. 1. vydání. Praha: Nakladatelství
Karolinum, 2002.
Horáček, R., Čada, K., Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2011.
Horáček, R. a kol. Zákon o ochranných známkách / Zákon o ochraně označení
původu a zeměpisných označení / Zákon o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008.
Knap, K., Opltová M., Kříž J., Růžička M. Práva k nehmotným statkům.
1. vydání. Praha: Codex, 1994.
Křesťanová, V., Holcová, I. Autorské právo a školní práce. FORUM: časopis
Univerzity Karlovy v Praze. 2006, sešit 6, s. 20-30. Dostupný také na http://
iforum.cuni.cz/IFORUM-3606-version1-UKF_06_vn_tisk.pdf, ISSN 1211-1724.
Kříž, J., Holcová, I., Křesťanová, V., Pítra, V. Autorské a patentové právo. In:
Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 3. 5. vydání. Praha: Wolters
Kluwer Česká republika, 2009. Str. 155.
Švidroň, J., Adamová, Z., Návrat, M., Škreko, A. Právo duševného vlastníctva
v informačnej spoločnosti a v systéme práva. 1. vydání. Bratislava: Veda, 2009.
Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007.
Telec, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1 – Lidskoprávní základy. Licenční
smlouva. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2009.
§
76
Download

Práva duševního vlastnictví - Alumni - MFF UK