Kůže jako
amulet
foto: Marek Wagner
Přepestrý je svět tetování, jež doprovází lidstvo od nepaměti.
Vrcholné úrovně dosáhl na třech místech světa:
na Markézách, v Japonsku a u Maorů na Novém
Zélandu. Poodhalte s námi jeho fascinující dějiny.
TÉMA: TETOVÁNÍ
KOKTEJL 6/2009
3
TETOVÁNÍ
Krása
vrytá
do
Plzeňák mezi lidožrouty.
Desítky pláten tetovaných
Maorů namaloval na
Novém Zélandu český
umělec Bohumír Lindauer
(1839–1926). Dva
z obrazů jsou rovněž
majetkem pražského
Náprstkova muzea.
tváří
Jiný svět. Maorské oči z 19. věku jasně hovoří o odlišném nazírání světa.
N
apadlo by vás, že prošít se
dá i lidská kůže? Eskymáky
ano. Spolu s dalšími arktickými národy vnášeli tímto
způsobem barvu pod kůži
– tetovali se zejména na bradě. Nejen
proto, aby se zalíbili druhému pohlaví a odlišili vdané ženy od svobodných,
ale svá tetování vnímali jako ochranný
amulet; domorodé tatérky při prošívání
vzorů dokonce lízaly krev z ranek, neboť
prý měla léčivou moc.
Ženy Ainů na japonských ostrovech
si zase v dospělosti tetovaly „kníry“
a „úsměvy“ od ucha k uchu, na Havaji
byl ze smutečních důvodů přikrášlen též
jazyk. A na ostrovech Tonga či Samoa
v Polynésii si náčelníci zdobili – na důkaz své odolnosti – i žalud penisu...
4
KOKTEJL 6/2009
NEJUŠLECHTILEJŠÍ UMĚNÍ
Tetování. Ještě dnes, ač už jsme zvyklí
na ledacos, se při vyslovení tohoto slova
nabízí mnoho souvislostí. Často negativních, předsudečných. Málokteré zdobení je tak rozporuplné, aby na jedné straně vzbuzovalo bezmezné nadšení a na
straně druhé znechucený odpor.
Tato pradávná úprava těla, jejímž
prvním přímým dokladem je alpská
mumie Ötzi stará 5300 let, má v sobě
cosi tajuplného. Něco, co stojí proti
onomu běžnému stavu a přírodnímu
výtvoru, jakým člověk je. Kultura versus příroda? Jistě. Podobně je tomu
i u dalších mutilací, jako jsou piercing,
zplošťování lebky nebo vyrážení zubů,
jež mají iniciovaného jedince začlenit
mezi lidská stvoření.
Kérka proti násilníkům? Eskymačky si
především prošívaly brady, jak je vidno
z nákresů slavného antropologa Franze
Boase. Dle jedné teorie tomu bylo tak
proto, aby mohly být ženy při nočních
přepadech včas rozpoznány, nebyly
zabíjeny ale pouze odvlečeny coby velmi
ceněná „komodita“ mrazivého severu.
Tetování prodělalo dlouhý, pestrý
vývoj. Dějiny tetováže lze číst jako sled
plný pozměněných významů, rozličných
technik a odlišného společenského či
náboženského nazírání (nechoďme daleko: Bible, suna i Korán tetování zakazují, přesto se již první křesťané tetovali
a rovněž muslimové tak dosud činí).
Překvapivě málo se kolosálnímu tématu věnovali odborníci. Jak poznamenal jeden z otců kriminalistiky Edmond
Locard: „Umělečtí kritici a dějepisci
systematicky opomíjejí jeden z nejzajímavějších aspektů svých disciplín: tetování. Je to totiž jediná forma umění,
která jako materiálu využívá živé tkáně,
a proto se jedná o nejušlechtilejší umění
ze všech.“
Plátna je dost; kůže je s plochou až
1,8 metru čtverečních největším lidským
orgánem a trvalého „omalování“ došla ve všech koutech světa. Skutečnost,
že všechna společenství zdobila těla,
potvrdil roku 1945 antropolog George P. Murdock, když bodyart zařadil
mezi 67 kulturních univerzálií čili prvků
společných všem kulturám v čase i prostoru. U tetování je třeba být opatrnější, ale jeho užití je doloženo na všech
obývaných kontinentech, byť v různé
míře a variantách. Lidská invence nezná
mezí.
Z PACIFIKU DO SVĚTA
Co je tetování? Encyclopaedia Britannica jej definuje jako: „stálou a neodstranitelnou kresbu či ornament vytvořený
na těle vpravením barviva pod kůži no-
TEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK, TÝDENÍK EURO
Pakipaki. Useknuté tetované hlavy – obsahující duševní
energii – si Maoři schovávali, říkali jim pakipaki,
zatímco nezdobené holé hlavy papateas s posměchem
vyhazovali. Britové se po těch tetovaných pídili,
vyměňovali je za pušky a vozili do muzeí.
sitele. Někdy se termín úzce vztahuje
k záměrnému vytváření jizev (cikatrizace
= skarifikace).“
Tatuáž je rozlišitelná na tři hlavní
typy: tmavý, polychromový a jizvový. Od
roku 1769, kdy se s tahitským pojmem
tatau seznámil kapitán James Cook, se
výraz prosadil do světových jazyků (tahitsky tatau znamená „označovat“, samojské tautau „kreslit“ a malajské tatu
značí „ránu“).
Kmenové značky se díky zámořským
objevitelům vrátily do evropské civilizace, která je sice znala (antičtí autoři
jako Hérodotos nebo Tacitus jej zmiňují u Skytů, Dáků, Thráků, Germánů,
Ilyrů i doslovně „pomalovaných“ Piktů
– z latinského pictus), ale zavrhla. V roce
787 bylo tetování na koncilu v Celchyth
(Chelsea) papežem Hadriánem I. zakázáno coby ritus paganorum, jenž przní
božské dílo.
Díky námořníkům se dočkalo své
„první renesance“, tou druhou se pak
nazývá éra nedávná, kdy tetuáž pronikla
do společnosti a přestala šokovat. Z námořnického obyčeje a cirkusové zvláštnosti se „kérky“ proměnily v ceněné
šperky i těch nejvyšších kruhů a ozdoby
dam. Ovšem pozor, již koncem 19. století šlo o módu prvého řádu – tetovali se
i členové britské královské rodiny a ruský car!
O rozmach se postaral drobný vynález:
tetovací strojek patentovaný Američanem Samuelem O´Reillym (1891). Do té
doby lidstvo tetovalo řadou technik: hrabičkami, dlátky, pilkami, ostny, svazečky
jehel, ostrými mušlemi anebo prošíváním
obarvenou nití. Vždy šlo o totéž: vnést
pigment. „Člověk musel být omalovaný,
aby byl člověkem; ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete,“
vysvětluje etnolog Claude Lévi-Strauss
jeden z hlavních důvodů. Těmi dalšími
jsou touha po krásném zevnějšku, ale též
imitativní magie, jako tomu bylo v případě indiánských Matsésů, kteří si na obličeji vytvářeli jaguáří fousky, aby získali
sílu šelem. Dnešní vyumělkované obrázky už většinou kouzlo postrádají...
Historií tetování se ostatně táhne hluboká symbolická změna: na jedné straně
stával mnohovýznamový společensky
sdílený prvek a na straně druhé dnes
nacházíme individualizovaný soukromý
šperk. Prvotní tatuáž byla svou podstatou kolektivní, integrovala komunitu,
měla řadu funkcí. Dnešní tetování má
spíše privátní významy, jedince odlišuje,
vyjadřuje odstup od ostatních a věnuje se
především estetickému obsahu.
TETOVÁNÍ PROMLOUVÁ
Nicméně je zjevné, že tatuáž nikdy
nebyla pouhým zdobením. Antropolog
Konrad Spindler, jenž zkoumal Ötziho mumii, popsal různorodé funkce:
„Vytváření znaků na kůži má buď psychologický, nebo praktický význam, přičemž oba se mohou překrývat. V první
řadě, pokud jde o výmluvné obrazce, či
dokonce umělecké výtvory, slouží ke
zkrášlení. Nezřídka dokládá dosažení
jistých životních mezníků, velmi často
kupříkladu pohlavní zralost. Tetováním
mohou být vysílány i sexuální signály
nebo může vyjadřovat niterný stav člověka – lásku, nenávist, smutek či touhu
po pomstě. Kromě toho mohou skrytě
nošená znamení odrážet politické přesvědčení nebo náboženské vyznání.
Další skupina upozorňuje na zařazení ve
společnosti, vlastnická práva, zmocnění,
původ nebo identitu, příslušnost k nějaké skupině; v neposlední řadě jím lze
vyjádřit i výkony, například počet usmrcených nepřátel, množství skolených
zvířat či dobytých žen. Konečně existují
tetování s údajným léčebným účinkem.“
U tradičních společností bývala tetováž spjata s přechodovým obřadem, iniciací, památným to momentem změny.
Změny, symbolizované trvalou značkou,
bolestí a obětí krve. I proto nepřekvapí,
že tetováž bývala jakýmsi testem imunitní zdatnosti. Často docházelo k infekcím. A úmrtím.
Kromě funkce rituální a estetické, jejímž překrásným důkazem jsou malované, byť dříve i tetované ornamenty jihoamerických Kaduvejů, jež zaznamenal
fotograf Guido Boggiani, nelze pominout význam léčebný. Ještě v roce 1909
si Odžibvejky v rezervacích tetovaly
tváře „proti bolestem zubů“, jinde měly
obrazce zlepšit zrak a zahnat revma.
Tetování hovoří. Má účel komunikační, vyjadřuje status, skupinu
KOKTEJL 6/2009
5
TETOVÁNÍ
Horimono jako
vyšité! Tradiční
japonské
tetování patří
k nejrozsáhlejším
a nejbarevnějším
stylům. Dodnes
je velmi
inspirativní.
Téměř výhradně
černé polynéské
tetování je pevnou
součástí kulturní
identity Maohi.
i osobitost. Afričané tak odliší kmenovou příslušnost, Dajakové na Borneu měli zase znak, který označoval
zbabělce, jenž prchl z boje. A tajné
společnosti, jako loupeživá Areoi
v Polynésii, tatuáží určovaly „hodnosti“ členů.
OD HLAVY AŽ K PATĚ
TETOVANÝ ÖTZI
Do Tichomoří zavítáme i při první
zastávce naší poutí třemi „nejtetovanějšími“ areály světa. Vzhůru na Markézy!
„Markézané patřili k nejlepším řezbářům Polynésie. Dřevo a kost jim jako
materiál nevyhovovaly, a proto přenesli
své nejlepší kresby na lidské tělo. A tetovali je po celé ploše, od konečků vlasů
až po nehty na noze,“ nešetřil obdivem
etnograf P. H. Buck.
6
Do roku 1991 byly za nejstarší tetování
považovány barevné znaky na kůži egyptské
kněžky Hathor, jejíž mumii lze zařadit do Střední
říše, tedy mezi roky 2040–1780 před Kristem.
Pak ale vědci objevili tetování na zmrzlém těle
pravěkého muže z rakouských Alp známého
jako Ötzi z doby přibližně 3300 let př. n. l.
Celkem bylo nalezeno čtrnáct skupin
znamení v podobě jedné až sedmi čárek
a dvou křížů. Převážná většina svislých čárek
není delší tří centimetrů. Další tatuáže mohly
být i na příliš tmavých místech či tam, kde po
letech kůže zcela chybí.
Preparáty tkáně pod mikroskopem ukázaly,
že technika tetování v mladší době kamenné
KOKTEJL 6/2009
Skutečně, zdejší „kresby“ jsou tím
nejhezčím, co bodyart nabízí. Poznámky
o původní tatuáži zanechal G. H. Langsdorf, jenž k ostrovům připlul v květnu
1804: „V prvém roce se dělá základ na
vzorech pokrývajících prsa, paže, záda
a stehna; při tom se musejí vpichy zahojit
a strupy zmizet. Každá značka vyžaduje
tři až čtyři dny k uzdravení; první sezení
trvá tři až čtyři týdny. Když se započne,
dodatky jsou přidávány v odstupu tří až
šesti měsíců, a tak se nezřídka pokračuje
třicet i čtyřicet let, než je tetování dokončeno.“
Umělci, jenž býval důležitou osobou
společenského života, se říkalo stejně jako kněžím: tuhuna. Zdobení dam
se omezovala na ruce a nohy, takže se
zdálo, jako by měly krajkové rukavibyla velmi podobná metodám dnešním.
Další pozorování ukázala shodu
s terapeutickým tetováním, které se dosud
praktikuje u některých přírodních národů.
Značky mohly mít za cíl zmírnit bolest starých
ran a osteoartritidu, kterou rentgen objevil
v krční páteři, kříži a pravé kyčli. Devět
tatuáží bylo
umístěno zcela
přesně nebo
maximálně
šest milimetrů
od tradičně
propichovaných
míst.
ce a podvazkové punčochy. Naproti
tomu pánové si na hruď tetovali „štít“,
údy byly přepásány čarami, záda a páteř
někdy zkrášloval kříž. Barva vyplňovala
i obličej; nechávala se však světlá místa,
aby vzory vynikly.
Tetovalo se hřebínky se třemi až
dvaceti jehlami. Barvivem býval popel
z oříšků. Výtvory se natíraly kokosovým
mlékem. Místními múzami se nechal
unášet malíř Paul Gauguin i spisovatel
Herman Melville, jenž v románu Taipi
píše o setkání s tetovačem: „Vždy, jakmile mne zahlédl, rozběhl se za mnou se
svojí paličkou a bodcem a mával mi jimi
před obličejem, jako by chtěl začít... Jakou ohavu by ze mne udělal!“
V BAREVNÉM TRIKOTU
Umělecké dokonalosti se dotklo i tetování japonské, přestože jeho základy
leží v zakrývání trestaneckých cejchů.
„Pro tetování existuje více výrazů: irezumi, šisei a horimono. Zatímco prvními
dvěma se označuje menší tetování, termín třetí se vžil v předmoderní době,
kdy tetování dosáhlo nejen mimořádné
obliby, ale vysoké úrovně a velkoplošné
kompozice,“ píše japanoložka Vlasta
Winkelhöferová.
Až do 16. století byli tetováni renegáti,
ale v 17. věku se začíná mluvit i o zkrášlujících „kérkách“. Zlom nastal v 18. století s érou Edo. Důležité byly barevné
dřevořezy ukijoe jako vzorníky pro teto-
Tatuáž a její umístění mívalo u Dajaků velmi
složitou symboliku.
Tradice vyrytá moderně. Nejeden Maor, Markézan, Japonec
či Dajak vyráží dnes do světa, aby zájemcům vytetoval
ozdoby svého národa. Bylo tomu tak i v Praze roku 2006.
vání. Lidé se krášlili draky či okrasnými
kapry koi. „Na přehlídkách se účastníci
uznale plácali po nahých tělech, pyšnili
se jeden před druhým nezvyklými vzory,“ zní popis pravzoru dnešních tattoo
conventions.
Horimono čili „vypichované umělecké dílo“ bylo rozsáhlé a hodně drahé.
Sestává ze tří elementů: načrtnutí (sudžibori), stínování (bokaši) a dobarvování
(šu). Je velmi barevné (černá, červená,
žlutá a modrozelená) – přírodní pigment
vznikal ze žluči, kurkumy, šafránu, purpuru, indiga i sazí. Tetování pokrývá
tělo jako kus oděvu, přičemž připomíná
plášť, tričko či rukávy. Nářadím tetovačů
(horiši) byly jehly hari v násadce.
Po reformách Meidži (1872) byla tatuáž zakázána, práce však pokračovaly
a za vyhlášenými mistry, jako byl slavný
Horičijo, dojížděla britská i ruská šlech-
ta. Samostatnou kapitolou je tatuáž zločinecké Jakuzy.
MOKO JAKO PODPIS
Vyprávění o tetování nelze skončit
jinde než na Novém Zélandu. Žádný
jiný národ s ním není spjat jako Maoři.
Důvod? Jen tak někdo si nepotetuje obličej... Mužská líce zdobila spirálová tetování moko, ženy si tetovaly brady, ale
méně se ví o zdobení hýždí a stehen.
Zdejší zvyky popsal roku 1770 Cookův přírodovědec Joseph Banks: „Jejich
tváře jsou na nich nejpozoruhodnější,
uměním mě neznámým si do lící hloubí
brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivěji vypadali; každopádně jim to dodává
enormní ošklivosti. I když to vypadá
ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu
elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy
jinak vykroužené. Ze stovek nejsou ani
dva stejné.“
Vše v jednom – údiv, odpor, fascinace.
Maoři bývali drsnými válečníky a lidojedy. Useknuté tetované hlavy, obsahující
duševní energii, schovávali, říkali jim pakipaki, zatímco nezdobené papateas bez
úcty a s posměchem vyhazovali. Britové byli lebkami zaujati natolik, že začali
výměnný obchod za zbraně, který trval
až do zákazu roku 1831. Nejedna hlava
dosud dlí v muzeích.
Ovšem voják, generálmajor Horatio
G. Robley, byl i tím, kdo roku 1896 shrnul vše, co bylo o moko napsáno. Přidal
též 180 kreseb. Maorské spirály měly dle
něj spoustu významů: vrchol čela značil
urozenost, znaky pod očima genealogii,
lícní strany popisovaly manželství, prostor
mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, jako tomu bylo
pod smlouvou o půdě z Waitangi (1840).
K práci se užívalo dlátek uhi, do nichž
specialista/kněz tohunga-ta-moko klepal
paličkou a dělal zářezy až do hloubky tří
milimetrů! Srdnatí mužové prý nehnuli
ani brvou. Každý Maor považoval své
moko za výraz jedinečnosti a důstojnosti. Chcete příklad? Když jednou jistý běloch namaloval portrét stařešiny a s hrdostí mu jej dával, náčelník odložil obraz
s pohrdlivým úsměvem. A když se jej
malíř zeptal, jak tedy skutečně vypadá,
onen stařec namaloval ornament, jenž
měl vytetován na obličeji, a řekl: „Tohle
jsem já. To, co tys namaloval, nemá vůbec žádný smysl.“
KOKTEJL 6/2009
7
Eskymáci (34)
34
Haidové (35)
36
33
35
60
38
59
37
39
41
40
42
1
43
55
53
Piktové (60)
46
44
5
Tuaregové (55)
47
Kaďuvejové (45)
45
Markézané (5)
6
48
Markézan Markézanka
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
Havajci
Samoánci
Tonžané
Tahiťané
Markézané
Velikonoční ostrov
Maorové
Tasmánci
Austrálci
8
KOKTEJL 6/2009
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
Fidžijci
Novohebriďané
Šalomouňané
Papuánci
Maršalané
Filipínci
Dajakové
Mentawajci
Malajci
Kongo
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
Thajci
Barmánci
Nágové
Todové
Nepálci
Tibeťané
Tchaj-wanci
Ainové
Nivchové
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
Korjaci
Čukčové
Jakuti
Evenkové
Chantové a Mansové
Aleuťané
Eskymáci
Haidové a Tlingitové
Čipevajové
TEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK, TÝDENÍK EURO
Japonka (61)
Evenkové (31)
Chorvatka (62)
32
30
31
29
28
27
58
26
Ainové (26)
57
24
56
23
22
54
Samoánci (2)
25
21
20
19
18
14
15
Filipínci (15)
52
51
17
16
13
50
Makonde (50)
2
12
4
11 10 3
9
49
8
Dajákové (16)
Thajci (19)
37.
38.
39.
40.
41.
42.
43.
44.
45.
Irokézové
Siouxové (Dakotové)
Osedžové
Kríkové
Kalifornští indiáni
Aztékové
Mayové
Mundurukúové
Kaďuvejové
7
46.
47.
48.
49.
50.
51.
52.
53.
54.
Šuárové
Inkové
Ohňozemci
Sanové (Křováci)
Makondové
Kikujové
Pygmejové
Jorubové
Nuerové a Dinkové
55. Tuaregové
56. Arabové
57. Thrákové
58. Skytové
59. Germáni
60. Piktové
61. Japonci
62. Chorvati
Maorové (7)
Austrálci (9)
KOKTEJL 6/2009
9
TETOVÁNÍ
Bílí
TEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK
„domorodci“
V
10
Domorodé tetování se stává stále
více oblíbeným i u Evropanů.
na prknech evropských divadel od Moskvy po Paříž.
Slavným šoumenem s notně „prášilovskými“ historkami se stal i James F. O´Connell, ztroskotanec z Ponape v Mikronésii
(1826). Místní lidé si jej a jeho dublinského
druha George Keenana oblíbili, jen se jim
nelíbila jejich holá bílá těla. Brzy se měli
dočkat nápravy, když byli k náčelníkově
radosti hustě potetováni. Ač si tu Ir pořídil
i dva potomky, při prvé příležitosti, když
v zálivu zakotvil škuner, z ostrovů odplul.
Odvržence a tetované přeběhlíky najdeme nejen v Oceánii. Už roku 1511
ztroskotala poblíž Yucatánu loď. Byl na ní
voják Gonzalo de Guerrero, zřejmě první
běloch tetovaný tradičním mayským způsobem. Stal se zajatcem, otročil, ale pak
konvertoval, oženil se a dokonce válčil
Albánský Řek s pseudonymem Princ
Konstantin si svá tetování pořídil v 19.
století na cestách jihovýchodní Asií.
proti španělským conquistadorům! Když
měl šanci k návratu, řekl knězi: „Bratře
Aguilare, jsem ženat a mám tři děti, a když
někdy dojde k boji, zdejší indiáni mě mají
za kasika a kapitána; jděte sbohem, vždyť
já mám tvář tetovanou a uši propíchnuté. Co by o mně řekli ti Španělé, kdyby
viděli, jak vypadám? “ Zůstal. Roku 1536
pak byli Španělé u pobřeží Hondurasu
napadeni skupinou Mayů. Jaké bylo jejich
překvapení, když po úspěšné bitvě na řece
Ulúa nalezli mezi indiánskými mrtvolami
i tetovaného bělocha – Guerrera...
S původní tetováží se na vlastní kůži
seznámil u mississippských Osedžů i námořní důstojník Jean Bernard Bossu
(1762) a v Barmě zase Jórgos Konstantin
zvaný Princ Constantine, jenž roku 1870
šokoval při návštěvě Vídně.
JOSEF FORMÁNEK – spisovatel
T
etování mně každé ráno před zrcadlem
připomene, že to nebyl sen, že jsem opravdu
chvíli žil mezi přírodními lidmi v pralese na
ostrově Siberut, pro které nejsou světlušky –
alupepet fluoreskující hmyz, ale oči duchů, že
opravdu ještě někde existuje místo, kde čas teče
úplně jiným řečištěm. Ty nerovné modré čáry,
tetované trnem z liány, kam mi šaman vtíral směs
sazí z kokosové natě, slin a šťávy z cukrové třtiny,
se staly kouskem mě, něčím nesmazatelným,
stejně jako náš osud, naše minulost.
KOKTEJL 6/2009
Mentawajci navíc říkají, že je potřeba
zdobit tělo, aby se v něm duši líbilo. A tak
nosí korálky, ve vlasech květiny a tetují
se. Je to i rituální vstup do dospělosti.
Obrazce symbolizují slunce, prales, siločáry
v těle a nahrazují oblečení, aby se proti
oblečeným cizincům – sasareu, třeba
Minangkabauům ze Sumatry necítili nazí.
Každá vesnice, či spíše údolí, má tetování
trošku jiné, takže funguje i jako poznávací
znamení, ze které části ostrova jste, což
foto: Petr Berounský
K VĚCI
iděli jste australský film Piano? Hlavní hrdina-milovník,
jenž již delší čas žil na Novém
Zélandu, se přiblížil maorské
kultuře natolik, že kořen svého nosu přizdobil tetovanou spirálkou.
Odpovídá to dobové realitě. Evropanům,
kteří žili mezi domorodci a přijali jejich
zvyky, se říkalo Pa-keha- Ma-ori čili bílí Maoři. Někteří z nich projevili zájem i o tetování; nicméně celoobličejové pukanohi
bylo ne-Maorům striktně zakázáno, šlo
o drobnější vzory.
Dobře známy jsou v 19. století osudy hned tří takto tetovaných. Fredrick
Manning byl osadníkem, jenž se rozhodl
odvrátit od civilizace a přijmout maorský
způsob života – včetně tatuáže. Takovému zavržení vlastní kultury se říká sekundární etnocentrismus.
Dalším byl obchodník Barnet Burns,
jenž byl Maory zajat, a protože se jevil
jako užitečný, bylo mu vryto nezrušitelné
tetování, svaté pouto mezi ním a kmenem: „Mělo zajistit, abych s nimi zůstal,
staral se o obchod, bojoval za ně a choval se vždy jako jejich druh,“ popsal muž,
který se později podepisoval jako „náčelník Maorů“.
Stejně se označoval i John Rutherford,
který se už roku 1828 vrátil do Bristolu,
kde šokoval barevnými maorskými rýhami ve tváři. Své vyprávěnky stále vylepšoval, což přibarvil dokonce i „sňatkem
s domorodou princeznou“. Vystupoval
v cirkusech a varieté.
Podobný osud „bílo-modrého“ podivína potkal již dříve Jeana Baptista Cabriho, jenž ztroskotal na Markézách, žil tam
a roku 1804 jej Rusové zachránili. Spolu
s Edwardem Robartsem byl Nukuhivany
potetován od hlavy k patě, čehož využíval
bylo důležité zejména v dobách, kdy byli
Mentawajci obávaní lovci lebek.
KVÍZ
Vyznáte se v tradičním tetování?
Svými originálními tetovacími
praktikami se může pochlubit
většina přírodních národů světa.
Tetování mělo řadu funkcí od
magických, rituálních až po
léčebné. U dnešního tetování
převládá v naprosté většině funkce
estetická, přesto ale neuškodí
připomenout si některé tradiční
praktiky, jež přetrvaly celá staletí.
1. Horimono je velkoplošné
tetování mimořádně vysoké
úrovně a znamená „vypichované
umělecké
dílo“. Vzniklo v:
a) Japonsku
b) Koreji
c) Mandžusku
2. Jaké obrazy
si nechávali
na tělo
vytetovat japonští hasiči v období
Edo?
a) kohouta
b) kapra a jiné vodní živočichy
c) oheň
3. Tetovací strojek byl vynalezen
v roce 1891 Samuelem O'Raillym.
Předcházel mu však objev
elektrického pera z roku 1875.
Kdo byl jeho autorem?
a) Alexander Graham Bell
b) Alfred Nobel
c) Thomas Alva Edison
4. Jak se jmenuje vrýpnuté
tetování, které se praktikovalo
mezi domorodci v Ohňové zemi?
a) hatetéi
b) pantang
c) tedek
5. Brazilští Mundurukúové
prosluli tetováním od hlavy až
k patě. Bílí dobyvatelé tyto muže
nazývali Caras Pretas. Co tento
výraz znamená?
a) Duchové pralesa
b) Černé tváře
c) Řezači hlav
6. Tradiční tetování dodnes
nalezneme na Borneu. Kmen
Kajan se od ostatních ostrovních
kmenů v tetovacích praktikách
odlišuje. Čím?
a) Tetování nezná
b) Provádí velmi bolestivé tetování
genitálií
c) Tetování zde provádějí zejména
ženy
7. Jaké byly oblíbené tetovací
motivy u Keltů?
a) Zvířata
b) Spirály
c) Hvězdy
9. Američtí Upsarokové používali
k vpichování barvy do kůže části
jednoho zvířete. Jaké?
a) Chřestýší zuby
b) Krocaní pařáty
c) Dikobrazí ostny
10. Stará maorská tetování
etnografové znají také díky
českému malíři, který na Novém
Zélandu na konci 19. století
namaloval asi dvě stě pláten
s motivy tradičního života. Jak se
jmenoval?
a) František Ženíšek
b) Artuš Scheiner
c) Bohumír Lindauer
8. Lidé si často nechávali na tělo
znázornit zvíře, jehož vlastnosti si
přáli získat. Jaké zvíře mívali na
noze vytetované zloději v Barmě?
a) myš
b) kočku
c) psa
SOUTĚŽ
Své odpovědi posílejte do 28. června e-mailem na adresu [email protected] nebo písemně na adresu magazín
Koktejl, Klíšská 18, 400 01 Ústí nad Labem. Obálku označte heslem Kvíz. Ze správných odpovědí vylosujeme
výherce, který získá knihu Martina Rychlíka Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla.
Výhercem kvízu Znáte plavby slavných vorů je František Jandáček z Květinova. Gratulujeme.
Správné odpovědi dubnového kvízu: 1c, 2a, 3a, 4b, 5c, 6b, 7b, 8a, 9c, 10b.
KOKTEJL 6/2009
11
Download

Přepestrý je svět tetování, jež doprovází lidstvo od nepaměti