ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA
V PRAZE
FAKULTA LESNICKÁ A ENVIRONMENTÁLNÍ
LABORATOŘ EKOLOGIE KRAJINY
Krajinná ekologie
Skripta ke cvičením
Ing. Jana Nováková, Csc.
Ing. Jan Skaloš
RNDr. Ivana Kašparová
Kostelec nad Černými lesy
podzim 2006
Název: Krajinná ekologie. Skripta ke cvičením
Autor: Ing. Jana Nováková, CSc., Ing. Jan Skaloš, RNDr. Ivana Kašparová
Vydavatel: Česká zemědělská univerzita v Praze
Určeno: pro posluchače FLE ČZU v Praze
Náklad: 100
Počet stran:
Vydání: první
Rok vydání: 2006
Doporučená cena: 70,ISBN 80-213-1-1588-1
Skripta byla sestavena za finanční podpory FRVŠ v rámci grantu 41220-1161411632.
OBSAH
ÚVOD ..............................................................................................................................................4
STRUKTURA KRAJINY................................................................................................................5
STUDIUM STRUKTURY KRAJINY POMOCÍ NÁSTROJÚ GIS A GEOSTATISTIKY……. 9
EKOLOGICKÁ STABILITA KRAJINY......................................................................................13
VÝVOJ KRAJINY - PODKLADY PRO STUDIUM ...................................................................18
MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY ....................................................................................... 22
METODIKA MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY ................................................................. 25
NAVRHOVÁNÍ ÚSES: TEORIE, NÁVODY, POSTUPY..........................................................34
A. TEORIE ÚSES ......................................................................................................................34
B. TVORBA A REALIZACE ÚSES (od mapování současného stavu po realizaci ÚSES) .....37
C. NAVRHOVÁNÍ DRUHOVÉHO SLOŽENÍ ROZPTÝLENÉ ZELENĚ .............................42
LITERATURA...............................................................................................................................45
ÚVOD
Předkládaná skripta ke cvičením se věnují praktickým otázkám krajinné ekologie. Studenti v nich
najdou nástin možností, jak kvantitativně vyhodnotit vybrané charakteristiky krajiny, praktické
návody, jak se zhostit některých úkolů v praxi (např. navrhování ÚSES), či podrobný přehled
existujících podkladů, např. historických map, statistických dat, literárních zdrojů a legislativních
norem.
K objasnění terminologie a podrobnějšímu výkladu látky odkazujeme studenty na podklady
k přednáškám a další doporučenou literaturu.
Přáli bychom si, aby tento materiál byl pro studenty užitečný nejen v rámci cvičení z Krajinné
ekologie, ale rovněž během zpracování diplomových prací, případně v jejich další praxi.
STRUKTURA KRAJINY
Metod pro kvantitativní hodnocení krajiny je celá řada, z geografie pochází výpočet indexů
konektivity a cirkulativity. Oba tyto indexy mj. vhodně ilustrují možnost pohybu určitých
organismů v krajině.
1.1. index konektivity (propojenosti) γ = L/{3(V-2)}
L … počet spojů
V … počet uzlů (zlomů, vrcholů)
1.2. Index cirkulativity (oběhovosti) α = (L – V + 1) / (2V – 5)
Úkol:
Spočítejte oba indexy pro území charakterizovaná následujícími podklady. Zhodnoťte výsledky.
Příklad 1:
Krajina anglických „hedgerows“ v hrabství Devon (obr. 1 – pouze ilustrační foto), obr. 2 –
aktuální situace řešeného území. Zjistěte, jak se indexy změní, pokud dojde k odstranění
některých živých plotů (obr. 3 → 4).
Obr. 1
Obr. 2
Obr. 3, 4
Příklad 2:
Krajina středočeského kraje, okolí Olbramovic (obr. 5).
Obr. 6 – schematické znázornění koridorů, uzlů a spojů v krajině. Obr. 7 vyjadřuje reálnou
možnost doplnění sítě.
Jak se v tomto případě změní pro organismy možnost pohybu krajinou vyjádřená oběma indexy ?
Obr.5
Obr. 6,7
STUDIUM STRUKTURY KRAJINY POMOCÍ NÁSTROJŮ GIS
A GEOSTATISTIKY
Poměrně snadná dostupnost geografických informačních systémů (GIS) i digitálních dat dává
možnost zkoumat krajinu nejen tradičními metodami, ale využít i sílu nástrojů pro analýzu
vektorových nebo rastrových modelů skutečné krajiny. Bez použití GIS pro metriku krajiny se
zkoumání krajiny v současné době těžko obejde.
Studium krajiny řeší problémy, které závisejí na
1. studovaných organizmech
2. časovém úseku
3. definici řešeného problému
Jestliže krajinu chápeme jako mozaiku plošek, pak tyto plošky musí nejprve být dobře
definovány a pak je lze teprve analyzovat v prostoru (čili provádět prostorovou analýzu).
Definice plošek může vycházet
1. na definici měřítka, při němž již vnímáme rozdíly NEBO
2. na definici měřítka, v němž již procesy ovlivňují heterogenitu
Jakmile jsou definovány plošky, GIS lze použít na následující analýzy:
1. vzájemné srovnání
2. velikost a hustota
3. rozdělení velikostních tříd
4. trvání
5. mechanismy ovlivňující formace plošek
STATISTICKÉ INDEXY
Pro aplikaci GIS byly odvozeny mnohé ukazatele, například
• Fraktální dimenze (Fractal Dimension) (D) – sklon regresní přímky log(P) na log(a)
• Index diverzity (H) = - ∑ P log(P)
• Dominance (d) = HMAX + ∑ P log(P)
• Index stejnoměrnosti (Evenness Index) (E) = - ∑ P log(P) / log(m)
• Index sdílení (Contagion Index )(C) = 2m log(m) + ∑ ∑ Q log(Q)
• Index největší plošky (Largest Patch Index) = 100 Max aij / A
• Index průměrného tvaru (Mean Shape Index) = ∑ ∑ [0.25 pij / √ aij] / N
• Průměrná vzdálenost k nejbližšímu sousedu (Mean Nearest to Neighbour Distance) = ∑ ∑ hij
/ N’ ,
kde
A = celková plocha území
N = celkový počet plošek v území
N’ = celkový počet plošek v území, které mají nejbližšího souseda
n = počet plošek v území, které mají nejbližšího souseda
E = celková délka všech hran v
pij = obvod plošky ij
aij = plocha plošky ij
gik = počet sousedství buněk (pixelů) náležejících ploškám typu i a k
hij = vzdálenost z pložky ij k nejbližší sousedící plošce stejného typu distance
m = počet typů plošek v území kromě hranic
Pi = část území pokrytá ploškami typu i
Qi = Pi [gik / ∑ gik]
Je zřejmé, že nabídka indexů, sloužících ke zkoumání charakteristik krajiny, závisí na cíli
zkoumání, použitém měřítku i použitém modelu pro území (vektorovém nebo rastrovém). Indexy
lze vypočítat vlastními silami ve vhodném prostředí GIS (ArcView 3.x Spatial Analyst, ArcGis 9,
GRASS), nebo použít specializovaný software vyvinutý pro zkoumání metriky krajiny (např.
FRAGSTAT, viz http://www.umass.edu/landeco/research/fragstats/fragstats.html).
Srovnání indexů podle toho, co v krajině charakterizují:
skladba
Shannonův index diversity
uspořádání
Index průměrného tvaru
obecné
celková plocha
Simpsonův index diversity
Modifikovaný Simpsonův index
diversity
Bohatost plošek
Shannonův index stejnoměrnosti
Index krajinných tvarů
Index průměrného tvaru vážený
plochou
Fraktální dimenze
Průměrný vážený fraktální rozměr
plošky
Průměrná vzdálenost k nejbližšímu
sousedovi
Index sdílení
počet plošek
průměrná velikost
plošek
celková hrana
Simpsonův index stejnoměrnosti
Modifikovaný Simpsonův index
stejnoměrnosti
Index největší plošky
Index mezilehlosti/přilehlosti
Srovnání chování indexů při změně rozlišení rastru a při jemné nebo hrubé zrnitosti krajiny:
Skladebná metrika:
Jak Shanonnův DI, tak Simpsonův DI i Bohatost plošek se nemění se změnou velikosti buněk
rastru bez ohledu na zrnitost. Index největší plošky se nemění se změnou velikosti buňky rastru
pro jemně zrnité krajiny ale zvýší se při hrubém rastru (100m buňce) na hrubě zrnitých krajinách.
Uspořádání krajiny:
Index průměrného tvaru a Index krajinných tvarů se zmenšují při zvětšující se buňce rastru bez
ohledu na zrnitost. Vážený index průměrného tvaru je invariantní k velikosti buňky u jemně
zrnitých krajin, ale zvyšuje se u rastru s malým rozlišením (od 100m) u hrubě zrnitých krajin.
Průměrná vážená fraktální dimenze plošky se nemění s velikostí buňky rastru ani zrnitostí
krajiny. Průměrná vzdálenost k nejbližšímu sousedovi se zvyšuje při zvětšování buňky rastru bez
ohledu na zrnitost. Index nákazy se mírně snižuje při snižujícím se rozlišení rastru. Index
mezilehlosti/přilehlosti nezávisí ani na velikosti buňky rastru ani na zrnitosti krajiny.
Obecné metriky:
Celková plocha se zvýší při zvětšující se buňce rastru bez ohledu na zrnitost. Počet plošek se
snižuje při zvětšující se buňce rastru bez ohledu na zrnitost. Průměrná velikost plošek se nemění
se změnou rozlišení rastru u jemně zrnitých krajin ale u hrubě zrnitých se od velikosti buňky 200
m zvyšuje. Celková hrana se zmenšuje při zvětšující se velikosti buňky rastru bez ohledu na
zrnitost.
SOUHRN
Úroveň rozlišení plošek a velikost buňky v rastru mají velký vliv na chování některých
krajinných metrik. Je třeba pečlivě vyhodnotit vhodnost jednotlivých metrik pro prostorovou
analýzu v každém konkrétním případě. Především je vždy třeba vzít v úvahu:
1. Nelze používat různá rozlišení rastrů, jestliže chceme porovnat krajiny nebo analyzovat prvky
jedné krajiny.
2. Ekologické procesy probíhají v různých měřítcích, což znamená, že je třeba je zkoumat
v odpovídajícím měřítku.
3. Seskupování jemných prvků do hrubších měřítek vede ke ztrátě dat.
Je zřejmé, že nabídka indexů, sloužících ke zkoumání charakteristik krajiny, závisí na cíli
zkoumání, použitém měřítku i použitém modelu pro území (vektorovém nebo rastrovém).
Co je GIS, jaké jsou principy rastrového a vektorového modelu, způsoby získání dat pro analýzy
a jaké jsou nástroje prostorové analýzy si lze osvěžit ve studijních materiálech ČZU k předmětům
GIS1, GIS2.
Doporučená literatura:
Tuček J.(1998): Geografické informační systémy. Principy a praxe.- Computer Press, Praha, p.
424
Burrough P.A. et McDonnell R.A. (1998): Principles of Geographical Information Systems.Oxfor University Press, Oxford, p.333
Všechny analýzy však začínají získáním potřebných dat a jejich převedením do digitální podoby.
Vzhledem k tomu, že pro výpočet většiny indexů jsou vhodnější rastrová data, je nezbytné také
znát způsoby interpretace snímků z dálkového průzkumu země. Tyto se probírají v předmětu
DPZ, nebo je lze nastudovat z manuálů příslušných použitých programů (ERDAS, ArcView 3.x
Image Analyst).
Doporučená literatura:
Pavelka K. (1999): Zpracování obrazových záznamů DPZ.- Fsv ČVUT, Praha p. 137
Lillesand T.M. et Kiefer R.W. (1999): Remote Sensing and image interpretation.
JohnWiley&Sons, New York, p. 724
Dobrý přehled světové literatury lze najít na výše zmíněných stránkách FRAGSTATS. Hodně o
geostatistice v krajinné ekologii publikuje centrální informační server pro geostatistiku a
prostorovou statistiku http://www.ai-geostats.org/ Evropského výzkumného centra v Ispře a
časopis Landscape Ecology. V domácích vodách uvádějí dobré srovnání indexů krajinné metriky
Guth J., Kučera T.: Monitorování změn krajinného pokryvu s využitím DPZ a GIS, Příroda,
Praha, 10:107-124, 1997
EKOLOGICKÁ STABILITA KRAJINY
Výpočet koeficientu ekologické stability krajiny - příklady:
1. KES = výměra ploch relativně stabilních / výměra ploch relativně nestabilních
stabilní: lesy, trvalé travní porosty, zahrady, sady, vinice, vod. plochy,
nestabilní: pole, chmelnice, urbanizované plochy
hodnocení:
KES < 0,1: území s max. narušením přír. struktur, nutné tech. zásahy
0,1 <KES< 0,3: ú. nadprůměrně využívané, se zřetelným narušením přír.struktur, nutné
tech. zásahy
0,3 <KES< 1,0: ú. intenzivně využívané (zemědělství!), oslabení autoregulačních mech.,
vyžaduje vklady dodatkové energie
1,0 <KES< 3,0: vcelku vyvážená krajina, tech. objekty relativně v souladu s dochovanými
přír. strukturami, nižší potřeba energomateriálových vkladů
KES > 3,0: stabilní krajina s převahou přírodních a přírodě blízkých struktur
2. místo rozlišení ploch relat. stabilních a nestabilních diferencuje jejich ekologickou
významnost zavedením číselných koeficientů:
KES = ∑ (pn. k pn) / p
pn: výměra jednotlivých kultur,
kpn: koeficient ekologické významnosti kultur,
p: výměra katastrálního území,
kpn pro jednotlivé kategorie využití půdy:
pole 0,14
louky 0,62
pastviny 0,68
zahrady 0,50
ovocné sady 0,30
lesy a voda 1,00
ostatní 0,10
3. podle Metodiky Agroprojektu (1988):
KES = (1,5A + B + 0,5C) / (0,2D + 0,8 E)
A. procento plochy o 5. stupni kvality (nejlepší): polopřirozené a přirozené
lesní porosty, přirozené louky, mokřady a vodní toky
B. procento plochy o 4. stupni kvality: polopřirozené lesní porosty, umělé
vodní plochy (rybníky, přehrady)
C. procento plochy o 3. stupni kvality: jehličnaté monokultury, zemědělské
oblasti (mozaika polí, luk a trvalých kultur, méně intenzivní)
D. procento plochy o 2. stupni kvality: ovocné sady a plantáže, louky a pastviny
E. procento plochy o 1. stupni kvality (nejhorší, nejméně stabilní):
urbanizované plochy, zemědělské oblasti (intenzivní, rozsáhlé hony),
vinice
(Aktualizováno podle CORINE 1991)
Hodnocení:
KES 0,1: devastovaná krajina
0,1< KES < 1,0: narušená krajina schopná autoregulace
KES = 1,0: vyvážená krajina
1,0 < KES < 10,0: krajina s převažující přírodní složkou
KES = 10,0: krajina přírodní až přírodě blízká
Úkol:
Pro území na přiložených mapách vypočítejte KES s použitím všech tří postupů. Porovnejte
výsledky, zhodnoťte rozdíly mezi územími i koeficienty.
VÝVOJ KRAJINY - PODKLADY PRO STUDIUM
A. PÍSEMNÉ PODKLADY
B. GRAFICKÉ PODKLADY
C. LETECKÉ A DRUŽICOVÉ SNÍMKY
A. PÍSEMNÉ PODKLADY
STATISTICKÁ DATA O EVIDENCI POZEMKŮ A VYUŽÍVÁNÍ PŮDNÍHO FONDU
– soupisy půdy – tzv. pozemkové katastry pořizovány za účelem zdanění pozemků
– kromě informací o velikosti polí, bonitě půdy, o hospodářském zvířectvu, apod. obsahovaly
popisy vesnic, měst, usedlostí, mlýnů, hutí, far, atd...
– dnes slouží jako základní historický statistický podklad ke studiu vývoje využití půdy
I. a II. berní rula 1653 až 1656, resp.1667 až 1682
– impulsem byla potřeba zdanění půdy po 30.leté válce → poskytuje představu o tom, jak
vypadala země po válce
– pouze soupis poddanské (rustikální) půdy, dominikální půda zproštěna daně
Tereziánský katastr (III. a IV. berní rula) 1749, změny v letech 1749 až 1756
– pozemková daň z r. 1706 zavedla povinnost danit veškerou půdu → nutnost zhotovit nový
soupis půdy – rustikální i dominikální (majetek královských a svobodných měst, panský
majetek, majetek duchovenstva)
– soupis půdy veden pro rustikál a dominikál zvlášť – zvlášť také daněn
Josefský katastr, vyhlášen patentem r. 1785, platný od r. 1789
– zavedl rovnou daň pro rustikální i dominikální půdu – výše daně se odvíjela od výměry
pozemku a jeho úrodnosti
– zavedl novou správní jednotku – katastrální obec (v Čechách vzniklo 6066 katastrálních obcí)
Stabilní katastr, vyhlášen císařským patentem v r. 1817
– založen na přesném geometrickém měření
– kromě soupisu půdy obsahuje i detailní popis každé obce – klima, počet obyvatel, dále popis
řek, cest, rybníků, data o hnojení, o počtu pracovních sil, apod.
– originál uložen ve Státním ústředním archívu (ul. M. Horákové), kopie v Ústředním archívu
zeměměřictví a katastru (ÚAZK) v Praze-Kobylisích
Jednorázová statistická šetření o využití půdního fondu v polovině 19. století (1860 – 1881)
– vydávána po jednotlivých krajích v přehledných tabulkách
– data vztažena přibližně k r. 1860
Lexikon obcí pro Čechy (přelom 19. a 20. století)
– obsahuje údaje o výměře základních kategorií využití půdy podle katastrálních území
– zpracován na základě sčítání lidu k 31.12.1900
databáze historických dat o využívání půdy podle katastrálních území z let 1845, 1948, 1990 a
2000 zpracována katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje PřFUK
DALŠÍ PÍSEMNÉ PODKLADY:
veřejné knihy (zemské desky, pozemkové knihy, železniční knihy, atd.)
obecní kroniky a pamětní knihy obcí
souborná místopisná díla
B. GRAFICKÉ PODKLADY - MAPOVÁ DÍLA
STARÉ MAPY ČESKÝCH ZEMÍ
do 17. století mají staré mapy českých zemí příliš malé měřítko na to, aby se z nich daly čerpat
podrobnější informace o využití půdy – zachycují pouze významná sídla (politicky,
ekonomicky, vojensky), důležité cesty, vodní toky, apod.
např. – první mapa Čech Matyáše Klaudyána (1:685 000) z r. 1518
– první mapa Slezska Martina Helwiga (1:550 000) z r. 1561
– první mapa Moravy Pavla Fabricia (1:288 000) z r.1569
– podrobná mapa Čech Johanna Georga Vogta (1:396 200) z r. 1712, a další
Müllerova mapa Čech (1:132 000) z r. 1723 a Müllerova mapa Moravy (1:180 000) z r. 1716
– nejstarší mapové dílo v jednotné podobě pro celé Čechy a pro celou Moravu
– vznikla na základě vojenských, správních a hospodářských požadavků rakouské monarchie
(Karel VI.)
– terén byl mapován pomocí přístroje, který zachycuje reliéf cesty, připevněného na voze, a
busoly
– kromě topografického obsahu (sídla, komunikace, reliéf, vodstvo, schematicky zeleň)
zachycuje zemědělské usedlosti, mlýny, ložiska nerostných surovin (pouze mapa Čech),
pošty, hospody, prameny a mnoho dalších informací
– po dlouhou dobu byla předlohou dalších českých mapových děl (např. mapy I. vojenského
mapování), ale i nizozemských, německých a francouzských kartografů
– originály rukopisů jsou uloženy v Rakouské národní knihovně ve Vídni, kopie má např.
Historický ústav AV ČR http://www.hiu.cas.cz/mapy/
KATASTRÁLNÍ MAPY
Mapy stabilního katastru (1:2 880, resp. 1:5 760 v horských oblastech) z r. 1843
– zpracovány na základě přesného katastrálního mapování v letech 1825 až 1843
– použito Cassiniho-Soldnerovo válcové zobrazení
– po více než 100 let pravidelně aktualizovány (reambulovány)
– původní funkcí map bylo zdanění pozemků, později používány pro řadu jiných technických
účelů
– cenné pro krajinně-ekologické průzkumy, projektové práce, vymezováni ÚSES, mapování
krajiny, revitalizace, hodnocení krajinného rázu, pozemkové úpravy
– originály uloženy v Centrálním archívu pozemkového katastru ve Vídni, ručně kolorované
otisky v ÚAZK v Praze – Kobylisích
Katastrální mapy po r. 1928 a po r. 1945 (1:2 000)
MAPY VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ
Mapy I. vojenského (Josefského) mapování (1:28 800) z let 1764 až 1768
– podkladem Müllerova mapa
– zpracovávány důstojníky vojenské topografické služby, kteří mapovali terén pozorováním od
oka a s pomocí busoly
– zhotoven doprovodný vojensko-zeměpisný popis, který zachycuje např. hloubku a šířku
vodních toků, počet obyvatel, koní, apod.
– zachycují krajinu před průmyslovou revolucí, v době největšího rozkvětu kulturní barokní
krajiny a její nejvyšší diverzity
Mapy II. vojenského (Františkova) mapování (1:28 800) z let 1819 až 1858
– mapování předcházela vojenská triangulace, měřítko odvozeno od měřítka map stabilního
katastru, na jehož podkladě byly zpracovány → větší přesnost
– zachycují krajinu v době nástupu a vrcholu (60. léta 19. století) průmyslové revoluce – změny
zemědělských postupů, rychlý nárůst výměry orné půdy a historicky nejnižší rozloha lesů
• barevné originály map I. a II. Vojenského mapování uloženy ve Vojenském archívu ve Vídni
(Kriegsarchiv)
• naskenované listy na http://oldmaps.geolab.cz (projekt Laboratoře Geoinformatiky ÚJEP –
Identifikace historické sítě prvků ekologické stability)
Mapy III. vojenského (Františko-Josefského) mapování (1:25 000) z let 1875 až 1883
– polohopis převzat z katastrálních map, výškopis na základě pole výškově určených bodů
vztaženého k hladině Jadranu u Terstu → zvýšená přesnost
– zhotoveny topografické sekce (1:25 000), speciální mapa (1:75 000) a generální mapa (1:200
000)
– šrafy nahrazeny vrstevnicemi
– barevné originály ve Vojenském archívu ve Vídni, černobílé otisky např. v ÚAZK v PrazeKobylisích
TÉMATICKÉ MAPY PANSTVÍ A VELKOSTATKU
– v místních archívech a muzeích
OBRAZY, POHLEDNICE A STARÉ FOTOGRAFIE KRAJINY
C. LETECKÉ A DRUŽICOVÉ SNÍMKY
LETECKÉ SNÍMKOVÁNÍ
– na našem území se provádělo od pol. 30. let 20. století pravidelně v přibližně 5-7letých
intervalech
– většinou pořizovány černobílé panchromatické snímky (vnímající spektrum záření v přibližně
stejném rozsahu jako lidské oko) pro účely topografického mapování a obnovy map
– snímkováním pověřen Vojenský topografický ústav v Dobrušce, který také spravuje archív
leteckých snímků
– přibližně od 80. let pomístně pořizovány i jiné druhy snímků – barevné panchromatické snímky
(pro snímání povrchu z menších výšek), multispektrální snímky (zachycují území na několika
snímcích zároveň, z nichž každý registruje jinou vlnovou délku), infračervené snímky (pro
účely zjišťování stavu vegetace, kdy živá vegetace se jeví červeně, odumřelá a usychající je
zbarvena modře nebo hnědě), aj.
– pro období posledních 60 let jsou nejvhodnějším podkladem pro detailní studium vývoje
krajinné struktury – na rozdíl od map objektivním a neomylným dokladem o stavu krajiny
DRUŽICOVÉ SNÍMKY (snímky z družic, kosmických lodí a jiných vesmírných plavidel)
– nejnověji jsou změny krajiny monitorovány družicovými snímky (posledních 20 – 25 let)
– Česká republika je snímkována z automatických družic LANDSAT (am.), SPOT (fr.),
RADARSAT a dalších s rozlišením až 1m
– multispektrální snímky z družice LANDSAT (z r.1994) byly použity pro zpracování map
krajinného pokryvu (land cover) v měřítku 1:100 000 v rámci evropského programu CORINE
Základní mapy ČR, digitální model území, mapy krajinného pokryvu (CORINE Land Cover),
ortofoto snímky současného stavu krajiny a mnoho dalších tématických map naleznete na
mapovém serveru MŽP http://map.env.cz .
Použitá literatura:
Lipský Z.(2000): Sledování změn v kulturní krajině, Lesnická práce, Kostelec n.Č.l.
Sklenička P. (2003): Základy krajinného plánování, Naděžda Skleničková, Praha
Čapek R. a kol.(1992): Geografická kartografie, SPN, Praha
Müllerova mapa Čech z roku 1720, Cimélie Mapové sbírky Historického ústavu AV ČR na CDROM
Brůna V. a kol.(2002): Identifikace historické sítě prvků ekologické stability krajiny na mapách
vojenských mapování, Laboratoř Geoinformatiky ÚJEP, Ústí n.L.
www.geolab.cz, www.cuzk.cz
MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY
A. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE
B. VÝZNAM MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY
C. MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY
D.
DRUHY MAPOVÁNÍ
E. MAPOVÁNÍ FYZIOTYPÚ
F. STRUKTURA KRAJINY
A. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE
Biotop
Je soubor všech živých a neživých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní
prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Jedná se o abstraktní syntetický pojem.
Na rozdíl od syntaxonomie není v jejich klasifikaci jednotný systém. V Německu existuje řada
katalogů typů biotopů, též v Rakousku a na Slovensku. V rámci EU známe program CORINE
BIOTOPES. U nás některé typy chráněny jako VKP, viz níže.
Ekosystém
Suchozemský, sladko- a slanovodní atd. Ekosystém je funkční soustava živých a neživých složek
ŽP, jež jsou navzájem propojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací, a které
se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase.
Ekotop (stanoviště)
je plocha s obdobnými trvalými ekologickými podmínkami; vymezuje plochu téhož geobiocénu.
Geobiocenóza
je jednoznačně prostorově vymezený suchozemský ekosystém. Pro účely metodiky projektanta
ÚSES jen ekosystémy 4. a 5. stupně ekologické stability (viz. str 117, příl. 7.3. metodiky).
Geobiocén
je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně
změněných geobiocenóz včetně vývojových stadií, jaká se mohou vystřídat v segmentu určitých
trvalých ekologických podmínek (na shodném ekotopu).
Geobiocenoid
je člověkem silně změněný suchozemský ekosystém (geobiocenóza) bez autoregulačních
schopností; změny se týkají nejen biocenózy, ale reverzibilně postihují i některé vlastnosti
ekotopu (2. a 3. stupeň stability dle metodiky, příl. 7.3.).
Významný krajinný prvek (VKP)
je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky významný segment krajiny, který utváří její
typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. VKP jsou ze zákona: lesy, rašeliniště, vodní
toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Mohou jimi být i jiné části krajiny, zaregistruje-li je orgán
ochrany přírody (č. 114/1992 Sb.)
Další souvislosti:
- Natura 2000
- Evropská ekologická síť - EECONET
- Evropská charta o krajině
- Evropská úmluva o krajině
- CORINE BIOTOPES a další…
B. VÝZNAM MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY
a) identifikace ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK) pro účely vytvoření kostry
ekologické stability (KES), resp. vymezení územních systémů ekologické stability (ÚSES)
b) pro účely sledování změn v krajině
další důvody mapování přírody a krajiny
c) Vědecko-výzkumný (přírodovědný)
d) Ochranářské praxe
e) Všeobecně vzdělávací
f) Dokumentační, kulturně-vlastivědně-historický význam
C. MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY
v rámci procesu biogeografické diferenciace krajiny (dle metodického postupu
Rukověti projektanta ÚSES)
1. Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz v krajině
2. Diferenciace současného stavu geobiocenóz - mapování přírody a krajiny
3. Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropického ovlivnění
4. Vymezování kostry ekologické stability
D. DRUHY MAPOVÁNÍ
1. Podle významu a přesnosti
Současný stav geobiocenóz v krajině posuzujeme prostřednictvím hodnocení současného stavu
jejich vegetace.
a) “Mapování krajiny” prostřednictvím využití statistických dat k využití půdního fondu v
katastrech obcí (pouze rámcové, hrubé, nicméně rychlé a jednoduché, dobré pro rychlou orientaci
o území, k záznamu se používá základní mapa ČR 1: 10 000)
b) Pomocí rostlinných formací (soubor rostlinných populací určité fyziognomie bez zřetele na
floristiku - tundra, tajga, step atd.), nebo společenstev - fytocenóz (část geobiocenózy, populace
více druhů. Dle charakteristických kombinací druhů, asociace).
2. Podle měřítka
a) Velkoplošné (malá měřítka) = mapování krajiny (základní mapování)
Musí předcházet mapování biotopů, které se již zaměřuje na vybrané, zvlášť hodnotné prvky
krajiny a popisuje je na vyšší odborné úrovni.
Jedná se o celoplošné zachycení ekologické diversity krajiny. Cílem je získání přehledu o stavu a
rozložení různých společenstev v krajině (EVSK). Zde se používá členění vegetace na fyziotypy.
b) Mapování biotopů (fytocenóz)
Představuje další vylišení těchto fytocenóz navržených EVSK (VKP) na možné úrovně (asociace,
podsvaz, svaz, řád, třída)
E. MAPOVÁNÍ FYZIOTYPÚ
Definice fyziotypu
Vychází z řeckého ”fysis”, physis, tj. příroda. Je to tedy jakýkoliv typ přírody, ekosystémů, který
je vyjadřován typem vegetace.
Systém 20 fyziotypů, při rozlišení zohledněna vazba na stejné, resp. podobné ekologické
podmínky, ovšem rozlišení je založeno na nápadných strukturálních a ekologických rozdílech.
Využití
Mapování je celoplošné a bez dalšího popisu získáme přehled o základní struktuře ekologické
diversity krajiny, o poměru přirozených až přírodě blízkých a přírodě vzdálených až cizích
ekosystémů (možnost barevného odlišení).
F. STRUKTURA KRAJINY
Sleduje se stav jednotlivých strukturních prvků krajiny v daném období – matrice, plošky –
enklávy, koridory, bodové elementy.
METODIKA MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY
Pro účely mapování krajiny byla kolektivem specialistů sestavena metodika mapování přírody a
krajiny (Vondrušková a kol., 1994). Jejím hlavním cílem bylo sestavit přehledný a jednoduše
použitelný postup umožňující základní mapování krajiny. Hlavní myšlenkou při hodnocení
krajiny v rámci této metodiky je užití tzv. charakteristik rozdílu ve využívání a zároveň
antropogenního zatížení jejich jednotlivých částí. Princip mapování je založen na diferenciaci
krajinného prostoru dle mapovacího klíče (op.c., str. 12, příloha č. 1) do tzv. účelových typů
segmentů, které se liší způsobem svého využívání, v dnešní terminologii krajinné ekologie
bychom řekli – svým land use a následně i typem land cover.
Mapovací klíč umožňuje poměrně snadno zařadit jednotlivé prvky krajiny do účelových typů
segmentů, přiřadit jim daný kód, stupeň ekologické stability (SES), včetně uvedení jejich
charakteru, specifikace a fyziotypu (op.c., str. 34, příloha č. 6).
Návrh metodiky vyhovuje požadavkům na postup vymezovaní kostry ekologické stability (KES),
významných krajinných prvků (VKP) a dalších typů zvláště chráněných typů území v rámci
ochrany přírody a krajiny, dále hodnocení stavu zemědělského půdního fondu (ZPF) a pro
doplnění znalostí o současném stavu lesa v rámci platných právních norem ČR.
Metodický postup obecně zahrnuje tyto kroky:
1. výběr území, kde budou práce zahájeny
2. získání veškerých dostupných podkladů o území
3. terénní průzkum a vlastní mapování
4. kancelářské zpracování
Mapování jsou má do jisté míry subjektivní charakter, neboť zejména diferenciace krajiny a její
rozčlenění do jednotlivých segmentů je vzhledem k vysoké míře krajinné diverzity v mnohých
případech obtížná a její výsledky jsou ovlivněny zkušeností a subjektivním pohledem daného
mapovatele. I s vědomím těchto omezení lze pro dané účely lze danou metodiku hodnotit jako
v současné době kvalitní, metodicky propracovaný a prakticky použitelný dokument, podle
kterého lze při mapování krajiny uplatnit jistou míru objektivity.
Literatura:
Vondrušková H. a kol. (1994): Metodika mapování krajiny, ČÚOP, MŽP, Brno.
Účelový typ Kód
segmentu
orná půda
chmelnice,
vinice,
zahrady,
zahrádkářské
kolonie
chmelnice
ZSES
0-5
1
11
1
12
13
1
1
Charakter
společenstva,
typ kultury
orná půda
orná půda
základní
orná půda
orná půda
erozně
narušená
1
vinice
22
23
2
1
zelenina a
školky ovoc.
stromů
24
1
chmelnice
všeho druhu
maloplošné
velkoplošné s
černým úhorem
maloplošné
25
26
1
3
velkoplošné
maloplošné
27
2
maloplošné
28
1
maloplošné i
velkoplošné
3
31
4
maloplošné
32
3
maloplošné
33
2
34
1
velkoplošné
(výjimečně i
maloplošné)
velkoplošné
(výjimečně i
maloplošné)
sady
Fyziotyp
jednoleté resp. víceleté kultury na orné
půdě
drobná políčka, soukromá držba
s patrným poškozením půd. profilu
SE
SE
SE
2
21
zahrady a
zahrádkářské
kolonie
Specifikace
SE
ojediněle s ornou půdou
vinice na orné půdě
SE, RU
SE
intenzivní kultury
SE
intenzivní kultury
izolované, v drobné držbě s doprovodnou
střední resp. vysokou vegetací,
zatravněné
intenzivní drobná držba s menším
zastoupením orné, izolovaně doprovodná
přirozená vegetace
s převahou orné
SE
MT, XT, AT
(RU), KU,
se
SE (MT,
XT, RU),
KR
SE
vysokokmenné v drobné držbě nebo na
úzkých terasách, extenzivní s
doprovodnou vegetací, bylinné patro s
přirozeně rostoucími druhy s chráněnými
či významnými rostlinami, nehnojené
extenzivní, ostatní s významným podílem
přirozeně rostoucích druhů bylin. patra,
mírně degradované (přestárlé)
zatravněné intenzivní, omezená druhová
diverzita bylinného patra
MT, XT,
AT/KU
na orné půdě, intenzivní
MT, XT,
AT/KU
KU/MT,
XT, AT
(RU)
SE
louky a
pastviny
lesy
lesní pláště a
lemy
4
41
5
přírodní
subalpinská vysokohorská luční
společenstva
extenzivně využívané, často neoratelné, s
významným podílem přirozeně rostoucích
druhů, resp. s chráněnými či ohroženými
druhy, bez úpravy vodního režimu a
intenzivního hnojení, kosené i
nepravidelně
extenzivní, druhově chudé louky
většinou intenzivní s kosením, přísevem a
doplňkovým hnojením, existence
přirozeně rostoucích druhů
intenzivně využívané a hnojené, druhově
chudé, bez obnovy nebo dočasné s
obnovou
42.1
4
přirozené a
přírodě blízké
42.2
43
3
3
přírodě blízké
polokulturní
44
2
kulturní
5
51
5
přírodní a
přirozené
52
5
přírodě blízké
53
4
polokulturní
54
3
kulturní
55
2
degradované
56
57
2
5
lesní školky
přirozené
semenné plantáže
zapojené linie přirozených druhů dřevin
neovlivněné antropogenní činností
58
4
přírodě blízké
linie s převahou přirozených druhů dřevin,
ojediněle ovlivněné, výskyt ruder. druhů
pomístně
59
3
částečně
degradované
výrazně ovlivněné antropogenní činností,
významný podíl ruderálních společenstev,
narušené
porosty s přirozenou druhovou skladbou
odpovídající stanovištním podmínkám (i
se změněnou strukturou)
vyspělé porosty uměle založené s
významným podílem dřevin přirozené
druhové skladby (nad 60%), a to i etážové
porosty s odpovídající druhovou skladbou
přirozeného podrostu
nevyvinutá společenstva a smíšené
porosty s pestrou druhovou skladbou a
příměsí dřevin přirozené dřevinné skladby
(30-60%)
monokultury a směsi stanovištně
nevhodných dřevin (SM v nižších
polohách, bory na nevhodných
stanovištích, topolové výsadby, porosty s
příměsí introdukovaných dřevin, plochy
lesních holin a nezajištěné porosty)
zničené imisemi, s ruderálními
společenstvy, akátiny
SH, SK, AT
MT, XT, AT
MT, XT, AT
Mt, XT, AT
(RU)
RU (MT, XT,
AT)
SD, DH, AD,
BO, SU, BU,
SM, LO, SK
SD, DH, AD,
BO, SU, BU,
SM, LO
SD, DH, AD,
BO, SU, BU,
SM, LO (KU)
KU
KU, (SD, DH,
AD, BO, SU,
BU, SM, LO)
KU
KR/MT, XT,
AT (SD, DH,
AD, BO, SU,
BU, SM, LO)
KR/MT, XT,
AT (KU) (SD,
DH, AD, BO,
SU, BU, SM,
LO)
KU, KR/MT,
XT, AT, RU
nevyužívaná
půda (lada)
6
travinnobylinná (se
zastoupením
dřevin do
10%)
61
lada s
dřevinami
(10-50%)
lada dřevinná
(dřevin nad
50%)
postagrární
lada, opuštěné
lomy, pískovny,
hliníky, ostatní
antropogenní
půdy (po
těžební či jiné
činnosti)
61.1
5
přirozená
s významnými, ohroženými, resp.
chráněnými druhy rostlin a živočichů,
přirozené stepi
s přirozeně rostoucími druhy rostlin a
živočichů bez rumištních a plevelných
druhů
s podílem rumištních a plevelných druhů
61.2
4
přírodě blízká
61.3
3
61.4
2
přírodě blízká,
částečně
narušená
degradovaná
61.5
1 (0)
degradovaná
s minimálním podílem vegetace či bez
vegetace - antropogenní půdy po těžební
či jiné činnosti, hraniční pásy, rekult.
plochy, často kontaminované
62.1
5
přirozená
s významnými, ohroženými, resp.
chráněnými druhy rostlin a živočichů, s
výskytem přirozených dřevin
62.2
4
přírodě blízká
s výskytem přirozených dřevin, rostlin a
živočichů bez rumištních a plevelných
druhů
62.3
3
62.4
2
přírodě blízká,
částečně
narušená
degradovaná
s podílem kulturních, ruderálních či
degradovaných dřevin, s podílem
rumištních a plevelných druhů
s převahou kulturních, ruderálních či
degradovaných dřevin a rumištních a
plevelných druhů
5
přirozená
s dřevinnou vegetací přirozené druhové
skladby, neovlivněná antropogenní
činností
s převahou rumištních a plevelných druhů
MT, XT, AT,
SA, SK/KR
MT, XT, AT,
SA, SK/KR
RU, NI, MT,
XT, AT/KR
RU, (MT, XT,
AT)/KR
RU, SE (KR)
62
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT (SD, DH,
AD, BD, SU,
BU, SM, LO)
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT (SD, DH,
AD, BD, SU,
BU, SM, LO)
KU/MT, XT,
AT, NI, RU
SE, RU/MT,
XT, AT
63
63.1
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT
lemová
společenstva,
solitérní
dřeviny
liniová
společenstva
travinnobylinná (do
10%)
liniová
společenstva
s dřevinami
(10-50%)
63.2
4
přírodě blízká
63.3
3
polokulturní,
částečně
narušená
63.4
2
degradovaná
71.1
5
přirozená
71.2
4
přírodě blízká
71.3
3
71.4
2
přírodě blízká,
částečně
narušená
degradovaná
72.1
5
72.2
s dřevinnou vegetací přirozené druhové
skladby (s minimální příměsí kulturních,
ruderálních či degradovaných dřevin) s
kvalitním bylinným patrem
s dřevinnou vegetací přirozené druhové
skladby s významným podílem kulturních,
ruderálních či degradovaných dřevin, s
mírně až středně ruderalizovaným
bylinným patrem
s kulturními, ruderálními či
degradovanými dřevinami (s
ruderalizovaným bylinným patrem)
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT
přirozená, s významnými, ohroženými,
resp. chráněnými druhy rostlin a
živočichů, neovlivněná antropogenní
činností
s přirozenými druhy rostlin a živočichů,
bez rumištních a plevelných druhů
s podílem rumištních a plevelných druhů
MT, XT, AT,
SH, SK/KR
KU, SK, KR,
LO/MT, XT,
AT, RU
KU/RU, SE
7
71
MT, XT, AT,
SH, SK/KR
MT, XT,
AT(RU)/KR
s převahou rumištních a plevelných druhů
(nad 50%)
RU, NI, (MT,
XT, AT)(KR
přirozená
přirozená, neovlivněná antropogenní
činností
4
přírodě blízká
s přirozenými druhy rostlin a živočichů,
bez ruderálních druhů
72.3
3
72.4
3
polokulturní,
částečně
narušená
kulturní
se zastoupením druhů přirozené skladby
a s podílem kulturních, ruderálních nebo
degradovaných dřevin
s kulturními dřevinami
72.5
2
degradovaná
s kulturními, ruderálními či
degradovanými dřevinami, s
ruderalizovaným bylinným patrem
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT
KU, SK, KR,
LO/MT, XT,
AT, RU
KU/MT, XT,
AT, RU
KU/RU, SE
72
liniová
společenstva
dřevinná
(dřevin nad
50%)
73
73.1
5
přirozená
neovlivněná antropogenní činností, lesní
porostní pláště
73.2
4
přírodě blízká
s přirozenými druhy rostlin a živočichů,
bez ruderálních druhů
73.3
3
73.4
3
polokulturní,
částečně
narušená
kulturní
s mírně ž středně ruderalizovaným
bylinným patrem, s podílem kulturních,
ruderálních nebo degradovaných dřevin
s kulturními dřevinami
73.5
2
degradovaná
s kulturními, ruderálními či
degradovanými dřevinami
soliterní
dřeviny
74
skály, sutě a
lomy
8
mokřady,
rašeliniště,
prameniště
vodní plochy
a nádrže
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT
SK, KR,
LO/MT, XT,
AT
KU, SK, KR,
LO/MT, XT,
AT, RU
KU/MT, XT,
AT, RU
KU/RU, SE
individuálně dle
druhu, kvality a
významu v
krajině (stupeň
stability 2-5)
81
82
5
4
přirozené
narušené
silně narušené
přirozená společenstva
s mírně narušenými přirozenými
společenstvy
se silným vlivem antropogenní činnosti
SP, XT, BO
SP, XT, BO
(RU)
RU, (SP, XT,
BO)
83
3
91
92
5
4
přirozené
narušené
přirozená společenstva
mírně ovlivněné
3
silně narušené
silně ovlivněné (úpravy vodního režimu,
splachy z ZPF)
VO, PR, LO
VO, PR, LO,
(RU)
NI, RU, (VO,
PR, LO)
93
101
5
přirozené
102
103
5
4
přírodě blízké
přírodě blízké
s vyvinutým litorálním pásmem, s
vyvinutými a stabilizovanými břehovými
porosty, hosp. nevyužívané
dtto - extenzivně využívané
extenzivně využívané, s omezeným
litorálním pásmem a břehovými porosty
(bez technických úprav, mírná úprava
dna, břehů a hráze přirozenými materiály)
9
10
VO, LO
VO, LO
VO, LO
vodní toky a
mel. kanály
sídla a
objekty mimo
intravilán
104
3
upravené
velmi omezené litorální pásmo, výrazný
podíl úprav břehů a hráze, břeh porosty
ojediněle nebo nevyvinuté
bez litorálního pásma a břeh. porostů,
úprava břehů umělými materiály
betonové nádrže
105
2
umělé
106
1
umělé
111
5
přírodní
112
4
přirozené
113
3
upravené
114
2
upravené
115
1
umělé
121
3 (2)
zeleň sídel a
mimo intravilán
lesoparky, zahrady, parky, hřbitovy,
upravené, bez zástavby
122
3
kolonie chat
rozvolněné, zatravněné, se střední a
vysokou vegetací
123
3
vegetace přes 50% plochy
124
2
125
2 (1)
jednotlivá
osídlení a
intravilán
jednotlivá
osídlení a
intravilán
kolonie chat
126
0
(1,2)
intravilán
127
0
(1,2,
3)
zástavba
LO, (RU, VO)
RU/VO
-
11
s přirozeným vývojem dna a břehů, s plně
stabilizovanými vodními a pobřežními
společenstvy přirozeného druhového
složení, bez směrové a spádové úpravy,
slepá ramena řek
s dílčími úpravami dna a břehů způsoby
přírodě blízkými, s vyvinutými vodními a
pobřežními společenstvy přirozeného
druhového složení, i směrově a spádově
upravené
směrová, spádová úprava, úprava
příčného profilu (zemní koryto), mírně
narušená vodní a pobřežní společenstva
směrová, spádová úprava, úprava
příčného profilu s pomístným opevněním
dna i svahů, silně narušená vodní a
pobřežní společenstva
koryta zpevněná v celé délce i profilu, bez
oživení
VO, LO
VO, LO
VO, LO, KU,
RU
RU, KU, SE,
(VO)
12
se zastoupením vegetace 20-50% plochy
s větší mírou antropogenního ovlivnění,
vyšším podílem zástavby, bez orné,
doprovodná zeleň existuje (zastoupení
vegetace 20-50%)
městská zástavba (sídliště, vilové čtvrti,
průmyslová zóna, centrum města,
sportovní areály)
zemědělská střediska a jiná účel. zařízení
(sklady hnojiv, ČOV, čerpací stanice aj.)
MT, XT, AT,
KR, KU, (RU,
SE)
MT, XT, AT,
KR, KU, RU,
SE
MT, XT, AT,
KR, KU, RU,
SE
MT, XT, AT,
KR, KU, RU,
SE
MT, XT, KR,
KU, RU, SE
-
zpevněné
plochy,
skládky,
komunikace
13
131
3
účelové cesty
132
2
účelové cesty
133
1
účelové cesty
134
135
136
137
138
0
0
0
0
1
účelové cesty
komunikace
komunikace
železnice
skládky
139
140
0
0
skládky
ostatní
zpevněné
plochy
nezpevněné, zcela zatravněné a s
přirozenými bylinnými společenstvy
nezpevněné, s narušenými bylinnými
společenstvy
nezpevněné, bez vegetace nebo s
minimálním podílem (travnatý střed)
zpevněné
místní, silnice II. a III. třídy
silnice I. třídy, dálnice
kameniva aj. přírodních materiálů, s
postupným zarůstáním vegetací
ostatní (i silážní žlaby, polní hnojiště aj.)
parkoviště, polní letiště aj.
FYZIOTYPY:
I. Vegetace přirozená až polopřirozená
I.A. Hydrofilní, hygrofilní (až mezofilní)
VO - Bylinná vodní a pobřežní vegetace, rákosiny a porosty vysokých ostřic
PR - Vegetace pramenišť a rašelinišť
MT - Hygrofilní až mezofilní trávníky (louky, pastviny a slaniska)
LO - Mokřadní a pobřežní křoviny a lesy
I.B. Mezofilní až xerofilní
SP - vegetace skal, sutí, písčin a primitivních půd
XT - semixerotermní až xerotermní trávníky a lemy
AT - acidofilní travinná a keříčkovitá vegetace
KR - křoviny
SD - šipákové a subxerofilní doubravy
DH - dubohabřiny
AD - acidofilní březové, borové a jedlové doubravy
BO - bory
SU - suťové a roklinové lesy
BU - jedliny a bučiny – acidofilní
SM - smrčiny
SK - acidofilní keřová a keříčkovitá vegetace
SA - subalpinské a alpinské hole
II. Vegetace převážně přírodě vzdálená až cizí
SE - plevelová vegetace
RU - ruderální vegetace
MT, XT, AT
MT, XT, AT,
RU, SE
RU, SE
RU, SE
-
KU - lesní kulticenózy, akátiny a paseková vegetace
NAVRHOVÁNÍ ÚSES: TEORIE, NÁVODY, POSTUPY
A. TEORIE ÚSES
B. TVORBA A REALIZACE ÚSES
C. NAVRHOVÁNÍ DRUHOVÉHO SLOŽENÍ ROZPTÝLENÉ ZELENĚ
A. TEORIE ÚSES
Definice ÚSES
1. Dle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny
“ÚSES je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých
ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální
systém ekologické stability.”
Postavení ÚSES vyplývá z následujících bodů, prostřednictvím kterých zákon zajišťuje ochranu
přírody a krajiny:
- ochranou a vytvářením ÚSES
- obecná ochrana druhů
- ochrana vybraných nalezišť nerostů, paleontologických nálezů, geomorf. a geol. jevů,
zvl. ochrana nerostů
- ochrana dřevin rostoucích mimo les
- vytv. sítě zvláště chráněných území + péče
- účast na tvorbě a schvalování LHP
- účast v procesu územního plánování, staveb. Řízení
- účast na pozemkových úpravách atd.
2. Dle metodiky projektanta ÚSES
Jedná se o síť skladebných částí, které jsou v krajině rozmístěny účelně na základě prostorových
kritérií. Není to kostra ekologické stability. Rozhodující kritérium je biogeografická pestrost
krajiny co do rozmístění rámců trvalých ekologických podmínek. Stávající ÚSES je tvořen
ekologicky významnými segmenty krajiny (EVSK). Ty tvoří součást kostry ekologické stability
(KES).
Co jsou EVSK?
Základní skladebná součást KES. Jedná se o složku krajiny, tvořenou relativně ekologicky
stabilnějšími ekosystémy. Vyznačuje se podmínkami, které umožňují trvalou existenci druhů
přirozeného genofondu. Vybrané EVSK tvoří nejvýznamnější součást skladebných částí ÚSES.
Význam ÚSES
• uchování a podpora přirozeného genofondu krajiny
• příznivé působení na okolní méně stabilní krajinu a jejich prostorové oddělení
• podpora polyfunkčního využívání krajiny (např. lesní porost plní nejen ekostabilizační funkci,
ale může být využíván ekonomicky v rámci lesního hospodářství, nebo biokoridor může
zárověň sloužit jako větrolam…)
• uchování významných krajinných fenoménů
Kritéria, která rozhodují o výsledném rozmístění ÚSES v krajině (patero projektanta
ÚSES)
1.
2.
3.
4.
5.
kritérium rozmanitosti potenciálních ekosystémů
kritérium prostorových vztahů potenciálních ekosystémů
kritérium aktuálního stavu ekosystémů
kritérium nezbytných prostorových parametrů
kritérium společenských limitů a záměrů
Skladebné součásti ÚSES - rozdělení prvků ÚSES dle funkce :
Biocentra
Biocentrum umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny.
Biokoridory
Biokoridor umožňuje migraci šíření a vzájemné kontakty organismů.
Interakční prvky
EVKP a EVLS – vytvářejí existenční podmínky rostlinám a živočichům významně ovlivňujícím
fungování ekosystémů krajiny (ekotonová společenstva okrajů lesů, remízky, solitérní dřeviny
v krajině….)
Rozdělení ÚSES podle biogeografického významu
-
místní (reprezentivní pro STG, 5-10 ha)
regionální (repr. pro biochoru, 10-50 ha)
nadregionální (bioregion, min. 1000 ha)
provinciální a biosférický (podprovincie, bigeografická provincie, min. 10 000 ha)
Rozdělení ekologicky významných segmentů krajiny EVSK podle prostorově strukturních
kritérií
1.
2.
3.
4.
Ekologicky významný krajinný prvek (EVKP) do 10 ha
Ekologicky významný krajinný celek (EVKC) do 1000
Ekologicky významná krajinná oblast (EVKO) nad 1000
Ekologicky významný liniový segment (EVLS)
Prostorové parametry:
Jde o hodnoty získané na základě současné úrovně poznání přírodních zákonitostí. Udávají pouze
to, co přírodovědci s pravděpodobností, hraničící s jistotou, vědí, nebo na čem se odborná
veřejnost shoduje.
Minimální velikosti biocenter lokálního ÚSES
-
lesní společenstva 3 ha
mokřady 1 ha
luční společenstva 3 ha
stepní lada 1 ha
společenstva skal 0,5 ha
kombinovaná společenstva 3 ha
Maximální délky biokoridorů lokálního ÚSES
-
lesní společenstva 2000 m, 15
mokřadní společenstva 2000 m (přerušení zast. plochou až 50, ornou půdou až 80, ostatní
kultury až 100)
kombinovaná společenstva 2000 m (50, 80, 100)
luční společenstva 1500 m (1 500 m)
stepní lada 2000 m (50, 80, 100)
Minimální výměra nadregionálních biocenter - 1000 ha
Minimální výměra provinciálního biocentra – 10 000 ha
Souvislosti
ÚSES je součástí ekologických sítí (společně se soustavou chráněných území NATURA 2000 a
nadstavbou Evropské ekologické sítě EECONET).
B. TVORBA A REALIZACE ÚSES (od mapování současného stavu po
realizaci ÚSES)
Tento proces zahrnuje několik na sebe navazujících kroků:
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
Biogeografická diferenciace krajiny
Vymezení EVSK (KES)
Návrh generelu ÚSES
Schválení generelu ÚSES (vzniká plán ÚSES)
Sestavení projektu ÚSES
Realizace
Následná péče o prvky ÚSES
1. Biogeografická diferenciace krajiny
Vytváří základ pro vymezování, návrh a tvorbu (realizaci) ÚSES. Sestává z opět několika kroků
(Löw a kol. 1995):
a) Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz v krajině
b) Diferenciace současného stavu geobiocenóz - mapování fyziotopů
c) Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropického ovlivnění
2. Vymezení EVSK jako základ kostry ekologické stability, KES
KES není ÚSES, ale jen jeho základ, východisko, aktuální stav. Je výhodné maximálně využít
současně exitující hodnotné (ekologicky stabilní, i relativně) ekosystémy jako základ ÚSES.
3. Návrh generelu ÚSES
Rozšířením KES o další prvky, doplněním rozlohy na minimální a vzájemným propojením za
současného dodržení nezbytných zásad navrhování ÚSES do funkční sítě získáme generel ÚSES.
Metodika vymezování místního ÚSES
Generel ÚSES tvoří minimálně tři druhy map:
1) mapa STG - podává nám informaci o potenciálním přírodním stavu dané lokality. Získáme
ji: 1) přenesením hranic z map BPEJ na pauzovací papír, 2) převodem kódu hlavní půdní
jednotky HPJ v kódu BPEJ podle převodního klíče v ”Rukověti projektanta ÚSES” na kód
STG, str. 106, 3) barevným vylišením okrsků STG + doplněním legendy,
2) mapa současného stavu ukazuje aktuální stav vegetace a získá se mapováním krajiny v
terénu, tj. vylišením krajinných segmentů (fyziotypů, celkem 20) dle ”Metodiky mapování
přírody a krajiny." Do mapy se zanáší pořadové číslo segmentu, zkratka fyziotypu a jeho
stupeň ekologické stability (0 - 5). Plochy se odliší barevně + legenda; tato mapa slouží k
určení kostry ekologické stability. Vedle toho však existuje tzv. mapování biotopů, což
představuje vylišení již jednotlivých společenstev, syntaxonů. Dělení mapování: a)
mapování krajiny (fyziotypy), b) mapování fytocenóz (společenstva, asociace, podsvaz, svaz,
řád, třída).
3) mapa generelu ÚSES vzniká překrytím předchozích map a následným navržením zcela
nových nebo stávajících biocenter, biokoridorů a interakčních prvků při dodržení určitých
zásad:
Zásady navrhování generelu ÚSES
1) určit STG unikátní (menší než 6 ha, zároveň menší než 2 % v biochoře, což je základní
rámec pro vymezování místního ÚSES), zde navrhujeme BC pouze pokud zde nalezneme
EVSK, jinak nemusíme a
2) okrsky STG reprezentativní (ostatní), každý STG reprezentativní musí být reprezentován
alespoň jedním BC - zde navrhujeme BC vždy !!!,
3) dodržovat minimální parametry skladebných součástí ÚSES, tj. lesní, travinné BC min. 3
ha, mokřadní 1 ha, maximální délka BK je 2 km, pak musí být přerušen BC,
4) maximálně využívat lesních porostů,
5) součásti místního ÚSES musí navazovat na regionální ÚSES,
6) prostorová úspornost,
7) využívat maximálně KES,
8) pouze bylinné biokoridory volit jen ve výjimečných případech,
9) celý ÚSES by měl být navržen jen v minimálním, nezbytně nutném rozsahu, prostorově
co nejúspornější
4. Plán ÚSES
Právně závazný. Generel ÚSES se stává plánem, pokud je schválen v rámci územně plánovací
dokumentace (ÚPD), v případě územního plánu (ÚP) obce zastupitelstvem obce, nebo
Ministerstvem pro místní rozvoj v případě územního plánu velkého územního celku (VÚC).
ÚSES jsou neopominutelným podkladem pro územní plány ve fázi jejich zpracování. Druhá
možnost je, že pokud je generel ÚSES zpracováván v době, kdy již závazný (schválený) územní
plán existuje, musí být územní plán při zpracování ÚSES brán v úvahu.
5. Projekt ÚSES
Již konkrétní projekt vyhotovený pro účely realizace prvků ÚSES v krajině.
Legislativní zajištění ÚSES
• zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (novelizován na začátku dubna)
• zákon č. 289/1995 Sb. o lesích
• č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu
• č. 50/1976 Sb. Stavební zákon ve znění pozdějších předpisů
Důležité nástroje v oblasti tvorby a ochrany ÚSES
-
lesní hospodářské plány a osnovy
oblastní plány rozvoje lesů
územně plánovací dokumentace
projekt komplexních pozemkových úprav
Institucionální zajištění
- MŽP (ÚSES)
- Ministerstvo pro místní rozvoj (ÚPD)
- Správy CHKO a NP
- AOPK
- Krajské úřady
- Obecní úřady
krajinotvorné programy MŽP, zejm.:
- program péče o krajinu
- program revitalizace říčních ekosystémů
- program obnovy venkova
Stav realizace ÚSES
V současnosti jsou pro cca 80 % území ČR vyhotoveny generely ÚSES. Znatelně méně je proces
realizace ÚSES ve fázi tzv. plánů ÚSES, nemluvě o příkladech konkrétních realizací projektů
v krajině. Nicméně počet projektů, ale i realizací zejména lokálních ÚSES narůstá, za mnohé
jmenujme např. projekt realizace regionálního biocentra v Čehovicích u Prostějova. Pod názvem
Oblastní generely začínají probíhat sumarizace a sjednocení těchto generelů.
Započalo se i se zpracováním plánů ÚSES, které jsou vyhotovovány především při tvorbě
územně plánovací dokumentace nebo v rámci komplexních pozemkových úprav.
V roce 1997 byl přijat ve formě generelu Územně technický podklad regionálních a
nadregionálních ÚSES v ČR (MMR + MŽP).
Shrnutí problémů
-
ačkoliv je značná část území ČR zpracována ve formě generelů ÚSES, není zatím
dostačující
zpracování ve formě plánů ÚSES, které se v rámci územních plánů stávají závaznými
-
absolutně nedosatečná míra realizace ÚSES v krajině (existují výjimky, např. pokusné
výsadby prvků ÚSES u Bedihoště na Prostějovsku, u Klapého na Litoměřicku, na
Kutnohorsku…). Konkrétní výsledky jsou občas sporné!
problémem je finanční náročnost realizace (založení 1 ha porostu jako biocentra a jeho
následná 3letá údržba stojí od cca 160 – 300 000) a někdy i vůle k realizaci ÚSES
následná údržba a péče často pokulhává (ruderalizace a zarůstání, usychání, okus zvěří
apod.)
Literatura:
Lőw J. a kol. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability.
Doplněk, Brno.
ÚSES DO KAPSY
ÚSES je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých
ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu (zák. č. 114/92 Sb.). Rozhodujícím kritériem
pro vymezení je biogeografická pestrost krajiny co do rozmístění rámců trvalých
ekologických podmínek a jejich přirozené na člověku nezávislé vazby. ÚSES je tvořen
ekologicky významnými segmenty krajiny (EVSK) jako částmi kostry ekologické stability
(KES). Skladebné části ÚSES jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky. Generel ÚSES
je jedna z forem plánu ÚSES, která ÚSES vymezuje pouze na základě přírodovědných
hledisek. Je vymezován co nejvolněji, vyjadřuje pouze přírodní danosti. Plán ÚSES
zohledňuje společenské zájmy, slouží pro vymezení místního, regionálního a nadregionálního
ÚSES, je podkladem pro projekty ÚSES. Projekt ÚSES je soubor přírodovědné, technické
apod. dokumentace. Je to podklad pro provádění pozemkových úprav, je součástí lesních
hospodářských plánů, ev. osnov. Jeho úkolem je zabezpečit realizaci určité skladebné části
ÚSES k cílovému stavu. Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy (typ suchozemského
společenstva) přírodní a všech od ní pocházejících a do různého stupně změněných
geobiocenóz včetně jejich vývojových stádií. Skupina typů geobiocénů - STG jsou sdružené
typy geobiocénů s podobnými ekologickými podmínkami, zjišťovanými pomocí bioindikace
rostlinnými společenstvy. Metodika vymezování místního ÚSES: Jsou potřeba tři mapy: A)
mapa STG - podává nám informaci o potenciálním přírodním stavu dané lokality. Získáme ji:
1) přenesením hranic z map BPEJ na pauzovací papír, 2) převodem kódu hlavní půdní
jednotky HPJ v kódu BPEJ podle převodního klíče v ”Rukověti projektanta ÚSES” na kód
STG, str. 106, 3) barevným vylišením okrsků STG + doplněním legendy, B) mapa
současného stavu ukazuje současný stav vegetace v terénu a získá se tzv. mapováním krajiny
v terénu, tj. vylišením krajinných segmentů (fyziotypů, celkem 20) dle ”Metodiky mapování
přírody a krajiny." Do mapy se zanáší pořadové číslo segmentu, zkratka fyziotypu a stupeň
jeho ekologické stability (0 - 5). Plochy se odliší barevně + legenda; tato mapa slouží k určení
kostry ekologické stability. Vedle toho však existuje tzv. mapování biotopů, což představuje
vylišení již jednotlivých společenstev, syntaxonů. Dělení mapování: a) mapování krajiny
(fyziotypy), b) mapování fytocenóz (společenstva, asociace, podsvaz, svaz, řád, třída). C)
generel ÚSES vzniká překrytím předchozích map a následným navržením zcela nových nebo
stávajících biocenter, biokoridorů a interakčních prvků při dodržení určitých zásad. Zásady
navrhování generelu ÚSES jsou: 1) určíme STG unikátní (menší než 6 ha, zároveň menší než
2 % v biochoře, což je základní rámec pro vymezování místního ÚSES), zde navrhujeme BC
pouze pokud zde nalezneme EVSK, jinak nemusíme a 2) okrsky STG reprezentativní
(ostatní), každý STG reprezentativní musí být reprezentován alespoň jedním BC - zde
navrhujeme BC vždy !!!, 3) dodržujeme minimální parametry skladebných součástí ÚSES, tj.
lesní, travinné BC min. 3 ha, mokřadní 1 ha, maximální délka BK je 2 km, pak musí být
přerušen BC, 4) maximálně využíváme lesních porostů, 5) součásti místního ÚSES musí
navazovat na regionální ÚSES, 6) prostorová úspornost, 7) využíváme maximálně KES, 8)
pouze bylinné biokoridory volíme jen ve výjimečných případech, 9) celý ÚSES by měl být
navržen jen v minimálním, nezbytně nutném rozsahu, prostorově co nejúspornější. V
současnosti je ve formě generelu ÚSES zpracováno více než 80 % území ČR. Hlavním
problémem je nedostatečná realizace ÚSES v krajině, finanční zajištění, vůle k realizaci a
následná péče o založené porosty.
Zkratky: ÚSES - územní systém ekologické stability
KES - kostra ekologické stability
EVSK - ekologicky významné segmenty krajiny
STG - soubory typů geobiocénů
BC - biocentrum
BK - biokoridor
C. NAVRHOVÁNÍ DRUHOVÉHO SLOŽENÍ ROZPTÝLENÉ ZELENĚ
1. NÁVRHY DRUHOVÉHO SLOŽENÍ STROMOVÉHO A KEŘOVÉHO PATRA
2. MOŽNOSTI ZAKLÁDÁNÍ BYLINNÉHO PATRA
1. NÁVRHY DRUHOVÉHO SLOŽENÍ STROMOVÉHO A KEŘOVÉHO PATRA
Následující text porovnává přístupy k navrhování dřevinné skladby rozptýlené zeleně. Pro
získání lepší orientace v této problematice doporučujeme studentům, aby v rámci jedné
lokality vyzkoušeli více způsobů a porovnali výsledky. Sami pak jistě posoudí použitelnost
jednotlivých metodik. (V praxi doporučujeme používat přístupy 3, 5, 6, příp. některý z 2).
1. „Zahradnický“ starší: navrhování druhového složení (domácí i introdukované !! dřeviny)
pouze podle přírodních podmínek a nároků druhů formou seznamů (např. Scholz 1967, Kavka
1970, Machovec 1982, Šindelářová 1975, Bulíř a Škorpík 1987 aj.)
- výhody: snadné použití, obvykle zahrnuje i metodiku zakládání a následné péče, některé
z publikací řeší i bylinné patro
- nevýhody: často nevhodné složení - nebere v úvahu původ druhů.
Podobné jsou
2. „Speciální příručky“ pro zakládání prvků ÚSES, sestavené obvykle pro určitý typ
rozptýlené zeleně (břehových porostů, alejí,...):
např. Hochman a kol., 1970, 1971,
Marhoun 1982
Novák, Iblová , Škopek, 1986,
Salašová 1997
Šimíček 1999
Šlezingr 1996
Šlezingr, Úradníček 2002
Zuna 2000
a další. Kvalita těchto pramenů se liší případ od případu a jejich použitelnost v praxi je různá.
Často bývají doporučovány introdukované (či dokonce exotické) druhy pro použití
k výsadbám v extravilánu. Z uvedených pramenů z hlediska vhodnosti taxonů vyhovují
především práce: Salašová (1997) a Šimíček (1999 – týká se speciálně břehových porostů).
3. „Zahradnický“ nový: program Arboreus (Dostálek 2001): snaha o dosažení přirozené
druhové skladby, proto navrhuje druhy odpovídající složení společenstev na základě
rekonstrukčních map, původnost druhu v území je zohledněna udáním souřadnic lokality
- výhody: vhodné druhové složení, i pro laiky velmi snadné použití
- nevýhody: složení společenstva je třeba upřesnit dle doplňujícího popisu, neřeší bylinné
patro
4. „Lesnický“: návrh podle principů české lesnické typologie: devět (resp. deset) lesních
vegetačních stupňů, které se dále diferencují podle trofických a hydrických podmínek na lesní
typy (Plíva 1984), příp. skupiny typů geobiocénů (Zlatník 1976). Každému typu odpovídá
určitá druhová skladba.
- výhody: odpovídá podmínkám stanoviště, vhodné složení
- nevýhody: jsou třeba předchozí znalosti složení společenstev, neřeší bylinné patro
5. „Botanický“: druhové složení společenstev se navrhuje na základě map rekonstruované
vegetace (např. Mikyška et al. 1968, 1972, Neuhäuslová 1998) a dále upřesňuje podle areálu
přirozeného rozšíření jednotlivých druhů v rámci regionálně-fytogeografického členění
(Skalický 1988), jak je zpracováváno pro Květenu ČR (Academia)
- výhody: odpovídá podmínkám stanoviště, vhodné složení
- nevýhody: složitější postup („o krok víc“)
6. „Biogeografické“: specifikuje autochtonní druhy jednotlivých bioregionů (podle Culka a
kol., 1996), bere v úvahu jak biotické i abiotické vlastnosti prostředí, tak i specifické
chorologické rysy oblasti (cf. Löw a kol. 1995)
- výhody: odpovídá podmínkám stanoviště, vhodné složení, snadné použití
- nevýhody: neřeší bylinné patro
Literatura:
Bulíř P. a Škorpík M. (1987): Rozptýlená zeleň v krajině. – Aktuality VŠÚOZ Průhonice.
Culek M. (red.) a kol. (1996): Biogeografické členění České republiky. – Enigma, Praha.
Dostálek J. a kol. (2001): Arboreus 1.0. - Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a
okrasné zahradnictví, Průhonice.
Hochman L. a kol. (1970, 1971): Zpevňování břehů vodních toků vodními a pobřežními
rostlinami. Vol. 1, 2. – Ms. VŠZ, Brno.
Kavka B a kol. (1970): Krajinářské sadovnictví. – SZN Praha.
Löw J. a kol. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. –
Doplněk, Brno.
Machovec J. (1982): Sadovnická dendrologie. – SPN Praha.
Marhoun K. a kol. (1982): Dřevinný vegetační doprovod vodních toků. – Hydroprojekt Brno.
Mikyška R. a kol. (1968): Geobotanická mapa ČSSR 1. České země. - Vegetace ČSSR, Ser.
A 2, Academia, Praha. (textová část)
Mikyška R. a kol. (1972): Geobotanická mapa ČSSR. 1. České země. - Academia, Praha
(mapová část)
Moravec J. a kol. (1995): Rostlinná společenstva ČR a jejich ohrožení. 2. vyd. –
Severočeskou Přírodou, Litoměřice, příl. 1995.
Neuhäuslová Z. a kol. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. –
Academia, Praha.
Novák L., Iblová M. a Škopek V. (1986): Vegetace v úpravách vodních toků a nádrží. –
SNTL Praha.
Plíva K. (1984): Typologická klasifikace lesa ČSR. - ÚHÚL, Brandýs nad Labem.
Salašová A.(1997): Ekologicko-pestovatělské kriteriá výberu drevín v tvorbe
polnohospodárskej krajiny. – Ms. Dis. pr., MZLU Brno.
Scholz J. (1967): Rajonizace okrasných dřevin a jejich společenstev v ČSSR. – Vědecké práce
VÚOZ Průhonice, č. 4: 225-242.
Skalický V. (1988): Regionálně-fytogeografické členění. – In: Hejný S. et Slavík B. (red.):
Květena ČSR, Vol. 1. – Academia, Praha.
Šimíček V. (1999): Břehové a doprovodné porosty vodních toků – součást lužních
ekosystémů. – Agrospoj, Praha.
Šindelářová M. (1975): Funkce rozptýlené vysoké zeleně. – Studijní informace ÚVTIZ,
Praha, ř. Lesnictví, 1975/3.
Šlezingr M. (1996): Vegetační doprovod vodních toků a nádrží. – VUT Brno.
Šlezingr M. a Úradníček L. (2002): Vegetační doprovod vodních toků a nádrží. – CERM,
Brno, 2. vyd.
Zlatník A. (1976): Lesnická fytocenologie. – Praha.
Zuna J. (2000): Revitalizace vodních doprovodů potočních koryt. – Obnova liniové zeleně
v krajině, Brno: 71-79.
2. MOŽNOSTI ZAKLÁDÁNÍ BYLINNÉHO PATRA
Bylinné patro bývá pro obtíže se zakládáním obvykle zcela opomíjeno (příp. je nahrazeno
mulčem kůrou apod.). Důsledkem je jednak náchylnost biotopu k erozi, jednak spontánní
sukcesí dochází k rozvoji konkurenčně silných druhů, které omezují vysazené dřeviny a dále
se mohou šířit do okolí.
Z výše uvedených přístupů pouze malá část příruček a metodik věnuje pozornost rovněž této
problematice:
1. Bulíř a Škorpík (1987):
navrhují použít komerční travinné směsi skládající se z 5 – 6 druhů (kostřava červená Festuca rubra subsp. rubra, F. rubra subsp. commutata, kostřava ovčí - F. ovina, lipnice
luční - Poa pratensis, psineček tenký - Agrostis tenuis, jílek vytrvalý - Lolium perenne),
příp. s příměsí druhů čel. bobovitých (jetel - Trifolium, tolice - Medicago, čičorka Coronilla, štírovník - Lotus,…), příp. i dalších druhů dvouděložných rostlin (řebříček obecný
- Achillea millefolium, kopretina bílá - Leucanthemum vulgare, čekanka obecná - Cichorium
intybus, třezalka tečkovaná - Hypericum perforatum, šalvěj luční - Salvia pratensis, zvonek
okrouhlolistý - Campanula rutundifolia aj.).
- Výhody: hotové směsi, relativně levné, snadné použití. Metodika doporučuje i další
údržbu porostů.
- Nevýhoda: Standardní typizovaná směs, nebere v úvahu vlastnosti stanoviště ani původní
areál druhů.
2. „Botanický přístup“:
na základě rekonstrukčních map a vlastností biotopu se vybere několik dominantních druhů
příslušného společenstva (např. podle Moravce, 1995, Neuhäuslové 1998, ..). Diaspory je
třeba získat sběrem v terénu.
- Výhody: vyhovuje aktuálním podmínkám biotopu, možnost použít místní ekotyp.
- Nevýhody: nesnadné získání osiva, časově náročné, pracné (tedy drahé).
Alternativa: mulchování – použije se biomasa pokosená na odpovídajícím stanovišti v období
zralosti diaspor většiny druhů.
3. Využití osivových směsí nabízených specializovanými firmami:
- Výhody: možnost získání osiva „na míru“ podle požadavků na druhové složení a původ,
snadné použití.
- Nevýhoda: finančně značně náročné, v některých případech sporné z hlediska ekotypů
použitých druhů. (viz např. http://www.plantanaturalis.com)
LITERATURA
ZÁKLADNÍ:
Forman R.T.T. et Godron M., 1993: Krajinná ekologie. - Academia, Praha.
Kol., 1994: Metodika mapování krajiny. – Brno.
Kubeš J., 1996: Plánování venkovské krajiny. - Phare, sv. 13. VŠB – TU, Ostrava.
Lipský Z., 2000: Sledování změn v kulturní krajině. - ČZU Praha.
Lipský, Z., 1998 (dotisk 1999): Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Karolinum, Praha.
Löw J.et Míchal. I., 2003: Krajinný ráz.- Lesnická práce, Kostelec n.Č.l.
DALŠÍ UČEBNICE, PŘÍRUČKY, SBORNÍKY Z KONFERENCÍ :
Bárta, J. 2001: Tváří v tvář. - In: Tvář naší země – krajina domova, sborník konference, s.
207-209, Pražský hrad – Průhonice.
Bissonette J.A. et Storch I., 2003: Landscape Ecology and Resource Management. Linking
Theory with Practice. – Island Press, Washington etc.
Braniš, M. a kol., 1999.: Výkladový slovník vybraných termínů z oblasti ochrany životního
prostředí a ekologie. - Karolinum, Praha.
Burel F. et Baudry J., 2003: Landscape Ecology. Concepts, Methods and Applications. –
Science Publ., Enfield et Plymouth.
Culek M. (ed.) a kol., 1996: Biogeografické členění České republiky. – Enigma, Praha.
Culek M. a kol., 2003: Biogeografické členění ČR II. – Lelekovice, 589 str.
Czudek T., 1997: Reliéf Moravy a Slezska v kvartéru. – Sursum, Tišnov.
Demek J., 1987: Obecná geomorfologie. – Academia, Praha.
Dostálek J. a kol., 2001: Arboreus 1.0. - Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a
okrasné zahradnictví, Průhonice.
Dostálek J. et al., 2005: Výsadby dřevin v zemědělské krajině: Případová studie v nivě řeky
Valová. – Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
Duvigneaud P., 1988: Ekologická syntéza. - Academia, Praha.
Farina A., 2000: Landscape Ecology in Action. – Kluwer.
Farina A., 2000: Principles and Methods in Landscape Ecology. – Kluwer.
Forman R.T.T., 1995: Land Mosaics. The ecology of landscapes and regions. - Cambridge
Univ. Press.
Hájek T. et Bukačová I., 2001: Příběh drobných památek.- Krajina domova, sv. 1. ČKA,
Praha.
Hendrych R., 1984: Fytogeografie. - SPN, Praha.
Kneifelová M. et Mikulka J., 2003: Významné a nově se šířící plevele. – Zemědělské
informace č. 4/2003, ÚZPI, Praha.
Kovář P., 1993: Ekologie krajiny (učební texty) – PřF UK, Praha.
Kovář P., 2002: Geobotanika. Úvod do ekologické botaniky. – Karolinum, Praha.
Křikavová A. et Obuchová L. (eds.), 1997: Krajina v dějinách člověka. – Česká
orientalistická společnost, Praha.
Kubíková J., 2005: Ekologie vegetace stř. Evropy. Díl I. – Karolinum, 129 str.
Lapka, M. et Cudlínová, E., 2001: Příběh krajiny, krajina jako příběh. - Sborník konference
Tvář naší země – krajina domova, svazek úvodní, ČKA, Praha, s. 65 – 70.
Löw J. a kol., 1995: Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Doplněk, Brno.
Ložek V., 1973: Příroda ve čtvrtohorách. – Academia, Praha.
Míchal I., 1992: Ekologická stabilita. – MŽP ČR, Praha.
Naveh Z. et Liebermann A.I., 1984: Landscape Ecology. Theory and application. - New
York..
Pivnička K., 2004: Aplikovaná ekologie. Dlouhodobá udržitelnost rybářské, zemědělské a
lesnické produkce. – Karolinum, 185 str.
Primack R. et al., 2001: Biologické principy ochrany přírody. – Portál, Praha.
Sádlo J. et Storch D., 2000: Biologie krajiny. Biotopy ČR. – Vesmír, Praha.
Saunders D. A. et al. (eds.), 1987: Nature Conservation: The Role of Remnants of Native
Vegetation. - Surrey Beatty et Sons.
Saunders D.A. et Hobbs R.J. (eds.), 1991: Nature Conservation 2: The Role of Corridors. Surrey Beatty et Sons.
Stalmachová B., 1996: Základy ekologické obnovy průmyslové krajiny. – Phare, Sv. 38. VŠB
– TU Ostrava.
Storch D. et Mihulka S., 2002: Úvod do současné ekologie. – Portál, 156 str.
Sýkora J., 1998: Venkovský prostor. Historický vývoj vesnice a krajiny. – Vydavatelství
ČVUT, Praha.
Vačkář D. (ed.), 2005: Ukazatele změn biodiverzity. – Academia, 298 str.
Vavroušek J., 1990: Životní prostředí a sebeřízení společnosti. – Institut řízení, Praha.
DALŠÍ DOPORUČENÁ:
Altman N., 2002: Posvátné stromy. – Volvox Globator, 199 str.
Balbín B., 1986: Krásy a bohatství české země (Výběr). – Panorama.
Bárta, J et al., 1999: Letem českým světem 1898/1998, Proměna českých zemí v odstupu
století. Studio JB, Lomnice nad Popelkou.
Beneš J. et Bruna V. (eds.), 1994: Archeologie a krajinná ekologie. – Nadace Sever, Most.
Blažek B., 1997: Problémy a výhledy českého venkova. – Ecoterra, Praha, Libčeves.
Blažek, B., 1998: Venkov, města, média. - Sociologické nakladatelství (SLON), Praha.
Boháč Z., 1995: Poutní místa v Čechách. – Debora.
Cílek, V., 2002: Krajiny vnitřní a vnější. – Dokořán, Praha, 231 str.
Cílek, V., 2004: Makom, kniha míst. – Dokořán, Praha, 267 str.
Cílek V., 2006: Tsunami je stále s námi. – Alfa Publishing, 343 str.
Dejmalová K. et Peterka J., 2001: Ekologická čítanka. Pozdě na budoucnost? – Fortuna Praha,
214 str.
Devall B. et Sessions G., 2000: Hlboká ekológia. – Abies, 336 str.
Dolejší J., 2002: Alchymistické zahrady Čech. – MH Beroun, 153 str.
Emoto M., 2005: Skutečná síla vody. – Tomáš Janeček, 122 str.
Eseje o buddhismu a ekologii. DharmaGaia, 188 str.
Fromm E., 2001: Mít, nebo být? – Aurora, Praha, 242 str.
Gojda M., 2000: Archeologie krajiny. - Academia, Praha.
Gore A., 2000: Země na misce vah. – Argo, 374 str.
Gray J., 2002: Marné iluze – falešné představy globálního kapitalismu. – Paradigma.sk, 262
str.
Hadač E., 1982: Krajina a lidé. Úvod do krajinné ekologie. – Academia, Praha.
Hawken P., Lovins A. et Lovinsová L.H., 2003: Přírodní kapitalismus. – Mladá fronta, ed.
Myšlenky, 476 str.
Helšuc J. et Hluštík A., 1991: Kamenné otazníky aneb megality v Čechách. – Svojtka a Vašut.
Hendersonová H., 2001: Za horizontem globalizace. – DharmaGaia, 133 str.
Hruška E., 1945: Příroda a osídlení. Biologické základy krajinného plánování. – Praha.
Hruška E., 1946: Krajina a její soudobá urbanizace. – Praha.
Hrušková M. et Turek J., 1995: Památné stromy. – Silva Regina, Kostelec n.Č.l., 192 str.
Hrušková M. et Turek J., 2001: Památné stromy II. – Praha, 185 str.
Hrušková M., 2005: Kult stromů v zemích Koruny České. – Abonent, 160 str.
Keller J., 1993: Až na dno blahobytu. – Poslední generace, Brno, 124 str., 2005 – Earthsave,
Praha, 132 str.
Keller J., 1995: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. – G plus G, ed. Zde a nyní, Praha, 177 str.
Keller J., 1998: Abeceda prosperity. – Doplněk.
Keller J., 1998: Naše cesta do prvohor. – SLON, Praha.
Keller J., 1998: Nedomyšlená společnost. – Dolněk, Brno.
Kohák E., 1998: Zelená svatozář – kapitoly z ekologické etiky. – SLON. 2.vyd.: 2000:
Sociologické nakladatelství, Praha.
Kolektiv, 1997: Kamenné kříže Čech a Moravy. – Argo. 1.vyd. (2001 2.vyd.)
Kolektiv, 2002: Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologicé důsledky. – Ústav pro
ekopolitiku, Praha.
Kovařík P., 1997: Studánky a prameny Čech, Moravy a Slezska. – Lidové Noviny.
Kratochvíl I., Cílek V., 2005: O přírodě, řízení a neději nabeton. – Alfa Publishing, Praha, 207
str.
Květ J. /ed./, 1941: Má vlast. Česká krajina v díle našich malířů. – Orbis, Praha.
Květ R., 2003: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. - Academia, Praha.
Lapka, M. et Gottlieb, M., 2000: Rolník a krajina (Kapitoly ze života soukromých rolníků). Sociologické nakladatelství (SLON), Praha.
Leopold A., 2000: Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. – 262 str.
Librová H., 1994: Pestří a zelení. – Brno.
Librová H., 2003: Vlažní a váhaví. – Doplněk, 320 str.
Lombardiová F.G. et Lombardi G.S., 1996: Nekonečný kruh. Výklad etiky amerických
Indiánů. – Entelechia, 93 str.
Lomborg B., 2006: Skeptický ekolog – Jaký je skutečný stav světa? – Dokořán, 587 str.
Lorenz K., 1990: Osm smrtelných hříchů. – Panorama Praha, ed. Pyramida, 99 str.
Lovelock J., 1994: GAIA, živoucí planeta. – Mladá fronta, ed. Kolumbus, 221 str.
Lužný D., 2005: Hledání ztracené jednoty. – Masarykova Univ., 107 str.
Mander J., 2000: Čtyři důvody pro zrušení televize. – Doplněk, 355 str.
Maur E., 2006: Paměť hor – Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť. – Havran, 375 str.
Miller K. et al., 2004: Biologická rozmanitost na Zemi: stav a perspektivy. – Scientia, 261 str.
Moldan B., 2001: (Ne)udržitelný rozvoj – ekologie, hrozba i naděje. – Karolinum, 141 str.
Naess A., 1994: Ekologie, pospolitost a životní styl. – Abies, 326 str.
Nátr L., 2005: Rozvoj trvale neudržitelný. – Karolinum, 102 str.
Neubauer Z., 2004: O Přírodě a přirozenosti věcí. – Malvern, 143 str.
Neubauer Z. et Škrdlant T., 2004: Skrytá pravda Země. (Živly jako archetypy ekologického
myšlení). – Mladá Fronta, ed. Kolumbus, 313 str.
Norberg-Hodge H., 1996: Dávné budoucnosti. – Poslední generace, Brno, 177 str.
Norberg-Schulz Ch., 1994: Genius loci. – Odeon, Praha.
Nováček P., 2003: Mys dobré naděje. – UP Olomouc, 166 str.
Odehnal J., 1995: Poutní místa Moravy a Slezska. – Debora.
Pecina P., 1994: Kořeny zla. – Nika, ČSOP Praha, 108 str.
Rehnicer R., 1992: Tráva a sloni. (Poznámky o životním prostředí za občanské války
v Bosně) – Prostor, 111 str.
Roszak T., 2005: Kde končí pustina? – Prostor, Praha, 352 str.
Ryšánek V., 2006: Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska. – Libri, 236 str.
Sádlo J., 2005: Krajina a revoluce. – Malá Skála, 247 str.
Schumacher E.F., 2001: Malé je milé – ekonomie, která by počítala s člověkem. – Doplněk,
286 str.
Schwenk T., Schwenk W. et Jacobi M., 2005: Tři úvahy o podstatě vody. – Fabula, 70 str.
Snyder G., 2000: Zemědům. – DharmaGaia, 248 str.
Úlehla V., 1947: Napojme prameny. O utrpení našich lesů. – Praha.
Velikovsky I., 2001: Ztráta paměti lidstva. – 222 str.
Wilkens A., Jacobi M. et Schwenk W., 2001: Voda – učme se jí rozumět. – DharmaGaia.
Wuketits F.M., 2006: Přírodní katastrofa jménem člověk (Vývoj bez pokroku). – Granit, 207
str.
Žák L., 1947: Obytná krajina. – S.V.U. Mánes – Svoboda, Praha.
ODKAZY
www.geolab.cz
http://oldmaps.geolab.cz/
www.landscape-ecology.org (IALE)
www.natur.cuni.cz/CBS (sekce pro krajinnou ekologii ČBS)
www.czp.cuni.cz (Centrum pro otázky životního prostředí UK)
www.intecol.net
www.elcai.cz
http://www.schumachercollege.org.uk/prospect/about.html
www.metla.fi
http://www.leteckefoto.com/
sustainable.cz
http://www.ecology.com/
http://www.ekolink.cz/
http://www.ekozahrady.com/
http://www.plantanaturalis.com/
www.permakultura.cz
www.jhvetrolam.wz.cz
www.sdruzenizeme.cz
www.sedmagenerace.cz
www.detizeme.cz
www.hnutiduha.cz
http://www.novyprales.cz/
VYBRANÉ PLATNÉ PRÁVNÍ NORMY SOUVISEJÍCÍC S KRAJINOU
Životní prostředí obecně
• 17/1992 Sb., Zákon o životním prostředí, ve znění zákona č. 123/1998 Sb.
• 106/1999 Sb., Zákon o svobodném přístupu k informacím
• 123/1998 Sb., Zákon o právu na informace o životním prostředí
• 388/1991 Sb., Zákon ČNR o Státním fondu životního prostředí
Krajina a její složky
• 50/1976 Sb., Zákon Federálního shromáždění o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon)
• 437/2004 Sb., Zákon, kterým se mění zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 76/2002 Sb.,
o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru
znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění
zákona č. 521/2002 Sb., a zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách
• 114/1992 Sb., Zákon o ochraně přírody a krajiny
• 254/2001 Sb., Zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)
• 289/1995 Sb., Zákon Parlamentu České republiky o lesích a o změně a doplnění
některých zákonů (lesní zákon),
• 334/1992 Sb., Zákon České národní rady o ochraně zemědělského půdního fondu
• 44/1988 Sb., Zákon Federálního shromáždění o ochraně a využití nerostného bohatství
(horní zákon)
• 62/1988 Sb., Zákon České národní rady o geologických pracích a o Českém
geologickém úřadu
• 93/2004 Sb., Zákon kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na
životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů
na životní prostředí)
• 100/2001 Sb., Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí)
• 244/1992 Sb., Zákon České národní rady o posuzování vlivů na životní prostředí
Download

Krajinná ekologie - 6. kruh CZU VSRR