Distanční opory pro kombinované studium
BIOLOGIE A EKOLOGIE ČLOVĚKA
Karina Šondová
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
Přírodovědecká fakulta
Katedra biologie
Ústí nad Labem 2013
Sylabus opory:
1. Histologie, úvod do anatomie člověka
2. Anatomické soustavy člověka: roviny a směry lidského
těla. Základy osteologie a artrologie, kostra osová,
kostra lebky a končetin, nemoci kostry a kloubů
3. Obecná myologie - funkce, stavba a fyziologie svalu,
typy svalů, svaly hlavy, krku, hrudníku, břicha, zad a
končetin, svalové úpony, nemoci svalstva
4. Tělní tekutiny, homeostáza, krev, míza, lymfatická
soustava, krevní skupiny
5. Krevní oběh – stavba a funkce srdce a cév, řízení
oběhu, nemoci krve a oběhového systému
6. Respirační systém, stavba, řízení dýchání, výměna
plynů, mediastinum, nemoci dýchací soustavy
7. Trávicí soustava – stavba, trávení, vstřebávání, látková
a energetická přeměna, nemoci trávicí soustavy, základy
výživy, vitamíny a minerály
8. Funkce a stavba kůže, tělesná teplota, choroby kůže,
termoregulace, výdej odpadních látek z těla – role ledvin,
tvorba moči, kůže, nemoci vylučovací soustavy
9. CNS - stavba, funkce jednotlivých částí, obvodové a
vegetativní nervstvo, vyšší nervová činnost, poruchy nervové
soustavy
10. Endokrinní soustava -základní přehled a účinky hormonů,
receptory a smyslové funkce-zrakové, sluchové a rovnovážné
ústrojí
11. Reprodukční soustava muže a ženy, oplození,
onemocnění pohlavní soustavy
12. Základy imunologie – specifická a nespecifická imunita, Ta B lymfocyty, základní principy imunitních reakcí, autoimunitní
choroby
+ seznam doporučené literatury
1. HISTOLOGIE: DRUHY TKÁNÍ
1. Epitely (tkáně epitelové)
2. Pojiva (tkáně pojivové)
3. Tkáně svalové (svalovina)
4. Tkáně nervové
5. Pohlavní buňky
EPITELY (tkáně epitelové)
Fylogeneticky i ontogeneticky nejpůvodnější tkáně
rozprostřené do plochy z jedné nebo více vrstev buněk - kryjí
nebo vystýlají. Jsou to jen fixní buňky, téměř bez mezibuněčné
hmoty (pokud je, pak je tvořena převážně kyselinou
hyaluronovou). Buňky nasedají těsně na sebe. Pod vrstvou
buněk a sousední tkání vrstva kolagenních a retikulárních
vláken v tenké dvojvrstvě = bazální lamina. Vnější strana vždy
obnažena - tvoří povrch těla nebo vnější či vnitřní povrch
orgánů.
Polární rozlišení epitelů: svrchní, apikální vrstva se liší od
bazální. Apikální pól - funkční, bazální pól - upevnění,
regenerace, předávání látek
Rozdělení epitelů:
a) podle počtu vrstev,
b) podle tvaru buněk,
c) podle polárního rozlišení,
d) podle funkce
Rozdělení epitelů podle funkce:
 krycí - ochranná vrstva, drobné buňky
vícevrstevné: epidermis
výstelkové - chrání vnitřek tělesných orgánů (dutina ústní,
vagína - mnohovrstevný, peritoneum - mezotel - 1vrstevný,
seróza)
žlázové - velké buňky hruškovitého
nebo pohárkovitého tvaru
sekrety - užitek v dutině (sliny, trávicí šťávy)
inkrety - hormony
exkrety - moč, pot
Žlázy podle sekrece (extruze)
• apokrinní: výměšek odchází s částí cytoplazmy apikálního pólu
buňky (mléčná žláza),
• mezokrinní: drobnými kanálky:
a) aktivním transportem - sekrece žaludeční šťávy tzv. krycích
buněk
b) plazmatická membrána splývá s membránou sekrečního
váčku a tak se sekret dostává ven (potní žlázy, buňky žaludku)
• holokrinní: výměšek se hromadí v celé buňce a ta se časem
rozpadá (tuková tkáň, mazové žlázy kožní)
Žlázy endoepitelové - skupina buněk v epitelu
exoepitelové - vchlípení v době embryonálního vývoje
Žlázy podle tvaru sekreční části:
1. alveolární
2. tubulózní
3. tubuloalveolární
- od každého typu: jednoduché, rozvětvené a složené
- vícebuněčné žlázy, vznikající vchlípením epitelu
Smyslové buňky
a) primární (oční sítnice, čich, sluch) – vlastní vodivé výběžky
b) sekundární (chuť, statika, hmat) – jsou inervovány, dendrity
dostředivých neuronů
c) volná nervová zakončení (teplo, chlad,bolest) – inervace
v podstatě nesmyslových buněk epidermis)
Zárodečné epitely - vyživují pohlavní buňky (zrající vajíčka,
spermie), tvoří folikuly
Epitely pigmentové - pigmentová vrstva v sítnici oka
POJIVA (tkáně pojivové)
- tkáně prostorové, které obalují a spojují orgány, vyztužují
tělo, tvoří oporu a kostru v podobě různě pevných sítí až
kostí. Na rozdíl od epitelů, které neobsahují skoro žádnou
mezibuněčnou hmotu, jsou shluky buněk pojivových tkání
zakotveny v množství mezibuněčné hmoty, mezibuněčná
hmota je vylučována buňkami a tvoří ji vlákna bílkovin. Mezi
ně řadíme i tělní tekutiny, které spojují orgány, rozvádějí
výživu, hormony a obranné látky, odvádějí zplodiny
metabolismu a rozvádějí kyslík a odvádějí CO2
- většina pojiv vzniká z mezoblastu (entomezenchym), vzácně
z ektomezenchymu, mezenchym vzniká z mezoblastu
Struktura pojiv:
1. buňky: pevné (fixní) a volné
2. mezibuněčné hmoty: vláknitá (fibrilární) a interfibrilární
(mezi vlákny)
Pevné buňky (fixní)
- větvené s bohatými cytoplazmatickými výběžky
- oválné, polygonální, izolované buněčnou hmotou
- pigmentové buňky
Volné buňky
- mohou se pohybovat v tekutých mezibuněčných hmotách a
mají i schopnost fagocytózy, amoeboidního tvaru a diferencují
se z buněk fixních nebo do pojiva vcestují (př. z cévního oběhu)
Žírné buňky (heparinocyty, mastocyty) – v řídkém pojivu,
kulovité, s malým jádrem a obsahují v granulích heparin (snižuje
srážlivost krve), histamin (snižuje krevní tlak), serotonin (zvyšuje
krevní tlak, zesiluje peristaltiku střev)
Histiocyty - makrofágové, umí fagocytovat (hojení ran,
hnisavé záněty), mají menší jádro a mnoho lyzozómů
Granulocyty – eosinofilní, někdy i neutrofilní (bílé krvinky) vycestují z krevního oběhu, schopné pohybu, fagocytózy,
obrana organismu (mikrofágy) – nespecifická imunita (stroma
mléčné žlázy, intersticium plic)
Lymfocyty - identické s krevními lymfocyty, účastní se
imunitních reakcí specifické imunity. Dávají vznik i dalšímu
typu volných buněk:
• plazmatickým buňkám - tvorba protilátek specifické imunity,
nemají GA, váčky přímo z drsného ER
• epitelovým buňkám za patologických stavů
Mezibuněčné hmoty
Vláknité hmoty - kolagenní, elastické, retikulární (dle
převládajícího typu bílkovin)
Funkce: zpevňovací (zpevnění vlákna), zvláštní skupinu tvoří
krevní vlákna (fibrin)
a) Vlákna kolagenní – vláknitá bílkovina s vysokým %
hydroxiprolinu, velmi pevná, málo protažení schopná, varem
rozpustná. Každé vlákno z protofibril tropokolagenu, 10-40
nm tlustých. Vlákna tvoří zvlněné pentlice o průměru 1-2 μm,
Kolagen I. - tuhá pojiva vláknitá,provazcovitá
(šlachy, kostní tkáň, dentin v zubech)
Kolagen II. - chrupavčité tkáně, struna
hřbetní, sklivce
Kolagen III. - střední vrstva cév, tepen a žil,
škára
Kolagen IV. - bazální membrána
Kolagen V. - pojivové tkáně kromě chrupavek,
váže se na kolagen I.
Všechny (I.-V.) kolageny = 25% všech
bílkovin u obratlovců
b) Vlákna elastická (hlavní součástí
je bílkovina elastin), odolná vůči
varu, kyselinám i zásadám, žlutavá
barva a hedvábný lesk. Pod EM
jemné podélné žíhání. 150%
roztažnost, síla 1-10 μm, síťovitě
rozvětvená v kolagenním vazivu
c) Retikulární vlákna strukturou podobná kolagenním,
retikulin (heteroprotein s vysokým obsahem glycidických složek)
Interfibrilární hmoty: mukopolysacharidy a bílkoviny +
nerozpustné minerální soli
Pojiva chrupavková - chrupavka (cartilago) – opora,
pružnost, vzdor tlaku
a) fixní buňky – chondrocyty
b) fibrilární hmoty – kolagenní i elastinové
c) interfibrilární hmota – chondrin
Diferenciace - ze zárodečného mezenchymu. Fixní
mezenchymové buňky, zakulacení, chondroblasty = zvětšení,
růst, oválné chondrocyty. Tekutá mezenchymová
mezibuněčná hmota nahrazena chondrinem. V chondrocytech
- tuk a glykogen, chondrin - skleroprotein
Ochrustavice (perichondrium) povrchový pojivový obal - na
povrchu – ochrana, vstup cévy, nervy. Chrupavka sama je
necitlivá
Růst apozicí a za mlada intususcepcí = skupiny, které
vylučují novou mezibuněčnou hmotu
a) Chrupavka hyalinní - průsvitná, lehce namodralá. Je
fylogeneticky i ontogeneticky původní, předchází vývoji
ostatních typů i kostní tkáně
- z embryonálního mezenchymu, nebo více
diferencovaného vaziva, později může být nahrazena kostí hrtanová chrupavka, konce žeber, některé kloubní plošky,
nosní přepážka, stárnutím kalcifikuje.
Hyalinní chrupavka průdušnice
člověka – shora ochrustavice,
uprostřed – fibroblasty se mění
v chondroblasty, dole zralé
chondrocyty s velkým množstvím
mezibuněčné hmoty – chondrinu
c) Elastická (pružná) chrupavka - mnoho elastických
vláken v základní hmotě, ta má jiný index lomu, proto je na
preparátech viditelná. Méně průsvitná, nažloutlá a silně
pružná (ušní boltce, ve stěnách velkých tepen, epiglotis).
Elastická chrupavka. Nahoře
modře zbarvené vazivo
perichondria přechází v tkáň
tvořenou chondrocyty
d) Vláknitá chrupavka kolagenní (vazivová) - méně
chondrocytů i interfibrilární hmoty, hojnost kolagenních vláken
(meziobratlové ploténky, čéška, kloubní plošky). Je průsvitná,
bílá, velmi hutná.
Cartilago – chrupavka –
vazivová - fibrocartilago
Kost
- tvoří kostru, tj. oporu a ochranu orgánů. Je součástí
pohybového aparátu. Původně chrupavčitá kostra je
nahrazována kostní tkání. Charakteristický je rozvoj
mezibuněčné hmoty, která obsahuje asi 25% organické složky,
55% anorganických látek a asi 20% vody. Organickou složku
tvoří GAG (glykosaminokany a vlákna kolagenu - ossein =
kolagenní vlákna + glykoproteiny s kys. chondroitinsírovou B).
Kolagenní vlákénka mají svou úlohu při mineralizaci, na jejich
povrch se ve formě plochých šupinek ukládají soli Ca fosforečnan a uhličitan vápenatý
Kostní buňky: osteoblasty na
povrchu kosti - aktivně syntetizují
mezibuněčnou hmotu. Osteocyty =
vyzrálé kostní buňky definitivní kosti,
ve zvápenatělých komůrkách v
základní hmotě. Na povrchu je kost
kryta vazivovou okosticí = periostem,
z vnitřní strany endostem. Jako orgán
má kost 2 složky: kostní tkáň a kostní
dřeň. Zvláštními buňkami dočasně se
vyskytujícími v kostní tkáni, jsou tzv.
osteoklasty = velké, mnohojaderné
buňky, přítomné jsou při odbourávání
chrupavky při její přeměně v kost
nebo i při odbourávání primární
primitivní kosti při přeměně na kost
definitivní.
Kost lamelózní
bývá uspořádána do lamel, které mohou vytvářet tzv.
kompaktu nebo kost houbovitou.
Kost kompaktní - v diafýzách dlouhých kostí a na povrchu
kostí plochých. Stavba – z osteonů (Haversovy kanálky a
lamely - 8-16 lamel kolem Haversova kanálku, střídání vrstev
kostních buněk a mezibuněčné hmoty - nejrůznějšími směry).
Kost houbovitá - spongiózní je tvořena prostorovými trámci
a ostny (spiculi) lamelózní kosti, mezi nimiž je červená kostní
dřeň. V některých silnějších trámcích jsou osteony (výživa kanálky v osteonech, trámečky jsou uspořádány tak, aby
nejlépe odolávaly tlaku), slabší trámce osteony nemají. Je
v epifyzách (hlavicích) dlouhých kostí, ve střední části
plochých kostí a tvoří kosti krátké.
Okostice - periost – pevný vazivový obal protkaný nervy a
cévami, které prostupují kost díky existenci Haversových a
Volkmanových kanálků. Na vnitřní straně diafýz je podobná
vazivová vrstva - endost (zahuštěné pojivo kostní dřeně),
periost připoután ke kosti tzv. Sharpeyovými vlákny.
Kostní dřeň (morek) = síťovité pojivo retikulární. Obsahuje:
retikulární buňky, retikulární vlákna, tukové buňky a buňky, ze
kterých se diferencují erytrocyty, granulocyty a trombocyty.Tvorba
krvinek = v červené kostní dřeni,
Žlutá dřeň - tuk = degenerace ve stáří (šedá dřeň)
Kost lamelózní - kompaktní i
houbovitá. Stavba dlouhé kosti
v místě přechodu diafýzy
v epifýzu. Vrstva kompakty vně,
houbovitá (spongiózní) kost
uvnitř, směrem dolů dutina.
V spongiózní kosti červená
kostní dřeň, v dutině dlouhé
kosti tukové pojivo (žlutá kostní
Osifikace
- u kostí krycích (dermálních), které se diferencují přímo ze
zárodečného mezenchymu nebo z vaziva probíhá tzv.
desmogenní osifikace (spodní čelist, kosti lebeční, kostní desky v
kůži želv a pásovců, krokodýlů). Vznik tzv. kostí primárních později je možná přestavba na kosti lamelózní. Na povrchu
osifikující tkáně se řadí mezenchymální buňky na způsob epitelů,
posunují se dovnitř a mění se na osteoblasty - ty vylučují
mezibuněčnou hmotu a mění se v osteocyty. Vznikne houbovitá
kost, která později roste apozicí (diploe).
Desmogenní osifikace čelisti
člověka. Na již hotové kostní
trámečky (růžově fialové
s osteocyty) nasedají osteoblasty
Chondrogenní osifikace na místě
hyalinní chrupavky je dvojího typu:
Perichondriální - začíná uprostřed
diafýz pod ochrustavicí
(perichondriem).
Buňky přítomné v pojivu
ochrustavice se diferencují v
osteoblasty, které vytváří po obvodě
diafýz prstenec kompaktní kosti,
tvořený nejprve jednou lamelou.
Ochrustavice se mění v periost a
následná ossifikace probíhá
přikládáním dalších lamel, každá je
ve směru diafýzy delší než předchozí.
V dospělosti poslední povrchová
lamela spojí povrch diafýzy s
povrchem epifýz.
Enchondrální osifikace - v úrovni 1. perichondrální lamely se
v nitru diafýzy začne chrupavka kalcifikovat = chondrocyty se
zvětšují a v mezibuněčné hmotě se ukládají soli Ca2+. Do
zvápanatělé chrupavky vnikají z periostu pupence cév a
mezenchymu. Z mezenchymu vznikají chondroklasty - velké
mnohojaderné buňky, které narušují chrupavku, fagocytují
odumřelé chondrocyty a uvolňují další místo pro cévy a
mezenchym - uprostřed diafýzy centrum osteogenní tkáně s
vlastním krevním zásobením a schopnosti diferenciace v
houbovitou kostní tkáň. Od centra se proces šíří oběma směry
diafýzou a později i v epifýzách. V době dospívání jsou
chrupavky jen mezi epifýzami a diafýzami (epifýzodiafyzální
ploténka) a na povrchu epifýz, kde tvoří kloub. Chrupavčitá zóna
= růst kostí do délky. Rostoucí prvotní kost = hrubě vláknitá
spongiózní kost. V poslední fázi dojde k postupné resorbci tkáně
a nahrazení tkání lamelózní.
TKÁNĚ SVALOVÉ
- specializace buněk na pohybovou funkci
- v cytoplazmě - myofibrily
Hladká svalovina - svalová buňka myocyt. Vřetenité,
vláknité, 15-200um.
a) Sarkolema - na povrchu
b) Jádro - oválné, protažené, při stahu se může spirálně
stáčet
c) Sarkoplazma - s myofibrilami, sarkozómy (mitochondrie) a
endoplazmatické retikulum drsné i hladké, myoglobin
d) Diplocentrum (obvykle 2 dělící tělíska)
EM – řez sarkocytem
Myofibrily opticky 1 lomné - nežíhané. Sarkocyt se může
stáhnou až o 1/2 . Bílkoviny ve fibrile: aktin, myozin,
tropomyozin, paramyozin
Vznik - embryonální mezenchym – přes myoblasty.
Sarkocyty jsou schopné se dělit a mají základní funkční
organely živočišné buňky.V dospělosti jde o tkáň smíšenou s
retikulárním pojivem (růst a obměna) až řídkým vláknitým
pojivem – ochrana, vaskularizace
- vegetativní svalovina, vůlí neovlivnitelná, jen pod vlivem
vegetativního nervstva, Podráždění – mediátory z nervových
zakončení nebo ze sousedních svalových buněk. Jeden neuron
neinervuje všechny buňky ve skupině.
Hladká svalovina
tenkého střeva člověka
Příčně pruhovaná svalovina
- fylogeneticky mladší typ, - kosterní svalstvo, lokomoční
svalstvo, řízena CNS
Základní jednotka - svalové vlákno. Svalové vlákno =
mnohojaderná buňka až několik cm dlouhý útvar krytý
sarkolemou - silná a pružná. V sarkoplazmě až několik stovek
jader a množství žíhaných vlákének - myofibril, bohaté
sarkoplazmatické retikulum (obaluje myofibrily, slouží jako
zdroj iontů Ca) a příčné tubuly, které se sem zanořují jako
vchlípeniny cytoplazmatické membrány a vedou vzruchy
z povrchu dovnitř svalového vlákna, mitochondrie. Kyslík
z okolních kapilár přejímá myoglobin (větší afinita ke kyslíku
než hemoglobin)
Jádro svalového vlákna
Svalové vlákno - stah:
Myosin - velké množství molekul tvoří jedno vlákénko
(viz cytoskelet v cytologii). Každá z molekul má vláknitou
část a hlavici. Hlavice je sídlo ATPázové aktivity.
Aktinové vlákénko (nahoře) - z mnoha kulovitých molekul
aktinu. K nim se váže vláknitý tropomyosin a v určitých úsecích
na nasedá regulační bílkovina troponin. Troponin brání vazbě
hlavic myosinu s aktinem. Zvýšením koncentrace Ca2+ iontů ,
které se vylijí z hladkého ER po podráždění nervovým
impulzem, změní troponin svoji prostorovou konfiguraci a odhalí
na aktinovém vlákně vazebná místa, které umožní vazbu
myosinových hlavic. Ty se váží na aktin (za spotřeby ATP) a
změnou prostorové konfigurace posunují aktinová vlákénka
směrem do středu sarkomery. Tak je aktin postupně vsunován
mezi vlákénka myosinu. Činnost je současná a naráz.
Myofibrila se stahuje. Klesne-li Ca2+ koncentrace vyčerpáním
vápníku do ER, přestane myosin reagovat s aktinem a
působením ATP se vazby uvolní. Svalové vlákno se uvolňuje
(pružností cytoplazmatické membrány i předchozí spotřebou
ATP)
Svalovina:
•
bledá (fázická): mnoho myofibril méně myoglobinu a
sarkozómů (mitochondrií) krátkodobě velká výkonnost.
•
červená (tonická): méně myofibril, více myoglobinu a
sarkozómů - dlouhodobě méně výkonná.
Střídají se v různých okrscích ale i převládají.
Inervace - odstředivě - nervosvalová ploténka.
Jedno svalové vlákno je inervováno jediný neuronem, ale
jeden neuron může inervovat více svalových vláken. Zpráva o
situaci ve svalstvu - dostředivě - nervosvalová zakončení,
šlachová vřeténka (proti přetížení).
Vznik příčně pruhované svaloviny –
z embryonálního mezenchymu
vznikají tzv. myoblasty,
postupně diferencují ve svalové
vlákno
Myokard - srdeční svalovina obratlovců
a) stavební jednotkou je jednojaderná buňka
b) jádra ve středu svalových buněk, ne pod sarkolemou
c) sarkoplazma mnohem bohatší na sarkozómy a chudší na
myofibrily. Myofibrily splývají v pentlicovité myotenie
d) neexistují regenerační schopnosti (myokard neschopen
regenerace)
Autonomní převodní systém regulující činnost
Nelze ovlivnit centrálním nervstvem, pouze částečně
ovlivnitelné autonomním nervstvem:
parasympatikus – zpomaluje,
sympatikus – zrychluje
TKÁNĚ NERVOVÉ
- specializované pro vzrušivost a dráždivost
1) analýza podnětu a odpověď na něj
2) koordinace činnosti všech tkání a orgánů
3) registrace procházejících impulzů - paměti - uloženy
záznamy za uplynulé období života, protože nervové buňky
se nedělí, jsou celý život tytéž - orientace živočichů nejen
v prostoru, ale i v čase
4) tkáň řídící, spojuje všechny buňky v těle v celek(s hormony)
Mozek (a nebo) mozkové uzliny - sídlo psychických projevů
Specifická stavba nervové tkáně: buňky nervové, buňky gliové
(vyživovací, podpůrné), dále se účastní vláknité pojivo, cévy
Schéma neuronu
Neuron:
Gangliová buňka (cyton, perikaryon) - kulovitá, slzovitá,
vřetenitá, 10-500 um, Jádro - kulovité, 1 i více jadérek
Cytoplazma (neuroplazma) málo mitochondrií
ER - drsné, velmi vyvinuté, na mnoha místech zduřeno v
uzlíky = Nisslova tělíska = ztluštělé membrány ER se zrny 10-30
nm - kvanta RNK a bílkovin. Vymizí-li z buňky, její nervová
aktivita klesá.
Tuky - dosti v cytoplazmě (lipozómy)
Na povrchu cytonu - dvojitá membrána = neurilema
Neurofibrily - v cytoplazmě nervových buněk, šíření nervových
vzruchů a vedení sekretů. Pokračují i ve výběžcích nervových
buněk (mikrotubuly a intermediální filamenta).
Výběžky nervových buněk - dendrity a neurity
Dendrity - krátké a složitě větvené (nebo dlouhé), vedoucí
vzruchy ze smyslových orgánů = dendrity axonálního typu.
Povrch kryt neurilemou .Vzruchy vedou (dostředivě) směrem do
buňky (cellulipetálně)
Neurity (axony) - mnohem delší než dendrity, u člověka až 1
metr. U kroužkovců a hlavonožců obrovské axony o průměru
několik um.Vedou vzruchy vždy od buňky (cellulifugálně).
Každý cyton má jediný 1 axon.
Axony - pokryv:
1) nahé - jen axolema
2) pochvy (u obratlovců):
a) Schwannova – tělo Schwannovy buňky tvoří buď
myelinovou pochvou nebo jen kryje část axonu.
b) myelinov - mnohonásobně obtočené cytoplazmatické
membrány Schwannových buněk.
Ranvierův zářez - mezi dvěma sousedními Schwan.
buňkami, membrána Schwan. buněk se dotýká axolemy.
Interanulární nodulus - úsek mezi sousedními Ranv. zářezy
vymezený 1 Schwan. buňkou = internodium
dendrity, konce všech axonů a axony čichových nervů
obratlovců jsou nahé, kryté axolemou.
Myelinová a Schwannova pochva jsou u axonů obvodních
nervů
Vegetativní nervy obratlovců + axony některých bezobratlých,
ryb, kruhoústých mají nezřetelně vyvinutou myelinovou pochvu a
dobře pochvu Schwannovu.
Axony bílé hmoty mozkové a míšní mají jen myelinovou
hmotu.
Neurony (podle tvaru gangliových buněk):
1) unipolární (adendritické) - oválný tvar a jen 1 neurit
2) zdánlivě unipolární - 1 dentrit a 1 neurit
3) bipolární –vřetenovité, na 1 pólu dendrit a na jiném neurit
4) multipolární - hvězdicovité, 1 neurit a vícero dendritů
Podle délky axonů:
- dlouhoaxonové - dlouhé neurity od periferního nervstva
- krátkoaxonové - např. v kůře mozečku, Purkyňovy buňky
Spojení nervových buněk
Prostřednictvím nervového zápoje = synapse (presynaptický
a postsynaptický neuron) - podle směru šíření vzruchu. Zápoje:
axodendritické, axoaxonické, axosomatické Synapse tvoří:
1. Synaptický uzlík
2. Intersynaptický prostor (asi 12 nm)
3. Mediátory - vlastní přenos nervového vzruchu.
(Mediátorové váčky v uzlíkovitých rozšířeninách telodendrií.
Nervová zakončení
V okamžiku proniknutí vzruchu do synaptického uzlíku se
mediátor vyleje do intersynaptického prostoru. Kontakt mediátoru
s membránou postsynaptické buňky vyvolá vzruch v cílové
buňce.
Vedení vzruchu - membránový potenciál: klidový, akční.
Saltatonní vedení vzruchu pouze na místě Ranvierových
zářezů. (Na+ se mění s K+ a pak zase zpět za vynaložení
energie).
Gliové buňky:
1) Makroglia - velké gliové buňky:
a) ependymové – cylindrické,
výstelky mozkových dutin a
míšního kanálu.
b) astrocyty - hvězdicovitě větvené
buňky s kořenovitými výběžky
2) Oligodendroglia - podobné astrocytům, jsou však
menší a mají méně výběžků. V bílé hmotě mozku a míchy
a v a synaptických uzlinách podél míchy. Oporná funkce,
vytváří myelinové pochvy (patří se i buňka Schwannovy).
3) Mikroglia - nejmenší buňky se schopností
amoeboidního pohybu = jediné volné buňky v nervové tkáni.
Ochrana, fagocytóza (makrofágové – v paradoxu ke svému
názvu)
Příklad stavby orgánu – nervu:
Nad Schwannovou pochvou se nachází jemné
endoneurium z vláknitého pojiva. Několik neuritů pak obaluje
perineurium - pojivový obal. Všechny obaly jsou pospojovány
navzájem - (mechanická ochrana nervů) a navenek obklopeny
vazivovým pouzdrem = epineurium, které obaluje vzniklý nerv.
Nervy jsou komplexy nervové tkáně a pojiv
2. KOSTERNÍ SOUSTAVA
OSTEOLOGIE
ARTHROLOGIE
= pasivní pohybový aparát,
pevná, ale pohyblivá vnitřní
opora těla, soubor kostí =
kostra (skelet)
Typy kostí dle tvaru:
poměr délky, šířky a výšky
•dlouhé: delší než širší, diafýza + epifýzy (kosti končetin,
stehenní, pažní), významné při nesení hmotnosti těla
•ploché: tenké a zploštělé (lopatka, hrudní kost, kosti lebky),
ochranná schránka a široký povrch pro uchycení svalů
•krátké: tvar krychle (články prstů, kosti zápěstí a kotníku),
omezený pohyb, ale zajištění stability
•nepravidelné (obratle, kosti tváře, pánevní a kyčelní kosti)
Složení a stavba kosti: kostní tkáň – osteocyty (kostní buňky)
+ mezibuněčná hmota: a) organická složka 1/3 (bílkovina
osssein a kolagenní vlákna) - tvrdost a pružnost
b) anorganická složka 2/3 (fosforečnan
vápenatý, 95%; uhličitan vápenatý 5%, hydrogenfluorid
vápenatý 3,5%) – zvyšují tvrdost a odolnost
dřeň (medulla): vnitřek dlouhých kostí, v dětství červená
(krvetvorba), postupně žloutne (tuk), v dospělosti krvetvorba
jen u plochých a krátkých kostí (hrudní kost, obratle, žebra)
Spojení kostí:
a) pevné: - chrupavkou (synchondróza) = cartilago (žebra
s hrudní kostí, mezi obratli), mezi kostmi pevná vaziv.
chrupavka, odolné vůči tlaku
- vazivem (syndesmóza) = švy (sutury na plochých
kostech lebky), spojení kolagenem bez možnosti
pohybu, pevné, málo pohyblivé, odolné vůči tahu,
mezikostní blány vyplňující prostor mezi kostmi
předloketními a kostmi bércovými
- upevnění zubů v zubních lůžkách
- spojením kostí (synostóza) pánevní kost ze 3 kostí,
zcela nepohyblivé
b) pohyblivé: kloubem (articulatio synovialis): kloub:
-kloubní plochy (hlavice vypouklá konvexní a jamka konkávní,
obtisk hlavice) - rozšířené konce kostí pokryté vrstvou
chrupavky 0,5 cm
-kloubní pouzdro – vazivové, spojuje kloubní plochy, produkce
mazu, zvlhčování prostředí a snížení tření, vyživovací a
regenerační schopnost
-kloubní dutina – prostor se synovií
-pomocná kloubní zařízení – vazy, chrupavčité destičky,
chrupavčité lemy, žlábky synoviální a kloubní vazy
-kulovitý (ramenní-nejvyšší rozsah pohybu), válcový,
kladkový, sedlovitý, elipsoidní, plochý
V těle rozeznáváme:
1) základní roviny - sagitálni (dělí tělo na část pravou a
levou)
frontálni (část přední a zadní)
transverzální (část dolní a horní)
2) základní směry - kraniální (směr k hlavě) x kaudální
(směr opačny)
ventrální (směr břišní/zadní) x dorzální (směr zádový/zadní)
proximální (směr k trupu) x distální (směr k prstům)
3) základní osy
Kostru dělíme na 2 části: osovou (axiální)
kostra končetin
Popis kostry: cca 206-214 kostí, 20% hmotnosti těla
kostra trupu
kostra hlavy
kostra končetin
Kostra trupu: páteř + hrudník
Páteř (columna vertebralis):
- pružná a pevná osa těla
- 32-34 obratlů (vertebrae)
•7 krčních (v. cervicales) C1-C7
•12 hrudních (v. thoracicae) Th1-Th12
•5 bederních (v. lumbales) L1-L5
•5 křížových (v. sacrales) S1-S5 srůst v kost
křížovou (os sacrum)
•3-5 kostrčních (v. coccygeae) Co1-Co3-5….
kostrční kost (os coccygis)
Stavba obratle:
tělo obratle (corpus vertebrae), oblouk obratle (arcus vertebrae)
výběžky obratle (processus vertebrae)
Tělo obratle: uložené vpředu (ventrálně) a je nosnou částí.
Směrem nahoru (kraniálně) a dolů (kaudálně) končí rovnou
plochou, na kterou se připojuje meziobratlová ploténka (discus
intervertebralis), je vyplněno spongiózou a červenou kostní
dření. Oblouk obratle - jeho hlavní funkcí je ochrana míchy.
Spojením těla s obloukem je vytvořený otvor (foramen
vertebrale).
Otvory všech obratlů
pod sebou, spolu se zadními
plochami meziobratlových
plotének a s vazy vytvářejí
páteřní kanál (canalis
vertebralis).
Výběžky obratle- vystupují z oblouku obratle a slouží ke
spojení obratlů
Kloubní výběžky (processus articulares) jsou párové, dolní a
horní. Vystupují na začátku obloukové destičky
Příčné výběžky (processus transversi) jsou též párové.
Trnový výběžek (processus spinosus) je nepárový, vybíhá
směrem dozadu. Je možné jej ho nahmatat pod kůží. Spolu s
příčnými výběžky je místem svalových úponů
obratle (vertebrae): krátké kosti, tělo + oblouk + výběžky,
spojením páteřní kanál (mícha), z meziobratl. otvorů míšní
nervy, spojení chrupavčitými meziobratlovými ploténkami
Krční páteř je oblast páteře u krku. Je tvořena 7 obratli (C1 C7) vyznačujícími se nízkým tělem, postranními výběžky,
otvory pro cévy a nervy. Specifický je trnový výběžek, který je
na konci rozdvojený. Nejvýznamnější obratle krční páteře
jsou atlas (nosič) a axis (čepovec). Atlas (označen C1) nemá
trnový výběžek, v těle je velký
otvor, má velké kloubní plošky.
Axis (čepovec, označen C2) má
1 výběžek navíc (čep), původně
byl čep tělem atlasu,
společně zajišťují pohyb hlavy.
dvojesovité prohnutí páteře:
a) lordóza (krční a bederní) – prohnutí dopředu
b) kyfóza (hrudní a křížová) – prohnutí dozadu
- pružnost, tlumení nárazů při chůzi
- důsledek vzpřímené chůze člověka (tah
svalstva a orgánů)
lordóza
kyfóza
lordóza
Hrudník (thorax): 12 žeber (costae) a) pravá (c. verae) 1.-7. (1. nejkratší)
b) nepravá (c. spuriae) 8.-10.
c) volná (c. fluctuantes) 11.-12.
kost hrudní (sternum) + 12 hrudních obratlů
- zvednutím žeber se zvětšuje kapacita hrudníku dopředu
páteřní kanál
hrudní kost
pravá žebra
páteřní
žeberní chrupavky
nepravá žebra
volná žebra
Kostra hlavy: lebka (cranium)
- opora mozku a smyslových orgánů, začátku dýchací a
trávicí trubice
mozková část (neurocranium)
1.kost čelní (os frontale)
2.kosti temenní (ossa parietalia)
3.kost týlní (os occipitale)
4.kosti spánkové (ossa temporalia)
5.kost klínová (os sphenoidale)
6.kost čichová (os ethmoidale)
obličejová část (splanchnocranium)
7.kosti lícní (ossa zygomatica)
8.horní čelist (maxila)
9.dolní čelist (mandibula)
10.kosti nosní (ossa nasalia)
11.skořepy nosní (conchae)
12.kosti slzní (ossa lacrimalia)
13.kosti patrové (ossa palatina)
14.kost radličná (vomer)
Jazylka (os hyoideum)
švy na lebce:
věncový (sutura coronalis),
šípový (sutura sagittalis),
lambdový (sutura
lambdoidea), šupinový
(sutura squamosa)
dutiny v lebce:
•lebeční dutina =
mozkovna (cavum cranii)
– mozek
•nosní dutina (cavum
nasi)- nosní skořepy
•očnicová dutina = orbita
•ušní dutina – 3 kůstky
Kostra končetin:
pletenec + kostra volné končetiny
kostra horní končetiny (membrum
superius):
přizpůsobení k uchopování a práci
1.pletenec (cingulum):
spojení volné končetiny s hrudníkem
lopatka (scapula) plochá trojúhelníková kost
- v horní zadní části je tzv. hřeben
- hřeben vybíhá do strany v tzv. nadpažek
(výběžek)
- jím se lopatka spojuje s klíční kostí
klíční kost (clavicula) je esovitě prohnutá
- svojí vnitřní částí se spojuje s kostí hrudní
- svojí vnější částí se spojuje s lopatkou
2. kostra volné končetiny: ramenní kloub: spojení lopatky s
kostí pažní
- kloub je nestabilní, časté vykloubení (luxace)
- pohyb pomocí lopatky
kost pažní = ramenní (humerus) je to dlouhá kost
- tvoří hlavici ramenního kloubu
- skládá se z:
a) hlavice (v horní části)
b) krček (úzká část pod hlavicí)
c) tělo (největší část)
d) dolní rozšířená část
předloktí (antebrachium): vřetenní (radius): na straně palce
loketní (ulna): na straně malíčku
loketní kloub: stýkají se v něm 3 kosti (pažní, loketní, vřetení)
kosti ruky: kosti zápěstí (carpus): 8 kůstek ve 2 řadách
kosti záprstní (ossa metacarpalia): 5
články prstů (phalanges): po 3, palec 2
kostra dolní končetiny (membrum inferius):
1.pletenec (cingulum):
- spojení dolní končetiny s páteří
kost pánevní (os coxae)
srůst 3 kostí (kyčelní = os ilium,
sedací = os ischii a stydká = os pubis
pánev (pelvis): 2 kosti pánevní + kost křížová
- pánev je spojena s křížovou kostí nepohyblivým
tuhým kloubem (amphiarthrosis).
- dolní končetina je k trupu připojena mnohem
pevněji než horní ( připojena kloubním
spojením s hrudní kostí a pomocí svalů)
2. Kostra volné končetiny: kyčelní kloub (articulatio coxae)
- připojuje dolní končetinu k pánevním kostem
- flexe, extenze, rotace, abdukce, addukce dolní kočetiny
-největší kloub v lidském těle
kost stehenní (femur) je největší kostí v těle
-kloubně spojena s pánví v kyčelním kloubu
a s čéškou, holenní a lýtkovou kostí v
kolenním kloubu.
- krček a kost stehenní svírají úhel 130°
kolenní kloub (articulatio genus)
- k vyrovnání zakřivení - menisky
(chrupavčité destičky poloměsíčitého tvaru), jsou připojeny k
tibii (holenní kosti)
- přední plocha kloubu patella (čéška) - vložena do úponové
šlachy čtyřhlavého svalu stehenního
- kloubní pouzdro je silné a zpevněné postraními vazy
- uvnitř jsou dva samostatné zkřížené vazy na zevní kotník
(k malíku)
-stabilita je předpokladem stability
celé dolní končetiny
-hlavním pohybem flexe (ohnutí),
extenze (natažení), rotace při ohnuté v
koleni s rozsahem 120 – 150°
bérec (crus): holenní (tibia) rozšiřuje se a
na vnitřní straně vybíhá ve vnitřní kotník (k palci)
lýtková (fibula) na dolním konci vybíhá na
zevní straně v zevní kotník (k malíku)
kosti nohy: kosti zánártní (ossa tarsi): 7 (1.kost patní
(calcaneus), 2.kost hlezenní ( talus), 3.kost loďková (os
naviculare), 4,5,6 = tři kosti klínové: vnitřní, střední a zevní
(os cuneiforme mediale, intermedium, laterale), 7.kost
krychlová (os cuboideum)
kosti nártní (ossa metatarsalia): 5
články prstů (phalanges): po 3, palec 2
Druhotné pohlavní znaky na kostře:
ženská kostra:
1.méně patrná místa úponu svalů (drsnatiny, výběžky)
2.širší pánev, kloubní jamky vzdálenější, eliptický vchod
do pánve
3.lebka – méně skloněné čelo, větší čelní hrboly, menší
nadoboční oblouky, méně výrazný řez nosu, brada méně
vystupuje
Onemocnění kostry:
•vady páteře (kulatá záda, plochá, vybočená, rozštěpy páteře)
•poruchy kloubních chrupavek (menisky, ischias, houser)
•záněty kloubů
•řídnutí kostí (osteoporózy): onemocnění kostní tkáně, které
vede ke zvýšené křehkosti kostí, dochází u lidí trpících tímto
onemocněním k četnějším zlomeninám
- nejčastěji způsobeno nedostatkem vápníku v těle a
zvýšeným odbouráváním kostní tkáně při nedostatku fyzické
zátěže
V ČR 800 000 lidí, ale jen 75 000 z nich, tedy necelých 10%,
se léčí
- sama o sobě nebolí, bolestivé jsou až následné zlomeniny
•poruchy nožní klenby (podélně a příčně plochá noha)
•dna (podagra) příčina - nadměrná konzumace potravin
obsahující puriny, konečným produktem jejich metabolismu
je kyselina močová, která se hromadí u kloubů a působí
bolest
Pagetova choroba: metabolické onemocnění, kdy dochází k
poruše kostní přestavby
-kosti se zvětšují, mají abnormální strukturu, a výsledkem je
nižší mechanická odolnost a snadnější vznik deformit
- nejčastěji bývá postižena pánev, stehenní kost, páteř a lebka
Skolióza: boční a rotační vychýlení páteře, často
kombinována s lordozou či kyfozou
- 1 dítě z 900
Spina bifida (SB), vrozený rozštěp páteře: 1 z nejčastějších
vrozených vad
-porucha vývoje neurální trubice, které postihují okolo 0,2 %
narozených dětí
-podstatou rozštěpu páteře je nedokonalé uzavření páteře –
obratlových oblouků
•artritida: zánětlivé onemocnění kloubu, např. v důsledku
infekce
•výrůstky
•úrazy: vymknutí (distorze), vykloubení (luxace), zlomeniny
(fraktury)
•artróza kloubů: degenerativní onemocnění kloubu (vlivem
opotřebování), je charakterizované změnami kloubní
chrupavky
•osteoartritida: opotřebení kloubů věkem
•revmatická artritida: začíná zánětem synoviální membrány
potahující kloub
Křivice = rachitida (rachitis) je onemocnění dětí nedostatkem
vitaminu D, nedostatečnou výživou, chudou na tento vitamin,
nedostatkem slunečního záření
Projevy: těžká porucha tvorby kostí- kosti měknou, převažuje
chrupavčitá hmota, ve zdravé kostní tkáni je chrupavčité složky
asi 30%, v rachitické kosti až 70%. Ubývá značně fosforečných
solí , obsah vápenatých solí se nemění. Kostní změny mají za
následek, že dochází k poruchám ve tvaru kostí.
Mnoho solí vápenatých a fosforečných v potravě urychluje
vývin této choroby, neboť zvyšují spotřebu vitaminu D,
kravské mléko, které obsahuje solí více než mléko lidské, ač
má větší obsah vitaminu D, vyvolává křivici u kojenců.
Léčba: podávání velkých dávek vitaminu D ve formě rybího
tuku nebo různých léčebných přípravků vitaminu D a ve
vystavování těla ultrafialovým paprskům slunečním nebo
umělým (horské slunce).
3. SVALOVÁ SOUSTAVA
MYOLOGIE
- dráždivost, vodivost, stažlivost, pohyb a změna napětí
vnitřních orgánů
-vznik z mezodermu
Chemické složení svalu:
•voda- 70 – 75%
•anorg. látky - 1% (ionty – Na, K, Ca, Mg, Al, P)
•org. látky – 24% (bílkoviny – aktin, myozin, myoglobin,
albuminy, kyselina mléčná, enzymy, glukóza, glykogen, ATP,
kreatinfosfát)
Svaly jsou orgány tvořené svalovou tkání (svalovinou), která
umožňuje aktivní pohyb organismu nebo jeho částí.
Základem pohybu je svalový stah (kontrakce). Svalstvo
člověka má schopnost přeměnit chemickou energii živin v
kinetickou (účinnost 30%) a v teplo.
Svalstvo váží 30-50% (36% muži, 32% ženy) z hmotnosti
lidského těla a je tvořeno z 650 svalů. 56% hmotnosti na
svaly dolní končetiny, 28% hmotnosti na horní končetiny a
přibližně 16% na hlavu a trup.
Struktura svalové buňky:
•mnohojaderná svalová vlákna
•cytoplazmatická membrána, protoplazma s organelami,
myofibrily
•myofibrily složeny ze sarkomer
•sarkomery: střídající se vlákna aktinu a myozinu
Struktura svalu:
•svalové buňky (vlákna)….snopečky….snopce….sval
•na povrchu vazivová blána (fascie = povázka)
•na koncích svalu šlachy, napojeny na kosti (okostici) jako
začátky a úpony svalů
•mezi nimi vazivo, cévy a nervy
•hybná (motorická) jednotka:
vlákna ovládaná
1 nervovou buňkou
Činnost svalů:
•Stah: izotonický (napětí se nemění, sval se zkracuje – u svalů
rovnováhy)
izometrický (délka stejná, napětí se zvyšuje – u ohybačů
a natahovačů)
tetanický stah = křeče
•pružnost = návrat do původního stavu
•pevnost = odolnost proti přetržení
•svalová síla = velikost zatížení, které sval nemůže překonat
(dynamometr)
•měření činnosti: elektromyografie (EMG)
•svalová únava = postupné zmenšování až vymizení stahu
odstranění únavy: odpočinek pasivní (klid, masáž) či aktivní
(zaměstnání jiných svalových skupin)
Typy svalů:
příčně pruhované (kosterní) hladké
- sarkomery
- mnohojaderná, dlouhá vlákna
s příčným pruhováním
- rychlá činnost
- unavitelné
- nutnost nervových podnětů
- podléhá vůli
- upínají se na kostru
- netvoří sarkomery
- vřetenovité jednojad.
buňky
- pomalá činnost
- bez únavy
- vlastní automacie
závislá na vnějších
podnětech
- nepodléhá vůli
- trávicí trubice, cévy,
děloha, močovody,…
srdeční
- sarkomery
- síť buněk s můstky
s příčným pruhováním
- rychlá, stálá činnost
- bez únavy
- vlastní automacie
látkově a nervově
ovlivnitelná
- nepodléhá vůli
- srdce
Přehled kosterního svalstva:
Podle funkce:
a) flexory - ohýbače
- pohyb, při kterém se zmenšuje kloubní úhel ( ohýbání horní
končetiny v lokti)
b) extenzory - natahovače
- pohyb, při kterém se zvětšuje kloubní úhel (natažení horní
končetiny v lokti)
c) abduktory - odtahovače
-pohyb směrem od osy těla(rozpažování horních končetin)
d) adduktory - přitahovače
-pohyb směrem k ose těla (připažování horních končetin)
e) rotátory - rotace = otáčení
-pohyb kolem podélné osy těla (otáčení horní končetiny v
rameni)
f) pronátory - pronace=rotace předloktí, otočení ruky dlaní vzad
g) supinátory-supinace=rotace předloktí,otočení ruky dlaní vpřed
Ve zdravém lidském těle pracují svaly v párech nebo ve
skupinách - sval, který se aktivuje a stahuje,
se nazývá synergista;
jeho protějšek,
který se uvolňuje,
je antagonista.
Podle druhu
pohybu se
synergista a
antagonista ve
své funkci střídají.
Svalstvo zad
•spojují páteř s ostatní kostrou, funkce především vzpřimovací
1. Povrchová vrstva
Musculus trapezius
Musculus latissimus dorsi
2. Podpovrchová vrstva
Musculus rhomboideus major
Musculus rhomboideus minor
Musculus levator scapulae
3. Spinokostální vrstva svalů
Musculus serratus posterior superior
Musculus serratus posterior inferior
4. Hluboká vrstva (musculi dorsi proprii)
a) Systém spinotransversální
Musculus splenius
Musculus longissimus
Musculus iliocostalis
b) Systém spinospinální
Musculus spinalis
c) Systém transversospinální
Musculus transversospinalis
d) Krátké svaly hřbetní
Musculi interspinales
Musculi intertransversarii
e) Hluboké svaly šíjové
Musculus rectus capitis posterior major
Musculus rectus capitis posterior minor
Musculus obliquus capitis superior
Musculus obliquus capitis inferior
Svalstvo hrudníku
•mezi kostrou hrudníku a horní končetinou
1. thorakohumerální svaly:
velký prsní sval (m. pectoralis major)
malý prsní sval (m. pectoralis minor)
podklíčkový sval (m. subclavius)
pilovitý sval přední (m. serratus anterior)
2. vlastní svaly hrudníku
• mezižeberní svaly (mm. intercostales): zevní a vnitřní
• podžeberní svaly (mm. subcostales)
• příčný sval hrudní (m. transversus thoracis)
3. bránice (diaphragma)
Svalstvo břicha
•přední a postranní
stěna dutiny břišní
Ventrální skupina:
musculus rectus abdominis
(přímý sval břišní)
musculus pyramidalis
Laterální skupina:
musculus obliquus externus abdominis (zevní šikmý sval
břišní)
musculus obliquus internus abdominis (vnitřní šikmý sval
břišní)
musculus transversus abdominis (příčný sval břišní)
musculus quadratus lumborum (čtyřhranný sval bederní)
Svalstvo krku (musculi colli)
•spojují lebku, krční páteř, kosti ramenního pletence a horní
žebra
plochý sval = podkožní sval krku (m. platysma)
zdvihač hlavy (m. sternocleidomastoideus)
nadjazylkové a podjazylkové svaly
Svalstvo hlavy
•od lebečních kostí do kůže v obličeji
kruhové svaly: oční (m. orbicularis oculi) a ústní (m.
orbicularis oris)
mimické svaly (výraz obličeje smrštěním kůže): tvářový (m.
buccinator), svaly pohybující ústními koutky, rty, …
žvýkací svaly (kousání, žvýkání, mrkání, řeč, zpěv, smích,
pláč): zevní sval žvýkací (m. masseter), spánkový sval (m.
temporalis)
Svalstvo končetin
horní končetina:
svaly ramenní a lopatkové: deltový sval (m. deltoideus)
svaly pažní: dvojhlavý sval pažní (m. biceps brachii),
trojhlavý sval pažní (m. triceps brachii)
svaly předloktí: ohýbače a natahovače ruky a prstů
svaly ruky: ohýbače a přitahovače prstů, mezikostní a
červovité svaly
dolní končetina:
svaly kyčelní: sval
bedrokyčelní (m. iliopsoas),
hýžďové svaly (m. gluteus
maximus, medius, minimus)
svaly stehenní: dlouhý sval
stehenní = krejčovský (m.
sartorius), čtyřhlavý sval
stehenní (m. quadriceps
femoris)
svaly bérce: natahovače a
ohýbače prstů a nohy (např.
trojhlavý sval lýtkový = m.
triceps surae, Achillova
šlacha
svaly nohy: ohýbače a
přitahovače prstů,
mezikostní a červovité svaly
Poruchy svalové funkce:
Příčiny poruch funkce kosterních svalů:
nečinnost (znehybnění končetin)
přerušené spojení mezi nervovým a svalovým vláknem
nemoci svalu (záněty, úrazy, poruchy cévního zásobení)
patologické procesy na nervosvalové ploténce
•plegie = úplné ochrnutí, naprostá neschopnost aktivního
volního pohybu
•paréza = částečné ochrnutí, částečná neschopnost aktivního
pohybu
•hyperkinézy = chorobné mimovolní pohyby, které ruší volní
nebo reflexní pohyb:
•tremor = rytmický třes části těla, např. prstů, rtů
spazmy = křeče, záchvatové či déletrvající stahy
svalových skupin
tiky = neurotického původu, grimasy, mrkání,
posmrkávání, krčení ramen,…
•svalový revmatismus (prudký s horečkou či chronický)
•záněty šlach a jejich pouzder
Esenciální tremor –nejčastější druh tremoru, může se
objevit v každém věku, většinou po 40. roce života, patrný je
tremor rukou, někdy i nohou, tento druh tremoru může
způsobit stres, nedostatek potravy, dehydratace
Parkinsonský tremor – typický příznak Parkinsonovy
choroby, objevuje se po 60. roce života, začíná se rozvíjet
více na dolních končetinách
Intenční tremor – vzniká ve chvíli, když je porušený
mozeček, síla třesu stoupá při chůzi
Holmesův tremor (cereberální tremor) – je vzácný a
objevuje se při poruše části mozku, která je postižena
lézemi, může být důsledkem chronického alkoholismu nebo
konzumace velkého množství léků. Tento tremor vzniká
nejčastěji při jaterní encefalopatii nebo při tyreotoxikóze.
4. TĚLNÍ TEKUTINY
-vnitřní prostředí organismu, zajištění homeostázy
Rozdělení tělních tekutin:
- základem je voda: 50 – 60% (v závislosti na věku, pohlaví,..)
•nitrobuněčná (intracelulární): 40% tělesné hmotnosti
•mimobuněčná (extracelulární): 21%
- cévní: krev (sanguis) - 6-9%
míza (lymfa) – malé množství
- mimocévní: tkáňový mok: asi 13,5 %
Krev (sanguis) = tekutý orgán proudící v uzavřené cévní
soustavě
Funkce krve:
•přenos kyslíku z plic do tkání
•přenos CO2 z tkání do plic
•transport látek a živin z tenkého střeva do jater a z jater
k orgánům
•odvod zplodin metabolismu z tkání do ledvin, jater a potních
žláz
•transport hormonů ze žláz s vnitřní sekrecí
•vyrovnává teplotní rozdíly mezi orgány, řízení tělesné
teploty (termoregulace)
•obrana organismu proti patogenům (transport protilátek =
imunita)
•stálé vnitřní prostředí
Množství a vlastnosti krve:
•4,5-6 litrů (více při aktivní činnosti)
•8% z celkové hmotnosti, muž 5-6 l, žena 4,5 l
•v neustálé výměně (dynamická rovnováha): denní tvorba
50 ml ….3x do roka se obmění
•ztráty krve: náhle až 1,5 l, pomalu až 2,5 l
Složení krve:
-poměr buněk a plazmy = hematokrit (odstředění
v kapiláře, muž 39-49%, žena 35-43%)
•krevní plazma: nažloutlá tekutina, 55%
•anorg. látky: 90% voda, 0,9% ionty (chlorid
a uhličitan sodný), pH krve 7,35 – 7,45
•org.látky: 9% - bílkoviny (albuminy,
globuliny
– např. transferin, fibrinogen, glukóza,
mastné kyseliny, močovina, kyselina
mléčná, žlučová barviva, hormony,
enzymy, vitamíny,…)
•krevní tělíska (buňky):
Krevní plazma - hustá, nažloutlá, 9O% H2O +
minerálních a organ. látek: Na+, Mg2+, K+, Ca2+, Cl-, I-,
SO42-, PO43- O2, CO2 N, glukóza O,1%, bílkoviny 7%,
zbytek kapénky tuku (chylomikrony), mastné kyseliny a
celá řada org. látek.
Obsah minerálních látek: 0,85% teplokrevní, 0,65%
studenokrevní, <3% mořští bezobratlí
Bílkoviny - sérumalbuminy - trombogen, sérum
globuliny - enzymy, alfa-, beta-, gama- fibrinogen,
achroglobuliny (chromoproteiny) funkce krevního barviva u
některých bezobratlých
V krvi jsou erytrocyty, krevní destičky a pět typů
leukocytů = bílých krvinek
Erytrocyty (Ery, červené krvinky)
- okrouhlé, bezjaderné, 7,4 x 2,1 µm
- počet: muži: 5x1012 v litru krve (5 mil. v 1 mm3)
ženy:4,5x1012 v litru krve (4,5 mil. v 1 mm3),
u novorozenců až 7 mil.
- celkový povrch 4 000 m2
- obsahují krevní barvivo hemoglobin (Hb)-kolem 150 g v 1 l
krve - bílkovinná část globin, nebílkovinná hem
Krevní barviva
Hemoglobin (krevní barvivo člověka) - bílkovina globin
96%
- nebílkovinný pigment hem 4% (protoporfyrin) s Fe2+
Hb + O2 = HbO2 (oxyhemoglobin)
HbO2 = O2Hb = redukovaný hemoglobin
Plná saturace Hb - když je všechen vázán na O2
(200ml O2 v 1 l krve)
CO2 + Hb - karbominohemoglobin (slabá vazba)
O3 + Hb - methemoglobin silné oxid. činidlo - stálý (Fe3+)
Hb + CO - karboxyhemoglobin (stálý) již O,1% CO je
nebezpečné (210krát více váže se než O2
Funkce ery:
•přenos O2: O2 + Hb = oxyhemoglobin (HbO2)
•přenos CO2: většina jako HCO3- =
karbaminohemoglobin
•při otravách: CO jako karbonylhemoglobin
Tvorba ery:
•v kostní dřeni z kmenových buněk
•nutnost: vitamín B12, kys. listová,
erythropoetin (tvorba v ledvinách, při nedostatku O2)
•při nedostatečné tvorbě = anémie
Zánik ery:
•životnost 120 dní
•v buňkách sleziny a jater
•z hemoglobinu žlučové barvivo
bilirubin
Leukocyty (Leu, bílé krvinky)
- bezbarvé, jádro, proměnlivý tvar
- funkce: význam při imunitě (fagocytóza či tvorba protilátek)
-počet: 5x109 v litru krve (5 – 8 tisíc v 1 mm3), děti více,
novorozenci nejvíce, životnost hodiny až dny
-tvorba v kostní dřeni z kmenových buněk, slezině a brzlíku
•Granulocyty (75%): - členěné jádro, barvitelná granula, vznik
vkostní dřen - neutrofilní (50-70%, v hnisu), fagocytóza
- eosinofilní (1-3%, při alergických stavech),
fagocytóza
- bazofilní (do 1%)
•Agranulocyty (25%): - nečleněné jádro, nebarvitelná
granula, okrouhlé
- lymfocyty (20-40%, tvorba protilátek), ve
tkáních se záněty (nejvíce na konci infekčního období), 2030% (u člověka) leukocytů. Asi (i) produkce protilátek. TL = z
brzlíku (thymus), jinak apendix, tonsily, kostní dřeň. Životnost
20-25 dnů, ale i dlouhožijící, paměťové, buňky.
- monocyty (2-8%, fagocytóza) největší krevní
buňky (16um). Jádro-velké ledvinovité, excentricky umístěné.
Makrofágové. Hojnější při infekcích a zhoubných leukemiích.
Vznik v kostní dření, zdroj jiných forem makrofágů
•Trombocyty (krevní destičky)
- bezbarvé úlomky velkých buněk kostní dřeně, 2-4 µm
- počet: 2-3 x 1011 v litru krve (200-300 tisíc v 1 mm3), nejvíce
novorozenci, v krvi 2 – 4 dny
-funkce při srážení krve = koagulace (přeměna rozpustné
bílkoviny fibrinogenu na vláknitý nerozpustný fibrin = krevní
zátka)
Sedimentace = rychlost klesání krvinek v nesrážlivé krvi
muži: 2-3 mm/hod., ženy: 3-8 mm/hod.
zvýšená při infekcích, zánětech, nádorech, těhotenství,
menstruaci,…
tromboplastin + Ca2+ => protrombin →
trombin => fibrinogen → vláknitý fibrin
Krevní skupiny
- smísení 2 různých krví = aglutinace (shlukování)
krvinek…ucpání cév
- imunitní reakce antigenu s protilátkou
Antigeny v krvinkách:
•systém ABO: - antigeny = aglutinogeny na povrchu krvinek:
typ A a B
- protilátky = aglutininy v krevní plazmě: anti-A a anti-B
-setkání krvinek s aglutinogenem A s plazmou s aglutininem
anti-A
(krvinek s aglutinogenem B
s plazmou s aglutininem anti-B)
= aglutinace
•aglutinogeny (krevní skupiny)
dědičné
Kombinací aglutinogenů 4 krevní skupiny: (1907- Jan
Janský)
•A: aglutinogen A (Ery), aglutinin anti-B (plazma), 41,5% v ČR
•B: aglutinogen B (Ery) , aglutinin anti-A (plazma), 14,1% v ČR
•AB: aglutinogen A i B (Ery), 6,6 % v ČR
•O: aglutinin anti-A i anti-B (plazma), 37,8% v ČR
(aglutinogen H)
•systém Rh:
antigen Rh na krvinkách u 85 % lidí –
krev Rh pozitivní (Rh+)
nepřítomen u 15 % - krev Rh negativní (Rh-)
- pojmenováno dle primáta Macaccus Rhesus
-proti Rh antigenu nejsou v krvi protilátky, ale
Mohou se vytvořit: a) po transfúzi krve Rh+ člověku Rhb) v těhotenství u matky, je-li Rh- a plod
zdědil po otci Rh+ (fetální erythroblastóza)
Morbus hemolyticus neonatorum, fetální erytroblastóza
Jestliže je matka Rh- a plod Rh+, může při 2.těhotenství
nastat Rh-inkompabilita, která může vyústit až v morbus
hemolyticus neonatorum (erythroblastosis fetalis)
Krevní antigeny se používají i k určení otcovství, důležité jsou
i pro určování krevních skupin při provádění krevní transfuze.
Míza (lymfa):
• bezbarvá nebo bělavá tekutina , sbírá a odvádí z tělních
tkání metabolity
• míza ze střevních stěn je bělavá, protože obsahuje
emulgované tuky
• má podobné složení jako krevní plazma - stejně solí
(izotonické prostředí), ale méně bílkovin
• obsahuje lymfocyty
Funkce mízy:
•
•
•
•
odvod tkáňového moku z tkání ve formě lymfy
odvod tuků ve formě kapének do horní duté žíly
obranný mechanismus - mízní uzliny
odvádí z těla produkty metabolismu (škodlivé, nepotřebné
látky)
• vede do krve živiny
• se podílí na stálosti vnitřního prostředí (tzv. homeostáze)
Onemocnění krve:
•anémie = nedostatečná tvorba Ery
•hemofilie = dědičná chorobná krvácivost
•leukémie = zhoubná nadprodukce některých typů Leu
(nezralých)
•otoky (edémy) = hromadění tkáňového moku
Anémie - chudokrevnost
Co to je anémie?
•anémie je úbytek červených krvinek nebo ztráta
hemoglobinu
•krev je tak schopna přenášet jen omezené množství kyslíku
•buňky mají méně energie k vykonávání svých běžných
funkcí (zpomalují se)
•na člověka dopadá únava a vyčerpanost
Příčiny:
•nedostatek železa potřebného k tvorbě hemoglobinu
•následek chronických zánětů, operací, žaludečních vředů,
infekcí
•provází poruchy štítné žlázy a onemocnění kostní dřeně,
dědičnost
Příznaky:
•ztráta chuti k jídlu, zácpa, bolesti hlavy,
•podrážděnost, nesoustředěnost
•slabost, únava, deprese, zmatenost, bledost, bolesti v ústech,
u žen oslabení menstruace
•může být prvním příznakem jiného vážného onemocnění,
např. zánětu kloubů nebo rakoviny
Leukémie - bělokrevnost
Co je to leukémie?
•nádorové zmnožení bílých krvinek v kostní dřeni a krvi
•nemoc zhoubné povahy, míra zhoubnosti se u různých typů
leukémií liší
•zmnožené „špatné“ bílé krvinky nevykonávají obrannou
funkci = utlačují zdravé krvetvorné i jiné buňky v lidském těle
Typy:
•akutní - většinou probíhají rychle a mohou nemocného
zahubit během několika dnů nebo týdnů od svého vzniku
•chronické - probíhají pomaleji a někdy dokonce měsíce i roky
nevyžadují žádnou léčbu
•podle druhu bílých krvinek, z kterých vznikají
•Příznaky:
•nemají žádný zcela typický příznak
•zmnožené krvinky se mohou hromadit v různých orgánech,
které se zvětšují, např. lymfatické uzliny, slezina, játra –
probíhá pomalu: horečka, pocení, úbytek hmotnosti, slabost,
únava, dušnost, bledost, bušení srdce, hučení v uších ,
bolesti na hrudi
1) akutní lymfatická leukémie
2) leukémie je nádorové onemocnění krvetvorby vyznačující
se zmnožením bílých krvinek (na obrázku jsou modré),
které jsou nezralé a neplní svou normální funkci.
Co to je?
• hemofilie je porucha srážlivosti, která způsobuje krvácivé stavy
• krvácivé stavy se projevují krvácením, které je neúměrné
podnětu, který jej vyvolal
• poruchy srážlivosti jsou často dědičných
• riziko vzniku této choroby u muže s výskytem tohoto
onemocnění v rodině je pro něj až 50%
Příčiny:
• nedostatek krevních destiček, proto se krev špatně sráží
• příčinou je snížená tvorba nebo zvýšený zánik trombocytů
• nepřímo je příčinou nedostatek vitaminu K (např. při podávání
antibiotik)
Zástava krvácení – hemostáza
- podílejí se na ní 3 systémy: reakce cév, destiček a
hemokoagulace
- probíhá velice rychle a všechny systémy účinně spolupracují
- při poranění céva kontrahuje, což je vyvoláno nejprve
reflexně a potom podpořeno serotoninem z trombocytů
Jsou aktivovány destičky a stávají se amorfními. Přilnou k
místu defektu a zalepí ho, vzniká primární, bílá zátka, bílý
trombus
Hemokoagulací vytvořená fibrinová vlákna nakupené destičky
fixují. Ve fibrinové síti jsou zachyceny i erytrocyty, vzniká
červený trombus, definitivní zátka
5. OBĚHOVÁ SOUSTAVA (KARDIOVASKULÁRNÍ)
- stálé proudění krve , krev v uzavřené soustavě cév po
tlakovém spádu, energii uděluje srdce
Srdce (cor, cardia) = dutý sval v hrudní dutině mezi plícemi za
hrudní kostí, v mediastinu, v osrdečníku (perikardu) se serozní
dutinou
- asi 300 g, novorozenec 25 g, kuželovitý tvar
(základna šikmo nahoru + hrot dopředu dolů, úder hmatný v 5.
mezižebří)
Projekce srdce se uvádí 4 hlavními body:
Bod A: vpravo ve 2. mezižebří ve vzdálenosti 1 cm od hrudní kosti.
Bod T: nachází se v 5. mezižebří, u pravého okraje sterna, zde je
auskultační místo pro trikuspidální chlopeň.
Bod M: v 5. mezižebří, vnitřně od medioklavikulární čáry, auskultační místo
pro mitrální chlopeň.
Bod P: vlevo ve 2. mezižebří, 2 cm od okraje sterna.
Propojením bodů získáme přibližné rozměry srdečního stínu.
1 – endokard;
2 – myokard;
3 – epikard;
4 – perikard;
5 – srdeční dutiny;
6 – pravá síň;
7 – levá síň;
8 – pravá komora;
9 – levá komora;
10 – srdeční chlopně;
11 – mitrální chlopeň;
12 – aortální chlopeň;
13 – pulmonální chlopeň;
14 – trikuspidální
chlopeň;
15 – oblouk aorty;
16 – pravá plicní tepna;
17 – pravé plicní žíly;
18 – truncus pulmonalis;
19 – dolní dutá žíla;
20 – síňo-komorové
septum
SRDCE (cor) (280 - 320g, 14 cm)
- osrdečník (perikard)
- vazivový obal (epikard),
- srdeční svalovina (myokard)
- nitroblána srdeční (endokard).
chlopeň trojcípá (mezi PP a PK)
chlopeň dvojcípá (mezi LP a LK)
chlopně poloměsíčité (v plicním
kmenu a aortě)
horní a dolní dutá žíla, plicní
kmen, plicní žíly, aorta
Srdeční chlopně:
- jsou ventily zajišťující jednostranný tok krve v srdci.
Nejsou inervované a jsou bezcévné (otevírají a zavírají se
na základě tlakového gradientu). Z histologického hlediska se
jedná o duplikatury endokardu. Jsou tvořené vnitřní fibrózní
ploténkou (kolagenní a elastická vlákna), na povrchu jsou
kryté endotelem. Jsou připojeny k fibrózním prstencům
srdečního skeletu. V srdci 4 srdeční chlopně:
trikuspidální chlopeň (valva atrioventricularis dextra seu
tricuspidalis) − mezi pravou síní a pravou komorou;
pulmonální chlopeň (valva trunci pulmonalis) − mezi pravou
komorou a arterií pulmonalis;
mitrální chlopeň (valva atrioventricularis sinistra seu
bicuspidalis seu mitralis) − mezi levou síní a levou komorou;
aortální chlopeň (valva aortae) − mezi levou komorou a
aortou.
Krevní cévy:
- tepny (arterie) - silná stěna cév ze 3 vrstev (endotel, vazivo,
hladké svalstvo), okysličená krev ze srdce
- vlásečnice (kapiláry) - endotel
- prostup 02, živin, leukocytů (diapedéza) síť
spojující tepénky a žilky, do 1 mm, výměna látek mezi krví a
tkáněmi
- žíly (vény) - tenká stěna
(endotel, vazivo, hladké
svalstvo)
- na stěnách cév
dolních končetin jsou
chlopně, odkysličená
krev do srdce
Malý (plicní) oběh:
PK – kmen plicní – rozděluje se na 2 tepny plicní – plíce –
4 plicní žíly - LS.
Velký (tělní) oběh:
LK - aorta – z ní vystupují tepna hlavopažní (větví se na
pravou krkavici a pravou podklíčkovou tepnu), levá
krkavice, levá tepna podklíčková (krkavice zásobují hlavu,
podklíčkové tepny zásobují horní končetiny), větve zásobující
vnitřní orgány (jícen, průdušky, bránice, nadledviny, ledviny,
pohlavní žlázy, žaludek, játra, slinivka, slezina, tenké a tlusté
střevo), 2 tepny kyčelní (dolní končetiny, močový měchýř,
děloha, konečník).
Srdeční cyklus
• dospělý člověk
má cca 70 – 75
tepů za minutu
• jeden cyklus
tedy trvá okolo
0,8 vteřiny
Zevní projevy srdeční činnosti:
•srdeční ozvy: vyšetření poslechem (auskultací) – zesílení
fonendoskopem, 2 ozvy: systolická (hlubší a delší, uzavření
cípatých chlopní) a diastolická (vyšší a kratší, uzavření
poloměsíčitých chlopní)
•akční srdeční potenciály – elektrické proudy spojené
s činností srdce, snímání elektrokardiografem (záznam
elektrokardiogram = EKG)
•tep (puls) – tepová frekvence (TF): 60 – 80 tepů/min., roste
při práci, emočních stavech, horečce (až 200), klesá
s trénovaností (až 40)
tepový objem = množství krve vypuzené do aorty jednou
systolou (70 – 200 ml)
minutový objem srdeční = množství krve vypuzené do
aorty za 1 minutu (5 – 40 l/min.)
Abychom mohli žít, musí se naše srdce stáhnout
100 000 krát za den,
36 500 000 krát za rok,
2 737 500 000 krát za průměrný lidský život,
aby přečerpávalo a rozhánělo krev do 140 000 kilometrů
dlouhé sítě cév lidského těla a zásobovalo každý orgán
kyslíkem a energií.
Krevní tlak
tlakové působení krve na stěnu cévy (tepny x žilní tlak je
téměř nulový)
výška tlaku - v mm sloupce rtuti = výška, do které je vnitřní tlak
schopen vytlačit rtuťový sloupec
největší tlak je v levé komoře a v aortě
kolísá během dne - ráno je nejnižší, odpoledne nejvyšší
Měření krevního tlaku
v pažní tepně tonometrem
systolický tlak - měřený při systole komor, tj. výkon srdce
rozmezí 100-160 mm Hg (13-231 kPa)
diastolický tlak - měřený při diastole komor
je určen hlavně odporem v periferních cévách
méně kolísá
horní hranice 90 mm Hg (12 kPa)
hodnoty systolického a diastolického tlaku
se vyjadřují zlomkem, např.
160/90 mm Hg (21/12 kPa) a vyšší hodnoty
= vysoký krevní tlak (hypertenze)
90/60 mm Hg (12/8 kPa) a nižší hodnoty
= nízký krevní tlak (hypotenze)
Onemocnění oběhové soustavy:
•arterioskleróza = kornatění tepen, ukládání
cholesterolu, Ca solí, aj. v porušené vnitřní
výstelce tepen…zmenšení pružnosti a
průsvitu cév následky:
- angina pectoris (bolesti v srdeční
krajině nedostatečným prokrvením)
- infarkt (mrtvice) – ucpání
koronárních či mozkových cév
-komplexně ICHS
= ischemická choroba
srdeční (vrozené dispozice,
stres, životospráva, kouření,
hypovitaminóza C,
nedostatek pohybu)
•hypertenzní choroba = následek kornatění cév (často dědičné)
•varixy (křečové žíly, žilné městky) = slabá a málo pružná stěna
žil….rozšířené žíly a městnání krve (vznik zánětů a bércových
vředů)
•Bürgerova choroba = zánět vnitřní výstelky cév na končetinách
(až ucpání a odumření tkáně = gangréně), u kuřáků
SOUSTAVA MÍZNÍ
MÍZA - složení jako plazma, méně bílkovin, mízní buňky
(lymfocyty)
MÍZNÍ CÉVY: vlásečnice (endotel, z tkáň. moku vzniká míza)
- mízní cévy - mízní kmeny - mízovod hrudní (odvádí mízu
z dolní poloviny těla, z levé poloviny hrudníku, krku a hlavy),
pravostranný mízní kmen (zbytek těla) – žilní krev
MÍZNÍ LYMFATICKÉ ORGÁNY:
Mízní uzliny – v průběhu mízních cév (míza
se filtruje, obohacuje o lymfocyty,
zachycují se mikroorg.,pigmenty, nádor. buňky).
Uzlíčky lymfoidní tkáně - roztroušeny v tenkém
střevě, dýchací soustavě, pohlavním ústrojí,
slezině,patrových mandlích a brzlíku (vytváří
prvotní T lymfocyty)
Funkce:
odvod tkáňového moku z tkání ve formě lymfy
odvod tuků ve formě kapének do horní
duté žíly
obranný mechanismus - mízní uzliny
odvádí z těla produkty metabolismu
(škodlivé, nepotřebné látky)
vede do krve živiny
míza se podílí na stálosti vnitřního
prostředí (tzv. homeostáze)
slezina – největší lymfatický orgán v těle
mízní uzlina – malé orgány vmezeřené do lymfatických cév,
zejména imunitní funkce
mandle – tvoří tzv. Waldeyrův mízní okruh, bojují proti infekci v
jednom z přirozených vstupů do těla - hltanu.
krční mandle
nosní mandle
jazyková mandle
brzlík – ke stáří je nahrazován tukem, hlavní funkce v dětství
(imunokompetence T-lymfocytů).
kostní dřeň – vznik leukocytů a dalších elementů imunitního
systému (zejm. granulocyty a monocyty)
apendix – významná součást tzv. MALT (mucosa asociated
lymphatic tissue – slizniční lymfatická tkáň) systému. Pro velký
objem lymfatické tkáně bývá nazýván tonsila abdominalis, tedy
břišní mandle.
SLEZINA (pod bránicí v levé části, kopíruje průběh 10.
žebra, 13x4 cm),
červená dřeň (zánik erytrocytů)
bílá dřeň (tvorba B lymfocytů v mízních uzlíčkách)
Krční mandle
SLEZINA
6. DÝCHACÍ SOUSTAVA=RESPIRAČNÍ
-přísun O2 a odvod CO2 = respirace
•dýchání zevní (plicní): výměna plynů mezi
plícemi a krví
•dýchání vnitřní (tkáňové): výměna plynů
mezi krví a tkáněmi
-příjem 250 ml O2 a výdej 200 ml CO2
•horní cesty dýchací: nos a nosní dutina (cavum nasi)
– vedlejší nosní dutiny (sinusy) – hltan (pharynx)
dolní cesty dýchací: hrtan (larynx) – průdušnice
(trachea) – průdušky (bronchi) – průdušinky
(bronchioli)
plíce (pulmo) – vznik z entodermu
Nos: - uvnitř nosní dutina (cavum nasi) -vystlána sliznicí
- nosní otvory, do nosohltanu (nasopharynx) choanami
- 2 nosní průduchy (přepážka) a 3 nosní skořepy (kost
se sliznicí)
sliznice nosní: zvlhčení slzami a hlenem, na povrchu
řasinkový epitel, v horní části čichové buňky (zvlhčení,
filtrace a oteplení vzduchu
• často krvácení (epistaxis): poranění žilných pletení či
zduření
Hlasové ústrojí:
•hlasové vazy (hlasivky), mezi štěrbina
•hlasivky napínány svaly a rozechvívány vydechovaným
vzduchem
•zvuky zesilovány v rezonančních dutinách /nosohltan,
ústa,…/
•výška hlasu: délka hlasivek
(hormony, puberta, zabránit
přepínání hlasu),
napnutí hlasivek (modulace hlasu)
•artikulovaná řeč: jazyk, rty, zuby, patro,…
•chrapot = zánět hlasivek
•laryngoskop: postavení hlasivek
Průdušnice (trachea): - trubice 10 – 15 cm, průměr 2 cm,
vyztužena 16 – 20 chrupavkami, vystlána řasinkovým
epitelem (kmitání posunuje hlen s nečistotami nahoru) a
hlenovými žlázkami
Průdušnice navazuje na prstenčitou chrupavku
hrtanu a svým průběhem přibližně sleduje
zakřivení páteře. V krčním úseku leží na bocích
průdušnice laloky štítné žlázy. Zepředu je
průdušnice chráněna štítnými chrupavkami ve
tvaru půlměsíce. Vzduch, který tudy prochází
se zde také čistí pomocí řasinek, které
zachytávají nečistoty a pomocí hlenu vytlačují
ven z průdušnice.
Trachea vstupuje do hrudníku, kde se větví na
pravou a levou průdušku, které vstupují do plic
Průdušky a průdušinky (bronchi a bronchioli):
Průduška (bronchus): Slouží k vedení vzduchu z plic a do plic.
2 hlavní průdušky vznikají zdvojením (bifurkací) průdušnice
(trachea) a postupně se dělí do tzv. bronchiálního stromu, který
se dělí na síť menších průdušek a menších průdušinek
(bronchioly).
Stěna průdušky obsahuje sliznici a hladkou
svalovinu, obsahuje žlázy tvořící hlen.
Svalovina může měnit průměr:
bronchospasmus - zúžení průdušky
bronchodilatace - rozšíření průdušky
Průdušinky (bronchioly): slouží k vedení vzduchu do plicních
sklípků (alveolů). Stěna tvořena hladkou svalovinou. Zevnitř
jsou vystlané víceřadým cylindrickým epitelem s řasinkami,
které svým kmitáním umožňují transport bronchiálního sekretu
do hrtanu. Mezi cylindrickými buňkami buňky pohárkové
produkující bronchiální sekret
Plíce (pulmo):
•pravá plíce 3 laloky, levá 2 laloky (menší), v hrudní dutině
•průdušinky do plicních váčků, z plicních sklípků (alveoli
pulmonales) – stěna prokrvena (vlastní dýchací plocha 80 –
130 m2)
•na povrchu poplicnice (pleura pulmonalis), přechází
v pohrudnici (pleura parietalis), mezi nimi mediastinum (srdce,
cévy, bronchi, jícen)
Každý lalok je dále rozdělen vazivovými přepážkami, které
vycházejí z poplicnice na bronchopulmonální segmenty. Každý
segment má vlastní přívod vzduchu i krvení. Segmenty jsou
dále rozděleny na lalůčky, aciny, které mají pyramidový tvar.
Vnitřek plic se skládá z rozvětvujících se průdušek, tedy
dolních cest dýchacích, a dýchacího oddílu, části, kde dochází
k výměně plynů.
Alveoly (plicní sklípky) jsou tenkostěnné váčky, ve kterých
probíhá difúze dýchacích plynů. Jejich stěna je tvořena 1
vrstvou extrémně tenkých buněk, pneumocytů I. typu.
Kromě pneumocytů I. typu jsou ve stěně alveolů i tlustší
pneumocyty II. typu, které stejně jako Clarovy buňky průdušek
produkují surfaktant (= látka pokrývající vnitřek plicních
sklípků, která snižuje povrchové napětí a brání tak smrštění
sklípků a následnému kolapsu plic), a makrofágy, tzv. prašné
buňky, které fagocytují prach a jiné cizí částice v alveolu.
Dohromady v obou
plicích je přes 300
miliónů plicních sklípků
a jejich celkový povrch
je 40 - 100 m2
Dýchání:
zevní: výměna plynů stěnou plicních sklípků mezi
vzduchem a krví difúzí (rozdíly tlaků)
přenos dýchacích plynů: krev (O2 hemoglobin, CO2
erytrocyty a plazma jako HCO3-)
vnitřní: výměna plynů mezi krví a tkáněmi stěnou kapilár
Vdechovaný vzduch:
79%N, 21%O2, 0,03%CO2
Vydechovaný vzduch:
81%N, 14%O2, 5% CO2
Centrum dýchání: prodloužená mícha
nepodmíněná reflexní činnost, vliv vyšší mozkové činnosti
(vědomí)
Na dýchání se podílí:
- bránice (diaphragma)
- zevní mezižeberní svaly
- chemoreceptory v aortě a krkavici
trachea
pravý bronchus
pravá plíce
levý
bronchus
levá plíce
Mechanika dýchání:
•vdech (inspirium): objem hrudníku se zvětší (mezižeberní
svaly a bránice), plíce se rozpínají, do plic nasáván vzduch:
a) břišní = abdominální (bránice, muži a děti)
b) žeberní = kostální (mezižeberní svaly, ženy)
•výdech (exspirium): objem hrudníku se zmenšuje, uvolnění
stahu svalů, tlakem na plíce vypuzení vzduchu
DECHOVÉ PARAMETRY
dechový objem (0,5 l) = respirační, množství vyměněného
vzduchu
dechová frekvence: počet dechů za minutu (14–18) vyšší
v dětství, námaze, horku, teplotě a emocích
minutový dechový objem: množství vzduchu vyměněné za
1min (7 - 9 l)
Kapacita plic:
vitální (VK): 3 – 5 l: a) vdechový (inspirační) rezervní objem
(IRO 2,5l)
b) dechový (respirační) objem (RO 0,5l)
c) výdechový (exspirační) rezervní objem (ERO 1l)
celková (CK): 6l: reziduální (zbytkový) vzduch – 1,5 l
- měření spirometrem
Plíce kuřáka
Obranné dýchací reflexy:
•kýchání = podráždění nosní sliznice
•kašel = podráždění sliznice hrtanu,
průdušnice a průdušek
prudký hlučný výdech, vedoucí
k odstranění dráždivých látek
z DC (hlen, prach,…)
Onemocnění dýchací soustavy:
•rýma: zánět nosní sliznice
1. alergická (senná) – pylová zrna, traviny, roztoči
obsažení v domácím prachu, plísňové spory v domácím
prostředí nebo domácí zvířata, především jejich chlupy, sliny a
kůže, sezónní charakter
2. infekční (virus), zvýšená tvorba hlenu, více než 200
rhinovirů (Rhinitis medicamentosa RM)
•chřipka: je infekční onemocnění vyvolané chřipkovými viry.
Postihuje převážně dýchací cesty. Typicky se projevuje
horečkou, bolestmi svalů a celkovou únavou. Snižovat teplotu
lze také léčivy
virus šířený kapénkovou infekcí, 2 mil. Lidí ročně
•katary cest dýchacích: virové či bakteriální infekce
•nazofaryngitida (zánět nosohltanu)
•akutní laryngitida (zánět hrtanu)
•akutní epiglotitida (zánět hrtanové záklopky)
•akutní mesotitida (zánět středního ucha)
•akutní bronchitida
•zápal plic a průdušek (pneumonie a bronchitida): infekce
bakteriemi (pneumokok), viry, plísněmi či parazity
•angíny: akutní záněty krčních mandlí (streptokoky, stafylokoky),
léčba antibiotiky
•Rakovina (karcinom) plic: karcinogenní látky (cigaretový kouř)
•astma (záducha): dušnost následkem křečí svalstva průdušinek
(zhoršené chronické dýchání)
•v dětství je astma nejčastějším chronickým onemocněním - trpí
jím zhruba 15 % dětí a to většinou chlapců
• astmatický záchvat – k příznakům astmatického záchvatu patří
sípot, prodloužená fáze výdechu, zrychlení srdečního rytmu,
chraplavé zvuky v plicích (tzv. paradoxní puls je slabší při
nádechu a silnější v průběhu výdechu) a nadměrné nadmutí
hrudi
-průběh jednoho tzv. astmatického záchvatu může trvat od minut
až po hodiny (u těžkých astmatiků)
- k potlačení se používá sprej, u častějších
záchvatů je obvyklá pravidelná medikace,
v nejhorších případech je možné přistoupit i
k chirurgickému odstranění příčin nemoci
•zaprášení plic: křemitý prach (silikóza), uhelný prach
(antrakóza), azbest, cement
•tuberkulóza (TBC): infekční onemocnění, způsobuje bakterie
Mycobacterium tuberculosis
•pneumothorax = vnik vzduchu mezi pohrudnici a poplicnici do
pleurální dutiny (plíce splasknou při vdechu)
hypoxie = snížení obsahu O2 v krvi (modrání = cyanóza kůže a
sliznice rtů), v těhotenství u ženy či při porodu poškození NS
dítěte
- při delší hypoxii porušení mozkových buněk
anoxie = kritický nedostatek O2 v krvi, smrt
Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) skupina
onemocnění se stejnými příznaky. Diagnóza je stejná, ale
následnou léčbu přesně zacílit na konkrétní chorobu,
chronická obstrukční bronchitida
Emfyzém (rozedma plic)
chronická bronchitida s astmatickými projevy
onemocnění jsou způsobena zúžením dýchacích cest
zodpovědným za hlavní příznaky, kterými jsou kašel, dušnost
a zahleněnost. Chronická obstrukční choroba plic je
považována za nemoc s největším nárůstem a již v roce
2020 se předpokládalo, že bude celkem třetím nejčastějším
smrtelným onemocněním hned po nemocech
kardiovaskulárních a cerebrovaskulárních (spojených s
špatným krevním zásobením mozku vedoucímu k mozkovým
mrtvicím).
7. TRÁVICÍ SOUSTAVA
Dutina ústní (cavum oris):
•rty (labia oris) – ohraničený vstup do TS, při řeči, mimice
•tváře (buccae) – kůže: svaly (masseter, buccinator) – vazivo
s tukovým polštářem – sliznice (na čelisti přechází v dáseň =
gingiva)
•slinné žlázy (glandulae salivales): příušní, podčelistní,
podjazykové
•sliny (saliva): zředění a spojení sousta, polykání (mucin),
trávení (amyláza), čištění a dezinfekce (lysozym), denně asi 1,5l
•jazyk (lingua): svalový orgán, polykání, žvýkání, sání, řeč,
hmatová a teplotní citlivost, chuť (bradavky s chuťovými pohárky
– 4 chuti)
•tvrdé patro (palatum durum): kost + sliznice (u zubů v dáseň)
•měkké patro (palatum molle): uzavírá nosohltan při polykání a
dutinu ústní při dýchání, 2 řasy + čípek, patrové mandle
(tonsilae palatinae)
•zuby (dentes): v alveolech v čelisti, ozubice (periodontium)
typy zubů: v půlce čelisti:*2 řezáky (dentes incisivi) I
*1 špičák (dens caninus) C
*2 zuby třenové (dentes premolares) P
*3 stoličky (dentes molares) M
•chrup mléčný: 2I, 1C, 2M (20 zubů), prořezávání
od 6.měs. do 2 let
•chrup trvalý: 32 zubů, od 6. roku do 18 (35) let
Zubní vzorec trvalého chrupu:
M3 M2 M1 P2 P1 C I2 I1 I1 I2 C P1 P2 M1M2 M3
M3 M2 M1 P2 P1 C I2 I1 I1 I2 C P1 P2 M1M2 M3
Hltan (pharynx):
1. Nosohltan (nasopharynx): vyrovnává tlak mezi dutinou
nosohltanu a dutinou středoušní
2. Ústní část hltanu (oropharynx) leží za ústní dutinou.
Patrové mandle leží mezi dvěma řasami.
3. Hrtanová část (laryngopharynx): v přední stěně
laryngofaryngu je vstup do hrtanu.
Jícen (oesophagus): svalnatá trubice (25 cm, průměr 1,5 cm,
3 zúžení)
Peristaltika = rytmické stahy podélné a
okružní svaloviny
Žaludek (ventriculus, gaster, stomachus): svalový vak 1 – 2l ,
shromáždí, promísí, tráví a začíná vstřebávat potravu
-průchod potravy 1 – 4 hod.
- česlo (cardia) – klenba (fundus) – tělo (corpus)vrátník (pylorus)
žlázy ve sliznici: - žaludeční šťávy 2 – 3l denně
•hlen (mucin): ochrana stěny před natrávením
•HCl (0,4 – 0,5 %, pH 1-2): kyselé prostředí
•pepsinogen (HCl aktivace na pepsin)
•u kojenců chymosin (sráží mléko)
funkce: - stahy 10 – 15 minut po jídle
•trávení bílkovin na peptidy
•vstřebávání vody, solí, alkoholu, atd.
•dávkování tráveniny (chymus) do tenkého střeva
Tenké střevo (intestinum tenue): trubice 4 – 7m, 3cm průměr,
trávení a vstřebávání, složeno v kličky, zavěšeno na okruží
(mezenterium), slizniční plocha až 300 m2 (klky, řasy,
mikroklky)
- průchod potravy 2 – 5 hod.
- dvanáctník (duodenum) – lačník (jejunum) – kyčelník
(ileum)
Dvanáctník (duodenum): navazuje na vrátník žaludku, stáčí se vpravo mezi
játra a slinivku, obtáčí se kolem pravé ledviny a vrací se zpět na levou
stranu, kde u levé ledviny přechází v lačník. Uvnitř je sliznice dvanáctníku
bohatě zřasena. Tvoří podélné Kerckringovy řasy, které jsou rozčleněny
slizničními klky (villi intestinales), aby se zvětšil absorpční povrch střeva. Klk
je útvar vysoký 0,5-1,5 mm, který vyčnívá do prostoru střeva. Mezi
enterocyty pohárkové buňky, které produkují hlen. Ve sliznici se nacházení
tubulózní žlázy (Lieberkühnovy krypty), v podslizničním vazivu žlázy
Brunnerovy.
Stěna tvořena hladkou svalovinou, která zajišťuje
peristaltické pohyby a tím i promíchávání a posun tráveniny.
Lačník (jejunum) je nejdelší nejdelší úsek trávicí trubice
vůbec. Je zavěšen na dlouhém závěsu a tvoří kličky. Končí v
levé slabině, kde přechází v kyčelník.
Kerckringovy řasy jsou vyšší než ve dvanáctníku a na rozdíl
od něho ve sliznici nejsou Brunnerovy žlázy.
Kyčelník (ileum) je poslední část tenkého střeva. U člověka je
poměr délek lačníku a kyčelníku 3:2. Sliznice kyčelníku již není
tak zřasená a ve stěně se nacházejí okrsky lymforetikulární
tkáně (Peyerovy plaky). Dochází zde k absorpci vitamínu B12 a
solí žlučových kyselin. Kyčelník přechází na pravou stranu břišní
dutiny, kde ústí do tlustého střeva.
trávení: * šťáva slinivky břišní (0,5 – 1l denně)
•trypsinogen na trypsin (enterokináza)
•chymotrypsin na trypsin
•amylázy štěpící sacharidy
•lipázy tuky
•hydrogenuhličitany a jiné ionty
* střevní šťáva (1 – 3 l denně)
•erepsin bílkoviny na tripeptidy, dipeptidy až aminokyseliny
•lipázy tuky
•sacharáza, laktáza, maltáza sacharidy
•hlen
vstřebávání (resorpce): přechod látek střevní sliznicí do krve
a lymfy, vrátnicovou žilou do jater (portální oběh)
Tlusté střevo (intestinum crassum): trubice 1,5 m, 5 – 7 cm
průměr, dokončení trávení a vstřebávání, nemá klky, ale
výdutě
-průchod potravy 8 – 12 hod.
•slepé střevo (caecum): apendix vermicularis, zánět =
appendicitida
•tračník (colon): kvasné (E.coli) a hnilobné (bílkoviny procesy,
vstřebávání vody, solí a vitamínů
•konečník (rectum): shromáždění stolice = nestravitelné
zbytky, voda, žluč.barviva, hlen, bakterie, trávící šťávy 150 –
300 g/den
-průchod potravy za 15 až 20 hod.
defekace = vyprázdnění (naplnění recta vyvolá defekační
reflex)
obstipace (zácpa) x diarrhoea (průjem)
Řiť (anus): zakončení TS, 2 kruhové svěrače, rozšířená žilní
pleteň = hemorrhoidy
slepé střevo (interstinum caecum) – nejširší část, uložena v
pravé jámě kyčelní a ileocaekálním vyústěním na levém boku
slepého střeva, červovitý výběžek (appendix vermiformis) –
připojen na slepě zakončený dolní konec céka
tračník (colon) – hlavní část tlustého střeva, která obsahuje :
tračník vzestupný (colon ascendens) – od slepého střeva po
pravé straně vzhůru pod játra
tračník příčný (colon transversum) – zprava nalevo pod játry
a žaludkem ke slezině
tračník sestupný (colon descendens) – po levé strany dutiny
břišní od sleziny do levé jámy kyčelní
esovitá klička (colon sigmoideum) – od konce colon
descendens do středu malé pánve
konečník (rectum) - poslední úsek střeva v malé pánvi,
navenek vyúsťuje řitním otvorem (anus)
Játra (hepar)
-největší žláza trávicí trubice obratlovců, žláza funkčně velmi
mnohostrannou: schopnost vychytávat z krevního oběhu,
zpracovávat a ukládat látky: glykogen, proteiny, vitamíny a
některé lipidy, mohou i látky syntetizovat: albuminy, glukózu,
mastné kyseliny a cholesterol. Vylučují žluč – tekutý sekret, který
se zapojuje do procesu trávení v tenkém střevě.
Játra (hepar): největší žláza TS (1,5 kg), vpravo pod bránicí,
Stavba:
2 větší + 2 menší laloky, porta hepatis (jaterní branka)
zespodu = vstup: vena portae, arteria hepatica a nervů,
výstup: venae hepaticae a ductus hepaticus (žlučovod)
Funkce:
•tvorba žluče: 1l denně, do dvanácterníku, shromažďování ve
žlučníku (vesica fellea), žluč: soli žlučových kyselin, bilirubin,
biliverdin, funkce žluči: emulgace tuků, vstřebání vitamínů
A,D,E,K, odvod toxických látek
•centrum metabolismu: přeměna živin
ze střeva, štěpení živin, syntéza látek
•ukládání zásob: glykogen, Fe (ferritin),
minerální látky a vitamíny
•detoxikační funkce: zneškodnění jedů,
imunita
•termoregulační funkce: nejteplejší orgán
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Metabolismus sacharidů:
Metabolismus lipidů
Metabolismus aminokyselin
Detoxikace amoniaku
Degradace cholesterolu
Degradace hemu
Detoxikační funkce
tvorba, degradace a inaktivace hormonů
Syntéza plazmatických proteinů
Zásobní funkce
Orgán krvetvorby
Produkce žluči
jaterní buňky (hepatocyty) → žlučové kapiláry → Herringovy
kanálky → interlobulární žlučovody → lobární žlučovody
(ductus hepaticus dexter et sinister) → ductus hepaticus
communis → spojení s vývodem žlučníku (ductus cysticus) →
ductus choledochus (pokračuje do dvanáctníku)
Slinivka břišní (pankreas): 12-16 cm a
váha 60-90, v kličce dvanáctníku, nezbytná
•vnější sekrece: trávení živin (pankreatická
šťáva)= enzymy štěpící cukry, tuky a bílkoviny
•vnitřní sekrece: 1,5 %Langerhansovy
• ostrůvky – inzulin a glukagon do krve, 1
milion buněk
1: Hlava pankreatu
2: Processus uncinatus
3: Incisura pancreatis
4: Tělo pankreatu
5: Přední plocha pankreatu
6: Spodní plocha pankreatu
7: Horní okraj pankreatu
8: Přední okraj pankreatu
9: Spodní okraj pankreatu
10: Tuber omentale
11: Ocas pankreatu
12: Dvanáctník
Onemocnění trávicí soustavy:
•zubní kaz (carries): postihuje 95% Evropanů
je zapříčiněn bakteriemi (viz spodní obrázek), které se množí v
zubním plaku (= žlutavý povlak mikroskopických zbytků jídla a
jiných nečistot)
•paradentóza = zánět zubního lůžka
(bakterie)
Stomatitida = zánět sliznice dutiny ústní, někdy přechází
hlouběji (do vaziva) – záleží na příčině. Jedním z
typů stomatitidy jsou i afty, bolesti při polykání,
pálení v dutině ústní
nikotinem
•opary: viry (viz. kůže)
•příušnice = virové onemocnění slinných žláz
- akutní infekční onemocnění, nejčastěji se objevuje v
dětském věku
- nemoc se šíří jako běžná chřipka, např. kapénkovou
infekcí
- inkubační doba 12 až 21 dnů
- nemoc napadá příušní slinné žlázy,
které se nacházejí mezi dolní čelistí
a ušním lalůčkem v příuší (český název)
- otoky a bolestivost
vředová choroba žaludku a dvanácterníku: životospráva,
stres, zejména u starších dětí, psychosomatická choroba,
narušení žaludeční sliznice kyselinou chlorovodíkovou při
snížené obranyschopnosti sliznice
Žloutenka typu A:
způsobena virem, do organismu vstupuje ústy, přenos
znečištěnýma rukama, potravinami nebo vodou, někdy
označována jako nemoc špinavých rukou, inkubační doba
měsíc
Příznaky:
únava, teploty, svalové bolesti, nechutenství, zvracení, bolest
břicha, zežloutnutí kůže a bělma
Žloutenka typu B:
závažnější forma onemocnění, přenos tělesnými tekutinami,
tzn. krví, slinami, spermatem nebo poševním sekretem, po
vyléčení zůstává virus v těle člověka -> doživotní dieta
Příznaky:
podobné typu A a chřipce, tmavá moč
Žloutenka typu C:
nejzávažnější forma, šíření krví, skrytá a neléčená -> jaterní
cirhóza nebo rakovinou jater, proti žloutence typu C
neexistuje očkování
Příznaky:
únava, přechodná ztráta chuti, trávicí obtíže, svědění kůže a
napětí v pravém podžebří
•parazité: roupi, škrkavky, tasemnice, motolice, svalovec,…
Oxyuriasis (roupi): u batolat a
předškolních dětí nejčastěji
Roup: cca 1 cm, vajíčka se
dostávají do trávicího ústrojí
potravou (nečistá zelenina, ovoce),
opětovně škrábáním v okolí análu,
ve střevě dozrávají larvy, za 6 až 7
týdnů se dostanou do okolí
konečníku, kde kladou vajíčka
(hlavně v noci)
Příznaky - večer a v noci svědění
řiti, únava
•bakteriální infekce: tyfus, salmonelóza, cholera
•zánět slepého střeva (apendicitida): akutní zánětlivé
onemocnění apendixu, nutno do několika hodin operovat,
jinak hrozí rozšíření zánětu do podbřišnice, stav ohrožující
život, většinou u dětí školního věku,
projevuje se bolestmi břicha, zvracením
•cirhóza jater = tvrdnutí: chronické
poškození jater
Příčiny: Hepatitida typu B, C a D, alkohol,
toxické působení dalších látek, velký příjem tuků
Příznaky:
ztráta chuti, únava, příbytek(úbytek) na váze, žlutá barva
kůže a očního bělma, svědění kůže, zvýšená teplota
•žlučníková kolika: prudké stahy svěračů u vývodu žlučníku
(cholesterol), někdy až ucpání žlučovodů
•rakovina žaludku a tlustého střeva
METABOLISMUS A VÝŽIVA
Potrava = zdroj látek a energie
2 složky metabolismu (chemická přeměna):
•anabolismus (asimilace) = syntéza složitějších látek
(spotřeba E): stavební látky, enzymy, hormony, bílkoviny krevní
plazmy, zásobní látky k uložení
•katabolismus (disimilace) = štěpení složitějších látek
(uvolnění E pro současně probíhající anabolické procesy
sacharidy (cukry): glukóza - zdroj energie ze střeva a z jater
lipidy (tuky): mastné kyseliny ze střeva, tukové tkáně a jater
- zásobní tuk ukládán do tukové tkáně (E rezerva a
tepelná izolace)
- u mužů 15% hmotnosti, u žen 20 – 25%, více =
otylost (obezita)
proteiny (bílkoviny): 20 AK (8 esenciálních), zdroj střevo, játra
a tkáně při obměně jejich bílkovin
minerální látky:
•nedisociované (Ca v kostech)
•ionty v roztoku (Na, K, Cl)
voda: kolem 60% hmotnosti, denní potřeba 3l a více
•příjem: 2l a více pitím, 0,7 – 1 l z potravy, 0,3 – 0,4
z metabolismu
•výdej: 1 – 1,5 močí, 0,5 dýcháním (vodní pára), 0,1 – 0,3
stolicí, 0,5 kůží (pocením v klidu)
Kwashiorkor
• kwashiorkor znamená v ghanském
jazyku „odmítnutý“ neboť nemoc
propuká ve chvíli odstavení od
kojení
• nemoc vzniká za dostatku cukrů a
tuků, avšak za nedostatku bílkovin
Klasifikace na základě rozpustnosti:
· vitamíny rozpustné v tucích (A, D, E, K)
- nevylučují se močí (nadměrný příjem je zdravotním
rizikem)
· vitamíny rozpustné ve vodě (vitamín C a 8 vitamínů
skupiny B)
- všechny vitamíny B (kromě B12 a folátu) se účastní
uvolňování energie z potravy,
- tělo je nedokáže ukládat, přebytek je vylučován močí
Avitaminóza - úplný nedostatek
Hypovitaminóza - dočasný nedostatek
Hypervitaminóza - nadbytek
Minerální látky:
•součást enzymů, kostry, tekutin
•Na, K (mimobuněčné tekutiny), Ca (svaly, nervy, kosti, zuby,
srážlivost), Mg (činnost srdce, dráždivost), Fe (hemoglobin), P
(zuby, kosti), Zn, Cu, Co, Mn, Se (enzymy), Cl (tekutiny), I
(hormony), F (kosti, zuby)
Vláknina: polysacharidy a bílkoviny, nestravitelná, pro správnou
funkci TS, denně 30g, zelenina, ovoce, luštěniny, celozrnné
výrobky, houby, maso (celulóza a pektiny)
Kvantita potravy: energetická spotřeba: metabolismus + 10%
na ztráty
Energetická hodnota potravy = množství E, které poskytuje
(kJ,kcal)
Tělesná hmotnost (mT): dle somatotypu, různé indexy: mT = OH
* v/ 240 OH…..obvod hrudníku (cm)
v….výška (cm)
Dieta = výživa s léčebnou funkcí (při poruchách metabolismu)
•redukční dieta = dočasné snížení energetického příjmu
k navození správné mT , snížení E příjmu na 2/3 až ½ (tuky a
cukry), zachování přívodu esenciálních látek
Poruchy výživy: - příjem a výdej E není v rovnováze, chybí
esenciální látky, poruchy hormonální
•podvýživa (malnutrice) = malé množství či špatná kvalita,
hypovitaminózy, slabost, únava, růstové poruchy, poruchy
menstruace, snížená imunita (rozvojové země), mentální
anorexie, bulimie
•nadměrná výživa (otylost, obezita) = přejídání (i relativní),
vede k obezitě, nedostatek pohybu, zatěžován pohybový aparát,
oběhová soustava, dýchání, cukrovka, snížená imunita, léčba
otylosti
8. KOŽNÍ SOUSTAVA
Kůže (cutis, derma): povrch těla, 1,6 - 1,8 m2, hmotnost činí
7 % celkové tělesné hmotnosti. Tloušťka se liší dle jednotlivých
částí těla od 0,4 mm na očních víčkách až po 4 mm na zádech
• pokožka (epidermis): 1mm, regenerace,
- mnohovrstevný dlaždicový epitel
- horní vrstvy rohovatí, odumírají a odlupují se (buňky v
horních vrstvách pokožky se postupně více vzdalují od
zdroje krve a živin, pozvolna degenerují, naplňují se
keratinem (rohovinou) a odumírají)
- celá pokožka se obmění za 3 týdny. Za celý život se z
člověka oloupe asi 18-22kg mrtvých buněk kůže
- součástí spodních vrstev je pigmentové barvivo melanin,
které chrání tělo před škodlivými účinky UV-záření.
• škára (corium): cévy a nervy, čidla, potní a mazové žlázy,
kořeny vlasů a chlupů, tukové buňky, papilární linie na dlaních
a chodidlech
Meissnerova tělíska (dotykové receptory): hmatová
Krauseova tělíska (receptory chladu)
Ruffiniho tělíska (receptory tepla)
- tvořena sítí kolagenových a elastických vláken
- na hranici pokožky a škáry škárové papily, ve kterých jsou
kapilární sítě a nervová zakončení. Za účelem dosažení
větší plochy, kterou do pokožky pronikají živiny, jsou papily
zvlněné a právě jim vděčí člověk za (otisky prstů) =
daktyloskopie
•podkožní vazivo (tela subcutanea): tukové buňky
Vater-Paciniho tělíska (receptory čití tlaku a tahu)
Funkcí je izolovat a chránit svaly a nervy, určuje tvar a
hmotnost celého těla. U žen bývá tato vrstva silnější.
Funkce kůže:
•krycí, ochranná, bakteriostatická, vylučovací (pot a maz),
zásobní (podkožní tuk), termoregulační (tuk, kožní cévy,
pocení), tvorba vitamínu D z provitamínů působením UV
paprsků, sídlo čidel (hmat, bolest, změny teplotní), sídlo žláz
(potní, mazové a mléčné), vstřebávání, estetická funkce
Kožní žlázy:
•potní (glandulae sudoriferae): dlaně, chodidla, podpaží, čelo,
tvoří pot (sudor)-voda, NaCl, močovina, MK, termoregulace,
vylučování
pot (sudor) = 99% H2O, 0,6% NaCl, organ. látky (močovina,
MK, AK), výměšek apokrinních a ekrinních žláz
1) Apokrinní (pachové, sexuální): podpaží, ušní kanálky, okolí
pohlavních orgánů, konečníku a prsních bradavek, lepkavý,
mléčně bílá barva, voda, tuky, bílkoviny a feromony, aktivní
až během puberty
2) Ekrinní (pravé potní): 2-3 miliony, termoregulační a
vylučovací funkce, vodnatá konzistence, čirá barva, voda,
soli, stopové prvky a močovina
mazové (glandulae sebaceae): exokrinní žlázy ve škáře,
maz (sebum) do pochev vlasů a chlupů, ochrana před
vysýcháním chybí na dlani a plosce nohy
- mazová žláza je alveolus (váček) obklopený na obvodu
plochými buňkami bohatými na ribozomy. Tyto buňky se
množí a postupně se dostávají do střední části alveolu,
kde se plní tukovými kapénkami a postupně odumírají.
Z těchto odumřelých buněk vzniká kožní maz. Výživný
kožní maz je jedním z důvodů pro vznik zánětů folikulu
(folikulitid) a akné
•mléčné (glandulae mammariae):
tvorba mléka (laktace)vlivem hormonů koncem těhotenství,
sekreční (struk) a vývodná část (bradavka)
1: hrudní stěna
2: prsní sval
3: lalůčky žlázové tkáně (alveoly)
4: bradavka
5: dvorec
6: mléčný kanálek
7: tuková a podpůrná tkáň
8: kůže
Kožní deriváty: vznik keratinizací (rohovatěním) pokožky
•vlasy a chlupy: vyrůstají z vlasových (chlupových) váčků. Ve
váčku je vlasová cibulka, ze které vlas vyrůstá. Vlas (chlup)
se skládá z dřeně, kůry a kutikuly. Každý vlas je spojen s
malým svalem, který reaguje stahem na chlad nebo
psychické podráždění a vztyčí volnou část vlasu ("husí
kůže").
•vlasy (capili), obočí (supercilia), řasy (cilia), vous (barba),
dále ve zvukovodu, nose, podpaží a stydké krajině
•nehet (unguis): rohovitá destička vyrůstající z lůžka
Onemocnění kůže:
•mechanické poškození: otlaky, puchýře, odřeniny, mozoly,
praskliny
•akné (acne vulgaris): multifaktorální, velmi časté onemocnění,
na jeho vzniku se podílí hormonální vlivy, infekční agens,
ucpané vývody mazových žláz a další). Často lze zvládnout
zevní léčbou, v těžkých případech
s možností nasazení celkové léčby
•největší výskyt během puberty (12. – 18)
albinismus
 vzácná vrozená neléčitelná choroba
 může být i částečný → světlé skvrny na těle
 příčina: nepřítomnost hnědého kožního pigmentu v těle →
melaninu
 Příznaky: růžová až bílá kůže, světlé až bílé vlasy, velmi
světlá oční duhovka, přecitlivělost na světlo
 nutnost důkladné ochrany před slunečným zářením
 vyšší náchylnost k rakovině kůže
•Alergie = přecitlivělost, porušený stav imunitní reaktivity
•ekzémy (eczema atopicum, disidroticum, nummulare a další):
velmi časté onemocnění na alergickém nebo nealergickém
podkladě, často vzniká již v dětském věku, může se projevit
kdykoli během života.
U řady pacientů spontánně odezní nebo se zmírní např.v
pubertě, často však potíže přetrvávají a je nutno jim věnovat
soustavnou pozornost.
•alergické vyrážky – drobná krupička,nafialovělé skvrnky
• kopřivky – červené kopřivkové pupeny na kůži
•otoky – splynutím několika kopřivkových pupenů
•lupenka (psoriasis vulgaris): těžké autoimunitní
onemocnění, jehož projevy mohou zasáhnot i jiné orgány především klouby a játra
•bradavice (verrucae vulgares): velmi časté infekční
onemocnění způsobené virovou infekcí
-roli zde hraje imunita a psychosomatické
Faktory, u některých se jedná o lehké
onemocnění i s možnosti samovolného
vymizení, pro jiné se může jednat o těžko
zvládnutelné onemocnění
•opary: nejčastějším je typ herpes simplex, nejobvykleji v
obličeji kolem rtů, zhojení spontánní, ale při časté návratnosti
je vhodné vyhledat lékaře , zevní aplikace léčiv, težké případy
lze léčit celkově s využitím tzv. antivirotik.
Mnohem závažnější je typ herpes zoster, je způsoben jiným
typem viru, který vytváří pásovitě uspořádaná ložiska podél
průběhu nervů (odtud název pásový opar). Ložiska jsou často
velmi bolestivá, jednoznačně celkové podání antivirotik.
Zvláštním typem oparu je herpes progenitalis: jedná se
sexuálně přenosné onemocnění vysktující se v oblasti
pohlavních orgánů.
•moluska (molusca contagiosa): virová infekce
projevující se tvorbou drobných pupínků, někdy vzhledu
puchýřků, většinou na kůži těla, končetin, méně na
pokožce obličeje.
V léčbě se nejlépe osvědčuje mechanické odstranění
parazitární choroby: klíště, svrab, zavšivení
•svrab
zákožka svrabová : v místě napadení vznikají drobné papulky
uspořádané po dvojicích.
-první projevy bývají zachyceny na zápěstích s přechodem
až na předloktí. úporné svědění, které pacienta dovede
k lékaři.
- svrab se přenáší z člověka na člověka zamořeným oděvem,
zejména však lůžkovinami. Důležité je po léčbě převléknout
lůžkoviny a obléknout si čisté prádlo. Vše nošené se musí
vyprat a přežehlit. Inkubační doba je 2 týdny až 2 měsíce.
Trombikulóza
= podzimní vyrážka je onemocnění vyvolané roztočem
sametka podzimní. Infekci způsobují larvy
V srpnu či začátkem září se v zemi z vajíček vylíhnou larvy,
které vylézají na povrch a napadají teplokrevné obratlovce
včetně člověka. Přisávají se na ně a vyleptávají v kůži
tenkou sací chodbičku, odkud čerpají výživu
Napadení tímto roztočem se projevuje úporným svěděním
celého těla. Proti svědění tekutý pudr či jiné protisvědivé
přípravky.
•plísně: velmi časté, většinou infekční,
onemocnění, postihuje nejčastěji horní
polovinu trupu (Pityriasis versicolor),
nohy - plosky, meziprstí tzv.
epidermomycosis a nehty
(onychomycosis). Léčba je celková nebo
lokální.
•rakovina kůže:
vznik z pigmentových buněk
(melanom), vliv UV záření
Opakované nadměrně
dlouhé slunění zvyšuje riziko
rakoviny kůže
• Neštovice – nakažlivé onemocnění způsobené virem Varicella
• Spalničky – původce nemoci je virus ze skupiny paramyxovir
Plané neštovice
Spalničky
Termoregulace:
-endotermie = stálá tělesná regulace, 36 – 37°C
Produkce tepla:
•chemicky
•jako vedlejší produkt metabolismu
•při zvýšených nárocích navíc třesová a netřesová
termoregulace
Výdej tepla:
fyzikálně (sálání, vedení, proudění vzduchu, pocení,
odpařování), regulace kožními cévami (stažení cév v zimě,
rozšíření v teple)
Novorozenec neumí chladový třes-mezi lopatkami hnědý tuk,
který produkuje teplo
Řízení stálé tělesné teploty: centrum v hypotalamu, čidla
v kůži (více na chlad) a cévách
• nervové: rychlé reakce
• hormonální: hormony štítné žlázy a dřeně nadledvin
otužování = trénink termoregulačních mechanismů
Poruchy termoregulace:
Normální teplota povrchu těla: 36-36,9
subfebrilie: 37-37,9
febris, horečka: 38-39,9
hyperpyrexie: 40-41
horečka: nad 38°C: vlivem přehřátí či toxinů při infekci
• zvýšená teplota je fyziologický obranný mechanismusnesnášejí to cizorodé org. a navíc se zvyšuje tvorba protilátek:
2% dospělých mají trvale zvýšenou teplotu
•teplota povrchu těla se mění: v tělesných jádrech je konstantní
a vyšší než na povrchu (nejvyšší v játrech 40)
•u starších lidí klesá teplota a příliš nestoupá ani u závažných
stavů
•během dne kolísá: nejnižší v 5 ráno, nejvyšší v 5 odpoledne,
teplota je ovlivněna i aktivitou org. (fyzickou i duševní)
•podchlazení = pokles teplota vnitřních orgánů, pod 26°C
selhání srdce, omrzliny = silné lokální podchlazení
Horečka: vzestup tělesné teploty (teploty tělesného jádra)
nad 38 °C. Tělesná teplota udržována regulačním systémem
v předním hypotalamu. Horečka je způsobena vyplavením
endogenních pyrogenů do cirkulace následkem infekce,
zánětlivého procesu (revmatického onemocnění) nebo
malignity. Mikrobi a jejich toxiny působí jako exogenní
pyrogeny a stimulují uvolňování endogenních pyrogenů.
Mezi endogenní pyrogeny řadíme: interleukin-1 (IL-1),
interleukin-6 (IL-6), tumor necrosis factor (TNF) a interferony
uvolňované monocyty, makrofágy, mesangiálními buňkami,
gliemi, epiteliemi a B-lymfocyty. Endogenní pyrogeny se
cestou arteriálního krevního zásobení dostávají do předního
hypotalamu, odkud se následně uvolňuje kyselina
arachidonová, která je dále metabolizována na prostaglandin
E2, který zvyšuje nastavení „hypotalamického termostatu“.
Antipyretika (ibuprofen, aspirin) inhibují hypotalamickou
cyklooxygenázu a tím inhibují produkci prostagladinu E2.
VYLUČOVACÍ SOUSTAVA
- s rozmnožovací soustavou = urogenitální, původ z
mezodermu
-odstranění odpadních produktů (exkretů) z krve ledvinami
Ledviny (renes, nephros): párový orgán po stranách bederní
páteře, branka ledvinná (vstup cév, nervů a močovodu
párové, v tukovém polštáři, tvar fazole, 150g, 12 x 6 cm
Méně patrná je skutečnost, že ledviny jsou nejdůležitějším
orgánem kontrolujícím složení a objem tělesných tekutin a tím
i stálost vnitřního prostředí (homeostázu), což je základním
požadavkem pro správnou funkci buněk, resp. orgánů.
Ledviny nejsou jen orgánem vylučovacím (exkrečním), který
zbavuje tělo odpadních produktů ve formě moči, ale primárně
jsou orgánem homeostatickým, a vylučovací (exkreční) funkce
je této regulační úloze podřízená. Výlučné postavení ledvin v
těle dokazuje skutečnost, že jejich akutní selhání vede, není-li
léčeno, v několika dnech k neodvratné smrti.
Anatomickou a funkční jednotkou ledviny je nefron, tvořený
glomerulem, tj. klubíčkem kapilár, a tubulem, dlouhým
kanálkem s přesným prostorovým uspořádáním
•Moč se tvoří v nefronu 3 základními pochody:
•filtrací krve v glomerulárních kapilárách, tzv. glomerulární
filtrací (GFR), kterou se do tubulu dostává tekutina
podobného složení jako mimobuněčná tekutina. Ta je při
následném průchodu tubulem
•rezorpční tj. vstřebávací, a
•sekreční aktivitou buněk jednotlivých tubulárních segmentů
(a za účasti hormonů) zpracovávána na konečnou moč.
•Průtok krve ledvinami je v lidském těle jeden z největších:
ledvinami proteče 1 litr krve/min, veškerá naše krev (5 - 6 litrů),
proteče ledvinami přibližně 300x/24 hod. Při tomto průtoku se
odfiltruje do tubulu 180 litrů glomerulárního filtrátu / 24 hod. Za
tutéž dobu se vyloučí jen 2 litry moče, a toto množství je
výsledkem resorpční a sekreční aktivity tubulárních buněk,
resorpce téměř 100% profiltrovaných substancí a vod umožňuje
ledvinám pohotově a citlivě reagovat na změny v objemu složení
krve a ihned je korigovat.
Stavba:
nephron = základní stavební a funkční jednotka ledviny
Nefrony (1-2 miliony):
- klubíčko vlásečnic (glomerulus) – filtrace prvotní moči
- Bowmanovo pouzdro, hlavní část kůry
- vinuté kanálky I řádu (proximální tubulus), Henleova klička
(ve
dřeni), vinuté kanálky II. řádu (distální tubulus),
vstřebávání vody, solí, glukózy, vylučování odpadních látek
Nefrony se dělí na 2 základní typy:
1. korové, v kůře ledviny, které mají krátké Henleovy kličky.
2. juxtamedulární, ze kterých odcházející arterioly jdou ve
formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu
zásobují krví.
Anatomie ledviny:
1. Pyramidy
2. Odvádějící tepna
3. Renální tepna
4. Renální žíla
5. Branka
6. Pánvička
7. Močovod
8. Kalíšek
9. Vazivové pouzdro
10. Spodní pouzdro
11. Horní pouzdro
12. Přívodní žíla
13. Nefron
14. Kalíšek
15. Kalich
16. Papila
17. Sloupek
1.kůra ledviny (cortex renalis) světlejší s hnědým nádechem,
uspořádaná v 5 – 8mm široké zóně podél obvodu
2.dřeň ledviny (medulla renalis) tmavší, s žíhanou kresbou,
místy dosahuje až do hilu ledviny, vytváří charakteristické
celky ledvinové pyramidy
3.ledvinové pyramidy (pyramides renalis) útvary kuželovitého
tvaru, s bazí obrácenou ke kůře a s vrcholem dosahujícím na
povrch hilu ledviny
4.ledvinová pánvička (pelvis renalis)
5.močovod (ureter)
1.horní pól (extremitas superior) zaoblený
2.vazivové pouzdro (capsula fibrosa) tenké vazivové
pouzdro, které kryje povrch ledviny; kapsulu lze na zdravé
ledvině po naříznutí sloupnout,
3.zevní okraj ledviny (margo lateralis) konvexní okraj ledviny
4.dolní pól (extremitas inferior) zaoblený podobně jako horní
pól ledviny
5.vnitřní okraj ledviny (margo medialis)
Funkce ledvin:
•vylučování = tvorba moči
•odstranění z krve jedovatých a odpadních zplodin metabolismu
(N látky)
•udržování stálého objemu tekutin vnitřního prostředí
•jediný orgán odstraňující anorganické ionty (H+,OH-,K+,Cl-,…)
•spolupodílí se na řízení tlaku krve
•endokrinní funkce (produkce erytropoetinu a hormonu reninu)
•podíl na vzniku vitamínu D
Tvorba moči:
•primitivní moč = filtrace krve z glomerulu (170 l denně)
•definitivní moč = koncentrace odpadních látek ve vodě (1.5 l
denně)
- močovina, NaCl, kys.močová, ionty, pH slabě kyselé
Odvodné cesty močové: močovod (ureter): párový trubicový
orgán vycházející z ledvinové pánvičky (pelvis renalis).
Dopravuje moč z ledvin do močového měchýře (vesica urinaria).
Je to tenká trubice. V průměru má 5 až 7 mm a měří cca 30 cm
močový měchýř (vesica urinaria): dutý, roztažitelný orgán,
sloužící jako rezervoár moče před jejím vyloučením z těla,
objem cca. 600–1200 ml, při naplnění 400–600 ml nutkání močit
-nemá pevné topografické vztahy s ostatními orgány, jeho
přesné umístění záleží na jeho náplni. Prázdný močový
měchýř leží na dně pánevní dutiny. Při naplnění se mnohokrát
zvětší a zasahuje až do břišní dutiny, někdy až k pupku
Močová trubice (Urethra): trubicovitý orgán, odvádí moč z
močového měchýře z těla. Odvod moči regulují 2 svěrače(vnitřní,
který nejde ovládat vůlí, a vnější, jenž je vůlí ovlivnitelný). U žen
je močová trubice rovná a dlouhá zhruba 4 cm. U mužů je esovitě
prohnutá, dlouhá 12–25 cm a kromě odvodu moči slouží i jako
pohlavní vývodní cesta, která odvádí sperma. Za den člověk
vyprodukuje asi 2–3 litry moči
Ženská močová trubice (Urethra feminina) jednoduchý
hvězdicovitý průřez a je 4 cm dlouhá a 6–8 mm široká. Její vývod
(ostium urethrae externum) je přibližně 2–3 cm pod klitorisem,
mezi klitorisem a vagínou do poševní předsíně (vestibulum
vaginae).
Mužská močová trubice (Urethra masculina) je 12–25 cm.
Vychází ze dna močového měchýře přes ostium urethrae
internum, poté prochází předstojnou žlázou (prostatou) a
diaphragma urogenitale. Dále vstupuje do penisu, kde končí
otvorem v žaludu (ostium urethrae externum).
Onemocnění vylučovací soustavy:
•močové (ledvinové) kameny: z látek v moči při nedostatku
tekutin a koncentraci moči
hustá moč -> krystalky solí kyseliny močové -> ledvinový
kámen -> zvětšuje se -> ucpání močovodu -> ledvinová kolika
chirurgické odstranění, rozbití ultrazvukem, pitné kůry ->
rozpuštění
•záněty ledvin (nefritida), močových cest a močového měchýře
(cystitida): bakteriální infekce (podchlazení či poškození
epitelu) infekce > antibiotika
prevence: neprochladnout,
zejména v létě v mokrých plavkách
více ženy kvůli kratší močové trubici
•selhání ledvin: při přetížení (neléčená nemoc, zneužívání drog,
léků, alkoholu) léčba: transplantace, ale dá se žít i s jedou
ledvinou, při selhání možná smrt dialýza = umělá ledvina :
čištění krve
•parazité ve vývodních cestách: tropické oblasti (krevnička
močová)
projevuje se močokrevností a těžkými záněty
močového měchýře s přilehlými orgány
počet nemocných kolem 100milionů
způsobena krevničkou močovou – žije ve
vrátnicové žíle, samce přechovává samičku v
břišní rýze a průběžně ji oplodňuje - plozené
samičky se stěhují do kapilár močového měchýře,
vajíčka zakončená vzadu hrotem protrhávají stěny
kapilár v močovém měchýři a tak se dostávají do
moče
nemoc rozšířena po celé severní Africe, jihozápadní
Asii, ale i v jižním Portugalsku
•inkontinence moči = neschopnost udržet moč v močovém
měchýři
9. NERVOVÁ SOUSTAVA
Funkce:
•Senzorická: příjem informací z vnějšího i vnitřního prostředí
(receptory)
•Asociační: zpracování informací, porovnání s pamětí (CNSmozek)
•Výkonná: vydání řídící informace výkonným orgánům (svaly,
žlázy,…)
- specializované
nervové buňky =
neurony, trubicovitá,
z ektodermu
mozek
páteřní mícha
periferní
nervy
1. Centrální nervová soustava (CNS) – páteřní mícha,
mozek
2. Obvodové (periferní) nervy – dostředivé a odstředivé
nervy
Obaly CNS: ochrana a výživa CNS
•Tvrdá plena (dura mater): lebeční a páteřní dutina
•Pavučnice (arachnoidea)
•Omozečnice (pia mater): prokrvená
Mezi arachnoideou a
pia mater je prostor
vyplněný
mozkomíšním mokem
Šedá hmota: těla neuronů, v mozku na povrchu, v míše uvnitř
Bílá hmota: neurity, v mozku uvnitř, v míše na povrchu
Dutiny CNS: centrální kanálek uprostřed míchy, 4 mozkové
komory s mozkomíšním mokem (liquor cerebrospinalis)
4 mozkové komory,
znázorněné modře,
jsou vyplněny
mozkomíšním
mokem
CNS: mozek (v lebeční dutině) + mícha v páteřním kanálu
•Páteřní mícha (medulla spinalis)
- průchodiště vzestupných (do vyšších center) a sestupných
(z center k výkonným orgánům) drah,
-leží v kanálu páteřním od týlního otvoru po 2. bederní obratel,
šedá hmota je obklopena bílou hmotou, přední a zadní rohy
míšní. Z míchy vystupuje 31 párů míšních nervů.
- nejnižší reflexní ústředí, podřízena vyšším oddílům CNS,
centrum hybných reflexů, svalového napětí, mikčního,
defekačního, erekčního, ejakulačního reflexu
v každé polovině 2 postranní rýhy
do zadní postranní rýhy vstupují z míšních uzlin zadní kořeny
míšních nervů; obsahují dostředivá (senzitivní) vlákna - vedou
vzruchy z periferie od exteroreceptorů nebo interoreceptorů
z přední postranní rýhy vystupují přední kořeny míšních nervů,
které obsahují odstředivá (motorická) vlákna a ty vedou k
příčně pruhovaným svalům
postranních spojovacích částech šedé hmoty jsou v některých
úsecích buňky inervující hladkou svalovinu a žlázy = vlákna
autonomní (vegetativní)
probíhají v ní míšní reflexy - př. reflex na popálení
šedá i bílá hmota míchy vytváří zadní (dorzální) a přední
(ventrální) rohy míšní
přední rohy míšní - obsahují motorické neurony - jsou širší
zadní rohy míšní - obsahují smyslové neurony (senzorické)- užší
spojením předních a zadních rohů (kořenů) míšních vznikají
míšní (smíšené) nervy - 31 párů; vystupují meziobratlovými
otvory , uprostřed šedé hmoty míšní kanálek-mozkomíšní mok
Embryonální vývoj mozku
1. Telencephalon (koncový mozek) – zahrnuje zejména
čichové centrum (čichový mozek), dvě hemisféry, uvnitř
bazální ganglia (corpus striatum a další jádra šedé hmoty).
Skládá se ze dvou polokoulí (hemisfér), které jsou spojeny
corpus callosum). Povrch koncového mozku je pokryt pláštěm
(pallium), který je tvořen mozkovou kůrou (cortex cerebri).
Hemisféry obsahují postranní komory, které komunikují otvory
s III. komorou uloženou v mezimozku.
Mozková kůra člověka se dělí na lalok (lobus) čelní, temenní,
spánkový, týlní a insulu, které se skládají ze závitů (gyrus) a ty
jsou od odděleny zářezy (sulcus).
Vnitřek obsahuje bílou hmotu (ze svazků axonů neuronů) a
okrsky šedé hmoty (těla neuronů), které vytváří podkorová
centra (bazální ganglia).
Cortex
Každá strana cortexu je dělena na čtyři laloky: frontální,
temporální, okcipitální a parietální
2. mezimozek (diencephalon) – mezi hemisférami koncového
mozku
thalamus: struktura umožňující převod nervových impulzů z
periferie do mozkové kůry
metathalamus: součást zrakové a sluchové dráhy (corpora
geniculata lateralia a medialia)
hypothalamus: ústředí mnoha vegetativních, endokrinních a
emočních funkcí, je spojen s podvěskem mozkovým
(hypofýza)
epithalamus: tvořený šišinkou (corpus pineale), endokrinním
orgánem produkujícím melatonin
subthalamus: několik mozkových jader se vztahem k
plánování pohybů
Limbický systém (mezimozek) - sídlo emocí (strach, hněv,
smutek, radost, láska), ukládání paměťových stop,
vrozené prvky chování
3. Střední mozek (mesencephalon) umožňuje
zprostředkování důležitých reflexů a procházejí jím dráhy,
které vedou signály z páteřní míchy do mozečku a mozkové
kůry, a vzruchy opačným směrem z mozkové kůry a
bazálních ganglií do mozečku, prodloužené a páteřní míchy
Na průřezu středním mozkem rozlišujeme tyto struktury:
Tektum (tectum) – je nejdále vzadu (dorzálně). Skládá se ze
čtverhrbolí (lamina quadrigemina), tj. colliculi superiores a
colliculi inferiores. Brachia kolikulů je spojují s převodními
jádry mezimozku
Tegmentum – leží pod tektem a vedou tudy vzestupné i
sestupné dráhy spojující vyšší oddíly mozku s nižšími a s
míchou. Jsou zde uložená jádra mozkových nervů.
Pedunculi cerebrales – tvoří přední (ventrální) část
středního mozku. Vedou zde dráhy z mozkové kůry do
mozkového kmene a míchy.
4. Metencephalon (most + mozeček)
mozeček (cerebellum) 2 polokoule (hemisféry) spojené
červem mozečkovým (vermis cerebelli), vně je šedá hmota s
Purkyňovými buňkami
Podle původu se člení na 3 oddíly:
Archicerebellum (vestibulární mozeček) - fylogeneticky
nejstarší oddíl, k němuž patří lobulus floculonodularis a
lingula, výlučně s vestibulární aferentací (dostředivými
vlákny).
Paleocerebellum (spinální mozeček) - vpředu je tvořen
lobulus centralis a jeho křídly, culmen a lobulus
quadrangularis (pars anterior) a vzadu pyramis, lobulus
biventer, uvula a tonsila. Vlákna sem přicházejí z míchy.
Neocerebellum (korový mozeček) - vývojově nejmladší část
je tvořena oddíly: declive a lobulus quadrangularis (pars
posterior), folium a lobulus semilunaris superior, tuber a
lobulus semilunaris inferior.
Mozeček se podílí na řízení:
udržování stoje a rovnováhy (archicerebellum)
svalového napětí kosterního svalstva (paleocerebellum)
koordinace pohybů (neocerebellum)
Všechny tři oddíly pracují jako jeden funkční celek.
Varolův most - val nad prodlouženou míchou, spojuje koncový
mozek s mozečkem
5. Myelencephalon
prodloužená mícha (medulla oblongata) 7 párů mozkových
nervů- centra retikulární formace
Funkce: podílí se na regulaci dýchání, krevního oběhu a trávení
(např. polykání, zvracení), dovoluje vykonat nepodmíněné
obranné reflexy, společně s mostem se účastní mimických
pohybů, fonace a řeči, společně se středním mozkem a
mozečkem udržuje tělesnou rovnováhu a normální pohyby.
Pokud dojde k jejímu poškození úrazem či jinak, pak se srdeční
činnost i dýchání zastaví.
Jsou zde uložená centra, která regulují krevní oběh a dýchání:
vazokonstrikční a vazodilatační - řídí činnost cév, zúžením či
rozšířením jejich průsvitu.
kardioexcitační a kardioinhibiční - řídí činnost srdce.
vdechové a výdechové - ovlivňuje dýchání.
- se podílí i na řízení trávení, dovoluje příjem potravy a její
mechanické zpracování, zprostředkovává sací nepodmíněné
reflexy, žvýkání a polykání. Je centrem řízení některých
obranných reflexů, jako je kašel, kýchání, rohovkového reflexu a
zvracení.
Sledování činnosti CNS: bioelektrické potenciály, snímáno
elektrodami z povrchu hlavy = elektroencephalografie (EEG),
sledování funkčního stavu mozku a jeho poruch
Bdění a spánek: pravidelné střídání
Bdění = stav, kdy organismus komunikuje s prostředím
(mozková kůra bdělá)
Spánek = zpomalení činnosti vnitřních orgánů, útlum mozkové
kůry, cykličnost se střídáním 2 fází:
•Spánek telencefalický (NREM, klidový): nejsou sny, mozková
kůra v útlumu, na začátku spánku, poté 4 – 5x opakování
•Spánek rhombencefalický (REM, paradoxní): ¼ doby spánku, u
dětí převažuje, v útlumu nižší oblasti mozku, sny)
-potřeba spánku individuální (novorozenec 20 hodin, dospělí 8
hodin)
nefyziologické formy spánku: hypnotický, narkotický
Obvodové (periferní) nervstvo
-nervová vlákna spojující CNS s čidly (senzitivní) a
s výkonnými orgány (motorická a autonomní)
mozkomíšní (cerebrospinální) nervy:
•Nervy míšní: 31 párů
•Nervy mozkové: ze spodiny mozku, 12 párů (čichový,
zrakový, okohybné, trojklaný, lícní, sluchověrovnovážný,
jazykohltanový, bloudivý, přídatný a podjazykový)
Řízení činnosti vnitřních orgánů:
autonomní(vegetativní) nervstvo, centrum
v hypotalamu, neuvědomělá činnost:
Vegetativní nervstvo:
Autonomní nervový systém: sympatické kmeny a jádra v
prodloužené míše + periferní složka
Sympatická vegetativní vlákna vycházejí ze sympatických
uzlin hrudních a bederních obratlů a vstupují též do míšních
segmentů této oblasti.
Parasympatická vegetativní vlákna: z center v mozku spolu
s mozkovými nervy - III. (okohybné), VII. (lícní), IX.
(jazykohltanové), ale nejvíce X. (bloudivé) párem mozkových
nervů a z míchy předními kořeny křížových segmentů.
•Sympatikus: z hrudní a bederní míchy, mediátorem
noradrenalin, stimulující účinek (mobilizace rezerv při
zátěži)
•Parasympatikus: z mozkového kmene a křížové míchy,
acetylcholin, tlumivý (regenerace, tvorba zásob)
-př. srdce: sympatikus povzbuzuje a parasympatikus tlumí
Sympatikus a
parasympatikus
Nervy mozkové (hlavové, kraniální)
12 párů, rozdělení podle toho, která vlákna obsahují, odstupují
ze spodiny mozku, jsou buď senzitivní, nebo jen motorické
nebo smíšené, jejich vlákna začínají nebo končí u mozkového
kmene u tzv. jader mozkových nervů, označují se římskými
číslicemi
I. Nervus olfactorius (čichový) - receptor - sliznice nosu, z
koncového mozku
II. Nervus opticus (zrakový)-z mezimozku - Chiasma opticum
(křížení stran). Lobi optici - oční laloky po stranách m. mozku
začíná v oční sítnici, vývojově vychlípením mezimozku
III. Nervus oculomotorius (okohybný) - střední mozek,
motorická vlákna očních svalů
IV. Nervus trochlearis (kladkový) – z prodloužené míchy
V. Nervus trigeminus (trojklanný) - po výstupu z Varolova
mostu se větví ve tři vlákna - do čelisti, do tváře a do vlasaté
části hlavy; receptory ze sliznice oka, dutiny nosní, ústní,
kůže; inervuje žvýkací svaly
VI. Nervus abducens (odtažný) - motorická vlákna k inervaci
svalů očí
VII. Nervus facialis (lícní) - inervuje mimické svalstvo, slinné
žlázy podčelistní a podjazykové
VIII. Nervus statoacusticus (sluchorovnovážný) - receptory
vnitřního ucha
IX. Nervus glossopharyngeus (jazykohltanový) - sliznice
hltanu, chuťová čidla kořene jazyka - inervuje svalstvo hltanu,
příušní slinnou žlázu
X. Nervus vagus (bloudivý) - sestupuje do dutiny hrudní a
břišní a inervuje svalstvo jejich útrob; receptory z hltanu,
hrtanu, jícnu, žaludku, střeva, plic, srdce
XI. Nervus accessoricus (přídatný) - receptory ze zdvihače
hlavy a trapézového svalu a inervují je
XII. Nervus hypoglossus (podjazykový) - inervuje svaly jazyka,
tvorba řeči
Nervy míšní (spinální)
- 31 párů, vznikají spojením předních motorických a zadních
senzitivních kořenů míšních = nervy smíšené (obsahují oba
typy vláken)
- míšní nervy vystupují z míchy meziobratlovým otvorem,
rozdělují se na větve, které se dále dělí na menší větve a
vytváří síť po celém těle
- inervují všechny oblasti těla od krku dolů (pokud by došlo k
jejich poškození => zastavení citlivosti a hybnosti určité
oblasti)
- mají svá ústředí ve hřbetní míše
- motorická senzorická vlákna periferního nervového systému
- jsou nejdelší vlákna, např. vedou bez přerušení z míchy až
do svalu nohy
- míšní nerv obsahuje nervová vlákna motorická dostředivá a
odstředivá a vlákna sympatického nebo parasympatického
nervového systému (podle výstupu z páteřní míchy)
Vyšší nervová činnost (VNČ):
•Nepodmíněný reflex: vrozený, vždy stejná odpověď
(zornicový = zúžení zornic při světle, patelární = podrážděním
šlachy stah svalu, sací, polykací), centrum v míše a mozku
mimo kůru
základní a nejdůležitější složka nervové soustavy
• jsou vrozené dědičné, probíhá po stejném reflexním oblouku
• nejsou ovládány vůlí člověka
• v šedé hmotě všech částí CNS kromě kůry koncového mozku
Podmíněný reflex: učením během života, centrum v mozkové
kůře, nutné opakování (upevňování), zabránit vyhasínání
(zapomínání), nová a dočasná spojení mezi dvěma korovými
oblastmi, vznikají opakovaným spojením nepodmíněného
podnětu s podnětem podmíněným.
• Dráha reflexu není trvalá, je nutné opakování, jinak vyhasíná.
•zajišťují vyšší nervovou činnost – myšlení, učení a paměť.
• Podmíněný reflex vzniká na určitý podnět – signál.
• Souhrn signálů určitého druhu = signální soustava
•Instinkty = soubory nepodmíněných reflexů (sebezáchovné a
rozmnožovací), nejsložitější forma vrozených reakcí
• jsou usměrňovány kůrou mozkovou
• např. pud sebezáchovy, rozmnožovací, mateřský, orientační
reakce, chování směřující k získání sexuálního partnera
•Emoce = vrozený základ, ale modifikace zkušenostmi,
výchovou a zvyklostmi, somatické i vegetativní projevy (svalové
napětí, třes, pláč, smích, pocení, červenání se, bušení srdce)
jejich vznik a průběh je vázán na limbickou soustavu a
hypotalamus
• emoce člověka mají subjektivní (psychickou) a objektivní
(fyziologickou) stránku
• můžou se vůlí vybavit a zastavit
•Dynamický stereotyp = soubor podmíněných reflexů
naučených opakováním činnosti (činnosti při sledování televize)
Učení = vytváření nových spojů, paměťových stop v mozku a
jejich uspořádání do systémů, různé formy (vtiskávání,
napodobování, vhled)
Faktory ovlivňující učení:
•Délka a intenzita působení podnětu
•Častost opakování
•Pozornost a zájem – motivace (odměna a trest)
•Funkční stav organismu (nasycenost, zdravotní stav, věk)
•Vlivy prostředí (teplota, osvětlení)
•Drogy (nebezpečí návyku)
Paměť = funkcí celého mozku trvalé uložení informací
•Okamžitá (časná) = primární: několik sekund (vytáčení
telefonního čísla)
•Krátkodobá = sekundární: několik minut (max. 30 min.)
•Dlouhodobá = terciální: léta i celý život (podle závažnosti
podnětu)
Paměť
• Je to schopnost přijímat, zpracovat, ukládat nové informace v
mozku a později je vybavit.
• Dlouhodobé nebo trvalé uložení informace = paměťová stopa
• Podstatou je vytváření dočasných spojů (synapsií) mezi
neurony mozkové kůry.
• Předpokladem vzniku paměťové stopy je vytváření nových
podmíněných reflexů.
• Vytváření paměťových stop se účastní i podkorové vrstvy.
• Nejsou-li paměťové stopy posilovány opakováním podnětů,
které je vytvořily – vyhasínají, zapomínáme.
• Vyhasínání je příkladem útlumu, který v CNS stále probíhá
(vedle útlumu je proces trvalého dráždění nervových buněk).
• Paměť senzorická – uchovává informace zprostředkované
smyslovými vjemy
• Paměť symbolická – uchovává informace ve formě symbolů
(slovních nebo číselných)
Řeč = jen u člověka (artikulovaná řeč), před 100 000 lety,
využívá abstraktní podněty = slova
II. signální soustava:
je to reakce na slovo (čtené, psané, vyřčené), na základě řeči
a schopnosti zevšeobecňování se vyvinulo abstraktní myšlení,
věda, umění, mravní podněty
• Člověk reaguje na abstraktní podněty stejně dokonale jako
na podněty konkrétní. Dovede zobecňovat, hledat souvislosti,
vytvářet symboly, pojmy a tvořivě myslet. Soustava je
základem myšlení, řeči, práce.
• První a druhá signální soustava jsou nedílné, vzájemně
se doplňují a tvoří lidskou psychiku.
• Řídící úlohu má druhá signální soustava.
I. signální soustava: podnětem konkrétní změna prostředí,
podklad konkrétního myšlení
Je to soustava podmíněných reflexů, vytvářejících se jen
pomocí smyslových orgánů (podněty jsou chemické, fyzikální
nebo biologické jevy)
Typologie člověka dle VNČ (neuropsychologie): dle
Hippokrata 4 krajní typy:
•Sangvinik: živý (silný, vyrovnaný, rychlý)
•Flegmatik: klidný (silný, vyrovnaný, pomalý)
•Cholerik: prudký (silný, nevyrovnaný, výbušný)
•Melancholik: slabý (slabý a nevyrovnaný)
•zánět mozkových blan (meningitida) a mozku (encefalitida):
virový či bakteriální původ
- nejčastější zánětlivé onemocnění CNS 1. fáze: chřipková;
2.fáze: typická poloha: postižený leží na boku, nohy skrčené
a přitažené k břichu, šíje napjatá a ztuhlá
Meningokoková meningitida může končit i smrtí, mezi následky
pozdní terapie patří hydrocefalus
•Parkinsonova nemoc
Nervová choroba přicházející nejčastěji ve stařeckém věku,
projevuje se svalovou ztuhlostí, zpomaleným pohybem a
klidovým třesem prstů
Způsobena úbytkem pigmentových buněk v mozkových
gagliích, zjištěna též abnormálně nízká koncentrace dopaminu
(⇒ léky, jež ho obsahují)
•Alzheimerova choroba
Degenerativní onemocnění mozku vedoucí k demenci
Není známá příčina nemoci, stejně jako účinná léčba, lze pouze
zpomalit její postup
Průběh: rozpad nervových vláken a buněk kvůli ukládání
patologických proteinů
Každý 5. člověk nad 85 let trpí Alzheimerovou chorobou
•Roztroušená mozkomíšní skleróza: poškození obalů
neuronů vedoucí k poruchám hybnosti, závratím,
citlivosti,…
•Epilepsie
= vleklé onemocnění probíhající v záchvatech, porušení funkce
mozkových ganglií
V záchvatu nastává porucha vědomí (až bezvědomí) nebo
motorické projevy (křeče), poruchy chování, vegetativní
poruchy, 2 formy epilepsie podle typu záchvatů:
Záchvat generalizovaných tonickoklonických křečí (grand mal)
Typický spíše pro dospělé
Porucha vědomí ⇒ tónická křeč ⇒ klonická fáze: krátké a
prudké záškuby celého těla (často si postižený pokouše jazyk)
Záchvat trvá 5 – 15 minut, postižený si ho nepamatuje
Generalizovaný záchvat bez křečí (petit mal)
Typický pro dětský věk, spojen s náhlou,
několikasekundovou ztrátou vědomí,
neupadne
•Febrilní záchvaty
Vyskytují se u dětí do 6 let
Doprovázejí horečnatá onemocnění
Podobné generalizovaným záchvatům, ale nemocní mají dobrou
prognózu: po šestém roce počet záchvatů výrazně klesá
•Synkopa
= mdloba
Ztráta vědomí vyvolaná poruchou krevního oběhu v mozku
Vázána na určité situace (dusné prostředí, dlouhé stání,
nervové napětí apod.)Postiženy děti v období dospívání
•Hemikranie
= migréna
Periodické záchvatovité bolesti hlavy
Provázeny zvracením. Častější u děvčat
Vyvolávajícím faktorem stres a konfliktní situace
Cévní mozková příhoda
CMP je porucha v prokrvení mozkové tkáně. Z 80% jde
většinou o ischemickou formu, kdy je přerušen nebo omezen
přísun krve k buňkám. Ve zbylých procentech se jedná o
formu hemoragickou (krvácivou) nebo smíšenou.
Projevy CMP závisí na poškozené oblasti. Nejtypičtějším
obrazem, bývá paréza až plegie (ochrnutí) jednostranné horní
či dolní končetiny s poklesem ústního koutku a se ztrátou
vnímání tepla, doteku či bolesti.
Otřes mozku (komoce)
• dočasná, ale rozsáhlá porucha mozkové činnosti
Příznaky: po úrazu krátké bezvědomí, postižený si nepamatuje
na událost, bolesti hlavy, dezorientace, zvracení, pot a zvýšená
dechová frekvence
Zhmoždění mozku (kontuze)
• mechanické poškození mozku se strukturálními změnami
buněk
Příznaky: většinou po úrazu krátké bezvědomí v řádu minut,
postižený si nepamatuje na událost, bolesti hlavy, dezorientace
Stlačení mozku (komprese)
• stlačení mozku vlivem krvácení či hematomu (porušením cév
při úrazu)-nemusí být způsobeno úrazem, ale např. i mrtvicí
Příznaky: většinou u postiženého nastává tzv. "dvoufázové
bezvědomí"- postižený upadne po úrazu do bezvědomí, po
probrání zvrací a po dlouhé době upadá do druhého bezvědomí
v důsledku stlačení mozku hematomem.
•Poškození míchy
Příznaky přerušení míchy: poruchy hybnosti (⇒ ochrnutí)
a čití, často vyřazena z činnosti centra pro řízení odchodu
moči a stolice, poruchy sexuálních funkcí. Přestože mícha
plave v mozkomíšním moku a je obalena třemi vrstvami
blan a kostěným sloupcem obratlů, může být poškozena,
nejčastěji úrazem, dále výhřezy meziobratlových plotének,
nádory, atd.
Dojde-li k příčnému přerušení míchy, poškodí se výběžky
nervových buněk ⇒ buňky uložené v míše se odpojí od
svého řídícího centra v mozku
Nejzávažnější přerušení v oblasti krční míchy: může být
poškozeno i dechové centrum a hybnost celého těla
Paraplegie = ochrnutí dolních končetin
Kvadruplegie = úplné přerušení krční míchy s ochrnutím
horních i dolních končetin
Nervová buňka uložená v míše se může při správném
tréninku alespoň částečně naučit fungovat bez podpory
mozku. Z periferie jí přicházejí určité informace a pod místem
přetnutí míchy je osamělé neurony v rámci svých možností
zpracují a pošlou signál nazpátek k výchozímu zdroji.
•Mikrocefalus
Vývojová vada v CNS -Srostlé lebeční švy ⇒ mozková část
lebky neroste
•Hydrocefalus
Zvýšený objem likvoru (mozkomíšního moku)
Mozková část lebky se zvětšuje⇒ tzv. zapadající slunce u očí –
více vidět bělma
Dochází ke zvýšení nitrolebečního tlak
•Dětská mozková obrna
Poškození mozku projevující se poruchou hybnosti
Vznik: v těhotenství, při porodu, po něm
Zpočátku se projevuje jako zpomalený psychomotorický vývoj
Projevy dětské mozkové obrny:
Zvýšené nebo naopak snížené svalové napětí (zvýšené vede
ke stavění se na špičky, snížené k neusměrněným pohybům)
Postiženy všechny končetiny, jen nohy, či jedna polovina
(pravá či levá) těla
Psychická retardace v různém stupni
Léčbou soustavná rehabilitace,
nejvýznamnější formou léčby
Vojtova metoda:
•Lehká mozková dysfunkce
Drobné poruchy mozkové tkáně, způsobeny celkovým
poškozením mozku různého stupně, dochází k nim v
poporodním období a v období vývoje a zrání CNS
Nedochází k hrubým odchylkám, ale postižení mají typické
potíže v učení a chování, nedosahují stejných výsledků jako
jejich vrstevníci
Příklady LMD
Dyslexie = porucha čtení
Dysgrafie = porucha motorické složky psaní
Dyskalkulie = porucha matematických schopností
porucha se dále projevuje: hyperaktivitou, neschopností
koncentrace, citovou labilitou, poruchami jemné svalové
koordinace
Duševní choroby:
•Neurózy = lehčí poruchy nervové činnosti (strach, smutek),
projevují se fobiemi, depresemi, hysterií, hypochondrií, bolestí
hlavy,…
•Psychózy = poruchy chování se změnou vztahu k okolí i sobě
samému
•Schizofrenie: těžké poruchy osobnosti, rozštěpení osobnosti,
bludy
•Paranoia: bludy, vidiny
•Maniodepresivní psychóza: střídání činorodosti a deprese
Psychosomatické choroby: duševní příčiny
•Bez poškození orgánů: žaludeční neuróza, nespavost,
nechutenství, mentální anorexie
•S poškozením orgánů: žaludeční vředy, hypertenze, astma
10. SOUSTAVA ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ
Endokrinní žlázy: humorální regulace tvorbou hormonů =
látky přenášené krví a ovlivňující činnost jiných buněk
- látky, které vznikají v jedné části těla
a prostřednictvím krve se dostávají
do jiné části, kde působí.
- různorodá skupina látek
 hormony tvořící se ve žlázách
s vnitřní sekrecí (endokrinní žlázy)
 neurohormony (produkované
neurosekrečními buňkami)
 tkáňové hormony (vylučováné
z tkání, které slouží primárně k jiným
účelům)
Neurosekreční mozkové buňky jsou buňky nervové, které
současně fungují i jako buňky žlázové, regulují aktivitu
přilehlých tělísek
Endokrinní soustava:
- ústředí podvěsek mozkový (hypofýza), řízena CNS
Kontrole hormonů hypofýzy podléhá:
- štítná žláza
- kůra nadledvinek
- pohlavní žlázy
Nezávislé žlázy (jejich činnost podléhá řízení přímo z CNS):
- Langerhansovy ostrůvky ve slinivce břišní
- brzlík
- příštítná tělíska
- dřeň nadledvinek
•Hypofýza (podvěsek mozkový):
1) adenohypofýza (přední lalok):
•Somatotropin (STH, růstový hormon):
Hypofunkce: nanismus (trpasličí růst, muži do 145cm,
ženy do 135 cm)
Hyperfunkce: v době růstu - gigantismus (nadměrný růst,
až 230 cm)
Hyperfunkce: v dopělosti - akromegálie (růst kostí - články
prstů, kost čelní, dolní čelist, zvětšení vnitřních orgánů)
•Thyreotropin (TSH): řídí činnost štítné žlázy
•Kortikotropin (adenokortikotropní, ACTH): řídí činnost kůry
nadledvin
•Gonadotropní hormony: řídí činnost gonád (folikulostimulující
hormon-FSH, luteinizační hormon-LH, prolaktin-PRL- řídí
rozvoj mléčné žlázy, žlutého tělíska, vyměšování mléka, tlumí
vyzrávání vajíčka ve vaječníku, ovlivňují rodičovské chování
2) neurohypofýza (zadní lalok)
•Adiuretin (vazopresin, ADH): vstřebávání vody,
z nedostatku „žíznivka“ (diabetes insipidus), působí proti
diurézy = tvorbě moči v ledvinách
•Oxytocin: stahy dělohy při porodu, kojení, „mateřský
hormon“
•Štítná žláza (glandula thyroidea):
Thyroxin (T4) a trijodthyronin (T3): nervstvo a pohl. žlázy
Hypofunkce: u dítěte zpoždění tělesného i duševního vývoje
(kretenismus), u dospělého člověka – útlum tě(T4)lesných
funkcí.
Hyperfunkce:Basedowova choroba (předrážděnost, zrychlení
srdeční činnosti, hubnutí, struma, exoftalmus) z nedostatku vole
(struma), kretenismus
•Kalcitonin (thyreokalcitonin): snížení Ca a P v krvi ukládáním do
kostí
•Slinivka břišní (pankreas): Langerhansovy ostrůvky (2%)
•Inzulin: snižuje hladinu glukózy v krvi (glykémie), diabetes
mellitus (cukrovka): hyperglykémie, zvýšené močení, žízeň
(geneticky, poruchy imunity, viry, přejídání, obezita)
•Glukagon: zvyšuje hladinu glukózy v krvi
•Somatostatin: inhibuje produkci inzulinu a glukagonu
•Epifýza (šišinka, glandula pinealis): tělísko připojené ke
stropu komory mezimozku
•Melatonin a serotonin: biologické hodiny, brzdí tvorbu
pohlavních hormonů, produkce závisí na délce osvětlení (na
jaře jeho tvorba klesá)
•Brzlík (thymus):
•Thymosin: stimulace lymfatické tkáně
•Příštítná tělíska (glandula parathyroidea):
•Parathormon: zvýšení Ca v krvi
Hypofunkce: zvýšení nervosval. dráždění – křeče (tetanie)
dýchacích svalů - udušení (Ca je druhý posel v buněčné
signalizaci).
Hyperfunkce: odvápnění kostí
•Nadledviny (glandulae suprarenales):
1) kůra (cortex)
•Glukokortikoidy: zvýšení hladiny glukózy v krvi (kortizol,
kortikosteron), přednostní E využití proteinů, sacharidů a
lipidů v krvi
•Mineralokortikoidy: aldosteron: zpětné vstřebávání Na+ a
současně vylučování K+ v ledvinových kanálcích z primární
moči
2) dřeň (medulla)
•Katecholaminy: pohotovost organismu a odolnost proti
stresu (adrenalin – zvyšuje srdeční frekvenci a noradrenalin –
zužuje cévy a zvyšuje krevní tlak)
•Pohlavní žlázy (gonády):
1) vaječníky (ovaria):
•Estrogeny (estron a estradiol): řídí menstruační cyklus a
podmiňuje vývoj ženských sekundárních pohlavních znaků.
•Gestageny (progesteron): podmínky pro těhotenství
2) varlata (testes):
•Androgeny (testosteron): ovlivňuje růst a rozvoj mužských
pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků
SMYSLOVÉ ORGÁNY
Receptor (čidlo)= příjem podnětů z vnějšího či vnitřního
prostředí
•Exteroreceptory: přijímají podněty z vnějšího prostředí
•Interoreceptory: přijímají podněty z vnitřního prostředí
a) vlastní: termoreceptory (teplota)
chemoreceptory (O2, CO2 )
osmoreceptory (osmotické poměry)
baroreceptory (tlak)
b) proprioreceptory: podněty ze svalů, šlach a kloubů
c) čidlo polohy a pohybu (statokinetické čidlo)
Smyslový orgán = receptor + pomocná zařízení
Smyslový analyzátor = receptor + dostředivá dráha + centrum
v mozku
Soustava smyslová
Podnět adekvátní (přiměřený): patřičný receptoru, který je
na něj zařízen, stačí krátké a slabé působení
Podnět inadekvátní (nepřiměřený): podráždí tentýž receptor,
i když je podstata jiná, síla však musí být větší a působení
delší
Typy receptoru (podle zdroje energie):
1) chemoreceptory - chemický smysl
2) termoreceptory - tepelný smysl
3) fotoreceptory - světlo vnímající (zrak)
4) mechanoreceptory - hmat, poloha - staticky i pohybově
5) nociceptory - bolest
Podle původu podnětu:
1) exteroreceptory - zvenčí
2) interoreceptory – zevnitř:
a) svalová soustava – proprioreceptory (šlachová tělíska,
svalová vřeténka, informace o činnosti svalstva, koordinace
pohybů
b) činnost vnitřních orgánů – enteroreceptory
1) smysly všeobecné - rozptýlené po povrchu těla
2) smysly speciální - soustředěné na určitých místech těla,
nejčastěji na hlavě
Termoreceptory:
1) vnímající chlad - 8krát více než tepelných, uloženy
povrchově - Krauseho tělíska
2) vnímající teplo - uloženy hlouběji v kůži - Ruffiniho tělíska
•Kožní čidla: v kůži, reakce na dotek, tlak, změny teploty a
bolest
•mechanoreceptory: dotek, tlak, výsledkem hmatový vjem,
škára a vazivo (dlaň a chodidlo), Vater- Paciniho tělíska,
Meissnerova tělíska, Merkelovy disky
•termoreceptory: tepelná a chladová tělíska (chladové +
receptory na teplo), termoregulace
•nociceptory: reakce na silné mechanické, tepelné, elektrické
a chemické podněty, volná nervová zakončení téměř ve všech
tkáních
Zrakové ústrojí
Vnímá elektromagnetické vlnění 400-700 nm,oko v očnici, oční
koule (bulbus oculi):
- zevní vrstva vazivová - bělima (sclera) zevní vazivová vrstva
oka, má bílou barvu, pevný obal oka a vpředu přechází v
průhlednou a vyklenutou rohovku. Na bělimu se upínají
okohybné svaly a vzadu jí prostupuje zrakový nerv (nervus
opticus). a rohovka (cornea)
- střední vrstva cévnatá - cévnatka (chorioidea):bohatě
protkaná cévami a obsahuje pigmentové buňky. Jejím hlavním
úkolem je zajištění cévního zásobení oka, V přední části
přechází v řasnatý prstenec = řasnaté tělísko (corpus ciliare),
Dozadu od řasnatého tělesa odstupuje duhovka (iris), obsahuje
pigmentové buňky, podle nichž barva očí. Uprostřed duhovky
je otvor (zornice = pupilla), kterou se reguluje množství světla
vstupujícího do oka. Zornice se totiž může rozšiřovat a
smršťovat.
-vnitřní nervová vrstva - sítnice (retina)
- tyčinky (černobílé) a čípky (ostré, barevné vidění)
Tyčinky obsahují fotosenzibilní červené barvivo rodopsin
(zrakový purpur), chemická látka reagující na dopad světla.
Tato látka se účinkem světla rozkládá, a tak je nezbytně nutné
rodopsin neustále obnovovat (tělo jej syntetizuje z vitamínu A).
Vnitřní prostor oka je vyplněn sklivcem (rosolovitá hmota).
slepá skvrna - bez tyčinek a čípků, výstup
zrakového nervu
žlutá skvrna - nejvíce čípků, nejostřejší vidění
čočka (lens) zavěšená na vláknech řasnatého tělíska,
akomodace (změny v optické mocnosti) čočky umožňuje ostré
vidění
-rozděluje prostor mezi rohovkou a čočkou na přední a zadní
komoru oční vyplněné komorovou vodou
sklivec (corpus vitreum) vyplňuje prostor mezi čočkou a sítnicí
Vnímání světla: 400 – 750 nm = viditelné světlo, zrakovým
nervem do centra v týlním laloku:
a) černobílé vidění: tyčinky – rodopsin (červeň)
b) barevné vidění: 3 typy čípků (3 druhy barev:
červená, zelená a modrá) – jodopsin, citlivost asi 600 000
barev
barvocit = schopnost
rozeznávat barvy
Pomocná ústrojí oka:
•Okohybné svaly – 6 příčně pruhovaných svalů pohybujících
oční koulí
•Slzná žláza (glandula lacrimalis): slzy (lacrimae):
baktericidní, zvlhčeníoční koule, odstranění nečistot
•Víčka (palpebrae): ochrana oka, roztírání slz
•Spojivka (conjuctiva): vazivová řasa
•Řasy (ciliae) a obočí (supercilium)
pupila, zornice Víčka
duhovka
bělima
Poruchy zraku:
1)poruchy lomných prostředí:
•Krátkozrakost (myopie): paprsky se protínají před sítnicí
(rozptylka)
•Dalekozrakost (hypermetropie): paprsky se protínají za sítnicí
(spojka)
•Astigmatismus: nerovnoměrné zakřivení rohovky (čočky)
•Zelený zákal: dlouhodobě zvýšený nitrooční tlak
= glaukom = „tichý zloděj zraku“ - druhá nejčastější příčina
slepoty (67 000 000 postižených na světě)
Postup zhoršování zraku při glaukomu
•Šedý zákal: zakalení čočky
= katarakta, snížená průhlednost čočky – brání průchodu
světla na sítnici
•Úrazy oka (poleptání rohovky, cizí tělesa)
2) Poruchy vnímání světla:
•Šeroslepost: porucha funkce tyčinek (nedostatek vitamínu A)
•Barvoslepost: dědičné poruchy rozlišení barev, daltonismus
=neschopnost rozlišení zelené a červené
•Slepota: poškození sítnice, zrakového nervu či mozkového
centra, rohovky a čočky
3) Poruchy pomocných ústrojí oka:
•Šilhání (strabismus): nesouhra pohybů okohybných svalů
•Ječné zrno: zánět žláz u víčka (stafylokoky)
•Zánět spojivek: nečistoty, prudké osvětlení = trachom
spojivky/rohovky, nedostatek vitamínů u dětí pod 5 let (2 %)
Sluchové ústrojí
Slouží k rozlišování zvuků v rozsahu 16-20 000 Hz, ucho
(auris):
Vnější ucho (auris externa): Boltec je tvořen chrupavkou
(pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické
vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce nemá vliv na sluch.
Zvukovod (sluchový kanálek) je trubice, která má část
chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu bubínek, hranice
mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde
zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha.
Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm.
Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm
silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do
středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu.
Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují
ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou
z něj vypuzovány směrem ven.
Ústrojí rovnovážné (statokinetické):
Čidlo statické (vnímání polohy) v kulatém a vejčitém váčku
labyrintu
Čidlo kinetické (vnímání pohybu) v polokruhových kanálcích
Střední ucho (auris media):
-systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná
bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky: kladívko
(malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek
přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha - ploténka třmínku
se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je
odděleno od vnitřního ucha membránami, která uzavírají oválné
předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové
(kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou
funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z
většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány
předsíňového okénka. Nadměrné silné zvuky se tlumí pomocí
dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač
bubínku a třmínkový sval). Ze středního ucha do nosohltanu
ústí Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva), která
vyrovnává tlak ve středním uchu s tlakem v okolním prostředí.
Pomáhá také čistit středoušní dutinu.
Vnitřní ucho (auris interna) leží v kostěném labyrintu kosti
skalní (os petrum). Kostěný labyrint kopíruje blanitý labyrint
vyplněný endolymfou. Části kostěného labyrintu které kopíruje
blanitý labyrint jsou 3 polokruhovité kanálky a hlemýžď.
Hlemýžď je stočená trubička naplněná tekutinou (endolymfou).
Vibrace oválného okénka rozvlní endolymfu. Vlnění endolymfy
rozechvěje krycí membránu Corttiho orgánu obsahujícího
vláskové buňky (receptory sluchu). Každá buňka má vlásky
zapuštěné do krycí membrány a zjišťuje její chvění, o kterém
vysílá signály do mozku po sluchovém nervu. Signály jsou
vnímány jako zvuk.
Rovnovážný (vestibulární, statokinetický) orgán slouží k
detekci polohy a zrychlení. Skládá se z vejčitého a kulovitého
váčku (utriculus a sacculus), které detekují polohu, a tří
polokruhovitých kanálků detekujících zrychlení. Ve váčcích
jsou dvě na sebe kolmé vrstvy vláskových buněk s vlásky
zapuštěnými do rosolu obsahujícímu krystalky uhličitanu
vápenatého.
Přenos zvuku: vnější zvukovod…bubínek…sluchové
kůstky…perilymfa.....
endolymfa…Cortiho orgán (rozkmitání membrány)
-zvuky v rozsahu 16Hz – 20kHz (v 50 –ti letech do 13 kHz,
dále až k 5 kHz)
ultrazvuk = zvuky s vyšší frekvencí než 20 kHz
infrazvuk = zvuky s nižší frekvencí než 16 Hz
intenzita zvuku: decibely:dB: šepot 20 dB, hlasitý hovor 70
dB, vrtačka 120 dB
Poloha a pohyb: statokinetické ústrojí (statické = vnímání
polohy, kinetické = vnímání pohybu: udržování rovnováhy:
utriculus a sacculus a ampuly polokruhovitých trubiček,
nadměrné podráždění statokinetického čidla: závrať a kinetózy
(dopravní prostředky, mořská nemoc,…)
Implantáty, naslouchadla
Jedno dítě z tisíce se rodí se sluchovou
poruchou
Neléčitelné  implantát nebo naslouchadlo
Operace nejlépe mezi 1. a 2.rokem
Cena až 500 000 Kč
poruchy sluchu:
•nedoslýchavost: ucpání zvukovodu, poškození bubínku,
zánět středního ucha, poškození Cortiho ústrojí či sluchového
nervu nebo centra)
•hluchota: těžké poškození Cortiho ústrojí nebo nervových
drah a center
Možnosti ztráty sluchu:
● spalničky: při těžkém onemocnění mohou způsobit
poškození sluchového nervu
● meningitida: zánět mozkových blan, infekční
onemocnění

stejně jako spalničky může poškodit sluchový nerv a
hlemýžď
Stařecká nedoslýchavost: vys. tóny
Nosní mandle: pokud do adolescence nezmizí, mohou ucpat
Eustachovu trubici  záněty
AIDS: sluchové anomálie a ztráty sluchu
Chlamydie: u novorozenců
Syfilis: u nemocných matek – přenos na plod, až u třetiny
ztráta sluchu
Proražení bubínku rychlým zvýšením tlaku nebo předmětem
Dlouhodobý poslech příliš hlasitého zvuku
Čichové ústrojí:
Drážděno pachovými látkami rozptýlenými ve vzduchu
Receptor = čichové buňky v nosní dutině, jejich výběžky do
čichového centra v mozku (spodní strana čelních laloků), 1
milión smyslových buněk na ploše 500 mm2
vysoká citlivost → nízký práh (k identifikaci nutná 50× vyšší
koncentrace)
rychlá a úplná adaptace
informace do hypotalamu a limbického systému
Chuťové ústrojí:
Drážděno látkami rozpuštěnými ve slinách
Receptor = chuťové pohárky s chuťovými buňkami ve
slizničním epitelu na jazyku, měkkém patře a v horní části
hltanu, vzruchy jsou vedeny do kůry temenních laloků
předního mozku
adekvátní podnět = látky rozpuštěné v tekutině
každý pohárek inervován asi 5 neurony
rozlišení – asi 10 000 chutí
chuťové vjemy ovlivněny: a) současným drážděním čichu,
b) teplotou potravy,
c) složením potravy,
d) hmatovými/dotykovými vjemy,
e) konsistencí potravy
endokrinní vlivy: léčba glukokortikoidy snižuje chuťovou
ostrost
inervace: VII., IX., X. mozkový nerv
chuťové centrum: kůra temenních laloků
cirkadiánní kolísání citlivosti (nejvyšší brzy odpoledne)
11. POHLAVNÍ SOUSTAVA
REPRODUKČNÍ SYSTÉM
-zachování druhu, přenos a kombinace genetické informace
•pohlavní žlázy (gonády): vaječníky a varlata – produkce
pohlavních buněk a hormonů
•přídatné pohlavní orgány: vnitřní oplození
Rozmnožovací soustava
ženy
•vaječníky (ovaria): tvorba vajíček
- párový orgán, délka 3–5 cm, šířka 1,5–3 cm a tloušťka 1 cm.
Hmotnost jednoho vaječníku 7 - 14 gramů, velikost závisí na
věku ženy.
- uloženy v pánevní dutině,
- povrch v dětství hladký, s přibývajícím věkem se zjizvuje v
důsledku proběhlých ovulací
- visí na části širokého děložního vazu a je tak fixován na svém
místě, z vazu na něj přechází pobřišnice, ale vaječník nekryje,
jeho povrch je volný
V blízkosti vaječníku se nachází
nálevkovité rozšíření vejcovodu,
opatřené třásněmi
1: vejcovody, 2: močový měchýř, 3: stydká
kost, 4: bod G, 5: klitoris, 6: močovod,
7. : pochva, 8: vaječník, 9: tračník,
10: děloha, 11: poševní klenba, 12: děložní
hrdlo, 13: konečník, 14: anus
Stavba vaječníku
Na povrchu jednovrstevný, nízký epitel, který se nazývá
zárodečný epitel. Pod zárodečným epitelem je vrstva vaziva,
která se nazývá tunica albuginea.
Samotný vaječník se skládá ze dvou stavebně odlišných částí —
z kůry a dřeně.
Dřeň vaječníku (substantia medullaris) je tvořena řídkým
vazivem, kterým probíhají velké cévy a nervy. Není obalena
kůrou ze všech stran, na jednom místě přechází ve
vaječníkovou branku, což je místo vstupu těch cév.
Kůra vaječníku (substantia corticalis) je tvořena masou
buněčného vaziva a obsahuje také folikuly
Folikuly
- tvořen oocytem a folikulárními buňkami, které obalují oocyt
v jedné nebo více vrstvách. K tomuto obalu se přikládá
vazivová složka z kůry vaječníku, theca follikuli. Vaječníky
novorozeného děvčete 400 000 folikulů, dozrává pouze 400
- 450, zbytek zanikne před dosažením zralosti v procesu
atresie folikulu - zaniklý folikul je atretický folikul. Vaječníky
žen po přechodu obsahují vazivové zbytky po žlutých
tělíscích, bílá tělíska (corpora albicantia)
•vejcovod (tuba uterina): párová trubice 10 – 15 cm, kmitající
řasinkový epitel, ústí do dělohy, posun vajíčka k děloze,
oplození
1. Nálevka (infundibulum)
2. Rozšířený úsek (ampulla)
3. Zúžený úsek (istmus)
Nálevka se otevírá do břišní dutiny. Její okraje opatřeny
třásněmi (fimbriae), které přisedají na povrch vaječníku. Při
ovulaci se z vaječníku uvolní vajíčko, třásně ho zachytí a
přesunou do vejcovodu.
V ampule vajíčko čeká na spermie a dochází zde k oplození.
Zúžený úsek je krátký úsek před vyústěním do dělohy.
Stěna vejcovodu je tvořena hladkou svalovinou, uvnitř se
nachází vysoká sliznice. Epitelové buňky: Řasinkové buňky s
řasinkami, které neustále kmitají směrem k děloze a tak
posouvají vajíčko nebo zygotu. Sekreční buňky vylučují látky,
které vyživují vajíčko nebo zygotu a umožňují kapacitaci
spermií, kdy spermie „nabírají sílu“ k samotnému oplození.
•děloha (uterus, metra): nepárový, dutý, svalový orgán, 7-8
cm, 3 vrstvy stěny (perimetrium, myometrium, endometrium),
vývoj zárodku a plodu v těhotenství
děložní sliznice (endometrium)
svalová vrstva (myometrium)
povrchová či serózní vrstva (perimetrium)
Svalová vrstva je tvořena hladkou svalovinou a má schopnost
se hypertrofovat, několikanásobně se zvětšit. Povrchová
vrstva má charakter serózy. Probíhají v ní nervy a velké cévy.
Endometrium prodělává různě intenzivní změny v závislosti na
pohlavním cyklu. Ve sliznici jsou přítomné děložní žlázy (gll.
uterinae). Pod vlivem progesteronu se sliznice zvětšuje, buňky
se plní glykogenem a vylučují hlen. Endometrium je tak
připraveno na přijetí oplozeného vajíčka.
-tvar jednoduchého hruškovitého vaku. U ženy, která ještě
nerodila a není těhotná délka 7,5–8 cm (někdy až 10 cm), šířka
(v horní části) 5 cm, tloušťka zhruba 2,5 cm a váha přibližně 50
gramů. U ženy, která již rodila, jsou údaje o trochu vyšší.
Rozlišujeme na ní dvě části, a to děložní hrdlo (cervix uteri) a
děložní tělo (corpus uteri). Děložní tělo je dutina uvnitř, krček
dělohy je tlustostěnný kanálek, který spojuje dělohu a pochvu.
Na opačné straně do dělohy ústí dva vejcovody.
• pochva (vagina): elastická trubice ze svalů dlouhá 7-8 cm.
Spojuje vulvu na vnějšku s děložním hrdlem uvnitř. Končí
klenbou poševní. Nad pochvou je stydký pahorek. Poševní
sliznice je silná 3–4 mm a má narůžovělou barvu, která však
mění odstín v závislosti na fyziologických změnách; Délka,
šířka a tvar pochvy se může velmi měnit. Nejvíce se rozšíří při
porodu
Lubrikaci (zvlhčení) pochvy zajišťují Bartholiniho žlázy
nedaleko poševního vchodu a děložního hrdla.
Před prvním pohlavním stykem je pochva chráněna hymenem.
V pochvě pohlavně dospělé ženy je kyselé prostředí, které ji
chrání před infekcí.
Funkce pochvy
• při pohlavním styku přijímá penis (může dojít k oplodnění)
• rodí se skrz ní (v případě přirozeného porodu)
• poskytuje kanál pro odtok menstruační krve
Rozmnožovací soustava muže
•varlata (testes): tvorba spermií, před koncem prenatálního
vývoje sestup do šourku
•nadvarle (epididymis): na horním pólu varlat,
dozrávání a shromažďování spermií
•šourek (scrotum): v něm varle s nadvarletem, kůže
•chámovod (duktus deferens): párová trubice 40 cm, vede
spermie do močové trubice a výživa spermií žlázami
•prostata (předstojná žláza): pod močovým měchýřem
•močová trubice (urethra masculina): společný vývod
urogenitální
•pyj (penis): 3 topořivá tělesa pro ztopoření (erekci), kryt kůží
přecházející v žalud (glans) jako předkožka (praeputium)
Varle (testes):
Na povrchu vazivový obal (tunica albuginea), vazivo zasahuje i
do parenchymu a rozděluje ho na neúplné lalůčky.
Nerozdělená část varlete (mediastinum) přechází v hlavu
nadvarlete. Parenchym varlete se skládá s mnohonásobně
stočených semenotvorných kanálků (tubuli seminiferi contorti)
a řídkého vaziva vyplňujícího prostor mezi nimi. Stěnu
semenotvorných kanálků tvoří zárodečný epitel, který je tvořen
spermatogoniemi buňkami, ze kterých mohou vznikat spermie
(spermatogeneze). Tyto buňky jsou chráněné a vyživované
podpůrnými Sertoliho buňkami. Sertoliho buňky chrání před
vlivy vnějšího prostředí. Semenotvorné kanálky se spojují a
přechází do kanálků nadvarlete.
V řídkém vazivu, které obklopuje semenotvorné kanálky, se
nacházejí intersticiální Leydigovy buňky. Ty produkují
testosteron. Sertoliho buňky produkují zase tzv.
antimülleriánský hormon, který zajišťuje správný vývoj samčích
pohlavních orgánů.
Chámovod (ductus deferens): tlustostěnný kanálek, který
spojuje vývod nadvarlete a močovou trubici. Při ejakulaci slouží
k transportu spermií.
Chámovody jsou párové, trubicovité orgány s tuhou stěnou,
která je tvořena vrstvami hladké svaloviny. Plynule navazuje na
kanálek ocasu nadvarlete (ductus epididymis), vystupuje z
nadvarlete a podél jeho těla pokračuje společně s cévami v
semenném provazci k tříselnému kanálu, kterým probíhá do
pánevní dutiny.
V pánevní dutině se odkloní od cév a pokračuje samostatně až
na zadní plochu močového měchýře, nad ním se rozšiřuje v
ampulu chámovodu, pak se oboustranné chámovody spojí v
ejakulačním vývodu. Ten pak společně s přídatnými pohlavními
žlázami, semennými váčky, ústí na semenném hrbolku v
prostatické části močové trubice. 35–40 cm dlouhý a zhruba 3–
4 mm široký.
Předstojná žláza (prostata) je přídatná pohlavní žláza, jejíž
sekret je součástí ejakulátu a zvyšuje životaschopnost spermií.
Prostata zdravého muže je velká asi jako vlašský ořech, váží
20 gramů, a je umístěna pod močovým měchýřem a obkružuje
močovou trubici
Je vklíněná do prostoru mezi stydkou kostí a konečníkem – fak
Periferní zóna (PZ) část prostaty, která obklopuje distální část
močové trubice, epitel žlázek pochází z urogenitálního sinu, je
největší, tvoří 65 % předstojné žlázy. V periferní zóně také
vzniká největší procento karcinomů prostaty, až 70 %.
Centrální (vnitřní) zóna (CZ) je část, která se nachází kolem
ejakulačních vývodů. Epitel jejích žlázek pochází z
urogenitálního sinu i z Wolffova vývodu. Tvoří 25 % objemu
prostaty a vzniká v ní čtvrtina všech karcinomů prostaty.
Tranzitorní (přechodná) zóna (TZ) je nejmenší část, která
tvoří jen 5 % předstojné žlázy. Obklopuje proximální část
močové trubice.
Mužská močová trubice (Urethra masculina): 12–25 cm.
Vychází ze dna močového měchýře přes ostium urethrae
internum, poté prochází prostatou a diaphragma urogenitale.
Dále vstupuje do penisu, kde končí otvorem v žaludu (ostium
urethrae externum). Úsek od prostaty je zároveň pohlavní
vývodní cestou. Sliznici mužské močové trubice tvoří v horní části
přechodný epitel, v dolní části vícevrstevný epitel a v koncové
části − žaludu − (fossa navicularis) plochý epitel.
1. úsek (pars intramuralis) prostupuje stěnou močového měchýře
a v závislosti na jeho naplněnosti je 0,5–1,5 cm.
2. úsek (pars prostatica) neboli prostatická část prochází
prostatou a je dlouhá 2,5 cm.
3. úsek (pars membranacea) = membranózní uretra vede
membranózním úsekem a je nejužší místo močové trubice.
4. úsek (pars spongiosa) = spongiózní uretra je nejdelší úsek,
který vede spongiózním tělesem penisu a končí v zevním ústí
močové trubice (otvor na vrcholu penisu) Tato část močové
trubice je dlouhá v závislosti na velikosti penisu.
Penis: kopulační orgán s topořivými tělesy,9-12 cm, při erekci
15-20 cm
-radix, corpus, glans
radix-skrytá párová část, připojena crura penis na spodní stranu
dolních ramen stydkých kostí a k symfyse
corpus-volný úsek od radix, rozlišujeme:dorsum penis, facies
urethralis(spodní strana)
glans penis -žalud, rozlišujeme corona glandis (k corpus),collum
glandis(žlábek ohraničující ze zadu koronu, hranice mezi glans a
corpus), ústí urethry ostium urethrae externum
-kůže: tenká, pigmentovaná, posunlivá vůči fascii, na facies
urethralis je kožní šev –raphe penis, kůže penisu je kolem glabs
vytažená jako praeputium(předkožka),dole fix. pomocí frenulum
praeputii, glandulae praeputiales
stavba-2 corpora cavernosa, 1 corpus spongiosum
-corpus cavernosum má crura přirůstající os pubis a os ischii,
kryto m. ischiocavernosum, pod symfysou se crura k sobě
přikládají-vznik septum penis(neúplné), povrch-tunica
albuginea
-corpus spongiosum začíná jako bulbus, glans penis je
součástí, nemá tunica albuginea, kryt m.bulbospongiosus
Oplození (oplodnění, fertilizace): je splynutí dvou pohlavních
buněk (gamet) v zygotu za účelem zformování nového
organismu, při pohlavním aktu (koitus) sperma vstřikováno do
pochvy (ejakulace), 3-5 ml spermatu s 300 mil.
spermií…spermie do dělohy – vejcovodu…splynutí s vajíčkem
(oplození), do vajíčka vniká jen 1 spermie
- po oplození rýhování zygoty a postup do dělohy = těhotenství
Menstruační cyklus: příprava děložní sliznice na uhnízdění
oplozeného vajíčka = proliferační fáze
12. – 14. den = klidová fáze
14. den ovulace = sekreční fáze (produkce sekretu
děložními žlázami, výživa vajíčka
14 dní, při neoplození opět menstruační cyklus)
Onemocnění pohlavní soustavy:
1.infekční: přenos koitem, antibiotika obou partnerů
• syfilis (příjice, lues): spirochéta Treponema pallidum
vyrážky, až 20 let latentní, postižení srdce, CNS, primárnísekundární staium-stadium latence-terciální stádium (30%)
- Antibiotika (penicilin, tetracyklin)
•kapavka (gonorrhoea): gramnegativní bakterie Neisseria
gonorrhoeae
10x častější sexuálně přenosná choroba než syfilis
muži - 1. zasažena močová trubice - hnisavý výtok a zarudnutí
jejího zevního ústí, obtíže při močení (pálení a řezání)
ženy - 50% bez příznaků / příznaky jsou mírnější než u mužů
(vaginální výtok, obtíže při močení)
charakter hnisavého zánětu sliznic vylučovacích a pohlavních
orgánů, někdy také může zasáhnout konečník, hltan, nebo
spojivky v očích.
antibiotika (penicilin,
cefalosporiny)
•trichomoniáza: bičenka Trichomonas vaginalis
ženy - svědivý zánět s výtokem
muži - často bez příznaků / zánět močové
trubice léčba - chemoterapeutika
•plísňová onemocnění:
kvasinky rodu Candida
• Chlamydiové infekce
2. neinfekční:
•neplodnost (sterilita):
•mužská neplodnost: poruchy tvorby spermií (spermatogeneze)
poruchy transportu spermií, impotence - poruchy erekce a
neschopnost pohlavního styku
•ženská neplodnost: poruchy ovulace, pozánětlivý stav
vaječníků, poruchy imunity
primární sterilita je neplodnost ženy, která v minulosti nebyla
nikdy těhotná
sekundární sterilita je u ženy, která již těhotná byla (a to i
v případě, že potratila).
•endometrióza je výsev děložní sliznice mimo dělohu.
Nejčastějším příznakem je bolest v období menstruace a může
způsobit neplodnost. Léčí se hromonálně nebo chirurgicky.
•poruchy menstruačního cyklu
•nádorová onemocnění: zhoubné i nezhoubné, prostata
děloha a děložní čípek, rakovina prsu (mammakarcinom)
12. IMUNITA A OBRANA ORGANISMU
IMUNITA = schopnost organismu chránit se před patogeny
(bakterie, viry, houby, prvoci  onemocnění)
•mechanické bariéry: nepropustnost kůže a sliznic
•chemické látky: HCl v žaludku, MK na povrchu kůže
•horečka: vnitřní obrana proti infekci
•vlastní imunita: rozpoznání vlastních, cizích či
pozměněných buněk
Imunita: 1) nespecifická
2) specifická
Tři linie obrany
 první linie
 kůže, sekrety kůže
 druhá linie
 fagocytující bílé krvinky
 antimikrobiální proteiny
 NK buňky
 zánět
 třetí linie
 immunoglobuliny v tělních
tekutinách
 cytotoxické lymfocyty
Nespecifická
obrana
(vrozená)
Specifická
obrana
(získaná)
Tři linie obrany
jakmile se jednou patogen dostane do těla, musí být
rozeznán a zničen
Nespecifická imunita
 přítomna u všech Animalia a dokonce i u rostlin
 odpověď je vždy stejná, nezávisle na tom, zda se tělo s
patogenním organismem již v minulosti setkalo
 imunitní buňky jsou schopny rozeznat chemikálie na
povrchu patogenů, které si v těle člověka jinak
nevyskytují
 jsou tak schopny zaútočit na širokou škálu běžných
patogenů
Kůže a její sekrety
• Jedná se o kůži a epitely dýchací soustavy, trávicí
soustavy a urogenitální soustavy
• produkty potních a mazových žláz mají pH 3 - 5, což
vytváří prostředí, které nemůže být trvale
kolonizováno většinou patogenů
• pot, kožní maz, sliny a slzy obsahují antimikrobiální
proteiny. Nejdůležitější z nich je lysozym
Fagocytující buňky, zánět a antimikrobiální
proteiny tvoří druhou linii obrany
• Druhá linie spočívá zejména ve fagocytóze, pohlcení
útočícího organismu jistým typem bílých krvinek
• fagocytóza spojená se zánětem pomáhá omezit
mikrobiální infekci před vlastní imunologickou reakcí
• fagocytující buňky se nazývají neutrofily. Neutrofily
tvoří 70% všech leukocytů, žijí jen několik dní
fagocytóza = schopnost buněk pohlcovat cizorodý
materiál, mikrofágy a mikrofágy
Fagocytóza
Mikroby jsou v lysozómech
zničeny dvěma způsoby. Oxid
dusnatý a další toxické formy
kyslíku mohou zničit pohlcenou
buňku. Rovněž lysozym a další
enzymy mohou degradovat
mikrobiální komponenty.
Některé bakterie ale mají vnější
kapsulu, která skrývá
polysacharidové komponenty a
tak se brání pohlcení
Nespecifická obrana – druhá linie
Makrofág pohlcující kvasinku
Antimikrobiální proteiny
• Lysozym - slzy, sliny, hlen
• Komplement - asi 30 proteinů v kaskádovité reakci
způsobí lyzi mikroorganismu. Některé součásti
komplementu spolu s tzv. chemokiny působí jako
atraktanty fagocytujících buněk do místa infekce
• Interferony (α a β) - jsou produkovány buňkami, které
jsou napadeny viry. Interferony zřejmě nep
• pomáhají napadené buňce, ale u sousedních buněk
indukují syntézu protivirových látek. Tím brání šíření virů v
těle. Tato obrana působí nespecificky na všechny viry.
Jeden typ interferonů ( γ ) aktivuje fagocyty, čímž posiluje
jejich schopnost pohlcovat bakterie
Zánět (inflammatio)
• Porušení kůže zraněním, nebo vstup mikroorganismů
do těla vyvolá zánět
V místě poranění se prekapilární arterioly rozšíří a
postkapilární žíly stáhnou, čímž se zvětší průtok krve. Kůže
zčervená a zvýší se její teplota (zánět = inflammatio = zapálit).
Tekutina z kapilár prosakuje do tkáně a způsobí otok.
Zánět (inflammatio)
• Reakce je vyvolána chemicky. Některé signály
vychází přímo z bakterií, jiné, jako je histamin a
prostaglandiny vylučují napadené buňky
• histamin je vylučován basofily. Histamin způsobí větší
propustnost kapilár
• prostaglandiny jsou rovněž vylučovány leukocyty.
Prostaglandiny podporují proudění krve poraněným
místem, což do místa poranění přináší krevní
destičky, které zabrání ztrátám krve
Systémová nespecifická odpověď
 kromě místního zánětu po drobném poranění je tělo
při schopno vyvolat celkovou (systémovou) odpověď,
např. při závažném poranění nebo při bakteriální
infekci
 poraněné buňky vysílají chemické vzkazy, mající za
následek uvolňování většího množství neutrofilů z
kostní dřeně
 při meningitidě či apendicitě se může počet neutrofilů
v krvi několikanásobně zvětšit za několik hodin po
začátku nemoci.
Horečka
• Je rovněž systémová nespecifická odpověď organismu
• mohou ji vyvolat toxiny produkované patogeny
• leukocyty rovněž uvolňují látky zvané pyrogeny, které
nastaví tělní termostat na vyšší hodnotu
• vysoká horečka může být pro tělo nebezpečná
• mírná horečka:
– inhibuje růst některých mikroorganismů
– usnadňuje fagocytózu
– může urychlit hojení tkáně (urychluje metabolismus)
NK buňky
 NK buňky (Natural Killer) nenapadají mikroorganismy a
viry přímo a nemají fagocytární aktivitu
 NK buňky kolují v těle a napadají buňky napadené viry a
nádorové buňky
 rozpoznají tuto podezřelou buňku a způsobí její lyzi –
připojí se k ní a uvolní chemikálie, které vedou k
apoptóze této buňky
 i když účinnost není 100%, zpomalují virové nákazy a
rakovinné bujení
SPECIFICKÁ IMUNITA
1. humorální (látková) – zajišťují B – lymfocyty
• funguje na principu antigen – protilátka
antigen = cizorodá látka, která se dostane do
těla a lymfocyty proti ní vyrobí protilátku
2. buněčná – zajišťují T - lymfocyty
B – lymfocyty
studovány v lymfatickém orgánu ptáků =
Fabriciova burza, látková = humorální imunita
Protilátky se váží na antigen
Specifická imunita (pouze u obratlovců)
• Třetí linie obrany: lymfocyty
– lymfocytů je v našem těle celkem 2x 1012, což je
přibližně stejná hmota jako jsou játra nebo mozek
• jakmile se setká patogen s lymfocyty, rozběhne se v těle
selektivní specifická imunitní odpověď proti konkrétnímu
patogenu
• jakmile makrofág (nebo tzv. dendritická buňka)
fagocytuje mikroba, fagocyt začne vylučovat cytokiny,
což jsou proteiny, které pomáhají aktivovat lymfocyty a
další buňky imunitního systému…
• …což je příkladem toho, jak spolupracuje specifická a
nespecifická imunita
Specifická imunita
základní pojmy
• Existují dva druhy lymfocytů:
– T lymfocyty
– B lymfocyty
• podobně jako makrofágy cirkulují oba typy lymfocytů v
krvi a lymfě a jsou koncentrovány ve slezině, lymfatických
uzlících a dalších lymfatických tkáních
• antigen = antibody generator = cizí molekula, vyvolávající
specifickou imunitní odpověď (molekuly na povrchu virů,
bakterií, prvoků, parazitických ploštěnců či hlístic,
transplantovaných tkání, pyl, toxiny včelího bodnutí, ...)
• antibody = proteiny produkované B lymfocyty proti
konkrétnímu antigenu
• antigenní receptory = membránové antibody =
=membránové immunoglobuliny = molekuly protilátek,
které jsou navázány na povrchu B a T lymfocytů a které
jsou schopny se navázat na konkrétní antigen
• T lymfocyty mají immunoglobuliny navázané na povrchu
svých buněk, ale na rozdíl od B lymfocytů je nikdy netvoří
jako volné
Antigenní determinanty
= epitopy
Primární imunitní odpověď
• Selektivní proliferace a diferenciace (množení a
rozrůznění na efektorové a paměťové) lymfocytů,
které nastávají po první setkáním se s antigenem se
nazývá primární imunitní odpověď
• nejvíce efektorových buněk je vytvářeno 10 - 17 den
po prvním kontaktu s antigenem
• během této doby
– B buňky vytváří efektorové B buňky zvané
plasmatické buňky (plasma cells)
– T buňky vytváří efektorové T buňky
Primární imunitní odpověď
 Tento proces je vnímám jako nemoc
 Nakonec si efektorové buňky s antigenem poradí a
odstraní jej z těla.
Sekundární imunitní odpověď
 Pokud se člověk setká se stejným antigenem později v
životě, odpověď organismu je rychlejší (2 - 7 dnů) a
prudší a trvá déle
Imunitní paměť
• Při sekundární odpovědi se navíc antigen váže na
immunoglobuliny pevněji
• schopnost imunitního systému si pamatovat antigen a
vytvořit sekundární odpověď je zvána imunitní paměť
(immunological memory)
Receptory B - lymfocytů
• receptor má tvar písmene „Y“ nebo „T“ a sestává ze 2
identických těžkých řetězců a dvou identických lehkých
řetězců, spojených disulfidickými můstky
• na obou koncích „Y“ jsou jak u lehkých tak i u těžkých
řetězců variabilní (V) oblasti
• v těchto variabilních oblastech má každá buňka jiné
složení aminokyselin
Receptory T - buněk
• tyto receptory se sestávají ze 2 odlišných řetězců,
zvaných α řetězec a β řetězec, které jsou spolu spojeny
disulfidickými můstky
• na vnějším konci molekuly mají oba řetězce variabilní
oblasti
Receptory B - lymfocytů
Každý receptor má tedy dvě identická, antigen-vázající místa
Receptory T - buněk
Imunitní odpověď
• Existují dva typy imunity:
– Humorální imunita
– Buněčná imunita (cell- mediated immunity)
Humorální imunita
• = aktivace B lymfocytů, které začnou produkovat do krve
a lymfy ve velkém množství specifické protilátky (tyto
tělní tekutiny byly kdysi zvány „humor“)
• protilátky = immunoglobuliny. Je jich 5 skupin:
• IgM, IgG, IgA, IgD, IgE
• protilátky cirkulují v tělních tekutinách bojují především
proti bakterií, virům a toxinům přítomným v krvi a lymfě
B buňky
humorální imunita
 B buňky mají na svém povrchu MHC II. a patří mezi
APC buňky
 B buňky jsou iniciovány, když se na jejich receptor
naváže speciální antigen (klonální selekce)
 dále této aktivaci napomáhá IL-2 a další cytokiny z TH
buněk
 po stimulaci antigenem i cytokiny se B buňky mění na
 plasmatické buňky produkující protilátky
 paměťové buňky
Immunoglobuliny
• Protilátky = skupina globulárních proteinů zvaných
immunoglobuliny
Existuje pět tříd
imunoglobulinů
• IgM,IgG,IgA,IgD,IgE
• navzájem se liší svými
konstantními (C) oblastmi
• v rámci jedné třídy se
konstatní oblasti nemění
Poruchy imunity: nesprávná funkce imunitního systému
•Imunodeficitní choroby: AIDS Acquired Immune Deficiency
Syndrom
(virus HIV), množí se v T-lymfocytech, které ničí, (napřed
lehká vleklá chřipka, pak náchylnost k nemocem, např.
nádory, pneumonie)
přenos tělními tekutinami při: pohlavním styku, krevní
transfúzi, nesterilní jehlou, placentou
•Autoimunitní choroby: vytváření protilátek proti vlastní tkáni
(cukrovka I.typu, záněty kloubů i tkání)
•Alergie (přecitlivělost, hypersenzitivita): zvýšená reakce
na zevní antigeny (alergeny): pylová, prachová, potrava,
chemikálie (léky, kosmetika), uplatnění imunoglobulinů
(ekzémy a otoky na kůži, astma = křeče hladkých svalů,
kopřivka, senná rýma, oběhové a dýchací potíže až šok)
Alergie
 Až pyl pronikne do těla,
zachytí se na těchto IgE a
mastocyt se tzv.
degranuluje, ze svých
veziklů (zvaných granuly)
vypustí histamin.
 Nastane zánět a obvyklá
alergická reakce: rýma, slzy,
kontrakce hladkého svalstva
vedoucí k dýchacím obtížím
atd.
Některé z pylových zrn se svými
konci (C) uchytí k tzv. mastocytům,
žírným buňkám, vyskytujícím se v
řídkém vazivu, aniž by se uchytily k
pylovým zrnům.
Anafylaktický šok
• Pokud nastane všeobecná degranulace mastocytů,
histamin způsobí obvyklou dilataci krevních kapilár, což
se projeví prudkým poklesem krevního tlaku
• výsledkem může být smrt v několika minutách
• takto hypersenzitivní lidé mohou reagovat na včelí
bodnutí, penicilin atd. Obranou je nosit s sebou stále
injekci s epinefrinem (=adrenalinem), který vyvolává
opačnou reakci
Autoimunitní choroby
• Lupus erythromatosus - imunitní systém tvoří
protilátky proti všem self molekulám, dokonce i proti
vlastní DNA a histonům. Výsledkem je vyrážka,
horečka, arthritida a nemoci ledvin
• revmatická arthritida - imunitní systém způsobuje
bolestivé záněty chrupavek a kostí kloubních spojení
• cukrovka I. typu (insulin-dependent diabetes mellitus)
- imunitní systém ničí β buňky Langerhansových
ostrůvků v pankreatu
Autoimunitní choroby
 Roztroušená skleróza (multiple sclerosis, MS) nejrozšířenější neurologická choroba v rozvinutých
zemích. T buňky ničí myelinové pochvy neuronů, což
se projeví řadou vážných neurologických abnormalit
 mechanismus autoimunitních chorob není doposud
přesně prozkoumán. Cukrovka I. typu je spojena s
jistými MHC alelami. Zdraví i nemocní lidé mají
lymfocyty schopné reagovat proti vlastním buňkám,
u zdravých lidí je tomu však nějak zabráněno
Očkování = vakcinace
Vakcína (očkovací látka nebo imunizační agens) je látka,
jejíž vpravení do organismu má zajistit navození jeho imunity
proti specifické chorobě
Imunizace = vytváření odolnosti (imunity) proti antigenům:
Historie:
- 1.očkování čínští lékaři proti pravým neštovicím (prášek z
rozdrcených strupů pravých neštovic, riskantní a mohlo vést
k plnému propuknutí nemoci).
- metodu vylepšil lékař Edward Jenner, v roce 1796 použil k
výrobě prášku strupy z kravských neštovic, které u člověka
způsobují jen lehké onemocnění.
- ve druhé polovině 19. století Louis Pasteur, zakladatel
imunologie a mikrobiologie, definoval základy teorie
imunizace, vypracoval postupy pro přípravu vakcín a několik
jich sám vyvinul. Roku 1870 provedl první úspěšné očkování
proti anthraxu a 1885 první úspěšné očkování proti vzteklině.
Imunoprofylaxe – cílené zvyšování specifické imunity vůči
infekčnímu agens. Existují dva základní typy imunoprofylaxe:
aktivní imunizace – navození specifické imunity aplikací
očkovacích látek-vakcín
pasivní imunizace – podání již vytvořených protilátek
(aplikace hyperimunních sér)
Typy vakcín
U živých vakcín se využívá se buď oslabených (atenuovaných)
kmenů viru či baktérie nebo heterologoních virů, které
nevyvolávají onemocnění, ale díky antigenní podobnosti jsou
schopny navodit protektivní imunitu. Inaktivované (mrtvé)
vakcíny vznikají umrtvením mikroorganismu, takže ztrácí
schopnost vyvolat onemocnění, celá baktérie (celobuněčné)
nebo jen její část - toxin zbavený toxického účinku (toxoid). Při
tvorbě rekombinantních vakcín se vezme konkrétní gen z viru,
baktérie či parazita, který je kóduje vznik specifického antigenu.
Tento gen se inkorporuje do jiného organismu jež poté produkuje
specifický antigen.
Přehled hlavních typů vakcín
vakcíny vyrobené tradiční technologií:
živá vakcína:
virulentní (dnes se již nepoužívá)
heterologní
atenuovaná
inaktivovaná vakcína:
celobuněčná
toxoidová
subjednotková:
s purifikovaným antigenem
se syntetickým antigenem
ribozomální
rekombinantní vakcíny:
subjednotková
s deletovaným genem
vektorová
DNA vakcíny
Transplantace a imunita: transfúze krve, ledviny, rohovka,
srdce a kostní dřeň, imunitní reakce mohou vést až
k odvržení transplantovaných orgánů, snížení reakce:
•výběr orgánů s podobnou strukturou antigenů, jako u
příjemce
•dočasné potlačení imunity léky = imunosupresiva
(nebezpečí infekce)
Doporučená literatura:
• Čihák, R (2001-2004).: Anatomie I., II., III. Praha, Grada
• Dylevský I. (2011): Základy funkční anatomie. Poznání
Olomouc
• Fleischmann J., Linc C. (1981): Anatomie člověka I., SPN
Praha
• Fleischmann J., Linc C. (1987): Anatomie člověka II., SPN
Praha
• Grim, M., Druga, R. et al (2001).: Základy anatomie 1.
Obecná anatomie a pohybový systém Praha, Karolinum
Galén
• Grim, M., Druga, R. et al. (2005) : Základy anatomie. 3.
Trávicí, dýchací, močopohlavní a endokrinní systém Praha,
Karolinum Galén
• Grim, M., Druga, R. et al. (2002): Základy anatomie. 5.
Anatomie krajin těla Praha, Karolinum Galén
• Machová J. (2002): Biologie člověka pro učitele, Karolinum
Praha
• McCracken T. (2003): 3D Nový atlas anatomie člověka.
Columbus Praha
• McMinn R.M.H., Hutchings R.T. (1992): Barevný atlas
anatomie člověka. Slovart Bratislava
• Müllerová L. (2001): Biologie člověka a zdravotní prevence,
UJEP PF
• Novotný I., Hruška M. (2000): Biologie člověka, Fortuna Praha
• Rokyta R. a kol. (2000): Fyziologie, ISV Praha
• Vacek Z. (1995): Histologie a histologická technika I. část
Institut pro vzdělávání praovníků ve zdravotnictví Brno
• Vokurka M. (1995): Praktický slovník medicíny, Maxdorf Praha
• Zvěřina J. (1995): Lékařská sexuologie Scherig Pharma Praha
www stránky
cizojazyčná literatura
Download

BIOLOGIE A EKOLOGIE ČLOVĚKA - KATEDRA BIOLOGIE