18. CELOSTÁTNÍ KONGRES K SEXUÁLNÍ
VÝCHOVĚ V ČESKÉ REPUBLICE
PARDUBICE 2010
23. – 25. září 2010
Editor: JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
Editorka: Mgr. Zuzana Prouzová
Tento pracovní materiál neprošel autorskou korekturou
SBORNÍK REFERÁTŮ
2010
Brno
2010
18. CELOSTÁTNÍ KONGRES K SEXUÁLNÍ VÝCHOVĚ
V ČESKÉ REPUBLICE
PARDUBICE 2010
pořádaný
Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu
Sexuologickou společností ČLK JEP
Pedagogickou fakultou Univerzity Hradec Králové
a
Katedrou psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
VE DNECH 23. – 25. ZÁŘÍ 2010
NA RADNICI V PARDUBICÍCH
pod záštitou
Ing. Jaroslava Demla, primátora města Pardubic
a
Doc. RNDr. Josefa Hynka, MBA, Ph.D, rektora Univerzity Hradec Králové
za podpory
Statutárního města Pardubic
a dalších partnerů
Mediální partner
Florence
Akreditace MŠMT č.j.: 3371/2009-25-78
ISBN 978-80-904290-2-4
PREZIDENTKA KONGRESU
Prof. PhDr. Jana Levická, Ph.D.
vysokoškolská učitelka PdF UHK Hradec Králové a FSPaZ Trnavské univerzity v Trnavě
ČESTNÉ PŘEDSEDNICTVO
Prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc.
vysokoškolská učitelka Právnické fakulty Univerzity Karlovy Praha
Ing. Jaroslav Deml
primátor statutárního města Pardubic
MUDr. Miroslav Havlín
ženský lékař
Doc. RNDr. Josef Hynek, Ph.D., MBA
rektor Univerzity Hradec Králové
Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc.,
vysokoškolský učitel Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové
Doc. Ing. Vladimír Jehlička, CSc.
děkan Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové
MUDr. Petr Kovář
ženský lékař
JUDr. Mgr. Jiří Kubík
vládní rada Ministerstva zahraničních věcí České republiky
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
vedoucí katedry Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové
Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D.
vysokoškolská učitelka Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
JUDr. Olga Sovová, Ph.D.
vysokoškolská učitelka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové
MUDr.Jiří Šráček
čestný předseda SPRSV Praha
PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D.
vysokoškolská učitelka Univerzity Palackého v Olomouci
Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc.
vysokoškolská učitelka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Praha
Mgr. Zuzana Truhlářová, Ph.D.
vysokoškolská učitelka Pedagogické fakulty UHK Hradec Králové
MUDr. Radim Uzel, CSc.
předseda SPRSV Praha
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D.
vysokoškolský učitel Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Praha
Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
přednosta Sexuologického ústavu 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha
ORGANIZAČNÍ VÝBOR
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. – předseda
Mgr. Zuzana Prouzová
Zuzana Bloudková
Václav Dryk
Mgr. Stanislava Dvořáková
Filip Kuthan
Michaela Šťastná
Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu
Sexuologická společnost ČLS JEP
Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové
Katedra psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Praha
PROGRAM
18. CELOSTÁTNÍHO KONGRESU
K SEXUÁLNÍ VÝCHOVĚ
PARDUBICE 23. - 25. září 2010
Pardubická radnice, Pernštýnské náměstí 1
23. září 2010
12, 30 – prezence účastníků v předsálí Hudebního sálu radnice
(předložte, prosím, doklad o zaplacení účastnického poplatku, pokud máte k referátu připravenu el. prezentaci, prosíme o zapůjčení diskety, CD či flash disku)
13,30 – slavnostní zahájení kongresu, projevy hostů
14, 00 – zahájení odborného programu kongresu a prvního bloku přednášek
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
Mgr. Aleš Svoboda
Význam evoluční psychologie, sociobiologie a teorie sociálních rolí pro sexuální výchovu aneb symbióza teorií nemožná či nezbytná?!
Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc.
Představy veřejnosti o sexuální výchově
Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D.
Průsečíky sexuální a etické výchovy v současné primární škole
Doc. PhDr. Boris Titzl, Ph.D.
Sexuální výchova a její časová proměna
PaedDr. Pavel Petrnoušek
Sexuální výchova v ČR z pohledu ředitele základní školy
MUDr. Miroslav Havlín
Hormonální antikoncepce a tromboembolická nemoc: aktuální novinky
Dr. Radovan Haluza
Genetické riziko pro uživatelky hormonální antikoncepce – možnosti testování
Doc. MUDr. Peter Koliba, MUDr. Peter Koliba ml.
Menopauza a sexualita ženy
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
Šíření nakažlivé lidské nemoci podle §§ 152,153 trestního zákoníku
Prof. PhDr. Jana Levická, Ph.D., Mgr. Zuzana Truhlářová, Ph.D., Ing. Anna
Tomašovičová, Ph.D.
Incest ako zabudnutá udalosť
zakončení prvního dne kongresu
4
24. září 2010
9, 00 – zahájení druhého dne kongresu a druhého bloku přednášek
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
MUDr. Radim Uzel, CSc.
Orální sex – výhody a rizika
Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc.
Ukázka motivace v oblasti sexuální výchovy
ThDr. Martin Chadima ThD.
Pohled na sexualitu u nejstarších Židů a křesťanů
MUDr. Petra Sejbalová, MUDr. Helena Reguli, MUDr. Jaroslav Janák
Sexuálně deviantní jednání u adolescentů
Bc. Karel Žák
Život a pocity nekriminálních pedofilů – kvalitativní kazuistika
Jiří Fx100d
Informace o pedofilii v médiích, literatuře a na internetu
MUDr. Hanka Fifková
Co je nového v sexuologické ordinaci
MUDr. Miroslav Havlín
Vznik České společnosti gynekologie dětí a dospívajících
Lucie Jarkovská, Ph.D.
Lidská sexualita – nebezpečná ideologie? Analýza argumentů odpůrců sexuální výchovy v českých školách
PaedDr. Eva Marádová, CSc., Mgr. Lenka Jirušková
Postoje adolescentů k sexualitě, partnerství a rodičovství ve vztahu k současnému pojetí sexuální výchovy ve škole
zakončení druhého bloku přednášek
13, 00 – 14, 30 – přestávka na oběd
14, 30 – zahájení třetího bloku přednášek
21.
22.
23.
24.
25.
JUDr. Mgr. Jiří Kubík, JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
Kuplířství v zák. čís. 40/2009 Sb., trestním zákoníku
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc., JUDr. Mgr. Ing. Petr Wisiński
Přehled právních nástrojů k prevenci zanedbávání péče o dítě
JUDr. Olga Sovová, Ph.D.
Právní problematika uzavírání manželství osob s různým státním občanstvím
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
Problematika nepřekažení a neoznámení trestného činu v praxi zdravotnického pracovníka
Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
Alkohol a sex
zakončení třetího bloku přednášek a druhého dne kongresu
5
16, 30 – Krátká PLENÁRNÍ SCHŮZE SPOLEČNOSTI PRO PLÁNOVÁNÍ RODINY
A SEXUÁLNÍ VÝCHOVU, na kterou srdečně zveme všechny členy i nečleny SPRSV
Účast členů SPRSV je nutná.
19, 30 – SPOLEČENSKÝ RAUT v hotelu Zlatá štika
25. září 2010
9, 00 – zahájení třetího dne kongresu a čtvrtého bloku přednášek
26.
RNDr. Jiřina Kocourková, Ph.D.
Vybrané aspekty reprodukčního chování populace ČR
Mgr. Vladimíra Neklapilová
Sexuální výchova v základních školách
Mgr. Olga Zeinertová
Vznik občanské iniciativy Hovořme o tom
PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D.
Potřeba sexuální výchovy u osob s handicapem – základní informace
Doc. PaedDr. Ladislav Horňák
Kvalita života osôb s ťažším mentálnym postihnutím v oblasti sexuality v
domovu sociálnych služieb
na Slovensku a Camphillských komunitách v zahraničí
PaedDr. Stanislava Mandzáková
Determinanty prejavov sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím
v domovoch sociálnych služieb na Slovensku
PaedDr. Pavel Petrnoušek
Něco málo ke kapitole Didaktické náměty z příručky Sexuální výchova –
vybraná témata
27.
28.
29.
30.
31.
32.
DISKUSE k posterům
Postery:
PhDr. Dagmar Marková, Ph.D., Mgr. Zuzana Ďurčeková, Doc. PaedDr. Roman Králik, ThD.
Postoje študentov a študentiek sociálnej práce k sexuálnej výchove
PhDr. Jana Vernarcová, Ph.D., PaedDr. Peter Selvek, Ph.D.
Vplyv programu Sexuálnej výchovy na vybrané aspekty identity adolescentov
13, 00 zakončení čtvrtého bloku přednášek a kongresu Pardubice 2010, vydání
osvědčení o účasti dle akreditace MŠMT č.j.: 3371/2009-25-78 a certifikátů dle
dalších akreditací.
Organizační výbor kongresu si vyhrazuje právo k případným operativním úpravám a
změnám programu.
6
Vážené dámy a pánové, vážení účastníci kongresu,
Dovolte abych Vás opět přivítal v Pardubicích, které jsou pro řadu z Vás již
téměř druhým domovem. Fakt, že se zde váš kongres o sexuální výchově koná již
po osmnácté svědčí o tom, že naše město je přívětivé nejen ke svým obyvatelům,
ale také návštěvníkům, ať již v Pardubicích hledají zábavu, kulturní či sportovní
vyžití, nebo, jako je to i ve Vašem případě, odborné informace a poznatky. A to
mne jako primátora města velmi těší.
V uplynulých letech jste s námi prožívali rozsáhlé přestavby v centru města
a byli jste návštěvníky veskrze tolerantními. Dnes už se spolu s námi můžete těšit
nejen z krásných památek a užívat si nostalgických schůzek s historií, ale využívat
i nové moderní prostory zvoucí k nákupům i relaxaci. Věřím, že i Vy si při svých
jednáních najdete čas na procházku městem a přesvědčíte se, že Pardubice mají
i krásnější místa, než jaké vidí cestující například při průjezdu městem, ať již automobilem, nebo vlakem, že jsou zkrátka městem, které stojí za návštěvu.
Dámy a pánové, pro naše město je ctí stát se každoročně na pár dní hlavním
městem sexuální výchovy a hostit desítky odborníků na citlivou problematiku
mezilidských vztahů. Vaše systematická práce jistě pomohla na cestě ke zdravým
partnerským vztahům a spokojenému rodinnému i sexuálnímu životu mnoha lidem. Věřím, že město Pardubice Vám bude i nadále v této práci spolehlivým
a přitom stále atraktivním partnerem.
Dámy a pánové, vítejte v Pardubicích, přeji Vám příjemný pobyt a úspěšné
jednání
Ing. Jaroslav Deml
primátor Statutárního města Pardubice
7
Vážené dámy, vážení pánové,
když mne v květnu 2010 oslovil pan doktor Mitlöhner se žádostí o krátké úvodní slovo do sborníku k již 18. kongresu k sexuální výchově v České republice, ani
jeden z nás netušil, jak horké a nesmírně poučné léto nás z pohledu problematiky,
které je Vaše akce věnována, právě čeká.
Přiznám se, že přestože jsem měl příležitost se krátce zúčastnit předchozích
dvou ročníků, jako učitel zcela jiných disciplín jsem Vaši konferenci pokládal za
zajímavou, užitečnou, zcela nepochybně odborně i společensky obohacující, ale
teprve události letošního léta mi otevřely oči. První zmínky o příručce věnované
problematice sexuální výchovy a protestní petici jsem zprvu považoval za projev
okurkové sezóny – začíná léto, volby skončily a přesto je čtenářům, divákům
a posluchačům potřeba nabídnout každý den nějaké zajímavé téma. Během několika dnů bylo ovšem zřejmé, že spor o sexuální výchovu je tématem, které českou
veřejnost poměrně ostře rozděluje a k němuž se kromě očekávatelné reakce ministra školství a nejvyšších církevních představitelů má potřebu vyjádřit i sám pan
premiér. Předpokládám, že po rozhodnutí nového ministra školství stáhnout příručku z webu ministerstva a po radikálním prohlášení jednoho z prezidentových
mužů, že sexuální výchova je dalším krokem k postupnému „zestátnění“ dětí, se
„oplzlá a perverzní“ příručka stala jedním z velmi vyhledávaných materiálů na
českém internetu.
Jak jsem již uvedl výše, nejsem odborníkem na sexuální výchovu, příručku jsem
si stáhnul, ale ještě jsem ji nečetl (na moji výchovu je stejně již nejspíše pozdě)
a nemám ani zcela fundamentalisticky vyhraněný názor na to, kde, kdy a jakým
způsobem má taková výchova probíhat. Dosavadní průběh diskuse vedené na toto
téma v naší zemi mne však utvrzuje v názoru, že vhodně připravenou a dobře
podanou sexuální výchovu potřebují nejen naše děti, ale zřejmě i my – jejich rodiče.
Doc. RNDr. Josef Hynek, MBA, Ph.D.
rektor Univerzity Hradec Králové
8
Vážené dámy, páni
Pripadla mi milá povinnosť prihovoriť sa Vám z tohto miesta a privítať Vás
v mene svojom, ale tiež v mene Společnosti pro plánovaní rodiny a sexuální výchovy, ako aj v mene ostatných participujúcich subjektov, na 18. kongrese k sexuální
výchově.
Ako je Vám známe, tu v Pardubiciach pod gesciou SPRSV sa každoročne stretávajú odborníci z viacerých oblastí, aby spolu s laickými účastníkmi kongresu
otvárali diskusie o starších, ale aj celkom nových problémoch spojených s ľudskou
sexualitou.
Ak by bol Kongres dieťaťom, dnešným dňom by dosiahol plnoletosti. Na niektoré politické práva by si síce ešte musel počkať, ale dnes by nadobudol všetky svoje
občianske práva. Za tých 18 rokov SPRSV viac krát potvrdila, že je dobré sa každoročne stretávať a diskutovať o rôznych témach spojených so sexualitou a sexuálnou výchovou. SPRSV vytvorila nielen priestor pre vzájomnú výmenu názorov
uznávaných odborníkov, ale tiež nástroj na podporu tých, ktorí sa v odbornej
diskusii na tému sex, sexualita, pohlavie, či sexuálna výchova cítia neistí vzhľadom
k svojmu veku, profesii či iným dôvodom.
Dámy a páni, konštatujem, že toto „dieťa“ sa stalo občiansky plnoletým, teda
oprávneným a spôsobilým hovoriť k veciam súvisiacich s ľudskou sexualitou
v plnom rozsahu tejto témy.
V domácich knižniciach viacerých z Vás sa nachádza 17 zborníkov, čo podľa
môjho odhadu predstavuje približne 1500 strán zaujímavého čítania. Dnes k nim
pribudol ďalší zborník. Verím, že aj v tohto ročných príspevkov sa nájdu mnohé,
ktoré si tu nielen radi vypočujeme, ale ku ktorým sa ešte v pokoji svojho domova,
či pracoviska vrátime.
Vážené dámy a páni, milí kolegovia,
dovoľte mi, aby som všetkým nám prítomným zaželala, aby sme sa na 18. kongrese k sexuálnej výchove obohatili nielen o nové poznatky, ale, ako sa to už tu
v Pardubiciach stalo tradíciou, obohatili sa predovšetkým našimi osobnými kontaktmi, príjemnými stretnutiami s novými ľuďmi a dobrou náladou.
Prof. PhDr. Jana Levická, Ph.D.
prezidentka kongresu
9
Genetické riziko pro uživatelky hormonální antikoncepce
– možnosti testování
Dr. Radovan Haluza
Společnost GENERI BIOTECH uvádí v září 2010 na trh novou soupravu
A-TEST, která je určena především pro ty ženy, které buď berou hormonální antikoncepci nebo se k tomuto kroku chystají. Díky zdravotnické osvětě je dnes už široce známo, že aplikace této antikoncepce může mít v kombinaci s některými rizikovými faktory nežádoucí účinky. Kromě faktorů, jichž si může být každá uživatelka
antikoncepce vědoma (kouření, obezita, některé choroby jako např. diabetes) existuje i jeden zásadní faktor, jehož přítomnost u každého z nás nebývá běžně známa –
faktor genetický.
Nosičství některých genetických znaků je samo o sobě rizikovým faktorem pro
vznik závažných stavů, z nichž je nejzávažnějším stavem hlubokožilní trombóza.
Pokud nositelka těchto rizikových faktorů je ještě navíc uživatelkou hormonální
antikoncepce, pak se závažně zvyšuje riziko vzniku tohoto nebezpečného onemocnění. Kombinace s dalšími uvedenými rizikovými faktory činí z užívání perorální
antikoncepce rizikovou záležitost.
Je to několik typů mutací v genech, které hrají roli v mechanismu srážení krve.
V procesu srážení krve se uplatňuje množství různých enzymů a dalších biologických látek. Ve dvou z nich se pak vyskytují relativně časté mutace (tj. mutace, které
nese určité významné procento osob v populaci), které má smysl vyšetřovat u těch
osob, které se díky dalším rizikovým faktorům ocitají v riziku vzniku trombóz
a tromboembolií. Z tohoto pohledu jsou takovými osobami i ženy užívající antikoncepci.
V rámci A-TESTu vyšetřujeme mutaci G1691A (tzv. Leidenská mutace) v genu
pro faktor V a mutaci G20210A prothrombinového genu (faktor II).
Jedná se o vyšetření, o kterém si klientka rozhodne sama, sama si ho hradí a zařídí si sama i odběr svého vzorku. Vlastní odběr je velmi jednoduchý a spočívá ve
stěru sliznice dutiny ústní jemným kartáčkem podle přehledného návodu. Odebraný
vzorek klientka zašle poštou k vyšetření a za několik dní obdrží výsledek.
Detekce uvedených 2 mutací je z odborného hlediska běžná záležitost. Test lze
v ČR provést v každé fakultní nemocnici a v dalších asi 10 laboratořích.
Z hlediska žen užívajících hormonální antikoncepci, kterých je u nás podle statistiky ÚZIS cca 1,15 milionu1, připadá na 1 laboratoř odhadem více než 50 tisíc žen.
Z těchto čísel vyplývá nedostupnost vyšetření pro běžnou populaci: pokud by chtěly
alespoň ty poučenější ženy zjistit oficiální cestou, tzv. „na pojišťovnu“, jaká je jejich
generická predispozice vzhledem k uvedeným mutacím, oficiální zdravotnictví není
schopno a ani ochotno je uspokojit. Náš A-TEST však z tohoto vyšetření dělá test
dobře dostupný pro každou ženu. Nezatěžuje systém zdravotního pojištění, protože
1 ÚZIS: Celkem byl v roce 2009 evidován 1 milion 358 tisíc žen užívajících lékařem řízenou
hormonální nebo nitroděložní antikoncepci, což je 53,4 % žen fertilního věku. Vysoce převažuje antikoncepce hormonální nad nitroděložní. (83 - 89 % lékařem řízené antikoncepce
tvoří antikoncepce hormonální, podle kraje)
11
uživatelky testu jsou samoplátci, a dokonce ani nemusí zatěžovat nijak jejich gynekology, protože v procesu testování nejsou nijak zavzati. Našim klientkám však
doporučujeme, aby svého gynekologa o testu informovaly, především v případě
pozitivního výsledku. V případě pozitivního výsledku (může být několik typů výsledků – podle toho, jaká mutace je nalezena a v jaké kombinaci heterozygothomozygot) vydáváme pro klientku laické doporučení a pro jejího lékaře odborný
závěr.
Více informací o testu na www.a-test.cz
Kontakt na autora:
GENERI BIOTECH s.r.o.,
Hradec Králové
www.a-test.cz
12
Hormonální antikoncepce a tromboembolická nemoc:
aktuální novinky
MUDr. Miroslav Havlín
Krevní srážlivost
• Synonyma hemokoagulace, hemostáza
• Jeden z vývojově nejstarších obranných mechanizmů
• Brání ztrátě krve při poranění
Krevní srážlivost
• Multifaktoriální děj na kterém se podílí (velmi zjednodušeně)
• Stěna cévní
• Krevní bílkoviny:
aktivizující
brzdící
• Fibrinogen fibrinová síť
• Krevní destičky
Vznik trombu
13
Tromboembolická nemoc (TEN)
• Vznik patologických sraženin v žilním systému bez narušení integrity cévní
stěny a vmetení sraženiny do dalších částí krevního řečiště
• Důsledek – porušení cirkulace krve
• Žilní trombóza 1 – 1,5 / 1000 ročně
• Plicní embolie 0,6 / 1 000 ročně
• Ictus, trombóza mozkových splavů, infarkt myokardu – spoluúčast trombotických dějů
Hematologický aspekt
• Poslední dvě dekády – rozvoj molekulárně genetických vyšetřovacích metod
• Diagnostika mnoha vrozených mutací krevních bílkovin trombofilní mutace
• Několik desítek mutací různé míry závažnosti
• Většinou recesivní alely
• Homo a heterozygotní formy
• Výskyt 3 – 20% bílé populace
Trombogeneze
• Fyziologická situace: podnět trombus
• Trombofilní stav zesiluje odpověď na podnět, proto snažší vznik trombu:
podnět + trombofilie trombus
Objevy vyvolaly obavy
• Studium podnětů zvyšujících riziko TEN
• Hormonální terapie (vč. HA) jsou jedním z mnoha možných podnětů
• Role HA byla nepřiměřeně zvětšena
• Všechny mutace se začaly považovat za absolutní kontraindikaci hormonálních léčeb
• Klinická praxe – TEN je komplexnější problém
Rizikové faktory pro vznik TEN
Rizikový faktor
Relativní riziko
Nitrožilní aplikace drog
50 – 100
Závažné trombofilie
6 – 70
Marihuana
20 – 40
Porod a šestinedělí
10 – 15
14
Těhotenství
7–9
Tabakismus
3–7
Hormonální antikoncepce
2,5 – 4
Dlouhodobé sezení (cestování, počítače)
2–5
Křečové žíly
2–4
Obezita
2–4
Deficitní pitný režim
1,5 – 3
Vyšší věk, úrazy DK, imobilizace, polytraumata,
maligní tumory, kardiopatie…
2–6
HA versus TEN
• HA lehce zvyšuje riziko TEN
• Na riziku se podílí
estrogenní složka – dávka
gestagenní složka – typ
• Moderní preparáty – estrogenní dávka nízká, rozdíly minimální
• Moderní gestageny mírně rizikovější vůči TEN, ale pozitivní pro metabolismus lipidů apod.
Trombofilie versus HA
• Trombofilie zakládá rodinný (rodový) výskyt TEN
• TEN vzniká obvykle v prvních 6 měsících užívání HA
• Porovnání rizik a benefitů HA oproti trombofiliím a TEN
• Gravidita je rizikovější než HA
• Rizika nežádoucího těhotenství a nechtěného dítěte
Metodický problém
Interní obory hodnotí obvykle jen dolní řádek, gynekologové celý trojúhelník
15
Komunikační problémy
• Spory mezi gynekology, internisty, pediatry, cévními specialisty, hematology …
• Zahleděnost do vlastního oboru
• Odlišné konstrukce studií
• Málo mezioborových setkání
• Absence komplexního pohledu na pacientku
Pochybnosti
• Nejsme dogmatičtí v absolutním zákazu hormonálních léčeb u trombofilii
a TEN?
• Jednáme vždy v zájmu pacientky a v souladu se současným vědeckým poznáním?
• Pochybnosti u mnoha lékařů řady oborů
• Nové studie vztahu TEN x HA
• Snaha o mezioborovou komunikaci
• Dochází k přehodnocování dogmat
Panelová diskuze na 42. Konferenci gynekologie dětí a dospívajících,
duben 2010
• Moderátor: prof. MUDr. J. Hořejší DrSc. (předseda České společnosti gynekologie dětí a dospívajících)
• Účastníci:
Prof. MUDr. J. Janda CSc. (předseda České pediatrické společnosti)
Prof. MUDr. J. Kvasnička CSc. (předseda Česká společnost pro trombózu
a hemostázu)
MUDr. I. Hadačová (hematolog)
MUDr. M. Havlín (gynekolog)
Cíle
• Konsensus v přístupu k uživatelkám HA, hlavně mladistvým
• Redukce protichůdných doporučení
• Výstup
ujasnění postojů jednotlivých oborů
zahájení dlouhodobější spolupráce
strukturovaný dotazník na rizika TEN
Diagnostika trombofilních stavů – společné doporučení hematologické
a genetické společnosti – III/2010
1. TEN je komplexní onemocnění, nelze vycházet jen z molekulárně genetických
znaků
2. Z molekulárních vyšetření mají význam pro běžnou klinickou praxi pouze dvě
- mutace faktoru V (Leidenská mutace)
16
- mutace genu pro protrombin
3. Molekulárně genetické vyšetření je indikováno:
3. 1. Před nasazením hormonální léčby u žen s rizikovou osobní nebo rodinnou anamnézou
3. 2. Po prodělané TEN
3. 3. Opakované potraty v I. trimestru či potrat ve vyšším stádiu gravidity
3. 4. Gravidní ženy – jako v bodech 3.1 a 3.2 nebo při některých těhotenských patologiích
4. Ostatní vyšetření – specializovaná centra
5. Genetická vyšetření trombofilních mutací provádět pouze v certifikovaných
laboratořích
Poznámky:
při pozitivitě vyšetřit i přímé příbuzné
testování před 12. rokem jen výjimečně
Změna postojů hematologů
• Trombofilní mutace či prodělaná TEN již nejsou vždy považovány za absolutní kontraindikaci hormonálních léčeb!
Kritéria rizikovosti
• Trombofilie – různá klinická významnost
typ
homo či heterozygotnost
• Prodělaná TEN
vazba na hormonálně zátěžové situace (gravidita, hormonální léčba)
obecné vlivy zvyšující riziko TEN (úrazy…)
Hematologické kontraindikace
• Absolutní kontraindikace
TEN v graviditě či při hormonální léčbě
homozygotní mutace FV Leiden a protrombinu
• Diskutované – relativní či absolutní??
heterozygotní mutace FV Leiden a protrombinu
jiné trombofilní mutace
• Relativní
TEN bez vazby na hormonální zátěž a bez mutace
Strukturovaný dotazník
• Autorem MUDr. Hadačová
• Jednoduchá pomůcka pro lékaře nasazující hormonální léčby
• Trombofilie mají rodinný (rodový) výskyt
• Proto důraz na širokou podrobnou anamnézu
17
Strukturovaný dotazník
Rodinná anamnéza:
Žilní trombóza/plicní embolie (rodiče, sourozenci pacientky,
sourozenci rodičů, prarodiče)
Ischemická mozková příhoda nebo infarkt myokardu před
50. rokem věku
Žilní trombóza/plicní embolie vzniklá u příbuzné pacientky v
souvislosti s hormonální antikoncepcí
Známá trombofilní dispozice u příbuzných v první linii
(rodiče, sourozenci pacientky)
ano
Ne
ano
Ne
ano
Ne
ano
Ne
Leidenská mutace
Protrombinová mutace
Deficit antitrombinu
Pokud ano, zaškrtněte jaká
Deficit proteinu C
Deficit proteinu S
Jiné
Osobní anamnéza
Chronická onemocnění, vrozené vývojové vady
ano
ne
Obezita (BMI nad 30, popř. uveďte hmotnost a výšku)
ano
ne
Abusus (cigarety, drogy)
ano
Pokud ano, uveďte jaká
Závěr
• Každá medikace má klady i zápory
• Oboje je třeba hodnotit objektivně na základě současné míry vědeckého
poznání
• Trombofilie a TEN – maximálně individuální přístup ke konkrétní pacientce
• Uvedená doporučení zmenšují riziko preskripční chyby
Kontakt na autora:
ADC Sanatorium
Hvězdova 1601
Praha 4
18
Vznik České společnosti gynekologie dětí
a dospívajících
MUDr. Miroslav Havlín
Zrození oboru gynekologie dětí a dospívajících (GDD)
• 20. – 30. léta 20. století – ve světě ojedinělé publikace
• 12. 9. 1940 prof. Peter otevřel první ambulanci dětské gynekologie na světě
v Praze v areálu dětských nemocnic Na Karlově
• Za měsíc poté první lůžkové oddělení
• Prof. Peter během války napsal první učebnici Kindergynäkologie (Lipsko
1947)
Poválečný vývoj
• Obor přešel pod Fakultu dětského lékařství, nyní 2. LF UK FN Motol
• Lůžková a výuková základna
• Pregraduální výchova mediků
• Postgraduální výuka gynekologů
• 1962 lůžkové oddělení v Brně
• Od 1965 vzniká síť krajských ordinářů
• Ambulance a lůžka v krajských nemocnicích
70. léta
• Vzniká síť okresních ordinářů a ambulancí
• Pravidelné schůzky krajských a okresních ordinářů
• Vzniká Komise pro dětskou gynekologii jako poradní orgán hlavního gynekologa ČR
• 1984 komise se mění na Sekci gynekologie dětí a dospívajících České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně
80. léta
• Celoplošné pokrytí sítí specializovaných ambulancí
• Začínají programy preventivních prohlídek dívek ve 14 letech
• Pravidelné odborné konference
90. léta
• Se zánikem KÚNZ a OÚNZ skončila síť krajských a okresních ordinářů
• Rozvolnění organizační struktury
• Konec preventivních prohlídek
19
•
•
Specializovaná lůžka většinou zanikla, ubylo i nemocničních ambulancí
Přibývá privátních ambulancí – nárůst zájmu o postgraduální vzdělávání
vč. atestací
Zdravotní pojištění
• Seznam výkonů – dětská a dorostová gynekologie samostatná odbornost
604
• Zprvu pro lékaře s atestací či funkční licencí
• Nyní jen pro atestované – proto mírný úbytek ambulancí v poslední dekádě
Vedení oboru
• GDD měla štěstí na silné osobnosti ve svém čele
• Prof. Rudolf Peter (1900 – 1966)
• Doc. Karel Veselý (1911 – 1985)
• Prof. Jan Hořejší (1940)
• Pod jejich vedením:
Organizační zajištění
Vědecká aktivita
Postgraduální výchova
ČR se stala velmocí a vzorem v GDD
Postgraduální vzdělávání
• Funkční licence (= kurz v oboru) – cca 200 lékařů
• Atestace
od 1983 – složilo ji 84 lékařů
40 ve přípravě
• Kurzy pro cca 300 sestřiček
• Přes 250 zahraničních stážistů
Současnost
• Poslední dekáda – nešťastná politika výboru České gynekologické a porodnické společnosti směřující k omezení až likvidaci oboru
• Zrušení postgraduálního vzdělávání
• Světový trend je přesně opačný!
• Vznikají:
kontinentální organizace
národní společnosti
Proč je GDD samostatný obor?
• Dítě je svébytný, specifický jedinec – není zmenšeninou dospělého člověka!
• Pediatrie není zmenšená interna
20
•
•
•
Z pediatrie se odštěpují specializované obory, není zpochybňována jejich
svébytnost (dětská chirurgie, onkologie, ortopedie…)
Analogicky GDD není zmenšenou gynekologií dospělých
Poptávka pediatrů na konziliární spolupráci
Čas změny
• 42. konference sekce gynekologie dětí a dopívajících IV/2010 – členská základna ventilovala svou nespokojenost
• Vznikl přípravný výbor pro vznik nové společnosti, nezávislé na ČGPS
• 18. 5. 2010 výbor České lékařské společnosti J. E. Purkyně schválil její založení
• Vznikla Česká společnost gynekologie dětí a dospívajících ČLS JEP
(ČSGDD ČLS JEP)
Volby
• VI/2010 proběhly korespondenční volby
• Hlasovalo 53 ze 75 tehdejších členů
• Vznik výboru
předseda – prof. MUDr. J. Hořejší, DrSc.
místopředseda – MUDr. M. Havlín
vědecký sekretář – MUDr. L. Teslík
pokladník – MUDr. J. Pertl
člen – MUDr. H. Geržová
ČSGDD ČLS JEP
• Oproti Sekci je otevřena lékařům všech specializací
• Výraznější zapojení pediatrů a dalších specialistů (endokrinologie, urologie
a nefrologie, onkologie…)
• T. č. přes 120 členů vč. zahraničních
• Členem FIGIJ a EURAPAG (světová a evropská organizace GDD)
Program společnosti
• Udržení a zlepšení úrovně stávající péče o dívky
• Obnova postgraduálního vzdělávání
• Mezioborová spolupráce, především s pediatrickými obory
• Mezinárodní aktivity – FIGIJ, EURAPAG
• Osvětová činnost
Náplň oboru
• Výtok a záněty vnějších rodidel
• Záněty vnitřních rodidel
• Patologie menstruačního cyklu
21
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Náhlé příhody břišní
Benigní a maligní tumory
Stavy po operacích v malé pánvi
Balneoterapie
Vrozené vývojové vady rodidel
Poruchy somatosexuálního vývoje
Antikoncepční zabezpečení dospívajících
Spolupráce s pediatrickými obory
Osvětová činnost
Postgraduální výchova
Internetové stránky
• ČSGDD – www.detskagynekologie-clsjep.cz
• Stávající stránky Sekce gynekologie dětí a dospívajících budou do nich začleněny
Souhrn
• ČSGDD je novou organizační strukturou 70 let existujícího oboru
• Její vznik je impulzem pro zlepšení vlastní práce a rozšíření mezioborové
spolupráce
• Gynekologie dětí a dospívajících má nezastupitelné místo v péči o reprodukční zdraví
Kontakt na autora:
ADC Sanatorium
Hvězdova 1601
Praha 4
22
Kvalita života osôb s ťažším mentálnym postihnutím
v oblasti sexuality v domovu sociálnych služieb na
Slovensku a Camphillských komunitách v zahraničí
Doc. PaedDr. Ladislav Horňák
Abstrakt: Príspevok sa zaoberá otázkami sexuality ťažšie mentálne postihnutých
klientov v domovoch sociálnych služieb. Prezentuje výskumné zistenia v oblasti
postojov personálu domovov sociálnych služieb na Slovensku a v camphillských
komunitách v Škótsku a Nórsku k sexualite klientov s mentálnym postihnutím.
V závere sú uvedené odporúčania ako súčasný stav v tejto oblasti kvality života týchto klientov zlepšiť.
Kľúčové slová: ťažšie mentálne postihnutie, kvalita života, sexualita, domov sociálnych služieb, camphillská komunita
Aj keď sa kvalita života klientov s ťažším mentálnym postihnutím domovov sociálnych služieb na Slovensku neustále zlepšuje, napriek tomu pretrvávajú niektoré
nedostatky, ktoré s kvalitou života aj v oblasti sexuality úzko súvisia. Monitorovanie
stavu ľudských práv v domovoch sociálnych služieb Slovenským helsinským výborom v roku 2003 okrem iných (aj pozitívnych zistení) konštatovalo, že:
pretrváva tradícia zriaďovať a prevádzkovať zariadenia pre mužov a pre ženy,
prostredie, najmä v starých budovách je často izolovaným, subkultúrnym
sociálnym prostredím, život v takomto prostredí je zjavne rozdielny oproti
bežným životným podmienkam občanov,
vysoký počet obyvateľov – klientov, nekoedukované prostredie, absencia
výchovných a sociálnych pracovníkov spôsobuje konflikty medzi obyvateľmi,
v tradičných zariadeniach je klient objektom služieb, absentuje individuálny prístup, individuálne rozvojové programy, aktívna komunikácia s klientom, klienti nie sú aktívne vedení k sebaobhajovaniu svojich práv,
domovy sociálnych služieb nezvládajú poskytovanie služieb pre ťažko a hlboko mentálne postihnutých a agresívnych obyvateľov, ktorí sú zaraďovaní
do samostatných skupín s minimálnou aktivizáciou,
domovy sociálnych služieb vyvolávajú homosexuálne správanie klientov
v nekoedukovanom sociálnom prostredí, menej často prejavy agresivity,
personál tieto situácie rieši medikamentóznou liečbou alebo fixovaním
klientov (sieťové postele),
v 90% prípadov súčasne s prijatím do zariadenia sa zaznamenalo aj zbavenie občanov spôsobilosti na právne úkony, len výnimočne sa členovia hel23
sinského výboru stretli so snahou špecifikovať podmienky zbavenia spôsobilosti na právne úkony, zbavenie spôsobilosti na právne úkony závažným
spôsobom limituje možnosti rozvoja klientov v oblasti slobody pohybu,
slobody prejavu, participácii na živote v zariadení a ich sociálnej integrácii.
V porovnaní so zakladajúcimi štátmi európskej únie zaostávame v rámci demokratizácie a humanizácie spoločenských pomerov v deinštitucionalizácii starostlivosti o mentálne postihnutých. V krajinách západnej Európy od 90-tych rokov minulého storočia prešli na model komunitnej práce s mentálne postihnutými hoci
tam ústavná starostlivosť tiež úplne nezanikla. Rozvíjajúci sa model komunitnej
práce v týchto krajinách prechádza vo sfére postojov od prijímania k rešpektu
a dodržiavaniu ľudských práv, vo vzťahoch od spolupráce k osamostatňovaniu, od
individuálnych programov k podpore a poradenstvu, od integrácie k inklúzii a od
pomenovania klient k pomenovaniu občan.
Z výzkumu z roku 2008, který uskutočnila S. Mandzáková (2008) v 24 náhodne
vybraných domovoch sociálnych služieb na Slovensku vyplývá, že postoje vychovateľov pracujúcich s osobami s mentálnym postihnutím sú vo väčšine prípadov na
úrovni eliminacie sexuálnych prejavov či ich odstránenia ponukou náhradnej činnosti. Kultivácia sexuality klientov nebola, podľa uvedeného výskumu, registrovaná
ani v jednej z výpovedí vychovateľov.
V súvislosti s týmito trendmi nás zaujímalo ako sa to prejavuje vo vzťahu akceptácie sexuality ťažšie mentálne postihnutých v niektorých západných krajinách a na
Slovensku.
Kvalita života v oblasti sexuality ľudí s mentálnym postihnutím je ovplyvňovaná
okrem organizačných (koedukovanosť, nekoedukovanosť) a priestorových podmienok najmä postojmi personálu zariadení sociálnych služieb k tejto dôležitej súčasti
života každého človeka. Preto sme sa rozhodli urobiť prieskum týchto postojov
u odborných zamestnancov v domovoch sociálnych služieb na Slovensku a v camphillských komunitách v zahraničí.
Ciele a úlohy prieskumu
Hlavným cieľom prieskumu bolo zistiť a porovnať rozdiely v postojoch personálu k sexualite a sexuálnej výchove jedincov s ťažším mentálnym postihnutím
v domovoch sociálnych služieb (DSS) na Slovensku a v camphillských komunitách
v zahraničí (Škótsku a Nórsku).
Úlohy prieskumu
Z vyššie uvedeného cieľa pre náš prieskum vyplynuli nasledovné úlohy:
1. Zostaviť časový plán, ktorý by výberom jednotlivých metód a krokov smeroval k naplneniu cieľov našej práce.
2. Realizovať prieskum u personálu v DSS na Slovensku a v camphillských komunitách v zahraničí.
3. Matematicko-štatistickými metódami spracovať a interpretovať získane údaje.
4. Formulovať závery a odporúčania pre špeciálnopedagogickú prax.
24
Charakteristika výberového súboru
Výberový súbor tvoril personál pracujúci v Camphillských komunitách v Škótsku
a Nórsku a v domovoch sociálnych služieb na Slovensku.
Zahraničnú časť výberového súboru tvoril personál pôsobiaci v dvoch camphillských komunitách v Škótsku a jednej v Nórsku. Získali sme spolu vyplnené dotazníky od 57 respondentov, z ktorých bolo 24 mužov (42%) a 33 žien (58%).
Domácu časť výberového súboru tvoril personál v domovoch sociálnych služieb
na Slovensku. Dotazníky nám spolu vyplnilo 53 respondentov, z toho 46 žien (87%)
a 7 mužov (13%).
Metódy a metodika prieskumu
Pre naplnenie cieľa prieskumu sme použili postojový dotazník, ktorý bol vytvorený Cuskellym a Brydom v roku 2007 s názvom Attitudes to sexuality questionnaire (ASQ) – Dotazník o postojoch k sexualite. Túto metódu sme zvolili, pretože nám
umožnila v pomerne krátkom čase získať informácie a údaje, a je vhodná na skúmanie jednotlivých názorov, postojov a ich porovnávanie.
Otázky v dotazníku boli rozdelené do dvoch oblastí:
1. Attitudes to sexuality questionnaire (Individuals from the general population: ASQ – GP). Táto časť obsahuje 9 otázok týkajúcich sa postojov voči sexualite intaktnej populácie. Respondenti v nej reflektovali postoje k vlastnej
sexualite.
2. Attitudes to sexuality questionnaire (Individuals with an intelectual disability: ASQ – ID). V tejto časti respondenti odpovedali na otázky týkajúce sa
sexuálneho života osôb s mentálnym postihnutím. Táto časť obsahuje 34 otázok, ktoré sú rozdelené do oblastí:
a) sexuálne práva,
b) rodičovstvo,
c) nereprodukčné sexuálne správanie,
d) sebakontrola.
Respondenti odpovedali na základe Likertovej škály, ktorá obsahuje 6 bodov od
výrazne nesúhlasím k výrazne súhlasím. Obidve oblasti obsahujú otázky týkajúce sa
sexuality žien a sexuality mužov, na ktoré respondent odpovedá zvlášť. Autori dotazníka obhajujú toto rozdelenie faktom, že sexuálne vyjadrenie žien a mužov je
tradične odlišné a postoje respondentov by tým mohli byť ovplyvnené.
Organizácia a priebeh prieskumu
Prieskum bol realizovaný v mesiacoch september 2009 až február 2010. Respondentov sme určili náhodným výberom 20-tich DSS v rámci východného Slovenska a troma konkrétnymi camphillskými komunitami v zahraničí. Konkrétne camphillské komunity boli oslovené z dôvodu osobnej skúsenosti študentov psychopédie
Pedagogickej fakulty PU v Prešove v rámci výmenného programu ERASMUS. Urobili sme tak prostredníctvom e-mailu a telefonátov. Do každej komunity a DSS sme
zaslali jeden dotazník elektronickou poštou. Na žiadosť o vyplnenie dotazníka reagovali komunity skôr negatívne, pretože sa obávali napadnutia súkromia a intimity
klientov. Na Slovensku v DSS sme pozorovali taktiež negatívne reakcie, personál
25
v niektorých prípadoch nebol ochotný odpovedať na dotazníky z dôvodu „nevhodnosti“ témy sexuality klientov s mentálnym postihnutím.
26
Výsledky prieskumu a ich interpretácia
Postoje personálu ku klientom s ťažším mentálnym postihnutím
Sexuálne práva – názory na ženskú sexualitu
Ako môžeme vidieť podľa Tabuľky 1, takmer 88% opýtaných v camphillskej komunite v zahraničí má k tejto oblasti ženskej sexuality osôb s ťažším mentálnym
postihnutím pozitívny postoj. Postoje slovenského personálu sú v tejto oblasti rozdelené takmer rovnomerne ale menej pozitívne.
Tabuľka 1 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
sexuálnych práv klientov ženského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
53,65%
46,35%
100%
Škótsko, Nórsko
87,76%
12,24%
Sexuálne práva – názory na mužskú sexualitu
Podľa Tabuľky 2 môžeme vidieť, že názory personálu na mužskú sexualitu jedincov s ťažším mentálnym postihnutím sa od názorov na ženskú sexualitu príliš nelíšia.
Tabuľka 2 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
sexuálnych práv klientov mužského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
56,83%
43,17%
100%
Škótsko, Nórsko
85,03%
14,97%
Rodičovstvo – názory na ženskú sexualitu
Názory personálu camphillských komunít na rodičovstvo žien s ťažším mentálnym postihnutím sa od vychovávateľov v DSS na Slovensku značne líši. Ako je demonštrované v Tabuľke 3, takmer 70% opýtaných v camphillskej komunite má
k tejto oblasti pozitívny postoj. Naopak, v slovenských DSS má takmer 80% personálu k tejto oblasti negatívny postoj.
Tabuľka 3 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
rodičovstva klientov ženského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
20,95%
79,05%
100%
Škótsko, Nórsko
69,39%
30,61%
Rodičovstvo – názory na mužskú sexualitu
Podobné výsledky priniesol prieskum aj v rámci rodičovstva mužov s ťažším
mentálnym postihnutím. Výsledky sú uvedené v Tabuľke 4.
27
Tabuľka 4 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
rodičovstva klientov mužského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
22,86%
77,14%
100%
Škótsko, Nórsko
70,41%
29,59%
Nereprodukčné sexuálne správanie – ženská sexualita
Takmer 93% respondentov z camphillských komunít malo k tejto oblasti pozitívny postoj. Názory personálu DSS na Slovensku sa v oblasti nereprodukčného
sexuálneho správania značne rozchádzali. Ako môžeme vidieť v Tabuľke 5, 58%
opýtaných zastávalo pozitívny postoj a 42% opýtaných negatívny postoj.
Tabuľka 5 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
nereprodukčného sexuálneho správania klientov ženského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
58,00%
42,00%
100%
Škótsko, Nórsko
92,86%
7,14%
Nereprodukčné sexuálne správanie – mužská sexualita
Podľa nasledujúcej tabuľky môžeme vidieť, že postoje personálu v zahraničí sa
v tejto oblasti k mužskej sexualite príliš nelíšia od ženskej sexuality. Zaujímavé bolo
zistenie, že na Slovensku mal personál odlišnejšie názory k mužskej sexualite v tejto
oblasti než k ženskej. Viac ako 70% opýtaných malo pozitívny postoj, 30% respondentov malo postoj negatívny.
Tabuľka 6 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
nereprodukčného sexuálneho správania klientov mužského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
70,67%
29,33%
100%
Škótsko, Nórsko
97,86%
2,14%
Sebakontrola – ženská sexualita
V oblasti sebakontroly prevládal v camphillských komunitách postoj pozitívny
(takmer 78%). V DSS na Slovensku boli názory rozdelené približne na polovicu, ako
môžeme vidieť v Tabuľke 7.
Tabuľka 7 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
sebakontroly klientov ženského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
46,67%
53,33%
100%
Škótsko, Nórsko
76,79%
23,21%
28
Sebakontrola – mužská sexualita
Názory na mužskú sexualitu v oblasti sebakontroly sa od názorov na ženskú sexualitu príliš nelíšili. 75% opýtaných v camphillských komunitách malo pozitívny
postoj. V DSS na Slovensku to bola polovica opýtaných.
Tabuľka 8 Porovnanie negatívneho a pozitívneho postoja personálu k oblasti
sebakontroly klientov mužského pohlavia
Spolu
Krajina
Pozitívny postoj
Negatívny postoj
100%
Slovensko
50,00%
50,00%
100%
Škótsko, Nórsko
75,00%
25,00%
Najväčšie rozdiely medzi názormi camphillskej komunity a DSS na Slovensku na
sexualitu osôb s ťažším mentálny postihnutím personálu sme zaznamenali v nasledujúcich otázkach.
Otázka č. 10: So správnou podporou môžu ženy s mentálnym postihnutím vychovávať vyrovnané deti.
Obrázok 1 Postoje personálu k otázke č. 10 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
50,00%
40,00%
30,00%
slovensko
škótsko, nórsko
20,00%
10,00%
0,00%
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
92% opýtaných na Slovensku malo negatívny postoj k tomuto tvrdeniu. Viac než
61% respondentov v camphillskej komunite sa prikláňalo k pozitívnemu názoru na
dané tvrdenie.
Otázka č. 12: Plnoletým ženám s mentálnym postihnutím by malo byť dovolené žiť
v homosexuálnom vzťahu, pokiaľ si to prajú.
29
Obrázok 2 Postoje personálu k otázke č. 12 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
70,00%
60,00%
50,00%
40,00%
slovensko
škótsko, nórsko
30,00%
20,00%
10,00%
0,00%
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
Ako môžeme vidieť podľa Obrázku 2, väčšina zahraničných opýtaných (takmer
93%) mala pozitívny postoj k danej otázke. Na druhej strane, v slovenských DSS,
malo viac ako 73% respondentov k otázke postoj negatívny.
Otázka č. 15: Keď sa ženy s mentálnym postihnutím vydajú, malo by im byť právne zakázané mať dieťa.
Obrázok 3 Postoje personálu k otázke č.15 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
70,00%
60,00%
50,00%
40,00%
slovensko
škótsko, nórsko
30,00%
20,00%
10,00%
0,00%
1
2
3
4
30
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
Viac ako 92% respondentov z camphillských komunít s týmto tvrdením nesúhlasí. Na Slovensku s týmto tvrdením súhlasí iba 14% opýtaných.
Otázka č. 19: Diskurzy (rozhovory) o sexuálnom styku podporujú promiskuitu žien
s mentálnym postihnutím.
Obrázok 4 Postoje personálu k otázke č. 19 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
70,00%
60,00%
50,00%
40,00%
slovensko
škótsko, nórsko
30,00%
20,00%
10,00%
0,00%
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
Takmer 43% opýtaných na Slovensku skôr súhlasí s daným tvrdením, no v camphillskej komunite takmer 85% respondentov s týmto tvrdením nesúhlasí.
Otázka č. 24: Ženy s mentálnym postihnutím nie sú schopné rozvíjať a udržať
emocionálne intímny vzťah s partnerom.
31
Obrázok 5 Postoje personálu k otázke č. 24 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
70,00%
60,00%
50,00%
40,00%
slovensko
škótsko, nórsko
30,00%
20,00%
10,00%
0,00%
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
Na Slovensku 80% opýtaných s týmto tvrdením súhlasí. Naopak, takmer 86%
respondentov z camphillských komunít má k tomuto tvrdeniu negatívny postoj.
Otázka č. 27: Sexuálny styk by mal byť povolený medzi plnoletými osobami s mentálnym postihnutím.
Obrázok 6 Postoje personálu k otázke č. 27 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
45,00%
40,00%
35,00%
30,00%
25,00%
20,00%
15,00%
10,00%
5,00%
0,00%
slovensko
škótsko, nórsko
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
32
Viac ako 92% opýtaných v zahraničných camphillských komunitách zastáva názor, že sexuálny styk medzi plnoletými osobami s mentálnym postihnutím by mal
byť povolený. Na druhej strane, v DSS na Slovensku, má opačný názor takmer 80%
respondentov.
Otázka č. 28: Chránené bývanie alebo zariadenie pre dospelých s mentálnym
postihnutím by mali byť buď mužské alebo ženské, nie zmiešané.
Obrázok 7 Postoje personálu k otázke č. 28 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
80,00%
70,00%
60,00%
50,00%
40,00%
30,00%
20,00%
10,00%
0,00%
slovensko
škótsko, nórsko
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
Za rozdelenie chráneného bývania podľa pohlavia klientov je viac ako 73% opýtaných na Slovensku. Proti tomuto názoru vystupuje takmer 83% respondentov
z camphillských komunít v zahraničí.
Otázka č. 41: Manželstvo by nemalo byť podporované ako budúca možnosť pre
ženy s mentálnym postihnutím.
33
Obrázok 8 Postoje personálu k otázke č. 41 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
80,00%
70,00%
60,00%
50,00%
40,00%
30,00%
20,00%
10,00%
0,00%
slovensko
škótsko, nórsko
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
Takmer 85% opýtaných v camphillskej komunite s týmto názorom nesúhlasí, na
Slovensku s týmto názorom skôr nesúhlasí iba 14% percent opýtaných. Zvyšných
86% respondentov v DSS na Slovensku je názoru, že manželstvo by nemalo byť
podporované ako budúca možnosť pre ženy s mentálnym postihnutím.
Otázka č. 42: Ženám s mentálnym postihnutím by malo byť povolené mať v manželstve deti.
Obrázok 9 Postoje personálu k otázke č. 42 v rámci ženskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
50,00%
40,00%
30,00%
slovensko
škótsko, nórsko
20,00%
10,00%
0,00%
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
34
Viac ako 75% opýtaných v camphillských komunitách v zahraničí súhlasí s tým,
že ženám s mentálnym postihnutím by malo byť dovolené mať v manželstve deti. Na
Slovensku je opačného názoru 100% opýtaných.
Snažili sme sa zistiť, či postoje k ženskej sexualite jedincov s mentálnym postihnutím sa líšia od postojov k mužskej sexualite. Zamerali sme sa na rovnaké otázky
ako pri oblasti ženskej sexuality. Zistili sme, že názory na mužskú sexualitu klientov
sa v týchto otázkach príliš neodlišujú od názorov na ženskú sexualitu okrem 24.
otázky. Takmer 47% respondentov z DSS na Slovensku skôr nesúhlasilo s tvrdením,
že muži s mentálnym postihnutím nie sú schopní rozvíjať a udržať emocionálne
intímny vzťah s partnerom. V oblasti ženskej sexuality s týmto tvrdením skôr nesúhlasilo iba 20% opýtaných na Slovensku.
Otázka č. 24: Muži s mentálnym postihnutím nie sú schopní rozvíjať a udržať emocionálne intímny vzťah s partnerom.
Obrázok 10 Postoje personálu k otázke č. 24 v rámci mužskej sexuality klientov
s mentálnym postihnutím
60,00%
50,00%
40,00%
slovensko
škótsko, nórsko
30,00%
20,00%
10,00%
0,00%
1
2
3
4
5
6
Vysvetlivky: 1 – výrazne nesúhlasím, 2 – nesúhlasím, 3 – skôr nesúhlasím, 4 – skôr
súhlasím, 5 – súhlasím, 6 – výrazne súhlasím
Závery prieskumu a odporúčania pre špeciálnopedagogickú prax
Cieľom prieskumu bolo zistiť a porovnať postoje k sexualite jedincov s ťažším
mentálnym postihnutím medzi personálom v camphillských komunitách v Škótsku
a Nórsku a personálom v DSS na Slovensku. Taktiež sme sa snažili zistiť v akej oblasti sexuality klientov sa názory personálu camphillskej komunity a DSS najviac
rozchádzajú. Po vyhodnotení výsledkov z dotazníkov sme dospeli k týmto záverom.
Rozdiely medzi personálom na Slovensku a v zahraničí boli najmä v oblasti veku,
vzdelania a rodinného stavu. V camphillských komunitách v zahraničí pracovali
ľudia prevažne vo veku 20 až 30 rokov, na Slovensku sa najviac respondentov pohybovalo vo veku 41 až 50 rokov. Viac ako 66% respondentov v slovenských DSS bolo
v manželskom zväzku. Takmer 58% opýtaných v camphillských komunitách bolo
slobodných. Menej pozitívnym zistením bolo, že najviac respondentov zo Slovenska
35
malo ukončené len stredoškolské vzdelanie. Naopak, v zahraničných camphillských
komunitách malo najviac respondentov ukončené vysokoškolské vzdelanie.
V rámci názorov na sexualitu intaktných jedincov personálu DSS na Slovensku
sa postoje značne líšili v dvoch tvrdeniach v porovnaní s personálom camphillskej
komunity v zahraničí. Slovenský personál súhlasil s tvrdením, že je lepšie počkať,
kým sa jedinec opýta na otázky týkajúce sa sexuality, na čo mal zahraničný personál
camphillskej komunity opačný názor. Viditeľný rozdiel medzi postojmi sme zaznamenali aj v tvrdení, že plnoletým osobám by malo byť umožnené žiť v homosexuálnom vzťahu. S týmto tvrdením personál camphillskej komunity súhlasil na rozdiel
od personálu DSS, ktorí k tejto téme zaujali skôr negatívny postoj.
V oblasti sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím bolo najviac rozdielnych postojov medzi personálom DSS na Slovensku a camphillskou komunitou
v zahraničí k téme rodičovstva klientov. Z vyhodnotenia dotazníkov vyplýva, že
personál camphillskej komunity súhlasí s názorom, že so správnou podporou jedinec s mentálnym postihnutím môže vychovávať deti a že ženám ani mužom s mentálnym postihnutím by nemalo byť právne zakázané mať dieťa. Personál DSS na
Slovensku k týmto otázkam zaujal opačný názor. 100% opýtaných v DSS na Slovensku bolo názoru, že jedincovi s mentálnym postihnutím by nemalo byť povolené mať
deti. Podľa personálu DSS by chránené bývanie alebo zariadenie pre dospelých
jedincov s mentálnym postihnutím malo byť rozdelené podľa pohlavia klientov,
personál camphillskej komunity s týmto tvrdením nesúhlasí. Takmer 80% slovenského personálu v DSS si myslí, že sexuálny styk medzi plnoletými osobami s mentálnym postihnutím by nemal byť povolený. Naopak, v camphillskej komunite sa
stretávame s opačným názorom a to u 92% personálu komunity. Podľa pracovníkov
camphillskej komunity rozhovory o sexuálnom styku nepodporujú promiskuitu
klientov, personál v DSS na Slovensku s tým však nesúhlasí. S tvrdením, že ženy
a muži nie sú schopní rozvíjať a udržať emocionálne intímny vzťah, nesúhlasí väčšina zamestnancov camphillskej komunity. Vychovávatelia v DSS na Slovensku na to
majú opačný názor.
Považujeme za dôležité poznamenať, že väčšina respondentov v camphillskej
komunite nesúhlasila so štylizáciou niektorých otázok a tvrdení v dotazníku. Ako
uviedli v komentároch v závere dotazníka, na otázky sa odpovedalo ťažko, pretože
prístup ku každému klientovi je individuálny.
Porovnanie postojov odborného personálu k sexualite klientov s ťažším mentálnym postihnutím na Slovensku a v zahraničí odhalilo archaické a rigidné postoje
slovenského personálu v tejto dôležitej oblasti, ktorá významnou mierou vplýva na
úroveň kvality života týchto klientov. Tieto nepriaznivé postoje je nutné meniť najmä preto, že klienti s mentálnym postihnutím sú v prevažnej miere závislí od ľudí,
ktorí im „pomáhajú“. Nie sú poväčšine schopní ovplyvňovať kvalitu života svojimi
vlastnými silami. Preto musíme zabezpečiť aby odborný personál bol nositeľom
a presadzovaťeľom takých myšlienok a opatrení, ktoré budú kvalitu života osôb
s mentálnym postihnutím neustále zvyšovať.
Odporúčania pre špeciálnopedagogickú prax
V zmysle zlepšiť kvalitu života klientov so stredným a ťažkým mentálnym postihnutím v domovoch sociálnych služieb na Slovensku v oblasti sexuality na základe
zistených skutočností odporúčame:
36
- vedeniam DSS apelovať na zriaďovateľa a vzdelávacie inštitúcie, aby organizovaním odborných kurzov, školení a konferencií umožnili získať personálu zariadení, ale aj rodičom klientov, informácie a nové poznatky nie len z oblasti
sexuality ale aj z oblasti dodržiavania práv klientov s mentálnym postihnutím,
- vychovávateľom DSS odporúčame prostredníctvom odborných kurzov získavať
praktické zručnosti ako poskytnúť pomoc a podporu klientom v otázkach ich
sexuality a partnerských vzťahov,
- postupne meniť neprimerané postoje personálu DSS k sexualite ťažšie mentálne postihnutých klientov, využívať pritom príklady zo zahraničia,
- oblasť sexuality a sexuálnej výchovy by mala byť neoddeliteľnou súčasťou individuálneho rozvojového plánu každého klienta v DSS,
- postupne zabezpečiť aby personál DSS, ktorý je v priamom kontakte s klientmi
zaujímal jednotný postoj k ich sexualite v zmysle pozitívneho riešenia tejto doteraz na Slovensku tabuizovanej témy,
- v DSS kde je väčší počet klientov bez potrebného súkromia zabezpečiť intímne
zóny,
- podporovať deinštitucionalizáciu DSS,
- presadzovať a podporovať koedukovanosť DSS, podporovaného bývania a pod.,
- podporovať potrebu celoživotného vzdelávania zamestnancov v sociálnych
službách z dôvodu neustálych zmien v existujúcom sociálnom prostredí, zariadenia poskytujúce sociálne služby by mali vytvárať vhodné podmienky pre profesionálny rozvoj svojich zamestnancov.
Literatúra:
MANDZÁKOVÁ, S. 2008. Prejavy sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím v domovoch sociálnych služieb na Slovensku. In: Sexualita mentálně postižených – II.: Sborník materiálů z druhé celostátní konference organizované o. s.
ORFEUS. Praha: ORFEUS, 2009. ISBN 978-80-903519-7-4.
Kontaktné údaje:
Ladislav Horňák, doc., PaedDr., PhD.
Katedra špeciálnej pedagogiky
Pedagogická fakulta PU
Ul. 17. novembra č.1
081 16 Prešov
Slovenská republika
e-mail: [email protected]
37
Pohled na sexualitu u nejstarších Židů a křesťanů
ThDr. Martin Chadima ThD.
1. Úvod:
Od počátků civilizace provází člověka jeho sexualita. Energie, která je s ní neodmyslitelně spojena člověka fascinovala tak, že se v průběhu vytváření základních
civilizačních hodnot postupně konstituuje i systém ustanovení (příkazů a zákazů),
která se k lidské sexualitě vztahují. Podle pohledu na lidskou sexualitu lze říci, že
vždy existoval pohled krajně příznivý: sexualita jako prostředek, smysl a cíl lidského snažení; sexualita nespoutaná, neomezená žádnými pravidly, sexualita pojatá
libertinistickým způsobem; existoval však i pohled opačný, radikálně odmítavý:
v něm je sexualita vnímána jako zdroj utrpení, hříchu a tělesného úpadku. Někde
mezi těmito krajními polohami se nachází pohled většinový (nazvěme jej uměřený),
který vnímá sexualitu jako prostředek zachování rodu, případně i smyslové a duševní rozkoše.
Tyto jednotlivé pohledy se vyskytují ve všech kulturách, které na základě specifické náboženské zkušenosti, vytvořili nějaký náboženský systém. Dějinný pohled na
sexualitu si můžeme demonstrovat také na tomto typu dělení:
a) Pozitivní pohled: jóga (lotosový sed jógína, jehož tělo je symbolickým
propojením ženského a mužského prvku, jinu a jangu, vaginy a penisu);
Kámasútra – pohlavní orgán muže i ženy je vníman jako soubor symbolických komponentů (ohně, vzduchu, vody, země, základních kovů, dřeva
aj.);
b) Negativní pohled: žena „může“ souložit pořád, muž jen občas. Muž souloží
bez překážek, ženě brání první souloži konvenční pojetí hymenu (panenské blány): ta se stává symbolem uctívání (v animismu defloruje náčelník
nebo rodič!!) anebo symbolem definitivní uzavřenosti „místa opovržení
a rozkoše“ (kult Panny Marie a křesťanských nevěst – mnišek);
c)
Prostředkující pohled: když už nelze ženě zabránit v „hříšném styku“ je
třeba jej krotit monogamií a ženskou sexualitu omezit jen účelem plození.
Někdy má tento prostředkující pohled velmi kruté konotace. Ženu je totiž
třeba zbavit potencionální rozkoše (odstranění klitorisu; plachta hozená
přes ženské tělo během kopulace u některých ultrakonzervativních židovských komunit; pozice a tergo, bez líbání; či naopak jen tzv. pozice misionářská, která odkazuje na ženinu podřízenost muži)
d) Ujařmující pohled: ženy vlastního kmene je třeba očistit božským (vlastním) spermatem: může s ní spát jen „vyvolený“ (rituální chrámová oltářní sexualita) nebo se žena očistí tím, že svým tělem vydělává na „božstvo“: klasická chrámová prostituce, nacistické dívčí bundy uspokojující
jen německé vojáky. Defloraci většinou „zajišťuje“ elitní muž kmene, někdy šaman, někdy nejlepší bojovník, ale také otec či bratr.
Cizí ženy je třeba „geneticky opravit“ (a samozřejmě ponížit): např. anglické právo prime nocte ve Skotsku; nacistická teorie o Übermensch a kult
arijského manželství; nacistický projekt Lebensborn)
38
Tato sexuální omezení nejsou samozřejmě namířena pouze směrem k ženám:
Podle rigoristů nelze obyčejného muže (hylikoi, psychikoi) od sexu odvrátit: jen skutečně zasvěcený (pneumatikoi) je chráněn železnou kázní
a modlitbou;
sexualitu je třeba držet v mezích; k tomu slouží také institut rodiny (monogamie). Ten je paradoxně jen náhražkou skutečného „ráje“, z něhož
jsme byli vyhnáni;
od vzniku prvotního hříchu není člověk schopen krotit své žádosti; to se týká především mužů – proto je respektována (více či méně) prostituce;
protože však ženě neustále hrozí přijetí cizího, „kukaččího“ plodu, je ona
za smilstvo trestána smrtí, kdežto muž platí jen pokutu za případné rozbité
manželství. Fenomén prostituce je ochranou rodiny před těmi muži, kteří
nejsou schopni žít v rámci monogamního svazku; prostitutky jsou pohrdány (muž cítící vinu za své morální selhání je může „odkopnout“), ale i respektovány, neboť chrání rodinu před jejím rozbitím.
„ochranu“ božského stavu (monogamie) provádí tabuizátoři pomocí institutizace, kanonizace a dogmatizace věrouky včetněnastolení konkrétního
kodexu chování (např. Desatero).
na dodržování božského statu quo dohlíží tabuizátor – odborník (kněz,
šaman, guru, vyvolený vůdce)
pokud tabuizátoři (stoupenci rigorismu) získají politickou moc, snaží se
„nezdravou“ sexualitu potlačit mocensky (čarodějnice a jejich obvinění
z „rajcování“ na Petrových kamenech; židé jako údajní sodomité a vrazi
křesťanských panen); také kacířům a heretikům jsou připisovány prohřešky proti sexuální morálce (dolcinisté – naprostí libertinisté; templářský
Bafomet a jízda dvou na koni, jako důkaz homosexuality templářů; husité–adamité; muslimové–bigamisté; luteráni–bigamisté;)
Můžeme tedy říci, že sexuální pud a sexuální energie hrála v náboženství jednu
z centrálních rolí: z jedné strany sexualita zaručuje narození potomka a pokračování
relativní nesmrtelnosti lidského rodu, ze strany druhé odvádí člověka od klidu, od
práce a od modlitby, jakož i od Boha stanoveného řádu (např. manželství).
Náboženství se proto vyhraní vůči sexualitě buď negativně (křesťanství, židovství, islám, zoroastrismus) nebo se jí snaží pozitivně a kreativně sublimovat (přírodní náboženství, antika, většina asijských náboženství včetně buddhismu, taoismus, šintoismus, bonismus). Někdy se obě tendence střetávají: např. křesťanství
v sobě obsahuje náznaky odporu vůči rigorismu (Ježíš a prostitutka); na straně jistá
část křesťanské církve – především římskokatolická – vytvořila z Krista monofysitského mravokárce.V křesťanství se vyskytují jak rigorózní formy (mnišství; kněžský
celibát), tak i náznaky libertinismu (Valentinos; Dolcino; adamité).
2. Antické Řecko, helenistický Řím:
Jak již bylo řečeno, byly základy evropské civilizace položeny řeckou, židovskou
a římskou civilizací. Jejich způsob myšlení není v žádném případě totožný, ovšem
přesto vytváří podobný, spirituálně-etický systém hodnocení sexuality.
V řecké kultuře se prolínají ryze polyteistické, mytologické motivy (Homér,
Hesiodos) s počátky „vědeckého“ uvažování propojeného ještě s mytologií (řecká
přírodní filozofie, např. Thales), jakož i myšlení právní (zákony a výroky tzv. sed39
mi mudrců), ale i první opravdové racionální spekulativní myšlení (Sokrates, Platón); to vede až k přírodní vědě Aristotelově.
Řecká filozofie obohatila intelektuální nazírání (teoria) termínem logos, který se
stal alfou a omegou řeckého racionálního uvažování.
Sexualita není samozřejmě oddělena od filozofického uvažování a je vždy spojena s komplexním vzděláváním mládeže.
Např. u Platóna máme zachyceny cíle chlapecké výchovy ve škole a posléze ve
společnosti1:
dobré chování,
čtení a psaní,
četba mravoučných básní a jejich memorování,
hudební výchova (hra na kitharu); učení se harmonii a rytmu,
rétorika,
tělocvik (bojová umění),
učení se zákonům,
v Akademii: matematika, geometrie.
Ženy jsou z tohoto vzdělávacího systému ovšem vyloučeny, neboť jejich společenská úloha byla zúžena na roli matky, vychovatelky v rodinném krbu, milenky a
konkubíny či elitní společnice ve smyslu vzdělané hétery. Zejména manželky byly
určeny k zajištění domácího krbu, k rození dětí a k vytvoření „pohody“. Tak o tom
mluví Démosthenes (+ 322 př. Kr.):
„Hetéry máme (muži) pro zábavu,
nevěstky pro denní potřebu těla
a manželky pro rozmnožování a
spolehlivou starost o naše domácí blaho2“.
Filozofie a vzdělání posilují ducha mladých lidí a vytvářejí mechanismy sebekontroly. Sebekontrola pak tvoří techniku výchovy (paideia), která činí duši zdrženlivou (sofrosyné):
mladý člověk má být zdrženlivý v pití, ve styku se ženami i se staršími
lidmi,
je schopen ovládat své vášně, emoce a pudy,
má se pokud možno vyhýbat všem slastem; vnitřní postoj se stává povinností; z obce mizí nepravost (adikia) a prostopášnost (pleonexia).
Římané „okoukali“ od Řeků převážnou část toho, co posléze sami ve společnosti zavedli jako nosné prvky civilizace. Řada římských autorů se také zabývá vzděláním a otázkami sexuální výchovy mládeže.
Např. Quintilianus (40–98?), autor obsáhlých a vynikajících Základů rétoriky,
kladl důraz na mravnost a cudnost, které mají být mladému člověku vštěpovány od
mládí. K dobré výchově přispívá především kvalitní učitel, který by měl být velmi
zdrženlivý:
„Nestačí však, aby on byl nanejvýš zdrženlivý, nebude-li přísnou kázní držet na
uzdě i mravy těch, kteří se u něho shromažďují…A jestliže se pak někdo při vybírání učitele nevyhne zjevnému nemravovi, ať ví už od této chvíle, že zanedbá-li toto,
i ostatní předpisy, které se pokoušíme dát dohromady k užitku mládeže, jsou pro
něho neužitečné3“.
1
2
3
Platón. Prótagoras, s. 32
In. Janiš, Kamil. Z dějin sexu a erotiky, s. 46
Quintilianus. Základy rétoriky. Praha: Odeon 1985, s. 82-83
40
Od mládí je třeba hlídat horkou krev mladíků, kteří jsou ohrožováni možným
sklouznutím k homosexuální nepravosti:
„Nelíbí se mi, aby chlapci seděli pohromadě s jinochy, protože i když takový
muž, jaký má být ten, který je ustanoven nad studiem a mravy, je schopen udržet
mládež na uzdě, přece jen slabí věkem musí být odděleni od silnějších a je nutno se
vyhnout nejen vině, ale i pouhému podezření z necudnosti4“.
Homosexuální sklony jsou však v jistém věku spíše hledáním a zkoumáním, jak
říká řecký myslitel Isokratés:
„Je ovšem zcela pochopitelné, že takto smýšlejí mladí, protože jejich mysl ve
všem tíhne k přehnanostem k tomu, co vyvolává údiv5“.
Mladí lidé měli v některých filozofech i zastánce, kteří hájili jejich myšlení a jednání proti zarytým „moralistům“:
„Mýlíš se, můj Lucilie, domníváš-li se, že hýřivost, nedbání dobrých mravů a jiné nepravosti, který každý spisovatel vytýkal své době, jsou vadou teprve našeho
století. Vinni jsou jimi lidé, nikoli doba. Žádný věk nebyl prost poklesků…Uvolnění
městských mravů se někdy dá zkrotit kázáním a strachem, ale samo od sebe se
nikdy neusadí. Proto bys bezdůvodně soudil, že za naší doby zmohou choutky nejvíce, zákony nejméně. Vždyť naše mládež je mnohem řádnější, než jaká byla tenkrát, kdy obžalovaný před soudci popřel cizoložství…kdy byla páchána smilstva…6“.
Až křesťanství zásadním způsobem proměnilo poměrně liberální římskou společnost, když do etických norem i do zákonů prosadilo prvky, které ještě více zvýraznily rozdílné sociální role muže a ženy, a tím ženu zcela podřídily normám božským a mravním. Tyto normy budou ovšem pro futuro stále více určovat „muži –
odborníci“: kněží a mniši, žijící asexuálně, v celibátu.
3. Židovství:
Židovská civilizace vytvořila svým přechodem od polyteismu k monoteismu odrazový můstek pro rigoróznější vnímání sexuality. Zatímco v panteonu pohanských
bohů si (do jisté míry) můžete vybrat, zda-li budete uctívat božstvo asketického či
hédonistického typu, monoteisticky vnímaný židovský bůh JHVH dostává atributy
boha rigorózního, asketického, ba sexualitě ne příliš nakloněného. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jeden z jeho prvních příkazů po stvoření člověka zní takto:“Milujte se a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1/28). Bůh JHVH má značně patriarchální konotace, což se projevilo i ve vnímání výchovy a vzdělávání u Židů.
Tento Bůh sám sobě dostává mužské antropomorfní predikáty, neboť je:
Bohem žárlivě milujícím (Ex 20,5); Já jsem Hospodin…a není jiných bohů
mimo mne (Iz 45,5);
JHVH zachráncem (Oz);
Jahvem povyšujícím (Jer.);
Jahvem vznešeným (Abdiáš);
Jahvem otcem (Abd.).
Quintilianus. Základy rétoriky, s. 83
5 Isokratés, Helena. In. Antická próza – Tribuni výmluvnosti. Praha: Odeon 1974
6 Seneca, Lucius Annaeus. Výbor z Listů Luciliovi. Praha: Svoboda 1969, s. 199 a 201
4
41
Právě tento Bůh je Stvořitelem země i lidu, „vyvoleného lidu (Izrael)“. Je to Bůh,
který se představuje také jako Válečník, vysvobozující lid z Egypta a vytvářející
nový řád7.
Dalšími mužskými přívlastky k El (synonymu jména JHVH)8 jsou např.: El’Eljón
(El Vznešený), El Šadaj (El Mocný), El Olam (El Věčný), El Bet’el (El z Betelu)9.
Rodové jméno El, připojené ke slovu Jahve, má konotace mužského rodu a také
řecký překlad Zákona jej mužským rodovým jménem překládá jako hó theós.
V textu Zákona je El opisován jako Král, Pastýř, Hospodin, Otec, Manžel, Ba’al –
Pán, Adonaj – Pán.
Základní struktury obce jsou ve starém Izraeli určovány příbuzenskými vztahy.
Nejnižší jednotku tvoří rodina, označovaná často jako „dům otce“ (bet’ab), nebo
prostě jako „dům“ (bajit) (Ex 12,3). Tímto termínem se může označovat i „velkorodina“, v níž žije muž s manželkou (či dalšími ženami) a dětmi, se svými otroky
a otrokyněmi, ale i se svými ženatými syny a dalšími závislými příbuznými (např.
Lot v domě Abrahamově)10.
Nad rodinou stála vyšší jednotka, jíž byla čeleď (mišpácha), okruh pokrevných
příbuzných v širším smyslu; více čeledí tvořilo kmen (šebet).
Obava z napodobování pohanských primitivních sexuálních zvyků, týkající se
např. incestu, vede Židy k vytvoření různých sexuálních tabu, jejichž porušení bylo
velmi přísně trestáno; tak zákaz soulože s konkrétními skupinami příbuzných je dán
slovy: neodkryješ nahotu! 11:
otce svého tím, že bys odkryl nahotu svojí matky (incest): oba trest smrti;
nahotu ani jiné ženy svého otce. Je to také nahota tvého otce (incest): oba
trest smrti;
žádné své sestry, dcery svého otce nebo své matky, ať zplozené v manželství nebo mimo (incest se sestrou): oba vyobcování z komunity;
nahotu dcery svého syna nebo své dcery (incest s vnoučaty);
dcery jiné ženy svého otce…je to tvá sestra (incest): vyobcování s komunity;
sestry svého otce či sestry své matky (tety): odsouzeni Bohem k bezdětnosti;
bratra svého otce tím, že by ses přiblížil k jeho ženě (teta): odsouzeni
k bezdětnosti;
nahotu své snachy, neb je to žena tvého syna (snacha): oba trest smrti;
ženy svého bratra (švagrová): odsouzeni k bezdětnosti;
nahotu ženy a její dcery či ženy a jejího syna (sexuální akt s oběmi):
všichni upáleni;
7 Podle některých teorií se zde ozývají ugaritské motivy báje o Chaoskampf – Chaosu, který
byl na počátku, než do něj vnesl „pravý“ bůh smysl, řád a harmonii. Také stvoření světa
a lidu má silné sexuální konotace.
Viz. Hošek, Pavel. Stvoření ve Starém Zákoně. In. Orientálka Antiqua Nova IV. – Sborník.
Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o 2004, s. 28
8 El (silný, vůdce, velitel), singulár od Elohim (Mocní). In. Bellinger, Gerhard J. Sexualita
v náboženstvích světa, s. 233
9 Bellinger, Gerhard J. Sexualita v náboženstvích světa, s. 233
10 Rendtorff, Rolf. Hebrejská Bible a dějiny. Praha: Vyšehrad 2000, s. 113
11 Čerpáno z knihy Numeri 5, 12-30 je pro cizoložnici určen Boží soud: dostala napít „prokleté
vody“: pokud je vinna, naduje se jí břicho a její klín potratí. Bude prokleta (někdy to mohlo
znamenat trest smrti)
42
sestry své ženy (alespoň ne za života současné manželky);
nahotu manželky svého bližního (smilstvo – cizoložství): oba trest smrti.
Se zákazy sexuálního aktu s příbuznými jsou v této kapitoly zmíněny i zákazy,
týkající se pohlavní nečistoty.
nepřiblížíš se k ženě v době jejího krvácení (menses): akt rituální očisty (v
Lev. Se však navrhuje přímo vyobcování z komunity);
nebudeš obcovat s mužem jako s ženou (homosexualita): oba trest smrti;
nebudeš obcovat s žádným dobytčetem a neznečistíš se s ním (sodomie–
bestialita; zoofilie): smrt pro muže i dobytče.
ani žena se nepostaví před dobytče, aby se s ní pářilo. Je to zvrhlost (sodomie–bestialita): smrt pro ženu i dobytče.
Do pokynů ohledně pohlavní čistoty a nečistoty lze zařadit i ty, jež jsou uvedeny
pro kněze v Řádu kněžské svatosti12:
zákaz dotýkat se mrtvol, jež nejsou jeho příbuznými: matka, otec, syn,
dcera, bratr; a sestra, je-li svobodná;
zákaz oženit se s prostitutkou, se zneuctěnou ženou, se ženou zapuzenou či
s vdovou;
příkaz vzít si za manželku jen pannu;
trest smrti byl vykonán na dceři kněze, která smilnila;
zákaz přijímat do kněžské služby lidi handicapované a nemocné: slepého,
kulhavého, se zlomenou nohou či rukou, se znetvořenou tváří, s lišejem, se
svrabem či s rozdrcenými varlaty13; kněžími nesmí být ani ti, co trpí nějakým výtokem;
z kultovních „svatých darů“ (obětovaných zvířat a plodů) nesmí jíst např.
ti, kdo trpí výtokem, měli výron semene, jsou malomocní, dotkli se mrtvého zvířete či nečistého člověka (např. menstruující ženy) (Lev. 22/3–9);
pokud kněz přispěl k očistě lidu, byl Bohem povýšen, jako tomu bylo
u kněze Pinchase, který zabil souložící pár muže z Izraele a ženy Midjánky: „probodl je oba…až k rodidlům“ (Num. 25, 6–18).
Do rozboru některých pohlavních znečištění můžeme zařadit i toto:
nečistota se týkala hlavně mužů, kteří se poskvrnili polucí: bylo přikázáno omýt se vodou; nečistota člověka trvala však až do večera (s příchodem nového dne) (Lev. 15/16);
podobné je to při ejakulaci: nečistota zasáhla jak muže, tak ženu. Povinností bylo omytí se vodou; nečistota trvala až do večera (Lev. 15/18);
menstruující žena byla nečistá po sedm dní. Kdokoli se jí dotkne, je nečistý
až do večera. Pokud s ní dokonce bude obcovat muž, bude nečistý po 7 dní
(dříve navrhován v Lev. trest smrti). Po sedm dní je nečisté i vše, čeho se
žena dotkne (Lev. 15/19.24);
nečistou je žena též v šestinedělí14: pokud porodí chlapce, je nečistá sedm
dní a dalších 33 dní nebyla připuštěna ke kultovním záležitostem; pokud
porodila dívku, byla žena nečistá 14 dní a další 66 dní se nesměla účastnit
kultických záležitostí. Na konci „nečistých dnů“ musela žena absolvovat
12
13
14
Lev. 21/1-24
Hospodinu nesměla být také obětována zvířata, která měla rozmáčknutá, roztlučená, odříznutá či pořezaná varlata (Lev. 21/20). Pokud židé dobyli nepřátelské město, vyhladili
všechno živé „s varlaty“, včetně zvířecích samců.
Lev. 12/6-8
43
koupel v mikve15, a to ponořením (tevila), spolu s odříkáním požehnání
(Lev. 12/2-8).
Starožidovské společenství je svými sexuální příkazy a nelze přehlédnout ani vlivy okolních morálních kodexů, např. babylónského či asyrského.
Židovské pojetí morálky se ovšem dále vyvíjelo a absorbovalo i vlivy okolních
kultur. Např. v helénistické době byl prvotní hřích výjimečně vysvětlován i z pozice
staré klasické filozofie. Představitelem tohoto specifického židovského výkladu je
Filón Alexandrijský (25 př. Kr. – 50 po Kr.), člen alexandrijské diasporní obce.
Filónovým ideálem bylo skloubení starozákonní zvěsti a klasické řecké filozofie.
Nepřítelem moudrého je především „tělesná rozkoš“:
„Sebevláda si totiž váží zdrženlivosti, střídmosti a vůbec všeho, co je nutné
k důstojnému a úctyhodnému životu, kdežto rozkoš (hedoné) si oblibuje rozmařilost a nabubřelost, jež se stávají duši i tělu zdrojem požitkářství a změkčilosti, a
tedy příčinou hříšného života, jež je podle názoru moudrých horší než smrt16“.
4. Křesťanství:
Vystoupení Ježíše z Nazareta se stalo přelomovým bodem v dějinách židovství.
Na základě jeho života a zvěsti o příchodu Božího království vzniká pod vlivem apoštolů Petra a Pavla, jakož i další učedníků prvotní církev tzv. kristovců. Pohled na
ženy se stává v křesťanství specifickým fenoménem.
Samotný Ježíš neváhá se ženami rozmlouvat o teologických otázkách:
rozpráví s matkou synů Zebedeových o význačných postech v království
nebeském17;
„nepochopitelně“ vede rozhovor i s Židy nenáviděnou představitelkou
Samařanů a žádá ji, aby mu dala napít, což znamenalo – podle židovských pravidel – jeho znečištění18;
káže také všem těm, kteří byli podle dobových zvyklostí bráni jako nečistí
(hříšníci): celníkům19 „kolaborujícím s Římem tím, že pro něj vybírali daně a občas okrádali své souvěrce; menstruujícím ženám, či dokonce prostitutkám a cizoložnicím. Jedné z nich dokonce zachrání život: když ji
chtějí kamenovat, řekne Ježíš (klidně si kreslící prstem něco do písku):
„Kdo z vás je bez viny, první hoď kamenem!“ – zaskočení a zmatení Židé
se v klidu rozejdou a žena dostane pokyn: „Nikdo tě neodsoudil, ani já tě
neodsuzuji: jdi a už nehřeš20“.
Jedním z vrcholů je Ježíšovo „překračování“ židovských zákonů a dobových tradic: mezi tyto „prohřešky“ patřilo i jeho setkání s Máří Magdalénou.
15
16
17
18
19
20
Mikve – shromáždění vody; očistná rituální koupel, která musí obsahovat „živoucí“, tedy
tekoucí pramenitou vodu a musí mít nejméně 800 l. K očistě musí dojít po každé souloži,
poluci, menstruaci a po šestinedělí. Při koupeli je odříkáváno požehnání. Po koupeli je člověk čistý a opět připravený k pohlavnímu styku.
Alexandrijský, Filón. O Stvoření světa. Praha: Oikúmené 2001 ISBN 80-7298-038-6, s. 405
Mt 20/20-25
Jan 4/1-18
Mt 9/9-13
Jan 8/1-11
44
Do domu jednoho z farizeů přivede Ježíš „hříšnici“ (prostitutku), která před ním
činí pokání a na rozdíl od pyšného farizeje mu myla nohy svými slzami a utírala je
svými vlasy21. Tato žena se stala Ježíšovou „blízkou duší“.
Byla to Máří Magdaléna, která stála do poslední chvíle u Ježíšova kříže; nebyl
to ani Petr ani jiný apoštol, kterým se poprvé zjeví Zmrtvýchvstalý Kristu – vyvolenou byla Máří Magdaléna22.
Význam Máří Magdalény se odrazil i v jednom z nekanonizovaných, tzv. apokryfních evangeliích.
Byly to i další ženy, které také zůstaly u jeho kříže, když zemřel (Máří Magdaléna; jeho matka Marie); věrní učedníci ze strachu utekli…!
Ježíšův „třináctý apoštol“, Pavel z Tarsu, se stal – ve svém misionářském zápalu
– nositelem ježíšovské zvěsti.
Pavel horlivě hlásal Krista, působil misijně v řadě oblastí a svým obcím psal
mnoho dopisů, z nichž část přešla do knih Nového Zákona. Ani on se nemohl vyhnout stanoviskům zaměřeným na otázky sexuality. Např. v I. listě Korintským
vymezuje Pavel subordinační místo ženám a zároveň dává pokyny, týkající se sexuálního života muže a ženy:
„Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode
mne přijali. Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus,
hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. Každý muž, který se modlí nebo prorocky
mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou, a každá žena, která se
modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou;
je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhána. Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať
se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné se ostříhat, ať se zahaluje23“.
Výrazně hierarchizovaná struktura vztahů muž – žena je odrazem vztahu Otce
–Syna – Ducha svatého. Ovšem v pozemském světě si žena drží nižší sociální pozici
než muž. A ta je křesťany dána jejich patriarchální interpretací příběhu stvoření
Adama a Evy:
„Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je odrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy. Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. Muž
přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže24“.
Jako náhražku za plnohodnotný manželský a rodinný život nabízí křesťanství
ženám charitativní službu bližním, zejména formou charitativní péče a výuky
mladších:
„Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají
přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly
rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo25“.
U východních křesťanů se občas nachází pochopení pro sexuální hřích, když jej
vnímají jako specifickou cestu hříšníků k Bohu.
L 7/36-50
Mk 16/1-8 a 9-10
23 I. Kor. 11/2-6
24 I. Kor. 11/7-9
25 List Titovi 2/2-5
21
22
45
Tak v Historia religiosa je přirovnáván Symeónův (který žil na 30 m vysokém
sloupu) způsob askeze, jako podivuhodný způsob Boha, jak upozornit na pravou
(křesťanskou) víru:
„Já si myslím, že Symeónés takhle stojí proto, že ho k tomu přivedla božská
prozřetelnost, a proto vyzývám jeho odpůrce, aby utišili svůj jazyk a nedovolili
mu, aby si říkal, co se mu zlíbí. Ať sledují, jak Panovník (Bůh) takové věci vymyslel,
aby lidem trochu lhostejným duchovně prospěl. Vždyť Izajášovi přece nařídil, aby
chodil nahý a neobutý…a Ozeášovi nařídil, aby si vzal za ženu nevěstku, a pak
znovu, aby miloval ženu špatnou cizoložnou…26“.
Naopak v západním křesťanstvu převážilo pojetí rigorózní, které v tělesnosti vidí „klam ďáblův“, s nímž musí mnich stále bojovat. Do západního křesťanského
mnišství vstoupila starořecká dualita těla a duše. Takto zápasil s vlastním tělem
(ďáblem) sv. Antonín:
„Ďábel se ho nejprve snažil odvrátit od asketického života. Připomínal mu majetek, péči o sestru, o rodinu, důležitost peněz, lesk pozemské slávy, chuť a líbeznost
jídla a pití a rozmanité radosti života27“.
Antonín s Pokušitelem vedl rozhovor a ten se mu představil v naříkavých hlasech:
„Jsem přítel smilstva a v mladých lidech probouzím touhu po něm a po jeho
svodech, mé jméno je „duch smilstva“. Kolik těch, kteří žili moudře, jsem oklamal,
kolik zdrženlivých jsem erotickým drážděním svedl z jejich cesty28“.
Vše, co souviselo se sexualitou, bylo pro apologety, martyry i církevní otce velmi podezřelé a zavánělo to návratem k „hanebnostem pohanů“. V nejčernějších
formách popisovali křesťanští filozofové nepravosti vycházející z heretických a řeckých nauk a varovali křesťany před jejich morální nákazou.
Manželství má i funkci socializační:
„Dovolené svazky se odlišují od těch ostatních, děti z nich narozené získávají
statut dědiců, čili získávají předky, jméno, práva. Manželství zakládá vztahy příbuznosti, zakládá celou společnost. Je to svorník sociální stavby29“.
Vztah muže a ženy dostává své posvěcení před Bohem („Co Bůh spojil, člověk
nerozlučuj!“, Mt 19,6) a veřejností: proto je středověká svatba okázalá, veřejná,
obřadná, plná gest a formulek, neboť hmotné se zde propojuje s duchovním; samozřejmě mluvíme především o sňatcích movitějších jedinců.
Už z 9. století se zachovaly i biskupské pokyny týkající se manželství30:
laici mají vědět, že manželství zavedl Bůh;
manželství se nemá uzavírat kvůli smilstvu, ale z touhy po potomstvu;
až do svatby je třeba zachovat čistotu; ten, kdo má manželku, nemá mít
konkubínu (ovšem neženatý ji mít může…);
cílem sexuálního obcování s manželkou nemá být rozkoš, ale plození
a muži se mají odříkat manželky, když je těhotná;
ženu má milovat muž v cudnosti a má jí ctít jakožto bytost od přirozenosti
slabou;
26
27
28
29
30
z Kyrru, Theodórétos. Historia Religiosa – Bohumilá historie mnichů syrských. Praha:
Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2005, s. 116
Sv. Atanáš. Život sv. Antonína Poustevníka. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma 1996, s. 22
Sv. Atanáš. Život sv. Antonína Poustevníka, s. 23-24
Duby, Georges. Rytíř, žena a kněz, s. 18-19
Duby, Georges. Rytíř, žena a kněz, s. 26-27
46
muž by neměl manželku zapudit, a to ani z důvodu smilstva, neb se v novém svazku sám smilstva dopouští;
křesťané se mají přísně vyhnout krvesmilstvu.
Kdo čte jejich sliby, vidí antiteze života ortodoxních mnichů a kněží, které uznávala sama církev usilující o reformu: vedle rozmachu konkubinátu u „celibátníků“ se
vrší stížnosti na duchovenskou nevzdělanost, hrubost a pijáctví…; duchovní se
účastnili honů a lovů, zábav a opileckých litanií; účastnili se hazardních her; vybraně se strojili šperky a sbírali drahé zbraně31.
Kacířských společenstev se vyrojily desítky a počátky jejich vzniku mohou vycházet jak ze sociálních (např. Lombardští Chudí, Valdenští), tak z teologických
důvodů (např. odpadlí františkáni „spirituální bratří“ či dualističtí kataři). Občas
byla tato hnutí spojena s národními ideami (angličtí lollardi a čeští husité).
Obecně byl kacířům připisován odpor k římskokatolické církvi:
neuznávali svatého otce,
odmítali svátosti a křesťanské symboly; drahé ornáty a celou mši svatou,
zavrhovali tradiční modlitby; odmítali křest dětí a almužny obětované za
mrtvé,
někteří neuznávali prvotní hřích a existenci očistce,
občas věřili v reinkarnaci (bogomilové a paulikiáni),
v extrémním případě jim byly připisovány činy čarodějnické a kouzelnické,
dopouštěli se „hanebností“, především orgií.
Pravdou je, že některá kacířská hnutí liberalizovala svůj postoj k ženám:
Kosmas si v Pojednání proti bogomilům stěžuje na to, že si ženy osobují právo
udělovat pokání, zbavovat hříchů či dokonce kázat a udělovat svátosti32.
Kosmasův povzdech je povzdechem člověka, který vnímá nástup „moderního“
věku.
Rigorizmus vrcholného středověku (cca 11.–15. století) vytvořil nástupní prostor
pro nástup renesance a humanizmu. S nastupujícím novou epochou ustupují teocentricky motivovaná témata tématům antropologickým a antropocentrickým.
Vzdělance přestává zajímat ontologická bytnost Boha, nastupují existenciální
otázky týkající se člověka a jeho úlohy a postavení ve společnosti. Sexualita začíná
být vnímána jako přirozená součást lidského života, a nikoliv jako důsledek pádu
prvních lidí. S ustupujícím vlivem římskokatolických elit (celibátního kněžstva) se
stávají otázky spojené s lidskou sexualitou přirozenou součástí vědeckých disciplín.
Přichází novověk…
-
31
32
Rapp, Francis. Církev a náboženský život Západu – na sklonku středověku. Brno: CDK 1996,
s. 158
Bretonová, Anne. Kataři – Život a smrt jedné křesťanské církve, s. 10
47
Představy veřejnosti o sexuální výchově
Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc.
Anotace: Předložený příspěvek je koncipován jako základ diskuse o skutečném
vnímání sexuální výchovy. V poslední době se můžeme setkat s celou řadou mylných
názorů a mýtů, které se sexuální výchovy týkají. Patří k nim například předimenzování sexuální výchovy jako prostředku ke zlepšení vztahů mezi partnery, mýtus, že
sexuální výchova je „výdobytek“ poslední doby, že se jedná o jedinou prevenci proti
pandemii HIV/AIDS. Patří sem i diskuse o tom, zda se mnohdy nejedná o sexuální
osvětu a ne o sexuální výchovu.
Klíčová slova: sexuální výchova, škola, rodina
Úvod
Už samotné označení – sexuální výchova – může u mnohých navodit rozličné
představy, a to od nostalgického vzpomínání na mladá, někdy i pubertální léta, i na
zkaženost dnešní mladé generace, celkový úpadek mravů apod. Ale těžko dnes bude
někdo pochybovat o tom, že i za doby T. G. Masaryka byla tak obrovská produkce
eroticko-pornografických děl, případně že v současné době prostituce postupně
vymírá na nezájem české klientely apod.
Přesto ještě jednou na úvod připomenu charakteristiku sexuální výchovy vypracovanou Světovou zdravotnickou organizací (WHO): „Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců podle pohlaví
a díky tomu zformovat optimální mezilidské vztahy s lidmi svého i opačného pohlaví“. Obdobné stanovisko k sexuální výchově zaujala v roce 1988 Mezinárodní
federace plánovaného rodičovství (IPPF): „Hlavním cílem školní výchovy je připravit mladé lidi pro život v dospělosti a pro jejich role ve společnosti. Jestliže sexualita, manželství a rodinný život jsou důležitým prvkem v životě většiny obyvatelstva, potom zcela jistě je logickou a nutnou povinností školy připravit mladé lidi
i pro tuto oblast. Sexuální výchova musí být pokládána za jednu část celkové školní
výchovy, která zprostředkovává dětem a mladým lidem informace nutné k tomu,
aby byli schopné vytvořit si správný názor, úsudek i postoje.“
Každá složka výchovy v průběhu svého vývoje prochází několika stádii, která více
či méně umožňují její rozvoj především na bázi interdisciplinárního přístupu. Současně však na pozadí sociokulturního prostředí dochází nejen k objektivnímu, ale
mnohdy i k subjektivizaci společenského pohledu, který se nejčastěji projevuje ve
formulaci četných omylů. Výjimkou není a ani být nemůže oblast lidské sexuality,
obsažená nejvíce v poslední době a hojně frekventovaná v sexuální výchově.
V následujících řádcích je uvedeno několik oblastí, které vnesly, případně mohou vnést, určitý „křivý“ pohled na skutečné cíle, obsah i poslání sexuální výchovy,
na přístup k sexuálním minoritám. V žádném případě se nejedná o taxativní výčet,
ale pouze o naznačení potencionálních zdrojů omylů a mýtů, které si jako stereotyp
můžeme nést s sebou ne-li celý život, pak dostatečně dlouhý kus života.
48
Sex – jako takový – není sám o sobě ani mravný, ani nemravný. Zjednodušeně
řečeno, nemá svou mravní dimenzi. Naprostá většina postojů se týká především
reprodukční funkce, která je však podmínkou existence všech živých organismů
a dále komercionalizace ženského těla. To jsou limitující motivy, proč v sociálněkulturním prostředí musí být do výchovy implantována sexuální výchova. Navíc
každá společnost má dostatek nástrojů, a to jak výchovných (např. instituci školy
a rodiny), tak i legislativních, které si kladou za cíl co nejlépe připravit, a to nekonfliktně, nastupující generaci na život ve společnosti.
Celá taškařice kolem sexuální výchovy představuje zajímavý prostředek zviditelnění. V neposlední řadě se jedná také o velký byznys. Utopické představy o zařazení
sexuální výchovy do školní výuky je také zcela scestné. Není zřejmé, jak by učitel
hodnotil žáka, jeho znalosti i dovednosti. Obdobně se v poslední době řeší otázka
zavádění předmětu etické výchovy do škol. Přitom si většina zkušených pedagogů
plně uvědomuje, že výchovu nelze měřit, zvláště pak kvantifikovatelnými nástroji.
Sexuální výchova jako součást prevence proti pandemii HIV/AIDS.
Zapomíná se na fakt, že sexuální výchova představuje nedílnou součást primární
prevence. Vždyť se jedná o jednu z mála složek výchovy, která zaznamenala v poslední době pozitivní údaje, zejména pak výrazný pokles nežádoucího otěhotnění.
Ale sexuální výchova dnes představuje zejména nejdůležitější a nejdostupnější nástroj primární prevenci před pohlavně přenosnými nemocemi.
Každoročně se objevuje celá řada projektů s cílem nalézt řešení jednoho z globálních problémů lidstva, kterým je nepochybně pandemie HIV/AIDS. Všechna
realizovaná výzkumná šetření mohou demonstrovat vznikající nebezpečí, co nejobjektivněji popsat skutečný stav, didaktické technologie mohou navrhovat nová
a efektivní řešení v oblasti osvěty, přední autority světa mohou apelovat na svědomí
lidí, ale bude-li nadále růst křivka počtu infikovaných osob HIV a zvláště pak počet
zemřelých, musíme přehodnotit všechny stávající přístupy. V České republice je
v současnosti registrováno přes dva tisíce osob postižených HIV/AIDS, z nichž přibližně již pětina zemřela. Podle odhadu ve světě zemřelo na AIDS více jak dvacet
miliónů lidí a ukazuje se, že počet bude neustále a nekontrolovatelně stoupat.
K tomu musíme připočítat i opuštěné a osiřelé děti, rozpadlé rodiny v důsledku této
pandemie. Navíc, když si uvědomíme, že každý lidský život má ve své podstatě nenahraditelnou cenu, pak se jedná o katastrofické údaje, které ve svých důsledcích
mají výrazný dopad nejen na demografické složení, multikulturní přístupy, ale také
na výchovu, zejména na primární prevenci.
Naskýtá se otázka, jakou měrou se na snižování předchozích statistik podílí právě sexuální výchova. Před několika málo lety se „povyšovaly“ dopady cílené sexuální
výchovy v oblasti prevence téměř jako všespasitelné. Ukazuje se, že někteří mají
tendenci její dopady v oblasti prevence přeceňovat, mnozí naopak vulgarizujícím
přístupem „zesměšňovat“. V tom je zapotřebí spatřovat jeden z velkých omylů. Na
jedné straně velké nedocenění, na druhé straně výrazné přeceňování sexuální výchovy jako celku. Realizace sexuální výchovy musí být harmonicky včleněna do
celého výchovného modelu, který garantuje jak škola, tak i rodina. Navíc sexuální
výchova v současné době postupně „vyklízí“ místo v obsahu učiva jiným předmětům
na úrovni všech stupňů škol.
Anketní šetření potvrzují postupný pokles zájmu o daná témata, a to nejen u samotných učitelů, ale i u studentů učitelských oborů. K největším argumentům za49
stánců tohoto názoru patří fakt, že informace jsou dostupné všude a v patřičné míře
a děti si již umí odpovídající informace získat samy (zejména prostřednictvím internetu), že učitelé mají na starosti jiné věci, že není zapotřebí se sexuální výchovou ve
škole vůbec zabývat, neboť je to problém především rodičů apod. Některá z výše
uvedených stanovisek vyznávají přibližně 4/5 všech dotazovaných (N = 320).
S takovým názorem se nelze zcela ztotožnit.
Jestliže ještě nedávno představovala sexuální výchova významný prostředek
v systému prevence před pandemií HIV/AIDS, pak dnes došlo k laxnímu přístupu,
ignorování četných aktivit atd. Před zmiňovanými deseti lety se jednalo o jeden
z vůdčích motivů zavedení sexuální výchovy do škol. Dnes, jak již bylo několikráte
zdůrazněno, dochází k postupnému odsouvání tématu mimo prostředí školy.
Sexuální výchova – výdobytek poslední doby
Bylo by mylné se domnívat, že se sexuální výchova začala rozvíjet až v posledním
období a v našich krajinách až po roce 1989. Sexuální osvěta v podobě pohlavní
osvěty (pohlavní výchovy) fungovala nejen na počátku 20. století, zvláště pak v meziválečném období, ale i v období komunismu, byť pod jinými výchovnými trendy
a za pomoci jiných nástrojů. Ale už i v 18. a především pak v 19. století můžeme
nalézt v úvahách celé řady osobností náměty k úvaze o vztahových záležitostech
mezi mužem a ženou, pohlavním styku, prostituci apod. (např. filantropisté). Společným jmenovatelem byla nejen osvěta, ale především prevence před dalším šířením pohlavně přenosných chorob, konkrétně kapavky a syfilidy.
Koncem 20. let minulého století prezentuje Z. Záhoř svůj velkolepý a dodnes nepřekonaný projekt „Soustavný plán převýchovy všech vrstev národa“. Vlastní
projekt zahrnoval několik řad publikací pro jednotlivé cílové skupiny (děti, dospívající, rodiče, učitele) a také statě pro odborníky.
Dnes můžeme sledovat jiný trend. Ve snaze podporovat demokratické tendence
ve výchově došlo k populistickému a konjunkturalistickému zájmu o oblast, dochází
k vydávání četných tiskovin všeho druhu, reprintů vrcholných děl erotiky a pornografie z minulosti. Pro objektivitu hodnocení by bylo zcela mylné se domnívat, že
před rokem 1989 nebyly publikace obdobného druhu k dostání. V každém případě
byly komplikovaněji dostupné.
Obdobně je mylná představa o tom, že nebyla sexuální výchova vůbec ve školách
realizována. Celá problematika byla částečně exponována ve výchově k rodičovství
(např. vyučovací předmět Specifická příprava děvčat) a podle „osvícenosti“ a odvahy
i v jiných vyučovacích předmětech. V mnoha ohledech se jednalo o povrchní (zjednodušený a až pragmatický) přístup, z něhož byli vyřazeni dospívající chlapci.
Sexuální výchova versus sexuální osvěta
Zůstává diskutabilní otázkou, zda označovat realizaci dané složky výchovy za výchovu, či za pouhou osvětu. Z hlediska pojmového a navíc velice stručně řečeno,
každá výchova musí zahrnovat v sobě prvky osvěty. Sexuální výchova není v tomto
ohledu výjimkou. V mnoha ohledech je zapotřebí připustit, že ve školním prostředí
se mnohdy jedná o sexuální osvětu, ne o výchovu v pravém slova smyslu. Sexuální
osvěta ve škole je cílena v první řadě na pohlavně přenosné nemoci, nežádoucí otěhotnění, zneužití a znásilnění, prostituci. Navíc expozice se neodehrává v souladu
s aktuálním vývojem. Dochází k němu dříve, než optimálně „dozrají“ všechny sou50
části pohlavního ústrojí v přirozené časové posloupnosti. Dochází k výraznému
ataku na psychoerotickou sféru. Současně i masmédia vytvářejí určité feminní
i maskulinní modely chování. Uvedené formulace ve své podstatě vychýlily základní
pozornost věnovanou sexuální výchově k prezentování té obsahové stránky, která
úzce souvisí s reprodukční stránkou. Kvalitní sexuální výchova se musí věnovat
i takovým aspektům, které představují láska, zodpovědnost, intimní vztah, rodičovství atd. Současně některé realizované sondy signalizují „únavu“ z permanentního
osvětového a výchovného působení v dané oblasti. S tím souvisí jeden z velkých
problémů sexuální výchovy, kterým je nevyváženost mezi prezentací pozitivních
a negativních informací.
Podíl odborníků z řad lékařů, psychologů, právníků apod. je především v rovině
poskytování odborných informací. Výchova ve škole spadá plně do kompetence
učitelů.
Všichni žáci touží po informacích z oblasti lidské sexuality
Dalším omylem je představa o tom, že všichni žáci touží po informacích z oblasti
sexuality a sexuálního chování. Výsledky dotazníkového šetření (Janiš, K., Svatoš, T.
1998) ukázaly, že existují výrazné rozdíly mezi zájmem chlapců a zájmem děvčat
o konkrétní témata. Jak již bylo dříve uvedeno, prezentace témat v koedukovaných
skupinách nemůže vyhovovat všem zúčastněným. Některým žákům jsou předkládány informace v optimálním čase, dalším přicházejí informace již opožděně a naopak
se může vyskytovat ve třídě skupina, případně jedinec, kterému exponované informace ještě nic neříkají. Pro objektivnost je zapotřebí poznamenat, že se pochopitelně do případného zájmu promítá i forma realizace, přístup přednášejícího, dostupnost metodických materiálů apod.
Ať chceme, či nechceme, musíme přiznat, že sexuální tématika patří (všeobecně)
k vyhledávaným informacím v období puberty. Na druhé straně přemíra informací,
snadný a v podstatě neomezený přístup k informacím, obrazovým materiálům erotického, případně pornografického obsahu v sobě skrývá nebezpečí, spočívající ve
zvýšení míry erotizace v pozdějším věku, k vytváření pseudoideálu a tím ke komplikování při navazování známostí apod. Názorové odlišnosti, postoj k rozličným projevům lidské sexuality, může u některých žáků působit až příliš totalitně. Navíc
umocnění celé výchovy samostatným vyučovacím předmětem by bylo takto ještě
více zvýrazněno.
Sexuální výchova jako prostředek ke zlepšení vztahů mezi partnery
Dalším a závažným omylem sexuální výchovy je, že bývá považována za prostředek ke zlepšení vztahů mezi partnery. V posledních desetiletích minulého století se
výrazně odtabuizovala oblast lidské sexuality. Došlo k deskripci dílčích projevů,
výrazně vzrostl počet návodů jak dosáhnout co nejvyššího stupně slasti, a to nejen
v knižních publikacích, ale i v tisku. Tlak na výkon při sexuálním ukojení, víra mnohých, že správným sexuálním chováním (technikou, triky atd.) se láska mezi dvěma
partnery podpoří, utuží a udrží. Dlouhodobé odtržení od psychické kvality lásky
zužuje celý problém jen na sexualitu, která celkovou životní spokojenost může
uspokojit pouze částečně. Jak uvádí Lauster, (1996, 125 – 126) láska vyžaduje duši,
sexualita si vystačí s fyzickým tělem. Není-li mezi uvedenými oblastmi jednota, pak
51
nemůže být ani harmonický soulad, který je právě pro trvalost vztahu rozhodující.
Přímo platí, že „sexualita slouží lásce, a ne naopak.“
Současně musí jít o výraznější snahu přispět ke zrovnoprávnění pohledů na
mužské a ženské pojetí sexuality, na gender role atd. Vždyť například společensko –
kulturní prostředí je k promiskuitnímu chování mužů mnohem více tolerantní než
k ženám. Z tohoto pohledu se musí sexuální výchova otevírat směrem k psychické
části osobnosti. To znamená neustále posilovat u dospívajících projevy přátelství,
ohleduplnosti, slušnosti, kamarádství, přispívat k trvalosti partnerského (manželského) soužití, a tím významně přispět ke stabilitě rodiny snížením míry rozvodovosti atd. Proto trvalou součástí obsahu sexuální výchovy musí být zodpovědnost
nejen za vlastní zdraví a zdraví ostatních, ale i rodičovská odpovědnost.
Podle statistiky dochází ročně k rozpadu více jak dvaceti tisíc manželství s dětmi
mladšími 18ti let. Tímto rozhodnutím ztrácí jednoho z rodičů více jak třicet tisíc
dětí. Současně se potvrzuje všeobecně známý fakt, že při růstu podílu rozvádějících
se párů s jedním dítětem, klesá počet rozvádějících se párů s více dětmi. Odborníci
v oboru zdůvodňují tento jev jako důsledek toho, že více dětí mají rodiny věřících,
u nichž je více zakódována zodpovědnost za výchovu dětí. K této skupině přistupují
rodiny s nekontrolovatelnou plodností. I v této skupině dochází k rozvodům mnohem méně.
Právě probíhající šetření u středoškolské mládeže, které se týká přístupu
k nevěře, poukazuje na zajímavý názor, že 80 % dotazovaných (N = 862) nepovažuje
krátkodobý flirt, případně citový vztah s ojedinělým pohlavním stykem (mnozí zdůrazňovali pouze 1x) za důvod ukončení vztahu. Mnohem žárlivější se ukázali dotazovaní chlapci než dívky.
Škola jako jediná záruka „kvalitní“ realizace
V široké populaci převládá názor, že jedině škola může garantovat realizaci sexuální výchovy. V současné době tuto garanci škola do značné míry převzala a potrvá ještě dlouho, než se celá záležitost stane nedílnou součástí výchovy v rodině.
Existuje celá řada objektivních příčin, které školu do této role staví. Například důvěra (spíše přenesení zodpovědnosti) ze strany rodičů na školu, pochybná kvalita
rozličných zdrojů prvotních informací (např. kamarádi) ve vztahu k objektivní prezentaci informací z oblastí lidské sexuality atd. K tomu přistupuje i fakt, že celá řada
učitelů má nejen odpovídající znalosti, ale i dostatečné metodické dovednosti, jak
tuto výchovu v praxi realizovat.
Stále se ještě objevují názory, že optimálním řešením na půdě základní školy
a ideálním stavem by bylo, kdyby sexuální výchova byla samostatným vyučovacím
předmětem. Interdisciplinární vztahy jsou v současné době tak výrazné, že by
předmět sexuální výchova byl stavěn nejen na úroveň, ale i v mnoha směrech nad
výše uvedené předměty. V poslední době se již ustoupilo od myšlenky vytvoření
samostatného předmětu. Převládá snaha zakomponovat obsah do výchovy ke zdravému způsobu života.
V poslední době se hojně diskutuje o učebnici pro sexuální výchovu. Žádná
učebnice sexuální výchovy není a nebude odpovídat potřebám učitelské praxe.
Zvláště negativní označení obdrží takové učebnice, které jsem nenapsal „já“. Při
hodnocení učebnice by bylo vhodné zeptat se samotných adresátů, jaký je jejich
názor, jak se jim učebnice líbí, zda rozumí jednotlivým problémům apod. Zpracovaná učebnice, která byla následně z webových stránek MŠMT odstraněna, představo52
vala spíše soubor zajímavých informací a také několik metodických námětů.
Sexuální výchova patří zcela do kompetence rodiny
Snahy přesunout otázky sexuální výchovy do prostředí rodiny představují celkem logický krok. Nelze pochybovat o významu rodiny, která sehrává nezastupitelnou úlohu v instalaci odpovídajících vzorů chování.
Na základě četných šetření ještě stále přetrvává významný podíl vrstevníků na
prvotní informovanosti. Vzhledem k tomu, že v posledním období vzrostla míra
objektivity a srozumitelnosti těchto informací (např. prostřednictvím tisku, internetu, školy apod.) není akutní daný zdroj poznatků přímo potlačovat. Podle četných
výzkumů patří k nejvýznamnějším informačním zdrojům vrstevníci, rodiče a škola.
V České republice pak je výrazný právě podíl vrstevníků (cca 30 – 40 %) na celkové
informovanosti, který několikanásobně převyšuje vliv školy (10 %). Z toho lze odvodit další strategii při hledání efektivních cest sexuální osvěty – orientace peer programy a zvýraznění úlohy školy. Ve vztahu k názvu příspěvku je třeba v této souvislosti odpovědět na otázku, o jaký omyl se vlastně jedná. Jde především o fakt, že je
sexuální výchova zakomponována do RVP (Rámcových vzdělávacích programů),
potažmo pak do ŠVP (Školních vzdělávacích programů), ale není tímto zabezpečeno,
že bude exponována před žáky.
Jestliže ještě před několika málo lety se uváděly jako základní motivy uvádění
sexuální výchovy do škol: snižování počtu nechtěného těhotenství, prevence před
pandemií HIV/AIDS (obecně, před všemi dalšími pohlavně přenosnými nemocemi)
a předcházení sexuálnímu zneužití, pak se jednoznačně ukázalo, že tyto motivy
splnily své poslání. V současné době je zapotřebí rozšířit předložené spektrum motivů o další, zejména pak o přípravu mladých na potencionální partnerský vztah
a jeho zlepšení.
Snaha široké veřejnosti o přesunutí sexuální výchovy do prostředí rodiny nemusí
vždy znamenat pozitivum pro samotné dítě. Nejen rodina, ale i škola, má zájem o co
nejkomplexnější přípravu žáka (pro školu), v případě rodičů – dítěte, do reálného
života. Mediální kampaň vedená v poslední době, směřovala k přesunutí sexuální
výchovy do prostředí rodiny. Některé mírnější názory sledovaly požadavek směrem
ke škole na sdělení obsahu sexuální výchovy. V tomto okamžiku se nabízí otázka:
Umí rodiče žáky řádně a objektivně poučit? Za prvé je si zapotřebí uvědomit, že
rodiče nemají objektivní informace a v případě, že je mají (alespoň se to domnívají,
anebo jsou přesvědčeni), chybí jim odpovídající dovednosti k samotnému sdělení.
Vždyť ani samotní rodiče neprošly odpovídajícím vzděláváním.
Poznámka na závěr:
Přesto existují rezervy realizace sexuální výchovy v prostředí školy.
Jedná se v první řadě o plošné exponování informací při převládající formě
hromadné výuky, a to bez ohledu na věkové a individuální zvláštnosti.
Existuje a neustále narůstá nedostatečná příprava ochotných učitelů v oblasti teoreticko-metodické, a to zejména v pregraduální výchově.
Projevuje se rozličná úroveň (v oblasti rozsahu i obsahu) začlenění tématu
sexuální výchovy do školních vzdělávacích programů;
Ve společnosti převládá naprosto mylná představa laické veřejnosti, včetně
rodičovské, o obsahu prezentovaných poznatků ve školní výuce.
53
Zdroje:
JANIŠ, K. Sexuální výchova jako součást výchovy ke zdravému způsobu
života. In WIEGEROVÁ, A. (ed.) Cesty demokracie vo výchove a
vzdelávaní. Bratislava: Univerzita Komenského, 2003, s. 79 – 81. ISBN
80-88868-85-8
JANIŠ, K. Sexuální výchova – vybrané otázky. In MITLÖHNER, M. (ed.) 12. celostátní kongres k sexuální výchově v České republice. Praha: SPRSV, 2004. s. 41
– 54. ISBN 80-86559-31-9
JANIŠ, K. Toulky historií sexu a erotiky. Ústí nad Orlicí: OFTIS, 2007. ISBN 97880-86845-83-8
JANIŠ, K., SVATOŠ, T. Aktuální výchovná témata ve výpovědích žáků. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998. s. 56 – 62. In JANIŠ, K., SVATOŠ, T.(ed). Rodina
a otázky s ní související. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998. 100 s. ISBN 807041-842-7
LAUSTER, P. Cesta k vnitřní svobodě. Praha: Knižní klub a Pragma, 1996.
Adresa pracoviště:
Doc. PhDr. PaedDr. Kamil Janiš, CSc.
Slezská univerzita v Opavě
Fakulta veřejných politik
Ústav pedagogických a psychologických věd
e-mail: [email protected]
54
Ukázka motivace v oblasti sexuální výchovy
Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc.
Na předchozích kongresech byla prezentována celá řada zajímavostí z oblasti
historie lidské sexuality. V poslední době se většinou jednalo o poněkud „morbidnější“ témata i osobnosti, podle kterých se nazývají některé sexuální úchylky. Stačí
připomenout: Leopold von Sacher-Masoch, markýz de Sade, Alžběta Bathoriová.
Proto se dnes zaměřím na osobnosti, které jsou spojovány s erotikou a romantismem. Jedná se o G. Casanovu, K. H. Máchu, v neposlední řadě o autorku povinné
školní četby – B. Němcovou a několik pohledů na postavení ženy z předminulého
století.
MILOVNÍK G. CASANOVA
•
•
•
•
•
„Náš rozum je jako střelný prach. Může snadno vybuchnout, ale nikdy
nevybuchne, pokud jej nikdo nezapálí.“
„Láska je ze tří čtvrtin zvědavost.“
„Od nezkušených žen se můžeme mnohému naučit.“
„Žena má vždy jen ten věk, který má pro svého milence.“
„Sexuální zážitek je jenom v představách vrcholný. V praxi je poloviční.“
Dne 2. 4. 1725 se v Benátkách v tehdejším divadle San Samuele narodil známé
herečce Zanettě Farussi syn Gian Giacomo Veroniko Casanova, (později si taky
nechává říkat rytíř de Seingalt) a to poté, co byla unesena, neboť rodiče nepřáli
lásce. Důvodem bylo i to, že si také nebyla jista otcem dítěte. Vedle Giacoma porodila v rychlém sledu také dalších 5 sourozenců, což v žádném případě nemělo negativní dopad na její kariéru. Pod uměleckým jménem Zanetta následně vystupovala
v Drážďanech, Bayreuthu, ale také v Petrohradě. Otec budoucího světoběžníka se
jmenoval Gaetano Giuseppe Giacomo Casanova, ale otcové, zvláště u hereček tehdejší doby, nejsou jistí. Někteří se oprávněně domnívají, že skutečným otcem byl
člen jedné z bohatých benátských rodin Grimani. Jak to bylo skutečně, se již asi
nedovíme, není to ostatně ani důležité. Faktem však zůstává, že matka brzy přenechala jeho výchovu babičce Marii. Důvodem bylo angažmá v Rusku. Babička o Giacoma pečovala až do jeho 18 let. Svého vnuka vedla ke skromnosti a cudnosti. Její,
nepochybně dobře míněná snaha však vyšla nakonec vniveč. Budoucí milovník začal
svou životní kariéru jako duchovní. Dráha duchovního však vzala brzy za své. V roce
1744 odchází do Padovy studovat práva. Později vystřídá množství zaměstnání, po
jistý čas je doktorem práv, sekretářem kardinála v Římě, pobývá v armádě, stává se
tajným agentem benátské inkvizice, vyjednávačem a tak dále. Často balancoval na
hraně zákona, a ne vždy vzniklou situaci ustál. I otázka jeho finančních příjmů skýtá
řadu otázek. Mnozí se domnívají, že zdroj k lehkovážnému životu získal z předávání
zpráv, tzn. ze špionáže. Na začátku kariéry se snaží také získat i první milostné zkušenosti. První milostné dobrodružství proběhlo s dívkou Bettinou, sestrou abbého
Gozzina, který Casanovu vychovával poté, co jeho babička musela na čas odjet pryč.
Bettina (sestra abbého) v něm probudila první pocity lásky. Ve svých Pamětech
55
o tom píše: „Líbila se mi a nejprve jsem nevěděl proč. Tato dívka roznítila v mém
srdci ponenáhlu první jiskry vášně, které se později staly mým převládajícím sklonem … Myla mi obličej, krk, prsa s dětinským laskáním, které jsem musel považovat za nevinné … Byl jsem o tři roky mladší než ona, měl jsem tedy za to, že pro
mne nemůže být milostně zaujata. Sedíc na mé posteli, tvrdila, že tloustnu, a přesvědčovala se o tom rukama, což mě velice rozpalovalo.“ Šlo o první setkání, ale
ještě nevinné. První setkání dopadlo po sexuální stránce fiaskem. Ve svých Pamětech přiznává, že o panictví přišel v 11 letech. Přesto ani další pokusy (s jistou dívkou
jménem Lucie) nedopadly podle očekávání, dokonce se mu některé ženy i vysmívaly.
Teprve až potkává sestry Manettu a Marton Savorgnanovy (Casanovi je nyní již 16
let) je smůla protržena. Dosáhl vítězství, a to dokonce dvojnásobného…. V Pamětech
na danou událost vzpomíná následovně: „Byl jsem si jist, že je to její primice: nemohl jsem pochybovat ani o bolesti, kterou jsem jí způsobil, a překvapilo mě to. Za
rozkoš, jejíž sladkosti jsem okusil poprvé v životě, jsem byl zavázán onomu předsudku, i cítil jsem k němu zbožnou úctu.“ Tak vzpomíná G. Casanova ve svém životopisném díle Historie mého života (někdy se uvádí i označení Paměti, dílo o rozsahu 4 000 stran) na dvojnásobnou ztrátu panenství sester. Není však prokázáno, že
právě až v náručí Nanetty a Martičky ztratil svoje panictví. Je zapotřebí poznamenat, že jednu pannu ztráty panenství ušetřil. Jednalo se o Lucii z Paseanu, které
v době vzájemného laškování bylo necelých 14 let. Po osmnácti letech ji opětovně
potkává v Amsterdamu jako nevěstku. Pozdější léta jsou naplněna toulkami ve službách mocných tehdejší doby po celé Evropě (Francie, Anglie, Španělsko, Turecko,
Švýcarsko, Rusko aj.). Jak ještě bude dále zdůrazněno, není vždy jisté, co lúze označit za skutečnost, co za případnou fikci. Casanova vzpomíná (a také velice podrobně
popisuje) na jednu historickou událost, kterou jeho přítel hrabě Tirret de Trévis
využil k sexuálním hrátkám. Dne 5. 1. 1757 psychicky vyšinutý muž Robert Francois
Damiens napadl v zahradách zámku Versailles (nedaleko pavilonu Trianon) krále
Ludvíka XV. Po dopadení násilníka celkem logicky následovalo mučení a krutý trest
– veřejná poprava: upálení pravé ruky, čtvrcení a nakonec upálení. Takových poprav
proběhlo v 18. století několik, ale tato poprava se stala společenskou událostí.
V palácích kolem popraviště si šlechta zamlouvala okna k pozorování morbidního
divadla, Casanova uvádí, že muži odvraceli hlavu, ženy naopak sledovaly vzrušeně
celou událost. Hrabě de Trévis při této příležitosti obšťastňoval zezadu jednu dámu,
a to úspěšně dokonce čtyřikrát.
Po návratu do Benátek se v červenci 1755 ocitá v neblaze proslulém benátském
vězení „olověných komorách“ v blízkosti dóžecího paláce. Jedním z důvodů, proč se
dostal do vězení, byl velký zájem o okultní vědy a čarodějnictví, ale také za znásilnění a nemravné chování. Sám Casanova se pohyboval (dnešní terminologií řečeno) na
hraně zákona a ne vždy se mu podařilo zákon obejít. V tomto případě zvítězil zákon.
Dne 1. 11. 1756 se Casanovovi za spolupráce pátera Balbina podaří uskutečnit jeden
z historických útěků z vězení, který jej proslavil. Při útěku sehrála svou roli celá řada
šťastných náhod. Když se dostali do přízemí, jejich další cestu zastavily mříže. Náhodný kolemjdoucí upozornil vrátného, že někdo zůstal v budově. Vrátný nic neprověřoval a oba vězně pustil na svobodu. Celý útěk popsal Casanova v knize Historie
mého útěku z vězení republiky benátské zvané Olověné kobky (tzv. kombky Piombi,
1787).
Celých dalších 18 let křižuje Evropu a sbírá skalpy žen. Některé lásky zůstaly bez
následků, ale je prokázáno, že bouřlivý den a ještě bouřlivější část noci prožité
v Rimini v náručí milenky Terezy přinesla „ovoce“. Setkání bývalých milenců po
56
sedmnácti letech přivedlo na světlo boží fakt, že mladík jménem Cesarino je syn
Casanovy. Osud mu připravil ještě jedno překvapení, a to v okamžiku, když se dovídá, že Leonilda, s níž se má a chce oženit, je dcerou nejen dony Lukrecie, ale i jeho.
(Inu, na každého jednou dojde.) Lze opravdu jen těžko odhadnout, kolik potomků
slavného milovníka běhá s jeho geny po světě. Ne vždy je však Casanova u žen
úspěšný. Na ostrově Korfu (ve Středozemním moři) „uháněl“ jakousi paní Foscarinovou, která jej však k velkému jeho překvapení odmítla. Z neúspěchu si pořídil
malý harém, v němž se také, již po několikáté, nakazil kapavkou.
Po bouřlivých letech se dostává nakonec do Čech, na zámek Duchcov. Na konci
18. století se jednalo o malé, v podstatě bezvýznamné městečko na severu Čech.
Podle dostupných pramenů mělo v té době na 150 domů a necelou tisícovku obyvatel. Do Čech prvně přišel v roce 1753, v době, kdy ještě zdaleka nepomýšlel, že právě
zde dožije posledních třináct let svého bouřlivého života. Do Duchcova se definitivně
přistěhoval na podzim roku 1785. V této souvislosti lze směle prohlásit, že právě
v Duchcově získal konečně klid a zajištěný příjem, který mu umožnil literárně tvořit.
Majitel zámku hrabě Josef Karel Waldstein – Wartenburg mu nabídl místo knihovníka. Zde, vzdálen od společenského života, píše svůj nejznámější román „Historie
mého života“ (Historie de ma vie, první díl vyšel 28 let po jeho smrti v Paříži),
v němž se autor ztotožňuje s hlavním hrdinou příběhu. Na stránkách příběhu nechává ožít svá milostná dobrodružství, která jej učiní nesmrtelným. V díle, o kterém
jeden z velkých znalců jeho života Václav Tichý prohlašuje, že jde zejména o krásný
sen než o popis skutečnosti. Rukopis memoárů o 3 700 nesvázaných stranách, praný
francouzsky, zakoupila v roce 2010 francouzská vláda pro Národní knihovnu. Ani na
Duchcově si stárnoucí playboy neodpustí milostnou epizodku s Dorotou, dcerou
zámeckého vrátného Jakuba Kleera. Často s ní vyjížděl na projížďky do okolí zámku
a tak není divu, že její těhotenství bylo připisováno intimnímu vztahu obou aktérů.
Ukázalo se, že v tomto případě se opravdu jednalo spíše o pomluvu. Casanova přiměl Dorotu, aby veřejně sdělila skutečného otce. V případě, že jej prohlásí za otce,
slibuje, že se s ní okamžitě ožení. Děvče pod tlakem veřejnosti přiznává, že otcem
dítěte je malíř František X. Schrötter. Dorota po narození dcery (1788) s manželem
opouští Duchcov. Epizodka skončila přesně, jak měla. Skutečný otec dítěte se k činu
doznal a jako správný muž si nakonec dceru vrátného vzal. Poslední „růžové psaní“
obdržel krátce před svou smrtí (8. 5. 1798) od romantické spisovatelky E. Recke.
Že statistika není nuda, nás přesvědčí zajímavá čísla, zachycující sexuální život
jmenovaného G. Casanovy. Mnohý muž může změnit názor a mnohý muž jistě ztratí
svůj komplex před tímto historickým svůdcem. Je pravda, že proti mnohým dalším
na tomto poli vypadá jako amatér, než idol mužů. Znalci jeho života spočítali (na
základě rozboru 28 dílů vlastních Pamětí), že v průběhu svého života měl sex se 132
ženami. Stačí jednoduchá matematika, abychom spočítali, že v průměru měl tři
(a něco) milenky za rok. Z dnešního pohledu se nejedná o žádný výkon. Nesmírně
zajímavé je národnostní složení. S naprostou převahou vítězí, a celkem i logicky,
Italky (47), následují Francouzky (19) a Švýcarky (10). Bohužel mezi třinácti národnostmi není ani jedna Češka. Zajímavé je i věkové složení. Ve věkové kategorii 11 –
15 let měl dvě dívky. Pouhých pět žen, měl z věkové kategorie 30 – 39 let. Dostal se
také do postele 80tileté markýzy de Urfé. Té naordinoval svéráznou lékařskou proceduru proti stárnutí. Její podstatu tvořila jeho soulož s mladou dívkou před jejíma
očima. Za tuto proceduru si nechal velmi dobře zaplatit. Mohl tak procestovat Francii, Německo a Itálii a přitom si ještě pořádně užít.
57
Z hlediska profese jeho milenek byla zřejmá převaha služek (24), zámožných
dam (18), aristokratek (15). V přehledu nechybí ani dvě jeptišky. Casanova se rád
vtěloval do role zavádějících učitelů na poli sexu. O panenství připravil celkem 31
dívek. Svou pozornost věnoval také pěti vdovám. Z hlediska barvy vlasů měl evidentní slabost na brunetky. Ze statistiky také vyplývá, že Casanova holdoval nepochybně orálnímu sexu, dokonce jednou uvádí anální sex. Třikrát se u něj projevil
předčasný výron semene, sedmkrát impotence a to, co autor nedokázal dešifrovat,
jedenkrát i „milování albánské“. (Bohužel autor neví, o jaký druh milování jde a byl
by rád, kdyby někdo z čtenářů zaslal vysvětlení.) Také celkem 12krát měl dvě ženy
najednou a jednou se údajně zúčastnil sexuálních orgií.
Autor, který převáděl milostná dobrodružství do statistiky, si bezesporu vyhrál.
Jako dobu nejkratšího milostného aktu uvádí čtvrt hodinu, naopak nejdelší čas
věnovaný sexu trval sedm hodin. Celkem 12krát byl s jednou ženou v průběhu večera. Paměti, které pochválil přední francouzský romanopisec Henri Beyle – Stendhal
(1783 – 1842), autor známých románů Červený a černý, Lucien Leuwen aj. Stendhal
zvláště oceňoval vystižení společenského života 18. století. Na druhé straně někteří
kritici a čtenáři označovali Paměti za pornografické dílo. Pro mnohé bude nepochybně zajímavé, že všechna čísla je třeba brát s určitou nadsázkou, neboť existuje
dostatek důkazů pro tvrzení, že ledacos je produkt jeho fantazie než popis skutečnosti. (Přání otcem myšlenky.) V průběhu svého života nejen vyhrával, ale utrpěl
občas i pořádnou prohru. Ve svých 38 letech v Londýně utrpěl porážku od jedné
tanečnice, která se nechala od něj vydržovat, aby jej nakonec podvedla. V pozdním
věku se u něho přece jen projevila snaha se „usadit“. Doba, kdy byl vydržován bohatými paničkami, patřila do nenávratna. Kolem padesátky se dostává do blízkosti
jedné švadleny žijící v Benátkách, jisté Francescy Buschiniové. Nakonec jej nepokojná krev žene na toulky po Evropě. Dostává se k polské kněžně Lubomírské, ale
(a na to nebýval Casanova zvyklý) ta ho odmítá. Následuje známá cesta směrem na
Duchcov.
Casanova byl nejen velký milovník, ale také filozof a navíc i poměrně schopný
a plodný spisovatel. Tiskem vyšlo na 23 jeho děl, což představuje jen zlomek jeho
neprávem opomíjeného literárního díla. Odborníci považují za klíč k pochopení jeho
erotického života utopistický román Icosameron (1788 – 1789), v němž autor na
1 700 stranách líčí osudy hrdinů Eduarda a Alžběty v říši Megamikrů, která se nachází v nitru zeměkoule. Zde zmiňovaní hrdinové nalézají lepší společnost, v níž se
rychle zavádějí nové vynálezy apod. Dnes můžeme sice oprávněně pochybovat
o některých popisovaných epizodách, ale to nebrání tomu, aby Casanova nebyl považován za jednoho z největších milovníků v dějinách. V průběhu svého života se
setkal s celou řadou významných osobností doby, jakými byl např. W. A. Mozart,
s nímž se setkal v Praze ve Stavovském divadle při premiéře Dona Giovanniho
(29. 10. 1790). Casanova možná upravoval i libreto slavné opery. Ostatně byl duševně spřízněn s hlavním hrdinou (Don Juan). Setkal se také s Ludvíkem XV., Josefem
II. Měl příležitost poznat filozofy J. J. Rousseaua, Voltaira a další. S posledně jmenovaným učencem spolu strávil čtyři dny a noci, po kterých údajně prohlásil, že
velký filozof už mu nemá co říci. Znal se s německým básníkem F. Schillerem. Líbal
ručku ruské carevně Kateřině II. Pro ni vypracoval návrh na zlepšení ruského zemědělství a také jí poradil, aby zavedla gregoriánský kalendář. Ruská carevna jej však
neuposlechla. Setkal se s císařovnou Marií Terezií. Poznal se s velkou metresou
francouzského krále, Madame de Pompadour.
58
Casanova v průběhu života prodělal celou řadu chorob. Vedle neštovic a zápalu
plic, také celou směsici v té době nejen rozšířených, ale také těžko léčitelných pohlavně přenosných nemocí. Od roku 1794 začíná pociťovat problémy s prostatou.
Zemřel v Duchcově dne 4. 6. 1798 ve věku 73 let. Duchcovská kronika uvádí stručný
záznam o jeho úmrtí, včetně chybného údaje o jeho věku, následovně: „Pan Jakub
Casanoiva (Cassaneus), benátčan, katolík, mužského pohlaví, zemřel v 84 létech.“
O křesle, v němž velký milovník zemřel, se dodnes traduje, že ten, který v něm
usedne, získá alespoň část neodolatelné schopnosti okouzlit ženy. Hrob by se stal
nepochybně poutním místem všech zamilovaných. Bohužel. Místo posledního odpočinku dobrodruha na poli lásky není přesně známé. Pouze v průčelí kaple sv. Barbory v Duchcově je zasazena deska s nápisem: Jakob Casanova, Venedig 1725 – Dux
1798, která se snad nachází v místech, které je hrobem Casanovy. Na náhrobku
stával ještě železný kříž a plůtek, který trhal kolemjdoucím dívkám šaty. S tím souvisí i poznámka místních občanů o tom, že velký svůdník si nedává pokoj ani po smrti.
Po několika letech se kříž zlomil a byl odstraněn.
Místo závěru mohou posloužit verše, které napsal do památníku hraběnce Pahtové: „Opuštěn celým světem, jen láskou nikoli…“, prostřednictvím nichž vyjádřil
Casanova své životní krédo. „Holdování smyslné rozkoši bylo vždy mou hlavní
starostí. Nikdy jsem neměl důležitějšího zaměstnání. Cítil jsem vždy, že jsem stvořen pro uctívání druhého pohlaví, proto též jsem je vždy miloval a dával se jím
milovati, jak jen jsem mohl.“
ROMANTIK – K. H. MÁCHA
Erotika se dostala natrvalo do literatury. Plejáda spisovatelů známých z čítanek
se pokusila zachytit i méně popisovanou sféru lidského života. V předminulém století bylo velkou módou vést si deníček a v něm zachycovat onu pomíjivost času.
Z milostných deníků je zajímavý zvláště deník manželky spisovatele L. N. Tolstého,
deník F. Kafky a deník K. H. Máchy.
Máchův intimní deník (dochovaly se dvě verze, přičemž druhá verze nezahrnuje
některá „nemravné detaily“) obsahoval poznámky toho nejintimnějšího charakteru,
které měly zůstat navěky skryty před ostatními. Právě proto jej psal šifrovaně. Zaznamenával si i své náhodné známosti. Nebylo jich tolik, jak by se na první pohled
mohlo zdát. Někdo spočítal, že počet poznaných žen nepřesáhl počet 5 (sám Mácha
tvrdí, že Lori bylo jeho třetí děvče). Například při cestě do Itálie se jednalo o jakousi
Zuzanu, dívku s jménem Dido a další. Máchův vztah k ženám (především však
k Lori) měl hodně daleko do pouhého platonického dvoření. Na poli sexuálním
patřil zcela nekompromisně mezi muže, kteří vyznávali poněkud nekonvenční způsob sexu. Jeho životem prošlo, na svou dobu poměrně málo milenek, a to jak před
setkáním s Lori (ve skutečnosti se jmenovala Eleonora), tak i po něm. Lori Šomková
(1817 – 6. 11. 1891), velká Máchova láska, se prvně blíže s budoucím básníkem setkala ve svých 17ti letech v kavárně U červeného orla v Celetné ulici. Poznali se počátkem roku 1834 při jedné z divadelních zkoušek, a to pod vedením Josefa Kajetána Tyla. Po zkouškách se povětšinou odcházelo společně do některé z blízkých
kaváren. Mladý student práva, velký vlastenec, který si ke svému jménu ještě po
slavném českém králi přidal jméno Karel, hrával v tylových hrách především kladné
hrdiny. Krátce po seznámení začal navštěvovat samotnou rodinu Lori, ale také …
(viz deník datum 22. 9. 1835) „Chtěl jsem, aby mi dala; ona, že nemůže býti, už by
59
to málem skoro udělala; potom povídala, abych přišel zítra, že půjde za mnou
ihned dozadu. Že mi všechno udělá.“
Málokterý umělec dokázal tak otevřeně a naplno hovořit o nejintimnějších zákoutích svého života tak, jak to dokázal K. H. Mácha (1810 – 1836) – legendární
český romantický básník 19. století. Je zřejmé, že Mácha byl básníkem činu. Když se
například dozvěděl, že milenka Lori očekává dítě, přes neshody s vlastními rodiči
i s rodiči Lori, se s ní chtěl oženit. Je jen ironií osudu, že zemřel těsně před sňatkem,
zřejmě na tyfus nebo úplavici. Pochován byl v Litoměřicích v den plánovaného sňatku. Život vstřebával všemi smysly. Každý nápad, myšlenku, pocit si chtěl hluboce
vrýt do paměti. Tak vzniklo ojedinělé dílo – deník. Přestože si vše psal „tajným“
písmem, dokázal jej J. Arbes (1840 – 1914) na konci 19. století poměrně snadno
dešifrovat. Arbes však nechtěl způsobit skandál, který by Máchovi (byl přece jen
teprve jen půl století po smrti) mohl ublížit. Ještě ve 30. letech minulého století se
pokoušeli surrealisté o necenzurované vydání deníku. Deník (necenzurovaný) vyšel
v plném znění až v roce 1993 v knize s názvem Intimní Karel Hynek Mácha. Proto si
dnes můžeme například přečíst, že: „17. září – (slečna lehla si na kanape, já na ni).
Třikráte jsme byli vytrženi, až přišla matka s otcem, pak bylo po všem, 19. září –
Hned časně ráno (onanie) … Uvečer (pozadu.), 21. září – Doma jsem (ji svlíkal ze
šatů, vyzvedl jí sukně a díval se na ni popředu, po straně i pozadu. Líbal stehna
a tak dále.) Potom jsme stáli u sebe. (Seděla mi nahou prdelí na klíně.), 23. září –
Ráno (onanie.), 25. září – (Pozadu.), 26. září – (Pozadu.), 27. září – Uvečer jsem (ji
pical dvakrát po sobě. Podruhé na stolicích u okna.), 30. září – Když po večeři
všichni mimo Rózy odešli, byli jsme u kamen. (Já ji odkryl pozadu) a koukal jsem
se na ni, ona vystupovala podívat se, co dělá Róza. Ta má mordyjánskou (prdel.
Pical jsem ji pozadu. Mluvili jsme o tom, wie tief ich hinein je kommen bin. A ptal
jsem se jí, bude-li křičet, ona povídala, že neví, bude-li to boleti. Že to má býti tak
jako dnes.) 2. října – (Přišlou jsem pical u okna na stolicích.), 4. října – Lori mi
seděla na klíně, (musila se vždy sehnouti, já jsem ho tam měl), 5. října – (Ona
zandala okna, já šel na stranu, a když jsem se vrátil, položil jsem ji u kamen na
stolice, díval se na ni, měla pěkně bílá stehna, potom jsem pical třikrát po sobě,
dvakrát to vyšlo, dvakrát ji, pravila, to lechtalo.) 6. října – … líbal jsem ji u kamen
a díval se na ni, (až dovnitř, pak jsem ji fikal u kamen, podruhé když odešla, opět
jsem pical, a vyšlo to, uvečer leželi jsme na sobě na kanapé, tam jsem ho měl v ní
a seděla mi na klíně, pak jsem měl hlavu pod sukněmi, pak jsem ji pical vstoje
vyzvednutou a vyšlo to. 20. října – (zkusil jsem několikráte ji fikat, až posléz na
kanapé, jednu nohu měla na stolici, druhou na nůši, jsem ji fikal.) 22. října – (Mezitím jsem ji několikráte fikal, dvakráte to vyšlo pozadu, několikráte jsem to zadržel, až jsem ráno ztropil onanii. Hrál jsem si s její nohou, sundal punčochu, sedla si
na kanapé, zvedla nohy a já jsem se jí díval atd. Když jsem ji fikal, musila se přehnout přes stůl a stěžovala si, že ji to tuze bolí.)“
K. H. Mácha byl rozporuplnou postavou. Na jedné straně nesmyslně žárlivý, na
straně druhé nadbíhal každé dívce, kterou potkal. Jak ale byl úspěšný, se můžeme
jen domnívat (na základě již zmiňovaného rozluštění deníku s mnohdy podrobným
popisem pikantností ze sexuálního života), že hlavní „prim“ přeci jen hrála Lori.
Žárlivostí přinutí těhotnou Lori, aby přísahala nad rakví právě zemřelé matky, že
před ním nikoho neměla a že dítě je skutečně jeho. (Přísaha na hrobě rodičů, na
hřbitově a podobných místech, nebyla ve své době zvláštností. Významný český
pedagog K. S. Amerling požádal Rajskou, aby mu slíbila věrnost na hřbitově.) Těžko
si dovedeme představit atmosféru a chování budoucího romantického básníka, když
60
se Lori přiznává k tomu, že v mládí byla znásilněna. Navíc, když Lori oznamuje, že je
těhotná, zpráva rozruší její nemocnou matku tak, že zemře. Otec ji vyhání z domu.
Ve velkém romantikovi byly nepochybně znaky citového sadismu. Mácha byl neskonale žárlivý a v dopisech Lori mnohé věty mají podobu přímého rozkazu. Epilog
velké lásky končí naprosto prozaicky. K. H. Mácha umírá 6. 11. 1836, v den své svatby je pochováván v Litoměřicích. Syn Ludvík se narodil 1. 11. 1836, přičemž např.
jedním z kmotrů je i Máchův přítel Antonín Strobach, budoucí pražský primátor.
Syn umírá 5. 7. následujícího roku (1837) v Praze. Básníkova láska Lori Šomková se
v roce 1849 opětovně provdává za lehkomyslného policejního oficiála Sicha. Manželství končí neslavně. Lori umírá 31. 11. 1891 a je pochována na vinohradském
hřbitově, kde na náhrobní desce je prostý nápis „Máchova Lori.“
BOŽENA NĚMCOVÁ
O intimním životě známé české spisovatelky B. Němcové (1820 – 1862) kolují
celé příběhy, přičemž mnohé z nich mají nepochybně realistické jádro. Manželství B.
Němcovou nemohlo plně citově uspokojit. Manžel Josef Němec (1805 – 1879) byl
vlastenec, ale prost hlubších citů vůči citově předimenzované manželce, která navíc
patřila k nehospodárným hospodyním. Vzhledem ke své impulzivní povaze se nelze
divit, že ji i občas udeřil. Ostatně tato vlastnost mu způsobovala komplikace i při
jednání s nadřízenými. Proto zůstávalo pouze otázkou času, kdy do jejího života
vstoupí muž, který alespoň trochu vyplní citové strádání. K prohloubení manželské
krize dochází v roce 1850, kdy je Josef Němec povýšen na komisaře finanční stráže
a současně přeložen do Jageru (Eger) v Uhrách (dnešní Maďarsko). Manželka jej
odmítla následovat a začala v podstatě žít nový život. Téměř ideální stav a situace
pro potencionální milence. Krátce po narození dětí vyčerpaná B. Němcová onemocní. Ošetřující pražský lékař Čejka ji seznamuje s vlastenci, zejména pak s J. K. Tylem
(1808 – 1856) a básníkem Václavem Bolemírem Nebeským (1818 – 1882). Mezi
posledně jmenovaným a spisovatelkou vznikne hluboké citové pouto. Spolu vyráželi
do okolí Prahy a na Mělnicko. Z její strany se jednalo o hluboký vztah, kterého se
V. B. Nebeský lekl a který v říjnu 1843 ukončuje. Po oznámení spisovatelka omdlela,
a doma vyvolala hádku s manželem.
V roce 1851, když se chystá vyrazit za manželem do Uher, zastavuje se v Brně
u svých přátel – Františka Matouše Klácela a černovlasého krasavce 39letého Jana
(Ivana) Helceleta, který byl nejen profesorem na technice v Brně, ale také ženatý.
Spolu podnikají 24. 4. 1851 výlet na Mniší horu. Oba pánové se chovají galantně
a stejně tak jí svorně doprovázejí do redakce Moravských novin, kde měla spisovatelka přenocovat. V té době „boj“ o Němcovou vyhrává Helcelet a Klácelovi nezbývá
nic jiného, než po zvážení situace v tichosti „vyklidit“ bojiště. Co se následně odehrálo, se dá s jistotou vyčíst ze vzájemných dopisů mezi Helceletem a Němcovou:
„Předně dle mínění mého nepotřebuješ ani ty se za onu noc styděti, neboť i já jí
nelituji.“ Hodnocení z pohledu Helceleta vyznívalo optimisticky, neboť dále v dopise
píše „… hodlám tě zase s dobrým svědectvím zulíbati, jak v onu slavíkovou noc,
a víc, ač budu se ti ještě tak líbiti jak tehdá …“. Když si uvědomíme společenské
konvence tehdejší doby, kdy takové vztahy musely probíhat téměř v úplné konspiraci, představují dochované dopisy kus odvahy zveřejnit své city navenek.
K dalšímu setkání mezi oběma aktéry dochází 20. – 21. 9. 1851 na Horách Matky
Boží u České Třebové, a to opětovně v Klácelově společnosti. K samotnému aktu
došlo v lázeňské „komůrce ze dřeva“. Tuto významnou událost dodnes připomíná
61
pamětní deska umístěna na bývalé lázeňské budově s textem: „V září 1851 zde
v lázních na Horách trávila B. Němcová radostné dny se svými dětmi a členy Bratrstva Klácelova.“ Je zřejmé, že si i Klácel činil na Němcovou „nárok“, ale v té době
měl navrch Helcelet. Jako jeho dobrý přítel nemohl taktéž nevidět jeho „nešťastné
oči“. O tom se můžeme dočíst v dopise Helceleta s dalším přítelem Ignácem Janem
Hanušem (bibliotekář pražské univerzitní knihovny), v němž se uvádí: „… dvě sousední komůrky ubytovaly v onu noc obyvateli opačných vášní, či aspoň citů. Neboť
z rána druhého dne bylyť patrně oči jednoho vybdělé a uplakané. Nevím, jednal-li
jsem po bratrsku či zrádně…“ Helcelet nebyl diskrétní milenec, což přineslo Němcové velké zklamání. Pro Helceleta byla jen jednou z dalších v řadě jeho milostných
úspěchů, navíc se od Hanuše dozvěděla, že (jak o tom píše opětovně Helceletovi) …
„ví, co jsem tropila na horách s Tebou.“ V té době dochází k citovému vyhasnutí
vztahu mezi oběma aktéry. Byla to pro ni obdobná citová rána, jako odchod básníka
a filozofa V. B. Nebeského z jejího života.
V následující zimě přichází do její blízkosti další muž. Podnětem k tomu byla
nemoc dvou dětí i jí samotné. Šlo o 27letého lékaře Václava Dušana Lambla. Byla to
velká láska, alespoň ze strany B. Němcové, ale trvala poměrně krátce, a to na přelomu let 1851 – 1852. Ještě následuje krátké citové vzplanutí k mladému studentovi
medicíny Hanuši Jurenkovi. O něm se zmiňuje v dopise svému bývalému milenci
Helceletovi (jinak profesoru přírodopisu na univerzitě v Olomouci a později v Brně),
kterého nepřestala stále milovat. Její pozdní vyznání a vzpomínka stojí za připomenutí, neboť je jasným dokladem toho, jak citově založená to byla žena. „Dobře, že
jsme se málo viděli, tak se alespoň mezi nás nic nevetřelo, co by nám památku
pokalilo, a památka na Tebe je mi tak milá, že Ti to povědít nemohu. To několikeré
potkání s tebou jsou sladké melodie, které člověk, putuje světem, tu a onde zaslechne a které se mu tak do mysle vryjou s veškerou svou lahodností, že ho po celý život
provázejí.“
Ještě jeden vztah ovlivnil závěr života. V druhé polovině roku 1854 se seznámila
s 23letým studentem medicíny Hanušem Jurenkou, ale vztah koncem téhož roku
skončil. Ve všech případech se všichni milenci lekli samotného vztahu, který
B. Němcová v žádném případě nebrala na lehkou váhu. Do celé plejády známých
milenců je zapotřebí přidat i neméně početný zástup milenců v místech jejího působení, kam byl muž přeložen.
V každém případě je třeba ocenit vztah B. Němcové k erotice a sexu. Známá spisovatelka T. Nováková označuje chování B. Němcové k mužům pojmem „erotická
náruživost“. Vzhledem k nerovnému manželství, neustálým konfliktům ve vlastní
rodině, si B. Němcová léčila své city ve vztazích s milenci. Kvůli mileneckým vztahům ji nejen odsuzovalo okolí, ale také například známá dobová spisovatelka
K. Světlá (skutečné jméno Mužáková, 1830 – 1899), která ji označovala jako „špatnou ženskou“. Možná je v tom možné cítit závist, neboť její vlastní manželství (uzavřené v roce 1852) s jejím učitelem hudby Petrem Mužákem v žádném případě šťastné nebylo.Díky korespondenci a dochovaným deníčkům se mnohdy můžeme
dozvědět, kdy došlo k erotickým a nepochybně i sexuálním sblížením s konkrétními
milenci slavné autorky Babičky.
V její pozůstalosti se našlo také několik „perel“ z lidové produkce. Sbírat folklór
patřilo k samozřejmostem v období národního obrození.
„Žalo děuče, žalo réž a trhalo víčku,
mělo bělé kolená, kučeravú pičku.“
62
Text psaný kurzívou je v původní podobě psán ruskou azbukou. Snad proto, že
hanlivější výraz přece jen neseděl známé spisovatelce. „Šťastná to žena!“ Ostatně,
proč ne. Její přítel V. B. Nebeský byl svého času považován dokonce za autora klasické knížky povinné školní četby – Babička. Byl to on, kdo se slavnou spisovatelkou
prožil několik dní v Ratibořicích. Jak popisuje proběhlé dny poněkud svérázný anonymní autor (snad se jednalo o jistého hanáckého spisovatele s pseudonymem Anonymus): „To dež se smísí s vášnivéma nocema na Starém bělidle, s objetím stehen
vytóžené dámy srdce, to je z toto výbušná nálož pro světové dílo.“
Sama spisovatelka se navíc se svými přátelskými vztahy ani před manželem netají. V jednom z dopisů manželovi píše: „Měla jsem ctitele nejednoho, jeden měl
ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozum, ale konečně jsem přece
v nich neviděla, po čem jsem toužila; muže, před nímž bych se ráda kořila.“ V závěru společného soužití požádal o rozvod (1859), ke kterému nikdy nedošlo. Po její
smrti (21. 1. 1862) se podle možností staral o vydání jejího díla. Sám zemřel
17. 9. 1879.
POSTAVENÍ ŽENY A NÁZORY ZNÁMÝCH NA EROTIKU
Manželství se v 19. století uzavíralo v okamžiku, kdy byl muž schopen uživit
manželku a celou rodinu. Proto vznikal i velký věkový rozdíl, podstatně výraznější,
než je tomu běžné dnes. V průběhu 18. století se dívky zpravidla vdávaly v rozmezí
20 až 25 let, muži byli přibližně o 5 let starší. Tento věk se do 60. let 19. století postupně zvyšoval. Vzhledem k ekonomickým požadavkům, kladeným na budoucího
manžela, zůstávala celá řada žen (stejně tak i mužů) svobodných. Jak již bylo dříve
řečeno, mnohý vztah postrádal opravdovou lásku. Převládá názor (i z učených hlav),
že cit se postupně v manželství vybuduje. Existovaly i výjimky, což je ovšem jiná
kapitola.
19. století bylo stoletím ženy, jak jej lakonicky nazval francouzský spisovatel
V. Hugo, a postavení ženy v této době nebylo jednoduché. Zákony tehdejší doby
umožňovaly mužům mít nejen právní moc nad majetkem ženy, ale i nad ní samotnou. Žena se nemohla soudit, ani svědčit před soudem. Ženy středních a vyšších
vrstev nesměly pracovat. V polovině minulého století však postupně dochází k zásadním změnám. První pokusy o „osvobození ženy“ spadají do 18. století. Později
začínají vycházet některé manifesty, jako například Deklarace ženských práv (autorka Olympie de Goudes), Obhajoba ženských práv (Mary Wollstonecraftová).
Od roku 1851 se v kruhu ženské části anglické aristokracie rozšířilo hnutí, které
si kladlo za cíl dosáhnout i pro ženy vstup do parlamentu. Prostředky k dosažení
takového cíle byly očima dneška poněkud svérázné. Například připoutání se řetězy
k železnému oplocení kolem parlamentu, psaní požadavků na zdi domů, zametání
ulic a podobně. Reakce okolí však byla plná nepochopení a posměchu. Feminismus
pomalu, ale jistě, zapouštěl „kořeny“ i v našich krajích. Jednou z prvních představitelek feminismu se stala Anna Lauermannová (15. 12. 1852 – 16. 6. 1932), mnohými
označována jako česká G. Sandová. Do širšího povědomí vstoupila jako zakladatelka
prvního literárního salonu v Praze na Jungmannově náměstí. V klubu si dávali dostaveníčko takové osobnosti tehdejší doby, jako např. spisovatelé K. Čapek, J. Zeyer,
G. Preissová, B. Benešová, dcera pozdějšího prezidenta republiky A. Masaryková.
Ještě předtím, pod pseudonymem Felix Téver (v italštině – šťastný, Téver – italsky
název řeky Tibery) poslala A. Lauermannová do Květů tři práce, které dostal do
rukou redaktor Svatopluk Čech. Jen pro zajímavost je možné uvést, že zcela opačný
63
postup zvolil spisovatel F. X. Svoboda, který se představil J. V. Sládkovi pod pseudonymem Arnoška Farkačová. Žil totiž v přesvědčení, že jako žena bude mít určitou
protekci. A. Lauermannové se manželství moc nepovedlo, což se také promítlo do
obsahu jejích románů. Od agresivního muže utekla do Říma (odtud pseudonym)
a zbytek života prožila v úplné lhostejnosti k jeho osobě. Dokonce nešla ani na jeho
pohřeb, přestože se jednalo o vnuka významného obrozence J. Jungmanna.
Další představitelkou prvotní vlny českého feminismu byla Božena Benešová
(označovaná jako Paní Bo). V soukromém životě jí chybělo nadšení pro rodinný
život a domácí práce. Naopak ji silně přitahovalo setkávání se s přáteli a tzv. volně
dýchat. K projevům svobody a volnomyšlenkářství patřilo v dané době kouření žen.
K dalšímu rozmachu feminismu došlo na počátku 20. století zejména pak po vzniku
Československé republiky.
U nás se k předním bojovnicím za plnoprávné postavení ženy řadí v prvé řadě
spisovatelky: B. Němcová (1820 – 1862), E. Krásnohorská (1845 – 1926), K. Světlá
(1830 – 1899), S. Podlipská (1833 – 1897), T. Nováková (1853 – 1912), ale i další,
jako například J. Náprstková či B. Viková-Kunětická. Spisovatelka H. Zapová je
považována za průkopnici „ženského hnutí“ v Čechách. Stala se totiž zakladatelkou
Spolku Slovanek (1848) a významnou organizátorkou jedné z prvních dívčích škol.
Koncem století pak dochází ke sdružování žen do rozličných spolků (např. Spolek
českých učitelek). Pod vlivem rozsáhlé emigrace do Ameriky se začala rozvíjet činnost obdobných spolků také v USA (např. Jednota českých dam). I dnes můžeme
nalézt povětšinou v archívech jejich poznámky, které mají erotický podtext.
Prosazovat ženskou otázku nebylo v dané době vůbec jednoduché. Přístupy (nebo spíše motivy) k řešení problému byly rozdílné, obdobně jako snaha se vůbec
takovou otázkou zabývat. Již zmiňovaná K. Světlá po sňatku se svým učitelem hudby
P. Mužákem (1852) a po úmrtí dcery Boženy, se ve svých čtyřiadvaceti letech (1854)
vzdala zcela intimního života a začala se věnovat literární tvorbě a „ženské otázce“.
Často zmiňovaná její láska k J. Nerudovi byla vysloveně platonická. Pro vytvoření
objektivní představy o atmosféře té doby je nutné připomenout, že některé dobové
autority, jako např. F. L. Rieger, J. E. Purkyně a další, se stavěli k feministické otázce velice zdrženlivě. Přesto ženy dosáhly celé řady úspěchů. Zorganizovaly sbírku na
věno „dcery národa“ Zdeňky Havlíčkové (dcera K. H. Borovského), staraly se
o vzdělávání děvčat, vznikla první dívčí škola atd.
K erotické tématice se vyjádřil také známý satirik K. H. Borovský napsal jeden
epigram (Beata virgo maria Jesuitis salutem) na sexuální téma:
„Děkuji vám za to udatenství,
jímž jste zastávali mé panenství,
děkuji vám dvakrát, neb bych
nebyla panenství zachovala,
kdybych byla v letech mladých
vaše moralisty čítávala.“
Pro úplnost je zapotřebí uvést i verš ze Křtu svatého Vladimíra:
„Vladimír byl ještě k tomu
punkto sexu štvanec,
jako lev kraloval mužům
a k ženám co k…. c.“
Přesto nejvýraznějším znakem daného století bylo nebývalé mlčení o sexuálních
tématech. V literatuře se tak objevovaly pouhé náznaky, text byl plný pomlček
a čtenář se mohl pouze domýšlet běh dalších chvil. Když v roce 1855 vydal J. V. Frič
64
almanach s názvem Lada Nióla a v něm uveřejnil povídku A. Štraucha Plháč. Milostná scéna byla v uvedené povídce popsána následovně… „dlouho tak seděli podle
sebe, milostná slova vyměňujíce. Lampa na blízkém stolku ozařovala dvé blaženců,
až se konečně snad náhodným, snad i úmyslným hnutím ruky jeho se převrhla.
Dívka vykřikla, avšak nové políbení zavřelo ústa její. Byla tma a ticho vůkol …“.
Obdobně popsaných erotických scén je v almanachu několik, a proto se mu také
dostalo pro svou „erotičnost“ ostré kritiky. V té době stačilo jen otevřít, případně se
jen dotknout tématu, jako například předmanželský, či mimomanželský pohlavní
styk, nevěra atd. a oheň byl na střeše a cenzura v pohotovosti. Proto se do kritického
pole dostal obraz „padlé dívky“ v Máchově Máji.
Jednou věcí je umělecká tvorba, druhou pak skutečný život autorů. Na jedné
straně prezentování cudnosti se všemi projevy, na druhé straně pak bohémský
a mravně uvolněný život samotných autorů. Jako příklad pro ilustraci poslouží život
Josefa Kajetána Tyla (4. 2. 1808 – 11. 7. 1856). Tvůrce naší národní hymny se původně jmenoval Josef František Till (jméno Kajetán získal při biřmování a od roku
1838 se podepisuje tak, jak ho známe dodnes – Tyl). V Hilmerově kočovné společnosti se seznámil s o 6 let starší Magdalénou Forchleinovou. Řadu let spolu žili tzv.
na hromádce. Když bylo Magdaléně 36 let, stala se oficiálně manželkou J. K. Tyla.
Problém byl v tom, že již měla za sebou milostnou zkušenost znemožňující být
v budoucnosti matkou. V té době začíná vznikat klasický manželský trojúhelník,
jehož členem se stala podstatně mladší sestra Anna, tzn. švagrová, jinak pozdější
žena J. L. Turnovského. S tou měl J. K. Tyl celkem 8 dětí, z nichž první se narodilo
28. 10. 1843. Toto neobvyklé soužití přerušila až Tylova smrt.
V 19. století vycházely také velice oblíbené příručky pro erotické sblížení (např.
Tajemník lásky, Dvorní společník a jiné), které poskytovaly rady pro tajná setkání,
návody na šifrování textu, vzájemnou výměnu dopisů a podobně. Jeden z námětů
„zvacího“ dopisu ze zmiňované knihy „Tajemník lásky“.
(Prosba za dostaveníčko, po příznivé odpovědi dívky)
V Luskově, dne …
Má nejdražší!
Smím Vás takto nazvati? Ó zajisté, že mi svého laskavého svolení k tomu neodepřete, vždyť celý Váš včerejší dopis, každé slovo jeho zvěstuje mi přeradostnou
zprávu, že city mé živého došly ohlasu v srdci Vašem a že mně věnujete tutéž vroucí lásku, kterou já k Vám jsem poután.
Blaženým snem zdá se vyznání Vaše, a abych přesvědčen byl, že láska Vaše není snem, nýbrž nezměrně krásnou skutečností, vznáším k Vám prosbu, snad příliš
smělou, na jejíž vyhovění však nevýslovně mi záleží.
Rád bych slova, jež Jste mi napsala, uslyšel jako hudbu rajskou z luzných Vašich rtíků, rád bych, abychom si vzájemně ústně mohli říci nejsladší „Miluji Vás!“
Snad rozličné překážky zmaří vyslyšení prosby mé, ale přece ji vyslovuji v pevné naději, že pokud na Vás záleží, neprosím nadarmo.
Zítra odpoledne mám volno a toho použiji k vycházce do Loučenské stráně. A tu
osměluji se prositi Vás, abyste mezi čtvrtou a šestou hodinou aspoň na skrovnou
chvilku přišla na východní okraj lesíka. Jenom na tak dlouho, co bych Vám opakovati mohl ujištění o nevadnoucí lásce své.
Ve šťastné shledání doufá
Váš věrný
Miloš.
65
Jedním z dalších prioritních cílů ženského hnutí bylo odstranění nerovnosti ve
vzdělání mezi ženami a muži. Dne 15. 9. 1890 bylo otevřeno z iniciativy E. Krásnohorské první dívčí gymnázium Minerva v Praze. Jednalo se o první dívčí školu
v celém mocnářství Rakousko - Uherském. V roce 1897 se konal na Staroměstské
radnici v Praze Sjezd českoslovanských žen. Ve stejném roce (1897) byl ustaven
Ústřední spolek českých žen. Současně byl, především pro ženy, vydáván časopis
Ženský svět (redaktorkou v letech 1896 – 1907 byla T. Nováková). Obsahově se
zaměřoval na řešení některých palčivých „ženských“ otázek, jako např. celibát učitelek, nedostatky v dívčím školství, přiznání volebního práva i ženám a tak dále.
66
Lidská sexualita – nebezpečná ideologie?
Analýza argumentů odpůrců sexuální výchovy
v českých školách
Lucie Jarkovská, Ph.D.
U příležitosti prvního dne nového školního roku byla před Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy svolána demonstrace s názvem Neexperimentujte
s našimi dětmi! Na podporu Výboru pro rodičovská práva (VORP) ji zorganizovalo občanské sdružení Akce D.O.S.T, které si vytklo za cíl bránit tradiční konzervativní hodnoty. Oba tyto subjekty bojují proti sexuální výchově ve školách, která se
během letošního léta stala neuvěřitelně žhavým tématem a lakmusovým papírkem
poukazujícím na sílící hlasy propagující konzervativní ideje.
Doposud jsme žili v přesvědčení, že Česko je jedním z nejsekulárnějších a nejliberálnějších států a těší se v důsledku toho mnohým svobodám, které nejsou samozřejmostí ani ve všech státech Evropské unie. Jedná se např. o možnost žen rozhodovat o své reprodukci a v případě nutnosti ukončit nechtěné těhotenství, stejně
jako o liberální postoj k sexuální výchově ve školách. Ta se do škol v masovějším
měřítku dostala po roce 1989. I její zásluhou klesla obrovskou měrou míra potratovosti přesto, že stát neklade ženám téměř žádné bariéry, a nenaplnila se katastrofická očekávání, že po otevření hranic dojde k zamoření republiky pohlavními
chorobami. Tato čísla ukázala, že liberální postoje vůči sexualitě se vyplatí více než
represe a tabuizace.
Aktivita iniciativ jako Akce D.O.S.T. nebo VORP a pozornost, jaká se jim dostává, však signalizuje, že se asi v Čechách něco mění a že je možné, že by svobodám,
kterým jsme se doposud těšili, mohl být také jednou konec. Česká společnost není
na extrémní konzervativismus zvyklá a kupříkladu na rozdíl od Polska, kde jsou
ultrakonzervativní názory stejně jako opozice vůči nim běžnou součástí veřejných
debat, zde jakoby opozice vůči konzervativcům trochu ztrácela dech. Považuji
proto za důležité podívat se podrobněji na výše zmíněné iniciativy a předložit do
diskuse analýzu některých jejich, dle mne zcestných a demagogických názorů.
Dítě zestátněné nebo soukromé?
Odpůrci sexuální výchovy jako např. senátor Kubera nebo prezidentův vicekancléř Petr Hájek (MF Dnes 18.8.2010) uvádějí, že sexuální výchova ve školách je
ukázkovým krokem tzv. zestátňování dětí, kterého jsme byli svědky za éry socialismu. Strašení socialistickou totalitou je oblíbenou praktikou konzervativců. Kdo
je za sexuální výchovu je podle nich zastáncem totalitních socialistických praktik.
Kritizují stát za to, že předepisuje, co je správná výchova dítěte. Ohánějí se odkazy
na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, kde se ve článku 18,
odstavci 4. praví: „Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu
rodičů… zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů.“ Dítě není majetkem státu, ale není ani soukromým majetkem
rodičů. Dítě je lidskou bytostí se svými právy, které se stát zavázal ochraňovat.
Proto ani vlastní rodiče nesmí své děti zneužívat, týrat či zanedbávat. V tomto
67
směru skutečně stát předepisuje, co je správná výchova dítěte a snaží se zasáhnout
v případech, kdy se zdá, že dítěti je ubližováno. Rodiče mají plné právo vychovávat
své dítě v morálním a náboženském přesvědčení, které je jim vlastní. Sexuální
výchova ve škole ale ničemu takovému nezabraňuje.V žádném případě není míněna jako „převýchova“. To, že se ve škole o sexu mluví, neznamená, že škola bude
předepisovat, jak mají lidé vést svůj vlastní sexuální a intimní život. Naopak. Kvalitní sexuální výchova ve školách by měla být v první řadě výchovou k toleranci,
otevřenosti a respektu při zachování vlastních morálních a názorových stanovisek,
což byl i cíl autorek a autorů brožury, proti které se VORP vzbouřil. Vyučující musí
být schopni představit sexualitu v kontextu kulturní, náboženské i individuální
rozmanitosti a tuto rozmanitost respektovat. Pokud dívka bude vyrůstat v rodině,
která odmítá např. hormonální antikoncepci, vyučující tu nejsou od toho, aby ji
přesvědčili, že hormonální antikoncepci užívat musí. To je zcela absurdní představa.
Odpůrci přirovnávají prosazování sexuální výchovy k totalitním praktikám.
Stejnou paralelu by mohla udělat i druhá strana. Za totality se ve škole muselo
o mnoha věcech mlčet, např. o náboženském vyznání, ale nebyly dostupné ani
informace o sexualitě, antikoncepci a prevenci pohlavních chorob. Tyto informace
byly považovány za ideologicky závadné stejně tak konzervativci dnes označují za
ideologicky závadné informace o sexualitě.
Neučte naše děti ideologiím
Dalším argumentem konzervativců je, že sexuální výchova indoktrinuje děti ideologií. Tento argument stojí na představě, že vychovávat lze i neideologicky, což je
opět demagogie. Za výchovou vždy stojí nějaká ideologie. Jde ale o to, zda je tato
ideologie legitimní či nikoli. Výchova je vždy výchovou k něčemu a funkcí školy
v moderní demokratické společnosti není zdaleka jen předávání určitých znalostí,
ale i výchova k určitým společensky uznaným hodnotám. Těmi mají být v naší společnosti i tolerance a respekt k pluralitě. Proč by se katolické dítě nemělo dozvědět
o existenci hormonální antikoncepce a o tom, že někteří lidé považují za normální
sex mimo manželství a jiní zase nikoli? Představa některých rodičů, že budou mít
monopol na (nejen) sexuální výchovu svých dětí je naivní. Sexualita neexistuje pouze za zavřenými dveřmi manželských ložnic, je ve veřejném prostoru, v médiích, je
komerčně využívána i zneužívána. Mnohdy je degradována a skandalizována. Rodiče nemohou děti od těchto vlivů separovat, pokud je nehodlají zazdít ve sklepě. Jak
již bylo řečeno výše, dítě není soukromým majetkem a nemůže být uvězněno v názorové totalitě rodiny. Jak roste, setkává se dítě liberálů s názory konzervativců, dítě
z nábožensky založené rodiny s nevěřícími, nelze tomu zabránit a v demokratické
společnosti není ani považováno za vhodné, aby mu v tom bylo bráněno. Proto Evropský soud rozhodl, že dítěte má právo na informace v oblasti sexuality. To ale
neznamená, že bude nuceno k nějakým konkrétním morálním postojům.
Zajímavé je, že škola byla za indoktrinaci určitým typem ideologie kritizována
i z pozic levicových intelektuálů. Ivan Illich filosof vzdělávání, kritizoval moderní
západní vzdělávání za to, že se instituce školy stala „reklamní agenturou, která
chce, aby člověk uvěřil tomu, že potřebuje společnost právě takovou, jaká je.“ Tj.,
že nás škola učí konformitě s dominantní ideologií a zbavuje potenciálu aktivně se
podílet na utváření společnosti takové, jakou bychom ji chtěli mít. Škola se od
ideologie nemůže oprostit. V totalitní společnosti se o náplni vyučování nevyjedná68
vá, v demokratické naštěstí ano a právě i k této schopnosti vyjednávat a diskutovat i o tématech, na které mají různé občanské skupiny radikálně odlišné názory,
by měla demokratická škola děti vést. Roman Joch v nedávném rozhovoru pro
Respekt uvedl, že přece ve svobodné a názorově pluralitní společnosti, jako je Česká republika, kde lidé vyznávají velice rozdílná pojetí sexuální morálky, je správné, aby rodiče mohli své děti vychovávat v sexuální morálce podle svého přesvědčení a není správné, aby se vnucoval jeden morální názor všem rodičům. Přesně
tak. Rodina ukáže dítěti jedno morální stanovisko, škola pluralitu a toleranci k ní,
protože to je jedním z principů demokracie. Ke změně morálního stanoviska nikdo
nucen není. A my si dejme pozor na demagogické hrátky se slovem demokracie.
Zvrhlí vyučující a pornoprůmyslová lobby
Samostatnou kapitolu tvoří bludy, které o příručce její odpůrci šíří. Bludem číslo
jedna je, že MŠMT vyučující a děti k něčemu nutí. České školství prošlo v nedávné
době kurikulární reformou, v rámci které došlo k zrušení centrálně stanovených
osnov, které musí dodržet všechny školy a zavedení rámcových vzdělávacích programů (RVP), na základě kterých si jednotlivé školy vytváří vlastní školní vzdělávací
programy (ŠVP). Školy se tedy těší mnohem větší autonomii než v dřívějších dobách. RVP představuje určité mantinely, do kterých by se škola měla vejít, ale konkrétní náplň je již na vyučujících. RVP pro jednotlivé stupně škol jsou poměrně
obecným dokumentem a představují určité tématické okruhy jako třeba „člověk
a zdraví“. Tato svoboda má své výhody i nevýhody, vyučující mohou být kreativní
a inovativní, avšak v případě, že takoví nejsou, může pro ně být problém vymyslet,
čím výuku naplnit. Jsou předměty, u kterých to není takový složité, jako třeba matematika, pro kterou existuje široká škála učebnic a osvědčené didaktické postupy,
jak děti matematice učit. U sexuální výchovy je to horší. Přesto, že jde o téma citlivé
a velmi složité, vyučujícím se mnoho možností nenabízí. Tento dluh se MŠMT pokusilo alespoň částečně splatit brožurou, která nic nenařizovala, nikoho do ničeho
nenutila, pouze byla k dispozici těm, kdo o ni měli zájem.
Velmi zavádějící jsou také informace v tisku, že se proti brožuře vyjádřilo několik
tisíc rodičů. V petici, kterou VORP inicioval, se signatáři a signatářky podpisem
vyjadřovali k otázce: „Opravdu chcete, aby se vaše děti učily na základní škole souložit bez zábran a výčitek s kýmkoli, kdykoli a jakkoli?“ Brožura ani žádný vyučující
sexuální výchovy samozřejmě nic takového nevyučuje. Není tedy na místě chápat
podpisy pod peticí jako odpor vůči brožuře.
Odpůrci brožury tvrdí, že propaguje pornografii a zvrhlé sexuální úchylky. Jeden
z organizátorů středeční demonstrace, ultrakonzervativec Michal Semín, se pro
Parlamentní listy vyjádřil, že se obává, aby ministra nesemlela byrokratická mašinerie na MŠMT, která je podle jeho názoru navázaná na pornoprůmyslové lobby. Co se
pornografie týče, dala by se brožura označit spíše za konzervativní, rozhodně pornografii nijakým způsobem nepropaguje a představa, že za jejím vydáním a vůbec za
sexuální výchovou ve škole stojí pornoprůmyslová lobby je naprosto zvrhlá. Za propagaci pohlavních odchylek a nemocí považuje VORP uvádění informací o homosexualitě a masturbaci. Tito zodpovědní rodiče, jak byli ministrem Dobešem označení,
chtějí, aby byly děti informovány o negativních důsledcích autoerotiky. Za zdravé asi
považují to, aby jejich děti, pokud tuto činnost budou vyvíjet, měly z toho výčitky
svědomí a bály se, že oslepnou. Prosazují, aby homosexualita nebyla označována za
normální, ale byla prezentována jako nemoc.
69
Kritici brožury tvrdí, že jsou v ní vyučující nabádáni, aby nutili děti k zveřejňování intimních informací jako třeba, zda už jim roste pubické ochlupení. Nic takového v brožuře není. V návodu, jak hrát tolik kritizovanou hru Kompot, je kladen
důraz na to, aby žákyně a žáci k ničemu nuceni nebyli, aby si byli vědomi svého
práva se aktivit neúčastnit, popřípadě v průběhu aktivit říci ne, pokud by měli pocit,
že se k danému tématu vyjadřovat nechtějí. Učí se tím uvědomovat si své vlastní
hranice a ty si také obhájit.
Netolerance k rovnosti
Demonstrace pořádaná Akcí D.O.S.T. 1. září nebyla zaměřena pouze proti sexuální výchově, ale demonstrující chtějí projevit také svůj odpor proti „genderovému“
znásilňování českého jazyka a dalším podobným experimentům, které pod vlivem
Evropské unie pronikají do českých škol. VORP se na svých stránkách vyjadřuje:
„Naprosto nesouhlasíme s tím, aby děti byly ve školách formovány ideologií, kdy
různé pohlavní odchylky a nemoci jsou prezentovány jako varianty sexuálního chování. Nesouhlasíme, aby byly seznamovány na základní škole s perverzními sexuálními praktikami.“ A kromě ministerské brožuře k sexuální výchově bojují také proti
publikacím Pomůcka při prosazování gendrové korektnosti učebnic, Kultura genderově vyváženého vyjadřování, Homofobie v žákovských kolektivech. Těmito výpady
signalizují jaké další hodnoty jsou jim proti srsti, jsou zaměřeny protievropsky
a odmítají principy rovnosti a nediskriminace na základě pohlaví a sexuální orientace.
Protože jsem autorkou kapitoly Genderové aspekty sexuální výchovy, chci uvést
na pravou míru výhrady VORPu právě k tomuto aspektu sexuální výchovy. VORP se
proti této kapitole ohrazuje následujícím způsobem: „Publikace MŠMT nerespektují
přirozené rozdíly mezi mužem a ženou, kteří se ve vztahu navzájem doplňují. Nezmiňují se o jejich odlišném vnímání sexuality, nenahraditelnosti matky v prvních
letech života dítěte, rozdílnosti mateřské a otcovské role, jak nás učí staleté zkušenosti. Kapitola o genderu naopak vnáší do školy ničím neprokázaný názor o stejnosti a zaměnitelnosti obou rolí, který může vytvořit u dítěte zmatek. Nechceme, aby
naše děti byly vystaveny působení této módní ideologie.“
Ve své kapitole nikde netvrdím, že muži a ženy jsou zaměnitelní či stejní. Poukazuji na to, že genderové stereotypy se promítají i do sexuální výchovy a je proto
potřeba, aby vyučující tuto skutečnost reflektovali. Sexualita je mnohdy vnímána
jako přirozený základ pro mužské a ženské role ve společnosti. Avšak proces je spíše
opačný. Nerovné postavení žen a mužů způsobuje, že i jejich sexualita je vnímána
rozdílně a ženy a muži čelí v oblasti sexuality různým problémům. Ženám je přisuzována větší emocionalita, menší sexuální touha, větší stydlivost, pasivita. Za projev
mužnosti je zase považováno, pokud muži demonstrují svou potenci a sexuální apetit. Stereotypně se předpokládá, že jsou muži k sexu puzeni více než ženy, že v sexu
pro ně není důležitý vztah, ale výkon, že mají sklon k nevěře a jsou aktivní. Již dospívající dívky a chlapci mohou mít s těmito stereotypy problém, protože cítí, že jim
neodpovídají. Ti, kteří těmto stereotypům odpovídají se zase potýkají s problémy
způsobenými tím, že se jejich osobnost a sexualita nerozvíjí komplexně, ale poněkud
jednostranně: muži nedokáží mluvit o svých obavách či problémech, bojí se něhy
a blízkosti, ženy mohou mít problémy s pozitivním přijetím vlastního těla a sebe
jako sebevědomé sexuální bytosti.
70
Sexuální výchova má své genderové aspekty. Je třeba, aby vyučující nezastávali
sexistické postoje a snažili se nereprodukovat genderové nerovnosti. Úkolem sexuální výchovy je kromě jiného zpochybnění výše zmíněných stereotypů a vysvobození
chlapců i dívek z mýtů, které sexualitu žen a mužů v naší kultuře opředly.
Sexuální výchova je potřeba
Škola by neměla mlčet o tom, o čem všichni ostatní mluví. Mlčení je také způsob
komunikace, kterým by škola zahalila sexualitu do hávu něčeho nepatřičného, nepřístojného, vykázaného do šedé zóny, o které všichni vědí, ale slušní lidé předstírají, že neexistuje. Místo, aby rodiče viděli ve škole nepřítele, který chce poskvrnit
jejich čisté děti, měli by v ní vidět spojence, který pomůže dětem zorientovat se ve
světě přesyceném komercionalizaovanou sexualitou a zavádějícími informacemi
o sexu. Škola může podat pomocnou ruku k tomu, aby si jejich ratolesti byly schopny vybudovat zdravé sebevědomí. To je může ochránit před nebezpečími mnohem
lépe, než hradba mlčení.
Důležité je toto téma i z hlediska prevence zneužívání dětí. Není možné zavírat
oči před tím, že děti jsou sexuálně zneužívány i v rodinách. K převážné většině sexuálních zneužití dítěte dochází ze strany někoho z rodiny či okruhu známých rodiny.
Jsou to právě vyučující, u koho pak může dítě nalézt pomoc. A aby ho napadlo ji tam
hledat, musí se dozvědět, že toto téma není tabu.
I pro psychicky zdravé kluky a holky z dobře fungujících rodin může být nepříjemné ptát se (i liberálních) rodičů na sex. Vyučující využívají anonymní listárny,
kam mohou studující vložit své dotazy, aniž by vzbudili podezřívavé pohledy. Anonymní listárnu v rodině těžko zavedete a proto bez sexuální výchovy ve škole zůstane mnoho dotazů nezodpovězeno a mnoho pubertálních strachů nerozptýleno.
Sexuální výchova je citlivé a složité téma a je proto potřeba, aby vyučující sami
měli dostatečně široké vzdělání a trénink k tomu, aby ho se svou třídou dobře zvládli. V zahraničí existují komplexní možnosti školení na toto téma a v případě, že si
vyučující na sexuální výchovu se svými žákyněmi a žáky netroufají, mohou si objednat vysoce kvalitní přednášky na klíč od organizací, které se na toto téma specializují. Vyučující v Česku toho mají k dispozici zatím poměrně málo. Sexuální výchova
doposud byla spíše na okraji zájmu a vyučující se s tím museli vypořádat sami. Každá iniciativa, která pomůže rozvíjet a kultivovat kvalitu sexuální výchovy v českých
školách, je proto záslužná.
Na závěr ještě považuji za nezbytné zmínit, že vedle VORPu existuje také rodičovská iniciativa hájící brožuru a právo dětí na informace v oblasti sexuality. Jde
portál hovormeotom.cz, který je zatím v začátcích, ale snad se mu podaří stát se
místem, kde bude možné o sexuální výchově diskutovat a sdružovat informace,
kterými se budou moci vyučující pro svou práci v hodinách sexuální výchovy inspirovat.
Spojení na autorku:
Katedra sociologie, obor genderových studií
Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity
Joštova 10, 602 00 Brno, [email protected]
71
Informace o pedofilii v médiích, literatuře
a na internetu
Jiří Fx100d
Dobrý den, jmenuji se Jiří, na internetu mne najdete pod přezdívkou Fx100d.
Někteří mě z loňského kongresu již znají a vědí, že jsem nekriminální pedofil. Dnes
zde nebudu vyprávět o sobě, ale rád bych zde poreferoval o informacích o pedofilii
v knihách, médiích a na internetu.
Když jsem si v patnácti uvědomil, že jsem pedofil, začal jsem o této deviaci hledat informace. Internet byl tehdy v plenkách, možná někde v Nasa nebo už i v některých vysokých školách, každopádně pro domácí použití to byla věc fantazie. Začal
jsem tedy hledat v knihovně. Půjčil jsem si nějaké ty knihy o sexualitě, ale našel
jsem maximálně malou zmínku o tom, že někteří lidé preferují malé děti a říká se
jim pedofilové a pak popis negativních projevů pedofilie, které jsou však nespecifické.
Jako další zdroj informací mi posloužila média. Když vyslovím název Červené
uši, jistě si pan doktor Uzel vzpomene na pořad na rádiu Nová Alfa, který se tak
jmenoval. Spolu s moderátorem Pavlem Malůšem tam odpovídal na dotazy posluchačů týkající se sexuality. Každý večer jsem usedal k přijímači s nadějí, že se někdo
zeptá alespoň na podobný problém, sám jsem se neodvážil zavolat. I když tam podobný dotaz tehdy zazněl, odpověď byla velmi stručná a neodpověděla mi na spoustu dalších otázek.
Když se pak rozšířil internet a začal být běžnou součástí domácností, pořídil
jsem si jej také. Když pominu zprávy typu „Hledá se nebezpečný pedofil“ a podobné,
informací na internetu moc nebylo. Tehdy jsem ale přeci jen něco našel. Jednalo se
o osobní weby některých pedofilů a kupodivu to byli převážně lidé, kteří dle jejich
výpovědí dětem nikdy neublížili. Ač tyto informace nebyly odborné, byly pro mně
velmi přínosné a díky nim jsem se teprve dokázal se svou odlišnou sexualitou vyrovnat.
Přesuňme se nyní do současnosti. Pokud někdo z Vás čeká, že se dostupnost informací o pedofilii zlepšuje, mohu ho vyvést z omylu a říci, že je tomu spíše naopak.
Odborná literatura se z krátkého stručného popisu pedofila plynule přesune k popisu trestné činnosti páchané na dětech, a co se týče internetu, webů s popisem životů
pedofilů ubylo. Důvodem jsou postoje mnoha poskytovatelů prostoru pro webové
stránky, kteří, ač nedochází na těchto webech k porušování jakýchkoliv zákonů,
weby s touto tématikou bez upozornění mažou. O médiích zde raději ani nemluvím.
S několika pedofily jsem se rozhodl, že situaci v tomto směru zkusíme alespoň
mírně zlepšit. Vytvořili jsme web, na kterém bychom rádi publikovali pravdivé informace o pedofilii a pokoušeli se tak bořit některé mýty, které se okolo této deviace
mezi lidmi šíří. Web je primárně určen pro mladé lidi, kteří u sebe projevy pedofilie
pozorují a nedokáží se s tím vyrovnat a hledají informace a možná i nějaký návod,
jak s touto deviací žít.
První problém s tímto webem vznikl, když jsme hledali vhodný hosting. Po negativních zkušenostech s hostingy zdarma jsme se rozhodli pro hosting placený. Abychom předešli nedorozumění, oslovili jsme provozovatele těchto služeb předem
72
a zeptali jsme se, zda by web s podobnou tématikou byl ochoten hostovat. Ten nám
však odpověděl negativně. Hledali jsme tedy dál a nakonec jsme hosting našli a web
mohl vzniknout.
Ač na tomto webu zatím moc informací není, rád bych Vám jej nyní představil.
Najdete jej na adrese www.pedofilie-info.cz ale i na adresách www.boylover.cz popřípadě na slovenských doménách www.pedofil.sk a www.pedofilia.sk. Součástí
tohoto webu by měla být také poradna. Do této poradny bychom uvítali někoho
z řad sexuologů nebo psychologů. Na letošních Bohnických sexuologických dnech se
taková spolupráce sice podařila navázat, ale dotyčný psycholog z ní později vycouval
s tím, že má strach, aby nebyl zdiskreditován médii. Proto bych zde nyní rád požádal, zda by se zde nenašel nějaký odvážnější psycholog či sexuolog, který by byl
ochoten spolu s námi v poradně reagovat na anonymní dotazy a zároveň dohlížel na
informace na webu podávané po odborné stránce, aby nedošlo k šíření dalších mýtů
a nepravd.
Když se poslední dobou objevují protesty proti sexuální výchově na školách, protiargumentem by mohl být i fakt, že neinformovanost lidí s odlišnou sexualitou
může vyvolat u těchto jedinců traumata podobná těm, která prožívají sexuálně zneužívané děti. Děkuji Vám za pozornost.
73
Vybrané aspekty reprodukčního chování populace ČR
RNDr. Jiřina Kocourková, Ph.D
Od poloviny 90. let 20 století probíhají v ČR zásadní změny reprodukčního chování, jejichž hlavní charakteristikou je odklad mateřství do vyššího věku žen a pokles úrovně plodnosti. Důsledkem této přeměny je prohlubování procesu demografického stárnutí a zastavení přirozeného růstu populace České republiky. Současná
úroveň reprodukce v dlouhodobější perspektivě již nezajistí početní náhradu obyvatelstva ČR. V letech 1994–2005 převyšovaly počty zemřelých osob nad počty živě
narozených. V poslední době roste role imigrace, i když její objem dostačuje pouze
k zachování velikosti populace a nemůže vyřešit problém stárnutí obyvatelstva ČR.
Před rokem 1990 byly hlavní životní události, tj. zahájení pracovní kariéry, budování vlastní domácnosti, sňatek a založení rodiny, nakumulovány do úzkého časového rozmezí života jednotlivce. Většina mladých lidí ve věku 25 let již žila v manželství a měla dvě děti, tzn., že typickým rysem pro ČR byla vysoká úroveň plodnosti
na počátku reprodukčního období společně s koncentrací plodnosti do úzkého věkového rozpětí. Většina rodin měla dvě děti. V populaci byl nízký podíl bezdětných
žen. V průměru měly ženy první dítě ve věku 20 let a druhé ve věku 23 let. Po roce
1990 mladí lidé začali poznávat, že výhodnější je jednotlivé životní starty rozložit do
delšího časového období. Kromě prodlužování školní docházky a snahy o dosažení
co nejvyššího vzdělání je odklad sňatku a rodičovství vynucen potřebou nejprve se
ekonomicky zajistit a vybudovat si určitou pozici v zaměstnání.
Dalším rysem probíhající přeměny reprodukčního režimu je kromě odsunu základních životních událostí do pozdějšího věku spolu s jejich rozložením do delšího
časového období také rozvolňování vztahu mezi sňatečností a plodností. Narození
dítěte čím dál tím méně předchází uzavření sňatku. Pokud ženy chtějí mít děti, mají
je stále více jako svobodné matky. Některé z nich pak dodatečně narození dítěte
legitimizují sňatkem. Na změnu v uvedeném vztahu lze v ČR usuzovat již od roku
1994, kdy růst průměrného věku žen při prvním sňatku předběhl růst průměrného
věku matky při narození prvního dítěte. V současné době jsou prvorodičky v průměru o 1,5 roku mladší než svobodné ženy uzavírající sňatek.
Rostoucí význam plodnosti nevdaných žen je plně v souladu s evropskými trendy. Pro většinu evropských států platí, že vyšší úroveň plodnosti je spojena s vyšším
podílem dětí narozených mimo manželství. Lze se domnívat, že se jedná o jeden
z důsledků tzv. politiky rovných příležitostí pro muže a ženy. Větší úspěšnost z hlediska vlivu na úroveň plodnosti má taková rodinná politika, která ženám umožňuje
finanční nezávislost na mužích. Je však otázkou, do jaké míry je oslabení instituce
rodiny jako nutného rámce pro výchovu dětí žádoucí z hlediska budoucího rozvoje
společnosti. Podíl živě narozených mimo manželství v posledním dvacetiletí v ČR
neustále roste. Zatímco před rokem 1990 tento podíl nepřesáhl 8%, v roce 2009
dosáhl již 42%.
Vytváření nového reprodukčního režimu je úzce spojeno s přechodem od modelu častých a časných sňatků k modelu málo četných a pozdních sňatků. Zatímco
před rokem 1990 vstupovalo do manželství 95% žen a 90% mužů, v současné době
uzavírá do věku 50 let sňatek pouze 70% žen a 63% mužů. Věk, kdy ženy v průměru
74
vstupují do manželství se během dvaceti let zvýšil z 21–22 let na 28–29 let. S poklesem intenzity sňatečnosti souvisí nárůst podílu tzv. faktických manželství. V minulosti žily ve faktických manželství především starší rozvedené osoby. V posledním
dvacetiletí se stále více jedná o mladé svobodné a bezdětné páry, kteří společné
soužití vnímají jako manželství na zkoušku.
ČR se již před rokem 1990 vyznačovala relativně vysokou úrovní rozvodovosti,
neboť se třetina manželství rozváděla. Navzdory očekávání, že pokles neuváženě
uzavřených sňatků se odrazí ve snížené míře rozpadu manželství, rozvodovost pokračovala v růstu i po roce 1990. V současné době se již polovina manželství rozvádí.
Vysoká intenzita rozvodovosti byla dříve vysvětlována uzavíráním sňatku v poměrně
nízkém věku často z důvodu těhotenství partnerky. Nyní je zdůrazňovaná především
souvislost s nízkým stupněm religiozity českého obyvatelstva. Rozvod je v české
společnosti považován za přijatelné řešení narušených partnerských vztahů. Trendům v rozvodovosti se v podstatě přizpůsobovala i legislativa, neboť změny zákonů
obvykle směřovaly ke zjednodušení rozvodů. Poměrně snadnou dostupnost rozvodu
dokumentuje i způsob vyřízení podaných žádostí o rozvod. Zamítnutých návrhů na
rozvod představuje méně než 0,5% z úhrnu podaných žádostí.
Společenské změny po roce 1990 vytvořily v ČR předpoklady pro zásadní pokles
počtu interrupcí. Zatímco před rokem 1990 patřila ČR vysokou úrovní umělé potratovosti ke státům východní Evropy, během dvaceti let se dostala na úroveň nižší než
uvádí některé západoevropské státy, např. Velká Británie či Švédsko. K tomuto
poklesu došlo v ČR bez jakéhokoliv legislativního omezení interrupcí, což potvrzuje
důležitost účinné prevence nechtěných těhotenství zpřístupněním moderní antikoncepce. Úroveň umělé potratovosti zaznamenala nejvýraznější propad v první polovině 90. let. Na konci 80. let připadalo více jak 80 interrupcí na 100 živě narozených
dětí. V současné době je zaznamenáváno jen 20 interrupcí na 100 živě narozených
dětí. Snížení umělé potratovosti bezprostředně souviselo s rychlým růstem podílu
žen s předepsanou antikoncepcí ze 17% v roce 1990 na téměř 55% v roce 2008.
S odkladem plodnosti do vyššího věku žen také souvisí mírný nárůst samovolných
potratů.
Vzhledem ke zvyšujícímu se průměrnému věku matek při narození prvního dítěte je značný pokles intenzity interrupcí u žen do věku 30 let výsledkem zlepšování
prevence otěhotnění u bezdětných žen v zájmu odkladu narození dítěte do vyššího
věku. V souvislosti s probíhající přeměnou reprodukčního chování se česká společnost stala tolerantnější k rodičovství nesezdaného páru a mateřství svobodných žen.
Během dvacetiletého období došlo ke značnému sblížení potratového chování vdaných a nevdaných žen. Ještě v první polovině 90. let byla u nevdaných žen interrupce častější než narození dítěte, a to bez ohledu na počet dětí. Vdané ženy se častěji
rozhodovaly pro interrupci jen v případě, že již měly dvě děti, což dokumentovalo
převládající orientaci na dvoudětný model rodiny, kdy třetí těhotenství bylo spíše
nechtěné. V současné době se již všechny ženy bez ohledu na rodinný stav častěji
rozhodují pro narození dítěte než pro interrupci. Nicméně z hlediska počtu již narozených dětí rozdíly v rozhodování žen přetrvávají. Největší pravděpodobnost interrupce je stále zaznamenávána u nevdaných žen se dvěma a více dětmi.
75
Menopauza a sexualita ženy
Doc. MUDr. Peter Koliba, CSc.,MUDr. Peter Koliba ml.
Sexuální aktivita je většinou spojována s mládím, případně se středním věkem
a často se zapomíná, že je důležitou součástí života i lidí ve vyšším věku. Po menopauze dochází u žen k celé řadě fyziologických změn. Dlouhodobé chybění pohlavních hormonů, zejména estrogenů má ale negativní vliv na sexualitu starších žen.
Chybění estrogenů způsobuje involuci rodidel, včetně trofických změn kůže a sliznic.
Sliznice poševní se ztenčuje a poševní stěna ztrácí pružnost. Důsledkem může být
bolest při pohlavním styku nebo pálení a svědění při nebo po pohlavním styku. Další
změny se projevují i v psychické labilitě a negativně ovlivňují její schopnost adaptace, komunikace i životní energii. Proto ženy často v tomto věku propadají depresím,
trpí nespavostí, pocením, návaly horka apod. Všechny tyto změny, často kombinované se ztrátou partnera, nebo s jeho nezájmem o sex, případně sníženou schopností
sexuální aktivity, vedou ke zhoršení možností sexuálního života. Ženy si uvědomují
také snížení vlastní atraktivity a tím i schopnosti navázat případný nový kontakt.
V tomto věku se také mění obsah sexuálních aktivit – koitální sex je méně častý a
stoupá význam citových projevů, pozornosti ze strany partnera, doteků a dalších
projevů lásky. Projevuje se rozdílný vliv hormonů na libido – estrogeny mají nepřímý vliv, na rozdíl od androgenů, které zvyšují sexuální motivaci i u žen. Významná
je vlastní percepce, hlavně ve vztahu k vulnerabilitě sexuální identity.
Sexualita ženy po menopauze je spojena s řadou handicapů a je úkolem lékaře
pomáhat řešit i tyto problémy. Jedinou výhodou je, že po menopauze u žen není
potřebné řešit kontracepci. Součástí zkvalitnění péče o starší lidi je komplexní eliminace negativních faktorů věku. Kromě zdravé výživy a přiměřené tělesné aktivity
může hormonální léčba v indikovaných případech přispět ke zlepšení celkové kvality
života a to i v oblasti sexuální. Je známou skutečností, že sexuální aktivita lidí ve
vyšším věku, především při pravidelném monogamním spolužití významně prodlužuje délku a zlepšuje kvalitu života.
Kontakty na autory:
Doc. MUDr. Peter Koliba, CSc. – Gynekologická ambulance, Gynartis,s.r.o., Ostrava
– Vřesina
MUDr. Peter Koliba ml. – Gynekologicko – porodnická klinika VFN Praha
76
Kuplířství v zák. čís. 40/2009 Sb., trestním zákoníku
JUDr. Mgr. Jiří Kubík, JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
I.
Trestní právo je odvětvím práva veřejného. Chrání zájmy společnosti a ústavního
zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob před
protiprávním jednáním, jakým je trestný čin. Od ostatních právních odvětví se liší
především poskytováním ochrany takovým zájmům, při jejichž ohrožení nebo porušení nepostačuje vznikající nebo vzniklé nebezpečí odstranit, ale kdy je v zájmu
bezpečnosti společnosti nutno pachateli uložit trestní sankci1 a mladistvému opatření podle § 10 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže.
Nedávná rozsáhlá rekodifikace českého trestního práva vychází ze současné
trestněprávní materie. Zohledňuje závazky v trestněprávní oblasti, které pro Českou
republiku vyplývají z mezinárodních smluv a dalších dokumentů, a vyjadřuje soulad
vnitrostátní právní úpravy s normami práva Evropské unie, jakož i s doporučeními
a stanovisky Rady Evropy. Účinnost nový trestní zákon nabyl od 1. ledna 2010.
Zatímco předchozí trestní zákon vycházel z materielního pojení trestného činu,
kdy součást skutkové podstaty tvořil znak nebezpečnosti činu pro společnost, současný trestní zákoník vychází z formálního pojetí trestného činu, které slouží k dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti, což vede ke zvýšení jednotnosti při výkladu a aplikaci zákona a k posílení rovnosti všech před zákonem.
Formálně právní pojetí trestného činu bylo důsledně promítnuto do definic skutkových podstat trestných činů.2
V této souvislosti je třeba poukázat na výkladové pravidlo uvedené v ustanovení
§ 12 odst. 2, tedy, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. To tedy znamená, že je
třeba v každém konkrétním případě posoudit tuto společenskou škodlivost především s ohledem na skutkové okolnosti, které vytvářejí znaky skutkové podstaty
a dále pak s ohledem na ty okolnosti, které jsou vedeny v ustanovení § 39 a ke kterým je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu.
Ustanovení § 12 odst. 2 tedy slouží k tomu, aby bylo možno zabránit trestnímu
postihu pro bezvýznamné delikty protože formální pojetí trestného činu nevylučuje
tyto činy nestihat s ohledem na již připomenutou subsidiaritu trestní represe definovanou v principu ultima ratio.
Podle § 13 trestního zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní
zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně.
Zvláštní část trestního zákoníku doznala v porovnání s předchozí právní úpravou
výrazné změny, které vyjadřují význam objektů trestných činů tj. zájmu společnosti
na ochraně těch kterých společenských vztahů a hodnot.
1
2
§ 36 tr. zák.
MITLÖHNER, M. Trestní právo hmotné, Hradec Králové: Gaudeamus 2010
77
Tak kupříkladu trestné činy proti životu a zdraví tvoří obsah I. hlavy zvláštní části3 a stejně tak trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti byly soustředěny do III. hlavy zvláštní části.4
II.
Trestný čin kuplířství byl v trestním zákoně čís. 140/1961 Sb. zařazen do hlavy
páté tj. mezi trestné činy hrubě narušující občanského soužití5, zatímco je v současně platném a účinném trestním zákoníku zařazen jako § 189 mezi trestné činy podle
hlavy III zvláštní části tj. trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.
Problematiku kuplířství obsahuje rovněž trestný čin obchodování s lidmi podle
§ 168 tr. zák.
Jedná se o kriminalitu, která zasahuje do citlivé sféry osobní integrity. Objektem
je tlumení prostituce jako formy vykořisťování.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel buďto jiného zjedná, přiměje, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kořistí z prostituce provozované jiným. Prostitucí se rozumí poskytování pohlavního styku za úplatu, přičemž forma
úplaty je nerozhodná, stejně tak jako její výše.
Pohlavním stykem se rozumí jakákoliv forma ukájení pohlavního pudu v kontaktu s tělem druhé osoby a to bez ohledu na pohlaví účastníků.
Vedle klasické soulože tedy může jít o orální či anální sex, osahávání pohlavních
orgánů či prsů, použití erotických pomůcek a podobně. Na rozdíl od předchozí
úpravy6, kdy nemohlo být za pohlavní styk považováno pouhé prohlížení intimních
partií bez dotyku, se jeví opačný výklad s ohledem na ustanovení § 186 tr. zák. jako
zcela reálný.
Při splnění podmínek prostitučního chování tedy lze postihovat nejen pohlavní
styk uskutečněný formou soulože, tedy genito-genitálního spojení, ale i všechny
další formy ukájení pohlavního pudu jiné osoby stejného nebo opačného pohlaví
jako je osahávání a masturbace genitálií, zasouvání prstů do pochvy ženy, zasouvání
mužského údu mezi prsa ženy, zasunování pohlavního údu muže do podpaží, ale
i situace, kdy dochází k vzájemnému tření pohlavních orgánů žen, nebo případů,
kdy je dochází k realizaci orálního a anální styku.
Zásadně platí, že se nepostihuje prostituční chování jako takové, nýbrž ten, kdo
se na prostitučním chování jiného nějakým způsobem podílí, nebo z něho kořistí.
Zjednáním se rozumí uzavření smlouvy nebo dohody, a to i jinou než výslovnou
formou, jejímž obsahem je realizace prostitučního chování. Musí nastat oboustranný souhlas kuplíře a prostitutky. Podobně i svedení k prostituci postrádá jakýkoliv
náznak násilí a jde oboustranně dobrovolnou aktivitu. Svedení spočívá v úmyslném
vzbuzení rozhodnutí pro prostituční chování. Může mít formu přemlouvání, slibů
snadných výdělků, ospravedlňování prostitučního chování a podobně. Naproti tomu
přimět jiného k prostituci již znamená využití vlivu na osobu, která má prostituční
chování realizovat.
Přimět lze rovněž využitím tísně nebo závislosti. Tíseň je chápána jako přechodný či trvalý stav, jehož příčina spočívá ve skutečnostech, které mají nepříznivé do3
4
5
6
Dříve hlava VII.
Dříve hlava VIII, označená jako trestné činy proti svobodě a lidského důstojnosti
§ 204
§ 204 tr. zák. čís. 140/1960 Sb.
78
pady na volní složku, a tudíž vedou k omezení svobodného rozhodování. Závislost je
stav, ve kterém se osoba nemůže svobodně rozhodovat právě s ohledem na nejrůznější vazby na pachatele nebo s pachatelem. Není podmínkou, aby tato závislost
vyplývala z právního vztahu.
I když současná právní úprava oproti předchozí již neobsahuje znak použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy anebo zneužití tísně nebo závislosti, lze nepochybně všechny tyto skutečnosti shledat za naplněné v pojmu přimět
k provozování prostituce.
Stejně tak pachatel naplní tento znak v situaci, kdy např. v sociálně slabých rodinách, ve kterých rodiče nutí své děti k prostituci, kdy jde o intrafamiliální model
a bývají jim častěji ohroženy děti mentálně retardované či s tělesným handicapem,
který je činí zcela závislými na svých rodičích či blízkých a právě pro svůj handicap
se stávají snadnou obětí obchodu.7
Kořistění z prostituce je získávání jakéhokoliv majetkového prospěchu, takže jakákoliv zisková činnost z prostitučního chování jiné osoby je trestnou činností. Nemusí se jednat jen o ochránce prostitutek (pasáky), ale i hotelové recepční, taxikáře,
barmany, členy ochranky, provozovatele ubytovacích zařízení, erotických klubů
a podobných zařízení. Postačí, že taková osoba má z umožnění prostituce majetkový
prospěch, aniž by si tento prospěch vynucovala nebo výslovně vyžadovala.
Pachatelem může být kdokoliv, po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Ze celospolečenského hlediska je za nejnebezpečnější považována dětská prostituce. Jde o vysoce latentní formu prostituce, a to z toho důvodu, že kuplíři a organizátoři dětské prostituce jsou si dobře vědomi, že se dopouštějí velmi společensky
nebezpečné trestné činnosti. Je zajímavé, že se množí případy, kdy děti provozují
prostituci z vlastního rozhodnutí, za účelem získání finančních prostředků. Častější
je však dětská prostituce organizovaná kuplíři. Dětská prostituce je velmi úzce provázána i na dětskou pornografii.8
V porovnání s předchozí právní úpravou současná právní úprava nepostihuje
jednání toho, kdo přiměje, zjednání, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce osobu mladší osmnácti let jako kuplířství, nýbrž jako trestný čin obchodování
s lidmi, s trestní sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let.9
Trestná je příprava tohoto trestného činu. I zde pachatelem může být kdokoliv
a po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
III.
Smyslem našeho krátkého vystoupení bylo seznámit s novou právní úpravou postihu kuplířství, kterou přinesl trestní zákoník čís. 40/2009 Sb.
I přes rozporuplné přístupy k prostituci jako takové a zachování její beztrestnosti s výjimkou, kdy je provozována za podmínek, které ohrožují mravní vývoj dětí10 je
zachován trestněprávní postih osob, které mají z realizace prostituce provozované
jinou osobou prospěch.
7
8
9
10
VANÍČOVÁ, E. Dětská prostituce, Praha: Grada Publishing 2005 s. 30 ISBN 80-247-1138-9
CHMELÍK, J. a kol. Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita, Praha: Portál 2003
s.64 ISBN 80-7178-739
§ 168 tr. zák.
§ 190 tr. zák.
79
Současná právní úprava znamená trestní postih kuplířů v souvislosti s dětskou
prostitucí významnější posun v přísnosti trestání a to právě v souvislosti s novou
úpravou trestného činu obchodování s lidmi.
80
Incest ako zabudnutá udalosť
Prof. PhDr. Jana Levická, Ph.D., Mgr. Zuzana Truhlářová, Ph.D.,
Ing. Anna Tomašovičová, Ph.D.
Úvod
Jednou zo zmien, ktoré priniesol november 1989 je aj otvorenie širokej spoločenskej diskusie o problémoch súvisiacich s ľudskou sexualitou, teda o problémoch
starých ako ľudstvo samo. Postupne na verejnosť začali prenikať témy ako zneužívanie detí, sexuálna frustrácia, či incest. Verejnosť aj dnes mnohé z problémoch spojených s ľudskou sexualitou pokladá za problémy dnešnej doby, alebo za akúsi nákazu západnej civilizácie. Mohli by sme sa nad tým usmiať, keby tieto postoje tak
významne neovplyvňovali aj prístup k riešeniu problémov s tým spojených. K takto
vnímaným problémom patrí aj incest a incestné správanie.
Incest
Termín incest, ktorým sa označuje pohlavný styk medzi blízkymi príbuznými je
odvodený od latinského slova incestus, ktoré by sme mohli preložiť ako nečistota.
V staršej terminológii(a dodnes napr. aj v kresťanskej terminológii) sa v súvislosti
s incestom stretávame s pojmom krvismilstvo, ktorým sa naznačuje, že prichádza
k nežiaducemu zmiešaniu krvi, čiže k pohlavnému styku, ktorý môže nejakým spôsobom ohroziť spoločnosť.
Pôvodne bol incest vnímaný predovšetkým ako morálny a biologický problém.
Morálny z dôvodu prekročenia spoločensky akceptovaných morálnych pravidiel,
ktoré chápu pohlavný styk medzi blízkymi príbuznými (predovšetkým medzi rodičom a dieťaťom) za nesprávny, nedobrý. Biologickým z toho dôvodu, že na genetickej úrovni môže v dôsledku pohlavného styku medzi blízkymi príbuznými prísť ku
genetickému poškodeniu plodu. Spoločnosť prirodzene spela k potrebe chrániť deti
pred morálne a biologicky nežiaducim konaním dospelých a preto sa incest objavuje
v rôznych právnych normách. Jeden z najznámejších zákazov incestu môžeme nájsť
napr. ešte v 18. st. p.n.l. v Chamurapiho zákonníku (Levická, J. a Zeman, K., 1999).
Až oveľa neskôr, a to predovšetkým v súvislosti s otvorením diskusie o syndróme
CAN, sa začalo uvažovať o inceste aj v širších súvislostiach ako napr. o dopade incestu na psychický vývoj dieťaťa, o zmenách správania spôsobených incestom apod.
Napriek závažnosti, ktorý tento jav v živote jednotlivcov i spoločnosti spôsobuje,
je incest ešte aj dnes sociálnym tabu, čiže akýmsi nepísaným konsenzom spoločnosti
o tom, že o pohlavných stykoch medzi príbuznými je vhodné diskutovať len v nevyhnutných situáciách a to ešte iba medzi špecifickými účastníkmi, ku ktorým sa radia
právnici, lekári, psychológovia a od 20. storočia aj sociálni pracovníci.
Takýto prístup k incestu nie je charakteristický len pre situáciu v Čechách, či na
Slovensku. Stretneme sa s ním takmer vo všetkých krajinách sveta. Dá sa povedať,
81
že sociálne tabu incestu je univerzálnym javom. 1 Nič na tom nemení skutočnosť, že
sa ten jav objevuje v společnosti už celé tisícročia.
Incest ako jav opakujúci sa v histórii
Oboznámiť sa s incestom v historickom kontexte nám najlepšie umožňujú rôzne
cirkevné a právne dokumenty, ktoré o. i. zachytávajú tiež myslenie doby, v ktorej
vznikli. Ide o zdroje, ktoré z rôznych dôvodov spoločnosť pokladala za potrebné
„oživovať“ pre súčasníkov a preto sú ľahko dostupné aj dnes. Pre náš príspevok sme
si zvolili príklady spojené s rannou históriou ľudstva.
Incestné vzťahy v starom Egyte, Grécku a Ríme
Ako uvádza vo svojej práci Frazer (2007) v starom Egypte bol pohlavný styk
medzi príbuznými, okrem kráľovskej rodiny, neakceptovateľný a historický dôkaz
o manželstve v rodinných kruhoch neexistuje. Panovníci boli v časoch egyptskej ríše
považovaní za stelesnenie boha žijúceho na zemi, boli držiteľmi titulu „dokonalý
boh“ (nečer nefer) a pretože všetci dávni bohovia boli deťmi jedného stvoriteľa museli sa rozmnožovať výlučne v rodinnom kruhu. Toto sa stalo nielen vzorom, ale aj
akousi dogmou kráľov staroegyptskej ríše. Výsostná pozícia faraóna sa získavala na
základe nástupnického práva, ktoré sa odovzdávalo výlučne po ženskej línii. Ale
výkonná moc faraóna patrila mužom, manželom. Z toho vyplýva, že ak chcel faraón
zabezpečiť následníctvo pre syna, musel ho oženiť so svojou dcérou.2 Manželstvo
medzi súrodencami obsahovalo množstvo výhod ako napríklad nedelenie dedičstva,
či upevnenie si práva na trón. V starovekom Egypte bol incest považovaný za základnú podmienku násobenia požadovaných genetických vlôh, čo predpokladalo
vytváranie dokonalejších potomkov, zdokonalenie svojho druhu. Je paradoxné, že
namiesto degenerácie sa panovníci vyznačovali neobvyklou inteligenciou, dobrým
zdravotným stavom a dlhovekosťou.
O inceste v starom Grécku sa dozvedáme najmä prostredníctvom dochovanej
gréckej mytológie, z ktorej sa dozvedáme napr. o vzťahu medzi Zeusom, ktorý si za
manželku zobral vlastnú sestru Héru. Keďže Zeus v gréckej mytológii bol najvyšším
bohom, povýšil týmto incest na božskú vec. Je preto prirodzené, že jeho konanie
nasledovali aj iní bohovia ako napr. Kronos, ktorý si za manželku vzal vlastnú sestru
Rheiu, ktorá mu porodila 6 detí.
Hádam najznámejším príbehom antického Grécka3 založeným na incestnom
vzťahu je príbeh thébskej kráľovnej Iokasté, vdovy po kráľovi Láiosovi, ktorá si za
manžela zoberie vlastného syna Oidipa. Z tohto manželstva sa potom narodili štyri
deti. Je treba pripomenúť, že v čase uzatvorenia manželstva ani Iokasté, ani Oidipus
netušili, že sú matka a syn. Toto manželstvo bolo vlastne trestom kráľa Láiosa.
1
2
3
Viď napr. práce: Hweretík, 2004., Weiss,P. et all., 2005, Ondrejkovič,P, a kol., 2009.,
Levická, J. a Zeman, K., 1999
V súčasnosti táto teória nie je jediná, ktorá vysvetľuje píčinu incestných vzťahov v starom
Egypte.
Príbeh preslávil Z. Freud, ktorého inšpiroval ku skúmaniu správania chlapcov vo veku 3-6
rokov, pre ktorých je charakteristická silná, až intímna náklonnosť k matke a agresívne
správanie voči otcovi, ktoré pomenoval Oidipovský komplex
82
Rím, ktorý je známy ako najväčší vojnový agresor svojej doby, si prostredníctvom svojich vojen podrobil veľký rad štátov. Napriek vojenskému podrobeniu cudzích krajín si však Rím nepodrobil tieto krajiny aj kultúrne. Sociálny život a morálka starého Ríma sú tak ovplyvňované rímskymi provinciami. Pravdepodobne toto
spôsobilo, že na vrchole rozkvetu Ríma sa môžeme stretnúť s rozpadom morálky práve u vtedajšej rímskej elity. Z viacerých príbehov sme si vybrali príbeh Caligulu, vládcu Ríma, ktorý sa v 15. rokoch sa so svojimi sestrami presťahoval k starej
mame a od toho obdobia sa povrávalo, že svoje sestry miluje. Mimoriadny vzťah mal
najmä k svojej prostrednej sestre Drusille. Tá sa zúčastňovala spolu s ním aj sexuálnych orgií, ktoré Caligula organizoval. Napriek tomu, že neexistuje priamy písomný
dôkaz od Calligulu, či Drusilly o ich intímnom vzťahu, fakt, že po jej náhlej smrti
Calligula za ňou smútil ako vdovec, upevnil všeobecnú mienku, že Drusilla bola jeho
milenkou.
Prítomnosť incestu v dávnej histórii ľudstva je nesporná nielen na základe nami
spomínaných príbehov. Ale aj na základe dochovaných právnych kódexov. Za všetky
spomeňme aspoň jeden. V už spomínanom Chamurapiho zákonníku sa nachádzajú
aj nasledovné ustanovenia:
154 - Ak mal niekto styk so svojou dcérou, tohto človeka vylúčia z obce., alebo
155 - Ak niekto vybral pre svojho syna nevestu a syn s ňou mal styk, on sám sa
potom vyspal v jej lone a prichytili ich, tohto muža zviažu a hodia do vody, alebo
157 - Ak niekto po smrti svojho otca vyspal sa v lone svojej matky, upália ich
oboch.
Incest skrytý v Biblii?
Biblia je kniha ktorá sa skladá zo Starého a Nového zákona. Starý zákona vznikol
ústnym podaním, neskôr bol zachytený v písomnej podobe, rozšírený a doplnený.
Starý zákon je spoločným kultúrnym dedičstvom židov aj kresťanov. Nový zákon
vznikol predovšetkým na základe tzv. listov evanjelistov Marka, Matúša, Lukáša,
Jakuba a Jána.
Úvahy o tom, že Biblia incestné vzťahy nezamieta sa objavili koncom 20 stor.
Ako najčastejší argument sa objavuje tvrdenie, že pôvodne tvorili základ ľudstva Eva
a Adam, z ktorých sa narodilo potomstvo. Neprítomnosť iných ľudí na zemi nutné
predpokladá, že prišlo medzi potomkami Adama a Evy k incestu.
Moderný človek uvažuje logický priamočiaro, ak existoval len jeden muž a len
jediná žena, všetky deti vzniknuté z tohto biologického páru museli byť priamymi
pokrvnými príbuznými. Ich vzťahy, ak boli sexuálneho charakteru, museli byť teda
incestnými vzťahmi.
Niektorí autori upozorňujú, že v dôsledku takéhoto vzťahu, by nutne prišlo ku
genetickým deformáciam človeka..
Schwartz (2002), ale argumentuje, že Adam a Eva nemali vo svojich génoch
žiadne chyby. Boli stvorení ako absolútne dokonalí a jedineční. Tak isto aj prvá
generácia ľudí mala prakticky dokonalé gény. Genetické deformácie ich potomkov
by boli minimálne, pretože akumulácia kopírovacích chýb sa prejaví až po rade
generácií. V takejto situácii sa mohli súrodenci medzi sebou množiť bez rizika genetického poškodenia potomstva a preto ani na začiatku ľudských dejín nebolo potrebné, aby zákaz incestu bol vyslovený.
83
Ohrozenie ľudstva degeneratívnymi chybami mohlo nastať až oveľa neskôr
a preto sa ja zákaz incestu objavuje v židovských a kresťanských dokumentoch historicky neskôr. O čom svedčí aj fakt, že zákon zakazujúci sobáše medzi príbuznými
neexistoval do dôb Mojžiša, aspoň sme v starom zákone nenašli takúto zmienku.
Modernejší názor na prvých ľudí prezentujú Trutwing a Maga (1993),4 ktorí vo
svojej práci chápu Adama a Evu ako symboly ľudí, ako generálny opis ľudských
vlastností. Podľa nich je potrebné Bibliu chápať ako zašifrovaný, ťažko zrozumiteľný
text. Prví ľudia, Adam a Eva, boli vytvorený Bohom. Keďže samotný Boh je láska
a dobro, aj títo ľudia sú stvorení na jeho obraz. Adam a Eva teda nemajú byť chápaní
ako konkrétni jedinci, ale ako prototypy, ktorých budúce smerovanie určil Boh.
Novšie časti Biblie, ktoré zachytávajú obdobie po Mojžišovi, už obsahujú aj tzv.
Rád pohlavného života, ktorý zakazuje pohlavný styk s príbuznými a aj so zvieratami a zákaz iných pohanských zvráteností. Zakázané sú akékoľvek vzťahy a styky nie
len s blízkymi príbuznými, ale aj so vzdialenejšími príbuznými (tety, strýkovia, bratranci, sesternice). Tento zákaz bol potom, zapracovaný aj do Kódex kánonického
práva (CIC, 1983 Štvrtá kniha – Posväcovacia úloha cirkvi), ktorý je základným
právnym dokumentom katolíckej cirkvi. Napr. v časti Kán. 1091 – § 1 sa uvádza, že
v priamej línii pokrvnosti je manželstvo neplatné medzi predkami a potomkami tak
zákonnými, ako aj prirodzenými.5 V § 2 sa dočítame, že manželstvo uzavreté v bočnej línii je neplatné až do štvrtého stupňa vrátane.6 Paragraf 4 pamätá na možnosť,
že nemusia byť záujemcom o uzavretie manželstva, dostatočné známe ich príbuzenské korene a preto uvádza, že nikdy sa nemá dovoliť manželstvo, ak je pochybnosť,
či stránky sú pokrvné v niektorom stupni priamej línie alebo v druhom stupni bočnej línie.
Vzťahy, ktoré sú založené v rozpore s kánonickom právom, sa v katolíckej cirkvi
označujú ako krvismilstvo, čiže ako intímne styky medzi priamymi pokrvnými príbuznými, alebo príbuznými v takom stupni, ktorý nedovoľuje uzavrieť medzi nimi
manželstvo.
Podľa nášho názoru nie je možne tvrdiť, že Biblia, teda starý a nový zákon akceptujú incestné vzťahy. Naopak tieto vzťahy sú v Biblii opakovane označované, ako
prehrešok voči Bohu.
Záver
Cieľom nášho príspevku bolo ukázať, že v prameňoch, ktoré sú spájané s civilizačným rozvojom ľudstva sledovaných v historickom kontexte, sa téma incestu
opakovane objavuje. Niekedy ako výsada (faraóni, grécki bohovia), inokedy ako
ťažký hriech, či ako trestný čin. Zároveň môžeme na príkladoch z histórie
sledovať, ako spoločnosť umožňuje a akceptuje incestné správanie u niektorých
príslušníkov elity (Calligula).
Konštatujeme, že ako sociálne tabu, k vzniku ktorého prišlo možno na začiatku
nášho letopočtu, po stáročie umožňovalo, aby incest ako sociálno-patologický jav
4
5
6
Marianová (2005), Trutwin a Maga (1993) a ďalší patria medzi súčasných autorov, ktorý sa
zaoberajú niektorými teologickými problémami.
Termín „prirodzený potomok“ sa používa na označenie biologického potomka, ktorý sa
nenarodil v legálne uzavretom manželstve podľa kanonického práva.
Bočnou líniou sa označujú vzťahy medzi tzv. ďalším príbuzenstvom. Sesternica - bratranec.
V dnešnej dobe viaceré rodiny už takto široké svoje príbuzenské vzťahy nepoznajú
84
v spoločnosti pretrval, o čom v novšej histórii svedčia napr. sobáše uzatvárané medzi predstaviteľmi panovníckych rodov v Európe.
Pokladáme preto za potrebné, aby prišlo k zrušeniu sociálneho tabu incestu, ak
chceme tento nežiaduci jav v spoločnosti postupne minimalizovať a v konečnej fáze
odstrániť.
Použitá literatúra:
ANGOT, CH. 2003. Incest. Červený Kostelec: Vydavateľstvo Pavel Mervart. 180 s.
ISBN 80-9030-479-6.
BIBLIA. Písmo Sväté Starej a Novej zmluvy. 2000. Liptovský Mikuláš: Tranoscius,
2000. 1182 s. ISBN 80-7140-070-X
FRAZER, J.G 2007. Zlatá ratolest. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelstvi Aleš Čeněk,
2007. 671 s., ISBN 978-80-7380-017-8
HERETIK, A. 2004. Forenzná psychológia. Bratislava: SPN Mladé letá, 2004. 376
s. ISBN 80 - 10 - 00341 - 7
LEVICKÁ, J., ZEMAN,K. 1999. Sociálnoprávna ochrana detí a mládeže. Trnava: TU
FZaSP, 1999. ISBN 80-88908-34-5
MANLEY, B. 2004. Sedemdesiat veľkých záhad starého Egypta. Bratislava: Slovart, 2004. ISBN 80-7145-908-9
ONDREJKOVIČ, P. ET AL. 2009. Sociálna patológia. Bratislava: VEDA, 2009. 577
s. ISBN 97-88-0224-107-4-8
SCHWARTZ, M. 2003. Láska v Biblii. Bratislava: Ikar, 2003, 247 s. ISBN-13 97880-551-0641-0
TÄUBNER, V. 1996. Nejstřeženější tajemství – sexuální zneužívání dětí. Praha:
TRIZONA, 1996. ISBN 80-85573-72-5
TRUWING W., MAGA J. 1993. Úvod so sveta Biblie. Trnava: Dobrá kniha, 1993. 195
s. ISBN 80-7162-052-1
WEISS,P. ET AL. 2005. Sexuální zneužívání dětí. Praha: Grada, 2005.
ISBN-10: 80-247-0929-5
85
Determinanty prejavov sexuality klientov s ťažším
mentálnym postihnutím v domovoch sociálnych služieb
na Slovensku
PaedDr. Stanislava Mandzáková
Abstrakt: Príspevok na základe analýzy výskumov a protirečení odborníkov
analyzuje prejavy sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím v domovoch
sociálnych služieb. Výsledky výskumu ukazujú, že sexualita sa u týchto osôb prejavuje nielen na úrovni pregenitality. Tieto osoby inklinujú i k činnostiam pohlavného charakteru, ako je pohlavný styk či masturbácia. Pri analýze vplyvu premennej
– pohlavie sme nezistili štatisticky významný rozdiel. Pri analýze premennej –
stupeň mentálneho postihnutia sme zistili štatisticky významný rozdiel v prospech
klientov so stredným mentálnym postihnutím.
Kľúčové slová: sexuálne prejavy, ťažšie mentálne postihnutie, domov sociálnych
služieb, pohlavie, stupeň mentálneho postihnutia
Úvod
Sexualita má v živote každého človeka určité miesto. Je prirodzenou súčasťou
ľudského života a postihnutie v žiadnom prípade neznižuje právo jednotlivcov
s ťažším mentálnym postihnutím k ich sexuálnemu vyjadreniu. Zámerom predloženého príspevku je poukázať na skutočnosť, že sexualita – v prípade, že nie je potláčaná – je týmto ľuďom vlastná, že je súčasťou ich života, že aj medzi osobami s ťažším mentálnym postihnutím môže vzniknúť skutočné priateľstvo, ak majú možnosť
sa vzájomne stretávať. Našim zámerom pritom nie je zaoberať sa iba „nízkym rizikom“ sexuálnej aktivity, ako je bozkávanie, objímanie a maznanie, ale riešenie sexuálnych aktivít, ktoré predstavujú riziko otehotnenia, prenosu choroby alebo spôsobenie zranenia jedného z účastníkov (viac pozri Sundram, 1992). Aby sme mohli
túto problematiku uchopiť, je potrebné analyzovať súčasný stav a zamyslieť sa nad
jeho možnými príčinami. V nasledujúcej časti príspevku uvádzame prehľad niektorých z výskumov sexuality osôb s ťažším mentálnym postihnutím, ktoré boli realizované najmä v zahraničnom výskumnom priestore.
Analýza výskumov sexuality osôb s ťažším mentálnym postihnutím
Súčasný zahraničný výskum ukazuje, že veľa jedincov inštitucionalizovanej starostlivosti má skúsenosti s niektorými sexuálnymi aktivitami, aj keď rozsah ich
sexuálneho správania je pravdepodobne obmedzený čiastočne v dôsledku potláčania
sexuálneho vyjadrenia týchto jednotlivcov (McCabe, 1993). A. Timmers, M. Ducharm a M. M. Jakub (In McCabe, 1993) vo svojej štúdii zistili, že 65% mužov a 82%
žien s mentálnym postihnutím zažili pohlavný styk, aj keď s oveľa menšou frekvenciou ako je to u ostatných osôb. Bohužiaľ, problémy, ako sú malé veľkosti výberového súboru, neschopnosť opísať závažnosti zdravotného postihnutia a spoliehanie sa
na opatrovateľov správy o správaní subjektov, oslabujú silu výskumov v tejto oblasti.
86
Podľa L. Conoda, L. Servaisa (2008) očakávania ľudí s mentálnym postihnutím
v oblasti sexuality a jej vyjadrenia sa značne líšia podľa stupňa ich mentálneho postihnutia. Podľa autorov (tamtiež) niektoré zahraničné štúdie, ktoré sa špecificky
zaoberali pohlavnou aktivitou u osôb s mentálnym postihnutím prostredníctvom
interview s rodičmi, opatrovateľmi zistili, že 50% žien so stredne ťažkým a ťažkým
mentálnym postihnutím vo veku 11 až 23 rokov mali pohlavný styk.
Uvedené zistenie potvrdzuje J. A. Mc Gillivary (1999), ktorý zistil, že z opýtaných
60-tich dospelých (35 mužov a 25 žien) s ľahkým až stredne ťažkým mentálnym
postihnutím žijúcich v komunite 42% oznámilo, že sú v súčasnosti, resp. boli v minulosti sexuálne aktívni. Rovnako N. Diederich, T. Graecen (1996) prostredníctvom
emailových interview s inštitúciami zistili, že 41% dospelých s ťažším mentálnym
postihnutím inštitucionalizovanej starostlivosti v oblasti Paríža mali kedysi pohlavný styk. S podobnou metodikou D. A. Gust, S. A. Wang, J. Grot et al. (2003) oznámili, že 48% riaditeľov štátnych obytných zariadení s menej ako 50-ným% zastúpením
osôb s ťažším mentálnym postihnutím v USA poukazujú na skutočnosť, že sexuálne
vzťahy medzi prijímateľmi sociálnych služieb niekedy nastali, zatiaľ čo u 15% odhaduje, že sa vyskytujú často. Tieto odlišné štúdie ocenili predchádzajúcu alebo očakávanú pohlavnú alebo romantickú aktivitu osôb s mentálnym postihnutím hlásenú
rodičmi a ošetrovateľmi. Je zrejmé, že tieto aktivity závisia nielen na očakávaniach
ľudí, ale taktiež na príležitostiach poskytovaných ich sociálnym prostredím.
V podmienkach slovenského výskumu možno spomenúť zistenia L. Kvasničku
(1986), ktorý na základe pozorovania klientov (jedného) domova sociálnych služieb
konštatuje, že sexuálny život sa realizuje na dvoch úrovniach, ktoré sa objavujú aj
v zmiešaných formách. Najčastejšie pozorujeme ipsačnú aktivitu, ktorú vykonávajú
klienti so stredným a ťažkým mentálnym postihnutím verejne pred ostatnými klientmi alebo aj pred odbornými zamestnancami. Z celkového počtu klientov (100)
masturbuje 20 (5%). Masturbácia je častejšia u klientov s ťažkým mentálnym postihnutím ako u klientov so stredným mentálnym postihnutím. Druhou formou sexuálneho života klientov sú heterosexuálne erotické záujmy, ktoré autor uvádza vo
forme krátkych kazuistík. Vlastné pozorovania zhrňuje nasledovne:
celkový počet klientov, u ktorých boli pozorované aktívne erotické záujmy, alebo
boli aspoň predmetom takýchto záujmov, bolo 14, z toho 5 chlapcov a 9 dievčat;
– z piatich chlapcov boli štyria v nadväzovaní kontaktov aktívni (80%) a jeden pasívny (20%);
– z deviatich dievčat bolo päť aktívnych (55%) a štyri pasívne (45%);
– u všetkých aktívnych jedincov išlo o záujmy heterosexuálne, homosexuálne
záujmy neboli pozorované;
– v 8 prípadoch išlo o heterosexuálne záujmy selektívne, tzn., že záujem bol
zameraný len na jedného vybraného klienta (chlapca alebo dievča), z toho
v 3 prípadoch bol heterosexuálny záujem opätovaný;
– v troch prípadoch išlo o heterosexuálny záujem bez výberu, t. j. záujem zameraný podľa okolností na ktoréhokoľvek klienta.
V štúdii J. A. McGillivaryho (1999) 82% žien s ľahkým a stredným stupňom
mentálneho postihnutia žijúcich v koedukovaných zariadeniach už zažili pohlavný
styk, zatiaľ čo v nekoedukovaných zariadeniach mali pohlavný styk len 4% osôb.
Ďalšie zistenia poukazujú na skutočnosť, že 14,46% osôb s ľahkým a stredne ťažkým
mentálnym postihnutím bez predchádzajúcej sexuálnej skúsenosti oznamujú, že
majú v úmysle stať sa sexuálne aktívni, hneď ako budú mať príležitosť.
87
S. M. Pueschel, P. S. Scola (1988) viedli rozhovory s rodičmi 73 tínedžerov s Downovým syndrómom (36 mužov a 37 žien), z ktorých vyplynuli nasledujúce závery:
viac ako polovica tínedžerov vyjadrila záujem o opačné pohlavie, masturbácia bola
registrovaná u 40% mužov a 22% žien, len štyria rodiča uviedli, že ich syn alebo
dcéra niekedy spomenuli túžbu po pohlavnom styku. Nezrovnalosti s výsledkami
McGillivaryho sú s väčšou pravdepodobnosťou zapríčinené metodologickým rozdielmi medzi oboma štúdiami (interview s osobami s mentálnym postihnutím verzus interview s rodičmi), ako aj z osobitostí osôb s Downovým syndrómom z hľadiska ich sexuálneho očakávania.
Tieto a ďalšie z mnohých výskumov sa z hľadiska hodnotenia sexuálneho správania osôb s ťažším mentálnym postihnutím sústreďujú na činnosti vyslovene pohlavného charakteru, ako je pohlavný styk alebo masturbácia. Sexuálne správanie
však zahŕňa aj také prejavy, akými sú rojčenie, romantické predstavy i dočasná či
trvalá náklonnosť. Z. Kozáková (2005) je toho názoru, že už aj sama potreba vyzerať
pekne a príťažlivo pred osobou, do ktorej sa osoba s mentálnym postihnutím zahľadí a ktorej záujem si želá vzbudiť, sa musí považovať za súčasť pohlavnosti. Ak má
človek s mentálnym postihnutím právo rozvinúť svoju sexualitu vo všeobecnosti,
treba si všimnúť aj tieto jeho ďalšie prejavy.
V kontexte uvedeného je nutné upozorniť na nejednotnosť názorov odborníkov
na prejavy sexuality osôb s ťažším mentálnym postihnutím. Na jednej strane sa
môžeme stretnúť s názorom, že osoby s ťažším mentálnym postihnutím sa nachádzajú v tzv. pregenitalite, čo je podoba detskej sexuality – preferencia sa týka skôr
maznania, túlenia, exhibície a pod. Nevyhľadávajú a ani nepotrebujú pohlavný styk
(Prevendárová, 2000; Šurabová, 2002; Šantavá In Škorpíková, 2007 a i.).
V porovnaní s postojmi niektorých ďalších odborníkov a výskumov uskutočnených v zahraničí, ktoré sme prezentovali vyššie, sú tieto poznatky prekvapujúce. Je
zrejmé, že v tomto smere nemôžeme zovšeobecňovať, ale ako konštatuje V. Šedá
(2004, s. 73) „mnohí jednotlivci chcú žiť a sú schopní sexuálneho života, len im to
nie je umožnené, častokrát si s touto situáciou nevedia rady“. J. Mellan (2004) tiež
zdôrazňuje, že je mylné predpokladať, že u osôb s mentálnym postihnutím nie je
vytvorená potreba sexuálneho života. Sexualita môže byť iba nedokonale vyjadrená
alebo oneskorená. K uvedeným názorom sa prikláňa aj R. Uzel (2004), podľa ktorého je sexuálna motivácia podmienená automatickým mechanizmom prežitia a človek je týmto biologickým atribútom vybavený bez ohľadu na stupeň svojej mentálnej úrovne.
Z uvedeného prehľadu je zrejmé, že v súčasnej dobe sú naše vedomosti o sexuálnych prejavoch ľudí s mentálnym postihnutím neúplné. Na Slovensku sa pozornosť
tejto problematike venuje iba sporadicky. V žiadnom zariadení sociálnych služieb
nie je doposiaľ systematicky určované, v akej oblasti, a či je klient s ťažším mentálnym postihnutím schopný sexuálneho správania a v akej podobe. V tomto smere
nám zatiaľ chýbajú spoľahlivé údaje, ktoré by boli získané priamym pozorovaním.
Vzhľadom na vyššie prezentované protichodné názory považujeme za potrebné
zrealizovať výskum prejavov sexuality osôb s ťažším mentálnym postihnutím, na
základe ktorého by bolo možné prezentované názory odborníkov konfrontovať
a zaujať k nim hodnotiace stanovisko.
88
Výskum prejavov sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím
Problém výskumu
V empirickej časti práce nás zaujímalo:
1. Ako sa prejavuje sexualita u klientov s ťažším mentálnym postihnutím
v domovoch sociálnych služieb?
2. Ovplyvňujú prejavy sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím
také premenné, akými sú pohlavie a stupeň mentálneho postihnutia?
Odpovede na tieto a ďalšie otázky uvádzame pri interpretácii údajov, ktoré sme
získali od vychovávateľov domovov sociálnych služieb.
Cieľ výskumu
Hlavným cieľom výskumu bolo získať poznatky o prejavoch sexuality klientov
s ťažším mentálnym postihnutím v domovoch sociálnych služieb a zistiť vplyv takých faktorov na sexuálne vyjadrenie týchto osôb, akými sú pohlavie a stupeň mentálneho postihnutia.
Úlohy výskumu
1. Zostavenie časového plánu, ktorý by výberom jednotlivých metód a krokov
smeroval k naplneniu hlavného cieľa výskumu.
2. Príprava výskumného nástroja – priameho nezúčastneného pozorovania,
definovanie oblastí pozorovania, príprava pozorovacieho hárku na pozorovanie prejavov sexuálneho správania a konania klientov domovov sociálnych služieb.
3. Náhodný výber domovov sociálnych služieb v Prešovskom a Košickom kraji.
4. Zber údajov v súlade s problémom, cieľom výskumu a definovaným výberovým súborom.
5. Matematicko-štatistické spracovanie údajov a ich interpretácia.
6. Formulovanie záverov a odporúčaní pre špeciálnopedagogickú prax.
Hypotézy výskumu
Vo vzťahu k hlavnému cieľu výskumu formulujeme nasledujúce hypotézy:
Hypotéza 1
Nulová hypotéza: Nie je štatisticky významný rozdiel v sexuálnej aktivite1 medzi mužmi a ženami s ťažším mentálnym postihnutím.
Alternatívna hypotéza: Je štatisticky významný rozdiel v sexuálnej aktivite
medzi mužmi a ženami s ťažším mentálnym postihnutím.
Hypotéza 2
Nulová hypotéza: Nie je štatisticky významný rozdiel v sexuálnej aktivite medzi klientmi so stredne ťažkým mentálnym postihnutím a ťažkým mentálnym postihnutím.
Alternatívna hypotéza: Je štatisticky významný rozdiel v sexuálnej aktivite
medzi klientmi so stredne ťažkým mentálnym postihnutím a ťažkým mentálnym
postihnutím.
Charakteristika výberového súboru
Výskum sme realizovali v 26-tich náhodne vybraných domovoch sociálnych služieb v Prešovskom a Košickom kraji. Celkovo bolo pozorovaných 453 klientov,
z toho u 29-tich klientov nebol uvedený vek. Priemerný vek klientov bol 35,847,
1
operacionalizácia pojmu sexuálna aktivita = počet sledovaných prejavov u daného klienta
počas dňa
89
medián bol 33,5. Smerodajná odchýlka veku je 13,885. Analyzované dáta nemajú
normálové rozloženie, pretože p hodnota vypočítaná Anderson-Darling testom
normality bola menšia ako stanovená hladina významnosti α = 0,05. Najstarší pozorovaný klient mal 83 rokov, najmladší klient 9. Najpočetnejšiu skupinu tvorili klienti vo veku od 25 – 36 rokov (celkovo ich bolo 170). Z hľadiska pohlavia bolo z celkového počtu klientov 48,79% mužského a 48,12% ženského pohlavia. Z hľadiska
stupňa mentálneho postihnutia bolo 3,33% klientov s hlbokým mentálnym postihnutím, 40% s ťažkým mentálnym postihnutím, 50% so stredným mentálnym postihnutím a 6,67% s ľahkým mentálnym postihnutím. Zo všetkých pozorovaných
klientov nebol stupeň mentálneho postihnutia uvedený u 13,90% klientov. Percentuálny podiel rozloženia klientov s jednotlivými stupňami mentálneho postihnutia
uvádzame na nasledujúcom obrázku.
Obrázok 1 Rozloženie klientov podľa stupňa mentálneho postihnutia
Legenda:
ĽMR – ľahká mentálna retardácia, SMR – stredná mentálna retardácia, ŤMR –
ťažká mentálna retardácia, HMR – hlboká mentálna retardácia
Z pohľadu koedukovanosti zariadenia bolo 84,55% klientov umiestnených
v koedukovaných zariadeniach a 15,45% v nekoedukovaných.
Metódy a metodika výskumu
K objasneniu a deskripcii sexuálnych prejavov klientov domovov sociálnych služieb sme použili priame nezúčastnené pozorovanie. Nakoľko sa kvalita ľudského pozorovania špecifických podrobností výrazne mení, bez ohľadu na pozorovateľovu skúsenosť a predpokladanú objektivitu, bolo k zvýšeniu spoľahlivosti
výsledkov použité dotazníkové šetrenie a interview. V predloženom príspevku sa
sústredíme na analýzu údajov získaných z priameho nezúčastneného pozorovania.
Pri tejto metóde sme museli najskôr odpovedať na jednu základnú otázku: Aké sú
prejavy sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím? Aby sme mohli začať
riešiť tento problém, sústredili sme sa na vypracovanie vhodných pozorovacích
hárkov a ich záznamov. Druhým stupňom bola príprava pozorovacieho hárku elicitovaného v rámci predvýskumu a analýza relevantnej literatúry, ktorá nám v ďalšej
fáze umožnila vysloviť predpoklady vyjadrené v hypotézach výskumu.
90
Pozorovanie a záznamy sexuálnych reakcií klientov s ťažším mentálnym postihnutím nám umožnila skupina odborných zamestnancov, ktorí boli ochotní podrobiť
sa výskumu. Výsledky pozorovania zaznamenávali do nami vytvoreného pozorovacieho hárku. Jeho prvá časť obsahovala podrobné inštrukcie k vypĺňaniu a údaje
o klientovi a zariadení. Základnú časť pozorovacieho hárku tvorili:
1. Frekvenčná tabuľka pozorovania prejavov sexuality a sexuálneho konania klienta domova sociálnych služieb – s cieľom podrobnejšie zmapovať
sexuálne prejavy klientov domovov sociálnych služieb Odborní zamestnanci počas siedmych dní pozorovali a do pozorovacieho hárku zaznamenávali
do príslušnej kolónky (deň a hodina) určeným symbolom (kódom) spozorované sexuálne správanie alebo konanie klienta pri každodenných aktivitách počas celého dňa. Symboly sme uviedli v samostatnej prílohe a rozdelili sme ich (ako aj samotné sexuálne prejavy klientov) na sexuálne
správanie a konanie klienta voči klientovi a sexuálne správanie a konanie
klienta voči odborným zamestnancom. Aj v prípade, že sa daný prejav opakoval niekoľkokrát denne, vždy ho mali zaznačiť. V prípade, že spozorovaný prejav nebol zapísaný v tabuľke, respondentom sme dali inštrukciu, aby
uvedené správanie dopísali a zaznamenali jeho výskyt do frekvenčnej tabuľky (v príslušných dňoch a hodinách).
2. Záznamová tabuľka sexuálnych prejavov a konania klienta domova sociálnych služieb – s cieľom identifikovať dôsledky zaznamenaného sexuálneho správania (reakcie odborných zamestnancov a následné reakcie klienta). V uvedenej tabuľke mali odborní zamestnanci bližšie charakterizovať
konkrétne spozorované sexuálne správanie alebo konanie klienta a ich prípadné reakcie.
3. Formulár pre celkovú charakteristiku sexuálneho správania a konania
klienta – cieľom tretej časti pozorovacieho hárku bolo získať podklady pre
vytvorenie parciálnych kazuistík sexuálneho správania konkrétnych klientov s ťažším mentálnym postihnutím. V tejto časti odborní zamestnanci
mali uviesť krátku charakteristiku sexuálneho správania a konania klientov
na základe osobného dlhodobého pozorovania klienta pri každodennom
styku s ním, počas pôsobenia odborného zamestnanca v zariadení.
Z týchto pozorovaní a prebiehajúcich interview sme stanovili závery odpovedajúce sexuálnemu správaniu klientov s ťažším mentálnym postihnutím. Na základe
protirečení odborníkov v tejto oblasti i z dôvodu vyhodnotenia získaných údajov
sme sexuálne prejavy klientov domovov sociálnych služieb následne rozdelili na
tieto úrovne:
1. úroveň – pregenitalita (sexualita sa neprejavuje) – asexualita, nezáujem
o akýkoľvek sexuálny prejav, prejavy na úrovni taktilných kontaktov, láskania, maznania, dotykov, pritúlenia, pohladkania – skôr dotykové uspokojovanie.
2. úroveň – sexualita sa prejavuje – záujem o masturbáciu, koitálny styk.
Pri testovaní nami stanovených hypotéz (H1 a H2) sme postupovali podľa nasledujúcich krokov:
1. Formulovanie nulovej a alternatívnej hypotézy
Hypotéza je tvrdenie o podstate určitej situácie v skúmanej oblasti. Ide o návrh,
resp. predstavu o vzťahu medzi uvažovanými výskumnými premennými. Nulová
hypotéza H0 je tvrdenie, ktoré obvykle deklaruje „žiaden rozdiel“. Naproti nulovej
hypotéze H0 sa stanovuje hypotéza alternatívna H1, ktorá vyjadruje situáciu, kedy
91
nulová hypotéza neplatí. Obvykle sa vyjadruje ako „existencia diferencie“ medzi
skupinami alebo „existencia závislosti“ medzi premennými (Hendl, 2006)
2. Zvolenie prijateľnej chyby rozhodovania
Za chybu rozhodovania sa považuje hladina významnosti α, čo je pravdepodobnosť, že sa zamietne nulová hypotéza aj keď v skutočnosti platí. Táto hodnota hovorí
o miere výskumníka zmieriť sa s výskytom tejto chyby. Hladina významnosti sa
stanovuje ako hodnota veľmi malá, štandardne v oblasti pedagogiky 0,05.
3. Posúdenie normality rozdelenia skúmaných dát
Jedným zo základných predpokladov rôznych štatistických analýz je posúdenie
normálneho rozdelenia dát (normalita). Na základe zistenej normality môžeme
rozhodnúť, aký typ testu pre ďalšie vyhodnotenie použijeme (parametrický/neparametrický). Pri jej overovaní sme v práci použili nasledujúce nástroje:
– Histogram – ponúka vizuálne porovnanie rozloženia dát s normálovým
rozložením.
– Test normality – Andersov-Darlingov.
4. Voľba vhodnej testovacej štatistiky
Pri voľbe vhodnej testovacej štatistiky je potrebné vziať do úvahy povahu dát
a stanovenú hypotézu. Pri testovaní tých hypotéz, kde získané údaje nevykazovali
normálové rozloženie, sme za testovaciu štatistiku zvolili neparametrický MannWhitney U-test.
5. Výpočet testovacej štatistiky
Výpočet sme realizovali prostredníctvom štatistického softvéru STATISTICA Cz
7 a Minitab Solutions. Výsledok sme porovnávali s kritickými hodnotami určenými
pre daný typ testu.
Analýza výsledkov výskumu sexuálnych prejavov klientov s ťažším mentálnym postihnutím
V tejto časti príspevku interpretujeme výsledky pozorovacích hárkov, ktorými
sme mapovali najčastejšie sa vyskytujúce sexuálne prejavy klientov s ťažším mentálnym postihnutím v domovoch sociálnych služieb.
1. fáza interpretácie
V prvej fáze interpretácie výsledkov pozorovania sme sa zamerali na všeobecné
vyhodnotenie frekvencie výskytu jednotlivých sexuálnych prejavov u 453 klientov
domovov sociálnych služieb. Získané údaje prezentujeme na obrázku 2.
92
Obrázok 2 Frekvencia výskytu sexuálnych prejavov klientov s mentálnym postihnutím1
Celkovo bolo zaznamenaných 3456 sexuálnych prejavov klientov voči klientom.
Z obrázku 1 je zrejmé, že zo všeobecného vyhodnocovania pozorovacích hárkov boli
vychovávateľmi s najvyššou frekvenciou zaznamenané sexuálne prejavy prvej
úrovne (tzv. pregenitalita, pozri vyššie) v nasledujúcom poradí: K14 – prejavy
radosti, šťastia v prítomnosti opačného pohlavia (12%), K1 – objímanie sa klientov
toho istého pohlavia (11,2%), K3 – pohladenie po tvári, vlasoch a pod. klienta toho
istého pohlavia (10,5%), K2 – objímanie sa klientov opačného pohlavia (7,3%), K9
– počúvanie piesní láske, zaľúbenosti (5,8%) (ostatné prejavy tejto úrovne boli zastúpené s menším ako 5% zastúpením).
Z hľadiska sexuálnych prejavov druhej úrovne boli registrované najmä tieto:
K20 – masturbácia (8,8%), K16 – bozkávanie sa s jedincom opačného pohlavia
(6,4%), K15 – bozkávanie sa s jedincom toho istého pohlavia (2,8%), K5 – dotýkanie sa intímnych častí jedinca toho istého pohlavia (2,2%), K19 – pohlavný styk
(koitus) (1,3%).
Na základe získaných výsledkov môžeme konštatovať, že u klientov domovov sociálnych služieb je prítomná sexuálna potreba, ktorá sa vzhľadom na stupeň men1
Kódovanie pozorovaných sexuálnych prejavov:
K1 – objímanie sa klientov toho istého pohlavia, K2 – objímanie sa klientov opačného pohlavia, K3 – pohladenie po tvári, vlasoch a pod. klienta toho istého pohlavia, K4 – pohladenie po tvári, vlasoch a pod. klienta opačného pohlavia, K5 – dotýkanie sa intímnych častí
jedinca toho istého pohlavia, K6 – dotýkanie sa intímnych častí jedinca opačného pohlavia,
K7 – chcenie sa páčiť klientovi toho istého pohlavia (úprava zovňajšku, vyzdvihovanie ženskosti, mužnosti), K8 – chcenie sa páčiť klientovi opačného pohlavia, K9 – počúvanie piesní
láske, zaľúbenosti, K10 – prezeranie si erotických obrázkov a porno videa, K11 – sčervenanie
sa v prítomnosti toho istého pohlavia, K12 – sčervenanie sa v prítomnosti opačného pohlavia, K13 – rivalita o priazeň klientky(a), K14 – prejavy radosti, šťastia v prítomnosti opačného pohlavia, K15 – bozkávanie sa s jedincom toho istého pohlavia, K16 – bozkávanie sa s jedincom opačného pohlavia, K17 – obnažovanie sa na verejnosti, K18 – sexuálne ataky
(útoky), K19 – pohlavný styk (koitus), K20 – masturbácia, K21 – fetiše (dotýkanie sa siloniek a pod.), K22 – K25 – iné sexuálne prejavy
93
tálneho postihnutia a podmienok, v ktorých sa klienti nachádzajú, prejavuje vyššie
uvedenými sexuálnymi prejavmi. Zaujímavým faktorom, ktorý by nám umožnil
hlbšiu analýzu prejavov sexuality je zrejme prostredie, v ktorom sa klienti nachádzajú (koedukovanosť, počet klientov obývajúcich jednu izbu a pod.), ako aj možnosti
vzájomne sa stretávať, postoje odborných zamestnancov k sexualite klientov a pod.
Uvedené konštatovanie je však potrebné podrobiť ďalšiemu skúmaniu. Napriek
uvedenému môžeme konštatovať, že u klientov s ťažším mentálnym postihnutím sú
prítomné sexuálne prejavy a to nielen na úrovni tzv. „detskej sexuality“, ale i činnosti vyslovene pohlavného charakteru, ako je pohlavný styk alebo masturbácia.
2. fáza interpretácie
V druhej fáze interpretácie sme sa zamerali na zistenie, či na sexuálne prejavy
klientov s ťažším mentálnym postihnutím vplývajú také faktory, akými sú pohlavie
a stupeň mentálneho postihnutia.
V prvej hypotéze nás zaujímalo, či sú rozdiely v sexuálnych prejavoch klientov
s ťažším mentálnym postihnutím z hľadiska pohlavia. Pri testovaní sme volili
štandardne definovanú prijateľnú chybu rozhodovania α = 0,05. V nasledujúcich
obrázkoch dokumentujeme výpočty na potvrdenie resp. vyvrátenie hypotézy o normalite analyzovaných údajov. Na identifikáciu normality sme použili tieto nástroje:
1. histogram, ktorý v oboch prípadoch dokladuje, že analyzované údaje nemajú normálové rozloženie,
2. výpočet Anderson-Darlingovho testu normality – obe hodnoty sú menšie
ako stanovená hladina významnosti α = 0,05, teda obe skupiny údajov nemajú normálové rozloženie.
Summary for muži
Summary for ženy
A nderson-D arling N ormality T est
0
12
24
36
48
60
A nderson-D arling N ormality T est
A -Squared
P -V alue <
16,64
0,005
A -Squared
P -V alue <
24,74
0,005
M ean
S tDev
V ariance
S kew ness
K urtosis
N
7,0498
9,5037
90,3202
2,37085
7,23973
221
M ean
S tDev
V ariance
S kew ness
K urtosis
N
8,234
14,081
198,281
5,7556
47,5064
218
M inimum
1st Q uartile
M edian
3rd Q uartile
M aximum
0,0000
0,0000
3,0000
10,0000
60,0000
M inimum
1st Q uartile
M edian
3rd Q uartile
M aximum
0,000
1,000
5,000
10,000
147,000
0
30
60
90
120
150
95% C onfidence Interv al for M ean
5,7899
95% C onfidence Interv al for M ean
8,3097
6,354
95% C onfidence Interv al for M edian
3,0000
4,000
95% C onfidence Interv al for S tD ev
9 5 % C onfidence Inter vals
8,6926
10,114
95% C onfidence Interv al for M edian
4,0000
6,000
95% C onfidence Interv al for S tD ev
9 5 % C onfidence Inter vals
10,4831
Mean
12,872
15,543
Mean
Median
Median
3
4
5
6
7
8
9
4
5
6
7
8
9
10
Obrázok 3 Histogram a posúdenie normality – muži
Obrázok 4 Histogram a posúdenie normality – ženy
Na základe predchádzajúcich zistení sme na verifikáciu stanovenej hypotézy volili neparametrický Mann-Whitney U-test.
94
Tabuľka 1 Koeficienty k Mann-Whitney U-testu pre hypotézu H1
N Median
muži 221 3,000
ženy 218 5,000
Point estimate for ETA1-ETA2 is 0,000
95,0 Percent CI for ETA1-ETA2 is (-1,000;-0,000)
W = 47029,0
Test of ETA1 = ETA2 vs ETA1 not = ETA2 is significant at 0,2314
The test is significant at 0,2279 (adjusted for ties)
Vypočítaná hodnota p = 0,2279. Hodnota je väčšia ako stanovená hladina významnosti α = 0,05, môžeme teda tvrdiť, že nemáme dostatok dôkazov na zamietnutie nulovej hypotézy, t. j. medzi analyzovanými skupinami nie je štatisticky významný rozdiel. Záver dokladujeme aj na nasledujúcom BoxPlot grafe.
Boxplot of muži; ženy
160
140
120
Data
100
80
60
40
20
0
muži
ženy
Obrázok 5 Krabicový graf pre komparáciu sexuálnych prejavov klientov s ťažším mentálnym postihnutím z hľadiska pohlavia
Na základe uvedeného odmietame alternatívnu hypotézu a prijímame nulovú
hypotézu a konštatujeme, že v sexuálnej aktivite medzi mužmi a ženami nie je
štatisticky významný rozdiel.
Považujeme to za zaujímavé zistenie, nakoľko odborná literatúra sa zmieňuje
o rozdieloch v sexuálnom správaní u mužov a žien, ktoré sú ovplyvnené jednak biologickými faktormi, ale aj vplyvom rodičovskej výchovy, postoja spoločnosti k mužom a ženám a niekedy aj faktormi ekonomickými. Žena je vo výbere svojho partnera vyberavejšia a jej sexuálne správanie viac závisí od kvality partnera a celého
vzťahu – naproti tomu muži sú skôr náchylní k striedaniu partneriek a aj k odosobnenému sexuálnemu vzťahu (Raboch, 1988). Ako uvádza A. Oakleyová (2000, s. 79
– 80) muž i žena „musia mať istú tendenciu k sexuálnemu správaniu, ak má
k pohlavnému spojeniu dôjsť, táto tendencia sa však u muža i ženy líši“. Vo väčšine
prípadov muž pristupuje k sexu z pozície moci, keď zaujíma dominantnú pozíciu.
Napriek uvedenému sme v sexuálnych prejavoch mužov a žien s ťažším mentálnym
postihnutím nezistili štatisticky významné rozdiely. Výsledky môžu byť ovplyvnené
sledovaním rozdielov vo všetkých sexuálnych prejavoch, ako aj špecifikami klientov,
95
ktoré vyplývajú z ich mentálneho postihnutia. Uvedené predpoklady je však potrebné podrobiť ďalšiemu skúmaniu.
V druhej hypotéze nás zaujímalo, či sú rozdiely v sexuálnych prejavoch klientov s ťažším mentálnym postihnutím z hľadiska stupňa mentálneho postihnutia.
Pri testovaní uvedenej hypotézy sme rovnako ako v predchádzajúcom prípade
volili štandardne definovanú hladinu významnosti α = 0,05. V nasledujúcich obrázkoch dokumentujeme výpočty na potvrdenie resp. vyvrátenie hypotézy o normalite
analyzovaných údajov. Na identifikáciu normality sme použili analogické nástroje
ako v predchádzajúcom prípade. Anderson-Darlingov test ukázal, že dáta v oboch
skupinách nie sú rozložené normálovo.
Summary for SMR
Summary for ŤMR
A nderson-D arling N ormality T est
0
12
24
36
48
60
A nderson-D arling N ormality T est
A -Squared
P -V alue <
17,27
0,005
A -Squared
P -V alue <
16,75
0,005
M ean
S tDev
V ariance
S kew ness
K urtosis
N
7,7557
9,8726
97,4673
2,43823
7,27388
221
M ean
S tDev
V ariance
S kew ness
K urtosis
N
4,7029
8,2120
67,4366
3,1414
11,6478
138
M inimum
1st Q uartile
M edian
3rd Q uartile
M aximum
0,0000
1,0000
5,0000
9,0000
60,0000
M inimum
1st Q uartile
M edian
3rd Q uartile
M aximum
0,0000
0,0000
2,0000
6,0000
50,0000
0,0
7,5
15,0
22,5
30,0
37,5
45,0
95% C onfidence Interv al for M ean
6,4468
95% C onfidence Interv al for M ean
9,0645
3,3206
95% C onfidence Interv al for M edian
4,0000
1,0000
95% C onfidence Interv al for S tD ev
9 5 % C onfidence Inter vals
9,0299
9 5 % C onfidence Inter vals
10,8899
Mean
Median
Median
5
6
7
8
3,0000
95% C onfidence Interv al for S tD ev
Mean
4
6,0852
95% C onfidence Interv al for M edian
6,0000
9
1
2
3
4
7,3441
5
9,3144
6
Obrázok 6 Histogram a posúdenie normality – stredné mentálne postihnutie
Obrázok 7 Histogram a posúdenie normality – ťažké mentálne postihnutie
Na základe predchádzajúcich zistení sme na verifikáciu stanovenej hypotézy volili neparametrický Mann-Whitney U-test.
Tabuľka 2 Koeficienty k Mann-Whitney U-testu pre hypotézu H2
N Median
SMR 221 5,000
ŤMR 138 2,000
Point estimate for ETA1-ETA2 is 2,000
95,0 Percent CI for ETA1-ETA2 is (1,000;3,000)
W = 44200,5
Test of ETA1 = ETA2 vs ETA1 not = ETA2 is significant at 0,0000
The test is significant at 0,0000 (adjusted for ties)
Vypočítaná hodnota p = 0,0000. Hodnota je menšia ako stanovená hladina významnosti α = 0,05, môžeme teda tvrdiť, že máme dostatok dôkazov na zamietnutie
nulovej hypotézy a prijímame alternatívnu hypotézu, ktorá hovorí o tom, že medzi
analyzovanými skupinami je štatisticky významný rozdiel. Na základe mediánov
môžeme konštatovať, že v prospech klientov so stredným mentálnym postihnutím.
Záver dokladujeme aj na nasledujúcom BoxPlot grafe.
96
Boxplot of SMR; ŤMR
60
50
Data
40
30
20
10
0
SMR
ŤMR
Obrázok 8 Krabicový graf pre komparáciu sexuálnych prejavov klientov s ťažším mentálnym postihnutím z hľadiska stupňa mentálneho
postihnutia
Na základe uvedeného prijímame alternatívnu hypotézu a odmietame nulovú
hypotézu a konštatujeme, že v sexuálnej aktivite medzi klientmi so stredným a ťažkým mentálnym postihnutím je štatisticky významný rozdiel.
Uvedené zistenie potvrdzujú aj výskumy analyzované v úvodnej časti príspevku,
ktoré ako jeden z faktorov ovplyvňujúcich sexuálnu aktivitu klientov uvádzajú stupeň mentálneho postihnutia.
Obrázok 9 Komparácia frekvencie výskytu sexuálnych prejavov u klientov so stredným a ťažkým mentálnym postihnutím
Z hľadiska celkového vyhodnocovania frekvencie výskytu sexuálnych prejavov
môžeme konštatovať, že sexuálne prejavy sa častejšie vyskytovali u klientov so
stredným mentálnym postihnutím ako u klientov s ťažkým mentálnym postihnutím.
Pri komparácii rozdielov v sexuálnych prejavoch sme dospeli k záveru, že u klientov
so stredným mentálnym postihnutím prevládali sexuálne prejavy na úrovni pregeni97
tality, zatiaľ čo u klientov s ťažkým mentálnym postihnutím to boli skôr činnosti
pohlavného charakteru (pozri obrázok 9)
Najväčší rozdiel sme registrovali v masturbácii (K20), ktorá sa vyskytovala častejšie u klientov s ťažkým mentálnym postihnutím ako u klientov so stredným mentálnym postihnutím. K rovnakým záverom dospel v rámci výskumu aj L. Kvasnička
(1989), aj keď jeho výskum prebiehal iba v jednom zariadení sociálnych služieb.
U klientov s ťažkým mentálnym postihnutím sme zistili vyššiu frekvenciu výskytu aj týchto sexuálnych aktivít: obnažovanie sa na verejnosti (K17), K22
– K25 iné sexuálne prejavy a pohlavný styk (koitus) (K19). U klientov so stredným mentálnym postihnutím sme častejšie registrovali objímanie sa klientov toho istého pohlavia (K1), pohladenie po tvári, vlasoch a pod. klienta opačného
pohlavia (K4), pohladenie po tvári, vlasoch a pod. klienta toho istého pohlavia
(K3).
Uvedené zistenia nie sú v smere nášho očakávania nakoľko sme predpokladali,
že klienti so stredným mentálnym postihnutím z hľadiska vyššej hodnoty inteligenčného kvocientu budú viac ako klienti s ťažším mentálnym postihnutím inklinovať k činnostiam pohlavného charakteru, ako je masturbácia a pohlavný styk.
Závery výskumu
Hlavný zámer predloženého príspevku bol zacielený na analýzu sexuálnych prejavov klientov domovov sociálnych služieb. Na základe analýzy výsledkov pozorovacích hárkov určených pre vychovávateľov, sme dospeli k týmto záverom:
Zistili sme, že u klientov domovov sociálnych služieb je prítomná sexuálna
potreba, ktorá sa prejavuje najmä na úrovni prejavov radosti, šťastia v prítomnosti opačného pohlavia, objímania sa klientov toho istého pohlavia,
pohladenia po tvári, vlasoch a pod. klienta toho istého pohlavia, objímania
sa klientov opačného pohlavia, počúvania piesní o láske, zaľúbenosti.
Zároveň sme dospeli k zisteniu, že klienti s ťažším mentálnym postihnutím
inklinujú k sexuálnym aktivitám, ktoré nezodpovedajú iba „detskej“ sexualite. Vychovávatelia registrovali aj masturbáciu, bozkávanie sa s jedincom
opačného a toho istého pohlavia i činnosti vyslovene pohlavného charakteru, ako pohlavný styk (koitus).
Z hľadiska sledovania vplyvu faktorov, akými sú pohlavie a stupeň mentálneho
postihnutia, sme dospeli k týmto záverom:
V sexuálnej aktivite medzi mužmi a ženami s ťažším mentálnym postihnutím nie je štatisticky významný rozdiel.
V sexuálnej aktivite medzi klientmi so stredne ťažkým a ťažkým
mentálnym postihnutím je štatisticky významný rozdiel. U klientov so stredným mentálnym postihnutím prevládajú sexuálne aktivity na
úrovni pregenitality – objímanie sa klientov toho istého pohlavia, pohladenie po tvári, vlasoch a pod. klienta opačného pohlavia, pohladenie po tvári,
vlasoch a pod. klienta toho istého pohlavia. U klientov s ťažkým mentálnym postihnutím sú to činnosti pohlavného charakteru, konkrétne
masturbácia, obnažovanie sa na verejnosti, iné sexuálne prejavy a pohlavný
styk (koitus).
98
Záver
Prezentovaným príspevkom sme chceli poukázať na skutočnosť, že aj medzi osobami s ťažším mentálnym postihnutím môže vzniknúť priateľstvo, vzájomná náklonnosť a to nielen na úrovni detskej sexuality. Je zrejmé, že tieto osoby inklinujú
i k činnostiam vyslovene pohlavného charakteru. Túto skutočnosť by si mali uvedomiť najmä odborní zamestnanci domovov sociálnych služieb, ktorí sú v priamom
kontakte s používateľmi sociálnych služieb a prijali skutočnosť, že aj osoby s ťažším
mentálnym postihnutím sú sexuálne bytosti a tomu prispôsobili svoje výchovné
i vzdelávacie pôsobenie a najmä informovanosť klientov s ťažším mentálnym postihnutím v rámci cielene vedenej sexuálnej výchovy, ktorá je nepochybne v tomto
smere pre klientov nevyhnutná.
Literatúra
CONOD, L. SERVAIS, L. 2008. Sexual life in subjects with intellectual disability. In
La vida sexual de las personas con discapacidad intelectual. Cuernavaca: Salud
Pública de México, 2008, vol. 50, no. 2. ISSN 0036-3634.
DIEDERICH, N., GREACEN, T. 1996. Enquête sur la sexualité et la prévention du
SIDA chez les adultes handicapés mentaux en Ile de France. In Revue Européenne du Handicap Mental. 1996, vol. 3, no. 9, pp. 20-32.
GUST, D. A., WANG, S. A., GROT, J., et al. 2003. National survey of sexual behavior
and sexual behavior policies in facilities for individuals with mental retardation/developmental disabilities. In Am J Ment Retard, 2003, vol. 5, no. 6, pp.
365-373.
KOZÁKOVÁ, Z. 2005. Výchova k bezpečnosti a sexuální výchova osob s mentálním
postižením coby účinný přostredek prevence zneužití. In Domácí násilí a zdravotně postižené: sborník materiálů z celostátní konference. Praha: HB Print,
2005. ISBN 80-903519-2-1.
KVASNIČKA, L. 1986. Erotické záujmy imbecilných zverencov ÚSS. In Špeciálna
pedagogika, 1986, č. II, s. 77-83.
McCABE, M. P. 1993. Sex Education Programs for People With Mental Retardation.
In Mental Retardation Journal, 1993, vol. 131, no. 6, pp. 377-387.
McGILLIVARY, J. A. 1999. Level of knowledge and risk of contracting HIV/AIDS
amongst young adults with mild/moderate intellectual disability. In J Appl Res
Int Dis, 1999, vol. 12, no. 4, pp. 113-126.
MELLAN, J. 2004. Biologické hlediská sexuality mentálně postižených osob: Somatopsychické základy sexuality. In Sexualita mentálně postižených: sborník materiálů z celostátní konference. Praha: Centrum denních služeb o.s. ORFEUS,
2004. s. 10-16. ISBN 80-903519-0-5.
OAKLEYOVÁ, A. 2000. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál, 2000. ISBN
80-7178-403-6.
PREVENDÁROVÁ, J. 2000. Výchova k manželstvu a rodičovstvu. Bratislava: SPN,
2000. ISBN 80-08-02933-1.
PUESCHEL, S. M., SCOLA, P. S. 1988. Parents perception of social and sexual
functions in adolescents with Down syndrome. In J Ment Defic Res, 1988, vol.
32, no. 6, pp. 215-220.
RABOCH, J. 1998. Očima sexuóloga. Praha: Avicenum, 1998.
99
SUNDRAM, C. J. 1992. Plain Talk About Sex and Mental Retardation. In Newsletter
[online]. 1992, vol. 54. [cit. 2010-03-03]. Dostupné na internete:
<http://southernlibrarianship.icaap.org/content/v03n03/Hoggan_d01.htm>.
ISSN 1525-321X.
ŠEDÁ, V. 2004. Zamyšleni nad sexualni vychovou mentalně postiženych. In Sexualita mentálně postižených: sborník materiálů z celostátní konference. Praha:
Centrum denních služeb o.s. ORFEUS, 2004. s. 71-74. ISBN 80-903519-0-5.
ŠKORPÍKOVÁ, A. 2007. Partnerský a sexuální život osob s mentálním postižením:
diplomová práca. Brno: Masarykova univerzita PF, 2007.
ŠTĚRBOVÁ, D. 2007. Sexualita osob s mentálním postižením. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 978-80-244-1389-2.
ŠTĚRBOVÁ, D. 2009. Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením.
Praha: SPRSV, 2009. ISBN 978-80-7415-005-0.
ŠURABOVÁ, I. 2002. Partnerské vzťahy a sexualita občanov s mentálnym postihnutím. In Informácie ZP MP v SR, 2002, roč. X, č. 50 – 51, s. 4-7. ISSN 1335-8197.
UZEL, R. 2004. Antikoncepce u mentálně postižených osob. In Sexualita mentálně
postižených: sborník materiálů z celostátní konference. Praha: Centrum denních
služeb o.s. ORFEUS, 2004. s. 17-19. ISBN 80-903519-0-5.
Kontaktná adresa
Stanislava Mandzáková, PaedDr.
Pedagogická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove
Katedra špeciálnej pedagogiky
Ul. 17. novembra 1
080 01 Prešov
email: [email protected]
100
Postoje adolescentů k sexualitě, partnerství a rodičovství
ve vztahu k současnému pojetí sexuální výchovy ve škole
PaedDr. Eva Marádová, CSc. – Mgr. Lenka Jirušková
Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta
Příspěvek je zaměřen na problematiku školního vzdělávání v oblasti sexuální
výchovy, které se v současné době dostalo do popředí zájmu médií. Zveřejnění
materiálu „Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách“(1), vč. příloh, vyvolalo ostrou diskuzi o formách a metodách realizace sexuální výchovy, dokonce se vyskytují i pokusy zpochybňovat význam zařazení výchovy v této oblasti do kurikula základních škol. Pedagogové i další odborníci jsou
poněkud zaskočeni, neboť v souladu s platným kurikulem by měla výuka formující
odpovědné chování a rozhodování dospívajících v situacích souvisejících s reprodukčním zdravím, partnerskými vztahy, rodinným životem a rodičovstvím probíhat již řadu let. Jaká je současná situace ve školách? V příspěvku jsou předloženy
výsledky jedné z etap výzkumného šetření, kterým jsou dlouhodobě sledovány
proměny postojů dospívajících k sexualitě, partnerství a rodičovství v návaznosti
na pojetí sexuální výchovy ve školách.
***
1 Úsilí o systémové řešení problematiky sexuální výchovy
Dle kurikulárních dokumentů již více než 15 let patří k cílům základního vzdělávání a výchovného působení školy výchova ke zdravému životnímu stylu, jejíž
nedílnou součástí je také ochrana před sexuálním zneužíváním, péče o reprodukční
zdraví, výchova k partnerství a rodičovství (2). Potřeba komplexního působení na
děti a mládež v dané oblasti vyplývá ze současné celospolečenské situace. Výsledky
výzkumných šetření poukazují například na šíření chorob přenosných pohlavním
stykem včetně HIV/AIDS, zvýšený výskyt rakoviny prsu a děložního čípku, ohrožení
dětí sexuálním zneužíváním, domácím násilím a syndromem komerčního sexuálního zneužívání (4). Také široká exploze informačních a komunikačních technologií
představuje pro děti ohrožení, které si zatím mnozí dospělí v plné šíři neuvědomují.
Nelze tedy pochybovat o tom, že výchovné působení, které pozitivně ovlivňuje
formování osobnosti dítěte v otázkách rodiny a lidské sexuality, je nezbytným předpokladem pro jeho harmonický rozvoj a významnou přípravou na život v dospělosti,
na život v souladu s mravními principy a normami společnosti.
Nejvhodnějším prostředím pro sexuální výchovu je nesporně dobře fungující rodina. V takovém rodinném zázemí je možné spojovat teoretické informace poskytované rodiči s praxí láskyplného soužití manželských partnerů. Bohužel, většina
rodičů není pro sexuální výchovu svých dětí připravena nebo ji ani nechce provádět.
Proto zde nabízí „pomocnou ruku“ škola.
V průběhu uplynulých dvaceti let lze v ČR zaznamenat několik významných pozitivních změn v přístupu k možné realizaci sexuální výchovy na školách (3). Připomeňme například období kolem r. 1995, kdy ovládla média diskuse v mnohém po101
dobná té současné. Rozšíření zcela nepodložené informace, že ve školách bude vyučován „nový předmět sexuální výchova“, vyvolalo paniku. Argumenty odborníků
prosazujících výchovu k partnerství a rodičovství, které se objevují v tehdejším denním tisku, nepozbyly platnosti ani dnes: děti by měly mít dostatek informací jak
chránit své reprodukční zdraví, potřebují znát rizika spojená se sexuálním chováním
apod. Dočteme se, že ministerstvo školství podporuje začlenění sexuální výchovy do
širšího rámce výchovy ke zdravému životnímu stylu a že se rozhodně zavádění samostatného předmětu neplánuje. Doporučuje se, aby školní vzdělávání v dané oblasti vycházelo z úzké spolupráce s rodinou, mělo by odpovídat věku dětí a důsledně
respektovat etický přístup k sexualitě.
Četné diskuse o cílech a obsahu sexuální výchovy nakonec vedly ke konsenzu
v podobě formulací uvedených v programových dokumentech – ve Standardu základního vzdělávání (5) i v následně akreditovaných vzdělávacích programech (Základní škola, Obecná škola, Národní škola). Dohady o tom, zda rodinná a sexuální
výchova ve škole „ano či ne“ se staly bezpředmětnými. Zůstaly však další klíčové
problémy: Jakými způsoby (formami, metodami) vymezené cíle ve školách realizovat? Jak postupovat, aby byly dodrženy všechny požadavky kurikula? Jsou na školách dostatečně erudovaní učitelé?
Do základního vzdělávání (zejména do prvouky, přírodovědy, rodinné výchovy,
občanské výchovy, výchovy ke zdraví aj.) byla postupně implementována výchova ke
zdraví a s ní i témata spadající do oblasti sexuální výchovy, což bylo signálem pro
hlubší rozpracování teoretických základů sexuální výchovy, konkretizaci cílů učivem
i pro hledání efektivních forem a metod výuky. Tyto otázky byly předmětem pedagogického výzkumu a odborných diskuzí i na každoročně pořádaných kongresech
k sexuální výchově v Pardubicích(7, 8, 9).
2 Poznatky z realizace sexuální výchovy na školách
V průběhu uplynulých 15 let se tak již téměř dvě „generace“ dětí ve škole setkávaly se vzdělávacím programem, který jim poskytoval informace z oblasti reprodukčního zdraví a který měl vytvářet podmínky pro adekvátní (bio-psycho-sociální)
rozvoj v oblasti přípravy na partnerství a rodičovství. Pro současný pedagogický
výzkum se v této souvislosti stávají aktuálními otázky: Jak probíhala a skutečně
probíhá sexuální výchova na základních školách? Do jaké míry ovlivnila sexuální
výchova realizovaná školou postoje současných adolescentů k sexualitě, partnerství
a rodičovství?
Problematikou výchovy ke zdravému životnímu stylu se dlouhodobě zabývá oddělení výchovy ke zdraví (dříve rodinné výchovy) na Pedagogické fakultě Univerzity
Karlovy v Praze.
I přes problémy spojené s metodikou výzkumu v dané oblasti (výběr adekvátních
evaluačních kritérií a nástrojů) přinesla zde realizovaná dílčí výzkumná šetření řadu
zajímavých výsledků, které byly průběžně publikovány (7). Především byl zaznamenán kvantitativní i kvalitativní posun ve znalostech dětí a dospívajících (mají více
informací, jejich znalosti o reprodukčním zdraví jsou hlubší a přesnější než v minulosti).
Je samozřejmé, že poznatky děti mají možnost získat nejen ve škole. Informovanost rychle stoupá především vlivem médií (televize, internet), a to bohužel často
i předčasně. Přesto bylo prokázáno, že o diskuzi nad tématy, která se týkají lidské
sexuality, partnerství a rodičovství, projevují děti a dospívající zájem i pokud je jim
102
nabídnuta v rámci školní výuky a že školu (tj. učitele) považují za spolehlivý zdroj
informací. Například výzkumné šetření, kterým bylo v r. 2005 osloveno 1 556 žáků
9. ročníků ZŠ (11), prokázalo, že téměř polovina dotázaných si uvědomuje také přínos školy pro své poučení v dané oblasti.
Učitelé na základě získaných zkušeností potvrzují, že sexuální výchova má v praxi škol svá specifika. Usiluje o to, aby žáci získali jak dostatečné informace o reprodukčním zdraví, tak i správné postoje k sexualitě, neboť tyto kompetence jsou nezbytné pro odpovědné rozhodování a ochranu před sexuálním zneužíváním.
Sexuální výchova má zároveň vést k pochopení sexu jako daru, který umožňuje
předávání života. Je třeba v ní zahrnout i emotivní působení – ukázat krásu a jedinečnost rozvíjejícího se nového života. Naplnit tyto cíle není pro učitele jednoduché
(10).
Při přípravě na výuku musí zejména zvažovat, zda sdělení určitých informací je
vhodné právě v této chvíli a pro tyto zcela konkrétní žáky. Přitom využívá naplno
svých kreativních schopností k tomu, aby zvolil pro výuku nejvhodnější formy
a metody. Citlivý přístup k žákům, který je základním atributem sexuální výchovy,
nezajistí autoři učebních osnov ani autoři učebnic. Pouze učitel zná potřeby svých
žáků i přání jejich rodičů. Proto právě učitel je tím nejdůležitějším článkem na cestě
k ozdravění školy, na cestě od proklamovaných idejí ke skutečným hodnotám života.
Při dotváření obsahu učiva, které se týká sexuální výchovy, je třeba zohlednit nejen
věk a zájem žáků, postoje jejich rodičů, ale i regionální odlišnosti.
3 Z výsledků analýzy školních vzdělávacích programů vybraných základních škol
S využitím speciálně vytvořené metodiky pro sledování implementace výchovy
ke zdraví do školního kurikula a do edukační reality na ZŠ bylo podrobeno hlubšímu
zkoumání 60 školních vzdělávacích programů základních škol se sídlem
v Praze.
V souvislosti s diskutovanou implementací sexuální výchovy (dle RVP, 6) je zajímavé sledovat, jak učitelé v jednotlivých školách konkretizují v tematických plánech očekávané výstupy v dané oblasti a jakým učivem jsou tyto cíle konkretizovány.
Na základě získaných výsledků je možno sledovat například způsob začlenění vybraných tematických okruhů do plánů jednotlivých ročníků apod. V následující
tabulce je představeno, kolik škol (z celkového počtu 60 zkoumaných ZŠ) v roce
2009 uvádí určitá vybraná konkrétní témata z oblasti sexuální výchovy ve svém
školním vzdělávacím programu:
Tematický okruh
Počet škol,
které téma zařadily
do ŠVP
Dospívání (tělesné, psychické, sociální), menstruace,
60
poluce, masturbace, nekoitální sexualita, pohlavní
styk
Předčasná sexuální zkušenost a její rizika
60
Nemoci přenosné pohlavním stykem, vč. HIV/AIDS
60
Plánování rodičovství, antikoncepce
60
Těhotenství: životospráva, porod
57
Hygiena dívek a chlapců v období dospívání
56
103
Lidské tělo, rozdíly mezi mužem a ženou
53
Pohlavní orgány muže a ženy
50
Rizika ohrožující reprodukční zdraví
50
Rizikové chování v souvislosti se sexualitou
49
Sexuální orientace
47
Poruchy pohlavní identity
34
Sexualita a zákon, pracoviště odborné pomoci
33
Role matky a otce, péče o dítě: kojení, výživa dítěte
31
Volba partnera, možná rizika
27
Promiskuita, pornografie, komerční zneužívání
25
Sexuální deviace
25
Náhradní rodinná péče, adopce, pěstounská péče aj.
19
Péče o tělo, pleť a o celkový vzhled v dospívání
18
Přestože rámcové programy jasně vymezují okruhy učiva, které by měly být implementovány do školního kurikula, z výše uvedeného přehledu vyplývá, že některé
okruhy problémů jsou na sledovaných školách opomíjeny. K takovým tématům patří
například komerční sexuální zneužívání či legislativa související se sexualitou. Již
tento malý vhled do praxe škol vyvolává oprávněné pochybnosti, zda je problematika sexuality, partnerství a rodičovství skutečně na školách realizována v požadovaném komplexním pojetí. Připomenutí základní strategie systémového přístupu
formou metodického doporučení ze strany ministerstva školství je v tomto smyslu
rozhodně opodstatněné.
4 Výsledky výzkumného šetření realizovaného mezi středoškoláky
Cílem jedné z etap longitudinálního sledování vývoje kurikula i edukační reality
v oblasti rodinné a sexuální výchovy na PedF UK v Praze bylo mapování znalostí
a postojů středoškoláků k problematice sexuality, partnerství a rodičovství provedené v r. 2006. Na sběru dat se podíleli studenti učitelství oboru rodinná výchova.
Výsledky tohoto výzkumného šetření korespondují s obecným zjištěním, že dospívající v ČR projevují odpovědnější chování v sexuálních vztazích. Používají
antikoncepci (snížil se počet těhotenství mladistvých a interrupcí), chrání se před
HIV/AIDS (kondomem). Bez zábran hovoří o sexualitě nejen s vrstevníky, ale
i s dospělými, kterým důvěřují.
Metodou anonymního dotazníkového šetření byli oslovení studenti 3. a 4. ročníků náhodně vybraných gymnázií a středních odborných škol (např. z Prahy, Mostu,
Hradce Králové, Pelhřimova, Březnice apod.). Výzkumný vzorek zahrnoval 482
respondentů ve věku 18 až 19 let.
a) Zjišťování znalostí adolescentů
Testování znalostí adolescentů přineslo vcelku uspokojivé výsledky. Lze konstatovat, že dotazovaní byli dostatečně vybaveni informacemi o svém těle, o rizicích
poškození reprodukčního zdraví (zejména v souvislosti s předčasným zahájením
pohlavního života), o antikoncepci, o ochraně před chorobami přenosnými pohlavním stykem apod.
Otázka, kterou antikoncepcí se lze chránit před pohlavně přenosnými chorobami, vyžadovala volnou odpověď. Správně odpovědělo 93,5 % dotázaných (kromě
104
kondomu se vyskytly i odpovědi „sexuální abstinence“). Chybné odpovědi adolescentů (například „hormonální antikoncepce“), i když se nevyskytovaly často, jsou
určitě výzvou zkvalitnění školního vzdělávání v oblasti sexuální výchovy.
Zjišťován byl také přístup dospívajících k používání antikoncepce, tj. kdo z partnerů by dle jejich názorů měl antikoncepci používat. Záměrně i zde bylo vyžadováno
volné vyjádření respondentů. O tom, že antikoncepci má používat výhradně žena je
přesvědčeno 38 % dotázaných, volbu muž uvedlo pouze 9,5 % respondentů. Odpověď „každý z partnerů“ zvolilo 43,5 % dotázaných. K zamyšlení vede zjištění, že
pouze 9 % dospívajících uvažovalo o vzájemné dohodě obou partnerů. Nejčastější
odpověď (43,5 % dotázaných) byla totiž muž i žena, tj. že každý z partnerů by měl
spoléhat na sebe a používat antikoncepci.
Dále byly zjišťovány znalosti o HIV/AIDS. I když cesty přenosu a možnost
ochrany před nákazou virem HIV adolescenti dobře znají, správně vysvětlit pojem
HIV dokázalo jen 67 % respondentů, pojem AIDS správně objasnilo 71 % respondentů. I zde by tedy mohl být prostor pro rozšíření informovanosti o daném problému prostřednictvím školní sexuální výchovy.
Na základě výsledků šetření lze konstatovat, že také zvyšování právního vzdělání
žáků v souvislosti se sexualitou, partnerstvím a rodičovstvím má v rámci výuky
značně rezervy. Například na otázku týkající se věkové hranice trestní odpovědnosti
(formulovanou v souvislosti s možným pohlavním stykem) správně odpovědělo
pouze 80 % dotázaných.
b) Postoje adolescentů k sexuálnímu životu a partnerství
Zde je třeba připomenout, že zachycení postojů adolescentů bylo mnohem náročnější. Poznatky zjištěné dotazováním na postoje a preference hodnot vždy představují pouze určitým způsobem redukovaný model reality. Za relevantní výpověď
o hodnotovém systému by bylo možno považovat pouze chování, jednání adolescentů, což ve sledovaných aspektech není reálné. Výsledky výzkumné sondy
proto není možné v žádném případě absolutizovat.
Získané výsledky zpravidla korespondovaly s výstupy sociologických studií (6).
Pro ilustraci je dále uvedeno sumární vyhodnocení odpovědí na některé otázky:
Vyjádření k otázce „jak dlouhou dobu by se měli partneři znát, než spolu začnou
sexuálně žít“ je uvedeno v tabulce:
1
½
3 až 4
1 až 3
1
krátce doba je
DOBA
rok
roku měsíce měsíce měsíc 1 den
individuální
Počet
29
68
79
81
67
32
126
studentů
Dospívající se nejčastěji domnívají, že tato doba je zcela individuální a záleží na
každém páru, kdy spolu začnou partneři sexuálně žít. Z tabulky je patrné, že za nejvhodnější dobu uplynulou od seznámení po první pohlavní styk, považují dospívající
kolem 3 měsíců známosti. Některým bohužel stačí jedno setkání. Rozsáhlejší diskusi
o tom, do jaké míry se informovanost promítá v sexuálním chování, vyžadují výsledky získané komparací dat, neboť právě tito respondenti prokázali ve znalostním
testu uspokojivé výsledky.
105
K bližší charakteristice sledované skupiny přispěla otázka týkající se sexuálního
života respondentů. Jejich výpovědi jsou shrnuty v následujícím grafu.
Věk prvního pohlavního styku
nezodpovězeno
13
dosud ne
111
před 19. rokem
8
před 18. rokem
56
před 17. rokem
130
před 16. rokem
164
0
20
40
60
80
100
120
140
160
180
Výsledky výzkumného šetření přibližně korespondují s celostátními průzkumy
sexuologů z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Současní mladí lidé častěji užívají spolehlivou antikoncepci a nemají potřebu střídat partnery tak často, jak
tomu bylo u jejich rodičů a jejich přístup k sexualitě je zodpovědnější.
c) Představy adolescentů o budoucím životě
Zajímavé jsou také výsledky sledování představ 482 adolescentů o jejich budoucím partnerském a rodinném životě. Jak budou přibližně za 10 let, tj. ve svých cca
třiceti letech, žít?
Představa o partnerském a rodinném životě ve 30 letech:
v manželství s dětmi (267 respondentů);
v manželství bez dětí (19 respondentů);
volné soužití s partnerem (157 respondentů);
žít sám/sama (26 respondentů);
nezodpovězeno (13 respondentů).
Nejpočetnější skupinou jsou sice ti, kteří si představují svůj partnerský život ve
30 letech v manželství s dětmi, ale zvyšuje se však počet adolescentů, kteří zatím
o založení rodiny ve spojení s uzavřením manželství neuvažují. U dospívajících převažuje představa o dvou dětech. Tuto možnost zvolilo 68 % jedinců z celkového
počtu dotázaných. 29 respondentů o dětech zatím nepřemýšlí. Shrnutí úvah o počtu
dětí znázorňuje následující graf.
106
Plán počtu dětí
nevím
6
4 děti
5
3 děti
46
2 děti
329
1 dítě
67
0
50
100
150
200
250
300
350
Závěrem
Společnost, ve které stanou současní žáci základních škol na práh dospělosti,
bude od každého mladého člověka vyžadovat velkou schopnost řešit nové situace,
zvládat případná rizika a problémy. Jestliže má škola dobře připravit děti skutečně
pro život, to znamená vybavit je potřebnými kompetencemi, které se projeví odpovědným chováním v situacích ohrožení zdraví a bezpečí, nemůže se rozhodně vyhýbat systémově koncipované sexuální výchově.
Dosavadní zkušenosti z realizace rodinné a sexuální výchovy na školách ukazují,
že (vedle získávání přiměřených informací) pro žáky má stěžejní význam osvojování
sociálních dovedností a bezpečných způsobů chování, které by se měly stát samozřejmou součástí jejich života. Při tvorbě školních programů je proto třeba respektovat etický přistup k sexuální výchově a vytvářet dostatečný prostor, aby ve spolupráci s rodinou měli žáci možnost rozvíjet kompetence důležité pro svou budoucí
partnerskou a rodičovskou roli. Působení školy by tedy mělo být systematické, citlivé, s využitím vhodných aktivizujících forem a metod výuky. Tato nová dimenze
výchovně vzdělávací práce však znamená i zásadní posun v nárocích na osobnost
učitele a jeho profesní přípravu.
Literatura
1.
2.
3.
4.
Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách.
MŠMT, čj. 26 976/2009-22, Praha 2010.
MARÁDOVÁ, E. Educational Programs as a Challenge for new Conception
of Education towards Health in Czech Schools and Trachet Training. In
School and Health 21, (ed. E. Řehulka). Brno: Paido, MU, 2006.
MARÁDOVÁ, E. Proměna primární školy v oblasti zaměřené na rodinnou
a sexuální výchovu. In Sborník referátů z 13. celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR. Pardubice: SPRSV, 2005, s. 103 – 109.
MARÁDOVÁ, E. Na cestě od „rodinné výchovy“ k „výchově ke zdraví“. In
Studia Paedagogica 26, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005,
s. 134–158.
107
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
Standard základního vzdělávání. MŠMT, Praha: Fortuna, 1995.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: MŠMT,
2004.
MARÁDOVÁ, E. Postoje středoškolské mládeže k otázkám partnerství,
manželství a rodičovství jako východisko pro koncepci sexuální výchovy.
In. Sborník referátů z 12. celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR.
Pardubice: SPRSV, 2004, s. 76 – 82.
MARÁDOVÁ, E. K pojetí rodinné a sexuální výchovy v programech pro základní vzdělávání. In Sborník 11. celostátního kongresu k sexuální výchově
v ČR. Pardubice: SPRSV, 2003, s. 92 – 98.
MARÁDOVÁ, E. K aktuálním otázkám rodinné a sexuální výchovy v transformované škole. In Sborník referátů z 14. celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR.. Pardubice: SPRSV, 2006.
MARÁDOVÁ, E. Výchova ke zdraví. Školní vzdělávací program. Praha:
Fortuna, 2006. 48 s.
MARÁDOVÁ, E. Jsou učitelé dostatečně připraveni chránit děti před komerčním sexuálním zneužíváním? In Sborník referátů z 15. celostátního
kongresu k sexuální výchově v ČR. Pardubice: SPRSV, 2006.
108
Postoje študentov a študentiek sociálnej práce
k sexuálnej výchove1
PhDr. Dagmar Marková, PhD., Mgr. Zuzana Ďurčeková, doc. PaedDr. Roman
Králik, ThD.
Úvod
Potreba analýzy postojových mikrodiskurzov o sexualite u budúcich sociálnych
pracovníkov a pracovníčok je náležitou, nakoľko práve ich možné budúce pôsobenie
môže prispievať buď k bohatšiemu a autonómnejšiemu zaobchádzaniu klientov
a klientok so sexualitou alebo naopak, môžu podporovať a upevňovať mnoho predsudkov a stereotypov v tejto oblasti.
Nakoľko sociálni/e pracovníci a pracovníčky, ako aj študenti a študentky tohto
odboru operujú s odlišnými postojmi v oblasti sexuality a taktiež si odlišne konštruujú význam, obsah a cieľ sexuálnej výchovy, tak sme v uskutočnili výskum, ktorý bol
zameraný na špecifikáciu niektorých konštrukcií a postojov k sexuálnej výchove
u budúcich sociálnych pracovníkov a pracovníčok.
Vzhľadom k tomu, že výskumom získané a spracované dáta sú obšírne, sme nútení/é sa zamerať len na niektoré z nich. Konkrétne sa zameriavame na prezentáciu
tých vybraných výsledkov výskumu, ktoré sa týkali niektorých postojov k sexuálnej
výchove u budúcich/e sociálnych/e pracovníkov a pracovníčok.
Výskum sme realizovali prostredníctvom nami zostrojeného dotazníka, ktorý bol
rozdelený na 3 časti a bol zameraný na identifikáciu vybraných postojov a poznatkov
z oblasti sexuality, resp. sexuálnej výchovy v rámci vzdelávania v sociálnej práci.
Dotazník bol administrovaný spolu 384 študentom a študentkám denného a externého štúdia odboru Sociálna práca na UKF v Nitre.
Niektoré výsledky výskumu
Súčasťou tretej časti dotazníka boli výroky, ktoré sa týkali sexuálnej výchovy a ku
ktorým mali účastníci a účastníčky výskumu vyjadriť svoj postoj na päťstupňovej
škále, pričom: 1 = úplne súhlasím, 2 = súhlasím, 3 = niečo medzi, 4 = nesúhlasím,
5 = úplne nesúhlasím.
Z priestorových dôvodov uvádzame výsledky získané prostredníctvom Kruskalovho-Wallisovho testu ako aj χ2 testu zhrňujúco len v závere, pričom sme sa zamerali na zisťovanie štatistiky signifikantných diferencií v sledovaných položkách
z hľadiska:
absolvovania sexuálnej výchovy2,
pohlavia,
Príspevok vznikol na základe podpory grantu VEGA 1/0516/08: Sexuálne životné štýly
mladých ľudí a ich socio-kultúrne kontexty.
2 Tento predmet absolvovali niektorí/é študenti a študentky aj pod názvom „Intímne vzťahy,
manželstvo a rodičovstvo“.
1
109
-
veku,
deklarovania viery.
Vzhľadom k položke „Sexuálna výchova3 patrí do rodiny, nie do škôl“ možno
z tabuľky č. 1.A vidieť, že najčastejšou odpoveďou bola odpoveď „súhlasím“, ktorú
uviedlo 36% (t.j. 140) opýtaných. Diferencie v odpovediach na túto položku sú pomocou percent zobrazené v grafe č. 1. Celkovo možno usudzovať, že stále u niektorých respondentov/tiek pretrváva konštrukcia sexuality, resp. sexuálnej výchovy,
ktorá ju odsúva do súkromnej sféry.
Tab. 1.A Štatistické ukazovatele vzhľadom k položke „Sexuálna výchova
patrí do rodiny, nie do škôl“
Priemer Modus
Početnosť Smerodajná
modusu
odchýlka
2,8
2
140
1,3
Graf 1 Analýza položky „Sexuálna výchova patrí do rodiny, nie do škôl“
160
36%
140
120
Početnosť
100
20%
80
60
15%
15%
14%
40
20
0
1
2
3
4
5
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
Čo sa týka položky „Sexualita má zostať intímnou vecou človeka, o ktorej sa nehovorí“ najčastejšie s ňou participanti/tky výskumu „úplne nesúhlasili“ – 34% (129
z nich). Avšak v zastúpených odpovediach sa nachádzali aj odpovede „úplne súhlasím“ v 9% a súhlasím v 15%. V prepojení na predchádzajúcu otázku možno usudzovať, že pre viacerých opýtaných/é študentov a študentky sociálnej práce je sexualita
konštruovaná stále ako patriaca do intímnej oblasti, o ktorej sa verejne nemá hovoriť, čo je dôležité vzhľadom k tomu, že pri výkone svojho povolania sa nevyhnutne
stretnú u klientov a klientok aj s touto problematikou a môžu tak prispievať skôr
k tabuizácii sexuality, ako byť nápomocní/é v hľadaní pozitívneho prístupu k sexualitám u možných budúcich klientov a klientok.
3 Opýtaní/é účastníci a účastníčky výskumu boli inštruovaní/é, aby posudzovali pri všetkých
položkách sexuálnu výchovu v rámci vzdelávania v sociálnej práci.
110
Tab. 2.A Štatistické ukazovatele – vzhľadom k položke „Sexualita má
zostať intímnou vecou človeka, o ktorej sa nehovorí“
Priemer Modus
Početnosť Smerodajná
modusu
odchýlka
3,6
5
129
1,3
Graf 2 Analýza položky „Sexualita má zostať intímnou vecou človeka,
o ktorej sa nehovorí“
140
34%
120
28%
Početnosť
100
80
60
15%
15%
2
3
9%
40
20
0
1
4
5
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
S kresťanskými princípmi v sexuálnej výchove sa úplne stotožňujú opýtaní/é budúci/e sociálni/e pracovníci a pracovníčky najčastejšie – 29%. Dokladá tak analýza
odpovedí na položku „Sexuálna výchova má byť postavená na kresťanských princípoch“ zobrazená v grafe č.3. Tieto zistenia sú v súlade s tradičným kresťanským
diskurzom o sexualite, čo môže však byť problematické aj v prepojení na ostatné
odpovede vzhľadom k tomu, že opýtaní/é môžu byť budúcimi odborníkmi a odborníčkami a sprostredkovať tak pomoc aj ľuďom, ktorí/é si konštruujú svoje sexuality
inak ako tradičnými diskurzívnymi zdrojmi.
Na základe výsledkov χ2 – testu možno však zhrnúť, že tí/tie, ktorí/é sexuálnu
výchovu absolvovali častejšie kresťanské princípy v nej odmietajú v porovnaní
s tými, ktorí/é ju neabsolvovali. Štatisticky významné rozdiely v odpovediach na
túto položku boli zistené aj pomocou Kruskalovho-Wallisovho testu z hľadiska viery
na hladine významnosti α = 0,01.
Tab. 3.A Štatistické ukazovatele – vzhľadom k položke „Sexuálna výchova má byť postavená na kresťanských princípoch“
Priemer Modus
Početnosť Smerodajná
modusu
odchýlka
2,7
1
112
1,5
111
Graf 3 Analýza položky „Sexuálna výchova má byť postavená na kresťanských princípoch“
120
29%
28%
100
Početnosť
80
17%
17%
4
5
60
9%
40
20
0
1
2
3
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
Kým kresťanské princípy sú respondentmi a respondentkami schvaľované,
v prípade feministických prístupov je to naopak. S položkou „Sexuálna výchova má
zohľadňovať feministické prístupy“ najčastejšie opýtaní/é muži a ženy úplne nesúhlasili – 47% z nich. Celkovo priemer 3,9 naznačuje nesúhlas s touto položkou (tabuľka č. 4.A). Tieto zistenia sú v súlade s našimi očakávaniami – kým feminizmus je
v našom kultúrnom okruhu konotovaný prevažne negatívne, tak pri kresťanských
hodnotách muži a ženy nespochybňujú ich dôležitosť aj v rámci sexuálnej výchovy –
naznačujú tak aj odpovede opýtaných mužov a žien na otvorené otázky. Tiež tu nepublikované výsledky poukazujú na to, že kým kresťanský prístup k sexuálnej výchove je nazeraný ako objektívny, feministický naopak. V tejto súvislosti sa vynára
potreba vytvárania väčšieho priestoru pre rozvoj kritického myslenia u študentov
a študentiek sociálnej práce spolu s požiadavkou rodovo citlivého pôsobenia a aj
vzdelávania aj v oblasti feministickej sociálnej práce ako jedného z možných prístupov v sociálnej práci. Náležité je posilnenie sebareflexie budúcich sociálnych pracovníkov a pracovníčok v tejto oblasti v rámci vlastných východiskových prístupov,
aby neboli prenášané na klientov a klientky a ich budúca sociálna práca vytvárala
otvorený nepredpojatý priestor pre klientov a klientky.
Tab. 4.A Štatistické ukazovatele – vzhľadom k položke „Sexuálna výchova má zohľadňovať feministické prístupy“
Priemer Modus
Početnosť Smerodajná
modusu
odchýlka
3,9
5
182
1,3
112
Graf 4 Analýza položky „Sexuálna výchova má zohľadňovať feministické
prístupy“
200
47%
180
160
Početnosť
140
120
25%
100
80
15%
60
40
7%
5%
20
0
1
2
3
4
5
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
Odpovede na v poradí ďalšiu položku „Morálka je v sexuálnej výchove veľmi dôležitá“ sú pomerne rozptýlené. Najčastejšou je „súhlasím“– uviedlo ju 109 z opýtaných osôb (28%). Tieto odpovede sú v súlade s prijímanými tradičnými hodnotami
v sexuálnej výchove.
Tab. 5.A Štatistické ukazovatele – vzhľadom k položke „Morálka je
v sexuálnej výchove veľmi dôležitá“
Priemer Modus
Početnosť Smerodajná
modusu
odchýlka
3,1
2
109
1,4
Graf 5 Analýza položky „Morálka je v sexuálnej výchove veľmi dôležitá“
120
28%
100
23%
24%
Početnosť
80
16%
60
9%
40
20
0
1
2
3
4
5
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
S položkou „Sexuálna výchova má poskytovať otvorené informácie bez ohľadu na
hodnoty študentov/tiek“ najčastejšie opýtané osoby súhlasili – 48% (t.j. 183 z nich).
Ak však komparujeme tieto odpovede s tými, ktoré skôr prijímali morálne a kresťanské hodnoty v sexuálnej výchove, tak sa môžeme domnievať, že otvorené infor113
mácie sú pre viacerých opýtaných/é síce žiadané, ale zrejme v súlade s ich morálkou
– t.j. otvorenosť v sexuálnej výchove je zrejme len deklarovaná, ako naozaj žiadaná.
Tab. 6.A Štatistické ukazovatele – vzhľadom na položku „Sexuálna
výchova má poskytovať otvorené informácie bez ohľadu na hodnoty
študentov/tiek“
Priemer Modus
Početnosť Smerodajná
modusu
odchýlka
2,4
2
183
1,3
Graf 6 Analýza položky „Sexuálna výchova má poskytovať otvorené
informácie bez ohľadu na hodnoty študentov/tiek“
200
48%
180
160
Početnosť
140
120
100
23%
80
60
11%
40
12%
7%
20
0
1
2
3
4
5
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
Má byť sexuálna výchova prednostne zameraná na heterosexuálne orientovaných ľudí? Aj na to sme sa zamerali v dotazníku, pričom odpovede sú graficky zobrazené pomocou percentuálneho vyjadrenia v grafe č. 7. Najčastejšie s touto položkou opýtané osoby súhlasili – 45% z nich (celkom 173 účastníkov/čok výskumu).
Odpoveď „úplne súhlasím“ uviedlo 36% participantov/tiek výskumu. Ostatné možné odpovede sú zastúpené zriedkavejšie.
Tab. 7.A Štatistické ukazovatele – vzhľadom na položku „Sexuálna výchova má byť prednostne zameraná na heterosexuálne orientovaných
ľudí“
Početnosť Smerodajná
Priemer Modus
modusu
odchýlka
2,0
2
173
1,1
114
Graf 7 Analýza položky „Sexuálna výchova má byť prednostne zameraná na heterosexuálne orientovaných ľudí“
45%
180
160
36%
140
Početnosť
120
100
80
60
40
6%
7%
6%
4
5
20
0
1
2
3
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
Poslednou tu analyzovanou položkou je „Sexuálna výchova má byť postavená na
hodnotách, ktoré vyhovujú homosexuálom a lesbám“. V súlade s odpoveďami na
predchádzajúcu položku respondenti/ky najčastejšie túto položku odmietajú – 37%
vyznačilo odpoveď „úplne nesúhlasím“ (t.j. 142 z nich) a 32% s výrokom nesúhlasilo.
Odpovede na posledné dve otázky môžu naznačovať, že opýtaní/é študenti a študentky sociálnej práce majú predsudky v oblasti sexuality a na základe analýz na
otvorené otázky, týkajúce sa postojov ku gejom a lesbám sme zistili mnoho heterosexistických a homofóbnych vyjadrení, čo je podstatné zistenie vzhľadom k tomu, že
heterosexistické a homofóbne presvedčenia vedú k homofóbnym prejavom, k netolerancii a necitlivosti aj u odborníkov a odborníčok pôsobiacich v pomáhajúcich
profesiách. Preto zdôrazňujeme, že je žiaduce tematizovať rozmanitosť ľudských
sexualít, pričom rôznorodosť sexualít má byť akceptovaná ako spoločenská realita
a nazeraná rovnocenne.
Tab. 8.A Štatistické ukazovatele – vzhľadom na položku „Sexuálna
výchova má byť postavená na hodnotách, ktoré vyhovujú homosexuálom a lesbám“
Priemer Modus
Početnosť Smerodajná
modusu
odchýlka
3,7
5
142
1,3
115
Graf 8 Analýza položky „Sexuálna výchova má byť postavená na hodnotách, ktoré vyhovujú homosexuálom a lesbám“
160
37%
140
32%
120
Početnosť
100
80
16%
60
40
9%
7%
20
0
1
2
3
4
5
Legenda: 1– úplne súhlasím; 2– súhlasím; 3– niečo medzi; 4– nesúhlasím; 5–
úplne nesúhlasím.
Výsledky χ2 a Kruskalovho-Wallisovho testu
Vzhľadom k získaným výsledkom, ktoré sa týkajú postojov k sexuálnej výchove,
možno diferencie v postojoch, týkajúcich sa sexuálnej výchovy a testované prostredníctvom Kruskalovho-Wallisovho testu ako aj χ2 testu sumarizovať:
Štatisticky významné rozdiely v postojoch k sexuálnej výchove z hľadiska absolvovania, resp. neabsolvovania predmetu sexuálna výchova testované
prostredníctvom χ2 – testu boli zistené v položkách:
„Sexuálna výchova patrí do rodiny, nie do škôl“.
„Sexualita má zostať intímnou vecou človeka, o ktorej sa nehovorí“.
„Sexuálna výchova má byť postavená na kresťanských princípoch“.
„Sexuálna výchova má zohľadňovať feministické prístupy“.
„Morálka je v sexuálnej výchove veľmi dôležitá“.
„Každý/á právo dostať všetky informácie o sexualite, ktoré sú dostupné“.
„Sexuálna výchova prednostne zameraná na heterosexuálne orientovaných
ľudí“.
„Sexuálna výchova má byť postavená na hodnotách, ktoré vyhovujú homosexuálom a lesbám“.
Štatisticky významné diferencie v postojoch k sexuálnej výchove z hľadiska
pohlavia testované prostredníctvom χ2 – testu boli zaznamenané v položkách:
„Sexuálna výchova má zohľadňovať feministické prístupy“.
„Morálka je v sexuálnej výchove veľmi dôležitá“.
„Sexuálna výchova má byť postavená na hodnotách, ktoré vyhovujú homosexuálom a lesbám“.
Štatisticky významné diferencie v postojoch k sexuálnej výchove z hľadiska
veku testované prostredníctvom Kruskalovho-Wallisovho testu boli zistené v položkách:
„Sexuálna výchova patrí do rodiny, nie do škôl“.
„Sexualita má zostať intímnou vecou človeka, o ktorej sa nehovorí“.
„Morálka je v sexuálnej výchove veľmi dôležitá“.
„Sexuálna výchova má poskytovať otvorené informácie bez ohľadu na hodnoty študentov/tiek“.
116
„Každý/á právo dostať všetky informácie o sexualite, ktoré sú dostupné“.
„Sexuálna výchova prednostne zameraná na heterosexuálne orientovaných
ľudí“.
Štatisticky významné rozdiely v postojoch k sexuálnej výchove z hľadiska deklarovanej viery testované prostredníctvom Kruskalovho-Wallisovho testu boli
zistené v položke:
„Sexuálna výchova má byť postavená na kresťanských princípoch“.
-
Záver
Sme si vedomí/é toho, že nami koncipovaný výskum bol len orientačný a výsledky nemožno zovšeobecňovať a mohol by slúžiť ako podklad pre širšie a komplexnejšie koncipovaný výskum.
Avšak získané výsledky naznačujú, že študenti/tky sociálnej práce podporujú
niektoré predsudky a stereotypy v oblasti sexuality, čo môže mať negatívne dôsledky
vzhľadom na ich budúcu prax. K vzdelanostnej výbave sociálneho pracovníka a pracovníčky musí patriť aj oblasť rodovej a sexuálnej – antidiskriminačnej výchovy, pretože predsudky odborníkov a odborníčok na poli pomáhajúcich profesií majú závažné dôsledky. To podporujú aj zistenia Markovej (2007, s. 189– 198), ktoré
poukazujú na to, že u budúcich sociálnych pracovníkov a pracovníčok je potrebné
zvyšovať nielen senzitivitu k relevantným témam v oblasti sexuality, ale je potrebné
vypracovávať aj postupy na modifikáciu diskriminujúcich postojov a na nepredpojatú prácu s členmi a členkami sexuálnych minorít.
Zoznam bibliografických odkazov
JANIŠ, K. 2004. Typologie partnerského soužití v předmetu rodinná výchova. In:
WIEGEROVÁ, A. Cesty demokracie vo výchove a vzdelávaní VIII: Kvalita života ako mulitdisciplinárny problém, jej odraz v projektovaní obsahu výchovy
a vzdelávania v materských a základných školách. Zborník referátov. Bratislava: Univerzita Komenského PF, Občianske združenie V4 pri PdF UK, 2004, p.
54–57. ISBN 80-969146-0-X.
KOTRUSOVÁ, J. 2007. Človek a okamih. In: Osamelý havran. Zborník z vedeckej
konferencie konanej 17.2.2007. Nitra: UKF, 2007. ISBN 978-80-80-94-194-9.
MARKOVÁ, D. 2007. Heterosexizmus a rodina. In: VAŠŤATKOVÁ, J. –
LOUKOTOVÁ, V. (Ed.). Akční pole sociální práce aneb sociálněpedagogické
otázky současnosti: Sborník příspevků z I. ročníku konference konané dne
2. dubna 2007 v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007,
p. 189– 198. (CD-ROM). ISBN 978-80-244-1665-6.
MATEJOVIČOVÁ, B. 2002. Somatické a psychosexuálne dospievanie dievčat. In:
Česká antropologie, 52, Olomouc, p. 49–51. ISSN-0862-5085.
117
Kontakt na autorky a autora
PhDr. Dagmar Marková, PhD.
Katedra všeobecnej a aplikovanej etiky
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre
Hodžova 1,
949 74, Nitra
e-mail: [email protected]
Mgr. Zuzana Ďurčeková
Katedra sociálnej práce a sociálnych vied
FAKULTA SOCIÁLNYCH VIED A ZDRAVOTNÍCTVA
Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre
Kraskova 1,
949 74, Nitra
e-mail: [email protected]
doc. PaedDr. Roman Králik, ThD.
Katedra všeobecnej a aplikovanej etiky
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre
Hodžova 1,
949 74, Nitra
e-mail: [email protected]
118
Problematika nepřekažení a neoznámení trestného činu
v praxi zdravotnického pracovníka
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
I.
Ve svém sdělení se chci zabývat problematikou, která se v právnické veřejnosti
chápe zcela jednoznačně, zatímco jinde a v jiných souvislostech může budit určité
pochybnosti a nebo dokonce dilemata.
V kontaktu s pacientem, se může zdravotnický pracovník dostat do situace, kdy
se od něho, případně z jiných zdrojů dozví o připravované, páchané nebo již spáchané trestné činnosti.
Dostává se tak – z jeho hlediska – do složité situace, jak dále postupovat.
U vybraných trestných činů navíc existuje pro zdravotnického pracovníka reálné
nebezpečí trestního postihu, pokud nebude postupovat takovým způsobem, který
zcela nekompromisně a pregnantně stanoví trestní zákon.
Jen opravdu zcela zdánlivě se může zdravotnický pracovník, ale nejen ten, nýbrž
i každý občan či obyvatel České republiky dostat do jakéhosi dilematu, zda v této
situaci konat a nebo učinit příslušné oznámení a nebo nekonat či zvolit mlčení
o získaném poznatku.
Rozhodne-li se nekonat a nebo zvolí-li mlčení je zcela lhostejno jakými úvahami
si sám před sebou svůj postup zdůvodní. Rozhodující je fakt, že nekonal ač konat
měl, že mlčel, ač mlčet neměl, protože mu zákon nekonat nebo mlčet nedovoluje. Ba
dokonce mu ukládá nemlčet, ale konat způsobem zcela jednoznačně stanoveným
v zákoně. V tomto případě především v trestním zákoně.
Tak tedy zní právo.
II.
Nicméně může vzniknout otázka, co to je právo. Existuje celá řada jeho definicí
a snad pro toto sdělení postačí ta, která charakterizuje právo jako soubor pravidel
chování, kterými se organizuje a řídí lidská společnost.
Právo je pojem o více významech a rozlišuje se především právo objektivní
a právo subjektivní, přičemž se objektivním právem rozumí právo v normativním smyslu tj. souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování
stanovených či uznaných státem.
Právní normy se vyznačují formální účinnosti a jsou obsaženy v oficiálních, státem uznaných pramenech práva.
V kontinentálním typu právní kultury – kam náleží rovněž i Česká republika –
jsou rozhodujícím pramenem práva zákony a jiné právní předpisy.
Právní normy mají preskriptivní charakter, čili stanoví pomocí příkazů, zákazů
a dovolení, jaké chování se považuje za žádoucí a jaké za nežádoucí.
V zájmu objektivity nutno dodat, že tento charakter mohou mít i jiná pravidla
chování jako kupříkladu pravidla náboženská, etická, společenská., avšak s tím
zásadním rozdílem, že právní norma má všeobecnou platnost, její dodržování je
119
vynutitelné a za porušení práva či v případě chování z hlediska právních norem
nežádoucího hrozí subjektu práva sankce. Ta je pochopitelně vynutitelná institucemi veřejné moci. Abych byl konkrétní tedy v krajním případě orgány činnými
v trestními řízení.
Nicméně tyto mimoprávní systémy mají vliv na motivaci sociálního chování
a dost často bývá regulace určitého společenského vztahu právní normou a mimoprávní normou rozdílná.
Tak kupříkladu umělé přerušení těhotenství právní norma připouští a celkem
pregnantně jeho realizaci upravuje, morální norma někdy odsuzuje a náboženská
norma vždy zakazuje.
Subjektivní právo představuje možnost chování zaručenou objektivním právem čili právními normami. Struktura subjektivního práva zahrnuje mimo jiného
možnost chovat se způsobem, který je vymezený právní normou. Samozřejmě že
tato struktura zahrnuje i možnost opačnou tj. nechovat se způsobem, který je vymezený právní normou. Pak ovšem jde o jednání protiprávní, v souvislosti s protiprávním jednáním vzniká subjektu právní odpovědnost a nutným důsledkem této právní
odpovědnost je sankce a povinnost tuto sankci strpět.
Právo jako spravedlnost pojímá přirozenoprávní přístup, právo jako soubor
právních norem pojímá pozitivistický přístup.
Pramenem přirozeného práva je střídavě Bůh, lidský rozum nebo lidská přirozenost. Tato škola nalezla své uplatnění v institutech základních lidských práv a svobod. Naproti tomu kritikové přirozeněprávního přístupu odmítají existenci všeobecně závazných ideálů, které se nemění. Podle nich takové východisko činí právo
nepružné, neschopné přizpůsobení měnící se společnosti.
Podle pozitivistického přístupu k právu je právo souhrn pravidel stanovených
politickým suverénem. Jde tedy – obrazně řečeno – o právo lidí pro lidi, nikoliv
Boha pro lidi. Pozitivní právo se týká práva takového, jaké je, nikoliv, jaké by mělo
být. Pozitivní právo je obsaženo v platné a účinné právní normě a je tím právem,
které je závazné a vykonatelné.
Právní norma je nehmotný produkt lidského myšlení a jako takový je součástí
společenského vědomí. Z charakteru právní normy vyplývá, že musí být sdělná, že
musí být někomu adresována a musí být svému adresátovi seznatelná. Jejím vnějším výrazem a zároveň hmotným nositelem, který ji činí sdělnou, je u nás právní
předpis.1
Právní norma je definována formálními a materiálními znaky, přičemž z jejich
materiálních definičních znaků je nejdůležitější její obecnost a její vynutitelnost
státní mocí.
Podle Radbrucha právník od té doby, co asi před sto lety mezi juristy vymřeli zastánci přirozeného práva, žádné výjimky z platnosti zákona a z poslušnosti těch, kdo
jsou podřízeni zákonu, nezná. Zákon platí, poněvadž je zákon, a je zákonem, pokud
v obvyklých případech disponuje mocí se prosadit.2
Po tomto, možná poněkud rozsáhlejšímu antré mi dovolte, abych přešel k výkladu skutkových podstat dvou trestných činů, které jsou uvedeny v názvu přednášky.
Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestní odpovědnosti za trestný čin
1
2
KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: 2003 Eurolex Bohemia s. 47
ISBN80-86432-54-8
HANUŠ, L. Spravedlnost a právní jistota. Právní rozhledy č. 16, roč. 2009, s. 582 ISSN
120
je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění
z nedbalosti,3
U nepřekažení trestného činu podle § 367 tr. zákoníku objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel, který se hodnověrně dozvěděl o přípravě nebo páchání některého ze zde taxativně vypočtených trestných činů, tuto činnost nepřekazí.
Překazit spáchání trestného činu lze do okamžiku jeho dokonání.
Zákoník nevymezuje způsob, jakým má k překažení dojít. Z logiky věci vyplývá,
že se tak musí stát efektivně tj. tak, aby k dokonání trestného činu nedošlo.
Pouze stanoví, že překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením státnímu
zástupci nebo policejnímu orgánu a voják tak může místo toho učinit oznámení
nadřízenému.
Bude tedy především záležet na okolnostech, které přípravu nebo páchání trestného činu provázejí, na osobě pachatele a jeho pohnutce či motivu, sociálním prostředí, způsobu uvažovaného spáchání trestného činu a na celé řadě dalších podmínek a hledisek, jaký bude ten správný a efektivní způsob a ten zvolit.
Povinnost překazit trestný čin nezná žádnou výjimku na rozdíl od neoznámení
již spáchaného trestného činu. Tuto povinnost má tedy každý, i kupříkladu duchovní, dozví-li se o připravovaném či páchaném trestném činu v souvislosti se zpovědním tajemstvím.
Vezme-li se v úvahu ustanovení církevního (katolického) práva v Kán. 1388 – § 1
podle kterého zpovědník, který přímo porušil svátostné tajemství, upadá do exkomunikace, nastupující bez rozhodnutí představeného, vyhrazené Apoštolskému
stolci; kdo pouze nepřímo, bude potrestán podle závažnosti zločinu, pak tzv. dilema
sociálního pracovníka či kohokoliv jiného působí spíše úsměvně než-li jakkoliv jinak.4
Absolutní a bezvýjimečná povinnost překazit připravovaný nebo páchaný trestný
čin je dána skutečností, že jde o takové stadium skutku pachatele, ve kterém lze ještě
škodlivý následek trestného činu odvrátit nebo ho alespoň zmírnit.
Výrazně odlišná je právní situace u neoznámení trestného činu podle
§ 368 tr. zákoníku, kdy je postihováno jednání toho, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal některý ze zde taxativně vypočtených trestných činů.
Oznámení je třeba učinit bez prodlení. Povinnost oznámit (již spáchaný) trestný
čin nezávisí na tom, zda ten, kdo se o jeho spáchání hodnověrným způsobem dozvěděl, zná či nezná jeho pachatele.
V tomto případě však oznamovací povinnost nemá advokát nebo jeho zaměstnanec, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie
nebo právní praxe.
Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské
společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného
činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem
práva obdobného zpovědnímu tajemství.
Tedy nikdo jiný z titulu své činnosti, povolání, zaměstnání nebo funkce není
oznamovací povinnosti zbaven. To platí i v případech, kdy se jinak uplatňuje státem
uznaná povinnost mlčenlivosti.
3
4
§ 13 tr. zákoníku
Codex Iuris Canonici, Praha: 1994, Zvon s. 609 ISBN 80-7113-082-6
121
Překazit nebo oznámit trestné činy uvedené v §§ 367, 368 tr. zákoníku nemusí
ten, kdo by tím způsobil sobě nebo osobám blízkým nebezpečí smrti, ublížení na
zdraví, jinou závažnou újmu nebo trestní stihání.
Nicméně uvedení osoby blízké v nebezpečí trestního stihání nezbavuje pachatele
nepřekažení trestného činu povinnosti oznámit zvláště závažné trestné činy taxativně vypočtené v § 367 odst. 2 tr. zákoníku.
Z hlediska objektivní stránky se předpokládá neoznámení trestného činu o němž
se pachatel dozví po jeho spáchání. Jestliže by šlo o trestný čin, který nebyl ještě
dokončen a nachází se tedy ve stadiu trestné přípravy nebo pokusu, přichází v úvahu
kvalifikace jako nepřekažení trestného činu (argumentace „páchá“) podle § 367 tr.
zákoníku.5
5
MITLÖHNER, M. Právo v pedagogickém prostředí, Hradec Králové: 2008 Gaudeamus s.
15 ISBN 978-80-7041-071-4
122
Přehled právních nástrojů k prevenci zanedbávání péče
o dítě
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc., JUDr. Mgr. Ing. Petr Wisiński
Učitelé, vychovatelé, další školští pracovníci ale i pracovníci nejrůznějších institucí a zařízení pro děti a mládež, včetně zařízení pro volnočasové aktivity se mohou
setkat a také se reálně setkávají s dětmi, na kterých jsou patrny znaky jejich zanedbávání se strany osob, které jsou naopak povinny péčí o tyto děti. Toto zanedbávání může mít různé formy, být různě intenzivní a dokonce může být někdy i méně
zřetelné.
Smyslem našeho sdělení je seznámení se základními právními nástroji, jejichž
uplatněním lze účinně tomuto nežádoucímu jevu čelit, případně mu zcela zabránit
a zanedbávající osoby varovat či případně potrestat.
Patří k českému folkloru, že vždy dojde-li k odhalení nějakého závažného případu zanedbávaného dítěte, volat po přijetí „účinné a konkrétní“ právní úpravy, která
by zabránila v opakování podobného dalšího případu. Přitom existuje řada adekvátních možností, postupů a metod jak škodlivým následkům zanedbávání péče o dítě
předejít, zanedbávání ukončit či dokonce efektivně potrestat. Bohužel – jen se
o nich často nic neví.
Ubližování dítěti je většinou způsobeno mnoha příčinami a mechanismy, často
různě zřetězenými a propojenými. Má rozsáhlou symptomatologii, mnoho forem
a způsobů. Nejčastěji se odehrává v dysfunkčních a afunkčních rodinách. To jsou
také všechno důvody pro to, aby detekce a diagnostika ubližování dítěti a jeho řešení
byly uskutečňovány na multidisciplinárních, mezioborových a komplexních přístupech.1
Zanedbávání péče o dítě přináší celou řadu negativních dopadů na jeho psychický a somatický vývoj. V této souvislosti uvádí Pemová, že dochází-li v útlém dětství
k hrubému zanedbávání především rozvoje verbálních dovedností jen velice těžko se
tento deficit v pozdějších letech vyrovnává. Zanedbávané děti mívají problémy se
svým verbálním projevem, což komplikuje nejen jejich výsledky ve škole, ale významně ovlivňuje i jejich schopnost navazovat a udržovat sociální kontakty.2
Problematika zanedbávání péče o dítě je velmi rozsáhlá a projevuje se v nejrůznějších formách. Proto je v zorném poli státu a jeho orgánů takže je jeho řešení
a prevence upravena v řadě předpisů z různých právních odvětví. Jde zejména
o ústavní právo a normy práva občanského, rodinného, sociálního, zdravotnického,
školského, správního, přestupkového a jako ultima ratio i trestního. Významnou roli
hrají i mezinárodní pakty, smlouvy, konvence a úmluvy. Právní úprava přichází
nejen v zákonech, ale i v celé řadě podzákonných norem jako jsou především vyhlášky ministerstev a nařízení vlády.
1
2
DUNOVSKÝ, Jiří, MITLÖHNER, Miroslav, HEJČ, Karel, HANUŠOVÁ-TLAČILOVÁ, Jaroslava. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě, Praha: Grada 2005, s.18 ISBN 80-247-1201-6
PEMOVÁ, Terezie. Zanedbávání dětí není výjimečné. Děti a my, 32, 2002, č. 3, s. 35.
123
Listina základních práv a svobod
(zákon čís. 2/1993 Sb.) je součástí ústavního pořádku České republiky. Jejím
smyslem a cílem je zajišťovat a chránit základní práva a svobody všem lidem bez
jakéhokoliv rozdílu.
Ochrana dětí a jejich rodin je obsažena v její čtvrté hlavě mezi hospodářskými,
sociálními a kulturními právy a to v článcích 30 až 33, které deklarují povinnost
státu pomáhat svým občanům v obtížných sociálních situacích a vytvářet podmínky
pro jejich uspokojivé vyřešení. Tvoří východiska pro poskytování sociálních služeb
a sociálního zabezpečení a zároveň poukazují na potřebu ochrany děti a rodiny jako
základní společenské jednotky. Zároveň jsou rámcem pro prevenci zanedbávání
péče o dítě jako sociálně patologického jevu.
Úmluva o právech dítěte (sdělení čís. 104/1991 Sb.)
Jejím základním smyslem je posílit postavení dítěte ve společnosti a zdůraznit
potřebu jeho ochrany a zabezpečení.
Proklamuje základní potřeby a občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dítěte a to od základních práv zabezpečujících přežití až po práva vyjadřující možnost dítěte o sobě rozhodovat. Podle Článku 3 je jejím cílem především
hájit zájmy dítěte a chránit jeho blaho.
Ve vztahu k prevenci a postihu zanedbávání dítěte Úmluva formuluje práva, která přímo či nepřímo zajišťují dítěti ochranu před zanedbáváním. Opatření směřující
přímo k ochraně dětí před různými formami zanedbávání obsahují články 19, 32
a 36 (ochrana před všemi formami vykořisťování). Nepřímo se zanedbávání také
týká ustanovení článku 9 o odloučení dítěte od rodičů, článek 18 o rodičovské zodpovědnosti a článek 27 o právu dítěte na zabezpečení adekvátní životní úrovně.
Úmluva věnuje v článku 24 pozornost prevenci zanedbávání a v článku 39 reintegraci dětí, které se již staly obětí zanedbávání.
Zákon o rodině (čís. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů)
Upravuje především vztahy uvnitř rodiny, přiznává členům rodiny práva a ukládá povinnosti. Vymezuje základní předpoklady, za jakých rodiče či jiní zákonní
zástupci dětí mohou tato svá práva a povinnosti vykonávat. Stanoví podmínky ze
jakých může stát zasahovat do rodiny a jaká opatření může v zájmu dítěte provést.
Zásadou je, že stát rodině, kde není poskytována dětem řádná péče, nejdříve nabídne pomoc pro nápravu a až následně uplatní represivní opatření.
Podle § 32 náleží rozhodující úloha ve výchově dětí rodičům. Ti také mají být
osobním životem a chováním svým dětem příkladem.
Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou upraveny v § 31 jako rodičovská zodpovědnost,
kterou tvoří souhrn práv a povinností při a) péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména
péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) zastupování
nezletilého, c) správě jeho jmění. Rodiče jsou povinni aktivně předcházet jeho zanedbávání, chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled.
K tomu mohou použít pouze takových výchovných prostředků, kterými nebude
dotčena důstojnost dítěte, ohroženo jeho zdraví a všestranný rozvoj.
Pokud rodiče z jakýchkoliv důvodů nemohou, nechtějí či nejsou schopni plnit
své povinnosti, v důsledku čehož dítě nějakým způsobem zanedbávají, přistupuje
124
stát k pozastavení, omezení anebo v případech velmi vážného zanedbávání ke zbavení rodiče jeho rodičovské zodpovědnosti.
Podle intenzity zanedbávání a míry ohrožení života a vývoje dítěte se volí vhodná
opatření. Při méně závažném zanedbávání, kdy dítě zůstává v rodině, se přistupuje
k výchovným opatřením uvedeným v § 43 odst. 1, která mají rodinu vést k odstranění nedostatků v péči. Jedná se a) napomenutí nezletilého či osob, jež narušují jeho
řádnou výchovu, b) stanovení dohledu nad nezletilým, c) uložení takových omezení,
která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu.
Pouhé uložení výchovného opatření pro zlepšení situace však zpravidla nestačí
a proto lze zprostředkovat služby, které budou rodinu podporovat v úsilí o pozitivní
změnu.
Ve velmi závažných případech zanedbávání, kdy není možné dítě dále nechávat
v rodině, se dítě z rodiny odebírá. Dítě může být svěřeno do péče jiné fyzické osoby
než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením
dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému
dítěte (§ 45 odst. 1). Od této situace je třeba odlišit svěření dítěte do pěstounské péče
fyzické osobě, nebo pěstounské péče manželů (§ 45a odst.1,3), případně svěření
dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám, které jsou podle § 27a zák.
čís. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, zařazeny do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu (§ 45a odst 2). Pro tento postup jsou v zákoně explicitně vymezeny důvody, které nelze rozšiřovat.
Problematika kvalifikace osob pro řádný výkon pěstounské péče je stále častěji
diskutovaným problémem a sílí hlasy po profesionalizaci této činnosti.
Podle bývalého ministra práce a sociálních věcí ČR a současného premiéra
RNDr. Nečase mají úkol dnešních ústavů v budoucnu převzít profesionální pěstouni. Klíčovou změnou celého stávajícího systému by tedy mělo být rozšíření pěstounské péče, včetně její profesionalizace. V budoucnu má proto být v souladu
s touto změnou pěstounská péče chápána jako způsob obživy a ne altruismus
a pěstounská rodiny by měla fungovat jako mikrokomunita s důrazem na krátkodobý pobyt dítěte v ní. Znamená to, že citová fixace by neměla být stejná jako v klasické rodině, přičemž prostředí v němž dítě žije by mělo být příjemnější než v ústavu.
S plnohodnotnou realizací tohoto požadavku bezprostředně souvisí odborná příprava pěstounů, a to tak, aby byli schopni postarat se i o handicapované děti a to nejenom ze zdravotního hlediska, ale i z jiného etnického prostředí či jinak sociálně
znevýhodněného prostředí.3
Tam, kde se nepodaří nalézt vhodné osoby, které by se o dítě postaraly, výchova
dítěte je vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření by nevedla
k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte
zabezpečit, může soud podle § 46 odst. 1 nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do
péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Tento postup je možný za situace, kdy se dítě octlo bez jakékoliv péče nebo jsouli jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy anebo octlo-li se dítě bez péče přiměřené jeho věku, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo
dítě, které se octlo v prostředí nebo situaci,kdy jsou závažným způsobem ohrožena
jeho základní práva.
3
Důvodová zpráva k Rámcovému návrhu na zpracování systému školních aktivit pro členy
pěstounských rodin v rámci České republiky, Praha: Hefaistos 2008
125
Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních životních
potřeb, včetně ubytování, v zajištění zdravotní péče zdravotnickým zařízením
a v psychologické a jiné obdobné nutné péči.4
Soud je však před nařízením ústavní výchovy povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péči nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti
vyžadující okamžitou pomoc, která má přednost před výchovou ústavní. Soud má ze
zákona povinnost nejméně jednou za 6 měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro
nařízení tohoto opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči.
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů)
Má základní význam pro oblast problematiky zanedbávaného dítěte. Definuje
všechny typy sociálně-právní ochrany dětí, upravuje činnosti orgánů sociálně-právní
ochrany, jejich vzájemnou součinnost a vymezuje úlohu nestátních subjektů v rámci
sociálně-právní ochrany dětí.
Sociálně-právní ochrana zahrnuje zejména zajištění práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte a působení směřující
k obnovení narušených funkcí rodiny. Z tohoto vymezení jasně vyplývá ochrana
dítěte před zanedbáváním.
Zákon v § 6 odst. 1 přesně vymezuje skupinu dětí, kterým je poskytována sociálně-právní ochrana. Okruh těchto dětí je velmi rozsáhlý a lze v něm najít všechny
situace, které jsou obsaženy v jednotlivých typech zanedbávání. Jedná se kupříkladu
o děti, jejichž rodiče neplní povinnosti či nevykonávají práva plynoucí z rodičovské
zodpovědnosti, o děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život, o děti, které jsou
opakovaně umisťovány do ústavů, či o děti které jsou ohrožovány násilím mezi vychovateli. Zákon v těchto případech předpokládá, že tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou
anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí.
Podle § 7 odst. 2 je každý oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany dětí
na výše uvedené skutečnosti anebo na zjištění, že rodiče zneužívají práva či nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Jinak řečeno, každý je
oprávněn ohlašovat případy dětí, u nichž je podezření, že jsou ohroženy zanedbáváním.
Stejně tak je každý oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče
(§ 7 odst.).
Upozornění má charakter důvěrnosti a tak ustanovení § 57 odst. 1 citovaného
zákona ukládá zaměstnancům sociálně-právní ochrany povinnost zachovávat mlčenlivost o osobě, která na skutečnosti nasvědčující negativnímu jednání vůči dětem
upozornila.
Podle § 8 má dítě právo požádat příslušné orgány o pomoc při ochraně svého života, zdraví a dalších svých práv, a to i bez vědomí vychovatelů. To významně přispívá k ochraně dětí, které jsou již schopny vzhledem ke svému věku a rozumové
vyspělosti upozornit na nedostatečnou péči v rodině. Podle § 9 mají stejné právo na
pomoc při výkonu svých práv a povinností vychovatelé dítěte.
Podle § 10 odst. 1 je obecní úřad povinen vyhledávat z úřední povinnosti děti na
které se podle § 6 odst. 1 zaměřuje sociálně-právní ochrana, státní orgány. Obdobně
4
§ 42 odst. 1. zák. čís. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí
126
pak jsou podle § 10 odst. 4 povinny státní orgány, pověřené osoby, školy, školská
zařízení a zdravotnická zařízení popřípadě další zařízení učená pro děti oznámit bez
zbytečného odkladu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností dítě uvedené
v § 6 odst. 1 skutečnosti a to bez zbytečného odkladu poté, co se takovou skutečností
dozví.
Zvláštní povinnost je uložena v § 10 odst. 5, 6 lékařům, kteří mají v případě podezření z týrání dítěte, zneužívání dítěte nebo na zanedbávání péče, povinnost zajistit zaznamenání nálezu a upozornit na to příslušný obecní úřad obce s rozšířenou
působností. Smyslem tohoto ustanovení je přispět ke včasnému podchycení případu
zanedbávaného dítěte a záznam se stává podkladem pro sociální šetření případně
zahájení trestního stihání.
S tímto postupem souvisí ustanovení § 53 odst. 1, podle kterého mají státní orgány, zaměstnavatelé a další fyzické či právnické osoby (tzn. školy, školská, zdravotnická a jiná obdobná zařízení či jejich zřizovatelé) povinnost sdělit na výzvu orgánu
sociálně-právní ochrany údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany.
Povinnou mlčenlivost nelze uplatnit v případě podezření z týrání, zneužívání dítěte
nebo ze zanedbávání péče o něj.
Ustanovení § 53a zavazuje výslovně ke spolupráci a rozsáhlým povinnostem na
úseku sociálně-právní ochrany Ministerstvo vnitra a Policii České republiky.5
K základní charakteristice zákona o sociálně právní ochraně dětí patří důsledné
oddělení preventivní a poradenské činnosti od intervenčních činností orgánů sociálně právní ochrany, které směřují k zabránění vzniku nežádoucích situaci včasným
odstraňováním jejich příčin. Právní ukotvení je obsaženo v §§ 10,11 a spočívá především ve vyhledávání ohrožených dětí, v působení na rodiče a děti, při zprostředkování poradenství, při zjišťování a následném odstraňování příčin vzniku nepříznivých vlivů působících na děti anebo při činnostech sociálních pracovníků
pomáhajících rodičům řešit výchovné, sociální a jiné problémy související s péčí
o děti a jejich výchovou. Důležitou úlohu v oblasti prevence hrají komise pro sociálně-právní ochranu dětí v obcích s rozšířenou pravomocí. Jejich snahou je zajistit
interdisciplinární přístup při řešení případů ohrožených dětí (§ 38).
Mezi intervenční aktivity patří především rozhodování o výchovných opatřeních
a opatřeních na ochranu dětí (§§ 13,14) jako je pozastavení, omezení nebo zbavení
rodičovské zodpovědnosti6 či nařízení ústavní výchovy, svěření dítěte do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo jeho prodloužení či zrušení. Dále
sem náleží řešení situaci dítěte, jež se ocitlo bez péče přiměřené jeho věku, kterému
je obecní úřad povinen zajistit neodkladnou péči, při níž se dává přednost příbuznému dítěte (§§ 15,16) a to včetně vymezení podmínek pro vydání předběžné opatření7 ke kterému by se mělo přistupovat pouze v akutních případech vážného zanedbávání. Využití tohoto institutu je třeba chápat jako krajní řešení nepříznivé
situace dítěte, pokud veškeré předchozí snahy o nápravu selhaly.
Obecně platí, že má obec v těchto případech nejprve zkoumat možnost svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu (§ 27a), využít služeb zařízení pro děti
vyžadující okamžitou pomoc (§ 42) a až v poslední řadě by se mělo přikročit k umístění dítěte do ústavní výchovy (§ 28). Současně musí orgány sociálně právní ochrany
pravidelně spolupracovat s rodiči těchto dětí a poskytovat jim pomoc při řešení
5
6
7
S účinností od 1.7. 2010
§ 31 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění
§ 76a občanského soudního řádu
127
sociální situace rodiny, což by mělo dítěti umožnit relativně rychlý návrat domů
(§ 12 odst. 2).
Protože je zanedbávání dítěte velmi častým důsledkem poruchy ve výchově
a špatně chápaného rodičovství, které je nutné usměrnit, měla by všechna tato ustanovení zákona přispět ke včasnému podchycení nežádoucích jevů a k intervenci do
rodiny tak, aby dítě mohlo setrvat ve svém rodinném prostředí anebo se do svého
prostředí mohlo co nejdříve vrátit.
Zákon o sociálně právní ochraně dětí v části sedmé, hlavě I – přestupky vyplňuje
mezeru mezi jednáním osoby ohrožující dítě týráním, zanedbáváním či jiným obdobným jednáním, které je nepostižitelné jinými, zejména trestně právními normami, a jednáním osoby vůči dítěti, které již svoji intenzitou naplňuje některou ze
skutkových podstat trestných činů dle trestního zákona.
Na určité formy zanedbávání lze aplikovat především ustanovení § 59 odst. 5,
podle kterého je přestupkem ponechání dítěte bez náležitého dozoru přiměřeného
jeho věku, rozumové vyspělosti, případně zdravotnímu stavu, a tím je vystaveno
nebezpečí vážné újmy na zdraví, nebo v důsledku toho toto dítě způsobí újmu na
zdraví jiné osobě nebo škodu na cizím majetku nikoli nepatrnou.
Zákon o přestupcích (č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
Na jednotlivé formy chování, které jsou způsobilé vést k zanedbávání dítěte lze
aplikovat hned několik ustanovení přestupkového zákona.
Tak jako přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 postihuje toho, kdo úmyslně umožňuje požívání alkoholických nápojů nebo užívání jiných návykových látek než látek omamných a psychotropních
osobě mladší osmnácti let, ohrožuje-li tím její tělesný nebo mravní vývoj, či umožní
neoprávněně požívání omamných a psychotropních látek osobě mladší osmnácti let
nejde-li o čin přísněji trestný, prodá, podá nebo jinak umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let nebo neodepře jejich prodej osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku.
K zanedbávání je možno vztáhnout přestupek na úseku školství a výchovy mládeže podle § 31, který spočívá v ohrožení výchovy a vzdělání dítěte tím, že není přihlášeno k povinné školní docházce či dochází k zanedbávání péče o ni.
Trestní zákon (č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
Trestní právo je ze své podstaty ultima ratio a tudíž postihuje taková protiprávní
jednání, která tvoří jen nejzávažnější formy zanedbávání.
Podle § 13 trestního zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní
zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně.
Vyjádření zásady subsidiarity trestní represe znamená, že trestní odpovědnost
pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu.
Významným předpokladem uplatňování zásady zákonnosti a jejího upevňování
na úseku trestního práva je dokonalejší diferenciace podmínek trestní odpovědnosti
a trestu. Je tedy třeba spolehlivě vymezit hranici trestní odpovědnosti z hlediska
závažnosti protiprávního jednání, tj. rozlišení mezi přestupkem a trestným činem.
128
K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li
trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Zanedbávání dítěte se může pachatel dopustit řadou trestných činů a to jednak
přímým jednáním, jednak nepřímo, kdy je vlastně strádání a zanedbávání dítěte
určitým důsledkem jiné trestné činnosti.
Z hlediska zkoumané problematiky lze trestněprávní ingerenci vymezit dvojím
směrem. Jde jednak o trestné činy u kterých je jejich přímou obětí dítě tj. osoba
mladší osmnácti let8, pokud trestní zákon nestanoví jinak, jednak o trestnou součinnost s pachatelem takového trestného činu9.
Opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195)
Objektem je zájem na ochraně života a zdraví dítěte, které si samo nedokáže nebo nemůže opatřit pomoc a nebo osoby, která dovršila sice věk 18 roků, ale není
vzhledem ke svému somatickému či psychickému zdravotnímu stavu způsobilá
v případě ohrožení života či zdraví toto nebezpečí odvrátit.
Objektivní stránka spočívá v tom, že ten, kdo má povinnost o takovou osobu pečovat ji opustí, a vystaví tak nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Odložení dítěte
na frekventovaném místě, v čekárně zdravotnického zařízení, blízkosti jeslí nebo
školky, charitativní organizace a podobně, nebude zpravidla trestným činem. Naproti tomu, jestliže pachatel odložením dítěte na odlehlém místě sleduje jeho usmrcení, půjde o trestný čin vraždy. Opuštěním se rozumí jednání, kterým je osoba
ponechána svému osudu a spočívá jak v konání, tak opomenutí. Nejde o opuštění
dítěte jestliže žena porodí, dítě zanechá v porodnici a odejde, protože v tomto prostředí není život a zdraví dítěte ohroženo.
Pachatelem může být jen osoba, která má povinnost pečovat. Vedle rodiče to
může být opatrovník, pracovník výchovného či ochranného ústavu, osoba, které bylo
dítě nebo osoba svěřena soudním rozhodnutím, ale třeba i taková osoba, která fakticky převzala o dítě péči. Čin musí být spáchán s úmyslem vyvolat nebezpečí smrti
nebo ublížení na zdraví.
Zanedbání povinné výživy (§§ 196)
Objektem je nárok na výživu, vyplývající ze zákona o rodině. Patří sem vedle vyživovací povinnosti rodičů k dětem i vyživovací povinnost dětí k rodičům, mezi
manžely, osvojencem a osvojitelem, jakož i právo neprovdané matky podle § 95
zákona o rodině. Předpokladem pro vznik vyživovací povinnosti je, že existuje rodinnoprávní vztah se kterým je tato povinnost spojena. Obsahem vyživovací povinnosti je vedle vlastní výživy i ošacení, bydlení, příprava na budoucí povolání apod.
Pokud jde o formu, jsou to zpravidla nároky na peněžité plnění. Nárok na výživné
nemusí být zpravidla vysloven soudním rozhodnutím, protože vzniká přímo ze zákona. Povinnost přispívat na výživu rozvedeného manžela vzniká na základě dohody
nebo rozhodnutím soudu. Výše výživného je závislá na výdělkových a majetkových
poměrech osoby povinné a na odůvodněných potřebách osoby oprávněné. Může se
v průběhu času měnit.Vyživovací povinnost zpravidla zaniká tehdy, když má dítě
možnost živit se vlastní prací.
Objektivní stránka má dvě formy jednání. Jednak neplnění, byť z nedbalosti, své
zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného (odst.1), jednak úmyslné
8
9
§ 126 zák. čís. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Zejména §§ 367, 368 zák. čís. 40/2009 Sb.
129
vyhýbání se plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného (odst.
2) a to v obou případech po dobu delší než čtyři měsíce. V druhém případě jde
o takové jednání, kterým pachatel usiluje o zbavení se své povinnosti nebo o zmaření možnosti nárok na výživné vymáhat.
Protože splnění vyživovací povinnosti je okolností důležitější než potrestání pachatele, trestnost tohoto činu zaniká, jestliže trestný čin neměl trvalé nepříznivé
následky a pachatel svoji povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně
počal vyhlašovat rozsudek (§ 197).
Pachatelem může být pouze ten, kdo má vyživovací povinnost podle zákona
o rodině. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl nebo nedbalost.
Týrání svěřené osoby (§ 198) a Týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199)
Objektem je zájem společnosti na ochraně osob, které jednak vzhledem ke svému věku nebo zdravotnímu stavu jsou v péči nebo výchově jiných, jednak žijí z nejrůznějších důvodů ve společném bytě nebo domě s násilníkem.
Objektivní stránka spočívá v týrání osoby, která je buďto v péči nebo výchově
pachatele, anebo s pachatelem společně žije z nejrůznějších důvodů. Za týrání se
považuje, jestliže pachatel hrubší necitelností působí nepříznivě na tělesnou nebo
duševní stránku poškozeného. Nemusí jít o způsobení újmy na zdraví, ale týraná
osoba pociťuje jeho bolestivost a krutost jako příkoří. Týrat lze i opomenutím povinné péče. Za určitých okolností může být tímto způsobem postižena šikana.Pachatelem je v prvém případě jen ten, v jehož péči nebo výchově se týraná osoba
nachází, v druhém případě pak kdokoliv, kdo žije s týranou osobou ve společném
bytě nebo domě. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 200)
Objektem je zájem na řádné výchově dítěte nebo psychicky hendikepované osoby.
Objektivní stránka spočívá v jednání, kdy pachatel dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinutou odejme z opatrování toho,
kdo má podle zákona nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ni pečovat. Eventuelní souhlas dotyčné osoby s jednáním pachatele je právně bezvýznamný. Dítětem
se rozumí osoba mladší než osmnáct let (§ 126). Úředním rozhodnutím je zde zpravidla soudní rozsudek. O únos nejde v případě, že rodič dítě nevrátí po povolené
návštěvě a nebo ukrývá dítě, které uprchlo z ústavu. Toto jednání by mohlo být za
určitých podmínek kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, spočívající v závažném jednání směřujícímu ke zmaření výkonu rozhodnutí,
týkající se výchovy nezletilých dětí.
Pachatelem může být každý s výjimkou toho, kdo má povinnost o takovouto
osobu pečovat. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce nebo pro jiný podobný účel. Tímto podobným účelem může být
kupříkladu svěření do pěstounské péče apod.
Obchodování s dítětem za účelem, aby bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, k otroctví nebo nevolnictví,
nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování je postižitelné jako
trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zák.
Pachatelem může být ten, kdo má dítě ve své moci nebo má povinnost o dítě pečovat, tedy v první řadě rodič. Po subjektivní stránce je třeba úmysl.
130
Ohrožování výchovy dítěte (§ 201)
Objektem je zájem na ochraně mládeže, tj. osob mladších než osmnáct let, před
negativními vlivy, které ji vystavují nebezpečí zpustnutí.
Objektivní stránka je naplněna čtyřmi formami. Jde o jednání, které má jednak
určité charakteristické znaky pomoci nebo návodu, nejde však o účastenství, protože
chybí hlavní trestný čin a jednak charakteristické znaky hlavního trestného činu,
pokud jde o závažné porušení povinnosti pečovat o osobu mladší osmnácti let.
Umožnění vést zahálčivý nebo nemravný život, svádění takové osoby k zahálčivému
nebo nemravnému životu, byť i z nedbalosti umožnění hry na hracích přístrojích,
které jsou vybaveny technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které
poskytuje možnost peněžité výhry (výherní hrací přístroje, výherní automaty),
umožnění opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo
jiným zavrženíhodným způsobem, nebo závažným způsobem poruší svou důležitou
povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti.
Podle některých autorů tato poslední forma trestného jednání otevírá možnost
trestního postihu těch osob, které odloží dítě na takové místo, kde mu nehrozí újma
na zdraví, ale bude mu včas poskytnuta pomoc, čehož si je pachatel vědomý. Jde
tedy o určitou analogii k trestnému činu odložení dítěte podle § 205 tr. zákona Slovenské republiky.10
Projevy zpustnutí spočívají především v příživnickém způsobu života, prostituci,
pohlavní nevázanosti, záškoláctví, návyku na alkohol a drogy, výtržnictví, páchání
trestné činnosti, zanedbávání hygienických zásad, tuláctví, v bezdomoveckém způsobu života apod. Není třeba, aby skutečně ke zpustnutí došlo, stačí, že tento stav
hrozí. Trestní odpovědnost není vyloučena ani v případech, že šlo o osobu již předtím mravně narušenou.
Pachatelem může být kdokoliv, po subjektivní stránce stačí nedbalost, u formy
svádění pak úmysl.
Svádění k pohlavnímu styku (§ 202)
Objektem je zájem na ochraně mládeže před komerčním sexuálním zneužíváním, které začíná nabývat zcela neúnosných rozměrů.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti
nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu nebo
výhodu nebo prospěch.
Pachatelem může být kdokoliv, po subjektivní stránce musí jít o úmysl.
Dítě, které žádá nebo příjme úplatu nebo jinou výhodu či prospěch za uvedené
jednání není pro takový čin trestné.
Výhoda či prospěch může být cokoli. V případě drogy by šlo o jednočinný souběh
s trestným činem šíření toxikomanie. Nabídka a slib plnění musí být učiněn před
realizací pohlavního styku nebo obdobného jednání, k poskytnutí plnění může dojít
jak před, tak po této realizaci.
Není tímto trestným činem, jestliže dojde k poskytnutí úplaty nebo jiné výhody
či prospěchu až po pohlavním styku či obdobném jednání a bez jakékoli předchozí
nabídky nebo slibu. Samotný název tohoto trestného činu „svádění k pohlavnímu
styku“ vylučuje jakékoli svádění k činu poté, kdy byl čin spáchán.
10
Čentéš, J., Kolcunová, M.: Opuštění dítěte a odložení dítěte z hlediska trestního práva
v Slovenské republice, Trestněprávní revue, 9, 2010, č. 6, s.
131
Pro spáchání tohoto trestného činu je nerozhodné, jde-li o heterosexuální nebo
homosexuální praktiky. Trestný čin je naplněn, i když k realizaci nabídky či slibu
úplaty, výhody nebo prospěchu nedošlo. Jednočinný souběh s trestným činem pohlavního zneužívání podle § 187 tr. zák. je možný.
Podání alkoholu dítěti (§ 204)
S ohledem na rozsah, v jakém je alkohol dítěti podáván, může mít tato trestná
činnost rovněž charakter zanedbávání dítěte. Tento trestný čin je spáchán buďto
prodáním, podáním nebo poskytnutím alkoholu dítěti jednorázově ve větší míře
a nebo opakovaným prodáváním, podáváním nebo poskytováním alkoholu v menší
míře. V osobě kupce či konzumenta mohou být různé osoby.
Podobná úprava je v §§ 286 – 288 u omamných a psychotropních látek, jedů, jiných návykových látek než alkoholu a látek s hormonálním účinkem.
Nepřekažení trestného činu (§ 367)
Spočívá v tom, že se někdo hodnověrně dozví o přípravě nebo páchání zde taxativně uvedeného závažného trestného činu a tuto činnost úmyslně nepřekazí. Překažení trestného činu musí být realizováno efektivně a tak, aby pachatel upustil od
zamýšleného trestného činu nebo jeho dokonání. K překažení trestného činu může
dojít i včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Voják může
místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníkovi. Tato povinnost se týká například trestných činů vraždy podle § 140, zabití podle § 141, těžkého ublížení na zdraví
podle § 145, obchodování s lidmi podle § 168, zbavení osobní svobody podle § 170,
znásilnění podle § 185, pohlavního zneužívání podle § 187, zneužití dítěte k výrobě
pornografie podle § 193 a týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku.
Neoznámení trestného činu (§ 368)
Spočívá v tom, že se někdo hodnověrně dozví o spáchání tj. dokonání zde taxativně uvedeného závažného trestného činu a tuto skutečnost úmyslně bez prodlení
neoznámí. Tato povinnost nastává i tehdy, kdy není pachatel trestného činu známý.
Jestliže by šlo o trestný čin, který nebyl ještě dokončen, přichází v úvahu trestný čin
nepřekažení trestného činu podle § 167.
Povinnost oznámit již spáchaný trestný čin se týká kupříkladu vraždy podle 140,
těžkého ublížení na zdraví podle § 145, obchodování s lidmi podle § 168, zbavení
osobní svobody podle § 170, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 a týraní
svěřené osoby podle § 198.
Na rozdíl od povinnosti překazit dokonání trestného činu, povinnost oznámit
spáchaný trestný čin nemá advokát nebo advokátní koncipient, který se dozví
o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe.
Tuto oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské
společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného
činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem
práva obdobného zpovědnímu tajemství.
Paradoxně se tato oznamovací povinnost nevztahuje kupříkladu na trestné činy
zabití podle § 141, znásilnění podle § 185 a pohlavního zneužívání podle § 187.
132
Závěr
Smyslem tohoto sdělení, které autoři pojali spíše z hlediska represivních prostředků, kterými právo disponuje, je poskytnutí nejen potřebné orientace v problematice, ale zároveň i předání určitého množství kvalifikovaných informací, které
mohou být dále využité především v terénní odborné praxi. O tom, že v těchto tématech přetrvává informační středověk, přinášejí dostatečné množství důkazů hromadné sdělovací prostředky, které často přinášejí informace plné nepřesností, nekompetentnosti a vyložených nesmyslů, o přesné terminologii už vůbec nemluvě.
Proto je správná orientace v oblasti této právní problematiky nezbytná a potřebná
rovněž pro práci širokého pedagogického a i lékařského spektra.
133
Šíření nakažlivé lidské nemoci
podle §§ 152,153 trestního zákoníku
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
Na serveru Novinky.cz se objevila 21. srpna 2010 pozoruhodné informace či spíše názory a sice, že
„v Česku, pokud HIV pozitivní má sex bez kondomu, porušuje zákon o ochraně
zdraví, že má morální povinnost sdělit partnerovi diagnózu, že se HIV pozitivní
musí chovat tak, aby HIV nešířil, a že záměrné šíření nákazy je výjimkou a mnohem
víc je těch, kdo o své pozitivitě nevědí a nemoc šíří“. Autor dále pokračuje, že
„pokud někdo o své pozitivitě mlčí, může to být z obavy, že si těžko najde partnera, když mu předem sdělí, že je HIV pozitivní. Do toho by málokdo šel, přitom
s ochranou není problém, s ní lze vést normální sexuální život, samozřejmě s tím
omezením, že kondom musí být při orálním, vaginálním i análním styku.“
Nevím, který zákon o ochraně zdraví měl autor těchto myšlenek na mysli, ale
pokud by mělo jít o zákon čís. 258/2000Sb., o ochraně veřejného zdraví, pak tato
právní norma nestanovuje žádnou morální povinnost sdělovat partnerovi diagnózu
HIV pozitivity.
Citovaný zákon v § 53 odst. 1 stanoví, že fyzické osoby po nákaze vyvolané virem
lidského imunodeficitu jsou povinny mimo jiného nevykonávat činnosti, při nichž
by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob.
Tolik tedy, pokud jde o normu správního práva, která reguluje v dané oblasti či
za dané situace chování HIV pozitivní osoby.
Obsah článku dále přibližuje činnost Domu světla,“kde lékař sděluje diagnózu
a řekne člověku, co se s ním bude dít, jak by se měl dál chovat, je to o reálném sexu,
jakou polohu volit a co a jak dělat, aby k přenosu nedošlo a pacient je pak v péči
některého ze sedmi AIDS center, kde podepíše „desatero“, jak by se měl chovat.
Pokud to nedodrží, porušuje zákon.“
Nevím, co toto desatero obsahuje a ani mne to nikterak zvlášť nezajímá, protože
pro další úvahy to je naprosto nepodstatné.
Chci se zastavit nad úvahou co dál, když se pacient podle desatera nechová a jaký
že to porušuje zákon. Nejspíše tedy v prvé řadě onen již připomenutý § 53 odst. 1
písm. b), c) zák. čís. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.
Jen stručně připomínám základní charakteristiku práva: Má všeobecnou platnost, je vykonatelné a důsledkem jeho porušení je vznik sankce pro toho, kdo právo
porušil. Jinými slovy řečeno, porušením práva vzniká právní odpovědnost za škodlivý následek, který může být buďto účinek a nebo ohrožení.
Dostávám se tak pomalu ale jistě k jádru problému a tím je pohled na věc z hlediska ucelenosti právního řádu. Ten, jak je všeobecně známo tvoří všechna právní
odvětví, všechny platné a účinné právní normy na daném teritoriu – v našem případě České republiky.
Trestní právo je sice ultima ratio tj. až krajní prostředek ochrany společnosti
tam, kde nelze s její ochranou vystačit podle jiných právních norem, ale od účinnosti
134
zákona čís. 40/2009 Sb., trestního zákoníku se situace v porovnání s dřívější právní
úpravou1 výrazně změnila.
Zatímco předchozí trestní zákon vycházel z materielního pojení trestného činu,
kdy součást skutkové podstaty tvořil znak nebezpečnosti činu pro společnost, současný trestní zákoník vychází z formálního pojetí trestného činu, které slouží k dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti, což vede ke zvýšení jednotnosti při výkladu a aplikaci zákona a k posílení rovnosti všech před zákonem.
Formálně právní pojetí trestného činu bylo důsledně promítnuto do definic skutkových podstat trestných činů.
Subsidiární úlohu trestního práva formuluje trestní zákoník tak, že lze trestně
právní odpovědnost pachatele a z ní vyplývající trestně právní důsledky uplatňovat
pouze tehdy a tam, kde ve společensky škodlivých případech nepostačuje uplatnění
právní odpovědnosti podle jiného předpisu. To tedy v praxi znamená nezbytnost
uplatňování prostředků trestní represe především tam, kde jiné právní prostředky
nejsou dostatečně efektivní, selhávají a nebo jsou vůbec neúčinné.
V této souvislosti je třeba poukázat na výkladové pravidlo uvedené v ustanovení
§ 12 odst. 2, tedy, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. To tedy znamená, že je
třeba v každém konkrétním případě posoudit tuto společenskou škodlivost především s ohledem na skutkové okolnosti, které vytvářejí znaky skutkové podstaty
a dále pak s ohledem na ty okolnosti, které jsou vedeny v ustanovení § 39 a ke kterým je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu.
Ustanovení § 12 odst. 2 tedy slouží k tomu, aby bylo možno zabránit trestnímu
postihu pro bezvýznamné delikty protože formální pojetí trestného činu nevylučuje
tyto činy nestihat s ohledem na již připomenutou subsidiaritu trestní represe definovanou v principu ultima ratio.
Podle § 13 je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně.
K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li
trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Protiprávnost je třeba posuzovat z pohledu celého právního řádu, neboť trestným činem může být pouze jednání právním řádem zakázané a nedovolené. Protiprávnost nelze tedy v žádném případě posuzovat pouze z hlediska trestního práva,
při posouzení je nutno brát v úvahu i hlediska všech ostatních právních odvětví,
výsledkem posouzení musí být rozpor činu s právním řádem. Protiprávnost se zpravidla dovozuje z porušení právních norem jiných právních odvětví, než je trestní
právo. Protiprávnost může také vyplývat přímo z trestního zákoníku (např. znásilnění a další trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti), neboť tím, že je
čin uvedený v trestním zákoně jako trestný, je zároveň vyjádřeno, že je to i čin zakázaný.2
Společenská škodlivost není jednoznačný termín, formální kriteria společenské
škodlivosti nejsou uvedena v definici trestného činu, ale mohou být pouze odvozeny
z ustanovení § 39 odst. 2, které se ale týká hledisek pro stanovení druhu a výměry
trestu.
1
2
Zák. čís. 140/1961 Sb., trestní zákon
HERCZEG, J., Právní omyl v novém trestním kodexu, in Trestní právo 14, 2010 č. 6 s. 5
ISSN1211-2860
135
Rovněž tak není výslovně stanoveno, že při nenaplnění nebo nedostatečném naplnění těchto znaků není podmínka společenské škodlivosti naplněna a tudíž skutek
není trestným činem.
Jestliže tedy byl v předchozí úpravě trestným činem pro společnost nebezpečný
čin, jehož znaky byly uvedeny v trestním zákoně a čin, jehož stupeň nebezpečnosti
pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když vykazoval znaky trestného činu3, takže při naplnění určitých podmínek skutek nebyl trestným činem i když
pachatel jeho znaky naplnil, tak podle současné právní úpravy takováto úvaha možná není. Čili jestliže spáchaný skutek je protiprávním činem, který trestní zákon
označuje za trestný a vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně, jde o trestný čin.4
Samozřejmě lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých5, ale může se někdo podepsat pod tvrzení že šíření HIV/AIDS není společensky škodlivým případem?
V příloze č. 1 k nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanovní, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat,
nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin se hned na prvém místě, což je
dáno abecedou, uvádí AIDS včetně nosičství viru HIV.
Trestní zákoník kromě celé řady zásadních změn v českém trestním právu přinesl i zpřísnění ochrany lidského života a zdraví jako jednu z nejdůležitějších společenských hodnot. Zdůraznil, že život jedince je základní podmínkou pro uplatnění
všech jeho práv a svobod a proto trestní právo zabezpečuje ochranu života a zdraví
před všemi úmyslnými i nedbalostními útoky. Objektem těchto trestných činů jsou
život a zdraví člověka.
Tento princip byl formálně vyjádřen i zcela zásadní změnou struktury zvláštní
části trestního zákoníku, kde byly do její I. hlavy soustředěny trestné činy proti
životu a zdraví.6 Do této hlavy byly kromě jiných úprav zařazeny i dva trestné činy,
které byly až dosud ve IV. hlavě mezi trestnými činy obecně nebezpečnými a to šíření nakažlivé lidské nemoci (§152) a šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti
(§ 153).
Objektivní stránka spočívá ve způsobení nebo zvýšení nebezpečí zavlečení nebo
rozšíření nakažlivé lidské choroby, uvedené ve výše citovaném nařízení vlády.
Jednání, jímž se takové nebezpečí způsobuje nebo zvyšuje, může být nejrůznější
povahy, zejména nešetření nebo maření různých opatření čelících vzniku choroby
v určitém okruhu a jejím rozšíření. Není třeba, aby k zavlečení nebo rozšíření nakažlivé choroby skutečně došlo. Stačí bezprostřední nebezpečí jejího zavlečení nebo
rozšíření.
Důvodem vyšší trestnosti je především způsobení těžšího poruchového následku
jako je těžká újma na zdraví, těžká újma na zdraví způsobená nejméně dvěma osobám, smrt nebo smrt nejméně dvěma osobám.
Zákon stanoví odlišné přísné sankce u úmyslné a nedbalostí formy zavinění.
Kardinální zásada, že bez zavinění není trestný čin ani trest, je obsažena v § 13
odst. 2 a dále podrobněji rozvedena v §§ 15 až 19. Zavinění je vnitřní psychický stav
člověka ke skutečnostem, které zakládají trestný čin. K trestnosti činu je třeba úmy3
4
5
6
§ 3 trestního zákona čís. 140/1960 Sb.
§ 13 odst. 1 zák. čís. 40/2009 Sb., trestní zákoník
§ 12 odst. 2 zák. čís. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Obsah I. Hlavy zvláštní části trestního zákona č. 141/1960 Sb. tvořily trestné činy proti
republice, které současná právní úprava řadí do IX. Hlavy trestního zákoníku.
136
slného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačuje zavinění z nedbalosti.
Zavinění, které je vybudováno na složkách vědění a vůle, musí existovat v době
činu. Rozlišují se tyto formy zavinění:
Úmysl přímý, který je charakterizován v § 15 písm. a), že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním
zákonem, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit.
Úmysl nepřímý, který je charakterizován v § 15 písm. b) tak, že pachatel věděl, že
svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
Nedbalost vědomá je charakterizována v § 16 písm. a) tak, že pachatel věděl, že
může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo
ohrožení nezpůsobí.
Nedbalost nevědomá je charakterizována v § 16 písm. b) tak, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom
vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nedbalost hrubá uvedená v § 16 odst. 2 nastává, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněných trestním zákonem.
Z tohoto stručného exkursu do základních principů trestního práva hmotné vyplývá zcela jednoznačně, že osoba, která je nositelem a tím i potencionálním šiřitelem onemocnění HIV/AIDS, jehož si je vědoma, je zároveň přinejmenším potencionálním pachatelem trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti při
každé realizaci pohlavního styku. Tento názor lze opřít o fakt, že s ohledem na kvalitu a fyzikální vlastnosti prezervativu nelze vyloučit jeho selhání a tudíž i bezprostřední kontakt mezi pohlavními orgány nemocné a zdravé osoby.
V tomto okamžiku jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu šíření
nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti, protože pachatel „z nedbalosti zvýšil nebezpečí
rozšíření nakažlivé nemoci u lidí“.
Jak ale vypadá právní situace v těch případech, kde potencionální pachatel neví,
že je HIV pozitivní, s možnou pozitivitou vůbec neuvažuje a nechráněným pohlavním stykem nákazu přenese. Zde by, podle mého názoru, nebo možno shledat naplnění citované skutkové podstaty.
Rozdílná situace by ovšem mohla nastat tehdy, kdyby si daná osoba byla vědoma
byť nepotvrzené možnosti onemocnění v souvislosti s nechráněným pohlavním
stykem za rizikových podmínek. Tady by v případě přenosu nákazy přicházelo úvahy
zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Pachatel totiž nevěděl, že svým
jednáním může zvýšit nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Takže pouze vzájemný sexuální styk osob HIV/AIDS pozitivních není trestným
činem ve smyslu §§ 152, 153 trestního zákoníku.
Vracím se tak na samý začátek svého sdělení a s plným vědomím závažnosti si
dovoluji poopravit tam citový názor tak, že“v Česku, pokud HIV pozitivní má sex bez
kondomu, je pachatelem trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti“
(přinejmenším).
137
Sexuální výchova v základních školách
Mgr. Vladimíra Neklapilová
V poslední době bylo vedeno hodně diskusí kolem sexuální výchovy ve školách.
Média informovala veřejnost o zavádění sexuální výchovy do českých škol, o tom, že
se již od 1. třídy děti budou učit o sexu apod.
Pravdou je, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nezavádí
nově ani problematiku sexuální výchovy, ani samostatný předmět „Sexuální výchova“. Témata sexuální výchovy jsou v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) již obsažena, a to od roku 2004, kdy byl
RVP ZV po obsáhlé veřejné diskusi schválen. Podle RVP ZV základní školy
a nižší ročníky víceletých gymnázií vyučují již od roku 2007.
V RVP ZV jsou témata sexuální výchovy začleněna zejména do vzdělávací oblasti
Člověk a jeho svět, Člověk a zdraví (vzdělávací obor Výchova ke zdraví), Člověk
a příroda, Člověk a společnost a dále pak v průřezových tématech Osobnostní
a sociální výchova a Multikulturní výchova, přičemž tematika dále prolíná i ostatními vzdělávacími oblastmi. Očekávaným výstupem vzdělávacího oboru
Výchova ke zdraví je mimo jiné žák, který respektuje přijatá pravidla soužití mezi
vrstevníky a partnery a pozitivní komunikací a kooperací přispívá k utváření dobrých mezilidských vztahů v širším společenství (v rodině, komunitě), vysvětlí role
členů komunity (rodiny, třídy, spolku) a uvede příklady pozitivního a negativního
vlivu na kvalitu sociálního klimatu (vrstevnická komunita, rodinné prostředí) z
hlediska prospěšnosti zdraví, v souvislosti se zdravím, etikou, morálkou a životními
cíli mladých lidí přijímá odpovědnost za bezpečné sexuální chování.
Jak uvádí Výzkumný ústav pedagogický v Praze ve svém Stanovisku k Prohlášení výboru na ochranu rodičovských práv ze dne 24. 6. 2010, „sexuální výchova
na základních školách byla vždy koncipována jako součást širšího vzdělávání směřujícího k rozvoji přirozených a zdravých vztahů mezi lidmi (v rodině, v manželství,
mezi partnery), k uplatňování zdravého životního stylu, k odpovědnému chování
v běžném životě i v situacích ohrožujících zdraví a k získání dovedností pro osobnostní a sociální rozvoj. Přechod od Rodinné výchovy k Výchově ke zdraví byl ovlivněn materiály Světové zdravotnické organizace (WHO), která upozorňovala
na širší holistické pojetí zdraví, které zahrnuje nejen prevenci zdraví člověka, ale
i zdravé vztahy, zdravé prostředí atd. Je také zřejmé, že se nikdy neusilovalo
o samostatný vyučovací předmět „sexuální výchova“. Pokud se v roce 1995 podobné názory vyskytly, šlo o propagační výroky médií či výroky nepoučených politiků, možná sexuologů, nikdy ne o koncepčně připravovaný vzdělávací obsah.“
Také termín sexuální výchova je pro školu dobrovolný. RVP ZV sice operuje ve
vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět v doporučeném učivu s termínem základy
sexuální výchovy, v ostatních oblastech jsou již pouze obsažena témata, která sice
obsahově do sexuální výchovy patří, jsou však jinak pojmenována a spadají především do vzdělávací oblasti Člověk a zdraví.
Vzhledem k tomu, že témata sexuální výchovy jsou tedy roztříštěná v různých
vzdělávacích oblastech, vyvstala potřeba pomoci školám orientovat se v této problematice, správně uchopit souvislosti a přistupovat k sexuální výchově komplexně.
138
Tento požadavek byl formulován na schůzce tehdejšího ministra školství Mgr. Ondřeje Lišky s odborníky z oblasti sexuální výchovy. Výstupem byl návrh na přípravu
Doporučení k realizaci sexuální výchovy popř. další publikace, která by materiál
doplňovala. Při MŠMT tak vznikl pracovní tým odborníků z oblasti vzdělávání, psychologie sexuologie vč. zástupce České biskupské konference, který se na přípravě
Doporučení aktivně podílel.
Prvním počinem bylo zadání Rychlých šetření, která měla zmapovat realizaci sexuální výchovy ve školách. Rychlá šetření dokazují, že školy sexuální výchovu realizují, tak jak je to dáno v RVP ZV již od 1. stupně, nedostatky však vidí jednak
v aprobovanosti pedagogů, ale také např. v nedostatku učebních materiálů, pomůcek a interaktivních programů.
Některé z hlavních závěrů Rychlých šetření z roku 2009:
Podíl škol zařazujících problematiku sexuální výchovy do jednotlivých
ročníků ZŠ
80%
70%
60%
podíl škol
50%
40%
30%
20%
10%
0%
1.
2.
3.
4.
5.
6.
ročník
139
7.
8.
9.
10.
Výhrady k výuce sexuální výchovy založené na etnické, náboženské či
jiné kulturní odlišnosti – podle kraje
podíl škol uvádějících výhrady ze strany rodičů
25%
20%
15%
10%
5%
0%
PHA
STČ
JČ
PL
KV
ÚS
LI
HK
PA
VY
JM
OL
ZL
MS
kraj
Aprobace zastoupené mezi vyučujícími sexuální výchovy
100%
90%
80%
podíl škol
70%
60%
50%
40%
30%
20%
10%
0%
bez
pedagogického
vzdělání – externí
spolupracovník
bez
pedagogického
vzdělání –
pracovník školy
rodinná výchova
aprobace
140
jiný příbuzný obor
(např. biologie)
jiná aprobace
míra uplatňování hlediska (1=největší; 5=nejmenší)
přírodovědné
4
hledisko
sociální
141
1
1,5
2
2,5
3
3,5
4
4,5
5
osobnostně-zkušenostní
exkurze
doporučené samostudium
vzdělávací program pro žáky na
objednávku
projektová výuka
instrukce rodičům, spolupráce s
rodinou
beseda s osobou mimo školu
výklad učitele
diskuse učitele s žáky
míra použití formy/ metody (1=největší; 5=nejmenší)
Formy a metody výuky sexuální výchovy – průměrná míra použití
1,5
1
2,5
2
3
3,5
Uplatňování různých hledisek při výuce sexuální výchovy – průměrná míra
Potřeba přípravy nějakého shrnujícího materiálu vycházela také z dalších šetření
a různých legislativních či koncepčních dokumentů. Zmínit můžeme např. Zdraví
21– Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR
– Zdraví pro všechny v 21. století (usnesení vlády č. 1046, ze dne 30. října
2002, aktualizováno usnesením vlády č. 936 ze dne 22. srpna 2007); Koncepci
státní politiky pro oblast dětí a mládeže na období 2007–2013 (usnesení
vlády č. 611, ze dne 4. června 2007); Národní strategii boje proti obchodování
s lidmi pro období 2008–2011 (usnesení vlády č. 67, ze dne 23. ledna 2008);
Národní onkologický program ČR (2003); Strategii prevence rizikových
projevů chování u dětí a mládeže v působnosti MŠMT 2009–2012, č. j. 37/
2009-61 (2009), Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v České
republice v období let 2008 – 2012 (usnesení vlády č. 130, ze dne 11. února
2008) či Chartu sexuálních a reprodukčních práv (1996).
Po dlouhodobé zodpovědné přípravě tedy vzniklo Doporučení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k realizaci sexuální výchovy v základních školách, jehož
cílem bylo především pomoci pedagogům v pochopení všech souvislostí a propojení
sexuální výchovy s celým výchovně vzdělávacím procesem.
MŠMT v úvodu Doporučení upozorňuje na naléhavost systematického přístupu k řešení problematiky sexuální výchovy v souvislosti s aktuálními výsledky různých šetření a analýz realizovaných v této oblasti
(nebezpečí hrozící v souvislosti s užíváním internetu, nárůst počtu HIV pozitivních
osob, zvyšující se výskyt pohlavně přenosných chorob, zvýšený výskyt rakoviny
prostaty, rakoviny prsu a děložního čípku, sexuální zneužívání dětí zejm. s ohledem
na komercionalizaci sexu, nežádoucí otěhotnění, zvyšující se počet případů domácího násilí, šikana vykazující homofobní znaky, změny ve struktuře rodiny, apod.),
s potřebou akcentovat nejen mravní jednání v obecné rovině, ale i mravní bezpečné
jednání v souvislosti se sexuálním chováním.
Výše uvedeným a dalším aktuálním tématům je věnována autorská příručka pro
učitele Sexuální výchova – vybraná témata, ve které dalo MŠMT prostor odborníkům vyjádřit se k daným tématům. Příručka tedy vznikla pouze jako doplněk
a možnost rozšíření informací pedagogů o náhledy odborníků na některá aktuální
témata.
Za stěžejní materiál musíme chápat právě Doporučení, neboť upozorňuje na
nutnost respektování různých specifik, principů, požadavků na způsoby využití
metod a forem práce, ale především na osobnost pedagoga a nutnost spolupráce
s rodinou. Sexuální výchova v rodině začíná, z rodiny vychází a škola by
měla na rodinnou sexuální výchovu navazovat, dále ji rozšiřovat a prohlubovat, neboť rodina je nejvýznamnějším zprostředkovatelem tzv.
sociálního učení, díky kterému si žáci osvojují hodnoty, normy a pravidla chování.
Dle Doporučení by pedagog realizující témata sexuální výchovy měl být dostatečně odborně vybavený, kvalifikovaný zejména v oblasti didaktiky sexuální
výchovy, v rámci DVPP se účastnil seminářů, na kterých se naučí efektivní techniky
práce s citlivými tématy, měl by umět spolupracovat s rodičovskou veřejností, umět vysvětlit potřebu a opodstatněnost sexuální výchovy, uměl poradit,
případně doporučit odborníka, pracovat s rodinou zejména v případech řešení etnických, národnostních, sociálních či náboženských specifik, byl si vědom etických hranic osobní výpovědi, byl otevřený k více možným náhledům na
142
sexualitu (byl otevřený např. k diskusi v téhle souvislosti) a respektoval individuální zvláštnosti žáka popř. rodiny, ze které žák pochází…
Škola by měla dbát na dodržování tzv. Desatera sexuální výchovy (některé publikace hovoří o principech sexuální výchovy), z nichž můžeme jmenovat např. spolupráci školy s rodinou (informovanost rodičů, respektovat případná etnická,
národnostní, náboženská či sociální specifika rodin apod.), koedukovanost
v sexuální výchově (přičemž učitel má možnost k realizaci některých témat využít
podle potřeby a možností školy dělené výuky), etický přístup (zachování morálních zásad v sexuální výchově), přiměřenost v sexuální výchově (z hlediska
biologické, psychické a sociální zralosti žáka, s přihlédnutím k náboženské příslušnosti, tradicím v rodině, rodinným hodnotám, regionálním zvláštnostem, ale také
s ohledem na další specifika žáků. Specifika žáků doporučujeme respektovat také
u výběru pomůcek a učebních materiálů.
Je třeba, aby škola dostatečně informovala rodiče o způsobech výuky sexuální
výchovy a plně respektovala stanovisko rodičů, jejichž hodnotové a morální postoje
jsou odlišné.
K problematice postupu ředitele školy v případě, že si rodiče nepřejí, aby jejich
dítě bylo účastno sexuální výchovy ve škole, se vyjádřil také odbor legislativy MŠMT,
který ve svém stanovisku zdůraznil oprávnění rodiče rozhodovat o výchově dítěte,
přičemž škola musí respektovat jeho případný nesouhlas s tím, aby se dítě účastnilo
částí sexuální výchovy, které nemají výhradně povahu předávání objektivních medicínských poznatků v rozsahu a formě přiměřených věku dítěte. Zmiňován je též čl.
13 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
v němž se smluvní státy zavazují respektovat „ svobodu rodičů… zajišťovat náboženskou a morální výchovu jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením.“
Opatření, která by z toho měla ve školách vyplynout, je nutné volit ve
spolupráci s rodiči tak, aby realizace práva rodiče nezpůsobila jemu nebo dítěti
nepřiměřenou újmu. Krajním řešením by bylo uvolnit dítě z vyučování podle § 50
odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, „z jiných
závažných důvodů“. Budou – li tedy na tom rodiče trvat, nelze jim postup podle
citovaného ustanovení odepřít. Měl by to být ovšem na prvním místě učitel, kdo
může posoudit situaci žáka v kolektivu třídy a odhadnout případnou újmu, které by
byl žák tímto vyčleněním vystaven (necitlivý postup v této věci by mohl vyústit až v
projevy šikany ze strany spolužáků). Učitel zároveň nemusí akceptovat všechny části
Doporučení MŠMT (popř. příručky), měl by se vyhnout vyvozování (byť implicitnímu) morálních závěrů kolidujících s přesvědčením žáka a jeho rodičů. Řešení spočívá v dialogu mezi učitelem a rodiči, ve vzájemném vyjasnění si obsahu
sexuální výchovy, jak bude daným učitelem pojímána, a v případných
korekcích, které učitel provede v obsahu, formě vzdělávání tak, aby právo rodičů rozhodovat o výchově jejich dítěte nedoznalo újmy. Teprve
jako krajní řešení se jeví uvolnění žáka z vyučování.
Závěr:
•
Doporučení k realizaci sexuální výchovy v žádném případě nevyžaduje od
škol žádné zásahy do ŠVP, ani zavádění samostatného předmětu „sexuální
výchova“,
143
•
•
•
•
jedná se pouze o doporučující materiál, který může pomoci realizovat témata sexuální výchovy tak, jak jsou dána závazným RVP ZV,
příručka, která byla do škol rozeslána, obsahuje autorské články odborníků
ve své oblasti, není závazná, informace v ní nabízené, mohou a nemusí pedagogové při své práci využít,
škola by měla informovat rodiče o tom, jakým způsobem realizuje sexuální
výchovu,
v případě, že rodič s některými obsahy sexuální výchovy ve škole nesouhlasí, doporučujeme zahájit dialog a v případě požadavku rodiče přistoupit
k dohodnutým opatřením.
144
Něco málo ke kapitole Didaktické náměty z příručky
Sexuální výchova – vybraná témata
PaedDr. Pavel Petrnoušek
Kapitola Didaktické náměty je určena učitelům, kteří chtějí vyučovat sexuální
výchovu v intencích Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy na základních
školách, a to především v nejvyšších ročnících ZŠ tj. v 8. a 9. ročníku, pokud není
uvedeno jinak. Popsané metodické postupy a cvičení jsou ověřené šestnáctiletou
pedagogickou praxí, během níž jsem měl více než 2000 účastníků ve dvou, popřípadě třech po sobě následujících (po zhruba 5 měsících) šestihodinových výukových
kurzech. Všechny děti byly vždy do kurzu písemně přihlášeny svými rodiči, kteří byli
seznámeni s obsahem a metodikou kurzu. Pokud se výjimečně najde rodič, který si
sexuální výchovu nepřeje (za 16 let jsem měl takové případy pouze tři, z toho po
osobní konzultaci a vyjasnění metodiky dvoje rodiče se zařazením dítěte do kurzu
souhlasili), jeho dítě je po dohodě s ředitelem školy z výuky z rodinných důvodů
omluveno. Za 16 let se mi ani jedinkrát nestalo, že by si po kurzu nějaký rodič popřípadě samotný žák stěžoval na psychickou či citovou újmu nebo na to, že byl narušen jeho přirozený vývoj. Při prvním kurzu jsou dívky a chlapci 8. ročníku rozděleni
zvlášť do samostatných skupin, teprve na druhém popř. třetím kurzu pracují společně. Hra Kompot se hraje výhradně na 1. kurzu, kde jsou spolu buď jen dívky, nebo
pouze chlapci. Výroky a dotazy 13 – 14 letých dívek a stejně starých chlapců se totiž
na prvním kurzu značně liší. Zatímco dotazy dívek nejčastěji směřují ke vztahovým
a citovým záležitostem, dále k menstruaci a hygieně, problematice možností antikoncepce, těhotenství aj., chlapci věnují více pozornosti problematice dospívání,
masturbaci a často přiznávají i sledování pornografie (nejčastěji na internetu),
i když vědí, že ji mohou sledovat pouze osoby starší 18 let.
Kurzy probíhají v atmosféře vzájemné důvěry, respektu, pohody, otevřenosti
a mají svá jasná a společně schválená pravidla. Jedním z nich je, že nikdo nemusí
odpovídat nebo se zapojovat do aktivit, které mu připadají příliš intimní tzn. každý
má právo říct ne. Toto pravidlo žáci dokáží použít, aniž by se jim kdokoli posmíval
nebo je nutil odpovídat. Z mé pedagogické praxe mohu potvrdit, že žáci pracují
aktivně, spontánně, často i nadšeně, reagují bezprostředně a několikrát se na mě
jednotlivci obrátili ihned po kurzu nebo i o několik dnů i týdnů později se svými
osobními problémy. To je jen dokladem skutečnosti, že se se svými citovými popř.
i sexuálními otázkami nechce nebo nedokáže každé dítě svěřit svému rodiči. Z nejrůznějších výzkumů a stanovisek je navíc zřejmé, že se ve většině rodin dětem informace ze sexuální oblasti nesdělují, nebo se sdělují jednostranně, účelově popř.
nevhodně (strašení otěhotněním, pohlavní nemocí atd.). Odpůrci sexuální výchovy
argumentují tím, že právo vychovávat dítě má pouze rodina a nikdo jiný, což je názor nesprávný, neboť škola nemůže pouze vzdělávat, ale má i vychovávat. Proto
hovoříme o výchovně vzdělávacím působení. Kromě toho se zapomíná na smutnou
skutečnost, že 32% dětí vyrůstá v neúplných nebo nefunkčních rodinách, rodinách
sociálně problematických nebo v ústavech apod., kde se jim nedostává často vůbec
žádné informace ze sexuální oblasti. Proto by měla být sexuální výchova ve škole
vyučována. Je třeba ale zdůraznit, že sexuální výchova v ČR není samostatným
145
předmětem tj. není zaváděna povinně, ani o to nikdo neusiluje, ať už z autorů ministerského doporučení nebo příručky, z řad učitelů nebo sexuologů. Záleží tedy čistě
na rozhodnutí vedení každé ZŠ, zda sexuální výchovu jako průřezové téma do svého
školního vzdělávacího programu zařadí nebo ne. Kapitolka Didaktické náměty není
ucelenou metodikou výuky od 1. do 9. ročníku ZŠ nebo dogmatem, jak jedině
a správně učit, ale metodickým materiálem, který má sloužit vyučujícím pouze
k inspiraci a k zamyšlení. Každý učitel se může svobodně rozhodnout, zda některou
konkrétní aktivitu použije nebo ji upraví popř. ji nevyužije vůbec. Zároveň je třeba
připomenout, že sexuální výchova není odtržená mezipředmětová disciplína, ale je
přičleňována k tématům, která jsou povinnou součástí školních vzdělávacích programů:vztahy v rodině, pocit bezpečí, vrstevnické vztahy, komunikace mezi lidmi,
důvěra, láska, přátelství, člověk, lidské tělo atd. atd., které jsou již obsaženy v předmětech prvouka, přírodověda, výchova ke zdraví, výchova k občanství, biologie,
tělesná výchova, etická výchova aj. (Předmět s názvem rodinná výchova již není od
školního roku 2010/2011 v učebním plánu RVP). Sexuální výchova tedy na tyto
předměty navazuje, vychází z nich, uvádí věci do souvislostí a vždy respektuje věkové zvláštnosti dětí. Mnoho odpůrců sexuální výchovy ji bohužel vydává za výchovu
k sexu, opomíjí komplexnost sexuální problematiky, vytrhává věci ze souvislostí,
manipuluje s veřejností, účelově lže a překrucuje fakta. Zároveň však mnoho kritiků
sexuální výchovy prokazuje hrubé neznalosti v oblasti lidské sexuality a často napadá a odmítá něco, o čem ví opravdu jen velmi málo. Jejich neznalost plyne z tabuizace tohoto tématu, pokrytectví a absence sexuální výchovy v jejich samotném dětství
a dospívání. Zajímavé je, že odpůrce sexuální výchovy pohoršuje už jen skutečnost,
že by se v hodině mohlo zmínit slovo ochlupení. Zapomínají však na to, že jsme do
češtiny z latiny převzali slovo pubes – ochlupení, kterým označujeme všechny dospívající od 11 do 15 let jako pubescenty. Podobně oponenty sexuální výchovy děsí
slovo kondom, natož představa, že by tento jednoduchý a praktický antikoncepční
prostředek, který jako jediný navíc může zabránit přenosu pohlavních nemocí včetně viru HIV, mělo jejich dítě umět používat. Zatímco kritiky motivační hry Kompot
děsí slova ochlupení, menstruace nebo onanie, vůbec nikdo z nich se nepodivil faktu, že žáci přiznávají zkušenost s kouřením (v poslední době kouří více dívky než
chlapci!), užíváním alkoholu, nabízením alkoholu vlastními rodiči a příbuznými,
opakované stavy opilství, pohlavní styk aj. Prodej alkoholu a cigaret osobám mladším 18 let je přitom trestný, kdežto prodej kondomu nebo menstruačních vložek či
tampónů dítěti nezakazuje žádná norma.
Pikantní je fakt, že jsem byl před deseti lety chválen za spolupráci na scénáři
a výraznou pomoc při natočení edukativní videokazety Dospívání a menstruace.
Odbornou konzultaci scénáře zajišťoval např. i skvělý a respektovaný psycholog pan
profesor Zdeněk Matějček nebo pan profesor Jan Hořejší. Na kazetě je uvedena
i sekvence ze hry Kompot, kterou tam hráli chlapci a dívky společně. Kazeta vzbudila velký ohlas, získala 1. cenu na výstavě Schola nova v roce 2000, a na základě doporučení MŠMT byla bezplatně distribuována do všech základních škol, které o ni
požádaly. Dnes (po více než 10 letech) jsem za tutéž aktivitu otištěnou v příručce
mediálně napadán a urážen.
Ve veřejné diskusi, která se rozpoutala po vydání příručky, ani v médiích nebyl
bohužel zdůrazněn, na rozdíl od jiných, jeden z nejdůležitějších cílů sexuální výchovy, kterým je pěstování sebeúcty dítěte a vlastního vědomí, že je sexuálně nedotknutelné od nejútlejšího dětství. Přitom k sexuálnímu zneužívání dětí dochází nejčastěji
v rodině (otec, otčím, strýc, děda) nebo v různých komunitách včetně církevních, jak
146
jsme tomu ne zřídka svědky. I to je jeden z důvodů, proč by sexuální výchovu měli
zajištovat ve vzájemné shodě jak rodiče, tak i škola. Zodpovědní rodiče, ale i zodpovědní učitelé by měli usilovat o totéž: zajišťovat zdravý vývoj dítěte a jeho ochranu
před rizikovými společenskými faktory. Věřte mi, že tento nelehký úkol měli na
mysli všichni autoři příručky k sexuální výchově na základních školách v České
republice včetně mě.
147
Sexuální výchova v ČR z pohledu ředitele základní školy
PaedDr. Pavel Petrnoušek
Situace s výukou sexuální výchovy na základních školách v České republice není
příliš dobrá. Řekl bych, že je dnes výrazně horší, než v 90. letech minulého století,
kdy byla pod názvem Základy sexuální výchovy zařazena do učebních programů
Základní škola, Obecná škola i Národní škola. Přijetím nového školského zákona
v roce 2004 výše uvedené vzdělávacích programy i s osnovami zanikly a byly nahrazeny Rámcovým vzdělávacím programem základního školství, na jehož základě si
každá škola musela vytvořit vlastní školní vzdělávací program. Na sexuální výchovu
se v RVP na rozdíl od jiných průřezových témat, příliš nemyslelo, sexuální výchova
totiž není jako specifické průřezové téma v RVP vůbec zmiňována. Ve vzdělávacích
programech jednotlivých základních škol byste ho až na několik málo výjimek také
marně hledali. Její témata se stala součástí jiných předmětů, ve kterých se ale spíše
ztratila. Absence sexuální výchovy v českém vzdělávacím systému byla tak zřejmá,
že si jí všimli i v Evropské unii, která nás v roce 2009 vyzvala k zintenzivnění výuky
sexuální výchovy. Výsledkem ročního snažení bylo vydání Doporučení MŠMT ČR
k realizaci sexuální výchovy na základních školách na jaře 2010. Doporučení je
ovšem, jak z názvu vyplývá, nezávazné a ředitel/ka ZŠ se jím nemusí vůbec řídit.
Zcela zásadní roli ale hraje, zda ředitel školy vůbec má ve svém sboru učitele, kteří
budou schopni a ochotni sexuální výchovu kvalitně vyučovat a zároveň budou vyhovovat všem požadavkům na ně kladeným. Této otázce je v doporučení věnována
velká pozornost. Rozhodnutím realizovat sexuální výchovu na své škole na sebe bere
ředitel ZŠ i rizika s tímto krokem spojená. Mezi největší obavy patří strach z reakcí
rodičů, kteří si sexuální výchovu zásadně nepřejí, tj. zejména strach z konfliktů
s nimi (možné stížnosti zřizovateli, ČŠI, nepříjemné e-maily, telefonáty, osobní
jednání, medializace v regionálním tisku apod.) a následný strach z odhlašování
žáků ze školy těmito rodiči. Ředitel školy musí počítat i s odporem některých členů
pedagogického sboru i s nepříjemnými reakcemi rodičů, kteří sice výuku sexuální
výchovy schvalují, ale nepovažují její zařazení do ŠVP za podstatné. Požadují, aby se
pozornost vedení školy zaměřila raději na „důležitější věci“ jako je zlepšení kvality
výuky v povinných předmětech (zvláště při výuce cizích jazyků), zvýšení kvalifikovanosti a aprobovanosti některých učitelů, nebo zařazování a akcentaci jiných průřezových témat (finanční gramotnost, ekologická výchova, zdravotní výchova, dopravní výchova, prevence jiného rizikového chování …) popř. rozšíření nabídky kroužků,
vylepšení okolí školy, zlepšení technického vybavení školy atd. atd.
Velmi výraznou roli, při rozhodování ředitelů základních škol o tom, zda dají sexuální výchově od školního roku 2010/2011 na své škole zelenou nebo zda si raději
nebudou komplikovat život, sehrála zvýšená aktivita nejrůznějších odpůrců a kritiků
sexuální výchovy, kteří dokáží manipulovat s veřejností prostřednictvím petic,
e-mailů adresovaných přímo ředitelům škol, medializací v tisku bez uvedení věcí do
souvislostí apod. Nejaktivnějšími se stalo Hnutí Pro život, sdružení, které do škol
před lety zaslalo videokazetu Němý výkřik s naturalistickým nafilmováním potratu
a vyzývalo ředitele škol a učitele rodinné výchovy, aby ji žákům pouštěli. Tentokrát
hnutí do základních škol ještě před koncem minulého školního roku zaslalo brožuru
148
Důvody, proč neučit sexuální výchovu amerického autora psychoanalytika Melvina
Anchella, která vyšla v USA v roce 1991. Brožura je typickou ukázkou subjektivního
a jednostranného náhledu lékaře, který samozřejmě vychází z amerických společenských kořenů. Do naší veřejnosti je uvedena předmluvou Radima Ucháče z Hnutí
Pro život, který jednoznačně doporučuje ředitelům škol nabídku MŠMT nevyužít
a sexuální výchovu do „osnov“ nezařazovat. Doporučení MŠMT a především příručku Sexuální výchova – vybraná témata pokládá Hnutí Pro život za pouhou instruktáž sexu, která údajně vede k promiskuitě. Zde je třeba zdůraznit, že sexuální výchova není odtržená mezipředmětová disciplína, ale průřezové téma, které je
přičleňováno k tématům, která jsou již dávno povinnou součástí školních vzdělávacích programů:vztahy v rodině, pocit bezpečí, vrstevnické vztahy, komunikace mezi
lidmi, důvěra, láska, přátelství, člověk, lidské tělo atd. atd., jež jsou obsaženy
v předmětech prvouka, přírodověda, výchova ke zdraví (název rodinná výchova se
jako předmět v učebním plánu ZŠ od roku 2010/2011 již neobjevuje), výchova
k občanství, biologie, tělesná výchova, etická výchova aj. Sexuální výchova tedy na
tyto předměty navazuje, vychází z nich, uvádí věci do souvislostí a vždy respektuje
věkové zvláštnosti dětí. Mnoho odpůrců sexuální výchovy ji bohužel vydává za výchovu k sexu, opomíjí komplexnost sexuální problematiky, vytrhává věci ze souvislostí, manipuluje s veřejností, účelově lže a překrucuje fakta. Kritici sexuální výchovy často prokazují hrubé neznalosti z oblasti lidské sexuality. O to horlivěji však
napadají něco, čemu nerozumí a co si ani podrobně neprostudovali.
Další skupinou odpůrců a kritiků sexuální výchovy je Výbor na obranu rodičovských práv (VORP). Základním omylem tohoto sdružení je názor, že právo na výchovu má výhradně rodina, kdežto škola má pouze vyučovat. Další nepravdou je
tvrzení, že škola žákům vnucuje pouze jeden model výuky, propaguje onanii, je
vstřícná k homosexuální menšině a chválí ji (?!), propaguje především bariérovou
a chemickou (zvláště hormonální antikoncepci) bez předávání informací o dalších
možnostech antikoncepce, kam řadíme tvz. přirozené metody, apod. Přímo za demagogii považuji tvrzení členů VORPu veřejnosti i ministrovi školství, že autoři
Doporučení i Příručky chtějí zavádět povinnou sexuální osvětu a že budou ředitelé
ZŠ kontrolováni ČŠI, zda doporučení zavedli do školních vzdělávacích programů. Ve
snaze dodat váhu svým „argumentům“ zorganizoval VORP petici, která probíhala
velmi často v kostelech a organizovali ji přímo faráři. Odluka církve od státu iniciátorům zcela zjevně nevadila stejně jako nevhodná forma sbírání podpisů, kdy byl
zájemcům z řad veřejnosti (nejčastěji věřícím) sugestivně podsouván dotaz:Souhlasíte s tím, aby se děti ve školách učily od 1. třídy souložit kdykoliv s kýmkoliv a jakkoliv? I touto manipulací s lidmi, kteří se upřímně vyděsili z takové představy a houfně podepisovali rozhodné NE, se podařilo VORPu shromáždit přes
6000 podpisů, aby jejich tlak na nového ministra školství dostal patřičnou váhu
a ten příručku, která nejvíce vadila, stáhl z webových stránek ministerstva, popřípadě ze škol, kam byla distribuována. Autor se osobně setkal s řadou věřících lidí,
kterým se tento manipulativní způsob hrubě nelíbil, a proto svůj podpis pod petici
nepřipojili.
Aby toho nebylo málo, zasílal VORP do co největšího počtu základních škol ještě
před prázdninami e-mail s opět velmi sugestivním názvem NE sexu ve škole, ve
kterém bylo vyjádřeno nesouhlasné stanovisko této organizace se „zaváděním“ sexuální výchovy do škol od 1. září. Zároveň byli ředitelé škol vyzváni, aby VORP co
nejdříve informovali, zda budou doporučení MŠMT respektovat či nikoliv. Během
léta se objevily na internetu seznamy škol, které údajně sexuální výchovu odmítají,
149
přičemž se v něm našla i jména škol, které na výzvu VORPu vůbec nereagovaly
a nenechaly se tímto sdružením úkolovat.
Řada ředitelů základních škol se vzhledem k výše uvedeným tlakům a akcím
jednoduše rozhodla, že si raději nebude komplikovat život, a koncepční sexuální
výchovu na své škole zajišťovat nebude. Samozřejmě, že důvody mohou být i zcela
jiné, a to buď osobní nebo pracovní.
Jednou z možností, jak zajistit alespoň nějakou sexuální osvětu, je pozvat do
školy externí organizaci nebo lektora, kteří tuto citlivou problematiku ošetří jednorázovou nebo rozšiřující přednáškou. Ředitelé škol jsou písemně nebo po internetu
zahrnováni nejrůznějšími nabídkami organizací, které jim slibují osvětu provést,
a to dokonce zdarma (grant, financování z jiných zdrojů apod.). Pokud ovšem nemá
ředitel o konkrétní vzdělávací agentuře nebo přednášejícím dostatečné doporučující
reference, raději by se neměl do takové zkušenosti vůbec pouštět. Autor osobně ví
o případech, kdy byli ředitelé škol natolik zaskočeni hlásáním dogmat, která odporují nejnovějším vědeckým poznatkům z oblasti zdravovědy a sexuality, a jednostranností přednášejících, že akci raději sami rychle ukončili. V několika dalších
případech žáci z přednášky jednoduše odešli, a to zvláště poté, když zjistili, že po
výzvě „můžete se zeptat úplně na všechno“ na jejich dotazy, které lektorka rozbalila,
přečetla a dala stranou, údajně nezbyl čas.
Mezi nejčastější dogmata, sexuální mýty a nepravdy, které se během posledního
půlroku objevily i v tisku patří:onanie je projevem slabé vůle, onanie u dívek je zvrácená a zdravotně nebezpečná, o menstruaci by se spolu dívky a chlapci neměli vůbec
bavit, nejlepší je sexuální abstinence až do svatby (ta je přitom v ČR 26 – 27 let),
láska je oběť, homosexualita není normální, homosexualita je proti bohu, přírodě,
homosexualita je nepřirozená, homosexuálové nemohou mít děti, učitelé sexuální
výchovy nerozlišují mezi homosexualitou a homosexuálním chováním, transsexualita je deviace, učitelé sexuální výchovy podporují promiskuitu, učitelé sexuální výchovy propagují hlavně hormonální antikoncepci, která ničí přírodu, učitelé sexuální výchovy narušují přirozený vývoj dětí, kondom stejně propouští virus HIV, proč
používat kondom, když jsme si věrní, interrupce je vražda aj. aj.
Pokud ředitel školy nechce nebo nemůže z nejrůznějších důvodů koncepční (tj.
od 1. do 9. ročníku probíhající) sexuální výchovu do školního vzdělávacího programu zařadit, ale chce zajistit alespoň základní sexuální osvětu pro žáky II. stupně
(nejčastěji 7. – 9. ročníku), může sexuální problematiku zařadit do minimálního
preventivního programu školy, ať už ve formě jednorázových přednášek nebo několikahodinových kurzů. Doporučuji oslovit vhodného učitele pro výuku sexuální
výchovy z vlastního pedagogického sboru, zajistit mu odborná proškolení formou
DVPP a každoročně sexuální výchovu v nejvyšších ročnících II. stupně zajišťovat,
a to na základě písemného souhlasu rodičů žáků. Na obsahové náplni přednášek
nebo kurzů se ředitel domluví s vyučujícím, znát by ji měli ale i učitelé souvisejících
předmětů (biologie, výchovy ke zdraví, výchovy k občanství), školní preventista
a výchovný poradce, aby nedocházelo ke zbytečnému zdvojování témat a byla věnována pozornost především specifickým sexuálním tématům (dospívání, pohlavní
hygieně, vztahům mezi patnery, sexualitě muže a ženy, heterosexualitě a homosexualitě, sexuálním aktivitám a jejich rizikům, těhotenství, antikoncepci, pohlavním
úchylkám (deviacím), pohlavně přenosným nemocem, AIDS, rizikovému sexuálnímu chování aj.). Metodiku výuky si vytvoří každý učitel sexuální osvěty postupně
sám. Inspiraci může čerpat mimo jiné i z kapitoly Didaktické náměty ministerské
příručky Sexuální výchova – vybraná témata, kde je řada aktivit podrobně popsána.
150
Ředitelům škol a učitelům sexuální výchovy přeji při jejím zajištění ve školách hodně vytrvalosti, trpělivosti a úspěchů.
PaedDr.Pavel Petrnoušek
ředitel ZŠ Kuncova
151
Průsečíky sexuální a etické výchovy
v současné primární škole
Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D.
Výchova v obecném slova smyslu je jevem společenským a historickým, neboť
existuje od vzniku společnosti a její úlohou z hlediska společnosti je celková kultivace osobnosti. Proces záměrného formování a kultivace osobnosti je zachována, přestože se mění cíle, obsah, podmínky i prostředky výchovy. Výchova je tedy determinována společností, vznikla ze společenských potřeb, společnosti slouží a ve
společnosti se rozvíjí. Cílem výchovy je všestranný rozvoj osobnosti ve všech jeho
složkách, tj. rozumové, mravní, estetické, tělesné a pracovní. Rozvoj osobnosti probíhá v čase (ve všech věkových obdobích člověka) a uskutečňuje se ve výchovném
procesu, který je vymezen jako řízená společenská činnost skládající se z dílčích etap
a dílčích cílů. Cíl výchovy jako jeden z prvků výchovného systému, jenž vytyčuje
směr výchovného působení, je kulturně a historicky proměnlivý.
Sexuální výchova je v současné české primární škole povinnou součástí komplexní výchovy, má interdisciplinární charakter. Obsahově je vymezena v platných
školských dokumentech (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání,
2005 – dále RVP ZV) prostřednictvím vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět, v tematickém okruhu Člověk a jeho zdraví (RVP ZV, 2005, s. 38 – 43). Je koncipována jako
součást rozvoje pozitivního lidského cítění a mezilidských vztahů v rámci záměrné
cílevědomé (formativní) činnosti učitele i žáka. Sexuální výchova má svůj obecný cíl,
a to kvalitní život v partnerství, manželství i rodičovství s akcentem na harmonii
biologickou, psychickou, sociální a etickou. Má i své konkrétní cíle, které vycházejí
především z věkových a individuálních zvláštností dětí mladšího školního věku
(ČÁP, MAREŠ, 2001, VÁGNEROVÁ, 2000 aj.), a jsou naplňovány prostřednictvím
všech vyučovacích předmětů.
Na základních školách se nevyučují jen povinné předměty, ale podle Rámcového
vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (dále RVP ZV) prostřednictvím
doplňujících vzdělávacích oborů existují dva takové (Další cizí jazyk, Dramatická
výchova), které lze nepovinně zařadit do edukačního procesu. Na základě pověření
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy předložil Výzkumný ústav pedagogický
v Praze k diskusi návrh dalšího doplňujícího vzdělávacího oboru RVP ZV nazvaného
Etická výchova. Tato výchova se stala třetím doplňujícím vzdělávacím oborem, který
mohou základní školy nepovinně zařadit do svého edukačního procesu.
Hlavním důvodem, který vedl k zařazení etické výchovy do RVP ZV, byla skutečnost, že v naší školské soustavě chyběl předmět, který by systematicky rozvíjel
mravní stránku osobnosti žáka, a to i na 1. stupni základní školy. Etická výchova
velmi úzce souvisí s mravní složkou výchovy, která se zabývá formováním názorů
a přesvědčení, jež ovlivňují chování člověka tak, aby se v životě choval a jednal podle
norem a pravidel společnosti, podle morálky. Při výchově ve škole by žáci měli
shromažďovat pozitivní mravní zkušenosti a získat základní poznatky o pravidlech
společenského chování. Dále by žáci měli být vedeni k rozvoji mravních požadavků
a mravního cítění, měli by si vybudovat nezbytné návyky a způsoby chování.
152
Podle odborníků je etika filozofická disciplína, která se zabývá vztahem lidského
jednání k mravním normám, původem a povahou těchto norem, jakož i smyslem
lidského života a problémem jeho štěstí. Teoretická etika věnuje pozornost teoretickým otázkám etiky a praktická etika se zabývá konkrétním mravním jednáním
a aplikací mravním norem v konkrétní situaci.
Etická výchova velmi úzce souvisí s mravní složkou výchovy, která se zabývá
formováním názorů a přesvědčení, jež ovlivňují chování člověka tak, aby se v životě
choval a jednal podle norem a pravidel společnosti, podle morálky. Morálkou se
rozumí soubor společenských požadavků na chování lidí v určitém zájmu. Připomeňme si, že morálka jako jedna z forem společenského vědomí je jevem historickým a třídním, proto se mravní názory mění v závislosti na vývoji společnosti. Společenské požadavky na chování lidí existují ve formě mravních principů, norem,
určitých zvyklostí či obyčejů, názorů a postojů jako vnější projev jejich společenského vědomí a v praxi odpovídajícímu chování. Při výchově ve škole by žáci měli
shromažďovat pozitivní mravní zkušenosti a získat základní poznatky o pravidlech
společenského chování. Dále by žáci měli být vedeni k rozvoji mravních požadavků
a mravního cítění, měli by si vybudovat nezbytné návyky a způsoby chování.
Etická výchova stejně jako sexuální výchova tvoří neoddělitelnou součást výchovy. Podle již zmíněného pojetí a cílů vzdělávání, zakotveného v RVP ZV, je základní
vzdělávání na 1. stupni ZŠ založeno na poznávání, respektování a rozvíjení individuálních potřeb, možností a zájmů každého žáka. Vzdělávání svým činnostním a praktickým charakterem a uplatněním odpovídajících metod motivuje žáky k dalšímu
učení, vede je k učební aktivitě a k poznání, že možné hledat, objevovat, tvořit a
nalézat vhodnou cestu řešení problémů. Vzdělávání vyžaduje také podnětné a tvůrčí
školní prostředí. Základní vzdělávání na 1. stupni ZŠ má žákům pomoci utvářet
a postupně rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout základ vzdělání se zřetelem na
situace blízké životu a na praktické jednání.
Sexuální výchova jako výchova komplexní (RAŠKOVÁ, 2007, 2008 aj.) zahrnuje
vedle předávání informací i postoje k sexuální morálce a podporu osobnostní autonomie. Komplexní sexuální výchova vštěpuje dítěti morální principy, formuje jeho
jednání a postoje k sexuální problematice, rozvíjí citovou oblast v návaznosti na jeho
budoucí sexuální touhy a potřeby. Nezahrnuje pouze předávání faktů, ale zahrnuje
i postoje k sexuální morálce, podporuje osobnostní autonomii a učí schopnosti
uspokojit sexuální potřeby. Mezi cíle etické výchovy patří zejména:
•
Připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné
a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti.
•
Vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání
a v prožívání životních situací, rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem,
prostředí i k přírodě.
•
Vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi.
Vedle obecných cílů existují také etické zásady sexuální výchovy (kurikulární dokumenty, ZVĚŘINA, 1994). Každý vychovávající vůči vychovávanému by se měl
etickými zásadami řídit. Do výčtu etických zásad patří například pojímání rovnocennosti mužů a žen v sexuální morálce, odmítání rasové diskriminace, odmítání
porušování osobní svobody prostřednictvím psychického a fyzického nátlaku či
agrese, respektování pozice homosexuálů ve společnosti. Uvedený výčet etických
zásad není úplný. Existují další zásady, které rozhodně nestojí v ústraní a souvisejí
například s nevhodnou sexuální liberalizací, protože není možné tolerovat takové
153
projevy, které jsou v lidské společnosti nepřípustné (např. útoky, agrese, zneužití
atd.), s existencí sexuálních vztahů mezi nejrůznějšími skupinami lidí, ve kterých
nikdo nesmí nikoho využívat pro svoje sobecké uspokojení. Doporučuje se, abychom
ve výchově dětí pozitivně hodnotili partnerskou věrnost, neboť sexualita v partnerském vztahu je označována jako hodnotnější než v příležitostném sexu, a abychom
nezapomněli také na otázku pornografie a znázornění sexuality. A to nejen v umění,
kde oceňujeme specifický pohled autora na oblast sexuality, jeho originální ztvárnění, poselství, které není v rozporu s humanitním pojetím díla na rozdíl od pornografie, kterou odmítáme pro dehumanizaci vzhledem k tzv. necudnému obsahu, který
nevkusně zobrazuje sexuální život.
Při realizaci sexuální výchovy platí principy (tj. určitá pravidla), které nelze podceňovat ani přehlížet. Představují nejzákladnější zásady, které vyjadřují zobecněnou
společenskou zkušenost a zvyšují efektivitu výchovy ve vztahu ke specifice jednotlivých věkových kategorií dětí. Principy souvisejí s psychickými potřebami dítěte,
a proto musíme mít i při sexuální výchově na zřeteli, že dítě potřebuje být především
milováno (vyrůstat v atmosféře lásky a být ochraňováno) a akceptováno (projevovat
mu pozornost, chválit, vzájemně s ním komunikovat, hodnotit jeho činnost), mít
pocit bezpečí (být ochraňováno) a vhodné vzory pro napodobování i ztotožňování.
V souvislosti s uplatňováním etických zásad a principů sexuální výchovy při její
realizaci v pedagogické praxi by mělo výchovné působení podporovat také sexuální
a reprodukční práva (Charta sexuálních a reprodukčních práv, 1997, s. 13 – 28).
Z pedagogického hlediska sexuální výchova přispívá k celistvosti rozvoje osobnosti, musí mít na dítě pozitivní vliv, a to zejména z hlediska poznávání a získávání
potřebných informací, formování názorů a postojů k nejširší oblasti lidské sexuality,
utváření dovedností, návyků a chování v rámci mezilidských vztahů. Obsah sexuální
výchovy by měl v tomto věkovém období dítěte vycházet z předchozích poznatků
a zkušeností. Je nutné předávat dětem informace a dovednosti, které jsou adekvátní
jejich věku, dále je prohlubovat, doplňovat, zpřesňovat. Protože se jedná o poměrně
dlouhou a specifickou vývojovou etapu v životě dítěte, rozšiřuje se obsah sexuální
výchovy z předškolního věku (RAŠKOVÁ, 2008, SMOLÍKOVÁ, HAJNOVÁ, 1997)
o další závažná témata, se kterými již mohou mít děti zkušenosti, nebo je žádoucí,
aby na ně byly předem připraveny.
Děti by si už měly uvědomovat odpovědnost za své chování, měly by dokázat
rozpoznávat nebezpečí, které je ohrožuje, měly by si osvojovat způsoby bezpečného
chování v různých situacích. Měly by také chápat význam rodiny a domova pro jejich život, měly by si osvojit základní pravidla společenského chování. Vedle základních poznatků o jednotlivých částech lidského těla včetně reprodukčních orgánů,
o anatomicko-fyziologických a psychosociálních aspektech lidské sexuality si děti
musí vytvářet etické postoje k sexualitě a dokázat se vyvarovat rizikovým formám
sexuálního chování.
Prvotní úloha rodiny se v sexuální výchově nepopírá, ale nelze její realizaci ponechat jen na svobodné volbě rodiny. Sexuální výchova musí být odborně garantována učitelem vzhledem ke specifickým zvláštnostem dětí mladšího školního věku
a nutnosti respektování humanizačních kritérií a etických zásad. I přesto, že sexuální výchova má mít těžiště v rodině, nelze zaručit, že v ní dítě bude získávat (pokud
nebude tabuizována) subjektivně i společensky žádoucí vědomosti, postoje a chování z nejširší oblasti sexuálního chování. Učitelé však nemají při realizaci sexuální
výchovy žádnou direktivní pozici a měli by respektovat princip spolupráce školy
a rodiny při sexuální výchově (RAŠKOVÁ, 2008 aj.)
154
Při vzájemné spolupráci školy a rodiny (MARÁDOVÁ 2006 aj.) by měli být rodiče žáků informováni o průběhu a obsahu a sexuální výchovy, o používaných metodách i cílech. V případě, že rodiče nesouhlasí z různých důvodů s účastí dítěte na
školním vyučování, mají právo tuto skutečnost učiteli oznámit. Vyřešení zmíněné
situace náleží zcela do kompetence učitele. Většina informací všeobecné povahy
(např. tělesný vzhled, vývoj člověka, rozmnožovací orgány, asertivní chování apod.)
tvoří neoddělitelnou součást všeobecných znalostí, které patří do obecného a základního vzdělání každého jedince, a kde postoj rodiče učitel nemusí vzít v úvahu
(nehledě na nejzákladnější a nejobecnější poznatky, které mají žáci získat v primární
škole). Učitel by měl respektovat alternativní světonázorové postoje rodičů, které
nejsou v rozporu s principy a normami společnosti. Bez trvalé a koncepční spolupráce s rodinou žáka a současně s akceptováním rodinných světonázorových postojů
(s výjimkou asociálně orientovaných) nelze sexuální výchovu zcela bez problémů
zvládnout.
Jakým způsobem lze integrovat sexuální a etickou výchovu do edukačního procesu žáků mladšího školního věku? Existuje celá řada příkladů integrace obsahu
učiva prostřednictvím nejrůznějších vzdělávacích oblastí včetně průřezových témat.
Důležitou roli hraje didakticko-metodický aspekt uplatňování těchto výchov v pedagogické praxi. I když bylo v různých zdrojích poukázáno na to, že etická výchova
nemá vlastní metody a má využívat především „metody běžné v zážitkové pedagogice“, nemusíme se obávat žádných složitostí, protože, podle mého názoru, lze využít
všech známých metod s přihlédnutím k pedagogicko-psychologickým specifikům
žáků mladšího školního věku. A navíc jsou tyto metody totožné s metodami, které
jsou vhodné pro sexuální výchovu. Nejrůznější herní aktivity se dají doplnit o následující metody:
•
práci s obrázky,
•
čtení příběhů a pohádek,
•
poslech příběhů doplněný slovním komentářem dospělých,
•
rozhovory,
•
sledování vhodných videoprojekcí s komentářem,
•
kresebné a jiné výtvarné činnosti,
•
vymýšlení příběhů na daná témata,
•
jednoduchá vysvětlení a poučení,
•
nácviky jednotlivých dovedností,
•
dramatizace,
•
situační, simulační a interakční hry,
•
vyjadřování zážitků nejen slovem a kresbou, ale též pohybem,
•
řešení modelových situací,
•
modelování,
•
využití stavebnic,
•
luštění hádanek, křížovek, kvízů apod.
Integrovat sexuální a etickou výchovu do edukačního procesu žáků mladšího
školního věku lze také prostřednictvím tzv. principu koncentrace, což představuje
využití daného ústředního problému (například tématu z etické výchovy), který se
155
integruje do všech činností v různých oblastech edukačního působení. V tomto případě se jedná o využití projektové metody (projektu), která v ideálním případě integruje vybrané téma v učivu všech vyučovacích předmětů včetně implementace průřezových témat.
Sexuální výchova se dotýká široké oblasti lidského života a je určena pro současný
i budoucí život. Mezi základní předpoklady spokojeného života patří nejen soulad
v oblasti partnerské, manželské a rodičovské, ale i vytváření dobrých vztahů mezi
ostatními lidmi, které by měly fungovat s principy a normami společnosti. Implementací sexuální výchovy do edukačního procesu žáků mladšího školního věku jako
integrální součásti výchovy ke zdraví se navázalo na historický odkaz, který podpořil
snahy o její realizaci v primárním vzdělávání od druhé poloviny 20. století. Sexuální
výchova v české primární škole získala už v posledním desetiletí minulého století
stabilní pozici v primárním vzdělávání obdobně, jako je tomu i v jiných školských
systémech v zahraničí.
Etická výchova jako novodobá integrální součást výchovy má své opodstatnění
v kontextu pojetí a cílů základního vzdělávání na 1. stupni základní školy, které
vyplývají z RVP ZV. Z četných názorů pedagogů i nepedagogické veřejnosti můžeme
v současnosti usuzovat, že nám problematika etické výchovy není lhostejná. Mnozí
se ve svých názorech již dříve přikláněli k zavedení samostatného vyučovacího
předmětu. A to je zjištění velmi pozitivní.
Shrneme-li společné průsečíky sexuální a etické výchovy v edukačních podmínkách současné primární školy, pak nelze přehlédnout zejména společné cíle, které
směřují k pozitivnímu ovlivňování postojů a chování člověka. Osvojení dovedností
(zejména těch sociálních) probíhá na základě vhodné a přiměřené komunikace, dbá
se na důstojnost lidské osoby a budování si úcty k sobě, vychází z pozitivního hodnocení druhých a je založeno na tvořivosti, iniciativě, vzájemném vyjádření citů,
empatii, asertivitě, pomoci, přátelství a spolupráci. Velmi důležitou roli nejen při
osvojování dovedností mají vzory reálné i zprostředkované. Společným cílem je
nabídnout žákům pozitivní vzory a ukázat jim, že i oni sami mohou svým chováním
a jednáním pro druhé znamenat pozitivní vzor. Mezi společné průsečíky sexuální
a etické výchovy lze zahrnout též společná témata – rodina, hodnotový systém, výchova k sexuálnímu zdraví a k rodinnému životu, vytváření kulturního slovníku aj.
Naplňování stanovených cílů sexuální a etické výchovy probíhá prostřednictvím
identické metodiky, která je založena na respektování pedagogicko-psychologických
specifik žáků mladšího školního věku a na spolupráci rodiny a školy.
Sexuální výchova v primární škole je povinnou součástí edukačního procesu
a etická výchova „jen“ nepovinným doplňujícím vzdělávacím oborem RVP ZV. Domnívám se, že pro školskou praxi bylo zavedení Etické výchovy velmi přínosné,
neboť v naší školské soustavě již nechybí samostatný předmět pro ty školy, na kterých pedagogové chtějí systematicky rozvíjet mravní stránku žákovi osobnosti
a nepřímo či přímo podporovat také sexuální výchovu.
156
Literatura
ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 656 s. ISBN
80-7178-463-X.
MARÁDOVÁ, E. K aktuálním otázkám pojetí rodinné a sexuální výchovy v transformované škole. 14. celostátní kongres k sexuální výchově v České republice.
Sborník referátů. Praha: Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu
a Nová tiskárna Pelhřimov, 2006, s. 78 - 86. ISBN 80-86559-57-2.
RAŠKOVÁ, M. Připravenost učitele k sexuální výchově v kontextu pedagogické
teorie a praxe v české primární škole. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2008. 190 s. ISBN
978-80-244-2077-6.
RAŠKOVÁ, M. 5 otázek k sexuální výchově dětí předškolního a mladšího školního
věku. Informativní příručka o sexuální výchově nejen pro studenty, učitele, vychovatele a rodiče. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007.
43 s. ISBN 978-80-244-1737-0.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav
pedagogický, 2005. ISBN 80-87000-02-1. [on-line] Dostupné na WWW:
http://www.rvp.cz
SMOLÍKOVÁ, K., HAJNOVÁ, R. Než se dítě zeptá…Program sexuální výchovy dětí
předškolního věku. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-132-0.
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. 1. vyd. Praha:
Portál, 2000. 528 s. ISBN 80-71-78-308-0.
ZVĚŘINA, J. Lékařská sexuologie. 2. přepracované vydání. Praha: SCHERING
Pharma, 1994. 181 s.
Kontaktní adresa:
Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta
Katedra primární pedagogiky
Žižkovo nám. 5, 771 40 Olomouc
E-mail: [email protected]
157
Sexuálně deviantní jednání u adolescentů
MUDr. Petra Sejbalová, MUDr. Helena Reguli, MUDr. Jaroslav Janák
Jak všichni víme, puberta je období vyzrávání sexuální sféry s výraznou úrovní
erotizace a vysokou sexuální potřebou a z toho vyplývající aktivitou. V tomto období
bývá fyziologicky zhoršená diferenciace věku a pohlaví sexuálních objektů, ale také
sexuálních aktivit. Často u klientů nacházíme nestejnoměrné tempo somatosexuálního a psychosexuálního vývoje. Tyto disproporce ve vyzrávání sexuální sféry mohou způsobit sexuální chování podobné deviantnímu. Proto zvláště u chlapců může
docházet v pubertálním období k projevům, které jsou okolím považovány za odchylné (deviantní). Výskyt tohoto chování budoucích sexuálně zcela normálních
jedinců je právě v pubertě nejčastější.
Je důležité vědět, že deviantní sexuální chování ještě nemusí nutně signalizovat
vývoj nebo přítomnost parafílie. U konkrétního adolescenta nelze přesně předpovědět, zda jeho vývoj bude směřovat do normy nebo do konkrétní úchylky. I přesto lze
v tomto období najít určité rizikové faktory, které pro deviantní vývoj svědčí.
Nejčastější druhy sexuálních deliktů, se kterými se u adolescentů setkáváme,
jsou pedofilní aktivity homo i heterosexuálně orientované, dále incestní chování
(nejčastěji se sourozenci), exhibicionistické a agresivní sexuální chování (zejména
tušérské). Občasně se adolescenti také chovají fetišisticky, obscénně telefonují nebo
zakládají ohně.
Dále vás chceme seznámit s několika statistickými údaji o sexuální delikvenci
mladistvých. Následující graf zobrazuje procentuální podíl adolescentů na páchání
mravnostních trestných činů v letech 2000 až 1. pololetí 2010.
Podíl mladistvých na páchání mravnostních trestných činů v ČR (dle
MVČR)
120%
100%
80%
60%
80%
84%
83%
83%
87%
84%
84%
82%
86%
84%
86%
20%
16%
17%
17%
13%
16%
16%
18%
14%
16%
14%
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
40%
20%
0%
Mladiství
Mravnostní činy celkem
158
Problematika sexuologické diagnostiky adolescentů:
Pubertální klienti se málokdy plně svěří se svými sexuálními fantaziemi, zážitky
a touhami. Diagnostika se musí v těchto případech opírat o popis jejich chování, což
závisí na kvalitě sdělení poškozených či dalších svědků.
Faktory v chování adolescentů, které nesvědčí pro vývoj sexuální deviace (tzv. nedeviantní obraz jednání):
poruchy chování nesexuálního i sexuálního charakteru v anamnéze klienta
vysvětlitelný motiv jednání (upoutání pozornosti, pomsta, udržení si postu
ve skupině)
měnivost a různá intenzita sexuálních projevů
definovatelný vztah k obětem
různorodost sexuálních objektů v pohlaví i věku, ale i různorodost sexuálního chování
Faktory v chování adolescentů, které svědčí pro možný počátek vývoje sexuální
deviace (tzv. deviantní obraz jednání):
repetitivnost analogického chování (charakter činu, včetně místa a času)
nepřítomný vztah k obětem napadení zezadu ze zálohy (typické pro sexuální agresory)
zdánlivě chybí motiv jednání
zkracovaní časového intervalu mezi skutky
pokračování v jednání i přes aktivní odpor oběti
agrese spojená s velkou fyzickou silou (typické pro sex. agresory)
Podrobný rozbor získaných subjektivních i objektivních anamnestických údajů
je velmi důležitou (někdy nejdůležitější) součástí diagnostiky. Dle různých výzkumných studií asi 40–50% dospělých sexuální deviantů uvedlo, že nástup deviantních
potřeb, ať v ideatorní formě nebo ve formě aktivit, zaznamenali před svým 18.
rokem věku. U části sexuální deviantů bylo zjištěno atypické a problémové sexuální
chování již před 6. rokem věku.
Již před pubertou můžeme najít projevy parafilního vývoje:
disharmonický vývoj osobnosti
defektní rodinné zázemí
chybění identifikační figury otce
sexuální nebo fyzická viktimizace (pohlavní zneužívání, projevy fyzického
násilí v dětství)
atypické zaměření: odlišné hry, hračky, převlékání se (transsexualismus
i fetišismus)
atypické chování: zakládání ohňů, obecně zvýšená a bezúčelná agresivita,
týrání zvířat
Mezi typické projevy parafilního vývoje v pubertě dále patří:
defekt sociální sexualizace
poruchy psychosexuálního vývoje:
159
-
-
odlišná náplň masturbačních fantazií a polučních snů
výskyt funkčních sexuálních poruch při zahájení heterosexuálních aktivit
anebo nápadně opožděný nebo výjimečně předčasný nástup sexuálních
vztahů
nápadný časový odstup mezi prvním zahajovacím a druhým následujícím
pohlavním stykem
slabá motivace k obvyklým sexuálním aktivitám
nedostatek sexuální empatie
parcialistické zaměření na určitou část lidského těla
absence hlubších citových vztahů
Katamnestický rozbor: Na sexuologickém oddělení jsme provedli katamnestický rozbor našich mladistvých pacientů s atypickým a problémovým sexuálním
chováním.
Charakteristika souboru:
Soubor zahrnoval 37 chlapců v aktuálním věku 13 až 19 let.
Průměrný věk při prvním sexuálním deliktu nebo při objevení se prvních deviantních fantazií byl 13,14 roku v intervalu 6–18 let.
U 44% mladistvých byla první návštěva sexuologie až v důsledku šetření trestného činu a nutnosti znaleckého zkoumání. 50% mladistvých bylo odesláno institucí
(škola, psycholog, psychiatr, dětský domov). Pouze 6% prvních návštěv iniciovali
rodiče nebo sám mladistvý.
Použité diagnostické postupy:
psychiatrické a sexuologické vyšetření (včetně tělesného)
zjištění úrovně znalostí ze sexuální výchovy
psychologické vyšetření
hormonální vyšetření
komplexní endokrinologické vyšetření včetně určení kostního věku
PPG vyšetření
event. genetické vyšetření
Nejčastější psychopatologické a jiné nálezy byly:
disharmonický vývoj osobnosti
defektní rodinné zázemí (pouze 23% klientů mělo úplnou a funkční rodinu)
chybění identifikační figury otce
opoždění psychosexuálního vývoje proti somatosexuálnímu
zvýšená sexuální dráždivost v období puberty
snížená volní kontrola, zvýrazněná impulsivita
situační podmíněnost deliktu (intoxikace návykovou látkou)
přítomná jiná duševní porucha (ADHD, MR, psychóza)
160
-
absence znalostí normality lidského sexuálního chování– hlavně u incestů
(necelých 14% klientů bylo informováno o sexualitě přiměřeně věku a intelektu)
Diagnostické zhodnocení souboru:
U 11 klientů bylo zjištěno podezření na vývoj do sexuální deviace, kdy u 2 klientů, byla diagnóza sex. deviace pro recidivu analogického jednání již potvrzena.
U 8 klientů atypické sexuální chování souviselo s mentální retardací, z toho
u jednoho byl diagnostikovaný Klinefelterův syndrom
U 18 klientů bylo atypické sexuální chování jako jeden z projevů diagnostikovaných poruch chování nejčastěji skupiny ADHD.
Další zjištění
Katamnestickým rozborem souboru našich mladistvých pacientů se nepotvrdila
hypotéza, že mladiství s podezřením na vývoj sexuální deviace páchají své delikty
dříve.
U 18 klientů bylo atypické sexuální chování jako jeden z projevů diagnostikovaných poruch chování nejčastěji skupiny ADHD.
Skupina mladíků s deviantním vývojem měla nižší výskyt psychopatologie a nižší
výskyt situačně podmíněného jednání (intoxikace)
Skupina mladíků s deviantním vývojem měla vyšší dosažené vzdělání a měla
menší výskyt defektního rodinného zázemí – většina pocházela z úplných rodin
Sexuální deviace s obsahem agrese (tušérství, SM) byly diagnostikovány u našich
klientů v nižším věku než pedofílie
S jistotou nelze předpovědět, zda určitý mladistvý bude sexuálním deviantem
či ne.
Mladiství sexuální delikventi deviantní i nedeviantní potřebují vždy odbornou
péči.
Cílem terapie je snížit riziko recidivy sexuálních deliktů u obou dvou skupin.
I zdánlivě měně závažně působící sexuální jednání pubertálních osob si zaslouží
náležitou pozornost.
Literatura:
1.
2.
3.
4.
5.
Brichcín, S., Kolářský, A., Netík, K., Weiss, P. Sexuální delikventi z pohledu
psychiatrické sexuologie. Praha: Psychiatrické centrum 1996; 108 s. –
Zprávy č.124
Furby L, Weinrott MR, Blackshaw L. Sex offender recidivism: a review.
Psychol Bull. 1989; Jan: 105(1):3–30.
Langstrom N, Grann M, Lindblad F. A preliminary typology of young sex
offenders. J Adolesc. 2000 Jun; 23(3): 319–29.
Smallbone SW, Wheaton J, Hourigan D. Trait empathy and criminal
versatility in sexual offenders. Sex Abuse. 2003 Jan; 15(1): 49–60.
Truscott D. Adolescent offenders: comparison for sexual, violent, and
property offences. Psychol Rep. 1993 Oct; 73(2): 657–8.
161
6.
7.
8.
9.
10.
11.
Valliant PM, Bergeron T. Personality and criminal profile of adolescent
sexual offenders, general offenders in comparison to nonoffenders.
Psychol Rep. 1997 Oct; 81(2): 483–9.
Weiss P. Sexuální deviace. Praha: Portál 2002; 351 s.
Weiss P. Sexuální zneužívání pachatelé a oběti. Praha: Grada 2000;
Worling JR. The Estimate of Risk of Adolescent Sexual Offense Recidivism
(ERASOR): preliminary psychometric data, Sex Abuse. 2004 Jun;
16(3):235–54.
Worling JR., Personality-based typology of adolescent male sexual
offenders, differences inrecidivism rates, victim-selection characteristics,
and personal victimization histories.: Sex Abuse. 2001 Jul;13(3):149–66.
Zvěřina J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: Akademické nakladatelství
CERM 2003; 287 s.
162
Právní problematika uzavírání manželství osob s různým
státním občanstvím
JUDr. Olga Sovová, Ph. D.
Jakkoli je v České republice trend neuzavírat manželství, globalizace přináší
v realitě mnohé přeshraniční vztahy, které nakonec manželstvím skončí. Uzavření
manželství je však nejen dotvrzením citového pouta, ale především právním aktem,
který snoubencům s různým státním občanstvím a zejména tam, kde jeden z manželů není občanem členského státu Evropské unie (EU), může přinést neočekávané
právní důsledky či komplikace.
Uzavření manželství mezi osobami, které jsou občany různých států, se řídí tzv.
kolizními normami, kdy se část právních vztahů posuzuje podle práva toho státu,
jehož je manžel občanem, a část právních vztahů se řídí právem státu, na jehož
území byl sňatek uzavřen. Pokud manželé po uzavření sňatku žijí v jiné státě, než ve
kterém došlo k jeho uzavření, mnohé majetkové vztahy a rovněž vztahy mezi manželi navzájem a rodiči a dětmi, se velmi často podřizují právu státu, na jehož území
rodina aktuálně žije.
Je proto vhodné některá úskalí sňatků osob s různým státním občanstvím posoudit nejen z pohledu sociálně-kulturního, ale rovněž právního.
Základním právním předpisem, který upravuje postavení fyzických osob v soukromoprávních vztazích s tzv. přeshraničním či kolizním prvkem, je zákon o mezinárodním právu soukromém (ZPMS). 1
Způsobilost k uzavření manželství se, v souladu s § 19 ZPMS, řídí právem státu,
jehož je každý ze snoubenců občanem. Obecně však nejen v České republice, ale
prakticky v každém státě platí tzv. výhrada veřejného pořádku, která znamená,
že ta ustanovení právního řádu domovského státu jednoho z manželů, která jsou
v rozporu s kongentními (donucovacími) ustanoveními vnitrostátního prává, nelze
použít.
V České republice (ČR) tak nemůže platně uzavřít manželství osoba mladší 16ti
let, ač některé náboženské právní systémy nebo zvykové právo toto umožňují.
V EU není rovněž povoleno mnohoženství, takže sňatek, ve kterém by se Češka
stala třetí manželkou saudskoarabského šejka by sice v Dubaji byl uzavřen platně,
avšak na území ČR by manželství nevzniklo.
Velmi často jsou manželé nejen občany různých států, ale žijí ve třetí zemi, kde
uzavřou sňatek. Pro platnost manželství na území ČR je vhodné takový sňatek uzavřít přímo na zastupitelském úřadu ČR. Pokud toto není možné, pak lze doporučit,
aby z důvodu právní jistoty si manželé nechali vystavit český oddací list. Na základě
úředního překladu zahraničního oddacího listu a prokázání českého občanství jednoho z manželů tento dokument vystavuje Zvláštní matrika Brno.2
Pokud jde o majetkové vztahy v manželství, ZPMS stanoví, že si manželé mohou
zvolit rozhodné právo, což je praktické právě v případě, že žijí ve třetí zemi. Pokud
tuto volbu manželé písemně, nejlépe formou úředního zápisu, neprovedou, pak se
1
2
Zákon č. 97/1963 Sb.
Informace na http://www.stred.brno.cz/zvlastni-matrika-zapis-matricni-udalosti.
163
jejich majetkové vztahy řídí právem státu, jehož jsou příslušníky nebo právem toho
státu, na jehož území žijí. Většina právních řádů také stanoví, že právní vztahy
k nemovitosti se vždy řídí právem toho státu, na jehož území daná nemovitost leží.
Z hlediska praktického považuji za vhodné, aby se práva a povinnosti manželů řídily
právem toho státu, kde manželé skutečně žijí a mají svůj domov.
ZMPS stanoví, že zrušení manželství rozvodem, prohlášení manželství za neplatné nebo zjištění, zda tu manželství je či není, se spravuje právním řádem státu,
jehož občany jsou manželé v době zahájení řízení.3
Jsou-li manželé příslušníky různých států, pak kolizní normy stanoví povinnost
použít ten právní řád, podle něhož bylo manželství uzavřeno. Tím by se však mohli
manželé dostat do neřešitelné situace, kdy by např. český soud při rozvodu měl
aplikovat australské právo.
Z uvedených důvodů umožňuje ZPMS použití českého právního řádu v případě,
kdy alespoň jeden z manželů žije na území ČR delší dobu a situace by pro něj byla
jinak zvlášť tíživá.
Velmi zajímavá situace v praxi nastala v okamžiku, kdy manželé, občané Ruské federace, kteří žili dlouhodobě v ČR, žádali o rozvod. Český soud vyslovil svou
nepříslušnost věc řešit, protože ruské rodinné právo u tzv. nesporného rozvodu,
kde nejsou děti nebo jsou děti již zletilé, stanoví rozvod na matrice. V rámci kompetenčního sporu, kdo má řešit rozvod tohoto manželství, kompetenční senát soudců
nejvyšších soudů dospěl k závěru, že se zde mj. uplatní výhrada veřejného pořádku, neboť české právo nedovoluje žádný typ rozvodu prostřednictvím správního
úřadu.
Pokud manželé chtějí žít na území ČR, je nutno rozlišit, zda jsou oba občany států EU nebo státú Evropského hospodářského prostoru. V tomto případě se na ně
vztahují především, předpisy EU a základní svoboda volného pohybu osob,
které v sobě zahrnuje i svobodu usazování. Tyto osoby mohou na území ČR vstupovat bez jakéhokoli omezení a pouze tehdy, pokud doba jejich nepřetržitého pobytu
překročí 30 dnů, pak musí pobyt ohlásit na cizinecké policii. Tyto osoby si mohou
kdykoli požádat o udělení trvalého pobytu.
Pokud je manžel osobu z tzv. třetí země, právo EU mu zaručuje možnost vstupu i soužití s rodinou. Jde-li o stát, se kterým má ČR bezvízový turistický styk, pak
zde manžel může pobývat nepřetržitě 3 měsíce a pouze musí svůj pobyt ohlásit.
Nejde-li o tento případ, již při vstupu na území ČR musí manžel ze třetí země
mít vízum. Vízová procedura je zjednodušená a jakékoli odepření vstupu je možné
pouze z důvodu bezpečnostního rizika a musí být odůvodněno.
Cizinec může požádat o povolení dlouhodobého pobytu v ČR a po dvou až pěti
letech manželství o povolení trvalého pobytu.4
Mnohem složitější otázkou je nabytí občanství manželem, cizincem ze třetí země. Česká republika má velmi rigidní zákon o státním občanství.5 O udělení státního občanství rozhoduje Ministerstvo vnitra (MV). Na udělení státního občanství
není právní nárok a u cizince se vyžaduje, aby se po dobu nejméně pěti let nepřetržitě zdržoval na území ČR. Právě u manželství, která jsou zavírána osobami, které se
seznámili v zahraničí, je tato podmínka velmi těžko splnitelná. I když ji lze promi3
4
5
§ 22 ZPMS.
Podmínky pobytu cizinců upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, viz
též www.mvcr.cz.
Zákon č. 40/1993 Sb.
164
nout, MV často hledá formalistický výklad, aby občanství uděleno být nemuselo.
U vdaných žen by přitom situace měla být snazší, protože jsme vázání Úmluvou
o občanství vdaných žen,6 která stanoví signatářským státům, aby usnadnily rodinné
soužití i zjednodušenou procedurou získávání občanství pro vdané ženy. České republika nepřijala v tomto směru žádné konkrétní postupy a vše je ponecháno správnímu uvážení MV při řízení o udělení státního občanství.
MV tvrdí, že zákon o občanství je dostačujícím provedením této Úmluvy,
o čemž já na základě praktických zkušeností přesvědčena nejsem.
Zákon o státním občanství v České republice jako základní kritérium zvolil ius
sanguinis – právo krve. V případech smíšených manželství to znamená, že dítě
českého občana, bez ohledu na to, kde se narodí, je automaticky občanem České
republiky.
K vyřízení osvědčení o státním občanství dítěte je samozřejmě třeba i aktivního
přístupu rodičů, jak bude pojednáno dále.
V některých zemích získává dítě narozením automaticky občanství matky. Další
státy naopak uplatňují ius soli – právo místa narození – tedy dítě se stává občanem
země, na jejímž území se narodilo,7 bez ohledu na občanství rodičů. Islámské země
automaticky dítěti v případě, že se neuplatní ius soli, připisují občanství otce.
Narodí-li se dítě českého rodiče v cizině, pak pro potvrzení českého občanství je
třeba opatřit úřední překlad rodného listu a dále osvědčení o státním občanství
dítěte. Toto osvědčení na základě přeloženého rodného listu a dokladu o občanství
českého rodiče, vydá matrika místa pobytu dítěte v ČR.8 Na základě těchto dokumentů se dítě zapíše do Zvláštní matriky narozených v Brně – viz výše – a obdrží
český rodný list.
U dětí ze smíšených manželství je možné, aby si ponechaly obojí státní občanství, pokud vnitrostátní předpisy některého ze států nestanoví jinak.
Nároky dětí na výživné se řídí právem státu, jehož je dítě občanem, avšak opět se
zde uplatní jednak ochrana zájmů dítěte, pokud toto žije na území ČR, jednak rovněž mezinárodní úmluvy o ochraně dítěte. 9
Závěrem lze říci, že u občanů členských států EU, resp. Evropského hospodářského prostoru, je manželské soužití z hlediska práva podstatně jednodušší a je
možné i v duchu již uvedeného aktuálního trendu vynechat sňatek. Neuzavření
sňatku však komplikuje možnost péče o děti, neboť většina členských států se přiklání, i v souladu s Haagskou úmluvou10, k tomu, aby dítě zbytečně neopouštělo ten
členský stát, jehož je občanem nebo ve kterém má domov. Samozřejmě pro rodiče,
který není občanem daného členského státu a navíc nežije v manželství s druhým
rodičem, může být získání péče o dítě podstatně obtížnější.
U těch párů, kde jeden nemá občanství státu EU, lze jednoznačně doporučit uzavření sňatku, avšak s vědomím určité složitosti zabezpečení nerušeného rodinného
života, neboť ze strany orgánů státu, a to nejen v ČR, bývá často zkoumáno, zda
manželství není pouze fiktivní. I z těchto důvodů zavedla ČR institut přechodného
pobytu pro rodinné příslušníky a teprve následně trvalý pobyt, zatímco v poměrně
6
7
8
9
10
Vyhlášena pod číslem 71/1967 Sb.
Např. USA.
Nemá-li dítě pobyt ČR, pak je to matrika pro Prahu 1.
Podrobně tyto úmluvy viz na www.umpod.cz
Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, č. 34/1988 Sb., též
www.umpod.cz
165
nedávné minulosti uzavření manželství s občanem ČR znamenalo automaticky nárok na získání trvalého pobytu.
Právo na nerušený rodinný život je chráněno nejen Listinou základních
práv a svobod,11 ale i mezinárodními úmluvami, z nichž je vhodné uvést Úmluvu na
ochranu lidských práv a svobod12 a rovněž Listinu základních práv Evropské unie.13
Proto je nutné, aby jak snoubenci, tak odborníci byli poučeni o základech právní
úpravy slučovaní rodin, kde jeden z manželů, případně i děti mají jiné státní občanství, a byli schopni svá práva účinně hájit nebo poskytnout klientům základní informace a kontakty.
11
12
13
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., čl. 32, odst. 1
č. 201/1990 Sb. m. s.
Dostupná na www.euroskop.cz., čl. 9
166
Význam evoluční psychologie, sociobiologie a teorie
sociálních rolí pro sexuální výchovu
aneb symbióza teorií nemožná či nezbytná?!
Mgr. Aleš Svoboda
Úvod
V názvu referátu zmíněné vědní disciplíny, teorie, pro někoho jen spekulativní
pohledy, nejsou v oblasti věd o člověku žádnou horkou novinkou. O teorii sociálních
rolí slýcháme možná častěji než o evoluční psychologii či sociobiologii. Nakolik jsou
tyto oblasti výzkumu lidského chování a myšlení zakořeněny v naší paměti, resp.
nakolik s nimi souhlasíme nebo je odmítáme, je třeba hledat na různých rovinách.
Jednak se některé „narodily‘‘ dříve než ostatní, jednak zkoumají člověka, jeho chování a myšlení z různých úhlů pohledu, ale především nám nabízejí různá až, dle
některých, protichůdná vysvětlení, teorie o člověku, jeho podstatě a rozdělují tak
nejen vědeckou obec na několik táborů. Rád bych Vás krátce seznámil s každou
z těchto věd, teorií, přičemž doba, kdy se o daných aspektech začíná hovořit, není
pro nás ani tak důležitá jako jejich teorie, teze, jež se nám snaží nabídnout odpovědi
na otázky lidského chování, jednání, myšlení, či snad lidské podstaty, lidské sexuality. Závěrem se pokusím odpovědět na otázku, která zazněla již v podnázvu mého
referátu. Domnívám se totiž, že evoluční psychologie, sociobiologie, teorie sociálních rolí a zodpovězení oné otázky mohou mít pro sexuální výchovu, a nejen pro ni,
velký význam.
Vznik a podstata sociobiologie a evoluční psychologie
Je zde třeba odlišit vlastní vznik sociobiologie, evoluční psychologie a jejich prapočátky, resp. první myšlenky, ze kterých vychází dnešní komplexní systémy.
Tak při sociobiologickém historickém exkurzu dojdeme až do půle 17. stol., kdy
Thomas Hobbes ve svém Leviatanovi zmiňuje vrozené složky člověka, jež je od
přírody egoista, a sice 5 smyslů, které jsou kulturou a učením modifikovány. Přes
Augusta Comta a Herberta Spencera se dostáváme až do nám bližší druhé půle 20.
století. Roku 1975 vychází Sociobiology: The new synthesis od Edwarda Wilsona.
Zavádí pojem geneticko-kulturní koevoluce, tedy vzájemnou interakci genů a kultury. O rok později vychází The selfish gene od Richarda Dawkinse. Sociobiologie pak
vysvětluje chování živých organismů, nejen člověka, pomocí evoluční teorie. Zkoumá biologické základy sociálního chování. Pro sociobiology je gen tzv. prvním replikátorem (kopírujícím se prvkem) a jelikož je co by úsek DNA nositelem informace,
je naše chování geneticky determinováno – tedy žádná tabula rasa. Tato genetická
evoluce probíhá ale velmi pomalu a je málo flexibilní. Druhý, vývojově mladší replikátor, je tzv. mem – soubor myšlenek, postojů, gest, reakcí – jde o kulturní ekvivalent genu. Tato v mozku sídlící a komunikací se šířící kulturní evoluce podléhá změnám mnohem rychleji a je více flexibilní než genetická evoluce. Ač započala
genetická evoluce nesporně mnohem dříve, existují od určitého okamžiku obě souběžně, ve stejném prostoru a čase (viz výše).
167
Podobně jako sociobiologie vychází i evoluční psychologie také z myšlenek Charlese Darwina. Vlastní vznik vědy je kladen do 70. let 20. stol. Roku 1992 pak vychází
The Adapted Mind. Evolutionary Psychology and The Generation of Culture –
Jerom Narkos, Leda Cosmides a John Tooby. Známější je ale patrně Human Evolutionary Psychology – Louise Barett, Robin Dunbar, John Lycett – 2001, český
překlad 2007. I evoluční psychologie vidí evoluci jako hnací princip, zaměřuje se ale
na člověka, resp. jeho prožívaní a chování a to i v době, kdy se dnešní mechanismy
chování a myšlení utvářely. Oproti sociobiologii je zde tedy především rozdíl v objektu zkoumání.
Vznik a podstata teorie sociálních rolí
Závěr 19. stol. dal vzniknout myšlenkám této teorie, kdy Ferdinand Tönnies popisuje člověka jako sociální osobu a nositele sociálních rolí. Socializaci a sociální
struktury rozvádí ve 30. letech 20. stol. George Herbert Mead a Ralph Ponton.
Dnešní podobu dostává teorie sociálních rolí roku 1987 od Alice Eagly, jež vidí sociální prostředí jako stěžejní při utváření pohlavně specifických vzorců chování, sociálních rolí a tedy i genderových stereotypů.
Některé teze evoluční psychologie a sociobiologie relevantní pro sexuální výchovu (možná diskusní témata)
-
-
-
-
-
muži investují do rozmnožování méně než ženy – muž je schopen mít nespočetně více potomků – neboli diskrepance mezi kvantitou a kvalitou potomstva
omezené reprodukční období ženy – aneb babičky raději jako pomocnice
při výchově vnoučat?
přitažlivá a mladá žena je pro muže indikátorem zdraví a jako taková je
schopna porodit mu zdravé dítě
prestiž, moc a peníze jsou pro ženu indikátorem potenciálního otce, jež je
schopen dobře zaopatřit rodinu, potomstvo („Bez žen nemají peníze žádnou cenu.‘‘ Aristoteles Onassis) – aneb co stabilita a perspektiva vztahu
padesátiletého milionáře a dvacetileté modelky?
vlastní hodnota (sebou i jinými přisuzovaná) je důležitá při výběru partnera – aneb hledáme opravdu partnery „sobě rovné‘‘?
mater certa, pater incertus est – aneb v porodnici otřepaná fráze – To je celý tatínek! Anebo také horší chování otcovy matky k (možná) vlastním
vnoučatům
zabijácké (kamikadze) spermie – oplodnění neschopné, bránící a ničící cizí
spermie – aneb Bůh nepočítal jen s monogamií?
výskyt polygamie v 708, monogamie ve 137 a polyandrie ve 4 světových
společnostech – aneb je většina světových kultur a společenství morálně
zkažených, a nebo se již od pradávna uchylují k takové formě soužití, která
je pro jejich životní podmínky ekonomicko-hospodářsky nejvýhodnější?
široký pás ženy jako indikátor těhotenství, tedy nevlastních potomků pro
muže, jež ženu se širokým pasem poprvé spatří – aneb takto se stal úzký
pas ideálem krásy? A co pravěké Venuše? Byly to opravdu ideály krásy nebo jen znamení pro Bohy, že bez plodnosti žen a polí žádný kmen nepřežije, tedy jakousi symbolickou přímluvou za onu plodnost?
168
-
altruistický člověk je nositelem egoistického genu – aneb matka vystrašeně
hledající své malé dítě – má dostatečně vyvinutý mateřský pud nebo dostatečně egoistické geny, jimž jde v prvé řadě o vlastní replikaci, přežití, nikoli
o dítě samotné..
Některé teze teorie sociálních rolí relevantní pro sexuální výchovu
(možná diskusní témata)
-
-
-
sociální role jsou dány výchovou, kulturou, hodnotami – aneb jsme v zajetí
vlastních rolí?
lidské vlastnosti, pohlavně-specifické chování jsou pak součástí, následkem
sociálních rolí, nikoliv geneticky dané – aneb můžeme výchovou zcela přebudovat zažité vzorce chování, sociální role? Pakliže ano, dáme této přestavbě hodnot nějaké meze?
muž a žena se chovají tak, jak společnost očekává – aneb pohlavněspecifické chování je podporováno, atypické trestáno
u chlapců je podporována nezávislost, průbojnost, u dívek závislost – aneb
lze dnes vychovávat dítě zcela neutrálně, nezávisle na jeho pohlaví?
chlapci jsou za dívčí chování více trestáni než dívky za chlapecké – aneb co
když je moje dítě gay či lesba? Vzbuzují více pohoršení gayové či lesby?
Proč?
gender není vrozen, je podmíněn kulturně – aneb co teď s tím?
Symbióza teorií tedy nemožná či nezbytná?!
„Při studiu genderu je nutné dbát třech principů – 1) Příroda a výchova jsou neoddělitelné. 2) Organismy jsou aktivní, vyvíjející se. 3) Žádná teorie nám nenabízí
nejlepší odpověď.‘‘
Anne Sterling, Sexing the body, 2000
Z výše uvedeného výčtu tezí je zřejmé, že oba tábory vysvětlují v jisté míře podstatu člověka, resp. jeho chování, jednání, myšlení, sexualitu, ale z odlišných úhlů
pohledu. První tábor tvrdí, že jsme determinování přírodou, geneticky, druhý tábor
vidí jako hybatele kulturu, výchovu. Jsou-li mezi posluchači v sále přísní a nekompromisní zastánci jednoho či druhého tábora, ptám se právě jich – Je možné při
jasné komplexnosti a složitosti lidské podstaty, ano nebojím se říci při zcela zřejmých důkazech o vlivu jak přírody, tak kultury, brát zaslepeně v potaz jen jednu
oblast a druhou odmítat?! Já se bytostně domnívám, že nikoliv, že symbióza oněch
teorií je pro co nejkomplexnější a pravdě nejvíce podobný pohled nezbytná!
Nový pohled sexuální výchovy?
Nejen němečtí sexuologové a sexuální pedagogové nazírají člověka jako sexuální
bytost. Ať už jde o profesní deformaci či skutečně trefný příměr, jsem i já téhož
názoru. Není předmětem tohoto referátu posuzovat, kde všude a do jaké míry je
člověk ovládán svou sexualitou, svým libidem. Nám postačí fakt, že výše probírané
vědy a teorie nám nabízejí opravdu nemálo odpovědí a vysvětlení, nejen co se lidské
sexuality týče. Člověk by až pomalu nabyl dojmu, že je ta sexualita snad všudypřítomná.. Budeme-li s právě řečeným alespoň z části souhlasit, vyvstane nám pro
sexuální výchovu nejen nová výzva, ale i nový úkol, nové možnosti. I když některé
169
didaktiky, směry sexuální výchovy obsahují ve svých plánech námi probírané novější vědy a koncepty, jde v lepším případě jen o teoretický nástin těchto oblastí, jen
o zmínku v rámci výuky, semináře. Jsem ale přesvědčen, že tyto vědy a teorie skrývají mnohem větší pedagogicko-didaktické využití. Jejich největší sílu vidím v tom,
že vysvětlují podstatu člověka, jeho chování, jednání, myšlení a to nejen v oblastech
pro sexuální výchovu relevantních, jako je sexuální chování, vztahy, výchova, druhy
soužití, atd. Více prostoru je třeba věnovat také lidské fylogenesi, kulturněantropologickému pohledu, protože právě zde nejlépe studenti pochopí, jak a hlavně
proč se člověk vyvinul do té podoby, která je nám dnes vlastní. Namísto memorování latinských označení našich předchůdců s připojenými daty bychom se měli, tedy
konkrétně učitelé biologie, jelikož mezioborovost je a měla by být dnes všudypřítomná, zaměřit spíše na změny, jakými člověk a jeho kultura prochází, a dále na
jejich příčiny a následky. Bližší konfrontace s lidskou, kulturní rozmanitostí (např.
formy soužití) posiluje v individuu schopnost více akceptovat odlišnosti, být více
tolerantní. Svým právě zmíněným mezioborovým charakterem potěší naše vědy
a teorie snad každého zastánce RVP, a doufejme, že nejen jeho. Spornost, až provokativnost některých tezí, nenechá jistě studentovu mysl v klidu. A co si více přát než
studenta, jež se nad látkou z vlastního zájmu zamýšlí? Existuje-li něco, co může
přispět ke změně postoje, hodnot či chování, pak je to právě zamyšlení se. Dále bych
zmínil vyváženost mezi „táborem přírody‘‘ a „táborem kultury¨‘‘, jež by měla být
našim cílem. Kritikové totiž sociobiologům vytýkají podporu sexismu. Sociobiologové ale argumentují, že jejich cílem je vysvětlit stav věcí, popsat skutečnost, a zásadně
abstrahují od toho, zda jsou jejich zjištění pro západoevropskou společnost morální
či nikoli. A právě naše teorie sociálních rolí je onou druhou stranou mince – i když
jsme tedy bezesporu nějakým způsobem predisponováni, můžeme tuto predispozici
výchovou a normami posílit či změnit, prostě a jednoduše ovlivnit. V onom uvědomění si stavu a příčin věcí vidím velevýznamný moment při utváření vlastních hodnot, vlastní identity mladých lidí. Stejně jako genetikové chování jsem i já přesvědčen, že se naše pomyslné tábory, jejich teze, nevylučují, ba naopak skvěle doplňují
a jako celek nám evoluční psychologie, sociobiologie a teorie sociálních rolí poskytují snad nejkomplexnější, nejobjektivnější pohled na naši podstatu, naši sexualitu.
Literatura
-
Barrett, L., Dunbar, R., Lycett, J.: Evoluční psychologie člověka, Praha
2007
Blažek, V.: 25 let sociobiologie člověka
Dietz, K., Hesse P.: Wörterbuch der Sexuologie und ihrer Grenzgebiete,
Rudolstadt 1964
Fricker, R., Lerch, J.: Zur Theorie der Sexualität und der Sexualerziehung,
Basel 1976
Gräfrath, B.: Evolutionäre Ethik? Philosophische Programme, Probleme
und Perspektiven der Soziobiologie, Essen 1996
Grupe, Ch. et al.: Anthropologie: ein einführendes Lehrbuch, Berlin 2005
Hartl, P.: Psychologický slovník, Praha 2004
Hesse, P., et al.: Sexuologie. Geschlecht, Mensch, Gesellschsft. Band 1, Leipzig 1974
Höschl, C.: Sociobiologie
170
-
Hučín, J.: Člověk jako živočišný druh
Lippa, R.: Pohlaví, příroda a výchova, Praha 2009
Mohrs, T.: Vom Weltstaat. Hobbe’s Sozialphilosophie, Soziobiologie, Realpolitik, Berlin 1995
Moll, A.: Handbuch der Sexualwissenschaften, Leipzig 1921
Ridley, M.: Červená královna. Sexualita a vývoj lidské přirozenosti, Praha
2007
Skupnik, J.: Sociobiologie: antropologická perspektiva
Timmermanns, S., Tunder, E., Sielert, U.: Sexualpädagogik weiter denken, München 2004
Voland, E.: Die Natur des Menschen. Grundkurs Soziobiologie, München
2007
Voland, E.: Soziobiologie. Die Evolution von Kooperation und Konkurenz,
Heidelberg 2009
Weber, T. P.: Soziobiologie, Frankfurt am Main 2003
Wegener, F.: Memetik: der Krieg des neuen Replikators gegen den Menchen, Norderstedt 2009
Weiss, P.: Ženská a mužská sexuální aktivita z pohledu sociobiologie
Wuketits, F.: Was ist Soziobiologie, Münschen 2002
171
Potřeba sexuální výchovy u osob s handicapem – základní
informace
PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D.
Hart, Douglas-Scott (2004) vnímají sexuální výchovu jako celoživotní proces,
během něhož získáváme postoje, hodnoty a vztahy k sexualitě v rámci zásad společnosti a etického rámce a uvádějí následující klíčové principy.
a) Sexuální výchova by měla být vnímána jako jeden z prvků zdravotnické výchovy uvnitř širší souvislosti zdravotní propagace a prospěšného zdraví.
b)
Sexuální výchova by měla přispět k emočnímu, mravnímu a duchovnímu
vývoji všech mladých lidí.
c)
Vzdělání o sexualitě a vztazích by mělo odrážet kulturní, etnické a náboženské vlivy z domova, školy a širšího společenství.
d) Sexuální výchova by měla být nediskriminační a citlivá na různorodá prostředí a potřeby všech mladých lidí.
e)
Sexuální výchova má neformální začátky v raném stupni vývoje dítěte ze
strany rodičů, jejich péčí a pokračuje až do dospělosti za podílu a vlivu
školního života.
Sexuální výchova v rodině začíná, z rodiny vychází a škola by měla na rodinnou
sexuální výchovu navazovat, dále ji rozšiřovat a prohlubovat, neboť rodina je nejvýznamnějším zprostředkovatelem tzv. sociálního učení, díky kterému si žáci osvojují
hodnoty, normy a pravidla chování.(Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy
v základních školách, str.9).
„Sexuální výchova zdravých, ale i tělesně či mentálně postižených dětí stále hledá své místo v pedagogické praxi i teorii. Hlavní úkoly sexuální výchovy lze shrnout
do několika oblastí:
Základní informace o lidském těle, zdraví a jeho ochraně, životním stylu,
lidském sexuálním chování, základních mezilidských vztazích, partnerství,
manželství a rodičovství.
Vytváření pozitivních racionálních a emocionálních postojů k základním
lidským hodnotám, jako je např. zdraví, přátelství, láska a negativních postojů jako je promiskuita atd.
Vytvářet žádoucí dovednosti, návyky a sexuální chování v nejširším slova
smyslu, které konstituují lidskou seberealizaci a subjektivní pocity lidského
štěstí v pozitivním kontextu s očekávaným socháním chováním.“ (Täubner,
2002, 44).
V doporučení k realizaci sexuální výchovy je sexuální výchova součástí komplexního pojetí ochrany a podpory zdraví.
Významným aspektem efektivní sexuální výchovy je osobnost vyučujícího pedagoga.
Cílenou sexuální osvětu by měli provádět ti, kteří:
a)
mají znalosti z vývojové psychologie, patopsychologie a psychologie rodiny
mající dítě se zdravotním postižením a
b)
současně jsou schopni vnímat různé vlivy formující sexualitu a
c)
se svou vlastní sexualitou jsou vyrovnáni.
172
Sexuální výchova je nástrojem prevence před sexuálním zneužitím. Abychom děti ochránily, je potřeba dávat jim informace o sexualitě vhodnou a jejich věku přiměřenou formou. V Austrálii jsou např. pro děti věkové skupiny 6–8 let realizovány
programy zaměřené na prevenci sexuálnímu útoku – např. jak asertivně reagovat na
nevodný sexuální kontakt. V sexuální výchově jsou důležité informace o vhodném
a nevhodném chováním: např. v tématech osobní hygieny, sexuálního vyjádření –
soukromí a veřejné, ochrany zdraví sebe a druhých– pohlavně přenosné nemoci,
sexuální obtěžování, navazování vztahů, zneužití atp.U osob se zdravotním postižením respektujeme jejich mentální věk a formy komunikační módy (informace jim
musí být srozumitelné).
Co je a co není vhodné v sexualitě?
Vše výše uvedené je optimální a bylo by dobré kdyby se cíle sexuální výchovy realizovaly bez problémů u osob bez handicapu i s handicapem, a to skutečně poučenými pedagogy či odborníky. Domnívám se, že realita je jiná. Svědčí o tom bouřlivé
diskuse, které se rozpoutaly mezi laiky, poučenou a odbornou veřejností. V diskusích vycházejí na povrch osobní, skupinové a společenské postoje k sexualitě. Řeší se
jako by samotná vhodnost či nevhodnost sexuální výchovy u dětí prostřednictvím
pedagogických pracovníků a školských pracovišť. Dle mého názoru nelze vyloučit ze
sexuální osvěty a výchovy odborné pracovníky – zdravotníky, pedagogy, pracovníky
ze sociální oblasti. Děti a dospívající – s postižením i bez – by měli být informován
natolik, aby o sobě dokázali odpovědně rozhodovat. Oblast rozhodování v sexualitě
je každodenní odpovědností za své chování vůči sobě i druhým.
Normy a postoje vycházejí z rodiny. Rámec rozhodování o sobě, tedy schopnost
činit vlastní rozhodnutí, možnost volby a převzetí odpovědnosti může být u osob s
postižením limitováno legislativně. Příkladem takovéto legislativní normy je Adult
with Incapacity (Scotland) Act z roku 2000 a Mental Capacity Act z roku 2005 (Anglii a Wales), které stanoví, že osoba je neschopna činit sama o sobě rozhodnutí,
jestliže není schopna:
a)
porozumět informaci relevantně k rozhodnutí,
b)
podržet tuto informaci,
c)
užít nebo zvážit tuto informaci jako část procesu činění rozhodnutí nebo
d)
sdělit své rozhodnutí z důvodu, že nemluví, užívá znakový jazyk nebo z jiných důvodů.
Osoba musí mít základní znalosti o sexualitě, musí rozumět důsledkům sexuální
aktivity a vědět, jak se ochránit v případě hrozícího nebezpečí. Osoby s handicapem
jsou v otázkách sexuality nedostatečně informovány. Jejich chování může být hodnoceno jako nepřijatelné a nevhodné a mohou být označeny za nekompetentní rozhodovat o sexuálních otázkách. Je nezbytné, aby se předešlo diskriminujícímu chování ze strany rodin, školských zařízení a zařízení poskytujících sociální služby tím,
že by jim byly informace odepřeny či jim byly předkládány nevhodnou (pro ně nesrozumitelnou formou). Nepoučená osoba s handicapem se může projevovat a vyjadřovat sexuálně méně vhodně či dokonce její chování může nést znaky odpovídající
trestnému činu, aniž je schopna si důsledky takového chování uvědomit (např.
masturbace na veřejnosti, sexuální obtěžování, sexuální zneužití, obnažování). Při
nedostatečné sexuální výchově je vystavena vysokému riziku zneužití (Štěrbová,
2009). Samostatnou kapitolou je rodičovství osob s postižením a jejich schopnost
starat se o potomka tak, aby nebyla narušena jeho práva, zájmy a blaho. K otázce
rodičovství osob s mentálním postižením se česká společnost staví negativně.
173
Sexuální výchova se u osob s handicapem odehrává mnohdy mlčením. Mlčí rodiče, pedagogové, zdravotníci, poradci. Jako by osoby s postižením byli asexuálními
bytostmi. Tedy jako by neměli stejné prožívání, touhy a přání jako osoby bez handicapu. Jako by nemohli zažívat v důsledku handicapu libost a rozkoš, jemnost stejně
jako zklamání, nelibost a mnoho dalších pocitů spjatých s intimitami vztahu s druhým či k sobě. Sexuální výchova osob s handicapem není jen naplněním práva na
vzdělání v oblasti sexuality, je součástí rozvoje jejich informovanosti, umožňuje co
nejvíc svobodné rozhodování o sobě, přijímání odpovědnosti a slouží prevenci rizikového chování.
Literatura
Hart, P., Douglas-Scott, Z. (2004). Batteries not included*, A sexuality resource
pack for working with people with complex communication support needs.*
Common Know-ledge The Adelphi Centre, Glasgow
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (2010). Doporučení MŠMT k realizaci
sexuální výchovy v základních školách Č.j. 26 976/2009-22 z 2. 4. 2010
Täubner, V. (2002). Vybrané aspekty prevence sexuálního zneužívání dětí. In Sdružení zdravotně postižených v ČR (Ed.), Ochrana zdravotně postižených před sexuálním zneužitím (pp. 44–47). Praha: Informační centrum Ústředního stacionáře.
Štěrbová, D.(2009). Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením.
Strategie odborných služeb a modelový protokol sexuality a vztahů. Praha:
SPRSV
Kontakty na autorku:
[email protected]
KKI FTK UP Olomouc;
SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené, Olomouc
174
Sexuální výchova a její časová proměna
Doc. PhDr. Boris Titzl, Ph.D.
Jakákoli výchova, bez ohledu na její obsah, musí být zabezpečena třemi oporami: rodinou, školou a společností. Jestliže jedna noha této trojnožky kulhá, výchovný proces je narušen.
V případě rodiny Achillovou patou nemusí být ani tak její častá neúplnost, jako
absence možnosti dítěte identifikovat se ve smysluplné činnosti se svým rodičem
a z toho plynoucí oslabení neformální rodičovské autority.
Škola se imputovaným důrazem na výkon a liberálním náhledem na práva dětí
a mládeže nestala respektovanou institucí, ale nadále setrvává ve služebném postavení a její obrat spočívá jen v opačném ideologickém předznamenání.
Budeme-li uvažovat o společnosti, pak je třeba hlavně brát v úvahu její podstatně změněnou sociální stratifikaci a s ní spojené účelové vzory chování, dále politický
systém, který byl užit jako výtah k moci a nikoli jako prostředek veřejné služby
a v neposlední řadě masové ovlivnění veřejnosti konzumní kulturou, což tak účinně
provozují sdělovací prostředky.
Výchova tedy nenapadá jen na jednu nohu, ale zchromla na všechny tři. Produktem toho všeho je zespratkovatělá generace, se kterou si nikdo neví rady, ale kterou
by – bez účinných výchovných nástrojů a bez étosu opírajícího se o princip „nejdřív
povinnosti a až po nich práva“ – škola měla umravnit. Maně si při tomto konstatování vybavuji knihu Džungle před tabulí Evana Huntera, která byla napsána v roce
1954, u nás vydána roku 1967 jako názorný příklad degradované a destruující kapitalistické společnosti a která názorně ukazuje, kam směřujeme a kam jsme nikdy za
žádného režimu nechtěli dojít.
Za této situace se začalo jevit jako potřebné, že by se školství jako celek mělo věnovat i sexuální výchově! Okamžitě se však vynořil přetrvávající problém: Rodiče,
jimž podání vstupních vysvětlení vlastním dětem nepochybně přísluší, tuto povinnost odkládají tak dlouho, až může být dost pozdě. Přitom na jedné straně vítají,
když to za ně udělá někdo jiný, na straně druhé běda však, odkryje-li ten jiný cosi, co
je pro ně tabu.
Evidentně se přitom nebere na zřetel, že kulturní povědomí je v naší společnosti
i u mladé generace velmi rozrůzněno, tudíž kulturní ale i sociální konotace lidské
sexuality se vymykají jednomu mustru, byť vtěleného do různých naukových předmětů.
Toto rozrůznění platné i v našich malých poměrech /blíže Mistrík 2010/ lze popsat asi takto:
Dominantní kultura:
V jejím rámci můžeme pozorovat úroveň standardní respektive masovou. Informační média tu představují uznávané hodnoty a vzory. Produkují je televizní novely,
bestsellery a střední hudební proud. Jejich zosobnění představují tzv. celebrity
s jejich milostnými příběhy a skandály, ale hlavně i pro střední třídu s nedosažitelnou existenční úrovní.
175
O patro výš se nachází vrstva kultury elitní, která se opírá o hodnoty spíše intelektuální a estetické s jistým etickým zázemím. Reprodukuje ji rodinná tradice a pro
mládež bez takového zázemí je dosažitelná jen výjimečně.
Do této sféry bývá řazena i kultura věku mladistvých. Její nositelé jsou zhusta
jen generačně se vzpouzející děti rodičů uznávající předchozí dva standardy a které
se do výchozí roviny časem vracejí. Rozlišujícím znakem této kulturní úrovně je
dominance zábavy.
Kultura konzervativní:
Je to orientace na místní a krajové tradice se specifickými zkušenostmi života na
vesnici a s tamním folklorem. Zdá se, že tato kultura v typických národopisných
oblastech ožívá, a to nikoli jako skanzen, ale jako žitá realita.
O kultuře etnických skupin se u nás též dá mluvit, ale je nutno rozlišovat. Např.
zde usedlí Řekové a z Volyně repatriovaní Češi se v podstatě integrovali natolik, že
jim stačí jen občas oživované povědomí původní identity. Postavení národnostní
menšiny si udržují Poláci. Zcela novou vrstvou je vietnamská komunita. Kvalita
jejího přístupu ke vzdělání je nejvíc patrná při srovnávání s hodnotami vyznávaným
většinou romského obyvatelstva.
Alternativní kultury:
Toto je velice rozrůzněná scéna, jejímž společným jmenovatelem je demonstrativní odpor proti tzv. establishmentu. Jejími nositeli jsou do sebe uzavřené skupiny
i skupiny výrazně populistické. Jejich hodnotový systém může být podložen orientací rasistickou, náboženskou, či jakoukoli jinou, ale i zaměřením na určitý hudební
styl ba i drogu.
Všechny tyto kulturní vrstvy, tj. jejich nositelé – představitelé, apologeti i souputníci – zaujímají osobitá stanoviska k sexualitě. Mládež školou povinnou nalezneme ve všech z nich. Její černobílé vidění světa, potřeba někam patřit a zároveň
mít respekt je živnou půdou pro to, aby byla vtahována do těchto subkultur.
Nyní dovolte, abych dosavadní zaměření svého příspěvku doplnil upozorněním
na souvislost po mém soudu podstatnou: Ještě před stažením příručky o sexuální
výchově na školách prošla tiskem zpráva, že ministr školství Josef Dobeš si o této
problematice chce popovídat s kardinálem Dominikem Dukou, s nímž si k tomuto
tématu sjednal schůzku. /LN, 24. – 25. 7. 2010/ (Podotýkám, že nežijeme v době
před první světovou válkou, kdy katoličtí představitelé byli z titulu svého církevního
postavení členy školních rad a jejich slovo bylo těmito grémii respektováno.) Kdyby
za tímto krokem následovala setkání za tímtéž účelem i s jinými morálními autoritami této země, pan ministr by mohl získat oporu pro autonomní postup v celé věci.
Místo toho jen ustoupil tlaku členů Výboru na obranu rodičovských práv.
Ministerskou příručku i doporučení k realizaci sexuální výchovy v základních
školách jsem si stačil ještě opatřit. I když bych mohl vznést námitky k obsahovému
zaměření i metodickému pojetí těchto materiálů, ohrazuji se proti postupu pana
ministra výhradou podstatnější: Ve školním čase se totiž vracíme o víc jak o sto let
zpět.
Řád školní a vyučovací z roku 1879 předpisoval, aby se od dovršeného dvanáctého roku věku vyučování chlapců a dívek dělo (v malotřídkách) pokud možno odděleně, (školách čtyř a vícetřídních) odděleně na každý pád. Dobový pedagogický tisk
tento přístup odůvodňuje jednak pěstěním stydlivosti jakožto prevence před
mrzkostmi tělesnými, jednak ochranou před hříchem. Boží zrak totiž vidí, byť by
hřešící dítě bylo lidmi neviděno. /Školník, 1872/
176
V posledním desetiletí 19. století se stala doslova strašákem „samoprzeň“ čili
onanie. Ač se už od názorů průkopníků zdravotní výchovy ze století osmnáctého
/A. J. Tissot, 1728 – 1797 ad./ výrazně ustoupilo a přestalo se hrozit zblběním
a úbytěmi míchy v důsledku masturbace, počala se v tomto konání spatřovat příčina
nežádoucích odchylek projevů pudu pohlavního. /Posel z Budče, 1895/
První desetiletí století devatenáctého objevilo postulát zdravovědného vyučování, jehož částí nejdůležitější se mělo stát poučování mládeže o věcech pohlavních.
Pedagogové sice přišli na to, že onanii poučováním nezabrání a tak se její negativní
zdravotní důsledky mládeži podávaly jaksi strukturovaněji. Posuďte sami: Tento
hřích mládeže prý vede ku „slábnutí paměti, malátnosti, nervóznímu škubání, bušení srdce, bolestem zad, zácpě, hemeroidům, u dívek navíc k bledničce, hysterii,
mdlobám a bolestivé menstruaci. Toto pojetí zdravovědy bylo doplňováno varováním před pohlavně přenosnými chorobami. Ty bylo lze považovat za trest povahy
přírodní, jímž je člověk stižen za to, že se odchýlil od prvotního stavu a pud se mu
stal požitkem. /Posel z Budče, 1907/
Ovšem i toto bylo pro církevní vidění věcí silné a tak se v okruhu katolicky orientovaných učitelů zformulovala „sexuelní pedagogika“ /Vychovatelské listy 1907/,
jejímž výchozím postulátem bylo tvrzení, že „mravnost pohlavní jest podstatou
veškeré mravnosti“. Sexuální poučení se připouštělo od 12. roku věku, ale s tím, že
musí být neseno v nábožensko-mravním duchu. Provedení takového aktu se svěřuje
škole, přičemž církev nadále přímé poučování odkazuje rodičovské kompetenci,
sama pak působí jen negativně varováním před hříchy. Pro ilustraci si uveďme dva
návody jak by se dětem a mládeži mělo odpovídat
Dítěti šesti až osmiletému, až když se táže!
„Dítky přicházejí od Pána Boha. Nechává je růsti v těle matky, až jsou dosti veliké, aby mohly samy žíti. Pak je v průvodu anděla strážného posílá na svět…i Panně
Marii narodilo se svaté dítko, jež přišlo od Boha…Podobně i když ty jsi se narodil,
přišel s tebou anděl strážný, ten tě doprovází po celý život a bude šťasten, když tě
bude moci jednou dovésti zase k Bohu.“
Teprve dítěti třinácti až čtrnáctiletému se smí sdělit, že podíl na dítku má i otec:
Vysvětlení se má uvést analogií o oplodnění květu pylem, neboť něco podobného
zařídil Pán Bůh svým zákonem i u lidí. V jejich případě nejdříve „ustanovil Kristus
Pán posvátný stav manželský“ a v tomto stavu „dovolil Bůh rodičům spojení dvou
různých zárodků, by vznikla bytost nová, které hned dává nesmrtelnou duši“.
Načež speciálního varování se má dostat synovi od otce před neznámým rozčilením, které ho bude sváděti ke skutkům zlým. Toto rozčilení je sice přirozené neb je
známkou dospívání těla, avšak hříchem by bylo, kdyby se pod jeho vlivem mladík
oddal něčemu špatnému.
Matka má zase upozornit dceru na situaci, kdy dívky „po několik dní pozbývají
trochu krve“ což se děje každé čtyři neděle neb „jest toho potřebí ke zdraví“. Hlavně
však dívce nestačí být jen pannou, ani v myšlenkách se bez potřeby nemá podobnými věcmi zabývati.
Proti tomuto stanovisku se formuje pojetí, tak říkajíc vědecké, odmítající báchorky jako tu o čápovi přinášejícím děti. Avšak „netáže-li se dítě, není třeba mu nic
vykládati“. Při vykládání ale mají být kompetence rozděleny tak, že „škola má doplňovati poučování domova“. Přitom se doporučuje, aby přírodovědné poznatky byly
kultivovány pohledem na umělecká díla a děti se tak učily přirozeně nahlížet na
nezahalené lidské tělo. /Pedagogické rozhledy, 1907/
177
Pomalu ale jistě se na tuto stranu přidávaly i učitelské organizace, tzv. Budče.
Postulovaly zejména požadavek na pořádání společných besed učitelů s rodiči
o pohlavní výchově mládeže. /Komenský, 1909/
Uvážíme-li, že filantrop a pedagogický reformátor Jan Bernard Basedow (1723 –
1790) už v roce 1776 dal při veřejné zkoušce vyvěsit obraz rodící ženy a nechal své
žáky tento děj pravdivě popisovat, nutně nás musejí napadat různá časová srovnání.
Takže co v době počínajícího dvacátého století mohl činit probudilý učitel? Učitel
vesnický, náš první praktický reformní pedagog František Bakule, který jako dítě
vídal pářící se skot, to řešil tak, že posadil proti sobě vždy dvě dívky a dva chlapce
a taktně, přitom pravdivě, je poučil. Měl přitom souhlas rodičů, kteří za to spíš byli
vděčni, což ho zachraňovalo, neboť jeho přímí nadřízení byli proti výkladům tohoto
druhu. Dodejme, že do školních osnov se u nás tato tématika dostala až v roce 1972.
/Titzl 1998, 81 – 82/
Jak však zůstat v této věci na výši úkolu doby, toť otázka! Jeví se mi to tak, že
v civilizačním okruhu, v němž žijeme, bychom se mohli více opřít o antické pojetí
lásky, které zasahuje lidské vztahy ve více rovinách. V podobě „storgé“ je to starostlivá láska rodičovská, v podobě „agapé“ láska duševní spřízněnosti, v podobě „filiá“
láska oddaná, cenila se i neúčelová podpora jakožto „xéniá“ a jenom „erós“ představoval lásku smyslnou a vášnivou. /Koukolík 2010, 138/ V ideálním případě tyto
podoby lásky tvořily komplementární celek. Co nám brání ve výchově, ale především
ve vlastním životě usilovat o tuto celistvost? Odpovídám: Nic. Patrně se mnohým
přítomným můj postoj bude zdát naivní, nicméně dovolte jeho obhajobu osobní
zkušeností, kterou si dovolím formulovat jako otázky:
Jak byste se zachovali, kdybyste se ocitli v situaci, kdy vás dvacetiletý muž ztrácející se vám před očima poprosí s plamínkem naděje v hlase: „Pane vychovatel,
nemohl byste to nějak zařídit, abych byl aspoň jeden den ženatý?“
Jaký konkrétní postup podpory dospívající dívky byste volili, kdybyste zblízka
poznali její tajené trauma a která zůstává na internátě jen proto, aby ji doma nemohl
zneužívat vlastní otec a aby nebyla vystavena alibistickým výčitkám matky, že jí
rozbila rodinu?
Věděli byste si rady jak účinně utěšit plačícího kluka, který utekl od dívky, do níž
se bláznivě zamiloval, ona se před ním svlékla, ale on nebyl schopen dotknout se
jejího deformovaného těla?
Sám si nejsem jist, zda jsem v těchto a podobných situacích vždy obstál. Prostě
život píše něco, co se vyhýbá učebnicím a patrně i konferencím.
Literatura:
Časopisy a noviny:
Komenský. Roč. XXXVIII, 1909.
Lidové noviny. Roč. XXIII, 2010.
Posel z Budče. Roč. XXVI, 1895 a XXXVIII, 1907.
Školník. Časopis katolického učitelstva světského i duchovního. Roč. XII, 1872.
Vychovatelské listy. Roč. VII, 1907.
Publikace:
Koukolík, F.: Lidství. Neuronální koreláty.
1. vyd. Praha: Galén, 2010. 257 s. ISBN 978-80-7262-654-0.
Mistrík, E.: Stratifikácia kultúry. S. 58 – 75.
178
In Mistrík a d. Kultúra a multikultúrna výchova. 1. vyd. Bratislava: PhDr. Milan
Štefanko – IRIS, 1999. ISBN 80-88778-81-6.
Titzl, B.: To byl český učitel. František Bakule, jeho děti a zpěváčci.
1. vyd. Praha: Společnost FB, 1998. 243 s. ISBN 80-902518-0-3.
Klíčová slova:
Sexuální výchova, formy kultury, zdravovědné vyučování, láska.
Abstrakt:
Jakýkoli způsob výchovy ovlivňují – rodina, škola a společnost. Každý z těchto
činitelů sehrává specifickou roli v kulturách, které jsou v dané společnosti dominantní, konzervativní a alternativní.
Výchova sexuální v delším časovém horizontu prochází odklonem od principů
vycházejících z křesťanského základu a příklonem spíše k pojetí liberálnímu.
Koncepce sexuální výchovy, která vyšla z ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, byla tímtéž úřadem pozastavena.
Autor:
Doc. PhDr. Boris Titzl, Ph.D.,
katedra speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové
179
Orální sex – výhody a rizika
MUDr. Radim Uzel, CSc.
Nekoitální sexuální techniky jsou pravděpodobně staré jako lidstvo samo. Ze sexuologické literatury je známo, že okolí všech otvorů do lidského těla představuje
vlastně erotogenní zóny s individuální citlivostí a preferencí. Vždyť už i klasické
líbání je možno považovat za poměrně intimní formu sexuální partnerské interakce
a potenciální test hodnoty vztahu. V poslední době se pak vyskytly informace o tom,
že líbání představuje také složitou výměnu informací umožňující mimo jiné rozpoznat genetickou a imunologickou inkompatibilitu účastníků. Líbání je pravděpodobně univerzálním zvykem všech kultur. Už Charles Darwin ve své knize Výraz
emocí u člověka a zvířat v roce 1898 poznamenal, že je líbání v některých částech
světa nahrazeno vzájemným třením nosů.
Také olizování nosních dírek, ústí zevního zvukovodu a očních víček představuje
oblíbené sexuální praktiky některých lidských dvojic. Mezi nekoitálními sexuálními
praktikami se však největšímu rozšíření těší takzvaný orální sex představující kontakt mezi genitálem a ústy. Ještě před půlstoletím byly veškeré kontakty mezi ústy
a genitálem považovány za jednání úchylné. Mezi deviace je počítal i zakladatel
české sexuologie prof. Hynie, který ještě před padesáti lety napsal, že felace a cunnilinktus jsou okrajovými sexuálními praktikami, jimž se oddávají pouze lidé úchylní
nebo duševně zaostalí. V poslední době se však zdá, že cunilinktus společně s felací
nabývá neustále více na popularitě, takže někteří autoři hovoří již v poslední třetině
dvacátého století o jakési renesanci orálního sexu. Podle výzkumů Weisse a Zvěřiny
z let 1993 a 1998 (8) pouze každá třetí česká žena tuto praktiku nikdy neprovozovala, zatímco procento mužů neprovádějících cunnilinktus za těchto pět let kupodivu
stoupl z 21% na 27%. Snad je to způsobeno větší dostupností antikoncepčních metod, jelikož dříve byl zřejmě orální sex provozován mimo jiné také jako účinná
ochrana před nežádoucím otěhotněním. Ve Velké Británii zjistila Johnsonová a spol.
(3) zkušenosti s cunnilingem u 73% mužů a 66% žen, v USA pak Michael a spol. (4)
zjistil o incidenci jen něco vyšší – 77 % mužů a 73% žen.
Člověk není jediným tvorem na světě, který provozuje orální sex. Evoluční biolog
Sharon Moalem uvádí pozorované kontakty mezi tlamou a genitálem také u makaků, gepardů, hyen a gibbonů a samozřejmě u psů. Dokonce i některé kozy se podobným praktikám vůbec nebrání a dokonce polykají semeno.
V USA frekvence orálního sexu prokazatelně stoupla po vynesení soudního rozsudku ve známé aféře prezidenta Clintona s Monikou Lewinskou. Nekoitální aktivita
nebyla soudem označena za sex v pravém slova smyslu, takže přísaha bývalého prezidenta popírající sex se stážistkou byla shledána pravdivou. Toto rozhodnutí připomíná podobný verdikt, kdy kouření marihuanové cigarety bez vdechnutí kouře do
plic nebylo uznáno jako kouření.
Kromě prevence nežádoucí koncepce je mezi výhody orálního sexu nutno počítat
také možnost účinné klitoridální stimulace. Zdá se, že dříve udávané procento žen
s klitoridální preferencí (kolem 30%) bude asi vyšší a zřejmě se bude jednat o většinu žen. Orální styk bývá někdy spojován také s jakýmisi prvky větší iniciativy, kreativity a sexuálního novátorství. Lidé se již za tuto praktiku přestávají stydět a nekoi180
tální sexuální aktivity i v anonymních dotaznících směle zařazují do svého sexuálního repertoáru.
Kladný vztah k orálnímu sexu má naprostá většina mužů, zatímco přibližně asi
třetina žen tento styk odmítá. Většinou se jedná o námitky estetické vyplývající
z anatomického handicapu mužského pohlaví představující jeden orgán k sexuálnímu kontaktu i k vyměšování. Některé ženy zkrátka odmítají brát do úst orgán, kterým muž močí. V sexuologickém poradenství se občas vyskytují také problémy
s ejakulací do úst a polknutí semenné tekutiny.
V roce 2003 kolovala na internetu zpráva o tom, že orální sex a zejména polykání semene snižuje u ženy riziko rakoviny prsu. Zprávu převzala i některá naše bulvární media a nakonec se ukázalo, že je to nesmysl a že se jedná pouze o jakýsi žert
amerických vysokoškoláků (6). Také „zaručené“ informace o příznivých účincích
ejakulátu na pleť, nebo o obsahu vitamínů jsou většinou kachny záměrně vypouštěné muži, kteří se snaží o ovlivnění sexuálních preferencí svých partnerek. Odmítání
orálního sexu ze strany legitimní partnerky bývá některými muži uváděno jako příčina vyhledání služeb prostitutky. Je totiž známo, že zejména orální sex je prostitutkami preferován, zdá se jim totiž technicky jednodušší. Z této okolnosti je možno
pravděpodobně odvodit také jeho nižší cenu v porovnání s klasickou souloží.
Rozšířeným diskusním námětem poslední doby se stalo ovlivnění chutě ejakulátu různou stravou. Tomuto tématu se nevěnují jen internetové diskuse a bulvární
média, ale i seriózní vědecké výzkumy. Je už dávno známo, že káva a alkohol způsobují mírně nahořklou chuť semenné tekutiny, zatímco pokrmy s jemnou chutí, jako
meloun, ananas nebo celer ovlivní ejakulát do příjemnějších chuťových dimenzí.
Také vegetariáni se holedbají tím, že chuť jejich semene je daleko příjemnější než
u masožravých mužů.
Při pojednání o orálním sexu stojí také za zmínku chuťové elementy ženského
genitálu související s vaginální sekrecí a zejména s ženským ejakulátem. Chemické
složení vaginálního sekretu je nápadně podobné včelímu medu. Profesor Dualibi
z univerzity v San Diegu používá dokonce termín „poševní med“. Obsahuje také
všechny ostatní součásti medu, jako jsou vitamíny B1, B2, B6, K, C, a provitamin A –
karoten. Konzumace tohoto poševního medu při orálním styku údajně zvyšuje imunitu a snižuje pravděpodobnost onemocnění při chřipkových epidemiích.
Jelikož však pH zdravé pochvy je v důsledku mléčného kvašení způsobeného
Döderleinovým lactobacilem výrazně kyselé, po většinu menstruačního cyklu právě
převažuje tato kyselá chuť. Ženský ejakulát, o jehož existenci navzdory dřívějším
skeptickým teoriím už dnes není pochyb, pak obsahuje kromě prostatické fosfatázy
i dva přírodní cukry – glukózu a fruktózu. Tím se dá také vysvětlit, proč lidé, kteří
někdy ochutnali ženský ejakulát, uvádějí, že je sladký. Ženský ejakulát také obsahuje
nápadně vysoké množství zinku, který může sloužit jako jakási desinfekční prevence
zánětu močových cest. Existuje dokonce teorie, že ženská ejakulace se vyvinula
právě proto, aby napomáhala bránit infekcím močových cest u sexuálně aktivních
žen (6).
Zcela novým poznatkem je skutečnost, že orální styk může příznivě ovlivňovat
plodnost. Na první pohled je sice i polknutí mužského semene aktem dokonale antikoncepčním. Bylo však nad veškerou pochybnost prokázáno, že opakovaný kontakt
s ejakulátem partnera vede k přátelskému chování ženského imunitního systému.
Stejně jako alergik se očkováním postupně seznamuje s cizorodou bílkovinou, která
mu posléze neškodí, tak i žena začíná bílkovinu semene lépe tolerovat. S partnerem,
jehož ejakulát je ženské sliznici „známý“, žena pak mnohem snáze otěhotní. Nad
181
veškerou pochybnost byla prokázána skutečnost, že častý kontakt s ejakulátem stabilního partnera zvyšuje pravděpodobnost početí právě s tímto partnerem, zatímco
koncepce s partnerem náhodným je méně pravděpodobná. Jeho bílkoviny totiž
představují pro ženu vlastně cizorodou tkáň.
Koelman se spolupracovníky pak v roce 2000 jednoznačně prokázali, že ženy,
které se svým partnerem provozují často orální sex, trpí podstatně méně často těhotenskou preeklampsií (4). Není však zcela zřejmé, zda se to týká pouze orálního
sexu, nebo to zahrnuje častější kontakt ženy se spermatickou tekutinou obecně.
Pokud jsem dosud pojednával o výhodách a příznivých účincích souvisejících
s orálním sexem, je na místě zmínit se také o možných rizikových faktorech této
sexuální aktivity.
Mezi největší rizika orálního sexu patří nebezpečí sexuálně přenosné infekce.
Jedná se zejména o infekci anaerobní a mykotickou. V poslední době se podstatně
změnil obraz etiologického činitele vulvovaginálních infekcí. Zatímco dříve kromě
hnisavých kolpitid dominovala nákaza Trichomonas vaginalis (promořenost až 30%
populace ještě v 60. letech), v současné době díky možnostem specifické léčby je
tato infekce na ústupu a její místo zaujaly nákazy mykotické a anaerobní. Jejich
časté recidivy zřejmě padají na vrub právě orogenitálním kontaktům.
U ženy pak zde hrozí časté riziko ascendentních infekcí. Intrakanalikulární komunikace dutého systému ženského genitálu umožňující spojení dutiny břišní se
zevním prostředím je nesporným anatomickým handicapem ženského organismu.
Tato komunikace, tak důležitá pro ženskou fertilitu, se může škodlivě uplatnit nejen
při vzestupném šíření infekce z pochvy přes děložní hrdlo, děložní dutinu a vejcovody, ale také při insuflaci vzduchu stejnou cestou. A právě průnik vzduchu při sexuálních praktikách může v některých případech představovat značné zdravotní riziko.
Zmínku o frekvenci insuflace vzduchu při olizování ženských rodidel sice nikde
v literatuře sice nenacházíme, nicméně kreativita, iniciativa a novátorství soudobých
sexuálních partnerů v souběhu s odstraňováním letitých předsudků, tabuizovaných
postupů a mýtů bude mít nepochybně vliv na oblibu této sexuální praktiky, která ve
svých důsledcích může přinášet závažné zdravotní komplikace způsobené průnikem
vzduchu až do peritoneální dutiny.
Při normálním klasickém pohlavním styku působí sice penis při frikčních pohybech mechanismem pístu, v důsledku elasticity poševních stěn a pochopitelné absenci jakýchkoliv těsnících kroužků nemůže v horní části pochvy docházet k jakékoliv kompresi a vzduch pak retrográdně uniká zpět. Tento mechanismus způsobuje
někdy při souloži svérázné akustické fenomeny – intrakoitální vulvární flatulenci,
zvanou též garrulitas vulvae, ve starším českém písemnictví nazývanou téměř poeticky „žvanivostí“ vulvy.
Jiná situace nastává však při orální insuflaci vzduchu do pochvy. Pokud dojde
k dokonalému utěsnění rtů k poševnímu introitu, nemusí být partner ani školeným
hráčem na dechové nástroje, aby svou exspirací překonal odpor hlenové zátky děložního hrdla a následně pak také sfinkter uterotubární junkce. Odborníci hry na
dechové nástroje Ing. Elger a Dr. Peřina (1) sdělili, že průměrně zdatný člověk dokáže výdechem z úst vyvinout tlak nejméně 0,2 atm. trénovaný jedinec snad až 0,5
atm. U hudebníka na dechový nástroj se vytvářejí dechové návyky už v době výuky
hry na nástroj, což vede k vyššímu dechovému výkonu s minimální námahou, takže
trumpetista či pozounista hravě dosáhne 0,5 atm. Jmenovaní odborníci rovněž
vyslovili hypotézu, zda profesionální hudebníci na dechové nástroje nejsou také více
182
k insuflaci vzduchu při orálních sexuálních praktikách disponováni. Tato teorie
zasluhuje ještě ověření.
Při diagnostické pertubaci CO2 doporučuje učebnice (2) již při tlaku 100 mmHg
vyčkat a pak tlak v diagnostické soustavě pozvolna zvyšovat na 180 mmHg a v žádném případě nezvýšit nad 200 mmHg. U zdravého průchodného a mobilního vejcovodu dochází zpravidla již při iniciálním tlaku 100 mmHg k průniku plynu. Pertubace CO2 byla v gynekologii zavedena Rubinem v roce 1914 a v důsledku zdokonalení
jiných diagnostických metod se dnes již téměř nepoužívá. Při tubární průchodnosti
byla popisována typická následná freniková bolest, která mizela vždy maximálně do
24 hodin. Práce týkající se insuflace plynu do ženského genitálního traktu se většinou shodují na tom, že průchodnost vejcovodů se dostavuje zpravidla už při tlaku
60 mmHg (5). V případě neprůchodnosti vejcovodů by pak tlak neměl být vyšší než
180 mmHg (7), jinak hrozí ruptura tuby.
Přepočtem a zaokrouhlením na SI jednotky je možno tedy konstatovat, že i netrénovaný jedinec vyvine ústy tlak 20 kPa, tedy asi 150 mmHg, což bohatě převyšuje
iniciální tlak při diagnostické insuflaci a trénovaný trumpetista pak téměř dvojnásobně překoná kritický maximální při diagnostické insuflaci povolený tlak (vyvine
až 50 kPa = 350 mmHg).
Po insuflaci vzduchu do peritoneální dutiny se postižená žena většinou dostaví
s náhlou nevolností, která následovala po orální sexuální interakci, při čemž samotný fakt prováděného cunnilinktu nezřídka zatají. Prostým snímkem břicha zjištěné
pneumoperitoneum pak při této insuficientní anamnéze může vést až k indikaci
laparotomické revize dutiny břišní. Pečlivá sexuologická anamnéza těchto náhlých
příhod břišních odhalí často etiologii sexuálního pneumoperitonea, takže při jeho
ošetření je možno pak volit konzervativní vyčkávací postoj a pacientku ušetřit chirurgického zákroku.
Nicméně je však zapotřebí důrazně upozornit na jednu nesmírně významnou
okolnost. Tato zdánlivě neškodná sexuální hříčka se totiž může změnit v život ohrožující manipulaci. Postačí k tomu totiž pouze skutečnost, že se jedná o ženu těhotnou. Již ve velmi raném těhotenství utvářené chorioplacentární krevní spojení způsobí, že insuflovaný vzduch nepronikne vejcovody do dutiny břišní, ale může
odchlípit nidované vejce a bezprostředně pak vniknout do uteroplacentárního řečiště se smrtelnými následky vzduchové embolie.
V posledních letech došlo jen v České republice ke dvěma takovýmto náhlým
úmrtím. Obě tyto ženy byly ve čtvrtém měsíci těhotenství. Zejména jeden tento
případ měl málem tragické následky také pro původce – sexuálního partnera dotyčné zemřelé ženy. Nebyl totiž obviněn z neúmyslně způsobené smrti, nýbrž z chladnokrevně promyšlené vraždy. Soudní znalec – gynekolog ve svém posudku konstatoval, že insuflace vzduchu při cunnilinktu je naprosto neznámou sexuální praktikou
a že dotyčný tento postup volil se záměrem vyvolat potrat a v důsledku této manipulace došlo k náhlému úmrtí v důsledku vzduchové embolie. Celou situaci zachránil
pouze revizní znalecký posudek profesora Uhra, přednosty gynekologickoporodnické kliniky v Brně (8). Dotyčný ve svém posudku poukázal na zcela rutinní
používání této sexuální praktiky již ve třicátých letech minulého století v kraji svého
mládí – v Bystřici pod Pernštejnem. Foukání do pochvy představovalo prý na celém
Tišnovsku tehdejšími Uhrovými vrstevníky velice oblíbenou sexuální praktiku.
Je jistě velice užitečné upozorňovat na podobné příhody nejen v odborném tisku, nýbrž i prostřednictvím zdravotní výchovy obyvatelstva. Jelikož není možno
183
před každým orálním sexem zcela jistě vyloučit případnou, byť iniciální, graviditu
partnerky, je nutno insuflaci vzduchu označit za aktivitu životu nebezpečnou.
Literatura
1.
Elger, M., Peřina, F.: Osobní sdělení, 2003.
2.
Gynekológia a porodníctvo, celostátní kolektivní učebnice, Osveta, Martin
1979, díl IV. str. 131 – 134
3.
Johnson, A.M., Wadsworth, J., Wellings, K., Bradshaw, S., Field, J.: Lifestyles and HIV Risk. Nature 360, 1992, 410 – 412.
4.
Koelman, C.A., Coumans, A.B., Nijman, H.W. et al.: Correlation between
Oral Sex and Low Incidence of Preeclampsia: A Role for Soluble HLA in
Seminal Fluid? J.Reprod. Immunol., 46, 2, 2000, 155 – 166.
5.
Michael, R.T., Gagnon, J.H., Laumann, E.O., Kolata, G.: Sex in America,
Little Brown, Boston 1994.
6.
Moalem S.: Jak funguje sex, Dokořán, Praha 2010, 280s.
7.
Newmann, H.F.: Spasm in Uterotubal Insuflation, AmJOG, 79: 396-398,
1968
8.
Uher, M.: Osobní sdělení, 1987.
9.
Vallvé, J., Palmer, R.: Curves of Descending Insuflation of Tube during
Plastic Oprerations on the Tubes. Bull Féd. soc. Gynéc. et Obst. 9: 1937,
488 – 502.
10. Weiss, P., Zvěřina, J.: Sexuální chování v ČR – situace a trendy, Portál,
Praha 2001, 159 s.
184
Vplyv programu Sexuálnej výchovy na vybrané aspekty
identity adolescentov
PhDr. Jana Vernarcová, Ph.D., PaedDr. Peter Selvek, Ph.D.
Abstrakt
Príspevok sa venuje sledovaniu vplyvu programu Sexuálnej výchovy na školách
na niektoré aspekty identity (rodová identita, štýly identity), na úroveň niektorých
vedomostí a postojov k sexuálnym otázkam. Významnou súčasťou práce bola tvorba
a realizácia programu SV na 3 základných a 1 strednej škole. Obsah programu bol
vytvorený na základe učebných osnov pre SV na základných a stredných školách.
Program bol realizovaný vždy počas jedného školského roka v rozsahu 15–20 stretnutí s časovou dotáciou 90–120 minút na jedno stretnutie. Cieľovou skupinou boli
žiaci/žiačky a študenti/študentky. Sledované položky (úroveň vedomostí a charakter
niektorých postojov k sexuálnym otázkam, rodová identita a štýly identity u adolescentov) sme porovnávali v rámci skupín, ktoré sa zúčastňovali programu (experimentálne skupiny), súčasne sme zisťovali rozdiely medzi experimentálnymi
a kontrolnými skupinami (takými, kde sa nerealizoval náš program) na konci školského roka, teda v čase, kedy bol ukončený program SV v experimentálnych skupinách.
Pre tento príspevok vyberáme výsledky, ktoré naznačujú, že existujú štatisticky
významné rozdiely medzi experimentálnou a kontrolnou skupinou po realizácii
programu v úrovni maskulinity u chlapcov aj dievčat v smere zvýšenej hodnoty
maskulinity.
Kľúčové slová
sexuálna výchova, rodová identita, maskulinita, femininita, adolescentky/adolescenti
Úvod
Ľudská sexualita je nesmierne rozsiahla oblasť skúmania disciplín psychologických, medicínskych, sociologických, filozofických, pedagogických i mnohých iných.
Je integrálnou súčasťou individuality každého jedinca a je výsledkom obrovského
množstva vplyvov, z nich niektoré sú viac, iné menej, či vôbec ovplyvniteľné.
Výskumné štúdie, ktoré sa na tomto poli uskutočňujú, sa stále častejšie dotýkajú aj
otázok vývinu a možného formovania rodovej (genderovej) identity a rodovej roly.
K aspektom, ktoré ju ovplyvňujú najzreteľnejšie, patrí predovšetkým rozdielna socializácia chlapcov a dievčat. Príčiny tejto odlišnosti sú sčasti podmienené biologicky,
mnohé je však riadené celospoločenským očakávaním „bazálnej“ rozdielnosti pováh,
vlôh a ambícií mužov a žien. Stereotypné vnímanie rodovej identity môže viesť
k obmedzenému rozvoju niektorých schopností, teda tých, ktoré sú typické pre
opačné pohlavie. Práve edukačné prostredie (či už v škole alebo v rodine) by malo
byť jedným z významných prostredí vplývajúcich na vývin a zmeny v rodovej role.
185
Priestor na danú tému je napr. v oblasti výchovy k manželstvu a rodičovstvu/ sexuálnej výchovy.
Príspevok je stručným a počiatočným náčrtom obsahu niekoľkoročnej práce autorov s deťmi a mládežou na základných a stredných školách v oblasti sexuálnej
výchovy, ako aj práce pri pregraduálnej príprave budúcich učiteľov. Domáca aj zahraničná literatúra potvrdzuje pozitívny vplyv sexuálnej výchovy na úroveň vedomostí, postoje i správanie v oblasti sexuality. Nás však zaujali tiež ďalšie oblasti,
kam by mohol vplyv sexuálnej výchovy siahať. Preto sme sa zaoberali aj
problematikou rodovej identity a štýlov identity u adolescentov/adolescentiek.
Významnou súčasťou práce bola tvorba a realizácia programu sexuálnej výchovy
(ďalej SV) na 3 základných a 1 strednej škole. Obsah programu bol vytvorený na
základe učebných osnov pre SV na základných a stredných školách. Program sme
realizovali vždy počas jedného školského roka v rozsahu 15–20 stretnutí s časovou
dotáciou 90–120 minút na jedno stretnutie. Cieľovou skupinou boli žiaci/žiačky ZŠ
a študenti/študentky SŠ. Naša práca bola súčasne úzko prepojená na spoluprácu
a komunikáciu s rodičmi detí a mládeže, s učiteľmi a vedením škôl (stretnutia
s rodičmi, učiteľmi, vypracovanie informačných materiálov pre nich). Sledované
položky (úroveň vedomostí a charakter niektorých postojov k sexuálnym otázkam,
rodová identita a štýly identity u adolescentov) sme porovnávali v rámci skupín,
ktoré sa zúčastňovali programu (experimentálne skupiny), súčasne sme zisťovali
rozdiely medzi experimentálnymi a kontrolnými skupinami (takými, kde sa
nerealizoval náš program) na konci školského roka, teda v čase, kedy bol ukončený
program SV v experimentálnych skupinách.
Cieľ práce
Odvíjajúc sa od teoretickej analýzy skúmanej problematiky ako i výskumných
zistení domácich i zahraničných autorov sme stanovili výskumné problémy, vymedzené nasledovne:
1.
Je možné zámerne ovplyvňovať štýl identity adolescentov/adolescentiek,
rodovú identitu adolescentov/adolescentiek, úroveň vedomostí v oblasti
sexuality a sexuálne postoje adolescentov/adolescentiek v rámci edukačného procesu, konkrétne vplyvom programu SV?
2.
Je prítomný rozdiel v štýle identity adolescentov/adolescentiek, rodovej
identite adolescentov/adolescentiek, úrovni vedomostí v oblasti sexuality
a sexuálnych postojoch adolescentov/adolescentiek pred a po realizácii
nami vytvoreného programu SV?
3.
Ak áno, v ktorých konkrétnych oblastiach?
4.
Sú tieto rozdiely skutočne spôsobené absolvovaním programu SV?
Hlavným cieľom výskumu bolo identifikovať vplyv nami vytvoreného programu
sexuálnej výchovy na niektoré aspekty identity adolescentov/adolescentiek, konkrétne štýly identity a rodovú identitu, súčasne zistiť úroveň niektorých vedomostí
v oblasti sexuality a charakter niektorých sexuálnych postojov.
Pre tento príspevok sme vybrali oblasť rodovej identity.
Podľa tradičných predstáv o partnerstve majú byť muži dostatočne maskulínni
a ženy femininné a táto požiadavka prežíva i v súčasnosti. Prispôsobenie sa jej znamená z pohľadu adolescentov zvýšenie šancí pri dobývaní vytúženého objektu. Konformita s touto požiadavkou je však v rozpore s predchádzajúcou úlohou dospievania, ako ju definoval E.Erikson, a to s úlohou vytvorenia originálnej identity. Podľa
186
Beckovej však „spoločnosť už nemá o jednoznačné bipolárne genderové identity
záujem a rozpúšťa štruktúry, na ktoré sa indivíduá dosiaľ mohli normatívne orientovať“. (Becková, 1986 in Šmausová, G., 2004, s.1, podobne Plaňava, I., 2000). Autorka týmto vyjadrením zachytáva uvoľňovanie sociálneho tlaku na produkciu „gender typed“ ľudí (v zmysle jednoznačnej maskulinity muža a femininity ženy)
a relatívnu voľnosť pri kreovaní vlastného gender konceptu alebo identity. Podľa
P.Janošovej (2008) je rodová identita do značnej miery tvárna. Zaujímalo nás, či
práve zámerným vplyvom nami vytvoreného programu SV je možné dosiahnuť
posun v rodovej identite dievčat a chlapcov a akým smerom. Preto sme si položili
otázku: Aké rozdiely možno identifikovať po realizácii programu SV v rodovej
identite adolescentov/adolescentiek?
Na meranie miery rodovej identity sme použili dotazník Personal Attributes
Questionnaire (PAQ, Spence, Helmreich, Stapp, 1973) / Dotazník osobných čŕt. Zber dát bol z časovo-organizačných dôvodov realizovaný na
3 základných a 1 strednej škole v priebehu rokov 2004, 2006 a 2007 vždy v priebehu
septembra pred realizáciou programu (pretest) a následne v júni v tom istom školskom roku po ukončení programu (posttest). Do výskumnej vzorky sme zaradili 67
adolescentov (33 chlapcov, 34 dievčat) v rámci 4 experimentálnych skupín (E1–E4)
a 60 adolescentov (29 chlapcov, 31 dievčat) v rámci 4 kontrolných skupín (K1–K4).
Študenti/tky v experimentálnej skupine prešli počas školského roka programom SV,
študenti/tky kontrolnej skupiny neabsolvovali žiaden program počas trvania nami
realizovaného programu, teda v období od vstupného testovania pred začiatkom
realizácie programu po výstupné merania po jeho ukončení u experimentálnej skupiny. Vek adolescentov bol v rozmedzí od 14–17 rokov, s priemerným vekom 14,89
rokov. Išlo o žiakov/čky deviatych ročníkov základných škôl a študentov/tky
2. ročníka strednej zdravotníckej školy. Ilustračné znázornenie nášho výskumného
plánu znázorňuje nasledovný obrázok č.1.
Obr.1 Znázornenie výskumného plánu
Experimentálna skupina
pretest
Kontrolná skupina
pretest
program SV
bez programu SV
posttest
posttest
Rozdelenie respondentov do skupín uvádza tab. 1.
Tab.1 Rozdelenie respondentov podľa školy, pohlavia a skupiny.
Experimentálna skupina
chlapci
dievčatá
N
%
N
%
ZŠ Levická ul. NR
ZŠ Beethovenova
ul. NR
10
66,67
5
33,33
0
0,00
15
ZŠ Nové Zámky
SŠ zdravotnícka
NR
11
73,33
4
12
54,55
33 49,25
∑
Kontrolná skupina
chlapci
∑
dievčatá
∑
N
%
N
%
15
8
53,33
7
46,67
15
100,00
15
5
35,71
9
64,29
14
26,67
15
7
43,75
9
56,25
16
10
45,45
22
9
60,00
6
40,00
15
34
50,75
67
29
48,33
31
51,67
60
187
Súčasne sme si vedomí vplyvu iných premenných počas realizácie programu
(počas obdobia od septembra do júna) ako je napr. vplyv prirodzeného zrenia, procesy učenia, vplyv médií, vplyv rodinnej výchovy či vplyv sociálnych skupín, do
ktorých sa respondenti/-ky dostávali. Z tohto dôvodu boli sledované a testované
kontrolné skupiny.
Získané údaje boli spracované pomocou štatistického programu SPSS ver.8.0 for
Windows. Štatistickú významnosť rozdielov priemerov medzi KS a ES sme posudzovali pomocou MANOVA. Model MANOVA pre opakované merania overil výskumné
hypotézy. Konkrétne ktoré premenné spôsobili významnosť sme zisťovali pomocou
ANOVA. Pri testovaniach v jednotlivych skupinach KS1–KS4 a ES1–ES4 sme použili
Wilcoxonov znamienkový párový test pre závislé súbory a Mann-Whitneyov U-test.
Výsledky
1.Predpokladáme štatisticky významné rozdiely v oblasti rodovej identity
u dievčat a chlapcov vplyvom realizácie programu SV (experimentálna skupina)
v smere vyššej hodnoty maskulinity u dievčat a vyššej hodnoty femininity u chlapcov po realizácii programu SV.
2.Predpokladáme štatisticky významné rozdiely v oblasti rodovej identity
u dievčat a chlapcov medzi experimentálnou skupinou a kontrolnou skupinou
v smere vyššej hodnoty maskulinity u dievčat a vyššej hodnoty femininity u chlapcov v experimentálnej skupine oproti kontrolnej skupine po realizácii programu
SV.
Štatistickú významnosť rozdielov priemerov medzi KS a ES sme posúdili pomocou MANOVA. Nasledujúci model MANOVA pre opakované merania overil
výskumné hypotézy. Pretože P1>0,05, zmeny všetkých premenných boli rovnaké
u mužov aj žien. Pretože P2>0,05, zmeny všetkých premenných boli v ES a KS rovnaké u mužov aj žien. Bez ohľadu na skupinu, došlo ku zmene priemeru pri premennej maskulinita a maskulinita–femininita, zmena priemeru nenastala pri premennej femininita.
Odlišné zmeny medzi skupinami boli iba pri premennej maskulinita, nenastali
pri premenných femininita a maskulinita–femininita.
Opisné charakteristiky sledovaných premenných pred aj po realizácii experimentu popisuje tab.2.
188
Tab.2 Neskreslené odhady priemerov
premenná
skupina
pohlavie meranie
Maskul.
kontrolná
muži
ženy
experimentálna muži
ženy
Feminin. kontrolná
muži
ženy
experimentálna muži
ženy
Maskul.– kontrolná
feminin.f
muži
ženy
experimentálna muži
ženy
priemer
štandard.odch
.
1.
28,207
,725
2.
28,310
,650
1.
26,355
,701
2.
26,419
,628
1.
26,818
,679
2.
28,182
,609
1.
26,000
,669
2.
26,559
,600
1.
29,172
,678
2.
29,310
,614
1.
29,806
,655
2.
29,710
,594
1.
29,182
,635
2.
29,000
,576
1.
28,676
,626
2.
29,412
,567
1.
23,207
,614
2.
23,103
,610
1.
23,516
,593
2.
23,387
,590
1.
23,606
,575
2.
23,273
,572
1.
23,412
,567
2.
23,265
,563
Nasledujúce grafy ilustrujú vyššie uvádzané priemery.
189
Graf 1 Graf neskreslených odhadov priemerov pre maskulinitu – muži
(KS_pred = 28,207, KS_po = 28,310, ES_pred = 26,818, ES_po =28,182)
Graf 2 Graf neskreslených odhadov priemerov pre maskulinitu – ženy
(KS_pred = 26,355, KS_po = 26,419, ES_pred = 26,000, ES_po =26,559)
Hodnota maskulinity sa u chlapcov aj dievčat v experimentálnej skupine štatisticky významne zvýšila.
190
Graf 3 Graf neskreslených odhadov priemerov pre femininitu – muži
Femininita sa u mužov v experimentálnej skupine znížila (KS_pred = 29,172,
KS_po = 29,310, ES_pred = 29,182, ES_po =29,000), pokles však nebol štatisticky
významný.
Graf 4 Graf neskreslených odhadov priemerov pre femininitu – ženy
191
Femininita sa síce u žien zvýšila v experimentálnej skupine, ale nárast nebol štatisticky významný (KS_pred = 29,806 KS_po = 29,710, ES_pred = 28,676, ES_po
=29,412).
Pred realizáciou programu VMR/SV neexistoval v experimentálnej ani v kontrolnej skupine štatisticky významný rozdiel v sledovaných hodnotách (maskulinita,
femininita, androgýnia) medzi chlapcami a dievčatami. Po realizácii programu SV
v oblasti rodovej identity u dievčat a chlapcov nastali nasledovné zmeny:
1.hodnoty maskulinity u dievčat aj chlapcov v experimentálnej skupine sa štatisticky významne zmenili smerom k vyššej hodnote,
2. hodnoty femininity u dievčat v experimentálnej skupine sa zmenili smerom
k vyššej hodnote, u chlapcov v experimentálnej skupine sa zmenili smerom k nižšej
hodnote, avšak zmeny v oboch prípadoch neboli štatisticky významné.
Záver
To, ako a akú rodovú identitu si začne dieťa vytvárať v útlom veku, je veľmi dôležité pre celý jeho ďalší život, pretože osvojené súbory hodnôt, noriem, predstáv –
ako základy pre ďalšie dotváranie tejto identity – môžu spolupôsobiť v procese získavania (fixácie) istej spoločenskej pozície, pri utváraní životných projektov, profesionálnych i súkromných ambícií, pri utváraní partnerských (ako aj iných) vzťahov,
môžu teda veľmi výrazne ovplyvniť jeho životnú dráhu, a taktiež jeho sebahodnotenie, pocity (ne)spokojnosti s vlastným životom.
Podľa P. Janošovej (2008) existujú v súčasnosti väčšie rozdiely medzi
prejavmi mužov a žien strednej a staršej generácie ako vo vnútri generácie mladšej.
Rovnako z historického hľadiska sú si dnes muži a ženy podobnejší než v minulosti.
Ide predovšetkým o oblasť povolaní, riadenia motorových vozidiel, nezávislosti
(napr. aj finančnej), sexuálneho správania, ale aj fajčenia, konzumácii alkoholu,
unisexuálnej úpravy zovňajšku a i.
V prípade genderových osobnostných charakteristík ide o to, že muži a ženy sa medzi sebou líšia skôr v oblasti záujmov, koníčkov, charakteristík medziľudských vzťahov, teda v tom, čo je výchovou ovplyvniteľné, ako v oblasti osobnostných
rysov a schopností. Hoci podľa výskumov (Martin, C.L., 1990) platí tvrdenie, že
muži a ženy majú napr. bez ohľadu na pohlavie rovnaké predpoklady pre väčšinu
povolaní, vplyvom silnej stereotypie však volia práve tie povolania, ktoré sú všeobecne považované za typické pre ich rod. Istú váhu (v období puberty a včasnej
a strednej adolescencie výraznejšie) má očakávanie okolia (hlavne tlak vrstovníkov),
aby sa jedinec danej stereotypie podriadil, a tak si umožnil patriť, zaradiť sa do danej skupiny (napr. aj mužov či žien, chlapcov či dievčat).
Podľa I.Plaňavu (2000) sa v budúcnosti rysujú dve varianty vývoja role muža
a ženy: buď sa rozdiely medzi mužmi a ženami budú postupne viac a viac znižovať
(tj. ženy sa budú približovať svojim správaním a záujmami mužom a muži ženám)
alebo sa muži aj ženy vymania z požiadaviek tradičných rolí a budú sa prejavovať
nezávisle na tom, či sa jedná o aspekty maskulínne alebo feminínne, resp. smerom
k androgýnii. Otázkou zostáva, či väčšia variabilita, tj. individuálna sebarealizácia
v rodovej roli by spočiatku neviedla k problémom (napr. s komunikáciou, pomalšia
rodová socializácia, celková záťaž, neistota). V našom výskume sme zaznamenali
štatisticky významný posun chlapcov i dievčat smerom k vyššej hodnote maskulinity. Pravdepodobne sa podporil prvý variant vývoja role muža a ženy (podľa
192
I.Plaňavu, 2000), kedy sa dievčatá vymanili z rodovej stereotypie a posunuli sa
smerom k opačnému pohlaviu. Je možné, že uvedené zmeny ovplyvňovali aj iné,
nami nepostihnuteľné a nám neznáme determinanty ako vedľajšie premenné (napr.
aj premenné na strane pedagogičky, motivácie jednotlivých členov skupín, osobnej
zainteresovanosti, rodinnej atmosféry, ale i zmien v úrovni vedomostí v oblasti sexuality, posune postoj k sexualite, či posunoch v štýle identity). Naše predpoklady
podporuje aj tvrdenie P.Janošovej (2008), podľa ktorej nie je v žiadnom výskume
rodovej identity a rodových rolí možné eliminovať ďalšie prípadné vplyvy a pokusy
vysledovať súvislosti jednotlivých činiteľov sa ukazujú ako problematické, pretože aj
opakované výskumy často dospejú k úplne odlišným výsledkom.
Sexuálna výchova patrí medzi neodmysliteľné súčasti komplexnej výchovy
a nesmie byť vo vzdelávacom systéme vynechávaná, pretože predstavuje dlhodobé,
zámerné, cieľavedomé a systematické pôsobenie na dieťa, ovplyvňuje formovanie
jeho osobnosti, má interdisciplinárny charakter a zahŕňa popri podávaní informácií
i postoje k sexualite, podporu osobnostnej autonómie, formuje jednanie a rozvíja
citovú oblasť v nadväznosti na budúci sexuálny život. Sexuálna výchova v školách
a iných edukačných inštitúciách musí prihliadať aj na rozdielne podmienky v socializácii chlapcov a dievčat a z toho plynúce výhody a nevýhody pre obe pohlavia
a siahnuť po cielených podporných opatreniach pre dievčatá a pre chlapcov, podporiť aj vnímanie a akceptáciu rozdielov medzi pohlaviami, pracovať s obsahom rodových rolí a odbúravať rodové stereotypy.
Summary
The article focuses on the results of sexual education program and its impact on
some aspects of children’s / man’s identity (gender identity, identity styles), as well
as identifying the impact sexual education on the level of some knowledge and attitudes towards sexual matters. An important part of this work was the development
and implementation of the sexual education at 3 primary schools and 1 secondary
school. Scheduled items (level of knowledge and the nature of certain attitudes to
sexual issues, gender identity and identity styles among adolescents) were compared within the groups which participated in the program (experimental group),
while at the same time differences between experimental and control groups (where
did not have our program) were detected at the end of the school year, i.e. at the
time when the program was finished in experimental groups. The results indicate
that there are statistically significant differences between the experimental and the
control group after the program implementation in the level of masculinity in boys
and girls in the direction of increasing values of masculinity.
Key words
sexuality education, gender identity, masculinity, femininity, adolescents
Literatúra
JANOŠOVÁ, P.: Dívčí a chlapecká identita. Vývoj a úskalí. Praha: Grada, 2008.
288 s., ISBN 978-80-247-2284-9
MARTIN, C.L.: The role of cognition in understanding gender effects. Advances in
child development and behavior. 23, 1990, s. 113–149
193
PLAŇAVA, I.: Manželství a rodiny: Struktura, dynamika, komunikace. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2000, 296 s., ISBN 80-7239-039-2
ŠMAUSOVÁ, G.: Normativní heterosexualita bez nátlaku k prokreaci? In: „Gender,
rovné příležitosti, výskum“, 2004, č.2–3, roč. 5, s. 1–4. ISSN 1213-0028.
Kontaktná adresa:
PhDr. Jana Vernarcová, PhD.
Katedra pedagogickej a školskej psychológie PF UKF Nitra,
Drážovská 2
949 74 Nitra, Slovenská republika
e-mail: [email protected], [email protected]
194
Vznik občanské iniciativy Hovořme o tom
Mgr. Olga Zeinertová
Na jaře zvířily mediální hladinu reakce na zveřejnění dvou materiálů MŠMT.
Doporučení MŠMT ČR k realizaci sexuální výchovy na základních školách a příručka
Sexuální výchova – vybraná témata. Svůj odmítavý postoj projevila biskupská konference,která je ústředním orgánem českých katolíků, zájem o kauzu projevila 13.5.
i ČT 1 v pořadu Máte slovo a pak nastal 19. červen, kdy se znovu ustavil Výbor na
ochranu rodičovských práv. Nejbojovnější, nejorganizovanější a nejstarostlivější
občanská organizace, mající strach o neporušený mravní i tělesný vývoj dětí, ohrožených povinnou státní sexuální výchovou. Tato organizace vystupující jako ochránce rodičů, kteří jediní mají mít právo vychovávat své děti, se nestydí dosahovat
svých cílů manipulací s fakty, ostouzením autorů Příručky v médiích, nátlakovými
akcemi a zneužíváním obav rodičů.
Měla jsem možnost zúčastnit se 6.8. schůzky u ministra Dobeše jako matka synů, kteří absolvovali kurz sexuální výchovy u dr. Petrnouška (sama jsem také prošla
kurzem pro učitele v 90. letech u MUDr. Fifkové). Jsem tedy obeznámena s pojetím
otevřené sexuální výchovy a souhlasím s ní. Ta schůzka byla pro mě velikým poučením. Lidí sedící proti mně opravdu dokázali svým systematickým a promyšleným
tlakem ovlivnit ministra natolik, že jim částečně vyšel vstříc a rozhodl se stáhnout
zmiňované materiály z webu MŠMT. To, jak zástupci VORP argumentovali nepravdivými tvrzeními, např. že je stát nutí, aby proti svému náboženskému a morálnímu
přesvědčení vystavovali své děti nemravnému a poškozujícímu vlivu školní sexuální
výchovy, to že škola nesmí vychovávat, to že nejsou proti homosexuálům, ale že
propagace homosexuality na základních školách je nebezpečný experiment atd., mě
a mé přátele inspiroval k založení občanské iniciativy Hovořme o tom. Chceme takto
veřejně projevit zásadní nesouhlas s názory, postoji, manipulacemi a jednáním
VORP a podpořit MŠMT ve snaze realizovat na ZŠ a SŠ výuku sexuální výchovy
odpovídající současným poznatkům ve všech relevantních oborech.
Náš web www.hovormeotom.cz slouží k vyjádření postoje k Příručce, je zde
možnost hlasovat, najdete tu i našich 10 PRO pro Příručku, otevřený dopis ministrovi školství. Uvítáme vyjádření autorů, proč spolupracovali na tomto projektu.
Uvítáme i další podněty a názory.
Jednoduše řečeno, rádi bychom pomohli vytvořit názorovou platformu, jež by
vytvořila protiváhu působení VORP, které považujeme za nedemokratické, manipulativní, nátlakové, neslušné a v důsledku poškozující mravní a tělesný vývoj našich
dětí. Je dobré si uvědomit, že získali přes sedm tisíc sympatizantů. A právě také síla
jejich hlasů dokázala na sebe strhnout pozornost médií i ministra. Ve chvíli, kdy píši
tento příspěvek, ještě netuším, jak se bude kauza dále vyvíjet, možná už bude po ní.
Ale moc tomu nevěřím. Kdo viděl paní Štoudovou(sekretářku pí A. Brychtové,
mluvčí VORP) v akci, ví, že nedopustí, aby se přestalo bez vítězství. A to je podle
nich ústup MŠMT od záměru realizovat na školách sexuální výchovu. Už jednou se jí
to podařilo.
195
Děkuji vám za pozornost a věřím ve vítězství zdravého rozumu.
Za obč. iniciativu Hovořme o tom
Mgr. Olga Zeinertová
mluvčí
196
Alkohol a sex
Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
1. Alkohol v Evropské unii
Výroba a obchod s alkoholickými nápoji je relativně významným sektorem evropské ekonomiky. Obrat v tomto byznysu činí asi 125 mld. EUR/rok, což je asi 1,3%
HDP v Evropské unii. Evropská unie nemá žádný mimořádný důvod k panickým
reakcím ve vztahu ke konzumaci alkoholu. Od sedmdesátých let množství alkoholu,
konzumovaného na hlavu v Evropě klesá. Z průměru 15 litrů na konci let sedmdesátých až na dnešních asi 11 litrů. Další pokles lze očekávat. Samozřejmě je situace
v jednotlivých státech hodně různá. Každý pokus o statistické vyhodnocení je zde
ovšem nepřesný. Nedokáže odlišit, kolik alkoholu bylo konzumováno turisty a návštěvníky. Navíc podle zjištění Světové zdravotnické organizace musíme k oficiálním
číslům připočítávat ještě neevidovaný, zejména načerno dovezený a vyrobený alkohol. Jeho podíl na alkoholovém byznysu nelze přesně zjistit. V některých zemích
však odhad tohoto podílu dosahuje podle Světové zdravotnické organizace (WHO)
více než poloviny oficiální konzumace.
Více než 40% alkoholu požijí Evropané ve formě piva, více než třetinu ve formě
vína a zbylých 22% jde na účet destilátů.
Evropská unie není ve vztahu k pití alkoholu vůbec homogenním celkem. To se
týká nejen povahy konzumovaných nápojů, ale také způsobů pití a problémů, které
jsou s ním spojené. Tak třeba nejvyšší frekvence opíjení se mladistvých je zaznamenávána ve skandinávských zemích. Mimo jiné to svědčí také o sporném dopadu
tamní téměř prohibiční regulace prodeje alkoholických nápojů.
Nikdo nepopírá, že konzumace alkoholických nápojů, je-li nadměrná a nezodpovědná, přináší nesporná rizika. Kromě škod subjektivních a morálních je třeba uvést
také docela dobře vyčíslitelné škody hmotné.
Asi nejvíce zřetelné jsou škody, spojené s kriminalitou a dopravními nehodami.
Údaje o poškození zdraví, absencích a mortalitě jsou samozřejmě stále diskutované.
Ani abstinenti nejsou nesmrtelní a odpovědná konzumace alkoholických nápojů se
v některých zdravotnických statistikách ukazuje být zdraví prospěšnější než abstinence, a samozřejmě také než nadměrné pití a závislost na alkoholu.
Cíle strategie Evropské komise ve vztahu k alkoholu lze shrnout do těchto bodů:
Snižovat počet pijáků a výskyt negativních jevů, spojených s konzumací alkoholu
Zvyšovat věk, ve kterém mladí lidé začínají s konzumací alkoholu
Propagovat zdravý životní styl, alternativy konzumace alkoholu
V posledních letech se politika ve vztahu k alkoholu zaměřuje zejména na omezení dostupnosti dětmi a mladistvými, regulaci marketingu, potírání alkoholu
v dopravě a na oblasti spojené s veřejným zdravím.
Zvyšování a sjednocování spotřebních daní je problematické. EU nemá zatím
prostředky k daňové harmonizaci, může však nařídit minimální daňovou kvótu,
třeba ve vztahu k vínu tak neučinila. Výše spotřební daně nemá také přímý vztah
k cenám alkoholických nápojů: Pouze opravdu extrémní zdanění je způsobilé cenu
197
zásadním způsobem ovlivnit. Některé členské státy dosud nemají věkový limit pro
prodej alkoholických nápojů. Takových zemí není mnoho, nicméně celá řada států
má tuto věkovou hranici na pouhých 16 letech.
Některé členské země zavedly nulovou toleranci alkoholu za volantem, jiné uvádějí maximální limity hladiny alkoholu v krvi. Materiály Evropské komise doporučují sjednotit tuto restrikci na 0,5 promile alkoholu. Ani takové sjednocení není
v současné době představitelné.
Informační nápisy o škodlivosti pití alkoholu na nádobách s alkoholickými nápoji jsou velmi sporným nápadem. Je třeba souhlasit s tím, že občané by měli být informováni o škodlivých vlivech nadměrného pití alkoholu. Otázkou zůstává, jestli
varovné nápisy po vzoru protikuřácké kampaně jsou tím nejvhodnějším způsobem,
jak lidi na tato rizika upozornit. Stálo by zato, vyhodnotit dopad těch varovných
nápisů na konzumaci cigaret.
Autorizovaný a zvláštními regulemi se řídící prodej alkoholických nápojů je
dlouho praktikován ve skandinávských zemích, a to bez prokazatelně pozitivního
účinku
Nejúspěšnější strategií ve vztahu k alkoholickým nápojům zůstává propagace
odpovědného přístupu ke konzumaci, dobře fungující zdravotní výchova a výchova
ke zdravému životnímu stylu.
Protože jisté malé procento lidí má s pitím problémy, které je přivedou do závislosti, je třeba pečovat také o dobře fungující a široce dostupné medicínské poradny
a léčebná zařízení.
Členské státy se nemohou zbavit ani odpovědnosti za důkladné sledování a evidenci množství konzumovaného alkoholu a negativních jevů, které jsou s pitím
spojené.
Můžeme tedy uzavřít, že:
Trendy množství konzumovaného alkoholu jsou v EU sestupné.
Smyslem politických opatření by neměla být prohibice, nýbrž snaha po
zmírnění negativních vlivů nadměrné konzumace.
Propagovat bychom neměli abstinenci, ale odpovědnou konzumaci alkoholu.
Je třeba bojovat proti konzumaci alkoholu dětmi a mladistvými, a to
zejména výchovou ke zdravému životnímu stylu a důkladnou zdravotnickou osvětou.
2. Alkohol a sexualita
Alkohol je asi nejrozšířenější legální drogou. Vždyť kromě islámského světa je
konzumace alkoholu zcela obvyklou součástí sociální kultury v rozvinutých i rozvojových zemích. Konzumace alkoholu přináší nesporná rizika. Několik málo procent
lidí má evidentní tendenci stát se na alkoholu závislými. U některých jedinců požití
alkoholu výrazně zhoršuje náladu a zvyšuje úroveň jejich agresivity. Takoví lidé by
se měli pití alkoholických nápojů vystříhat, v některých případech raději úplně.
Účinky alkoholu na psychiku a chování lidí nelze úplně exaktně předpovědět.
V konkrétním případě je totiž psychofarmakologický účinek požitého alkoholu závislý na velikosti dávky, psychickém rozpoložení subjektu, únavě, míře spánkové
deprivace a také na kontextu, ve kterém byl alkohol požit, tedy na psychosociálních
faktorech. Proto je tak obtížné, stanovit univerzálně platnou „rozumnou“ či „přiměřenou“ dávku alkoholu.
198
Pro většinu lidí však platí, že alkohol má nesporné pozitivní účinky na jejich duševní i tělesné zdraví. Alkohol v mírných dávkách je droga prosociální. Zlepšuje
mezilidskou komunikaci a odstraňuje některé negativní zábrany. U většiny lidí menší dávky alkoholu zlepšují dosti výrazně náladu. Prokázán byl také pozitivní vliv
pravidelné konzumace menších dávek alkoholu na tělesné zdraví. Zejména na kardiovaskulární systém. Alkohol v přiměřených dávkách redukuje stres a odstraňuje
strach a úzkost. Bylo prokázáno že u seniorů pravidelná odpovědná konzumace
alkoholu výrazně zlepšuje kognitivní funkce.
Pozitivní vliv menší dávky vína na sexuální funkce není ani tak doložen vědeckými pokusy, jako staletími praktických zkušeností. Než byla vynalezena moderní
psychofarmaka, byl alkohol prakticky jedinou běžně dostupnou drogou, snižující
strach a úzkost. Konzumace vína pro usnadnění seznámení a intimnější komunikace
je prastarou záležitostí. Účinek požitého alkoholu se projevuje zlepšením nálady,
snadnější konverzací, ale také zvýšeným prokrvením tělesné periferie, včetně pohlavních orgánů. Takový stav samozřejmě usnadňuje sexuální vzrušení, podporuje
sexuální funkce a prožívání sexu.
Z přiměřených dávek alkoholu mohou profitovat někteří sexuálně dysfunkční jedinci. Alkohol prodlužuje orgastickou latenci mechanismem podobným moderním
psychofarmakům. Proto lze přiměřenou dávku alkoholu doporučit mladým mužům
s předčasnou ejakulací.
Alkoholem navozená vazodilatace je zajímavá ze sexuologického hlediska také
tím, že finálním messengerem této reakce je kysličník dusnatý (NO), na jehož příznivém vlivu na erekce je založena farmakologie inhibitorů fosfodiesterázy 5 (Viagra,
Cialis, Levitra a spol.).
U lidí, jejichž sexuální prožívání narušuje přehnaná racionalita a úzkostnost lze
rovněž počítat s příznivým vlivem alkoholu, a to u obou pohlaví.
Požitá dávka se nesmí přehánět, protože je-li překročena individuální mez,
snadno dojde k útlumu a oslabení reakcí.
Protože nesporně příznivý vliv odpovědné konzumace alkoholu na lidské zdraví
tělesné i duševní lze považovat za vědecky dokázaný, vedou se samozřejmě vleklé
spory o tom, jaká kvanta alkoholu lze ještě považovat za přiměřená a zdraví prospěšná. Mezinárodně je taková dávka označována jako TUAL (Tollerable Upper
Alcohol Intake Level). Nejčastěji se v této souvislosti uvádí dávka maximálně 40 g
alkoholu denně. V této oblasti neexistuje genderová shoda. Takže pro ženy platí
dávky poněkud nižší. Obvykle se ženám doporučuje asi poloviční dávka alkoholu,
tedy maximálně 20 g alkoholu denně.
Přestože alkohol má pozitivní vliv na sexualitu lidí, neznáme v klinické praxi
případy, kdy by se muž či žena stali závislými na sexuálních účincích požívaného
alkoholu. Léčení alkoholici a alkoholičky si mnohem častěji než na alkoholu nezávislá populace stěžují na sexuální poruchy. Ty jsou jen v malé míře způsobeny abstinenčními příznaky. Většinou jde o sekundární projevy psychosociálních i tělesných
dopadů vleklého abusu vysokých dávek alkoholu.
Je velkým problémem zdravotní výchovy a prevence alkoholových závislostí, že
negativní vliv neodpovědné dlouhodobé konzumace se projeví až po poměrně dlouhé, roky trvající době, ve které si alkoholici účinky lihových nápojů spíše pochvalují.
Podobná situace je ostatně dobře známá také u závislostí na drogách nealkoholových.
Alkohol je nebezpečnou drogou pro lidi neukázněné, neodpovědné a na alkoholu
závislé. Takových lidí je však v populaci naštěstí jen poměrně málo.
199
Kontakt na autora:
J.Zvěřina
Sexuologický ústav VFN a 1.LF UK, Praha
200
Život a pocity nekriminálních pedofilů – kvalitativní
kazuistika
Bc. Karel Žák
Ještě dříve, než zde uvedu kvalitativní kazuistiku – rozhovor s nekriminálním
pedofilem, chci s odkazem na svou bakalářskou práci [1] připomenout a zdůraznit –
vzhledem k tomu, že se stále vyskytují místa, kde je pod pojmem „pedofil“ chápán
člověk, který sexuálně zneužívá děti – že pojem pedofil z odborného hlediska neoznačuje člověka, který děti sexuálně zneužívá, nýbrž člověka, který je k dětem eroticky přitahován.
Nyní tedy ke kazuistice – asi málokdo z nás někdy skutečně přemýšlel o tom, jak
vlastně takový pedofil poznává, že je pedofilem. V rámci diplomové práce proto
připravuji několik kvalitativních kazuistik nekriminálních pedofilů a o jednu z nich
bych se chtěl s vámi nyní podělit:
Muž, 30 let, na internetu vystupující pod stálou přezdívkou Kasz, nebo také Petr
Kasz [2], věřící křesťan, 7. rokem učí na základní škole, nejvíc se mu líbí dívky ve
věku 4–12 roků. Dětství, dle jeho slov, prožil jako standardní dítě, má 2 mladší sourozence, rodiče žijí v manželství přes 30 let. Své odlišné sexuální orientace si začal
poprvé všímat kolem 13ti let věku. Tehdy si všímal, že se mu jaksi „zvláštně“ líbí
mladší dívky, kolem věku 7–9 let. Dále následuje přepsaný a upravený (s ohledem
na zachování bezpečné anonymity) rozhovor s ním:
Jak jsi to, že se ti ty holčičky líbí, tehdy, když ti bylo 13 roků, vnímal?
Už tehdy jsem cítil, že na mě působí jaksi jiným způsobem a že mým vrstevníkům se asi líbí jiná věková kategorie. Kdybych se svěřil spolužákům, jaké holky se
mi líbí, bylo by jim to zcela jasné a já věděl, jakým pojmem by mě označili. Přitom
jsem si tehdy vůbec neuvědomoval, že by se mi ty holčičky mohly líbit z důvodu
odlišné sexuální orientace.
Co sis tehdy představoval pod pojmem „pedofil“?
Pod pojmem pedofil jsem měl samozřejmě, jako snad každý, ztotožněnou představu člověka, který chce dětem nějak ubližovat. Jenže mně se ty holky ukrutně
líbily a neměl jsem jedinou myšlenku na jakékoliv ubližování, naopak udělal bych
vše pro to, abych jim bylo se mnou dobře, kdyby jim někdo ubližoval, chtěl bych je
chránit. Tehdy jsem taky vůbec nevěděl, proč se mi líbí, protože pojmy jako sexuální orientace, sexuální vzrušení atd. mi byly zcela cizí.
Tušil to o tobě tehdy někdo? Jaké holky se ti líbily nejvíc? Kdy ses poprvé zamiloval?
Na škole jsem byl známý tím, že jsem na mladší. Nejvíc se mi líbily holky z primy nebo sekundy (tj. věk 11–13 let), bylo mi tehdy 17 let a poprvé jsem se zamiloval
do 13tileté, to bylo prozatím poprvé a naposledy, kdy se ta, do které jsem se zamiloval, zamilovala také do mě. Po roce jsem se v krátkém sledu pak zamiloval opět
do třináctileté a do sedmnáctileté, které mě obě odmítly, především to druhé odmítnutí bylo takové těžší a půl roku trvalo, než jsem se zase odmiloval.
201
Ta třetí tedy dítětem už určitě nebyla…
Nebyla, obecně mně na věku vůbec nezáleží, pro mě je důležité, jestli si s ní rozumím, to mě přitahuje nejvíc. Mně se občas výjimečně líbí i starší, a tohle byla
právě jedna z těch výjimek.
Máš ještě nějaké další zážitky, které se pojí k období, kdy jsi ještě nevěděl, že jsi heterosexuální pedofil, ale přitom se to projevovalo?
Pamatuji si na zážitek zhruba ze 17ti let svého věku, kdy jsme jeli celá rodina na
návštěvu ke známým, kde v tu dobu byli přítomni jejich příbuzní, kteří tam byli i se
svou osmiletou dcerou. Už nevím, jak jsme se spolu seznámili, ale po nějaké chvíli
mě vodila po bytě za ruku, dokonce mě zavedla do dětského pokoje, odkud vyháněla svou mladší sestru a chtěla, abychom tam byli sami. Byla pořád se mnou, pořád
si se mnou povídala. Na její přání pak její rodiče pořídili fotku, na které jsme jen
my dva, a ona mi slíbila, že mi tu fotku dá, až bude hotová. Tehdy mně s ní bylo
hodně dobře, když jsem odcházel z návštěvy, bral jsem to jako velmi příjemně
strávené odpoledne. Nicméně na zážitek jsem brzy zapomněl. Po čase mě před
kostelem pozdravila nějaká malá holka se slovy: „Tady máš tu fotku,“ a natáhla
ruku s obálkou. Zprvu jsem nevěděl, o co jde, poděkoval jsem a pokračujíc směrem
domů jsem obálku otevřel. V tom jsem si uvědomil, že to je fotka z té návštěvy a že
mi tehdy slíbila, že mi ji dá. Tehdy mi to připadalo krásné, připomněl jsem si to
příjemné odpoledne. Dnes trochu lituji, že jsem si nebyl trochu víc vědom pozornosti té holčičky, třeba jsme v té době mohli být kamarádi. Svým nezájmem jsem ji
tehdy třeba zklamal. Její rodina v té době nefungovala, jak měla, možná proto se
ona ve mně jakoby vzhlížela, jakoby se do mě zamilovala. Určitě, když zpětně přemýšlím, na mě jistým způsobem působila. Byl jsem jí uchvácen, i když navenek to
člověk dokáže dobře zamaskovat. Jenže tehdy jsem stále ještě nevěděl, co je příčinou toho, že se mi líbí malé holky.
Pedofilové musí být mistři v tom maskování, nemyslíš?
Asi jak kteří, koneckonců i mistr tesař se někdy utne.
Stalo se ti, že tě někdo odhalil?
Nestalo, respektive nevím o tom. Je to klidně možné, ale asi takový člověk nebude mít odvahu mi to říct do očí.
Kdy a jak sis vlastně uvědomil a přiznal to, že jsi pedofil?
Cesta za uvědoměním byla dlouhá. Od poloviny roku 2000 jsme domů zavedli
internet. Za krátkou dobu jsem objevil Proudlyho stránku. Byly na ní obrázky,
pravidelně aktualizovaná galerie hezkých fotek dětí. Aby někdo hned nepojal podezření, že šlo o nějaký pochybný materiál, byly to prostě normální fotky dětí,
které i dnes lze najít na internetu. Zpočátku jsem ji navštěvoval nepravidelně,
později jsem se nemohl dočkat vždy nové každotýdenní aktualizace fotek. Vím, že
se mi ty holky líbily (a výhradně holky, kluci na té stránce byli taky, ale vůbec mě
nezajímali). Začal jsem na internetu samozřejmě i víc hledat, přečetl jsem nejenom
Proudlyho stránku, ale i další, např. Hostovu stránku, která existuje dodnes [3]. Až
přišel říjen 2002 a nepřetržitý internet na kolejích. Začali jsme i se spolubydlícím
hodně chodit na Xchat. Původně pro seznamování se s holkama, dospělýma samozřejmě. Jednou jsme procházeli celý Xchat. Najednou jsem narazil na místnost
Proudly. Věděl jsem, kdo to je. Hnedka jsem vstoupil. A tam to uvědomování zača202
lo. Zpočátku jsem tam chodil sporadicky, ale za krátkou dobu pravidelně – probírali jsme nejrůznější věci. Pokládal jsem mu ty otázky, které jsou položeny i na mé
stránce, a hledal na ně odpověď.
Jaké otázky máš na mysli?
Kdo je to pedofil, jak se pozná, atd. Ale to jsem ještě chtěl říct – na Xchatu jsem
poprvé v životě narazil na lidi, kteří byli malými holkami uchváceni velmi podobně, jako já. Do té doby jsem si myslel, že jsem takový, komu se líbí malé holky
a nechce jim ubližovat, na světě sám.
Jak vlastně takový pedofil pozná, že je pedofil?
Někdy to není úplně snadné. Jsou ale příznaky, podle kterých to jde celkem
bezpečně poznat – děti se mu hodně líbí, třeba mně se vždycky holčičky líbily víc,
než dospělé ženy nebo moje vrstevnice. Je to hodně o pocitech, které člověk cítí.
Takovým hodně signifikantním příznakem je, když se člověk do dítěte zamiluje.
Kdy ses začal zamilovávat opravdu do dětí?
Když mi bylo 20, poprvé jsem se zamiloval do 10tileté dívky. Tehdy jsem ale
stále ještě nevěděl, jestli jsem pedofil. Seznámil jsem se s ní v kostele, kam jsem
tehdy pravidelně chodil.
Jaké jsi měl pocity jako zamilovaný? Myslíš si, že jsou to totožné pocity, jako mají gynekofilové, když se zamilují do dospělé ženy?
Byly to pocity, které zná, myslím si, každý zamilovaný – těšil jsem se na další
setkání s ní, myslel jsem na ni od rána do večera, když pak mělo dojít na setkání,
rozbušilo se mi srdce, sevřely se mi žíly… Asi za dva týdny se šla po mši zeptat
taťky, jestli můžu přijít k nim domů. Byl jsem v sedmém nebi. Samozřejmě mě ani v
nejmenším nenapadlo, a v podstatě nikdy, že bych měl té dívce(nebo jakékoliv jiné
dívce) jakkoliv ublížit. Naopak, dával jsem si moc velký pozor, abych nedal najevo
náklonnost nějak nepřiměřeně. Vyvinulo se z toho kamarádství, které v poměrně
intenzivní formě trvalo přes 4 roky. Téměř denně jsme byli spolu.
Pokud vím, tak ses jí nakonec se svou náklonností svěřil…
Když jí bylo 14,5 roku, tehdy jsem jí v jedné „slabé“ chvíli, kdy jsme byli o podzimních prázdninách spolu sami a po příjemně stráveném večeru v místním divadle, vyznal lásku.
Nebyl to pro ni šok?
V tu chvíli asi ano. Když jsem se později ptal, jaká byla její prvotní vnitřní reakce, říkala, že jí v tu chvíli projel mráz po celém těle. Po vyznání lásky jsem jí pak
ještě řekl i to, že jsem pedofil, protože jsem se do ní zamiloval už před 4 roky.
Já být dítě v tom věku, tak mě to asi dost vyleká a možná bych se pak
víc držel zpátky v kamarádství s pedofilem. Napadlo tě, že to může mít
i takový dopad?
Dneska už bych to asi neudělal, i když zas na druhou stranu v té situaci bych
možná měl opět nutkání se sdílet – opravdu to byla taková téměř intimní chvíle,
hodně jsme toho spolu za ty 4 roky zažili a v podstatě jsem neměl bližšího člověka,
logicky jsem se chtěl svěřit. Za další rok se však vztahy poněkud změnily, začala
203
chodit na střední školu a já se mezitím stihl zamilovat do další, tentokrát jedenáctileté Alžběty. Její rodinu jsem do té doby téměř neznal, chodila do kostela tak nějak
samostatně.
Ty to máš vůbec nějaké zvláštní, zamilováváš se výhradně do děvčat
z kostela…
Ano, je to tak, vlastně všech sedm mých dosavadních zamilování bylo do dívek
věřících, které chodí nebo chodily do kostela. Je to logické – přicházím tam s nimi
do styku povětšinou neformálně v rámci aktivit, které pro děti pořádáme.
To je docela zajímavé. Určitě se tedy nesnažíš s nimi kamarádit nějak
tajně. Jak se pak k takovému kamarádství staví jejich rodiče?
Snažím se chovat co nejnormálněji. Pokud chci kamarádit s dítětem, musí to jít
skrz rodiče. V případě Alžbětky jsem proto vymýšlel způsob, jak se seznámit
s jejími rodiči, i když jsem je tehdy téměř vůbec neznal. Každá rodina je trochu
jiná, má uvnitř jiné vztahy, jiné zvyky, jiné chování, člověk na to musí brát ohled.
S Alžbětkou jsme pak chodili docela často ven nebo byli u nich doma. Naprosto bez
problémů, mohl jsem přijít nebo zavolat kdykoliv. Ale to už je taky historie, puberta to vždycky zarazí.
Jak vlastně pak to kamarádství končívá?
Většinou postupným oboustranným opadnutím – a zas je to logické. Dospívající dívka začíná mít trochu jiné zájmy, určitě se začíná víc zajímat o vrstevníky,
začnou pro ni být důležitější jiní a noví lidé. Je to přirozený vývoj, nejde tomu
předejít. Z mé strany zatím vždycky určitá větší náklonnost přetrvává dál, ty holky, do kterých jsem byl zamilovaný, se mi líbí a přitahují mě, i když jsou dávno
dospělé.
Momentálně jsi zamilovaný?
Aktuálně jsem už přes dva roky zamilovaný do Markétky. S rodinou chodila do
kostela již delší dobu, ale já si jí všiml až o pár let později. Tehdy měla 10 roků.
Markétka je významná tím, že jsem se o tom, co k ní cítím, svěřil její mamce. Je to
už skoro dva roky a s Markétkou rovněž můžu celou dobu bez problémů kamarádit. Mezitím, co jsem zamilovaný do Markétky, jsem se o minulých prázdninách
stihl zamilovat do další desetileté holky, bylo to takové krátké paralelní zamilování
– byli jsme na návštěvě u známých, kde byli jejich známí…
To už tu jednou bylo, ne? Nejsi tak trochu „promiskuitní“?
Já nevím, na té návštěvě, kde jsme byli 3 hodiny, po mě chtěla kontakt – emailový. Že jsem zamilovaný, jsem zjistil až další den ráno, když jsem se probudil
a celý den jsem ji měl v hlavě. Zpětně jsem si uvědomil, že už při odchodu z té návštěvy jsem byl zamilovaný. Asi nejde vůlí ovlivnit, do koho se zamiluješ. I když
jdou ovlivnit další okolnosti – třeba nemusel bych se snažit navázat další kontakt.
Ale v mém případě asi nemůže být o promiskuitě řeč. Přál bych si, kdyby jednou ta
holka, až třeba bude starší, náklonnost opětovala, tím pádem bych neměl důvod se
zamilovávat znovu a znovu. Takhle zažívám jen nenaplněnou lásku a pořád se
dokola zamilovávám.
204
Ty jim vlastně ani nemůžeš říct, že ses do nich zamiloval…
To je ono, nemůžu, protože bych jim svým způsobem tím „dospěláckým“ sdělením kazil dětství. Je to takové hodně těžké. Po delší době ta zamilovanost přechází
v dost intenzivní lásku a touhu být a žít s ní do konce života, ale já jí to ani nemůžu
říct. Aspoň, že modlit se za ně můžu.
Někteří lidé nevěří, že to, co k těm dívkám cítíš, je láska.
To je bohužel pravda, zas další bolestná skutečnost. Zkus někdy udělat anketu:
Věříte, že pedofil může opravdu milovat dítě? To by asi nemělo šanci na úspěch,
tak třeba i „odlehčenou“ formu: Může dospělý 30tiletý muž opravdu milovat jedenáctiletou dívku a chtít s ní prožít zbytek života? Nevím, přinejlepším by asi někteří odpověděli, že je to divné. Ano, je to divné, protože to je neobvyklé, protože to je
málo časté, protože pedofilů je v populaci málo. Nejvíc mě mrzí, že tomu po víc jak
třech letech přátelství a skoro dvou letech od svěření nevěří ani mamka Markétky,
přitom po celou dobu se snažím dávat najevo, co nejvíc to jde, že mám Markétku
rád.
No jo, ono je to pro rodiče asi dost těžké, přece jen mají o svoje dítě
strach, zvlášť v dnešní době.
Neřekl bych, že je dnešní doba nějak zvlášť nebezpečnější než jiné doby. Markétce může udělat cokoliv kdokoliv a kdekoliv, jenže o jiných lidech její mamka neví
to, co o mně. Tyhle předsudky mě prostě bolí.
Jak vlastně proběhlo tvoje svěření se mamce Markétky?
Proběhlo téměř před dvěma lety, bylo to asi nejlepší svěření ze všech dosavadních. Tehdy to vypadalo, že je vše v nejlepším pořádku… Mohl jsem a stále můžu
kdykoliv k nim přijít domů na návštěvu, a to i když je Markétka sama doma. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem se některé věci dozvěděl až po roce a půl od svěření – je to
takové bodnutí do srdce, když si myslíš, že ten druhý, v tomto případě maminka
Markétky, snad i dokáže připustit, že by to mohla být láska, co cítím k její dceři,
ale po roce a půl se dozvíš, že si to nemyslí. Přitom právě proto, že Markétku miluji, se maximálně, jak nejvíc můžu, snažím k ní chovat co nejlépe, a v žádném případě si nedovedu představit, že bych jí měl jakkoliv ublížit, a to i nějakým svým
nepřiměřeným chováním, dejme tomu, že bych byl nějak nadmíru vlezlý… Tohle
fakt hodně bolí. Ale na druhou stranu si říkám, a zatím to tak platilo, že mamka
Markétky potřebuje delší čas na přemýšlení – když jsem se svěřil své mamce, taky
jí to pár let trvalo, než všechno vstřebala a pochopila. Stejně tak si myslím, že
hodně lidí, když si přečte tenhle náš rozhovor, nebude věřit tomu, co se tady píše…
To se dá očekávat, když lidé a média nemají nejmenší potuchu o tom,
co takový nekriminální pedofil skutečně prožívá. Tak mě napadá, že by
to, že se takhle zamilováváš pořád do nedospělých dívek, mohl někdo
chápat jako nemoc. Jak se na to díváš?
Podle mě pedofilie sama o sobě není nemoc. Teď bych tady musel opisovat tvou
bakalářku, na které jsme spolupracovali, myslím ale, že je jasné, že pokud jsem
schopný žít relativně spokojeně na svém místě ve světě a nemám neodolatelné
touhy někomu ubližovat, pak je všechno v naprostém pořádku.
205
Teď z posledních tvých odstavců na mě ale dýchlo takové trochu trápení…
Kdo nemá žádné trápení? Snad jedině ten, kdo už umřel. Denně mám hodně
chvil, při kterých jsem relativně spokojený, občas zažiji i chvíli, kdy jsem opravdu
šťastný – třeba když odcházím od kamarádky, se kterou si můžu o všem popovídat, a která třeba zrovna je opravdu přesvědčená, že Markétku miluji. A nebo když
můžu zažít nějaký hezký zážitek s dětmi, ať už ve škole nebo v kostele nebo jinde.
Co je vlastně podle tebe láska?
Chtít pro druhého dobro. Pak samozřejmě automaticky vyvstane otázka, co je
dobro pro druhého – někdy na to není úplně lehká odpověď.
Asi bychom o lásce mohli psát ještě hodně dlouho – zabrousíme teď
proto trochu do jiného tématu: Nebojíš se, že tě někdo odhalí, když se
setkáváš s redaktory médií nebo si s nimi dopisuješ prostřednictvím
emailu?
Setkání s paní redaktorkou Nejezchlebovou [4], [5] samozřejmě bylo riskantní,
ale kdo neriskuje, sice nic nemůže ztratit, ale také nic nezíská. Hodně mi vadí, jaké
je mezi lidmi povědomí o pedofilech, takže samozřejmě když se objeví nabídka ze
strany médií, snažím se nalézt způsob, jakým by se nějaká spolupráce dala navázat. Mělo by se samozřejmě jednat o způsob pokud možno bezpečný, na druhou
stranu čím větší je vzdálenost mezi redaktorem a mnou, tím menší je autentičnost
článku. Samozřejmě, že se hodně bojím, že někdo buď odhalí mou skutečnou identitu a nebo zneužije toho, že mě zná osobně a ví o mně, že jsem pedofil. Částečně se
bojím o sebe, protože pracuji jako učitel, a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se to
někdo dozvěděl, částečně se bojím také o děti, s nimiž kamarádím nebo které učím,
protože kdyby jim někdo řekl, že jsem pedofil, může jim to ublížit také. Zvlášť, pokud mě třeba mají nějakým způsobem rádi.
Co si myslíš o současném postoji lidí k pedofilům?
Myslím si, že se nás lidé bojí – ale ne proto, že bychom skutečně byli nějakým
zvlášť velkým nebezpečím pro děti, ale proto, že si to myslí. Já si myslím, že pedofilně orientovaný člověk není o nic větším nebo menším nebezpečím než někdo, kdo
je tzv. „normální“. Sexuolog Weiss uvádí, že 40% dětí zneužijí jejich vlastní rodiče,
tedy ti, kteří by je měli ponejvíc chránit a u kterých jsou děti také nejvíc zranitelní,
a 90% zneužití mají na svědomí lidé, kteří jsou po sexuální stránce normální. Myslím si, že nám ti, kteří nás a priori považují za zvýšené riziko pro děti, dost křivdí.
Co si myslíš o ostatních pedofilech, které znáš z internetu?
Pedofilové, které znám z internetu, které lze potkat na fórech apod., to je široká
škála různých lidí. Asi by zabralo nejmíň dvě strany, než bych aspoň část po skupinách popsal. Myslím si ale, že je pro všechny dost žádoucí, aby měli možnost
porovnávat svoje postoje s ostatními pedofily, a také aby existovala nějaká oficiální literatura, která by jim byla takovým návodným manuálem pro život. Dnes nic
takového neexistuje, přitom někteří pedofilové by to potřebovali jako sůl, občas
musím některé „kolegy“ na fórech umravňovat. Ale je to jako všude – i mezi gynekofily jsou lidé všelijací. V tomto směru, si myslím, bude velmi přínosná tvoje příručka, pokud tedy jednou vznikne.
206
Doufám, že ano. Ještě zabrusme do kontroverzních témat, o kterých
se v médiích dost často mluví – a to je například dětská pornografie…
Dětská pornografie je určitě dost velký problém. A jak už to tak bývá, řešení
podobných problémů nebývá jednoduché. Někomu opravdu může sledování dětského porna na počítači pomoci, u jiného to může vyvolávat větší chuť zkusit si
viděné i ve skutečnosti. Otázka ale je, jestli tato diferenciace spíš než se sledováním
pornografie nesouvisí se schopností jedince rozlišit skutečnost od fantazie. Naštěstí, zatím, fantazie a to, co si v mysli představujeme třeba při masturbaci, nikdo
(aspoň prozatím) nemůže kriminalizovat. Ti, kteří vymysleli a schválili zákaz držení dětské pornografie, by se měli zamyslet nad statistikami, které jednoznačně
praví, že sledování pornografie snižuje výskyt sexuálních trestných činů. Někteří
lidé místo, aby děti chránili, je podobnými zákazy ještě víc ohrožují. A to samozřejmě zcela pomíjím veškeré diskuze o animované dětské pornografii nebo o tom,
jestli není člověk, který si dětské porno jen prohlíží, perzekuován za to, s jakou
sexuální orientací se narodil, nebo za jednání, které třeba nikomu ani nemohlo
ublížit, ba naopak, mohlo mu pomoci vybíjet sexuální napětí. Zákaz výroby a distribuce dětského porna se skutečnými aktéry by měl být dostačující.
Vím, že je to častá otázka, ale musím se zeptat: Necítíš svou sexuální
orientaci jako rozpor s křesťanskou vírou, potažmo s církví?
Mně se vždycky holčičky strašně líbily. Zároveň mě nikdy nenapadlo, že bych
jim měl nějak ubližovat – proč bych měl ubližovat tomu, kdo se mi líbí, proč bych
měl ničit tu krásu? Tady jsem tedy logicky žádný rozpor s vírou necítil a ani necítím. Víra mi naopak pomohla v tom smyslu, že už od začátku, protože jsem v těch
dívkách viděl vždycky obrovskou krásu, chápu pedofilii jako dar – vidět krásu
tam, kde někdo jiný třeba nevidí nic. Kromě toho svěřil jsem se dvěma kněžím,
kteří také pochopili, a s jedním z nich si občas na téma pedofilie dost do hloubky
povídáme.
Někoho při čtení tvé poslední věty určitě napadnou ty sexuální skandály kněží…
Lidé už jsou takoví, momentálně to asi nebudu komentovat, musel bych se rozčílit.
Ještě bych se chtěl zeptat na tvou práci učitele, jsi spokojený?
Jsem relativně spokojený. Mám stabilní místo, šest let praxe. Děti občas zlobí,
ale taky jak které. Mám je rád, pochopitelně takovou tou obecnou láskou. Samozřejmě, že mezi nimi mám svoje oblíbence i neoblíbence, ale snažím se být objektivní.
Stalo se ti už, že ses nějak víc zakoukal do žačky, kterou učíš?
Ano, stalo se mi to hned první rok, v podstatě pokaždé se najde nějaká, která
mě svým způsobem víc zaujme. Ale třeba zrovna jedna docela hezká šesťačka byla
ze začátku taková trochu zákeřná, a nakonec ten rok pak v květnu, kdy už byla
naladěná pozitivněji, přímo v hodině, už nevím při jaké příležitosti, prohlásila:
„Pane učiteli, vy nás máte rád.“ Tím se nechci chlubit, myslím si, že ostatní učitelé
je taky mají rádi, ale zkrátka taková hláška od původně zákeřnější žákyně člověka
dost potěší. A takových okamžiků k těšení je po celý školní rok hodně, a také proto
207
mě ta práce hodně baví, i když místy nevím, co udělat dřív. Letos mám naštěstí
„pauzu“ od třídnictví, tak je to takové lepší, mám víc času.
Docela často označuješ pedofilii za sexuální orientaci, jindy o ní píšeš
jako o deviaci. Zvlášť tím, když o ní mluvíš jako o sexuální orientaci,
můžeš vyvolávat nesouhlasné reakce lidí…
Mluvím o ní většinou jako o sexuální orientaci, někdy jako o deviaci, přitom
v tom vlastně nevidím rozdíl, pro mě to jsou totožné pojmy. Pokud někdo namítá,
že pedofilie není sexuální orientace, ale deviace (čímž jakoby zdůrazňuje její jakýsi
„patologický“ aspekt), tak ať mi odpoví na jednoduchou otázku: Jakou má pedofil
sexuální orientaci? Přece sexuální orientaci má každý člověk.
Někteří lidé se domnívají, že osvětová činnost pedofilů má za cíl legalizovat sexuální kontakt s dětmi. Jaký je tvůj pohled na tuto věc?
Některým pedofilům o to skutečně může jít. Třeba propagují snížení (nebo rovnou zrušení) hranice pro „legální sex“. Já jsem křesťan, propaguji zas na druhou
stranu konzervativní hodnoty, jakou je například pohlavní styk až v manželství.
Jsi tedy ochotný na svou případnou vyvolenou počkat – třeba až nějaká z těch dívek, do kterých jsi byl zamilovaný, dospěje?
Jistěže. Má to ale dva háčky. Prvním z nich je věkový rozdíl. Bojím se, že se budu pořád zamilovávat do těch desetiletých, jenže můj věk už je dosti vyšší, a ve 30ti
čekat na desetiletou, než projde pubertou a dospěje… to je hodně dlouhá doba
a pravděpodobnost, že si bude chtít vzít za manžela skorodědka, je samozřejmě
mnohem menší. A pak, i kdybych tedy počkal, je zde nejpodstatnější háček: stejně
vždycky záleží na tom, jak se ona rozhodne a zda vůbec by pro mě měla přístupné
svoje srdce. Reálně spíš čekám, jestli nenarazím na nějakou hodnou starší vrstevnici, se kterou si budu rozumět a se kterou by to třeba pak jednou mohlo klapnout.
Toto je rozhovor, který jsme přednostně vedli pro sborník Kongresu
k sexuální výchově v Pardubicích. Myslíš si, že sexuální výchova je důležitá už na základní škole?
Rozhodně! Dost teď v médiích prolétl ten protest proti příručce k sexuální výchově. Hodně se kritizovalo například to, že jsou v ní uvedené odborné texty paní
doktorky Fifkové o sexuálních deviacích, prý že děti takové informace nepotřebují.
Že ne? Počátky projevů mé odlišné sexuální orientace sahají někdy k mým 13.
narozeninám, možná i o něco dříve. Z diskuzních fór vím, že někteří mladí pedofilové jsou z toho, že je přitahují a sexuálně vzruší děti, zděšení, a to jsou, prosím
pěkně, třeba i patnáctiletí kluci, kteří jsou zoufalí a píšou pak na Zpovědnici.cz, že
si chtějí vzít život. Proč? No proč asi – jsou přeci pedofilové, vyvrhelové společnosti, ti, kteří jsou odsouzeni ke zneužívání dětí! Že by to mohlo být i jinak? Ale to by
jim to musel někdo nejdřív říct! Myslím si, že pravdivá sexuální výchova, která
nebude tabuizovat nejen sexuální deviace, by v tomto směru byla velmi přínosná.
Prozatím ti děkuji za rozhovor a těším se na další spolupráci při vytváření diplomové práce.
Není zač, až budeš potřebovat, zase se ozvi.
208
Závěrečný komentář: Možná se někomu bude zdát zvláštní, že má jeden člověk
tolik možností a příležitostí kamarádit s dětmi, možná to někomu přijde nereálné.
Nicméně vím, z jakého prostředí Petr pochází a navenek opravdu nejde poznat, co
uvnitř prožívá. Děkuji Petrovi, že umožnil mně i čtenářům tohoto textu nahlédnout
do jeho vnitřního prožívání. Pokud by měl někdo jakýkoliv soukromý dotaz, Petra je
možné kdykoliv kontaktovat na jeho emailu [email protected], odpovídá vcelku
promptně. Podrobná vyčerpávající kazuistika bude součástí připravované diplomové práce.
Odkazy na literaturu:
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
ŽÁK, Karel. Pedofilie: bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická
fakulta, Katedra rodinné výchovy a výchovy ke zdraví. Brno, 2009, 78 stran.
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Mgr. Jitka Reissmannová. Dostupné na Internetu: <http://is.muni.cz/th/174448/pedf_b/>.
KASZ, Petr. Kontakt: email: [email protected], ICQ: 273-094-284, Web: Kaszova stránka [online]. 2003 [cit. 1. 9. 2010]. Dostupné na Internetu:
<http://kasz.sweb.cz>.
HOST. PF03 [online]. 2002 [verze říjen 2007, cit. 1. 9. 2010]. Dostupné na
Internetu: <http://kasz.sweb.cz/pf03/index.htm>.
NEJEZCHLEBOVÁ, L. Zpověď MF DNES: Jsem pedofil a učím. In: Mladá
fronta DNES, 10. 11. 2007. Dostupné na internetu:
<http://zpravy.idnes.cz/zpoved-mf-dnes-jsem-pedofil-a-ucim-dl0/domaci.asp?c=A071109_152603_domaci_ton>.
NEJEZCHLEBOVÁ, L. Mou dceru miluje pedofil. In: Týden 6/2010. Dostupné
na Internetu: <http://kasz.sweb.cz/Tyden_06-2010.pdf>. Online rozhovor
Pedofil budu až do smrti, odpověděl Petr čtenářům je dostupný na Internetu:
<http://ww.tyden.cz/rubriky/lide/o-kom-se-mluvi/pedofil-budu-az-do-smrtiodpovedel-petr-ctenarum_158227.html>.
Kontakt na autora:
[email protected]
209
Referát z roku 2009
Mýty o ženské sexualitě a jejich následky
MUDr. Pavel Kolan
Mýtů o ženské sexualitě je velmi mnoho. Připomene si ty závažnější a častější
Čtyři fáze sexuálního prožitku ženy
EXCITACE – vlivem tělesné nebo psychogenní stimulace dochází k postupnému nárůstu sexuálního vzrušení. Můžeme ji označit jako předehru, trvající různě
dlouhou dobu
PLATÓ – prodlužováním účinné sexuální stimulace dochází k maximálnímu
nárůstu vzrušení, vnímanému jako štěstí a uspokojení
ORGASMUS – vyvrcholení, trvá několik sekund. Je prožíván jako závratná
slast, pocit tepla, mimovolné opakované stahy svalstva pánevního dna. Některé ženy
ho dosahují opakovaně návratem z hladiny plató. Jiné orgasmu vůbec nedosáhnou,
přesto prožívají pocit spokojenosti
UVOLNĚNÍ – tato fáze je pozvolná a trvá podstatně déle než u mužů
Ženské sexuální dysfunkce
I. Poruchy sexuální touhy
A/ Snížená sexuální touha – je nedostatek sexuální fantazie, myšlenek, nebo pokles až ztráta chuti přijímat sexuální aktivitu. Postoj k sexu bývá lhostejný
B/ Sexuální averze – je trvalá nebo opakovaná obava ze sexu, či odmítání
kontaktu partnerem, které působí ženě problémy, až odpor. Již samotná představa
doteku partnerem může být ženě odporná. Averze může být vázána výlučně na jednoho partnera. Postoj k sexu je vysoce negativní
II. Poruchy sexuálního vzrušení
se projevují nedostatečným pohlavním vzrušením doprovázeným nedostatečnou vaginální lubrikací /vlhkostí /. Chybí-li současně sexuální touha a pohlavní
vzrušení, hovoříme o f r i g i d i t ě. Schopnost orgasmus může být zachována
III. Porucha orgasmu
je trvalá nebo občasná neschopnost dosažení orgasmu při dostatečném vzrušení
po sexuální stimulaci, která působí ženě osobní problémy
IV. Bolestivé sexuální poruchy
A/ Dyspareunie – je opakující se nebo trvalá bolest při pohlavním styku.
Vzniká důsledkem zánětu, traumatu, atrofie, či anomálie. Příčinou někdy bývá
i čistě psychosomatický problém
210
B/ Vaginismus – je stav, při kterém dochází k bezděčným kontrakcím svalů
dolní třetiny vagíny, které znemožňují penetraci a působí osobní potíže. Libido
a orgastická schopnost mohou být zachovány. Příčiny bývají převážně psychogenní
1. Mýtus – Orgasmus ženy je známkou kvalitního sexu
Skutečnost: Žena neprožívá orgasmus při každém milování
Následek: Po milování opakovaně bez orgasmu nezkušený muž ztrácí sebedůvěru a může se dostavit porucha erekce. Mylně obviňuje ženu ze sexuální poruchy
a nutí ji k léčbě
2. Mýtus – Dráždění klitorisu vzrušuje každou ženu
Skutečnost: Platí pro ženy s klitoridálním typem orgasmu. Dlouhá soulož jim
může vadit.
Ženám s vaginálním typem orgasmu je dráždění klitorisu lhostejné, nebo může
vyvolat odpor.
Následek: Tato neznalost a následný sexuální nesoulad může vést k rozchodu
partnerů
3. Mýtus – Žena cítí uspokojení jenom když dosáhne orgasmu
Skutečnost: Pocit satisfakce /uspokojení/ může žena mít i bez dosaženého orgasmu
Následek: Opakované dotazy na orgasmus vyvolávají u ženy pochybnosti
o svém sexuálním zdraví. Můžou ztrácet zájem o sex. Jindy z obavy o ztrátu partnera
orgasmus předstírají
4. Mýtus – Masturbace s představou jiného muže je nevěra
Skutečnost: Masturbační fantasie zpestřují a obohacují sexualitu ženy. Jsou
projevem sexuálního zdraví a udržují lepší schopnost dosáhnout orgasmu při milování v páru.
Následek: Neopodstatněný pocit viny z masturbace zvyšuje riziko vzniku sexuální dysfunkce a ohrožuje celistvost páru
5. Mýtus – Sexuální pomůcky jsou pouze pro ženy bez partnera
Skutečnost: Zpestřují párový sex. Jsou vítanou pomůckou u sexuálních dysfunkcí
Následek: Většina mužů se sexuální poruchou je vnímá jako konkurenci a odmítá je Urychluje se tak rozchod páru
6. Mýtus – Odstraněním dělohy, případně i vaječníků, končí sexuální
život ženy
Skutečnost: Ztráta samotné dělohy její sexualitu neovlivní. Hormonální substituce po odstranění vaječníků ji umožní udržet si pocit zdraví i aktivní sexuální
život
211
Následek: Nepoučená žena zbytečně předčasně ukončí intimní soužití, bývá
depresivní a předčasný přechod ji snižuje kvalitu života
7. Mýtus – Diagnóza karcinomu prsu znamená ohrožení dalšího sexuálního života
Skutečnost: Včasný otevřený pohovor lékaře s oběma partnery vede k brzké
obnově sexuality, pozitivně ovlivní sebedůvěru i prognózu léčby
Následek: pocit ztráty vlastní atraktivity i obava ze ztráty partnera zhoršuje
prognózu nemoci a prohlubuje partnerskou krizi
8. Mýtus – Milování v graviditě může vyvolat krvácení, potrat, či předčasný porod
Skutečnost: Sexualita v těhotenství prohlubuje potřebný pocit sounáležitosti.
Vhodné je omezit rázné hluboké kopulace a preferovat spíše mazlení penisu s pochvou
Následek: nevhodný zákaz milování v graviditě vede po porodu k bolestem, nechuti až odmítání sexu a ohrožuje tak celistvost rodiny
9. Mýtus – Nevěra ženy je stejná, jako nevěra muže.
Skutečnost: Silný sexuální pud nutí muže k promiskuitě. Motivem k nevěře
ženy bývá
dlouhá nespokojenost se sexuálním životem, touha po něčem novém, či náhodná
příležitost
Následek: Riziko zamilování se a rozpad stávajícího vztahu je díky složitější
psychice a sexualitě u žen významně vyšší
Ženská sexualita je obestřena řadou mýtů. Zůstává na umění každého muže
vcítit se do ní, pochopit ji a stát se tak dobrým milencem i partnerem zároveň
Kontakt na autora:
Mediva, Gynekologická a sexuologická ambulance, Praha
212
Referát z roku 2009
Jsem zastáncem Darwinovské mediciny
MUDr. Jiří Šráček
V letošním roce 2009 jsou dvě významná Darwinovská výročí: Charles Robert
Darwin se narodil 12.února 1809 – před 200 lety, a před 150 lety v roce 1859 byl
vydán jeho spis ON THE ORIGIN OF SPECIES BY MEANS OF NATURAL
SELECTION. K tomuto výročí bylo letos vydáno ilustrované vydání s mnoha vyobrazeními, z nichž několik málo si dovolím uvést. Například je zde plachetnice
K.M.S.Beagle, na níž Darwin vykonal cestu kolem světa, což mu umožnilo jedinečná
pozorování, jejichž analýza a zpracováni daly vznik evoluční teorii. Dále jednatřicetiletý Darwin, nedávno oženěný se svou sestřenicí Ema /Wedgwood/ Darwin, měli
spolu devět dětí. Thomas Henry Huxley, Darwinův přítel a jeho velký obhájce. Dvaasedmdesátiletý Darwin, okolo roku před svou smrtí. Darwinův náhrobek.
Při svém zájmu o evoluční biologii jsem se dostal ke knize autorů Randelph
M.Nesse, M.D, /profesor psychiatrie na the University of Michigan Medical School
a ředitel The Evolution and Human Adaptation Program at the university’s Institute
for Social Research/ a George C. Williams /evoluční teoretik, člen The National
Academy of Sciences, emeritní profesor ekologie a evoluce na State University of
New York at Stony Brook a vydává the Quarterly Review of Biology/ „Why We Get
Sick“ – The New Science of Darwinien Medicine. /Proč onemocníme, Nová věda –
Darwinská medicina/.
Kniha mne velmi zaujala, přináší nový, evoluční pohled na vznik nemocí, evoluční biologie je základní vědou pro medicinu. Domněnka, že přirozený výběr má za
cíl nejvyšší zdraví je nekorektní – selekce maximalizuje reprodukční úspěch genů –
i když by uškodila zdraví individua. Přijetí a uznání Darwinovské medicíny byly,
jsou a budou dělány překážky, idea je i zneužívána sociálním Darwinismem. Autoři
uvádějí vybrané principy Darwinovské medicíny, kdy darwinovský přístup k medicínské praxi vede k posunu v perspektivě. Principy dávají základ k uvažování o zdraví a nemoci v evolučním kontextu. Velmi se mně líbila poznámka mého oblíbeného
autora Richard Dawkins /jeho známá kniha Sobecký gen/ „Kupte dva výtisky, jeden
pro sebe, druhý pro vašeho lékaře“.
Vybrané principy Darwinovské mediciny: Obrana a defekt jsou dvě základně
rozdílné manifestace nemoci. Protože přirozená selekce utváří regulaci obrany na
principu detektoru kouře, mnohé obranné vyjádření a přidružené utrpení jsou zbytečnými v individuelním případě. Moderní epidemie nejpravděpodobněji vznikají
z nepoměru fyziologického utváření našich těl s novými aspekty našeho prostředí.
Naše snahy, jež byly utvořeny v prostředí našich praprapředků, aby byl maximalizován reprodukční úspěch, dnes často vedou k nemoci a časné smrti. Tělo je ranec
/svazek/ kompromisů. Není nic takového jako „Normální tělo“ Není nic takového
jak „Normální lidský genom“. Některé geny, které zapříčiní nemoc mohou mít též
benefit a jiné představují šleh zapříčiňující nemoc jen když vzájemně působí s faktory nového prostředí. Genetický sebe-zájem bude řídit akce individua dokonce na
úkor zdraví a dlouhého života individua, stvořeného těmi geny.
213
Virulence je rys /vlastnost/ patogena, které může přibývat a stejně tak ubývat.
Symptomy infekce mohou mít benefit pro patogena, pro hostitele, pro oba, nebo
žádný. Nemoc je nevyhnutelná pro cestu, jakou jsou organismy vytvořeny evolucí.
Každá nemoc potřebuje bližší vysvětlení – proč někteří lidé ji získají a jiní ne, stejně
tak evoluční vysvětlení – proč příslušníci druhu jsou vůči ní zranitelní. Nemoci
nejsou produktem přirozeného výběru, ale většina zranitelností jež vedou k nemoci,
je vytvářena v procesu přirozeného výběru. Na stárnutí je lépe nahlížeti jako na
TRADE-OFF než jako na nemoc. Specifická klinická doporučení se musí zakládat na
klinických studiích; klinické intervence založené jen na teoriích nejsou vědecky
opodstatněné a mohou zapříčinit poškození.
Uvedu několik příkladů: Obrana – symptomy jako kašel nebo horečka nejsou
defektem, ale ve skutečnosti obrana těla v akci. Proto nepodávat aspirin, tím se
obrana narušuje. Konflikt – lidé jsou v stálé bitvě s jinými organismy, které byly
evolucí dobře vytvořeny. Nové prostředí – lidské tělo – teprve nedávno je adaptováno na současné prostředí, naplněné dřívějšími vzácnostmi jako jsou vysoce tukové
potraviny. Ranní nevolnost a zvracení v počátku těhotenství – jde o evolučně vytvořenou obranu na principu detektoru kouře, tato obrana má zabránit požití jídla
s toxiny, které by mohly ohrozit vývoj zárodku v jeho nejcitlivějším počátečním
období. Poplach tak jako u detektoru kouře může být falešný, nicméně jak uvádí
Margie Profet, nausea v těhotenství je evoluční adaptace, kdy matka chrání plod
před expozicí toxiny. Při testování této hypotézy bylo zjištěno, že ženy s větší nauseou měly méně potratů. Evoluce i vysvětluje, proč ve srovnání s žralokem dochází
u muže k tříselné kýle – zárodečná žláza u žraloka zůstává uvnitř jeho těla, kdežto
u savců a tím i u muže musí putovat k chladnější vnější teplotě do skrota přes tříselný kanál. Tím je tento oslaben a náchylný vzniku kýly. Zajímavá je geneze škytavky
– zdědili jsme ji od pulců, kteří dýchají žábrami a plícemi, kdy při dýchání žábrami
musí pulec před vniknutím vody do plic vchod do plic uzavřít. To obstarává nervus
frenicus. Člověk ovšem žábry nemá a jimi dýchat nemůže, nicméně podráždění
freniku vyvolá náhlé uzavření dýchací trubice zaklapnutím epiglotis. Je toho mnohem více, samostatného širšího sdělení by si vyžádaly změny v reprodukčním chování species homo sapiens sapiens. Dovolil jsem si upozornit na potřebu uvést evoluční biologii do našeho medicínského myšlení, sám když dnes škytnu, pomyslím na
pulce, při počínající hernii pak na žraloka.
Děkuji za pozornost.
214
Obsah
Genetické riziko pro uživatelky hormonální antikoncepce – možnosti testování
Dr. Radovan Haluza ....................................................................................................................11
Hormonální antikoncepce a tromboembolická nemoc: aktuální novinky
MUDr. Miroslav Havlín.............................................................................................................. 13
Vznik České společnosti gynekologie dětí a dospívajících
MUDr. Miroslav Havlín.............................................................................................................. 19
Kvalita života osôb s ťažším mentálnym postihnutím v oblasti sexuality v domovu
sociálnych služieb na Slovensku a Camphillských komunitách v zahraničí
Doc. PaedDr. Ladislav Horňák...................................................................................................23
Pohled na sexualitu u nejstarších Židů a křesťanů
ThDr. Martin Chadima ThD. ......................................................................................................38
Představy veřejnosti o sexuální výchově
Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc. ......................................................................................48
Ukázka motivace v oblasti sexuální výchovy
Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc. ...................................................................................... 55
Lidská sexualita – nebezpečná ideologie?
Analýza argumentů odpůrců sexuální výchovy v českých školách
Lucie Jarkovská, Ph.D................................................................................................................. 67
Informace o pedofilii v médiích, literatuře a na internetu
Jiří Fx100d................................................................................................................................... 72
Vybrané aspekty reprodukčního chování populace ČR
RNDr. Jiřina Kocourková, Ph.D................................................................................................. 74
Menopauza a sexualita ženy
Doc. MUDr. Peter Koliba, CSc.,MUDr. Peter Koliba ml. ........................................................... 76
Kuplířství v zák. čís. 40/2009 Sb., trestním zákoníku
JUDr. Mgr. Jiří Kubík, JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc............................................................ 77
Incest ako zabudnutá udalosť
Prof. PhDr. Jana Levická, Ph.D., Mgr. Zuzana Truhlářová, Ph.D.,
Ing. Anna Tomašovičová, Ph.D. ................................................................................................. 81
Determinanty prejavov sexuality klientov s ťažším mentálnym postihnutím
v domovoch sociálnych služieb na Slovensku
PaedDr. Stanislava Mandzáková...............................................................................................86
Postoje adolescentů k sexualitě, partnerství a rodičovství ve vztahu
k současnému pojetí sexuální výchovy ve škole
PaedDr. Eva Marádová, CSc., Mgr. Lenka Jirušková ........................................................... 101
Postoje študentov a študentiek sociálnej práce k sexuálnej výchove
PhDr. Dagmar Marková, PhD., Mgr. Zuzana Ďurčeková,
doc. PaedDr. Roman Králik, ThD.............................................................................................109
Problematika nepřekažení a neoznámení trestného činu
v praxi zdravotnického pracovníka
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. ................................................................................................119
Přehled právních nástrojů k prevenci zanedbávání péče o dítě
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc., JUDr. Mgr. Ing. Petr Wisiński ........................................... 123
Šíření nakažlivé lidské nemoci podle §§ 152,153 trestního zákoníku
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. ............................................................................................... 134
Sexuální výchova v základních školách
Mgr. Vladimíra Neklapilová..................................................................................................... 138
Něco málo ke kapitole Didaktické náměty z příručky
Sexuální výchova – vybraná témata
PaedDr. Pavel Petrnoušek ........................................................................................................ 145
Sexuální výchova v ČR z pohledu ředitele základní školy
PaedDr. Pavel Petrnoušek ........................................................................................................ 148
Průsečíky sexuální a etické výchovy v současné primární škole
Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D. ....................................................................................... 152
Sexuálně deviantní jednání u adolescentů
MUDr. Petra Sejbalová, MUDr. Helena Reguli, MUDr. Jaroslav Janák............................... 158
Právní problematika uzavírání manželství osob s různým státním občanstvím
JUDr. Olga Sovová, Ph. D......................................................................................................... 163
Význam evoluční psychologie, sociobiologie a teorie sociálních rolí pro sexuální
výchovu aneb symbióza teorií nemožná či nezbytná?!
Mgr. Aleš Svoboda..................................................................................................................... 167
Potřeba sexuální výchovy u osob s handicapem – základní informace
PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D. ..................................................................................................... 172
Sexuální výchova a její časová proměna
Doc. PhDr. Boris Titzl, Ph.D...................................................................................................... 175
Orální sex – výhody a rizika
MUDr. Radim Uzel, CSc............................................................................................................180
Vplyv programu Sexuálnej výchovy na vybrané aspekty identity adolescentov
PhDr. Jana Vernarcová, Ph.D., PaedDr. Peter Selvek, Ph.D. ................................................. 185
Vznik občanské iniciativy Hovořme o tom
Mgr. Olga Zeinertová................................................................................................................ 195
Alkohol a sex
Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. ......................................................................................... 197
Život a pocity nekriminálních pedofilů – kvalitativní kazuistika
Bc. Karel Žák ............................................................................................................................. 201
Mýty o ženské sexualitě a jejich následky
MUDr. Pavel Kolan ................................................................................................................... 210
Jsem zastáncem Darwinovské mediciny
MUDr. Jiří Šráček ..................................................................................................................... 213
Nová podoba
časopisu moderního ošetřovatelství
ČASOPIS MODERNÍHO OŠETŘOVATELSTVÍ
vychází pod patronaci ČAS
FLORENCE
FLORENCE
Vydává Ambit Media, a. s. | ročník VI | 60 Kč | www.florence.cz
POSTAVENÍ
EVROPSKÝCH
Č A SOPIS MODERNÍHO OŠE T ŘOVAT EL S T V Í
SESTER – VÝZKUM WHO
09
s. 3
s. 8
s. 16
s. 29
Téma: Jak se pracuje
Kazuistika:
Praxe: Diskomfort
Výzkum: Sledování
Nové
kódy výkonů
nelékařů
s elektronickou
Rotavirové
dítěte v období
pádů hospitalizovaných
dokumentací
průjmy u dětíKlíšťová
erupce
první dentice u dětského
pacientů pacienta
Kazuistika:
encefalitida
Vychází pod patronací
České asociace sester
září 2010, ročník VI,
60 Kč/2,90 €, www.florence.cz
Kinestetika usnadňuje práci
Domácí násilí z pohledu sestry
Čas pro onkologickou sekci
Edukace u domácí oxygenoterapie
Akcent
5
FLORENCE 5/2010 51
květen
2010
ÒOPS
FLORENCE 7–8/2010 1
Více informací a objednávky na www.florence.cz
A5_FLO_autorinz.indd 2
3.9.2010 13:56:59
18. CELOSTÁTNÍ KONGRES K SEXUÁLNÍ VÝCHOVĚ
V ČESKÉ REPUBLICE
SBORNÍK REFERÁTŮ
Editor: JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
Editorka: Mgr. Zuzana Prouzová
Tento pracovní materiál neprošel autorskou korekturou
Vydavatel: Kovář Petr – CAT Publishing
Jurečkova 3, Ostrava 1, 702 00
ve spolupráci se Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu
Vytiskl Tribun EU s.r.o.,
Gorkého 41, 60200 Brno
Brno 2010
ISBN 978-80-904290-2-4
Download

sborník referátů - Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu